Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/279.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Petr</last-name></author>
<book-title>PROLOG</book-title>
<lang>en</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Petr</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>16.8.2019</date>
<id>ae8527c7-8852-4d3e-80a5-e1677d53a73b</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2012</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong> </strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>George R. R. Martin</strong></p>
<p><strong>TANEC s DRAKY</strong></p>
<p>Kniha pátá</p>
<p>Píseň ledu a ohně</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Chronologická poznámka</strong></p>
<p>Jsem si vědom, že od poslední knihy uplynula spousta času,tudíž je možná na místě malá připomínka.</p>
<p>Kniha, kterou držíte v rukou, je pátým svazkem <emphasis>Písně ledu a ohně.</emphasis> Čtvrtý svazek se jmenoval <emphasis>Hostina pro vrány.</emphasis> Tento díl nicméně ani tak nenásleduje v tradičním slova smyslu po čtvrtém, jako s ním spíš běží v tandemu. Zatímco <emphasis>Hostina</emphasis> se sou-středila na události v a <emphasis>kolem</emphasis> Králova přístaviště, na Železných ostrovech a dole v Dorne, <emphasis>Tanec</emphasis> nás zavádí na sever do Černého hradu a ke Zdi (i za ni) a za Úzké moře do Pentosu a Zálivu otrokářů, kde se odehrávají příběhy Tyriona Lannistera, Jona Sněha, Daenerys Targaryen a všech ostatních postav, s nimiž jste se v předchozím svazku nesetkali. Místo, aby běžely po sobě, jsou tyto knihy paralelní... rozdělené spíš geograficky než chronologicky.</p>
<p>I když jen do určitého bodu.</p>
<p><emphasis>Tanec s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>draky</emphasis> je delší kniha než <emphasis>Hostina pro vrány</emphasis> a pokrývá delší časové údobí. V druhé polovině tohoto svazku vám jistě neujde, že se zde opět objevují klíčové postavy z <emphasis>Hostiny pro vrány</emphasis>; což znamená přesně to, co si myslíte, že to znamená: že se vyprávění posunulo za rámec <emphasis>Hostiny</emphasis> a dva proudy se opět spojily v jeden.</p>
<p>Doufám, že v příštím svazku, <emphasis>Vichrech zimy</emphasis>, se všichni budou opět třást společně...</p>
<p> -George R. R. Martin, Duben 2011</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_0.jpg" />PROLOG</strong></p>
<p><strong>N</strong>oc byla cítit člověčinou.</p>
<p>Měnič se zastavil pod stromem a začichal ve vzduchu. Stíny vrhaly skvrny na jeho šedohnědý kožich. To závan větru profukujícího lesem k němu přinesl člověčí pach, převažující nad slabšími pachy, které vypovídaly o lišce a zajíci, tuleni a jelenovi, ba dokonce o vlku. Měnič věděl, že i to jsou lidské pachy; takto čpěly staré kůže, mrtvě a kysele, a tyto pachy se takřka utápěly pod silnějšími puchy kouře, krve a hniloby. Jen člověk stahoval mrtvá zvířata a pak nosil jejich kůži a srst na svém vlastním těle.</p>
<p>Měnič se člověka nebál, jako se jej bojí vlci. V útrobách se mu svářil hlad s nenávistí, vydal ze sebe tiché zavrčení, zavolal na svého jednookého bratra i na svou malou prohnanou sestru. Uháněl mezi stromy a další členové jeho smečky mu běželi těsně v patách. I oni zachytili týž pach jako on. Zatímco běžel, viděl jejich očima a spatřil i sám sebe v jejich čele. Zvířata vyfukovala z dlouhých šedých čelistí bílé obláčky teplého dechu. Tlapy jim pokrývala ledová námraza, tvrdá jako kámen, avšak vlci pokračovali v lovu, protože vpředu čekala kořist. <emphasis>Žrádlo</emphasis>, pomyslel si měnič, <emphasis>maso.</emphasis></p>
<p>Člověk sám o sobě byl velmi slabé stvoření. Velký a silný, s dobrýma bystrýma očima, ale s mizerným sluchem i čichem. Jelen, los, ba dokonce i zajíc byli rychlejší, medvědi a kanci mnohem lítější v boji. Když se však lidé shlukli do smečky, byli nebezpeční. A zatímco se vlci blížili ke své kořisti, měnič uslyšel zakňučení lidského mláděte, zakřupání sněhové pokrývky z minulé noci pod nemotornými lidskými tlapami, zachřestění tvrdé kůže a dlouhých šedých drápů, které lidé nosili s sebou.</p>
<p><emphasis>Meče</emphasis>, zašeptal hlásek kdesi hluboko v něm. <emphasis>Oštěpy.</emphasis></p>
<p>Ze stromů rostly ledové zuby, visely z holých hnědých větví. Jednooký proběhl podrostem, rozprášil kolem sebe sníh. Jeho smečka jej následovala. Vzhůru do kopce a dolů ze svahu za vrcholem, dokud se před nimi les nerozevřel a nespatřili před sebou lidi. Jedním z nich byla žena. V kožešině zabalený raneček, který si tiskla k hrudi, skrýval její mládě. <emphasis>Tu si nechej nakonec</emphasis>, zašeptal hlásek, <emphasis>nebezpečí tu představují muži.</emphasis> Křičeli jeden na druhého, jak to lidé dělávají, ale měnič cítil jejich strach. Jeden měl dřevěný zub, stejně vysoký, jako byl sám. Mrštil jím po vlcích, jenže se mu třásla ruka a zub vyletěl moc vysoko.</p>
<p>Pak už se na ně smečka vrhla.</p>
<p>Jeho jednooký bratr srazil do sněhu toho, co vrhl zub, a zatímco muž marně zápasil, rozerval mu hrdlo. Jeho sestra proklouzla za dalšího muže a napadla ho zezadu. Na něj zbyla žena a její mládě.</p>
<p>I ona měla zub, malý a vyrobený z kosti, ale když měnič sevřel čelisti kolem její nohy, upustila jej. A zatímco padala, sevřela oběma rukama svoje hlučné mládě. Pod svými kožešinami byla žena samá kost a kůže, ale vemena měla plná mléka. Nejsladší maso mělo mládě. Vlk nechal ty nejchutnější kousky pro svého bratra. A zatímco si vlčí smečka plnila břicha, zmrzlý sníh kolem mrtvol měnil barvu z bílé v rudou a růžovou.</p>
<p>O celé ligy dál, v jediné místnosti chatrče postavené z bláta a slámy, se střechou z došků, kouřovým otvorem a tvrdě udusanou hliněnou podlahou, se Varamyr zachvěl, zakašlal a oblízl si rty. Oči měl rudé, rty popraskané, hrdlo suché a vyprahlé, ale ústa mu plnila chuť krve a tuku, třebaže jeho nateklé břicho žadonilo o jídlo. <emphasis>Dětské maso</emphasis>, pomyslel si, když si vzpomněl na raneček v kožešinách. <emphasis>Lidské maso.</emphasis> To už klesl tak hluboko, že lační po lidském mase? Málem slyšel Haggona, jak na něj vrčí. „Lidé mohou jíst maso zvířat a zvířata mohou žrát maso lidí, ale když člověk pozře maso člověka, je to <emphasis>sprostota.</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Sprostota.</emphasis> To bylo vždycky Haggonovo oblíbené slovo. <emphasis>Sprostota, sprostota, sprostota.</emphasis> Požívat lidské maso byla sprostota, pářit se ve vlčí podobě s vlkem byla sprostota, a zabrat si pro sebe tělo jiného člověka byla ta nejhorší sprostota ze všech. <emphasis>Haggon byl slabý, měl strach ze své vlastní moci. Zemřel sám a s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nářkem, zatímco jsem mu vyřvával z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>těla jeho druhý život. </emphasis>Varamyr pak pozřel jeho srdce. <emphasis>Naučil mne toho hodně a ještě víc, a tou poslední věcí, kterou mi dal poznat, byla chuť lidského masa.</emphasis></p>
<p>Jenže to byl vlkem. Nikdy nejedl maso člověka lidskými zuby. Proti hodování vlčí smečky však nic neměl. Vlci byli stejně podvyživení jako on sám, vychrtlí, prochladlí a hladoví a kořist.. . <emphasis>dva muži a žena, miminko v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>náručí, prchající od porážky ke smrti. Tak či tak by v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>brzké době zahynuli hlady. Tohle pro ně bylo lepší, rychlejší. Milosrdenství.</emphasis></p>
<p>„Milosrdenství,“ pronesl nahlas. Hrdlo měl rozedřené, ale i tak bylo milé slyšet lidský hlas, byť jen svůj vlastní. Ve vzduchu byla cítit plíseň a vlhko, hlína byla studená a tvrdá a z ohně se spíš kouřilo, než aby hřál. Posunul se tak blízko k plamenům, jak se jen odvážil, střídavě kašlal a třásl se jako osika a v boku, kde se nově rozevřela stará rána, mu škubalo bolestí. Nohavici kalhot měl až po koleno zbrocenou krví, která zaschla v tvrdý hnědý škraloup.</p>
<p>Bodlina jej varovala, že k tomu možná dojde. „Zašila jsem ti to, jak nejlépe jsem mohla,“ řekla. „Jenže to musíš nechat odpočinout, aby se rána mohla zahojit, jinak se znovu rozevře.“</p>
<p>Bodlina byla poslední z jeho společníků, kopinice tvrdá jako starý kořen, ošlehaná větrem a vrásčitá. Ostatní od nich utekli cestou. Jeden po druhém zaostávali nebo se naopak vydávali dopředu, mířili ke svým starým vesnicím nebo k Mléčné vodě či Tvrdodomovu, či k osamocené smrti někde v lesích. Varamyr to nevěděl a nestaral se o ně. <emphasis>Měl jsem si některého z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich zabrat pro sebe, když jsem k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu měl příležitost</emphasis>. <emphasis>Jedno z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dvojčat nebo toho velkého chlapa se zjizvenou tváří, či snad toho kluka, co měl rudé vlasy.</emphasis> Jenže měl strach. Některému z ostatních by mohlo dojít, co se stalo, a v tom případě by se obrátili proti němu a zabili by ho. Haggonova slova jej odstrašila, a tak si nechal tuhle šanci proklouznout mezi prsty.</p>
<p>Po bitvě jich tam byly tisíce. Prodírali se lesem, hladoví a vystrašení prchali od masakru, který na ně čekal u Zdi. Někteří hovořili o tom, že se vrátí do svých domovů, které opustili, druzí o tom, že zorganizují druhý útok proti bráně, ale většina jich byla s rozumem v koncích; naprosto neměli ponětí kam jít nebo co dělat. Unikli vránám v černých pláštích a rytířům v jejich šedivé oceli, jenže to už je sledoval neúnavnější nepřítel. Každého dne zůstávalo v jejich stopách víc a víc mrtvol. Někteří zemřeli hlady, jiní chladem, další na nemoci. Spoustu jich zabili ti, kteří byli jejich bratry ve zbrani, když pochodovali s Mancem Nájezdníkem, Králem za Zdí.</p>
<p><emphasis>Mance padl</emphasis>, sdělovali si přeživší mezi sebou navzájem zoufalými hlasy. <emphasis>Manceho zajali, Mance je mrtev.</emphasis> „Harma je mrtvá, Manceho zajali a zbytek se obrátil na útěk a opustil nás,“ tvrdila Bodlina, když mu zašívala ránu. „Tormund, Plakač, Šestikůže, všichni ti stateční nájezdníci. Kde jsou teď?“</p>
<p>Ona mě nepoznala, uvědomil si tehdy Varamyr, a proč by taky měla? Bez svých zvířat vůbec nevypadal jako velký muž. To já jsem byl Varamyr Šestikůže, který jezdil s Mancem Nájezdníkem. Jméno Varamyr si dal, když mu bylo deset. Jméno vhodné pro urozeného pána, jméno jako stvořené pro písně, mocné jméno, jméno nahánějící strach. A přesto před vránami uprchl jako vystrašený králík. Ten strašlivý pán Varamyr se změnil ve zbabělce, ale nesnesl by, kdyby to měla kopinice vědět, a tak jí nalhal, že se jmenuje Haggon. Posléze přemítal, proč mu ze všech jmen na světě, která si mohl vybrat, vyšlo ze rtů právě toto jméno. Jedl jsem jeho srdce a pil jsem jeho krev, a přesto mne stále děsí.</p>
<p>Jednoho dne, zatímco prchali, se k nim přihnal lesem jezdec na hubeném bílém koni, vykřikoval, že by měli všichni zamířit k Mléčné vodě, že Plakač tam shromažďuje bojovníky, se kterými chce přejít po Mostě lebek a napadnout Stínovou věž. Mnozí šli za ním; víc jich zůstalo. Později obcházel jedno ohniště po druhém jakýsi zarputilý bojovník v kožešinách a jantaru, naléhal na všechny přeživší, aby zamířili na sever a uchýlili se tam do údolí Thennů. Proč si myslel, že by tam byli v bezpečí, když Thennové sami z toho místa uprchli, to se Varamyr nikdy nedozvěděl, ale za mužem jich šly celé stovky. Další stovky následovaly lesní čarodějku, která měla vidění, že připluje celá flotila lodí a odveze svobodný lid na jih. „Musíme se vydat hledat moře,“ vykřikovala Matka Krtice, která se i se svými následovníky stočila východním směrem.</p>
<p>Kdyby byl tehdy Varamyr silnější, byl by možná mezi nimi. Jenže moře bylo šedivé, studené a hlavně daleko a on věděl, že by cestu k němu nikdy nepřežil. Již devětkrát předtím byl mrtvý a umíral, a toto by byla jeho skutečná smrt. <emphasis>Plášť z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>veverčí kůže</emphasis>, vzpomněl si, <emphasis>bodl mě kvůli plášti z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>veverčí kůže.</emphasis></p>
<p>Jeho majitelka byla mrtvá, zadní část lebky měla rozmáčklou na rudou kaši tečkovanou bílými kousíčky lebky, ale její plášť vypadal teplý a silný. Sněžilo, a Varamyr přišel o svoje vlastní pláště na Zdi. Spací kožešiny a vlněné spodky, boty ze skopovice a kožešinou podšité rukavice, příděl medoviny a nashromážděných potravin, pramínky vlasů, které si vzal od žen, co s nimi spal, dokonce zlaté pažní náramky, co mu dal sám Mance... to vše bylo ztraceno a zůstalo kdesi vzadu. <emphasis>Shořel jsem a zemřel jsem a pak jsem utekl, napůl šílený bolestí a hrůzou.</emphasis> Ta vzpomínka jej stále zahanbovala, ale nebyl sám. Ostatní také utekli, a byly jich stovky, tisíce. <emphasis>Bitva byla prohraná. Přijeli rytíři, nepřemožitelní ve své oceli, a zabíjeli každého, kdo byl schopen stát a bojovat. Znamenalo to buď utéct, anebo zemřít.</emphasis></p>
<p>Před smrtí však nešlo uprchnout tak snadno. A tak, když Varamyr narazil v lese na mrtvou ženu, poklekl, aby z ní sundal plášť, a vůbec si nevšiml toho kluka, dokud nevyrazil z úkrytu, nezabořil mu čepel svého dlouhého kostěného nože do boku a nezačal mu rvát plášť z prstů. „Byla to jeho matka,“ pověděla mu Bodlina později, když chlapec utekl. „Byl to plášť jeho matky, a když viděl, že ji o něj chceš obrat...“</p>
<p>„Byla mrtvá,“ namítl Varamyr, mhouře oči bolestí, zatímco mu jehlou probodávala kůži. „Někdo jí rozdrtil lebku. Nějaká vrána.“</p>
<p>„Žádná vrána. Byli to tvrdonožci. Viděla jsem je.“ Stáhla nití okraje rány k sobě. „Jsou to divoši, a kdo tady zůstal, aby je krotil?“ <emphasis>Nikdo. Pokud je Mance mrtvý, je svobodný lid odsouzen k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>záhubě.</emphasis> Thennové, obři, tvrdonožci, jeskynní lidé s opilovanými zuby a lidé ze západního pobřeží s jejich kostěnými vozíky... ti všichni byli rovněž odsouzeni k záhubě. Dokonce i vrány. Možná to ještě nevěděli, ale ti bastardi v černých pláštích zahynou spolu s ostatními. Jejich nepřítel se již blížil.</p>
<p>V hlavě se mu rozlehl Haggonův drsný hlas. „Zemřeš tuctem smrti, chlapče, a každá bude bolet... ale až přijde tvoje opravdová smrt, budeš pak znovu žít. Říká se, že druhý život je jednodušší a příjemnější.“</p>
<p>Varamyr Šestikůže se již brzy dozví, zdali je to pravda. Cítil svou opravdovou smrt v štiplavém kouři, který se vznášel ve vzduchu, vnímal jej v horkosti pod svými prsty, když vsunul ruku pod oděv a dotkl se své rány. A také v něm byl chlad, hluboko v jeho kostech. Tentokrát ho zabije zima.</p>
<p>Svou poslední smrt prožil v ohni. <emphasis>Shořel jsem.</emphasis> Nejdříve si ve svém zmatku myslel, že jej nějaký lučištník ze Zdi střelil plamenným šípem... jenže ten oheň byl <emphasis>vněm,</emphasis> stravoval jej zevnitř. A ta bolest...</p>
<p>Varamyr již zemřel devětkrát předtím. Jednou zemřel po ráně kopím, jindy mu vyrvaly hrdlo medvědí zuby a jindy zase zahynul v záplavě krve, když přiváděl na svět mrtvé mládě. Svou první smrt si prožil již v šesti letech, když mu rozdrtila lebku sekyra jeho otce. Dokonce ani tehdy nezažil tak strašlivou bolest, jako když jej stravoval oheň v útrobách, když mu praskal po celé délce křídel, když jej <emphasis>pohlcoval.</emphasis> Snažil se před ním uletět, ale jeho hrůza jen rozdmýchala plameny, takže se staly ještě žhavějšími. V jednom okamžiku plachtil nad Zdí, orlíma očima zaznamenával pohyby mužů na zemi pod sebou. Pak mu plameny sežehly srdce ve zčernalý oharek a vyhnaly jeho naříkajícího ducha zpátky do jeho vlastní kůže, a tehdy se na krátkou chvíli pominul na rozumu. I jen při pouhé vzpomínce na to, co se stalo, se celý roztřásl.</p>
<p>Tehdy si všiml, že jeho oheň vyhasl.</p>
<p>Zůstala jen šedočerná změť ohořelého dřeva s několika žhavými uhlíky doutnajícími v popelu. <emphasis>Pořád se z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něj kouří, potřebuje jen další dřevo.</emphasis> Varamyr zaťal zuby, aby tolik necítil bolest, odplazil se k hromadě nalámaných větví, které mu tam Bodlina nanosila, než se vydala na lov, a přihodil pár kousků na popel. „Chytni,“ zachroptěl. „<emphasis>Hoř“</emphasis> Foukal do uhlíků a odříkával bezhlesou modlitbu k bezejmenným bohům lesa, kopců a polí.</p>
<p>Bohové mu neodpověděli. Po chvíli se z ohniště přestalo dokonce i kouřit. V malé chýši se citelně ochladilo. Varamyr neměl pazourek, troud ani suché dříví na podpal. Samotnému se mu nikdy nepodaří znovu oheň rozdělat.</p>
<p>„Bodlino“ zvolal nahlas ochraptělým hlasem zastřeným bolestí. <emphasis>„Bodlino!“</emphasis></p>
<p>Měla špičatou bradu a plochý nos, a tvář jí hyzdila bradavice, ze které jí vyrůstaly čtyři tmavé chlupy. Ošklivá tvář a tvrdá, a přesto by dal hodně, kdyby ji teď spatřil ve dveřích chýše. <emphasis>Měl jsem si ji zabrat pro sebe ještě než odešla.</emphasis> Jak dlouho už je pryč? Dva dny? Tři? Varamyr si nebyl jistý. V chýši byla tma a on střídavě upadal do spánku a procital, nikdy zcela nevěděl, kdy je venku den a kdy noc. „Počkej tady,“ řekla mu. „Vrátím se s jídlem.“ A tak na ni jako blázen čekal, zdálo se mu o Haggonovi a Hrbolkovi a o všech zlech, která za svůj dlouhý život napáchal, jenže dny a noci míjely a Bodlina se nevracela. <emphasis>Už nepřijde. </emphasis>Varamyr si říkal, že na něm možná poznala, co má v úmyslu. Že stačilo, aby se na něj podívala, a měla ho přečteného, anebo něco mumlal ze svých horečnatých snů?</p>
<p><emphasis>Sprostota</emphasis>, slyšel říkat Haggona, skoro jako by tam byl s ním, přímo v chýši. „Je to jen ošklivá kopinice,“ řekl mu Varamyr. „Já jsem významný muž. Jsem Varamyr, měnič, není spravedlivé, aby ona žila a já zemřel.“ Nikdo mu neodpověděl. Nikdo tam nebyl. Bodlina byla pryč. Opustila ho, stejně jako všichni ostatní.</p>
<p>Jeho vlastní matka jej také opustila. <emphasis>Pro Hrbolka plakala, ale pro mě neuronila ani slzu.</emphasis> Toho rána, kdy jej otec vytáhl z postele, aby jej odvedl k Haggonovi, se na něj dokonce ani nepodívala. Vláčen do lesa křičel a kopal, dokud mu otec nevyťal políček a neokřikl jej, aby byl zticha. „Patříš k takovým, jako jsi sám.“ To bylo vše, co řekl, když jím mrskl Haggonovi k nohám.</p>
<p>Měl pravdu, pomyslel si Varamyr a zachvěl se. Haggon mne toho naučil hodně a ještě víc. Naučil mne jak lovit a rybařit jak vyvrhnout zvíře a vykostit rybu a jak nalézt cestu z lesa. A naučil mne způsobům a tajemstvím měniče, třebaže můj dar byl silnější než jeho vlastní.</p>
<p><emphasis>O celé roky později se pokusil vyhledat svoje rodiče, říct jim, že se z jejich Prďolky stal Varamyr Šestikůže, jenže oba již byli mrtví a spálení. Odešli do stromů a potoků, do skal a země. Do hlíny a popela. Tato slova řekla lesní čarodějka jeho matce v den, kdy zemřel Hrbolka. Prďolka se nechtěl stát kusem hlíny. Chlapec snil o dni, kdy budou bardové zpívat o jeho činech a krásné dívky jej budou zasypávat polibky. Až vyrostu, stane se ze mne Král za Zdí, sliboval si Prďolka v duchu. Nikdy se jím nestal, ale měl k tomu blízko. Varamyr Šestikůže bylo jméno, kterého se lidé obávali. Do bitvy jezdil na hřbetě sněžného medvěda třináct stop vysokého, držel si tři vlky a stínokočku a sedával po pravici Manceho Nájezdníka. To Mance mne přivedl na toto místo. Neměl jsem ho poslouchat. Měl jsem vklouznout do svého medvěda a roztrhat ho na kusy.</emphasis></p>
<p>Před Mancem byl Varamyr Šestikůže svým způsobem velkým pánem. Žil si sám v síni z mechu, bláta a otesaných klád, která kdysi patřila Haggonovi, sloužila mu jeho zvířata. Uctíval ho tucet vesničanů, kteří mu nosili chléb, sůl a jablečné víno, nabízeli mu ovoce ze svých sadů a zeleninu ze svých zahrad. Maso si obstarával sám. Kdykoliv zatoužil po ženě, poslal svou stínokočku, aby ji sledovala, a ať pohlédl na jakoukoliv dívku, každá jej poslušně následovala do jeho lože. Ba, někdy přicházely s pláčem, ale přesto přišly. Varamyr jim dal svoje sémě, vzal si pramínek jejich vlasů, aby na ně měl vzpomínku, a poslal je zpátky. Čas od času se stávalo, že přišel nějaký vesnický hrdina s oštěpem v ruce, aby tu bestii zabil a pomstil svou sestru nebo milenku či dceru. Ty zabíjel, ale ženám neublížil nikdy. Některé dokonce požehnal potomky. <emphasis>Nedochůdčaty. Malými, neduživými věcmi, stejnými jako Prďolka, a žádné nebylo požehnáno jeho darem.</emphasis></p>
<p>Strach jej zvedl na nohy. Zapotácel se s rukou přiloženou k boku, aby zastavil krev prosakující z rány, odvrávoral Varamyr ke vchodu a odhrnul otrhanou kůži, která jej zakrývala, jen aby stanul tváří v tvář bílé stěně. <emphasis>Sníh.</emphasis> Není divu, že je uvnitř taková tma a tolik kouře. Padající sníh pokryl celou chýši.</p>
<p>Když do něj Varamyr strčil, sníh se bortil a povoloval pod jeho dotekem, byl měkký a mokrý. Venku panovala noc, bílá jako smrt; tenké bledé mraky tančily v přítomnosti měsíce, zatímco tisíce hvězd chladně přihlížely. Viděl shrbené tvary dalších chýší pohřbených pod sněhovými závějemi, a za nimi bledý stín čarostromu oděného do zbroje z ledu. Kopce na jihu a na západě vytvářely rozlehlou bílou pustinu, kde se kromě vanoucího sněhu nic nepohnulo.</p>
<p>„Bodlino,“ zavolal Varamyr slabým hlasem.</p>
<p>V duchu se divil, kam až daleko zašla, <emphasis>Bodlino! Ženská! Kde jsi?“</emphasis></p>
<p>Kdesi v dálce zavyl vlk.</p>
<p>Varamyr se zachvěl. Znal to vytí stejně dobře, jako kdysi Prďolka znával hlas své matky. <emphasis>Jednooký</emphasis>. Byl nejstarší z těch tří, největší, nejdivočejší. Stopař byl hubenější, rychlejší, mladší, Chytračka zase mazanější, ale oba měli strach z Jednookého. Starý vlk byl nebojácný, nesmiřitelný, divoký.</p>
<p>Nad ostatními ze svých zvířat ztratil Varamyr kontrolu v agónii své orlí smrti. Jeho stínokočka odběhla do lesa, zatímco sněžná medvědice se pustila drápy do mužů kolem sebe, rozervala na kusy čtyři z nich, než podlehla kopím. Zabila by i Varamyra, kdyby se jí dostal na dosah. To zvíře ho nenávidělo, zuřilo pokaždé, když vklouzl do jeho kůže nebo vysedl na jeho hřbet.</p>
<p>Ale jeho vlci...</p>
<p><emphasis>Moji bratři. Moje smečka.</emphasis> Za mnoha chladných nocí spal se svými vlky, s jejich chundelatými těly stočenými do klubíček kolem něj, aby ho udržela v teple. <emphasis>Až zemřu, budou hodovat na mém mase a nechají jen kosti, které přivítají oblevu, až přijde jaro.</emphasis> To pomyšlení bylo podivným způsobem uklidňující. Vlci pro něj často lovili, když se vydali na toulky; připadalo mu jen spravedlivé, že teď, na samém konci, by je měl nakrmit on. Možná dokonce začne svůj druhý život tím, že bude trhat teplé maso ze své vlastní mrtvoly.</p>
<p>Vyjít se psy bylo mnohem snazší; tato zvířata žila tak blízko lidem, že byla sama téměř lidská. Vklouznout do psí kůže bylo jako nazout si starou botu s kůží změkčenou nošením. Tak jako byla bota přizpůsobena tomu, aby přijala chodidlo, tak byl pes uzpůsoben tomu, aby přijal obojek, dokonce i obojek pro lidské oko neviditelný. S vlkem to bylo těžší. Člověk si mohl vlka spřátelit, dokonce ho mohl zlomit, ale žádný člověk si ve skutečnosti nemohl vlka <emphasis>ochočit.</emphasis> „Vlky a ženy si bereme na celý život,“ říkával Haggon často. „Bereš si jen jednoho, je to jako manželství. Od toho dne se vlk stává částí tebe samého a ty jeho. Oba se změníte.“</p>
<p>Ostatní zvířata je lépe nechat na pokoji, tvrdil lovec. Kočky jsou marnivé a kruté, vždy připravené obrátit se proti tobě. Los a jelen jsou kořist; nos jejich kůže příliš dlouho a dokonce i z toho nejchrabřejšího muže se stane zbabělec. Medvědi, kanci, jezevci, lasice... S takovými nechtěl Haggon nic mít. „Některé kůže raději nikdy ani nezkoušej nosit, hochu. To, čím by ses stal, by se ti určitě nelíbilo.“ Ptáci byli podle Haggonova tvrzení nejhorší. „Člověk by neměl opouštět zemský povrch. Strávíš příliš mnoho času ve vzduchu a už nikdy se nebudeš chtít vrátit dolů. Znám měniče, kteří to zkoušeli se sokoly, sovami, havrany. Dokonce i zpátky ve své vlastní kůži teď jen zadumaně hledí, upírají zraky do té zpropadené modři.“</p>
<p>Ne všichni měniči to ale pociťovali stejně. Jednou, když bylo Prďolkovi deset, jej vzal Haggon na shromáždění jemu podobných. V té sešlosti byli nejpočetnější měniči vlčí bratři, jenže chlapce mnohem víc fascinovali jiní cizinci. Borroq se hodně podobal svému kanci, až na to, že neměl kly, Orell měl vlastního orla, Briar měl stínokočku (v okamžiku, kdy je spatřil, zatoužil Prďolka po své vlastní stínokočce), kozí žena Grisella...</p>
<p>Žádný z nich ale nebyl tak silný jako Varamyr Šestikůže, dokonce ani Haggon, vysoký a zachmuřený, s rukama tvrdýma jako kámen. Lovec zemřel s nářkem poté, co mu Varamyr vzal jeho Šediváka, co ho z něj vyhnal, aby si zvíře zabral pro sebe. <emphasis>Ty už žádný druhý život mít nebudeš, starče.</emphasis> Varamyr Trojkůže, říkával si tehdy. Šedivák byl jeho čtvrtá kůže, třebaže starý vlk byl slabý a téměř bezzubý a brzy poté následoval Haggona do smrti.</p>
<p>Varamyr si pro sebe mohl zabrat jakékoliv zvíře, jaké si usmyslel, ohnout si je dle své vůle, učinit jeho tělo svým vlastním. Pes či vlk, medvěd nebo jezevec...</p>
<p><emphasis>Bodlina</emphasis>, pomyslel si.</p>
<p>Haggon by to nazval sprostotou, tím nejčernějším hříchem ze všech, jenže Haggon byl mrtvý, sežraný a spálený. Mance by ho rovněž proklel, ale Manceho zabili nebo zajali. <emphasis>Nikdo by se to nikdy nedozvěděl Byl bych kopinice Bodlina a Varamyr Šestikůže by byl mrtvý.</emphasis> Předpokládal, že jeho dar by odumřel s jeho tělem. Přišel by o svoje vlky a prožil by zbytek života jako vychrtlá bradavičnatá ženská... ale žil by. <emphasis>Jestli se sem ještě vrátí. Jestli budu mít dost sil, abych si mohl zabrat její tělo pro sebe...</emphasis></p>
<p>Přelila se přes něj vlna nevolnosti. Najednou zjistil, že klečí na kolenou, ruce má pohřbené ve sněhu. Sebral ho plnou hrst a nacpal si jej do úst, vemnul si jej do vousů a do popraskaných rtů, sál z něj vláhu. Voda byla tak studená, že se stěží dokázal přimět, aby ji vůbec polkl, a tehdy si znovu uvědomil, jak je rozpálený.</p>
<p>Roztátý sníh v něm probudil ještě větší hlad. Jeho břicho lačnilo po jídle, ne po vodě. Sníh přestal padat, ale zvedal se vítr, plnil vzduch krystalky, které jej šlehaly do tváře, zatímco se prodíral závějemi, a rána v jeho boku se přitom otvírala a zase zavírala. Přerývaný dech z něj vycházel v bílých obláčcích. Když přišel až k čarostromu, nalezl pod ním ulomenou větev právě tak dlouhou, aby ji mohl použít jako berlu. Ztěžka se o ni opíraje se potácel k nejbližší chýši. Možná tam vesničané něco nechali, když prchali... pytel jablek, kousek sušeného masa, cokoliv, co by ho udrželo při životě, než se Bodlina vrátí.</p>
<p>Už byl skoro u chýše, když berla praskla pod jeho váhou a nohy se pod ním podlomily.</p>
<p>Jak dlouho tam ležel roztažený, zatímco jeho krev barvila sníh doruda, to Varamyr nevěděl. <emphasis>Sníh mne pohřbí.</emphasis> Byla by to poklidná smrt. <emphasis>Říká se, že nakonec člověk cítí teplo. Je mu teplo a je ospalý.</emphasis> Bylo by dobré cítit opět jednou teplo, ačkoliv mu bylo smutno při pomyšlení, že už nikdy neuvidí zelené krajiny, teplá území za Zdí, o kterých Mance zpívával. „Svět za Zdí není pro lidi jako my,“ říkával Haggon. „Svobodní lidé mají z měničů strach, ale také nás uctívají. Klekači jižně od Zdi nás honí a kuchají nás jako prasata.“</p>
<p><emphasis>Varoval jsi mne</emphasis>, pomyslel si Varamyr, <emphasis>ale byl jsi to ty, kdo mi také ukázal Východní hlídku.</emphasis> Nemohlo mu tehdy být víc než deset. Haggon vyměnil tucet šňůr jantaru a sáně vysoko navršené kůžemi za šest měchů vína, špalek soli a měděný kotlík. Východní hlídka byla lepším místem pro směnný obchod než Černý hrad; připlouvaly tam lodě obtížené zbožím z bájných zemí za mořem. Vrány znaly Haggona jako lovce a přítele Noční hlídky, a vždycky uvítaly zprávy o životě za Zdí, které jim přinášel. Někteří o něm věděli, že je také měnič, ale nikdo o tom nemluvil. Právě tam, ve Východní hlídce u moře, začal chlapec, kterým tehdy byl, poprvé snít o teplém jihu.</p>
<p>Varamyr cítil, jak mu na čele roztávají sněhové vločky. Tohle není tak zlé, jako když jsem hořel. Ať usnu a nikdy se neprobudím, ať začne můj druhý život. Jeho vlci byli nyní blízko. Cítil je.</p>
<p>Ponechá jim svoje slabé tělo, splyne s nimi v jedno, bude lovit za noci a výt na měsíc. Vlkodlak se stane opravdovým vlkem. <emphasis>Jenže kterým?</emphasis></p>
<p>Chytračkou určitě ne. Haggon by to byl nazval sprostotou, jenže Varamyr často vklouzl do její kůže, když se s ní pářil Jednooký. Nechtěl by ale trávit svůj nový život jako fena. Ne, pokud by měl jinou možnost. Stopař by mu vyhovoval lépe, ten mladší samec... třebaže Jednooký byl větší a divočejší, a právě Jednooký si Chytračku bral, kdykoliv začala hárat.</p>
<p>„Říkají, že zapomeneš,“ pověděl mu Haggon pár týdnů před svou vlastní smrtí. „Když zemře lidské tělo, duch dotyčného žije uvnitř zvířete, ale každým dnem jeho paměť slábne, a zvíře se stává stále méně měničem a stále víc zvířetem, dokud nakonec nezbude jen zvíře.“</p>
<p>Varamyr dobře věděl, že je to pravda. Když si pro sebe zabral orla, který patřil Orellovi, cítil, jak druhý měnič v jeho přítomnosti zuří. Orella zabil ten zaprodanec Jon Sníh a jeho nenávist vůči jeho vrahovi byla tak strašlivá, až Varamyr zjistil, že i on sám toho chlapce nenávidí. Co je Jon Sníh zač, poznal v okamžiku, kdy uviděl jeho velkého bílého zlovlka neslyšně se plížícího po jeho boku. Měnič vždycky vycítí tvora sobě podobného. <emphasis>Mance mi měl dovolit zabrat si zlovlka pro sebe. To by byl druhý život hodný krále.</emphasis> Mohl to udělat, o tom nepochyboval ani na chvíli. Jon Sníh měl silný dar, ale byl nezkušený, stále se své podstatě spíš vzpíral, místo aby se z ní těšil.</p>
<p>Varamyr viděl rudé oči čarostromu, jak na něj shlížejí z bílého kmene. <emphasis>Bohové mne soudí.</emphasis> Proběhlo jím zachvění. Konal špatné věci, strašlivé věci. Kradl, zabíjel, znásilňoval. Hodoval na lidském mase a chlemtal krev umírajících lidí, která prýštila, horká a rudá, z jejich vyrvaných hrdel. Slídil za nepřáteli lesem, útočil na ně, zatímco spali, rval jim vnitřnosti z břich a roztahoval je po blátivé zemi. <emphasis>Jak sladce chutnalo jejich maso.</emphasis> „Jenže to dělalo zvíře, ne já,“ zašeptal chraplavě. „A ten dar jste mi dali vy.“</p>
<p>Bohové neodpověděli. Dech se mu srážel před ústy v obláčcích bledého oparu. Cítil, jak mu namrzají vousy. Varamyr Šestikůže zavřel oči.</p>
<p>Zdál se mu starý sen o chýši u moře, o třech kňučících psech, o ženských slzách.</p>
<p>Hrbolek. Pro Hrbolka plakala, ale pro mne neuronila ani slzu.</p>
<p>Prďolka přišel na svět předčasně, o celý měsíc, a byl tak často nemocný, že nikdo neočekával, že bude žít. Jeho matka čekala, dokud nedovršil čtyři léta věku, než mu dala řádné jméno, jenže to už bylo příliš pozdě. Celá vesnice mu do té doby začala říkat Prďolka, jménem, které mu dala jeho sestra Meha, ještě když ho matka nosila v břiše. Meha dala jméno dokonce i Hrbolkovi, jenže Prďolkův bratříček se narodil v řádném čase, velký, celý červený a silný, hltavě sál mléko z matčiných prsou. Chtěla ho pojmenovat po otci. <emphasis>Jenže Hrbolek zemřel.Zemřel, když mu byly dva roky a mně šest, tři dny před svým dnem jména.</emphasis></p>
<p>„Tvůj maličký je teď s bohy,“ řekla lesní čarodějka jeho plačící matce. „Už nikdy nepocítí bolest, nebude mít hlad, nezapláče. Bohové si jej vzali do země, do stromů. Bohové jsou všude kolem nás, ve skalách a potocích, v ptácích a zvířatech. Tvůj Hrbolek odešel a připojil se k nim. Teď je světem a vším, co se v něm nalézá.“</p>
<p>Stařenina slova tehdy projela Prďolkou jako nůž. <emphasis>Hrbolek všechno vidí. Pozoruje mě. Všechno ví.</emphasis> Prďolka se před ním nemohl nikam schovat, nemohl vklouznout své matce za sukně ani utéct se psy, aby unikl hněvu svého otce. <emphasis>Psi.</emphasis> Useklý, Čenicháč a Vrčoch. <emphasis>Byli to dobří psi. Moji kamarádi.</emphasis></p>
<p>Když jeho otec našel psy čenichající kolem Hrbolkova těla, netušil, který z nich to udělal, a tak vzal sekyru na všechny tři. Ruce se mu tak třásly, že bylo zapotřebí, aby sekl dvakrát, než se mu podařilo umlčet Vrčocha. Ve vzduchu visel těžký pach krve a nářek umírajících psů byl strašlivý, ale Useklý přesto přišel, když jej otec zavolal. Byl nejstarší a výcvik u něj převažoval nad strachem. Než se stačil Prďolka dostat do jeho kůže, bylo již příliš pozdě.</p>
<p><emphasis>Ne, otče... prosím</emphasis>, pokusil se říct, ale psi nemluví řečí lidí, a tak z něj vyšlo jen naříkavě zakňučení. Sekyra se starému psovi zabořila do středu lebky a chlapec uvnitř chýše hlasitě vykřikl. <emphasis>Podle toho to poznali.</emphasis> O dva dny později jej otec odvlekl do lesa. Vzal si s sebou sekyru, takže si Prďolka myslel, že jej chce sprovodit ze světa stejným způsobem, jako to udělal se psy. Otec jej místo toho dal Haggonovi.</p>
<p>Varamyr náhle s prudkým zachvěním procitl. Celé jeho tělo se třáslo. „Vstávej,“ ječel na něj hlas. „Vstávej, musíme jít. Jsou jich tu stovky.“ Sníh jej pokrýval od hlavy k patě jako tuhá bílá houně. <emphasis>Taková zima.</emphasis> Když se zkusil pohnout, zjistil, že má ruku přimrzlou k zemi, a jak se ji snažil odtrhnout, nechal na zemi kus kůže. „Vstávej,“ vykřikla znovu, „přicházejí.“</p>
<p>Bodlina se k němu vrátila. Držela jej za ramena a třásla jím, křičela mu do tváře. Varamyr cítil její dech a vnímal jeho teplo na tvářích znecitlivělých chladem. <emphasis>Teď,</emphasis> pomyslel si, <emphasis>udělej to teď, nebo zemřeš.</emphasis></p>
<p>Posbíral všechny síly, co v něm ještě zbývaly, vyskočil ze své vlastní kůže a vnikl do jejího těla.</p>
<p>Bodlina prohnula záda a vykřikla.</p>
<p><emphasis>Sprostota.</emphasis> Byla to ona, on nebo Haggon? Nikdy se to nedozvěděl. Jeho staré tělo se svezlo zpátky do sněhu a její prsty povolily. Kopinice se prudce otočila, pronikavě zaječela. Jeho stínokočka s ním vždycky zuřivě bojovala a lední medvěd jako by se vždycky na chvíli napůl pominul na rozumu, chňapal po stromech, kamenech a do prázdna, jenže tohle bylo horší. „Jdi pryč, <emphasis>vypadni!“</emphasis> slyšel křičet její vlastní ústa. Její tělo se zapotácelo, kleslo k zemi a znovu se zvedlo. Mávala kolem sebe rukama, škubala nohama na jednu stranu a na druhou jakoby v nějakém groteskním tanci, zatímco jeho duch bojoval s jejím o nadvládu nad jedním tělem. Nasála plná ústa ledového vzduchu a Varamyrovi se dostalo kratičkého nádherného okamžiku, kdy jej cítil a kdy vnímal sílu toho mladého těla, jenže to bylo předtím, než scvakla zuby k sobě a jeho ústa se zaplnila krví. Zvedla ruce k jeho obličeji. Snažil se je odtrhnout, ale ruce jej neposlouchaly a ona mu zatím drápala oči. <emphasis>Sprostota</emphasis>, vzpomněl si, utápěje se v krvi, bolesti a šílenství. Když se pokoušel vykřiknout, vyplivla jejich jazyk.</p>
<p>Bílý svět se kamsi stočil a odpadl. Na okamžik se mu zdálo, jako by byl uvnitř čarostromu, jako by pozoroval vyřezávanýma dřevěnýma očima umírajícího muže slabě sebou škubajícího na zemi a bláznivou ženskou, která tančila, slepá a celá zakrvácená, ve svitu měsíce. Pak byli oba pryč a on vstával, rozpouštěl se, jeho duch byl unášen chladným poryvem větru. Byl ve. sněhu a v mracích, byl vrabec, veverka, dub. Mezi stromy tiše proletěl kalous lovící zajíce; Varamyr byl uvnitř sovy, uvnitř zajíce, ve stromech. Hluboko pod zamrzlou vrstvou hlíny si slepě hloubili chodbičky červi, a on byl jimi všemi. <emphasis>Jsem les a všechno, co je v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něm,</emphasis> pomyslel si povzneseně. Do vzduchu se vznesla stovka krkavců, rozkrákali se, když jej cítili proletět kolem. Velký los zatroubil, vyděsil děti, které nesl na hřbetě. Spící zlovlk zvedl hlavu a zavrčel do prázdna. Než se jejich srdce stačila znovu rozbušit, minul je, pátraje po svých vlastních, po Jednookém, Chytračce a Stopaři, po své smečce. Jeho vlci jej zachrání, říkal si v duchu.</p>
<p>To byla jeho poslední lidská myšlenka.</p>
<p>Skutečná smrt přišla náhle; pocítil prudký chlad, jako by jej hodili do ledových vod zamrzlého jezera. A pak už uháněl přes měsíčním svitem zalité sněhy, se svou smečkou v patách. <emphasis>Jednooký</emphasis>, věděl hned. Zaštěkal a Chytračka se Stopařem mu odpověděli.</p>
<p>Když vlci vyběhli na hřeben, zastavili se. <emphasis>Bodlina</emphasis>, vzpomněl si a jedna část z něj pocítila žal pro to, co ztratil, a druhá část pro to, co udělal. Svět pod ním se proměnil v led. Vzhůru po čarostromu pomalu šplhaly mrazivé prsty, natahovaly se k sobě navzájem. Prázdná vesnice již nebyla prázdná. Mezi sněhovými pahorky procházely modrooké stíny. Některé na sobě měly hněď a jiné čerň a další byly nahé, s masem zbělelým jako sníh. Skrze kopce zavanul vítr, těžký jejich pachem: mrtvým masem, zaschlou krví, kůžemi, co čpěly zatuchlinou, hnilobou a močí. Chytračka zavrčela a vycenila zuby, srst se jí naježila. <emphasis>To nejsou lidé. To není kořist. Tam ne.</emphasis></p>
<p>Věci dole se hýbaly, ale nežily. Jedna po druhé zvedaly hlavy ke třem vlkům na kopci. Posledním, kdo se podíval, byla věc, která bývala Bodlinou. Měla na sobě vlnu, kožešinu a kůži a přes ně měla přehozený plášť z ledu, který praskal, kdykoliv se pohnula, a blyštěl se v měsíčním svitu. Z konečků prstů jí visely růžové rampouchy, deset dlouhých nožů ze zmrzlé krve. A v důlcích, kde mívala oči, se třpytilo světlemodré světlo, propůjčující jejím hrubým rysům nadpozemskou krásu, které se jí nedostávalo nikdy v životě.</p>
<p>Ona mě vidí.</p>
<p> <strong><image xlink:href="#_1.jpg" />TYRION</strong></p>
<p><strong>C</strong>elou cestu přes Úzké moře propil.</p>
<p>Loď byla malá, jeho kajuta ještě menší, ale kapitán mu nedovolil vyjít na palubu. Z věčného houpání podlahy pod nohama se mu zvedal žaludek a chuť mizerného jídla byla ještě mizernější, když mu stoupalo zpátky do krku. K čemu ale potřeboval nasolené hovězí, tvrdý sýr a chléb prolezlý larvami, když se mohl živit vínem? Bylo červené a kyselé, velmi silné. Někdy vyzvracel i víno, ale vždycky dostal další.</p>
<p>„Svět je plný vína,“ mumlal si pro sebe v tichu své kajuty. Jeho otec nikdy neměl pro pijany dobrého slova, jenže co na tom záleželo? Jeho otec byl mrtvý. To on ho zabil. <emphasis>Šípem z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kuše do břicha, můj pane Jen pro tebe</emphasis>. <emphasis>Kéž bych to tak uměl s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kuší lépe, napálil bych ti to rovnou do ptáka, kterým jsi mě udělal, ty proklatý hajzle!</emphasis></p>
<p>V podpalubí nebyla ani noc ani den. Tyrion si značil plynoucí čas podle příchodů a odchodů lodního poslíčka, jenž mu přinášel jídla, která nejedl. Chlapec pokaždé přinesl i vědro a kartáč, aby se mohl umýt.</p>
<p>„Tohle je dornské víno?“ zeptal se ho Tyrion jednou, zatímco vytahoval zátku z měchu. „Připomíná mi jistého hada, kterého jsem znal. Směšný chlapík, dokud na něj nespadla hora.“ Chlapec nikdy neodpověděl. Byl to ošklivý kluk, třebaže rozhodně pohlednější než jistý trpaslík s půlkou nosu a jizvou táhnoucí se od oka k bradě. „Copak, urazil jsem tě něčím?“ zeptal se Tyrion, zatímco jej chlapec omýval. „Zakázali ti se mnou mluvit? Anebo nějaký trpajzlík ošukal tvoji mámu?“ Ani na tohle nedostal odpověď. „Kam plujeme? Pověz mi to.“ Jaime se zmínil o Svobodných městech, jenže neřekl žádné konkrétní jméno. „Máme namířeno do Braavosu? Do Tyroše? Do Myru?“ Tyrion by se raději byl vydal do Dorne. <emphasis>Myrcella je starší než Tommen, podle domských zákonů náleží Železný trůn jí. Pomohu jí domoci se jejího práva, jak navrhl princ Oberyn.</emphasis></p>
<p>Jenže Oberyn byl mrtvý, hlavu mu roztříštila na kaši v oceli oděná pěst sera Gregora Clegana. A bude Doran Martell bez pobízení Rudé zmije vůbec ochoten uvažovat o tak riskantním plánu? <emphasis>Možná by mne místo toho vsadil do želez a poslal zpátky mojí drahé sestře.</emphasis> Zeď by snad byla bezpečnější. Starý medvěd řekl, že Noční hlídka muže jako Tyrion <emphasis>potřebuje. Jenže Mormont je třeba taky mrtvý. Teď už je možná velitelem Slynt.</emphasis> Bylo nepravděpodobné, že by řezníkův syn zapomněl, kdo ho na Zeď poslal. <emphasis>Chci opravdu strávit zbytek života tím, že budu jíst sušené maso a ovesnou kaši s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vrahy a zloději?</emphasis> Ne že by měl zbytek jeho života trvat příliš dlouho. Janoš Slynt by se o to určitě postaral.</p>
<p>Chlapec namočil kartáč a poslušně ho čistil. „Byl jsi někdy v nějakém domě rozkoše v Lysu?“ vyptával se trpaslík. „Možná právě tam chodí všechny děvky?“ Tyrion si nebyl schopen vybavit valyrijské slovo pro nevěstku, a v každém případě bylo příliš pozdě. Chlapec hodil svůj kartáč zpátky do vědra a odešel.</p>
<p><emphasis>Víno mi zatemňuje smysly.</emphasis> Vznešené valyrijštině se učil již na kolenou svého mistra, ačkoliv jak mluvili v devíti Svobodných městech... nu, nebyl to ani dialekt jako spíš devět dialektů na cestě stát se samostatnými jazyky. Tyrion znal něco z braavoštiny a povrchně také myrštinu. V Tyroši by byl ještě tak schopen proklít bohy, vynadat člověku do podvodníka a objednat si pivo, a to všechno díky jistému žoldnéři, kterého znal kdysi ve Skále. <emphasis>Aspoň v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dorne hovoří společným jazykem.</emphasis> Stejně jako dornské pokrmy a dornské právo byla dornština prošpikovaná příchutěmi Rhoyne, ale dalo se jí rozumět. <emphasis>Dorne. Ano, pro mne by bylo nejlepší Dorne. V</emphasis>ylezl si na pryčnu, svíraje tu myšlenku stejně křečovitě jako dítě panenku.</p>
<p>Tyrion Lannister nikdy neusínal snadno. Na palubě lodi k němu přicházel spánek zřídkakdy, třebaže se mu čas od času podařilo vypít dostatečné množství vína, aby na chvíli pozbyl vědomí. Aspoň se mu nezdály žádné sny. Na jeden malý život se mu jich už zdálo až až<emphasis>. A o takových pošetilostech: lásce, spravedlnosti, přátelství. Stejně jako o tom, jaké by to bylo být velký. </emphasis>Tyrion již moc dobře věděl, že to všechno je mimo jeho dosah. Nevěděl ale, kam chodí děvky.</p>
<p>„Tam, kam chodí všechny děvky,“ řekl jeho <emphasis>otec. Jeho poslední slova. A jaká že to byla slova!</emphasis> Kuš <emphasis>zadrnčela,</emphasis> lord Tywin se znovu posadil na zadek a pak již Tyrion Lannister klopýtal tmou s Varysem po boku. Musel sešplhat dolů šachtou, všech dvě stě třicet příček až tam, kde žhnuly oranžové uhlíky v tlamě železného draka. Na nic z toho si nevzpomínal. Jenom na zvuk, který vydala kuš, a na zápach, když povolily vnitřnosti jeho otce. <emphasis>Dokonce i ve smrti si nalezl způsob, jak se na mne vykálet.</emphasis></p>
<p>Varys jej vedl tunely, ale nepromluvili spolu ani slovo, dokud se nevynořili vedle Černé vody, tam, kde Tyrion získal svoje slavné vítězství a přišel o nos. Tehdy se trpaslík otočil k eunuchovi a řekl: „Zabil jsem svého otce.“ Pronesl to stejným tónem, jako by mohl člověk říci: „Ukopl jsem si palec.“</p>
<p>Mistr našeptávačů byl oblečen jako žebravý bratr, v moly prožrané kutně z hrubě tkaného plátna, s kápí, která mu zakrývala vypasené hladké tváře a kulatou holou hlavu. „Neměl jsi šplhat po tom žebříku,“ řekl káravě.</p>
<p>„Tam, kam chodí všechny děvky.“ Tyrion svého otce varoval, aby to slovo neříkal. Kdybych nevystřelil, považoval by moje výhružky za plané. Vzal by mi kuš z rukou, jako mi kdysi vyrval z náruče Týšu. Už se zvedal, když jsem ho zabil.</p>
<p>„Zabil jsem také Šae,“ svěřil se Varysovi.</p>
<p>„Věděl jsi, co je zač.“</p>
<p>„Udělal jsem to. Ale nevěděl jsem, co byla zač.“</p>
<p>Varys se zahihňal. „A teď to víš.“</p>
<p><emphasis>Měl jsem zabít také eunucha. O</emphasis> trochu víc krve na jeho rukou, co by na tom záleželo? Nedokázal by říci, co zadrželo jeho dýku. Vděčnost to určitě nebyla. Varys jej zachránil před popravčím mečem, ale jen proto, že mu to přikázal Jaim<emphasis>e. Jaime... ne, na Jaimeho raději myslet nebudu.</emphasis></p>
<p>Místo toho našel čerstvý měch s vínem a sál z něj, jako by to byl ženský prs. Kyselá rudá tekutina mu stékala po bradě a barvila jeho tuniku, stejnou, jakou na sobě měl ve své cele. Paluba se mu houpala pod nohama, a když se snažil vstát, zvedla se a prudce jim smýkla o přepážku. <emphasis>Bouře</emphasis>, uvědomil si, <emphasis>anebo jsem opilejší, než jsem si myslel.</emphasis> Vyzvracel vino a pak v něm chvíli ležel, říkal si, zda se loď potopí. <emphasis>Je tohle tvoje pomsta, otče? Učinil tě Otec na nebesích svým pobočníkem?</emphasis> „Možná by to byl odpovídající trest za otcovraždu,“ říkal si, zatímco venku skučel vítr. Připadalo mu sice nespravedlivé, že by měl lodní poslíček a kapitán i zbytek posádky utonout za něco, co udělal on, ale kdy vůbec byli bohové spravedliví? Pak všechno zčernalo a pohltila jej tma.</p>
<p>Když se znovu pohnul, měl pocit, že mu pukne hlava. Loď jako by se otáčela dokola ve zmatených kruzích, třebaže kapitán trval na tom, že vpluli do přístavu. Tyrion mu odsekl, aby byl zticha, a ochable kopal kolem sebe, zatímco jej obrovský holohlavý námořník popadl v podpaždí a mrskajícího sebou jej odnesl do komory, kde na něj čekal prázdný sud od vína. Byl to kulatý malý soudek, docela těsný i pro trpaslíka. Tyrion se vzpíral, pomočil se přitom, ale stejně mu to nepomohlo. Nacpali jej do sudu tváří dolů, s koleny přitlačenými k uším. Pahýl nosu jej strašlivě svědil, ale ruce měl tak těsně přitisknuté k tělu, že na něj nedosáhl a nemohl se poškrábat. <emphasis>Nosítka vhodná pro muže mého postavení</emphasis>, pomyslel si, když na sud přitloukali víko. Slyšel jejich křičící hlasy, zatímco jej zvedali. Při každém nárazu mu hlava udeřila o dno sudu. Svět se otáčel dokola, zatímco sud valili dolů, pak se zastavil s nárazem, při kterém měl Tyrion co dělat, aby nevykřikl. Do jeho sudu narazil další a Tyrion se kousl do jazyka.</p>
<p>Byla to ta nejdelší cesta, jakou kdy podnikl, třebaže nemohla trvat déle než půl hodiny. Zvedali ho a spouštěli, kutáleli a skládali, převraceli a narovnávali a znovu kutáleli. Skrze dřevěné dužiny sudu slyšel vykřikovat muže a jednou zaržál poblíž kůň. Do zakrslých nohou se mu daly křeče a brzy jej bolely tak strašně, že docela zapomněl na bušení v hlavě.</p>
<p>Skončilo to stejně náhle, jako to začalo; dalším kutálením, ze kterého se mu udělalo nevolno, a dalším strkáním. Venku hovořily hlasy řečí, kterou neznal. Někdo začal bušit do horní části sudu a víko náhle s praskotem odskočilo. Do nitra sudu vniklo světlo a také chladný vzduch. Tyrion nenasytně lapal po dechu a pokoušel se vstát, ale podařilo se mu jen převrhnout sud stranou a vypadnout na tvrdě udusanou hliněnou podlahu.</p>
<p>Nad nim se tyčil groteskní otylý muž s vidlicovitě rozdvojeným žlutým vousem, držící v rukou dřevěnou paličku a železné dláto. Jeho roucho bylo natolik rozměrné, že by z něj postavili turnajový altán, ale volně zavázaný opasek se rozevřel a z roucha vyčnívalo obrovské bílé břicho a těžká prsa, která muži visela na těle jako dva pytle loje pokryté hrubými žlutými chlupy. Připomínal Tyrionovi mrtvého krakena, kterého kdysi vyvrhlo moře do jeskyní pod Casterlyovou skálou.</p>
<p>Tlustý muž pohlédl dolů a usmál se. „Opilý trpaslík,“ řekl společným jazykem Západozemí.</p>
<p>„Tlející mořská kráva.“ Tyrion měl ústa plná krve. Odplivl si k tlusťochovým nohám. Byli v dlouhém šerém sklepení s klenutým stropem a kamennými zdmi porostlými ledkem. Obklopovaly je sudy s vínem a pivem, více než dostatek pití, aby v pohodě stačilo trpaslíkovi na celou noc. <emphasis>Nebo na celý život.</emphasis></p>
<p>„Jsi drzý. To se mi u trpaslíka líbí.“ Když se dal otylý muž do smíchu, vrstvy tuku se na něm natřásaly tak mocně, až měl Tyrion strach, aby nespadl a nerozmačkal ho. „Máš hlad, můj malý příteli? Jsi unavený?“</p>
<p>„Mám žízeň.“ Tyrion se vyškrábal na kolena. „A jsem špinavý.“</p>
<p>Tlusťoch začichal ve vzduchu. „Tak tedy nejdříve koupel. Potom jídlo a měkkou postel, ano? Moji sluhové se o to postarají.“ Jeho hostitel odložil paličku a dláto stranou. „Můj dům je tvůj. Ano, kterýkoliv přítel mého přítele za vodou je přítelem Illyria Mopatise.“</p>
<p>A kterýkoliv přítel Varyse Pavouka je někdo, komu budu důvěřovat jen potud, dokud do něj budu moci praštit.</p>
<p>Vypasený muž mu nicméně nechal připravit slíbenou koupel. Sotva se Tyrion stačil ponořit do horké vody, zavřel oči a ihned tvrdě usnul. Probudil se nahý na posteli z prachového husího peří, tak měkké, až měl pocit, jako by ho byl spolkl obláček. Jazyk měl drsný a hrdlo rozedřené, ale jeho úd byl tvrdý jako železná tyč. Překulil se z postele, našel nočník a s výdechem rozkoše jej začal plnit.</p>
<p>V místnosti bylo šero, ale mezi lištami okenic prosvítaly pruhy žlutého slunečního světla. Tyrion vytřepal z údu poslední kapky moči a odkolébal se po vzorovaném myrském koberci hebkém jako čerstvá jarní tráva k okennímu sedátku, kam se nemotorně vyšplhal a otevřel okenice, aby se podíval, kam jej to Varys a bohové poslali.</p>
<p>Pod jeho oknem stálo na stráži kolem mramorového jezírka šest třešňových stromů, jejichž štíhlé větve byly holé a hnědé. Ve vodě stál nahý chlapec, v postoji šermíře a s tenkým mečem v ruce. Byl štíhlý a pohledný, ne starší než šestnáctiletý, s rovnými světlými vlasy, které mu splývaly až po lopatky. Vypadal tak plný života, že Tyrionovi docela dlouho trvalo, než si uvědomil, že je to socha z pomalovaného mramoru, třebaže její meč se leskl jako opravdová ocel.</p>
<p>Za jezírkem se tyčila cihlová zeď dvanáct stop vysoká, s železnými bodci podél vrcholu. Za ní bylo město. V blízkosti zálivu se tísnilo moře taškami obložených střech. Viděl čtvercovité cihlové věže, velký rudý chrám, vzdálený palác nahoře na kopci.</p>
<p>V ještě větší dálce se blyštivě odrážel sluneční svit od hladiny hluboké vody. Přes záliv proplouvaly rybářské čluny, jejichž plachty se vlnily ve větru, a Tyrion viděl stěžně větších lodí, čnících do výše podél pobřeží. <emphasis>Některá z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich má určitě namířeno do Dorne nebo k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Východní hlídce u moře.</emphasis> Neměl však prostředky, kterými by mohl zaplatit za převoz, ani nebyl stvořen tak, aby mohl třímat veslo. <emphasis>Myslím, že bych si na sebe mohl pověsit ceduli s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nápisem „lodní poslíček“ a vydělat si na cestu tím, že se nechám buzerovat posádkou při plavbách sem a tam po Úzkém moři.</emphasis></p>
<p>Říkal si, kde asi je. <emphasis>Dokonce i vzduch je zde cítit jinak.</emphasis> Chladný podzimní vzduch byl prosycen podivnými kořeněnými vůněmi a také slyšel slabé výkřiky doléhající k němu přes zeď z ulic za ní. Znělo to trochu jako valyrijština, ale nerozeznal víc než jedno slovo z pěti. <emphasis>Braavos to není</emphasis>, usoudil, <emphasis>ani Tyroš.</emphasis> Holé větve a chlad ve vzduchu naznačovaly, že se nejedná ani o Lys, Myr či Volantis.</p>
<p>Když uslyšel, jak se za ním otevírají dveře, Tyrion se otočil a stanul tváří v tvář svému vypasenému hostiteli. „Tohle je Pentos, že ano?“</p>
<p>„Přesně tak? Co jiného?“</p>
<p><emphasis>Pentos.</emphasis> Nu, nebylo to Královo přístaviště, aspoň to se dalo říct. „Kam chodí všechny děvky?“</p>
<p>„Děvky najdeš ve zdejších nevěstincích, stejně jako je tomu v Západozemí. <emphasis>Ty</emphasis> takové ale nebudeš potřebovat, můj malý příteli. Vyber si nějakou mezi mými služebnými. Žádná z nich se tě neodváží odmítnout.“</p>
<p>„Otrokyně?“ otázal se trpaslík uštěpačně.</p>
<p>Tlustý muž si uhladil jeden z hrotů svého vidlicovitého vousu. Tyrionovi to gesto připadalo pozoruhodně obscénní. „Otroctví je v Pentosu zakázáno na základě podmínek smlouvy, kterou na nás Braavosané uvalili před sto lety. Přesto tě neodmítnou.“ lllyrio mu vysekl těžkopádnou poloviční úklonu. „Nyní mne však musí můj malý přítel omluvit. Mám tu čest být magistrem tohoto velkého města, a princ mne pozval na zasedání.“ Usmál se, ukázal ústa plná zažloutlých křivých zubů. „Po domě a pozemku si můžeš chodit, kamkoliv se ti zlíbí, ale v žádném případě se nevydávej mimo zdi. Lépe když nebude žádný člověk vědět, že jsi zde byl.“</p>
<p>„Copak jsem někam odešel?“</p>
<p>„O tomhle budeme mít dost času promluvit si dnes večer. Můj malý přítel a já budeme jíst a pít a dělat velké plány, ano?“ „Ano, můj tlustý příteli,“ odpověděl Tyrion. <emphasis>On si myslí, že mne využije k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>svému prospěchu.</emphasis> Pro kupecké prince ze Svobodných měst bylo všechno jen o zisku. „Vojáci s kořením a sýroví lordi,“ nazýval je jeho otec pohrdavě. A má-li někdy přijít den, kdy by lllyrio Mopatis viděl větší zisk v mrtvém trpaslíkovi než v živém, Tyrion by se do soumraku ocitl spakovaný v dalším vinném soudku. <emphasis>Bylo by dobře, kdybych byl pryč, než ten den nastane. A o</emphasis> tom, že nastane, ani v nejmenším nepochyboval; Cersei mu neodpustí nikdy... a možná dokonce i Jaime se rozčilil, když nalezl šíp z kuše v otcově břiše.</p>
<p>Mírný větřík hnal jemné vlnky kolem nahého šermíře na hladině jezírka pod ním. Připomnělo mu to, jak si Tyša čechrala vlasy v onom falešném jaru jejich sňatku, předtím než sám pomohl otcovým vojákům v jejím znásilňování. Myslel na ty strážné během svého útěku, snažil se vzpomenout si, kolik jich vlastně bylo. Člověk by si myslel, že si to bude pamatovat, ale nebylo tomu tak. Tucet? Dvacítka? Stovka? Nedokázal říci. Všechno to byli dospělí muži, vysocí a silní... třebaže všichni muži světa byli až příliš vysocí ve srovnání s třináctiletým trpaslíkem. <emphasis>Tyša věděla, kolik jich je.</emphasis> Každý z nich jí dal stříbrňák, takže jí jen stačilo spočítat si pak mince. <emphasis>Stříbrňák od každého a zlato ode mě.</emphasis> Jeho otec trval na tom, aby jí zaplatil i on. <emphasis>Lannister si vždycky splácí svoje dluhy.</emphasis></p>
<p>„Tam, kam chodí všechny děvky,“ slyšel znovu říct lorda Tywina a tětiva kuše opět <emphasis>zadrnčela.</emphasis></p>
<p>Magistr jej vybídl, aby si prohlédl jeho sídlo. V cedrové truhle vykládané lazuritem a perletí nalezl čisté oblečení. Byly to šaty určené pro malého chlapce, jak si uvědomil, když se do nich soukal. Látka byla přepychová, i když mírně zatuchlá, ale nohavice byly i tak příliš dlouhé a rukávy zase krátké, s límečkem, který by změnil jeho obličej ve stejně černý, jako byl Joffreyův, kdyby se jej snažil zapnout. Také si na něm pochutnali moli. <emphasis>Aspoň nepáchne zvratky.</emphasis></p>
<p>Tyrion začal svoji průzkumnou výpravu v kuchyni, kde jej ostražitě pozorovaly dvě otylé ženy a kuchtík, zatímco si sám nabídl sýr, chléb a fíky. „Dobré ráno vám přeji, krásné dámy,“ řekl s úklonou. „Víte, kam chodí děvky?“ Když mu neodpověděly, opakoval otázku ve vznešené valyrijštině, třebaže musel místo výrazu <emphasis>děvka</emphasis> použít slovo <emphasis>kurtizána.</emphasis> Tentokrát ta mladší, tlustější kuchařka pokrčila rameny.</p>
<p>Říkal si, co by asi dělaly, kdyby je popadl za ruce a odtáhl je do své postele. <emphasis>Žádná z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich se tě neodváží odmítnout</emphasis>, tvrdil Illyrio, ale Tyrion nějak nebyl přesvědčen, že tím mínil i tyto dvě. Mladší žena byla dost stará, aby mohla být jeho matkou, a ta starší byla pravděpodobně <emphasis>její</emphasis> matka. Obě byly takřka stejně objemné jako Illyrio, s prsy většími než jeho vlastní hlava. <emphasis>Možná bych se mezi nimi udusil.</emphasis> Existovaly i horší způsoby jak zemřít. Tak například způsob, jímž zemřel jeho lord otec. <emphasis>Měl jsem ho přinutit vytlačit ze sebe trochu toho zlata, než vydechl naposledy.</emphasis> Lord Tywin byl skoupý na pochvaly a náklonnost, ale co se mincí týkalo, měl vždycky štědrou ruku. <emphasis>Jedinou věcí ještě žalostnější než trpaslík bez nosu, je trpaslík bez nosu, který navíc nemá peníze.</emphasis></p>
<p>Tyrion nechal tlusté ženy jejich bochníkům a kotlíkům a vydal se prozkoumat sklep, kde jej Illyrio vyprostil předchozího večera ze sudu. Nebylo těžké jej nalézt. Bylo tam tolik vína, že by z něj mohl být opilý po stovku let; sladká rudá vína z Roviny a kyselá červená z Dorne, bledějantarová z Pentosu, zelené nektary z Myru, tři dvacítky sudů se stromovinským zlatým, dokonce vína z bájného východu, z Qarthu a Yi Ti a Aša je u Stínu. Nakonec si Tyrion vybral soudek silného vína označeného jako soukromá zásoba lorda Runceforda Redwyna, dědečka současného pána Stromoviny. Jeho chuť byla na jazyku mdlá a omamná, barva tak purpurově tmavá, že vypadalo v šerém sklepním světle skoro černé. Tyrion si nalil pohár a ještě džbán pro dobrou míru a odnesl si je nahoru do zahrady, aby si je vypil pod třešněmi, které viděl ze svého okna.</p>
<p>Náhoda tomu chtěla, že vyšel nesprávnými dveřmi a nikdy jezírko, které viděl ze svého okna, nenašel, ale na tom nezáleželo. Zahrady za domem byly stejně příjemné a navíc mnohem rozlehlejší. Chvíli se jimi procházel sem a tam a pil. Stěny by svou výškou a tloušťkou zahanbily jakýkoliv řádný hrad, a železné bodce na vrcholcích vypadaly bez hlavic, které by je zdobily, podivně obnažené. Tyrion si představil, jak by se tam nahoře vyjímala hlava jeho sestry, s dehtem ve zlatých vlasech a mouchami s bzukotem jí vlétajícími do úst a vylétajícími z nich ven. <emphasis>Ano, a Jaime musí dostat bodec vedle ní</emphasis>, rozhodl. <emphasis>Nikdo se nesmí nikdy vetřít mezi mého bratra a moji sestru.</emphasis></p>
<p>S lanem a hákem by se mu snad podařilo přes zeď dostat. Měl silné paže a mnoho nevážil. Měl by být schopen přelézt, pokud by se nahoře nenabodl na některý z hrotů<emphasis>. Zítra se porozhlédnu po nějakém provaze</emphasis>, rozhodl se.</p>
<p>Během svých toulek zahradou si všiml tří bran hlavního vchodu se strážnicí, vedlejší brány u psinců a zahradní branky skryté za houštinou bledého břečťanu. Ta poslední byla zamčená na řetěz, u dalších dvou stály stráže. Strážní byli otylí, tváře měli hladké jako dětské prdelky a každý měl na hlavě bronzovou čepičku s hrotem. Tyrion ty eunuchy poznal, když je uviděl. Znal jejich pověst. Povídalo se o nich, že se ničeho nebojí, že necítí bolest a že svým pánům zůstávají věrní až do smrti. <emphasis>Možná bych měl upotřebení pro pár svých vlastních</emphasis>, přemítal. <emphasis>Škoda, že jsem na to nepomyslel, než jsem se stal žebrákem.</emphasis></p>
<p>Prošel podél sloupořadí ochozu a pod lomeným obloukem průchodu a ocitl se na dlážděném nádvoří, kde prala jakási žena šaty u studny. Zdálo se, že je zhruba stejného stáří jako on, měla matné rudé vlasy a širokou tvář. „Nechtěla by sis dát víno?“ zeptal se jí. Pohlédla na něj s nejistotou v očích. „Nemám pro tebe pohár, museli bychom se podělit o jeden.“ Pradlena se vrátila ke ždímání tunik a jejich rozvěšování na slunci. Tyrion se posadil se svým džbánem na kamennou lavici. „Pověz mi, jak dalece bych měl důvěřovat magistru Illyriovi?“ To jméno ji přimělo vzhlédnout. „Až tak dalece?“ Zachechtal se, zkřížil svoje zakrslé nohy a napil se. „Nerad bych hrál jakoukoliv roli, kterou pro mě pán sýrů přichystal, jenže mohu snad odmítnout? Brány jsou zde střežené. Snad bys mě mohla propašovat ven pod svými sukněmi, co říkáš? Byl bych ti tak vděčný; možná bych se s tebou dokonce i oženil, už mám dvě manželky, proč ne tři? Hmm, jenže kde bychom žili?“ Obdařil ji tak milým úsměvem, na jaký se jen muž s polovinou nosu zmůže. „Už jsem ti říkal, že mám neteř ve Slunečním oštěpu? S Myrcellou bych mohl v Dorne napáchat spoustu zlomyslností. Mohl bych dostat svoji neteř a svého synovce do války, nebylo by to komické?“ Pradlena drhla jednu z Illyriových tunik, dost velkou, aby mohla posloužit jako lodní plachta. „Ano, máš pravdu, za takové špatné myšlenky bych se měl stydět. Místo toho bych se měl raději pokusit dostat na Zeď. Říká se, že když člověk vstoupí do řad Noční hlídky, prominou mu všechny jeho zločiny. Ačkoliv se obávám, že by mi nedovolili ponechat si tě, zlatíčko. U Noční hlídky nejsou žádné ženy, žádné roztomilé pihaté manželky, co by ti zahřívaly postel za nocí, jenom chladné vichry, nasolená treska a malé pivo. Myslíš, že bych v černi vypadal o něco vyšší, moje paní?“ Znovu si dolil pohár. „Co říkáš? Sever či jih? Měl bych odčinit všechny svoje staré hříchy a začít páchat nové?“ Pradlena se na něj naposledy podívala, sebrala svůj koš a odešla. <emphasis>Zdá se, že si nedokážu udržet ženu moc dlouho</emphasis>, přemítal Tyrion. Jeho džbán nějak vyschl. <emphasis>Asi bych se měl odpotácet zpátky do sklepů.</emphasis> Z vína se mu však točila hlava a schodiště do sklepa bylo až moc příkré. „Kam chodí všechny děvky?“ zeptal se prádla pleskajícího na šňůře. Možná se na to měl zeptat pradleny. <emphasis>Tím nechci říct, že bys byla děvka, moje milá, ale snad bys mohla vědět, kam chodí.</emphasis> Anebo ještě lépe, měl se na to zeptat svého otce. „Tam, kam chodí všechny děvky,“ řekl lord Tywin. <emphasis>Ona mne milovala. Byla to domkářova dcera, milovala mne, provdala se za mne, důvěřovala mi.</emphasis></p>
<p>Prázdný džbán mu vyklouzl z ruky a začal se kutálet po nádvoří. Tyrion se zvedl z lavice a šel jej sebrat. A zatímco se snažil, spatřil nějaké houby vyrůstající z popraskaných dlaždic na zemi. Byly bledé, až doběla, s drobnými skvrnkami... a červené lupeny na spodní straně kloboučků byly tmavé jako krev. Trpaslík jednu uštípl a přičichl k ní. <emphasis>Lahodné</emphasis>, pomyslel si, <emphasis>a smrtelně jedovaté.</emphasis></p>
<p>Houbiček bylo dohromady sedm. Možná se mu tím Sedm snažilo něco naznačit. Posbíral je všechny, sebral ze šňůry s prádlem rukavici, opatrně je zabalil a zastrčil si je do kapsy. To úsilí jej vyčerpalo, a tak se vrátil zpátky ke kamenné lavici, lehl si na ni, schoulil se do klubíčka a zavřel oči.</p>
<p>Když opět procitl, byl zpátky ve své ložnici, znovu utopený v posteli s husím peřím, zatímco ramenem mu třásla světlovlasá dívka. „Můj pane,“ řekla, „je pro tebe připravená koupel. Magistr Illyrio tě do hodiny očekává u svého stolu.“</p>
<p>Tyrion se vysoukal do sedu, opřel se o polštář, hlavu dal do dlaní. „Zdá se mi to nebo opravdu mluvíš společnou řečí?“ „Ano, můj pane, mluvím. Koupili mne, abych potěšila krále.“ Měla modré oči a byla pěkná, mladá a štíhlá.</p>
<p>„K čemu jinému by tě za mnou mohli přivést? Potřebuji pohár vína.“</p>
<p>Nalila mu je. „Magistr Illyrio mi řekl, abych ti vydrhla záda a zahřála postel. Moje jméno...“</p>
<p>„... mě nezajímá. Víš, kam chodí všechny děvky?“ Začervenala se. „Děvky se prodávají za peníze.“</p>
<p>„Nebo za šperky, šaty či hrady. Jenže kam všechny chodí?“ Dívka jeho otázku nechápala. „To je nějaká hádanka, můj pane? Já na hádanky moc nejsem. Prozradíš mi, jak zní odpověď?“</p>
<p><emphasis>Ne</emphasis>, pomyslel si, <emphasis>ani já nemám rád hádanky.</emphasis> „Nic ti nepovím. A ty mi prokaž stejnou službu. <emphasis>“Jediné, co mě na tobě zajímá, je ta část mezi nohama</emphasis>, vyhrkl málem. Měl ta slova na jazyku, ale jaksi mu nemohla přejít přes rty. <emphasis>Není to Šae</emphasis>, pomyslel si v duchu, <emphasis>jenom nějaká bláznivka, která si myslí, že se vyžívám v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hádankách.</emphasis> Upřímně řečeno, moc ho nezajímala ani její kundička<emphasis>. Buď jsem nemocný, anebo mrtvý.</emphasis> „Zmínila ses o koupeli? Nesmíme nechat pána sýrů čekat.“</p>
<p>Zatímco se koupal, dívka mu myla nohy, drhla mu záda a kartáčovala vlasy. Potom mu vmasírovala do lýtek sladce vonící mast, aby zmírnila bolest, a znovu ho oblékla do chlapeckého oděvu, zatuchlých karmínově červených nohavic a modrého sametového kabátce lemovaného zlatým brokátem. „Bude mne můj pán chtít, jakmile se nají?“ zeptala se, když mu zašněrovávala boty.</p>
<p>„Ne. Se ženami jsem skoncoval.“ s děvkami.</p>
<p>Dívka vzala toto zklamání na jeho vkus až příliš dobře. „Kdyby dával můj pán přednost chlapci, mohu mu nějakého poslat do postele.“</p>
<p>Můj pán by dal přednost své ženě. Můj pán by měl raději dívku jménem Týša. „Jen pokud ví, kam chodí všechny děvky.“</p>
<p>Dívka stáhla ústa. <emphasis>Ona mnou opovrhuje</emphasis>, uvědomil si, <emphasis>ale ne víc, než sebou opovrhuji já sám.</emphasis> Tyrion nepochyboval, že již spal s mnoha ženami, kterým se hnusil pouhý pohled na něj, jenže ty byly aspoň tak laskavé, že předstíraly náklonnost. <emphasis>Troška upřímné nenávisti by mohla být osvěžující, jako kyselé víno po přílišném množství sladkého.</emphasis></p>
<p>„Myslím, že jsem si to rozmyslel,“ řekl jí. „Čekej na mě v posteli. Pokud možno nahá, prosím, myslím, že budu příliš opilý, než abych tě dokázal vysvléci z šatů. Pusu měj zavřenou, nohy rozevřené a uvidíš, jak skvěle spolu budeme my dva vycházet.“ Usmál se na ni, doufaje, že spatří v jejím výrazu strach, ale jediné, čeho se mu dostalo, byl odpor. <emphasis>Trpaslíka se nikdo nebojí. </emphasis>Dokonce ani lord Tywin se nebál, i když Tyrion třímal kuši v rukou. „Sténáš, když tě někdo píchá?“ zeptal se zahřívačky postele.</p>
<p>„Když to milostpána potěší.“</p>
<p>„Milostpána by možná potěšilo, kdyby tě mohl zardousit. Takto jsem posloužil své poslední děvce. Myslíš, že by proti tomu tvůj pán něco namítal? Zajisté ne. Takových jako ty má stovku dalších, ale nikoho jako já.“ Když se na ni usmál tentokrát, spatřil strach, po kterém toužil.</p>
<p>lllyrio ležel na čalouněném divanu, před sebou dřevěnou mísu, a hltal pálivé papričky a šalotky. Čelo měl poseté krůpějemi potu, nad vypasenými tvářemi mu svítila prasečí očka. Když hýbal rukama, pohybovaly se i drahé kameny, které na nich měl: onyx a opál, tygří oko a turmalín, rubín a ametyst, safír, smaragd, gagát a nefrit, tmavý diamant a zelená perla. <emphasis>Za jeho prsteny bych mohl žít celé roky</emphasis>, pomyslel si Tyrion. <emphasis>Jenže bych potřeboval sekáček, abych je z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něho dostal.</emphasis></p>
<p>„Pojď a posaď se, můj drahý příteli.“ lllyrio mu pokynul, aby šel blíž.</p>
<p>Trpaslík vyšplhal do křesla. Bylo pro něj příliš velké, vypolštářovaný trůn určený k tomu, aby se do něj vešla magistrova rozměrná zadnice, se silnýma pevnýma nohama, aby unesly jeho váhu. Tyrion Lannister prožil celý svůj dosavadní život ve světě, který pro něj byl příliš velký, jenže v sídle Illyria Mopatise nabýval pocit disproporcí groteskních rozměrů. <emphasis>Jsem myš v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mamutím doupěti</emphasis>, přemítal, <emphasis>ale aspoň má ten mamut dobrý vinný sklep.</emphasis> Při tom pomyšlení dostal žízeň. Zavolal o víno.</p>
<p>„Užil sis s tou dívkou, co jsem ti poslal?“ zeptal se lllyrio. „Kdybych chtěl dívku, byl bych si o nějakou řekl.“</p>
<p>„Pokud nesplnila tvé očekávání...“</p>
<p>„Udělala všechno, co jsem po ní chtěl.“</p>
<p>„V to doufám. Byla vycvičena v Lysu, kde se vzdělávají v umění lásky. Král si s ní velmi užil.“</p>
<p>„Copak jsi neslyšel, že já krále zabíjím?“ Tyrion se ošklivě zašklebil nad svým vinným pohárem. „O žádné zbytky po králích nestojím.“</p>
<p>„Jak si přeješ. Najezme se tedy.“ lllyrio tleskl dlaněmi a kolem začalo pobíhat služebnictvo.</p>
<p>Začali polévkou z krabů a mořského ďasa a také studenou vaječno-limetkovou polévkou. Po ní následovaly křepelky v medu, jehněčí hřbet, husí játra ve víně, pastiňák na másle a pečené sele. Tyrionovi se při pohledu na to všechno udělalo zle od žaludku, ale přiměl se vpravit do sebe ze zdvořilosti lžíci polévky... a jakmile ji jednou ochutnal, byl ztracen. Kuchařky byly možná staré a tlusté, ale svoje řemeslo znaly. Nikdy předtím se tak dobře nenajedl, dokonce ani u dvora.</p>
<p>Zatímco ohryzával maso z křepelčích kostí, zeptal se Illyria na jeho ranní předvolání. Tlustý muž pokrčil rameny. „Na východě panují nepokoje. Padl Astapor, Meereen taky. Ghiskarská otrokářská města byla stará, ještě když byl svět mlád.“ Naporcovali selátko. Illyrio se natáhl po kousku kůrčičky, namočil ji do švestkové omáčky a prsty si ji vložil do úst.</p>
<p>„Záliv otrokářů je od Pentosu daleko.“ Tyrion nabodl na hrot svého nože husí játra. <emphasis>Žádný člověk není proklet tak jako královrah</emphasis>, přemítal, <emphasis>ale třeba bych se mohl naučit mít tohle peklo rád.</emphasis></p>
<p>„To ano,“ přitakal Illyrio, „jenže svět je jedna velká pavučina a člověk se neodvažuje dotknout se jediného vlákna, aby se nezachvěla ostatní. Ještě víno?“ Illyrio si hodil do úst papričku. „Ne, něco lepšího.“ Opět zatleskal.</p>
<p>Při tom zvuku vstoupil mladý muž s přikrytou mísou. Položil ji před Tyriona a Illyrio se naklonil přes stůl, aby sundal víko. „Houby,“ oznámil magistr, zatímco z mísy zavanula vůně. „Okořeněné česnekem a přelité máslem. Bylo mi řečeno, že jejich chuť je vskutku delikátní. Vezmi si jednu, můj příteli. Vezmi si dvě.“ Tyrion již měl vypasenou černou houbu napůl cesty k ústům, ale něco v Illyriově hlase jej náhle zarazilo. „Až po tobě, můj pane.“ Postrčil mísu ke svému hostiteli.</p>
<p>„Ne, ne.“ Magistr Illyrio k němu posunul houby zpátky. Na okamžik se zdálo, jako by z otylých obchodníkových tváří vykukoval nezbedný chlapec. „Až po tobě. Trvám na tom. Kuchařka je připravila speciálně pro tebe.“</p>
<p>„Opravdu?“ Vzpomněl si na kuchařku, na mouku na jejích rukou, na těžké prsy pokryté tmavomodrými žilkami. „To od ní bylo laskavé, ale... ne.“ Tyrion vložil houbu zpátky do jezírka másla, ze kterého ji předtím vytáhl.</p>
<p>„Jsi příliš podezřívavý,“ usmál se Illyrio skrze svůj vidlicovitě rozvětvený žlutý vous. Tyrion měl podezření, že si jej každého rána potírá olejem, aby se mu leskl jako zlato. „Jsi snad zbabělec? Tohle jsem o tobě neslyšel.“</p>
<p>„V Sedmi královstvích je to považováno za závažné porušení pohostinnosti otrávit svého hosta u večeře.“</p>
<p>„Zde též.“ Illyrio Mopatis se natáhl po svém vinném poháru. „Jenže pokud si host očividně přeje ukončit svůj vlastní život, nu, jeho hostitel mu musí vyhovět, ne snad?“ Napil se vína.</p>
<p>„Magistr Ordello byl otráven houbami před necelým půl rokem. Prý to není zas tak bolestivé. Trocha křeči v břiše, prudká bolest za očima, a je konec. Raději houby, než aby ti hrdlo proťal meč, není-liž pravda? Proč zemřít a cítit přitom v ústech chuť krve, když by to mohlo být máslo a česnek?“</p>
<p>Trpaslík pozoroval mísu před sebou. Z vůně česneku a másla se mu sbíhaly sliny v ústech. Jakási část z něj ty houby chtěla, i když věděl, co jsou zač. Nebyl natolik statečný, aby přijal chladnou ocel do svého vlastního břicha, ale kousek houby by nemusel být tak hrozný. To jej děsilo víc, než by dokázal vypovědět. „Mýlíš se ve mně,“ slyšel sám sebe říci.</p>
<p>„Skutečně? To je zvláštní. Pokud by ses raději utopil ve víně, řekni slovo, a uděláme to hezky rychle. Ovšem utápět se v jednom poháru za druhým si žádá mnoho času i vína.“</p>
<p>„Mýlíš se ve mně,“ opakoval Tyrion hlasitěji. Houby na másle se před ním leskly ve světle lampy, tmavé a lákavé. „Ujišťuji tě, že netoužím zemřít. Mám...“ Jeho hlas odezněl do nejistoty. <emphasis>Co mám? Život, který mohu žít? Práci, kterou mohu dělat? Děti, které bych vychoval, zemi, jíž bych vládl, ženu, co bych miloval?</emphasis></p>
<p>„Nemáš nic,“ dořekl za něj magistr Illyrio, „ale to můžeme změnit.“ Vylovil z másla houbu a lačně se do ní zakousl. „Opravdu delikátní.“</p>
<p>„Ty houby nejsou otrávené,“ řekl Tyrion podrážděně.</p>
<p>„Ne. Proč bych ti měl přát něco tak zlého?“ Magistr Illyrio snědl další. „Musíme si projevit trochu důvěry, ty a já. Tak pojď, jez.“ Znovu zatleskal. „Máme práci, kterou je třeba vykonat. Můj malý přítel se musí udržet při síle.“</p>
<p>Sluhové přinesli volavku nadívanou fíky, telecí kotlety křehčené mandlovým mlékem, sledě ve smetanové omáčce, glazované cibulky, plísňové sýry, tácy s hlemýždi a sladkostmi a černou labuť v peří. Tyrion odmítl labuť, která mu připomněla večeři s jeho sestrou. Dal si však volavku a sledě a také pár cibulek. A sluhové mu dolévali pohár vínem pokaždé, když jej vyprázdnil.</p>
<p>„Na tak malého muže piješ hodně vína.“</p>
<p>„Královraždy jsou suchá práce. Člověk z nich má žízeň.“</p>
<p>Očka tlustého muže se zaleskla jako drahé kameny na jeho prstech. „V Západozemí jsou tací, kteří by řekli, že vražda lorda Tywina byla pouze dobrým začátkem.“</p>
<p>„Raději by to neměli říkat v doslechu mé sestry, jinak zjistí, že jim schází jazyk.“ Trpaslík roztrhl bochník chleba. „A ty by sis měl dávat pozor na to, co říkáš o mé rodině, magistře. Královrah či ne, stále jsem lev.“</p>
<p>Zdálo se, že jeho slova pána sýrů nesmírně pobavila. Plácl se do masitého stehna a řekl: „Vy Západozemci jste všichni stejní. Našijete si nějaké zvíře na kus hedvábí a najednou jste všichni lvi nebo draci či orli. Mohl bych tě odvést za opravdovým lvem, můj malý příteli. Princ si je drží jako pýchu svého zvěřince. Nechtěl by ses s nimi podělit o klec?“</p>
<p>Tyrion musel připustit, že lordi Sedmi království opravdu přikládají svým znakům přehnaný význam. „Ano,“ připustil. „Lannister není lev. Stále jsem nicméně syn svého otce, takže Jaimeho a Cersei si zabiju sám.“</p>
<p>„Jak zvláštní, že jsi zmínil svou krásnou sestru,“ řekl lllyrio mezi šneky. „Královna nabídla šlechtický titul tomu, kdo přinese tvoji hlavu, bez ohledu na to, jak nízký bude jeho původ.“</p>
<p>To bylo víc, než Tyrion očekával. „Pokud ji chceš vzít za slovo, přinuť ji, aby pro tebe taky roztáhla nohy. Ta nejlepší část ze mne za tu nejlepší část z ní, to by byl spravedlivý obchod.“</p>
<p>„Já bych raději svoji vlastní váhu ve zlatě.“ lllyrio se zasmál tak prudce, až měl Tyrion obavy, že před ním pukne. „Všechno zlato Casterlyovy skály, proč ne?“</p>
<p>„Zlato ti mohu zaručit,“ řekl trpaslík, kterému se ulevilo, že neutone v přílivu napůl strávených úhořů a sladkostí, „ale Skála je moje.“</p>
<p>„Přesně tak.“ Magistr si přikryl ústa a vypustil ze sebe mocné říhnutí. „Myslíš si, že ti ji král Stannis dá? Bylo mi řečeno, že nesmírně ctí zákony. Tvůj bratr nosí bílý plášť, takže ty jsi podle zákonů Západozemí právoplatný dědic.“</p>
<p>„Stannis by mi Casterlyovu skálu možná dal,“ řekl Tyrion, „nebýt ovšem té malé záležitosti královraždy a otcovraždy. Kvůli tomu by mne chtěl zkrátit o hlavu, a to už jsem i tak dost krátký. Proč si však myslíš, že bych mohl mít v úmyslu přidat se k lordu Stannisovi?“</p>
<p>„Proč jinak bys chtěl jít ke Zdi?“</p>
<p>„Stannis je na Zdi?“ Tyrion si zamnul pahýl nosu. „Co dělá u sedmi krvavých pekel Stannis na Zdi?“</p>
<p>„Řekl bych, že se tam třese zimou. Dole v Dorne je tepleji. Možná se měl raději vydat tamtím směrem.“</p>
<p>Tyrion začínal mít podezření, že jistá pihovatá pradlena toho znala ze společné řeči víc, než předstírala. „Náhoda tomu chtěla, že v Dorne je moje neteř Myrcella. A já mám napůl v úmyslu udělat ji královnou.“</p>
<p>Illyrio se usmál, zatímco sluhové před ně postavili mísy s černými třešněmi ve sladké smetaně. „Co ti to ubohé dítě udělalo, že ji chceš mít mrtvou?“</p>
<p>„Dokonce ani od vraha příbuzných nevyžadují, aby pobil <emphasis>všechny</emphasis> svoje příbuzné,“ řekl Tyrion dotčeně. „Řekl jsem, že ji chci udělat královnou, ne že ji chci mít mrtvou.“</p>
<p>Pán sýrů lovil z mísy třešně. „Ve Volantisu mají minci, která má na jedné straně korunu a na druhé lebku. Přesto je to jedna a tatáž mince. Udělat ji královnou znamená mít ji mrtvou. Dorne by možná za Myrcellu povstalo, jenže samotné Dorne nestačí. Pokud jsi tak chytrý, jak náš přítel tvrdí, pak tohle jistě víš.“ Tyrion pohlédl na otylého muže s novým zájmem. <emphasis>Má v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>každém případě pravdu. Udělat ji královnou znamená zabít ji. A já jsem to věděl.</emphasis> „Marná gesta, to je všechno, co mi <emphasis>zbývá.</emphasis> Tohle by aspoň přimělo moji sestru ronit hořké slzy.“</p>
<p>Magistr Illyrio si otřel hřbetem vypasené ruky smetanu z úst. „Cesta do Casterlyovy skály přes Dorne nevede, můj malý příteli. Ani neběží pod Zdí. Ale věz, že cesta existuje.“</p>
<p>„Znají mne jako zrádce, královraha a otcovraha.“ Ty řeči o cestách mu šly na nervy. <emphasis>Považuje snad tohle všechno za nějakou hru?</emphasis></p>
<p>„Co jeden král učiní, může jiný odčinit. V Pentosu máme prince, můj příteli. Předsedá na bálech a slavnostech a nechává se nosit po městě v palankýnu ze zlata a slonoviny. Před ním se ubírají tři heroldi se třemi zlatými šupinami jako symbolem řemesel, železným mečem jako symbolem války a stříbrnými důtkami jako symbolem spravedlnosti. Prvního dne každého nového roku musí připravit o panenství pannu polí a pannu moří.“ Illyrio se naklonil blíž, lokty se opřel o stůl. „A přesto, kdyby se nemělo urodit nebo bychom měli prohrát válku, podřízneme mu hrdlo, abychom si usmířili bohy, a mezi čtyřiceti rodinami si pak vybereme nového prince.“</p>
<p>„Připomeň mi, abych se nikdy nechtěl stát princem Pentosu.“ „To se vašich Sedm království tak liší? V Západozemí není mír, není tam spravedlnost ani víra... a hádám, že zakrátko tam nebude ani jídlo. Když lidé hladoví a jsou nemocní strachy, hledají spasitele.“</p>
<p>„Hledat mohou, ale jediné, co najdou, je Stannis...“</p>
<p>„Ne Stannis. Ani Myrcella.“ Žlutý úsměv se rozšířil. <emphasis>„Někdo jiný</emphasis>. Silnější než Tommen, laskavější než Stannis, s právoplatnějším nárokem na trůn než dívka Myrcella. Spasitel, co přijde zpoza moře, aby obvázal všechny rány krvácejícímu Západozemí“</p>
<p>„Hezká slova.“ Na Tyriona to dojem neučinilo. „Slova jsou jako vítr. Kdo je ten zatracený spasitel?“</p>
<p>„Drak.“ Jakmile vyřkl to slovo, musel se obchodník při pohledu na jeho tvář rozesmát. „Drak se třemi hlavami.“<strong><image xlink:href="#_1.jpg" />DAENERYS</strong></p>
<p><strong>S</strong>lyšela, jak po schodech vychází mrtvý muž. Předcházel jej pomalý, odměřovaný zvuk kročejů odrážející se mezi nachovými sloupy její síně. Daenerys Targaryen jej očekávala na ebenové lavici, z níž si učinila svůj trůn. Oči měla rozespalé, vlasy rozcuchané.</p>
<p>„Veličenstvo“ řekl ser Barristan Selmy, lord velitel její Královniny gardy, „není zapotřebí, abys tohle viděla.“</p>
<p>„Zemřel kvůli mně.“ Dany si přitiskla k hrudi svou lví kůži. Pod ní měla jen bílou lněnou tuniku, která jí sahala do poloviny stehen. Missandei ji probudila ze sna o domě s červenými dveřmi. Neměla čas se převléknout.</p>
<p><emphasis>Khaleesi</emphasis>,“ zašeptala Irri, „nesmíš se toho mrtvého muže dotýkat. Dotknout se mrtvého nosí smůlu.“</p>
<p>„Pokud jsi jej nezabila sama.“ Jhiqui měla silnější kosti než Irri, široké boky a dmoucí ňadra. „To ví každý.“</p>
<p>„To ví každý,“ přitakala Irri.</p>
<p>Dothrakové byli moudří, co se týkalo koní, ale v mnoha jiných záležitostech se chovali jako naprostí blázínkové. <emphasis>Kromě toho jsou to teprve děvčátka.</emphasis> Její služebné byly zhruba stejného věku jako ona na pohled vyzrálé ženy s černými vlasy, měděnou pokožkou a mandlovýma očima, a přesto to byly teprve děti. Dostala je, když se provdala za khala Droga. A byl to Drogo, kdo jí dal kůži, kterou nosila, hlavu a kůži <emphasis>hrakkara</emphasis>, bílého lva Dothrackého moře. Byla pro ni příliš velká a páchla zatuchlinou, ale navozovala pocit, jako by bylo její slunce a hvězdy stále v její blízkosti.</p>
<p>Nejdříve se na vrcholu schodiště objevil Šedý červ s pochodní v ruce. Z jeho bronzové čepičky vyčnívaly tři hroty. Za ním následovali čtyři z jeho Neposkvrněných, nesoucí mrtvého muže na ramenou. Jejich čepičky měly každá jen jeden hrot, a ve tvářích se jim toho zračilo tak málo, že by mohly také být odlity z bronzu. Položili mrtvolu na zem k jejím nohám. Ser Barristan odhrnul zakrvácené plátno. Šedý červ sklonil pochodeň, aby se mohla podívat.</p>
<p>Obličej mrtvého muže byl hladký a bez vousů, tvář měl rozseknutou od ucha k uchu. Býval to vysoký muž, modrooký a pohledný. <emphasis>Nějaké dítě z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Lysu nebo Starého Volantisu, odvlečené na lodi korzáry a prodané do otroctví v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rudém Astaporu.</emphasis> Třebaže měl otevřené oči, plakaly jen jeho rány. Bylo jich víc, než by mohla spočítat.</p>
<p>„Veličenstvo“ řekl ser Barristan, „na cihlách v uličce, kde ho našli, byla harpyje...“</p>
<p>„... namalovaná krví.“ Daenerys už věděla, jak to chodí. Synové Harpyje vraždili za nocí, a u každého zabitého nechávali svoje znamení. „Šedý červe, proč byl tento muž sám? Neměl druha?“ Když procházeli Neposkvrnění uličkami Meereenu za nocí, chodili dle jejího příkazu vždy po dvou.</p>
<p>„Moje královno,“ odpověděl kapitán, „tvůj služebník Věrný štít neměl minulou noc službu. Šel na... jisté místo... aby se napil a vyhledal společnost.“</p>
<p>„Na jisté místo? Co tím míníš?“</p>
<p>„Dům rozkoše, Veličenstvo.“</p>
<p><emphasis>Nevěstinec.</emphasis> Polovina jejích osvobozenců pocházela z Yunkai, kde byli Moudří páni proslulí mimo jiné tím, že cvičili postelové otroky. <emphasis>Způsob sedmi vzdechů.</emphasis> Nevěstince vyrostly po celém Meereenu jako houby po dešti. <emphasis>To je jediné, co znají. Potřebují přežít.</emphasis> Jídlo bylo den ode dne dražší, zatímco cena masa šla dolů. Věděla, že v chudobnějších čtvrtích mezi terasovitými pyramidami meereenské otrokářské šlechty jsou nevěstince, kde uspokojují jakékoliv myslitelné erotické choutky. <emphasis>Přesto,</emphasis> co doufal eunuch, že nalezne v nevěstinci?“</p>
<p>„Dokonce i ti, co postrádají mužské orgány, stále mohou mít mužské srdce, Veličenstvo,“ odvětil Šedý červ. „Tento jeden se dozvěděl, že Věrný štít někdy dával minci ženám v nevěstincích, aby s ním ležely a objímaly ho.“</p>
<p><emphasis>Krev draka nepláče.</emphasis> „Věrný štít,“ řekla se suchýma očima. „Tak se jmenoval?“</p>
<p>„Nechť se zlíbí Jejímu Veličenstvu.“</p>
<p>„Pěkné jméno.“ Dobří páni Astaporu nedovolovali svým otrockým vojákům dokonce ani jména. Jakmile je osvobodila, někteří z jejích Neposkvrněných si pro sebe opětovně zabrali jména, která dostali při narození; ostatní si pro sebe vybrali jiná jména. „Víte, kolik útočníků Věrný štít napadlo?“</p>
<p>„Tento jeden neví. Mnoho.“</p>
<p>„Šest nebo víc,“ řekl ser Barristan. „Podle vzhledu jeho ran se kolem něj rojili ze všech stran. Byl nalezen s prázdnou pochvou. Je možné, že sám některého z útočníků zranil.“</p>
<p>Dany se v duchu pomodlila, aby právě teď někde umíral jeden ze Synů Harpyje, držel se za břicho a svíjel se bolestí. „Proč mu takto rozřízli tváře?“</p>
<p>„Laskavá královno,“ řekl Šedý červ, „jeho vrazi nacpali tvému služebníkovi Věrnému štítu do krku kozlí genitálie. Tento jeden je odstranil, než jsme ho sem přinesli.“</p>
<p><emphasis>Jeho vlastním přirozením jej nakrmit nemohli. Astaporci mu neponechali pyj ani varlata.</emphasis> „Synové jsou stále troufalejší,“ poznamenala Dany. Až doposud omezovali své útoky na neozbrojené osvobozence, podřezávali je v uličkách nebo se pod příkrovem temnoty vkrádali do jejich obydlí a vraždili je v postelích.</p>
<p>„To je první z mých vojáků, kterého zabili.“</p>
<p>„První,“ varoval ji ser Barristan, „ale ne poslední.“</p>
<p><emphasis>Jsem stále ve válce</emphasis>, uvědomila si Dany, <emphasis>akorát že teď bojuji se stíny.</emphasis> Doufala, že zabíjení na nějaký čas ustane, že bude mít čas na budování a ozdravení města.</p>
<p>Setřásla ze sebe lví kůži, poklekla vedle těla a nehledíc na Jhiquino zalapání po dechu zatlačila mrtvému muži oči. „Věrný štít nebude zapomenut. Nechte ho umýt a obléknout do bitvy a pohřběte ho s čepičkou, štítem a kopími.“</p>
<p>„Stane se, jak Její Veličenstvo poroučí,“ řekl Šedý červ.</p>
<p>„Pošli svoje lidi do Chrámu milostí, ať se poptají, zda nějaký muž nepřišel k Modrým milostem s ránou po meči. A nech rozšířit zvěst, že zaplatíme zlatem za krátký meč Věrného štítu. Poptej se řezníků a pastevců a pokus se zjistit, kdo v poslední době vyklešťoval kozy.“ Možná se nějaký pastevec přizná. „A odteďka ať už žádný z mých mužů nechodí po setmění sám.“</p>
<p>„Tito jedni uposlechnou.“</p>
<p>Daenerys si odrhnula vlasy z obličeje. „Najdi pro mne ty zbabělce. Najdi je, abych mohla Syny Harpyje naučit, co to znamená probudit draka.“</p>
<p>Šedý červ jí zasalutoval. Jeho Neposkvrnění znovu přikryli mrtvého muže plátnem, zvedli si ho na ramena a vynesli ho ze síně. Ser Barristan Selmy se zdržel. Vlasy měl bílé a od koutků jeho bleděmodrých očí vybíhaly vějířky vrásek. A přesto měl záda rovná jako svíce a roky jej pranic neobraly o jeho šermířské umění. „Veličenstvo“ řekl, „obávám se, že tvoji eunuchové nejsou pro úkoly, které jim dáváš, uzpůsobeni“</p>
<p>Dany se usadila na svou lavici a znovu si přehodila lví kůži kolem ramen. „Neposkvrnění jsou moji nejlepší bojovníci.“ „Prosím o prominutí, Veličenstvo, ale jsou to vojáci, ne bojovníci. Byli stvořeni pro bitevní pole, aby stáli rameno vedle ramene za svými štíty, s kopími namířenými před sebe. Jejich výcvik je učí poslouchat beze strachu, bezvýhradně, bez přemýšlení či váhání... nepídit se po tajemstvích a neklást otázky“ „Posloužili by mi rytíři lépe?“ Selmy pro ni cvičil rytíře, učil syny otroků bojovat s kopím a dlouhým mečem po západozemském způsobu... jenže k čemu jí budou platná kopí proti zbabělcům, co útočí pod rouškou tmy?</p>
<p>„Ne v tomhle“ připustil starý muž. „A navíc nemá Tvoje Veličenstvo žádné rytíře kromě mne. Bude trvat roky, než budou ti hoši připraveni.“</p>
<p>„Pak kdo tedy, když ne Neposkvrnění? Dothrakové by byli ještě horší.“ Dothrakové bojovali z koňských hřbetů. Muži na koních byli užitečnější v otevřených polích a kopcích než v úzkých ulicích a uličkách města. Mimo meereenské zdi z mnohobarevných cihel byla Danyina vláda přinejmenším chabá. Tisíce otroků se stále lopotily na rozlehlých panstvích v kopcích, pěstovaly pšenici a olivy, pásly stáda koz a ovcí a těžily sůl a měď.</p>
<p>V meereenských skladištích byly hojné zásoby obilí, oleje, oliv, sušeného ovoce a nasoleného masa, ale ty zásoby se tenčily.</p>
<p>A tak Dany vyslala svůj skrovný <emphasis>khalasar</emphasis> pod velením svých tří pokrevních jezdců, aby si podmanil zázemí, zatímco Hnědý Ben Plumm vzal svoje Druhé syny na jih, aby střežili území proti yunkajským vpádům.</p>
<p>Nejdůležitějším úkolem ze všech pověřila Daario Naharise, vemlouvavého Daaria se zlatým zubem a trojité rozvětveným vousem, usmívajícího se prohnaným úsměvem skrze purpurové kníry. Za východními kopci se táhlo pásmo oblých pískovcových hor, Khyzaiský průsmyk a Lhazar. Pokud by Daario dokázal přesvědčit Lhazarény, aby znovu otevřeli suchozemské obchodní trasy, bylo by možné dopravovat obilí dolů po řece nebo přes kopce podle potřeby... jenže Ovčí lidé neměli důvod milovat Meereen. „Až se Bouřovrány vrátí z Lhazaru, snad bych je mohla použít v ulicích,“ řekla seru Barristanovi, „ale do té doby mám jenom Neposkvrněné.“ Vstala. „Nyní mne musíš omluvit, sere. Brzy budou u mých bran prosebníci. Musím si nasadit svoje králičí uši a stát se opět jejich královnou. Zavolej Reznaka a Holotemenného, ať na mne počkají, než se obléknu.“</p>
<p>„Jak její Veličenstvo poroučí.“ Selmy se uklonil.</p>
<p>Velká pyramida čněla osm stovek stop do oblohy, od obrovské čtvercové základny až k vysokému vrcholku, kde měla královna svoje soukromé komnaty, obklopené zelení a vonnými jezírky. Když se nad městem rozklenulo chladné modré svítání, vyšla Dany na terasu. Na západě se odráželo slunce od zlatých dómů Chrámu milostí a vyleptávalo hluboké stíny za příkrými pyramidami mocných. V <emphasis>některé z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>těch pyramid dokonce i teď osnují Synové Harpyje nové vraždy a není v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mé moci zastavit je.</emphasis></p>
<p>Viserion vycítil její nepokoj. Velký drak ležel stočený kolem hrušně, hlavu měl položenou na ocase. Když Dany procházela kolem, otevřel oči, dvě jezírka roztaveného zlata. Rohy měl také zlaté, i šupiny, které mu sbíhaly po zádech od hlavy až k ocasu. „Ty lenochu,“ řekla mu a podrbala ho pod čelistí. Jeho šupiny byly horké na dotek, jako zbroj ponechaná příliš dlouho na slunci. <emphasis>Draci jsou ztělesněný oheň.</emphasis> Četla to v jedné z knih, které jí dal ser Jorah jako svatební dar. „Měl bys lovit se svými bratry. Nebo jste se ty a Drogon opět prali?“ Její draci byli poslední dobou stále divočejší. Rhaegal kousl Irri a Viserion podpálil Reznakův tokar, když ji senešal posledně navštívil. Nevěnuji se jim tolik, jak bych měla, jenže kde na ně mám vzít čas?</p>
<p>Viserion mrskl ocasem do strany, udeřil do kmene stromu tak mocně, že na zem spadla hruška a přistála Dany u nohou. Rozložil křídla a napůl vzlétl, napůl vyskočil na zídku. <emphasis>Roste</emphasis>, pomyslela si, když se odrazil a vyletěl do oblohy. <emphasis>Všichni tři rostou. Brzy budou dost velcí, aby mne unesli.</emphasis> Pak poletí, jako letěl Aegon Dobyvatel, vysoko a ještě výš, dokud nebude Meereen pod ní tak malý, že by ho mohla zakrýt palcem.</p>
<p>Pozorovala Viseriona, jak stoupá ve stále širších kruzích, dokud jí nezmizel z očí za kalnými vodami Skahazadhanu. Teprve pak vešla zpátky do pyramidy, kde již čekaly Irri a Jhiqui, aby jí vykartáčovaly zacuchané vlasy a oděly ji do ghiskarského <emphasis>tokaru,</emphasis> jak příslušelo královně Meereenu.</p>
<p>Tento oděv byl neforemný kus šatu, dlouhá, volná, beztvará plachta, která se omotávala kolem boků, v podpaždí a přes rameno, jejíž lemy byly pečlivě skládány a vystavovány na odiv. Když byl omotán příliš volně, hrozilo, že z těla sklouzne; omotán příliš těsně se zašmodrchával, omezoval člověka v pohybu a překážel v chůzi. Dokonce i když byl omotán správně, bylo zapotřebí, aby si jej jeho nositel přidržoval na místě levou rukou. Chůze v <emphasis>tokaru</emphasis> si vyžadovala malé cupitavě krůčky a dokonalou rovnováhu, jinak člověk šlápl na těžký splývavý lem. Nebyl to oděv určený pro člověka, jenž musel pracovat. <emphasis>Tokar</emphasis> byl oděvem pro <emphasis>pány</emphasis>, znamením bohatství a moci.</p>
<p>Dany chtěla <emphasis>tokar</emphasis> po příchodu do Meereenu zakázat, ale její rádci ji doporučili, aby to nedělala. „Matka draků si musí obléci <emphasis>tokar</emphasis>, jinak ji budou navždy nenávidět,“ varovala ji Zelená milost Galazza Galare. „Ve vlně Západozemí nebo myrské krajce by Její Zářivost vždy zůstala mezi námi cizákem, groteskním přišelcem, barbarským dobyvatelem. Meereenská královna musí být paní Starého Ghisu.“ Hnědý Ben Plumm, kapitán Druhých synů, to řekl výstižněji. „Když chce být člověk pánem králíků, měl by si nasadit pár králičích uší.“</p>
<p>Králičí uši, které si vybrala pro dnešní den, byly vyrobeny z čistě bílé lněné tkaniny, s lemem ze zlatých střapců. S Jhiquinou pomocí správně omotala <emphasis>tokar</emphasis> kolem sebe na třetí pokus. Irri přinesla její korunu, vykovanou do tvaru tříhlavého draka jejího rodu. Svinutá těla byla ze zlata, křídla stříbrná a tři hlavy ze slonoviny, onyxu a nefritu. Než den skončí, Dany bude mít z její tíhy bolavý krk a ramena. <emphasis>Koruna by neměla sedět na hlavě lehce</emphasis>, jak kdysi řekl jeden z jejích královských předků. <emphasis>Nějaký Aegon, jenže který?</emphasis> Královstvím Západozemí vládlo pět Aegonů. Byl by i šestý, jenže Uchvatitelovi psi zabili synáčka jejího bratra, ještě když byl děťátkem u prsu. <emphasis>Kdyby byl žil, možná bych se za něj provdala. Aegon by měl blíž k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mému věku než Viserys. </emphasis>Dany byla počata až poté, co byli Ageon a jeho sestry zavražděni. Jejich otec, její bratr Rhaegar, zahynul ještě dříve, zabit Uchvatitelem na Trojzubci. Její bratr Viserys zemřel s nářkem ve Vaes Dothrak, s korunou z roztaveného zlata na hlavě. <emphasis>A mne zabijí taky, když to dovolím. Nože, které rozbodaly Věrný štít, byly určeny pro mne.</emphasis></p>
<p>Nezapomněla na zotročené děti, které Velcí mistři nechali přibít na kříže podél cesty z Yunkai. Bylo jich sto šedesát tři, jedno dítě na každou míli přibité na milníky s jednou rukou nataženou tak, aby ukazovala směr její cesty. Jakmile padl Meereen, nechala Dany ukřižovat stejný počet Velkých pánů. Jejich pomalému umírání byly přítomny roje much a ten zápach ještě dlouho přetrvával na náměstí. Přesto ji některé dny přepadaly obavy, že nešla dost daleko. Meereeňané byli prohnaní a tvrdohlaví lidé, kteří jí vzdorovali na každém rohu. Osvobodili svoje otroky, ano... jen aby je ihned najali zpátky jako služebnictvo za mzdy tak nízké, že si stěží mohli dovolit koupit si jídlo. Ti, co byli příliš staří nebo naopak příliš mladí, byli vyhnáni do ulic, společně s mrzáky a nemocnými. A Velcí páni se pak scházeli na vrcholcích svých vzdušných pyramid, kde si stěžovali, jak dračí královna zaplnila jejich město hordami špinavých žebráků, zlodějů a nevěstek.</p>
<p>Abych mohla vládnout Meereenu, musím si Meereen získat bez ohledu na to, jak jimi opovrhuji. „Jsem připravená,“ řekla směrem k Irri.</p>
<p>Reznak a Skahaz na ni čekali na vrcholu mramorového schodiště. „Velká královno,“ prohlásil Reznak mo Reznak, „dnes záříš natolik, až se obávám na tebe pohlédnout.“ Senešal na sobě měl <emphasis>tokar z</emphasis><emphasis> </emphasis>vínově červeného hedvábí se zlatým lemem. Malý upocený mužík, který páchl, jako by se byl vykoupal v parfému, a hovořil nízkou formou vznešené valyrijštiny, velmi zkaženou a silně okořeněnou protahovaným vrčivým přízvukem typickým pro ghiskarštinu.</p>
<p>„Jsi laskavý, že to říkáš,“ odpověděla Dany stejnou řečí.</p>
<p>„Moje královno,“ zavrčel Skahaz mo Kandaq z Holotemenných. Vlasy obyvatel Ghisu byly husté a drátovité; mezi muži Otrokářských měst bylo již dlouho v módě tupírovat si je to tvaru rohů, bodců a křídel. Tím, že si svoje vlasy oholil, dal Skahaz najevo, že zavrhl starý Meereen a přijal nový; řídíce se jeho příkladem, udělali příslušníci jeho rodiny totéž. Následovali ostatní, ačkoliv Dany nemohla říci, zda to bylo ze strachu, kvůli módě nebo jen proto, že byli ambiciózní; říkali jim Holotemenní. Skahaz <emphasis>byl</emphasis> Holotemenný... a také ten nejzavilejší odpůrce Synů Harpyje a jim podobných. „Dozvěděli jsme se o eunuchovi.“</p>
<p>„Jmenoval se Věrný štít.“</p>
<p>„Zemře jich víc, pokud nebudou vrahové potrestáni.“ Dokonce se svým oholeným skalpem měl Skahaz ohavnou tvář vystouplé obočí, malá očka s mohutnými váčky, velký nos s černými uhry, mastnou kůži, která vypadala spíš žlutá, než aby měla obvyklou jantarovou barvu Ghiskarců. Byl to tupý, brutální, vzteklý obličej. Mohla se jen modlit, aby byl čestný a poctivý.</p>
<p>„Jak je mohu potrestat, když nevím, kdo to udělal?“ zeptala se jej Dany. „Pověz mi to, chrabrý Skahazi.“</p>
<p>„Máš hojně nepřátel, Veličenstvo! Vidíš jejich pyramidy ze své terasy. Zkah, Hazkar, Ghazeen, Merreq, Loraq, všechny staré otrokářské rody. Pahl. Pahl nejvíc ze všech. Nyní rod žen. Zahořklých starých žen lačnících po krvi. Ženy nezapomínají. Ženy neodpouštějí.“</p>
<p><emphasis>Ne,</emphasis> pomyslela si Dany, <emphasis>a Uchvatitelovi psi se to dozvědí</emphasis>, <emphasis>jakmile se vrátím do Západozemí.</emphasis> Byla pravda, že ona a rod Pahl byly krvavě znesvářeni. Oznaka zo Pahl zabil Silný Belwas v boji muže proti muži. Jeho otec, velitel meereenské městské hlídky, zemřel při obraně městských bran, když je Josův pták rozštípal na třísky. Tři strýcové byli mezi stem šedesáti třemi ukřižovanými na náměstí. „Kolik zlata jsme nabídli za informace týkající se Synů Harpyje?“ zeptala se Dany.</p>
<p>„Jedno sto honorů, nechť se zlíbí Její Zářivosti.“</p>
<p>„Tisíc honorů by nás potěšil víc. Postarej se o to.“</p>
<p>„Její Veličenstvo se na moji radu neptalo,“ ozval se Skahaz Holotemenný, „ale já říkám, že za krev je třeba zaplatit krví. Vezmi jednoho muže z rodin, které jsem jmenoval, a nechej ho zabít. Až příště zavraždí jednoho z tvých, vezmi z každého vznešeného rodu dva a oba je zabij. Potřetí již vraždit nebudou.“ Reznak znepokojeně vyjekl. „Neeee... laskavá královno, taková brutalita by přivolala na naše hlavy hněv bohů. Ujišťuji tě, že ty vrahy najdeme, a jakmile se tak stane, vyjde najevo, že jsou sprostého původu, uvidíš.“</p>
<p>Senešal byl stejně holohlavý jako Skahaz, ačkoliv v jeho případě za to mohli bohové. „Kdyby se měl na mé hlavě objevit jediný nestydatý vlas, můj holič stojí s břitvou v pohotovosti,“ ujistil ji, když jej povýšila na jeho místo. Dany si říkala, zda by břitva lépe neposloužila k tomu, aby Reznakovi podřízla hrdlo. Byl to užitečný muž, jenže se jí pramálo zamlouval a důvěřovala mu ještě méně. Neumírající Qarthu ji varovali, že bude třikrát zrazena. První byla Mirri Maz Duur, druhý ser Jorah. Bude Reznak třetí? Holotemenný? Daario? <emphasis>Nebo to bude někdo, od koho bych to nikdy neočekávala? Ser Barristan, Šedý červ nebo Missandei?</emphasis></p>
<p>„Skahazi,“ řekla Holotemennému, „děkuji ti za tvou radu. Reznaku, vynasnaž se nejdříve zjistit, co zmůže jeden tisíc honorů.“ s těmito slovy uchopila Daenerys svůj <emphasis>tokar</emphasis> a začala sestupovat po širokém mramorovém schodišti. Dělala jeden opatrný krok za druhým, aby nezakopla o lem svého roucha a neskutálela se dolů hlavou napřed.</p>
<p>Missandei oznámila její příchod. Malá písařka měla krásný silný hlas. „Všichni poklekněte před Daenerys za bouře zrozenou, Nespálenou, královnou Meereenu, královnou Andalů, Rhoynů a Prvních lidí, khaleesi Velkého trávového moře, Rozbíječkou okovů a Matkou draků.“</p>
<p>V síni se rozhostilo ticho. Neposkvrnění stáli obrácení zády k pilířům, drželi své štíty a kopí a hroty jejich čepiček čněly vzhůru jako řada nožů. Meereeňané se shromáždili pod východními okny. Její osvobozenci stáli stranou od svých bývalých pánů. <emphasis>Dokud nebudou stát pospolu, nepozná Meereen mír.</emphasis> „Povstaňte.“ Dany se posadila na svou lavici. Všichni v síni vstali. <emphasis>Aspoň tohle dělají jako jeden.</emphasis></p>
<p>Reznak mo Reznak měl seznam. Zvyklost vyžadovala, aby královna začala s astaporským vyslancem, bývalým otrokem, který si říkal lord Ghael, ačkoliv zřejmě nikdo nevěděl, čeho je vlastně pánem.</p>
<p>Lord Ghael měl ústa plná vyhnilých hnědých zubů a špičatý zažloutlý obličej lasičky. Také měl dar. „Cleon Velký ti posílá zde tyto trepky jako symbol své lásky k Daenerys za bouře zrozené, Matce draků.“</p>
<p>Irri nazula trepky Dany na chodidla. Byly ušity z pozlacené kůže, ozdobeny zelenými říčními perlami. <emphasis>Snad si ten řeznický král nemyslí, že si párem hezkých trepek získá moji ruku?</emphasis> „Král Cleon je velmi štědrý. Můžeš mu za tento krásný dar poděkovat.“ <emphasis>Krásný, ale vhodný tak pro dítě.</emphasis> Dany měla malá chodidla, ale špičaté trepky jí přesto mačkaly prsty u nohou k sobě.</p>
<p>„Velký Cleon bude potěšen, až se dozví, že tě potěšily,“ řekl lord Ghael. „Jeho Velkolepost mi přikázala, abych Ti vyřídil, že je připraven kdykoliv Matku draků bránit před všemi jejími nepřáteli.“</p>
<p><emphasis>Jestli znovu navrhne, abych se za krále Cleona provdala, hodím mu ty trepky na hlavu,</emphasis> pomyslela si Dany, ale astaporský vyslanec se tentokrát naštěstí o královském sňatku nezmínil. Místo toho řekl: „Nastal čas, aby Astapor a Meereen učinili přítrž barbarské vládě Moudrých pánů Yunkai, kteří jsou zapřisáhlými nepřáteli těch, kdož žijí svobodně. Velký Cleon mi přikázal, abych ti pověděl, že se svými novými Neposkvrněnými brzy vytáhne do boje.“</p>
<p><emphasis>Jeho noví Neposkvrnění jsou obscénní žert.</emphasis> „Král Cleon by moudře udělal, kdyby se staral o svoje vlastní zahrady a nechal Yunkajce, aby pečovali o své.“ Nebylo to tím, že by v sobě Dany chovala jakoukoliv lásku k Yunkai. Litovala, že si Žluté město nezabrala, jakmile porazila jeho armádu v poli. Moudří páni se navrátili k otrokářství ihned, jakmile od jejich města odtáhla, a nyní byli zaneprázdněni zvyšováním daní, najímáním žoldnéřů a navazováním spojenectví proti ní.</p>
<p>Cleon, samozvaný Velký, však nebyl o nic lepší. Řeznický král znovu zavedl otroctví v Astaporu, přičemž jedinou změnou bylo, že bývalí otroci byli nyní páni a bývalí páni se změnili v otroky.</p>
<p>„Jsem jen mladá dívka a vím toho o válčení málo,“ řekla lordu Ghaelovi, „ale doslechli jsme se, že Astapor hladoví. Ať král Cleon nejdříve svůj lid nakrmí, než jej odvede do bitvy.“ Pokynula rukou na znamení, že jej propouští. Ghael se vzdálil.</p>
<p>„Velkoleposti,“ ozval se Reznak mo Reznak, „vyslechneš nyní vznešeného Hizdahra zo Loraq?“</p>
<p><emphasis>Už zase?</emphasis> Dany přikývla a Hizdahr rázně vykročil kupředu; vysoký muž, velmi štíhlý, s jantarovou pletí bez jediné vady. Uklonil se jí na stejném místě, kde před nedávnem ležel na zemi mrtvý Věrný štít. <emphasis>Tohoto muže potřebuji</emphasis>, připomněla si Dany v duchu. Hizdahr byl bohatý obchodník s množstvím přátel v Meereenu a ještě větším množstvím v zámoří. Navštívil Volantis, Lys a Qarth, měl příbuzné v Tolosu a Elyrii, ba dokonce se říkalo, že vládne jistým vlivem v Novém Ghisu, kde se Yunkajci snažili podnítit nevraživost vůči Dany a její vládě.</p>
<p>A byl bohatý. Famózně a pohádkově bohatý...</p>
<p><emphasis>A rád zbohatne ještě víc, pokud vyhovím jeho prosbě.</emphasis> Když Dany nechala zavřít bojové jámy ve městě, cena podílů z jam poklesla. Hizdahr zo Loraq po nich chňapl oběma rukama a nyní vlastnil většinu z bojových jam v Meereenu.</p>
<p>Urozenému muži trčela od spánků křídla z drátovitých rudočerných vlasů. Navozovalo to dojem, jako by měla jeho hlava každou chvíli vzlétnout. Jeho dlouhý obličej ještě prodlužoval vous spoutaný zlatými prstenci. Purpurový <emphasis>tokar</emphasis> měl olemovaný ametysty a perlami. „Tvoje Velkolepost zná důvod, proč jsem zde.“</p>
<p>„Nu, jistě to bude proto, že nemáš jiný důvod než mne stále soužit. Kolikrát jsem tě již odmítla?“</p>
<p>„Pětkrát, Tvoje Velkoleposti“</p>
<p>„Dnes to bude pošesté. Nenechám bojové jámy znovu otevřít.“</p>
<p>„Kdyby si Její Velkolepost vyslechla moje argumenty...“</p>
<p>„Už jsem si je vyslechla. Pětkrát. Máš snad nějaké nové?“</p>
<p>„Staré argumenty,“ připustil Hizdahr, „nová slova. Milá slova a zdvořilá, vhodnější k tomu, aby zapůsobila na královnu.“</p>
<p>„Já chci tvůj důvod, ne tvoje zdvořilosti. Již jsem si tvoje argumenty vyslechla tolikrát, že bych mohla za tvoji věc orodovat sama. Mám?“ Dany se naklonila dopředu. „Bojové jámy patřily k Meereenu od té doby, co bylo město založeno. Souboje jsou svou podstatou hluboce náboženského rázu, poněvadž jsou při nich přinášeny krvavé oběti bohům Ghisu. Boje <emphasis>na život a na smrt</emphasis> nejsou pouhou řezničinou, ale ukázkami odvahy, umění a síly, které nanejvýš těší vaše bohy. Vítězní bojovníci jsou hýčkáni a velebeni a na poražené vzpomínáte s úctou. Kdybych znovu otevřela bojové jámy, ukázala bych tím lidu Meereenu, že respektuji jeho způsoby a zvyky. Bojové jámy jsou proslulé v zámoří. Přitahují do Meereenu obchod a plní městské truhlice mincemi ze všech končin světa. Všichni muži mají společnou zálibu v krvi, kterou pomáhají bojové jámy uspokojovat. Tímto způsobem se vlastně zasluhují o klid ve městě. Pro zločince odsouzené k smrti na písku představují jámy rozsouzení v boji, poslední šanci, aby mohl člověk dokázat svou nevinu.“ Znovu se napřímila, pohodila hlavou. „Tak. Zapomněla jsem na něco?“</p>
<p>„Její Zářivost promluvila ve prospěch mé věci lépe, než bych mohl doufat, že to dokážu sám. Vidím, že jsi nejenom krásná, ale rovněž výmluvná. Docela jsi mne přesvědčila.“</p>
<p>Musela se dát do smíchu. „Já ale přesvědčena nejsem.“</p>
<p>„Tvoje Velkoleposti,“ pošeptal jí Reznak mo Reznak do ucha, „je zvykem, že město si pro sebe zabírá jednu desetinu všech zisků z bojových jam po výdajích, ve formě daně. Tyto peníze by mohly být použity na mnoho vznešených účelů.“</p>
<p>„Mohly by... ačkoliv kdybychom <emphasis>měli</emphasis> znovu otevřít jámy, měli bychom si vybrat svou desetinu odpočtem výdajů. Jsem jen mladá dívka a vím toho o takových záležitostech málo, ovšem strávila jsem s Xaro Xhoan Daxosem dost dlouhou dobu, abych tohle věděla. Hizdahre, kdybys dokázal shromažďovat armády stejně, jako umíš dávat dohromady argumenty, mohl bys dobýt svět... ale moje odpověď stále zní <emphasis>ne.</emphasis> Pošesté.“</p>
<p>„Královna promluvila.“ Znovu se uklonil, stejně hluboce jako předtím. Jeho perly a ametysty tiše zaťukaly o mramorovou podlahu. Byl to velmi ohebný muž, Hizdahr zo Loraq.</p>
<p><emphasis>Možná by byl i hezký</emphasis>, <emphasis>nebýt těch příšerných vlasů.</emphasis> Reznak a Zelená milost na Dany naléhali, aby se provdala za nějakého meereenského šlechtice, aby se město smířilo s její vládou. Hizdahr zo Loraq by možná stál za důkladnější zamyšlení. <emphasis>Raději on než Skahaz.</emphasis> Holotemenný jí navrhl, že kvůli ní zavrhne svoji manželku, jenže Dany se při té představě jen zachvěla. Hizdahr se aspoň uměl usmívat.</p>
<p>„Velkoleposti“ řekl Reznak s pohledem upřeným do svého seznamu, „nyní tě oslovi vznešený Grazdan zo Galare. Vyslechneš ho?“</p>
<p>„Bude mi potěšením,“ řekla Dany, obdivujíc třpyt zlata a lesk zelených perel na trepkách od Cleona, zatímco se snažila ignorovat nepříjemnou bolest ve stlačených prstech. Grazdan, jak ji předem upozornili, byl příbuzným Zelené milosti, jejíž podporu považovala za nesmírně cennou. Kněžka byla hlasem míru, přijetí a poslušnosti pro zákonné autority. <emphasis>Musím jejího příbuzného uctivě vyslechnout, ať touží po čemkoliv</emphasis>.</p>
<p>Ukázalo se, že touží po zlatě. Dany odmítla odškodnit kterékoliv z Velkých pánů za ztrátu jejich otroků, nicméně Meereeňané si neustále vymýšleli jiné způsoby, jak z ní peníze vyždímat. Ukázalo se, že vznešený Grazdan kdysi vlastnil jednu otrokyni, která byla velmi dobrou tkadlenou; výrobků vzešlých z jejího tkalcovského stavu si vysoce cenili nejenom v Meereenu, ale také v Novém Ghisu, Astaporu a Qarthu. Když tato žena zestárla, Grazdan nakoupil půl tuctu mladých dívek a poručil stařeně, aby je zasvětila do tajů svého umění. Stará žena již byla mrtvá. Ty mladé, které dostaly svobodu, si otevřely krámek u přístavní zdi a prodávaly tam svoje zboží. Grazdan zo Galare nyní žádal, aby dostával část z jejich výdělků. „Vděčí za svoje umění mně,“ trval na svém. „Vytáhl jsem je z dražební síně a naučil je tkát.“</p>
<p>Dany tiše naslouchala, ve tváři se jí zračil klid. Když skončil, řekla: „Jak se jmenovala ta stará tkadlena?“</p>
<p>„Ta otrokyně?“ Grazdan přešlápl z nohy na nohu, zamračil se. „Možná to byla... Elza. Nebo Ella. Je tomu již šest let, co zemřela. Vlastnil jsem tolik otroků, Tvoje Veličenstvo.“</p>
<p>„Dejme tomu Elza. Zde je náš výnos. Od těch dívek nedostaneš nic. To Elza je naučila tkát, ne ty. Od tebe dostanou dívky nový stav, ten nejlepší, co se dá za peníze kupit. To je za to, že jsi zapomněl jméno té staré ženy.“</p>
<p>Reznak by jako příštího předvolal další <emphasis>tokar</emphasis>, ale Dany trvala na tom, že chce vyslyšet nějakého osvobozeného. Proto střídavě přijímala pány a bývalé otroky. Přednesli jí mnoho a ještě víc záležitostí k vyřešení. Meereen byl po svém pádu barbarsky vypleněn. Stupňovité terasy bohatých pánů byly možná ušetřeny toho nejhoršího z drancování, ale jakmile městští otroci povstali a dovnitř se rozbitými branami nahrnuly hordy těch, kteří ji následovali z Yunkai a Astaporu, vypukly v chudobnějších částech orgie loupení a vraždění. Její Neposkvrnění nakonec obnovili pořádek, jenže drancování vedlo k mnoha dalším problémům. A tak chodili za královnou.</p>
<p>Dostavila se bohatá žena, jejíž manžel a synové zemřeli při obraně městských hradeb. Během plenění utekla ze strachu ke svému bratrovi. Po návratu zjistila, že její dům proměnili v nevěstinec. Děvky se oblékaly do jejích šatů a nosily její šperky. Chtěla svůj dům nazpět, šperky také. „Šaty si mohou ponechat,“ svolila. Dany jí přislíbila vrácení šperků, avšak dům, který jednou opustila, pro ni byl ztracen.</p>
<p>Pak přišel bývalý otrok, aby obvinil jistého šlechtice z rodiny Zhak. Ten muž se nedávno oženil s osvobozenou otrokyní, jejíž úlohou před pádem města bylo zahřívat svému pánovi lože. Šlechtic ji připravil o panenství, využil ji pro svoji rozkoš a obtěžkal ji dítětem. Její nový manžel požadoval, aby dala šlechtice vykleštit za zločin znásilnění, a chtěl také měšec zlata, aby mohl vychovávat šlechticova bastarda jako svého vlastního. Dany mu přislíbila měšec zlata, ovšem nikoli vykleštění. „V době, kdy s ní lehal, byla tvoje žena jeho majetkem, se kterým si mohl dělat, co chtěl. Podle zákona to nebyl zločin.“ Její rozhodnutí jej nepotěšilo, jak viděla, jenže pokud by měla nechat vykleštit každého muže, který si předtím vydržoval postelovou otrokyni, zakrátko by vládla městu eunuchů.</p>
<p>Předstoupil chlapec mladší než Dany, drobný a zjizvený, oblečený v rozedřeném šedém <emphasis>tokaru s</emphasis><emphasis> </emphasis>roztřepeným stříbrným lemem. Zlomeným hlasem jí vyprávěl o tom, jak se té noci, kdy město padlo, vzbouřili dva domácí otroci. Jeden zabil jeho otce, druhý jeho bratra. Oba pak znásilnili jeho matku, kterou poté rovněž zabili. Chlapci se podařilo vyváznout s pouhou jizvou na tváři, ale jeden z těch mužů prý stále žije v domě jeho otce, zatímco ten druhý se připojil ke královniným vojákům jako jeden z Matčiných mužů. Chtěl, aby byli oba pověšeni.</p>
<p><emphasis>Jsem královnou města vystavěného na prachu a smrti.</emphasis> Dany neměla jinou možnost než ho odmítnout. Vyhlásila všeobecnou amnestii na všechny zločiny spáchané během plenění. A nepotrestá ani otroky, kteří povstali proti svým pánům.</p>
<p>Když mu to řekla, chlapec se k ní vrhl, jenže se mu chodidla zamotala do <emphasis>tokaru</emphasis> a hoch se natáhl jak dlouhý tak široký na purpurový mramor. V okamžení u něj byl Silný Belwas. Velký hnědý eunuch jej jednou rukou zvedl a zatřásl jím jako mastif krysou. „To stačí, Belwasi,“ zvolala Dany. „Pusť ho.“ Chlapci řekla: „Ceň si toho <emphasis>tokaru</emphasis>, neboť ti zachránil život. Jsi teprve chlapec, takže na to, co se tady stalo, zapomeneme. <emphasis>Ty</emphasis> bys měl učinit totéž.“ Když ale hoch odcházel, ohlédl se na ni přes rameno a jakmile Dany spatřila jeho oči, pomyslela si: <emphasis>Harpyje má dalšího Syna.</emphasis></p>
<p>Než přišlo poledne, Dany již cítila tíži své koruny na hlavě a tvrdou lavici pod sebou. Tolik jich stále čekalo na její slyšení, a tak si ani neudělala přestávku, aby se šla najíst. Místo toho poslala Jhiqui do kuchyně pro tác s chlebovými plackami, olivami, fíky a sýrem. Zatímco naslouchala, uždibovala a usrkávala z poháru víno ředěné vodou. Fíky byly dobré, olivy ještě lepší, ale víno jí zanechávalo v ústech trpkou kovovou pachuť. Z malých světležlutých hroznů typických pro tuto oblast bohužel pocházelo víno podřadné kvality. <emphasis>Obchod s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vínem zde prosperovat nebude.</emphasis> Kromě toho, Velcí páni nechali ty nejlepší vinice spálit společně s olivovými háji.</p>
<p>Odpoledne přišel sochař s návrhem nahradit hlavu velké bronzové harpyje na Náměstí očištění odlitkem Danyiny podoby. Odmítla to s takovou zdvořilostí, jakou jen byla schopná v sobě posbírat. V Skahazadhanu byla ulovena štika nevídaných rozměrů a rybář si přál darovat ji královně. Nesmírně rybu obdivovala, rybáře odměnila měšcem stříbra a rybu nechala odnést do kuchyně. Kovář jí vyrobil oděv z naleštěných měděných kroužků, aby jej mohla nosit do války. Přijala jej s přehnanými díky; byl krásný na pohled, a všechna ta naleštěná měď se bude krásně blyštět na slunci, ačkoliv kdyby měla hrozit opravdová bitva, raději by se oblékla do oceli. <emphasis>Tohle</emphasis> věděla dokonce i mladá dívka neznalá způsobů války.</p>
<p>V trepkách, které jí poslal Řeznický král, bylo již příliš nepohodlně. Dany je skopla z nohou a seděla tam s jednou nohou složenou pod sebou, zatímco druhou komíhala dopředu a dozadu. Nebyla to příliš královská pozice, jenže ji už unavovalo chovat se královsky. Z koruny ji bolela hlava a zadek jí znecitlivěl. „Sere Barristane,“ zvolala, „už vím, jakou vlastnost potřebuje král nejvíc.“</p>
<p>„Odvahu, Vaše Veličenstvo?“</p>
<p>„Zadek jako ze železa,“ zažertovala. „Vždyť jen pořád sedím.“</p>
<p>„Veličenstvo toho na sebe nakládá příliš. Měla bys nechat svoje rádce, aby ti něco z té tíže sňali z ramen.“</p>
<p>„Mám příliš mnoho rádců a příliš málo polštářů.“ Dany se otočila k Reznakovi. „Kolik jich ještě zbývá?“</p>
<p>„Třiadvacet, nechť se Tvému Veličenstvu zlíbí. Se stejným množstvím nároků.“ Senešal se podíval do papírů. „Jedno tele a tři kozy. Zbytek budou nepochybně ovce nebo jehňata.“</p>
<p>„Třiadvacet,“ povzdechla si Dany. „Zdá se, že od té doby, co jsme začali pastevcům za jejich zabité kusy platit, si moji draci vyvinuli nesmírnou chuť na skopové. Jsou jejich nároky oprávněné?“</p>
<p>„Někteří přinesli ohořelé kosti.“</p>
<p>„Lidé zakládají ohně. Lidé vaří skopové. Ohořelé kosti nic nedokazují. Hnědý Benn říká, že v kopcích za městem jsou rudí vlci a také šakalové a divocí psi. To musíme platit dobrým stříbrem za každé jehně, co se ztratí mezi Yunkai a Skahazadhanem?“</p>
<p>„Ne, Velkoleposti.“ Reznak se uklonil. „Mám poslat ty lumpy pryč, nebo je chceš nechat zmrskat?“</p>
<p>Daenerys se posunula na lavici. „Žádný člověk by se nikdy neměl obávat ke mně přijít.“ Nepochybovala o tom, že některé z nároků jsou neoprávněné, ale ve většině z nich přišli pastevci po právu. Její draci se stali příliš hladovými, než aby jim stačili krysy, kočky a psi. <emphasis>Čím víc budou jíst, tím víc porostou,</emphasis> varoval ji ser Barristan, <emphasis>a čím větší budou, tím víc budou jíst</emphasis>. Obzvlášť Drogon se vydával do velkých dálek a snadno zhltl ovci denně. „Zaplať jim cenu jejich zvířat,“ řekla Reznakovi, „ale odteďka to bude tak, že se všichni žadatelé budou nejdříve muset dostavit do Chrámu milostí a odříkat svatou přísahu před bohy Ghisu.“</p>
<p>„Stane se, jak pravíš.“ Reznak se otočil k prosebníkům. „Její Velkolepost souhlasila, že odškodní každého z vás za zvířata, o která jste přišli,“ řekl jim v ghiskarštině. „Dostavte se zítra ráno a budete vyplaceni v mincích nebo v naturáliích, podle toho, jak si sami budete přát.“</p>
<p>Prohlášení bylo přijato v mrzutém tichu. Člověk by si myslel, že budou spokojenější, pomyslela si Dany. Kvůli tomu přece přišli. Copak se těmhle lidem nikdy nezavděčím?</p>
<p>Jeden člověk otálel, zatímco se ostatní vytráceli zavalitý muž s větrem ošlehanou tváři, v ošuntělém oděvu. Na hlavě měl houštinu hrubých rudočerných vlasů, kolem uší vystřihaných, a v ruce držel plátěný pytel. Stál tam se sklopenou hlavou a oči upíral do mramorové podlahy, jako by docela zapomněl, kde je. <emphasis>A co po mně chce tenhleten?</emphasis> říkala si Dany.</p>
<p>„Všichni poklekněte před Daenerys za bouře zrozenou, Nespálenou, královnou Meereenu, královnou Andalů, Rhoynů a Prvních lidí, khaleesi Velkého trávového moře, Rozbíječkou okovů a Matkou draků“ zvolala Missandei svým vysokým krásným hlasem.</p>
<p>Jak Dany vstala, <emphasis>tokar</emphasis> jí začal sklouzávat. Zachytila jej a vytáhla si jej zpátky na místo. „Ty s pytlem,“ zavolala, „přeješ si s námi hovořit? Můžeš přistoupit.“</p>
<p>Když zvedl hlavu, jeho oči byly rudé a krvavé jako otevřené rány. Dany zahlédla, jak se ser Barristan přesunul jako bílý stín blíž k jejímu boku. Muž se začal klopýtavě šourat dopředu, udělal krok, pak další, svíraje svůj pytel. <emphasis>Je opilý nebo snad nemocný? </emphasis>říkala si Dany. Za popraskanými žlutými nehty měl špínu.</p>
<p>„Co je?“ pobídla jej Dany. „Máš nějakou stížnost, kterou nám chceš předložit, nějakou prosbu? Co od nás chceš?“</p>
<p>Nervózně si oblízl jazykem rozpraskané rty. „Já... jsem... přinesl...“</p>
<p>„Kosti?“ řekla netrpělivě. „Ohořelé kosti?“</p>
<p>Zvedl pytel a vysypal jeho obsah na podlahu.</p>
<p>Byly to kosti, polámané a zčernalé. <emphasis>Ty</emphasis> delší byly rozlomeny, aby z nich mohl být vysán morek.</p>
<p>„Byl to ten černý,“ řekl muž vrčivou ghiskarštinou. „Okřídlený stín. Snesl se z oblohy a... a...“</p>
<p>Ne. Dany se zachvěla. Ne, ne, ach ne.</p>
<p>„Jsi snad hluchý, blázne?“ obořil se na muže Reznak mo Reznak. „Neslyšel jsi moje prohlášení? Přijď zítra ráno a dostaneš za svoji ovci zaplaceno.“</p>
<p>„Reznaku,“ řekl ser Barristan tiše, „drž jazyk za zuby a otevři oči. To nejsou ovčí kosti.“</p>
<p>Ne, pomyslela si Dany, tohle jsou kosti dítěte.</p>
<p> <strong><image xlink:href="#_0.jpg" />JON</strong></p>
<p><strong>P</strong>od bledým útesem čnícím vysoko do oblohy uháněl černým lesem bílý vlk. Po hvězdnaté obloze běžel zároveň s ním měsíc, klouzal skrze změť holých větví nad jeho hlavou.</p>
<p>„Sněhu,“ zašeptal měsíc. Vlk neodpověděl. Pod tlapami mu křupal sníh. Mezi stromy si povzdechl vítr.</p>
<p>Odkudsi zdálky slyšel, jak na něj volají jeho sourozenci z vrhu, stejní jako on. I oni lovili. Černého bratra, jenž rval maso z obrovské kozy, bičoval prudký déšť, smýval krev z rány na jeho boku, kde jej předtím nabral dlouhý kozí roh. Na jiném místě zvedla hlavu k měsíci jeho sestřička, a stovka malých šedých příbuzných ustala na chvíli v lovu, aby se připojili k její písni. Tam, kde se nacházeli, bylo v kopcích tepleji a byla tam hojnost potravy. Za mnoha nocí hodovala smečka jeho sestry na mase ovcí, krav a koní, kořisti lidí, a někdy dokonce na mase lidí samotných.</p>
<p>„Sněhu,“ zavolal na něj opět měsíc a zachechtal se. Bílý vlk běžel po člověčí stezce pod ledovým útesem. Na jazyku měl pach krve a v uších mu zvonila píseň stovky jeho druhů. Kdysi jich bylo šest, pět kňourajících slepých štěňat stulených ve sněhu vedle jejich mrtvé matky, zatímco on odlezl o kousek dál. Zůstali čtyři... a jednoho už bílý vlk necítil.</p>
<p>„Sněhu,“ nedal se odbýt měsíc.</p>
<p>Bílý vlk od něj běžel pryč, směřoval k jeskyni noci, kam se schovalo slunce, a jeho dech zamrzal ve vzduchu. Za bezhvězdných nocí byla velká stěna černá jako kámen, temnota tyčící se vysoko nad širým světem, ale když vyšel měsíc, leskla se bledým ledem jako zamrzlý potok. Vlk měl chundelatou hustou srst, ale když podél ledu zavanul vítr, žádná kožešina mu nedokázala vyhnat chlad z těla. Na druhé straně byl vítr ještě chladnější, jak vlk vycítil. Právě tam se nacházel jeho bratr, šedý bratr, jenž byl cítit létem.</p>
<p>„Sněhu!“ z větve se odlomil rampouch. Bílý vlk se otočil a vycenil zuby. <emphasis>„Sněhu!“ </emphasis>Les kolem něj se rozestoupil a srst se mu naježila. <emphasis>„Sněhu, Sněhu, Sněhu!“</emphasis> Uslyšel bití křídel. Skrze šero k němu přilétl havran.</p>
<p>S žuchnutím a zaškrábáním drápů přistál Jonu Sněhovi na hrudi. „<emphasis>SNĚHU!</emphasis>“ vykřikl mu do tváře.</p>
<p>„Já tě slyším.“ Místnost byla šerá, jeho pryčna tvrdá. Okenicemi pronikalo dovnitř šedavé světlo, příslib dalšího ponurého studeného dne. „Takto jsi budíval Mormonta? Sundej mi to svoje peří z obličeje.“ Jon vykroutil ruku zpod pokrývek, aby havrana odehnal. Byl to velký pták; starý, drzý a oškubaný, naprosto beze strachu. <emphasis>„Sněhu“</emphasis> vykřikl a přelétl na sloupek jeho postele. <emphasis>„Sněhu, Sněhu.</emphasis>“ Jon sebral polštář a hodil jím po něm, ale havran vzlétl do vzduchu. Polštář uhodil do zdi a praskl, do všech stran se rozlétlo peří... právě v okamžiku, kdy dovnitř strčil hlavu dveřmi Bolestínský Edd Tollett. „Prosím o prominutí,“ řekl nehledě na poletující peří, „mám pánovi přinést něco k snídani?“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Zrní“</emphasis> zakrákal havran. <emphasis>„Zrní, zrní</emphasis>.“</p>
<p>„Pečeného havrana,“ navrhl Jon. „A půl pinty piva.“ Mít majordoma, který mu posluhoval, mu stále připadalo divné; ještě před nedávnem by to byl on, kdo by nesl snídani lordu veliteli Mormontovi.</p>
<p>„Třikrát zrní a jednoho pečeného havrana,“ řekl Bolestínský Edd. „Velmi dobře, můj pane, akorát že Hobb připravil vařená vejce, černou klobásu a jablka dušená se sušenými švestkami. Jablka se švestkami jsou moc dobrá, až na ty švestky. Já sám sušené švestky nejím. Nu, jednou se stalo, že je Hobb nasekal společně s kaštany a mrkví a schoval to do slípky. Nikdy nevěř kuchaři, můj pane. Napálí tě sušenými švestkami, zrovna když to nejmíň očekáváš.“</p>
<p>„Později.“ Snídaně počká; Stannis by nemusel. „Vyskytl se v noci nějaký problém v ohradách?“</p>
<p>„Od té doby, co jsi nechal strážit strážné, tak ne, můj pane.“ „Výborně.“ Za Zdí bylo zavřeno do ohrad tisíc divokých, lidí, které vzal Stannis Baratheon do zajetí, když jeho rytíři rozprášili nesourodou armádu Manceho Nájezdníka. Mnozí ze zajatců byly ženy, a někteří ze strážných je propašovávali ven, aby jim zahřívaly postele. Královi muži, královnini muži, zdálo se, že na tom nesejde; pár černých bratří se pokoušelo o totéž. Muži byli muži a tohle byly jediné ženy v okruhu tisíce lig.</p>
<p>„Přišli se vzdát dva další divocí,“ pokračoval Edd. „Matka s děvčátkem držícím ji za sukně. Měla s sebou taky chlapečka, celého zabaleného do kožešin, jenže ten byl mrtvý.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Mrrtvý“</emphasis> řekl havran. Bylo to jedno z ptákových oblíbených slov. <emphasis>„Mrrtvý, mrrtyý, mrrtvý.“</emphasis></p>
<p>Divocí se trousili dovnitř téměř každou noc; vyhladovělé, napůl zmrzlé bytosti, které utekly z bitvy pod Zdí, jen aby se připlížily zpátky, když si uvědomily, že neexistuje žádné bezpečné místo, kam by mohly odejít. „Vyslechli jste matku?“ zeptal se Jon. Stannis Baratheon armádu Manceho Nájezdníka rozprášil a Krále za Zdí vzal do zajetí... jenže divocí stále byli tam venku... Plakač, Tormund Obrozhouba a tisíce dalších.</p>
<p>„Ano, můj pane,“ řekl Edd, „ale dozvěděli jsme se jen to, že utekla během bitvy a pak se schovávala v lese. Nakrmili jsme ji ovesnou kaší, poslali do ohrady a miminko jsme spálili.“ Spalování mrtvých dětí Jona Sněha netrápilo; něco jiného bylo pálení živých. <emphasis>Dva králové, aby probudili draka. První otec a pak syn, oba králové odsouzení k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>smrti.</emphasis> Ta slova zašeptal jeden z královniných mužů, zatímco mu mistr Aemon čistil rány. Jon se snažil zapomenout na ně jako na slova vyřčená v horečce. Aemon vyjádřil pochybnosti. „V královské krvi je určitá moc,“ varoval ho starý mistr, „a lepší muži než Stannis dělali horší věci než tohle.“ <emphasis>Král je možná tvrdý a nesmiřitelný, to ano, ale děťátko ještě u prsu? Jen zrůda by dala živé miminko plamenům.</emphasis></p>
<p>Jon se ve tmě vymočil, zatímco havran Starého medvěda brebentil nadávky. Vlčí sny byly stále silnější a Jon zjistil, že si je po probuzení pamatuje. <emphasis>Duch ví, že je Šedý vítr mrtvý.</emphasis> Robb zemřel ve Dvojčatech, zrazen muži, které považoval za své přátele, a jeho vlk zahynul s ním. Bran a Rickon byli rovněž zavražděni, setnuli jim hlavy na příkaz Theona Greyjoye, který byl kdysi svěřencem jejich otce... ale pokud sny nelhaly, jejich zlovlci unikli. V Královnině koruně se jeden z nich vynořil ze tmy a zachránil Jonovi život. <emphasis>Léto. Musel to být on. Měl šedou srst, zatímco Chundeláč je černý.</emphasis> Říkal si, zda ve vlcích přežívá nějaká část z jeho mrtvých bratrů.</p>
<p>Naplnil umývadlo vodou ze džbánu vedle své postele, umyl si tvář a ruce, oblékl si čistý černý oděv, zašněroval černý kožený kabátec a natáhl si dobře prošlápnuté vysoké boty. Mormontův havran jej pozoroval bystrýma černýma očkama, pak zatřepetal křídly a odlétl k oknu. Jako by chtěl říci: „Jsem snad tvůj zajatec?“ Když Jon otevřel okno se silnými diamantově tvarovanými tabulkami ze žlutého skla, zasáhl jej do tváře ranní chlad. Zhluboka se nadechl, aby pročistil pavučiny noci, zatímco havran odlétl. <emphasis>Ten pták je až příliš chytrý.</emphasis> Dlouhá léta byl společníkem Starého medvěda, což mu ovšem nezabránilo ozobávat Mormontovi obličej, jakmile ten muž zemřel.</p>
<p>Schodiště před jeho ložnicí vedlo dolů do většího pokoje zařízeného zjizveným stolem z borového dřeva a tuctem dřevěných židlí s koženými sedáky. Stannis si zabral Královu věž, Věž lorda velitele byla spálená na popel, a tak se Jon usídlil ve skromných pokojích Donala Noyeho za strážnicí. Nepochyboval o tom, že časem bude potřebovat větší příbytek, ale prozatím, zatímco si zvykal na velitelskou roli, mu tento postačí.</p>
<p>Listina, kterou mu král předložil k podpisu, ležela na stole zatížená stříbrným pohárem, který kdysi patřil Donalovi Noyemu. Jednoruký kovář po sobě nechal jen málo osobních věcí: pohár, šest mincí a měděnou hvězdu, vykládanou brož s rozbitou sponou, zatuchlý brokátový kabátec, na kterém byl jelen Bouřlivého konce. <emphasis>Jeho největším pokladem bylo jeho nářadí a meče a nože, které vyráběl. Kovárna byla jeho život.</emphasis> Jon dal pohár stranou a znovu si přečetl pergamen. <emphasis>Pokud tohle opatřím svou pečetí, budou na mne navždy vzpomínat jako na lorda velitele, který vydal Zeď,</emphasis> pomyslel si, <emphasis>ale když to odmítnu...</emphasis></p>
<p>Ukázalo se, že Stannis Baratheon je popudlivý host, a nepokojný. Přijel po Královské cestě až téměř ke Královnině koruně, proplížil se skrze prázdné chýše Krtince, prohlédl si ruiny pevností v Královnině bráně a Duboštítu. Každého večera se procházel po hradbách s lady Melisandrou a přes den navštěvoval kůlové ohrady a vybíral zajatce, které by mohla rudá žena vyslechnout. <emphasis>Nemá rád</emphasis>, <emphasis>když se někdo něčemu vyhýbá.</emphasis></p>
<p>Ze zbrojnice se ozval třeskot štítů a mečů, jak se vyzbrojovala nejnovější várka chlapců a čerstvých odvedenců. Slyšel hlas Železného Emmetta, jak jim říká, aby si s tím pospíšili. Cotter Pyke nebyl rád, že o něj přišel, ale mladý průzkumník měl nadání na výcvik mužů. <emphasis>Rád bojuje a naučí svoje chlapce, aby to měli rádi taky.</emphasis> Nebo v to aspoň doufal.</p>
<p>Jonův plášť visel na kolíku u dveří, jeho opasek s mečem na druhém. Vzal si oboje a zamířil do zbrojnice. Všiml si, že rohož, na které spával Duch, je prázdná. Uvnitř za dveřmi stáli dva strážní odění v černých pláštích a železných polopřilbách, s kopími v rukou. „Bude chtít můj pán doprovod?“ zeptal se Garse.</p>
<p>„Myslím, že Královu věž dokážu najít sám.“ Jon nesnášel, když se za ním táhli strážní, ať šel kamkoliv. Měl přitom pocit, jako by byl kachní matka v čele procesí kachňátek.</p>
<p>Hoši Železného Emmetta byli zabraní do výcviku na nádvoří, meče s otupeným ostřím třeskaly do štítů a zvonily o sebe navzájem. Jon se na chvíli zastavil a díval se, jak Kůň tlačí Hopsavého Robina pozpátku směrem ke studni. Usoudil, že Kůň má postavu vhodnou k tomu, aby se stal dobrým bojovníkem. Byl silný a sílil dál. A měl zdravé instinkty. Hopsavý Robin byl jiný případ. Jeho koňský hnát byl dost zlý sám o sobě, ale navíc se bál schytávat rány. <emphasis>Snad bychom z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něj mohli udělat majordoma. </emphasis>Boj náhle skončil, s Hopsavým Robinem na zemi.</p>
<p>„Bojuješ dobře,“ řekl Jon Koni, „jen spouštíš při útoku štít příliš nízko, vynasnaž se to napravit, jinak kvůli tomu přijdeš jednoho dne o život.“</p>
<p>„Ano, můj pane. Příště jej budu držet výš.“ Kůň vytáhl Hopsavého Robina zpátky na nohy a menší chlapec se neobratně uklonil.</p>
<p>Na vzdálené straně nádvoří spolu cvičně boxovalo pár králových mužů. <emphasis>Královi muži v jednom rohu a královnini ve druhém</emphasis>, nemohl si nevšimnout Jon, <emphasis>ale jenom pár. Na většinu z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich je tu příliš velká zima.</emphasis> Jak kráčel kolem nich, zavolal za ním dunivý hlas. „CHLAPČE! HEJ, TY TAM! CHLAPČE!“</p>
<p>Chlapec nebylo tím nejhorším pojmenováním, kterých se Jonovi dostávalo od té doby, co jej zvolili lordem velitelem. Ignoroval to.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Sněhu</emphasis>,“ nedal se odbýt hlas. <emphasis>„Lorde veliteli</emphasis>!“</p>
<p>Tentokrát se zastavil. „Pane?“</p>
<p>Rytíř jej převyšoval o šest palců. „Muž, který nosí valyrijskou ocel, by ji měl používat na něco víc než jen na škrábání na zadku.“ Jon toho muže již v hradu viděl docela věhlasný rytíř, jak se doslechl. Během bitvy pod Zdí zabil ser Godry Farring prchajícího obra, rozjel se za ním na koni a prohnal mu kopí zády, pak sesedl a uťal tvorovi jeho ošklivou malou hlavu. Královnini muži mu od té doby začali říkat Godry Obrobijec.</p>
<p>Jon si vzpomněl na Ygritte, jak plakala. <emphasis>Já jsem poslední z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>obrů.</emphasis> „Používám Dlouhý dráp, kde je to zapotřebí, pane.“ „Ovšem, ale jak dobře?“ Ser Godry tasil svůj vlastní meč. „Ukaž nám to. Slibuji, že ti neublížím, hochu.“</p>
<p><emphasis>Jak je to od tebe laskavé.</emphasis> „Někdy jindy, pane. Obávám se, že právě teď mám jiné povinnosti.“</p>
<p>„Spíš bych řekl, že máš strach.“ Ser Godry se zašklebil na svoje přátele. „Má strach,“ opakoval pro ty méně chápavé. „Omluv mne, prosím.“ Jon se k nim otočil zády.</p>
<p>Černý hrad vypadal v bledém ranním světle pustě a bezútěšně. <emphasis>Velím tady spíš ruině než pevnosti</emphasis>, přemítal Jon Sníh se zoufalstvím v duši. Věž lorda velitele byla pouhá skořápka, Velká síň kupa zčernalých trámů a Hardinova věž vypadala, jako by ji měl příští poryv větru převrhnout... třebaže takto vypadala již celé roky. Za nimi se zvedala Zeď: obrovská, hrozivá, ledová, hemžící se stavebníky, kteří vyháněli do výše nové serpentinové schodiště, jež se mělo spojit se zbytky starého. Pracovali od svítání do soumraku. Bez schodiště neexistoval způsob, jak se dostat na vrchol Zdi jinak než pomocí rumpálu. To by jim moc nepomohlo, kdyby měli divocí znovu zaútočit.</p>
<p>Nad Královou věží práskala ve větru jako bič velká zlatá bitevní korouhev rodu Baratheonů, přesně na místě, kde Jon Sníh chodil před nedávnem s lukem v ruce a zabíjel bok po boku se Saténem a Hluchým Dickem Follardem Thenny a svobodné lidi. Na schodech se chvěli na stráži dva královnini muži, s dlaněmi vraženými do podpaždí a kopími opřenými o dveře. „Tyhle zlaté látky vám moc nepomohou,“ řekl jim Jon. „Zítra zajděte za Bowenem Marshem a on vám každému dá pár kožených rukavic podšitých kožešinou.“</p>
<p>„Uděláme to, můj pane, a děkuji ti,“ řekl starší ze strážných. „Pokud nám ty naše zatracené ruce do té doby neumrznou,“ dodal mladší, kterému se srážel dech před ústy. „A to jsem si myslel, že je mám studené na Dornských blatech. Co jsem mohl vědět o Zdi?“</p>
<p><emphasis>Nic,</emphasis> pomyslel si Jon Sníh, <emphasis>stejně jako já.</emphasis></p>
<p>Napůl cesty vzhůru po točitých schodech narazil na Samwella Tarlyho, který mířil dolů. „Jdeš od krále?“ zeptal se ho Jon. „Mistr Aemon mne poslal s dopisem.“</p>
<p>„Rozumím.“ Někteří lordi důvěřovali svým mistrům natolik, že je nechávali číst své dopisy a pak jim vyřídit jejich obsah, ale Stannis trval na tom, že bude rozlamovat pečetě na dopisech osobně. „Jak to Stannis přijal?“</p>
<p>„Podle jeho výrazu ne zrovna šťastně.“ Sam ztišil hlas v šepot. „Neměl bych o tom mluvit.“</p>
<p>„Tak tedy nemluv.“ Jon si říkal, který z vazalů jeho otce odmítl poslušnost králi Stannisovi tentokrát. <emphasis>Když se na jeho stranu přidala Karská bašta, postaral se, aby to každý věděl co nejdřív. </emphasis>„Jak se sžíváš se svým lukem?“</p>
<p>„Našel jsem dobrou knihu o lukostřelbě.“ Sam se zamračil. „Střílet je ovšem těžší než si o tom číst. Mám z toho puchýře.“ „Vytrvej. Možná budeme tvůj luk potřebovat na Zdi, pokud se některé temné noci objeví Jiní.“</p>
<p>„Och, doufám, že ne.“</p>
<p>Před královým solárem stáli na stráži další muži. „V přítomnosti Jeho Veličenstva nejsou dovoleny žádné zbraně,“ řekl jejich seržant. „Ten meč musíš nechat tady. Stejně tak i nože.“ Jon věděl, že nemá smysl protestovat. Předal jim svoje zbraně.</p>
<p>Vzduch uvnitř soláru byl teplý. Lady Melisandra seděla blízko ohně, na bledé kůži jejího hrdla se leskl její rubín. Ygritte byla políbená ohněm; rudá kněžka <emphasis>byla</emphasis> oheň, a její vlasy, to byla krev a plamen. Stannis stál za hrubě tesaným stolem, kde kdysi sedával a jídal Starý medvěd. Stůl pokrývala rozměrná mapa Severu namalovaná na otrhaném kusu kůže. Na jednom konci byla zatížena lojovou svící, na druhém ocelovou rukavicí.</p>
<p>Král na sobě měl kamaše z jehnětiny a prošívaný kabátec, a přesto vypadal tak ztuhle a tvářil se tak nespokojeně, jako by byl oděn v plné zbroji. Jeho vlastní pokožka byla bledá, vous měl zastřižený tak nakrátko, že vypadal, jako by jej měl na bradě namalovaný. Kruh kolem spánků byl vším, co mu zbylo z černých vlasů. V ruce držel pergamen s rozlomenou pečetí z temně zeleného vosku.</p>
<p>Jon klesl na koleno. Král se na něj zamračil a nahněvaně zašustil pergamenem. „Vstaň. Pověz mi, kdo je to <emphasis>Lyanna Mormont.</emphasis></p>
<p>„Jedna z dcer lady Maege, pane. Ta nejmladší. Pojmenovali ji po sestře mého otce.“</p>
<p>„Nepochybuji, že to bylo proto, aby si získali přízeň tvého lorda otce. Dobře vím, jak se ta hra hraje. Jak staré je to proklaté děvče?“</p>
<p>Jon se musel na chvíli zamyslet. „Deset. Nebo blízko k tomuto věku, pokud na tom záleží. Mohl bych vědět, čím urazila Jeho Veličenstvo?“</p>
<p>Stannis sklopil oči k dopisu. <emphasis>Medvědí ostrov nezná jiného krále než Krále severu, jehož jméno je STARK „</emphasis>Desetiletá dívka, říkáš, a ona se odváží spílat svému právoplatnému králi?“ Jeho nakrátko zastřižený vous byl jako stín na jeho propadlých tvářích. „Nechej si tyto zprávy pro sebe, lorde Sněhu. Karská bašta je se mnou, to je všechno, co potřebují všichni muži kolem vědět. Nedopustím, aby mezi tvými bratry kolovala povídačka, jak na mne plivlo tohle dítě.“</p>
<p>„Jak poroučíš, Veličenstvo.“ Jon věděl, že Maege Mormont odjela na jih s Robbem. K armádě Mladého vlka se připojila i její nejstarší dcera. I kdyby obě již byly mrtvé, lady Maege měla jiné dcery, z nichž některé již měly svoje vlastní děti. Přidaly se k Robbovi i ony? Lady Maege by doma zanechala přinejmenším jednu ze starších dívek jako kastelánku. Nechápal, proč by měla Lyanna psát Stannisovi, a nemohl si pomoci, ale říkal si, zda by zněla dívčina odpověď jinak, kdyby byla obdržela dopis s pečetí zlovlka namísto korunovaného jelena? A podepsaný Jonem? Starkem, lordem ze Zimohradu. <emphasis>Na takové pochybnosti je příliš pozdě. Už ses rozhodl.</emphasis></p>
<p>„Z Černého hradu byly vyslány dvě dvacítky havranů,“ stěžoval si král, „a přesto se nám nedostává jiných odpovědi než mlčeni a vzdoru. Vzdát poctu je povinností, kterou je každý loajální poddaný dlužen svému králi. A přesto se ke mně všichni vazalové tvého otce obracejí zády, kromě Karstarků. Je snad Arnolf Karstark jediný Seveřan se ctí?“</p>
<p>Arnolf Karstark byl strýc mrtvého Rickarda Karstarka. Byl jmenován kastelánem, když jeho synovec a jeho synové odcházeli na jih s Robbem, a byl prvním, kdo reagoval na výzvu krále Stannise, aby mu projevili úctu a poslali havrana s dopisem, v němž vyjádří svoji věrnost králi. <emphasis>Karstarkové jinou možnost nemají</emphasis>, mohl by Jon říci. Rickard Karstark zradil zlovlka a prolil krev lvů. Jelen byl jedinou nadějí Karské bašty. „V tak zmatených časech, jako jsou tyto, se často nemohou dokonce ani čestní muži vyznat v tom, kde spočívá jejich povinnost. Tvoje Veličenstvo není jediným králem v zemi, jenž požaduje vyjádření poslušnosti.“</p>
<p>Lady Melisandra se pohnula. „Pověz mi, lorde Sněhu... kde byli všichni tito jiní králové, když napadl divoký lid vaši Zeď?“ „Tisíce lig daleko a hluší k našim potřebám,“ odpověděl Jon. „Na to jsem nezapomněl, moje paní. Ani nezapomenu. Jenže vazalové mého otce mají manželky a děti, které musí ochraňovat, a také poddaný lid, který by zemřel, kdyby se rozhodli špatně. Jeho Veličenstvo po nich žádá příliš. Dej jim čas a dostaneš svoje odpovědi.“</p>
<p>„Odpovědi jako tahle?“ Stannis zmačkal Lyannin dopis v pěsti. „Dokonce i na Severu se lidé bojí hněvu Tywina Lannistera. Boltonové jsou obávanými nepřáteli. Není náhodou, že si dali na svoje praporce z kůže staženého muže. Sever vyjel s Robbem, krvácel s ním, umíral pro něho. Pojedli žal a smrt a ty nyní přicházíš, abys jim nabídl další porci. Můžeš je snad obviňovat, když se zdráhají? Odpusť mi, Tvoje Veličenstvo, ale někteří se na tebe podívají a vidí jenom dalšího uchazeče o trůn předem odsouzeného k záhubě.“</p>
<p>„Pokud je odsouzeno Jeho Veličenstvo, je odsouzena k záhubě rovněž celá říše,“ ozvala se lady Melisandra. „Pamatuj na to, lorde Sněhu. Před tebou stojí jediný pravý král Západozemí.“</p>
<p>Jon udržoval obličej nehybný jako masku. „Jak pravíš, moje paní.“</p>
<p>Stannis si odfrkl. „Vážíš svoje slova, jako by to byly zlaté dragony. Říkám si, kolik zlata máte uloženo?“ „Zlata?“ <emphasis>Jsou</emphasis> <emphasis>snad tohle draci, které má rudá žena v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úmyslu probudit? Draci vyražení ze zlata?</emphasis> „Daně, které vybíráme, jsou odváděny v naturáliích, Veličenstvo. Hlídka je bohatá na tuříny, ale chudobná na mince.“</p>
<p>„Tuříny se Salladhoru Saanovi zamlouvat nebudou. Požaduji zlato nebo stříbro.“</p>
<p>„Za tímto účelem potřebuješ Bílý přístav. To město se sice nemůže rovnat Starému městu nebo Královu přístavišti, ale i tak je to prosperující přístav. Lord Manderly je nejbohatším z vazalů mého otce.“</p>
<p>„Lord Příliš-tlustý-aby-mohl-sedět-na-koni.“ Dopis, který poslal lord Wyman Manderly z Bílého přístavu, hovořil o jeho věku a churavosti, ale jinak toho v něm stálo málo. I v tomto případě nařídil Stannis Jonovi, aby o tom nikde nemluvil.</p>
<p>„Možná by se jeho lordstvu zamlouval život divokých,“ poznamenala lady Melisandra. „Je onen tlustý muž ženatý, lorde Sněhu?“</p>
<p>„Jeho paní manželka je již dlouho mrtvá. Lord Wyman má dva dospělé syny a vnoučata od toho staršího. A <emphasis>je</emphasis> příliš tlustý, než aby mohl sedět na koni, váží přinejmenším třicet kamenů. Val by ho nikdy nechtěla.“</p>
<p>„Aspoň jedinkrát bys mi mohl dát odpověď, která by mne potěšila, lorde Sněhu,“ zabručel král.</p>
<p>„Měl bych doufat, že tě potěší pravda, pane. Tvoji muži nazývají Val princeznou, jenže pro svobodný lid je to pouze sestra mrtvé manželky jejich krále. Pokud ji přinutíš provdat se za muže, kterého nechce, je nanejvýš pravděpodobné, že mu podřízne během jejich svatební noci hrdlo. Dokonce i kdyby ho přijala za manžela, neznamená to, že jej budou divocí následovat. Nebo tebe. Jediný muž, který je může získat pro tvoji věc, je Mance Nájezdník.“</p>
<p>„To vím,“ připustil Stannis nešťastně. „Strávil jsem v rozhovorech s tím mužem celé hodiny. Ví toho o našem pravém nepříteli hodně a ještě víc, a ujišťuji tě, že ten muž je všemi mastmi mazaný. Jenže i kdyby se zřekl svého královského postavení, zůstává křivopřísežníkem. Nechej žít jednoho dezertéra a jen podnítíš ostatní, aby zběhli také. Ne. Zákony by měly být ze železa, ne z pudinku. Život Manceho Nájezdníka je zatracen podle všech zákonů Sedmi království.“</p>
<p>„Tyto zákony končí u Zdi, Tvoje Veličenstvo. Mohl bys pro Manceho mít dobré využití.“</p>
<p>„To mám i v úmyslu. <emphasis>Upálím ho</emphasis>, ať Sever vidí, jak nakládám s přeběhlíky a zrádci. Mám jiné muže, kteří povedou divoké. A nezapomeň, že mám Nájezdníkova syna. Jakmile otec zemře, Králem za zdí se stane to štěně.“</p>
<p>„Tvoje Veličenstvo se mýlí.“ <emphasis>Ty nevíš nic, Jone Sněhu,</emphasis> říkávala Ygritte, ale Jon se toho dozvěděl docela dost. „To dítě není o nic víc princem, než je Val princeznou. Králem za Zdí se nestáváš proto, že jím byl tvůj otec.“</p>
<p>„To je dobře,“ řekl Stannis, „protože já v Západozemí žádné jiné krále trpět nebudu. Podepsal jsi tu listinu?“</p>
<p>„Ne, Tvoje Veličenstvo.“ A <emphasis>teď to přijde.</emphasis> Jon sevřel svoje spálené prsty a znovu je rozevřel. „Žádáš po mně příliš.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Žádáš? Žádal</emphasis> jsem po tobě, aby ses stal lordem Zimohradu a Strážcem severu. <emphasis>Potřebuji</emphasis> tyto hrady.“ „Přenechali jsme ti Noční pevnost.“</p>
<p>„Krysy a ruiny. Skrblický dar, který svého dárce nic nestojí. Tvůj vlastní člověk Yarwyck říká, že potrvá půl roku, než v něm bude možné bydlet.“ „Ostatní pevnosti nejsou o nic lepší.“ „Já vím. Na tom nesejde. Jsou jediným, co máme. Podél Zdi je devatenáct pevností, a ty máš muže jen ve třech z nich. Já mám v úmyslu vybavit posádkou každou z nich, než se rok s rokem sejde.“</p>
<p>„Proti tomu nemám námitky, pane, ale říká se, že máš rovněž v úmyslu rozdělit tyto hrady mezi svoje rytíře a lordy, aby si je ponechali jako svá vlastní sídla jako vazalové Tvého Veličenstva.“</p>
<p>„Od králů se očekává, že budou ke svým stoupencům štědří. Copak lord Eddard svoje bastardy ničemu neučil? Mnozí z mých rytířů a lordů opustili bohaté krajiny a mocné hrady na jihu. Měla by snad zůstat jejich loajalita bez odměny?“</p>
<p>„Pokud si Tvoje Veličenstvo přeje přijít o všechny z vazalů mého otce, neexistuje jistější způsob než rozdat severské hrady jižanským lordům.“</p>
<p>„Jak mohu přijít o muže, které nemám? Jak si možná vzpomeneš, doufal jsem, že Zimohrad udělím Seveřanovi. Synovi Eddarda Starka. Mrskl mi moji nabídku do tváře.“</p>
<p>Stannis Baratheon si držel svůj žalostný výraz ve tváři jako mastif kost; rozžvýkával jej na cucky.</p>
<p>„Podle práva by měl Zimohrad připadnout mé sestře Sanse.“</p>
<p>„Myslíš lady Lannister? To tak dychtíš vidět sedět Skřeta na trůnu tvého otce? Ujišťuji tě, že dokud budu žít, nic takového se nestane, lorde Sněhu.“</p>
<p>Jon věděl, že nemá smysl dál naléhat. „Pane, někteří tvrdí, že máš v úmyslu udělit pozemky a hrady Chřestivé košili a magnarovi Thennů.“</p>
<p>„Kdo ti to řekl?“</p>
<p>Povídalo se to po celém Černém hradu. „Pokud to musíš vědět, tak jsem se ten příběh doslechl od Fialky.“</p>
<p>„Kdo je Fialka?“</p>
<p>„Kojná,“ řekla lady Melisandra. „Jeho Veličenstvo jí udělilo svobodu volně se pohybovat po hradu.“</p>
<p>„Ne proto, aby rozšiřovala povídačky. Je žádána kvůli svým prsům, ne kvůli jazyku. Chci od ní víc mléka a méně <emphasis>řečí“</emphasis></p>
<p>„Černý hrad nepotřebuje žádná zbytečná ústa,“ souhlasil Jon. „S příští lodí, která vyplouvá z Východní hlídky, posílám Fialku na jih.“</p>
<p>Melisandra se dotkla rubínu na svém hrdle. „Fialka kojí Dallina syna, stejně jako svého vlastního. Připadá mi od tebe kruté oddělit našeho malého prince od jeho mléčného bratra, můj pane.“</p>
<p><emphasis>Opatrně, teď opatrně.</emphasis> „Mateřské mléko je jediným, co mají společného. Fialčin syn je větší a silnější. Kope prince, štípe ho a odstrkuje ho od její hrudi. Jeho otcem byl Kraster, krutý muž a chamtivý, a krev se nezapře.“</p>
<p>Král byl zmaten. „Já myslel, že ta kojná je <emphasis>dcera</emphasis> od toho Krastera?“</p>
<p>„Manželka i dcera, Tvoje Veličenstvo. Kraster se ženil se všemi svými dcerami. Fialčin chlapec byl výsledkem jejich spojení.“</p>
<p>„Její vlastní <emphasis>otec s</emphasis><emphasis> </emphasis>ní zplodil dítě?“ opáčil Stannis šokované. „V tom případě bude jen dobře, když se jí zbavíme. Takové ohavnosti zde trpět nebudu. Tohle není Královo přístaviště.“</p>
<p>„Pokusím se sehnat jinou kojnou. Pokud se žádná nenajde mezi divokými, požádám horské klany. Do té doby by chlapci mělo stačit kozí mléko, nechť se zlíbí Jeho Veličenstvu“ „Mizerný osud pro prince... ale zajisté lepší než mléko od běhny.“ Stannis zabubnoval prsty do mapy. „Kdybychom se mohli vrátit k záležitosti pevností...“</p>
<p>„Veličenstvo,“ řekl Jon s chladnou zdvořilostí, „hostím zde tvoje muže a živím je za velkých nákladů z našich zimních zásob. Ošatil jsem je, aby nemrzli.“</p>
<p>Stannise tím neuchlácholil. „Ano, podělil ses s námi o vaše nasolené vepřové a ovesnou kaši a hodil jsi nám jakési černé hadry, aby nás udržely v teple. Hadry, které by divocí byli strhali z vašich mrtvol, kdybych nepřišel na Sever já.“</p>
<p>Jon jeho slova ignoroval. „Poskytuji píci vašim koním, a jakmile bude hotovo schodiště, půjčím vám stavitele, aby mohli začít pracovat na obnově Noční pevnosti. Dokonce jsem souhlasil s tím, že vám dovolím usídlit divoké na Daru, který byl na věčnost dán Noční hlídce.“</p>
<p>„Nabízíš mi prázdná území a pustiny, ale upíráš mi hrady, které potřebuji k tomu, abych mohl odměnit svoje lordy a vazaly.“</p>
<p>„Ty hrady postavila Noční hlídka...“</p>
<p>„A Noční hlídka je opustila.“</p>
<p>„Aby mohla bránit Zeď,“ dořekl Jon zarputile, „ne aby se z nich stala sídla pro jižanské lordy. Kameny těch pevností jsou zpevněny krví a kostmi mých bratří, dávno mrtvých. Nemohu ti je dát.“</p>
<p>„Nemůžeš nebo nechceš?“ Žíly na králově krku vystoupily stejně ostře, jako zněla jeho slova. „Nabídl jsem ti jméno.“</p>
<p>„Já mám jméno, Veličenstvo.“</p>
<p>„Sníh. Existovalo kdy zlověstnější jméno?“ Stannis se dotkl jílce svého meče. „Kdo si vlastně myslíš, že jsi?“</p>
<p>„Strážce na zdech. Meč v temnotě.“</p>
<p>„Neplácej mi tady ta vaše slova.“ Stannis vytáhl z pochvy meč, kterému říkal Světlonoš. <emphasis>„Zde</emphasis> je váš meč v temnotě.“ Světlo se zavlnilo nahoru a dolů po čepeli; tu rudé, tu žlutavé, tu oranžové, pomalovalo královu tvář tvrdými, jasnými odstíny. „Tohle by měl být schopen vidět i ten největší zelenáč. Jsi snad slepý?“</p>
<p>„Ne, pane. Souhlasím s tím, že je třeba ty hrady obsadit...“</p>
<p>„Chlapecký velitel souhlasí. Jaké štěstí.“</p>
<p>„... posádkami z mužů Noční hlídky.“</p>
<p>„Ty žádné muže nemáš!“</p>
<p>„Pak mi je tedy dej, pane. Poskytnu důstojníky pro každou z opuštěných pevností, zkušené velitele, kteří znají Zeď a území za ní a vědí, jak nejlépe přežít nadcházející zimu. Odměnou za všechno, co jsem ti dal, mi ty dej muže, abych z nich mohl vytvořit posádky. Zbrojnoše, lučištníky, nezkušené chlapce. Beru dokonce i zraněné a nemocné.“</p>
<p>Stannis na něj chvíli nevěřícně hleděl, pak vyštěkl smíchy. „Jsi docela troufalý, Sněhu. Mohu ti je dát, jenže jsi blázen, pokud si myslíš, že se moji muži dají k černým.“</p>
<p>„Mohou nosit jakoukoliv barvu pláště, jakou si sami vyberou. Stačí, když budou poslouchat moje důstojníky stejně dobře, jako by poslouchali tvoje vlastní.“</p>
<p>Král byl neoblomný. „Mám ve svých službách rytíře a lordy, potomky z ušlechtilých starých rodů. Nelze od nich očekávat, že budou sloužit bok po boku s rolníky, vrahy a zloději.“</p>
<p><emphasis>Nebo bastardy, Veličenstvo?</emphasis> „Tvůj vlastní pobočník je pašerák.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Byl</emphasis> pašerák. Přišel za to o prsty. Říkali, že jsi prý devítistý devadesátý osmý muž, který velí Noční hlídce, lorde Sněhu. Co by mi asi podle tebe mohl na téma oněch hradů říci devítistý devadesátý devátý? Pohled na tvoji hlavu nabodnutou na kopí by mu možná pomohl v rozhodování.“ Král položil svůj zářivý meč na mapu podél Zdi. Jeho ocel se leskla jako sluneční světlo na vodní hladině. „Jsi lord velitel jen proto, že to trpím. A udělal bys dobře, kdyby sis to pamatoval.“</p>
<p>„Jsem lord velitel proto, že si mne vybrali moji bratři.“ Byla rána, kdy tomu Jon Sníh po probuzení sám ještě docela nevěřil a říkal si, že to zcela jistě byl jen nějaký bláznivý sen. <emphasis>Je to jako obléknout si nové šaty</emphasis>, řekl mu jednou Sam. <emphasis>Ze začátku je to cítit divně, ale jakmile je trochu obnosíš, začneš se v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich cítit pohodlně.</emphasis></p>
<p>„Alliser Thorne si na způsob tvé volby postěžoval, a nedá se říci, že by neměl ke svému rozhořčení důvod.“ Mapa ležela mezi nimi jako bitevní pole, zalévaná barvami zářícího meče. „Hlasy počítal <emphasis>slepec</emphasis>, jenž měl po ruce tvého tlustého přítele. A Slynt tě nazývá převlékačem.“</p>
<p><emphasis>Kdo by to mohl vědět lépe než Slynt?</emphasis> „Převlékač by ti řekl, co si přeješ slyšet, a později by tě zradil. Tvoje Veličenstvo ví, že jsem byl zvolen čestně. Můj otec vždycky říkával, že jsi spravedlivý muž.“ <emphasis>Spravedlivý, ale tvrdý</emphasis>, byla přesná slova lorda Eddarda, ale Jon si nemyslel, že by bylo moudré opakovat je teď a tady.</p>
<p>„Lord Eddard mi nebyl přítelem, ale nebyl to muž bez jistého rozumu. Ten by mi ty hrady dal.“</p>
<p><emphasis>Nikdy.</emphasis> „Nemohu vědět, co by můj otec udělal či neudělal. Já jsem složil přísahu, Veličenstvo. Zeď je moje.“</p>
<p>„Prozatím. Uvidíme, jak dlouho si ji udržíš.“ Stannis na něj namířil prst. „Ponechej si svoje ruiny, když pro tebe tolik znamenají. Ujišťuji tě však, že pokud kterákoliv z nich zůstane prázdná, než se rok s rokem sejde, vezmu si je s tvým svolením či bez něj. A pokud by se měl některé zmocnit nepřítel, brzy bude následovat tvoje hlava. A teď odejdi.“</p>
<p>Lady Melisandra vstala ze svého místa u krbu. „S tvým svolením, pane, doprovodím lorda Sněha do jeho komnat.“</p>
<p>„Proč? Cestu přece zná.“ Stannis jim oběma netrpělivě mávl rukou. „Dělej, jak myslíš. Devane, jídlo. Vařená vejce a citrónovou vodu.“</p>
<p>Po teple králova soláru pronikala zima na točitém schodišti až do morku kostí. „Zvedá se vítr, moje paní,“ varoval seržant Melisandra, zatímco vracel Jonovi jeho zbraně. „Možná by sis měla vzít teplejší plášť.“</p>
<p>„Zahřeje mne moje víra.“ Rudá žena scházela vedle Jona po schodech dolů. „Jeho Veličenstvo král tě začíná mít rád.“</p>
<p>„To jistě. Jen dvakrát mi vyhrožoval, že mne zkrátí o hlavu.“</p>
<p>Melisandra se zasmála. „To jeho mlčení by ses měl obávat, ne jeho slov.“ Když vyšli na nádvoří, vítr zvedl Jonův plášť a smýkl jím proti ní. Rudá kněžka odhrnula černou vlnu stranou a zavěsila se do Jonova rámě. „Možná je tomu tak, že se ohledně divokého krále nemýlíš. Budu se modlit k Pánovi světla, aby mne vedl. Když se zahledím do plamenů, vidím skrze kámen a zemi a nalézám pravdu v duších lidí. Dokážu rozmlouvat s dávno zemřelými králi a ještě nenarozenými dětmi a sledovat, jak ubíhají roky a období, až do konce věků.“</p>
<p>„To ty tvoje ohně nikdy nelžou?“</p>
<p>„Nikdy... třebaže my, rudí kněží, jsme smrtelní a někdy, hmm, zaměňujeme to, <emphasis>co musí přijít,</emphasis> s tím, <emphasis>co by mohlo přijít</emphasis>.“</p>
<p>Jon cítil její žár i přes vlnu a vařenou kůži. Zavěšení do sebe přitahovali zvědavé pohledy. <emphasis>Dnes večer si budou v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kasárnách šeptat.</emphasis> „Pokud skutečně dokážeš vidět ve svých plamenech zítřek, pověz mi, kdy a kde dojde k dalšímu útoku divokých.“ Vysvobodil svou paži z její.</p>
<p>„R’hllor nám sesílá vize, jaké si sám přeje, ale budu v plamenech hledat toho muže, Tormunda.“ Melisandřiny rudé rty se zkroutily v úsměvu. „Viděla jsem ve svých ohních tebe, Jone Sněhu.“</p>
<p>„To má být výhružka, moje paní? I mne máš v úmyslu upálit?“</p>
<p>„Špatně jsi má slova pochopil.“ Pátravě se na něj zadívala. „Obávám se, že se se mnou necítíš zrovna příjemně, lorde Sněhu.“</p>
<p>Jon to nepopíral. „Zeď není místem pro ženu.“</p>
<p>„Mýlíš se. Měla jsem sen o tvé Zdi, Jone Sněhu. Mocná byla tradice, která ji vztyčila, a mocná jsou kouzla uzamčená pod ledem.“ Melisandra k ní zvedla pohled. Její dech se ve vzduchu srážel v teplém vlhkém obláčku. „Toto místo je moje stejně jako tvoje a docela brzy mne možná budeš naléhavě potřebovat. Neodmítej mé přátelství, Jone Sněhu. Viděla jsem tě v bouři, v nesnázích, obklopeného nepřáteli ze všech stran. Máš tolik nepřátel. Mám ti povědět jejich jména?“</p>
<p>„Já jejich jména znám.“</p>
<p>„Nebuď si tím tak jistý.“ Rubín na Melisandřině krku se rudě zablyštěl. „Neměl bys mít strach z nepřátel, kteří tě proklínají do tváře, ale z těch, co se usmívají, když se na ně díváš, a co si brousí nože, jakmile se otočíš. Udělal bys dobře, kdyby sis držel toho svého vlka poblíž. Vidím led a dýky ve tmě. Zmrzlou tvrdou krev a obnaženou ocel. Bude hrozná zima.“</p>
<p>„Na Zdi je vždycky zima.“</p>
<p>„Myslíš?“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Vím</emphasis> to, moje paní.“</p>
<p>„Pak tedy nevíš nic, Jone Sněhu,“ zašeptala.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />BRAN</strong></p>
<p><strong>U</strong>ž jsme tam?</p>
<p>Bran ta slova nikdy nevyřkl nahlas, ale často je měl na rtech, zatímco se jejich zubožená společnost trmácela háji prastarých dubů a k nebi čnících šedozelených jedlí, kolem ponurých, jako vojáci vzpřímených borovic a holých hnědých kaštanů. <emphasis>Jsme aspoň blízko?</emphasis> říkával si chlapec, zatímco Hodor šplhal do kamenitého svahu nebo sestupoval do nějaké temné rokle, kde mu praskaly pod nohama vrstvy špinavého sněhu. <emphasis>Jak je to ještě daleko?</emphasis> tázal se v duchu, když obrovský los s cákáním probíhal přes napůl zmrzlý proud a rozstřikoval vodu do všech strach. <emphasis>Jak ještě dlouho? Je taková zima. Kam se poděla tříoká vrána?</emphasis></p>
<p>V proutěném koši na Hodorových zádech kolébající se chlapec se shrbil dolů a schoval hlavu, zatímco velký pacholek procházel pod větví dubu. Již zase padal sníh, mokrý a těžký. Hodorovi zamrzlo zavřené víčko jednoho oka, jeho hustý hnědý vous byl houštinou jinovatky a z konečků huňatého kníru mu visely rampouchy. V jedné ruce v rukavici stále třímal zrezivělý železný meč, který si vzal v kryptách pod Zimohradem, a čas od času sekl po větvi a setřásl sněhovou spršku. „Hod-d-d-dor,“ zamumlal, cvakaje zuby.</p>
<p>Ten zvuk byl podivně uklidňující. Během své cesty od Zimohradu ke Zdi si Bran a jeho společníci krátili míle cesty tím, že si zas a znovu vyprávěli příběhy, jenže tady to bylo jiné. Dokonce i Hodor to cítil. Jeho <emphasis>hodor</emphasis> zaznívalo mnohem řidčeji, než tomu bylo jižné od Zdi. V tomto lese panovalo ticho, jaké Bran nikdy předtím nepoznal. Než začalo sněžit, profukoval kolem nich severák a všichni při chůzi rozkopávali mračna mrtvého hnědého listí. Vydávalo to slabý šustivý zvuk, který mu připomínal šváby pobíhající ve skříni, jenže teď bylo listí pohřbené pod bílou pokrývkou. Tu a tam jim přeletěl nad hlavami havran, velká černá křídla s pleskotem rozrážela chladný vzduch, jinak byl okolní svět tichý.</p>
<p>Los před ním se prodíral sněhovými závějemi, hlavu měl sklopenou k zemi a obrovské paroží pokrývala vrstvička ledu. Průzkumník na něm seděl obkročmo, zachmuřený a tichý. Tlustý chlapec Sam mu dal jméno <emphasis>Studenoruký,</emphasis> poněvadž třebaže byla mužova tvář bledá, dlaně měl černé a tvrdé jako železo. A také jako železo studené. Zbytek jeho těla byl zahalen ve vrstvách vlny, vařené kůže a kroužkové zbroje a jeho rysy byly zastíněny kápí jeho pláště a zakryty černým vlněným šátkem uvázaným přes dolní polovinu obličeje.</p>
<p>Za průzkumníkem objímala pažemi svého bratra Meera Reed, aby jej teplem svého vlastního těla chránila před větrem a chladem. Jojenovi narostla pod nosem vrstvička ze zmrzlého hlenu a čas od času se prudce zachvěl. <emphasis>Vypadá tak maličký</emphasis>, pomyslel si Bran, když se díval, jak se kolébá. <emphasis>Vypadá teď menší než já, a taky slabší, a to jsem přitom mrzák.</emphasis></p>
<p>Zadní konec jejich skupiny uzavíral Léto. Zlovlkův dech zamrzal v lesním vzduchu, zatímco vlk ťapkal za nimi, stále kulhaje na zadní nohu, kam utržil zásah šípem v Královnině koruně. Bran cítil bolest ze staré rány, kdykoliv vklouzl do velké vlčí kůže. Poslední dobou nosil Bran Létovo tělo častěji než svoje vlastní; navzdory své husté srsti cítil vlk kousavý chlad, ale viděl dál a slyšel i cítil lépe než chlapec v koši, zabalený jako miminko v zavinovačce.</p>
<p>Jindy, když už jej unavilo být vlkem, vklouzl Bran místo toho do Hodorovy kůže. Laskavý obr pokaždé jen vzdychl, když ho v sobě ucítil, a potřásl pačesatou hlavou ze strany na stranu, ale ne tak prudce, jako to udělal poprvé, tam v Královnině koruně. <emphasis>On ví, že jsem to já,</emphasis> říkával si chlapec rád pro sebe. <emphasis>Už si na mne zvykl.</emphasis> Přesto se v Hodorově kůži nikdy necítil pohodlně. Velký pacholek nikdy nechápal, co se děje, a Bran cítil vzadu na patře pachuť strachu. Lepši to bylo uvnitř Léta. <emphasis>Já jsem on a on jsem já. Cítí to, co cítím já.</emphasis></p>
<p>Někdy Bran cítil, jak zlovlk čichá k losově stopě, a říkal si, zda by dokázal to velké zvíře skolit. Na koně si Léto na Zimohradu zvykl, jenže tohle byl los a los byl kořist. Zlovlk cítil teplou krev obíhající pod losovou chundelatou srstí. Jen ten pach stačil k tomu, aby začal slintat, a když se to stalo, i Branovi se sbíhaly sliny v ústech při představě chutného tmavého masa.</p>
<p>Z nedalekého dubu zakrákal havran a Bran uslyšel pleskot křídel, když vedle něj přistál na zemi další z černých ptáků. Za dne se kolem nich zdržovalo jen půl tuctu havranů. Přelétali ze stromu na strom nebo se vezli na losově paroží. Zbytek té hrůzy letěl vpředu nebo se držel vzadu. Když ale slunce kleslo nízko k západu, vraceli se, klesali na černočerných křídlech z oblohy, dokud jimi nebyla hustě obsypaná každá větev každého stromu na celé yardy daleko. Někteří zalétali k průzkumníkovi a mluvili na něj a Bran měl pocit, že muž jejich <emphasis>krákání</emphasis> a <emphasis>skřehotání </emphasis>rozumí<emphasis>. Jsou jeho očima a ušima. Prozkoumávají pro něj krajinu a šeptají mu o nebezpečích číhajících vpředu i vzadu.</emphasis></p>
<p>Jako teď. Los náhle zastavil a jeho jezdec zlehka sklouzl z jeho hřbetu a přistál v po kolena hlubokém sněhu. Léto na něj zavrčel, srst se mu naježila. Zlovlkovi se nelíbil Studenorukého pach. <emphasis>Mrtvé maso, zaschlá krev, slabý závan hniloby. A chlad. Vše pohlcující chlad.</emphasis></p>
<p>„Co se děje?“ chtěla vědět Meera.</p>
<p>„Za námi,“ oznámil Studenoruký, hlasem utlumeným černým šátkem, který měl přes nos a ústa.</p>
<p>„Vlci?“ zeptal se Bran. Již celé dny věděli, že je sledují. Každou noc slyšeli žalostné vytí smečky a každou noc se zdálo, že jsou vlci o něco blíž. <emphasis>Lovci, a mají hlad. Cítí, jak jsme slabí.</emphasis> Často se Bran probudil celý rozechvělý, celé hodiny před úsvitem naslouchal, jak v dálce volají jeden na druhého, a čekal, až vyjde slunce. <emphasis>Pokud jsou tu vlci, musí tu být i kořist</emphasis>, říkal si pokaždé, než mu nakonec došlo, že tou kořistí jsou <emphasis>oni.</emphasis></p>
<p>Průzkumník zavrtěl hlavou. „Lidé. Vlci si stále udržují vzdálenost. Tito lidé tak plaší nejsou.“</p>
<p>Meera si odhrnula kápi z hlavy. Vlhký sníh, který ji pokrýval, spadl s tichým žuchnutím na zem. „Kolik lidí? Kdo je to?“</p>
<p>„Nepřátelé. Poradím si s nimi.“</p>
<p>„Půjdu s tebou.“</p>
<p>„Zůstaň tady. Chlapce je třeba chránit. Před námi je jezero, celé zamrzlé. Až k němu přijdete, stočte se na sever a pokračujte podél břehu. Přijdete k rybářské vesnici. Tam se schovejte, dokud nepřijedu za vámi.“</p>
<p>Bran si říkal, že Meera se tak snadno odbýt nedá, ale její bratr řekl: „Poslechni ho. On toto území zná.“ Jojenovy oči byly tmavě zelené v barvě mechu, avšak zastřené únavou, kterou v nich Bran nikdy předtím neviděl. <emphasis>Malý dědeček.</emphasis> Na jih od Zdi se zdálo, že je chlapec z mokřad mnohem moudřejší, než by odpovídalo jeho věku, ale tady nahoře byl ztracený a vyděšený stejně jako ostatní. Meera ho přesto vždycky poslechla.</p>
<p>A tak udělali, jak Studenoruký řekl. Ten vklouzl mezi stromy, zpátky cestou, kudy přišli, se čtyřmi havrany mávajícími křídly za ním. Meera se dívala, jak odchází, tváře měla rudé a dech vycházející jí z chřípí se srážel v bílé obláčky. Znovu si natáhla na hlavu kápi, pobídla losa a vydali se na cestu. Než ale ušli dvacet yardů, otočila se, podívala se za ně a pronesla: „Řekl <emphasis>lidé.</emphasis> Jací lidé? Myslel tím divoké? Proč to neřekl rovnou?“</p>
<p>„Řekl, že se s nimi vypořádá,“ odpověděl Bran.</p>
<p>„To <emphasis>řekl</emphasis>, ano. Taky řekl, že nás zavede k tříoké vráně. Přísahala bych, že ta řeka, co jsme překračovali dnes ráno, je ta samá, přes kterou jsme šli před čtyřmi dny. Chodíme stále dokola.“ „Řeky se různě stáčejí a kroutí,“ řekl Bran nejistě, „a tam, kde jsou jezera a kopce, je třeba jít kolem.“</p>
<p>„Toho <emphasis>chození kolem</emphasis> už bylo až příliš,“ nedala se odbýt Meera, „taky příliš mnoho tajností. Mně se to nelíbí. <emphasis>On</emphasis> se mi nelíbí. A nevěřím mu. Už jen ty jeho ruce jsou dost zlé. Skrývá svou tvář a neřekl nám svoje jméno. Kdo je to? <emphasis>Co</emphasis> je? Nikdy nic nejí, ani nepije, zdá se, že necítí chlad.“</p>
<p><emphasis>To je pravda.</emphasis> Bran se o tom bál mluvit, ale všiml si toho. Kdykoliv se někam uchýlili na noc, on a Hodor a Reedovi se stulili k sobě, aby se navzájem zahřáli, ale průzkumník sedával stranou. Někdy zavřel Studenoruký oči, ale Bran si nemyslel, že by spal. A bylo tam ještě něco...</p>
<p>„Ten šátek.“ Bran se stísněně rozhlédl kolem, ale žádný havran nebyl v dohledu. Všichni velcí černí ptáci odletěli s průzkumníkem. Nikdo jim nenaslouchal. Přesto ztišil hlas. „Ten šátek před jeho ústy nikdy neztvrdne ledem, ne tak jako Hodorův vous. Ani když mluví.“</p>
<p>Meera se na něj ostře podívala. „Máš pravdu. Nikdy jsme neviděli jeho dech, je to tak?“</p>
<p>„Ne.“ Hodorovy <emphasis>hodory</emphasis> pokaždé provázel bílý obláček. Když promluvil Jojen nebo jeho sestra, jejich slova byla také vidět. Dokonce i los po sobě zanechával, když vydechoval, teplý opar. „Pokud nedýchá...“</p>
<p>Bran zjistil, že vzpomíná na příběhy, které mu vypravovala Stará chůva, když byl malý. <emphasis>Za Zdí žijí zrůdy, obři a duchové, plíživé stíny a mrtví, co chodí</emphasis>, říkávala, když ho zastýlala pod škrábavou vlněnou pokrývku, <emphasis>ale dokud stojí Zeď a muži Noční hlídky dodržují svou přísahu, nemohou přejít. A teď už spi, můj malý Brane, můj chlapečku, a ať se ti zdají sladké sny. Žádné obludy nejsou.</emphasis> Průzkumník na sobě měl čerň Noční hlídky, ale co když to vůbec nebyl člověk? Co když to byla nějaká obluda, která je odváděla k dalším obludám, co je sežerou?</p>
<p>„Ten muž zachránil Sama a tu dívku před nemrtvými,“ řekl Bran váhavě, „a teď mne odvádí k tříoké vráně.“</p>
<p>„Proč nepřijde tříoká vrána za námi? Proč se s námi <emphasis>on</emphasis> nesetkal u Zdi? Vrány mají křídla. Můj bratr je den ode dne slabší. Jak dlouho ještě vydržíme jít dál?“</p>
<p>Jojen zakašlal. „Dokud se tam nedostaneme.“</p>
<p>Nedlouho poté přišli ke slíbenému jezeru a stočili se na sever, jak jim průzkumník nakázal. To byla ta snadná část.</p>
<p>Voda byla zamrzlá a sníh, který padal tak dlouho, že Bran již ztratil přehled, kolik je to dní, proměnil jezero v rozlehlou bílou pustinu. Tam, kde byl led rovný a země hrbolatá, se šlo snadno, jenže tam, kde vítr navál sníh do hřebenů, bylo někdy obtížné říci, kde končí jezero a začíná břeh. Dokonce ani stromy nebyly tak neomylným zvěstovatelem, jak by mohli doufat, protože v jezeře se nalézaly zalesněné ostrovy a na břehu byly rozsáhlé oblasti, kde žádné stromy nerostly.</p>
<p>Los jako by si šel, kam chtěl, bez ohledu na to, co si přáli Meera a Jojen na jeho zádech. Většinou se držel pod stromy, jenže tam, kde se břeh stáčel na západ, ubíral se přímější cestou přes zamrzlé jezero, prodíral se závějemi vyššími než Bran a nedbal na led praskající mu pod kopyty. Vítr tam byl silnější, studený severák který skučel přes jezero, profukoval vrstvy vlny a kůže a všechny je rozechvíval zimou. Fičel jim do tváří, vháněl jim do oči sníh, a tak se potáceli kupředu jako slepci</p>
<p>Hodiny ubíhaly v tichosti. Před nimi se začaly mezi stromy přikrádat stíny, dlouhé prsty soumraku. Tady na dalekém severu přicházela tma brzy. Bran se toho začínal bát. Každý den mu připadal kratší než ten předchozí; a pakliže byly dny chladné, noci byly mrazivé kruté.</p>
<p>Meera je znovu zastavila. „Teď už bychom měli být v té vesnici.“ Její hlas zněl tlumeně a divné.</p>
<p>„Nemohli jsme ji minout?“ zeptal se Bran.</p>
<p>„Doufám, že ne. Než padne noc, musíme si najít úkryt.“</p>
<p>Měla pravdu. Jojenovy rty už byly modré, Meeřiny tváře temně rudé a Branův vlastní obličej znecitlivěl. Hodorův vous byl pevným kusem ledu. Sníh mu vytvořil na nohou tuhý škraloup sahající až po kolena a Bran nejednou cítil, jak se zapotácel. Nikdo nebyl tak silný jako Hodor, nikdo. Pokud už i jeho opouštěla ta jeho obrovská síla...</p>
<p>„Léto by tu vesnici mohl najít,“ řekl Bran najednou. Každé slovo, které z něj vyšlo, provázel bílý obláček dechu. Nečekal, aby si poslechl, co na to řekne Meera, ale rovnou zavřel oči a vyklouzl ze svého zmrzačeného těla.</p>
<p>Když vklouzl do Létovy kůže, mrtvý les najednou ožil. Tam, kde bylo předtím ticho, nyní slyšel: vítr ve stromech, Hodorův dech, losa hrabajícího do země, kde hledal potravu. Jeho chřípí naplnily známé pachy: mokré listí a mrtvá tráva, zetlelá mrtvolka veverky hnijící v houští, kyselý pach lidského potu, pižmový pach losa. <emphasis>Potrava. Maso.</emphasis> Los vycítil jeho zájem. Otočil ke zlovlkovi hlavu a sklonil svoje velké paroží.</p>
<p><emphasis>On není kořist,</emphasis> pošeptal chlapec zvířeti, které se s ním dělilo o svou kůži. Nechej ho být. Poběž.</p>
<p>Léto se rozběhl. Běžel přes jezero, tlapami za sebou vířil spršky sněhu. Stromy tam stály hustě vedle sebe jako muži v bitevní linii, všichni oděni v bílém. Zlovlk uháněl přes kořeny a kameny, skrze návěje starého sněhu, po tvrdé krustě praskající pod jeho váhou. Tlapy měl mokré a studené. Další kopec byl porostlý borovicemi a vzduch plnila pronikavá vůně jehličí. Když přiběhl na vrchol, zastavil se. Otáčel se dokola a větřil ve vzduchu, pak zvedl hlavu a zavyl.</p>
<p>Cítil pachy. Lidské pachy.</p>
<p><emphasis>Popel,</emphasis> pomyslel si Bran, <emphasis>starý a slabý pach, ale přece jen popel. </emphasis>Byl to pach spáleného dřeva, sazí a dřevěného uhlí. Mrtvý oheň.</p>
<p>Setřásl sníh ze svého čenichu. Vítr vál v poryvech, takže bylo obtížné pachy sledovat. Vlk se otáčel jedním směrem a druhým, čichal ve vzduchu. Všude kolem byly hromady sněhu a vysoké stromy oděné v bílém. Vlk nechal viset jazyk mezi zuby; chutnal mrazivý vzduch. Jeho dech se srážel a na jazyku mu roztávaly sněhové vločky. Když se rozběhl směrem k pachu, Hodor se okamžitě pustil za ním. Losovi trvalo déle, než se rozhodl, a tak se Bran neochotně vrátil do svého vlastního těla a řekl: „Tudy. Léto nás povede. Vycítil jsem to.“</p>
<p>A když mezi mraky vyhlédl první kousek srpku měsíce, konečně se dobelhali do vesnice u jezera. Málem prošli rovnou jejím středem. Z ledu nevypadala vesnice o nic odlišněji než tucet dalších skvrn podél břehu. Pohřbené pod sněhovými závějemi by mohly kulaté kamenné domy být stejně dobře balvany, pahorky nebo padlými kmeny stejně jako strom, který si Jojen pomýlil s budovou předchozího dne, dokud se k němu sněhem neprokopali a nenašli jen zlámané větve a tlející kmen.</p>
<p>Vesnice byla prázdná, divocí, co tam kdysi žili, odešli, stejně jako tomu bylo ve všech ostatních vesnicích, kolem kterých procházeli. Některé byly vypálené, jako by si jejich obyvatelé chtěli zajistit, že se tam nebudou moci připlížit zpátky, ale tato byla pochodní ušetřena. Pod sněhem našli tucet chýší a dlouhou síň s drnovou střechou a silnými stěnami z hrubě otesaných trámů.</p>
<p>„Alespoň budeme v závětří,“ řekl Bran.</p>
<p><emphasis>,Hodor</emphasis>,“ ozval se Hodor.</p>
<p>Meera sklouzla z losových zad. Společně se svým bratrem pomohli Branovi z proutěného koše. „Možná tady po sobě nechali divocí nějaké jídlo,“ řekla s nadějí v hlase.</p>
<p>Doufali však marně. Uvnitř síně nenašli nic než popel vychladlého ohniště, podlahu z tvrdě udusané hlíny a chlad, jenž pronikal až do morku kostí. Aspoň však měli střechu nad hlavami a trámové stěny je chránily před větrem. Opodál tekl potůček pokrytý tenkou vrstvou ledu. Los jej musel rozbit kopýtkem, aby se mohl napít, jakmile se Bran a Jojen bezpečně uvelebili, Meera jim přinesla pár kousků rozlámaného ledu, aby jej mohli cucat. Tající voda byla tak studená, až se Bran zachvěl.</p>
<p>Léto za nimi do síně nepřišel. Bran cítil hlad velkého zlovlka, stín svého vlastního. „Jdi si něco ulovit,“ řekl mu, „ale losa nechej na pokoji.“ Část z něj si přála, aby mohl jít lovit také. Možná půjde, později.</p>
<p>Večeře sestávala z hrsti plné žaludů, rozdrcených a rozetřených na těstíčko tak husté, až se Bran málem dávil, když se je snažil polknout. Jojen se o to dokonce ani nepokusil. Byl mladší a křehčí než jeho sestra, a den ode dne slábl.</p>
<p>„Jojene, musíš jíst,“ pobízela jej jeho sestra.</p>
<p>„Později. Teď si chci jen odpočinout.“ Jojen vyčaroval na tváři chabý úsměv. „Ujišťuji tě, že tohle není den, kdy zemřu, sestřičko.“</p>
<p>„Málem jsi z toho losa spadl.“</p>
<p>„Málem. Je mi zima a mám hlad, to je všechno.“</p>
<p>„Pak tedy jez.“</p>
<p>„Drcené žaludy. Bolí mě břicho a po nich by to bylo ještě horší. Nechej mne být, sestro. Nechám si zdát o pečených kuřatech.“</p>
<p>„Sny tě při síle neudrží. Dokonce ani zelené sny.“</p>
<p>„Sny jsou tím, co máme.“</p>
<p><emphasis>Jediným, co máme.</emphasis> Poslední zbytky jídla, které si vzali s sebou, jim došly před deseti dny. Od té doby je hlad provázel dnem i nocí. Dokonce ani Léto nenacházel v těchto lesích zvěř. Žili z drcených žaludů a syrových ryb. Les byl plný zamrzlých potoků a chladných černých jezer a Meera uměla rybařit s trojzubým žabím oštěpem stejně dobře, jako to uměla většina mužů s háčkem a vlascem. Některé dny měla rty promodralé chladem, než se k nim přebrodila zpátky se svým úlovkem mrskajícím se na zubech jejího oštěpu. Jenže od té doby, co Meera naposledy ulovila rybu, uplynuly již tři dny. Bran měl tak prázdný žaludek, že mu to připadalo jako tři roky.</p>
<p>Jakmile spolykali svoji nuznou večeři, Meera se posadila na zem, opřela se zády o zeď a začala přejíždět brouskem svoji dýku. Hodor si dřepl na zem vedle dveří, komíhal se dozadu a dopředu a mumlal: „Hodor, hodor, hodor.“</p>
<p>Bran zavřel oči. Byla příliš velká zima, než aby mohl mluvit... a rozdělat oheň se neodvažovali. Studenoruký je před tím varoval. <emphasis>Tyto lesy nejsou tak prázdné, jak si myslíte</emphasis>, řekl jim. <emphasis>Nikdy nevíte, co by mohlo světlo přilákat ze tmy.</emphasis> Bran se při té vzpomínce zachvěl, navzdory teplu z Hodora vedle něho.</p>
<p>Spánek nepřicházel, nemohl přijít. Místo toho tam byl vítr, kousavě studený, měsíční svit odrážející se od sněhu a oheň. Byl zpátky uvnitř Léta, dlouhé ligy daleko, a noc byla prosycená pachem krve. Pach byl velmi silný. <emphasis>Něco zabili, ne daleko.</emphasis> Maso bude ještě teplé. Probudil se v něm hlad a mezi zuby mu začaly protékat sliny. <emphasis>Žádný los. Žádný jelen. Nic z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho.</emphasis></p>
<p>Zlovlk zamířil k masu, hubený šedý stín klouzající od stromu ke stromu, přes jezírka měsíčního svitu a skrze hromady sněhu. Vítr fičel v poryvech kolem něho, měnil směr. Ztratil pach, nalezl jej, pak jej opět ztratil. Když po něm znovu pátral, vzdálený zvuk jej přiměl nastražit uši.</p>
<p><emphasis>Vlk,</emphasis> věděl okamžitě. Léto se kradl po zvuku, nyní opatrný. Zakrátko byl pach krve zpátky, ale nyní byly ve vzduchu i jiné pachy: moč a mrtvé kůže, ptačí trus, peří a vlk, vlk, vlk. <emphasis>Smečka. </emphasis>Aby se dostal k masu, bude muset bojovat.</p>
<p>Už jej také ucítili. A zatímco vycházel ze tmy mezi stromy na zakrvácenou mýtinu, pozorovali ho. Fena žvýkala koženou botu, která v sobě stále měla polovinu nohy, ale když se přiblížil, upustila ji. Vůdce smečky, starý samec s prošedivělou mordou a slepým okem mu vyšel naproti, vrčel, cenil zuby. Mladší samec za ním rovněž ukazoval tesáky.</p>
<p>Zlovlkovy bledé žluté oči se vpíjely do výjevů kolem nich.</p>
<p>V křoví visel cár vnitřností propletený s větvemi. Pára stoupající z otevřeného břicha, prosycená pachy krve a masa. Hlava nevidomě hledící na srpek měsíce, tváře rozervané a ohlodané na krvavou kost, prázdné jámy očí, krk končící ožraným pahýlem. Jezírko zaschlé krve, lesknoucí se rudě a černě.</p>
<p><emphasis>Lidé.</emphasis> Jejich pach plnil svět. Živých jich bylo jako prstů na lidské tlapě, ale teď tam nebyli žádní. <emphasis>Mrtví. Zabití. Proměnění v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>maso.</emphasis> Kdysi v pláštích a kápích, ale vlci roztrhali jejich oblečení ve snaze dostat se k masu na cucky. Ti, co stále měli tváře, měli husté vousy pokryté ledem a zmrzlým soplem. Padající sníh začal přikrývat to, co z nich zbylo. Bílá oproti černi rozervaných plášťů a nohavic. <emphasis>Černá.</emphasis></p>
<p>Dlouhé ligy od toho místa se chlapec nepokojně zavrtěl.</p>
<p>Černá. Noční hlídka. Byli z Noční hlídky.</p>
<p>Zlovlk se o to nestaral. Bylo to maso. A on měl hlad.</p>
<p>Oči tří vlků žlutě žhnuly. Zlovlk komíhal hlavou ze strany na stranu, chřípí rozšířené, pak zavrčel a vycenil tesáky. Mladší samec o kousek couvl. Zlovlk v něm cítil strach. Podřízený, věděl. Jednooký vlk však odpověděl zavrčením a přemístil se tak, aby mu zabránil v přístupu k masu. Vůdce. A nebojí se mě, třebaže jsem dvakrát tak velký jako on.</p>
<p>Jejich oči se setkaly.</p>
<p>Měnič!</p>
<p>Pak se ti dva srazili, vlk a zlovlk, a nebyl čas na další myšlenky. Svět se scvrkl na zub a dráp, vyletující sníh, zatímco se kutáleli a otáčeli a doráželi na sebe navzájem... a ostatní vlci vrčeli a chňapali kolem nich. Jeho čelisti se sevřely kolem slepené srsti kluzké námrazou, kolem nohy hubené jako suchý klacek, ale jednooký vlk drápl po jeho břiše a vyprostil se z jeho sevření, překulil se, vrhl se na něj. Žluté tesáky s cvaknutím stiskly jeho hrdlo, ale zlovlk svého starého šedého příbuzného setřásl, jako by to byla krysa, pak na něj zaútočil, srazil ho k zemi. Bojovali spolu, kutáleli se, trhali, kopali, dokud nebyli oba otrhaní a sníh kolem nich nebarvily skvrny čerstvé krve. Nakonec si však jednooký vlk lehl a vystrčil břicho. Zlovlk po něm ještě dvakrát chňapl, přičichl k jeho zadku, pak nad ním zvedl nohu.</p>
<p>Pár chňapnutí a varovné zavrčení a samice i mladý samec se rovněž podřídili. Smečka byla jeho.</p>
<p>Kořist rovněž. Přebíhal od muže k muži, čichal, dokud se neusadil u toho největšího, beztvářné věci, která svírala v ruce černý kov. Druhá ruka mu scházela, useknutá v zápěstí, a pahýl byl obvázán kůží. Ze sečné rány na jeho hrdle pomalu vytékala hustá krev. Vlk ji chlemtal jazykem, oblízl orvaný slepý zbytek jeho nosu a tváří, pak zabořil čenich do krku a rozerval jej, zhltl kus sladkého masa. Žádné maso nikdy nechutnalo tak dobře.</p>
<p>Jakmile byl hotov s jedním, přesunul se k dalšímu a pozřel z něho nejchutnější kousky. Ze stromů jej pozorovali havrani, tmavoocí a tiší dřepěli na větvích, zatímco kolem nich se k zemi tiše snášel sníh. Ostatní vlci se museli spokojit s tím, co po sobě nechal; starý samec žral jako první, po něm samice, a nakonec mladý samec. Nyní byli jeho. Byli smečka.</p>
<p>Ne, zašeptal chlapec, my máme jinou smečku. Lady je mrtvá a Šedý vítr možná taky, ale někde stále žije Chundeláč, Nymeria a Duch. Pamatuješ si Ducha?</p>
<p>Padající sníh a hodující vlci se začali vytrácet. Do tváře jej zasáhla vlna tepla, útěšná jako matčin polibek. <emphasis>Oheň</emphasis>, pomyslel si, <emphasis>kouř.</emphasis> Jeho nos sebou škubl směrem k vůni opékaného masa. A pak les odpadl a Bran byl zase v dřevěné síni, zpátky ve svém zmrzačeném těle, hledící do ohně. Meera Reed otáčela nad plameny kus syrového rudého masa, nechávala jej opékat a syčet. „Právě včas,“ řekla. Bran si protřel oči hřbety dlaní, kroucením se vysoukal zpátky do sedu a opřel se o zeď. „Málem jsi prospal večeři. Průzkumník našel prasnici.“</p>
<p>Hodor za ním lačně rval kus horkého ožehlého masa a do vousu mu stékala krev s omastkem. Od prstů mu stoupaly pramínky kouře. „Hodor,“ zamumlal mezi kousnutími, „hodor, hodor.“ Svůj meč položil na hliněnou podlahu vedle sebe. Jojen Reed uždiboval malá sousta ze své vlastní pečeně, každý kousek masa přežvýkal snad tucetkrát, než jej spolkl.</p>
<p><emphasis>Průzkumník zabil prase.</emphasis> Studenoruký stál vedle dveří, s havranem na rameni, oba hleděli do ohně. Záře plamenů se odrážela od čtyř černých očí. <emphasis>On nejí</emphasis>, vzpomněl si Bran, <emphasis>a má strach z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>plamenů.</emphasis></p>
<p>„Říkal jsi, žádný oheň,“ připomněl průzkumníkovi.</p>
<p>„Stěny kolem nás světlo skrývají a navíc není daleko svítání. Brzy opět vyrazíme na cestu.“</p>
<p>„Co se stalo s těmi muži? S nepřáteli za námi?“</p>
<p>„Nebudou vás obtěžovat.“</p>
<p>„Kdo to byl? Divocí?“</p>
<p>Meera maso obrátila, aby se propeklo z druhé strany. Hodor žvýkal a polykal, spokojeně si mumlal pod fousy. Zdálo se, že pouze Jojen si uvědomuje, co se děje. Studenoruký otočil hlavu a pohlédl na Brana. „Byli to nepřátelé.“</p>
<p><emphasis>Muži z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Noční hlídky.</emphasis> „Tys je zabil. Ty a havrani. Jejich obličeje byly celé rozervané, oči jim chyběly.“ Studenoruký to nepopíral. „Byli to tvoji <emphasis>bratři.</emphasis> Viděl jsem to. Jejich pláště měly černou barvu. Stejně jako tvoje ruce.“ Studenoruký nic neříkal. „Kdo jsi? <emphasis>Proč máš černé ruce</emphasis>?“</p>
<p>Průzkumník si prohlížel svoje ruce, jako by je nikdy předtím neviděl. „Jakmile srdce jednou přestane bít, člověku se nahrne krev do nejvzdálenějších částí těla, kde zhoustne a srazí se.“ Hlas mu duněl v hrdle, jak byl hubený a vyzáblý. „Dlaně a chodidla mu naběhnou a zčernají jako pudink. Zbytek jeho těla zbělá jako mléko.“</p>
<p>Meera Reed vstala, se svým žabím oštěpem v ruce a kusem kouřícího masa stále nabodnutým na jeho zubech. „Ukaž nám tvář.“</p>
<p>Průzkumník neučinil jediný pohyb, aby ji poslechl.</p>
<p>„Je mrtvý.“ Bran cítil, jak mu do hrdla stoupá žluč. „Meero, je to mrtvý tvor. Obludy nemohou přejít, dokud Zeď stojí a muži Noční hlídky plní svou přísahu, tak to říkávala Stará chůva. Přijel, aby se s námi setkal u Zdi, ale projít nemohl. Místo toho poslal Sama a tu divokou dívku.“</p>
<p>Meera sevřela rukou v rukavici rukojeť svého žabího oštěpu. „Kdo tě poslal? Kdo je tříoká vrána?“</p>
<p>„Přítel. Snič, čaroděj, říkejte mu, jak sami chcete. Poslední zelenověštec.“ Dřevěné dveře síně se s bouchnutím otevřely. Venku skučel noční vítr, ponurý a černý. Stromy byly plné křičících havranů. Studenoruký se nepohnul.</p>
<p>„Zrůda,“ řekl Bran.</p>
<p>Průzkumník se na Brana podíval, jako by nikdo z ostatních neexistoval. „Tvoje zrůda, Brandone Starku.“</p>
<p>„<emphasis>Tvoje</emphasis>,“ řekl v ozvěně havran z jeho ramene. Venku přede dveřmi se dali do křiku ostatní havrani, dokud se noc nerozléhala ozvěnou jako vražedná píseň. <emphasis>„Tvoje, tvoje, tvoje.“ </emphasis>„Jojene, zdálo se ti o tomhle?“ zeptala se Meera svého bratra. „Kdo je to? Co je to? Co budeme dělat?“</p>
<p>„Půjdeme s průzkumníkem,“ odpověděl Jojen. „Jsme už příliš daleko, než abychom se teď mohli vrátit, Meero. Nikdy by se nám nepodařilo dostat se živí zpátky ke Zdi. Buď půjdeme s Branovou zrůdou, nebo zemřeme.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />TYRION</strong></p>
<p><strong>Z </strong>Pentosu odjeli Branou úsvitu, třebaže Tyrion svítáni vůbec nezahlédl. „Bude to, jako bys do Pentosu nikdy nepřišel, můj malý příteli,“ ujistil ho magistr Illyrio, když v nosítkách těsně zatahoval závěsy z purpurového sametu. „Žádný člověk tě nesmí vidět opouštět město, tak jako tě sem nikdo neviděl přicházet“</p>
<p>„Žádný člověk až na námořníky, co mě nacpali do sudu, na lodního poslíčka, který po mně uklízel, na dívku, co jsi mi poslal, aby mi zahřívala postel, a tu proradnou pihovatou pradlenu. Och, a tvoje strážné. Pokud jsi je nepřipravil spolu s koulemi taky o rozum, vědí, že tady nejsi sám.“</p>
<p>Nosítka byla zavěšena na silných kožených popruzích mezi osmi obrovitými tažnými koňmi. Vedle koní šli čtyři eunuchové, dva z každé strany, a další šli vzadu, kde hlídali povozy se zavazadly.</p>
<p>„Neposkvrnění řeči nerozšiřují,“ ujistil ho Illyrio. „A galéra, která tě sem přivezla, je v tuto chvíli na cestě do Ašaje. Potrvá dva roky, než se sem vrátí, budou-li moře laskavá. Co se týče služebnictva v mé domácnosti, mají mne rádi. Žádný z nich mne nezradí.“</p>
<p><emphasis>Hýčkej si v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sobě tu myšlenku, můj tlustý příteli. Jednoho dne ti ji vytesáme na kryptu.</emphasis> „Měli jsme být na palubě té galéry,“ řekl trpaslík. „Nejrychlejší cesta do Volantisu je po moři.“</p>
<p>„Moře je zrádné,“ odvětil Illyrio. „Podzim je obdobím bouří a na Kamenoschodech mají svá doupata piráti, kteří se z nich vydávají kořistit na čestných lidech. Mému malému příteli by rozhodně neprospělo padnout do takových rukou.“</p>
<p>„Na Rhoyne jsou také piráti.“</p>
<p>„Říční piráti.“ Obchodník zívl, zakryl si ústa hřbetem dlaně. „Švábi slídící po drobtech.“</p>
<p>„Taky jsem slyšel jakési řeči o zkamenělých lidech.“</p>
<p>„Ano, ti jsou skuteční, ubohá zatracená stvoření. Proč ale mluvíme o takových věcech? Den je příliš krásný, než abychom se tím zatěžovali. U Rhoyne budeme poměrně brzy a pak se Illyria a jeho velkého břichu zbavíš. Do té doby pijme a sněme. Máme tu sladké víno a různé pochoutky. Proč se zaobírat nemocemi a smrtí?“</p>
<p><emphasis>Opravdu</emphasis>, <emphasis>proč vůbec?</emphasis> řekl si Tyrion a v duchu znovu uslyšel <emphasis>zadrnčení</emphasis> kuše. Nosítka se zhoupla ze strany na stranu, konejšivým pohybem, který mu navodil pocit, jako by byl dítě, které matka ukolébává v náručí ke spánku. <emphasis>Ne že bych věděl jaké to je.</emphasis> Tváře mu podpíraly hedvábné polštáře vycpané husím peřím. Purpurové sametové stěny se nahoře stáčely, vytvářely střechu, a uvnitř bylo ve srovnání s chladným podzimním dnem panujícím venku příjemné teplo.</p>
<p>Za nimi se táhl průvod mezků, kteří nesli truhlice, sudy, soudky a koše s víky, aby pán sýrů ani náhodou netrpěl hlady. Toho rána uždibovali kořeněnou klobásu a zapíjeli ji tmavým pivem. Odpoledne jim zpříjemnili úhoři v rosolu a červené dornské víno. Přišel večer a pojedli krájenou šunku, vařená vejce a pečené skřivany nadívané česnekem a cibulkami, načež krmi spláchli světlými pivy a ohnivými myrskými víny, aby napomohli trávení. Nosítka nicméně byla nejenom pohodlná, ale také příšerně pomalá, a tak trpaslík brzy zjistil, že se ošívá netrpělivostí.</p>
<p>„Kolik dní ještě potrvá, než se dostaneme k řece?“ zeptal se Illyria toho večera. „Při tomto tempu budou draci tvé královny větší než ti tři Aegonovi, až na nich budu moci spočinout očima.“</p>
<p>„Kéž by tomu tak bylo. Větší drak vzbuzuje víc strachu než malý.“ Magistr pokrčil rameny. „Přestože by mne potěšilo uvítat královnu Daenerys ve Volantisu, musím se v této záležitosti spolehnout na tebe a Griffa. Já jí lépe posloužím v Pentosu, kde budu připravovat cestu pro její příchod. Nicméně dokud jsem s tebou... nu, tlustý muž potřebuje svoje pohodlí, že ano? Pojď, vypij si se mnou pohár vína.“</p>
<p>„Pověz mi,“ řekl Tyrion, když se napil, „proč by se měl pentoský magistr za mák starat o to, kdo nosí korunu v Západozemí? Jaký z toho vyplyne zisk <emphasis>tobě</emphasis>, můj pane?“</p>
<p>Otylý muž si osušil ubrouskem mastnotu ze rtů. „Jsem starý muž, unavený tímto světem a jeho věrolomností. Je tak divné, že si přeji vykonat něco dobrého, než budou moje dny sečteny, že chci krásné mladé dívce pomoci, aby se domohla toho, co jí po právu náleží?“</p>
<p><emphasis>A příště mi začneš nabízet kouzelné brnění a palác ve Valyrii. </emphasis>„Pokud není Daenerys víc než krásná mladá dívka, Železný trůn ji rozseká na krásné mladé kousky.“</p>
<p>„Neměj strach, můj malý příteli. V žilách jí proudí krev Aegona Draka.“</p>
<p>Společně s krví Aegona Nehodného, Maegora Krutého a Baelora Zmateného. „Pověz mi o ní něco víc.“</p>
<p>Tlustý muž se zamyslel. „Když ke mně Daenerys přišla, byla ještě napůl dítě, jenže krásnější než moje druhá žena, tak půvabná, že jsem byl v pokušení nechat si ji pro sebe. Nicméně byla tak plachá a vystrašená, že jsem věděl, že bych neměl z obcování s ní žádné potěšení. Místo toho jsem si nechal přivést do postele zahřívačku a divoce jsem s ní souložil, dokud to šílenství nepominulo. Popravdě řečeno jsem si myslel, že Daenerys nemůže mezi pány koní dlouho přežít.“</p>
<p>„Což ti ovšem nezabránilo prodat ji khalu Drogovi...“</p>
<p>„Dothrakové nekupují ani neprodávají. Raději řekni, že ji její bratr Viserys dal Drogovi, aby si získal khalovo přátelství. Ješitný mladý muž, a hrabivý. Viserys lačnil po trůnu svého otce, ale dělal si zálusk rovněž na Daenerys, a vzdával se jí tudíž velmi nerad. Noc předtím, než byla princezna provdána, se pokoušel vplížit do její ložnice, tvrdil, že pokud nemůže mít její ruku, zabere si pro sebe aspoň její panenství. Kdybych nebyl prozřetelně umístil stráže k jejím dveřím, mohl Viserys překazit celé roky plánování.“ „Zdá se, že to byl naprostý blázen.“ „Přesně tak. Viserys byl pravý syn Šíleného Aeryse... Daenerys je úplně jiná.“ Hodil si do úst pečeného skřivana a hlasitě jej rozkousal, s kostmi a vším. „To vystrašené dítě, které nalezlo útočiště v mém domě, zemřelo v Dothrackém moři, a nově se zrodilo v krvi a ohni. Královna draků je pravá žena z Targaryenů. Když jsem jí poslal lodě, aby ji přivezly nazpět, obrátila se k Zálivu otrokářů. Během několika dní si podmanila Astapor, přiměla pokleknout Yunkai a vyplenila Meereen. Jako další přijde na řadu Mantarys, pokud se vydá na západ po starých valyrijských cestách. Pakliže se vydá po moři, nu... její flotila bude muset zastavit kvůli doplnění zásob ve Volantisu.“</p>
<p>„Po moři či po souši, mezi Meereenem a Volantisem je mnoho dlouhých líg,“ poznamenal Tyrion.</p>
<p>„Pět set padesát tak, jak létají draci přes pouště, hory, bažiny a ruiny, kde přebývají démoni. Mnoho a ještě víc jich zahyne, ale ti, co přežijí, budou ještě silnější, než se dostanou do Volantisu... kde naleznou tebe a Griffa, jak na ně čekáte s čerstvými posilami a dostatečným množstvím lodí, aby je mohly všechny přepravit přes moře do Západozemí.“</p>
<p>Tyrion hloubal o všem, co věděl o Volantisu, nejstarším a nejhrdějším z devíti Svobodných měst. Něco mu na tom nesedělo. Cítil to dokonce i s polovinou nosu. „Říká se, že ve Volantisu žije na každého svobodného člověka pět otroků. Proč by měl triumvirát pomáhat královně, která zničila obchod s otroky?“ Namířil prst na Illyria. „A když už o tom mluvím, proč bys to měl dělat ty? Otroctví je možná zákony Pentosu zakázáno, jenže i ty máš v tom obchodě svůj prst, a možná i celou ruku. Přesto osnuješ spiknutí v zájmu dračí královny, ne proti ní. Proč? Co doufáš, že od královny Daenerys získáš?“</p>
<p>„Už zase? Jsi vskutku neodbytný malý muž.“ lllyrio se zasmál a poplácal se po břiše. „Jak chceš. Žebrácký král přísahal, že budu jeho správcem pokladny a také opravdovým lordem. Jakmile by získal svou zlatou korunu, mohl bych si vybrat kterýkoliv z hradů... dokonce i Casterlyovu skálu, kdybych si to přál.“ Tyrion vyprskl víno zjizveným pahýlem, který býval jeho nosem. „Tímhle by byl býval nesmírně potěšen můj otec.“</p>
<p>„Tvůj pan otec by si vůbec nemusel dělat starosti. Proč bych měl stát o nějaké skalisko? Moje sídlo je dost velké pro jakéhokoliv člověka a mnohem pohodlnější než ty vaše studené západozemské hrady. Nicméně správce pokladny...“ Tlustý muž si vzal další vejce. „Rád se probírám mincemi. Existuje snad sladší zvuk než cinkot zlata o zlato?“</p>
<p><emphasis>Nářek vlastní sestry.</emphasis> „Jsi si docela jistý, že Daenerys dodrží bratrův slib?“</p>
<p>„Dodrží nebo nedodrží.“ Illyrio překousl vejce vpůli. „Už jsem ti říkal, můj malý příteli, že ne všechno, co člověk koná, je konáno zbytečně. Věř tomu či ne, ale dokonce i tlustí staří blázni jako já mají přátele, kterým chtějí oplatit jejich náklonnost.“</p>
<p><emphasis>Lháři</emphasis>, pomyslel si Tyrion. V <emphasis>tomhle podniku je něco, co má pro tebe mnohem větší cenu než mince a hrady.</emphasis> „V dnešní době potkává člověk tak málo lidí, kteří si cení přátelství víc než zlata.“</p>
<p>„Až příliš pravdivá slova,“ přitakal tlustý muž, hluchý k jejich ironii.</p>
<p>„Jak je možné, že se ti stal tak drahým Pavouk?“</p>
<p>„Známe se již od dětství, dva nezkušení chlapci v Pentosu.“</p>
<p>„Varys pochází z Myru.“</p>
<p>„To ano. Poznal jsem se s ním nedlouho poté, co sem přišel jen krok před otrokáři. Přes den spal ve stokách, za nocí šmejdil po střechách jako kočka. Já byl skoro stejně chudobný, malý rváč ve špinavém hedvábí živící se svou čepelí. Snad jsi měl možnost podívat se na sochu u mého jezírka? Vytesal ji Pytho Malanon, když mi bylo šestnáct let. Půvabná věc, třebaže nyní mne nutí k pláči, když ji spatřím.“</p>
<p>„Věk dělá trosky z nás všech. Já stále držím zármutek za svůj nos. Jenže Varys...“</p>
<p>„V Myru byl princem zlodějů, dokud na něj nezačal jeden rivalský zloděj donášet. V Pentosu jej jeho přízvuk prozradil, a jakmile se dozvěděli, že je eunuch, opovrhovali jím a bili jej. Nikdy nepochopím, proč si vybral za svého ochránce zrovna mne, nicméně jsme se spolu domluvili. Varys špehoval menší zloděje a bral jim jejich lup. Já jsem nabízel pomoc jejich obětem, sliboval jsem, že jim jejich majetek za poplatek obstarám nazpět. Brzy věděl každý člověk, jenž utrpěl ztrátu, že má přijít za mnou, zatímco místní lapkové a kapsáři slídili po Varysovi... polovina proto, aby mu podřízla krk, druhá polovina proto, aby mu prodala to, co ukradla. Oba jsme zbohatli, a bohatli jsme ještě víc, když si Varys vycvičil svoje myši.“</p>
<p>„V Králově přístavišti si vydržoval ptáčky.“</p>
<p>„My jsme jim tehdy říkali myši. Starší zloději byli blázni, kteří nemysleli na nic jiného, než jak promění noční lup ve víno. Varys dával přednost osiřelým chlapcům a mladým dívkám. Vybíral si ty nejmenší; ty, co byli rychlí a tiší, a učil je šplhat po zdech a klouzat dolů komíny. Také je naučil číst. Zlato a drahé kameny jsme nechávali pro obyčejné zloděje. Naše myši místo toho kradly dopisy, účetní knihy, mapy... později si je vždycky jen přečetly a nechaly je ležet na místě. <emphasis>Tajemství mají větší cenu než stříbro či safíry</emphasis>, tvrdil Varys. Přesně tak. Natolik jsem získal na vážnosti, že mi jeden příbuzný prince Pentosu dal souhlas oženit se s jeho panenskou dcerou, zatímco šeptané řeči o talentu jistého eunucha překročily moře a pronikly až k uším jistého krále. Velmi <emphasis>úzkostlivého</emphasis> krále, který cele nedůvěřoval svému synovi ani své manželce, ani svému pobočníkovi, příteli z mládí, jenž se stal arogantním a přespříliš namyšleným. Myslím, že zbytek toho příběhu znáš, není-liž pravda?“</p>
<p>„Většinu,“ připustil Tyrion. „Vidím, že jsi opravdu něčím víc než jen obchodníkem se sýrem.“</p>
<p>Illyrio sklonil hlavu. „Jsi laskavý, že to říkáš, můj malý příteli. A co se mne týče, vidím, že jsi tak bystrý, jak lord Varys tvrdil.“ Usmál se, ukázal svoje křivé žluté zuby a zavolal o další džbán ohnivého myrského vína.</p>
<p>Když pak magistr odplul do spánku s vinným džbánem u lokte, přelezl Tyrion polštáře, aby jej vysvobodil z Illyriova masitého sevření, a nalil si pro sebe pohár. Vyprázdnil jej, zívl a ihned si nalil další. <emphasis>Když vypiju dostatečné množství ohnivého vím</emphasis>, pomyslel si, <emphasis>možná se mi bude zdát o dracích.</emphasis></p>
<p>Když ještě byl osamělým dítětem v hlubinách Casterlyovy skály, často jezdíval po nocích na dracích, předstíral, že je nějaké ztracené targaryenské princátko nebo valyrijský dračí lord, vznášející se nad poli a horami. Jednou, když se jej jeho strýcové zeptali, jaký by si přál dar ke svému dni jména, poprosil je o draka. „Nemusel by být velký. Mohl by být malý, stejně, jako jsem já.“ Jeho strýc Gerion to považoval za tu nejlegračnější věc, jakou kdy slyšel, ale jeho strýc Tygett řekl: „Poslední drak zemřel před sto lety, hochu.“ To chlapečkovi připadalo tak obludně nespravedlivé, že toho večera plakal, dokud neusnul.</p>
<p>Ovšem pokud se dalo pánovi sýrů věřit, přivedla dcera Šíleného krále na svět tři živé draky. O <emphasis>dva víc, než by mohl potřebovat dokonce i Targaryen.</emphasis> Tyrion takřka litoval, že zabil svého otce. Tak rád by viděl tvář lorda Tywina v okamžiku, kdy by se dozvěděl, že na cestě do Západozemí je targaryenská královna se třemi draky, podporovaná pletichářským eunuchem a pánem sýrů, zvícím poloviny velikosti Casterlyovy skály.</p>
<p>Trpaslík byl tak přecpaný, že si musel rozepnout opasek a povolit tkanice kalhot. V chlapeckých šatech, do kterých ho oblékl jeho hostitel, měl pocit, jako by byl deseti librami klobásy nacpané ve střívku na pět liber. <emphasis>Pokud budeme takto jíst každý den, budu stejně tlustý jako lllyrio, než se setkám s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tou jeho dračí královnou.</emphasis> Venku zatím padla noc a vše uvnitř tonulo ve tmě. Tyrion naslouchal Illyriovu chrápání, praskání kožených řemenů, tichému <emphasis>klip klap</emphasis> okovaných kopyt spřežení na tvrdé valyrijské cestě, ale jeho uši se snažily zaslechnout bití kožených křídel.</p>
<p>Když se probudil, svítalo. Koně se pachtili dál, nosítka praskala a pohupovala se mezi nimi. Tyrion odhrnul na palec závěsu, aby se podíval ven, ale nebylo tam k vidění nic než okrově zbarvená pole, holé hnědé jilmy a cesta samotná; široká kamenná silnice, která běžela rovně jako oštěp přímo k obzoru. Četl o valyrijských cestách, ale tohle byla první, kterou kdy viděl. Moc Svobodné državy sahala až k Dračímu kameni, ale nikdy nedosáhla k Západozemí samotnému. <emphasis>To je divné. Dračí kámen není nic než skála. Bohatství bylo dál na západě, jenže oni přece měli draky. Jistě věděli, že tam je.</emphasis></p>
<p>Minulou noc toho vypil příliš. V hlavě mu bušilo, a dokonce mírné pohupování nosítek stačilo k tomu, aby mu stoupal obsah žaludku do hrdla. Třebaže si ani slůvkem nepostěžoval, jeho nepohodlí muselo být Illyriu Mopatisovi zřejmé. „Pojď, napij se se mnou,“ vybídl jej tlustý muž. „Dej si šupinu z draka, který tě spálil, jak se říká.“ Nalil jim ze džbánu s ostružinovým vínem tak sladkým, že lákalo víc much než med. Tyrion je odehnal hřbetem ruky a zhluboka se napil. Bylo tak hutné, že měl co dělat, aby je byl schopen udržet v sobě. S druhým pohárem už to ale bylo snazší. Přesto neměl chuť do jídla, a když mu lllyrio nabídl mísu ostružin se smetanou, odmítavě mávl rukou.</p>
<p>„Zdálo se mi o královně,“ řekl. „Klečel jsem před ní na kolenou přisahal jsem jí věrnost, ale ona si mne pomýlila s mým bratrem Jaimem a předhodila mne jako žrádlo svým drakům.“</p>
<p>„Doufejme, že to nebyl prorocký sen. Jsi chytrý muž, přesně jak Varys říkal, a Daenerys kolem sebe bude chytré muže potřebovat. Ser Barristan je chrabrý rytíř a čestný, ale myslím, že jej nikdo nikdy nemohl nazvat prohnaným.“</p>
<p>„Rytíři znají jediný způsob jak řešit problémy. Popadnou svoje kopí a zaútočí. Pro trpaslíka je typický poněkud odlišný způsob pohledu na svět. Ale co ty? Sám jsi bystrý člověk.“</p>
<p>„Lichotíš mi.“ Illyrio zakomíhal rukou. „Běda, nejsem uzpůsoben k cestování, a tak namísto sebe vypravím za Daenerys tebe. Tím, že jsi zabil svého otce, jsi prokázal Jejímu Veličenstvu velkou službu a já jen doufám, že jí jich prokážeš mnohem víc. Daenerys není takový blázen, jako byl její bratr. Najde pro tebe dobré využití.“</p>
<p><emphasis>Jako třeba dříví na podpal?</emphasis> pomyslel si Tyrion a mile se usmál.</p>
<p>Toho dne měnili spřežení jen třikrát, ale jinak museli zastavovat téměř dvakrát za hodinu, aby mohl Illyrio vylézt z nosítek a vymočit se. <emphasis>Náš pán sýrů je velký jako slon, ale močový měchýř má jako burský ořech</emphasis>, přemítal trpaslík. Během jedné zastávky využil čas k tomu, aby si důkladněji prohlédl cestu. Tyrion věděl, co najde: žádnou udusanou hlínu, žádné cihly ani dlažební kameny, ale stuhu slinutého kamene zvedajícího se půl stopy nad zem, tak aby mohly déšť a roztátý sníh stékat z jeho okrajů. Na rozdíl od rozblácených vyjetých kolejí, které se vydávaly za cesty v Sedmi královstvích, byly valyrijské silnice tak široké, že se na ně vešly tři povozy vedle sebe, a nemohl je zničit ani čas ani dopravní ruch. Nezměněné přetrvávaly staletí poté, co Valyrie samotná potkala svou Zkázu. Pátral po vyjetých kolejích a prasklinách, nalezl však jen hromádku teplých kobylinců, které tam zanechal jeden z koní.</p>
<p>Ten pach mu přinesl na mysl vzpomínku na jeho lorda otce. Jsi tam dole v nějakém pekle, otče? V hezkém chladném pekle, odkud se díváš nahoru a vidíš, jak pomáhám dceři Šíleného Aery se zmocnit se Železného trůnu?</p>
<p>Jakmile se opět vydali na cestu, vytáhl Illyrio pytel pečených kaštanů a znovu se rozhovořil o dračí královně. „Obávám se, že naše poslední zprávy o královně Daenerys jsou staré a uleželé. Musíme předpokládat, že nyní již opustila Meereen. Alespoň má svoje vojsko, otrhanou armádu žoldnéřů, dothrackých koňáků a pěchotu Neposkvrněných, a nepochybně je povede na západ, aby si pro sebe zabrala trůn svého otce.“ Magistr Illyrio otevřel víko hrnce s česnekovými hlemýždi, přivoněl k nim a usmál se. „Musíme doufat, že ve Volantisu se o Daenerys dozvíš čerstvé zprávy,“ řekl a vysál jednoho z ulity. „Draci i mladé dívky jsou nevypočitatelní a je docela možné, že budeš muset změnit svoje plány. Griff bude vědět, co dělat. Nedáš si šneka? Česnek pochází z mých vlastních zahrad.“</p>
<p>„Kdybych si nějakého šneka osedlal, cestoval bych rychleji než v těch tvých nosítkách.“ Tyrion zamítavě mávl rukou. „Vidím, že tomu Griffovi hodně důvěřuješ. Další přítel z dětství?“ „Ne. Dalo by se říci, že je to žoldnéř, ale narozený v Západozemí. Daenerys potřebuje muže hodné její věci.“ Illyrio zvedl ruku. „Já vím! <emphasis>Žoldnéři upřednostňují zlato před ctí,</emphasis> myslíš si možná. <emphasis>Tenhle Griff mne prodá mojí sestře.</emphasis> Nemusíš mít strach. Griffovi důvěřuji jako svému bratrovi.“</p>
<p><emphasis>Další fatální chyba.</emphasis> „V tom případě učiním totéž.“</p>
<p>„Zatímco spolu hovoříme, táhne Zlaté společenstvo směrem na Volantis, aby tam očekávalo příchod naší královny z východu. <emphasis>Pod zlatem, hořká ocel.</emphasis> „Slyšel jsem, že Zlaté společenstvo má smlouvu s jedním ze Svobodných měst.“</p>
<p>„S Myrem,“ uculil se Illyrio. „Smlouvy lze zrušit.“</p>
<p>„Zdá se, že v sýru je víc peněz, než jsem tušil,“ poznamenal Tyrion. „Jak se ti to podařilo?“</p>
<p>Magistr zavrtěl tlustými prsty. „Některé smlouvy jsou psány inkoustem, jiné krví. Víc k tomu neřeknu.“</p>
<p>Trpaslík o tom přemítal. Zlaté společenstvo bylo údajně nejlepším ze tří vojenských společenstev založených před stoletím Hořkoocelí, nemanželským synem Aegona Nehodného. Když se další z Aegonových prabastardů pokoušel vzít Železný trůn svému čistokrevnému nevlastnímu bratrovi, Hořkoocel se připojil k povstání. Daemon Černoheň však zahynul na Rudotrávém poli a jeho rebelie skonala s ním. Ti z následovníků Černého draka, kteří bitvu přežili, nicméně odmítli ohnout koleno a raději uprchli za Úzké moře, mezi nimi i Daemonovi mladší synové, Hořkoocel a stovky nemajetných lordů a rytířů, kteří brzy zjistili, že jsou nuceni prodávat svoji ocel, aby měli co jíst. Někteří se připojili k Otrhané korouhvi, jiní k Druhým synům nebo Panniným mužům. Hořkoocel viděl, jak se síla rodu Černohňů rozptyluje do čtyř stran, a tak vytvořil Zlaté společenstvo, aby spojil všechny exilové bojovníky dohromady.</p>
<p>Od toho dne až doposud muži Zlatého společenstva žili a umírali ve Svárlivých zemích, bojovali za Myr, Lys nebo Tyroš v jejich bezvýznamných malých válkách a snili o zemi, kterou ztratili jejich otcové. Byli to vyhnanci a synové vyhnanců, zbavení majetku i možnosti odpuštění... a přesto stále mocní bojovníci. „Obdivuji tvoje přesvědčovací schopnosti,“ řekl Tyrion Illyriovi. „Jak jsi Zlaté společenstvo přesvědčil, aby se dalo do služeb naší sladké královny, když strávili tolik ze své historie bojem <emphasis>proti </emphasis>Targaryenům?“ lllyrio mávl nad jeho námitkou rukou, jako by to byla moucha. „Černý nebo rudý, drak je stále drak. Když Maelys Obludný zahynul na Kamenoschodech, byl to konec mužské linie Černohňů.“ Pán sýrů se usmál přes svůj vidlicovitý vous. „A Daenerys dá vyhnancům to, co jim Hořkoocel a Černohňové nikdy dát nemohli. Odvede je domů.“</p>
<p><emphasis>S ohněm a mečem.</emphasis> Po tomto druhu návratu prahl i Tyrion. „Ujišťuji tě, že deset tisíc mečů je vskutku královský dar. Její Veličenstvo by mělo být nanejvýš potěšeno.“</p>
<p>Magistr skromně pokývl hlavou, jeho podbradky se zavlnily. „Nikdy bych se neodvážil říci, co by mohlo Její Veličenstvo potěšit.“</p>
<p><emphasis>To je od tebe obezřetné.</emphasis> Tyrion toho věděl o vděku králů mnoho a ještě víc. Proč by měly být královny jiné? Netrvalo dlouho a magistr spal, ponechal Tyriona jen s jeho myšlenkami. Říkal si, co si asi o tom, že pojede do bitvy se Zlatým společenstvem, pomyslí Barristan Selmy. Během války Devítigrošových králů se Selmy krvavě prosekal skrze jejich řady, aby zabil posledního z černoheňských pretendentů. <emphasis>Během rebelií vznikají podivné spolky. A žádný není podivnější než tento tlustý muž a já.</emphasis></p>
<p>Sýrový lord se probudil, když zastavili, aby vyměnili koně, a poslal pro nový koš s jídlem. „Jak daleko jsme se už dostali?“ zeptal se jej trpaslík, zatímco se cpali studeným kapounem a omáčkou z karotek, rozinek a kousků limetky a pomeranče.</p>
<p>„Toto je Andalos, můj příteli. Země, odkud přišli Andalové. Zabrali si ji od zarostlých lidí, kteří zde byli před nimi, příbuzných osrstěných lidí z Ibu. Severně od nás se nachází srdce Hugorovy prastaré říše, ale my projíždíme přes její jižní pomezí. Pentosu mu říkáme Roviny. O kus dál na východ jsou Sametové kopce, kam máme namířeno.“</p>
<p><emphasis>Andalos.</emphasis> Podle věrouky Sedm kdysi chodilo po kopcích Andalosu v lidské podobě. „Otec natáhl ruku do oblohy a stáhl dolů sedm hvězd,“ recitoval Tyrion zpaměti, „a jednu po druhé je posadil na čelo Hugora z Kopců a vytvořil zářivou korunu.“ Magistr Illyrio si jej změřil zvídavým pohledem. „Neměl jsem tušení, že je můj malý přítel tak zbožný.“</p>
<p>Trpaslík pokrčil rameny. „Pozůstatky z dob mého dětství. Věděl jsem, že nikdy nebudu rytířem, tak jsem se rozhodl být Nejvyšším septonem. Křišťálová koruna přidává člověku stopu na výšce. Studoval jsem svaté knihy a modlil jsem se, dokud jsem neměl otlačená obě kolena, ale moje snažení mělo tragický konec. Dospěl jsem do jistého věku a zamiloval jsem se.“</p>
<p>„Dívka? Vím, jaké to je.“ Illyrio vrazil pravou ruku do svého levého rukávu a vyndal stříbrný medailon. Uvnitř byla namalovaná podobizna ženy s velkýma modrýma očima a bledězlatými vlasy se stříbrnými prameny. „Serra. Našel jsem ji v jednom lysénském polštářovém domě a přivedl jsem si ji domů, aby mi zahřívala lože, ale nakonec jsem se s ní oženil. Já, jehož první manželka byla příbuzná pentoského prince. Palácové brány byly pro mne od té doby zavřené, ale já se o to nestaral. Byla to malá cena za to, že jsem měl Serru.“</p>
<p>„Jak zemřela?“ Tyrion věděl, že je mrtvá; žádný muž by nemluvil tak laskavě o ženě, která jej opustila.</p>
<p>„V Pentosu se stavila cestou zpátky z Nefritového moře braavoská galéra. Jmenovala se <emphasis>Poklad</emphasis> a vezla náklad řebříčku a šafránu, gagátu a nefritu, šarlatového aksamitu, zeleného hedvábí... a šedé smrti. Její veslaře jsme pozabíjeli, jakmile vystoupili na břeh, a kotvící loď jsme spálili, jenže krysy vylezly ven po veslech a přeplavaly k přístavní hrázi. Než řádění cholery ustalo, vyžádala si dva tisíce životů.“ Magistr Illyrio medailon zavřel. „Schovávám si její ruce ve své ložnici. Její ruce, které byly tak hebké...“</p>
<p>Tyrion pomyslel na Tyšu. Vyhlédl ven, do polí, po kterých kdysi kráčeli bohové. „Co za boha může stvořit krysy, choleru a trpaslíky?“ Vybavila se mu další pasáž ze <emphasis>Sedmicípé hvězdy.</emphasis> „Panna k němu přivedla dívku ohebnou jako vrba, s očima jako dvě modrá jezírka, a Hugor řekl, že ji pojme za svou nevěstu. A tak ji Matka učinila plodnou a Stařena předpověděla, že králi porodí čtyřiačtyřicet statných synů. Válečník dal sílu jejich pažím a Kovář vyrobil pro každého železnou plátovou zbroj.“</p>
<p>„Ten tvůj Kovář musel být od Rhoyne,“ zavtipkoval Illyrio. „Je známo, že Andalové se naučili umění opracovávání železa od Rhoynů, kteří sídlili podél řeky.“</p>
<p>„Našim septonům to známo není.“ Tyrion ukázal do polí. „Kdo bydlí tady na těch tvých Rovinách?“</p>
<p>„Dříči a nádeníci připoutaní k zemi. Jsou zde sady, farmy, doly... sám nějaké vlastním, třebaže je navštěvuji zřídkakdy. Proč bych měl trávit čas tady venku, když mám v Pentosu nesčetně potěšení hned po ruce?“</p>
<p>„Nesčetně potěšení.“ <emphasis>A obrovské silné zdi.</emphasis> Tyrion zatočil vínem ve svém poháru. „Od té doby, co jsme vyjeli z Pentosu, jsme neviděli jediné město.“</p>
<p>„Jsou tu ruiny.“ Illyrio mávl kuřecím stehnem k závěsům. „Projíždějí tudy páni koní, kdykoliv si nějaký khal vezme do hlavy, že se podívá na moře. Dothrakové nemají města v lásce, tohle snad víte dokonce i v Západozemí.“</p>
<p>„Zaútoč na jeden z těch <emphasis>khalasarů</emphasis> a znič jej, a možná zjistíš, že Dothrakové nepřejdou Rhoyne zas tak rychle.“</p>
<p>„Je levnější koupit si nepřátele jídlem a dary.“</p>
<p>Kdybych byl myslel na to, že si mám přinést do bitvy na Černovodě pořádný kus sýra, mohl jsem stále mít svůj nos. Lord Tywin měl pro Svobodná města vždycky jen pohrdání. Bojují mincemi namísto meči, říkával. Zlato má svoje použití, ale války se vyhrávají železem. „Dej nepříteli zlato, a přijde si pro další, říkával vždycky můj otec.“</p>
<p>„Máš na mysli téhož otce, kterého jsi zavraždil?“ Illyrio vyhodil ohlodanou kuřecí kost z nosítek. „Žoldnéři se proti Dothrakům nikdy nepostaví. To se prokázalo v Oohoru.“ „Dokonce ani ten tvůj statečný Griff?“ vysmíval se Tyrion.</p>
<p>„Griff je jiný. Má syna, kterého slepě miluje. Mladý Griff, tak se chlapec jmenuje. Nikdy neexistoval ušlechtilejší hoch.“</p>
<p>Víno, jídlo, slunce, kolébání nosítek, bzukot much, to vše se spiklo dohromady a učinilo Tyriona ospalým. A tak spal, procital, pil. lllyrio mu stačil pohár za pohárem. A když na sebe obloha vzala soumračný purpur, začal otylý muž chrápat.</p>
<p>Té noci se Tyrionovi zdálo o bitvě, která zbarvila kopce Západozemí doruda, až byly jako krev. Byl v jejím středu, rozdával smrt sekyrou stejně velkou, jako byl sám, bojoval bok po boku s Barristanem Chrabrým a Hořkoocelí, zatímco na obloze nad nimi kroužili draci. Ve svém snu měl dvě hlavy, obě beznosé.</p>
<p>V čele nepřítele jel jeho otec, a tak ho znovu zabil. Pak zabil svého bratra Jaimeho, sekal mu do obličeje, dokud se neproměnil v rudou kaši, a hlasitě se smál pokaždé, když uštědřil další úder. Teprve až boj skončil, si uvědomil, že jeho druhá hlava krvácí.</p>
<p>Když se probudil, měl své zakrslé nohy tuhé jako železo, lllyrio pojídal olivy. „Kde jsme?“ zeptal se jej Tyrion.</p>
<p>„Stále ještě jsme neopustili Roviny, můj uspěchaný příteli. Brzy nás cesta zavede do Sametových kopců. Tam začneme vystupovat k Ghoyan Drohe na Malé Rhoyne.“</p>
<p>Ghoyan Drohe bývalo rhoynské město, dokud je valyrijští draci neproměnili v kouřící pustinu. Projíždím na své cestě nejenom skrze ligy, ale také skrze roky, přemítal Tyrion, pozpátku skrze historii až ke dnům, kdy zemi vládli draci.</p>
<p>Tyrion usnul a probudil se a znovu usnul, a na dnu a noci jako by nezáleželo. Sametové kopce pro něj byly zklamáním. „Polovina nevěstek v Lannisportu má ňadra větší, než jsou tyhle kopce,“ řekl Illyriovi. „Měli byste jim říkat spíš Sametové cecky.“ Uviděli kruh ze vztyčených kamenů, o nichž lllyrio tvrdil, že je postavili obři, a později hluboké jezero. „Zde žila tlupa loupežníků, kteří přepadali všechny, kdo projížděli touto cestou,“ vysvětloval lllyrio. „Říká se o nich, že stále prodlévají pod vodou. Ti, kdo na jezeře rybaří, jsou staženi pod vodu a sežráni.“ Dalšího večera narazili na obrovskou valyrijskou sfingu dřepící vedle cesty. Měla dračí tělo a ženskou tvář.</p>
<p>„Dračí královna,“ řekl Tyrion. „Dobré znamení.“</p>
<p>„Chybí jí král.“ lllyrio ukázal na hladký kamenný podstavec, na kterém kdysi stávala druhá sfinga; nyní obrostlý mechem a kvetoucím révovím. „Páni koní pod ním postavili dřevěná kola a odtáhli ho do Vaes Dothrak.“</p>
<p><emphasis>I to je znamení</emphasis>, pomyslel si Tyrion, <emphasis>ale ne tak nadějné.</emphasis> Toho večera, opilejší než obvykle, se dal náhle do zpěvu.</p>
<p>Projížděl ulicemi města, přes uličky, schody a kameny, dolů z kopců vysokých, za povzdechem milé ženy.</p>
<p>Protože ona byla jeho tajný poklad, ona byla jeho štěstí i prokletí.</p>
<p>Řetěz a hrad nejsou nic, ve srovnání se rty ženy.</p>
<p>To byla kromě refrénu všechna slova, která znal. <emphasis>Ručky ze zlata jsou stále studené, ale ruce ženy jsou teplé.</emphasis> Šaeiny ruce do něj bily, když se jí zlaté ručky zarývaly do krku. Nepamatoval si, zda byly teplé nebo ne. Jak z ní síla vyprchávala, její údery se staly můrami poletujícími kolem jejího obličeje. Pokaždé, když řetězem znovu zakroutil, zarývaly se zlaté ručky hlouběji. <emphasis>Řetěz a hrad nejsou nic, ve srovnání se rty ženy.</emphasis> Ještě naposledy ji políbil. Bylo to až poté, co vypustila duši? Nevzpomínal si... třebaže si stále vybavoval okamžik, kdy se poprvé políbili, v jeho stanu na Zeleném bodci. Jak sladce její ústa chutnala.</p>
<p>Vzpomínal si také, jak byl poprvé s Tyšou. Nevěděla, jak se to dělá, o nic víc, než jsem to věděl já. Naráželi jsme do sebe nosy, ale když jsem se dotkl svým jazykem jejího, chvěla se. Tyrion zavřel oči, aby si v duchu vybavil její obličej, ale místo toho spatřil svého otce, dřepícího na latríně se svým nočním úborem vykasaným kolem pasu. „Tam, kam chodí děvky,“ řekl Tywin a kuš zadrnčela.</p>
<p>Trpaslík se překulil, zabořil polovinu nosu do hedvábných polštářů. Spánek se pod ním rozevřel jako studna a on se do ní dobrovolně vrhl a nechal se pohltit temnotou.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />KUPCŮV MUŽ</strong></p>
<p><strong>L</strong>oď jménem <emphasis>Dobrodružství</emphasis> páchla.</p>
<p>Pyšnila se šedesáti vesly, jedinou plachtou a dlouhým štíhlým trupem, jenž sliboval rychlost. <emphasis>Malá, ale mohla by posloužit,</emphasis> pomyslel si Quentyn, když ji spatřil, jenže to bylo předtím, než nastoupil na palubu a ucítil ji. <emphasis>Prasata</emphasis>, byla jeho první myšlenka, ale po druhém závanu svůj názor změnil. Prasata vydávala čistější zápach. Tohle byl smrad moči a nočních výkalů, pach tlejícího mrtvého masa, podebraných boláků a zhnisaných ran, tak výrazný, že překonal slaný vzduch a pach rybiny v přístavu.</p>
<p>„Chce se mi zvracet,“ řekl Gerrisi Drinkwaterovi. Čekali, až k nim přijde kapitán, potili se v horku, zatímco z paluby pod nimi zaváněl ten strašný puch.</p>
<p>„Pokud kapitán smrdí stejně jako jeho loď, možná si tvoje zvratky pomýlí s parfémem,“ odpověděl Gerris.</p>
<p>Quentyn už mu chtěl navrhnout, aby zkusili další loď, když se kapitán konečně objevil, se dvěma ohavně vyhlížejícími námořníky po boku. Gerris jej přivítal úsměvem. Třebaže nemluvil volantštinou tak dobře jako Quentyn, jejich lest vyžadovala, aby hovořil za ně. Zpátky v Prkenném městě hrál Quentyn obchodníka s vínem, jenže ta šaškárna mu již začala jít na nervy, a tak když Dornové přestupovali v Lysu na jinou loď si vyměnili rovněž role. Na palubě <emphasis>Lučního skřivana</emphasis> se stal Cletus Yronwood obchodníkem a Quentyn sluhou; ve Volantisu, když už byl Cletus mrtev, se role pána zhostil Gerris.</p>
<p>Vysoký a světlý, se zelenomodrýma očima, pískovými vlasy vyšisovanými sluncem a s pohledným štíhlým tělem měl Gerris Drinkwater pyšnou chůzi, jež vypovídala o sebedůvěře hraničící s arogancí. Nikdy se nezdálo, že by byl ve špatném rozmaru, a dokonce i když nemluvil příslušnou řečí, měl svoje způsoby jak se dorozumět. Quentyn byl ve srovnání s ním žalostnou figurkou s krátkýma nohama a zavalitý, silné postavy, s vlasy v barvě čerstvě zorané hlíny. Čelo měl příliš vysoké, čelist až moc hranatou, nos moc široký. <emphasis>Dobrý, poctivý obličej</emphasis>, nazvala to jednou jistá dívka, <emphasis>akorát by ses měl víc usmívat.</emphasis></p>
<p>Úsměvy však nikdy nepřicházely u Quentyna Martella snadno, o nic víc, než tomu bylo u jeho urozeného otce.</p>
<p>„Jak rychlé je tvoje<emphasis> Dobrodružství?“</emphasis> zeptal se Gerris lámanou zkomoleninou valyrijštiny.</p>
<p>Kapitán rozpoznal přízvuk a odpověděl společným jazykem Západozemí. „Rychlejší loď neexistuje, ctěný pane. <emphasis>Dobrodružství</emphasis> dokáže předhonit samotný vítr. Pověz mi, kam si přeješ plout, a já tě tam bleskurychle dopravím.“</p>
<p>„Hledám převoz do Meereenu pro sebe a dva sluhy.“</p>
<p>Jeho odpověď kapitána zarazila. „Meereen pro mne není cizím městem. Snadno bych tam doplul, to ano... ale proč? V Meereenu nenajdeš žádné otroky, nečeká tam žádný zisk. Stříbrná královna tomu učinila přítrž. Dokonce nechala zavřít bojové jámy, takže se chudák námořník ani nemá kde pobavit, zatímco čeká, než vyloží a znovu naloží jeho loď. Pověz mi, můj západozemský příteli, co je v Meereenu, že se tam chceš vydat?“</p>
<p><emphasis>Ta nejkrásnější žena na světě</emphasis>, pomyslel si Quentyn. <emphasis>Moje nastávající, budou-li bohové dobří.</emphasis> Někdy za nocí ležel bdělý a představoval si její tvář i tělo a říkal si, proč by se taková žena měla kdy chtít provdat ze všech princů na světě právě za něho. <emphasis>Jsem Dorn,</emphasis> říkal si, <emphasis>a ona chce Dorne.</emphasis></p>
<p>Gerris odpověděl kapitánovi příběhem, na kterém se předem domluvili. „Moje rodina obchoduje s vínem. Můj otec vlastní v Dorne rozlehlé vinice a přeje si, abych pro něj našel nová odbytiště. Děláme si naděje, že dobrý lid Meereenu uvítá, co jim můžeme nabídnout.“</p>
<p>„Víno? <emphasis>Dornské</emphasis> víno?“ Kapitána nepřesvědčil. „Otrokářská města jsou ve válce. Možná že o tom ani nevíš?“</p>
<p>„Slyšeli jsme o bojích mezi Yunkai a Astaporem. Meereen válkou zasažen není.“</p>
<p>„Zatím ne. Ale brzy bude. Vyslanec ze Žlutého města je právě teď ve Volantisu, verbuje žoldnéře. Dlouhá kopí se již nalodila a plují do Yunkai, Větrem hnaní a Kočičí společenstvo budou brzy následovat, jakmile doplní svoje řady. Na východ táhne Zlaté společenstvo. Tohle přece všichni vědí.“</p>
<p>„Když to říkáš. Já prodávám víno, do válek mi nic není. Všichni se shodují v tom, že ghiskarské víno je mizerné. Meereeňané za moje výtečná dornská vína dobře zaplatí.“</p>
<p>„Mrtvým je jedno, jaké víno pijí.“ Kapitán <emphasis>Dobrodružství</emphasis> se potáhl za svůj vous. „Hádám, že nejsem první kapitán, kterého jsi oslovil. Ba ani desátý“</p>
<p>„Ne,“ připustil Gerris.</p>
<p>„Kolikátý tedy? Stý?“</p>
<p><emphasis>Tak nějak</emphasis>, pomyslel si Quentyn. Volanťané se rádi chlubili, že do jejich hlubokého přístavu by bylo možné hodit celou stovku ostrovů Braavosu a utopit je v něm. Quentyn Braavos nikdy neviděl, ale docela tomu věřil. Volantis, bohatý, přezrálý a dějící, překrýval ústí Rhoyne jako horký vlhký polibek, roztahoval se přes kopce a bažiny na obě strany řeky. Všude byly lodě: připlouvaly dolů po řece nebo mířily na širé moře, tísnily se u přístavních hrází a mol, nakládaly zboží nebo je vykládaly; válečné lodě a velrybářské, karaky a skify, malé kogy i velké, veslice, labutí lodě, lodě z Lysu, Tyroše a Pentosu, qarthénské kořenářské lodě zvící velikosti paláců, lodě z Tolosu, Yunkai a Baziliščích ostrovů. Bylo jich tolik, že když Quentyn přístav poprvé spatřil z paluby <emphasis>Lučního skřivana</emphasis>, řekl svým druhům, že zde nesetrvají déle než tři dny.</p>
<p>Jenže uplynulo již dvacet dní a oni tu stále ještě byli a pořád nenalezli loď. Kapitáni <emphasis>Melantiny, Trojvládcovy dcery</emphasis> a <emphasis>Polibku mořské panny</emphasis>, ti všichni je odmítli. První důstojník na <emphasis>Smělém cestovateli</emphasis> se jim vysmál do tváří. Kapitán <emphasis>Delfína</emphasis> jim vynadal, že mu akorát vypili jeho víno, a majitel <emphasis>Sedmého syna</emphasis> je obvinil, že jsou piráti. To všechno jen v první den.</p>
<p>Pouze kapitán <emphasis>Koloucha</emphasis> jim vysvětlil důvody svého odmítnutí. „Je pravda, že se plavím na východ,“ řekl jim nad vínem ředěným vodou. „Na jih kolem Valyrie a pak rovnou do směru svítáni. Vodu a zásoby nabereme v Novém Ghisu, pak stočíme vesla směrem ke Qarthu a Nefritové bráně. Každá cesta má svá úskalí, delší více než většina. Proč bych měl vyhledávat další nebezpečí tím, že se stočím do Zálivu otrokářů? <emphasis>Kolouch</emphasis> představuje moje živobytí. Nebudu riskovat ztrátu své lodi jen proto, abych dopravil tři bláznivé Dorny do srdce války.“</p>
<p>Quentyn si již začínal myslet, že by možná byli udělali lépe, kdyby si byli koupili v Prkenném městě svoji vlastní loď. To by k nim nicméně přitáhlo nevítanou pozornost. Pavouk měl svoje informátory všude, dokonce i v síních Slunečního oštěpu. „Jestliže bude váš úmysl prozrazen, Dorne bude krvácet,“ varoval jej jeho otec, zatímco spolu pozorovali děti dovádějící v jezírcích a fontánách Vodních zahrad. „Aby ses nemýlil, to, co máme v úmyslu, je akt zrady. Důvěřuj jen svým společníkům a snaž se zabránit tomu, abyste na sebe přitáhli zbytečnou pozornost.“</p>
<p>A tak nabídl Gerris Drinkwater kapitánovi <emphasis>Dobrodružství</emphasis> svůj nejvíce odzbrojující úsměv. „Abych pravdu řekl, nepočítal jsem všechny ty zbabělce, kteří nás odmítli, nicméně jsem se v Kupeckém domě doslechl, že ty patříš k odvážnější sortě mužů; k těm, co jsou schopni za dostatečné množství zlata riskovat cokoliv.“</p>
<p><emphasis>Pašerák</emphasis>, pomyslel si Quentyn. Takto nazvali ostatní obchodníci v Kupeckém domě kapitána <emphasis>Dobrodružství.</emphasis> „Je to pašerák a otrokář, napůl pirát a napůl kuplíř, ale možná je to vaše jediná naděje,“ řekl jim hostinský.</p>
<p>Kapitán zamnul palec a ukazovák o sebe. „A kolik zlata bys považoval za dostatečné množství za takovou cestu?“</p>
<p>„Trojnásobek tvé obvyklé sumy za cestu do Zálivu otrokářů.“</p>
<p>„Za každého z vás?“ Kapitán vycenil zuby v něčem, co možná bylo zamýšleno jako úsměv, ačkoliv to dodávalo jeho úzkému obličeji divoký výraz. „Možná. Je pravda, že jsem odvážnější než většina. Kdy si přeješ vyplout?“</p>
<p>„Zítřek by určitě nebyl příliš brzy.“</p>
<p>„Ujednáno. Vrať se sem hodinu před svítáním se svými přáteli a svým vínem. Nejlépe bude vyplout, zatímco Volantis ještě spí, takže nám nebude nikdo klást nepříhodné otázky ohledně cíle naší cesty.“</p>
<p>„Jak pravíš. Hodinu před svítáním.“</p>
<p>Kapitánův úsměv se rozšířil. „Těší mne, že ti mohu pomoci. Budeme mít šťastnou cestu, že ano?“</p>
<p>„Jsem si tím jistý,“ odpověděl Gerris. Pak kapitán zavolal, aby přinesli pivo, a oba si připili na zdar jejich podniku.</p>
<p>„Milý člověk“ řekl Gerris, když s Quentynem scházeli po lodní lávce na kamenné molo, kde na ně čekal jejich pronajatý <emphasis>hathay. </emphasis>Vzduch byl horký a těžký a slunce tak oslepující, že museli oba mhouřit oči.</p>
<p>„Tohle je milé město,“ přitakal Quentyn. <emphasis>Tak sladké, že by v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něm člověku shnily zuby.</emphasis> V okolí byla hojně pěstována cukrová řepa, kterou podávali s téměř každým pokrmem. Volanťané z ní připravovali studenou polévku, hustou a sladkou jako purpurový med. I jejich vína byla sladká. „Nicméně se obávám, že by naše šťastná cesta mohla být krátkého trvání. Ten milý muž nemá v úmyslu dostat nás do Meereenu. Přijal tvou nabídku až příliš rychle. Nepochybuji o tom, že si nechá zaplatit trojnásobnou cenu, a jakmile nás bude mít na palubě a mimo dohled pevniny, podřízne nám hrdla a obere nás o zbytek našeho zlata“</p>
<p>„Nebo nás nechá připoutat k veslům vedle těch ubožáků, co jsme cítili. Myslím, že si potřebujeme najít lepší sortu pašeráka.“</p>
<p>Jejich vozka je očekával vedle pronajatého <emphasis>hathay.</emphasis> V Západozemí by se tomu možná dalo říkat volský povoz, třebaže byl zdobnější než jakýkoliv povoz, jaký kdy Quentyn viděl v Dorne... a chyběl mu vůl. <emphasis>Hathay</emphasis> místo toho táhl zakrslý slon s kůží v barvě špinavého sněhu. Ulice Starého Volantisu jich byly plné.</p>
<p>Quentyn by raději šel pěšky, jenže byli celé míle od hostince. Kromě toho je hostinský v Kupeckém domě varoval, že cestovat pěšky by je poskvrnilo v očích cizích kapitánů i rodilých obyvatel. Lidé lepšího druhu se nechávají nosit v palankýnu nebo vozit v <emphasis>hathay...</emphasis> a náhoda tomu chtěla, že měl hostinský příbuzného, jenž vlastnil několik takových vymyšleností a milerád jim v této věci poslouží...</p>
<p>Jejich vozka byl jedním z otroků onoho příbuzného, malý mužík s kolem vytetovaným na tváři, nahý až na bederní zástěrku a sandály na nohou. Jeho kůže měla barvu týkového dřeva, oči byly jako kousky křemene. Jakmile jim pomohl na čalouněnou lavici mezi dvěma velkými dřevěnými koly, vyšplhal slonovi na záda. „Kupecký dům,“ řekl mu Quentyn, „ale jeď podél přístavních hrází.“ Za nábřežím s jeho vánky byly ulice a uličky Volantisu tak horké, že se tam člověk utápěl ve svém vlastním potu, přinejmenším na této straně řeky.</p>
<p>Vozka vykřikl na svého slona cosi v místním jazyce. Zvíře se rozhýbalo, jeho trup se rozkolébal ze strany na stranu. Povoz nadskakoval za ním, zatímco vozka volal na námořníky i otroky, aby jim vyklidili cestu. Bylo snadné rozeznat jedny od druhých. Všichni otroci byli potetovaní: maska z modrých per, blesk, který vybíhal od brady k čelu, mince na tváři, leopardí skvrna, lebka, džbán. Mistr Kedry tvrdil, že ve Volantisu je pět otroků na každého svobodného člověka, ačkoliv nežil dost dlouho, aby si mohl svůj odhad ověřit. Zemřel toho rána, kdy se na palubu <emphasis>Lučního skřivana</emphasis> vyrojili korzáři.</p>
<p>Téhož dne přišel Quentyn o dva další přátele Williama Wellse s jeho pihami a křivými zuby, nebojácného v boji s oštěpem, a Cletuse Yronwooda, pohledného navzdory šilhavému oku, stále nadrženého, stále rozesmátého. Cletus byl Quentynovi polovinu jeho života nejdražším přítelem, bratrem ve všem kromě krve. „Polib za mne svou nevěstu,“ zašeptal Cletus těsně předtím, než vydechl naposledy.</p>
<p>Korzáři loď přepadli ve tmě před svítáním, kdy z Luční skřivan kotvil nedaleko od pobřeží Svárlivých zemí. Posádce se podařilo jejich útok odrazit za cenu dvanácti životů. Poté námořníci stáhli korzárům boty a vzali si jejich opasky i zbraně, vyprázdnili jejich měšce a strhali jim drahé kameny z uší a prsteny z prstů. Jedna z mrtvol byla tak tlustá, že jí lodní kuchař musel odsekat prsty sekáčkem na maso, aby jí mohl sundat prsteny, a k jejímu svržení do moře bylo zapotřebí tří námořníků. Ostatní piráty naházeli bez jediného slůvka modlitby či obřadu za tlusťochem.</p>
<p>Jejich vlastním mrtvým se dostalo mnohem uctivějšího zacházení. Námořníci zašili jejich těla do kusů plátna a zatížili je kameny, aby klesla rychleji. Kapitán <emphasis>Lučního skřivana</emphasis> vedl svoji posádku při modlitbě za duše jejich pobitých druhů. Pak se otočil ke svým dornským pasažérům, ke třem, co zůstali z šesti, jež se nalodili na palubu v Prkenném městě. Dokonce se objevil i velký muž. Bledý a zelený nevolností se na vratkých nohou vypotácel z hlubin podpalubí, aby mrtvým vzdal poslední poctu. „Jeden z vás by měl odříkat nějaká slova za vaše mrtvé, než je dáme moři,“ vybídl je kapitán. Gerris poslechl, lhal s každým druhým slovem, protože se neodvažoval říci pravdu o tom, kdo jsou a proč jsou na cestě.</p>
<p><emphasis>Nemělo to pro ně skončit takto.</emphasis> „Bude to příběh, který budeme jednou vyprávět svým vnoučatům,“ prohlásil Cletus v den, kdy vyjeli z otcova hradu. Will protáhl tvář a řekl: „Příběh, který budeš moci vyprávět hospodským děvečkám v naději, že zvednou sukně.“ Cletus jej plácl po zádech. „Abys měl vnoučata, musíš mít nejdřív děti. A abys měl děti, musíš nadzvednout nějaké sukně.“ Později, v Prkenném městě, všichni připíjeli na zdraví Ouentynově budoucí nevěstě, oplzle vtipkovali na téma jeho nadcházející svatební noci a povídali si o věcech, které uvidí, o činech, jež vykonají, a o slávě, co získají. <emphasis>Jediné, co získali, byl kus plachtoviny a zátěžový kámen.</emphasis></p>
<p>Třebaže velmi truchlil za Willa i Cletuse, nejvíce Quentyn želel ztráty mistra. Kedry plynně mluvil jazyky všech Svobodných měst, ba dokonce ghiskarským dialektem, jímž hovořili lidé na pobřeží Zálivu otrokářů. „Mistr Kedry tě doprovodí,“ řekl mu jeho otec v ten večer, kdy se loučili. „Řiď se jeho radami. Polovinu svého života zasvětil studiu devíti Svobodných měst.“ Quentyn si říkal, zda by se teď nalézali v méně svízelné situaci, kdyby tady byl a mohl je vést.</p>
<p>„Za trošku svěžího vánku bych teď prodal svou matku,“ pronesl Gerris, zatímco se proplétali davy na nábřeží. „Je tu vlhko jako v dívčí kundičce... a to ještě není poledne. Jak tohle město nenávidím!“</p>
<p>Quentyn jeho pocity sdílel. Nepříjemné vlhké horko Volantisu z něj vysávalo sílu a navozovalo mu pocit, jako by byl špinavý. Nejhorší na tom bylo vědomí, že ani příchod noci nepřinese žádnou úlevu. Nahoře na vysoko položených lukách severně od sídla lorda Yronwooda byl vzduch po setmění vždy svěží a chladivý bez ohledu na to, jaké přes den panovalo horko. Ne tak tady. Ve Volantisu byly noci takřka stejně horké jako dny.</p>
<p><emphasis>Bohyně</emphasis> vyplouvá zítra ráno směrem na Nový Ghis,“ připomněl mu Gerris. „Takto bychom se alespoň dostali o něco blíž.“ „Nový Ghis je ostrov a má mnohem menší přístav, než je tento. Byli bychom blíž, to ano, jenže bychom tam mohli uvíznout A Nový Ghis je ve spojenectví s Yunkai.“ Tato zpráva Quentyna nepřekvapila. Nový Ghis i Yunkai byla ghiskarská města. „Kdyby se s nimi měl spojit i Volantis...“</p>
<p>„Musíme najít loď ze Západozemí,“ navrhl Gerris. „Nějakého obchodníka z Lannisportu či Starého města.“</p>
<p>„Jen pár se jich vydává tak daleko, a ti, kteří naplní svoje nákladové prostory hedvábím a kořením z Nefritového moře, stáčejí vesla rovnou domů.“</p>
<p>„Možná braavoská loď? O purpurových plachtách slýchá člověk dokonce až v Ašaji a na ostrovech Nefritového moře.“ „Braavosané jsou potomci uprchlých otroků. Ti v Zálivu otrokářů neobchodují.“</p>
<p>„Máme dost zlata na to, abychom si mohli nějakou loď<emphasis> koupit!“ </emphasis>„A kdo se na ní bude plavit? Ty? Já?“ Dornové nikdy nebyli mořeplavci, ne od té doby, co Nymeria spálila svých deset tisíc lodí. „Moře kolem Valyrie jsou nebezpečná a hemží se korzáry.“ „Korzárů už jsem si užil dost. Loď tedy kupovat nebudeme.“ <emphasis>Pro něj je to stále hra</emphasis>, uvědomil si Quentyn, <emphasis>příliš se nelišící od doby, kdy vedl naši šestičlennou skupinu vzhůru do hor, abychom tam našli staré doupě Supího krále.</emphasis> Gerris neměl v povaze myslet na to, že by mohli selhat, natožpak zemřít, a jako by jej v jeho přesvědčení nezlomila ani úmrtí tří přátel. <emphasis>To ponechává mně. Ví, že jsem stejně opatrný, jako je on statečný.</emphasis></p>
<p>„Možná má velký muž pravdu,“ řekl ser Gerris. „Kašleme na moře, dokončíme cestu po souši.“</p>
<p>„Dobře víš, proč to říká,“ poznamenal Quentyn. „Ten by raději zemřel, než stanul chodidlem na palubě další lodi.“ Velký muž byl zelený nevolností každého dne jejich cesty. V Lysu mu trvalo čtyři dny, než znovu nabral síly. Do pokoje v hostinci jej museli odnést a mistr Kedry jej zastlal do péřové postele a krmil jej vývarem a lektvary, dokud se mu zase do tváří nevrátila aspoň trochu barva.</p>
<p>Popravdě řečeno bylo možné dostat se do Meereenu i po souši, a sice po starých valyrijských cestách. <emphasis>Dračí cesty</emphasis>, říkali lidé širokým kamenným cestám Svobodné državy, jenže ta, která běžela východním směrem, z Volantisu do Meereenu, si vysloužila zlověstnější pojmenování: <emphasis>Cesta zlých duchů.</emphasis></p>
<p>„Cesta zlých duchů je nebezpečná a příliš <emphasis>pomalá</emphasis>,“ namítl Quentyn. „Jakmile zvěst o dračí královně dorazí do Králova přístaviště, Tywin Lannister za ní pošle svoje vlastní muže.“ Jeho otec si tím byl jistý. „A ti přijdou s noži. Jestli se k ní dostanou dřív...“</p>
<p>„Doufejme, že je její draci vyčenichají a sežerou,“ řekl Gerris. „Nu, když nemůžeme najít loď, a nechceš nás nechat jet po cestě, můžeme si klidně zaplatit zpáteční cestu do Dorne.“ <emphasis>Přikrást se zpátky do Slunečního oštěpu poraženi, s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ocasem staženým mezi nohy?</emphasis> Zklamání jeho otce by bylo víc, než by dokázal Quentyn snést, a pohrdání Písečných hadů by bylo zdrcující. Doran Martell vložil osud Dorne do jeho rukou, nesmí jej zklamat, ne, dokud zůstane naživu.</p>
<p>Zatímco jejich <emphasis>hathay</emphasis> rachotil a nadskakoval na železných obručích kol, stoupal z povrchu ulice chvějivý opar a dodával jejich okolí snový vzhled. Mezi doky a skladišti se na nábřeží tísnilo množství rozmanitých krámků a stánků. Tam se daly koupit čerstvé ústřice, jinde zase železná pouta a řetězy, o kousek dál pak figurky na <emphasis>cyvasse</emphasis> vyřezané ze slonoviny a nefritu. Byly tam rovněž chrámy, kam námořníci přinášeli obětiny cizím bohům, a hned vedle nich polštářové domy, z jejichž balkonů volaly ženy na muže procházející ulicemi pod nimi. „Podívej se na tamhletu,“ pobídl jej Gerris, když projížděli kolem jednoho z domů. „Myslím, že je do tebe celá pryč.“</p>
<p><emphasis>A kolikpak stojí láska nevěstky?</emphasis> Aby pravdu řekl, dívky Quentyna zneklidňovaly, zvlášť ty hezké.</p>
<p>Když poprvé přišel do Yronwoodu, bláznivě se zamiloval do Ynys, nejstarší z dcer lorda Yronwooda. Třebaže nikdy neřekl o svých citech jediné slovo, hýčkal si svoje sny celé roky... až do dne, kdy ji poslali pryč, aby se provdala za sera Ryona Allyriona, dědice Boží milosti. Když ji viděl naposledy, měla jednoho chlapečka u prsu a druhý se jí držel za sukně.</p>
<p>Po Ynys přišla Drinkwaterova dvojčata, dvojice snědých mladých dívek, které rády sokolničily, lovily, lezly po skalách a uváděly Quentyna do rozpaků. Od jedné z nich dostal svůj první polibek, třebaže se nikdy nedozvěděl, která to byla. Jako dcery rytíře vlastnícího pár pozemků byla dvojčata příliš nízkého původu, než aby se mohl s některou oženit, což však Cletus nepovažoval za důvod, proč by nemohl dostat polibek. „Jakmile se oženíš, můžeš si z jedné z nich udělat svou milenku. Anebo... proč ne zrovna z obou?“ Quentyn by ale mohl uvést několik důvodů proč ne, a tak se od té doby raději snažil dvojčatům vyhýbat, takže žádný druhý polibek už nebyl.</p>
<p>O něco později jej začala pronásledovat po hradě nejmladší z dcer lorda Yronwooda. Gwyneth bylo teprve dvanáct, byla to malá hubená holčička, odlišující se tmavýma očima a hnědými vlasy od modrookých světlovlásek. Byla však chytrá, uměla dobře mluvit, měla šikovné ruce a ráda Quentynovi říkala, že si musí počkat, až dostane první krvácení, a pak že se s ní může oženit.</p>
<p>To bylo předtím, než si jej nechal princ Doran zavolat do Vodních zahrad. A nyní čekala v Meereenu nejkrásnější žena na světě a on měl v úmyslu splnit si svou povinnost a pojmout ji za nevěstu. <emphasis>Neodmítne mne. Bude respektovat dohodu.</emphasis> Aby Daenerys Targaryen získala Sedm království, bude potřebovat Dorne, a to znamenalo, že bude potřebovat jeho. <emphasis>Neznamená to však, že mne bude milovat. Možná se jí dokonce nebudu líbit.</emphasis></p>
<p>Tam, kde se řeka vlévala do moře, ulice zatáčela a podél ohybu se k sobě tísnilo mnoho prodejců se zvířaty nabízejících perlové ještěrky, obrovské pruhované hady a čilé opičky s pruhovanými ocasy a obratnýma malýma ručkama. „Možná by se tvojí stříbrné královně líbila opička,“ navrhl Gerris.</p>
<p>Quentyn neměl ponětí, co by se mohlo Daenerys Targaryen líbit. Slíbil svému otci, že ji přivede do Dorne, ale čím dál tím víc pochyboval, zda je vůbec schopen takový úkol zvládnout.</p>
<p>Nikdy jsem o to nežádal, pomyslel si.</p>
<p>Za širokou vodní plochou Rhoyne viděl Černou zeď, kterou postavili Valyrijci, když ještě Volantis nebyl ničím víc než pouhou výspou jejich říše: velký ovál ze slinutého kamene dvě stě stop vysoký. Stěna byla tak široká, že po jejím vrcholu mohlo uhánět vedle sebe šest vozíků tažených koňským čtyřspřežím, jak tomu bývalo každoročně při oslavách založení města. Cizozemcům a osvobozeným otrokům byl vstup do nitra Černé zdi zakázán, pokud to nebylo na osobní pozvání těch, kdo žili uvnitř, potomků Staré krve, kteří mohli doložit svůj původ až k Valyrii samotné.</p>
<p>Provoz zde byl hustější. Nacházeli se blízko západního konce Dlouhého mostu, který spojoval obě poloviny města. Ulice byly plné vozíků, povozů a <emphasis>hathay</emphasis>, přičemž všechny jely na most nebo z něj sjížděly. Všude byli otroci, hemžili se jako švábi, pospíchali za pochůzkami, jimiž je pověřili jejich páni.</p>
<p>Nedaleko od Rybího trhu a Kupeckého domu se ozvaly z vedlejší ulice výkřiky a jakoby odnikud se náhle vynořil tucet Neposkvrněných ve zdobném brnění a pláštích z tygřích kůží, kteří máváním odháněli všechny stranou, aby mohl projet trojvládce na svém slonovi. Trojvládcův slon bylo monstrum s šedou kůží oděné v důmyslné lakované zbroji, která tiše ťukala, když se zvíře pohybovalo, a hrad na jeho hřbetě byl tak vysoký, že škrábl o strop ornamentálního kamenného oblouku, pod kterým slon procházel. „Trojvládci jsou považováni za tak povznesené, že mají zakázáno, aby se jejich chodidla dotkla během let jejich služby země,“ informoval Quentyn svého společníka. „Všude jezdí na slonech.“</p>
<p>„Ucpávají ulice a nechávají za sebou hromady hnoje, aby se s nimi potýkali tací jako my,“ opáčil Gerris. „Nikdy nepochopím, proč Volantis potřebuje tři prince, když nám v Dorne stačí jeden.“</p>
<p>„Trojvládci nejsou ani princové, ani králové. Volantis je svobodná država, stejně jako byla stará Valyrie. O vládu se dělí všichni svobodně narození majitelé pozemků. Dokonce i ženy mají právo hlasovat, za předpokladu, že vlastní půdu. Tři trojvládci jsou vybíráni z těch vznešených rodin, které mohou prokázat nenarušený původ od staré Valyrie, aby sloužili do prvého dne dalšího roku. Tohle všechno bys věděl, kdyby ses byl namáhal přečíst si knihu, co ti dal mistr Kedry.“</p>
<p>„Nebyly v ní obrázky.“</p>
<p>„Byly tam mapy.“</p>
<p>„Mapy se nepočítají. Kdyby mi byl řekl, že je o tygrech a slonech, možná bych to zkusil. Až moc podezřele mi to připomínalo nějakou dějepravu.“</p>
<p>Když přijel jejich <emphasis>hathay</emphasis> ke kraji Rybího trhu, zvedl jejich malý slon chobot a vydal troubivý zvuk jako nějaká velká bílá husa, neochotný vrhnout se do spleti vozíků, palankýnů a pěších před sebou. Jejich vozka jej pobídl patou a přiměl zvíře pokračovat v chůzi.</p>
<p>Prodavačů ryb tam bylo požehnaně; hlasitým vyvoláváním nabízeli ranní úlovek. Quentyn rozuměl nanejvýš jednomu slovu ze dvou, ale nepotřeboval znát slova, aby poznal ryby. Viděl tresky, plachetníky a sardinky, sudy se slávkami a mlži. Před jedním stánkem viseli úhoři. V dalším nabízeli obří želvu, pověšenou za nohy na železných řetězech, těžkou jako kůň. V sudech se slaným roztokem a řasami škrábali klepety krabi. Někteří z prodejců smažili kusy ryb s cibulí a řepou nebo prodávali pikantní rybí dušenému z malých železných kotlíků.</p>
<p>Uprostřed náměstí, pod popraskanou a bezhlavou sochou jakéhosi dávno mrtvého trojvládce, se začal shromažďovat dav kolem dvou trpaslíků předvádějících představení. Malí muži byli odění v dřevěné zbroji, miniaturní rytíři připravující se ke klání. Quentyn viděl, jak jeden nasedl na psa, zatímco druhý vyskočil na vepře... jen aby z něj za hlasitého výbuchu smíchu okamžitě sjel na zem.</p>
<p>„Vypadají zábavně,“ poznamenal Gerris. „Nezastavíme a nepodíváme se, jak spolu bojují? Smích by ti jen prospěl, Quente. Vypadáš jako stařec, který si půl roku nevyprázdnil střeva.“</p>
<p><emphasis>Je mi osmnáct, jsem o šest let mladší než ty</emphasis>, pomyslel si Quentyn. <emphasis>Nejsem žádný stařec</emphasis>. Místo toho řekl: „Nepotřebuji se dívat na nějaké směšné trpaslíky. Pokud nemají loď.“</p>
<p>„Nějakou maličkou, řekl bych.“</p>
<p>Kupecký dům, čtyři patra vysoký, dominoval dokům, přístavním hrázím a skladištím, které jej obklopovaly. Zde se obchodníci ze Starého města a Králova přístaviště setkávali se svými protějšky z Braavosu, Pentosu a Myru, se zarostlými Ibbeňany, bledými cestovateli z Qarthu, jako uhel černými obyvateli Letních ostrovů v péřových pláštích, ba dokonce s maskovanými zaklínači z Ašaje u Stínu.</p>
<p>Když Quentyn vystupoval z <emphasis>hathay</emphasis>, ucítil dokonce i přes kůži svých bot horko z dlažebních kamenů pod svými chodidly. Venku před Kupeckým domem byl ve stínu postaven stůl na kozách, ozdobený modrobíle pruhovanými vlaječkami, které se zatřepetaly při každém poryvu větru. Za stolem seděli čtyři žoldáci s tvrdýma očima, volali na každého procházejícího muže a chlapce. <emphasis>Větrem hnaní</emphasis>, věděl Quentyn. Seržanti sháněli čerstvé maso, aby doplnili svoje řady, než vyplují do Zálivu otrokářů. <emphasis>A každý muž, který se jim upíše, znamená další meč pro Yunkai, další čepel určenou k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu, aby pila krev mé nastávající.</emphasis></p>
<p>Jeden z Větrem hnaných na ně zavolal. „Nehovořím tvým jazykem“ odpověděl Quentyn. Ačkoliv dokázal ve vznešené valyrijštině psát a číst, v mluvení měl malou praxi. A volantské jablko se odkulilo hodně daleko od valyrijského stromu.</p>
<p>„Západozemci?“ opáčil muž společným jazykem.</p>
<p>„Dornové. Můj pán je obchodník.“</p>
<p>„Pán? Kašli na něj. Jsi otrok? Dej se k nám a budeš svým vlastním pánem. Chceš zemřít v posteli? Naučíme tě bojovat s mečem a kopím. Pojedeš do bitvy s Otrhaným princem a domů se vrátíš bohatší než nějaký lord. Chlapci, dívky, zlato, cokoli chceš, pokud jsi natolik mužem, aby sis to dokázal vzít. My jsme Větrem hnaní a šukáme bohyni války do prdele..“</p>
<p>Dva z žoldnéřů začali zpívat, hulákali slova jakési pochodové písně. Quentyn toho rozuměl dost, aby pochopil podstatu. <emphasis>Na východ nás žeň, do Zálivu otrokářů, zabijeme řeznického krále a ošukáme dračí královnu.</emphasis></p>
<p>„Kdyby s námi byli Cletus a Will, vrátili bychom se sem i s Velkým mužem a pobili bychom tu jejich chásku“ zamračil se Gerris.</p>
<p><emphasis>Cletus a Will jsou mrtví.</emphasis> „Nevšímej si jich,“ řekl Quentyn. A zatímco procházeli dveřmi do Kupeckého domu, vrhali žoldáci urážky za jejich zády, vysmívali se jim, že jsou bezkrevní zbabělci a vystrašené holky.</p>
<p>Velký muž na ně čekal v jejich pokojích v patře. Třebaže jim kapitán <emphasis>Lučního skřivana</emphasis> hostinec vřele doporučil, neznamenalo to, že by byl Quentyn ochoten ponechat jejich zboží a zlato nestřežené. Každý přístav měl svoje zloděje, krysy a děvky... a Volantis jich měl víc než většina.</p>
<p>„Už jsem vás chtěl jít hledat,“ řekl ser Archibald Yronwood, když sundal petlici a vpustil je dovnitř. To jeho bratranec Cletus mu začal říkat <emphasis>Velký muž</emphasis>, a bylo to zasloužené. Arch byl šest a půl stopy vysoký, širokoplecí, s velkým břichem, nohama jako klády, rukama velikosti kýt a bez krku. V důsledku jakési choroby v dětství mu na hlavě nerostly žádné vlasy. Jeho holá lebka připomínala Quentynovi hladký růžový balvan. „Tak,“ otázal se, „co říkal ten pašerák? Máme člun?“</p>
<p>„Loď,“ opravil ho Quentyn. „Ano, odvezl by nás, ale jen do nejbližšího pekla.“</p>
<p>Gerris se posadil na prověšenou postel a stáhl si boty. „Dorne mi zní každým okamžikem přitažlivěji.“</p>
<p>„Já stále říkám, že bychom udělali lépe, kdybychom se vydali po Cestě zlých duchů,“ řekl Velký muž. „Možná to není tak nebezpečné, jak lidé říkají. A pokud ano, znamená to o to větší slávu pro ty, kdo se tam tudy odváží. Kdo by si troufl obtěžovat nás? Drink se svým mečem, já se svým kladivem, to je víc, než by mohl jakýkoliv zlý duch strávit.“</p>
<p>„A co když bude Daenerys mrtvá, než se k ní dostaneme?“ opáčil Quentyn. „Musíme mít loď. I kdyby to mělo být <emphasis>Dobrodružství</emphasis></p>
<p>Gerris se zasmál. „Zřejmě po Daenerys toužíš víc, než jsem si myslel, když jsi ochoten vydržet celé měsíce ten zápach. Po třech dnech bych musel škemrat, aby mě zabili. Ne, můj princi, zapřísahám tě, <emphasis>Dobrodružství</emphasis> ne.“</p>
<p>„Máš snad nějaký lepší způsob?“ zeptal se ho Quentyn. „Mám. Právě mě to napadlo. Má to svoje rizika a ujišťuji tě, že bys to nenazval zrovna čestným... ale dostaneš se ke své královně rychleji než po Cestě zlých duchů.“</p>
<p>„Povídej,“ vybídl jej Quentyn Martell.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />JON</strong></p>
<p><strong>J</strong>on Sníh četl dopis znovu a znovu, dokud se mu slova nezačala rozmazávat a splývat před očima. <emphasis>Tohle nemohu podepsat. Nepodepíšu to.</emphasis></p>
<p>Málem pergamen bez rozmýšlení spálil. Místo toho si lokl piva; kalu z půlky, která zůstala z jeho osamocené večeře předchozího dne. <emphasis>Musím to podepsat. Zvolili si mne za svého lorda velitele. Zeď je moje a Hlídka taky. Noční hlídka se ničeho neúčastní.</emphasis></p>
<p>Bylo mu úlevou, když otevřel Bolestínský Edd Tollet dveře a řekl mu, že venku čeká Fialka. Jon položil dopis mistra Aemona stranou. „Přijmu ji.“ Téhle chvíle se obával. „Jdi vyhledat Sama. S ním chci mluvit jako s dalším.“</p>
<p>„Bude dole u knih. Můj starý septon říkával, že knihy jsou promlouvající mrtví lidé. Podle mě by ale mrtví měli být zticha. Nikdo nechce slyšet tlachat nějakou mrtvolu.“ Bolestínský Edd odešel mumlaje si pod vousy cosi o červech a pavoucích.</p>
<p>Fialka vešla a okamžitě padla na kolena. Jon obešel stůl a vytáhl ji na nohy. „Přede mnou klečet nemusíš. To se dělá jen před králem.“ Třeba již byla manželka a matka, Fialka mu stále připadala jako dítě, hubené malé stvoření zahalené v jednom ze Samových starých plášťů, který pro ni byl tak objemný, že by se pod jeho záhyby schovalo několik dalších dívek. „Děti jsou v pořádku?“ zeptal se.</p>
<p>Divoká dívka se pod kápí plaše usmála. „Ano, můj pane. Měla jsem strach, že nebudu mít pro obě dost mléka, ale čím víc pijí, tím víc ho mám. Jsou silní.“</p>
<p>„Musím ti sdělit něco nepříjemného.“ Málem řekl <emphasis>požádat o, </emphasis>ale v posledním okamžiku se zarazil.</p>
<p>„Jde o Manceho? Val krále prosila, aby ho ušetřil. Řekla, že se nechá provdat za nějakého klekače a nikdy mu nepodřízne krk, jen když bude Mance žít. Toho Pána kostí prý mají ušetřit. Kraster vždycky sliboval, že ho zabije, pokud se někdy ukáže u jeho pevnosti. Mance neudělal ani polovinu věcí, které napáchal on.“</p>
<p><emphasis>Jediné, čeho se Mance dopustil, je to, že vedl armádu proti říši, kterou měl podle své přísahy ochraňovat.</emphasis> „Mance odříkal naše slova, Fialko. Pak převlékl plášť, oženil se s Dallou a korunoval sám sebe Králem za Zdí. Jeho život je nyní v králových rukou. O něm si ale promluvit nepotřebujeme. Jde o jeho syna. Dallina chlapce.“</p>
<p>„Děťátko?“ Hlas se jí zachvěl. „To nikdy žádnou přísahu neporušilo, můj pane. Spí, pláče a saje mléko, to je všechno; nikdy nikomu neublížilo. Nedovol, aby je upálili. Zachraň je, prosím.“</p>
<p>„To můžeš udělat jenom ty, Fialko.“</p>
<p>Jiná žena by na něj začala křičet, proklela by ho, poslala by ho do sedmi pekel. Jiná žena by se na něj ve vzteku vrhla, uhodila by ho, kopala by do něj, vyškrábala by mu oči. Jiná žena by mu mrskla svůj vzdor do tváře.</p>
<p>Fialka jen zavrtěla hlavou. „Ne. Prosím, ne.“</p>
<p>Havran se toho slova chytil. <emphasis>„Ne“</emphasis> vykřikl.</p>
<p>„Odmítni, a chlapec shoří. Ne zítra, ani pozítří... ale brzy, kdykoliv bude Melisandra potřebovat probudit draka nebo zvednout vítr či provést nějaké jiné kouzlo vyžadující královskou krev. Mance se do té doby změní v popel a kosti, takže si pro svůj oheň vyžádá jeho syna... a Stannis jí to neodepře. Když chlapečka neodvedeš, <emphasis>ona ho spálí.“</emphasis></p>
<p>„Půjdu,“ řekla Fialka. „Vezmu ho, vezmu je oba, Dallina chlapečka i mého.“ Po tváři jí stékaly slzy. Nebýt toho, jak se leskly ve světle svíce, Jon by vůbec nevěděl, že pláče. <emphasis>Krasterovy ženy učily svoje dcery prolévat slzy do polštáře. Možná chodily plakat ven, daleko od Krasterových pěstí.</emphasis></p>
<p>Jon sevřel prsty svojí pravé ruky. „Vezmi oba chlapce a královnini muži vyjedou za tebou a přivlečou tě zpátky. Chlapec shoří... a ty s ním.“ Když ji budu utěšovat, mohla by si myslet, že mne slzy obměkčí. Musí si uvědomit, že neustoupím. „Vezmeš s sebou jen jednoho chlapce, a to Dallina.“</p>
<p>„Matka nemůže opustit svého syna, jinak bude navždy prokletá. N<emphasis>e syna.</emphasis> My jsme ho <emphasis>zachránili,</emphasis> Sam a já. Prosím. Prosím, můj pane. Zachránili jsme ho před chladem.“</p>
<p>„Říká se, že smrt umrznutím je takřka pokojná. Zato však oheň... Vidíš tu svíci, Fialko?“</p>
<p>Podívala se do plamene. „Ano.“</p>
<p>„Dotkni se jí. Strč ruku nad plamen.“</p>
<p>Její velké hnědé oči se ještě rozšířily. Nepohnula se.</p>
<p>„Udělej to.“ <emphasis>Zabij chlapce.</emphasis> „Hned.“</p>
<p>Dívka rozechvěle natáhla ruku, podržela ji nad mihotavým plamenem svíce.</p>
<p>„Níž. Ať se tě plamen dotkne.“</p>
<p>Fialka dala ruku níž. O palec. O další. Když jí plamen olízl maso, škubla rukou dozadu a začala vzlykat.</p>
<p>„Oheň je krutým způsobem, jak zemřít. Dalla zemřela, aby to dítě přivedla na svět, ale ty je živíš, opatruješ je. Svého vlastního chlapce jsi zachránila před chladem. Teď zachraň jejího před ohněm.“</p>
<p>„Jenže oni pak upálí moje dítě. Ta rudá žena. Když nebude mít Dallino, upálí moje.“</p>
<p>„Tvůj syn nemá královskou krev. Tím, že by ho dala ohni, by Melisandra nic nezískala. Stannis chce, aby za něj svobodný lid bojoval, neupálí nevinné dítě jen tak pro nic za nic. Tvůj chlapeček bude v bezpečí. Najdu pro něj kojnou a bude vychován zde, v Černém hradu, pod mou ochranou. Naučí se lovit a jezdit na koni, bojovat s mečem, sekerou a lukem. Dokonce se postarám, aby se naučil číst a psát.“ To by se Samovi líbilo. „A až na to bude mít věk, dozví se pravdu o svém původu. Dostane volnost, aby tě mohl jít vyhledat, bude-li o to stát.“</p>
<p>„Uděláš z něj vránu.“ Otřela si slzy hřbetem malé bledé dlaně. „Neudělám to. Neudělám.“</p>
<p><emphasis>Zabij chlapce,</emphasis> pomyslel si Jon. „Uděláš to. Jinak ti slibuji, že v den, kdy upálí Dallina chlapce, zemře i tvůj.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Zemře,“</emphasis> vykřikl havran Starého medvěda. <emphasis>„Zemře, zemře, zemře.“</emphasis></p>
<p>Dívka tam seděla shrbená a scvrklá, hleděla do plamene svíce, v očích se jí leskly slzy. Nakonec Jon řekl: „Máš moje svolení odejít. Nikde o tom nemluv, ale sbal si věci a buď připravená k odchodu hodinu před svítáním. Moji muži pro tebe přijdou.“ Fialka se zvedla. Odešla bledá a beze slova, ani jednou se na něj už nepodívala. Jon slyšel její kroky, když pospíchala zbrojnicí. Málem běžela.</p>
<p>Když šel Jon zavřít dveře, uviděl Ducha nataženého pod kovadlinou, kde hryzal volskou kost. Velký bílý zlovlk při jeho příchodu vzhlédl. „To je dost, že jsi už přišel.“ Vrátil se do své židle, aby si znovu přečetl dopis mistra Aemona.</p>
<p>Samwell Tarly se objevil o chvíli později, v náručí nesl stoh knih. Ještě ani nevstoupil a Mormontův havran už se k němu rozletěl a chtěl zrní. Sam se mu snažil vyhovět, nabídl mu zrní z pytle vedle dveří a havran se do něj pustil tak horlivě, že mu málem proklovl dlaň. Sam vykřikl, pták se vznesl, zrní se rozsypalo. „Proděravěl ti ten mizera kůži?“ zeptal se Jon.</p>
<p>Sam si opatrně stáhl rukavici. „Ano. Teče mi <emphasis>krev</emphasis>.“</p>
<p>„Všichni proléváme krev pro Hlídku. Nos silnější rukavice.“ Jon k němu přistrčil chodidlem židli. „Posaď se a podívej se na tohle.“ Podal Samovi pergamen.</p>
<p>„Co je to?“</p>
<p>„Papírový štít.“</p>
<p>Sam pomalu četl. „Dopis králi Tommenovi?“</p>
<p>„Na Zimohradu spolu bojovali Tommen a můj bratr Bran dřevěnými meči,“ řekl Jon a vzpomínal. „Měl na sobě tolik vycpávek, že vypadal jako nadívaná husa. Bran ho srazil k zemi.“ Přešel k oknu a otevřel okenice. Vzduch venku byl chladný a osvěžující, třebaže obloha byla tmavě šedivá. „A přesto je Bran mrtvý a Tommen sedí na Železném trůnu, s korunou posazenou na těch jeho zlatých kudrnách.“</p>
<p>Vysloužil si svými slovy od Sama divný pohled, a na okamžik se zdálo, jako by chtěl tlustý hoch něco říct. Místo toho polkl a otočil se zpátky k pergamenu. „Nepodepsal jsi ten dopis.“</p>
<p>Jon zavrtěl hlavou. „Starý medvěd stokrát prosil Železný trůn o pomoc. Poslali mu Janoše Slynta. Žádný dopis nepřiměje Lannistery k tomu, aby nás měli víc v lásce. Tím spíš, až se doslechnou, že pomáháme Stannisovi.“</p>
<p>„Jenom bránit Zeď, ne v jeho rebelii. Právě to tady <emphasis>stojí.</emphasis></p>
<p>„Ten rozdíl lordu Tywinovi možná ujde.“ Jon si vzal dopis nazpět. „Proč by nám měl teď pomáhat, když to neudělal nikdy předtím?“</p>
<p>„Nu, nebude chtít, aby se říkalo, že Stannis vyjel bránit říši, zatímco Tommen si hrál se svými hračkami. To by rodu Lannisterů vysloužilo pohrdání.“</p>
<p>„Já chci snést na rod Lannisterů smrt a zkázu, ne pohrdání.“ Jon četl z dopisu. „Noční hlídka se nijak nepodílí na válkách Sedmi království. Přísaháme říši, a říše se nyní nachází ve vážném nebezpečí. Stannis Baratheon nám pomáhá v boji proti našemu nepříteli za Zdí, ačkoliv nejsme jeho muži...“</p>
<p>Sam se zavrtěl na své židli. <emphasis>,Nejsme.</emphasis> Že ne?“</p>
<p>„Dal jsem Stannisovi jídlo, střechu nad hlavou a Noční pevnost, a kromě toho svolení usídlit svobodný lid v Daru. To je všechno.“</p>
<p>„Lord Tywin namítne, že to bylo příliš.“</p>
<p>„Stannis tvrdí, že to nestačí. Čím víc králi dáš, tím víc toho požaduje. Kráčíme po mostě z ledu, s propastmi z obou stran. Dost obtížné je potěšit jednoho krále. Potěšit dva je nemožné.“ „Ano, ale... Pokud by měli Lannisterové zvítězit a lord Tywin usoudí, že jsme krále zradili tím, že jsme pomáhali Stannisovi, mohlo by to znamenat konec Noční hlídky. Má za sebou Tyrelly, vší sílu Vysoké zahrady. A porazil lorda Stannise na Černé vodě.“</p>
<p>„Na Černé vodě byla jedna bitva. Robb vyhrál všechny svoje bitvy, a přesto přišel o hlavu. Pokud dokáže Stannis zburcovat Sever...“</p>
<p>Sam zaváhal, pak řekl: „Lannisterové mají svoje vlastní Seveřany. Lorda Boltona a jeho bastarda.“</p>
<p>„Stannis má Karstarky. Pokud získá Bílý přístav...“</p>
<p>„Pokud,“ zdůraznil Sam. „Pokud ne... můj pane, dokonce papírový štít je lepší než žádný.“</p>
<p>„Myslím, že an<emphasis>o.“ Myslel si to i Aemon.</emphasis> Nějak doufal, že by to Sam Tarly mohl vidět jinak. <emphasis>Je to jenom inkoust a pergamen. </emphasis>Rezignovaně popadl brk a podepsal dopis. „Přines mi pečetní vosk.“ <emphasis>Než si to rozmyslím.</emphasis> Sam pospíchal pro vosk. Jon otiskl do vosku pečeť lorda velitele a podal mu dopis. „Odnes to mistru Aemonovi, až budeš odcházet, a pověz mu, aby vypravil ptáka do Králova přístaviště.“</p>
<p>„Udělám to.“ Ze Samova hlasu zaznívala úleva. „Můj pane, jestli se mohu zeptat... Viděl jsem odcházet Fialku. Byla málem v slzách.“</p>
<p>„Val ji opět poslala prosit za Manceho,“ zalhal Jon a chvíli si povídali o Mancem a Stannisovi a Melisandře z Ašaje, dokud havran nesezobal poslední zrní a nedal se do křiku: <emphasis>„Krrev</emphasis>.“</p>
<p>„Posílám Fialku pryč,“ řekl Jon. „Ji a jejího chlapce. Budeme muset najít jinou kojnou pro jejího mléčného bratra.“</p>
<p>„Než se ti to podaří, postačí kozí mléko. Pro miminko bude lepší než kravské.“ Řeči o ženských ňadrech zjevně uváděly Sama do rozpaků a najednou začal hovořit o historii a chlapeckých velitelích, kteří žili a umírali před stovkami let. „Pověz mi něco užitečného,“ přerušil jej Jon. „Řekni mi něco o našem nepříteli.“</p>
<p>„Jiní.“ Sam si oblízl rty. „Zmiňují se o nich letopisy, třebaže ne tak často, jak jsem si myslel. Tedy letopisy, které jsem našel a do kterých jsem se díval. Vím, že existují i další, které jsem nenašel. Některé ze starších knih se rozpadají na kusy, stránky se drolí, když se je snažím otočit. A ty <emphasis>opravdu</emphasis> staré knihy... buď se již celé rozpadly, nebo jsou pohřbené někde, kam jsem se zatím nedíval, nebo... nu, je docela možné, že takové knihy ani neexistují. Nejstarší historické zápisy vznikly, když přišli Andalové do Západozemí. První lidé nám po sobě zanechali jen runy na kamenech, takže vlastně všechno, co si myslíme, že víme o Věku hrdinů, Úsvitu věků a Dlouhé noci, pochází z líčení sepsaných septony o tisíce let později. V Citadele jsou mistři, kteří o tom všem mají své pochybnosti. Staré historie jsou plné králů, kteří vládli po stovky let, a rytířů jezdících po světě tisíce let předtím, než rytíři <emphasis>vznikli.</emphasis> Znáš ty příběhy; Brandon Stavitel, Symeon Hvězdooký, Noční král... říkáme, že jsi devítistý devadesátý osmý lord velitel Noční hlídky, ale ten nejstarší seznam, který jsem našel, uvádí jen šest set sedmdesát čtyři velitelů, což naznačuje, že byl sepsán během...“</p>
<p>„Už hodně dávno,“ přerušil ho Jon. „Co Jiní?“</p>
<p>„Našel jsem zmínku o dračím skle. Během Věku hrdinů dávaly Děti lesa každoročně Noční hlídce stovku obsidiánových dýk. Jiní přicházejí, když panuje chlad, na tom se většina příběhů shodne. Anebo se ochladí, když přijdou. Někdy se objeví během sněhových bouří, a jakmile se obloha pročistí, rozpustí se. Schovávají se před slunečním svitem a vynořují se za noci... anebo padne noc, když se Jiní objeví. V některých příbězích se uvádí, že jezdí na hřbetech mrtvých zvířat. Medvědů, zlovlků, mamutů, koní, na tom nesejde, pokud je zvíře mrtvé. Ten, co zabil Malého Pavku, jel na mrtvém koni, takže tato část je zjevně pravdivá. V některých zápisech se dokonce hovoří o obrovských ledových pavoucích. Nevím, co jsou zač. Lidé, kteří padnou v boji proti Jiným, musí být spáleni, jinak znovu ožijí jako jejich otroci.“</p>
<p>„Tohle všechno už víme. Otázka zní, jak se proti nim dá bojovat? “</p>
<p>„Pokud se dá věřit příběhům, většina obyčejných čepelí zbrojí Jiných nepronikne. A jejich vlastní meče jsou tak chladné, že tříští ocel. Oheň je však děsí a jsou zranitelní vůči obsidiánu. Našel jsem jedno líčení Dlouhé noci, kde se hovořilo o Posledním rekovi zabíjejícím Jiné mečem z dračí oceli. Údajně proti ní neobstáli.“</p>
<p>„Dračí ocel?“ Ten název byl pro Jona nový. „<emphasis>Valyrijská</emphasis> ocel?“</p>
<p>„To mě taky napadlo jako první.“</p>
<p>„Takže kdybychom dokázali přesvědčit lordy Sedmi království, aby nám dali svoje valyrijské meče, je všechno zachráněno? To by nebylo tak obtížné.“ <emphasis>O nic obtížnější než je požádat, aby odevzdali svoje mince a hrady.</emphasis> Trpce se zasmál. „Zjistil jsi, co jsou Jiní zač, odkud pocházejí, co chtějí?“</p>
<p>„Ještě ne, můj pane, ale možná je to tak, že jsem dosud četl nesprávné knihy. Jsou stovky dalších, do kterých jsem se zatím nedíval. Dej mi víc času a já najdu cokoliv, co je v nich k nalezení.“</p>
<p>„Víc času není. Musíš si sbalit věci, Same. Odcházíš s Fialkou.“</p>
<p>„Odcházím?“ Sam zalapal po dechu, vytřeštil oči a podíval se na něj, jako by nechápal význam toho slova. „Já odcházím? Do Východní hlídky, můj pane? Nebo... kam...?“</p>
<p>„Do Starého města.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Starého města?“ </emphasis>vyjekl Sam kvičivým hlasem.</p>
<p>„Aemon taky.“</p>
<p>„Aemon? <emphasis>Mistr</emphasis> Aemon? Jenže... je sto a dvě léta stár, můj pane, nezvládne... ty posíláš jeho a mne? Kdo se postará o havrany? Pokud zde budou nemocni a raněni, kdo...“</p>
<p>„Clydas. Strávil vedle Aemona celé roky.“</p>
<p>„Clydas je pouhý majordomus... a slábnou mu oči. Ty potřebuješ <emphasis>mistra.</emphasis> Mistr Aemon je tak slabý, cestu po moři by nemusel... je starý a...“</p>
<p>„Jsem si vědom, že jeho život bude v nebezpečí, Same, jenže tady hrozí větší riziko. Stannis ví, kdo Aemon je. Pokud bude ta jeho rudá žena vyžadovat královskou krev pro svoje kouzla...“ „Och.“ Zdálo se, jako by ze Samových kulatých tváří vyprchala všechna barva.</p>
<p>„Do Východní hlídky vás doprovodí Dareon. Upřímně doufám, že jeho písně pro nás na jihu získají nějaké muže. Pak poplujete na <emphasis>Černém ptákovi</emphasis> do Braavosu a odtamtud už si sami zařídíte cestu do Starého města. Pokud máš stále v úmyslu přijmout Fialčino dítě za svého bastarda, pak pošli ji i dítě do Parožnatého vrchu, jinak pro ni Aemon najde místo služebné v Citadele.“</p>
<p>„Mého b-b-bastarda. Ano, já... moje matka a moje sestry Fialce s dítětem pomohou. Já jsem... každého odpoledne se s Ulmerem procvičuji v lukostřelbě, jak jsi nařídil... nu, kromě doby, kterou trávím ve sklepení, ale řekl jsi mi, abych toho zjistil co nejvíc o Jiných. Z dlouhého luku mne bolí ramena a na prstech mi naskákaly puchýře.“ Ukázal Jonovi ruku. „Přesto se cvičím. Teď už zasáhnu terč častěji, než nezasáhnu, avšak stále jsem ten nejhorší lučištník, který kdy třímal v rukou luk. Ale mám rád Ulmerovy příběhy. Někdo by je měl zapsat a uspořádat je do knihy.“</p>
<p>„Uděláš to ty. V Citadele mají pergamen a inkoust, stejně jako luky. Očekávám, že tam budeš ve svém výcviku pokračovat. Same, Noční hlídka má stovky mužů, kteří dokážou vypustit šíp, ale jen hrstku takových, co umí číst a psát. Potřebuji, aby ses stal mým novým mistrem.“</p>
<p>„Můj pane, já... moje práce je zde, knihy...“</p>
<p>„... tu budou, až se k nám vrátíš.“</p>
<p>Samovi vyjela ruka k hrdlu. „Můj pane, v Citadele... člověka tam nutí rozřezávat mrtvoly. Já nemohu nosit řetěz.“</p>
<p>„Můžeš. Budeš ho nosit. Mistr Aemon je starý a slepý, síly jej opouštějí. Kdo zaujme jeho místo, až zemře? Mistr Mullin ve Stínové věži je spíš bojovník než učenec, a mistr Harmune z Východní hlídky je častěji opilý než střízlivý.“</p>
<p>„Když Citadelu požádáš o další mistry...“</p>
<p>„To mám v úmyslu. Budeme potřebovat každého. Aemona Targaryena však nelze nahradit snadno.“ <emphasis>Neprobíhá to tak jak jsem doufal.</emphasis> Věděl, že s Fialkou to bude těžké, ale předpokládal, že Sam bude rád, když bude moci vyměnit nebezpečí Zdi za teplo Starého města.</p>
<p>„Byl jsem si jistý, že tě potěším,“ řekl zmateně. „V Citadele mají tolik knih, že je nad možnosti jakéhokoliv člověka, aby je všechny přečetl. Jsem si jistý, že by sis tam vedl dobře, Same.“</p>
<p>„Ne. Knihy číst mohu, ale... m-mistr musí být ranhojičem, a já při pohledu na k-k-krev omdlévám.“ Ruka se mu zachvěla, jakoby na důkaz, že to je pravda. „Jsem Sam Zbabělec, ne Sam Zabiják.“</p>
<p>„Zbabělec? A z čeho máš strach? Z plísnění starých mužů? Same, viděl jsi nemrtvé, jak se vyrojili na Pěsti, příval živých mrtvol s černýma rukama a jasně modrýma očima. Zabil jsi Jiného.“</p>
<p>„To bylo d-d-d-dračí sklo, ne já.“</p>
<p>„Ticho,“ okřikl ho Jon. Po Fialce již neměl na strachy tlustého chlapce trpělivost. „Lhal jsi a pletichařil a kul pikle, abys mne učinil lordem velitelem. A teď mne <emphasis>poslechneš.</emphasis> Půjdeš do Citadely a vykováš tam svůj řetěz, a když budeš muset řezat mrtvoly, tak ať. Ve Starém městě aspoň nebudou mrtvoly nic namítat.“</p>
<p>„Můj pan o-o-o-otec, lord Randyll, on, on, on, on, on... říká, že být mistrem znamená celý život <emphasis>sloužit.</emphasis> Žádný syn z rodu Tarlyů nikdy nebude nosit řetěz. Muži z Parožnatého vrchu se neohýbají a nepracují pro nějaké bezvýznamné malé lordy, Jone. Nemohu neuposlechnout svého <emphasis>otce</emphasis>.“</p>
<p><emphasis>Zabij chlapce</emphasis>, pomyslel si Jon. <emphasis>Chlapce v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sobě a toho v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něm. Zabij je oba ty ničemný bastarde.</emphasis> „Žádného otce nemáš. Jenom bratry. Jenom nás. Tvůj život patří Noční hlídce, takže jdi a sbal si do vaku svoje prádlo spolu se vším ostatním, co si chceš vzít do Starého města. Na cestu vyrazíte hodinu před úsvitem. A zde je další rozkaz. Ode dneška už nikdy <emphasis>nebudeš</emphasis> nazývat sám sebe zbabělcem. Za uplynulý rok ses musel postavit víc věcem, než s kolika se musí většina lidí potýkat během celého života. Dokážeš se postavit i Citadele, ale postavíš se jí jako přísahající bratr Noční hlídky. Nemohu ti poručit, abys byl statečný, ale <emphasis>mohu</emphasis> ti přikázat, abys svůj strach skrýval. Odříkal jsi slova, Same, pamatuješ?“</p>
<p>„Já... já se vynasnažím.“</p>
<p>„Nevynasnažíš se. Poslechneš.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Poslechneš“</emphasis> Mormontův havran zamával velkými černými křídly.</p>
<p>Sam jako by se scvrkl. „Jak můj lord velitel poroučí. Mistr... mistr Aemon to ví?“</p>
<p>„Byl to stejně tak jeho nápad jako můj.“ Jon mu otevřel dveře. „Žádné loučení. Čím méně lidí o tom bude vědět, tím lépe. Hodinu před svítáním u hřbitova.“</p>
<p>Sam od něj utekl stejně, jako před nedávnem Fialka.</p>
<p>Jon byl unavený. <emphasis>Potřebuji se vyspat.</emphasis> Byl vzhůru polovinu noci, dumal nad mapami, psal dopisy a dělal plány s mistrem Aemonem. I když se pak dopotácel do své úzké postele, spánek nepřicházel. Věděl, čemu bude muset dnes čelit, a nepokojně sebou házel, přemítaje nad posledními slovy mistra Aemona. „Dovol mi dát mému pánovi jednu poslední radu,“ řekl stařec, „stejnou radu, jako jsem jednou dal svému bratrovi, když jsme se natrvalo loučili. Bylo mu třiatřicet let, když si jej Velká rada vybrala, aby usedl na Železný trůn. Dospělý muž se svými vlastními syny, a přesto v určitých ohledech stále chlapec. Egg v sobě měl nevinnost, laskavost, pro kterou jsme ho všichni milovali. <emphasis>Zabij chlapce v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sobě</emphasis>, řekl jsem mu v den, kdy jsem nasedl na loď, která mne měla odvézt ke Zdi. K <emphasis>tomu, abys mohl vládnout, je zapotřebí muže. Aegon, ne Egg. Zabij chlapce a dej zrodit se muži.“</emphasis> Starý muž nahmatal Jonovu tvář. „Jsi zhruba poloviny Eggova věku, a obávám se, že tvoje vlastní břímě je mnohem krutější. Velení ti přinese pramalou radost, ale myslím, že v sobě máš sílu konat věci, které je třeba konat. Zabij chlapce v sobě, Jone Sněhu. Zima je již skoro za dveřmi. Zabij chlapce a dej zrodit se muži.“</p>
<p>Jon si přehodil přes ramena svůj plášť a vyšel ven. Obhlídky Černého hradu konal každý den, navštěvoval muže na stráži, aby si vyslechl jejich hlášení z první ruky. Pozoroval Ulmera a jeho svěřence u lukostřeleckých terčů, hovořil s královými muži a také s královninými, chodil po vrcholu Zdi a díval se na les. Duch ťapkal s ním, bílý stín po jeho boku.</p>
<p>Tentokrát byl na stráži na vrcholu Zdi Bělooký Kedge, když na ni Jon vystoupal. Muž již měl za sebou přes čtyřicet dnů jména, přičemž třicet z nich strávil na Zdi. Levé oko měl slepé, na pravé viděl špatně. V divočině, se svou sekyrou a na malém koni, byl stejně dobrým průzkumníkem jako kterýkoliv jiný muž v Hlídce, ale nikdy moc dobře nevycházel s ostatními muži. „Klidný den,“ řekl Jonovi. „Nic k hlášení, až na ty dva pomýlené průzkumníky.“</p>
<p>„Pomýlené průzkumníky?“ podivil se Jon.</p>
<p>Kedge se zasmál. „Dva rytíři. Vyjeli asi před hodinou, na jih po Královské cestě. Když Dywen viděl, jak odjíždějí, řekl těm jižanským bláznům, že jedou špatným směrem.“</p>
<p>„Rozumím,“ řekl Jon.</p>
<p>Víc se dozvěděl od Dywena samotného. Starý lesník srkal misku ječného vývaru dole v kasárnách. „Jo, milostpane, viděl jsem je. Byli to Horpe a Massey. Tvrdili, že je poslal ven Stannis, ale neřekli, kam jedou, proč tam jedou, ani kdy se vrátí.“</p>
<p>Jak ser Richard Horpe, tak ser Justin Massey byli královnini muži. A oba patřili mezi významné královy poradce. <emphasis>Kdyby měl Stannis v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úmyslu pouhý průzkum, stačil by k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu pár svobodných jezdců</emphasis>, přemítal Jon Sníh, <emphasis>ale rytíři jsou vhodnější k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu, aby jednali jako poslové nebo vyslanci.</emphasis> Cotter Pyke poslal vzkaz z Východní hlídky, že Cibulový lord a Salladhor Sann vypluli k Bílému přístavu, aby vyjednávali s lordem Manderlym. Dávalo smysl, že Stannis poslal i jiné vyslance. Jeho Veličenstvo nebylo trpělivý muž.</p>
<p>Zda se ovšem pomýlení průzkumníci vrátí, to byla jiná věc.</p>
<p>I když jsou to rytíři, neznají Sever. Podél Královské cesty budou oči, a ne všechny budou přátelské. To ale nebyla Jonova starost. Ať si Stannis má svá tajemství. Bohové vědí, že já mám svoje vlastní.</p>
<p>Té noci spal Duch u nohou jeho postele a Jonovi se pro jednou nezdálo, že je vlk. Přesto spal trhavým spánkem, házel sebou celé hodiny, než odplul do noční můry. Byla v ní Fialka, plakala, prosila ho, aby nechal děťátka na pokoji, jenže on jí je vyrval z rukou a usekl jim hlavy, pak je vyměnil a řekl jí, aby je přišila zpátky na místo.</p>
<p>Když se probudil, tyčil se nad nim ve tmě jeho ložnice Edd Tollett. „Můj pane? Je čas. Hodina vlka. Nařídil jsi mi, abych tě probudil.“</p>
<p>„Přines mi něco horkého.“ Jon odhrnul svoje pokrývky.</p>
<p>Než se oblékl, byl Edd zpátky. Vtiskl mu do dlani kouřící hrnek. Jon očekával horké svařené víno, ale s překvapením zjistil, že je to polévka, řídký vývar, který voněl mrkví a pórkem, ale zdálo se, že po mrkvi a pórku v něm není ani památky. <emphasis>Pachy jsou v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mých vlčích snech výraznější</emphasis>, pomyslel si, <emphasis>a jídlo také chutná bohatěji. Duch je živější než já.</emphasis> Položil prázdný hrnek na kovadlinu.</p>
<p>Dnešního rána byl u jeho dveří Keks. „Chci si promluvit s Bedwyckem a Janošem Slyntem,“ řekl jim Jon. „Přiveď mi je sem za prvního světla.“</p>
<p>Svět venku byl stále černý a tichý. <emphasis>Chladný, ale ne nebezpečně chladný. Ještě ne. Až vyjde slunce, bude tepleji. Pokud jsou bohové dobří, možná bude Zeď plakat.</emphasis> Když přišli ke hřbitovu, kolona se již zformovala. Jon pověřil velením doprovodu Černého Janka Bulwera, který pod sebou měl tucet průzkumníků na koních a dva povozy. Jeden byl vysoko navršen truhlicemi, bednami a pytli, zásobami na cestu. Ten druhý měl tvrdou střechu z vařené kůže, aby byl vnitřek chráněn před větrem. Mistra Aemona usadili dozadu, zahaleného v medvědí kožešině, ve které vypadal malý jako dítě. Sam a Fialka stáli opodál. Oči měla rudé a oteklé, ale v náručí chovala chlapečka, těsně zavinutého. Zda to je její chlapec nebo Dallin, tím si nemohl být jistý. Viděl ty dva pohromadě jen párkrát. Fialčin chlapec byl starší, Dallin robustnější, ale oba byli přibližně stejného věku, takže nikdo, kdo je moc dobře neznal, nebude moci snadno rozeznat jednoho od druhého.</p>
<p>„Lorde Sněhu,“ zavolal na něj Aemon. „Nechal jsem pro tebe ve svých komnatách knihu. <emphasis>Nefritové kompendium.</emphasis> Napsal je volantský dobrodruh Colloquo Votar, který cestoval na východ a navštívil všechny země Nefritového moře. Je tam jedna pasáž, která tě možná bude zajímat. Řekl jsem Clydasovi, aby ji pro tebe zatrhl.“</p>
<p>„Určitě si ji přečtu.“</p>
<p>Mistr Aemon si utřel nos. „Vědomosti jsou zbraň, Jone. Vyzbroj se dobře, než vyjedeš do bitvy.“</p>
<p>„Vyzbrojím.“ Jon ucítil na tváři cosi mokrého a studeného. Když zvedl oči, uviděl, že sněží. <emphasis>Zlé znamení.</emphasis> Otočil se k Černému Janku Bulwerovi. „Snažte se urazit cestu v co nejrychlejším čase, ale v žádném případě pošetile neriskujte. Máte s sebou starého muže a miminko. Postarejte se, aby byli stále v teple a dobře živeni.“</p>
<p>„Ty se postarej o totéž, můj pane.“ Nezdálo se, že by Fialka nějak spěchala vyšplhat do povozu. „Udělej to samé pro toho druhého. Najdi mu jinou kojnou, jak jsi řekl. Slíbil jsi mi, že to uděláš. Ten chlapec... Dallin chlapec... chci říct, malý princ... najdi mu nějakou dobrou ženu, aby z něj vyrostl velký a silný hoch.“</p>
<p>„Máš moje slovo.“</p>
<p>„Nedávej mu jméno. Nedělej to, dokud nedovrší dvě léta. Když je pojmenuješ, dokud jsou stále ještě u prsu, přináší to smůlu, vy vrány to možná nevíte, ale je to pravda.“</p>
<p>„Jak poroučíš, moje paní.“</p>
<p>„Takhle mi neříkej. Já jsem matka, ne nějaká urozená paní. Jsem Krasterova manžela a Krasterova dcera, a <emphasis>matka“</emphasis> Podala dítě Bolestínskému Eddovi, vyšplhala do vozu a přikryla se kožešinami. Když jí Edd podal dítě zpátky, Fialka si je přiložila k prsu. Sam se od toho výjevu odvrátil, celý rudolící, a vytáhl se na svou klisnu. <emphasis>„Jedeme“</emphasis> vydal rozkaz Černý Janek Bulwer a práskl bičem. Kolona se rozjela.</p>
<p>Sam ještě chvíli otálel. „Tak,“ řekl, „sbohem.“</p>
<p>„Tobě též, Same,“ řekl Bolestínský Edd. „Nemyslím si, že se tvoje loď potopí. Ty se potápějí, jen když jsem na palubě já.“ Jon zavzpomínal: „Když jsem Fialku spatřil poprvé, byla přitisknutá zády ke zdi Krasterovy bašty; hubená tmavovlasá dívka s velkým břichem, krčící se před Duchem. Dostal se mezi její králíky a ona měla strach, že by ji mohl roztrhnout a sežrat její dítě... jenže to nebyl vlk, čeho se tehdy měla bát, že ne?“</p>
<p>„Má v sobě víc odvahy, než si uvědomuje,“ řekl Sam.</p>
<p>„Stejně tak i ty, Same. Přeji vám rychlou, bezpečnou cestu. A postarej se o ni i o mistra Aemona a dítě.“ Studené kapky na tváři připomněly Jonovi den, kdy se loučil s Robbem na Zimohradu, aniž by věděl, že jej vidí naposledy v životě. „A nandej si svou kápi. Padá ti sníh do vlasů.“</p>
<p>Než se malá kolona ztratila v dálce, proměnila se východní obloha z černé v šedivou a hustě padal sníh. „Obr bude čekat na potěšení ze setkání s lordem velitelem“ připomněl mu Edd. „Janoš Slynt taky.“</p>
<p>„Ano.“ Jon Sníh pohlédl vzhůru na Zeď, tyčící se nad ním jako ledový útes. <emphasis>Stovka lig od jednoho konce na druhý a sedm stovek stop vysoká.</emphasis> Síla Zdi spočívala v její výšce; délka zdi byla její slabinou. Jon si vzpomněl na něco, co mu kdysi řekl jeho otec. <emphasis>Hradba je jenom tak silná jako muži, kteří stojí za ní.</emphasis> Muži Noční hlídky byli hodně stateční, ale na úkol, který měli před sebou, jich bylo příliš málo.</p>
<p>Obr na něj čekal ve zbrojnici. Ve skutečnosti se jmenoval Bedwyck. S výškou o vlas a půl přesahující pět stop to byl ten nejmenší muž u Noční hlídky. Jon šel rovnou k věci. „Potřebujeme víc očí podél Zdi. Hrádky, kam se mohou naše hlídky schovat před chladem a nalézt teplé jídlo a čerstvé koně. Posílám posádku do Ledobodu a svěřuji ti velení.“</p>
<p>Obr si strčil konec malíčku do ucha, aby si z nich vydloubal vosk. „Velení? Mně? Ví milostpán, že jsem jen obyčejný rolnický synek, poslaný na Zeď za pytlačení?“</p>
<p>„Už celé roky jsi průzkumník. Přežil jsi Pěst Prvních lidí i Krasterovu baštu a vrátil ses, abys nám to vypověděl. Mladší muži k tobě vzhlížejí“</p>
<p>Malý muž se zasmál. „Ke mně vzhlížejí jen trpaslíci. Neumím číst, můj pane. Když mám dobrý den, dokážu napsat své jméno.“</p>
<p>„Poslal jsem do Starého města pro další mistry. Pro případ naléhavé potřeby budeš mít k dispozici dva havrany. Dokud nebudeme mít víc mistrů a víc ptáků, mám v úmyslu zřídit na vrcholu Zdi řadu majákových věží.“</p>
<p>„A kolika ubohým bláznům budu velet?“</p>
<p>„Dvaceti z Hlídky,“ odpověděl Jon, „a polovičnímu množství Stannisových mužů.“ <emphasis>Starým, nezkušeným nebo raněným.</emphasis> „Nebudou to jeho nejlepší muži, a žádný z nich se nedá k černým, ale poslechnou tě. Najdi pro ně to nejlepší využití. Čtyři z bratří, které s tebou posílám, jsou králozemci, co přišli na Zeď s Janošem Slyntem. Dohlížej na tu chásku jedním okem, ale druhým dávej pozor na případné lezce.“</p>
<p>„Budeme dávat pozor, můj pane, jenže pokud na vrchol Zdi vyšplhá dostatečné množství lezců, třicet mužů k jejich odražení nepostačí.“</p>
<p><emphasis>Ani tři stovky by možná nestačily.</emphasis> Jon si tyhle pochybnosti nechal pro sebe. Byla pravda, že když lezci vystupovali nahoru, byli nesmírně zranitelní. Seshora na ně bylo možné házet kameny, vrhat kopí, lít hrnce s horkou smůlou, zatímco jejich jedinou obranou bylo tisknout se zoufale k ledu. Někdy jako by je chtěla setřást samotná Zeď, jako by si pes vytřepával blechy. Jon to viděl na vlastní oči, když se odlomil plát ledu pod Valiným milencem Jarlem a poslal toho muže vstříc smrti.</p>
<p>Pokud se však lezcům podařilo nepozorovaně dostat na samy vrchol Zdi, všechno se měnilo. Když měli dostatek času, mohli si tam nahoře vytesat v ledu úchytky, vztyčit svoje vlastní ochranné valy a spustit dolů lana a žebříky pro tisícovky dalších, kteří přelezli po nich. Právě tak to udělal Raymun Rudovous, Raymun, který byl Králem za Zdí ve dnech dědečka jeho dědečka.</p>
<p>V těch dnech byl lordem velitelem Janek Musgood. Veselý Janek, přezdívali mu, než Sever napadl Rudovous; od té doby mu pak už neřekli jinak než Ospalý Janek. Raymunovu armádu čekal krvavý konec na březích Dlouhého jezera, kde se ocitla polapena mezi lordem Willamem ze Zimohradu a Opilým obrem, Harmondem Umberem. Rudovouse samotného zabil Artos Nesmiřitelný, mladší bratr lorda Willama. Hlídka přijela příliš pozdě, aby ještě mohla s divokými bojovat, ale akorát včas, aby je mohli pohřbít, což byl úkol, kterým je Artos Stark pověřil ve svém hněvu, zatímco truchlil nad bezhlavou mrtvolou svého padlého bratra.</p>
<p>Jon neměl v úmyslu, aby si jej pamatovali jako Ospalého Jona Sněha. „S třiceti muži budeme mít větší šanci než s jedním,“ řekl Obrovi.</p>
<p>„To je pravda,“ přitakal mužík. „A bude to jenom Ledobod, nebo má můj pán v úmyslu zalidnit i další pevnosti?“</p>
<p>„Časem chci umístit posádku do všech,“ řekl Jon, „ale prozatím to bude jen Ledobod a Šedá stráž.“</p>
<p>„A už můj pán rozhodl, kdo bude velet v Šedé stráži?“</p>
<p>„Janoš Slynt,“ odpověděl Jon. <emphasis>Bohové, chraňte nás.</emphasis> „Člověk se nestává velitelem zlatých pláštů jen tak pro nic za nic, aniž by měl určité schopnosti. Slynt se narodil jako syn řezníka. Byl kapitánem Železné brány, když zemřel Manly Stokeworth, a Jon Arryn jej pozvedl a svěřil obranu Králova přístaviště do jeho rukou. Lord Janoš nemůže být až tak velký blázen, jak se zdá.“ <emphasis>A chci ho mít hezky daleko od Allisera Thorna.</emphasis></p>
<p>„Možná to tak je,“ řekl Obr, „ale já bych ho raději poslal do kuchyně, aby tam pomáhal Tříprstému Hobbovi krájet tuřín.“</p>
<p>Kdyby tam šel, už nikdy bych se neodvážil sníst ani kousek tuřínu.</p>
<p>Uplynula polovina dopoledne, než se Janoš Slynt ohlásil, jak mu bylo poručeno. Jon zrovna čistil Dlouhý dráp. Někteří muži by tento úkol svěřili majordomovi nebo panoši, ale lord Eddard svoje syny učil, aby se o svoje zbraně starali sami. Když přišli Kegs a Bolestínský Edd se Slyntem, Jon jim poděkoval a pokynul lordu Janošovi, aby se posadil.</p>
<p><emphasis>Slynt to udělal, třebaže velmi neobratně, zkřížil si ruce na hrudi, zamračil se a ignoroval obnaženou ocel v rukou svého lorda velitele. Jon přejel čepel svého meče naolejovaným hadříkem, pozoroval hru ranního světla na vlnkách v oceli, říkal si, jak snadno by čepel projela kůží, tukem i šlachami a oddělila Slyntovu ošklivou hlavu od jeho těla. Když se dal k černým, byly tomu muži prominuty veškeré jeho zločiny a také jeho dosavadní loajalita vůči těm či oněm pánům, a přesto pro něj bylo těžké považovat Janoše Slynta za bratra. Mezi námi je krev. Tento muž pomohl zabít mého otce a ze všech sil se snažil nechat zabít i mne.</emphasis></p>
<p>„Lorde Janoši.“ Jon zasunul svůj meč do pochvy. „Svěřuji ti velení nad Šedou stráží.“</p>
<p>To Slynta zarazilo. „Šedá stráž... Šedá stráž je tam, kde jsi se svými divokými přáteli přelezl Zeď...“</p>
<p>„Přesně tak. Pevnost se bohužel nachází v žalostném stavu. Vynasnažíš se ze všech sil obnovit ji. Začni tím, že budete kácet les rostoucí na severní straně. Vezměte kameny ze staveb, které se již zhroutily, a použijte je na opravu těch, co stále stojí.“ <emphasis>Ta práce bude tvrdá a krutá</emphasis>, mohl by dodat. <emphasis>Budeš spát na kameni, příliš vyčerpaný, než aby sis mohl stěžovat nebo pletichařit, a brzy zapomeneš na to, jaké to je být v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>teple, a možná si vzpomeneš, co to znamená být mužem.</emphasis> „Budeš pod sebou mít třicet mužů. Deset odsud, deset ze Stínové věže a deset, které nám zapůjčí král Stannis.“</p>
<p>Slyntův obličej na sebe vzal barvu zralé švestky, jeho masité laloky se začaly třást. „Myslíš si, že nevidím, o co ti jde? Janoš Slynt není člověk, který by se dal oklamat tak snadno. Byl jsem pověřen obranou Králova přístaviště, když ty sis ještě kálel do plenek. Nech si svoji ruinu, bastarde.“</p>
<p><emphasis>Dávám ti šanci, můj pane. Je to víc, než jsi kdy ty sám dal mému otci.</emphasis> „Mýlíš se, můj pane,“ řekl Jon. „To byl rozkaz, ne nabídka. Do Šedé stráže je to čtyřicet lig. Sbal si svoje zbraně a zbroj, rozluč se a buď připraven vyrazit zítra za prvního světla.“</p>
<p>„Ne.“ Lord Janoš se zvedl tak prudce, až převrhl židli. „Já <emphasis>nepůjdu</emphasis> poslušně zmrznout a umřít. Žádný zrádcův bastard nebude poroučet Janoši Slyntovi! Varuji tě, mám vlivné přátele. Tady a také v Králově přístavišti. Byl jsem lordem Harrenova! Dej si svoji ruinu některému z těch slepých bláznů, co hlasovali pro tebe, já ji nechci. Slyšíš mě, chlapče? <emphasis>Já to nevezmu!“</emphasis></p>
<p>„Vezmeš.“</p>
<p>Slynt se neuráčil odpovědět, jen na odchodu odkopl židli stranou.</p>
<p><emphasis>On ve mně stále vidí chlapce</emphasis>, pomyslel si Jon, <emphasis>nezkušeného kluka, co se dá zastrašit slovy.</emphasis> Mohl jen doufat, že noční spánek přivede lorda Janoše k rozumu.</p>
<p>Příštího rána se ukázalo, že byly jeho naděje marné.</p>
<p>Jon nalezl Slynta, jak snídá ve společné jídelně. Byli s ním ser Alliser Thorne a několik z jejich kumpánů. Zrovna se něčemu smáli, když Jon přišel dolů po schodech s Železným Emmettem a Bolestínským Eddem, a za nimi Muloš, Kůň, Rudý Janek Crabb, Zrzek Květina a Owen Tupec. Tříprstý Hobb nandával ovesnou kaši ze svého kotle. Královnini muži, královi muži i černí bratři seděli u svých samostatných stolů, někteří sehnutí nad miskami s kaší, zatímco jiní si plnili břicha smaženým chlebem a slaninou. Jon uviděl u jednoho stolu Pypa a Grenna, u jiného Bowena Marshe. Vzduch byl cítit kouřem a omastkem a od klenutého stropu se odrážel třeskot nožů a lžic.</p>
<p>Všechny hlasy najednou utichly.</p>
<p>„Lorde Janoši,“ řekl Jon, „dávám ti poslední šanci. Odlož lžíci a odeber se do stájí. Nechal jsem osedlat tvého koně. Do Šedé stráže je to daleká, namáhavá cesta.“</p>
<p>„V tom případě bys měl raději vyjet, chlapče.“ Slynt se zasmál, pobryndal si ovesnou kaši hruď. „Myslím, že Šedá stráž je dobrým místem pro takové jako ty. Daleko od slušných, zbožných lidí. Ty na sobě nosíš znamení bestie, bastarde.“ „Odmítáš uposlechnout můj příkaz?“</p>
<p>„Nacpi si svůj příkaz do té svojí bastardí prdele,“ řekl Slynt a laloky se mu zatřásly.</p>
<p>Alliser Thorne se usmál tenkým úsměvem, upíraje černé oči na Jona. U jiného stolu se dal do smíchu Godry Obrobijec.</p>
<p>„Jak chceš.“ Jon pokývl Železnému Emmettovi. „Odveďte prosím lorda Janoše ke Zdi...“</p>
<p><emphasis>...a zavřete ho do ledové cely</emphasis>, mohl by říct. Jon nepochyboval o tom, že po dni nebo deseti uvnitř těsné komůrky z ledu by celý roztřesený a horečnatý prosil, aby jej pustili. V <emphasis>okamžiku, kdy bude venku, začnou on a Thorne znovu kout pikle.</emphasis></p>
<p>... <emphasis>a uvažte jej k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho koni,</emphasis> mohl by říct. Pokud si Janoš Slynt nepřál odebrat se do Šedé stráže jako velitel, mohl by se tam vypravit jako její kuchař. <emphasis>Bylo by jen otázkou času, než by dezertoval A kolik dalších by přitom vzal s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sebou?</emphasis></p>
<p>„... a pověste ho,“ dořekl Jon.</p>
<p>Obličej Janoše Slynta zbělel jako mléko. Lžíce mu vyklouzla z prstů. Edd a Emmett zamířili přes místnost, jejich kroky zvonily na kamenné podlaze. Bowen Marsh otevřel ústa a zase je zavřel, aniž mu z nich vyšlo jediné slovo. Ser Alliser Thorne sáhl po jílci svého meče. <emphasis>Jen pokračuj</emphasis>, pomyslel si Jon. Dlouhý dráp měl pověšený přes záda. <emphasis>Tas svoji ocel. Dej mi důvod učinit totéž.</emphasis></p>
<p>Polovina mužů v síni byla na nohou. Jižanští rytíři a zbrojnoši, loajální králi Stannisovi nebo rudé ženě nebo oběma, a přísahající bratři Noční hlídky. Někteří z nich volili za svého lorda velitele Jona. Jiní dali hlas Bowenu Marshovi, seru Denysi Mallisterovi, Cotteru Pykovi... a někteří Janoši Slyntovi. <emphasis>Byla jich zhruba stovka, jak si vzpomínám.</emphasis> Jon si říkal, kolik z těch mužů je právě teď kolem něj. Na okamžik svět balancoval na ostří čepele.</p>
<p>Alliser Thorne sundal ruku ze svého meče a ustoupil stranou, aby nechal Edda Tolletta projít.</p>
<p>Bolestínský Edd vzal Slynta za jednu paži, železný Emmett za druhou. Společně jej zvedli z lavice.</p>
<p>„Ne,“ protestoval lord Janoš, prskaje kolem sebe vločky ovesné kaše. „Ne, pusťte mě. Je to teprve kluk, <emphasis>bastard.</emphasis> Jeho otec byl zrádce. Je na něm znamení bestie, ten jeho vlk... <emphasis>Pusťte mě!</emphasis> Budete litovat dne, kdy jste vztáhli ruce na Janoše Slynta. Mám přátele v Králově přístavišti. Varuji vás...“ Stále protestoval, zatímco s ním napůl šli a napůl jej táhli nahoru po schodech.</p>
<p>Jon je následoval ven. Sklepení za nimi se vyprázdnilo. U klece se jim Slynt na chvíli vykroutil a pokusil se s nimi prát, ale Železný Emmett jej chytil za hrdlo a přitiskl jej zády proti železným mřížím, dokud se nepřestal vzpírat. Do té doby již vyšli ven všichni z Černého hradu, aby se podívali, co se děje. Dokonce Val byla u svého okna, dlouhý zlatý cop měla přehozený přes rameno. Stannis stál na schodech Královy věže, obklopen svými rytíři.</p>
<p>„Jestli si ten kluk myslí, že mě může zastrašit, mýlí se,“ slyšeli říkat lorda Janoše. „Neodváží se mě pověsit. Janoš Slynt má přátele, <emphasis>významné</emphasis> přátele, však uvidíte...“ Zbytek jeho slov odnesl vítr.</p>
<p><emphasis>Tohle je špatně,</emphasis> pomyslel si Jon. „Přestaňte.“</p>
<p>Emmett se k němu otočil, zamračil se. „Můj pane?“</p>
<p>„Nepověsím ho,“ řekl Jon. „Přiveďte ho sem.“</p>
<p>„Och, Sedm spaste nás,“ slyšel vykřiknout Bowena Marshe. Úsměv, který se objevil na tváři Janoše Slynta, v sobě měl veškerou sladkost žluklého másla. Dokud Jon neřekl: „Přines mi špalek, Edde,“ a netasil Dlouhý dráp.</p>
<p>Než našli vhodný popravčí špalek, zalezl lord Janoš do rumpálové klece, ale Železný Emmett tam vlezl za ním a vytáhl jej ven.</p>
<p>„Ne,“ vykřikl Slynt, zatímco jej Emmett napůl strkal a napůl vlekl přes nádvoří. „Pusťte mne... to nesmíte... až se to dozví lord Tywin, budete toho všichni litovat...“</p>
<p>Emmett mu podkopl nohy. Bolestínský Edd mu dal chodidlo na záda, aby jej udržel na kolenou, zatímco Emmett mu přistrčil špalek pod hlavu.</p>
<p>„Půjde to snáz, když se nebudeš hýbat,“ řekl mu Jon Sníh. „Uhni, aby ses vyhnul seku, a stejně zemřeš, akorát že bude tvoje umírání ošklivější. Natáhni krk, můj pane.“ Bledé světlo ranního slunce přejelo nahoru a dolů po jeho čepeli, zatímco Jon uchopil jílec bastardího meče oběma rukama a zvedl jej do výše. „Jestli máš nějaká poslední slova, je čas, abys je řekl,“ pobídl ho, očekávaje poslední nadávky.</p>
<p>Janoš Slynt otočil krk dokola a podíval se na něj vzhůru. „Prosím, můj pane. Milost. Já... já půjdu, půjdu tam, já...“</p>
<p><emphasis>Ne,</emphasis> pomyslel si Jon. <emphasis>Ty dveře sis už zavřel.</emphasis> Dlouhý dráp zasvištěl vzduchem.</p>
<p>„Mohu si vzít jeho boty?“ zeptal se Owen Tupec, zatímco se hlava Janoše Slynta kutálela po blátivé zemi. „Jsou skoro nové... ty jeho boty. Podšité kožešinou.“</p>
<p>Jon se podíval zpátky na Stannise. Jejich oči se na okamžik setkaly. Pak král přikývl a zašel zpátky do své věže.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />TYRION</strong></p>
<p><strong>P</strong>robudil se samotný a zjistil, že nosítka zastavila.</p>
<p>Na místě, kde se předtím rozvaloval Illyrio, zůstala jen hromada zmačkaných polštářů. Trpaslík cítil, jak má vyschlé hrdlo. Zdálo se mu... o čem se mu to jen zdálo? Nevzpomínal si.</p>
<p>Venku hovořily hlasy jazykem, který neznal. Tyrion zhoupl nohy přes závěsy nosítek a seskočil na zem, jen aby venku nalezl magistra Illyria, jenž stál u koní se dvěma jezdci tyčícími se nad ním. Oba na sobě měli košile z odřené kůže a na nich pláště z tmavohnědé vlny, ale meče měli zastrčené v pochvách a zdálo se, že otylému muži od nich žádné nebezpečí nehrozí.</p>
<p>„Potřebuji se vymočit,“ oznámil trpaslík. Odkolébal se stranou, rozšněroval kalhoty a ulevil si do trnitého houští. Trvalo mu to docela dlouho.</p>
<p>„Aspoň chcát umí dobře,“ poznamenal hlas.</p>
<p>Tyrion vytřepal poslední kapky a zastrčil úd zpátky do kalhot. „Chcaní je to nejmenší, v čem vynikám. Měl bys mě vidět srát.“ Otočil se k magistru Illyriovi. „Ty tyhle dva znáš, magistře? Vypadají jako psanci. Mám si jít pro svou sekyru?“</p>
<p>„Svou <emphasis>sekyru?“</emphasis> zvolal větší ze dvou rytířů, svalnatý muž s rozcuchaným vousem a hřívou oranžových vlasů. „Slyšel jsi to, Haldone? Ten pidimuž s námi chce bojovat!“</p>
<p>Jeho společník byl starší, hladce oholený, s vrásčitým asketickým obličejem. Vlasy měl stažené dozadu a svázané do uzlu.</p>
<p>„Malí muži často pociťuji potřebu prokázat svoji odvahu nemístným vychloubáním“ pronesl. „Pochybuji, že by byl schopen zabít kachnu.“</p>
<p>Tyrion pokrčil rameny. „Tak mi sem nějakou kachnu přines.“</p>
<p>„Když na tom trváš.“ jezdec pohlédl na svého společníka.</p>
<p>Svalnatý muž tasil z pochvy jedenapůlruční meč. „já jsem Kachna, ty drzý malý hrnče plný chcanků.“</p>
<p><emphasis>Och, bohové buďte dobří.</emphasis> „Já měl na mysli poněkud menší kachnu.“</p>
<p>Velký muž se zařehtal. „Slyšel jsi to, Haldone? On chce <emphasis>menší </emphasis>Kachnu!“</p>
<p>„Mně by stačila méně ukecaná.“ Muž jménem Haldon chvíli pozoroval trpaslíka chladnýma šedýma očima, načež se otočil zpátky k Illyriovi. „Máš pro nás truhlice?“</p>
<p>„Ano. A také mezky, aby je nesli.“</p>
<p>„Mezci jsou moc pomalí. Máme koně, přemístíme truhlice na ně. Kachno, dohlédni na to.“</p>
<p>„Proč je to vždycky Kachna, kdo se musí o všechno starat?“ Velký muž zasunul svůj meč zpátky do pochvy. „O co se staráš <emphasis>ty,</emphasis> Haldone? Kdo je tady rytíř, ty nebo já?“ Přesto odmašíroval směrem k mezkům se zavazadly.</p>
<p>„Jak se vede našemu chlapci?“ zeptal se Illyrio, zatímco byly truhlice přemísťovány. Tyrion jich napočítal šest, dřevěných truhel s železnými petlicemi. Kachna s nimi neměl problém, vždycky si bez námahy zvedl jednu z nich na rameno.</p>
<p>„Je už stejně velký jako Griff. Před třemi dny shodil Kachnu do koňského žlabu.“</p>
<p>„Nikdo mě tam <emphasis>neshodil.</emphasis> Spadl jsem schválně, jen abych ho rozesmál.“</p>
<p>„A vyšlo ti to,“ řekl Haldon. „Sám jsem se smál.“</p>
<p>„V jedné z těch truhlic je pro chlapce dárek. Kandovaný zázvor. Vždycky ho měl rád.“ Illyrio to říkal podivně smutným hlasem. „Myslel jsem si, že bych mohl pokračovat na Goyan Drohe s vámi. Hostina na rozloučenou, než se vydáte dolů po řece...“</p>
<p>„Na hostiny není čas, můj pane,“ namítl Haldon. „Griff má v úmyslu vydat se dolů po proudu ihned po našem příjezdu. Seshora přicházejí zprávy... a žádná z nich není dobrá. Na sever od Dýkového jezera byli spatřeni Dothrakové, předjezdci z <emphasis>khalasaru</emphasis> starého Motha, a khal Zekko není daleko za ním, táhne přes Oohorský les.“</p>
<p>Tlustý muž vydal drsný zvuk. „Zekko navštěvuje Qohor každé tři až čtyři roky. Qohořané mu vždycky dají pytel zlata a on se opět stočí na východ. Co se týče Motha, jeho muži jsou takřka stejně staří jako on sám a každým rokem jich ubývá. Hrozbu představuje...“</p>
<p>„... khal Pono,“ dořekl to Haldon za něj. „Pokud řeči nelžou, Motho a Zekko před ním prchají. Podle posledních zpráv byl Pono spatřen u pramenů Selhoru. Jeho <emphasis>khalasar</emphasis> čítá třicet tisíc hlav. Griff nechce riskovat, že by nás chytili během plavby, kdyby se měl Pono rozhodnout, že se odváží na Rhoyne.“ Haldon pohlédl na Tyriona. „Jezdí trpaslík stejně dobře, jako močí?“ „Jezdí,“ vyhrkl Tyrion, než za něj stačil odpovědět pán sýrů, „třebaže nejlépe jezdí se speciálně uzpůsobeným sedlem a na koni, kterého dobře zná. Taky umí mluvit.“</p>
<p>„To umí. Já jsem Haldon, ranhojič naší malé družiny bratří. Někteří mí říkají Půlmistr. Můj společník je ser Kachna.“</p>
<p>„Ser Rolly,“ řekl velký muž. „Rolly z Kachnopole. Jakýkoliv rytíř může pasovat jiného člověka na rytíře, a mne pasoval Griff. A ty, trpaslíku?“</p>
<p>„Jmenuje se Yollo,“ promluvil spěšně Illyrio.</p>
<p><emphasis>Yollo? Zní to jako jméno, které by člověk dal ještě tak opici. </emphasis>Ba co hůř, bylo to pentoské jméno a jakýkoliv blázen musel pochopit, že Tyrion Pentosan není. „V Pentosu jsem Yollo,“ řekl rychle, aby napravil, co se dalo, „ale moje matka mne pojmenovala Hugor Kopec.“</p>
<p>„Jsi malý král nebo malý bastard?“ zeptal se Haldon.</p>
<p>Tyrion si uvědomil, že udělá nejlépe, když si dá na Haldona Půlmistra pozor. „Každý trpaslík je v očích svého otce bastard.“ „Nepochybně. Dobrá, Hugore Kopče, odpověz mi na toto. Jak zabil Serwyn se Zrcadlovým štítem draka Urraxe?“</p>
<p>„Přibližoval se k němu za svým štítem. Urrax viděl jen svůj vlastní odraz, dokud mu Serwyn neproklál kopím oko.“</p>
<p>Na Haldona to dojem neučinilo. „Tenhle příběh zná dokonce i Kachna. Mohl bys mi říci jméno rytíře, jenž se pokoušel o stejný trik s Vhagarem během Tance draků?“</p>
<p>Tyrion se zakřenil. „Ser Byron Swann. Nepodařilo se mu to a drak ho upekl... jenže se jmenovala Syrax, ne Vhagar.“ „Obávám se, že se mýlíš. V <emphasis>Tanci draků, Pravdivém pojednání</emphasis>, píše mistr Munkun...“</p>
<p>„... že to byl Vhagar. <emphasis>Velmistr</emphasis> Munkun se mýlí. Panoš sera Byrona viděl svého pána zemřít a napsal jeho dceři list, ve kterém vylíčil, jak to bylo. Podle jeho popisu to byla Syrax, Rhaenyřina dračice, což dává větší smysl než Munkunova verze. Swann byl syn nějakého pomezního lorda a Bouřlivý konec stál za Aegonem. Na Vhagarovi jezdil princ Aemond, Aegonův bratr. Proč by měl chtít Swann toho draka zabít?“</p>
<p>Haldon našpulil rty. „Vynasnaž se nespadnout z koně. Jestli se tak stane, uděláš nejlépe, když se pak odkolébáš zpátky do Pentosu. Naše plachá děva na nikoho nepočká, na muže, ani na trpaslíka.“</p>
<p>„Plaché děvy mám nejraději ze všech. Kromě těch prostopášných. Pověz mi, kam chodí děvky?“</p>
<p>„Vypadám snad jako muž, co chodí za děvkami?“</p>
<p>Kachna se výsměšně zachechtal. „Neodvažuje se. Lemore by ho přiměla modlit se za odpuštění, chlapec by chtěl jít taky a Griff by mu možná uřízl ptáka a nacpal by mu ho do krku.“ „Nu což,“ odvětil Tyrion. „Mistr přece ptáka nepotřebuje.“ „Jenže Haldon je jen půlmistr.“</p>
<p>„Zdá se, že ti trpaslík připadá zábavný, Kachno,“ řekl Haldon. „Tak tedy může jet s tebou.“ Otočil svého koně dokola.</p>
<p>Nějakou chvíli ještě trvalo, než Kachna připevnil Illyriovy truhlice na tři nákladní koně. Haldon do té doby zmizel. Zdálo se, že Kachnovi to nijak nevadí, vyhoupl se do sedla, popadl Tyriona za límec, vytáhl jej vzhůru a posadil ho před sebe. „Drž se pevně hrušky a všechno bude v pořádku. Ta klisna má hezkou, příjemnou chůzi a tohle je valyrijská cesta, hladká jako dívčí prdelka.“ Ser Rolly uchopil otěže do pravé ruky, udidlo vzal do levé a svižným klusem vyrazil.</p>
<p>„Hodně štěstí,“ volal za nimi lllyrio. „Povězte chlapci, že mě mrzí, že s ním nebudu na jeho svatbě. Sejdeme se v Západozemí. To přísahám. Na ruce mojí sladké Serry.“</p>
<p>Posledním, co Tyrion viděl z Illyria Mopatise, byl magistr stojící v brokátovém rouchu vedle svých nosítek, masivní ramena svěšená. Jak se jeho postava ztrácela v prachu vířeném kopyty jejich koní, vypadal pán sýrů takřka malý.</p>
<p>Kachna dohonil Haldona Půlmistra o čtvrt míle dál. Od té doby pokračovali jezdci bok po boku. Tyrion se držel vysoké hrušky sedla, krátké nohy trapně rozplácnuté, a věděl, že se může těšit na puchýře, křeče a opruzeniny od sedla.</p>
<p>„Říkám si, co si asi piráti na Dýkovém jezeře z našeho trpaslíka udělají?“ pronesl Haldon v jednu chvíli.</p>
<p>„Trpasličí dušeninu?“ navrhl Kachna.</p>
<p>„Nejhorší z nich je Urho Nemytý,“ pokračoval Haldon. „Člověka by stačil zabít už jen jeho smrad.“</p>
<p>Tyrion pokrčil rameny. „Já naštěstí nemám nos.“</p>
<p>Haldon jej obdařil tenkým úsměvem.</p>
<p>„Jestli se na <emphasis>Hagových zubech</emphasis> setkáme s lady Korrou, možná ti budou brzy scházet i jiné části. Korra Krutá, tak jí říkají. Posádku její lodě tvoří krásné mladé dívky, které vykleští každého muže, jenž padne do jejich zajetí.“</p>
<p>„Děsivé. Možná se počurám do gatí.“</p>
<p>„To raději ne,“ varoval ho Kachna zachmuřeně.</p>
<p>„Jak si přeješ. Jestli se setkáme s tou lady Korrou, prostě vklouznu do sukně a řeknu, že jsem Cersei, ta slavná vousatá kráska z Králova přístaviště.“</p>
<p>Tentokrát se Kachna zasmál a Haldon řekl: „Ty jsi ale směšný malý chlapík, Yollo. Říká se, že Lord v rubáši prokáže laskavost každému člověku, který ho dokáže rozesmát. Možná si tě Jeho Šedá Milost vybere, abys byl ozdobou jeho kamenného dvora.“ Kachna pohlédl na svého druha se stísněným výrazem ve tváři. „Není radno žertovat o něm, když jsme tak blízko Rhoyne. On slyší.“</p>
<p>„Kachna mi radí moudře,“ přitakal Haldon. „Promiň, Yollo. Nemusíš se tvářit tak vystrašeně, já si jen dělal legraci. Princ ze Strastí nerozdává svá šedá políbení jen tak.“</p>
<p><emphasis>Svá šedá políbení.</emphasis> Při tom pomyšlení mu naskákala husí kůže. Smrt ztratila pro Tyriona Lannistera mnoho ze své hrůzy, jenže šedý lupus bylo něco jiného. <emphasis>Lord v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rubáši je jenom legenda</emphasis>, říkal si v duchu, <emphasis>o nic skutečnější než duch Lanna Chytrého, o němž někteří tvrdí, že straší v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Casterlyově skále.</emphasis> Přesto raději držel jazyk za zuby.</p>
<p>Trpaslíkovo náhlé ticho prošlo bez povšimnutí, poněvadž jej Kachna začal zabavovat svým vlastním životním příběhem. Jeho otec byl zbrojíř v Hořkomostu, vysvětloval, takže se Kachna narodil se zvukem oceli zvonícím mu v uších a již od útlého věku se učil zacházet s mečem. Tak velký a pohledný hoch upoutal pozornost lorda Caswella, jenž mu nabídl místo ve své posádce, jenže chlapec chtěl víc. Viděl, jak Caswellova slabého syna jmenovali pážetem, panošem a nakonec rytířem. „Byl to neduživý práskač s věčně našpuleným ksichtem, jenže lord měl čtyři dcery a jen jednoho syna, a tak proti němu nesměl nikdo říct jediné slovo. Ostatní panoši se na něj stěží odvažovali položit na nádvoří jediný prst.“</p>
<p>„Ty jsi ale tak ostýchavý nebyl.“ Tyrion snadno pochopil, kam ten příběh povede.</p>
<p>„Můj otec pro mne nechal vykovat k šestnáctému dni jména meč,“ řekl Kachna, „jenže Lorentovi se natolik líbilo, jak vypadá, že si jej zabral pro sebe a ten můj zpropadený otec se mu neodvážil říct, aby mi ho vrátil. Když jsem si postěžoval, Lorent mi řekl do tváře, že moje ruka byla stvořena k tomu, abych v ní třímal kladivo, ne meč. Tak jsem šel, vzal jsem kladivo a začal jsem ho mlátit, dokud neměl zlámané obě ruce a polovinu žeber. Poté jsem odjet z Roviny tak rychle, jak to jen šlo. Podařilo se mi dostat se přes vodu a dát se ke Zlatému společenstvu. Pár let jsem se věnoval jako učeň kovařině, pak mne přijal za svého panoše ser Harry Strickland. Když Griff vyslal dolů po řece vzkaz, že shání někoho za zbrojmistra pro svého syna, poslal mu Harry mne.“</p>
<p>„A Griff tě pasoval na rytíře?“</p>
<p>„O rok později.“</p>
<p>Haldon Půlmistr se opět usmál svým tenkým úsměvem. „Proč našemu malému příteli nepovíš, jak jsi přišel ke svému jménu?“ „Rytíř potřebuje víc než jen jedno jméno,“ zdůraznil velký muž, „a, nu, byli jsme zrovna v poli, když mne pasoval, a já vzhlédl a spatřil jsem tam kachny, a tak... nesměj se tomu.“ Těsně po západu slunce sjeli z cesty, aby si odpočinuli na zarostlém nádvoří vedle staré kamenné studny. Tyrion seskočil z koně, aby vyhnal křeče z lýtek, zatímco Kachna a Haldon napájeli koně. Ze spár mezi dlažebními kostkami vyrůstala tuhá hnědá tráva a býlí a kolem nádvoří se zvedaly mechem obrostlé zdi, které možná kdysi byly součástí velkého kamenného domu. Jakmile se jezdci postarali o zvířata, podělili se s ním o prostou večeři z nasoleného vepřového a studených bílých fazolí, kterou spláchli pivem. Tyrionovi připadlo skrovné jídlo jako příjemná změna po všech těch bohatých krmích, které konzumoval s Illyriem. „Ty truhlice, které jsme vám přivezli...“ řekl, zatímco žvýkali, „zpočátku jsem si myslel, že je v nich zlato pro Zlaté společenstvo, dokud jsem neuviděl, jak si ser Rolly hodil jednu na rameno. Kdyby byla plná mincí, nikdy by ji nezvedl tak lehce.“</p>
<p>„Je to jenom zbroj,“ řekl Kachna a pokrčil rameny.</p>
<p>„Taky ošacení,“ dodal Haldon. „Dvorské odění pro celou naši skupinu. Jemná vlna, samet, pláště z hedvábí. Člověk nemůže předstoupit před královnu a vypadat přitom ošuntěle... ani nemůže přijít s prázdnýma rukama. Magistr byl tak laskavý, že nás vybavil vhodnými dary.“</p>
<p>Když vyšel měsíc, byli zpátky v sedlech, ujížděli na východ pod oblohou plnou hvězd. Stará valyrijská cesta se leskla před nimi jako dlouhá stříbrná stuha vinoucí se přes lesy a údolí. Tyrion Lannister na okamžik pocítil takřka pokoj. „Lomas Dlouhokroký měl pravdu. Tahle cesta patří k divům světa.“</p>
<p>„Lomas Dlouhokroký?“ opáčil Kachna.</p>
<p>„Písař, již dávno mrtvý,“ řekl Haldon. „Strávil život cestováním po světě a psaním o zemích, které navštívil. Napsal dvě knihy, které nazval <emphasis>Divy</emphasis> a <emphasis>Divy vytvořené člověkem</emphasis>.“</p>
<p>„Jeden můj strýc mi je dal, když jsem byl ještě malý kluk,“ řekl Tyrion. „Četl jsem je, dokud se nerozpadly na kusy.“</p>
<p><emphasis>Bohové stvořili sedm divů</emphasis>, <emphasis>a obyčejný člověk jich vytvořil devět“</emphasis> citoval Půlmistr. „Poněkud bezbožné od smrtelníka, když si troufl být o dva divy lepší než bohové, ale je to tak. A právě kamenné cesty Valyrie byly jedním z těch Dlouhokrokého devíti divů. Myslím, že pátým.“</p>
<p>„Čtvrtým,“ opravil ho Tyrion, který si jako chlapec pamatoval všech šestnáct divů dohromady. Jeho strýc Gerion ho vždycky rád vysadil během hostiny na stůl a vybídl ho, aby je odříkal. <emphasis>A mně se to docela líbilo, že ano? Stál jsem mezi stoly, všichni přítomní se dívali,jak jim dokazuji, že jsem chytrý malý trpaslík.</emphasis></p>
<p>Celé roky poté si hýčkal sen, že i on bude jednoho dne cestovat po světě a uvidí Dlouhokrokého divy na vlastní oči.</p>
<p>Lord Tywin tyto naděje ukončil deset dní před šestnáctým dnem jména svého zakrslého syna, když jej Tyrion požádal, zda by směl vykonat cestu po devíti Svobodných městech, jak to udělali jeho strýcové, když byli ve stejném věku. „Na moje bratry se dalo spolehnout, že rodu Lannisterů neudělají žádnou ostudu,“ odpověděl tehdy jeho otec. „Žádný z nich se neoženil s děvkou.“ A když mu Tyrion připomněl, že za deset dnů bude dospělým mužem, který si může svobodně cestovat, kamkoliv se mu zlíbí, lord Tywin mu na to řekl: „Žádný člověk není svobodný. Jen malé děti a blázni si myslí, že je tomu jinak. Jdi si, jestli chceš. Obleč si strakatý oděv a stavěj se na hlavu, abys pobavil kořenářské lordy a sýrové krále. Hlavně se postarej o to, aby sis cestu sám zaplatil, a zavrhni jakékoliv myšlenky na návrat.“ Tehdy se chlapcův vzdor rozdrobil na kousky. „Požaduješ užitečnou práci, máš ji tedy mít,“ řekl jeho otec. A tak byl Tyrion na znamení své dospělosti pověřen dozorem nad všemi stokami a nádržemi na vodu v Casterlyově skále. <emphasis>Možná otec doufal, že do některé z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich spadnu.</emphasis> Nicméně Tywina v tomto ohledu zklamal. Odtoky nikdy neodtékaly tak dobře, jako když je měl na starosti Tyrion.</p>
<p>Potřebuji pohár vína, abych si z úst vypláchl pachuť Tywina. Ještě lepší by byl celý měch.</p>
<p>Jeli celou noc a Tyrion spal přerušovaným spánkem, dřímal opřený o hrušku sedla a trhavě se probouzel. Čas od času začal sklouzávat ze sedla, ale ser Rolly jej vždycky zachytil a vytáhl jej zpátky do sedu. Než přišlo svítání, bolely trpaslíka nohy a půlky měl celé rozedřené.</p>
<p>Trvalo ještě den, než přijeli na místo zvané Ghoyan Drohe, hned vedle řeky. „Bájná Rhoyne,“ vydechl Tyrion, když spatřil z vrcholu výběžku zelenou vodní plochu.</p>
<p>„Malá Rhoyne,“ řekl Kachna.</p>
<p>„Přesně tak.“ <emphasis>Podle mne docela příjemná řeka, jenže i ten nejmenší bodec Trojzubce je dvakrát tak široký a všechny tři proudí rychleji.</emphasis> Město již nebylo nijak působivé. Ghoyan Drohe nebylo nikdy velké, jak si Tyrion vybavoval z příběhů, které četl, ale bývalo to krásné místo, zelené a kvetoucí, město vodních kanálů a fontán. <emphasis>Až do války. Do té doby, než přišli draci.</emphasis> Nyní, o tisíc let později, se kanály dusily bahnem a rákosím a nad hladinami jezírek se stojatou vodou se hemžily roje much. Rozbité kameny chrámů a paláců klesaly nazpět do země a podél říčních břehů rostly pokroucené staré vrby.</p>
<p>V té špíně stále přebývalo pár lidí; starali se o svoje malé zahrady mezi rákosím. Zvuk železných podkov zvonících na staré valyrijské cestě rozehnal většinu z nich zpátky do děr, ze kterých předtím vylezli, jen ti statečnější setrvali na slunci dost dlouho, aby si mohli tupýma, netečnýma očima prohlédnout jezdce, co je míjeli. Jedno nahé děvčátko s nohama až po kolena od bláta nemohlo spustit oči z Tyriona. <emphasis>Nikdy předtím neviděla trpaslíka</emphasis>, uvědomil si, <emphasis>natožpak trpaslíka bez nosu.</emphasis> Zašklebil se, vyplázl jazyk a děvčátko se rozplakalo.</p>
<p>„Cos jí provedl?“ zeptal se Kachna.</p>
<p>„Poslal jsem jí vzdušný polibek. Všechny dívky pláčou, když je políbím.“</p>
<p>Za propletenými vrbami cesta náhle končila, a tak se nakrátko stočili na sever a jeli podél vody, dokud se neocitli vedle starého kamenného mola napůl potopeného a obrostlého vysokými hnědými trávami. <emphasis>„Kachno!“</emphasis> ozval se výkřik. „<emphasis>Maldone“</emphasis> Tyrion kroutil hlavou ze strany na stranu, až uviděl chlapce stojícího na střeše nízké dřevěné budovy a mávajícího slaměným kloboukem se širokou krempou. Byl to štíhlý a dobře stavěný mladík, vytáhlý a s houštinou tmavomodrých vlasů. Trpaslík odhadoval, že je patnáct či šestnáct let stár, nebo blízko tomuto věku.</p>
<p>Ukázalo se, že střecha, na které chlapec stojí, je kajuta <emphasis>Plaché děvy</emphasis>, staré polorozpadlé pramice s bidlem a jediným stěžněm. Měla široké vratidlo a mělký ponor, ideální k tomu, aby mohla plout po těch nejmenších proudech a dala se přenášet po písčinách. <emphasis>Prostá děva</emphasis>, pomyslel si Tyrion, <emphasis>ale někdy bývají ty nejošklivější nejlačnější v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>posteli.</emphasis> Čluny, které proplouvaly sem a tam po řekách Dorne, byly často pomalované zářivými barvami a ozdobeny nádhernými dřevořezbami, nikoli však tahle děva... Nátěr byl v barvě blátivě šedavé hnědi, byl plný skvrn a oprýskaný; a velká zaoblená kormidelní páka byla holá a nezdobená. <emphasis>Ta loď vypadá jako z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bahna</emphasis>, pomyslel si, <emphasis>což je nepochybně účel.</emphasis></p>
<p>Kachna již do té doby halekal v odpověď. Klisna se brodila mělčinou, zašlapávala stvoly rákosu. Chlapec seskočil ze střechy kajuty na palubu pramice a objevil se rovněž zbytek posádky <emphasis>Plaché děvy.</emphasis> Blízko kormidelní páky stál starší pár s rhoynskými rysy ve tváři, zatímco dveřmi kajuty vyšla pohledná septa v hebkém bílém rouchu a odhrnula si z očí kadeř tmavohnědých vlasů.</p>
<p><emphasis>A tamhleten je bezpochyby Griff.</emphasis> „Už bylo toho křiku dost,“ řekl a nad řekou se rozhostilo náhlé ticho.</p>
<p><emphasis>Tenhle bude problém,</emphasis> věděl Tyrion ihned.</p>
<p>Griffův plášť byl ušitý z kůže a hlavy rudého rhoynského vlka. Pod vlčí kůží na sobě měl hnědou koženou vestu zpevněnou železnými kroužky. I jeho hladce oholená tvář byla kožnatá, s vráskami v koutcích očí. Třebaže měl vlasy stejně modré jako jeho syn, byly u kořínků rudé a ještě červenější bylo jeho obočí. Po boku mu visel meč a dýka. Pokud byl rád, že má Kachnu a Haldona opět zpátky, dobře to skrýval, ovšem neobtěžoval se skrýt svoje rozladění při pohledu na Tyriona. „Trpaslík? Co to má být?“</p>
<p>„Já vím, doufal jsi v kolo sýra.“ Tyrion se otočil k Mladému Griffovi a obdařil hocha odzbrojujícím úsměvem. „Modré vlasy by ti mohly dobře posloužit v Tyroši, ale v Západozemí po tobě budou děti házet kameny a dívky se ti vysmějí do tváře.“</p>
<p>Jeho slova chlapce zarazila. „Moje matka byla urozená paní z Tyroše. Barvím si vlasy na její památku.“</p>
<p>„Co je tohle za tvora?“ chtěl vědět Griff.</p>
<p>Odpověděl mu Haldon. „Illyrio posílá dopis, ve kterém všechno vysvětluje.“</p>
<p>„V tom případě si ho vezmu. Odveďte trpaslíka do mé kajuty.“</p>
<p><emphasis>Nelíbí se mi jeho oči</emphasis>, přemítal Tyrion, když si žoldák sedl proti němu v šeru nitra člunu, se zjizveným prkenným stolem a lojovou svící mezi nimi. Byly ledově modré, bledé, chladné. Trpaslík neměl rád bledé oči. Oči lorda Tywina byly bledě zelené, se zlatavými skvrnkami.</p>
<p>Pozoroval žoldáka, jak čte. Skutečnost, že <emphasis>uměl</emphasis> číst, cosi vypovídala sama o sobě. Kolik žoldnéřů se mohlo pochlubit něčím takovým? <emphasis>Stěží přitom pohybuje rty</emphasis>, přemítal Tyrion.</p>
<p>Konečně Griff vzhlédl od pergamenu a přimhouřil svoje bledé oči. „Tywin Lannister je mrtvý? <emphasis>Tvou</emphasis> rukou?“</p>
<p>„A mým prstem. Tímhle.“ Tyrion jej zvedl, aby jej mohl Griff obdivovat. „Lord Tywin seděl na latríně, a tak jsem mu prostřelil břicho šípem z kuše, abych se přesvědčil, zda opravdu kadí zlato. Nekadil. Škoda, nějaké zlato by se mi hodilo. Taky jsem zabil svou matku, o něco dříve. Och, a taky svého synovce Joffa, toho jsem otrávil na jeho svatební hostině a pak jsem se díval, jak se zadusil. Že by tuhle část pán sýrů vynechal? Ještě mám v úmyslu přidat na ten seznam svého bratra a sestru, než budu hotov, potěší-li to tvou královnu.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Potěší?</emphasis> Copak se Illyrio pominul? Proč si myslí, že by Její Veličenstvo uvítalo do svých služeb královraha a zrádce, který se tím navíc holedbá?“</p>
<p><emphasis>Dobrá otázka</emphasis>, pomyslel si Tyrion, ale řekl jen: „Král, kterého jsem zabil, seděl na jejím trůnu, a všichni, které jsem zradil, byli lvi, takže z toho mám dojem, že jsem královně již prokázal dobrou službu.“ Poškrábal si pahýl nosu. „Neměj strach, nezabiju tě, nejsi můj příbuzný. Mohl bych se podívat, co pán sýrů napsal? Rád bych si o sobě něco přečetl.“</p>
<p>Griff jeho žádost ignoroval. Místo toho přiložil dopis k plameni svíce a díval se, jak pergamen černá, kroutí se a chytá plamenem. „Targaryenové a Lannisterové jsou nepřáteli. Proč se chceš postavit za věc královny Daenerys?“</p>
<p>„Pro zlato a slávu,“ odvětil trpaslík zvesela. „Och, a z nenávisti. Kdybys někdy byl potkal moji sestru, porozuměl bys.“</p>
<p>„Nenávist chápu velmi dobře.“ Ze způsobu, jakým Griff to slovo řekl, bylo patrné, že říká pravdu. <emphasis>Tenhleten sám je živ z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nenávisti. Už roky jej zahřívá za nocí.</emphasis></p>
<p>„V tom případě máme jednu věc společnou, sere.“</p>
<p>„Já žádný rytíř nejsem.“</p>
<p>Nejenom lhář, a k tomu špatný. To bylo neobratné a hloupé, můj pane. „Ser Kachna říká, že jsi jej pasoval na rytíře.“</p>
<p>„Kachna moc mluví.“</p>
<p>„Někteří by se mohli divit, jak to, že kachna vůbec mluví. Nevadí, <emphasis>Griffe.</emphasis> Ty nejsi rytíř a já jsem Hugor Kopec, malá zrůda. <emphasis>Tvoje</emphasis> malá zrůda, jestli chceš. Máš moje slovo, že jediné, po čem toužím, je být věrným služebníkem tvé dračí královny.“</p>
<p>„A jak jí hodláš sloužit?“</p>
<p>„Svým jazykem.“ Jeden po druhém si oblízl prsty. „Mohu Jejímu Veličenstvu říct, jak moje sestra uvažuje, pokud se to dá nazvat uvažováním. Mohu říci jejím kapitánům, jak nejlépe porazí mého bratra Jaimeho v bitvě. Vím, kteří lordi jsou stateční a kteří jsou zbabělci, kteří jsou věrní a kteří prodejní. Mohu jí získat spojence. A vím toho hodně a ještě víc o dracích, jak ti řekne tvůj půlmistr. Také jsem zábavný a moc toho nesním. Můžeš mne považovat za svého vlastního opravdového trpaslíka.“</p>
<p>Griff to chvíli zvažoval. „Pochop jedno, trpaslíku. Jsi ten poslední a nejmenší z našeho společenstva. Drž jazyk za zuby a dělej, co ti řekneme, jinak budeš brzy litovat, že jsi to neudělal.“</p>
<p><emphasis>Ano, otče</emphasis>, vyhrkl Tyrion málem. „Jak pravíš, můj pane.“</p>
<p>„Já žádný pán nejsem.“</p>
<p><emphasis>Lháři</emphasis>. „To byla zdvořilost, můj příteli.“</p>
<p>„Nejsem ani tvůj přítel.“</p>
<p>Není rytíř, není lord, není přítel „Škoda.“</p>
<p>„Ušetři mne své ironie. Dostanu tě až do Volantisu. Pokud se ukáže, že jsi poslušný a užitečný, můžeš zůstat s námi a sloužit královně, jak nejlépe budeš umět. Jestli se ale ukáže, že potíže s tebou jsou větší, než je tvoje cena, můžeš si jít svou vlastní cestou.“</p>
<p>Jo, a ta moje cesta mě odvede na dno Rhoyne, kde mi budou ryby okusovat to, co mi zbylo z nosu. „Valar dohaeris.“</p>
<p>„Můžeš spát na palubě nebo v kajutě, jak sám chceš. Ysilla pro tebe najde pokrývku.“</p>
<p>„Jak je to od ní laskavé.“ Tyrion se rozkolébané uklonil, ale ve dveřích kajuty se ještě otočil. „Co když najdeme královnu a zjistíme, že ty řeči o dracích jsou jen opilecké výplody nějakého námořníka? Širý svět je plný takových bláznivých povídaček. Měchohubci a ostrozubí, duchové a démoni, mořské panny, skalní skřítkové, okřídlení koně, okřídlená prasata... okřídlení lvi.“</p>
<p>Griff na něj hleděl, mračil se. „Slušně jsem tě varoval, Lannistere. Dávej si pozor na jazyk, nebo o něj přijdeš. Království jsou v nebezpečí. Naše životy, naše jména, naše čest. Tohle není žádná hra, kterou hrajeme pro tvoje povyražení.“</p>
<p><emphasis>Samozřejmě že je,</emphasis> pomyslel si Tyrion. <emphasis>Hra o trůny.</emphasis> „Jak pravíš, kapitáne,“ zamumlal a znovu se uklonil.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />DAVOS</strong></p>
<p><strong>S</strong>everní oblohu pročísl blesk, vykreslil černou věž Noční lampy na pozadí modrobílé oblohy. O šest zabušení srdce později se ozval hrom; jako vzdálený buben.</p>
<p>Strážní vedli Davose Mořského přes most z černého čediče a pod železnou padací mříží vykazující stopy rzi. Za ní se prostíral velký slanovodní příkop a padací most zavěšený na páru silných řetězů. Dole se vzdouvala zelená voda, vysílala chocholy vodní tříště, které se rozbíjely o základy hradu. Následovala druhá strážnice, větší než ta první, s kameny porostlými provazci zelených řas. Davos klopýtal přes blátivé nádvoří s rukama spoutanýma na zápěstích. Do očí jej bodal chladný déšť. Strážní jej pobízeli nahoru po schodech do nitra prostorné kamenné pevnosti jménem Vlnolam.</p>
<p>Jakmile byli uvnitř, kapitán si sundal plášť a pověsil jej na kolík, aby nenadělal loužičky na prodřeném myrském koberci. Davos učinil totéž, neobratně šmátraje spoutanýma rukama po sponě. Nezapomněl na zdvořilosti, kterým se naučil na Dračím kameni během let služby.</p>
<p>Lorda našli samotného v šeru jeho síně, kde večeřel pivo, chléb a dušeninu. Po délce silných kamenných stěn síně bylo zasazeno dvacet železných držáků, ale jen ve čtyřech z nich byly pochodně a žádná nehořela. Jediné světlo, skrovné a mihotavé, vycházelo ze dvou lojových svící. Davos slyšel déšť bičující do stěn a pravidelné odkapávání v místě, kde prosakovala střecha.</p>
<p>„Můj pane,“ řekl kapitán, „tohoto muže jsme našli v Břiše velryby, snažil se koupit si cestu z ostrova. Měl u sebe dvanáct dragonů a taky tuhle věc.“ Kapitán ji položil na stůl před lorda: širokou stuhu z černého sametu olemovanou zlatým brokátem a nesoucí na sobě tři pečeti: korunovaného jelena otištěného ve zlatém vosku, planoucí srdce v rudém a ruku v bílém.</p>
<p>Davos tam čekal promočený na kost a se zápěstími rozedřenými v místech, kam se mu mokrý provaz zařezával do kůže. Stačilo, aby lord pronesl jediné slovo, a bude brzy viset u Šibeniční brány v Sestrově, ale aspoň nebyl na dešti a měl pod nohama pevný kámen, a ne kolébavou palubu. Byl provlhlý, celý rozbolavělý a ztrhaný, vyhublý žalem a křivdou ze zrady a k smrti vyčerpaný z bouří.</p>
<p>Lord si otřel ústa hřbetem ruky a vzal stuhu do ruky, aby se na ni lépe podíval. Venku šlehl blesk, průzory střílen se na okamžik modrobíle rozsvítily. <emphasis>Jedna, dva, tři, čtyři,</emphasis> počítal Davos, než zaduněl hrom. Když se hrom utišil, naslouchal ťukání kapek a tlumenějšímu burácení pod svými chodidly, kde se vlny tříštily o obrovské kamenné oblouky Vlnolamu a s vířením protékaly jeho kobkami. Mohl by docela dobře skončit tam dole; připoutaný k mokré kamenné podlaze a ponechaný tam, aby se utopil, jakmile nastane příliv. <emphasis>Ne,</emphasis> snažil se namluvit sám sobě, <emphasis>pašeráka by takto mohli nechat zemřít, nikoli však pobočníka krále. Větší cenu mám, když mne prodají svojí královně.</emphasis></p>
<p>Lord přejížděl prsty po stuze, zamračil se nad každou pečetí. Byl to ošklivý muž, velký a tělnatý, se silnými rameny veslaře a takřka bez krku. Tváře a bradu mu pokrývalo hrubé šedé strniště, místy prošedivělé, a hlavu nad mohutným čelem měl holou. Nos měl hrbolatý, protkaný červenými žilkami, rty odulé a mezi třemi prostředními prsty pravé ruky měl něco jako plovací blány. Davos občas slýchal, že někteří z lordů na Třech sestrách mají plovací blány na rukou i na nohou, ale vždycky to považoval jen za další námořnickou báchorku.</p>
<p>Lord se opřel ve své židli. „Rozvažte ho,“ řekl, „a stáhněte mu ty rukavice. Chci vidět jeho ruce.“</p>
<p>Kapitán udělal, jak mu bylo řečeno. Když svému zajatci škubl zmrzačenou levou rukou, opět vyšlehl blesk, vrhl stín zkrácených prstů Davose Mořského přes tupý a brutální obličej Godrika Borrella, pána Milé sestry. „Stuhu může ukrást jakýkoliv člověk,“ řekl lord, „ale tyhle prsty nelžou. Jsi Cibulový rytíř.“ „Takto mi říkali, můj pane.“ Davos sám byl lord, a již celé roky předtím byl rytířem, ale hluboko uvnitř byl stále tím, čím byl vždycky; pašerákem prostého původu, který si vysloužil svoje rytířství nákladem cibule a nasolených ryb. „A zvali mne i mnohem horšími jmény.“</p>
<p>„Ano. Zrádce. Rebel. Převlékač plášťů.“</p>
<p>Při posledním se naježil. „Nikdy jsem plášť nepřevlékl, můj pane. Jsem králův muž.“</p>
<p>„Jen pokud je Stannis králem.“ Lord jej pozoroval tvrdýma černýma očima. „Většina rytířů, kteří přistanou u mých břehů, mne hledá v mé síni, ne ve Velrybím břiše. To místo je odporné pašerácké hnízdo. Vracíš se snad ke svému starému řemeslu?“ „Ne, můj pane. Hledal jsem loď, která by mne vzala do Bílého přístavu. Král mne tam poslal se vzkazem pro tamního pána.“ „V tom případě jsi na špatném místě a se špatným pánem.“ Lord Godrik se tvářil pobaveně. „Tohle je Sestrov na Milé sestře.“ „Já vím, kde jsem.“ Na Sestrově však nebylo nic milého. Bylo to ošklivé městečko, malé, zaneřáděné a nuzné, páchnoucí prasečími výkaly a tlejícími rybami. Davos si je dobře pamatoval ze svých pašeráckých časů. Tři sestry byly oblíbeným místem pašeráků po stovky let a předtím to bylo proslulé pirátské hnízdo. Ulice Sestrova byly samé bláto a prkna, jeho domy chatrče z proutí a mazanice se střechami ze slámy. A u Šibeniční brány vždycky viseli lidé s vnitřnostmi vyhřezlými z těl.</p>
<p>„Nepochybuji, že zde máš své přátele,“ řekl lord. „Na Sestrách má přátele každý pašerák. Někteří z nich jsou dokonce mí přátelé. <emphasis>Ty,</emphasis> co jimi nejsou, věším. Nechávám je umírat hezky pomalu, se střevy pleskajícími jim do kolen.“ Za okny šlehl další blesk a v síni se na chvíli rozjasnilo. O dvě zabušení srdce později následovalo zahřmění. „Pokud máš namířeno do Bílého přístavu, co děláš tady v Sestrově? Co tě sem přivádí?“</p>
<p><emphasis>Králův rozkaz a zrada přítele,</emphasis> mohl by odpovědět Davos. Místo toho řekl: „Bouře.“</p>
<p>Od Zdi vyplulo devětadvacet lodí. Davos nevěřil, že by mohla být jen polovina z nich stále na moři. Celou cestu dolů podél pobřeží je provázela černá obloha, prudké vichry a bičující deště.</p>
<p>Galéry <emphasis>Oledo</emphasis> a <emphasis>Syna staré matky</emphasis> nahnaly bouře proti skaliskům Skagosu, ostrova jednorožců a kanibalů, kde se bál přistát dokonce i Slepý bastard; <emphasis>Saathos Saan</emphasis> se potopil nedaleko od Šedých útesů. „Stannis mi za ně zaplatí,“ pěnil Salladhor Saan. „Zaplatí mi za ně zlatem, za každou z nich.“ Jako by po nich nějaký rozhněvaný bůh vyžadoval platbu za jejich snadnou plavbu na sever, kdy bez problémů pluli od Dračího kamene ke Zdi. Další vichřice servala plachty na <emphasis>Hojné žni</emphasis>, a Saan byl nucen vzít ji do vleku. Deset lig na sever od Vdoviny stráže se moře opět vzedmula, mrskla <emphasis>Žní</emphasis> do jedné z lodí, které ji táhly, a potopila je obě. Zbytek lysénské flotily byl rozprášen po Úzkém moři. Některým se nepochybně podařilo doplout do nějakého přístavu. Ostatní už nikdy nikdo nespatří.</p>
<p>„Salladhor Žebravý, tohle ze mne tvůj král udělal,“ stěžoval si Saan Davosovi, zatímco přeplouvaly zbytky jeho flotily Kousanec. „Salladhor Rozbitý. Kde jsou moje lodě? A moje zlato, kde je všechno to zlato, co mi bylo přislíbeno?“ Když se jej Davos snažil ujistit, že svoje zlato dostane, Salla vybuchl. „Kdy, <emphasis>kdy! </emphasis>Zítra, za příštího úplňku, až se znovu ukáže rudá kometa? Slibuje mi zlato a drahé kamení, stále jen slibuje, jenže já to zlato nikdy neviděl. Mám jeho slovo, jak říká, jeho královské slovo, napsal mi to. Může se Salladhor Saan najíst královského slova? Může utišit svoji žízeň pergameny a voskovými pečetěmi? Může jeho sliby svalit do péřové postele a šoustat je, dokud nezačnou ječet?“</p>
<p>Davos se jej snažil přesvědčit, aby zůstal loajální. Poukázal na to, že pokud Salla opustí Stannise a jeho věc, bude se muset vzdát veškeré naděje, že kdy uvidí zlato, které mu král dlužil. Vítězný král Tommen dluhy svého strýce jistě nezaplatí. Sallovou jedinou nadějí bylo zůstat loajální Stannisi Baratheonovi, dokud král nezíská Železný trůn. Jinak ze svých peněz neuvidí ani vindru. Musí být trpělivý.</p>
<p>Nějaký lord s medovým jazykem by snad dokázal lysénského pirátského prince ukolébat, ale Davos byl Cibulový rytíř a jeho slova u Sally jen vyprovokovala nový nápor hněvu. „Na Dračím kameni jsem byl trpělivý... a byla mi zima, tak strašná zima. Pche, říkám. Pche té tvé trpělivosti a pche tvému králi. Moji muži hladoví. Už chtějí spát se svými ženami, počítat svoje syny, vidět Kamenoschody a zahrady rozkoše v Lysu. <emphasis>Nechtějí</emphasis> led, bouře a plané sliby. Sever je příliš studený a stává se ještě studenějším.“</p>
<p>Já věděl, že tento den přijde, pomyslel si Davos. Měl jsem toho starého mizeru rád, ale nikdy jsem nebyl tak velký blázen, abych mu cele důvěřoval</p>
<p>„Bouře.“ Lord Godrik to slovo vyslovil stejně laskavě, jako by mohl jiný muž vyslovit jméno své milé. „Před příchodem Andalů byly bouře na Sestrách posvátné. Našimi starými bohy byli Paní vln a Pán oblohy. Ti dělali bouře pokaždé, když se spolu milovali.“ Naklonil se dopředu. „Tihle králové se o Sestry nikdy nestarali. A proč by taky měli? Jsme malí a chudobní. A přesto jsi zde. Přiveden ke mně bouřemi.“</p>
<p>Přiveden k tobě přítelem, pomyslel si Davos.</p>
<p>Lord Godrik se otočil ke svému kapitánovi. „Ponechte toho muže zde se mnou. Nikdy tady nebyl.“</p>
<p>„Ne, můj pane. Nikdy.“ Kapitán odešel, jeho mokré boty zanechaly vlhké otisky na koberci. Moře pod podlahou bylo hlučné a nepokojné, doráželo na úpatí hradu. Vnější dveře se zavřely se zvukem připomínajícím vzdálený hrom a jakoby v odpověď se opět zablesklo.</p>
<p>„Můj pane,“ řekl Davos, „kdybys mne poslal do Bílého přístavu, Jeho Veličenstvo by to považovalo za akt přátelství.“</p>
<p>„Mohl bych tě poslat do Bílého přístavu,“ připustil lord. „Anebo bych tě mohl poslat do nějakého studeného, vlhkého pekla.“ <emphasis>Sestrov je peklo sám o sobě.</emphasis> Davos se obával nejhoršího. Tři sestry byly nestálé mrchy, loajální jen samy sobě. Údajně přísahaly věrnost Arrynům z Údolí, ale moc Orlího hnízda nad ostrovy byla přinejmenším pochybná.</p>
<p>„Sunderland by po mně chtěl, abych mu tě vydal, kdyby se o tobě doslechl.“ Borrell vládl na Milé sestře, stejně jako Longthorpe na Dlouhé sestře a Torrent na Malé sestře; všichni tři byli vazaly Trisona Sunderlanda, pána Tří sester. „Za hrnec lannisterského zlata by tě prodal královně. Chudý člověk potřebuje každý dragon, má sedm synů a každý je odhodlaný stát se rytířem.“ Lord uchopil dřevěnou lžíci a znovu se pustil do své dušeniny. „Vždycky jsem proklínal bohy, že mi dali jenom dcery, ale jen do té doby, než jsem se dozvěděl, jak Triston naříká nad cenou válečných ořů. Překvapilo by tě, kdyby ses dozvěděl, kolik ryb je zapotřebí k tomu, aby se za ně dala koupit slušná zbroj.“</p>
<p><emphasis>Sám jsem měl sedm synů, ale čtyři uhořeli a jsou mrtví.</emphasis> „Lord Sunderiand přísahal věrnost Orlímu hnízdu,“ řekl Davos. „Podle práva bys mne měl poslat k lady Arryn.“ Soudil, že u ní by měl lepší šanci než s Lannistery. Třebaže se Války pěti králů neúčastnila, byla Lysa Arryn dcerou pána z Řekotočí... a tetou Mladého vlka.</p>
<p>„Lysa Arryn je mrtvá,“ řekl lord Godrik. „Zabil ji jakýsi zpěvák. Údolí teď vládne lord Malíček. Kde jsou piráti?“ Když Davos neodpovídal, zaťukal svou lžící do desky stolu. „Lyséňané. Torrent zpozoroval jejich plachty z Malé sestry, a před ním Flintové z Vdoviny stráže. Oranžové plachty, zelené a růžové. Salladhor Saan. Kde je?“</p>
<p>„Na moři.“ Salla se teď plaví kolem Prstů a dolů po Úzkém moři. Vrací se s těmi několika málo zbylými loděmi ke Kamenoschodům. Možná se mu cestou podaří získat pár dalších, pokud narazí na nějaké slibné obchodníky. <emphasis>Troška pirátství, aby mu ligy lépe ubíhaly.</emphasis> „Jeho Veličenstvo jej poslalo na jih, aby dělal problémy Lannisterům a jejich přátelům.“ Byla to lež, kterou si zas a znovu opakoval, když vesloval deštěm k Sestrám. Dříve nebo později se rozšíří zvěst, že Salladhor Saan Stannise Baratheona opustil, zanechal jej bez flotily, ale z úst Davose Mořského se to nedozvědí.</p>
<p>Lord Godrik si zamíchal svou krmi. „To ten starý pirát Saan tě přinutil plavat ke břehu?“</p>
<p>„Připlul jsem na pobřeží v otevřeném člunu, můj pane.“ Salla čekal, dokud maják Noční lampy nesvítil mimo levobok <emphasis>Valyrijky</emphasis>, než jej vysadil. Aspoň to pro něj z přátelství udělal. Lyséňan se dušoval, že jej milerád vezme na jih s sebou, ale Davos to odmítl. Stannis potřeboval Wymana Manderlyho a věřil, že ho pro něj Davos získá. Nezradí jeho důvěru, jak řekl Sallovi. „Pche,“ odfrkl si pirátský princ, „ta tvoje čest tě nakonec zabije, starý příteli. Zabije tě.“</p>
<p>„Ještě nikdy jsem neměl pod svou střechou pobočníka krále,“ řekl lord Godrik. „Říkám si, zda by za tebe Stannis zaplatil výkupné?“</p>
<p><emphasis>Zaplatil by?</emphasis> Stannis dal Davosovi země, tituly a úřady, ale zaplatil by poctivým zlatem, aby vykoupil jeho život? <emphasis>On žádné zlato nemá. Jinak by stále měl Sallu.</emphasis> „Jeho Veličenstvo najdeš v Černém hradu, kdyby se ho na to chtěl můj pán zeptat.“ Borrell zabručel. „Je v Černém hradu taky Skřet?“</p>
<p>„Skřet?“ Davos jeho otázce nerozuměl. „Ten je v Králově přístavišti, odsouzený k smrti za vraždu svého synovce.“</p>
<p>„Můj otec vždycky říkával, že na Zdi se všechno dozvědí až poslední. Trpaslík uprchl. Protáhl se mřížemi své cely a holýma rukama rozerval vpůli svého vlastního otce. Jeden strážný jej spatřil na útěku, rudého od hlavy až k patě, jako by se byl vykoupal v krvi. Královna jmenuje lordem jakéhokoliv člověka, co ho zabije.“</p>
<p>Davos nevěřil svým uším. „Chceš říct, že Tywin Lannister je mrtvý?“</p>
<p>„Jo, rukou svého syna.“ Lord se napil piva. „Když na Sestrách ještě vládli králové, nenechávali jsme trpaslíky žít. Všechny jsme je házeli do moře jako oběti bohům. Septoni nás přiměli, abychom toho nechali. Smečka zbožných bláznů. Z jakého jiného důvodu by bohové dali člověku takový tvar, kdyby ho rovnou nechtěli označit za zrůdu?“</p>
<p><emphasis>Lord Tywin je mrtvý. Tím se všechno mění.</emphasis> „Můj pane, dáš mi svolení vyslat havrana ke Zdi? Jeho Veličenstvo by se zajisté chtělo o smrti lorda Tywina dozvědět“</p>
<p>„Už to ví, ale ne ode mne. A ani od tebe, dokud jsi zde, pod mojí děravou střechou. Nechci, aby se říkalo, že jsem poskytl Stannisovi pomoc a radu. Sunderlandové zatáhli Sestry do dvou Černohňových rebelií... a všichni jsme kvůli tomu žalostně trpěli“ Lord Godrik mávl svou lžící k židli. „Posaď se, než se mi tu skácíš k zemi, sere. Moje síň je studená, vlhká a tmavá, ale zdvořilost zde nepostrádáme. Najdeme pro tebe suché oblečení, avšak nejdříve něco pojíš.“ Zavolal a do síně vstoupila žena. „Máme hosta, kterého je třeba nakrmit. Přines pivo, chléb a sestří dušeninu“</p>
<p>Pivo bylo hnědé, chléb černý a dušenina krémově bílá. Přinesla mu ji v misce vyhloubené ze starého okoralého chleba. Byla plná pórku, mrkve, krup a bílého i žlutého tuřínu, a také škeblí a kousků krabího masa, a to vše plavalo v husté omáčce z másla a smetany. Byla to dušenina, která dokázala člověka zahřát až do kosti, jako stvořená pro vlhkou, chladnou noc. Davos se s povděkem pustil do jídla.</p>
<p>„Jedl jsi už někdy sestří dušeninu?“</p>
<p>„Jedl, můj pane.“ Stejnou podávali všude po celých Sestrách, v každém hostinci a špeluňce.</p>
<p>„Tahle je lepši než kterákoliv, co jsi jedl předtím. Vařila ji Gella. Dcera mojí dcery. Jsi ženatý, Cibulový rytíři?“</p>
<p>„Jsem, můj pane.“</p>
<p>„Škoda. Gella ještě není vdaná. Z prostých žen bývají nejlepší manželky. Jsou v tom tři druhy krabů. Rudí krabi, pavoučí krabi a krabi dobyvatelé. Pavoučího kraba bych jinak nejedl, jenom v sestří dušenině. Napůl si přitom připadám jako kanibal.“ Jeho lordstvo pokynulo k praporci visícímu nad studeným černým krbem. Byl na něm vyšitý pavoučí krab, bílý na šedozeleném poli. „Slyšeli jsme řeči, že Stannis svého pobočníka upálil.“</p>
<p><emphasis>Pobočníka, kterého měl přede mnou.</emphasis> Melisandra dala Alestera Florenta svému bohu na Dračím kameni, aby vyčarovala vítr, který je požene na sever. Lord Florent byl silný a mlčel, když jej královnini muži uvazovali ke sloupu, tak vznešený, jak jen mohl být polonahý muž, ale když mu plameny oblízly nohy, dal se do křiku a jeho výkřiky je unášely celou cestu až do Východní hlídky u moře, pokud se dalo věřit rudé ženě. Davosovi se ten vítr nelíbil. Zdálo se mu, jako by byl cítit pálícím se masem, a jeho zvuk, když sténal mezi ráhnovím, byl mučivý. <emphasis>Mohl jsem to docela dobře být já.</emphasis> „Neshořel jsem,“ ujistil lorda Godrika, „třebaže ve Východní hlídce jsem málem umrzl.“</p>
<p>„Zeď už je taková.“ Žena jim přinesla čerstvý bochník chleba, ještě teplý z pece. Davos spatřil její ruku a zíral. Lord Godrik si toho nemohl nevšimnout. „Jo, má znamení. Stejně jako všichni Borrellové, už pět tisíc let. Dcera mojí dcery. Ne ta, co vařila dušeninu.“ Roztrhl chléb a nabídl polovinu Davosovi. „Jez, je dobrý.“</p>
<p>Byl, třebaže Davosovi by chutnala i suchá kůrka; znamenalo to, že je zde hostem, přinejmenším na tuto jednu noc. Páni Sester měli temnou pověst, a nikdo horší než právě Godrik Borrell, lord Milé sestry, Štít Sestrova, pán hradu Vlnolam a strážce Noční lampy... ale dokonce i loupežničtí lordi a ničitelé byli vázáni prastarými zákony pohostinnosti. <emphasis>Aspoň se dožiju svítání</emphasis>, říkal si Davos v duchu. <emphasis>Pojedl jsem z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho chleba a soli.</emphasis></p>
<p>Třebaže v této sestří dušenině byla podivnější koření než jen sůl. „To je šafrán, co cítím?“ Šafrán měl větší cenu než zlato. Davos jej předtím ochutnal jen jednou, když mu král Robert poslal polovinu ryby při hostině v Dračím kameni.</p>
<p>„Ano. Z Qarthu. Taky tu mám pepř.“ Lord Godrik vzal špetku mezi palec a ukazovák a posypal si svůj pokrm. „Drcený černý pepř z Volantisu, jemnější nenajdeš. Vezmi si, kolik chceš, jestli máš rád ostré. Mám ho čtyřicet beden. Nemluvě o řebříčku a muškátovém oříšku, a taky libru šafránu. Vzal jsem ho jedné trnkooké panně.“ Zasmál se. Davos si všiml, že má stále všechny svoje zuby, i když byla většina z nich žlutá a špičku jednoho měl zčernalou a odumřelou. „Měla namířeno do Braavosu, jenže bouře ji přihnala do Kousance a mrskla jí proti jednomu z mých skalisek. Takže vidíš, že nejsi jediný dar, který mi bouře přinášejí. Moře je zrádná, krutá věc.“</p>
<p><emphasis>Ne tak zrádná jako lidé</emphasis>, pomyslel si Davos. Předkové lorda Godrika byli pirátští králové, dokud na ně nepřišli Starkové s ohněm a mečem. V dnešní době přenechávali obyvatelé Sester otevřené pirátství Salladhoru Saanovi a jemu podobným, a sami se obohacovali tím, že naváděli lodě ke ztroskotání. Majáky, které svítily podél břehů Tří sester, měly varovat před mělčinami, útesy a skalisky a měly ukazovat cestu do bezpečí, jenže za bouřlivých a mlhavých nocí naváděli někteří lidé ze Sester falešnými světly neopatrné kapitány ke zkáze.</p>
<p>„Bouře ti prokázaly laskavost, když tě přinesly k mým dveřím,“ řekl lord Godrik. „V Bílém přístavu by ses dočkal chladného přivítání. Přicházíš příliš pozdě, sere. Lord Wyman již ohnul koleno, ale ne před králem Stannisem.“ Lokl si svého piva. „Manderlyové nejsou Seveřané, ne do morku kostí. Neuplynulo ještě ani devět stovek let, co přišli na Sever, obtíženi vším svým zlatem a bohy. Byli to velcí páni na Klikatici, dokud se nezačali příliš rozpínat, až jim zelenorucí dali lekci. Jejich zlato jim vzal vlčí král, ale dal jim půdu a dovolil jim nadále uctívat jejich bohy.“ Namočil si do dušeniny kousek chleba. „Pokud si Stannis myslí, že tlusťoch pojede na jelenovi, mýlí se. Před sedmi dny zastavila v Sestrově <emphasis>Lví hvězda</emphasis>, aby doplnila zásoby vody. Znáš tu loď? Rudé plachty a zlatý lev na přídi. A plná Freyů, kteří měli namířeno do Bílého přístavu.“</p>
<p>„Freyové?“ To byla poslední věc, kterou by Davos očekával. „Slyšeli jsme, že Freyové zabili syna lorda Wymana.“</p>
<p>„Ba,“ přitakal lord Godrik, „a tlusťoch se tak rozlítil, že přísahal, že bude živ jen o chlebu a vodě, dokud nedosáhne své pomsty. Neuplynul však ani den a už si zase cpal do huby škeble a koláče. Mezi Sestrami a Bílým přístavem neustále plují lodě. Prodáváme jim kraby, ryby a kozí sýr a oni nám zase dřevo, vlnu a kůže. Podle toho, co jsem slyšel, je nyní jeho lordstvo otylejší než kdy jindy. Tolik k těm jeho přísahám. Slova jsou vítr, a vítr z Manderlyových úst nemá větší cenu než větry, co pouští ze zadnice.“ Lord si utrhl další kus chleba a vytřel jím misku. „Freyové vezou tomu tlustému bláznovi pytel kostí. Někteří tomu říkají zdvořilost, přivézt člověku kosti jeho mrtvého syna. Být to můj syn, oplatil bych jim tu zdvořilost a pěkně bych Freyům poděkoval, než bych je pověsil, jenže na to je tlusťoch příliš ušlechtilý.“ Nacpal si chléb do úst, sežvýkal jej, spolkl. „Měl jsem tady Freye u večeře. Jeden z nich seděl přesně tam, kde jsi teď ty. <emphasis>Rhaegar</emphasis>, tak se pojmenoval. Málem jsem se mu vysmál do tváře. Říkal, že přišel o manželku, ale prý má v úmyslu najít si v Bílém přístavu novou. Havrani létají sem a tam. Lord Wyman a lord Walder spolu uzavřeli dohodu a mají v úmyslu zpečetit ji sňatkem.“</p>
<p>Davos měl pocit, jako by jej lord uhodil do břicha. <emphasis>Pokud mluví pravdu, je můj král ztracen.</emphasis> Stannis Baratheon Bílý přístav zoufale potřeboval. Jestliže byl Zimohrad srdcem Severu, byl Bílý přístav jeho ústy. Ústí řeky tam již po staletí nezamrzalo ani během nejkrutějších zim. A když se teď blížila zima, mohlo to znamenat mnoho a ještě víc. Stejně tak i stříbro toho města. Lannisterové měli všechno zlato Casterlyovy skály a vyženili zlato Vysoké zahrady. Pokladnice krále Stannise zely prázdnotou. <emphasis>Musím to aspoň zkusit. Určitě existuje nějaký způsob jak ten sňatek zarazit.</emphasis> „Musím se dostat do Bílého přístavu,“ řekl. „Tvoje lordstvo, pomoz mi, prosím.“</p>
<p>Lord Godrik začal jíst svou chlebovou mísu, trhal ji na kusy velkýma rukama. Dušenina okoralý chléb změkčila. „Nemám Seveřany v lásce,“ prohlásil. „Mistři říkají, že k Znásilnění Tří sester došlo již před dvěma tisíci lety, jenže Sestrov nezapomněl. Předtím jsme byli svobodni lidé a vládli nám naši vlastní králové. Potom jsme museli ohnout koleno před Orlím hnízdem, abychom odsud Seveřany dostali. Vlk a sokol kvůli nám spolu válčili po tisíc let, dokud společnými silami neohryzali všechen tuk a maso z kostí těchto chudých ostrovů. Co se týče tvého krále Stannise, když byl velitelem Robertova loďstva, poslal flotilu do mého přístavu bez mého svolení a přiměl mne pověsit tucet dobrých přátel. Mužů jako ty. Zašel až tak daleko, že mi hrozil, že pověsí <emphasis>mne</emphasis>, kdyby se mělo stát, že nějaká loď najede na mělčinu, protože Noční lampa zčerná. Musel jsem snášet jeho aroganci.“ Snědl další kousek chlebové mísy. „Nyní přichází na Sever pokořený, s ocasem staženým mezi nohy. Proč bych mu měl jakkoliv pomáhat? Odpověz mi na to.“</p>
<p>Protože je to tvůj právoplatný král, pomyslel si Davos. Protože je to silný muž a spravedlivý, jediný člověk, který dokáže obnovit říši a ubránit ji proti nebezpečí, jež se hromadí na severu. Protože má kouzelný meč, jenž se leskne světlem slunce. Slova mu uvízla v hrdle. Žádné z nich by pána Milé sestry neobměkčilo. Žádné z nich by Davose nedostalo ani o stopu blíž k Bílému přístavu. Jakou odpověď chce slyšet? Mám mu slíbit zlato, které nemáme? Urozeného manžela pro dceru jeho dcery? Pozemky, pocty, tituly? Lord Alester Florent se pokoušel hrát tuto hru a král jej za to nechal upálit.</p>
<p>„Zdá se, že pobočník přišel o jazyk. Buď nemá chuť na sestří dušeninu, nebo na pravdu.“ Lord Godrik si otřel ústa.</p>
<p>„Lev je mrtvý,“ řekl Davos pomalu. „To je tvoje pravda, můj pane. Tywin Lannister je mrtvý.“</p>
<p>„No a co že je?“</p>
<p>„Kdo teď vládne v Králově přístavišti? Tommen určitě ne, je to ještě dítě. Je to ser Kevan?“</p>
<p>V černých očích lorda Godrika se zalesklo světlo svíce. „Kdyby tomu tak bylo, byl bys v řetězech. To královna vládne.“</p>
<p>Davos chápal. <emphasis>Má pochybnosti. Nerad by zjistil, že se ocitl na straně, která prohrává.</emphasis> „Stannis ubránil Bouřlivý konec proti Tyrellům a Redwynům. Posledním Targaryenům vzal Dračí kámen. Rozdrtil Železnou flotilu u Krásného ostrova. Dětský král proti němu nemůže zvítězit.“</p>
<p>„Ten dětský král ovládá bohatství Casterlyovy skály a moc Vysoké zahrady. Má Boltony a Freye.“ Lord Godrik si zamnul bradu. „Přesto... V tomto světě je jistá jenom zima. To říkal Ned Stark mému otci, přímo v této síni.“</p>
<p>„Ned Stark byl zde?“</p>
<p>„Za úsvitu Robertovy rebelie. Šílený král poslal na Orlí hnízdo pro Starkovu hlavu, ale Jon Arryn mu poslal v odpověď jen vzdor. Město racků však zůstalo loajální trůnu. Aby se Stark dostal domů a mohl povolat svoje vazaly, musel se dostat přes hory na Prsty a najít si rybáře, který ho převeze přes Kousanec. Cestou je zastihla bouře. Rybář se utopil, ale jeho dcera dostala Starka na Sestry, než se člun potopil. Říká se, že ji zanechal s měšcem stříbra a s bastardem v břiše. Pojmenovala ho Jon Sníh, po Arrynovi.</p>
<p>Ať je to, jak chce. Můj otec seděl tam, kde teď sedím já, když přišel lord Eddard do Sestrova. Náš mistr na nás naléhal, abychom poslali Starkovu hlavu Aerysovi a dokázali tím svou loajalitu. Znamenalo by to vysokou odměnu. Šílený král byl k těm, kdo se mu zavděčili, štědrý. Do té doby jsme se ale dozvěděli, že se Jon Arryn zmocnil Města racků. Robert byl prvním mužem, který se dostal přes hradby a vlastní rukou zabil Marqa Graftona. Ten Baratheon je beze strachu, řekl jsem. Bojuje tak, jak by měl král. Náš mistr se zasmál a řekl nám, že princ Rhaegar toho rebela určitě porazí. A tehdy Stark řekl: V tomto světě je jistá jenom zima. Pravda, možná přijdeme o hlavy, ale co když zvítězíme? Můj otec jej odsud poslal s hlavou stále na ramenou. Pokud prohrajete, řekl lordu Eddardovi, nikdy jsi tady nebyl.“</p>
<p>„O nic víc než já,“ řekl Davos Mořský.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />JON</strong></p>
<p><strong>K</strong>rále za Zdí přivedli s rukama svázanýma konopným provazem a s oprátkou kolem krku.</p>
<p>Druhý konec oprátky byl uvázaný kolem hrušky na sedle oře sera Godryho Farringa. Obrobijec a jeho kůň byli oděni ve zbroji z postříbřené oceli zdobené inkrustaci. Mance Nájezdník na sobě měl jen tenkou tuniku, ze které mu vyčnívaly holé paže. <emphasis>Měli mu nechat jeho plášť,</emphasis> pomyslel si Jon Sníh, <emphasis>ten, co divoká žena zaplátovala pruhy rudého hedvábí.</emphasis></p>
<p>Nebylo divu, že Zeď plakala.</p>
<p>„Mance zná Začarovaný hvozd lépe než kterýkoliv průzkumník“ řekl Jon králi Stannisovi ve svém konečném úsilí přesvědčit Jeho Veličenstvo, že jim bude Král za Zdí mnohem užitečnější živý než mrtvý. „Zná Tormunda Obrozhoubu. Bojoval proti Jiným. A měl Joramunův roh a nezatroubil na něj. Nestrhl Zeď, když mohl.“</p>
<p>Jeho slova dopadla na mrtvou půdu. Stannis zůstal neoblomný. Zákon hovořil jednoznačně; život dezertéra byl ztracen.</p>
<p>Pod plačící Zdí zvedla lady Malisandra svoje bledé ruce. <emphasis>„Všichni si musíme vybrat,“</emphasis> zadeklamovala. „Muž či žena, mladý nebo starý, pán i kmán, všichni máme stejnou volbu.“ Její hlas přiměl Jona Sněha myslet na anýz, muškát a hřebíček. Stála po králově boku na dřevěném lešení vztyčeném nad jámou. „Volíme si světlo nebo si vybíráme tmu. Volíme dobro nebo se rozhodujeme pro zlo. Volíme pravého boha nebo falešného.“</p>
<p>Mancemu Nájezdníkovi vlály při chůzi kolem tváře husté šedohnědé vlasy. Odhrnul si je spoutanými dlaněmi z očí a usmál se. Když však spatřil klec, odvaha jej opustila. Královnini muži ji spletli ze stromů Začarovaného hvozdu, z mladých stromků a ohebných větvi, z větvi borovic lepkavých smůlou a z jako kost bílých prstů čarostromů. Pozohýbali je, zkroutili dokola a propletli mezi sebou navzájem, až upletli dřevěné mřížoví ve tvaru klece, kterou zavěsili vysoko nad jámu plnou polen, listí a suchého dříví.</p>
<p>Král divokých sebou při tom pohledu škubl. „Ne,“ vykřikl, <emphasis>„milost</emphasis>. Takto to být nemělo, já nejsem žádný král, to oni...“</p>
<p>Ser Godry škubl provazem. Smyčka zadusila jeho další slova a Král za Zdí neměl jinou možnost než klopýtat za ním. Když se pod ním podlomily nohy, Godry jej po zbytek cesty táhl, a tak byl Mance celý zakrvácený, než jej královnini muži napůl dostrkali, napůl odnesli do klece. Tucet zbrojnošů vytáhl klec společnými silami do výše.</p>
<p>Lady Melisandra ji pozorovala, jak stoupá. <emphasis>„SVOBODNÝ LIDE! </emphasis>Zde stojí váš král lží. A zde je roh, o němž tvrdil, že strhne Zeď.“ Dva královnini muži přinesli joramunův roh, černý a s obručemi ze zlata, osm stop dlouhý od jednoho konce ke druhému. Do zlatých obručí byly vyryty runy, písmo Prvních lidí. Joramun zemřel před tisícovkami let, ale Mance našel jeho roh pod ledovcem, vysoko v Mrazoklech. <emphasis>I zatroubil Joramun na Roh zimy, a probudil obry ze země.</emphasis> Ygritte Jonovi řekla, že Mance žádný roh nikdy nenašel. <emphasis>Buď lhala, nebo to Mance před svým vlastním lidem tajil.</emphasis></p>
<p>Tisíc zajatců se dívalo přes dřevěné mříže jejich ohrady, jak zvedají roh do výše. Všichni byli otrhaní a napůl vyhladovělí. <emphasis>Divocí</emphasis>, říkalo jim Sedm království; oni sami si říkali <emphasis>svobodný lid.</emphasis> Nevypadali ani divocí ani svobodní-jen hladoví, vystrašení, otupělí.</p>
<p>„Joramunův roh?“ opáčila Melisandra. „Ne. Říkejme mu Roh Tmy. Spadne-li Zeď, padne temnota, dlouhá noc, která nikdy neskončí. To se nesmí stát, <emphasis>nestane</emphasis> se to. Pán světla vidí, jaké nebezpečí hrozí jeho dětem, a proto jim poslal zachránce, znovuzrozeného Azor Ahaie.“ Máchla rukou ke Stannisovi a velký rubín na jejím hrdle zapulzoval světlem.</p>
<p><emphasis>On je kámen a ona je plamen.</emphasis> Královy oči byly modré jámy, propadlé hluboko ve vyhublých tvářích. Měl na sobě šedou plátovou zbroj a z širokých ramenou mu vlál kožešinou lemovaný plášť ze zlatého brokátu. V oceli hrudního plátu měl v místě nad svým vlastním srdcem vykládané planoucí srdce a hlavu mu obepínala rudozlatá koruna s hroty ve tvaru svíjejících se plamenů. Val stála vedle něho, vysoká a plavovlasá. Na hlavu jí dali korunu ve tvaru prostého kruhu z tmavého bronzu, a přesto vypadala v bronzu mnohem královštěji než Stannis ve zlatě. Oči měla šedé a nebojácné, pohled neodvracela. Pod hermelínovým pláštěm byla oděna ve zlaté a bílé. Medově světlé vlasy měla spletené do silného copu, který jí splýval přes pravé rameno až k pasu. Chlad ve vzduchu jí vehnal barvu do tváří.</p>
<p>Lady Melisandra na sobě neměla žádnou korunu, ale všichni přítomní věděli, že ona je opravdová královna Stannise Baratheona, ne ta prostá žena, kterou zanechal třesoucí se zimou ve Východní hlídce u moře. Povídalo se, že král nemá v úmyslu poslat pro královnu Selyse a jejich dceru, dokud nebude Noční pevnost připravena k obývání. Jonovi jich bylo líto. Zeď nabízela pramálo z pohodlí, na které byly jižanské dámy a urozené holčičky zvyklé, a Noční hlídka nenabízela žádné. Bylo to ponuré místo, dokonce i v těch nejlepších časech.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>SVOBODNÝ LIDE!“</emphasis> vykřikla Melisandra. „Popatřte, jaký osud čeká ty, kdož si vyberou tmu!“</p>
<p>Joramunův roh náhle vzplanul.</p>
<p>Chytil s hlasitým <emphasis>vhúúš a</emphasis> po celé jeho délce s praskotem vyšlehly vířící jazyky zeleného a žlutého ohně. Jonův kůň sebou polekaně cukl a i ostatní v řadách měli co dělat, aby svá zvířata utišili. Z ohrady se zajatci se zvedlo hlasité zasténání, když svobodný lid viděl, jak jejich naděje chytla plamenem. Pár jich začalo křičet a nadávat, ale většina jich mlčela. Na půl lidského tepu jako by se runové rytiny na zlatých obručích zatřpytily ve vzduchu. Královnini muži roh nadzvedli a skulili jej do jámy.</p>
<p>Mance Nájezdník uvnitř své klece hrábl spoutanýma rukama po oprátce kolem krku a nesouvisle zařval cosi o zradě a čárách, popřel svůj královský titul, zapřel svůj lid i svoje jméno, zavrhl vše, čím kdy byl. Řval o milost, proklínal rudou ženu a hystericky se smál.</p>
<p>Jon na to hleděl bez mrknuti oka. Neodvažoval se vypadat před svými bratry přecitlivěle. Nařídil, aby se dostavily dvě stovky mužů, více než polovina posádky Černého hradu. Usazenina koních v tichých temných řadách, s dlouhými kopími v rukou si nandali kápě na hlavy, aby skryli své tváře... a aby zamaskovali skutečnost, že tolik z nich jsou starci a nezkušení chlapci. Svobodný lid měl z Hlídky strach. Jon chtěl, aby si svůj strach odnesli s sebou do svých nových domovů jižně od Zdi.</p>
<p>Roh se rozbil na kusy mezi poleny, listím a suchým dřívím. Během tří úderů srdce byla celá jáma v plameni. Mance, svíraje spoutanýma rukama dřevěné mřížoví své klece, štkal a prosil. Když oheň dosáhl klece, zmítal se chvíli jako šílený. Jeho výkřiky přešly v jeden dlouhý bezeslovný řev strachu a bolesti. Třepetal se uvnitř své klece jako hořící list, jako můra polapená v plameni svíce.</p>
<p>Jon zjistil, že vzpomíná na jednu píseň.</p>
<p><emphasis>Bratři, ach, bratři, mé dny jsou sečteny,</emphasis></p>
<p><emphasis>Dorn mi můj život vzal,</emphasis></p>
<p><emphasis>co však na tom záleží, všichni jednou zemřou,</emphasis></p>
<p><emphasis>a já Domovu ženu ochutnal</emphasis></p>
<p>Val stála na plošině, tichá a nehybná, jako by byla vytesaná ze soli. <emphasis>Nebude plakat ani se neodvrátí.</emphasis> Jon si říkal, co by na jejím místě dělala Ygritte. <emphasis>Tyhle ženy jsou silné.</emphasis> Zjistil, že myslí na Sama a mistra Aemona, na Fialku a její dítě. <emphasis>Při svém posledním výdechu mne prokleje, ale jinou možnost jsem neviděl z</emphasis><emphasis> </emphasis>Východní hlídky dostali hlášení o divokých bouřích zuřících na Úzkém moři. <emphasis>Chtěl jsem je udržet v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bezpečí. Nakrmil jsem jimi místo toho kraby?</emphasis> Minulou noc se mu zdálo o Samovi, jak se topí, o Ygritte, jak umírá s jeho šípem zabodnutým v těle (nebyl to jeho šíp, který ji zabil, ale v jeho snech byl jeho vždycky), o Fialce ronící krvavé slzy.</p>
<p>Jon Sníh toho viděl dost. „Teď,“ řekl.</p>
<p>Ulmer z Králolesa zabodl svoje kopí do země, sňal ze zad luk a vytáhl z toulce černý šíp. Sladký Donnel Kopec si shrnul kápi z hlavy a udělal to samé. Také Garth Šedopírko a Vousatý Ben založili šípy, natáhli tětivy a vystřelili.</p>
<p>Jeden šíp zasáhl Manceho Nájezdníka do hrudi, druhý do břicha, třetí do hrdla. Čtvrtý narazil do jedné z dřevěných mříží klece a chvíli se chvěl, než vzplanul. Od Zdi se odrazily ozvěnou ženské vzlyky, zatímco král divokých se sesul na podlahu své klece, ověnčený ohněm. „A nyní je jeho stráž u konce,“ řekl Jon tiše. Mance Nájezdník byl kdysi muž Noční hlídky, než vyměnil svůj černý plášť za jiný, zaplátovaný pruhy rudého hedvábí.</p>
<p>Stannis nahoře na plošině se mračil. Jon se mu odmítal podívat do očí. Dno proutěné klece vypadlo a její mříže se drolily. Pokaždé, když vyšlehl jazyk plamene, uvolnily se další větve, třešňově rudé a černé. „Pán světla stvořil slunce, měsíc a hvězdy, aby nám osvětlovaly cestu a dávaly nám oheň, jenž nás ochrání před nocí,“ řekla Melisandra divokým. „Nic neodolá jeho plamenům.“</p>
<p><emphasis>,Nic neodolá jeho plamenům</emphasis>,“ zaintonovali v ozvěně královnini muži.</p>
<p>Šat rudé ženy v barvě tmavorudého šarlatu vířil kolem jejího těla a měděné vlasy vytvářely aureolu kolem její hlavy. Od konečků jejích prstů tančily vysoké žluté plameny jako pařáty. <emphasis>SVOBODNÝ LIDE!</emphasis> Vaši falešní bohové vám nepomohou. Váš falešný roh vás nezachránil. Váš falešný král vám přinesl jen smrt, zoufalství, porážku... ale zde stojí váš pravý král. <emphasis>POPATŘTE JEHO SLÁVU!</emphasis></p>
<p>Stannis Baratheon tasil Světlonoš.</p>
<p>Meč žnul rudě, žlutě a oranžově, živý světlem. Jon to představení již viděl... ale ne <emphasis>takto</emphasis>, nikdy předtím takto. Světlonoš byl slunce proměněné v ocel. Když Stannis zvedl meč vysoko nad hlavu, muži si museli stáhnout kápě přes oči. Koně sebou cukali a jeden z nich se vzepjal a shodil svého jezdce. Výheň v jámě jako by se před tímto výbojem světla scvrkla, jako malý pes krčící se před větším. Samotná Zeď se změnila v rudou, růžovou a oranžovou, jak po ledu tančily vlny barev. <emphasis>Je tohle moc královské krve?</emphasis></p>
<p>„Západozemí má jen jednoho krále,“ řekl Stannis. Jeho hlas byl drsný, nezaznívalo v něm nic z Melisandřiny melodičnosti. „Tímto mečem ochráním svoje poddané a zničím ty, kdo je ohrožují. Ohněte koleno a já vám slibuji jídlo, půdu i spravedlnost. Poklekněte a žijte. Anebo jděte a zemřete. Volba je na vás.“</p>
<p>Zasunul Světlonoš zpátky do pochvy a svět znovu potemněl jako by slunce zašlo za mrak. „Otevřete bránu.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>OTEVŘETE BRÁNU“</emphasis> zaburácel ser Clayton Suggs hlasem hlubokým jako válečný roh. „<emphasis>OTEVŘETE BRÁNU“</emphasis> zvolal v ozvěně ser Corliss Penny, velitel stráži. <emphasis>„OTEVŘETE BRÁNU“ </emphasis>vykřikli seržanti. Muži pospíchali uposlechnout. Naostřené kůly byly vykrouceny ze země, přes hluboké příkopy byla přehozena prkna a brána ohrady byla otevřena dokořán. Jon Sníh zvedl ruku a spustil ji a jeho černé řady se rozdělily, vyklidily cestu ke Zdi, kde Bolestínský Edd Tollett otevřel železnou bránu.</p>
<p>„Pojďte,“ vybídla je Melisandra. „Pojďte ke světlu... nebo utíkejte zpátky do tmy.“ V jámě před ní praskal oheň. „Jestli si zvolíte světlo, pojďte ke mně.“</p>
<p>A oni šli. Zpočátku pomalu, někteří kulhajíce nebo se opírajíce o své druhy, začali zajatci vycházet z hrubé ohrady. <emphasis>Jestli chcete jíst, pojďte ke mně</emphasis>, pomyslel si Jon. <emphasis>Jestli nechcete zmrznout nebo umřít hlady, podřiďte se. S </emphasis>váháním, mající se na pozoru před pastí, přešlo přes prkna a prstencem z kůlů prvních pár zajatců, směrem k Melisandře a Zdi. Následovali další, když viděli, že se těm prvním nic nestalo. Další a další, dokud netvořili souvislý zástup. Královnini muži v cvočky zpevněných kabátcích a polopřílbách podali každému procházejícímu muži, ženě i dítěti kousek bílého čarostromu: klacík, úlomek větvičky bledé jako zlomená kost, se sprškou červeného listoví. <emphasis>Kousek starého boha, aby jím nakrmili nového.</emphasis> Jon zahýbal prsty pravé ruky.</p>
<p>Žár stoupající z jámy byl cítit dokonce i na dálku; pro divoké musel být spalující. Viděl, jak se muži krčí, když se k plamenům blížili, slyšel děti plakat. Pár se jich otočilo k lesu. Díval se, jak od ohrady klopýtá pryč mladá žena s dítětem na každé ruce. Každých pár kroků se ohlédla, aby se ujistila, že ji nikdo nepronásleduje, a když se přiblížila ke stromům, dala se do běhu. Jakýsi šedovousý muž si vzal větvičku z čarostromu, kterou mu podali, a použil ji jako zbraň, bodal jí kolem sebe, dokud jej královnini muži neusměrnili kopími. Ostatní pak museli překračovat jeho tělo, dokud je ser Corliss nenařídil svrhnout do ohně. Po tomto incidentu se pro les rozhodovalo víc lidí možná jeden z deseti.</p>
<p>Většina ale šla dál. Za nimi byl jen chlad a smrt. Před nimi byla naděje. Šli dál, svírali svoje kousky dřeva, dokud nenastal čas nakrmit jimi plameny. R’hllor byl žárlivé božstvo, věčně hladové. A tak nový bůh polykal mrtvolu starého a vrhal obrovité stíny Stannise a Melisandry na Zeď, černé proti rudým odrazům ohně od ledu.</p>
<p>Jako první poklekl před králem Sigorn. Nový magnar Thennů byl mladší, menší verzí svého otce štíhlý, plešatějící, oděný v bronzových holenicích a kožené vestě pošité bronzovými šupinami. Jako další pak Chřestivá košile ve své klapotavé zbroji z kostí a vařené kůže a přilbici z lebky obra. Pod kostmi se skrýval zbídačený vetchý tvor s dolámanými hnědými zuby a žlutavým zabarvením očního bělma. <emphasis>Malý, zlovolný, zrádný muž, stejně hloupý, jako je krutý.</emphasis> Jon ani na okamžik nevěřil, že by si svou víru ponechal. Říkal si, co asi cítí Val, když se na něj dívá, jak pokleká a je mu odpouštěno.</p>
<p>Následovali méně významní vůdci. Dva klanoví náčelníci Tvrdonožců s chodidly černými a tvrdými jako kámen. Stará vědma, kterou uctíval lid od Mléčné vody. Hubený tmavooký chlapec ve věku dvanácti let, syn Alfina Vránobijce. Halleck, bratr Harmy Psí hlavy, s jejími prasaty. Každý z nich před králem poklekl.</p>
<p><emphasis>Na tuhle šaškárnu je příliš zima,</emphasis> pomyslel si Jon. „Svobodný lid klekači opovrhuje,“ varoval Stannise. „Dovol jim ponechat si jejich hrdost a budou tě víc milovat.“</p>
<p>Jeho Veličenstvo neposlouchalo. „Já od nich potřebuji meče, ne polibky,“ opáčil král.</p>
<p>Divocí, kteří poklekli, se šourali kolem řad černých bratří k bráně. Jon nařídil Koni, Saténovi a půl tuctu dalších bratří, aby je pod Zdí provedli s pochodněmi. Na opačné straně na ně čekaly misky s horkou cibulovou polévkou, krajíce černého chleba a klobásy. Stejně tak i ošacení: pláště, kalhoty, boty, tuniky, dobré kožené rukavice. Spát budou na hromadách čisté slámy, s hořícími ohni, aby jim v noci nebyla zima. Ať byl král jakýkoliv, metodičnost se mu upřít nedala. Dříve či později však Tormund Obrozhouba opět zaútočí na Zeď, a Jon si jen říkal, na čí stranu se Stannisovi noví podaní přidají, až ta hodina přijde. <emphasis>Můžeš jim dát půdu a milost, jenže svobodný lid si volí své vlastní krále, a byl to Mance, koho si vybrali, ne ty.</emphasis></p>
<p>Bowen Marsh popojel se svým koněm k Jonovu. „Tohle je den kterého jsem se nechtěl nikdy dožít.“</p>
<p>Od té doby, co utržil lord majordomus na Mostě lebek zranění do hlavy, výrazně pohubl Část jednoho ucha mu scházela. <emphasis>Už nevypadá jako granátové jablko,</emphasis> pomyslel si Jon. „Krváceli jsme, abychom zastavili divoké u Strže,“ řekl Marsh. „Padli tam dobří muži, bratři a přátelé. K čemu to bylo?“</p>
<p>„Říše nás za tohle prokleje,“ prohlásil ser Alliser Thorne zlověstným tónem. „Každý čestný člověk v Západozemí při zmínce o Noční hlídce odvrátí hlavu a odplivne si.“</p>
<p><emphasis>Co ty víš o čestných lidech?</emphasis> „Ticho v řadách.“ Od té doby, co přišel lord Janoš Slynt o hlavu, byl ser Alliser obezřetnější, ale stále v něm přebývala nenávist. Jon si pohrával s myšlenkou, že mu svěří velení, které Slynt odmítl, ale chtěl mít toho muže nablízku. <emphasis>Vždycky byl z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>těch dvou tím nebezpečnějším.</emphasis> Místo toho pověřil velením v Šedé stráži prošedivělého majordoma ze Stínové věže.</p>
<p>Doufal, že s těmito dvěma posádkami bude znát rozdíl. Hlídka může přimět svobodný lid krvácet, ale nemůžeme doufat, že je úplně zastavíme. A dát Manceho Nájezdníka plamenům na této pravdě nic neměnilo. Je nás stále příliš málo a jich je stále příliš mnoho a bez průzkumníků jsme stejně platní jako slepí. Musím vyslat muže ven. Jenže když to udělám, vrátí se vůbec zpět?</p>
<p>Tunel skrze Zeď byl úzký a točitý a mnozí z divokého lidu byli staří, nemocní nebo ranění, a tak byl postup bolestně pomalý. Než před králem poklekli poslední z nich, snesla se noc. Oheň v jámě hořel nízko a králův stín na Zdi se scvrkl do poloviny své původní velikosti. Jon Sníh viděl, jak se jeho dech sráží ve vzduchu. <emphasis>Zima</emphasis>, pomyslel si, <emphasis>a je stále chladněji. Celé tohle představení trvá až příliš dlouho.</emphasis></p>
<p>Dvě dvacítky zajatců setrvávaly u ohrady. Byli mezi nimi čtyři obři, robustní chlupatá stvoření se svěšenými rameny, nohama jako kmeny a obrovskými placatými chodidly. Třebaže byli obrovští, i tak mohli projít skrze Zeď, jenže jeden nechtěl opustit svého mamuta a ostatní tři nechtěli opustit jeho. Všichni ostatní, kdo otáleli, byli lidských postav. Někteří byli mrtví, jiní umírali; další byli jejich příbuzní nebo blízcí přátelé, neochotní opustit je dokonce i kvůli misce cibulové polévky.</p>
<p>Někteří se chvěli, jiní byli příliš znecitlivěli, než aby se mohli jen třást. Naslouchali, zatímco se králův hlas dunivě odrážel od Zdi. „Můžete jít,“ řekl jim Stannis. „Povězte svým lidem, čeho jste zde byli svědky. Řekněte jim, že jste viděli svého pravého krále a že jsou vítáni v jeho říši, pokud budou dodržovat jeho mír. Jinak ať raději uprchnou, nebo se někam schovají. Nestrpím žádné další útoky na moji Zeď.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jedna říše Jeden bůh Jeden král!“</emphasis> vykřikla lady Melisandra. Královnini muži začali provolávat, bušili konci svých kopí do štítů. <emphasis>Jedna říše Jeden bůh Jeden král! STANNIS! STANNIS! JEDNA ŘÍŠE</emphasis>; <emphasis>JEDEN BŮH, JEDEN KRÁL!“</emphasis></p>
<p>Jon viděl, že Val se k volání nepřipojila. Stejně tak bratři Noční hlídky. Během rozruchu se pár zbylých divokých rozptýlilo mezi stromy. Obři odešli jako poslední, dva usazení na hřbetě mamuta, další dva pěšky. Vzadu zůstali jen mrtví. Jon se díval, jak Stannis sestupuje z lešení s Melisandrou po boku. <emphasis>Jeho rudý stín. Nikdy jej neopouští na dlouho.</emphasis> Kolem nich se rozestoupila králova čestná stráž ser Godry, ser Clayton a tucet dalších rytířů, všechno královnini muži. Od jejich zbroje se odrážel měsíční svit a vítr švihal jejich plášti. „Lorde majordome,“ řekl Jon Marshovi, „rozeberte ohradu na palivové dříví a naházejte mrtvoly do plamenů.“</p>
<p>„Jak můj velitel poroučí.“ Marsh vydal příkaz a z řad vyjel houf jeho majordomů, aby se pustili do dřevěných stěn. Lord majordomus je pozoroval a mračil se. „Tihleti divocí... myslíš, že si udrží víru, můj pane?“</p>
<p>„Někteří ano. Ne všichni. I my máme svoje zbabělce a svoje darebáky, svoje slabochy a svoje blázny, stejně jako oni.“</p>
<p>„Naše sliby... přísahali jsme, že budeme chránit říši...“</p>
<p>„Jakmile se svobodný lid usadí na Daru, stanou se součástí říše,“ poznamenal Jon. „Tohle jsou zoufalé časy, a budou ještě zoufalejší. Viděli jsme tvář našeho skutečného nepřítele, mrtvou bílou tvář s jasně modrýma očima. Svobodný lid tu tvář viděl rovněž, v tomto se Stannis nemýlí. Musíme mít s divokými společnou věc, za kterou budeme bojovat.“</p>
<p>„Společnou věcí proti společnému nepříteli, s tím bych mohl souhlasit,“ přitakal Bowen Marsh, „což ale neznamená, že bychom měli pustit desítky tisíc napůl vyhladovělých divochů přes Zeď. Ať se vrátí do svých vesnic a bojují proti Jiným tam, zatímco my zapečetíme bránu. Othell říká, že to nebude obtížné. Stačí jen vyplnit tunely kusy kamene a vražednými děrami tam nalít vodu. Zeď se postará o zbytek. Chlad, její tíha... uplyne měsíc a brána jako by tam nikdy nebyla. Jakýkoliv nepřítel by si musel cestu na druhou stranu prosekat.“</p>
<p>„Anebo přelézt.“</p>
<p>„To je nepravděpodobné,“ namítl Marsh. „Tohle nejsou nájezdníci, kteří vyjíždějí krást ženy a plundrovat. Tormund s sebou bude mít staré ženy, děti, stáda ovcí a koz, dokonce <emphasis>mamuty.</emphasis> Potřebuje <emphasis>bránu</emphasis> a takové zbývají jenom tři. A i kdyby poslal nahoru lezce, nu, bránit se proti lezcům je stejné jako nabodávat rybu v kotli.“</p>
<p>Ryba nikdy nevyleze z kotle a neprobodne ti břicho kopím. Jon sám už přes Zeď šplhal.</p>
<p>Marsh pokračoval. „Lučištníci Manceho Nájezdníka na nás museli vypustit deset tisíc šípů, soudě podle počtu těch, co jsme sesbírali. K našim mužům na vrcholu Zdi jich doletěla necelá stovka, a většinu jich přitom vynesl nějaký pomýlený poryv větru. Tam nahoře zemřel jediný muž, Rudý Alyn z Růžolesa, a ten zahynul při pádu, ne kvůli šípu, který ho škrábl do nohy. Donal Noye zemřel při obraně brány. Ušlechtilý čin, to ano... ale kdyby byla brána zapečetěná, mohl být náš chrabrý zbrojíř stále s námi. Ať čelíme stovce nepřátel či tisícovce, dokud budeme nahoře na Zdi a oni dole pod ní, nemohou nám ublížit.“</p>
<p><emphasis>Má pravdu.</emphasis> Mance Nájezdník se vrhl proti Zdi jako vlna proti kamenitému pobřeží, ačkoliv obránci nebyli víc než hrstka starých mužů, nezkušených chlapců a mrzáků. A přesto byl Bowenův návrh proti všem Jonovým instinktům. „Pokud zapečetíme bránu, nebudeme moci posílat ven průzkumníky,“ poznamenal. „Budeme tady jako slepí.“</p>
<p>„Poslední průzkumná výprava lorda Mormonta stála Hlídku čtvrtinu jeho mužů. My si musíme uchovat veškerou sílu, co nám ještě zbývá. S každým úmrtím jsme o jednoho slabší... a už tak jsme roztažení na řídko... Zaujmi vysoké místo a vyhraješ bitvu, říkával můj strýc. Žádné místo není vyšší než Zeď, lorde veliteli.“</p>
<p>„Stannis slibuje půdu, jídlo a spravedlnost všem divokým, co přijdou a ohnou koleno. Nikdy nám nedovolí, abychom bránu zapečetili.“</p>
<p>Marsh zaváhal. „Lorde Sněhu, nechci šířit řeči, ale povídá se, že se.... S lordem Stannisem až moc přátelíš. Někteří dokonce naznačují, že jsi... že jsi...“</p>
<p><emphasis>Rebel a převlékač plášťů, ano, a taky bastard a měnič.</emphasis> Janoš Slynt je možná pryč, ale jeho lži setrvávají. „Já vím, co říkají“ Jon ty šeptané řeči slyšel, viděl muže, jak se odvracejí, když přechází nádvoří. „A co by po mně chtěli? Abych se Stannisovi postavil s mečem v ruce a divokým taky? Jeho Veličenstvo má třikrát tolik mužů co my a kromě toho je zde naším hostem. Chrání jej zákony pohostinnosti. A taky jsme jeho dlužníky.“</p>
<p>„Lord Stannis nám pomohl, když jsme potřebovali pomoc,“ řekl Marsh zarputile, „ale stále je to rebel a jeho věc je odsouzena k záhubě. Ke stejné záhubě, jako budeme my, pokud nás Železný trůn označí za zrádce. Musíme si zajistit, abychom se nerozhodli pro stranu, která prohraje.“</p>
<p>„Já nemám v úmyslu vybrat si žádnou stranu,“ řekl Jon, „ale nejsem si výsledkem téhle války tak jistý, jako jsi možná ty, můj pane. Ne když je lord Tywin mrtvý.“ Pokud se dalo věřit příběhům přicházejícím nahoru po Královské cestě, zavraždil králova pobočníka jeho zakrslý syn, zatímco seděl na latríně. Jon poznal Tyriona Lannistera jen krátce. <emphasis>Vzal mne za ruku a řekl, že jsem jeho přítel.</emphasis> Bylo těžké uvěřit, že by byl ten malý muž schopen zavraždit svého vlastního otce, ale zdálo se, že zprávy o úmrtí lorda Tywina jsou pravdivé nade vší pochybnost. „Lev v Králově přístavišti je mládě, a je dobře známo, že Železný trůn umí rozsekat na cucky i zralé muže.“</p>
<p>„Možná je to chlapec, můj pane, ale... krále Roberta měli lidé rádi a většina našich mužů stále bere Tommena jako jeho syna. Čím víc vidí z lorda Stannise, tím méně ho mají rádi a ještě méně milují lady Melisandru s těmi jejími plameny a jejím ponurým rudým bohem. Stěžují si.“</p>
<p>„Stěžovali si i na lorda velitele Mormonta. Jednou mi řekl, že muži si všeobecné rádi stěžují na svoje ženy a na svoje pány. Ti bez žen si dvojnásob stěžují na svoje pány.“ Jon Sníh pohlédl směrem k ohradě. Dvě stěny byly dole, třetí rozebírali. „Nechám tě, abys to tu mohl dokončit, Bowene. Postarej se, aby každá mrtvola shořela. A děkuji ti za tvou radu. Slibuji, že budu přemýšlet o všem, co jsi mi řekl.“</p>
<p>Ve vzduchu nad jámou, kolem niž projížděl Jon zpátky k bráně, stále setrvával kouř a poletující popílek. U brány sesedl, aby provedl svého koně ledem na jižní stranu. Bolestínský Edd šel před ním s pochodní v ruce. Její plameny olizovaly strop, a tak na ně při každém kroku pršely dolů studené slzy.</p>
<p>„Docela se mi ulevilo, když jsem ten roh viděl hořet, můj pane,“ řekl Edd. „Zrovna minulou noc se mi zdálo, že jsem čural ze Zdi, když se kdosi rozhodl, že na něj zatroubí. Ne že bych si stěžoval. Bylo to lepší než ten můj starý sen, ve kterém mnou Harma Psí hlava krmila prasata.“</p>
<p>„Harma je mrtvá,“ poznamenal Jon.</p>
<p>„Ale ne její prasata. Ta se na mě dívala stejným způsobem, jako se Zabiják vždycky díval na šunku. Tím nechci říct, že by nám divocí chtěli ublížit. Jo, rozsekali jsme jejich bohy na kusy a přiměli jsme je naházet je do ohně, ale dali jsme jim cibulovou polévku. Co je bůh ve srovnání s miskou dobré polévky? Sám bych si teď jednu dal.“</p>
<p>K Jonovu černému oděvu stále lnul pach kouře a hořícího masa. Věděl, že musí jíst, jenže toužil po společnosti, ne pojidle. <emphasis>Pohár vína s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mistrem Aemonem, tichá rozmluva se Samem, trocha toho smíchu s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pypem, Grennem a Žábou.</emphasis> Aemon a Sam byli pryč, třebaže jeho ostatní přátelé... „Dnes večer pojím s muži.“</p>
<p>„Vařené hovězí a řepa.“ Zdálo se, že Bolestínský Edd vždycky ví, co se vaří. „Hobb ale říká, že mu došel křen. K čemu je dobré vařené hovězí bez křenu?“</p>
<p>Od té doby, co divocí spálili starou jídelnu, jedli muži Hlídky v kamenném sklepení pod zbrojnicí, rozlehlém prostoru rozděleném řadami kamenných sloupů, s klenutým stropem a velkými sudy vína a piva podél stěn. Když Jon vstoupil, u stolu nejblíže schodišti seděli čtyři stavitelé a hráli v kostky. O něco blíž k ohni byla usazená skupina průzkumníků a pár králových mužů a tiše spolu rozmlouvali.</p>
<p>Mladší muži byli shromážděni kolem jiného stojů, kde Pyp bodal nožem do tuřínu. „Noc je temná a plná tuřínů,“ zadeklamoval vážným hlasem. „Modleme se za telecí, moje děti, s trochou cibulek a krapet chutné omáčky.“ Jeho přátelé se dali do smíchu Grenn, Žába, Satén, byli tam všichni.</p>
<p>Jon Sníh se k jejich smíchu nepřipojil. „Dělat si legraci z modlitby jiného člověka je bláznovství, Pype. A taky je to nebezpečné.“</p>
<p>„Jestli se rudý bůh urazil, tak ať mě srazí k zemi.“</p>
<p>Všechen smích ustal. „My jsme si dělali legraci z kněžky,“ řekl Satén, štíhlý hezký mladík, který kdysi ve Starém městě prodával své tělo. „Byl to jen žert, můj pane.“</p>
<p>„Vy máte svoje bohy, ona zase svoje. Nechte ji na pokoji.“</p>
<p>„Jenže ona naše bohy na pokoji nenechává,“ namítl Žába. „Nazývá Sedm falešnými bohy, můj pane. Staré bohy taky. Přinutila divoké, aby pálili větvičky čarostromu, sám jsi to viděl.“</p>
<p>„Lady Melisandra mému velení nepodléhá. Vy ano. Nechci, aby tady panovala zlá krev mezi královými muži a mými vlastními.“</p>
<p>Pyp položil ruku Žábě na paži. „Už nekvákej, statečná Žábo, neboť promluvil náš velký velitel.“ Pyp vyskočil a vysekl Jonovi urážlivou poklonu. „Prosím za prominutí. Od teďka už nebudu komíhat ušima, pokud k tomu nedostanu tvoje výsostné lordské svolení.“</p>
<p><emphasis>On to všechno považuje za nějakou hru.</emphasis> Jon by jím nejraději začal třást, aby do něj vtřepal rozum. „Ušima si komíhej dle libosti. Problémy děláš spíš komíháním svého jazyka.“</p>
<p>„Postarám se, aby byl opatrnější,“ slíbil mu Grenn, „a když nebude, tak ho vykrákám.“ Na chvíli zaváhal. „Můj pane, povečeříš s námi? Owene, posuň se a udělej Jonovi místo.“</p>
<p>Jon po ničem netoužil víc. <emphasis>Ne</emphasis>, musel si v duchu připustit, <emphasis>ty dny jsou pryč.</emphasis> To uvědomění bylo jako nůž otáčející se mu v břiše. Vybrali si jej, aby jim velel. Zeď byla jeho a jejich životy rovněž. <emphasis>Lord může mít rád muže, kterým velí,</emphasis> slyšel v duchu říkat svého otce, <emphasis>ale nemůže se s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nimi přátelit. Jednoho dne nad nimi možná bude muset vynést rozsudek anebo je poslat na smrt.</emphasis> „Jindy,“ zalhal lord velitel. „Edde, raději se postarej o svou vlastní večeři. Já mám ještě práci.“</p>
<p>Vzduch venku mu připadal ještě studenější než předtím. Na druhé straně hradu viděl světlo svíce linoucí se z oken Královy věže. Na střeše věže stála Val, upírala pohled na Zeď. Stannis ji držel zavřenou v pokojích nad svými vlastními, ale dal jí svolení chodit po hradbách, aby měla pohyb. <emphasis>Vypadá osaměle,</emphasis> pomyslel si Jon. <emphasis>Osaměle a půvabně.</emphasis> Ygritte byla svým způsobem taky pěkná, s rudými vlasy políbenými ohněm, ale byl to její úsměv, který jí vždycky oživil tvář. Val se usmívat nepotřebovala; obracela by k sobě hlavy mužů u jakéhokoliv dvora na světě.</p>
<p>Přesto neměli divokou princeznu její žalářníci rádi. Opovrhovala těmi „klekači“ a třikrát se pokoušela uprchnout. Když si jeden muž přestal dávat v její přítomnosti pozor, vyrvala mu z pochvy u pasu dýku a bodla ho do krku. Stačil by palec doleva a mohl být mrtvý.</p>
<p>Osamělá, půvabná a smrtonosná, přemítal Jon Sníh, a já jsem ji mohl mít. Ji a Zimohrad a jméno svého otce. Místo toho si vybral černý plášť a stěnu z ledu. Vybral si místo toho čest. Čest bastarda.</p>
<p>Přecházel nádvoří a Zeď se tyčila po jeho pravici. Vysoko nahoře se led slabě leskl, ale dole pod ním tonulo vše ve stínu. U brány, kde si našli muži útočiště před zimou, prosvítala skrze mříže matná oranžová záře. Jon slyšel skřípot řetězu, jak se zhoupla rumpálová klec a zaškrábala o led. Tam nahoře se hlídky choulí v boudě kolem koše s ohněm, pokřikují na sebe, aby přehlušily vítr. Anebo to marné úsilí vzdaly a každý muž je ponořený ve svém vlastním jezírku mlčení. <emphasis>To já bych měl chodit po ledu. Zeď je moje.</emphasis></p>
<p>Kráčel pod skořepinou Věže lorda velitele, kolem místa, kde mu zemřela Ygritte v náručí, když se vedle něj objevil Duch, jehož horký dech se srážel v chladném vzduchu. Oči mu žhnuly v měsíčním svitu jako jezírka ohně. Jon pocítil v ústech chuť teplé krve a věděl, že Duch té noci zabíjel. <emphasis>Ne,</emphasis> pomyslel <emphasis>si, já jsem člověk, ne vlk.</emphasis> Otřel si ústa hřbetem ruky v rukavici a odplivl si.</p>
<p>Pokoje nad ptačincem stále obýval Clydas. Na Jonovo zaklepání se přišoural se svící v ruce a otevřel štěrbinu ve dveřích. „Nevyrušuji?“ zeptal se Jon.</p>
<p>„Vůbec ne.“ Clydas otevřel dveře víc. „Právě jsem svařoval víno. Vezme si můj pán pohár?“</p>
<p>„S radostí.“ Ruce měl ztuhlé chladem. Stáhl si rukavice a zahýbal prsty.</p>
<p>Clydas se vrátil k ohništi, aby zamíchal víno. <emphasis>Příštího dne jména dovrší šedesát let. Starý muž. To jen ve srovnání s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Aemonem vypadal mladý.</emphasis> Malý a kulatý, měl kalné růžové oči jako nějaký noční tvor. Z lebky mu vyrůstalo pár bílých vlasů. Když mu Clydas nalil, Jon si podržel pohár oběma rukama, nasál vůni koření, napil se a polkl. V hrudi se mu rozlilo horko. Znovu se napil, dlouze a zhluboka, aby spláchl z úst chuť krve.</p>
<p>„Královnini muži říkají, že Král za Zdí zemřel jako zbabělec. Že prosil o milost a popřel, že je král.“</p>
<p>„Byl jím. Světlonoš zářil jasněji, než jsem jej viděl kdy předtím. Byl jasný jako slunce.“ Jon zvedl svůj pohár. „Na Stannise Baratheona a jeho kouzelný meč.“ Víno mu v ústech zhořklo.</p>
<p>„Jeho Veličenstvo není člověk, se kterým by se dalo snadno vyjít. To je ostatně málo z těch, co nosí korunu. Mistr Aemon říkal, že mnozí dobří muži byli špatní králové, a z některých špatných mužů byli dobří králové.“</p>
<p>„Ano, ten by to měl vědět.“ Aemon Targaryen viděl na Železném trůnu devět králů. Byl to syn krále, bratr krále, strýc krále. „Díval jsem se do té knihy, co mi tu mistr Aemon nechal. <emphasis>Nefritové kompendium.</emphasis> Na stránky, kde se píše o Azor Ahaiovi. Světlonoš byl jeho meč. Kalený krví jeho ženy, pokud se dá Votarovi věřit. Od té doby nebyl Světlonoš nikdy chladný na dotek, ale stále teplý, tak jako bývala teplá Nissa. Nissa v bitvě čepel žhavě plála. Jednou bojoval Azor Ahai s obludou. Když vrazil meč do břicha té bestie, začala se jí vařit krev. Z tlamy se jí valil kouř a pára, oči se jí rozpustily a stekly po tvářích, tělo vyšlehlo plamenem.“</p>
<p>Clydas zamrkal. „Meč, který vydává svoje vlastní teplo...“ „... by byl na Zdi užitečnou věcí.“ Jon odložil vinný pohár stranou a natáhl si svoje rukavice z jemné krtiny. „Škoda, že je ten meč, kterým mává Stannis, studený. Rád bych viděl, co dělá ten jeho Světlonoš v bitvě. Děkuju ti za víno. Duchu, ke mně.“ Jon Sníh si zvedl na hlavu kápi svého pláště a zamířil ke dveřím. Bílý vlk jej následoval zpátky do noci.</p>
<p>Zbrojnice byla temná a tichá. Jon <emphasis>pokývl</emphasis> strážným a prošel kolem tichých řad kopí ke svému pokoji. Opasek s mečem pověsil na kolík vedle dveří, svůj plášť na druhý. Když si stáhl rukavice, byly jeho ruce ztuhlé a studené. Dlouho trvalo, než se mu podařilo zapálit svíce. Duch se stulil na svou rohož a usnul ale Jon ještě odpočívat nemohl. Na zjizveném stole z borového dřeva ležela mapa Zdi a území za ní, seznam průzkumníků a dopis ze Stínové věže napsaný vzletným rukopisem sera Denyse Mallistera.</p>
<p>Ještě jednou si dopis ze Stínové věže přečetl, naostřil si brk a sundal zátku z kalamáře s černým inkoustem. Napsal dva dopisy, první seru Denysovi, druhý Cotteru Pykovi. Oba po něm chtěli víc mužů. Haldera a Žábu poslal na západ do Stínové věže, Grenna a Pypa do Východní hlídky u moře. Inkoust netekl pořádně a všechna jeho slova jako by byla strohá, hrubá a neobratná, přesto ale vytrval.</p>
<p>Když brk konečně odložil, v místnosti bylo šero a chladno a Jon měl pocit, jako by jej její zdi svíraly. Usazený nad oknem na něj shlížel dolů bystrýma černýma očkama havran Starého medvěda. <emphasis>Můj poslední přítel</emphasis>, pomyslel si Jon smutně. A <emphasis>raději bych tě měl přežít, jinak budeš ožírat tvář i mně.</emphasis> Duch se nepočítal. Duch byl bližší než přítel. Duch byl jeho součástí.</p>
<p>Jon vstal a vyšel po schodech k úzké posteli, která kdysi patřila Donalu Noyeovi. <emphasis>Tohle je můj úděl</emphasis>, uvědomil si, když se svlékal, <emphasis>od nynějška až do konce mých dnů.</emphasis><strong><image xlink:href="#_2.jpg" />DAENERYS</strong></p>
<p>„<strong>C</strong>o je?“ vykřikla, když jí Irri jemně zatřásla ramenem. Venku panovala černá noc. <emphasis>Něco je špatně</emphasis>, věděla ihned. „Je to Daario? Co se stalo?“ v jejím snu byli mužem a ženou, obyčejnými lidmi, kteří žili v malém kamenném domě s červenými dveřmi. V jejím snu ji celičkou líbal na ústa, na krk, na ňadra.</p>
<p>„Ne, <emphasis>khaleesi</emphasis>,“ řekla tiše Irri, „je to tvůj eunuch Šedý červ a holohlaví muži. Přijmeš je?“</p>
<p>„Ano.“ Dany si uvědomila, že má zacuchané vlasy a noční úbor celý zmuchlaný. „Pomoz mi obléknout se. Také si dám pohár vína. Abych si pročistila hlavu.“ <emphasis>Abych utopila svůj sen. </emphasis>Uslyšela tiché vzlykavé zvuky. „Kdo to pláče?“</p>
<p>„Tvoje otrokyně Missandei“ Jhiqui držela v ruce svíci.</p>
<p>„Moje služebná. Já žádné otroky nemám.“ Dany to nechápala. „Proč pláče?“</p>
<p>„Pro toho, kdo byl jejím bratrem,“ řekla jí Irri.</p>
<p>Zbytek se dozvěděla od Skahaze, Reznaka a Šedého červa, kteří byli uvedeni do její komnaty. Dany věděla jejich zlé zprávy dřív, než řekli jediné slovo. Řekl jí to jediný pohled na ošklivou tvář Holotemenného. „Synové Harpyje?“</p>
<p>Skahaz přikývl. Ústa měl stažená do ponuré čáry.</p>
<p>„Kolik mrtvých? “</p>
<p>Reznak zalomil rukama. „D-Devět, Velkoleposti. Bylo to strašlivé dílo, ohavné. Hrozná noc, opravdu hrozná.“</p>
<p><emphasis>Devět.</emphasis> To slovo bylo jako dýka zabodnutá do jejího srdce. Každé noci zuřila mezi stupňovitými pyramidami Meereenu stínová válka. Každého rána vycházelo slunce nad čerstvými mrtvolami, s harpyjemi namalovanými na cihlách vedle nich. Každý osvobozený člověk, který začal nějakým způsobem vynikat, byl označen k zabití. <emphasis>Ovšem devět za jednu noc...</emphasis> To ji vyděsilo. „Pověz mi, jak se to stalo.“</p>
<p>Odpověděl Šedý červ. „Tvoje služebníky přepadli, když chodili po cihlách Meereenu a strážili klid Jejího Veličenstva. Všichni byli dobře vyzbrojeni: kopími, štíty a krátkými meči. Chodili ve dvojicích a ve dvojicích zemřeli. Tvoji služebníci Černá pěst a Cetherys byli zastřeleni kuší v Mazdhanském bludišti. Tvoje služebníky Mossadora a Durana zabili padající kameny u říčních hradeb. Tvoji služebníci Eladon Zlatovlas a Věrné kopí byli otráveni ve vinném krámku, kde se stavovali každého večera během svých pochůzek.“</p>
<p><emphasis>Mossador.</emphasis> Dany zaťala pěst. Missandei a její bratry unesli z jejich domova na Naathu nájezdníci z Bazilišcích ostrovů a prodali je v Astaporu do otroctví. Mladičká Missandei prokázala takový talent na jazyky, že z ní Dobří páni udělali písařku. Mossador a Marselen takové štěstí neměli. Byli vykleštěni a udělali z nich Neposkvrněné. „Byl dopaden některý z vrahů?“</p>
<p>„Tvoji služebníci zatkli majitele vinného krámku a jeho dceru. Tvrdí, že jsou nevinní, a prosí o milost.“</p>
<p><emphasis>Všichni tvrdí, že jsou nevinní, a prosí o milost.</emphasis> „Dej je Holotemennému. Skahazi, drž každého odděleně od ostatních a podrob je výslechu.“</p>
<p>„Stane se, Tvoje Ctihodnosti. Chceš, abych je vyslýchal milosrdně, nebo útrpně?“</p>
<p>„Začni milosrdně. Vyslechni si příběhy, co ti povědí, a jména, která ti řeknou. Je možné, že se na tom nepodíleli.“ Zaváhala. „Vznešený Reznak řekl, že jich bylo devět. Kdo ještě?“</p>
<p>„Tři osvobození, zavraždění ve svých domovech,“ odpověděl Holotemenný. „Půjčovatel, švec a harfistka Rylona Rhee. Než ji zabili, usekali jí prsty.“</p>
<p>Královna sebou škubla. Rylona Rhee hrála na harfu sladce jako Panna sama. Když ještě byla otrokyní v Yunkai, hrála pro každou urozenou rodinu ve městě. V Meereenu se stala vůdkyní yunkajských osvobozenců, jejich hlasem na Danyiných zasedáních. „To nemáme jiné svědky než ty hostinské?“</p>
<p>„Tento jeden musí s žalem připustit, že žádné. Prosíme o prominutí.“</p>
<p><emphasis>Milost</emphasis>, pomyslela si Dany. <emphasis>Dostane se jim dračí milosti.</emphasis> „Skahazi, rozmyslela jsem si to. Vyslechni toho muže útrpně.“</p>
<p>„To bych mohl. Anebo mohu útrpně vyslechnout dceru a otec se na to bude muset dívat. To z něho nějaká jména určitě vypáčí.“ „Udělej to, jak myslíš, hlavně mi doruč jména.“ Pociťovala zuřivost; jako oheň ve svém břiše. „Už nestrpím, aby byli vražděni další Neposkvrnění. Šedý červe, stáhni svoje muže zpátky do kasáren. Odteďka ať hlídají moje zdi, brány a osobu. Od tohoto dne to budou Meereeňané sami, kdo si bude udržovat pořádek a klid v Meereenu. Skahazi, sestav mi nové hlídky, tvořené rovným dílem z holotemenných a osvobozených“ „Jak poroučíš. Kolik mužů?“</p>
<p>„Tolik, kolik bude třeba.“</p>
<p>Reznak mo Reznak zalapal po dechu. „Velkoleposti, kde vezmeme peníze, ze kterých vyplatíme mzdu takovému množství mužů?“</p>
<p>„Z pyramid. Říkej tomu třeba krvavá daň. Z každé pyramidy dostanu sto zlatých mincí za každého osvobozeného, kterého zabili Synové Harpyje.“</p>
<p>Její slova vyčarovala Holotemennému úsměv na tváři. „Stane se,“ řekl, „ale Její Zářivost by měla vědět, že Velcí páni z rodin Zhak a Merreq činí přípravy k opuštění svých pyramid a odchodu z města.“</p>
<p>Daenerys už bylo ze Zhaků a Merreqů zle; bylo jí nanic ze všech Meereeňanů, důležitých i bezvýznamných. „Ať jdou, ale dohlédni na to, aby si s sebou nevzali víc než oděv na svých hřbetech. Zajisti, aby všechno jejich zlato zůstalo zde. Stejně tak jejich potravinové zásoby“</p>
<p>„Velkoleposti“ zamumlal Reznak mo Reznak, „nemůžeme vědět, zda mají tito urození lidé v úmyslu přidat se k našim nepřátelům. Spíš se jen chtějí vydat na svoje usedlosti v kopcích.“</p>
<p>„V tom případě jim nebude vadit, že jim zde pohlídáme jejich zlato. V kopcích si za ně stejně nemají co koupit.“</p>
<p>„Bojí se o své děti,“ řekl Reznak.</p>
<p><emphasis>Ano,</emphasis> pomyslela si Daenerys, <emphasis>já</emphasis> <emphasis>taky.</emphasis> „I ty musíme udržet v bezpečí. Od obou rodů si vezmu dvě jejich děti. Z ostatních pyramid rovněž. Chlapce a dívku.“</p>
<p>„Rukojmí“ poznamenal Skahaz spokojeně.</p>
<p>„Pážata a šenky. Pokud budou Velcí páni protestovat, vysvětli jim, že v Západozemí je to pro dítě velká pocta, když si je vyberou, aby sloužilo u dvora.“ Zbytek ponechala nevyřčený. „Jdi a udělej, co jsem nařídila. Já budu oplakávat své mrtvé.“</p>
<p>Když se vrátila do svých pokojů na vrcholu pyramidy, nalezla tam Missandei, která tiše plakala na svém lůžku, třebaže se ze všech sil snažila svoje vzlyky utlumit. „Pojď spát se mnou,“ řekla malé písařce. „Do svítání zbývají ještě hodiny.“</p>
<p>„Její Veličenstvo je na mne laskavé.“ Missandei vklouzla pod její pokrývky. „Byl to dobrý bratr.“</p>
<p>Danny dívenku objala. „Vyprávěj mi o něm.“</p>
<p>„Když jsme byli malí, učil mne lézt na stromy. Uměl chytat ryby holýma rukama. Jednou jsem ho našla v zahradě, kde spal, a nad ním poletovala stovka motýlů. Vypadal toho rána tak krásně, tento jeden... chci říct, že jsem ho měla ráda.“</p>
<p>„Stejně jako měl on rád tebe.“ Dany pohladila dívku po vlasech. „Řekni slovo, moje milá, a já tě pošlu pryč z tohoto obludného místa. Najdu nějakou loď a pošlu tě domů. Do Naathu.“</p>
<p>„Raději zůstanu s tebou. V Naathu bych se bála. Co kdyby znovu přišli otrokáři? s tebou se cítím v bezpečí.“</p>
<p><emphasis>V bezpečí.</emphasis> Ta slova naplnilo Danyiny oči slzami. „Já tě chci udržet v bezpečí.“ Missandei byla teprve dítě a ona s ní měla tak trochu pocit, jako by sama byla pouhé dítě. „Když jsem já byla malá, nikdo se o moje bezpečí nestaral. Nu, ser Willem, jenže ten zemřel, a Viserys... já tě chci ochraňovat, ale je to tak těžké. Je tak těžké být silná. Ne vždy vím, co mám dělat. Jenže to <emphasis>musím </emphasis>vědět. Jsem jediné, co mají. Jsem královna... a... a...“</p>
<p>„... matka,“ zašeptala Missandei.</p>
<p>„Matka draků,“ zachvěla se Dany.</p>
<p>„Ne. Matka nás všech.“ Missandei ji objala těsněji. „Její Veličenstvo by mělo spát. Brzy přijde svítání a s ním další audience.“</p>
<p>„Obě budeme spát a snít o sladších časech. Zavři oči.“ Dívenka poslechla. Dany ji zlehka políbila na zavřená víčka a rozesmála ji.</p>
<p>Rozdávat polibky ale bylo snazší než usnout. Dany zavřela oči a pokoušela se myslet na domov, na Dračí kámen, Královo přístaviště a všechna ostatní místa, o kterých jí Viserys vyprávěl, v zemi laskavější, než byla tahle. Její vzpomínky se však neustále stáčely zpátky k Zálivu otrokářů, jako lodě polapené v nevlídném větru. Když Missandei usnula hlubokým spánkem, vyklouzla Dany z její náruče a vyšla do nočního vzduchu. Opřela se o chladivou cihlovou zídku a zahleděla se přes město. Pod ní se prostíralo tisíc střech, které měsíc pomaloval odstíny slonoviny a stříbra.</p>
<p>Někde pod těmi střechami se scházeli Synové Harpyje, plánovali, jak zabijí ji a všechny, kteří ji milovali, i to, jak vsadí její děti zpátky do řetězů. Tam někde dole plakalo hladové dítě o mléko. Tam někde leží a umírá nějaká stařena. Někde leží muž a dívka v objetí, dychtivýma rukama navzájem šmátrají po svých oděvech. Tady nahoře však byl jen lesk měsíčního svitu na stěnách pyramid a tmavé jámy a ona nevěděla, co leží dole. Tady nahoře byla jen ona, samotná.</p>
<p>Byla krev draka. Mohla by dát Syny Harpyje pozabíjet... a také syny synů a syny synů synů. Jenže drak nemohl nasytit hladové dítě ani ulevit umírající ženě od bolesti. <emphasis>Kdo by se kdy odvážil milovat draka?</emphasis></p>
<p>Zjistila, že znovu myslí na Daaria Naharise, Daaria s jeho zlatým zubem a trojitě rozvětveným vousem, na jeho silné ruce spočívající na opěrkách jeho vzhledově spárovaného <emphasis>araku</emphasis> a dýky, které měly jílce ze zlata, utvářené do podoby nahých žen. Den, kdy se s ním loučila, po nich zlehka přejel bříšky palců, sem a tam. <emphasis>Žárlím na jílce jeho zbraní</emphasis>, uvědomila si tehdy, <emphasis>na ženy vyrobené ze zlata.</emphasis> Poslat jej k Ovčím lidem bylo moudré. Byla královna a Daario Naharis neoplýval vlastnostmi potřebnými pro krále.</p>
<p>„Je pryč už tak dlouho,“ říkala předchozího dne seru Barristanovi. „Co když mne Daario Naharis zradil a přidal se k mým nepřátelům?“ <emphasis>Třikrát budeš zrazena.</emphasis> „Co když potkal jinou ženu, nějakou lhazareenskou princeznu?“</p>
<p>Věděla, že starému rytíři se Daario nikdy nelíbil, ani mu nedůvěřoval. „Neexistuje žena půvabnější než Její Veličenstvo. Jen slepec by mohl uvěřit něčemu jinému a Daario Naharis slepý není.“</p>
<p>Ne, pomyslela si. Jeho oči jsou temně modré, téměř fialové, a když se na mne usměje, v ústech se mu zaleskne zlatý zub.</p>
<p>Ser Barristan si nicméně byl jistý, že se vrátí. Dany se mohla jen modlit, aby měl pravdu.</p>
<p><emphasis>Koupel mi pomůže, abych se uklidnila.</emphasis> Bosá přešla trávou k bazénku na terase. Voda byla tak chladivá, až jí z ní naskákala husí kůže na těle. Do nohou a rukou jí začaly narážet tlamičkami malé rybky. Dany zavřela oči a nechala tělo splývat ve vodě.</p>
<p>Slabé zašustění ji přimělo opět oči otevřít. S tichým šplouchnutím se ve vodě nadzvedla. „Missandei?“ zvolala. „Irri? Jhiqui?“ „Spí,“ ozvala se odpověď.</p>
<p>Pod tomelovým stromem stála žena oděná v róbě, která šelestila v trávě. Na hlavě měla kápi a její tvář pod ní se tvrdě leskla. <emphasis>Má na sobě masku,</emphasis> věděla Dany ihned, <emphasis>dřevěnou masku natřenou tmavorudým lakem.</emphasis> „Quaithe? Zdá se mi to?“ Štípla se do ucha a škubla sebou bolestí. „Zdálo se mi o tobě na <emphasis>Balerionovi,</emphasis> když jsme pluli do Astaporu.“</p>
<p>„Nezdálo se ti to. Ani tehdy ani teď.“</p>
<p>„Co tady děláš? Jak ses dostala kolem mých strážných?“ „Přišla jsem jinudy. Tvoje stráže mě neviděly.“</p>
<p>„Stačí zavolat a zabijí tě.“</p>
<p>„Odpřísáhli by ti, že tady nejsem.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jsi</emphasis> tady?“</p>
<p>„Ne. Poslouchej, Daenerys Targaryen. Skleněné svíce hoří. Brzy přijde bledá klisna a po ní další. Krakatice a temný plamen, lev a pták noh, syn slunce a loutkový drak. Nedůvěřuj žádnému z nich. Pamatuj na Neumírající. Měj se na pozoru před navoněným senešalem.“</p>
<p>„Reznakem? Proč bych se ho měla obávat?“ Dany vstala z jezírka. Voda jí stékala po nohou a na pažích jí v chladném nočním vzduchu naskákala husí kůže. „Máš-li pro mne nějaké varování, mluv jasně. Co po mně chceš, Quaithe?“</p>
<p>Od ženiných očí se odrazilo měsíční světlo. „Chci ti ukázat cestu. “</p>
<p>„Já si cestu pamatuji. Abych se dostala na sever, musím na jih, na východ, chci-li na západ, dozadu, chci-li dopředu. A abych se dotkla světla, musím projít pod stínem.“ Vyždímala si vodu ze stříbrných vlasů. „Z neustálého cestování už se mi dělá nanic. V Qarthu jsem byla žebračka, ale tady jsem královna. Poroučím ti-“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Daenerys.</emphasis> Vzpomeň si na Neumírající. Vzpomeň si, kdo jsi.“</p>
<p>„Krev draka.“ <emphasis>Jenže moji draci řvou ve tmě.</emphasis> „Na Neumírající si pamatuji. Říkali mi <emphasis>Dítě tří.</emphasis> Slíbili mi tři oře, tři ohně a tři zrady. Jednu pro krev, jednu pro zlato a jednu...“</p>
<p>„Veličenstvo?“ Ve dveřích královniny ložnice stála Missandei, v ruce držela lampu. „S kým to rozmlouváš?“</p>
<p>Dany se znovu podívala k tomelovému stromu. Žádná žena tam nebyla. Žádné roucho s kápí, žádná lakovaná maska, žádná Quaithe.</p>
<p><emphasis>Stín. Vzpomínka. Nikdo.</emphasis> Byla krev draka, ale ser Barristan ji varoval, že ta krev je zkažená. <emphasis>Je možné, že už začínám bláznit? </emphasis>Jejího otce kdysi zvali přízviskem Šílený. „Modlila jsem se,“ řekla naathské dívce. „Brzy bude svítat. Měla bych něco pojíst, než začnu udílet slyšení.“</p>
<p>„Přinesu ti jídlo, abys mohla posnídat“ Jakmile se Dany opět ocitla o samotě, obešla celý vrcholek pyramidy v naději, že někde najde Quaithe, kolem spálených stromů a sežehlé země, kde se její muži snažili polapit Drogona. Jediným zvukem však byl šelest listí ve větru a jedinými tvory v zahradách bylo pár bledých můr.</p>
<p>Missandei se vrátila s melounem a miskou natvrdo vařených vajec, ale Dany zjistila, že nemá na jídlo chuť. Když se obloha prosvětlila a hvězdy jedna po druhé pohasly, Irri a Jhiqui jí pomohly obléknout <emphasis>tokar</emphasis> ze stříbrného hedvábí se zlatým lemem.</p>
<p>Objevili se Reznak a Skahaz a Dany zjistila, že je pozoruje úkosem, s myšlenkami na tři zrady. <emphasis>Měj se na pozoru před navoněným senešalem.</emphasis> Podezřívavě k Reznaku mo Reznakovi přičichla. <emphasis>Mohla bych Holotemennému přikázat, aby jej zatkl a vyslechl.</emphasis> Zabránilo by to proroctví? Nebo by jeho místo zaujal nějaký jiný zrádce? <emphasis>Proroctví bývají zrádná</emphasis>, připomněla si v duchu, <emphasis>a Reznak možná není ničím víc, než se zdá.</emphasis></p>
<p>Po příchodu do purpurové síně zjistila, že má svoji ebenovou lavici vysoko navršenou polštáři. Pohled na ni jí vyčaroval mírný úsměv na tváři. <emphasis>Dílo sera Barristana</emphasis>, poznala ihned. Starý rytíř byl dobrý člověk, ale někdy bral všechno až příliš vážně. <emphasis>To byl jen žert, sere</emphasis>, pomyslela si, přesto se ale na polštáře posadila.</p>
<p>Noc beze spánku si na ní začala brzy vybírat svou daň. Netrvalo dlouho a musela potlačovat zívání, zatímco Reznak tlachal o řemeslnických ceších. Zdálo se, že kameníci se na ni zlobí. Stejně tak zedníci. Jistí bývalí otroci tesali kámen a kladli cihly, a kradli tak práci řemeslnickým tovaryšům i mistrům. „Osvobození pracují příliš levně, Velkoleposti,“ řekl Reznak. „Někteří se nazývají tovaryši, nebo dokonce mistři, což jsou tituly, které podle práva náleží jen řemeslníkům z cechů. Kameníci a zedníci uctivě žádají Její Ctihodnost, aby podpořila jejich prastará práva a zvyky.“</p>
<p>„Osvobození pracují levně, protože mají hlad,“ poukázala Dany. „Když jim zakážu tesat kámen nebo klást cihly, brzy budou u mých bran hokynáři, tkalci, zlatníci, a všichni budou chtít, abych osvobozeným zakázala provozovat i jejich řemesla.“ Na okamžik se zamyslela. „Ať je zapsáno, že ode dneška mohou sami sebe nazývat tovaryši a mistry jen příslušníci cechů... Za předpokladu, že cechy umožní zapsat se u nich kterémukoliv osvobozenému, jenž prokáže potřebné dovednosti.“</p>
<p>„Staniž se,“ řekl Reznak. „Potěšilo by Její Ctihodnost vyslechnout si vznešeného Hizdahra zo Loraq?“</p>
<p>Copak si nikdy nepřipustí porážku? „Ať předstoupí.“</p>
<p>Hizdahr na sobě dnes neměl <emphasis>tokar.</emphasis> Místo toho byl v prostém rouchu šedomodré barvy. Také byl méně zarostlý. <emphasis>Oholil si vous a ostříhal si vlasy</emphasis>, uvědomila si. Nebyl sice holotemenný, ale aspoň byla pryč ta jeho absurdní křídla. „Tvůj lazebník ti dobře posloužil, Hizdahre. Doufám, že jsi mi přišel ukázat jeho práci, nikoli mne znovu obtěžovat v záležitosti bojových jam.“</p>
<p>Hizdahr se zhluboka uklonil. „Obávám se, že musím, Veličenstvo.“</p>
<p>Dany se zamračila. Dokonce ani její vlastní lidé jí nedávali kvůli této věci pokoj. Reznak mo Reznak stále vyzdvihoval, kolik by získali na daních z bojových jam peněz. Zelená milost tvrdila, že by opětovné otevření jam potěšilo bohy. Holotemenný byl toho názoru, že by to posílilo její podporu proti Synům Harpyje. „Ať bojují,“ zabručel Silný Belwas, který byl kdysi šampiónem bojových jam. Ser Barristan místo toho navrhl turnaj; řekl, že by jeho sirotci mohli srážet kroužky a účastnit se pranice s otupenými zbraněmi, což byl návrh, který Dany považovala za stejně beznadějný, jako byl dobře míněný. Meereeňané toužili po krvi, ne po dovednostech. Jinak by otroci v bojových jámách nosili zbroj. Zdálo se, že královniny pochybnosti sdílí jen malá Missandei.</p>
<p>„Odmítla jsem tě již šestkrát,“ připomněla Dany Hizdahrovi. „Její Jasnost má sedm bohů, snad tedy přijme moji sedmou prosbu příznivěji. Dnes jsem nepřišel sám. Vyslechneš si moje přátele? I těch je sedm.“ Předváděl je před ni jednoho po druhém. „Toto je Khrazz. Zde Barsena Černovlas, vždy udatná. Tady Camarron Význačný a Goghor Obr. Toto je Skvrnitá kočka, zde Nebojácný Ithoke a jako poslední Belaquo Kostilam. Přišli, aby přidali své hlasy k mému vlastnímu a aby požádali Její Veličenstvo o znovuotevření bojových jam.“</p>
<p>Dany těch sedm znala, byť jen jménem, ne od pohledu. Všichni patřili mezi nejproslulejší meereenské bojové otroky... a právě bojoví otroci, osvobození ze svých okovů jejími kanálovými krysami, pro ni získali město. Byla jim zavázána krvavým dluhem. „Vyslechnu vás,“ svolila.</p>
<p>Jeden po druhém ji žádali, aby nechala opětovně otevřít bojové jámy. „Proč?“ chtěla vědět, když domluvil Ithoke. „Již nejste otroci, odsouzení zemřít z rozmaru svého pána. Dala jsem vám svobodu. Proč si přejete ukončit své životy na rudém písku?“ „Já cvičit od tří,“ řekl Goghor Obr. „Zabíjet od šest. Matka draků říkat, že já volný. Proč nemít svobodu zabíjet?“</p>
<p>„Pokud chcete bojovat, bojujte pro mne. Odpřísáhněte věrnost Matčiným mužům, Svobodným bratřím nebo Věrným štítům. Učte moje ostatní osvobozené bojovat.“</p>
<p>Goghor zavrtěl hlavou. „Předtím já bojovat pro pána. Ty říkat, já bojovat pro tebe. Já říkat, já bojovat pro sebe.“ Velký muž se udeřil do hrudi pěstí velkou jako kýta. „Pro zlato. Pro slávu.“</p>
<p>„Goghor mluví za náš všechny.“ Skvrnitá kočka měl přes rameno přehozenou leopardí kůži. „Když jsem byl naposledy prodán, moje cena činila tři sta honorů. Jako otrok jsem spal na kožešinách a jedl jsem rudé maso z kosti. Teď, když jsem svobodný, spím na slámě a jím nasolenou rybu, když se mi ji podaří sehnat.“</p>
<p>„Hizdahr slibuje, že se s vítězi podělí půl napůl o mince vybrané u vchodu,“ řekl Khrazz. <emphasis>„O polovinu,</emphasis> přísahá, a Hizdahr je čestný muž.“</p>
<p><emphasis>Ne, protřelý muž.</emphasis> Dany měla pocit, jako by se ocitla v pasti. „A ti, co prohrají? Co dostanou ti?“</p>
<p>„Jejich jména budou vytesána na Bráně osudu, mezi dalšími chrabrými poraženými,“ prohlásila Barsena. Říkalo se o ní, že již osm let zabíjí každou ženu, kterou proti ní pošlou. „Všichni muži musí zemřít, a ženy také... ale ne na všechny budou vzpomínat.“</p>
<p>Na tohle neměla Dany odpověď. Pokud si to mí lidé opravdu přejí, mám právo upírat jim to? Než bylo toto město moje, bylo jejich... a jsou to jejich vlastní životy, jimiž si přejí plýtvat. „Zvážím vše, co jste mi zde řekli. Děkuji vám za vaši radu.“ Vstala. „Budeme pokračovat zítra.“</p>
<p>„ Všichni poklekněte před Daenerys za bouře zrozenou, Nespálenou, královnou Meereenu, královnou Andalů, Rhoynů a Prvních Udí, khaleesi Velkého trávového moře, Rozbíječkou okovů a Matkou draků,“ zvolala Missandei.</p>
<p>Ser Barristan ji doprovodil zpátky do jejích komnat. „Vyprávěj mi příběh, sere,“ řekla Dany, zatímco vystupovali. „Nějaký příběh o odvaze se šťastným koncem.“ Cítila potřebu šťastných konců. „Pověz mi, jak jsi unikl Uchvatiteli.“</p>
<p>„Veličenstvo. V útěku o život žádná odvaha není.“</p>
<p>Dany se posadila na polštář, zkřížila nohy a zahleděla se na něho. „Prosím. Byl to Mladý uchvatitel, kdo tě propustil z Královské gardy...“</p>
<p>„Ano, Joffrey. Jako důvod udali můj věk, třebaže pravda byla jinde. Ten hoch chtěl bílý plášť pro svého psa Sandora Clegana a jeho matka chtěla, aby se lordem velitelem stal Králokat. Když mi to řekli, tak jsem... si sundal plášť, jak mi poručili, hodil jsem meč Joffreymu k nohám a promluvil jsem. Nemoudře.“</p>
<p>„Co jsi řekl?“</p>
<p>„Pravdu... jenže u toho dvora nebyla pravda nikdy vítána. Kráčel jsem se vzpřímenou hlavou z trůnní síně, i když jsem nevěděl, kam vlastně jdu. Kromě Věže Bílého meče jsem žádný domov neměl. Věděl jsem, že u mých příbuzných ve Žňově by se pro mne místo našlo, jenže jsem nechtěl, aby upadli u Joffreyho v nemilost. Balil jsem si věci, když jsem si uvědomil, že to já sám jsem si vše přivodil, tím že jsem přijal Robertovo omilostnění. Byl to dobrý rytíř, ale špatný král, který neměl právo sedět na trůnu, jenž si pro sebe zabral. Tehdy jsem pochopil, že abych se očistil, musím najít pravého krále a věrně mu sloužit ze všech sil, co mi ještě zbývají.“</p>
<p>„Mého bratra Viseryse.“</p>
<p>„To jsem měl v úmyslu. Když jsem přišel ke stájím, zlaté pláště se mne pokoušely zadržet. Joffrey mi nabídl věž, kde bych mohl zemřít, ale já jsem jeho darem opovrhl, a tak měl nyní v úmyslu nabídnout mi místo toho žalář. Postavil se proti mně velitel Městské hlídky, jemuž dodala odvahu prázdná pochva po mém meči, jenže s sebou měl jen tři muže a já stále měl svůj nůž. Muži, jenž na mne vztáhl ruce, jsem rozřízl tvář a mezi ostatními jsem projel. Když jsem projížděl bránou, slyšel jsem, jak Janoš Slynt volá, aby se pustili za mnou. Jakmile jsem se ocitl mimo Rudou baštu, ulice tam byly ucpané, jinak bych jim možná unikl. Místo toho mne chytili u Říční brány. Zlaté pláště, které mne pronásledovaly od hradu, křikly na ty u brány, aby mne zadržely, a strážní zkřížili kopí a zahradili mi cestu.“</p>
<p>„A ty, bez svého meče? Jak ses přes ně dostal?“</p>
<p>„Opravdový rytíř se vyrovná deseti strážným. Muži u brány byli zaskočeni. Jednoho jsem přejel, vykroutil jsem mu z ruky jeho kopí a prohnal jsem je hrdlem nejbližšího pronásledovatele. Jakmile jsem projel bránou, vyrojili se další, a tak jsem pobídl svého koně a uháněl jsem bez zastavení podél řeky, dokud jsem neměl město z dohledu. Toho večera jsem koně vyměnil za trochu peněz a nějaké ošacení a příštího rána jsem se připojil k zástupu prostého lidu mířícího do Králova přístaviště. Ven jsem se dostal Blátivou bránou, takže jsem se vrátil Boží bránou, špinavý a se strništěm na tváři, beze zbraně, jen s dřevěnou holí. V hrubě tkaném oděvu a zablácených botách jsem byl jen další starý muž, který prchá před válkou. Zlaté pláště si ode mne vzaly minci a mávnutím mne poslaly dál. Královo přístaviště bylo přeplněné lidmi, kteří přišli hledat útočiště před bojem. Ztratil jsem se mezi nimi. Měl jsem něco málo stříbra, ale potřeboval jsem si zaplatit cestu přes Úzké moře, a tak jsem přespával v septech a uličkách a jedl jsem ve varných krámcích. Nechal jsem si narůst vous a přizpůsobil jsem vzhled svému věku. V den, kdy přišel lord Stark o hlavu, jsem tam byl, díval jsem se Pak jsem šel do Velkého septa a poděkoval jsem sedmi bohům že ze mne Joffrey strhl můj plášť.“</p>
<p>„Stark byl zrádce, jenž zemřel zaslouženou smrtí.“</p>
<p>„Veličenstvo,“ řekl Selmy, „Eddard Stark se sice podílel na pádu tvého otce, ale nenosil v sobě vůči tobě žádnou zášť. Když nám eunuch Varys oznámil, že čekáš dítě, Robert tě chtěl nechat zabít, ale lord Stark byl proti. Než by souhlasil s vraždou dítěte, řekl Robertovi, aby si raději našel jiného pobočníka.“</p>
<p>„Zapomněl jsi na princeznu Rhaenys a prince Aegona?“</p>
<p>„Nikdy. To byla práce Lannisterů, Veličenstvo.“</p>
<p>„Lannisterů nebo Starků, co na tom záleží? Viserys jim říkal <emphasis>Uchvatitelovi psi.</emphasis> Pokud se na dítě vrhne smečka psů, není jedno, který z nich mu vyrve hrdlo? Jsou tím vinni všichni dohromady. Vina...“ To slovo jí uvízlo v hrdle. <emphasis>Hazzea</emphasis>, pomyslela si a najednou slyšela sama sebe, jak říká: „Musím se podívat do jámy.“ Její hlas byl náhle tichý jako dětský šepot. „Odveď mne dolů, sere, budeš-li tak laskav.“</p>
<p>Přes tvář starého muže přelétl stín nesouhlasu, ale nepříslušelo mu pochybovat o slovech jeho královny. „Jak poroučíš.“</p>
<p>Nejrychlejší cestou dolů byly schody pro služebnictvo ne široké, ale příkré a úzké, skryté ve zdech. Ser Barristan přinesl lampu, aby neupadla. Z obou stran se k nim tiskly cihly ve dvacítce různých barev, přecházejících za světlem lampy do Šeda a černá. Třikrát procházeli kolem hlídek Neposkvrněných, které tam stály, jako by byly vytesané z kamene. Jediným zvukem bylo tiché šoupání jejich obuvi o kámen.</p>
<p>Na úrovni země byly Velké pyramidy Meereenu tichým místem, plným prachu a stínů. Vnější stěny byly třicet stop vysoké. Uvnitř se odrážely zvuky od kleneb z mnohobarevných cihel, a mezi nimi byly stáje, stání a skladiště. Prošli pod třemi masivními oblouky a po rampě osvětlené pochodní sešli do sklepení pod pyramidou, kolem nádrží na vodu, žalářů a mučicí komory, kde bývali otroci bičováni, stahováni z kůže a páleni žhavým železem. Nakonec přišli k velkým dvojitým dveřím ze železa se zrezivělými panty. Strážili je Neposkvrnění.</p>
<p>Na její příkaz vyndal jeden z nich klíč. Panty zaskřípaly a dveře se otevřely. Daenerys Targaryen vešla do horkého srdce tmy a zastavila se u okraje hluboké jámy. Čtyřicet stop pod ní zvedli hlavy její draci. V šeru zasvítily dvoje oči jedny z tekutého zlata, druhé z bronzu.</p>
<p>Ser Barristan ji chytil za paži. „Blíž ne.“</p>
<p>„Myslíš, že by mi mohli ublížit?“</p>
<p>„Nevím, Veličenstvo, ale být tebou, raději bych to neriskoval a nesnažil se dozvědět odpověď.“</p>
<p>Když Rhaegal zařval, zášleh žlutého plamene proměnil na půl zabušení srdce tmu v den. Oheň oblízl stěny a Dany ucítila na tváři horko jako výheň z pece. Viserion na druhé straně jámy roztáhl křídla, rozvířil zatuchlý vzduch. Pokusil se k ní vzlétnout, jenže když se zvedl, řetězy se prudce napjaly a srazily jej břichem k zemi. Stejné řetězy na sobě měl i Rhaegal. Ve světle lampy se jeho šupiny zaleskly, jako by byly z nefritu. Mezi zuby mu vycházel kouř. Po podlaze kolem jeho nohou se válely kosti, zpřelámané, sežehnuté a rozštípané. Vzduch tam byl nepříjemně horký a byl cítit sírou a spáleným masem.</p>
<p>„Zase vyrostli.“ Danyin hlas se odrážel od sežehnutých kamenných stěn. Z čela jí stekla kapka potu a dopadla jí na ňadro. „Je pravda, že draci nikdy nepřestávají růst?“</p>
<p>„Pokud mají dostatek potravy a prostoru k růstu. Ovšem připoutaní zde...“</p>
<p>Velcí páni používali jámu jako vězení. Byla dost velká, aby se do ní vešlo pět set lidí... a víc než dostačující pro dva draky. <emphasis>Jenže na jak dlouho? Co se stane, až jim bude jáma příliš malá? Zaútočí na sebe navzájem, pařáty a plamenem? Budou slabí, unavení, s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>propadlými slabinami a scvrklými křídly? Vyhasnou jejich ohně?</emphasis></p>
<p>Co za matku by nechalo hnít svoje děti ve tmě?</p>
<p>Jestli se ohlédnu,jsem ztracená, řekla si Dany v duchu... jenže jak se mohla neohlédnout? Měla jsem si uvědomit, že to přichází. Byla jsem tak slepá, nebo jsem zavřela oči úmyslně, abych neviděla, jaká je cena za moc?</p>
<p>Když byla malá, Viserys jí vyprávěl všechny možné příběhy. Rád mluvil o dracích. Znala příběh o pádu Harrenova. Věděla o Ohnivém poli a o Tanci draků. Jeden z jejích předků, třetí Aegon, byl svědkem toho, jak jeho vlastní matku pozřel drak jeho strýce. A zpívalo se nesčetně písní o vesnicích a královstvích které žily v hrůze z draků, dokud nepřišel nějaký drakobiječ a nezachránil je. V Astaporu roztály otrokářům oči. Když jí Daario na cestě do Yunkai hodil k nohám hlavy Sallora Holohlavého a Prendahla na Ghezna, její děti na nich hodovaly. Drak neměl z člověka strach. A drak tak velký, že uchvátil ovci, se mohl stejně snadno zmocnit dítěte.</p>
<p>Jmenovala se Hazzea. Byly jí čtyři roky<emphasis>. Pokud její otec nelhal Možná, že lhal.</emphasis> Kromě něj draka nikdo neviděl. Jeho důkazem byly ohořelé kosti, jenže ohořelé kosti nic nedokazovaly. Možná to děvčátko zabil sám a pak je spálil. Holotemenný tvrdil, že by to nebyl první otec, který se zbavil nechtěné dcerky. <emphasis>Možná to udělali Synové Harpyje a narafičili to tak, aby to vypadalo jako dračí dílo, aby proti mně poštvali město.</emphasis> Dany tomu chtěla věřit... jenže pokud tomu tak bylo, proč čekal Hazzein otec, dokud se síň téměř nevyprázdnila, než před ni předstoupil? Pokud by měl v úmyslu podnítit proti ní Meereen, pověděl by svůj příběh, když byla síň plná uší, které by to slyšely.</p>
<p>Holotemenný na ni naléhal, aby dala muže usmrtit. „Nebo mu aspoň dej vytrhnout jazyk. Lež tohoto muže by nás mohla zničit, Velkoleposti.“ Dany se místo toho rozhodla zaplatit krvavou cenu. Nikdo jí nebyl schopen říci cenu dcery, tak ji stanovila na stonásobek ceny jehněte. „Dala bych ti Hazzeu nazpět, kdyby to šlo,“ řekla otci, „ale některé věci jsou i mimo moc královny. Její kosti budou uloženy k odpočinku v Chrámu milostí, a ve dne v noci bude hořet stovka svící na její památku. Přijď ke mně každý rok v její den jména, a tvoje ostatní děti nebudou strádat... ale tento příběh nesmí už nikdy přejít přes tvoje rty.“</p>
<p>„Lidé se budou vyptávat,“ řekl zarmoucený otec. „Budou se ptát, kde je Hazzea a jak zemřela.“</p>
<p>„Zemřela na hadí kousnutí“ navrhl Reznak mo Reznak. „Unesl ji hladový vlk. Schvátila ji náhlá nemoc. Řekni jim, co chceš, ale ani slovo o dracích.“</p>
<p>Viserionovy drápy zaškrábaly o kámen a silný řetěz znovu zarachotil, jak se k ní snažil opět vzlétnout. Když se mu to nepodařilo, zařval, prohnul hlavu dozadu, jak jen to šlo, a vyšlehl zlatý plamen na zeď za sebou. <emphasis>Jak dlouho potrvá, než bude jeho plamen tak horký, že pod ním pukne kámen a roztaví se železo</emphasis>?</p>
<p>Kdysi, a nebylo tomu tak dávno, sedával na jejím rameni, s ocasem obtočeným kolem její paže. Kdysi ho krmila kousky ožehnutého masa rovnou z dlaně. Byl první, kterého nechala připoutat. Daenerys jej sama odvedla do jámy a nechala ho zavřít uvnitř s několika voly. Jakmile se nacpal, přišla na něj ospalost, a zatímco spal, připoutali jej.</p>
<p>S Rhaegalem to bylo obtížnější. Možná slyšel zuřit svého bratra v jámě, navzdory stěnám z cihel a kamene mezi nimi. Nakonec přes něj museli přehodit síť z těžkých železných kroužků, zatímco se vyhříval na terase, a drak bojoval tak divoce, že trvalo tři dny, než jej snesli po schodech pro služebnictvo, svíjejícího se a chňapajícího. Během toho zápasu uhořelo šest mužů.</p>
<p>A Drogon...</p>
<p><emphasis>Okřídlený stín,</emphasis> tak jej nazval truchlící otec. Byl největší z těch tří, nejdivočejší, s šupinami černými jako noc a očima jako ohňové jámy.</p>
<p>Drogon lovil kdesi daleko, ale když se nasytil, rád se vyhříval na slunci na vrcholku Velké pyramidy, tam kde kdysi stávala harpyje Meereenu. Třikrát se ho tam pokoušeli zmocnit a třikrát selhali. Dvě desítky jejích nejstatečnějších mužů riskovaly své životy ve snaze polapit jej. Téměř všichni utrpěli popáleniny a čtyři z nich zemřeli. Naposledy Drogona viděla při západu slunce toho večera, kdy se jej pokoušeli chytit potřetí. Černý drak odletěl na sever přes Skahazadhan, směrem k vysokým travinám Dothrackého moře. Už se nevrátil.</p>
<p>Matka draků, pomyslela si Dany. Matka zrůd. Co jsem to vypustila do světa? Jsem královna, ale můj trůn je z ohořelých kostí a stojí na pohyblivém písku. Jak mohla bez draků doufat, že si udrží Meereen, natožpak dobude nazpět Západozemí? Jsem krev draka, pomyslela si. A když jsou zrůdy oni, mohu být i já.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />SMRAĎOCH</strong></p>
<p><strong>K</strong>rysa vypískla, když se do ní zahryzl; divoce sebou v jeho rukou mrskala, ze všech sil se snažila uniknout. Nejměkčí na ní bylo břicho. Rval slaďoučké maso a přes rty mu vytékala z úst krev. Byla tak dobrá, až mu to vehnalo slzy do očí. Po třetím kousnutí přestala krysa bojovat a on zažíval takřka pocit uspokojení.</p>
<p>Tehdy uslyšel za dveřmi kobky zvuky.</p>
<p>Okamžitě znehybněl, bál se dokonce jen přežvykovat. Ústa měl plná krve, masa a srsti, ale neodvažoval se je vyplivnout ani spolknout. Nehybný jako kámen s hrůzou naslouchal šoupání chodidel o podlahu a řinčení železných klíčů. <emphasis>Ne,</emphasis> pomyslel si, <emphasis>ne, prosím, bohové, ne teď, ne teď.</emphasis> Tak dlouho mu trvalo, než krysu chytil. <emphasis>Jestli mě tady s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní najdou, vezmou mi ji, a pak to poví a lord Ramsay mi ublíží.</emphasis></p>
<p>Věděl, že by měl krysu schovat, jenže měl takový <emphasis>hlad.</emphasis> Nejedl už dva dny, možná tři, tady dole to šlo těžko poznat. Třebaže měl ruce a nohy hubené jako stvoly rákosu, břicho měl nafouklé a duté, a tak ho bolelo, že kvůli tomu nemohl spát. Kdykoliv zavřel oči, zjistil, že vzpomíná na lady Hornwood. Lord Ramsay ji po svatbě zavřel do věže a vyhladověl ji k smrti. Nakonec si ukousala svoje vlastní prsty.</p>
<p>Schoulil se v koutě kobky, svou kořist přitiskl pod bradu. Ve snaze zhltnout co nejvíc teplého masa, než se dveře otevřou, usilovně hryzal tím, co mu zbylo ze zubů a z koutků úst mu přitom vytékala krev. Maso bylo vláknité, ale tak hutné, až měl pocit, že z toho omdlí. Žvýkal a polykal, vybíral kostičky z děr v dásních, odkud mu vytrhali zuby. Bolelo to, když žvýkal, ale měl takový hlad, že nebyl schopen přestat.</p>
<p>Zvuky byly stále hlasitější. <emphasis>Bohové, prosím, ať nejdou pro mě, </emphasis>modlil se, když rval krysí nohu. Bylo to již tak dlouho, co pro něj někdo přišel. Byly tam i jiné kobky, jiní vězni. Někdy je slýchal křičet, i přes silné kamenné zdi. <emphasis>Ženy vždycky křičí nejhlasitěji.</emphasis> Sál rudé maso a snažil se vyplivnout kost z nohy, ale ta mu jen přepadla přes dolní ret a zapletla se mu do vousu. <emphasis>Jděte pryč</emphasis>, modlil <emphasis>sejděte pryč, projděte kolem mě, prosím, prosím.</emphasis></p>
<p>Jenže kročeje se zastavily, právě když byly nejhlasitější, a před jeho celou zarachotily klíče. Krysa mu vypadla z prstů. Otřel si zakrvácené prsty o kalhoty. „Ne,“ zasténal, „<emphasis>néééé!“ </emphasis>Podpatky jeho bot zuřivě zaškrábaly o kámen, jak se snažil vsedě vecpat co nejvíc do rohu, do chladných, vlhkých, kamenných stěn.</p>
<p>Nejhorší ze všeho byl zvuk klíče otáčejícího se v zámku. Když jej naplno zasáhlo do obličeje světlo, vykřikl a zakryl si oči oběma rukama. Nejraději by si je vyškrábal, kdyby k tomu měl odvahu, a v hlavě mu tak bušilo. „Odneste to pryč, nechejte mě potmě, prosím, ach, prosím.“</p>
<p>„To není on,“ řekl chlapecký hlas. „Podívej se na něho. Jsme ve špatné kobce.“</p>
<p>„Poslední kobka nalevo,“ řekl jiný chlapecký hlas. „Tohle je poslední kobka nalevo, ne snad?“</p>
<p>„Ano.“ Odmlka. „Co to říká?“</p>
<p>„Myslím, že se mu nelíbí to světlo.“</p>
<p>„A tobě by se líbilo, kdybys vypadal <emphasis>takhle</emphasis>?“ Chlapec si odchrchlal a odplivl si. „A ten smrad, co z něho jde. Já se snad udusím.“</p>
<p>„Žere krysu,“ řekl druhý hoch. „Podívej.“</p>
<p>Ten první se zasmál. „Žere. To je legrační.“</p>
<p><emphasis>Musel jsem.</emphasis> Krysy ho kousaly, zatímco spal, hryzaly mu prsty na rukou i na nohou, dokonce útočily na jeho obličej, a tak když se mu podařilo jednu chytit, neváhal ani chvíli. Jez, nebo se nechej sníst, to byly jeho jediné možnosti. „Udělal jsem to,“ zamumlal, „udělal, udělal, snědl jsem ji, ony dělají to samé, prosím...“</p>
<p>Chlapci popošli blíž, sláma jim tiše šustila pod nohama. „Mluv se mnou,“ řekl jeden z nich. Byl menši z těch dvou, hubený hoch, ale bystrý. „Pamatuješ si, kdo jsi?“</p>
<p>Z jeho nitra vybublal strach. Zasténal.</p>
<p>„Mluv se mnou. Pověz mi své jméno.“</p>
<p><emphasis>Moje jméno. </emphasis>V hrdle mu uvízl výkřik. Učili jej jeho jméno, učili, ano, jenže to bylo už tak dávno, že je zapomněl. <emphasis>Jestli to řeknu špatně, vezme mi další prst nebo ještě hůř, vezme mi... Vezme mi...</emphasis> Nebude na to myslet, nedokázal na to myslet. V čelisti měl jehly, v očích také. V hlavě mu bušilo. „Prosím,“ zachroptěl tenkým slabým hlasem. Znělo to, jako by byl sto let stár. Možná byl<emphasis>. Jak dlouho už jsem tady?</emphasis> „Jděte,“ zamumlal skrze rozbité zuby a rozbité prsty, s očima pevně zavřenýma proti tomu strašnému jasnému světlu. „Prosím, mohu si nechat tu krysu, neubližujte mi...“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Smraďoch</emphasis>,“ řekl větší z chlapců. „Jmenuješ se Smraďoch. Pamatuješ si to?“ Byl to ten s pochodní. Menší chlapec držel v rukou železné klíče.</p>
<p><emphasis>Smraďoch?</emphasis> Po tvářích mu stékaly slzy. „Pamatuju si to. Pamatuju.“ Otevřel a zavřel ústa. „Jmenuju se Smraďoch. Rýmuje se to s vrtoch.“ Ve tmě jméno nepotřeboval, a tak bylo snadné zapomenout je. <emphasis>Smraďoch</emphasis>, <emphasis>Smraďoch, jmenuju se Smraďoch. S </emphasis>tímto jménem se nenarodil. V jiném životě byl někdo jiný, ale teď a tady se jmenoval Smraďoch. Už si vzpomněl.</p>
<p>Vzpomínal si také na chlapce. Byli oblečení ve stejných kabátcích z jehněčí vlny, stříbrošedých s tmavomodrým lemováním. Oba to byli panoši, oběma bylo osm a oba se jmenovali Walder Frey. <emphasis>Velký Walder a Malý Walder, ano.</emphasis> Akorát že ten velký byl Malý a malý byl Velký, což chlapce bavilo a zbytek světa mátlo. „Já vás znám,“ zašeptal rozpukanými rty. „Znám vaše jména.“ „Máš jít s námi,“ řekl Malý Walder.</p>
<p>„Jeho lordstvo tě potřebuje,“ dodal Velký Walder.</p>
<p>Strach jím projel jako nůž. <emphasis>Jsou to jenom děti</emphasis>, pomyslel si, <emphasis>osmiletí chlapci.</emphasis> Dva osmileté chlapce by jistě přemohl. Dokonce ve svém zesláblém stavu by jim mohl vzít pochodeň a klíče, vytáhnout dýku od pasu Malého Waldera a uprchnout. <emphasis>Ne. Ne, to by bylo příliš snadné. Je to past. Když uteču, usekne mi další prst, vezme mi další zuby.</emphasis></p>
<p>Jednou už utekl. Měl pocit, jako by to bylo před celými roky, když v sobě ještě měl nějakou silu, když ještě vzdoroval. Tehdy přišla Kyra s klíči. Řekla mu, že je ukradla a že ví o výpadové brance, kterou nikdy nehlídají. „Odveď mne zpátky na Zimohrad, můj pane,“ prosila, dívka se sinalou tváří, celá rozechvělá. „Já neznám cestu. Nemůžu utéct sama. Pojď se mnou, prosím.“ A tak šel. Žalářník ležel namol opilý v louži vína, s kalhotami u kotníků. Dveře žaláře byly otevřené a výpadovou branku nehlídali, přesně jak říkala. Čekali, až zajde měsíc za mrak, pak vyklouzli z hradu a přebrodili Plačící vodu, překlopýtali přes kamení, napůl v ledovém proudu zmrzli. Na protějším břehu ji políbil. „Zachránila jsi nás,“ řekl. <emphasis>Blázen. Blázen.</emphasis></p>
<p>Byla to past, hra, žert. Lord Ramsay miloval hon, a nejraději měl dvounohou kořist. Celou noc prchali černým lesem, ale když vyšlo slunce, skrze stromy k nim pronikl zvuk vzdáleného rohu a uslyšeli štěkot psí smečky. „Měli bychom se rozdělit,“ řekl Kyře, když se psi blížili. „Oba nás vystopovat nemohou.“ Dívka ale šílela a odmítala ho opustit, přestože jí přísahal, že zburcuje armádu železných mužů a vrátí se pro ni, kdyby se měli vydat po její stopě.</p>
<p>Během hodiny je měli. Jeden pes jej srazil k zemi a druhý se zakousl do nohy Kyře, zatímco se škrábali po úbočí kopce. Záhy je obklopil zbytek psů, štěkali a vrčeli, chňapali po nich, kdykoliv se pohnuli, drželi je v šachu, dokud k nim nepřijel Ramsay Sníh se svými lovci. Tehdy to byl stále ještě bastard, žádný lord Bolton. „Tady jste,“ řekl, usmívaje se na ně ze sedla. „Ranili jste mne, když jste si jen tak odešli. To vás tak brzy omrzela moje pohostinnost?“ Tehdy sebrala Kyra kámen a hodila mu jej po hlavě. Netrefila se o dobrou stopu, a Ramsay se usmál. „Musíte být potrestáni.“</p>
<p>Smraďoch si pamatoval zoufalý, vystrašený pohled v Kyřiných očích. Nikdy nevypadala tak mladá jako právě v tom okamžiku, ještě napůl děvčátko, ale neexistovalo nic, co by pro ni mohl udělat. <emphasis>To kvůli ní nás oba dopadli</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Kdybychom se byli rozdělili, jak jsem chtěl, jednomu z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nás by se možná podařilo uniknout.</emphasis></p>
<p>Když si na to vzpomněl, málem nebyl schopen popadnout dech. Odvrátil se od pochodně se slzami v očích. <emphasis>Co po mně chce tentokrát?</emphasis> pomyslel si zoufale. <emphasis>Proč mě prostě nenechá být? Neudělal jsem nic špatného, tentokrát ne, proč mě prostě nenechají ve tmě?</emphasis> Měl svoji krysu, vypasenou, teplou, kroutící se mu v prstech...</p>
<p>„Neměli bychom ho umýt?“ zeptal se Malý Walder.</p>
<p>„Jeho lordstvu se líbí, když smrdí,“ opáčil Velký Walder. „Proto ho pojmenoval Smraďoch.“</p>
<p>Smraďoch. Mé jméno je Smraďoch, rýmuje se to se staroch. Musí si to pamatovat. Služ a poslouchej a pamatuj si, kdo jsi, a nic se ti nestane. Jeho lordstvo to slíbilo. I kdyby chtěl vzdorovat, neměl na to sílu. Vymrskali ji z něj, vyhladověli, stáhli ji z něj s kůží. Když jej malý Walder vytáhl na nohy a Velký Walder proti němu máchl pochodní, aby jej vyhnal z cely, šel s nimi poslušně jako pes. Kdyby měl ocas, stáhl by jej mezi nohy.</p>
<p><emphasis>Kdybych měl ocas, Bastard by mi jej usekl</emphasis> Ta myšlenka k němu přišla nezvána, zlá myšlenka, nebezpečná. Jeho lordstvo už není bastard. <emphasis>Je to Bolton, ne Sníh.</emphasis> Chlapecký král na Železném trůnu jmenoval lorda Ramsaye legitimním synem, dal mu právo užívat jméno svého otce, a když jej někdo nazýval Sněhem, připomínalo mu to jeho nemanželský původ a přivádělo jej to k zuřivosti. Smraďoch si to musí pamatovat. A taky svoje jméno, musí si pamatovat svoje jméno. Jen na chvíli na to zapomněl, a to jej tak strašně vyděsilo, že na prudkých žalářových schodech zakopl, roztrhl si o kámen kalhoty a odral se do krve. Malý Walder k němu musel přistrčit pochodeň, aby ho dostal zpátky na nohy a přiměl jej znovu se rozhýbat.</p>
<p>Venku na nádvoří se nad Hrůzovem snášela noc a nad východními hradbami vycházel měsíc. Jeho bledé světlo vrhalo na zamrzlou zemi stíny vysokých trojúhelníkovitých vrcholů cimbuří, řadu ostrých černých zubů. Vzduch byl chladný, vlhký a plný napůl zapomenutých pachů. <emphasis>Svět</emphasis>, pomyslel si Smraďoch, <emphasis>takto je cítit svět.</emphasis> Nevěděl, jak dlouho byl tam dole v žalářích, ale muselo to být přinejmenším půl roku. <emphasis>Tak dlouho nebo ještě déle. Co když to bylo pět let, nebo deset či dvacet? Dozvím se to vůbec? Co když jsem tam dole zešílel a mezitím uběhlo půl mého života?</emphasis> Ale ne, to byla hloupost. Ti chlapci byli stále chlapci. Kdyby bylo uplynulo deset let, vyrostli by z nich muži. Musí si to pamatovat. <emphasis>Nesmím dopustit, aby mne dohnali k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>šílenství.</emphasis></p>
<p>Může mi usekat prsty na rukou i na nohou, může mi vyloupat oči, může mi uříznout uši, ale pokud mu to nedovolím, o rozum mne okrást nemůže.</p>
<p>Malý Walder šel jako první s pochodní v ruce. Smraďoch ho poslušně následoval a Velký Walder mu šel těsně v patách. Šli kolem psince a psi v kotcích se rozštěkali. Nádvořím kroužil vítr, profukoval tenkou látku cárů, které měl na sobě. Na těle mu naskákala husí kůže. Noční vzduch byl studený a vlhký, ale neviděl ani stopy po sněhu, ač byla zima jistě blízko. Smraďoch si pomyslel, zda zůstane naživu tak dlouho, aby viděl padat sníh. <emphasis>Kolik budu mít prstů na rukou? Kolik na nohou?</emphasis> Zvedl ruku a šokované si uvědomil, jak je bílá, bez masa. <emphasis>Kost a kůže</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Mám ruce starce.</emphasis> Že by se ohledně chlapců spletl? Co když to koneckonců vůbec nejsou Malý Walder a Velký Walder, ale <emphasis>synové</emphasis> chlapců, které znal?</p>
<p>V hradní síni panovalo šero a byla plná kouře. Nalevo i napravo plápolaly řady pochodní, které držely kostlivé lidské ruce trčící ze stěn. Dřevěné trámy vysoko nahoře byly zčernalé kouřem a klenutý strop tonul ve stínu. Vzduch byl těžký vůněmi piva, vína a pečeného masa. Smraďochovi v reakci na pachy hlasitě zakručelo v žaludku a sběhly se mu sliny v ústech.</p>
<p>Malý Walder jej klopýtajícího postrkoval kolem dlouhých stolů, kde večeřeli muži z posádky. Cítil na sobě jejich oči. Na těch nejlepších místech, blízko ke stupínku, seděli Ramsayho oblíbenci, Bastardovi hoši. Ben Kosti, starý muž, který měl na starosti milované lovecké psy jeho lordstva. Damon, zvaný Damon Tanči pro mne, světlovlasý a chlapeckého vzezření. Chrochta, který přišel o jazyk, protože nerozvážně mluvil v doslechu lorda Roosea. Nevrlý Alyn. Stahovač. Žlutý Dick. O něco níž, za solí, seděli další, které znal Smraďoch od vidění, ale ne jménem; přísahající žoldnéři a úředníci, vojáci, žalářníci a mučitelé. Byli tam ale rovněž cizinci, tváře, které nepoznával. Někteří krčili nosy, když procházel kolem, zatímco jiní se při pohledu na něj smáli. <emphasis>Hosté,</emphasis> pomyslel si Smraďoch, <emphasis>přátelé jeho lordstva, a mne sem přivedli, aby se pobavili.</emphasis> Proběhl jím záchvěv strachu.</p>
<p>U vysokého stolu seděl na místě svého lorda otce Bastard z Boltonů, pil z otcova poháru. O místa u stolu se s ním dělili dva staří muži a Smraďoch podle jejich vzhledu poznal, že jsou to oba lordi. Jeden byl vyzáblý, s očima jako křemen, dlouhým bílým vousem a obličejem tvrdým jako zimní mráz. Jeho kamizola byla z otrhané medvědí kůže, obnošené a umaštěné. Pod ní měl kroužkovou košili, dokonce i u stolu. Druhý lord byl rovněž hubený, ale pokroucený tam, kde byl ten první rovný. Jedno z ramen měl o hodně výš než druhé a hrbil se nad svým tácem jako sup nad mršinou. Oči měl šedé a chtivé, zuby žluté, vidlicovitý bílý vous byl prokvetlý stříbrem. Ke skvrnité kůži lebky mu lnulo posledních pár chumáčů bílých vlasů, ale plášť, který měl na sobě, byl hebký a krásný, šedá vlna olemovaná černou sobolinou a připevněná k rameni mnohacípou hvězdou z tepaného stříbra.</p>
<p>Ramsay byl oděn v černé a růžové vysokých černých botách, černém opasku a pochvě, černé kožené vestě oblečené na růžové sametové tunice s prořízlými rukávy podšitými červeným saténem. V pravém uchu se mu blýskal granát obroušený do podoby kapky krve. Avšak navzdory vší nádheře svého odění to byl ošklivý muž, s hrubými rysy a shrbenými rameny, a jeho mírná tělnatost nepochybně přejde v pozdějším věku v otylost. Kůži měl růžovou a skvrnitou, nos široký, ústa malá, vlasy dlouhé, tmavé a suché. Rty měl široké a masité, ale první věcí, které si na něm lidé všímali, byly jeho oči. Měl oči svého lorda otce malé, posazené blízko u sebe, neobyčejně bledé. <emphasis>Přízračná bledost</emphasis>, tak nazývali někteří lidé ten odstín, ale ve skutečnosti byly jeho oči bezbarvé, jako dva úlomky špinavého ledu.</p>
<p>Při pohledu na Smraďocha se usmál vlhkým úsměvem. „Tady je. Můj mrzutý starý přítel.“ Mužům vedle sebe řekl: „Smraďoch se mnou byl od mých chlapeckých let. Můj lord otec mi jej dal na znamení své náklonnosti.“</p>
<p>Lordi si vyměnili pohled. „Já slyšel, že je tvůj sluha mrtvý,“ řekl ten s ohnutým ramenem. „Říkali, že ho zabili Starkové.“ Lord Ramsay se zachechtal. „Železní by ti možná řekli, že to, co je mrtvé, nemůže zemřít, ale znovu vstává, tvrdší a silnější. Jako Smraďoch. Ačkoliv smrdí hrobem, to tě ujišťuji.“</p>
<p>„Smrdí výkaly a starými zvratky.“ Starý lord s ohnutým ramenem odložil kost, kterou okusoval a utřel si prsty do ubrusu. „Existuje nějaký důvod, proč jsi jej sem musel nechat přivést, zatímco jíme?“</p>
<p>Druhý lord, starý muž s rovnými zády a v kroužkové košili, pozoroval Smraďocha tvrdýma očima. „Podívej se na něj znovu,“ pobídl druhého lorda. „Ano, vlasy mu zbělely a je o tři kameny hubenější, ale není to žádný sluha. Copak jsi zapomněl?“</p>
<p>Lord s ohnutými zády se na něj znovu podíval a prudce si odfrkl. „Ten? Je to možné? Starkův svěřenec. Ten, co se stále usmíval.“</p>
<p>„Teď už se tolik neusmívá,“ připustil lord Ramsay. „Možná jsem mu zlámal některé z těch jeho pěkných bílých zubů.“ „Lépe bys udělal, kdybys mu byl podřízl krk,“ řekl lord v brni. „Pes, který se obrátí proti svému pánovi, je dobrý leda tak ke stažení z kůže.“</p>
<p>„Och, však jsme ho stáhli, tu kousek, tam kousek,“ řekl Ramsay.</p>
<p>„Ano, můj pane. Byl jsem zlý, můj pane. Neposlušný a...“ Oblízl si rty, snažil se vzpomenout si, čeho ještě se dopustil. <emphasis>Služ a poslouchej</emphasis>, řekl si v duchu, <emphasis>a nechá tě žít, ponechá ti části těla, které si ještě nevzal. Služ a poslouchej a pamatuj si své jméno. Smraďoch, Smraďoch, rýmuje se to se slaboch.</emphasis> „... špatný a...“</p>
<p>„Máš na ústech krev,“ poznamenal Ramsay. „Už zase sis hryzal prsty, Smraďochu?“</p>
<p>„Ne. Ne, můj pane, přísahám.“ Jednou se Smraďoch snažil ukousnout si svůj vlastní ukazovák, aby zastavil bolest, poté co mu jej stáhli z kůže. Lord Ramsay nikdy jednoduše neuřízl člověku prst. Raději jej nechal stáhnout z kůže a nechal obnažené maso, aby vysychalo, praskalo a hnisalo. Smraďocha bičovali, mučili a řezali, ale žádná bolest nebyla ani z poloviny tak nesnesitelná jako ta, která následovala po stažení kůže. Byla to bolest, která doháněla člověka k šílenství a nedala se vydržet dlouho. Dříve či později se oběť dala do křiku. „Prosím, už ne, už ne, zastavte tu bolest, <emphasis>usekněte mi to“</emphasis> a lord Ramsay poslechl. Byla to hra, kterou hráli. Smraďoch se naučil pravidla, o čemž svědčily jeho ruce a nohy, ale tenkrát zapomněl a pokoušel se ukončit bolest sám, svými zuby. Ramsay tím nebyl potěšen a ta urážka stála Smraďocha další prst na noze.</p>
<p>„Jedl jsem krysu,“ zamumlal.</p>
<p>„Krysu?“ Ramsayho bledé oči se zaleskly ve světle pochodně. „Všechny krysy na Hrůzově patři mému lordu otci. Jak ses mohl opovážit jednu sníst, když jsem ti k tomu nedal svolení?“</p>
<p>Smraďoch nevěděl, co na to říct, a tak neřekl nic. Jediné nesprávné slovo by jej stálo další prst na noze nebo možná dokonce na ruce. Zatím přišel o dva prsty na levé ruce a malíček na pravé, ale jen o malíček na pravém chodidle a tři na levém. Někdy pronášel Ramsay vtipy, že to musí srovnat. <emphasis>Můj pán jenom žertoval</emphasis> snažil se přesvědčit sám sebe v duchu. <emphasis>Nechce mi ubližovat, fikal mi to, dělá to jen když mu zavdám důvod.</emphasis> Jeho pán je milosrdný a laskavý. Za některé z těch věcí, co Smraďoch řekl, než pochopil, jaké je jeho pravé jméno a místo, mu mohl nechat stáhnout kůži z obličeje.</p>
<p>„Už je to únavné,“ poznamenal lord v kroužkové brni. „Zab ho a skoncuj to s ním.“</p>
<p>Lord Ramsay si naplnil pohár pivem. „To by nám zkazilo oslavu, můj pane. Smraďochu, mám pro tebe dobrou zprávu. Budu se ženit. Můj lord otec mi sem vede Starkovo děvče. Dceru lorda Eddarda, Aryu. Pamatuješ si malou Aryu, že ano?“</p>
<p><emphasis>Arya Podnožka</emphasis>, vyhrkl málem. <emphasis>Arya Koňská tvář.</emphasis> Robbova mladší sestra, hnědovlasá, s protáhlou tváří, hubená jako klacík, stále umouněná. <emphasis>To Sansa byla ta hezká.</emphasis> Vzpomněl si na dobu, kdy si myslel, že by jej mohl lord Eddard oženit se Sansou a prohlásit jej za svého syna, ale to byla jen dětinská fantazie. Ale Arya... „Vzpomínám si na ni. Na Aryu.“</p>
<p>„Bude to paní Zimohradu a já budu její pán.“</p>
<p><emphasis>Je to teprve holčička.</emphasis> „Ano, můj pane. Blahopřeji.“</p>
<p>„Doprovodíš mne na mou svatbu, Smraďochu?“</p>
<p>Zaváhal. „Pokud si to přeješ, můj pane.“</p>
<p>„Ach ano, přeji si to.“</p>
<p>Znovu zaváhal, přemýšlel, zda to není nějaký krutý žert. „Ano, můj pane. Pokud tě to potěší. Byl bych poctěn.“</p>
<p>„V tom případě tě už nesmíme zavírat do toho odporného žaláře. Vydrhneme tě do růžová, dáme ti čisté šaty, jídlo k snědku. Co třeba dobrou měkkou ovesnou kaši, měl bys na ni chuť? Možná kousek hrachového koláče se slaninou. Mám pro tebe úkol a ty potřebuješ znovu nabrat síly, máš-li mi sloužit. A já vím, že mi chceš sloužit.“</p>
<p>„Ano, můj pane. Chci to víc než cokoliv jiného.“ Proběhlo jím zachvění. „Jsem Smraďoch. Dovol mi prosím, abych ti mohl sloužit. Prosím.“</p>
<p>„Jak bych ti to mohl odmítnout, když tak hezky prosíš?“ Ramsay Bolton se usmál. „Jedu do války, Smraďochu. A ty pojedeš se mnou, abys mi pomohl přivést si domů mou nevěstu“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />BRAN</strong></p>
<p><strong>Z</strong> čehosi na havranově zakrákání přejel Branovi mráz po zádech. <emphasis>Jsem již téměř dospělý muž</emphasis>, musel si v duchu připomenout. <emphasis>Teď musím být statečný.</emphasis></p>
<p>Jenže vzduch byl ostrý, studený a plný strachu. Dokonce i Léto se bál. Srst na krku měl naježenou. Stíny na úbočí kopce se prodloužily, tmavé a hladové. Všechny stromy byly ohnuté a pokroucené pod tíhou sněhu, některé takřka vůbec nevypadaly jako stromy. Pohřbené od kořenů po korunu ve sněhu se k sobě na kopci tiskly jako obři, obludní a znetvoření tvorové schoulení k zemi před ledovým větrem.</p>
<p>„Jsou tady.“ Průzkumník vytáhl svůj meč.</p>
<p>„Kde?“ zeptala se tichým hlasem Meera.</p>
<p>„Nevím kde. Ale jsou blízko. Někde tady.“</p>
<p>Havran znovu zakrákal. „Hodor,“ zašeptal Hodor. Měl ruce vražené do podpaždí. Z hnědého houští jeho vousu visely rampouchy a knír se změnil v kus zmrzlého sople, který se mu pod nosem červeně leskl ve svitu zapadajícího slunce.</p>
<p>„Blízko jsou i vlci,“ varoval je Bran. „Ti, co nás sledují. Léto je vycítí vždycky, když jsou po větru.“</p>
<p>„Vlci jsou ti nejmenší z našich nepřátel,“ řekl Studenoruký. „Musíme nahoru. Brzy se setmí. Než padne noc, měli byste být pod střechou, jinak je vaše teplo přiláká.“ Pohlédl k západu, kde skrze stromy slabě prosvítalo světlo zapadajícího slunce, jako záře skomírajícího ohně.</p>
<p>„Tohle je jediná cesta dovnitř?“ zeptala se Meera.</p>
<p>„Zadní dveře jsou tři ligy na sever, dolů skluzem.“</p>
<p>Víc říkat nemusel. Dokonce ani Hodor nebyl schopen spustit se dolů skluzem s těžkým Branem na zádech a Jojen již nemohl ujít další tři ligy o nic víc, než by dokázal uběhnout tisíc.</p>
<p>Meera si prohlížela kopec nad nimi. „Cesta vypadá čistá.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Vypadá</emphasis>,“ řekl průzkumník zlověstným tónem. „Cítíte ten chlad? Něco tady je. <emphasis>Kde jsou?“</emphasis></p>
<p>„V jeskyni?“ navrhla Meera.</p>
<p>„Jeskyně je strážená, tam tudy projít nemohou.“ Průzkumník ukázal svým mečem. „Tamhle je vidět vchod. Napůl cesty vzhůru, mezi čarostromy, ta rozsedlina ve skále.“</p>
<p>„Vidím jej,“ řekl Bran. Dovnitř vlétali havrani a vylétali ven. Hodor přešlápl z nohy na nohu. „Hodor.“</p>
<p>„Já vidím jen jakýsi ohyb ve skále,“ řekla Meera.</p>
<p>„Je tam průchod. Zpočátku příkrý a točitý, chodba skrze skálu. Jestli se vám k ní podaří dostat, budete v bezpečí.“</p>
<p>„A co ty?“</p>
<p>„Jeskyně je strážená.“</p>
<p>Meera pozorovala rozsedlinu ve skále. „Odsud to nemůže být dál než tisíc yardů.“</p>
<p><emphasis>Přesně tak</emphasis>, pomyslel si Bran <emphasis>Jenže všechny ty yardy jsou do kopce.</emphasis> Kopec byl příkrý a hustě zalesněný. Sníh přestal padat před třemi dny, ale žádný dosud neroztál. Země pod stromy byla pokryta ničím nenarušenou bělí. „Nikdo tady není,“ řekl Bran statečně. „Podívejte se na sníh. Nejsou v něm žádné stopy.“</p>
<p><emphasis>„Bílí chodci se pohybují na sněhu zlehka,“ řekl průzkumník. „Žádné stopy po nich ve sněhu nenajdeš.“ Seshora slétl havran a usedl mu na rameni. Celkem s nimi již byl jen asi tucet ptáků. Ostatní zmizeli cestou; každého rána, když vstali, jich bylo o něco méně. „Jdeme“ zakrákal pták. „Jdeme, jdeme.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Tříoká vrána, pomyslel si Bran. Zelenověštec. „Není to tak daleko,“ řekl. „Trocha šplhání do kopce a budeme v bezpečí. Snad bychom si mohli rozdělat oheň.“ Až na průzkumníka byli všichni prochladlí, provlhlí a hladoví, a Jojen Reed byl příliš zesláblý, než aby mohl jít bez pomoci.</emphasis></p>
<p>„Jdi sám.“ Meera Reed se sklonila vedle svého bratra. Seděl na kmeni dubu, oči měl zavřené a celý se třásl. To málo, co bylo vidět z jeho tváře pod kápi a šátkem, bylo stejně bezbarvé jako okolní sníh, ale kdykoliv vydechl, stále mu z chřípí vycházely slabé bílé obláčky dechu. Meera jej nesla celý den. <emphasis>Jídlo a oheň jej zase postaví na nohy</emphasis>, snažil se Bran namluvit sám sobě, třebaže si tím nebyl jistý. „Nemohu nést Jojena a zároveň bojovat, svah je moc prudký,“ řekla Meera. „Hodore, odnes Brana nahoru k jeskyni.“</p>
<p>„Hodor.“ Pacholek tleskl dlaněmi o sebe.</p>
<p>„Jojen se jen potřebuje najíst,“ namítl Bran nešťastně. Bylo to již dvanáct dní, co se pod nimi potřetí a naposledy sesul los k zemi, dvanáct dní od doby, co Studenoruký poklekl vedle něj do sněhu, tiše odříkal jakousi modlitbu v neznámém jazyce a podřízl mu hrdlo. Vyřinula se z něj jasně rudá krev a Bran se rozplakal jako malé dítě. Nikdy předtím se necítil větším mrzákem než tehdy, když bezmocně přihlížel, jak Meera Reed a Studenoruký rozřezávají zvíře, které je neslo tak daleko. Říkal si, že je jíst nebude, že raději bude mít hlad, než by snědl přítele, ale nakonec jej jedl dvakrát, jednou ve své vlastní kůži a jednou jako Léto. Přestože byl los vyzáblý a hladový, vydržely jim kusy masa, které z něj průzkumník vyřezal, sedm dní, dokud nakonec schoulení u ohně v ruinách staré pevnosti na kopci nesnědli poslední z nich.</p>
<p>„Potřebuje jíst,“ souhlasila Meera, hladíc svého bratra po čele. „To potřebujeme všichni, jenže tu žádné jídlo není<emphasis>. </emphasis>Jděte.“</p>
<p>Bran mrkáním zatlačil slzu a cítil, jak mu zamrzá na tváři. Studenoruký vzal Hodora za paži. „Světla ubývá. Jestli tu nejsou teď, brzy přijdou. Pojďme.“</p>
<p>Protentokrát beze slova si Hodor ometl sníh z nohou a začal se s Branem na zádech plahočit závějemi vzhůru do svahu. Studenoruký šel s taseným mečem v ruce vedle nich a Léto za nimi. Na některých místech byly závěje vyšší než on a velký zlovlk se musel zastavit a setřást ze sebe sníh pokaždé, když se probořil skrze tenký škraloup. Stoupali a Bran se cítil ve svém koši divně, když se díval, jak Meera vsunula paži pod svého bratra a snažila se jej zvednout na nohy. <emphasis>Je na ni moc těžký. Sama je napůl vyhladovělá, už nemá takovou sílu, jako měla předtím. V</emphasis> druhé ruce svírala svůj žabí oštěp, zabodávala jeho zuby do sněhu, aby měla aspoň trochu oporu. Právě se začala plahočit do kopce, napůl nesla a napůl táhla svého malého bratra, když zašel Hodor mezi stromy a Bran je ztratil z oči.</p>
<p>Kopec byl stále příkřejší. Hodorovi praskaly pod nohama sněhové návěje. Jednou se mu pod chodidlem pohnul kámen, Hodor uklouzl a málem se skutálel dolů z kopce. Průzkumník jej chytil za paži a zachránil jej. „Hodor,“ řekl Hodor. Každý poryv větru zaplnil vzduch jemným bílým prachem, který se blyštěl v posledním světle dne jako sklo. Havrani pleskali křídly kolem nich. Jeden vyletěl dopředu a zmizel v ústí jeskyně. <emphasis>Už jenom osmdesát yardů,</emphasis> pomyslel si Bran, <emphasis>to vůbec není daleko.</emphasis></p>
<p>U spodního okraje prudce stoupajícího pásu neposkvrněného bílého sněhu Léto najednou zastavil. Zlovlk otočil hlavu, začichal ve vzduchu, pak zavrčel. S naježenou srstí začal couvat.</p>
<p>„Zastav, Hodore,“ řekl Bran. „Hodore. <emphasis>Čekej.“</emphasis> Něco nebylo v pořádku. Léto to vycítil, a stejně tak i on. <emphasis>Něco je špatně. Něco blízko.</emphasis> „Hodore, ne, jdi zpátky.“</p>
<p>Studenoruký stále postupoval a Hodor jej chtěl dohonit. „Hodor, hodor, hodor,“ bručel nahlas, aby zamluvil Branovy protesty. Jeho dech byl stále pracnější. Sněhu bylo téměř po pás vysoko a svah byl velmi prudký. Hodor se nakláněl dopředu, při výstupu se chytal rukama kamenů a stromů. Další krok. Další. Sníh narušený jeho výstupem klouzal dolů, spouštěl za nimi malou lavinu.</p>
<p><emphasis>Šedesát yardů.</emphasis> Bran se natahoval stranou, aby lépe viděl na jeskyni. Pak spatřil něco jiného. „Oheň!“ V malé průrvě mezi čarostromy se mihotala záře, načervenalé světlo probleskující skrze hromadící se šero. „Podívej, někdo…“</p>
<p>Hodor vykřikl. Zvrátil se, klopýtl, upadl.</p>
<p>Bran cítil, jak svět klouže stranou, zatímco velký pacholek se divoce otáčel dokola. Prudký náraz mu vyrazil dech z těla. Ústa měl plná krve a Hodor sebou tloukl a kutálel se, drtil zmrzačeného chlapce pod sebou.</p>
<p><emphasis>Něco ho chytilo za nohu.</emphasis> Na půl zabušení srdce si Bran myslel, že mu možná uvízl kotník mezi kořeny... dokud se kořen nepohnul. <emphasis>Ruka</emphasis>, pochopil, zatímco se zpod sněhu prudce zvedl zbytek nemrtvého.</p>
<p>Hodor do něj kopl, vrazil sněhem obalenou patu do tváře té příšery, ale mrtvý muž jako by to ani necítil. Pak spolu ti dva sjížděli po sněhu, zápasili, bušili do sebe a drápali po sobě. Jak se kutáleli, Branovi vnikl do úst a do nosu sníh a v příštím okamžiku ho něco prudce udeřilo do hlavy, nevěděl, zda to byl kámen, kus ledu, či pěst nemrtvého, a najednou zjistil, že je venku z koše, natažený na úbočí kopce. Plival sníh a v ruce svíral hrst plnou vlasů, které vyškubl z hlavy Hodorovi.</p>
<p>Všude kolem něj vstávali zpod sněhu nemrtví.</p>
<p><emphasis>Dva, tři, čtyři.</emphasis> Bran brzy ztratil přehled. Divoce se rojili mezi mračny zvířeného sněhu. Někteří na sobě měli černé pláště, jiní otrhané kůže, někteří vůbec nic. Všichni měli bledou kůži a černé ruce a oči jim žhnuly jako bleděmodré hvězdy.</p>
<p>Tři z nich se vrhli na průzkumníka. Bran viděl, jak Studenoruký sekl jednoho přes obličej. Nemrtvý šel dál proti němu, hnal ho rovnou do náruče druhého. Dva další šli na Hodora, nemotorně vrávorali dolů po svahu. Meera vejde rovnou mezi ně, uvědomil si Bran se strašlivým pocitem bezmocné hrůzy. Uhodil do sněhu a vydal varovný výkřik.</p>
<p>Něco jej popadlo. Tehdy se jeho volání změnilo v jekot. Bran nabral plnou hrst sněhu a hodil jej, jenže nemrtvý ani nemrkl. Po tváři mu šmátrala černá ruka, další po břiše. Její prsty byly jako železo. <emphasis>Vyrve ze mě střeva.</emphasis></p>
<p>Tu náhle byl mezi nimi Léto. Bran zahlédl kůži trhající se jako levná látka, uslyšel, jak se láme kost. Uviděl, jak se trhá ruka v zápěstí, jak se svíjejí bledé prsty, spatřil hrubě tkanou vybledlou čerň rukávu. <emphasis>Černá</emphasis>, pomyslel si, <emphasis>má na sobě černou, byl to bratr Noční hlídky.</emphasis> Léto odhodil ruku stranou, otočil se a zabořil mrtvému muži zuby do krku, hned pod bradu. Když velký vlk odskočil, vzal s sebou přitom v explozi zetlelého bledého masa většinu tvorova hrdla.</p>
<p>Urvaná ruka se stále hýbala. Bran se od ní odkulil. Ležící na břiše a škrábající do sněhu zahlédl stromy nad sebou, bledé a do sněhu oděné, i oranžovou záři mezi nimi.</p>
<p><emphasis>Padesát yardů.</emphasis> Kdyby dokázal přeplazit padesát yardů, nedostali by ho. Chmatal po kořenech a kamenech, a s rukavicemi prosáklými vlhkem se plazil směrem ke světlu. <emphasis>Ještě dál, ještě o kousek dál. Pak si můžeš odpočinout u ohně</emphasis>.</p>
<p>Do té doby zmizelo mezi stromy poslední denní světlo. Snesla se noc. Studenoruký sekal a krájel kruh mrtvých mužů, kteří jej obklopovali. Léto trhal jednoho, kterého srazil k zemi, rval mu zuby obličej. Branovi nevěnoval nikdo pozornost. Odplazil se o kousek výš, neužitečné nohy táhl za sebou. <emphasis>Kdyby se mi podařilo dostat k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeskyni...</emphasis></p>
<p>„Hóóóóódor,“ ozvalo se zasténání odněkud zezdola.</p>
<p>A najednou nebyl Bran, zmrzačený chlapec plazící se sněhem, najednou byl Hodor v půli cesty dolů z kopce, s nemrtvým drásajícím se mu po očích. S řevem se vyškrábal na nohy. Prudce odhodil mrtvolu stranou. Zvedla se na koleno, začala znovu vstávat. Bran vyškubl Hodorovi od pasu dlouhý meč. Zvedl jej a máchl jím po mrtvém muži, zamručel, když čepel projela skrze mokrou vlnu, zrezivělou kroužkovou brni a tlející kůži a zakousla se hluboko do kostí a masa pod nimi. <emphasis>„HODOR!“</emphasis> vykřikl a znovu sekl. Tentokrát setnul nemrtvému hlavu z krku a na půl okamžiku zajásal... dokud se po jeho hrdle nezačal slepě sápat pár černých rukou.</p>
<p>Bran začal ustupovat dozadu, krvácel, ale to už u něj byla Meera Reed, která zabodla svůj žabí oštěp nemrtvému do zad. „Hodor,“ zařval Bran znovu a mávl jí, aby pokračovala vzhůru do kopce. <emphasis>„Hodor, hodor.</emphasis>“ Jojen se na místě, kam jej položila, mírně zavrtěl. Bran šel k němu, upustil meč, vzal chlapce do Hodorovy náruče a vyškrábal se zpátky na nohy. <emphasis>„HODOR</emphasis>,“ zaburácel.</p>
<p>Meera vystupovala do kopce jako první, bodala po nemrtvých, kdykoliv se přiblížili. Nešlo jim jen tak ublížit, ale byli pomalí a neobratní. „Hodor,“ pronesl Hodor s každým krokem. „Hodor, hodor.“ Říkal, si, co by si asi Meera pomyslela, kdyby jí najednou řekl, že ji miluje.</p>
<p>Na svahu nad nimi tančily ve sněhu hořící postavy.</p>
<p>Nemrtví, pomyslel si Bran. Někdo je podpálil.</p>
<p>Léto cenil zuby a chňapal, tančil kolem nejbližšího z nich, zbytků obrovského muže ověnčených svíjejícími se plameny. <emphasis>Neměl by k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>němu chodit tak blízko, co to dělá?</emphasis> Pak spatřil sám sebe, roztaženého tváří k zemi na sněhu. Léto se snažil odehnat od něj nemrtvého. <emphasis>Co se stane, když mě to zabije? Zůstanu pak už navždy Hodorem? Vrátím se do Lětovy kůže? Nebo budu prostě jen mrtvý?</emphasis></p>
<p>Svět se kolem něj otáčel. Bílé stromy, černá obloha, rudé plameny, všechno vířilo, posouvalo se, točilo se dokola. Ucítil jak klopýtl. Slyšel Hodora křičet: „Hodor, hodor, hodor, hodor! Hodor, hodor, hodor, hodor. Hodor, hodor, hodor, hodor, hodor.‘‘ z jeskyně vylétl proud havranů a pak spatřil děvčátko s pochodní v ruce, hopsající sem a tam. Bran si na okamžik pomyslel, že je to jeho sestra Arya... pošetile, protože věděl, že jeho sestra je tisíce lig daleko, anebo mrtvá. A přesto tam byla, točila se dokola, vychrtlá malá bytůstka v cárech s divokým spletencem zacuchaných vlasů. Hodorovy oči se zaplnily slzami, které mu tam zmrzly.</p>
<p>Všechno se náhle otočilo zevnitř ven a vzhůru nohama, a Bran se ocitl zpátky ve své vlastní kůži, napůl pohřbený ve sněhu. Hořící nemrtvý se skláněl nad ním, vysoký proti stromům a jejich sněhovým rubášům. Je to jeden z těch nahých, pomyslel si Bran v okamžiku těsně předtím, než spadla z nejbližšího stromu sněhová pokrývka, a všechna ta tíha mu dopadla na hlavu.</p>
<p>Další věcí, kterou věděl, bylo, že leží na loži z borového jehličí pod střechou z tmavého kamene. <emphasis>Jeskyně. Jsem v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeskyni.</emphasis></p>
<p>V ústech stále cítil krev v místě, kde se kousl do jazyka, ale z jeho pravé strany hořel oheň, obličej mu zalévalo teplo, nikdy předtím se necítil tak dobře. Byl tam s ním Léto, čichal kolem něj, a Hodor, promočený naskrz. Meera držela v klíně Jojenovu hlavu. A bytůstka, co se tolik podobala Arye, svírala svou pochodeň.</p>
<p>„Sníh,“ řekl Bran. „Spadl na mě. Pohřbil mě.“</p>
<p>„Schoval tě, a já tě vytáhla.“ Meera pokývla k dívence. „To ona nás ale zachránila. Její pochodeň... oheň je zabíjí.“</p>
<p>„Oheň je <emphasis>spaluje.</emphasis> Oheň je vždycky hladový.“</p>
<p>Nebyl to Aryin hlas, a nebyl to ani hlas dítěte. Byl to ženský hlas, vysoký a příjemný, a zazníval z něj zvláštní muzikální tón, jaký neslyšel nikdy předtím, a také smutek, tak silný, že by mu i mohl zlomit srdce. Bran přimhouřil oči, aby na ni lépe viděl. <emphasis>Byla</emphasis> to dívka, ale menší než Arya, a její kůže pod pláštěm z listí měla skvrnitou barvu, jako u srny. Oči měla zvláštní velké a jakoby tekuté, zlaté a zelené, kočičího tvaru. <emphasis>Takové oči nemá nikdo.</emphasis> Její vlasy byly změtí hnědé, rudé a zlaté, podzimních barev propletených révou, větvičkami a suchými květinami.</p>
<p>„Kdo jsi?“ zeptala se Meera Reed.</p>
<p>Bran to věděl. „Je to dítě. Dítě lesa.“ Zachvěl se, chladem i údivem dohromady. Jako by spadli rovnou do jednoho z příběhů staré chůvy.</p>
<p>„To První lidé nás pojmenovali dětmi,“ řekla žínka. „Obři nám říkali <emphasis>woh dak naggran,</emphasis> veverčí lidé, protože jsme malí, rychlí a máme rádi stromy, ale nejsme ani veverky, ani děti. Naše jméno v Pravém jazyce znamená <emphasis>ti, kdož zpívají píseň země. </emphasis>Zpívali jsme naše písně po desetitisíce let předtím, než někdo vůbec poprvé promluvil vaším Starým jazykem.“</p>
<p>„Teď ale hovoříš Společnou řečí,“ poznamenala Meera.</p>
<p>„Pro něj. Pro chlapce Brana. Narodila jsem se v čase draků a po dvě stě let jsem chodila po světě lidí, pozorovala jsem, naslouchala jsem a učila se. Možná bych stále chodila, ale rozbolely mne nohy a srdce se unavilo, a tak jsem svoje kroky obrátila k domovu.“</p>
<p>„Dvě stě let?“ divila se Meera.</p>
<p>Dítě se usmálo. „To lidé jsou děti.“</p>
<p>„Máš nějaké jméno?“ zeptal se Bran.</p>
<p>„Když je potřebuji.“ Mávla svou pochodní k černé puklině v zadní stěně jeskyně. „Naše cesta vede dolů. Musíte jít se mnou.“</p>
<p>Bran se opět zachvěl. „Průzkumník...“</p>
<p>„Ten sem nemůže.“</p>
<p>„Zabijí ho.“</p>
<p>„Ne. Zabili ho už dávno. Pojďte. Tam dole je tepleji a nikdo vám tam neublíží. Čeká na vás.“</p>
<p>„Tříoká vrána?“ zeptala se Meera.</p>
<p>„Zelenověštec.“ s těmito slovy zmizela a oni neměli jinou možnost než ji následovat. Meera pomohla Branovi zpátky na Hodorova záda, třebaže jeho koš byl napůl rozbitý a mokrý od roztátého sněhu. Pak vklouzla svému bratrovi rukou pod záda a znovu ho zvedla. Otevřel oči. „Cože?“ řekl. „Meero? Kde to jsme?“ Když uviděl oheň, usmál se. „Zdál se mi velice divný sen.“</p>
<p>Cesta byla úzká, křivolaká a tak nízká, že se musel Hodor brzy krčit. Bran se v koši schoulil tak nízko, jak jen to šlo, a přesto brzy škrábal vrcholkem hlavy o strop a narážel do něj. Při každém doteku odpadala uvolněná hlína, padala mu do očí a do vlasů a jednou narazil čelem do silného bílého kořene, který vyrůstal ze zdi tunelu. Visely z něj úponky a mezi malými kořínky byly natažené pavučiny.</p>
<p>Dítě šlo před nimi s pochodní v ruce. V jeho stopách tiše šelestil plášť z listí, ale cesta neustále zatáčela a Bran je brzy ztratil z očí. Pak už bylo jediným světlem to, co se odráželo od stěn tunelu. Sestoupili o něco níž a jeskyně se rozdělila, ale levá strana byla temná jako hrobová jáma, a tak i Hodor věděl, že má jít za pohybující se pochodní doprava.</p>
<p>Jak se stíny neustále posouvaly, zdálo se, jako by se pohybovaly i stěny. Bran spatřil velké bílé hady klouzající ze země kolem nich a zpátky do ní a srdce mu poskočilo strachy. Napadlo ho, že zabloudili do hnízda mléčných hadů nebo obřích hrobových červů, měkkých a bledých. <emphasis>Hroboví červi mají zuby.</emphasis></p>
<p>Hodor je viděl taky. „Hodor,“ zakňoural, neochotný jít dál. Když ale dívenka zastavila, aby jim dala čas dohonit ji, světlo pochodně se ustálilo a Bran si uvědomil, že hadi jsou jen bílé kořeny, jako byl ten, co se o něj udeřil do hlavy. „Kořeny čarostromu,“ řekl. „Pamatuješ si strom srdce v božím háji, Hodore? Ten bílý strom s červenými listy? Strom ti neublíží.“</p>
<p>„Hodor.“ Hodor se vrhl dopředu, pospíchal za dítětem a jeho pochodní, stále hlouběji do země. Minuli další odbočující chodbu a ještě jednu, až přišli do rozlehlé jeskyně, která se svou velikostí vyrovnala velké síni na Zimohradu. Z jejího stropu visely kamenné zuby a další vyrůstaly z podlahy. Dítě v plášti z listí se proplétalo mezi nimi. Tu a tam zastavilo a netrpělivě na ně mávlo svou pochodní. <emphasis>Tudy</emphasis>, jako by říkalo, <emphasis>tudy, tudy, rychleji.</emphasis></p>
<p>Pak míjeli stále víc bočních chodeb a víc síní a Bran uslyšel kdesi na pravé straně odkapávat vodu. Když se tím směrem podíval, uviděl oči, které ho pozorovaly, zeleně svítící, jakoby kočičí oči, od kterých se odráželo světlo pochodně. <emphasis>Další děti, </emphasis>řekl si v duchu, <emphasis>dívenka tu není sama</emphasis>, jenže zároveň mu vytanul na mysli příběh staré chůvy o Grendelových dětech.</p>
<p>Kořeny byly všude, prolétaly se zemí i kamenem, uzavíraly některé z průchodů a zpevňovaly stropy jiných. <emphasis>Všechny barvy zmizely</emphasis>, uvědomil si Bran náhle. Svět tvořila černá hlína a bílé dřevo. Strom srdce na Zimohradu měl kořeny silné jako nohy obra, ale tyhle byly ještě silnější. A Bran jich nikdy neviděl takové množství. <emphasis>Nad námi určitě roste celý háj čarostromů.</emphasis></p>
<p>.Světlo se opět ztrácelo v dálce. Přestože bylo malé, dítě, které nebylo dítě, se umělo pohybovat velmi rychle, když chtělo. Jak Hodor utíkal dunivým krokem za ním, něco mu křuplo pod chodidlem. Zastavil tak prudce, že Meera a Jojen málem narazili do jeho zad.</p>
<p>„Kosti,“ řekl Bran. „Jsou tu kosti.“ Země v tunelu byla poseta kostmi ptáků a zvířat. Ale byly tam i jiné kosti, velké, které zřejmě pocházely z obrů a taky malé, které mohly patřit dětem. Z obou stran tunelu byly výklenky vytesané v kameni a z těch na ně shlížely lebky. Bran tam viděl lebku medvědí a lebky vlčí, půl tuctu lebek lidských a skoro stejné množství obřích. Všechny ostatní byly malé, podivně tvarované. <emphasis>Děti lesa.</emphasis> Kořeny rostly do nich, kolem nich a skrze ně. Na jejich vrcholcích sedělo pár havranů, lesklýma černýma očkama se dívali, jak procházejí kolem.</p>
<p>Poslední úsek jejich cesty tmou byl nejpříkřejší. Hodor jej zdolal po zadku, narážel a klouzal dolů, provázen klapotem zlámaných kostí, uvolněné hlíny a oblázků. Dívenka na ně čekala, stála na konci přírodního mostu nad zející propastí. Bran uslyšel zvuk řítící se vody. <emphasis>Podzemní řeka.</emphasis></p>
<p>„Musíme přejít?“ zeptal se Bran, když za ním sjeli Meera s Jojenem. Ta vyhlídka jej děsila. Kdyby Hodor na úzkém mostě uklouzl, padali by a padali.</p>
<p>„Ne, chlapče,“ odpovědělo dítě. „Za tebou.“ Zvedla svou pochodeň výš a světlo jako by se posunulo a změnilo. V jednom okamžiku hořely plameny oranžově a žlutě, plnily jeskyni načervenalou září; pak všechny barvy vybledly a zbyla jen černá a bílá. Meera za nimi zalapala po dechu. Hodor se otočil.</p>
<p>Bledý stařec před nimi seděl v hnízdě umotaném z kořenů, na trůnu upleteném z čarostromů, který objímal jeho vyschlé končetiny jako matka držící v náručí své dítě.</p>
<p>Tělo měl tak kostlivé a oděv tak prohnilý, že jej Bran zpočátku považoval za další mrtvolu, za mrtvého muže ležícího na místě tak dlouho, že jej kořeny zcela obrostly, nad ním i pod ním, a prorostly i skrze něj. Všechny kousíčky kůže, které byly z mrtvolného starce vidět, byly bílé, až na krvavou skvrnu, která se mu plazila vzhůru po krku až na tvář. Bílé vlasy měl stejně jemné a tenké jako nejslabší kořínky a tak dlouhé, že mu splývaly až na zem. Nohy mu obtáčely kořeny jako hadi. jeden z nich mu vrůstal kalhotami do vysušeného masa na stehně a opětovně vyrůstal z jeho ramene. Z lebky mu vyrážel trs temně rudého listí a z čela rašily šedé houby. Bylo na něm jen málo pokožky, napjaté přes obličej, pevné a tvrdé jako bílá kůže, ale dokonce i ta se již třepila a tu a tam zpod ní vyčnívala hnědá a žlutá kost.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ty</emphasis> jsi tříoká vrána?“ slyšel Bran svůj vlastní hlas. <emphasis>Tříoká vrána by měla mít tři oči. On má jen jedno, a to je červené.</emphasis> Bran cítil, jak se na něj to oko upírá, viděl, jak se ve světle pochodně leskne jako krvavé jezírko. Tam, kde mělo být jeho druhé oko, vyrůstal z prázdného důlku tenký bílý kořen, plazil se dolů po tváři a vrůstal do krku.</p>
<p>„Vrána?“ promluvil bledý stařec suchým hlasem. Jeho rty se pohybovaly pomalu, jako by zapomněly, jak vyslovovat. „Ba, kdysi. Černý oděv a červená krev.“</p>
<p>Oděv, jenž měl na sobě, byl zetlelý a vybledlý, porostlý mechem a prožraný červy, ale kdysi byl skutečně černý.</p>
<p>„Byl jsem již mnoho věcí, Brane. Nyní jsem to, co vidíš, a teď snad chápeš, proč jsem za tebou nemohl přijít... jen ve snech. Sleduji tě již dlouho, sleduji tě tisícem očí a jedním. Viděl jsem tvé zrození a zrození tvého otce před tebou. Sledoval jsem tvůj první krůček, slyšel tvoje první slovo, byl součástí tvého prvního snu. Díval jsem se, když jsi spadl. A nyní jsi ke mně konečně přišel, Brandone Starku, třebaže je již pozdě.“</p>
<p>„Jsem tady,“ řekl Bran, „akorát že jsem zlámaný. Mohl bys... mohl bys mě spravit... chci říct, moje nohy?“</p>
<p>„Ne,“ odvětil bledý stařec. „Takovou moc nemám.“</p>
<p>Branovi vhrkly slzy do očí. Urazili jsme tak dlouhou cestu.</p>
<p>V podzemní komoře se rozléhal ozvěnou zvuk černé řeky.</p>
<p>„Chodit už nikdy nebudeš, Brane,“ slíbily bledé rty, „ale budeš létat.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />TYRION</strong></p>
<p><strong>D</strong>louho se ani nepohnul, jen ležel na hromadě starých pytlů, které mu sloužily za lože, naslouchal větru v lanoví a pleskání vody proti trupu.</p>
<p>Nad stěžněm plul měsíc v úplňku. <emphasis>Sleduje mne cestou po řece, pozoruje mne jako nějaké velké oko.</emphasis> I přes horko pod zatuchlými kůžemi, kterými byl přikrytý, projelo malým mužem zimomřivé zachvění. <emphasis>Potřebuji pohár vína. Tucet pohárů vína.</emphasis> Ale to by spíš měsíc zamrkal, než by jej ten zkurvysyn Griff nechal uhasit žízeň. A tak pil místo vína vodu a byl odsouzen k bezesným nocím a upoceným dnům plným otřesů.</p>
<p>Trpaslík se posadil, vzal hlavu do dlaní. <emphasis>Zdálo se mi něco?</emphasis></p>
<p>I kdyby ano, všechny vzpomínky na sen vyprchaly. Noci nikdy nebývaly k Tyrionu Lannisterovi laskavé. Spal špatně dokonce v péřových postelích. Na <emphasis>Plaché děvě</emphasis> si zřídil lože na střeše kajuty a za polštář mu sloužilo svinuté konopné lano. Tady nahoře se mu to líbilo víc než dole ve stísněné kajutě. Vzduch tam byl čerstvější a zvuky řeky rozhodně příjemnější než Kachnovo chrápání. Tyto radosti nicméně měly svou cenu; střecha byla tvrdá, a tak se probouzel celý zdřevěnělý a otlačený, se ztuhlýma bolavýma nohama.</p>
<p>I teď ho bolely; lýtka ztuhla jako kusy dřeva. Začal si je hníst prsty, snažil se z nich vymnout křeče, ale když vstal, byla bolest stále tak silná, že zkřivil tvář. <emphasis>Potřebuji se vykoupat.</emphasis> Chlapecké šaty, které měl na sobě, páchly, a stejně tak i on. Ostatní se koupali v řece, ale Tyrion se k nim zatím nepřipojil. Některé z želv, které viděl na mělčinách, byly tak velké, že by ho snadno překously vpůli. Kachna jim říkal <emphasis>kosťokřupky.</emphasis> Kromě toho Tyrion nechtěl, aby jej Lemore viděla nahého.</p>
<p>Ze střechy kajuty vedl dřevěný žebřík. Tyrion si natáhl škorně a sestoupil na záďovou palubu, kde seděl vedle železného koše se žhavým uhlím Griff zahalený ve vlčí kůži. Žoldnéř pravidelně držel noční stráž, vstával, když se zbytek skupiny ubíral ke spánku, a odcházel, když vyšlo slunce.</p>
<p>Tyrion si dřepl proti němu a začal si mnout ruce nad žhavými uhlíky. Za vodou zpívali slavíci. „Ještě je brzy,“ řekl Griffovi.</p>
<p>„Ne dost brzy. Musíme se vydat na cestu.“ Kdyby to bylo na Griffovi, <emphasis>Plachá děva</emphasis> by plula dolů po proudu nejenom ve dne, ale i v noci, ale Yandry a Ysilla nechtěli riskovat, že se potmě s lodí něco stane. Horní Rhoyne byla plná vírů a překážek, o které by si mohli snadno roztrhnout trup. Griff o tom nechtěl slyšet. Ten chtěl jenom Volantis.</p>
<p>Žoldnéřovy oči se bez ustání pohybovaly, pátraly nocí po... čem? <emphasis>Pirátech? Zkamenělých lidech? Lovcích otroků?</emphasis> Trpaslík věděl, že řeka má svá úskalí, jenže Griff sám připadal Tyrionovi mnohem nebezpečnější než kterékoliv z nich. Připomínal mu Bronna, třebaže pro Bronna byl aspoň typický černý žoldácký humor, kdežto Griff neměl smyslu pro humor, ani co by za nehet vešlo.</p>
<p>„Vraždil bych pro pohár vína,“ zamumlal Tyrion.</p>
<p>Griff neodpověděl. <emphasis>Spíš umřeš, než se napiješ</emphasis>, jako by říkaly jeho bledé oči. První noci na <emphasis>Plaché děvě</emphasis> se Tyrion zpil do němoty. Příštího dne se probudil a měl pocit, jako by se mu v lebce rvali draci. Když zvracel přes bok paluby, Griff se na něj jedinkrát podíval a řekl: „S pitím jsi skončil.“</p>
<p>„Víno mi pomáhá spát,“ protestoval Tyrion. <emphasis>Víno utápí moje sny</emphasis>, mohl by říci.</p>
<p>„Tak zůstaň vzhůru,“ odpověděl Griff neúprosně.</p>
<p>Na východě se rozlilo nad řekou první bledé světlo úsvitu. Vody Rhoyne se pozvolna změnily z černých v modré, jako by se chtěly vyrovnat barvě žoldákových vlasů a vousu. Griff vstal. „Brzy by se měli probudit ostatní. Paluba je vaše.“ Slavíci utichali a jejich píseň přebírali říční skřivani. V rákosí šplouchaly volavky, zanechávaly stopy na písčinách. Mračna na obloze zářila: růžově a purpurově, tmavočerveně a zlatě, perleťově a šafránově. Jedno vypadalo jako drak. <emphasis>Jakmile člověk jednou spatří draka za letu</emphasis>, <emphasis>nechť zůstane doma a spokojeně pečuje o svou zahradu</emphasis>, napsal kdosi jednou, <emphasis>protože v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomto širém světě není většího divu.</emphasis> Tyrion si poškrábal svou jizvu a snažil si vybavit si autorovo jméno. Poslední dobou často myslel na draky.</p>
<p>„Dobré ráno, Hugore.“ Z podpalubí se vynořila septa Lemore ve svém bílém rouchu přepásaném šňůrou spletenou ze sedmi barev. Vlasy jí volně splývaly kolem ramen. „Jak ses vyspal?“ „Přerušovaně, dobrá paní. Opět se mi zdálo o <emphasis>tobě.“ Bdělý sen. </emphasis>Nemohl spát a tak si zajel rukou mezi nohy a představoval si, jak septa sedí na něm a prsy se jí houpou.</p>
<p>„Nepochybně hříšný sen. Ty sám jsi hříšný muž. Pomodlíš se se mnou a poprosíš za odpuštění svých hříchů?“</p>
<p>Jen když se budeme modlit po způsobu Letních ostrovů. „Ne, ale dej za mě Panně dlouhé sladké políbení.“</p>
<p>Septa se smíchem odkráčela na příď. Měla ve zvyku koupat se každého rána v řece. „Tuhle loď určitě nepojmenovali po tobě,“ zavolal na ni Tyrion, zatímco se svlékala.</p>
<p>„Matka a Otec nás stvořili dle své podoby, Hugore. Měli bychom se ze svých těl těšit, neboť jsou dílem bohů.“</p>
<p><emphasis>Když dělali bohové mě, určitě přitom byli opilí.</emphasis> Trpaslík se díval, jak Lemore vklouzla do vody. Při tom pohledu mu pokaždé ztvrdl úd. Na pomyšlení, jak se septa svléká a roztahuje nohy, bylo něco nádherně zkaženého. <emphasis>Poskvrněná nevinnost</emphasis>, pomyslel si... ačkoliv Lemore nebyla ani zdaleka tak nevinná, jak se zdálo. Na břiše měla strie, které mohly pocházet jen od porodu.</p>
<p>Yandry a Ysilla vstali se sluncem a pustili se do práce. Yandry kontroloval plachtu a čas od času přitom pohlédl směrem ke koupající se Lemore. Ysilla, jeho malá snědá žena, si toho nevšímala. Přihodila do železného koše na přídi pár třísek a začala hníst těsto na ranní vdolky.</p>
<p>Když Lemore vyšplhala zpátky na palubu, Tyrion si vychutnával pohled na vodu stékající jí mezi ňadry, na její hladkou kůži zlatě zářící v ranním světle. Bylo jí po čtyřicítce, byla spíš pohledná než půvabná, ale stále bylo na čem spočinout okem. <emphasis>Být nadržený je skoro stejně dobré jako být opilý</emphasis>, usoudil. Měl přitom pocit, jako by byl stále živý. „Viděl jsi tu želvu, Hugore?“ zeptala se jej septa, ždímajíc si vodu z vlasů. „Tu velkou želvu ozdobnou?“</p>
<p>Ranní čas byl k pozorování želv nejlepší. Během dne zaplouvaly do hloubek nebo se schovávaly v záhybech na břehu, ale při východu slunce se vynořovaly na hladinu. Některé rády plavaly vedle člunu. Tyrion zahlédl na tucet odlišných druhů: velké želvy a malé, karety a želvy nádherné, kožnatky a kosťokřupky, hnědé želvy, zelené, černé, želvy s drápy a s růžky, želvy, jejichž hrbolaté vzorované krunýře byly pokryty spirálami zlaté, nefritové a krémové barvy. Některé byly tak velké, že by na zádech unesly člověka. Yandry přísahal, že rhoynské princezny na nich přeplouvaly řeku. On a jeho žena byli od Zelenokrvavice, pár dornských sirotků, kteří se vrátili domů k Matce Rhoyne.</p>
<p>„Té jsem si nevšiml.“ Pozoroval jsem nahou ženu.</p>
<p>„To mě mrzí.“ Lemore si natáhla roucho přes hlavu. „Vím, že jsi vstal tak brzy jen proto, abys mohl pozorovat želvy.“</p>
<p>„Také se rád dívám, jak vychází slunce.“ Bylo to jako pozorovat dívku, jak vstává nahá z lázně. Některé byly možná méně pohledné než jiné, ale každá byla plná příslibů. „Připouštím, že <emphasis>želvy</emphasis> mají svoje kouzlo. Nic mne tolik nepotěší jako pohled na pěkně utvářené... krunýře.“</p>
<p>Septa Lemore se zasmála. Stejně jako každý na palubě <emphasis>Plaché děvy</emphasis> měla i ona svá tajemství. <emphasis>Ať si je ponech</emphasis>á<emphasis>. Já ji nechci znát, já ji chci jen šoustat.</emphasis> A ona to věděla. Když si věšela kolem krku svůj krystal, který jí zapadl do prohlubeniny mezi ňadry, poškádlila jej úsměvem.</p>
<p>Yandry vytáhl kotvu, stáhl ze střechy jedno z dlouhých bidel a odstrčil pramici od břehu. Dvě volavky zvedly hlavu a dívaly se, jak <emphasis>Plachá děva</emphasis> vyplouvá do proudu. Yandry šel ke kormidlu, zatímco Ysilla obracela vdolky. Položila na koš železnou pánev a vhodila do ní slaninu. Některé dny připravovala vdolky a slaninu; v jiné dny slaninu a vdolky. Jednou za čtrnáct dní bývala ryba, ale dnes ne.</p>
<p>Jakmile se Ysilla otočila k pánvi zády, Tyrion si ukradl jeden vdolek a uskočil právě včas, než jej stačila plácnout obávanou dřevěnou vařečkou. Vdolky byly nejlepší ještě horké, když z nich odkapávalo máslo a med. Vůně opékané slaniny brzy vylákala na palubu Kachnu. Začichal nad košem, schytal plácnuti Ysillinou vařečkou a odešel se na příď vymočit přes palubu.</p>
<p>Tyrion se odkolébal za nim. „To je ale pohled,“ zavtipkoval, zatímco močili, „trpaslík a kachna, dělají mocnou Rhoyne ještě mocnější.“</p>
<p>Yandry si posměšně odfrkl. „Matka Rhoyne naši vodu nepotřebuje, Yollo. Je to ta největší řeka na světě.“</p>
<p>Tyrion si vytřepal z údu poslední kapky moči. „Dost velká, aby se v ní utopil trpaslík, to jistě. Klikatice je ale větší. Stejně tak Trojzubec, blízko svého ústí. A Černovodý proud je hlubší.“</p>
<p>„Je vidět, že tuhle řeknu neznáš. Jen počkej a uvidíš.“ Slanina se opekla do křupava, vdolky do zlatohněda. Na palubu se se zíváním vypotácel Mladý Griff. „Přeji všem dobré ráno.“ Mladík byl menší než Kachna, ale z jeho vyčouhlé postavy bylo patrné, že ještě nedorostl do plné výšky. <emphasis>Tenhle bezvousý hoch by mohl mít každou pannu v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Sedmi královstvích, bez ohledu na ty jeho modré vlasy. Utonuly by v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho očích.</emphasis> Stejně jako jeho otec měl Mladý Griff modré oči, jenže otec je měl světlé, zatímco syn tmavé. Ve světle lampy byly až černé, zatímco za soumraku jako by byly fialové. Řasy měl dlouhé jako žena.</p>
<p>„Cítím slaninu,“ řekl mladík, když si natahoval boty.</p>
<p>„Dobrou slaninu,“ přitakala Ysilla. „Posaď se.“</p>
<p>Nakrmila je na zadní palubě, kde Mladému Griffovi nutila jeden vdolek s medem za druhým, zatímco Kachnu bouchala po ruce vařečkou, kdykoliv se snažil uchvátit pro sebe víc slaniny. Tyrion si dal stranou dva vdolky, obložil je slaninou a odnesl je Yandrymu u kormidla. Pak pomohl Kachnovi zvednout velkou trojúhelníkovitou plachtu. Yandry s nimi odplul do středu řeky, kde byl proud nejsilnější. <emphasis>Plachá děva</emphasis> byla dobrý člun. Ponor měla tak nízký, že mohla plout i po těch nejmenších z vedlejších přítoků řeky, a snadno si poradila s písčinami, kde by větší lodě uvízly, a přesto byla schopná se zvednutou plachtou a nesena silným proudem dosáhnout slušné rychlosti. Což mohlo na horních úsecích Rhoyne znamenat rozdíl mezi životem a smrtí, jak tvrdil Yandry. „Nad Strastmi neexistuje žádný zákon, už tisíc let.“</p>
<p>„A nejsou tu žádní <emphasis>lidé</emphasis>, jak vidím.“ Zahlédl na březích nějaké ruiny, hromady zdivá porostlé zelenými šlahouny, mechem a květinami, ale žádné další známky lidského osídlení neviděl.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ty</emphasis> tu řeku neznáš, Yollo. Kdykoliv se proti nám může objevit pirátský člun a mezi ruinami se skrývají uprchlí otroci. Lovci otroků se zřídkakdy vydávají tak daleko na sever.“</p>
<p>„Lovci otroků by byli vítanou změnou od želv.“ Poněvadž nebyl uprchlý otrok, neměl Tyrion strach, že by ho někdo chytil. A pochyboval, že by se piráti obtěžovali s pramicí plující dolů po proudu. Cenné zboží bylo nahoře na řece, ve směru od Volantisu.</p>
<p>Snědli slaninu a Kachna šťouchl Mladého Griffa do ramene. „Je čas utržit pár šrámů. Myslím, že dnes to budou meče.“ „Meče?“ usmál se Mladý Griff. „Meče mám rád.“</p>
<p>Tyrion jej pomohl obléknout do silných kalhot, vatovaného kabátce a staré promačkané plátové zbroje. Ser Rolly se nasoukal do své kroužkové brně a vařené kůže. Oba si nasadili na hlavy přilbice a vybrali si ze změti v truhlici se zbraněmi otupené dlouhé meče. Pak spolu zamířili na příď a dychtivě se do sebe pustili, zatímco zbytek ranního společenstva přihlížel.</p>
<p>Když spolu bojovali s palcáty nebo otupenými sekyrami, větší a silnější ser Rolly svého svěřence brzy přemohl; s meči byl souboj vyrovnanější. Žádný z mužů si dnešního rána nevzal štít, a tak to byl samy útok a odraz a dozadu a dopředu přes palubu. Meče zvonily o sebe a doprovod jim tvořila zurčící řeka. Mladý Gilff rozdával víc úderů, třebaže Kachnovy byly tvrdší. Netrvalo dlouho a starší muž začínal pociťovat únavu; jeho údery byly stále pomalejší a nižší. Mladý Griff je všechny odrazil a pak vyrazil do divokého útoku, kterým hnal sera Rollyho pozpátku přes palubu. Když se takto dostali až na záď, mladík zkřížil jejich meče, vrazil do Kachny ramenem a větší muž se zřítil do řeky.</p>
<p>Vynořil se s prskáním a kletbami, hulákal, aby ho někdo vylovil, než mu nějaká kosťokřupka užere přirození. Tyrion mu hodil provaz. „Kachny by měly umět lépe plavat,“ pronesl, zatímco s Yandrym vytahovali rytíře zpátky na palubu <emphasis>Plaché děvy.</emphasis></p>
<p>Ser Rolly popadl Tyriona za límec. „Podíváme se, jak umí plavat trpaslík,“ řekl a hodil jej hlavou napřed do Rhoyne.</p>
<p>Trpaslík se jen smál; uměl obstojně plavat, a taky že plaval... dokud jej nezačaly chytat křeče do nohou. Mladý Griff k němu natáhl bidlo. „Nejsi první, kdo se mě snažil utopit,“ řekl Kachnovi, zatímco si vyléval říční vodu z boty. „Můj otec mne hodil do studny v den, kdy jsem se narodil, jenže jsem byl tak ošklivý, že mne vodní čarodějka, co tam dole žila, vyplivla zpátky.“ Stáhl si druhou botu, načež udělal přes palubu hvězdu a všechny je postříkal.</p>
<p>Mladý Griff se dal do smíchu. „A kde ses naučil tohle?“</p>
<p>„Naučili mě to kejklíři,“ zalhal. „Protože jsem byl tak malý, měla mě moje matka nejraději ze všech svých dětí. Kojila mne až do sedmi let. Moji bratři na mne žárlili a tak mě strčili do pytle a prodali mě skupině kejklířů, co tam tudy projížděli. Když jsem se pokoušel utéct, jejich principál mi uřízl půlku nosu, a tak mi nezbylo než cestovat s nimi a naučit se bavit diváky.“</p>
<p>Skutečnost byla dosti odlišná. Tomuto cviku a jiným jej naučil jeho strýc, když bylo Tyrionovi šest či sedm. Vzal to docela vážně a půl roku tehdy vesele dělal přemety a hvězdice po celé Casterlyově skále, rozesmával septony, panoše i služebnictvo. Dokonce i Cersei se smála, když ho takto jednou či dvakrát viděla.</p>
<p>Všechno náhle skončilo v den, kdy se jeho otec vrátil z dočasného pobytu v Králově přístavišti. Toho dne u večeře překvapil Tyrion svého otce tím, že prošel po celé délce stolu na rukou. Lorda Tywina nepotěšil. „Bohové tě učinili trpaslíkem. Musíš být také blázen? Narodil ses jako lev, ne jako opice.“</p>
<p>A z tebe je mrtvola, otče, takže si mohu dovádět, jak chci.</p>
<p>„Máš nadání rozesmávat lidi,“ řekla septa Lemore Tyrionovi, zatímco si utíral nohy. „Měl bys za to poděkovat Otci na nebesích. Dává dary všem svým dětem.“</p>
<p>„To ano,“ souhlasil potěšeně. A až umřu, pohřběte mne prosím s kuší, tak abych mohl poděkovat Otci na nebesích za jeho dary stejně, jako jsem poděkoval otci, co je teď v pekle.</p>
<p>Oblečení bylo po jeho nedobrovolné koupeli stále mokré, nepříjemně se mu lepilo na ruce a nohy. Zatímco Mladý Griff odešel se septou Lemore, aby byl poučen o tajemstvích víry, Tyrion si mokré šaty svlékl a oblékl si suché. Když vyšel na palubu, Kachna se rozřehtal. Nemohl mu to mít za zlé. V oblečení, které měl na sobě, působil komickým dojmem. Jeho kabátec byl po délce rozdělený na dvě půle; levá strana byla z purpurového sametu s bronzovými cvočky; pravá ze žluté vlny vyšívané zeleným květinovým vzorem. Podobně byly rozdělené i kalhoty; levá nohavice byla celá zelená, pravá rudobíle pruhovaná. Jedna z Illyriových truhlic byla napakovaná dětským ošacením, zatuchlým, ale kvalitně ušitým. Septa Lemore každý kus oděvu rozstřihla a pak je znovu sešila k sobě, spojila jeden kus s druhým do nesourodé směsice. Griff dokonce trval na tom, aby Tyrion pomáhal se stříháním a šitím. Nepochybně si myslel, že ho tím pokoří, ale Tyrionovi připadala práce s jehlou zábavná.</p>
<p> Lemořině společnosti bylo vždycky příjemně, až na to, že měla ve zvyku vyplísnit ho pokaždé, když pronesl něco nezdvořilého na adresu bohů. <emphasis>Pokud mne chce Griff obléknout za blázna, budu tu jeho hru hrát.</emphasis> Věděl, že lord Tywin Lannister je tím zděšen, ať teď prodlévá kdekoliv, a o to méně mu to vadilo.</p>
<p>Jeho další povinnost však byla čiré bláznovství. <emphasis>Kachna má svůj meč Já svůj brk a pergamen.</emphasis> Griff mu nařídil, aby sepsal všechno, co je známo o dracích. Byl to obtížný úkol, ale trpaslík na něm pracoval každý den. Seděl se zkříženýma nohama na střeše kajuty a psal, jak nejlépe mohl.</p>
<p>Tyrion toho během let přečetl o dracích hodně a ještě víc. Větší část oněch líčení byly povrchní příběhy, na jejichž pravdivost se nedalo spoléhat, a knihy, kterými je vybavil Illyrio, nepatřily zrovna k těm, které by si přál. Ve skutečnosti toužil po kompletním textu s názvem <emphasis>Ohně državy</emphasis>, Galendrových dějinách Valyrie. V Západozemí však žádný kompletní spis neexistoval; dokonce i v Citadele jim scházelo sedmadvacet svitků. <emphasis>Ve Starém Volantisu jistě také mají knihovnu. Možná tam najdu nějakou lepší kopii, pokud se mi podaří najít cestu do Černých stěn v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>srdci města.</emphasis></p>
<p>O něco menší naději pociťoval v souvislosti s titulem <emphasis>Draci, okřídlení hadi a ještěři: Jejich nepřirozená historie</emphasis> od septona Bartha. Barth byl syn kováře, který se během vlády Jaehaeryse Smírce pozvedl až na místo králova pobočníka. Jeho nepřátelé vždycky tvrdili, že to byl spíš čaroděj než septon. Když nastoupil na trůn Baelor Požehnaný, nechal všechny Barthovy spisy spálit. Před deseti lety četl Tyrion fragment z <emphasis>Nepřirozené historie</emphasis>, která Baelorovi nějak unikla, ale pochyboval o tom, že cokoliv z Barthova díla proniklo za Úzké moře. A ještě menší šanci měl samozřejmě na vypátrání útržkovitého anonymního, krví nasáklého svazku, někdy zvaného <emphasis>Krev a oheň</emphasis> a někdy <emphasis>Smrt draků,</emphasis> poslední přežívající kopie, která byla údajně ukryta v zamčeném sklepení pod Citadelou.</p>
<p>Když se na palubě objevil zívající Půlmistr, trpaslík zrovna zapisoval to, co si vybavoval o páření draků, což bylo téma, na které měli Barth, Munkun a Thomax diametrálně odlišné názory. Haldon poodešel na příď, aby se vymočil na odraz slunce lesknoucí se na hladině, rozbíjející se s každým poryvem větru. „Do večera bychom se měli dostat k soutoku s Noyne, Yollo,“ zvolal Půlmistr.</p>
<p>Tyrion vzhlédl od svého psaní. „Jmenuji se Hugor. Yollo se schovává v mých kalhotech. Mám ho pustit ven, aby si mohl hrát?“</p>
<p>„Raději ne. Mohl bys polekat želvy.“ Haldonův úsměv byl ostrý jako čepel dýky. „Jak jsi říkal, že bylo jméno té ulice v Lannisportu, kde ses narodil, Yollo?“</p>
<p>„Byla to ulička. A neměla jméno.“ Tyrion měl zvrácené potěšení z vymýšlení detailů barvitého života Hugora Kopce, také známého jako Yollo, bastarda z Lannisportu. <emphasis>Ty nejlepší lži bývají okořeněné špetkou pravdy.</emphasis> Trpaslík věděl, že má přízvuk Západozemce, a k tomu urozeného Západozemce, takže Hugor musí být nemanželské dítě nějakého menšího lorda. Narozený v Lannisportu, protože to město znal lépe než Staré město nebo Královo přístaviště, a města byla místy, kde většina trpaslíků, dokonce i ti, které přivedla na svět něčí poctivá manželka, končila ve strakatém šaškovském hávu. Na venkově žádní kejklíři ani šašci nebyli... Zato tam byla spousta studní, kde se dala utopit nechtěná koťata, tříhlavá telata a děti jako on.</p>
<p>„Vidím, že jsi vyplýtval další kus dobrého pergamenu.“ Haldon si zašněroval kalhoty.</p>
<p>„Ne všichni můžeme být mistři.“ Tyriona popadla křeč do ruky. Odložil brk stranou a protáhl si krátké silné prsty. „Nechceš si dát partičku <emphasis>cyvasse?“ </emphasis>Půlmistr jej vždycky porazil, ale byl to dobrý způsob, jak si ukrátit čas.</p>
<p>„Dnes večer. Připojíš se k nám u lekce Mladého Griffa?“</p>
<p>„Proč ne? Někdo musí opravovat vaše chyby.“</p>
<p>Na <emphasis>Plaché děvě</emphasis> byly čtyři kabiny. O jednu se dělili Yandry a Ysilla, o druhou Griff a Mladý Griff. Septa Lemore měla kabinu pro sebe, stejně tak i Haldon. Půlmistrova kabina byla největší ze všech. Jednu stěnu lemovaly police s knihami a truhlice se starými svitky a pergameny; u další byly stojany s mastmi, bylinami a lektvary. Vlnkovaným žlutým sklem kulatého okénka šikmo pronikalo zlatavé světlo. Dalšími kusy nábytku byla pryčna, psací stůl, židle, stolička a Půlmistrův stolek na <emphasis>cyvasse </emphasis>s<emphasis> </emphasis>vyřezávanými dřevěnými figurkami.</p>
<p>Lekce začala výukou jazyků. Mladý Griff mluvil společným jazykem, jako by to byla jeho rodná řeč, a plynule hovořil vznešenou valyrijštinou, nízkými dialekty Pentosu, Myru a Lysu, a také mluvou námořníků. Volantský dialekt pro něj byl stejně nový jako pro Tyriona, a tak se každý den naučili pár nových slov, zatímco Haldon opravoval jejich chyby. Meereenština byla obtížnější; její kořeny byly rovněž valyrijské, ale na společný kmen byl naroubován drsný, ošklivý jazyk Starého Ghisu. „To by člověk potřeboval včelu v nose, aby mluvil správně ghiskarštinou,“ posteskl si Tyrion. Mladý Griff se dal do smíchu, ale Půlmistr řekl jen: „Znovu.“ Chlapec poslechl, třebaže tentokrát převrátil oči v sloup a vydal netrpělivé <emphasis>tsss. Má lepší ucho než já, </emphasis>musel Tyrion připustit, <emphasis>ačkoliv bych se vsadil, že můj jazyk je přece jen ohebnější.</emphasis></p>
<p>Po jazycích následovala geometrie. Zde byl chlapec méně nadaný, ale Haldon byl trpělivý učitel a Tyrion shledal, že jim také může být nápomocný. Záhadám čtverců, kruhů a trojúhelníků se naučil od svých mistrů v Casterlyově skále a nyní se na všechno rozpomínal mnohem rychleji, než by si byl myslel.</p>
<p>Než přišla na řadu dějeprava, začal být Mladý Griff nepokojný. „Probírali jsme historii Volantisu“ řekl mu Haldon. „Mohl bys Yollovi povědět rozdíl mezi tygry a slony?“</p>
<p>„Volantis je nejstarší z devíti Svobodných měst, první dcera Valyrie,“ spustil chlapec znuděným tónem. „Po Zkáze Volanťané rádi nazývali sami sebe dědici Državy a právoplatnými vladaři světa, ovšem neshodli se v tom, jak nejlépe dosáhnout říše. Stará krev upřednostňovala meč, zatímco kupci a lichváři prosazovali obchod. A zatímco spolu soupeřily o vládu ve městě, začaly být tyto dvě kliky známy pod názvy tygři a sloni.</p>
<p>Tygři panovali takřka sto let po Zkáze Valyrie. Nějakou dobu se jim dařilo. Volantská flotila přemohla Lys a volantská armáda dobyla Myr, a po dvě generace byla všechna tři města ovládána zpoza Černých stěn. Toto skončilo, když se tygři pokusili spolknout Tyroš. Do války se zapojil Pentos, který se přidal k Tyroši, společně se západozemským Bouřlivým králem. Braavos poskytl lysénským exulantům stovku válečných lodi, Aegon Targaryen přiletěl z Dračího kamene na Černém děsu a Myr a Lys povstaly v rebelii. Válka zpustošila Svárlivé země a osvobodila Myr i Lys. Tygři utrpěli rovněž další porážky. Flotila, kterou poslali, aby opětovně dobyla Valyrii, se ztratila v Kouřícím moři, qohorská a norvoská armáda se rozbily na Rhoyne, když ohnivé galéry bojovaly na Dýkovém jezeře. Z východu přišli Dothrakové, vyháněli prostý lid z jejich chýší a urozené z jejich sídel, dokud nezůstala od lesů Oohoru až po prameny Selhoru jen tráva a ruiny. Po staletí války byl Volantis zlomený, ožebračený a vylidněný. Tehdy se pozvedli sloni. Od té doby vládnou oni. V některých letech volí trojvládce i tygři, v jiných zase ne, ale nikdy víc než jednoho, takže městu ve skutečnosti vládnou již tři stovky let sloni.“</p>
<p>„Přesně tak,“ přitakal Haldon. „A současní trojvládci?“ „Malaquo je tygr, Nyessos a Donifos jsou sloni.“</p>
<p>„A jaké ponaučení lze vyvodit z volantské historie?“</p>
<p>„Pokud chceš dobýt svět, nejlépe to jde s draky.“</p>
<p>Tyrion se musel dát proti své vůli do smíchu.</p>
<p>Později, když odešel Mladý Griff na palubu, aby pomohl Yandrymu s plachtou a bidly, připravil Haldon stolek ke hře <emphasis>cyvasse.</emphasis> Tyrion jej chvíli pozoroval svýma různobarevnýma očima a pak řekl: „Ten hoch je nadaný. Odvedl jsi s ním kus práce. Bohužel musím říci, že ani polovina lordů v Západozemí není takto vzdělaná. Jazyky, dějiny, písně, počty... poněkud matoucí krmě pro žoldnéřova syna.“</p>
<p>„Ve správných rukou může být kniha stejně nebezpečná jako meč,“ řekl Haldon. „vynasnaž se mne dnes porazit, Yollo. Hraješ <emphasis>cyvasse</emphasis> stejně špatně, jako padáš.“</p>
<p>„Snažím se tě ukolébat k falešnému pocitu sebedůvěry,“ řekl Tyrion, zatímco rovnali svoje figurky na protilehlé strany hrací desky. „Ty si <emphasis>myslíš</emphasis>, že jsi mne naučil hrát, jenže ne vždy jsou věci takové, jak se zdají. Nenapadlo tě, že jsem se té hře možná naučil od pána sýrů?“</p>
<p>„Illyrio <emphasis>cyvasse</emphasis> nehraje.“</p>
<p>Ne, pomyslel si trpaslík, ten hraje hru o trůny, a ty a Griff a Kachna jste jen figurky, které posunuje, kam chce, a které obětuje podle potřeby, stejně jako obětoval Viseryse. „V tom případě padá vina na tebe. Jestliže hraju špatně, je to tvoje dílo.“</p>
<p>Půlmistr se zachechtal. „Yollo, až ti piráti podříznou krk, budeš mi opravdu chybět.“</p>
<p>„Kde jsou ti tvoji slavní piráti? Začínám mít dojem, že ty a lllyrio jste si je jen vymysleli.“</p>
<p>„Nejvíc se jich vyskytuje v části řeky od Ar Noy po Strasti. Nad ruinami Ar Noy vládnou řece Qohořané, a úsek pod Strastmi ovládají galéry Volantisu, ale žádné město si nečiní nárok na vody mezi nimi, takže si je pro sebe zabrali piráti. Dýkové jezero je plné ostrovů, kde prodlévají ve skrytých jeskyních a tajných pevnostech. Jsi připravený?“</p>
<p>„Na tebe? Nade vši pochybnost. Na piráty? O něco méně.“</p>
<p>Haldon sundal plentu. Každý z nich pak přemítal o zahajovacím rozestavění figur svého protihráče. „Učíš se,“ poznamenal Půlmistr.</p>
<p>Tyrion málem popadl jeho draka, pak si to ale rozmyslel. Posledně s ním vyjel příliš brzy a sebral mu jej katapult. „Jestli se s těmi bájnými piráty setkám, možná se k nim přidám. Povím jim, že se jmenuji Hugor Půlmistr.“ Táhl svým jezdeckým koněm k Haldonovým horám.</p>
<p>Haldon odpověděl slonem. „Lépe by ti slušelo Hugor Půlrozum.“</p>
<p>„K tomu, abych se ti vyrovnal, mi půlka rozumu stačí.“ Tyrion přemístil tažného koně, aby podpořil jezdeckého. „Nechceš se se mnou vsadit o výsledek?“</p>
<p>Půlmistr zvedl obočí. „O kolik?“</p>
<p>„Mince nemám. Budeme hrát o tajemství.“</p>
<p>„Griff by mi vyřízl jazyk.“</p>
<p>„Bojíš se, co? Já bych se na tvém místě bál taky.“</p>
<p>„Den, kdy mne porazíš v <emphasis>cyvasse,</emphasis> bude dnem, kdy mi ze zadku začnou lézt želvy.“ Půlmistr táhl svými kopími. „Tvoji sázku přijímám, malý muži.“</p>
<p>Tyrion natáhl ruku k jeho drakovi.</p>
<p>O tři hodiny později malý muž konečně vyšel zpátky na palubu, aby si vyprázdnil měchýř. Kachna pomáhal Yandrymu skasávat plachtu, zatímco Ysilla se postavila ke kormidlu. Slunce viselo nízko nad ostrůvky rákosu podél západního břehu a vítr začínal sílit a vát v prudkých poryvech. <emphasis>Potřebuji ten měch vína</emphasis>, pomyslel si trpaslík. Od sezení na stoličce mu brněly nohy a hlavu měl tak lehkou, že se jen řízením štěstěny nezvrátil do řeky.</p>
<p>„Yollo,“ zavolal Kachna. „Kde je Haldon?“</p>
<p>„Šel si lehnout, protože mu jaksi nebylo dobře. Ze zadnice mu lezou želvy.“ Nechal rytíře, ať si nad tím kroutí hlavou, a vylezl po žebříku na střechu. Za skalnatým ostrovem na východě se již hromadila temnota.</p>
<p>Takto ho tam našla septa Lemore. „Cítíš ve vzduchu bouři, Hugore Kopče? Před námi je Dýkové jezero, které křižují piráti. A za ním se nacházejí Strasti.“</p>
<p>Ne moje. Já si nosím svoje vlastní strasti s sebou, kamkoliv jdu. Vzpomněl si na Tyšu a pomyslel si, kam chodí děvky. Proč ne do Volantisu? Možná ji tam najdu. Přemítal, co by jí asi pověděl. Je mi líto, že jsem je nechal, aby tě znásilnili, lásko. Myslel jsem si, že jsi kurva. Najdeš pro mne v srdci krapet odpuštění? Chtěl bych se vrátit do našeho domečku, kde jsme spolu žili jako muž a žena.</p>
<p>Proplouvali kolem ostrova. Tyrion viděl ruiny zvedající se podél východního břehu: křivé zdi a zborcené věže, rozbité kupole a řady zetlelých dřevěných pilířů, ulice dusící se blátem a zarostlé rudým mechem. <emphasis>Další mrtvé město, desetkrát tak velké jako Ghoyan Drohe.</emphasis> Teď je obývaly jen želvy, velké kosťokřupky. Trpaslík viděl, jak se vyhřívají na slunci, s hnědými a černými hrboly a zubatými hřebeny uprostřed svých krunýřů. Některé z nich viděly <emphasis>Plachou děvu</emphasis> a sklouzly do vody, ponechávajíce za sebou na vodě vlnky. Tady by nebylo radno jít si zaplavat.</p>
<p>Pak zahlédl mezi pokroucenými, napůl utopenými stromy a širokými mokrými ulicemi stříbrný odlesk slunečního svitu na hladině. <emphasis>Další řeka</emphasis>, věděl okamžitě, <emphasis>řítící se k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Rhoyne.</emphasis> Ruiny byly stále vyšší a země se zužovala, dokud se neobjevil konec města na výběžku země, kde stály zbytky kolosálního paláce z růžového a zeleného mramoru, jehož zborcené dómy a zlámané věže se tyčily do výše nad řadou krytých klenutých průchodů. Tyrion viděl další želvy spící v přírazištích, kde kdysi možná přistávaly stovky lodí. Tehdy pochopil, kde je. <emphasis>Toto byl Nymeriin palác, a tohle je všechno, co zůstalo z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ny Sar, jejího města.</emphasis></p>
<p>„Yollo,“ vykřikl Yandry, kdy z <emphasis>Plachá děva</emphasis> proplouvala kolem toho místa, „pověz mi ještě jednou o těch západozemských řekách velkých jako matka Rhoyne.“</p>
<p>„Tohle jsem nevěděl,“ zavolal na něj v odpověď. „Žádná řeka v Sedmi královstvích není ani z poloviny tak široká jako tahle.“ Nově přitékající řeka byla téměř dvojče té, po jejímž toku pluli, a ta sama se téměř vyrovnala Klikatici nebo Trojzubci.</p>
<p>„Tohle je Ny Sar, kde k sobě Matka přibírá svoji Divokou dceru, Noyne,“ řekl Yandry, „ale svého nejširšího místa dosáhne, až se setká se svými dalšími dcerami. U Dýkového jezera se sem přiřítí Qhoyne, Temná dcera, plná zlata a jantaru ze Sekyry a borových šišek z Oohorského lesa. Jižně odtamtud se Matka setkává s Lhorulu, Usměvavou dcerou ze Zlatých polí. Na místě, kde se setkávají, kdysi stálo Chroyane, město slavností, kde byly ulice z vody a domy ze zlata. Pak dlouhé ligy na jih a opět na východ, dokud se nakonec nepřikrade Selhoru, Plachá dcera, co schovává svůj tok v rákosí a zákrutech. Tam se řeka roztahuje do takové šíře, že člověk ve člunu uprostřed proudu nevidí na žádné straně břeh. Však uvidíš, můj malý příteli.“</p>
<p><emphasis>Uvidím,</emphasis> pomyslel si trpaslík, když spatřil vlnky na vodě ani ne šest yardů před lodí. Už to chtěl ukázat Lemore, ale v tom se to vynořilo na povrch s tak mocným šplouchnutím, že s<emphasis>e Plachá děva</emphasis> zhoupla stranou.</p>
<p>Byla to další želva, rohatá želva obrovské velikosti, s tmavozeleným krunýřem plným hnědých skvrn a porostlým mechem a tvrdou vrstvou černých říčních měkkýšů. Zvedla hlavu a zabučela, hlubokým chraptivým zvukem hlasitějším než jakýkoliv válečný roh, který kdy Tyrion slyšel. „Jsme požehnáni,“ vykřikla Ysilla nahlas a z očí jí vytryskly slzy. „Jsme požehnáni, jsme požehnáni.“</p>
<p>Kachna se dal do smíchu a Mladý Griff také. Na palubu vyšel Haldon, aby zjistil příčinu toho pozdvižení... ale již bylo pozdě. Obří želva zmizela pod hladinou. „Co měl ten hluk znamenat?“ zeptal se Půlmistr.</p>
<p>„Želva,“ odpověděl Tyrion. „Želva větší než tenhle člun.“</p>
<p>„To byl <emphasis>on“</emphasis> vykřikl Yandry. „Stařec Řeky.“</p>
<p>A proč ne? usmál se Tyrion. Bohové a zázraky se objevují vždycky, aby byli přítomni zrodu králů.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />DAVOS</strong></p>
<p><strong><emphasis>V</emphasis></strong><emphasis>eselá porodní bába</emphasis> se vplížila do Bílého přístavu s večerním přílivem. Její zaplátovaná plachta se zavlnila při každém poryvu větru.</p>
<p>Byla to stará koga a dokonce i za jejího mládí by o ní nemohl nikdo říci, že je hezká. Na místě galionové figury byla rozesmátá žena, která držela za nohu miminko, ale tvář ženy i zadeček děťátka byly prožrané od červů. Trup lodi byl natřen nesčetnými vrstvami jednotvárné hnědé barvy a plachty měla šedivé a otrhané. Nebyla to loď, za kterou by se člověk dvakrát ohlédl, pokud by se ovšem nedivil, že se stále ještě udrží na hladině. <emphasis>Veselou porodní bábu</emphasis> znali i v Bílém přístavu. Po celé roky obstarávala skromné obchody mezi tímto městem a Sestrovem.</p>
<p>Takový příchod si Davos nepředstavoval, když před časem vyplul se Sallou a jeho flotilou. Tehdy mu všechno připadalo jednodušší. Havrani králi Stannisovi loajalitu Bílého přístavu nekoupili, a tak vypravilo Jeho Veličenstvo na cestu vyslance, jenž měl vyjednávat s lordem Manderlym osobně. Davos vyplul na palubě Sallovy galéry <emphasis>Valyrijka</emphasis>, za kterou následoval zbytek lysénské flotily.</p>
<p>Každý trup byl pruhovaný: černě a žlutě, růžově a modře, zeleně a bílé, rudě a zlatě. Lysénci milovali zářivé odstíny, a Salladhor Saan byl nejbarevnější ze všech. <emphasis>Salladhor Nádherný</emphasis>, pomyslel si Davos. <emphasis>Jenže bouře tomu všemu učinily přítrž.</emphasis></p>
<p>Místo toho se musí do města podloudně přikrást, tak jak by to možná učinil před dvaceti lety. Dokud nevěděl, jak se věci mají, bylo opatrnější vydávat se za obyčejného námořníka a pomlčet o svém panském stavu.</p>
<p>Na východním břehu, kde se Bílý nůž vléval do ústí mořské zátoky, se před nimi zvedaly vápnem obílené zdi Bílého přístavu. Od té doby, co zde byl Davos před půl tuctem let naposledy, byly některé části městského opevnění posíleny. Přístavní hráz, která oddělovala vnitřní a vnější přístav, byla opevněna dlouhou kamennou zdí, třicet stop vysokou a téměř míli dlouhou, s věžemi na každých stech yardech. A z Tulení skály, kde kdysi stály jen ruiny, také stoupal kouř. <emphasis>To by mohlo být dobré anebo špatné, podle toho, kterou stranu si lord Wyman vybere.</emphasis></p>
<p>Davos měl toto město vždycky rád už od té doby, co sem poprvé zavítal jako lodní poslíček na <emphasis>Kostkované kočce.</emphasis> Třebaže byl ve srovnání se Starým městem či Královým přístavištěm malý, byl čistý a dobře udržovaný, jeho široké rovné ulice byly vydlážděny kočičími hlavami, a člověk v něm tudíž snadno našel cestu. Domy byly postaveny z obílených kamenů a měly špičaté střechy z tmavošedé břidlice. Roro Uhoris, rozmrzelý starý kapitán <emphasis>Kostkované kočky</emphasis>, vždycky říkal, že rozpozná jeden přístav od druhého jen podle toho, jak je to tam cítit. Tvrdil, že města jsou jako ženy; každé má svou jedinečnou vůni. Staré město bylo květinové, jako navoněná vdova. Lannisport byl se svou čerstvou zemitou vůní jako děvečka od krav s dřevitým kouřem ve vlasech. Královo přístaviště páchlo jako nemytá děvka. Avšak v Bílém přístavu byl pach pronikavý, slaný a taky v něm byla trochu cítit rybina. „Je cítit tak, jak by měla vonět mořská panna,“ prohlásil Roro. „Je cítit mořem.“</p>
<p><emphasis>A stále tomu tak je</emphasis>, pomyslel si Davos, ale cítil také rašelinový kouř zavánějící od Tulení skály. Vstupu do vnějšího přístavu dominoval Mořský kámen, masivní šedozelený výčnělek zvedající se do výše padesáti stop nad hladinu. Jeho vrcholek korunoval kruh ze zvětralých kamenů, kulatá pevnost Prvních lidí, která tam stála prázdná a opuštěná již stovky let. Nyní opuštěná nebyla. Davos viděl za stojícími kameny škorpióny a katapulty a mezi kameny pak lučištníky. <emphasis>Tam nahoře musí být zima a vlhko.</emphasis> Během všech svých předchozích návštěv viděl na rozbitých kamenech dole tuleně vyhřívající se na slunci. Slepý bastard jej vždycky nutil, aby je počítal, kdykoliv <emphasis>Kostkovaná kočka</emphasis> vyplouvala z Bílého přístavu; Roro říkával, že čím víc je tam tuleňů, tím větší budou mít během plavby štěstí. Teď tam žádní tuleni nebyli. Kouř a vojáci je vystrašili natolik, že utekli. <emphasis>Moudřejší člověk by v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom viděl varování. Kdybych měl aspoň krapet rozumu, byl bych šel se Sallou.</emphasis> Mohl se vydat na jih, za Maryou a jejich syny. <emphasis>Přišel jsem v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>královských službách o čtyři syny a můj pátý slouží jako jeho panoš. Měl bych mít právo těšit se z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>těch dvou chlapců, kteří mi ještě zůstali. Je to už tak dlouho, co jsem je viděl naposledy.</emphasis></p>
<p>Černí bratři ve Východní hlídce mu řekli, že mezi Manderlyi z Bílého přístavu a Boltony z Hrůzova žádná láska nepanuje. Železný trůn povýšil Roosea Boltona na Strážce severu, a tak dávalo jen smysl, aby se dal Wyman Manderly na Stannisovu stranu. <emphasis>Bílý přístav nemůže zůstat osamocený. Město potřebuje spojence. Lord Wyman potřebuje krále Stannise stejně, jako potřebuje Stannis jeho.</emphasis> Či alespoň mu to tak připadalo ve východní hlídce.</p>
<p>Sestrov jeho naděje podkopal. Jestliže mluvil lord Borrell pravdu, jestliže chtěli Manderlyové opravdu spojit své síly s Boltonem a Freyi... ne, raději o tom nepřemýšlet. Brzy se dozví, jak je tomu ve skutečnosti. Modlil se, aby nepřišel příliš pozdě.</p>
<p><emphasis>Zdi přístavní hráze skrývají vnitřní přístav</emphasis>, uvědomil si, zatímco na <emphasis>Veselé porodní bábě</emphasis> skasávali plachtu. Vnější přístav byl větší, ale vnitřní nabízel lepší kotviště chráněné na jedné straně městskými hradbami a na druhé tyčící se masou Vlčího doupěte a nyní také hrázní zdí. Cotter Pyke ve Východní hlídce řekl Davosovi, že lord Wyman staví válečné galéry. Za těmi zdmi se možná skrývají desítky lodí, čekají jen na příkaz, aby vypluly na moře.</p>
<p>Za silnými bílými zdmi se na svém kopci zvedal hrdý a bledý Nový hrad. Davos viděl také klenutou střechu Sněhového septa, obklopeného vysokými sochami Sedmi. Když byli Manderlyové vyhnáni z Roviny, přinesli si s sebou na sever svoji víru. Bílý přístav měl rovněž svůj boží háj, skličující spleť kořenů, větví a kamenů uzamčenou za drolícími se černými zdmi Vlčího doupěte, starobylé pevnosti, která nyní sloužila také jako vězení. Většinou zde ale vládli septoni.</p>
<p>Všude kolem byl vidět mořský muž rodu Manderlyů. Plápolal z věži Nového hradu, nad Tuleni bránou a podél městských hradeb. Seveřané ve Východní hlídce tvrdili, že Bílý přístav se nikdy nezřekne loajality vůči Zimohradu, jenže zlovlka Starků Davos nikde kolem sebe neviděl. <emphasis>Nejsou zde ani lvi. Lord Wyman možná ještě neodpřísáhl věrnost Tommenovi. Jinak by vyvěsil jeho praporec.</emphasis></p>
<p>Přístaviště u pobřežních doků bylo přeplněné. Podél rybího trhu byl uvázán shluk malých člunů, ze kterých vykládali úlovek. Viděl také tři říční kajaky, dlouhé štíhlé čluny tak pevné, že se s nimi mohli plavci odvážit do rychlých peřejí a kamenitých přítoků Bílého nože. Davose však nejvíc zajímala mořská plavidla; dvě karaky stejně ošuntělé jako <emphasis>Veselá porodní bába</emphasis>, obchodní galéra <emphasis>Bouřková tanečnice</emphasis>, kogy <emphasis>Chrabrý magistr</emphasis> a <emphasis>Roh hojnosti</emphasis>, galéra z Braavosu vyznačující se purpurovým trupem a plachtami...</p>
<p>... pak spatřil válečnou loď za ní.</p>
<p>Pohled na ni přeťal jako nůž veškeré jeho naděje. Trup měla černý a zlatý, galeonovou figuru tvořil lev se zvednutou tlapou. <emphasis>Lví hvězda</emphasis>, četl nápis na její zádi, pod vlající zástavou, na níž byl znak chlapeckého krále na Železném trůnu. Ještě před rokem by nápis nepřečetl, ale mistr Pylos jej na Dračím kameni něco z písmen naučil. Pro tentokrát mu čtení nepřineslo žádnou radost. Davos se modlil, aby tomu možná bylo tak, že se galéra ztratila ve stejných bouřích, které doničily Sallovu flotilu, ale bohové tak laskaví nebyli. Freyové byli zde a on jim bude muset čelit.</p>
<p><emphasis>Veselá porodní bába</emphasis> zakotvila na konci zvětralého dřevěného mola ve vnějším přístavu, hodně daleko od <emphasis>Lví hvězdy.</emphasis> Jakmile ji posádka uvázala k pilířům a vyhodila lodní lávku, její kapitán se přišoural k Davosovi. Casso Mogat byl nemanželským zplozencem Úzkého moře, syn děvky ze Sestrova a ibbenského velrybáře. Měřil pouhých pět stop, byl neskutečně zarostlý a barvil si vlasy i vous do mechově zeleného odstínu, takže vypadal jako pařez ve žlutých škorních. Navzdory jeho vzhledu se zdálo, že je to dobrý námořník, ačkoliv na posádku byl velmi tvrdý. „Jak dlouho budeš pryč?“</p>
<p>„Přinejmenším den. Možná déle.“ Davos zjistil, že lordi rádi nechávají lidi čekat. Soudil, že to dělají proto, aby člověka znervóznili a aby předvedli svou moc.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Veselá porodní bába</emphasis> se zde zdrží tři dny, ani o den déle. Čekají mne zpátky na Sestrově.“</p>
<p>„Pokud to půjde dobře, mohl bych být zpátky už zítra.“</p>
<p>„A když to dobře nepůjde?“</p>
<p><emphasis>Možná se nevrátím vůbec.</emphasis> „Nemusíte na mne čekat.“</p>
<p>Když scházel dolů, nahoru po lodní lávce vystupovali dva celníci, ale ani jeden z nich mu nevěnoval přílišnou pozornost. Přišli se podívat na kapitána a prohlédnout nákladní prostory v podpalubí; obyčejní námořníci jako Davos je nezajímali, a jen pár mužů vypadalo tak obyčejně jako Davos. Byl střední výšky, jeho bystrý sedlácký obličej byl ošlehaný větrem a osmahlý od slunce, vous a hnědé vlasy byly prokvetlé šedí. I jeho oděv byl prostý: staré škorně, hnědé kalhoty a modrá halena, plášť z nebarvené vlny sepnutý dřevěnou sponou. Na rukou měl kožené rukavice se skvrnami od soli, aby skryl pahýly prstů, o které ho před tolika lety zkrátil Stannis. Stěží vypadal jako lord, natožpak pobočník krále. Všechno to mělo sloužit dobrému účelu, dokud nezjistí, jak se věci mají.</p>
<p>Ubíral se přístavištěm a přes rybí trh. Na <emphasis>Chrabrého magistra </emphasis>nakládali medovinu. Soudky stály na molu, navršené po čtyřech na sobě. Za jedním stohem zahlédl tři námořníky, kteří hráli kostky. O něco dál hlasitě nabízely prodavačky ryb denní úlovek a jakýsi chlapec bušil do bubnu, zatímco před ním se otáčel dokola opelichaný starý medvěd. U Tulení brány stáli na stráži dva kopiníci se znakem rodu Manderlyů na prsou, jenže byli příliš zaneprázdněni flirtováním s jakousi přístavní nevěstkou, než aby věnovali Davosovi pozornost. Brána byla otevřená, padací mříž zvednutá. Připojil se k lidem vcházejícím dovnitř.</p>
<p>Za bránou bylo dlážděné náměstí a v jeho středu fontána. Z vody se zvedal kamenný mořský muž, od ocasu ke koruně dvacet stop vysoký. Kadeřavý vous měl obrostlý zelenobílým lišejníkem a jeden z hrotů jeho trojzubce se zlomil ještě předtím, než se Davos narodil, a přesto stále působil okázalým dojmem. Místní obyvatelé mu říkali <emphasis>Starý Rybonoh.</emphasis> Náměstí neslo jméno nějakého mrtvého lorda, ale nikdo mu neřekl jinak než Rybonohův dvůr.</p>
<p>Dvůr se dnešního odpoledne hemžil lidmi. V Rybonohově fontáně si prala prádlo nějaká žena a rozvěšovala je na jeho trojzubec, aby tam uschlo. Pod podloubím kolonády si rozestavěli své Stánky písaři a penězoměnci, společně s pouličním kouzelníkem, bylinkářkou a dosti nešikovným žongléřem. Nějaký muž tam prodával jablka rovnou z káry a žena nabízela slanečky se sekanou cibulí. Všude se pletly pod nohama děti a slepice. Pokaždé, když byl Davos na Rybonohově náměstí předtím, byly obrovské dveře z dubu a železa, které vedly do Staré mincovny, zavřené, ale dnes byly otevřené. Uvnitř zahlédl stovky žen, dětí a starců, schoulených na hromadách kožešin na podlaze. Někteří tam měli zapálené malé varné ohně.</p>
<p>Davos se zastavil pod kolonádou a koupil si za půlgroš jablko. „Ti lidé žijí ve Staré mincovně?“ zeptal se prodavače jablek.</p>
<p>„Nemají jiné místo k žití. Jsou to lidé od Bílého nože, většina z nich. Taky lidi Hornwoodů. V kraji řádí Bastard z Boltonů a všichni chtějí být pod střechou. Nevím, co s nimi všemi chce jeho lordstvo dělat. Většina toho nemá víc než hadry na hřbetě.“</p>
<p>Davos pocítil osten viny. Přišli sem do města nedotčeného válkou hledat útočiště, a teď se tady objevím já, abych je zatáhl zpátky do války. Kousl do jablka, a cítil se provinile i kvůli tomu. „Z čeho jsou tu živi?“</p>
<p>Prodavač jablek pokrčil rameny. „Někteří žebrají. Jiní kradou. Spousta mladých dívek se dá na řemeslo, tak jak to holky dělají, když nemají na prodej nic jiného. A kterýkoliv chlapec, co měří pět stop a udrží v ruce kopí, snadno najde místo v kasárnách jeho lordstva.“</p>
<p><emphasis>Takže verbuje muže.</emphasis> To je možná dobré... anebo špatné, podle okolností. Jablko bylo suché a moučnaté, ale Davos se přiměl znovu do něj kousnout. „Má lord Wyman v úmyslu přidat se k Bastardovi?“</p>
<p>„Nu,“ řekl prodavač jablek, „až jeho lordstvo příště sejde sem dolů koupit si jablko, určitě se ho na to zeptám.“</p>
<p>„Slyšel jsem, že se jeho dcera má vdávat za nějakého Freye.“ „Jeho vnučka. Já to slyšel taky, ale jeho lordstvo jaksi zapomnělo pozvat mne na svatbu. Hej, dojíš to jablko? Vezmu si zbytek zpátky, mají dobrá jadýrka.“</p>
<p>Davos mu hodil ohryzek. Nebylo moc dobré, ale informace, že <emphasis>Manderly shromažďuje vojsko, za ten půlgroš stála.</emphasis> Obešel Starého Rybonoha, prošel kolem mladé dívky, co prodávala hrnky čerstvého mléka nadojeného od své kozy. Teď, když byl tady, si postupně vybavoval stále víc z města, jak si je pamatoval. Ve směru, kam ukazoval trojzubec Starého Rybonoha, se nacházela ulička, kde prodávali smaženou tresku, křupavou a zlatohnědou na povrchu, s lupínky bílého masa uvnitř. Naproti byl nevěstinec, čistější než většina, kde si mohl námořník užít s ženou, aniž by se musel obávat, že jej okradou či zabijí. O kus dál, v jednom z domů nalepených na stěny Vlčího doupěte jako vilejši na starý lodní trup, býval pivovar, kde vařili tak husté a chutné černé pivo, že jste za sud utržili v Braavosu a přístavu Ibben stejně jako za stromovinské zlaté, samozřejmě za předpokladu, že místní ponechali pivovarníkovi vůbec něco na prodej.</p>
<p>On ale chtěl víno kyselé, tmavé a neveselé. Prošel přes náměstí a dolů po schodišti, do vinárny zvané U Líného úhoře, která byla hned za skladištěm plným ovčích kůží. Za jeho pašeráckých dnů byl Úhoř proslulý tím, že tam nabízeli ty nejstarší nevěstky a to nejodpornější víno v Bílém přístavu. Společně s masovými koláči plnými tlustého masa a chrupavek, které byly v těch nejlepších dnech nejedlé a v těch nejhorších jedovaté. Kvůli této pověsti se většina místních Úhoři vyhýbala, nechávala jej námořníkům, kteří nevěděli, co je to místo zač. Tam dole U Líného úhoře člověk jedinkrát nepotkal městského strážného nebo celníka.</p>
<p>Některé věci se nemění. Uvnitř Úhoře jako by se zastavil čas. Klenutý strop byl očazený dočerna, podlahu tvořila tvrdě udusaná hlína, vzduch páchl kouřem, zkaženým masem a starými zvratky. Silné lojové svíce na stolech spíš čadily, než svítily, a víno, jež si Davos objednal, vypadalo v šeru spíš hnědé než červené. Blízko dveří seděly a popíjely čtyři nevěstky. Jedna se na něj s nadějí v očích usmála, když vstoupil. Davos zavrtěl hlavou a žena řekla něco, co její společnice rozesmálo. Pak už mu žádná z nich nevěnovala pozornost.</p>
<p>Kromě nevěstek a majitele měl Davos Úhoře pro sebe. Sklep byl rozlehlý, plný zákoutí a šerých výklenků, kde mohl být člověk sám. Odnesl si víno do jednoho z nich, posadil se tam zády ke zdi a čekal.</p>
<p>Netrvalo dlouho a zjistil, že upírá oči do krbu. Rudá žena viděla v plamenech budoucnost, ale Davos Mořský v nich vždycky spatřil jen stíny minulosti: hořící lodě, ohnivý řetěz, zelené stíny míhající se přes břicha mraků, a nad tím vším tyčící se Rudou baštu. Davos byl obyčejný člověk, povýšený jen díky náhodě, válce a Stannisovi. Nechápal, proč si bohové vzali jeho čtyři syny, mladé a silné chlapce, a jejich znaveného otce nechali žít. Někdy za nocí si říkal, že to bylo proto, aby mohl zachránit Edrika Bouři... jenže teď už byl nemanželský syn krále Roberta v bezpečí na Kamenoschodech, a Davos přesto žil dál. <emphasis>Mají pro mne bohové ještě nějaký úkol?</emphasis> říkal si. <emphasis>Pokud ano, pak je to možná zde v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Bílém přístavu.</emphasis> Ochutnal víno, pak je vylil na podlahu vedle své boty.</p>
<p>Jak padl soumrak, lavice v Úhoři se začaly zaplňovat námořníky. Davos zavolal na majitele o další pohár. Když mu jej přinesl, dal mu na stůl svíci. „Chceš jídlo?“ zeptal se muž. „Máme masové koláče.“</p>
<p>„Co je v nich za maso?“</p>
<p>„Jako obvykle. Jsou dobré.“</p>
<p>Děvky se zasmály. „Chce říct, že je šedé,“ řekla jedna.</p>
<p>„Zavři tu svoji proklatou kušnu. Vždyť je jíš taky.“</p>
<p>„Já jím všechno možný svinstvo. Neznamená to, že mi to chutná.“</p>
<p>Davos sfoukl svíci v okamžiku, kdy se majitel vzdálil a znovu se posadil do stínů. Když teklo víno, dokonce i tak levné jako tohle, byli námořníci ti nejhorší klevetníci na světě. Stačilo, aby naslouchal.</p>
<p>Většinu z toho, co se dozvěděl, slyšel už v Sestrově, od lorda Godrika nebo starousedlíků ve Velrybím břiše. Tywin Lannister je mrtvý, zavražděný svým vlastním zakrslým synem; jeho mrtvola páchla tak strašlivě, že nikdo nedokázal vkročit do Velkého Baelorova septa ještě celé dny poté; paní Orlího hnízda zabil jakýsi zpěvák; Údolí teď vládne Malíček, ale Bronzový Yohn Royce přísahal, že ho sesadí; Balon Greyjoy také zemřel a jeho bratři spolu nyní bojují o Trůn z mořského kamene; ze Sandora Clegana se stal psanec, který plundruje a zabíjí v krajině podél Trojzubce; Myr, Lys a Tyroš jsou sevřeny v další válce a na východě zuří povstání otroků.</p>
<p>Další zprávy byly zajímavější. Ve městě byl Robett Glover a snažil se verbovat muže, s nevalným úspěchem. Lord Manderly byl k jeho prosbám hluchý. Prý řekl, že Bílý přístav je již z války unavený. To bylo zlé. Rysswellové a Dustinové překvapili železné muže na Horečnaté řece a podpálili jejich veslice. To bylo ještě horší. A nyní táhne na jih Bastard z Boltonů s Hotherem Umberem, aby se k nim připojili v útoku na Kailinskou držbu. „Děvkozhouba sám,“ tvrdil lodník, který právě přivezl po proudu Bílého nože náklad ovčích kůží a stavebního dříví, „se třemi stovkami kopiníků a stovkou lučištníků. Přidali se k nim nějací Hornwoodovi muži a taky Cerwynové.“ To bylo nejhorší ze všeho.</p>
<p>„Lord Wyman by měl poslat nějaké muže, aby bojovali, pokavaď ví, co je pro něj dobré,“ řekl starý chlapík na konci stolu. „Lord Roose, ten je teď Strážce. Bílý přístav je vázán ctí odpovědět na jeho předvolání.“</p>
<p>„Co kdy věděl kterýkoliv Bolton o cti?“ opáčil majitel Úhoře, zatímco jím doléval poháry hnědým vínem.</p>
<p>„Lord Wyman nikam nepojede. Je na to sakramentsky moc vypasený.“</p>
<p>„Já slyšel, že stůně. Prý jenom spí a pláče. Po většinu dní je mu tak špatně, že ani nemůže vstát z postele.“</p>
<p>„Spíš jsi chtěl říct, že je tak <emphasis>tlustý</emphasis>.“</p>
<p>„Tlustý či hubený, to s tím nemá co dělat,“ řekl majitel Úhoře. „Lvi mají jeho syna.“</p>
<p>Nikdo nemluvil o králi Stannisovi. Zdálo se, že nikdo ani neví, že se Jeho Veličenstvo vydalo na sever, aby pomohlo bránit Zeď. Ve Východní hlídce všichni mluvili o divokých, nemrtvých a obrech, ale tady jim nikdo nevěnoval jedinou myšlenku.</p>
<p>Davos se naklonil k záři ohně. „Já myslel, že jeho syna zabili Freyové. Aspoň jsme to tak slyšeli v Sestrově“</p>
<p>„Zabili sera Wendela,“ přitakal majitel. „Jeho kosti odpočívají ve Sněhovém septu a všude kolem něj hoří svíce, kdyby ses chtěl podívat. Ser Wylis je ale pořád v zajetí.“</p>
<p><emphasis>Horší a ještě horší.</emphasis> Věděl, že lord Wyman měl dva syny, ale myslel si, že jsou oba mrtví. <emphasis>Pokud má Železný trůn rukojmí... </emphasis>Davos sám zplodil sedm synů a o čtyři přišel na Černovodě. Věděl, že by udělal cokoliv, co by po něm bohové či lidé chtěli, jen aby ochránil zbylé tři. Steffon a Stannis byli tisíce lig od bojů a v bezpečí, ale Devan byl v Černém hradu, jako panoš krále. Krále, jehož věc se může s Bílým přístavem pozvednout nebo padnout.</p>
<p>Jeho pijáčtí kumpáni nyní hovořili o dracích. „Ty zpropadený blázne,“ řekl veslař z <emphasis>Bouřkové tanečnice</emphasis>. „Žebrácký král je mrtvý už celé roky. Jakýsi dothracký pán mu usekl hlavu.“ „Tak to říkají,“ přitakal starý muž. „Možná ale lžou. Zemřel o půl světa dál, pokud vůbec zemřel. Kdo ví? Kdyby král chtěl, abych byl mrtvý, možná bych ho poslechl a předstíral bych, že jsem nebožtík. Nikdo nikdy neviděl jeho mrtvolu.“</p>
<p>„Já jsem nikdy neviděl mrtvolu Joffreyho ani Roberta“ zabručel hostinský. „Možná jsou taky naživu. A možná že Baelor Požehnaný celé ty roky jenom někde spí.“</p>
<p>Starý muž se ušklíbl. „Princ Viserys nebyl jediný drak, nebo snad jo? Jak můžeme s jistotou vědět, že zabili syna prince Rhaegara? Bylo to ještě miminko.“</p>
<p>„A nebyla tam taky nějaká princezna?“ zeptala se jedna z nevěstek, ta co předtím řekla o mase v koláči, že je šedé.</p>
<p>„Dvě,“ odpověděl starý muž. „Jedna byla Rhaegarova dcera a ta druhá jeho sestra“</p>
<p>„Daena,“ řekl lodník. „Tak se jmenovala ta sestra. Daena z Dračího kamene. Nebo to byla Daera?“</p>
<p>„Daena byla manželka starého krále Baelora,“ řekl veslař. „Vesloval jsem na lodi, co nesla její jméno. <emphasis>Princezna Daena“ </emphasis>„Jestli to byla králova manželka, tak to byla královna.“ „Baelor královnu nikdy neměl. Byl svatý.“</p>
<p>„To neznamená, že se neoženil se svojí sestrou,“ řekla nevěstka. „Jen s ní nikdy nespal, to je všechno. Když ho udělali králem, zamkl ji nahoře ve věži. Svoje ostatní sestry taky. Byly tři.“ „Daenela“ řekl hostinský hlasitě. „Tak se jmenovala. Myslím tu dceru Šíleného krále, ne tu Baelorovu zpropadenou manželku.“</p>
<p>„Daenerys<emphasis>,“</emphasis> řekl Davos. „Pojmenovali ji po Daenerys, která se za vlády Daerona druhého provdala za prince z Dorne. Nevím, co se s ní stalo.“</p>
<p>„Já to vím,“ řekl muž, jenž začal hovořit o dracích, braavoský veslař v prosté vlněné kazajce. „Když jsme byli dole v Pentosu, kotvili jsme vedle obchodní lodi, co se jmenovala <emphasis>Tmavooká děva</emphasis>, a já jsem si něco vypil se sluhou jejího kapitána. Pověděl mi pěkný příběh o jakési malé holce, co za ním přišla na palubu v Qarthu, aby se pokusila koupit si cestu zpátky do Západozemí pro sebe a svoje tři draky. Měla stříbrné vlasy a fialové oči. ,Sám jsem ji odvedl ke kapitánovi, přísahal mi ten sluha, jenže ten s tím nechtěl mít nic společného. Říkal, že větší zisk bude mít z hřebíčku a šafránu, a koření mu navíc nepodpálí plachty.“</p>
<p>Sklepením se rozlehl smích. Davos se k němu nepřipojil. Věděl, co se stalo s <emphasis>Tmavookou děvou.</emphasis> Bohové byli krutí, když člověka nechali, aby obeplul půl světa, a pak, když už byl skoro doma, jej poslali za falešným světlem. <emphasis>Kapitán byl statečnější muž než já,</emphasis> pomyslel si, když mířil ke dveřím. Jedna cesta na východ a člověk si mohl žít jako boháč po zbytek života. Když byl Davos mladší, sám snil o takových cestách, jenže roky protančily kolem jako můry kolem plamene a jaksi nikdy nenastal vhodný čas. <emphasis>Jednoho dne,</emphasis> pomyslel si. <emphasis>Jednoho dne, až válka skončí a král Stannis usedne na Železný trůn a už nebude Cibulového rytíře potřebovat. Vezmu s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sebou Devana. Steffa a Stannyho taky, jestli už na to budou dost staří. Uvidíme draky a</emphasis> <emphasis>všechny ostatní divy světa.</emphasis></p>
<p>Venku vál vítr v poryvech, rozechvíval plameny v olejových lampách, které osvětlovaly nádvoří. Po západu slunce se citelně ochladilo, ale Davos si vzpomněl na Východní hlídku, a na to, jak za nocí kvílel vítr u Zdi, jak profukoval i ten nejteplejší plášť a zmrazoval člověku krev rovnou v žilách. Bílý přístav byl ve srovnání s tím jako teplá lázeň.</p>
<p>Byla i jiná místa, kde se mohl dozvědět spoustu zajímavých věcí: hostinec proslulý svými mihulovými koláči, pivnice, kde pili faktoři s vlnou a celníci, kejklířskou síň, kde mohl člověk za pár grošů shlédnout košilaté představení. Davos ale měl pocit, že už toho slyšel dost. <emphasis>Přišel jsem pozdě.</emphasis> Starý instinkt jej přiměl sáhnout si na hruď, kde mu kdysi visívaly v malém váčku na kožené tkanici prstní kůstky. Teď tam nebylo nic. Přišel o svůj amulet v plamenech na Černovodě, kde ztratil i svou loď a svoje syny.</p>
<p>Co mám dělat? Přitáhl si plášť těsněji k tělu. Mám vyjít do kopce a ohlásit se u brány Nového hradu, kde přednesu svoji marnou prosbu? Vrátit se do Sestrova? Snažit se dostat k Marye a svým chlapcům? Koupit si koně a vydat se po královské cestě, abych řekl Stannisovi, že v Bílém přístavu nemá žádné přátele a žádnou naději?</p>
<p>Královna Selyse hostila Sallu a jeho kapitány večer předtím, než flotila vyplula na cestu. Připojil se k nim Cotter Pyke a čtyři další vysocí důstojníci Noční hlídky. A směla přijít také princezna Shireen. Zatímco podávali lososa, zabavoval ser Axell Florent stůl tím, že jim vyprávěl příběh o jakémsi targaryenském princi, který měl za svého domácího mazlíčka opici. Podle tvrzení sera Axella ten princ rád oblékal ono zvíře do šatů svého mrtvého syna a předstíral, že je to dítě, a dokonce jej čas od času nabízel jako nápadníka pro dcery některých lordů. Takto poctění lordové samozřejmě vždy zdvořile odmítli. „Dokonce i v hedvábí a sametu zůstane opice vždy opicí,“ řekl ser Axell. „Moudřejší princ by věděl, že nemůže poslat opici, aby zastala práci muže.“ Královnini muži se smáli a někteří se ušklíbali na Davose<emphasis>. Já nejsem žádná opice,</emphasis> říkal si v duchu <emphasis>jsem stejně tak lord jako vy, a k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu ještě lepší člověk.</emphasis> Ta vzpomínka jej nicméně stále pálila.</p>
<p>Tulení brána byla na noc zavřená. Na <emphasis>Veselou porodní bábu </emphasis>se tedy nemůže vrátit až do rána. Uvízl zde na noc. Zahleděl se na Starého Rybonoha s jeho zlomeným trojzubcem. <emphasis>Přežil jsem déšť, ztroskotání a bouři. A nevrátím se bez toho, kvůli čemu jsem přišel, ať to vypadá jakkoliv beznadějně.</emphasis> Možná ztratil prsty a svůj amulet, ale nebyl žádná opice v sametu. Byl pobočník krále.</p>
<p>Hradní schody, tak se jmenovala ulice se schodištěm, široká cesta z bílého kamene, která vedla podél vody vzhůru z Vlčího doupěte až k Novému hradu. Zatímco Davos stoupal, cestu osvětlovaly mořské panny z mramoru, které držely v náručí mísy s hořícím olejem. Když přišel na vrchol, otočil se a podíval se za sebe. Z místa, kde stál, viděl dolů do přístavů. Do obou. Vnitřní přístav za zdí hráze byl přeplněný válečnými galérami. Davos jich napočítal třiadvacet. Zdálo se, že lord Wyman je sice otylý, ale nikoliv zahálčivý.</p>
<p>Brána Nového hradu byla zavřená, ale když zavolal, otevřela se postranní branka a vynořil se strážný, který se zeptal, co tam pohledává. Davos mu ukázal černou a zlatou stuhu, na níž byly královské pečetě. „Musím se okamžitě dostat k lordu Manderlyovi,“ řekl. „Potřebuji s ním mluvit, o samotě.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />DAENERYS</strong></p>
<p><strong>T</strong>anečnice se mihotaly, jejich štíhlá oholená těla pomazaná olejem se mírně leskla. Hořící pochodně přelétaly z ruky do ruky v rytmu bubnů a trylkující flétny. Kdykoliv se v letu překřížily dvě pochodně, proskočila mezi nimi nahá dívka, otočila se ve vzduchu. Světlo pochodní se odrazilo od jejích naolejovaných končetin, ňader a půlek.</p>
<p>Tři muži měli erekci. Pohled na jejich ztopořené údy byl vzrušující, ačkoliv Daenerys Targaryen to připadalo rovněž komické. Všichni muži byli vysocí, s dlouhýma nohama a plochými břichy, na jejich tělech se ostře rýsoval každičký sval, jako by byly vytesány z kamene. Dokonce i jejich tváře jako by byly stejné... což bylo zarážející, poněvadž jeden měl kůži tmavou jako eben, zatímco druhý byl bledý jako mléko a třetí se leskl jako naleštěná měď.</p>
<p><emphasis>Mají mne snad rozvášnit?</emphasis> Dany se zavrtěla mezi svými hedvábnými polštáři. Její Neposkvrnění stáli ve svých čepičkách s hroty mezi pilíři, sami to byli necelí muži. Reznak mo Reznak se na to díval s otevřenými ústy a rty se mu vlhce leskly. Hizdahr zo Loraq něco říkal muži vedle sebe, a přesto ani na chvíli nespustil oči z tančících dívek. Ošklivý mastný obličej Holotemenného byl přísný jako vždy, ale ani jemu nic neušlo.</p>
<p>Těžší bylo poznat, o čem sní její vážený host. Bledý, štíhlý, a s jestřábím obličejem se s ní dělil o místo u vyvýšeného stolu a byl ve svém rouchu z kaštanově hnědého hedvábí a zlatého brokátu oslnivý. Holá hlava se mu leskla ve světle pochodní, zatímco pomalými, precizními a elegantními sousty pojídal čerstvý fík. Když otočil Xaro Xhoan Daxos hlavu, aby pohlédl na tanečnice, v nose se mu zaleskl opál.</p>
<p>Daenerys si na jeho počest oblékla qarthénský šat, jemné roucho z fialového aksamitu střižené tak, že jí ponechávalo volný prs. Stříbrozlaté vlasy jí zlehka splývaly přes rameno, spadaly až téměř na bradavku. Polovina mužů v síni po ní vrhala kradmé pohledy, nikoli však Xaro. <emphasis>Stejné to bylo v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Qarthu.</emphasis> Tímto způsobem prince ovládnout nemohla. <emphasis>Ovládnout jej však musím.</emphasis> Připlul z Qarthu na palubě galéry <emphasis>Hedvábný oblak,</emphasis> s třinácti dalšími galérami doprovodu, jeho flotila znamenala vyslyšení jejích modliteb. Meereenský obchod se od té doby, co zrušila otroctví, ztenčil v ubohý pramínek, ale v Xarově moci bylo obnovit jej zpátky k normálu.</p>
<p>Údery bubnů zesílily do crescenda. Tři z dívek přeskočily nad plameny, otočily se ve vzduchu. Tanečníci je chytili kolem pasů a nasadili si je na ztopořené údy. Dany se dívala, jak ženy prohnuly záda a sevřely nohama své partnery, zatímco muži s nimi kopulovali do rytmu se zvuky flétny. Veřejný akt lásky viděla již předtím; Dothrakové se pářili stejně otevřeně jako jejich klisny a hřebci. Tentokrát to nicméně bylo poprvé, co jej sledovala za doprovodu hudby.</p>
<p>Tváře jí jen hořely. <emphasis>To je vínem</emphasis>, říkala si v duchu. Přesto zjistila, že myslí na Daaria Naharise. jeho posel se dostavil dnes ráno. Bouřovrány se vracejí z Lhazaru. Její kapitán se k ní vrací, přináší jí darem přátelství Ovčího lidu. <emphasis>Jídlo a obchod</emphasis>, připomněla sama sobě. <emphasis>Nezklamal mne a nezklame. Daario mi pomůže zachránit moje město.</emphasis> Královna tak toužila vidět jeho tvář, pohladit jeho trojitě rozvětvený vous, povědět mu o svých problémech... jenže muži z Bouřovran byli ještě mnoho dní daleko, za Khyzaiským průsmykem, a ona měla říši, které musela vládnout.</p>
<p>Mezi rudými pilíři se vznášel kouř. Tanečníci poklekli, sklonili hlavy. „Byli jste vynikající,“ pochválila je Dany. „Zřídkakdy vídám takový půvab, takovou krásu.“ Pokynula Reznaku mo Reznakovi, a senešal se rozběhl jejím směrem. Na vrásčité holé hlavě mu stály krůpěje potu. „Doprovoď naše hosty do lázní, aby se mohli osvěžit, a nechej jim přinést jídlo a pití.“</p>
<p>„Bude mi nesmírnou ctí, Velkoleposti.“</p>
<p>Daenerys zvedla svůj pohár, aby jej mohla Irri dolít. Víno bylo sladké a silné, vonělo východním kořením, bylo mnohem lepší než řídká ghiskarská vína, která mívala poslední dobou v poháru. Xaro si chvíli prohlížel ovoce na tácu, které mu Jhiqui nabídla, a pak si vybral tomel. Oranžová barva plodu ladila s barvou korálu v jeho nose. Kousl do ovoce a našpulil rty. „Trpké.“</p>
<p>„Dal by můj pán přednost něčemu sladšímu?“</p>
<p>„Sladké přesycuje. Životu dávají chuť trpké ovoce a trpké ženy.“ Znovu si kousl, žvýkal, polkl. „Daenerys, sladká královno, nemohu vypovědět, jaké mi poskytuje potěšení vyhřívat se opět v tvé přítomnosti. Z Qarthu vyplulo dítě, půvabné, ale zcela ztracené. Obával jsem se, že se plavíš vstříc své zkáze, a přesto tě zde nalézám na trůnu, vladařku prastarého města, obklopenou mocnou armádou, kterou jsi vybudovala z pouhých snů.“ <emphasis>Ne</emphasis>, pomyslela si, <emphasis>z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>krve a ohně.</emphasis> „Jsem ráda, že jsi za mnou přišel. Je milé opět vidět tvou tvář, můj příteli.“ <emphasis>Nebudu ti důvěřovat, ale potřebuji tě. Potřebuji tvých Třináct, potřebuji tvé lodě, potřebuji tvůj obchod.</emphasis></p>
<p>Po celá staletí byly Meereen a jeho sesterská města Yunkai a Astapor základními pilíři obchodu s otroky, místem, kde dothračtí khalové a korzáři z Baziliščích ostrovů prodávali svoje zajatce a zbytek světa je sem přicházel kupovat. Bez otroků toho měl Meereen málo, co by mohl obchodníkům nabídnout. V Ghiskarských kopcích bylo hojně mědi, ale tento kov nebyl tak cenný, jako býval, když svět ovládala bronz. Cedry, které se kdysi tyčily do výše podél pobřeží, již také zmizely, vykáceny sekerami Starého impéria anebo pohlcené dračím ohněm, když Ghis válčil proti Valyrii. Jakmile byly pryč stromy, hlínu speklo žhavé slunce a v hustých rudých mračnech ji odvál vítr. „Právě tyto pohromy proměnily můj lid v otrokáře,“ řekla jí Galazza Galare v Chrámu milostí. <emphasis>A já jsem pohroma, která tyto otrokáře promění zpátky v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>lidi</emphasis>, přísahala si Dany tehdy.</p>
<p>„Musel jsem přijít,“ řekl Xaro mdlým tónem. „Dokonce i v dalekém Qarthu pronikly k mým uším strašlivé zvěsti. Když jsem se je doslechl, plakal jsem. Praví se, že naši nepřátelé přislíbili bohatství a slávu a stovku panenských otrokyň kterémukoliv člověku, co tě zabije.“ „Synové Harpyje.“ <emphasis>Už</emphasis> <emphasis>to ví?</emphasis> „Za nocí čmárají po zdech a ve spánku podřezávají hrdla poctivých osvobozených lidí. A když vyjde slunce, rozprchnou se do úkrytů jako švábi. Mají strach z mých Mosazných zvířat.“ Skahaz mo Kandaq jí dal nové stráže, o které jej požádala, sestavené ve stejném poměru z osvobozených a holotemenných Meereeňanů. Procházeli ulicemi ve dne v noci, v tmavých kápích a mosazných maskách. Synové Harpyje slíbili strašlivou smrt jakémukoliv zrádci, který se odváží sloužit dračí královně, a totéž jejich blízkým přátelům a příbuzným, a tak chodili muži Holotemenného po městě jako šakalové, sovy a jiná zvířata, a svoje pravé tváře skrývali. „Snad bych se mohla Synů obávat, kdyby mne viděli procházet se o samotě ulicemi, ale jen kdyby to bylo v noci a já byla nahá a neozbrojená. Jsou to zbabělí tvorové.“</p>
<p>„Nůž zbabělce zabije královnu stejně snadno jako zbraň udatného hrdiny. Spalo by se mi lépe, kdybych věděl, že si potěšení mého srdce drží svoje divoké pány koní ve své blízkosti. Kam se vůbec poděli?“</p>
<p>„Aggo, Jhoqo a Rakharo mi stále slouží.“ <emphasis>Hraje se mnou hry. </emphasis>Dany uměla hrát taky. „Jsem jenom mladá dívka a vím toho o takových věcech málo, ale starší, moudřejší muži mi říkají, že chci-li si udržet Meereen, musím ovládnout jeho vnitrozemí, všechny země na západ od Lhazaru a daleko na jih až k Yunkajským kopcům.“</p>
<p>„Tvoje vnitrozemí pro mne nic neznamená. Tvoje osoba ano. Pokud by se ti mělo přihodit cokoliv zlého, tento svět by přišel o svou spasitelku.“</p>
<p>„Můj pán je laskavý, že o mne má takovou starost, ale hlídají mne dobře.“ Dany pokynula směrem k Barristanovi Selmymu, jenž tam stál s rukou spočívající na jílci svého meče. „Říkají mu Barristan Chrabrý. Již dvakrát mne zachránil před úkladnými vrahy.“</p>
<p>Xaro přelétl Selmyho zběžným pohledem. „Barristan Starý, pravíš. Ten tvůj medvědí rytíř byl mladší, a byl ti oddán.“</p>
<p>„O Jorahu Mormontovi mluvit nechci.“</p>
<p>„Zajisté. Ten muž byl drsný a zarostlý.“ Kupecký princ se naklonil přes stůl. „Mluvme raději o lásce, o snech a touhách, a o Daenerys, nejkrásnější ženě na světě. Jsem opilý z pouhého pohledu na tebe.“</p>
<p>Dany si na přehnané qarthénské lichotky a zdvořilosti již zvykla. „Pokud jsi opilý, přičítej to vínu.“</p>
<p>„Žádné víno není ani z poloviny tak opojné jako tvá krása. Moje sídlo mi od té doby, co Daenerys odjela, připadá prázdné jako hrob, a veškerá potěšení Královny měst se mi v ústech proměnila v popel. Proč jsi mne opustila?“</p>
<p><emphasis>Prchala jsem od města k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>městu plná strachu o svůj život.</emphasis> „Již byl čas. Qarth si přál, abych odešla.“</p>
<p>„Kdo? Čistokrevní? Ti mají v žilách vodu. Kořenáři? Ti zas mají mezi ušima tvaroh. A všichni Neumírající jsou mrtví. Měla bys mne pojmout za manžela. Jsem si téměř jistý, že už jsem tě o ruku žádal. Dokonce jsem tě prosil.“</p>
<p>„Jen půl stovky krát,“ zaškádlila jej Dany. „Vzdal jsi to příliš snadno, můj pane. Protože já se <emphasis>musím</emphasis> vdát, jak se všichni shodují.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jihaleesi</emphasis> musí mít khala,“ řekla Irri, zatímco dolévala královnin pohár. „To ví každý.“</p>
<p>„Mám tě požádat znovu?“ divil se Xaro. „Ach ne, ten úsměv znám. Jsi krutá královna, která si hraje s mužskými srdci. Skromní kupci jako já pro tebe neznamenají o nic víc než dlažební kameny pod tvými ozdobnými pantoflíčky.“ Po jeho bledé tváři stekla slza.</p>
<p>Dany jej znala až příliš dobře, než aby ji to dojalo. Qarthénští muži dokázali plakat na povel. „Ach, nech toho.“ Vzala z mísy na stole třešni a hodila mu ji po nose. „Jsem možná mladá dívka, ale nejsem takový blázen, abych se provdala za muže, jemuž připadá tác s ovocem svůdnější než moje ňadra. Dívala jsem se, které z tanečníků sleduješ.“</p>
<p>Xaro si otřel slzu. „Myslím, že to byli ti sami, které sledovalo Její Veličenstvo. Vidíš, jsme stejní. Pokud si mne nechceš vzít za manžela, spokojím se s tím, že budu tvým otrokem.“</p>
<p>„Já žádného otroka nechci. Dávám ti svobodu.“ Jeho ošperkovaný nos byl lákavým terčem. Tentokrát po něm Dany hodila meruňku.</p>
<p>Xaro ji chytil v letu a zakousl se do ní. „Co tě to popadlo za šílenství? Mám se považovat za šťastlivce, že jsi neosvobodila žádné z mých vlastních otroků, když jsi byla mým hostem v Qarthu?“</p>
<p><emphasis>Tehdy jsem byla žebrácká královna a ty jsi byl Xaro z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Třinácti </emphasis>pomyslela si Dany, <emphasis>a jediné, co jsi chtěl, byli moji draci.</emphasis> „Měla jsem dojem, že se tvým otrokům dostává dobrého zacházeni a připadali mi spokojeni. To až v Astaporu se mi otevřely oči! Víš, jakým způsobem dělají a cvičí Neposkvrněné?“</p>
<p>„Nepochybuji o tom, že krutě. Když ková kovář meč, vrazí čepel do ohně, buší do ní kladivem, pak ji strčí do ledové vody, aby ocel zakalil. Chceš-li vychutnávat sladkou chuť ovoce, musíš strom zalévat.“</p>
<p>„Tento strom zalévají krví.“</p>
<p>„Jak jinak, když má vyrůst voják? Tvé Jasnosti se líbili mí tanečníci. Překvapilo by tě, kdybys věděla, že jsou to otroci, vychovaní a vycvičení v Yunkai? Tančí od té doby, co se naučili chodit. Jak jinak by dosáhli takové <emphasis>dokonalosti</emphasis>?“ Napil se svého vína. „Také jsou znalí všech erotických umění. Myslel jsem, že je dám Jejímu Veličenstvu darem.“</p>
<p>„Zajisté.“ Dany to nepřekvapilo. „A já jim dám svobodu.“ Xaro sebou škubl. „A co budou s tou svojí svobodou dělat? To je totéž, jako bys dala rybě brnění. Byli stvořeni k tanci.“</p>
<p>„Stvořeni kým? Svými pány? Možná by ti tvoji tanečníci raději stavěli, pekli nebo farmařili. Ptal ses jich na to?“</p>
<p>„Možná by tvoji sloni raději byli slavíky. Namísto sladkého zpěvu by se v Meereenu za nocí rozléhalo halasné troubení a tvoje stromy by se polámaly pod tíhou velkých šedých ptáků.“ Xaro si povzdechl. „Daenerys, potěšení moje, máš pod těmi svými půvabnými mladými ňadry něžné srdce... ale dej si poradit od starší, zkušenější hlavy. Ne vždy jsou věci takové, jaké vypadají. Mnohé z toho, co vypadá zle, může být dobré. Vezmi si třeba déšť.“</p>
<p>„Déšť?“ <emphasis>Považuje mne za blázna nebo prostě jen za dítě? </emphasis>„Když padá déšť na naše hlavy, proklínáme jej, jenže bez něj bychom hladověli. Svět déšť <emphasis>potřebuje...</emphasis> a také otroky. Mračíš se, ale je to pravda. Pomysli na Qarth. V umění, hudbě, magii, obchodu, ve všem, co z nás činí něco víc než zvířata, vyčnívá Qarth nad zbytek lidstva, tak jako ty sedíš na vrcholu této pyramidy... avšak tam dole spočívá nádhera Královny měst nikoliv na cihlách, ale na zádech <emphasis>otroků.</emphasis> Zeptej se sama sebe, jak by mohl kterýkoliv z lidí pozvednout oči a přemítat o hvězdách, kdyby se všichni museli hrabat v hlíně? Kdyby si každý z nás musel zlámat hřbet, aby si postavil chýši, kdo by stavěl paláce k velebení bohů? K tomu, aby byli někteří lidé velcí, je třeba, aby byli jiní zotročeni.“</p>
<p>Byl na ni až příliš výmluvný. Dany pro něj neměla žádnou odpověď, jen surový pocit v žaludku. „Otroctví není totéž co déšť,“ nedala se odbýt, „já znám obojí. Pršelo na mne a také mne prodali. Není to <emphasis>totéž.</emphasis> Žádný člověk nechce, aby ho někdo <emphasis>vlastnil.“</emphasis></p>
<p>Xaro nenuceně pokrčil rameny. „Náhoda tomu chtěla, že když jsme ve tvém krásném městě přirazili ke břehu, spatřil jsem na nábřeží muže, kterého jsem kdysi hostil ve svém domě, kupce, jenž obchodoval s vzácným kořením a vybranými víny. Byl do půl těla nahý, kůži měl spálenou a olupovala se mu, a zdálo se, že tam <emphasis>kope</emphasis> jámu.“</p>
<p>„Ne jámu. Strouhu, aby mohla téct voda z řeky do polí. Máme v úmyslu pěstovat fazole. A pole potřebují vodu.“</p>
<p>„Jak je to od mého starého přítele laskavé, že pomáhá s kopáním. A jak je to pro něj netypické. Je možné, že jste mu v této záležitosti dali na výběr? Ne, to určitě ne. Tady v Meereenu žádné otroky nemáte.“</p>
<p>Dany se začervenala. „Tvůj přítel dostává za práci jídlo a přístřeší. Jeho bohatství mu vrátit nemohu. Meereen potřebuje fazole víc než vzácné koření, a fazole potřebují vodu.“</p>
<p>„Poslala bys kopat i moje tanečníky? Sladká královno, když mne můj starý přítel uviděl, padl na kolena a prosil mne, abych si ho koupil jako otroka a vzal ho zpátky do Qarthu.“</p>
<p>Měla pocit, jako by ji byl uhodil. „Tak si ho tedy kup.“ „Potěší-li tě to. Vím, že to pot<emphasis>ěší jeho“</emphasis> Položil jí ruku na paži. „Existují pravdy, které ti může vyjevit jen přítel. Pomohl jsem ti, když jsi přišla do Qarthu jako žebračka, a urazil jsem dlouhé ligy přes bouřlivá moře, abych ti pomohl znovu. Je zde nějaké místo, kde bychom si mohli upřímně pohovořit?“</p>
<p>Dany cítila na paži teplo jeho prstů. V <emphasis>Qarthu byl také vřelý</emphasis>, vzpomněla si, <emphasis>ale jen do dne, kdy jsem pro něj přestala být užitečná.</emphasis> Vstala. „Pojď,“ řekla a Xaro ji následoval mezi sloupovím k širokému mramorovému schodišti, které vedlo do jejích soukromých komnat na samém vrcholku pyramidy.</p>
<p>„Ach, nejkrásnější z žen,“ řekl Xaro, když začali vystupovat „slyším za námi kroky. Někdo nás sleduje.“</p>
<p>„Můj starý rytíř tě jistě neděsí. Ser Barristan přísahal, že má tajemství neprozradí.“</p>
<p>Vzala ho ven na terasu, z níž byl výhled na město. Na černé obloze nad Meereenem plul měsíc v úplňku. „Projdeme se?“ Dany se zavěsila do jeho rámě. Vzduch byl těžký vůní nočních květin. „Hovořil jsi o pomoci. Pak se mnou tedy obchoduj. Meereen má na prodej sůl, a víno...“</p>
<p>„Ghiskarské víno?“ Xaro protáhl tvář. „Moře nám dává veškerou sůl, kterou Qarth potřebuje, ale rád bych pobral tolik oliv, kolik mi prodáš. Také olivový olej.“</p>
<p>„Žádné nemám. Otrokáři olivové háje spálili.“ Olivovníky se pěstovaly podél pobřeží Zálivu otrokářů celá staletí, jenže Meereeňané svoje prastaré háje zapálili, když se k nim blížila Danyina armáda, nechali ji projíždět přes spálenou pustinu. „Vysazujeme nové, ale trvá sedm let, než začne olivovník rodit a třicet let, než jej lze považovat za plně plodný. Co měď?“</p>
<p>„Pěkný kov, ale nestálý jako žena. Takové zlato... Zlato je <emphasis>poctivé.</emphasis> Qarth ti rád dá zlato... na otroky.“ „Meereen je město svobodných lidí.“ „Chudobné město, které bylo kdysi bohaté. Hladové město, které kdysi překypovalo jídlem. Město plné krveprolití, které bylo kdysi pokojné.“</p>
<p>Jeho obvinění pálila jako žhavé železo. Bylo v nich až příliš mnoho pravdy. „Meereen bude opět bohatý, nasycený a pokojný, a také svobodný. Jestliže potřebuješ otroky, jdi za Dothraky.“</p>
<p>„Dothrakové otroky dělají, Ghiskarci je cvičí. A aby se páni koní dostali do Qarthu, museli by hnát svoje zajatce přes rudou pustinu. Stovky by jich tam pomřely, ne-li tisíce... a také mnoho koní, a kvůli tomu to žádný khal riskovat nebude. A ještě něco: Qarth nechce, aby mu kolem hradeb řádil jakýkoli <emphasis>khalasar.</emphasis> Už jen zápach od všech těch koní... bez urážky, <emphasis>khaleesi</emphasis>.“</p>
<p>„Kůň vydává poctivý pach. Což je víc, než se dá říci o některých velkých pánech a kupeckých princích.“</p>
<p>Xaro nevěnoval jejímu zavtipkování pozornost. „Daenerys, dovol mi být k tobě upřímný, jak přísluší příteli. <emphasis>Ty</emphasis> z Meereenu <emphasis>neuděláš</emphasis> bohaté, nasycené a pokojné město. Pouze je přivedeš ke zkáze, tak jako jsi to udělala v Astaporu. Víš o tom, že v Rozích Hazzatu došlo k bitvě? Řeznický král uprchl zpátky do svého paláce, se svými novými Neposkvrněnými běžícími mu v patách.“</p>
<p>„To vím.“ Hnědý Ben Plumm poslal zprávu o bitvě z pole. „Yunkajci si nakoupili nové žoldnéře, a bok po boku s nimi bojovaly dvě legie z Nového Ghisu.“</p>
<p>„Ze dvou se brzy stanou čtyři, pak deset. A yunkajští vyslanci se vydali do Myru a Volantisu, aby naverbovali další vojáky. Kočičí společenstvo, Dlouhá kopí, Větrem hnané. Někteří říkají, že si Moudří páni koupili rovněž Zlaté společenstvo.“</p>
<p>Její bratr Viserys kdysi hostil kapitány Zlatého společenstva v naději, že by je mohl získat pro svou věc. <emphasis>Pojedli jeho jídlo, vyslechli si jeho prosby, a pak se mu vysmáli do tváře.</emphasis> Dany byla tehdy malá holčička, ale pamatovala si to. „Já mám taky žoldnéře.“</p>
<p>„Dvě kompanie. Yunkajci jich proti tobě pošlou dvacet, budou muset. A když se dají na pochod, nepotáhnou sami. Tolos a Mantarys odsouhlasili spojenectví.“</p>
<p>To byla zlá zpráva, pokud byla pravdivá. Daenerys poslala do Tolosu a Mantarysu vyslance, doufala, že nalezne nové přátele na východě, aby vyvážila nepřátelství Yunkai na jihu. Její vyslanci se nevrátili. „Meereen uzavřel spojenectví s Lhazarem.“</p>
<p>Xaro se jen uchechtl. „Dothračtí páni koní nazývají Lhazarény <emphasis>Ovčí lidé.</emphasis> Když je stříháš, jenom bekotají. Není to bojovný národ.“</p>
<p><emphasis>Dokonce i nebojovný přítel je lepší než žádný.</emphasis> „Moudří páni by měli následovat jejich příkladu. Yunkai jsem jednou ušetřila, ale podruhé už stejnou chybu neudělám. Pokud se odváží zaútočit na mne, tentokrát srovnám to jejich Žluté město se zemí.“</p>
<p>„A zatímco budeš srovnávat Yunkai, moje drahá, Meereen za tvými zády povstane. Nezavírej vůči těmto nebezpečím oči, Daenerys. Tvoji eunuchové jsou skvělí vojáci, ale je jich příliš málo, než aby se mohli rovnat armádě, kterou proti tobě pošle Yunkai, jakmile Astapor padne.“</p>
<p>„Moji osvobození…“ začala Dany.</p>
<p>„Posteloví otroci, holiči a cihláři pro tebe žádné bitvy nevyhrají.“</p>
<p>Doufala, že se v tomto ohledu mýlí. Osvobození byli možná kdysi lůza, ale Dany zorganizovala muže v bojovém věku do kompanií a nařídila Šedému červovi, aby z nich udělal vojáky. <emphasis>Ať si myslí, co chce.</emphasis> „Copak jsi zapomněl? Mám přece <emphasis>draky“</emphasis></p>
<p>„Máš? V Qarthu tě zřídkakdy viděli bez draka na rameni... a přesto nyní vidím, že je to tvé půvabně tvarované ramínko stejně krásné a neposkvrněné jako tvoje sladká ňadra.“</p>
<p>„Moji draci vyrostli, má ramena nikoliv. Vydávají se na lov daleko odsud.“ <emphasis>Odpusť mi, Hazzeo.</emphasis> Říkala si, kolik toho Xaro ví, jaké řeči zaslechl. „Zeptej se na moje draky Dobrých pánů z Astaporu, pokud o tom pochybuješ.“ <emphasis>Viděla jsem, jak se otrokáři rozpustily oči a vytekly mu po tvářích.</emphasis> „Pověz mi pravdu, starý příteli, proč jsi mne vyhledal, když ne kvůli obchodu?“</p>
<p>„Abych ti přinesl dar, královno mého srdce.“</p>
<p>„Pokračuj“ Co za past na mne nastražil tentokrát?</p>
<p>„Dar, o nějž jsi prosila v Qarthu. Lodě. V zálivu kotví třináct galér. Jsou tvoje, jestli o ně stojíš. Přivedl jsem ti flotilu, aby tě odnesla domů do Západozemí.“</p>
<p><emphasis>Flotila.</emphasis> To bylo víc, než v co mohla doufat, takže ji to samozřejmě přimělo k opatrnosti. V Qarthu jí Xaro nabídl třicet lodí... Za draka. „A jakou cenu po mně za tyto lodě žádáš?“</p>
<p>„Žádnou. Po dracích již netoužím. Cestou sem jsem viděl jejich dílo v Astaporu, když tam můj <emphasis>Hedvábný oblak </emphasis>zastavil, abychom nabrali vodu. Lodě jsou tvoje, královno. Třináct galér a muži, kteří usednou k jejich veslům.“</p>
<p><emphasis>Třináct. Samozřejmě.</emphasis> Xaro byl jedním z Třinácti. Nepochybně přesvědčil každého ze svých druhů, aby se vzdal jedné z lodí. Znala kupeckého prince až příliš dobře, než aby věřila, že by obětoval třináct svých <emphasis>vlastních</emphasis> lodí. „Musím to zvážit. Mohu si ty lodě prohlédnout?“</p>
<p>„Stala ses podezřívavou, Daenerys.“</p>
<p>Vždycky jsem byla podezřívavá. „Spíš jsem zmoudřela, Xaro.“</p>
<p>„Prohlédni si, co chceš. Pokud budeš spokojená, přísahej mi, že se neprodleně vrátíš do Západozemí, a lodě jsou tvoje. Odpřísáhni mi to na svoje draky a na svého boha sedmi tváří a na popel svého otce, a jdi.“</p>
<p>„A kdybych se rozhodla, že ještě rok nebo dva počkám?“</p>
<p>Přes Xarovu tvář přelétl truchlivý výraz. „To by mne velmi rozesmutnilo, moje sladké potěšení... protože i když nyní vypadáš mladá a silná, tak dlouho bys nepřežila. Ne tady.“</p>
<p>Jednou rukou mi nabízí medovou plástev a druhou mi ukazuje bič. „Yunkajci nejsou tak děsiví, jak vypadají.“</p>
<p>„Ne všichni nepřátelé jsou ze Žlutého města. Měj se na pozoru před muži s chladnými srdci a modrými rty. Nebyla jsi pryč z Qarthu ještě ani čtrnáct dní, když Pyat Pree poslal tři ze svých druhů čarodějů, aby tě vyhledali v Pentosu.“</p>
<p>Dany to spíš pobavilo než vylekalo. „V tom případě je dobře, že jsem se vydala jinam. Meereen je od Pentosu půl světa daleko.“ „To je pravda,“ připustil, „jenže dřív nebo později se nepochybně dozvědí o dračí královně ze Zálivu otrokářů.“</p>
<p>„Chceš mne vyděsit? Žila jsem ve strachu čtrnáct let, můj pane. Každého rána jsem se probouzela se strachem... a každého večera jsem plna strachu uléhala... ale všechny moje strachy shořely v den, kdy jsem vyšla z ohně. Teď už mne děsí jen jedna věc.“</p>
<p>„Čeho se obáváš, sladká královno?“</p>
<p>„Jsem jenom pošetilá mladá dívka.“ Dany si stoupla na špičky a políbila ho na tvář. „Ale ne tak pošetilá, abych ti to prozradila. Moji muži si tvoje lodě prohlédnou. Pak ti sdělím svou odpověď.“</p>
<p>„Jak si přeješ.“ Zlehka se dotkl jejího ňadra a zašeptal: „Dovol mi zůstat zde a přesvědčit tě.“</p>
<p>Na okamžik byla v pokušení. Možná ji tanec přece jen vzrušil. <emphasis>Mohla bych zavřít oči a představovat si, že je to Daario.</emphasis> Snový Daario by byl bezpečnější než opravdový. Pak tuto myšlenku raději zapudila. „Ne, můj pane. Děkuji ti, ale ne.“ Dany se mu vymanila z náruče. „Možná některou jinou noc.“</p>
<p>„Některou jinou noc.“ Jeho ústa byla smutná, ale v očích se mu zračila spíš úleva než zklamání.</p>
<p><emphasis>Kdybych byla drak, mohla bych do Západozemí odletět</emphasis>, pomyslela si, když odešel. <emphasis>Nepotřebovala bych Xara ani jeho lodě. </emphasis>Dany si říkala, kolik mužů by se asi vešlo na třináct galér. K tomu, aby přepravily ji a její <emphasis>khalasar z</emphasis><emphasis> </emphasis>Qarthu do Astaporu, byly zapotřebí tři, jenže to bylo předtím, než získala osm tisíc Neposkvrněných, tisícovku žoldnéřů a početnou hordu osvobozených. <emphasis>A draky. Co udělám s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nimi?</emphasis> „Drogone,“ zašeptala tiše, „kde jsi?“ Na okamžik jej téměř viděla, jak plachtí po obloze a jeho černá křídla zatemňují hvězdy.</p>
<p>Otočila se k noci zády, čelem k místu, kde tiše stál ve stínech Barristan Selmy. „Můj bratr mi kdysi řekl jednu západozemskou hádanku. Kdo všemu naslouchá, a přesto nic neslyší?“</p>
<p>„Rytíř královské gardy,“ odpověděl Selmy vážným hlasem. „Slyšel jsi, jak mi Xaro učinil svou nabídku?“</p>
<p>„Slyšel, Veličenstvo.“ Starý rytíř měl co dělat, aby jí nepohlédl na holé ňadro, zatímco s ní mluvil.</p>
<p><emphasis>Ser Jorah pohled neodvracel. Miloval mne jako ženu, zatímco ser Barristan mne má rád jen jako svoji královnu.</emphasis> Mormont byl zvěd, posílal informace o ní jejím nepřátelům v Západozemí, a přesto jí také dobře radil. „Co si o tom myslíš? O něm?“</p>
<p>„O něm málo a ještě méně. Ale o těch lodích... Veličenstvo, s těmi loděmi bychom mohli být do konce roku doma.“</p>
<p>Dany domov nikdy nepoznala. V Braavosu bydlela v domě s červenými dveřmi, ale to bylo všechno. „Pozor na Qarthéňany přinášející dary, na kupce z Třinácti především. Určitě je v tom nějaká past. Možná jsou ty lodě shnilé nebo...“</p>
<p>„Pokud by nebyly schopné plavby, nikdy by sem nepřepluly moře až z Qarthu,“ poznamenal ser Barristan, „ale tvoje Veličenstvo je moudré, že trvá na prohlídce. Za svítání vezmu ke galérám admirála Grolea s jeho kapitány a dvěma desítkami námořníků. Prohlédneme ty lodě palec po palci.“</p>
<p>Dobrý nápad. „Ano, udělejte to.“ Západozemí. Domov, jenže když odejde, co se stane s jejím městem? Meereen nikdy nebyl tvoje město, jako by jí šeptal bratrův hlas. Tvoje města jsou za mořem. Tvých Sedm království, kde na tě čekají tvoji nepřátelé. Narodila ses k tomu, abys jim naservírovala krev a oheň.</p>
<p>Ser Barristan si odkašlal a řekl: „Ten čaroděj, o kterém kupec mluvil...“</p>
<p>„Pyat Pree.“ Snažila se vybavit si jeho tvář, ale jediné, co viděla, byly jeho rty. Čarodějnické víno mu je zbarvilo do modra. <emphasis>Stín večera</emphasis>, tak tomu říkali. „Kdyby mne mohla zabít čarodějova kouzla, už bych byla mrtvá. Spálila jsem jejich palác na popel.“ <emphasis>Drogon mne zachránil, když ze mne chtěli vysát život. Spálil je všechny do jednoho.</emphasis></p>
<p>„Jak pravíš, Veličenstvo. Přesto se měj na pozoru.“</p>
<p>Políbila ho na tvář. <emphasis>„Ty</emphasis> víš, že budu. Pojď, vrať se se mnou dolů na hostinu.“</p>
<p>Příštího rána vstala Dany plná naděje, stejně jako tomu bylo, když přišla poprvé do Zálivu otrokářů. Brzy opět bude po jejím boku Daario a společně vyplují do Západozemí. <emphasis>Domů.</emphasis> Jedna z jejích mladých rukojmí jí přinesla jídlo, kulaťoučká plachá dívka jménem Mezzara, jejíž otec vládl v pyramidě Merreqů, a Dany ji šťastně objala a poděkovala jí polibkem.</p>
<p>„Xaro Xhoan Daxos mi nabídl třináct galér,“ pověděla Irri a Jhiqui, když ji oblékaly k audienci.</p>
<p>„Třináct je zlé číslo, <emphasis>khaleesi</emphasis>,“ řekla tiše Jhiqui v dothračtině. „To ví každý.“</p>
<p>„To ví každý,“ přitakala Irri.</p>
<p>„Třicet by bylo lepší,“ souhlasila Daenerys. „Tři stovky by byly ještě lepší. Ale třináct stačí k tomu, aby nás dopravily do Západozemí.“</p>
<p>Dothracké dívky si vyměnily pohled. „Jedovatá voda je prokletá, <emphasis>khaleesi</emphasis>,“ řekla Irri. „Koně ji nemohou pít.“</p>
<p>„Já ji nemám v úmyslu pít,“ ujistila je Dany.</p>
<p>Toho rána na ni čekali jen čtyři prosebníci. Jako vždycky předstoupil jako první lord Ghael, který vypadal žalostněji než obvykle. „Tvoje Oslnivosti,“ zasténal, když padl na mramor k jejím nohám, „yunkajská armáda táhne na Astapor. Prosím tě, aby ses se vší svou silou vydala na jih!“</p>
<p>„Varovala jsem tvého krále, že ta jeho válka je čiré šílenství,“ připomněla mu Dany. „Neposlouchal mne.“</p>
<p>„Velký Cleon se jen snažil porazit zlé yunkajské otrokáře.“</p>
<p>„Sám Velký Cleon je otrokář.“</p>
<p>„Já vím, že Matka draků nás v hodině naší strasti neopustí. Půjčí nám svoje Neposkvrněné, aby bránili naše zdi.“</p>
<p><emphasis>A když to udělám, kdo bude chránit moje zdi?</emphasis> „Mnozí z mých osvobozených jsou bývalí astaporští otroci. Možná si někteří z nich budou přát bránit tvého krále. To záleží na nich, jsou to svobodní lidé. Dala jsem Astaporu svobodu. A je na vás, abyste si ji ubránili.“</p>
<p>„V tom případě jsme všichni mrtví. Dala jsi nám smrt, ne svobodu.“ Ghael vyskočil na nohy a plivl jí do tváře.</p>
<p>V okamžení u něj byl Silný Belwas, popadl jej za rameno a srazil jej na mramor tak prudce, že Dany slyšela, jak Ghaelovi popraskaly zuby. Holotemenný by mu provedl něco ještě horšího, ale Dany jej zarazila.</p>
<p>„To stačí,“ řekla, otírajíc si tvář koncem svého <emphasis>tokaru.</emphasis> „Na plivnutí ještě nikdy nikdo neumřel. Odveďte ho.“</p>
<p>Odtáhli jej nohama napřed, a zůstalo tam po něm jen pár vyražených zubů a krvavá cestička. Dany by ráda poslala zbytek prosebníků pryč... jenže byla jejich královna, a tak je vyslechla a ze všech sil se snažila dopřát jim spravedlnost.</p>
<p>Později toho odpoledne se vrátili admirál Groleo a ser Barristan ze své obhlídky galér. Dany svolala radu, aby si je poslechli. Byl tam Šedý červ za Neposkvrněné, Skahaz mo Kandaq za Mosazná zvířata. V nepřítomnosti jejích pokrevních jezdců se dostavil seschlý <emphasis>jaqqa rhan</emphasis> zvaný Rommo, s šilhavýma očima a nohama do O, aby promluvil za její Dothraky. Její osvobozené zastupovali kapitáni tři kompanií, které z nich vytvořila Mollono Yos Dob tam byl za Věrné štíty, Symon Pruhovaný za Svobodné bratry a Marselen za Matčiny muže. Reznak mo Reznak prodléval u královnina lokte a Silný Belwas stál za ní s obrovskýma rukama překříženýma na hrudi. Nedostatkem rad Dany rozhodně trpět nebude.</p>
<p>Od té doby, co Groleovi rozbili jeho loď, aby z ní postavili obléhací věže, s pomocí kterých získala Meereen, byl Groleo ten nejnešťastnější člověk na světě. Dany se jej snažila utěšit tím, že ho jmenovala svým lordem admirálem, jenže to byla prázdná pocta; jakmile se Danyina armáda přiblížila k městu, meereenská flotila odplula směrem na Yunkai, a tak byl starý Pentosan admirálem bez lodí. Teď se ale skrze svůj zpustlý prošedivělý vous usmíval tak, jak jej královna už dlouho neviděla.</p>
<p>„Takže lodě jsou v pořádku?“ zeptala se, plná naděje.</p>
<p>„Dalo by se říci, že jsou, Veličenstvo. Jsou to staré lodi, to ano, ale většina je jich dobře udržovaná. Trup <emphasis>Urozené princezny</emphasis> je prožraný červotočem. S tou bych se mimo dohled od pobřeží neodvážil. <emphasis>Narraqqa</emphasis> by potřebovala nové kormidlo a lanoví a <emphasis>Pruhovaná ještěrka</emphasis> má pár naprasklých vesel, ale poslouží. Veslaři jsou otroci, ale pokud jim nabídneme poctivou veslařskou mzdu, zůstanou s námi. Veslování je to jediné, co umí. Ty, kteří odejdou, můžeme nahradit muži z mých vlastních posádek. Do Západozemí je to dlouhá, tvrdá cesta, ale tyhle lodě jsou tak dobré, že by nás tam měly dopravit.“</p>
<p>Reznak mo Reznak žalostně zasténal. „Takže je to pravda. Její Ctihodnost má v úmyslu opustit nás.“ Zalomil rukama. „V okamžiku, kdy odejdeš, obnoví Yunkajci Velké pány, a my, kteří jsme tak oddaně sloužili tvé věci, budeme popraveni a naše sladké manželky a panenské dcery budou znásilněny a zotročeny.“</p>
<p>„Moje ne,“ zabručel Skahaz Holotemenný. „To je raději zabiju sám, vlastní rukou.“ Popleskal jílec svého meče.</p>
<p>Dany měla pocit, jako by jí místo toho pleskl po tváři. „Pokud se obáváte toho, co by mohlo následovat po mém odchodu, pojďte se mnou do Západozemí.“</p>
<p>„Kamkoliv se vydá Matka draků, půjdou i Matčini muži,“ prohlásil Marselen, přeživší bratr Missandei.</p>
<p>„Jak?“ zeptal se Symon Pruhovaný, pojmenovaný tak po změti jizev, které mu brázdily ramena a záda, připomínce bičování, které musel vytrpět jako otrok v Astaporu. „Třináct lodí... to nestačí. Ani stovka lodí by nestačila.“</p>
<p>„Dřevění koně nejsou dobří,“ namítl Rommo, starý <emphasis>jaqqarhan.</emphasis> „Dothrakové pojedou na svých.“</p>
<p>„Tito jedni by mohli pochodovat po souši podél břehu,“ navrhl Šedý červ. „Lodě by s námi mohly udržovat tempo a zásobovat nás potravinami.“</p>
<p>„To by šlo, jen dokud byste nedosáhli ruin Bhoraše,“ řekl Holotemenný. „Za ním by se lodě musely stočit na jih kolem Tolosu a Ostrova cedrů a plout kolem Valyrie, zatímco pěšáci by pokračovali po staré dračí cestě na Mantarys.“</p>
<p>„Teď tomu říkají <emphasis>cesta zlých duchů</emphasis>“ poznamenal Mollono Yos Dob. Zavalitý velitel Věrných štítů vypadal se svýma inkoustově černýma rukama a velkým břichem spíš jako písař než jako voják, avšak byl ve vojančině kupodivu velmi zběhlý. „Mnoho a ještě víc by nás zemřelo.“</p>
<p>„Ti, co zůstanou v Meereenu, by jim jejich lehká úmrtí záviděli,“ zasténal Reznak. „Oni z nás nadělají <emphasis>otroky</emphasis> nebo nás hodí do jam. Všechno bude stejné jako předtím nebo ještě horší.“</p>
<p>„Kam se poděla vaše odvaha?“ ozval se ser Barristan. „Její Veličenstvo vás osvobodilo z řetězů. Je na vás, abyste si nabrousili meče a bránili svou svobodu, jakmile odejde.“</p>
<p>„Statečná slova od toho, kdo má v úmyslu vyplout směrem k zapadajícímu slunci,“ odsekl Symon Pruhovaný. „Ohlédneš se, abys nás viděl umírat?“</p>
<p>„Veličenstvo…“</p>
<p>„Velkoleposti…“</p>
<p>„Tvoje Ctihodnosti…“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Dost.“</emphasis> Dany uhodila do stolu. „Nikdo tady nezůstane, aby zemřel. Všichni jste moji lidé.“ Její sny o domově a lásce ji zaslepily. „Neponechám Meereen, aby jej stihl stejný osud jako Astapor. Rmoutí mne, že to musím říci, ale Západozemí bude muset počkat.“</p>
<p>Groleo byl zděšen. „My ty lodě <emphasis>musíme</emphasis> přijmout. Pokud tento dar odmítneme...“</p>
<p>Ser Barristan před ní poklekl na koleno. „Moje královno, tvá říše tě potřebuje. Tady tě nechtějí, ale v Západozemí se budou muži shromažďovat pod tvými praporci po tisícovkách, mocní lordi a urození rytíři. <emphasis>Přišla!</emphasis> budou volat jeden na druhého rozradostněnými hlasy. <emphasis>Sestra prince Rhaegara se konečně vrátila domů.</emphasis>“</p>
<p>„Pokud mne mají tak rádi, tak na mne počkají.“ Dany vstala. „Reznaku, zavolej mi sem Xara Xhoana Daxose.“</p>
<p>Přijala kupeckého prince o samotě, usazená na své lavici z leštěného ebenového dřeva, na polštářích, které jí tam přinesl ser Barristan. Provázeli jej čtyři qarthénští námořníci, nesoucí na ramenou srolovanou tapiserii. „Přinesl jsem královně mého srdce další dar,“ oznámil Xaro. „Byl uložený v kryptách mé rodiny od té doby, co na Valyrii dolehla Zkáza.“</p>
<p>Námořníci tapiserii rozvinuli na podlaze. Byla stará, zaprášená, vybledlá... a obrovská. Dany se musela přemístit ke Xarovu boku, než pochopila, co na ní je. „Mapa? Je krásná.“ Pokrývala polovinu podlahy. Moře na ní byla modrá, země zelené, hory černé a hnědé. Města byla znázorněna jako hvězdy ze zlatých nebo stříbrných vláken. <emphasis>Není tam Kouřící moře</emphasis>, uvědomila si. <emphasis>Valyrie ještě nebyla ostrov.</emphasis></p>
<p>„Zde vidíš Astapor, Yunkai a Meereen.“ Xaro ukázal na tři stříbrné hvězdy vedle modři Zálivu otrokářů. „Západozemí je... někde tam dole.“ Ledabyle mávl rukou k vzdálenému konci síně. „Obrátila ses na sever, když jsi měla pokračovat na jih a na západ, přes Letni moře, ale s mým darem budeš brzy tam, kam patříš. Přijmi mé galéry s radostným srdcem a stoč vesla na západ.“</p>
<p><emphasis>Kéž bych to tak mohla udělat.</emphasis> „Můj pane, ráda si vezmu lodě, které nabízíš, ale nemohu ti dát slib, jenž po mně žádáš.“ Vzala ho za ruku. „Dej mi ty galéry a já ti přísahám, že Qarth bude mít zajištěno spojenectví Meereenu, dokud hvězdy nevyhasnou. Dovol mi obchodovat s vámi, a dostanete velký podíl ze zisku.“</p>
<p>Xarovi odumřel úsměv na rtech. „Co to pravíš? Chceš říct, že se nikam nevydáš?“</p>
<p>„Já <emphasis>nemohu</emphasis>.“</p>
<p>Z očí mu vytryskly slzy, stékaly mu dolů po nose, kolem smaragdů, ametystů a černých démantů. „Řekl jsem Třinácti, že dáš na mou radu. Rmoutí mne, když se dozvídám, že jsem se mýlil. Vezmi si ty lodě a odpluj anebo zajisté s nářkem zemřeš. Nemáš tušení, kolik nepřátel sis nadělala.“</p>
<p>Vím, že jeden stojí přede mnou, ve frašce roní slzy. To uvědomění ji rozesmutnilo.</p>
<p>„Když jsem se vydal do Síně Tisíce trůnů, abych orodoval u Čistokrevných za tvůj život, řekl jsem jim, že jsi pouhé dítě,“ pokračoval Xaro, „jenže Egon Emeros Nádherný vstal a řekl: ,Je to <emphasis>nerozumné</emphasis> dítě, bláznivé a nedbalé, a také příliš nebezpečné, než aby mohlo žít. Když byli tví draci malí, představovali div. Teď vyrostli a znamenají smrt a zkázu, plamenný meč létající nad světem.“ Otřel si slzy. „Měl jsem tě zabít už v Qarthu.“</p>
<p>„Byla jsem hostem pod tvojí střechou, pojedla jsem s tebou a popila,“ připomněla mu. „Na památku všeho, co jsi pro mne udělal, ti tato slova odpustím... <emphasis>pro tentokrát...</emphasis> ale už nikdy se neodvažuj znovu mi vyhrožovat.“</p>
<p>„Xaro Xhoan Daxos nevyhrožuje. Ten slibuje.“</p>
<p>Její smutek se změnil ve vztek. „A já ti slibuji, že pokud nebudeš pryč do východu slunce, dozvíš se, jak dovedou slzy lháře hasit dračí oheň. Odejdi, Xaro. <emphasis>Rychle</emphasis>.“</p>
<p>Odešel, ale svůj svět tam nechal. Dany se opět posadila na lavici a zahleděla se přes modré hedvábné moře směrem ke vzdálenému Západozemí. <emphasis>Jednoho dne</emphasis>, slíbila si v duchu.</p>
<p>Příštího rána byly Xarovy galéry pryč, ale „dar“, který ji přinesl, zůstal v zálivu otrokářů. Ze stěžňů třinácti garthénských galér plápolaly dlouhé rudé stuhy, vlnily se ve větru. A když Dany sešla z vrcholku pyramidy, aby udělila další slyšení, čekal na ni posel od lodí. Neřekl ani slovo, jen jí položil k nohám černý saténový polštář, na němž ležela jediná rukavice, celá zakrvácená.</p>
<p>„Co to je?“ zeptal se Skahaz. „Krvavá rukavice...”</p>
<p>„... Znamená válku,“ řekla královna.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />JON</strong></p>
<p>„<strong>P</strong>ozor na krysy, můj pane.“ Bolestínský Edd vedl Jona dolů po schodech, v ruce držel lucernu. „Když na ně šlápneš, ošklivě piští. Když jsem byl malý kluk, vydávala moje máti podobný zvuk. Možná v sobě měla něco z krysy, když o tom tak přemýšlím. Hnědé vlasy, malá očka jako korálky, měla ráda sýr. Možná měla i ocas, nikdy jsem se nepodíval.“</p>
<p>Všechny prostory Černého hradu byly v podzemí pospojovány změtí tunelů, kterým černí bratři říkali <emphasis>červí cesty</emphasis>. Tam dole byla tma a pochmurno, a tak v létě používali bratři červí cesty jen zřídkakdy, ale když se začaly zvedat zimní větry a začal padat sníh, byly tunely tou nejrychlejší cestou jak se pohybovat po hradu. Majordomové je již používali. Jon viděl svíce hořící v některých nástěnných výklencích, zatímco procházeli tunelem a jejich kroky se před nimi odrážely ozvěnou.</p>
<p>Na rozcestí, kde se setkávaly čtyři červí cesty, na ně čekal Bowen Marsh. S ním tam byl Wick Párátko, vysoký a hubený jako kopí. „Toto je stav zpřed tří obratů měsíce,“ řekl Marsh Jonovi a podal mu silný list papíru, „pro srovnání s našimi současnými zásobami. Začneme se sýpkami?“</p>
<p>Prošli šedým přítmím pod zemí. Každé skladiště mělo pevné dubové dveře opatřené železným zámkem velkým jako jídelní talíř. „Došlo k nějakým krádežím?“</p>
<p>„Zatím ne,“ odpověděl Bowen Marsh. „Ovšem jakmile přijde zima, udělalo by jeho lordstvo moudře, kdyby tady dole postavilo stráže.“</p>
<p>Wick nesl klíče zavěšené na kruhu, který měl kolem krku. Jonovi připadaly všechny stejné, a přesto mezi nimi Wick nějak našel ten správný pro každé dveře. Jakmile byli uvnitř, vyndal z váčku kus křídy velký jako pěst a označil každý sud, pytel a soudek, který spočítal, zatímco Marsh porovnával nové počty se starými.</p>
<p> V sýpkách byl oves, pšenice a ječmen a sudy s hrubě mletou moukou. V zeleninových sklepích visely ze stropních trámů svazky cibule a česneku, zatímco police byly plné pytlů s mrkví, pastinákem, ředkvemi a bílým i žlutým tuřínem. V jedné místnosti ležela kola sýra tak velká, že bylo zapotřebí dvou mužů, aby jimi pohnuli. V další byly až do výše deseti stop navršeny sudy s nasoleným hovězím, nasoleným vepřovým, nasoleným skopovým a nasolenou treskou. Ze stropních trámů pod udírnou visely tři stovky kýt a tři tisíce dlouhých černých klobás. A ve skříňce s kořením našli zrnka pepře, hřebíček a skořici, hořčičná semínka, koriandr, šalvěj, petrželku a špalky soli. Jinde byly sudy s jablky a hruškami, sušené hrušky, sušené fíky, pytle s ořechy, pytle s jedlými kaštany, další pytle plné mandlí, pásy sušeného uzeného lososa, hliněné džbány plné oliv v oleji a zapečetěné voskem. V jedné ze skladištních místností byl naložený zajíc, jelení kýta v medu, nakládané zelí, nakládaná řípa, nakládané cibulky a slanečci.</p>
<p>Jak se přesouvali z jedné komory do druhé, jako by se v červích cestách ochlazovalo. Netrvalo dlouho a Jon viděl ve světle lucerny, jak se jim sráží dech před ústy. „Jsme pod Zdí.“</p>
<p>„A brzy budeme uvnitř,“ řekl Marsh. „Maso se v chladu nekazí. K dlouhému skladování je to tu lepší než nasolení.“</p>
<p>Další dveře byly ze zrezivělého železa a za nimi se nacházelo dřevěné schodiště. Bolestínský Edd šel se svou lucernou vpředu. Nahoře našli tunel dlouhý jako velká síň na Zimohradu, ale ne širší než červí cesta. Stěny byly z ledu, ježaté železnými háky. Z každého háku visel trup: stažený jelen a los, hovězí půlky, velká prasata houpající se od stropu, bezhlavé ovce a kozy, dokonce kůň a medvěd. Všechno pokrývala námraza.</p>
<p>Zatímco počítali, Jon si stáhl rukavici a dotkl se nejbližší telecí kýty. Cítil, jak se mu k ní lepí prsty a když je odtáhl, odtrhl si kousíček kůže. Konečky prstů měl necitlivé. <emphasis>Co jsi čekal? Nad hlavou máš horu ledu, víc tun, než by kdy dokázal Bowen Marsh spočítat.</emphasis> Přesto měl pocit, že je v místnosti chladněji, než by mělo být.</p>
<p>„Je to horší, než jsem se obával, můj pane,“ prohlásil Marsh, když skončil. Mluvil pochmurněji než Bolestínský Edd.</p>
<p>Jon si právě v duchu říkal, že je obklopuje snad všechno maso na světě. <emphasis>Ty nevíš nic, Jone Sněhu.</emphasis> „Jak to? Mně připadá, že máme jídla dost.“</p>
<p>„Bylo dlouhé léto. Žeň byla hojná, lordi štědří. Máme dost na to, abychom přežili tři roky zimy. Čtyři, když se trochu uskrovníme. Jenže teď, když musíme krmit všechny královy a královniny muže a taky divoké... V Krtinci samotném je tisícovka neužitečných úst a stále přicházejí. Včera byli u brány tři další, předevčírem dvanáct. Takhle to dál nepůjde. Usadit je na Daru byla dobrá myšlenka, jenže na to, aby mohli něco vysadit, je už příliš pozdě. Než se rok s rokem sejde, zbudou nám k snědku jen tuříny a hrachová kaše. Pak budeme pít krev svých vlastních koní.“</p>
<p>„Mňam,“ prohlásil Bolestínský Edd. „Nic člověka za chladné noci nezahřeje tak jako pohár horké koňské krve. Já ji mám rád posypanou špetkou skořice.“</p>
<p>Lord majordomus nevěnoval jeho poznámce pozornost. „Taky přijdou nemoci,“ pokračoval, „krvácení z dásní a vypadávání zubů. Mistr Aemon říkával, že na to pomáhá limetková šťáva a čerstvé maso, jenže limetky nám došly před rokem a na to, abychom si udrželi stáda dobytka, která by nám poskytovala čerstvé maso, nemáme dostatek píce. Kromě chovných párů bychom měli všechna zvířata pozabíjet. Je nejvyšší čas. Během minulých let se sem dalo dopravovat jídlo po Královské cestě, jenže teď, když zuří válka... já vím, stále ještě je podzim, ale přesto bych radil, abychom začali se zimními příděly, bude-li s tím můj pán souhlasit.“</p>
<p>To se mužům líbit nebude. „Pokud je to nutné. Snížíme tedy porci každého muže o čtvrtinu.“ Jestliže si na mne moji bratři stěžují teď, co budou říkat, až budou jíst sníh a žaludové těsto?</p>
<p>„Pomohlo by nám to, můj pane.“ Z hlasu lorda majordoma bylo patrné, že to nepovažuje za <emphasis>dostatečnou</emphasis> pomoc.</p>
<p>„Teď už chápu, proč pustil král Stannis divoké za Zeď,“ řekl Bolestínský Edd. „Udělal to proto, abychom je snědli.“</p>
<p>Jon se musel usmát. „Na to snad nedojde.“</p>
<p>„To je dobře,“ řekl Edd. „Připadají mě až moc houževnatí, a moje zuby už nejsou tak ostré, jako bývaly zamlada.“</p>
<p>„Kdybychom měli dostatek peněz, mohli bychom nakoupit jídlo na jihu a dopravit je sem po moři,“ řekl lord majordomus.</p>
<p><emphasis>To bychom mohli</emphasis>, pomyslel si Jon, <emphasis>kdybychom měli zlato a někoho, kdo by nám byl ochoten prodat jídlo.</emphasis> Neměli ani jedno. <emphasis>Naší největší nadějí je Orlí hnízdo.</emphasis> Údolí Arryn bylo proslulé svou úrodností a procházelo válkou nedotčené. Jon si říkal, co by asi řekla sestra lady Catelyn na to, kdyby měla krmit bastarda Neda Starka. Jako chlapec měl často pocit, že jej ta paní nesnáší až do morku kostí.</p>
<p>„Také můžeme lovit, když to bude třeba,“ ozval se Wick Párátko. „V lesích je stále hojnost zvěře.“</p>
<p>„A taky divokých a ještě temnějších věcí,“ opáčil Marsh. „Já bych lovce ven neposílal, můj pane. Já tedy ne.“</p>
<p><emphasis>Ne. Ty bys zavřel naše brány jednou provždy a zapečetil je kamením a ledem.</emphasis> Věděl, že polovina Černého hradu názor lorda majordoma sdílí. Druhá se k němu stavěla s opovržením. „Jo, zapečeťte brány a posaďte svoje tlusté černé prdele na Zeď, a divocí se sem nahrnou po Mostě lebek nebo nějakou bránou, o které si myslíte, že jste ji před půl tisíciletím zapečetili,“ pronesl před dvěma dny starý lesník Dywen hlasitě nad večeří. „Nemáme muže, abychom mohli hlídat stovku lig Zdi. Tormund Obrozhouba a ten zatracený Plakač to dobře vědí. Už jste někdy viděli kachnu přimrzlou na rybníku, s nohama uvězněnýma v ledu? s vránami je to stejné.“ Většina průzkumníků Dywenovi přitakávala, zatímco majordomové a stavitelé se přikláněli spíš k Bowenovu názoru.</p>
<p>Jenže to bylo dilema na nějaký jiný den. Teď a tady bylo problémem jídlo. „Nemůžeme nechat krále Stannise a jeho muže hladovět, i kdybychom chtěli,“ řekl Jon. „Kdyby chtěl, mohl by nás tu nechat všechny pozabíjet. Divoké je taky třeba nakrmit.“</p>
<p>„Jak, můj pane?“ zeptal se Bowen Marsh.</p>
<p><emphasis>Kéž bych to tak věděl.</emphasis> „Nějaký způsob najdeme.“</p>
<p>Než se vrátili na povrch, odpolední stíny se prodlužovaly. Po obloze se táhly cáry mraků, jako orvané praporce, šedé, bílé a potrhané. Nádvoří před zbrojnicí bylo prázdné, ale uvnitř nalezl Jon králova panoše, který tam na něj čekal. Devan byl vyhublý chlapec, zhruba dvanáctiletý, s hnědými vlasy i očima. Našli ho ztuhlého u kovadliny, kde se stěží odvažoval pohnout, zatímco Duch jej očichával odshora dolů. „Neublíží ti,“ ujistil ho Jon, ale chlapec sebou při zvuku jeho hlasu trhl a zlovlk při náhlém pohybu vycenil zuby. „Ne!“ řekl Jon. „Duchu, nechej ho být. <emphasis>Jdi“</emphasis> Vlk se odplížil zpátky ke své volské kosti, ztělesněné ticho na čtyřech tlapách.</p>
<p>Devan byl stejně bledý jako Duch, obličej měl zbrocený potem. „M-můj pane. Jeho Veličenstvo nařizuje, aby ses k němu dostavil.“ Chlapec byl oděn v baratheonské zlaté a černé, s planoucím srdcem královnina muže vyšitým nad svým vlastním.</p>
<p>„Chceš říct, <emphasis>ze žádá</emphasis>,“ opravil ho Bolestínský Edd. „Jeho Veličenstvo lorda velitele žádá, aby se k němu dostavil. Tak bych to řekl já.“</p>
<p>„Nech toho, Edde.“ Jon neměl na takové dohadování náladu.</p>
<p>„Právě se vrátili ser Richard a ser Justin,“ řekl Devan. „Půjdeš, můj pane?“</p>
<p><emphasis>Pomýlení průzkumníci.</emphasis> Massey a Horpe odjeli na jih, nikoliv na sever. Cokoliv se tam dozvěděli, Noční hlídky se to netýkalo, ale Jon byl přesto zvědavý. „Potěší-li to Jeho Veličenstvo.“ Následoval mladého panoše zpátky přes nádvoří. Duch ťapkal za ním, dokud mu Jon neřekl: „Ne. <emphasis>Zůstaň!“</emphasis> Zlovlk odběhl.</p>
<p>V Králově věži vzali Jonovi jeho zbraně a vpustili jej ke králi.</p>
<p>V soláru bylo horko a byl přeplněný. Stannis a jeho kapitáni tam byli shromáždění nad mapou Severu. Byli mezi nimi i pomýlení průzkumníci. A byl tam i Sigorn, mladý magnar Thennů, oděný v koženém hauberku pošitém bronzovými šupinami. Seděl tam i Chřestivá košile, škrábal se popraskaným žlutým nehtem pod náramkem na svém zápěstí. Jeho propadlé tváře a ustupující bradu pokrývalo hnědé strniště a přes oči mu visely prameny špinavých vlasů. „Tady je,“ řekl, když uviděl Jona, „ten chrabrý hoch, co zabil Manceho Nájezdníka, když byl spoutaný v kleci.“ Velký, do čtverce obroušený drahokam, který zdobil jeho náramek, se rudě zaleskl. „Líbí se ti můj rubín, Jone Sněhu? Dar na znamení lásky od Rudé paní.“</p>
<p>Jon jej ignoroval. Poklekl před králem. „Tvoje Veličenstvo,“ oznámil panoš Devan, „přivedl jsem lorda Sněha.“</p>
<p>„To vidím. Lorde veliteli. Věřím, že znáš moje kapitány.“</p>
<p>,.Dostalo se mi té cti.“ Dal si záležet na tom, aby se dozvěděl o mužích kolem krále všechno, co mohl. <emphasis>Jsou to královnini muži, všichni do jednoho.</emphasis> Jonovi připadalo podivné, že král kolem sebe nemá žádné svoje muže, ale tak už to prostě bylo. Pokud měly řeči, které Jon zaslechl, pravdu, královi muži jen rozpoutali v Dračím kameni Stannisův hněv.</p>
<p>„Zde je víno. Nebo voda povařená s citronem.“</p>
<p>„Děkuji, ale nechci.“</p>
<p>„Jak si přeješ. Mám pro tebe dar, lorde Sněhu.“ Král pokynul rukou k Chřestivé košili. „Doufám, že náš Pán kostí má požadované předpoklady?“</p>
<p>Jon byl zděšen. „Veličenstvo, tomuto muži nelze důvěřovat. Když ho nechám tady, někdo mu podřízne hrdlo. Když jej pošlu na průzkum, tak prostě přejde zpátky k divokým.“</p>
<p>„To ne. S těmi zatracenými blázny jsem už skončil.“ Chřestivá košile poklepal na rubín na svém zápěstí. „Zeptej se rudé čarodějky, bastarde.“</p>
<p>Melisandra tiše promluvila podivnou řečí. Rubín na jejím hrdle pomalu pulzoval a Jon si všiml, že menší kámen na zápěstí Chřestivé košile se rovněž rozsvěcuje a zhasíná. „Dokud u sebe bude nosit ten kámen, je ke mně připoután, krví a duší,“ řekla rudá kněžka. „Ten muž ti bude věrně sloužit. Plameny nelžou, lorde Sněhu.“</p>
<p>Možná že ne, pomyslel si Jon, ale ty ano.</p>
<p>„Budu pro tebe dělat průzkumníka, bastarde,“ prohlásil Chřestivá košile. „Budu ti dávat moudré rady anebo ti zpívat pěkné písně, jak budeš chtít. Dokonce pro tebe budu bojovat. Jen po mně nechtěj, abych nosil ten tvůj plášť.“</p>
<p><emphasis>Nezasluhuješ si ho</emphasis>, pomyslel si Jon, ale raději držel jazyk za zuby. Z dohadování před králem by nevzešlo nic dobrého.</p>
<p>Král Stannis řekl: „Lorde Sněhu, pověz mi něco o Morsi Umberovi.“</p>
<p><emphasis>Noční hlídka se na sporech v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>říši nijak nepodílí</emphasis>, pomyslel si Jon, ale jiný hlásek v jeho nitru řekl, <emphasis>Slova nejsou meče.</emphasis> „Starší ze strýců Velkého Jona. Říkají mu Vránojed. Jakási vrána jej kdysi považovala za mrtvého a začala mu klovat oko. Chytil toho ptáka holou pěstí a ukousl mu hlavu. Když byl Mors mladý, byl to hrůzu nahánějící bojovník. Jeho synové zemřeli na Trojzubci, jeho žena na porodním loži. Jeho jedinou dceru unesli před třiceti lety divocí.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Proto</emphasis> chce tu hlavu,“ řekl Harwood Fell.</p>
<p>„Lze Morsovi důvěřovat?“ zeptal se Stannis.</p>
<p><emphasis>Copak Mors Umber ohnul koleno?</emphasis> „Jeho Veličenstvo jej mělo nechat složit přísahu před jeho stromem srdce.“</p>
<p>Godry Obrobijec vyprskl smíchy. „Já zapomněl, že vy Seveřané uctíváte stromy.“</p>
<p>„Co je to za bohy, kteří se nechávají očůrávat od psů?“ zeptal se Farringův kumpán Clayton Suggs.</p>
<p>Jon se rozhodl, že je bude ignorovat. „Veličenstvo, mohl bych vědět, zda se Umberové přidali na tvou stranu?“</p>
<p>„Polovina z nich, a jen když se setkám s tím vránožroutským princem,“ odpověděl Stannis podrážděným tónem. „Chce lebku Manceho Nájezdníka, aby si z ní mohl vyrobit pohár, a chce omilostnění pro svého bratra, který odjel na jih, aby se připojil k Boltonovi. Říkají mu Děvkozhouba.“</p>
<p>Tohle sera Godryho rovněž pobavilo. „Co si to ti Seveřané dávají za jména! Copak tenhle ukousl hlavu nějaké děvce?“</p>
<p>Jon jej chladně pozoroval. „Dalo by se to tak říci. Děvce, která se jej pokusila okrást, před padesáti lety ve Starém městě.“ Ačkoliv to vypadalo divně, starý Umber kdysi věřil, že by se mohl jeho nejmladší syn stát mistrem. Mors se rád vychloubal vránou, která mu vyklovla oko, ale Hotherův příběh si vypravovali jen šeptem... Zřejmě proto, že ta děvka, kterou vykuchal, byla muž. „Přidali se k Boltonovi i nějací jiní lordi?“</p>
<p>Rudá kněžka se posunula blíž ke králi. „Viděla jsem město s dřevěnými stěnami a dřevěnými ulicemi, plné lidí. Nad jeho zdmi plápolaly praporce: los, bojová sekera, tři borovice, dlouhé sekery zkřížené pod korunou, koňská hlava s planoucíma očima.“</p>
<p>„Hornwood, Cerwyn, Tallhart, Ryswell a Dustin,“ řekl ser Clayton Suggs. „Zrádci, všichni do jednoho. Uslintaní psi Lannisterů.“</p>
<p>„Ryswellové a Dustinové jsou spřízněni s rodem Boltonů sňatkem,“ informoval jej Jon. „Ti ostatní přišli o své lordy v bitvách. Nevím, kdo stojí v jejich čele nyní. Vránojed ale žádný uslintaný pes není. Tvoje Veličenstvo by udělalo dobře, kdyby na jeho podmínky přistoupilo.“</p>
<p>Stannis zaskřípal zuby. „Sdělil mi, že Umber nebude bojovat proti Umberovi, z žádného důvodu na světě.“</p>
<p>Jona to nepřekvapilo. „Pokud přijde na meče, podívej se, kde plápolají Hotherovy praporce a postav Morse na opačný konec bitevní linie.“</p>
<p>Obrobijec nesouhlasil. „Jeho Veličenstvo by vypadalo jako slaboch. Já říkám, abychom ukázali svou sílu. Vypalte Poslední krb do základů a vyjeďte do války s Vránojedovou hlavou nabodnutou na kopí, aby to byla lekce pro dalšího lorda, který se odváží podřídit se jen z poloviny.“</p>
<p>„Pěkný plán, pokud chcete, aby se proti vám pozvedla každá ruka na Severu. Polovina znamená víc než nic. Umberové v sobě žádnou lásku k Boltonům nechovají. Pokud se Děvkozhouba připojil k Bastardovi, může to být jen proto, že Lannisterové drží Velkého Jona v zajetí.“</p>
<p>„To je jeho záminka, ne jeho důvod,“ prohlásil ser Godry. „Pokud synovec zemře v řetězech, tito strýcové si mohou pro sebe zabrat jeho pozemky a panství.“</p>
<p>„Velký Jon má syny i dcery. Na Severu mají pánovy vlastní děti stále přednost před jeho strýci, sere.“</p>
<p>„Pokud nezemřou. Mrtvé děti jsou všude až poslední.“</p>
<p>„Řekni to v doslechu Morse Umbera, sere Godry, a dozvíš se toho o smrti víc, než by sis možná přál.“</p>
<p>„Já zabil obra, chlapče. Proč bych se měl bát nějakého zavšiveného Seveřana, který si namaluje obra na štít?“</p>
<p>„Ten obr utíkal. Mors utíkat nebude.“</p>
<p>Velký rytíř zrudl. „Na to, že se nacházíš v králově soláru, máš drzý jazyk, chlapče. Na nádvoří jsi zpíval jinou píseň.“</p>
<p>„Ach, nechej toho, Godry,“ řekl ser Justin Massey, tělnatý rytíř s čupřinou vlasů v barvě lnu, který nikdy nešel daleko pro úsměv. Právě Massey byl jedním z oněch pomýlených průzkumníku. „Jsem si jistý, že všichni víme, jaký máš velký meč. Nemusíš nám jím tady znovu mávat před očima.“</p>
<p>„Jediné, čím se tady mává, je tvůj jazyk, Massey.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Zmlkněte!“ </emphasis>okřikl je Stannis. „Lorde Sněhu, věnuj mi pozornost. Setrvával jsem zde v naději, že budou divocí takoví blázni, že znovu zaútočí na Zeď. Poněvadž mi však tuto laskavost nehodlají prokázat, je načase, abych se vypořádal se svými dalšími nepřáteli.“</p>
<p>„Chápu.“ Jonův tón byl opatrný. <emphasis>Co ode mne chce?</emphasis> „Nemám v lásce ani lorda Boltona, ani jeho syna, ale Noční hlídka proti nim zaútočit nemůže. Naše přísaha nám zakazuje.“</p>
<p>„Já vím o vaší přísaze. Ušetři mne své bezúhonnosti, lorde Sněhu, mám dost mužů i bez vás. Rozhodl jsem se vytáhnout proti Hrůzovu.“ Když spatřil šok zračící se Jonovi ve tváři, usmál se. „Překvapuje tě to? To je dobře. Co překvapí jednoho Sněha, může překvapit i jiného. Bastard z Boltonů se vydal na jih, vzal s sebou Hothera Umbera. Na tom se Mors Umber a Arnolf Karstark shodli. Což může znamenat jen to, že má v úmyslu zaútočit na Kailinskou držbu, aby otevřel svému lordu otci cestu zpátky na Sever. Bastard si zřejmě myslí, že jsem příliš zaneprázdněn divokými, než abych jej obtěžoval. Dobře a ještě lépe. Ten hoch mi ukázal hrdlo a já mám v úmyslu vyrvat mu je. Roose Bolton se možná vrátí zpátky na Sever, ale pokud se mu to podaří, zjistí, že jeho hrad, stáda a úroda patří mně. Když zaútočím na Hrůzov neočekávaně…“</p>
<p>„Nezaútočíš,“ vyhrkl Jon.</p>
<p>Jeho slovo mělo stejný účinek, jako by bodl klackem do vosího hnízda. Jeden z královniných mužů se dal do smíchu, druhý si odplivl, další tiše zaklel, a ti zbylí se snažili mluvit všichni najednou.</p>
<p>„Ten hoch má v žilách mléko ředěné vodou,“ řekl ser Godry Obrobijec. A lord Sweet dopáleně pronesl: „Zbabělec vidí psance za každým stéblem trávy.“</p>
<p>Stannis zvedl ruku, aby je umlčel, „vysvětli mi, co tím myslíš.“ <emphasis>Kde začít?</emphasis> Jon se přesunul k mapě. V jejích rozích byly rozestavěny svíce, aby se kůže nesvinula. Přes Tulení záliv stékal prst horkého vosku, pomalý jako tající ledovec. „Aby se dostalo Jeho Veličenstvo do Hrůzova, muselo by putovat dolů po Královské cestě kolem Poslední řeky, stočit se na jihovýchod a přejít Osamělé kopce.“ Ukázal je na mapě. „Je to území Umberů, kteří tam znají každý strom a každou skálu. Královská cesta běží po stovky lig podél jejich západních mokřad. Mors rozseká tvoji armádu na kusy, pokud nepřijmeš jeho podmínky a nezískáš jej pro svou věc.“</p>
<p>„Dobře. Dejme tomu, že to udělám.“</p>
<p>„Dostaneš se do Hrůzova,“ řekl Jon, „ale pokud nebude tvoje armáda rychlejší než havran nebo řada majákových ohňů, v hradu se dozvědí, že se blížíš. Pro Ramsayho Boltona by bylo snadné odříznout ti ústup a nechat tě daleko od Zdi, bez zásob a útočiště, obklopeného tvými nepřáteli.“</p>
<p>„Jen když přeruší obléhání Kailinské držby.“</p>
<p>„Kailinská držba padne, než se dostaneš do Hrůzova. Jakmile spojí lord Roose svoje vojsko s Ramsayovým, budou proti tobě v pětinásobné převaze.“</p>
<p>„Můj bratr vyhrál bitvy proti ještě větší přesile.“ „Předpokládáš, že Kailinská držba padne brzy, Sněhu,“ namítl Julius Massey, „jenže železní muži jsou chrabří bojovníci a já jsem slyšel povídat, že Držba nebyla nikdy dobyta.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Od jihu.</emphasis> Malá posádka v Kailinské držbě dokáže napáchat spoušť v řadách jakékoliv armády přibližující se po hrázní cestě, jenže od severu a východu jsou ruiny nechráněné.“ Jon se otočil zpátky k Stannisovi. „Veličenstvo, je to smělý plán, avšak riziko-„<emphasis>Noční hlídka se na ničích válkách nepodílí. Baratheon či Bolton, mělo by mi to být jedno.</emphasis> „Kdyby tě měl pod svými hradbami chytit Roose Bolton se vší svou armádou, znamenalo by to váš konec.“</p>
<p>„Riziko je součástí války,“ prohlásil ser Richard Horpe, hubený rytíř se zničeným výrazem ve tváři, na jehož prošívaném kabátci byly hlavy tří smrtihlavů na poli v barvách popele a kosti. „Každá válka je hazard, Sněhu. Člověk riskuje i tím, že neudělá vůbec nic.“</p>
<p>„Jsou rizika a rizika, sere Richarde. Tohle... je příliš velké, příliš brzy, příliš daleko. Já Hrůzov znám. Je to mocný hrad, celý z kamene, se silnými zdmi a masivními věžemi. Zima se blíží, což znamená, že jsou dobře předzásobeni. Před staletími povstal rod Boltonů proti Králi severu, a Harlon Stark začal Hrůzov obléhat. Trvalo mu dva roky, než je vyhladověl. Pokud by chtělo Jeho Veličenstvo doufat, že se mu podaří hrad dobýt, potřebovalo by obléhací stroje, věže, beranidla...“</p>
<p>„Obléhací věže lze postavit, bude-li to třeba,“ řekl Stannis. „Pokud budou zapotřebí beranidla, můžeme porazit stromy. Arnolf Karstark píše, že v Hrůzově nezůstalo víc než padesát mužů, a polovina z nich jsou sluhové. Silný hrad se slabou posádkou je slabý hrad.“</p>
<p>„Padesát mužů uvnitř hradu má cenu pěti stovek před hradbami.“</p>
<p>„To záleží na tom, jací jsou to muži,“ řekl Richard Horpe. „Tohle budou šediví starci a nezkušení chlapci, muži, které ten bastard nepovažoval za dostatečně zdatné k bitvě. Naši vlastní muži krváceli a byli prověřeni na Černovodě, a v jejich čele stojí rytíři.“</p>
<p>„Viděl jsi, jak jsme projeli divokými.“ Ser Justin si odhrnul z čela pramen světlých vlasů. „Karstarkové odpřísáhli, že se k nám v Hrůzově připojí, a máme taky svoje divoké. Tři stovky mužů v bojeschopném věku. Lord Harwood je počítal, když procházeli bránou. A dobře bojují i jejich ženy.“</p>
<p>Stannis si jej změřil nevrlým pohledem. „Ne pro mne, sere. Nechci, aby v mých řadách kvílely nějaké vdovy. Ženy zůstanou zde, se starými, raněnými a dětmi. Poslouží jako záruka loajality svých mužů a otců. Divocí budou tvořit můj předvoj. Bude jim velet magnar se svými vlastními náčelníky jako seržanty. Nejdříve je ale musíme vyzbrojit.“</p>
<p>Má v úmyslu vyrabovat naši zbrojnici, uvědomil si Jon Jídlo a ošacení, pozemky a hrady, a teď chce zbraně. Každým dnem mne stahuje stále hlouběji. Slova možná nebyla meče, ale meče byly meče. „Mohl bych vám sehnat tři stovky kopí,“ řekl neochotně. „Taky přilbice, pokud vezmete staré, promačkané a rezavé.“</p>
<p>„Zbroj?“ zeptal se magnar. „Plátovou? Kroužkovou brni?“</p>
<p>„Když zemřel Donal Noye, přišli jsme o našeho zbrojíře.“ Zbytek ponechal Jon nevyřčený. <emphasis>Dej divokým zbroj a budou představovat dvakrát větší nebezpečí pro říši.</emphasis></p>
<p>„Vařená kůže postačí,“ řekl ser Godry. „Jakmile se pustíme do boje, přeživší si mohou vzít zbroj po mrtvých.“</p>
<p><emphasis>Těch pár, co se toho dožije.</emphasis> Pokud Stannis zařadí svobodný lid do předvoje, většina jich rychle zahyne. „Možnost pít z lebky Manceho Nájezdníka Morse Umbera možná potěší, ovšem nikoli to, až uvidí, jak divocí táhnou přes jeho území. Svobodný lid pořádá nájezdy na Umbery již od dnů Úsvitu, přeplouvá Tulení záliv a krade zlato, ovce a ženy. Jeden z nich takto unesl <emphasis>dceru </emphasis>lorda Vránojeda. Veličenstvo, ponechej divoké zde. Vezmeš-li je s sebou, poslouží to jen tomu, že proti sobě obrátíš vazala mého lorda otce.“</p>
<p>„Zdá se, že vazalům tvého otce se moje věc nezamlouvá v žádném případě. Musím vycházet z předpokladu, že ve mně vidí... jak jsi mne to nazval, lorde Sněhu? <emphasis>Dalšího předem ztraceného uchvatitele</emphasis>?“ Stannis se zahleděl na mapu. Na dlouhý čas byl jediným zvukem v místnosti skřípot králových zubů. „Odejděte. Všichni. <emphasis>Ty</emphasis> zůstaň, lorde Sněhu.“</p>
<p>Justinu Masseyovi se rychlé vykázání nelíbilo, ale neměl jinou možnost než se jen usmát a odejít. Horpe přejel Jona odměřeným pohledem a následoval ho. Clayton Suggs vyprázdnil svůj pohár a tiše cosi řekl Harwoodu Fellovi, který se dal do smíchu. Jon zaslechl jen slovo <emphasis>chlapec.</emphasis> Suggs byl povýšený potulný rytíř, stejně drsný, jako byl silný. Jako poslední odešel Chřestivá košile. Ve dveřích se Jonovi urážlivě uklonil, zašklebil se ústy plnými dolámaných hnědých zubů.</p>
<p><emphasis>Všichni</emphasis> zřejmě neplatilo pro lady Melisandru. <emphasis>Králův rudý stín.</emphasis> Stannis zavolal na Devana, aby přinesl další citronovou vodu. Když mu panoš dolil pohár a král se napil, řekl: „Horpe a Massey by rádi usedli do křesla tvého otce. Massey chce taky divokou princeznu. Kdysi sloužil jako panoš mému bratru Robertovi a převzal od něj zálusk na ženské maso. Horpe by si Val taky vzal, kdybych mu to nařídil, jenže ten lační po bitvě. Jako panoš snil o bílém plášti, ale Cersei Lannister promluvila proti němu a Robert ho nepřijal. Možná udělal dobře. Ser Richard až příliš miluje zabíjení. Kterého z nich bys dosadil na místo pána Zimohradu, Sněhu? Usměvavého nebo zabijáka?“</p>
<p>„Zimohrad patří mé sestře Sanse,“ řekl Jon.</p>
<p>„O lady Lannister a jejím nároku jsem si vyslechl všechno, co potřebuji vědět.“ Král odložil svůj pohár stranou. „To <emphasis>ty</emphasis> jsi ke mně mohl připojit Sever. Vazalové tvého otce by se k synovi Eddarda Starka rádi přidali. Dokonce i lord Příliš tlustý, než aby mohl sedět na koni. Bílý přístav by mi poskytl zdroj zásob a bezpečnou základnu, kam bych se mohl stáhnout v případě potřeby. Ještě není pozdě, abys mohl svoji pošetilost napravit, Sněhu. Poklekni, odpřísáhni svůj meč do mých služeb a povstaň jako Jon Stark, lord Zimohradu a Strážce severu.“</p>
<p><emphasis>Kolikrát mě to ještě přiměje říci?</emphasis> „Můj meč náleží podle přísahy Noční hlídce.“</p>
<p>Stannis se tvářil znechuceně. „Tvůj otec byl také tvrdohlavý. <emphasis>Čest</emphasis>, říkal tomu. Nu, čest má svou cenu, jak se lord Eddard ke svému zármutku dozvěděl. Má-li ti to být útěchou, Horpe a Massey se dočkají zklamání. Já mám spíš v úmyslu dát Zimohrad Arnolfu Karstarkovi. Je to dobrý Seveřan.“</p>
<p>„Seveřan.“ <emphasis>Lepší Karstark než Bolton nebo Greyjoy</emphasis>, řekl si v duchu Jon, třebaže jej to pomyšlení naplnilo pramalou útěchou. „Karstarkové opustili mého bratra uprostřed jeho nepřátel.“</p>
<p>„Poté, co tvůj bratr zkrátil lorda Rickarda o hlavu. Arnolf byl tisíc lig daleko. Má v sobě krev Starků. Krev Zimohradu.“</p>
<p>„Ne víc než polovina dalších rodů na Severu.“</p>
<p>„Ty další rody se ke mně nepřidaly.“</p>
<p>„Arnolf Karstark je starý muž s hrbem na zádech a dokonce ani v mládí to nikdy nebyl takový bojovník, jakým býval lord Rickard. Útrapy tažení jej mohou docela dobře zabít.“</p>
<p>„Má dědice,“ vyštěkl Stannis. „Dva syny, šest vnuků, nějaké dcery. Kdyby byl Robert zplodil manželské syny, mnozí z těch, co jsou po smrti, by stále ještě žili.“</p>
<p>„Veličenstvo by lépe pořídilo s Morsem Vránojedem.“</p>
<p>„Hrůzov toho bude důkazem.“</p>
<p>„Takže máš v úmyslu uskutečnit ten svůj útok?“</p>
<p>„Navzdory radě velkého Jona Sněha? Ano. Horpe a Massey jsou možná ambiciózní, ale nikoliv omylní. Neodvažuji se tu sedět a zahálet, zatímco Boltonových hvězd přibývá a mých ubývá. Musím zaútočit a ukázat Severu, že jsem stále muž, kterého se musí obávat.“</p>
<p>„Mořský muž Manderlyů mezi těmi praporci, co viděla lady Melisandra v ohni, nebyl,“ řekl Jon. „Kdybys měl Bílý přístav a rytíře lorda Wymana...“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Kdyby</emphasis> je slovo pro blázny. Od Davose jsem nedostal jediný vzkaz. Je možné, že se do Bílého přístavu nikdy nedostal. Arnolf Karstark psal, že na Úzkém moři zuří divoké bouře. Ať je tomu, jak chce. Nemám čas truchlit ani čekat na rozmary lorda Příliš tučného. Musím vycházet z toho, že Bílý přístav je pro mne ztracen. Bez syna ze Zimohradu, jenž by mi stál po boku, mohu jen doufat, že získám Sever v bitvě. To si žádá, abych vytrhl list z knihy mého bratra. Ne že by Robert někdy nějakou přečetl. Musím zasadit svým nepřátelům smrticí úder, než si uvědomí, že jsem na ně zaútočil.“ Jon si uvědomil, že jeho slova padla na hluchou půdu. Stannis Hrůzov dobude anebo při svém pokusu zemře. <emphasis>Noční hlídka se na ničem nepodílí</emphasis>, řekl mu hlásek, ale další odpověděl: <emphasis>Stannis bojuje za říši, železní muži kvůli otrokům a plundru.</emphasis> „Veličenstvo, já vím, kde bys mohl nalézt další muže. Dej mi divoké a já ti rád povím, kde a jak.“</p>
<p>„Dal jsem ti Chřestivou košili. Musíš se spokojit s ním.“</p>
<p>„Já je chci všechny.“</p>
<p>„Někteří z tvých bratrů v přísaze mne utvrzují ve víře, že ty sám jsi napůl divoký. Je to pravda?“</p>
<p>„Pro tebe jsou jen materiálem pro šípy. Já je mohu tady na Zdi využít lépe. Dej mi je, abych si s nimi mohl dělat, co chci, a já ti ukážu, kde nalezneš své vítězství... a také muže.“</p>
<p>Stannis si zamnul vzadu krk. „Handrkuješ se jako nějaká bába kvůli tresce, lorde Sněhu. Zplodil tě snad tvůj otec s nějakou trhovkyní? Kolik mužů?“</p>
<p>„Dva tisíce. Možná tři.“</p>
<p>„Tři <emphasis>tisíce!</emphasis> Co je to za muže?“</p>
<p>„Hrdí. Chudí. Ješitní, co se jejich cti týče, ale zuřiví bojovníci.“ „To má být nějaký bastardí trik? Mám vyměnit tři stovky bojovníků za tři tisíce? Ano, udělám to, Když ti tu nechám taky tu dívku, dáš mi své slovo, že naši princeznu dobře pohlídáš?“</p>
<p><emphasis>Ona žádná princezna není.</emphasis> „Jak si přeješ, Veličenstvo.“</p>
<p>„Musím tě nechat přísahat pod stromem?“</p>
<p>„Ne.“ <emphasis>To byl žert?</emphasis> U Stannise to bylo těžké říci.</p>
<p>„Tak tedy ujednáno. A teď, kde jsou ti muži?“</p>
<p>„Nalezneš je tady.“ Jon roztáhl spálenou ruku na mapě, na západ od královské cesty a jižně od Daru.</p>
<p>„Myslíš tyhle hory?“ zeptal se Stannis podezřívavým tónem. „Nevidím tu vyznačeny žádné hrady. Žádné cesty, města ani vesnice.“</p>
<p>„Mapa není země, říkával často můj lord otec. Ve vysokohorských údolích a na horských lučinách žijí lidé již tisíce let, a vládnou jim jejich klanoví náčelníci. Malí lordi, nazval bys je možná, třebaže oni sami takové tituly mezi sebou neužívají. Klanoví válečníci bojují obrovskými dvouručními meči, zatímco obyčejní muži vrhají kameny a buší do sebe holemi z horského jasanu. Podivní lidé, třeba říci. Když zrovna nebojují proti sobě navzájem, starají se o svá stáda, rybaří v Ledovém zálivu a chovají ty nejodolnější koně, na jakých jsi kdy jel.“</p>
<p>„A ty věříš, že budou bojovat za mne?“</p>
<p>„Když je o to požádáš.“</p>
<p>„Proč bych měl prosit o něco, co je moje?“</p>
<p>„Řekl jsem <emphasis>požádat</emphasis>, ne <emphasis>prosit</emphasis>.“ Jon sundal ruku z mapy. „Nemá smysl posílat jim vzkazy. Tvoje Veličenstvo se tam bude muset vypravit osobně. Pojíst jejich chléb a sůl, popít jejich pivo, naslouchat jejich pištcům, vynachválit krásu jejich dcer a odvahu jejich synů, a jejich meče budou tvoje. Klany neměly krále od doby, co Torrhen Stark poklekl. Tvým příchodem budou poctěni. <emphasis>Poruč</emphasis> jim, aby za tebe bojovali, a podívají se jeden na druhého a řeknou: ,Co je to za člověka? To není můj král.‘“</p>
<p>„O jakém množství klanů hovoříš?“</p>
<p>„O dvou desítkách, malých a velkých. Flint, Wull, Norrey, Liddle... Získej si Starého Flinta a Velkého Vědroše a zbytek je bude následovat.“</p>
<p>„Velkého Vědroše“</p>
<p>„Wulla. Má ten největší břich v celých horách, a taky většinu mužů. Wullové rybaří v Ledovém zálivu a straší svoje děti tím, že si je odnesou železní muži, když nebudou poslouchat. Aby se k nim však Jeho Veličenstvo dostalo, musí projít přes území Norreyů. Žijí nejblíže Daru a vždy to byli dobří přátelé Hlídky. Mohl bych ti poskytnout průvodce.“</p>
<p>„Mohl?“ opáčil Stannis. „Nebo poskytneš?“</p>
<p>„Poskytnu. Budeš je potřebovat. A taky nějaké koně s jistýma nohama. Cesty tam nahoře nejsou víc než kozí stezky.“</p>
<p>„Kozí stezky?“ Král přimhouřil oči. „Já mluvím o rychlém přesunu a ty chceš, abych marnil čas na <emphasis>kozích stezkách</emphasis>?“ „Když dobyl Mladý drak Dorne, obešel po kozích stezkách dornské strážní věže na Kostěné cestě.“</p>
<p>„Ano, i já ten příběh znám, jenže Dareon jej v té své vychloubačné knize příliš nafoukl. Tu válku tehdy vyhrály lodě, ne kozí stezky. Dubová pěst zaútočil na Prkenné město a přehnal se podél poloviny Zelenokrvavice, zatímco hlavní dornská síla byla zaneprázdněna v Princově průsmyku.“ Stannis zabubnoval prsty do mapy. „Tihle horští lordi mi v průchodu bránit nebudou?“</p>
<p>„Jenom hostinami. Jeden se bude snažit přetrumfnout druhého v pohostinnosti. Můj otec říkával, že se nikdy nenajedl tak dobře, jako když navštívil klany.“</p>
<p>„Myslím, že pro tři tisíce mužů bych mohl nějaké ty dudy a ovesné kaše přetrpět,“ řekl král, třebaže svým tónem popíral dokonce i tohle.</p>
<p>Jon se otočil k Melisandře. „Upřímné varování, moje paní. Staří bohové jsou v těch horách silní. Lidé z klanů nestrpí vůči svým stromům srdce žádné urážky.“</p>
<p>Zdálo se, že ji to pobavilo. „Neměj strach, Jone Sněhu. Nebudu ty tvoje horské divochy a jejich temné bohy obtěžovat. Moje místo je zde s tebou a tvými statečnými bratry.“</p>
<p>To byla poslední věc, po které Jon Sníh toužil, ale než stačil něco namítnout, král řekl: „Kam bys mi radil, abych ty věrné spojence vedl, když ne proti Hrůzovu?“</p>
<p>Jon pohlédl na mapu. „Pahorek v Hlubokém lese.“ Poklepal na něj prstem. „Pokud má Bolton v úmyslu bojovat proti železným mužům, musíš i ty. Pahorek je hrad s vnitřním a vnějším obranným válem, uprostřed hustého lesa, snadno se k němu dá nepozorovaně přiblížit. <emphasis>Dřevěný</emphasis> hrad, obehnaný hliněnou hrází a palisádou z kůlů. Připouštím, že přechod přes hory bude pomalejší, ale tam nahoře se může tvoje armáda pohybovat nepozorovaně a vynořit se až téměř u bran Pahorku.“</p>
<p>Stannis si zamnul čelist. „Když Balon Greyjoy poprvé povstal, porazil jsem železné muže na moři, kde jsou divočejší. Na souši, kdybychom je přepadli nic netušící... ano. Zvítězil jsem nad divokými a jejich Králem za Zdí. Kdyby se mi podařilo porazit i železné muže, bude Sever vědět, že má opět krále.“</p>
<p>A mně tu zůstane tisícovka divokých, pomyslel si Jon, aniž bych znal způsob jak nakrmit jen polovinu tohoto množství.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />TYRION</strong></p>
<p><strong><emphasis>P</emphasis></strong><emphasis>lachá děva</emphasis> proplouvala mlhou, jako slepec šmátrající při chůzi přes neznámou síň.</p>
<p>Septa Lemore se modlila. Mlha tlumila zvuk jejího hlasu, zeslabovala jej a utišovala. Griff chodil sem a tam po palubě, pod jeho pláštěm z vlčí kůže tiše zvonila kroužková brně. Čas od času se dotkl svého meče, jako by se chtěl ujistit, že mu stále visí po boku. Rolly Kachnopole je odstrkoval bidlem na pravoboku, Yandry na levoboku. Ysilla stála u kormidla.</p>
<p>„Tohle místo se mi nelíbí,“ zamumlal Haldon Půlmistr.</p>
<p>„Bojíš se trošky mlhy?“ urážel jej Tyrion, třebaže ve skutečnosti to bylo až příliš mnoho mlhy. Na přídi <emphasis>Plaché děvy</emphasis> stál Griff se třetím bidlem, odstrkoval je od překážek vynořujících se z mlhy. Na přídi i na zádi svítily lucerny, ale mlha byla tak hustá, že jediné, co viděl trpaslík ze svého místa uprostřed lodi, bylo jedno světlo vznášející se vpředu a druhé plující vzadu. Jeho vlastním úkolem bylo starat se o železný koš a zajistit, aby nevyhasl oheň.</p>
<p>„Tohle není obyčejná mlha, Hugore Kopče,“ tvrdila Ysilla. „Páchne kouzly a čárami, což bys cítil taky, kdybys na to měl nos. Ztratilo se tu již mnoho cestovatelů, čluny, pirátské lodě, dokonce velké říční galéry. Zoufale proplouvají mlhami, pátrají po slunci, které nemohou najít, až se jich nakonec zmocní šílenství a zemřou hlady. Ve vzduchu zde prodlévají nepokojní duchové a pod vodou dlí mučené duše.“</p>
<p>„Tamhle je jedna,“ řekl Tyrion. Kousek od pravoboku se natahovala vzhůru z temných hlubin ruka dost velká na to, aby rozmáčkla celý člun. Nad hladinu vyčnívaly jen vrcholky dvou prstů, ale jak plula <emphasis>Plachá děva</emphasis> kolem, zahlédl pod vodou zbytek ruky a bledý obličej hledící vzhůru. Třebaže mluvil lehkým tónem, pociťoval nepokoj. Bylo to špatné místo, páchnoucí zoufalstvím a smrtí. <emphasis>Ysilla má pravdu. Tohle není přirozená mlha. </emphasis>Ve zdejších vodách rostlo cosi smrdutého a hnilo to ve vzduchu. <emphasis>Není divu, že se zkamenělí lidé zblázní.</emphasis></p>
<p>„Neměl bys je urážet,“ varovala jej Ysilla. „Šeptající mrtví nenávidí všechno teplé a rychlé, a věčně hledají další proklaté duše, které by se k nim připojily.“ „Pochybuji, že mají rubáš na moji velikost.“ Trpaslík rozhrabal uhlíky pohrabáčem.</p>
<p>„Nenávist nerozhýbává zkamenělé lidi ani z poloviny tak jako hlad.“ Haldon Půlmistr si omotal kolem nosu a úst žlutý šátek, který tlumil jeho hlas. „V těchto mlhách neroste nic, co by kdy chtěl jakýkoliv příčetný člověk sníst. Třikrát ročně posílají trojvládci z Volantisu vzhůru po řece galéru se zásobami, ale tyto milosrdné lodě často připlují pozdě a někdy přivážejí víc úst než jídla.“ „V řece přece musí být nějaké ryby,“ ozval se Mladý Griff. „Rybu vylovenou z těchto vod bych nevzala do úst,“ řekla Ysilla. „To tedy ne.“</p>
<p>„Raději bychom neměli dýchat ani tu mlhu,“ řekl Haldon. „Všude kolem nás prodlévá Garinova kletba.“</p>
<p><emphasis>Jediným způsobem jak nedýchat mlhu, je nedýchat vůbec. </emphasis>„Garinova kletba je jen šedý lupus,“ řekl Tyrion. Toto prokletí bývalo časté u dětí, především v chladném, vlhkém podnebí. Maso postiženého ztuhlo, zvápenatělo a popraskalo, třebaže trpaslík četl, že postup šedého lupu lze zastavit limetami, hořčičnými obklady nebo koupelemi v co možno nejvřelejší vodě (jak říkali mistři) anebo modlitbami, oběťmi a půsty (jak naopak tvrdili septoni). Pak nemoc pominula, svoje mladé oběti sice zohyzdila, ale aspoň zůstaly naživu. Mistři i septoni se shodli v tom, že děti poznamenané šedým lupem se nikdy nemohou nakazit vzácnější, smrtelnou formou této nemoci, ani jejím strašlivým rychlým příbuzným, šedým morem. „Na vině je prý vlhko,“ řekl. „Zlé výpary ve vzduchu. Ne kletby.“</p>
<p>„Dobyvatelé také nevěřili, Hugore Kopče,“ řekla Ysilla. „Muži z Volantisu a Valyrie pověsili Garina do zlaté klece a uráželi ho, zatímco on volal k Matce, aby je zničila. V noci se však zvedly vody a utopily je, a od toho dne nemají jejich duše odpočinku, jsou stále tam dole pod vodou, ti, co byli kdysi pány ohně. Z temných hlubin stoupá jejich chladný dech a vytváří tuto mlhu a jejich maso se změnilo ve stejný kámen, jako byla kamenná jejich srdce.“</p>
<p>Tyriona příšerně zasvědil pahýl nosu. Poškrábal si jej. Ta stará ženská má možná pravdu. Na tomhle místě není nic dobrého. Mám z toho pocit, jako bych byl opět zpátky na latríně a díval se, jak můj otec umírá. I on by se zbláznil, kdyby měl trávit své dny v této šedé polévce, zatímco by se mu maso a kosti měnily v kámen.</p>
<p>Nezdálo se, že by Mladý Griff sdílel jeho pochybnosti, „jen ať si nás zkusí otravovat, ukážeme jim, z čeho jsme stvoření.“ „Jsme z masa a kostí, stvoření do podoby Otce a Matky,“ řekla septa Lemore. „Prosím, aby ses tu nabubřele nechvástal. Pýcha je těžký hřích. Zkamenělí lidé byli také pyšní a Lord v rubáši byl nejpyšnější ze všech.“</p>
<p>V žáru žhavých uhlíků zčervenala Tyrionovi tvář. „Existuje vůbec nějaký Lord v rubáši? Nebo je to jen nějaká povídačka?“ „Lord v rubáši vládne těmto mlhám od Garinových časů,“ odpověděl Yandry. „Někteří říkají, že to je sám Garin, který vstal ze svého vodního hrobu.“</p>
<p>„Lidé z mrtvých nevstávají,“ namítl Haldon Půlmistr, „a žádný člověk nežije tisíc let. Ano, Lord v rubáši existuje. Už jich bylo mnoho. Jakmile jeden zemře, na jeho místo nastoupí druhý. Ten, co vládne teď, je korzár z Bazilišcích ostrovů, který věřil, že získá na Rhoyne bohatší lup než na Letním moři.“</p>
<p>„Jo, to jsem taky slyšel,“ přitakal Kachna, „ale je tu ještě jeden příběh, který mám raději. Podle něho není jako jiní zkamenělí lidé. Na začátku byl prý socha, dokud nepřišla šedá žena, která ho políbila rty chladnými jako led.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Dost“</emphasis> řekl Griff. „Buďte zticha, všichni.“</p>
<p>Septa Lemore zatajila dech. „<emphasis>Co to bylo?“</emphasis></p>
<p>„Kde?“ Tyrion neviděl nic než mlhu.</p>
<p>„Něco se pohnulo. Viděl jsem, jak se zavlnila voda.“</p>
<p>„Želva,“ oznámil Mladý Griff radostně. „Velká kosťokřupka, to je všechno.“ Vrazil bidlo dopředu před loď a odstrčil je od vyčnívajícího zeleného obelisku.</p>
<p>Mlha lnula k lodi, vlhká a chladná. Z šedi se vyloupl potopený chrám a Yandry a Kachna se opřeli o svá bidla, pak pomalu přecházeli po palubě od přídě k zádi a odstrkovali je. Míjeli mramorové schodiště, které se ve spirále zvedalo z bahna a jehož rozježený konec čněl do vzduchu. Za ním, napůl viditelné, byly další tvary: rozbité věže, bezhlavé sochy, stromy s kořeny většími než jejich člun.</p>
<p>„Tohle bývalo nejkrásnější město na řece, a taky nejbohatší,“ řekl Yandry. „Chroyane, město slavností.“</p>
<p><emphasis>Až příliš bohaté</emphasis>, pomyslel si Tyrion, <emphasis>a příliš krásné. Nikdy není moudré pokoušet draky.</emphasis> Potopené město bylo všude kolem nich. Před nimi se zatřepetal napůl viditelný tvar, mlhu rozvířila bledá kožnatá křídla. Trpaslík natahoval krk, aby lépe viděl, ale tvor zmizel stejně náhle, jako se objevil.</p>
<p>Nedlouho poté před sebou spatřili jiné světlo. „Vy v člunu,“ donesl se k nim slabý hlas přes vodu. „Kdo jste?“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Plachá děva“</emphasis> vykřikl Yandry v odpověď.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ledňáček.</emphasis> Po proudu nebo proti?“</p>
<p>„Po proudu. Kůže a med, pivo a lůj.“</p>
<p>„Proti proudu. Nože a jehly, krajka a len, kořeněné víno.“</p>
<p>„Co je nového ve starém Volantisu?“ zavolal Yandry.</p>
<p>„Válka,“ ozvalo se v odpověď.</p>
<p>„Kde?“ vykřikl Griff. „Kdy?“</p>
<p>„Až se rok otočí,“ přišla odpověď, „Nyessos a Malaquo jdou ruku v ruce a sloni mají pruhy.“ Hlas odezněl, jak se od nich další člun vzdaloval. Dívali se, jak se jeho světlo zmenšuje a mizí.</p>
<p>„Je moudré volat takto skrze mlhu na člun, který nevidíme?“ zeptal se Tyrion. „Co kdyby to byli piráti?“ Co se pirátů týkalo, měli zatím štěstí, Dýkovým jezerem propluli za noci, neviděni a neobtěžováni. Jednou zahlédl Kachna trup, o němž tvrdil, že patří Urhovi Nemytému. <emphasis>Plachá děva</emphasis> však byla proti větru a Urho pokud to byl Urho o ně neprojevil zájem.</p>
<p>„Piráti do Strastí nepoplují,“ řekl Yandry.</p>
<p>„Sloni s pruhy?“ zamumlal Griff. „Co to má znamenat? Nyessos a Malaquo? Illyrio zaplatil trojvládci Nyessovi dost na to, aby si jej získal osmkrát.“</p>
<p>„Zlatem nebo sýrem?“ zavtipkoval Tyrion.</p>
<p>Griff se do něj pustil. „Pokud nedokážeš svým příštím vtipem rozkrájet tuhle mlhu, tak si jej raději nechej pro sebe.“</p>
<p><emphasis>Ano, otče</emphasis>, vyhrkl málem trpaslík. <emphasis>Budu zticha. Děkuji ti. </emphasis>Neznal tyhle Volanťany, ale připadalo mu, že sloni a tygři by mohli mít dobrý důvod spojit se za společnou věc, pokud měli čelit drakům. <emphasis>Možná pán sýrů mylně zhodnotil situaci. Člověka si můžeš koupit zlatem, ale pouze krev a ocel jej mohou donutit, aby dostál svému slovu.</emphasis></p>
<p>Malý muž znovu prohrabal uhlíky a foukal do nich, aby se pořádně rozhořely. <emphasis>Jak já tohle nenávidím. Nenávidím tuhle mlhu. Nenávidím tohle místo, a vůbec nemám rád Griffa.</emphasis> Tyrion stále měl jedovaté houby, které si utrhl v Illyriově sídle, a byly dny, kdy bolestně odolával pokušení nenápadně je dát Griffovi do jídla. Potíž byla v tom, že Griff zřídkakdy jedl, jak se aspoň zdálo.</p>
<p>Kachna a Yandry zatlačili do bidel. Ysilla otočila kormidlem. Mladý Griff odstrčil <emphasis>Plachou děvu</emphasis> od rozbité věže, jejíž okna shlížela dolů jako slepé černé oči. Lodní plachta byla ochablá a těžká. Vody pod trupem přibylo, dokud svými bidly již nedosáhli na dno, ale unášel je proud, dokud...</p>
<p>Jediné, co viděl Tyrion, bylo cosi masivního, co se zvedalo z řeky, hrbatého a zlověstného. Považoval to za kopec zvedající se nad zalesněným ostrovem nebo za obrovskou skálu porostlou mechem a kapradím a ukrytou v mlze. Když se ale <emphasis>Plachá děva </emphasis>přiblížila, stal se tvar zřetelnějším. Vedle vody se zvedala dřevěná pevnost, prohnilá a zarostlá. Čněly nad ní štíhlé špice, některé prasklé, jako zpřelámaná kopí. Objevily se a zase zmizely věže bez střech, slepě vyrážející vzhůru. Kolem ubíhaly síně a ochozy: půvabné pilíře, vznešené klenby. Štíhlé sloupy, terasy a altány.</p>
<p>Všechno bylo v ruinách, opuštěné, zborcené. A všechno rychle porůstal zelený mech, pokrýval v obrovských hromadách spadané kameny, jako vousy visel ze všech věží. Do oken a dveří ven z nich, přes klenby i po stranách vysokých kamenných stěn se plazily černé šlahouny. Mlha skrývala tři čtvrtiny paláce, ale to, co zahlédli, bylo víc než dost, aby Tyrion pochopil, že rozloha tohoto ostrova je desetkrát větší, než kdysi byla Rudá bašta, a že je stokrát krásnější. „Palác lásky,“ pronesl tiše.</p>
<p>„To bylo jeho rhoynské jméno,“ řekl Haldon Půlmistr, „ale již tisíc let je to Palác smutku.“</p>
<p>Ruina byla smutná sama o sobě, ale vědomí toho, čím byla kdysi, ji činilo o to smutnější. Kdysi se tu rozléhal smích, pomyslel si Tyrion. Byly zde zahrady plné zářivých květin a na slunci se zlatě třpytily fontány. Tyto schody kdysi zvonily kročejemi zamilovaných a pod tou rozbitou kopulí bylo polibkem zpečetěno nesčetně sňatků. V myšlenkách se vrátil k Tyše, která byla tak krátce jeho paní manželkou. Byl to Jaime, pomyslel si se zoufalstvím v srdci. Byl moje vlastní krev, můj velký silný bratr. Když jsem byl malý, nosil mi hračky, obruče ze sudů a kostky a vyřezaného dřevěného lva. Dal mi mého prvního poníka a naučil mne na něm jezdit. Když řekl, že tě přivedl pro mne, nikdy jsem o jeho slovech nepochyboval. Proč bych taky měl? Byl to Jaime a ty jsi byla prostě jen nějaká holka, která měla sehrát roli. Bál jsem se toho od samého začátku, od okamžiku, kdy ses na mne poprvé usmála a nechala ses ode mne vzít za ruku. Můj vlastní otec mne milovat nedokázal. Proč bys měla ty, když ne pro zlato?</p>
<p>Skrze dlouhé šedivé prsty mlhy znovu uslyšel hluboké chvějivé <emphasis>drrmk </emphasis>našponované tětivy, zamručení, které lord Tywin vydal, když se mu šíp z kuše zabodl do podbřišku, plesknutí půlek o kámen, když se znovu posadil, aby zemřel. „Tam, kam chodí děvky,“ řekl. <emphasis>A kde to je?</emphasis> chtěl se jej zeptat Tyrion. <emphasis>Kam Tyša odešla, otče?</emphasis> „Kolik ještě mlhy musíme protrpět?“</p>
<p>„Během další hodiny bychom měli být ze Strastí venku,“ řekl Haldon Půlmistr. „Odtamtud už by to měla být příjemná plavba. Podél dolního toku Rhoyne se nalézá za každým ohybem vesnice. Sady, vinice a pole plné obilí zrajícího na slunci, rybáři na vodě, horké lázně a sladká vína. Selhorys, Valarys a Volon Therys jsou města s hradbami, tak velká, že by obstála i v Sedmi královstvích. Věřím, že…“</p>
<p>„Světlo vpředu,“ upozornil je Mladý Griff.</p>
<p>Tyrion je spatřil taky. <emphasis>Ledňáček </emphasis>nebo jiný člun, pomyslel si, jenže jaksi věděl, že se tentokrát mýlí. Zasvrběl ho nos. Zuřivě se poškrábal. Světlo bylo stále jasnější, jak se k němu <emphasis>Plachá děva</emphasis> přibližovala. Tlumená hvězda v dálce, slabě probleskující skrze mlhu, kynoucí jim, aby pluli dál. Brzy se změnila ve dvě světla, pak ve tři: v ježatou řadu majáků zvedajících se z vody.</p>
<p>„Most snů,“ pojmenoval jej Griff. „Na mostě budou zkamenělí lidé. Někteří možná začnou při našem příjezdu kvílet, ale neměli by nás obtěžovat. Většina zkamenělých lidí jsou slabí tvorové, neobratní, pomalu se šinoucí, bez rozumu. Nakonec se všichni dočista pominou, jenže právě tehdy jsou nejnebezpečnější. Bude-li to zapotřebí, odežeňte je pochodněmi. V žádném případě nedopusťte, aby se vás dotkli.“</p>
<p>„Možná nás ani neuvidí,“ řekl Haldon Půlmistr. „Mlha nás před nimi skryje, dokud nebudeme téměř u mostu, a než si nás všimnou, budeme pryč.“</p>
<p><emphasis>Kamenné oči jsou slepé oči,</emphasis> pomyslel si Tyrion. Věděl, že smrtelná forma šedého lupu začíná na nejvzdálenějších koncích těla: mravenčení v konečku prstu, černající nehet, ztráta citu. Jak se necitlivost vkradla do ruky nebo se vplížila za chodidlo a vzhůru po noze, změnila se tkáň v šedivou tuhou hmotu a pokožka oběti na sebe vzala šedavý odstín, připomínající kámen. Slyšel, jak říkají, že existují tři dobré prostředky na šedý lupus: sekera, meč a sekáček na maso. Odseknutí postižené končetiny šíření nemoci někdy zastavilo, jak Tyrion věděl, ale ne vždy. Častokrát člověk obětoval ruku či chodidlo, jen aby zjistil, že mu zešedlo druhé. Jakmile k tomu došlo, veškerá naděje byla pryč. Když se nemoc rozšířila k obličeji, obvykle došlo k oslepnutí. V konečných stadiích postihovala nemoc svaly, kosti a vnitřní orgány.</p>
<p>Most se před nimi zvětšoval. <emphasis>Most snů,</emphasis> nazval jej Griff, jenže tento sen byl rozbitý a poničený. Mlhou se klenuly bledé kamenné oblouky, sahající od Paláce smutku až k západnímu břehu řeky. Polovina se jich zbortila, stažena tíhou šedého mechu, který je všechny obrůstal, a silných černých šlahounů plazících se vzhůru z vody. Široký dřevěný oblouk mostu byl celý prohnilý, ale některé z lamp lemujících cestu stále svítily. <emphasis>Plachá děva </emphasis>připlula ještě blíž a Tyrion spatřil tvary zkamenělých lidí pohybující se ve světle, šourajících se bezcílně kolem lamp jako pomalé šedé můry. Někteří byli nazí, jiní odění v cárech.</p>
<p>Griff tasil svůj meč. „Yollo, zapal pochodně. Chlapče, ty odved Lemore do její kabiny a zůstaň tam s ní.“</p>
<p>Mladý Griff si svého otce změřil vzdorovitým pohledem. „Lemore ví, kde je její kabina. Já chci zůstat tady.“</p>
<p>„Přísahali jsme, že tě budeme ochraňovat,“ řekla tiše Lemore.</p>
<p>„Já žádnou ochranu nepotřebuji. Umím zacházet s mečem stejně dobře jako Kachna. Jsem napůl rytíř.“</p>
<p>„A napůl chlapec,“ řekl Griff. „Udělej, co jsem ti řekl. Hned.“</p>
<p>Mladík tiše zaklel, hodil svoje bidlo na palubu. Ten zvuk se podivně rozlehl v mlze a na okamžik se zdálo, jako by kolem nich takto padalo jedno bidlo za druhým. „Proč bych měl utíkat a schovávat se? Haldon tu zůstává, Ysilla taky. Dokonce i Hugor.“</p>
<p>„Ano,“ řekl Tyrion, „jenže já jsem tak malý, že se schovám za kachnu.“ Vrazil do žhnoucích uhlíků v koši tucet pochodní a díval se, jak olejem nasáklé hadry chytají plamenem. <emphasis>Nedívej se do ohně</emphasis>, řekl sám sobě. Plameny tě přechodně oslepí.</p>
<p>„Jsi <emphasis>trpaslík,“</emphasis> řekl Mladý Griff opovržlivě.</p>
<p>„Moje tajemství bylo odhaleno,“ přitakal Tyrion. „Ano, jsem méně než půl Haldona, a nikdo se ani za mák nestará, jestli budu žít nebo zemřu. <emphasis>A</emphasis> <emphasis>nejméně ze všech já.</emphasis> „Jenže ty... ty jsi všechno.“</p>
<p>„Trpaslíku,“ řekl Griff. „Varoval jsem tě…“ Tehdy prořízlo mlhu zakvílení, tenké a vysoké.</p>
<p>Lemore se otočila, celá rozechvělá. „Sedm, chraňte nás.“ Rozbitý most byl sotva pět yardů před nimi. Kolem jeho pilířů se vlnila voda, bílá jako pěna u úst šílence. Čtyřicet stop nad nimi sténali a mumlali pod blikající lampou zkamenělí lidé. Většina z nich nevěnovala <emphasis>Plaché děvě</emphasis> větší pozornost než plující kládě. Tyrion těsněji sevřel svou pochodeň. Zjistil, že zadržuje dech. A pak byli pod mostem, mezi bílými stěnami porostlými vrstvami šedé plísně, tyčícími se z obou stran, s vodou divoce pěnící mezi nimi. Na chvíli se zdálo, že určitě narazí do mostního pilíře na pravé straně, ale Kachna zvedl svoje bidlo a odstrčil je zpátky do středu proudu, a o pár zabušení srdce později již byli za mostem.</p>
<p>Tyrion si ještě ani nestačil vydechnout, když ho Mladý Griff popadl za paži. „Co jsi tím myslel? Já že jsem <emphasis>všechno</emphasis>? Co jsi tím chtěl říct? Proč jsem všechno?“</p>
<p>„Nu,“ řekl Tyrion, „kdyby zkamenělí lidé uchvátili Yandryho nebo Griffa nebo naši půvabnou Lemore, oplakali bychom je a pokračovali bychom v cestě. Kdybychom přišli o <emphasis>tebe</emphasis>, celý tenhle podnik by byl zničen, a všechna léta sýrařova a eunuchova horečnatého plánování by přišla vniveč... není tomu tak?“</p>
<p>Chlapec pohlédl na Griffa. „On ví, kdo jsem.“</p>
<p><emphasis>I kdybych to předtím nevěděl, teď to vím.</emphasis> Do té doby již byla <emphasis>Plachá děva</emphasis> daleko po proudu od Mostu snů. Jediné, co zůstalo, bylo světlo zmenšující se za zádí a brzy zmizí i to.</p>
<p>„Jsi Mladý Griff, syn žoldnéře Griffa,“ řekl Tyrion. „Anebo jsi možná Válečník v lidské podobě. Ukaž, ať se podívám zblízka.“ Zvedl svou pochodeň, tak aby světlo dopadlo na tvář Mladého Griffa.</p>
<p>„Odprejskni,“ nařídil mu Griff, „nebo budeš litovat, že jsi to neudělal.“</p>
<p>Trpaslík jej ignoroval. „S těmi modrými vlasy vypadají modré tvoje oči, to je dobře. A ten příběh o tom, jak si je barvíš na památku své zesnulé tyrošské matky, byl tak dojímavý, že mě málem rozplakal. Zvídavý člověk by se přesto mohl divit, proč potřebuje štěně nějakého žoldáka, poskvrněnou septu, aby jej vzdělávala v otázkách víry, nebo mistra bez řetězu, aby jej učil dějepravě a jazykům. A chytrý člověk by se mohl otázat, proč si tvůj otec najal potulného rytíře, aby tě vycvičil v umění boje, místo aby tě prostě poslal jako učedníka k některému ze svobodných společenství. Je to téměř, jako by tě někdo chtěl skrývat v ústraní, zatímco tě připravují na... co? To je pro mne zatím záhadou, nicméně jsem si jistý, že se to časem dozvím. Musím připustit, že na mrtvého chlapce máš vznešené rysy.“</p>
<p>Chlapec se začervenal. „<emphasis>Já nejsem mrtvý.“</emphasis></p>
<p>„Jak to, že ne? Můj lord otec přikryl tvou mrtvolku rudým pláštěm a položil tě na zem vedle tvé sestry, k nohám Železného trůnu, jako dar novému králi. Ti, kdo měli žaludek na to, aby ten plášť zvedli, říkali, že ti scházela polovina hlavy.“</p>
<p>Chlapec před ním zmateně o krok couvl. „Tvůj-?“</p>
<p>„<emphasis>Otec</emphasis>, ano. Tywin z rodu Lannisterů. Možná jsi o něm slyšel.“</p>
<p>Mladý Griff zaváhal. „<emphasis>Lannister?</emphasis> Tvůj otec…“</p>
<p>„-je mrtvý. Zabitý mou rukou. Pokud Jeho Veličenstvo těší zvát mne Yollo nebo Hugor, tak ať, ale já vím, že jsem se narodil jako Tyrion z rodu Lannisterů, manželský syn Tywina a Joanny, které jsem oba zabil. Lidé ti řeknou, že jsem otcovrah, královrah a lhář, a to všechno je pravda... jenže my jsme přece spolek lhářů, není tomu tak? Vezmi si svého údajného otce. <emphasis>Griff,</emphasis> že ano?“ Trpaslík se uchechtl. „Měl bys poděkovat bohům, že je součástí tohoto tvého spiknutí Varys Pavouk. <emphasis>Griff</emphasis> by ten bezpohlavní zázrak neobalamutil ani na okamžik, o nic víc, než se vám podařilo obalamutit mne. <emphasis>Žádný lord</emphasis>, říká jeho lordstvo, <emphasis>žádný rytíř.</emphasis> A já nejsem trpaslík. Jen to, že se něco řekne, tomu nedá punc pravdy. Kdo by se lépe hodil k tomu, aby vychovával maličkého synka prince Rhaegara, než drahý přítel prince Rhaegara, Jon Connington, kdysi lord Gryfova hřadu a pobočník krále?“</p>
<p>„Mlč.“ Z Griffova hlasu zazníval nepokoj.</p>
<p>Na levoboku člunu se těsně pod hladinou objevila obrovská kamenná ruka. Nad hladinu vyčnívaly dva prsty. <emphasis>Kolik jich tady je?</emphasis> podivil se Tyrion. Po páteři mu stekl pramínek potu a celý jej roztřásl. Kolem nich ubíhaly Strasti. Zahleděl se do mlhy a spatřil zlomenou vížku, bezhlavého hrdinu, prastarý strom vyrvaný z kořenů a obrácený korunou dolů, s kořeny proplétajícími se skrze střechu a okna zborceného dómu. <emphasis>Proč mi to všechno připadá tak povědomé?</emphasis></p>
<p>Přímo před nimi se z vody zvedalo v půvabné spirále schodiště, končící náhle deset stop nad jejich hlavami. <emphasis>Ne,</emphasis> pomyslel si Tyrion, <emphasis>to není možné.</emphasis></p>
<p>„Vpředu,“ řekla rozechvělým hlasem Lemore. „Světlo.“</p>
<p>Všichni se podívali dopředu. Všichni je viděli.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ledňáček“</emphasis> řekl Griff. „Ten nebo nějaký jiný člun.“ Opět ale tasil svůj meč.</p>
<p>Nikdo neřekl ani slovo. <emphasis>Plachá děva</emphasis> byla unášena proudem. Její plachtu nezvedli od té doby, co vpluli do Strastí. Neměla jiný způsob pohonu než jen říční proud. Kachna tam stál s přimhouřenýma očima, svíral bidlo oběma rukama. Po chvíli je přestal odstrkovat dokonce i Yandry. Všichni upírali oči na vzdálené světlo. Jak se k němu přibližovali, změnilo se ve dvě světla. Pak ve tři.</p>
<p>„Most snů,“ hlesl Tyrion.</p>
<p>„To není možné,“ řekl Haldon Půlmistr. „Most jsme nechali za sebou. Řeky tečou jen jedním směrem.“</p>
<p>„Matka Rhoyne si teče, kam chce,“ řekl tiše Yandry.</p>
<p>„Sedm, chraňte nás,“ zašeptala Lemore.</p>
<p>Nahoře před nimi začali na oblouku mostu kvílet zkameněli lidé. Pár jich ukazovalo dolů na jejich člun. „Haldone, odveď prince dolů,“ poručil Griff.</p>
<p>Příliš pozdě. Proud je měl ve svých zubech, neúprosně je unášel směrem k mostu. Yandry je odstrčil svým bidlem, snažil se zabránit tomu, aby se roztříštili o mostní pilíř. Náraz jimi škubl stranou, skrze clonu bledého zeleného mechu. Tyrion cítil, jak mu jeho úponky zavadily o tvář, hebké jako prsty děvky. Pak se za ním ozval náraz a paluba se naklonila tak prudce, že málem upadl a zvrátil se do vody.</p>
<p>Dolů na pramici dopadl zkamenělý člověk.</p>
<p>Přistál na střeše kajuty, tak ztěžka, až se <emphasis>Plachá děva</emphasis> zhoupla, a zařval na ně cosi dolů v jazyce, který Tyrion neznal. Následoval druhý zkamenělý člověk, který dopadl blízko kormidla. Zvětralá prkna se pod nárazem rozštípla a Ysilla hlasitě vykřikla.</p>
<p>Kachna k ní byl nejblíž. Velký muž neztrácel čas tím, že by sáhl pro svůj meč. Místo toho máchl bidlem, uhodil zkamenělého člověka do hrudi a srazil jej přes palubu do řeky, kde se okamžitě a beze slova potopil.</p>
<p>Griff zaútočil na druhého zkamenělého muže v okamžiku, kdy se skulil ze střechy kajuty. S mečem v pravé ruce a pochodní v levé hnal tvora pozpátku. Jak proud smýkl <emphasis>Plachou děvou</emphasis> pod most, jejich posouvající se stíny tančily na mechem porostlých stěnách. Když se zkamenělý muž přesunul na záď, Kachna mu bidlem v ruce zablokoval cestu. Když se vydal dopředu, Haldon Půlmistr po něm mávl druhou pochodní a zahnal jej dozadu. Neměl jinou možnost než jít přímo na Griffa. Kapitán uskočil stranou, zableskla se jeho čepel. Tam, kde se ocel zakousla do zvápenatělého šedého masa zkamenělého muže, odlétla jiskra, ale paže přesto spadla na palubu. Griff odkopl useknutou končetinu stranou. Yandry a Kachna popošli kupředu se svými bidly. Společně zatlačili tvora přes bok lodi a do černých vod Rhoyne.</p>
<p>Tou dobou již plula <emphasis>Plachá děva</emphasis> pryč od rozbitého mostu. „Dostali jsme je všechny?“ zeptal se Kachna. „Kolik jich sem skočilo?“</p>
<p>„Dva,“ odpověděl Tyrion rozechvěle.</p>
<p>„Tři, řekl Haldon. „Za tebou.“</p>
<p>Trpaslík se otočil. Stál za ním zkamenělý muž.</p>
<p>Při skoku si roztříštil nohu a skrze tlející látku jeho kalhot a šedé maso pod ní vyčníval rozježený kus bledé kosti. Zlomená kost byla potřísněná hnědou krví, ale zkamenělý muž se přesto vrhl dopředu, hrábl po Mladém Griffovi. Ruku měl šedivou a ztuhlou, ale mezi klouby mu crčela krev. Snažil se sevřít prsty a chytit chlapce. Hoch tam jen stál a hleděl, celý ztuhlý, jako by sám byl z kamene. Ruku měl na jílci meče, ale jako by zapomněl, proč ji tam má.</p>
<p>Tyrion podkopl chlapci nohu a zatímco hoch padal, přeskočil jej. Vrazil svou pochodeň zkamenělému muži do tváře. Tvor vrávoral dozadu na své roztříštěné noze, máchaje ztuhlýma šedýma rukama po plamenech. Trpaslík se kolébal za ním, mával po něm pochodní, bodal jí zkamenělému muži po očích. <emphasis>Ještě kousek. Dozadu,,ještě jeden krok, a další.</emphasis> Už byli na kraji paluby, když se na něj tvor vrhl, popadl pochodeň a vyrval mu ji z rukou. <emphasis>Já idiot</emphasis>, pomyslel si Tyrion.</p>
<p>Zkamenělý muž mrskl pochodeň pryč. Ozvalo se tiché <emphasis>ssss</emphasis>, když černá voda uhasila plameny. Zkamenělý muž zavyl. Předtím to byl obyvatel Letních ostrovů; jeho brada a polovina tváře se již proměnily v kámen, ale tam, kde neměl kůži šedivou, byla černá jako noc. V místě, kde uchopil pochodeň, mu kůže popraskala, potrhala se. Z kloubů na ruce mu prýštila krev, ale on jako by to vůbec nevnímal. Malé milosrdenství, předpokládal Tyrion. Třebaže byl smrtelný, šedý lupus aspoň nebolel.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ustupte stranou!“</emphasis> vykřikl někdo odkudsi zdálky a jiný hlas řekl: „Princ! Chraňte chlapce!“ Zkamenělý muž se potácel dopředu, ruce měl natažené, nemotorně jimi chňapal před sebou. Tyrion do něj vrazil ramenem.</p>
<p>Měl pocit, jako by udeřil do hradní zdi, jenže tento hrad stál na rozbité noze. Zkamenělý muž se svalil po zádech na zem, a strhl přitom Tyriona s sebou. S hlasitým šplouchnutím společně rozrazili hladinu řeky a matka Rhoyne je oba spolkla.</p>
<p>Náhlý chlad udeřil Tyriona jako kladivo. A jak klesal, cítil, jak mu kamenná ruka šmátrá po tváři. Další sevřela jeho paži, stáhla jej do temnoty. Slepý, s nosem plným říční vody, dusící se a topící, kopal a svíjel se, snažil se odpáčit prsty svírající jeho ruku, jenže kamenné prsty držely dál. Z úst mu unikal v bublinách vzduch. Svět byl černý a černal stále víc. Nemohl dýchat.</p>
<p><emphasis>Existují horší způsoby jak zemřít, než se utopit.</emphasis> Popravdě řečeno, zemřel již dávno, zpátky v Králově přístavišti. Zůstal jen jeho přízrak, malý pomstychtivý duch, který zaškrtil Šae a prohnal šíp z kuše útrobami lorda Tywina. Žádný člověk na světě nebude truchlit za tvora, kterým se stal. <emphasis>Budu strašit v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Sedmi královstvích</emphasis>, pomyslel si, klesaje stále hlouběji. <emphasis>Když jsem ještě žil, nemilovali mne, tak ať se mne bojí, až budu mrtvý.</emphasis></p>
<p>Když otevřel ústa, aby je všechny proklel, černá voda mu naplnila plíce a temnota se sevřela kolem něj.<strong><image xlink:href="#_3.jpg" />DAVOS</strong></p>
<p>„<strong>J</strong>eho lordstvo tě nyní vyslechne, pašeráku.“</p>
<p>Rytíř na sobě měl stříbrnou zbroj, jeho holenice a rukavice byly ozdobeny inkrustací, která znázorňovala vlající vějířovité listy mořských řas. Přilbice, kterou držel v podpaždí, byla tvarovaná do podoby hlavy mořského krále s korunou z perleti a trčícím vousem z gagátu a nefritu. Jeho vlastní vous byl šedivý jako zimní moře.</p>
<p>Davos vstal. „Mohl bych znát tvoje jméno, sere?“</p>
<p>„Ser Marlon Manderly.“ Byl o hlavu vyšší než Davos a o tři kameny těžší, s břidlicově šedýma očima a povýšenou mluvou. „Mám tu čest být bratranec lorda Wymana a velitel jeho posádky. Následuj mne.“</p>
<p>Davos přišel do Bílého přístavu jako vyslanec, ale učinili z něj zajatce. Jeho komnaty byly celkem vzdušné a pěkně zařízené, ale přede dveře mu postavili stráže. Z okna viděl ulice Bílého přístavu za hradbami, ale nedostal svolení procházet se jimi. Viděl také přístav a díval se, jak <emphasis>Veselá porodní bába</emphasis> vplouvá do fjordu. Casso Mogat čekal čtyři dny namísto tří, než odplul. Od té doby uplynulo dalších čtrnáct dní.</p>
<p>Muži domácí stráže lorda Manderlyho nosili pláště z modrozelené vlny a místo obyčejných kopí třímali postříbřené trojzubce. Jeden šel před ním, druhý kráčel za ním, a další dva z obou jeho stran. Šli kolem vybledlých praporců, rozbitých štítů a zrezivělých mečů ze stovky starých vítězství a kolem dvacítky popraskaných a červy prožraných dřevěných figur, které kdysi nepochybně zdobily přídě lodí.</p>
<p>Obě strany vchodu do hradní síně zdobili mramoroví mořští muži, menší příbuzní Rybonoha. Strážní rozrazili dveře a herold uhodil koncem své hole do starých dřevěných prken podlahy. <emphasis>„Ser Davos z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rodu Mořských</emphasis>,“ oznámil zvonivým hlasem.</p>
<p>Přestože Davos navštívil Bílý přístav již mnohokrát, nikdy nestanul nohou v Novém hradu, natožpak v Síni mořského muže. Její stěny, podlaha a strop byly z umně pospojovaných dřevěných prken, ozdobených všemožnými mořskými tvory. A jak mířili ke stupínku, šlapal Davos na namalované kraby, škeble a mořské hvězdice, napůl skryté mezi svíjejícími se černými vějíři mořských řas a kostmi utonulých námořníků. Na stěnách se z obou stran proháněli v namalovaných modrozelených hlubinách bledí žraloci, zatímco mezi skalisky a potopenými loděmi klouzali úhoři a chobotnice. Mezi vysokými klenutými okny proplouvala hejna sledů a velkých tresek. O něco výš, až skoro tam, kde visely ze stropních trámů staré rybářské sítě, byla znázorněna mořská hladina. Po jeho pravici se plavila směrem k vycházejícímu slunci válečná galéra; po levici uháněla před bouří dobitá stará koga s otrhanými plachtami. Za stupínkem byly pod namalovanými vlnami semknuty v zápase krakatice a velryba.</p>
<p>Davos doufal, že bude moci hovořit s Wymanem Manderlym o samotě, ale zjistil, že je tam shromážděn celý dvůr. Podél zdí bylo pětkrát více žen než mužů; a těch pár mužů, co zůstalo, byli starci s dlouhými šedivými vousy anebo mladíčci, co se ještě neholili. Byli tam rovněž septoni a svaté sestry v bílých a šedých róbách. Blízko vzdáleného konce síně stál tucet mužů v modré a stříbrošedé barvě rodu Freyů. Tvářili se, jako by ho neviděli; někteří na sobě měli znak Dvojčat, dvě věže spojené mostem.</p>
<p>Davos se naučil číst v lidských tvářích dávno předtím, než jej naučil mistr Pylos číst slova na papíře. <emphasis>Tihle Freyové by mne rádi viděli mrtvého</emphasis>, uvědomil si při prvním pohledu na ně.</p>
<p>A vstřícný pohled nenašel ani v bleděmodrých očích Wymana Manderlyho. Vypolštářovaný trůn jeho lordstva byl natolik široký, že by se na něj vměstnali tři muži obvyklé šíře, a přesto hrozilo, že z něj Manderly přeteče. Jeho lordstvo sedělo v křesle <emphasis>prověšeno</emphasis>, ramena mělo svěšená, nohy roztažené, ruce spočívaly na opěrkách křesla, jako by jejich tíha byla příliš obrovská, než aby ji lord Manderly unesl. <emphasis>Bohové, buďte dobří</emphasis>, pomyslel si Davos, když pohlédl na lordovu tvář, <emphasis>ten muž vypadá jako poloviční mrtvola.</emphasis> Pokožku měl sinalou, šedavé zabarvenou.</p>
<p>Králové a mrtvoly vždycky vyžadují obsluhu, pravilo staré rčení. Stejné to bylo i s Manderlym. Nalevo od vysokého křesla stál mistr takřka stejně otylý jako pán, kterému sloužil, muž s růžovými tvářemi, odulými rty a hlavou plnou zlatých kadeří. Ser Marlon si pro sebe zabral čestné místo po lordově pravici. Na čalouněné stoličce u jeho nohou seděla kulaťoučká růžová žena. Za lordem Wymanem stály dvě mladší ženy, podle vzhledu sestry. Starší měla hnědé vlasy spletené do copu, který měla obtočený kolem hlavy. Mladší, ne víc než patnáctiletá, měla ještě delší cop, nabarvený do křiklavě zeleného odstínu.</p>
<p>Nikdo se neobtěžoval poctít Davose jeho jménem. Jako první promluvil mistr. „Stojíš před Wymanem Manderlym, pánem Bílého přístavu a strážcem Bílého nože, štítem víry, obráncem vykořeněných, lordem velitelem Klikatice, rytířem Řádu Zelené ruky,“ řekl. „V Síni mořského muže je zvykem, že vazalové a prosebníci pokleknou.“</p>
<p>Cibulový rytíř by byl poklekl, ale pobočník krále to neudělá; kdyby to udělal, jako by připustil, že král, jemuž slouží, znamená něco méně než tento tlustý lord. „Nepřišel jsem jako prosebník,“ odpověděl Davos. „A také mám u jména řadu titulů. Lord z Dešťového lesa, admirál Úzkého moře, pobočník krále.“</p>
<p>Otylá žena na stoličce obrátila oči v sloup. „Admirál bez lodí, pobočník bez prstů, ve službách krále bez trůnu. Předstoupil před nás rytíř nebo odpověď na dětskou hádanku?“</p>
<p>„Je to posel, kmotřenko,“ řekl lord Wyman, „cibule zlého znamení. Stannisovi se nelíbila odpověď, kterou mu přinesli havrani, a tak poslal tohoto... tohoto <emphasis>pašeráka.“</emphasis> Přimhouřil na Davose oči napůl pohřbené ve vrstvách sádla. „Myslím, že už jsi naše město navštívil předtím, vybral jsi nám peníze z kapes a vzal jídlo z našeho stolu. Říkám si, kolik jsi mi toho ukradl?“</p>
<p><emphasis>Ne dost, aby sis někdy musel nějaké jídlo odpustit.</emphasis> „Za svoje pašování jsem zaplatil v Bouřlivém konci, můj pane.“ Davos si stáhl rukavici a zvedl levou ruku se čtyřmi zkrácenými prsty.</p>
<p>„Konečky čtyř prstů za celý život krádeží?“ opáčila žena na stoličce. Vlasy měla žluté, obličej kulatý, růžový a masitý, „vyvázl jsi lacino, Cibulový rytíři.“</p>
<p>Davos to nepopíral. „Pokud se pánovi zlíbí, rád bych poprosil o audienci v soukromí.“</p>
<p>Pánovi se nezlíbilo. „Nemám před svou rodinou tajnosti, ani před mými věrnými vazaly a rytíři. Všichni jsou moji dobří přátelé.“</p>
<p>„Můj pane,“ řekl Davos, „nechtěl bych, aby si má slova vyslechli nepřátelé Jeho Veličenstva... anebo jeho lordstva.“</p>
<p>„Stannis možná má v této síni nepřátele. Já nikoliv.“</p>
<p>„Dokonce ani muže, kteří zabili tvého vlastního syna?“ poukázal Davos. „Tihle Freyové byli mezi jeho hostiteli na Rudé svatbě.“</p>
<p>Jeden z Freyů popošel dopředu, rytíř s dlouhými štíhlými končetinami, hladce oholený až na šedivý knírek, tenký jako myrská dýka. „Rudá svatba byla dílo Mladého vlka. Proměnil se před našima očima v bestii a vyrval hrdlo mému bratranci Zvoníčkovi, neškodnému bláznu. Zabil by i mého otce, kdyby mu do cesty nevkročil ser Wendel.“</p>
<p>Lord Wyman zatlačil mrkáním slzy. „Wendel byl vždycky statečný hoch. Nepřekvapilo mne, když jsem se dozvěděl, že zemřel jako hrdina.“</p>
<p>Absurdnost té lži přiměla Davose zalapat po dechu, „vy tvrdíte, že <emphasis>Robb Stark </emphasis>zabil Wendela Manderlyho?“ zeptal se Freyů.</p>
<p>„A mnoho dalších. Byl mezi nimi i můj vlastní syn Tytos a manžel mé dcery. Když se Stark proměnil ve vlka, totéž učinili jeho Seveřané. Všichni na sobě nesli znamení bestie. Je dobře známo, že měnič dělá další měniče tím, že je pokouše. Mně a mým bratrům nezbývalo nic jiného, než je všechny pozabíjet.“</p>
<p>Ten muž se <emphasis>uculoval,</emphasis> když svůj příběh vyprávěl. Davos by mu nejraději odřezal rty dýkou. „Sere, mohl bych znát tvoje jméno?“</p>
<p>„Ser Jared, z rodu Freyů.“</p>
<p>„Jarede z rodu Freyů, prohlašuji tě za lháře.“</p>
<p>Zdálo se, že to sera Jareda pobavilo. „Někteří lidé pláčí, když krájejí cibuli, ale já touto slabostí nikdy netrpěl.“ Ocel zašeptala o kůži, když tasil svůj meč. „Jsi-li vskutku rytíř, sere, obhajuj svou urážku svým tělem.“</p>
<p>Lord Wyman s mrkáním otevřel oči. „V Síni mořského muže nebude nikdo prolévat krev. Zasuň svou ocel, sere Jarede, jinak tě budu muset požádat, abys odsud odešel.“</p>
<p>Ser Jared zasunul meč zpátky do pochvy. „Pod střechou jeho lordstva je slovo jeho lordstva zákonem... ale budu požadovat vyúčtování s tímto Cibulovým rytířem, než odejde z města.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Krev!“</emphasis> zavyla žena na stoličce. „To po nás chce tahle zlá cibule, můj pane. Vidíš, jak zasévá svár? Pošli ho pryč, prosím. Chce krev našich lidí, krev tvých chrabrých synů. Pošli ho <emphasis>pryč. </emphasis>Kdyby se měla královna doslechnout, že jsi poskytl slyšení tomuto zrádci, mohla by pochybovat o tvé loajalitě. Mohla by... mohla by...“</p>
<p>„To se nestane, kmotřenko,‘ ujistil ji lord Wyman. „Železný trůn nebude mít důvod pochybovat o nás.“</p>
<p>Davosovi se jeho slova nelíbila, ale neurazil celou tu dlouhou cestu, aby držel jazyk za zuby. „Chlapec na Železném trůnu je uchvatitel,“ řekl, „a já nejsem žádný zrádce, ale pobočník Stannise Baratheona, prvního svého jména a právoplatného krále Západozemí.“</p>
<p>Tlustý mistr si odkašlal. „Stannis Baratheon byl bratr našeho zesnulého krále Roberta, ať jej soudí Otec spravedlivě. Tommen je plod z Robertova těla. Zákony následnictví jsou v takovém případě jasné. Syn nemůže následovat po bratrovi.“</p>
<p>„Mistr Theomore mluví pravdivě,“ přitakal lord Wyman. „Je ve všech záležitostech tohoto druhu moudrý a vždy mi poskytne dobrou radu.“</p>
<p>„Ano, <emphasis>vlastní</emphasis> syn má přednost před bratrem,“ souhlasil Davos, „jenže Tommen zvaný Baratheon je nemanželského původu, stejně jako byl jeho bratr před ním. Zplodil je Králokat, v rozporu se všemi zákony božími i lidskými.“</p>
<p>Promluvil další z Freyů. „Pronáší svými vlastními rty zrádná slova, můj pane. Stannis jej zkrátil o ty jeho zlodějské prsty. Ty bys mu měl vytrhnout jazyk.“</p>
<p>„Raději ho zkrať o hlavu,“ navrhl ser Jared. „Anebo ho nechej, ať se se mnou utká na poli cti.“</p>
<p>„Co by mohl vědět Frey o cti?“ opáčil Davos.</p>
<p>Čtyři z Freyů vykročili vpřed, dokud je lord Wyman nezastavil zvednutou rukou. „Ustupte dozadu, moji přátelé, vyslechnu si jej... než s ním skoncuji.“</p>
<p>„Můžeš nám nabídnout nějaký důkaz, že došlo ke smilstvu?“ zeptal se mistr Theomore a založil si ruce na oblém břiše.</p>
<p>Edrik Bouře, pomyslel si Davos Jenže toho jsem poslal daleko za Úzké moře, abych ho udržel v bezpečí před Melisandřinými ohni. „Máš slovo Stannise Baratheona, že všechno, co jsem řekl, je pravda.“</p>
<p>„Slova jsou vítr,“ opáčila mladá žena za vysokým křeslem lorda Wymana, ta hezká s dlouhým hnědým copem. „A lidé lžou, aby získali, co chtějí, jak by ti řekla kterákoliv panna.“ „Důkaz vyžaduje víc než ničím nepodepřené slovo nějakého lorda,“ prohlásil mistr Theomore. „Stannis Baratheon by nebyl první muž, který kdy lhal, aby získal trůn.“</p>
<p>Růžová žena ukázala na Davose tlustým prstem, „Ty. My se nechceme nijak podílet na tvé zradě. Jsme dobří lidé z Bílého přístavu, poslušní a věrní. Nelij nám další jed do uší, nebo tě můj kmotr pošle do Vlčího doupěte.“</p>
<p><emphasis>Čím jsem ji urazil?</emphasis> „Mohl bych mít tu čest znát tvé jméno, moje paní?“</p>
<p>Růžová žena si nahněvaně odfrkla a nechala za sebe odpovědět mistra. „Lady Leona je manželka syna lorda Wymana, sera Wylise, v současné době zajatce Lannisterů.“</p>
<p>Mluví ze strachu. Kdyby se měl přidat Bílý přístav ke Stannisovi, její manžel by na to doplatil životem. Jak bych mohl po lordu Wymanovi žádat, aby odsoudil vlastního syna na smrt? Co bych na jeho místě dělal já, kdyby byl Devan rukojmím? „Můj pane,“ řekl Davos, „nepřeji si, aby se tvému synovi nebo jakémukoliv člověku z Bílého přístavu stalo cokoliv zlého.“</p>
<p>„Další lež,“ řekla lady Leona ze své stoličky.</p>
<p>Davos si pomyslel, že udělá nejlépe, když ji bude ignorovat. „Když Robb Stark povstal do zbraně proti bastardovi Joffreymu zvanému Baratheon, Bílý přístav šel s ním. Lord Stark padl, ale jeho válka pokračuje.“</p>
<p>„Robb Stark byl můj lenní pán,“ řekl lord Wyman. „Kdo je tenhle člověk Stannis? Proč nás obtěžuje? Pokud si vzpomínám, nikdy předtím nepociťoval potřebu cestovat na Sever. A přesto se tu teď objeví, zbitý pes s přilbicí v ruce žebrá o almužnu.“ „Přišel zachránit říši, můj pane,“ trval na svém Davos. „Bránit tvá území proti železným mužům a divokým.“</p>
<p>Ser Madon Manderly vedle vysokého křesla si pohrdavě odfrkl. „Je tomu již staletí, co viděl Bílý přístav naposledy divoké, a železní muži toto pobřeží neobtěžovali nikdy. Nenavrhuje lord Stannis, že nás bude ochraňovat také před měchohubci a draky?“</p>
<p>Síní mořského muže se rozlehl smích, jenže lady Leona u nohou lorda Wymana začala vzlykat. „Železní muži z ostrovů, divocí zpoza Zdi... a teď tenhle zrádcovský lord s jeho psanci, rebely a čaroději.“ Namířila na Davose prst. „Slyšeli jsme o té vaší rudé čarodějce, ach ano. Obrátila by nás proti Sedmi, abychom se sklonili před ohnivým démonem!“</p>
<p>Davos neměl rudou kněžku v lásce, ale neodvážil se ponechat nařčení lady Leony bez odpovědi. „Lady Melisandra je kněžka rudého boha. Královna Selyse přijala její víru, společně s mnoha ostatními, ale většina ze stoupenců Jeho Veličenstva stále uctívá Sedm. Patřím mezi ně i já.“ Modlil se, aby ho nikdo nepožádal, ať jim vysvětlí, co se stalo se septy v Dračím kameni nebo s božím hájem v Bouřlivém konci. <emphasis>Jestli se na to zeptají, budu jim to muset říct. Stannis by nechtěl, abych lhal.</emphasis></p>
<p>„Sedm ochraňuje Bílý přístav,“ prohlásila lady Leona. „Nebojíme se tvé rudé královny ani jejího boha. Ať si sem pošle, jaká kouzla chce. Modlitby zbožných lidí nás zaštítí proti jakémukoliv zlu.“</p>
<p>„Přesně tak.“ Lord Wyman poklepal lady Leoně na rameno. „Lorde Davosi, pokud <emphasis>jsi</emphasis> vůbec lord. Já vím, co by ze mne ten tvůj takzvaný král měl. Ocel, stříbro a ohnuté koleno.“ Přesunul v křesle váhu a opřel se o loket. „Než byl lord Tywin zabit, nabídl Bílému přístavu plné omilostnění za to, že jsme se přidali k Mladému vlkovi. Slíbil mi, že jakmile zaplatím výkupné ve výši tři tisíce dragonů a dokážu nade vši pochybnost svou loajalitu, pošle mi zpátky mého syna. Roose Bolton, který byl jmenován naším Strážcem severu, požaduje, abych se vzdal svého nároku na pozemky a hrady lorda Hornwooda, ale přísahá, že moje další statky zůstanou nedotčeny. Walder Frey, jeho kmotr, nabízí jednu ze svých dcer, aby se stala mou ženou, a manžele pro dcery mého syna, které stojí zde za mnou. Tyto podmínky mi připadají štědré, dobrý základ pro spravedlivý a trvalý mír. Ty bys chtěl, abych je zavrhl. A tak se tě ptám, Cibulový rytíři co mi nabízí oplátkou za moje spojenectví lord Stannis?“</p>
<p><emphasis>Válku a strasti a výkřiky hořících mužů</emphasis>, mohl by Davos říci. „Šanci splnit si svou povinnost,“ odpověděl místo toho. Takovou odpověď by Wymanu Manderlymu poskytl Stannis. <emphasis>Pobočník by měl mluvit královým hlasem</emphasis>.</p>
<p>Lord Wyman se zabořil zpátky do svého křesla. „Povinnost. Chápu.“</p>
<p>„Bílý přístav není dost silný, aby mohl zůstat osamocen. Potřebuješ Jeho Veličenstvo stejně, jako ono potřebuje tebe. Společně můžete porazit své společné nepřátele.“</p>
<p>„Můj pane,“ řekl ser Marlon ve zdobené stříbrné zbroji, „dovolíš, abych lordu Davosovi položil pár otázek?“</p>
<p>„Jak si přeješ, bratranče.“ Lord Wyman zavřel oči.</p>
<p>Ser Marlon se otočil k Davosovi. „Pověz nám, kolik seveřanských lordů se přidalo ke Stannisovi?“</p>
<p>„Věrnost Jeho Veličenstvu odpřísáhl Arnolf Karstark.“</p>
<p>„Arnolf není opravdový lord, jenom kastelán. Které hrady lord Stannis v současné době drží?“</p>
<p>„Jeho Veličenstvo si zabralo za svoje sídlo Noční pevnost. Na jihu mu náleží Bouřlivý konec a Dračí kámen.“</p>
<p>Mistr Theomore si odkašlal. „Prozatím. Bouřlivý konec a Dračí kámen jsou chabě bráněny a nepochybně brzy padnou. A Noční pevnost je ruina, kde straší, pochmurné a úděsné místo.“</p>
<p>Ser Marlon pokračoval. „Mohl bys nám říci, kolik mužů je Stannis schopen poslat do pole? Kolik s ním jede rytířů? Kolik lučištníků, kolik svobodných jezdců, kolik zbrojnošů?“</p>
<p><emphasis>Příliš málo</emphasis>, věděl Davos. Stannis přišel na Sever s necelými patnácti stovkami mužů... jenže kdyby jim to řekl, bylo by jeho poslání odsouzeno k neúspěchu. Pátral po slovech a nenašel žádná.</p>
<p>„Tvoje mlčení je veškerou odpovědí, kterou požaduji, sere. Tvůj král nám přivádí jen nepřátele.“ Ser Marlon se otočil ke svému lordu bratranci. „Jeho lordstvo se ptalo Cibulového rytíře, co nám Stannis nabízí. Dovol mi odpovědět. Nabízí nám porážku a smrt. Přiměl by tě nasednout na koně ze vzduchu a bojovat mečem z větru.“</p>
<p>Tlustý lord pomalu otevřel oči, jako by pro něj to úsilí bylo příliš vyčerpávající. „Můj bratranec ťal do kosti, jako vždycky. Chceš mi říct ještě něco, Cibulový rytíři, nebo tuhle frašku ukončíme? Tvůj obličej už mne unavuje.“</p>
<p>Davos pocítil osten zoufalství. Jeho Veličenstvo mělo poslat jiného muže, lorda, rytíře nebo mistra, který by za něj dokázal promluvit, aniž by zakopával o vlastní jazyk. „Smrt,“ slyšel sám sebe říkat, „bude následovat smrt, ano. Tvoje lordstvo přišlo o syna na Rudé svatbě. Já jsem ztratil čtyři na Černovodě. A proč? Protože Lannisterové ukradli trůn. Vyprav se do Králova přístaviště a pohlédni vlastníma očima na Tommena, pochybuješ-li o mých slovech. I slepý by to viděl. Co ti Stannis nabízí? Pomstu. Pomstu za vaše syny a moje, za vaše manžele a vaše otce a vaše bratry. Pomstu za vašeho zavražděného lorda, za vašeho zavražděného krále, za vaše ubité prince. Pomstu!“</p>
<p>„Ano,“ ozval se dívčí hlas, tenký a vysoký.</p>
<p>Patřil napůl holčičce se světlým obočím a dlouhým zeleným copem. „Zabili lorda Eddarda a lady Catelyn a krále Robba,“ řekla. „Byl to náš <emphasis>král!</emphasis> Byl statečný a dobrý a Freyové ho <emphasis>zavraždili.</emphasis> Pokud jej chce lord Stannis pomstít, měli bychom se k němu přidat.“</p>
<p>Manderly ji přitáhl blíž k sobě. „Wyllo, pokaždé, když otevřeš ústa, nejraději bych tě poslal k tichým sestrám.“</p>
<p>„Já jsem jen řekla…“</p>
<p>„My jsme slyšeli, co jsi řekla,“ řekla starší dívka, její sestra. „Dětské nerozumy. Nemluv zle o našich přátelích z Freyů. Jeden z nich bude brzy tvým pánem a manželem.“</p>
<p>„Ne,“ prohlásila dívka, vrtíc hlavou. „Ne. Já se za něj neprovdám, <emphasis>nikdy.</emphasis> Zabili <emphasis>krále</emphasis>.“</p>
<p>Lord Wyman zrudl. „Provdáš. Až přijde určený den, odříkáš svoje svatební sliby, jinak tě pošlu k tichým sestrám a už nikdy nepromluvíš ani slovo.“</p>
<p>Ubohá dívka se tvářila sklíčeně. „Dědečku, prosím...“</p>
<p>„Pššt, dítě,“ řekla lady Leona. „Slyšela jsi svého lorda praotce. <emphasis>Pššt!</emphasis> Nic nevíš.“</p>
<p>„Vím o slibu,“ nedala se odbýt dívka. „Mistře Theomore, pověz jim to! Tisíc let před Dobytím byl učiněn slib, a byly odříkány přísahy ve Vlčím doupěti před starými bohy i novými. Když jsme trpěli a byli jsme bez přátel, vyhnáni z našich domovů a v nebezpečí života, vlci se nás ujali a živili nás a chránili nás proti našim nepřátelům. Toto město bylo postaveno na území, které nám dali. Na oplátku jsme přísahali, že vždycky budeme jejich lid. Lid <emphasis>Starků.“</emphasis></p>
<p>Mistr přejel prsty po řetězu na svém krku. „Ano, byly vysloveny vážné přísahy před Starky ze Zimohradu. Jenže Zimohrad padl a rod Starků byl vyhuben.“</p>
<p>„To proto, že oni je <emphasis>všechny zabili!“</emphasis></p>
<p>Promluvil jiný Frey. „Lorde Wymane, mohu?“</p>
<p>Wyman Manderly přikývl. „Rhaegare. Vždycky nás potěší, když si vyslechneme tvoji moudrou radu.“</p>
<p>Rhaegar Frey odpověděl na lordův kompliment úklonou. Bylo mu třicet nebo blízko k tomuto věku, měl kulatá ramena a vypouklé břicho, ale byl bohatě oděn v kabátci z měkké šedé jehněčí vlny, olemovaném stříbrným brokátem. Plášť měl rovněž ze stříbrného brokátu, olemovaný popelčinou a sepnutý u krku broží ve tvaru dvou věží. „Lady Wyllo,“ řekl dívce se zeleným copem, „loajalita je ctnost. Doufám, že budeš stejně loajální Malému Walderovi, jakmile budete spojeni ve sňatku. Co se týče Starků, rod vyhynul pouze v mužské linii. Synové lorda Eddarda jsou mrtví, ale jeho dcery žijí, a mladší dívka jede na Sever, aby se provdala za chrabrého Ramsayho Boltona.“</p>
<p>„Ramsayho <emphasis>Sněha</emphasis>,“ odsekla Wylla Manderly.</p>
<p>„Jmenuj si ho, jak chceš. Ať se jmenuje jakkoliv, brzy se ožení s Aryou Stark. Pokud chceš dostát svému slibu, dej svoji loajalitu <emphasis>jemu</emphasis>, protože on bude tvým pánem na Zimohradu.“</p>
<p>„Ten nikdy nebude <emphasis>mým</emphasis> pánem! Přinutil lady Hornwood, aby se za něj provdala, a pak ji zavřel do žaláře a přiměl ji jíst vlastní <emphasis>prsty!“</emphasis></p>
<p>Síní mořského muže se rozlehlo souhlasné mumlání. „To děvče říká pravdu,“ prohlásil podsaditý muž v bílé a purpurové, jehož plášť byl připevněn párem zkřížených bronzových klíčů. „Roose Bolton je chladný a prohnaný, to ano, ale s Roosem se člověk dokáže vypořádat. Všichni víme o horších pánech. Jenže ten jeho nemanželský syn... říkají o něm, že je šílený a krutý, zrůda.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Oni</emphasis> říkají?“ Rhaegar mu ukázal svůj hedvábný vous a cynický úsměv. „Jeho <emphasis>nepřátelé</emphasis> to říkají, ano... jenže to Mladý vlk byl monstrum. Spíš zvíře než chlapec, nafouklý pýchou a lačnící po krvi. A byl bez víry, jak se můj dědeček ke svému zármutku dozvěděl.“ Roztáhl ruce. „Já Bílý přístav neobviňuji, že se k němu přidal. Můj praotec se dopustil téže chyby. Ve všech bitvách Mladého vlka bojovaly Bílý přístav a Dvojčata pod jeho korouhvemi. Robb Stark nás všechny zradil. Zanechal Sever napospas krutosti železných mužů, aby si pro sebe dobyl lepší království podél Trojzubce. Pak opustil také říční lordy, kteří pro něj hodně a ještě více riskovali. Porušil úmluvu o sňatku, kterou uzavřel s mým otcem, a oženil se s první zápaďáckou holkou, co mu padla do oka. Mladý vlk? Byl to sprostý pes, a podle toho zemřel.“</p>
<p> Síni mořského muže se rozhostilo ticho. Davos cítil chlad ve vzduchu. Lord Wyman se díval dolů na Rhaegara, jako by to byl šváb, na kterého je třeba tvrdě dupnout patou... jenže pak náhle váhavě přikývl, až se mu roztřásly podbradky. „Pes, ano. Přinesl nám jen žal a smrt. Odporný pes, vskutku. Pokračuj.“</p>
<p>Rhaegar Frey mluvil dál. „Žal a smrt, ano... a tento cibulový lord vám přinese další svými řečmi o pomstě. Otevřete oči, tak jak to udělal můj lord praotec. Válka pěti králů skončila. Naším králem je Tommen, naším <emphasis>jediným</emphasis> králem. Musíme mu pomoci obvázat rány vzešlé z této smutné války. Železný trůn je po právu jeho, jako Robertova pravého syna, dědice jelena a lva.“</p>
<p>„Moudrá slova, a pravdivá,“ řekl lord Wyman Manderly.</p>
<p>„<emphasis>Nepravdivá</emphasis>,“ dupla Wylla Manderly.</p>
<p>„Mlč, ty zpropadené dítě,“ pokárala ji lady Leona. „Mladé dívky by měly být ozdobou pro oko, ne bolestí v uchu.“ Popadla dívku za cop a ječící ji odtáhla ze síně.</p>
<p><emphasis>A tak odešla moje jediná zastánkyně v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>této síni</emphasis>, pomyslel si Davos.</p>
<p>„Wylla byla vždycky tvrdohlavé dítě,“ řekla její sestra, jako by ji chtěla omluvit. „Obávám se, že z ní bude tvrdohlavá manželka.“</p>
<p>Rhaegar pokrčil rameny. „Nepochybuji o tom, že ji manželství napraví. Pevná ruka a tiché slovo.“</p>
<p>„Pokud ne, jsou zde tiché sestry.“ Lord Wyman se posunul ve svém křesle. „A co se týče tebe, Cibulový rytíři, na jeden den už jsem slyšel zrádných řečí dost. Chceš po mně, abych riskoval svoje město kvůli falešnému králi a falešnému bohu. Chceš po mně, abych obětoval svého jediného přeživšího syna, tak aby mohl Stannis Baratheon posadit tu svoji svraštělou zadnici na trůn, na nějž nemá právo. Neudělám to. Ne pro tebe. Ani pro tvého lorda. Pro žádného člověka na světě.“ Lord Bílého přístavu se zvedl. Při tomto úsilí celý zčervenal. „Stále <emphasis>jsi</emphasis> pašerák, sere, který přišel, aby ukradl moje zlato a moji krev. Chtěl bys hlavu mého syna. Myslím, že si místo toho já vezmu tvoji. <emphasis>Stráže! </emphasis>Chopte se toho muže!“</p>
<p>Než se stačil Davos dokonce jen pohnout, byl obklopen stříbrnými trojzubci. „Můj pane,“ řekl, „jsem vyslanec.“</p>
<p>„To že jsi? Vplížil ses do mého města jako pašerák. Já říkám, že nejsi žádný lord, žádný rytíř, žádný vyslanec, jenom zloděj a špeh, prodavač lží a zrad. Měl bych ti nechat vytrhnout jazyk žhavými kleštěmi a poslat tě na Hrůzov, aby tě tam stáhli z kůže. Jenže Matka je milosrdná a stejně tak i já.“ Pokynul seru Marlonovi. „Bratranče, odveď tohoto tvora do Vlčího doupěte a usekni mu hlavu a ruce. Chci, abys mi je přinesl, ještě než usednu k večeři. Nebudu schopen pozřít sousto, dokud neuvidím hlavu tohoto pašeráka nabodnutou na kopí, s cibulí mezi těmi jeho prolhanými zuby.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />SMRAĎOCH</strong></p>
<p><strong>D</strong>ali mu koně a praporec, hebký vlněný kabátec a teplý kožešinový plášť, a pustili ho. Protentokrát nepáchl. „Získej pro nás ten hrad a vrať se zpátky,“ řekl Damon Tanči pro mne, když pomáhal třesoucímu se Smraďochovi do sedla, „anebo jeď dál a uvidíš, jak daleko se dostaneš, než tě chytíme. Jemu by se to líbilo, to si piš.“ Damon s úšklebkem oblízl zadek zvířete svým bičem a starý kůň zaržál a s trhnutím se rozhýbal.</p>
<p>Smraďoch se neodvažoval ohlédnout se, ze strachu, že Damon, Žlutý Dick, Chrochta a ostatní jedou za ním, že to všechno byl jen další z žertíků lorda Ramsayho, nějaká krutá zkouška, aby se přesvědčili, co udělá, když mu dají koně a pustí ho na svobodu. <emphasis>Myslí si, že uteču?</emphasis> Zvíře, které mu dali, byla ubohá herka, s nohama do X a napůl vyhladovělá; nemohl doufat, že by se mu podařilo ujet skvělým koním, na nichž by jeli lord Ramsay a jeho lovci. A Ramsay nic nemiloval víc než nasadit svoje uštěkané feny na stopu čerstvé kořisti.</p>
<p>Kromě toho, kam by jel? Za ním se prostíraly tábory přeplněné muži Hrůzova a těmi, co přivedli od Pramínků Ryswellové, s armádou Mohylova mezi nimi. Jižně od Kailinské držby táhla vzhůru po hrázní cestě další armáda, Boltonové a Freyové pochodující pod vlajkou Hrůzova. Na východ od cesty se nacházelo bezútěšné pusté pobřeží a chladné slané moře, na východě byly močály a mokřady Šíje, hemžící se hady, ještěrkolvy a bažinářskými ďábly s jejich otrávenými šípy.</p>
<p>Neuteče. Nemůže utéct.</p>
<p>Získám pro něj ten hrad. Udělám to. Musím.</p>
<p>Byl šedivý den, vlhký a mlhavý. Vítr vál od jihu, vlahý jako polibek. V dálce byly vidět ruiny Kailinské držby, ovinuté chuchvalci ranního oparu. Jeho kůň se ploužil přímo k nim, a jeho kopyta vydávala tiché mlaskavé zvuky, jak je vytahoval z šedozeleného bláta.</p>
<p><emphasis>Tudy už jsem jednou jel.</emphasis> Byla to nebezpečná myšlenka, a on jí okamžitě zalitoval. „Ne,“ řekl, „ne, to byl nějaký jiný člověk, to bylo předtím, než jsi znal svoje jméno.“ Jmenoval se Smraďoch. Musí si to pamatovat. <emphasis>Smraďoch, Smraďoch, rýmuje se to se slaboch.</emphasis></p>
<p>Když tudy jel tamten jiný člověk, blízko za ním následovala armáda, velké vojsko Seveřanů jedoucích do války pod šedobílými praporci rodu Starků. Smraďoch jel sám, svíral mírovou zástavu na žerdi z borového dřeva. Když tudy jel tamten jiný člověk, seděl na válečném oři, rychlém a živém. Smraďoch jel na rachitickém valachovi, samá kost a žebra, a jel na něm pomalu, ze strachu, aby nespadl. Tamten jiný muž byl dobrý jezdec, ale Smraďoch se na koňském hřbetě cítil nepohodlně. Bylo to již tak dávno. Nebyl žádný jezdec. Nebyl dokonce ani člověk. Byl tvor lorda Ramsayho, znamenal méně než pes, pouhý červ v lidské kůži. „Budeš předstírat, že jsi princ,“ řekl mu lord Ramsay minulého večera, zatímco se Smraďoch myl v kádi s vřelou vodou, „ale my známe pravdu. Jsi Smraďoch.. Vždycky budeš Smraďoch, bez ohledu na to, jak sladce budeš vonět. Tvůj nos tě možná bude klamat. Pamatuj si své jméno. Pamatuj si, kdo si.“</p>
<p>„Smraďoch,“ řekl. „Tvůj Smraďoch..“</p>
<p>„Udělej pro mne tuhle maličkost a můžeš být můj pes a jíst každý den maso,“ slíbil mu lord Ramsay. „Budeš v pokušení zradit mne. Utéct nebo bojovat nebo se přidat k našim nepřátelům. Ne, mlč, nechci slyšet žádné námitky. Zalži mi a vezmu ti jazyk. Člověk by se proti mně na tvém místě otočil, jenže my víme, co jsi, že ano? Zraď mne, jestli chceš, na tom nesejde... ale nejdříve si spočítej prsty a uvědom si, jaká bude cena.“</p>
<p>Smraďoch cenu znal. <emphasis>Sedm</emphasis>, pomyslel si, <emphasis>sedm prstů. Člověk se sedmi prsty vystačí. Sedm je posvátné číslo.</emphasis> Vzpomněl si, jak strašlivě to bolelo, když nařídil lord Ramsay Stahovači, aby mu stáhl z kůže prsteník.</p>
<p>Vzduch byl vlhký a těžký, a krajina byla poseta mělkými jezírky. Smraďoch se opatrně proplétal mezi nimi, ubíral se po zbytcích cesty z klád a prken, kterou položil předvoj Robba Starka přes rozměklou půdu, aby uspíšili průchod jeho vojska. Tam, kde kdysi stála mocná parkánová zeď, zůstaly jen rozptýlené kameny, bloky černého čediče tak velké, že kdysi bylo zapotřebí stovky mužů, kteří je usazovali na místo. Některé klesly hluboko do bahna a byly vidět jen jejich rohy; jiné ležely rozsypané kolem jako hrací kostky nějakého boha, popraskané a drolící se, místy porostlé lišejníkem. Po dešti minulé noci se obrovské kameny vlhce leskly a ve světle ranního slunce vypadaly, jako by byly pokryty vrstvičkou jemného oleje.</p>
<p>Za nimi stály věže.</p>
<p>Opilcova věž se nakláněla, jako by měla každou chvíli spadnout, přesně jako tomu bylo před půl tisícem let. Věž dětí čněla do oblohy rovná jako kopí, ale její rozbořený vrcholek byl otevřený větru a dešti. Strážniční věž, zavalitá a široká, byla největší z těch tří, slizká mokrým mechem. Z kamenů na její severní straně vyrůstal pokroucený strom a na východní a západní straně stály kusy rozbité zdi. <emphasis>Karstarkové si pro sebe tehdy zabrali Opilcovu věž a Umberové Věž dětí</emphasis>, vzpomněl si. <emphasis>Robb sám si ponechal Strážniční věž.</emphasis></p>
<p>Zavřel oči a spatřil před svým vnitřním zrakem praporce, vznešeně pleskající v prudkém severním větru. <emphasis>Všichni jsou pryč, všichni padli.</emphasis> Nyní mu vanul do tváře vítr z jihu, a na jediném praporci vlajícím nad zbytky Kailinské držby viděl zlatou krakatici na černém poli.</p>
<p>Pozorovali ho. Cítil na sobě jejich oči. Když se podíval vzhůru, zahlédl bledé obličeje vykukující zpoza cimbuří Strážniční věže a přes rozbité zdivo korunující Věž dětí, kde podle legendy kdysi děti lesa přivolaly na zem kladivo vod, aby rozlomilo země Západozemí vedví.</p>
<p>Jedinou cestou skrze Šíji byla hrázní cesta, a věže Kailinské držby uzavíraly její severní konec jako korková zátka láhev. Cesta byla úzká a ruiny situované tak, aby musel nepřítel od jihu projít pod nimi a mezi nimi. Pokud by hodlal dobýt kteroukoliv z věží, musel by mít útočník vystavená záda šípům z dvou dalších věží, zatímco by šplhal po vlhkých kamenných stěnách porostlých slizkými provazci bledého mechu. Bažinatý terén za hrázní cestou byl neschůdný, nekonečný močál plný bezedných tůní, pohyblivých písků a lesklých zelených trav, které připadaly nepozornému oku pevné, ale jakmile jste na ně vkročili, změnily se ve vodu, a všechny byly zamořené smrtonosnými hady, jedovatými květinami a obrovskými ještěrolvy se zuby ostrými jako dýky. Stejně nebezpeční byli tamní lidé, zřídkakdy viditelní, ale neustále číhající, obyvatelé mokřad, žabožrouti, blátolidé. Slatina a Rákos, Rašelina a Bažiňák, Krák a Kvak, Zeleňoch a Černomočál, což byla jména, která hovořila sama za sebe. Železní muži jim všem říkali <emphasis>bažinní ďáblové</emphasis>.</p>
<p>Smraďoch projel kolem zetlelé koňské mršiny s šípem trčícím jí z krku. Když se k ní přiblížil, zajel do prázdného očního důlku mrtvoly dlouhý bílý had.</p>
<p>Za koněm spatřil jezdce, či spíš to, co z něj zbylo. Vrány mu ozobaly maso z obličeje a pod jeho tělem zřejmě hrabal divoký pes, který se snažil dostat k vnitřnostem. O něco dál zapadla další mrtvola tak hluboko do bahna, že z ní byla vidět jen tvář a prsty.</p>
<p>Blíž k věžím ležely na zemi mrtvoly ze všech stran. Z jejich zejících ran vyrašily krvokvěty, bledé květiny s okvětními lístky buclatými a vlhkými jako ženské rty.</p>
<p><emphasis>Muži z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>posádky mne nepoznají</emphasis>. Někteří si možná vzpomenou na chlapce, kterým býval, než se naučil svoje jméno, ale Smraďoch pro ně bude cizincem. Bylo to již tak dlouho, co se na sebe naposledy díval do zhlížecího skla, ale věděl, jak staře vypadá. Vlasy mu zbělely; mnoho mu jich vypadalo a to, co zůstalo, bylo suché a tuhé jako sláma. Z žaláře vyšel slabý jako žena a tak hubený, že by jej silnější poryv větru odfoukl.</p>
<p>A jeho ruce... Ramsay mu dal rukavice, hezké rukavice z černé kůže, měkké a poddajné, vycpané vlnou, aby zamaskovaly chybějící prsty, ale kdyby se někdo zadíval pozorněji, brzy by zjistil, že se tři z jeho prstů nehýbou.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Už ani o krok dáli</emphasis>“ zazvonil hlas. „Co chceš?“</p>
<p>„Slova.“ Pobídl svého koně dál, mávaje mírovou zástavou tak, že si jí nemohli nevšimnout. „Přijel jsem neozbrojen.“</p>
<p>Neozvala se žádná odpověď. Věděl, že se železní muži za zdmi domlouvají, jestli ho vpustit nebo mu probodat hruď šípy. <emphasis>Na tom nesejde.</emphasis> Rychlá smrt zde by byla stokrát lepší než se vrátit k lordu Ramsayovi s nezdarem.</p>
<p>Pak se dveře strážnice otevřely. <emphasis>„Rychle</emphasis>.“ Smraďoch se otočil po zvuku šípu. Přiletěl z místa odněkud po jeho pravici, kde ležely napůl ponořené v močále rozbořené kusy parkánové zdi. Šíp proletěl skrze záhyby jeho praporce a zůstal tam vězet, stěží stopu od jeho obličeje. Tak ho to vyděsilo, že praporec upustil a svezl se ze sedla.</p>
<p>„Dovnitř“ vykřikl hlas, „pospěš si, blázne, <emphasis>pospěš!“</emphasis></p>
<p>Smraďoch se po čtyřech škrábal do schodů, zatímco mu nad hlavou proletěl další šíp. Někdo jej popadl a vtáhl jej dovnitř, a pak už uslyšel, jak se za ním s hlasitým prásknutím zavřely dveře. Vytáhli ho na nohy a smýkli jím proti zdi. Pak měl na krku nůž a tak blízko před jeho obličejem, že by tomu muži mohl spočítat chlupy v nose, se ocitla vousatá tvář. „Kdo jsi? Proč jsi sem přijel? Rychle, nebo s tebou udělám to samé co s támhletím.“ Strážný trhl hlavou k mrtvole hnijící na podlaze vedle dveří, její maso bylo zelené a hemžilo se larvami.</p>
<p>„Jsem ze železných,“ odpověděl Smraďoch lživě. Ten chlapec, jímž byl předtím, byl ze železných, to ano, jenže Smraďoch přišel na tento svět v žalářích pod Hrůzovem. „Podívej se na mou tvář. Jsem syn lorda Balona. Tvůj princ.“ Řekl by i jméno, ale slova mu nějak uvízla v hrdle. <emphasis>Smraďoch, jsem Smraďoch, rýmuje se to s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kutloch.</emphasis> Akorát že na to musí na chvíli zapomenout. Žádný člověk by nikdy neuvěřil tvorovi jako Smraďoch, bez ohledu na to, v jak zoufalé by se nacházel situaci. Musí opět předstírat, že je princ.</p>
<p>Muž hleděl na jeho tvář, ústa měl zkřivená podezřením. Zuby měl hnědé a jeho dech páchl pivem a cibulí. „Synové lorda Balona padli.“</p>
<p>„Moji bratři. Já ne. Zajal mne lord Ramsay a odvedl mne na Hrůzov. Ty tady velíš?“</p>
<p>„Já?“ Muž mu sundal nůž z hrdla a ustoupil dozadu. Málem přitom zakopl o mrtvolu. „Já ne, můj pane.“ Jeho zbroj byla zrezivělá, kůže trouchnivěla. Z otevřené rány na hřbetě jedné ruky mu prosakovala krev. „Velením byl pověřen Ralf Kenning. Tak to říkal kapitán. Já jenom hlídám dveře, to je všechno.“</p>
<p>„A kdo je tohle?“ Smraďoch kopl do mrtvoly.</p>
<p>Strážný hleděl na mrtvého muže, jako by ho viděl poprvé. „Ten... pil vodu. Musel jsem mu podříznout krk, aby přestal řvát. Bolelo ho břicho. Ta voda se nedá pít. Proto tady máme pivo.“ Strážný si zamnul obličej. Oči měl rudé a zanícené. „Předtím jsme vždycky odtáhli mrtvého dolů do sklepení. Tam dole je všechno zatopené. Teď už se tím nechce nikdo obtěžovat, tak je prostě necháváme tam, kde padnou.“</p>
<p>„Sklepení by pro ně bylo lepším místem. Dejte je vodě. Potopenému bohu.“</p>
<p>Muž se dal do smíchu. „Tam dole žádní bohové nejsou, můj pane. Jen krysy a vodní hadi. Bílé věci, tlusté jako tvoje noha. Někdy se vyplazí po schodech a pokoušou tě ve spaní.“ Smraďoch si vzpomněl na kobky pod Hrůzovem, na krysu svíjející se mu mezi zuby, na chuť horké krve na jeho rtech. <emphasis>Jestli selžu, Ramsay mne tam pošle zpátky, ale nejdřív mi stáhne kůži z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dalšího prstu.</emphasis> „Kolik mužů posádky tu zbylo?“</p>
<p>„Pár,“ odpověděl železný muž. „Já nevím. Je jich míň, než bylo předtím. Myslím, že někteří jsou taky v Opilcově věži. Ve Věži dětí není nikdo. Dagon Codd se tam šel před pár dny podívat. Říkal, že tam zbyli naživu jen dva muži a ti požírali mrtvé. Oba je zabil, jestli se tomu dá věřit.“</p>
<p><emphasis>Kailinská držba padla</emphasis>, uvědomil si tehdy Smraďoch <emphasis>jen </emphasis><emphasis>zatím nikdo nepovažoval za vhodné říct jim to.</emphasis> Zamnul si ústa, aby zakryl svoje rozbité zuby a řekl: „Musím mluvit s tvým velitelem.“</p>
<p>„S Kenningem?“ Zdálo se, že strážného zmátl. „Ten už ti toho moc neřekne. Umírá. Možná už je mrtvý. Neviděl jsem ho od... už si ani nepamatuju, kdy...“</p>
<p>„Kde je? Odveď mne k němu.“</p>
<p>„A kdo bude hlídat dveře?“</p>
<p>„On.“ Smraďoch kopl do mrtvoly.</p>
<p>To muže rozesmálo. „Jo. Proč ne? Tak pojď se mnou.“ Sundal z držáku na zdi pochodeň a mával jí, dokud nevzplála jasným horkým ohněm. „Tudy.“ Strážný jej vedl dveřmi a vzhůru po točitém schodišti, kde se světlo pochodně odráželo od stěn z lesklého černého kamene.</p>
<p>Místnost na vrcholu schodiště byla tmavá, zakouřená a panovalo v ní dusivé horko. Přes úzké okno byla zavěšena otrhaná kůže, aby udržela venku vlhko, v železném koši se kouřilo z kusu rašeliny. Ve vzduchu se vznášel odporný puch, tíživá atmosféra plísně, moči a nočních výkalů, kouře a nemoci. Podlahu pokrývaly špinavé rohože, a místo postele tam byla hromada slámy v jednom rohu.</p>
<p>Ralf Kenning tam ležel celý roztřesený pod hromadou kožešin. Svoje zbraně měl položené vedle sebe meč a sekeru, kroužkovou brni, železnou přilbici. Na jeho štítu byly oblačné ruce bouřkového boha, z jehož prstů šlehá blesk k běsnícímu moři, ale barva byla vybledlá a odlupovala se, a dřevo pod ní začínalo hnít.</p>
<p>Ralf hnil taky. Pod kožešinami byl nahý a rozpálený horečkou, jeho oteklé bledé maso pokrývaly mokvajícími boláky a strupy. Hlavu měl znetvořenou, jednu tvář groteskně napuchlou a krk tak nalitý krví, až hrozilo, že pohltí jeho obličej. Paži na téže straně měl velkou jako kláda a hemžila se bílými červy. Podle jeho vzhledu jej nikdo nemyl ani neholil již celé dny. Z jednoho oka mu vytékal hnis, a vous měl ztvrdlý uschlými zvratky. „Co se mu stalo?“ zeptal se Smraďoch.</p>
<p>„Byl na zídce a nějaký bažinář po něm střelil šíp. Bylo to jen škrábnutí, jenže... oni napouštějí dříky jedem, namáčejí hroty do výkalů a ještě horších věcí. Lili jsme do rány vroucí víno, ale nepomohlo to.“</p>
<p><emphasis>S touhle troskou vyjednávat nemohu.</emphasis> „Zabij ho,“ řekl Smraďoch strážnému. „Rozum jej opustil. Je plný krve a červů.“</p>
<p>Muž na něj jen hleděl. „Kapitán mu svěřil velení.“ „Umírajícího koně bys zabil.“</p>
<p>„Jakého koně? Já nikdy žádného koně neměl.“</p>
<p><emphasis>Já ho měl.</emphasis> Ta vzpomínka přišla náhle a nezvána. Nářek Usměvavého zněl téměř jako lidský. S hřívou v ohni se vzepjal na zadních, slepý bolestí bil do vzduchu kopyty. <emphasis>Ne, ne. Nebyl můj, Smraďoch nikdy neměl koně.</emphasis> „Zabiju ho místo tebe.“ Smraďoch sebral Kenningův meč z místa, kde ležel, opřený o jeho štít. Stále měl dost prstů, aby byl schopen sevřít jílec. Když mávl ostřím čepele proti napuchlému hrdla nebožáka na slámě, kůže praskla a vyvalil se z ní příliv černé krve a žlutého hnisu. Kenning sebou prudce škubl, pak znehybněl. Místnost zaplnil odporný puch. Smraďoch vyrazil ke schodům. Vzduch tam byl vlhký a studený, ale mnohem čistější než v místnosti. Železný muž klopýtal za ním, s obličejem bílým jako stěna se snažil nezvracet. Smraďoch jej popadl za paži. „Kdo byl zástupcem velitele? Kde jsou ostatní muži?“</p>
<p>„Nahoře na cimbuří nebo v síni. Spí, pijí. Odvedu tě tam, jestli chceš.“</p>
<p>„Udělej to. Hned.“ Ramsay mu dal pouhý den.</p>
<p>Síň byla z tmavého kamene, s vysokým stropem a vystavená průvanu, plná vznášejícího se kouře. Kamenné zdi byly porostlé skvrnami bledého lišejníku. V krbu zčernalém od mnohem větších výhní v dávno minulých letech nízko hořel rašelinový oheň. Místnost vyplňoval masivní stůl z tesaného kamene, tak jako tomu bylo po staletí. <emphasis>Právě tam jsem seděl, když jsem tady byl posledně</emphasis>, vzpomněl si. <emphasis>Robb byl v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čele stolu, s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Velkým Jonem po jeho pravici a Roosem Boltonem po levici. Gloverové seděli vedle Helmana Tallharta a proti nim byli Karstark a jeho synové.</emphasis></p>
<p>Teď u stolu seděly a pily dva tucty železných mužů. Pár se jich na něj podívalo otupělýma prázdnýma očima. Ostatní jej ignorovali. Všichni ti muži pro něj byli cizinci. Někteří na sobě měli pláště připevněné brožemi ve tvaru stříbrné tresky. Na rod Coddů na Železných ostrovech nepohlíželi příliš dobře; říkalo se, že jejich muži jsou zloději a zbabělci a jejich ženy prostopášnice, které lehají se svými vlastními otci a bratry. Nepřekvapilo jej, že zde jeho strýc zanechal právě tyto muže, zatímco se Železná flotila vracela domů. <emphasis>To mi moji úlohu o hodně ulehčí.</emphasis> „Ralf Kenningje mrtvý,“ řekl. „Kdo tady velí?“</p>
<p>Pijáci na něj tupě hleděli. Jeden se dal do smíchu. Další si odplivl. Konečně jeden z Coddů řekl: „Kdo se ptá?“</p>
<p>„Syn lorda Balona.“ <emphasis>Smraďoch, jmenuji se Smraďoch, rýmuje se to se staroch.</emphasis> „Jsem zde na příkaz Ramsayho Boltona, lorda z Hornwood a dědice Hrůzova, který mne zajal na Zimohradu. Jeho armáda je severně od vás, jeho otec sem pochoduje od jihu, ale lord Ramsay je připraven být k vám milosrdný, jestliže mu Kailinskou držbu do západu slunce vydáte.“ Vyndal dopis, který mu dali a hodil jej na stůl před pijáky.</p>
<p>Jeden z nich jej vzal a obrátil jej v rukou, rýpl do růžového vosku, jímž byl zapečetěn. Po chvíli řekl: „Pergamen. K čemu je nám dobrý? My potřebujeme sýr a maso.“</p>
<p>„Chceš říct ocel,“ řekl muž vedle něho. Měl šedivý vous a jeho levá ruka končila pahýlem. „Meče. Sekery. Jo, a taky luky, stovky dalších luků a muže, co z nich budou střílet.“</p>
<p>„Železní muži se nevzdávají,“ ozval se třetí hlas.</p>
<p>„Povězte to mému otci. Lord Balon ohnul koleno, když Robert prolomil jeho hradby. Jinak by byl zemřel. Stejně jako zemřete vy, když se nevzdáte.“ Ukázal na pergamen. „Rozlomte pečeť. Přečtěte si slova. Je to záruka bezpečí, napsaná vlastní rukou lorda Ramsayho. Odhoďte své meče a pojďte se mnou a jeho lordstvo vás nakrmí a umožní vám odejít bez újmy na Kamenité pobřeží, kde si budete moci nalézt loď, která vás odveze domů. Jinak zemřete.“</p>
<p>„To má být výhružka?“ Jeden z Coddů se zvedl. Velký muž, ale s vypoulenýma očima a širokými ústy, s mrtvým bílým masem. Vypadal, jako by jej jeho otec byl zplodil s rybou, a přesto měl u boku zavěšený meč. „Dagon Codd se žádnému člověku nevzdá.“</p>
<p><emphasis>Ne, prosím, musíte poslechnout.</emphasis> Pomyšlení na to, co mu Ramsay udělá, když se připlíží zpátky do jeho tábora, aniž by se posádka Kailinské držby vzdala, bylo tak strašlivé, že se z toho málem pomočil. <emphasis>Smraďoch, Smraďoch, rýmuje se to s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tvaroh. </emphasis>„Tohle je vaše odpověď?“ Jeho vlastní slova mu zněla v uších chabě. „Tahle treska hovoří za vás za všechny?“</p>
<p>Strážný, který se s ním setkal u dveří, si zřejmě tak jistý nebyl. „Victarion nám nařídil, abychom to tu udrželi. Na vlastní uši jsem slyšel, když to říkal. <emphasis>Držte to zde, dokud se nevrátím,</emphasis> řekl Kenningovi.“</p>
<p>„Jo,“ přitakal jednoruký muž. „Přesně tak to říkal. Musel odsud odjet, ale přísahal, že se vrátí, s korunou z naplaveného dříví na hlavě a v čele tisícihlavého vojska.“</p>
<p>„Můj strýc se nikdy nevrátí,“ řekl jim Smraďoch. „Rada korunovala jeho bratra Eurona, a Vraní oko má jiné války, ve kterých bojuje, vy si myslíte, že máte pro mého strýce cenu? Nemáte. Nechal vás tady, abyste zemřeli. Odškrábl vás stejným způsobem, jako si seškrabuje bláto z bot, když se vybrodí na břeh.“</p>
<p>Tato slova trefila hřebík na hlavičku. Viděl to v jejich očích, ve způsobu, jakým se dívali jeden na druhého nebo se mračili nad svými poháry. <emphasis>Všichni se báli, že zde zůstali opuštěni, ale teprve když jsem se objevil já, proměnil se jejich strach v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jistotu. </emphasis>Nebyli to muži z rodu slavných kapitánů ani krev velkých rodů Železných ostrovů. Byli to synové nevolníků a solných žen.</p>
<p>„Když se vzdáme, budeme moci odejít?“ zeptal se jednoruký muž. „Takto to tady stojí napsáno?“ Strčil do ruličky pergamenu, jejíž růžová pečeť byla stále neporušená.</p>
<p>„Přečti si to sám,“ odpověděl, třeba si byl téměř jistý, že žádný z nich neumí číst. „Lord Ramsay se chová ke svým zajatcům čestně, dokud jsou mu loajální.“ <emphasis>Vzal mi jenom prsty na rukou a na nohou a ještě něco jiného, třebaže mi mohl nechat vytrhnout jazyk nebo mi stáhnout kůži z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nohou, od pat až po kyčle. </emphasis>„vydejte mu svoje meče a budete žít.“</p>
<p>„Lháři.“ Dagon Codd tasil svůj meč. „ty jsi ten, co mu říkají Přeběhlík. Proč bychom měli věřit tvým slibům?“</p>
<p><emphasis>Je opilý</emphasis>, uvědomil si Smraďoch. <emphasis>Mluví z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něj pivo.</emphasis> „Věřte si, čemu chcete. Přinesl jsem vám vzkaz od lorda Ramsayho. Teď se k němu musím vrátit. Budeme mít k večeři kance a řípu, a zapijeme to silným červeným vínem. Ti, kdo půjdou se mnou, budou na hostině vítáni. Vy ostatní během dne zemřete. Lord z Hrůzova přivede nahoru po hrázní cestě svoje rytíře, zatímco jeho syn proti vám povede svoje vlastní muže od severu. Žádné místo tady nebude bezpečné. Ti, kteří zemřou v boji, se budou moci považovat za šťastné. Ti, co přežijí, budou vydáni bažinným ďáblům.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Dost“</emphasis> zavrčel Dagon Codd. ,ty si myslíš, že můžeš zastrašit železné muže<emphasis> slovy?</emphasis> Odejdi. Utíkej zpátky ke svému pánovi, než ti rozpářu břicho, vytáhnu ti vnitřnosti a přinutím tě je sežrat.“</p>
<p>Možná by toho řekl i víc, ale najednou vytřeštil oči. Do středu čela se mu s hlasitým <emphasis>pfank </emphasis>zabodla vrhací sekera. Coddovi vypadl meč z prstů. Škubl sebou jako ryba na háčku, pak se zhroutil tváří napřed na stůl.</p>
<p>To jednoruký muž hodil sekeru. A když se zvedl na nohy, třímal v ruce druhou. „Kdo ještě chce zemřít?“ zeptal se ostatních pijáků. „Stačí slovo a já vám splním přání.“ Z louže krve na místě, kde na stole spočinula hlava Dagona Codda, se rozlévaly tenké rudé pramínky. „Já mám v úmyslu žít, a to znamená, že tady nezůstanu, abych tu shnil.“</p>
<p>Jeden muž si lokl piva. Další obrátil svůj pohár, aby zastavil krvavý prst, než dosáhne místa, kde seděl. Nikdo nepromluvil. A když si jednoruký muž zastrčil sekeru zpátky za opasek, Smraďoch věděl, že má vyhráno. Málem se znovu cítil jako muž. <emphasis>Lord Ramsay ze mne bude mít radost.</emphasis></p>
<p>Vlastníma rukama stáhl dolů praporec s krakaticí, třebaže kvůli chybějícím prstům trochu neobratně, ale vděčný za prsty, které se mu lord Ramsay uvolil ponechat. Trvalo drahnou část odpoledne, než byli železní muži připraveni k odchodu. Nakonec jich bylo víc, než by byl hádal čtyřicet sedm ve Strážniční věži a dalších osmnáct v Opilcově. Z těch měli dva tak blízko k smrti, že jim už nezbývala žádná naděje, a dalších pět bylo příliš zesláblých, než aby mohli chodit. I tak stále zbývalo dalších padesát osm v bojeschopném stavu. Třebaže byli slabí, pobili by třikrát tolik mužů, pokud by musel lord Ramsay na ruiny zaútočit. <emphasis>Udělal dobře, že mne sem poslal</emphasis>, pomyslel si Smraďoch, zatímco znovu vysedal do sedla svého koně, aby zaujal místo v čele kolony mířící přes bažinatou půdu k místu, kde tábořili seveřané. „Svoje zbraně ponechejte zde,“ řekl zajatcům. „Meče, luky, dýky. Ozbrojenci budou bez milosti zabiti.“</p>
<p>Trvalo jim třikrát déle než předtím Smraďochovi samotnému, než tu cestu urazili. Pro čtyři muže, kteří nebyli schopni jít sami, sbili hrubá nosítka; pátého nesl jeho syn na zádech. Byla to pomalá cesta a všichni železní muži si uvědomovali, jak jsou nechránění, na dostřel bažinných ďáblů a jejich otrávených šípů. <emphasis>Jestli zemřu, tak zemřu.</emphasis> Smraďoch se modlil jen o to, aby to byl dobrý lukostřelec, takže by smrt byla rychlá a čistá. <emphasis>Smrt muže, ne takový konec, jako potkal Ralfa Kenninga.</emphasis></p>
<p>Jednoruký muž kráčel v čele procesí, ztěžka kulhal. Řekl, že se jmenuje Adrack Humble, že má doma na Velkém Wyku jednu kamennou ženu a tři solné. „Tři z těch čtyř měly velká břicha, když jsme vyplouvali,“ holedbal se, „a v našem rodu obvykle míváme dvojčata. První věcí, kterou budu muset udělat, až se vrátím, bude spočítat moje nové syny. Možná jednoho dokonce pojmenuji po tobě, můj pane.“</p>
<p>Ano, pojmenuj ho Smraďoch, pomyslel si, a když to bude špatný syn, můžeš mu usekat prsty a dát mu k jídlu krysy. Otočil hlavu a odplivl si. Napadlo ho, zda Ralf Kenning neměl přece jen štěstí.</p>
<p>Než se před nimi objevil tábor lorda Ramsayho, začal se z břidlicově šedivé oblohy snášet lehký déšť. Hlídka beze slova pozorovala, jak procházejí kolem. Ve vzduchu se vznášel kouř z varných ohňů uhášených deštěm. Za nimi se seřadil zástup jezdců, vedených mladým lordem, jenž měl na štítu koňskou hlavu. <emphasis>Jeden z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ryswellových synů,</emphasis> věděl Smraďoch. <emphasis>Roger, nebo možná Rickard.</emphasis> Nedokázal ty dva rozpoznat od sebe. „To jsou všichni?“ zeptal se jezdec ze hřbetu kaštanově hnědého oře. „Všichni, kteří nebyli mrtví, můj pane.“</p>
<p>„Myslel jsem, že jich bude víc. Útočili jsme na ně třikrát, a třikrát nás odrazili.“</p>
<p><emphasis>Jsme železní muži</emphasis>, pomyslel si s náhlým záchvěvem pýchy, a na půl tepu srdce byl opět princ, syn lorda Balona, krev Štítu. Dokonce jen myšlenky však mohou být nebezpečné. Musí si pamatovat svoje jméno. <emphasis>Smraďoch Jmenuji se Smraďoch, rýmuje se to se slaboch.</emphasis></p>
<p>Byli těsně před táborem, když štěkot psí smečky oznámil příjezd lorda Ramsayho. Byl s ním Děvkozhouba, společně s tuctem jeho oblíbenců, Stahovačem, Nevrlým Alynem a Damonem Tanči pro mne, a také Velký a Malý Walder. Kolem se hemžili psi, cenili zuby a vrčeli na cizince. <emphasis>Bastardovy holky</emphasis>, pomyslel si Smraďoch, než si vzpomněl, že nesmí nikdy, nikdy, <emphasis>nikdy </emphasis>použít toto slovo v pánově přítomnosti.</p>
<p>Smraďoch se zhoupl ze sedla a poklekl na koleno. „Můj pane, Kailinská držba je tvoje. Zde jsou poslední obránci.“</p>
<p>„Tak málo. Doufal jsem, že jich bude víc. Byli to tak tvrdošíjní nepřátelé.“ Lordu Ramsaymu se zaleskly bledé oči. „Jistě jste vyhladovělí. Damone, Alyne, postarejte se o ně. Víno a pivo a všechno jídlo, co budou schopni sníst. Stahovači, odveď raněné k našim mistrům.“</p>
<p>„Ano, můj pane.“</p>
<p>Pár železných mužů zamumlalo slova díků, než se odšourali k varným ohňům ve středu tábora. Jeden z Coddů se dokonce pokusil políbit prsten lorda Ramsayho, ale psi jej odehnali, než se stačil dostat blíž a Alison mu odsekl kousek ucha. Muži stékala po krku krev, a přesto pokyvoval hlavou, ukláněl se a velebil milosrdenství jeho lordstva.</p>
<p>Když odešli poslední z nich, Ramsay Bolton stočil svůj úsměv k Smraďochovi. Chytil ho vzadu za hlavu, přitáhl si jeho obličej k sobě, políbil jej na tvář a zašeptal: „Můj starý přítel Smraďoch. Oni tě opravdu považovali za svého prince? Co je to za zatracené blázny, tihle železní. Bohové se smějí.“</p>
<p>„Jediné, po čem touží, je odejít domů, můj pane.“</p>
<p>„A co chceš <emphasis>ty,</emphasis> můj milý Smraďochu?“ zamumlal Ramsay, něžně jako milenec. Jeho dech voněl svařeným vínem a hřebíčkem, tak sladce. „Taková chrabrá služba si zasluhuje odměnu. Nemohu ti vrátit prsty na rukou ani na nohou, ale určitě existuje něco, co bys po mně mohl chtít. Mám ti dát místo toho svobodu? Propustit tě z mých služeb? Chceš odejít s nimi, vrátit se na ty vaše chmurné ostrovy v chladném studeném moři, být opět princem? Nebo bys raději zůstal mým věrným služebníkem?“</p>
<p>Měl pocit, jako by mu jezdil po páteři ledový nůž. <emphasis>Buď opatrný, </emphasis>řekl si v duchu, <emphasis>Buď velmi, velmi opatrný.</emphasis> Úsměv jeho lordstva se mu pranic nelíbil, ani to, jak se mu leskly oči a jak mu stékala slina z koutku úst. Takové známky viděl už předtím. <emphasis>Nejsi žádný princ. Jsi Smraďoch, jenom Smraďoch, rýmuje se to s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vrtoch. Dej mu odpověď, jakou si přeje.</emphasis></p>
<p>„Můj pane,“ řekl, „moje místo je zde, po tvém boku. Jsem tvůj Smraďoch. Jediné po čem toužím, je věrně ti sloužit. Nežádám nic jiného než... měch vína, to bude veškerá moje odměna... červené víno, to nejsilnější, co máš, tolik vína, kolik dokáže muž vypít...“</p>
<p>Lord Ramsay se dal do smíchu. „Ty nejsi muž, Smraďochu. Jsi jenom můj tvor. Svoje víno ale dostaneš. Waldere, postarej se o to. A neměj strach, nepošlu tě zpátky do kobky, máš moje slovo jako Boltona. Každý den maso a ponechám ti dost zubů, abys ho mohl jíst. Můžeš spát vedle mých holek. Bene, máš pro něho obojek?“</p>
<p>„Nechal jsem jeden udělat, můj pane,“ odpověděl Ben Kosti.</p>
<p>Starý muž mu toho dal mnohem víc. Té noci dostal kromě obojku i otrhanou houni a půlku kuřete. Musel svoje maso sice bránit proti psům, ale bylo to to nejlepší jídlo, které jedl od Zimohradu.</p>
<p>A víno... Víno bylo tmavé a kyselé, ale <emphasis>silné.</emphasis> Dřepící mezi psy Smraďoch pil, dokud se mu netočila hlava, pak se vyzvracel, otřel si ústa a vypil další. Potom si lehl a zavřel oči. Když se probudil, pes mu olizoval zvratky z vousu, a přes srpek měsíce se honily tmavé mraky. Někde v noci křičeli muži. Odstrčil psa stranou, překulil se a znovu upadl do spánku.</p>
<p>Příštího rána vyslal lord Ramsay tři jezdce dolů po hrázní cestě, aby odnesli jeho lordu otci vzkaz, že je cesta čistá. Nad Strážniční věží, kde Smraďoch předchozího dnes strhl zlatou krakatici Štítu, byl vyvěšen praporec se staženým mužem rodu Boltonů. Podél tlející prkenné cesty byly hluboko do bažinaté půdy zaraženy dřevěné kůly; na nich hnily mrtvoly, rudé odkapávající krví. <emphasis>Šedesát tři,</emphasis> věděl, <emphasis>je jich šedesát tři.</emphasis> Jedné scházela polovina ruky. Další měl mezi zuby vražený kus pergamenu, jehož růžová pečeť byla stále neporušená.</p>
<p>O tři dny později se proplétal ruinami a kolem řady příšerných strážců předvoj armády Roosea Boltona čtyři stovky jezdců v modrých a šedých barvách Freyů, hroty jejichž kopí se zaleskly pokaždé, když mezi mraky vysvitlo slunce. Předvoj vedli dva ze starých synů lorda Waldera. Jeden byl robustní, s vyčnívajícími silnými čelistmi a mohutnými svaly na rukou. Ten druhý měl hladové oči posazené blízko u sebe nad špičatým nosem, řídký hnědý vous, který nestačil zakrýt nevýraznou bradu pod ním, a holou hlavu. <emphasis>Hosteen a Aenys.</emphasis> Pamatoval si je z doby předtím, než se dozvěděl svoje pravé jméno. Hosteen byl jako býk, nebylo ho snadné rozčilit, ale jakmile k tomu došlo, byl nesmiřitelný, a podle pověsti ten nejdivočejší bojovník ze všech potomků lorda Waldera. Aenys byl starší, krutější a chytřejší velitel, nikoliv šermíř. Oba to byli zkušení vojáci.</p>
<p>Ihned za předvojem následovali Seveřané, jejichž otrhané praporce plápolaly ve větru. Smraďoch se díval, jak procházejí kolem. Většina jich šla pěšky a bylo jich tak málo. Vzpomínal si na početnou armádu, která pochodovala na jih s Mladým vlkem, pod praporci se zlovlkem Zimohradu. Do války odešlo s Robbem dvacet tisíc šermířů a kopiníků, nebo takřka tento počet, ale jen dva z deseti se vraceli zpět, a většinou to byli muži z Hrůzova.</p>
<p>V samém středu kolony, tam kde byl tlak nejhustější, jel na koni ozbrojenec v tmavošedé plátové zbroji oblečené na prošívané tunice z tmavorudé kůže. Jeho nárameníky byly vytvarované do podoby lidských hlav, s otevřenými ústy řvoucími v agónii. Z ramen mu splýval růžový vlněný plášť s vyšitými kapkami krve a z vrcholu jeho uzavřené přilbice vlály dlouhé pruhy rudého hedvábí. <emphasis>Žádný bažinář nezasáhne Roosea Boltona svým otráveným šípem</emphasis>, pomyslel si Smraďoch, když ho spatřil. Hned za ním jel uzavřený povoz tažený šesti těžkými koňmi a střežený zezadu i zepředu lučištníky. Závěsy z tmavomodrého sametu skrývaly jeho obyvatele před slídícíma očima.</p>
<p>Za krytým povozem jely vozy s bagáží kymácející se vozíky obtížené zásobami a válečnou kořistí, a káry, na nichž se tísnili ranění a mrzáci. A vzadu další Freyové. Přinejmenším tisícovka, možná víc: lučištníci, kopiníci, sedláci vyzbrojení kosami a nabroušenými srpy, svobodní jezdci a jízdní lukostřelci, a pak další stovka rytířů.</p>
<p>S obojkem na krku, v řetězech a opět v cárech následoval Smraďoch s ostatními psy v patách lorda Ramsayho, když jeho lordstvo vyjelo v ústrety svému otci. Když si však jezdec v temné zbroji sňal přilbici, obličej pod ní nepatřil muži, jehož si Smraďoch pamatoval. Ramsayho úsměv při pohledu na něj zkysl a přes tvář mu přelétl hněvivý výraz. „Co má tohle znamenat, nějakou urážku?“</p>
<p>„Jen opatrnost,“ zašeptal Roose Bolton, jenž vyhlédl zpoza závěsů uzavřeného povozu.</p>
<p>Lord z Hrůzova se svému nemanželskému synovi nijak zvlášť nepodobal. Tvář měl čistě oholenou, hladkou, obyčejnou, ani pohlednou, ale ani bezvýraznou. Třebaže bojoval Roose Bolton v mnoha bitvách, neměl na sobě žádné jizvy. A třebaže mu bylo hodně přes čtyřicet, neměl ani vrásku, která by vypovídala o jeho věku. Jako by nestárl. Rty měl tak tenké, že když je stiskl k sobě, jako by úplně zmizely. V jeho obličeji se nezračilo vůbec nic; na tváři Roosea Boltona vypadaly hněv i radost zcela stejně. Jediné, co měli on a Ramsay společného, byly jejich oči. <emphasis>Jakoby měl oči z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ledu.</emphasis> Smraďoch si říkal, zda Roose Bolton někdy v životě plakal. <emphasis>Pokud ano, jsou slzy na jeho tvářích studené?</emphasis></p>
<p>Kdysi si jeden chlapec jménem Theon Greyjoy dělal z Boltona legraci, když spolu seděli na poradě u Robba Starka, napodoboval jeho tichý hlas a vtipkoval o jeho pijavicích. <emphasis>Dozajista to byl blázen. O tomhle muži se nežertuje.</emphasis> Stačilo se na Boltona podívat, aby věděl, že v jeho růžovém malíčku je víc krutosti, než mají všichni Freyové dohromady.</p>
<p>„Otče.“ Lord Ramsay poklekl před svým otcem.</p>
<p>Lord Roose jej chvíli pozoroval. „Můžeš vstát.“ Otočil se, aby pomohl z povozu dvěma mladým ženám.</p>
<p>Ta první byla malá a velmi tlustá, s kulatou rudou tváří a třemi bradami třesoucími se pod kápí ze soboliny. „Moje nová manželka,“ řekl Roose Bolton. „Lady Waldo, toto je můj syn. Polib své nevlastní matce ruku, Ramsay.“ Udělal to. „A jsem si jistý, že si vzpomeneš na lady Aryu. Jste spolu zasnoubeni.“</p>
<p>Dívka byla štíhlá a vyšší, než si pamatoval, ale to se dalo jen očekávat. <emphasis>Dívky rostou v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomto věku rychle.</emphasis> Měla na sobě oděv z šedé vlny lemované bílým saténem; na něm měla hermelínový plášť, sepjatý stříbrnou vlčí hlavou. Tmavohnědé vlasy jí spadaly do poloviny zad. A její oči...</p>
<p>Tohle není dcera lorda Eddarda.</p>
<p>Arya měla oči svého otce, šedé oči Starků. Dívka jejího věku si mohla nechat narůst dlouhé vlasy, přidat pár palců k výšce, mohly jí povyrůst ňadra, ale nikdy se nemohla změnit barva jejích očí. <emphasis>Je to ta Sansina malá kamarádka, dcera majordoma. Jeyne, tak se jmenovala. Jeyne Poole.</emphasis></p>
<p>„Lorde Ramsay.“ Dívka se mu uklonila. To bylo taky špatně. <emphasis>Opravdová Arya Stark by mu plivla do obličeje.</emphasis> „Modlím se, abych ti byla dobrou manželkou a dala ti silné syny, aby byl zachován tvůj rod.“</p>
<p>„To se i stane,“ ujistil ji Ramsay, „a brzy.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />JON</strong></p>
<p><strong>Z</strong>e svíce stékal vosk, tuhnul v loužičce, ale mezi okenicemi jeho okna již prosvítalo ranní světlo. Jon opět usnul nad prací. Jeho stůl pokrývaly knihy, byly jich vysoké stohy. Sám si je sem vynesl, poté co strávil ve světle lucerny polovinu noci pátráním v zaprášeném sklepení. Sam měl pravdu, knihy zoufale potřebovaly roztřídit, sepsat a dát do pořádku, jenže to nebyla práce pro majordomy, kteří neuměli číst ani psát. Bude to muset počkat, dokud se Sam nevrátí.</p>
<p><emphasis>Pokud se vrátí.</emphasis> Jon měl o Sama i o mistra Aemona strach. Cotter Pyke psal z Východní hlídky, že posádka <emphasis>Bouřlivé vrány </emphasis>zpozorovala u pobřeží Skagosu vrak galéry. Nebyli však schopni rozlišit, zda byla ztroskotaná loď <emphasis>Černý pták</emphasis>, jedna ze Stannisových žoldáckých lodí, nebo nějaký proplouvající kupec. <emphasis>Měl jsem v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úmyslu poslat Fialku a dítě do bezpečí. Poslal jsem je místo toho na smrt?</emphasis></p>
<p>U lokte měl ztuhlé jídlo z předchozího večera, skoro nedotčené. Bolestínský Edd mu naplnil chlebovou misku, až skoro přetékala, tak aby neblaze proslulá dušenina, kterou připravoval Tříprstý Hobb ze tří mas, okoralý chléb hezky změkčila. Bratři žertovali, že tři masa znamenají skopové, skopové a zase skopové, ovšem přesnější by spíš bylo mrkev, cibule a tuřín. Na zbytcích dušeniny se leskla vrstvička studeného tuku.</p>
<p>Bowen Marsh na něj naléhal, aby se přestěhoval do bývalých komnat Starého medvěda v Králově věži, poté co je Stannis vyprázdnil, ale Jon to odmítl. Přestěhování do králových komnat by si mohli leckteří vyložit jako známku, že již neočekává králův návrat.</p>
<p>Od té doby, co odtáhl Stannis na jih, se nad Černým hradem rozhostila podivná netečnost, jako by černí bratři i svobodný lid se zatajeným dechem čekali, co přijde dál. Nádvoří a jídelna zely po většinu času prázdnotou, věž lorda velitele byla pouhá skořepina, stará síň hromada zčernalých trámů a Hardinova věž vypadala, jako by se měla skácet při dalším poryvu větru. Jediným náznakem života, který Jon slyšel, byl slabý třeskot mečů z nádvoří před zbrojnicí. Železný Emmett křičel na Hopsavého Robina, aby držel svůj štít nahoře. <emphasis>Všichni bychom měli držet své štíty nahoře.</emphasis></p>
<p>Jon se umyl, oblékl se a vyšel ze zbrojnice, zastavil se na nádvoří na tak dlouho, aby stačil říct pár povzbudivých slov Hopsavému Robinovi i ostatním Emmettovým svěřencům. Jako obvykle odmítl lyovu nabídku dvou strážných jako doprovodu. Bude kolem sebe mít dost mužů; kdyby přišlo na krev, dva další by sotva znamenali rozdíl. Vzal si s sebou však Dlouhý dráp a v patách mu běžel Duch.</p>
<p>Než přišel ke stájím, Bolestínský Edd již měl jezdeckého koně lorda velitele připraveného; osedlaného a s ohlávkou přes hlavu. Pod bedlivým dozorem Bowena Marshe se řadily povozy. Lord majordomus procházel sem a tam podél kolony, ukazoval, co je kde třeba udělat, a rozčiloval se, tváře měl červené chladem. Když spatřil Jona, zrudl ještě víc. „Lorde veliteli. Stále ještě máš v úmyslu provést tuhle...?“</p>
<p>„... šílenost?“ dokončil to za něj Jon. „Řekni mi prosím, že jsi nechtěl říct <emphasis>šílenost,</emphasis> můj pane. Ano, mám. Už jsme to probírali. Východní hlídka chce další muže. Stínová věž chce další muže. Nepochybuji, že Šedá stráž a Ledobod rovněž, a máme čtrnáct dalších hradů, které jsou stále bez posádek, dlouhé ligy Zdi, které zůstávají nestřežené a nikým nebráněné.“</p>
<p>Marsh našpulil rty. „Lord velitel Mormont je mrtvý. A nezabili ho divocí, ale jeho vlastní bratři v přísaze, muži, jimž důvěřoval.“</p>
<p>„Ani já, ani ty nemůžeme vědět, co by udělal či neudělal na mém místě.“ Jon otočil svého koně dokola. „Dost bylo řečí. Jedeme.“</p>
<p>Bolestínský Edd celý rozhovor slyšel. Když Bowen Marsh odkráčel, pokývl směrem k jeho zádům a řekl: „Granátová jablka. Kolik jen mají jadýrek. Člověk by se jimi málem zadusil. Raději bych si dal tuřín. Nikdy jsem neslyšel, že by mohl člověku nějak uškodit tuřín.“</p>
<p>Právě ve chvílích jako tyhle postrádal Jon mistra Aemona nejvíc. Clydas se staral vcelku obstojné o havrany, ale neměl ani desetinu znalostí či zkušeností Aemona Targaryena, a ještě méně z jeho moudrosti. Bowen byl svým způsobem dobrý člověk, ale zranění, které utržil na Mostě lebek, přitvrdilo jeho postoj a jedinou písničkou, kterou nyní neustále omílal, byl jeho již známý refrén, že by měli zapečetit bránu. Othell Yarwyckbyl flegmatický, bez fantazie a málomluvný, a první průzkumníci jako by umírali stejně rychle, jako byli jmenováni. <emphasis>Noční hlídka ztratila příliš mnoho ze svých nejlepších mužů</emphasis>, přemítal Jon, když se daly vozy do pohybu. <emphasis>Starého medvěda, Qhorina Půlrukého, Donala Noyeho, Jařmena Buckwella, mého strýce...</emphasis></p>
<p>Z nebe se začal snášet lehký sníh. Kolona vyjela na jih po Královské cestě, dlouhá řada povozů proplétajících se kolem polí, říček a zalesněných úbočí, s tuctem kopiníků a tuctem lukostřelců jako ozbrojeným doprovodem. Při posledních pár výpravách zažili v Krtinci docela nepříjemné věci, něco strkání a vrážení, tiché nadávky a spoustu zachmuřených pohledů. Bowen Marsh měl pocit, že bude nejlépe neponechávat nic náhodě a pro tentokrát se s Jonem shodli.</p>
<p>Lord majordomus jel v čele, Jon o pár yardů za ním, s Bolestínským Eddem po boku. Půl míle na jih od Černého hradu popohnal Edd svého koně blíž k Jonovu a řekl: „Milostpane? Podívej se tamhle. Ten velký opilec na kopci.“</p>
<p>Opilec byl jasan, zkroucený na stranu staletími větru. A nyní měl tvář. Vážná ústa, zlomenou větev místo nosu, dvě oči vyřezané hluboko do kmene, hledící na sever po Královské cestě, směrem k hradu a Zdi.</p>
<p><emphasis>Divocí si přece jen vzali své bohy s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sebou.</emphasis> Jona to nepřekvapilo. Lidé se nevzdávají svých bohů tak snadno. Celá ta podívaná, kterou zorganizovala lady Melisandra za Zdí, mu najednou připadala prázdná jako kejklířská fraška. „Vypadá tak trochu jako ty, Eddě,“ řekl, ve snaze zlehčit situaci.</p>
<p>„Ba, můj pane. Sice mi neroste listí z nosu, ale jinak... Lady Melisandra z toho šťastná nebude.“</p>
<p>„Je nepravděpodobné, že by to viděla. Postarej se, aby jí to nikdo neřekl.“</p>
<p>„Jenže ona vidí věci v těch svých plamenech.“</p>
<p>„Kouř a žhavé uhlí.“</p>
<p>„A hořící lidi. Pravděpodobně i mě. S listím, co mi roste z nosu. Vždycky jsem se bál, že shořím, ale doufal jsem, že předtím ještě stačím umřít.“</p>
<p>Jon se podíval zpátky na stromový obličej a v duchu si říkal, kdo ho asi vyřezal. Rozmístil kolem Krtince stráže, jednak aby zabránil svým vránám navštěvovat ženy divokých, ale také proto, aby znemožnil svobodnému lidu podnikat nájezdy na jih. Kdokoliv vyřezal tvář do kmene jasanu, musel se hlídkám nějak vyhnout. A pokud se jejich kordonem dokázal proplížit jeden člověk, mohli by i další. <emphasis>Mohl bych opět zdvojnásobit stráže</emphasis>, pomyslel si zachmuřeně. <emphasis>To ale znamená plýtvat dvojnásobným množstvím mužů, kteří by jinak mohli chodit po Zdi</emphasis>.</p>
<p>Vozy pokračovaly ve své pomalé cestě na jih; přes zmrzlé bláto a vanoucí sníh. O míli dál narazili na druhou tvář, vyřezanou do kmene kaštanu, který rostl vedle ledového potoka, odkud jeho oči sledovaly starý prkenný most, jenž se klenul nad vodou.</p>
<p>„Dvakrát tolik problémů,“ oznámil Bolestínský Edd.</p>
<p>Kaštan byl jen kostra bez listí, ale jeho holé hnědé větve nebyly prázdné. Na větvi sklánějící se nízko přes vodní proud se hrbil havran, s peřím načechraným na ochranu proti chladu. Když spatřil Jona, roztáhl křídla a hlasitě zakrákal. Jon zvedl pěst a zapískal a velký černý pták slétl s křikem dolů. „<emphasis>Zrrrní, zrrrní, zrrrní</emphasis>.“</p>
<p>„Zrní je pro svobodný lid,“ řekl mu Jon. „Pro tebe nemám žádné.“ Napadlo ho, jestli nakonec nebudou všichni nuceni jíst havrany, než nadcházející zima skončí.</p>
<p>Jon nepochyboval, že strom viděli i bratři v povozech. Nikdo o tom nemluvil, ale ten vzkaz byl tak jasný, že jej snadno přečetl kterýkoliv člověk s vidoucíma očima. Jon kdysi slyšel, jak Mance Nájezdník prohlásil, že většina klekačů jsou ovce. „Stačí pes,“ řekl Král za Zdí, „a sežene stádo ovcí dohromady. Ale svobodný lid, nu, někteří jsou stínokočky a jiní jsou kameny. Jedni si chodí, kam chtějí, a roztrhají tvého psa na kusy. Jiní se nepohnou, dokud do nich nekopneš.“ Ani od stínokoček, ani od kamenů nemohl očekávat, že se vzdají bohů, jež ti lidé uctívali celý svůj život, a skloní se před nějakým, kterého sotva znají.</p>
<p>Kousek na sever od Krtince narazili na třetího strážce. Tento byl vyřezaný do obrovitého dubu, který značil obvod vesnice, a jeho hluboké oči se upíraly na Královskou cestu. <emphasis>Není to přátelský obličej</emphasis>, přemítal Jon Sníh. Tváře, které První lidé a děti lesa vyřezávali před celými věky do kmenů čarostromů, měly také přísné či divoké výrazy, ale velký dub vypadal obzvlášť nahněvaně, jako by nejraději vyrval své kořeny ze země a s řevem se pustil za nimi. <emphasis>Jeho rány jsou stejně čerstvě jako rány lidí, kteří jej vyřezali.</emphasis></p>
<p>Krtinec byl vždycky větší, než se na první pohled zdálo; většina se jej skrývala v zemi, chráněná takto před chladem a sněhem. Teď to platilo víc než kdy předtím. Magnar Thennů vylidněnou vesnici podpálil, když tam tudy táhl, aby zaútočil na Černý hrad, a nad zemí zůstaly jen hromady zčernalých trámů a starých ožehnutých kamenů... ale dole, pod zmrzlou zemí, stále existovaly podzemní místnosti, tunely a hluboká sklepení... a právě tam nalezl svobodný lid útočiště, schoulený pospolu ve tmě jako krtkové, podle kterých dostala vesnice své jméno.</p>
<p>Povozy se seřadily do půlkruhu před zbytky vesnické kovárny. Opodál si stavěl houf rudolících dětí sněhovou pevnost, ale jakmile spatřily černě oděné bratry, rozprchly se, jako když do nich střelí, a zmizely v děrách v zemi. O okamžik později se začali ze země vynořovat dospělí. S nimi se dostavil zápach, pach nemytých těl a špinavého oblečení, nočních výkalů a moči. Jon si všiml, jak jeden z jeho mužů nakrčil nos a řekl něco muži vedle sebe. <emphasis>Nějaký vtip o vůni svobody</emphasis>, hádal. O zápachu divokých v Krtinci vtipkovalo až příliš mnoho z jeho bratří.</p>
<p><emphasis>Hloupá nevědomost</emphasis>, pomyslel si Jon. Svobodný lid se od mužů Noční hlídky nijak nelišil; někteří byli čistí, jiní špinaví, ale většina jich byla v jednu dobu čistá, v jinou zase špinavá, podle okolností. Tenhle zápach byl prostě jen pach tisícovky lidí natěsnaných do sklepení a tunelů vykopaných v zemi, jež byly původně určeny pro necelou stovku osob.</p>
<p>Tanec, který následoval, tančili divocí již předtím. Beze slova se řadili do zástupů za povozy. Na každého muže tam byly tři ženy, mnohé s dětmi bledými, kostnatými stvořeníčky, která se jich držela za sukně. Miminek chovaných v náručí tam viděl Jon velmi málo. <emphasis>Miminka zemřela během pochodu</emphasis>, uvědomil si, <emphasis>a ta, co přežila bitvu, zemřela v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>králově ohradě.</emphasis></p>
<p>Bojovníci na tom byli lépe. Tři stovky mužů v bojeschopném věku, tvrdil Justin Massey při zasedání rady. Lord Harwood Fell je spočítal. <emphasis>Taky jsou mezi nimi kopinice. Padesát, šedesát... možná dokonce stovka.</emphasis> Jon věděl, že Fell počítal i ty, kteří utrpěli zranění. Viděl jich mezi nimi dobrou dvacítku muže na hrubých berlách, muže s prázdnými rukávy a chybějícími dlaněmi, muže s jedním okem nebo bez půlky tváře, muže bez nohou, jehož mezi sebou nesli dva jeho přátelé. A všichni měli popelavě šedé tváře a byli vyhublí. <emphasis>Zlomení muži</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Mrtvoly Jiných nejsou jediní živí mrtví.</emphasis></p>
<p>Ačkoliv ne všichni bojeschopní muži byli zlomení. Kolem schodů vedoucích do jednoho ze sklepů se shromáždilo půl tuctu Thennů ve zbroji z bronzových šupin, zamračeně si je měřili a ani se nepokusili přidat se k ostatním. V ruinách staré vesnické kovárny zahlédl Jon velkého holohlavého muže, v němž poznal Hallecka, bratra Harmy Psí hlavy. Harmina prasata však byla pryč. <emphasis>Nepochybně snědená.</emphasis> Ti dva v kožešinách byli Tvrdonožci, stejně divocí, jako byli vychrtlí, bosí dokonce i ve sněhu. <emphasis>Mezi těmito ovcemi jsou stále vlci.</emphasis></p>
<p>To mu během jeho poslední návštěvy u ní připomněla i Val. „Svobodný lid a klekači se spíše podobají, než aby se lišili, Jone Sněhu. Muži jsou muži a ženy jsou ženy, bez ohledu na to, na které straně od Zdi jsme se narodili. Dobří lidé a špatní, hrdinové a padouši, muži čestní i lháři, zbabělci, surovci... máme jich spoustu, stejně jako vy.“</p>
<p><emphasis>Nemýlila se.</emphasis> Trikem bylo rozpoznat jedny od druhých, oddělit ovce od koz.</p>
<p>Černí bratři začali vydávat jídlo. Přivezli pláty tvrdého nasoleného hovězího, sušenou tresku, suché fazole, tuřín, mrkev, pytle ječných krup a pšeničné mouky, naložená vejce a soudky s cibulí a jablky. „Můžeš si vzít cibuli nebo jablko,“ slyšel Jon Vlasatého Hala, jak říká jedné z žen, „ale ne oboje. Musíš si vybrat.“</p>
<p>Žena jako by mu nerozuměla. „Potřebuji dva kusy od každého. Jedno od každého pro mě a jedno od každého pro mého chlapce. Je nemocný, jablko mu udělá dobře.“</p>
<p>Hal zavrtěl hlavou. „Musí přijít a vyzvednout si svoje jablko sám. Nebo svoji cibuli. Ne oboje. Stejně jako ty. Tak co chceš, jablko nebo cibuli? Ale rychle, za tebou jsou další.“</p>
<p>„Jablko,“ řekla a on jí jedno dal, starý suchý plod, malý a scvrklý.</p>
<p>„Odejdi, ženská,“ vykřikl muž o tři místa za ní. „Tady venku je zima.“</p>
<p>Žena nevěnovala výkřiku pozornost. „Ještě jedno jablko,“ řekla Vlasatému Hálovi. „Pro mého syna. Prosím. Tohle je moc malé.“</p>
<p>Hal se podíval na Jona. Ten zavrtěl hlavou. Takhle by jim jablka brzy došla. Kdyby začali dávat dvě každému, kdo chtěl dvě, nedostali by pozdě příchozí žádné.</p>
<p>„Uhni mi z cesty,“ řekla dívka za ženou. Pak ji strčila do zad. Žena se zapotácela, přišla o svoje jablko a upadla. Ostatní věci, co měla v náručí, se rozletěly. Fazole se rozsypaly, tuřín se odkutálel do blátivé louže, sáček s moukou se roztrhl a jeho cenný obsah se vysypal do sněhu.</p>
<p>Ozvaly se nahněvané hlasy, ve starém jazyce i ve společném. U jiného povozu rovněž došlo ke strkanicím. „To <emphasis>nestačí</emphasis>,“ zavrčel jakýsi stařec. „Vy proklaté vrány nás tu vyhladovíte k smrti.“ Žena, která spadla na zem, se zvedla na kolena a šmátrala po svém jídle. Jonovi lučištníci si založili šípy do luků.</p>
<p>Otočil se v sedle. „Rory. Uklidni je.“</p>
<p>Rory si zvedl ke rtům svůj velký roh a zatroubil na něj.</p>
<p>AAAAhúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú.</p>
<p>Vřava a strkanice ustaly. Hlavy se otočily. Nějaké dítě začalo plakat. Mormontův havran přešel z Jonova levého ramene na pravé, naklonil hlavu na stranu a řekl: <emphasis>„Sníh, sníh, sníh“</emphasis></p>
<p>Jon čekal, dokud neodezněly poslední ozvěny troubení, pak pobídl svého koně dopředu, na místo, kde na něj každý viděl. „Krmíme vás, jak nejlépe můžeme. Jablka, cibule, řípa, mrkev... Všechny nás čeká dlouhá zima a naše zásoby nejsou nevyčerpatelné.“</p>
<p>„Vy vrány jíte dost.“ Halleck se prodral dopředu.</p>
<p><emphasis>Zatím.</emphasis> „Bráníme Zeď. Zeď ochraňuje říši... a teď i vás. Znáte nepřítele, kterému čelíme. Víte, co na nás přichází. Někteří z vás jste proti nim už stáli. Nemrtví a bílí chodci, mrtvé bytosti s modrýma očima a černýma rukama. Já je viděl taky, bojoval jsem s nimi, poslal jsem jednoho do pekel. Zabíjejí a pak pošlou mrtvé proti vám. Nic s nimi nezmohli obři, ani vy, Thennové, klany od ledové řeky, Tvrdonožci, svobodný lid... a jak se dny krátí a noci jsou stále chladnější, jejich síla roste. Opustili jste své domovy a přišli jste na jih po stovkách, po tisícovkách... proč, když ne proto, abyste jim unikli? Abyste byli v bezpečí. Nu, je tu Zeď, a ta vás chrání. To <emphasis>my</emphasis> vás udržujeme v bezpečí, černé vrány, kterými opovrhujete.“</p>
<p>„V bezpečí a vyhladovělé,“ řekla podřeplá žena s větrem ošlehaným obličejem, podle vzhledu kopinice.</p>
<p>„Chcete víc jídla?“ zeptal se Jon. „Jídlo je pro bojovníky. Pomozte nám bránit Zeď a necháme vás jíst stejně dobře jako vrány.“ <emphasis>Anebo stejně mizerně, až jídlo dojde.</emphasis></p>
<p>Rozhostilo se ticho. Divocí si vyměňovali obezřetné pohledy. <emphasis>Jíst</emphasis> zaskřehotal havran. <emphasis>„Zrrní, Zrrní.</emphasis>“</p>
<p>„Bojovat pro vás?“ ozval se hlas se silným přízvukem. Sigorn, mladý magnar Thennů, hovořil společným jazykem přinejlepším lámaně. „Ne bojovat pro vás. Raději zabíjet. Zabít vás všechny.“ Havran zamával křídly.,.<emphasis>Zabít, zabít.</emphasis>“</p>
<p>Sigornova otce, starého magnara, rozmačkalo schodiště, které se zřítilo během jeho útoku na Černý hrad. <emphasis>Stejné pocity bych měl i já, kdyby mne někdo požádal, abych se přidal k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Lannisterům a bojoval za jejich věc</emphasis>, pomyslel si Jon. „Tvůj otec se nás pokoušel všechny zabít,“ připomněl Sigornovi. „Magnar byl statečný muž, ale přesto selhal. A kdyby se mu to podařilo... kdo by zůstal, aby bránil Zeď?“ Odvrátil se od Thennů. „Zdi Zimohradu byly rovněž silné, jenže ze Zimohradu jsou nyní ruiny, spálené a rozbořené. Zeď je jen tak dobrá, jako muži, kteří ji brání.“</p>
<p>Jakýsi stařec, který si tiskl tuřín k hrudi, řekl: „Zabíjíte nás, nutíte nás trpět hlady, a teď byste nás ještě chtěli zotročit.“</p>
<p>Robustní rudolící muž vykřikl na souhlas. „Raději bych chodil nahý, než bych nosil na hřbetě ty vaše černé hadry.“</p>
<p>Jedna z kopinic se zasmála. „Tebe nechce vidět nahého dokonce ani tvoje žena, Sude.“</p>
<p>Pak začal mluvit tucet hlasů najednou. Thennové vykřikovali ve starém jazyce. Jakýsi chlapeček se rozplakal. Jon Sníh čekal, dokud se opět neutišili, pak se otočil k Vlasatému Hálovi a řekl: „Hale, jak jsi to říkal té ženě?“</p>
<p>Hal se tvářil zmateně. „Myslíš to o jídle? Jablko nebo cibuli? To je všechno, co jsem řekl. Že si musí vybrat.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Musíte si vybrat,“</emphasis>opakoval Jon Sníh. „Vy všichni. Nikdo po vás nechce, abyste odříkali naše sliby, a nestarám se o to, jaké bohy uctíváte. Mými bohy jsou staří bohové, bohové severu, ale vy si můžete ponechat Rudého boha nebo Sedm, nebo jakéhokoliv jiného boha, který vyslyší vaše modlitby. My potřebujeme kopí. Luky. Oči na Zdi.</p>
<p>Vezmu kteréhokoliv chlapce nad dvanáct let věku, který umí držet kopí nebo natáhnout luk. Vezmu vaše staré muže, vaše zraněné i vaše mrzáky, dokonce i ty, kteří již nemohou bojovat. Budou opeřovat šípy, dojit kozy, sbírat dříví, uklízet ve stájích... práce je nekonečně. A ano, vezmu taky vaše ženy. Nepotřebuji žádné uzardělé panny, které je třeba chránit, ale kopinic vezmu tolik, kolik se jich přihlásí.“</p>
<p>„A děvčata?“ zeptala se jedna holčička. Vypadala jako Arya, když ji viděl Jon naposledy.</p>
<p>„Šestnáctiletá a starší.“ „Chlapce bereš už od dvanácti.“</p>
<p> Sedmi královstvích bývali dvanáctiletí chlapci často pážata nebo panoši; mnozí již za sebou měli několikaletý bojový výcvik. Dvanáctiletá děvčata byla dětmi. <emphasis>Jenže tohle jsou divocí.</emphasis> „Jak si přeješ. Chlapci i dívky od dvanácti let věku. Ale jen ti, kteří umí poslouchat a udržovat pořádek. To platí pro vás všechny. Nikdy po vás nebudu chtít, abyste přede mnou poklekali, ale budete nad sebou mít kapitány a seržanty, kteří vám řeknou, kdy máte vstávat a kdy máte jít spát, kdy budete jíst, pít, co budete nosit na sobě, kdy máte tasit meče a vypustit šípy. Muži Noční hlídky slouží na doživotí. To po vás chtít nebudu, ale dokud budete na Zdi, budete podléhat mému velení. Neuposlechnete a zkrátím vás o hlavu. Zeptejte se na to mých bratří. Už viděli, jak jsem to dělal.“</p>
<p>„Zkrrátím“ vykřikl havran Starého medvěda. „Zkrrátím, zkrrátím, zkrrátím.“</p>
<p>„Volba je jen na vás,“ řekl jim Jon Sníh. „Ti, kdo nám chtějí pomoci bránit Zeď, pojeďte se mnou do Černého hradu a já dohlédnu, abyste byli vyzbrojeni a nakrmeni. Vy ostatní si seberte svoje tuříny a svoje cibule a zalezte zpátky do svých děr.“ Dívka byla první, kdo popošel dopředu. „Umím bojovat. Moje matka byla kopinice.“ Jon přikývl. <emphasis>Možná jí není ještě ani dvanáct</emphasis>, pomyslel si, když se protlačila mezi párem starých mužů, <emphasis>ale nebudu přece odmítat svého jediného rekruta.</emphasis></p>
<p>Po ní následovali dva mladíci, chlapci ne víc než čtrnáctiletí. Pak zjizvený muž s jedním okem. „Já je viděl taky, ty mrtvé. Dokonce i vrány jsou lepší než oni.“ Vysoká kopinice, starý muž o berlích, chlapec s kulatými tvářemi a zakrnělou rukou, mladý muž, jehož vlasy připomněly Jonovi Ygritte.</p>
<p>A pak Halleck. „Nelíbíš se mi, vráno,“ zavrčel, „jenže mně se nikdy nelíbil ani Mance, o nic víc než mojí sestře. Přesto jsme za něj bojovali. Proč ne za tebe?“</p>
<p>Tehdy jako by se protrhla přehrada. Halleck byl známý muž. <emphasis>Mance se nemýlil.</emphasis> „Svobodný lid nenásleduje jména nebo malá látková zvířata našitá na kabátci,“ řekl mu Král za Zdí. „Netančí pro mince, nestará se o to, jak se nazýváš, co znamená tvůj řetěz nebo kdo byl tvůj předek. Svobodný lid následuje sílu. Následuje člověka.“</p>
<p>Po Halleckovi následovali jeho příbuzní, pak jeden z Harminých vlajkonošů, poté muži, kteří s ní bojovali, a další, kteří slyšeli příběhy o jejich chrabrosti. Muži šedovousí i nezkušení chlapci, bojovníci v nejlepším věku, zranění i mrzáci, dobrá desítka kopinic, dokonce tři Tvrdonožci.</p>
<p><emphasis>Ale žádní Thennové.</emphasis> Magnar se otočil a zmizel zpátky do tunelů, se svými v bronzu oděnými stoupenci v patách.</p>
<p>Než bylo rozdáno poslední svraštělé jablko, byly povozy přeplněny divokými a do Černého hradu se vracelo o šedesát tři lidí víc, než z něj toho rána vyjelo. „Co s nimi budeš dělat?“ zeptal se Bowen Marsh Jona po cestě zpátky k Černému hradu.</p>
<p>„Vycvičím je, vyzbrojím je a rozdělím je. Pošlu je tam, kde jich bude třeba. Do Východní hlídky, Stínové věže, Ledobodu, Šedé stráže. Rovněž mám v úmyslu otevřít tři další pevnosti.“</p>
<p>Lord majordomus se ohlédl dozadu. „A co ty ženy? Naši bratři nejsou zvyklí mít mezi sebou ženy, můj pane. Jejich přísaha... dojde k rvačkám, znásilněním</p>
<p>„Tyhle ženy mají nože a umí je používat.“</p>
<p>„A když poprvé podřízne nějaká z těch kopinic jednomu z našich bratří krk, co pak?“</p>
<p>„Přijdeme o jednoho muže,“ řekl Jon, „ale získali jsme jich třiašedesát. Jsi dobrý v počtech, můj pane. Oprav mne, jestli se mýlím, ale spočítal jsem, že nás stále bude o dvaašedesát víc.“ Marshe nepřesvědčil. „Znamená to dalších šedesát tři úst, můj pane... ale kolik z nich jsou bojovníci? A na čí straně budou bojovat? Pokud budou u brány Jiní, pravděpodobně budou bojovat na naší straně, to ano... jenže pokud se dostaví Tormund Obrozhouba nebo Plakač s deseti tisíci vyjícími divokými, co pak?“</p>
<p>„Pak se to dozvíme. Doufejme, že k tomu nikdy nedojde.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />TYRION</strong></p>
<p><strong>Z</strong>dálo se mu o jeho lordu otci a o Lordu v rubáši. Zdálo se mu, že ti dva jsou jeden a tentýž, a když jej jeho otec objal kamennýma rukama a sklonil se, aby mu dal svoje šedé políbení, probudil se s vyschlými ústy, chutí krve na patře a srdcem splašeně mu bušícím v hrudi.</p>
<p>„Náš mrtvý trpaslík se nám vrátil zpátky,“ řekl Haldon.</p>
<p>Tyrion zatřepal hlavou, aby ji zbavil pavučin snů. <emphasis>Strasti. Topil jsem se ve Strastech.</emphasis> „Já nejsem mrtvý.“</p>
<p>„To vidíme.“ Půlmistr stál nad ním. „Kachno, buď hodná drůbež a přines tady našemu malému příteli misku horké polévky. Určitě je vyhladovělý.“</p>
<p>Tyrion viděl, že je na <emphasis>Plaché děvě,</emphasis> pod škrábavou pokrývkou, která páchla octem. <emphasis>Strasti jsou za námi. Byl to jen sen. Zdál se mi sen o tom, že jsem se topil.</emphasis> „Proč tak smrdím octem?“</p>
<p>„Lemore tě jím omývala. Podle některých je to prevence proti šedému lupu. Já o tom sice pochybuji, ale nebylo na škodu vyzkoušet to. To Lemore ti vytlačila vodu z plic, jakmile tě Griff vytáhl. Byl jsi studený jako led a měl jsi promodralé rty. Yandry říkal, že tě máme hodit přes palubu, ale chlapec to zakázal.“</p>
<p><emphasis>Princ.</emphasis> Všechno se k němu náhle přiřítilo zpátky: zkamenělý muž sápající se po něm popraskanýma šedýma rukama, krev prosakující mu mezi klouby na rukou. <emphasis>Byl těžký jako kámen, stáhl mne pod hladinu.</emphasis> „To Griff mne vytáhl?“ <emphasis>Zřejmě mne nenávidí, jinak by mne nechal zemřít.</emphasis> „Jak dlouho jsem spal? Co je tohle za místo?“</p>
<p>„Selhorys.“ Haldon vytáhl z rukávu malý nůž. „Tu máš,“ řekl a hodil jej spodem Tyrionovi.</p>
<p>Trpaslík sebou škubl. Nůž se zabodl mezi jeho chodidla a chvějící se zůstal stát ve dřevu paluby. „Co s tím?“</p>
<p>„Sundej si boty. Píchni se do každého z prstů na noze a na ruce.“</p>
<p>„To zní... bolestivě“</p>
<p>„V to doufám. Udělej to.“</p>
<p>Tyrion si škubnutím stáhl jednu škorni, pak druhou, sroloval si punčochu a přimhouřil oči na prsty u nohou. Připadalo mu, že nevypadají o nic lepší ani horší než obvykle. Opatrně se bodl hrotem nože do palce.</p>
<p>„Víc,“ naléhal na něj Haldon Půlmistr.</p>
<p>„Mám se píchnout do krve?“</p>
<p>„Když to bude třeba.“</p>
<p>„Vždyť budu mít na každém prstě strup.“</p>
<p>„Účelem tohoto cvičení není spočítat si prsty. Chci vidět, jak sebou škubneš. Dokud bude bodnutí bolet, jsi v pořádku. Teprve když hrot nože neucítíš, budeš mít důvod k obavám.“</p>
<p><emphasis>Šedý lupus.</emphasis> Tyrion se zamračil. Bodl se do prstu, zaklel, když zpod hrotu nože vytryskla krůpěj krve. „Bolí to. Jsi spokojen?“</p>
<p>„Tančím radostí.“</p>
<p>„Tobě smrdí nohy hůř než mně, Yollo.“ Kachna mu přinesl misku polévky. „Griff tě varoval, že nemáš na zkamenělé lidi sahat.“</p>
<p>„Jo, jenže jaksi zapomněl zkamenělé lidi upozornit, aby nesahali na mě.“</p>
<p>„Zatímco se budeš bodat do prstů, prohlédni se, jestli na sobě nemáš skvrny šedivé mrtvé kůže nebo jestli ti nezačínají černat nehty,“ řekl Haldon. „Pokud něco takového spatříš, neváhej ani na chvíli. Lepší přijít o prst než o celé chodidlo. Lepší ztratit ruku než trávit celé dny kvílením na Mostě snů. Teď druhé chodidlo, prosím. Pak prsty na rukou.“</p>
<p>Trpaslík zkřížil svoje zakrslé nohy a začal se bodat do prstů na druhé noze. „Mám se bodnout taky do ptáka?“</p>
<p>„Nebolelo by to.“</p>
<p>„Chceš říct, že by to nebolelo <emphasis>tebe.</emphasis> Napadlo mě, že bych si jej taky mohl uříznout, stejně mi k ničemu není.“</p>
<p>„Posluž si. Necháme ho opálit, vycpeme jej a prodáme pro štěstí. Trpasličí úd má magické schopnosti.“</p>
<p>„To říkám ženským už celé roky.“ Tyrion se bodl do bříška palce, díval se, jak se objevila krůpěj krve, pak ji vysál. „Jak dlouho musím sám sebe takto mučit? Kdy si mohu být jistý, že jsem se nenakazil?“</p>
<p>„Na sto procent?“ opáčil Půlmistr. „Nikdy. Spolykal jsi půlku řeky. Možná už šedivíš, obracíš se v kámen zevnitř, šedý lupus ti požírá srdce a plíce. Pokud je tomu tak, bodání do prstů a omývání octem tě nezachrání. Až s tím budeš hotový, vezmi si polévku.“</p>
<p>Polévka byla dobrá, třebaže si Tyrion všiml, že Půlmistr se při jídle posadil z druhé strany stolu. <emphasis>Plachá děva</emphasis> byla přivázaná k zvětralému molu na východním břehu Rhoyne. O dvě mola dál vycházeli vojáci z volantské říční galéry. Pod pískovcovou zdí se k sobě choulily krámy, Stánky a skladiště. Za zdí byly vidět věže a dómy města, zrudlé ve světle zapadajícího slunce.</p>
<p><emphasis>Ne, tohle není město.</emphasis> Selhorys byl stále považován za pouhé městečko a vládli mu ze Starého Volantisu. Tohle nebylo Západozemí.</p>
<p>Na palubu vyšla Lemore s princem v závěsu. Když spatřila Tyriona, rozběhla se přes palubu k němu a objala ho. „Matka je milosrdná. Modlili jsme se za tebe, Hugore.“</p>
<p><emphasis>Alespoň ty ses modlila.</emphasis> „To vám rozhodně nebudu mít za zlé.“</p>
<p>Pozdrav Mladého Griffa tolik citem nepřetékal. Princ byl v ponurém rozpoložení, hněval se, že musel zůstat na <emphasis>Plaché děvě</emphasis>, místo aby mohl jít na břeh s Yandrym a Ysillou.</p>
<p>„Chceme tě prostě udržet v bezpečí,“ řekla mu Lemore. „Panují nepokojné časy.“</p>
<p>Zbytek mu řekl Haldon Půlmistr. „Cestou dolů od Strastí do Selhorysu jsme třikrát spatřili jezdce mířící na jih podél východního břehu řeky. Dothrakové. Jednou byli tak blízko, že jsme slyšeli cinkat zvonečky v jejich copech, a někdy za nocí vídáme za východními kopci jejich ohně. Také jsme míjeli nějaké válečné lodě, volantské říční galéry napakované otrockými vojáky. Trojvládci se zjevně obávají útoku na Selhorys.“</p>
<p>Tyrion to rychle pochopil. Jako jediné mezi hlavními říčními městy se Selhorys nacházel na východním břehu Rhoyne, což jej vůči pánům koní činilo mnohem zranitelnějším než jeho sesterská města za řekou. <emphasis>Přesto je to malá výhra. Kdybych já byl khal, předstíral bych, že chci zaútočit na Selhorys, ať se sem Volanťané přiřítí, aby jej bránili, a pak bych rychle ujížděl na Volantis.</emphasis></p>
<p>„Já vím jak používat meč,“ nedal se odbýt Mladý Griff.</p>
<p>„Dokonce i ten nejchrabřejší z tvých předků si v nebezpečných časech držel kolem sebe královskou stráž.“ Lemore vyměnila svoje roucho septy za odění více příslušející manželce nebo dceři zámožného kupce. Tyrion ji bedlivě pozoroval. Snadno vycítil pravdu pod modře nabarvenými vlasy Griffa i Mladého Griffa a zdálo se, že Yandry a Ysilla nejsou ničím víc, než o sobě tvrdili, zatímco Kachna byl spíš o něco méně. Jenže Lemore... <emphasis>Kdo to ve skutečnosti je? Proč je tady? Hádám, že ne pro zlato. Co pro ni princ znamená? Byla to někdy skutečná septa?</emphasis></p>
<p>I Haldon si všiml změny jejího oblečení. „Co si máme myslet o téhle náhlé ztrátě víry? Víc ses mi líbila ve svém oblečení septy, Lemore.“</p>
<p>„Mně se nejvíc líbila nahá,“ poznamenal Tyrion.</p>
<p>Lemore jej zpražila káravým pohledem. „To proto, že máš zkaženou duši. Roucho septy vypovídá o Západozemí a mohlo by k nám přitáhnout nevítanou pozornost.“ Otočila se zpět k princi Aegonovi. „Nejsi jediný, kdo se musí skrývat.“</p>
<p>Zdálo se, že tím chlapce neuklidnila<emphasis>. Dokonalý princ, ale stále ještě napůl chlapec, s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>málo a ještě méně zkušenostmi o světě a všech jeho trápeních.</emphasis> „Princi Aegone,“ řekl Tyrion, „poněvadž jsme oba uvízli na palubě této lodi, možná bys mne poctil partičkou <emphasis>cyvasse,</emphasis> abychom si ukrátili chvíli?“</p>
<p>Princ si jej změřil obezřetným pohledem. „Z <emphasis>cyvasse</emphasis> už je mi nanic.“</p>
<p>„Chceš říct, že je ti nanic z trpaslíka?“ To popíchlo chlapcovu pýchu, jak Tyrion předem hádal. „Jdi přinést desku a figurky. Tentokrát tě porazím.“</p>
<p>Hráli na palubě, seděli se zkříženýma nohama za kabinou. Mladý Griff seřadil svoji armádu k útoku, s draky, slony a těžkými koňmi vpředu. <emphasis>Formace mladého muže, statečná jako pošetilá zároveň. Riskuje všechno pro rychlý útok.</emphasis> Nechal prince táhnout jako prvního. Haldon stál za nimi, pozoroval jejich hru.</p>
<p>Když sáhl princ pro svého draka, Tyrion si odkašlal. „To bych na tvém místě nedělal. Je chybou táhnout drakem vpřed příliš brzy.“ Nevinně se usmál. „Tvůj otec věděl, jak je nebezpečné být přespříliš smělý.“</p>
<p>„Ty jsi znal mého pravého otce?“</p>
<p>„Nu, viděl jsem ho dvakrát či třikrát, ale bylo mi teprve deset, když ho Robert zabil, a můj vlastní otec mne ukrýval pod Skálou. Ne, nemohu tvrdit, že bych prince Rhaegara znal. Ne tak, jako jej znal tvůj falešný otec. Lord Connington byl princův nejdražší přítel, je to tak?“</p>
<p>Mladý Griff si odhrnul z čela pramen modrých vlasů. „Sloužili spolu jako panoši v Králově přístavišti.“</p>
<p>„Pravý přítel, náš lord Connington. Musí být, když zůstal tak zaníceně oddán vnukovi krále, který mu sebral jeho pozemky a tituly a poslal jej do exilu. Což byla opravdu škoda. Jinak by mohl být přítel prince Rhaegara po ruce, když můj otec plenil Královo přístaviště, aby zachránil drahého synáčka prince Rhaegara předtím, než mu vymlátili jeho královský mozek o zeď.“ Chlapec se začervenal. „To jsem nebyl já. Už to víš. Byl to syn nějakého koželuha od Chcankovodého ohybu, jehož matka zemřela při porodu. Jeho otec jej prodal lordu Varysovi za džbán stromovinského zlatého. Měl již nějaké další syny, ale nikdy neochutnal stromovinské zlaté. Varys dal koželuhova syna mojí paní matce a mne odnesl pryč.“</p>
<p>„Ano.“ Tyrion táhl svými slony. „A když byl koželuhův syn bezpečně mrtvý, eunuch tě propašoval přes Úzké moře ke svému tlustému sýrařskému příteli, který tě ukryl na pramici a našel exilového lorda ochotného zvát sám sebe tvým otcem. Je to dokonalý příběh... a jakmile usedneš na Železný trůn, zpěváci na tebe budou skládat ódy. Za předpokladu, že tě bude naše krásná Daenerys chtít pojmout za svého chotě.“</p>
<p>„Bude. Musí.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Musí!“</emphasis> Tyrion zamlaskal. „To není slovo, které by královna slyšela ráda. Jsi dokonalý princ, to ano; tak chytrý, statečný a pohledný, jak by si jen mohla kterákoliv panna přát. Daenerys Targaryen však není panna. Je to vdova po dothrackém khalovi, matka draků a plenitelka měst, Aegon Dobyvatel s cecky. Možná se ukáže, že není tak ochotná, jak by sis přál.“</p>
<p>„Bude ochotná“ Princ Aegon zněl šokované. Bylo zřejmé, že jej nikdy ani ve snu nenapadlo, že by jej mohla jeho nastávající odmítnout. „Vždyť ji neznáš.“ Zvedl svého koně a s žuchnutím jej položil na desku.</p>
<p>Trpaslík pokrčil rameny. „Vím o ní, že strávila dětství v exilu, v chudobě, že žila ze snů a pletich, že prchala z jednoho města do druhého, stále ve strachu, nikdy v bezpečí, bez přátel kromě bratra, jenž prodal její panenství Dothrakovi za příslib armády. Vím, že někde cestou se zrodili její draci, a stejně tak i ona. Vím, že je hrdá. Co jiného jí zbývalo než její hrdost? Vím, že je silná. Jak by mohla nebýt? Dothrakové slabostí opovrhují. Kdyby byla Daeneiys slabá, zahynula by s Viserysem. Vím, že umí být nelítostná, čehož jsou důkazem Astapor, Yunkai a Meereen. Přešla travnaté planiny i rudou pustinu, přežila úkladné vraždy a spiknutí i kouzla a čáry, oplakala bratra, manžela a syna, zašlapala otrokářská města do prachu svými chodidly v hezoučkých sandálech.</p>
<p>A jak si teď představuješ, že bude tato královna reagovat, když se před ní objevíš se svou žebráckou miskou v ruce a řekneš: ,Dobré ráno, tetičko. Já jsem tvůj synovec Aegon, vstal jsem z mrtvých. Po celý svůj život jsem se schovával na říční pramici, ale teď jsem si vymyl barvu z vlasů a rád bych dostal draka, prosím... a ach, zmínil jsem se už o tom, že mám na Železný trůn větší nárok než ty?“</p>
<p>Aegon hněvivě zkřivil ústa. <emphasis>Nepřijdu</emphasis> ke své tetě jako žebrák. Přijdu k ní jako příbuzný, s armádou.“</p>
<p>„S armádičkou.“ <emphasis>Tak vidíš, jak jsi najednou poslušný a rozhněvaný.</emphasis> Trpaslík si nemohl pomoci, ale musel myslet na Joffreyho. <emphasis>Mám talent na rozhněvávání princů.</emphasis> „Královna Daenerys má velkou armádu a nikoliv díky tobě.“ Tyrion táhl svými samostříly.</p>
<p>„Říkej si, co chceš. Bude to moje nevěsta, lord Connington to zařídí. Důvěřuji mu, jako by byl moje vlastní krev.“</p>
<p>„Možná bys měl být <emphasis>ty</emphasis> blázen, namísto mne. <emphasis>Nedůvěřuj nikomu</emphasis>, můj princi. Ani svému mistrovi bez řetězu, ani svému falešnému otci, ani galantnímu Kachnovi, ani půvabné Lemore, ani těm tvým dalším přátelům, co tě vypěstovali z fazole. Zvlášť pak nevěř pánovi sýrů, ani Pavoukovi, ani malé dračí královně, se kterou se hodláš oženit. Pravda, ze vší té nedůvěry tě začne bolet žaludek a nebudeš moct v noci spát, ale je to lepši než dlouhý spánek, ze kterého se již neprobudíš.“ Trpaslík postrčil svého černého draka přes řadu hor. „Jenže co já vím? Tvůj falešný otec je velký lord a já jsem jen malý pokřivený opičí mužík. Přesto, já bych na to šel jinak.“</p>
<p>To vzbudilo chlapcovu pozornost. „Jak jinak?“</p>
<p>„Kdybych byl na tvém místě? Vydal bych se na západ místo na východ. Přistál bych v Dorne a vztyčil tam svoje korouhve. Sedm království nikdy nebylo zralejších k dobytí, než jsou právě teď. A na Železném trůnu sedí chlapecký král. Sever je jeden velký chaos, říční krajiny jedna velká zkáza, povstalci drží Bouřlivý konec i Dračí kámen. Přijde zima a říše bude hladovět. A kdo zůstane, aby si s tím vším poradil, kdo ovládá malého krále, jenž vládne Sedmi královstvím? Nu, moje vlastní milá sestra. Nikdo jiný tam není. Můj bratr Jaime prahne po bitvě, ne po moci. Promeškal každou šanci dostat se k vládě. Můj strýc Kevan by byl ucházející regent, pokud by mu někdo tuto funkci udělil, ale nikdy po ní nesáhne sám. Bohové ho stvořili, aby následoval, ne aby vedl.“ <emphasis>Nu, bohové a můj lord otec.</emphasis> „Mace Tyrell by si žezlo rád vzal, jenže moji vlastní příbuzní neustoupí a nedají mu ho. A Stannise všichni nenávidí. Kdo tedy zbývá? Nu, jenom Cersei. Západozemí je rozervané a krvácí, ale nepochybuji o tom, že dokonce i teď se moje drahá sestra snaží ošetřovat rány... solí. Cersei je stejně laskavá jako král Maegor, stejně nesobecká jako Aegon Nehodný, stejně moudrá jako Šílený Aerys. Nikdy nezapomene urážku, ať opravdovou či domnělou. Opatrnost považuje za zbabělost a nesouhlas za vzdorovitost. A je chamtivá. Lační po moci, po poctách, po lásce. Tommenova vláda je silná díky všem aliancím, které tak pečlivě vybudoval můj lord otec, jenže ona je brzy zničí, každou z nich. Přistaň a vztyč svoje korouhve a muži se budou shromažďovat pro tvoji věc. Lordi velcí i malí, a také prostý lid. Ale neotálej příliš dlouho, můj princi. Ta chvíle nebude mít dlouhého trvání. Příliv, který tě nyní zvedne, brzy ustoupí. Musíš si zajistit, že se dostaneš do Západozemí, než moje sestra padne a její místo zaujme někdo schopnější.“</p>
<p>„Jenže,“ namítl princ, „jak mohu bez Daenerys a jejích draků doufat, že zvítězím?“</p>
<p>„Ty <emphasis>nepotřebuješ</emphasis> zvítězit,“ řekl mu Tyrion. „Jediné, co potřebuješ, je pozvednout svoje praporce, shromáždit svoje stoupence a udržet si je, dokud nepřijde Daenerys, aby spojila svoje síly s tvými.“</p>
<p>„Říkal jsi, že mne nebude chtít.“</p>
<p>„Možná jsem to přehnal. Možná by se nad tebou slitovala, kdybys přišel žebrat o její ruku.“ Trpaslík pokrčil rameny. „Chceš vsadit svůj trůn na ženský rozmar? Jenže když se vydáš do Západozemí... pak budeš rebel, ne žebrák. Chrabrý, horkokrevný, opravdový potomek z rodu Targaryenů, kráčející ve stopách Aegona Dobyvatele. <emphasis>Drak.</emphasis></p>
<p>Už jsem ti to říkal, já naši malou královnu znám. Ať se doslechne, že údajně zavražděný syn jejího bratra Rhaegara stále žije, že tento statečný chlapec znovu pozvedl v Západozemí dračí korouhve svých předků, že bojuje zoufalou válku, aby pomstil svého otce a znovu získal Železný trůn pro rod Targaryenů, pod nesmírným tlakem ze všech stran... a přispěchá ti na pomoc tak rychle, jak ji jen budou vítr a voda nést. Jsi poslední z její linie, a tato Matka draků, tato Rozbíječka řetězů, je především <emphasis>zachránkyně.</emphasis> Dívka, která utopila otrokářská města v krvi, než aby ponechala pro ni cizí lidi v okovech, by stěží opustila syna svého vlastního bratra v hodině jeho nebezpečí. A když se dostane do Západozemí a poprvé se s tebou setká, sejdete se jako rovný s rovným, jako muž a žena, ne jako královna a prosebník. Jak by tě pak mohla nemilovat, ptám se tě?“ s úsměvem sebral svého draka, přelétl s ním desku. „Doufám, že mi Jeho Veličenstvo odpustí. Tvůj král je v pasti. Smrt po čtyřech.“</p>
<p>„Jenže jsi říkal…“</p>
<p>„Lhal jsem. <emphasis>Nedůvěřuj nikomu.</emphasis> A drž si blízko svého draka.“</p>
<p>Mladý Griff vyskočil na nohy a kopl do desky. Figurky <emphasis>cyvasse </emphasis>se rozlétly do všech stran, poskakovaly a kutálely se po palubě <emphasis>Plaché děvy.</emphasis> „Seber je,“ poručil chlapec.</p>
<p><emphasis>Možná je to přece jen Targaryen.</emphasis> „Když to Tvoje Veličenstvo potěší.“ Tyrion klesl na všechny čtyři a pak lezl po palubě a sbíral figurky.</p>
<p>Než se na palubu <emphasis>Plaché děvy</emphasis> vrátili Yandry s Ysillou, již se smrákalo. V patách jim běžel nosič tlačící káru vysoko navršenou zásobami: solí a moukou, čerstvě stlučeným máslem, štůčky slaniny zabalenými v plátně, pytli s pomeranči, jablky a hruškami. Yandry nesl na rameni soudek s vínem, zatímco Ysilla měla přes svoje přehozenou štiku. Ryba byla velká jako Tyrion.</p>
<p>Když Ysilla spatřila trpaslíka stojícího na konci lodní lávky, zastavila se tak prudce, že do ní Yandry narazil a štika jí málem sklouzla ze zad do řeky. Kachna ji pomohl zachránit. Ysilla se na Tyriona zamračila a udělala zvláštní bodavé gesto se třemi vztyčenými prsty. <emphasis>Znamení k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zažehnání ďábla.</emphasis> „Ukaž, pomohu ti s tou rybou.“</p>
<p>„Ne,“ vyštěkla Ysilla. „Ustup. Nedotýkej se žádného jídla kromě toho, co sám jíš.“</p>
<p>Trpaslík zvedl obě ruce. „jak poroučíš.“</p>
<p>Yandry shodil vinný soudek na palubu. „Kde je Griff?“ zeptal se Haldona.</p>
<p>„Spí.“</p>
<p>„Tak ho vzbuď. Máme zprávy, které by si měl vyslechnout. Selhorysu nemluví o ničem jiném než o královně. Říkají, že stále sedí v Meereenu. Pokud lze věřit řečem na tržišti, Starý Volantis se brzy zapojí do války proti ní.“</p>
<p>Haldon našpulil rty. „Na klevety prodavaček ryb bych moc nespoléhal. Přesto si myslím, že by si to Griff rád vyslechl.“ Půlmistr odešel dolů.</p>
<p><emphasis>Ta dívka se stále ještě nevydala do Západozemí.</emphasis> <emphasis>Nepochybně k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu měla dobré důvody</emphasis>. Mezi Meereenem a Volantisem se prostíralo pět stovek lig pouští, hor, bažin a ruin, a kromě toho Mantarys se svou neblahou pověstí. <emphasis>Město zrůd, říkají, jenže když se vydá po souši, kam jinam by se mohla obrátit, aby doplnila zásoby jídla a vody? Po moři by to bylo rychlejší, ale pokud nemá lodě...</emphasis></p>
<p>Než se na palubě objevil Griff, štika syčela a prskala nad železným košem, zatímco Ysilla nad ní stála s citronem, z něhož vymačkávala šťávu. Žoldák na sobě měl svoji zbroj a plášť z vlčí kůže, měkké kožené rukavice, tmavé vlněné kalhoty. Překvapilo ho, když viděl Tyriona vzhůru, ale nedal to na sobě znát, kromě svého obvyklého zamračení. Odvedl si Yandryho dozadu ke kormidlu, kde se spolu bavili tichými hlasy, příliš potichu, než aby to trpaslík slyšel.</p>
<p>Nakonec Griff pokynul Haldonovi. „Potřebujeme vědět, co je na těch řečech pravdy. Jdi na břeh a snaž se vyzvědět, co budeš moci. Qavo to bude vědět, pokud ho najdeš. Zkus Lodníka a Malovanou želvu. Ostatní místa, kde se vyskytuje, znáš.“</p>
<p>„Jo. Vezmu s sebou trpaslíka. Čtyři uši slyší víc než dvě. A víš, jak si Qavo zakládá na svém <emphasis>cyvasse</emphasis>.“</p>
<p>„Jak chceš. Vraťte se před západem slunce. Pokud byste se měli z jakéhokoliv důvodu zpozdit, vydejte se ke Zlatému společenstvu.“</p>
<p><emphasis>Hovoří jako lord.</emphasis> Tyrion si tu myšlenku nechal pro sebe. Haldon si oděl plášť s kápí a Tyrion vyměnil svůj podomácku spíchnutý strakatý oděv za cosi šedivého a nenápadného. Griff jim každému přidělil váček stříbra z Illyriových truhlic. „Na rozvázání jazyků.“</p>
<p>Soumrak již ustupoval tmě, zatímco se ubírali podél nábřeží. Některé z lodí, které míjeli, vypadaly opuštěně, lodní lávky měly vytažené. Jiné se hemžily ozbrojenci, kteří je sledovali podezřívavými zraky. Pod městskými zdmi hořely nad Stánky lampy s pergamenovými svítidly a vrhaly na dlážděnou cestu jezírka barevného světla. Tyrion se díval, jak Haldonův obličej zezelenal, pak zrudl, zfialověl. Pod kakofonií cizích jazyků uslyšel podivnou hudbu, kterou vyluzoval někdo o kus dál vpředu, tenké pískání flétny provázené bubny. Také tam kdesi za nimi štěkal pes.</p>
<p>A venku byly nevěstky. Řeka či moře, přístav byl přístav. A kdekoli jste našli námořníky, našli jste i nevěstky. <emphasis>Tohle měl na mysli můj otec? Tam chodí děvky, k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>moři?</emphasis></p>
<p>Nevěstky v Lannisportu či Králově přístavišti byly svobodné ženy. Jejich sestry v Selhorysu byly otrokyně, o jejichž stavu vypovídala slza, kterou měla každá vytetovanou pod pravým okem. <emphasis>Staré jako hřích a dvakrát tak ošklivé, všechny do jedné. </emphasis>Málem by to stačilo k tomu, aby to kteréhokoliv muže od špásování s děvkami odradilo. Tyrion na sobě cítil jejich oči, když šli kolem, a slyšel, jak si mezi sebou cosi šeptají a chichotají se za dlaněmi u úst. <emphasis>Člověk by si myslel, že nikdy předtím neviděly trpaslíka.</emphasis></p>
<p>U říční brány stál na stráži oddíl volantských kopiníků. Světlo pochodní se odráželo od ocelových drápů, které trčely z jejich pěstnic. Na hlavě měli přilbice tvarované do podoby tygřích hlav a obličeje pod nimi byly označené zelenými pruhy vytetovanými na obou tvářích. Tyrion věděl, že otročtí vojáci Volantisu jsou na svoje tygří pruhy nesmírně hrdí. <emphasis>Touží po svobodě?</emphasis> napadlo ho. <emphasis>Co by dělali, kdyby jim ji dětská královna udělila? Čím by byli, když ne tygry? Co jsem já, když ne lev?</emphasis></p>
<p>Jeden z tygrů spatřil trpaslíka a řekl něco, co ostatní rozesmálo. Když se přiblížili k bráně, sundal si svoji pěstnici s drápy i upocenou rukavici pod ní, zaklesl paži kolem trpaslíkova krku a hrubě jej podrbal na hlavě. Tyrion byl příliš ohromen, než aby se stačil vzepřít. Během okamžiku bylo po všem. „Co to mělo znamenat?“ zeptal se půlmistra.</p>
<p>„Říká, že podrbat na hlavě trpaslíka nosí štěstí,“ odpověděl Haldon, jakmile pohovořil se strážným v jeho vlastním jazyce.</p>
<p>Tyrion se přiměl usmát se na toho muže. „Řekni mu, že ještě větší štěstí nosí olízat trpaslíkovi ptáka.“</p>
<p>„Raději ne. O tygrech je známo, že mají ostré zuby.“</p>
<p>Jiní strážní jim pokynuli, aby prošli bránou, netrpělivě na ně mávali pochodní. Haldon Půlmistr vstoupil do srdce Selhorysu jako první, s trpaslíkem obezřetně se kolébajícím v jeho patách.</p>
<p>Otevřelo se před nimi velké náměstí. Dokonce i v tuto hodinu bylo hlučné a jasně osvětlené, přeplněné lidmi. Nade dveřmi hostinců a nevěstinců se na řetězech houpaly lampy, ale tady uvnitř, za branami, měly stínidla z barevných skel, ne z pergamenu. Po jejich pravici plápolal noční oheň před chrámem z rudého kamene. Na balkoně chrámu stál kněz v šarlatovém rouchu, kázal malému davu, jenž se shromáždil kolem plamenů. Jinde seděli cestovatelé a hráli před hostincem <emphasis>cyvasse</emphasis>, opilí vojáci vcházeli a vycházeli ze stavení, které zřejmě bylo nevěstincem, jakási žena mlátila venku před stájemi mezka. Kolem s rachotem projel dvoukolový vozík tažený zakrslým bílým slonem. <emphasis>Tohle je jiný svět,</emphasis> pomyslel si Tyrion, <emphasis>ale ne zas tak odlišný od světa, který znám.</emphasis></p>
<p>Náměstí dominovala bílá mramorová socha bezhlavého muže v neskutečně ozdobném brnění, sedícího rozkročmo na podobně oděném koni. „Kdo je to?“ divil se Tyrion.</p>
<p>„Trojvládce Horonno. Volantský hrdina z Krvavého století. Volili jej za trojvládce každým rokem celých čtyřicet let, dokud nebyl z toho věčného volení unaven a neprohlásil sám sebe trojvládcem na doživotí. Volanťany tím nepotěšil. Brzy poté byl odsouzen k smrti. Uvázali ho mezi dva slony a ti ho roztrhli vpůli.“</p>
<p>„Zdá se, že jeho socha postrádá hlavu.“</p>
<p>„Byl to tygr. Když přišli k moci sloni, jejich stoupenci se rozběsnili a zuráželi hlavy sochám těch, jimž dávali vinu za všechny války a úmrtí.“ Pokrčil rameny. „To bylo v jiném věku. Pojď, raději si poslechneme, co povídá ten kněz. Přísahal bych, že jsem zaslechl jméno Daenerys.“</p>
<p>Přešli náměstí a připojili se k narůstajícímu davu před rudým chrámem. Kolem trpaslíka se ze všech stran tyčili místní, a tak stěží viděl víc než jejich pozadí. Slyšel většinu slov, která kněz říkal, což ale neznamenalo, že by jim rozuměl. „Ty rozumíš, co to říká?“ zeptal se Haldona ve společném jazyce.</p>
<p>„Rozuměl bych, kdyby mi nějaký trpaslík nepištěl do ucha.“</p>
<p>„Já <emphasis>nepištím</emphasis>.“ Tyrion si založil ruce na hrudi a podíval se za sebe, prohlížeje si tváře mužů a žen, kteří se zastavili, aby si poslechli kněze. Všude, kam se podíval, viděl tetování. <emphasis>Otroci. Čtyři z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pěti jsou tu otroci.</emphasis></p>
<p>„Kněz Volanťany vybízí, aby šli do války,“ řekl mu Půlmistr, ale na správné straně, jako bojovníci Pána světla, R’hllora, jenž stvořil slunce a hvězdy a bez ustání bojuje proti temnotě. Říká, že Nyessos a Malaquo se od světla odvrátili, že jejich srdce zatemnily žluté harpyje z východu. Říká...“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Draci.</emphasis> Tomu slovu jsem rozuměl. Řekl <emphasis>draci.“</emphasis></p>
<p>„Ano. Draci přišli proto, aby ji odnesli ke slávě.“</p>
<p>„Ji. Daenerys?“</p>
<p>Haldon přikývl. „Benerro poslal vzkaz z Volantisu. Její příchod znamená naplnění prastarého proroctví. Narodila se z kouře a soli, aby stvořila nový svět. Je znovuzrozený Azor Ahai... a její vítězství nad temnotou přinese léto, které nikdy neskončí.. . smrt samotná před ní poklekne a všichni, kdo zemřou v boji za její věc, se znovu narodí...“</p>
<p>„Musím se narodit ve stejném těle?“ zeptal se Tyrion. Dav byl stále hustější. Cítil, jak se kolem něj mačkají lidé. „Kdo je to Benerro?“</p>
<p>Haldon zvedl obočí. „Nejvyšší kněz rudého chrámu ve Volantisu. Plamen pravdy, Světlo moudrosti, První služebník Pána světla, otrok R’hllorův.“</p>
<p>Jediným rudým knězem, kterého kdy Tyrion znal, byl Thoros z Myru, tělnatý, bodrý flamendr v rouchu plném skvrn od vína, který lelkoval u Robertova dvora, opíjel se královými nejlepšími víny a zapaloval svůj meč, kdykoliv se konaly veřejné pranice. „Kněze, co jsou tlustí, zkorumpovaní a cyničtí, beru,“ řekl Haldonovi, „takové, co sedí na měkkých saténových polštářích, uzobávají sladkosti a przní malé chlapce. Mnohem horší jsou ti pravověrní. Právě ti bývají zdrojem všech problémů.“</p>
<p>„Možná je tomu tak, že můžeme tento problém využít v náš prospěch. Vím, kde se možná dozvíme odpovědi.“ Haldon jej vedl kolem bezhlavého hrdiny tam, kde stála obrácená průčelím do náměstí velká kamenná hospoda. Nad jejími dveřmi visel hrbolatý krunýř obrovské želvy, pomalovaný nápadnými barvami. Uvnitř jako vzdálené hvězdy tlumeně hořela stovka červených svící. Ve vzduchu se vznášela vůně opékaného masa a koření, a mladá otrokyně s želvou vytetovanou na tváři nalévala bledé zelené víno.</p>
<p>Haldon se zastavil ve dveřích. „Tamhle. Ti dva.“</p>
<p>Ve výklenku seděli nad vyřezávaným stolkem na <emphasis>cyvasse</emphasis> dva muži, mhouřili ve světle rudé svíce oči na svoje figurky. Jeden byl vyzáblý, s nažloutlou pletí, řídnoucími černými vlasy a ostrým nosem. Druhý byl široký v ramenou, s kulatým břichem a s kučeravými vlasy spadajícími mu přes límec. Ani jeden z nich nevzhlédl od hry, dokud si k nim Haldon nepřetáhl židli a neřekl: „Můj trpaslík hraje <emphasis>cyvasse</emphasis> lépe než vy dva dohromady.“ Větší muž zvedl oči, znechuceně se podíval, kdo je to obtěžuje, a řekl cosi ve starém jazyce Volantisu, příliš rychle, než aby mohl Tyrion třeba jen doufat, že mu porozumí. Ten hubenější se opřel ve své židli. „Je na prodej?“ otázal se ve společném jazyce Západozemí. „V trojvládcově cirkusu hrůzy potřebují trpaslíka, co umí hrát <emphasis>cyvasse</emphasis>.“</p>
<p>„Yolo není otrok.“</p>
<p>„Škoda.“ Hubený muž táhl onyxovým slonem.</p>
<p>Muž za alabastrovou armádou na druhé straně hrací desky nesouhlasně našpulil rty. Táhl svým těžkým koněm.</p>
<p>„Chyba,“ řekl Tyrion. Hrál svou roli dobře.</p>
<p>„Přesně tak,“ přitakal hubený muž. Odpověděl svým vlastním těžkým koněm. Následovalo několik rychlých tahů a nakonec se hubený muž usmál a řekl svému protihráči: „Smrt, můj příteli.“</p>
<p>Velký muž se zamračil na desku, pak vstal a zabručel něco ve svém vlastním jazyce, jeho protihráč se zasmál. „Tak pojď. Na trpaslíka zas tak hrozně nesmrdíš.“ Pokynul Tyrionovi, aby se posadil na uprázdněnou židli. „Posaď se, malý muži. Vyndej na stůl svoje stříbro a uvidíme, jak dobře umíš hrát.“</p>
<p><emphasis>Jakou hru?</emphasis> mohl by se otázat Tyrion. Vyšplhal na židli. „Lépe se mi hraje s plným břichem a číší vína po ruce.“ Hubený muž se úslužné otočil a zavolal na otrokyni, aby jim přinesla jídlo a pití.</p>
<p>„Vznešený Qavo Nogarys je zde v Selhorysu celníkem,“ řekl Haldon. „Nikdy jsem ho v <emphasis>cyvasse</emphasis> neporazil.“</p>
<p>Tyrion rozuměl. „Možná budu mít větší štěstí.“ Rozevřel svůj měšec a vyskládal mince na hromádku vedle hrací desky, hezky jednu na druhou, dokud se Qavo neusmál.</p>
<p>Zatímco si oba stavěli za zástěnou figurky na desku, Haldon se zeptal: „Nějaké zprávy od dolního toku? Bude válka?“</p>
<p>Qavo pokrčil rameny. „Yunkajci by ji chtěli. Nazývají sami sebe Moudří páni. O jejich moudrosti mluvit nemohu, zato vím, že jsou pěkně mazaní. Jejich vyslanec za námi přišel s truhlicemi zlata a drahého kamení a se dvěma stovkami otroků, vnadných dívek a chlapců s hladkou kůží, vycvičených ve způsobu sedmi vzdechů. Bylo mi řečeno, že jeho hostiny jsou nezapomenutelné a na úplatcích prý nešetří.“</p>
<p>„Yunkajci si koupili vaše trojvládce?“ „Jenom Nyessose.“ Qavo odstranil zástěnu a prohlížel si rozestavení Tyrionovy armády. „Malaquo je možná starý a bezzubý, ale je to stále tygr, a Donifos nebude opětovně zvolen za trojvládce. Tohle město lační po válce.“</p>
<p>„Proč?“ divil se Tyrion. „Meereen je dlouhé ligy za mořem. Čím urazila ona milá dětská královna Starý Volantis?“</p>
<p>„Milá?“ zasmál se Qavo. „Pokud je pravdivá jen polovina příběhů, které sem přicházejí ze Zálivu otrokářů, tak je to <emphasis>dítě </emphasis>zrůda. Povídá se, že je krvežíznivá, že ty, kdo mluví proti ní, nabodává na kůly, aby umírali co nejdéle. Prý je to čarodějka, která krmi svoje draky masem novorozenců. Také porušuje přísahy a uráží bohy, nerespektuje příměří, vyhrožuje vyslancům a obrací se proti těm, kdo jí věrně slouží. Říkají, že její chtíč je neukojitelný, že se páří s muži, ženami, eunuchy, dokonce se psy a dětmi, a běda milenci, kterému se ji nepodaří uspokojit. Dává mužům svoje tělo a bere do otroctví jejich duši.“</p>
<p>Och, výborně, pomyslel si Tyrion. Pokud mi dá svoje tělo Je do mé duše vítána, i když je maličká a zakrnělá.</p>
<p>„Říkají,“ řekl Haldon. „Tím myslíš otrokáře, exulanty, které vypudila z Astaporu a Meereenu. Obyčejné pomluvy.“</p>
<p>„Ty nejlepší pomluvy bývají vždycky okořeněny špetkou pravdy,“ podotkl Qavo, „ale opravdový hřích té dívky nelze popřít. To arogantní dítě si usmyslelo, že zruší otroctví, jenže tento obchod nebyl nikdy omezen jen na Záliv otrokářů. Obchod s otroky se rozpínal po moři přes celý svět, a dračí královna zakalila vodu. Páni za Černou zdí, ti s prastarou krví, špatně spí, naslouchají, jak si jejich kuchyňští otroci brousí dlouhé nože. Otroci pěstují naše jídlo, čistí naše ulice, učí naše děti. Hlídají naše zdi, veslují na našich galérách, bojují v našich bitvách. A nyní, když pohlédnou k východu, vidí už zdálky zářící mladou královnu, <emphasis>Rozbíječku řetězů.</emphasis> Stará krev tohle nemůže trpět. I chudí lidé ji nenávidí. Dokonce i ten nejubožejší žebrák tady znamená víc než otrok. Dračí královna by jej chtěla o tuhle útěchu okrást.“ Tyrion táhl svým kopiníkem. Qavo odpověděl lehkým koněm. Tyrion posunul po desce svého kušostřelce a řekl: „Mám takový dojem, že podle toho rudého kněze venku by Volantis měl bojovat za stříbrnou královnu, ne proti ní.“</p>
<p>„Rudí kněží by udělali dobře, kdyby raději drželi jazyk za zuby,“ opáčil Qavo Nogarys. „Již došlo k bitkám mezi jejími stoupenci a těmi, kdo uctívají jiné bohy. Benerrovo pokřikování slouží jen k tomu, že přivodí krutý hněv na jeho hlavu.“</p>
<p>„Jaké pokřikování?“ zeptal se trpaslík.</p>
<p>Volanťan mávl rukou. „Ve Volantisu se tisíce otroků i svobodný lid shromažďují každého večera na chrámovém náměstí, aby si poslechli, jak Benerro vykřikuje o krvácejících hvězdách a ohnivém meči, který očistí svět. Káže o tom, že pokud trojvládci pozvednou zbraně proti stříbrné královně, Volantis jistojistě shoří.“</p>
<p>„S takovým proroctvím bych dokázal přijít i já. Á, večeře.“ Večeře sestávala z tácu pečeného kozího masa podávaného na sekané cibuli. Maso bylo kořeněné a voňavé, zvenčí dokřupava opečené, uvnitř rudé a šťavnaté. Tyrion si kousek utrhl. Bylo tak horké, že si spálil prsty, ale tak dobré, že nedokázal odolat a musel se ihned natáhnout po dalším kousku. Zapil je bledězeleným volantským likérem, tou nejbližší věcí k vínu, jakou měl celé věky. „Velmi dobré,“ prohlásil, zatímco táhl svým drakem. „Nejsilnější figurka ve hře,“ prohlásil, když bral z desky jednoho z Qavových slonů. „A říká se, že Daenerys Targaryen má tři.“</p>
<p>„Tři,“ přitakal Qavo, „proti třikrát třem tisícům nepřátel. Grazdan mo Eraz nebyl jediný vyslanec, kterého sem poslali ze Žlutého města. Pokud vytáhnou Moudří páni proti Meereenu, legie Nového Ghisu budou bojovat po jejich boku. Tolosané, Elyrijci. Dokonce Dothrakové“</p>
<p>„Dothraky máte před svými branami,“ řekl Haldon.</p>
<p>„Khal Pono.“ Qavo zamítavě mávl bledou rukou. „Páni koní přijedou, my jim dáme dary, a oni zase odjedou.“ Znovu táhl svým katapultem, sevřel pěst kolem Tyrionova alabastrového draka a sundal jej z desky.</p>
<p>Zbytek byl masakr, třebaže trpaslík odolával dalších tucet tahů. „Přišel čas na hořké slzy,“ řekl Qavo nakonec a sebral hromádku stříbra. „Ještě jednu hru?“</p>
<p>„Není třeba,“ řekl Haldon. „Můj trpaslík dostal svou lekci v pokoře. Myslím, že nejlépe uděláme, když se vrátíme na pramici.“</p>
<p>Venku na náměstí stále hořel noční oheň, ale kněz byl pryč a dav se dávno rozptýlil. Za okny nevěstince se mihotala záře svící a zevnitř se ozýval zvuk ženského smíchu. „Noc je ještě mladá,“ řekl Tyrion. „Qavo nám možná neřekl všechno. A děvky toho slyší od mužů, jimž poslouží, hodně a ještě víc.“</p>
<p>„To tak zoufale potřebuješ ženu, Yollo?“</p>
<p>„Muže unaví, když nemá žádné milenky kromě svých prstů.“ <emphasis>Selhorys je určitě místo, kam chodí děvky Možná je tu i Tyša, má na tváři vytetovanou slzu.</emphasis> „Málem jsem se utopil. Po takovém zážitku muž potřebuje ženu. Kromě toho se chci přesvědčit, zda se mi pták neproměnil v kámen.“</p>
<p>Půlmistr se zasmál. „Počkám na tebe v hostinci u brány. Ať ti to netrvá moc dlouho.“</p>
<p>„Och, neměj strach. Většina žen to se mnou chce mít odbyté, jak nejrychleji to jde.“</p>
<p>Ve srovnání s nevěstinci, do kterých trpaslík často chodíval v Lannisportu a v Králově přístavišti, byl tento velmi skrovný. Zdálo se, že majitel nehovoří žádným jiným jazykem kromě volantštiny, ale docela rozuměl <emphasis>cinkotu</emphasis> stříbra. Provedl Tyriona klenutým průchodem do dlouhé místnosti, kde to vonělo kadidlem a kde polehávaly v různých stadiích obnaženosti čtyři postelové otrokyně. Hádal, že dvě z nich již zažily přinejmenším čtyřicet příchodů a odchodů dnů jména; té nejmladší mohlo být patnáct či šestnáct let. Žádná nebyla tak ošklivá jako nevěstky, které viděl pracovat v přístavu, ale krásné rozhodně nebyly. Jedna byla zjevně těhotná. Další byla prostě jen tlustá a měla obě bradavky protknuty železnými kruhy. Všechny čtyři měly pod okem vytetovanou slzu.</p>
<p>„Máš tady dívku, která hovoří jazykem Západozemí?“ zeptal se Tyrion. Majitel přimhouřil oči, nerozuměl mu, a tak Tyrion zopakoval svou otázku ve vznešené valyrijštině. Tentokrát se zdálo, že muž slovo či dvě pochopil, a odpověděl mu ve volantštině. „Dívka od zapadajícího slunce,“ bylo všechno, co trpaslík z jeho odpovědi pochopil. Pomyslel si, že to znamená dívku z Království zapadajícího slunce.</p>
<p>V domě byla jen jedna taková a nebyla to Tyša. Měla pihovaté tváře a prstýnky rudých vlasů, což byl příslib pihovatých ňader a rudých chloupků mezi nohama. „Postačí,“ řekl Tyrion, „a také bych chtěl džbán vína. Rudé víno s rudým masem.“ Nevěstka hleděla na jeho beznosou tvář s odporem v očích. „Urážím tě, drahá? Jsem pohoršlivý tvor, jak by ti milerád řekl můj otec, kdyby nebyl mrtvý a nehnil.“</p>
<p>Třebaže dívka vypadala západozemsky, neuměla ani slovo ze společného jazyka. <emphasis>Možná ji chytili nějací otrokáři ještě jako dítě.</emphasis> Komůrku měla malou, ale na podlaze byl myrský koberec a matrace byla vycpaná peřím, ne slámou. <emphasis>Už jsem viděl horší. </emphasis>„Povíš mi, jak se jmenuješ?“ zeptal si, když si od ní bral pohár vína. „Ne?“ Víno bylo silné a kyselé a překlad nepotřeboval. „Myslím, že se spokojím s tvou kundičkou.“ Otřel si ústa hřbetem ruky. „Už jsi někdy předtím souložila se zrůdou? Teď je stejně vhodná chvíle jako kdykoliv jindy. Svlékni si šaty a lehni si na záda, prosím. Anebo taky ne.“</p>
<p>Nechápavé na něj hleděla, dokud jí nevzal džbán z ruky a nezvedl jí sukně přes hlavu. Poté již chápala, co se od ní vyžaduje, třebaže se neprojevila jako právě nejživější partnerka. Tyrion byl bez ženy již tak dlouho, že do ní vyvrcholil po třetím přiražení.</p>
<p>Odkulil se od ní spíš s pocitem zahanbení než uspokojení. <emphasis>Tohle byla chyba. Co za mrzkého tvora se to ze mne stalo.</emphasis> „Neznáš ženu jménem Tyša?“ zeptal se, zatímco se díval, jak z ní jeho sémě vytéká na postel. Nevěstka neodpověděla. „Víš, kam chodí děvky?“ Ani na tohle neodpověděla. Její záda křižovaly podélné jizvy. <emphasis>To je stejné, jako by byla mrtvá. Právě jsem šoustal mrtvolu.</emphasis> Dokonce i její oči vypadaly mrtvě. <emphasis>Nemá v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sobě sílu ani na to, aby mne nenáviděla.</emphasis></p>
<p>Potřeboval víno. Spoustu vína. Popadl džbán oběma rukama a zvedl si jej ke rtům. Červené víno mu teklo dolů hrdlem a stékalo mu po bradě. Odkapávalo mu z vousu a vsakovalo do péřové postele. Ve světle svíce vypadalo stejně tmavé jako víno, které otrávilo Joffreyho. Když je vypil, hodil prázdný džbán stranou a napůl se skulil, napůl odpotácel na podlahu a zašmátral po nočníku. Žádný nenašel. Zvedl se mu žaludek a Tyrion se náhle ocitl na kolenou a zvracel na koberec, ten nádherný myrský koberec, stejně pohodlný jako lži.</p>
<p>Děvka znechuceně vykřikla. <emphasis>Budou to dávat za vinu jí,</emphasis> uvědomil si zahanbeně. „Uřízni mi hlavu a odnes ji do Králova přístaviště,“ naléhal na ni Tyrion. „Moje sestra z tebe udělá šlechtičnu a už nikdy tě nikdo nezbičuje.“ Ani tomuto nerozuměla, a tak jí rozdělal nohy od sebe, vylezl si mezi ně a vzal si ji ještě jednou. Alespoň tomuhle rozuměla.</p>
<p>Jakmile s ní skončil, sbalil dívčino oblečení a hodil je ke dveřím. Pochopila to a utekla, ponechala jej samotného ve tmě, klesajícího hlouběji do péřové postele. <emphasis>Jsem opilý až hrůza.</emphasis> Neodvažoval se zavřít oči, ze strachu, že by usnul. Za závojem snu jej očekávaly Strasti. Donekonečna stoupající kamenné schody, příkré, kluzké a zrádné... a někde na jejich konci Lord v rubáši. <emphasis>Já se nechci setkat s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Lordem v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rubáši.</emphasis> Tyrion se nasoukal do šatů a nahmatal si cestu ke schodišti. <emphasis>Griff mne stáhne z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kůže.</emphasis></p>
<p>Nu, proč ne? Pokud si někdy nějaký trpaslík zasluhoval stáhnout z kůže, tak jsem to já.</p>
<p>Napůl cesty dolů po schodech špatně šlápl. Nějak se mu podařilo zabrzdit svůj pád rukama a proměnit jej v neobratnou hlučnou hvězdu. Přistál u paty schodiště a nevěstky v místnosti dole udiveně vzhlédly. „Jak jsem jen čilý, když jsem opilý.“ Otočil se k majiteli. „Obávám se, že jsem zničil tvůj koberec. Zaplatím za něj.“ vytáhl plnou hrst mincí a hodil je po muži.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Skřet“</emphasis> řekl hluboký hlas za ním.</p>
<p>V rohu místnosti seděl v jezírku stínu muž, s nevěstkou vrtící se mu na klíně. <emphasis>Téhle dívky jsem si vůbec nevšiml. Kdybych si jí všiml, vzal bych si ji nahoru místo pihatky.</emphasis> Byla mladší než ostatní, štíhlá a hezká, s dlouhými stříbřitými vlasy. Podle vzhledu Lysénka... ale muž, na jehož klíně seděla, byl ze Sedmi království. Urostlý a širokoplecí, čtyřicetiletý, možná i starší. Polovinu hlavy měl holou, ale tváře a bradu mu pokrývalo hrubé strniště a ruce měl hustě porostlé chlupy, které mu vyrůstaly dokonce i z kloubů.</p>
<p>Tyrionovi se vůbec nelíbil. A velký černý medvěd na jeho suknici se mu zamlouval ještě méně. <emphasis>Vlna. On na sobě má v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomhle horku vlnu. Kdo jiný než rytíř by byl takový zatracený blázen?</emphasis></p>
<p>„Jak je milé slyšet společný jazyk tak daleko od domova,“ přinutil se říci, „ale mám dojem, že sis mne s někým spletl. Jmenuji se Hugor Kopec. Mohu ti koupit pohár vína, můj příteli?“</p>
<p>„Už jsem ho vypil dost.“ Rytíř odstrčil nevěstku stranou a vstal. Na kolíčku vedle něho visel jeho opasek s mečem. Sundal jej a tasil. Ocel tiše zašeptala o kůži. Nevěstky celý výjev dychtivě pozorovaly, v očích se jim odráželo světlo svící. Majitel někam zmizel. „Jsi můj, <emphasis>Hugore</emphasis>.“</p>
<p>Tyrion mu nebyl schopen utéci a nedokázal se mu ubránit. A přitom, jak byl opilý, nemohl nad ním zvítězit dokonce ani rozumem. Roztáhl ruce. „A co se mnou máš v úmyslu udělat?“</p>
<p>„Odvést tě,“ řekl rytíř. „Ke královně.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />DAENERYS</strong></p>
<p><strong>G</strong>alazza Galare se dostavila do Velké pyramidy v doprovodu tuctu Bílých milostí, dívek urozeného původu, které byly ještě příliš mladé, než aby si mohly odsloužit svůj rok v chrámových zahradách rozkoše. Byl to pěkný obrázek; hrdá stará žena celá v zeleném obklopená děvčátky v bílých oděvech a závojích, ozbrojených svou nevinností.</p>
<p>Královna je vřele uvítala, pak požádala Missandei, aby dohlédla na to, že děvčátka dostanou občerstvení a budou zabaveny, zatímco ona v soukromí povečeří se Zelenou milostí.</p>
<p>Její kuchaři jim připravili úchvatnou krmi sestávající z beránka na medu, ovoněného drcenou mátou a podávaného s malými zelenými fíky, které měla tak ráda. Během jídla je obsluhovala a dolévala jim poháry dvě z Danyiných oblíbených rukojmí děvčátko s očima laně, jménem Oezza a hubený chlapec, který se jmenoval Grazhar. Byli to bratr a sestra a příbuzní Zelené milosti, která je po příchodu přivítala polibky a zeptala se jich, zda nezlobí.</p>
<p>„Jsou velmi milí, oba dva,“ ujistila ji Dany. „Qezza mi někdy zpívá, má půvabný hlas. A ser Barristan učí Grazhara a další chlapce způsobům západozemské dvornosti.“</p>
<p>„Jsou z mé krve,“ řekla Zelená milost, zatímco jí Oezza nalévala do poháru temně rudé víno. „Ráda se dozvídám, že je jimi Tvoje Zářivost potěšena. Doufám, že totéž se podaří i mně.“ Stará žena měla bílé vlasy a kůži tenkou jako pergamen, ale roky jí nikterak nezakalily oči. Byly stejně zelené jako její šat, plné moudrosti. „Snad mi promineš, že to říkám, ale Tvoje Zářivost vypadá... unaveně. Spíš dobře?“</p>
<p>Dany měla co dělat, aby se nedala do smíchu. „Moc dobře ne. Minulou noc připluly pod příkrovem temnoty vzhůru po Skahazadhanu tři qarthénské galéry. Matčini muži vypustili na jejich plachty letky zápalných šípů a metali jim na paluby soudky s hořící smůlou, ale galéry jim proklouzly, aniž by přišly k újmě. Qarthéňané mají v úmyslu uzavřít pro nás řeku, tak jako uzavřeli záliv. A již nejsou sami. Připojily se k nim tři galéry z Nového Ghisu a karaka z Tolosu.“ Tolosané odpověděli na její žádost o spojenectví tím, že ji prohlásili za běhnu a chtěli po ní, aby vrátila Meereen jeho Velkým pánům. Dokonce i to bylo lepší než odpověď z Mantarysu, kterou jí doručila karavana v truhlici z cedrového dřeva. Uvnitř nalezla naložené hlavy svých tří vyslanců.</p>
<p>„Snad by nám mohli tvoji bohové pomoci. Požádej je, aby seslali vichřici a smetli galéry ze zálivu.“</p>
<p>„Budu se modlit a přinesu oběti. Možná mne bohové Ghisu vyslyší.“ Galazza Galare si usrkla ze svého vína, ale její oči ani na okamžik neopustily Danyinu tvář. „Bouře zuří nejenom mimo zdi, ale také uvnitř. Dozvěděla jsem se, že minulé noci zahynuli další osvobození.“</p>
<p>„Tři.“ Když to říkala, cítila hořkou pachuť v ústech. „Ti zbabělci zaútočili na tkadleny, osvobozené ženy, které nikdy nikomu neublížily, jen vyráběly krásné věci. Mám od nich tapiserii, kterou mi darovaly, visí mi nad postelí. Synové Harpyje rozbili jejich stav, znásilnili je a pak jim podřízli hrdla.“</p>
<p>„Tohle jsme slyšeli. A přesto v sobě našla Tvoje Zářivost odvahu odpovědět na toto krveprolití milosrdenstvím. Neublížila jsi jedinému z urozených dětí, které zde držíš jako rukojmí.“ „Ne, to zatím ne.“ Dany si svoje mladé svěřence oblíbila. Někteří byli plaší a jiní bez ostychu, někteří milí a jiní zasmušilí, ale všichni byli nevinní. „Když nechám zabít svoje šenky, kdo mi bude nalévat víno a obsluhovat mne u večeře?“ řekla, snažíc se o lehký tón.</p>
<p>Kněžka se neusmála. „Říká se, že Holotemenný by jimi nakrmil tvoje draky. Život za život. Za každé Mosazné zvíře by nechal zemřít jedno dítě.“</p>
<p>Dany postrkovala svoje jídlo po talíři. Neodvážila se pohlédnout tam, kde stáli Grazhar a Qezza, ze strachu, že by se mohla rozplakat. <emphasis>Holotemenný má tvrdší srdce než já.</emphasis> Kvůli rukojmím se spolu dohadovali už nesčetněkrát. „Synové Harpyje se ve svých pyramidách smějí,“ řekl jí Skahaz dnešního rána. „K čemu jsou dobrá rukojmí, když Daenerys jen slabá žena. <emphasis>Hazzea stačila. K</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čemu je dobrý mír, pokud je nutno kupovat si jej krví malých dětí?</emphasis></p>
<p>„Ty děti za ty vraždy nemohou,“ řekla Dany chabě Zelené milosti. „já nejsem žádná řeznická královna.“</p>
<p>„A za to je ti Meereen vděčný,“ řekla Galazza Galare. „Slyšeli jsme, že Řeznický král Astaporu je mrtev.“</p>
<p>„Zabitý svými vlastními vojáky, když jim nařídil dát se na pochod a zaútočit na Yunkajce. Sotva stačil vychladnout a na jeho místo nastoupil další, který si říkal Cleon Druhý. Ten vydržel vládnout osm dnů, než mu podřízli hrdlo. Pak si korunu zabral pro sebe ten, co ho zabil. Totéž učinila Cleonova první konkubína. V Astaporu jim říkají král Hrdlořez a královna Běhna. jejich stoupenci vedou bitvy v ulicích, zatímco Yunkajci a jejich žoldáci čekají venku před zdmi města.“</p>
<p>„Panují žalostné časy. Tvoje Zářivosti, mohla bych se odvážit poskytnout ti radu?“</p>
<p>„Dobře víš, jak si cením tvé moudrosti.“</p>
<p>„Pak dej na mne a provdej se.“</p>
<p>„Ach.“ Dany to očekávala.</p>
<p>„Často jsem tě slyšela říkat, že jsi jenom mladá dívka. Když se tak na tebe dívám, připadáš mi stále ještě jako napůl dítě, příliš mladá a křehká, než abys čelila takovým zkouškám sama. Potřebuješ vedle sebe krále, aby ti pomohl nést tato břemena.“</p>
<p>Dany si nabodla kousek jehněčího, ukousla si a pomalu přežvykovala. „Pověz mi, dokázal by takový král nafouknout tváře a odvát Xarovu galéru zpátky do Qarthu? Mohl by tlesknout rukama a prolomit obléhání Astaporu? Byl by schopen naplnit jídlem bříška mých dětí a nastolit mír v mých ulicích?“</p>
<p>„A ty to dokážeš?“ zeptala se Zelená milost. „Král není bůh, ale stále je toho hodně, co by dokázal silný muž zvládnout. Když moji lidé pohlédnou na tebe, vidí dobyvatelku zpoza moře, která nás přišla povraždit a nadělat otroky z našich dětí. Král by to mohl změnit. Diky urozenému králi z čisté ghiskarské krve by se město smířilo s tvou vládou. Obávám se, že jinak skonči tvoje vláda stejně, jako začala, v krvi a ohni.“</p>
<p>Dany opět postrkovala svoje jídlo po talíři. „A koho by mi bohové Ghisu doporučili za mého krále a manžela?“</p>
<p>„Hizdahra zo Loraq,“ odpověděla Galazza Galare pevným hlasem.</p>
<p>Dany se neobtěžovala předstírat překvapení. „Proč Hizdahra? Skahaz je také urozeného původu.“</p>
<p>„Skahaz je Kandaq, Hizdahr Loraq. Tvoje Zářivost mi promine, ale pouze ten, kdo sám není z Ghisu, nepochopí rozdíl. Často jsem slýchala, že tobě koluje v žilách krev Aegona Dobyvatele, Jaeaeryse Moudrého a Daerona Draka. Vznešený Hizdahr je z krve Mazdhana Velkolepého, Hazraka Pohledného a Zharawa Osvoboditele.“</p>
<p>„Jeho předkové jsou stejně mrví jako moji. Pozvedne snad Hizdahr jejich stíny, aby bránily Meereen proti jeho nepřátelům? Já potřebuji muže, jenž má lodě a meče. Ty mi nabízíš předky.“</p>
<p>„Jsme starý lid, předkové jsou pro nás důležití. Provdej se za Hizdahra zo Loraq a dej mu syna, syna, jehož otec je harpyje a jeho matka drak. V něm se naplní proroctví a tvoji nepřátelé roztají jako sníh.“</p>
<p><emphasis>Bude to hřebec, který si osedlá svět.</emphasis> Dany již věděla, jak to s proroctvími chodí. Byla utkaná ze slov, ale slova byla vítr. Žádný syn pro Loraqa nebude, žádný dědic, který by spojil draka a harpyji. <emphasis>Až bude slunce vycházet na západě a zapadat na východě, až moře vyschnou a vítr rozfouká hory jako listy.</emphasis> Teprve pak její lůno opět ožije...</p>
<p>... jenže Daenerys Targaryen měla jiné děti, desítky tisíc, které ji zdravily jako svou matku, když rozbila jejich řetězy. Pomyslela na Věrný štít, na Missandeina bratra, na Rylonu Rhee, která hrála tak krásně na harfu. Žádný sňatek je nikdy nevzkřísí zpátky k životu, ale pokud by jí manžel mohl pomoci ukončit krveprolévání, pak ten sňatek dlužila svým mrtvým.</p>
<p><emphasis>Když si vezmu Hizdahra, poštve to proti mně Skahaze?</emphasis> Důvěřovala Skahazovi víc, než věřila Hizdahrovi, jenže Holotemenný byl jako král nepřijatelný. Rychle se rozzlobil, pomalu odpouštěl. Neviděla žádný smysl v tom, že by se provdala za muže stejně nenáviděného, jako byla sama. Hizdahra si podle toho, co věděla, vážili. „Co si o tomhle můj případný manžel myslí?‘ zeptala se Zelené milosti. <emphasis>Co si myslí o mně?</emphasis></p>
<p>„Stačí, když se ho na to Tvoje Veličenstvo zeptá. Vznešený Hizdahr čeká dole. Stačí pro něj poslat, potěší-li tě to.“ <emphasis>Předpokládáš příliš mnoho, kněžko</emphasis>, pomyslela si královna, ale spolkla svůj hněv a přiměla se na ni usmát. „Proč ne?“ Poslala pro sera Barristana a požádala starého rytíře, aby k ní Hizdahra přivedl. „Je to dlouhý výstup. Ať mu nahoru pomohou Neposkvrnění.“</p>
<p>Než vystoupil šlechtic nahoru, Zelená milost dojedla. „Pokud Tvá Velkolepost dovolí, vzdálím se. Nepochybuji, že ty a vznešený Hizdahr máte spoustu věcí, které spolu budete chtít probrat o samotě.“ Stará žena si otřela šmouhu od medu ze rtů, dala polibek na rozloučenou Oezze a Grazharovi a zvedla si na obličej svůj zelený závoj. „Vrátím se do Chrámu milostí a budu se modlit k bohům, aby ukázali mé královně stezku moudrosti.“</p>
<p>Když byla pryč, nechala si Dany od Oezzy opět dolít pohár, propustila děti a nařídila, aby k ní vpustili Hizdahra zo Loraq. <emphasis>A jestli se opováží pronést jediné slovo o těch jeho drahých bojových jámách, shodím jej dolů z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>terasy.</emphasis></p>
<p>Hizdahr na sobě měl prostou zelenou róbu pod prošívanou vestou. Když vstoupil, hluboce se jí uklonil. Tvář měl vážnou. „Nemáš pro mne úsměv?“ zeptala se jej Dany. „To ze mne jde takový strach?“</p>
<p>„V přítomnosti takové krásy vždycky zvážním.“</p>
<p>To byl dobrý začátek. „Napij se se mnou.“ Dany mu sama nalila pohár. „Víš, proč jsi zde. Zdá se, že si Zelená milost myslí, že pokud tě pojmu za manžela, všechny moje strasti zmizí jako mávnutím proutku.“</p>
<p>„Sám bych nikdy s tak odvážným tvrzením nepřišel. Lidé se rodí proto, aby se namáhali a trpěli. Naše strasti zmizí, až zemřeme. Přesto bych ti mohl být ku pomoci. Mám zlato, přátele a vliv... a v žilách mi proudí krev Starého Ghisu. Ačkoliv jsem se nikdy neoženil, mám dvě děti, chlapce a dívku, takže dědice bych ti mohl dát. Mohu smířit město s tvou vládou a učinit přítrž nočnímu vraždění v ulicích.“</p>
<p>„Můžeš?“ Dany pozorovala jeho oči. „Proč by kvůli tobě měli Synové Harpyje odložit nože? Jsi snad jedním z nich?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Řekl bys mi to, kdybys byl?“</p>
<p>Dal se do smíchu. „Ne.“</p>
<p>„Holotemenný zná způsoby, jak z lidí dostat pravdu.“</p>
<p>„Nepochybuji o tom, že Skahaz by ze mne brzy dostal přiznáni. Den s ním a budu jedním ze Synů Harpyje. Dva dny a budu Harpyje. Tři, a ukáže se, že jsem jako malý chlapec zabil tvého otce v Královstvích zapadajícího slunce. Pak mne nabodne na kůl a ty se můžeš dívat, jak umírám... jenže vraždění bude pokračovat.“ Hizdahr se naklonil blíž. „Nebo se za mne můžeš provdat a nechat mne, abych se je pokusil zastavit.“</p>
<p>„Proč bys mi měl <emphasis>chtít</emphasis> pomáhat? Pro korunu?“</p>
<p>„Koruna by mi slušela, to nepopírám. Jenže tady jde o něco víc. Je tak udivující, že bych mohl chtít ochraňovat svoje lidi, tak jako ty chráníš svoje osvobozené? Meereen nemůže přežít další válku, Tvoje Zářivosti.“</p>
<p>To byla dobrá odpověď, a upřímná. „Já jsem válku nikdy nechtěla. Jednou jsem porazila Yunkajce a ušetřila jsem jejich město, třebaže jsem je mohla vyplenit. Odmítla jsem se připojit ke králi Cleonovi, když proti nim vytáhl. Dokonce i nyní, když je obléhán Astapor, zůstávám na místě. A Qarth... Oarthéňanům jsem nikdy ničím neublížila...“</p>
<p>„Ne úmyslně, jenže Qarth je město obchodníků, a ti milují cinkot stříbrných mincí a lesk žlutého zlata. Když jsi zničila obchod s otroky, byl ten úder cítit od Západozemí až po Ašaj. Qarth je na svých otrocích závislý. Stejně tak Tolos, Nový Ghis, Lys, Tyroš, Volantis... ten seznam je dlouhý, moje královno.“</p>
<p>„Ať přijdou. Ve mně najdou tvrdšího nepřítele, než byl Cleon. Raději přetrpím další boje, než bych navrátila svoje děti do okovů.“</p>
<p>„Možná existuje další volba. Věřím, že Yunkajce lze přesvědčit, aby ponechali tvým osvobozeným svobodu, pokud by Tvoje Ctihodnost souhlasila s tím, aby Žluté město ode dneška obchodovalo s otroky a cvičilo je, aniž by jim jakkoliv ubližovali. Už by netekla žádná další krev.“</p>
<p>„Až na krev těch, které Yunkai <emphasis>prodá a vycvičí</emphasis>,“ řekla Dany, ale přesto viděla v jeho slovech pravdu. <emphasis>Možná je to ten nejlepší konec, v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jaký můžeme doufat.</emphasis> „Neřekl jsi, že mne miluješ.“ „Budu, pokud to Tvou Zářivost potěší.“</p>
<p>„Tak nezni odpověď zamilovaného muže.“</p>
<p>„Co je to láska? Touha? Žádný muž, který má vše, co muži náleží, by nedokázal pohlédnout na tebe a nezatoužit po tobě, Daenerys. Kvůli tomu bych se s tebou ale neoženil. Než jsi přišla, Meereen umíral. Naši vladaři byli staří muži se scvrklými údy a stařeny, jejichž svraštělé pochvy byly suché jako prach. Seděli na vrcholcích svých pyramid, usrkávali meruňkové víno a hovořili o slávě Starého impéria, zatímco staletí míjela a samotné cihly města se kolem nich rozpadaly. Zvyky a opatrnost nás držely v železném stisku, dokud jsi nepřišla ty a neprobudila nás ohněm a krví. Přišel nový čas a jsou možné nové věci. Provdej se za mne.“</p>
<p>Není nepříjemné spočinout na něm pohledem, pomyslela si Dany, a má jazyk krále. „Polib mne,“ nařídila mu.</p>
<p>Vzal ji za ruku a políbil jí prsty.</p>
<p>„Takhle ne. Polib mne, jako bych byla tvoje žena.“</p>
<p>Hizdahr ji vzal za ramena, něžně, jako by byla ptačí mláďátko. Naklonil se dopředu a přitiskl svoje rty na její. Jeho polibek byl lehký, suchý a rychlý. Dany nepocítila žádné vzrušení.</p>
<p>„Mám... mám tě políbit znovu?“ zeptal se, když bylo po všem. „Ne.“ V jezírku na její terase žily rybky, které jí jemně oždibovaly nohy pokaždé, když se koupala. Dokonce i jejich doteky byly vášnivější než Hizdahrovy. „Nemiluji tě.“</p>
<p>Hizdahr pokrčil rameny. „To možná přijde, časem. Je známo, že se to takto stává.“</p>
<p><emphasis>Ne s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>námi,</emphasis> pomyslela si. <emphasis>Ne dokud je tak blízko Daario. Já chci jeho, ne tebe.</emphasis> „Jednoho dne se budu chtít vrátit do Západozemí, abych si pro sebe zabrala Sedm království, která kdysi patřila mému otci.“</p>
<p>„Jednoho dne musí všichni lidé zemřít, ale nemá smysl zabývat se smrtí. Já raději beru každý den tak, jak přichází.“</p>
<p>Dany spletla dlaně. „Slova jsou vítr, dokonce i slova jako <emphasis>láska a mír.</emphasis> Já vkládám větší důvěru v činy. V mých Sedmi královstvích se rytíři vydávají na výpravy, aby dokázali, že jsou hodni dívek, jež milují. Hledají kouzelné meče, truhlice plné zlata, koruny ukradené z dračích zásob.“</p>
<p>Hizdahr zvedl obočí. „Jediní draci, které znám, jsou ti tvoji, a kouzelných mečů je ještě méně. Rád ti přinesu prsteny, koruny a truhlice plné zlata, jestli po nich toužíš.“</p>
<p>„Já toužím po míru. Pravil jsi, že mi můžeš pomoci ukončit noční krveprolévání v mých ulicích. A tak ti říkám, <emphasis>udělej to. </emphasis>Ukonči tuto stínovou válku, můj pane. Taková bude tvoje výprava. Dej mi devadesát dnů a devadesát nocí bez vraždění a budu vědět, že jsi hoden trůnu. Myslíš, že to dokážeš?“</p>
<p>Hizdahr se tvářil zamyšleně. „Devadesát dnů a devadesát nocí bez jediné mrtvoly a devadesátého prvního dne se vezmeme?“</p>
<p>„Možná,“ odpověděla Dany s ostýchavým pohledem. „Třebaže je známo, že mladé dívky jsou vrtkavé. Možná pak budu chtít ještě kouzelný meč.“</p>
<p>Hizdahr se zasmál. „Tak dostaneš i ten, Zářivosti. Tvoje přání je mi rozkazem. Nejlépe uděláš, když nařídíš svému senešalovi, aby začal činit přípravy k svatbě.“</p>
<p>„Nic by vznešeného Reznaka nepotěšilo víc.“ Pokud by Meereen věděl, že je na obzoru svatba, možná by už jen to učinilo přítrž nočnímu násilí, i kdyby bylo Hizdahrovo úsilí zbytečné. <emphasis>Holotemenný tím nebude nadšen, ale Reznak se roztančí radostí.</emphasis> Dany nevěděla, co z toho jí dělá větší starosti. Potřebovala Skahaze a jeho Mosazná zvířata... a přestala důvěřovat všem Reznakovým radám. <emphasis>Dávej si pozor na navoněného senešala. </emphasis>Spolčil se Reznak s Hizdahrem a Zelenou milostí a narafičil na ni past, do které se měla chytit?</p>
<p>Hizdahr zo Loraq ještě ani neodešel, když se za ní objevil ser Barristan ve svém dlouhém bílém plášti. Léta služby v Královské gardě naučila bílého rytíře, jak zůstat nenápadný, když někoho zabavovala, ale nikdy nebyl daleko. <emphasis>On to ví,</emphasis> viděla na něm hned, <emphasis>a nesouhlasí s tím.</emphasis> Vrásky kolem jeho úst se prohloubily. „Tak,“ řekla mu, „zdá se, že se možná znovu vdám. Máš z toho radost, sere?“</p>
<p>„Pokud je to tvůj rozkaz, Veličenstvo.“</p>
<p>„Hizdahr není manžel, kterého bys pro mne vybral.“</p>
<p>„Nepřísluší mi, abych ti vybíral manžela.“</p>
<p>„To ne,“ souhlasila, „ale je pro mne důležité, abys to pochopil. Moji lidé krvácejí. Umírají. Královna nepatří sama sobě, ale říši. Sňatek nebo krveprolévání, to jsou moje možnosti. Svatba či válka.“</p>
<p>„Tvoje Veličenstvo, mohu mluvit upřímné?“</p>
<p>„Ty vždycky.“</p>
<p>„Existuje ještě třetí možnost.“</p>
<p>„Západozemí?“</p>
<p>Přikývl. „Přísahal jsem, že budu sloužit Tvému Veličenstvu a ochraňovat tě, aby se ti nic nestalo, kamkoliv se vydáš. Moje místo je po tvém boku, ať zde či v Králově přístavišti... ale tvoje místo je zpátky v Západozemí, na Železném trůnu, jenž patřil tvému otci. Sedm království nikdy nepřijme Hizdahra zo Loraq za svého krále.“</p>
<p>„O nic víc než přijme Meereen Daenerys Targaryen za královnu. Zelená milost má v tomto ohledu pravdu. Já vedle sebe potřebuji krále, krále ze staré ghiskarské krve. Jinak ve mně budou stále vidět mladou barbarku, která vtrhla do jejich bran, nabodala jejich příbuzné na kůly a ukradla jim jejich bohatství.“</p>
<p>„V Západozemí budeš ztraceným dítětem, které se vrací, aby potěšilo srdce svého otce. Tvoji lidé tě budou pozdravovat, když pojedeš kolem, a všichni dobří lidé tě budou následovat.“</p>
<p>„Západozemí je daleko.“</p>
<p>„Budeš-li setrvávat zde, nikdy se k němu blíž nedostaneš. Čím dříve toto místo opustíme…“</p>
<p>„Já vím. Já to <emphasis>vím“</emphasis> Dany nevěděla, jak ho přimět, aby to pochopil. Chtěla Západozemí stejně usilovně jako on, jenže nejdříve musela zahojit Meereen. „Devadesát dnů je dlouhá doba. Hizdahr možná selže. A pokud ano, jeho snaha mi kupuje čas. Čas navázat spojenectví, posílit obranu a…“</p>
<p>„A co když se mu to podaří? Co udělá Jeho Veličenstvo pak?</p>
<p>„Splním si svou povinnost.“ To slovo bylo cítit na jejím jazyku chladně. „Viděl jsi, jak se oženil můj bratr Rhaegar. Pověz mi, ženil se z lásky či z povinnosti?“</p>
<p>Starý rytíř zaváhal. „Princezna Elia byla dobrá žena, Tvoje Veličenstvo. Byla laskavá a chytrá, s něžným srdcem a sladkým úsměvem. Vím, že ji princ měl velmi rád.“</p>
<p>Rád, pomyslela si Dany. To slovo hovořilo za vše. Já bych také mohla mít Hizdahra zo Loraqa ráda, časem. Možná.</p>
<p>Ser Barristan pokračoval. „Viděl jsem také, jak se vzali tvůj otec a matka. Odpusť, ale ti dva se rádi neměli... a říše za to draze zaplatila.“</p>
<p>„Proč se vzali, když se navzájem nemilovali?“</p>
<p>„Nařídil to tvůj praotec. Jakási lesní čarodějka mu řekla, že podle příslibu se z jejich linii narodí princ.“</p>
<p>„Lesní čarodějka?“ Dany byla ohromena.</p>
<p>„Přišla ke dvoru s Jenny ze Starokamenů. Zakrnělá ženuška, groteskní na pohled. Podle většiny lidí trpaslice, třebaže drahá lady Jenny vždycky tvrdila, že je jedna z dětí lesa.“</p>
<p>„Co se s ní stalo?“</p>
<p>„Létohrad.“ To slovo znamenalo zkázu.</p>
<p>Danny si povzdechla. „Nechej mne teď o samotě. Jsem unavená.“</p>
<p>„Jak poroučíš.“ Ser Barristan se uklonil a otočil se k odchodu. U dveří se ale zastavil. „Odpusť. Tvoje Veličenstvo má návštěvu. Mám mu říci, aby přišel zítra?“</p>
<p>„Kdo je to?“</p>
<p>„Naharis. Do města se vrátily Bouřovrány.“</p>
<p><emphasis>Daario.</emphasis> Srdce jí poskočilo v hrudi. „Jak dlouho... kdy se...?!“ Jako by ze sebe nemohla vypravit slovo.</p>
<p>Zdálo se, že to ser Barristan chápe. „Tvoje Veličenstvo bylo s kněžkou, když přijel. Věděl jsem, že by sis nepřála být vyrušována. Kapitánovy zprávy mohou počkat do zítřka.“</p>
<p>„Ne.“<emphasis> Jak bych kdy mohla doufat, že usnu, když mám svého kapitána tak nablízku?</emphasis> „Okamžitě ho pošli nahoru. A... dnes večer tě již nebudu potřebovat. S Daariem budu v bezpečí. Och, a pošli mi sem Irri a Jhiqui, budeš-li tak laskav. A Missandei.“ <emphasis>Musím se převléknout, učinit se krásnou.</emphasis></p>
<p>Totéž řekla svým služebným, když k ní přišly. „Co si přeje vzít Její Veličenstvo na sebe?“ zeptala se Missandei.</p>
<p>Světlo hvězd a mořskou pěnu, pomyslela si Dany, kousek hedvábí, který ponechá odhalený můj prs, aby se mohl Daario pokochat. Och, a květiny do vlasů. Když se poprvé potkali, přinášel jí kapitán květiny každý den, celou cestu z Yunkai až do Meereenu. „Přineste mi šedý lněný šat s perlami na živůtku. Och, a moji bílou lví kůži.“ V Drogově lví kůži si vždycky připadala v bezpečí.</p>
<p>Daenerys přijala kapitána na své terase, usazená na kamenné lavičce pod hrušní. Na obloze nad městem plul poloviční měsíc a provázela jej tisícovka hvězd. Daario Naharis vstoupil svou kymácivou chůzí. <emphasis>Ten se kymácí, i když stojí v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>klidu.</emphasis> Kapitán na sobě měl pruhované kalhoty zastrčené do škorní z purpurové kůže, bílou hedvábnou košili, vestu z pozlacených prstenců. Svůj trojitě rozvětvený vous měl purpurový, jeho okázalý knír byl zlatý, dlouhé vlasy měl stejným dílem obarvené napůl jednou, napůl druhou barvou. Na jednom boku měl dýku, na druhém dothrack<emphasis>ý arakh.</emphasis> „Jasná královno,“ řekl, „během mé nepřítomnosti jsi ještě zkrásněla. Jak je to vůbec možné?“</p>
<p>Královna byla na takovou chválu zvyklá, a přesto pro ni ten kompliment znamenal víc, když pocházel od Daaria, než od takových jako Reznak, Xaro nebo Hizdahr. „Kapitáne. Pověděli nám, že jsi nám prokázal v Lhazaru dobrou službu.“ <emphasis>Tolik jsi mi chyběl.</emphasis></p>
<p>„Tvůj kapitán žije jen proto, aby sloužil své kruté královně.“</p>
<p>V jeho očích se zalesklo měsíční světlo. „Uháněl napřed před všemi svými muži, aby spatřil její tvář dříve, jen aby se pak musel soužit, zatímco ona jedla beránka a fíky s jakousi vyschlou starou ženštinou.“</p>
<p><emphasis>Vůbec mi neřekli, že jsi zde</emphasis>, pomyslela si Dany <emphasis>Jinak bych se určitě zachovala jako blázen a poslala pro tebe okamžitě. </emphasis>„Večeřela jsem se Zelenou milostí.“ Připadalo jí nejlepší nezmiňovat se o Hizdahrovi. „Naléhavě jsem potřebovala její moudrou radu.“</p>
<p>„Já naléhavě potřebuji jediné: Daenerys.“</p>
<p>„Mám poslat pro jídlo? Určitě máš hlad.“</p>
<p>„Nejedl jsem dva dny, ale teď, když jsem zde, stačí mi, když hoduji na tvé kráse.“</p>
<p>„Moje krása ti žaludek nenaplní.“ Utrhla hrušku a hodila ji po něm. „Sněz tohle.“</p>
<p>„Když moje královna poroučí.“ Zakousl se do hrušky, jeho zlatý zub se zaleskl. Do purpurového vousu mu stekla sladká šťáva.</p>
<p>Dívka v jejím nitru ho tak hrozně chtěla políbit, až ji to bolelo. <emphasis>Jeho polibky by byly tvrdé a dobyvačné,</emphasis> říkala si v duchu, <emphasis>a nestaral by se, kdybych vykřikla nebo mu poručila, aby přestal, </emphasis>jenže královna v ní věděla, jaká by to byla pošetilost. „Pověz mi o své cestě.“</p>
<p>Nenuceně pokrčil rameny. „Yunkajci poslali nějaké žoldáky, aby uzavřeli Khyzaiský průsmyk. Dlouhá kopí, tak sami sobě říkají. Přepadli jsme je za noci a poslali jich pár do pekel. V Lhazaru jsem zabil dva svoje vlastní seržanty za to, že měli v úmyslu ukrást drahé kameny a zlatý plát, který mi svěřila moje královna jako dar pro Ovčí lid. Jinak všechno proběhlo tak, jak jsem slíbil.“</p>
<p>„O kolik mužů jsi během bojů přišel?“</p>
<p>„O devět,“ odpověděl Daario, „jenže tucet mužů z Dlouhých kopí se rozhodl, že budou raději Bouřovrány než mrtvoly, takže nás nakonec bylo o tři víc. Pověděl jsem jim, že budou žít déle, budou-li bojovat s tvými draky než proti nim, a oni pochopili moudrost mých slov.“</p>
<p>To v ní probudilo obezřetnost. „Možná jsou to yunkajští špehové.“</p>
<p>„Na zvědy jsou příliš stupidní. Neznáš je.“</p>
<p>„Ty taky ne. Důvěřuješ jim?“</p>
<p>„Já důvěřuji všem svým mužům. Jen tak daleko, kam až doplivnu.“ Vyplivl jadýrko a usmál se při pohledu na její podezřívavý výraz. „Mám ti přinést jejich hlavy? Udělám to, když mi to poručíš. Jeden je holohlavý, dva mají copy a jeden si barví vous čtyřmi odlišnými barvami. Jaký zvěd by nosil takový vous, ptám se tě? Vrhač dokáže vyrazit kamenem oko komárovi na čtyřicet kroků a ten ošklivý umí zacházet s koňmi, ale pokud moje královna řekne, že musejí zemřít...“</p>
<p>„Nic takového jsem neřekla. Jen jsem... dávej si na ně pozor, to je všechno.“ Cítila se pošetile, když to řekla. V Daariově přítomnosti si vždycky připadala tak trochu pošetile. <emphasis>Nešikovná, dětinská a nechápavá. Co si o mně asi myslí?</emphasis> Změnila téma. „Pošlou nám Ovčí lidé jídlo?“</p>
<p>„Obilí sem dorazí po Skahazadhanu v říčních člunech, moje královno, a ostatní potraviny v karavanách přes Khyzai.“</p>
<p>„Po Skahazadhanu ne. Řeku pro nás uzavřeli. Moře také. Venku v zálivu jsou lodě. Qarthéňané zahnali třetinu naší rybářské flotily a další třetiny se zmocnili. Ostatní jsou příliš vystrašeni, než aby se pohnuli z přístavu. Jsme odříznuti od toho mála obchodu, co jsme ještě měli.“</p>
<p>Daario odhodil stopku z hrušky. „Qarthéňané mají v žilách mléko. Ukaž jim svoje draky a uprchnou.“</p>
<p>Dany nechtěla mluvit o dracích. Farmáři k ní stále přicházeli s ohořelými kostmi, stěžovali si na ztracené ovce, třebaže Drogon se do města nevrátil. Někteří hlásili, že jej viděli severně od řeky, nad travinami Dothrackého moře. Viserion dole v jámě přetrhl jeden z řetězů; on i Rhaegal byli den ode dne divočejší. Jednou se železné dveře rozžhavily doruda, jak jí řekli její Neposkvrnění, a nikdo se jich neodvážil dotknout po celé dny. „Astapor je rovněž obléhán.“</p>
<p>„Tohle jsem věděl. Jeden muž z Dlouhých kopí žil dostatečně dlouho, aby nám řekl, že v Rudém městě se lidé pojídají navzájem. Řekl, že brzy přijde na řadu Meereen, tak jsem mu vyřízl jazyk a nakrmil jím žlutého psa. Žádný pes nesežere jazyk lháře. Jenže žlutý pes jeho jazyk sežral, takže jsem poznal, že mluvil pravdu.“</p>
<p>„Válka zuří i zde ve městě.“ Pověděla mu o Synech Harpyje a o Mosazných zvířatech, o krvi na cihlách. „Moji nepřátelé jsou všude kolem mne, ve městě i mimo ně.“</p>
<p>„Zaútoč,“ řekl okamžitě. „Člověk obklopený nepřáteli se nemůže bránit. Zkus to, a do zad se ti zatne sekera, zatímco budeš odrážet meč. Ne. Když čelíš mnoha nepřátelům, vyber si toho nejslabšího, zabij ho, přejeď přes něj a uteč.“</p>
<p>„Kam bych měla utéci?“</p>
<p>„Do mého lože. Do mé náruče. Do mého srdce.“ Jílce Daariova <emphasis>arakhu</emphasis> a dýky byly utvářeny do podoby pozlacených žen, nahých a smyslných. Přejel po nich bříšky palců, způsobem, jenž jí připadal mimořádně obscénní, a usmál se na ni prohnaným úsměvem.</p>
<p>Dany cítila, jak se jí hrne krev do tváří. Bylo to téměř, jako by laskal ji. Považoval by i mne za smyslnou, kdybych ho vzala do postele? Probouzel v ní touhu být prostopášná. Neměla jsem ho přijmout o samotě. Je příliš nebezpečný, než aby mohl prodlévat v mé blízkosti. „Zelená milost tvrdí, že musím pojmout za manžela ghiskarského krále,“ řekla znepokojeně. „Naléhá na mne, abych se provdala za vznešeného Hizdahra zo Loraq.“</p>
<p>„Za toho?“ uchechtl se Daario. „Proč ne rovnou za Šedého červa, pokud chceš v posteli eunucha? <emphasis>Ty chceš</emphasis> krále?“</p>
<p><emphasis>Chci tebe.</emphasis> „Chci mír. Dala jsem Hizdahrovi lhůtu devadesát dní, aby učinil přítrž zabíjení. Pokud se mu to podaří, vezmu si ho za manžela.“</p>
<p>„Vezmi si mne, pokud to dokáži za devět dnů.“</p>
<p><emphasis>To nemohu udělat</emphasis>, vyhrkla málem.</p>
<p>„Bojuješ proti stínům, zatímco bys měla bojovat proti lidem, kteří je vrhají,“ pokračoval Daario. „Pozabíjej je a zaber si veškeré jejich bohatství, říkám já. Pošeptej příkaz a tvůj Daario pro tebe navrší hromadu z jejich hlav, vyšší než tato pyramida.“</p>
<p>„Kdybych věděla, kdo to je</p>
<p>„Zhak a Pahl a Merreq. Ti a všichni ostatní. Velcí páni. Kdo jiný by to byl?“</p>
<p><emphasis>Je stejně smělý, jako je krvežíznivý.</emphasis> „Nemáme žádný důkaz jejich konání. Ty bys chtěl, abych nechala povraždit svoje vlastní poddané?“</p>
<p>„Tvoji vlastní poddaní by milerádi zavraždili tebe.“</p>
<p>Byl pryč tak dlouho, že Dany málem zapomněla, jaký je. Žoldáci jsou povahou zrádní, připomněla si v duchu. Nestálí, neloajální, brutální. Nikdy nebude ničím víc. Nikdy nebude člověkem vhodným k tomu, aby se stal králem. „Pyramidy jsou silné,“ vysvětlovala mu. „Mohli bychom je dobýt jen za velkou cenu. V okamžiku, kdy zaútočíme proti jedné, ostatní proti nám povstanou.“</p>
<p>„Tak je tedy dostaň z jejich pyramid pod nějakou záminkou. Posloužit by mohla třeba svatba. Proč ne? Slib svou ruku Hizdahrovi a všichni Velcí páni přijdou, aby se podívali, jak se vdáváš. Jakmile se shromáždí v Chrámu milostí, vypustíš nás na ně.“</p>
<p>Dany byla zděšena. <emphasis>Je to monstrum. Galantní monstrum, ale přesto monstrum.</emphasis> „Považuješ mne snad za řeznického krále?“</p>
<p>„Raději za řezníka než za maso. Všichni králové jsou řezníci. Královny se snad liší?“</p>
<p>„Tato královna ano.“</p>
<p>Daario pokrčil rameny. „Většina královen nemá jiný cíl než zahřívat postel nějakému králi a rodit pro něj syny. Pokud chceš být takovou královnou, vezmi si Hizdahra.“</p>
<p>V očích se jí zableskl hněv. „Zapomněl jsi, kdo jsem?“</p>
<p>„Ne. <emphasis>Ty</emphasis> ano?“</p>
<p><emphasis>Viserys by tě nechal za takovou neomalenost zkrátit o hlavu. </emphasis>„Jsem krev draka. Neodvažuj se mne poučovat.“ Když Dany vstala, lví kůže jí sklouzla z ramen a dopadla na podlahu. „Odejdi.“</p>
<p>Daario se jí květnatě uklonil. „Žiji, abych poslouchal.“</p>
<p>Když byl pryč, zavolala Daenerys nazpět sera Barristana. „Chci mít Bouřovrány zpátky v poli.“</p>
<p>„Tvoje Veličenstvo? Ti muži se teprve vrátili...“</p>
<p>„Chci, aby byli <emphasis>pryč.</emphasis> Ať provádějí průzkum yunkajského vnitrozemí a poskytují ochranu všem karavanám procházejícím přes Khyzaiský průsmyk. Od teďka bude Daario posílat hlášení tobě. Uděl mu jakoukoliv poctu, které je hoden, a postarej se, aby byli jeho muži dobře placeni, ale v žádném případě ho nepouštěj do mé blízkosti.“</p>
<p>„Jak si přeješ, Tvoje Veličenstvo.“</p>
<p>Té noci nemohla spát, jen se nepokojně otáčela a převracela na loži. Dokonce zašla tak daleko, že nechala zavolat Irri, v naději, že by ji mohlo její laskání pomoci upokojit se, ale po chvíli poslala dothrackou dívku pryč. Irri byla milá, něžná a ochotná, ale nebyla Daario.</p>
<p><emphasis>Co jsem to udělala?</emphasis> pomyslela si, schoulená ve své prázdné posteli. <emphasis>Čekala jsem tak dlouho, než se ke mně vrátil, a pak ho pošlu pryč.</emphasis> „Udělal by ze mne zrůdu,“ zašeptala, „řeznickou královnu.“ Jenže pak si vzpomněla na Drogona, kdesi daleko od ní, a na draky v jámě. <emphasis>I já mám krev na rukou, a na svém srdci. Vůbec se nelišíme, Daario a já. Oba jsme zrůdy.</emphasis><strong><image xlink:href="#_2.jpg" />ZTRACENÝ LORD</strong></p>
<p><strong><emphasis>N</emphasis></strong><emphasis>emělo by to trvat tak dlouho,</emphasis> pomyslel si Griff, zatímco rázoval sem a tam po palub z <emphasis>Plaché děvy.</emphasis> Přišli nejenom o Tyriona Lannistera, ale také o Haldona? Že by jej zajali Volanťané? <emphasis>Měl jsem s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním poslat Kachnu.</emphasis> Haldonovi samotnému se nedalo věřit; ukázalo se to v Selhorysu, když nechal uprchnout trpaslíka.</p>
<p><emphasis>Plachá děva</emphasis> byla uvázaná v jedné z nuznějších částí dlouhého, chaotického říčního nábřeží, mezi bidlovým člunem, který neodrazil od mola již celé roky, a vesele pomalovanou kejklířskou bárkou. Kejklíři byli hlasitá a živá cháska, neustále na sebe vyřvávali svoje divadelní repliky a většinou byli opilí.</p>
<p>Den byl horký a ulepený, tak jako byly všechny dny od chvíle, co vypluli ze Strastí. Na přeplněné říční nábřeží Volon Therys pražilo žhavé jižní slunce, jenže horko bylo tou poslední a nejmenší z Griffových starostí. Zlaté společenstvo tábořilo tři míle na jih od města, hodně na sever od místa, kde je očekávali, a trojvládce Malaquo přijel na sever s pěti tisíci pěšáky a tisícovkou jezdců, aby jim v deltě odřízli cestu. Daenerys Targaryen byla stále půl světa daleko a Tyrion Lannister... nu, ten může být prakticky kdekoliv. Pokud jsou bohové dobří, je Lannisterova uťatá hlava již napůl cesty do Králova přístaviště, ale spíš je tomu tak, že je trpaslík živ a zdráv a někde blízko, páchne vínem a kuje nějakou novou neplechu.</p>
<p>„Kde ten Haldon u sedmi pekel je?“ postěžoval si Griff lady Lemore. „Jak dlouho mu mohlo trvat, než koupí tři koně?“</p>
<p>Pokrčila rameny. „Můj pane, nebylo by bezpečnější nechat chlapce zde na palubě?“</p>
<p>„Bezpečnější ano. Moudřejší určitě ne. Je to už dospělý muž a narodil se k tomu, aby kráčel touto cestou.“ Griff neměl na tohle dohadování trpělivost. Bylo mu už na nanic z neustálého skrývání, nanic z čekání, nanic z věčné opatrnosti. <emphasis>Na opatrnost nemám čas.</emphasis></p>
<p>„Tolik jsme se snažili, abychom prince Aegona udrželi všechny ty roky v bezpečí,“ připomněla mu Lemore. „Já vím, že již nastal čas umýt mu vlasy a dát o něm světu vědět, jenže ten čas není teď. Ne v blízkosti žoldáckého vojska.“</p>
<p>„Pokud má Harry Strickland v úmyslu ublížit mu, schovávání na <emphasis>Plaché děvě</emphasis> mu nepomůže. Strickland velí deseti tisícům šermířů. My máme Kachnu. Aegon je vším, co by mohl člověk od prince žádat. Potřebují to vidět, Strickland a ostatní. Jsou to jeho vlastní muži.“</p>
<p>„Jeho, protože byli koupeni a bylo jim zaplaceno. Deset tisíc ozbrojených cizinců, plus následovníků tábora a nevěstek. Stačí jeden a všechno bude zničeno. Pokud má Hugorova hlava cenu povýšení do šlechtického stavu, kolik by zaplatila Cersei Lannister za hlavu právoplatného dědice Železného trůnu? Neznáš ty muže, můj pane. Je tomu již dobrý tucet let, co jsi naposledy jezdil se Zlatým společenstvem, a tvůj starý přítel je mrtvý.“</p>
<p><emphasis>Černé srdce.</emphasis> Myles Toyne byl tak plný života, když se s ním Griff loučil... bylo těžké smířit se s tím, že již nežije. <emphasis>Zbyla po něm zlatá hlava na konci kopí a na jeho místě je teď Bezdomovec Harry Strickland.</emphasis> Věděl, že Lemore má pravdu. Jacíkoliv možná byli jejich otcové a dědové zpátky v Západozemí před exilem, muži Zlatého společenstva byli nyní žoldáci. A takovým nebylo radno důvěřovat. Přesto...</p>
<p>Minulou noc se mu opět zdálo o Kamenném septu. Sám, s mečem v ruce, přebíhal od domu k domu, rozrážel dveře, vybíhal nahoru po schodech, přeskakoval ze střechy na střechu, a v uších mu přitom zvonil zvuk vzdálených zvonů. V lebce mu zvučelo hluboké bronzové dunění a stříbrné odbíjení, šílená kakofonie hluku, který byl stále hlasitější, dokud nakonec neměl pocit, jako by se mu měla rozskočit hlava.</p>
<p>Od Bitvy zvonů uplynulo sedmnáct let, a přesto jako by byl ten zvuk zvonů svázaný do těsného uzlu v jeho útrobách. Jiní by mohli tvrdit, že říše byla ztracena, když princ Rhaegar podlehl smrtícímu úderu Robertova bojového kladiva na Trojzubci, jenže k bitvě na Trojzubci by nikdy nedošlo, kdyby byl gryf zabil jelena tam, v Kamenném septu. <emphasis>Zvony pro nás tehdy vyzváněly celý den. Pro Aeryse a jeho královnu, pro Eliu z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dorne a její malou dcerku, pro každého spravedlivého muže a poctivou ženu v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Sedmi královstvích. A pro mého stříbrného prince.</emphasis></p>
<p>„Původně jsme měli v plánu odmaskovat prince Aegona teprve tehdy, až se dostaneme ke královně Daenerys,“ říkala Lemore.</p>
<p>„To bylo tehdy, když jsme se domnívali, že dívka míří na západ. Naše dračí královna spálila tento plán na popel a my jsme díky tomu tlustému bláznovi v Pentosu uchopili dračici za ocas a spálili jsme si prsty až na kost.“</p>
<p>„Illyrio nemohl vědět, že se ta dívka rozhodne zůstat v Zálivu otrokářů.“</p>
<p>„O nic víc než věděl, že Žebrácký král zemře mladý nebo že jej khal Drogo bude brzy následovat do hrobu. Velmi málo z toho, co tlustý muž očekával, se opravdu stalo.“ Griff popleskal jílec svého meče rukou v rukavici. „Celé roky jsem tančil podle toho, jak onen muž pískal, Lemore. Co nám to přineslo dobrého? Princ je nyní dospělý muž. Jeho čas…“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Griffe.“ </emphasis>zvolal hlasitě Yandry nad klinkáním kejklířského zvonu. „Je tu Haldon.“</p>
<p>A taky byl. Půlmistr vypadal vyprahle a umolousaně, jak se tak ubíral podél říčního nábřeží k začátku mola. V podpaždí svého lehkého plátěného oděvu měl skvrny od potu a na dlouhé tváři měl stejný mrzutý pohled jako v Selhorysu, když se vrátil k <emphasis>Plaché děvě</emphasis> a byl nucen přiznat, že se mu trpaslík ztratil. Vedl však tři koně a to bylo vše, na čem záleželo.</p>
<p>„Přiveď chlapce,“ řekl Griff. „Postarej se, aby byl připraven.“</p>
<p>„Jak pravíš,“ odpověděla nešťastně.</p>
<p><emphasis>Přesně tak.</emphasis> Oblíbil si Lemore, což ovšem neznamenalo, že by potřeboval její souhlas. Jejím úkolem bylo vzdělat chlapce v doktrínách víry, a to udělala. Žádné množství modliteb jej však nedosadí na Železný trůn. To byla Griffova úloha. Jednou zklamal prince Rhaegara. Nezklame jeho syna, ne dokud nevyprchá život z jeho těla.</p>
<p>Haldonovi koně jej nepotěšili. „Tohle jsou ti nejlepší, co jsi dokázal sehnat?“ postěžoval si Půlmistrovi.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Haldon podrážděným tónem, „a raději se neptej, kolik nás stáli. S Dothraky za řekou se polovina obyvatel Volon Therysu rozhodla odjet, takže cena koní den ode dne stoupá.“</p>
<p>Měl jsem tam jít sám. Po Selhorysu zjistil, že důvěřovat Haldonovi stejně jako předtím je těžké. Nechal trpaslíka, aby jej obelstil tím svým výmluvným jazykem. Nechal ho odejít samotného do nevěstince, zatímco sám lelkoval jako nějaký moula na náměstí. Majitel nevěstince se dušoval, že trpaslík byl nucen odejít pod hrotem meče, jenže Griff si nebyl jistý, zda tomu může věřit. Trpaslík byl natolik mazaný, že by klidně dokázal zinscenovat svůj vlastní útěk. Děvky mluvily o opilém muži, který ho zajal, jenže to mohl klidně být nějaký kumpán v jeho službách. Vina je i na mé straně. Poté, co se trpaslík vrhl mezi Aegona a zkamenělého muže, jsem ho přestal tak hlídat. Měl jsem mu podříznout hrdlo, hned jak jsem ho poprvé spatřil.</p>
<p>„Myslím, že nám poslouží,“ řekl Haldonovi. „Tábor je jen tři míle na jih odsud.“ <emphasis>Plachá děva</emphasis> by je tam dostala rychleji, jenže nechtěl, aby Harry Strickland věděl, kde se s princem až dosud skrýval. Ani se mu dvakrát nezamlouvala vyhlídka, že by se měl brodit nějakými mělčinami a šplhat do blátivého břehu. Takový příchod by možná postačil žoldákovi a jeho synovi, ovšem nikoli významnému lordovi a jeho princi.</p>
<p>Když se chlapec vynořil s Lemore po boku z kajuty, Griff si ho pečlivě prohlédl od hlavy až k patě. Princ měl meč a dýku, vysoké černé boty vyblýskané do vysokého lesku, černý plášť lemovaný krvavě rudým hedvábím. S umytými ostříhanými vlasy, čerstvě nabarvenými temnou modří a modře vypadaly jeho oči. Na krku měl tři velké, do čtverce vybroušené rubíny na řetězu z černého železa, dar od magistra Illyria. <emphasis>Rudá a černá, dračí barvy.</emphasis> Vypadalo to dobře. „Vypadáš jako pravý princ,“ řekl chlapci. „Tvůj otec by byl hrdý, kdyby tě teď viděl.“</p>
<p>Mladý Griff si prohrábl prsty vlasy. „Z téhle tmavomodré je mi už nanic. Měli jsme ji vymýt.“</p>
<p>„Na to je ještě brzy.“ Griff by se také rád vrátil ke svým vlastním barvám, třebaže jeho kdysi rudé vlasy již zešedivěly.</p>
<p>Poplácal chlapce po rameni. „Půjdeme? Tvoje armáda očekává tvůj příchod.“</p>
<p>„Líbí se mi, jak to zní. Moje armáda.“ Přes tvář mu přelétl úsměv, pak zmizel. „Je tomu tak i ve skutečnosti? Jsou to žoldnéři. Yollo mi říkal, abych nikomu nedůvěřoval.“</p>
<p>„To zní moudře,“ připustil Griff. Situace by možná byla jiná, kdyby společenstvu stále velel Černé srdce, jenže Myles Toyne byl již čtyři léta mrtev a Bezdomovec Harry Strickland byl úplně jiný člověk. To však chlapci říci nehodlal. „Ne každý člověk je tím, čím se jeví, a zvlášť princ má dobrý důvod být obezřetný... jenže zajdi po této cestě příliš daleko a nedůvěra tě může otrávit, učinit tě zatrpklým a vystrašeným“ <emphasis>Takový byl i král Aerys. </emphasis>„Nejlépe bude ubírat se zlatou střední cestou. Ať si muži zaslouží tvou důvěru věrnou službou... ale jakmile to udělají, buď k nim štědrý a dobrý.“</p>
<p>Chlapec přikývl. „Budu si to pamatovat.“</p>
<p>Dali princi toho nejlepšího ze tří koní, velkého šedého valacha, tak bledého, až byl skoro bílý. Griff a Haldon jeli vedle něj na menších koních. Dobré půl míle běžela cesta na jih pod vysokými bílými zdmi Volon Therysu. Pak nechali město za sebou a ubírali se dál podél klikatého toku Rhoyne, skrze vrbové háje a maková pole a kolem vysokého dřevěného mlýna, jehož otáčející se lopatky skřípaly jako staré kosti.</p>
<p>A když se slunce sklánělo k západu, narazili vedle řeky na Zlaté společenstvo. Byl to tábor, který by se možná líbil i Arthuru Dayneovi kompaktní, uspořádaný, obranyschopný. Kolem byl vykopán hluboký příkop s naostřenými kůly uvnitř. Latríny byly umístěny vedle řeky, aby proud smýval veškeré výkaly. Koňské řady byly na severu a za nimi se pásly vedle vody dva tucty slonů, kteří vytahovali choboty ze země rákosí. V <emphasis>Západozemí neexistuje válečný oř, který by se jim mohl rovnat.</emphasis></p>
<p>Z vysokých žerdí podél obvodu tábora plápolaly bojové praporce ze zlatého brokátu. Pod nimi chodily na hlídkách stráže ve zbroji, vyzbrojené kopími a kušemi, hlídaly všechny přístupové cesty. Griff se obával, že disciplína společenstva se pod vedením Harryho Stricklanda možná uvolnila; ale zdálo se, že jeho starosti byly neopodstatněné.</p>
<p>U brány řekl Haldon cosi veliteli stráží a ten poslal běžce, aby vyhledal kapitána. Když se objevil, byl stejně ošklivý, jako když jej Griff viděl naposledy. Šourající se tělnatý muž s velkým břichem a tváří, kterou křižovaly staré jizvy. Jeho pravé ucho vypadalo, jako by mu jej sežvýkal pes, a levé mu chybělo celé. „Oni tě jmenovali kapitánem, Květino?“ řekl Griff. „Já myslel, že Zlaté společenstvo má vyšší měřítka.“</p>
<p>„Je to horší, než si myslíš, ty zmetku,“ řekl Franklyn Květina. „Taky mě pasovali na rytíře.“ Popadl Griffa za předloktí a přitáhl ho k sobě do kosti drtícího objetí. „Vypadáš příšerně, dokonce na chlapa, co už je celé roky mrtvý. Modré vlasy, jo? Když mi Harry řekl, že přijedeš, málem jsem se posral. A Haldone, ty ledová kundo, tebe taky vidím rád. Pořád máš ten klacek v prdeli?“ Otočil se k Mladému Griffovi. „A toto je...?“</p>
<p>„Můj panoš. Chlapče, toto je Franklyn Květina.“</p>
<p>Princ mu pokývl. „Květina je jméno pro bastardy. Jsi z Roviny.“</p>
<p>„Jo. Moje matka byla pradlena v Cidrově, dokud ji neznásilnil jeden z lordových synů. Takže jsem tak trochu hnědé jablko Fossowayů, aspoň tak to vidím já.“ Květina je mávnutím poslal přes bránu. „Pojďte se mnou. Strickland svolal všechny důstojníky do svého stanu. Válečná porada. Ti proklatí Volanťané řinčí oštěpy a chtějí vědět, jaké máme úmysly.“</p>
<p>Muži Zlatého společenstva byli venku před svými stany, hráli v kostky, pili a pleskali po mouchách. Griff si říkal, kolik z nich ví, kdo je<emphasis>. Jen málo. Dvanáct let je dlouhá doba.</emphasis> Dokonce i muži, kteří jezdili s ním, by možná nepoznali ve vrásčité, čistě oholené tváři a modrých vlasech žoldáka Griffa onoho exilového lorda Jona Conningtona s ohnivě rudým vousem. Podle většiny z nich se Connington upil k smrti v Lysu, poté, co jej s hanbou vyhnali od společenstva za to, že kradl z truhlice s válečnou kořistí. Ostuda z té lži mu stále ležela v žaludku, ale podle Varyse to bylo nezbytné. „Nechceme žádné písně o galantním exilovém lordovi,“ zašvitořil eunuch tím svým roztomilým hlasem. „Na ty, kdo zemřou hrdinskou smrtí, dlouho vzpomínají; na zloděje, opilce a zbabělce brzy zapomenou.“</p>
<p><emphasis>Co může vědět eunuch o mužské cti?</emphasis> Griff souhlasil s Pavoukovým plánem jen kvůli chlapci, což ovšem neznamenalo, že by se mu zamlouval. <emphasis>Nechte mne žít tak dlouho, abych viděl sedět </emphasis>chlapce na Železném trůnu, a Varys zaplatí za tuto urážku... Za mnohem víc. Pak uvidíme, kdo bude brzy zapomenut.</p>
<p>Stan kapitána-generála byl ušitý ze zlatého brokátu a obklopený prstencem kopí zakončených pozlacenými lebkami. Jedna lebka byla větší než ostatní, groteskně znetvořená. Pod ní byla druhá, ne větší než dětská pěst. <emphasis>Maelys Obludný a jeho bezejmenný bratr.</emphasis> Ostatní lebky byly stejné, třebaže některé z nich byly popraskané a rozštípané od úderů, které utržily, a jedna měla opilované špičaté zuby. „Který z nich je Myles?“ zeptal se bezmyšlenkovitě Griff.</p>
<p>„Tamten. Na konci.“ Květina tam ukázal. „Počkejte tady. Ohlásím vás.“ Vklouzl do stanu a nechal Griffa, aby přemítal nad pozlacenou lebkou svého starého přítele. Když ještě žil, byl Myles Toyne ošklivý jako noc. Jeho slavný předek, tmavý a elegantní Terrence Toyne, o němž zpívali zpěváci, měl tak pohlednou tvář, že mu nedokázala odolat dokonce ani králova milenka; jenže Myles měl uši jako konvice, křivou bradu a ten největší nos, jaký kdy Jon Connington viděl. Když se na vás ale usmál, na ničem z toho nezáleželo. Černé srdce, tak mu říkali jeho muži, kvůli znaku na jeho štítu. Myles měl to jméno rád, i všechno, co mohlo znamenat. „Kapitána-generála by se měli bát, přátelé i protivníci,“ řekl mu jednou. „Když mne budou muži považovat za krutého, tím lépe.“ Ve skutečnosti tomu bylo jinak. Toyne, voják až do morku kostí, byl divoký, ale vždy spravedlivý, ke svým mužům se choval jako otec a k exilovému lordu Jonu Conningtonovi byl vždy štědrý.</p>
<p>Smrt jej připravila o uši i o nos; o všechnu jeho vřelost. Jen jeho úsměv zůstal, proměněný v lesknoucí se pozlacenou grimasu. Všechny lebky se usmívaly, dokonce i Hořkoocelova na vysokém kopí ve středu. <emphasis>Na co se ten měl co usmívat? Zemřel opuštěný a sám, zlomený muž v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>cizí zemi.</emphasis> Ser Aegor Řeka na svém smrtelném loži jako první poručil svým mužům, aby ovařili maso z jeho lebky, namočili ji do zlata a pak ji nesli před sebou, až překročí moře, aby opětovně dobyli Západozemí. Jeho nástupci následovali jeho odkazu.</p>
<p>Jon Connington mohl být jedním z těchto nástupců, kdyby bylo jeho vyhnanství dopadlo jinak. Strávil u společenstva pět let, pozvedl se z řad obyčejných vojáků na čestné místo po Toyneové pravici. Kdyby byl zůstal, je docela možné, že by muži zvolili po Mylesově smrti za svého velitele jeho namísto Harryho Stricklanda. Griff ale cesty, kterou si zvolil, nelitoval. <emphasis>Až se vrátím do Západozemí, nebude to v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>podobě lebky na kopí.</emphasis></p>
<p>Květina vyšel ze stanu. „Pojďte dál.“</p>
<p>Jakmile vstoupili, vstali vysocí důstojníci Zlatého společenstva ze svých stoliček a táborových židliček. Staří přátelé pozdravili Griffa úsměvy a objetími, noví muži formálněji. <emphasis>Ne všichni z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich jsou tak potěšeni, jak bych byl věřil.</emphasis> Za některými z úsměvů vycítil nože. Až donedávna většina z nich věřila, že lord Jon Connington bezpečné odpočívá ve svém hrobě, a mnozí to nepochybně považovali za vhodné místo pro muže, jenž okrádal své bratry ve zbrani. Griff by možná cítil na jejich místě totéž.</p>
<p>Ser Franklyn je vzájemně představil. Někteří z žoldáckých kapitánů měli stejně jako Květina jména bastardů: Řeka, Kopec, Kámen. Jiní si ponechali význačná jména z historie Sedmi království; Griff napočítal dva Strongy, tři Peaky, Mudda, Mandrakea, Lothstona, pár Coleů. Ne všechna byla pravá, jak věděl. Ve svobodných společenstvích si mohl každý muž říkat, jak chtěl. Ať se jmenovali jakkoliv, představovali žoldáci přehlídku drsné nádhery. Stejně jako mnozí z jejich řemesla nosili svoje světské statky na sobě; Griff kolem sebe viděl hojně drahými kameny zdobených mečů, vykládaných zbrojí, těžkých prstenců kolem krku... a každý muž nosil panské výkupné ve zlatých pažních prstencích. Každý prstenec znamenal jeden rok služby u Zlatého společenstva. Marq Mandrake, na jehož neštovicemi zjizvené tváři zela díra v místě, kde mu byla upálena otrocká značka, na sobě měl rovněž řetěz ze zlatých lebek.</p>
<p>Ne každý z kapitánů byl západozemské krve. Černý Balaq, bělovlasý obyvatel Letních ostrovů, měl kůži černou jako saze a velel lučištníkům společenstva; stejně jako za časů Černého srdce. Měl na sobě plášť ze zeleného a oranžového peří, nádherný na pohled. Na kost vyzáblý Volanťan, Gorys Edoryen, nahradil Stricklanda v roli správce pokladny. Přes rameno měl přehozenu leopardí kůži a na záda mu spadaly v naolejovaných prstýncích vlasy rudé jako krev, třebaže jeho špičatý vous byl černý. Velitel zvědů byl pro Griffa nový; Lyséňan jménem Lysono Maar, s šeříkovýma očima a bílozlatými vlasy a rty, které by mu záviděla každá děvka. Na první pohled jej Griff málem považoval za ženu. Nehty na rukou měl rudě nalakované a v ušních lalůčcích měl zavěšeny perly a ametysty.</p>
<p>Duchové a prolhaná, pomyslel si Griff, když pozoroval jejich tváře. Přízraky z dávno zapomenutých válek, k záhubě odsouzených věcí, poražených rebelií, bratrstvo zkrachovalých a zapomenutých, pošpiněných a vyděděných. Tohle je moje armáda. Tohle je naše nejlepší naděje.</p>
<p>Otočil se k Harrymu Stricklandovi.</p>
<p>Bezdomovec Harry málo připomínal válečníka. Strickland, statný, s velkou kulatou hlavou, mírnýma šedýma očima a řídnoucími vlasy, které si česal přes lebku, aby zakryl pleš, seděl na táborové židli a máchal si nohy v míse se slanou vodou. „Promineš mi, když nevstanu,“ řekl místo pozdravu. „Náš pochod byl únavný a mně na palcích rychle naskakují puchýře. Je to prokletí.“</p>
<p><emphasis>Je to známka slabosti. Mluvíš jako nějaká stará bába.</emphasis> Stricklandové byli součástí Zlatého společenstva od doby jeho založení. Harryho prapraotec přišel o svoje pozemky, když povstal s Černým drakem během první Černohňovy rebelie. „Jsme u Zlatého společenstva již čtyři generace,“ vychloubal se Harry, jako by byly čtyři generace exilu a porážky něčím, čím by se mohl člověk pyšnit.</p>
<p>„Mohu ti na to vyrobit mast,“ řekl Haldon, „a existují určité minerální soli, které ti zpevní kůži.“</p>
<p>„To je od tebe laskavé.“ Strickland pokývl svému panoši. „Watkyne, víno pro naše přátele.“</p>
<p>„Děkuji, ale raději ne,“ řekl Griff. „Budeme pít vodu.“</p>
<p>„Jak si přeješ.“ Kapitán-generál se usmál na prince. „A toto je zřejmě tvůj syn.“</p>
<p><emphasis>On to ví?</emphasis> podivil se Griff. <emphasis>Kolik mu toho Myles řekl?</emphasis> Varys byl ohledně potřeby utajení neústupný. Plány, které dělali on a Illyrio s Černým srdcem, znali pouze oni a nikdo jiný. Zbytek společenstva byl ponechán v nevědomosti. Co nevěděli, nemohli nikomu prozradit.</p>
<p>Ty časy ale minuly. „Žádný člověk by nemohl žádat cennějšího syna,“ řekl Griff, „ale ten hoch není z mé krve a nejmenuje se Griff. Moji páni, představuji vám Aegona Targaryena, prvorozeného syna prince Rhaegara z Dračího kamene a princezny Elii z Dorne... brzy, s vaší pomocí, budoucího Aegona, šestého svého jména, krále Andalů, Rhoynů a Prvních lidí... a pána Sedmi království.“</p>
<p>Jeho oznámení uvítalo jen ticho. Kdosi si odkašlal, jeden z Coleů si dolil do poháru víno ze džbánu. Gorys Edoryen si hrál s prstýnkem svých vlasů a mumlal cosi v jazyce, který Griff neznal. Laswell Peake si odkašlal, Mandrake a Loathstone si vyměnili pohled. <emphasis>Oni to vědí</emphasis>, uvědomil si Griff tehdy. <emphasis>Věděli to po celou dobu.</emphasis> Otočil se a podíval se na Harryho Stricklanda. „Kdy jsi jim to řekl?“</p>
<p>Kapitán-generál zavrtěl svými zpuchýřovatělými chodidly v míse s vodou. „Když jsme přišli k řece. Společenstvo bylo nepokojné a mělo k tomu dobré důvody. Zanechali jsme snadné tažení ve Svárlivých zemích... a kvůli čemu? Abychom se potili v tomhle strašlivém horku, dívali se, jak se rozpouštějí naše mince a rezivějí naše meče, zatímco já odmítám lukrativní nabídky?“</p>
<p>Griffovi přejel při té zprávě mráz po zádech. „Kdo?“</p>
<p>„Yunkajci. Vyslanec, kterého vypravili, aby zlákal Volantis, již vyslal tři svobodná společenstva do Zálivu otrokářů. Nás si přeje mít jako čtvrté a nabízí dvakrát tolik, co nám platí Myr, a k tomu navíc otroka pro každého muže ze společenstva, deset pro každého důstojníka... a stovku vybraných panen jen pro mne.“</p>
<p><emphasis>U sedmi pekel.</emphasis> „To by vyžadovalo tisíce otroků. Kde si Yunkajci myslí, že jich tolik najdou?“</p>
<p>„V Meereenu.“ Strickland pokynul svému panošovi. „Watkyne, ručník. Ta voda již chladne a mně se svraštila kůže na chodidlech jako rozinky. Ne, ten ručník ne, chci ten měkký.“</p>
<p>„Odmítl jsi ho,“ řekl Griff.</p>
<p>„Řekl jsem mu, že budu o jeho návrhu přemýšlet.“ Harry s sebou škubl, když mu jeho panoš utíral nohy. „Opatrně s těmi prsty. Představuj si, že jsou to hrozny s velmi tenkou slupkou, chlapče. Chceš je osušit, aniž bys je rozmačkal. <emphasis>Jemně poťukávej, </emphasis>nedři. Ano, přesně tak.“ Otočil se zpátky ke Griffovi. „Přímé odmítnutí by nebylo moudré. Muži by se mohli oprávněně ptát, zda jsem náhodou nepozbyl rozumu.“</p>
<p>„Brzy budete mít pro svoje meče práci.“</p>
<p>„Budeme?“ otázal se Lysono Maar. „Předpokládám, že víš, že se to děvče z Targaryenů ještě ani nevydalo na západ?“</p>
<p>„Slyšeli jsme tu povídačku v Selhorysu.“</p>
<p>„To není povídačka. Prostá pravda. Příčinu je těžší pochopit. Vyplenit Meereen, jo, proč ne? Já bych na jejím místě udělal totéž. Otrokářská města páchnou zlatem a dobývání si vyžaduje mince. Jenže proč teď otálí? Ze strachu? Z šílenství? Z nečinnosti?“</p>
<p>„Na příčině nezáleží.“ Harry Strickland rozmotal pár pruhovaných vlněných punčoch. „Ona je v Meereenu a my jsme tady, kde jsou Volanťané den ode dne kvůli naší přítomnosti nešťastnější. Přišli jsme sem, abychom pozvedli krále a královnu, kteří nás dovedou domů do Západozemí, jenže se zdá, že tahle dívka z Targaryenů má spíš v úmyslu sázet olivovníky než si pro sebe zabrat trůn svého otce. Její nepřátelé mezitím postupují. Yunkai, Nový Ghis, Tolos. V poli proti ní stane jak Krvavovous, tak Otrhaný princ... a brzy na ni zaútočí také flotily Starého Volantisu. Co vlastně má? Postelové otroky s holemi?“</p>
<p>„Neposkrvněné,“ odpověděl Griff. „A draky.“</p>
<p>„Draky, jo,“ řekl kapitán-generál, „jenže ti jsou ještě mladí, stěží víc než mláďata.“ Strickland si uhladil punčochu přes puchýře a nahoru po kotníku. „Nakolik jí budou nápomocní, když se tyhle armády sevřou kolem jejího města jako pěst?“</p>
<p>Tristan Řeka si zabubnoval prsty do kolene. „O to větší důvod, abychom se k ní co nejrychleji dostali, říkám já. Pokud nepřijde Daenerys za námi, musíme jít my za Daenerys.“</p>
<p>„Copak dokážeme kráčet po vlnách, sere?“ otázal se Lysono Maar. „Znovu ti říkám, že po moři se ke stříbrné královně nedostaneme. Sám jsem vklouzl do Volantisu, předstíraje, že jsem obchodník, abych se dozvěděl, kolik lodí bychom mohli získat. Přístav je plný galér, kog a karak všech možných druhů a velikostí, a přesto jsem brzy zjistil, že se paktuji s pašeráky a piráty. V našem společenstvu máme deset tisíc mužů, což si lord Connington ze svých let služby s námi zřejmě pamatuje. Pět set rytířů, každý se třemi koňmi. Pět stovek panošů, s koněm na jednoho. A sloni, nesmíme zapomínat na slony. Pirátská loď by nestačila. My bychom potřebovali pirátskou <emphasis>flotilu</emphasis>… a i kdybychom takovou našli, ze Zálivu otrokářů k nám dorazil vzkaz, že Meereen je odříznutý blokádou.“</p>
<p>„Mohli bychom předstírat, že yunkajskou nabídku přijímáme,“ navrhl Gorys Edoryen. „Nechejme se od Yunkajců přepravit na východ, pak jim pod zdmi Meereenu vraťme jejich zlato.“</p>
<p>„Již jen jedna porušená smlouva by znamenala velkou poskvrnu na cti společenstva.“ Bezdomovec Harry Strickland se zarazil se svou bolavou nohou v ruce. „Dovolte mi připomenout vám, že to byl Myles Toyne, kdo otiskl pečeť na tuto tajnou úmluvu, ne já. Já bych jeho dohodě rád dostál, kdybych mohl, jenže jak? Dospěl jsem k uvědomění, že ta targaryenská dívka se na západ nikdy nevydá. Západozemí bylo království jejího otce. Jejím královstvím je Meereen. Jestliže se jí podaří porazit Yunkajce, bude královnou celého Zálivu otrokářů. Pokud ne, zemře dlouho předtím, než můžeme doufat, že se k ní dostaneme.“</p>
<p>Jeho slova Griffa nepřekvapila. Harry Strickland byl vždycky laskavý člověk, lepší ve vyjednávání smluv než v porážení nepřátel. Měl čich pro zlato, ale zda měl žaludek na bitvu, to byla jiná otázka.</p>
<p>„Existuje cesta po zemi,“ navrhl Franklyn Květina.</p>
<p>„Cesta zlých duchů znamená smrt. Jestliže se pokusíme jít tam tudy, přijdeme o polovinu společenstva v důsledku dezercí a polovinu z těch, co přežijí, pohřbíme vedle cesty. Rmoutí mne, že to musím říci, ale magistr Illyrio a jeho přátelé byli nemoudří, když vložili do dětské královny tolik naděje.“</p>
<p>Ne, pomyslel si Griff, byli nanejvýš nemoudří, když vložili svoje naděje do vás.</p>
<p>A pak promluvil princ Aegon. „Pak tedy vložte své naděje do mne,“ řekl. „Daenerys je sestra prince Rhaegara, ale já jsem Rhaegarův syn. Jsem jediný drak, kterého potřebujete.“</p>
<p>Griff položil ruku v černé rukavici princi Aegonovi na rameno. „Chrabře vysloveno,“ řekl, „ale zamysli se nad tím, co říkáš.“</p>
<p>„Zamyslel jsem se,“ nedal se odbýt chlapec. „Proč bych se měl utíkat ke své tetě, jako bych byl nějaký žebrák? Můj nárok na trůn je větší než její. Ať přijde ona za mnou... do Západozemí.“</p>
<p>Franklyn Květina se zasmál. „To se mi líbí. Vyplujme na západ, ne na východ. Nechejme malou královnu jejím olivám a dosaďme na Železný trůn prince Aegona. Na tom, co chlapec říká, něco je.“</p>
<p>Kapitán-generál se tvářil, jako by mu někdo vyťal políček.</p>
<p>„Uškvařil se ti v tom horku rozum, Květino? My potřebujeme tu dívku. Potřebujeme sňatek. Pokud Daenerys přijme naše princátko a učiní ho svým manželem, Sedm království udělá to samé. Bez ní budou lordi jeho nárok jen urážet a označí ho za podvodníka a uchvatitele. A jak se podle tebe máme do Západozemí dostat? Slyšel jsi Lysona. Nemáme lodě.“</p>
<p><emphasis>Tenhle muž se bojí bojovat,</emphasis> uvědomil si Griff. <emphasis>Jak si jej mohli vybrat za nástupce Černého srdce?</emphasis> „Nemáme lodě, které by nás přepravily do Zálivu otrokářů. Západozemí je něco jiného. Východ je pro nás zavřený, ale moře ne. Trojvládci by určitě byli rádi, kdyby viděli naše záda. Snad by nám mohli dokonce pomoci zorganizovat cestu zpátky do Sedmi království. Žádné město nestojí o armádu na svém prahu.“</p>
<p>„Nemýlí se,“ řekl Lysono Mar.</p>
<p>„Doteďka již lev určitě zachytil dračí pach,“ řekl jeden z Coleů, „jenže Cerseina pozornost bude upřena na Meereen a tu druhou královnu. O našem princi vůbec neví. Jakmile přistaneme a vztyčíme korouhve, mnoho a ještě víc se jich shromáždí, aby se k nám připojili.“</p>
<p>„Někteří,“ připustil Bezdomovec Harry, „ne <emphasis>mnoho</emphasis>. Rhaegarova sestra má <emphasis>draky</emphasis>. Rhaegarův syn je nemá. Nejsme dost početní, abychom dobyli říši bez Daenerys a její armády. Bez jejích Neposkvrněných.“</p>
<p>„První Aegon dobyl Západozemí bez eunuchů,“ řekl Lysono Maar. „Proč by nemohl Aegon Šestý udělat totéž?“</p>
<p>„Podle plánu…“</p>
<p>„Podle jakého plánu?“ opáčil Tristan Řeka. „Podle plánu tlustého muže? Toho, který se mění pokaždé, když se obrací měsíc? Nejdříve se k nám měl přidat <emphasis>Viserys </emphasis>Targaryen s padesáti tisíci Dothraky v zádech. Pak byl žebrácký král mrtvý a měla to být jeho sestra, poddajná mladá dětská královna, která byla na cestě do Pentosu se svými třemi čerstvě vylíhlými draky. Místo toho se dívka obrátí do Zálivu otrokářů a zanechá ve své stopě šňůru hořících měst. Tlustý muž rozhodne, že bychom se s ní měli setkat u Volantisu. A teď se rozpadl dokonce i tento plán. Už mám těch Illyriových plánů dost. Robert Baratheon získal Železný trůn bez pomoci draků. My můžeme udělat totéž. A pokud se mýlím a říše pro nás nepovstane, vždycky můžeme ustoupit zpátky přes Úzké moře, jako to jednou udělal Hořkoocel a ostatní po něm.“</p>
<p>Strickland umíněně zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Riziko už není takové, jako bylo, když ještě žil Tywin Lannister. Sedm království nikdy nebylo zralejších pro dobytí. Na Železném trůnu sedí další chlapecký král, tento ještě mladší než ten poslední, a rebelů je po celé zemi stejně hustě jako spadaného podzimního listí.“</p>
<p>„Přesto,“ nedal se odbýt Strickland, „nemůžeme doufat, že bychom mohli samotní…“</p>
<p>Griff už měl Stricklandovy zbabělosti dost. „My ale sami nebudeme. Připojí se k nám Dorne, <emphasis>musí</emphasis> se k nám připojit. Princ Aegon je syn princezny Elii, stejně jako Rhaegarův.“</p>
<p>„Přesně tak,“ řekl chlapec, „a kdo zbývá v Západozemí, aby se proti nám postavil. Žena?“</p>
<p>„Žena z <emphasis>Lannisterů“</emphasis> trval na svém kapitán-generál. „Ta děvka bude mít po svém boku Králokata, na to vemte jed, a za sebou budou mít veškeré bohatství Casterlyovy skály. A lllyrio říká, že ten chlapecký král je zasnoubený s Tyrellovou dcerou, což znamená, že bychom museli čelit rovněž vojsku Vysoké zahrady.“</p>
<p>Laswell Peake zaklepal prsty do stolu. „Dokonce i po století stále mají někteří z nás přátele v Rovině. Moc Vysoké zahrady možná nebude taková, jak si Mace Tyrell představuje.“</p>
<p>„Princi Aegone,“ řekl Tristan Řeka, „jsme tvoji muži. Přeješ si, abychom se plavili na západ místo na východ?“</p>
<p>„Přeji,“ odpověděl Aegon dychtivě. „Pokud chce moje teta Meereen, ať si ho má. Já si pro sebe zaberu Železný trůn, s vašimi meči a vaším spojenectvím. Pohněte se rychle a zaútočte tvrdě a dobudeme snadná vítězství, ještě než si Lannisterové vůbec uvědomí, že jsme se vylodili. To přitáhne ostatní na naši stranu.“</p>
<p>Řeka se souhlasně usmíval. Ostatní si vyměňovali zamyšlené pohledy. Pak Peake řekl: „Já bych raději zemřel v Západozemí než na Cestě zlých duchů,“ a Marq Mandrake se zasmál a řekl: „To já bych raději žil, získal pozemky a nějaký velký hrad,“ a Franklyn Květina poplácal jílec svého meče a řekl: „Pokud si budu moci zabít nějaké ty Fossowaye, jsem pro.“ Když začali mluvit všichni najednou, Griff věděl, že se příliv otočil. <emphasis>Tuhle Aegonovu stránku jsem nikdy předtím neviděl. </emphasis>Nebyl to prozíravý směr, jenže on už byl z prozíravosti unavený, unavený z tajností, unavený z čekání. Ať zvítězí či prohraje, uvidí ještě před smrtí Gryfův hřad a bude pohřben v hrobě vedle svého otce.</p>
<p>Jeden po druhém muži Zlatého společenstva vstávali, poklekali a pokládali své meče k nohám mladého prince. Posledním, který to udělal, byl Harry Strickland, i se svými puchýři a vším.</p>
<p>Když odcházeli ze stanu kapitána-generála, na západní obloze rudlo slunce, vykreslovalo šarlatové stíny na pozlacených lebkách na vrcholcích jejich kopí. Franklyn Květina se nabídl, že vezme prince na obhlídku tábora a představí jej některým z těch, které nazýval <emphasis>chlapci.</emphasis> Griff mu dal svolení. „Ale pamatuj, co se společenstva týče, musí zůstat Mladým Griffem, dokud nepřeplujeme Úzké moře. V Západozemí mu umyjeme vlasy a necháme ho obléknout jeho zbroj.“</p>
<p>„Ano, rozumím.“ Květina poplácal Mladého Griffa po zádech. „Pojď se mnou. Začneme u kuchařů. Jsou to dobří muži, uvidíš.“</p>
<p>Když byli pryč, otočil se Griff k Půlmistrovi. „Ujížděj zpátky k <emphasis>Plaché děvě</emphasis> a vrať se s lady Lemore a serem Rollym. Budeme potřebovat rovněž Illyriovy truhlice. Všechny mince a zbroj. Poděkuj Yandrymu a Ysílle. Jejich část je u konce. Nebude na ně zapomenuto, jakmile se Jeho Veličenstvo dostane do svého království.“</p>
<p>„Jak poroučíš, můj pane.“</p>
<p>Griff ho tam nechal a vklouzl do stanu, který mu přidělil Bezdomovec Harry..</p>
<p>Věděl, že cesta před nimi je plná úskalí, ale co s tím? Všichni musí zemřít. Jediné, oč žádal, byl čas. Čekal tak dlouho, bohové mu jistě udělí ještě dalších pár let, dost času, aby viděl, jak chlapec, jehož zval svým synem, usedne na Železný trůn. Aby si zabral svoje území, svoje jméno, svoji čest. Aby utichly zvony, které tak hlasitě vyzváněly v jeho snech, kdykoliv zavřel oči a chtěl spát.</p>
<p>Samotný ve stanu, zatímco skrze otevřenou plentu dopadaly zlaté a šarlatové paprsky zapadajícího slunce, ze sebe Jon Connington pokrčením ramen shodil svůj plášť z vlčí kůže, sundal si přes hlavu drátěnou košili, posadil se na táborovou židličku a stáhl rukavici z pravé ruky. Viděl, že nehet na jeho prostředníku zčernal jako gagát a šeď se rozšířila až skoro k prvnímu kotníku. Začínal tmavnout rovněž koneček jeho ukazováku, a když se jej dotkl hrotem dýky, nic necítil.</p>
<p>Smrt, věděl, ale pomalá. Rok. Dva roky. Pět. Někteří zkamenělí lidé žili dokonce deset. Dost času, abych se dostal přes moře, abych znovu spatřil Gryfův hřad. Abych jednou provždy ukončil Uchvatitelovu linii a dosadil na Železný trůn Rhaegarova syna.</p>
<p>Pak bude moci lord Jon Connington spokojeně zemřít.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />VĚTREM HNANÍ</strong></p>
<p><strong>T</strong>a zvěst se rozšířila táborem jako horký vítr. Již přichází. Její armáda se vydala na pochod. Uhání na jih do Yunkai, chce město podpálit a jeho lid povraždit a my se vydáváme na sever, abychom se s ní setkali.</p>
<p>Žába to slyšel od Dicka Slámy, který to slyšel od Starého Billa Kosti, a ten se to dozvěděl od Pentosana jménem Myrio Myrakis, jenž měl bratrance, který sloužil jako šenk u Otrhaného prince. „Bratránek to slyšel ve velitelském stanu, z Caggových vlastních úst,“ tvrdil Dick Sláma. „Než den skonči, vydáme se na pochod, však uvidíte.“</p>
<p>Ukázalo se, že je to pravda. Rozkaz přišel od Otrhaného prince přes jeho kapitány a seržanty: zbořte stany, naložte mezky, osedlejte koně, než den skončí, vydáváme se na pochod směrem k Yunkai. „Ne že by nás ti yunkajští bastardi chtěli uvnitř svého Žlutého města, čenichající kolem jejich dcer,“ nechal se slyšet Baqq, šilhavý myrský kušostřelec, jehož jméno znamenalo <emphasis>Fazole.</emphasis> „V Yunkai nabereme zásoby, možná čerstvé koně, pak budeme pokračovat na Meereen, abychom si zatančili s dračí královnou. Tak rychle skoč, Žábo, a hezky naostři meč svého pána. Možná jej bude brzy potřebovat.“</p>
<p>V Dorne byl Quentyn Martell princ, ve Volantisu kupcův muž, ale na březích Zálivu otrokářů byl jenom Žába, panoš velkého plešatého dornského rytíře, kterému žoldáci říkali Zelenostřevo. Muži z Větrem hnaných používali jména dle libosti a měnili je podle rozmaru. Jemu začali říkat <emphasis>Žába,</emphasis> protože vždycky tak rychle skákal, když tlustý muž vykřikl rozkaz.</p>
<p>Dokonce i velitel Větrem hnaných si nechával svoje pravé jméno pro sebe. Některá ze svobodných společenství se zrodila během staletí krve a chaosu, jenž následoval po zkáze Valyrie. Jiná se zformovala včera a zítra se rozpadnou. Větrem hnaní existovali třicet let a po celou tu dobu měli jediného velitele, jemným hlasem hovořícího smutnookého pentoského šlechtice zvaného Otrhaný princ. Vlasy a zbroj měl stříbřité šedé, ale jeho otrhaný plášť byl ušitý z proužků látky mnoha barev; modré, šedé a purpurové, rudé, zlaté a zelené, fialové, rumělkové a blankytné, všech vybledlých od slunce. Dick Sláma vyprávěl, že když bylo Otrhanému princi třiadvacet let, magistrové Pentosu si jej vybrali, aby byl jejich novým princem, jen pár hodin poté, co zkrátili o hlavu toho starého. On si místo toho připjal meč, nasedl na svého oblíbeného koně a uprchl do Svárlivých zemí, aby se už nikdy nevrátil. Jezdil s Druhými syny, s Železnými štíty a Panninými muži, pak se spolčil s pěti bratry ve zbrani a společně založili Větrem hnané. Z oněch šesti zakladatelů přežil do dnešní doby jen on.</p>
<p>Žába neměl ponětí, zda je cokoliv z toho pravda. Od té doby, co se nechal ve Volantisu naverbovat k Větrem hnaným, viděl Otrhaného prince jen zdálky. Dornové byli nové ruce, čerství rekruti, potrava pro šípy, tři mezi dvěma tisíci. Jejich velitel si kolem sebe udržoval vznešenější společnost. „Já nejsem žádný panoš,“ protestoval Quentyn, když Gerris Drinkwater zde známý jako Dornský Gerrold, aby jej odlišili od Gerrolda Rudohřbeta a Černého Gerrolda, a někdy jako Drink, protože to Velkému muži uklouzlo a oslovil ho tak, přišel s tímto plánem. „V Dorne jsem si vysloužil svoje ostruhy. Jsem stejně tak rytíř jako vy.“</p>
<p>Jenže Gerris měl v tomto ohledu pravdu; on i Arch zde byli proto, aby Quentyna ochraňovali, a to znamenalo udržovat jej po boku Velkého muže. „Arch je nejlepší bojovník z nás tří, poukázal Drinkwater, „ale jen ty můžeš doufat, že se oženíš s dračí královnou.“</p>
<p><emphasis>Ať už se s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní ožením, nebo s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní budu bojovat, již brzy ji budu stát tváří v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tvář.</emphasis> Čím více se toho Quentyn o dračí královně dozvídal, tím víc se nadcházejícího střetnutí obával. Yunkajci tvrdili, že krmí svoje draky lidským masem a koupe se v krvi panen, aby si udržela hladkou a pružnou pokožku. Fazole se tomu smál, ale zato se mu líbily řeči o promiskuitě stříbrné královny. „Jeden z jejích kapitánů pochází z rodu, kde mají muži stopu dlouhé údy,“ řekl jim, „avšak ani to jí nestačí. Jezdila s Dothraky a zvykla si na šoustání s hřebci, takže ji teď žádný muž dostatečně nevyplní.“ A podle Knihomola, chytrého volantského žoldnéře, jenž měl nos neustále zabořený do nějakého drolícího se svitku, byla dračí královna vražedná a šílená dohromady. „Její khal zabil jejího bratra, aby ji mohl učinit svou královnou. Jenže ona pak svého khala zabila, aby se sama mohla stát<emphasis> khaleesi.</emphasis> Praktikuje krvavé oběti, lhaní a přetvářka jsou pro ni stejně přirozené jako dýchání, z rozmaru se obrací proti svým vlastním. Porušuje úmluvy... i její otec byl šílený. Má to v krvi.“</p>
<p><emphasis>Má to v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>krvi.</emphasis> Král Aerys II. <emphasis>byl</emphasis> šílený, to vědělo celé Západozemí. Dva svoje pobočníky poslal do vyhnanství a toho třetího upálil. <emphasis>Pokud je Daenerys stejně krvelačná jako její otec, musím se sní přesto oženit?</emphasis> Princ Doran o této možnosti nikdy nehovořil.</p>
<p>Žába by byl rád, kdyby už měli Astapor za sebou. Doufal, že nikdy nepozná nic, co by se víc blížilo peklu, než toto Rudé město. Yunkajci zapečetili rozbité brány, aby udrželi mrtvé a umírající uvnitř, ale výjevy, které viděl, když projížděl ulicemi z červených cihel, budou strašit Quentyna Martella nadosmrti. Řeka dusící se mrtvolami. Kněžka v rudém rouchu, nabodnutá na kůl a obletovaná mračnem lesklých černých much. Umírající lidé potácející se ulicemi, zakrvácení a pokálení. Děti peroucí se o napůl uvařená štěňata. Poslední svobodný král Astaporu, řvoucí nahý v jámě, kde na něj útočila smečka vyhladovělých psů. A oheň, všude oheň. Když zavřel oči, stále je v duchu viděl před sebou: plameny šlehající z cihlových pyramid větších než jakýkoliv hrad, co kdy viděl, oblaka šedivého kouře vinoucí se vzhůru k obloze jako velcí černí hadi.</p>
<p>Když vanul vítr od jihu, byl vzduch cítit kouřem dokonce i tady, tři míle od města. Astapor za svými drolícími se červenými cihlami stále doutnal, třebaže ty největší z ohňů již dohořely. Popel se líně vznášel v mírném vánku, jako tučné šedé sněhové vločky. Bude dobré odejít odsud.</p>
<p>Velký muž souhlasil. „Nejvyšší čas,“ řekl, když za ním Žába přišel a našel jej, jak hraje kostky s Fazolí, Knihomolem a Starým Billem Kostí. Jako vždycky prohrával. Žoldáci Zelenostřeva milovali; sázel se stejně odvážné, jako bojoval, třebaže s mnohem menším úspěchem. „Budu chtít svoje brnění, Žábo. Vydrhnul jsi tu krev z plechu?“</p>
<p>„Ano, pane.“ Přední i zadní plechy Zelenostřeva byly staré a těžké, zas a znovu vyspravované, hodné nošené. Totéž platilo o jeho přilbici, jeho límci, holenicích a rukavicích, jakož i o zbytku nesourodého plátového brnění. Žábova zbroj byla jen o maličko lepší a zbroj sera Gerrise zas o poznání horší. <emphasis>Ocel společenstva,</emphasis> říkal tomu zbrojíř. Quentyn se neptal, kolik mužů ji nosilo před ním, kolik mužů v ní zemřelo. Svoje vlastní nádherné zbroje zanechali ve Volantisu; společně se svým zlatem a svými pravými jmény. Zámožní rytíři ze starých rodů nepřekračovali Úzké moře proto, aby prodali své meče, pokud ovšem nebyli vyhoštěni za nějaký ostudný čin. „Raději budu vystupovat jako chudý než jako zkažený,“ prohlásil Quentyn, když jim Gerris vysvětlil svůj plán.</p>
<p>Větrem hnaným trvalo necelou hodinu, než sbalili svůj tábor. „A nyní pojedeme!“ zvolal Otrhaný princ ze svého velkého šedého válečného oře vzornou vznešenou valyrijštinou, která byla tím nejbližším ke společnému jazyku společenstva. Zadek jeho oře pokrývaly proužky látky utržené ze suknic mužů, které jeho pán pozabíjel. Princův plášť byl sešitý z většího množství hadrových proužků. Byl to již starý muž, přes šedesát, a přesto stále seděl v sedle rovně a vzpřímeně a jeho hlas byl natolik silný, že se nesl i do nejvzdálenějších konců pole. „Astapor byl jenom ochutnávka,“ řekl. „Meereen bude hostina.“ Načež propukli žoldáci v divoký jásot. Z jejich kopí vlály stuhy bleděmodrého hedvábí, zatímco nad jejich hlavami plápolaly vidlicovitě rozvětvené modrobílé praporce, korouhve Větrem hnaných.</p>
<p>Tři Dornové jásali s ostatními. Jejich mlčení by přitáhlo nevítanou pozornost. Ale jak Větrem hnaní ujížděli na sever po pobřežní cestě, blízko za Krvavovousem a Kočičím společenstvem, Žába se zařadil vedle Dornského Gerrolda. „Brzy,“ řekl společným jazykem Západozemí. Ve společenstvu byli i jiní Západozemci, ale nebylo jich mnoho a nebyli poblíž. „Musíme to udělat brzy.“</p>
<p>„Ne tady,“ varoval jej Gerris se strojeným prázdným úsměvem. „Promluvíme si o tom dnes večer, jakmile se utáboříme“</p>
<p>Z Astaporu do Yunkai to bylo po staré ghiskarské pobřežní cestě sto mil, a dalších padesát z Yunkai do Meereenu. Tři společenstva s dobrými koňmi byla schopná dorazit do Yunkai za šest dnů rychlé jízdy, anebo za osm, pojedou-li mírnějším tempem. Legiím Starého Ghisu, pochodujícím pěšky, by to trvalo o polovinu času déle a Yunkajcům a jejich otrockým vojákům... „Divím se, že s těmi jejich generály nevpochodují rovnou do moře,“ nechal se slyšet Fazole.</p>
<p>Yunkajci nedostatkem velitelů netrpěli. Vrchním velením byl pověřen starý hrdina Yurkhaz zo Yunzak, třebaže muži z Větrem hnaných jej zahlédli jen zdálky, jak vychází a zachází do palankýnu tak rozměrného, že jej muselo nést čtyřicet otroků.</p>
<p>Jeho podřízené však viděli všude. Yunkajská lorďátka se hemžila kolem jako švábi. Zdálo se, že polovina z nich se jmenuje Ghazdan, Grazdan, Mazdhan nebo Ghaznak; rozlišit jedno ghiskarské jméno od druhého bylo umění, které zvládalo jen pár z Větrem hnaných, a tak jim dávali urážlivé přezdívky, které si sami vymysleli.</p>
<p>Především mezi nimi vynikal Žlutá velryba; obscénně tlustý muž, který neustále nosil žluté hedvábné <emphasis>tokáty se</emphasis> stříbrným lemováním. Byl příliš těžký, než aby dokázal stát bez pomoci, a nedokázal v sobě udržet moč, takže neustále páchl od toho, jak se samovolně pomočoval, pachem tak pronikavým, že jej nedokázaly zamaskovat ani těžké parfémy. Říkalo se o něm však, že je tím nejbohatším mužem v Yunkai, a měl slabost pro abnormality; mezi jeho otroky byl chlapec s kozíma nohama a kopyty, žena s plnovousem, dvouhlavé monstrum z Mantarysu, hermafrodit, který mu zahříval lože za nocí. „Má ptáka i kundu,“ řekl jim Dick Sláma. „Velryba vlastnil i obra, rád se díval, jak šuká s jeho mladými otrokyněmi. Pak mu umřel. Slyšel jsem, že prý Velryba nabízí měšec stříbra tomu, kdo mu opatří nového.“</p>
<p>Pak tam byla Dívčí generálka, která jezdila kolem na bílém koni s rudou hřívou a velela stovce urostlých otrockých vojáků, které sama vychovala a vycvičila a všichni byli mladí, štíhlí, samý sval a šlacha, a kromě bederních zástěrek, žlutých plášťů a dlouhých bronzových štítů zdobených erotickými výjevy byli nazí. Jejich paní nemohlo být víc než šestnáct a ráda sama sebe považovala za něco na způsob yunkajské Daenerys Targaryen.</p>
<p>Holoubek nebyl tak docela trpaslík, ale v nedostatečném světle by se za něj mohl vydávat. A přesto si na svých zavalitých nožkách roztažených doširoka a s vystrčeným otylým hrudníčkem vykračoval kolem, jako by byl obr. Jeho vojáci byli ti nejvyšší, které kdy jakýkoliv muž z Větrem hnaných viděl; ti nejmenší měřili sedm stop, ti nejvyšší měli blízko k osmi. Všichni měli protáhlé tváře a dlouhé nohy a chůdy napevno zabudované do nohavic jejich ozdobné zbroje je činily ještě vyššími. Jejich trupy pokrývaly růžově lakované šupiny; na hlavách jim seděly protažené přilbice doplněné špičatými ocelovými zobáky a hřebeny z pohupujících se růžových per. Každému muži visel po boku dlouhý zaoblený meč a každý třímal kopí stejně vysoké, jako byl sám, s čepelí ve tvaru listu na konci.</p>
<p>„Holoubek je vychovává,“ informoval je Dick Sláma. „Skupuje vysoké otroky z celého světa, páří vzrostlé muže s vysokými ženami a ty nejvyšší chlapce pak ponechává pro Volavky. Doufá, že jednoho dne bude sám schopen chodit na chůdách.“</p>
<p>„Pár dní na skřipci by mu k tomu možná dopomohlo,“ navrhl Velký muž.</p>
<p>Gerris Drinkwater se zasmál. „Děsivá cháska. Nic mne nevystraší víc než chůdochodci v růžových šupinách a peří. Kdyby šel některý z nich po mně, dal bych se do takového smíchu, až by mi z toho možná povolil močový měchýř.“</p>
<p>„Někteří říkají, že Volavky jsou majestátné.“</p>
<p>„Pokud tvůj král žere žáby, zatímco stojí na jedné noze.“</p>
<p>„Volavky jsou zbabělci,“ vložil se do hovoru Velký muž. „Jednou jsme já, Drink a Cletus byli na lovu a narazili jsme na tyhle volavky brodící se na mělčinách, hodující na pulcích a malých rybkách. Byl na ně pěkný pohled, to jo, jenže pak nad nimi přelétl jestřáb a všechny před ním uletěly, jako by to byl drak. Udělaly přitom takový vítr, že to málem odfouklo mého koně, ale Cletus přiložil šíp k tětivě a jednu sestřelil. Chutnala jako kachna, jen nebyla tak mastná.“</p>
<p>Dokonce i Holoubek a jeho Volavky bledli vedle pošetilosti bratrů, jež žoldnéři zvali Řinčiví lordi. Posledně, když stáli tito yunkajští otročtí vojáci proti Neposkvrněným dračí královny, tak se rozutekli. Řinčiví lordi vymysleli strategii, aby tomu zabránili; spoutali svoje oddíly do skupin po deseti, zápěstí k zápěstí a kotník ke kotníku. „Žádný z těch mizerných bastardů nemůže utéct, pokud neutečou všichni,“ vysvětloval Dick Sláma se smíchem. „A pokud se dají na útěk všichni, nebudou utíkat moc rychle.“</p>
<p>„Oni ani tak nepochodují moc rychle,“ poznamenal Fazole. „Člověk je slyší řinčet na deset lig daleko.“</p>
<p>A byli tam další, skoro stejně blázniví nebo ještě horší: lord Klátivá tvář, Opilý dobyvatel, Pán šelem, Pudinkotvář, Králík, Vozataj, Navoněný rek. Někteří měli dvacet vojáků, jiní dvě stovky nebo dva tisíce... a všechno to byli otroci, které vycvičili a vyzbrojili. Každý z nich byl bohatý, každý byl arogantní a každý měl hodnost kapitána nebo velitele, jenž se nezodpovídal nikomu jinému než jen Yurkazovi zo Yunzak, pohrdal obyčejnými žoldnéři a rád se dohadoval kvůli tomu, kdo má před kým větší přednost, což bylo stejně nekonečné jako nesrozumitelné.</p>
<p>Než urazili Větrem hnaní tři míle, byli Yunkajci o dvě a půl míle pozadu. „Smečka smradlavých žlutých psů,“ stěžoval si Fazole. „Stále nejsou schopní pochopit, proč přešli Bouřovrány a Druzí synové k dračí královně.“</p>
<p>„Domnívám se, že pro zlato,“ řekl Knihomol. „Proč myslíte, že nás tak dobře platí?“</p>
<p>„Zlato je milé, ale život je milejší,“ řekl Fazole. „V Astaporu jsme tančili s mrzáky. Copak vy se chcete postavit opravdovým Neposkvrněným s touhle cháskou po vašem boku?“</p>
<p>„V Astaporu jsme přece bojovali s Neposkvrněnými,“ namítl Velký muž.</p>
<p>„Říkal jsem s <emphasis>opravdovými</emphasis> Neposkvrněnými. Useknout klukovi kulky řeznickým sekáčkem a nasadit mu na hlavu špičatou čepičku z něj nedělá Neposkvrněného. Dračí královna má opravdové bojovníky; ty, co nenaruší svoje řady a nerozutečou se, když si prdnete jejich směrem.“</p>
<p>„Má Neposkvrněné a taky draky.“ Dick Sláma vzhlédl k obloze, jako by si myslel, že by pouhá zmínka o dracích mohla stačit k tomu, aby se snesli dolů na společenstvo. „Mějte svoje meče nabroušené, hoši, brzy nás čeká opravdový boj.“</p>
<p><emphasis>Opravdový boj,</emphasis> pomyslel si Žába. To slovo mu sedělo v žaludku. Boj pod zdmi Astaporu mu připadal opravdový až dost, i když věděl, že žoldnéři to vidi jinak. „To byla řezničina, ne bitva“ prohlásil potom válečnický bard Denzo D’han. Denzo byl kapitán, veterán stovky bitev. Žábovy zkušenosti byly omezeny na cvičební nádvoří a turnajový pozemek, a tak si nemyslel, že by mu příslušelo zpochybňovat verdikt tak zkušeného válečníka.</p>
<p><emphasis>Ale když to začalo, vypadalo to jako opravdová bitva.</emphasis> Vzpomněl si, jak se mu sevřely útroby, když jej Velký muž za svítání kopnutím probudil. „Do zbraně, lenochu,“ zaburácel. „Řezník vytáhl proti nám, chce se s námi utkat. Vstávej, pokud se nechceš stát masem na jeho špalku.“</p>
<p>„Řeznický král je mrtvý,“ protestoval Žába ospale. Tak to aspoň všichni slyšeli, když vystupovali z lodí, které je dopravily ze Starého Volantisu. Korunu převzal druhý král Cleon, který údajně rovněž zemřel, takže nyní prý Astaporcům vládla děvka a šílený holič, jejichž stoupenci bojovali mezi sebou navzájem o nadvládu nad městem.</p>
<p>„Možná lhali,“ odpověděl velký muž. „Nebo je to nějaký další řezník. Možná se ten první vrátil s řevem z hrobu, aby pozabíjel pár Yunkajců. Na tom ale sakra nezáleží, Žábo. <emphasis>Nandej si svoji zbroj.</emphasis>“ Ve stanu jich spalo deset a všichni již byli do té doby na nohou, soukali se do nohavic a škorní, navlékali si přes hlavy dlouhé kroužkové brně, zapínali si hrudní pláty, utahovali řemínky holenic a náloketnic, natahovali se po přilbicích, štítech a opascích s meči. Gerris, rychlý jako vždy, byl v plné zbroji jako první. Arch hned za ním. Společně pak pomohli Quentynovi odít si jeho vlastní zbroj.</p>
<p>O tři stovky yardů dál se z Astaporu hrnuli bránou jeho noví Neposkvrnění, formovali se do řad pod drolícími se červenými zdmi města. Světlo úsvitu se odráželo od jejich bronzových čepiček s hroty a od čepelí jejich dlouhých kopí.</p>
<p>Tři Dornové vyšli ze svého stanu, aby se připojili k bojovníkům běžícím ke koňským řadám. <emphasis>Bitva.</emphasis> Quentyn se cvičil v boji s kopím, mečem a štítem od chvíle, kdy byl tak stár, že se naučil chodit, ale to teď nic neznamenalo. <emphasis>Válečníku, učiň mne statečným,</emphasis> modlil se Žába, zatímco v dálce bily bubny, <emphasis>BUM bum, BUM bum, BUM bum.</emphasis> Velký muž si to namířil rovnou k Řeznickému králi, jenž seděl strnulý a vysoký na koni ve zbroji, sám oděn v brnění z měděných šupin, které se jasně blýskalo v ranním slunci. Těsně před tím, než začal boj, si vzpomněl na Gerrise jedoucího za ním. „Drž se blízko Arche, ať se bude dít cokoliv. Nezapomeň, že jsi jediný z nás, kdo může to děvče dostat.“</p>
<p>Mrtvý či živý, Řeznický král v každém případě zastihl Moudré pány nepřipravené. Yunkajci stále pobíhali kolem ve vlajících <emphasis>tokarech</emphasis>, snažili se dostat svoje napůl vycvičené otrocké vojáky do jakéhos takéhos zdání pořádku, zatímco jejich obléhacími liniemi prolétala kopí Neposkvrněných. Nebýt jejich spojenců a jejich opovrhovaných prodejných vojáků, byli by možná docela dobře ihned rozprášeni, ale Větrem hnaní a Kočičí společenstvo byli během pár minut na koních a hřmotně se přivalili dolů na křídla astaporské armády, zatímco z druhé strany se yunkajským táborem prodírala legie z Nového Ghisu, jejíž bojovníci se střetávali s Neposkvrněnými kopí na kopí a štít na štít.</p>
<p>Zbytek byla řezničina, ale tentokrát byl na opačném konci sekáčku Řeznický král. A tím, kdo jej nakonec skolil, byl Caggo. Prosekal se na svém obrovském válečném oři skrze královy ochránce a rozsekl Cleona Velkého od ramene k boku jediným úderem svého zaobleného valyrijského <emphasis>arakhu.</emphasis> Žába to neviděl, ale ti, kdo ano, tvrdili, že se Cleonova měděná zbroj rozevřela jako hedvábí a zevnitř se vyvalil odporný puch a stovka svíjejících se mrtvolných červů. Cleon byl tedy přece jen mrtvý. Zoufalí Astaporci jej vytáhli z hrobu, zaklapli do zbroje a uvázali ho na koně, v naději, že tím dodají odvahy svým Neposkvrněným.</p>
<p>Pád mrtvého Cleona všechno ukončil. Noví Neposkvrnění zahodili svoje kopí a štíty a rozutekli se, jen aby zjistili, že za nimi zavřeli astaporskou bránu. V následném masakru odvedl svůj díl práce i Žába, který pronásledoval vystrašené eunuchy s ostatními Větrem hnanými. Jel blízko po boku Velkého muže, sekal napravo i nalevo, zatímco jejich klín projížděl skrze Neposkvrněné jako hlavice kopí. Když jimi projeli na druhé straně, Otrhaný princ je otočil dokola a vedl je skrze ně znovu. Teprve, když projížděli nazpět, viděl Žába do tváří pod bronzovými čepičkami s hroty a uvědomil si, že většina jich není starší než on. <emphasis>Nezkušení hoši naříkající po svých matkách</emphasis>, pomyslel si, ale přesto je zabíjel. Než opustil bitevní pole, byl jeho meč zbrocený krví a ruce jej tak bolely, že je byl stěží schopen zvednout.</p>
<p>A přesto to nebyl opravdový boj, pomyslel si. Opravdový boj nás brzy čeká a než k němu dojde, musíme být pryč, jinak zjistíme, že bojujeme na špatné straně.</p>
<p>Toho večera se Větrem hnaní utábořili blízko pobřeží Zálivu otrokářů. Žába si vylosoval první hlídku a poslali ho, aby střežil koňské řady. Gerris se tam s ním setkal těsně po západu slunce, když nad vodami zazářil poloviční měsíc.</p>
<p>„Velký muž tu měl být taky,“ řekl Quentyn.</p>
<p>„Šel navštívit Starého Billa Kost a utratit zbytek svého stříbra,“ řekl Gerris. „vynechej ho z toho. Udělá, co řekneme, i když se mu to zamlouvat nebude.“</p>
<p>„Ne.“ Hodně a ještě víc se toho nelíbilo i Quentynovi samotnému. Plavba na přeplněné lodi zmítané větrem a vlnami, pojídání tvrdého chleba prolezlého brouky a popíjení rumu černého jako dehet až do sladkého bezvědomí, spaní na hromadách zatuchlé slámy s pachem cizinců útočícím na jeho chřípí... Všechno, co mohl očekávat, když napsal svoji značku na kus pergamenu ve Volantisu, čímž upsal svůj meč i svůj život na celý rok do služeb Otrhaného prince. Byly to útrapy, které bylo třeba přetrpět.</p>
<p>Teď však měla následovat čirá zrada. Yunkajci je přivedli ze Starého Volantisu, aby bojovali za Žluté město, jenže Dornové měli nyní v úmyslu převléknout pláště a přeběhnout ke druhé straně. To rovněž znamenalo opustit svoje nové bratry ve zbrani. Větrem hnaní nebyli druh společníků, které by si Quentyn sám vybral, ale přeplul s nimi moře, dělil se s nimi o jídlo a pití, bojoval vedle nich, vyměňoval si příběhy s těmi, jejichž řeči rozuměl. A pokud i všechny jeho příběhy byly jedna velká lež, nu, byla to cena za jejich cestu do Meereenu.</p>
<p>To, co chceme udělat, rozhodně nelze zvát čestným, varoval je Gerris tehdy v Kupeckém domě.</p>
<p>„Daenerys je nyní již možná napůl cesty do Yunkai, s armádou v zádech,“ řekl Quentyn, zatímco kráčeli mezi koňmi.</p>
<p>„Možná,“ řekl Gerris, „jenže není. Takové řeči jsme už slyšeli. Astaporci byli přesvědčení, že Daenerys pochoduje na jih se svými draky, aby prolomila obléhání. Nepřišla tehdy, a nepřijde ani teď.“</p>
<p>„To nemůžeme s jistotou vědět. Musíme se odsud dostat, než to nakonec dopadne tak, že budeme bojovat proti ženě, o kterou jsem se přijel ucházet“</p>
<p>„Počkej až do Yunkai.“ Gerris ukázal ke kopcům. „Tyto země patři Yunkajcům. Pochybuji, že by někdo chtěl krmit tři dezertéry nebo jim poskytnout přístřeší. Na sever od Yunkai je země nikoho.“</p>
<p>Měl pravdu. Quentyn přesto pociťoval neklid. „Velký muž si tu nadělal až příliš mnoho přátel. Ví, že jsme měli v plánu uprchnout odsud a pokračovat v cestě k Daenerys, jenže nebude mít dobrý pocit, když bude muset opustit muže, se kterými bojoval. Pokud budeme čekat příliš dlouho, bude to vypadat, jako bychom je opouštěli v předvečer bitvy. A to on nikdy neudělá. Znáš ho stejně dobře jako já.“</p>
<p>„Bude to dezerce, ať to uděláme kdykoliv,“ namítl Gerris, „a Otrhaný princ na dezertéry nepohlíží zrovna laskavě. Pošle za námi lovce... a Sedm nám pomáhej, jestli nás dopadnou. Pokud budeme mít štěstí, tak nám jen useknou chodidlo, aby si zajistili, že už nikdy neutečeme. A pokud štěstí mít nebudeme, dají nás Pěkné Meris.“</p>
<p>Při tom posledním se Quentyn zarazil. Pěkná Meris jej děsila. Západozemská žena, jenže vyšší než on, jen palec pod šest stop. Po dvaceti letech u svobodných společenství v ní nebylo vůbec nic pěkného. Ani na ní.</p>
<p>Gerris jej vzal za paži. „Počkej. Aspoň ještě pár dní, to je všechno. Přešli jsme polovinu světa, měj trpělivost ještě dalších pár lig. Někde na sever od Yunkai přijde naše šance.“</p>
<p>„Když myslíš,“ pravil Žába pochybovačně...</p>
<p>... a protentokrát bohové zřejmě poslouchali, takže jejich šance přišla ještě dřív.</p>
<p>Bylo to o dva dny později. Vedle jejich varného ohně zastavil Hugh Hungerford a řekl: „Dorn. Do velitelského stanu.“</p>
<p>„Který z nás?“ zeptal se Gerris. „My jsme všichni Dornové.“</p>
<p>„Tak tedy všichni.“ Hungerford, mrzutý a zasmušilý, se zmrzačenou rukou, byl nějaký čas pokladníkem společenstva, dokud jej Otrhaný princ nepřistihl, jak krade z jeho truhlic, a nepřipravil jej za to o tři prsty. Nyní byl jen seržant.</p>
<p><emphasis>O co jde?</emphasis> Až dosud neměl Žába ponětí, že jeho velitel vůbec ví o jeho existenci. Hungerford však již odjel, takže nebyl čas na otázky. Nezbývalo jim než vyzvednout Velkého muže a jit se ohlásit. „K ničemu se nepřiznávejte a buďte připraveni bojovat,“ řekl Quentyn svým přátelům.</p>
<p>„Já jsem vždycky připraven bojovat,“ prohlásil Velký muž.</p>
<p>Velký šedý altán z lodní plachty, o němž se Otrhaný princ rád vyjadřoval jako o svém plátěném hradu, byl přeplněný, když tam Dornové dorazili. Quentynovi trvalo jen okamžik, než si uvědomil, že většina shromážděných je ze Sedmi království anebo se může chlubit západozemskou krví. <emphasis>Exulanti nebo synové exulantů.</emphasis> Dick Sláma tvrdil, že ve společenstvu jsou tři stovky Západozemců; dobrá třetina z nich byla nyní zde, včetně Dicka samotného, Hugha Hungerforda, Pěkné Meris a zlatovlasého Lewise Lanstera, nejlepšího lučištníka společenstva.</p>
<p>Byl tam rovněž Denzo D’han, s obrovitým Caggem vedle sebe. <emphasis>Caggo Mrtvolobijec</emphasis> říkali mu nyní, třebaže ne do očí; rychle se rozčílil a ten jeho zaoblený černý meč byl stejně zlý jako jeho majitel. Na světě existovaly stovky valyrijských mečů, ale jen hrstka valyrijských <emphasis>arakhů.</emphasis> Ani Caggo ani D’han nebyli Západozemci, ale oba to byli kapitáni a Otrhaný princ si jich velmi vážil. <emphasis>Jeho pravá ruka a jeho levá. Děje se něco velkého.</emphasis></p>
<p>Mluvil Otrhaný princ sám. „Dostali jsme příkazy od Yurkhaze,“ říkal. „Zdá se, že Astaporci, ti stále živí, vylézají z děr, kde se dosud schovávali. V Astaporu nezbylo nic než mrtvoly, takže se hrnou z města do krajiny, jsou jich stovky, možná tisíce, všichni jsou vyhladovělí a nemocní. Yunkajci je vedle svého Žlutého města nechtějí. Dostali jsme rozkaz, abychom proti nim vyjeli, otočili je a zahnali je zpátky do Astaporu nebo na sever od Meereenu. Pokud se jich chce dračí královna ujmout, ať si je vezme. Polovina z nich má krvavý průjem a dokonce i zdraví znamenají další ústa, která je třeba krmit.“</p>
<p>„Yunkai je blíž než Meereen,“ namítl Hugh Hungerford. „Co když se neotočí, můj pane?“</p>
<p>„Od toho máte meče a kopí, Hughu. Ačkoli šípy by možná posloužily lépe. Držte se co nejdál od těch, co vykazují příznaky onemocnění. Posílám do kopců polovinu naší síly. Padesát patrol, každou po dvaceti mužích. Krvavovous dostal stejný rozkaz, takže Kočky budou v poli také.“</p>
<p>Muži si vyměnili pohledy a pár jich cosi zamumlalo pod vousy. Třebaže jak Větrem hnaní, tak Kočičí společenstvo měli nyní smlouvu s Yunkai, ještě před rokem, ve Svárlivých zemích, byli na opačných stranách bitevních linií a stále mezi nimi přetrvávala zlá krev. Krvavovous, divoký velitel Koček, byl uřvaný obr s nesmírným záluskem na krveprolévání, který se nijak netajil svým opovržením vůči „starému šedivousovi v cárech“.</p>
<p>Dick Sláma si odkašlal. „Prosím za prominutí, ale my všichni tady pocházíme ze Sedmi království. Můj pán nikdy předtím nerozbil společenstvo krví ani jazykem. Proč nás neposíláš všechny dohromady?“</p>
<p>„Dobrá otázka. Máte jet na východ, hluboko do kopců, pak v širokém oblouku kolem Yunkai a zamířit do Meereenu. Kdybyste měli narazit na nějaké Astaporce, zažeňte je na sever nebo je zabte... ale vězte, že toto není účel vaší výpravy. Za Žlutým městem pravděpodobně narazíte na hlídky dračí královny. Druhé syny nebo Bouřovrány. Poslouží obojí. Přejděte k nim.“</p>
<p>„Přejít k nim?“ opáčil rytíř nemanželského původu, ser Orson Kámen. „Ty z nás chceš udělat přeběhlíky?“</p>
<p>„Ano, chci,“ přitakal Otrhaný princ.</p>
<p>Quentyn Martell se málem začal smát nahlas. <emphasis>Bohové se zbláznili.</emphasis></p>
<p>Západozemci se začali nepokojně ošívat. Někteří hleděli do svých vinných pohárů, jako by doufali, že tam naleznou nějakou moudrost. Hugh Hungerford se mračil „Ty myslíš, že královna Daenerys nás přijme za své?“</p>
<p>„Ano, myslím.“</p>
<p>„Jenže když to udělá, co pak? Jsme zvědové? Nájemní vrazi? <emphasis>Vyslanci?</emphasis> To jako máme změnit strany?“</p>
<p>Caggo se zamračil. „To rozhodne královna, Hungerforde. Tvým úkolem je udělat to, co ti bylo nařízeno.“</p>
<p>„Vždycky.“ Hungerford zvedl svoji dvouprstou ruku.</p>
<p>„Buďme upřímní,“ řekl Denzo D’han, válečnický bard. „Yunkajci zrovna důvěru nevzbuzují. Ať bude výsledek této války jakýkoliv, Větrem hnaní by měli dostat podíl z kořisti vítězů. Náš princ je moudrý, když chce držet otevřené všechny cesty.“</p>
<p>„Velet vám bude Meris,“ řekl Otrhaný princ. „Zná v tomto ohledu moje názory... a Daenerys Targaryen možná bude více nakloněna přijmout jinou ženu.“</p>
<p>Quentyn se podíval dozadu na Pěknou Meris. Její chladné mrtvé oči se setkaly s jeho a Quentyn se zachvěl. <emphasis>Tohle se mi nelíbí.</emphasis></p>
<p>Dick Sláma o tom také měl své pochybnosti. „Ta dívka by byla blázen, kdyby nám důvěřovala. Dokonce i s Meris. <emphasis>Především s</emphasis><emphasis> </emphasis>Meris. Sakra, Meris nedůvěřuji ani <emphasis>já</emphasis>, a to jsem ji několikrát ošoustal.“ Zakřenil se, ale nikdo se nesmál. Především ne Pěkná Meris.</p>
<p>„Myslím, že se mýlíš, Dicku,“ řekl Otrhaný princ. „Všichni jste Západozemci. Přátelé z domova. Mluvíte stejným jazykem, uctíváte její bohy. Co se týče motivu, všichni jste se měli pod mým vedením zle. Dicku, tebe jsem nechával zmrskat častěji než kteréhokoliv jiného muže ze společenstva a můžeš ukázat záda, abys to dokázal. Hugh přišel kvůli mé kruté disciplíně o tři prsty. Meris znásilnila polovina společenstva. Pravda, ne <emphasis>tohoto</emphasis> společenstva, ale o tom není třeba se zmiňovat. Wille z Lesů, nu, ty jsi jen špína. Ser Orson mi dává za vinu, že jsem poslal jeho bratry do Strastí, a ser Lucifer stále běsní kvůli té otrokyni, co mu sebral Caggo.“</p>
<p>„Mohl mi ji dát zpátky, jakmile si s ní užil,“ postěžoval si Lucifer Long. „Neměl důvod zabíjet ji.“</p>
<p>„Byla ošklivá,“ řekl Caggo. „To je dostatečný důvod.“</p>
<p>Otrhaný princ pokračoval, jako by nikdo nebyl promluvil. „Webbere, ty si hýčkáš nárok na ztracené pozemky v Západozemí. Lanstere, zabil jsem toho chlapce, kterého jsi měl tak rád. Vy tři Dornové si myslíte, že jsme vám lhali. Vaše kořist z Astaporu byla mnohem menší, než jsme vám ve Volantisu slíbili, a já si z ní vzal lví podíl.“</p>
<p>„Ta poslední část je pravdivá,“ řekl ser Orson.</p>
<p>„Ty nejlepší lži v sobě vždycky mají semínko pravdy,“ přitakal Otrhaný princ. „Každý z vás měl dostatečný důvod chtít mne opustit. A Daenerys Targaryen ví, jací jsou žoldnéři proradná cháska. Její vlastní Druzí synové a Bouřovrány si vzali yunkajské zlato, ale neváhali se k ní připojit, když se začala bitva vyvíjet v její prospěch.“</p>
<p>„Kdy máme odjet?“ zeptal se Lewis Lanster.</p>
<p>„Okamžitě. Dávejte si pozor na Kočky a Dlouhá kopí, které možná potkáte. Nikdo kromě těch, kdo jsou v tomto stanu, nebude vědět, že vaše zběhnutí je lest. Odkryjte svoje karty příliš brzy a budete označeni za dezertéry, zbabělce nebo přeběhlíky.“ Když vycházeli tři Dornové z velitelského stanu, byli zticha. <emphasis>Dvacet jezdců, všichni hovořící společným jazykem</emphasis>, pomyslel si Quentyn. <emphasis>Šeptání se právě stalo mnohem nebezpečnějším.</emphasis></p>
<p>Velký muž jej prudce plácl po zádech. „Tak. Tohle je milé, Žábo. Začíná lov na draky.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />VZPURNÁ NEVĚSTA</strong></p>
<p><strong>A</strong>ša Greyjoy seděla v hradní síni Galbarta Glovera a pila víno Galbarta Glovera, když jí mistr Galbarta Glovera přinesl list.</p>
<p>„Moje paní,“ pravil mistr úzkostlivým hlasem, jímž hovořil vždy, když se nacházel v její přítomnosti. „Pták z Mohylova.“ Vrazil k ní ruku s pergamenem, jako by se nemohl dočkat, až se ho zbaví. Byl těsně srolovaný a zapečetěný hrudkou tvrdého růžového vosku.</p>
<p><emphasis>Mohylov.</emphasis> Aša se snažila vzpomenout si, kdo vládne v Mohylově. <emphasis>Nějaký severský lord, rozhodně ne můj přítel.</emphasis> A ta pečeť... Boltonové z Hrůzova šli do bitvy s růžovými praporci potřísněnými kapkami krve. Dávalo rozum, že používali také růžový pečetní vosk.</p>
<p><emphasis>Držím v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rukou jed,</emphasis> pomyslela si. <emphasis>Měla bych jej spálit.</emphasis> Místo toho rozlomila pečeť. Do klína se jí snesl kousek kůže. Když si přečetla suchá hnědá slova, její černá nálada ještě potemněla. <emphasis>Temná křídla, temná slova.</emphasis> Havrani nikdy nepřinášeli dobré zprávy. Poslední vzkaz poslaný do Pahorku v Hlubokém lese přišel od Stannise Baratheona, jenž požadoval, aby jej uznala za krále. Tohle bylo horší. „Seveřané se zmocnili Kailinské držby.“</p>
<p>„Bastard z Boltonů?“ zeptal se Qarl vedle ní.</p>
<p>„Podepisuje se jako <emphasis>Ramsay Bolton, pán Zimohradu.</emphasis> Ale jsou tu i jiná jména.“ Pod jeho podpis připojili svoje lady Dustin, lady Cerwyn a čtyři Ryswellové. Vedle podpisů byl neuměle namalován obr, značka nějakého Umbera.</p>
<p>Podpisy byly napsány inkoustem vyrobeným ze sazí a uhelného dehtu, ale vzkaz nad nimi byl naškrábán hnědě, velkým, špičatým rukopisem. Hovořilo se v něm o pádu Kailinské držby, o triumfálním návratu Strážce severu na jeho panství, o nadcházejícím sňatku. Začínal slovy: „Tento list píši krví železných mužů,“ a končil dodatkem: „Posílám Ti kousek prince. Setrvej na mém území a potká Tě stejný osud.“</p>
<p>Aša si myslela, že je její malý bratr mrtvý. <emphasis>Lepší mrtvý než tohle.</emphasis> Cár kůže jí spadl do klína. Přidržela jej u plamene svíce a dívala se, jak se krabatí, dokud nebyl stráven poslední kousek a plamen jí neolizoval prsty.</p>
<p>Mistr Galbarta Glovera s očekáváním otálel u jejího lokte. „Odpověď posílat nebudeme,“ informovala jej.</p>
<p>„Mohu sdělit obsah zprávy lady Sybelle?“</p>
<p>„Jestli chceš.“ Aša netušila, zda bude mít Sybelle Glover ze zprávy o pádu Kailinské držby radost. Lady Sybelle trávila skoro všechen svůj čas v božím háji, kde se modlila za svoje děti a za šťastný návrat svého manžela. <emphasis>Další modlitba bude pravděpodobně nevyslyšena. Její strom srdce je stejně hluchý a slepý jako náš Potopený bůh.</emphasis> Robett Glover a jeho bratr Galbart odjeli na jih s Mladým vlkem. Pokud byly zvěsti, které se doslechli o Rudé svatbě, byť jen napůl pravdivé, se vší pravděpodobností se na Sever již nikdy nevrátí. <emphasis>Aspoň že jsou naživu její děti, a to díky mně.</emphasis> Aša je ponechala v Deseti věžích, v péči svých tet. Maličká dcerka lady Sybelle byla stále děťátko u prsu a ona usoudila, že děvčátko je příliš křehké, než aby mohlo být vystaveno útrapám další bouřlivé plavby. Aša strčila dopis mistrovi do ruky. „Tu máš. Ať v něm nalezne aspoň nějakou útěchu, je-li to možné. Máš moje svolení odejít.“</p>
<p>Mistr sklopil hlavu a odešel. Jakmile byl pryč, k Aše se otočil Tris Botley. „Jestliže padla Kailinská držba, brzy bude následovat Torrhenův dvůr. Pak přijde řada na nás.“</p>
<p>„To ještě nějaký čas potrvá. Rozseklý jim dá krvavou lekci.“ Torrhenův dvůr nebyla ruina jako Kailinská držba a Dagmer byl železný až do morku kosti. Raději by padl, než by se vzdal. <emphasis>Kdyby můj otec stále žil, Kailinská držba by nikdy nepadla.</emphasis></p>
<p>Balon Greyjoy věděl, že Držba je klíčem k udržení Severu. Euron to věděl také; jednoduše se o to nestaral. Stejné jako se nestaral co se stane s Pahorkem v Hlubokém lese nebo s Torrhenovým dvorem. „Euron se o Balonový dobyvačné výpravy nezajímá. Strýček je pryč, honí kdesi draky.“ Vraní oko svolal všechnu sílu Železných ostrovů na Starý Wyk a vyplul na hlubiny Moře zapadajícího slunce, se svým bratrem Victarionem, následujícím za ním jako zbitý čokl. Na Štítu nezbyl nikdo, na koho by se mohla obrátit, s výjimkou jejího vlastního pana manžela. „Zůstali jsme sami.“</p>
<p>„Dagmer je rozdrtí,“ trval na svém Cromm, který nikdy nepotkal ženu, již by miloval aspoň z poloviny tak jako bitvu. „Jsou to jenom vlci.“</p>
<p>„Všichni vlci jsou mrtví.“ Aša odrýpla nehtem na palci kousek růžového vosku. „To tihle stahovači je pobili.“</p>
<p>„Měli bychom se vydat do Torrhenova dvora a připojit se k boji,“ naléhal Ouenton Greyjoy, vzdálený bratranec a kapitán <emphasis>Slané holky.</emphasis></p>
<p>„Jo,“ přitakal Dagon Greyjoy, její ještě vzdálenější příbuzný. Muži mu říkali Dagon Opilec, ale ať byl opilý či střízlivý, miloval boj. „Proč by měl Rozseklý slíznout všechnu slávu sám?“</p>
<p>Dva ze sluhů Galbarta Glovera přinesli maso z roštu, ale ten kousek suché kůže vzal Aše chuť do jídla. <emphasis>Moji muži se vzdali veškeré naděje na vítězství</emphasis>, uvědomila si zachmuřeně. <emphasis>Jediné, oč jim nyní jde, je dobrá smrt.</emphasis> Vlci by jim ji dali, o tom nepochybovala. <emphasis>Dříve nebo později přijdou, aby si tento hrad sebrali zpět.</emphasis></p>
<p>Když Aša vystupovala po dřevěných schodech do ložnice, která kdysi patřila Galbartu Gloverovi, slunce již zapadalo za vysoké sosny Vlčího lesa. Vypila příliš mnoho vína a v hlavě jí bušilo. Aša Greyjoy milovala svoje muže, kapitány i posádku, ale polovina z nich byli blázni. <emphasis>Stateční blázni, to ano, ale přesto blázni. Odejít za Rozseklým. Hmm,jako by to bylo tak snadné...</emphasis></p>
<p>Mezi Pahorkem a Dagmerem se prostíraly dlouhé ligy, rozeklané kopce, husté lesy, divoké řeky a víc Seveřanů, než by se namáhala spočítat. Aša měla čtyři veslice a necelé dvě stovky mužů... Včetně Tristifera Botleyho, na kterého se nedalo spolehnout. Navzdory všem jeho řečem o lásce si nedokázala představit, jak Tris pospíchá k Torrhenovu dvoru, aby tam zemřel s Dagmerem Rozseklým.</p>
<p>Qarl ji následoval do ložnice Galbarta Glovera. „Vypadni,“ řekla mu. „Chci být sama.“</p>
<p>„Chceš mne.“ Pokusil se ji políbit.</p>
<p>Aša jej odstrčila. „Ještě jednou se mě dotkni a…</p>
<p>„A co?“ Tasil svou dýku. „Svlíkni se, holka.“</p>
<p>„Ošukej se sám, holobrádku.“</p>
<p>„Já bych raději šukal tebe.“ Jedním rychlým seknutím jí rozšněroval kabátec. Aša sáhla po své sekeře, ale Qarl mezitím upustil dýku a chytil ji za zápěstí, které jí zkroutil za zády, dokud jí zbraň nevypadla z prstů. Odstrkal ji na Gloverovu postel, tvrdě ji políbil a škubl za její tuniku, až jí z ní vypadla prsa. Když se jej pokusila kopnout kolenem do rozkroku, otočil ji a rozdělal jí nohy koleny. „Teď si tě vezmu.“</p>
<p>„Udělej to,“ odplivla si, „a zabiju tě ve spánku.“</p>
<p>Když do ní vnikl, vzlykla. „Proklínám tě,“ řekla. „Proklínám, proklínám, proklínám.“ Sál jí bradavky, dokud nevykřikla, napůl bolestí a napůl rozkoší. Celý svět se smrskl na její kundičku. Zapomněla na Kailinskou držbu i na Ramsayho Boltona a jeho kousek kůže, zapomněla na královolbu, zapomněla na svoje nezdary, na svůj exil, svoje nepřátele i svého manžela. Záleželo jen na jeho rukou, na jeho ústech, na jeho pažích kolem ní, jen na jeho údu v ní. Souložil s ní, dokud nekřičela, a pak znovu, dokud neplakala, než konečně uvolnil své sémě do jejího lůna.</p>
<p>„Jsem vdaná žena,“ připomněla mu potom. „Zneuctil jsi mne, holobrádku. Můj pan manžel ti za to odřízne koule a oblékne tě do ženských šatů.“</p>
<p>Qarl se z ní odkulil. „Pokud dokáže vstát ze svého křesla.“</p>
<p>V místnosti bylo chladno. Aša vstala z postele Galbarta Glovera a vzala si svoje potrhané šaty. Kabátec bude potřebovat nové tkanice, ale její tunika byla zničená. <emphasis>Stejně se mi nelíbila. </emphasis>Hodila ji do plamenů. Zbytek ležel v hromádce u jejích chodidel. Prsa ji bolela a dolů po stehně jí stékalo Qarlovo sémě. Bude si muset uvařit měsíční čaj, jinak riskuje, že přivede na svět další krakatici. <emphasis>Co na tom záleží? Můj otec je mrtvý, matka umírá, mého bratra stahují z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kůže a neexistuje nic, co bych s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tím mohla udělat. A jsem vdaná... Vdala jsem se a spávám s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mužem... třebaže ne se stejným.</emphasis></p>
<p>Než vklouzla zpátky pod kožešiny, Qarl již spal. „Teď je tvůj život můj. Kam jsem si dala tu dýku?“ Aša se přitiskla k jeho zádům, vklouzla pod něj paži a objala ho. Na ostrovech byl znám jako Qarl Panna, částečně proto, aby jej odlišili od Qarla Pastýře, Divného Qarla Kenninga, Qarla Rychlosekery a Qarla Nevolníka, ale spíš pro jeho hladké tváře. Když se s ním Aša setkala poprvé, Qarl se pokoušel nechat si narůst vous. „Broskvové chmýří,“ říkala tomu a smála se. Qarl se přiznal, že nikdy v životě broskev neviděl, a tak mu řekla, že se k ní musí připojit, až bude příště vyplouvat na jih.</p>
<p>Tehdy bylo ještě léto; Robert seděl na Železném trůnu, Balon přemítal na Trůnu z mořského kamene a v Sedmi královstvích panoval mír. Aša se plavila na <emphasis>Černém větru</emphasis> dolů podél pobřeží a obchodovala. Navštívili Krásný ostrov, Lannisport a pár menších přístavů, než nakonec dorazili do Stromoviny, kde vždycky měli velké, sladké broskve. „Vidíš,“ řekla mu, když ji poprvé přidržela Qarlovi u tváře. Když jej přiměla, aby se do ní zkusil zakousnout, šťáva mu stékala dolů po bradě a ona ho musela políbit, aby mu ji očistila.</p>
<p>Tu noc pak strávili tím, že hltali broskve i sebe navzájem a než přišlo svítání, byla Aša nasycená a uspokojená, tak jako nikdy předtím. <emphasis>Kdy to bylo, přeš šesti lety! Před sedmi!</emphasis> Léto bylo blednoucí vzpomínkou a uplynuly tři roky od doby, kdy měla Aša naposledy broskev. Stále však měla Qarla. Kapitáni a králové ji možná nechtěli, ale on ji chtěl.</p>
<p>Aša poznala i jiné milence; někteří s ní sdíleli lože půl roku, jiní polovinu noci. Qarl ji dokázal potěšit víc než všichni ostatní dohromady. Stačilo mu, aby se holil jednou za čtrnáct dní, ale hustý vous muže nedělal. Ráda cítila jeho hladkou, měkkou kůži pod svými prsty. Líbilo se jí, jak mu splývají rovné dlouhé vlasy v barvě písku na ramena. Líbilo se jí, jak ji líbá, jak se usmívá, když mu přejela prsty přes bradavky. Ochlupení mezi nohama měl o odstín tmavší než vlasy, ale tak jemné ve srovnání s hrubou černou houštinou kolem jejího vlastního pohlaví. I to se jí líbilo. Měl tělo plavce, dlouhé a štíhlé, bez jediné jizvy, která by je hyzdila.</p>
<p><emphasis>Plachý úsměv, silné paže, šikovné prsty a dva jisté meče. Co víc by si mohla kterákoliv žena přát?</emphasis> Provdala by se za Qarla, a ráda, jenže byla dcera lorda Balona, zatímco Qarl byl prostého původu, pravnuk nevolníka. Příliš nízkého původu, než aby se za něj mohla provdat, ale dostačujícího k tomu, aby mu mohla sát pyj. Opilá a s úsměvem na tváři si vlezla pod kožešiny a vzala jej do úst. Qarl se zavrtěl ve spánku a po chvíli začal jeho úd tvrdnout. Než byl opět ztopořený, byl vzhůru a ona byla vlhká. Aša si přehodila kožešinu kolem ramen a vysedla na něho, vtáhla ho tak hluboko do sebe, že by nedokázala říci, kdo má pochvu a kdo penis. Tentokrát dosáhli vyvrcholení společně.</p>
<p>„Moje sladká paní,“ zamumlal potom, hlasem stále zastřeným spánkem. „Moje sladká královno.“</p>
<p><emphasis>Ne,</emphasis> pomyslela si Aša <emphasis>Já nejsem královna, a nikdy jí nebudu. </emphasis>„Spi.“ Políbila jej na tvář, přešla ložnici Galbarta Glovera a otevřela okenice. Měsíc byl téměř v úplňku a noc byla tak jasná, že viděla hory s vrcholky olemovanými sněhem. <emphasis>Studené, pusté a nehostinné, ale za měsíčního svitu tak krásné,</emphasis> jejich vrcholky se bledě leskly a byly rozeklané jako řada obroušených zubů. Úbočí kopců a menší vrcholy tonuly ve stínu.</p>
<p>Moře bylo blíž, jen pět lig na sever, ale Aša je neviděla. V cestě stálo příliš mnoho kopců. <emphasis>A stromů, tolik stromů.</emphasis> Vlčí les, tak Seveřané ten les pojmenovali. Po většinu nocí vlky slyšela, jak táhle volají tmou jedni na druhé. <emphasis>Oceán listoví. Kéž by to tak byl oceán vody.</emphasis></p>
<p>Pahorek v Hlubokém lese byl k moři možná blíž než Zimohrad, ale na její vkus bylo i to příliš daleko. Vzduch byl cítit borovicemi namísto mořem. Na severovýchod od těch ponurých šedých hor stála Zeď, kde vztyčil svoje korouhve Stannis Baratheon. <emphasis>Nepřítel mého nepřítele je můj přítel</emphasis>, říkalo se, jenže druhou stranou té mince bylo, <emphasis>nepřítel mého přítele je můj nepřítel.</emphasis> Železní muži byli nepřátelé severských lordů, které tento baratheonský uchvatitel zoufale potřeboval. <emphasis>Mohla bych mu nabídnout svoje krásné mladé tělo</emphasis>, pomyslela si, odhrnujíc si z čela pramen vlasů, jenže Stannis byl ženatý a ona rovněž, a on a železní byli odvěcí nepřátelé. Během první rebelie jejího otce rozdrtil Stannis Železnou flotilu u Krásného ostrova a podmanil si Velký Wyk ve jménu svého bratra.</p>
<p>Mechem porostlé zdi Pahorku obkružovaly široký oblý kopec s plochým vrcholem, korunovaný obrovskou hradní síní se strážní věží na jednom konci. Věž se zvedala padesát stop nad vrchol kopec. Pod kopcem se prostíral hrad samotný, s jeho stájemi, výběhem pro koně, kovárnou, studnou a ovčínem, bráněný hlubokým příkopem, navršeným hliněným válem a palisádou z naostřených kůlů. Vnější opevnění mělo tvar oválu, jenž opisoval kontury terénu. Byly tam dvě brány, každou střežila dvojice čtvercových dřevěných věží, a ochozy podél vrcholu stěn. Na jižní straně hradu husté obrůstal palisádu mech, jenž šplhal napůl cesty vzhůru po věžích. Na východ a na západ se prostírala prázdná pole. Když se Aša zmocnila hradu, rostl na nich oves a ječmen, jenže ty byly během útoku zašlapány. Úrodu vysázenou poté zahubil sled krutých mrazů, ponechal na místě jen bláto, popel a povadlé tlející stonky.</p>
<p>Byl to starý hrad, ale ne moc silný. Vzala si jej od Gloverů, stejně jako si jej vezme Bastard z Boltonů od ní. Z kůže ji ale nestáhne. Aša Greyjoy neměla v úmyslu nechat se zajmout živá. Zemře tak, jako žila, se sekerou v ruce a se smíchem na rtech.</p>
<p>Její otec jí dal třicet válečných veslic, aby s nimi dobyla Pahorek. Zůstaly jen čtyři, včetně jejího vlastního <emphasis>Černého větru </emphasis>a jedné z těch, co patřily Trisu Botleymu, který se k ní připojil, když všichni její ostatní muži uprchli. <emphasis>Ne. To není spravedlivé. Odpluli domů, aby odpřísáhli věrnost svému králi. Jestliže někdo uprchl, byla jsem to já.</emphasis> Ta vzpomínka ji stále zahanbovala.</p>
<p>„Jdi,“ naléhal na ni Čtec, zatímco kapitáni snášeli jejího strýce Eurona dolů z Naggova kopce, aby mu posadili na hlavu korunu z naplaveného dříví.</p>
<p>„Jak řekl havran vráně. Pojď se mnou. Potřebuji tě, abys zverboval muže na Harlawu.“ Tehdy měla v úmyslu bojovat.</p>
<p>„Muži z Harlawu jsou zde. Ti, se kterými se dá počítat. Někteří volali Euronovo jméno. Nepoštvu Harlawa proti Harlawovi.“ „Euron je šílenec. A nebezpečný. Ten proklatý pekelný roh...“ „Já ho slyšel. <emphasis>Jdi</emphasis>, Ašo. Jakmile Eurona korunují, začne se shánět po tobě. Nechtěj, aby na tebe padly jeho oči.“</p>
<p>„Když budu stát po boku svých dalších strýců...“</p>
<p>„... Zemřeš jako vyvrhel, se všema rukama vztaženýma proti tobě. Když jsi přednesla svoje jméno před kapitány, vystavila jsi sama sebe jejich soudu. Nyní se nemůžeš tomuto soudu vzepřít. Jen jednou byl výsledek královolby zvrácen. Přečti si Haerega.“</p>
<p>Pouze Rodrik Čtec by hovořil o nějaké staré knize, zatímco jejich životy balancovaly na ostří meče. „Zůstaneš-li ty, zůstanu i já,“ řekla mu umíněně.</p>
<p>„Nebuď blázen. Euron dnes večer ukazuje světu usměvavou tvář, ale přijde zítřek a... Ašo, jsi dcera Balona Greyjoye, a máš na trůn větší nárok než on. Dokud budeš dýchat, znamenáš pro něj hrozbu. Když zůstaneš, zabije tě nebo provdá za Rudého veslaře. Nevím, co z toho by bylo horší. <emphasis>Jdi.</emphasis> Druhou šanci nedostaneš.“</p>
<p>Aša zakotvila s <emphasis>Černým větrem</emphasis> na druhé straně ostrova, právě pro takový případ. Starý Wyk nebyl moc velký. Mohla být zpátky na palubě své lodi, než slunce vyjde, na cestě na Harlaw, než si Euron uvědomí, že tam není. Přesto váhala, dokud její strýc neřekl: „Udělej to pro lásku, kterou ke mně chováš, dítě. Nechci se dívat, jak umíráš.“</p>
<p>A tak šla. Nejdříve do Deseti věží, aby se rozloučila se svou matkou. „Možná potrvá dlouho, než se opět vrátím,“ upozornila ji. Lady Alannys jí nerozuměla. „Kde je Theon?“ zeptala se. „Kde je můj chlapeček?“ Lady Gwynesse chtěla jen vědět, zda se vrátí lord Rodrik. „Jsem od něj o sedm let starší, Deset věží by mělo patřit mně.“</p>
<p>Aša byla stále v Deseti věžích, nabírala zásoby, když ji dostihly zprávy o jejím sňatku. „Moje vzpurná neteř potřebuje zkrotit,“ prohlásil prý Vraní oko, „a já znám muže, kterému se to podaří.“ Provdal ji za Erika Železotvůrce a stanovil, že Kovadlinolamač bude vládnout Železným ostrovům, zatímco on sám bude honit draky. Erik byl za svých časů velký muž, neohrožený nájezdník, jenž se mohl chlubit tím, že se plavil s dědem jejího děda, stejným Dagonem Greyjoyem, po němž dostal své jméno Dagon Opilec. Staré ženy na Krásném ostrově strašily svá vnoučata povídačkami o lordu Dagonovi a jeho mužích. <emphasis>Ranila jsem Erikovu pýchu na královolbě</emphasis>, uvědomila si Aša. <emphasis>Sotva na to zapomene.</emphasis></p>
<p>Musela svému strýci uznat, že to provedl šikovně. Euron jedním šmahem proměnil svého rivala ve stoupence, zajistil ostrovy během své nepřítomnosti a odstranil Ašu jako hrozbu.</p>
<p><emphasis>A také se přitom pořádně nasmál.</emphasis> Tris Botley říkal, že Vraní oko sám stál místo ní při obřadu vedle ženicha.</p>
<p>„Doufám, že Erik netrval na zpečetění sňatku na loži,“ poznamenala.</p>
<p><emphasis>Já nemohu jít domů</emphasis>, pomyslela si, <emphasis>ale ani se neodvažuji setrvávat déle zde.</emphasis> Pokojnost hvozdu ji zneklidňovala. Aša strávila svůj život na ostrovech a na lodích. Moře nebylo nikdy pokojné.</p>
<p>V krvi měla zvuk vln pleskajících proti skalnatému břehu, jenže v Pahorku žádné vlny nebyly... jen stromy, nekonečné stromy, vzpřímené borovice, buky, jasany a prastaré kaštany, smrky a jedle. Zvuk, který vydávaly, byl tišší než moře, a slyšela jej, jen když foukal vítr; tehdy jako by šum přicházel ze všech strach, jako by si stromy šeptaly mezi sebou navzájem v jazyce, jemuž nerozuměla.</p>
<p>Dnes v noci šeptaly hlasitěji než kdy předtím. Ševelení mrtvého hnědého listoví, říkala si Aša v duchu, skřípot holých větví ve větru. Odvrátila se od okna, od lesa. Potřebuji mít pod nohama zase palubu. Anebo, když nemohu tohle, tak aspoň nějaké jídlo v břiše. Vypila dnes tolik vína, ale snědla příliš málo chleba a nic z té zatracené krvavé pečeně.</p>
<p>Měsíční světlo bylo tak jasné, že snadno našla svoje šatstvo. Oblékla si silné černé nohavice, prošívanou tuniku a zelený kožený kabátec pošitý překrývajícími se ocelovými destičkami. Qarla ponechala jeho snům a sešla dolů po vnějším schodišti věže, kde jí vrzaly pod bosými chodidly staré schody. Jeden z mužů chodících na hlídce po zdech zpozoroval její sestup a zvedl na ni v pozdravu kopí. Aša zapískala v odpověď. Když přecházela přes vnitřní nádvoří do kuchyně, rozštěkali se psi Galbarta Glovera. <emphasis>To je dobře</emphasis>, pomyslela si. <emphasis>Aspoň v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jejich štěkotu zanikne šum stromů.</emphasis></p>
<p>Krájela si klínek žlutého sýra z kusu velkého jako kolo od vozu, když do kuchyně vstoupil Tris Botley zachumlaný v silném kožešinovém plášti. „Moje královno.“</p>
<p>„Neurážej mne.“</p>
<p>„Vždycky budeš vládnout mému srdci. A žádné množství bláznů řvoucích na královolbě to nemůže změnit.“</p>
<p><emphasis>Co mám s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tímhle chlapcem dělat?</emphasis> Aša nemohla o jeho oddanosti pochybovat. Nejenže stál jako její šampión na Naggově kopci a provolával její jméno, ale dokonce pak přeplul moře, aby se k ní připojil, opustil svého krále, svoji rodinu i domov. <emphasis>Ne že by se odvážil vzepřít Euronovi otevřeně.</emphasis> Když vyplul Vraní oko se svou flotilou na moře, Tris se jednoduše držel pozadu, změnil kurz až tehdy, když se ostatní lodě ztratily z dohledu. Dokonce i to si však žádalo určitou odvahu; už nikdy se nebude moci vrátit na ostrovy. „Sýr?“ zeptala se ho. „Je tu také šunka a hořčice.“</p>
<p>„Já netoužím po jídle, moje paní. A ty to víš.“ Tris si nechal narůst v Pahorku hustý hnědý vous. Tvrdil, že je mu aspoň tepleji na tváře. „Viděl jsem tě ze strážní věže.“</p>
<p>„Pokud máš hlídku, co děláš tady?“</p>
<p>„Tam nahoře je Cromm a Hagen Roh. Kolik očí potřebujeme, aby pozorovaly listí ševelící v měsíčním svitu? Musíme si promluvit.“</p>
<p>„Už zase?“ povzdechla si. „Znáš Hagenovu dceru, tu s rudými vlasy. Řídí loď stejně dobře jako jakýkoliv muž a má pěknou tvář. Sedmnáct, a viděla jsem ji, jak se po tobě dívá.“</p>
<p>„Já nestojím o Hagenovu dceru.“ Málem se jí dotkl, než si to raději rozmyslel. „Ašo, je čas pohnout se z místa. Kailinská držba byla jediná věc zadržující příliv. Když zůstaneme tady, Seveřané nás zabijí, a ty to víš.“</p>
<p>„Chceš po mně, abych utekla?“</p>
<p>„Chci, abys žila. Miluji tě.“</p>
<p>Ne, pomyslela si, miluješ nějakou nevinnou pannu, která žije jen v tvé hlavě, vystrašené dítě, jež potřebuje tvou ochranu. „Já tě nemiluji,“ řekla neomaleně, „a neuteču.“</p>
<p>„Co tě tady tak pevně drží, kromě borovic, bláta a nepřátel? Máme svoje lodě. Odpluj se mnou a začneme nově žít na moři.“</p>
<p>„Jako piráti?“ Znělo to téměř lákavě. Ať si Seveřané nechají svoje ponuré lesy a my si opětovně zabereme otevřené moře.</p>
<p>„Jako obchodníci,“ nedal se odbýt, „vyplujeme na východ, tak jako to udělal Vraní oko, ale vrátíme se s hedvábím a kořením, místo s dračím rohem. Jedna cesta na Nefritové moře a budeme zámožní jako sami bohové. Mohli bychom si zřídit sídlo ve Starém městě nebo v některém ze Svobodných měst.“</p>
<p>„Ty a já a Qarl.“ Viděla, jak sebou při zmínce o Qarlovi škubl. „Hagenova dcera s tebou možná ráda na Nefritové moře popluje. Já jsem stále dcera krakatice. Moje místo je víš <emphasis>kde!“</emphasis></p>
<p>„Na ostrovy se vrátit nemůžeš. Ne, pokud se nepoddáš svému lordu manželovi.“</p>
<p>Aša se pokusila představit si sama sebe v posteli s Erikem Železotvůrcem, rozdrcenou pod jeho tíhou, snášející jeho objetí. <emphasis>Lepší on než Rudý veslař nebo Levoruký Lucas Codd.</emphasis> Kovadlinolamač byl kdysi řvoucí obr, děsivě silný, zaníceně loajální, naprosto beze strachu. <emphasis>Možná by to nebylo tak zlé. Pravděpodobně vydechne naposledy, když se bude poprvé snažit splnit si svoji manželskou povinnost.</emphasis> To by z ní učinilo vdovu po Erikovi namísto Erikovy manželky, což byl úděl o hodně lepší nebo horší, v závislosti na jeho vnucích. <emphasis>A na mém strýčkovi. Nakonec mne všechny větry odnesou zpátky k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Euronovi.</emphasis> „Mám na Harlawu rukojmí,“ připomněla mu. „A je zde stále Výběžek mořského draka... pokud nemohu mít království svého otce, proč si nezřídit svoje vlastní?“ Výběžek mořského draka nebyl vždy tak řídce osídlen, jako tomu bylo nyní. Mezi jeho kopci a močály se stále daly nalézt staré ruiny, zbytky prastarých pevností Prvních lidí. Na vyvýšených místech byly kruhy z čarostromů, které tam zanechaly děti lesa.</p>
<p>„Lpíš na Výběžku mořského draka stejně, jako se drží tonoucí trosky vraku. Co ti vůbec má Mořský drak co nabídnout? Nejsou tam žádné doly, žádné zlato, stříbro, dokonce ani cín nebo železo. A pro pšenici či kukuřici je tam příliš mokrá půda.“</p>
<p><emphasis>Já nemám v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úmyslu pěstovat tam pšenici či kukuřici.</emphasis> „Co mi může nabídnout? Já ti to povím. Dvě dlouhá pobřeží, stovku skrytých jeskyní, vydry v jezerech, lososy v řekách, mlže na pobřeží, kolonie tuleňů blízko břehu, vysoké borovice potřebné ke stavbě lodí.“</p>
<p>„A kdo ty lodě postaví, moje královno? Kde najde Její Veličenstvo poddané pro svoje království, pokud ti Seveřané vůbec dovolí ponechat si je? Anebo máš v úmyslu vládnout říši tuleňů a vyder?“</p>
<p>Drsně se zasmála. „Jsem si jistá, že vydrám by se možná vládlo lépe než lidem. A tuleni jsou chytřejší. Ne, možná máš pravdu. Mou nejlepší volbou možná stále zůstává návrat na Štít. Na Harlawu jsou tací, kteří by můj příchod možná uvítali. Na Štítu rovněž. A Euron si nezískal žádné přátele na Černopřílivu, když zabil lorda Baelora. Mohla bych vyhledat svého strýčka Aerona, pozvednout ostrovy.“ Mokrého vlasa neviděli od královolby, ale Potopení muži tvrdili, že se schovává na Velkém Wyku a brzy vyjde ze svého úkrytu, aby svolal hněv Potopeného boha na Vraní oko a jeho přisluhovače.</p>
<p>„Mokrého vlasa hledá i Kovadlinolamač. Pořádá štvanice na potopené muže. Slepého Berona Blacktyda zajali a vyslýchali ho. Dokonce i Starého Šedivého Racka vsadili do okovů. Jak bys mohla kněze najit, když se to všem Euronovým mužům dohromady nepodařilo?“</p>
<p>„Je to moje krev. Bratr mého otce.“ Byla to chabá odpověď a Aša to věděla.</p>
<p>„Víš, co si myslím?“</p>
<p>„Tuším, že ano.“</p>
<p>„Myslím si, že je Mokrý vlas mrtvý. Domnívám se, že mu Vraní oko podřízl hrdlo. Pátrání vedou jen proto, abychom uvěřili, že kněz unikl. Euron se bojí, aby jej neobvinili z vraždy příbuzného.“</p>
<p>„Tohle nikdy neříkej v přítomnosti mého strýce. Řekni Vranímu oku, že se bojí zavraždit příbuzného, a on zabije svého vlastního syna, aby ti dokázal, že se mýlíš.“ Do té doby již Aša vystřízlivěla. Tristifer Botley na ni měl <emphasis>takový</emphasis> vliv.</p>
<p>„Dokonce i kdybys svého strýce Mokrého vlasa našla, vy dva nic nezmůžete. Oba jste byli na královolbě, takže nemůžete říct, že byla svolána neoprávněně, jako to udělal Torgon. Podle všech zákonů bohů i lidí jste povinni respektovat její výsledek. A ty…“</p>
<p>Aša se zamračila. „Počkat. Torgon? Jaký Torgon?“</p>
<p>„Torgon Pozděpřišelec.“</p>
<p>„To byl král během Věku hrdinů.“ Tohle si o něm pamatovala, ale jinak velmi málo. „Co s ním?“</p>
<p>„Torgon Greyiron byl králův nejstarší syn. Jenže král byl starý a Torgon nepokojný, a tak se stalo, že když jeho otec zemřel, pořádal zrovna ze své pevnosti na Šedoštítu nájezdy na Klikatici. Jeho bratři mu neposlali jediný vzkaz, ale svolali místo toho narychlo královolbu, mysleli si, že jeden z nich bude vybrán, aby nosil korunu z naplaveného dříví. Jenže kapitáni a králové si místo toho zvolili Urragona Goodbrothera. První věcí, kterou nový král udělal, bylo, že vydal rozkaz, aby všechny syny starého krále zabili, a tak se i stalo. Potom mu lidé říkali <emphasis>Zlobratr, </emphasis>i když se ve skutečnosti o jeho příbuzné nejednalo. Vládl téměř dva roky.“</p>
<p>Aša si už vzpomněla. „Torgon se vrátil domů...“ a prohlásil, že je královolba neplatná, poněvadž tam nebyl, aby vznesl svůj nárok. Ukázalo se, že Zlobratr je stejné ničemný, jako byl krutý, a na ostrovech mu zůstalo jen málo přátel. Kněží ho odsoudili, lordi povstali proti němu a jeho vlastní kapitáni jej rozsekali na kousky. Králem se stal Torgon Pozděpřišelec, jenž pak vládl celých čtyřicet let.“</p>
<p>Aša chytila Trise Botleyho za ucho a políbila jej naplno na rty. Než ho pustila, byl rudý a bez dechu. „Co to bylo?“ zeptal se.</p>
<p>„Říká se tomu polibek. Promiň, Trisi, jsem blázen, zapomněla jsem se Náhle se odmlčela, utišila ho, naslouchajíc větru. „To byl válečný roh. Hagen.“ Nejdříve ze všeho pomyslela na svého manžela. Že by Erik Železotvůrce urazil celou tu dlouhou cestu, aby si vzal svoji vzpurnou manželku? „Potopený bůh mne přece jen miluje. Já se tady divím, co mám dělat, a on mi pošle nepřátele, se kterými mohu bojovat.“ Aša vstala a zastrčila svůj nůž zpátky do pochvy. „Přišla sem za námi bitva.“</p>
<p>Než se dostala s Trisem v patách k hradnímu opevnění, běžela, ale i tak přišla pozdě. Již bylo po boji. U východní stěny leželi v krvi dva Seveřané, s Lorrenem Dlouhosekerou, Šestiprstým Harlem a Chmurojazykem stojícími nad nimi. „Cromm a Hagen je viděli lézt přes zeď,“ vysvětloval Chmurojazyk.</p>
<p>„Jen tyhle dva?“ zeptala se Aša.</p>
<p>„Bylo jich pět. Dva jsme zabili, než stačili přelézt, a třetího sejmul Harl nahoře na zdi. Těmhle dvěma se podařilo dostat až na nádvoří.“</p>
<p>Jeden muž byl mrtvý, jeho krev a mozek usychaly na Lorrenově sekyře, ale druhý stále přerývaně dýchal, přibodnutý v rozšiřujícím se jezírku krve k zemi Chmurojazykovým kopím. Oba byli oděni ve vařené kůži a strakatých pláštích hnědozelenočerné barvy, s větvičkami a listy vyšitými kolem krku a ramen.</p>
<p>„Kdo jsi?“ zeptala se Aša.</p>
<p>„Flint. A kdo jsi ty?“</p>
<p>„Aša z rodu Greyjoyů. Tohle je můj hrad.“</p>
<p>„Pahorek je sídlo Galbarta Glovera. Olihně tu nemají co pohledávat.“</p>
<p>„Je vás tu víc?“ zeptala se Aša. Když neodpovídal, uchopila Chmurojazykovo kopí a otočila jím, až Seveřan zmučeně vykřikl, zatímco z rány se vyřinula další krev. „Co jste tady dělali?“ „Paní,“ odpověděl mezi záchvěvy třesu. „Bohové, skončete to. Přišli jsme pro paní. Za-zachránit ji. Bylo nás jenom pět.“</p>
<p>Aša se mu podívala do očí. Když v nich spatřila faleš, opřela se o kopí a zakroutila jím. <emphasis>„Kolik ještě</emphasis>?“ zeptala se. „Pověz mi to, nebo tady budeš takto umírat až do svítání.“</p>
<p>„Mnoho,“ zachroptěl nakonec mezi výkřiky. „<emphasis>Tisíce</emphasis>. Tři tisíce... čtyři.... <emphasis>oooooooch...</emphasis> prosím.</p>
<p>Vytrhla z něj kopí a držíc je oběma rukama, prohnala je jeho prolhaným hrdlem. Mistr Galbarta Glovera tvrdil, že horské klany jsou příliš rozhádané, než aby se kdy mohly scelit bez Starka, jenž by je vedl. <emphasis>Možná nelhal. Možná se jen mýlil.</emphasis> Chuť něčeho podobného poznala už na královolbě svého strýčka. „Těchto pět poslali, aby jim otevřeli bránu před hlavním útokem,“ řekla. „Lorrene, Harle, přiveďte mi sem lady Glover a jejího mistra.“</p>
<p>„Celé nebo na kousky?“ zeptal se Lorren Dlouhosekera.</p>
<p>„Celé a bez újmy. Chmurojazyku, vyjdi na tu třikrát proklatou věž a pověz Crommovi a Hagenovi, aby sledovali ostřížím zrakem okolí. Stačí, když uvidí třeba jen zajíce, a chci o tom vědět.“</p>
<p>Dolní hrad byl brzy plný vystrašených lidí. Její vlastní muži se oblékali do zbroje nebo šplhali vzhůru na ochozy. Lidé Galbarta Glovera s vystrašenými tvářemi přihlíželi a šeptali si mezi sebou navzájem. Gloverova majordoma museli přinést ze sklepa, poněvadž přišel během Ašina dobývání hradu o nohu. Mistr hlasitě protestoval, dokud jej Lorren tvrdě neudeřil do tváře pěstí v železné rukavici. Lady Glover se vynořila z božího háje zavěšená do rámě své komorné. „Já tě varovala, že tento den přijde, moje paní,“ řekla, když spatřila mrtvoly na zemi.</p>
<p>Mistr popošel dopředu, s krví odkapávající mu ze zlomeného nosu. „Lady Ašo, prosím tě, stáhni svoje korouhve a dovol mi vyjednávat o tvůj život. Povím jim, že ses k nám chovala spravedlivě a se ctí.“</p>
<p>„Vyměníme tě za děti.“ Sybelle Glover měla rudé oči, od slz a bezesných nocí. „Gawenovi jsou teď čtyři. Promeškala jsem jeho den jména. A moje sladká holčička... Vrať mi moje děti a nic se ti nestane. Ani tvým mužům.“</p>
<p>Aša věděla, že ta poslední část je lež. <emphasis>Ji</emphasis> by možná vyměnili, poslali by ji na lodi na Železné ostrovy, do milující náruče jejího manžela. Její bratranci by byli rovněž vykoupeni, stejně jako Tris Botley a pár dalších z její družiny, jejichž rodiny byly dostatečně zámožné, aby za ně mohly zaplatit. Pro zbytek by to byla sekera, oprátka nebo Zeď. <emphasis>Přesto, mají právo si vybrat.</emphasis></p>
<p>Aša si vylezla na sud, tak aby ji všichni viděli. „Blíží se sem na nás vlci s vyceněnými zuby. Než slunce vyjde, budou u naší brány. Odhodíme svá kopí a sekery a budeme je prosit, aby nás ušetřili?“</p>
<p>„Ne.“ Qarl Panna tasil svůj meč. „Ne,“ řekl v ozvěně Lorren Dlouhosekera. <emphasis>„Ne,“</emphasis> zaburácel Rolfe Trpaslík, muž zvící medvěda, o hlavu vyšší než kterýkoliv jiný muž z její posádky. <emphasis>„Nikdy.</emphasis>“ A z výšky znovu zazněl Hagenův roh, rozléhající se přes hrad.</p>
<p><emphasis>Ahúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú</emphasis>, volal válečný roh, táhle a hluboce, zvukem, při němž tuhla krev v žilách. Aša začala zvuk rohů nenávidět. Na Starém Wyku troubil pekelný roh jejího strýce umíráček pro její sny... a ten Hagenův nyní zněl, jako by měla nastat její poslední hodina na zemi. <emphasis>Pokud musím zemřít, bude to se sekerou v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruce a s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kletbou na rtech.</emphasis></p>
<p>„Na zdi,“ řekla Aša Greyjoy svým mužům. Svoje vlastní kroky otočila ke strážní věži, s Trisem Botleym následujícím hned za ní.</p>
<p>Dřevěná strážní věž byla tou nejvyšší stavbou na této straně hor, zvedala se dvacet stop nad nejvyšší smrky a borovice v okolním hvozdu. „Tam, kapitánko,“ řekl Cromm, když vystoupila na plošinu. Aša viděla jen stromy a stíny, měsícem osvětlené kopce a sněhem pokryté vrcholy za nimi. Pak si uvědomila, že stromy se kradou blíž. „Oho,“ zasmála se, „horské kozy se oděly do borových větví.“ Les se hýbal, v pomalém zeleném přílivu se valil k hradu. Vzpomněla si na příběhy, které slýchala jako dítě, o dětech lesa a Prvních lidech, o době, kdy zelenověštci dokázali měnit stromy v bojovníky.</p>
<p>„Proti takovému množství bojovat nemůžeme,“ řekl Tris Botley.</p>
<p>„Můžeme bojovat proti tolika, kolik jich přijde, štěně,“ odbyl ho Cromm. „Čím víc jich bude, tím větší sláva. Ještě se o nás bude zpívat.“</p>
<p><emphasis>Ano Jenže budou zpívat o mé odvaze nebo mém bláznovství</emphasis>? Moře bylo pět dlouhých lig daleko. Povede se jim lépe, když budou stát a bojovat za hlubokými příkopy a dřevěnými palisádami Pahorku? <emphasis>Dřevěné palisády Pahorku prokázaly Gloverům pramálo dobrého, když jsem na jejich hrad zaútočila já,</emphasis> připomněla si v duchu. <emphasis>Proč by měly o něco lépe posloužit mněl </emphasis>„Zítra již budeme hodovat pod hladinou moře.“ Cromm pohladil svoji sekeru, jako by se toho již nemohl dočkat.</p>
<p>Hagen spustil svůj roh. „Když zemřeme se suchými chodidly, jak nalezneme cestu do vodních síní Potopeného boha?“</p>
<p>„Tyhle lesy jsou plné malých potůčků,“ ujistil jej Cromm. „Všechny vedou k řekám a všechny řeky vedou do moře.“</p>
<p>Aša nebyla připravená zemřít, ne tady, ne teď. „Živý člověk nalezne moře snáz než mrtvý. Ať si vlci svoje ponuré lesy nechají. Jdeme k lodím.“</p>
<p>Říkala si, kdo asi velí jejím nepřátelům. <emphasis>Kdybych byla na jeho místě, zamířila bych ke břehu... a než bych zaútočila na Pahorek, podpálila bych naše veslice.</emphasis> Vlci je ale tak snadno nenajdou, ne pokud nemají svoje vlastní lodě. Aša nikdy nezakotvila u břehu víc než polovinu svých lodí. Druhá polovina byla v bezpečí na moři, s příkazy zvednout plachty a vyplout k Výběžku mořského draka, kdyby k pobřeží zamířili Seveřané. „Hagene, zatrub na roh, ať se celý les chvěje. Trisi, ty se oblékni do zbroje, je načase, abys vyzkoušel ten svůj sladký meč.“ Když uviděla, jak zbledl, štípla ho do tváře. „Vyšplíchni se mnou na měsíc nějakou tu krev a dám ti polibek za každého zabitého.“</p>
<p>„Moje královno,“ řekl Tristifer, „tady máme zdi, jenže pokud se dostaneme k moři a zjistíme, že si vlci zabrali naše lodě nebo je zahnali pryč...“</p>
<p>„... tak zemřeme“ dořekla to za něj veselým tónem, „ale aspoň zemřeme s mokrými chodidly. Železní bojují lépe se slanou tříští v chřípí a za zvuku vln v zádech.“</p>
<p>Hagen třikrát po sobě krátce zatroubil na roh, což byl smluvený signál pro ústup železných zpátky k lodím. Zezdola se ozvaly výkřiky, řinčení kopí a mečů a ržání koní. <emphasis>Příliš málo koní a příliš málo jezdců.</emphasis> Aša zamířila ke schodišti. Dole našla Qarla Pannu, který tam čekal s její kaštanově hnědou klisnou válečnou přilbici a vrhaci sekerou. Železní muži vyváděli koně z Gloverových stájí.</p>
<p>„.<emphasis>Beranidlo,“ </emphasis>vykřikl hlas zezdola ze zdí. „<emphasis>Mají beranidlo.“</emphasis></p>
<p>„Která brána?“ zeptala se Aša, zatímco nasedala.</p>
<p>„Severní.“ Zpoza mechem obrostlých dřevěných zdí Pahorku se ozval náhlý zvuk trubek.</p>
<p><emphasis>Trumpety? Vlci s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>trumpetami</emphasis>? To jí na tom nějak nesedělo, ale Aša neměla čas o tom přemýšlet. „Otevřete jižní bránu,“ nařídila, zatímco se severní brána otřásla pod náporem beranidla. Z pásu, který měla přes rameno, vytáhla vrhací sekeru s krátkým topůrkem. „Hodina sovy uplynula, moji bratři. Nyní přichází hodina kopí, meče, sekery. Zformujte se. Vracíme se domů.“</p>
<p>Ze stovky hrdel se ozvalo volání <emphasis>„Domů!“</emphasis> a <emphasis>„Aša!“</emphasis> Tris Botley cválal vedle ní na vysokém grošovaném koni. Její muži se v prostoru mezi vnějším a vnitřním opevněním semkli blízko k sobě, zvedli kopí a štíty. Qarl Panna, který to na koni neuměl, zaujal místo mezi Chmurojazykem a Lorrenem Dlouhosekerou. Zatímco se Hagen škrábal dolů po schodech strážnice, zasáhl jej do břicha vlčí šíp. Muž sletěl hlavou napřed dolů, kam se za ním s kvílením rozběhla jeho dcera. „Přiveď ji,“ nařídila Aša. Tentokrát nebyl na truchlení čas. Rolfe Trpaslík vytáhl dívku s rozevlátými rudými vlasy na svého koně. Aša slyšela, jak zasténala severní brána, když do ní opět udeřilo beranidlo. <emphasis>Možná se jimi budeme muset prosekat</emphasis>, pomyslela si, když se před nimi se zhoupnutím otevřela jižní brána. Cesta byla čistá. <emphasis>Na jak dlouho</emphasis>?</p>
<p>„Jedeme!“ Aša zabodla svému koni paty do slabin.</p>
<p>Než dosáhli stromů na vzdálené straně prosáklého pole, kde ve svitu měsíce tlely výhonky zimní pšenice, již uháněli jako o život. Aša držela svoje jezdce vzadu jako zadní stráž, aby poháněli opozdilce a dohlédli na to, že nenechají nikoho za sebou. Kolem nich se semkly vysoké borovice a pokroucené staré duby. Pahorek v Hlubokém lese byl pojmenován opravdu výstižně. Stromy byly obrovské a tmavé, vypadaly hrozivě. Jejich větve se navzájem proplétaly, praskaly a skřípaly při každém poryvu větru a nejvyšší větve škrábaly do tváře měsíce. <emphasis>Čím dříve se dostaneme odsud, tím budu spokojenější</emphasis>, pomyslela si Aša. Ty stromy nás hluboko ve svých dřevěných srdcích všechny nenávidí.</p>
<p>Pospíchali na jih a jihovýchod, dokud se jim dřevěné věže Pahorku neztratily z očí. Zvuky trumpet pohltil les. <emphasis>Vlci mají svůj hrad zpátky,</emphasis> pomyslela si, <emphasis>snad budou spokojeni a nechají nás jít.</emphasis></p>
<p>K jejímu boku přijel Tris Botley. „Jedeme špatným směrem,“ řekl a ukázal na měsíc, který na ně shlížel přes baldachýn listoví. „Musíme se stočit na sever, k lodím.“</p>
<p>„Nejdříve na západ,“ trvala na svém Aša. „Na západ, dokud nevyjde slunce. Pak na sever.“ Otočila se k Rolfu Trpaslíkovi a Roggonu Rudovousovi, svým nejlepším jezdcům. „Jeďte napřed a postarejte se, aby byla čistá cesta. Nestojím o žádná překvapení. Jestliže narazíte na vlky, přijeďte mi to říct.“</p>
<p>„Když to bude nutné,“ slíbil Roggon přes svůj obrovitý rezavý vous.</p>
<p>Jakmile průzkumníci zmizeli mezi stromy, zbytek železných mužů se dal znovu na pochod, ale postup byl pomalý. Stromy před nimi skrývaly měsíc i hvězdy a země pod jejich nohama byla temná a zrádná. Neušli ještě ani půl míle, když klisna jejího bratrance Ouentona klopýtla o díru v zemi a roztříštila si přední nohu. Quenton jí musel podříznout hrdlo, aby učinil přítrž jejímu nářku. „Měli bychom si vyrobit pochodně,“ naléhal Tris.</p>
<p>„Oheň by k nám přilákal Seveřany.“ Aša tiše zaklela, říkala si, zda nebyla chyba odejít z hradu. <emphasis>Ne, kdybychom tam zůstali a bojovali, už bychom možná byli všichni mrtví.</emphasis> Jenže klopýtat tmou také nebylo k ničemu dobré. <emphasis>Tyhle stromy by nás zabily, kdyby mohly.</emphasis> Sundala si přilbici a odhrnula si potem zmáčené vlasy. „Za pár hodin vyjde slunce. Tady zastavíme a do svítání si odpočineme.“</p>
<p>Zastavit bylo jednoduché; odpočinout si bylo mnohem těžší. Nikdo nespal, dokonce ani Ospalý Dále, o němž bylo známo, že si vždycky mezi útoky zdřímne. Někteří z mužů se dělili o měch jablečného vína ze zásob Galbarta Glovera, podávali si jej z ruky do ruky. Ti, kteří si přinesli jídlo, se o ně podělili s těmi, co žádné neměli. Jezdci nakrmili a napojili svoje koně. Její bratranec Quenton Greyjoy poslal tři muže vzhůru na stromy, aby pátrali po známkách pochodní v lesích. Cromm si ostřil sekeru a Qarl Panna svůj meč. Koně okusovali mrtvou hnědou trávu a plevel. Hagenova rudovlasá dcera vzala Trise Botleyho za ruku, a chtěla si ho odvést mezi stromy. Když ji odmítl, odešla místo toho s Šestiprstým Harlem.</p>
<p><emphasis>Kéž bych mohla udělat do samé.</emphasis> Bylo by milé ztratit se ještě jednou naposledy v Qarlově náruči. Aša měla divný pocit v žaludku. Ucítí ještě vůbec někdy pod nohama palubu <emphasis>Černého větru</emphasis>? A pokud ano, kam s ním odpluje? <emphasis>Ostrovy jsou pro mne zapovězené, pokud nebudu ochotná pokleknout a trpět objetí Erika Železotvůrce</emphasis>... <emphasis>a žádný přístav v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Západozemí by dceru krakatice jistě nepřivítal.</emphasis> Mohla by začít obchodovat, jak navrhoval Tris, anebo zamířit ke Kamenoschodům a přidat se tam k pirátům. <emphasis>Nebo...</emphasis></p>
<p>„Posílám vám každému kousek prince,“ zamumlala.</p>
<p>Qarl se usmál. „Já bych raději dostal kousek z tebe,“ zašeptal, „ten přesladký kousek, co máš…“</p>
<p>Z podrostu něco vyletělo a přistálo to s tichým žuchnutím v jejich středu. Bylo to kulaté, tmavé a mokré, s dlouhými vlasy šlehajícími kolem té kutálející se věci. Když se to nakonec zastavilo mezi kořeny dubu, Chmurojazyk řekl: „Rolfe Trpaslík už není tak vysoký, jako býval.“ Polovina jejích mužů byla do té doby na nohou a všichni sahali pro svoje štíty, kopí a sekery. <emphasis>Ani nezapálili pochodně,</emphasis> měla Aša ještě čas pomyslet si, <emphasis>znají tyhle lesy mnohem lépe, než bychom kdy mohli my.</emphasis> Pak jako by stromy všude kolem nich explodovaly a s vytím se z nich vyřinuli Seveřané. <emphasis>Vlci,</emphasis> pomyslela si, <emphasis>vyjí jako ti proklatí vlci. Válečný pokřik Severu.</emphasis> Její železní na ně začali křičet v odpověď. Boj začal.</p>
<p>Žádný zpěvák nikdy nesloží píseň o té bitvě. Žádný mistr nikdy nenapíše její vylíčení do jedné z Čtecových oblíbených knih. Nevlály žádné praporce, netroubily válečné rohy, žádný velký lord nesvolával svoje muže k sobě, aby si vyslechli jeho poslední zvonivá slova. Bojovali v šeru, které předchází úsvitu; stín proti stínu, zakopávali přes kořeny a kameny, s blátem a tlejícím listím pod nohama. Železní muži byli odění v plátové zbroji a vařené kůži, Seveřané v kožešinách, kůžích a borových větvích. Hvězdy a měsíc shlížely na jejich boj, jejich bledé světlo probleskovalo skrze propletenec holých větví, které se jim splétaly nad hlavami.</p>
<p>První muž, jenž zaútočil na Ašu Greyjoy, zemřel u jejích nohou s její vrhací sekerou mezi očima. To jí poskytlo dostatek času, aby si mohla nasadit na ruku štít. <emphasis>Ke mně,</emphasis>“ zavolala, ale zda volala na svoje vlastní muže nebo na nepřátele, to by nemohla s jistotou říci ani sama Aša. Před ní se zhmotnil obrovitý Seveřan se sekerou v ruce, máchl jí oběma rukama a vydal ze sebe bezeslovný zuřivý výkřik. Aša zvedla svůj štít, odrazila jeho úder a přitočila se k němu tak blízko, aby mu mohla zabodnout svůj dirk do břicha. Jeho řev na sebe vzal odlišný tón a muž se zhroutil k zemi. Otočila se jako na obrtlíku, jen aby za sebou našla dalšího Seveřana. Sekla jej přes čelo pod přilbicí. Jeho vlastní úder ji zasáhl pod prso, ale sekera se odrazila od její zbroje, a tak mu prohnala hrot svého dirku hrdlem a nechala ho utonout ve vlastní krvi. Za vlasy ji popadla čísi ruka, ale poněvadž byl útočník malého vzrůstu, nebyl ji schopen sevřít tak, aby jí zvrátil hlavu dozadu. Aša mu dupla vší silou podpatkem své škorně na nárt, a když zařval bolestí, vykroutila se z jeho sevření. Než se otočila, byl muž na zemi a umíral, stále svíraje v hrsti chumáč jejích vlasů. Nad ním stál Qarl, z jeho meče odkapávala krev a oči se mu leskly ve svitu měsíce.</p>
<p>Chmurojazyk Seveřany, které zabil, rovnou počítal, zrovna volal „Čtyři,“ zatímco jeden padal k zemi, a o chvíli později „Pět.“ Koně řičeli, kopali a kouleli v hrůze očima, šíleli z té řezničiny a pachu krve všude kolem... Všichni, kromě velkého bělouše Trise Botleyho. Tris si předtím opatřil sedlo a jeho oř se vzpínal na zadních a otáčel se, zatímco Tris mával kolem sebe svým mečem. <emphasis>Možná mu budu dlužit polibek či dva, než dnešní noc skončí,</emphasis> pomyslela si Aša.</p>
<p>„Sedm,“ zvolal Chmurojazyk, jenže Lorren Dlouhosekera ležel vedle něj roztažený na zemi, s jednou nohou zkroucenou pod sebou, a stíny stále přicházely, vykřikovaly a šustily kolem. <emphasis>Bojujeme proti křoví,</emphasis> pomyslela si Aša, když zabila muže, jenž na sobě měl víc listoví než většina okolních stromů. To ji rozesmálo. Její smích k ní přitáhl další vlky, ale ty také zabila a říkala si, zda je nemá taky začít počítat. <emphasis>Jsem vdaná žena a toto je moje kojeňátko.</emphasis> Zabodla svůj dirk do Seveřanovy hrudi, přes kožešinu, vlnu a vařenou kůži. Jeho tvář se ocitla tak blízko její, že cítila kyselý pach jeho dechu. Jeho ruka jí sevřela hrdlo. Aša ucítila, jak železo škráblo o kost, když hrot sklouzl přes žebro. Pak se muž zachvěl a vypustil duši. Když ho pustila, byla tak slabá, že se málem zhroutila na jeho mrtvolu.</p>
<p>O něco později stála zády k zádům s Qarlem, naslouchala mručení a kletbám všude kolem nich, nářku chrabrých mužů plazících se skrze stíny a naříkajících po svých matkách. Řítil se k ní keř s kopím dost dlouhým na to, aby jí projelo břichem a zároveň i Qarlovi zády, aby je spojilo ve smrti. <emphasis>Lepší než zemřít samotná</emphasis>, pomyslela si, ale její bratranec Quenton kopiníka zabil, než se k nim stačil dostat. O okamžik později jakýsi jiný keř zabil Quentona, zabořil mu sekeru zezadu do lebky.</p>
<p>Chmurojazyk za ní vykřikl: <emphasis>„Devět</emphasis>, a do pekla s vámi všemi.“ Mezi stromy vyběhla Hagenova dcera, nahá, se dvěma vlky v patách. Aša vyprostila svoji vrhací sekeru a hodila ji po jednom z nich. Když se zhroutil k zemi, Hagenova dcera se zvedla na kolena, popadla jeho meč, probodla druhého muže, pak znovu vstala, celá od krve a od bláta, s nespoutanými rudými vlasy vlajícími jí kolem hlavy, a vrhla se do boje.</p>
<p>Někde v přílivu a odlivu bitvy ztratila Qarla, ztratila Trise, ztratila je všechny. Přišla také o svůj dirk a všechny vrhací sekery; místo toho měla v ruce meč, krátkou zbraň s tak širokou silnou čepelí, že vypadala skoro jako řeznický sekáček. Ani za svůj život by nedokázala říci, kde k té čepeli přišla. Paže ji bolela, v ústech cítila chuť krve, nohy se jí chvěly a mezi stromy šikmo prosvítaly pásy bledého ranního světla. <emphasis>To už svítá? Jak dlouho bojujeme?</emphasis></p>
<p>Jejím posledním protivníkem byl Seveřan se sekerou, velký muž, holohlavý a vousatý, oděný ve vyspravované zrezivělé zbroji, což mohlo znamenat jen to, že to je nějaký náčelník nebo šampión. Nepotěšilo ho, že má bojovat se ženou. <emphasis>„Kurvo!“</emphasis> zařval pokaždé, když na ni zaútočil, a kapénky jeho slin dopadaly na její tvář. <emphasis>„Kurvo!“</emphasis> <emphasis>Kurvo!“</emphasis></p>
<p>Aša na něj chtěla něco křiknout v odpověď, ale měla hrdlo tak vyschlé, že ze sebe nevypravila víc než zamručení. Jeho sekera rozechvěla její štít, zabořila se v mocném dolním seku do dřeva, a když ji z něj muž vytrhl, ze štítu odpadly dlouhé bledé štěpiny. Takto jí na ruce brzy zbude jen změť dříví na podpal. Ustoupila dozadu a setřásla ze sebe poničený štít, pak couvla ještě dál a tančila doleva a doprava a zase doleva, aby se vyhnula sekeře, která na ni útočila.</p>
<p>A pak její záda tvrdě narazila do stromu a dál už tančit nemohla. Vlk zvedl svou sekeru vysoko nad hlavu, aby jí rozštípl lebku vedví. Aša se pokusila proklouznout na pravou stranu, ale chodidla se jí zapletla do změti kořenů, která ji uvěznila. Uhnula, ztratila půdu pod nohama a hlavice sekery škrábla se skřípotem oceli o ocel o její spánek. Svět zrudl a zčernal a opět zrudl. Nohou vzhůru jí jako blesk vyšlehla bolest a odkudsi zdálky slyšela Seveřanův hlas. „Ty proklatá kurvo,“ řekl a zvedl svou sekeru k úderu, kterým ji vyřídí nadobro.</p>
<p>Ozvalo se zatroubení trubky.</p>
<p><emphasis>To je špatně</emphasis>, pomyslela si. <emphasis>Ve vodních síních Potopeného boha žádné trumpety nejsou. Tam pod vlnami zdraví mořští muži svého pána troubením na lastury</emphasis>.</p>
<p>Zdálo se jí o planoucích rudých srdcích a černém jelenovi ve zlatém lese, s plameny šlehajícími z jeho paroží.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />TYRION</strong></p>
<p><strong>N</strong>ež dosáhli Volantisu, byla obloha na západě purpurová a na východě černá a vycházely hvězdy. <emphasis>Stejné hvězdy jako v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Západozemí,</emphasis> přemítal Tyrion Lannister.</p>
<p>Snad by mu to i bylo určitou útěchou, kdyby ovšem nebyl svázaný jako husa a připoutaný k sedlu. Již dávno se přestal zmítat. Uzle, které ho svazovaly, byly příliš těsné. Místo toho ochabl jako pytel pšenice. <emphasis>Šetřím si síly</emphasis>, říkal si v duchu, ačkoliv by nemohl říct na co.</p>
<p>Ve Volantisu zavírali po setmění brány a strážní u severní brány netrpělivě bručeli na opozdilce. Zařadili se do fronty za povoz naložený citrony a pomeranči. Strážní mávli pochodněmi a poslali povoz dál, ovšem velkému Andalovi na jeho válečném oři, ve zbroji a s dlouhým mečem, věnovali důkladnější pozornost. Zavolali kapitána. Zatímco si kapitán a rytíř vyměňovali pár slov ve volantštině, stáhl si jeden ze strážných rukavici s drápy a podrbal Tyriona na hlavě. „Ani nevíš, kolik v sobě nosím štěstí,“ řekl mu trpaslík. „Rozvaž mne, příteli, a postarám se o to, abys dostal tučnou odměnu.“</p>
<p>Jeho věznitel to slyšel. „Nechej si svoje lži pro ty, kdo hovoří tvým jazykem, Skřete,“ řekl, když je Volanťané poslali dál.</p>
<p>Projeli bránou a pod masivními městskými zdmi. „Ty hovoříš mým jazykem. Dokázal bych tě zlákat sliby nebo jsi odhodlaný koupit si za moji hlavu šlechtický titul?“</p>
<p>„Já jsem podle svého původu <emphasis>byl</emphasis> lord. O žádné prázdné tituly nestojím.“</p>
<p>„To je taky všechno, čeho se ti od mé drahé sestry dostane.“ „A to jsem slyšel, že Lannister vždycky splácí svoje dluhy.“ „Och, do posledního groše... ale nikdy ani o haléř víc, můj pane. Dostaneš jídlo, které si usmlouváš, ale vděkem okořeněno nebude, a nakonec tě ani nezasytí.“</p>
<p>„Možná mi jde jen o to, abych viděl, jak <emphasis>ty</emphasis> zaplatíš za všechny svoje zločiny. Královrah je proklatý v očích bohů i lidí.“</p>
<p>„Bohové jsou slepí. A lidé vidí jen to, co chtějí vidět.“</p>
<p>„Tebe vidím docela zřetelně, Skřete.“ Do rytířova tónu se vkradlo cosi zlověstného. „Sám jsem spáchal věci, na které nejsem hrdý, věci, které pošpinily můj rod a jméno mého otce... ale abych svého vlastního otce zabil? Jak toho vůbec může být jakýkoliv člověk schopen?“</p>
<p>„Dej mi kuš, stáhni si kalhoty a já ti ukážu jak.“ <emphasis>Rád.</emphasis></p>
<p>„Ty o tom ještě žertuješ?“</p>
<p>„Podle mne je celý život jeden velký žert. Tvůj, můj, všech.“ Uvnitř městských zdí projížděli kolem cechovních domů, tržišť a lázní. Uprostřed širokých náměstí šplouchaly a zpívaly fontány a na náměstích samotných seděli u kamenných stolků muži, pohybovali figurkami na <emphasis>cyvasse</emphasis> a popíjeli víno ze skleněných fléten, zatímco otroci zapalovali ozdobné lampy, aby zahnali tmu. Podél dlážděné cesty rostly palmy a cedry a na každém nároží stál nějaký pomník. Mnohým sochám chyběly hlavy, jak si trpaslík všiml, avšak i bezhlavé vypadaly v purpurovém světle impozantně.</p>
<p>Jak válečný oř klapotal na jih podél řeky, byly krámky stále menší a chudobnější a stromy podél ulice se změnily v řadu pahýlů. Dlažební kameny ustoupily pod kopyty jejich koně ostřici, pak měkkému vlhkému blátu v barvě dětských výkalů. Malé mostky, které se klenuly nad potůčky napájejícími Rhoyne znepokojivě praskaly pod jejich tíhou. Tam, kde kdysi přehlížela řeku pevnost, stála nyní jen rozbořená brána, zející jako bezzubá ústa starého muže. Za zídkami zahlédli pasoucí se kozy.</p>
<p>Starý Volantis, první dcera Valyrie, přemítal trpaslík. Hrdý Volantis, královna Rhoyne a milenka Letního moře, domov vznešených pánů a půvabných dam té nejstarší krve. Co na tom, že tam viděli hordy nahých dětí pobíhajících uličkami a pokřikujících vysokými ječivými hlásky... pověstné rváče stojící ve dveřích vinných krámků a pohrávající si s jílci svých mečů... otroky s ohnutými hřbety a potetovanými tvářemi, kteří se všude hemžili jako švábi. Mocný Volantis, nejmajestátnější a nejzalidněnější z devíti Svobodných měst. Staré války město nicméně vylidnily a velké plochy Volantisu začaly klesat zpátky do bahna, na němž stály. Krásný Volantis, město fontán a květin. Jenže polovina fontán byla vyschlá, polovina jezírek popraskaná a opuštěná. Z každičké praskliny ve zdi nebo dláždění vyrůstaly šlahouny popínavých rostlin a ve zdech opuštěných krámků a chrámů bez střech zakořenily mladé stromky.</p>
<p>A navíc tam byl ten pach. Visel v horkém vlhkém vzduchu, hutný, odpudivý, všudypřítomný. <emphasis>Cítím v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom rybinu, květiny a taky sloní trus. Něco sladkého, něco zemitého a něco mrtvého a shnilého.</emphasis> „Tohle město páchne jako stará děvka,“ prohlásil Tyrion. „Jako nějaká letitá, vyschlá běhna, která si nastříkala intimní části parfémem, aby potlačila zápach mezi svýma nohama. Ne že bych si stěžoval. Co se nevěstek týče, mladé sice voní daleko lépe, jenže ty staré zase znají víc triků.“</p>
<p>„Ty o tom víš víc než já.“</p>
<p>„Ach, samozřejmě. Ten nevěstinec, kde jsme se potkali, ten jsi považoval za septum? A ta holka, co se ti vrtěla na klíně, to byla tvoje panenská sestra?“</p>
<p>Rytíř se zamračil. „Nechej ten svůj jazyk v klidu, pokud nechceš, abych ti na něm uvázal uzel.“</p>
<p>Tyrion svoji uštěpačnou odpověď raději spolkl. Ret měl stále oteklý a napuchlý od toho, jak naposledy zašel ve své konverzaci s rytířem příliš daleko. <emphasis>Tvrdé pěsti a nedostatek smyslu pro humor vytváří špatnou kombinací...</emphasis> jak se ke své lítosti dozvěděl cestou ze Selhorysu. Jeho myšlenky zalétly k jeho botě, k houbičkám ukrytým ve špičce. Jeho věznitel jej neprohledal tak důkladně, jak možná měl. <emphasis>I tohle je forma úniku. Alespoň mne Cersei nedostane živého.</emphasis></p>
<p>O něco dál na jih se opět začaly objevovat známky zámožnosti. Opuštěných budov bylo stále méně, nahé děti zmizely, rváči ve dveřích mu připadali okázaleji oblečení. Pár z hostinců, které míjeli, ve skutečnosti vyhlíželo jako místa, kde by se dalo přespat beze strachu, že tam člověku podříznou krk. Na železných sloupcích podél říční cesty visely lampy pohupující se v poryvech větru. Ulice tu byly širší, budovy impozantnější. Na vrcholcích některých z nich čněly rozměrné kopule z barevných skel. S ohni zapálenými pod nimi vydávaly v hromadícím se soumraku modrou, červenou, zelenou a fialovou záři.</p>
<p>Přesto tam bylo ve vzduchu něco, z čeho měl Tyrion nepříjemný pocit. Věděl, že na západ od řeky se přístavní hráze Volantisu hemží námořníky, otroky a kupci, kteří jsou vítáni ve vinných krámech, hostincích i nevěstincích. Na východ od řeky byli cizinci zpoza moře vidět zřídkavěji. <emphasis>Tady nás nechtějí</emphasis>, uvědomil si trpaslík.</p>
<p>Ve chvíli kdy poprvé míjeli slona, si nemohl Tyrion pomoci, ale zíral na něj s otevřenými ústy. Když byl malý chlapec, měli slona ve zvěřinci v Lannisportu, jenže ten uhynul, když bylo Tyrionovi sedm... a tento obrovitý šedý kolos vypadal dvakrát tak velký jako ten lannisportský.</p>
<p>O něco dál spatřili menšího slona, bílého jako stará kost a táhnoucího zdobený vozík. „Je volský povoz bez vola volským povozem?“ zeptal se Tyrion svého věznitele. Když se nedočkal na svoji vtipnou otázku odpovědi, upadl do mlčení, prohlížeje si komíhající se zadek zakrslého bílého slona před nimi.</p>
<p>Volantis byl zakrslými bílými slony přímo zamořen. Jakmile se dostali blíž k Černé zdi a přeplněným čtvrtím v blízkosti Dlouhého mostu, spatřili jich celý tucet. Neobvyklým jevem zde nebyli ani velcí šedí sloni obrovská zvířata, která nesla na zádech celé hrady. A v šerém světle večera se vyrojily hnojové vozíky, obsluhované polonahými otroky, jejichž úkolem bylo zametat kouřící hromádky zanechané na ulicích slony, velkými a malými. Vozíky doprovázely roje much, a tak měli hnojoví otroci vytetovány mouchy na tvářích, aby bylo na první pohled patrné, co jsou zač. <emphasis>Tohle by bylo zaměstnání pro mou drahou sestru</emphasis>, přemítal Tyrion. <emphasis>Jak by byla půvabná s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tou malou lopatkou v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruce a mouchami vytetovanými na jejích sladkých růžových tvářích.</emphasis></p>
<p>Do té doby se již jen ploužili, poněvadž říční cesta byla přecpaná lidmi, téměř všemi mířícími k jihu. Rytíř jel s nimi, jako kláda polapená v proudu. Tyrion pozoroval procházející davy. Devět lidí z deseti mělo na tváři vytetovanou značku. „Takové množství otroků... kam všichni jdou?“</p>
<p>„Rudí kněží zapalují po západu slunce svoje ohně. Promluví Nejvyšší kněz. Vyhnul bych se tomu, kdyby to šlo, jenže abychom se dostali k Dlouhému mostu, musíme projet kolem rudého chrámu.“</p>
<p>O tři bloky později vyústila ulice před nimi do obrovského, pochodněmi osvětleného náměstí, kde stál chrám. <emphasis>Sedm, chraňte mne, ten je nejmíň třikrát tak velký jako Velké Baelorovo septum.</emphasis> Chrám Pána světla, nezměrnost sloupů, schodišť, opěrných pilířů, kopulí a věží splývajících jedna s druhou, jako by byly vytesány z jedné obrovité skály, se tyčil před nimi jako Aegonův Vysoký kopec. Stovka odstínů červené, žluté, zlaté a oranžové splývala a rozpouštěla se v sobě navzájem jako mraky při západu slunce. Jeho štíhlé věže se vinuly vzhůru do oblohy, ztuhlé roztančené plameny natahující se k nebeské báni. <emphasis>Oheň se proměnil v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kámen.</emphasis> Vedle chrámového schodiště hořely obrovské noční ohně a mezi nimi začal hovořit Nejvyšší kněz.</p>
<p><emphasis>Benerro.</emphasis> Kněz stál na vrcholku rudého kamenného sloupu, spojeného štíhlým kamenným mostem s vyvýšenou terasou, kde stáli shromážděni nižší kněží a akolyté. Ti byli oděni v róbách světle žluté a jasně oranžové barvy, kněží a kněžky v rudých.</p>
<p>Velké náměstí před nimi bylo přeplněno do posledního místečka. Mnoho a ještě více věřících mělo přišpendlený k rukávům nebo uvázaný kolem čel kousek rudé látky. Každé oko se upíralo na Nejvyššího kněze. Kromě jejich. „Ustupte,“ vrčel rytíř, zatímco se jeho kůň prodíral davem. „Vykliďte cestu.“ Volanťané s mumláním a hněvivými pohledy neochotně ustupovali.</p>
<p>Benerrův vysoký hlas se nesl do dáli. Byl vysoký a hubený, měl ostře řezanou tvář a kůži bílou jako mléko. Na tvářích, bradě a oholené hlavě měl vytetované plameny, které se mu svrašťovaly do vějířků kolem očí a v závitech splývaly dolů kolem úst bez rtů. „To je otrocké tetování?“ zeptal se Tyrion.</p>
<p>Rytíř přikývl. „Rudý chrám je kupuje jako děti a dělá z nich kněze, chrámové prostitutky nebo válečníky. Podívej se tamhle.“ Ukázal na schody, kde stála před chrámovými dveřmi řada mužů v ozdobné zbroji a oranžových pláštích, třímajících kopí, jejichž hroty měly tvar svíjejících se plamenů. „Plamenná ruka. Svatí vojáci Pána světla, obránci chrámu.“</p>
<p><emphasis>Ohniví rytíři.</emphasis> „A kolik má tahle ruka prstů, smím-li vědět?“</p>
<p>„Tisícovku. O nic víc, o nic méně. Za každý plamen, který zhasne, je zapálen nový.“</p>
<p>Benerro bodl prstem k měsíci, sevřel ruku v pěst, roztáhl dlaň doširoka. Když jeho hlas zesílil v crescendo, z prstů mu s náhlým vhůůůš vyšlehly plameny. Shromáždění věřící zalapali po dechu. Kněz rovněž dokázal malovat ohnivá písmena do vzduchu. Valyrijské piktografy. Tyrion rozpoznal snad dva z deseti; jeden znamenal Zkázu, další Temnotu.</p>
<p>Z davu zazněly výkřiky. Ženy plakaly a muži mávali pěstmi. <emphasis>Tohle se mi nelíbí.</emphasis> Tyrion si vybavil den, kdy Myrcella vyplula do Dorne a dav začal během jejich cesty zpátky k Rudé baště běsnit.</p>
<p>Vzpomněl si, jak Haldon Půlmistr hovořil o tom, že by mohli využít rudého kněze pro dobro Mladého Griffa. Nyní, když toho muže viděl na vlastní oči a slyšel na vlastní uši, mu to připadalo jako velmi špatný nápad. Doufal, že si to Griff ještě rozmyslí. <emphasis>Někteří spojenci jsou nebezpečnější než nepřátelé. Jenže tohle si bude muset lord Connington rozhodnout sám. Ze mne se pravděpodobně stane hlava nabodnutá na kopí.</emphasis></p>
<p>Kněz ukazoval na Černou zeď vedle chrámu, mířil prstem nahoru na nízké zídky ochozů, za kterými stála hrstka ozbrojených strážných shlížejících dolů. „Co to říká?“ zeptal se Tyrion rytíře.</p>
<p>„Že je Daenerys v nebezpečí. Padlo na ni temné oko a posluhovači tmy plánují její zničení, modlí se v podvodných chrámech ke svým falešným bohům... kují zrádné pikle s bezvěreckými jinozemci...“</p>
<p>Tyrionovi se začaly ježit vlasy vzadu na krku. <emphasis>Zde princ Aegon žádné přátele nenajde.</emphasis> Rudý kněz hovořil o dávném proroctví, o věštbě, která předpověděla příchod hrdiny, jenž spasí svět před temnotou. <emphasis>O jednom hrdinovi</emphasis>, <emphasis>ne o dvou. Daenerys má draky, Aegon je nemá.</emphasis> Trpaslík nepotřeboval být prorokem, aby předpověděl, jak by asi Benerro a jeho stoupenci reagovali na příchod druhého Targaryena. <emphasis>Griff to jistě pochopí také</emphasis>, pomyslel si, zaskočen zjištěním, jak hodně mu na tom záleží.</p>
<p>Rytíř se prodíral tím největším tlakem v zadní části náměstí, Ignoroval kletby, které k nim zalétaly. Jeden muž jim zastoupil cestu, ale Tyrionův věznitel sevřel jílec svého meče a povytáhl jej tak, aby se objevila obnažená ocel. Muž se ztratil v davu a najednou se před nimi rozevřela ulička. Ještě nějaký čas za nimi Tyrion slyšel slábnoucí Benerrův hlas a burácení davu, které vyprovokovala jeho slova, náhlá jako hromobití.</p>
<p>Přijeli ke stáji. Rytíř sesedl, pak bušil na dveře, dokud nepřiběhl ztrhaný otrok s koňskou hlavou na tváři. Trpaslík byl hrubě stažen ze sedla a uvázán ke sloupu, zatímco jeho věznitel probudil majitele stáje a začal se s ním dohadovat o ceně koně a sedla. <emphasis>Je levnější koně prodat než ho vláčet na lodi přes půl světa.</emphasis> Tyrion jaksi věděl, že jej v bezprostřední budoucnosti čeká plavba na lodi. Možná byl koneckonců přece jen prorok.</p>
<p>Když skončili se smlouváním, rytíř si zavěsil svoje zbraně, štít a sedlový vak přes rameno a zeptal se na směr k nejbližší kovárně. Ukázalo se, že i ta je zavřená, ale na rytířův výkřik rychle otevřeli. Kovář si změřil přimhouřenýma očima Tyriona, přikývl a přijal hrst plnou mincí. „Pojď sem,“ řekl rytíř svému zajatci. Vytáhl dýku a rozřízl Tyrionovi pouta. „Děkuji,“ řekl trpaslík, zatímco si mnul zápěstí, ale rytíř se jen zasmál a řekl: „Svůj vděk si nechej pro někoho, kdo si jej zasluhuje, Skřete. Tohle se ti líbit nebude.“</p>
<p>Nemýlil se.</p>
<p>Okovy byly z černého železa, silné a těžké, každý vážil podle trpaslíkova odhadu dobré dvě libry. Řetězy k nim dodávaly další váhu. „Zřejmě jsem děsivější, než jsem se domníval,“ připustil Tyrion, když kovář skul poslední články. Při každém úderu kladiva pocítil náraz až téměř v rameni. „Nebo sis myslel, že bych ti mohl na těch svých zakrslých nožkách utéct?“</p>
<p>Kovář ani na okamžik nevzhlédl od své práce, ale rytíř se temně zachechtal. „Mně dělá starosti spíš tvůj jazyk než tvoje nohy. V okovech jsi otrok. Nikdo si nevyslechne jediné tvoje slovo, dokonce ani ti, kdo hovoří jazykem Západozemí.“</p>
<p>„Tohle není zapotřebí,“ protestoval Tyrion. „Budu hodný malý vězeň, budu, budu.“</p>
<p>„Tak to dokaž a zavři hubu.“</p>
<p>A tak sklopil hlavu a kousl se do jazyka, zatímco mu spojovali pouta, zápěstí k zápěstí, zápěstí ke kotníku, kotník ke kotníku. <emphasis>Ty zatraceně okovy váží víc než já.</emphasis> Přesto si vydechl úlevou. Jeho věznitel mu mohl docela dobře uříznout hlavu. Tak to aspoň Cersei chtěla. To, že mu ji neusekl rovnou, byla jeho první chyba. <emphasis>Mezi Volantisem a Královým přístavištěm se prostírá půl světa a po cestě se může ledacos přihodit, sere.</emphasis></p>
<p>Zbytek cesty šli pěšky, Tyrion řinčící a rachotící, jak se snažil udržet tempo s dlouhými, netrpělivými kroky svého věznitele. Kdykoliv hrozilo, že se opozdí, rytíř popadl jeho okovy a hrubě jimi škubl, přitáhl klopýtajícího a hopkajícího trpaslíka k sobě. <emphasis>Mohlo to být horší. Mohl mě hnát před sebou bičem.</emphasis></p>
<p>Volantis se roztahoval přes jedno z ústí Rhoyne, tam kde se řeka setkávala s mořem, a jeho dvě poloviny spojoval Dlouhý most. Nejstarší, nejbohatší část města se nalézala na východ od řeky, ale žoldnéři, barbaři a jiní neotesaní cizinci tam vítáni nebyli, a tak museli přejít na západ.</p>
<p>Na Dlouhý most vedla brána ve tvaru klenutého průchodu z černého kamene ozdobeného vytesanými sfingami, mantikorami, draky a ještě podivnějšími tvory. Za bránou se klenul velký oblouk, který postavili Valyrijci na vrcholu své slávy, cesta ze slinutého kamene podepřená masivními pilíři. Cesta byla právě tak široká, aby po ní mohly jet dva povozy vedle sebe, takže kdykoliv míjel nějaký povoz jedoucí na západ ten, co mířil na východ, museli oba zpomalit takřka v chůzi.</p>
<p>Z obou stran se zvedaly budovy: krámky a chrámy, krčmy a hostince, herny a nevěstince. Většina jich byla tři nebo čtyři patra vysoká... a každé patro přesahovalo to pod ním, takže se horní podlaží téměř dotýkala. Přecházet po mostě bylo skoro totéž, jako by procházeli tunelem osvětleným pochodněmi. Po celé jeho délce byly krámky a Stánky s všemožným zbožím; tkalci a krajkáři vystavovali svoje výrobky těsně vedle foukačů skla, svíčkařů a prodavaček ryb, které nabízely úhoře a ústřice. Každý zlatník měl u svých dveří strážného a každý kořenář měl dva, protože jejich zboží mělo dvojnásobnou cenu. Tu a tam mohl poutník zahlédnout mezi krámky řeku, přes kterou přecházel. Na severu byla Rhoyne široká černá stuha živá odleskem hvězd, pětkrát širší než Černovodý proud v Králově přístavišti. Na jih od mostu se řeka otvírala, splývala se slaným mořem.</p>
<p>Uprostřed mostního oblouku visely z železných sloupů podél cesty jako šňůry cibulí usekané ruce zlodějů a kapsářů. Také tam byly vystaveny tři hlavy dvě mužské a jedna ženská a jejich zločiny byly vypsány na cedulkách pod nimi. Hlídal je tam pár kopiníků, oděných v naleštěných přilbách a košilích ze stříbrných kroužků. Přes tváře se jim táhly tygří pruhy v barvě nefritové zeleni. Čas od času mávli strážní svými kopími, aby odehnali poštolky, racky a vrány mrchožroutky věnující pozornost mrtvým. Ptáci se během okamžiku k hlavám vraceli.</p>
<p>„Co udělali?“ zeptal se Tyrion nevinně.</p>
<p>Rytíř se podíval na nápisy. „Žena byla otrokyně, která vztáhla ruku na svou paní. Staršího muže obvinili z podněcování revoluce a špehování pro dračí královnu.“</p>
<p>„A ten mladý?“</p>
<p>„Zabil svého otce.“</p>
<p>Tyrion se podíval na tlející hlavu podruhé. Nu, vždyť to téměř vypadá, jako by se jeho rty usmívaly.</p>
<p>O něco později se rytíř krátce zastavil, aby si prohlédl drahokamy zdobený diadém vystavený na podložce z rudého sametu. Prošel kolem něj, ale o pár kroků dál se zastavil a začal smlouvat nad párem rukavic u kožedělcova krámku. Tyrion byl za ten odpočinek vděčný. Z bezhlavého tempa byl udýchaný a zápěstí již měl od okovů rozedřená.</p>
<p>Od vzdáleného konce Dlouhého mostu to byla již jen krátká chůze přes hemžící se nábřežní oblasti západního břehu, dolů po pochodněmi osvětlených ulicích přeplněných námořníky, otroky a opilými baviči. Jednou kymácivě prošel kolem slon s tuctem polonahých mladých otrokyň mávajících z hradu na jeho zádech. Škádlily kolemjdoucí obnažováním svých ňader a volaly: „Malaquo, Malaquo.“ Byl to tak úchvatný pohled, že Tyrion málem šlápl rovnou do kouřící hromady trusu, kterou zanechal slon ve své stopě. V posledním okamžiku jej zachránil rytíř, který jej strhl stranou škubl za jeho řetěz tak prudce, že Tyrion málem zavrávoral a zakopl.</p>
<p>„Jak je to ještě daleko?“ zeptal se trpaslík.</p>
<p>„Už jsme tam. Rybářské náměstí.“</p>
<p>Ukázalo se, že cílem jejich cesty je Kupecký dům, čtyři patra vysoká obludná stavba, která dřepěla mezi skladišti, nevěstinci a hostinci na nábřeží jako nějaký obrovský tlustý muž obklopený svými dětmi. Jeho jídelna byla větší než hradní síně poloviny lordů v Západozemí; šeře osvětlená změť se stovkou soukromých výklenků a skrytých zákoutí, jejíž zčernalé trámy a popraskané stropy zvonily hlomozem námořníků, kupců, kapitánů, penězoměnců, loďařů a otroků, kteří lhali, kleli a podváděli jedni druhé v půl stovce odlišných jazyků.</p>
<p>Tyrion výběr krčmy schvaloval. <emphasis>Plachá děva</emphasis> se musí dříve nebo později dostat do Volantisu. Tohle byl ten největší hostinec ve městě, první volba pro loďaře, kapitány a kupce. V té jeskyňovité změti jídelny se uzavírala spousta obchodů. Znal toho o Volantisu dost, aby tohle věděl. Až se tady objeví Griff s Kachnou a Haldonem, bude opět svobodný.</p>
<p>Mezitím bude trpělivý. Jeho šance přijde.</p>
<p>Pokoje pro hosty nijak okázalé nebyly, zvlášť ty levné až nahoře. Vklíněný do rohu budovy pod šikmou střechu měl pokoj jeho věznitele nízký strop, nepříjemně páchnoucí proleželou péřovou postel a svažující se prkennou podlahu, která Tyrionovi připomněla jeho přechodný pobyt na Orlím hnízdě. <emphasis>Tenhle pokoj má aspoň stěny.</emphasis> Také měl okna; ta byla jeho hlavní předností, společně s železným kruhem zasazeným ve zdi, užitečným k připoutání otroků. Jeho věznitel se zastavil jen na tak dlouho, aby zapálil lojovou svíci, a hned nato připoutal Tyriona ke kruhu.</p>
<p>„Je to nutné?“ protestoval trpaslík chabým hlasem. „Kam bych odsud mohl utéct, z okna?“</p>
<p>„Mohl bys.“</p>
<p>„Jsme čtyři patra vysoko, létat neumím.“</p>
<p>„Mohl bys spadnout. Chci tě živého.“</p>
<p><emphasis>Ano, ale proč? Cersei je to jedno.</emphasis> Tyrion zařinčel řetězy. „Já vím, kdo jsi, sere.“ Nebylo tak těžké přijít na to. Medvěd na jeho suknici, znak na jeho štítu, panský titul, o který přišel. „Vím, <emphasis>co </emphasis>jsi. A pokud víš ty, kdo jsem já, víš také, že jsem byl pobočník krále a sedával jsem na poradách s Pavoukem. Zajímalo by tě, kdybys věděl, že to byl eunuch, kdo mne vypravil na tuto cestu?“ <emphasis>On a Jaime, ale svého bratra z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho vynechám.</emphasis> „Jsem stejně tak jeho tvor, jako jsi ty. Neměli bychom být nepřátelé.“</p>
<p>Jeho slova rytíře nepotěšila. „Vzal jsem si od Pavouka peníze, to nepopírám, ale nikdy jsem nebyl jeho tvor. A moje loajalita teď náleží jinam.“</p>
<p>„Cersei? Jsi větší blázen, než jsem si myslel. Jediné, co moje sestra požaduje, je moje hlava a ty máš pěkný ostrý meč. Proč tu frašku neukončíš hned, ušetřil bys nám oběma námahu?“</p>
<p>Rytíř se zasmál. „To má být nějaký trpasličí trik? Žebrat o smrt, v naději, že tě nechám žít?“ Zamířil ke dveřím. „Přinesu ti nějaké jídlo z kuchyně.“</p>
<p>„Jak je to od tebe laskavé. Počkám tady.“</p>
<p>„Já vím, že počkáš.“ Přesto za sebou rytíř na odchodu zamkl dveře těžkým železným klíčem. Kupecký dům byl svými zámky proslulý. <emphasis>Pokoj bezpečný jako žalář</emphasis>, pomyslel si, <emphasis>ale aspoň že tu jsou okna.</emphasis></p>
<p>Tyrion věděl, že jeho šance na únik z řetězů jsou mizivé, ale přesto se cítil povinen aspoň to vyzkoušet. Jeho úsilí provléknout ruku okovem posloužilo jen k tomu, že si sedřel další kůži a docílil toho, že měl zápěstí kluzké od krve, ale ať se snažil jakkoliv tahat a kroutit, železný kruh ze zdi nevytáhl. <emphasis>Do prdele práce</emphasis>, zaklel a zhroutil se tak daleko, jak mu to řetězy dovolily. Do nohou se mu daly křeče. Tohle bude zatraceně nepohodlná noc. <emphasis>První z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mnoha, o tom nepochybuji.</emphasis></p>
<p>V místnosti bylo dusno, a tak rytíř otevřel okenice, aby dovnitř vpustil vánek. Vtěsnaná do rohu budovy pod okapy měla místnost to štěstí, že v ní byla okna dvě. Z jednoho byl výhled na Dlouhý most a Černou zdí obehnané srdce Starého Volantisu za řekou. Druhé se otvíralo na náměstí dole. Rybářské náměstí, nazval je Mormont. Přestože byly jeho řetězy těsné, Tyrion zjistil, že když se nakloní stranou a opře se veškerou svou vahou do okovů v kruhu, vidí z druhého okna aspoň něco. <emphasis>Nebyl by odsud tak dlouhý pád jako z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nebeské cely Lysy Arryn, ale i tak bych byl mrtvý, než bych dopadl. Možná kdybych byl opilý...</emphasis></p>
<p>Dokonce i v tuto hodinu bylo náměstí přeplněné hýřícími námořníky, nevěstkami hledajícími zákazníky a kupci jdoucími si za svými obchody. Kolem proběhl rudý kněz provázený tuctem akolytů s pochodněmi, v róbách vířících jim kolem kotníků. Jinde si dal pár hráčů <emphasis>cyvasse</emphasis> partičku venku před hostincem. Vedle jejich stolku stál otrok, držel lampu nad hrací deskou. Tyrion slyšel zpívat ženu. Slova mu nedávala smysl, ale melodie byla něžná a smutná. <emphasis>Kdybych věděl, o čem to zpívá, možná bych se rozplakal. O</emphasis> něco blíž se shromáždil dav kolem páru žongléru, kteří metali zapálené pochodně mezi sebou navzájem.</p>
<p>Jeho věznitel se po chvíli vrátil, nesl dva korbely a pečenou kachnu. Kopnutím za sebou zavřel dveře, roztrhl kachnu vpůli a polovinu hodil Tyrionovi. Trpaslík zvedl ruce a byl by ji chytil ve vzduchu, jenže řetězy byly příliš krátké. Místo toho jej pták uhodil do spánku a sklouzl mu horký a mastný dolů po tváři, a Tyrion si musel dřepnout a natáhnout se po něm s řinčícími řetězy. Dostal se k němu až při třetím pokusu a hned jej začal radostně rvát zuby. „Nějaké pivo na spláchnutí?“</p>
<p>Mormont mu podal korbel. „Většina Volantisu je opilá, proč ne ty?“</p>
<p>Pivo bylo sladké, vonělo po ovoci. Tyrion se zhluboka napil a spokojeně si říhl. Korbel byl cínový, velmi těžký. <emphasis>Vyprázdni jej a hoď mu jej po hlavě</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Když budu mít štěstí, praskne mu lebka. Když budu mít velké štěstí, netrefím a on mne pak utluče k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>smrti pěstmi.</emphasis> Znovu se napil. „Dnes je nějaký významný den?“</p>
<p>„Třetí den jejich voleb. Trvají deset dnů. Deset dnů šílenství. Pochody za svitu pochodní, proslovy, herci, zpěváci a tanečníci, rváči bojující proti sobě v soubojích o čest svých kandidátů, sloni se jmény potenciálních trojvládců namalovanými na zádech. Tamti žongléři se předvádějí pro Methysa.“</p>
<p>„Připomeň mi, abych hlasoval pro někoho jiného.“ Tyrion si olízl mastnotu z prstů. Dav pod okny házel žongléřům mince. „To pořádají všichni potenciální trojvládci taková představení?“</p>
<p>„Dělají cokoliv, co by jim mohlo získat hlasy,“ odpověděl Mormont. „Jídlo, pití, představení... Alios poslal do ulic stovku pěkných mladých otrokyň, aby se zdarma nabízely jeho voličům.“</p>
<p>„Dávám mu svůj hlas,“ řekl Tyrion. „Přiveď mi sem nějakou.“</p>
<p>„Jsou jen pro svobodné Volantiany s majetkem dostačujícím k tomu, aby mohli volit. Vzácných pár voličů na západ od řeky.“</p>
<p>„A tohle trvá celých deset dní?“ zasmál se Tyrion. „To by se mi možná líbilo, akorát že tři králové jsou o dva víc, než je třeba. Snažím se představit si, že bych vládl Sedmi královstvím s mojí milou sestrou a udatným bratrem po svém boku. Než by se rok s rokem sešel, jeden z nás by ty druhé dva zavraždil. Překvapuje mne, že to tak není i u trojvládců.“</p>
<p>„Pár se jich o to pokoušelo. Možná, že to Volanťané jsou ti chytří... a my Západozemci blázni. Volantis poznal svůj díl pošetilostí, ale nikdy by nestrpěl za trojvládce nedospělého chlapce. Kdykoliv zvolili nějakého šílence, jeho druhové ve vládě jej drželi na uzdě, dokud neuplynul rok jeho vlády, jen pomysli na mrtvé, kteří by možná stále žili, kdyby měl Šílený Aerys dva spoluvládce, jež by se s ním dělili o vládu.“</p>
<p>Měl místo toho mého otce, pomyslel si Tyrion.</p>
<p>„Někteří lidé ve Svobodných městech si myslí, že na naší straně Úzkého moře jsme všichni divoši,“ pokračoval rytíř. „Ti, co nás nepovažují za děti naříkající po silné ruce otce.“</p>
<p>„Anebo matky?“ To se Cersei bude líbit. Zvlášť když jí přinese moji hlavu. „Zdá se, že tohle město dobře znáš.“</p>
<p>„Strávil jsem zde bezmála rok.“ Rytíř vyšplíchl usazeninu ze dna svého korbele. „Když mne Starkové vyhnali do exilu, uprchl jsem se svou druhou ženou do Lysu. Braavos by mi byl vyhovoval lépe, ale Lynesse chtěla někam do tepla. Místo abych sloužil Braavosanům, bojoval jsem proti nim na Rhoyne, ale za každý stříbrňák, který jsem vydělal, jich moje žena deset utratila. Než jsem se dostal zpátky do Lysu, pořídila si milence, který mi radostně zvěstoval, že pokud se jí nevzdám a neodejdu z města, upadnu kvůli svým dluhům do otroctví. Tak jsem se dostal do Volantisu... jeden krok před otroctvím a neměl jsem nic kromě svého meče a šatů na hřbetě.“</p>
<p>„A teď by ses rád dostal domů.“</p>
<p>Rytíř vypil poslední zbytky svého piva. „Nazítří pro nás najdu loď. Postel je moje. Ty si zaber kterýkoliv kousek podlahy, kam se na svém řetězu dostaneš, Spi, jestli můžeš. Pokud ne, počítej svoje zločiny. Měl bys s tím vystačit až do rána.“</p>
<p><emphasis>Ty nemáš žádné zločiny, ze kterých by ses měl zodpovídat, Jorahu Mormonte</emphasis> pomyslel si trpaslík, ale připadalo mu moudřejší nechat si tu myšlenku pro sebe.</p>
<p>Ser Jorah pověsil svůj meč na sloupek vedle postele, skopl z nohou škorně, přetáhl přes hlavu kroužkovou brni, svlékl svou vlnu, kůži a propocenou spodní halenu a odhalil zjizvené svalnaté tělo porostlé tmavými chlupy. <emphasis>Kdybych jej mohl stáhnout z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kůže, prodal bych ji někomu na kožešinový plášť</emphasis>, pomyslel si, zatímco se Mormont svalil do mírně páchnoucího pohodlí své proleželé péřové postele.</p>
<p>Zakrátko rytíř chrápal, ponechal svého zajatce samotného v jeho řetězech. Obě okna byla otevřená a ložnice byla zalita světlem ubývajícího měsíce. Z náměstí dole zaznívaly zvuky: úryvky opileckých písní, zamňoukání kočky v horku, vzdálené třesknutí oceli o ocel. <emphasis>Někdo brzy zemře</emphasis>, pomyslel si Tyrion.</p>
<p>Zápěstí mu v místě, kde si sedřel kůži, bolestně cukalo, a okovy mu znemožňovaly sedět, natožpak se natáhnout. Nejlepší co mohl udělat, bylo zkroutit se stranou a opřít se o zeď. Jenže netrvalo dlouho a začal ztrácet cit v rukou. Když se pohnul, aby jim ulevil, cit se mu do nich vrátil v podobě bolesti tak silné, že musel zatít zuby, aby se nedal do křiku. Napadlo ho, jaké měl asi bolesti jeho otec, když se mu zabodl šíp z kuše do slabin, co cítila Šae, když jí zakroutil řetěz kolem jejího prolhaného hrdla, a co Tyša, když ji znásilňovali. Jeho utrpení nebylo nic ve srovnání s jejich, což ovšem neznamenalo, že by jej to bolelo o něco méně. <emphasis>Hlavně ať už to skončí.</emphasis></p>
<p>Ser Jorah se překulil na bok a jediné, co z něj Tyrion nyní viděl, byla jeho široká, chlupatá, svalnatá záda. I kdybych vyklouzl z řetězů, musel bych přes něj přelézt, abych dosáhl na jeho opasek s mečem. Možná kdybych dokázal vytáhnout dýku... Anebo by se mohl pokusit zmocnit se klíče, odemknout dveře, odplížit se dolů po schodech a přes nálevnu... a jít kam? Nemám tu žádné přátele, v kapse ani vindru... a dokonce nehovořím místním jazykem.</p>
<p>Vyčerpání konečně převážilo jeho bolest a Tyrion odplul do nepokojného snění. Ale pokaždé, když jej popadla křeč do lýtka, vykřikl ze spánku, chvějící se ve svých řetězech. Probudil se se všemi svaly bolavými a ztuhlými, až když do oken proudilo ranní světlo, jasné a zlatavé jako lev Lannisterů. Zezdola slyšel výkřiky prodavačů ryb a rachot železem pobitých kol na dlažebních kamenech. Jorah Mormont stál nad ním. „Když tě sundám z toho kruhu, uděláš, co ti řeknu?“</p>
<p>„Budeš po mě chtít, abych ti zatančil? Možná to pro mne bude obtížné. Nějak necítím nohy, asi mi upadly. Jinak jsem samozřejmě tvůj tvor. Na mou lannisterskou čest.“</p>
<p>„Lannisterové žádnou čest nemají.“ Ser Jorah přesto uvolnil jeho řetězy. Tyrion udělal dva vratké kroky a upadl. Krev vracející se mu zpátky do rukou mu vehnala slzy do očí. Kousl se do rtu a řekl: „Kamkoliv máš namířeno, budeš mne tam muset odkutálet.“</p>
<p>Velký rytíř jej místo toho zvedl za řetěz mezi jeho zápěstími a jednoduše ho odnesl.</p>
<p>Jídelna Kupeckého domu byla temným labyrintem výklenků a jeskyní, postavená kolem středového nádvoří, jehož laťková mříž porostlá kvetoucí révou vrhala složité obrazce na podlahu z dlažebních kamenů, kde ve spárách mezi kameny rostl zelený a purpurový mech. Otrokyně pospíchaly skrze světlo a stín, roznášely džbány s pivem, vínem a jakýmsi zeleným nápojem, který byl cítit mátou. V tuto ranní hodinu byl obsazen jeden stůl ze dvaceti.</p>
<p>U jednoho z nich spatřil Tyrion trpaslíka. Hladce oholený, s růžovými tvářemi, čupřinou kaštanově hnědých vlasů, mohutným čelem a rozpláclým nosem seděl na vysoké stoličce s dřevěnou lžící v ruce, pozoroval misku nafialovělé kaše zarudlýma opuchlýma očima. <emphasis>Ošklivý malý bastard</emphasis>, pomyslel si Tyrion.</p>
<p>Druhý trpaslík na sobě ucítil jeho pohled. Když zvedl hlavu a uviděl Tyriona, lžíce mu vypadla z prstů.</p>
<p>„On mne viděl,“ varoval Tyrion Mormonta.</p>
<p>„No a co?“</p>
<p>„On <emphasis>mě zná.</emphasis> Ví, kdo jsem.“</p>
<p>„To tě mám nacpat do pytle, aby tě nikdo neviděl?“ Rytíř se dotkl jílce svého meče. „Pokud má v úmyslu pokusit se tě ukrást, ať to klidně zkusí.“</p>
<p>Ať klidně zemře, chtěl jsi říct, pomyslel si Tyrion. Jakou hrozbu by mohl znamenat pro muže jako ty? Je to jen trpaslík.</p>
<p>Ser Jorah si zabral stůl v tichém koutku a objednal jídlo a pití. Posnídali teplé měkké chlebové placky, růžový kaviár, medové klobásy a smažené kobylky a všechno to spláchli hořkosladkým černým pivem. Tyrion jedl jako člověk napůl vyhladovělý k smrti. „Tobě ale dnes ráno chutná,“ poznamenal rytíř.</p>
<p>„Slyšel jsem, že jídlo v pekle je mizerné.“ Tyrion pohlédl ke dveřím, kterými právě vešel jakýsi muž: vysoký a ohnutý, se špičatým vousem nabarveným skvrnitou červení. <emphasis>Nějaký tyrošský obchodník.</emphasis> Při jeho příchodu se ozval zvuk zvenčí; křik racků, ženský smích, hlasy prodavaček ryb. Tyrion měl na okamžik dojem, že zahlédl Illyria Mopatise, ale byl to jen další z bílých zakrslých slonů, který procházel kolem předních dveří.</p>
<p>Mormont si nandal kaviár na krajíc chleba a zakousl se do něj. „Čekáš někoho?“</p>
<p>Tyrion pokrčil rameny. „Nikdy nevíš, koho může dovnitř zavát poryv větru. Moji jedinou pravou lásku, ducha mého otce, kachnu.“ Hodil si do úst kobylku a rozdrtil ji mezi zuby. „Není to tak zlé. Na to, že je to hmyz.“</p>
<p>„Minulou noc se tady mluvilo jen o Západozemí. Nějaký lord v exilu si najal Zlaté společenstvo, aby pro něj získali nazpět jeho pozemky. Polovina kapitánů ve Volantisu uhání vzhůru po řece do Volon Therys, aby mu nabídli svoje lodě.“</p>
<p>Tyrion právě spolkl další kobylku. Málem se jí zadusil. <emphasis>Uráží mne snad? Kolik by toho mohl vědět o Griffovi a Aegonovi?</emphasis> „Do prdele,“ řekl. „Zlaté společenstvo jsem si chtěl najmout já, aby pro mne dobyli Casterlyovu skálu.“ <emphasis>Že by tohle byla nějaká Griffova lest? Úmyslně rozšiřované falešné zprávy</emphasis>? <emphasis>Pokud ovšem...</emphasis> Že by to pěkné princátko spolklo návnadu? Otočilo se na západ místo na východ, vzdalo se své naděje, že se ožení s Daenerys? <emphasis>Naděje na draky... dovolil by to Griff?</emphasis> „Tebe také klidně najmu, sere. Křeslo mého otce náleží po právu mně. Dej svůj meč do mých služeb a jakmile je získám zpátky, utopím tě ve zlatě.“ „Jednou jsem viděl, jak se člověk utopil ve zlaté. Nebyl to pěkný pohled. Jestli ti někdy dám svůj meč, pak jedině prohnaný tvými útrobami.“</p>
<p>„Spolehlivý lék na zácpu,“ poznamenal Tyrion. „Jen se zeptej mého otce.“ Natáhl se po svém korbelu a pomalu si lokl piva, aby tím zamaskoval cokoliv, co se mu zračilo ve tváři. Určitě je to nějaká lest, určená k tomu, aby odvrátila podezření Volanťanů. <emphasis>Dostat muže pod falešnou záminkou na palubu a jakmile bude flotila na moři, zmocnit se lodí. Že by měl tohle Griff v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>plánu?</emphasis> Mohlo by to fungovat? Zlaté společenstvo čítalo deset tisíc mužů, zkušených a disciplinovaných. <emphasis>Třebaže žádný z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich není námořník. Griff bude muset držet meč na hrdle každého z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich, a kdyby přišli do Zálivu otrokářů a potřebovali bojovat...</emphasis></p>
<p>Vrátila se k nim obsluhovačka. „Vdova tě přijme jako dalšího, vznešený sere. Přinesl jsi pro ni dar?“</p>
<p>„Ano. Děkuji ti.“ Ser Jorah strčil dívce do dlaně minci a poslal ji pryč.</p>
<p>Tyrion se zamračil. „Po kom je to vdova?“</p>
<p>„Vdova z říčního nábřeží. Na východ od Rhoyne jí stále říkají Vogarrova vdova, třebaže by jí to nikdy neřekli do očí.“ Trpaslík nebyl o nic moudřejší. „A ten Vogarro byl...?“ „Slon, sedmkrát po sobě trojvládce, velmi bohatý, představoval veškerou moc v docích. Zatímco jiní lidé stavěli lodě a plavili se na nich, on stavěl mola a skladiště, dojednával náklady, měnil peníze, pojišťoval majitele lodí proti nebezpečím číhajícím na moři. Také se zabýval obchodem s otroky. Když se do jedné z nich zbláznil, postelové otrokyně vycvičené v Yunkai ve způsobu sedmi vzdechů, byl z toho velký skandál... a ještě větší, když ji osvobodil a pojal ji za manželku. Když zemřel, pokračovala v jeho podnikání. Za Černou zdí nesmí prodlévat žádný osvobozený, a tak byla donucena prodat Vogarrovo sídlo. Ubytovala se zde v Kupeckém domě. To bylo před třiceti dvěma roky, a od té doby zde stále bydlí. Sedí tamhle, za tebou, vzadu u nádvoří, dává audienci u svého obvyklého stolu. Ne, nedívej se tam. Teď tam s ní někdo je. Až odejde, bude řada na nás.“</p>
<p>„A v čem ti má být ta stará čarodějnice nápomocná?“</p>
<p>Ser Jorah vstal. „Dívej se a uvidíš. Už odchází.“</p>
<p>Tyrion seskočil ze své židle, provázen řinčením řetězů. <emphasis>Tohle možná bude poučné.</emphasis></p>
<p>Na způsobu, jakým žena seděla ve svém rohu u nádvoří, bylo něco liščího a v jejích očích bylo cosi z plaza. Bílé vlasy měla tak řídké, že jimi prosvítala růžová pokožka její hlavy. Pod jedním okem, tam, kde jí nožem odřezali vytetované slzy, měla stále slabé jizvy. Na stole se povalovaly zbytky její snídaně hlavičky sardinek, pecky z oliv, kousky chlebových placek. Tyrion si nemohl nevšimnout, jak dobře je její „obvyklý stolek“ vybrán; pevný kámen za jejími zády, z jedné strany olistěný výklenek, kudy se přicházelo a odcházelo, dokonalý výhled na vnitřní dveře hostince, ale přesto místo tak utopené ve stínu, že sama byla takřka neviditelná.</p>
<p>Při pohledu na něj se žena usmála. „Trpaslík,“ zavrněla hlasem stejně zlověstným, jako byl hebký. Hovořila společným jazykem, jen se slabou stopou přízvuku. „Zdá se, že Volantis je poslední dobou trpaslíky přeplněný. Umí tenhle nějaké triky?“ <emphasis>Ano</emphasis>, chtěl odpovědět Tyrion. <emphasis>Dej mi kuš a ukážu ti svůj oblíbený.</emphasis> „Ne,“ odpověděl ser Jorah.</p>
<p>„Škoda. Kdysi jsem měla opici, která uměla předvádět všechny možné šikovné kousky. Ten tvůj trpaslík mi ji připomíná. Je to dar?“</p>
<p>„Ne. Přinesl jsem ti tohle.“ Ser Jorah vyndal pár rukavic a pleskl jimi dolů na stolek vedle ostatních darů, které vdova toho rána přijala: stříbrného koflíku, ozdobného vějíře z nefritových lístků tak tenkých, že byly skoro průhledné, a starobylé bronzové dýky ozdobené runami. Vedle takových pokladů vypadaly rukavice levně a nevkusně.</p>
<p>„Rukavice na moje ubohé staré zvrásněné ruce. Jak milé.“ Vdova neudělala sebemenší pohyb, aby se jich dotkla.</p>
<p>„Koupil jsem je na Dlouhém mostě.“</p>
<p>„Člověk si může na Dlouhém mostě koupit takřka cokoliv. Rukavice, otroky, opice.“ Léta vdově ohnula páteř a vytvořila ježibabí hrb na zádech, ale oči měla jasné a černé. „A teď pověz staré vdově, čím by ti mohla být nápomocná.“</p>
<p>„Potřebujeme se rychle dostat do Meereenu.“</p>
<p>Jediné slovo. Svět Tyriona Lannistera se převrátil vzhůru nohama.</p>
<p>Jediné slovo. <emphasis>Meereen.</emphasis> Nebo se přeslechl?</p>
<p>Jediné slovo. <emphasis>Meereen, řekl Meereen, bere mne do Meereenu. </emphasis>Meereen znamenal život. Anebo přinejmenším naději na život.</p>
<p>„Proč jsi přišel za mnou?“ otázala se vdova. „Já žádné lodě nemám.“</p>
<p>„Máš kapitány, co jsou tvými dlužníky.“</p>
<p>Chce mne odvést ke královně. Ano, jenže ke které? Cersei mne prodat nehodlá. Chce mne dát Daenerys Targaryen. Proto mi neusekl hlavu. Poplujeme na východ, zatímco Griff a jeho princ táhnou na západ, zatracení blázni.</p>
<p>Najednou toho na něj bylo příliš. <emphasis>Úklady uvnitř úkladů, ale nakonec všechny cesty vedou dolů dračím chřtánem.</emphasis> Ze rtů mu vytryskl smích a najednou se Tyrion Lannister nemohl přestat řehtat.</p>
<p>„Ten tvůj trpaslík má záchvat,“ poznamenala vdova.</p>
<p>„Můj trpaslík bude zticha, nebo mu nasadím roubík.“</p>
<p>Tyrion si přikryl ústa rukama. <emphasis>Meereen!</emphasis></p>
<p>Vdova z říčního nábřeží se jej rozhodla ignorovat. „Napijeme se?“ zeptala se. Ve vzduchu poletovala zrníčka prachu, zatímco obsluhující dívka naplnila dvě zelené skleněné číše pro sera Joraha a vdovu. Tyrion měl vyschlé hrdlo, ale jemu nenalili nic. Vdova si usrkla, převalila víno v ústech a polkla. „Všichni ostatní exulanti vyplouvají na západ, jak to aspoň moje staré uši slyšely. A všichni ti kapitáni, co jsou mými dlužníky, zakopávají jeden o druhého, jak se hrnou dopravit je tam a odčerpat trochu zlata z truhlic Zlatého společenstva. Naši vznešení trojvládci přislíbili pro jejich věc tucet válečných lodí, aby flotilu bezpečně doprovodili až ke Kamenoschodům. Dokonce i starý Donifos udělil svůj souhlas. Tak nádherné dobrodružství. A ty se přesto hodláš vydat na opačnou stranu, sere.“</p>
<p>„Mám svoje záležitosti na východě.“</p>
<p>„A co je to za záležitosti, říkám si? Otroci určitě ne, tomu učinila stříbrná královna přítrž. Také uzavřela bojové jámy, takže kvůli zálusku na krev to rovněž nebude. Co jiného by mohl Meereen nabídnout západozemskému rytíři? Cihly? Olivy? <emphasis>Draky</emphasis>? Á, tak je to.“ Úsměv staré ženy se změnil v krutý škleb. „Slyšela jsem, že je stříbrná královna krmí masem nemluvňat, zatímco sama se koupe v krvi panen a každou noc si bere na lože jiného milence.“</p>
<p>Ústa sera Joraha ztvrdla. „Yunkajci ti lijí jed do uší. Moje paní by neměla věřit tak mrzkým pomluvám.“</p>
<p>„Já nejsem žádná paní, ale dokonce i Vogarrova děvka pozná chuť falše. Tohle je však pravda... dračí královna má nepřátele... Yunkai, Nový Ghis, Tolos, Qarth... ano, a brzy i Volantis. Ty chceš cestovat do Meereenu? Vyčkej ještě chvíli, sere. Brzy budou zapotřebí meče, jakmile válečné lodě stočí svoje vesla na východ, aby svrhly dračí královnu. Tygři rádi tasí drápy a dokonce i sloni umí zabíjet, když se ocitnou v ohrožení. Malaquo lační po chuti slávy a Nyessos hodně vděčí za svoje bohatství obchodu s otroky. Ať Alios nebo Parquello či Belicho získají trojvládu, flotily vyplují.“</p>
<p>Ser Jorah se zamračil. „Pokud se vrátí Donifos...“</p>
<p>„To se spíš vrátí Vogarro... a můj milý pán je mrtvý již třicet let.“</p>
<p>Nějaký námořník za nimi hlasitě zařval. „Tomuhle říkají pivo? <emphasis>Do prdele.</emphasis> I opice by chcala lepší pivo.“</p>
<p>„A ty bys ho pil,“ odpověděl jiný hlas.</p>
<p>Tyrion se otočil, aby se podíval, doufaje proti své vůli, že to jsou Kachna a Haldon, koho slyšel. Místo toho spatřil dva cizince... a trpaslíka, který stál pár stop od něj a upřeně na něj hleděl. Připadal mu nějak povědomý.</p>
<p>Vdova delikátně usrkávala své víno. „Někteří z prvních slonů byly ženy,“ řekla, „ty, co porazily tygry a ukončily staré války. Trianna byla zvolena čtyřikrát. To však bylo před třemi stovkami let, běda. Od té doby neměl Volantis trojvládkyni, třebaže některé ženy mají hlasovací právo. Ženy dobrého původu, které prodlévají v prastarých palácích za Černými zdmi, ne tvorové jako já. Stará krev by raději nechala volit svoje psy a děti než jakéhokoliv osvobozeného. Ne, bude to Belicho nebo možná Alios, ale v každém případě bude válka. Anebo si to tak aspoň všichni myslí.“</p>
<p>„A co si myslíš ty?“ zajímal se ser Jorah.</p>
<p>Výborně, pomyslel si Tyrion. Správná otázka.</p>
<p>„Och, já si také myslím, že bude válka, ale ne taková válka, jakou chtějí.“ Stará žena se naklonila dopředu, černé oči se jí zaleskly. „Myslím, že ten rudý R’hllor má v tomto městě víc věřících než všichni ostatní bohové dohromady. Slyšel jsi kázat Benerra?“</p>
<p>„Včera večer.“</p>
<p>„Benerro vidí ve svých plamenech zítřek,“ řekla vdova. „Věděl jsi, že se trojvládce Malaquo pokoušel najmout Zlaté společenstvo? Měl v úmyslu vyčistit rudý chrám a nechat Benerra zabít. Neodvažoval se použít tygří pláště. Polovina z nich rovněž uctívá Pána světla. Och, ve Starém Volantisu panují hrozné časy, dokonce i pro vrásčité staré vdovy. Ale ne tak hrozné jako v Meereenu, jak si aspoň myslím. Tak mi pověz pane... proč chceš ke stříbrné královně?“</p>
<p>„To je moje věc. Mohu za cestu zaplatit a zaplatím dobře. Mám stříbro.“</p>
<p><emphasis>Blázne</emphasis>, pomyslel si Tyrion. <emphasis>Ona nechce mince, ona chce úctu. Copak jsi neslyšel ani slovo z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho, co řekla?</emphasis> Znovu se ohlédl přes rameno. Trpaslík popošel blíž k jejich stolu. A zdálo se, že má v ruce nůž. Tyrionovi se začaly ježit vlasy vzadu na krku.</p>
<p>„Nechej si svoje stříbro. Já mám zlato. A ušetři mne svých temných pohledů, sere. Jsem příliš stará, než abych se nechala zastrašit zamračenou tváři. Jsi tvrdý muž, to vidím, a nepochybně zkušený v zacházeni s tím dlouhým mečem, co nosíš po boku, jenže tohle je moje říše. Stačí, když ohnu prst a možná zjistíš, že cestuješ do Meereenu připoutaný k veslu v břiše galéry.“ Zvedla nefritový vějíř a rozevřela jej. Ozvalo se zašustění listů a z obrostlého klenutého průchodu po její levici vyklouzl muž. Jeho tvář byla změtí jizev a v jedné ruce držel meč, krátký a silný jako sekáček. „<emphasis>Vyhledej vdovu na nábřeží,</emphasis> řekl ti někdo možná, ale měl tě také varovat, <emphasis>dej si pozor na vdoviny syny.</emphasis> Dnes je ale tak krásné ráno, a tak se tě znovu ptám. Proč chceš jít k Daenerys Targaryen, kterou chce mít polovina světa mrtvou?“</p>
<p>Obličej sera Joraha byl temný hněvem, ale přesto odpověděl. „Abych jí sloužil. Abych ji bránil. Abych pro ni zemřel, bude-li to třeba.“</p>
<p>To vdovu rozesmálo. „Ty ji chceš <emphasis>zachránit</emphasis>, je to tak? Před více nepřáteli, než bych dokázala vyjmenovat, s tolika meči, že ani nejdou spočítat... <emphasis>tohle</emphasis> ti má ubohá vdova uvěřit? Že jsi opravdový a galantní západozemský rytíř, který přeplul polovinu světa, jen aby pomohl této... nu, už to sice není panna, ale možná je stále krásná.“ Znovu se zasmála. „Myslíš si, že jí trpaslík udělá radost? Myslíš, že se vykoupe v jeho krvi nebo se spokojí s tím, že mu usekne hlavu?“</p>
<p>Ser Jorah zaváhal. „Ten trpaslík je…“</p>
<p>„Já vím, kdo ten trpaslík je, a co je.“ Její černé oči se stočily k Tyrionovi, tvrdé jako kámen. „Otcovrah, královrah, zabiják, přeběhlík. <emphasis>Lannister. </emphasis>To poslední vyslovila jako kletbu. „Co máš <emphasis>ty v</emphasis><emphasis> </emphasis>úmyslu nabídnout dračí královně, malý muži?“</p>
<p><emphasis>Svou nenávist</emphasis>, chtěl Tyrion říci. Místo toho roztáhl ruce do takové šíře, jak mu to jeho pouta dovolovala. „Cokoliv ze mne může mít. Moudré rady, pronikavý rozum, trochu toho padání. Mého ptáka, pokud po něm zatouží. Můj jazyk, pokud ne. Povedu její armády nebo jí budu masírovat nohy. A jedinou odměnou, kterou za to žádám, je, aby mi dovolila znásilnit a zabít moji sestru.“</p>
<p>To vyčarovalo staré ženě úsměv na tváři. „Aspoň to poslední bylo upřímné,“ prohlásila, „ale ty, sere... poznala jsem tucet západozemských rytířů a tisíc dobrodruhů stejného ražení, ale ani jeden nebyl tak počestný, jako mi tu maluješ sám sebe. Muži jsou zvířata, sobečtí a brutální. Ať jsou jejich slova jakkoliv laskavá, vždy se pod nimi skrývají temnější motivy. Já ti nevěřím, sere.“ Mávla jejich směrem svým vějířem, jako by nebyli ničím víc než jen mouchami bzučícími jí nad hlavou. „Jestli chceš jít do Meereenu, tak si plav. Ode mě se ti pomoci nedostane.“</p>
<p>Tehdy se rozpoutalo všech sedm pekel najednou.</p>
<p>Ser Jorah začal vstávat, vdova s lupnutím zavřela svůj vějíř, její zjizvený syn vyklouzl ze stínů... a za nimi se rozlehl dívčí výkřik. Tyrion se otočil právě včas, aby zjistil, že se na něj trpaslík řítí. <emphasis>Je to holka</emphasis>, uvědomil si najednou, <emphasis>děvče oblečené do mužských šatů. A má v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úmyslu vykuchat mne tím svým nožem.</emphasis></p>
<p>Ser Jorah, vdova a zjizvený muž tam na půl zabušení srdce zůstali nehybní jako kámen. Od okolních stolků přihlíželi zevlouni, usrkávali pivo a víno, ale nikdo se ani nepohnul, aby zasáhl. Tyrion musel zvednout obě ruce najednou, ale s řetězy se mu stěží podařilo dosáhnout jen ke džbánu na stole. Sevřel kolem něj pěst, otočil se, vychrstl jeho obsah do obličeje útočící trpaslice, pak se sám vrhl stranou, aby se vyhnul jejímu noži. Džbán se pod ním rozbil a Tyrion dopadl na podlahu a prudce se udeřil do hlavy. To už se na něj dívka znovu vrhla. Tyrion se odkulil stranou, zatímco trpaslice zabodla nůž do prken podlahy, vytrhla jej a znovu jej zvedla...</p>
<p>... a najednou se vznášela nad podlahou, divoce kopala nohama a zmítala se v sevření sera Joraha. „Ne!“ kvílela ve společném jazyce Západozemí. „Pusť mne!“ Tyrion slyšel, jak jí praskla tunika, zatímco se snažila osvobodit.</p>
<p>Mormont ji držel rukou za límec. Druhou vykroutil dýku z jejího sevření. „Dost.“</p>
<p>To už se tam objevil hostinský s klackem v ruce. Když uviděl rozbitý džbán, ošklivě zaklel a chtěl vědět, co se stalo. „Trpaslíci se poprali,“ odpověděl Tyrošan s purpurovým vousem a zachechtal se.</p>
<p>Tyrion mžoural vzhůru na mokrou dívku zmítající se ve vzduchu. „Proč?“ chtěl vědět. „Co jsem ti udělal?“</p>
<p>„Oni ho zabili.“ Tehdy ji opustila veškerá bojechtivost. Ochable visela v Mormontově sevření, oči se jí zaplnily slzami. „Můj bratr. Odvedli ho a zabili ho.“</p>
<p>„Kdo ho zabil?“ zeptal se Mormont.</p>
<p>„Námořníci. Námořníci ze Sedmi království. Bylo jich pět a byli opilí. Viděli nás, jak pořádáme klání na náměstí a sledovali nás. Když si uvědomili, že jsem děvče, nechali mě jít, ale mého bratra si nechali a zabili ho. <emphasis>Uřízli mu hlavu.</emphasis></p>
<p>Tyrion pocítil náhlý šok z poznání. <emphasis>Viděli nás jak pořádáme klání na náměstí.</emphasis> Tehdy pochopil, kdo ta dívka je. „Ty jsi jela na praseti?“ zeptal se jí. „Nebo na psovi?“</p>
<p>„Na psovi,“ štkala. „Na psovi vždycky jezdil Oppo.“ <emphasis>Trpaslíci z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Joffreyho svatby.</emphasis> Právě jejich představení bylo začátkem všech problémů té noci. <emphasis>Jak zvláštní, setkat se s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nimi znovu o půl světa dál.</emphasis> Ačkoliv to možná zas tak zvláštní nebylo. <emphasis>Pokud měli jen polovinu rozumu co to jejich prase, uprchli z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Králova přístaviště ještě té noci, kdy Joff zemřel, než na ně mohla Cersei hodit díl z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>viny za smrt jejího syna.</emphasis> „Pusť ji, sere,“ řekl Jorahu Mormontovi. „Neublíží nám.“</p>
<p>Ser Jorah spustil dívku na podlahu. „Je mi líto tvého bratra... ale my jsme se na jeho vraždě nijak nepodíleli.“</p>
<p>„On ano.“ Dívka se zvedla na kolena, svírajíc si svou potrhanou, vínem zmáčenou tuniku na malých bledých prsou. „To jeho chtěli. Mysleli si, že Oppo je <emphasis>on.“</emphasis> Dívka plakala, prosila o pomoc kohokoliv, kdo zrovna naslouchal. „Měl by zemřít, stejným způsobem jako zahynul můj bratr. Prosím. Pomozte mi. Zabijte ho někdo.“ Hostinský ji hrubě popadl za paži a zvedl ji na nohy, křičel ve volantštině, chtěl vědět, kdo zaplatí napáchané škody.</p>
<p>Vdova z říčního nábřeží si Mormonta změřila chladným pohledem. „Říká se, že rytíři brání slabé a ochraňují nevinné. A já jsem ta nejkrásnější panna ve Volantisu.“ Její smích byl plný opovržení. „Jak ti říkají, dítě?“ „Grešle.“</p>
<p>Stará žena zavolala na hostinského v jazyce Starého Volantisu. Tyrion rozuměl dost, aby pochopil, že mu říká, ať odvede dívku nahoru do jejích pokojů, dá jí víno a najde pro ni nějaké ošacení.</p>
<p>Když byli pryč, vdova upřela svoje lesklé černé oči na Tyriona. „Mám dojem, že zrůdy by měly být větší. V Západozemí máš cenu šlechtického stavu, malý muži. Obávám se, že zde je tvoje cena o dost nižší. Ale myslím, že bych vám přece jen měla pomoci. Zdá se, že Volantis není bezpečné místo pro trpaslíky.“</p>
<p>„Jsi příliš laskavá.“ Tyrion ji obdařil svým nejmilejším úsměvem. „Snad bys mi mohla také sundat moje okouzlující náramky? Tahle zrůda má polovinu nosu a pahýl příšerně svědí. Řetězy jsou příliš krátké, než abych se mohl poškrábat. Daruji ti je, a rád.“</p>
<p>„Jak velkomyslné. Ale sama jsem svého času nosila železo a nyní zjišťuji, že se mi víc zamlouvá zlato a stříbro. A, ačkoliv je to smutné, tohle je Volantis, kde jsou okovy a řetězy levnější než včerejší chléb a kde panuje přísný zákaz pomoci otrokovi k útěku.“</p>
<p>„Já žádný otrok nejsem.“</p>
<p>„Každý člověk, kterého kdy otrokáři zajali, zpívá stejnou smutnou písničku. Neodvažuji se ti pomoci... tady.“ Naklonila se dopředu. „Za dva dny ode dneška vyplouvá na cestu do Qarthu přes Nový Ghis koga <emphasis>Selaesori Qhoran</emphasis>, která poveze cín a železo, balíky vlny a krajky, padesát myrských koberců, mrtvolu naloženou v slaném roztoku, dvacet džbánů dračích papriček a jednoho rudého kněze. Buďte na ní, až bude vyplouvat.“</p>
<p>„Budeme,“ řekl Tyrion, „a děkujeme ti.“</p>
<p>Ser Jorah se zamračil. „Qarth není cíl naší cesty.“</p>
<p>„Ta loď se do Qarthu nikdy nedostane. Benerro to viděl ve svých plamenech.“ Stará žena se usmála supím úsměvem.</p>
<p>„Jak pravíš.“ Tyrion se usmál. „Kdybych byl Volanťan, svobodný a urozené krve, dostala bys můj hlas do trojvlády, moje paní.“</p>
<p>„Já nejsem žádná paní,“ odpověděla vdova, „jen Vogarrova vdova. A vy odsud chcete být pryč, než přijdou tygři. Kdybyste se dostali ke své královně, vyřiďte jí vzkaz od otroků ve Volantisu.“ Dotkla se vybledlé jizvy na své vrásčité tváři, odkud jí vyřízli její slzy. „Řekněte jí, že čekáme. Řekněte jí, ať přijde brzy.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />JON</strong></p>
<p><strong>S</strong>er Alliser si vyslechl rozkaz a zkřivil ústa do napodobeniny úsměvu, ale jeho oči zůstaly chladné a studené jako křemen. „Takže mladý bastard mne posílá zemřít.“</p>
<p>„<emphasis>Zemřřít</emphasis>,“ vykřikl Mormonův havran, „<emphasis>Zemřřít</emphasis>, z<emphasis>emřřít</emphasis>, <emphasis>zemřřít</emphasis>.“</p>
<p><emphasis>Tím mi nepomáháš.</emphasis> Jon ptáka plácnutím odehnal. „Mladý bastard tě posílá na průzkum. Abys našel nepřátele, a bude-li to třeba, abys je zabil. Jsi zkušený v zacházení s mečem. Býval jsi zbrojmistrem, zde a ve Východní hlídce.“</p>
<p>Thorne se dotkl jílce svého meče. „Ba. Promarnil jsem polovinu života tím, že jsem se snažil vysvětlit základy boje s mečem buranům, skopovým hlavám a gaunerům. Málo dobra mi to v těch lesích prokáže.“</p>
<p>„Pojede s tebou Dywen a další zkušený průzkumník.“</p>
<p>„Naučíme tě, co potřebuješ znát, sere,“ řekl Dywen Thornovi štěbetavě. „Naučíme tě, jak si utírat tu svoji urozenou prdel listím, přesně jako správný průzkumník.“</p>
<p>Bělooký Kedge se tomu zasmál, ale Černý Janek Bulwer si odplivl. Ser Alliser řekl jen: „Určitě bys byl rád, kdybych to odmítl. Pak bys mi aspoň mohl useknout hlavu, jako jsi to udělal Slyntovi. Já ti to potěšení ale neposkytnu, bastarde. Raději by ses ale měl modlit, ať mne zabije čepel divokého. Ti, co je zabijí Jiní, mrtví nezůstanou... a <emphasis>pamatují si.</emphasis> Já se vrátím, lorde Sněhu.“</p>
<p>„Modlím se, aby tomu tak bylo.“ Jon nikdy nepočítal sera Allisera Thorna mezi své přátele, ale přesto to byl bratr. <emphasis>Nikdo nikdy neřekl, že musíš mít svoje bratry rád.</emphasis></p>
<p>Nebylo snadné poslat muže do divočiny, když věděl, že se se vší pravděpodobností nemusí už nikdy vrátit. <emphasis>Všechno jsou to zkušení muži,</emphasis> ujišťoval se Jon v duchu... jenže jeho strýc Benjen a jeho průzkumníci byli rovněž zkušení, a přesto je Začarovaný hvozd beze stopy pohltil. Když se dva z nich konečně dopotáceli zpátky ke Zdi, byli z nich nemrtví. Nebylo to poprvé ani naposledy, co Jon Sníh zjistil, že přemítá, co se asi stalo s Benjenem Starkem. <emphasis>Možná po nich průzkumníci najdou nějaké stopy</emphasis>, říkal si v duchu, i když tomu ve skutečnosti nevěřil.</p>
<p>Dywen povede jednu průzkumnou výpravu, Černý Janek Bulwer a Bělooký Kedge další dvě. Alespoň ti byli ze svého úkolu nadšení. „Je to dobrý pocit mít pod sebou opět koně,“ řekl Dywen u brány a začal si sát svoje dřevěné zuby. „Prosím za prominutí, můj pane, ale z toho ustavičného sezení tady v hradu už máme třísky v zadnici.“ Žádný muž z Černého hradu neznal hvozd tak dobře jako Dywen, stromy a potoky, jedlé rostliny, chování dravců i kořisti. <emphasis>Thorne je v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>lepších rukou, než si zasluhuje.</emphasis></p>
<p>Jon pozoroval odjíždějící jezdce z vrcholu Zdi tři skupiny, každá po třech mužích, každá s sebou nesoucí pár havranů. Odsud z výšky nebyli jejich koně větší než mravenci, a Jon nedokázal rozpoznat jednoho průzkumníka od druhého. Znal je ale, všechny do jednoho, a jejich jména byla vyryta v jeho srdci. <emphasis>Osm dobrých mužů</emphasis>, pomyslel si, <emphasis>a jeden... nu, uvidíme.</emphasis></p>
<p>Poslední z jezdců zmizel mezi stromy a Jon Sníh sjel v rumpálové kleci společně s Bolestínským Eddem dolů. Zatímco pomalu klesali, k zemi se snášelo pár rozptýlených sněhových vloček a tančilo v poryvech větru. Jedna klesala společně s klecí, vznášela se těsně za mřížemi. Padala rychleji, než sjížděla klec a tu a tam zmizela pod nimi. Pak ji opět zachytil poryv větru a vynesl ji zpátky vzhůru. Jon by mohl prostrčit ruku mřížemi a chytit ji do dlaně, kdyby chtěl.</p>
<p>„Minulou noc se mi zdál děsivý sen, můj pane,“ přiznal se Bolestínský Edd. „Byl jsi můj majordomus, přinášel jsi mi jídlo a čistil po mně nepořádek. Já jsem byl lord velitel a neměl jsem ani na chvíli klid.“</p>
<p>Jon se neusmál. „Tvoje noční můra, můj každodenní život.“</p>
<p>Z galér Cottera Pyka přicházela hlášení o stále se zvyšujícím počtu svobodného lidu podél zalesněných břehů severně a východně od Zdi. Viděli tábory, napůl postavené vory, dokonce trup rozbité kogy, kterou začal někdo opravovat. Divocí se vždycky rozprchli do lesů, když viděli, že je pozorují, nepochybně aby se opětovně vynořili ihned, jakmile Pykovy lodě zmizely. Ser Denys Mallister zase vídal za nocí ohně severně od Strže. Oba velitelé po něm žádali další muže.</p>
<p><emphasis>A kde mám další muže sehnat?</emphasis> Jon poslal každému z nich deset divokých z Krtince: nezkušené chlapce, staré muže, některé z nich raněné a slabé, ale všechny schopné vykonávat tu či onu práci. Jak Pyke, tak Mallister, zdaleka nespokojeni, mu napsali v odpověď vzkazy, ve kterých si stěžovali. „Když jsem žádal o muže, měl jsem na mysli bratry Noční hlídky, vycvičené a disciplinované, o jejichž loajalitě bych neměl důvod pochybovat,“ napsal ser Denys. Cotter Pyke byl neomalenější. „Mohl bych je pověsit ze Zdi, jako varování ostatním divokým, aby se nepřibližovali, ale jiné využití pro ně nevidím,“ napsal za něj mistr Harmun. „Takovým nedůvěřuji ani natolik, aby je pověřil vynesením mého nočníku, a navíc <emphasis>desítka</emphasis> mi rozhodně nestačí.“</p>
<p>Železná klec klesala na konci svého dlouhého řetězu, skřípala a rachotila, dokud nakonec s trhnutím nezastavila stopu nad zemí u úpatí Zdi. Bolestínský Edd otevřel dveře a seskočil dolů, jeho boty narušily škraloup nového sněhu. Jon jej následoval.</p>
<p>Železný Emmett stále honil před zbrojnicí svoje svěřence. Třeskot oceli o ocel probudil v Jonovi dychtivost. Připomnělo mu to teplejší, jednodušší časy, když byl chlapcem na Zimohradu a měřil pod dohledem sera Rodrika Casella síly s Robbem. Ser Rodrik rovněž padl, zabit Theonem Přeběhlíkem a jeho železnými muži, když se pokoušel opětovně dobýt Zimohrad. Nyní byla velká pevnost Starků sežehlou pustinou. <emphasis>Všechny moje vzpomínky jsou otrávené.</emphasis></p>
<p>Když jej Železný Emmett spatřil, zvedl ruku a souboj ustal. „Lorde veliteli. Čím ti mohu posloužit?“</p>
<p>„Vyber pro mne svoje tři nejlepší.“</p>
<p>Emmett se usmál. „Arron. Emrick. Jace.“</p>
<p>Kůň a Hopsavý Robin přinesli lordu veliteli vycpávky, společně s kroužkovým hauberkem, který si navlékl přes ně, holenicemi, límcem a polopřílbou. Černý štít lemovaný železem na levou paži, dlouhý meč s otupenou čepelí do pravé ruky. Meč se v ranním světle zaleskl stříbřitou šedí; byl takřka nový. <emphasis>Jeden z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>posledních, co vzešly z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Donalovy kovárny. Škoda, že nežil dost dlouho, aby jej mohl nabrousit.</emphasis> Meč byl kratší než Dlouhý dráp, ale vyrobený z obyčejné oceli, takže byl těžší. Jeho údery budou o něco pomalejší. „Vyhovuje mi.“ Jon se otočil tváří ke svým soupeřům. „Tak pojďte.“</p>
<p>„Kterého chceš prvního?“ zeptal se Arron.</p>
<p>„Všechny tři. Najednou.“</p>
<p>„Tři na jednoho?“ nechtěl věřit Jace. „To nebude spravedlivé.“ Byl jedním z poslední Conwyho skupiny, ševcův syn z Krásného ostrova, což možná hovořilo za všechno.</p>
<p>„Přesně tak. Pojď sem.“</p>
<p>Když to udělal, Jonova čepel jej udeřila ze strany po hlavě. Chlapec ztratil rovnováhu a během okamžiku měl Jonovo chodidlo na hrudníku a čepel jeho meče u krku. „Válka nikdy není spravedlivá,“ řekl mu Jon. „Dostaneš se do situace, kdy proti tobě budou dva na jednoho, a jsi mrtvý.“</p>
<p>Když uslyšel křupání štěrku, věděl, že se na něj blíží dvojčata. Z <emphasis>těch dvou ještě budou průzkumníci.</emphasis> Otočil se jako na obrtlíku, zablokoval Arronův výpad okrajem svého štítu a svým mečem odrazil Emrickův. „Tohle nejsou kopí,“ vykřikl. „Pojďte blíž.“ Zaútočil, aby jim ukázal, jak se to dělá. Na Emricka jako na prvního. Sekl po jeho hlavě a ramenou, doprava a doleva a znovu doprava. Hoch zvedl svůj štít a pokusil se o neobratný protiútok. Jon praštil svým vlastním štítem do Emrickova a poslal ho k zemi úderem do spodní části nohy... ale jen tak tak, protože to už u něj byl Arron, s drtivým sekem po zadní straně jeho stehna, který ho srazil na koleno. <emphasis>Po tomhle mi zůstane modřina.</emphasis> Další úder zachytil svým štítem, pak se zvedl zpátky na nohy a začal hnát Arrona přes nádvoří. <emphasis>Je rychlý</emphasis>, pomyslel si, když třeskly jejich meče o sebe, jednou, dvakrát, třikrát, <emphasis>ale potřebuje větší sílu.</emphasis> Tehdy spatřil v Arronových očích výraz úlevy a uvědomil si, že je za ním Emrick. Otočil se a uštědřil mu zásah do zadní části ramen, po kterém hoch narazil do svého bratra. Jace se ani nestačil postavit a Jon jej znovu srazil k zemi. „Nesnáším, když mrtvi muži vstávají. Stejné se budeš cítit ty v den, kdy potkáš nemrtvého.“ Ustoupil dozadu a spustil svůj meč.</p>
<p>„Velká vrána umí klovat do malých vran,“ zavrčel hlas za ním „ale má dost odvahy, aby se postavila muži?“</p>
<p>Chřestivá košile se opíral o zeď. Propadlé tváře mu pokrývalo hrubé strniště a do malých žlutých očí mu spadaly tenké hnědé vlasy.</p>
<p>„Lichotíš si,“ řekl Jon.</p>
<p>„Jo, jenže tebe bych složil.“</p>
<p>„Stannis upálil nesprávného muže.“</p>
<p>„Ne.“ Divoký se na něj zašklebil ústy plnými dolámaných hnědých zubů. „Spálil muže, kterého musel spálit, aby to viděl celý svět. Všichni děláme to, co musíme, Sněhu. Dokonce i králové.“</p>
<p>„Emmette, najdi pro něj nějakou zbroj. Chci ho mít v oceli, ne ve starých kostech.“</p>
<p>Jakmile byl oděn ve zbroji, jako by najednou byl Pán kostí o něco vzpřímenější. Také vypadal vyšší a ramena měl mohutnější a silnější, než by si Jon byl myslel. <emphasis>To ta zbroj, ne člověk, </emphasis>řekl si v duchu. <emphasis>Dokonce i Sam by vypadal silnější, kdyby byl oděn od hlavy až k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>patě v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Donalově oceli.</emphasis> Divoký mávnutím ruky odmítl štít, který mu Kůň nabídl. Místo toho požádal o obouruční meč. „To je krásný zvuk,“ pochvaloval si, když jím sekl do vzduchu. „Tak poleť, blíž, Sněhu. Mám v úmyslu vyškubat ti pár pírek.“</p>
<p>Jon se na něj divoce vrhl.</p>
<p>Chřestivá košile udělal krok dozadu a zablokoval jeho výpad obouručním sekem. Kdyby Jon nezvedl svůj štít, mohl jej zasáhnout do hrudního plátu a přerazit mu polovinu žeber. Sila úderu jej na chvíli připravila o rovnováhu a divoce mu škubla rukou. <emphasis>Útočí prudčeji, než bych si byl myslel.</emphasis> Jeho rychlost pro něj byla nepříjemným překvapením. Kroužili kolem sebe navzájem, vyměňovali si úder za úder. Pán kostí rozdával stejně dobré, jako dostával. Obouruční velký meč by měl být správně mnohem neobratnější než Jonův jednoruční, ale divoký jím kupodivu vládl oslepující rychlostí.</p>
<p>Svěřenci Železného Emmetta svého lorda velitele zpočátku povzbuzovali, ale neochabující rychlost útoku Chřestivé košile je umlčela. <emphasis>Tohle nemůže vydržet příliš dlouho</emphasis>, říkal si Jon v duchu, když se silným heknutím odrazil jeho další úder. Dokonce i otupený mu velký meč rozbil jeho štít z borového dřeva a ohnul železný okraj. <emphasis>Brzy se unaví. Musí.</emphasis> Sekl po tváři divokého a Chřestivá košile ucukl hlavou. Sekl po lýtku divokého, jen aby Chřestivá košile jeho čepel šikovně přeskočil. Pak udeřil velký meč do Jonova ramene, tak prudce, až zazvonil nárameník a paže pod ním znecitlivěla. Jon ustupoval. Pán kostí jej s chechtáním pronásledoval. <emphasis>Nemá štít,</emphasis> připomněl si Jon v duchu, <emphasis>a ten obrovský meč je na krytí příliš nemotorný. Měl bych mu uštědřovat dva údery na každý jeden, co zasadí on mně.</emphasis></p>
<p>Ve skutečnosti tomu tak nebylo a údery, které zasadil on, se míjely účinkem. Divoký jako by neustále tančil pryč nebo klouzal stranou, a tak Jonův meč vždycky jen sklouzl po jeho rameni nebo paži. Netrvalo dlouho a zjistil, že se musí stále víc bránit, že se snaží vyhýbat drtivým úderům toho druhého a polovinu času se mu to nedaří. Jeho štít se změnil v třísky. Setřepal jej z paže. Po tváři mu stékal pot a štípal jej pod přilbicí do <emphasis>očí. Je příliš silný a příliš rychlý</emphasis>, uvědomil si, <emphasis>a s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tím jeho obrovitým mečem na mne dosáhne.</emphasis> Něco jiného by to bylo, kdyby byl Jon ozbrojen Dlouhým drápem, ale takto...</p>
<p>Jeho šance přišla s příštím zadním sekem Chřestivé košile. Jon se vrhl dopředu, narazil do druhého muže a společně šli k zemi, nohy spletené. Ocel udeřila do oceli. Oba muži přišli o svoje meče, zatímco se kutáleli po tvrdé zemi. Divoký zabořil koleno Jonovi do rozkroku. Jon máchl okovanou pěstí. Dopadlo to tak, že Chřestivá košile skončil nahoře, s Jonovou hlavou v rukou. Udeřil jí o zem, pak si zvedl hledí. „Kdybych měl svoji dýku, měl bys teď o oko míň,“ zavrčel, než jej Kůň a Železný Emmett stáhli z hrudníku lorda velitele. „Pusťte mě, vy proklaté vrány,“ zařval.</p>
<p>Jon se zvedl na koleno. V hlavě mu zvonilo a ústa měl plná krve. Vyplivl ji a řekl: „Dobře jsi bojoval.“</p>
<p>„Lichotíš si vráno. Ani jsem se nezapotil.“</p>
<p>„Příště se zapotíš,“ řekl Jon. Bolestínský Edd mu pomohl vstát a rozepnul mu přilbici. Přibylo na ní několik hlubokých promáčklin, které tam nebyly, když si ji nasazoval na hlavu. „Pusťte ho.“ Jon hodil přilbici Hopsavému Robinovi, který ji upustil.</p>
<p>„Můj pane“ řekl Železný Emmett, „všichni jsme slyšeli, jak ti vyhrožoval. Řekl, že kdyby měl dýku „On má dýku. Visí mu u pasu.“ <emphasis>Vždycky existuje někdo rychlejší a silnější</emphasis>, řekl kdysi ser Rodrik Jonovi a Robbovi. <emphasis>Je to muž, proti kterému byste měli chtít stát na cvičebním nádvoří, než se budete muset postavit takovému jako on na bitevním poli.</emphasis></p>
<p>„Lorde Sněhu?“ řekl tichý hlas.</p>
<p>Otočil se a zjistil, že pod rozbitým klenutým průchodem stojí Clydas s pergamenem v ruce. „Od Stannise?“ Jon již nějaký čas doufal, že dostane vzkaz od krále. Jistě, věděl, že Noční hlídka se žádných válek neúčastní a že by mu tedy nemělo záležet na tom, který král z toho nakonec vyjde jako vítěz. Jaksi mu na tom ale záleželo. „Jde o Pahorek v Hlubokém lese?“</p>
<p>„Ne, můj pane.“ Clydas k němu natáhl ruku s pergamenem. Byl těsně srolovaný a zapečetěný kolečkem tvrdého růžového vosku. <emphasis>Růžový pečetní vosk používají jen v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Hrůzově.</emphasis> Jon si strhl železnou rukavici, vzal dopis, rozlomil pečeť. Když uviděl podpis, zapomněl na nářez, jenž utržil od Chřestivé košile.</p>
<p><emphasis>Ramsay Bolton, lord z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Hrůzova</emphasis>, četl podpis napsaný velkým rozježeným rukopisem. Hnědý inkoust se ve vločkách odlupoval, když po něm přejel palcem. Pod Boltonovo jméno připojili svoje podpisy a značky lord Dustin, lady Cerwyn a čtyři Ryswellové. Neobratnější ruka namalovala obra rodu Umberů. „Mohl bych vědět, co v tom listu stojí, můj pane?“ zajímal se Železný Emmett.</p>
<p>Jon neviděl důvod proč mu to nepovědět. „Dobyli Kailinskou držbu. Mrtvoly železných mužů stáhli z kůže a přibili je na kůly podél Královské cesty. Roose Bolton svolává všechny vazaly do Mohylova, aby potvrdili svoje sliby věrnosti Železnému trůnu a aby oslavili svatbu jeho syna s...“ Srdce jako by se mu na okamžik zastavilo v hrudi. <emphasis>Ne, to není možné. Vždyť přece zemřela v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Králově přístavišti, s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>otcem.</emphasis></p>
<p>„Lorde Sněhu?“ Clydas jej upřeně pozoroval svýma kalnýma rudýma očkama. „Je ti... dobře? Mám dojem, jako bys...“</p>
<p>„Má se oženit s Aryou Stark. Mojí malou sestrou.“ Jon ji v tom okamžiku téměř viděl, s dlouhým obličejem a nemotornou, s vyboulenými koleny a ostrými lokty, s její umouněnou tváří a zacuchanými vlasy. To první umyjí a to druhé učešou, ale jaksi si nedokázal Aryu představit ve stavebních šatech, ani v posteli Ramsayho Boltona. Bez ohledu na to jaký má strach, nedá jej na sobě znát. Jestli na ni jen zkusí položit ruku, začne se s ním prát.</p>
<p>„Tvoje sestra,“ řekl Železný Emmett, „jak je stará...“</p>
<p><emphasis>Teď už by jí mělo být jedenáct,</emphasis> pomyslel si Jon. <emphasis>Je to ještě dítě. </emphasis>„Já žádnou sestru nemám. Jenom bratry. Jenom vás.“ Věděl, že lady Catelyn by se zaradovala, kdyby tato slova slyšela. Ne že by se mu proto říkala o něco snáz. Sevřel pergamen v prstech. <emphasis>Kéž bych tak snadno mohl zmáčknout hrdlo Ramsaymu Boltonovi.</emphasis></p>
<p>Clydas si odkašlal. „Budeme posílat odpověď?“</p>
<p>Jon zavrtěl hlavou a odešel.</p>
<p>Než přišla noc, vzaly na sebe modřiny, které mu nadělal Chřestivá košile, fialovou barvu. „Než se ztratí, zežloutnou,“ řekl Mormontovu havranovi. „Budu vypadat stejně žlutě jako Pán kostí.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Kostí,</emphasis>“ souhlasil pták. <emphasis>„Kostí, kostí.</emphasis>“</p>
<p>Slyšel slabé mumlání hlasů ozývajících se zvenčí, třebaže byly příliš slabé, než aby rozlišil slova. <emphasis>Zní to, jako by byli tisíc lig daleko.</emphasis> Byla to lady Melisandra a její následovníci u jejich nočního ohně. Každého večera za soumraku vedla rudá žena svoje stoupence při večerní modlitbě, žádala rudého boha, aby je bezpečně provedl tmou. <emphasis>Protože noc je temná a plná hrůz.</emphasis> Teď, když byl Stannis a většina královniných mužů pryč, se její stádečko o hodně zmenšilo; půl stovky svobodného lidu z Krtince, hrstka strážných, které jí tu král zanechal, možná tucet černých bratří, kteří přijali jejího rudého boha za svého.</p>
<p>Jon se cítil ztuhlý, jako by mu bylo šedesát let. Temné sny, pomyslel si, a vina. Jeho myšlenky se neustále stáčely k Arye. Neexistuje způsob jak bych jí mohl pomoci. Všech svých příbuzných jsem se zřekl v den, kdy jsem odříkal přísahu. Kdyby mi některý z mých mužů řekl, že je jeho sestra v nebezpečí, odbyl bych jej s tím, že to není jeho starost. Jakmile muž odříkal slova, jeho krev zčernala. Černá jako bastardovo srdce. Kdysi si nechal u Mikkena vykovat pro Aryu meč, čepel jako pro braavoského rváče, jen menší, aby jí pasovala do ruky, Jehlu. Říkal si, zda ji stále má. Bodej ostrým koncem, řekl jí, jenže kdyby se jí pokusila bodnout Bastarda, možná by kvůli tomu přišla o život.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Sníh</emphasis> zamumlal havran lorda Mormonta. <emphasis>„Sníh, sníh“</emphasis></p>
<p>Najednou to nemohl vydržet ani o chvíli déle.</p>
<p>Venku před svými dveřmi nalezl Ducha, ohlodávajícího volskou kost, aby se dostal na morek. „Kdy ses vrátil?“ Zlovlk vstal nechal kost na místě a přešel k Jonovi.</p>
<p>Uvnitř stáli u dveří Muloš a Keggs, opírali se o svá kopí.</p>
<p>„Tam venku je ukrutná zima, můj pane,“ varoval ho Muloš přes svůj zacuchaný oranžový vous. „Budeš venku dlouho?“</p>
<p>„Ne. Jen se potřebuji nadechnout čerstvého vzduchu.“ Jon vystoupil do noci. Obloha byla plná hvězd a podél Zdi vál v poryvech vítr. Dokonce i měsíc vypadal prochladle; po celé tváři jako by měl husí kůži. Pak jej zasáhl první poryv větru, prořízl se skrze vrstvy vlny a kůže a rozcvakal mu zuby. Vydal se přes nádvoří, rovnou do zubů větru. Plášť mu hlasitě pleskal z ramen. Duch jej následoval. <emphasis>Kam jdu? Co to dělám?</emphasis> Černý hrad byl tichý a spal, jeho síně a věže byly temné. <emphasis>Moje sídlo</emphasis>, pomyslel si Jon. <emphasis>Moje síň, můj domov, moje velení. Ruina.</emphasis></p>
<p>Ve stínu Zdi se mu zlovlk otřel o prsty. Noc ožila na půl zabušení srdce tisícem pachů a Jon Sníh slyšel zapraskání škraloupu na kusu starého sněhu. Najednou si uvědomil, že je někdo za ním. Někdo, kdo byl cítit teple jako letní den.</p>
<p>Otočil se a spatřil Ygritte.</p>
<p>Stála pod sežehlými kameny věže lorda velitele, oděná ve tmě a ve vzpomínkách. Ve vlasech políbených ohněm měla světlo měsíce. Když to spatřil, Jonovi skočilo srdce do úst. „Ygritte,“ řekl.</p>
<p>„Lorde Sněhu.“ Hlas patřil Melisandře.</p>
<p>Překvapením od ní odskočil. „Lady Melisandro.“ Udělal krok zpátky. „S někým jsem si tě spletl.“ V <emphasis>noci jsou všechny oděvy šedé.</emphasis> Ale ten její byl najednou rudý. Nechápal, jak si ji mohl splést s Ygritte. Byla vyšší, štíhlejší, starší, třebaže měsíční světlo jí smývalo z tváře léta. Z chřípí jí šla pára a také z bledých rukou, otevřených noci. „Zmrznou ti prsty,“ varoval ji Jon.</p>
<p>„Jestliže je to R’hllorova vůle. Síly noci se nedotknou těch, jejichž srdce zalévá svaty boží oheň.“</p>
<p>„Tvoje srdce mi starosti nedělá. Jen tvoje ruce.“</p>
<p>„Srdce je vším, na čem záleží. Nezoufej, Jone Sněhu. Zoufalství je zbraň nepřítele, jehož jméno nesmí být vysloveno. O svoji sestru jsi nepřišel.“</p>
<p>„Já žádnou sestru nemám.“ Ta slova byla jako nůž. Co ty víš o mém srdci, kněžko? Co ty víš o mé sestře?</p>
<p>Zdálo se, že se Melisandra dobře baví. „Jak se jmenuje, ta tvoje malá sestra, kterou nemáš?“</p>
<p>„Arya,“ odpověděl ochraptělým hlasem. „Ve skutečnosti je to moje nevlastni sestra...“</p>
<p>„Protože ty ses narodil jako bastard. Já na to nezapomněla. Viděla jsem tvou sestru v mých plamenech, prchající před sňatkem, který pro ni přichystali. Jedoucí sem za tebou. Dívku v šedém, na umírajícím koni. Viděla jsem to jasně jako den. Ještě se to nestalo, ale stane se.“ Hleděla na Ducha. „Mohla bych se dotknout tvého... Vlka?“</p>
<p>Jon z toho pomyšlení neměl příjemný pocit. „Raději ne.“</p>
<p>„Neublíží mi. Říkáš mu Duch, je to tak?“</p>
<p>„Ano, ale...“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Duchu.“ Z </emphasis>Melisandřiných úst to znělo jako píseň.</p>
<p>Duch k ní zamířil. Opatrně ji obcházel dokola, čichal ve vzduchu. Když k němu natáhla ruku, očichal i tu, pak se jí otřel čenichem o prsty.</p>
<p>Jon ze sebe vypustil bílý obláček dechu. „Nebývá vždy tak...“</p>
<p>„... Vřelý? Vřelost volá po vřelosti, Jone Sněhu.“ Její oči byly dvě rudé hvězdy zářící ve tmě. Na krku se jí leskl její rubín, jako třetí oko, zářící ještě víc než ty druhé dvě. Jon viděl, že Duchovi svítí oči úplně stejně, když se od nich správným způsobem odrazilo světlo.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Duchu,“</emphasis> zavolal, „ke mně.“</p>
<p>Duch se na něj podíval, jako by byl cizí člověk.</p>
<p>Jon se nevěřícně zamračil. „To je... divné.“</p>
<p>„Myslíš?“ Poklekla a podrbala Ducha za uchem. „Tvoje Zeď je divné místo, ale nabízí se ti moc, kterou bys měl využít. Moc v tobě, i v tom zvířeti. Ty se jí vzpíráš, a to je tvoje chyba. Přijmi ji. Použij ji.“</p>
<p><emphasis>Já nejsem vlk</emphasis>, pomyslel si. „A jak bych to měl udělat?“ „Mohu ti to ukázat.“ Melisandra objala štíhlou rukou Ducha kolem krku a ten jí oblízl tvář. „Pán světla nás ve své moudrosti učinil muži a ženami, dvěma částmi většího celku. V našem spojení je moc. Moc dělat život. Moc dělat světlo. Moc vrhat stíny.“</p>
<p>„Stíny.“ To slovo znělo temněji, když je řekl.</p>
<p>„Každý člověk, jenž chodí po zemi, vrhá na svět stíny. Některé jsou tenké a slabé, jiné dlouhé a temné. Měl by ses ohlédnout za sebe, lorde Sněhu. Měsíc tě políbil a vykreslil ti dvacet stop dlouhý stín.“</p>
<p>Jon se podíval přes rameno. Stín tam byl, přesně jak řekla, vykreslený měsíčním světlem proti Zdi. <emphasis>Dívka v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>šedém na umírajícím koni</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Jedoucí sem za tebou. Arya.</emphasis> Otočil se zpátky k rudé kněžce. Cítil její teplo. <emphasis>Ona má moc.</emphasis> Ta myšlenka k němu přišla nespoutaná, sevřela ho železnými zuby, jenže to nebyla žena, které by chtěl být něčím zavázán, dokonce ani kvůli své sestřičce. „Dalla mi jednou něco řekla. Valina sestra, žena Manceho Nájezdníka. Řekla, že kouzla a čáry jsou jako meč bez jílce. Neexistuje bezpečný způsob, jak jej uchopit.“</p>
<p>„Moudrá žena.“ Melisandra vstala, její rudý šat zavířil ve větru. „Meč bez jílce je nicméně stále meč a je dobré mít meč, když jsou všude kolem tebe nepřátelé. Poslouchej mne, Jone Sněhu. Devatero vran letí do bílého lesa, aby pro tebe vyhledalo nepřátele. Tři z nich jsou mrtví. Ještě nezemřeli, ale smrt je tam venku a čeká na ně, a oni jí jedou vstříc. Vyslal jsi své bratry, aby byli tvýma očima ve tmě, jenže až se vrátí, budou bez očí. Viděla jsem jejich bledé mrtvé tváře ve svých plamenech. Prázdné oční důlky, z nichž tekla krev.“ Odhrnula si vlasy dozadu a její rudé oči zasvítily. „Ty mi nevěříš. Uvěříš. Cenou za tuto víru budou tři životy. Malá cena za moudrost, mohli by říct někteří... ale ty osobně ji platit nebudeš. Vzpomeň si na to, až spatříš slepé a znetvořené tváře svých mrtvých druhů. A až ten den přijde, vezmi mne za ruku.“ Z jejího bledého masa stoupala pára a na okamžik se zdálo, jako by se kolem jejích prstů mihotaly bledé, čarovné plamínky. „Vezmi mne za ruku,“ řekla znovu, „a dovol mi zachránit tvoji sestru.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />DAVOS</strong></p>
<p><strong>D</strong>okonce i v šeru Vlčího doupěte Davos vycítil, že je dnes ráno něco jinak.</p>
<p>Probudil se do zvuku hlasů a odplížil se ke dveřím své cely, ale dřevo bylo tak silné, že slova nerozlišil. Přišlo svítání, ale nepřinesli ovesnou kaši, se kterou Garth přicházel každého rána ke snídani. To jej znepokojilo. Ve Vlčím doupěti byly všechny dny skoro stejné a jakákoliv změna byla obvykle k horšímu. <emphasis>Možná je tohle den, kdy zemřu. Garth možná právě teď sedí u brusu, aby si naostřil Lady Lu.</emphasis></p>
<p>Cibulový rytíř nezapomněl na poslední slova, která mu řekl Wyman Manderly. Odveď tohoto tvora do Vlčího doupěte a usekni mu hlavu a ruce, poručil otylý lord. Nebudu schopen pozřít sousto, dokud neuvidím hlavu tohoto pašeráka nabodnutou na kopí, s cibulí mezi těmi jeho prolhanými zuby. Každého večera usínal Davos s těmito slovy znějícími mu v hlavě a každého rána se s nimi probouzel. A kdyby na ně náhodou zapomněl, Garth mu je připomněl. Neříkal Davosovi jinak než mrtvý muž. Když přišel ráno se snídaní, vždycky řekl: „Tady, ovesná kaše pro mrtvého muže.“ Večer to bývalo: „Sfoukni tu svíci, mrtvý muži.“</p>
<p>Jednoho dne mu Garth vzal představit svoje dámy, aby se s nimi seznámil. „Děvka už není nic moc,“ řekl a láskyplně přejel po chladném černém kovu, „ale když ji rozpálím doruda a dotknu se jí tvého ptáka, budeš řvát o svoji matku. A tady je moje Lady Lu. To ona tě připraví o ruce a hlavu, až mi sem dolů pošle lord Wyman vzkaz.“ Davos nikdy neviděl větší sekeru než Lady Lu, ani takovou, co by měla nabroušenější ostří. Ostatní žalářníci říkali, že Garth tráví jejím broušením celé dny. <emphasis>Nebudu prosit o milost</emphasis>, byl Davos odhodlán. Půjde na smrt jako rytíř, požádá je jen o to, aby mu nejdříve odsekli hlavu a až pak ruce! Doufal, že snad ani Garth není tak krutý, aby mu tohle odepřel.</p>
<p>Zvuky, které přicházely přes dveře, byly slabé a tlumené. Davos vstal a začal chodit po své cele. Byla velká a zvláštním způsobem pohodlná. Říkal si, že to možná někdy byla cela nějakého méně významného lorda. Byla třikrát tak velká jako jeho kapitánská kajuta na <emphasis>Černé Beth,</emphasis> ba dokonce větší než kajuta, kterou měl k dispozici Sallador Saan na své <emphasis>Valynjce.</emphasis> Třebaže její jediné okno zazdili před lety cihlami, u jedné ze stěn nechali krb dost velký na to, aby se tam vešel kotlík, a do výklenku v rohu byla zabudovaná opravdová latrína. Podlaha byla z křivých prken plných třísek, a jeho spací slamník páchl plísní, ale ve srovnání s nepříjemnostmi, co Davos očekával, to byly maličkosti.</p>
<p>I jídlo pro něj bylo překvapením. Místo kaše, okoralého chleba a shnilého masa, obvyklé vězeňské stravy, mu jeho žalářníci nosili čerstvě ulovené ryby, chléb ještě teplý z pece, kořeněné skopové, tuříny, mrkev, dokonce kraby. Garth tím nebyl právě nadšen. „Mrtví by neměli jíst lépe než živí,“ stěžoval si nejednou. Davos měl kožešiny, aby jej zahřívaly za nocí, dřevo, aby si mohl topit v krbu, čisté oblečení, mastnou lojovou svíci. Když požádal o papír, brk a inkoust, Therry mu je na druhý den přinesl. Když požádal o knihu, aby se mohl zdokonalovat ve čtení, objevil se Therry druhého dne se <emphasis>Sedmicípou hvězdou</emphasis>.</p>
<p>Nicméně navzdory všem těmto pohodlím cela stále zůstávala celou. Její stěny byly z pevného kamene, tak silné, že neslyšel nic z vnějšího světa. Dveře byly z dubu a železa a jeho žalářníci je zamykali. Ze stropu visely čtyři těžké železné okovy, čekající na den, kdy se lord Manderly rozhodne nechat jej spoutat a předat Děvce. <emphasis>Třeba je ten den dnes. Až otevře Garth dveře, nebude to možná proto, aby mi dal kaši.</emphasis></p>
<p>V žaludku mu kručelo, jisté znamení, že den plyne, a stále nebylo ani známky po jídle. <emphasis>Nejhorší není umírání samotné, ale to, že člověk neví kdy nebo jak.</emphasis> Za svých pašeráckých dnů poznal pár kobek a žalářů, ale o ty se dělil s jinými vězni, takže měl stále s kým mluvit, dělit se o svoje obavy a naděje. Tady tomu tak nebylo. Kromě svých žalářníků měl Davos celé Vlčí doupě pro sebe.</p>
<p>Věděl, že v hradních sklepeních jsou opravdové žaláře hladomorny, mučicí komory a vlhké jámy, kde ve tmě škrábali velcí černí krabi, jeho žalářníci tvrdili, že v současné době jsou všechny prázdné. „Jsme tu jenom my, Cibule,“ řekl mu ser Bartimus. Byl to hlavní žalářník, vyzáblý jednonohý rytíř se zjizvenou tváří a slepým okem. Když byl ser Bartimus opilý (a ser Bartimus býval opilý po většinu dne), rád se vychloubal, jak zachránil lordu Wymanovi život na Trojzubci. Žalářnické povolání ve Vlčím doupěti dostal za odměnu.</p>
<p>Zbytek z „nás“ se stával z kuchaře, jehož Davos nikdy neviděl, šesti strážných v kasárnách v přízemí, páru pradlen a dvou žalářníků, kteří měli vězně na starosti. Therry byl mladý, syn jedné z pradlen, chlapec ve věku čtrnácti let. Ten starý byl Garth, obrovský, plešatý a málomluvný, který na sobě každý den nosil stejnou umaštěnou koženou kazajku a na tváři měl stále zlostný výraz.</p>
<p>Díky letům stráveným jako pašerák měl Davos cit na lidi a vždycky poznal, když s nimi nebylo něco v pořádku. S Garthem to v pořádku nebylo. Cibulový rytíř si raději dával v Garthově přítomnosti pozor na jazyk. S Therrym a serem Bartimusem tak mlčenlivý nebyl. Děkoval jim za jídlo, pobízel je, aby hovořili o svých nadějích a své minulosti, zdvořile odpovídal na jejich otázky a nikdy na ně příliš nenaléhal, když chtěl něco vědět on. Když o něco žádal, byly to jen maličkosti: mísa s vodou a kousek mýdla, kniha na čtení, víc svící. Většina jeho proseb byla vyslyšena a Davos za to byl náležitě vděčný.</p>
<p>Žádný z mužů nemluvil o lordu Manderlym, králi Stannisovi nebo o Freyích, ale hovořili o jiných věcech. Therry chtěl odejít do války, až bude dost stár, bojovat v bitvách a stát se rytířem. Také si rád stěžoval na svou matku. Prozradil mu, že spává se dvěma ze strážných. Ti muži měli hlídky v odlišnou dobu a ani jeden o tom druhém nevěděl, ale jednoho dne na to jeden nebo druhý muž přijde a pak dojde na krev. Někdy večer hoch dokonce přinesl do cely měch vína a zatímco spolu pili, vyptával se Davose na pašerácký život.</p>
<p>Ser Bartimus se o vnější svět nezajímal, a ve skutečnosti vlastně o nic, co se stalo od doby, kdy přišel o nohu kvůli koni bez jezdce a mistrově pilce. Zamiloval si však Vlčí doupě a nic nemiloval víc než vypravovat o jeho dlouhé krvavé historii. Doupě bylo mnohem starší než Bílý přístav, jak řekl rytíř Davosovi. Postavil je král Jon Stark, aby bránilo ústí Bílého nože proti nájezdníkům z moře. Mnohokrát zde měl svoje sídlo mladší syn Krále severu, mnohokrát strýc či bratranec. Někteří předali hrad svým vlastním synům nebo vnukům, a tak vznikly vedlejší větve rodu Starků; Greystarkové vydrželi nejdéle, vládli ve Vlčím doupěti pět století, dokud se nakonec nepřipojili k Hrůzovu v rebelii proti Starkům ze Zimohradu.</p>
<p>Po jejich pádu hrad procházel množstvím dalších rukou. Rod Flintů jej držel jedno století, rod Lockeů dokonce dvě. Vystřídali se tam Slateové, Longové, Holtové a Ashwoodové, pověření Zimohradem, aby udržovali bezpečnou řeku. Jednou se hradu zmocnili nájezdníci ze Tří sester, učinili jej svou pevností. Během válek mezi Zimohradem a Údolím, jej obléhal Osgood Arryn, Starý sokol, a vypálil jej jeho syn, ten co ho pamatují jako Drápa. Když starý král Edrick Stark příliš zeslábl, než aby byl schopen bránit svou říši, zmocnili se Vlčího doupěte otrokáři z Kamenoschodů. Označili svoje zajatce rozžhaveným železem a zlomili je bičem, pak je na lodích poslali za moře a tyto černé zdi toho byly svědkem.</p>
<p>„Pak přišla dlouhá krutá zima,“ řekl ser Bartimus. „Bílý přístav pokryl tvrdý led a dokonce i ústí řeky zamrzalo. Ze severu vály ledové vichry, přiměly otrokáře choulit se u jejich krbů, a zatímco se zahřívali, přišel sem na ně nový král. Byl t<emphasis>o Brandon</emphasis> Stark, prapravnuk Edricka Sněhovouse, ten co mu jeho muži říkali Ledové oči. Dobyl Vlčí doupě nazpět, svlékl otrokáře a dal je otrokům, které našel přikované ve sklepeních. Říká se, že rozvěsili jejich střeva po stromě srdce, jako oběť bohům. <emphasis>Starým</emphasis> bohům, ne těm novým z jihu. Tvých Sedm zimu nezná, a zima nezná je.“</p>
<p>Davos nemohl proti pravdě jeho slov nic namítat. Po tom, co viděl ve Východní hlídce u moře, ani zimu poznat nechtěl. „Jaké bohy vyznáváš ty?“ zeptal se jednonohého rytíře.</p>
<p>„Ty staré.“ Když se ser Bartimus zasmál, vypadal jako lebka, „já a můj rod jsme tady byli ještě před Manderlyi. Řekl bych, že to možná byli moji vlastni předkové, co rozvěšovali ta střeva po stromě.“</p>
<p>„Nevěděl jsem, že Seveřané přinášeli svým stromům srdce krvavé oběti.“</p>
<p>„Je toho hodně a ještě víc, co vy jižané o Severu nevíte,“ odpověděl ser Bartimus.</p>
<p>Nemýlil se. Davos seděl vedle své svíce a hleděl na dopisy, které jeden po druhém pečlivě naškrábal během dnů svého věznění<emphasis>. Byl jsem lepší pašerák než rytíř,</emphasis> napsal své ženě, <emphasis>lepší rytíř než králův pobočník, lepší králův pobočník než manžel. Je mi to tak líto. Miluji tě, Maryo. Odpusť mi prosím všechno zlé, čím jsem Ti ublížil. Kdyby Stannis prohrál tuto válku, přijdeme také o pozemky. Vezmi chlapce přes Úzké moře do Braavosu a nauč je smýšlet o mně laskavě, jestli to jde. Jestliže Stannis získá Železný trůn, rod Mořských přežije a Devan zůstane u dvora. Pomůže ti umístit ostatní chlapce u vznešených lordů, kde mohou sloužit jako pážata a panoši a vysloužit si rytířské ostruhy.</emphasis></p>
<p>Napsal také svým zbývajícím třem synům, aby jim pomohl zapamatovat si otce, který jim koupil jména svými prsty. Jeho vzkazy Steffonovi a malému Stannisovi byly krátké, škrobené a neobratné; popravdě řečeno je neznal ani z poloviny tak dobře, jako znal svoje starší syny; ty, co uhořeli nebo se utopili na Černovodě. Devanovi toho napsal víc, pověděl mu, jak je hrdý, když vidí svého vlastního syna jako králova panoše, a připomněl mu, že jako nejstarší má povinnost ochraňovat svou paní matku a svoje mladší bratry. <emphasis>Pověz Jeho Veličenstvu, že jsem se snažil ze všech sil</emphasis>, zakončil svůj dopis. <emphasis>Je mi líto, že jsem selhal. Štěstí se ke mně obrátilo zády, když jsem ztratil svoje prstní kůstky, v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>den, kdy hořela řeka pod Královým přístavištěm.</emphasis></p>
<p>Davos se pomalu probíral dopisy, několikrát si každý z nich přečetl, říkal si, zda by neměl tu změnit slovo, tam jedno přidat. <emphasis>Člověk by toho měl říct víc, když končí jeho život</emphasis>, pomyslel si, ale slova k němu přicházela tak těžko. <emphasis>Nevedl jsem si tak zle</emphasis>, snažil se přesvědčit sám sebe. <emphasis>Pozvedl jsem se z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Blešího zadku až na pobočníka krále a naučil jsem se číst a psát.</emphasis></p>
<p>Stále se hrbil nad dopisy, když uslyšel zvuk železných klíčů řinčících na kruhu. O polovinu zabušení srdce později se dveře jeho cely rozletěly.</p>
<p>Muž, jenž prošel dveřmi, nebyl žádný z jeho žalářníků. Byl vysoký a ztrhaný, s hlubokými vráskami ve tváři a chomáčem šedohnědých vlasů na hlavě. Od boku mu visel meč a svůj plášť v barvě temného šarlatu měl připevněný na rameni těžkou stříbrnou broží ve tvaru okované pěsti.</p>
<p>„Lorde Mořský,“ řekl, „nemáme mnoho času. Pojď se mnou, prosím.“</p>
<p>Davos cizince obezřetně pozoroval. Ono „prosím“ jej zmátlo. Lidem, jež mají přijít o hlavu a ruce, obvykle takové zdvořilosti neprokazují. „Kdo jsi?“</p>
<p>„Robett Glover, nechať se ti zlíbí, můj pane.“</p>
<p>„Glover. Tvým sídlem byl Pahorek v Hlubokém lese.“</p>
<p>„Sídlo mého bratra Galbarta. Bylo a je, díky tvému králi Stannisovi. Dobyl Pahorek zpět z rukou té železné děvky, která jej ukradla, a nabízí, že jej vrátí jeho právoplatným majitelům. Mnoho a ještě víc se toho stalo, zatímco jsi byl uvězněn v těchto zdech, lorde Davosi. Kailinská držba padla a Roose Bolton se vrátil na Sever s mladší dcerou Neda Starka. S ním přišla armáda Freyů. Bolton vyslal svoje havrany, svolává všechny lordy Severu do Mohylova. Požaduje sliby věrnosti a rukojmí... a svědky na svatbě Aryi Stark a svého nemanželského syna Ramsayho Sněha. Tímto sňatkem si chtějí Boltonové vymínit nárok na Zimohrad. Půjdeš tedy se mnou, nebo ne?“</p>
<p>„Jakou jinou možnost mám, můj pane? Jít s tebou nebo tady zůstat s Garthem a Lady Lu?“</p>
<p>„Kdo je to Lady Lu? Některá z pradlen?“ Glover se netrpělivě mračil. „Všechno ti vysvětlíme, když půjdeš se mnou.“</p>
<p>Davos vstal. „Kdybych měl zemřít, prosím mého pána, aby se postaral o doručení těchto dopisů.“</p>
<p>„Dávám ti na to svoje slovo... ačkoliv, pokud zemřeš, nebude to z rukou Gloverů ani lorda Wymana. A teď pojď rychle se mnou.“</p>
<p>Glover jej vedl šerou chodbou a dolů po schodišti. Prošli božím hájem hradu, kde rostl strom srdce tak velký a spletitý, že zadusil všechny ostatní duby, jilmy a břízy a prorazil svými silnými bledými větvemi zdi a okna, která na něj shlížela. Kořeny měl silné jako mužský pas, kmen tak široký, že tvář na něm vyřezaná vypadala tlustá a nazlobená. Za čarostromem otevřel Glover zrezivělou železnou branku a zastavil se, aby zapálil pochodeň. Když žhnula, rudá a žhavá, vzal Davose dolů po dalších schodech do sklepení s klenutým stropem, kde byly vlhké stěny pokryté vrstvou soli a pod nohama jim při každém kroku čvachtala mořská voda. Procházeli několika sklepy a řadami malých, vlhkých, páchnoucích cel, velmi odlišných od místnosti, kde byl zavřený Davos. Pak přišli k holé kamenné stěně, která se otočila, když do ní Glover zatlačil. Za ní byl dlouhý úzký tunel a další schody. Tyto vedly vzhůru.</p>
<p>„Kde to jsme?“ zeptal se Davos, zatímco vystupovali. Jeho slova se slabě odrážela tmou.</p>
<p>„Na schodech pod schody. Tato chodba běží pod Hradním schodištěm vzhůru do Nového hradu. Tajná cesta. Neprospělo by ti, kdyby tě někdo viděl, můj pane. Předpokládají, že jsi mrtvý.“</p>
<p><emphasis>Ovesná kaše pro mrtvého muže.</emphasis> Davos vystupoval po schodech.</p>
<p>Vyšli ven jinou zdí, ale tato měla na druhé straně prkna a omítku. Místnost za ní byla útulná, teplá a pohodlně zařízená, s myrským kobercem na podlaze a svící z včelího vosku hořící na stole. Kdesi nedaleko slyšel Davos hrát dudy a housle. Na zdi visela ovčí kůže s mapou Severu namalovanou vybledlými barvami. Pod mapou seděl Wyman Manderly, obrovitý lord Bílého přístavu.</p>
<p>„Posaď se, prosím.“ Lord Manderly byl honosně oděn. Jeho hebký sametový kabátec měl modrozelenou barvu a byl vyšívaný zlatou nití na lemu, rukávech a límci. Plášť měl hermelínový, sepjatý na ramenou zlatým trojzubcem. „Máš hlad?“</p>
<p>„Ne, můj pane. Tvoji žalářníci mne krmili dobře.“</p>
<p>„Tamhle je víno, jestli máš žízeň.“</p>
<p>„Mám s tebou vyjednávat, můj pane. Můj král mi to nařídil. Nemám s tebou pít.“</p>
<p>Lord Wyman si povzdechl. „Já vím, choval jsem se k tobě hanebně. Měl jsem k tomu své důvody, ale... prosím, sedni si a napij se, prosím tě o to. Napij se na bezpečný návrat mého chlapce. Wylise, mého nejstaršího syna a dědice. Je doma. To, co slyšíš, je hostina na uvítanou. V Síni mořského muže hodují na mihulových koláčích a pečených kaštanech. Wynafryd tančí s Freyem, za kterého se má provdat. Ostatní Freyové zvedají číše s vínem, aby připili na naše přátelství.“</p>
<p>Pod hudbou slyšel Davos zvuk mnoha hlasů, třeskot pohárů a talířů. Neřekl nic.</p>
<p>„Právě jsem přišel od vyvýšeného stolu,“ pokračoval lord Wyman. „Příliš jsem jedl, jako vždycky, a celý Bílý přístav ví, že mám špatné trávení. Doufáme, že se žádný z mých přátel Freyů nepozastaví nad dlouhou návštěvou mé soukromé latríny.“ Převrátil svůj pohár. „Tu máš. Ty pij, já ne. Posaď se. Času je málo a je toho hodně, co si musíme říci. Robette, víno pro králova pobočníka, budeš-li tak laskav. Lorde Davosi, ty to možná nevíš, ale jsi mrtvý.“</p>
<p>Robett Glover naplnil pohár vínem a podal jej Davosovi. Ten si jej vzal, přičichl k vínu a napil se. „A jak jsem zemřel, smím-li vědět?“</p>
<p>„Sekyrou. Tvoje hlava a ruce byly vystaveny nad Tulení bránou, s obličejem otočeným tak, aby oči vyhlížely na přístav. Teď už jsi docela shnilý, i když jsme namočili hlavu do dehtu, než jsme ji nabodli na kůl. Prý ti vrány mrchožroutky a mořští ptáci vyklovali oči.“</p>
<p>Davos se nepohodlně ošil. Byl to divný pocit být mrtvý. „Mohu se zeptat, kdo zemřel místo mne?“</p>
<p>„Záleží na tom? Máš obyčejnou tvář, lorde Davosi. Doufám, ze si má slova nevyložíš jako urážku. Ten muž měl stejnou barvu jako ty, nos stejného tvaru, dvě uši, jež nebyly nepodobné tvým, dlouhý vous, který se dal zastřihnout a vytvarovat jako tvůj. Můžeš si být jistý, že jsme ho dobře nadehtovali, a cibule vražená mezi zuby posloužila k tomu, že zkřivila rysy. Ser Bartimus dohlédl na to, aby byly useknuty prsty jeho levé ruky; stejným způsobem, jako je máš useknuté ty. Ten muž byl zločinec, pokud je ti to aspoň nějakou útěchou. Jeho smrt možná prokáže víc dobra než všechno, co kdy udělal, když ještě žil. Můj pane, nechovám vůči tobě žádnou zášť. Ta nevraživost, kterou jsem projevoval v Síni mořského muže, byla jen fraška, abych potěšil naše přátele z Freyů.“</p>
<p>„Můj pán by se měl dát ke kejklířům,“ poznamenal Davos. „Ty a tvoji lidé jste byli nanejvýš přesvědčiví. Tvoje kmotřenka jako by mne chtěla mít mrtvého nejvíc ze všech, a ta dívenka...</p>
<p>„Wylla.“ Lord Wyman se usmál. „Všiml sis, jak byla statečná? Dokonce i když jsem hrozil, že ji připravím o jazyk, připomněla mi dluh, kterým je Bílý přístav zavázán Starkům ze Zimohradu, dluh, který nelze nikdy splatit. Wylla hovořila od srdce, stejně jako lady Leona. Odpusť jí, jestli můžeš, můj pane. je to bláznivá, vystrašená žena, a Wylis pro ni znamená všechno. Ne každý muž má v sobě, aby byl princ Aemon Dračí rytíř nebo Symeon Hvězdooký, a ne každá žena dokáže být tak statečná jako moje Wylla a její sestra Wynafryd... která to <emphasis>věděla</emphasis>, a přesto hrála svoji vlastní roli beze strachu.</p>
<p>Když jedná se lháři, musí dokonce i čestný člověk lhát. Neodvážil jsem se vzdorovat Královu přístavišti, dokud byl můj poslední žijící syn v zajetí. Lord Tywin Lannister mi osobně napsal, aby mi sdělil, že má Wylise. Prý jestli jej chci zpátky živého a zdravého, musím litovat své zrady, vzdát se svého města, veřejně vyhlásit svoji věrnost chlapeckému králi na Železném trůnu... a ohnout koleno před Roosem Boltonem, jeho Strážcem severu. Kdybych odmítl, Wylis by zemřel zrádcovskou smrtí, Bílý přístav by byl napaden a vypleněn a moje lidi by potkal stejný osud jako Reyny z Kastameru.</p>
<p>Jsem tlustý a mnozí se domnívají, že v důsledku toho i slabý a nerozumný. Možná si to myslel i Tywin Lannister. Poslal jsem k němu v odpověď havrana se vzkazem, že ohnu koleno a otevřu svoje brán<emphasis>y, jakmile</emphasis> mi bude můj syn navrácen, ale ne předtím. Takto si věci stály, když Tywin zemřel. Poté se objevili Freyové s Wendelovými kostmi... aby uzavřeli mír a zpečetili jej sňatkovou úmluvou, jak tvrdili, jenže já jsem jim nechtěl dát, co chtěli, dokud jsem neměl Wylise, živého a zdravého, a oni mi zase nechtěli dát Wylise, dokud neprokáži svou loajalitu. Tvůj příchod mi poskytl prostředek, jak to udělat. To byl důvod nezdvořilosti, kterou jsem vůči tobě projevoval v Síni mořského muže... a té hlavy a rukou hnijících nad Tulení bránou.“</p>
<p>„Velmi jsi riskoval, můj pane,“ řekl Davos. „Kdyby Freyové tvou lest prohlédli...“</p>
<p>„Vůbec jsem neriskoval. Kdyby si kterýkoliv z Freyů usmyslel, že vyšplhá na bránu, aby se zblízka podíval na toho muže s cibulí v ústech, obvinil bych z omylu svoje žalářníky a nabídl jim tebe, abych je uchlácholil.“</p>
<p>Davos cítil, jak mu přeběhl mráz po zádech. „Rozumím.“</p>
<p>„V to doufám. Máš svoje vlastní syny, jak jsi řekl.“</p>
<p>Tři, pomyslel si Davos, i když jsem jich zplodil sedm.</p>
<p>„Brzy se musím vrátit na hostinu a připít si s mými přáteli z Freyů,“ pokračoval lord Manderly. „Hlídají mne, sere. Ve dne v noci ze mne nespouštějí oči, čenichají po jakémkoliv závanu zrady. Však jsi je viděl, arogantního sera Jareda a jeho synovce Rhaegara, toho uculujícího se červa, co nosí dračí jméno. Za těmi dvěma stojí Symond, cinká mincemi. Ten si koupil některé z mého služebnictva a dva z mých rytířů. Jedna ze služebných jeho ženy si nějak našla cestu do ložnice mého vlastního blázna. Pokud se Stannis diví, že jsou moje dopisy tak stručné, je to proto, že nevěřím dokonce ani svému mistrovi. Theomore je samá hlava a žádné srdce. Vždyť jsi ho v mé síni slyšel. Od mistrů se předpokládá, že odloží staré věrnosti stranou, když si navléknou kolem krku řetěz, ale já nemohu zapomenout, že se Theomore narodil jako Lannister z Lannisportu a tvrdí, že je v nějakém vzdáleném příbuzenství s Lannistery z Casterlyovy skály. Nepřátelé a falešní přátelé jsou všude kolem mne, lorde Davosi. Zamořili moje město jako švábi a já za nocí cítím, jak po mně přelézají.“ Tlustý muž zaťal prsty v pěst a všechny jeho podbradky se zachvěly. „Můj syn Wendel přijel do Dvojčat jako host. Pojedl chléb a sůl lorda Waldera a pověsil svůj meč na zeď, aby hodoval s přáteli. A oni ho zavraždili. <emphasis>Zavraždili</emphasis>, říkám, a ať se Freyové těmi svými báchorkami zadusí. Piji s Jaredem, žertuji se Symondem, slibuji Rhaegarovi ruku své milované vnučky... ale nemysli si, že to znamená, že jsem zapomněl. Sever si pamatuje, lorde Davosi. Sever si pamatuje a fraška téměř skončila. Můj syn je doma.“</p>
<p>Z něčeho na způsobu, jakým to lord Wyman řekl, Davose zamrazilo až do morku kostí. „Pokud je to spravedlnost, po čem toužíš, můj pane, vzhlédni ke králi Stannisovi. Žádný člověk není spravedlivější.“</p>
<p>Do rozhovoru se vmísil Robett Glover. „Tvoje loajalita tě ctí, můj pane,“ řekl, „ale Stannis Baratheon je tvůj král, náš rozhodně ne.“</p>
<p>„Váš král je mrtev,“ připomněl jim Davos, „zavražděný na Rudé svatbě vedle syna lorda Wymana.“</p>
<p>„Mladý vlk je mrtvý,“ připustil Manderly, „jenže ten statečný hoch nebyl jediný syn lorda Eddarda. Robette, přiveď sem chlapce.“</p>
<p>„Hned, můj pane.“ Glover vyklouzl ze dveří.</p>
<p><emphasis>Chlapce?</emphasis> Bylo možné, že by některý z bratrů Robba Starka přežil zkázu Zimohradu? Ukrývá Manderly ve svém hradu Starkova dědice? <emphasis>Skutečného nebo podvrženého?</emphasis> Předpokládal, že Sever by povstal za kteréhokoliv... jenže Stannis Baratheon by nikdy nebojoval za společnou věc s podvodníkem.</p>
<p>Chlapec, který vešel za Robettem Gloverem dveřmi, nebyl Stark, ani nemohl doufat, že by se za něj mohl vydávat. Byl starší než zavraždění bratři Mladého vlka, podle vzhledu čtrnácti či patnáctiletý, a jeho oči byly ještě starší. Obličej pod houštinou tmavohnědých vlasů měl takřka divoký, s širokými ústy, ostrým nosem a špičatou bradou. „Kdo jsi?“ zeptal se Davos.</p>
<p>Chlapec se podíval na Robetta Glovera.</p>
<p>„Je němý, ale učíme jej písmena. A učí se rychle.“ Glover vytáhl od svého pasu dýku a podal ji chlapci. „Napiš pro lorda Mořského svoje jméno.“</p>
<p>V místnosti nebyl žádný pergamen. Chlapec vyryl svoje jméno do dřevěného trámu ve zdi. W... E... X. Při X na dýku tvrdě zatlačil. Když byl hotov, vyhodil dýku do vzduchu, chytil ji a pak tam stál a obdivoval svou práci.</p>
<p>„Wex je z železných. Byl to panoš Theona Greyjoye. Wex byl na Zimohradu.“ Glover se posadil. „Kolik toho lord Stannis ví o tom, co se přihodilo na Zimohradu?“</p>
<p>Davos si vzpomněl na příběhy, které slyšeli. „Zimohrad dobyl Theon Greyjoy, který byl kdysi svěřencem lorda Starka. Zavraždil Starkovy dva mladé syny, nabodl jejich hlavy na kopí a vystavil je na hradbách. Když jej přišli Seveřané vypudit, pozabíjel všechny v hradu, až do posledního dítěte, než jeho samotného zabil bastard lorda Boltona.“</p>
<p>„Nezabil ho,“ řekl Glover. „Zajal ho a odvezl na Hrůzov. Tam ho bastard stahuje z kůže.“</p>
<p>Lord Wyman přikývl. „Příběh, který jsi vyprávěl, a který jsme slyšeli my všichni, je plný lží, asi jako pudink rozinek. To Bastard z Hrůzova pozabíjel lidi na Zimohradu... tehdy mu říkali Ramsay Sníh, než jej chlapecký král udělal Boltonem. Sníh je všechny nezabil. Ušetřil ženy, svázal je k sobě a hnal je do Hrůzova, aby mu posloužily k jeho zábavě.“</p>
<p>„K jeho zábavě?“</p>
<p>„Je to velký lovec,“ řekl Wyman Manderly, „a ženy jsou jeho oblíbená kořist. Svleče je do naha a vypustí je do lesa. Dá jim půl dne náskok, než se za nimi vydá se psy a loveckými rohy. čas od času nějaká dívka uprchne, přežije to a svůj příběh povypráví. Většina jich takové štěstí nemá. Když je Ramsay dostihne, znásilní je, stáhne je z kůže, nakrmí jejich masem svoje psy a jejich kůži odveze zpátky na Hrůzov jako svou trofej. Jestliže mu poskytly dobrou zábavu, tak jim před stažením z kůže podřízne hrdlo. Jinak je to naopak.“</p>
<p>Davos zbledl. „Bohové, buďte dobří. Jak by mohl kterýkoliv člověk…“</p>
<p>„Má v krvi zlo,“ řekl Robett Glover. „Je to bastard zrozený ze znásilnění. <emphasis>Sníh,</emphasis> bez ohledu na to, co prohlásil chlapecký král.“</p>
<p>„Copak byl kdy sníh tak černý?“ otázal se lord Wyman.</p>
<p>„Ramsay si zabral pozemky lorda Hornwooda, tím že se násilně oženil s jeho vdovou, pak ji zamkl ve věži a zapomněl na ni. Říká se, že si z hladu uhryzala prsty... a lannisterskou představou spravedlnosti je odměnit jejího vraha dívenkou Neda Starka.“</p>
<p>„Boltonové vždycky byli krutí a vychytralí, ale tento jako by ani nebyl člověk, ale zvíře v lidské kůži,“ řekl Glover.</p>
<p>Lord z Bílého přístavu se naklonil dopředu. „Freyové nejsou o nic lepší. Mluví o měničích a vlkodlacích a tvrdí, že to byl Robb Stark, kdo zabil mého Wendela. Jaká arogance! Ve skutečnosti neočekávají, že Sever jejich lžím uvěří, ale podle nich musíme předstírat, že jim věříme, jinak zemřeme. Roose Bolton lže o své účasti na Rudé svatbě a jeho bastard lže o pádu Zimohradu. A přesto, dokud měli Wylise, neměl jsem jinou možnost než polykat tyhle výkaly a rozplývat se nad jejich chutí.“</p>
<p>„A teď, můj pane?“ zeptal se Davos.</p>
<p>Doufal, že uslyší, jak lord Wyman řekne: <emphasis>A teď odpřísáhnu věrnost králi Stannisovi,</emphasis> jenže tlustý muž se místo toho usmál zvláštním, kratičkým úsměvem a řekl: „A teď se musím dostavit na svatbu. Jsem příliš tlustý, než abych mohl sedět na koni, jak zřetelně vidí kterýkoliv člověk s očima. Jako chlapec jsem tak rád jezdil, a jako mladý muž jsem ovládal hřebce natolik, abych si tu a tam vybojoval nějaké to vítězství na kolbišti, jenže ty časy dávno minuly. Moje tělo se mi stalo ošklivějším vězením, než je Vlčí doupě. Přesto musím na Zimohrad. Roose Bolton mne tam chce mít na kolenou a pod sametovou zdvořilostí ukazuje železnou zbroj. Dostavím se na říčním člunu a v nosítkách, provázen stovkou rytířů a mými dobrými přáteli z Dvojčat. Freyové sem připluli po moři. Nemají s sebou koně, a tak každému daruji jezdeckého koně jako dar hostitele svému hostu. Dávají stále tam na jihu hostitelé dary svým hostům?“</p>
<p>„Někteří ano, můj pane. V den, kdy jejich hosté odjíždějí.“</p>
<p>„Pak to možná pochopíš.“ Wyman Manderly se pracně zvedl. „Již déle než rok stavím válečné lodě. Některé jsi viděl, ale stejné množství se jich ukrývá nahoře na Bílém noži. I navzdory ztrátám, které jsem utrpěl, stále velím více jízdním těžkooděncům než kterýkoliv jiný lord na sever od Šíje. Moje zdi jsou silné a moje sklepy plné stříbra. Starohrad a Vdovina stráž mne budou následovat. K mým vazalům patří tucet menších lordů a stovka majetných rytířů. Mohu králi Stannisovi dodat loajalitu všech zemí na východ od Bílého nože, od Vdoviny stráže a Beraní brány až k Ovčím vrchům a pramenům Zlomené větve. Toto všechno mu dám, pokud přistoupíš na mou cenu.“</p>
<p>„Mohu králi tvoje podmínky doručit, ale…“</p>
<p>Lord Wyman jej přerušil. „Řekl jsem, pokud <emphasis>ty</emphasis> přistoupíš na mou cenu. Ne Stannis. Já nepotřebuji krále, ale pašeráka.“</p>
<p>V příběhu pokračoval Robbet Glover. „Možná se nikdy nedozvíme, co všechno se stalo na Zimohradu, když se ser Rodrik pokusil dobýt hrad nazpět z rukou železných mužů Theona Greyjoye. Bastard z Boltonů tvrdí, že Greyjoy zabil sera Rodrika během vyjednávání. Wex říká, že to tak není. Dokud se nenaučí víc písmen, nebudeme znát ani polovinu pravdy... ale umí odpovídat <emphasis>ano</emphasis> a <emphasis>ne,</emphasis> a i s tím se dá urazit kus cesty, jakmile kladeš správné otázky.“</p>
<p>„To Bastard z Boltonů zavraždil sera Rodrika a lidi na Zimohradu,“ řekl lord Wyman. „Pozabíjel taky Greyjoyovy železné. Wex viděl, jak povraždili muže, kteří se chtěli vzdát. Když jsme se ho zeptali, jak se mu podařilo uniknout, namaloval strom s tváří.“</p>
<p>Davos se nad tím zamyslel. „Zachránili jej staří bohové?“ „Svým způsobem, vyšplhal na strom srdce a ukryl se mezi listím. Boltonovi muži háj dvakrát prohledali a pozabíjeli všechny, co tam našli, ale nikoho nenapadlo, aby se podíval vzhůru do větví. Takto se to stalo, Wexi?“</p>
<p>Chlapec vyhodil do vzduchu Gloverovu dýku, chytil ji, přikývl.</p>
<p>Glover řekl: „Zůstal nahoře ve stromě dlouhý čas. Spal mezi větvemi, neodvažoval se slézt. Nakonec pod sebou uslyšel hlasy.“</p>
<p>„Hlasy mrtvých,“ dodal Wyman Manderly.</p>
<p>Wex zvedl pět prstů, poťukal na každý prstem, pak čtyři složil a poklepal na poslední natažený.</p>
<p>„Šest,“ řekl Davos. „Bylo jich šest.“</p>
<p>„Dva z nich byli zavraždění synové Neda Starka.“</p>
<p>„Jak vám mohl tohle říct němý?“</p>
<p>„Křídou. Namaloval dva chlapce... a dva vlky.“</p>
<p>„Chlapec je z železných, a tak si myslel, že bude lépe neukazovat se jim,“ řekl Glover. „Naslouchal. Těch šest se mezi ruinami Zimohradu dlouho nezdrželo. Čtyři šli jedním směrem, dva jiným. Wex se kradl za těmi dvěma, ženou a chlapcem. Musel zůstat po větru, aby vlk nezachytil jeho pach.“</p>
<p>„Ví, kam šli,“ řekl lord Wyman.</p>
<p>Davos pochopil. „A ty chceš toho chlapce.“</p>
<p>„Roose Bolton má dceru Eddarda Starka. Aby mu Bílý přístav překazil jeho plány, potřebuje Nedova syna... a jeho zlovlka. To zvíře bude důkazem, že je chlapec tím, kým tvrdíme, že je, pokud by se to Hrůzov pokusil popřít. To je moje cena, lorde Davosi. Propašuj sem ke mně mého lenního pána a já přijmu Stannise Baratheona za svého krále.“</p>
<p>Starý instinkt přiměl Davose Mořského sáhnout po svém hrdle. Jeho prstní kůstky byly jeho amuletem pro štěstí a nějak cítil, že při tom, co po něm Wyman Manderly žádá, bude štěstí potřebovat. Kůstky ale byly pryč, a tak řekl: „Máš ve svých službách lepší muže. Rytíře, lordy a mistry. Nač potřebuješ pašeráka? Máš lodě.“</p>
<p>„Lodě,“ souhlasil lord Wyman, „jenže moji posádku tvoří říční loďaři nebo rybáři, kteří se nikdy neplavili mimo Kousanec. Na toto potřebuji muže, který se plavil v temnějších vodách a ví, jak proklouznout kolem nebezpečí, neviděn a bez újmy.“</p>
<p>„Kde je ten hoch?“ Davos předem tušil, že odpověď se mu zamlouvat nebude. „Kam po mně chceš, abych se vydal, můj pane?“</p>
<p>„Wexi,“ řekl Robett Glover, „ukaž mu to.“</p>
<p>Němý chlapec vyhodil do vzduchu dýku, chytil ji, mrštil jí po mapě z ovčí kůže, která zdobila zeď lorda Wymana. Zabodla se a s chvěním zůstala stát. Pak se usmál.</p>
<p>Davos na okamžik zvažoval, že požádá Wymana Manderlyho, aby jej poslal zpátky do Vlčího doupěte; za serem Bartimusem s jeho příběhy a za Garthem s jeho smrtonosnými dámami.</p>
<p> Doupěti jedli vězňové každého rána ovesnou kaši. Jenže na tomto světě existovala i místa, o jejichž obyvatelích bylo známo, že hodují na lidském mase.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />DAENERYS</strong></p>
<p><strong>K</strong>aždého rána počítala královna ze svých západních hradeb plachty v Zálivu otrokářů.</p>
<p>Dnes jich napočítala dvacet pět, třebaže některé byly velmi daleko a pohybovaly se, takže bylo obtížné být si tím jistá. Někdy některou vynechala anebo některou počítala dvakrát. <emphasis>Co na tom záleží? Škrtič potřebuje jen deset prstů.</emphasis> Veškerý obchod ustal a její rybáři se neodvažovali vyplout do zálivu. Ti nejodvážnější stále ještě házeli do řeky pár udic, ačkoliv i to bylo riskantní; většina lodí zůstávala zakotvená pod meereenskými zdmi z mnohobarevných cihel.</p>
<p>V zálivu byly rovněž lodě z Meereenu, válečné a obchodní galéry, jejichž kapitáni je vzali na moře, když začala Danyina armáda obléhat město. Nyní se vrátily, aby posílily flotily z Qarthu, Tolosu a Nového Ghisu.</p>
<p>Ani její admirál jí nic užitečného neporadil. „Ukaž jim svoje draky,“ navrhl Groleo. „Dej Yunkajcům zakusit chuť ohně a obchod opět brzy pokvete.“</p>
<p>„Ty lodě nás zde rdousí a jediné, o čem dokáže mluvit můj admirál, jsou draci,“ namítla Dany. <emphasis>„Jsi</emphasis> můj admirál, že ano?“</p>
<p>„Admirál bez lodí.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Postav </emphasis>lodě.“</p>
<p>„Válečné lodě nelze postavit z cihel. Otrokáři spálili každý kousek stavebního dříví do dvaceti lig odsud.“</p>
<p>„Tak vyjeďte do čtyřiadvaceti lig. Dám ti povozy, dělníky, mezky... o cokoliv požádáš.“</p>
<p>„Jsem námořník, ne lodní stavitel. Poslali mne, abych dopravil Její Veličenstvo zpátky do Pentosu. Ty jsi nás místo toho přivedla sem a rozbila jsi mého <emphasis>Saduleona</emphasis> na kusy, kvůli jakýmsi hřebíkům a kouskům dřeva. Už nikdy svoji loď nespatřím. Možná už nikdy neuvidím svůj domov, ani svou starou ženu. To jsem nebyl já, kdo odmítl lodě, které nabídl Daxos. Nemohu proti Qarthéňanům bojovat s rybářskými čluny.“</p>
<p>Jeho zahořklost ji znepokojila, a to až natolik, že si Dany v duchu říkala, zda by prošedivělý Pentosan nemohl být jedním z oněch tří zrádců. <emphasis>Ne, je to jen starý muž, daleko od domova a s bolavým srdcem.</emphasis> „Určitě existuje <emphasis>něco,</emphasis> co můžeme udělat.“</p>
<p>„Ano, a já jsem ti řekl co. Ty lodě jsou z provazů, dehtu a plátna, z qohorské borovice a týkového dřeva ze Sothorosu, ze starého dřeva z Velkého Norvosu, z tisu, jasanu a jedle. Ze dřeva, Veličenstvo. Dřevo hoří. Draci</p>
<p>„O mých dracích už nechci slyšet ani slovo. Odejdi. Jdi se modlit ke svým pentoským bohům, aby seslali bouři, která naše nepřátele potopí.“</p>
<p>„Žádný námořník se nemodlí o bouře, Veličenstvo.“</p>
<p>„Už mne unavuje poslouchat, co všechno nebudeš dělat. Jdi.“</p>
<p>Ser Barristan zůstal. „Naše skladiště jsou v současné době plná,“ připomněl jí, „a Tvoje Veličenstvo nechalo vysázet fazole, révu a pšenici. Tvoji Dothrakové vyhnali otrokáře z kopců a rozbili okovy jejich otrokům. Také sázejí nové plodiny a budou chodit s úrodou do Meereenu na trh. A budeš mít přátelství Lhazaru.“</p>
<p>To pro mne získal Daario, a kdo ví, zda-li bude k něčemu platné. „Ovčí lidé. Kéž by tak beránci měli zuby.“</p>
<p>„To by pak nepochybně byli vlci obezřetnější.“</p>
<p>To ji rozesmálo. „Jak se daří tvým sirotkům, sere?“</p>
<p>Starý rytíř se usmál. „Dobře, Tvoje Veličenstvo. Jsem rád, že se na to ptáš.“ Chlapci byli jeho pýchou. „Čtyři či pět z nich má vlastnosti potřebné pro rytíře. Možná dokonce celý tucet.“</p>
<p>„Jeden by stačil, pokud by byl tak ryzí jako ty.“ Možná brzy přijde den, kdy bude potřebovat každého rytíře. „Budou za mne bojovat v klání? To by se mi líbilo.“ Viserys jí vyprávěl příběhy o turnajích, jichž byl svědkem v Sedmi královstvích, ale Dany nikdy neviděla klání na vlastní oči.</p>
<p>„Ještě nejsou připraveni, Veličenstvo. Až budou, s potěšením ti předvedou své umění.“</p>
<p>„Doufám, že ten den přijde brzy.“ Políbila by svého rytíře na tvář, ale právě tehdy se pod klenutým průchodem objevila Missandei. „Missandei?“</p>
<p>„Tvoje Veličenstvo. Skahaz očekává, že se mu dostane tvého slyšení.“</p>
<p>„Pošli ho nahoru.“</p>
<p>Holotemenného provázela dvě z jeho Mosazných zvířat. Jeden muž na sobě měl masku jestřába, druhý vypadal jako šakal. Za mosazí byly vidět jen jejich oči. „Tvoje Zářivosti, Hizdahra viděli, jak minulého večera vešel do pyramidy Zhaků. Odešel až dlouho po setmění.“</p>
<p>„Kolik pyramid již navštívil?“</p>
<p>„Jedenáct.“</p>
<p>„A jak je to dlouho od poslední vraždy?“</p>
<p>„Šestadvacet dní.“ Oči Holotemenného se blýskaly vztekem. Byl to jeho nápad, aby Mosazná zvířata sledovala jejího snoubence a všímala si veškerého jeho počínání.</p>
<p>„Takže se Hizdahrovi daří plnit svůj slib.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jak!</emphasis> Synové Harpyje odložili nože, jenže proč? Protože je o to vznešený Hizdahr mile požádal? Říkám ti, že je jedním z nich. Proto ho poslechli. On sám je docela možná Harpyje.“</p>
<p>„Pokud Harpyje existuje.“ Skahaz byl přesvědčen, že Synové Harpyje mají někde v Meereenu urozeného vůdce, tajného generála velícího armádě stínů. Dany jeho víru nesdílela. Mosazná zvířata zajala tucty Synů Harpyje, a ti, kteří to přežili a byli podrobeni právu útrpnému, prozrazovali jména... až příliš mnoho jmen, jak se jí zdálo. Dany by si ráda myslela, že všechna ta úmrtí byla dílem jediného nepřítele, kterého by bylo možné dopadnout a zabít, ale měla podezření, že ve skutečnosti je tomu jinak. <emphasis>Mých nepřátel je celá legie</emphasis>. „Hizdahr zo Loraq je přesvědčivý muž, jenž má mnoho přátel. A je zámožný. Možná pro nás koupil tento mír zlatem, anebo přesvědčil ostatní urozené, že náš sňatek je v jejich zájmu.“</p>
<p>„Pokud není Harpyje, tak ji osobně zná. Snadno se dozvím pravdu. Dej mi svolení podrobit Hizdahra výslechu a přinesu ti jeho doznání.“</p>
<p>„Ne,“ řekla. „Já těmhle doznáním nevěřím. Přinesl jsi mi jich až příliš mnoho a všechna byla bezcenná.“</p>
<p>„Tvoje Zářivosti“</p>
<p> „Řekla jsem, že <emphasis>ne</emphasis>.“</p>
<p>Zamračený výraz Holotemenného proměnil jeho ošklivou tvář v ještě ošklivější. „Chyba. Velký pán Hizdahr si dělá z Její Velkoleposti blázna. Chceš mít ve své posteli hada?“</p>
<p><emphasis>Já chci ve své posteli Daaria,jenže jsem ho poslala pryč, kvůli tobě a takovým jako ty.</emphasis> „Můžeš Hizdahra zo Loraq nadále sledovat, ale nesmí přijít k újmě. Rozumíš?“</p>
<p>„Nejsem hluchý, Velkoleposti. Poslechnu.“ Skahaz vytáhl z rukávu svitek pergamenu. „Tvoje Ctihodnost by se měla podívat na tohle. Seznam všech meereenských lodí účastnících se blokády, i s jejich kapitány. Všechno Velcí páni.“</p>
<p>Dany si pergamen přečetla. Byly na něm vyjmenovány všechny vládnoucí rodiny Meereenu: Hazkar, Merreq, Ouazzar, Zhak, Rhazdar, Ghazeen, Pahl, dokonce Reznak a Loraq. „Co mám s tím seznamem dělat?“</p>
<p>„Každý člověk na tom seznamu má ve městě příbuzné. Syny a bratry, manželky a dcery, matky a otce. Dovol, ať je moje Mosazná zvířata zajmou. Jejich životy ti získají nazpět ty lodě.“ „Kdybych poslala Mosazná zvířata do pyramid, znamenalo by to otevřenou válku uvnitř města. Musím důvěřovat Hizdahrovi. Musím doufat v mír.“ Dany přidržela pergamen nad svící a dívala se, jak jména mizí v plameni, zatímco Skahaz se na ni mračil.</p>
<p>Ser Barristan jí potom řekl, že její bratr Rhaegar by na ni byl hrdý. Dany si vzpomněla na slova, která řekl ser Jorah v Astaporu: <emphasis>Rhaegar bojoval statečně, Rhaegar bojoval vznešeně, Rhaegar bojoval čestně. A Rhaegar</emphasis> zemřel.</p>
<p>Když sestoupila do purpurové mramorové síně, zjistila, že je skoro prázdná. „Dnes se nedostavili žádní prosebníci?“ zeptala se Dany Reznaka mo Reznak, „nikdo, kdo by žádal spravedlnost nebo stříbro za ovci?“</p>
<p>„Ne, Tvoje Ctihodnosti. Město má strach.“</p>
<p>„Nemají se čeho obávat.“</p>
<p>Jenže toho bylo hodně a ještě víc, čeho se měli obávat, jak se toho večera dozvěděla. Zatímco pro ni její mladá rukojmí Miklaz a Kezmya servírovali jednoduchou večeři sestávající z podzimní zeleniny a zázvorové polévky, přišla jí Irri říct, že se znovu dostavila Galazza Galare, se třemi Modrými milostmi z chrámu „Přišel také Šedý červ, <emphasis>khaleesi.</emphasis> Prosí, abys je vyslechla. Prý je to naléhavé.“</p>
<p>„Přiveď je do mé síně. A zavolej Reznaka a Skahaze. Řekla Zelená milost, o co se jedná?</p>
<p>„O Astapor,“ odpověděla Irri.</p>
<p>Jako první začal vyprávět Šedý červ: „Vynořil se z ranních mlh, jezdec na bílém koni, umírající, jeho klisna se přibližovala k městským branám, klopýtala, boky měla růžové od krve a pěny, převracela oči hrůzou. Její jezdec zvolal: ,Ona hoří, ona hoří,‘ a svezl se ze sedla. Poslali pro tohoto jednoho, aby vydal příkaz, ať je jezdec odnesen k Modrým milostem. Když jej sluhové pronesli dovnitř bránou, znovu vykřikl: ,Ona hoří.‘ Pod jeho <emphasis>tokarem</emphasis> byla kostra, samé kosti a maso spalované horečkou.</p>
<p>Odsud začala příběh vyprávět jedna z Modrých milostí. „Neposkvrnění přinesli toho muže do chrámu, kde jsme ho svlékly a vykoupaly ve chladné vodě. Šaty měl znečištěné a moje sestry objevily v jeho stehně polovinu šípu. Třebaže se dřík odlomil, hlavice zůstala v jeho těle a do rány se dala sněť, naplnila jej jedem. Zemřel do hodiny a stále vykřikoval, že ona hoří.“</p>
<p>„Ona hoří,“ opakovala Daenerys. „Kdo je <emphasis>ona?“</emphasis></p>
<p>„Astapor, Tvoje Zářivosti,“ řekla další z Modrých milostí. „Jednou to řekl. Řekl: <emphasis>Astapor</emphasis> hoří.“</p>
<p>„Možná blouznil, protože měl horečku.“</p>
<p>„Tvoje Zářivost hovoří moudře,“ řekla Galazza Galare, „jenže Ezzara viděla ještě něco jiného.“</p>
<p>Modrá milost zvaná Ezzara si založila ruce. „Moje královno,“ řekla tiše, „tu jeho horečku nezpůsobil šíp. Znečistil se, ne jednou, ale mnohokrát. Měl oděv potřísněný až po kolena a mezi jeho výkaly byla zaschlá krev.“</p>
<p>„Šedý červ řekl, že jeho kůň krvácel.“</p>
<p>„To je pravda, Tvoje Veličenstvo,“ potvrdil její slova eunuch. „Bledá klisna byla krvavá od jeho ostruh.“</p>
<p>„To je možné, Tvoje Zářivosti,“ řekla Ezzara, „jenže tato krev byla smíšená s jeho stolicí. Znečistila jeho spodní prádlo.“</p>
<p>„Krvácel z vnitřností,“ řekla Galazza Galare.</p>
<p>„Tím si nemůžeme být jistí,“ řekla Ezzara, „ale možná je tomu tak, že Meereen má víc příčin ke strachu než yunkajská kopí.“</p>
<p>„Musíme se modlit,“ řekla Zelená milost. „Toho muže nám seslali bohové. Přišel jako zvěstovatel. Přišel jako znamení.“ „Znamení čeho?“</p>
<p>„Znamení hněvu a zkázy.“</p>
<p>Nechtěla tomu věřit. „Je to jen jeden člověk. Jeden nemocný muž s šípem v noze. Přinesl ho sem kůň, ne bůh.“ <emphasis>Bledá klisna. </emphasis>Dany prudce vstala. „Děkuji vám za vaši radu a za všechno, co jste udělali pro toho ubožáka.“</p>
<p>Zelená milost políbila Dany před odchodem prsty. „Budeme se za Astapor modlit.“</p>
<p><emphasis>A za mne. Ach, modli se za mne, moje paní.</emphasis> Pokud padl Astapor, nic nezabrání Yunkajcům, aby se stočili na sever.</p>
<p>Otočila se k seru Barristanovi. „Vyšli jezdce do kopců, aby našli moje pokrevní jezdce. Zavolej také Hnědého Bena a Druhé syny.“</p>
<p>„A Bouřovrány, Veličenstvo?“</p>
<p><emphasis>Daario.</emphasis> „Ano. Ano.“ Před pouhými třemi dny se jí zdálo o Daariovi, jak leží vedle cesty a slepě zírá do oblohy, zatímco nad jeho mrtvolou se praly vrány. Jiné noci sebou házela v posteli, představovala si, že ji zradil, tak jako kdysi zradil svoje druhy kapitány z Bouřovran. <emphasis>Přinesl mi jejich hlavy.</emphasis> Co když odvedl svoje společenstvo zpátky do Yunkai, aby ji prodal za hrnec zlata? <emphasis>To by neudělal. Či ano?</emphasis> „Bouřovrány také. Okamžitě za nimi pošli jezdce.“</p>
<p>Jako první se vrátili Druzí synové, osm dnů poté, co jim královna poslala předvolání. Když jí ser Barristan řekl, že s ní její kapitáni touží promluvit, na okamžik si myslela, že to je Daario, a srdce jí poskočilo v hrudi. Jenže kapitán, o němž mluvil, byl Hnědý Ben Plumm.</p>
<p>Hnědý Ben měl zjizvenou, větrem ošlehanou tvář, kůži barvy starého týkového dřeva, bílé vlasy a vrásky v koutcích očí. Dany byla pohledem na jeho kožnatou hnědou tvář tak potěšena, že ho objala. V očích jí zazářily jiskřičky radosti.</p>
<p>„Slyšel jsem, že se Tvoje Veličenstvo hodlá provdat,“ řekl, „ale nikdo mi neřekl, že za mne.“ Společně se zasmáli, zatímco Reznak prskal, ale jejich smích odezněl, když Hnědý Ben řekl: „Chytili jsme tři Astaporce. Tvoje Veličenstvo by si je mělo vyslechnout.“</p>
<p>„Přiveď je.“</p>
<p>Daenerys je přijala v okázalosti a nádheře své síně, kde mezi mramorovými pilíři hořely vysoké svíce. Když uviděla, že jsou Astaporci napůl vyhladovělí, okamžité poslala pro jídlo. Ti tři byli vším, co zbylo z tuctu, jenž se společně vydal z Rudého města: zedník, tkadlena a obuvník. „Co se stalo s vaší skupinou?“ zeptala se královna.</p>
<p>„Byli zabiti,“ odpověděl obuvník. „Yunkajští žoldáci jezdí sem a tam v kopcích na sever od Astaporu, honí ty, kdo uprchli před plameny.“</p>
<p>„Takže město padlo? Jeho stěny byly silné.“</p>
<p>„Je tomu tak,“ přitakal zedník, ohnutý muž s revmatickýma očima, „ale také byly staré a drolily se.“</p>
<p>Tkadlena zvedla hlavu. „Každý den jsme si říkali mezi sebou navzájem, že se dračí královna vrátí.“ Žena měla tenké rty a kalné mrtvé oči, zasazené ve vyzáblém úzkém obličeji. „Říkali, že pro tebe Cleon poslal, že přijdeš.“</p>
<p><emphasis>Poslal pro mne</emphasis>, pomyslela si Dany. <emphasis>Alespoň tohle je pravda. </emphasis>„Yunkajci snědli před našimi zdmi naši úrodu a pozabíjeli naše stáda,“ pokračoval obuvník. „My uvnitř jsme hladověli. Jedli jsme kočky, krysy a kůži. Koňská kůže, to byla hostina. Král Hrdlořez a královna Děvka obvinili jeden druhého, že hodují na mase zabitých. Muži a ženy se tajně scházeli a tahali los, aby pak hodovali na mase těch, kdo si vytáhli černý kámen. Pyramidu Naklozů vyplenili a zapálili ti, kdo tvrdili, že za všechny naše strasti je třeba obvinit Kraznyse mo Nakloz.“</p>
<p>„Jiní dávali vinu Daenerys,“ řekla tkadlena, „ale více z nás tě stále milovalo. Je na cestě, říkali jsme si mezi sebou. Míří sem v čele velké armády, s jídlem pro nás všechny.“</p>
<p>Sotva jsem schopna nakrmit svoje vlastní lidi. Kdybych vytáhla k Astaporu, ztratila bych Meereen.</p>
<p>Obuvník jí řekl, jak bylo tělo Řeznického krále vyhrabáno z hrobu a uzavřeno do měděné zbroje, poté co měla Zelená milost Astaporu sen, že jim pomůže od Yunkajců. Ve zbroji a páchnoucí byla mrtvola Cleona Velkého připoutána k zádům hladového koně, aby vedla zbytky nových Neposkvrněných na výpad, jenže vjely rovnou do železných zubů legie z Nového Ghisu a byly rozsekány do posledního muže.</p>
<p>„Poté nabodli Zelenou milost na kůl na Náměstí trestu a nechali ji tam, dokud nezemřela. Přeživší uspořádali v pyramidě Ullhoru velkou hostinu, která trvala polovinu noci, a zapili svoje poslední jídlo otráveným vínem, takže když přišlo ráno, žádný z nich se již neprobudil. Brzy nato přišla nemoc, krvavý průjem, který zabil tři lidi z každých čtyř, dokud dav umírajících lidí nezešílel a nepozabíjel strážné u hlavní brány.“</p>
<p>Starý zedník ho přerušil a řekl: „Ne. To bylo dílo zdravých lidí, kteří chtěli uprchnout, aby unikli průjmu.“</p>
<p>„Záleží na tom?“ opáčil obuvník. „Strážné roztrhali na kusy a otevřeli bránu. Legie z Nového Ghisu se nahrnuly do Astaporu, následovány Yunkajci a žoldáky na jejich koních. Královna Děvka zahynula s kletbou na rtech, když s nimi bojovala. Krále Hrdlořeza, který se vzdal, hodili do bojové jámy, aby ho tam roztrhala na kusy smečka hladových psů.“</p>
<p>„Ještě tehdy někteří stále tvrdili, že přijdeš“ řekla tkadlena. „Přísahali, že tě viděli, jak sedíš na drakovi, přelétáš vysoko nad yunkajskými tábory. Čekali jsme na tebe každý den.“ Nemohla jsem přijít, pomyslela si královna. Neodvažovala jsem se.</p>
<p>„A když město padlo?“ chtěl vědět Skahaz. „Co pak?“ „Rozpoutal se masakr. Chrám milostí byl plný nemocných, kteří tam přišli prosit bohy o uzdravení. Legionáři zapečetili dveře a podpálili chrám pochodněmi. Během hodiny hořely ohně v každém koutě města. Jak se rozšiřovaly, spojovaly se jedny s druhými. Ulice byly plné lidí, kteří prchali na jednu stranu a na druhou, snažili se uniknout plamenům, ale žádná cesta odtamtud neexistovala. Yunkajci hlídali bránu.“ „Vy jste přesto unikli,“ řekl Holotemenný. „Jak je to možné?“ „Já jsem svým řemeslem cihlář,“ odpověděl starý muž, „stejně jako byl můj otec přede mnou a jeho otec před ním. Můj děd postavil náš dům na vysokém místě u městských zdí. Bylo snadné uvolnit každou noc pár cihel. Když jsem to pověděl svým přátelům, pomohli mi podepřít tunel, aby se nezřítil. Všichni jsme se shodli, že by bylo dobré mít svoji vlastní únikovou cestu z města.“</p>
<p><emphasis>Zanechala jsem vás s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>radou, abyste si vládli sami</emphasis>, pomyslela si Dany, <emphasis>léčitele, učence a kněze.</emphasis> Stále si vybavovala Rudé město, jak je viděla poprvé; suché a uprášené za jeho silnými cihlovými zdmi, snící svoje kruté sny, a přesto plné života. <emphasis>Na Červu byly ostrovy, kde se líbali milenci, ale na Náměstí trestu stahovali z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>lidí pruhy kůže a nechávali je tam viset nahé, aby na nich hodovaly mouchy,</emphasis> „je dobře, že jste přišli,“ řekla Astaporcům. „V Meereenu budete v bezpečí.“</p>
<p>Obuvník jí za to poděkoval a starý cihlář jí políbil chodidlo, ale tkadlena si ji měřila očima tvrdýma jako křemen. <emphasis>Ona ví, že lžu</emphasis>, uvědomila si královna. <emphasis>Ví, že je nemohu udržet v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bezpečí. Astapor hoří a Meereen je na řadě jako další.</emphasis> „Přijdou další,“ prohlásil Hnědý Ben, když byli Astaporci odvedeni. „Tito tři měli koně. Většina jich jde pěšky.“</p>
<p>„Kolik jich je?“ zeptal se Reznak.</p>
<p>Hnědý Ben pokrčil rameny. „Stovky. Tisíce. Někteří jsou nemocní, jiní popálení, další zranění. Kočky a Větrem hnaní se rojí po kopcích s kopími a biči v rukou, ženou je na sever a opozdilce zabíjejí.“</p>
<p>„Ústa s nohama. A <emphasis>nemocní</emphasis>, říkáš?“ Reznak si zamnul ruce. „Tvoje Ctihodnost je nesmí do svého města vpustit.“</p>
<p>„Já bych to neudělal,“ řekl Hnědý Ben Plumm. „Pozor, nejsem žádný mistr, ale vím, že zdravá jablka se mají držet odděleně od zkažených.“</p>
<p>„Tohle nejsou jablka, Bene,“ namítla Dany. „Jsou to muži a ženy, nemocní, hladoví a vystrašení.“ <emphasis>Moje děti.</emphasis> „Měla jsem jít do Astaporu.“</p>
<p>„Tvoje Veličenstvo je zachránit nemohlo,“ řekl ser Barristan. „Varovala jsi krále Cleona před touto válkou s Yunkai. Ten muž byl blázen a měl ruce rudé od krve.“</p>
<p><emphasis>Jsou snad moje vlastní ruce čistější?</emphasis> Vzpomněla si na to, co říkal Daario, že všichni králové musí být buď řezníci, nebo maso. „Cleon byl nepřítel našeho nepřítele. Kdybych se k němu připojila v Hazzatských rozích, možná bychom rozdrtili Yunkai mezi sebou.“</p>
<p>Holotemenný nesouhlasil. „Kdybys odvedla Neposkvrněné na jih do Hazzatu, Synové Harpyje…“</p>
<p>„Já vím. <emphasis>Já vím.</emphasis> Byla by to znovu Eroeh.“</p>
<p>Hnědý Ben Plumm byl zmaten. „Kdo je Eroeh?“</p>
<p>„Dívka, o níž jsem si myslela, že jsem ji zachránila před znásilněním a mučením. Podařilo se mi dosáhnout jen toho, že jsem ještě zhoršila její úděl. A jediné, čeho jsem dosáhla v Astaporu, bylo deset tisíc Eroeh.“</p>
<p>„Tvoje Veličenstvo nemohlo vědět „Jsem královna. Měla jsem vědět.“</p>
<p>„Co se stalo, stalo se,“ řekl Reznak mo Reznak. „Tvoje Ctihodnosti, prosím tě, vezmi si ihned za manžela vznešeného Hizdahra. Ten může promluvit s Moudrými pány, vyjednat pro nás mír.“ „Za jakých podmínek?“ <emphasis>Dávej si pozor na navoněného senešala</emphasis>, řekla Ouaithe. Žena v masce předpověděla příchod bledé klisny, měla pravdu také ohledně vznešeného Reznaka? „Jsem možná mladá dívka neznalá způsobů válčení, ale nejsem beránek, jenž s bekotáním vejde do doupěte harpyje. Stále mám svoje Neposkvrněné. Mám Bouřovrány a Druhé syny. Mám tři kumpanie Neposkvrněných.“</p>
<p>„Je, a taky draky,“ přitakal Hnědý Ben Plumm s úsměvem.</p>
<p>„V jámě, v řetězech,“ zakvílel Reznak mo Reznak. „K čemu jsou dobří draci, když je není možné ovládat? Dokonce i Neposkvrnění mají strach, když musí otevřít dveře, aby je nakrmili.“</p>
<p>„Co to povídáte o královniných malých mazlíčcích?“ Hnědý Ben zmateně svraštil tvář. Prošedivělý kapitán Druhých synů byl tvor svobodných společenství, míšenec s krví tuctu odlišných národů proudící mu v žilách, ale vždycky měl rád draky. A oni měli rádi jeho.</p>
<p>„Mazlíčci?“ vyjekl Reznak. „Spíš monstra. Obludy, které žerou děti. Nemůžeme „<emphasis>Ticho</emphasis>,“ okřikla ho Daenerys. „O tom nebudeme mluvit.“ Reznak před ní ucouvl, škubl sebou při zuřivém tónu v jejím hlase. „Promiň, Velkoleposti, nechtěl jsem...“</p>
<p>„Veličenstvo,“ skočil mu do řeči Hnědý Ben Plumm, „Yunkajci mají tři svobodná společenstva proti našim dvěma a povídá se, že poslali do Volantisu, aby přivedli zpátky Zlaté společenstvo. Těch bastardů je deset tisíc. Yunkajci mají také čtyři ghiskarské legie, možná víc, a slyšel jsem řeči, že poslali jezdce přes Dothracké moře, aby na nás přivedli nějaké <emphasis>khalasary.</emphasis> My ty draky <emphasis>potřebujeme</emphasis>, jak to vidím já.“</p>
<p>Dany si povzdechla. „Je mi lito, Bene. Já se draky vypustit neodvažuji.“ Viděla na něm, že to není odpověď, kterou chtěl slyšet.</p>
<p>Plumm si poškrábal svoje skvrnité kníry. „Pokud nemohou poměr sil vyrovnat draci, nu... měli bychom odejít, než tiyunkajští bastardi sklapnou past... ale ještě předtím přiměj otrokáře, aby zaplatili za to, že uvidí naše záda. Když platí khalům, aby opustili jejich města, proč by nemohli nám? Prodej jim Meereen zpátky a vydej se na západ s povozy plnými zlata, drahých kamenů a podobných věcí.“</p>
<p>„Ty chceš, abych vydrancovala Meereen a uprchla? Ne, to neudělám. Šedý červe, jsou moji osvobození připravení do bitvy?“ Eunuch si založil ruce na hrudi. „Nejsou to Neposkvrnění, ale nezahanbí tě. Tento jeden to může odpřísáhnout na kopí a meč, Tvoje Ctihodnosti.“</p>
<p>„Dobře. To je dobře.“ Daenerys pohlédla do tváří mužů kolem sebe. Zamračeného Holotemenného. Sera Barristana s jeho ostře řezanou tváří a smutnýma modrýma očima. Reznaka mo Reznak, bledého a upoceného. Hnědého Bena; bělovlasého, s prošedivělým vousem, tuhého jako stará kůže. Šedého červa, s hladkými tvářemi, apatického, bez výrazu. <emphasis>Měl by tu být Daario a moji pokrevní jezdci,</emphasis> pomyslela si. <emphasis>Pokud dojde k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bitvě, krev mé krve by měla být se mnou.</emphasis> Postrádala také sera Joraha. <emphasis>Lhal mi, donášel na mne, ale také mne miloval a vždycky mi poskytl dobrou radu.</emphasis> „Porazila jsem Yunkajce už předtím. Porazím je znovu. Jenže kde? Jak?“</p>
<p>„Máš v úmyslu vytáhnout do pole?“ Hlas Holotemenného byl zastřený nevírou. „To by bylo čiré bláznovství. Naše zdi jsou vyšší a silnější než zdi Astaporu a naši obránci jsou chrabřejší. Yunkajci naše město nedobijí snadno.“</p>
<p>Ser Barristan s ním nesouhlasil. „Já si nemyslím, že bychom měli dovolit, aby nás obklíčili. Ta jejich armáda je přinejlepším jedna velká nesourodá směsice. Ti otroci nejsou žádní vojáci. Pokud na ně nečekaně zaútočíme...“</p>
<p>„Na to je malá šance,“ řekl Holotemenný. „Yunkajci mají ve městě mnoho přátel. Budou to vědět.“</p>
<p>„Jak velkou armádu jsme schopni dát dohromady“ zeptala se Dany.</p>
<p>„Prosím o královské prominuti, ale ne dostatečně velkou,“ řekl Hnědý Ben Plumm. „Co k tomu má co říct Naharis? Pokud má dojít k bitvě, potřebujeme Bouřovrány.“</p>
<p>„Daario je stále v poli.“ <emphasis>Ach, bohové, co jsem to udělala? Poslala jsem ho na smrt?</emphasis> „Bene, budu potřebovat tvoje Druhé syny, aby pátrali po našich nepřátelích. Kde jsou, jak rychle postupují, kolik mužů mají, jak jsou uspořádaní.“</p>
<p>„Budeme potřebovat zásoby. Taky čerstvé koně.“</p>
<p>„Samozřejmě. Ser Barristan se o to postará.“</p>
<p>Hnědý Ben se poškrábal na bradě. „Možná se nám podaří některé přesvědčit, aby přešli na naši stranu. Kdyby mohlo Její Veličenstvo postrádat pár měšců zlata a drahých kamenů... jen abychom poskytli jejich kapitánům ochutnávku... nu, kdo ví?“ „Kup je, proč ne?“ řekla Dany. Věděla, že k něčemu podobnému dochází mezi svobodnými společenstvy ze Svárlivých zemí odjakživa. „Ano, velmi dobře. Reznaku, dohlédni na to. Jakmile Druzí synové vyjedou, zavřete bránu a zdvojnásobte hlídky na zdech.“</p>
<p>„Stane se, Velkoleposti,“ řekl Reznak mo Reznak. „Co s těmi Astaporci?“</p>
<p><emphasis>Moje děti.</emphasis> „Přicházejí si sem pro pomoc. Pro úlevu a ochranu. Nemůžeme se k nim otočit zády.“</p>
<p>Ser Barristan se zamračil. „Tvoje Veličenstvo, viděl jsem, jak krvavý průjem zničil celé armády, když dopustili, aby se nekontrolované šířil. Senešal má pravdu. Astaporce nemůžeme pustit do Meereenu.“</p>
<p>Dany se na něj bezmocně podívala. Bylo dobře, že draci nepláčou. „Tak tedy, jak pravíš. Budeme je držet mimo zdi města, dokud tato... tato kletba neskončí. Dejte pro ně zřídit tábor vedle řeky, západně od města. Pošleme jim tolik jídla, kolik budeme moci. Snad dokážeme oddělit zdravé od nemocných.“ Všichni se na ni dívali. „Mám to říkat dvakrát? Jděte a udělejte, co jsem vám nařídila.“ Dany vstala, prošla kolem Hnědého Bena a vyšla po schodech do příjemné samoty své terasy.</p>
<p>Mezi Meereenem a Astaporem byly dvě stovky lig, a přesto se jí zdálo, jako by byla obloha na jihozápadě tmavší; špinavá a zamlžená kouřem umírajícího Rudého města. <emphasis>Cihly a krev postavily Astapor, a cihly a krev jeho lid,</emphasis> zvonila jí v hlavě stará říkanka. <emphasis>Popel a kost je Astapor, a popel a kost jeho lid.</emphasis> Snažila se vybavit si tvář Eroeh, ale rysy mrtvého děvčátka se neustále měnily v kouř.</p>
<p>Když se Daenerys konečně odvrátila, stál blízko ní ser Barristan, zahalený na ochranu proti večernímu chladu ve svém bílém plášti. „Budeme schopni bojovat?“ zeptala se ho.</p>
<p>„Muži mohou vždycky bojovat, Tvoje Veličenstvo. Zeptej se raději, zda jsme schopni zvítězit. Umírání je snadné, ale vítězství přichází těžko. Tvoji osvobození jsou napůl vycvičení a dosud nepoznali krev. Tvoji žoldnéři kdysi sloužili tvým nepřátelům a jakmile muž jednou převlékne plášť, nezdráhá se převléknout ho znovu. Máš dva draky, které nelze ovládat, a třetí je pro tebe možná navždy ztracen. Mimo tyto zdi jsou tvoji jediní spojenci Lhazaréni, kteří nemají zálusk na válku.“</p>
<p>„Moje zdi jsou však silné.“</p>
<p>„O nic silnější, než když sedíme mimo ně. A uvnitř těchto zdí jsou s námi i Synové Harpyje. Stejně tak Velcí páni, ti, které jsi nezabila, i synové těch, co jsi zabila.“</p>
<p>„Já vím.“ Královna si povzdechla. „Co mi radíš, sere?“</p>
<p>„Bitvu,“ odpověděl ser Barristan. „Meereen je přelidněný a plný hladových úst, a ty máš uvnitř příliš mnoho nepřátel. Obávám se, že obléhání bychom moc dlouho nevydrželi. Dovol mi utkat se s nepřítelem přicházejícím ze severu; na území, které sám vyberu.“</p>
<p>„Utkat se s nepřítelem,“ řekla v ozvěně, „s osvobozenými, o nichž jsi sám řekl, že nejsou vycvičení a dosud nepoznali krev.“</p>
<p>„Všichni jsme jednou byli nezakrvácení, Veličenstvo. Neposkvrnění je posílí. Kdybych měl pět stovek rytířů...“</p>
<p>„Nebo pět. A když ti dám Neposkvrněné, nebudu mít kromě Mosazných zvířat nikoho, kdo by držel Meereen.“ Ser Barristan se s ní nehádal. Dany zavřela oči. <emphasis>Bohové</emphasis>, modlila se, <emphasis>vzali jste si khala Droga, jenž byl mým sluncem a hvězdami. Vzali jste si našeho statečného syna, ještě než se stačil poprvé nadechnout. Vzali jste si ze mne moji krev. A tak se k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vám nyní modlím, pomozte mi. Dejte mi moudrost, abych viděla cestu před sebou, a sílu udělat to, co musím, abych udržela svoje děti v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bezpečí.</emphasis></p>
<p>Bohové neodpověděli.</p>
<p>Když Daenerys znovu otevřela oči, řekla: „Nemohu bojovat proti dvěma nepřátelům, jednomu uvnitř a jednomu venku. Pokud mám udržet Meereen, musím mít město za sebou. <emphasis>Celé </emphasis>město. Potřebuji... potřebuji...“ Nedokázala to vyslovit.</p>
<p>„Veličenstvo?“ pobídl ji ser Barristan laskavě.</p>
<p>Královna nepatří sobě, ale svému lidu.</p>
<p>„Potřebuji Hizdahra zo Loraq.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />MELISANDRA</strong></p>
<p><strong>V</strong> Melisandřiných komnatách nebyla nikdy úplná tma.</p>
<p>Na jejím okenním parapetu hořely tři svíce, aby udržely v šachu hrůzy noci. Další čtyři plápolaly u její postele, po dvou z každé strany. V krbu hořel ve dne v noci oheň. První lekcí, jíž se museli naučit ti, kdo jí měli sloužit, bylo, že oheň nesmí nikdy vyhasnout.</p>
<p>Rudá kněžka zavřela oči a odříkala modlitbu, pak je otevřela a znovu pohlédla do ohně v krbu. <emphasis>Ještě jednou.</emphasis> Potřebovala si být jistá. Mnohý kněz i kněžka před ní podlehli falešným vizím viděli to, co chtěli vidět, místo toho, co jim seslal Pán světla. Stannis pochodoval na jih do velkého nebezpečí, král, jenž nesl na ramenou osud světa, znovuzrozený Azor Ahai. R’hllor jí určitě dá nahlédnout do osudu, jenž ho očekává. <emphasis>Ukaž mi Stannise, pane</emphasis>, modlila se. <emphasis>Ukaž mi svého krále, svůj nástroj.</emphasis></p>
<p>Vidiny tančily před ní, zlaté a šarlatové, mihotaly se, formovaly se a zase se rozpouštěly, splývaly jedna s druhou, podivné tvary, děsivé a vábné. Opět viděla tváře bez očí, hledící na ni z důlků, z nichž prosakovala krev. Pak věže u moře, drolící se, jak se přes ně valil černý příliv zvedající se z hlubin. Stíny ve tvaru lebek, lebky, které se měnily v mlhu, těla vášnivě přimknutá k sobě, svíjející se, převalující a drásající po sobě navzájem. Za clonami z ohně kroužily po tvrdé modré obloze velké okřídlené stíny.</p>
<p><emphasis>Ta dívka. Musím opět najít tu dívku, šedou dívku na umírajícím koni.</emphasis> Jon Sníh to od ní bude očekávat, brzy. Nepostačilo mu, když řekla, že ta dívka uprchla. Bude chtít vědět víc, bude chtít znát kdy a kde a ona pro něj tyto odpovědi neměla. Viděla tu dívku jen jednou. <emphasis>Dívku šedou jako popel, a zatímco ji pozorovala, rozpadla se a vítr ji odvál.</emphasis></p>
<p>V plamenech v krbu se před ní objevila tvář. <emphasis>Stannis?</emphasis> pomyslela si, jen na okamžik... ale ne, nebyly to jeho rysy. <emphasis>Dřevěná tvář, mrtvolně bílá.</emphasis> Nepřítel? Ve stoupajících plamenech se vznášel tisíc rudých očí. <emphasis>On mne vidí.</emphasis> Vedle stromu zvrátil hlavu dozadu chlapec s vlčí tváří a zavyl.</p>
<p>Rudá kněžka se zachvěla. Po stehně jí stékala krev, černá a kouřící. Oheň byl uvnitř v ní, agónie i extáze, naplňoval ji, spaloval ji, proměňoval ji. Vlny horka vytvářely obrazce na její kůži, naléhavé jako ruka milence. Z dnů dávno minulých na ni volaly divné hlasy. „Melony,“ slyšela křičet jakousi ženu. „Položka sedm!“ Plakala a její slzy byly plamen. A ona z něj přesto pila.</p>
<p>Z temné oblohy vířily sněhové vločky a popel jim stoupal vstříc; šedá a bílá, kroužící kolem sebe navzájem, zatímco plamenné šípy přelétaly vysoko nad dřevěnou zdí a mrtvé věci se neslyšně potácely v chladu pod velkým šedým útesem, kde hořely ohně uvnitř stovky jeskyní. Poté se zvedl vítr a připlula bílá mlha, neskutečně studená, a ohně jeden po druhém zhasly. Pak zůstaly jen lebky.</p>
<p><emphasis>Smrt</emphasis>, pomyslela si Melisandra. <emphasis>Ty lebky znamenají smrt</emphasis>.</p>
<p>Plameny tiše zapraskaly a ona v jejich praskání uslyšela zašeptat jméno <emphasis>Jon Sníh.</emphasis> Jeho dlouhý obličej se vznášel před ní, olemovaný rudými a oranžovými jazyky, objevoval se a zase mizel, stín napůl viditelný za mihotající se plamennou clonou. Nejdřív to byl muž, pak vlk, pak znovu muž. I tady byly lebky, všude kolem něho. Melisandra viděla toto nebezpečí již předtím a pokoušela se před ním chlapce varovat. <emphasis>Nepřátelé jsou všude kolem něj, dýky ve tmě.</emphasis> Neposlouchal ji.</p>
<p>Nevěřící nikdy nenaslouchali, dokud nebylo příliš pozdě.</p>
<p>„Co vidíš, moje paní?“ zeptal se chlapec tiše.</p>
<p><emphasis>Lebky. Tisíc lebek a znovu toho nemanželského chlapce. Jona Sněha.</emphasis> Kdykoliv byla tázána, co ve svých plamenech vidí, Melisandra odpověděla: „Mnoho a ještě více,“ jenže vize nikdy nebyly tak jednoduché, jak její slova naznačovala. Bylo to umění a stejně jako všechna umění si vyžadovalo mistrovské ovládání disciplínu a studium. <emphasis>Bolest. Tu taky.</emphasis> R’hllor hovořil ke svým vyvoleným skrze požehnaný oheň, jazykem popela, žhavých uhlíků a svíjejícího se plamene, jenž mohl ve skutečnosti plně pochopit jenom bůh. Melisandra praktikovala svoje umění již nesčetně let a draze za to zaplatila. Neexistoval nikdo, dokonce ani v jejím řádu, kdo by tak jako ona ovládal umění vidět tajemství napůl odhalená a napůl skrytá v posvátných plamenech.</p>
<p>A přesto se nyní zdálo, že nedokáže byť jen najít svého krále. <emphasis>Modlím se, abych aspoň na okamžik zahlédla Azor Ahaie, a R’hllor mi stále ukazuje Sněha.</emphasis> „Devane,“ zvolala, „nápoj.“ Hrdlo měla vyschlé a rozedřené.</p>
<p>„Ano, moje paní.“ Chlapec jí nalil vodu z kamenného džbánu u okna a přinesl jí ji.</p>
<p>„Děkuji ti.“ Melisandra si nabrala do úst doušek, polkla, usmála se na chlapce. Ten se začervenal. Věděla, že je do ní napůl zamilován. <emphasis>Má ze mne strach, touží po mně a uctívá mne.</emphasis></p>
<p>Navzdory tomu nebyl chlapec rád, že tam s ní je. Byl velmi pyšný, že slouží jako králův panoš, a cítil se ublíženě, když mu Stannis nařídil, aby zůstal v Černém hradu. Stejně jako jakýkoliv jiný mladík jeho věku měl hlavu plnou snů o slávě; nepochybně si v duchu maloval udatnost, jakou by projevil u Pahorku v Hlubokém lese. Jiní chlapci jeho věku na jih odjeli, aby sloužili jako panoši králových rytířů a jeli do bitvy po jejich boku. Jeho vyloučení muselo Devanovi připadat jako pokárání, trest za nějaké selhání v minulosti... anebo možná za selhání jeho otce.</p>
<p>Ve skutečnosti tam byl proto, že o něj Melisandra požádala. Čtyři starší synové Davose Mořského zahynuli v bitvě na Černovodě, kde královu flotilu strávil zelený oheň. Devan se narodil jako pátý a byl tady s ní ve větším bezpečí než po králově boku. Lord Davos jí za to nepoděkuje, o nic víc než chlapec sám, ale Melisandra měla pocit, že Mořský si už prožil dost žalu. Třebaže byl pomýlený, o jeho věrnosti králi Stannisovi nebylo pochyb. Viděla to ve svých plamenech.</p>
<p>Devan byl bystrý, šikovný a schopný, což bylo víc, než by se dalo říci o většině z jejího služebnictva. Stannis zde zanechal tucet svých mužů, aby jí sloužili, když vytáhl na jih, ale většina z nich jí nebyla k užitku. Jeho Veličenstvo potřebovalo každý meč, a tak jí zde zanechalo pouze starce a mrzáky. Jeden muž oslepl po úderu do hlavy v bitvě u Zdi, další zchroml, když mu jeho padající kůň rozdrtil nohy. Jejího seržanta připravil o ruku obrův kyj. Tři z jejích strážných byli kleštěnci, které nechal Stannis vykastrovat za to, že znásilnili ženy divokých. Také tam měla dva opilce a jednoho zbabělce. Toho posledního měli pověsit, jak král připustil, jenže pocházel ze vznešeného rodu a jeho otec i bratři byli od samého začátku velmi stateční.</p>
<p>Rudá kněžka věděla, že mít kolem sebe strážné nepochybně pomůže udržet patřičnou uctivost černých bratrů, třebaže žádný z mužů, které jí Stannis dal, by ji nebyl příliš ku pomoci, kdyby se ocitla v opravdovém nebezpečí. Na tom nezáleželo. Melisandra z Ašaje se o sebe nebála. R’hllor ji ochrání.</p>
<p>Znovu se napila vody, odložila pohár stranou, zamrkala, protáhla se a vstala z křesla. Svaly měla bolavé a ztuhlé. Poté, co tak dlouho hleděla do plamenů, chvíli trvalo, než se její zrak přizpůsobil šeru. Oči měla suché a unavené, ale když si je mnula, bylo to jen horší.</p>
<p>Všimla si, že oheň v krbu dohořívá. „Devane, přihoď dřevo. Kolik je hodin?“</p>
<p>„Skoro svítá, moje paní.“</p>
<p><emphasis>Svítá. Dostali jsme další den, R’hllor budiž pochválen. Hrůzy noci ustupují.</emphasis> Melisandra strávila noc ve svém křesle u ohně, tak jak to často dělávala. Teď, když byl Stannis pryč, měla její postel málo využití. Neměla na spánek čas, když na její ramena dopadala tíže celého světa. A snů se bála. <emphasis>Spánek je malá smrt, sny jsou šepotem Jiného, který by nás odvlekl do své věčné noci. </emphasis>Raději sedávala zalévána září požehaných plamenů jejího rudého pána, s tvářemi uzardělými horkem, jakoby od polibků milence. Některé noci si zdřímla, ale nikdy déle než hodinu. <emphasis>Jednoho dne,</emphasis> modlila se Melisandra, <emphasis>nebudu spát vůbec.</emphasis> Jednoho dne bude mít pokoj od snů. <emphasis>Melony</emphasis>, pomyslela si. <emphasis>Položka sedm.</emphasis></p>
<p>Devan přiložil do ohně nová polena, dokud plameny opět nevyskočily, divoké a zuřivé, dokud nezahnaly stíny zpátky do koutů místnosti a nepohltily všechny její nechtěné sny. <emphasis>Temnota opět ustupuje... na krátký čas. Jenže nepřítel za Zdí sílí, a kdyby </emphasis>měl vyhrát, úsvit se již nikdy nevrátí. Říkala si, zda to byla jeho tvář, co viděla, zírající na ni z plamenů. Ne, to jistě ne. jeho podoba by byla mnohem děsivější než tahle, chladná a černá, a tak strašlivá, že by na ni nemohl člověk pohlédnout a přežít</p>
<p>Ale ten dřevěný muž, jehož zahlédla, a chlapec s vlčí tváří... to jistě byli jeho sluhové... jeho šampióni, tak jako byl Stannis jejím.</p>
<p>Melisandra přešla k oknu, otevřela okenice. Venku právě začínal světlat východ a na smolně černé obloze visely ranní hvězdy. Černý hrad se již začal rozhýbávat; muži v černých pláštích mířili přes nádvoří, aby posnídali misky ovesné kaše, než vystřídají svoje bratry nahoře na Zdi. Kolem otevřeného okna prolétlo pár sněhových vloček vznášejících se ve větru.</p>
<p>„Přeje si moje paní posnídat?“ zeptal se Devan!</p>
<p><emphasis>Jídlo. Ano, měla bych jíst.</emphasis> Některé dny na to zapomínala. R’hllor jí poskytoval veškerou výživu, kterou její tělo potřebovalo, jenže bylo moudřejší zamlčet to před smrtelníky.</p>
<p>Ona potřebovala Jona Sněha, ne chléb a opečenou slaninu, ale nemělo smysl posílat Devana za lordem velitelem. Nepřišel by na její předvolání. Sníh stále přebýval za zbrojnicí, v páru skromných pokojů dříve obývaných zesnulým kovářem Noční hlídky. Snad si říkal, že není Královské věže hoden, anebo mu na tom možná nezáleželo. To byla jeho chyba, falešná skromnost mládí, která je zároveň určitým druhem pýchy. Pro panovníka nikdy nebylo moudré vystříhat se nástrah moci, protože moc samotná proudí v nemalé míře z takových pastí.</p>
<p>Ten chlapec však nebyl úplně naivní. Rozhodně nehodlal chodit do Melisandřiných komnat jako prosebník a trval místo toho na tom, aby přišla ona za ním, kdykoliv měla potřebu hovořit s ním. A když přišla, tak ji často nechával dlouho čekat nebo ji odmítl přijmout. Alespoň tohle bylo vychytralé.</p>
<p>„Dám si kopřivový čaj, vařené vejce a chléb s máslem. Čerstvý chléb, prosím, ne opečený. Taky bys mohl najít divokého. Řekni mu, že s ním potřebuji hovořit.“</p>
<p>„S Chřestivou košilí, moje paní?“</p>
<p>„Ano, a rychle.“</p>
<p>Zatímco byl chlapec pryč, Melisandra se umyla a převlékla si šaty. Její rukávy byly plné skrytých kapes a ona je nyní pečlivě zkontrolovala, aby se ujistila, že jsou všechny její prášky na místě. Prášky, kterými uměla proměnit obyčejný oheň v zelený, modrý nebo stříbrný, prášky, po nichž plamen zaburácel a zasyčel a vyskočil výš, než je vysoký člověk, prášky, po kterých vznikal kouř. Kouř pro pravdu, kouř pro vášeň, kouř pro strach a hustý černý kouř, jenž dokázal zabít člověka na místě. Rudá kněžka se vyzbrojila špetkou od každého.</p>
<p>Vyřezávaná truhlice, kterou si s sebou přivezla zpoza Úzkého moře, byla nyní víc než ze tří čtvrtin prázdná. A třebaže by si Melisandra uměla další prášky vyrobit, chyběly jí mnohé vzácné ingredience. <emphasis>Moje kouzla by měla stačit.</emphasis> U Zdi byla silnější, dokonce silnější než v Ašaji. Každé její slovo a každé její gesto zde mělo větší sílu a dokázala dělat věci, které nedělala nikdy předtím. <emphasis>Ty stíny, co přivedu na svět, budou strašlivé, a žádný tvor temnoty před nimi neobstojí. S </emphasis>takovými kouzly již brzy nebude potřebovat chabé triky alchymistů a pyromancerů.</p>
<p>Zavřela truhlici, otočila klíčem v zámku a schovala jej do další tajné kapsy ve své sukni. Tehdy se ozvalo zaťukání na dveře. Podle nesmělého zvuku to byl její jednooký seržant. „Lady Melisandro, přišel Pán kostí.“</p>
<p>„Pošli ho dovnitř.“ Melisandra se posadila zpátky do křesla vedle krbu.</p>
<p>Divoký na sobě měl vestu z vařené kůže, zpevněnou bronzovými cvočky, a na ní obnošený plášť strakaté zelenohnědé <emphasis>barvy. Žádné kosti.</emphasis> Také byl oděn ve stínech, v cárech otrhané šedé mlhy, napolo viditelných, klouzajících přes jeho tvář a formujících se s každým krokem, který udělal. <emphasis>Ošklivé věci. Stejně ošklivé jako jeho kosti.</emphasis> Vlasy vybíhající ve špici do čela, blízko k sobě posazené tmavé oči, vyzáblé tváře, knír kroutící se jako červ nad ústy plnými dolámaných hnědých zubů.</p>
<p>Melisandra ucítila teplo v prohlubenince na svém hrdle, kde ožil její rubín v přítomnosti svého otroka. „Odložil jsi svoji zbroj z kostí,“ poznamenala.</p>
<p>„To klepání a rachocení by mě dohnalo k šílenství.“</p>
<p>„Kosti tě chrání,“ připomněla mu. „Černí bratři tě nemají rádi. Devan mi říkal, že ses včera s některými z nich pohádal u večeře.“</p>
<p>„S několika. Jedl jsem polévku z fazolí a slaniny, když si začal Bowen Marsh stěžovat, že ho špehuji, a prohlásil, že nestrpí aby vrahouni naslouchali jejich poradám. Řekl jsem mu, že kdyby to byla pravda, možná by je neměli mít u ohně. Staré granátové jablko zrudl a vydal pár dusivých zvuků, ale to bylo taky všechno.“ Divoký se posadil na okenní parapet, vytáhl svoji dýku z pochvy. „Pokud mi bude chtít nějaká vrána vrazit nůž mezi žebra, zatímco budu jíst polívku, ať si to zkusí. Hobbova ovesná kaše by určitě chutnala lip, kdyby byla okořeněná kapkou krve.“</p>
<p>Melisandra nevěnovala obnažené oceli pozornost. Kdyby měl divoký v úmyslu ublížit jí, byla by to viděla ve svých plamenech. Nebezpečí hrozící její osobě bylo tou první věcí, kterou se naučila v ohni rozpoznávat, když byla ještě napůl dítě, mladičká otrokyně, jejímž údělem mělo být sloužit doživotně ve velkém rudém chrámu. A stále to byla první věc, kterou chtěla vědět, kdykoliv pohlédla do plamenů. „To jejich oči by tě měly zajímat, ne jejich nože,“ varovala jej.</p>
<p>„Mám kouzlo.“ Rubín zasazený v černém okovu na jeho zápěstí jako by zapulzoval. Poťukal na něj konečkem své dýky. Ocel slabě zaťukala o kámen. „Cítím to, když spím. Teplo na mé kůži, dokonce i přes železo. Hebké jako polibek ženy. <emphasis>Tvůj</emphasis> polibek. Ale někdy začne v mých snech pálit a tvoje rty se promění v zuby. Každý den si říkám, jak by bylo snadné odpáčit jej, ale nikdy to neudělám. Musím kromě toho nosit i ty zatracené kosti?“</p>
<p>„Kouzlo se stává ze stínu a sugesce. Lidé vidí to, co očekávají, že uvidí. Kosti jsou toho součástí.“ <emphasis>Udělala jsem chybu, když jsem nechala tohoto člověka žít?</emphasis> „Pokud kouzlo selže, zabijí tě.“</p>
<p>Divoký si začal škrábat hrotem své dýky špínu zpod nehtu. „Zpíval jsem svoje písně, bojoval svoje bitvy, pil letní víno, ochutnal Dornovu ženu. Muž by měl zemřít tak, jak žil. Pro mne to znamená s ocelí v ruce.“</p>
<p><emphasis>On sní o smrti? Že by se jej dotkl nepřítel? Smrt je jeho říše, mrtví jeho vojáci.</emphasis> „Docela brzy budeš mít pro svou ocel využití. Nepřítel se pohybuje. A než den skončí, vrátí se průzkumníci Jona Sněha, se slepýma, krvácejícíma očima.“</p>
<p>Divoký přimhouřil svoje vlastní oči. Šedé oči, hnědé oči; Melisandra viděla, jak se barva mění s každým zapulzovánim rubínu. „Vyřezávat oči, to je Plakačova práce.. Nejlepší vrána je slepá vrána, říkával vždycky. Někdy si říkám, že by si měl vyříznout svoje vlastní oči, protože mu z nich pořád teče a svědí ho. Sníh si myslí, že se svobodný lid obrátí k Tormundovi, aby je vedl, protože právě tohle by udělal on. Měl Tormunda rád a ten starý podvodník si oblíbil jeho. Pokud ale šli za Plakačem... to není dobré. Ani pro něho, ani pro nás.“</p>
<p>Melisandra vážně přikývla, jako by si brala jeho slova k srdci, jenže na Plakačovi nezáleželo. Na nikom ze svobodného lidu nezáleželo. Byl to ztracený lid, odsouzený lid, jemuž bylo určeno zmizet z povrchu zemského, tak jako zmizely děti lesa. To však nebyla slova, která by si přál slyšet, a ona teď nemohla riskovat, že by o něj přišla, ne teď. „Jak dobře znáš Sever?“</p>
<p>Zasunul čepel zpátky do pochvy. „Stejně dobře jako jakýkoliv průzkumník. Některé části lépe než jiné. Na Severu je toho hodně. Proč?“</p>
<p>„Dívka,“ řekla. „Šedá dívka na umírajícím koni. Sestra Jona Sněha.“ Kdo jiný by to mohl být? Prchala k němu, aby se jí od něj dostalo ochrany, alespoň tohle viděla Melisandra zřetelně. „Viděla jsem ji ve svých plamenech, ale jen jednou. Musíme si získat důvěru lorda velitele a toho dosáhneme jen tím, že ji zachráníme.“</p>
<p>„Chceš říct, že ji mám zachránit já? Pán kostí?“ Zachechtal se. „Chřestivé košili nikdy nedůvěřoval nikdo krom bláznů. Sníh takový není. Pokud potřebuje jeho sestra zachránit, pošle svoje vrány. Já bych to udělal.“</p>
<p>„On není ty. Složil svoje sliby a míní podle nich žít. Noční hlídka se na ničem nepodílí. Jenže ty nejsi Noční hlídka. Ty můžeš udělat, co on nemůže.“</p>
<p>„Pokud to ten tvůj škrobený lord velitel dovolí. Ukázaly ti tvoje ohně, kde tu dívku hledat?“</p>
<p>„Viděla jsem vodu. Hlubokou, modrou a nehybnou, s tenkým ledovým škraloupem tvořícím se na hladině. Zdálo se, jako by se táhla dál a dál.“</p>
<p>„Dlouhé jezero. Co ještě jsi viděla v souvislosti s tou dívkou?“</p>
<p>„Kopce. Pole. Stromy. Jednou jelena. Kameny. Drží se stranou od vesnic. Kdekoliv je to možné, jede v korytech malých potoků, aby setřásla pronásledovatele ze své stopy.“</p>
<p>Zamračil se. „To mi práci o dost ztíží. Říkala jsi, že jede sever. Měla jezero na východní straně nebo na západní?“</p>
<p>Melisandra zavřela oči, vzpomněla si. „Na západní.“</p>
<p>„Takže nejede po Královské cestě. Chytrá holka. Na druhé straně je míň slídících očí a víc možností úkrytu. Pár schovávaček, které jsem sám využil.“</p>
<p>Při zvuku válečného rohu se odmlčel a rychle vstal. Melisandra věděla, že se celý černý hrad utišil a každý muž i chlapec se obrací ke Zdi, naslouchá, čeká. Jedno dlouhé zatroubení znamenalo, že se vracejí průzkumníci ale dvě...</p>
<p>Konečně přišel ten den, pomyslela si rudá kněžka. Teď mi bude muset lord Sníh naslouchat.</p>
<p>Jakmile dlouhý truchlivý nářek rohu odezněl, ticho jako by se táhlo celou hodinu. Divoký konečně prolomil ticho. „Takže jen jedno. Průzkumníci.“</p>
<p>„Mrtví průzkumníci.“ Melisandra rovněž vstala. „Jdi si nandat svoje kosti a čekej. Já se vrátím.“</p>
<p>„Měl bych jít s tebou.“</p>
<p>„Nebuď blázen. Jakmile zjistí to, co zjistí, pohled na jakéhokoliv divokého je rozzuří. Zůstaň tady, dokud jejich krev nevychladne.“</p>
<p>Devan zrovna vycházel nahoru, zatímco Melisandra sestupovala dolů, provázena dvěma ze svých strážných, které jí Stanis zanechal. Chlapec nesl na tácu její napůl zapomenutou snídani. „Čekal jsem, dokud Hobb nevytáhl čerstvé bochníky z pece, moje paní. Chléb je ještě teplý.“</p>
<p>„Nechej to v mých komnatách.“ Divoký to pravděpodobně sní. „Lord Sníh mne potřebuje, za Zdí.“ <emphasis>On to ještě neví, ale brzy...</emphasis></p>
<p>Venku se začal snášet lehký sníh. Než se dostavila Melisandra se svým doprovodem, kolem brány se shromáždil dav vran, ale muži se před rudou kněžkou rozestoupili. Lord velitel před ní kráčel pod Zdí, provázen Bowenem Marshem a dvaceti kopiníky. Sníh poslal rovněž tucet lučištníků na vrchol Zdi, pro případ, že by se v blízkém lese skrýval jakýkoliv nepřítel. Strážní u brány nebyli královnini muži, ale i tak ji nechali projít.</p>
<p>Pod ledem, v úzkém tunelu, který se stáčel a klouzal skrze Zeď, bylo chladno a tma. Morgan šel před ní s pochodní a Merrell ji následoval se sekyrou. Oba ti muži byli beznadějní opilci, ale v tuto ranní hodinu byli ještě střízliví. Královnini muži, alespoň jménem, oba z ní měli zdravý strach, a když nebyl Merrell opilý, naháněl hrůzu. Dnes ho nebude potřebovat, ale Melisandra si dávala záležet, aby si s sebou brala pár strážných, kamkoliv šla. Vysílalo to jistou zprávu. <emphasis>Nástrahy moci.</emphasis></p>
<p>Než se všichni tři vynořili severně od Zdi, hustě padal sníh. Nesourodá pokrývka běloby pokrývala rozrytou zmučenou zemi, která se táhla od Zdi až k okraji Začarovaného hvozdu. Jon Sníh a jeho černí bratři stáli kolem tří kopí, zhruba dvacet yardů daleko.</p>
<p>Kopí byla osm stop dlouhá a vyrobená z jasanu. To na levé straně bylo mírně prohnuté, ale ostatní dvě byla hladká a rovná. Na vrcholku každého byla nabodnutá uťatá hlava. Jejich vousy byly zledovatělé a padající sníh jim vytvořil na hlavách bílé kápě. Tam, kde byly oči, zůstaly jen prázdné oční důlky, černé a krvavé díry, které na ně hleděly dolů v tichém obvinění.</p>
<p>„Kdo to byl?“ zeptala se Melisandra vran.</p>
<p>„Černý Janek Bulwer, Vlasatý Hal a Garth Šedopírko,“ odpověděl Bowen Marsh vážným hlasem. „Země je napůl zmrzlá. Divokým muselo trvat polovinu noci, než zabodli kopí tak hluboko do země. Možná jsou stále nablízku. Pozorují nás.“ Lord majordomus přimhouřil oči na linii stromů.</p>
<p>„Tam venku je jich možná stovka,“ přitakal černý bratr se zamračenou tváří. „Možná je jich tisíc.“</p>
<p>„Ne,“ řekl Jon Sníh. „Zanechali tady své dary ve tmě noci a utekli.“ Jeho velký bílý zlovlk se kradl kolem kopí, očichával je, pak zvedl nohu a vymočil se na kopí, na jehož vrcholku byla nabodnutá hlava Černého Janka Bulwera. „Duch by zachytil jejich pach, kdyby tu stále ještě byli.“</p>
<p>„Doufám, že Plakač spálil jejich těla,“ řekl zamračený muž; ten, co mu říkali Bolestínský Edd. „Jinak by sem mohli přijít hledat svoje hlavy.“</p>
<p>Jon Sníh popadl kopí, na němž byla nabodnutá hlava Gartha Šedopírka, a zuřivě je vykroutil ze země. „Sundejte ty ostatní dvě,“ nařídil a čtyři z vran se rozběhly vykonat jeho rozkaz.</p>
<p>Bowen Marsh měl tváře červené chladem. „Nikdy jsme neměli posílat průzkumníky za Zeď.“</p>
<p>„Teď není vhodný čas ani místo zaobírat se tím, co jsme měli či neměli. Ne tady, můj pane. Ne teď.“ Mužům zápolícím s kopími Jon Sníh řekl: „Sundejte ty hlavy a spalte je. Ať nezůstane nic než holá kost.“ Teprve tehdy jako by si všiml Melisandiy „Moje paní. Pojď se mnou, budeš-li tak laskavá.“</p>
<p><emphasis>Konečně.</emphasis> „Jestli to lorda velitele potěší.“</p>
<p>Zatímco kráčeli pod Zdí, zavěsila se do jeho rámě. Morgan a Merrell šli před nimi, Duch jim běžel v patách. Kněžka nemluvila, ale záměrně zvolnila krok a tam, kudy procházela, začaly z ledu stékat kapky. <emphasis>Nemůže si toho nevšimnout.</emphasis></p>
<p>Pod železnou mříží vražedného otvoru přerušil Sníh mlčení, tak jako předem věděla, že se stane. „Co těch dalších šest?“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ty</emphasis> jsem neviděla,“ odpověděla Melisandra.</p>
<p>„Podíváš se?“</p>
<p>„Samozřejmě, můj pane.“</p>
<p>„Přiletěl k nám havran od sera Denyse Mallistera ze Stínové věže,“ řekl jí Jon Sníh. „Jeho muži viděli ohně v horách na vzdálené straně Strže. Ser Denys věří, že se divocí houfují. Domnívá se, že mají opět v úmyslu zaútočit na Most lebek.“</p>
<p>„Někteří mohou.“ Že by lebky v jejím vidění znamenaly ten most? Melisandra si to nemyslela. „Pokud přijdou, nebude to nic víc než jen útok k odvrácení pozornosti. Já jsem viděla věže u moře, zatopené černým a krvavým přílivem. Tam dopadne nejtěžší úder.“</p>
<p>„Východní hlídka?“</p>
<p><emphasis>Že by to byla ona?</emphasis> Melisandra navštívila Východní hlídku u moře s králem Stannisem. Právě tam zanechalo Jeho Veličenstvo královnu Selyse a jejich dceru Shireen, když shromažďovalo svoje rytíře k tažení na Černý hrad. Věže v jejím snu byly odlišné, ale tak to často u vidin bývalo. „Ano. Východní hlídka, můj pane.“</p>
<p>„Kdy?“</p>
<p>Roztáhla ruce. „Zítra. Za měsíc. Za rok. A může se stát, že když budeš jednat, můžeš zcela odvrátit to, co jsem viděla.“ <emphasis>Co by jinak bylo smyslem všech vizí?</emphasis></p>
<p>„Dobře,“ řekl Sníh.</p>
<p>Než vyšli zpod Zdi, dav vran u brány se rozrostl na dvě dvacítky. Muži se tiskli blízko nich. Melisandra jich znala pár jménem: kuchaře Tříprstého Hobba, Muloše s jeho umaštěnými oranžovými vlasy, prostoduchého chlapce zvaného Owen Tupec, opilce septona Celladara.</p>
<p>„Je to pravda, můj pane?“ zeptal se Tříprstý Hobb.</p>
<p>„Kdo je to?“ chtěl vědět Owen Tupec. „Ne Dywen, že ne?“</p>
<p>„Ani Garth,“ řekl královnin muž, kterého znala jako Alfa z Řídkobláta, jednoho z prvních, kdo vyměnil svých sedm falešných bohů za pravdu R’hllora. „Garth je na ty divoké až příliš chytrý.“ „Kolik?“ zeptal se Muloš.</p>
<p>„Tři,“ pověděl jim Jon. „Černý Janek, Vlasatý Hal a Garth.“</p>
<p>Z úst Alfa z Řídkobláta vyšlo zavytí natolik hlasité, že by probudilo spáče ve Stínové věži. „Ulož ho do postele a dej mu svařené víno,“ řekl Jon Tříprstému Hobbovi.</p>
<p>„Lorde Sněhu,“ řekla Melisandra tiše. „Půjdeš se mnou do Královské věže? Je toho mnohem víc, co ti chci říci.“</p>
<p>Dlouho pozoroval její tvář chladnýma šedýma očima. Sevřel pravou ruku v pěst, otevřel ji, znovu zavřel. „Jak si přeješ. Edde, odveď Ducha zpět do mých komnat.“</p>
<p>Melisandra to pochopila jako znamení a propustila také svoje vlastní stráže. Společně přešli nádvoří, jen oni dva. Kolem nich se snášel sníh. Kráčela tak blízko Jona Sněha, jak se jen odvažovala; dost blízko, aby cítila nedůvěru rozlévající se z něj jako černá mlha. <emphasis>On mne nemá rád, nikdy mne rád mít nebude, ale využije mne. Dobře a dobrá.</emphasis> Tehdy na samém začátku tančila Melisandra stejný tanec se Stannisem Baratheonem. Ve skutečnosti měli mladý velitel a její král víc společného, než by byl kterýkoliv z nich ochoten přiznat. Stannis byl mladší syn žijící ve stínu svého staršího bratra, stejně jako byl Jon Sníh, narozený jako nemanželský, vždy zastiňován svým čistokrevným sourozencem, padlým hrdinou, jehož lidé zvali Mladý vlk. Oba muži byli od přírody nevěřící, nedůvěřiví, podezřívaví. Jedinými bohy, které vyznávali, byly čest a povinnost.</p>
<p>„Nezeptal ses na svou sestru,“ řekla Melisandra, zatímco vystupovali po točitém schodišti Královy věže.</p>
<p>„Už jsem ti to říkal. Já žádnou sestru nemám. Svoje příbuzné jsme zavrhli s naším slibem. Arye pomoci nemohu, bez ohledu na to, jak moc bych…“</p>
<p>Odmlčel se, když vstoupili do jejích komnat. Uvnitř byl divoký, usazený u jejího stolu, rozmazávající si dýkou máslo po utrženěm kusu teplého hnědého chleba. Oblékl si svoji zbroj z kostí jak si s potěšením všimla. Přilba z obří lebky spočívala na okenním sedátku za ním.</p>
<p>Jon Sníh ztuhl. „Ty.“</p>
<p>„Lorde Sněhu.“ Divoký se na ně oba zašklebil ústy plnými dolámaných hnědých zubů. Rubín na jeho zápěstí se v ranním světle leskl jako matná rudá hvězda.</p>
<p>„Co tady děláš?“</p>
<p>„Snídám. Rád se s tebou podělím.“</p>
<p>„S tebou já chléb lámat nebudu.“</p>
<p>„Tvoje škoda. Bochník je ještě teplý. Aspoň tohle ten váš Hobb umí.“ Divoký si utrhl další kus. „K tobě na návštěvu bych mohl přijít stejně snadno, můj pane. Ti strážní u tvých dveří jsou špatný vtip. Muž, který půl stovky krát přelezl Zeď, dokáže stejně snadno vlézt dovnitř oknem. Ale co by vzešlo dobrého z toho, že tě zabiju? Vrány by si jen vybrali někoho horšího.“ Žvýkal, polykal. „Slyšel jsem o tvých průzkumnících. Měl jsi mne poslat s nimi.“</p>
<p>„Abys je mohl zrádně prodat Plakačovi?“</p>
<p>„Kdo tady mluví o zradách? Jak se jmenovala ta tvoje divoká žena, Jone Sněhu? Ygritte, je to tak?“ Divoký se obrátil k Melisandře. „Budu potřebovat koně. Půl tuctu dobrých koní. A nejde o věc, kterou bych zvládl sám. Stačilo by mi několik kopinic, co jsou zavřené v Krtinci. Na tohle budou ženy nejlepší. Dívka jim bude víc důvěřovat a pomohou mi provést určitou lest, kterou mám na mysli.“</p>
<p>„O čem to mluví?“ zeptal se jí Jon Sníh.</p>
<p>„O tvé sestře.“ Melisandra mu položila ruku na paži. „Ty jí pomoci nemůžeš, ale on může.“</p>
<p>Sníh její ruku odmrštil. „Myslím, že ne. Ty tohoto tvora neznáš. Chřestivá košile si může mýt ruce stokrát za den, a přesto bude stále mít krev pod nehty. Spíš by Aryu znásilnil a zabil, než by ji zachránil. Ne. Pokud jsi viděla ve svých ohních tohle, pak máš jistě v očích popel. Jestli se pokusí odjet z Černého hradu bez mého svolení, sám mu za to setnu hlavu.“</p>
<p><emphasis>Neponechává mi nic jiného na výběr. Tak ať</emphasis> „Devane, odejdi odsud,“ řekla a panoš vyklouzl z místnosti a zavřel za sebou dveře.</p>
<p>Melisandra se dotkla rubínu na svém hrdle a řekla slovo.</p>
<p>Ten zvuk se zvláštním způsobem odrazil od koutů místnosti a zkroutil se jako červ v jejich uších. Divoký slyšel jedno slovo, vrána jiné. Žádné z nich nebylo slovem, jež vyšlo z jejích rtů. Rubín na zápěstí divokého potemněl a chumáče světla a stínu kolem něj zavířily a vybledly.</p>
<p>Kosti zůstaly chrastící žebra, drápy a zuby kolem paží a ramen, velká zažloutlá klíční kost přes jeho ramena. Rozbitá obrova lebka zůstala rozbitou obrovou lebkou, zažloutlou a popraskanou, šklebící se svým skvrnitým, divokým šklebem.</p>
<p>Ale vlasy vybíhající v ostrém zobanu do čela se rozpustily. Hnědý knír, vyboulená brada, bledě žlutavá pokožka a malé tmavé oči... to vše se rozplynulo. Skrze dlouhé hnědé vlasy prorůstaly šedé prameny. V koutcích úst se objevily vrásky od smíchu. A najednou byl větší než předtím, širší v hrudníku a ramenou, s dlouhýma nohama a štíhlý, s hladce oholenou, větrem ošlehanou tváří.</p>
<p>Jon Sníh vytřeštil oči. „Mance?“</p>
<p>„Lorde Sněhu.“ Mance Nájezdník se neusmál.</p>
<p>„Ona tě upálila.“</p>
<p>„Upálila Pána kostí.“</p>
<p>Jon Sníh se otočil k Melisandře. „Co je tohle za čáry?“</p>
<p>„Říkej si tomu, jak chceš. Kouzlo, zdání, iluze. R’hllor je Pánem světla, Jone Sněhu, a světlo je dáno jeho služebníkům, aby z něj tkali, tak jako jiní lidé tkají z příze.“</p>
<p>Mance Nájezdník se zasmál. „Já o tom také mám své pochybnosti, Sněhu, ale prostě jsem ji nechal, aby to zkusila. Měl jsem na vybranou buď tohle, nebo se nechat od Stannise upéct.“</p>
<p>„Kosti pomáhají,“ řekla Melisandra. „Kosti si pamatují. Ta nejmocnější kouzla vznikají právě z takových věcí. Boty mrtvého muže, pramínek vlasů, váček s prstními kůstkami. Stačí pošeptaná slova a modlitba a z takových věcí lze vytáhnout stín člověka a přehodit jej kolem druhého jako plášť. Podstata nositele se nemění, jen jeho vnější podoba.“</p>
<p>Když to říkala, znělo to velmi snadno a jednoduše. Nikdo nemusí vědět, jak obtížné to bylo, nebo co ji to stálo. Téhle lekci se Melisandra naučila dlouho před Ašajem; čím snadnější se kouzlo jeví, tím víc se lidé čaroděje obávají. Když tehdy plameny oblízly Chřestivou košili, byl rubín na jejím hrdle najednou tak horký, až měla strach, že začne doutnat a černat její vlastní maso. Lord Sníh ji z této agónie naštěstí vysvobodil svými šípy Zatímco Stannis při tomto aktu vzdoru pěnil, ona se jen zachvěla úlevou.</p>
<p>„Náš falešný král dovede být naježený,“ řekla Melisandra Jonu Sněhovi, „ale nezradí tě. Nezapomeň, že máme jeho syna. A vděčí ti za svůj vlastní život.“</p>
<p>„Mně?“ hlesl Jon Sníh ohromeně.</p>
<p>„Komu jinému, můj pane? Podle vašich zákonů může pouze jeho krev splatit jeho zločiny a Stannis Baratheon není člověk, který by šel proti zákonům... jenže jak jsi moudře řekl, zákony lidí končí u Zdi. Já jsem ti říkala, že Pán světla vyslyší tvoje modlitby. Chtěl jsi způsob jak zachránit svoji malou sestřičku, ale zároveň stále pevně lpíš na cti, která pro tebe tolik znamená, na slibech, které jsi odříkal před svým dřevěným bohem.“ Ukázala bledým prstem. „Tady stojí, lorde Sněhu. Aryino vysvobození. Dar od Pána světla... a ode mne.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />SMRAĎOCH</strong></p>
<p><strong>N</strong>ejdříve uslyšel štěkat holky uhánějící k domovu. Dusot kopyt odrážejících se od dlažebních kamenů jej s trhnutím zvedl na nohy. Jeho řetězy hlasitě zařinčely. Ten, který měl mezi kotníky, nebyl delší než stopu, zkracoval jeho kroky na pouhé šourání. Bylo těžké pohybovat se tímto způsobem rychle, ale snažil se, jak nejlépe mohl, slézaje s řinčením ze svého slamníku. Ramsay Bolton se vrátil a bude chtít mít Smraďocha po ruce, aby mu posloužil.</p>
<p>Venku, pod chladnou podzimní oblohou, se bránou hrnuli na nádvoří lovci. V jejich čele jel Ben Kosti, s holkami štěkajícími a ňafajícími všude kolem něho. Za ním jel Stahovač, Nevrlý Alyn a Damon Tanči pro mne s jeho dlouhým, olejem namazaným bičem, pak Walderové jedoucí na šedých hřebečcích, které jim dala lady Dustin. Jeho lordstvo samotné sedělo na Krvavém, rudém hřebci s povahou, jež odpovídala jeho vlastní. Smál se. Smraďoch věděl, že to může být buď velmi dobré, nebo velmi zlé.</p>
<p>Než se stačil dopídit, co to bude, byli u něj psi, přilákaní jeho pachem. Psi měli Smraďocha rádi; často s nimi spával a někdy mu Ben Kosti dovolil, aby si vzal trochu z jejich večeře. Smečka k němu uháněla po dlažebních kamenech, obklopila ho a psi začali vyskakovat, olizovat mu špinavý obličej a jemně jej kousat do nohou. Helicent mu chytila do zubů levou ruku a začala jí lomcovat tak prudce, až se Smraďoch obával, že přijde o další dva prsty. Rudá Jeyne vyskočila, opřela se mu tlapami o hruď a srazila jej k zemi. Byla štíhlá, samy tvrdý sval, zatímco Smraďoch byl volně visící šedivá kůže a křehké kosti, bělovlasý vyhladovělý tvor.</p>
<p>Než od sebe Rudou Jeyne odstrčil a vyškrábal se na kolena jezdci již sesedali. Vyjely dva tucty jezdců a dva tucty se jich vrátily, což znamenalo, že pátrání bylo bezúspěšné. To bylo zlé. Ramsay nesnášel chuť selhání. <emphasis>Bude chtít někomu ublížit.</emphasis></p>
<p>Poslední dobou se musel jeho pán krotit, protože Mohylov byl plný lidí, které rod Boltonů potřeboval, a Ramsay věděl, že musí být s ohledem na Dustiny, Ryswelly a ostatní lordy opatrný. V jejich přítomnosti byl samá zdvořilost a úsměv. Co byl. Za zavřenými dveřmi, to už byla jiná věc.</p>
<p>Ramsay Bolton byl oděn, jak se patřilo na lorda Hornwooda a dědice Hrůzova. Jeho plášť byl sešitý z vlčích kůží a sepnutý proti podzimnímu chladu na pravém rameni zažloutlým vlčím zubem. Na jednom boku měl široký krátký meč, s čepelí silnou a těžkou jako sekáček; na druhém měl dlouhou dýku a malý zakřivený stahovací nůž se zahnutým hrotem a čepelí ostrou jako břitva. Všechny tři zbraně měly odpovídající jílec ze žluté kosti. „Smraďochu,“ zavolalo na něj jeho lordstvo z vysokého sedla Krvavého, „ty smrdíš. Cítím tě přes celé nádvoří.“</p>
<p>„Já vím, můj pane,“ musel Smraďoch říci. „Prosím o prominutí.“</p>
<p>„Přinesl jsem ti dar.“ Ramsay se na koni otočil, sáhl za sebe, vytáhl cosi od svého sedla a hodil to po Smraďochovi. „Chytej.“</p>
<p>V řetězech, s pouty na rukou a s chybějícími prsty byl Smraďoch mnohem neobratnější, než byl předtím, než se naučil svoje jméno. Hlava narazila do jeho zmrzačených rukou, odrazila se od pahýlů prstů a přistála mu u nohou. Pršely z ní larvy a byla tak pokrytá zaschlou krví, že byla takřka nerozpoznatelná. „Řekl jsem ti, abys ji chytil,“ řekl Ramsay. „Seber ji.“ Smraďoch se pokusil zvednout hlavu za ucho. Nešlo to. Maso bylo zelené a zetlelé a ucho se mu mezi prsty utrhlo. Malý Walder se dal do smíchu a o chvíli později už se smáli také ostatní muži. „Ach, nechte ho,“ řekl Ramsay. „Hlavně se mi postarej o Krvavého. Málem jsem toho bastarda uštval.“</p>
<p>„Ano, můj pane, postarám.“ Smraďoch pospíchal ke koni, uťatou hlavu ponechal psům.</p>
<p>„Ty dnes smrdíš jako prasečí lejno, Smraďochu,“ řekl Ramsay.</p>
<p>„Což u něho znamená zlepšení,“ řekl Damon Tanči pro mne, který s úsměvem smotával svůj bič.</p>
<p>Malý Walder se zhoupl ze sedla. „Můžeš se postarat také o mého koně, Smraďochu. A o koně mého malého bratrance.“</p>
<p>„Já se o svého koně umím postarat sám,“ řekl Velký Walder. Malý Walder se stal nejoblíbenějším hochem lorda Ramsayho a den ode dne se mu stále víc podobal, ale menší Frey byl jiného ražení a zřídkakdy se podílel na hrách a krutostech svého bratrance.</p>
<p>Smraďoch nevěnoval panošům pozornost. Vedl Krvavého ke stájím, uskakuje stranou, když se jej kůň snažil kopnout. Lovci mířili do síně, všichni kromě Bena Kostí, který nadával psům peroucím se kvůli uťaté hlavě.</p>
<p>Velký Walder jej následoval do stájí, vedl svého vlastního koně. Smraďoch se na něj pokradmu podíval, když sundával Krvavému ohlávku. „Kdo to byl?“ zeptal se tiše, tak aby ho ostatní pacholci neslyšeli.</p>
<p>„Nikdo.“ Velký Walder stáhl sedlo ze svého šedáka. „Starý muž, kterého jsme potkali na cestě, to je všechno. Hnal před sebou starou kozu a čtyři kůzlata.“</p>
<p>„Jeho lordstvo jej zabilo kvůli jeho kozám?“</p>
<p>„Jeho lordstvo jej zabilo kvůli tomu, že ho oslovil lorde Sněhu. <emphasis>Ty</emphasis> kozy ale byly dobré. Matku jsme podojili a její kůzlata si upekli.“</p>
<p><emphasis>Lord Sníh.</emphasis> Smraďoch přikývl. Jeho řetězy řinčely, zatímco se potýkal se sedlovými přezkami Krvavého. <emphasis>Ať si říká jakkoliv, Ramsay není člověk, v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jehož blízkosti je radno pobývat, když zuří. Anebo i když nezuří.</emphasis> „Našel jsi svoje příbuzné, můj pane?“</p>
<p>„Ne. Ani jsem si nemyslel, že se nám to podaří. Jsou mrtví. Lord Wyman je nechal zabít. To bych na jeho místě udělal i já.“</p>
<p>Smraďoch neřekl nic. Některé věci nebylo bezpečné říkat, dokonce ani ve stájích, když pobývalo jeho lordstvo v síni. Jedno nesprávné slovo by jej mohlo stát další prst na noze nebo dokonce na ruce. <emphasis>Ale ne můj jazyk. Jazyk mi nevytrhne nikdy. Rád slyší, když škemrám, aby mne ušetřil od bolesti. Rád poslouchá, jak to říkám.</emphasis></p>
<p>Jezdci byli na lovu šest dní, k jídlu měli kromě nějakého toho ukradeného kůzlete jen tvrdý chléb a nasolené hovězí, a tak toho večera lord Ramsay nařídil, aby uspořádali hostinu na oslavu jeho návratu do Mohylova. Jejich hostitel, prošedivělý jednoruký nevýznamný lord jménem Harwood Stout věděl, že by nebylo radno odmítnout jej, třebaže jeho špižírny již musely být hodně vyprázdněné. Smraďoch slyšel Stoutovy sluhy, jak si tiše stěžují, že Bastard a jeho muži vyjídají jejich zimní zásoby. „Říkají, že bude spát s tou holčičkou Eddarda Starka,“ povídala Stoutova kuchařka, která nevěděla, že Smraďoch poslouchá, „jenže dejte na má slova, to my tady budeme ošukaní, až přijdou sněhy.“</p>
<p>Lord Ramsay však prohlásil, že bude hostina, a tak musela být hostina. Ve Stoutově síni byly vztyčeny stoly na kozách, byl zabit vůl a toho večera, jakmile začalo zapadat slunce, jedli lovci holýma rukama pečené kýty a žebra, ječný chléb, dušenou mrkev s hráškem a všechno to zapíjeli nesmírným množstvím piva.</p>
<p>Malému Walderovi připadlo, aby udržoval pohár lorda Ramsayho plný, zatímco Velký Walder obsluhoval ostatní u vyvýšeného stolu. Smraďocha uvázali vedle dveří, aby jeho pach nekazil apetit hodovníkům. Pojí později, jakékoliv zbytky, které se mu lord Ramsay uráčí poslat. Psi však volně pobíhali po síni a byli zdrojem večerní zábavy, zvlášť když se Maude a Šedá Jeyne začaly prát s jedním s loveckých psů lorda Stouta kvůli obzvlášť masité kosti, kterou jim hodil Will Short. Smraďoch byl jediný člověk v síni, který nesledoval, jak se tři psi perou. Nespouštěl oči z Ramsayho Boltona.</p>
<p>Boj skončil až ve chvíli, kdy byl pes jejich hostitele mrtvý. Stoutův starý pes neměl šanci. Bojoval proti dvěma a Ramsayho feny byly mladé, silné a divoké. Ben Kosti, který měl psy raději než jejich pána, řekl Smraďochovi, že všechny feny dostaly jména podle venkovských děvčat, které Ramsay uštval, znásilnil a zabil, když byl ještě bastard, lovící se starým Smraďochem. „Po těch, co mu poskytly dobrou zábavu. Těm, co pláčou, prosí a neutíkají, se cti vrátit se zpátky jako feny nedostane.“ Smraďoch nepochyboval, že v příští várce, která vyjde z psince Hrůzova, bude i fena jménem Kyra. „Vycvičil je i k tomu, aby zabíjely vlky,“ svěřil se mu Ben Kosti.</p>
<p>Smraďoch neřekl nic. Věděl, které vlky měly holky zabíjet, avšak rozhodně netoužil dívat se, jak se holky perou o jeho useknutý prst.</p>
<p>Dva sluhové odnesli tělo mrtvého psa a jakási stařena přinesla kartáč, hadr a vědro, aby vyčistila krví nasáklé rohože, když se dveře síně rozletěly při poryvu větru dokořán a dovnitř vpochodoval tucet mužů v šedé zbroji a železných polopřílbách, zcela ignorujících Stoutovy mladé strážné s bledými tvářemi, v jejich kožených brigantinách a pláštích zlaté a červenohnědé barvy. Mezi stolovníky se rozhostilo náhlé ticho... Ztichli všichni až na lorda Ramsayho, jenž odhodil stranou kost, kterou právě okusoval. Zkřivil svoje vlhké rty v mastném úsměvu a řekl: „Otče.“</p>
<p>Lord Hrůzova prázdně pohlédl na zbytky hostiny, na mrtvého psa, na čalouny na stěnách, na Smraďocha v jeho řetězech a okovech.</p>
<p>„Ven,“ řekl hodovníkům hlasem tichým jako pouhý šepot. „Hned. Všichni.“</p>
<p>Muži lorda Ramsayho se zvedali od stolů, nechávali tam svoje poháry a tácy. Ben Kosti křikl na holky a ty se rozběhly za ním, některé stále s kostmi v tlamách. Harwood Stout se strnule uklonil a beze slova odešel ze své síně.</p>
<p>„Odvaž Smraďocha a vezmi ho s sebou,“ zavrčel Ramsay na Nevrlého Alyna, ale jeho otec mávl bledou rukou a řekl: „Ne, nech ho být.“</p>
<p>Dokonce i vlastní stráže lorda Roosea se vzdálily a zavřely za sebou dveře. Když odezněla ozvěna, Smraďoch se ocitl v síni sám se dvěma Boltony, otcem a synem.</p>
<p>„Nenašel jsi naše ztracené Freye.“ Roose Bolton to vyslovil spíš jako konstatování než jako otázku.</p>
<p>„Jeli jsme zpátky k místu, kde se podle lorda Mihule rozdělili, ale holky nenašly stopu.“</p>
<p>„Vyptával ses na ně ve vesnicích a pevnostech?“</p>
<p>„Plýtvání slovy. Podle toho, co jejich obyvatelé vidí, by mohli být stejně dobře slepí.“ Ramsay pokrčil rameny. „Záleží na tom? Svět se bez pár Freyů obejde. Dole ve Dvojčatech je spousta dalších, kdybychom někdy nějakého potřebovali.“</p>
<p>Lord Roose si utrhl kousek z patky chleba a snědl jej. „Hosteen a Aenys jsou nešťastní.“</p>
<p>„Ať se je vydají hledat sami, jestli chtějí.“</p>
<p>„Lord Wyman z toho viní sebe. Když slyším, jak to vypráví, řekl bych, že si obzvlášť oblíbil Rhaegara.“</p>
<p>Lord Ramsay se začínal zlobit. Smraďoch to viděl na jeho ústech; na způsobu, jakým zkřivil svoje tlusté rty, na tom, jak mu vystoupily žíly na krku. „Ti blázni měli zůstat s Manderlym.“</p>
<p>Roose Bolton pokrčil rameny. „Nosítka lorda Wymana se pohybují šnečím tempem... a zdravotní stav a objem jeho lordstva mu samozřejmé nedovolují cestovat víc než pár hodin denně s častými zastávkami kvůli jídlu. Freyové se nemohli dočkat, až se dostanou do Mohylova a shledají se se svými příbuznými. Můžeš je vinit z toho, že jeli napřed?“</p>
<p>„Pokud to tak bylo. Ty Manderlymu věříš?“ Bledé oči jeho otce se zaleskly. „Působím snad takovým dojmem? Přesto, jeho lordstvo je nanejvýš rozrušeno.“</p>
<p>„Ne tak rozrušeno, aby nemohlo jíst. Lord Prase si s sebou nepochybně veze polovinu jídla z Bílého přístavu.“</p>
<p>„Čtyřicet vozů plných potravin. Soudky s vínem a vzpružujícím likérem, sudy čerstvě ulovených mihulí, stádo koz, stovku prasat, bedny krabů a ústřic, obrovskou tresku... Lord Wyman jí velmi rád, jak sis možná všiml.“</p>
<p>„Všiml jsem si, že s sebou nepřivedl žádná rukojmí.“ „Toho jsem si rovněž všiml.“ „Co s tím hodláš udělat?“</p>
<p>„Situace je zmatená.“ Lord Roose našel prázdný pohár, vytřel jej ubrusem a naplnil jej vínem ze džbánu. „Zdá se, že Manderly není jediný, kdo pořádá hostiny.“</p>
<p>„Měl jsi to být ty, kdo uspořádal hostinu, mně na uvítanou,“ stěžoval si Ramsay, „a mělo to být v Mohylově, ne v tomhle hrnci na chcanky.“</p>
<p>„Mohylov a jeho kuchyně nejsou moje, tudíž jimi nedisponuji,“ řekl jeho otec mírným hlasem. „Jsem tam pouhý host. Hrad a město náleží lady Dustin, a ta tě nesnáší.“</p>
<p>Ramsayho obličej potemněl. „Začne mě snášet, až jí uříznu cecky a nakrmím jimi svoje holky? Bude mě snášet, až z ni stáhnu kůži a nechám si z ní ušít boty?“</p>
<p>„O tom pochybuji. A ty boty by tě přišly draho. Stály by nás Mohylov, rod Dustinů a Ryswelly.“ Roose Bolton se posadil z druhé strany stolu proti svému synovi. „Barbrey Dustin je mladší sestra mé druhé ženy, dcera Rodrika Ryswella, sestra Rogera, Rickarda a mého vlastního jmenovce, Roosea, příbuzná dalších Ryswellů. Měla ráda mého zesnulého syna a podezřívá tě, že ses nějak podílel na jeho úmrtí. Lady Barbrey je žena, která si umí hýčkat svůj žal. Buď za to vděčný. Mohylov zůstává věrný Boltonům převážně proto, že stále viní Neda Starka ze smrti svého manžela.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Věrný!“</emphasis> pěnil Ramsay. „Vždyť na mne plive. Přijde den, kdy to její vzácné město podpálím. Ať si pak plive na ně, uvidíme, jestli tím uhasí plameny.“</p>
<p>Roose zkřivil tvář, jako by pivo, které usrkával, najednou zkyslo. „Občas si říkám, zda jsi skutečně moje sémě. Moji předkové byli ledacos, ale nikdy blázni. A teď buď zticha, už jsem toho slyšel dost. Momentálně vypadáme silní, ano. Máme mocné přátelé v Lannisterech a Freyích, a neochotnou podporu Severu... ale co si myslíš, že se stane, jakmile se objeví jeden ze synů Neda Starka?“</p>
<p>Všichni synové Neda Starka jsou mrtví, pomyslel si Smraďoch. Robb byl zavražděn ve Dvojčatech a Bran s Rickonem... namočili jsme jejich hlavy do dehtu... V hlavě mu bušilo. Nechtěl myslet na nic, co se stalo předtím, než se naučil svoje jméno. Ty věci byly příliš bolestné, než aby na ně dokázal myslet, téměř stejně bolestné jako Ramsayho stahovací nůž...</p>
<p>„Starkova malá vlčata jsou mrtvá,“ řekl Ramsay, který chrstl do svého poháru další pivo, „a mrtvá zůstanou. Ať ukáží ty svoje ošklivé ksichty a moje holky roztrhají jejich vlky na kusy. Čím dříve se objeví, tím dřív je opět zabiju.“</p>
<p>Starší Bolton si povzdechl. <emphasis>„Opět?</emphasis> Určitě ses přeřekl. <emphasis>Ty</emphasis> jsi nikdy syny lorda Eddarda nezabil, ty dva milé chlapce, které jsme měli všichni tak rádi. To přece byla práce Theona Přeběhlíka, pamatuješ? Co myslíš, kolik z našich neochotných přátel bychom si udrželi, kdyby vyšla najevo pravda? Jenom lady Barbrey, kterou bys chtěl proměnit v pár bot... <emphasis>podřadných</emphasis> bot. Lidská kůže není tak tuhá jako kravská a taky by se dobře nenosila. Podle královského výnosu jsi nyní Bolton. Snaž se podle toho chovat. Povídají o tobě různé věci, Ramsay. Slýchám je všude, kam jdu. Lidé z tebe mají strach.“</p>
<p>„To je dobře.“</p>
<p>„Mýlíš se. To není dobře. O mně nikdy nic nevyprávěli. Myslíš si, že bych tady teď seděl, kdyby tomu bylo jinak? Tvoje povyraženi ti nikdo nebere a já tě v tomto ohledu nebudu kárat ale musíš být diskrétnější. Pokojná země, klidní lidé. To byla vždycky moje zásada. Přijmi ji za svou.“</p>
<p>„Proto jsi opustil lady Dustin a svoji tlustou prasečí ženu? Abys mohl přijet sem dolů a říct mi, ať nezlobím?“</p>
<p>„To vůbec ne. Mám zprávy, které by sis měl vyslechnout. Lord Stannis konečně vyjel od Zdi.“</p>
<p>To Ramsayho napůl zvedlo od stolu a na jeho širokých vlhkých rtech se zaleskl úsměv. „Táhne na Hrůzov?“</p>
<p>„Běda, to ne. Arnolf to nechápe. Přísahá, že udělal všechno, co mohl, aby nalíčil past.“</p>
<p>„O tom pochybuji. Škrábni do Karstarka a najdeš Starka.“</p>
<p>„Po tom škrábnutí, které uštědřil Mladý vlk lordu Rickardovi, to je možná méně pravda než předtím. Ať je to, jak chce. Lord Stannis vzal železným Pahorek v Hlubokém lese a dal jej zpět rodu Gloverů. Ba co hůř, připojily se k němu horské klany, Wull, Norrey, Liddle a ostatní. Jeho síla roste.“</p>
<p>„Naše je větší.“</p>
<p>„Teď je větší.“</p>
<p>„Nastal čas rozdrtit ho. Dovol mi vytáhnout proti Pahorku.“</p>
<p>„Až se oženíš.“</p>
<p>Ramsay praštil do stolu svým pohárem, až zbytky piva vyšplíchly na ubrus. „Z toho čekání už je mi nanic. Máme tu dívku, máme strom a máme dost lordů, aby mohli jít za svědky. Ožením se s ní zítra, zasadím jí mezi nohy syna a vytáhnu na pochod, ještě než zaschne její panenská krev.“</p>
<p><emphasis>Bude se modlit, abys odtáhl,</emphasis> pomyslel si Smraďoch, a bude se modlit, aby ses už nikdy nevrátil do její postele.</p>
<p>„Zasadíš do ní syna,“ přitakal Roose Bolton, „ale ne tady. Rozhodl jsem se, že se s tou dívkou oženíš na Zimohradu.“</p>
<p>Zdálo se, že ta vyhlídka lorda Ramsayho nepotěšila. „Ze Zimohradu jsem udělal ruinu, nebo jsi zapomněl?“</p>
<p>„Ne, ale zdá se, že ty ano... Ze Zimohradu udělali ruinu <emphasis>železní,</emphasis> a pozabíjeli všechen jeho lid. Theon Přeběhlík.“</p>
<p>Ramsay si Smraďocha změřil podezřívavým pohledem. „Ano, to udělal... ale přesto... svatba v té ruině?“</p>
<p>„Dokonce i jako ruina a rozbořený zůstává Zimohrad domovem lady Aryi. Existuje snad lepší místo, kde by ses s ní mohl oženit, spát s ní a zabrat si svůj nárok? To je ale jen polovina toho, co ti chci říct. Byli bychom blázni, kdybychom vytáhli proti Stannisovi. Ať Stannis vytáhne proti nám. Je příliš opatrný, než aby přišel do Mohylova... ale <emphasis>musí</emphasis> přijít na Zimohrad. Jeho příslušníci klanů nedopustí, aby si vzal dceru jejich milovaného Neda takový jako ty. Stannis proti nám bude muset vytáhnout, nebo o ně přijde... a přitom, jak je to opatrný velitel, povolá všechny svoje přátele a spojence. Povolá Arnolfa Karstarka.“ Ramsay si oblízl svoje rozpraskané rty. „A tehdy ho dostaneme.“</p>
<p>„Pokud nám to bohové dopřejí.“ Roose vstal. „Oženíš se na Zimohradu. Informuji lordy, že se za tři dny vydáme na cestu a pozveme je, aby nás doprovodili.“</p>
<p>„Jsi Strážce severu. Poruč jim to.“</p>
<p>„Pozváním dosáhnu stejné věci. Moc chutná nejlépe, je-li okořeněna zdvořilostí. Měl by ses tomu naučit, pokud doufáš, že budeš kdy vládnout.“ Lord z Hrůzova pohlédl na Smraďocha. „Och, a odvaž toho svého mazlíčka. Beru ho s sebou.“</p>
<p>„Bereš ho? Kam? Je můj. Nemůžeš mi ho vzít.“</p>
<p>Zdálo se, že to Roosea pobavilo. „Všechno, co máš, jsi dostal ode mne. Měl by sis to pamatovat, bastarde. A co se týče tohoto... Smraďocha... pokud jsi ho nezničil tak, že už jej nelze napravit, ještě by pro nás mohl být užitečný. Vezmi klíče a sundej z něj ty řetězy, než mne přiměješ litovat dne, kdy jsem znásilnil tvou matku.“</p>
<p>Smraďoch viděl, jak Ramsay zkřivil rty a mezi rty se mu zaleskla slina. Měl strach, že by mohl přeskočit stůl s dýkou v ruce. Místo toho jen zrudl, odvrátil svoje bledé oči od ještě bledších svého otce a šel najít klíče. Když ale poklekl, aby odemkl pouta kolem Smraďochových zápěstí a kotníků, naklonil se blízko k němu a zašeptal: „Nic mu neříkej a pamatuj si každé slovo, co řekne. Dostanu tě zpátky, bez ohledu na to, co ti možná ta děvka z Dustinů napovídá. Kdo jsi?“</p>
<p>„Smraďoch, můj pane. Tvůj člověk. Jsem Smraďoch, rýmuje se to se slaboch.“</p>
<p>„Rýmuje. Až tě můj otec přivede zpátky, vezmu ti další prst. Můžeš si vybrat, který to bude.“</p>
<p>Nezvány mu vytryskly slzy z očí. <emphasis>„Proč?“ </emphasis>vykřikl a hlas se mu přitom zlomil. „Nikdy jsem nežádal, aby si mne odvedl. Udělám cokoliv chceš, sloužím ti, poslouchám, já... prosím, ne...“</p>
<p>Ramsay mu vyťal políček. „Vezmi si ho,“ řekl svému otci „Vždyť to ani není člověk, jeho pach je mi odporný.“</p>
<p>Když vyšli ven, nad dřevěnými zdmi Mohylova vycházel měsíc. Smraďoch slyšel vítr skučící přes holé pláně za městečkem. Ze skromné Stoutovy pevnosti vedle východní brány to byla do hradu Mohyla necelá míle. Lord Bolton mu nabídl koně. „Můžeš jet?“</p>
<p>„Já... můj pane, já... myslím, že ano.“</p>
<p>„Waltone, pomoz mu vysednout.“</p>
<p>Dokonce i bez okovů a řetězů se Smraďoch pohyboval jako stařec. Maso mu viselo volně na kostech a Nevrlý Alyn a Ben Kosti říkali, že sebou škube. A ten jeho pach... dokonce i klisna, kterou pro něj přivedli, před ním ucukla, když se snažil nasednout.</p>
<p>Byl to však mírný kůň a znal cestu k Mohyle. Jakmile vyjeli z brány, zařadil se lord Bolton vedle něho. Strážní jeli v diskrétní vzdálenosti za nimi. „Jak chceš, abych ti říkal?“ zeptal se lord, zatímco projížděli širokými rovnými ulicemi Mohylova.</p>
<p>Smraďoch, jsem Smraďoch, rýmuje se to se staroch. „Smraďoch, potěší-li to mého pána.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Milostpána.</emphasis>“ Boltonovy rty se rozdělily jen tak, že se objevilo čtvrt palce jeho zubů. Možná to byl úsměv.</p>
<p>Nerozuměl. „Můj pane?“</p>
<p>„Řekl jsi <emphasis>mého pána,</emphasis> zatímco jsi měl říci <emphasis>milostpána.</emphasis> Tvoje řeč prozrazuje tvůj urozený původ s každým slovem, které řekneš. Jestli chceš znít jako obyčejný sedlák, musíš to říct, jako bys měl v ústech bláto, nebo jako bys byl příliš hloupý, než aby sis uvědomil, že se jedná o dvě slova, nikoliv o jedno.“</p>
<p>„Potěší-li to mého milostpána.“</p>
<p>„To už je lepší. Ten tvůj zápach je strašný.“</p>
<p>„Ano, milostpane. Prosím o prominutí, milostpane.“</p>
<p>„Proč? To, jak smrdíš, je dílo mého syna, nikoliv tvoje, a já jsem si toho vědom.“ Jeli kolem stáje a hospody se zavřenými okenicemi, na jejímž vývěsním štítu byl namalován pšeničný snop. Smraďoch slyšel hudbu linoucí se okny.</p>
<p>„Znal jsem prvního Smraďocha. Páchl, třebaže to nebylo kvůli tomu, že by se nemyl. Popravdě řečeno jsem nikdy nepoznal čistotnějšího tvora. Koupal se třikrát denně a nosil ve vlasech květiny, jako nějaká panna, jednou, když ještě žila moje druhá žena, ho přistihli, jak krade parfém z její ložnice. Nechal jsem ho za to zmrskat, tuctem ran. Dokonce i jeho krev divně smrděla. Příští rok se o to pokusil znovu. Tentokrát parfém vypil a málem na to zemřel. Na tom nezáleželo. Ten pach byl prostě něco, s čím se narodil. Prokletí, říkali prostí lidé. Bohové jej nechali páchnout, aby všichni věděli, že má prohnilou duši. Můj starý mistr tvrdil, že to je příznak nějaké nemoci, jenže ten hoch byl jinak silný jako mladý býk. Nikdo v jeho přítomnosti nevydržel, a tak spal s prasaty... dokud se jednoho dne neobjevila Ramsayho matka a nechtěla po mně, abych jí dal sluhu pro mého bastarda, který vyrůstal, divoce a neukázněné. Tak jsem jí dal Smraďocha. Bylo to míněno spíš jako žert, ale on a Ramsay se stali nerozlučnou dvojicí. Někdy si ale říkám, zda to byl Ramsay, kdo zkazil Smraďocha, nebo naopak Smraďoch Ramsayho?“ Jeho lordstvo pohlédlo na nového Smraďocha, očima bledýma a divnýma jako dva bílé měsíce. „Co ti to šeptal, když ti sundával pouta?“</p>
<p>„On... on řekl...“ <emphasis>Řekl, abych ti nic neříkal.</emphasis> Ta slova mu uvízla v hrdle a Smraďoch začal kašlat a dusit se.</p>
<p>„Dýchej zhluboka. Já vím, co ti řekl. Máš na mne donášet a jeho tajemství si ponechat pro sebe.“ Bolton se uchechtl. „Jako by měl nějaká tajemství. Nevrlý Alyn, Luton, Stahovač a ostatní, odkud si myslí, že se vzali? Copak on skutečně věří, že to jsou <emphasis>jeho</emphasis> muži?“</p>
<p>„Jeho muži,“ řekl Smraďoch v ozvěně. Měl pocit, že lord od něj očekává nějakou poznámku, jenže on nikdy nevěděl, co má říct.</p>
<p>„Pověděl ti někdy můj bastard, jak jsem k němu přišel?“</p>
<p>To ke své úlevě <emphasis>věděl.</emphasis> „Ano, můj... milostpane. Potkal jsi jeho matku, zatímco jsi jezdil po krajině, a byl jsi uchvácen její krásou.“</p>
<p>„Uchvácen?“ zasmál se Bolton. „Tohle slovo použil? Nu, ten hoch má duši zpěváka... ačkoliv pokud bys té písni věřil, musel bys být ještě tupější než první Smraďoch. Dokonce i ta část o vyjížďce je špatná. Byl jsem na honu na lišku u Plačící vody, když jsem náhodou přijel ke mlýnu a uviděl tam mladou ženu, jak pere prádlo v potoce. Starý mlynář si pořídil novou mladou manželku, dívku ani ne poloviny svého věku. Bylo to vysoké pružné stvoření, velmi <emphasis>zdravě</emphasis> vyhlížející. Dlouhé nohy a pevná malá prsa, jako dvě zralé švestičky. Pěkná, takovým tím obyčejným způsobem. V okamžiku, kdy jsem ji spatřil, jsem po ní zatoužil. Měl jsem na to právo. Mistři by ti řekli, že král Jaehaerys právo první noci zrušil, aby upokojil svou hašteřivou královnu, jenže tam, kde vládnou staří bohové, přetrvávají staré zvyky. Umberové také nadále zachovávají právo první noci, bez ohledu na to, jak to popírají. Rovněž tak jisté horské klany a na Skagosu... nu, jen stromy srdce vidí polovinu toho, co se kdy děje na Skagosu.</p>
<p>Ten mlynář si svoji ženu vzal, aniž bych mu dal svolení nebo o tom dokonce věděl. Prostě mne podvedl. A tak jsem ho pověsil a svého práva jsem se domohl pod stromem, na kterém se houpal. Mám-li být upřímný, ta holka za ten provaz stěží stála. Liška mi také utekla a na cestě zpátky do Hrůzova zchroml můj oblíbený kůň, takže to byl celkově dost špatný den.</p>
<p>O rok později měla holka tu drzost, že se objevila na Hrůzově s vřeštící obludkou s rudými tvářičkami a tvrdila, že je to moje dítě. Mohl jsem nechat matku zmrskat a její dítě odmítnout... jenže <emphasis>mělo</emphasis> moje oči. Pověděla mi, že když bratr jejího mrtvého manžela ty oči spatřil, zbil ji do krve a vyhnal ji ze mlýna. To mne rozčililo, a tak jsem jí ten mlýn dal a jejímu bratrovi jsem nechal vyříznout jazyk, abych si zajistil, že nepoběží na Zimohrad s příběhem, který by mohl znepokojit lorda Rickarda. Každoročně jsem té ženě posílal nějaká selata, kuřata a měšec mincí; pod podmínkou, že chlapci nikdy neřekne, že jsem ho zplodil já. Pokojná země, klidní lidé, to bylo vždycky moje pravidlo.“</p>
<p>„Dobré pravidlo, milostpane.“</p>
<p>„Ta žena mne ale neposlechla. Sám jsi viděl, jaký Ramsay je. To ona ho takovým udělala, ona a Smraďoch, stále mu šeptala do ucha o jeho právech. Měl se spokojit s tím, že bude mlít zrní. Ramsay je krvelačný, to ti zaručuji, ale mává tím mečem jako řezník, když seká maso.“</p>
<p>„Nikoho se nebojí, milostpane.“</p>
<p>„To by měl. Strach udržuje člověka naživu... V tomto světě plném zrady a podvodu. Dokonce i tady v Mohylově krouží po obloze vrány, které by chtěly hodovat na našem mase. Na Cerwyny a Tallharty se nelze spolehnout, můj tlustý přítel lord Wyman plánuje zradu a Děvkozhouba... Umberové možná působí prostoduše, ale nepostrádají určitou mrzkou vychytralost. Těch všech by se měl Ramsay obávat, stejně jako se jich bojím já. Až ho příště uvidíš, řekni mu to.“</p>
<p>„Říct mu to... říct mu, aby měl strach?“ Smraďochovi se udělalo špatně z pouhého pomyšlení na něco takového. „Milostpane, já... kdybych to udělal, tak by mne...“</p>
<p>„Já vím.“ Lord Bolton si povzdechl. „Jeho krev je zkažená. Potřeboval by pustit žilou. Pijavice špatnou krev vysají... a s ní všechen vztek a bolest. Žádný člověk nemůže existovat tak plný hněvu. Jenže Ramsay... obávám se, že jeho zkažená krev by otrávila dokonce i pijavice.“</p>
<p>„Je to tvůj jediný syn.“</p>
<p>„Nějaký čas jsem měl ještě jednoho. Domerik. Tichý hoch, ale jinak vynikající. Sloužil čtyři roky jako páže u lady Dustin, a tři v Údolí jako panoš lorda Redforta. Uměl hrát na harfu, čítával v historických knihách a jezdil jako vítr. Koně... ten chlapec byl blázen do koní, jak by ti řekla lady Dustin. Dokonce ani dcera lorda Rickarda jej nepředjela... a ta byla sama napůl kůň. Redfort říkal, že byl velmi nadějný na kolbišti. Velký šampión musí být nejdříve velký jezdec.“</p>
<p>„Ano, můj pane. Domerik. Já... slyšel jsem to jméno.“ „Ramsay ho zabil. Mistr Uthor říká, že to byla nemoc v útrobách, ale já říkám, že to byl jed. V Údolí se Domerik těšil ze společnosti Redfortových synů. Chtěl mít vedle sebe bratra, a tak se vydal do Plačící vody, aby vyhledal mého bastarda. Já jsem mu to zakázal, jenže Domerik již byl dospělý muž a myslel si, že je chytřejší než jeho otec. Teď jeho kosti odpočívají v Hrůzově, společně s kostmi jeho bratrů, kteří zemřeli ještě v kolébce, a mně zůstal jen Ramsay. Pověz mi, můj pane... pokud je prokletý královrah, co má udělat otec, když jeden jeho syn zabije druhého?“</p>
<p>Ta otázka jej vyděsila. Jednou slyšel, jak Stahovač říká, že Bastard zabil svého čistokrevného bratra, ale nikdy se tomu neodvažoval věřit. <emphasis>Možná se mýlil. Bratři někdy umírají a neznamená to, že byli zabiti. Moji bratři také zemřeli, a já se na tom nijak nepodílel</emphasis> „Můj pán má novou ženu, která mu dá syny.“</p>
<p>„Že by se to mému bastardovi líbilo? Lady Walda je z Freyů a jejich ženy bývají plodné, je to zvláštní, ale já si svou tlustou malou ženičku zamiloval. Ty dvě předtím nikdy nevydaly v posteli ani hlásku, ale tahle piští a chvěje se, a mně to připadá roztomilé. Pokud ze sebe bude vypouštět syny, tak jako vypouští prdy, Hrůzov se bude brzy hemžit Boltony. Ramsay je samozřejmě všechny zabije. To přinejlepším. Já už nebudu žít tak dlouho, abych viděl, jak moji synové dospějí do věku mužství, a chlapečtí lordi jsou prokletí jakéhokoliv rodu. Walda ale bude naříkat, když je uvidí zemřít.“</p>
<p>Smraďochovi vyschlo v hrdle. Slyšel vítr rachotící holými větvemi jilmů, které lemovaly ulici. „Můj pane, já</p>
<p><emphasis>,Milostpane</emphasis>, pamatuješ?“</p>
<p>„Milostpane. Jestli se smím zeptat... proč sis mne vyžádal? Nejsem nikomu k užitku, nejsem dokonce ani muž, jsem zlomený a... ten zápach...“</p>
<p>„Koupel a výměna ošacení tvůj pach jistě zpříjemní.“</p>
<p>„Koupel?“ Smraďoch cítil, jak se mu sevřely útroby. „Já... já bych se raději nekoupal, milostpane. Prosím. Mám... rány... a tyhle šaty, ty mi dal lord Ramsay, a... řekl mi... abych je nikdy nesundával, jen na jeho příkaz...“</p>
<p>„Máš na sobě cáry,“ řekl lord Bolton trpělivě. „Špinavé věci, potrhané a znečištěné, páchnoucí krví a močí. A tenké. Určitě je ti zima. Oblékneme tě do jehněčí vlny, hebké a teplé. Možná plášť lemovaný kožešinou. Líbilo by se ti to?“</p>
<p>„Ne.“ Nemůže si svléknout šaty, které mu dal lord Ramsay. Nemůže dopustit, aby ho <emphasis>viděli.</emphasis></p>
<p>„Nebo bys chtěl být raději oblečen v hedvábí a sametu? Byly doby, kdy jsi měl tyhle látky rád, pokud si vzpomínám.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ne</emphasis> trval na svém rozechvělým hlasem. „Ne, já si chci nechat tyto šaty. Smraďochovy šaty. Jsem Smraďoch, rýmuje se to s kutloch.“ Srdce mu začalo bít jako buben a hlas se mu změnil ve vyděšený jekot. „Já se nechci koupat. Prosím, milostpane, neber mi moje šaty.“</p>
<p>„Dovolíš nám aspoň, abychom ti je vyprali?“</p>
<p>„Ne. Ne, milostpane. <emphasis>Prosím</emphasis>.“ Přitiskl si svou tuniku khru i oběma rukama a shrbil se v sedle, napůl v obavách, že by mohl Roose Bolton poručit svým strážným, aby z něj šaty servali, rovnou tam, venku.</p>
<p>„Jak si přeješ.“ Boltonovy oči vypadaly v měsíčním světle prázdné, jako by za nimi vůbec nikdo nebyl. „Víš, já ti nechci ublížit. Hodně ti toho dlužím, hodně a ještě víc.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ty</emphasis> mně?“ Jakási část v něm křičela: <emphasis>Tohle je past, hraje si se mnou, syn je pouhý stín svého otce.</emphasis> Lord Ramsay si hrál s jeho nadějemi po celý čas. „Co... co mi dlužíš, milostpane?“</p>
<p>„Sever. Starkové byli zničeni a odsouzeni ke zkáze té noci, kdy ses zmocnil Zimohradu.“ Přezíravě mávl rukou. „A tohle je jen hašteření nad kořistí.“</p>
<p>Jejich krátká cesta skončila u dřevěných zdí hradu Mohyla. Z jeho čtvercovitých věží plápolaly praporce, třepetaly se ve větru: stažený muž Hrůzova, bitevní sekera Cerwynů, Tallhartovy sosny, mořský muž Manderlyů, zkřížené klíče lorda Lockea, obr Umberů a kamenná ruka Flintů, los Hornwoodů. Pro Stouty lomené pruhy červenohnědé a zlaté barvy, pro Slaty šedé pole uvnitř dvojitého lemu z bílých čar. Čtyři koňské hlavy znamenaly Ryswelly z Pramínků jedna šedá, jedna černá, jedna zlatá a jedna hnědá. Docela zábavné bylo, že dokonce ani Ryswellové se nemohli shodnout na barvě jejich erbu. Nad nimi plápolal jelen a lev chlapce, jenž seděl na Železném trůnu tisíc lig daleko.</p>
<p>Smraďoch naslouchal otáčejícím se lopatkám starého větrného mlýna, když vjížděli pod strážnicí na travnaté nádvoří, kde se k nim ihned rozběhli štolbové, aby se ujali jejich koní. „Tudy, prosím.“ Lord Bolton jej vedl k baště, nad kterou plápolaly praporce zesnulého lorda Dustina a jeho ovdovělé manželky. Na jeho praporci byla špičatá koruna nad zkříženými sekerami; na jejím se čtvrtě se stejným znakem střídaly se zlatou koňskou hlavou Rodrika Ryswella.</p>
<p>Zatímco stoupal po širokém dřevěném schodišti k síni, začaly se Smraďochovi třást nohy. Musel zastavit, aby se uklidnil, upíraje zrak na travnaté svahy Velké mohyly. Někteří tvrdili, že je to hrob Prvního krále, který přivedl První lidi do Západozemí. Jiní argumentovali, že tam je určitě pohřben nějaký král obrů, když je hrob tak velký. Pár se jich nechalo slyšet, že to není žádný hrob, ale jen kopec, ale dokonce i přesto to byl osamělý kopec, protože většina zdejší krajiny byla plochá a otevřená větru.</p>
<p>Uvnitř v síni stála u krbu žena, ohřívala si ruce nad uhlíky skomírajícího ohně. Byla oděná celá v černém, od hlavy až k patě, a neměla na sobě žádné zlato ani drahé kameny, ale její urozený původ byl patrný na první pohled. Třebaže měla kolem koutků úst vrásky a ještě víc kolem očí, byla vzpřímená, neohnutá a stále pohledná. Vlasy měla stejným dílem hnědé a šedivé a měla je stažené za hlavou do těsného uzlu.</p>
<p>„Kdo je to?“ zeptala se. „Kde je ten chlapec? Odmítl ti ho bastard vydat? Je tento starý muž jeho... ach, bohové, buďte dobří, co je to <emphasis>za zápach!</emphasis> To se snad ten tvor pokálel?“</p>
<p>„Byl s Ramsaym. Lady Barbrey, dovol mi představit ti právoplatného lorda Železných ostrovů, Theona z rodu Greyjoyů.“</p>
<p>Ne, pomyslel si, ne, neříkej to jméno, Ramsay tě uslyší, dozví se to, dozví, ublíží mi.</p>
<p>Žena našpulila ústa. „Není to, co jsem očekávala.“</p>
<p>„Je to, co máme.“</p>
<p>„Co to s ním ten tvůj bastard provedl?“</p>
<p>„Myslím, že mu stáhl nějakou tu kůži. Připravil jej o pár částí těla. Nic příliš podstatného.“</p>
<p>„Copak je šílený?“</p>
<p>„Možná. Záleží na tom?“</p>
<p>Smraďoch už to nemohl poslouchat. „Prosím, můj pane, moje paní, to je nějaký omyl.“ Padl na kolena, třesoucí se jako list v zimním vichru, se slzami stékajícími mu po tvářích. „To nejsem já, já nejsem Přeběhlík, ten zemřel na Zimohradu. já se jmenuji Smraďoch.“ Musel si pamatovat svoj<emphasis>e jméno.</emphasis> „Rýmuje se to se slaboch.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />TYRION</strong></p>
<p><strong><emphasis>S</emphasis></strong><emphasis>elaesori Qhoran</emphasis> byla sedm dnů plavby od Volantisu, když se Grešle konečně vynořila ze své kajuty, plížící se po palubě jako nějaký plachý lesní tvor, který se právě probudil z dlouhého zimního spánku.</p>
<p>Smrákalo se a rudý kněz zapálil ve velkém železném koši uprostřed lodi svůj noční oheň, zatímco posádka se shromažďovala kolem k modlitbě. Moqorrův hlas byl jako hluboké dunění bubnu, které jako by zaznívalo odkudsi z hlubin jeho masivního těla. <emphasis>„Děkujeme ti za tvoje slunce, které nás udržuje v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>teple“ </emphasis>modlil se. <emphasis>„Děkujeme ti za tvoje hvězdy, které nás hlídají, zatímco se plavíme po tomto chladném černém moři.</emphasis>“ Kněz, velký muž, vyšší než ser Jorah a téměř dvakrát tak široký, měl na sobě šarlatové roucho vyšívané na rukávech, lemu a límci oranžovými saténovými plameny. Kůži měl černou jako smůla, vlasy bílé jako padlý sníh; plameny vytetované na tvářích a na čele byly žluté a oranžové. Jeho železná hůl byla stejně vysoká jako on a korunovaná dračí hlavou; když uhodil jejím koncem o palubu, z dračího chřtánu vyšlehl prskající zelený plamen.</p>
<p>Jeho stráž, pět otrockých vojáků z Plamenné ruky, zpívala v odpověď. Odříkávali modlitby v jazyce Starého Volantisu, ale Tyrion již slyšel takových modliteb dost, aby pochopil jejich význam. <emphasis>Zapal náš oheň a ochraňuj nás před tmou, bla bla, a udržuj nás hezky v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>teple, asi jako topinku, noc je temná a plná hrůz, spas nás před děsivými věcmi a bla bla bla a ještě víc.</emphasis></p>
<p>Věděl ale, že by bylo nemoudré vyslovovat takové myšlenky nahlas. Tyrion Lannister neměl využiti pro žádného boha na této lodi, však bylo záhodno projevovat určitý respekt vůči rudému R’hllorovi. Jakmile byli bezpečné na cestě, sundal Jorah Mormont Tyrionovi pouta a řetězy a trpaslík mu rozhodně nechtěl zavdat příčinu, aby mu je znovu nasadil.</p>
<p><emphasis>Selaesori Qhoran</emphasis> byla kymácející se káď na pět stovek tun, s hlubokým skladištním prostorem, vysokými příďovými nástavbami vpředu i vzadu, a s jediným stěžněm mezi nimi. U příďové nástavby stála groteskní galionová figura, jakási červy prožraná dřevěná eminence, která se tvářila, jako by trpěla zácpou, a v podpaždí měla vražený jakýsi svitek. Ošklivější loď Tyrion v životě neviděl. A posádka nebyla o nic pohlednější. Její kapitán, mrzce hovořící, jako křemen tvrdý chlapík s velkým břichem a blízko u sebe posazenýma chamtivýma očima, byl špatný hráč <emphasis>cyvasse</emphasis> a ještě hůř uměl prohrávat. Pod sebou měl čtyři důstojníky, všechno osvobozené, a padesát otroků připoutaných k lodi. Každý měl na tváři vytetovanou hrubou podobiznu lodní galionové figury. <emphasis>Beznosý</emphasis> oslovovali rádi námořníci Tyriona, bez ohledu na to, kolikrát jim řekl, že se jmenuje Hugor Kopec.</p>
<p>Tři z důstojníků a více než tři čtvrtiny posádky byli zanícenými vyznavači Pána světla. Ohledně kapitána, který se vždycky vynořil na večerní modlitby, ale jinak se jich nijak nezúčastnil, si byl Tyrion méně jistý. Pravým kapitánem na <emphasis>Selaesori Qhoran</emphasis>, alespoň pro tuto plavbu, byl Moqorro.</p>
<p>„Pane světla, požehnej svého otroka Moqorra a osvětli jeho cestu po temných místech světa odříkával dunivým basem rudý kněz. ,A ochraňuj svého spravedlivého otroka Benerra. Dodej mu odvahu. Dodej mu moudrost. Naplň jeho srdce ohněm.“</p>
<p>Tehdy si Tyrion všiml Grešle, která tu frašku pozorovala z příkrého dřevěného schodiště vedoucího dolů pod příďovou nástavbou. Stála na jednom z nižších schodů, takže byl vidět jen vrcholek její hlavy. Pod kápí jí svítily oči, velké a bílé ve světle nočního ohně. Měla s sebou svoje zvíře, velkého šedivého loveckého psa, na němž jezdila se svým bratrem v kláních.</p>
<p>„Moje paní,“ zavolal Tyrion tiše. Ve skutečnosti to nebyla žádná pani, ale on jaksi nebyl schopen přimět sám sebe vyslovit to její hloupé jméno, a rozhodně jí nechtěl říkat <emphasis>děvče</emphasis> nebo <emphasis>trpaslice.</emphasis></p>
<p>„Já... já jsem tě neviděla.“</p>
<p>„Inu, jsem malý.“</p>
<p>„Nebylo mi dobře.“ Její pes zaštěkal.</p>
<p><emphasis>Byla jsi nemocná žalem.</emphasis> „Pokud bych ti mohl jakkoliv pomoci...“</p>
<p>„Ne.“ s těmito slovy se vytratila, vrátila se zpátky do kajuty, o kterou se dělila se svým psem a sviní. Tyrion ji z toho nemohl vinit. Posádka <emphasis>Selaesori Qhoran</emphasis> byla docela potěšena, když přišel na palubu; trpaslík znamenal koneckonců štěstí. Drbali jej na hlavě tak často a divoce, až bylo divu, že už z toho nebyl plešatý. Grešle se ale setkala s poněkud smíšenější reakcí. Sice to byla trpaslice, ale byla také žena, a ženy na palubě nosily smůlu. Na jednoho, který prošel kolem a podrbal ji na hlavě, připadali tři, kteří spíš utrousili kletbu.</p>
<p>A pohled na mne je pro ni jistě jen solí v ráně. Usekli jejímu bratrovi hlavu v naději, že je to moje, a já tu přesto sedím jako nějaká krvavá zrůda a nabízím jí prázdnou útěchu. Na jejím místě bych netoužil po ničem víc než shodit mne do moře.</p>
<p>Necítil k dívce nic než lítost. Nezasluhovala si hrůzu, která ji čekala ve Volantisu, o nic víc než její bratr. Když ji viděl naposledy, těsně předtím než vypluli z přístavu, měla oči červené od pláče, dvě strašlivé rudé díry ve ztrhaném bledém obličeji. Než zvedli plachtu, zamkla se se svým psem i prasetem ve své kajutě, ale za nocí ji slýchal plakat. Včera slyšel jednoho důstojníka, jak říká, že by ji měli hodit přes palubu, než její slzy zatopí celou loď. Tyrion si nebyl zcela jistý, zda to bylo míněno jako žert.</p>
<p>Když večerní modlitby skončily a posádka se opět rozešla, někteří na hlídku a jiní k jídlu, rumu a visutým lůžkům, Moqorro zůstal tak jako každého večera vedle svého nočního ohně. Rudý kněz ve dne odpočíval, ale během nočních hodin držel stráž, krmil svoje posvátné plameny, aby se k nim ráno mohlo opět vrátit slunce.</p>
<p>Tyrion si dřepl proti němu a zahříval si ruce u ohně. Moqorro si jej chvíli nevšímal. Hleděl do mihotavých plamenů, ztracen v jakési vidině. <emphasis>Vidí dny, jež mají teprve přijít, tak jak to tvrdí?</emphasis></p>
<p>Pokud ano, byl to děsivý dar. Po chvíli zvedl kněz oči a upřel je do trpaslíkových. „Hugore Kopče,“ řekl, vážné pokyvuje hlavou „Přišel ses se mnou pomodlit?“</p>
<p>„Kdosi mi řekl, že noc je temná a plná hrůz. Co v těch plamenech vidíš?“</p>
<p>„Draky,“ odpověděl Moqorro společným jazykem Západozemí. Mluvil jím velmi dobře, se stěží slyšitelným přízvukem, což byl nepochybně důvod, proč jej nejvyšší kněz Benerro vybral, aby přinesl víru v R‘hllora Daenerys Targaryen. „Draky staré a mladé, opravdové a falešné, jasné a temné. A tebe. Malého muže s velkým stínem, vrčícího v samotném jejich středu.“</p>
<p>„Vrčícího? Tak přátelského tvora, jako jsem já?“ Tyrion se cítil takřka polichocen. <emphasis>A nepochybně má přesně toto v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úmyslu. Každý blázen rád slyší jak je důležitý.</emphasis> „Možná jsi viděl Grešli. Jsme skoro stejně velcí.“</p>
<p>„Ne, můj příteli.“</p>
<p><emphasis>Můj příteli? Co se to děje?</emphasis> „Viděl jsi, jak dlouho potrvá, než se dostaneme do Meereenu?“</p>
<p>„To tak dychtíš spatřit osvoboditelku světa?“</p>
<p><emphasis>Ano i ne. Osvoboditelka světa mi možná usekne hlavu nebo mě předloží jako zákusek svým drakům.</emphasis> „To ne,“ odpověděl Tyrion. „Mě zajímají jen olivy, ačkoliv se obávám, že možná zestárnu a zemřu, aniž bych aspoň jednu ochutnal. Myslím, že bych dokázal plavat čubičku rychleji, než plujeme. Pověz mi, ten <emphasis>Selaesori Qhoran</emphasis> byl trojvládce nebo želva?“</p>
<p>Rudý kněz se zasmál. „Ani jedno. <emphasis>Qhoran</emphasis> je... ne panovník, ale ten, kdo panovníkům slouží a radí a pomáhá jim úspěšné vést jejich záležitosti. Vy Západozemci byste ho mohli nazývat <emphasis>majordomus </emphasis>nebo <emphasis>magistr</emphasis>.“</p>
<p>Pobočník krále? To jej pobavilo. „A selaesori?“</p>
<p>Moqorro se dotkl svého nosu. „Prostoupen příjemným aromatem. Voňavý, dalo by se říci? Květinový?“</p>
<p>„Takže <emphasis>Selaesori Qhoran</emphasis> ve skutečnosti víceméně znamená <emphasis>Smradlavý majordomus!</emphasis>“</p>
<p>„Spíš Vonící majordomus.“</p>
<p>Tyrion se pokřiveně usmál. „Myslím, že sám za sebe raději zůstanu u <emphasis>Smradlavého. </emphasis>V každém případě ti děkuji za poučení.“</p>
<p>„Mne zase těší, že jsem ti pomohl rozšířit obzory. Možná mi jednoho dne také dovolíš naučit tě R’hllorově pravdě.“</p>
<p>„Jednoho dne.“ <emphasis>Až budu hlavou nabodnutou na kůlu</emphasis>.</p>
<p>Obydlí, jež sdílel se serem Jorahem, šlo nazvat kajutou jen ze zdvořilosti; vlhká, tmavá, nepříjemně páchnoucí komůrka, kde bylo stěží dost místa, aby tam mohla nad sebou viset dvě závěsná lůžka. Nalezl Mormonta nataženého na tom dolním, pomalu se kolébajícího zároveň s pohyby lodi. „To děvče konečně vystrčilo nos z podpalubí,“ řekl mu Tyrion. „Stačilo, aby mě zahlédla a pospíchala zpátky dolů.“</p>
<p>„Není na tebe pěkný pohled.“</p>
<p>„Ne všichni můžeme být tak pohlední jako ty. Ta dívka je zdrcená. Nepřekvapilo by mne, kdyby se to ubohé stvoření vyplížilo na palubu a skočilo si pro smrt ve vlnách.“</p>
<p>„To ubohé stvoření se jmenuje Grešle.“</p>
<p>„Já znám její jméno.“ Popravdě řečeno její jméno nesnášel. Její bratr vystupoval pod jménem Haléř, třebaže se ve skutečnosti jmenoval Oppo. <emphasis>Haléř a Grešle. Ty nejmenší mince, s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tou nejmenší hodnotou, a nejhorší na tom je, že si ta jména vybrali sami. </emphasis>Tyrion z toho měl nepříjemnou pachuť v ústech. „Ať se jmenuje jakkoliv, potřebuje přítele.“</p>
<p>Ser Jorah se posadil na svém lůžku. „Tak se s ní spřátel. Nebo se s ní pro mě za mě ožeň.“</p>
<p>I z toho měl nepříjemnou chuť v ústech. „Stejný ke stejnému, to je tvoje představa? A pro sebe si hodláš nalézt medvědici, sere?“</p>
<p>„To ty jsi trval na tom, abychom ji vzali s sebou.“</p>
<p>„Řekl jsem jen, že ji nemůžeme nechat ve Volantisu. To ale neznamená, že bych s ní rád šoustal. Ona mě chce mrtvého, copak jsi zapomněl? Jsem ten poslední člověk, kterého by chtěla za přítele.“</p>
<p>„Oba jste trpaslíci.“</p>
<p>„Ano, a stejně tak byl trpaslíkem její bratr, kterého zabili, protože si ho jacísi opilí blázni spletli se mnou.“</p>
<p>„Máš z toho pocit viny?“</p>
<p>„Ne,“ naježil se Tyrion. „Mám dost svých zločinů, ze kterých se musím zodpovídat; na tomto se nijak nepodílím. Možná jsem v sobě choval zlou vůli vůči ní a jejímu bratrovi za tu frašku, co sehráli v noc Joffreyho svatby, ale nikdy jsem jim nepřál nic zlého.“</p>
<p>„Jistě, jsi přece tak neškodný tvor. Nevinný jako beránek“ Ser Jorah vstal. „Trpasličí děvče je tvoje břímě. Polib ji, zabij ji nebo se jí vyhýbej, jak si přeješ. Mně do toho nic není.“ Protlačil se kolem Tyriona a vyšel z kajuty.</p>
<p>Podvakráte poslán do exilu, a není divu, pomyslel si Tyrion. Já bych ho taky vyhnal, kdybych mohl. Ten muž je chladný, zasmušilý, mrzutý, bez smyslu pro humor. A to jsou jeho světlejší stránky. Ser Jorah trávil většinu svých bdělých hodin tím, že chodil sem a tam po příďové nástavbě nebo se opíral o zábradlí a hleděl na moře. Vyhlíží svou stříbrnou královnu. Vyhlíží Daenerys, přeje si, aby loď plula rychleji. Nu, já bych si možná přál to samé, kdyby na mne v Meereenu čekala Týša.</p>
<p>Že by byl Záliv otrokářů místo, kam chodí děvky? Nepřipadalo mu to pravděpodobné. Podle toho, co četl, byla otrokářská města místy, odkud nevěstky pocházely. <emphasis>Mormont by si měl nějakou koupit pro sebe.</emphasis> Pěkná mladá otrokyně by možná dokázala divy a zlepšila by mu náladu... Zvlášť pak nějaká se stříbrnými vlasy, jako ta děvka, co mu seděla na ptákovi zpátky v Selhorysu.</p>
<p>Během plavby po řece musel Tyrion snášet Griffa, jenže tam jej aspoň rozptylovalo tajemství kapitánovy pravé identity a o něco upřímnější přátelství se zbytkem malého společenstva říčního člunu. Avšak běda, na této lodi byl každý tím, čím na první pohled vypadal; nikdo nebyl nijak zvlášť upřímný a zajímavý tam byl jenom rudý kněz. <emphasis>On a možná Grešle. Jenže ta dívka mne nenávidí... a má proč.</emphasis></p>
<p>Život na <emphasis>Selaesori Qhoran</emphasis> se nedal nazvat jinak než únavným, jak Tyrion zjistil. Tou nejvíce vzrušující částí dne byly chvíle, kdy se bodal nožem do prstů na rukou a na nohou. Na řece byly k vidění všelijaké divy: obří želvy, města v ruinách, zkamenělí lidé, nahé septy. Člověk nikdy nevěděl, co možná číhá za dalším ohybem. Na moři však byly všechny dny i noci stejně. Jakmile loď vyplula z Volantisu, plavila se zpočátku na dohled od pobřeží, a tak mohl Tyrion hledět na pevninské výběžky, pozorovat hejna mořského ptactva zvedající se ze skalnatých výběžků a drolících se strážných věží, počítat holé hnědé ostrůvky, které ubíhaly kolem nich. Viděl také mnoho jiných lodi. rybářské čluny, kymácející se obchodní lodě, hrdé galéry, jejichž vesla šlehala vlny do bílé pěny. Jakmile ale vpluli do hlubších vod, bylo kolem jen moře a obloha, vzduch a voda. Voda vypadala jako voda. A obloha jako obloha. Občas po ní plul mrak. <emphasis>Až příliš mnoho modři.</emphasis></p>
<p>A noci byly ještě horší. I v těch nejlepších časech spal Tyrion špatně... a tohle mělo k dobrým časům daleko. Spánek znamenal téměř pokaždé sny; a v jeho snech jej očekávaly Strasti a zkamenělý král s tváří jeho otce. A tak měl na výběr poskrovnu možností: buď si vlézt do svého visutého lůžka a naslouchat chrápání Joraha Mormonta, nebo zůstat nahoře na palubě a hledět na moře. Za bezměsíčných nocí byla voda od obzoru k obzoru černá jako mistrův inkoust. Temná, hluboká a nepřátelská, mrazivým způsobem krásná, ale když se na ni Tyrion díval příliš dlouho, zjistil, že přemítá o tom, jak snadné by bylo sklouznout přes zábradlí a skočit dolů do té tmy. Jedno tiché šplouchnutí a patetický malý příběh, jenž byl jeho životem, by záhy skončil. <emphasis>Jenže co když existuje peklo</emphasis>, <emphasis>ve kterém na mne čeká můj otec?</emphasis></p>
<p>Nejlepší částí každého dne byla večeře. Jídlo nebylo nijak zvlášť dobré, ale byl ho dostatek, a tak tam trpaslík chodil rád. Kuchyňka, kde jídával, byl stísněný a nepohodlný prostor, s tak nízkým stropem, že tam vyšším pasažérům vždy hrozilo, že se uhodí do hlavy, což bylo riziko, jemuž byli obzvlášť vystaveni kolohnátští otročtí vojáci z Plamenné ruky. Třebaže se tomu Tyrion vždycky rád chichotal, přece jen jídal raději o samotě. Sedět u přeplněného stolu s muži, kteří nehovořili stejnou řečí jako on, a naslouchat, jak si spolu povídají a žertují, aniž by jim rozuměl, jej brzy omrzelo. Zvlášť když si vždycky říkal, zda nevtipkují a nesmějí se na jeho účet.</p>
<p>Lodní kuchyně byla rovněž místem, kde byly uskladněny knihy. Kapitán měl knihy rád, a tak tam měl rovnou tři sbírku námořní poezie, která se různila od špatné k ještě horší, ohmataný svazek o erotických dobrodružstvích mladé otrokyně v lysénském polštářovém domě a čtvrtý a poslední díl <emphasis>Života trojvládce Belicha,</emphasis> slavného volantského vlastence, jehož nerušený sled dobyvačných výprav a vítězství byl zcela náhle ukončen, když ho snědli obři. Tyrion je měl všechny přečtené již třetí den plavby po moři. Pak, poněvadž žádné další knihy neměl, je začal číst znovu. Příběh otrokyně byl sice napsán nejhůře ze všech ale byl nejpoutavější, a právě po této knize sáhl dnešního večera, aby mu zpříjemnila večeři sestávající z řípy na másle, studené rybí dušeniny a koláčků, které byly tak tvrdé, že by si jimi mohl čistit nehty.</p>
<p>Právě byl ponořen do dívčina líčení dne, kdy ji a její sestru chytili otrokáři, když do kuchyně vstoupila Grešle. „Och,“ řekla „já myslela... nechtěla jsem tě rušit, můj pane...“ „Nevyrušuješ mne. Doufám, že se nechceš znovu pokusit mne zabít.“</p>
<p>„Ne.“ Odvrátila pohled a tvář jí zrudla.</p>
<p>„V tom případě rád uvítám společnost. Na téhle lodi se toho dá dělat velmi málo.“ Tyrion zavřel knihu. „Pojď. Posaď se a jez.“ Dívka nechávala většinu ze svého jídla nedotčenou přede dveřmi své kajuty. Teď už musí mít určitě hlad. „Ta dušenina je skoro jedlá. Aspoň že jsou ryby čerstvé.“</p>
<p>„Ne, já... jednou jsem se dusila rybí kostí, a od té doby ryby nejím.“</p>
<p>„Tak si tedy dej víno.“ Naplnil pohár a šoupl ho k ní. „Dar od kapitána. Popravdě řečeno, má sice blíž k chcankům než k stromovinskému zlatému, ale dokonce i chcanky chutnají lépe než ten černý dehtový rum, co pijí námořníci. Možná ti pomůže lépe spát.“</p>
<p>Dívka se nepohnula. „Děkuji ti, můj pane, ale ne.“ Couvla od něj. „Neměla bych tě obtěžovat.“</p>
<p>„To máš v úmyslu strávit celý svůj život utíkáním?“ zeptal se Tyrion, než stačila vyklouznout ze dveří.</p>
<p>To ji zarazilo. Tváře jí zrůžověly a Tyrion měl strach, že se dá znovu do pláče. Ona místo toho vzdorovitě našpulila rty a řekla: „Ty také utíkáš.“</p>
<p>„Ano, utíkám,“ připustil, „jenže já utíkám k, a ty utíkáš <emphasis>od, </emphasis>a to je velký rozdíl.“</p>
<p>„Nebýt tebe, nikdy bychom utíkat nemuseli“</p>
<p>To si od ní jistě vyžádalo odvahu říct mi to do očí</p>
<p>„Mluvíš o Králově přístavišti, nebo o Volantisu?“</p>
<p>„O obojím.“ V očích se jí zaleskly slzy. „O všem. Proč ses s námi tehdy prostě nemohl utkat, jak to král chtěl? Neublížíli bychom ti. Co by to milostpána stálo, kdyby vysedl našemu psovi na záda, vzal dřevec a vyjel proti bratrovi na praseti, aby chlapci vyhověl? Byla to jen legrace. Vždyť by se jen smáli, to je všechno.“</p>
<p>„Smáli by se mně,“ řekl Tyrion. Místo toho jsem je přiměl, aby se smáli Joffovi. A nebyla to chytrá taktika?</p>
<p>„Můj bratr říká, že to je dobrá věc, umět lidi rozesmát. <emphasis>Vznešená</emphasis> věc, čestná. Můj bratr říká... on...“ To už jí slzy vytryskly, stékaly jí dolů po tvářích.</p>
<p>„Tvého bratra je mi líto.“ Tyrion jí řekl stejná slova už předtím, zpátky ve Volantisu, jenže tehdy byla tak zdrcená žalem, že pochyboval, zda je vůbec slyšela.</p>
<p>Teď je slyšela. „Líto. Je ti to líto.“ Ret se jí chvěl, tváře měla mokré od slz, její oči byly červeně olemované jámy.</p>
<p>„Té noci jsme odjeli z Králova přístaviště. Můj bratr říkal, že to tak bude nejlepší, než někoho napadne, zda jsme se nějak nepodíleli na králově smrti, a nerozhodne se mučit nás, aby to zjistil. Nejdříve jsme šli do Tyroše. Můj bratr si myslel, že to bude dost daleko, jenže nebylo. Znali jsme tam jednoho kejklíře. Celé roky každý den žongloval u Fontány Opilého boha. Byl starý, takže ruce už mu zdaleka nesloužily tak jako kdysi, a někdy svoje míčky upustil a pak je honil po náměstí, ale Tyrošané se i tak smáli a házeli mu mince. Pak jsme se jednoho rána doslechli, že jeho tělo bylo nalezeno u Triosova chrámu. Trios má tři hlavy a vedle chrámových dveří stojí jeho velká socha. Starého muže rozřezali na tři kusy a ty vecpali do tří Triosových úst. Když je ale sešili zpátky k sobě, zjistili, že schází hlava.“</p>
<p>„Dar pro moji drahou sestru. Byl to další trpaslík.“</p>
<p>„Maličký muž, ano. Jako ty a jako Oppo. I toho žongléře je ti líto?“</p>
<p>„Až doteď jsem nevěděl, že ten tvůj žongléř existoval... ale ano, je mi líto, že je mrtvý.“</p>
<p>„Zemřel kvůli tobě. Máš jeho krev na svých rukou.“</p>
<p>To obvinění bolelo, přišlo tak těsně v patách slov Joraha Mormonta. „Jeho krev má na rukou moje sestra a ty zrůdy, co ho zabily. Moje ruce...“ Tyrion je obrátil, prohlížel si je, sevřel je v pěsti. „Moje ruce jsou pokryty zaschlou starou krví, ano. Říkej mi otcovrah a nebudeš se mýlit. Královrah, a i za to se budu zodpovídat. Zabíjel jsem matky, otce, příbuzné, milence, muže a ženy, krále a děvky. Jednou mě naštval jakýsi zpěvák, tak jsem z něho nechal uvařit dušeninu. Ale nikdy jsem nezabil žongléře ani trpaslíka a nemůžeš mne vinit z toho, co se stalo tvému zpropadenému bratrovi.“</p>
<p>Grešle vzala pohár s vínem, které jí nalil, a vychrstla mu ho do t<emphasis>váře. Přesně jako moje drahá sestra.</emphasis> Slyšel, jak práskly dveře kuchyňky, ale vůbec ji neviděl odejít. Oči ho pálily a svět byl rozmazaný. <emphasis>Tolik k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>našemu přátelství.</emphasis></p>
<p>S ohledem na jiné trpaslíky měl Tyrion Lannister skrovné zkušenosti. Jeho pan otec nesnášel jakékoliv připomínky deformovanosti svého syna, a ti kejklíři, co mezi sebou měli i takto postižené malé lidičky, se brzy naučili Lannisportu a Casterlyově skále vyhýbat, poněvadž nechtěli riskovat, že se mu znelíbí. Jak Tyrion vyrůstal, doslechl se o trpasličím šaškovi v sídle dornského lorda Fowlera, o zakrslém mistrovi ve službách Fingerů, o trpaslici mezi tichými sestrami, ale nikdy nepocítil sebemenší potřebu vyhledat je. K jeho uším pronikly i méně hodnověrné příběhy; o trpasličí čarodějnici, která straší kdesi na kopci v říčních krajinách, o trpasličí nevěstce v Králově přístavišti, známé tím, že se páří se psy. To poslední mu pověděla jeho vlastní drahá sestra, dokonce se nabídla, že mu najde hárající se fenu, kdyby si to chtěl vyzkoušet. Tyrion se jí zdvořile zeptal, zda tím míní sebe, a ona mu vychrstla pohár s vínem do tváře. <emphasis>Tamto bylo červené, jak si vzpomínám, tohle je zlaté.</emphasis> Tyrion si utřel obličej rukávem. Oči ho stále pálily.</p>
<p>Grešli pak neviděl až do dne, kdy přišla bouře.</p>
<p>Toho rána byl slaný vzduch nehybný a těžký, ale západní obloha měla ohnivě rudou barvu pruhovanou klesajícími mračny, které zářily jasně jako lannisterský purpur. Námořníci vzrušeně debatovali o zabednění poklopů, utažení lan, vyklizení paluby, přivázání všeho, co již nebylo přivázané. „Blížit se špatný vítr,“ varoval ho jeden z nich. „Beznosý by měl jít dolů.“</p>
<p>Tyrion si vzpomněl na bouři, kterou přečkal, když přeplouvali Úzké moře; na to, jak se mu paluba zvedla pod nohama, na příšerné skřípavé zvuky, které loď vydávala, na chuť vína a zvratků. „Beznosý zůstane tady nahoře.“ Pokud si jej chtěli bohové vzít, ať se raději utopí, než zadusí svými vlastními zvratky. Plachta kogy nad jeho hlavou se pomalu vlnila, jako kožešina nějakého velkého zvířete probouzejícího se z dlouhého spánku, pak se naplnila s hlasitým <emphasis>prásk</emphasis>, které otočilo hlavy všech na lodi.</p>
<p>Větry hnaly kogu před sebou, daleko mimo její zvolený kurz. Za nimi se na krvavě rudé obloze kupily jeden na druhém černé mraky. Někdy uprostřed dopoledne spatřili na západní straně zablesknutí následované vzdáleným zaduněním hromu. Moře zdivočelo a na hladině se zvedaly tmavé vlny, které se rozbíjely trup <emphasis>Smradlavého majordoma</emphasis>. Tehdy začala posádka stahovat plachtu. Tyrion se nacházel rovnou uprostřed lodi, a tak si vylezl na příďovou nástavbu a dřepl si na zadnici, vychutnávaje studený déšť šlehající ho do tváří. Koga se na vlnách zvedla a zase klesla, vzpínala se divočeji než jakýkoliv kůň, na kterém kdy jel, zvedla se s každou vlnou, načež pokaždé sklouzla do žlabu mezi nimi a zatřásla jím až do morku kostí. Přesto to bylo lepší tady, kde měl rozhled, než kdyby byl zavřený dole v nevětrané kajutě.</p>
<p>Než propukla bouře, snesl se večer a Tyrion Lannister měl promočené i spodní prádlo, ale přesto se cítil zvláštním způsobem povznesený... a ještě víc později, když nalezl opilého Joraha Mormonta v jezírku zvratků v jejich kajutě.</p>
<p>Po večeři se trpaslík zdržoval v lodní kuchyni, oslavoval skutečnost, že přežil bouři tím, že se podělil o pár panáků černého dehtového rumu s lodním kuchařem, velkým umaštěným hulvátským Volanťanem, který znal ze společného jazyka jediné slovo (<emphasis>šukat</emphasis>), ale sváděl líté boje na hrací desce na <emphasis>cyvasse</emphasis>, zvlášť když byl opilý. Té noci si dali tři hry po sobě. Tyrion první vyhrál, další dvě pak prohrál. Poté usoudil, že toho již má dost, a odpotácel se zpátky na palubu, aby si pročistil hlavu od rumu i slonů.</p>
<p>Na příďové nástavbě, na místě, kde často vídal sera Joraha, nalezl Grešli, stojící u zábradlí vedle napůl shnilé galeonové figuríny a hledící na inkoustové moře. Zezadu vypadala maličká a zranitelná jako dítě.</p>
<p>Tyrion si pomyslel, že ji raději nebude vyrušovat, jenže už bylo příliš pozdě. Slyšela ho. „Hugor Kopec.“</p>
<p>„Jestli se ti to tak líbí.“ <emphasis>Oba známe pravdu.</emphasis> „Omlouvám se, že tě vyrušuji. Vzdálím se.“</p>
<p>„Ne.“ Obličej měla bledý a smutný, ale nezdálo se, že by byla plakala. „Taky se omlouvám. Za to víno. Ty jsi mého bratra ani toho ubohého starého muže v Tyroši nezabil.“</p>
<p>„Sehrál jsem v tom svou roli, třebaže ne dobrovolně.“ „Tolik mi chybí. Můj bratr. Já...“</p>
<p>„Rozumím ti.“ Zjistil, že myslí na Jaimeho. Považuj se za šťastnou. Tvůj bratr zemřel, než tě mohl zradit.</p>
<p>„Myslela jsem, že chci zemřít,“ řekla, „ale dnes, když přišla bouře a já si myslela, že se loď potopí, tak jsem... tak jsem...“ „Uvědomila sis, že chceš přece jen žít.“ <emphasis>I já si tím prošel. Něco dalšího, co máme společného.</emphasis></p>
<p>Měla křivé zuby, takže šetřila úsměvy, ale teď se usmála. „Ty jsi opravdu uvařil zpěváka v dušenině?“ „Kdo, já? Ne. Já vařit neumím.“</p>
<p>Když se Grešle zasmála, znělo to jako smích roztomilé mladé dívky, kterou ve skutečnosti byla... sedmnáctileté, osmnáctileté, ne víc než devatenáctileté. „Co provedl, ten zpěvák?“ „Napsal o mně píseň.“ <emphasis>Protože ona byla jeho tajný poklad, ona byla jeho hanba i štěstí. A řetěz a pevnost nejsou nic, ve srovnání se rty ženy.</emphasis> Bylo zvláštní, jak rychle se mu vybavila slova. Možná je nikdy nezapomněl. <emphasis>Ručky ze zlata jsou vždy studené, ale ruce ženy jsou teplé.</emphasis></p>
<p>„To musela být velmi špatná píseň.“</p>
<p>„Ve skutečnosti ani ne. Pozor, nebyly to žádné <emphasis>Deště Kastameru</emphasis>, ale některé části byly... nu...“ „Jak to bylo?“</p>
<p>Zasmál se. „Ne. Raději mě nechtěj slyšet zpívat.“</p>
<p>„Naše matka nám zpívávala, když jsme byly děti. Mému bratrovi a mně. Vždycky říkávala, že nezáleží na tom, jaký máš hlas, pokud se ti píseň, kterou zpíváš, líbí.“</p>
<p>„Byla...?“</p>
<p>„ taky malá? Ne, ale náš otec byl. Jeho vlastní otec jej jako tříletého chlapce prodal otrokáři, jenže když vyrostl, stal se z něj tak slavný kejklíř, že si koupil svobodu. Navštívil všechna Svobodná města a také Západozemí. Ve Starém městě mu říkali Hop-Fazole.“</p>
<p><emphasis>Samozřejmě.</emphasis> Tyrion se snažil neškubnout sebou.</p>
<p>„A teď je mrtvý,“ pokračovala Grešle. „Moje matka taky. Oppo byl poslední rodina, co mi ještě zbyla, a teď je taky mrtvý.“ Odvrátila hlavu a zahleděla se přes moře. „Co si počnu? Kam půjdu? Nic neumím, jenom předvádět žertovné klání, a k tomu jsou zapotřebí dva.“</p>
<p>Ne, pomyslel si Tyrion, tohle ne, děvče. To po mně nechtěj. Dokonce na to ani nepomýšlej. „Najdi si nějakého sirotka,“ navrhl jí.</p>
<p>Grešle jako by ho neslyšela. „To byl otcův nápad, předvádět klání. Dokonce vycvičil první prase, jenže to už byl moc nemocný, než aby na něm mohl jezdit sám, a tak jeho místo zaujal Oppo. Já vždycky jezdila na psovi. Jednou jsme předváděli pro Mořského lorda z Braavosu, a ten se tak smál, že nám potom každému dal... Velkolepý dar.“</p>
<p>„Tam tě moje sestra našla? V Braavosu?“</p>
<p>„Tvoje sestra?“ Dívka se tvářila zmateně.</p>
<p>„Královna Cersei.“</p>
<p>Grešle zavrtěla hlavou. „Ta ne... V Pentosu za námi přišel jakýsi muž. Osmund. Ne, Oswald. Tak nějak. Sešel se s ním Oppo, ne já. To Oppo učinil všechny přípravy. Můj bratr vždycky věděl, co dělat, kam bychom se měli vydat příště.“</p>
<p>„Příští cíl naší cesty je Meereen.“</p>
<p>Zmateně se na něj podívala. „Myslíš Qarth. Máme namířeno do Qarthu, přes Nový Ghis.“</p>
<p>„Do Meereenu. Pojedeš na svém psovi pro dračí královnu a odejdeš odtamtud s takovým množstvím zlata, kolik sama vážíš. Raději začni víc jíst, abys byla hezká a kulaťoučká, než vystoupíš před Jejím Veličenstvem.“</p>
<p>Grešle jeho úsměv neopětovala. „Samotná mohu akorát tak jezdit pořád dokola. A i kdyby se tomu královna smála, kam se vydám potom? Nikdy jsme nezůstali na jednom místě příliš dlouho. Když nás vidí poprvé, tak se smějí a smějí, jenže počtvrté nebo popáté už dopředu vědí, co uděláme. Přestanou se tomu smát, a tak se musíme vydat někam jinam. Nejvíc peněz si pokaždé vyděláme ve velkých městech, jenže mně se vždycky nejvíc líbila malá městečka. Lidi na takových místech sice nemají stříbro, ale vždycky nás pohostí u svých vlastních stolů... a všude tam za námi běhají děti.“</p>
<p>To proto, že v těch svých zapadlých malých městečkách nikdy předtím neviděli trpaslíka, pomyslel si Tyrion. Ti zatracení sprat kové by běhali i za dvouhlavou kozou, kdyby se tam nějaká objevila. Dokud by je nepřestalo bavit její mekotání a nezabili by ji k večeři. Nepřál si ji však znovu rozplakat, a tak místo toho řekl: „Daenerys má laskavé srdce a štědrou povahu.“ Právě tohle potřebovala slyšet. „Nepochybuji, že pro tebe najde místo u svého dvora. Bezpečné místo, mimo dosah mé sestry.“</p>
<p>Grešle se otočila zpátky k němu. „A ty tam budeš taky.“</p>
<p>Pokud se Daenerys nerozhodne, že potřebuje nějakou lannisterskou krev, aby zaplatila za targaryenskou krev, kterou prolil můj bratr. „Budu.“</p>
<p>Poté vídal trpasličí dívku na palubě častěji. Příštího dne ji Tyrion nalezl na palubě i s její skvrnitou prasnicí uprostřed poledne, když byl vzduch teplý a moře klidné.</p>
<p>„Jmenuje se Pěkná,“ řekla mu dívka plaše.</p>
<p><emphasis>Prase Pěkná a holka Grešle</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Někdo by se tady měl z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něčeho zodpovídat.</emphasis> Grešle dala Tyrionovi nějaké zrní a on nechal Pěknou, aby se nažrala z jeho dlaně. <emphasis>Nemysli si, že nevidím, o co se snažíš, děvče</emphasis>, pomyslel si, zatímco velká svině funěla a kvičela.</p>
<p>Brzy spolu začali jídat. Některé večery jedli v kuchyňce jen oni dva, v jiné se tam tísnili s Moqorrovými strážnými. <emphasis>Prsty</emphasis>, tak jim Tyrion říkal; byli to koneckonců muži Plamenné ruky a bylo jich pět. Grešle se tomu smála, roztomilým zvukem, třebaže jej neslýchal často. Její rána byla příliš čerstvá, její zármutek příliš hluboký.</p>
<p>Netrvalo dlouho a stejně jako on nazývala ho <emphasis> Smradlavý majordomus</emphasis>, třebaže se na něj zlobila, kdykoliv pojmenoval Pěknou <emphasis>Slanina.</emphasis> Aby to odčinil, pokusil se ji Tyrion naučit hrát <emphasis>cyvasse</emphasis>, ale brzy si uvědomil, že je to beznadějné. „Ne,“ řekl snad podvacáté, „létá drak, ne sloni.“</p>
<p>Ještě téhož večera se jej otevřeně zeptala, zda by se s ní nechtěl utkat.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl. Až později jej napadlo, že <emphasis>utkat se </emphasis>možná neznamenalo utkat se v klání. Jeho odpověď by i tak zněla ne, ale nemusel být tak strohý.</p>
<p>Zpátky v kajutě, o kterou se dělil s Jorahem Mormontem, se Tyrion celé hodiny obracel v závěsném lůžku, usínal a zase se probouzel. Jeho sny byly plné šedivých kamenných rukou natahujících se po něm z mlhy a schodišť, která vedla vzhůru k jeho otci.</p>
<p>Nakonec to vzdal a šel se ven nadýchat čerstvého vzduchu. Na <emphasis>Selaesori Qhoran</emphasis> svinuli na noc její velkou pruhovanou plachtu a paluby byly opuštěné. Jeden z námořníků byl na zádové nástavbě a uprostřed lodi seděl Moqorro u svého koše, kde stále tančilo mezi uhlíky pár plamínků.</p>
<p>Byly viditelné jen ty nejjasnější hvězdy, všechny na západě. Oblohu na severovýchodě prosvětlovala matná rudá záře v barvě krvavé podlitiny. Tyrion nikdy neviděl větší měsíc. Obludný, napuchlý, vypadal jako by spolkl slunce a probudil se s horečkou. Jeho dvojče, plující na hladině za lodí, se rudě zalesklo s každou vlnou. „Kolik je hodin?“ zeptal se Moqorra. „To přece nemůže být svítání, pokud se východ nepřesunul. Proč je ta obloha tak rudá?“</p>
<p>„Obloha nad Valyrií je vždycky rudá, Hugore Kopče.“ Tyrionovi přejel mráz po zádech. „To jsme tak blízko?“</p>
<p>„Blíž než by se posádce líbilo,“ odpověděl Moqorro hlubokým hlasem. „Znáte ve svých Slunečních královstvích ty příběhy?“</p>
<p>„Slyšel jsem některé námořníky říkat, že jakýkoliv člověk, jenž spočine očima na tom pobřeží, je odsouzen k záhubě.“ Sám takovým povídačkám nevěřil, o nic víc než jim věřil jeho strýc. Gerion Lannister se vydal do Valyrie, když bylo Tyrionovi osmnáct, byl odhodlaný získat nazpět ztracený meč rodu Lannisterů a jakékoliv další poklady, které možná přežily Zkázu. Tyrion zoufale toužil vydat se na cestu s nimi, ale jeho otec se o cestě vyjádřil jako o „bláznivé výpravě“ a zakázal Tyrionovi zúčastnit se jí.</p>
<p><emphasis>A možná se zas tak nemýlil.</emphasis> Od té doby, co vyplul <emphasis>Smějící se lev z</emphasis><emphasis> </emphasis>Lannisportu, uplynulo deset let a Gerion se dosud nevrátil. Muži, které vyslal lord Tywin, aby ho hledali, nalezli jeho stopu až ve Volantisu, kde jej opustila polovina jeho posádky, a tak si místo ní nakoupil otroky, aby je nahradil. Žádný svobodný člověk by se dobrovolně neupsal na loď, jejíž kapitán otevřeně hovořil o svém úmyslu vyplout na Kouřící moře.</p>
<p>„Takže to jsou ohně Čtrnácti plamenů, co vidíme, odrážející se od mračen?“</p>
<p>„Čtrnácti nebo čtrnácti tisíc. Který člověk by se je odvážil spočítat? Není moudré, aby se jakýkoliv smrtelník zahleděl příliš hluboko do těch plamenů, můj příteli. Jsou to ohně božího hněvu, a žádný lidský plamen se jim nevyrovná, jsme maličcí tvorové, my lidé.“</p>
<p>„Někteří jsou menší než ostatní.“ <emphasis>Valyrie.</emphasis> Bylo psáno, že v den Zkázy se každý kopec v délce pěti stovek mil rozštípl vedví a naplnil vzduch popelem, kouřem a ohněm, výhněmi tak žhavými a hladovými, že pohltily a strávily dokonce i draky na obloze. V zemi se otevřely obrovské průrvy, spolkly paláce, chrámy, celá města. Jezera vřela nebo se proměnila v kyselinu, hory se rozletěly na kusy, ohnivé fontány chrlily rozžhavené kamení tisíc stop vysoko do vzduchu, z rudých mračen pršelo dračí sklo a černá krev démonů a na severu se země rozštípla a zbortila se do sebe a přivalilo se hněvivé moře. To nejhrdější město na světě bylo v okamžení pryč, jeho bájné impérium zaniklo během jediného dne, země Dlouhého léta byly sežehnuty, zatopeny a zničeny.</p>
<p>Impérium postavené na krvi a ohni. Valyrijci sklidili úrodu ze semen, která zasadili.</p>
<p>„Má náš kapitán v úmyslu ověřit pravdivost té kletby?“</p>
<p>„Náš kapitán by raději byl o padesát lig dál na moři, hodně daleko od prokletého pobřeží, ale já jsem mu nařídil, aby plul tou nejkratší možnou cestou. Po Daenerys pátrají i druzí.“</p>
<p><emphasis>Griff s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho mladým princem.</emphasis> Že by všechny ty řeči o Zlatém společenstvu plavícím se na západ byly jen finta? Tyrion zvažoval, že něco řekne, pak si to raději rozmyslel. Měl pocit, že v proroctví, které pohánělo rudé kněží, je místo jen pro jednoho hrdinu. Druhý Targaryen by posloužil jen tomu, že by je zmátl.</p>
<p>„Viděl jsi ty druhé ve svých plamenech?“ zeptal se opatrně.</p>
<p>„Jen jejich stíny,“ odpověděl Moqorro. „Jeden pak nejčastěji ze všech. Vysokou a pokroucenou věc s jedním černým okem a deseti dlouhými končetinami, plavící se na moři krve.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />BRAN</strong></p>
<p><strong>M</strong>ěsíc byl srpek, tenký a ostrý jako čepel nože. Bledé slunce vyházelo, zapadalo a znovu vycházelo. Rudé listy šeptaly ve větru. Oblohu plnily temné mraky, jež se měnily v bouře. Šlehaly blesky a rachotil hrom a mrtvi muži s černýma rukama a jasně modrýma očima se kymáceli kolem štěrbiny v úbočí kopce, ale dovnitř se dostat nemohli. Pod kopcem seděl na trůnu z čarostromu zmrzačený chlapec, naslouchal šepotům ve tmě, zatímco po pažích mu chodili sem a tam havrani.</p>
<p>„Už nikdy nebudeš znovu chodit,“ řekla mu tříoká vrána, „ale budeš létat.“ Někdy zazněl odněkud zezdola zvuk písně. <emphasis>Děti lesa</emphasis>, nazvala by Stará chůva ty zpěváky, třebaže oni označovali sami sebe jménem <emphasis>Ti, kdož zpívají píseň země</emphasis>, a to v Pravém jazyce, jímž neuměl hovořit žádný z lidí. Uměli jím ale mluvit havrani. Jejich malá černá očka byla plná tajemství a krákali na něho a klovali jej do kůže, kdykoliv nějaká z těch písní zazněla.</p>
<p>Měsíc byl kulaťoučký a plný. Po černé obloze se kutálely hvězdy. Padal déšť a zmrzl a větve stromů praskaly pod tíží ledu. Bran a Meera si ty, kdo zpívali pod zemí, pojmenovali svými vlastními jmény: Jasan, Listinka a Šupina, Černý nůž, Snížka a Uhlík. Listinka říkala, že jejich pravá jména jsou pro lidské jazyky příliš dlouhá. Jen ona uměla hovořit společnou řečí, takže co si o svých nových jménech mysleli ostatní, to se Bran nikdy nedozvěděl.</p>
<p>Po mrazu na území za Zdí, mrazu, jenž zalézal až do kostí, bylo v jeskyních požehnané teplo, a když začal ze skály čišet chlad, zapálili zpěvánci ohně a opět jej vyhnali. Tady dole nebyl žádný vítr, sníh, led, žádné mrtvé věci, které by po člověku šmátraly obludnými pařáty, jen sny a lojové svíce z rákosu a polibky havranů. A bytost šeptající ve tmě.</p>
<p>Zpěvánci mu říkali <emphasis>Poslední zelenověštec</emphasis>, ale v Branových snech byl stále tříokou vránou. Když se jej Meera Reed zeptala na jeho pravé jméno, vydal ošklivý zvuk, který byl možná zachechtáním. „Nosil jsem mnoho jmen, když jsem ještě byl pohyblivý, a kdysi jsem měl dokonce matku a jméno, jež mi dala u svého prsu, bylo Brynden.“</p>
<p>„Já mám strýce, co se jmenuje Brynden,“ řekl Bran. „Ve skutečnosti je to strýc mé matky. Říkají mu Černá ryba.“</p>
<p>„Tvého strýce pojmenovali po mně. Některé tak stále pojmenovávají. Ne tak často jako dřív. Lidé zapomínají. Jen stromy si pamatují.“ Jeho hlas byl tak tichý, že musel Bran napínat uši, aby ho slyšel.</p>
<p>„Většina z něj již přešla do stromu,“ vysvětlovala zpěvánka, kterou Meera pojmenovala Listinka. „Již přežil normální lidský věk, a přesto zde stále zůstává. Kvůli nám, kvůli vám, kvůli říším lidí. V jeho těle již zůstalo jen pramálo síly. Má tisíc očí a jedno, ale je toho tolik k vidění. Jednoho dne se to dozvíš.“</p>
<p>„Co se dozvím?“ zeptal se Bran později Reedů, když pro něj přišli s pochodněmi jasně jim planoucími v rukou, aby ho odnesli zpátky do malé komůrky stranou od velké jeskyně, kde jim zpěvánci udělali lůžka na spaní. „Co si stromy pamatují?“</p>
<p>„Tajemství starých bohů,“ odpověděl Jojen Reed. Jídlo, oheň a odpočinek mu pomohly zotavit se po útrapách jejich cesty, ale vypadal nyní smutnější, zasmušilejší a jeho oči měly znavený, ustrašený výraz. „Pravdy, které znali První lidé, nyní na Zimohradu zapomenuté... ale ne v mokré divočině. My v našich močálech a bažinných sídlištích žijeme blíž k zeleni, a pamatujeme si. Země a voda, hlína a kámen, duby, jilmy a vrby, to všechno zde bylo před námi... a zůstane, i když odejdeme.“</p>
<p>„Tak jako ty,“ řekla Meera. To Brana rozesmutnilo. <emphasis>Co když</emphasis>‘ <emphasis>nechci zůstat, až vy odejdete?</emphasis> vyhrkl málem, ale v poslední chvíli svá slova spolkl. Byl již téměř dospělý muž a nechtěl, aby jej Meera považovala za uplakánka. „Možná by i z vás mohli být zelenověštci,“ řekl místo toho.</p>
<p>„Ne, Brane.“ Nyní zněla smutně Meera.</p>
<p>„Jen málo z nás bylo vyvoleno, aby mohli pít z té zelené fontány, dokud jsme ještě ve smrtelném těle, slyšet šeptání listů a vidět, jako vidí stromy... tak jako vidí bohové,“ řekl Jojen. „Většina lidí takto požehnaná není. Mně dali bohové jen zelené sny. Mým úkolem bylo dostat tě sem. Moje role skončila.“</p>
<p>Měsíc byl černou dírou na obloze. V lese vyli vlci, čenichali ve sněhových návějích po mrtvých věcech. Z úbočí kopce prudce vzlétlo hejno havranů; vydávali ostré výkřiky, jejich černá křídla bila nad bílým světem. Vyšlo rudé slunce, zapadlo a znovu vyšlo, pomalovalo sníh odstíny světle a tmavě růžové. A tam dole pod kopcem Jojen dumal, Meera si dělala starosti a Hodor bloudil temnými tunely s mečem v pravé ruce a pochodní v levé. Nebo to bloudil Bran?</p>
<p>To se nesmí nikdo nikdy dozvědět.</p>
<p>Velká jeskyně, která se otvírala nad propastmi, byla černá jako smůla, černá jako dehet, černější než vraní peří. Světlo tam vstupovalo jako nezvaný vetřelec, nežádoucí a nevítané, a brzy bylo opět pryč; varné ohně a svíce hořely jen chvíli, pak opět zhasly, jejich krátké životy byly u konce.</p>
<p>Zpěvánci vyrobili Branovi jeho vlastní trůn, jako ten, co na něm seděl lord Brynden, z bílého čarostromu s rudými skvrnami, kde se mrtvé větve proplétaly s živými kořeny. Umístili jej do velké jeskyně blízko propasti, kde v černém vzduchu zvonila ozvěna vody tekoucí hluboko dole. Sedátko mu udělali z měkkého šedého mechu. Jakmile ho posadili na místo, přikryli ho teplými kožešinami.</p>
<p>Seděl tam, naslouchaje tichému šeptání svého učitele. „Nikdy se neboj tmy, Brane.“ Lordova slova provázelo slabé šustění dřeva a listí, mírné otáčení jeho hlavy. <emphasis>„Ty</emphasis> nejsilnější stromy mají kořeny v nejtemnějších místech v zemi. Temnota bude tvým pláštěm, tvým štítem, tvým mateřským mlékem. Temnota ti dá sílu.“</p>
<p>Měsíc byl srpek, tenký a ostrý jako čepel nože. Z oblohy se neslyšně snášely sněhové vločky, aby oděly borovice a smrky do běli. Závěje narostly tak hluboké, že zakryly vchody do jeskyní, postavily bílou zeď, kterou se musel Léto prohrabat kdykoliv se vydal ven, aby se připojil ke své smečce a lovil s nimi. Bran s nimi v těchto dnech příliš často nepobýval, ale někdy v noci je sledoval seshora.</p>
<p>Létání bylo ještě lepší než šplhání.</p>
<p>Vklouznout do Létovy kůže se pro něj stalo stejně snadným, jako pro něj bylo kdysi, než si zlámal záda, snadné obléknout si svoje vlastní kalhoty. Vyměnit svou vlastní kůži za havraní křídla černá jako noc bylo obtížnější, ale ne tak těžké, jak se obával, ne s <emphasis>těmito</emphasis> havrany. „Divoký hřebec se bude vzpínat a kopat, když se na něj člověk pokusí vysednout, a bude chtít kousat do ruky, která mu vsune udidlo mezi zuby,“ řekl lord Brynden, „ale kůň, který již zná jednoho jezdce, přijme i jiného. Mladí či staří, ve všech těchto ptácích již někdo létal, vyber si jednoho a leť.“</p>
<p>Vybral si jednoho ptáka, pak dalšího, bezúspěšně, ale třetí havran se na něj podíval bystrýma černýma očkama, naklonil hlavu na stranu a zakrákal... a netrvalo dlouho a Bran nebyl chlapec pozorující havrana, ale havran pozorující chlapce. Píseň řeky náhle zesílila, pochodně hořely o něco jasněji než předtím a vzduch byl plný podivných pachů. Když se pokoušel promluvit, vyšlo z něj zoufalé zakrákání a jeho první let skončil, když narazil do zdi a ocitl se zpátky ve svém vlastním zmrzačeném těle. Havranovi se nic nestalo. Přiletěl k němu a přistál mu na ruce a Bran mu pohladil peří a vklouzl do něj znovu. Netrvalo dlouho a létal po jeskyni, proplétal se mezi dlouhými kamennými zuby, které visely ze stropu, dokonce plachtil nad propastí a zalétal do jejích chladných černých hlubin.</p>
<p>Tehdy si uvědomil, že není sám.</p>
<p>„V tom havranovi byl ještě někdo,“ řekl lordu Bryndenovi po návratu do své vlastní kůže. „Nějaká dívka. Cítil jsem ji.“ „Žena, jedna z těch, co zpívají píseň země,“ řekl jeho učitel. „Dávno mrtvá, a přesto část z ní přetrvává, stejně jako by část z tebe zůstala v Létovi, kdyby mělo tvoje chlapecké tělo nazítří zemřít. Neublíží ti.“</p>
<p>„To mají v sobě všichni ptáci zpěvánky?“</p>
<p>„Všichni,“ odpověděl lord Brynden. „To zpěvánci naučili První lidi posílat vzkazy prostřednictvím havranů... jenže v těch časech uměli ptáci mluvit a předávali vzkazy ústně. Stromy si pamatuji, ale lidé zapomínají, a tak teď píší svoje vzkazy na pergamen a uvazují je k nohám ptákům, s nimiž se nikdy nedělili o jejich kůži.“</p>
<p>Bran si vzpomněl, že Stará chůva mu kdysi vypravovala to samé, ale když se ptal Robba, zda-li je to pravda, jeho bratr se dal do smíchu a otázal se, jestli věří také v měchohubce. Bran si říkal, kéž by tady tak byl Robb teď s nimi. <emphasis>Pověděl bych mu, že umím létat, ale on by mi nevěřil, takže bych mu to musel ukázat. Vsadil bych se, že by se taky mohl naučit létat, stejně jako Arya a Sansa, ba dokonce malý Rickon a Jon Sníh. Všichni bychom mohli být havrani a žili bychom v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ptačinci mistra Luwina.</emphasis></p>
<p>Jenže to byl jen další pošetilý sen. Některé dny si Bran říkal, zda tohle všechno není jen nějaký sen. Možná usnul venku ve sněhu a zdálo se mu, že je na bezpečném, teplém místě. <emphasis>Musíš se probudit,</emphasis> říkával sám sobě, <emphasis>musíš se hned teď probudit,jinak budeš snít dál a zemřeš.</emphasis> Jednou či dvakrát se štípl prsty do paže, opravdu silně, ale docílil jen toho, že jej pak bolela ruka. Zpočátku se pokoušel počítat dny podle toho, že si zaznamenával, kdy se probouzel a šel spát, jenže tam dole spaní a probouzení jaksi splývalo jedno s druhým. Sny se staly lekcemi, lekce se staly sny, věci se děly všechny najednou a neděly se vůbec. Udělal to nebo se mu to jen zdálo?</p>
<p>„Pouze jeden člověk z tisíce se rodí jako měnič,“ řekl lord Brynden jednoho dne, poté co se Bran naučil létat, „a jenom jeden měnič z tisíce může být zelenověštcem.“</p>
<p>„Já myslel, že zelenověštci jsou čarodějové dětí,“ řekl Bran. „Chci říct, zpěvánků.“</p>
<p>„Svým způsobem. Ti, co jim říkáte děti lesa, mají oči zlaté jako slunce, ale jednou za dlouhý čas se mezi nimi narodí nějaké, co má oči rudé jako krev, nebo zelené jako mech na stromě srdce v lese. Těmito znaky označují bohové ty, které si vybrali k tomu, aby přijali jejich dar. Vyvolení nejsou silní a jejich pohyblivých let na zemi je málo, protože každá píseň musí být něčím vyvážena. Ale jakmile jsou uvnitř ve dřevu, žijí vskutku dlouho. Tisíc let, stovka kůží, moudrost hluboká jako kořeny prastarých stromů. <emphasis>Zelenověštci.“</emphasis></p>
<p>Bran tomu nerozuměl, a tak se zeptal Reedů. „Čteš rád knihy, Brane?“ zeptal se ho Jojen.</p>
<p>„Některé knihy. Libí se mi příběhy o bojích a bitvách. Moje sestra Sansa má ráda takové, kde se lidi líbají, jenže ty jsou hloupé.“</p>
<p>„Čtenář prožije tisíc životů, než zemře,“ poznamenal Jojen. „Člověk, jenž nikdy nečte, prožije jen jeden. Děti lesa žádné knihy neměly. Neznaly inkoust, ani pergamen, neměly psanou řeč. Místo toho měly stromy, především pak čarostromy. Když zemřely, vešly do stromu, do listu a větve a kořene, a stromy si pamatovaly. Všechny jejich písně a kouzla, jejich dějiny a modlitby, všechno, co věděly o tomto světě. Mistři by ti pověděli, že čarostromy jsou posvátné pro staré bohy. Zpěvánci věří, že stromy <emphasis>jsou</emphasis> staří bohové. A když zpěvánci zemřou, stanou se součástí toho božství.“</p>
<p>Bran vytřeštil oči. „Oni <emphasis>mne zabijí!“</emphasis></p>
<p>„Ne,“ řekla Meera. „Jojene, ty ho děsíš.“</p>
<p>„On není ten, kdo by se musel bát.“</p>
<p>Měsíc byl kulaťoučký a plný. Léto se plížil tichým lesem, dlouhý šedý stín, který byl vyzáblejší s každým lovem, protože nebylo možné nalézt živou zvěř. Komůrka nad vchodem do jeskyně stále držela; mrtví se nemohli dostat dovnitř. Sníh většinu z nich opět pohřbil, ale stále tam byli, schovaní, zmrzlí, čekající. A připojily se k nim i další mrtvé věci, tvorové, kteří kdysi byli muži a ženami, dokonce i dětmi. Na holých hnědých větvích seděli mrtví havrani, křídla měli pokrytá ledem. Z podrostu se vykolébal sněžný medvěd, obrovitý a kostlivý. Z poloviny hlavy se mu odchlípla kůže, odhalila bledou kost pod ní. Léto a jeho smečka na něj narazili a roztrhali ho na kusy. Pak ho sežrali, třebaže maso bylo shnilé a napůl zmrzlé a hýbalo se, když ho už jedli.</p>
<p>Pod kopcem stále měli jídlo k snědku. Tam dole rostla stovka druhů hub. V černé řece plavaly slepé bílé ryby, ale chutnaly stejně dobře jako ryby s očima, jakmile jste je uvařili. Měli sýr a mléko od koz, které se dělily o jeskyně se zpěvánky, dokonce nějaký oves a ječmen a dušené ovoce nasbírané během dlouhého léta. A téměř každý den jedli krvavou dušeninu, plnou krup, cibule a kousků masa. Jojen si myslel, že je to možná veverčí maso, a podle Meery to bylo maso krysí. Branovi to bylo jedno. Bylo to maso a bylo dobré. Dušením změklo.</p>
<p>Jeskyně byly nekonečné, rozlehlé, tiché. Byly domovem pro více než tři stovky živých dětí lesa a pro kosti tisíců mrtvých a táhly se do dáli v hlubinách pod dutým kopcem. „Neměli byste z tohoto místa odcházet,“ varovala je Listinka. „Řeka, kterou slyšíte, je rychlá a černá, a teče dolů a dolů k bezslunečnému moři. A jsou zde chodby, které vedou ještě hlouběji, bezedné jámy a prudké šachty, zapomenuté cesty, které vedou do samého středu země. Dokonce ani moji lidé je všechny neprozkoumali... a to tady žijeme tisíc tisíců vašich lidských let.“</p>
<p>Třebaže jim lidé Sedmi království možná říkali <emphasis>děti lesa</emphasis>, Listinka a její lidé měli daleko k tomu, aby byli dětmi. Výstižnější by snad bylo <emphasis>malí moudří lidé lesa.</emphasis> Ve srovnání s lidmi byli malí, asi jako je vlk menší vedle zlovlka, což ovšem neznamená, že je to štěně. Měli oříškově hnědou pokožku, tečkovanou bledšími skvrnami jako u kolouchů, a velké uši, kterými slyšeli věci, jež nemohl slyšet žádný člověk. I oči měli velké, velké zlaté kočičí oči, které viděly chodbami, kde oči chlapce viděly jen černou tmu. Na rukou měli jen tři prsty a palec, s ostrými černými drápy místo nehtů.</p>
<p><emphasis>A zpívali.</emphasis> Zpívali v Pravém jazyce, takže slovům Bran nerozuměl, ale jejich hlasy byly čisté jako zimní vzduch.</p>
<p>„Kde jsou všichni ostatní?“ zeptal se Bran jednou Listinky.</p>
<p>„Odešli dolů do země,“ odpověděla. „Do kamenů, do stromů. Než přišli První lidé, celá tato země, které říkáte Západozemí, byla naším domovem, a přesto nás dokonce i v těch dobách bylo málo. Bohové nám dali dlouhé životy, ale neseslali nás na zem v hojném počtu, jinak bychom zaplavili svět, jako se zvěř rozmnoží v lese, když tam nejsou žádní vlci, aby ji lovili. To bylo na úsvitu dnů, když vycházelo naše slunce. Nyní klesá a nastal čas našeho dlouhého, pozvolného ubývání. Obři již také téměř vymizeli; ti, kdož jsou naše zhouba a naši bratři. Velcí lvi ze západních kopců byli vyhubeni, jednorožci vymizeli všichni do jednoho, počet mamutů klesl na pouhých pár stovek. Zlovlci nás všechny přežijí, ale jejich čas také přijde. V takovém světě, jaký si pro sebe udělali lidé, pro ně není místo, ani pro nás.“</p>
<p>Když to říkala, vypadala smutně, a to Brana také málem rozesmutnilo. Teprve později si pomyslel: lidé by nebyli smutní, lidé by zuřili. Lidé by to nenáviděli a přísahali by krvavou pomstu. Zpěvánci jen zpívají smutné písně, zatímco lidé by bojovali a zabíjeli.</p>
<p>Jednoho dne se Meera a Jojen rozhodli, že se půjdou podívat k řece, a to i navzdory Listinčinu varováni, „já chci jit taky,“ řekl Bran.</p>
<p>Meera si jej změřila zkormouceným pohledem. Vysvětlila mu, že řeka je o šest stovek stop niž a že k ní musí sestoupit po příkrých svazích a křivolakými chodbami a poslední část si žádá, aby slezli dolů po provaze. „Hodor by to s tebou na zádech nikdy neslezl. Je mi líto, Brane.“</p>
<p>Bran si vzpomněl na doby, kdy nikdo neuměl šplhat lépe než on, dokonce ani Robb nebo Jon. Část z něj na ně chtěla vykřiknout, že se na něho vykašlali, a jiná část by se nejraději dala do pláče Byl však již téměř dospělý muž, a tak neřekl nic. Jakmile ale odešli, vklouzl do Hodorovy kůže a šel s nimi.</p>
<p>Velký pacholek se mu již nevzpíral, tak jak to udělal poprvé, tehdy v jezerní věži během bouře. Tak jako pes, z něhož vymlátili veškerou vzdorovitost, se Hodor pokaždé, když se k němu Bran natáhl, svinul do klubíčka a zalezl si do úkrytu. Ten jeho úkryt byl kdesi hluboko v něm, v jámě, kam na něj nedosáhl dokonce ani Bran. <emphasis>Nikdo ti nechce ublížit, Hodore</emphasis>, řekl tiše, dítěti-muži, jehož tělo si pro sebe zabral. <emphasis>Jen chci být aspoň na chvíli zase silný. Dám ti tvoje tělo zpátky, tak jako to dělám vždycky.</emphasis></p>
<p>Nikdo nikdy nepoznal, že je v Hodorově kůži. Stačilo, když se Bran usmíval, dělal, co mu řeknou, a čas od času zamumlal „Hodor“, a mohl následovat Meeru a Jojena, šťastně se uculovat, aniž by měl kdokoliv sebemenší podezření, že je to ve skutečnosti on. Často se takto za nimi tahal, ať už o něj stáli nebo ne. Nakonec byli Reedové rádi, že přišel. Dolů po provaze slezl Jojen poměrně snadno, ale jakmile Meera chytila svým žabím oštěpem slepou bílou rybu a bylo načase vrátit se zpátky, začaly se mu třást ruce a nebyl schopen vylézt nahoru, a tak kolem něj uvázali provaz a Jojen se musel nechat od Hodora vytáhnout. „Hodor,“ zamumlal pokaždé, když zatáhl. „Hodor, hodor, hodor.“</p>
<p>Měsíc byl srpek, tenký a ostrý jako čepel nože. Léto vyhrabal uťatou ruku, černou a pokrytou jíním, jejíž prsty se otvíraly a zavíraly, zatímco se plazila po zamrzlém sněhu. Stále na ní byl dostatek masa, aby si jím naplnil prázdné břicho, a jakmile je ožral, rozkousal kosti a vysál z nich morek. Teprve pak ruka zřejmě pochopila, že je nadobro mrtvá.</p>
<p>Bran jedl s Létem a jeho smečkou jako vlk. Jako havran létal s hejnem, kroužil při západu slunce nad kopcem, pátral po nepříteli, vnímal ledový dotek vzduchu. Jako Hodor prozkoumával jeskyně. Nalezl komory plné kostí, šachty, které se otvíraly do hlubin země, místo, kde visely dolů ze stropu kostry obřích netopýrů. Dokonce přešel po štíhlém kamenném mostě, který se klenul nad propastí, a objevil na druhé straně další chodby a komory. Jedna byla plná zpěvánků, usazených tak jako Brynden v hnízdech z čarostromových kořenů, které se proplétaly pod a skrze a kolem jejich těl. Měl dojem, že většina je jich mrtvých, ale když před nimi procházel, otevřeli oči a sledovali světlo jeho pochodně a jeden z nich otevřel a zavřel vrásčitá ústa, jako by se snažil promluvit. „Hodor,“ řekl mu Bran a ucítil, jak se pohnul opravdový Hodor kdesi dole ve své jámě.</p>
<p>Lord Brynden, usazený na svém trůnu z kořenů ve velké jeskyni, napůl mrtvola a napůl strom, ani nevypadal jako člověk, ale spíš jako nějaká příšerná socha vyrobená z pokrouceného dřeva, starých kostí a zetlelé vlny. Jediná věc, která vypadala živě v bledé ruině, jež byla jeho obličejem, bylo jedno rudé oko, které svítilo, jako poslední žhavý uhlík v mrtvém ohni, obklopené pokroucenými kořeny a cáry kožnatého bílého pápěří, visícího ze zažloutlé lebky.</p>
<p>Pohled na něj Brana děsil. Kořeny čarostromů plazící se jako hadi do a ven z jeho seschlého masa, houby rašící mu z tváří, strnulý bílý červ, jenž vyrůstal z očního důlku, ve kterém kdysi bylo druhé oko. Víc se mu to líbilo, když byly zhasnuté pochodně. Ve tmě si mohl představovat, že k němu šeptá tříoká vrána a ne nějaká obludná mluvicí mrtvola.</p>
<p><emphasis>Jednoho dne budu jako on.</emphasis> To pomyšlení plnilo Brana strachem. Dost zlé bylo, že byl mrzák, s neužitečnýma nohama. Bylo jeho osudem přijít i o to ostatní, strávit všechny svoje roky s čarostromem rostoucím v něm a skrze něj? Listinka jim řekla, že lord Brynden vysává svou existenci ze stromu. Nejedl, nepil Spal, snil, pozoroval. <emphasis>Měl jsem se stát rytířem,</emphasis> vzpomněl si Bran <emphasis>Běhával jsem, šplhal a bojoval.</emphasis> Připadalo mu to jako před tisícem let.</p>
<p>Co byl teď? Jen zlomený chlapec Bran, Brandon z rodu Starků, princ ztraceného království, pán vypáleného hradu, dědic ruin! Myslel si, že tříoká vrána bude nějaký kouzelník, moudrý starý čaroděj, který mu spraví nohy, jenže teď si uvědomil, že to byl jen hloupý dětský sen. <emphasis>Na takové bláznivé představy jsem už příliš starý,</emphasis> pomyslel si. <emphasis>Tisíc očí, stovka kůží, moudrost hluboká jako kořeny prastarých stromů.</emphasis> To je stejně dobré, jako být rytířem. V <emphasis>každém případě skoro stejně dobré.</emphasis></p>
<p>Měsíc byl černou dírou na obloze. Svět před jeskyní žil dál. Tam venku vycházelo a zapadalo slunce, narůstal a ubýval měsíc, vyly studené vichry. A tam pod kopcem byl Jojen Reed stále zasmušilejší a samotářštější a jeho sestra si o něj dělala stále větší starosti. Často sedávala s Branem u jejich malého ohně, povídala o všem a o ničem, mazlila se s Létem, který spal mezi nimi, zatímco její bratr bloudil samotný jeskyněmi. Za jasných dnů se Jojen dokonce vydával vzhůru k ústí jeskyně. Stával tam celé hodiny, vyhlížel ven na les, a přestože byl zahalený v kožešinách, třásl se jako osikový list.</p>
<p>„Chce jít domů,“ řekla Meera Branovi. „Dokonce se ani nebude snažit vzpírat se proti svému osudu. Říká, že zelené sny nelžou.“</p>
<p>„Je statečný,“ řekl Bran. <emphasis>Jediná chvíle, kdy může být člověk statečný, je tehdy, když má z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něčeho strach,</emphasis> řekl mu jednou jeho otec, kdysi dávno, v den, kdy našli zlovlčí štěňata v letním sněhu. Stále si to pamatoval.</p>
<p>„Je hloupý,“ opáčila Meera. „Doufala jsem, že když jsme našli tvoji tříokou vránu... teď si říkám, proč jsme sem vůbec šli.“</p>
<p><emphasis>Kvůli mně,</emphasis> pomyslel si Bran. „Kvůli jeho zeleným snům,“ řekl.</p>
<p>„Kvůli jeho zeleným snům,“ přitakala Meera zatrpkle.</p>
<p>„Hodor,“ řekl Hodor.</p>
<p>Meera se dala do pláče.</p>
<p>V tom okamžiku Bran cítil nenávist za to, že je mrzák. „Neplač,“ řekl. Nejraději by ji objal, podržel ji v náručí, jak ho držívala jeho matka zpátky na Zimohradu, když si ublížil. Byla jen pár stop od něj, ale tak daleko mimo dosah, že by to stejně dobře mohla být stovka lig. Aby se jí dotkl, musel by se přesunout po zemi na rukou, svoje neužitečné nohy táhnout za sebou. Země tam byla drsná a nerovná a byl by to pomalý postup, plný odřenin a nárazů. <emphasis>Mohl bych si obléknout Hodorovu kůži</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Hodor by ji mohl obejmout a popleskat po zádech.</emphasis> Při tom pomyšleni měl Bran divný pocit, ale stále na to myslel, i když se Meera zvedla od ohně a zamířila zpátky do temnoty tunelů. Poslouchal, jak se její kroky vzdaluji, dokud opět neslyšel nic než hlasy zpěvánků.</p>
<p>Měsíc byl srpek, tenký a ostrý jako čepel nože. Dny míjely, jeden za druhým, každý kratší než ten předchozí. Noci se prodlužovaly. Do jeskyní pod kopcem nikdy nezavítalo sluneční světlo. A žádné měsíční světlo se nedotklo těchto kamenných síní. Dokonce i hvězdy tam byly cizinci. Tyto věci náležely do světa nahoře, kde čas obíhal s železnou pravidelností ve svých kruzích, den do noci a noc do dne.</p>
<p>„Je čas,“ řekl lord Brynden.</p>
<p>Cosi v jeho hlase způsobilo, že Branovi přeběhl mráz po zádech. „Čas na co?“</p>
<p>„Na další krok. Na to, abys pokročil za měničství a dozvěděl se, co to znamená být zelenověštec.“</p>
<p>„Stromy jej to naučí,“ řekla Listinka. Pokynula a dopředu se přišourala další zpěvánka, ta, které dala Meera jméno Snížka. Nesla v rukou mísu ze dřeva čarostromů, na níž byl vyřezán tucet tváří, takových, jaké bývaly na stromech srdce. Uvnitř bylo bílé těsto, husté a těžké, protkané tmavorudými žilkami. „Musíš z toho pojíst,“ řekla Listinka a podala Branovi dřevěnou lžíci. Chlapec pohlédl s nejistotou v očích do mísy. „Co je to?“ „Těsto ze semen čarostromů.“</p>
<p>Z něčeho na jeho vzhledu se Branovi udělalo zle. Předpokládal, že rudé žilky jsou jenom míza čarostromů, jenže ve světle pochodně se to pozoruhodně podobalo krvi. Zabořil do těsta lžíci, pak zaváhal. „Když to sním, bude ze mne zelenověštec?“ „Tvoje krev tě učiní zelenověštcem,“ řekl lord Brynden. „Tohle pomůže probudit tvoje dary a uzavřít sňatek se stromy.“</p>
<p>Bran nechtěl být ženatý se stromem... jenže kdo jiný by si vzal zlámaného chlapce jako on? <emphasis>Tisícero očí, stovka kůží, moudrost hluboká jako kořeny prastarých stromů. Zelenověštec.</emphasis></p>
<p>A tak jedl.</p>
<p>Chutnalo to hořce, třebaže ne tak hořce jako žaludové těsto. Nejtěžší bylo spolknout první lžíci. Málem ji hned zase vyzvrátil. Druhá už chutnala lépe. Třetí byla skoro sladká. A zbytek do sebe naházel takřka hladové. Proč si myslel, že to chutná hořce? Chutnalo to po medu, po čerstvě napadaném sněhu, po pepři a skořici a po posledním políbení, které mu dala jeho matka. Prázdná mísa mu vyklouzla z prstů a s rachotem dopadla na podlahu jeskyně. „Necítím žádný rozdíl. Co se bude dít dál?“</p>
<p>Listinka se dotkla jeho ruky. „Stromy tě budou učit. Stromy si pamatují.“ Zvedla ruku a ostatní zpěvánci se začali pohybovat po jeskyni, jeden po druhém zhášeli pochodně. Tma zhoustla a připlazila se k nim.</p>
<p>„Zavři oči,“ řekla tříoká vrána, „vyklouzni ze své kůže, jak to děláš, když se chceš spojit s Létem. Jenže tentokrát vklouzni místo toho do kořenů. Projdi jimi vzhůru skrze zemi, do stromů na kopci, a pověz mi, co vidíš.“</p>
<p>Bran zavřel oči a vyklouzl ze své kůže. <emphasis>Do kořenů</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Do čarostromu. Staň se stromem.</emphasis> Na okamžik viděl jeskyni v jejím černém hávu, slyšel řeku proudící dole.</p>
<p>A pak byl najednou zpátky doma.</p>
<p>Na kameni vedle hlubokého černého jezírka v božím háji seděl lord Eddard Stark, kolem něj se jako pokroucené údy starce svíjely bledé kořeny stromu srdce. Na klíně ležel lordu Eddardovi velký meč Led, jehož čepel čistil hadříkem nasáklým v oleji.</p>
<p><emphasis>Zimohrad</emphasis>,“ zašeptal Bran.</p>
<p>Jeho otec vzhlédl. „Kdo je tam?“ zeptal se, otočil se...</p>
<p>... a Bran se vystrašeně stáhl. Jeho otec, černé jezírko a boží háj vybledli a ztratili se a on byl zpátky v jeskyni, kde bledé silné kořeny čarostromového trůnu hýčkaly jeho končetiny, tak jako matka hýčká svoje dítě. Před ním vyšlehla k životu pochodeň.</p>
<p>„Pověz nám, co jsi viděl.“ Zdálky vypadala Listinka skoro jako děvčátko, ne starší než Bran nebo jedna z jeho sester, ale zblízka vypadala mnohem starší. Tvrdila, že prožila již dvě stovky let.</p>
<p>Bran měl vyschlé hrdlo. Polkl. „Zimohrad. Byl jsem zpátky na Zimohradu. Viděl jsem svého otce. Není mrtvý, <emphasis>není,</emphasis> viděl jsem ho, je zpátky na Zimohradu, je stále naživu.“</p>
<p>„Ne,“ řekla Listinka. „Je pryč, chlapče. Nesnaž se přivolat jej zpátky ze smrti.“</p>
<p>„Já jsem ho <emphasis>viděl!“</emphasis> Bran cítil tvrdé dřevo tlačící ho do půlek. „Čistil Led.“</p>
<p>„Viděl jsi to, co sis přál vidět. Tvoje srdce touží po tvém otci a tvém domově, a tak jsi právě to viděl.“</p>
<p>„Člověk musí vědět jak se dívat, než může doufat, že uvidí,“ řekl lord Brynden. „To byly stíny minulých dnů, co jsi viděl, Brane. Díval ses očima stromu srdce ve vašem božím háji. Čas je pro strom odlišný než pro člověka. Slunce a hlína a voda, to jsou věci, kterým čarostrom rozumí, ne dny a roky a staletí. Pro lidi je čas řeka. Jsme polapeni v jejím proudu tekoucím od minulosti do přítomnosti, stále stejným směrem. Životy stromů jsou odlišné. Zakoření, rostou a umírají na jednom místě, a ta řeka jimi nehýbe. Dub je žalud a žalud je dub. A čarostrom... tisíc lidských let je pro čarostrom jen okamžikem, a skrze takové brány můžeme ty a já nahlížet do minulosti.“</p>
<p>„Jenže,“ řekl Bran, „on <emphasis>mě slyšel“</emphasis></p>
<p>„Slyšel šepot ve větru, zaševelení listoví. Ty k němu mluvit nemůžeš, i kdybys sebevíc chtěl. Já to vím. Mám svoje vlastní duchy, Brane. Bratr, kterého jsem miloval, bratr, jehož jsem nenáviděl, žena, po které jsou toužil. Skrze stromy je stále vídám, ale žádné moje slovo k nim nikdy neproniklo. Minulost zůstává minulostí. Můžeme se z ní učit, ale nemůžeme ji změnit.“</p>
<p>„Uvidím svého otce znovu?“</p>
<p>„Jakmile ovládneš svůj dar, můžeš se podívat, kam chceš, a uvidíš to, co vidí stromy, ať to bylo včera nebo minulý rok nebo před tisíci lety. Lidé žijí svoje životy polapeni ve věčné přítomnosti, mezi mlhami paměti a mořem stínu, které je vším, co víme o dnech, jež přijdou. Jisté můry prožijí celý svůj život během jediného dne, a přesto jim tento kratičký úsek času musí připadat stejně dlouhý, jako připadají roky a desetiletí nám. Dub může žít tři stovky let, sekvoje tři tisíce let. Čarostrom bude žít navěky, pokud jej nechají růst. Pro ně plynou období v zatřepetání můřího křídla a minulost, současnost a budoucnost jsou pro ně jedno. Ani tvoje vidění nebude omezeno jen na váš boží háj. Zpěvánci vyřezali oči do jejich stromů srdce, aby je probudili, a to jsou první oči, které se nový zelenověštec učí používat... ale časem budeš vidět daleko mimo tyto stromy samotné“</p>
<p>„Kdy?“ chtěl vědět Bran.</p>
<p>„Za rok, za dva, za tři. To jsem ještě nezahlédl. Ujišťuji tě však, že to časem přijde. Teď jsem ale unavený a stromy mne volají! Budeme pokračovat zítra.“</p>
<p>Hodor odnesl Brana zpátky do jeho komory, mumlaje tichým hlasem „Hodor“, zatímco Listinka šla před nimi s pochodní. Doufal, že tam budou Meera s Jojenem, aby jim mohl povědět, co viděl, ale jejich útulná komůrka ve skále byla studená a prázdná. Hodor položil Brana dolů na jeho lůžko, přikryl ho kožešinami, a rozdělal pro ně oheň. <emphasis>Tisícero očí, stovka kůží, moudrost hluboká jako kořeny prastarých stromů.</emphasis></p>
<p>Zatímco Bran pozoroval plameny, rozhodl se, že zůstane vzhůru, dokud se Meera nevrátí. Věděl, že Jojen bude nešťastný, ale Meera bude ráda. Nepamatoval si, kdy zavřel oči.</p>
<p>... ale pak se najednou ocitl zpátky na Zimohradu, v božím háji, a znovu se díval dolů na svého otce. Tentokrát mu lord Eddard připadal o hodně mladší. Jeho vlasy byly hnědé, bez jakéhokoliv náznaku běli, hlavu měl sklopenou. „... nechejte je vyrůstat tak, aby si byli blízcí jako bratři, aby mezi nimi panovala jen láska,“ modlil se, „a ať moje paní choť nalezne ve svém srdci sílu odpustit mi...“</p>
<p>„Otče.“ Branův hlas byl šepotem ve větru, ševelením listoví. „Otče, to jsem já. To jsem já, Bran. Brandon.“</p>
<p>Eddard Stark zvedl hlavu a dlouze se zadíval na čarostrom, zamračil se, ale nepromluvil. <emphasis>On mne nevidí</emphasis>, uvědomil si Bran se zoufalstvím. Chtěl se natáhnout a dotknout se ho, ale jediné, co mohl udělat, bylo dívat se a poslouchat. <emphasis>Jsem ve stromě, jsem uvnitř stromu srdce, dívám se jeho rudýma očima, jenže čarostromy mluvit neumí, a tak nemohu ani já.</emphasis></p>
<p>Eddard Stark se začal znovu modlit. Bran cítil, jak se mu zaplnily oči slzami. Ale byly to jeho vlastní slzy nebo slzy čarostromu? <emphasis>Když budu plakat, bude strom ronit slzy?</emphasis></p>
<p>Zbytek slov jeho otce utonul v náhlém klapotání dřeva o dřevo. Eddard Stark se rozplynul, jako mlha v ranním slunci. Nyní tančily po božím háji dvě děti, pokřikovaly jedno na druhé, zatímco spolu zápolily s ulámanými větvemi. Dívka byla starší a vyšší z těch dvou. <emphasis>Arya!</emphasis> pomyslel si Bran nadšeně, když se díval, jak vyskočila na kámen a sekla po chlapci. Jenže tak to přece být nemohlo. Pokud byla ta dívka Arya, byl chlapec Bran sám a on nikdy nenosil takto dlouhé vlasy. <emphasis>A Arya mě při hře na šermování nikdy neporazila, tak jako do něj tluče ta dívka. </emphasis>Sekla chlapce přes stehno, tak prudce, že pod ním noha podklesla a on spadl do jezírka a začal tam sebou plácat a křičet. „Buď zticha, ty hloupý,“ řekla dívka a odhodila svoji vlastní větev stranou. „Je to jen <emphasis>voda.</emphasis> Chceš, aby tě Stará chůva slyšela a odběhla to říct otci?“ Poklekla a začala svého bratra vytahovat z jezírka, jenže než ho dostala ven, oba se vytratili.</p>
<p>Poté přicházely výjevy rychleji a rychleji, dokud z nich nebyl Bran celý zmatený a netočila se mu hlava. Svého otce již nespatřil, ani dívku, která vypadala jako Arya, ale z černého jezírka se vynořila nahá žena obtěžkaná dítětem, poklekla před stromem srdce a prosila staré bohy o syna, jenž ji pomstí. Pak se objevila hnědovlasá dívka štíhlá jako kopí, která se postavila na špičky, aby mohla políbit na rty mladého rytíře vysokého jako Hodor. Tmavovlasý mladík, bledý a divoký, uřízl tři větve z čarostromů a ořezal jejich konce do hrotů. Strom samotný se scvrkával, byl menší s každou vizí, zatímco menší stromy se ztenčily do pouhých semenáčků a pak zmizely docela, jen aby byly nahrazeny jinými stromy, které se také zmenšovaly a mizely. A nyní byli lordi, které Bran zahlédl, vysocí a tvrdí, stroze vyhlížející muži v kožešinách a kroužkové zbroji. Někteří měli obličeje, jež si pamatoval ze soch v kryptách, ale zmizeli, než si je stačil pojmenovat.</p>
<p>Pak, zatímco se díval, přiměl jakýsi vousatý muž pokleknout před stromem srdce zajatce. Skrze clonu tmavorudého listoví vystoupila jejich směrem žena s bronzovým srpem v ruce.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ne,“</emphasis> řekl Bran, „<emphasis>ne, nedělejte to,</emphasis>“ jenže oni ho neslyšeli o nic víc než jeho otec. Žena popadla zajatce za vlasy, zahákla srp kolem jeho krku a škubla jím. A skrze mlhu staletí se mohl zlomený chlapec jen dívat, jak mužova chodidla bijí do země... ale zatímco z něj život vyprchával v rudém přílivu, cítil Brandon Stark krev.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />JON</strong></p>
<p><strong>S</strong>lunce se objevilo na obloze blízko k poledni, po sedmi dnech temné oblohy a sněhových vánic. Některé z návějí byly vyšší než člověk, ale majordomové je odhrnovali celý den, takže cesty byly tak čisté, jak jen to šlo. Na Zdi se mihotaly odlesky slunečního svitu, každá prasklina a průrva se blyštěly bleděmodře.</p>
<p>Jon Sníh stál sedm set stop vysoko a shlížel na Začarovaný hvozd. Mezi stromy dole se proháněl severní vítr, sfukoval z nejvyšších větví tenké bílé chocholy sněhových krystalků, které vypadaly jako ledové korouhve. Jinak se tam nic nehnulo. <emphasis>Žádná známka života.</emphasis> To nebylo zrovna uklidňující. Ze živých strach neměl. Přesto...</p>
<p>Slunce vyšlo, sníh přestal padat. Možná bude trvat další obrat měsíce, než opět dostaneme tak dobrou šanci. Možná to bude trvat celou roční dobu. „Ať Emmett shromáždí svoje rekruty,“ řekl Bolestínskému Eddovi. „Budeme potřebovat doprovod. Deset průzkumníků, vyzbrojených dračím sklem. Do hodiny je chci mít připravené k odjezdu.“</p>
<p>„Ano, můj pane. A velet jim bude?“</p>
<p>„Velet jim budu já.“</p>
<p>Edd svěsil koutky úst ještě níž než obvykle. „Někteří by si mohli myslet, že by bylo lépe, kdyby lord velitel zůstal v bezpečí a v teple na jih od Zdi. Ne že bych něco takového říkal já, ale někteří by mohli.“</p>
<p>Jon se usmál. „Někteří by to raději neměli říkat v mé přítomnosti.“</p>
<p>Eddův plášť se hlasitě rozpleskal v náhlém poryvu větru. „Asi bychom měli jít dolů, můj pane. Tenhle vítr by nás mohl sfouknout ze Zdi a já se umění létat nikdy nenaučil.“</p>
<p>A tak vstoupili do klece, aby sjeli zpátky na zem. Vítr vál v prudkých poryvech, studený jako dech ledového draka z příběhů, které vyprávěla Stará chůva, když byl Jon malý. Těžká klec se houpala. Čas od času zavadila o Zeď, odškrábla spršku ledových krystalů, které padaly jako střípky rozbitého skla a jiskřily přitom ve slunečním světle.</p>
<p>Sklo, přemítal Jon, by nám tady mohlo být k užitku. Černý hrad potřebuje svoje vlastní zasklené zahrady, jako ty, co byly na Zimohradu. I v té nejhlubší zimě bychom si mohli pěstovat svoji vlastní zeleninu. To nejlepší sklo pocházelo z Myru, ale dobrá tabule čirého skla měla cenu své váhy v koření, a zelené a žluté sklo by tak dobře nefungovaly.</p>
<p>Potřebujeme zlato. S dostatečným množstvím mincí bychom si mohli koupit v Myru tovaryšské foukače skla a sklenáře, přivést je sem na sever a nabídnout jim svobodu výměnou za to, že naučí svému umění některé z našich rekrutů. Takto by se to dalo udělat. Kdybychom měli zlato. Což nemáme.</p>
<p>Dole u úpatí Zdi nalezl Ducha, který se tam válel ve sněhu. Zdálo se, že velký bílý zlovlk čerstvý sníh miluje. Když uviděl Jona, vyskočil na nohy a vytřepal si kožich. „On půjde taky?“ zeptal se Bolestínský Edd.</p>
<p>„Půjde.“</p>
<p>„Šikovný vlk, jen co je pravda. A já?“</p>
<p>„Ty ne.“</p>
<p>„Chytrý pán, jen co je pravda. Duch je lepší volba. Já už nemám zuby, abych mohl kousat do divokých.“</p>
<p>„Budou-li bohové dobří, tak se s žádnými divokými nesetkáme. Potřebuji toho šedého valacha.“</p>
<p>Zvěst se po Černém hradu rychle rozšířila. Edd stále ještě sedlal šediváka, když na nádvoří přirázoval Bowen Marsh a setkal se s Jonem před stájemi. „Můj pane, byl bych rád, kdybys to ještě zvážil. Noví muži mohou stejně snadno odříkat svoje modlitby v septu.“</p>
<p>„Septum je domovem nových bohů. Staří bohové žijí v lese a ti, kdo je uctívají, odříkávají svá slova mezi čarostromy. Víš to stejně dobře jako já.“</p>
<p>„Satén pochází ze Starého města a Arron s Emrickem ze západních zemí. Staří bohové nejsou jejich bohy.“</p>
<p>„Já mužům neříkám, které bohy mají uctívat. Mohli si svobodně vybrat Sedm nebo Pána světla rudé ženy. Místo toho si zvolili stromy, se všemi nesnázemi, které to obnáší.“</p>
<p>„Plakač je možná stále tam někde venku, pozoruje.“</p>
<p>„Ten háj není dál než dvě hodiny jízdy odsud, dokonce i ve sněhu. Do půlnoci bychom měli být zpátky.“</p>
<p>„Příliš dlouho. To není moudré.“</p>
<p>„Nemoudré,“ připustil Jon, „ale nezbytné. Tito muži mají zaslíbit své životy Noční hlídce, připojit se k bratrstvu, jehož historie se táhne v nerušené linii tisíce let dozadu. Na těch slovech záleží, a stejně tak na našich tradicích. Poutají nás dohromady, muže urozené i nízkého původu, mladé a staré, prosté i vznešené.“ Poplácal Marshe po rameni. „Slibuji, že se vrátíme.“</p>
<p>„Ano, můj pane,“ řekl lord majordomus, „ale vrátíte se jako živí muži, nebo jako hlavy nabodnuté na kopích a s vyloupnutýma očima? Budete se vracet v černi noci. Sněhové závěje jsou místy po pás hluboké. Vidím, že s sebou bereš zkušené muže, to je dobře, jenže Černý Janek Bulwer tyhle lesy také znal. Dokonce Benjen Stark, tvůj vlastní strýc, ten…</p>
<p>„Mám něco, co oni neměli.“ Jon otočil hlavu a zapískal. <emphasis>„Duchu.</emphasis> Ke mně.“ Zlovlk si setřepal sníh z kožichu a zlehka přeběhl k Jonovu boku. Průzkumníci se rozdělili, aby ho nechali projít, třebaže jedna klisna zaržála a začala couvat, dokud Rory prudce nezatáhl za její otěže. „Zeď je tvoje, lorde Bowene.“ Vzal svého koně za uzdu a odvedl ho k bráně a k tunelu, který se vinul pod Zdí.</p>
<p>Za ledem stály stromy, vysoké a tiché, zachumlané v silných bílých hávech. Duch ťapkal vedle Jonova koně, zatímco se průzkumníci a rekruti řadili, pak se zastavil a začichal ve vzduchu. Jeho dech se srážel v bílý obláček. „Co je?“ zeptal se Jon. „Je tam někdo?“ Kam až dohlédl, byl les prázdný, jenže zas tak daleko neviděl.</p>
<p>Duch se rozběhl ke stromům, proklouzl mezi dvojicí bíle oděných borovic a zmizel v oblaku sněhu. <emphasis>Chce lovit, jenže co?</emphasis> Jon se ani tak nebál o zlovlka jako spíš o jakéhokoliv divokého, na kterého by mohl Duch narazit. <emphasis>Bílý vlk a v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bílém lese, tichý jako stín. Vůbec by nevěděli, že se k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nim blíží.</emphasis> Věděl, že nemá smysl pronásledovat ho. Duch se vrátí, až sám bude chtít, ani o chvíli dřív. Jon zabodl paty do slabin svého koně. Jeho muži se shromáždili kolem, kopyta jejich koní se propadala ledovým krunýřem do měkčího sněhu pod ním. Pravidelnou chůzí vjeli do lesa, zatímco Zeď se za nimi zmenšovala.</p>
<p>Borovice a smrky na sobě měly silné bílé pláště a z holých hnědých větví listnáčů visely závoje rampouchů. Jon poslal Torna Ječmínka dopředu, aby prozkoumával terén, třebaže po cestě do bílého háje jezdili často a dobře ji znali. Velký Liddle a Luke z Dlouhoměsta vkouzli do podrostu na levé a na pravé straně od nich. Budou kolonu hlídat ze stran a upozorní je na jakékoliv nebezpečí. Všichni to byli zkušení průzkumníci, vyzbrojení obsidiánem i ocelí, s válečnými rohy zavěšenými přes sedla, kdyby bylo zapotřebí přivolat pomoc.</p>
<p>I ti ostatní byli dobří muži. <emphasis>Přinejmenším dobří v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>boji, a loajální vůči svým bratrům.</emphasis> Jon nemohl říci, jací byli předtím, než přišli na Zeď, ale nepochyboval o tom, že většina jich měla minulost stejně černou, jako byly nyní jejich pláště. Tady nahoře to byla sorta mužů, které chtěl mít za zády. Zvedli si na hlavu kápě proti kousavému větru a někteří měli kolem tváří omotané šátky, které skrývaly jejich rysy. Jon je ale znal, měl jméno každého z nich vyryté v srdci. Byli to jeho muži, jeho bratři.</p>
<p>S nimi jich jelo dalších šest směsice mladých a starých, velkých a malých, zkušených a zelenáčů. <emphasis>Šest, kteří mají odříkat svá slova v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>lese.</emphasis> Kůň se narodil a vyrostl v Krtinci, Arron a Emrick pocházeli z Krásného ostrova, Satén z nevěstinců ve Starém městě na opačném konci Západozemí. Všichni to byli chlapci. Koženáč a Jax byli již starší muži, oba hodně po čtyřicítce, synové Začarovaného hvozdu, s již vlastními syny a vnuky. Byli to dva z šedesáti tří divokých, kteří následovali Jona Sněha zpátky ke Zdi v den, kdy za nimi přijel se svou výzvou, a zatím jediní dva, kteří se rozhodli, že chtějí černý plášť. Železný Emmett tvrdil, že jsou všichni připraveni, tak připraveni, jak jen mohli být. On a Jon a Bowen Marsh posoudili každého muže popořadě a přidělili ho k cechu: Koženáč, Jax a Emrick měli jít k průzkumníkům, Kůň ke stavitelům a Arron se Saténem k majordomům. Nastal čas, aby odříkali svoje přísahy.</p>
<p>Železný Emmett jel v čele kolony, usazený na tom nejošklivějším koni, jakého Jon kdy viděl, chundelatém zvířeti, které vypadalo, jako by bylo jen samá srst a kopyta. „Povídá se, že minulou noc byly nějaké problémy u Bělniny věže,“ řekl zbrojmistr.</p>
<p>„U Hardinovy věže.“ Z těch šedesáti tří, co s ním přišli z Krtince, bylo devatenáct žen a dívek, Jon je ubytoval v téže opuštěné věži, kde kdysi spal, když byl sám u Zdi nováčkem. Dvanáct jich byly kopinice, více než schopné ubránit samy sebe a mladší dívky před nevítanou pozorností černých bratří. A právě někteří z mužů, které zahnaly, daly Hardinově věži její nové, pobuřující jméno. Jon nad tím nehodlal mhouřit oči. „Tři opilí blázni si spletli Hardinovu věž s nevěstincem, to je všechno. Teď jsou v ledových celách, přemítají tam o svém omylu.“</p>
<p>Železný Emmett se zakřenil. „Muži jsou muži, sliby jsou slova, a slova jsou vítr. Měl bys kolem těch žen postavit stráže.“</p>
<p>„A kdo bude strážit strážné?“ Ty<emphasis> nevíš nic, Jone Sněhu.</emphasis> Poučil se však a Ygritte byla jeho učitelkou. Pokud sám nedokázal dostát svým slibům, jak by mohl očekávat něco víc od svých bratří? Jenže obtěžování divokých žen mělo svá úskalí. <emphasis>Muž může vlastnit ženu, a muž může vlastnit nůž,</emphasis> řekla mu jednou Ygritte, <emphasis>ale žádný muž nemůže vlastnit oboje.</emphasis> Bowen Marsh se zas až tak nemýlil. Hardinova věž byla troud čekající na jiskru. „Mám v úmyslu otevřít tři další hrady,“ řekl Jon. „Hlubokojezero, Sobolov a Dlouhou mohylu. Všechny budou zalidněny svobodným lidem, pod velením našich vlastních důstojníků. V Dlouhé mohyle budou kromě velitele a hlavního majordoma jen ženy.“ Nepochyboval o tom, že ani tam nebudou mít ženy pokoj, ale aspoň vzdálenost by jim to měla ztížit.</p>
<p>„A který nebohý blázen dostane to skvělé velení?“</p>
<p>„Jedu vedle něho.“</p>
<p>Výraz zděšení mísícího se s potěšením, který přelétl Železnému Emmettovi po tváři, měl větší cenu než měšec plný zlata. „Co jsem provedl, že jsem tě přiměl, abys mě tolik nenáviděl, můj pane?“</p>
<p>Jon se zasmál. „Neměj strach, nebudeš tam sám. Mám v úmyslu poslat s tebou jako tvého zástupce a majordoma Bolestínského Edda.“</p>
<p>„Kopinice budou mít radost. Mohl jsi docela dobře svěřit hrad magnarovi.“</p>
<p>Jonův úsměv se vytratil. „Mohl bych, kdybych mu důvěřoval. Obávám se, že mi Sigorn dává vinu za smrt svého otce. Ba co hůř, byl vychován a vycvičen k tomu, aby dával rozkazy, ne aby je přijímal. Nepleť si Thenny se svobodným lidem. Bylo mi řečeno, že <emphasis>magnar</emphasis> znamená ve starém jazyce <emphasis>lord</emphasis>, jenže Styr byl pro svoje lidi spíš něco jako bůh... a jeho syn je ze stejného těsta. Já po lidech nepožaduji, aby poklekali, ale musí poslouchat.“</p>
<p>„Ba, můj pane, jenže bys měl v každém případě s magnarem něco udělat. Když budeš Thenny ignorovat, budou s nimi akorát potíže.“</p>
<p><emphasis>Potíže jsou údělem lorda velitele</emphasis>, mohl by Jon říci. Jeho návštěva Krtince mu jich poskytla dost, a ženy byly tou nejmenší z nich. Ukázalo se, že Halleck je stejně agresivní, jak se obával, a mezi černými bratry byli někteří, kteří svobodný lid nenáviděli až do morku kostí. Jeden z Halleckových stoupenců již uřízl na nádvoří ucho jednomu ze stavitelů a nejspíš tomu byl na vině jen zálusk na krev. Bude muset co nejdříve otevřít staré pevnosti, aby mohl poslat Harmina bratra do Hlubokojezera nebo Sobolova. Prozatím však nebyla žádná pevnost v obyvatelném stavu a Othell Yarwyck a jeho stavitelé se stále snažili dát do pořádku Noční pevnost. Bývaly noci, kdy Jon Sníh přemýšlel o tom, zda se nedopustil žalostného omylu, když zabránil Stannisovi, aby si odvedl všechny divoké s sebou a nechal je zahynout v boji. <emphasis>Nevím nic, Ygritte</emphasis>, pomyslel si, <emphasis>a možná nikdy nic vědět nebudu.</emphasis></p>
<p>Půl míle od háje pronikaly mezi větvemi opadaných stromů dlouhé rudé pásy podzimního slunečního světla, barvily sněhové závěje do růžová. Jezdci překročili mezi dvěma rozeklanými skalami obrněnými v ledu zamrzlý proud, pak sledovali křivolakou stezku vyšlapanou zvěří, která vedla na severovýchod. Kdykoliv se zvedl vítr, vzduch vyplnily spršky uvolněného sněhu a zaštípaly je do očí. Jon si vytáhl svůj šátek přes ústa a nos a zvedl si kápi pláště. „Už to není daleko“ řekl svým mužům Nikdo neodpověděl.</p>
<p>Torna Ječmínka vycítil Jon ještě předtím, než ho uviděl. Nebo to byl Duch, kdo ho vycítil? Poslední dobou míval Jon někdy pocit, jako by on a zlovlk byli jedno, dokonce i v bdělém stavu. Velký bílý zlovlk se objevil jako první, vytřásaje si sníh z kožichu. O pár okamžiků později tam byl Tom. „Divocí,“ řekl tiše Jonovi. „V háji.“</p>
<p>Jon zastavil jezdce. „Kolik?“</p>
<p>„Napočítal jsem jich devět. Žádné stráže. Někteří jsou mrtví, možná, anebo spí. Zdá se, že většinou to jsou ženy. Jedno dítě, ale je tam taky obr. Jenom jeden, pokud jsem dobře viděl. Zapálili si tam oheň, kouř vane skrze stromy. Blázni.“</p>
<p><emphasis>Devět a já jich mám sedmnáct.</emphasis> Čtyři z nich však byli nezkušení chlapci a žádný nebyl obr.</p>
<p>Jon nicméně neměl v úmyslu obrátit se zpátky ke Zdi. Pokud jsou ti divocí stále naživu, je možné, že je přesvědčíme, aby šli s námi. A pokud jsou mrtví, nu... mrtvola či dvě by mohly být k užitku. „Dál půjdeme pěšky,“ řekl a zlehka seskočil na zem. Sněhu bylo po kotníky. „Rory, Pate, vy zůstanete s koňmi.“ Mohl tím úkolem pověřit rekruty, jenže ty bude tak či tak nutno co nejdříve pokřtít krví. A tato příležitost se hodila stejně dobře jako kterákoliv jiná. „Roztáhněte se do půlměsíce. Chci se k háji přiblížit ze tří stran. Mějte stále na dohled muže po své levici a pravici, aby se mezery nerozšiřovaly. Sníh by měl utlumit naše kroky. Menší šance na krveprolití, pokud je zastihneme nepřipravené.“</p>
<p>Rychle se snášela noc. Poslední tenký proužek slunce zmizel za západními lesy a pásy slunečního svitu se vytratily. Růžové sněhové návěje opět zbělely, barva z nich vyprchala, zatímco okolní svět temněl. Večerní obloha se proměnila ve vybledlou šeď starého pláště, který již mnohokrát vyprali, a vycházely první nesmělé hvězdy.</p>
<p>Vpředu zahlédl bledý bílý kmen, který mohl patřit jen čarostromu s korunou tmavorudých listů. Jon Sníh sáhl za hlavu a tasil Dlouhý dráp z pochvy. Podíval se napravo a nalevo, pokývl Saténoví a Koni, díval se, jak oni pokývli mužům vedle sebe. Společně se rozběhli směrem k háji, prokopávajíce závěje starého sněhu, bez jediného zvuku kromě svého vlastního dechu. Duch běžel s nimi, bílý stín po Jonově boku.</p>
<p>Čarostromy rostly do kruhu podél okraje mýtiny. Bylo jich devět, všechny zhruba stejného stáří a velikosti. Do každého kmene byla vyřezaná tvář... a žádné dvě tváře nebyly stejné. Některé se usmívaly, jiné křičely, některé jako by na něho přímo řvaly. V prohlubujícím se šeru vypadaly jejich oči černé, ale Jon věděl, že za denního světla by byly krvavé rudé. <emphasis>Stejné oči jako má Duch.</emphasis></p>
<p>Oheň ve středu háje byl malý a žalostný, jen popel, uhlíky a pár nalámaných větví, pomalu hořících a kouřících. Přesto v sobě měl víc života než divocí, co se choulili kolem. Když Jon vystoupil z křoví, reagoval jen jeden z nich, dítě, které popadlo otrhaný plášť své matky a dalo se do křiku. Žena zvedla oči a zalapala po dechu. Do té doby již byl háj obklíčen průzkumníky, klouzajícími mezi stromy bílými jako kosti, s ocelí lesknoucí se jim v rukou v černých rukavicích, připravenými k útoku.</p>
<p>Obr si jich všiml jako poslední. Spal, schoulený u ohně, ale něco ho probudilo dětský výkřik, zakřupání sněhu pod černými škorněmi, náhlé zatajení dechu. Když se pohnul, jako by ožil balvan. S odfrknutím se zvedl do sedu, zvedl si k očím tlapy velké jako kýty, aby si z nich vymnul spánek... dokud nespatřil Železného Emmetta, jemuž se leskl v ruce meč. S řevem vyskočil na nohy, jednou z těch obřích tlap uchopil kyj a škubl jím vzhůru.</p>
<p>Duch vycenil v odpověď zuby. Jon popadl zlovlka za kůži na krku. „Nechceme tady žádnou bitvu.“ Věděl, že jeho muži by obra porazili, ale nebylo by to zadarmo. Jakmile by byla prolita krev, divocí by se k boji připojili. Většina z nich nebo všichni by tady zemřeli a s nimi i někteří z jeho vlastních bratří. „Toto je posvátné místo. Vzdejte se a my…“</p>
<p>Obr znovu zařval, zvukem, jenž rozechvěl listí na stromech, a uhodil svým kyjem do země. Šest stop dlouhé topůrko bylo z pokrouceného dubu, hlavici tvořil kámen velký jako bochník chleba. Ten náraz roztřásl zemi. Někteří z divokých se začali chápat svých vlastních zbraní.</p>
<p>Jon Sníh už chtěl zvednout Dlouhý dráp, když ze vzdálené strany háje promluvil Koženáč. Slova, která říkal, zněla drsně a hrdelně, ale Jon v nich slyšel hudbu a rozpoznal Starý jazyk.</p>
<p>Koženáč mluvil po dlouhý čas. Když skončil, obr odpověděl. Znělo to jako vrčení prokládané chrochtáním, a Jon z toho nerozuměl ani slovo. Jenže Koženáč ukázal na stromy a řekl ještě něco... a obr také ukázal na stromy, zaskřípal zuby a upustil svůj kyj.</p>
<p>„Hotovo,“ řekl Koženáč. „Nechtějí bojovat.“</p>
<p>„Dobrá práce. Co jsi mu řekl?“</p>
<p>„Že jsou to taky naši bohové. Že jsme se sem přišli pomodlit.“ „Ano, pomodlíme se. Odložte svou ocel, vy všichni. Dnes večer zde nedojde k žádnému krveprolití.“</p>
<p>Tom Ječmínek říkal, že je jich devět, a devět jich také bylo, ale dva byli mrtví a jeden tak slabý, že možná do rána zemře. Mezi zbylou šesticí byli dva starci, matka a dítě, zraněný Thenn v dobité bronzové zbroji a jeden z Tvrdonožců, jehož bosá chodidla byla tak omrzlá, že Jon po jediném pohledu na ně poznal, že ten už nikdy chodit nebude. Následně se dozvěděl, že se většina z nich navzájem neznala, když přišli do háje; když Stannis rozprášil armádu Manceho Nájezdníka, uprchli do lesů, aby unikli masakru, nějaký čas bloudili, přišli o přátele a příbuzné v důsledku chladu a hladu a nakonec se utábořili tady, příliš slabí a unavení, než aby mohli pokračovat dál. „Jsou tady bohové,“ řekl jeden ze starců. „Stejně dobré místo jako jakékoliv jiné, aby tady mohl člověk umřít.“</p>
<p>„Zeď je jen pár hodin cesty na jih odsud,“ řekl Jon. „Proč jste nevyhledali přístřeší tam? Ostatní se vzdali. Dokonce i Mance.“ Divocí si vyměnili pohledy. Nakonec jeden řekl: „Něco jsme slyšeli. Vrány upálili všechny, co se vzdali.“</p>
<p>„Dokonce i Manceho,“ dodala žena.</p>
<p><emphasis>Melisandro</emphasis>, pomyslel si Jon, <emphasis>ty a ten tvůj rudý bůh toho máte hodně a ještě víc, z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čeho byste se měli zodpovídat.</emphasis> „Všichni, co si to přejí, se mohou vrátit s námi. V Černém hradu je jídlo a přístřeší a Zeď vás ochrání před tvory, co straší v tomto lese. Máte moje slovo, že nikoho neupálíme.“</p>
<p>„Slovo vrány,“ odfrkla si žena a přitiskla k sobě svoje dítě, „ale kdo může říct, že je dodržíš? Kdo jsi?“</p>
<p>„Lord velitel Noční hlídky, a syn Eddarda Starka ze Zimohradu.“ Jon se otočil k Tomovi Ječmínkovi. „Ať Rory a Pate přivedou koně. Nechci se zde zdržet ani o chvíli déle, než to bude nutné.</p>
<p>„Jak si přeješ, můj pane.“</p>
<p>Zbývala ještě jedna poslední věc, než mohli odjet: věc, kvůli které sem přijeli. Železný Emmett zavolal dopředu svoje svěřence a zatímco zbytek společenstva z uctivé vzdálenosti přihlížel, poklekli před čarostromy. Do té doby již ze světa zmizelo poslední denní světlo; jediné světlo pocházelo z hvězd nad nimi a ze slabé rudé záře skomírajícího ohně uprostřed háje.</p>
<p>V jejich silných černých pláštích a se zvednutými černými kápěmi jako by bylo těch šest vytesáno ze stínu. Jejich hlasy se společně zvedly, slabé v rozlehlé noci kolem nich. „Noc se přikrádá a moje stráž začíná,“ odříkávali, jako tato slova odříkávaly již tisíce mužů před nimi. Saténův hlas byl sladký jako píseň, Koňův drsný a zajíkavý, Arronův nervózním pištěním. „Neskončí až do mé smrti.“</p>
<p>Nechť ta úmrtí přijdou až za dlouho. Jon Sníh klesl na koleno do sněhu. Bohové mých otců, ochraňujte tyto muže. A taky Aryu, moji malou sestřičku, ať je kdekoliv. Prosím vás, ať ji Mance najde a přivede ji v pořádku ke mně.</p>
<p>„Nepojmu za manželku žádnou ženu, nebudu vlastnit žádnou půdu, nezplodím děti,“ přísahali rekruti, hlasy, které se odrážely ozvěnou zpátky skrze roky a staletí. „Nebudu nosit korunu a nezískám slávu. Budu žít a zemřu na svém stanovišti.“</p>
<p>Bohové lesů, dejte mi sílu, abych dokázal to samé, modlil se Jon Sníh tiše. Dejte mi moudrost poznat, co je třeba udělat, a odvahu udělat to.</p>
<p>„Jsem meč v temnotě,“ odříkávalo těch šest a Jonovi se zdálo, jako by se jejich hlasy měnily, jako by sílily, najednou jistější. „Jsem strážce na zdech. Jsem oheň, který hoří ve tmě, světlo, které přináší úsvit, roh, jenž probouzí spící, štít, který stráží říše lidí.“ <emphasis>Štít, který stráží říše lidí.</emphasis> Duch mu zabořil čenich do podpaždí a Jon ho objal. Cítil Koňovy neprané spodky, sladkou vůni, kterou si Satén včesal do vousu, ostrý čpavý pach strachu, obrovo výrazné pižmo. Slyšel tep svého vlastního srdce. Když pohlédl přes mýtinu na ženu s jejím dítětem, na dva šedivé starce, na Tvrdonožce s jeho zmrzačenými chodidly, jediné, co viděl, byli lidé.</p>
<p>„Svěřuji svůj život a čest Noční hlídce, pro tuto noc a všechny noci, které přijdou.“</p>
<p>Ion Sníh se zvedl jako první. „Povstaňte nyní jako muži Noční hlídky.“ Podal Koňovi ruku a vytáhl ho na nohy.</p>
<p>Zvedal se vítr. Bylo načase jet.</p>
<p>Cesta zpátky jim trvala mnohem déle než cesta k háji. Obrovo tempo bylo navzdory délce a rozpětí jeho nohou těžkopádné a neustále se zastavoval a setřásal svým kyjem sníh z nízko visících větví. Žena jela usazená na koni s Rorym, její synek s Tomem Ječmínkem, starci s Koněm a Saténem. Thenn se však koní bál a šel navzdory svým zraněním raději pěšky. Tvrdonožec nemohl sedět v sedle, a tak ho museli uvázat koni přes záda jako pytel zrní; stejně tak stařenu s bledým obličejem a údy hubenými jako klacíky, kterou nebyli schopni probudit.</p>
<p>Totéž udělali k údivu Železného Emmetta se dvěma mrtvolami. „Budou nás jen zpomalovat, můj pane,“ řekl Jonovi. „Měli jsme je rozsekat na kusy a spálit.“</p>
<p>„Ne,“ řekl Jon. „Vezmeme je s sebou. Mám pro ně využití.“</p>
<p>Na obloze nebyl měsíc, který by je vedl domů, jen tu a tam přehršle hvězd. Svět byl černý, bílý a tichý. Byla to dlouhá, pomalá, nekonečná cesta. Sníh se jim lepil na boty i kalhoty a vítr chřestil borovicemi a smýkal a pleskal jejich plášti. Jon zahlédl na obloze rudého poutníka, pozorujícího je skrze opadané větve velkých stromů, pod kterými projížděli. <emphasis>Zloděj,</emphasis> tak mu říkal svobodný lid. Ygritte vždycky tvrdila, že nejvhodnějším časem, aby si muž ukradl ženu, je tehdy, když je Zloděj v Měsíční panně. Nikdy se nezmínila, kdy je nejvhodnější doba, aby si člověk ukradl obra. <emphasis>Nebo dvě mrtvoly.</emphasis></p>
<p>Než znovu spatřili Zeď, již téměř svítalo.</p>
<p>Když se přiblížili, uvítal je roh mužů na hlídce, znějící z výšky jako křik obrovského ptáka s hlubokým hrdlem, jediné dlouhé zatroubení, které znamenalo <emphasis>vracející se průzkumníci.</emphasis> Velký Liddle sundal svůj vlastní roh a zatroubil v odpověď. U brány museli chvíli čekat, než se objevil Bolestínský Edd Tollett, aby uvolnil zástrčky a otevřel železné mříže. Když spatřil otrhanou skupinu divokých, našpulil rty a dlouze se zadíval na obra. „Možná budeme potřebovat trochu másla, abychom tohohle protáhli tunelem, můj pane. Mám pro ně poslat do špižírny?“</p>
<p>„Och, myslím, že se tam vejde. I nenamazaný.“</p>
<p>Taky že vešel... po čtyřech. Velký chlapík, tenhleten. Při nejmenším čtrnáct stop. Dokonce větší než Mocný Mag. Mag zemřel přímo tady pod tímto ledem, semknutý ve smrtelném zápase s Donalem Noyem. Dobrý muž. Hlídka ztratila až příliš mnoho dobrých mužů. Jon si vzal Koženáče stranou. „Postarej se o něho. Mluvíš jeho řeči. Dohlédni na to, aby dostal najíst, a najdi pro něj teplé místo u ohně. Zůstaň s nim. Zajisti, aby jej nikdo neprovokoval.“</p>
<p>„Ano.“ Koženáč zaváhal. „Můj pane.“</p>
<p>Živé divoké poslal Jon, aby si nechali ošetřit rány a omrzliny. Doufal, že horké jídlo a teplé oblečeni dá většinu z nich do pořádku, třebaže Tvrdonožec zřejmě přijde o obě chodidla. Mrtvoly nechal odnést do ledových cel.</p>
<p>Když si Jon věšel svůj plášť na kolik vedle dveří, všiml si, že zatímco byl pryč, přišel a odešel Clydas. V jeho soláru ležel na stole dopis. Z <emphasis>Východní hlídky nebo Stínové věže</emphasis>, usoudil po prvním pohledu. Jenže pečeť byla zlatá, ne černá, a ve vosku byla otištěna jelení hlava s planoucím srdcem. <emphasis>Stannis.</emphasis> Jon rozlomil ztvrdlý vosk, urovnal ruličku pergamenu a četl. <emphasis>Mistrova ruka, ale králova slova.</emphasis></p>
<p>Stannis dobyl Pahorek v Hlubokém lese a horské klany se k němu připojily. Flint, Norrey, Wull, Liddle, všichni.</p>
<p><emphasis>A dostalo se nám i jiné pomoci, neočekávané, ale nanejvýš vítané, od dcery z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Medvědího ostrova. Alysane Mormont, kterou zvou její muži Medvědice, ukryla svoje muže ve shluku šalup a překvapila železné muže nepřipravené, když odrazili od břehu. Veslice Aši Greyjoy jsou spálené nebo zabrané, její posádky pobité nebo se vzdaly. Za kapitány, rytíře, významné válečníky a další urozené pány budeme požadovat výkupné neboje využijeme jinak, zbytek míním pověsit..</emphasis>.</p>
<p>Noční hlídka přísahala, že se nebude nijak podílet na sporech a konfliktech v říši. Jon Sníh si nicméně nemohl pomoci, aby necítil určité uspokojení. Četl dál.</p>
<p><emphasis>... jak se rozšiřuje zvěst o našem vítězství, přicházejí další Seveřané. Rybáři, svobodní jezdci, horalé, domkáři z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hlubin Vlčího lesa a vesničané, kteří opustili svoje domovy podél Kamenitého pobřeží, aby unikli železným, přeživší z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bitvy před branami Zimohradu, muži kdysi ve službách Hornwoodů, Cerwynů a Tallhartů. V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>okamžiku, kdy to píši, je nás pět tisíc a náš počet den ode dne vzrůstá. Doslechli jsme se, že Roose Bolton táhne se vší svou armádou na Zimohrad, aby oženil svého bastarda s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tvou nevlastní sestrou. Nesmíme mu dovolit, aby obnovil hrad do jeho původní síly. Vytáhli jsme proti němu. Arnolf Karstark a Mors Umber sek nám připojí. Zachráním Tvou sestru, budu-li moci, a najdu pro ni lepšího manžela, než je Ramsay Sníh. Než se budu moci vrátit, musíte Ty a Tvoji bratři udržet Zeď</emphasis>.</p>
<p>Dopis byl podepsán jiným rukopisem:</p>
<p><emphasis>Vykonáno ve Světle Pána, pod podpisem a pečetí Stannise z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rodu Baratheonů, prvního svého jména, krále Andalů, Rhoynů a Prvních lidí, pána Sedmi království a ochránce říše</emphasis>.</p>
<p>V okamžiku, kdy odložil Jon dopis stranou, se pergamen opět svinul, jako by dychtil chránit svá tajemství. Nebyl si jistý, jaké má v souvislosti s tím, co si právě přečetl, pocity. U Zimohradu byly bitvy bojovány již předtím, ale nikdy bez Starka na jedné či druhé straně. „Ten hrad je skořepina,“ řekl, „ne Zimohrad, ale duch Zimohradu.“ To pomyšlení bylo bolestné. A ještě horší bylo vyslovit je nahlas. Ale přece...</p>
<p>Říkal si, kolik mužů s sebou přivede do bitvy Vránojed a kolik mečů bude schopen shromáždit Arnolf Karstark. Polovina Umberů bude v poli s Děvkozhoubou a bude bojovat pod korouhvemi se staženým mužem Hrůzova; ale větší část síly obou rodů odešla na jih s Robbem, aby se již nikdy nevrátila. Dokonce v ruinách bude Zimohrad povážlivou výhodou pro kohokoliv, kdo jej bude držet. Robert Baratheon by to pochopil okamžitě a co nejrychleji se přesunul, i za cenu nucených pochodu a půlnočních jízd, kterými byl proslulý. Bude jeho bratr stejně chrabrý?</p>
<p><emphasis>Pravděpodobně ne.</emphasis> Stannis byl uvážlivý velitel a jeho armáda byla napůl zformovaná směsice příslušníků klanů, jižanských rytířů, králových mužů a mužů královniných, okořeněná pár severskými lordy. <emphasis>Měl by se vydat k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zimohradu rychle, anebo vůbec ne,</emphasis> pomyslel si Jon. Nepříslušelo mu, aby radil králi, ale...</p>
<p>Znovu pohlédl na dopis. <emphasis>Zachráním Tvou sestru, budu-li moci.</emphasis> Od Stannise to byl neočekávaně laskavý sentiment, třebaže podkopaný oním závěrečným nemilosrdným <emphasis>budu-li moci</emphasis>, a doplňkem a <emphasis>najdu pro ni lepšího manžela, než je Ramsay Sníh.</emphasis> Ale co když tam Arya není, aby ji mohl zachránit? Což když hovořily plameny lady Melisandry pravdivě? Dokázala by jeho sestra skutečně uniknout takovým věznitelům? <emphasis>Jak by to udělala? Arya byla vždycky rychlá a bystrá, jenže je to koneckonců jen malá holka. A Roose Bolton nepatří mezi ty, co by si pečlivě neohlídali tak cennou kořist.</emphasis></p>
<p>Co když Bolton jeho sestru nikdy neměl? Tahle svatba je možná jen nějaká lest, s cílem vlákat Stannise do pasti. Pokud Jon věděl, Eddard Stark nikdy neměl jediný důvod stěžovat si na lorda z Hrůzova, ale přesto mu nikdy cele nedůvěřoval, s tím jeho šeptavým hlasem a bledýma, tak bledýma očima.</p>
<p><emphasis>Šedá dívka na umírajícím koni, prchající před svým sňatkem. </emphasis>Na základě těchto slov poslal Manceho Nájezdníka a šest kopinic na Sever. „Mladé, a hezké,“ řekl Mance. Nespálený král dodal nějaká jména a Bolestínský Edd se postaral o zbytek, propašoval je z Krtince. Teď mu to připadalo jako holé šílenství. Možná by byl udělal lépe, kdyby Manceho skolil v okamžiku, kdy se mu odhalil. Jon v sobě nosil vůči Králi za Zdí jistý zaujatý obdiv, ale ten muž byl křivopřísežník a přeběhlík. Ještě menší důvěru měl k Melisandře. A přesto do nich nějak vložil svoje naděje. <emphasis>Všechno pro to, abych zachránil svou sestru. Jenže muži Noční hlídky sestry nemají.</emphasis></p>
<p>Když byl Jon chlapec na Zimohradu, byl jeho hrdinou Mladý drak, chlapecký král, který dobyl ve věku čtrnácti let Dorne. Navzdory svému nemanželskému původu, nebo možná právě kvůli němu, snil Jon Sníh o tom, že povede muže ke slávě, stejně jako to udělal král Daeron, že vyroste a stane se z něj dobyvatel. Nyní byl dospělý muž a Zeď byla jeho... a přesto bylo to jediné, co měl, pochybnosti. A zdálo se, že nedokáže porazit ani ty.</p>
<p> <image xlink:href="#_4.jpg" /><strong>DAENERYS</strong></p>
<p><strong>Z</strong>ápach tábora byl tak odpudivý, že měla Daenerys co dělat, aby se jim nezadusila.</p>
<p>Ser Barristan nakrčil nos a řekl: „Tvoje Veličenstvo by tady být nemělo, dýchat tyhle černé výpary.“</p>
<p>„Jsem krev draka,“ připomněla mu Dany. „Viděl jsi někdy draka s krvavým průjmem?“ Viserys často tvrdil, že Targaryenové neochoří nemocemi, které sužuji obyčejný lid, a pokud mohla říci, byla to pravda. Pamatovala si, že jí byla zima, měla hlad a strach, ale nikdy nebyla nemocná.</p>
<p>„Přesto,“ řekl starý rytíř. „Byl bych mnohem raději, kdyby se Její Veličenstvo vrátilo do města.“ Různobarevné cihlové zdi Meereenu byly o půl míle za nimi. „Krvavý průjem je zhoubou každé armády od Věku úsvitu. Pojďme rozdělit jídlo, Veličenstvo.“</p>
<p>„Až zítra. Teď jsem tady. Chci se podívat.“ Zabodla paty do slabin své stříbrné klisny. Ostatní cválali za ní. Jhogo jel před ní, Aggo a Rakharo za ní, s dlouhými dothrackými biči v rukou, aby jimi odháněli nemocné a umírající. Ser Barristan byl po její pravici, usazený na grošovaném šedákovi. Po její levici jel Symon Pruhovaný ze Svobodných bratří a Marselen z Matčiných mužů. Blízko za kapitány následovaly tři desítky vojáků, které střežily povozy s jídlem. Všechno to byli jezdci, Dothrakové a Mosazná zvířata, ale sjednocovala je pouze nechuť k této povinnosti.</p>
<p>Astaporci klopýtali za nimi ve strašlivém procesí, které narůstalo s každým yardem, co urazili. Někteří hovořili jazyky, jimž nerozuměla. Jiní již nebyli schopni ani mluvit. Mnozí k ní zvedali ruce nebo poklekali, když jela na své Stříbrné kolem. „Matko,“ volali na ni ve všech dialektech Astaporu, Lysu a Starého Volantisu, v hrdelní dothračtině a vláčných slabikách Qarthu, dokonce ve společném jazyce Západozemí. „Matko, prosím... Matko, pomoz mé sestře, je nemocná... dej mi jídlo pro moje maličké... prosím, můj starý otec... pomoz mu... pomoz jí... pomoz mi...“</p>
<p><emphasis>Já pro vás žádnou pomoc nemám</emphasis>, pomyslela si Dany zoufale. Astaporci neměli místo, kam by mohli jít. Před silnými zdmi Meereenu jich zůstaly tisíce muži, ženy a děti, starci, děvčátka i novorozenci. Mnozí byli nemocní, mnozí vyhladovělí... a všichni byli odsouzeni zemřít. Daenerys se neodvažovala otevřít pro ně městské brány a vpustit je dovnitř. Poslala jim léčitele, Modré milosti, zaříkávače a bradýře-chirurgy, jenže někteří z nich rovněž onemocněli a žádné z jejich umění nezpomalilo šířící se epidemii krvavého průjmu, která přicválala na bledém koni. Ukázalo se, že oddělit zdravé od nemocných bylo rovněž nepraktické. Její Věrné štíty se snažily odtrhávat manžele od manželek a děti od jejich matek, přestože Astaporci plakali, kopali a odháněli je kamením. O pár dnů později byli nemocní mrtví a zdraví byli nemocní. Oddělením jedněch od druhých ničeho nedosáhli.</p>
<p>Dokonce i jejich nasycení znamenalo problém. Každý den jim posílala, co mohla, ale každým dnem jich bylo stále víc... a jídla, které by jim mohla rozdělovat, ubývalo. Také bylo stále obtížnější nalézt jezdce, kteří by byli ochotní dopravit jim jídlo. Mnozí z mužů, které poslala do tábora, sami onemocněli krvavým průjmem. Jiné přepadli, když se vraceli do města. Včera převrhli povoz a dva z jejích vojáků zabili, a tak se dnes královna rozhodla, že jídlo dopraví sama. Každý z jejích rádců ji od toho vehementně odrazoval, od Reznaka a Holotemenného k seru Barristanovi, ale Daenerys v jejím rozhodnutí nezviklali. „Já se od nich neodvrátím,“ řekla umíněně. „Královna musí znát utrpení svého lidu.“</p>
<p>Utrpení bylo jedinou věcí, které se jim dostávalo v hojné míře. „Stěží tu zbyl kůň či mezek, třebaže z Astaporu jich přijelo docela dost,“ hlásil jí Marselen. „Snědli je všechny do jednoho, Veličenstvo, společné s každou krysou a toulavým psem, které se jim podařilo chytit. Teď začali někteří z nich jíst svoje vlastní mrtvé.“</p>
<p>„Člověk nesmí jíst maso člověka,“ řekl Aggo.</p>
<p>„To ví každý,“ přitakal Rakharo. „Budou prokleti.“</p>
<p>„Ti už jsou mimo jakoukoliv kletbu,“ opáčil Symon Pruhovaný.</p>
<p>Za nimi se táhly malé děti s oteklými bříšky, příliš slabé nebo vystrašené, aby žebraly. Vychrtlí lidé s propadlýma očima tam dřepěli na bobku mezi pískem a kameny, káleli ze sebe svoje životy v proudech hnědi a červeně. Mnozí se vyprázdnili na místech, kde nyní spali, příliš slabí, než aby byli schopni doplazit se k příkopům, které jim nařídili vykopat. Dvě ženy se praly o ohořelou kost. Opodál stál zhruba desetiletý chlapec a jedl krysu, jedl jednou rukou, ve druhé svíral naostřený klacek, připravený zahnat jím kohokoliv, kdo by mu chtěl jeho kořist ukrást. Všude ležely nepohřbené mrtvoly. Dany viděla ležícího muže přikrytého černým pláštěm, ale když jela kolem, jeho plášť se rozpustil do tisícovky much. Na zemi dřepěla vyzáblá žena, svírala v náručí umírající miminko. Její oči ji sledovaly. Ti, kdo ještě měli sílu, volaly: „Matko... prosím, Matko... buď požehnána, Matko...“</p>
<p>Požehnána, pomyslela si Dany s hořkostí. Vaše město se změnilo v popel a kosti, vaši lidé umírají všude kolem vás. Nemám pro vás přístřeší, léky, ani naději. Jen okoralý chléb a larvami prolezlé maso, tvrdý sýr, krapet mléka. A za to mám být požehnána.</p>
<p>Co za matku nemá mléko, aby mohla nakrmit svoje děti?</p>
<p>„Příliš mnoho mrtvých,“ řekl Aggo. „Měli by být spáleni.“</p>
<p>„A kdo je spálí?“ zeptal se ser Barristan. „Krvavý průjem je všude. Každou noc umírá stovka lidí.“</p>
<p>„Není dobré dotýkat se mrtvých,“ řekl Jhogo.</p>
<p>„To ví každý,“ přitakali Aggo a Rakharo společně.</p>
<p>„To je možné,“ řekla Dany, „jenže i tak je to třeba udělat.“ Na okamžik se zamyslela. „Neposkvrnění se mrtvých nebojí. Promluvím se Šedým červem.“</p>
<p>„Veličenstvo,“ řekl ser Barristan, „Neposkvrnění jsou tvoji nejlepší bojovníci. Neodvažujeme se rozšířit tuto nákazu mezi nimi. Ať Astaporci sami pohřbí svoje mrtvé.“</p>
<p>„Jsou příliš slabí,“ podotkl Symon Pruhovaný.</p>
<p>„Více jídla jim možná dodá sílu,“ řekla Dany.</p>
<p>Symon zavrtěl hlavou. „Neměli bychom plýtvat jídlem pro umírající, Tvoje Ctihodnosti. Nemáme ho dost, abychom nakrmili živé.“</p>
<p>Věděla, má pravdu, ale nemohla s tím nic udělat. „Už jsme dost daleko,“ rozhodla. „Nakrmíme je zde.“ Zvedla ruku. Povozy za ní zastavily a její jezdci se rozestoupili kolem, aby Astaporcům zabránili vrhnout se na jídlo. Sotva zastavili a již začal dav kolem nich houstnout, jak se stále víc a víc postižených belhalo a šouralo směrem k povozům. Jezdci je odřízli. „Počkejte, až na vás přijde řada,“ volali. „Netlačte se. Ustupte. Ustupte dozadu. Chléb je pro každého. Počkejte, až na vás přijde řada.“</p>
<p>Dany tam mohla jen sedět a dívat se. „Sere,“ otočila se k Barristanovi Selmymu, „copak neexistuje nic jiného, co bychom mohli udělat? Máte přece zásoby.“</p>
<p>„Zásoby pro vojáky Jejího Veličenstva. Budeme muset vydržet dlouhé obléhání. Bouřovrány a Druzí synové sice možná útočí na Yunkajce, ale nemohou doufat, že by je odvrátili. Kdyby mi Tvoje Veličenstvo dovolilo shromáždit armádu...“</p>
<p>„Pokud musí dojít k bitvě, raději bych ji bojovala zpoza zdí Meereenu. Ať Yunkajci zkusí zaútočit na moje hradby.“ Královna pozorovala dění kolem sebe. „Kdybychom rovným dílem rozdělili naše jídlo...“</p>
<p>„... Astaporci by svoje porce snědli za jediný den a nám by zbylo mnohem méně na dobu obléhání.“</p>
<p>Dany se zahleděla přes tábor na mnohobarevné cihlové zdi Meereenu. Vzduch byl hustý mouchami a výkřiky. „Bohové seslali tento mor, aby mne pokořili. Tolik mrtvých... Já <emphasis>nedopustím</emphasis>, aby jedli mrtvoly.“ Pokynula Aggovi, aby popojel blíž. „Odjeď k bráně a přiveď mi sem Šedého červa a padesát jeho Neposkvrněných.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Khaleesi.</emphasis> Krev tvé krve poslouchá.“ Aggo pobídl patami svého koně a odcválal.</p>
<p>Ser Barristan to pozoroval se špatně skrývanými obavami.</p>
<p>„Neměla by ses zde zdržovat příliš dlouho, Veličenstvo. Astaporci dostávají jídlo, jak jsi poručila. Nic jiného pro tyhle ubožáky udělat nemůžeme. Měli bychom se vrátit do města.“</p>
<p>„Jeď, jestli si to přeješ, sere, já tě zdržovat nebudu. Nebudu zdržovat žádného z vás.“ Dany seskočila ze svého koně. „Vyléčit je nemohu, ale mohu jim ukázat, že se o ně jejich Matka stará.“</p>
<p>Jhogo zatajil dech. <emphasis>Khaleesi,</emphasis> ne.“ Sesedl a zvoneček v jeho copu tiše zacinkal. „Nesmíš chodit blíž. Nedovol, aby se tě dotkli! Nedělej to!“</p>
<p>Dany prošla rovnou kolem něho. O pár stop dál ležel na zemi stařec, sténal a hleděl vzhůru na šedé břicho mračen. Poklekla vedle něj, nakrčila nos při tom zápachu a odhrnula jeho špinavé šedé vlasy, aby mu mohla položit ruku na čelo. „Má tělo v jednom ohni. Potřebuju vodu, abych ho omyla. Postačí mořská voda. Marselene, přineseš mi ji? Také potřebuji olej, na hranici. Kdo mi pomůže spálit mrtvé?“</p>
<p>Než se Aggo vrátil z města s Šedým červem a padesáti Neposkvrněnými, zahanbila Dany všechny z nich natolik, že jí začali pomáhat. Symon Pruhovaný a jeho muži odtahovali živé od mrtvých a vršili mrtvoly na hromadu, zatímco Jhogo, Rakharo a jejich Dothrakové pomáhali těm, kdo ještě mohli chodit, na břeh, aby se tam umyli a vyprali si šaty. Aggo na ně hleděl, jako by se byli všichni pomátli, ale Šedý červ poklekl vedle královny a řekl: „Tento jeden bude ku pomoci.“</p>
<p>Než přišlo poledne, hořelo tam na tucet ohňů. K nemilosrdné modré obloze se zvedaly sloupce mastného černého kouře. Danyin jezdecký šat byl plný skvrn a špinavý od sazí, když ustoupila dozadu od hranic. „Ctihodnosti,“ řekl Šedý červ, „tento jeden a jeho bratři prosí o tvé svolení vykoupat se ve slaném moři, jakmile naše práce zde skončí, tak abychom mohli být očištěni podle zákonů naší velké bohyně.“</p>
<p>Královna netušila, že eunuchové mají svou vlastní bohyni. „Co je to za bohyni? Jedno z božstev Ghisu?“</p>
<p>Šedý červ se tvářil znepokojeně. „Bohyně nazýváme mnoha jmény. Je to Paní kopí. Nevěsta bitev, Matka armád, ale její pravé jméno může být vyjeveno jen těm ubohým, kdo spálili svá mužství na jejím oltáři. Nesmíme o ní mluvit s jinými. Tento jeden prosí o prominutí.“</p>
<p>„Jak si přeješ. Ano, můžete se vykoupat, jestli chcete. Děkuji vám za vaši pomoc.“</p>
<p>„Tento jeden žije, aby ti sloužil.“</p>
<p>Když se Daenerys vrátila do své pyramidy, s bolavými údy a utrápeným srdcem, našla tam Missandei, jak si čte v jakémsi starém svitku, zatímco Irri a Jhiqui se dohadovaly kvůli Rakharovi. „Jsi pro něho příliš kostnatá,“ říkala Jhiqui. „Vypadáš skoro jako chlapec. Rakharo s chlapci neobcuje. To ví každý.“ Irri se naježila. „A každý ví, že ty jsi skoro kráva. Rakharo neobcuje ani s krávami.“</p>
<p>„Rakharo je krev mé krve. Jeho život náleží mně, ne vám,“ řekla Dany dvěma dívkám Rakharo vyrostl během pobytu mimo Meereen takřka o stopu a vrátil se se svalnatýma rukama i nohama a se čtyřmi zvonečky ve vlasech. Tyčil se nyní nad Aggem a Jhogem, jak si obě její služebné všimly. „A teď buďte zticha, potřebuji se vykoupat.“ Nikdy se necítila víc špinavá. „Jhiqui, pomoz mi z těch šatů, pak je odnes a spal. Irri, řekni Qezze, aby pro mne našla na oblečení něco lehkého a chladivého. Den je velmi horký.“</p>
<p>Na její terase vál chladivý větřík. Dany vklouzla do vod svého jezírka a povzdechla si rozkoší. Missandei si na její příkaz svlékla šaty a vlezla do jezírka za ní. „Tato jedna slyšela, jak Astaporci škrábali minulou noc do stěn,“ řekla malá písařka, když drhla Dany záda.</p>
<p>Irri a Jhiqui si vyměnili pohled. „Nikdo do ničeho neškrábal,“ řekla Jhiqui. „Škrábali... jak by mohli škrábat?“</p>
<p>„Rukama,“ řekla Missandei. „Cihly jsou staré a drolí se. Snaží se proškrábat si cestu do města.“</p>
<p>„To by jim trvalo mnoho let,“ namítla Irri. „Zdi jsou velmi silné. To ví každý.“</p>
<p>„To ví každý,“ přitakala Jhiqui.</p>
<p>„I mně se o nich zdává.“ Dany vzala Missandei za ruku. „Tábor je půl míle od města, moje drahá. Nikdo do zdí neškrábal.“ „Tvoje Veličenstvo to ví nejlépe,“ řekla Missandei. „Mám ti umýt vlasy? Je téměř čas. Reznak mo Reznak a Zelená milost přijdou probrat svatební přípravy.“ Dany se se šplouchnutím posadila. „Málem jsem zapomněla.“ <emphasis>Možná jsem chtěla zapomenout.</emphasis></p>
<p>„A potom mám večeřet s Hizdahrem.“ Povzdechla si. „Irri, přines mi můj zelený <emphasis>tokar,</emphasis> ten hedvábný, s lemem z myrské krajky.“</p>
<p>„Ten se zrovna opravuje, <emphasis>khaleesi.</emphasis> Krajka byla potrhaná. Nechali jsme vyčistit modrý <emphasis>tokar.“</emphasis></p>
<p>„Tak tedy modrý. I tak budou potěšeni.“</p>
<p>Mýlila se jen napůl. Kněžka a senešal byli rádi, že ji vidí oblečenou v tokaru, jak se slušelo na řádnou meereenskou urozenou paní, jenže ve skutečnosti ji chtěli svléknout do naha. Daenerys si je nevěřícně vyslechla. Když skončili, řekla: „Nechci nikoho urazit, ale před Hizdahrovu matku a sestry nahá <emphasis>nepředstoupím</emphasis>.“</p>
<p>„Jenže,“ začal mžourat Reznak mo Reznak, „ty musíš, Ctihodnosti. Je tradicí, že před svatbou prohlédnou ženy z mužova rodu nevěstino lůno a, ehm... její ženské části. Aby se ujistily, že je dobře stavěná a, ehm...“</p>
<p>„... plodná,“ dořekla za něj Galazza Galare. „Starý rituál, Tvoje Zářivosti. Budou přítomny také tři Milosti, aby byly svědky prohlídky a aby odříkaly náležité modlitby.“</p>
<p>„Ano,“ řekl Reznak, „A pak bude následovat zvláštní koláč. Ženský koláč, který se peče jen při příležitosti zásnub. Muži nemají svolení ochutnat z něj. Bylo mi řečeno, že je delikátní. Kouzelný.“</p>
<p>A pokud je moje lůno uschlé a moje ženské části jsou proklaté, existuje i na to nějaký speciální koláč? „Hizdahr zo Loraq může prozkoumat moje ženské části sám, jakmile se vezmeme.“ Khal Drogo na nich neshledal nic špatného, proč by měl on? „Ať si matka a sestry prohlédnou sebe navzájem a podělí se o ten speciální koláč. Já z něj jíst nebudu. Ani nebudu vznešenému Hizdahrovi mýt nohy.“</p>
<p>„Velkoleposti, ty to nechápeš,“ protestoval Reznak. „Mytí nohou je posvátná tradice. Značí, že budeš sloužit svému manželovi. I svatební šat je obtížen významem. Nevěsta je oblečena v <emphasis>tokaru</emphasis> z rudého hedvábí olemovaném perličkami a temně rudém závoji.“</p>
<p>Královna králíků se nesmí provdat bez svých dlouhých uší. „Všechny ty perly budou při chůzi příšerně rachotit.“</p>
<p>„Perly symbolizují plodnost. Čím více perel bude mít Tvoje Ctihodnost na sobě, tím víc zdravých dětí porodí.“</p>
<p>„Proč bych chtěla mít stovku dětí?“ Dany se otočila k Zelené milosti. „Kdybychom se měli vzít podle západozemských tradic...“</p>
<p>„Bohové Ghisu by to nepovažovali za opravdový svazek.“ Obličej Galazzy Galare byl skrytý za závojem ze zeleného hedvábí. Byly vidět jen její oči; zelené, moudré a smutné. „V očích města bys byla pouhou konkubínou vznešeného Hizdahra, nikoliv jeho zákonitou manželkou. Tvoje děti by byly bastardy. Tvoje Ctihodnost se musí provdat v Chrámu milostí, a přítomna musí být veškerá aristokracie Meereenu, aby se stali svědky vašeho spojení.“</p>
<p><emphasis>Dostaň hlavy všech vznešených rodů pod nějakou záminkou z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jejich pyramid</emphasis>, řekl Daario. <emphasis>Dračími slovy jsou oheň a krev. </emphasis>Dany tu myšlenku odsunula stranou. „Jak si přejete,“ povzdechla si. „Provdám se za Hizdahra v Chrámu milostí, oděná do bílého <emphasis>tokaru</emphasis> olemovaného perličkami. Ještě něco?“</p>
<p>„Jedna malá záležitost, Tvoje Ctihodnosti,“ řekl Reznak. „Bylo by nanejvýš vhodné, kdybys na oslavu svého sňatku povolila opětovné otevření bojových jam. Byl by to tvůj svatební dar Hizdahrovi a tvému milujícímu lidu, znamení, že jsi přijala za své starodávné způsoby a zvyklosti Meereenu.“</p>
<p>„A nanejvýš bys rovněž potěšila bohy,“ dodala Zelená milost svým tichým, laskavým hlasem.</p>
<p><emphasis>Cena nevěsty zaplacená krví.</emphasis> Daeneiys již byla z té nekonečné bitvy unavená. Dokonce ani podle sera Barristana ji nemohla vyhrát. „Žádný panovník nemůže udělat lid dobrým,“ řekl jí Selmy. „Baelor Požehnaný se modlil a postil a vybudoval Sedmi chrám tak nádherný, jaký by si jen mohli jacíkoliv bohové přát, a přesto nedokázal učinit přítrž válce a nouzi.“ <emphasis>Královna musí naslouchat svému lidu</emphasis>, připomněla Dany sama sobě. „Po svatbě bude Hizdahr králem. Ať si pak otevře bojové jámy sám, bude-li si to přát. Já se na tom nijak podílet nehodlám.“ <emphasis>Ať je krev na jeho rukou, ne na mých.</emphasis> Vstala. „Pokud si můj manžel přeje, abych mu umyla nohy, musí nejdřív on umýt moje. Povím mu to dnes večer.“ Říkala si, jak to asi její snoubenec přijme.</p>
<p>Nemusela si dělat starosti. Hizdahr zo Loraq se dostavil hodinu po západu slunce. Jeho vlastní <emphasis>tokar</emphasis> byl karmínově červený, se zlatým pruhem a lemem z pozlacených korálků. Dany mu pověděla o svém setkání s Reznakem a Zelenou milostí, zatímco mu nalévala víno. „Jsou to jen prázdné rituály,“ prohlásil Hizdahr, „prostě věci, které musíme smést stranou. Meereen vězí v těchto bláznivých starých tradicích již příliš dlouho.“ Políbil jí ruku a řekl: „Daenerys, moje královno, rád tě umyji od hlavy až k patě, pokud je to zapotřebí k tomu, abych byl tvým králem a milencem.“</p>
<p>„Abys byl mým králem a milencem, stačí mi přinést mír. Skahaz mi pověděl, že máš nové zprávy.“</p>
<p>„Mám.“ Hizdahr zkřížil svoje dlouhé nohy. Zdálo se, že je potěšen sám sebou. „Yunkai nám dá mír, ale za jistou cenu. Zrušení obchodu s otroky způsobilo velké ztráty v celém civilizovaném světě. Yunkai a jeho spojenci po nás budou požadovat odškodnění, které má být zaplaceno ve zlatě a drahých kamenech.“</p>
<p>Zlato a drahé kameny byly snadné. „Co ještě?“</p>
<p>„Yunkajci obnoví otroctví, tak jako bylo předtím. Astapor bude přestavěn, jako otrokářské město. Nebudeš do toho zasahovat.“</p>
<p>„Yunkajci obnovili svoje otroctví, ještě než jsem se vzdálila dvě ligy od jejich města. Obrátila jsem se nazpět? Král Cleon mne prosil, abych se s ním spojila proti nim, a já jsem byla vůči jeho prosbám hluchá. <emphasis>Já nechci s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Yunkajci válčit.</emphasis> Kolikrát to ještě musím říkat? Jaké sliby požadují?“</p>
<p>„Ach, to je právě ten trn v patě, moje královno,“ řekl Hizdahr zo Loraq. „Ač je to smutné, Yunkai nemá víru v tvoje sliby. Pořád opakují stejnou písničku, o jakémsi vyslanci, kterého tvoji draci podpálili.“</p>
<p>„Spálili jen jeho <emphasis>tokar“</emphasis> řekla Dany opovržlivě.</p>
<p>„Ať je to jakkoliv, prostě ti nevěří. Lidé z Nového Ghisu to vidí stejně. Slova jsou vítr, jak sama často říkáš. Žádná tvoje slova nezajistí mír pro Meereen. Tvoji nepřátelé požadují činy. Chtějí nás vidět jako manžele, a chtějí mne vidět korunovaného za krále, abych vládl po tvém boku.“</p>
<p>Dany mu znovu naplnila pohár, a netoužila přitom po ničem víc, než mu vylít džbán na hlavu a utopit ten jeho samolibý úsměv. „Sňatek nebo krveprolití. Svatba nebo válka. To jsou moje volby?“</p>
<p>„Já vidím jen jednu volbu, Tvoje Zářivosti. Odříkejme svoje sliby před bohy Ghisu a vytvořme společně Nový Meereen.“</p>
<p>Královna si v duchu formulovala odpověď, když za sebou uslyšela kroky. <emphasis>Jídlo,</emphasis> pomyslela si. Její kuchaři slíbili, že vznešenému Hizdahrovi připraví jeho oblíbený pokrm; psa na medu, nadívaného sušenými švestkami a papričkami. Když se ale otočila, uviděla, že tam stojí ser Barristan, čerstvě umytý a oděný v bílém, se svým dlouhým mečem po boku. „Veličenstvo,“ řekl s úklonou, „je mi líto, že vyrušuji, ale myslel jsem si, že bys to ráda věděla hned. Do města se vrátily Bouřovrány, s hlášením o nepříteli. Yunkajci vytáhli na pochod, jak jsme se obávali.“</p>
<p>Přes tvář vznešeného Hizdahra zo Loraq přelétla jiskřička hněvu. „Královna večeří. Ti žoldáci přece mohou počkat.“</p>
<p>Ser Barristan jej ignoroval. „Požádal jsem lorda Daaria, aby předal svoje hlášení mně, jak Tvoje Veličenstvo poručilo. Dal se do smíchu a řekl, že je napíše svou vlastní krví, pokud mu Tvoje Veličenstvo pošle svoji malou písařku, aby mu ukázala, jak psát písmena.“</p>
<p>„Krví?“ opáčila Dany zděšeně. „To má být žert? Ne, neříkej mi to, musím ho vidět osobně.“ Byla mladá dívka a mladé dívky mohou svá rozhodnutí měnit. „Svolej moje kapitány a velitele. Hizdahre, vím, že mi odpustíš.“</p>
<p>„Meeren má přednost“ Hizdahr se žoviálně usmál. „Budeme pro sebe mít jiné večery. Tisíce večerů.“</p>
<p>„Ser Barristan tě vyprovodí.“ Dany odběhla, volajíc na svoje služebné. Nepřivítá svého kapitána doma v <emphasis>tokaru.</emphasis> Nakonec si vyzkoušela na tucet oděvů, než našla jeden, co se jí líbil, ale odmítla korunu, kterou jí Jhiqui nabídla.</p>
<p>Když před ní Daario Naharis poklekl, Dany poskočilo srdce v hrudi. Vlasy měl rozcuchané a potřísněné zaschlou krví a na spánku se mu leskla hluboká sečná rána, rudá a surová. Pravý rukáv měl zakrvácený až skoro po loket. „Ty jsi zraněný,“ zalapala po dechu.</p>
<p>„Tohle?“ Daario se dotkl svého spánku. „Nějaký kušostřelec se mi pokoušel prohnat šíp okem, ale já se střele vyhnul. Pospíchal jsem domů ke své královně, abych se mohl vyhřívat v teple jejího úsměvu.“ Vytřepal svůj rukáv, až z něj odlétly rudé krůpěje. „Tahle krev není moje. Jeden z mých seržantů navrhl, že bychom měli přejít k Yunkajcům, tak jsem mu hmátl po hrdle a vyrval mu srdce z těla. Měl jsem v úmyslu přinést je darem mé stříbrné královně, jenže čtyři z Koček mne odřízly a začaly mne s vrčením a prskáním pronásledovat. Jedna mne téměř chytila, tak jsem jí to srdce mrštil do tváře.“</p>
<p>„Velmi galantní,“ poznamenal ser Barristan tónem, který naznačoval něco zcela jiného, „ale máš zprávy pro Její Veličenstvo?“</p>
<p>„Špatné zprávy, sere Dědečku. Astapor je pryč a otrokáři táhnou s početnou silou na sever.“</p>
<p>„To jsou staré zprávy, a uleželé,“ zavrčel Holotemenný. „Tvoje matka říkala totéž o polibcích tvého otce,“ odpověděl Daario. „Sladká královno, byl bych zde dříve, ale v kopcích se to hemží yunkajskými žoldáky. Čtyři svobodná společenstva. Tvoje Bouřovrány si musely přes všechny z nich prosekat cestu. Je toho víc, a ještě horšího. Yunkajci pochodují se svou armádou vzhůru po pobřežní cestě a připojily se k nim čtyři legie z Nového Ghisu. Mají slony, stovku, ve zbroji a s opevněnými věžemi. Také vrhače z Tolosu a oddíly qarthénské velbloudí jízdy. Dvě další ghiskarské legie se nalodily v Astaporu. Pokud mluvili naši zajatci pravdu, budou vysazeny za Skahazadhanem, aby nám odřízly cestu od Dothrackého moře.“</p>
<p>Zatímco vyprávěl svůj příběh, čas od času dopadla na mramorovou podlahu krůpěj jasně rudé krve a Dany sebou škubla. „Kolik mužů bylo zabito?“ zeptala se, když skončil.</p>
<p>„Našich? Nezastavil jsem se, abych to spočítal. Ale získali jsme jich víc, než jsme ztratili.“</p>
<p>„Další přeběhlíky?“</p>
<p>„Další statečné muže, kteří chtějí bojovat za naši věc. Mojí královně se budou líbit. Jeden je sekerník z Baziliščích ostrovů, hrubián větší než Belwas. Měla bys jej vidět. Také několik desítek Západozemců. Dezertéři z Větrem hnaných, nešťastní z Yunkajců. Budou z nich dobré Bouřovrány.“</p>
<p>„Když to říkáš.“ Dany se s ním nechtěla dohadovat. Meereen možná bude brzy potřebovat každý meč.</p>
<p>Ser Barristan se na Daaria zamračil. „Kapitáne, zmínil ses o čtyřech svobodných společenstvech. Víme jen o třech. Větrem hnaných, Dlouhých kopích a Kočičím společenstvu.“</p>
<p>„Ser Dědeček umí počítat. Druzí synové přešli k Yunkajcům.“ Daario otočil hlavu a odplivl si. „To je pro Hnědého Benna Plumma. Až příště uvidím ten jeho ošklivý ksicht, rozseknu ho od hrdla až po rozkrok a vyrvu mu z těla to jeho černé srdce.“</p>
<p>Dany se pokoušela promluvit, ale nenacházela slova. Vzpomněla si na Benovu tvář, jak ji viděla naposledy. <emphasis>Byla to vřelá tvář, tvář, které jsem důvěřovala.</emphasis> Tmavá pleť a bílé vlasy, zlomený nos, vějířky vrásek v koutcích očí. Dokonce i draci měli rádi Hnědého Bena, který se rád vychloubal, že sám má v žilách kapku dračí krve. <emphasis>Tři zrady poznáš. Jednou pro zlato a jednou pro krev a jednou pro lásku.</emphasis> Byl Plumm ten třetí důvod nebo druhý? A co to dělalo ze sera Joraha, jejího nevrlého starého medvěda? Copak nebude mít nikdy přítele, jemuž by mohla důvěřovat? K <emphasis>čemu jsou dobrá proroctví, když nedávají smysl? Pokud se provdám za Hizdahra, než slunce vyjde, rozpustí se všechny ty armády jako ranní rosa a nechají mne vládnout v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pokoji?</emphasis></p>
<p>Daariovo hlášení vyvolalo vřavu. Reznak kvílel, Holotemenný cosi ponuře mumlal, její pokrevní jezdci slibovali pomstu. Silný Belwas se bušil pěstí do svého zjizveného břicha a přísahal, že sní srdce Hnědého Benna se švestkami a cibulkami. „Prosím,“ řekla Dany, ale zdálo se, že ji slyšela jen Missandei. Královna vstala. <emphasis>„Buďte zticha!</emphasis> Už jsem toho slyšela dost.“</p>
<p>„Veličenstvo.“ Ser Barristan klesl na koleno. „Jsme ti k službám a čekáme jen na tvůj rozkaz. Co chceš, abychom udělali?“</p>
<p>„Pokračujte podle plánu. Shromážděte jídlo, kolik jen lze.“ <emphasis>Jestli se ohlédnu, jsem ztracená.</emphasis> „Musíme zavřít brány a postavit všechny bojeschopné muže na zdi. Nikdo nevstoupí, nikdo neodejde.“</p>
<p>V síni se na chvíli rozhostilo ticho. Muži se dívali jeden na druhého. Pak se Reznak zeptal: „A co Astaporci?“</p>
<p>Nejraději by začala křičet, skřípat zuby, rvát si šaty a bušit do podlahy. Místo toho řekla: <emphasis>Zavřete bránu.</emphasis> Mám to snad říkat třikrát?“ Byly to její děti, ale ona jim teď nemohla pomoci. „Odejděte. Daario, ty zůstaň. Tu sečnou ránu je třeba ošetřit... a mám na tebe další otázky.“</p>
<p>Ostatní se uklonili a odešli. Dany odvedla Daaria Naharise vzhůru po schodech do své ložnice, kde Irri omyla jeho ránu octem a Jhiqui ji obvázala bílým plátnem. Když byly hotovy, poslala svoje služebné pryč.</p>
<p>„Máš šaty znečištěné krví,“ řekla Daariovi. „Svlékni si je.“</p>
<p>„Jen když uděláš to samé.“ Políbil ji.</p>
<p>Jeho vlasy byly cítit krví, kouřem a koněm, a jeho ústa byla na jejích rtech tvrdá a horká. Dany se zachvěla v jeho náruči. Když se oddělili, řekla: „Myslela jsem, že to ty mne zradíš. Jednou pro krev, jednou pro zlato a jednou pro lásku, jak řekli černokněžníci. Myslela jsem... nikdy by mne nenapadlo, že to bude Hnědý Ben. Dokonce i moji draci mu důvěřovali.“ Popadla svého kapitána za ramena. „Slib mi, že se nikdy neobrátíš proti mně. To bych nesnesla. Slib mi to.“</p>
<p>„Nikdy, moje lásko.“</p>
<p>Věřila mu. „Přísahala jsem, že se provdám za Hizdahra zo Loraq, pokud mi dá devadesát dnů míru, ale teď... chtěla jsem tě od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřila, jenže jsi byl žoldák, nestálý, <emphasis>zrádný,</emphasis> vychloubal ses, že jsi měl stovku žen.“</p>
<p>„Stovku?“ Daario se zasmál skrze svůj purpurový vous. „Lhal jsem, sladká královno. Bylo jich tisíc. Ale nikdy dračice.“</p>
<p>Zvedla k němu rty. „Tak na co čekáš?“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />PRINC ZIMOHRADU</strong></p>
<p><strong>K</strong>rb se dusil vychladlým černým popelem, v nevytopené místnosti hořely jen svíce. Pokaždé, když se otevřely dveře, se jejich plameny zakomíhaly a zachvěly. Nevěsta se chvěla taky. Oblékli ji do bílé jehnětiny olemované krajkou. Rukávy a živůtek měla pošité říčními perlami a na nohou měla trepky ze srniny pěkné, ale ne moc teplé. Obličej měla bledý, bezkrevný.</p>
<p><emphasis>Tvář vytesaná z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ledu,</emphasis> pomyslel si Theon Greyjoy, když jí nařasil kožešinou podšitý plášť kolem ramen. <emphasis>Mrtvola pohřbená ve sněhu.</emphasis> „Moje paní. Je čas.“ Zpoza dveří je volala hudba, loutna, dudy a buben.</p>
<p>Nevěsta zvedla oči. Hnědé oči, lesknoucí se ve světle svící. „Budu mu dobrou manželkou a věr-věrnou. Já... ho potěším a porodím mu syny. Budu mu lepší manželkou, než by mohla být pravá Arya, však uvidí.“</p>
<p><emphasis>Když budeš takhle mluvit, přijdeš o život nebo dopadneš ještě hůř.</emphasis> Sám se této lekci naučil jako Smraďoch. <emphasis>„Ty</emphasis> jsi pravá Arya, moje paní. Arya z rodu Starků, dcera lorda Eddarda, dědička Zimohradu.“ Její jméno, musí znát svoje <emphasis>jméno.</emphasis> „Arya Podnožka. Tvoje sestra ti říkávala Arya Koňská tvář.“</p>
<p>„To já vymyslela to jméno. Měla dlouhý obličej, jako kůň. Já ho takový nemám. Já jsem byla hezká.“ Konečně jí vytryskly slzy z očí. „Nikdy jsem nebyla krásná jako Sansa, ale všichni říkali, že jsem hezká. Myslí si lord Ramsay, že jsem hezká?“</p>
<p>„Ano,“ zalhal. „Říkal mi to.“</p>
<p>„Jenže on ví, kdo jsem. Kdo jsem ve skutečnosti. Vidím to, když se na mne dívá. Tváří se tak rozzlobeně, i když se usmívá,‘ jenže to není moje chyba. Říkají o něm, že lidem rád ubližuje.“‘</p>
<p>„Moje paní by neměla naslouchat takovým... lžím.“</p>
<p>„Říkají, že ublížil tobě. Tvoje ruce a...“</p>
<p>Vyschlo mu v ústech. „Já... jsem si to zasloužil. Rozčilil jsem ho. Ty ho rozčilit nesmíš. Lord Ramsay je... milý člověk, a laskavý. Potěš ho a bude na tebe hodný. Buď mu dobrou ženou.“</p>
<p>„Pomoz mi.“ Popadla ho za ruku. „Prosím. Vždycky jsem tě pozorovala na nádvoří, dívala jsem se, jak si hrajete s meči. Byl jsi tak hezký.“ Stiskla mu paži. „Kdybychom utekli, mohla bych být tvou ženou nebo tvou... tvou děvkou... cokoliv bys chtěl. Mohl bys být můj muž.“</p>
<p>Theon vykroutil paži z jejího sevření. „Já nejsem... já nejsem ničí muž.“ <emphasis>Muž by jí pomohl.</emphasis> „Prostě jen... prostě buď Arya, buď jeho žena. Potěš ho, nebo... prostě ho potěš a přestaň už mluvit o tom, že jsi někdo jiný.“ <emphasis>Jeyne, jmenuje se Jeyne, rýmuje se to s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mlejn.</emphasis> Hudba byla stále naléhavější. „Je čas. Otři si slzy z očí.“ <emphasis>Hnědé oči. Měly by být šedé. Někdo si toho všimne. Někdo si vzpomene.</emphasis> „Dobře. A teď se usměj.“</p>
<p>Dívka se o to pokusila. Koutky jejích rozechvělých úst se zvedly nahoru, ztuhly v úsměvu a objevily se její zuby. <emphasis>Pěkné bílé zuby</emphasis>, pomyslel si, <emphasis>ale pokud ho rozčilí, nezůstanou pěkné dlouho.</emphasis> Když otevřel dveře, plameny tří či čtyř svící se zatřepetaly a zhasly. Vedl nevěstu do mlhy, kde již čekali shromáždění svatebčané.</p>
<p>„Proč já?“ zeptal se, když mu lady Dustin řekla, že bude muset vyvdat nevěstu.</p>
<p>„Její otec je mrtvý a stejně tak všichni její bratři. Její matka zahynula ve Dvojčatech, její strýcové jsou ztracení, mrtví nebo v zajetí.“</p>
<p>„Stále ještě má bratra.“ <emphasis>Stále má tři bratry</emphasis>, mohl by říct. „Jon Sníh je u Noční hlídky.“</p>
<p>„Nevlastní bratr, bastard a vázaný povinností ke Zdi. Ty jsi byl svěřenec jejího otce, ten nejbližší tvor k živému příbuznému, kterého ještě má. Je jen záhodno, abys vyvdal její ruku ve sňatku.“</p>
<p><emphasis>Ten nejbližší tvor k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>živému příbuznému, kterého ještě má. </emphasis>Theon Greyjoy s Aryou Stark vyrostl. Theon by podvodnici poznal. Pokud uvidí, jak přijal Boltonovu nastrčenou dívku jako Aryu, nebudou mít severští lordové, kteří se tam shromáždili, aby se stali svědky sňatku, sebemenší důvody k pochybnostem. Stout a Slate, Děvkozhouba Umber, rozhádaní Ryswellové, muži Hornwoodů a příbuzní Cerwynů, otylý lord Wyman Manderly... žádný z nich neznal Nedovy dcery ani z poloviny tak dobře jako on. A pokud jich i pár mělo svoje tajné pochybnosti, jistě budou natolik rozumní, aby si je ponechali pro sebe.</p>
<p><emphasis>Používají mne k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu, aby zastřeli svoje podezření, nasazují moji vlastní tvář na svoji lež.</emphasis> Proto jej Roose Bolton opět oblékl jako lorda, aby sehrál svou roli v této frašce. Jakmile bude po všem, jakmile bude jejich falešná Arya provdaná a sňatek zpečetěn na loži, Bolton již nebude mít pro Theona Přeběhlíka využití. „Posluž nám v této záležitosti, a jakmile bude Stannis poražen, probereme spolu, jak tě nejlépe dostat na trůn tvého otce,“ řeklo jeho lordstvo tím svým tichým hlasem, hlasem stvořeným k šepotům a lžím. Theon mu nikdy nevěřil jediné slovo. Odtančí pro ně tento tanec, protože jinou možnost nemá, ale pak... <emphasis>Pak mě pošle zpátky k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ramsaymu,</emphasis> pomyslel si, <emphasis>a Ramsay mi vezme dalších pár prstů a znovu ze mne udělá Smraďocha. </emphasis>Pokud nebudou bohové dobří a Stannis Baratheon nezaútočí na Zimohrad a všechny do jednoho je nepobije, včetně něho. To bylo to nejlepší, v co mohl doufat.</p>
<p>Ač to bylo zvláštní, v božím háji bylo tepleji. Za jeho hranicemi svíral Zimohrad drsný tvrdý mráz. Stezky pokrýval zrádný černý led a v měsíčním světle se třpytila jinovatka na rozbitých skleněných tabulích prosklených zahrad. Proti zdem se nakupily návěje špinavého sněhu, zaplnily každý roh a výklenek. Některé sahaly tak vysoko, že skrývaly dveře za nimi. Pod sněhem ležel popel a oharky... a tu a tam zčernalý pilíř či trám ozdobený kousky kůže a vlasů. Z cimbuří visely rampouchy dlouhé jako kopí a věnčily věže jako tuhé kníry starců. V božím háji ale země nezamrzla a z horkých jezírek stoupala pára, teplá jako dětský dech.</p>
<p>Nevěsta byla oděná v bílé a šedé, v barvách, které by na sobě měla pravá Arya, kdyby byla žila tak dlouho, aby se dožila své vlastni svatby. Theon na sobě měl černou a zlatou, plášť měl připnutý k rameni hrubou sponou ve tvaru krakatice, kterou pro něj vykoval kovář v Mohylově. Ale jeho vlasy pod kápí byly bílé a tenké a jeho kůže měla šedavé zabarvení starého člověka. <emphasis>Barvy Starků</emphasis>, pomyslel si. Ruku v ruce prošli s nevěstou pod klenutým kamenným průchodem, kde jim vířily kolem nohou cáry mlhy. Buben byl stejně rozechvělý jako srdce panny, tóny dud vysoké, sladké a vábivé. Nahoře nad vrcholky stromů plul na tmavé obloze srpek měsíce, napůl skrytý za mlhou, jako oko vykukující zpoza hedvábného závoje.</p>
<p>Theon Greyjoy nebyl v tomto božím háji cizincem. Hrával si zde jako chlapec, skákal z kamene na kámen přes studené černé jezírko pod čarostromem, ukrýval svoje poklady do kmene starého dubu, pronásledoval veverky s lukem, který si sám vyrobil. Později, když byl starší, si máčel podlitiny v horkých pramenech po cvičebních lekcích na nádvoří s Robbem, Jorym a Jonem Sněhem. Mezi těmito kaštany, jilmy a borovicemi si našel tajná místečka, kam se mohl skrýt, když chtěl být sám. Tady políbil svoji první dívku. Později z něj jiná dívka udělala muže, na otrhané houni ve stínu vysoké šedozelené jedle.</p>
<p>Nikdy ale neviděl boží háj takto šedivý a přízračný, naplněný teplou mlhou, vznášejícími se světly a šeptajícími hlasy, které jako by přicházely odevšad a odnikud. Pod stromy se kouřilo z horkých pramenů. Teplé páry se zvedaly ze země, halily stromy do svého teplého dechu, plazily se vzhůru po zdech a zatahovaly šedivé závěsy přes okna pozorovatelen.</p>
<p>Bylo tam něco jako stezka, klikatá pěšina z popraskaných kamenů porostlých mechem, napolo pohřbených pod navátou hlínou a spadaným listím, a zrádná v důsledku silných hnědých kořenů zvedajících se ze země. Vedl po ní nevěstu. <emphasis>Jeyne, jmenuje se Jeyne, rýmuje se to se zejm.</emphasis> Na to ale nesmí myslet. Kdyby mu přešlo její jméno přes rty, mohlo by jej to stát prst nebo ucho. Kráčel pomalu, dával pozor na každý krok. Když pospíchal, tak kvůli chybějícím prstům na chodidlech kulhal. Stačilo, aby zkazil svatbu lorda Ramsayho špatným krokem, a lord Ramsay by mohl takovou nešikovnost potrestat tím, že by mu stáhl chodidlo z kůže.</p>
<p>Mlha byla tak hustá, že byly vidět jen nejbližší stromy; za nimi byly pouze vysoké stíny a slabá světla. Podél klikaté cesty a vzadu mezi stromy blikaly plaménky svící, bledé světlušky vznášející se v teplé šedé polévce. Vypadalo to jako nějaké zvláštní podsvětí, jako bezčasé místo mezi světy, kde musely ztracené duše žalostně bloudit, než nalezly cestu dolů do jakéhokoliv pekla, které si svými hříchy zasloužily. <emphasis>Znamená to, že jsme všichni mrtví? Přišel Stannis a pozabíjel nás ve spánku? Má bitva teprve přijít nebo již byla bojována a prohrána?</emphasis></p>
<p>Tu a tam hladově plápolala pochodeň, osvětlovala narudlou září tváře svatebčanů. Mlha odrážela posouvající se světlo a jejich rysy v něm vypadaly zvířecí, napůl lidské, znetvořené. Z lorda Stouta se stal mastif, ze starého Lockea sup, Děvkozhouba Umber byl jako ošklivý chrlič, z Velkého Waldera Freye byla liška, z Malého Waldera červený býk, kterému chyběl jen kruh v nose. Tvář Roosea Boltona byla bledou šedivou maskou, s dvěma kousky špinavého ledu v místech, kde měly být jeho oči.</p>
<p>Koruny stromů nad jejich hlavami byly plné havranů, kteří seděli s načechraným peřím na holých hnědých větvích a pozorovali slavnostní podívanou pod nimi. <emphasis>Ptáci mistra Luwina. </emphasis>Luwin byl mrtvý, jeho věž podpálili, ale havrani zde přesto zůstali. <emphasis>Toto je jejich domov.</emphasis> Theon si říkal, jaké by to bylo, mít svůj vlastní domov.</p>
<p>Pak se mlha rozdělila, jako opona otvírající se při kejklířském představení, aby odkryla nový výjev. Před nimi se objevil strom srdce, s doširoka roztaženými kostnatými větvemi. Kolem širokého kmene leželo v rudých a hnědých nánosech spadané listí. Tam bylo havranů nejvíc, povídali si mezi sebou navzájem v tajemném jazyce srozumitelném jen jejich hejnu. Pod nimi stál Ramsay Bolton, oděný ve škorních z měkké šedé kůže a v černém sametovém kabátci s prostřihy z růžového hedvábí a lesknoucími se granátovými krůpějemi krve. Na tváři mu tančil úsměv.</p>
<p>„Kdo přichází?“ Rty měl vlhké a krk nad límcem rudý. „Kdo předstupuje před bohy?“</p>
<p>Theon odpověděl: „Předstupuje Arya z rodu Starků, aby zde byla provdána. Dospěla do věku ženy, je čisté krve a urozená a přichází prosit o požehnání bohů. Kdo si ji pro sebe přišel vyžádat?“</p>
<p>„Já,“ odpověděl Ramsay. „Ramsay z rodu Boltonů, lord Hornwoodu, dědic Hrůzova. Já si ji žádám pro sebe. Kdo ji dává?“</p>
<p>„Theon z rodu Greyjoyů, jenž byl svěřencem jejího otce.“ Otočil se k nevěstě. „Lady Aryo, bereš si tohoto muže?“</p>
<p>Zvedla oči k jeho. Hnědé oči, nešedé. To jsou všichni tak slepí? Na dlouhý okamžik neřekla nic, ale její oči prosily. Tohle je tvá šance, pomyslel si. Řekni jim to. Řekni jim to teď. Vykřikni před nimi všemi svoje jméno, pověz jim, že nejsi Arya Stark, ať celý Sever slyší, jak tě přiměli hrát tuto roli. Samozřejmě by to pro ni znamenalo smrt, a jeho vlastní rovněž, jenže Ramsay by je v hněvu možná zabil rychle. Aspoň toto malé milosrdenství by jim mohli staří bohové Severu dopřát.</p>
<p>„Beru si tohoto muže,“ odpověděla nevěsta šeptem.</p>
<p>Všude kolem nich se v mlze mihotala světýlka, stovka plamínků bledých jako zahalené hvězdy. Theon ustoupil dozadu a Ramsay a jeho nevěsta spojili své ruce a poklekli před stromem srdce, sklonili hlavy na znamení podřízenosti, vyřezané rudé oči čarostromů na ně shlížely dolů, jeho velká rudá ústa byla otevřená, jako by se chtěl dát do smíchu. Ve větvích nad jejich hlavami zakrákal havran.</p>
<p>Chvíle tiché modlitby a muž a jeho žena vstali. Ramsay sundal plášť, který Theon před chvílí přehodil jeho nevěstě kolem ramen, těžký bílý vlněný plášť olemovaný šedou kožešinou, ozdobený zlovlkem rodu Starků. Na jeho místo připevnil růžový plášť ozdobený rudými granáty ve tvaru krůpějí krve, stejnými, jako zdobily jeho kabátec. Na zádech byl z kůže stažený muž pánů z Hrůzova, vyvedený z tuhé rudé kůže, ponurý a strašlivý.</p>
<p>Odbylo se to rychle. Na Severu probíhaly svatební obřady rychleji. Theon předpokládal, že je to kvůli tomu, že tam nemají kněze, ale ať byl důvod jakýkoliv, přišlo mu to jako milosrdenství. Ramsay Bolton vzal svoji ženu do náruče a odkráčel s ní skrze mlhu. Následoval lord Bolton a jeho lady Walda, pak ostatní. Hudebníci začali opět hrát a bard Abel začal zpívat <emphasis>Dvě srdce, která bijí jako jedno.</emphasis> Dvě z jeho žen připojily své hlasy k jeho v libozvučném trojhlasu.</p>
<p>Theon zjistil, že přemýšlí, zda by se neměl pomodlit. <emphasis>Vyslechli by mne staří bohové, kdybych to udělal?</emphasis> Nebyli to jeho bohové, nikdy to nebyli jeho bohové. Byl z železných, syn Štítu, jeho bohem byl Potopený bůh ostrovů... jenže Zimohrad byl dlouhé ligy od moře. Bylo to již celý život, co jej jakýkoliv bůh slyšel. Nevěděl, kdo je, nebo co je, proč je stále naživu, proč se vůbec kdy narodil.</p>
<p>„Theone,“ jako by zašeptal čísi hlas.</p>
<p>Prudce otočil hlavu. „Kdo to řekl?“ Jediné, co viděl, byly stromy a mlha, která je přikrývala. Ten hlas byl slabý jako ševelící listoví, chladný jako nenávist. <emphasis>Hlas boha... nebo hlas ducha. </emphasis>Kolik jich zde zemřelo v den, kdy se zmocnil Zimohradu? Kolik dalších v den, kdy o něj přišel? V <emphasis>den, kdy zemřel Theon Greyjoy, aby se znovu narodil jako Smrad’och. Smraďoch, Smraďoch, rýmuje se to se staroch.</emphasis></p>
<p>Najednou tam nechtěl být.</p>
<p>Jakmile se ocitl mimo boží háj, přepadl jej chlad jako hladový vlk a sevřel jej do zubů. Sklonil hlavu proti větru a zamířil k velké síni, pospíchaje za dlouhou řadou svící a pochodní. Pod botami mu křupal led a náhlý poryv větru mu shodil kápi z hlavy, jako by mu ji strhl nějaký duch mrazivými prsty, dychtivý pohlédnout mu do tváře.</p>
<p>Zimohrad byl pro Theona Greyjoye plný duchů.</p>
<p>Toto nebyl hrad, který si pamatoval z let svého mládí. Toto místo bylo zjizvené a rozbité, spíš ruina než pevnost, strašidelné místo vran a mrtvol. Velká dvojitá parkánová zeď stále stála, protože žula se tak snadno ohni nepoddávala, ale většina věží a bašt byla bez střech. Pár se jich zbortilo. Došky a trámy strávil oheň, celé nebo částečně, a pod rozbitými tabulemi prosklených zahrad bylo mrtvé, černé a zmrzlé ovoce a zelenina, které by krmily obyvatelstvo hradu během zimy. Nádvoří bylo plné stanů napůl pohřbených ve sněhu. Roose Bolton přivedl svoji armádu dovnitř do hradu; společně se svými přáteli Freyi; tisíce se jich choulily v ruinách, tísnily se na každém nádvoří, spaly ve sklepních kryptách i ve věžích bez střech, a v budovách opuštěných již stovky let.</p>
<p>Z přestavěných kuchyní a nově zastřešených kasáren se plazily k obloze sloupce šedého kouře. Hradby a cimbuří byly korunovány sněhem a ověšeny rampouchy. Všechna barva byla ze Zimohradu vytlučena, dokud nezbyla jen šedá a bílá. <emphasis>Barvy Starků.</emphasis> Theon nevěděl, zda to má považovat za zlověstné nebo uklidňující. Dokonce i obloha byla šedivá. Šedivá, šedivá a ještě šedivější. Celý svět šedivý, kamkoliv se podíváš, všechno šedivé kromě očí nevěsty. Oči nevěsty byly hnědé. Velké, hnědé a plné strachu. Nebylo správné, aby k němu vzhlížela o záchranu. Co si myslela? Že hvízdnutím přivolá okřídleného koně a odletí s ní odsud jako nějaký hrdina v příbězích, které ona a Sansa tolik milovaly? Nedokázal pomoci ani sám sobě. Smrad’och, Smrad’och, rýmuje se to se slaboch.</p>
<p>Po celém nádvoří viseli na koncích provazů napůl zmrzlí mrtví muži, s napuchlými tvářemi bílými jinovatkou. Když sem dorazil Bolton, Zimohrad se hemžil neoprávněnými usedlíky. Z hnízd, která si zřídili mezi napůl rozbořenými baštami a věžemi hradu, jich byly pod hroty kopí vyhnány dva tucty. Ti nejdrzejší a nejvzpurnější byli pověšeni, zbytek přiměli pracovat. „Služte dobře,“ řekl jim lord Bolton, „a budu milosrdný.“ Vlčí les byl blízko po ruce, a tak byl dostatek kamene i stavebního dříví. Nejdříve postavili pevnou novou bránu, nahradili jí tu, jež byla spálena. Pak uklidili zborcenou střechu velké síně a namísto ní spěšně postavili novou. Když byla práce hotova, lord Bolton dělníky pověsil. Dostál svému slovu a byl k nim milosrdný ani jednoho z nich nestáhl z kůže.</p>
<p>Do té doby dorazil zbytek Boltonovy armády. Zatímco vítr skučel ze severu, vztyčili nad zdi Zimohradu jelena a lva krále Tommena a pod ním z kůže staženého muže Hrůzova. Theon přijel v povoze Barbrey Dustin, s lady samotnou, jejími vazaly z Mohylova a nastávající nevěstou. Lady Dustin trvala na tom, že se o lady Aryu postará až do doby jejího sňatku, ale nyní byl ten čas u konce. <emphasis>Teď už patří Ramsaymu. Odříkala slova.</emphasis> Tímto sňatkem se stal Ramsay pánem Zimohradu. Dokud jej Jeyne ničím nerozčilí, neměl by mít důvod, aby jí ubližoval. <emphasis>Arya. Jmenuje se Arya.</emphasis></p>
<p>Dokonce i v kožešinou podšitých rukavicích začaly Theonovi cukat ruce bolestí. Často to bývaly právě jeho ruce, co jej bolelo nejvíc, zvlášť pak chybějící prsty. Opravdu byla někdy doba, kdy ženy toužily po jeho doteku? <emphasis>Udělal jsem sám ze sebe prince Zimohradu</emphasis>, pomyslel si, <emphasis>a z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho vzešlo všechno ostatní.</emphasis> Myslel si, že o něm budou lidé zpívat po stovku let a vyprávět si příběhy o jeho odvaze. Pokud o něm však někdo nyní mluvil, hovořili o Theonu Přeběhlikovi a vyprávěli si příběhy o jeho zradě. <emphasis>Tohle nikdy nebyl můj domov. Byl jsem tady jako rukojmí.</emphasis> Lord Stark se k němu nechoval nelaskavě, ale vždycky mezi nimi ležel dlouhý stín jeho meče. <emphasis>Byl ke mně laskavý, ale nikdy vřelý. Věděl, že možná někdy přijde den, kdy mne bude muset zabít.</emphasis></p>
<p>Theon přecházel nádvoří, proplétal se mezi stany, oči držel sklopené k zemi. <emphasis>Na tomto nádvoří jsem se učil bojovat,</emphasis> pomyslel si, vzpomínaje na teplé letní dny, které strávil šermováním s Robbem a Jonem Sněhem, pod bedlivým dozorem starého sera Rodrika. To bylo zpátky v době, kdy byl ještě celý, kdy mohl sevřít jílec meče stejně dobře jako kterýkoliv muž. K tomu nádvoří se však vázaly i temnější vzpomínky. Právě tady shromáždil Starkovy lidi v tu noc, kdy z hradu uprchli Bran s Rickonem. Ramsay byl tehdy Smraďoch, stál po jeho boku, šeptal mu, že by měl stáhnout pár zajatců z kůže, aby mu řekli, kam chlapci odešli. <emphasis>Dokud jsem princ Zimohradu, tak tu žádné stahování z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kůže nebude</emphasis>, odpověděl Theon, aniž tušil, jak krátce bude jeho vláda trvat. <emphasis>Žádný z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich by mi nepomohl. Znal jsem je všechny polovinu svého života, ale žádný z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich by mi nepomohl.</emphasis> Přesto se snažil ze všech sil, aby je ochránil, ale jakmile Ramsay odložil Smraďochovu tvář, pozabíjel všechny muže do jednoho, a stejně tak Theonovy železné. <emphasis>Podpálil mého koně.</emphasis> To byla poslední věc, kterou viděl v den, kdy hrad padl. Hořící Usměvavý, plameny vyskakující z jeho hřívy, zatímco se vzpínal na zadních, kopal, řičel, oči bílé hrůzou. <emphasis>Právě tady, na tomto nádvoří.</emphasis></p>
<p>Před ním se tyčily dveře do velké síně, nově vyrobené, nahrazující dveře, které shořely. Připadaly mu hrubé a ošklivé, surové plaňky spěšně sbité k sobě. Strážil je pár kopiníků, shrbených a třesoucích se zimou pod silnými kožešinovými plášti, s vousy pokrytými vrstvou ledu. Nazlobeně Theona pozorovali, zatímco kulhal nahoru po schodech. Strčil do dveří a vklouzl dovnitř.</p>
<p>V síni bylo požehnané teplo, plápolaly tam pochodně a byla tak přeplněná, jak ji snad neviděl nikdy předtím. Theon přes sebe nechal převalit vlnu tepla, pak zamířil k přední části síně. Muži seděli koleno vedle kolene na lavicích, tak těsně vedle sebe, že se mezi nimi museli sloužící proplétat. Dokonce i rytíři a lordi nad solí si užívali méně prostoru než obvykle. Nahoře blízko stupínku hrál Abel na svoji loutnu a zpíval <emphasis>Krásné panny léta. Říká si bard. Ve skutečnosti je to spíš patolízal.</emphasis> Lord Manderly si přivedl hudebníky z Bílého přístavu, ale žádný z nich nebyl zpěvák, a tak, když se u brány objevil Abel s loutnou a šesti ženami, uvítali ho tam. „Dvě sestry, dvě dcery, jedna manželka a moje stará matka,“ tvrdil zpěvák, třebaže žádná se mu ani trochu nepodobala. „Některé tančí, jiné zpívají, jedna hraje na dudy a jedna na bubínek. Taky jsou to dobré pradleny.“</p>
<p>Bard či patolízal, Abel měl docela obstojný hlas a hrát uměl taky pěkně. Tady mezi ruinami ani nemohl nikdo nic lepšího očekávat.</p>
<p>Podél stěn visely praporce: koňské hlavy Ryswellů, ve zlaté, hnědé, šedé a černé; řvoucí obr Umberů; kamenná ruka rodu Flintu z Flintová prstu; los Hornwoodů a mořský muž Manderlyů; Cerwynova černá bitevní sekera a Tallhartovy borovice. Přesto nemohly jejich jasné barvy zcela zakrýt zčernalé zdi, ani prkna, kterými byly zatlučené díry, kde kdysi byla okna. Dokonce i strop byl divný; tam, kde kdysi byly staré krovy zabarvené skoro dočerna staletími kouře, nyní byly světlé a jasné trámy ze surového dřeva.</p>
<p>Největší praporce byly za stupínkem, kde za zády nevěsty a ženicha visel zlovlk Zimohradu a stažený muž Hrůzova. Pohled na korouhev Starků zasáhl Theona víc, než očekával. <emphasis>Špatně, je to špatně, stejně jako její oči.</emphasis> Ve znaku rodu Pooleů byl modrý plát na bílém poli, šedě orámovaný. Právě tento znak tam měl viset.</p>
<p>„Theon Přeběhlík,“ utrousil někdo, když procházel kolem. Ostatní muži se při pohledu na něj odvraceli. Jeden si odplivl. <emphasis>A proč ne?</emphasis> Byl zrádce, který se zmocnil Zimohradu úskokem, zabil svoje nevlastní bratry, dovedl svoje vlastní muže z Kailinské držby k nepříteli, aby byli staženi z kůže, a přivedl svoji nevlastní sestru lordu Ramsaymu do postele. Bolton pro něj možná měl využití, ale opravdoví Seveřané jím museli opovrhovat.</p>
<p>V důsledku chybějících prstů na nohou měl podivnou krabí chůzi, komickou na pohled. Vzadu za sebou slyšel ženský smích. Dokonce i na tomto napůl zmrzlém hradním hřbitově, obklopeném sněhem, ledem a smrtí, byly ženy. <emphasis>Pradleny.</emphasis> Takové bylo lichotivé označení pro <emphasis>následovnice tábora</emphasis>, což bylo lichotivé pojmenování <emphasis>nevěstek.</emphasis></p>
<p>Odkud se tam vzaly, to nedokázal Theon říci. Prostě se tam z ničeho nic objevily, jako larvy na mrtvole nebo vrány po bitvě. Přitahovala je každá armáda. Některé byly zkušené děvky, které dokázaly obsloužit dvacet mužů za noc a všechny je opít do němoty. Jiné vypadaly nevinné jako panny, ale to byl prostě jen trik jejich řemesla. Některé byly táborové manželky, spojené s vojáky, které následovaly, slovy zašeptanými k jednomu bohu či jinému, odsouzené k zapomnění, jakmile bude po válce. Zahřívaly muži lože za nocí, ráno vyspravovaly díry v jeho škorních, za soumraku mu vařily večeři a po bitvě oloupily jeho mrtvolu. Některé dokonce trochu praly. S nimi pak často přicházely nemanželské děti, zubožená špinavá stvoření, narozená v jednom táboře nebo ve druhém. A dokonce i takové Theona Přeběhlíka urážely. <emphasis>Jen ať se smějí.</emphasis> Jeho pýcha odumřela tady na Zimohradu, na něco takového nebylo v kobkách Hrůzova místo. Když jste poznali polibek stahovacího nože, smích ztratil jednou provždy moc urazit vás.</p>
<p>Původ a urozená krev mu vysloužily místo na stupínku na konci vysokého stolu, vedle zdi. Po jeho levici seděla lady Dustin, oděná jako vždy v černé vlně, v šatu prostého střihu a nijak nezdobeném. Po jeho pravici neseděl nikdo. <emphasis>Všichni se bojí, že by se ta ostuda nějak mohla přenést i na ně.</emphasis> Kdyby se odvažoval, dal by se do smíchu.</p>
<p>Nevěsta měla místo nejčestnější, mezi Ramsaym a jeho otcem. Seděla tam se sklopenýma očima, zatímco Roose Bolton vybídl přítomné, aby lady Arye připili. „V jejích dětech se dva prastaré rody spojí v jedno,“ řekl, „a dlouhé nepřátelství mezi Starky a Boltony bude ukončeno.“ Jeho hlas byl tak tichý, že se síň utišila, jak muži napínali uši, aby jej slyšeli. „Je mi líto, že náš dobrý přítel Stannis zatím neuznal za vhodné připojit se k nám,“ pokračoval za vlny smíchu, „poněvadž vím, že Ramsay doufal, že předloží jeho hlavu lady Arye jako svatební dar.“ Smích zesílil. „Dáme mu velkolepé uvítání, až se dostaví, uvítání vhodné opravdových Seveřanů. Než ten den přijde, jezme, pijme a veselme se... protože zima již téměř přišla, moji přátelé, a mnozí z nás se jara nedočkají.“</p>
<p>Lord Bílého přístavu zařídil jídlo a pití, silné černé a žluté pivo, a vína červená, zlatá a purpurová, přivezená z teplého jihu na břichatých lodích a skladovaná v jeho hlubokých sklepeních Svatebčané hodovali na tresčích koláčích a ovocné šťávě, horách řípy a velkých kolech sýra, na kouřících plátech skopového a hovězích žebrech opečených téměř dočerna... a nakonec na třech velkých svatebních koláčích, velkých jako kola od vozů, jejichž krusty z lístkového těsta byly naplněny k prasknutí mrkvičkami, cibulkami, tuřínem, pastinákem, houbami a kousky kořeněného vepřového masa plovoucího ve voňavé hnědé omáčce. Ramsay z něj odřezával kusy svým silným zakřiveným nožem a Wyman Manderly maso sám servíroval, přičemž předložil první kouřící porci Rooseovi Boltonovi a jeho tlusté manželce z Freyů, další pak seru Hosteenovi a seru Aenysovi, synům Waldera Freye. „Ten nejlepší koláč, jaký jste kdy okusili, moji páni,“ zadeklamoval tlustý lord. „Spláchněte ho stromovinským zlatým a vychutnejte si každý kousek. Já si jej vychutnám určitě.“</p>
<p>Manderly dostál svému slovu a zhltl šest porcí, po dvou od každého ze tří koláčů, olizoval si rty, plácal se po břiše a nacpával se, dokud neměl předek tuniky napůl hnědý skvrnami od šťávy a jeho vous byl plný odrobinek z kůrky. Dokonce ani Walda Frey se mu v obžerství nevyrovnala, třebaže si sama dala tři porce. Ramsay také jedl vydatně, třebaže jeho bledá nevěsta nedokázala nic než jen zírat na porci, kterou před ni postavili. Když zvedla hlavu a podívala se na Theona, viděl v jejích velkých hnědých očích strach.</p>
<p>V síni nebyly povoleny meče, ale každý z přítomných mužů u sebe měl dýku, dokonce i Theon Greyjoy. Jak jinak by si krájel maso? Pokaždé, když pohlédl na dívku, která byla Jeyne Poole, cítil přítomnost té oceli po svém boku. <emphasis>Nemám žádný způsob, jak ji zachránit</emphasis>, pomyslel si, <emphasis>ale snadno bych ji mohl zabít. Nikdo by to neočekával. Mohl bych ji požádat</emphasis>, <emphasis>aby mi prokázala čest a šla si se mnou zatančit. Pak bych jí podřízl hrdlo. To by byla laskavost, že ano! A pokud staří bohové vyslyší mou modlitbu, Ramsay by mne ve svém hněvu možná také na místě zabil. </emphasis>Theon se nebál zemřít. Pod Hrůzovem se dozvěděl, že existují mnohem horší věci než smrt. To Ramsay jej naučil této lekci, po jednom prstě na rukou za druhým, a po jednom prstě na nohou za druhým, a byla to lekce, kterou se vší pravděpodobností nikdy v životě nezapomene.</p>
<p>„Vždyť ty nejíš,“ poznamenala lady Dustin.</p>
<p>„Ne.“ Jíst pro něj bylo obtížné. Ramsay mu zlámal tolik zubů, že pro něj bylo žvýkání utrpením. Pít bylo snadnější, třebaže musel uchopit pohár oběma rukama, aby jej neupustil.</p>
<p>„Nemáš chuť na vepřový koláč, můj pane? Ten nejlepší vepřový koláč, jaký jsme kdy okusili, jak aspoň tvrdí náš tlustý přítel.“ Pokynula svým vinným pohárem směrem k lordu Manderlymu. „Viděl jsi někdy tlustého muže tak šťastného? Málem od radosti tančí. Servíroval ho vlastníma rukama.“</p>
<p>Byla to pravda. Lord Bílého přístavu byl ztělesněním veselého otylého chlapíka, který se smál a usmíval, žertoval s ostatními pány a plácal je po zádech, volal na hudebníky, aby zahráli jednu melodii či druhou. „Zazpívej nám <emphasis>Noc, která skončila,</emphasis> pěvče,“ zaburácel. „Jsem si jistý, že se nevěstě bude líbit. Anebo nám zazpívej o statečné mladé Danny Flint a rozplač nás.“ Když se na něj člověk podíval, vypadalo to, jako by to byl on, kdo čerstvě vstoupil do stavu manželského.</p>
<p>„Je opilý,“ řekl Theon.</p>
<p>„Utápí svůj strach. Ten muž je zbabělec až do morku kostí.“</p>
<p>Že by? Theon si tím nebyl jistý. Jeho synové byli rovněž tlustí, ale v bitvě se rozhodně zahanbit nenechali. „Železní před bitvou také hodují. Aby naposledy ochutnali život, kdyby je měla očekávat smrt. Jestli přijde Stannis...“</p>
<p>„Přijde. Musí.“ Lady Dustin se zasmála. „A až přijde, tlusťoch se z toho počurá. Jeho syna zabili na Krvavé svatbě, ale on se přesto podělil s Freyi o svůj chléb a sůl, uvítal je pod svojí střechou, zaslíbil jim jednu ze svých vnuček. Dokonce jim servíruje koláč. Manderlyové kdysi prchli z jihu, vyhnáni ze svých území a pevností nepřítelem. Krev se nezapře. Nepochybuji o tom, že tlustý muž by nás nejraději pozabíjel všechny do jednoho, jenže na to nemá navzdory objemu svého břicha žaludek. Pod tím upoceným tukem bije srdce tak zbabělé a skrčené strachy jako... nu... jako tvoje.“</p>
<p>Její poslední slovo bylo jako šlehnutí biče, ale Theon se neodvažoval říci cokoliv v podobném duchu v odpověď. Jakákoliv drzost by jej mohla stát další kůži.</p>
<p>„Pokud moje paní věří, že nás chce lord Manderly zradit, ať to poví lordu Boltonovi.“</p>
<p>„Ty si myslíš, že to Roose neví? Hloupý chlapče. Pozoruj ho. Dívej se, jak sleduje Manderlyho. Žádné jídlo se nedotkne Rooseových rtů, dokud nevidí, že je lord Wyman pozře jako první. Neusrkne si z žádného vína, dokud nevidí, že Manderly pije ze stejného soudku. Myslím, že by ho potěšilo, kdyby se tlustý muž pokusil o nějakou zradu. Pobavilo by ho to. Roose totiž nemá žádné city, víš. Ty pijavice, co má tak v oblibě, z něj vysály všechny vášně již před lety. Nemiluje, nezná nenávist, dokonce ani žal. Toto je pro něj hra, zábava. Někteří muži loví, jiní sokolnicí, další hrají kostky. Roose si hraje s lidmi. S tebou a se mnou, s Freyi, s lordem Manderlym, se svou kulaťoučkou novou manželkou, dokonce se svým bastardem. My všichni jsme jeho hračky“ Kolem procházel sluha. Lady Dustin k němu natáhla svůj vinný pohár a nechala si jej dolít, pak mu pokynula, aby dolil Theonovi. „Popravdě řečeno“ řekla, „lord Bolton si dělá aspirace na něco víc než jen lordství. Proč ne Král severu? Tywin Lannister je mrtvý, Králokat zmrzačený, Skřet uprchl. Lannisterové jsou vyhořelá síla a ty jsi byl tak laskavý, že jsi ho zbavil Starků. Starý Walder Frey určitě nebude nic namítat proti tomu, aby se stala jeho tlustá malá Walda královnou. Bílý přístav by mohl dělat potíže, pokud by měl lord Wyman přežít nadcházející bitvu... ale já jsem si zcela jistá, že ji nepřežije. O nic víc než Stannis. Roose je odstraní oba, tak jako odstranil Mladého vlka. Kdo ještě zbývá?“</p>
<p>„Ty,“ řekl Theon. „Jsi tady ty. Lady z Mohylova, sňatkem z Dustinů, původem z Ryswellů.“</p>
<p>To ji potěšilo. Napila se vína, její tmavé oči zajiskřily a řekla: <emphasis>„Vdova</emphasis> z Mohylova... a ano, kdybych chtěla, mohla bych působit potíže. Roose to samozřejmě vidí taky, takže si dává záležet, aby se ke mně choval slušně“ Možná by byla řekla víc, jenže v tu chvíli spatřila mistry. Tři z nich vstoupili dovnitř panským vchodem za stupínkem jeden vysoký, druhý boubelatý, jeden velmi mladý, ale ve svých róbách a s řetězy na krku byli jako tři šedé hrášky z černého lusku. Medrick sloužil před válkou lordu Hornwoodovi, Rhodry lordu Cerwynovi a mladý Henly lordu Slateovi. Roose Bolton je všechny přivedl na Zimohrad, aby se starali o Luwinovy havrany, aby odsud mohly opět být vypravovány a doručovány zprávy.</p>
<p>Když mistr Medrick poklekl, aby něco pošeptal Boltonovi do ucha, lady Dustin znechuceně zkřivila ústa. „Kdybych já byla královna, první věcí, kterou bych udělala, by bylo, že bych pozabíjela všechny tyhle šedivé krysy. Všude jen šmejdí, žijí z panských zbytků, piští mezi sebou navzájem a šeptají do uší svým pánům. Jenže kdo jsou ve skutečnosti páni a kdo sluhové? Každý velký lord má svého mistra, každý menší by ho chtěl mít. Pokud mistra nemáš, vysvětlují si to tak, že jsi nedůležitý. Ty šedé krysy čtou a píší tvoje dopisy, dokonce i pro takové lordy, kteří sami číst neumějí, a kdo může s jistotou říci, že si slova neupravují pro svoje vlastní cíle? K čemu jsou nám dobří, pověz mi?“</p>
<p>„Uzdravují,“ odpověděl Theon. Měl pocit, že se to od něj očekává.</p>
<p>„Uzdravují, ano. Nikdy jsem neřekla, že nejsou chytří. Starají se o nás, když jsme nemocní a zranění, anebo šílení úzkostí kvůli nemoci rodiče či dítěte. Kdykoliv jsme nejslabší nebo nejzranitelnější, jsou nám k službám. Někdy nás vyléčí a my jsme jim za to patřičně vděční. Když se jim to nepodaří, utěšují nás v našem zármutku, a za to jsme jim také vděční. Z vděčnosti jim dáváme místa pod naší střechou a zasvěcujeme je do všech našich ostud a tajemství, činíme je součástí jakékoliv porady. A netrvá dlouho a z ovládajícího se stává ovládaný. Přesně tak to bylo s lordem Rickardem Starkem. Jeho šedá krysa se jmenovala mistr Walys. A není to chytré, jak si mistři říkají jen jedním jménem, dokonce i ti, co měli dvě, než přišli do Citadely? Takto nemůžeme vědět, kdo nebo co ve skutečnosti jsou, ani odkud pocházejí... Než ukoval svůj řetěz, byl mistr Walys znám jako Walys Květina. Květina, Kopec, Řeka, Sníh... taková jména dáváme nemanželským dětem, abychom označili, co jsou zač, ale ony se jich vždycky s radostí zbavují. Povídalo se, že matkou Walyse Květiny je nějaká dívka z Hightowerů... a jeho otcem arcimistr z Citadely. Šedé krysy nejsou tak cudné, za jaké se vydávají. Mistři ze Starého města jsou nejhorší ze všech. Jakmile si ukoval svůj řetěz, jeho tajný otec a jeho přátelé neztráceli čas a poslali ho na Zimohrad, aby plnil uši lorda Rickarda jedovatými slovy sladkými jako med. Měl v úmyslu sňatek s Tullyi, o tom nepochybuj, a…“</p>
<p>Odmlčela se, když Roose Bolton vstal, s bledýma očima lesknoucíma se ve světle svící.</p>
<p>„Moji přátelé“ začal a v síni se náhle rozhostilo tak hluboké ticho, že Theon slyšel vítr lomcující prkny, jimiž byla zatlučená okna. „Stannis a jeho rytíři opustili Pahorek v Hlubokém lese, táhnou pod praporcem jeho nového rudého boha. Jedou s ním příslušníci klanů ze severních kopců na svých chundelatých zakrslých koních. Pokud počasí vydrží, mohli by zde být do čtrnácti dnů. A Vránojed Umber táhne dolů po Královské cestě, zatímco Karstarkové se přibližují z východu. Mají v úmyslu připojit se zde k lordu Stannisovi a dobýt tento hrad.“</p>
<p>Ser Hosteen Frey vstal od stolu. „Měli bychom jim vyjet vstříc. Proč bychom jim měli dovolit, aby sjednotili své síly?“</p>
<p><emphasis>Protože Amolf Karstark čeká jen na znamení od lorda Boltona, než převlékne plášť</emphasis>, pomyslel si Theon, zatímco jiní lordi začali vykřikovat svoje rady. Lord Bolton zvedl ruku a vyžádal si ticho. „Tato síň není místem pro takové diskuse, moji páni. Odložme to do soláru, zatímco můj syn zpečetí na loži svůj sňatek. Vy ostatní si užívejte jídlo a pití.“</p>
<p>A když odešel pán Hrůzova ze síně, provázen třemi mistry, ostatní lordi a kapitáni se zvedali, aby ho následovali. Hother Umber, vyzáblý starý muž zvaný Děvkozhouba, šel s ponurou tváří a zamračený. Lord Manderly byl tak opilý, že bylo zapotřebí čtyř statných mužů, aby mu ze síně pomohli. „Měli jsme si nechat zazpívat o Krysokuchaři,“ mumlal, zatímco se potácel kolem Theona, opíraje se o svoje rytíře. „Zpěváku, zazpívej nám píseň o Krysokuchaři.“</p>
<p>Lady Dustin byla mezi posledními, kdo se rozhýbal. Když odešla, v síni mu najednou připadalo dusno. Teprve když se Theon zvedl na nohy, uvědomil si, kolik toho vypil. Když se potácel od stolu, vyrazil džbán z rukou obsluhující děvečky. Víno mu vyšplíchlo v tmavorudém přílivu na boty a kalhoty.</p>
<p>Za rameno ho popadla ruka, pět prstů tvrdých jako železo, zarývajících se hluboko do jeho masa. „Chce tě, Smraďochu,“ řekl Nevrlý Alyn, jehož dech byl cítit zápachem ze shnilých zubů. Byli s ním Žlutý Dick a Damon Tanči pro mne. „Ramsay říká, že mu máš přivést na lože jeho nevěstu.“</p>
<p>Proběhlo jím zachvění strachu. <emphasis>Já už jsem svou roli sehrál, </emphasis>pomyslel si. <emphasis>Proč já?</emphasis> Věděl však, že bude lépe nic nenamítat.</p>
<p>Lord Ramsay již odešel ze síně. Jeho nevěsta, opuštěná a zdánlivě zapomenutá, tam seděla tichá a shrbená pod praporcem rodu Starků, svírala oběma rukama stříbrný pohár. Soudě podle způsobu, jakým se na něj podívala, když k ní přišel, vyprázdnila ten pohár víc než jednou. Možná doufala, že když se dost opije, její úděl ji mine. Theon však znal pravdu. „Lady Aryo,“ řekl. „Pojď. Je načase, aby sis splnila svou povinnost.“</p>
<p>Doprovázelo je šest Bastardových hochů, zatímco Theon vyvedl dívku ven ze síně zadními dveřmi a přes mrazivé nádvoří k Velké věži. Do ložnice lorda Ramsayho, jednoho z pokojů, které požár téměř nepoškodil, vedly tři patra schodů. Zatímco vystupovali, Damon Tanči pro mne si pískal, zatímco Stahovač se chlubil, že mu lord Ramsay slíbil kus zakrváceného prostěradla na znamení mimořádné přízně.</p>
<p>Ložnice byla pro zpečetění sňatku dobře připravená. Všechno vybavení bylo nové, přivezené z Mohylova v koloně povozů. Postel s nebesy měla péřové matrace a závěsy z krvavě rudého sametu. Kamenná podlaha byla pokryta vlčími kožešinami.</p>
<p>V krbu hořel oheň, na stolku vedle postele svíce. Na příborníku stál džbán s vínem, dva poháry a polovina kola modře protkaného bílého sýra.</p>
<p>Také tam byla židle, vyřezaná z černého dubu s rudým koženým sedátkem. Když vstoupili, seděl na ní lord Ramsay. Na rtech se mu leskla slina. „Tady je moje sladká panna. Dobří hoši, teď můžete odejít. Ty ne, Smraďochu. Ty tady zůstaň. <emphasis>Smraďoch, Smraďoch, rýmuje se to se staroch.</emphasis> Cítil mravenčení ve dvou chybějících prstech; dvou na levé ruce, jednom na pravé. A po boku mu visela dýka, spící ve své kožené pochvě, ale těžká, ach, tak těžká. <emphasis>Na pravé ruce mi schází malíček</emphasis>, připomněl Theon sám sobě. <emphasis>Stále dokážu pevně uchopit nůž. </emphasis>„Můj pane. Čím ti mohu posloužit?“</p>
<p>„Dal jsi mi to děvče. Kdo je vhodnější k tomu, aby ten dáreček rozbalil? Podíváme se na malou dcerušku Neda Starka.“</p>
<p><emphasis>Ta nemá s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>lordem Eddardem nic společného</emphasis>, vyhrkl Theon málem. <emphasis>Ramsay to ví, musí to vědět. Co je tohle za krutou hru? </emphasis>Dívka stála u sloupku postele, chvěla se jako srna. „Lady Aryo, kdybys byla tak laskavá a otočila se ke mně zády, rozšněroval bych ti šaty.“</p>
<p>„Ne.“ Lord Ramsay si nalil pohár vina. „To by trvalo moc dlouho. Rozřízni jí to.“</p>
<p>Theon vytáhl svoji dýku. Stačí, když se otočím a bodnu ho. Mám v ruce nůž. Do té doby již tu hru prohlédl. Další past, pomyslel si, vzpomínaje na Kyru s jejími klíči. On chce, abych se ho pokusil zabít. A když se mi to nepodaří, stáhne mi kůži z ruky, ve které jsem svíral čepel. Uchopil dívku za sukni. „Stůj klidně, moje paní.“ Dole pod pasem byl oděv volný, a tak tam zasunul čepel a pomalu řezal vzhůru, aby ji neporanil. Ocel šeptala skrze vlnu a hedvábí, tichým, něžným zvukem. Dívka se třásla. Theon ji musel popadnout za paži, aby ji znehybnil. Jeyne, Jeyne, rýmuje se to se zlejm. Zesílil svůj stisk, nakolik mu to jeho zmrzačená ruka dovolovala. „Stůj klidně.“</p>
<p>Konečně šaty odpadly, bledá hromádka u jejích nohou. „Spodní prádlo taky,“ poručil Ramsay a Smraďoch poslechl.</p>
<p>Když byl hotov, nevěsta tam stála nahá, její svatební paráda jí ležela v hromádce bílých a šedých cárů kolem nohou. Ňadra měla malá a špičatá, boky úzké a dětské, nohy kostnaté jako ptáče. <emphasis>Dítě.</emphasis> Theon zapomněl, jak je mladá. <emphasis>Sansina věku. Arya by byla ještě mladší.</emphasis> Navzdory ohni hořícímu v krbu byla v ložnici zima. Jeyne naskákala na bledém těle husí kůže. Tehdy zvedla ruce, jako by si chtěla zakrýt ňadra, ale Theon bezhlesně vyslovil <emphasis>ne</emphasis> a ona to uviděla a spustila ruce.</p>
<p>„Co si o ní myslíš, Smraďochu?“ zeptal se lord Ramsay.</p>
<p>„Je...“ <emphasis>Jakou odpověď chce slyšet?</emphasis> Co to ta dívka říkala, tam venku před božím hájem? <emphasis>Všichni říkali, že jsem hezká.</emphasis> Teď hezká nebyla. Viděl pavučinu slabých tenkých jizev na jejich zádech, kde ji někdo bičoval. „... Krásná, tak... krásná.“</p>
<p>Ramsay se usmál vlhkým úsměvem. „Tvrdne ti z ní péro, Smraďochu? Napíná se proti tkanicím kalhot? Chtěl bys ji ošukat jako první?“ Zasmál se. „Princ Zimohradu by měl mít toto právo, jak to dělali všichni lordi za starých časů. Právo první noci. Jenže ty nejsi žádný lord, že ne? Jenom Smraďoch. Popravdě řečeno, nejsi dokonce ani muž.“ Znovu se napil vína, pak mrštil pohár přes místnost, až se rozbil o zeď. Dolů po kameni stékaly červené stružky. „Lady Aryo. Lehni si na postel. Ano, tak, opři se o polštáře, jako poslušná manželka. A teď roztáhni nohy. Ať se podíváme na tvoji kundičku.“</p>
<p>Dívka mlčky poslechla. Theon udělal krok pozpátku ke dveřím. Lord Ramsay se posadil vedle své nevěsty, přejel jí rukou po vnitřní straně stehna, pak do ní vrazil dva prsty. Dívka zasténala bolestí. „Jsi suchá jako stará kost.“ Ramsay ruku vytáhl a pleskl ji po tváři. „Bylo mi řečeno, že víš, jak uspokojit muže. Byla to snad lež?“</p>
<p>„N-ne, můj pane. V-vycvičili mne.“</p>
<p>Ramsay vstal, světlo z krbu se mu zalesklo na tváři. „Smraďochu, pojď sem. Připrav ji pro mne.“</p>
<p>Na okamžik mu nerozuměl. „Já... ty myslíš... můj pane, já nemám... já...“</p>
<p>„Ústy,“ řekl lord Ramsay. „A pospěš si s tím. Jestli nebude vlhká, než se svléknu, vyříznu ti ten tvůj jazyk a přibiju ho na zeď.“</p>
<p>Někde v božím háji vykřikl havran. Theon měl stále v ruce svou dýku.</p>
<p>Zastrčil ji do pochvy.</p>
<p>Smrad’och, jmenuji se Smraďoch, rýmuje se to se slaboch.</p>
<p>Smraďoch se sklonil, aby splnil pánův příkaz.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />STRÁŽCE</strong></p>
<p><strong>T</strong>ak se na tu hlavu podíváme“ nařídil jeho princ.</p>
<p>Areo Hotah přejel dlaní po hladké násadě bojové sekery, své manželky z jasanového dřeva a železa, a po celou dobu přitom byl ve střehu. Pozoroval bílého rytíře, sera Balona Swanna a ostatní, kteří se dostavili s ním. Pozoroval Písečné hady, každou u jiného stolu. Sledoval pány a dámy, sluhy, starého slepého senešala a nového mistra Mylese, s jeho hedvábným vousem a podlézavým úsměvem. Sám stál napůl ve světle a napůl ve stínu a viděl na všechny z nich. <emphasis>Služ. Chraň. Poslouchej.</emphasis> Takový byl jeho úkol.</p>
<p>Jediné, čemu nevěnovaly jeho oči pozornost, byla truhlice. Byla vyřezaná z ebenu, přezky a panty měla stříbrné. Krásná truhlice, což o to, ale mnozí ze zde shromážděných budou možná brzy mrtví, v závislosti na tom, co v truhlici je.</p>
<p>Mistr Caleotte, tichý ve svých měkkých trepkách, přešel síní k seru Balonu Swannovi. Kulatý malý mužík vypadal úchvatně ve své nové róbě, s širokými pásy světle nažloutlé hnědi a úzkými pruhy v červené barvě. Uklonil se, převzal truhlici z rukou bílého rytíře a přenesl ji ke stupínku, kde seděl v kolečkovém křesle Doran Martell, mezi svou dcerou Arianne a oblíbenou milostnicí svého mrtvého bratra, Ellariou. Ve vzduchu se vznášela vůně ze stovky vonných svící. Na prstech lordů a na živůtcích a vlasových síťkách dam se leskly drahé kameny. Areo Hotah nablýskal svou košili z měděných šupin do zrcadlového lesku, a tak i on zářil ve světle svící.</p>
<p>V síni se rozhostilo hrobové ticho. <emphasis>Dornové zadržují dech. </emphasis>Mistr Caleotte položil truhlici na podlahu vedle křesla prince Dorana. Mistrovy prsty, obvykle tak jisté a hbité, byly podivně neobratné, když sundával petlici a otvíral víko, aby se mohli podívat na lebku uvnitř. Hotah slyšel, jak si někdo odkašlal. Jedno z Fowlerových dvojčat pošeptalo něco druhému. Ellaria Písek zavřela oči a začala se tiše modlit.</p>
<p>Kapitán stráží si všiml, že ser Balon Swann je našponovaný jako napjatý luk. Nový bílý rytíř nebyl tak vysoký ani pohledný jako ten předchozí, ale byl širší v hrudníku, statnější, se silnými svaly na pažích. Svůj sněhobílý plášť měl sepnutý u krku stříbrnou broží se dvěma labutěmi. Jedna byla ze slonoviny, druhá z onyxu a Areo Hotahovi to připadalo, jako by spolu bojovaly. Muž, který jimi měl sepnutý plášť, také vypadal jako bojovník. <emphasis>Tenhleten nezemře tak snadno jako ten první. Nenaběhne na moji sekeru, jako to udělal ser Arys. Bude neochvějně stát za svým štítem a donutí mne, abych já zaútočil na něho.</emphasis> Pokud na to přijde, bude Hotah připravený. Sekeru měl tak ostrou, že by se s ní mohl holit.</p>
<p>Dovolil sám sobě kratičce pohlédnout na truhlici. Lebka spočívala na podložce z černé plsti, usmívala se. Všechny lebky se usmívaly, ale zdálo se, že tato je šťastnější než většina. <emphasis>A větší. </emphasis>Kapitán stráží nikdy neviděl tak velkou lidskou lebku. Měla mohutné, silné čelo, masivní dolní čelist. Kost se leskla ve světle svíce, bílá jako plášť sera Balona. „Polož ji na podstavec“ nařídil princ. Oči se mu leskly slzami.</p>
<p>Podstavec tvořil sloup z černého mramoru, o tři stopy vyšší než mistr Caleotte. Tlustý malý mistr se zvedl na špičky, ale ani tak tam nedosáhl. Areo Hotah mu už chtěl jít na pomoc, ale Obara Písek se pohnula první. Dokonce i bez svého biče a štítu vypadala spíš jako nahněvaný muž. Místo ženského šatu na sobě měla mužské kalhoty a po lýtka dlouhou lněnou tuniku, staženou kolem pasu opaskem z měděných sluncí. Hnědé vlasy měla svázané vzadu do uzlu. Popadla lebku z mistrových měkkých růžových rukou a položila ji na vrchol mramorového sloupu.</p>
<p>„Hora už nejede,“ řekl princ vážným hlasem.</p>
<p>„Umíral dlouho a trpěl přitom, sere Balone?“ zeptala se Tyene Písek tónem, kterým by se mohla panna otázat, zda se mu líbí šaty, co má na sobě.</p>
<p>„Křičel celé dny, moje paní,“ odpověděl bílý rytíř, třebaže na něm bylo znát, že ho tato slova netěší. „Slyšeli jsme ho po celé Rudé baště.“</p>
<p>„A tebe to trápí, sere?“ zeptala se lady Nym. Měla na sobě oděv ze zeleného hedvábí, tak tenkého a jemného, že je svíce prosvětlovaly skrz a bylo vidět tepané zlato a drahé kameny pod ním. Její oděv byl velmi necudný a zdálo se, že se bílý rytíř cítí nepohodlné, když se na ni má dívat, ale Hotah jej v duchu schvaloval. Nymeria byla nejméně nebezpečná, když byla téměř nahá. Jinak by bylo jisté, že má u sebe poschovávaných na tucet ostrých čepelí. „Ser Gregor byl krvelačná bestie, v tom se všichni shodnou. Pokud si kdy jakýkoliv člověk zasluhoval trpět, byl to on.“</p>
<p>„To je možné, moje paní,“ řekl Balon Swann, „jenže ser Gregor byl rytíř, a rytíř by měl zemřít s mečem v ruce. Jed je bídný a mrzký způsob zabíjení.“</p>
<p>Lady Tyene se v odpověď usmála. Šat měla krémový a zelený, s dlouhými krajkovými rukávy, tak skromný a nevinný, že by ji mohl kterýkoliv muž, jenž se na ni podíval, považovat za nejcudnější z dívek. Areo Hotah však věděl, jak je to ve skutečnosti. Její měkké, bledé ruce byly stejně smrtonosné jako Obařiny mozolnaté, ne-li víc. Obezřetně ji pozoroval, bedlivě sledoval sebenepatrnější pohyby jejích prstů.</p>
<p>Princ Doran se zamračil. „Je to tak, sere Balone, jenže lady Nym má pravdu. Pokud si kdy jakýkoliv člověk zasluhoval utrpení, byl to Gregor Clegane. Zavraždil moji sestru, jejímu děťátku rozbil hlavu o zeď. Teď jen doufám, že hoří v nějakém pekle a že Elia a její děti konečně došly klidu. Toto je spravedlnost, po které Dorne lačnilo. A já jsem rád, že jsem žil tak dlouho, aby mi bylo dopřáno okusit ji. Lannisterové konečně uznali náš nárok a zaplatili tento starý krvavý dluh.“</p>
<p>Princ ponechal na Ricasovi, svém slepém senešalovi, aby vstal a pronesl přípitek. „Pánové a dámy, připijme nyní Tommenovi, prvnímu svého jména, králi Andalů, Rhoynů a Prvních lidí, pánu Sedmi království.“</p>
<p>Zatímco senešal mluvil, mezi hosty začali procházet sluhové se džbány vína, které nalévali do pohárů. Víno bylo dornské, silné, tmavé jako krev a sladké jako pomsta. Kapitán z něj nepil. Na hostinách nikdy nepil. A nepil ani princ samotný. Ten měl svoje vlastni vino, připravené mistrem Mylesem, zředěné mlékem z makovic, aby zmírnilo mučivou bolest v jeho oteklých kloubech.</p>
<p>Bílý rytíř pil, což byl projev zdvořilosti. Jeho společníci rovněž. Stejně tak princezna Arianne, lady Jordayne, lord z Boží milosti, rytíř z Citrolesa, lady z Duchokopce... dokonce i Ellaria Písek, nejmilejší konkubína prince Oberyna, která s ním byla v Králově přístavišti, když zemřel. Hotah si všímal spíš těch, co nepili: ser Daemon Písek, lord Tremond Gargalen, Fowlerova dvojčata, Dagos Manwoody, Ullerové z Peklolesa, Wylové z Kostěné cesty. <emphasis>Pokud nastanou potíže, mohly by vzejít od jednoho z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich. </emphasis>Dorne byla svárlivá a rozdělená země a princ Doran jí nevládl tak pevnou rukou, jak by tomu mělo být. Mnozí z jeho vlastních lordů jej považovali za slabocha a uvítali by otevřenou válku s Lannistery a chlapeckým králem na Železném trůnu.</p>
<p>Hlavní mezi nimi byli Píseční hadi, nemanželské dcery zesnulého princova bratra Oberyna, Rudé zmije, z nichž se tři dostavily na hostinu. Doran Martell byl nejmoudřejší z princů a jeho kapitánovi stráží rozhodně nepříslušelo pochybovat o jeho rozhodnutích. Areo Hotah se nicméně nepřestával v duchu divit, proč se rozhodl pustit lady Obaru, lady Nymerii a lady Tyene z jejich osamělých cel ve věži.</p>
<p>Tyene Ricassův přípitek odmítla tichým zaklením a lady Nym mávnutím ruky. Obara si nechala naplnit pohár až po okraj, pak jej obrátila dnem vzhůru a vylila rudé víno na podlahu. Když služebná poklekla, aby rozlité víno vytřela, odešla Obara ze síně. Po chvíli se omluvila i princezna Arianne a šla ven za ní. <emphasis>Obara nikdy neobrátí svůj hněv proti malé princezně,</emphasis> věděl Hotah. <emphasis>Jsou to příbuzné a mají se navzájem velmi rády.</emphasis></p>
<p>Hostina pokračovala dlouho do noci a předsedala jí šklebící se lebka na sloupu z černého mramoru. Na počest sedmi bohů a sedmi bratří Královské stráže podávali sedm chodů. Polévku s vejci a citrony, protáhlé zelené papriky nadívané sýrem a cibulkami. Následovaly mihulové koláče, kapoun s medovou polevou, sumec ze dna Zelenokrvavice, jenž byl tak velký, že jej museli přinést na stůl čtyři sloužící, po něm pak šťavnatá hadí dušenina, kousky sedmi různých hadů pomalu dušené s dračími papričkami a červenými pomeranči a špetičkou jedu pro chuť. Hotah věděl, že dušenina je velmi pálivá, třebaže ji sám neochutnal. Pak přinesli k ochlazení jazyka šerbet. A jako zákusek předložili každému hostu lebku z cukrové vaty. Když prolomili krustu, nalezli uvnitř sladký krém s kousky švestek a třešní.</p>
<p>Princezna Arianne se vrátila právě včas na nadívané papriky. <emphasis>Moje malá princeznička</emphasis>, pomyslel si Hotah, třebaže Arianne byla již dospělá žena. Šarlatové hedvábí, které měla na sobě, o tom nenechávalo nikoho na pochybách. Poslední dobou se změnila i v jiných ohledech. Její plán korunovat Myrcellu byl prozrazen a zmařen, její bílý rytíř zahynul krvavou smrtí z Hotahovy ruky a ji samotnou zavřeli do věže, odsoudili k tichu a samotě. To všechno ji napravilo. Bylo tam však ještě něco jiného, nějaké tajemství, které jí její otec svěřil, než ji pustil z domácího vězení. Jeho obsah kapitán neznal.</p>
<p>Princ posadil svoji dceru na čestné místo mezi sebe a bílého rytíře. Arianne vklouzla zpátky na svoje místo, usmála se a pošeptala cosi seru Balonovi do ucha. Rytíř se rozhodl neodpovídat. Jedl málo, jak si Hotah všiml: lžíci polévky, kousek papriky, stehno z kapouna, trochu ryby. Mihulový koláč odmítl a z hadí dušeniny ochutnal jen lžičku. Dokonce i z té mu vyrazil pot na čele. Hotah s ním mohl jen soucítit. Když sám přišel do Dorne, z ohnivých pokrmů jej přepadaly křeče do břicha a pálil jej jazyk. To však bylo před mnoha lety; nyní měl bílé vlasy a mohl jíst bez problémů vše, co jedli Dornové.</p>
<p>Když přinesli cukrové lebky, ser Balon jen stáhl ústa a dlouze se zadíval na prince, jako by se chtěl přesvědčit, zda to má být míněno jako urážka. Doran Martell si toho nevšiml, zato jeho dcera ano. „To je jen malý žertík našeho kuchaře, sere Balone,“ řekla Arianne. „Pro Dorny není svatá dokonce ani smrt. Doufám, že se za to na nás nebudeš zlobit?“ Přejela prsty po hřbetě ruky bílého rytíře. „Doufám, že sis svůj čas strávený v Dorne užil.“</p>
<p>„Všichni se ke mně chovali nanejvýš pohostinně, moje paní.“</p>
<p>Arianne se dotkla spony z bojujících labutí, kterou měl sepnutý svůj plášť. „Labutě jsem měla vždycky ráda. Na této straně od Letních ostrovů není žádný pták ani z poloviny tak krásný.“</p>
<p>„Vaši pávi by je možná zastínili,“ namítl ser Balon.</p>
<p>„Možná,“ připustila Arianne, „jenže pávi jsou marnivá, pyšná stvoření, naparující se v těch svých křiklavých barvách. To raději labuť, vznešenou v bílém peří nebo úchvatnou v černém.“</p>
<p>Ser Balon přikývl a usrkl ze svého vína. Tento se nedá svést tak snadno jako jeho bratr v přísaze, pomyslel si Hotah. Ser Arys byl navzdory svým létům chlapec. Tento je muž, a navíc obezřetný. Kapitánovi stačilo, aby se na něj podíval, a věděl, že se bílý rytíř necítí dobře. Toto místo je pro něj cizí a pranic se mu zde nelíbí. Hotah to chápal. I jemu připadalo Dorne jako podivné místo, když sem před lety poprvé přišel se svou vlastní princeznou. Vousatí kněží s ním pilně procvičovali společnou řeč Západozemí, než jej sem poslali, ale Dornové stejně mluvili příliš rychle, než aby jim rozuměl. Dornské ženy byly lascivní, dornské víno kyselé a dornské jídlo plné divného pálivého koření. A dornské slunce mnohem žhavější než bledé, sinalé slunce Norvosu... a den po dni shlíželo dolů z modré oblohy bez jediného mráčku.</p>
<p>Kapitán věděl, že cesta sera Balona byla kratší, ale svým způsobem také krušná. Z Králova přístaviště jej provázeli tři rytíři, osm panošů, dvacet zbrojnošů a všelijací štolbové a sluhové, ale jakmile prošli horami do Dorne, jejich postup zpomalovaly hostiny, hony a oslavy v každém hradu, kolem kterého cestou projížděli. A nyní, když konečně dosáhli Slunečního oštěpu, nebyla zde ani princezna Myrcella ani ser Arys Oakheart, aby je uvítali. <emphasis>Bílý rytíř ví, že něco není v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pořádku</emphasis>, uvědomoval si Hotah, <emphasis>třebaže za jeho neklid může víc než to.</emphasis> Možná jej znervózňovala přítomnost Písečných hadů. Pokud tomu tak bylo, Obařin návrat do síně pro něj musel být jako sůl v ráně. Beze slova vklouzla zpátky na svoje místo a seděla tam vážná a zamračená, nejedla a neusmívala se.</p>
<p>Bylo již blízko k půlnoci, když se Doran Martell otočil k bílému rytíři a řekl: „Sere Balone, přečetl jsem si dopis od naší drahé královny, který jsi mi přinesl. Mohu předpokládat, že jsi obeznámen s jeho obsahem?“</p>
<p>Hotah viděl, jak rytíř ztuhl. „Jsem, můj pane. Její Výsost mne informovala, že možná budu požádán, abych doprovodil její dceru zpátky do Králova přístaviště. Králi Tommenovi se po jeho sestře stýská a byl by rád, kdyby princezna Myrcella přijela ke dvoru na krátkou návštěvu.“</p>
<p>Princezna Arianne si nasadila smutnou tvář. „Ach, jenže my jsme si Myrcellu všichni tak oblíbili, sere. Ona a můj bratr Trystane se stali nerozlučnými přáteli.“</p>
<p>„I princ Trystane by byl v Králově přístavišti vřele vítán,“ řekl Balon Swann. „Jsem si jistý, že král Tommen by se s nim rád setkal. Jeho Veličenstvo má tak málo společníků svého věku.“ „Pouta vzniklá v chlapeckém věku často přetrvají po celý život,“ souhlasil princ Doran. „Až se Trystane a Myrcella vezmou, on a Tommen budou jako bratři. Královna Cersei má v tomto ohledu pravdu. Chlapci by se měli setkat, spřátelit se. Dorne jej bude postrádat, to jistě, ale je nejvyšší čas, aby Trystane spatřil něco ze světa mimo zdi Slunečního oštěpu.“</p>
<p>„Jsem si jistý, že jej Královo přístaviště vřele přivítá.“</p>
<p>Proč se tak potí? přemítal kapitán, který ho pozoroval. V síni je poměrně chladno a hadí dušeniny se skoro nedotkl</p>
<p>„Co se týče další záležitosti, kterou královna Cersei nadnesla,“ pokračoval princ Doran, „je pravda, že dornské křeslo v malé radě je prázdné od bratrovy smrti a je nejvyšší čas, aby do něj opět někdo usedl. Lichotí mi, když se Její Veličenstvo domnívá, že by jí mohly být moje rady ku prospěchu, ale pochybuji, že bych měl na takovou cestu dost sil. Možná kdybychom pluli po moři?“</p>
<p>„Na lodi?“ Zdálo se, že to sera Balona zarazilo. „To by... bylo by to bezpečné, můj princi? Podzim je období bouří, jak jsem aspoň slyšel, a... piráti v Kamenoschodech, ti...“</p>
<p>„Piráti. Jistě. Možná máš pravdu, sere. Bezpečnější bude vrátit se stejnou cestou, jakou jsi přišel.“ Princ Doran se přívětivě usmál. „Až přijedeme do Vodních zahrad, můžeme to sdělit princezně Myrcelle. Vím, jakou z toho bude mít radost. Nepochybuji o tom, že i jí se po jejím bratrovi stýská.“</p>
<p>„Nemohu se dočkat, až ji znovu uvidím,“ řekl ser Balon. „A také se těším na návštěvu tvých Vodních zahrad. Slyšel jsem, jak jsou krásné.“</p>
<p>„Krásné a poklidné,“ přitakal princ Doran. „Chladivý vánek, jiskřivá voda, dětský smích. Vodní zahrady jsou mým oblíbeným místem na tomto světě, sere. Nechal je postavit jeden z mých předků, aby potěšil svoji targaryenskou nevěstu a aby jí poskytl úlevu od písku a horka Slunečního oštěpu. Jmenovala se <emphasis>Daenerys.</emphasis> Byla to sestra krále Daerona Dobrého... a byl to právě její sňatek, jenž učinil Dorne součástí Sedmi království. Celá říše věděla, že ta dívka miluje Daeronova nemanželského bratra Daemona Černohně, a on miloval ji, jenže král byl natolik moudrý, že věděl, že dobro tisíců musí mít přednost před tužbami dvou, i když mu ti dva byli drazí. Byla to právě Daenerys, která zaplnila zahrady smějícími se dětmi. Nejdříve svými vlastními dětmi, ale později syny a dcerami lordů a majetných rytířů, kteří sem byli přivedeni, aby se stali společníky chlapců a děvčat princovské krve. A jednoho letního dne, kdy panoval spalující žár, se slitovala nad dětmi svých štolbů, kuchařů a sluhů a pozvala je, aby si také hrály v jezírcích a fontánách, a tato tradice přetrvala až do dnešního dne.“ Princ sevřel kola svého křesla a odstrčil se od stolu. „Nyní mne ale musíš omluvit, sere. Všechno to mluvení mne vyčerpalo a za úsvitu bychom měli vyrazit. Obaro, budeš tak laskavá a pomůžeš mi na lože? Nymerio, Tyene, vy pojďte taky a popřejte svému starému strýci dobrou noc.“</p>
<p>A tak připadlo Obaře Písek, aby vyvezla princovo kolečkové křeslo z hodovní síně Slunečního oštěpu a projela s ním dlouhou chodbou až k jeho soláru. Areo Hotah následoval s jejími sestrami, společně s princeznou Arianne a Ellariou Písek. Za nimi pospíchal ve svých trepkách mistr Caleotte, hýčkající Horovu lebku v náručí jako nemluvňátko.</p>
<p>„To snad nemyslíš vážně, že chceš poslat Trystanea a Myrcellu do Králova přístaviště?“ řekla Obara, zatímco tlačila křeslo. Její kroky byly dlouhé a nahněvané, až příliš rychlé, a velká kola křesla hlasitě rachotila na hrubě otesaných dlažebních kamenech. „Udělej to a už nikdy tu dívku nespatříš, zatímco tvůj syn stráví zbytek života jako rukojmí Železného trůnu.“</p>
<p>„Považuješ mne snad za blázna, Obaro?“ Princ si povzdechl. „Je toho hodně, co nevíš. Raději se o tom ale nebudeme bavit tady, kde by nás mohl kdokoliv slyšet. Když budeš držet jazyk za zuby, možná ti to vysvětlím.“ Škubl sebou. „A <emphasis>zpomal,</emphasis> pro lásku, kterou ke mně chováš. Při tom posledním otřesu jako by mi projel kolenem nůž.“</p>
<p>Obara o polovinu zmírnila tempo. „Co tedy hodláš udělat?“</p>
<p>Odpověděla jí její sestra Tyene. „To, co dělá vždycky“ zavrněla. „Bude to odkládat, bude se vykrucovat, činit nejasné narážky. Nikdo to neumí ani z poloviny tak dobře jako náš statečný strýček“</p>
<p>„Křivdíš mu,“ ozvala se princezna Arianne.</p>
<p>„Buďte zticha, všechny,“ poručil princ.</p>
<p>Teprve až se za nimi bezpečně zavřely dveře jeho soláru, otočil svoje křeslo tak, aby seděl tváří k ženám. Dokonce i toto úsilí jej okradlo o dech a myrský přehoz, kterým měl přikryté nohy, se při otáčení zachytil mezi dvě špice, takže jej musel chytit, aby se neroztrhl. Jeho nohy pod pokrývkou byly bledé, měkké, strašlivé. Obě kolena měl rudá a oteklá a prsty u nohou měl skoro fialové, dvakrát tak velké, než měly být. Areo Hotah je viděl tisíckrát, a přesto pro něj vždycky bylo obtížné spočinout na nich pohledem.</p>
<p>Princezna Arianne popošla kupředu. „Ukaž, pomohu ti, otče.“ Princ konečně uvolnil přehoz. „Se svojí pokrývkou si ještě dokážu poradit sám, když už s ničím jiným.“ Jeho nohy byly neužitečné již tři léta, ale v pažích a ramenou mu stále ještě zbývala nějaká síla.</p>
<p>„Mám mému princi přinést koflík makového mléka?“ otázal se mistr Caleotte.</p>
<p>„Na tuhle bolest bych ho potřeboval celé vědro. Děkuji ti, ale ne. Potřebuji, aby mi to dobře myslelo. Dnes večer tě zde již nebudu vyžadovat.“</p>
<p>„Dobře, můj princi.“ Mistr Caleotte se uklonil, stále svíraje v měkkých růžových rukou lebku sera Gregora.</p>
<p>„Ukaž, vezmu ji.“ Obara Písek mu vyškubla lebku z rukou a podržela si ji na délku paže od očí. „Jak Hora vůbec vypadal? Jak můžeme vědět, že je to on? Mohli poslat celou hlavu, namočit ji do dehtu. Proč ji ovařili na kost?“</p>
<p>„Dehet by zničil truhlici,“ řekla lady Nym, když mistr Caleotte odběhl. „Nikdo <emphasis>neviděl</emphasis> Horu zemřít, a nikdo neviděl, jak mu oddělili hlavu od těla. Přiznávám, že mne to znepokojuje, ale čeho by mohla ta mrcha královna dosáhnout tím, že nás podvede? Jestliže Gregor Clegane stále žije, dříve nebo později vyjde pravda najevo. Ten muž měřil osm stop a nikdo jiný jako on v Sedmi královstvích neexistuje. Kdyby se měl někdo takový objevit, královna Cersei bude odhalena před celou říší jako lhářka. Byla by naprostý blázen, kdyby riskovala něco takového. Co by tím mohla získat?“</p>
<p>„Lebka je dostatečně velká, o tom není pochyb,“ řekl princ. „A víme, že Oberyn Horu strašlivě zranil. Podle všech zpráv, které se k nám od té doby dostaly, víme, že Clegane umíral pomalu a ve strašlivých bolestech“</p>
<p>„Přesně jak měl otec v úmyslu“ řekla Tyene. „Sestry, já znám ten jed, co otec použil. Pokud se jeho kopí byť jen dotklo Horovy kůže, je Clegane mrtvý, bez ohledu na to, jak byl velký. Pochybujte o slovech své malé sestry, jestli chcete, ale nikdy nemějte pochybnosti o našem otci.“</p>
<p>Obara se naježila. „Ty jsem nikdy neměla a nikdy mít nebudu.“ Vlepila lebce urážlivý polibek. „Tohle je jen začátek, to vám zaručuji“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Začátek?“</emphasis> opáčila Ellaria Písek nevěřícně. „Bohové, odpusťte. Já myslela, že to je konec. Tywin Lannister je mrtvý. Stejně tak Robert Baratheon, Amory Lorch a nyní i Gregor Clegane, všichni, kdo se nějak podíleli na vraždě Elii a jejích dětí. Dokonce i Joffrey, který ještě nebyl na světě, když Elia zemřela. Viděla jsem toho chlapce zemřít na vlastní oči, viděla jsem, jak se drásal po hrdle a snažil se popadnout dech. Kdo ještě zbývá, abychom ho zabili? To musí zemřít i Myrcella a Tommen, aby mohly dojít stíny Rhaenys a Aegona pokoje? Kde to skončí?“</p>
<p>„Skončí to krví, stejně jako začalo,“ řekla lady Nym. „Skončí to, až pukne Casterlyova skála, tak aby mohlo zasvítit slunce na larvy a červy uvnitř. Skončí to naprostým zničením Tywina Lannistera a veškerého jeho konání.“</p>
<p>„Ten muž zemřel rukou svého vlastního syna,“ odsekla Ellaria Písek. „Co víc by sis mohla přát?“</p>
<p>„Přála bych si, aby byl zemřel <emphasis>mou</emphasis> rukou.“ Lady Nym se usadila v křesle, dlouhý černý cop jí spadal přes rameno do klína. Stejně jako jejímu otci i jí vybíhaly vlasy v ostrém zobanu do čela. Pod ním se jí leskly velké oči. Její rty, rudé jako víno, se zkroutily v hedvábném úsměvu. „Kdyby tomu tak bylo, rozhodně by nezemřel tak snadno.“</p>
<p>„Ser Gregor vypadá osaměle,“ řekla Tyene svým sladkým hlasem septy. „Jsem si jistá, že by měl rád společnost.“</p>
<p>Ellariiny tváře byly vlhké slzami, tmavé oči se jí leskly. <emphasis>Dokonce i když pláče, vyzařuje z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní síla</emphasis>, pomyslel si kapitán.</p>
<p>„Oberyn chtěl pomstu za Eliu. Teď chcete vy tři pomstít jeho. Připomínám vám, že mám čtyři dcery. Vaše sestry. Mé Elie je čtrnáct, je skoro dospělá žena. Obelle je dvanáct, je v rozpuku panenství. Zbožňují vás, stejné jako Dorea a Loreza zbožňují je. Kdybyste měly zemřít, musí vás El a Obella pomstít, a potom Dorea a Loreza pomstít je? Takhle to má podle vás být, stále dokola a dokola? Znovu se ptám, <emphasis>kde to skončí?“ </emphasis>Ellaria Písek položila ruku na Horovu hlavu. „Viděla jsem vašeho otce zemřít. Tady je jeho vrah. Mám si vzít tu lebku s sebou na lože, aby mi v noci poskytla útěchu? Rozesměje mne, bude pro mne psát písně, pečovat o mne, až budu stará a nemocná?“</p>
<p>„Co chceš, abychom udělaly, moje paní?“ zeptala se lady Nym. „Máme odložit svá kopí, usmívat se a zapomenout na všechna příkoří, která na nás byla napáchána?“</p>
<p>„Válka přijde, ať si to přejeme či ne,“ řekla Obara. „Na Železném trůnu sedí chlapecký král. Lord Stannis drží Zeď a shromažďuje za svoji věc Seveřany. Dvě královny se hádají o Tommena jako feny o šťavnatou kost. Železní mají Štíty a pořádají nájezdy na Klikatici, hluboko do srdce Roviny, což znamená, že bude zaneprázdněná i Vysoká zahrada. Náš nepřítel je ve zmatku. Nastal čas.“</p>
<p>„Čas na co? Abychom nadělali víc lebek?“ Ellaria Písek se otočila k princi. „Ony to prostě nechápou. Už to nemohu poslouchat.“</p>
<p>„Vrať se ke svým děvčatům, Ellario,“ řekl jí princ. „Přísahám ti, že se jim nic nestane.“</p>
<p>„Můj princi.“ Ellaria jej políbila na čelo a odešla. Areo Hotah zesmutněl, když ji viděl odcházet. <emphasis>Je to dobrá žena.</emphasis></p>
<p>Když odešla, lady Nym řekla: „Vím, že našeho otce velmi milovala, ale je zřejmé, že mu nikdy nerozuměla.“</p>
<p>Princ si ji změřil udiveným pohledem. „Rozuměla mu víc, než bys kdy mohla ty, Nymerio. A tvůj otec s ní byl šťastný. V konečném důsledku má laskavé srdce větší cenu než pýcha nebo udatnost. Ať je tomu, jak chce, jsou věci, které Ellaria neví a vědět by je neměla. Tahle válka již začala.“</p>
<p>Obara se zasmála. „Ano, naše sladká Arianne se o to postarala.“</p>
<p>Princezna se začervenala a Hotah si všiml, jak přes tvář jejího otce přelétla křeč hněvu. „To, co udělala, udělala stejně tak pro vás, jako pro sebe. Na vašem místě bych se svými urážkami nebyl tak zbrklý.“</p>
<p>„Bylo to míněno jako pochvala,“ opáčila Obara Písek. „Odkládej to, zdržuj, otálej, zamlžuj a vytáčej se, jak chceš, strýče, bílý rytíř se tak či tak setká ve Vodních zahradách tváří v tvář s Myrcellou, a jakmile k tomu dojde, uvidí, že jí schází ucho. A až mu ta dívka povypráví, jak tvůj kapitán rozsekl Aryse Oakhearta tou svojí ocelovou manželkou od krku až ke slabinám, nu...“</p>
<p>„Ne.“ Princezna Arianne se zvedla z polštáře, na kterém seděla a položila ruku na Hotahovu paži. „Takto se to nestalo, sestřenko. Sera Aryse zabil Gerold Dayne.“</p>
<p>Její jedovaté sestřenky pohlédly jedna na druhou. „Temnohvězda?“</p>
<p>„Udělal to Temnohvězda,“ přikývla jeho princeznička. „Pokoušel se zabít také princeznu Myrcellu. A ona to takto poví seru Balonovi.“</p>
<p>Nym se usmála. „Aspoň tato část je pravdivá.“</p>
<p>„Všechno je to pravda,“ řekl princ a škubl sebou bolestí. <emphasis>To ta jeho pakostnice jej tak bolí, nebo tahle lež?</emphasis> „A pak ser Gerold uprchl zpátky do Vysoké poustevny, mimo náš dosah.“</p>
<p>„Temnohvězda,“ řekla Tyenne se zahihňáním. „Proč ne? To všechno je jeho dílo. Jenže uvěří tomu ser Balon?“</p>
<p>„Jestliže to uslyší od Myrcelly, tak uvěří,“ odpověděla Arianne.</p>
<p>Obara si nevěřícně odfrkla. „Možná bude lhát dnes a bude lhát zítra, jenže dříve či později mu stejně poví pravdu. A pokud seru Balonoví dovolíme odnést ten příběh zpátky do Králova přístaviště, budou dunět bubny a poteče krev. Neměli bychom mu dovolit, aby odsud odjel.“</p>
<p>„Mohli bychom ho zabít, to jistě,“ souhlasila Tyene, „jenže v tom případě bychom museli pozabíjet i zbytek jeho skupiny, dokonce i ty milé mladé panoše. A to by bylo... hmm, <emphasis>ošklivé“</emphasis></p>
<p>Princ Doran zavřel oči a znovu je otevřel. Hotah viděl, jak se mu pod pokrývkou třesou nohy. „Kdybyste nebyly dcery mého bratra, poslal bych vás tři zpátky do vašich cel, kde bych vás držel, dokud bývám nezešedivěly kosti. Místo toho mám v úmyslu vzít vás s námi do Vodních zahrad. Jsou tam pro vás jistá ponaučení, pokud máte tolik rozumu, abyste je viděly.“</p>
<p>„Ponaučení?“ opáčila Obara. „Já tam viděla jen nahé děti.“</p>
<p>„Ano,“ řekl princ. „Pověděl jsem ten příběh seru Balonovi, ale neřekl jsem mu ho celý. Zatímco se děti cákaly v jezírkách, Daenerys je pozorovala zpoza oranžovníků, a tehdy si něco uvědomila. Nedokázala rozpoznat urozené od dětí prostého původu. Nahaté to byly jenom děti. Všechny nevinné, všechny zranitelné, všechny si zasluhující dlouhý život plný lásky a ochrany. Toto je tvoje říše, řekla svému synovi a dědici,. pamatuj na ně, ve všem co děláš. Stejná slova řekla moje matka mně, když jsem byl dost starý, abych jednou provždy jezírka opustil. Pro prince je snadné svolat muže do zbraně, jenže nakonec na to vždycky nejvíc doplatí děti. A kvůli nim dobrý panovník nikdy nepůjde do války bez dobré příčiny, ani nepůjde do války, o níž nemůže doufat, že by ji vyhrál. Nejsem slepý, ani hluchý. Vím, že mne všechny považujete za slabého, vystrašeného, křehkého. Váš otec mne znal lépe. Oberyn byl vždycky zmije. Smrtonosný, nebezpečný, nepředvídatelný. Žádný člověk se na něj neodvážil šlápnout. Já jsem byl tráva. Příjemná, poddajná, sladce vonící, houpající se při každém závanu větru. Kdo by se bál chodit po trávě? Jenže je to právě tráva, ve které se ukrývá zmije před svými nepřáteli, a je to tráva, která ji chrání, dokud nezaútočí. Váš otec a já jsme spolupracovali těsněji, než tušíte... jenže teď je pryč. Otázkou je, zda mohu důvěřovat jeho dcerám, že mi stejně poslouží místo něho?“</p>
<p>Hotah si popořadě prohlížel každou z nich. Obaru, ve vařené kůži a rezavých cvočcích, s jejíma hněvivýma, blízko k sobě posazenýma očima a vlasy v barvě krysí hnědi. Nymeria, malátnou, elegantní, s olivovou pletí, s dlouhým černým copem svázaným rudozlatým drátkem. Tyene, modrookou a světlovlasou, dítě-ženu s měkkýma ručkama a tichým hihňáním.</p>
<p>Tyene odpověděla za všechny tři. „Pro nás je obtížné nedělat nic, strýče. Pověř nás úkolem, jakýmkoliv úkolem, a shledáš, že jsme tak věrné a poslušné, jak by jen mohl jakýkoliv princ chtít.“</p>
<p>„To rád slyším,“ řekl princ, „jenže slova jsou jako vítr. Jste dcery mého bratra a já vás mám rád, ale pochopil jsem, že vám nemohu důvěřovat. Chci vaše přísahy. Odpřísáhnete, že mi budete sloužit, že uděláte, co vám poručím?“</p>
<p>„Je-li to nutné,“ řekla lady Nym.</p>
<p>„Tak přísahejte teď, na hrob svého otce.“</p>
<p>Obařina tvář potemněla. „Kdybys nebyl můj strýc…“</p>
<p>„Já <emphasis>jsem</emphasis> tvůj strýc. A tvůj princ. Přísahejte, nebo jděte.“</p>
<p>„Přísahám,“ řekla Tyene. „Na hrob mého otce.“</p>
<p>„Přísahám,“ řekla lady Nym. „Na Oberyna Martella, Rudou zmiji a lepšího muže než ty.“</p>
<p>„Ano,“ řekla Obara. „Budiž. Přísahám na svého otce.“</p>
<p>Z princovy tváře se vytratilo něco z napětí. Hotah viděl, jak se zabořil zpět do svého křesla. Natáhl ruku a princezna Arianne přešla k němu a stiskla ji. „Pověz jim to, otče.“</p>
<p>Princ Doran se roztřeseně nadechl. „Dorne má stále u dvora přátele. Přátele, jež nám říkají věci, které bychom neměli vědět. Pozvání, které nám Cersei poslala, je lest. Trystane se nikdy nemá dostat do Králova přístaviště. Cestou zpátky, někde v královském lese, bude skupina sera Balona přepadena psanci a můj syn zemře. Mne zvou ke dvoru jen proto, abych mohl být na vlastní oči svědkem toho útoku a nemohl pak klást královně nic za vinu. Och, a ti psanci? Ti budou při útoku vykřikovat: ,Polomuž, Polomuž!‘ Ser Balon možná dokonce krátce zahlédne Skřeta, třebaže nikdo jiný ho nespatří.“</p>
<p>Areo Hotah by nevěřil, že je možné, aby Písečné hady něco šokovalo. Mýlil se.</p>
<p>„Sedm, spaste nás,“ zašeptala Tyene. <emphasis>„Trystane?</emphasis> Proč?“</p>
<p>„Ta žena snad zešílela,“ vydechla Obara. „Vždyť je to ještě chlapec.“</p>
<p>„To je obludné,“ řekla lady Nym. „Tomu bych nevěřila, ne od Královské gardy.“</p>
<p>„Přísahali, že budou poslouchat, stejně jako můj kapitán. I já jsem měl pochybnosti, ale všechny jste viděly, jak ser Balon reagoval, když jsem navrhl, že se vydáme na cestu po moři. Loď by zmařila veškeré královniny přípravy.“</p>
<p>Obaře zrudla tvář. „Vrať mi moje kopí, strýče. Cersei nám poslala hlavu. Měli bychom jí jich poslat celý pytel.“</p>
<p>Princ Doran zvedl ruku. Jeho klouby byly rudé jako třešně a skoro tak velké. „Ser Balon je hostem pod mou střechou. Pojedl mého chleba a soli. Neublížím mu. Ne. Pojedeme do Vodních zahrad, kde si vyslechne Myrcellin příběh a pošle havrana své královně. Ta dívka ho požádá, aby dopadl muže, jenž jí ublížil. Pokud je to člověk, za jakého jej považuji, nebude Swann schopen odmítnout. Obaro, ty ho odvedeš do Vysoké poustevny, aby si troufl na Temnohvězdu v jeho noře. Ještě nenastal čas, aby Dorne otevřeně vzdorovalo Železnému trůnu, tudíž musíme Myrcellu vrátit její matce, ale já ji provázet nebudu. Ten úkol připadne tobě. Lannisterům se to líbit nebude, o nic víc než se jim líbilo, když jsem jim poslal Oberyna, ale neodváží se protestovat. Potřebujeme hlas v radě, ucho u dvora. Buď však opatrná. Královo přístaviště je hnízdo hadů.“</p>
<p>Lady Nym se usmála. „Ale, strýčku, vždyť já mám hady ráda.“</p>
<p>„A co já?“ zeptala se Tyene.</p>
<p>„Tvoje matka byla septa. Oberyn mi jednou řekl, že ti jako miminku čítávala ze <emphasis>Sedmicípé hvězdy.</emphasis> I tebe chci v Králově přístavišti, ale na jiném kopci. Meče a hvězdy byly reformovány a nový Nejvyšší septon není taková loutka, jako byli ti předchozí. Snaž se s ním co nejvíc sblížit.“</p>
<p>„Proč ne? Bílá mi jde k pleti, vypadám tak... čistá.“</p>
<p>„Výborně,“ řekl princ, „výborně.“ Zaváhal. „Pokud... pokud by mělo dojít k jistým věcem, dám každé z vás vědět. Ve hře o trůny se může změnit situace velmi rychle.“</p>
<p>„Vím, že nás nezklamete, sestřenky.“ Arianne přistoupila popořadě ke každé z nich, vzala je za ruce, zlehka je políbila na rty. „Obaro, tak ohnivá. Nymerio, moje sestro. Tyene, drahoušku. Mám vás všechny ráda. Ať vás provází slunce Dorne.“ <emphasis>„Neohnuti, neskloněni, nezlomeni</emphasis>,“ odříkaly ženy společně. Princezna Arianne zůstala, zatímco její sestřenice odešly. Setrval i Areo Hotah, jak mu příslušelo.</p>
<p>„Jsou to dcery jejich otce,“ poznamenal princ.</p>
<p>Malá princezna se usmála. „Tři Oberynové s ňadry.“</p>
<p>Princ Doran se zasmál. Bylo tomu již tak dlouho, co jej Areo naposledy slyšel, jak se směje, že málem zapomněl, jak to zní „Přesto si stále myslím, že jsem se měla do Králova přístaviště vydat já, ne lady Nym,“ řekla Arianne.</p>
<p>„Je to příliš nebezpečné. Jsi moje dědička, budoucnost Dorne. Tvoje místo je po mém boku. Pro tebe budu brzy mít jiný úkol.“</p>
<p>„Ještě jedna věc, ten vzkaz. Nějaké nové zprávy?“</p>
<p>Princ Doran se s ní podělil o tajnůstkářský úsměv. „Z Lysu. Na moře odtamtud vyplula velká flotila. Většinou volantské lodě, přepravující armádu. Ani slovo o tom, kdo to je nebo kam mají namířeno. Slyšel jsem i něco o slonech.“</p>
<p>„Žádní draci?“</p>
<p>„Sloni. I když si myslím, že by bylo docela snadné ukrýt mladého draka v nákladním prostoru velké kogy. Daenerys je na moři nejvíce zranitelná. Já na jejím místě bych skrýval sám sebe i své úmysly, jak nejdéle bych mohl, tak abych mohl přepadnout Královo přístaviště nic netušící.“</p>
<p>„Myslíš, že s nimi bude i Quentyn?“</p>
<p>„Možná ano. Anebo taky ne. Pokud je jejich cílem skutečně Západozemí, včas se dozvíme, kde se budou chtít vylodit. Quentyn ji přivede po Zelenokrvavici, bude-li moci. Ale ničemu neprospějeme, budeme-li o tom mluvit. Polib mne. Za prvního světla vyjíždíme do Vodních zahrad.“</p>
<p>Takže možná vyjedeme uprostřed dopoledne, pomyslel si Hotah.</p>
<p>Později, když Arianne odešla, odložil svou sekeru a odnesl prince Dorana na lože. „Dokud Hora nerozdrtil mému bratrovi lebku, nezahynul v této Válce pěti králů jediný Dorn,“ řekl tiše princ, zatímco přes něj Hotah přetahoval pokrývku. „Pověz mi, kapitáne, je to moje ostuda nebo moje sláva?“</p>
<p>„Mně nepřísluší, abych něco takového říkal.“ <emphasis>Služ. Chraň. Poslouchej. Prosté přísahy pro prosté muže.</emphasis> To bylo jediné, co věděl.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />JON</strong></p>
<p><strong>V</strong>al čekala v chladu před svítáním u brány, zahalená v plášti z medvědí kožešiny tak velkém, že by padl i Samovi.</p>
<p>Vedle ní byl koník, osedlaný a s uzdou, chundelatý šedivák s jedním bílým okem. Spolu s Val tam stáli Muloš a Bolestínský Edd, pár dosti podivných strážných.</p>
<p>„Vy jste jí dali slepého koně?“ zeptal se Jon Sníh.</p>
<p>„Je jen napůl slepý, můj pane,“ odpověděl Muloš. „Jinak je docela zdravý.“ Poplácal koně po krku.</p>
<p>„Kůň je možná napůl slepý, ale já nejsem,“ řekla Val. „Vím, kam mám jet.“</p>
<p>„Moje paní, není zapotřebí, abys někam jezdila. Riziko je-“</p>
<p>„-je moje, Jone Sněhu. A nejsem žádná urozená jižanská dáma, ale žena ze svobodného lidu. Znám hvozd lépe než všichni tvoje černé odění průzkumníci dohromady. Mne tam žádní duchové strašit nebudou.“</p>
<p><emphasis>V to doufám.</emphasis> Jon s tím počítal, věřil, že se Val zadaří tam, kde Černý Janek Bulwer a jeho druhové selhali. Doufal, že ze svobodného lidu mít strach nemusí... ale oba až příliš dobře věděli, že divocí nejsou jediní, kdo číhá v lesích. „Máš dostatek jídla?“</p>
<p>„Tvrdý chléb, tvrdý sýr, ovesné koláčky, nasolenou tresku, nasolené hovězí, nasolené skopové a měch vína, abych spláchla všechnu tu sůl z úst. Hlady neumřu.“</p>
<p>„Pak je tedy načase, abys odjela.“</p>
<p>„Máš moje slovo, lorde Sněhu, že se vrátím, s Tormundem nebo bez něho.“ Val pohlédla na oblohu. Měsíc byl v půli. „Čekej mne v první den plného měsíce.“</p>
<p>„Budu.“ <emphasis>Nezklam mne</emphasis>, pomyslel <emphasis>si, jinak mne Stannis nechá zkrátit o hlavu.</emphasis> „Dáváš mi své slovo, že naši princeznu ohlídáš?“ zeptal se král a Jon mu slíbil, že ji ohlídá. <emphasis>Val ale není žádná princezna, říkal jsem mu to snad půl stovky krát.</emphasis> Byla to chabá výmluva, patetický hadřík omotaný kolem jeho raněného slova. Jeho otec by s tím nikdy nesouhlasil. <emphasis>Jsem</emphasis> <emphasis>meč, který stráží říše lidí</emphasis>, připomněl si Jon v duchu, <emphasis>a ten musí mít v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>konečném důsledku větší cenu než lidská čest.</emphasis></p>
<p>Průchod pod Zdí byl temný a chladný jako břicho ledového draka a točitý jako had. Bolestínský Edd je jím provedl s pochodní v ruce. Muloš měl klíč od všech tří bran, kde cestu uzavíraly železné mříže silné jako mužská paže. Kopiníci u každé brány se na pozdrav dotkli čel, ale nepokrytě zírali na Val a jejího koně.</p>
<p>Když prošli silnými dveřmi, vyrobenými z čerstvě otesaného zeleného dřeva, a vynořili se na severní straně Zdi, divoká princezna se na chvíli zastavila a zahleděla se přes sněhem pokryté pole, kde vyhrál král Stannis svou bitvu. Za ním čekal Začarovaný hvozd, temný a tichý. Světlo polovičního měsíce měnilo Valiny medově světlé vlasy v stříbro a její líce v něm byly bílé jako sníh. Zhluboka se nadechla. „Vzduch je cítit tak sladce.“</p>
<p>„Mám příliš znecitlivělý jazyk, než abych s tebou mohl souhlasit. Já cítím jenom chlad.“</p>
<p>„Chlad?“ Val se tiše zasmála. „Ne. Když je opravdu chlad, tak bolí i obyčejné dýchání. Když přicházejí Jiní...“</p>
<p>Znepokojivá představa. Šest průzkumníků, které vyslal Jon za Zeď, se stále nevrátilo. <emphasis>Ještě je brzy. Možná se ještě vrátí. </emphasis>Druhá část z něho však byla přesvědčená o něčem jiném. <emphasis>Jsou mrtví, všichni do jednoho. Poslal jsi je ven na smrt, a to samé teď děláš s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Val.</emphasis> „Vyřiď Tormundovi, co jsem říkal.“</p>
<p>„Možná na tvoje slova nedá, ale vyslechne si je.“ Val jej zlehka políbila na tvář. „Máš moje díky, lorde Sněhu. Za napůl slepého koně, za nasolenou tresku, za čerstvý vzduch. Za naději.“</p>
<p>Její dech se mísil s jeho, bílá mlha ve vzduchu. Jon Sníh se od ní odtáhl a řekl. „Jedinými díky, o které stojím, je…“</p>
<p>„-Tormund Obrozhouba. Ano.“ Val si zvedla na hlavu kápi svého medvědího pláště. „Než pojedu, ještě jednu otázku. Zabil jsi Jarla, můj pane?“</p>
<p>„Jarla zabila Zeď.“</p>
<p>„Tak jsem to i slyšela. Jen jsem si chtěla být jistá.“</p>
<p>„Máš moje slovo, že jsem ho nezabil.“ I když jsem mohl, kdyby se situace vyvinula jinak.</p>
<p>„V tom případě sbohem,“ řekla, téměř hravě.</p>
<p>Jon Sníh neměl na nic takového náladu. <emphasis>Na hraní je příliš zima a tma, a je již pozdní hodina.</emphasis> „Jenom na čas.Vrátíš se. Kvůli chlapci, pokud z žádného jiného důvodu.“</p>
<p>„Kvůli Krasterovu synovi?“ pokrčila Val rameny. „Není to můj příbuzný.“</p>
<p>„Slyšel jsem, jak mu zpíváš.“</p>
<p>„Zpívala jsem si pro sebe. Mohu snad za to, že poslouchal?“ Přes rty ji přelétl mírný úsměv. „Vždycky ho tím rozesměju. Ach, ano. Je to milá malá Obludka.“</p>
<p>„Obludka?“</p>
<p>„Jeho mléčné jméno. Musela jsem ho nějak nazvat. Dohlédni, aby byl v teple a v bezpečí. A drž jej mimo dosah rudé ženy. Ona ví, kdo to je. Vidí věci ve svých plamenech.“</p>
<p><emphasis>Arya</emphasis>, pomyslel si, doufaje, že to je pravda. „Popel a uhlíky.“</p>
<p>„Králové a draci.“</p>
<p><emphasis>Už zase draci.</emphasis> Jon Sníh je na chvíli téměř viděl taky, jak se svíjejí v noci, s temnými křídly vykreslenými proti moři plamene. „Kdyby to věděla, byla by nám chlapce vzala. Dallina syna, ne tvoji Obludku. Stačilo by jediné slovo do králova ucha a byl s ním konec. <emphasis>Se mnou taky. Stannis by to považoval za zradu. </emphasis>„Proč to dopustila, když o tom věděla?“</p>
<p>„Protože se jí to hodilo. Oheň je vrtkavá věc. Nikdo neví, kterým směrem se plamen obrátí.“ Val vložila chodidlo do třmene, přehoupla nohu přes záda koně a pohlédla dolů ze sedla. „Pamatuješ si, co ti řekla moje sestra?“</p>
<p>„Ano.“ <emphasis>Meč bez jílce, a neexistuje bezpečný způsob, jak ho uchopit.</emphasis> Jenže Melisandra měla v tomto ohledu pravdu. Když jsou kolem tebe nepřátelé, je dokonce i meč bez jílce lepší než prázdná ruka.</p>
<p>„Dobře.“ Val otočila svého koně k severu. „Tak tedy v první noc plného měsíce.“ Jon se díval, jak odjíždí, a říkal si, zda ještě někdy spatří její tvář. Nejsem žádná urozená jižanská dáma, slyšel ji v duchu říkat, ale žena ze svobodného lidu.</p>
<p>„Je mi jedno, co říká,“ zamumlal Bolestínský Edd, když Val zmizela mezi stěnou z jedlí. „Vzduch <emphasis>je</emphasis> příliš studený, než aby se dal dýchat. Přestal bych s tím, jenže to by bolelo ještě víc.“ Zamnul si ruce. „Tohle špatně dopadne.“</p>
<p>„To říkáš o všem.“</p>
<p>„Jo, můj pane. Obvykle mám pravdu.“</p>
<p>Muloš si odkašlal. „Můj pane? Ta divoká princezna, nechal jsi ji odjet a muži říkají, že-“</p>
<p>„-jsem sám napůl divoký, přeběhlík, jenž má v úmyslu prodat naši říši nepřátelům, lidožroutům a obrům.“ Jon se nepotřeboval dívat do ohně, aby věděl, co se o něm povídá. Nejhorší na tom bylo, že se nemýlili, ne zcela. „Slova jsou jako vítr a vítr vždy vane proti Zdi. Pojďme.“</p>
<p>Když se Jon vrátil do svého příbytku za zbrojnicí, byla stále tma. Viděl, že Duch se ještě nevrátil. <emphasis>Stále loví.</emphasis> Velký bílý zlovlk byl poslední dobou pryč stále častěji, vydával se za kořistí stále dál a dál. S muži Hlídky a divokými dole v Krtinci byly kopce a pole v blízkosti Černého hradu vyjedené, a to tam už předtím bylo málo zvěře. <emphasis>Zima přichází</emphasis>, přemítal Jon. <emphasis>A brzy, až příliš brzy.</emphasis> Říkal si, zda se vůbec dožijí jara.</p>
<p>Bolestínský Edd se vypravil do kuchyně a brzy se vrátil s korbelem hnědého piva a přikrytým tácem. Pod tácem nalezl Jon tři kachní vejce smažená na tuku vypečeném z masa, proužek slaniny, dvě klobásky, krvavý pudink a polovinu bochníku chleba ještě teplého z pece. Snědl chléb a polovinu vejce. Byl by si vzal i slaninu, to by mu ji ale nesměl sebrat havran. „Zloději,“ pokáral ho Jon, zatímco pták letěl k překladu nade dveřmi, aby tam zhltl svoji kořist.</p>
<p>,,<emphasis>Zloději</emphasis>,“ souhlasil havran.</p>
<p>Jon zkusil sousto klobásky. Právě ji zapíjel douškem piva, když se vrátil Edd, aby mu řekl, že venku čeká Bowen Marsh. „Je s ním Othell a septon Cellador.“</p>
<p><emphasis>To bylo rychlé.</emphasis> Říkal si, kdo asi rozšiřuje zprávy... a jestli je těch roznašečů víc než jeden. „Pošli je dovnitř.“</p>
<p>„Ano, můj pane. Před tou cháskou by sis ale měl svoje klobásky ohlídat. Vypadají docela hladově.“</p>
<p><emphasis>Hladově</emphasis> nebylo slovo, které by použil Jon. Septon Cellador se tvářil zmateně a ospale a jako by se zoufale potřeboval napít něčeho silnějšího, zatímco první stavitel vypadal, jako by spolkl něco, co není docela schopen strávit. Bowen Marsh měl vztek. Jon mu to viděl na očích, na jeho zaťatých zubech, na zrudlých tvářích. <emphasis>Ta rudá není od chladu.</emphasis> „Posaďte se, prosím,“ řekl jim. „Mohu vám nabídnout jídlo nebo pití?“</p>
<p>„Pojedli jsme s muži,“ odpověděl Marsh.</p>
<p>„Já bych si ještě něco dal.“ Yarwick se posadil do křesla. „Jsi laskavý, že nám nabízíš.“</p>
<p>„Snad trochu vína?“ řekl septon Cellador.</p>
<p>,,<emphasis>Zrrní,“ </emphasis>zakrákal havran nade dveřmi, <emphasis>„zrrní, zrrní“</emphasis></p>
<p>„Víno pro septona a talíř pro našeho prvního stavitele,“ řekl Jon Bolestínskému Eddovi. „Pro ptáka nic.“ Otočil se zpátky ke svým návštěvníkům. „Přišli jste kvůli Val.“</p>
<p>„A také kvůli jiným záležitostem,“ řekl Bowen Marsh. „Muži si dělají starosti, můj pane.“</p>
<p><emphasis>A kdopak určil tebe, abys za ně mluvili</emphasis> „Já rovněž. Othelli, jak pokračují práce na Noční pevnosti? Dostal jsem dopis od sera Axella Florenta, jenž zve sám sebe pobočníkem královny. Napsal, že královna Selyse není spokojena se svými komnatami ve Východní hlídce u moře a přeje si okamžitě se nastěhovat do nového sídla jejího manžela. Bude to možné?“</p>
<p>Yarwyck pokrčil rameny. „Většinu pevnosti máme opravenou a dali jsme střechu na kuchyni. Pozor, budou potřebovat potraviny, nábytek a palivové dříví, ale k obývání by to mohlo stačit. Jistě, není to tak pohodlné jako ve Východní hlídce. A je to daleko od lodí, kdyby si odsud přála Její Výsost odjet, ale... ano, mohla by tam žít, třebaže potrvá ještě roky, než bude Noční pevnost vypadat jako řádný hrad. Nebo i méně, kdybych měl víc stavitelů.“ „Mohl bych ti nabídnout obra.“</p>
<p>Othell se při jeho slovech otřásl. „Tu obludu na nádvoří?“ „Koženáč říkal, že se jmenuje Wun Weg Wun Dar Wun. Ano, vím, že se to obtížně vyslovuje. Koženáč mu říká Wun Wun, a zdá se, že to stačí.“ Wun Wun měl velmi málo společného s obry z příběhů Staré chůvy, těmi obrovitými divokými tvory, kteří si přimíchávali do ranní kaše krev a polykali celé býky, s kůží i rohy. Tenhle obr vůbec nejedl maso, třebaže na něj byl hrůzný pohled, když mu přinesli koš kořenové zeleniny a on žvýkal svými obrovitými hranatými zuby cibule a tuříny, ba dokonce syrové řepné bulvy. „Je to ochotný pracovník, třebaže bývá dost obtížné vysvětlit mu, co po něm chcete. Hovoří starým jazykem, ale ze společného nezná nic. Je však neúnavný a má obrovskou sílu. Mohl by zastat práci tuctu mužů.“</p>
<p>„Já... můj pane, muži by nikdy... myslím, že obři jedí lidské maso... ne, můj pane, děkuji ti, ale nechci, aby se muži museli dívat na takového tvora, je přece...“</p>
<p>Jona Sněha to nepřekvapilo. „Jak si přeješ. Necháme si obra tady.“ Popravdě řečeno by se s Wun Wunem loučil nerad. <emphasis>Ty nevíš nic, Jone Sněhu</emphasis>, řekla by možná Ygritte, ale Jon mluvil s obrem kdykoliv mohl, prostřednictvím Koženáče nebo některého ze svobodného lidu, které přivedli z čarostromového háje, a dozvídal se hodně a ještě víc o jeho lidu a jejich dějinách. Říkal si, kéž by tady tak byl Sam, aby mohl všechny ty příběhy zapsat.</p>
<p>Což ovšem neznamenalo, že by byl slepý vůči nebezpečí, které Wun Wun představoval. Obr kolem sebe divoce mlátil, když se ocitl v ohrožení, a ta jeho ručiska byla natolik silná, že by jimi roztrhl člověka vedví. Připomínal Jonu Sněhoví Hodora. <emphasis>Hodora dvakrát tak velkého, dvakrát tak silného a o polovinu méně chytrého. Z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něčeho takového by vystřízlivěl i septon Cellador. Ovšem jestli s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sebou má Tormund obry, Wun Weg Wun Dar Wun by nám mohl být nápomocný, až s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nimi budeme vyjednávat.</emphasis></p>
<p>Mormontův havran nevrle zakrákal, když se pod ním otevřely dveře, a oznámil příchod Bolestínského Edda se džbánem vína a tácem s vejci a klobáskami. Bowen Marsh se zjevnou netrpělivostí čekal, zatímco Edd naléval, a začal opět hovořit, až když odešel. „Tollett je dobrý muž, a docela oblíbený, a Železný Emmett je dobrý zbrojmistr,“ řekl. „Jenže se povídá, že máš v úmyslu poslat je pryč.“</p>
<p>„Potřebujeme dobré muže v Dlouhé mohyle.“</p>
<p>„Muži tomu začali říkat Běhnina díra,“ řekl Marsh, „ale ať je to, jak chce. Je pravda, že máš v úmyslu nahradit Emmetta tím divokým Koženáčem ve funkci našeho zbrojmistra? Je to úřad většinou vyhrazený pro rytíře... nebo přinejmenším pro průzkumníky.“</p>
<p>„Koženáč <emphasis>je</emphasis> divoký,“ souhlasil Jon mírným hlasem. „Sám to mohu dosvědčit. Vyzkoušel jsem si ho na cvičebním nádvoří. S kamennou sekerou je stejně nebezpečný, jako je většina rytířů s ocelí kutou v hradu. Jistě, není tak trpělivý, jak by se mi zamlouvalo, a někteří z hochů z něj mají hrůzu... což ovšem neznamená, že by to nemohlo být ku prospěchu. Jednoho dne se ocitnou ve skutečném boji a jistá obeznámenost se strachem jim dobře poslouží.“</p>
<p>„Je to <emphasis>divoký</emphasis>.“</p>
<p>„Byl, dokud neodříkal slova. Teď je to náš bratr. Takový, který je schopen naučit chlapce víc než jen umění boje s mečem. Neuškodilo by jim naučit se pár slov ze starého jazyka a něco o způsobech svobodného lidu.“</p>
<p>„Svobodného,“ zamumlal havran. „<emphasis>Zrrní. Krrál</emphasis>“</p>
<p>„Muži mu nedůvěřují.“</p>
<p><emphasis>Kteří muži?</emphasis> mohl by se zeptat Jon. <emphasis>Kolik?</emphasis> To by jej ale zavedlo na cestu, po které jít nechtěl. „To nerad slyším. Ještě něco?“</p>
<p>Promluvil septon Cellador. „Ten hoch, Satén. Povídá se, že máš v úmyslu jmenovat ho svým majordomem a panošem namísto Tolletta. Můj pane, ten chlapec se prodával... byl... maloval se... a byl sexuálně zneužíván v nevěstincích Starého města.“</p>
<p><emphasis>A ty jsi opilec.</emphasis> „Čím byl ve Starém městě, není naše starost. Rychle se učí a je velmi bystrý. Ostatní rekruti jím začali opovrhovat, jenže on nad nimi všemi zvítězil a nadělal si z nich přátele. Je nebojácný v boji a dokonce umí trochu číst a psát. Což by mělo stačit na to, aby mi byl schopen přinášet jídlo a sedlat mého koně, nemyslíte?“</p>
<p>„S největší pravděpodobností,“ souhlasil Bowen Marsh s kamennou tváří, „ale mužům se to nelíbí. Tradičně bývají panoši lorda velitele chlapci dobrého původu, cvičení tak, aby uměli vydávat rozkazy. Věří snad lord velitel tomu, že muži Noční hlídky budou následovat do bitvy mužskou děvku?“</p>
<p>Jonovi již došla trpělivost. „Následovali i horší jedince. Starý medvěd zanechal pro svého nástupce pár varovných poznámek o jistých mužích. Ve Stínové věži jsme měli kuchaře, který rád znásilňoval septy. Za každou, kterou zprznil, si vypálil do kůže sedmicípou hvězdu. Jeho levá paže byla pokrytá hvězdami od zápěstí po loket a měl hvězdy vypálené i na lýtkách. Ve Východní hlídce máme muže, který zapálil dům svého otce a zatarasil dveře. Uvnitř uhořela celá jeho rodina, celkem devět lidi. Ať dělal Satén ve Starém městě cokoliv, teď je to náš bratr, a <emphasis>stane se </emphasis>mým panošem.“</p>
<p>Septon Cellador se napil vina. Othell Yarwyck bodal svou dýkou do klobásky. Bowen Marsh tam seděl s rudou tváří. Havran zapleskal křídly a řekl: <emphasis>„Zrnní, krmí, zabít.</emphasis>“ Nakonec si lord majordomus odkašlal. „Tvoje lordstvo ví samo nejlépe, jak to udělat. Mohl bych se zeptat na ty mrtvoly v ledových celách? Muži z nich nemají zrovna dobrý pocit. A že je tam necháváš <emphasis>hlídat</emphasis>? To je jistě mrhání dvěma dobrými muži, pokud se ovšem nebojíš, že ti dva...“</p>
<p>„… vstanou z mrtvých? Modlím se, aby se tak stalo.“</p>
<p>Septon Cellador zbledl. „Sedm, chraňte nás.“ Víno mu stékalo po bradě v rudé stružce. „Lorde veliteli, nemrtví jsou zrůdní, nepřirození tvorové. V očích bohů hnus, sprostota. Snad... snad nemáš v úmyslu pokoušet se s nimi <emphasis>mluvit</emphasis>?“</p>
<p>„Oni <emphasis>mohou</emphasis> mluvit?“ opáčil Jon Sníh. „Já myslím, že ne, ale nemohu tvrdit, že bych to věděl s jistotou. Jsou to možná zrůdy, ale než zemřeli, byli to lidé. Kolik z toho v nich zůstalo? Ten, kterého jsem zabil, měl v úmyslu zabít lorda velitele Mormonta. Zjevně si pamatoval, kdo to byl a kde ho najít.“ Jon nepochyboval o tom, že mistr Aemon by jeho úmysl pochopil; Sam Tarly by byl zděšen, ale také by to pochopil. „Můj lord otec mi zdůrazňoval, že by člověk měl znát své nepřátele. O nemrtvých toho víme málo, o Jiných ještě méně. Musíme se to dozvědět.“</p>
<p>Jeho odpověď je nepotěšila. Septon Cellador nahmatal krystal, který mu visel kolem krku a řekl: „Považuji to za nanejvýš nemoudré, lorde Sněhu. Budu se modlit ke Stařeně, aby zvedla svou lampu a zavedla tě na stezku moudrosti.“</p>
<p>Trpělivost Jona Sněha již byla vyčerpána. „Jsem si jistý, že kapka moudrosti by prospěla nám všem.“ <emphasis>Ty nevíš nic, Jone Sněhu.</emphasis> „A teď, promluvíme si o Val?“</p>
<p>„Takže je to pravda?“ zeptal se Marsh. „Tys ji pustil.“</p>
<p>„Za Zeď.“</p>
<p>Septon Cellador se prudce nadechl. „Králova kořist. Jakmile Jeho Veličenstvo zjistí, že je pryč, bude nanejvýš rozezleno.“</p>
<p>„Val se vrátí.“ Dřív než Stannis, budou-li bohové dobří.</p>
<p>„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se Bowen Marsh.</p>
<p>„Říkala, že se vrátí.“</p>
<p>„A co když lhala? Co když se jí přihodí něco zlého?“</p>
<p>„Nu, v tom případě aspoň budete mít šanci zvolit si lorda velitele, který by víc odpovídal vašim představám. Obávám se že do té doby musíte trpět mne.“ Jon si lokl piva. „Poslal jsem ji vyhledat Tormunda Obrozhoubu a předložit mu moji nabídku.“ „Mohl bych vědět, co je to za nabídku?“</p>
<p>„Stejná nabídka, jakou jsem učinil v Krtinci. Jídlo, střecha nad hlavou a pokoj, pokud spojí svoje síly s mými, bude bojovat proti společnému nepříteli, pomůže nám udržet Zeď.“</p>
<p>Zdálo se, že to Bowena Marshe nepřekvapilo. „Máš v úmyslu nechat ho projít.“ Jeho hlas naznačoval, že to věděl po celou dobu. „Otevřít bránu pro něj a jeho stoupence. Stovky, tisíce.“</p>
<p>„Pokud mu jich tolik zbylo.“</p>
<p>Septon Cellador udělal ve vzduchu znamení hvězdy. Othell Yarwyck zamručel a Bowen Marsh řekl: „Někteří by to mohli nazvat zradou. Jsou to divocí. Barbaři, nájezdníci, násilníci, spíš zvěř než lidé.“</p>
<p>„Tormund není nic z toho,“ namítl Jon, „o nic víc, než byl Mance Nájezdník. Ale i kdyby bylo pravda každé slovo z toho, co jsi řekl, jsou to stále lidé, Bowene. Živí lidé, lidé jako ty a já. Zima se blíží, moji páni, a jakmile přijde, my živí budeme muset společně stanout proti mrtvým.“</p>
<p>„<emphasis>Sníh</emphasis>,“ vykřikl Mormontův havran. <emphasis>„Sníh. Sníh“</emphasis></p>
<p>Jon jej ignoroval „Vyslechli jsme divoké, které jsme sem přivedli z háje. Někteří z nich nám vyprávěli zajímavý příběh, o lesní čarodějce zvané Matka Krtice.“</p>
<p>„Matka <emphasis>Krtice?</emphasis>“ opáčil Bowen Marsh. „Poněkud zvláštní jméno.“</p>
<p>„Údajně si zřídila domov v díře pod dutým stromem. Ať je na tom kolik chce pravdy, měla vizi. Viděla flotilu lodí, které připlují, aby odvezly svobodný lid do bezpečí za Úzké moře. Tisíce lidí uprchlých z bitvy podlehlo zoufalství natolik, že jí uvěřily. Matka Krtice je všechny odvedla do Tvrdodomova, aby se tam modlili a očekávali spásu zpoza moře.“</p>
<p>Othell Yarwyck se zamračil. „Sice nejsem průzkumník, ale... říká se, že Tvrdodomov je nesvaté místo. Proklaté. Dokonce tvůj strýc to říkal, Jone Sněhu. Proč se vydali zrovna <emphasis>tam?</emphasis></p>
<p>Jon měl na stole před sebou mapu. Otočil ji tak, aby na ni viděli. „Tvrdodomov je situován v chráněném zálivu a má přírodní přístav dostatečně hluboký i pro tu největší flotilu. Je tam spousta dřeva a kamene. Tamní vody se hemží rybami a nedaleko jsou kolonie tuleňů a mrožů.“</p>
<p>„Nepochybuji, že to všechno je pravda,“ řekl Yarwyck, „ale není to místo, kde bych chtěl strávit noc. Znáš ten příběh?“</p>
<p>Znal ho. Tvrdodomov byl napůl cesty stát se městem, jediným opravdovým městem na sever od Zdi, až do noci před šesti sty lety, kdy jej pohltilo peklo. Jeho lid unesli do otroctví anebo pozabíjeli na maso, v závislosti na tom, které verzi příběhu jste věřili, jejich domovy a síně byly stráveny v plamenech, které byly tak žhavé, že si pozorovatelé na Zdi daleko na jihu, mysleli, že na severu vychází slunce. Potom se téměř půl roku snášel na Chvějivé moře i na Začarovaný hvozd popel. Kupci hlásili, že na místě, kde stál Tvrdodomov, viděli jen zkázu jako z noční můry, krajinu spálených stromů a ohořelých kostí, vody dusící se napuchlými mrtvolami, krev zmrazující výkřiky odrážející se od kamenných úst na velkém útesu, jenž se tyčil nad sídlištěm.</p>
<p>Od té noci uplynulo šest staletí, ale Tvrdodomovu se lidé stále vyhýbali. Jon se dozvěděl, že divocí si to místo opětovně zabrali, avšak průzkumníci tvrdili, že v zarostlých ruinách straší duchové, démoni a hořící přízraky s nezdravou chutí na krev.</p>
<p>„Ani já bych si to místo nevybral,“ přitakal Jon, „ale Matku Krtici slyšeli, jak svobodnému lidu káže, že spásu naleznou pouze tam, kde kdysi našli zatracení.“</p>
<p>Septon Cellador našpulil rty. „Spasení lze dojít jenom skrze Sedm. Ta čarodějka je všechny odsoudila k záhubě.“</p>
<p>„A možná zachránila Zeď,“ řekl Bowen Marsh. „Ti, o kterých hovoříme, jsou nepřátelé. Ať se modlí mezi ruinami... a jestli jim jejich bohové pošlou lodě, aby je odnesly do lepšího světa, bude to jen dobře. Já nemám jídlo, abych je mohl nakrmit.“</p>
<p>Jon zahýbal prsty své pravé ruky. „Kolem Tvrdodomova čas od času proplouvají galéry Cottera Pykea. Říká, že tam nejsou žádná stavení, pouze jeskyně. <emphasis>Křičící jeskyně,</emphasis> jak jim říkají jeho muži. Matka Krtice a ti, kdo ji následovali, tam zahynou hlady a zimou. Celé stovky. Tisíce.“</p>
<p><emphasis>„Tisíce nepřátel. Tisíce divokých.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Tisíce lidí, pomyslel si Jon. Mužů, žen a dětí. Zvedl se v něm hněv, když však promluvil, byl jeho hlas tichý a chladný. „Jste tak slepí, nebo to nechcete vidět? Co se podle vás stane, až budou všichni tito nepřátelé mrtví?“</emphasis></p>
<p>Havran nade dveřmi zamumlal: <emphasis>,Mrrtví, mrrtví, mrrtví.“</emphasis></p>
<p>„Já vám povím, co se stane,“ pokračoval Jon. „Ti mrtví znovu ožijí, celé stovky a tisíce. Vstanou jako nemrtví, s černýma rukama a bleděmodrýma očima a <emphasis>přijdou si pro nás</emphasis>.“ Zvedl se od stolu, rozevřel a sevřel prsty pravé ruky. „Máte mé svolení odejít.“</p>
<p>Septon Cellador vstal s šedivou tváří a celý zpocený, Othell Yarwyck strnule, Bowen Marsh se staženými rty a bledý. „Děkujeme ti za tvůj čas, lorde Sněhu.“ Bez jediného dalšího slova odešli.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />TYRION</strong></p>
<p><strong>S</strong>vině měla milejší povahu než někteří z koní, na kterých kdy jezdil.</p>
<p>Trpělivá a s jistýma nohama jen tiše kvikla, když jí šplhal Tyrion na záda, a zůstala bez hnutí stát, zatímco se natahoval po štítu a kopí. A přesto, když uchopil její otěže a přitiskl jí chodidla k bokům, okamžitě se dala do pohybu. Jmenovala se Pěkná, což bylo zkráceně Pěkná svině, a k tomu, aby nosila sedlo a ohlávku, ji cvičili již od selete.</p>
<p>Pěkná běžela po palubě a pomalované dřevěné brnění klapotalo. Tyriona štípal v podpaždí pot a krůpěj potu stékala i přes jeho jizvu zpod přespříliš velké, špatně padnoucí přilbice, a přesto si na jeden absurdní okamžik připadal takřka jako Jaime, jedoucí na turnajové kolbiště s kopím v rukou, ve zlaté zbroji lesknoucí se ve slunečních paprscích.</p>
<p>Když se dali do smíchu, sen se rozplynul. Nebyl žádný šampión, jen trpaslík na praseti svírající klacek, šaškující kvůli obveselení pár znuděných, rumem zmámených námořníků v naději, že jim zlepší náladu. Jeho otec někde dole v pekle pění vzteky a Joffrey se chechtá. Tyrion cítil jejich studené, mrtvé oči, jak sledují tuto kejklířskou frašku, vnímal je stejně živě jako posádku <emphasis>Selaesori Qhoran.</emphasis></p>
<p>A teď proti němu vyrazil jeho nepřítel. Grešle jela na svém velkém šedém psovi, její pruhovaný dřevec se opilecký komíhal, zatímco pes běžel přes palubu. Její štít a zbroj byly pomalovány červeně, třebaže barva byla oprýskaná a vybledlá; jeho vlastní zbroj byla modrá. Není moje. Je Haléřova. Modlím se, ať nikdy není moje.</p>
<p>Tyrion kopl Pěknou do kýt, aby ji pobídl k rychlejšímu tempu, zatímco námořníci na něj houkali a pokřikovali. Nemohl sice s jistotou říci, zda jej povzbuzují či urážejí, ale snadno si to mohl domyslet. <emphasis>Proč jsem se jen nechal k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>téhle frašce přemluvit</emphasis></p>
<p>Odpověď však znal. Již dvanáct dní byla loď polapena za úplného bezvětří v Zálivu žalu. Nálada posádky byla mizerná... a změní se v ještě mizernější, jakmile jim dojdou denní příděly rumu. Existovalo jen omezené množství hodin, které mohl člověk věnovat vyspravování plachet, utěsňování děr a rybaření. Jorah Mormont je slyšel mumlat, že je trpasličí štěstí opustilo. Zatímco lodní kuchař Tyriona čas od času stále podrbal na hlavě, když šel kolem, v naději, že to možná rozhýbe vítr, zbytek posádky si jej měřil zlověstnými pohledy, kdykoliv jim zkřížil cestu. Grešlin úděl byl ještě horší, poněvadž si kuchař vzal do hlavy, že stisknout dívce ňadro je možná ta správná věc, jak přivolat nazpět štěstí. Také se začal vyjadřovat o Pěkné svini jako o <emphasis>Slanině</emphasis>, přičemž tento žertík připadal Tyrionovi mnohem legračnější, když takto předtím vtipkoval sám.</p>
<p>„Musíme je rozesmát,“ prosila ho Grešle. „Musíme je přimět, aby si nás oblíbili. Když je dobře pobavíme, pomůže jim to zapomenout na naši smůlu. <emphasis>Prosím,</emphasis> můj pane.“ A Tyrion se nakonec, i když stále nechápal jak, podvolil. <emphasis>To je určitě tím rumem. </emphasis>Kapitánovo víno došlo jako první. Tyrion Lannister zjistil, že rumem se dá opít daleko rychleji než vínem.</p>
<p>A tak se ocitl oděn v Haléřově pomalované dřevěné zbroji, sedící obkročmo na Haléřově svini, zatímco Haléřova sestra mu vysvětlovala delikátní finesy kejklířského představení, které bylo jejich denním chlebem. Mělo to v sobě jistou ironii; vycházející ze skutečnosti, že Tyrion kdysi málem přišel o hlavu z toho důvodu, že odmítl nasednout na psa kvůli zvrácenému pobavení svého synovce. A přesto pro něj jaksi bylo obtížné ocenit humor této situace ze zad prasnice.</p>
<p>Grešlin dřevec klesl dolů právě včas, aby zavadil o jeho rameno; jeho vlastní kopí se zakolébalo, když je spustil dolů a hlučně jím uhodil do rohu jejího štítu. Udržela se v sedle. On ze svého vypadl. Což se od něj samozřejmě očekávalo.</p>
<p><emphasis>Snadné jako spadnout z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prasete...</emphasis> třebaže spadnout z tohoto konkrétního prasete bylo obtížnější, než to vypadalo. Tyrion se při pádu stočil do klubíčka, vzpomněl si na svou lekci, a přesto dopadl na palubu s hlasitým <emphasis>žuch</emphasis> a kousl se do jazyka tak prudce, až ucítil krev. Měl pocit, jako by mu bylo opět dvanáct, jako by dělal hvězdice na stole s večeří ve velké síni Casterlyovy skály. Tehdy jeho představení sledoval namísto nevrlých námořníků strýc Gerion, jenž pochválil jeho snahu. Smích námořníků mu připadal ve srovnání se salvami smíchu, které vítaly Haléřový a Grešliny kousky na Joffreyho svatební hostině, slabý a nucený... a někteří na něj hněvivě syčeli. „Beznosý, jezdíš stejně ošklivě, jako vypadáš,“ vykřikl na něj jeden muž od příďové nástavby. „Určitě nemáš koule, když ses nechal porazit od holky.“ <emphasis>Vsadil si na mne minci,</emphasis> usoudil Tyrion. Rozhodl se ignorovat tuto urážku. Svého času slýchal mnohem horší.</p>
<p>Vstát v dřevěné zbroji bylo obtížné. Zjistil, že sebou mlátí jako želva převrácená na zádech. Alespoň tohle pár námořníků rozesmálo. <emphasis>Škoda, že jsem si nezlomil nohu, to by určitě vyli smíchy. A kdyby byli na té latríně, když jsem střelil svého otce do břicha, řehtali by se tak, že by si posrali kaťata zároveň s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním. Ale jo, udělám cokoliv, jen abych udržel ty zatracené bastardy v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dobrém rozmaru.</emphasis></p>
<p>Jorah Mormont se nakonec nad Tyrionovým zápasem slitoval a vytáhl jej na nohy. „Vypadáš jako šašek.“</p>
<p><emphasis>To bylo mým úmyslem.</emphasis> „Je obtížné vypadat jako hrdina, když sedíš na praseti.“</p>
<p>„Proto se prasatům vyhýbám.“</p>
<p>Tyrion si rozepnul přilbici, odsunul ji stranou a vyplivl přes její okraj chrchel krvavého hlenu. „Mám pocit, jako bych si byl prokousl půlku jazyka.“</p>
<p>„Příště zkousni prudčeji.“ Ser Jorah pokrčil rameny. „Abych pravdu řekl, viděl jsem horší turnajové bojovníky.“</p>
<p><emphasis>To měla být chvála</emphasis>? „Spadl jsem z toho zatraceného prasete a kousl jsem se do jazyka! Co by mohlo být horšího než tohle?“</p>
<p>„Zapíchnout si do oka třísku a umřít.“</p>
<p>Grešle seskočila ze svého psa, velkého šedého zvířete jménem Křupan. „Tady nejde o to, abys dobře zápolil, Hugore.“ Dbala na to, aby ho oslovovala Hugor, kdekoliv by je mohl někdo slyšet. „Jde o to, abys je rozesmál a přiměl je házet mince.“</p>
<p><emphasis>Ubohá platba za krev a modřiny</emphasis>, pomyslel si Tyrion, ale i to si nechal pro sebe. „Ani to se nám nepodařilo. Nikdo nám mince neházel.“ <emphasis>Ani grešli, ani haléř.</emphasis></p>
<p>„Budou, až se trochu zlepšíme.“ Grešle si sundala přilbici. Dolů k uším jí spadly vlasy v barvě myší hnědi. I oči pod mohutným čelem měla hnědé a tváře měla hladké a uzardělé. Sáhla do koženého pytle a vytáhla z něj hrst žaludů pro Pěknou svini. Svině je pojedla z její ruky a šťastně přitom kvikala. „Až budeme vystupovat pro královnu Daenerys, bude na nás pršet stříbro, však uvidíš.“</p>
<p>Někteří z námořníků na ně pokřikovali, dupali patami do paluby, dožadovali se dalšího klání. Nejhlasitější mezi nimi byl jako vždycky lodní kuchař. Tyrion se naučil opovrhovat tím mužem, i když to byl jediný aspoň napůl obstojný hráč <emphasis>cyvasse </emphasis>na lodi. „Vidíš, líbilo se jim to,“ řekla Grešle s nadějným malým úsměvem. „Dáme si to ještě jednou, Hugore?“</p>
<p>Už chtěl odmítnout, když jej této nutnosti zbavil výkřik jednoho z důstojníků. Bylo uprostřed dopoledne a kapitán chtěl znovu vyslat čluny. Pruhovaná plachta kogy zplihle visela ze stěžně, tak jako již celé dny, ale kapitán si dělal naděje, že by snad mohli nalézt vítr někde na severu. To znamenalo veslovat. Čluny však byly malé a koga velká; tažení lodi za čluny byla upocená a vyčerpávající práce v horku, v důsledku které měli námořníci jen dlaně plné puchýřů a bolavá záda, ale ničeho tím nedosáhli. Posádka to nenáviděla. Tyrion je z toho nemohl vinit. „Vdova nás měla posadit na galéru,“ zamumlal tiše. „Kdyby mi někdo pomohl z těchto proklatých prken, byl bych mu vděčný. Mám dojem, že jsem si zabodl třísku do rozkroku.“</p>
<p>Mormont si šel splnit svou povinnost, i když na něm bylo znát, jak to dělá nerad. Grešle sebrala svého psa a prase a odvedla je oba do podpalubí. „Snad bys měl své paní říct, aby si zamykala a zabarikádovávala dveře, kdykoliv je uvnitř,“ řekl ser Jorah Tyrionovi, když mu rozepínal přezky, které spojovaly dřevěný hrudní plát se zádovým. „Slýchám kolem sebe až příliš mnoho řečí o žebírkách, šunce a slanině.“</p>
<p>„To prase představuje polovinu jejího živobytí.“</p>
<p>„Posádka z Ghisu by snědla i psa.“ Mormont roztáhl hrudní a zádový plát od sebe. „Prosté jí to řekni.“</p>
<p>„Jak si přeješ.“ Jeho tunika byla prosáklá potem a lepila se mu k hrudi. Tyrion za ni zatáhl a modlil se v tu chvíli aspoň o trochu větru. V dřevěné zbroji bylo horko, byla těžká a nepohodlná. Zdálo se, že polovinu tvoří stará barva, jedna vrstva nátěru na druhé, jak byla snad stokrát přemalovávána. Vzpomněl si, že na Joffreyho svatební hostině měl na sobě jeden jezdec zlovlka Robba Starka, zatímco druhý znak a barvy Stannise Baratheona. „Jestliže budeme vystupovat před královnou Daenerys, budeme potřebovat obě zvířata,“ řekl. Kdyby si námořníci vzali do hlavy, že Pěknou svini zabijí a snědí, ani on, ani Grešle nemohli doufat, že by jim v tom zabránili... ale meč sera Joraha by je zastavit mohl.</p>
<p>„Takhle si hodláš uchovat hlavu na krku, Skřete?“</p>
<p>„Sere Skřete, když už. A ano. Jakmile Její Veličenstvo pozná moji skutečnou cenu, bude mne chovat v lásce. Jsem koneckonců pomilováníhodný malý chlapík, a vím mnoho užitečných věcí o svých příbuzných. Ale do té doby bych se ji měl ze všech sil snažit co nejvíc pobavit.“</p>
<p>„Dováděj si, jak chceš, tvoje zločiny to nesmyje. Daenerys Targaryen není žádné hloupé dítě, které můžeš rozptýlit žertíky a kotrmelci. Naloží se tebou spravedlivě.“</p>
<p><emphasis>Och, doufám, že ne.</emphasis> Tyrion pozoroval Mormonta svýma nespárovanýma očima. „A jak uvítá tato spravedlivá královna tebe? Vřelým objetím, dívčím zahihňáním nebo katovou sekerou?“ Při pohledu na rytířův výraz zjevného nepohodlí se zašklebil. „To jsi ode mne opravdu očekával, že uvěřím, že jsi byl v tom bordelu při plnění nějakého úkolu pro královnu? Že jsi ji bránil celou polovinu světa daleko od ní? Nebo to možná bylo tak, že jsi byl na útěku, že tě ta tvoje dračí královna vyhnala? Jenže proč by to... ach ano, počkat, vždyť ty jsi na ni <emphasis>donášel</emphasis>.“ Tyrion zamlaskal. „Doufáš, že si koupíš cestu zpět do její přízně, když jí přivedeš mne. Nedobře vymyšlený plán, řekl bych. Dokonce by se to dalo označit za čin opilého zoufalce. Možná kdybych byl Jaime... jenže Jaime zabil jejího otce, kdežto já jsem zabil jen svého. Ty si myslíš, že mne Daenerys nechá popravit a tebe omilostní, jenže stejně pravděpodobný je i opak. Možná by sis měl na to prase vyskočit <emphasis>ty</emphasis>, sere Jorahu. Oblékni na sebe strakatou zbroj, tak jako Florian</p>
<p>Úder, který mu velký rytíř zasadil, mu otočil hlavu dokola a srazil ho stranou tak tvrdě, že se mu lebka odrazila od paluby. Ústa mu zaplnila krev, a když se namáhavě zvedl na koleno, vyplivl zlomený zub. <emphasis>Den ode dne je na mne milejší, ale věřím, že jsem se mu pošťoural v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ráně.</emphasis> „Řekl snad trpaslík něco, čím jsem tě urazil, sere?“ zeptal se Tyrion nevinně a otřel si hřbetem ruky bublinky krve z rozbitého rtu.</p>
<p>„Už je mi z té tvé ukecanosti nanic, trpaslíku,“ řekl Mormont. „Pořád ještě máš pár zubů. Jestli si je chceš ponechat, tak se mi po zbytek cesty vyhýbej.“</p>
<p>„To bude možná obtížné. Dělíme se spolu o kajutu.“</p>
<p>„Najdi si nějaké jiné místo na spaní. Dole v nákladním prostoru, nahoře na palubě, na tom nesejde. Hlavně se mi kliď z očí.“</p>
<p>Tyrion se zvedl na nohy. „Jak si přeješ,“ odpověděl ústy plnými krve, ale velký rytíř již odcházel, provázen dupáním škorní o prkna podlahy.</p>
<p>Dole v kuchyňce si Tyrion vyplachoval ústa rumem a vodou a mhouřil oči, jak to pálilo, když jej tam našla Grešle. „Slyšela jsem, co se stalo. Och, ty jsi zraněný?“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Trocha krve a zlomený zub.“ <emphasis>Ale věřím, že jeho jsem ranil víc.</emphasis> „Ublížil mi, rytíř. I když mne rmoutí, že to musím říci, na sera Joraha bych nespoléhal, když budeme potřebovat ochránit.“</p>
<p>„Co jsi mu provedl? Ach, ty krvácíš.“ Vytáhla z rukávu kousek plátýnka a poťukala mu na rozbitý ret. „Co jsi mu řekl?“</p>
<p>„Pár pravd, které nechtěl ser Bezoár slyšet.“</p>
<p>„Nesmíš ho urážet. Copak to <emphasis>nevíš?</emphasis> Takto s velkými lidmi mluvit nemůžeš. Mohou ti <emphasis>ublížit.</emphasis> Vždyť tě ser Jorah mohl hodit do moře a námořníci by se jen smáli, když by se dívali, jak se topíš. K velkým lidem se musíš chovat opatrně. Buď v jejich společnosti veselý a hravý, ať se usmívají a smějí, jak vždycky říkával můj otec. Copak tobě tvůj otec nikdy nevysvětlil, jak se máš chovat k velkým lidem?“</p>
<p>„Můj otec je nazýval prosťáčky,“ odpověděl Tyrion, „a rozhodně nebyl typem člověka, kterého bys nazvala veselým.“ Znovu si nabral do úst vodou zředěný rum, vypláchl si jím ústa a vyplivl jej. „Přesto si vezmu tvoji radu k srdci. Musím se ještě hodně učit, co to znamená být trpaslíkem. Snad bys mohla být tak laskavá a naučit mne tomu mezi kláním a jízdou na praseti.“</p>
<p>„Udělám to, můj pane. Ráda. Jenže... co jsi mu to řekl za pravdy? Proč tě ser Jorah tak uhodil?“</p>
<p>„Nu, pro lásku přece. Ze stejného důvodu, z jakého jsem nechal já uvařit toho zpěváka.“ Vzpomněl si na Šae a na výraz v jejích očích, když kroutil řetězem kolem jejího krku, když jej otáčel v pěsti. Řetězem ze zlatých ruček. <emphasis>Protože ručky ze zlata jsou vždycky studené, ale ruce ženy jsou teplé.</emphasis> „Jsi panna, Grešle?“</p>
<p>Začervenala se. „Ano. Samozřejmě. Kdo by…</p>
<p>„Zůstaň jí. Láska je šílenství a chtíč je jed. Ponechej si svoje panenství. Člověk je s ním šťastnější a je méně pravděpodobné, že se ocitne v nějakém špinavém bordelu na Rhoyne s děvkou, která vypadá tak trochu jako jeho ztracená láska.“ <emphasis>Anebo se budeš honit přes polovinu světa, v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>naději, že zjistíš, kam chodí děvky.</emphasis> „Ser Jorah sní o tom, že zachrání svoji dračí královnu a bude se koupat v její přízni, ale já už něco o vděku králů vím... a raději bych měl palác ve Valyrii.“ Náhle se odmlčel. „Cítila jsi to? Loď se pohnula.“</p>
<p>„Cítila.“ Grešlina tvář se rozsvítila radostí. „Už se zase pohybujeme. Vítr...“ Rozběhla se ke dveřím. „Chci to vidět. Pojď, budeme závodit, kdo bude.nahoře první.“ s těmito slovy odběhla.</p>
<p><emphasis>Je mladá</emphasis>, musel si Tyrion připomenout v duchu, zatímco se Grešle škrábala z kuchyňky a nahoru po dřevěných schodech tak rychle, jak jí to jen její krátké nožky dovolovaly. <emphasis>Skoro dítě. </emphasis>Přesto jej to těšilo, když viděl, jak je vzrušená. Následoval ji nahoru.</p>
<p>Plachta opět ožila, nadouvala se, vyprazdňovala a opět nadouvala, rudé pruhy na plátně se vlnily jako hadi. Námořníci se vyřítili na palubu a začali tahat za lana, zatímco důstojníci vykřikovali rozkazy v jazyce Starého Volantisu. Veslaři ve člunech uvolnili vlečná lana, obrátili se a ze všech sil veslovali zpátky k lodi. Vítr vanul od západu, svíjel se a foukal v poryvech, tahal za lanoví a pláště jako rozpustilé dítě. <emphasis>Selaesori Qhoran</emphasis> byla opět na cestě.</p>
<p>Možná se nám přece jen podaří doplout do Meereenu, pomyslel si Tyrion.</p>
<p>Když ale vyšplhal po žebříku na záďovou nástavbu a pohlédl na oblohu, jeho úsměv odumřel. <emphasis>Tady je modrá obloha a modré moře, ale tam na západě... Nikdy jsem neviděl oblohu takové barvy.</emphasis> Podél obzoru se táhl silný pás mračen. „Zlověstný pás,“ řekl Grešli a ukázal tam.</p>
<p>„Co to znamená?“ zeptala se.</p>
<p>„Znamená to, že se za námi krade nějaký velký bastard.“</p>
<p>S překvapením zjistil, že Moqorro a dva z jeho plamenných prstů se k nim na záďové nástavbě připojili. Bylo teprve poledne a rudý kněz a jeho muži se obvykle nevynořili až do soumraku. Kněz mu vážně pokývl. „Tak tady to vidíš, Hugore Kopče. Hněv boží. Pána světla není radno urážet.“</p>
<p>Tyrion z toho měl špatný pocit. „Vdova řekla, že tato loď nikdy nedopluje do cíle své cesty. Pochopil jsem to tak, že jakmile budeme na volném moři a mimo dosah trojvládců, změní kapitán kurz na Meereen. Anebo že se možná ty se svojí Plamennou rukou zmocníš lodi a vezmeš nás k Daenerys. Jenže to tvůj nejvyšší kněz zřejmě neviděl, že ne?“</p>
<p>„Ne.“ Moqorrův hluboký hlas zvučel ponuře jako pohřební zvon. „Viděl tohle.“ Rudý kněz zvedl svou hůl a pokývl hlavou směrem k západu.</p>
<p>Grešle na ně zmateně hleděla. „Já to nechápu. Co to znamená?“</p>
<p>„Znamená to, že bychom měli raději odejít dolů. Ser Jorah mne vykázal z mé kabiny. Mohl bych se schovat ve tvé, až ta slota přijde?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděla. „Budeš... och...“</p>
<p>Drahnou část následujících tří hodin prchala loď před větrem, zatímco bouře se přibližovala. Západní obloha nejdříve zezelenala, pak zešedla a nakonec zčernala. Za nimi se tyčila stěna z temných mračen, vřela jako kotlík s mlékem ponechaný příliš dlouho na ohni. Tyrion a Grešle to pozorovali z příďové nástavby, schoulení u galionové figury se drželi za ruce, pečlivě dbali na to, aby se nepletli do cesty kapitánovi a posádce.</p>
<p>Poslední bouře byla vzrušující, opojná, náhlá smršť, která v něm zanechala pocit očištění a osvěžení. Tato se od ní lišila od samého začátku. I kapitán to vycítil. Změnil jejich kurz na Severo-severovýchod, aby se pokusil dostat bouři z cesty.</p>
<p>Marné úsilí. Tato bouře byla příliš silná. Moře kolem nich začalo vřít, vítr skučel. <emphasis>Smradlavý majordomus </emphasis>se zvedal a klesal, zatímco se vlny rozbíjely o jeho trup. Za nimi sjel z oblohy do moře blesk, oslepující fialový výboj, který tančil přes moře v pavučinách světla. Následovalo zahřmění. „Nastal čas jít se schovat.” Tyrion vzal Grešli za paži a odvedl ji do podpalubí.</p>
<p>Pěkná a Křupan byli oba napůl šílení strachy. Pes štěkal, štěkal, štěkal. V okamžiku, kdy vstoupili do kajuty, porazil Tyriona na zem. Svině všude kálela. Tyrion všechno uklidil, jak nejlépe mohl, zatímco Grešle se snažila uklidnit zvířata. Pak uvázali nebo uklidili všechno, co bylo dosud volné. „Mám strach,“ přiznala se Grešle. Kajuta se začala naklánět a poskakovat, svažovala se na jednu stranu a na druhou, podle toho, jak vlny dorážely na trup lodi.</p>
<p>Existují horší způsoby jak zemřít než utonutím. Dozvěděl se to tvůj bratr, stejně jako můj pan otec. A Šae, ta prolhaná bunda. Ručky ze zlata jsou vždycky studené, ale ruce ženy jsou teplé. „Měli bychom si zahrát nějakou hru,“ navrhl Tyrion. „To by nám mohlo pomoci nemyslet tolik na bouři.“</p>
<p>„Ne <emphasis>cyvasse</emphasis>,“ odpověděla Grešle.</p>
<p>„Ne <emphasis>cyvasse</emphasis>,“ souhlasil Tyrion, zatímco se pod ním paluba zvedla. To by vedlo jen k tomu, že by figurky divoce létaly po celé kajutě a pršely by dolů na prase i psa. „Když jsi byla malá, hrála jsi někdy <emphasis>Pojď do mého hradu</emphasis>?“</p>
<p>„Ne. Naučíš mne to?“</p>
<p>Že by? Tyrion zaváhal. <emphasis>Ty zakrslý blázne. Samozřejmě, že nikdy nehrála</emphasis> Pojď do mého hradu. <emphasis>Nikdy žádný hrad neměla. </emphasis>Ta hra byla pro urozené děti, měla je naučit zdvořilosti, heraldice a pár věcem o přátelích a nepřátelích jejich lorda otce. „To by ne...“ začal. Paluba se znovu divoce otřásla, srazila je k sobě. Grešle ustrašeně vyjekla. „Nebyla by to dobrá hra,“ řekl Tyrion, skřípaje zuby. „Promiň. Moc ji neznám</p>
<p>„Ale já ano.“ Grešle jej políbila.</p>
<p>Byl to divný polibek, uspěchaný, nemotorný. Ale zaskočil jej naprosto nepřipraveného. Ruce mu vylétly vzhůru a popadly ji za ramena, aby ji odstrčily. Místo toho zaváhal, pak ji k sobě přitáhl blíž, objal ji. Její rty byly suché, tvrdé, sevřené těsněji než skrblíkův měšec. <emphasis>Malé milosrdenství,</emphasis> pomyslel si Tyrion. O nic takového nestál. Měl Grešli rád, litoval ji, dokonce ji svým způsobem obdivoval, ale netoužil po ní. Nechtěl jí však ublížit; bohové a jeho sestra už jí uštědřili dost bolesti. A tak ji dál držel za ramena a měl rty přitisknuté k jejím. Jeho vlastní rty přitom zůstaly pevně zavřené. <emphasis>Selaesori Qhoran</emphasis> se kymácela a otřásala kolem nich.</p>
<p>Nakonec se od něj o palec či dva odtáhla. Tyrion viděl svůj vlastní odraz lesknoucí se jív očích. <emphasis>Pěkné oči,</emphasis> pomyslel si, jenže viděl také ty další věci. <emphasis>Spousta strachu, krapet naděje... ale ani trocha vášně. Ona mě nechce, o nic víc, než chci já ji.</emphasis></p>
<p>Když sklonila hlavu, vzal ji za bradu a opět ji zvedl. „Tuhle hru hrát nemůžeme, moje paní.“ Nad nimi zarachotil hrom, nyní již blízko.</p>
<p>„To jsem nikdy nechtěla... Nikdy předtím jsem chlapce nepolíbila... Jen jsem si říkala, co kdybychom se utopili, a já... já...“</p>
<p>„To bylo milé,“ zalhal Tyrion, „ale já jsem ženatý. Byla se mnou na hostině, možná si na ni vzpomeneš. Lady Sansa.“</p>
<p>„To byla tvoje žena? Byla... byla velmi krásná...“</p>
<p><emphasis>A falešná Sansa. Šae, všechny moje ženy... Tyša byla jediná, která mne kdy milovala. Kam odcházejí děvky</emphasis>? „Půvabná dívka,“ řekl Tyrion, „a byli jsme spojeni před zraky bohů a lidí. Možná je pro mne už navždy ztracena, ale dokud to nebudu vědět s jistotou, musím jí být věrný.“</p>
<p>„Rozumím.“ Grešle odvrátila tvář.</p>
<p>Dokonalá žena, pomyslel si Tyrion s hořkostí. Stále ještě dost mladá, aby mohla uvěřit tak nestoudným lžím.</p>
<p>Trup skřípal, paluba se hýbala a Pěkná kvičela strachy. Grešle přelezla po čtyřech kajutu, objala hlavu svině a mumlala k ní konejšivá slůvka. Když se na ty dvě tak díval, bylo těžké říci, kdo uklidňuje koho. Ten pohled byl tak groteskní, že by měl být veselý, jenže Tyrion se nezmohl ani na úsměv. <emphasis>Ta dívka si toho zasluhuje víc než prase,</emphasis> pomyslel si. <emphasis>Upřímný polibek, trochu laskavosti, každý si zasluhuje aspoň tohle, bez ohledu na to, jak je malý či velký.</emphasis> Rozhlédl se po svém poháru, jenže když jej našel, všechen rum byl vylitý. <emphasis>Utonout je docela zlé,</emphasis> přemítal zachmuřeně, <emphasis>ale utonout smutný a střízlivý, to je až příliš kruté.</emphasis></p>
<p>Nakonec se neutopili... ačkoliv byly chvíle, kdy v sobě vyhlídka na pěkné, pokojné utonutí obsahovala jistou přitažlivost. Bouře zuřila po zbytek toho dne a ještě dlouho do noci. Kolem nich skučely vlhké větry a vlny se zvedaly jako pěsti potopených obrů a bušily do paluby jejich lodi. Jak se dozvěděli později, z paluby to smetlo důstojníka a dva námořníky, kuchař přišel o zrak, když mu vletěl do tváře kotlík s horkým olejem, a kapitána to shodilo dolů ze záďové nástavby na hlavní palubu tak prudce, že si zlámal obě nohy. Pes dole v podpalubí vyl, štěkal a dorážel na Grešli a Pěkná začala opět kálet, změnila těsnou, vlhkou kajutu v chlév, Tyrionovi se podařilo nezačít během toho všeho zvracet, což bylo především díky nedostatku vína. Grešle takové štěstí neměla, ale on ji stejně držel, zatímco trup lodi znepokojivě praskal a sténal kolem nich, jako sud, který má každou chvíli puknout.</p>
<p>Blízko k půlnoci vichr nakonec odumřel a moře se uklidnilo natolik, že se Tyrionovi podařilo vyjít zpátky na palubu. Koga se vznášela na moři z dračího skla pod obrácenou mísou hvězd, ale všude kolem nich dál zuřila bouře. Východ, západ, sever, jih; všude, kam se podíval, se mraky tyčily jako černé hory a jejich rozeklané svahy a obrovité útesy byly tvořeny modrými a fialovými blesky. Nepršelo, ale paluba byla pod nohama slizká.</p>
<p>Tyrion slyšel, jak na něj zezdola někdo volá, tenký, vysoký hlas, hysterický strachy. Slyšel také Moqorra. Rudý kněz stál na příďové nástavbě; otočený proti bouři, hůl zvednutou vysoko nad hlavu a hlasitě odříkávající modlitbu. Uprostřed lodi zápolil tucet námořníků a dva z plamenných prstů se zašmodrchanými lany a promáčeným plátnem, ale zda se pokoušeli zvednout plachtu nebo ji stáhnout dolů, to nevěděl. Ať dělali cokoliv, připadalo mu to jako velmi špatný nápad. A také že byl.</p>
<p>Vítr se otočil jako zašeptaná hrozba, studený a vlhký, otřel se mu o tvář, zapleskal mokrou plachtou, zavířil a zatahal za Moqorrovo šarlatové roucho. Nějaký instinkt přiměl Tyriona popadnout nejbližší zábradlí, právě včas. Během tří úderů srdce se mírný vánek proměnil ve skučící vichřici. Moqorro cosi vykřikl a z dračího chřtánu na vrcholu jeho hole vyšlehly zelené plameny a zmizely do noci. Pak přišel déšť, černý a oslepující, a příďová i záďová nástavba zmizely za stěnou vody. Nad ním cosi hlasitě zapleskalo a Tyrion zvedl hlavu právě včas, aby spatřil jak se plachta nadouvá ve větru, se dvěma z námořníků stálé visícími z lanoví. Pak uslyšel hlasité <emphasis>prááásk. Och, u sedmi pekel,</emphasis> měl ještě čas pomyslet si, <emphasis>to byl asi stěžeň.</emphasis></p>
<p>Našel lano a zatáhl za ně, snažil se dostat k poklopu a dolů do podpalubí, jenže poryv větru mu podrazil nohy a druhý jim praštil o zábradlí, kde zůstal viset. Déšť mu bičoval obličej, oslepoval ho. Ústa měl znovu plná krve. Loď pod ním sténala a mručela jako člověk trpící zácpou, jenž se snaží vyprázdnit.</p>
<p>Pak se stěžeň rozletěl.</p>
<p>Tyrion to neviděl, ale slyšel to. Opět ten <emphasis>praskavý</emphasis> zvuk a pak nářek mučeného dřeva a najednou byl vzduch plný úlomků a třísek. Jedna jen o palec minula jeho oko, druhá si našla jeho krk, třetí mu proletěla lýtkem, škorní i látkou kalhot, vykřikl. Stále se však držel lana, svíral je vší zoufalou silou, o níž ani nevěděl, že ji má. <emphasis>Vdova prorokovala, že se loď nikdy nedostane do cíle své cesty</emphasis>, vzpomněl si. A pak se začal smát a smál se a smál, divoce a hystericky, zatímco hrom rachotil a dřevo sténalo a vlny se rozbíjely všude kolem něj.</p>
<p>Než bouře polevila a přeživší posádka i pasažéři se vyškrábali zpátky na palubu jako bledí růžoví červi vylézající na povrch po bouři, byla <emphasis>Selaesori Qhoran</emphasis> dobitá troska, vznášející se na vodě a naklánějící se deset stupňů na levobok, s trupem rozčíslým na stovce míst vpůli, s nákladním prostorem zalitým vodou a stěžněm proměněným v rozštípanou trosku ne vyšší než trpaslík. Dokonce ani figura tomu řádění neunikla; jedna z jejích paží se ulomila, ta, co držela svitky. Scházelo devět mužů, včetně jednoho důstojníka, dva z plamenných prstů a Moqorro sám.</p>
<p><emphasis>Viděl tohle Benerro ve svých plamenech?</emphasis> říkal si Tyrion, když si uvědomil, že je rudý kněz pryč. <emphasis>Viděl to Moqorro?</emphasis></p>
<p>„Proroctví je jako napůl vycvičený mezek,“ postěžoval si seru Jorahu Mormontovi. „Zdá se, že by mohlo být užitečné, ale v okamžiku, kdy mu uvěříš, tě kopne do hlavy. Ta zatracená vdova věděla, že se loď nikdy nedostane do cíle své cesty, upozornila nás na to, říkala, že to Benerro viděl ve svých ohních, jenže já jsem si myslel, že to znamená... nu, co na tom záleží?“ v ústech mu škublo. „Ve skutečnosti to znamenalo, že nějaká zatracená bouře promění náš stěžeň v dříví na podpal, abychom pak mohli bezcílně bloudit po Zálivu žalu, dokud nám nedojde jídlo a voda a nezačneme se požírat navzájem. Do koho si myslíš, že se pustí první... do prasete, psa nebo mě?“</p>
<p>„Já bych řekl, že do toho nejhlučnějšího.“</p>
<p>Kapitán zemřel následujícího dne, lodní kuchař o tři dny později. Posádce nezbývalo nic jiného než se snažit udržet loď na vodě. Důstojník, na kterého přešlo velení, odhadoval, že jsou někde u jižního konce Ostrova cedrů. Když nechal spustit lodní čluny, aby je odtáhly k nejbližší pevnině, jeden se potopil a muži ve druhém přeřezali lano a odveslovali na sever, opustili kogu všechny své druhy.</p>
<p>„Otroci,“ řekl Jorah Mormont pohrdavě.</p>
<p>Velký rytíř bouři prospal, jak alespoň tvrdil. Tyrion o tom měl své pochybnosti, ale nechal si je pro sebe. Jednoho dne možná bude chtít kousnout někoho do nohy a na to člověk potřeboval zuby. Zdálo se, že Mormont jejich předchozí roztržku ignoruje, a tak se Tyrion rozhodl chovat se, jako by se nic nestalo.</p>
<p>Devatenáct dní byli unášeni, zatímco zásoby jídla a vody se tenčily. Slunce na ně nemilosrdně pražilo. Grešle se choulila ve své kajutě s prasetem a psem a Tyrion jí nosil jídlo, kulhaje na svém obvázaném lýtku a čichaje po večerech k ráně. Když neměl nic jiného na práci, bodal se do prstů na rukou a na nohou. Ser Jorah si každý den brousil svůj meč, obtahoval hrot, dokud se neblyštěl. Tři zbývající muži z plamenných prstů zapalovali při západu slunce oheň, ale nechávali si na sobě svoje zdobené brnění, zatímco předříkávali posádce modlitbu... a svá kopí měli blízko po ruce. A ani jeden z námořníků se nepokoušel podrbat některého z trpaslíků po hlavě.</p>
<p>„Neměli bychom pro ně opět uspořádat klání?“ zeptala se Grešle jednoho večera.</p>
<p>„Raději ne,“ odpověděl Tyrion. „To by jim jen připomnělo, že tu máme pěkné vypasené prasátko.“ Třebaže Pěkná byla den ode dne vypasená stále méně a čokl byl jen srst a kosti.</p>
<p>Té noci se mu zdálo, že je zpátky v Králově přístavišti, s kuší v ruce. „Tam, kam chodí děvky,“ řekl lord Tywin, ale když Tyrion ohnul prst a tětiva kuše <emphasis>zadrnčela,</emphasis> byla tam místo lorda Tywina s šípem v břiše Grešle.</p>
<p>Probudil jej hlasitý výkřik.</p>
<p>Paluba se pod nim hýbala a on byl na polovinu zabušeni srdce tak zmatený, že si myslel, že je zpátky na <emphasis>Plaché děvě.</emphasis> Probral jej až závan pachu z prasečího lejna. Strasti byly za ním, o půl světa dál, a rovněž tak potěšení té doby. Vzpomněl si, jak půvabná byla Lemore při svém ranním plavání, s krůpějemi vody lesknoucími se na její nahé pokožce, ale jedinou dívkou zde na lodi byla ubohá Grešle, zakrslá maličká trpaslice.</p>
<p>Něco se ale dělo. Tyrion vyklouzl ze sítě, zívl a rozhlédl se po svých škorních. A jako blázen se rozhlížel i po své kuši, třebaže ta samozřejmě nebyla nikde k nalezení. <emphasis>Škoda,</emphasis> přemítal, <emphasis>mohla by se mi hodit, až mne přijdou velcí lidé sežrat.</emphasis> Natáhl si boty a vyšplhal na palubu, aby se podíval, co měl ten křik znamenat. Grešle tam byla před ním, oči měla rozšířené údivem. „Plachta,“ vykřikla, „tamhle, tamhle, vidíš? Plachta, a viděli nás, viděli. <emphasis>Plachta</emphasis></p>
<p>Tentokrát políbil on ji... jednou na každou tvář, jednou na čelo a jednou dlouze na rty. Po posledním polibku byla celá uzardělá a smála se, najednou opět plachá, ale na tom nezáleželo. Druhá loď se přibližovala. Velká galéra, jak viděl. Její vesla za ní nechávala dlouhou bílou brázdu.</p>
<p>„Co je to za loď?“ zeptal se sera Joraha Mormonta. „Přečteš její jméno?“</p>
<p>„Nemusím číst její jméno. Jsme po větru. Cítím ji.“ Mormont tasil svůj meč. „Je to otrokářská loď.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />PŘEBĚHLÍK</strong></p>
<p><strong>P</strong>rvní vločky se začaly snášet, když slunce klesalo k západu. Než přišla noc, padal sníh tak hustě, že měsíc vyšel za bílou clonou, neviděn.</p>
<p>„Bohové vypustili svůj hněv na lorda Stannise,“ prohlásil lord Bolton toho rána, když se muži shromáždili ve velké síni Zimohradu ke snídani. „Je zde cizincem a staří bohové nestrpí, aby žil.“</p>
<p>Jeho muži zaburáceli na souhlas, zabušili pěstmi do dlouhých prkenných stolů. Zimohrad byl možná ruina, ale jeho žulové zdi stále držely to nejhorší z větru a zimy v šachu. Byli dobře zásobeni jídlem a pitím; měli oheň, aby se ohřáli, když zrovna nebyli ve službě; místo, kde si mohli osušit šaty; útulné koutky, kde si mohli lehnout a usnout. Lord Bolton nechal porazit takové množství stromů, že měli dřeva na půl roku, a tak bylo ve velké síni vždy teplo a útulno. Stannis nic z toho neměl.</p>
<p>Theon Greyjoy se k lomozu nepřipojil. Stejně tak muži z rodu Freyů, jak si nemohl nevšimnout. <emphasis>I oni jsou zde cizinci,</emphasis> pomyslel si, když pozoroval sera Aenyse Freye a jeho nevlastního bratra sera Hosteena. Freyové, kteří se narodili a vyrostli v říčních krajinách, nikdy tolik sněhu neviděli. <emphasis>Sever si již vzal tři z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jejich krve,</emphasis> pomyslel si Theon, vzpomínaje na muže, po kterých Ramsay marně pátral, ztracené mezi Bílým přístavem a Mohylovem.</p>
<p>Lord Wyman Manderly seděl na stupínku mezi párem svých rytířů z Bílého přístavu a ládoval se ovesnou kaší. Zdálo se, že mu ani zdaleka nechutná tak, jako když si pochutnával na vepřových koláčích na svatbě. O kus dál tiše hovořil jednoruký Harwood Stout s vyzáblým Děvkozhoubou Umberem.</p>
<p>Theon se zařadil s dalšími muži do fronty na ovesnou kaši, kterou jim nakládali do misek z řady dřevěných kotlů. Všiml <emphasis>si, </emphasis>že lordi a rytíři mají mléko a med, ba dokonce kousek másla, aby si mohli svoje porce vylepšit, ale jemu nic takového nenabídli. Jeho vláda jako prince Zimohradu byla krátká. Sehrál svou roli ve frašce, vyvdal falešnou Aryu, a nyní již nebyl Rooseovi Boltonovi k užitku.</p>
<p>„Tu první zimu, co si pamatuji, mi sahal sníh až nad hlavu,“ řekl muž z Hornwoodů ve frontě před ním.</p>
<p>„Jo, jenže tehdy jsi měřil jen tři stopy,“ odpověděl jezdec z Pramínků.</p>
<p>Minulou noc, když nemohl spát, Theon zjistil, že přemítá o útěku... o tom, že neviděn vyklouzne, zatímco Ramsay a jeho lord otec budou věnovat pozornost něčemu jinému. Všechny brány však byly zavřené, zabarikádované a těžce strážené; nikdo nesměl odejít z hradu ani do něj vejít bez souhlasu lorda Boltona.</p>
<p>I kdyby našel nějakou tajnou cestu ven, Theon by jí nedůvěřoval. Nezapomněl na Kyru a její klíč. A kdyby se dostal ven, kam by šel? Jeho otec byl mrtvý a jeho strýcové pro něj neměli využití. Štít pro něj byl ztracen. Tou nejbližší věcí k domovu, která mu ještě zůstala, byly trosky Zimohradu.</p>
<p>Zničený muž, zničený hrad. To je moje místo.</p>
<p>Stále čekal na svou kaši, když do síně přišel Ramsay se svými Bastardovými hochy a zavolal, aby začali hrát. Abel si vymnul spánek z očí, vzal svoji loutnu a pustil se do <emphasis>Dornovy ženy,</emphasis> zatímco jedna z jeho pradlen bušila v rytmu do svého bubnu. Zpěvák však pozměnil slova. Místo o <emphasis>Dornově ženě</emphasis> zpíval o <emphasis>Seveřanově dceři.</emphasis></p>
<p>Za tohle by mohl přijít o jazyk, pomyslel si Theon, zatímco mu plnili misku. Je to jenom zpěvák. Lord Ramsay by mu mohl nechat stáhnout kůži z obou rukou a nikdo by neřekl ani slovo. Jenže lord Bolton se při slovech usmál a Ramsay se začal smát nahlas. Pak i ostatní věděli, že se mohou bezpečně dát do smíchu. Žlutému Dickovi to připadalo tak legrační, že mu vyprsklo víno z nosu.</p>
<p>Lady Arya tam nebyla, aby s nimi sdílela veselí. Mimo její komnaty ji nespatřili od svatební noci. Nevrlý Alyn tvrdil, že Ramsay drží svoji nevěstu nahou a připoutanou ke sloupku postele, ale Theon věděl, že to jsou jen řeči. Žádné řetězy tam nebyly, alespoň ne takové, které by mohl někdo vidět. Jen pár strážných venku před ložnicí, aby dívka nemohla bloumat po hradu. <emphasis>A nahá je jen tehdy, když se koupe.</emphasis></p>
<p>To dělala skoro každého večera. Lord Ramsay chtěl mít svoji nevěstu čistou. „Chudinka nemá žádné služebné,“ řekl Theonovi. „Takže je to na tobě, Smraďochu. Mám ti obléknout ženské šaty?“ Zasmál se. „Možná, když mě pěkně poprosíš. Teď postačí, když jí budeš dělat služebnou při koupeli. Nechci, aby smrděla jako ty.“ A tak tedy, kdykoliv Ramsay zatoužil vyspat se se svojí ženou, připadlo Theonovi půjčit si nějaké služebné od lady Waldy nebo lady Dustin a nechat nanosit horkou vodu z kuchyně. Třebaže Arya nikdy s žádnou z nich nemluvila, nemohly si nevšimnout jejích modřin. <emphasis>Je to její chyba. Nepotěšila ho.</emphasis> „Prostě jen buď<emphasis> Arya,</emphasis>“ řekl dívce jednou, když jí pomáhal do vody. „Lord Ramsay ti nechce ubližovat. Ubližuje nám, ale pouze když... když zapomeneme. Aspoň mně nikdy neublížil bez důvodu.“</p>
<p>„Theone...“ zašeptala plačky.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Smraďochu.“</emphasis> Popadl ji za paži a zatřásl jí. „Tady jsem jenom Smraďoch. Musíš si to <emphasis>pamatovat,</emphasis> Aryo.“ Jenže ta dívka nebyla Stark, jenom majordomův fakan. <emphasis>Jeyne,jmenuje se Jeyne. Neměla by ke mně vzhlížet o záchranu.</emphasis> Theon Greyjoy by se možná pokusil pomoci jí, kdysi dávno. Jenže Theon byl z železných, a statečnější muž než Smraďoch. <emphasis>Smraďoch, Smraďoch, rýmuje se to se slaboch.</emphasis></p>
<p>Ramsay měl novou hračku, aby jej bavila, hračku s cecky a kundičkou... jenže brzy pro něj ztratí Jeyneiny slzy přitažlivost a Ramsay bude opět chtít Smraďocha. <emphasis>Bude mne stahovat palec po palci. Až přijdu o prsty, vezme mi dlaně. Po prstech u nohou chodidla. Ale jen když o to budu sám prosit, když bude bolest tak strašlivá, že budu žadonit, aby mi poskytl úlevu.</emphasis> Pro Smraďocha už nebudou žádné horké koupele. Opět se bude válet ve výkalech, smradlavý a zapomenutý. Jeho oděv se změní v cáry, špinavé a páchnoucí, a bude je nucen nosit, dokud se na něm nerozpadnou. Tím nejlepším, v co mohl doufat, bylo, že jej pošlou zpátky do psinců, kde mu budou dělat společnost jen Ramsayho holky. <emphasis>Kyra,</emphasis> vzpomněl si. <emphasis>Ta nová fena, co jí říká Kyra.</emphasis></p>
<p>Odnesl si svou misku dozadu do sině a našel si místo na prázdné lavici, celé yardy od nejbližší pochodně. Ve dne či v noci nebyly lavice pod soli nikdy méně než z poloviny zaplněné muži, kteří popíjeli, hráli v kostky, povídali si spolu nebo oblečení pospávali v tichých koutech. Jejich seržant je probouzel kopancem, když na ně přišla řada, aby přes sebe přehodili pláště a vydali se na pochůzku na hradbách. Žádný z nich by však neuvítal společnost Theona Přeběhlíka a on neměl chuť na jejich.</p>
<p>Ovesná kaše byla šedá a vodnatá, a on ji od sebe odstrčil po třetím soustu a nechal ji chladnout v misce. Muži u vedlejšího stolu se dohadovali o bouři a nahlas přemítali o tom, jak dlouho asi bude padat sníh. „Celý den a noc, možná ještě déle,“ trval na svém velký lučištník s černým vousem a sekerou Cerwynů vyšitou na hrudi. Pár starších mužů hovořilo o jiných sněhových bouřích a trvalo na tom, že tohle je jen lehký poprašek ve srovnání s tím, co zažili v dobách svého mládí. Muži z říčních krajin byli zděšeni. <emphasis>Ti nemají sníh a chlad v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>lásce, tihle jižané.</emphasis> Muži vstupující do síně se choulili u ohňů nebo si mnuli ruce nad hořícími železnými koši, zatímco z jejich plášťů visících na kolících na vnitřní straně dveří odkapávala voda.</p>
<p>Vzduch byl hustý a plný kouře a na jeho kaši se udělal škraloup, když ženský hlas za ním řekl: „Theone Greyjoyi.“</p>
<p><emphasis>Jmenuji se Smraďoch,</emphasis> vyhrkl málem. „Co chceš?“</p>
<p>Posadila se vedle něj obkročmo na lavici a odhrnula si z očí divokou změť ruděhnědých vlasů. „Proč jíš sám, můj pane? Pojď, vstaň, připoj se k tanci.“</p>
<p>Vrátil se zpátky ke své kaši. „Já netančím.“ Princ ze Zimohradu byl graciézní tanečník, ale na Smraďocha s jeho chybějícími prsty u nohou byl groteskní pohled. „Nechej mě na pokoji. Nemám peníze.“</p>
<p>Žena se pokřiveně usmála. „Považuješ mne za děvku?“ Byla to jedna ze zpěvákových pradlen, ta hubená, až příliš vyzáblá a kožovitá, než aby ji někdo mohl zvát hezkou... třebaže byla doba, kdy by ji Theon přeřízl tak či tak, jen aby se přesvědčil, jaký je to pocit mít ty dlouhé nohy omotané kolem sebe. „K čemu by mi tady peníze byly? Co bych si za ně koupila, trochu sněhu?“</p>
<p>Zasmála se. „Mohl bys mi zaplatit úsměvem. Nikdy jsem tě neviděla smát, ani během svatební hostiny tvé sestry.“</p>
<p>„Lady Arya není moje sestra.“ <emphasis>A beztak se neusmívám, mohl by jí říct. Ramsay moje úsměvy nenáviděl, a tak si vzal na moje zuby kladivo.</emphasis> <emphasis>Sotva se dokážu najíst</emphasis>. „Nikdy to nebyla moje sestra.“</p>
<p>„Ale je to pěkná dívka.“</p>
<p><emphasis>Nikdy jsem nebyla tak krásná jako Sansa, ale všichni říkali, že jsem hezká.</emphasis> Jeynyina slova jako by se mu rozléhala ozvěnou v hlavě, do rytmu s bubny, na které bily dvě z Ábelových ostatních žen. Další vytáhla Malého Waldera Freye na stůl, aby ho naučila tančit. Všichni muži se smáli. „Nechej mě být,“ řekl Theon.</p>
<p>„Nejsem milostpánovi po chuti? Můžu sem poslat Myrtu, jestli chceš. Anebo Cesmínu, ta by se ti možná líbila víc. Cesmína se líbí všem mužům. Nejsou to moje sestry, ale jsou milé.“ Žena se naklonila blíž. Její dech byl cítit vínem. „Když pro mne nemáš úsměv, pověz mi, jak ses zmocnil Zimohradu. Abel o tom složí píseň a budeš žít navěky.“</p>
<p>„Jako zrádce. Jako Theon Přeběhlík.“</p>
<p>„Proč ne jako Theon Mazaný? Byl to odvážný čin, podle toho, co jsme slyšeli. Kolik mužů jsi měl? Stovku? Padesát?“</p>
<p><emphasis>Ještě méně.</emphasis> „Bylo to šílenství.“</p>
<p>„Nádherné šílenství. Říkají, že Stannis jich má pět tisíc, ale Abel tvrdí, že ani desetkrát tolik jich nedokáže zdolat tyto zdi. Tak jak ses dostal dovnitř ty, můj pane? Šel jsi nějakou tajnou cestou?“</p>
<p><emphasis>Měl jsem provazy</emphasis>, pomyslel si Theon, <emphasis>měl jsem háky. Měl jsem na své straně tmu a výhodu překvapení. Hrad byl mizerně strážen a já je zaskočil nepřipravené.</emphasis> Nic z toho jí ale neřekl. Pokud by o něm Abel složil píseň, Ramsay by mu pravděpodobně propíchl ušní bubínky, aby si zajistil, že ji nikdy neuslyší.</p>
<p>„Můžeš mi důvěřovat, můj pane. Abel mi věří.“ Pradlena položila ruku na jeho. On měl ruce schované v rukavicích z vlny a kůže. Její byly holé, s dlouhými prsty, drsné, s nakrátko okousanými nehty. „Nikdy ses nezeptal na moje jméno. Říkají mi Jeřabina.“</p>
<p>Theon ruku odtáhl. Věděl, že je to léčka. <emphasis>Poslal ji Ramsay. Je to další z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho žertíků, jako Kyra s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>klíči. Zábavný žert, to je všechno. Chce, abych utekl, aby mne mohl potrestat</emphasis>.</p>
<p>Chtěl ji uhodit, smazat jí ten urážlivý úsměv z tváře. Chtěl ji políbit, ošoustat ji rovnou tam na stole a přimět ji vykřiknout jeho jméno. Věděl ale, že se jí neodváží ani dotknout; v hněvu, ani v chtíči. <emphasis>Smraďoch, Smraďoch, jmenuji se Smraďoch. Nesmím zapomenout svoje jméno.</emphasis> Prudce se zvedl a beze slova zamířil ke dveřím, kulhaje na své zmrzačené noze.</p>
<p>Venku stále padal sníh. Mokrý, těžký, tichý; již začal pokrývat stopy zanechané muži vcházejícími a odcházejícími ze síně. Návěje sahaly téměř k hořejškům jeho škorní. <emphasis>Ve Vlčím lese budou ještě hlubší... a venku na královské cestě, kde skučí vichr, před ním nebude úniku.</emphasis> Na nádvoří se bojovala bitva: Ryswellové zasypávali chlapce z Mohylova sněhovými koulemi. Nad sebou viděl panoše, kteří stavěli sněhuláky podél cimbuří, vyzbrojovali je kopími a štíty, na hlavy jim nasazovali železné polopřílby a srovnávali je podél vnitřní zdi; celou řadu sněhových strážných. „Připojil se k nám lord Zima se svými rekruty,“ zažertoval jeden ze strážných před velkou síní... dokud nespatřil Theonovu tvář a neuvědomil si, s kým mluví. Odvrátil hlavu a odplivl si.</p>
<p>Za stany se chvěli v koňských řadách velcí oři rytířů z Bílého přístavu a Dvojčat. Když Ramsay přepadl Zimohrad, podpálil stáje, a tak nechal jeho otec postavit nové, dvakrát tak velké jako ty předchozí, aby se do nich vešli váleční oři a jezdečtí koně jeho lordů vazalů a rytířů. Zbytek koní byl uvázaný na vnitřním nádvoří. Procházeli mezi nimi štolbové v kápích, přikrývali jim záda houněmi, aby je ochránily před chladem.</p>
<p>Theon zamířil hlouběji do rozbořených částí hradu. Když se prodíral roztříštěnými kameny, které kdysi byly vížkou mistra Luwina, shlíželi na něj z průrvy ve stěně nad ním havrani, mumlající si mezi sebou navzájem. Tu a tam vydal některý z nich drsný výkřik. Postál ve dveřích komnaty, která mu kdysi patřila (vítr navál dovnitř rozbitým oknem po kotníky sněhu), navštívil ruiny Mikkenovy kovárny a septum lady Catelyn. Pod Spálenou věží procházel kolem Rickarda Ryswella líbajícího na krk jednu z Ábelových pradlen, tu baculatou... S tvářemi jako jablíčka a nosem jako knoflík. Dívka stála bosá ve sněhu, zahalená v kožešinovém plášti. Pomyslel si, že je pod ním možná nahá.</p>
<p>Když ho uviděla, řekla něco Ryswellovi a ten se nahlas zasmál.</p>
<p>Theon se od nich plahočil sněhem pryč. Za bývalými stájemi bylo schodiště, zřídka používané; právě tam ho nohy zavedly. Schody byly příkré a zrádné. Opatrně po nich vystoupil a ocitl se sám na cimbuří vnitřní zdi, daleko od panošů a jejich sněhuláků. Nikdo mu neudělil svobodu potulovat se volně po hradu, ale na druhé straně mu to nikdo nezakázal. Uvnitř hradeb si mohl chodit, kam se mu zachtělo.</p>
<p>Ze dvou zdí Zimohradu byla vnitřní zeď ta starší a vyšší. Její prastaré šedivé cimbuří se zvedalo do výše stovky stop, s čtverhrannými věžemi v každém rohu. Vnější hradba, postavená o mnoho staletí později, byla o dvacet stop nižší, ale byla pevnější a v lepším stavu a měla místo čtverhranných věží osmistěnné. Mezi dvěma zdmi byl příkop, hluboký a široký... a zamrzlý. Přes jeho ledový povrch se začaly plazit návěje sněhu. Sníh se hromadil také podél cimbuří, plnil mezery mezi zuby a nasazoval bledé, měkké čepičky na každý zub.</p>
<p>Za zdmi, tak daleko, kam až viděl, na sebe vzal svět bílou barvu. Lesy, pole, Královská cesta sníh pokrýval všechno hebkým bílým pláštěm, pohřbíval zbytky zimního městečka, schovával zčernalé zdi, které po sobě zanechali Ramsayho muži, když domy podpálili. <emphasis>Rány, které udělal Sníh, pokrývá sníh. </emphasis>Jenže to bylo špatně. Ramsay byl nyní Bolton, ne Sníh, už nikdy Sníh.</p>
<p>O kus dál zmizely vyježděné koleje Královské cesty, ztracené mezi poli a zvlněnými kopci. Jedna velká bílá plocha... A sníh stále padal, tiše se snášel z bezvětrné oblohy. <emphasis>Stannis Baratheon je tam někde venku, mrzne.</emphasis> Pokusí se lord Stannis vzít Zimohrad útokem? <emphasis>Pokud to udělá, je odsouzen k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>neúspěchu.</emphasis> Hrad byl příliš silný. Dokonce i se zamrzlým hradním příkopem byl obranný systém Zimohradu impozantní. Theon se hradu zmocnil lstí, poslal svoje nejlepší muže, aby zdolali zdi a přeplavali příkop pod příkrovem tmy. Obránci netušili, že na ně zaútočili, dokud nebylo příliš pozdě. Stannis v žádnou takovou lest doufat nemůže.</p>
<p>Možná se rozhodne odříznout hrad od okolního světa a vyhladovět jeho obránce. Skladiště a sklepní kobky Zimohradu zely prázdnotou. Dlouhá kolona vozů se zásobami přijela s Boltonem a jeho přáteli Freyi nahoru přes Šiji, lady Dustin přivezla jídlo a píci z Mohylova a lord Manderly přijel dobře zásoben z Bílého přístavu... avšak armáda byla početná. <emphasis>Lord Stannis a jeho muži budou ale stejně hladoví. A také jim bude zima budou je bolet nohy, nebudou ve stavu vhodném k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>boji... jenže sněhová bouře v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich probudí zoufalou snahu dostat se do hradu.</emphasis></p>
<p>Sníh padal také v božím háji, roztával, když se dotkl země. Půda pod bíle oděnými stromy se proměnila v bláto. Ve vzduchu visely jako přízračné pentle úponky mlhy. <emphasis>Proč jsem sem přišel</emphasis>? <emphasis>Moji bohové to nejsou. Tohle není moje místo.</emphasis> Před ním stál strom srdce, bledý obr s vyřezanou tváří a listy jako krvavými dlaněmi.</p>
<p>Hladinu jezírka pod čarostromem pokrýval tenký ledový škraloup. Theon klesl na kolena vedle něj. „Prosím,“ zamumlal přes rozbité zuby, „nikdy jsem nechtěl...“ Slova mu uvízla v hrdle. „Zachraňte mne,“ vypravil ze sebe nakonec. „Dejte mi...“ <emphasis>Co? Sílu</emphasis>? <emphasis>Odvahu</emphasis>? <emphasis>Milosrdenství</emphasis>? Sníh se snášel kolem něj, bledý a tichý, nechával si svoje rady pro sebe. Jediným zvukem bylo slabé vzlykání. <emphasis>Jeyne</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>To je ona, pláče ve svém manželském loži. Kdo jiný by to mohl být</emphasis>? Bohové nepláčou. <emphasis>Či snad ano</emphasis>?</p>
<p>Ten zvuk byl příliš bolestný, než aby se dal vydržet. Theon uchopil větev a vytáhl se zpátky na nohy, oprášil si sníh z kalhot a zamířil kulhavou chůzí zpátky ke světlům. <emphasis>Na Zimohradu jsou duchové</emphasis>, pomyslel si, <emphasis>a já jsem jeden z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich.</emphasis></p>
<p>Než se vrátil zpátky na nádvoří, vyrostli tam další sněhuláci. Panoši postavili i tucet sněhových lordů, aby veleli sněhovým strážným. Jeden z nich měl určitě být lord Manderly; byl to ten nejtlustší sněhulák, jakého kdy Theon viděl. Jednoruký lord mohl být jedině Harwood Stout, sněhová paní lady Barbrey Justin. A ten nejblíže ke dveřím, s vousem z rampouchů, byl určitě Děvkozhouba Umber.</p>
<p>Uvnitř kuchaři nandávali dušeninu z hovězího masa a krup, mrkve a cibule, podávanou ve vydlabaných bochníčcích včerejšího chleba. Drobky padaly na podlahu, pro Ramsayho holky a jiné psy.</p>
<p>Holky byly rády, že jej vidí. Poznaly ho po pachu. Rudá Jeyne vyskočila a oblízla mu ruce a Helicent vklouzla pod stůl a stočila se mu u chodidel, kde začala hryzat kost. Byli to hodní psi. Snadno šlo zapomenout, že každý z nich dostal jméno po dívce, kterou Ramsay uštval a zabil.</p>
<p>Theon byl vyčerpaný, ale měl hlad, a tak snědl něco málo dušeniny a zapil ji pivem. Do té doby to v síni vřelo. Loveckou bránou se vrátili dva z průzkumníků lorda Boltona, aby ohlásili, že postup armády lorda Stannise se zpomalil v plahočení. Jeho rytíři jeli na jízdních koních a obrovití váleční oři se propadali do sněhu. Malí koně s jistýma nohama, na kterých jeli muži z klanů, si vedli lépe, hlásili průzkumníci, ale muži z klanů se neodvažovali odjet příliš daleko dopředu, aby se celá armáda nerozpadla. Lord Ramsay nařídil Ábelovi, aby jim zahrál pochodovou píseň na počest Stannise plahočícího se ve sněhu, a tak se bard opět chopil své loutny, zatímco jedna z jeho pradlen vyškemrala od Nevrlého Alyna jeho meč a napodobovala Stannise, jak seká po sněhových vločkách.</p>
<p>Theon hleděl do korbele na poslední zbytky svého piva, když do síně vešla lady Barbrey Dustin a poslala dva ze svých mužů, aby ho k ní přivedli. Když stál dole pod stupínkem, přejela ho zrakem odshora dolů a začichala ve vzduchu. „To jsou stejné šaty, co jsi měl na sobě během svatby.“</p>
<p>„Ano, moje paní. Jsou to šaty, které jsem dostal.“ To byla jedna z lekcí, kterým se naučil v Hrůzově: vzít, co mu dávali, a nikdy nežádat víc.</p>
<p>Lady Dustin byla jako vždycky oblečená v černém, i když měla rukávy lemované popelčinou. Její šaty měly vysoký tuhý límec, který jí rámoval obličej. „Ty znáš tento hrad.“</p>
<p>„Kdysi jsem ho znal.“</p>
<p>„Někde pod námi jsou krypty, kde sedí ve tmě staří Starkové. Moji muži nebyli cestu tam dolů schopni najít. Byli ve všech podzemních místnostech, ve sklepení, dokonce v žalářích, ale...“</p>
<p>„Ke kryptám se z žalářů dostat nedá, moje paní.“</p>
<p>„Mohl bys mi ukázat cestu dolů?“</p>
<p>„Tam dole není nic než…“</p>
<p>„-mrtví Starkové? Ano. Zdá se, že všichni moji oblíbení Starkové jsou mrtví. Tak znáš tu cestu, nebo ne?“</p>
<p>„Znám.“ Krypty se mu nelíbily, nikdy je neměl rád, ale nebyl v nich cizincem.</p>
<p>„Odveď mne tam. Seržante, přines lucernu.“</p>
<p>„Moje pani by si měla vzít teplý plášť,“ upozornil ji Theon. „Budeme muset vyjit ven.“</p>
<p>Když vyšli ze sině, s lady Dustin zahalenou do soboliny, padal sníh hustěji než kdy předtím. Strážné venku, zachumlané v pláštích s kápěmi, takřka nešlo odlišit od sněhuláků. Jenom jejich dech, srážející se ve vzduchu, byl důkazem, že stále žijí. Podél cimbuří hořely ohně, chabý pokus zahnat šero. Jejich malá skupinka se prodírala hladkým, ničím nenarušeným polem běli, které jim sahalo po lýtka. Stany na nádvoří byly napůl pohřbené, jejich plátna se prohýbala pod tíhou nahromaděného sněhu.</p>
<p>Vchod do krypt se nacházel v nejstarší části hradu, blízko úpatí První bašty, která tam nepoužívaná dřepěla po stovky let. Když Ramsay plenil Zimohrad, podpálil ji, a hodně z toho, co neshořelo, se zhroutilo. Zůstala jen skořepina, s jednou stranou otevřenou živlům a plnící se sněhem. Všude kolem se povalovala suť: velké kusy zdivá, ohořelé trámy, rozbité chrliče. Skoro všechno zakryl padající sníh, ale část jednoho chrliče stále vyčnívala nad závěje, jeho groteskní tvář se slepě šklebila do oblohy.</p>
<p><emphasis>Tady našli Brana, když spadl.</emphasis> Theon byl toho dne venku na lovu, jel s lordem Eddardem a králem Robertem, aniž měl sebemenší tušení o strašlivé události, o které jim pověděli po návratu do hradu. Pamatoval si Robbovu tvář, když mu to řekli. Nikdo neočekával, že polámaný chlapec zůstane naživu. <emphasis>Bohové Brana nedokázali zabít, stejně jako jsem toho nebyl schopen já.</emphasis> Byla to divná myšlenka. A ještě podivnější bylo uvědomění, že Bran je možná stále někde naživu.</p>
<p>„Tam.“ Theon ukázal na místo, kde se sněhová návěj vršila vzhůru podél zdi bašty. „Pod tím. Pozor na rozbité kameny.“ Mužům lady Dustin trvalo téměř půl hodiny, než se proházeli sněhem a sutí a odkryli vchod. Když se jim to konečně podařilo, zjistili, že dveře jsou pevně přimrzlé. Její seržant musel nejdříve jít vyhledat sekeru, než je mohl za skřípotu pantů otevřít a odkrýt kamenné schodiště spirálovitě vedoucí do tmy.</p>
<p>„Dolů je to docela dlouhá cesta, moje paní,“ upozornil ji Theon.</p>
<p>Lady Dustin se nenechala odradit. „Světlo, Perone.“ Cesta byla úzká a příkrá, schody uprostřed, kam na ně po staletí stoupala chodidla, prošlapané. Šli v řadě za sebou seržant s lucernou, pak Theon a lady Dustin, její další muž za ní. Vždycky si o kryptách myslel, že jsou studené, a v létě mu tak i připadaly, ale teď, když sestupovali, se vzduch ohříval. Nebyl <emphasis>teplý</emphasis>, nikdy nebyl teplý, ale byl teplejší než nahoře. Zdálo se, že dole pod zemí je chlad stálý, neměnný.</p>
<p>„Nevěsta pláče,“ řekla lady Dustin, zatímco opatrně sestupovali schod za schodem. „Naše malá lady Arya.“</p>
<p><emphasis>Teď buď opatrný. Buď opatrný, buď opatrný.</emphasis> Položil jednu ruku na zeď. V posouvajícím se světle pochodně jako by se schody pod jeho chodidly pohybovaly, „jak... jak pravíš, moje paní.“</p>
<p>„Roose z toho nemá radost. Řekni to svému bastardovi.“</p>
<p><emphasis>Není to můj bastard</emphasis>, chtěl namítnout, ale jiný hlas v jeho nitru řekl: <emphasis>Je, je. Smrad’och patří k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ramsaymu, a Ramsay patří ke Smraďochovi. Nesmíš zapomenout svoje jméno.</emphasis></p>
<p>„Obléknout ji do šedé a bílé není k ničemu, pokud to děvče bude pořád vzlykat. Freyům na tom možná nezáleží, ale Seveřané... ti se Hrůzova bojí, ale Starky milují.“</p>
<p>„Ty ne,“ opáčil Theon.</p>
<p>„Já ne,“ připustila lady z Mohylova, „ale ostatní ano. Starý Děvkozhouba je tady jen proto, že Freyové drží Velkého Jona v zajetí. A myslíš si snad, že muži Hornwoodů zapomněli na Bastardův poslední sňatek, na to, jak ponechal svoji paní choť hladovět, uhryzat si vlastní prsty? Co se jim podle tebe honí hlavami, když slyší jeho novou nevěstu plakat? Drahou, malou holčičku udatného Neda?“</p>
<p><emphasis>Ne,</emphasis> pomyslel si. <emphasis>Není z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>krve lorda Eddarda, jmenuje se Jeyne, je to jen dcera majordoma.</emphasis> Nepochyboval, že má lady Dustin svá podezření, ale přesto...</p>
<p>„Aryiny vzlyky nám působí větší škodu než všechny meče a kopí lorda Stannise dohromady. Pokud má Bastard v úmyslu zůstat pánem Zimohradu, měl by svou paní naučit smát se.“ „Moje paní,“ řekl Theon. „Jsme tady.“</p>
<p>„Schody vedou ještě níž,“ podotkla lady Dustin.</p>
<p>„Jsou tam nižší úrovně. Starší. Slyšel jsem, že nejnižší úroveň je částečně zborcená.“ Strčil do dveří, otevřel je a vešel do dlouhého klenutého tunelu, kde vedly silné granitové pilíře po dvou za sebou do temnoty.</p>
<p>Seržant lady Dustin zvedl lucernu. Stíny klouzaly a posouvaly se. <emphasis>Malé světlo ve velké tmě.</emphasis> Cítil, jak na něj kamenní králové shlížejí svýma kamennýma očima, s kamennými prsty sevřenými kolem jílců rezavých mečů. Žádný z nich v sobě nikdy nechoval lásku k železným. Naplnil jej známý pocit strachu.</p>
<p>„Je jich tolik,“ řekla lady Dustin. „Znáš jejich jména?“</p>
<p>„Kdysi... jenže to bylo hodně dávno.“ Theon zvedl prst. „Ti na této straně byli Králové severu. Posledním byl Torrhen.“</p>
<p>„Král, který poklekl.“</p>
<p>„Ano, moje paní. Po něm už byli jen lordové.“</p>
<p>„Až po Mladého vlka. Kde je hrob Neda Starka?“</p>
<p>„Na konci. Tudy, moje paní.“</p>
<p>Jejich kroky se rozléhaly ve sklepení ozvěnou, zatímco postupovali mezi řadami pilířů. Kamenné oči mrtvých mužů je jakoby sledovaly, a stejně tak oči jejich zlovlků. Tváře v něm oživovaly nejasné vzpomínky. Na mysl mu přišlo pár jmen, nezvaných, šeptaných přízračným hlasem mistra Luwina. Král Edrick Sněhovous, který vládl Severu po stovku let. Brandon Loďař, jenž se plavil za zapadajícím sluncem. Theon Stark, Hladový vlk. <emphasis>Můj jmenovec.</emphasis> Lord Beron Stark, který uzavřel dohodu s Casterlyovou skálou a společně bojovali proti Dagonu Greyjoyovi, lordovi Štítu. To bylo ve dnech, kdy Sedmi královstvím vládli ve všem kromě jména čarodějničtí bastardové zvaní Krvavohavrani.</p>
<p>„Tomuhle králi schází jeho meč,“ poznamenala lady Dustin.</p>
<p>Byla to pravda. Theon si nevybavoval, který král to je, ale dlouhý meč, který by měl držet, byl pryč. Zůstaly jen stopy rzi, které ukazovaly, kde předtím byl. Ten pohled jej znepokojil. Vždycky slýchal, že železo meče udržuje duchy zemřelých zamčené v jejich kobkách. Pokud meč scházel...</p>
<p>Na Zimohradu jsou duchové. A já jsem jeden z nich.</p>
<p>Kráčeli dál. Obličej lady Dustin jako by tvrdl s každým krokem. <emphasis>Tohle místo se jí líbí ještě méně než mně.</emphasis> Theon slyšel sám sebe, jak se ptá: „Moje paní, proč nemáš tak ráda Starky?“</p>
<p>Pozorovala ho. „Ze stejného důvodu, z jakého je ty miluješ.</p>
<p>Theon klopýtl. „Já že je miluji? Nikdy jsem... Vzal jsem jim tento hrad, moje paní. Nechal jsem... Zabil jsem Brana a Rickona, nabodl jsem jejich hlavy na kůl, já...“</p>
<p>„... jel jsi s Robbem Starkem, bojoval jsi vedle něho v Šeptajícím lese a v Řekotočí, vrátil ses na Železné ostrovy jako jeho vyslanec, abys vyjednával se svým otcem. Mohylov také vyslal muže s Mladým vlkem. Dala jsem mu tak málo mužů, jak jsem se odvažovala, ale věděla jsem, že mu musím nějaké dát, jinak bych riskovala hněv Zimohradu. A tak jsem měla svoje oči a uši v jeho armádě. Udržovaly mne dobře informovanou. Já vím, kdo jsi. Vím, co jsi. Teď mi odpověz na moji otázku. Proč miluješ Starky?“</p>
<p>„Já...“ Theon se opřel rukou v rukavici o kamenný pilíř. „... chtěl jsem být jeden z nich.“</p>
<p>„A nikdy jsi jím být nemohl. Máme toho společného mnohem víc, než víš, můj pane. Ale pojď.“</p>
<p>Jen o kousek dál byly tři hrobky nakupené těsně u sebe. Tam zastavili. „Lord Rickard,“ poznamenala lady Dustin, pozorujíc postavu ve středu. Socha se tyčila nad nimi s dlouhou tváří, vousatá, vážná. Měl stejné kamenné oči jako ostatní, ale tyto vypadaly smutně. „I jemu chybí meč.“</p>
<p>Byla to pravda. „Někdo byl tady dole a kradl meče. I Brandonův schází.“</p>
<p>„To by se mu nelíbilo.“ Stáhla si rukavici a dotkla se jeho kolene, bledá ruka na tmavém kameni. „Brandon svůj meč miloval. Rád si jej brousil. ,Chci jej mít tak ostrý, aby uřízl chloupek z ženského ochlupení, říkával rád. A jak jej rád používal. Zakrvácený meč je krásná věc řekl mi jednou.</p>
<p>„Ty jsi ho znala,“ řekl Theon.</p>
<p>Její oči jako by ve světle lucerny žhnuly. „Brandon byl vychováván v pěstounské péči v Mohylově, u starého lorda Dustina, otce jednoho z těch, za kterého jsem se později provdala, ale většinu svého času trávil ježděním po Pramíncích. Jízdu na koni miloval. Jeho malá sestra se v tom vyvedla po něm. Ti dva byli jako pár kentaurů. A můj lord otec byl vždy potěšen, když si mohl hrát před dědicem Zimohradu na hostitele. Můj otec měl na rod Ryswellů velké ambice. Rád by nabídl moje panenství jakémukoliv Starkovi, který by se nachomítl, ale nebylo to zapotřebí. Brandon se nikdy neostýchal vzít si to, co chtěl. Teď už jsem stará, vyschlá žena, příliš dlouho ovdovělá, ale stále si pamatuji, jak vypadala moje panenská krev na jeho údu v tu noc, kdy si mne vzal. Myslím, že Brandonovi se ten pohled líbil také. Zakrvácený meč je krásná věc, ano. Bolelo to, ale byla to sladká bolest. Jenže v den, kdy jsem se dozvěděla, že se má Brandon oženit s Catelyn Tully... na té bolesti již nebylo nic sladkého. Ujišťuji tě, že on o ni nestál. Řekl mi to v naši poslední společnou noc... jenže Rickard Stark měl také velké ambice. <emphasis>Jižanské</emphasis> ambice, kterým by neposloužilo, kdyby dovolil svému dědici, aby se oženil s dcerou jednoho ze svých vlastních vazalů. Poté si v sobě hýčkal můj otec naději, že mne provdá za Brandonova bratra Eddarda, jenže i toho dostala Catelyn Tully. Mně zůstal mladý lord Dustin, dokud mi ho Ned Stark nevzal.“</p>
<p>„Robertova rebelie...“</p>
<p>„Lord Dustin a já jsme nebyli svoji ještě ani půl roku, když Robert povstal a Ned Stark povolal svoje vazaly. Prosila jsem svého manžela, aby neodcházel. Měl příbuzného, kterého mohl poslat místo sebe. Strýce proslulého svým uměním v zacházení se sekerou, prastrýce, jenž bojoval ve válce Devítigrošových králů. Jenže on byl muž plný pýchy, nechtěl jinak, než že povede odvedence z Mohylova sám. V den, kdy odjížděl, jsem mu dala koně, rudého hřebce s rudou hřívou, pýchu stád mého lorda otce. Můj manžel přísahal, že na něm přijede domů, jakmile válka skončí. Ned Stark mi toho koně vrátil cestou zpátky na Zimohrad. Pověděl mi, že můj lord manžel zemřel čestnou smrtí, že jeho tělo bylo uloženo k odpočinku pod rudými horami Dorne. Ale kosti svojí sestry přinesl zpátky na Sever a tady odpočívají... ale ujišťuji tě, že kosti lorda Eddarda vedle jejích odpočívat nebudou. Mám v úmyslu nakrmit jimi svoje psy.“</p>
<p>Theon to nechápal. „Jeho... jeho kosti?“</p>
<p>Zkřivila rty. Byl to ošklivý úsměv, úsměv, jenž mu připomněl Ramsayho. „Catelyn Tully poslala kosti lorda Eddarda ještě před Rudou svatbou na Zimohrad, jenže tvůj strýc se zmocnil Kailinské držby a uzavřel cestu. Od té doby jsem ve střehu. Kdyby se kdy měly kosti lorda Eddarda vynořit z bažin, nedostanou se dál než do Mohylova.“</p>
<p>Vrhla jeden poslední dlouhý pohled na sochu Eddarda Starka. „Tady jsme skončili.“</p>
<p>Když se vynořili z krypt, stále zuřila sněhová bouře. Lady Dustin během výstupu mlčela, ale když opět stanuli pod ruinami první bašty, zachvěla se a řekla: „Udělal bys dobře, kdybys nikdy před nikým neopakoval nic z toho, co jsem možná řekla tam dole. Rozumíme si?”</p>
<p>Rozuměli si. „Držet jazyk za zuby, nebo o něj přijít.“</p>
<p>„Roose tě vycvičil dobře.“ Nechala ho tam a odešla.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />KRÁLOVA KOŘIST</strong></p>
<p><strong>K</strong>rálovská armáda vyrazila z Pahorku v Hlubokém lese ve světle zlatého úsvitu. Vinula se zpoza dřevěných palisád jako dlouhý ocelový had vylézající ze svého hnízda.</p>
<p>Jižanští rytíři vyjeli v plátové a kroužkové zbroji, promačkané a zjizvené bitvami, v nichž bojovali, ale stále natolik zářiví, že se blyštěli, když na ně dopadly paprsky ranního slunce. Jejich praporce a suknice, ač vybledlé a plné skvrn, potrhané a vyspravované, představovaly v zimním lese neskutečný nápor barev azurové a oranžové, rudé a zelené, fialové, modré a zlaté, svítící mezi holými hnědými kmeny, šedozelenými borovicemi a jedlemi, návějemi špinavého sněhu.</p>
<p>Každý rytíř měl své panoše, sluhy a zbrojnoše. Za nimi jeli zbrojíři, kuchaři, štolbové; řady kopiníků, sekerníků, lukostřelců; prošedivělých veteránů stovky bitev i zelenáčů, na které jejich první bitva teprve čekala. Před nimi jeli příslušníci klanů z kopců; náčelníci a rekové sedící obkročmo na chundelatých konících, se zarostlými bojovníky klusajícími vedle nich, odění v kožešinách, vařené kůži a staré kroužkové zbroji. Někteří si pomalovali tváře hnědou a zelenou a uvázali si kolem sebe otepi roští, aby je nebylo mezi stromy vidět.</p>
<p>Vzadu, za hlavním tělesem armády, následovala kolona s bagáží: mezkové, koně, voli, celá míle vozů a vozíků plně naložených potravinami a krmivém, stany a dalšími zásobami. A nakonec zadní voj další rytíři v plátové a kroužkové zbroji, se záštitou průzkumníků, kteří následovali napůl skrytí v lese, aby zajistili, že se za nimi nebude krást bez jejich vědomí žádný nepřítel.</p>
<p>Aša Greyjoy jela v koloně s bagáží, v krytém voze se dvěma obrovskými, železem zpevněnými koly, s pouty na zápěstích a kotnících. Ve dne v noci ji hlídala Medvědice, která chrápala hůř než jakýkoliv muž. Jeho Veličenstvo král Stannis nehodlalo ani v nejmenším riskovat, že by mohla jeho kořist uniknout ze zajetí. Měl v úmyslu odvézt ji na Zimohrad, ukázat ji tam v řetězech seveřanským lordům, aby ji viděli, spoutanou a zlomenou dceru krakatice, důkaz jeho síly.</p>
<p>Armádu provázelo na cestě troubení trumpet. Hroty kopí se blyštěly ve světle vycházejícího slunce a všude podél okrajů cesty se tráva třpytila jinovatkou. Mezi Pahorkem v Hlubokém lese a Zimohradem se táhla stovka lig lesa. Tři stovky mil, tak jako letí havran. „Patnáct dní,“ sdělovali si mezi sebou rytíři navzájem.</p>
<p>„Robert by to zvládl za deset,“ slyšela Aša, jak se holedbá lord Fell. Jeho dědečka zabil Robert v Letohradu; to nějak dodávalo jeho zabijákovi v očích jeho vnuka božské kvality. „Robert by byl na Zimohradu už před čtrnácti dny, dělal by na Boltona dlouhý nos z jeho hradeb.“</p>
<p>„To raději před Stannisem neříkej,“ poznamenal Justin Massey, „jinak nás Stannis také přiměje pochodovat ve dne v noci.“</p>
<p>Tento král žije ve stínu svého bratra, pomyslela si Aša.</p>
<p>Kotníkem jí stále projížděla bolest, kdykoliv na něj zkusila přenést váhu. Aša nepochybovala, že má tam uvnitř něco zlomeného. Otok v Pahorku zmizel, ale bolest přetrvávala. Obyčejné vyvrtnutí by se už jistě zahojilo. Její pouta zařinčela pokaždé, když se pohnula. Pouta nasazená na její zápěstí a na její pýchu. Ale taková byla cena poroby.</p>
<p>„Žádný člověk na světě ještě nikdy nezemřel z toho, že by ohnul koleno,“ řekl jí kdysi její otec. „Ten, kdo poklekl, může opět povstat, s čepelí v ruce. Ten, kdo nepoklekne, bude jednou provždy mrtev.“ Balon Greyjoy osobně dokázal pravdivost svých vlastních slov, když nevyšla jeho první rebelie; krakatice poklekla před jelenem a zlovlkem, jen aby opět povstala, když byli Robert Baratheon a Eddard Stark mrtví.</p>
<p>A tak dcera krakatice učinila v Pahorku v Hlubokém lese totéž, když ji dovlekli před krále, spoutanou a kulhající (třebaže naštěstí neznásilněnou), s kotníkem ve výhni bolesti. „Vzdávám se, Tvoje Veličenstvo. Dělej si se mnou, co se ti zlíbí. Žádám tě jen, abys ušetřil moje muže.“ Qarl, Tris a ostatní, kdo přežili Vlčí les, byli to jediné, na čem jí záleželo. Zůstalo jich jen devět. <emphasis>Nás otrhaných devět,</emphasis> pojmenoval je Cromm. Právě on byl zraněn ze všech nejhůře.</p>
<p>Stannis jí jejich životy dal. Přesto v tom muži necítila žádné opravdové milosrdenství. Byl odhodlaný, o tom nebylo pochyb. Rovněž mu nescházela odvaha. Muži o něm říkali, že je spravedlivý... a i když to byla drsná, tvrdá spravedlnost, nu, Aša tomu díky životu na Železných ostrovech přivykla. Přesto se jí nemohl tento král zamlouvat. Jeho hluboko posazené modré oči jako by byly neustále podezřívavě přimhouřené, jako by těsně pod jejich povrchem vřela chladná zuřivost. Její život pro něj znamenal málo a ještě méně. Byla jen jeho rukojmí, kořist, jímž chtěl Severu dokázat, že je schopen přemoci železné.</p>
<p><emphasis>Ještě větší blázen.</emphasis> Již tu rasu znala, a věděla, že přemoci ženu na žádného Seveřana nezapůsobí, takže její cena jako rukojmí byla prakticky nulová. Železným ostrovům nyní vládl její strýc... a Vraní oko se pranic nestaral, zda bude žít či zemře. Snad by na tom mohlo záležet tomu zatracenému starci, za kterého ji Euron provdal, jenže Erik Železotvůrce neměl na její vykoupení dost peněz. Nemělo však smysl vysvětlovat takové věci Stannisovi. Jako by jej urážela samotná skutečnost, že je Aša žena. Věděla, že muži ze zelených krajin mají svoje ženy rádi měkké a krásné v hedvábí, ne oděné v kroužkové zbroji a kůži a s vrhacími sekerami v obou rukou. Její krátké setkání s králem v Pahorku v Hlubokém lese ji nicméně přesvědčilo, že by se mu o nic víc nelíbila ani v šatech. Dokonce i v přítomnosti manželky Galbarta Glovera, zbožné lady Sybelle, byl korektní a zdvořilý, ale zjevně se cítil nepohodlně. Zdálo se, že tento jižanský král je jedním z těch mužů, pro které byly ženy jakoby jiná rasa, stejně podivná a nepochopitelná jako obři, měchohubci a děti lesa. I v přítomnosti Medvědice skřípal zuby.</p>
<p>Byla jen jedna žena, které Stannis naslouchal, a tu nechal u Zdi. „Třebaže bych byl raději, kdyby tu byla s námi,“ připustil ser Justin Massey, světlovlasý rytíř, který velel koloně s bagáží. „Naposledy jsme jeli bez lady Melisandry do bitvy na Černovodě, kde na nás zaútočil lord Renly a zahnal polovinu naši armády do zálivu.“</p>
<p>„Naposledy?“ opáčila Aša. „Copak jeho čarodějka byla v Pahorku? Neviděla jsem ji tam.“</p>
<p>„To byla stěží bitva,“ řekl ser Justin s úsměvem. „Tvoji železní bojovali statečně, moje paní, jenže my jsme byli v několikanásobné přesile a napadli jsme vás nic netušící. Zimohrad bude vědět, že se blížíme. A Roose Bolton má stejné množství mužů jako my.“</p>
<p><emphasis>Nebo víc,</emphasis> pomyslela si Aša.</p>
<p>Dokonce i zajatci mají uši, a když král Stannis a jeho muži probírali v Pahorku v Hlubokém lese nadcházející tažení, vyslechla všechny jejich rozhovory. Ser Justin měl proti tažení námitky od samého začátku, společně s mnoha dalšími rytíři a lordy, kteří přijeli se Stannisem z jihu. Jenže vlci trvali na svém; nelze trpět, aby Roose Bolton držel Zimohrad, a Nedovu dceru je třeba zachránit ze spárů toho jeho bastarda. To tvrdili Morgan Liddle, Brandon Norrey, Velký Vědroš Wull, Flintové, ba dokonce Medvědice. „Z Pahorku v Hlubokém lese je to na Zimohrad stovku líg,“ řekl Artos Flint v tu noc, kdy v dlouhé síni Galbarta Glovera zuřily argumenty. „Tři stovky mil, tak jako letí havran.</p>
<p>„Dlouhý pochod,“ přitakal rytíř jménem Corliss Penny.</p>
<p>„Zas tak dlouhý není,“ opáčil ser Godry, velký rytíř, kterému ostatní říkali Obrobijec. „Už jsme ušli tak daleko. Pán světla nám ozáří cestu.“</p>
<p>„A až dorazíme před Zimohrad?“ řekl Justin Massey. „Dvoje hradby s příkopem mezi nimi, a vnitřní zeď stovku stop vysoká. Bolton z hradu nikdy nevyjede, aby se s námi utkal na otevřeném poli, a na to, abychom hrad obléhali, nemáme dost zásob.“</p>
<p>„Nezapomeňte, že se k naší armádě připojí Arnolf Karstark,“ řekl Harwood Fell. „Rovněž Mors Umber. Budeme mít stejné množství Seveřanů jako lord Bolton. A severně od hradu rostou husté lesy. Postavíme obléhací věže, vyrobíme beranidla...“</p>
<p>A budete umírat po tisícovkách, pomyslela si Aša.</p>
<p>„Snad bychom udělali nejlépe, kdybychom přezimovali zde,“ navrhl lord Peasebury.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Přezimovat zde?“</emphasis> zaburácel Velký Vědroš. „Kolik potravy a pice dal podle tebe Galbart Glover stranou?“</p>
<p>Pak se ke Stannisovi otočil ser Richard Horpe, rytíř se ztrhaným obličejem a smrtihlavy na suknici, a řekl: „Tvoje Veličenstvo, tvůj bratr...“</p>
<p>Král jej přerušil. „Všichni víme, co by udělal můj bratr. Robert by odcválal k branám Zimohradu sám, všechny by je pobil svým válečným kladivem, projel by troskami, zabil by Roosea Boltona levou rukou a Bastarda pravou.“ Stannis vstal. „Já nejsem Robert. Přesto vytáhneme do pole a osvobodíme Zimohrad... anebo při tom pokusu zemřeme.“</p>
<p>Ať si jeho lordi hýčkali jakékoliv pochybnosti, zdálo se, že prostí muži ve svého krále pevně věří. Stannis rozdrtil divoké Manceho Nájezdníka pod Zdí a vyhnal Ašu a její železné z Pahorku v Hlubokém lese; byl to Robertův bratr, vítěz slavné námořní bitvy u Krásného ostrova, muž, jenž držel Bouřlivý konec během celé Robertovy rebelie. A nosil čepel hrdiny, kouzelný meč Světlonoš, jehož záře zažíhala noc.</p>
<p>„Naši nepřátelé nejsou tak silní, jak by se mohlo zdát,“ ujistil ser Justin Ašu v první den pochodu. „Roosea Boltona se obávají, ale pramálo ho milují. A jeho přátelé Freyové... Sever nezapomněl na Rudou svatbu. Každý lord z těch, co jsou teď na Zimohradu, tam přišel o svoje příbuzné. Stannis potřebuje Boltona jen zakrvácet a Seveřané jej opustí.“</p>
<p><emphasis>V to doufáš</emphasis>, pomyslela si Aša, <emphasis>jenže nejdříve jej král musí zakrvácet. Jen blázen by opustil vítězící stranu</emphasis>.</p>
<p>Toho prvního dne k ní přišel ser Justin do vozu půltuctukrát, přinášel jí jídlo, pití a zprávy o pochodu. Muž, který se snadno usmíval a donekonečna žertoval, velký a masitý, s růžovými tvářemi, modrýma očima a větrem rozcuchanou houštinou světlých vlasů bledých jako len; byl nanejvýš pozorným žalářníkem, pečlivě se starajícím o pohodlí své zajatkyně.</p>
<p>„On tě chce,“ řekla jí Medvědice po jeho třetí návštěvě. Správně se jmenovala Alysane z rodu Mormontů, ale svou přezdívku nosila stejně lehce jako svoji zbroj. Dědička Medvědích ostrovů byla malá, podsaditá a svalnatá, měla silná stehna, velká prsa a obrovské dlaně plné mozolů. Dokonce i ve spánku nosila pod kožešinami kroužkovou zbroj, pod ní vařenou kůži, pod kůži pak starou ovčí kožešinu obrácenou kvůli teplu dovnitř. Ve všech těchto vrstvách byla téměř stejně široká, jako byla vysoká. A <emphasis>divoká.</emphasis> Někdy bylo pro Ašu Greyjoy těžké myslet na to, že ona a Medvědice jsou takřka stejného věku.</p>
<p>„Chce moje pozemky,“ odpověděla Aša. „Chce Železné ostrovy.“ Tyto příznaky již znala. <emphasis>Ty</emphasis> samé viděla předtím u jiných nápadníků. Masseyho vlastní rodové državy, daleko na jihu, pro něj byly ztraceny, a tak se potřeboval výhodně oženit anebo se smířit s tím, že nikdy nebude ničím víc než jen rytířem královy družiny. Stannis zmařil naděje sera Justina, že se ožení s divokou princeznou, jak Aša slyšela, a tak si nyní dělal zálusk na ni. Nepochybně snil o tom, že ji posadí na Trůn z mořského kamene na Štítu a bude vládnout skrze ni, jako její pán a vládce. To by samozřejmě znamenalo zbavit ji jejího současného pána a vládce... nehovoře o jejím strýci, který ji za něj provdal. <emphasis>Nepravděpodobné,</emphasis> usoudila Aša. <emphasis>Vraní oko sežere sera Justina ke snídani a ani si neodříhne.</emphasis></p>
<p>Na tom nezáleželo. Země jejího otce nikdy nebudou její, bez ohledu na to, za koho se provdá. Železní nepatřili k lidem, kteří snadno odpouštěli, a Aša byla již dvakrát poražena. Jednou na královolbě svým strýcem Euronem, a pak znovu v Pahorku v Hlubokém lese Stannisem. Víc než dost na to, aby byla ocejchována jako nevhodná vladařka. Provdat se za Justina Masseyho nebo kteréhokoliv ze Stannisových lorďátek by jí spíš uškodilo, než pomohlo. <emphasis>Ukázalo se, že dcera krakatice je koneckonců přece jen pouze žena,</emphasis> říkali by kapitáni a králové. <emphasis>Jen se dívejte, jak roztahuje nohy pro toho lorda ze zelených zemí.</emphasis></p>
<p>Pokud si nicméně přál ser Justin získat její přízeň jídlem, pitím a milými slovy, Aša jej od toho rozhodně nehodlala odrazovat. V každém případě byl lepším společníkem než málomluvná Medvědice a ona byla jinak zcela sama mezi pěti tisíci nepřáteli. Tris Botley, Karl Panna, Cromm, Roggon a zbytek její poražené skupiny zůstali v Pahorku v Hlubokém lese, v žalářích Galbarta Glovera.</p>
<p>Prvního dne urazili dvaadvacet mil, alespoň podle odhadu průvodců, jež jim dala lady Sybelle, stopařů a lovců ve službách Pahorku, s klanovými jmény jako Lesník a Dřevař, Větev a Kmen. Druhého dne armáda urazila čtyřiadvacet mil a jejich předvoj vcházel přes Gloverova území do hustého Vlčího lesa. <emphasis>,R’hllore, sešli svoje světlo, aby nás provedlo tímto šerem,</emphasis>“ modlili se věřící toho večera, když se shromáždili kolem burácející výhně před královým altánem. Jižanští rytíři a zbrojnoši, celá spousta. Aša je považovala za královy muže, ale jiní bojovníci z bouřlivých končin a korunních zemí jim říkali královnini muži... třebaže královnou, kterou následovali, byla ta rudá v Černém hradu, nikoliv manželka, již Stannis zanechal ve Východní hlídce u moře. <emphasis>,Ach, Pane světla, snažně tě prosíme, upři na nás svoje ohnivé oko a udržuj nás v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>teple a bezpečí,“</emphasis> prozpěvovali před plameny, <emphasis>„protože noc je temná a plná hrůz.“</emphasis></p>
<p>Modlitbu vedl velký rytíř jménem ser Godry Farring. <emphasis>Godry Obrobijec. Velké jméno pro malého muže.</emphasis> Farring měl pod svou zbrojí širokou hruď a svalnaté tělo. Také byl arogantní a marnivý, jak se Aše zdálo, lačnil po slávě, byl hluchý k varování, nenasytný chvály a pohrdavý vůči prostému lidu, vlkům a ženám. Nikoliv nepodobný svému králi.</p>
<p>„Dej mi koně,“ požádala Aša sera Justina, když přijel k jejímu vozu s polovinou šunky. „Nebo se v těch řetězech zblázním. Nepokusím se uprchnout. Dávám ti na to svoje slovo.“</p>
<p>„Kéž bych tak mohl, moje paní. Jsi králova zajatkyně, ne moje.“</p>
<p>„Tvůj král na slovo ženy nedá.“</p>
<p>„Proč bychom měli věřit slovu železné ženy, po tom, co provedl tvůj bratr na Zimohradu?“ zavrčela Medvědice.</p>
<p>„Já nejsem Theon,“ naléhala Aša... ale řetězy jí zůstaly.</p>
<p>A zatímco ser Justin cválal podél kolony pryč, zjistila, že vzpomíná na poslední příležitost, kdy viděla svou matku. Bylo to na Harlawu, v Deseti věžích. V komnatě její matky hořela svíce, ale její velká vyřezávaná postel byla pod zaprášenými nebesy prázdná. Lady Alannys seděla vedle okna, vyhlížela na moře. „Přivedla jsi mého chlapečka?“ zeptala se s třesoucími se ústy. „Theon přijít nemohl,“ řekla jí Aša, shlížejíc na trosky ženy, která ji přivedla na svět; na matku, jež přišla o dva svoje syny. A třetí...</p>
<p><emphasis>Posílám vám každému kousek prince.</emphasis></p>
<p>Cokoliv se přihodí, až dojde na Zimohradu k bitvě, Aša si nemyslela, že by to mohl její bratr přežít. <emphasis>Theon Přeběhlík. Dokonce i Medvědice chce jeho hlavu na kůlu.</emphasis></p>
<p>„Ty máš bratry?“ zeptala se Aša své věznitelky.</p>
<p>„Sestry,“ odpověděla Alysane Mormont, odměřená jako vždy. „Bylo nás pět. Samé dívky. Lyanna je na Medvědím ostrově. Lyra a Jory jsou s naší matkou. Dacey zavraždili.“</p>
<p>„Na Rudé svatbě.“</p>
<p>„Ano.“ Alysane chvíli hleděla na Ašu. „Mám syna. Jsou mu teprve dva roky. Mé dceři je devět.“</p>
<p>„Začala jsi mladá.“</p>
<p>„Až příliš mladá. Ale lépe než čekat, než bude příliš pozdě.“</p>
<p><emphasis>Teď si bodla do mne</emphasis>, pomyslela si Aša. <emphasis>Ale ať</emphasis> „Jsi vdaná?“</p>
<p>„Ne. Moje děti zplodil medvěd.“ Alysane se usmála. Zuby měla křivé, ale na jejím úsměvu bylo něco milého. „Ženy rodu Mormontů jsou měniči. Proměňujeme se v medvědice a hledáme si milence v lesích. To ví každý.“</p>
<p>Aša její úsměv opětovala. „Všechny ženy z rodu Mormontů jsou také bojovnice.“</p>
<p>Úsměv druhé ženy odumřel. „Jsme to, co jste z nás udělali. Každé dítě na Medvědím ostrově se odmalička učí mít strach z krakatic vystupujících z moře.“</p>
<p><emphasis>Starý způsob.</emphasis> Aša se odvrátila, její pouta slabě zařinčela. Třetího dne se les sevřel těsně kolem nich, vyježděné koleje se ztenčily ve stezku vyšlapanou zvěří, záhy až příliš úzkou, než aby po ní mohly jet větší povozy. Tu a tam cesta vedla kolem známých mezníků: kamenitého kopce, který vypadal tak trochu jako vlčí hlava, když se na něj člověk díval z určitého úhlu, napůl zmrzlého vodopádu, přírodního kamenného oblouku ověnčeného šedozeleným mechem. Aša je všechny znala. Jednou už tudy jela, když cestovala na Zimohrad, aby svého bratra Theona přesvědčila, ať zanechá své dobyvačné výpravy a vrátí se s ní do bezpečí Pahorku v Hlubokém lese. <emphasis>Ani to se mi nepodařilo.</emphasis></p>
<p>Ten den urazili čtrnáct mil a byli za to vděční.</p>
<p>Když se snesl soumrak, vozka zastavil s povozem pod stromem. Zatímco vypřahal, přijel k nim ser Justin a sundal Aše pouta z kotníků. Společně s Medvědicí ji pak odvedl přes tábor do králova stanu. Přestože byla zajatkyně, stále byla z rodu Greyjoyů ze Štítu a Stannise Baratheona těšilo, když ji mohl krmit zbytky ze svého vlastního stolu, kde večeřel se svými kapitány a veliteli.</p>
<p>Králův altán byl skoro stejně velký jako dlouhá síň v Pahorku v Hlubokém lese, ale kromě velikosti na něm sotva bylo něco velkolepého. Tuhé stěny z těžkého žlutého plátna byly již velmi vybledlé, plné skvrn od bláta a vody, místy porostlé plísni. Na vrcholu jeho středového kůlu plápolala královská korouhev zlatá, s jeleni hlavou v planoucím srdci. Ze tří stran jej obklopovaly altány jižanských lordů, kteří přijeli na Sever se Stannisem. Na čtvrté straně burácel noční oheň, plamenné víry šlehaly do tmavnoucí oblohy.</p>
<p>Tucet mužů štípal polena, aby jimi mohli nakrmit plameny, když ke stanu přišla kulhající Aša se svým doprovodem. <emphasis>Královnini muži</emphasis>. Jejich bohem byl R’hllor, a že to byl žárlivý bůh. Její vlastní bůh, Potopený bůh Železných ostrovů, byl v jejich očích démonem... a pokud Aša nepřijme tohoto Pána světla, bude prokleta a odsouzena k záhubě. <emphasis>Upálili by mne stejně rádi jako ta polena a nalámané větve.</emphasis> Někteří to vehementně navrhovali jejím doslechu již po bitvě v lese. Stannis to odmítl.</p>
<p>Král stál před svým stanem, upíral zrak do nočního ohně. <emphasis>Co tam vidí? Vítězství? Porážku? Tvář jeho hladového rudého boha? </emphasis>Oči měl hluboko vpadlé v důlcích, jeho nakrátko zastřižený vous byl pouhým stínem na jeho propadlých tvářích a kostnaté dolní čelisti. Přesto vyzařovala z jeho pohledu síla železná zuřivost která Ašu přesvědčila, že tento muž by se nikdy, nikdy neodchýlil od svého cíle.</p>
<p>Klesla před ním na koleno. „Veličenstvo.“ <emphasis>Už jsem se před tebou pokořila dost, můj pane? Jsem dostatečně zbitá, sehnutá a zlomená, abys byl spokojen?</emphasis> „Prosím, abys mi sundal řetězy ze zápěstí. Dovol mi jet na koni. Nepokusím se uprchnout.“</p>
<p>Stannis se na ni díval asi tak, jako by se mohl dívat na psa, který se odvážil vyskočit mu na nohu. „Ta pouta sis vysloužila.“</p>
<p>„Vysloužila. Nyní ti nabízím svoje muže, svoje lodě, svůj rozum.“</p>
<p>„Tvoje lodě jsou moje anebo spálené. Tvoji muži... kolik jich zbylo? Deset? Dvanáct?“</p>
<p><emphasis>Devět. Šest, pokud počítáš ty, co mají dost síly, aby mohli bojovat.</emphasis> „Dagmer Rozseklý drží Torrhenův dvůr. Ohnivý bojovník a věrný služebník rodu Greyjoyů. Mohu ti ten hrad předat, i s jeho posádkou.“ <emphasis>Snad,</emphasis> mohla by dodat, ale její věci by rozhodně neposloužilo, kdyby měla dát před tímto králem najevo jakékoliv pochybnosti.</p>
<p>„Torrhenův dvůr nemá cenu bláta pod mými chodidly. Jediné, co mě zajímá, je Zimohrad.“</p>
<p>„Sundej mi ta železa a dovol mi pomoci ti zmocnit se ho, pane. Bratr Tvého Veličenstva byl znám tím, že měnil poražené nepřátele ve své přátele. Dovol mi stát se tvým mužem.“</p>
<p>„Bohové tě mužem neudělali. Jak bych mohl já?“ Stannis se otočil zpátky k nočnímu ohni a čemukoliv, co viděl tančit mezi oranžovými plameny.</p>
<p>Ser Justin Massey popadl Ašu za paži a odtáhl ji do královského altánu. „To nebylo moudré, moje paní,“ řekl jí. „Nikdy před ním nemluv o Robertovi.“</p>
<p><emphasis>Měla jsem to vědět.</emphasis> Aša dobře věděla, jak to chodívá mezi malými bratry. Pamatovala si Theona jako malého chlapce, stydlivé dítě, které žilo v bázni a strachu z Rodrika a Marona. <emphasis>Nikdy z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho nevyrostou</emphasis>, pomyslela si. <emphasis>Malý bratr může žít do stovky, ale přesto vždycky zůstane malým bratrem.</emphasis> Zachřestila svými železnými šperky a představila si, jak by bylo příjemné stoupnout si za Stannise a zardousit jej řetězem, který k sobě poutal její zápěstí.</p>
<p>Toho večera pojedli dušeninu ze zvěřiny, uvařenou z vychrtlého jelena, kterého ulovil průzkumník, jemuž říkali Benjicot Větev. Ale jen v královském altánu. Mimo plátěné stěny dostal každý muž jen patku chleba a kousek černé klobásky, ne delší než prst, a na zapití poslední zbytky piva Galbarta Glovera.</p>
<p>Jedno sto lig z Pahorku v Hlubokém lese k Zimohradu. Tři stovky mil, tak jako letí havran. „Kéž bychom tak byli havrani,“ řekl Justin Massey čtvrtého dne pochodu, v den, kdy začal padat sníh. Zpočátku jen ve slabých sprškách. Studený a vlhký, ale nic, čím by se nemohli bez potíží prodrat.</p>
<p>Jenže příštího dne sněžilo znovu, a nazítří rovněž, a stejně tak dalšího dne. Husté vousy vlků byly brzy pokryté ledem, jak se jim srážel dech u úst, a každý hladce oholený jižanský chlapec si nyní nechával růst kníry a licousy, aby jim bylo tepleji na tváře. Netrvalo dlouho a země před kolonou byla pokryta bělí, která schovávala kameny, pokroucené kořeny a díry v zemi, což měnilo každý krok v dobrodružství. Také se zvedl vítr, hnal před sebou sníh. Královská armáda se změnila v průvod sněhuláků prodírajících se po kolena hlubokými závějemi.</p>
<p>Třetího dne sněžení se začala armáda rozpadat. Zatímco jižanští rytíři a lordové zápolili se sněhem, muži ze severních kopců si vedli lépe. Jejich chundelatí koníci byla zvířata s jistýma nohama, která žrala méně než jezdečtí koně a mnohem méně než velcí váleční oři, a muži, kteří na nich jeli, byli na sněhu doma. Mnozí z vlků si na sebe oblékli podivné obutí. Říkali tomu medvědí tlapy, zvláštní protáhlé věci vyrobené ze zohýbaného dřeva a kožených řemínků. Připevněné k podrážkám jejich obuvi jim ty věci umožňovaly kráčet po sněhu, aniž by probořili svrchní škraloup a zabořili se až po stehna.</p>
<p>Někteří měli medvědí tlapy rovněž pro svoje koně, a chundelatí malí koníci je nosili se stejnou lehkostí, jako nosili jiní koně železné podkovy... ovšem jezdečtí koně ani váleční oři je nechtěli ani za nic. Když jim je někteří královi rytíři přesto připnuli na nohy, velcí jižanští koně sebou škubali, odmítali se pohnout, snažili se setřást ty věci z nohou. Jeden jezdecký kůň si zlomil kotník, když se v nich pokoušel jít.</p>
<p>Seveřané na svých medvědích tlapách brzy začali nechávat zbytek armády za sebou. Předjeli rytíře v hlavní koloně, pak sera Godryho Farringa a jeho předvoj. A mezitím se vozy a vozíky z kolony s bagáží začaly opožďovat stále víc a víc, až je nakonec museli muži ze zadního voje neustále pohánět, aby je přiměli udržet si rychlejší tempo.</p>
<p>Pátého dne sněhové bouře přejížděla kolona s proviantem zvlněnou rozlohu po pás vysokých závějí, které pokrývaly zamrzlý rybník. Když led pod tíhou povozů praskl, tři vozky a čtyři koně pohltila ledová voda; společně se dvěma muži, kteří se je pokoušeli zachránit. Jedním z nich byl Harwood Fell. Jeho rytíři jej vytáhli, než se utopil, ale to už měl promodralé rty a pokožku bledou jako mléko. Potom jako by jej nic na světě nedokázalo zahřát. Celé hodiny se prudce třásl, i když z něj odřízli jeho nasáklý oděv, zabalili jej do teplých kožešin a posadili k ohni. Téže noci upadl do horečnatého spánku, ze kterého se již neprobudil.</p>
<p>Právě té noci Aša poprvé slyšela královniny muže, jak mumlají cosi o oběti a obětině přinesené jejich rudému bohu, aby mohl ukončit bouři. „To bohové Severu na nás tuto bouři vypustili,“ řekl ser Corliss Penny.</p>
<p>„Falešní bohové‘,“ dodal ser Godry Obrobijec.</p>
<p>„R‘hllor je s námi,“ řekl ser Clayton Suggs.</p>
<p>„Melisandra není,“ podotkl Justin Massey.</p>
<p>Král neřekl nic. Ale slyšel to, tím si byla Aša jistá. Seděl u vysokého stolu, zatímco před ním chladla v misce cibulová polévka, kterou stěží ochutnal, hleděl vpadlýma očima do plamene nejbližší svíce a ignoroval řeči kolem sebe. Hovořil za něj zástupce velitele, vysoký štíhlý rytíř jménem Richard Horpe. „Bouře jistě brzy ustane,“ prohlásil.</p>
<p>Jenže bouře se ještě zhoršila. Vítr šlehal krutě a nemilosrdně jako otrokářův bič. Aša si říkala, že když na Štítu skučel vítr od moře, věděla, co je to zima, jenže to nebylo nic ve srovnání s tímhle. <emphasis>Toto je zima, která přivádí lidi k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>šílenství.</emphasis></p>
<p>A dokonce i když se podél kolony rozlehl výkřik, aby se utábořili na noc, nebylo snadné se zahřát. Stany byly vlhké a těžké, obtížně se stavěly, ještě obtížněji strhávaly a snadno se zbortily, pokud se na nich nahromadilo příliš mnoho sněhu. Královská armáda se plazila přes srdce toho nejrozlehlejšího lesa v Sedmi královstvích, a přesto bylo nesnadné nalézt tam suché dříví na podpal. Den ode dne bylo vidět stále méně hořících ohňů. A ty, které zapálili, vydávaly spíš jen kouř než teplo. Jídlo bylo často studené, dokonce syrové.</p>
<p>I noční oheň se ke zděšení královniných mužů zmenšil a zeslábl. <emphasis>„Pane světla, uchraň nás od tohoto zla“</emphasis> modlili se, vedeni hlubokým hlasem sera Godryho Obrobijce. <emphasis>„Ukaž nám znovu svoje jasné slunce, utiš tyto větry a rozpustí tyto sněhy, abychom se dostali ke svým nepřátelům a rozdrtili je. Noc je temná a plná hrůz, ale tvoje je moc a sláva a světlo. R’hllore, naplň nás svým ohněm.“</emphasis></p>
<p>Později, když se ser Corliss Penny nahlas podivoval, zda se někdy stalo, že celá armáda umrzla za zimní bouře k smrti, se dali vlci do smíchu. „Tohle není žádná zima,“ prohlásil Velký Vědroš Wull. „Nahoře v kopcích říkáme, že podzim tě políbí, ale zima tě tvrdě ošuká. Tohle je jen podzimní políbení.“</p>
<p><emphasis>Bohové, nedopřejte mi v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom případě poznat opravdovou zimu. </emphasis>Aša byla toho nejhoršího z ní ušetřena; byla koneckonců královo rukojmí. Zatímco ostatní hladověli, ji dobře krmili. Zatímco se ostatní třásli zimou, ona byla v teple. Zatímco se ostatní prodírali sněhem na znavených koních, ona si hověla na kožešinovém loži uvnitř povozu, s tuhou plátěnou střechou na ochranu proti sněhu; v pohodlí, třebaže v řetězech.</p>
<p>Koně a prostí muži to měli nejhorší. Dva panoši z bouřlivých krajin ubodali jednoho zbrojnoše k smrti během hádky kvůli místu nejblíž k ohni. Dalšího večera se jakýmsi lučištníkům zoufale prahnoucím po teple nějak podařilo zapálit jejich stan, který, budiž mu to k dobru, aspoň zahřál sousední stany. Jezdečtí koně začali hynout v důsledku vyčerpání a vystavení živlům. „Co je rytíř bez koně?“ dávali si muži hádanku. „Sněhulák s mečem.“ Jakýkoliv kůň klesl k zemi, byl na místě rozřezán na maso. I zásoby se začaly tenčit.</p>
<p>Peasebury, Cobb, Foxglove a další jižanští lordi začali na krále naléhat, aby se utábořili a počkali, dokud bouře nepřejde. Stannis o tom nechtěl slyšet. Rovněž nevěnoval pozornost královniným mužům, když za ním přišli a naléhali na něj, aby přinesl oběť jejich hladovému rudému bohu.</p>
<p>To všechno jí pověděl Justin Massey, který byl méně zbožný než většina. „Oběť prokáže, že v nás stále plápolá ryzí víra, Veličenstvo,“ naléhal na krále Clayton Suggs. A Godry Obrobijec dodal: „Tuto bouři na nás seslali staří bohové Severu. Ukončit ji může jen R’hllor. Musíme mu dát bezvěrce.“</p>
<p>„Bezvěrci tvoří polovinu mé armády,“ opáčil Stannis. „Žádné upalování nebude. Modlete se usilovněji.“</p>
<p>Dnes nebude žádné upalování, a nebude ani zítra... ale pokud sněžení neustane, jak dlouho potrvá, než začne královo odhodlání polevovat? Aša nikdy nesdílela víru svého strýce Aerona v Potopeného boha, ale té noci se modlila k Tomu, jenž prodlévá pod vlnami stejně usilovně, jako se k němu kdy modlil Mokrý vlas. Bouře nepolevila. Pochod pokračoval, zpomalil v potácení, pak ve šnečí plazení. Když urazili pět mil, byl to dobrý den. Zanedlouho to byly jen tři. Pak dvě.</p>
<p>Byl devátý den bouře. Kapitáni a velitelé, provlhlí a znavení, vcházeli do králova stanu, kde klesali na kolena a hlásili ztráty uplynulého dne.</p>
<p>„Jeden muž mrtvý, tři nezvěstní.“</p>
<p>„Přišli jsme o šest koni, jeden z nich byl můj vlastni.“</p>
<p>„Dva muži mrtvi, jeden z nich byl rytíř, čtyři koně šli k zemi, jednoho se nám podařilo znovu postavit. Ostatní jsou ztraceni! Váleční oři a jeden jezdecký kůň.“</p>
<p><emphasis>Chladné počty,</emphasis> tak tomu říkali. Kolona s proviantem na tom byla nejhůř: mrtví koně, ztracení muži, převrácené a rozbité povozy. „Koně se ve sněhu hroutí k zemi,“ řekl Justin Massey králi. „Muži se pak plahočí dál pěšky anebo se rovnou posadí do sněhu, aby tam zemřeli.“</p>
<p>„Tak ať,“ odsekl král. „Musíme dál.“</p>
<p>Seveřanům s jejich chundelatými koníky a medvědími tlapami se vedlo nepoměrně lépe. Černý Donnel Flint a jeho nevlastní bratr Artos přišli celkem jen o jednoho muže. Liddleové, Wullové a Norreyové nepřišli o žádného. Jeden z mezků Morgana Liddlea se zatoulal, třebaže podle Morgana jej ukradli Flintové.</p>
<p><emphasis>Jedno sto lig z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pahorku v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Hlubokém lese k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zimohradu. Tři stovky mil, tak jako letí havran. Patnáct dní.</emphasis> Patnáctý den pochodu přišel a odešel a měli za sebou sotva polovinu celkové vzdálenosti. Za nimi táhla dozadu stezka z rozbitých povozů a zmrzlých mrtvol, pohřbených pod vanoucím sněhem. Slunce, měsíc a hvězdy nebyly vidět už tak dlouho, až si začala Aša říkat, zda si je jen nevysnila.</p>
<p>Dvacátého dne pochodu jí konečně sundali okovy na kotnících. Později toho odpoledne uhynul ve stopě jeden z koní táhnoucích její povoz. Žádnou náhradu neměli; tažní koně, kteří jim ještě zůstali, byli zapotřebí k tomu, aby táhli povozy s potravinami a pící. Když přijel ser Justin Massey, řekl jim, aby mrtvého koně rozřezali na maso a povoz rozbili na palivové dříví. Pak sundal Aše pouta, která měla kolem kotníků a promasíroval jí ztuhlá lýtka. „Nemám žádného koně, kterého bych ti dal, moje paní,“ řekl, „a kdybychom se pokoušeli jet oba na mém, i ten by brzy zahynul. Musíš jít pěšky.“</p>
<p>Aše projel kotníkem osten bolesti pokaždé, když na nohu došlápla. <emphasis>Chlad jej tak či tak brzy znecitliví,</emphasis> říkala si v duchu. <emphasis>Hodina a nebudu vůbec cítit chodidla.</emphasis> Mýlila se jen částečně; trvalo to kratší dobu. Než kolonu zastavila toho dne tma, klopýtala a toužila po pohodlí svého kolébavého vězení. V <emphasis>železech jsem zeslábla.</emphasis> Večeře ji zastihla natolik vyčerpanou, že usnula u stolu.</p>
<p>V šestadvacátý den jejich pochodu dojedli poslední zeleninu. Dvaatřicátého dne poslední obilí a píci. Aša si říkala, jak dlouho dokáže člověk přežít na syrovém, napůl zmrzlém koňském mase.</p>
<p>„Větev se dušuje, že jsme jen tři dny od Zimohradu,“ řekl ser Richard Horpe králi toho dne po chladných počtech.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Pokud</emphasis> ponecháme nejslabší muže za sebou,“ dodal Corliss Penny.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ty</emphasis> nejslabší stejně nelze zachránit,“ řekl Horpe. „Ti, co jsou stále dost silní, se musí dostat na Zimohrad, nebo také zemřít.“</p>
<p>„Pán světla nám ten hrad dá,“ řekl ser Godry Farring. „Kdyby s námi byla lady Melisandra...“</p>
<p>Nakonec, po dni jako z noční můry, když kolona urazila necelou míli a přišli o tucet koní a čtyři muže, se lord Peasebury obrátil proti Seveřanům. „Tohle tažení je holé šílenství. Den ode dne umírá víc mužů a kvůli čemu? Kvůli nějaké holce?“</p>
<p>„Kvůli Nedově dceři,“ řekl Morgan Liddle. Byl druhý ze tří synů, a tak mu ostatní vlci říkali Prostřední Liddle, třebaže raději ne v jeho doslechu. Byl to právě Morgan, který málem zabil Ašu v boji u Pahorku v Hlubokém lese. Později, během pochodu, za ní přišel, aby ji poprosil o odpuštění... Za to, že ji v zápalu bitvy nazval <emphasis>kurvou,</emphasis> ne za to, že se pokoušel rozseknout jí hlavu vpůli sekerou.</p>
<p>„Kvůli Nedově dceři,“ řekl v ozvěně velký Vědroš Wull. „A měli bychom ji i hrad, kdybyste si vy naparující se jižanští náfukové nepočurali ta svoje saténová kaťata z trošky sněhu.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Trošky</emphasis> sněhu?“ Peaseburyho měkká dívčí ústa se zkřivila vzteky. „To na základě tvé špatné rady jsme vyrazili na toto tažení, Wulle. Začínám mít podezření, že jsi po celou dobu Boltonův tvor. Je tomu tak? Poslal tě k nám, abys našeptával jedy králi do ucha?“</p>
<p>Velký Vědroš se mu vysmál do tváře. „Kdybys byl muž, zabil bych tě za tvá slova, ale můj meč je z příliš ušlechtilé oceli, než abych si jej umazal zbabělcovou krví.“ Napil se piva a otřel si ústa. „Ano, muži umírají. A než spatříme Zimohrad, zemřou další. Co s tím? Tohle je válka. Muži ve válce umírají. Tak to má být. Vždycky tomu tak bylo.“</p>
<p>Ser Corliss Penny si klanového náčelníka změřil nevěřícným pohledem, „Ty <emphasis>chceš</emphasis> zemřít, Wulle?“</p>
<p>Zdálo se, že tohle Seveřana pobavilo. „Já chci žít věčně, v zemi, kde léto trvá tisíc let. Chci hrad v oblacích, odkud bych mohl shlížet na svět. Chci, aby mi opět bylo šestadvacet let. Když mi bylo šestadvacet, byl jsem schopen celý den bojovat a celou noc šoustat. Na tom, po čem lidé touží, nezáleží. Zima je skoro tady, chlapče. A zima znamená smrt. Byl bych raději, kdyby moji muži zemřeli při boji za Nedovu dcerku, než samotní a hladoví ve sněhu, prolévající slzy, které jim zamrzají na tvářích. Nikdo nezpívá písně o mužích, kteří takto umírají. Co se mě týče, jsem starý. Toto bude moje poslední zima. Dovol mi vykoupat se v Boltonově krvi, než zemřu. Chci cítit, jak mi šplíchne do tváře, když se moje sekera zakousne hluboko do Boltonovy lebky. Chci si ji oblíznout ze rtů a zemřít s její chutí na jazyku.“</p>
<p><emphasis>,Ano</emphasis>!“ vykřikl Morgan Liddle. <emphasis>„Krev a bitva!“</emphasis></p>
<p>Pak vykřikovali všichni Seveřané, bušili svými poháry a pijáckými rohy do stolu, plnili králův stan hlomozem.</p>
<p>Aša Greyjoy by také uvítala boj. Jedna bitva, aby ukončila tohle strádání. Ocel proti oceli, růžový sníh, dolámané štíty a posekané údy, a byl by všemu konec.</p>
<p>Příštího dne narazili královi průzkumníci na opuštěnou vesnici mezi dvěma jezery nuzné a ubohé místo, ne víc než pár chatrčí, dlouhá síň a strážní věž. Richard Horpe přikázal zastavit, třebaže armáda toho dne neurazila víc než půl míle a do setmění zbývaly celé hodiny. Kolona s proviantem a zadní voj se tam dotrmácely až po východu měsíce. Aša byla mezi nimi.</p>
<p>„V těch jezerech jsou ryby,“ řekl Horpe králi. „Prosekáme díry do ledu. Seveřané vědí, jak se to dělá.“</p>
<p>Dokonce i ve svém objemném kožešinovém plášti a těžké zbroji vyhlížel Stannis jako člověk, který je jednou nohou v hrobě. To málo masa, které měl na svojí vysoké hubené postavě v Pahorku v Hlubokém lese, se během pochodu rozpustilo. Pod kůží se rýsoval tvar jeho lebky a čelist měl zaťatou tak tvrdě, až se Aša obávala, že si rozdrtí zuby.</p>
<p>„Tak tedy lovte ryby,“ řekl, usekávaje každé slovo. „Ale za prvního světla opět vyrazíme.“</p>
<p>A přesto, když přišlo svítání, se tábor probudil do sněhu a ticha. Obloha se proměnila od černé k bílé, a nezdálo se, že by byla jasnější. Aša Greyjoy procitla celá bolavá a prochladlá pod hromadou spacích kožešin, naslouchajíc chrápání Medvědice Nikdy předtím nepoznala ženu, která by tak hlasitě chrápala ale během pochodu si na to zvykla a dokonce v tom nacházela podivnou útěchu. To spíš ticho ji znepokojovalo. Netroubily žádné trumpety, které by muže vyzývaly, aby nasedli na koně zformovali se do kolony, připravili se na pochod. Žádné rohy nesvolávaly ani Seveřany. <emphasis>Něco se stalo.</emphasis></p>
<p>Aša se vyplazila zpod svých spacích kožešin a prodrala se ze stanu, odkopávajíc stranou stěnu sněhu, která je zavřela uvnitř během noci. Když se škrábala na nohy a nadechovala se ledového ranního vzduchu, její železa zařinčela. Sníh stále padal... ještě víc, než když večer zalézala do stanu. Jezera zmizela, lesy také. Viděla tvary ostatních stanů a přístřešků a rozmazanou oranžovou záři majákového ohně hořícího na vrcholu strážní věže, ale nikoli věž samotnou. Zbytek spolkla bouře.</p>
<p>Někde před nimi na ně čekal Roose Bolton za hradbami Zimohradu, jenže armáda Stannise Baratheona seděla zapadaná sněhem a nepohyblivá, obestavěná stěnou z ledu a sněhu, strádající hlady.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />DAENERYS</strong></p>
<p><strong>S</strong>více téměř dohořela. Zůstal necelý palec, vyčnívající z jezírka horkého vosku, vrhající světlo na královnino lože. Plamen již začal skomírat.</p>
<p>Nepotrvá dlouho a zhasne docela, uvědomila si Dany, a až se to stane, další noc bude u konce.</p>
<p>Svítání přišlo až příliš brzy.</p>
<p>Nespala, nemohla spát, nebude spát. Dokonce se ani neodvažovala zavřít oči, ze strachu, že by už bylo ráno, až je znovu otevře. Kdyby to bylo v její moci, zařídila by, aby jejich noci trvaly věčnost, ale to samozřejmě nešlo, a tak aspoň zůstávala vzhůru a snažila se vychutnat každičký sladký okamžik, než je úsvit proměnil v pouhé vybledající vzpomínky.</p>
<p>Daario Naharis vedle ní spal pokojně jako novorozeně. Usmívaje se tím svým sebejistým úsměvem, vychloubal se, že je schopen usnout kdekoliv. Tvrdil, že v poli často usíná v sedle svého koně, aby byl odpočatý, kdyby mělo dojít k bitvě. Slunce či bouře, na tom nezáleželo. „Válečník, který nemůže spát, brzy nemá sílu bojovat“ řekl. Také jej nikdy netrápily noční můry. Když mu Dany vyprávěla o tom, jak Serwyna se Zrcadlovým štítem pronásledovali duchové všech rytířů, které pozabíjel, Daario se tomu jen smál. „Kdyby mě přišli obtěžovat ti, co jsem pozabíjel, zabiju je všechny znovu.“ <emphasis>Má svědomí žoldáka,</emphasis> uvědomila si tehdy. <emphasis>Což znamená vůbec žádné.</emphasis></p>
<p>Daario ležel na břiše, lehkou lněnou přikrývku omotanou kolem dlouhých nohou, s tváří napůl zabořenou do polštářů.</p>
<p>Dany mu zlehka přejela prsty dolů po zádech, sledujíc linii páteře. Jeho pokožka byla pod jejím dotekem hladká, téměř bez chloupku. <emphasis>Jeho kůže je jako satén a hedvábí.</emphasis> Milovala ten pocit pod svými prsty. Tak ráda mu projížděla prsty ve vlasech, masírovala mu lýtka, aby z nich vyhnala bolest po dlouhém dni stráveném v sedle, brala do dlaně jeho úd a cítila, jak v ní tvrdne.</p>
<p>Kdyby byla obyčejná žena, ráda by strávila celý svůj život tím, že by se Daaria dotýkala, přejížděla po jeho jizvách a nutila jej vyprávět, jak přišel ke každé z nich. <emphasis>Dala bych svou korunu za to, kdyby mne o to požádal</emphasis>, pomyslela si... jenže ji o to nepožádal. A nikdy to neudělá. Daario jí možná šeptal láskyplná slova, když byli jako jedno tělo, ale Daenerys věděla, že to je dračí královna, koho miluje. <emphasis>Kdybych se vzdala své koruny, nestál by o mne.</emphasis> Kromě toho, králové, kteří přišli o svoje koruny, obyčejně přišli také o hlavy a Dany neviděla důvod, proč by tomu mělo být u královny jinak.</p>
<p>Oharek svíce naposledy zablikal a zhasl docela, utonul ve svém vlastním vosku. Temnota pohltila péřovou postel a její dva obyvatele, vyplnila každičký kout místnosti. Dany svého kapitána objala a přitiskla se k jeho zádům. Vpíjela jeho vůni, vychutnávala teplo jeho těla, pocit své vlastní pokožky proti jeho. <emphasis>Pamatuj si to,</emphasis> říkala si v duchu. <emphasis>Pamatuj si, jak byl cítit.</emphasis> Políbila ho na rameno.</p>
<p>Daario se k ní otočil, oči měl otevřené. „Daenerys.“ Usmál se svým lenivým úsměvem. To bylo další z jeho nadání; okamžitě se probudil, jako kočka. „To už svítá?“</p>
<p>„Ještě ne. Ještě máme chvíli.“</p>
<p>„Lhářko. Vidím tvoje oči. Copak by to šlo, kdyby byla temná noc?“ Daario se vykopal z pokrývky a posadil se. „Pološero. Brzy přijde den.“</p>
<p>„Nechci, aby tahle noc skončila.“</p>
<p>„Ne? A proč je tomu tak, moje královno?“</p>
<p>„Ty to víš.“</p>
<p>„Kvůli svatbě?“ zasmál se. „Tak si vezmi raději mne.“</p>
<p>„Dobře víš, že to udělat nemohu.“</p>
<p>„Jsi královna. Můžeš si dělat, co chceš.“ Přejel jí rukou po noze. „Kolik nocí nám ještě zbývá?“</p>
<p><emphasis>Dvě. Jenom dvě.</emphasis> „Víš to stejně dobře jako já. Tato noc a ještě další... a bude konec.“</p>
<p>„Provdej se za mne a můžeme mít všechny noci až do skonání.“</p>
<p><emphasis>Kdybych mohla, udělala bych to.</emphasis> Khal Drogo byl jejím sluncem a hvězdami, jenže byl mrtvý už tak dlouho, že Daenerys málem zapomněla, jaký je to pocit milovat a být milována. Daario jí pomohl vzpomenout si na to. <emphasis>Byla jsem mrtvá a on mne přivedl zpátky k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>životu. Spala jsem a on mne probudil. Můj statečný kapitán.</emphasis> Dokonce i přesto se stal poslední dobou až příliš troufalým. V den, kdy se vrátil ze svého posledního výpadu, hodil jí hlavu yunkajského lorda k nohám a políbil ji před polovinou světa, aby to všichni viděli, dokud je Barristan Selmy neodtáhl od sebe. Ser Dědeček byl tak rozezlený, až se Dany obávala, že dojde na krveprolití. „My se vzít nemůžeme, lásko moje. Ty víš proč.“</p>
<p>Vylezl z její postele. „Tak si tedy vezmi Hizdahra. Dám mu jako svatební dar pěkný pár rohů. Muži z Ghisu se rádi naparují s rohy na hlavě. Dělají si je ze svých vlastních vlasů, hřebeny, voskem a železy.“ Daario našel svoje kalhoty a natáhl si je. Se spodním prádlem se neobtěžoval.</p>
<p>„Jakmile se provdám, bude tou nejvyšší zradou toužit po mně.“ Dany si vytáhla přehoz přes ňadra.</p>
<p>„V tom případě jsem zrádce.“ Přetáhl si přes hlavu svoji modrou tuniku a prsty si narovnal hroty svého rozvětveného vousu. Čerstvě si jej pro ni nabarvil, přebarvil si jej z fialové zpátky na modrou, jako když se s ním setkala poprvé. Přičichl ke svým prstům a usmál se. „Jsem cítit tebou,“ řekl.</p>
<p>Dany milovala, jak se vždycky zaleskl jeho zlatý zub, když se usmál. Milovala jemné chloupky na jeho hrudi. Milovala sílu jeho paží, zvuk jeho smíchu, to, jak se jí vždycky podíval do očí, řekl její jméno a vsunul do ní svůj úd. „Jsi krásný,“ vyhrkla, když se dívala, jak si nazouvá jezdecké boty a zašněrovává si je. Někdy jí dovolil, aby to udělala za něj, ale ne dnes, jak se zdálo. <emphasis>I s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tím je konec</emphasis>.</p>
<p>„Ne dost krásný na to, aby sis mne vzala.“ Daario sundal svůj opasek s mečem z kolíku, kam si jej předtím zavěsil.</p>
<p>„Kam jdeš?“</p>
<p>„Ven do tvého města,“ odpověděl, „abych vypil bečku či dvě a vyprovokoval nějakou tu hádku. Už je to hodně dlouho, co jsem si zabil nějakého chlapíka. Snad bych mohl za tím účelem vyhledat tvého snoubence.“</p>
<p>Dany po něm hodila polštář. „Hizdahra nechej na pokoji!“</p>
<p> „Jak moje královna poroučí. Budeš dnes pořádat slyšení?“</p>
<p>„Ne. Zítra ze mne bude vdaná žena a Hizdahr bude král. Ať pořádá audienci <emphasis>on.</emphasis> Jsou to jeho lidé.“</p>
<p>„Někteří jsou jeho, někteří tvoji. Ti, které jsi osvobodila.“</p>
<p>„Plísníš mne za to?“</p>
<p>„Ti, které nazýváš svými dětmi. Chtějí svou matku.“ „Opravdu, ty mne <emphasis>plísníš</emphasis>.“</p>
<p>„Jen trochu, srdíčko. Tak uspořádáš dnes slyšení?“</p>
<p>„Možná po své svatbě. Po nastolení míru.“</p>
<p>„Tohle <emphasis>po,</emphasis> o kterém mluvíš, nikdy nepřijde. Měla bys uspořádat slyšení. Moji noví muži nevěří, že jsi skutečná. Ti, kteří k nám přešli od Větrem hnaných. Narození a vychovaní v Západozemí, většina z nich, plní příběhů o Targaryenech. Rádi by tě viděli na vlastní oči. Žába pro tebe má dar.“</p>
<p>„Žába?“ opáčila se smíchem. „A kdopak je to?“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Jakýsi mladík z Dorne. Dělá panoše velkému rytíři, kterému říkají Zelenostřevo. Říkal jsem mu, že může ten svůj dar dát mně a já ti ho předám, ale nechce o tom ani slyšet.“ „Ach, chytrá žába.“ <emphasis>Dej ten dar mně.</emphasis> Hodila po něm další polštář. „A ty už jsi jej viděl?“</p>
<p>Daario si pohladil svůj pozlacený knír. „Copak bych kradl své královně? Kdyby to byl dar hodný tebe, sám bych jej vložil do tvých hebkých rukou.“</p>
<p>„Jako symbol své lásky?“</p>
<p>„To nevím, ale řekl jsem mu, že ti jej může předat sám. Přece bys neudělala z Daaria Naharise lháře?“</p>
<p>Dany mu to nebyla schopná odmítnout. „Jak si přeješ. Přiveď svoji Žábu zítra ke dvoru. <emphasis>Ty</emphasis> ostatní ze Západozemí také.“ Bude příjemné slyšet společný jazyk z úst někoho jiného než jen sera Barristana.</p>
<p>„Jak moje královna poroučí.“ Daario se hluboce uklonil, usmál se a otočil se k odchodu. Jeho plášť za ním jen zavířil.</p>
<p>Dany seděla uprostřed zmuchlaných pokrývek, rukama si objímala kolena, tak nešťastná, že ani neslyšela, když dovnitř přišla Missandei s chlebem, mlékem a fíky. „Veličenstvo? Není ti dobře? Tato jedna tě slyšela uprostřed černi noci vykřiknout.“</p>
<p>Dany si vzala fík. Byl černý a baculatý, ještě vlhký rosou. <emphasis>Přiměje mne vůbec někdy Hizdahr vykřiknout</emphasis>? „Slyšela jsi vykřiknout vítr.“ Kousla do fíku, ale teď, když byl Daario pryč, ztratilo ovoce svou chuť. S povzdechem vstala a zavolala Irri, aby jí přinesla šat, a pak vyšla ven na terasu.</p>
<p>Její nepřátelé byli všude kolem. Na břeh nikdy nebylo vytaženo méně než tucet lodí. Někdy, když se vyloďovali vojáci, jich tam byla celá stovka. Yunkajci stále přiváželi dříví po moři. Za příkopy stavěli katapulty, škorpiony, vysoké trébuchety. Za tichých nocí slýchala v horkém suchém vzduchu zvonění jejich kladiv. <emphasis>Avšak žádné obléhací věže. Žádná beranidla.</emphasis> Meereen útokem nevezmou. Budou čekat za svými obléhacími liniemi a vrhat na ni kameny, dokud hlad a nemoci nesrazí její lid na kolena.</p>
<p><emphasis>Hizdahr mi přinese mír. Musí</emphasis>.</p>
<p>Toho večera připravili její kuchaři kůzle s datlemi a mrkvičkou, ale Dany z něj nedokázala pozřít ani sousto. Vyhlídka na novou bitvu s Meereenem ji plnila pocitem únavy. Spánek přicházel těžko, dokonce i když se vrátil Daario, tak opilý, že stěží stál na nohou. Házela sebou a převracela se pod pokrývkami, zdálo se jí o tom, že ji líbá Hizdahr... ale jeho rty byly modré a zhmožděné, a když do ní vnikl, byl jeho úd studený jako led. Posadila se s rozcuchanými vlasy a pokrývkou omotanou kolem sebe. Její kapitán spal vedle ní, a přesto byla sama. Chtěla jím zatřást, probudit ho, přimět ho, aby se s ní pomiloval, aby jí pomohl zapomenout, ale věděla, že kdyby to udělala, jen by se usmál, zívl by a řekl: „Byl to jen sen, moje královno. Jdi zase spát.“</p>
<p>Místo toho vklouzla do roucha s kápí a vyšla na terasu. Zamířila k zídce a stála tam, shlížejíc dolů na město, jako to dělala už stokrát předtím. <emphasis>Nikdy to nebude moje město. Nikdy to nebude můj domov.</emphasis></p>
<p>Bledé, růžové světlo úsvitu ji zastihlo stále venku na terase, spící na trávě pod pokrývkou z jemné rosy. „Slíbila jsem Daariovi, že dnes uspořádám slyšení,“ řekla Daenerys svým služebným, když ji probudily. „Pomozte mi najít mou korunu. Ach, a také nějaký oděv, který bych si mohla obléknout, něco lehkého a chladivého.“</p>
<p>O hodinu později sestoupila dolů. „Všichni poklekněte před Daenerys za bouře zrozenou, Nespálenou, Matkou draků, královnou Andalů, Rhoynů a prvních lidí, khaleesi Velkého trávového moře, Rozbíječkou okovů a Matkou draků,“ zvolala Missandei.</p>
<p>Reznak mo Reznak sklonil hlavu a zaburácel: „Velkoleposti, jsi den ode dne krásnější. Myslím, že vyhlídka na tvou svatbu ti jen přidala na jasu. Ach, moje zářící královno!“</p>
<p>Dany si jen povzdechla. „Zavolej prvního prosebníka.“</p>
<p>Bylo to již tak dlouho, co naposledy pořádala slyšení, že byl nápor prosebníků téměř drtivý. V zadní části audienční síně se lidé tísnili tělo na těle a propukaly šarvátky, kdo má přednost. Nevyhnutelně to byla Galazza Galare, kdo popošel kupředu jako první, s rukama vysoko zvednutýma, s tváří skrytou za třpytivým zeleným závojem. „Tvoje Zářivosti, snad by bylo nejlepší, kdybychom si promluvily v soukromí.“</p>
<p>„To ano, kdybych na to měla čas,“ odpověděla Dany mile. „Zítra se mám provdat.“ Její poslední setkání se Zelenou milostí moc dobře nedopadlo. „Co ode mne chceš?“</p>
<p>„Chtěla bych s tebou hovořit o drzosti jistého žoldáckého kapitána.”</p>
<p>Tohle se opovažuje říci otevřeně před celým dvorem? Dany pocítila nápor hněvu. Má odvahu, ale pokud si myslí, že jsem ochotná snášet další výtky, nemohla by se víc mýlit. „Zrada Hnědého Bena Plumma nás všechny šokovala,“ řekla, „ale tvoje varování přichází příliš pozdě. A nyní... Vím, že se budeš chtít vrátit do svého chrámu a modlit se tam o klid duše.“</p>
<p>Zelená milost se uklonila. „Budu se modlit také za tebe.“</p>
<p><emphasis>Další políček,</emphasis> pomyslela si Dany a do tváří jí stoupla barva.</p>
<p>Zbytek byl tak únavný, jak se královna předem domnívala. Seděla na svých polštářích, naslouchala, netrpělivě komíhala chodidlem. V poledne jí Jhiqui přinesla tác s fíky a šunkou. Zdálo se, že prosebníkům není konce. Na každé dva, které poslala pryč s úsměvem, připadal jeden, jenž odcházel se zarudlýma očima či nespokojeným mumláním.</p>
<p>Slunce se již sklánělo k západu, když se objevil Daario Naharis se svými novými Bouřovránami, Západozemci, kteří k němu přešli od Větrem hnaných. Dany zjistila, že od nich nemůže odtrhnout oči, zatímco před ní donekonečna cosi drmolil další prosebník. <emphasis>Tohle jsou moji lide‘. Pro tyj sem právoplatnou královnou.</emphasis> Byla to nesourodá cháska, ale to se u žoldáků dalo očekávat. Ten nejmladší nemohl být o víc než rok či dva starší než ona; ten nejstarší již za sebou jistě měl šedesát dnů jména. Na pár z nich byly patrné známky bohatství: zlaté pažní náramky, hedvábné tuniky, opasky se stříbrnými cvočky. Většina jich však měla oděv prostý a značně opotřebený.</p>
<p>Když je Daario přivedl dopředu, všimla si, že jedním z nich je žena; velká, světlovlasá, celá ve zbroji. „Pěkná Meris,“ představil ji kapitán, třebaže <emphasis>pěkná</emphasis> bylo to poslední slovo, které by si Dany k jejímu popisu vybrala. Měřila šest stop a byla bez uší, se štěrbinou místo nosu, hlubokými jizvami na obou tvářích a těma nejchladnějšíma očima, jaké kdy královna viděla. Co se týkalo těch ostatních...</p>
<p>Hugh Hungerford byl štíhlý a zasmušilý, s dlouhýma nohama, protáhlým obličejem, oděný ve vybledlé nádheře. Pavučinář byl malý a svalnatý, s pavouky vytetovanými po celé hlavě, hrudi a pažích. Rudolící Orson Kámen tvrdil, že je rytíř, stejně jako vytáhlý Lucifer Dlouhý. Will z Lesů po ní chlípně pošilhával, i když poklekl. Dick Sláma měl oči modré jako chrpy, vlasy světlé jako len a znepokojivý úsměv. Tvář Ryšavého Jacka se skrývala za rozježeným oranžovým vousem, a když mluvil, nebylo mu rozumět. „Ve své první bitvě si ukousl půlku jazyka,“ vysvětlil jí Hungerford.</p>
<p>Zelenostřevo byl obrovský a holý jako kámen, s tak silnými pažemi, že by si to mohl rozdat se Silným Belwasem. Gerrold byl vysoký štíhlý mladík se sluncem vyšisovanými vlasy a usměvavýma modrozelenýma očima. <emphasis>Vsadila bych se, že ten jeho úsměv mu získal srdce nejedné dívčiny.</emphasis> Plášť měl ušitý z měkké hnědé vlny podšité hedvábím, dobré odění.</p>
<p>Panoš Žába byl nejmladší z těch tří a nejméně na ni zapůsobil, vážný, podsaditý mladík s hnědými vlasy i očima. Obličej měl do čtverce, s vysokým čelem, silnou dolní čelistí a širokým nosem. Se strništěm na tvářích a bradě vypadal jako mladíček, jenž si nechává narůst svůj první vous. Dany neměla ponětí, proč by mu mohl kdokoliv říkat Žába. <emphasis>Možná doskočí dál než ostatní.</emphasis></p>
<p>„Můžete vstát,“ řekla. „Daario nám řekl, že k nám přicházíte z Dorne. Dornové budou u mého dvora vždy vítáni. Sluneční oštěp zůstal mému otci věrný, když mu Uchvatitel ukradl trůn. Museli jste překonat mnoho nebezpečenství, než jste se ke mně dostali.“</p>
<p>„Až příliš mnoho,“ řekl Gerrold, ten pohledný, co měl sluncem vyšisované vlasy. „Když jsme odcházeli z Dorne, bylo nás šest, Veličenstvo.“</p>
<p>„Vaše ztráty mne mrzí.“ Královna se otočila k jeho velkému společníkovi. „Zelenostřevo je poněkud zvláštní jméno.“</p>
<p>„Žertík, Veličenstvo. Z lodi. Byl jsem zelený nevolností celou cestu z Volantisu. Neustále jsem zvracel a... nu, to bych neměl říkat.“</p>
<p>Dany se zasmála. „Myslím, že si to dokážu domyslet, sere. Říká se to tak, že ano? Daario mi pověděl, že jsi rytíř“</p>
<p>„Nechať se Veličenstvu zlíbí, všichni tři jsme rytíři.“</p>
<p>Dany pohlédla na Daaria a všimla si, jak mu přes tvář přelétl výraz hněvu. <emphasis>On to nevěděl.</emphasis> „Rytíře potřebuji,“ řekla.</p>
<p>Tehdy se projevila podezíravá povaha sera Barristana. „Rytířství si člověk snadno přisvojí, tak daleko od Západozemí. Jste připraveni obhájit svá slova mečem nebo kopím?“</p>
<p>„Bude-li to třeba,“ řekl Gerrold, „třebaže se neodvažuji tvrdit, že by se kdokoliv z nás mohl vyrovnat Barristanovi Chrabrému. Veličenstvo, prosím o prominutí, ale přišli jsme k tobě pod falešnými jmény.“</p>
<p>„Znala jsem jiného člověka, který kdysi učinil totéž,“ řekla Dany, „muže jménem Arstan Bělovous. Povězte mi tedy svoje pravá jména.“</p>
<p>„Rádi... pokud ale můžeme poprosit o královninu shovívavost, je zde někde místo s méně očima a ušima?“</p>
<p><emphasis>Hry uprostřed her.</emphasis> „Jak si přejete. Skahazi, nechej vyklidit dvůr.“</p>
<p>Holotemenný zaburácel rozkaz. O zbytek se postarala jeho Mosazná zvířata, která vyhnala ostatní Západozemce a zbytek prosebníků ze síně. Její rádci zůstali.</p>
<p>„A teď,“ vybídla je Dany, „vaše jména.“</p>
<p>Pohledný mladý Gerrold se uklonil. „Ser Gerris Drinkwater, Veličenstvo. Můj meč patří tobě.“</p>
<p>Zelenostřevo si založil ruce na hrudi. „A moje válečné kladivo, jsem ser Archibald Yronwood.“</p>
<p>„A ty, sere?“ zeptala se královna mladíka zvaného Žába.</p>
<p>„Potěší li to Tvoje Veličenstvo, mohl bych nejdříve předložit svůj dar?“</p>
<p>„Jak si přeješ,“ odpověděla Daenerys zvědavě, ale jakmile Žába vykročil kupředu, Daario Naharis vkročil před něj a zvedl ruku v rukavici. „Dej ten dar mně.“</p>
<p>Podsaditý mladík se s kamennou tváří sklonil, rozšněroval si botu a vyndal ze skryté kapsy uvnitř zažloutlý kus pergamenu.</p>
<p>„Tohle je tvůj dar? Cár popsaného papíru?“ Daario popadl pergamen z Dornovy ruky a rozvinul jej, mhouře oči na pečetě a podpisy. „Velmi pěkné, samé zlato a pentle, ale já tu vaši západozemskou škrábanici nepřečtu.“</p>
<p>„Předej pergamen královně,“ nařídil mu ser Barristan. „Ihned.“</p>
<p>Dany cítila ve vzduchu hněv. „Jsem jenom mladá dívka, a mladé dívky mají dostávat dary,“ řekla zlehka. „Daario, prosím, nesmíš mne škádlit. Dej mi to.“</p>
<p>Pergamen byl psán ve společném jazyce. Královna jej pomalu rozvinula, prohlížejíc si pečetě a podpisy. Když spatřila jméno ser Willem Darry, rozbušilo se jí srdce o něco rychleji. Přečetla si jej jednou, pak znovu.</p>
<p>„Mohu vědět, co tam stojí, Veličenstvo?“ zeptal se ser Barristan.</p>
<p>„Je to tajná dohoda,“ odpověděla Dany, „uzavřená v Braavosu, když jsem byla ještě malé děvčátko. Podepsal ji za nás ser Willem Darry, muž, jenž zachránil mého bratra a mne z Dračího kamene, než nás stačili zajmout Uchvatitelovi muži. Za Dorne to podepsal princ Oberyn Martell, s Mořským lordem Braavosu jako svědkem.“ Podala pergamen seru Barristanovi, aby si jej mohl přečíst sám. „Praví se tam, že aliance má být zpečetěna sňatkem. Na oplátku za dornskou pomoc při svržení Uchvatitele se má můj bratr Viserys oženit s dcerou prince Dorana Arianne a učinit ji svou královnou.“</p>
<p>Starý rytíř pomalu četl pergamen. „Kdyby o tomhle Robert věděl, rozdrtil by Sluneční oštěp stejně, jako kdysi rozdrtil Štít, a zkrátil by prince Dorana i Rudou zmiji o hlavu... a se vší pravděpodobností i tu dornskou princeznu.“</p>
<p>„Z toho důvodu se zřejmě princ Doran rozhodl držet tuto úmluvu v tajnosti“ řekla Daenerys. „Kdyby můj bratr Viserys věděl, že tam někde na něj čeká dornská princezna, vydal by se do Dorne ihned, jakmile byl dospěl do věku na ženění.“</p>
<p>„Čímž by na sebe přivolal Robertovo válečné kladivo, a stejně tak na Dorne,“ řekl Žába. „Můj otec se spokojil s tím, že bude čekat na den, kdy princ Viserys nalezne svou armádu.“</p>
<p>„Tvůj otec?“</p>
<p>„Princ Doran.“ Mladík poklekl na koleno. „Veličenstvo, mám tu čest být Quentyn Martell, princ Dorne a tvůj nejvěrnější poddaný.“</p>
<p>Dany se zasmála.</p>
<p>Dornský princ zrudl, zatímco zbytek jejího dvora a rádci na ni zmateně hleděli. „Zářivosti?“ řekl Skahaz Holotemenný v ghiskarštině. „Proč se směješ?“</p>
<p>„Říkají mu <emphasis>Žába“</emphasis> řekla, „a právě jsme se dozvěděli proč.</p>
<p> Sedmi královstvích vyprávějí dětem pohádky o žábách, které se proměniv okouzlené prince, jakmile dostanou políbení od své pravé lásky.“ Usmála se na dornské rytíře a přešla zpátky do společné řeči. „Pověz mi, princi Dorane, jsi okouzlen?“</p>
<p>„Ne, Tvoje Veličenstvo.“</p>
<p>„Toho jsem se obávala. <emphasis>„Ani okouzlen, a běda, ani okouzlující. Škoda, že je princ on a ne ten pěkný s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>širokými rameny a pískovými vlasy.</emphasis> „Přesto sis přišel pro polibek. Máš v úmyslu oženit se se mnou. je to tak? Tím darem, co jsi přinesl, je tvoje vlastní milá osoba. Namísto Viseryse a tvé sestry musíme tento pakt zpečetit ty a já, pokud chci Dorne.“</p>
<p>„Můj otec doufal, že bys mne mohla shledat přijatelným.“</p>
<p>Daario Naharis se pohrdavě zasmál. „Já říkám, že jsi štěně. Královna vedle sebe potřebuje muže, ne ufňukaného chlapce. Pro ženu jako ona nejsi vhodným manželem. Řekl bych, že když si oblízneš rty, stále ještě cítíš chuť mateřského mléka.“</p>
<p>Ser Gerris Drinkwater při jeho slovech potemněl. „Dávej si pozor na jazyk, žoldáku. Mluvíš s dornským princem.“</p>
<p>„A myslím, že i s jeho chůvou.“ Daario přejel bříšky palců po jílcích svých mečů a nebezpečně se usmál.</p>
<p>Skahaz se zamračil, tak jak se dokázal zamračit jenom on. „Tento chlapec by mohl posloužit, co se Dorne týče, jenže Meereen potřebuje krále z ghiskarské krve.“</p>
<p>„Já o tom jejich Dorne něco vím,“ řekl Reznak mo Reznak. „Dorne je písek, škorpióni a pusté hory sežehávané sluncem.“ Odpověděl mu princ Quentyn. „Dorne je padesát tisíc kopí a mečů, přísahajících věrnost naší královně.“</p>
<p>„Padesát tisíc?“ opáčil Daario urážlivě. „Já vidím jen tři.“ <emphasis>„Dost,”</emphasis> zasáhla Daenerys. „Princ Quentyn přešel polovinu světa, aby mi nabídl tento dar, a já nedovolím, aby se mu dostalo nezdvořilého zacházení.“ Otočila se k Dornům. „Kéž byste za mnou byli přišli před rokem. Zavázala jsem se, že se provdám za vznešeného Hizdahra zo Loraq.“ Ser Gerris řekl: „Ještě není příliš pozdě „To musím posoudit sama,“ odpověděla Daenerys. „Reznaku, dohlédni na to, aby princ a jeho společníci dostali ubytování odpovídající jejich urozenému postavení a aby byly uspokojeny veškeré jejich potřeby.“ „Jak si přeješ, Jasnosti.“</p>
<p>Královna vstala. „V tom případě jsme pro dnešek skončili.“ Daario a ser Barristan ji následovali nahoru po schodech do jejích komnat. „Tímto se všechno mění,“ řekl starý rytíř.</p>
<p>„Tímto se nemění nic,“ řekla Dany, zatímco jí Irri sundávala korunu z hlavy. „K čemu jsou dobří tři muži?“</p>
<p>„Tři rytíři,“ řekl Selmy.</p>
<p>„Tři lháři,“ řekl Daario ponuře. „Podvedli mne.“ „A nepochybuji o tom, že si tě také koupili.“ Nenamáhal se s tím, aby to popřel. Dany rozvinula pergamen a znovu si jej prohlížela. <emphasis>Braavos. Tohle bylo ujednáno v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Braavosu, když jsme tam žili v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>domě s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>červenými dveřmi.</emphasis> Proč z toho měla tak divný pocit?</p>
<p>Zjistila, že vzpomíná na svou noční můru. <emphasis>Někdy bývá ve snech pravda.</emphasis> Je možné, že Hizdahr zo Loraq pracuje pro čaroděje? Že by tohle znamenal její noční sen? Mohl by ten sen být varováním? Říkali jí tím bohové, aby odsunula Hizdahra stranou a provdala se místo toho za dornského prince? Něco ji zašimralo v paměti. „Sere Barristane, co je ve znaku rodu Martellů?“</p>
<p>„Zářící slunce, probodené kopím.“</p>
<p><emphasis>Syn slunce.</emphasis> Proběhlo jí zachvění. „Stíny a šepoty.“ Co ještě jí Quaithe řekla? <emphasis>Bledá klisna a syn slunce. Také tam byl lev a drak. Nebo jsem ten drak já?</emphasis> „Střež se navoněného senešala.“ To si pamatovala. „Sny a proroctví. Proč musí být vždy všechno v hádankách? Nesnáším to. Ach, nechej mne o samotě, sere. Zítra je můj svatební den.“</p>
<p>Té noci si ji Daario bral všemi způsoby, jakými může mít muž ženu, a ona se mu ochotně oddávala. Naposledy, když už vycházelo slunce, vzala jeho úd do úst, aby jej znovu vzrušila, tak jak ji tomu kdysi dávno naučila Doreah, a pak na něm jela tak divoce, že jeho rána začala opět krvácet, a ona na jeden sladký okamžik nedokázala říci, zda je on v ní nebo ona v něm.</p>
<p>Když ale vyšlo slunce v její svatební den, vstal také Daario Naharis, oblékl si svůj šat a opásal se opaskem s meči, s jejich lesknoucími se pozlacenými nahými ženami. „Kam jdeš?“ otázala se Dany. „Na dnešní den jsem ti jakýkoliv výpad zakázala.“</p>
<p>„Moje královna je krutá,“ opáčil její kapitán. „Pokud nemohu zabíjet tvoje nepřátele, čím se mám zabavit, zatímco tě budou provdávat?“</p>
<p>„Než se snese noc, již žádné nepřátele mít nebudu.“</p>
<p>„Teprve svítá, moje drahá královno. Den je dlouhý. Dost času na poslední výpad. Přinesu ti jako svatební dar hlavu Hnědého Bena Plumma.“</p>
<p>„Žádné hlavy,“ nedala se obměkčit Dany. „Kdysi jsi mi nosil květiny.“</p>
<p>„Květiny ať ti nosí Hizdahr zo Loraq. Pravda, nepatří zrovna mezi ty, kdo by se sehnuli a utrhli pampelišku, ale má sluhy, kteří to pro něj rádi udělají. Mám tvé svolení odejít?“</p>
<p>„<emphasis>Ne</emphasis>.“ Chtěla, aby zůstal a držel ji. <emphasis>Jednoho dne odejde a už se nevrátí, pomyslela si. Jednoho dne jím nějaký lučištník prožene šíp nebo jej napadne deset mužů s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kopími, meči a sekerami, deset rádoby hrdinů</emphasis>. Pět z nich jich přitom zemře, ale to její zármutek nijak nezmírní. „Vrať se do postele a polib mne.“ Nikdo ji nikdy nelíbal jako Daario Naharis. „Jsem tvoje královna a poroučím ti, abys mne ošukal.“</p>
<p>Myslela to v žertu, ale Daariovy oči při jejích slovech ztvrdly. „Šukat královnu je králova práce. Tvůj vznešený Hizdahr se o to postará, jakmile se za něj provdáš. A jestli se ukáže, že je na tak upocenou práci příliš vznešený, má služebníky, kteří se rádi postarají i o tohle. Anebo proč by sis nemohla zavolat do postele toho dornského kluka a taky toho jeho pěkného přítele?“ Odkráčel z její ložnice.</p>
<p><emphasis>Vydá se na výpad, uvědomila si Dany, a pokud dostane hlavu Hnědého Bena, vejde do svatební síně a hodí mi ji k nohám. Sedm, spaste mne. Proč nemohl být urozenějšího původu?</emphasis></p>
<p>Když byl pryč, Missandei přinesla své královně prostou krmi sestávající z kozího sýra a oliv, s rozinkami jako moučníkem. „Tvoje Veličenstvo do sebe potřebuje dostat víc než jen víno. Jsi tak hubená a dnes budeš jistě potřebovat sílu.“</p>
<p>Tato slova Daenerys rozesmála, když přišla od tak malého děvčátka. Tolik na malou písařku spoléhala, až často zapomínala, že Missandei dovršila pouhých jedenáct let věku. Najedly se společně na její terase. Zatímco Dany okusovala olivu, naathská dívka na ni pohlédla očima v barvě zlata a řekla: „Ještě není příliš pozdě, abys jim řekla, že ses rozhodla neprovdat.“</p>
<p><emphasis>Jenže ono</emphasis> je <emphasis>pozdě,</emphasis> pomyslela si Dany smutně. „Hizdahrova krev je prastará a vznešená. Naše spojení spojí můj lid a jeho. Budeme-li jako jedno, bude takové i naše město.“</p>
<p>„Tvoje Veličenstvo vznešeného Hizdahra nemiluje. Tato jedna si myslí, že by sis raději vzala za manžela někoho jiného.“</p>
<p><emphasis>Dnes nesmím myslet na Daaria.</emphasis> „Královna miluje toho, koho musí, ne toho, koho by chtěla.“ Veškerá chuť do jídla ji opustila. „Odnes to jídlo,“ řekla Missandei. „Je načase, abych se vykoupala.“</p>
<p>Když pak Jhiqui Daenerys utírala, přišla k nim Irri s <emphasis>tokarem. </emphasis>Dany dothrackým dívkám záviděla jejich volné kalhoty z písečného hedvábí a malované vesty. Bude jim mnohem příjemněji než jí v jejím <emphasis>tokaru s</emphasis><emphasis> </emphasis>jeho těžkým perličkovým lemem. „Pomozte mi omotat to kolem sebe, prosím. Se všemi těmi perlami to sama nedokážu.“</p>
<p>Věděla, že by měla být vzrušená očekáváním své svatby a noci, která bude následovat. Vzpomněla si na noc své první svatby, kdy si vzal khal Drogo její panenství pod cizími hvězdami. Vybavila si, jak byla vystrašená... a jak vzrušená. Bude to stejné s Hizdahrem? <emphasis>Ne, už nejsem dívka, jakou jsem byla, a on není moje slunce a hvězdy.</emphasis></p>
<p>Missandei znovu vyšla z nitra pyramidy. „Reznak a Skahaz prosí o čest smět doprovodit Její Veličenstvo do Chrámu milostí. Reznak nařídil připravit tvůj palankýn.“</p>
<p>Meereeňané zřídkakdy jezdili uvnitř městských hradeb na koních. Raději se nechávali nosit na ramenou svých otroků v palankýnech, nosítkách a přenosných křeslech. „Koně znečišťují ulice,“ řekl jí jeden muž ze Zakhů, „otroci nikoliv.“ Dany otroky osvobodila, avšak palankýny, nosítka a přenosná křesla ucpávala ulice stejně jako předtím a žádné z nich nedokázalo kouzelně létat vzduchem.</p>
<p>„Na to, abych byla zavřená v palankýnu, je příliš horký den,“ řekla Dany. „Dejte osedlat moji Stříbrnou. Nepřijedu ke svému manželovi na zádech nosičů.“</p>
<p>„Tvoje Veličenstvo,“ řekla Missandei, „tato jedna se omlouvá, ale v <emphasis>tokaru</emphasis> na koni jet nemůžeš.“</p>
<p>Malá písařka měla pravdu, jako již mnohokrát předtím. <emphasis>Tokar </emphasis>nebyl oděvem určeným pro jízdu na koni. Dany protáhla tvář. „Jak pravíš. Ale ne palankýn. Za těmi závěsy bych se udusila. Ať připraví přenosné křeslo.“ Když si musí nandat svoje zplihlé uši, ať ji všichni králíci vidí.</p>
<p>Jakmile Dany sešla dolů, Reznak a Skahaz padli na kolena. „Ctihodnosti, záříš tak jasně, že oslepíš každého člověka, který na tobě spočine pohledem,“ řekl Reznak. Senešal na sobě měl <emphasis>tokar</emphasis> z vínově červeného aksamitu, se zlatými třásněmi. „Hizdahr zo Loraq má velké štěstí, že dostane právě tebe... a ty jeho, smím-li být tak smělý. Tento sňatek zachrání naše město, uvidíš.“</p>
<p>„O to se modlíme. Chci pěstovat olivovníky a vidět je plodit.“ Záleží na tom, že mne Hizdahrovy polibky netěší? Potěší mne mír. A jsem královna nebo jenom žena?</p>
<p>„Dnes tam bude lidu jako much.“ Holotemenný byl oděný v plisované černé sukénce a hrudním plátu s vyrýsovanými svaly. V podpaždí držel mosaznou přilbici tvarovanou do podoby hadí hlavy.</p>
<p>„Mám se snad obávat much? Tvoje Mosazná zvířata mne ochrání před jakoukoliv újmou.“</p>
<p>Uvnitř základny Velké pyramidy bylo vždycky šero. Třicet stop silné stěny tlumily hlomoz z ulic a udržovaly venku horko, takže uvnitř bylo chladno a šero. Její doprovod se řadil uvnitř za bránou. Koně, mezci a osli byli ustájeni v západní stěně, sloni ve východní. Dany získala tři tato obrovská, podivná zvířata společně se svou pyramidou. Připomínala jí holé šedé mamuty, třebaže jejich kly byly zkrácené a pozlacené a měla smutné oči!</p>
<p>Našla Silného Belwase, jak jí hrozny, zatímco ser Barristan Selmy přihlížel, jak pacholek připíná podbřišník jeho grošákovi. Tři Dornové byli s ním, ale když se objevila královna, zmlkli a všichni poklekli na koleno. „Tvoje Veličenstvo, snažně tě prosím. Mému otci ubývají síly, ale jeho oddanost tvé věci je stejně silná jako vždycky. Pokud se ti znelíbilo mé chování nebo moje osoba, mrzí mne to, ale…“</p>
<p>„Chceš-li mne potěšit, sere, buď za mne šťasten,“ řekla Daenerys. „Dnes je můj svatební den. Ve Žlutém městě budou tančit, o tom nepochybuji.“ Povzdechla si. „Povstaň, můj princi, a usměj se. Jednoho dne se vrátím do Západozemí, abych si pro sebe zabrala trůn mého otce, a budu vzhlížet k Dorne o pomoc. Jenže v tento den mají Yunkajci moje město obklopené železem. Než spatřím svých Sedm království, možná zemřu. Možná zemře Hizdahr. Západozemí možná spolknou vlny.“ Dany jej políbila na tvář. „Pojď, je načase, abych se provdala.“</p>
<p>Ser Barristan jí pomohl do přenosného křesla. Quentyn se připojil ke svým dornským druhům. Silný Belwas zaburácel, aby otevřeli bránu, a Daenerys Targaryen vynesli do slunečního svitu. Selmy se na svém grošákovi zařadil vedle ní.</p>
<p>„Pověz mi,“ řekla Dany, když se procesí stočilo k Chrámu milostí, „kdyby mohli můj otec i matka uposlechnout volání svého srdce, koho by si vzali?“</p>
<p>„To bylo již hodně dávno. Tvoje Veličenstvo by je neznalo.“ „Já vím, ale přesto. Pověz mi to.“</p>
<p>Starý rytíř naklonil hlavu na stranu. „Královna, tvoje matka, vždycky dbala na plnění svých povinností.” Byl ve své stříbrozlaté zbroji pohledný, s bílým pláštěm vlajícím mu z ramen, ale mluvil jako člověk trpící bolestmi, jako by pro něj bylo obtížné vyslovit každé slovo. „Avšak jako dívka... kdysi ji okouzlil mladý rytíř z bouřlivých krajin, který nesl její zástavu na turnaji a jmenoval ji svou královnou lásky a krásy. Krátká záležitost.“</p>
<p>„Co se s tím rytířem stalo?“</p>
<p>„Odložil svoje kopí v den, kdy se tvoje paní matka provdala za tvého otce. Poté se stal velmi zbožným a slyšeli ho, jak říká že pouze Panna může nahradit královnu Rhaellu v jeho srdci! Jeho cit nebyl nikdy naplněn. Obyčejný rytíř s pár pozemky není vhodný choť pro princeznu z královské krve.“</p>
<p>A Daario Naharis je pouze žoldák, jenž není hoden dokonce ani toho, aby rytíři s pár pozemky připnul pozlacené ostruhy. „A můj otec? Existovala nějaká žena, kterou miloval více než svou královnu?“</p>
<p>Ser Barristan se posunul v sedle. „Ne... nemiloval. Lepší slovo je možná <emphasis>chtěl,</emphasis> ale... byla to jen mrzká pomluva. Šepoty pradlen a pacholků...“</p>
<p>„Chci to vědět. Nikdy jsem svého otce neznala. Chci o něm vědět všechno. To dobré... i ten zbytek.“</p>
<p>„Jak poroučíš.“ Bílý rytíř pečlivě volil svá slova. „Princ Aerys... jako mladíka jej zaujala jistá žena z Casterlyovy skály, sestřenice Tywina Lannistera. Když se ona a Tywin vzali, tvůj otec vypil na svatební hostině až příliš mnoho vína a slyšeli ho, jak říká, že je velká škoda, že bylo zrušeno právo první noci. Opilý žert, nic víc, jenže Tywin Lannister nebyl muž, jenž by taková slova zapomínal, anebo... to, co si tvůj otec dovolil během obřadu uvedení na lože.“ Jeho tvář zrudla. „Řekl jsem příliš mnoho, Veličenstvo. Já…“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Vznešená královno, jak jsi krásná!“</emphasis> k jejímu procesí se přiřadilo další a Hizdahr zo Loraq se na ni usmíval ze svého přenosného křesla. <emphasis>Můj král.</emphasis> Dany si říkala, kde je Daario Naharis, co asi dělá. <emphasis>Kdybychom byli v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pohádkovém příběhu, přicválal by sem právě ve chvíli, kdy bychom přijeli ke chrámu, aby se utkal s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Hizdahrem v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>souboji o mou ruku.</emphasis></p>
<p>Jedno vedle druhého mířila procesí královny a Hizdahra zo Loraq přes Meereen, dokud se před nimi nakonec netyčil Chrám milostí, jehož zlaté věže se leskly ve slunci. <emphasis>Jak krásné</emphasis>, snažila se královna namluvit sama sobě, avšak pošetilé děvčátko v jejím nitru si nemohlo pomoci a rozhlíželo se po Daariovi. <emphasis>Kdyby tě miloval, přišel by a odnesl by si tě pod hrotem meče, stejně jako si Rhaegar odnesl tu svoji seveřanskou dívku</emphasis>, nedala se odbýt holčička v ní, ale královna věděla, že to je bláznovství. Dokonce i kdyby byl její kapitán takový šílenec, aby se o to pokusil, Mosazná zvířata by jej rozsekala na kusy, než by se k ní mohl přiblížit na sto yardů.</p>
<p>Galazza Galare na ně čekala před chrámovými dveřmi, obklopena svými sestrami v bílé, růžové a rudé, modré, zlaté a fialové. <emphasis>Jejich méně, než jich bylo.</emphasis> Dany se rozhlížela po Ezzaře a neviděla ji. <emphasis>Dostal krvavý průjem už i ji?</emphasis> Ačkoli královna nechala Astaporce hladovět před svými zdmi, aby zabránila krvavému průjmu v přenosu, přesto se šířil. Mnoho jich onemocnělo: osvobození, žoldnéři, Mosazná zvířata, dokonce Dothrakové, třebaže zatím neonemocněl ani jeden Neposkvrněný. Modlila se, aby měli to nejhorší za sebou.</p>
<p>Milosti přinesly dopředu slonovinové křeslo a zlatou mísu. Delikátně držíc svůj <emphasis>tokar</emphasis>, aby si jej nenamočila, se Daenerys Targaiyen posadila na přepychové sametové sedátko a Hizdahr zo Loraq klesl na kolena, rozšněroval jí sandály a umyl jí nohy, zatímco padesát eunuchů zpívalo a deset tisíc očí přihlíželo. <emphasis>Má něžné ruce,</emphasis> přemítala, zatímco jí vonné oleje protékaly mezi prsty. <emphasis>Pokud má taky něžné srdce, možná si na něj časem zvyknu.</emphasis></p>
<p>Když měla čisté nohy, Hizdahr je osušil měkkým ručníkem, opět jí zašněroval sandály a pomohl jí vstát. Ruku v ruce následovali Zelenou milost do chrámu, kde byl vzduch hustý kadidlem a bohové Ghisu stáli oděni ve stínech svých výklenků.</p>
<p>O čtyři hodiny později se opět vynořili jako muž a žena, spojeni na zápěstích a kotnících řetězy ze zlata.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />JON</strong></p>
<p><strong>K</strong>rálovna Selyse přijela do Černého hradu se svou dcerou a s bláznem své dcery, svými služebnými a dvorními dámami, s družinou rytířů, strážných a zbrojnošů v celkovém počtu padesáti mužů. <emphasis>Všechno královnini muži</emphasis>, věděl Jon Sníh. <emphasis>Sice možná slouží Selyse, ale ve skutečnosti náleží Melisandře.</emphasis> Rudá kněžka jej upozornila na jejich příchod téměř o celý den dříve, než z Východní hlídky přiletěl havran se stejnou zvěstí.</p>
<p>Setkal se s královninou skupinou u stájí, doprovázen Saténem, Bowenem Marshem a půl tuctem strážných v dlouhých černých pláštích. Pokud byla pravda jen polovina z toho, co o této královně říkali, ničemu by neposloužilo, kdyby se před ni dostavil bez své družiny. Mohla by si jej splést se stájovým pacholkem a předat mu otěže svého koně.</p>
<p>Sněžení se nakonec přesunulo na jih, nechalo je trochu si vydechnout. A ve chvíli, kdy Jon poklekal před jižanskou královnou, dokonce ucítil ve vzduchu teplý závan. „Výsosti. Černý hrad vítá tebe i tvůj doprovod.“</p>
<p>Královna Selyse k němu sklopila oči. „Děkuji ti. Doprovoď mne prosím ke svému lordu veliteli.“</p>
<p>„Touto ctí obdařili moji bratři mne. Jsem Jon Sníh.“</p>
<p>„Ty? Říkali, že jsi mladý, ale...“ Tvář královny Selyse byla vyzáblá a bledá. Na hlavě měla korunu z rudého zlata s hroty ve tvaru plamenů, stejnou jako nosil Stannis. „... můžeš vstat, lorde Sněhu. Toto je moje dcera Shireen.“</p>
<p>„Princezno.“ Jon sklonil hlavu. Shireen byla prosté dítě, nehezké, a ještě víc v důsledku šedého lupu, který postihl její krk a část obličeje, kde byla její kůže tuhá, šedá a popraskaná. „Moji bratři a já jsme ti k službám,“ řekl dívce.</p>
<p>Shireen zrudla. „Děkuji ti, můj pane.“</p>
<p>„Mého příbuzného, sera Axella Florenta, doufám znáš?“ pokračovala královna.</p>
<p>„Jen ze vzkazu přineseného havranem.“ <emphasis>A z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hlášení. </emphasis>V dopisech, které dostal z Východní hlídky u moře, toho stálo o Axellu Florentovi docela dost a jen málo z toho bylo dobrého. „Sere Axelli.“</p>
<p>„Lorde Sněhu.“ Florent byl tělnatý muž s krátkýma nohama a širokým hrudníkem. Tváře a čelisti měl pokryté hrubými chlupy, které mu vyrůstaly i z nosu a uší.</p>
<p>„Moji věrní rytíři,“ pokračovala královna Selyse. „Ser Narbert, ser Benethon, ser Brus, ser Patrek, ser Dorden, ser Malegorn, ser Lambert, ser Perkin.“ Každý z nich se popořadě uklonil. Neobtěžovala se tím, aby uvedla jméno svého blázna, ale s kravskými zvonci na klobouku s parožím a se strakatými skvrnami vytetovanými na tváři byl nepřehlédnutelný. <emphasis>Strakoš.</emphasis> Cotter Pyke se ve svých dopisech zmínil i o něm. Tvrdil, že je prostoduchý.</p>
<p>Pak královna pokývla hlavou k dalšímu podivnému členu své družiny: vysokému muži, hubenému jako klacek, jehož výšku ještě podtrhoval třípatrový klobouk z fialové plsti. „A zde je ctěný Tycho Nestoris, vyslanec ze Železné banky Braavosu, který přišel vyjednávat s Jeho Veličenstvem králem Stannisem.“ Bankéř si sňal klobouk z hlavy a vysekl mu širokou úklonu. „Lorde veliteli. Děkuji tobě i tvým bratřím“ za vaši pohostinnost.“ Společným jazykem hovořil bezchybně, s tím nejnepatrnějším slyšitelným přízvukem. Braavosan, o polovinu stopy vyšší než Jon, si nechával růst z brady vous tenký jako provaz, jenž mu sahal až k pasu. Na sobě měl oděv střízlivé fialové barvy, s hermelínovým lemem, a jeho úzkou tvář rámoval vysoký tuhý límec. „Doufám, že ti svou přítomností nezpůsobím žádné velké potíže.“</p>
<p>„To vůbec ne, můj pane. Jsi zde vřele vítán.“ <emphasis>Popravdě řečeno vítán vřeleji než tahle královna.</emphasis> Cotter Pyke poslal předem havrana, aby jej upozornil i na bankéřův příchod, ale Jon se tím od té doby v mysli nijak nezabýval.</p>
<p>„Je od vás velmi laskavé, že jste nám zde udělali místo.“ Královnina slova byla sice zdvořilá, ale její tón říkal: <emphasis>Není to nic víc než vaše povinnost a na vašem místě bych doufala, že mne nabídnuté ubytování uspokojí.</emphasis> „Nezdržíme se zde dlouho. Nanejvýš pár dní. Jakmile si odpočineme, máme v úmyslu pokračovat v cestě do našeho nového sídla v Noční pevnosti. Cesta z Východní hlídky byla únavná.“</p>
<p>„Jak pravíš, Tvoje Výsosti,“ řekl Jon. „Jistě jste prochladlí a hladoví. V naší jídelně na vás čeká teplé jídlo.“</p>
<p>„Výborně.“ Královna se rozhlédla po nádvoří. „Nejdříve si však přejeme hovořit s lady Melisandrou.“</p>
<p>„Samozřejmě, Výsosti. Její komnaty se také nacházejí v Králově věži. Tudy, budeš-li tak laskava.“ Královna Selyse přikývla, vzala svou dceru za ruku a nechala se jím odvést od stájí. Ser Axell, braavoský bankéř a zbytek její skupiny následovali jako hejno kachen oděných ve vlně a kožešinách.</p>
<p>„Výsosti,“ řekl Jon Sníh, „moji stavitelé udělali všechno, co bylo v jejich silách, aby připravili Noční pevnost na tvůj příchod... nicméně mnohé z hradu stále zůstává v troskách. Je to velký hrad, ten největší u Zdi, a dosud jsme z něj byli schopni obnovit jen část. Možná by ti bylo pohodlněji zpátky ve Východní hlídce u moře.“</p>
<p>Královna Selyse si odfrkla. „S Východní hlídkou jsme skončili. Nelíbilo se nám tam. Královna by měla být paní pod svou vlastní střechou. Zjistili jsme, že ten tvůj Cotter Pyke je neotesaný a nepříjemný člověk, hádavý a skoupý.“</p>
<p><emphasis>Měla bys slyšet, jak se o tobě vyjadřuje Cotter Pyke.</emphasis> „To je mi líto, ale obávám se, že podmínky v Noční pevnosti se budou Tvojí Výsosti zamlouvat ještě méně. Hovoříme o pevnosti, nikoliv o paláci. Je to ponuré místo a studené. Kdežto Východní hlídka…“</p>
<p>„Ve Východní hlídce <emphasis>není bezpečno.“</emphasis> Královna položila své dceři ruku na rameno. „Toto je králova právoplatná dědička. Shireen bude jednoho dne sedět na Železném trůnu a vládnout Sedmi královstvím. Musíme ji držet v bezpečí a Východní hlídka je místem, kam bude veden útok, zatímco Noční pevnost vybral můj manžel jako místo pro naše sídlo, a my se tomu podřídíme. My-<emphasis>ach!“</emphasis></p>
<p>Zpoza skořepiny Věže lorda velitele se vynořil obrovitý stín. Princezna Shireen vykřikla a tři z královniných rytířů svorně zalapali po dechu. Další zaklel. <emphasis>„Sedm, chraňte nás!“ </emphasis>vyhrkl, docela ve svém šoku zapomínaje na svého nového rudého boha.</p>
<p>„Nebojte se,“ řekl jim Jon Sníh. „Není nebezpečný, Výsosti. Jmenuje se Wun Wun.“</p>
<p>„Wun Weg Wun Dar Wun.“ Obrův hlas rachotil, jako když se balvan valí dolů po úbočí hory. Klesl před nimi na kolena, ale dokonce i v pokleku se nad nimi tyčil. „Královna, kleknout. Malá královna.“ Slova, kterým jej nepochybně naučil Koženáč.</p>
<p>Princezna Shireen vytřeštila oči, až je měla jako talíře. „To je <emphasis>obr. </emphasis>Opravdový obr, jako byli ti, co se o nich vypráví v příbězích. Ale proč tak legračně mluví?“</p>
<p>„Zatím zná ze společného jazyka jen pár slov,“ odpověděl Jon. „V jejich vlastní zemi hovoří obři starou řečí.“</p>
<p>„Mohu se ho dotknout?“</p>
<p>„Raději ne,“ varovala ji její matka. „Podívej se na něj. Špinavý tvor.“ Královna se zamračeně otočila k Jonovi. „Lorde Sněhu, co pohledává toto obludné stvoření na naší straně Zdi?“</p>
<p>„Wun Wun je hostem Noční hlídky, stejně jako jsi ty.“</p>
<p>Královně se tato odpověď nelíbila. Ani jejím rytířům. Ser Axell se znechuceně ušklíbl, ser Brus se nervózně zasmál a ser Narbert řekl: „Bylo mi řečeno, že všichni obři jsou mrtví.“</p>
<p>„Téměř všichni.“ Ygritte pro ně plakala.</p>
<p>„Ve tmě mrtví tančí.“ Strakoš zašoupal nohama v groteskním tanečním kroku. „Já to vím, já to vím, achich ouvej.“ Někdo ve Východní hlídce mu sešil strakatý plášť z bobřích kožešin, ovčí kůže a králičích kožek. Na klobouku měl parohy ověšené zvonečky a dlouhé hnědé pruhy veverčí kůže, které mu splývaly dolů přes uši. Při každém kroku cinkal a zvonil.</p>
<p>Wun Wun na něj fascinovaně hleděl, ale když k němu obr natáhl ruku, blázen uskočil s cinkáním dozadu. „Ach ne, ach ne, ach ne.“ Wun Wun se vrávoravě zvedl. Královna popadla princeznu Shireen a odtáhla ji dozadu, její rytíři se začali chápat svých mečů a Strakoš se zmateně zatočil, ztratil rovnováhu a dopadl zadnicí napřed do sněhové závěje.</p>
<p>Wun Wun se začal smát. Před obřím smíchem by se mohl stydět i dračí řev. Strakoš si zakryl uši, princezna Shireen zabořila obličej do kožešin své matky a ten nejchrabřejší z královniných rytířů popošel vpřed s ocelí v ruce. Jon zvedl ruku, aby mu zablokoval cestu. <emphasis>Nechtěj</emphasis> ho rozčilit. Zasuň svou ocel, sere. Koženáči, odveď obra zpátky do Hardinovy věže.“</p>
<p>„Wun Wun teď jíst?“ zeptal se obr.</p>
<p>„Teď jíst,“ souhlasil Jon. Koženáčovi řekl: „Pošlu ti pro něj buši zeleniny a pro tebe maso. Rozdělej oheň.“</p>
<p>Koženáč se zakřenil. „Rozdělám, můj pane, ale v Hardinově věži je zima až do morku kostí. Snad by nám mohl můj pán poslat taky trochu vína na zahřátí?“</p>
<p>„Pro tebe. Pro něj ne.“ Předtím, než přišel Wun Wun do Černého hradu, nikdy neochutnal víno, ale jakmile se tak stalo, začal je mít velmi rád<emphasis>. Až příliš rád.</emphasis> Jon toho měl právě teď na starosti víc než dost, než aby k té směsici ještě mohl přidávat opilého obra. Otočil se zpátky ke královniným rytířům. „Můj lord otec říkával, že muž by nikdy neměl tasit svůj meč, pokud jej nemá v úmyslu použít.“</p>
<p>„Já jsem jej chtěl použít.“ Rytíř byl hladce oholený, s tvářemi ošlehanými větrem; pod pláštěm z bílé kožešiny na sobě měl suknici ze stříbrného brokátu a na ní modrou pěticípou hvězdu. „Pokud jsem to dobře pochopil, měla by zde být Noční hlídka od toho, aby říši proti takovým obludám chránila. Nikdo se nikdy nezmínil, že je tady chováte jako domácí mazlíčky.“</p>
<p>Další proklatý jižanský blázen. „Ty jsi...?“</p>
<p>„Ser Patrek z Královy hory, můj pane.“</p>
<p>„Nevím, jak zachováváte právo hosta na té svojí hoře, sere. Na severu je považujeme za posvátné. Wun Wun je zde hostem.“</p>
<p>Ser Patrek se usmál. „Pověz mi, lorde veliteli, pokud se zde objeví Jiní, máš v úmyslu nabídnout pohostinnost i jim?“ Rytíř se otočil ke své královně. „Výsosti, pokud se nemýlím, je tamhleto Králova věž. Smím mít tu čest?“</p>
<p>„Jak si přeješ.“ Královna se zavěsila do jeho rámě a proplula kolem mužů Noční hlídky, aniž jim věnovala další pohled.</p>
<p><emphasis>Ty plameny na její koruně jsou tou nejteplejší věcí, která na ní je</emphasis>. „Lorde Tycho,“ zavolal Jon. „Posečkej, prosím.“</p>
<p>Braavosan se zastavil. „Nejsem lord. Jen obyčejný služebník Železné banky Braavosu.“</p>
<p>„Cotter Pyke mne informoval, že jsi připlul do Východní hlídky se třemi loděmi. Galeonou, galérou a kogou.“</p>
<p>„Přesně tak, můj pane. Plavba přes moře může být v tuto dobu nebezpečná. Samotná loď může ztroskotat, kdežto tři si mohou navzájem pomoci. Železná banka je v takových záležitostech vždy opatrná.“</p>
<p>„Snad bychom si spolu mohli někde v klidu pohovořit, než odsud odejdeš?“</p>
<p>„Jsem ti k službám, lorde veliteli. A v Braavosu říkáme, že nikdy není vhodnější chvíle než právě teď. Vyhovovalo by ti to?“</p>
<p>„Teď je stejně vhodná doba jako jindy. Uchýlíme se do mého soláru nebo by ses rád rozhlédl z vrcholu Zdi?“</p>
<p>Bankéř pohlédl vzhůru, kde se proti obloze tyčila rozlehlá bledá stěna z ledu. „Obávám se, že tam nahoře je poněkud chladno.“</p>
<p>„To ano, a také větrno. Musíš se naučit chodit hodně daleko od okraje. Pár mužů už to sfouklo. Přesto... Zdi se nepodobá nic jiného na tomto světě. Další šanci podívat se z ní už možná mít nebudeš.“</p>
<p>„Nepochybuji o tom, že na smrtelném loži budu své opatrnosti litovat, ale po dlouhém dni v sedle dám skutečně raději přednost teplé místnosti.“</p>
<p>„Tak tedy můj solár. Saténe, přines nám svařené víno, budeš-li tak laskavý.“</p>
<p>Jonovy pokoje za zbrojnicí byly poměrně tiché, i když moc teplo tam nebylo. Oheň již před nějakým časem vyhasl; Satén jej nekrmil tak pilně, jako to předtím dělával Bolestínský Edd. Mormontův havran je přivítal výkřikem:“<emphasis>Zrrní!“</emphasis> Jon si pověsil svůj plášť. „Přišel jsi sem vyhledat Stannise, je to tak?“</p>
<p>„Je, můj pane. Královna Selyse navrhla, že bychom mohli poslat do Pahorku v Hlubokém lese havrana se vzkazem, abychom Jeho Veličenstvo informovali, že budu v Noční pevnosti očekávat jeho příchod. Záležitost, kterou s ním chci prodiskutovat, je příliš delikátní povahy, než abych ji mohl svěřit dopisům.“</p>
<p>„Dluh.“ <emphasis>Co jiného by to mohlo být?</emphasis> „Jeho vlastní dluh? Nebo jeho bratra?“</p>
<p>Bankéř stiskl prsty k sobě. „Nepřísluší mi probírat, do jaké míry je či není zadlužen lord Stannis. Co se týče Roberta, skutečně nám bylo potěšením pomáhat Jeho Veličenstvu v nouzi. Dokud Robert žil, bylo všechno v pořádku. Ovšem nyní nám přestal Železný trůn odvádět splátky.“</p>
<p><emphasis>Že by byli Lannisterové opravdu tak pošetilí?</emphasis> „Snad nemáš v úmyslu činit Stannise zodpovědným za dluhy jeho bratra?“</p>
<p>„Jsou to dluhy Železného trůnu,“ prohlásil Tycho, „a kdokoliv na něm sedí, musí je zaplatit. A poněvadž se mladý král Tommen a jeho rádci stali tak umíněnými, máme v úmyslu předložit tuto záležitost králi Stannisovi. Pokud by prokázal, že je důvěryhodnější, bylo by nám samozřejmě velkým potěšením poskytnout mu jakoukoliv pomoc, kterou bude potřebovat.“</p>
<p>„<emphasis>Pomoc</emphasis>,“ zakrákal havran, „<emphasis>pomoc</emphasis>, <emphasis>pomoc</emphasis>, <emphasis>pomoc</emphasis>“</p>
<p>Mnohé z toho, co mu bankéř řekl, si Jon domyslel již v okamžiku, když se dozvěděl, že Železná banka poslala ke Zdi svého vyslance. „Naposledy jsme dostali zprávy o Jeho Veličenstvu, když pochodovalo s armádou k Zimohradu, aby konfrontovalo lorda Boltona a jeho spojence. Můžeš ho vyhledat tam, pokud budeš chtít, ale je to samozřejmě riskantní. Mohl bys ses ocitnout polapen v jeho válce.“</p>
<p>Tycho sklonil hlavu. „My, kteří sloužíme Železné bance Braavosu, čelíme smrti stejně často jako vy, kdo sloužíte Železnému trůnu.“</p>
<p><emphasis>Tomu že bych</emphasis> já <emphasis>sloužil?</emphasis> Jon Sníh už si tím nebyl jistý. „Mohu ti poskytnout koně, zásoby, průvodce, cokoliv budeš potřebovat, aby ses dostal až do Pahorku v Hlubokém lese. Odtamtud už se budeš muset vypravit za Stannisem sám.“ <emphasis>A možná nalezneš jeho hlavu nabodnutou na kůlu.</emphasis> „Bude to něco stát.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Stát,“</emphasis> vykřikl Mormontův havran, <emphasis>„stát, stát.“</emphasis></p>
<p>„Všechno něco stojí, není-liž pravda?“ Braavosan se usmál. „Co ode mne Hlídka vyžaduje?“</p>
<p>„Pro začátek tvoje lodě. S jejich posádkami.“</p>
<p>„Všechny tři? Jak se vrátím do Braavosu?“</p>
<p>„Potřebuji je jen na jedinou plavbu.“</p>
<p>„Předpokládám, že nebezpečnou plavbu. Řekl jsi <emphasis>pro začátek?“</emphasis></p>
<p>„Budeme potřebovat také půjčku. Dost zlata, abychom vydrželi bez hladovění až do jara. Abychom si mohli koupit jídlo a najmout si lodě, které nám ho sem přivezou.“</p>
<p>„Do jara?“ Tycho si povzdechl. „To není možné, můj pane.“</p>
<p>Co to bylo, co mu to řekl Stannis? Dohaduješ se jako stařena o tresku, Jone Sněhu. Zplodil tě snad tvůj lord otec s nějakou rybářkou? Možná ano.</p>
<p>Trvalo bezmála hodinu, než se nemožné stalo možným, a další hodinu, než se dohodli na podmínkách. <emphasis>Ty</emphasis> nejpalčivější otázky zdárně pomohl vyřešit džbán svařeného vína, který jim přinesl Satén. Než podepsal Jon Sníh pergamen, který Braavosan sepsal, byli oba napůl opilí a docela nešťastní. Jon to považoval za dobré znamení.</p>
<p>Se třemi braavoskými loděmi vzroste počet plavidel flotily Východní hlídky na jedenáct, včetně ibbenské velrybářské lodi, kterou Cotter Pyke zrekvíroval na Jonův příkaz, podobně získané obchodní galéry z Pentosu a tří ubohých lysénských válečných lodí, zbytků bývalé flotily Saladhora Saana, přihnaných zpátky na sever podzimními bouřemi. Všechny tři Saanovy lodě zoufale potřebovaly opravit, ale nyní by již měly být práce hotové.</p>
<p>Jedenáct lodí samozřejmě nebylo dost, ale pokud by čekal o něco déle, svobodný lid v Tvrdodomově by byl mrtvý, než by k nim záchranná flotila dorazila. <emphasis>Musíme vyplout teď, nebo vůbec.</emphasis> Ačkoliv, zda budou Matka Krtice a její lid natolik zoufalý, aby svěřili svoje životy Noční hlídce...</p>
<p>Než odešel Tycho Nestoris z jeho soláru, smrákalo se. Začal padat sníh. „Zdá se, že náš odpočinek měl krátkého trvání.“ Jon si přitáhl plášť těsněji k tělu.</p>
<p>„Zima je již skoro tady. V den, kdy jsem vyplouval z Braavosu, byl na kanálech led.“</p>
<p>„Nedávno pluli přes Braavos tři z mých lidí,“ řekl mu Jon. „Starý mistr, zpěvák a mladý majordomus. Doprovázeli dívku z divokých a její dítě do Starého města. Nepředpokládám, že bys je náhodou potkal?“</p>
<p>„Obávám se, že ne, můj pane. Západozemci procházejí přes Braavos každý den, ale většina jich připlouvá do Hadrníkova přístavu a zase z něj vyplouvá. Lodě Železné banky kotví v Purpurovém přístavu. Jestli chceš, mohu po nich zahájit pátrání, jakmile se vrátím domů.“</p>
<p>„To nebude třeba. Teď už jsou možná v bezpečí ve Starém městě.“</p>
<p>„Doufejme, že ano. Úzké moře je v tuto roční dobu nebezpečné, a poslední dobou dostáváme znepokojivé zprávy o podivných lodích, které viděli mezi Kamenoschody.“</p>
<p>„Salladhor Saan?“</p>
<p>„Ten lysénský pirát? Někteří říkají, že se vrátil do svých starých lovišť. A přes Zlomené rameno se plíží také flotila lorda Redwyna. Nepochybně na cestě domů. Jenže tito muži a jejich lodě jsou nám dobře známi. Nikoliv ty jiné plachty... snad z dálnějšího východu... slýcháme podivné řeči o dracích.“</p>
<p>„Kéž bychom tak měli jednoho tady. Drak by nám to tu trochu zahřál.“</p>
<p>„Můj pán žertuje. Odpusť, nebudu-li se tomu smát. My Braavosané jsme potomci těch, kdo uprchli z Valyrie a před hněvem dračích pánů. My o dracích nežertujeme.“</p>
<p><emphasis>Ne, předpokládám, že ne.</emphasis> „Omlouvám se, lorde Tycho.“</p>
<p>„To není třeba, lorde veliteli. Teď zjišťuji, že mám hlad. Půjčování tak velkých částek probouzí v člověku chuť k jídlu. Budeš tak laskavý a ukážeš mi cestu do své hodovní síně?“</p>
<p>„Odvedu tě tam sám,“ řekl Jon. „Tudy.“</p>
<p>Jakmile byli v síni, bylo by nezdvořilé nelámat s tímto bankéřem chléb, a tak Jon poslal Saténa, aby jim přinesl jídlo. Vzrušení z nově příchozích přilákalo takřka všechny muže, kteří zrovna neměli službu nebo nespali, a tak bylo ve sklepení plno a teplo.</p>
<p>Královna chyběla, stejně jako její dcera. Nyní již se pravděpodobně zabydlovaly v Králově věži. Byl tam však ser Brus a ser Malegorn, kteří zabavovali bratry, jež se tam shromáždili, posledními zprávami z Východní hlídky a zpoza moře. Společně tam seděly tři z královniných dam, které obsluhovaly jejich služebné a tucet okouzlených mužů Noční hlídky.</p>
<p>O něco blíže ke dveřím se potýkal královnin pobočník s kusem kapouna, ohryzával maso z kostí a zapíjel každé sousto pivem. Když spatřil ser Axell Jona Sněha, hodil kost stranou, otřel si ústa hřbetem ruky a zamířil k němu. Se svýma nohama do O, sudovitým hrudníkem a mohutnýma ušima byl komickou figurou, ale Jon věděl, že by nebylo moudré dát se do smíchu. Byl to strýc královny Selyse a patřil k prvním, kdo přijali za svého Melisandřina rudého boha. <emphasis>Pokud sám není vrah svého příbuzného, hodně se na tom podílel.</emphasis> Bratra Axella Florenta upálila Melisandra, jak jej informoval mistr Aemon, a ser Axell neudělal nic, aby tomu zabránil. Co za člověka může jen tak nečinně stát a dívat se, jak jeho vlastního bratra upalují zaživa?</p>
<p>„Nestoris,“ řekl ser Axell, „a lord velitel. Mohu se k vám připojit?“ Než mohli odpovědět, posadil se k nim na lavici. „Lorde Sněhu, mohu-li se otázat... ta divoká princezna, o které psalo Jeho Veličenstvo král Stannis... kde se nyní nachází, můj pane?“</p>
<p><emphasis>Dlouhé ligy odsud</emphasis>, pomyslel si Jon. <emphasis>Jsou-li bohové dobří, nalezla již Tormunda Obrozhoubu.</emphasis> „Val je mladší sestra Daily, která byla manželkou Manceho Nájezdníka a matkou jeho syna. Král Stannis vzal Val a dítě do zajetí, poté co Dalla zemřela na porodním loži, ale žádná princezna to není, alespoň ne v tom smyslu, jaký míníš ty.“</p>
<p>Ser Axell pokrčil rameny. „Ať je cokoliv, muži ve Východní hlídce tvrdili, že je ta dívka krásná. Rád bych ji viděl na vlastní oči. Některé z těch divokých žen, nu, muž je musí přemoci, aby si mohl splnit svou manželskou povinnost. Budeš-li tak laskav, lorde veliteli, přiveď ji sem, ať se na ni podíváme.“</p>
<p>„Není to žádný kůň, abychom ji tu předváděli, sere.“</p>
<p>„Slibuji, že jí zuby počítat nebudu,“ zasmál se Florent. „Ach, neměj strach, budu se k ní chovat s veškerou zdvořilostí, která jí náleží.“</p>
<p><emphasis>On ví, že ji tu nemám.</emphasis> Ve vesnici neexistovala žádná tajemství, o nic víc než v Černém hradu. O Valině nepřítomnosti se nehovořilo otevřeně, ale někteří muži to věděli a bratři v jídelně si po večerech povídali. <emphasis>Co asi slyšel?</emphasis> říkal si Jon. <emphasis>Čemu z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho věří?</emphasis> „Odpusť, sere, ale Val se k nám nepřipojí.“</p>
<p>„Zajdu za ní sám. Kde tu dívku držíš?“</p>
<p><emphasis>Daleko od tebe.</emphasis> „Někde v bezpečí. A to stačí, sere.“</p>
<p>Rytíř zbrunátněl. „Můj pane, zapomněl jsi snad, kdo jsem? Stačí, abych řekl slovo Její Výsosti a přivlečou tu dívku sem do síně nahou, abychom si ji mohli prohlédnout.“</p>
<p><emphasis>To by byl pěkný trik, dokonce i na královnu.</emphasis></p>
<p>„Královna by nikdy nezneužila naši pohostinnost,“ řekl Jon s nadějí, že je to pravda. „A nyní se obávám, že musím odejít, než zapomenu na svoje povinnosti hostitele. Lorde Tycho, omluv mne prosím.“</p>
<p>„Ano, samozřejmě,“ odpověděl bankéř. „Bylo mi potěšením.“</p>
<p>Sníh venku nyní padal hustěji. Králova věž za nádvořím se proměnila v tyčící se stín, světla v jejích oknech byla zamlžena padajícím sněhem.</p>
<p>Zpátky ve svém soláru nalezl Jon havrana Starého medvěda, usazeného na opěradle křesla z dubu a kůže za stolem na kozách. V okamžiku, kdy vstoupil, začal pták křičet o jídlo. Jon vzal z pytle u dveří hrst plnou suchého zrní a vysypal ji na podlahu, pak se posadil do křesla.</p>
<p>Tycho Nestoris mu tam nechal kopii jejich dohody. Jon si ji přečetl třikrát. To bylo jednoduché, přemítal. Jednodušší, než jsem se odvažoval doufat. Jednodušší, než by to mělo být.</p>
<p>Měl z toho nepříjemný pocit. Peníze z Braavosu by umožnily Noční hlídce nakoupit na jihu jídlo, jakmile jim dojdou jejich vlastní zásoby, dostatek jídla, aby bez problémů přežili zimu, ať bude jakkoliv dlouhá. <emphasis>Dlouhá, krutá zima zanechá Hlídku tak hluboko v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dluzích, že z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich nikdy nevybředneme,</emphasis> připomněl si Jon v duchu <emphasis>Jenže pokud máme na vybranou mezi dluhem a smrtí, bude lépe půjčit si.</emphasis></p>
<p>Přesto se mu to nelíbilo. A až přijde jaro a nastane čas splatit všechno to zlato, bude se mu to zamlouvat ještě méně. Tycho Nestoris na něj působil kultivovaným a zdvořilým dojmem, jenže co se týkalo vybírání dluhů, měla Železná banka Braavosu hrůzu nahánějící pověst. Každé z Devíti svobodných měst mělo svou vlastní banku a některá měla víc než jednu, hádajících se o každou minci jako psi o kost, ale Železná banka byla bohatší a mocnější než všechny ostatní dohromady. Když vladaři nesplatili svoje dluhy menším bankám, zruinovaní bankéři prodali svoje ženy a děti do otroctví a podřezali si žíly. Když vladaři nesplatili svoje dluhy Železné bance, vynořili se odnikud jiní vladaři a převzali jejich trůny.</p>
<p><emphasis>Jak možná zjistí chudák otylý Tommen. Lannisterové nepochybně měli dobré důvody pro to, že odmítli splatit dluhy krále Roberta, ale přesto to bylo pošetilé. Pokud nebude Stannis natolik úzkoprsý, aby přijal jejich podmínky, půjčí mu Braavosané všechno zlato a stříbro, které bude potřebovat, dost peněz na to, aby si mohl koupit tucet žoldáckých společenstev, uplatit stovku lordů, udržovat svoje muže vyplácené, nakrmené, ošacené a vyzbrojené. Pokud Stannis neleží mrtvý pod zdmi Zimohradu, mohl by docela dobře získat Železný trůn. Říkal si, zda Melisandra viděla tohle ve svých plamenech.</emphasis></p>
<p>Jon se opřel v křesle, zívl, protáhl se. Nazítří napíše příkazy pro Cottera Pyka. Vypravte jedenáct lodí do Tvrdodomova. Nejdříve přivezte tolik žen a dětí, kolik poberete. Byl nejvyšší čas, aby vypluli. Měl bych se na cestu vypravit sám nebo to nechat na Cotterovi? Starý medvěd se vydával na výpravy osobně. Ano. A z té poslední se nikdy nevrátil. Jon zavřel oči. Jen na okamžik...</p>
<p>... a probudil se, ztuhlý jako prkno, s havranem Starého medvěda mumlajícím: <emphasis>„Sníh, Sníh,“</emphasis> Mulošem třesoucím mu ramenem. „Milostpane, chtějí vás. Prosím za prominutí, milostpane. Našli děvče.“</p>
<p>„Děvče?“ Jon se posadil, vymnul si hřbety rukou spánek z očí. „Val? Vrátila se Val?“</p>
<p>„Ne, Val, milostpane. Bylo to na této straně Zdi.“</p>
<p><emphasis>Arya.</emphasis> Jon se napřímil. Určitě to bude ona.</p>
<p>„<emphasis>Děvče</emphasis>“ zakrákal havran. „<emphasis>Děvče</emphasis>, <emphasis>děvče</emphasis>.“</p>
<p>„Ty a Dannel na ni narazili dvě ligy jižně od Krtince. Honili nějaké divoké, co utíkali na jih po královské cestě. Přivedli je nazpět, ale pak narazili na tu dívku. Je urozeného původu, milostpane, a ptá se po tobě.“</p>
<p>„Kolik je s ní mužů?“ Přešel ke svému umývadlu, šplíchl si vodu na tvář. Bohové, jak byl unavený.</p>
<p>„Nikdo, milostpane. Přijela sama. Její kůň pod ní umíral. Byl samé žebro a kůže, chromý a zchvácený. Pustili jej a dívku přivedli, aby ji vyslechli.“</p>
<p><emphasis>Šedá dívka na umírajícím koni.</emphasis> Zdálo se, že Melisandřiny ohně nelhaly. Jenže co se stalo s Mancem Nájezdníkem a jeho kopinicemi? „Kde je ta dívka teď?“</p>
<p>„V komnatách mistra Aemona, milostpane.“ Muži z Černého hradu jim tak stále říkali, třebaže starý mistr by teď již měl být v teple a v bezpečí ve Starém městě. „Dívka byla promodralá chladem, celá se chvěla, a tak Ty chtěl, aby se o ni Clydas postaral.“</p>
<p>„To je dobře.“ Jon si opět připadal patnáct let stár. <emphasis>Malá sestřička.</emphasis> Vstal a oblékl si plášť.</p>
<p>Když přecházel s Mulošem nádvoří, stále padal sníh. Na východě se probouzel zlatavý úsvit, ale za oknem lady Melisandry v Králově věži se stále mihotalo načervenalé světlo. Copak nikdy nespí? Co za hru to hraješ, kněžko? Měla jsi pro Manceho nějaký jiný úkol?</p>
<p>Chtěl věřit, že to bude Arya. Chtěl znovu vidět její tvář, usmát se na ni a pocuchat jí vlasy, povědět jí, že je v bezpečí. <emphasis>Jenže v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bezpečí nebude. Zimohrad je vypálený a rozbitý a žádná jiná bezpečná místa neexistují.</emphasis></p>
<p>Tady u sebe ji nechat nemůže, bez ohledu na to, jak by chtěl. Zeď nebyla místem pro ženu, natožpak pro dívku urozeného původu. Ani ji nevydá Stannisovi nebo Melisandře. Král by ji chtěl provdat za některého ze svých vlastních mužů; Horpea, Masseyho nebo Godryho Obrobijce, a jen bohové věděli, k čemu by ji mohla chtít využít rudá žena.</p>
<p>Nejlepší řešení viděl v tom, že ji vypraví do Východní hlídky a požádá Cottera Pykea, aby ji na lodi poslal na nějaké místo za mořem, mimo dosah všech rozhádaných králů. Jistě, bude to muset počkat, dokud se lodě nevrátí z Tvrdodomova. <emphasis>Mohla by odjet do Braavosu s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Tycho Nestorisem. Možná by mohla Železná banka pomoci nalézt nějakou vznešenou rodinu, která by ji vzala do pěstounské péče.</emphasis> Braavos byl však tím nejbližším ze Svobodných měst... což by mohlo být jak nejlepší, tak nejhorší volbou. <emphasis>Bezpečnější by možná byl Lorath nebo Ibbenský přístav. </emphasis>Ať ji pošle kamkoliv, bude Arya potřebovat stříbro, aby z něj vyžila, střechu na hlavou, někoho, kdo ji bude ochraňovat. Byla teprve dítě.</p>
<p>Ve starých komnatách mistra Aemona bylo takové teplo, že je náhlý oblak páry, když Muloš otevřel dveře, oba málem oslepil. Uvnitř hořel v krbu čerstvý oheň, dlouhá polena práskala a syčela. Jon překročil hromádku vlhkého oblečení. <emphasis>„Sníh, Sníh, Sníh,“ </emphasis>volali na něj havrani seshora. Dívka byla schoulená u ohně, zahalená v černém vlněném plášti třikrát tak velkém, než byla sama, a zralá na spaní.</p>
<p>Tolik se podobala Arye, až ho to zarazilo, ale jen na okamžik. Vysoká, vyhublá dívka, samá ruka a noha, s hnědými vlasy spletenými do silného copu a svázanými po délce proužky kůže. Měla protáhlou tvář, špičatou bradu, malé uši.</p>
<p>Jenže byla příliš stará, až příliš stará. <emphasis>Ta dívka je skoro stejně stará jako já.</emphasis> „Jedla?“ zeptal se Jon Muloše.</p>
<p>„Jen chléb a vývar, můj pane.“ Clydas vstal ze židle. „Nejlépe bude, když na to půjdeme pomalu, jak vždycky říkal mistr Aemon. O něco víc a možná by to nedokázala strávit.“</p>
<p>Muloš přikývl. „Dannel měl jednu z Hobbových klobás, a tak jsem jí kousek nabídl, ale ani se jí nedotkla.“</p>
<p>Jon ji za to nemohl vinit. Hobbovy klobásy byly z tuku, soli a z věcí, o kterých raději ani nechtěl přemýšlet. „Možná bychom ji prostě jen měli nechat odpočinout.“</p>
<p>Tehdy se dívka posadila, sevřela si plášť na malých, bledých ňadrech, vypadala zmateně. „Kde...?“</p>
<p>„Jsi v Černém hradu, moje paní.“</p>
<p>„Zeď.“ Do očí jí vhrkly slzy. „Jsem tady.“</p>
<p>Clydas popošel blíž. „Ubohé dítě. Jak jsi stará?“</p>
<p>„Příštího dne jména mi bude šestnáct. A nejsem žádné dítě, ale zralá žena, která již měla krvácení.“ Zívla, přikryla si ústa pláštěm. Mezi jeho záhyby se objevilo nahé koleno. „Nenosíš řetěz, jsi mistr?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Clydas, „ale jednomu jsem sloužil.“</p>
<p>Vypadá tak trochu jako Arya, pomyslel si Jon. Vyhladovělá a kostnatá, ale vlasy má stejné barvy a oči také. „Bylo mi řečeno, že ses ptala po mně. Jsem…“</p>
<p>„Jon Sníh.“ Dívka odhodila svůj cop dozadu. „Můj rod a tvůj jsou spojeny pokrevně a ctí. Vyslechni mne, jako můj příbuzný. Můj strýc Cregan mne pronásleduje. Nesmíš dovolit, aby mne odvezl zpátky do Karské bašty.“</p>
<p>Jon na ni hleděl. <emphasis>Já tu dívku znám.</emphasis> Něco v jejích očích, na jejím držení těla a na způsobu, jakým mluvila, mu připadalo povědomé. Na okamžik si nemohl vzpomenout. Pak to přišlo. „Alys Karstark.“</p>
<p>Jeho slova přičarovala ducha úsměvu na její rty. „Nebyla jsem si jistá, zda si vzpomeneš. Když jsi mne viděl naposledy, bylo mi šest.“</p>
<p>„Přijela jsi na Zimohrad se svým otcem.“ <emphasis>Otcem, kterého zkrátil Robb o hlavu.</emphasis> „Nevím, kvůli čemu to bylo.“</p>
<p>Začervenala se. „Abych se setkala s tvým bratrem. Ach, bylo to pod nějakou jinou záminkou, ale tohle bylo skutečným důvodem. Byla jsem téměř stejného věku jako Robb a můj otec si myslel, že bychom se k sobě mohli hodit. Konala se hostina. Tančila jsem s tebou i tvým bratrem. Ten <emphasis>byl</emphasis> velmi zdvořilý a řekl, že krásně tančím. <emphasis>Ty</emphasis> jsi byl zasmušilý. Můj otec řekl, že to se dalo od bastarda čekat.“</p>
<p>„Vzpomínám si.“ Byla to jen poloviční lež.</p>
<p>„Stále jsi trochu zasmušilý,“ řekla dívka, „ale já ti to odpustím, pokud mne zachráníš před mým strýcem.“</p>
<p>„Tvým strýcem... mluvíš o lordu Arnolfovi?“</p>
<p>„Není to žádný lord,“ řekla Alys opovržlivě. „Právoplatným lordem je můj bratr Harry a já jsem podle práva jeho dědička. Dcera má přednost před strýcem. Strýc Arnolf je pouhý kastelán. Ve skutečnosti je to můj prastrýc, strýc mého <emphasis>otce.</emphasis> Cregan je jeho syn. Předpokládám, že to z něj dělá bratrance, ale vždycky jsme mu říkali strýc. Nyní mají v úmyslu přimět mne, abych jej nazývala manželem.“ Zaťala pěst. „Před válkou jsem byla zasnoubená s Darynem Hornwoodem. Čekali jsme jen na to, až dostanu první krvácení, abychom se mohli vzít, jenže Králokat zabil Daryna v Šeptajícím lese. Můj otec mi napsal, že najde nějakého jižanského lorda, za kterého mne provdá, ale nestačil to udělat. Tvůj bratr Robb mu uťal hlavu za to, že zabil Lannistery.“ Zkřivila ústa. „Myslela jsem si, že právě proto odpochodovali na jih, aby zabíjeli Lannistery.“</p>
<p>„Tak... tak jednoduché to nebylo. Lord Karstark zabil dva zajatce, moje paní. Neozbrojené chlapce, panoše zavřené v cele.“</p>
<p>Zdálo se, že to dívku nepřekvapilo. „Můj otec nikdy nehulákal jako Velký Jon, ale nebyl ve svém hněvu o nic nebezpečnější. I on je však mrtvý. Stejně tak tvůj bratr. Jenže ty jsi zde, stále živý. Je snad mezi námi krvavý svár, Jone Sněhu?“</p>
<p>„Jakmile muž oblékne čerň, nechává všechna pouta za sebou. Noční hlídka není ve sporu s Karskou baštou, ani s tebou.“</p>
<p>„Dobře. Bála jsem se... prosila jsem svého otce, aby doma zanechal jako kastelána některého ze svých bratrů, ale žádný z nich si nechtěl nechat ujít slávu a kořist, které je očekávaly na jihu. Teď jsou Torr a Edd mrtvý. Harry byl zajatcem v Panenském jezírku, když jsme o něm slyšeli naposledy, ale to bylo téměř před rokem. Možná je taky mrtvý. Nevěděla jsem, kam jinam se obrátit, než na posledního žijícího syna Eddarda Starka.“</p>
<p>„Proč ne na krále? Karská bašta přísahala věrnost Stannisovi.“</p>
<p>„Můj <emphasis>strýc</emphasis> přisahal věrnost Stannisovi, v naději, že tím vyprovokuje Lannistery, aby zkrátili ubohého Harryho o hlavu. Kdyby můj bratr zemřel, měla by přejít Karská bašta na mne, ale moji strýcové chtějí moje dědičné právo pro sebe. Jakmile ode mne Cregan získá dítě, už mne nebudou potřebovat. Pohřbil již dvě manželky.“ Vztekle si otřela slzu, tak jak by to možná udělala i Arya. „Pomůžeš mi?“</p>
<p>„Sňatky a dědictví jsou záležitosti, které řeší král, moje paní. Napíši tvým jménem Stannisovi, ale…“</p>
<p>Alys Karstark se zasmála, avšak byl to zoufalý smích. „Napiš, ale na odpověď nečekej. Stannis bude mrtev, než se k němu tvůj vzkaz dostane. Můj strýc se o to postará.“</p>
<p>„Co tím myslíš?“</p>
<p>„Arnolf se řítí k Zimohradu, to je pravda, ale jen proto, aby mohl zabořit svoji dýku tvému králi do zad. Již dávno se spolčil s Roosem Boltonem; pro zlato, příslib omilostnění... a hlavu nebohého Harryho. Lord Stannis pochoduje do záhuby.“ Alys před ním poklekla, sevřela černý plášť. „Jsi moje jediná naděje, lorde Sněhu. Ve jménu tvého otce tě prosím. Ochraň mne.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />SLEPÁ DÍVKA</strong></p>
<p><strong>J</strong>ejí noci byly prosvícené vzdálenými hvězdami a odleskem měsíčního světla od sněhu, ale každého svítání se probouzela do tmy.</p>
<p>Otevřela oči a slepě se zahleděla do černi, která ji obklopovala jako rubáš. <emphasis>To bylo krásné.</emphasis> Oblízla si rty, vzpomínala. Na bekotání ovcí, na hrůzu v očích pastýře, na zvuk, který vydávali psi, když je jednoho po druhém zabíjela, na vrčení její smečky. Od té doby, co začal padat sníh, bylo zvěře stále méně, ale poslední noc hodovali. Měli jehně, psa, ovci a maso člověka. Někteří z jejích malých šedých příbuzných se lidí báli, dokonce i mrtvých lidí. Její smečka však ne. Maso bylo maso a lidé byli kořist. Byla noční vlk.</p>
<p>Ale jen když se jí o tom zdálo.</p>
<p>Slepá dívka se překulila na stranu, napřímila se, vyskočila na nohy, protáhla se. Její lože byla matrace nacpaná cáry, položená na kusu chladného kamene, a ona byla po probuzení vždycky ztuhlá a bolavá. Na malých, holých, mozolnatých chodidlech přešla ke svému umývadlu, tichá jako stín, šplíchla si vodu na tvář, otřela si ji dosucha. <emphasis>Ser Gregor</emphasis>, pomyslela si. <emphasis>Dunsen, Sladký Raff. Ser Ilyn, ser Meryn, královna Cersei.</emphasis> Její ranní modlitba. Bylo tomu tak? <emphasis>Ne</emphasis>, pomyslela si, <emphasis>ne moje. Já nejsem nikdo. Tohle je modlitba nočního vlka. Jednoho dne je najde, uštve je, pocítí jejich strach, ochutná jejich krev. Jednoho dne.</emphasis></p>
<p>Našla na hromádce svoje spodní prádlo, přičichla k němu, aby se ujistila, že je ještě dost čisté, aby si je mohla vzít, a potmě si je oblékla. Její služebnické oblečení bylo tam, kde si je pověsila dlouhá tunika byla z nebarvené vlny, drsná a škrábavá. Vytřepala ji a jediným nacvičeným pohybem si ji přetáhla přes hlavu. Nakonec si natáhla punčochy. Jednu černou, druhou bílou. Černá měla kolem horního okraje stehování, bílá neměla; podle toho hmatem poznala, která je která. Nohy, třebaže hubené, měla silné a pružné a každým dnem byly delší. Byla za to ráda. Vodní tanečník potřebuje mít dlouhé nohy. Slepá Beth nebyla žádná vodní tanečnice, ale ona nebude Beth navždy.</p>
<p>Cestu do kuchyně znala, ale její nos by ji tam zavedl, i kdyby tomu tak nebylo. <emphasis>Pálivé papričky a smažená ryba</emphasis>, usoudila, čichajíc při chůzi chodbou ve vzduchu, <emphasis>a čerstvý chléb z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Umminy pece. Z</emphasis> těch vůní jí zakručelo v žaludku. Noční vlk hodoval, jenže to slepé dívce břicho nenaplnilo. Snové maso ji neuživilo, jak brzy zjistila.</p>
<p>Posnídala sardinky, dokřupava opečené v papričkovém oleji a podávané tak horké, že si málem popálila prsty. Zbylý olej vytřela kouskem chleba ulomeného z patky Ummina ranního bochníku a všechno to zapila pohárem vína ředěného vodou, vychutnávajíc si chutě a vůně, hmatový pocit z drsné kůrky pod prsty, kluzkost oleje, palčivost pálivé papričky, když se dostala do napůl zhojeného šrámu na hřbetě její ruky. <emphasis>Jsi schopna slyšet, chutnat, čichat, cítit,</emphasis> připomněla si v duchu. <emphasis>Pro ty, kdo nevidí, existuje mnoho způsobů, jak poznávat svět kolem sebe.</emphasis></p>
<p>Někdo za ní vstoupil do místnosti, tiše jako myš se pohyboval v trepkách s měkkými podrážkami. Její chřípí se rozšířilo. <emphasis>Laskavý muž.</emphasis> Muži byli cítit jinak než ženy. A ve vzduchu byl rovněž slabě cítit pomeranč. Kněz rád žvýkal pomerančová jadýrka, kdykoliv se k nim dostal, aby si provoněl dech.</p>
<p>„A kdopak jsi dnes ráno?“ slyšela jej, jak se ptá, když si sedl na své místo v čele stolu. <emphasis>Ťuk, tuk,</emphasis> uslyšela tichý praskavý zvuk. <emphasis>Rozklepává si své první ranní vejce.</emphasis></p>
<p>„Nikdo,“ odpověděla.</p>
<p>„Lež. Já tě znám. Jsi ta slepá žebravá dívka.“</p>
<p>„Beth.“ Kdysi znala jednu Beth, zpátky na Zimohradu, když ještě byla Arya Stark. Možná proto si vybrala to jméno. Anebo to možná bylo proto, že se to tak dobře spojovalo se <emphasis>slepá.</emphasis></p>
<p>„Ubohé dítě,“ řekl Laskavý muž. „Chtěla bys nazpět svoje oči? Požádej... a budeš zas vidět.“</p>
<p>Stejnou otázku jí pokládal každého rána. „Možná je budu chtít zítra. Dnes ne.“ Její obličej byl jako tichá voda, všechno skrýval, nic neprozrazoval.</p>
<p>„Jak si přeješ.“ Slyšela jej, jak si loupe vejce, pak tiché stříbřité <emphasis>cink,</emphasis> když vzal lžičku se solí. Vždycky si svá vejce rád dobře posolil. „Kde byla moje ubohá slepá dívka žebrat minulého večera?“</p>
<p>„V hostinci U Zeleného úhoře.“</p>
<p>„A jaké tři nové věci víš, které jsi nevěděla, když jsi od nás odcházela?“</p>
<p>„Mořský lord je stále nemocný.“</p>
<p>„To není nic nového. Mořský lord byl nemocný i včera a bude nemocný i zítra.“ „Nebo taky mrtvý.“</p>
<p><emphasis>Pokud bude mrtvý, bude následovat volba a objeví se nože. </emphasis>Tak to v Braavosu chodívalo. V Západozemí dědil trůn po mrtvém králi jeho nejstarší syn, jenže Braavosané žádné krále neměli. „Novým mořským lordem se stane Tormo Fregar.“</p>
<p>„Tohle říkají v hostinci U Zeleného úhoře?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Laskavý muž kousl do svého vejce. Dívka slyšela, jak přežvykuje. Nikdy nemluvil s plnými ústy. Polkl a řekl: „Někteří lidé říkají, že ve víně je moudrost. Takoví lidé jsou blázni. Nepochybuji, že v jiných hostincích bys slyšela jiná jména.“ Znovu si kousl vejce, přežvykoval, polkl. „Které tři nové věci <emphasis>víš,</emphasis> co jsi nevěděla předtím?“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Vím,</emphasis> že někteří lidé <emphasis>říkají,</emphasis> že se novým mořským lordem jistě stane Tormo Fregar,“ odpověděla. „Někteří opilí lidé.“</p>
<p>„To už je lepší. Co ještě nového víš?“</p>
<p><emphasis>V říčních krajinách v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Západozemí sněží,</emphasis> vyhrkla málem. Jenže on by se zeptal, jak to ví, a nemyslela si, že by se mu její odpověď líbila. Kousla se do rtu, vrátila se ve vzpomínkách k poslednímu večeru. „Nevěstka S’vrone čeká dítě. Není si jistá, kdo je otec, ale myslí si, že by to mohl být ten tyrošský žoldnéř, kterého zabila.“</p>
<p>„Tohle je dobré vědět. Co ještě?“</p>
<p>„Mořská královna si vybrala novou Mořskou pannu, aby nahradila tu, kterou utopila. Je to dcera jedné Frestaynovy služebné, třináctiletá a bez vindry, ale půvabná.“</p>
<p>„Takové jsou na začátku všechny,“ řekl kněz, „ty ovšem nemůžeš říci, že je půvabná, dokud ji nespatříš na vlastní oči, ale ty žádné oči nemáš. Kdo jsi, dítě?“</p>
<p>„Nikdo.“</p>
<p>„Já vidím žebráckou dívku jménem Slepá Beth. Vidím mizernou lhářku. Jdi se věnovat svým povinnostem. <emphasis>Valar morghulis.</emphasis>“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Valar dohaeris.</emphasis>“ Sebrala svou misku a hrnek, nůž a lžíci, a zvedla se. Jako poslední uchopila svou hůl. Byla pět stop dlouhá, štíhlá a ohebná, silná jako její palec, s kůží omotanou kolem rukojeti na délku stopy od horního konce. <emphasis>Lepší než oči, jakmile se ji naučíš používat,</emphasis> řeklo jí děvčátko.</p>
<p>Byla to lež. Často jí lhali jen tak, aby ji vyzkoušeli. Žádná hůl nemohla být lepší než pár očí. Ale bylo dobré, že ji měla, a tak si ji stále nechávala ve své blízkosti. Umma jí začala říkat Hůl, ale na jménech nezáleželo. Byla to ona. <emphasis>Nikdo. Jsem nikdo. Jen slepá dívka, služebnice Toho, jenž má mnoho tváří.</emphasis></p>
<p>Každého dne u večeře jí děvčátko přineslo pohár mléka a řeklo jí, aby ho vypila. Ten nápoj měl zvláštní, hořkou chuť, kterou si slepá dívka začala brzy ošklivit. Dokonce i slabý pach, který ji upozornil, co to je, ještě než se nápoj dotkl jejího jazyka, v ní brzy začal probouzet pocity na zvracení, ale přesto pohár vždycky vypila.</p>
<p>„Jak dlouho musím být slepá?“ ptávala se.</p>
<p>„Dokud ti nebude tma stejně milá jako světlo,“ odpovídalo děvčátko, „anebo dokud nás nepožádáš o svoje oči. Požádej o ně a uvidíš.“</p>
<p>A vy mne pak pošlete pryč. To raději budu slepá. Nepřinutí ji, aby se vzdala.</p>
<p>V den, kdy se probudila slepá, ji vzalo děvčátko za ruku a vedlo ji sklepeními a tunely ve skále, na které byl postaven Dům černé a bílé, nahoru po příkrých schodech a do samotného chrámu. „Počítej při výstupu schody,“ řeklo jí děvčátko. „Přejížděj prsty po zdi. Jsou tam značky, pro oko neviditelné, ale zřetelné na dotek.“</p>
<p>To byla její první lekce. Následovalo jich mnohem víc.</p>
<p>Po odpolednách se učila rozpoznávat jedy a lektvary. Měla čich a hmat a chuť, které jí pomáhaly, jenže sahat na jedovaté substance a ochutnávat je mohlo být nebezpečné, a k některým toxičtějším směsím nebylo radno ani čichat. Netrvalo dlouho a měla spálené konečky prstů a puchýře na rtech... a jednou se jí dokonce udělalo tak zle, že pak celé dny nedokázala pozřít ani sousto.</p>
<p>Doba večeře byla určená k výuce jazyka. Slepá dívka rozuměla braavoštině a uměla jí obstojně hovořit, dokonce ztratila svůj barbarský přízvuk, ale Laskavý muž přesto nebyl spokojen. Trval na tom, že si musí vylepšit svou vznešenou valyrijštinu a naučit se také jazykům Lysu a Pentosu.</p>
<p>Po večerech hrála s děvčátkem hru na lhaní, ale bez očí, kterými by viděla, byla hra odlišná. Někdy byly jediným, na co mohla spoléhat, tón a volba slov; jindy jí dovolilo děvčátko položit mu dlaně na obličej. Zpočátku byla hra mnohem, mnohem obtížnější, takřka nemožná... ale když už se téměř ocitla v bodě, kdy začala málem křičet zklamáním, bylo najednou všechno snazší. Naučila se <emphasis>slyšet</emphasis> lži, cítit je ve hře svalů kolem úst a očí.</p>
<p>Mnohé z jejích dalších povinností zůstaly stejné, ale často při jejich plnění zakopávala o nábytek, narážela do zdí, pouštěla na zem tácy, beznadějně se ztrácela v prostorách chrámu. Jednou se málem zřítila hlavou napřed po schodech, ale Syrio Forel ji kdysi v jiném životě, když ještě byla dívka jménem Arya, naučil udržovat rovnováhu, a tak se jí nějak podařilo udržet se na nohou.</p>
<p>Některé noci by se možná byla uplakala ke spánku, kdyby stále byla Arya nebo Lasička či Kočka, nebo dokonce Arya z rodu Starků... jenže <emphasis>nikdo</emphasis> neměla slzy. Bez očí byla dokonce i ta nejjednodušší úloha nebezpečná. Nesčetněkrát se popálila, když pracovala s Ummou v kuchyni. Jednou, při krájení cibule, si rozřízla prst až na kost. Dvakrát dokonce nemohla najít ve sklepení svoji vlastní celu a musela spát na podlaze dole u schodiště. Všechny ty výklenky a zákoutí dělaly sklepení zrádným, dokonce i poté, co se slepá dívka naučila používat uši; její kroky se odrážely ozvěnou od stropu a kolem nohou třiceti vysokých kamenných bohů, a při tom zvuku jako by se hýbaly samotné stěny, a také jezírko se stojatou černou vodou provádělo se zvukem podivné věci.</p>
<p>„Máš pět smyslů“ řekl Laskavý muž. „Nauč se používat ostatní čtyři a budeš mít méně řezných ran, strupů a modřin.“</p>
<p>Teď cítila na kůži proud vzduchu. Kuchyni dokázala nalézt podle vůní, podle pachu rozeznala muže od žen. Ummu, sluhy a akolyty poznala podle rytmu jejich kroků, dokázala je rozpoznat od sebe navzájem, ještě než k ní přišli tak blízko, že je ucítila (ale ne děvčátko nebo Laskavého muže, kteří sotva vydali jediný zvuk, pokud nechtěli). Svíce hořící v chrámu také vydávaly vůně; dokonce i knoty těch neparfémovaných slabě čadily. I ty se pro ni staly vodítkem, jakmile se naučila používat nos.</p>
<p>I mrtví měli svůj vlastní pach. Jednou z jejích povinností bylo vyhledávat je každého rána v chrámu, ať to bylo kdekoliv, kde si vybrali místo, na němž ulehli a zavřeli oči, jakmile se napili z jezírka.</p>
<p>Dnešního rána nalezla dva.</p>
<p>Jeden muž zemřel u nohou Cizince, kde se nad ním mihotal plamen jediné svíce. Cítila jeho teplo a do nosu ji zašimrala vůně, kterou svíce vydávala. Věděla, že hoří temně rudým plamenem; pro ty s očima jako by byla mrtvola zahalená v narudlé záři. Než zavolala sluhy, aby jej odnesli, poklekla a nahmatala jeho obličej, přejela dlaní podél jeho čelisti, prsty nahmatala tváře a nos, dotkla se jeho vlasů. <emphasis>Kudrnaté vlasy a husté. Pohledná tvář, bez vrásek. Byl mladý.</emphasis> Říkala si, co ho sem asi přivedlo, co jej přimělo vyhledat dar smrti. Do Domu černé, a bílé často nacházeli cestu umírající rváči, aby uspíšili svůj konec, ale na tomto muži žádné rány nenalezla.</p>
<p>Druhé tělo náleželo staré ženě. Odešla do spánku na snící pohovce v jednom ze skrytých výklenků, kde kouzlily zvláštní svíce obrysy ztracených a milovaných věcí. Sladká smrt a něžná, říkával často Laskavý muž. Její prsty jí řekly, že stará žena zemřela s úsměvem na tváři. Nebyla mrtvá dlouho. Její tělo bylo ještě teplé na dotek. <emphasis>Její pokožka je měkká jako stará tenká kůže, kterou natisíckrát složili a zmačkali.</emphasis></p>
<p>Když přišli sluhové, aby tělo odnesli, slepá dívka je následovala. Nechala se vést jejich kroky. Když ale začali sestupovat, počítala. Počet všech schodů již znala zpaměti. Pod chrámem byla změť sklepení a tunelů, kde se často ztratili dokonce i lidé se dvěma očima, ale slepá dívka se tam naučila znát každou píď... a také měla svou hůl, kterou si pomáhala nalézt cestu pokud by ji měla zklamat paměť.</p>
<p>Mrtvá těla byla ukládána ve sklepení. Slepá dívka se pustila ve tmě do práce, zbavovala mrtvé obuvi, oblečení a jiných osobních věcí, vyprazdňovala jejich měšce a počítala mince. Rozpoznat jednu minci od druhé hmatem byla jedna z prvních věcí, kterým ji dívenka naučila, když jí vzali oči. Braavoské mince byly jako staří přátelé; stačilo, aby zlehka přejela prsty po jejich povrchu, a poznala je. S mincemi z jiných zemí a měst to bylo obtížnější, obzvlášť s těmi zdaleka. Nejčastější byly volantské honory, malé mince, ne větší než groš, s korunou na jedné straně a lebkou na druhé. Lysénské mince byly oválného tvaru a byla na nich nahá žena. Jiné mince na sobě měly vyražené lodě, slony nebo kozy. U západozemských mincí byla na přední straně vyražena hlava krále a na zadní drak.</p>
<p>Stará žena žádný měšec neměla, žádné bohatství kromě prstene na jednom hubeném prstě. U pohledného muže nalezla čtyři zlaťáky ze Západozemí. Přejížděla bříškem palce po té nejošoupanější z nich, snažila se rozpoznat, který král na ní je, když vtom uslyšela, jak se za ní tiše otevřely dveře.</p>
<p>„Kdo je tam?“ zeptala se.</p>
<p>„Nikdo.“ Hlas byl hluboký, drsný, chladný.</p>
<p>A pohyboval se. Ukročila stranou, hmátla po své holi, zvedla ji nahoru, aby si chránila tvář. Dřevo <emphasis>ťuklo</emphasis> o dřevo. Síla nárazu jí málem vyrazila hůl z ruky. Držela ji, sekla jí zpátky... a tam, kde předtím muž byl, našla jen prázdno. „Tam nejsem,“ řekl hlas. „Jsi snad slepá?“</p>
<p>Neodpověděla. Ve slovech by zanikly jakékoliv zvuky, které možná vydával. Věděla, že se pohne. <emphasis>Doleva nebo doprava? </emphasis>Skočila vlevo, máchla holí doprava, udeřila do prázdna. Bolestné seknutí zezadu ji zasáhlo do zadní strany nohou. „Jsi hluchá?“ Otočila se, hůl v levé ruce zavířila, chybila. Z levé strany uslyšela smích. Sekla doprava.</p>
<p>Tentokrát narazila. Její hůl udeřila do jeho. Při nárazu ucítila škubnutí v paži. „Výborně,“ řekl hlas.</p>
<p>Slepá dívka netušila, komu hlas patří. Předpokládala, že jednomu z akolytů. Nepamatovala si, že by jeho hlas slyšela někdy předtím, ale bylo snad možné říci, že služebníci Mnohotvárného boha nedokáží měnit své hlasy stejně snadno, jako měnili tváře? Kromě ní byl Dům černé a bílé domovem dvou sluhů, tří akolytů, kuchařky Umrny a dvou kněží, jimž říkala dívenka a Laskavý muž. Ostatní přicházeli a odcházeli, někdy tajnými cestami, ale tamti byli jediní, kdo zde žili. Tento mohl být kterýmkoliv z nich.</p>
<p>Dívka se vrhla stranou, otočila svou hůl, uslyšela za sebou zvuk, zatočila se tím směrem, udeřila do prázdna. A jeho hůl se najednou ocitla mezi jejíma nohama, propletla se mezi nimi, zatímco se snažila znovu otočit, přejela jí po holeni. Zapotácela se a spadla na koleno tak prudce, že se kousla do jazyka.</p>
<p>Tehdy se zastavila. <emphasis>Nehybná jako kámen. Kde je?</emphasis></p>
<p>Za sebou uslyšela smích. Zlehka ji ťukl do ucha, a když se škrábala na nohy, udeřil ji do kloubů na ruce. Její hůl s třeskotem dopadla na zem. Dívka vztekle zasyčela.</p>
<p>„Pokračuj. Zvedni ji. Pro dnešek už jsem s mlácením skončil.“</p>
<p>„Mě nikdo nezmlátil.“ Dívka se plazila po čtyřech, dokud nenašla svou hůl, pak vyskočila zpátky na nohy, dobitá a špinavá. Sklepení bylo tiché, nic se tam ani nehnulo. Je pryč? Nebo není? Nevěděla, zda nestojí přímo vedle ní. <emphasis>Naslouchej jeho dechu, </emphasis>řekla si v duchu, jenže neslyšela nic. Poslouchala ještě chvíli, pak odložila svou hůl a znovu se pustila do práce. <emphasis>Kdybych měla oči, zbila bych ho do krve.</emphasis> Jednoho dne jí je Laskavý muž vrátí a ona jim pak všem ukáže.</p>
<p>Mrtvola staré ženy již vychladla, tělo mladého muže tuhlo. Dívka na to byla zvyklá. Po většinu dnů strávila víc času s mrtvými než se živými. Postrádala své přátele z doby, kdy byla Kočka z kanálů; Starého Bruska s jeho nemocnými zády, jeho dcery Taleu a Breu, kočovné herce z Lodi, Veselindu a její nevěstky ze Šťastného přístavu, všechny ostatní lotry a přístavní spodinu. Nejvíc jí chyběla Kočka samotná, dokonce víc, než postrádala svoje oči. Líbilo se jí být Kočkou, mnohem víc, než se jí kdy zamlouvalo být Slánkou, Holátkem, Lasičkou nebo Arrym. <emphasis>Kočku jsem zabila, když jsem zabila toho zpěváka.</emphasis> Laskavý muž jí řekl, že by jí vzali oči tak či tak, aby jí pomohli naučit se používat další smysly, ale ne na půl roku. Slepí akolyté byli v Domě černé a bílé docela obvyklí, ovšem ne tak mladí jako ona. Dívka toho ale nelitovala. Dareon byl dezertér z Noční hlídky; zasluhoval si zemřít.</p>
<p>Řekla to i Laskavému muži. „Jsi snad bůh, abys rozhodovala, kdo má žít a kdo zemře?“ zeptal se jí. „Dar dáváme těm, které označí On mnoha tváří, po modlitbách a oběti. Tak tomu bylo vždycky, od samého počátku. Vyprávěl jsem ti o založení našeho řádu, o tom, jak první z nás odpověděl na modlitby otroků, jež si přáli zemřít. Na začátku byl dar poskytován pouze těm, kdo po něm toužili... ale jednoho dne vyslechl první z nás otroka, jenž se modlil nikoliv o svou vlastní smrt, ale o smrt svého pána. Prahl po ní tak dychtivě, že nabídl všechno, co má, aby byla jeho modlitba vyslyšena. A náš první bratr měl pocit, že by tato oběť potěšila Jeho mnoha tváří, takže by mohl modlitbu vyslyšet. Šel tedy za otrokem a řekl mu: ,Nabídl jsi za smrt tohoto muže všechno, co máš, jenže otroci nemají nic než své životy. Právě to po tobě bůh chce. Po zbytek svých dnů na zemi mu budeš sloužit. A od toho okamžiku dál jsme byli dva.“ Jeho ruka se sevřela kolem její paže, něžně, ale pevně. „Všichni musí zemřít. Jsme ale pouze nástroje smrti, ne smrt samotná. Když jsi zabila toho zpěváka, vzala jsi na sebe moc samotného boha. My lidi zabíjíme, ale neodvažujeme se je soudit. Rozumíš?“</p>
<p><emphasis>Ne,</emphasis> pomyslela si. „Ano.“</p>
<p>„Lžeš. Proto teď musíš chodit ve tmě, dokud neuvidíš cestu. Dokud si nebudeš přát opustit nás. Stačí o to jen požádat a dostaneš své oči nazpět.“</p>
<p><emphasis>Ne,</emphasis> pomyslela si. „Ne,“ řekla.</p>
<p>Toho dne po večeři a krátké hře na lhaní si slepá dívka uvázala kolem hlavy cár hadru, aby schovala svoje neužitečné oči, našla svou žebrací misku a požádala dívenku, aby jí pomohla nasadit si tvář Beth. Když jí vzali oči, dívenka jí oholila hlavu; říkala tomu kejklířský střih, protože mnozí herci dělali to samé, aby jim lépe seděly paruky. Ale fungovalo to také u žebráků, protože to pomáhalo udržovat hlavy bez blech a vší. Tady ale bylo zapotřebí víc než paruka. „Mohla bych tě pokrýt mokvajícími boláky,“ řekla dívenka, „jenže pak by tě hostinští odháněli ode dveří.“ Místo toho jí dala jizvy od neštovic a na tvář pak bradavici, ze které vyrůstal tmavý chlup. „Jsem ošklivá?“ zeptala se slepá dávka.</p>
<p>„Jsi hezká.“</p>
<p>„Dobře.“ Nikdy se nestarala o to, zda je hezká, i když byla hloupá Arya Stark. To jenom její otec jí říkal, že je hezká. <emphasis>On a někdy i Jon Sníh.</emphasis> Její matka jí říkala, že by <emphasis>mohla</emphasis> být hezká, jen kdyby se myla a kartáčovala si vlasy a lépe se starala o své oblečení, tak jak to dělala její sestra. Pro její sestru a sestřiny přátele a pro všechny ostatní byla jen Arya Koňská tvář. Jenže ti všichni byli teď mrtví, každý z nich kromě jejího nevlastního bratra Jona. Některé večery o něm slýchala, v hospodách a nevěstincích Hadrníkova přístavu. Černý bastard ze Zdi, tak jej nazval jeden muž. <emphasis>Vsadila bych se, že dokonce ani Jon by nepoznal Slepou Beth.</emphasis> To ji rozesmutnilo.</p>
<p>Šaty, které měla na sobě, byly cáry, vybledlé a roztřepené, ale přece jen to byly teplé a čisté cáry. Pod nimi měla schované tři nože jeden v botě, další v rukávu a třetí zasunutý v pochvě vzadu na kříži zad. Braavosané byli vcelku laskaví lidé, spíš by slepé žebravé dívce pomohli, než aby se jí snažili ublížit, ale vždycky se našlo pár mizerů, kteří v ní viděli kořist, jež by se dala snadno oloupit nebo znásilnit. Její oděv doplňovala naprasklá dřevěná miska a kus konopného provazu kolem pasu.</p>
<p>Vydala se ven, když Titán zaburácel při západu slunce, počítala cestu dolů schody ode dveří chrámu, pak ťukajíc svou holí přišla k mostu, který ji zavedl přes kanál na Ostrov bohů. Podle toho, jak se jí lepily šaty k tělu, a podle vlhkého vzduchu na holých rukou poznala, že je hustá mlha. Zjistila, že i mlhy Braavosu páchají divné věci se zvuky. <emphasis>Polovina města bude dnes v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>noci napůl slepá.</emphasis></p>
<p>Zatímco procházela kolem chrámů, slyšela akolyty z Kultu hvězdné moudrosti na vrcholu jejich věštecké věže, jak prozpěvují ke hvězdám. Ve vzduchu visel chomáč vonného kouře, který ji přivedl na točitou stezku, kde rudí kněží zapálili velké železné koše před chrámem Pána světla. Brzy dokonce cítila ve vzduchu teplo, zatímco vyznavači R’hllora pozvedli hlasy v modlitbě. <emphasis>„Protože noc je temná a plná hrůz,“</emphasis> modlili se.</p>
<p><emphasis>Ne pro mne.</emphasis> Její noci byly zalité měsíčním svitem a vyplněné písněmi její smečky, s chutí rudého masa urvaného od kosti, s teplými a známými pachy jejích šedivých příbuzných. To jen přes den byla sama a slepá.</p>
<p>Nábřeží pro ni nebylo cizí. Kočka procházela po nábřeží a uličkami Hadrníkova přístavu, prodávala pro Bruska slávky, ústřice a mušle. Ve svých cárech, s oholenou hlavou a bradavicí na tváři nevypadala stejně jako tehdy, ale pro jistotu se raději držela stranou od Lodě, Šťastného přístavu a dalších míst, kde Kočku znali.</p>
<p>Poznala každý hostinec i špeluňku po pachu. Černý bárkař vydával slaný pach. Pynto byl cítit kyselým vínem, smradlavým sýrem a samotným Pyntem, který si nikdy neměnil šaty ani nemyl vlasy. U Správkaře plachet byl zakouřený vzduch vždycky okořeněný vůní pekoucího se masa. Dům u sedmi lamp voněl kadidlem, Saténový palác parfémy mladých dívek, které snily o tom, že se stanou kurtizánami.</p>
<p>Každé místo vydávalo také svoje vlastní zvuky. U Morogga a v hostinci U Zeleného úhoře bylo po většinu večerů slyšet zpěváky. V Hostinci vyvrhelů prozpěvovali samotní hosté, opilými hlasy a v půl stovce jazyků. Mlhavý dům byl vždy plný lodníků z hadích člunů, kteří se dohadovali o bozích a kurtizánách a o tom, zda Mořský lord je, či není blázen. Saténový palác byl mnohem tišší; byl místem šeptaných projevů náklonnosti, šustění hedvábí a tichého smíchu dívek.</p>
<p>Beth žebrala každého večera na jiném místě. Brzy pochopila, že hostinští budou snáz tolerovat její přítomnost, když u nich nebude příliš častým návštěvníkem. Minulý večer strávila před hostincem U Zeleného úhoře, a tak se dnes večer stočila doleva místo doprava, jakmile sešla z Krvavého mostu a zamířila k Pyntovi na opačném konci Hadrníkova přístavu, hned na kraji Potopeného města. Třebaže byl Pynto hlučný a páchl, měl pod svými nepranými šaty a vzteklým výrazem laskavé srdce. Často se stávalo, že ji nechal vejít dovnitř, kde bylo teplo, když nebyl hostinec přeplněný, a tu a tam jí dokonce nechal korbel piva a kus chleba, zatímco ji bavil svými příběhy. Podle toho, co jí vyprávěl, byl Pynto v mládí tím nejznámějším pirátem v Kamenoschodech a nic nemiloval víc než sáhodlouze vyprávět o svých výpravách.</p>
<p>Dnes večer měla štěstí. Hostinec byl skoro prázdný, takže si pro sebe mohla najít klidný koutek nedaleko od ohně. Hned jak se tam uvelebila a zkřížila nohy pod sebe, otřelo se jí něco o stehno. „To jsi zase ty?“ řekla slepá dívka. Podrbala jej za uchem a kocour jí skočil na klín a začal příst. Braavos byl plný koček a nikde jich nebylo víc než právě u Pynta. Starý pirát věřil, že kočky nosí štěstí, a navíc udržovaly jeho hostinec bez myší. „Ty mé znáš, viď?“ zašeptala. Kočky se bradavicemi zmýlit nenechaly. Pamatovaly si na Kočku z kanálů.</p>
<p>Pro slepou dívku to byl dobrý večer. Pynto měl veselou náladu a dal jí pohár vína ředěného vodou, kus smradlavého sýra a polovinu koláče s úhořím masem. „Pynto je velmi dobrý člověk,“ prohlásil a pak se k ní posadil, aby jí vyprávěl, jak se zmocnil kořenářské lodi, příběh, který slyšela nejméně tucetkrát předtím.</p>
<p>Hodiny míjely a hostinec se zaplňoval. Pynto byl brzy příliš zaneprázdněný, než aby jí věnoval pozornost, ale někteří z jeho pravidelných návštěvníků jí hodili do žebrací misky mince. U jiných stolů seděli cizinci: ibbenští velrybáři, kteří páchli krví a velrybím tukem, pár rváčů s vonnými oleji ve vlasech, vypasený muž z Lorathu, který si stěžoval, že kóje u Pynta jsou na jeho břich moc malé. Později přišli tři Lyséňané, námořníci z <emphasis>Dobrého srdce,</emphasis> v bouři ztroskotalé galéry, kteří se dobelhali do Braavosu minulého večera a dnes ráno se jich zmocnily stráže Mořského lorda.</p>
<p>Lyséňané si sedli ke stolu nejblíže k ohni a rozmlouvali spolu nad číškami černého rumu tak tiše, aby je nikdo jiný neslyšel. Jenže ona byla nikdo a slyšela téměř každé jejich slovo. A na chvíli měla pocit, že je také vidí, štěrbinovitýma žlutýma očima kocoura předoucího jí na klíně. Jeden byl starý a jeden mladý a jeden přišel o ucho, ale všichni tři měli velmi světlé vlasy, až do běla, a hladkou světlou pleť obyvatel Lysu, kde stále silně proudila krev staré Državy.</p>
<p>Když se jí příštího rána Laskavý muž zeptal, jaké ví tři nové věci, které nevěděla předtím, byla připravená.</p>
<p>„Vím, proč se Mořský lord zmocnil <emphasis>Dobrého srdce.</emphasis> Ta loď vezla otroky, ženy a děti, spoutané k sobě v podpalubí.“ Braavos založili uprchlí otroci a obchod s otroky zde byl zakázán.</p>
<p>„Vím, odkud ti otroci pocházeli. Byli to divocí ze Západozemí, z místa zvaného Tvrdodomov. Starého a zchátralého místa, proklatého.“ Stará chůva jí ještě na Zimohradu, když byla Arya Stark, vypravovala o Tvrdodomově příběhy. „Po velké bitvě, v níž zahynul Král za Zdí, utekli divocí pryč, a ta lesní čarodějka řekla, že když se vydají do Tvrdodomova, připlují lodě a odvezou je někam na teplé místo. Jenže žádné lodě nepřipluly, kromě dvou lysénských, a ty byly pirátské, <emphasis>Dobré srdce</emphasis> a <emphasis>Slon,</emphasis> které zahnala na sever bouře. Piráti zakotvili u Tvrdodomova, aby svoje lodě opravili, a uviděli tam divoké, ale byly jich tisíce a oni pro ně všechny neměli místo, tak řekli, že vezmou jen ženy a děti. Divocí neměli co jíst, a tak muži vypravili na cestu aspoň svoje ženy a děti, ale jakmile byly lodě daleko na moři, Lyséňané je zahnali do podpalubí a svázali je. Měli v úmyslu prodat je v Lysu. Jenže přišla další bouře a ta lodě rozdělila. <emphasis>Dobré srdce</emphasis> bylo natolik poškozeno, že kapitán neměl jinou možnost, než připlout sem, ale <emphasis>Slonovi</emphasis> se podařilo vrátit se zpátky do Lysu. Lyséňané u Pynta si myslí, že se tam vrátí s dalšími loděmi. Říkali, že cena otroků stoupá a v Tvrdodomově jsou tisíce dalších žen a dětí.“</p>
<p>„To je dobré vědět. To byly dvě věci. Máš i třetí?“</p>
<p>„Ano. Vím, že jsi to byl ty, kdo mne mlátil.“ Její hůl se mihla vzduchem, udeřila jej do prstů, vyrazila mu jeho vlastní hůl z ruky.</p>
<p>Kněz sebou škubl a ucukl rukou. „A jak by tohle mohla slepá dívka vědět?“</p>
<p><emphasis>Viděla jsem tě.</emphasis> „Řekla jsem ti tři věci. Čtvrtou ti říkat nemusím.“ Možná mu nazítří poví o kočce, která s ní šla včera večer od Pynta, o kočce, která se schovávala v trámoví a dívala se na ně. <emphasis>Anebo možná ne.</emphasis> Pokud může mít svá tajemství on, proč by je nemohla mít ona?</p>
<p>Toho večera Umma podávala k večeři kraby v solné kůrce. Když jí podali její pohár s mlékem, slepá dívka nakrčila nos a vypila jej na tři dlouhá polknutí. Pak zalapala po dechu a upustila pohár. Jazyk měla jako v ohni, a když vypila pohár s vínem, plameny se jí rozšířily dolů hrdlem a nahoru do nosu.</p>
<p>„Víno nepomůže a voda jen rozvíří plameny,“ řekla jí dívenka. „Sněz tohle.“ Vtiskla jí do ruky patku chleba. Dívka si jej kousek nacpala do úst, sežvýkala jej, spolkla. Pomohlo to. Druhé sousto jí pomohlo ještě víc.</p>
<p>A když přišlo ráno, když ji opustil noční vlk a ona otevřela oči, uviděla lojovou svíci hořící tam, kde předchozího večera žádná svíce nebyla. Její nejistý plamínek se houpal sem a tam, jako se houpávaly boky nevěstky ve Šťastném přístavu. Nikdy v živote neviděla nic krásnějšího.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />DUCH ZIMOHRADU</strong></p>
<p><strong>M</strong>rtvého muže nalezli dole u vnitřní zdi. Měl zlomený vaz a ze sněhu, který jej zasypal během noci, vyčnívala jen jeho levá noha.</p>
<p>Kdyby jej nevyhrabaly Ramsayho holky, byl by tam možná zůstal pohřbený až do jara. Než je od něj Ben Kosti odtáhl, ohryzala mu Šedá Jeyne takový kus tváře, že trvalo půl dne, než mohli s naprostou jistotou říci, kdo to byl: zbrojnoš ve věku čtyřiačtyřiceti let, který přišel na Sever s Rogerem Ryswellem. „Opilec,“ prohlásil o něm Ryswell. „Vsadil bych se, že močil z hradeb. Uklouzl a spadl.“ Nikdo nic nenamítal. Theon Greyjoy si však nemohl pomoci, aby nepřemýšlel o tom, proč by měl kdokoliv šplhat v černi noci po sněhem kluzkých schodech na cimbuří jen proto, aby si ulevil.</p>
<p>Když posádka toho rána snídala starý chléb osmažený na vypečeném tuku ze slaniny (slaninu snědli páni), na lavicích se nehovořilo o ničem jiném než o mrtvole.</p>
<p>„Stannis má v hradu přátele,“ slyšel Theon mumlat jednoho seržanta. Byl to muž starého Tallharta, se třemi stromy vyšitými na otrhané suknici. Právě se vystřídala hlídka. Muži přicházeli dovnitř ze zimy venku, dupali, aby si setřásli sníh z bot a kalhot, zatímco podávali polední jídlo krvavé klobásy s pórkem a hnědý chléb ještě teplý z pecí.</p>
<p>„Stannis?“ zasmál se jeden z jezdců Rogera Ryswella. „Stannis je už celý zapadaný. Anebo utíká ke Zdi s ocasem staženým mezi nohy.“</p>
<p>„Možná táboří se stovkou tisíc mužů pět stop od našich hradeb,“ řekl lučištník v barvách Cerwynů. „V téhle bouři bychom o nich vůbec nevěděli.“</p>
<p>Sníh, nekonečný, neustávající a nemilosrdný, padal celý den a noc. Návěje šplhaly proti zdem a plnily mezizubí na cimbuří, bílé deky zakryly každou střechu, stany se prohýbaly pod bílou tíhou. Od síně k síni byly nataženy provazy, aby muži nezabloudili, když přecházeli nádvoří. Muži na hlídce se shlukovali ve strážních vížkách, ohřívali si napůl zmrzlé ruce nad žhnoucími železnými koši, ponechávali ochozy sněhulákům, které tam postavili panoši a kteří byli každého večera větší a větší, jak na nich pracovaly sníh a vítr. Z kopí, která svírali ve sněhových pěstích, visely rozježené ledové vousy. A Hosteena Freye, toho, co jej slyšeli bručet, že se přece nebude bát trošky sněhu, připravil mráz o ucho.</p>
<p>Koně na nádvoří strádali nejvíc. Houně, které jim přehazovali přes záda, aby je udržely v teple, prosákly naskrz a zmrzly, pokud je neměnili pravidelně. Když zapálili ohně, které měly zahnat ten nejhorší chlad, bylo z toho víc škody než užitku. Váleční oři se plamenů báli a snažili se dostat od nich pryč, vzpínali se ve svých řadách a ubližovali při tom sami sobě i jiným koním. Pouze zvířata ve stájích byla v teple a bezpečí, jenže stáje již byly přeplněné.</p>
<p>„Bohové se proti nám obrátili,“ nechal se slyšet starý lord Locke ve velké síni, „a dávají najevo svůj hněv. Vítr studený jako peklo samo a sněhy, které nikdy neskončí. Jsme prokleti.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Stannis </emphasis>je prokletý,“ trval na svém muž z Hrůzova. „To on je tam venku v bouři.“</p>
<p>„Lordu Stannisovi je možná tepleji, než si myslíme,“ poznamenal jeden bláznivý svobodný jezdec. „Jeho čarodějka umí přivolat oheň. Možná dokáže její rudý bůh rozpustit sníh.“</p>
<p><emphasis>To nebylo moudré</emphasis>, pomyslel si Theon. Ten muž hovořil příliš hlasitě, a navíc v doslechu Žlutého Dicka, Nevrlého Alyna a Bena Kostí. Když se to doslechl lord Ramsay, poslal Bastardovy hochy, aby toho muže chytili a vyvlekli ho ven do sněhu. „Poněvadž se zdá, že máš Stannise rád, pošleme tě za ním,“ řekl mu. Damon Tanči pro mne svobodného jezdce několikrát šlehl svým dlouhým naolejovaným bičem. Pak, zatímco Stahovač a Žlutý Dick uzavírali sázky, jak dlouho potrvá, než mu zmrzne krev, nechal Ramsay muže odvléci k Hradební bráně.</p>
<p>Hlavní brána Zimohradu byla zavřená a zabarikádovaná a ledem a sněhem se dusila tolik, že bude třeba vysekat padací mříž z ledu, až ji budou chtít znovu zvednout. Totéž platilo o Lovecké bráně, třebaže tam aspoň nebyl problémem led, protože bránu nedávno používali. Královská brána zamrzlá nebyla, avšak led obalil řetězy padacího mostu krunýřem tvrdým jako kámen. Zbývala tudíž jen Hradební brána, malá klenutá výpadová brána ve vnitřní zdi. Ve skutečnosti to byla jen poloviční brána. Měla sice padací most, který se klenul přes zamrzlý příkop, jenže proti němu nebyla žádná brána ve vnější zdi, takže se jí dalo projít jen do prostoru mezi hradbami, nikoliv do světa venku.</p>
<p>Krvácejícího svobodného jezdce, jenž hlasitě protestoval, odnesli přes most a nahoru po schodech. Pak jej Stahovač a Nevrlý Alyn popadli za ruce a za nohy a hodili ho ze zdi dolů, osmdesát stop hluboko. Závěje vyšplhaly tak vysoko, že muže dočista pohltily... ale lučištníci na cimbuří se dušovali, že jej později spatřili, jak se vleče ze zlomenou nohou ve sněhu. Jeden mu střelil do zadku šíp. „Do hodiny bude mrtvý,“ ujišťoval je lord Ramsay.</p>
<p>„Anebo bude cucat lordu Stannisovi ptáka, než slunce zapadne,“ odsekl Děvkozhouba Umber.</p>
<p>„V tom případě by si měl dát pozor, aby mu jej neulomil,“ zasmál se Rickard Ryswell. „Každý chlap tam venku má v téhle slotě čuráka zmrzlého na kámen.“</p>
<p>„Lord Stannis je ztracen v bouři,“ ozvala se lady Dustin. „Je celé ligy daleko, umírá nebo je mrtvý. Ať zima udělá to nejhorší. Dalších pár dnů a sníh jej pohřbí i s celou jeho armádou.“</p>
<p><emphasis>A nás taky</emphasis>, pomyslel si Theon, žasnoucí nad její pošetilostí. Lady Barbrey byla ze Severu a měla by tedy mít víc rozumu. Staří bohové možná naslouchají.</p>
<p>Večeře se stávala z hrachové kaše a včerejšího chleba, což vedlo k tomu, že začali reptat i obyčejní vojáci; tím spíš, že viděli, jak si lordi a rytíři nahoře nad solí dávají šunku.</p>
<p>Theon byl skloněný nad dřevěnou miskou a dojídal poslední sousta své hrachové kaše, když jej lehký dotek na rameni přiměl upustit lžíci. „Nikdy se mne nedotýkej,“ řekl, ohýbaje se k zemi, aby sebral spadnutou lžíci, než ji stačí popadnout do tlamy jedna z Ramsayho holek. <emphasis>„Nikdy</emphasis> se mne nedotýkej.“</p>
<p>Posadila se vedle něho, až příliš blízko, další z Ábelových pradlen. Tahle byla mladá, patnácti nebo možná šestnáctiletá, se střapatými světlými vlasy, které již hodně potřebovaly umýt, a s našpulenými rty, které by potřebovaly pořádné zulíbat. „Potěší-li to mého pána, já jsem Cesmína.“</p>
<p><emphasis>Děvka Cesmína</emphasis>, pomyslel si, ale byla docela hezká. Kdysi by se možná dal do smíchu a přitáhl by si ji na klín, jenže ty časy byly pryč. „Co chceš?“</p>
<p>„Podívat se do krypt. Kde jsou, můj pane? Ukážeš mi je?“ Cesmína si pohrávala s pramínkem vlasů, omotávala si je kolem malíčku. „Prý jsou hluboko a ve tmě. Dobré místo k osahávání. Všichni ti mrtví králové se tam na to dívají.“</p>
<p>„To Abel tě za mnou poslal?“</p>
<p>„Možná. Anebo jsem se poslala sama. Ale jestli chceš Ábela, můžu ti ho sem přivést. Zazpívá milostpánovi pěknou písničku.“</p>
<p>Každé slovo, které řekla, Theona přesvědčilo, že jde o nějakou lest. <emphasis>Jenže čí a k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čemu má posloužit?</emphasis> Co by po něm mohl Abel chtít? Ten muž byl jen zpěvák, patolízal s loutnou a falešným úsměvem. <emphasis>Chce vědět, jak jsem se zmocnil hradu, ale ne proto, aby o tom složil píseň.</emphasis> Odpověď byla nasnadě. <emphasis>Chce vědět, jak jsme se dostali dovnitř, aby se mohl dostat ven.</emphasis> Lord Bolton měl hrad sevřený těsně jako miminko v zavinovačce. Bez jeho svolení se nikdo nedostal dovnitř ani ven. <emphasis>Chce uprchnout, on a ty jeho pradleny.</emphasis> Theon jej z toho nemohl vinit, ale přesto řekl: „Nechci Ábela, ani tebe, ani tvoje sestry. Prostě mě nechej na pokoji.“</p>
<p>Venku padal sníh, vířil vzduchem. Theon si nahmatal cestu ke zdi, pak se ubíral kolem ní až k Hradební bráně. Pár strážných by mohl klidně považovat za další ze sněhuláků Malého Waldera, kdyby si nevšiml, jak se jim před ústy tvoří bílé obláčky dechu. „Chci se projít po hradbách,“ řekl jim s vlastním dechem srážejícím se mu u úst. me<emphasis>t,</emphasis></p>
<p>„Tam nahoře je pekelná zima,“ varoval ho jeden.</p>
<p>„Pekelná zima je tady dole,“ řekl druhý, „ale dělej, jak myslíš, převlékači.“ Mávnutím poslal Theona skrz bránu.</p>
<p>Schody byly pokryté vrstvou sněhu a kluzké, ve tmě zrádné.</p>
<p>Jakmile vystoupil nahoru na ochoz, netrvalo mu dlouho, než našel místo, odkud shodili dolů svobodného jezdce. Odhrnul čerstvě napadaný sníh vyplňující mezizubí a vyklonil se mezi zuby cimbuří ven. <emphasis>Mohl bych skočit</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>On to přežil, proč bych nemohl já?</emphasis> Mohl by skočit a... A <emphasis>co? Zlomit si nohu a zemřít pod sněhem? Odplazit se pryč a umrznout tam venku?</emphasis></p>
<p>Bylo to šílenství. Ramsay by ho se svými holkami uštval. Rudá Jeyne, Jez a Helicent by jej roztrhaly na kusy, pokud by byli bohové dobří. V horším případě by jej možná zajali živého. „Musím si pamatovat svoje <emphasis>jméno</emphasis>,“ zašeptal.</p>
<p>Příštího rána nalezli na starém hradním hřbitově prošedivělého panoše sera Aenyse Freye, nahého a umrzlého, s tváří tak pokrytou námrazou, že to vypadalo, jako by na sobě měl masku. Ser Aenys to vysvětlil tím, že muž toho příliš vypil a ztratil se v bouři, třebaže nikdo nedokázal vysvětlit, proč si sundal šaty, než šel ven. <emphasis>Další opilec,</emphasis> pomyslel si Theon. Víno dokázalo utopit celou armádu podezření.</p>
<p>Neuplynul ani den a nalezli ve stájích kušostřelce ve službách Flintů. Muž měl rozbitou lebku a lord Ramsay prohlásil, že jej kopl kůň. <emphasis>Spíš mu někdo rozbil lebku kyjem</emphasis>, usoudil Theon.</p>
<p>Všechno mu to připadalo tak povědomé... jako v kejklířském představení, které již viděl. Až na to, že se změnilo obsazení. Roose Bolton hrál roli, kterou posledně sehrál Theon, a ti mrtví představovali role Aggara, Gynira Rudonosého a Zasmušilého Gelmarra. <emphasis>Byl tam taky Smraďoch,</emphasis> vzpomněl si <emphasis>Jenže to byl jiný Smraďoch, Smraďoch s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>krvavýma rukama a spoustou lží odkapávajících mu ze rtů, sladkých jako med. Smraďoch, Smraďoch, rýmuje se to se slizoch.</emphasis></p>
<p>Všechna ta úmrtí vedla k tomu, že se mezi sebou začali lordi Roosea Boltona ve velké síni otevřeně hádat. Některým docházela trpělivost. „Jak dlouho tu ještě musíme sedět a čekat na krále, který se možná nikdy neobjeví?“ chtěl vědět ser Hosteen Frey. „Měli bychom proti Stannisovi vytáhnout a skoncovat to s ním.“</p>
<p>„Opustit hrad?“ zakrákal jednoruký Harwood Stout. Jeho tón naznačoval, že by si raději nechal useknout svou zbývající ruku. „To jako máme naslepo vytáhnout do sněhu?“</p>
<p>„Pokud bychom chtěli bojovat proti lordu Stannisovi, museli bychom ho nejdřív najít,“ poznamenal Roose Ryswell. „Naši průzkumníci vyjíždějí Loveckou bránou, ale poslední dobou se žádný z nich nevrátil.“</p>
<p>Lord Wyman Manderly se popleskal po svém objemném břiše. „Bílý přístav se nebojí vyjet s tebou, sere Hosteene. Veď nás a moji rytíři tě budou následovat.“</p>
<p>Ser Hosteen se otočil k tlustému muži. „Tak blízko, aby mi mohli prohnat kopí zády, že ano? Kde jsou moji příbuzní, Manderly? Pověz mi to. Tvoji hosté, kteří ti přivedli nazpět tvého syna.“ „Jeho kosti, chceš říct.“ Manderly si nabodl dýkou kus šunky. „Dobře si na ně vzpomínám. Rhaegar s kulatými rameny a vemlouvavým jazykem. Chrabrý ser Jared, jenž uměl tak pohotově tasit. Pán zvědů Symon, vždycky cinkající mincemi. Přivezli mi domů Wendelovy kosti. To Tywin Lannister mi vrátil Wylise, živého a zdravého, jak slíbil. Muž dodržující své slovo, lord Tywin, Sedm ať spasí jeho duši.“ Lord Wyman si hodil maso do úst, hlučně je sežvýkal, oblízl si rty a řekl: „Na cestě číhá mnoho nebezpečí, sere. Když jsme odjížděli z Bílého přístavu, dal jsem tvým bratrům jako hostitel cenné dary. Přísahali jsme, že se opět sejdeme na svatbě. Mnoho a ještě víc jich bylo svědky našeho rozloučení.“ „Mnoho a ještě víc?“ opáčil Aenys Frey. „Nebo jenom ty a tvoji?“ „Co tím chceš říct, Freyi?“ Lord Bílého přístavu si otřel ústa rukávem. „Nelíbí se mi tvůj tón, sere. Ne, nezamlouvá se mi z něj ani jeden proklatý kousek.“</p>
<p>„Pojď se mnou na nádvoří, ty žoku sádla, a já ti naservíruju všechny proklaté kousky, co jen dokážeš strávit,“ zavrčel ser Hosteen.</p>
<p>Wyman Manderly se zasmál, ale půl tuctu jeho rytířů bylo rázem na nohou. Rogeru Ryswellovi a Barbrey Dustin připadlo, aby je uklidnili tichými slovy. Roose Bolton neřekl vůbec nic. Theon Greyjoy však spatřil v jeho bledých očích něco, co tam neviděl nikdy předtím nepokoj, dokonce náznak strachu.</p>
<p>Té noci se zbortila pod tíhou sněhu, který na ni napadal, nová stáj. Zahynulo šestadvacet koní a dva štolbové. Rozdrtila je padající střecha nebo se udusili pod sněhem. Skoro celé dopoledne trvalo, než vyhrabali jejich mrtvoly. Lord Bolton se krátce objevil na nádvoří, vše si prohlédl, pak nařídil, aby dovnitř přivedli zbývající koně, společně s těmi, co byli stále uvázaní na vnějším nádvoří. A ještě ani nestačili vykopat mrtvé muže a rozčtvrtit koně, když byla objevena další mrtvola.</p>
<p>Nad touto nemohli jen tak mávnout rukou, odbýt ji jako pád opilce nebo kopnutí koně. Mrtvý muž byl jeden z Ramsayho oblíbenců, podřeplý, morálně zkažený a ustavičně špatně naložený zbrojnoš Žlutý Dick. Zda měl žlutý i úd, to šlo těžko určit, poněvadž mu jej někdo uřízl a vrazil do úst tak prudce, že mu přitom zlomil tři zuby. Když jej kuchaři našli venku před kuchyněmi, jak úd, tak celý člověk byli promodralí chladem. „Tělo spalte,“ nařídil Roose Bolton, „a nikde o tom nemluvte. Nechci, aby se ten příběh rozšířil.“</p>
<p>Přesto se tak stalo. Do oběda o tom věděl skoro celý Zimohrad, mnozí ze rtů Ramsayho Boltona, mezi jehož „hochy“ Žlutý Dick patřil. „Až najdeme člověka, který tohle udělal,“ slíbil lord Ramsay, „stáhnu z něj kůži, usmažím ji do křupává a přiměju ho, aby ji sežral, do posledního kousku.“ A muži si mezi sebou začali povídat, že jméno vraha má cenu zlaťáku.</p>
<p>Než přišel večer, rozšířil se ve velké síni citelný zápach. Se stovkami koní, psů a mužů natěsnaných pod jednou střechou, podlahami kluzkými blátem a tajícím sněhem, koňskými koblihami a psími hovínky, ba dokonce lidskými výkaly... a vzduchem páchnoucím vlhkou psí srstí, mokrou vlnou a prosáklými koňskými houněmi nebylo na přeplněných lavicích bůhvíjaké pohodlí, ale aspoň tam bylo jídlo. Kuchaři podávali velké kusy koňského masa, opečeného zvenku a krvavě rudého uvnitř, s pečenými cibulemi a řípou... a pro jednou se obyčejní vojáci najedli stejně dobře jako lordi a rytíři.</p>
<p>Pro zbytky Theonových zubů bylo koňské maso příliš tuhé a úsilí žvýkat jej pouze plnilo mučivou bolestí. A tak si plochou čepele své dýky rozmačkal řípy a cibule na kaši, pak rozkrájel koňské maso na velmi malé kousíčky, každý z nich vysál a vyplivl jej. Takto alespoň cítil chuť, a dostalo se mu něco málo výživných látek z tuku a krve. Kost však byla nad jeho síly, a tak ji hodil psům a díval se, jak s ní Šedá Jeyne uhání pryč, zatímco Sara a Vrbka jí s chňapáním běžely v patách.</p>
<p>Lord Bolton nařídil Ábelovi, aby hrál, zatímco jedli. Bard zpíval <emphasis>Železná kopí,</emphasis> pak <emphasis>Zimní pannu.</emphasis> Když jej Barbrey Dustin požádala o něco veselejšího, zazpíval jim <emphasis>Královna si zula sandál, král si sundal korunu</emphasis> a <emphasis>O medvědovi a krásné panně.</emphasis> Freyové se ke zpěvu připojili a dokonce i pár Seveřanů bušilo pěstmi do stolu a hulákalo: <emphasis>Medvěd! Medvěd!</emphasis> Jenže hluk vyděsil koně, a tak toho zpěváci brzy nechali a hudba odezněla.</p>
<p>Bastardovi hoši se shlukli pod nástěnným držákem, kde čadivě hořela pochodeň. Luton a Stahovač hráli v kostky, Bručoun měl na klíně ženu, v dlani svíral její ňadro. Damon Tanči pro mne tam seděl a potíral olejem svůj bič. <emphasis>„Smraďochu“</emphasis> zavolal. Poklepal si bičem o lýtko, asi tak, jako by člověk přivolával svého psa. „Začínáš zase smrdět, Smraďochu.“</p>
<p>Theon na to neměl jinou odpověď než tiché: „Ano.“</p>
<p>„Lord Ramsay má v úmyslu odříznout ti rty, až bude tohle všechno za námi,“ řekl Damon, přejížděje po svém biči mastným hadrem.</p>
<p>Moje rty byly mezi nohama jeho paní. Taková troufalost nemůže projít bez trestu. „Jak pravíš.“</p>
<p>Luton se zachechtal. „Myslím, že to chce.“</p>
<p>„Jdi pryč, Smraďochu,“ řekl Stahovač. „Z toho tvého puchu se mi zvedá žaludek.“ Ostatní se jen smáli.</p>
<p>Rychle utekl, než si to rozmysleli. Jeho mučitelé za ním ven nepůjdou. Ne, pokud bylo uvnitř jídlo a pití, ochotné ženy a teplo z krbu. Když odcházel ze síně, Abel zpíval <emphasis>Panny, co rozkvétají zjara.</emphasis></p>
<p>Venku padal sníh tak hustě, že Theon neviděl dál než tři stopy před sebe. Ocitl se sám v bílé pustině, se stěnami ze sněhu tyčícími z obou stran od něj do výše hrudi. Když zvedl hlavu, otíraly se mu vločky o tváře jako studené měkké polibky. Ze síně za sebou slyšel tóny hudby. Nyní tichou píseň a smutnou. Na okamžik téměř cítil pokoj.</p>
<p>O kus dál narazil na muže kráčejícího opačným směrem, v plášti s kápí vlajícím za ním. Když se proti sobě ocitli tváří v tvář, jejich oči se krátce střetly. Muž zajel rukou ke své dýce. „Theon Přeběhlík. Theon, vrah příbuzných.“</p>
<p>„To já nejsem. Nikdy jsem... byl jsem z železných.“</p>
<p>„Vždycky jsi byl falešný. Jak je možné, že stále dýcháš?“</p>
<p>„Bohové se mnou ještě neskončili,“ odpověděl Theon. V duchu si říkal, zda je muž onen vrah, noční chodec, který nacpal Žlutému Dickovi jeho ptáka do úst a srazil z hradeb panoše Rogera Ryswella. Kupodivu neměl strach. Stáhl si rukavici z levé ruky. „Lord Ramsay se mnou ještě neskončil.”</p>
<p>Muž se mu podíval na ruku a zasmál se. „V tom případě tě přenechám jemu.“</p>
<p>Theon se plahočil bouří, dokud neměl paže a nohy pokryté sněhem a chodidla i dlaně znecitlivělé chladem, pak znovu vyšel na cimbuří vnitřní zdi. Tam nahoře, stovku stop vysoko, mírně povíval vítr, rozfukoval sníh. Všechna mezizubí byla vyplněná sněhem. Theon si musel prorazit ve stěně ze sněhu díru... jen aby zjistil, že za příkop stejně nedohlédne. Z vnější zdi neviděl víc než jen nezřetelný stín a pár matných světýlek plujících ve tmě.</p>
<p><emphasis>Svět zmizel.</emphasis> Královo přístaviště, Řekotočí, Štít a Železné ostrovy, celých Sedm království, každé místo, co kdy znal, každé místo, o kterém kdy četl nebo o něm snil, všechno zmizelo. Zůstal jen Zimohrad.</p>
<p>Byl tam polapen, s duchy. Se starými duchy z krypt i s těmi novějšími, které nadělal on sám; Mikkenem a Farlenem, Gynirem Rudonosým, Aggarem, Zasmušilým Gelmarrem, mlynářovou ženou od Žaludové vody a jejími dvěma malými synky a všemi ostatními. <emphasis>Moje práce. Moji duchové. Všichni jsou tady a jsou rozzuření.</emphasis> Pomyslel na krypty a chybějící meče.</p>
<p>Vrátil se do svého pokoje. Právě se svlékal, když tam za ním přišel Holenice Walton. „Pojď se mnou, přeběhlíku. Chce s tebou mluvit jeho lordstvo.“</p>
<p>Neměl žádné čisté suché šaty, a tak se znovu nasoukal do vlhkých cárů a následoval jej. Holenice jej vedl zpátky k Velké baště a do soláru, který kdysi patřil Eddardu Starkovi. Lord Bolton nebyl sám. Seděla tam s ním lady Dustin, s bledým obličejem a vážná; brož s koňskou hlavou spínala plášť Rogera Ryswella; blízko ohně stál Aenys Frey, ztrhané tváře měl uzardělé chladem.</p>
<p>„Bylo mi řečeno, že se potuluješ hradem,“ začal lord Bolton. „Muži mi hlásili, že tě viděli ve stájích, v kuchyni, v kasárnách, na cimbuří. Byl jsi spatřen blízko ruin zřícených bašt, venku před starým septem lady Catelyn, jak přicházíš a odcházíš z božího háje. Chceš to snad popřít?“</p>
<p>„Ne, milostpane.“ Theon dbal na to, aby oslovení patřičně komolil. Věděl, že to lorda Boltona potěší. „Nemohu spát, milostpane. Proto chodím.“ Držel hlavu sklopenou k zemi, pohled upíral na zatuchlé staré rohože na podlaze. Nebylo moudré dívat se jeho lordstvu do tváře.</p>
<p>„Byl jsem tady jako chlapec před válkou. Svěřenec Eddarda Starka.“</p>
<p>„Byl jsi rukojmí,“ řekl Bolton.</p>
<p>„Ano, milostpane. Rukojmí.“ Přesto to byl můj domov. Ne opravdový domov, ale ten nejlepší, jaký jsem kdy poznal.</p>
<p>„Někdo zabíjí moje muže.“</p>
<p>„Ano, milostpane.“</p>
<p>„Doufám, že to nejsi ty?“ Boltonův hlas ještě ztichl. „Neoplatil bys veškerou moji laskavost takovou zradou.“</p>
<p>„Ne, milostpane, já to nebyl. Neudělal bych to. Já... jenom chodím, to je všechno.“</p>
<p>Promluvila lady Dustin. „Sundej si rukavice.“</p>
<p>Theon ostře vzhlédl. „Prosím, ne. Já... já...“</p>
<p>„Udělej, co říká,“ promluvil ser Aenys. „Ukaž nám ruce.“</p>
<p>Theon si stáhl rukavice a zvedl ruce, aby se na ně mohli podívat. <emphasis>Není to totéž, jako bych před nimi stál nahý. Tak zlé to není.</emphasis> Na levé ruce měl tři prsty, na pravé čtyři. Ramsay mu vzal na jedné jen malíček, a na druhé prsteník a ukazovák.</p>
<p>„Tohle ti udělal Bastard,“ řekla lady Dustin.</p>
<p>„Potěší-li to milostpaní, já... já jsem ho o to požádal.“ Ramsay jej přiměl požádat ho o to<emphasis>. Ramsay mne vždycky přiměje škemrat a prosit.</emphasis></p>
<p>„Proč bys to dělal?“</p>
<p>„Já... tolik prstů nepotřebuji.“</p>
<p>„Čtyři stačí.“ Ser Aenys Frey si přejížděl prsty po chumáčovitém hnědém vousu, který mu vyrůstal z jeho malé brady jako krysí ocas. „Čtyři na pravé ruce. Dost k tomu, aby v ní udržel meč nebo dýku.“</p>
<p>Lady Dustin se zasmála. „To jsou všichni Freyové takoví blázni? Jen se na něj podívej. Dýku? Sotva má sílu udržet lžíci. To si opravdu myslíš, že by dokázal přemoci toho odpudivého Bastardova tvora a nacpat mu jeho úd hluboko do hrdla?“</p>
<p>„Všichni ti mrtví byli silní muži,“ přitakal Roger Ryswell, „a žádný z nich nebyl ubodán. Přeběhlík našim vrahem není.“</p>
<p>Bledé oči Roosea Boltona se upíraly na Theona, ostré jako Stahovačův stahovací nůž. „Souhlasím s vámi. Pomineme-li nedostatečnou sílu, nemá to v sobě, aby zradil mého syna.“</p>
<p>Roger Ryswell zabručel. „Pokud to nedělá on, kdo tedy? Stannis má zde v hradu svého muže, to je jasné.“</p>
<p><emphasis>Smraďoch není muž. Ne Smraďoch. Ne já.</emphasis> Říkal si, zda jim lady Dustin pověděla o kryptách a chybějících mečích.</p>
<p>„Musíme si hlídat Manderlyho,“ zamumlal ser Aenys Frey. „Lord Wyman nás nemá v lásce.“</p>
<p>Ryswella tím nepřesvědčil. „Ale miluje svoje řízky, kotlety a masové koláče. Plížit se po setmění hradem by si od něj žádalo, aby se vzdálil od stolu, a to dělá jen v případech, kdy odchází na latrínu, aby se tam předlouze vyprázdnil.“</p>
<p>„Já netvrdím, že lord Wyman páchá ty činy sám. Přivedl si s sebou tři stovky mužů. Stovku rytířů. Kterýkoliv z nich mohl</p>
<p>„Noční práce není prací pro rytíře,“ řekla lady Dustin. „A lord Wyman není jediný člověk, který přišel na Krvavé svatbě o svoje příbuzné, Freyi. Myslíš si snad, že tě má Děvkozhouba o něco raději? Kdybyste nedrželi v zajetí Velkého Jona, vyvrhl by ti vnitřnosti a přiměl by tě sníst je, tak jako si lady Hornwood snědla svoje prsty. Flintové, Cerwynové, Tallhartové, Slateové... ti všichni měli svoje muže s Mladým vlkem.“</p>
<p>„Rod Ryswellů také,“ poznamenal Roger Ryswell.</p>
<p>„Dokonce i Dustinové z Mohylova.“ Lady Dustin rozevřela rty v tenkém, přízračném úsměvu. „Sever si pamatuje, Freyi.“</p>
<p>Ústa Aenyse Freye se zachvěla vztekem. „Stark nás zneuctil. Především tohle by si měl Sever pamatovat.“</p>
<p>Roose Bolton si zamnul popraskané rty. „Tohle dohadování nám nepomůže.“ Švihl prstem k Theonovi. „Můžeš jít. Dávej si pozor, kudy chodíš. Jinak by se mohlo stát, že přijde ráno a najdeme tebe, jak se usmíváš rudým úsměvem.“</p>
<p>„Jak pravíš, milostpane.“ Theon si natáhl rukavice na svoje zmrzačené ruce a odešel, kulhaje na podobně zmrzačené noze.</p>
<p>Hodina vlka jej zastihla stále bdělého, zahaleného ve vrstvách těžké vlny a mastné kožešiny, znovu obcházejícího po vnitřních hradbách, v naději, že se vyčerpá natolik, aby mohl usnout. Nohy měl obalené sněhem až po kolena, hlavu a ramena v bílém rubáši. Na tomto useku hradeb mu foukal vítr do obličeje a tající sníh mu stékal po tvářích jako ledové slzy.</p>
<p>Pak uslyšel roh.</p>
<p>Dlouhé, nízké zasténání... jakoby visící nad cimbuřím, setrvávající v černém vzduchu, vsakující hluboko do kostí každého člověka, který je slyšel. Všude podél hradeb se hlídky otáčely po směru toho zvuku, zesilovaly stisk kolem svých kopí. V doničených síních a baštách Zimohradu utišovali jedni lordi druhé, koně ržáli a spáči se převraceli ve svých temných koutech. Zvuk válečného rohu ještě ani neodumřel, když se rozduněl buben: <emphasis>BUM bum, BUM bum, BUM bum.</emphasis> A od úst každého muže k dalšímu přecházelo jedno jediné jméno, psáno v malých bílých obláčcích dechu. <emphasis>Stannis,</emphasis> šeptali. <emphasis>Stannis je tady, Stannis přišel. Stannis. Stannis. Stannis.</emphasis></p>
<p>Theon se zachvěl. Baratheon či Bolton, jemu na tom nezáleželo. Stannis se spolčil s Jonem Sněhem na Zdi... a Jon jej bez váhání zkrátí o hlavu. <emphasis>Vyrvaný ze spárů jednoho bastarda jen abych zemřel v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rukou druhého, jak krutý žert.</emphasis> Theon by se zasmál nahlas, kdyby si pamatoval, jak se to dělá.</p>
<p>Bubnování jako by se ozývalo z Vlčího lesa za Loveckou bránou. <emphasis>Jsou hned za hradbami.</emphasis> Theon pokračoval v cestě po ochozu na hradbách, jeden z desítky mužů, kteří činili totéž. Ale když přišli až k věžím, které stály ze stran samotné brány, nebylo za závojem běli vidět zhola nic.</p>
<p>„Ten snad má v úmyslu pokusit se <emphasis>odvát</emphasis> tím troubením naši bránu,“ zažertoval jeden Flint, když se válečný roh ozval znovu. „Možná si myslí, že našel Joramunův roh.“</p>
<p>„To je Stannis takový blázen, že by se pokusil vzít hrad útokem?“ vrtěl hlavou jeden strážný.</p>
<p>„Není to Robert,“ prohlásil muž z Mohylova. „Bude tam jen sedět, uvidíte. Pokusí se nás vyhladovět.“</p>
<p>„To mu spíš umrznou koule,“ poznamenal další strážný.</p>
<p>„Měli bychom vyjet a utkat se s ním,“ prohlásil jakýsi Frey.</p>
<p><emphasis>Jen to udělejte,</emphasis> pomyslel si Theon. <emphasis>Vyjeďte do sněhu a zemřete tam. Ponechte Zimohrad mně a duchům.</emphasis> Měl pocit, že Roose Bolton by takový boj uvítal. <emphasis>Potřebuje to nějak ukončit.</emphasis> Hrad byl příliš přeplněný, než aby vydržel dlouhé obléhání, a až příliš mnoho ze shromážděných lordů bylo poněkud pochybné loajality. Tlustý Wyman Manderly, Děvkozhouba Umber a muži z rodu Hornwoodů a rodu Tallhartů, Lockeové, Flintové a Ryswellové, ti všichni byli <emphasis>Seveřané</emphasis>, po nesčetná staletí vazalové Starků. To ta dívka je zde držela, krev lorda Eddarda, jenže ta dívka byla nastrčená, beránek ve vlčí kůži. Tak proč neposlat Seveřany do boje proti Stannisovi, než vyjde jeho lest najevo.<emphasis> S</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>každým mužem, který zde padne, bude pak o jednoho nepřítele méně proti Hrůzovu.</emphasis></p>
<p>Theon si říkal, zda by mu dovolili bojovat. Aspoň by mohl zemřít smrtí hodnou muže, s mečem v ruce. Ramsay mu tento dar nikdy nedá, ale lord Roose by mohl. <emphasis>Když ho poprosím. Udělal jsem všechno, oč mne požádal, zahrál jsem svou roli, vyvdal jsem tu dívku.</emphasis></p>
<p>Smrt by byla tím nejsladším vykoupením, ve které mohl doufat.</p>
<p>V božím háji se sněhové vločky po dopadu na zem stále ještě rozpouštěly. Z horkých jezírek stoupala pára, prosycená vůní mechu, pachem bláta a tlení. Ve vzduchu se vznášela teplá mlha, měnila stromy ve strážce, vysoké vojáky oděné v ponurých pláštích. Během hodin denního světla byl párou zahalený háj často plný Seveřanů, kteří se sem přicházeli modlit ke starým bohům, ale v tuto hodinu Theon Greyjoy zjistil, že jej má jen pro sebe.</p>
<p>A v srdci božího háje čekal čarostrom se svýma vědoucíma rudýma očima. Theon se zastavil na kraji jezírka a sklonil hlavu před jeho vyřezávanou rudou tváří. Dokonce i tady slyšel dunění bubnu, <emphasis>bum BUM, bum BUM, bum BUM, bum BUM.</emphasis> Znělo to jako vzdálené kladivo a zdálo se, jako by zvuk přicházel ze všech stran najednou.</p>
<p>Noc byla bezvětrná, sníh se snášel z chladné černé oblohy rovnou dolů... a přesto listy na stromě srdce ševelily jeho jméno. „Theone,“ jako by šeptaly, „Theone.“</p>
<p>Staří bohové, pomyslel si. Oni mne znají. Vědí mé jméno. Byl jsem Theon z rodu Greyjoyů. Byl jsem svěřenec Eddarda Starka, přítel a bratr jeho dětí. „Prosím.“ Klesl na kolena. „Meč, to je vše oč žádám. Nechte mne zemřít jako Theona, ne jako Smraďocha.“ Po tvářích mu stékaly slzy, neskutečně teplé. „Byl jsem železný. Syn... syn Štítu, z ostrovů.“</p>
<p>Seshora se snesl list, zavadil mu o čelo, přistál v jezírku. Plul na vodě, rudý, pětilaločnatý, jako krvavá ruka. „Bran...“ zašeptal strom.</p>
<p><emphasis>Oni to vědí. Bohové to vědí. Viděli, co jsem udělal. </emphasis>A na jeden zvláštní okamžik se zdálo, jako by byla do bledého kmene čarostromu vyřezána Branova tvář, shlížející na něj rudýma očima, moudrýma a smutnýma. <emphasis>Branův duch,</emphasis> pomyslel si, jenže to bylo samozřejmě šílenství. Proč by jej chtěl Bran strašit? Měl toho chlapce rád, nikdy mu ničím neublížil. <emphasis>To nebyl Bran, koho jsme zabili. Nebyl to ani Rickon. Byli to jen dva mlynářovi synové, ze mlýna u Žaludové vody.</emphasis> „Musel jsem mít dvě hlavy, jinak by mne uráželi... smáli by se mi...“</p>
<p>„Ke komu to mluvíš?“ ozval se hlas.</p>
<p>Theon se otočil, zděšen, že jej tam nalezl Ramsay, ale byly to jen pradleny Cesmína, Jeřabina a jedna, jejíž jméno neznal. „K duchům,” vyhrkl. „Šeptají ke mně. Oni... Znají moje jméno.“</p>
<p>„Theon Přeběhlík.“ Jeřabina jej popadla za ucho, zakroutila jím. „Musel jsi mít dvě hlavy, je to tak?“</p>
<p>„Jinak by se mu <emphasis>smáli</emphasis>,“ řekla Cesmína.</p>
<p><emphasis>Ony to nechápou.</emphasis> Theon se jim vykroutil. „Co po mně chcete?“ zeptal se.</p>
<p>„Tebe,“ odpověděla třetí pradlena, starší žena s hlubokým hlasem a šedými prameny ve vlasech.</p>
<p>„Já jsem ti to říkala. Chci tě osahávat, přeběhlíku,“ usmála se Cesmína. V ruce se jí objevila čepel.</p>
<p><emphasis>Začnu křičet</emphasis>, pomyslel si Theon. <emphasis>Někdo to uslyší. Hrad je plný ozbrojených mužů.</emphasis> Jistě, než by se k němu dostala pomoc, byl by mrtvý, jeho krev by vsakovala do země, krmila by strom srdce. A <emphasis>co by na tom bylo špatného?</emphasis> „Dotkni se mne,“ řekl. „Zabij mne.“ Z jeho hlasu zaznívalo spíš zoufalství. „Tak dělejte. Zabte mě, tak jako jste zabily ostatní. Žlutého Dicka a další. Byly jste to vy.“</p>
<p>Cesmína se zasmála. „Jak bychom to mohly být my? Jsme jenom ženy. Cecky a kundy. Jsme tady, aby nás šoustali, ne aby se nás báli.“</p>
<p>„On ti Bastard ublížil?“ zeptala se Jeřabina. „Usekal ti prsty, že jo? Stáhl ti palečky z kůže? Vyrazil ti zuby? Chudáčku.“</p>
<p>Pleskla jej po tváři. „Slibuji ti, že toho bude víc. Modlil ses a bohové ti poslali nás. Chceš zemřít jako Theon? Dopřejeme ti to. Hezkou rychlou smrt, která skoro nebude bolet.“ Usmála se. „Ale nejdřív zazpíváš Ábelovi. Čeká na tebe.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />TYRION</strong></p>
<p><strong>P</strong>oložka devadesát sedm.“ Dražitel šlehl svým bičem. „Pár trpaslíků vycvičených pro vaše obveselení.“ Trh s otroky se konal na místě, kde se široký hnědý Skahazadhan vléval do Zálivu otrokářů. Tyrion Lannister cítil ve vzduchu sůl mísící se s pachem z výkalových jam vykopaných za ohradami s otroky. Horko mu ani tak nevadlo, to spíš vlhko. Samotný vzduch jako by jej svou tíží stlačoval dolů, jako horká mokrá deka hozená přes hlavu a ramena.</p>
<p>„Cena zahrnuje i psa a svini,“ oznámil dražitel. „Trpaslíci na nich jezdí. Pobavte při své příští hostině svoje hosty anebo je využijte pro své vlastní obveselení.“</p>
<p>Přihazující seděli na dřevěných lavicích a usrkávali ovocné nápoje. Někteří z nich se nechávali od otroků ovívat. Mnozí na sobě měli <emphasis>tokary,</emphasis> zvláštní oděv oblíbený mezi příslušníky staré krve ze Zálivu otrokářů, stejně elegantní, jako byl nepraktický. Jiní byli oblečeni prostěji muži v tunikách a pláštích s kápí, ženy v barevném hedvábí. Pravděpodobně nevěstky nebo kněžky; tady na dálném východě bylo obtížné rozpoznat je od sebe navzájem.</p>
<p>Vzadu za lavicemi, vyměňující si vtipy a častující urážkami celou dražbu, stál shluk Západozemců. <emphasis>Žoldnéři,</emphasis> věděl Tyrion. Zahlédl dlouhé meče, dirky a dýky, pár vrhacích seker, zbroj pod plášti. Podle vlasů, vousů a obličejů to většinou byli muži ze Svobodných měst, ale tu a tam jich bylo pár, kteří mohli pocházet ze Západozemí. Nakupují tady? Nebo se jen přišli podívat na tohle představení?</p>
<p>„Kdo přihodí jako první na tento pár?“</p>
<p>„Tři sta,“ nabídla matróna ve starodávném palankýnu.</p>
<p>„Čtyři,“ zvolal obludně tlustý Yunkajec z nosítek, kde se rozvaloval jako nějaký obr. Byl celý zahalený ve žlutém hedvábí s lemem ze zlatých třásní a byl velký jako čtyři Illyriové dohromady. Tyrion litoval otroky, kteří jej museli nést. <emphasis>Alespoň my budeme této povinnosti ušetřeni. Jaká radost být trpaslíkem.</emphasis></p>
<p>„A jeden,“ řekla stařena ve fialovém <emphasis>tokaru.</emphasis> Dražitel si ji změřil kyselým pohledem, ale příhoz jí uznal.</p>
<p>Otrocké námořníky ze <emphasis>Selaesori Qhoran</emphasis>, prodávané jednotlivě, kupovali za ceny různící se od pěti do devíti set stříbrných. Zkušení námořníci byli cenným zbožím. Žádný z nich se nijak nevzpíral, když na palubu jejich rozpadající se kogy přišli otrokáři. Pro ně to znamenalo jen změnu majitele. Lodní důstojníci byli svobodní muži, ale vdova z říčního nábřeží jim napsala průvodní list, ve kterém slíbila, že za ně zaplatí výkupné, kdyby se měli dostat do podobné situace. Tři přeživší plamenné prsty ještě prodány nebyly, ale ti muži byli majetkem Pána světla, a mohli spoléhat na to, že je vykoupí nějaký rudý chrám. Pro ně byly průvodními listy plameny vytetované na tvářích.</p>
<p>Tyrion a Grešle nic takového neměli.</p>
<p>„Čtyři sta padesát,“ ozvala se další nabídka.</p>
<p>„Čtyři sta osmdesát.“</p>
<p>„Pět set.“</p>
<p>Některé nabídky byly vyvolávány ve vznešené valyrijštině, jiné ve zkomoleném jazyce Ghisu. Někteří kupující signalizovali příhoz tím, že zvedli prst, zatočili zápěstím nebo zamávali pomalovaným vějířem.</p>
<p>„Jsem ráda, že nás prodávají společně,“ zašeptala Grešle.</p>
<p>Otrokář po nich střelil pohledem. „Nemluvit.“</p>
<p>Tyrion stiskl Grešli rameno. K čelu mu lnuly prameny vlasů, světlých a černých, k zádům se mu lepily cáry tuniky. Něco z toho byl pot, něco zaschlá krev. Nebyl tak pošetilý, aby s otrokáři bojoval, tak jako Jorah Mormont, což ale neznamenalo, že by unikl potrestání. V jeho případě mu vysloužila rány bičem jeho ústa.</p>
<p>„Osm set.“</p>
<p>„A padesát.“</p>
<p>„A jeden.“</p>
<p><emphasis>Máme stejnou cenu jako námořníci,</emphasis> přemítal Tyrion. Ačkoliv to možná byla spíš Pěkná svině, o co tak stáli. <emphasis>Těžko najdeš dobře vycvičené prase.</emphasis> Rozhodně na ně nepřihazovali po groši.</p>
<p>Při devíti stech stříbrných začalo přihazování zpomalovat. Při devíti stech padesáti a jednom stříbrných (od stařeny) ustalo. Dražitel v tom ale uměl chodit, a tak ho napadlo, že by mohl davu poskytnout ukázku jejich představení. Křupan a Pěkná svině byli přivedeni na pódium. Vysednout na ně bez sedel a ohlávek bylo docela záludné. V okamžiku, kdy se dala svině do pohybu, sklouzl Tyrion z její zadnice a dopadl na svoji vlastní, vyvolávaje salvy smíchu od přihazujících.</p>
<p>„Jeden tisíc,“ nabídl groteskně tlustý muž.</p>
<p>„A jeden.“ Opět stařena.</p>
<p>Grešle měla ústa ztuhlá v křeči úsměvu. <emphasis>Dobře vycvičená pro vaše obveselení.</emphasis> Jejímu otci bylo třeba vděčit vskutku za hodně, ať se nacházel v jakémkoliv pekle určeném pro trpaslíky.</p>
<p>„Tisíc dvě stě.“ Obr v žlutém. Otrok vedle něj mu podal nápoj. <emphasis>Nepochybně citron.</emphasis> Něco na způsobu, jakým se na ně upíraly ty jeho žluté oči, se Tyrionovi nelíbilo.</p>
<p>„Třináct set.“</p>
<p>„A jeden.“</p>
<p>Můj otec vždycky říkával, že Lannister má desetinásobnou cenu než jakýkoliv obyčejný člověk.</p>
<p>Při šestnácti stech začalo tempo opět polevovat, a tak dražitel pozval některé z přihazujících, aby se šli na trpaslíky podívat zblízka. „Žena je mladá,“ ujišťoval je. „Mohli byste je spolu spářit a pak utržit dobrý peníz za mláďata.“</p>
<p>„Chybí mu půlka nosu,“ stěžovala si stařena, jakmile se na něj důkladně podívala zblízka. Znechuceně zkrabatila vrásčitou tvář. Kůži měla bílou jako larvy; zahalená ve svém fialovém <emphasis>tokaru</emphasis> vypadala jako plesnivá švestka. „A taky má každé oko jiné. Neblahé stvoření.“</p>
<p>„Moje paní ze mě ještě neviděla to nejlepší.“ Tyrion se popadl za rozkrok, pro případ, že by nepochopila, co tím mínil.</p>
<p>Babizna pobouřeně zasyčela a Tyrionovi oblízl záda bič; bylo to tak bolestné šlehnutí, že jej srazilo na kolena. Ústa mu zaplnila chuť krve. Ušklíbl se a odplivl si.</p>
<p>„Dva tisíce,“ ozval se nový hlas vzadu z lavic.</p>
<p><emphasis>A co by mohl chtít dělat žoldnéř s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>trpaslíkem?</emphasis> Tyrion se zvedl zpátky na nohy, aby lépe viděl. Novým přihazujícím byl starší muž, bělovlasý, ale ještě vysoký a zdatný, s kožnatou hnědou pletí a nakrátko zastřiženým vousem v barvě pepře a soli. Pod jeho vybledlým purpurovým pláštěm byly napůl skryté dlouhý meč a pár dýk.</p>
<p>„Dva a půl tisíce.“ Tentokrát ženský hlas; dívka, malá, se silným pasem a mohutným hrudníkem, oděná ve zdobené zbroji. Její vytvarovaný černý hrudní plát byl inkrustovaný zlatem a znázorňoval vzpínající se harpyji se řetězy visícími jí z drápů. Pár otroků ji zvedal na štítu do výše ramen.</p>
<p>„Tři tisíce.“ Muž s hnědou kůží se protlačil davem, jeho druhové žoldnéři odstrkovali kupce stranou, aby mu vyklidili cestu. <emphasis>Ano, popojdi blíž.</emphasis> Tyrion věděl, jak nakládat s žoldnéři. Ani na okamžik si nemyslel, že by jej tenhle muž chtěl koupit proto, aby poskytoval obveselení při hostinách. <emphasis>On mne zná. Má v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úmyslu odvézt mne zpátky do Západozemí a prodat mne mé sestře. </emphasis>Trpaslík si zamnul ústa, aby skryl úsměv. Cersei a Sedm království byly půl světa daleko. Mnoho a ještě víc se toho mohlo přihodit, než se tam dostanou. <emphasis>Obrátil jsem Bronna. Dejte mi jen poloviční šanci a možná obrátím i tohohle.</emphasis></p>
<p>Babizna a dívka na štítu to při třech tisících vzdaly, ovšem nikoliv tlustý muž ve žlutém. Změřil si žoldáka svýma žlutýma očima, oblízl si jazykem žluté zuby a řekl: „Pět tisíc za oba.“</p>
<p>Žoldnéř se zamračil, pokrčil rameny a odvrátil se.</p>
<p><emphasis>U sedmi pekel.</emphasis> Tyrion si byl zcela jistý, že se nechce stát majetkem obrovitého lorda Žlutobřicha. Jen při pohledu na něj, jak tak byl rozvalený ve svých nosítkách, hora nažloutlého masa se žlutýma prasečíma očkama a prsy velkými jako Pěkná svině, napínajícími hedvábí jeho <emphasis>tokaru,</emphasis> naskakovala trpaslíkovi husí kůže. A pach, který z něj zaváněl, byl cítit dokonce i na dražebním špalku.</p>
<p>„Pokud nejsou žádné další příhozy…“</p>
<p>„Sedm tisíc,“ vykřikl Tyrion.</p>
<p>Lavicemi se převalila vlna smíchu. „Trpaslík chce koupit sám sebe,“ poznamenala dívka na štítu.</p>
<p>Tyrion se na ni lascivně usmál. „Chytrý otrok si zasluhuje chytrého pána, a vy všichni tady mi připadáte jako blázni.“</p>
<p>To vyprovokovalo další smích od kupujících a zamračení od dražitele, který nerozhodně svíral v ruce svůj bič, jak se snažil dopídit, zda by tohle mohlo fungovat v jeho prospěch.</p>
<p>„Pět tisíc je urážka!“ zvolal Tyrion. „Jezdím v klání, zpívám, říkám zábavné věci, ošukám vaši ženu a přiměju ji křičet rozkoší. Nebo ženu vašeho nepřítele. Jakým nejlepším způsobem jej zahanbit? Jsem vrah s kuší a muži třikrát větší než já kvílejí a chvějí se strachy, když proti sobě usedneme za stolek s <emphasis>cyvasse.</emphasis> Je o mně známo, že čas od času vařím. Nabízím vám za sebe <emphasis>deset</emphasis> tisíc! Stojím za to, stojím, stojím. Můj otec mi říkával, že musím vždycky splácet své dluhy.“</p>
<p>Žoldnéř v purpurovém plášti se otočil zpátky. Jeho oči se setkaly nad řadou ostatních kupujících s Tyrionovými... a muž se usmál. <emphasis>Vřelý úsměv, to ano,</emphasis> přemítal trpaslík. <emphasis>Přátelský. Jenže proč má tak chladné oči? Možná nakonec přece jen nechci, aby nás koupil.</emphasis></p>
<p>Žlutý obr se vrtěl ve svých nosítkách, na tváři obrovské jako koláč měl výraz podráždění. Ghiskarsky zamumlal cosi, čemu Tyrion nerozuměl, ale tón byl dostatečně srozumitelný. „Byla to další nabídka?“ Trpaslík zvedl hlavu. „Nabízím všechno zlato Casterlyovy skály.“</p>
<p>Bič uslyšel ještě předtím, než jej ucítil, zasvištění ve vzduchu, tenké a ostré.</p>
<p>Tyrion pod úderem hekl, ale tentokrát se mu podařilo udržet se na nohou. Jeho myšlenky zalétly zpátky k začátku jeho cesty, kdy pro něj bylo největším problémem rozhodnout se, které víno si dát ke svým dopoledním hlemýžďům. <emphasis>Tak takhle dopadá hon za draky.</emphasis> Ze rtů se mu vydral smích a Tyrion poprskal první řadu kupujících krví a slinami.</p>
<p>„Jsi prodán,“ oznámil dražitel. Pak jej znovu udeřil, jen proto, že mohl. Tentokrát klesl Tyrion k zemi.</p>
<p>Jeden ze strážných jej vytáhl zpátky na nohy. Další poháněl hrotem svého kopí z dražebního špalku Grešli. Na jejich místo již vedli další položku k dražbě. Dívku, patnácti či šestnáctiletou, tentokrát nikoliv ze Selaesori Qhoran. Tyrion ji neznal. Stejného věku jako Daenerys Targaryen, nebo blízko k němu. Otrokář ji nechal svléknout. Aspoň že my jsme byli ušetřeni takového pokoření.</p>
<p>Tyrion hleděl přes yunkajský tábor ke zdem Meereenu. Jeho brána mu připadala tak blízko... a pokud se dalo věřit řečem v ohradách s otroky, zůstával Meereen svobodným městem. Stačilo by dostat se k té bráně a projít dovnitř a byl by opět svobodným člověkem.</p>
<p>Jenže to bylo stěží možné, pokud by neopustil Grešli. <emphasis>Bude s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sebou chtít psa a prase.</emphasis></p>
<p>„Nebude to tak hrozné, že ne?“ zašeptala Grešle. „Dal za nás tolik. Bude k nám laskavý, že ano?“</p>
<p><emphasis>Dokud jej budeme bavit.</emphasis> „Máme příliš velkou cenu, než aby s námi špatně zacházel,“ ujistil ji, s krví stále mu stékající po posledních dvou šlehnutích bičem. <emphasis>Až se naše představení ale omrzí</emphasis>... <emphasis>a k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu dříve či později dojde...</emphasis></p>
<p>Čekal na ně dozorce jejich pána, s vozíkem zapřaženým za mezka a se dvěma vojáky. Měl dlouhou úzkou tvář a bradku svázanou pozlaceným drátkem a ze spánků mu vyčnívaly tuhé rudočerné vlasy, vytvarované do podoby páru drápatých dlaní. „Jací roztomilí tvorečkové,“ řekl. „Připomínáte mi moje vlastní děti... nebo byste připomínali, kdyby moje vlastní děti nebyly mrtvé. Dobře se o vás postarám. Povězte mi, jak se jmenujete.“</p>
<p>„Grešle.“ Její hlásek byl pouhý šepot, slabý a vystrašený.</p>
<p>Tyrion z rodu Lannisterů, právoplatný pán Casterlyovy skály, ty ukňouraný červe. „Yollo.“</p>
<p>„Odvážný Yollo. Bystrá Grešle. Stali jste se majetkem vznešeného a neohroženého Yezzana zo Oaggaz, učence a válečníka, váženého mezi Moudrými pány Yunkai. Považujte se za šťastné, protože Yezzan je laskavý a benevolentní pán. Smýšlejte o něm stejně, jako byste smýšleli o svém otci.“</p>
<p>S <emphasis>radostí</emphasis>, pomyslel si Tyrion, ale tentokrát držel jazyk za zuby. Nepochyboval, že brzy budou muset pro svého nového pána vystupovat, a nemohl si dovolit schytat další bičování.</p>
<p>„Váš otec svoje mimořádné poklady nadevše miluje, a bude vás chovat v lásce,“ říkal dozorce. „A co se mne týče, o mně smýšlejte jako o své chůvě, která vás vychovávala, když jste byli malí. Chůva, tak mi říkají všechny moje děti.“</p>
<p>„Položka devadesát devět,“ zvolal dražitel. „Válečník.“</p>
<p>Dívka byla prodána rychle a rychle ji předávali jejímu novému majiteli, tisknoucí si oblečení k malým prsům s růžovými bradavkami. Dva otroci přivlekli na dražební špalek Joraha Mormonta, aby zaujal její místo. Rytíř byl až na bederní zástěrku nahý, záda měl zbrázděná po bičování a tvář tak opuchlou, že jej takřka nebylo poznat. Kolem zápěstí a kotníků měl řetězy. <emphasis>Malá ochutnávka pokrmu, který vařil pro mne</emphasis>, pomyslel si Tyrion, a přesto shledal, že mu utrpení velkého rytíře nečiní sebemenší potěšení.</p>
<p>Dokonce i v řetězech vypadal Mormont nebezpečně, mohutný muž s velkými, silnými pažemi a široký v ramenou. S hrubými tmavými chlupy na hrudi vypadal spíš jako zvíře než člověk. Obě oči měl zčernalé, dvě tmavé jámy v groteskně oteklém obličeji. Na jedné tváři měl vytetovanou značku: masku démona.</p>
<p>Když se otrokáři přihrnuli na palubu <emphasis>Selaesori Qhoran,</emphasis> ser Jorah se s nimi střel s dlouhým mečem v ruce a tři zabil, než ho stačili přemoci. Jejich druhové by jej rádi byli usmrtili, ale kapitán to zakázal; bojovník měl vždycky cenu dobrého stříbra.</p>
<p>A tak Mormonta přikovali k veslu, ubili málem k smrti, vyhladověli a ocejchovali.</p>
<p>„Je velký a silný,“ zvolal dražitel. „Má v sobě spoustu mízy. Předvede dobré představení v bojových jámách. Kdo začne od tří set?“</p>
<p>Nezačal nikdo.</p>
<p>Mormont nevěnoval davu pod sebou sebemenší pozornost; upíral oči za obléhací linie, na vzdálené město s jeho prastarými zdmi z mnohobarevných cihel. Tyrion v tom pohledu dokázal číst stejně snadno jako v knize: <emphasis>tak blízko, a přesto tak daleko. </emphasis>Ten nešťastník se vrátil příliš pozdě. Strážní v ohradě jim se smíchem řekli, že se Daenerys Targaryen provdala. Pojala za svého krále meereenského otrokáře, stejně bohatého, jako byl urozený, a jakmile bude podepsán a zpečetěn mír, bojové jámy v Meereenu budou opět otevřeny. Ostatní otroci trvali na tom, že strážní lžou, že Daenerys Targaryen by nikdy neuzavřela mír s otrokáři. <emphasis>Mhysa,</emphasis> tak jí říkali. Kdosi mu pověděl, že to znamená <emphasis>matka.</emphasis> Brzy stříbrná královna vyjede ze svého města, rozdrtí Yunkajce a rozbije jejich řetězy, šeptali si mezi sebou navzájem</p>
<p><emphasis>A pak nám všem upeče citrónový koláč a zlíbá nám rány po biči a ty se rázem zahojí,</emphasis> pomyslel si trpaslík. Ten v žádnou královskou záchranu nevěřil. Bude-li to zapotřebí, postará se o svoje spasení sám. Houbičky ukryté v botě by měly stačit pro něj i pro Grešli. Křupan a Pěkná svině se o sebe budou muset postarat sami.</p>
<p>Chůva poučoval nový majetek svého pána. „Dělejte všechno, co vám bude řečeno, a nic víc, a budete si žít jako malí páni, hýčkaní a zbožňovaní,“ ujišťoval je. „Neuposlechněte... jenže vy to nikdy neuděláte, že ne? Ne, moji drahoušci.“ Sáhl dolů a štípl Grešli do tváře.</p>
<p>„Tak tedy dvě stě,“ zvolal dražitel. „Muž velký jako tento má nejméně trojnásobnou cenu. Jaký z něj jen bude tělesný strážce! Žádný nepřítel se vás neodváží obtěžovat!“</p>
<p>„Pojďte, moji malí přátelé,“ pobídl je Chůva. „Ukážu vám váš nový domov. V Yunkai přebýváme ve zlaté pyramidě Oaggazů a jíme ze stříbrných talířů, ale zde žijeme jednoduše, v prostých stanech vojáků.“</p>
<p>„Kdo mi dá sto stříbrných?“ vykřikl dražitel.</p>
<p>Tehdy se konečně ozvala nabídka, i když to bylo jen padesát stříbrných. Kupujícím byl hubený muž v kožené zástěře.</p>
<p>„A jeden,“ řekla stařena ve fialovém <emphasis>tokaru.</emphasis></p>
<p>Jeden z vojáků zvedl Grešli a vysadil ji dozadu na vozík tažený mezkem. „Kdo je ta stará žena?“ zeptal se jej trpaslík.</p>
<p>„Zahrina,“ odpověděl muž. „Vlastní levné bojovníky. Maso pro koně. Tvůj přítel brzy zemře.“</p>
<p><emphasis>On nebyl můj přítel.</emphasis> Přesto Tyrion Lannister zjistil, že se otáčí k Chůvě a říká mu: „Nemůžeš dopustit, aby jej dostala ona.“</p>
<p>Chůva na něj přimhouřil oči. „Co za hluk to tu vydáváš?“</p>
<p>Tyrion ukázal. „Tamten s námi vystupuje taky. V příběhu o medvědovi a krásné panně. Jorah je medvěd, Grešle je panna, já jsem statečný rytíř, který ji zachrání. Tančím kolem a buším jej do koulí. Velmi legrační.“</p>
<p>Dozorce se podíval zpátky ke dražebnímu špalku. „Ten?“ Příhozy na Joraha Mormonta se vyšplhaly na dvě stě stříbrných.</p>
<p>„A jeden,“ řekla stařena ve fialovém <emphasis>tokaru.</emphasis></p>
<p>„Váš medvěd. Chápu.“ Chůva odběhl pryč davem, sklonil se nad obrovským žlutým Yunkajcem v jeho nosítkách, pošeptal mu cosi do ucha. jeho pán přikývl, brady se mu zatřásly, pak zvedl svůj vějíř. „Tři sta,“ zvolal dýchavičným hlasem.</p>
<p>Stařena si odfrkla a odvrátila se.</p>
<p>„Proč jsi to udělal?“ zeptala se Grešle ve společném jazyce.</p>
<p><emphasis>Dobrá otázka,</emphasis> pomyslel si Tyrion. <emphasis>Proč jsem to udělal?</emphasis> „To tvoje představení už začínalo být nudné. Každý kejklíř potřebuje tančícího medvěda.“</p>
<p>Změřila si jej vyčítavým pohledem, pak se vrátila na vozíku dozadu, sedla si tam a objala Křupana, jako by pes byl jejím posledním opravdovým přítelem na světě. <emphasis>A možná i je.</emphasis></p>
<p>Chůva se vrátil s Jorahem Mormontem. Dva z otrockých vojáků jejich pána jím mrštili dozadu do vozu mezi trpaslíky. Rytíř se nevzpíral. <emphasis>Všechna síla z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něj vyprchala, když se dozvěděl, že se jeho královna provdala,</emphasis> uvědomil si Tyrion. Jedno zašeptané slovo zmohlo to, co pěsti, biče a hole nedokázaly; zlomilo ho. <emphasis>Měl jsem ho nechat prodat té babizně. Bude nám stejně užitečný jako bradavky na hrudním plátu.</emphasis></p>
<p>Chůva nasedl na kozlík, chopil se otěží a vydali se skrze obléhací tábor k příbytku jejich nového pána, urozeného Yezzana zo Oaggaz. Vedle nich kráčeli čtyři otročtí vojáci, dva z každé strany povozu.</p>
<p>Grešle neplakala, ale oči měla rudé a opuchlé a ani na chvíli je nezvedla od Křupana. <emphasis>Myslí si snad, že se tohle všechno vypaří, když se na to nebude dívat?</emphasis> Ser Jorah se nedíval na nikoho a na nic. Seděl tam schoulený, sklíčený ve svých řetězech.</p>
<p>Tyrion se díval na všechno a na všechny.</p>
<p>Yunkajský tábor nebyl jedním táborem, ale stovkou táborů natěsnaných jeden vedle druhého ve tvaru půlměsíce kolem hradeb Meereenu, město z hedvábí a plátna s jeho vlastními ulicemi a uličkami, hostinci a courami, dobrými čtvrtěmi a špatnými... Mezi obléhacími liniemi a zálivem vyrašily stany jako žluté houby. Některé byly malé a nuzné, ne víc než kus staré skvrnité plachty, aby ochránila před tím nejhorším z deště a slunce, ale vedle nich stály kasárenské stany tak rozměrné, že v nich mohla přenocovat stovka vojáků, a hedvábné altány velké jako paláce, s harpyjemi lesknoucími se na vrcholcích jejich středových kůlů. Některé tábory byly přísně uspořádané, se stany postavenými kolem ohňové jámy v soustředných kruzích, se zbraněmi a zbrojí srovnanou kolem vnitřního kruhu a s koňskými řadami zevně. Jinde jako by vládl čirý chaos.</p>
<p>Suché, sežehnuté planiny byly na dlouhé ligy od Meereenu ploché, holé a bez stromů, ale yunkajské lodě přivezly stavební dříví a kůže z jihu, dost na to, aby z nich mohli postavit šest obrovských trébuchetů. Byly seřazené ze tří stran od města, všude kromě říční strany, obklopené hromadami nalámaného kamene a sudů se smolou a dehtem; čekajících, až k nim přiloží pochodeň. Jeden z vojáků kráčejících vedle povozu uviděl, kam se Tyrion dívá, a hrdě mu řekl, že každý z trébuchetů dostal jméno: Drakoborec, Megera, Dcera harpyje, Zlá sestra, Duch Astaporu, Mazdhanova pěst. Trébuchety, tyčící se nad stany do výše čtyřiceti stop, byly hlavními orientačními body v obléhacím táboře. „Pouhý pohled na ně srazí dračí královnu na kolena,“ chvástal se. „A tam ať zůstane, ať cucá Hizdahrovi toho jeho vznešeného ptáka, jinak rozbijeme její hradby na padrť.“</p>
<p>Jinde Tyrion viděl, jak bičují otroka; jedna rána za druhou, dokud nebyla jeho záda změtí krve a rozervaného masa. Kolem pochodoval v železech zástup mužů, řinčících při každém kroku; třímali kopí a krátké meče, ale byli spoutáni řetězy od zápěstí k zápěstí a od kotníku ke kotníku. Vzduch byl cítit pekoucím se masem a Tyrion spatřil muže, jenž stahoval do svého varného hrnce z kůže psa.</p>
<p>Viděl také mrtvé a slyšel umírající. Pod vznášejícím se kouřem, pachem koní a ostrou pachutí soli od zálivu byla cítit krev a výkaly. <emphasis>Krvavý průjem</emphasis>, uvědomil si, když se díval, jak dva žoldnéři vynášejí z jednoho stanu třetího. Při tom pohledu mu zacukalo v prstech. Nemoc dokáže zlikvidovat armádu rychleji než jakákoliv bitva, slyšel jednou říci svého otce.</p>
<p>Další důvod utéci odsud, a hezky rychle.</p>
<p><emphasis>O</emphasis> čtvrt míle dál narazil na dobrý důvod, proč si to raději rozmyslet. Shlukl se tam dav kolem tří otroků, které chytili, když se pokoušeli utéct. „Vím, že moji malí drahoušci budou milí a poslušní,“ řekl Chůva. „Podívejte se, co se stane těm, kdo se pokusí utéct.“</p>
<p>Uprchlíky přivázali k řadě zkřížených trámů a pár vrhačů si na nich zkoušelo svoje umění. „Tolosané,“ řekl jim jeden ze strážných. „Ti nejlepší vrhači na světě. Místo kamenů používají kuličky z měkkého olova.“</p>
<p>Tyrion nikdy předtím neviděl ve vrhání smysl, když šípy měly mnohem lepší dosah... jenže také nikdy předtím neviděl Tolosany při práci. Jejich kovové kuličky napáchaly mnohem rozsáhlejší škody než hladké kameny, které používali ostatní vrhači; a také rozsáhlejší než jakýkoliv luk. Jedna zasáhla uprchlíkovo koleno. Rozletělo se v přílivu krve a kosti a spodní část mužovy nohy zůstala viset jen na houpajícím se provazci temně rudé šlachy. <emphasis>Nu, ten už neuteče</emphasis>, musel připustit Tyrion, když se muž dal do křiku. Jeho výkřiky se mísily v ranním vzduchu se smíchem táborových nevěstek a s kletbami těch, kdo si vsadili slušný peníz, že se vrhač netrefí. Grešle odvrátila pohled, ale Chůva ji popadl za bradu a otočil jí hlavu dokola. „Dívej se,“ poručil jí. „Ty taky, medvěde.“</p>
<p>Jorah Mormont zvedl hlavu a upřel pohled na Chůvu. Tyrion viděl, jak má napjaté paže. <emphasis>On ho zardousí, a to bude konec nás všech.</emphasis> Jenže rytíř se jen ušklíbl a otočil se, aby se podíval na krvavé představení.</p>
<p>Na východní straně se mihotaly masivní cihlové zdi Meereenu ve vlnách ranního horka. Tam bylo útočiště, kterého chtěli ti ubozí blázni dosáhnout. <emphasis>Jak dlouho ale zůstane útočištěm?</emphasis></p>
<p>Než Chůva opět zvedl otěže, byli všichni tři uprchlíci mrtví. Povoz rachotil dál.</p>
<p>Tábor jejich nového pána byl na jih a východ od Megery, téměř v jejím stínu, a prostíral se na několika akrech. Ukázalo se, že skromný stan Yezzana zo Oaggaz je palác z citronově zbarveného hedvábí. Na vrcholech středových sloupů každé z jeho devíti střech stály pozlacené harpyje; leskly se ve slunci. Ze všech stran jej obklopovaly menší stany. „Toto jsou příbytky kuchařů našeho vznešeného pána, konkubín a válečníků i několika příbuzných v menší přízni,“ řekl jim Chůva, „ale vám, malým drahouškům, se dostane toho vzácného privilegia, že budete spát v Yezzanově vlastním altánu. Rád si svoje malé poklady nechává u sebe.“ Zamračil se na Mormonta. „Tebe ne, medvěde. Jsi velký a ošklivý, budeš připoutaný venku.“ Rytíř neodpověděl. „Nejdřív ze všeho vám všem musíme nasadit obojky.“</p>
<p>Obojky byly vyrobené ze železa, lehce pozlacené, aby se na světle leskly. Do kovu bylo ve valyrijských znacích vyraženo Yezzanovo jméno a pod ušima byl připevněn pár drobných zvonečků, takže při každém kroku nositele vydaly veselé tiché zacinkáni. Jorah Mormont přijal svůj obojek v zasmušilém tichu, ale Grešle se dala do pláče, když jí zbrojíř začal nasazovat ten její. „Je tak těžký,“ naříkala.</p>
<p>Tyrion jí stiskl ruku. „Je to ryzí zlato,“ zalhal. „Urozené dámy v Západozemí o takovém náhrdelníku jen sní.“ <emphasis>Raději obojek než cejch. Obojek se dá sundat.</emphasis> Vzpomněl si na Šae a na to, jak se zlatý řetěz leskl, když jej utahoval stále těsněji kolem jejího hrdla.</p>
<p>Potom nechal Chůva připevnit sera Joraha řetězy ke kůlu poblíž varného ohně, načež odvedl oba trpaslíky do altánu jejich pána a ukázal jim, kde budou spát, v kobercem vyloženém přístěnku odděleném od hlavního stanu plentami ze žlutého hedvábí. Měli se o tento prostor dělit s Yezzanovými dalšími poklady, chlapcem s pokroucenýma, chlupatýma „kozíma nohama“, dvouhlavou dívkou z Mantarysu, vousatou ženou a štíhlým stvořením zvaným Sladinka, které se oblékalo do měsíčních kamenů a myrské krajky. „Pokoušíte se rozhodnout, zda jsem muž či žena,“ řekla Sladinka, když byla předvedena před trpaslíky. Pak si zvedla sukni a ukázala jim, co má pod ní. „Jsem oboje, a proto mne má můj pán nejraději ze všech.“</p>
<p><emphasis>Cirkus zrůd</emphasis>, uvědomil si Tyrion. <emphasis>Někde se nějaký bůh směje. </emphasis>„Půvabné,“ řekl Sladince, která měla purpurové oči a fialové vlasy, „akorát jsme doufali, že těmi hezkými budeme pro jednou my.“</p>
<p>Sladinka se zasmála, ale Chůvu to nepobavilo. „Nechejte si svoje žerty na dnešní večer, až budete předvádět pro našeho vznešeného pána. Když ho potěšíte, budete odměněni. Pokud ne...“ Pleskl Tyriona po tváři.</p>
<p>„Na Chůvu si dávejte pozor,“ řekla jim Sladinka, když dozorce odešel. „To on je tady jediná opravdová zrůda.“ Vousatá žena hovořila nesrozumitelnou odrůdou ghiskarštiny, kozí chlapec jakousi hrdelní námořnickou směsicí zvanou kupecká mluva. Dvouhlavá dívka byla slaboduchá; jedna její hlava nebyla větší než pomeranč a nemluvila vůbec, druhá měla opilované zuby a vrčela na každého, kdo se odvážil příliš blízko k její kleci. Sladinka ale plynně hovořila čtyřmi jazyky, přičemž jedním z nich byla vznešená valyrijština. Jaký je náš nový pán?“ zeptala se Grešle nedočkavé.</p>
<p>„Má žluté oči a páchne,“ odpověděla Sladinka. „Před deseti lety se vydal do Sothorosu a od té doby hnije zevnitř zaživa. Přimějte jej zapomenout, že umírá, byť jen na chvíli, a dovede byt nanejvýš štědrý. Nic mu neupírejte.“</p>
<p>Měli jen jedno odpoledne, aby se dozvěděli, jak to mezi otroky chodí. Yezzanovi osobní otroci naplnili káď horkou vodou a trpaslíci se směli vykoupat, nejdříve Grešle, pak Tyrion. Potom mu další otrok potřel pálivou mastí rány po biči na zádech, aby se mu nezanítily, a přikryl je léčivým obkladem. Grešli ostříhali vlasy a Tyrionovi nakadeřili vous. Dostali měkké trepky a oblečení; prosté, ale čisté.</p>
<p>Přišel večer a Chůva se k nim vrátil, aby jim řekl, že je načase, aby si oblékli svoji kejklířskou zbroj. Yezzan bude hostit vrchního velitele yunkajské armády, vznešeného Yurkhaze zo Yunzak, a očekává se od nich, že předvedou svoje představení. „Máme odvázat vašeho medvěda?“</p>
<p>„Dnes večer ne,“ řekl Tyrion. „Nejdříve předvedeme našemu pánovi klání a medvěda necháme na jindy.“</p>
<p>„Přesně tak. Jakmile se svým vystoupením skončíte, budete pomáhat při roznášení pokrmů a nalévání. Dávejte pozor, ať naše hosty nepolijete, jinak se se zlou potážete.“</p>
<p>Večerní vystoupení zahájil žongléř. Pak přišlo trio energických akrobatů. Potom vystoupil kozí chlapec a předvedl groteskní taneček, zatímco jeden z Yurkhazových otroků hrál na kostěnou flétnu. Tyrion byl napůl rozhodnutý zeptat se ho, zda nezná <emphasis>Deště Kastameru</emphasis>. Zatímco čekali, až přijde řada na jejich vystoupení, pozoroval Yezzana a jeho hosty. Človíček připomínající sušenou švestku na čestném místě byl zjevně vrchní velitel yunkajských sil, a popravdě řečeno vypadal asi tak mocně a nebezpečně jako uvolněná stolička. Spolu s ním se dostavil na tucet dalších yunkajských lordů a také dva yunkajští žoldáčtí kapitáni, každý provázený tuctem mužů ze svého vlastního společenstva. Jedním z nich byl elegantní Pentosan, šedovlasý a oděný celý v hedvábí, až na jeho plášť, otrhanou věc sešitou z tuctů proužků zakrvácené látky. Další kapitán byl muž, který se je toho rána pokoušel koupit, přihazující s hnědou kůží a vousem v barvě pepře a soli. „Hnědý Ben Plumm,“ nazvala jej Sladinka. „Kapitán Druhých synů.“</p>
<p>Západozemec, a k tomu Plumm. Lepší a ještě lepší.</p>
<p>„Jste další na řadě,“ oznámil jim Chůva. „Buďte zábavní, moji malí drahouškové, jinak toho budete litovat.“</p>
<p>Tyrion nezvládal ani polovinu starých Haléřových triků, ale uměl jezdit na svini, spadnout, když spadnout měl, kutálet se a vyskočit zpátky na nohy. To všechno bylo dobře přijato. Zdálo se, že pohled na malé lidičky, opilecký se honící kolem a sekající po sobě navzájem dřevěnými zbraněmi, je v obléhacím táboře u Zálivu otrokářů stejně legrační jako na Joffově svatbě v Králově přístavišti. <emphasis>Pohrdání</emphasis>, pomyslel si Tyrion, <emphasis>univerzální jazyk.</emphasis></p>
<p>Jejich pán Yezzan se smál nejhlasitěji a nejdéle ze všech. Kdykoliv jeden z jeho trpaslíků spadl nebo utržil zásah, třáslo se celé jeho tělo jako hromada loje při zemětřesení. Jeho hosté vždycky čekali, aby viděli, jak bude reagovat Yurkhaz no Yunzak, než se připojili. Vrchní velitel vypadal tak křehce, až měl Tyrion obavy, že by jej mohl smích zabít. Když Grešli srazil přilbici z hlavy a ta odlétla a přistála na klíně zamračeného Yunkajce v pruhovaném zelenozlatém <emphasis>tokaru,</emphasis> Yurkhaz zakvokal jako kuře. A když zmíněný lord sáhl do přilbice a vytáhl z ní velký rudý meloun s odkapávající dužinou, sípal, dokud neměl obličej stejně brunátný jako meloun. Otočil se ke svému hostiteli a pošeptal mu do ucha něco, co přimělo jejich pána radostně se zasmát a oblíznout si rty... třebaže ve štěrbinách jeho žlutých očí se zableskl náznak hněvu, jak se aspoň Tyrionovi zdálo.</p>
<p>Potom svlékli trpaslíci svoji dřevěnou zbroj a potem nasáklý oděv pod ní a oblékli si čisté žluté tuniky, které jim byly poskytnuty k obsluhování. Tyrion dostal džbán purpurového vína, Grešle džbán vody. Procházeli stanem a dolévali poháry, jejich chodidla v trepkách tiše šeptala na silném koberci. Byla to obtížnější práce, než se na první pohled zdálo. Netrvalo dlouho a Tyriona začaly chytat křeče do nohou a jedna z ran na jeho zádech začala opět krvácet, rudá prosakovala skrz žlutou látku jeho tuniky. Tyrion se kousl do jazyka a pokračoval v nalévání.</p>
<p>Většina hostů jim nevěnovala větší pozornost než jiným otrokům... jen jeden Yunkajec hlasitě zvolal, že by měl Yezzan trpaslíky přimět spářit se spolu, zatímco jiný vyzvídal, jak přišel Tyrion o nos. <emphasis>Strčil jsem jej do kundy tvé ženě a ona mi ho ukousla</emphasis>, odpověděl málem... ale v bouři na moři pochopil, že nechce zemřít, ještě ne, a tak místo toho řekl: „Uřízli mi jej, aby mne potrestali za moji neposlušnost, pane.“</p>
<p>Pak si jeden lord v modrém <emphasis>tokaru</emphasis> olemovaném tygříma očima vzpomněl, že se Tyrion vychloubal na dražebním špalku svým uměním v <emphasis>cyvasse</emphasis>. „Vyzkoušejme si ho,“ navrhl. A tak otroci poslušně přinesli stolek a figurky. Stěží o pár okamžiků později zbrunátnělý lord ve vzteku převrhl stolek a rozmetal za zvuku smíchu Yunkajců figurky po koberci.</p>
<p>„Měl jsi ho nechat vyhrát,“ pošeptala mu Grešle.</p>
<p>Hnědý Ben Plumm stolek s úsměvem zvedl. „Zkus to se mnou, trpaslíku. Když jsem byl mladší, Druzí synové uzavřeli smlouvu s Volantisem. Tam jsem se tu hru naučil.“</p>
<p>„Jsem jenom otrok. Můj vznešený pán rozhoduje, kdy a s kým budu hrát.“ Tyrion se otočil k Yezzanovi. „Pane?“</p>
<p>Zdálo se, že žlutého lorda tento nápad pobavil. „O co chceš hrát, kapitáne?“</p>
<p>„Když vyhraji, dáš mi tohoto otroka,“ řekl Plumm.</p>
<p>„Ne,“ řekl Yezzan zo Oaggaz. „Ale pokud mého trpaslíka porazíš, dostaneš cenu, kterou jsem za něho zaplatil, ve zlatě.“</p>
<p>„Ujednáno,“ souhlasil žoldnéř. Rozházené figurky byly sesbírány z koberce a oni se posadili k nové hře.</p>
<p>První hru vyhrál Tyrion. Plumm požádal o druhou, s tím, že sázka byla zdvojnásobena. Když se pustili do třetí hry, trpaslík pozoroval svého soupeře. Se svou hnědou kůží, tvářemi a bradou porostlými nakrátko zastřiženým ježatým vousem v barvě šedi a běli a obličejem zbrázděným tisícovkou vrásek a pár starými jizvami vypadal Plumm přátelsky, zvlášť když se usmíval. <emphasis>Věrný družiník</emphasis>, usoudil Tyrion. <emphasis>Oblíbený strýčínek každého člověka, plný smíchu, starých průpovídek a drsné moudrosti.</emphasis> To všechno byl klam. Ty úsměvy se ani jednou nedotkly Plummových očí, v nichž se za závojem opatrnosti skrývala hrabivost. <emphasis>Je hrabivý, ale opatrný.</emphasis></p>
<p>Žoldnéř byl skoro stejně špatný hráč jako yunkajský lord před ním, ale jeho hra byla spíš flegmatická a vytrvalá než odvážná.</p>
<p>Jeho zahajovací uspořádání bylo pokaždé jiné, a přesto stejné konzervativní, obranné, pasivní. <emphasis>Nehraje tak, aby vyhrál,</emphasis> uvědomil si Tyrion. <emphasis>Hraje tak, aby neprohrál</emphasis> Fungovalo to při druhé hře, kdy se malý muž odvážil k příliš nerozumnému výpadu. Nefungovalo to ve třetí, ani ve čtvrté, ani v páté, která byla jejich poslední.</p>
<p>Ke konci onoho posledního utkání, s jeho pevností v ruinách, jeho drakem mrtvým, slony před ním a těžkým koněm kroužícím kolem jeho zadního voje, Plumm s úsměvem vzhlédl a řekl: „Yollo opět vyhrává.“</p>
<p>Tyrion poklepal na svého draka. „Měl jsem štěstí. Možná bys mne měl před naší příští hrou pořádně podrbat na hlavě, kapitáne. Snad se ti něco z toho štěstí otře na prsty.“ <emphasis>I tak budeš prohrávat, ale snad bys mi aspoň mohl poskytnout lepší hru. S </emphasis>úsměvem se odstrčil od stolku s <emphasis>cyvasse,</emphasis> sebral svůj vinný pohár a vrátil se k nalévání, s Yezzanem zo Qaggaz povážlivě bohatším a Hnědým Bennem Plummen povážlivě chudobnějším. Jeho obrovitý pán upadl během třetí hry do opileckého spánku, pohár mu vyklouzl ze zažloutlých prstů a jeho obsah se vylil na koberec, ale snad bude potěšen, až se probudí.</p>
<p>Poté, co vrchní velitel Yurkhaz zo Yunzak odešel, provázen párem statných otroků, jako by to byl pro ostatní hosty všeobecný signál, aby se také zvedli. Jakmile se stan vyprázdnil, znovu se objevil Chůva a řekl obsluhujícím, že se mohou sami pohostit na zbytcích. „Jezte rychle. Než půjdete spát, musí tady být čisto a uklizeno.“</p>
<p>Tyrion byl na kolenou; nohy ho bolely, zakrvavená záda křičela bolestí a snažil se vydrhnout skvrnu od vína, které rozlil vznešený Yezzan, když jej dozorce jemně poklepal po tváři konečkem svého biče. „Yollo. Vedl sis dobře. Ty a tvoje žena.“</p>
<p>„Není to moje žena.“</p>
<p>„Tak tedy tvoje děvka. Vstaňte, oba.“</p>
<p>Tyrion vrávoravě vstal, s jednou nohou třesoucí se pod ním. Stehna měl v takové křeči, že mu musela Grešle podat ruku, aby jej vytáhla na nohy. „Co jsme udělali?“</p>
<p>„Hodně a ještě víc,“ odpověděl dozorce. „Chůva přece říkal, že když potěšíte svého tatíčka, budete odměněni, ne snad? Třebaže vznešený Yezzan jen nerad přichází o svoje poklady, jak jste viděli, Yurkhaz zo Yunzak jej přesvědčil, že by bylo sobecké nechat si takové komické kousky pro sebe. Radujte se! Na oslavu podepsání míru se vám, dostane cti předvést klání ve Velké jámě Daznaků. Přijdou se na vás podívat tisíce! Desítky tisíc! A och, jak se jen budeme smát!“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />JAlME</strong></p>
<p><strong>H</strong>rad Havranostrom byl prastarý. Mezi jeho stařičkými kameny vyrůstal mech, šplhal po jeho zdech jako pavučiny žilek na nohou stařeny. Z obou stran hlavní hradní brány se tyčily dvě obrovité věže a menší věže střežily každý roh jeho hradeb. Všechny byly čtverhranné. Věže bubnovitého a půlměsícovitého tvaru lépe odolávaly katapultům, poněvadž vržený kámen se po zaoblené zdi snáz smekl, jenže Havranostrom byl postaven dříve, než stavitelé na tuto moudrost přišli.</p>
<p>Hrad dominoval širému úrodnému údolí, které mapy i lidé svorně zvali Černoleským dolem. Údolí to bezpochyby bylo, ačkoliv les zde nerostl již několik tisícovek let, ať byl původně černý, hnědý či zelený. Kdysi ano, jenže sekery již dávno všechny stromy vykácely. Na místě, kde předtím rostly vysokánské duby, vyrostly domy, mlýny a pevnosti. Země byla holá, blátivá, tu a tam pokrytá návějemi tajícího sněhu.</p>
<p>Uvnitř hradu však něco z lesa zůstalo. Rod Blackwoodů věřil ve staré bohy a uctíval je stejně jako První lidé ve dnech, než do Západozemí přišli Andalové. Říkalo se, že některé ze stromů v jejich božím háji jsou stejně staré jako havranostromské čtverhranné věže, především strom srdce, čarostrom kolosální velikosti, jehož horní větve byly vidět na míle daleko jako kostnaté prsty drápající do oblohy.</p>
<p>Když Jaime Lannister a jeho doprovod projížděli mezi zvlněnými kopci do údolí, z polí, farem a sadů, které kdysi obklopovaly Havranostrom, toho zbývalo jen málo pouze bláto a popel... a tu a tam zčernalé skořepiny domů a mlýnů. V té pustině rostlo býlí, trní a kopřivy, ale nic, čemu by se dalo říkat úroda. Všude, kam se Jaime podíval, viděl otisky otcovy ruky, dokonce na kostech, které občas zahlédli vedle cesty. Většinou to byly ovčí kosti, ale byli tam i koně, krávy a někdy i lebka lidská anebo kostra bez hlavy, jejímž hrudním košem prorůstal plevel.</p>
<p>Kolem Havranostromu neseděla žádná velká armáda, jako tomu bylo v Řekotočí. Toto obléhání bylo intimnější záležitostí, posledním krokem v tanci, jenž se táhl mnoho století dozadu, Jonos Bracken měl kolem hradu nanejvýš pět set mužů. Jaime tam neviděl žádné obléhací věže, žádná beranidla ani katapulty. Bracken neměl v úmyslu rozbít havranostromskou bránu, ani zdolat jeho vysoké, silné hradby. Bez jakékoliv vyhlídky na pomoc se spokojil s tím, že svého soka vyhladoví. Na počátku obléhání nepochybně došlo k výpadům a potyčkám a šípy létaly sem a tam; po půl roce však již byli všichni na takové nesmysly unavení. Přemohla je nuda a rutina, nepřátelé disciplíny.</p>
<p><emphasis>Nejvyšší čas skoncovat s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tím</emphasis>, pomyslel si Jaime Lannister. S Řekotočím bezpečně v rukou Lannisterů byl Havranostrom posledním zbytkem krátkodobého království Mladého vlka. Jakmile se hrad vzdá, jeho práce na Trojzubci bude u konce a bude se moci vrátit do Králova přístaviště. <emphasis>Ke králi,</emphasis> řekl si v duchu, ale jiná část z něj zašeptala, k <emphasis>Cersei.</emphasis></p>
<p>Soudil, že se jí bude muset postavit. Za předpokladu, že ji nenechá nový Nejvyšší septon odsoudit k smrti, než se dostane zpátky do města. <emphasis>„Okamžitě přijeď,“</emphasis> napsala mu v dopise, který nechal Pecka spálit v Řekotočí. <emphasis>„Pomoz mi. Zachraň mne. Nyní tě potřebuji tak, jako jsem tě nepotřebovala nikdy předtím. Miluji tě. Miluji tě. Miluji tě. Okamžitě přijeď.’’</emphasis></p>
<p>Jaime nepochyboval, že je její potřeba skutečná. Co se týkalo zbytku... <emphasis>šoustá s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Lancelem a Osmundem Čemokotlým, a podle všeho, co vím, i s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Měsíčním chlapcem...</emphasis> i kdyby se vrátil, nemohl by doufat, že ji zachrání. Byla vinna z každé zrady, ze které byla obviněna, a jemu scházela pravá ruka.</p>
<p>Když přiklusala jejich kolona z polí, muži na hlídce na ně hleděli spíš se zvědavostí než se strachem. Nikdo nevzbudil poplach, což Jaimemu docela vyhovovalo. Ukázalo se, že altán lorda Brackena není obtížné nalézt. Byl to ten největší v táboře a nejlépe situovaný; seděl na vrcholku nízkého výběžku vedle potoka a byl z něj nerušený výhled na dvě z havranostromských bran.</p>
<p>Stan byl hnědý, stejně jako korouhev plápolající z jeho středového kůlu, kde se na zlatém štítu vzpínal na zadních rudý oř rodu Brackenů. Jaime vydal rozkaz sesednout a řekl svým mužům, že se mohou svobodně pohybovat kolem. „Ne vy dva,“ řekl svým vlajkonošům. „Držte se poblíž. Nepotrvá to dlouho.“ Jaime sesedl ze Cti a zamířil rázným krokem do Brackenova stanu, s mečem rachotícím v pochvě.</p>
<p>Strážní před stanem si při jeho příchodu vyměnili znepokojené pohledy. „Můj pane,“ řekl jeden. „Máme tě ohlásit?“</p>
<p>„Ohlásím se sám.“ Jaime odhrnul zlatou rukou plentu, sklonil hlavu a vešel dovnitř.</p>
<p>Když vstoupil, rozdávali si to opravdu důkladně a poctivě, tak zabraní do svého páření, že si ani jeden z nich nevšiml jeho příchodu. Žena měla zavřené oči. Svírala rukama hrubé hnědé chlupy na Brackenových zádech a zalapala po dechu pokaždé, když do ní vnikl. Jeho lordstvo mělo hlavu zabořenou mezi jejími ňadry, rukama svíralo její boky. Jaime si odkašlal. „Lorde Jonosi.“</p>
<p>Žena otevřela oči a polekaně vyjekla. Jonos Bracken se z ní odkulil, sáhl po pochvě svého meče a zvedl se s kletbami a obnaženou ocelí v rukou. <emphasis>„U sedmi proklatých pekel“</emphasis> začal, <emphasis>„kdo se opovažuje</emphasis> Pak spatřil Jaimeho bílý plášť a pozlacený hrudní plát. Hrot jeho meče poklesl. „Lannister?“</p>
<p>„Omlouvám se, že jsem tě vyrušil, zatímco sis užíval, můj pane,“ řekl Jaime s polovičním úsměvem, „jenže docela spěchám. Můžeme si promluvit?“</p>
<p>„Promluvit. Ano.“ Lord Jonos zasunul svůj meč do pochvy. Nebyl tak vysoký jako Jaime, ale byl statnější, se širšími rameny a pažemi, které by mu záviděl leckterý kovář. Tváře a bradu mu pokrývalo hnědé strniště. Oči měl také hnědé a jen špatně skrýval hněv, který se mu v nich zračil. „Zaskočil jsi mne, můj pane. Neuvědomili mne o tvém příchodu.“</p>
<p>„Ano, zdá se, že jsem tě vyrušil v nejlepším.“ Jaime se usmál na ženu na posteli. Měla jedna ruku přes levé ňadro a druhou přes klín, takže zůstalo odhalené její pravé ňadro. Bradavky měla tmavší než Cersei a třikrát tak velké. Když na sobě ucítila jaimeho pohled, zakryla si i pravé prso, ale tím odhalila svůj klín. „To jsou všechny táborové nevěstky tak cudné?“ divil se. „Když člověk potřebuje prodat svoje tuříny, musí je vystavit.“ „Díváš se na moje tuříny od té doby, co jsi přišel, sere.“ Žena nahmatala přikrývku, přitáhla si ji k sobě a zakryla se do pasu, pak zvedla ruku a odhrnula si vlasy z očí. „A stejně nejsou na prodej.“</p>
<p>Jaime pokrčil rameny. „Omlouvám se, pokud jsem si tě pomýlil s něčím, co nejsi. Nepochybuji, že můj bratr poznal stovku nevěstek, ale já jsem spal za celý život jen s jedinou.“</p>
<p>„Je to válečná kořist.“ Bracken sebral z podlahy svoje kalhoty a vytřepal je. „Patřila jednomu z těch, co přísahali věrnost Blackwoodovi, dokud jsem mu nerozsekl hlavu vpůli. Dej ruce dolů, ženo, ať se může můj pán z Lannisterů na ta tvoje prsa pořádně podívat.“</p>
<p>Jaime to ignoroval. „Oblékáš si kalhoty zadkem dopředu, můj pane,“ řekl Brackenovi. Jonos zaklel a žena mezitím vyklouzla z postele, aby posbírala svoje poházené oblečení. Její prsty nervózně přelétaly mezi ňadry a rozkrokem, zatímco se shýbala, otáčela a natahovala pro kusy oděvu. Její snaha zakrýt se byla podivně provokativní, mnohem víc, než kdyby to prostě dělala celá obnažená. „Jmenuješ se nějak, ženo?“ zeptal se jí.</p>
<p>„Moje matka mne pojmenovala Hildy, sere.“ Přetáhla si přes hlavu špinavou halenu a vytřepala si vlasy. Obličej měla skoro stejně umouněný jako chodidla, a mezi nohama byla tak zarostlá, že by se mohla vydávat za Brackenovu sestru, ale i tak na ní bylo něco přitažlivého. Pršáček místo nosu, chundelatá hříva... nebo to, jak se maličko uklonila, když si oblékla sukni. „Neviděl jsi moji druhou botu, milostpane?“</p>
<p>Ta otázka jako by lorda Brackena rozčilila. „Jsem snad tvoje zatracená služebná, abych ti nosil boty? Jdi bosá, když to jinak nejde. Prostě jdi.“</p>
<p>„Znamená to, že mne s sebou můj milostpán nevezme domů, abych se tam hezky modlila s jeho ženuškou?“ Hilda si se smíchem změřila Jaimeho nestoudným pohledem. „Ty máš svoji ženušku, pane?“</p>
<p><emphasis>Ne, mám sestru.</emphasis> „Jaké barvy je můj plášť?“</p>
<p>„Bílý,“ odpověděla, „ale ruku máš z ryzího zlata. To se mi u muže líbí. A co se líbí tobě u ženy, milostpane?“</p>
<p>„Nevinnost.“</p>
<p>„U ženy, řekla jsem. Ne u dcery.“</p>
<p>Vzpomněl si na Myrcellu. <emphasis>Budu jí to muset také říct.</emphasis> Dornům se to možná líbit nebude. Doran Martell ji zasnoubil se svým vlastním synem, ve víře, že je to Robertova krev. <emphasis>Uzly a spletence</emphasis>, pomyslel si Jaime a říkal si, kéž by tak mohl rozetnout všechny najednou jediným rychlým máchnutím svého meče. „Odříkal jsem přísahu,“ řekl Hildy unaveně.</p>
<p>„Takže pro tebe žádné tuříny,“ řekla dívka provokativně.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Vypadni!“</emphasis> zařval na ni lord Jonos.</p>
<p>Udělala to. Když ale procházela kolem Jaimeho, s botou a hromádkou svého oblečení v náručí, dala ruku dolů a stiskla mu přes kalhoty úd. <emphasis>„Hildy“</emphasis> připomněla mu, než vyběhla napůl oblečená ze stanu.</p>
<p><emphasis>Hildy</emphasis>, přemítal Jaime. „A jak se vede tvé paní manželce?“ zeptal se lorda Jonose, když byla dívka pryč.</p>
<p>„Jak to mám vědět? Zeptej se jejího septona. Když tvůj otec vypálil náš hrad, usoudila, že nás trestají bohové. A teď se jen ustavičně modlí.“ Jonosovi se konečně podařilo natáhnout si kalhoty správně a teď si je vpředu zašněrovával. „Co tě sem přivádí, můj pane? Černá ryba? Doslechli jsme se, jak uprchl.“</p>
<p>„Opravdu?“ Jaime se posadil na táborovou stoličku. „Ne snad od toho muže samotného?“</p>
<p>„Ser Brynden je natolik rozumný, že ví, že by nebylo moudré běžet za mnou. Mám toho muže rád, to nepopírám. To mi ovšem nezabrání zacvaknout ho do želez, pokud by se ukázal v mé blízkosti. On ví, že jsem ohnul koleno. Měl udělat to samé, jenže ten byl vždycky tvrdohlavý. Jeho bratr by ti o tom mohl vyprávět.“</p>
<p>„Tytos Blackwood koleno neohnul,“ poukázal Jaime. „Je možné, že Černá ryba vyhledal útočiště v Havranostromě?“</p>
<p>„Možné to je, jenže to by se musel dostat přes moje obléhací linie, a podle toho, co jsem slyšel posledně, mu ještě křídla nenarostla. Nepotrvá to dlouho a Tytos sám bude potřebovat útočiště. Tam nahoře už jedí jen krysy a kořínky. Než přijde další úplněk, vzdá se.“</p>
<p>„Vzdá se, než zapadne slunce. Mám v úmyslu nabídnout mu podmínky a přijmout jej zpátky pod králův mír.“</p>
<p>„Rozumím.“ Lord Jonos se nasoukal do hnědé vlněné tuniky s rudým ořem rodu Brackenů vyšitým vpředu. „Dá si můj pán roh piva?“</p>
<p>„Ne, ale ty kvůli mně rozhodně nežízni.“</p>
<p>Bracken si nalil roh pro sebe, vypil z něj půlku a otřel si ústa. „Hovořil jsi o podmínkách. Mohu vědět, jakého jsou druhu?“</p>
<p>„Zcela obvyklého. Od lorda Blackwooda budeme požadovat, aby se přiznal ke své zradě a zřekl se loajality vůči Starkům a Tullyům. Pak před bohy a lidmi slavnostně odříká přísahu, že od nynějška zůstane věrným vazalem Harrenova a Železného trůnu, a my mu poskytneme omilostnění v králově jménu. Samozřejmě si vezmeme hrnec či dva zlata, jako cenu za rebelii. Rovněž tak nějaké rukojmí, abych zajistil, že Havranostrom opět nepovstane.“</p>
<p>„Jeho dceru,“ navrhl Bracken. „Blackwood má šest synů, ale jen jednu dceru. Slepě ji miluje. Holka s nudlí u nosu, nemůže jí být víc než sedm.“</p>
<p>„Mladá, ale mohla by posloužit.“</p>
<p>Lord Jonos dopil svoje pivo a odhodil roh stranou. „Co ty pozemky a hrady, jež nám byly slíbeny?“</p>
<p>„Co to bylo za pozemky?“</p>
<p>„Východní břeh Vdoviny vody, od Samostřílového pahorku k Říjné louce, a všechny ostrovy v proudu. Drtivý mlýn a Panský mlýn, ruiny Blátosíně, Uchvácení, Bitevní dol, Stará kovárna, vesnice Ohyb, Černoohyb, Kamenné mohyly a Jílové jezírko, tržní městečko v Blátohrobu, Vosí les, Lorgenův les, Zelenokopec a Barbiny cecky. Missyiny cecky, jak jim říkají Blackwoodové, ale nejdřív to byly Barbiny. Medostrom a všechny úly. Tady, vyznačil jsem je, aby se mohl můj pán podívat.“ Přešel ke stolu a vytáhl mapu na pergamenu.</p>
<p>Jaime ji uchopil svojí dobrou rukou, ale musel použít i tu zlatou, aby ji rozvinul. A udržel naplocho. „To je pěkný kus země,“ poznamenal. „Plocha tvých pozemků by tím vzrostla o čtvrtinu.“</p>
<p>Bracken si nasadil tvrdohlavý výraz. „Celé toto území kdysi patřilo Kamenoplotu. Blackwoodové nám je ukradli.“</p>
<p>„A co tahleta vesnice mezi cecky?“ Jaime poklepal na mapu pozlaceným kloubem.</p>
<p>„Grošostrom. I ta nám kdysi patřila, ale už padesát let Je královským lénem. Tu vynechejme. Žádáme jen území, které nám ukradli Blackwoodové. Tvůj pan otec nám slíbil, že je dostaneme, jakmile přemůžeme lorda Tytose.“</p>
<p>„Když jsem jel sem nahoru, viděl jsem na hradbách vlát praporce Tullyů, a také zlovlka Starků, z čehož vyplývá, že jsi lorda Tytose dosud nepřemohl.“</p>
<p>„Vyhnali jsme ho a jeho muže z pole a zavřeli je uvnitř Havranostromu. Poskytni mi dostatek mužů, abych mohl zaútočit na jeho zdi, můj pane, a pošlu celou tu jejich chásku do hrobů.“</p>
<p>„Pokud bych ti dal dostatek mužů, přemohli by jej oni, ne ty. A v tom případě bych spíš měl odměnit sám sebe.“ Jaime mapu svinul. „Tohle si ponechám, jestli mohu.“</p>
<p>„Mapa je tvoje. Území je tvoje. Říká se, že Lannister vždycky splácí svoje dluhy. Bojovali jsme za vás.“</p>
<p>„Ani z poloviny tak dlouho, jako jste bojovali proti nám.“</p>
<p>„Král nás za to omilostnil. Vaše meče mi zabili synovce a mého nemanželského syna. Váš Hora mi ukradl úrodu a všechno spálil, tak abych si nemohl nic odnést. Podpálil můj hrad a znásilnil jednu z mých dcer. Požaduji odškodnění.“</p>
<p>„Hora je mrtvý, stejně jako můj otec,“ řekl mu Jaime, „a někteří by mohli říci, že tvoje hlava byla dostatečným odškodněním. <emphasis>Přísahal</emphasis> jsi věrnost Starkovi, a byl jsi mu věrný, dokud jej lord Walter nezabil.“</p>
<p>„Dokud jej nezavraždil, a spolu s ním tucet dobrých mužů z mé vlastní krve.“ Lord Jonos otočil hlavu a odplivl si. „Ano, byl jsem věrný Mladému vlkovi, stejně jako budu věrný tobě, pokud se mnou budeš zacházet spravedlivě. Ohnul jsem koleno, protože jsem neviděl smysl v umírání pro mrtvého ani v prolévání brackenovské krve pro ztracenou věc.“</p>
<p>„Obezřetný muž.“ <emphasis>Ačkoliv by někteří mohli říci, že lord Blackwood je čestnější.</emphasis> „Dostaneš svoje pozemky. Alespoň něco z nich. Protože jsi částečně porazil Blackwoody.“</p>
<p>Zdálo se, že to lorda Jonose uspokojilo. „Spokojím se s jakýmkoliv dílem, který uzná můj pán za spravedlivý. Pokud ti ale mohu poradit, neprospěje ti, když budeš na Blackwoody příliš laskavý. V žilách jim koluje zrádcovská krev. Než přišli Andalové do Západozemí, této řece vládl rod Brackenů. Byli jsme králové a Blackwoodové byli našimi vazaly, jenže nás zradili a uchvátili si pro sebe korunu. Každý Blackwood se rodí jako přeběhlík. Uděláš dobře, když na to budeš pamatovat, až s nimi budeš vyjednávat podmínky.“</p>
<p>„Ach ano, udělám to,“ ujistil ho Jaime.</p>
<p>Vyjel z Brackenova obléhacího tábora k bráně Havranostromu a Peck jel před ním s mírovou zástavou. Než přijeli k hradu, pozorovalo je z hradeb nad strážnicí dvacet párů očí. Zastavil se Ctí u okraje hradního příkopu, hlubokého výkopu olemovaného kamenem, jehož zelené vody se dusily špinavou pěnou. Jaime už chtěl nařídit seru Kennosovi, aby zatroubil na Herrockův roh, když začal padací most klesat.</p>
<p>Lord Tytos Blackwood se s ním setkal na vnějším nádvoří, usazený na jezdeckém koni stejně vyhublém, jako byl sám. Pán Havranostromu, velmi vysoký a hubený, měl zahnutý nos, dlouhé vlasy a rozježený vous v barvě pepře a soli, ve kterém bylo více soli než pepře. Na jeho naleštěném šarlatovém hrudním plátu byl stříbrně vykládaný bílý strom, holý a mrtvý, obklopený hejnem vzlétajících onyxových havranů. Z ramen mu splýval plášť z havraních per.</p>
<p>„Lorde Tytosi,“ řekl Jaime.</p>
<p>„Sere.“</p>
<p>„Děkuji, že jsi mi dovolil vstoupit do hradu.“</p>
<p>„Nebudu tvrdit, že jsi zde vítán. Ale ani nepopírám, že jsem doufal, že bys mohl přijet. Přijel sis pro můj meč.“</p>
<p>„Přijel jsem, abych tohle ukončil. Tvoji muži bojovali statečně, ale tvoje válka je prohraná. Jsi připraven vzdát se?“</p>
<p>„Králi. Nikoliv Jonosi Brackenovi.“</p>
<p>„Rozumím.“</p>
<p>Blackwood na okamžik zaváhal. „Přeješ si, abych sesedl a poklekl před tebou, teď a tady?“</p>
<p>Dění na nádvoří přihlížela stovka očí. „Větry jsou studené a na nádvoří je blátivo,“ odpověděl Jaime. „Můžeš pokleknout na koberci ve svém soláru, jakmile se dohodneme na podmínkách.“</p>
<p>„To je od tebe galantní,“ řekl lord Tytos. „Pojď, sere. Moje síň možná postrádá jídlo, ale nikoliv zdvořilost.“</p>
<p>Blackwoodův solár byl ve druhém patře rozlehlé bašty ze dřeva. Když vstoupili, v krbu tam hořel oheň. Místnost byla velká a vzdušná, s velkými trámy z černého dubu podpírajícími vysoký strop. Stěny byly ověšeny tkanými tapiseriemi a z dvojitých mřížovaných dveří byl výhled na boží háj. Skrze jejich silné tabulky ve tvaru diamantů ze žlutého skla zahlédl Jaime pokroucené větve stromu srdce, podle kterého dostal hrad svoje jméno. Byl to prastarý a kolosální čarostrom, desetkrát větší než ten, co rostl v kamenité zahradě v Casterlyově skále. Tento strom však byl holý a mrtvý.</p>
<p>„Brackenové jej otrávili,“ řekl jeho hostitel. „Po čtyři tisíce let na něm nevyrostl jediný lístek. Mistři říkají, že za dalších tisíc let se promění v kámen. Čarostromy nikdy neztrouchnivějí.“</p>
<p>„A havrani?“ zeptal se Jaime. „Kde jsou?“</p>
<p>„Přilétají za soumraku a hnízdí celou noc. Jsou jich stovky. Pokryjí strom jako černé listy, každičkou jeho větev. Takto přilétají již tisícovku let. Jak nebo proč, to žádný z lidí neví, a přesto je strom přitahuje každého večera.“</p>
<p>Blackwood se posadil do křesla s vysokým opěradlem. „Je to pro mne otázkou cti, ale musím se zeptat na svého lenního pána.“</p>
<p>„Ser Edmure je na cestě do Casterlyovy skály jako můj zajatec. Jeho žena zůstane ve Dvojčatech, dokud neporodí. Pak se k němu ona a jejich dítě připojí. Pokud se nepokusí utéci nebo naplánovat povstání, bude žít Edmure dlouhým životem.“</p>
<p>„Dlouhým a hořkým. Životem beze cti. Až do dne, kdy skoná, o něm budou lidé říkat, že se bál bojovat.“</p>
<p>Nespravedlivě, pomyslel si Jaime. On se bál o svoje dítě. Věděl, čí jsem syn, lépe než moje vlastní teta. „Ta volba byla na něm. Jeho strýc by nás přiměl krvácet.“</p>
<p>„V tom se shodneme.“ Blackwoodův hlas nic neprozrazoval. „Mohu se zeptat, co jsi udělal se serem Bryndenem?“</p>
<p>„Nabídl jsem mu, že se může dát k černým. On místo toho uprchl.“ Jaime se usmál. „Nemáš ho náhodou zde?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Pověděl bys mi to, kdyby tady byl?“</p>
<p>Tentokrát se usmál Tytos Blackwood.</p>
<p>Jaime dal ruce k sobě, zlaté prsty k živým. „Možná je načase, abychom si promluvili o podmínkách.“</p>
<p>„Teď už mám padnout na kolena?“</p>
<p>„Jestli chceš. Anebo můžeme říct, že jsi to udělal.“</p>
<p>Lord Blackwood zůstal sedět. Brzy dospěli k dohodě v hlavních bodech: doznání, odpřísáhnutí věrnosti, omilostnění, jistá suma zlata a stříbra, která měla být zaplacena. „Jaké pozemky budeš vyžadovat?“ zeptal se lord Tytos. Když mu Jaime podal mapu, jednou se na ni podíval a uchechtl se. „Jistě. Přeběhlík musí dostat svoji odměnu.“</p>
<p>„Ano, ale menší, než si představuje, za menší službu. Se kterým z těchto území se nejsnáze rozloučíš?“</p>
<p>Lord Tytos to na okamžik zvažoval. „Dřevoplot, Samostřílový pahorek a Ohyb.“</p>
<p>„Ruina, pahorek a pár chýší? Ale no tak, můj pane. Musíš za svou zradu trpět. Bude chtít přinejmenším jeden z těch mlýnů.“ Mlýny byly cenným zdrojem daní. Lord dostával desetinu ze všeho zrní, které tam mleli.</p>
<p>„Tak tedy Panský mlýn. Drtivý je náš.“</p>
<p>„A ještě jednu vesnici. Kamenné mohyly?“</p>
<p>„Pod kameny Mohyl mám pohřbené svoje předky.“ Znovu se podíval na mapu. „Dej mu Medostrom a jeho úly. Ze všeho toho medu ztloustne a shnijí mu zuby.“</p>
<p>„Tak tedy ujednáno. Kromě jedné poslední věci.“</p>
<p>„Rukojmí.“</p>
<p>„Ano, můj pane. Tuším, že máš dceru.“</p>
<p>„Bethany.“ Lord Tytos vypadal zdrceně. „Mám také dva bratry a sestru. Pár ovdovělých tet. Neteře, synovce, bratrance. Myslel jsem, že by ses mohl spokojit s...“</p>
<p>„Musí to být dítě z tvé krve.“</p>
<p>„Bethany je teprve osm. Milá dívka, pořád se směje. Nikdy nebyla dál než den jízdy od mého hradu.“</p>
<p>„Proč by se nemohla podívat do Králova přístaviště? Jeho Veličenstvo je takřka jejího věku. Král bude potěšen, když získá další kamarádku.“</p>
<p>„Takovou, kterou bude moci pověsit, kdyby jej její otec něčím rozzlobil?“ zeptal se lord Tytos. „Mám čtyři syny. Nezvážil bys místo ní raději jednoho z nich? Benovi je dvanáct a lační po dobrodružství. Mohl by ti dělat panoše, když by tě to potěšilo, můj pane.“</p>
<p>„Mám víc panošů, než abych věděl, co s nimi. Pokaždé, když se jdu vymočit, perou se o právo podržet mi ptáka. A máš šest synů, můj pane, ne čtyři.“</p>
<p>„Kdysi. Robert byl můj nejmladší a nikdy příliš silný. Zemřel před devíti dny na chorobu střev. Lucase zavraždili na Rudé svatbě. Čtvrtá žena Waldera Freye byla z Blackwoodů, ale příbuzenský vztah nemá ve Dvojčatech větší váhu než právo hosta. Rád bych pohřbil Lucase pod stromem, ale Freyové dosud neuznali za vhodné vrátit mi jeho kosti.“</p>
<p>„Učiní tak. Lucas byl tvůj nejstarší syn?“</p>
<p>„Můj druhý. Nejstarší je Brynden, můj dědic. Další je Hoster. Obávám se, že poněkud intelektuálský typ.“</p>
<p>„V Králově přístavišti mají také knihy. Vzpomínám si, že můj bratr je čas od času četl. Možná by se na ně tvůj syn rád podíval. Přijmu jako rukojmí tvého Hostera.“</p>
<p>Blackwoodovi se znatelně ulevilo. „Děkuji ti, můj pane.“ Na chvíli zaváhal. „Pokud mohu být tak troufalý, udělal bys dobře, kdybys požadoval rukojmí také od lorda Jonose. Jednu z jeho dcer. Navzdory tomu, jak se pořád s někým páří, se mu stále ještě nepodařilo zplodit syna.“</p>
<p>„Měl nemanželského syna, kterého mu zabili ve válce.“ „Opravdu? Harry byl bastard, to je pravda, ale zda jej zplodil Jonos, to je ožehavější otázka. Byl to světlovlasý hoch, pohledný. Jonos není ani jedno z toho.“ Lord Tytos vstal. „Prokážeš mi tu čest a povečeříš se mnou?“</p>
<p>„Někdy jindy, můj pane.“ Hrad hladověl; Jaimemu by neposloužilo, kdyby jim měl krást jídlo od úst. „Nemohu se zdržet. Řekotočí čeká.“</p>
<p>„Řekotočí? Nebo Královo přístaviště?“</p>
<p>„Oboje.“</p>
<p>Lord Tytos se jej nepokoušel zdržovat. „Hoster může být připraven k odjezdu do hodiny.“</p>
<p>Byl. Chlapec se sešel s Jaimem u stájí, se srolovanou spací rohoží přehozenou přes rameno a svazkem svitků v podpaždí. Nemohlo mu být víc než šestnáct, a přece už byl vyšší než jeho otec, téměř sedm stop nohou, holení a loktů, klátivý, nemotorný chlapec s neposlušnými vlasy. „Lorde veliteli. Jsem tvoje rukojmí, Hoster. Říkají mi Hos.“ Usmál se.</p>
<p><emphasis>Myslí si snad, že tohle je nějaká legrace?</emphasis> „Kdo ti tak říká?</p>
<p>„Moji přátelé. Moji bratři.“</p>
<p>„Já nejsem tvůj přítel a nejsem tvůj bratr.“ To chlapci vymazalo úsměv z tváře. Jaime se otočil k lordu Tytosovi. „Můj pane, aby bylo jasno. Lord Beric Dondarrion, Thoros z Myru, Sandor Clegane, Brynden Tully, ta žena Kamenosrdce... ti všichni jsou psanci a rebelové, nepřátelé krále a všech jeho věrných poddaných. Kdybych se měl dozvědět, že je ty nebo někdo z tvých lidí ukrýváte, ochraňujete nebo jim jakýmkoliv způsobem pomáháte, nebudu váhat a pošlu ti hlavu tvého syna. Doufám, že mi rozumíš. A pochop prosím také tohle: Já nejsem Ryman Frey.“ „Ne.“ Ústa lorda Blackwooda opustila jakákoliv známka vřelosti. „Já vím, s kým jednám. S Králokatem.“</p>
<p>„Dobře.“ Jaime nasedl a otočil Čest směrem k bráně. „Přeji ti dobrou sklizeň. A raduj se z králova míru.“</p>
<p>Nejel daleko. Lord Jonos Bracken na něj čekal venku před Havranostromem, ihned mimo dostřel dobrého kušostřelce. Seděl na jezdeckém koni ve zbroji a oděl si svou zbroj a šedou ocelovou přilbici s hřebenem ve tvaru koně. „Viděl jsem, jak stáhli praporec s vlkem,“ řekl, když k němu Jaime přijel. „Dohodli jste se?“</p>
<p>„Dohodli. Jeď domů a osázej svá pole.“</p>
<p>Lord Bracken zvedl svoje hledí. „Věřím, že mám více polí k osázení, než jsem měl, když jsi vcházel do hradu.“</p>
<p>„Ohyb, Dřevoplot, Medostrom a všechny jeho úly.“ Na jedno si nemohl vzpomenout. „Ach, a Samostřílový pahorek.“ „Mlýn,“ řekl Bracken. „Musím mít mlýn.“</p>
<p>„Panský mlýn.“</p>
<p>Lord Jonos si odfrkl. „Ano, to bude stačit. Prozatím.“ Ukázal na Hostera Blackwooda, jedoucího vedle Pecka. „Tamtoho ti dal jako rukojmí? Byl jsi oklamán, pane. Tenhleten je slabý. Voda místo krve. Bez ohledu na to, jak je vysoký, kterékoliv z mých děvčat by jej přelomilo vpůli jako shnilou větvičku.“ „Kolik dcer vlastně máš, můj pane?“ zeptal se jej Jaime.</p>
<p>„Pět. Dvě od mé první ženy a tři od třetí.“ Zdálo se, že si až příliš pozdě uvědomil, že toho možná řekl až příliš.</p>
<p>„Pošli jednu z nich ke dvoru. Dostane se jí privilegia stát se dvorní dámou královny regentky.“</p>
<p>Brackenův obličej potemněl, když si uvědomil význam těch slov. „Takto oplácíš přátelství Kamenoplotu?“</p>
<p>„Dělat dvorní dámu samotné královně je velká čest,“ připomněl mu Jaime. „Tohle bys jí možná měl zdůraznit. Budeme dívku očekávat do konce roku.“ Na Brackenovu odpověď nečekal. Zlehka se dotkl svými pozlacenými ostruhami Cti a odklusal. Jeho muži se zformovali za ním, s praporci vlajícími ve větru. Tábor i hrad brzy zmizely za nimi, zahaleny prachem vířeným kopyty jejich koní.</p>
<p>Ani psanci, ani vlci je cestou na Havranostrom neobtěžovali, a tak se Jaime rozhodl vrátit se odlišnou trasou. Budou-li bohové dobří, mohl by narazit na Černou rybu nebo zlákat k nepromyšlenému útoku Berika Dondarriona.</p>
<p>Jeli podél Vdoviny vody, stále dál, téměř do soumraku. Jaime si nechal zavolat dopředu svoje rukojmí, zeptal se, kde se dá nalézt nejkratší brod, a chlapec je tam odvedl. Zatímco kolona se šploucháním projížděla přes mělkou vodu, slunce zapadalo za dva travnaté kopce. „Cecky,“ řekl Hoster Blackwood.</p>
<p>Jaime si vybavil mapu lorda Brackena. „Mezi těma kopci je vesnice.“</p>
<p>„Grošostrom,“ přitakal chlapec.</p>
<p>„Utáboříme se tam na noc.“ Pokud jsou tam vesničané, mohli by něco vědět o seru Bryndenovi a psancích. „Lord Jonos měl nějaké poznámky ohledně toho, čí cecky to jsou,“ zavolal na Blackwoodova chlapce, zatímco jeli směrem k tmavnoucím kopcům a poslednímu dennímu světlu. „Brackenové je nazývají jedním jménem, Blackwoodové jiným.“</p>
<p>„Ano, můj pane. Už skoro stovku let. Předtím to byly Matčiny cecky nebo prostě jen Cecky. <emphasis>Ty</emphasis> kopce jsou dva a... no zkrátka se zdá, že připomínají...“</p>
<p>„Já vidím, co připomínají.“ Jaime zjistil, že myslí na ženu ve stanu a na to, jak se pokoušela zakrýt svoje velké tmavé bradavky. „Co se změnilo před stovkou let?“</p>
<p>„Aegon Nehodný pojal za svou milenku Barbu Bracken,“ odpověděl sečtělý chlapec. „Říkají, že to byla velmi vyvinutá děva, a jednoho dne, když král navštívil Kamenoplot, vyjel si ven na lov a uviděl Cecky, tak...“</p>
<p>„...je pojmenoval po své milence.“ Aegon Čtvrtý zemřel dlouho předtím, než se Jaime narodil, ale Jaime si vybavoval dost z historie jeho vlády, aby se mohl dohadovat, co se dělo dál. „Až později svou milenku odvrhl a pojal ženu z Blackwoodů, že ano?“</p>
<p>„Lady Melissu,“ potvrdil Hoster. „Říkali jí Missy. V našem božím háji je její socha. Byla <emphasis>mnohem</emphasis> krásnější než Barba Bracken, ale štíhlejší, a Barba se nechala slyšet, že Missy je plochá jako chlapec. Když se to král Aegon doslechl...“</p>
<p>„… dal jí Barbiny cecky.“ Jaime se zasmál. „Jak tohle všechno začalo, mezi Blackwoody a Brackeny? Je to někde zapsáno?“</p>
<p>„Je, můj pane,“ odpověděl chlapec, „jenže něco z dějin zapsali jejich mistři a něco naši, celá staletí po událostech, které zapisovali. Táhne se to zpět až k Věku hrdinů. Blackwoodové byli tehdy králi. Brackenové byli nevýznamní lordi, známí tím, že chovali koně. Místo aby platili králi, co mu náleželo, použili zlato, které jim jejich koně vynesli, na zaplacení žoldnéřů a svrhli jej.“</p>
<p>„Kdy se tohle všechno stalo?“</p>
<p>„Pět staletí před Andaly. Tisíc, pokud lze věřit <emphasis>Skutečné historii.</emphasis> Akorát že nikdo neví, kdy Andalové přepluli Úzké moře. Ve <emphasis>Skutečné historii</emphasis> se praví, že od té doby uplynulo čtyři tisíce let, ovšem někteří mistři tvrdí, že jsou to pouze dva tisíce let. Za určitým datem jsou všechny údaje zamlžené a zmatené a jasná historie se změnila v tajemstvími zastřenou legendu.“</p>
<p><emphasis>Tyrionovi by se tenhle hoch líbil. Mohli by si spolu povídat od soumraku do svítání, dohadovali by se o knihách.</emphasis> Na okamžik takřka zapomněl na svou zahořklost vůči bratrovi, dokud si nevzpomněl, že je Skřet pryč. „Takže se hádáte kvůli koruně, kterou vzal jeden z vás druhému, když Casterlyové stále ještě vládli z Casterlyovy skály. To je kořen toho všeho? Koruna království, které neexistuje již tisíc let?“ Zasmál se. „Tolik let, tolik válek, tolik králů... člověk by si myslel, že snad někdo uzavře mír.“</p>
<p>„Snažili se o to, můj pane. Mnohokrát se o to snažili. Snad stokrát jsme s Brackeny uzavřeli mír, zpečetěný sňatky. V každém Brackenovi koluje krev Blackwoodů... a krev Brackenů je v každém Blackwoodovi. Mír Starého krále trval půl století. Pak ale vypukla nějaká čerstvá váda a otevřely se staré rány a začaly opět krvácet. Takto je to vždycky, říká můj otec. Dokud si budou lidé pamatovat příkoří napáchaná na jejich předcích, žádný mír nikdy dlouho nevydrží. A tak to jde staletí za staletím, my nenávidíme Brackeny a oni nenávidí nás. Můj otec říká, že to nikdy neskončí.“</p>
<p>„Mohlo by.“</p>
<p>„Jak, můj pane? Můj otec říká, že staré rány se nikdy nezahojí.“</p>
<p>„Můj otec měl taky svá rčení. Nikdy nezraň nepřítele, když ho můžeš zabít. Mrtví muži pomstu nekují.“</p>
<p>„Ale jejich synové ano,“ řekl Hoster omluvně.</p>
<p>„Ne když zabiješ i syny. Zeptej se na to Casterlyů, pokud o mých slovech pochybuješ. Zeptej se lorda a lady Tarbeck, nebo Reynů z Kastameru. Zeptej se Prince z Dračího kamene.“ Na okamžik mu hluboká rudá mračna, která korunovala západní kopce, připomněla Rhaegarovy děti, zabalené v karmínových pláštích.</p>
<p>„Proto jste zabili všechny Starky?“</p>
<p>„Ne všechny,“ řekl Jaime. „Dcery lorda Eddarda žijí. Jedna byla právě provdána. Ta druhá...“ <emphasis>Brienne, kde jsi? Našla jsi ji? </emphasis>„... pokud jsou bohové dobří, zapomene na to, že byla Stark. Provdá se za nějakého statného kováře nebo zavalitého hostinského, zaplní jeho domov dětmi a nikdy se nebude muset bát, že přijde nějaký rytíř a rozbije jim hlavy o zeď.“</p>
<p>„Bohové jsou dobří,“ řekl nejistě chlapec, jenž byl jeho rukojmí.</p>
<p><emphasis>Věř tomu dál.</emphasis> Jaime pobídl Čest svými ostruhami.</p>
<p>Ukázalo se, že Grošostrom je mnohem větší vesnice, než očekával. I tam zuřila válka; důkazem byly zčernalé sady a sežehlé skořepiny rozbitých domů. Ale za každý dům v troskách byly postaveny tři nové. Jaime zahlédl ve snášejícím se modrém soumraku nový došek na desítce střech a dveře vyrobené z čerstvého zeleného dřeva. Mezi kachním rybníkem a kovárnou narazil na strom, který dal místu jeho jméno, prastarý vysoký dub. Jeho pokroucené kořeny vrůstaly do země a vyrůstaly z ni jako hnízdo pomalých hnědých hadů a k obrovitému kmeni byly přibity stovky starých měděných mincí.</p>
<p>Peck hleděl na strom, pak na prázdné domy. „Kde jsou všichni lidé?“</p>
<p>„Schovávají se,“ řekl mu Jaime.</p>
<p>Uvnitř domů byly uhašeny ohně, ale z některých se stále kouřilo a žádné ohniště nebylo úplně vychladlé, jediným živým tvorem, jehož tam viděli, byla chovná koza, kterou našel Horký Harry Merrell, jak ožírá zeleninu v zahradě... Ale vesnice měla pevnost, stejně silnou, jako byla kterákoliv v říčních krajinách, a Jaime věděl, kde vesničany najde. <emphasis>Schovávají se za těmi zdmi, kdykoliv přijedou jezdci, proto je tady pořád ta vesnice. A teď se schovávají znovu, přede mnou.</emphasis></p>
<p>Přijel s Ctí k bráně pevnosti. „Vy v pevnosti. Nemáme v úmyslu ublížit vám. Jsme královi muži.“</p>
<p>Na zdi nad bránou se objevily obličeje. „Královi muži vypálili naši vesnici,“ zavolal dolů jeden z mužů. „Předtím nám jiní královi muži vzali naše ovce. Byli od jiného krále, ale našim ovcím to bylo jedno. Královi muži zabili Harsleyho a sera Ormonda, a Lacey znásilňovali tak dlouho, dokud neumřela.“</p>
<p>„Ne moji muži,“ řekl Jaime. „Otevřete svoji bránu?“</p>
<p>„Otevřeme ji, až odejdete.“</p>
<p>Přijel k němu ser Lemnos. „Tu bránu bychom snadno vyrazili nebo bychom to tu mohli podpálit.“</p>
<p>„Zatímco na nás budou házet kameny a zasypávat nás šípy.“ Jaime zavrtěl hlavou. „Byla by to krvavá záležitost... a kvůli čemu? Tihle lidé nám nijak neublížili. Ubytujeme se v domech, ale nikdo tady nebude nic krást. Máme svoje vlastní zásoby.“</p>
<p>A než na oblohu vyšplhal měsíc, ustájili svoje koně ve vesnické stáji a povečeřeli nasolené skopové, sušená jablka a tvrdý, sýr. Jaime jedl málo a podělil se o měch vína s Peckem a rukojmím Hosem. Pokoušel se spočítat mince přibité ke kmeni starého dubu, ale bylo jich tolik, že brzy ztratil přehled. <emphasis>Co to má vůbec znamenat?</emphasis> Blackwoodův syn by mu to řekl, kdyby se ho na to zeptal, ale to by zkazilo veškerou tajuplnost.</p>
<p>Rozmístil stráže, aby zajistil, že nikdo neopustí hranice vesnice. Také vyslal průzkumníky, aby je nemohl nepozorovaně přepadnout žádný nepřítel. Byla takřka půlnoc, když přijeli dva z nich nazpět se ženou, kterou zajali. „Neohrožené přijela až k nám, milostpane, a chce s tebou hovořit.“</p>
<p>Jaime se vyškrábal na nohy. „Moje paní. Nemyslel jsem si, že tě opět spatřím tak brzy.“ <emphasis>Bohové, buďte dobří, vypadá o deset let starší, než když jsem ji viděl naposledy. A co se jí to stalo s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>obličejem?</emphasis> „Ten obvaz... utrpěla jsi zranění.“</p>
<p>„Kousnutí.“ Dotkla se jílce svého meče, meče, jenž jí dal. <emphasis>Přísežník.</emphasis> „Můj pane, pověřil ji mne úkolem.“</p>
<p>„Ta dívka. Našla jsi ji?“</p>
<p>„Našla,“ odpověděla Brienne, panna z Tarthu.</p>
<p>„Kde je?“</p>
<p>„Den jízdy odsud. Mohu tě k ní zavést, sere... ale musíš jet sám. Jinak ji Ohař zabije.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />JON</strong></p>
<p>„<strong>R’</strong>hllore,“ zpívala Melisandra, s pažemi vzepjatými proti padajícímu sněhu, „jsi světlo v našich očích, oheň v našich srdcích, teplo v našich tělech. Tvoje je slunce, jež zahřívá naše dny, tvoje jsou hvězdy, které nás střeží ve tmě noci.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Chvalte všichni R’hllora, Pána světla“</emphasis> odpovídali svatebčané v nesourodém chóru, než poryv ledově chladného větru jejich slova odvál. Jon Sníh si zvedl kápi svého pláště.</p>
<p>Sníh dnes padal zlehka, řídké rozptýlené vločky tančící ve vzduchu, ale vítr foukal podél Zdi od východu, studený jako dech ledového draka z příběhů, které jim vyprávěla Stará chůva. Dokonce i Melisandřin oheň se chvěl; plameny se choulily dole v příkopu, tiše praskajíce, zatímco rudá kněžka prozpěvovala. Zdálo se, že chlad necítí jenom Duch.</p>
<p>Alys Karstark se naklonila blízko k Jonovi. „Sníh během svatebního obřadu znamená chladné manželství, jak vždycky říkávala moje matka.“</p>
<p>Pohlédl na královnu Selyse. <emphasis>Když se brali ona a Stannis, to jistě musela zuřit sněhová vánice.</emphasis> Schoulená pod svým hermelínovým pláštěm a obklopená svými dámami, služebnými a rytíři působila jižanská královna dojmem křehkého, bledého, scvrklého stvoření. Na tenké rty jí přimrzl napjatý úsměv, ale oči se jí leskly zbožnou úctou. <emphasis>Nenávidí chlad, ale miluje plameny.</emphasis></p>
<p>Stačilo, aby se na ni podíval, a poznal to. Stačilo by, aby Melisandra řekla slovo, a královna by poslušně vkročila do ohně objala by jej jako milenka.</p>
<p>Ne všichni královnini muži sdíleli stejné nadšení. Ser Brus vypadal napůl opilý, ser Malegorn svíral rukou v rukavici zadeček dámy vedle sebe, ser Norbert zíval a ser Patrek z Královy hory se tvářil rozezleně. Jon Sníh začínal chápat, proč je Stannis zanechal se svou královnou.</p>
<p>„Noc je temná a plná hrůz,“ prozpěvovala Melisandra. „Osamoceni se rodíme a osamoceni umíráme, ale jak kráčíme tímto temným údolím, čerpáme sílu ze sebe navzájem. A z tebe, náš pane.“ Šarlatové hedvábí a satén kolem ní vířily s každým poryvem větru. „Dva z nás dnes přišli spojit své životy, aby mohli čelit temnotě tohoto světa společně. Naplň jejich srdce ohněm, můj pane, aby mohli ruku v ruce navždy kráčet po tvé zářící stezce.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Pane světla, ochraňuj nás</emphasis>,“ zvolala královna Selyse. Další hlasy se ozvaly v odpověď. Melisandřini věrní: sinalé dámy, třesoucí se služebné, ser Axell, ser Narbert a ser Lambert, zbrojnoši v železné zbroji a Thennové v bronzu, dokonce i pár Jonových černých bratří. <emphasis>„Pane světla, požehnej svým dětem</emphasis>.“</p>
<p>Melisandra stála zády ke zdi z jedné strany hluboké jámy, kde hořel její oheň. Pár, jenž měl být sezdán, stál tvářemi proti ní z druhé strany jámy. Za nimi stála královna se svou dcerou a jejím potetovaným bláznem. Princezna Shireen byla obalená v tolika vrstvách, že vypadala jako kulička vydechující bílé obláčky skrze šátek, kterým měla zahalenou většinu tváře. Skupinu obklopovali ser Axell Florent a královnini muži.</p>
<p>Třebaže se kolem jámy shromáždila jen hrstka mužů, mnohem víc jich přihlíželo ze střech, oken a schodů obrovského serpentinového schodiště. Jon si bedlivě všímal, kdo všechno tam je a kdo není. Někteří muži měli svoje povinnosti; mnozí z těch, kteří zrovna nebyli ve službě, spali tvrdým spánkem. Jiní se však rozhodli nepřijít, aby tím dali najevo svůj nesouhlas. Mezi těmi, co scházeli, byli i Othell Yarwyck a Bowen Marsh. Septon Chayle se krátce vynořil ze septa, pohrávaje si se sedmistěnným krystalem, který mu visel na tkanici kolem krku, jen aby opět zašel dovnitř, jakmile začaly modlitby.</p>
<p>Melisandra zvedla ruce a oheň v jámě vyskočil nahoru k jejím prstům jako velký rudý pes vyskakující pro pamlsek. Vylétl vír jisker, setkal se s vločkami padajícího sněhu. „Děkujeme ti za statečného Stannise, z tvé milosti našeho krále. Veď ho a braň ho, R’hllore. Ochraňuj ho před zradami zlých lidí a obdař jej silou porazit služebníky tmy.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Obdař jej silou:“</emphasis> odpověděla královna Selyse a její rytíři a dámy.</p>
<p>Alys Karstark se zavěsila do Jonova rámě. „Jak dlouho to ještě potrvá, lorde Sněhu? Jestli mám zemřít pohřbená pod vším tím sněhem, ráda bych zemřela jako vdaná žena.“</p>
<p>„Již brzy, moje paní,“ ujistil ji Jon. „Brzy.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Děkujeme ti za slunce, které nás ohřívá,“</emphasis> prozpěvovala královna. <emphasis>„Děkujeme ti za hvězdy, které nad námi drží stráž v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>černi noci. Děkujeme ti za naše krby a naše pochodně, které drží zuřivou tmu v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>šachu. Děkujeme ti za naše jasné mysli, za ohně v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>našich tělech a v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>našich srdcích.“</emphasis></p>
<p>A Melisandra řekla: „Ať postoupí dopředu, ti, kdož mají být spojeni.“ Plameny vrhly její stín na Zeď za ní a na bledé kůži jejího hrdla se zaleskl její rubín.</p>
<p>Jon se otočil k Alys Karstark. „Moje paní. Jsi připravená?“</p>
<p>„Ano. Ach, ano.“</p>
<p>„Nemáš strach?“</p>
<p>Dívka se usmála způsobem, který mu tolik připomněl jeho malou sestru, až mu to málem zlomilo srdce. „To ať má on strach ze mne.“ Na tvářích jí roztávaly sněhové vločky, ale vlasy měla zakryté kusem krajky, který někde našel Satén. Začal se na ní hromadit sníh, nasazoval jí na hlavu mrazivou korunu. Tváře měla uzardělé, očí se jí leskly.</p>
<p>„Zimní paní.“ Jon jí stiskl ruku.</p>
<p>Magnar Thennů tam stál, čekal u ohně, oděn jako do bitvy, v kožešinách, kůži a bronzových šupinách, s bronzovým mečem po boku. S ustupujícími vlasy vypadal starší než na svoje roky, ale když se otočil, aby se podíval, jak přichází jeho nevěsta, viděl v něm Jon chlapce. Oči měl velké jako vlašské ořechy, avšak zda to způsobil oheň, kněžka nebo žena, která v něm probouzela strach, to nemohl Jon říci. <emphasis>Alys měla větší pravdu, než věděla.</emphasis></p>
<p>„Kdo přivádí tuto ženu, aby byla provdána?” zeptala se Melisandra.</p>
<p>„Já ji přivádím,“ řekl Jon. „Nyní přichází Alys z rodu Karstarků, dospělá žena, která již krvácela, vznešené krve a původu.“ Naposledy jí stiskl ruku a ustoupil dozadu, aby se připojil k ostatním.</p>
<p>„Kdo si přichází vzít tuto ženu?“ pokračovala Melisandra.</p>
<p>„Já.“ Sigorn se pleskl po hrudi. „Magnar Thennů.“</p>
<p>„Sigorne,“ zeptala se Melisandra, „budeš sdílet svůj oheň s Alys a zahřívat ji, když bude noc temná a plná hrůz?“</p>
<p>„Tak přísahám.“ Magnarův slib byl bílým obláčkem ve vzduchu. Ramena mu pokrýval sníh, uši měl rudé. „Na plameny rudého boha, budu ji zahřívat po všechny její dny.“</p>
<p>„Alys, přísaháš, že budeš sdílet svůj oheň se Sigornem a zahřívat jej, když bude noc temná a plná hrůz?“</p>
<p>„Dokud mu bude vřít krev v žilách.“ Její panenský plášť byl z černé vlny Noční hlídky. Vycházející slunce Karstarků vyšité na jeho zádech bylo ze stejné bílé vlny, kterou byl podšitý.</p>
<p>Melisandře zářily oči stejně jasně jako rubín na jejím krku. „Přistupte tedy ke mně a buďte jako jedno.“ Když pokynula, stěna z plamenů vyšlehla vzhůru, olizujíc sněhové vločky horkými oranžovými jazyky. Alys Karstark vzala svého magnara za ruku.</p>
<p>Bok po boku přeskočili jámu.</p>
<p>„Dva skočili do plamenů.“ Poryv větru zvedl šarlatové sukně rudé ženy, dokud je opět nestlačila dolů. „Vynořili se jako jeden.“ Měděné vlasy jí tančily kolem hlavy. „Co oheň spojí, nikdo nerozpojí.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Co oheň spojí, nikdo nerozpojí</emphasis>,“ ozvalo se v ozvěně přicházející od královniných mužů, Thennů a pár černých bratří.</p>
<p><emphasis>Kromě králů a strýců</emphasis>, pomyslel si Jon Sníh.</p>
<p>Cregan Karstark se objevil den po příjezdu své neteře. S ním přijeli čtyři zbrojnoši, lovec a smečka psů, čichajících ve stopě lady Alys, jako by byla lovná zvěř. Jon Sníh se s nimi setkal na Královské cestě půl ligy jižně od Krtince, než se stačili objevit v Černém hradu a požádat o právo hosta nebo o vyjednávání. Jeden z Karstarkových mužů vypustil šíp po Tym a zemřel za to. Zbyli tudíž čtyři a Cregan sám.</p>
<p>Naštěstí měli tucet ledových cel. <emphasis>Dost místa pro všechny.</emphasis></p>
<p>Tak jako všechno ostatní, končila u Zdi i heraldika. Thennové neměli žádné rodové znaky, jak bylo obvyklé u šlechty v Sedmi královstvích, a Jon řekl majordomům, aby improvizovali. Zvládli to podle něj dobře. Na nevěstině plášti, který Sigorn upevnil lady Alys kolem ramen, byl bronzový disk na poli z bílé vlny, obklopený plameny vyrobenými z kousků rudého hedvábí. Ti, kteří si dali záležet, v tom viděli nástin východu slunce Karstarků, ale natolik odlišný, aby to mohl být znak vhodný pro rod Thennů.</p>
<p>Magnar panenský plášť z Alysiných ramen takřka serval, ale když kolem ní připevňoval plášť nevěsty, byl skoro něžný. Když se sklonil, aby ji políbil na tvář, jejich dech se smísil. Plameny znovu zaburácely. Královnini muži začali zpívat chvalozpěv. „Už je to hotovo?“ slyšel Jon zašeptat Saténa.</p>
<p>„Hotovo a hotovo,“ zamumlal Muloš, „a to je dobře. Jsou sezdaní a já jsem napůl zmrzlý.“ Byl zachumlaný ve své nejlepší černi, tak nové, že ještě neměla možnost vyblednout, ale tváře mu ve větru zrudly skoro do odstínu jeho vlasů. „Hobbs svařil nějaké víno se skořicí a hřebíčkem. To nás všechny zahřeje.“</p>
<p>„Jakým hřebíčkem?“ zeptal se Owen Tupec.</p>
<p>Sníh začal padat hustěji a oheň v jámě vyhasínal. Dav se začal rozcházet a vytrácet z nádvoří, královnini muži, královi muži i svobodný lid, všichni dychtící uniknout z větru a zimy.</p>
<p>„Pojí můj pán s námi?“ zeptal se Muloš Jona Sněha.</p>
<p>„Krátce.“ Sigorn by si to mohl vyložit jako urážku, kdyby nepřišel. A <emphasis>tenhle sňatek je koneckonců moje dílo.</emphasis> „Nejdříve se ale ještě musím postarat o jiné záležitosti.“</p>
<p>Jon zamířil s Duchem po boku ke královně Selyse. Jeho boty křupaly skrze vrstvy starého sněhu. Bylo stále časově náročnější prohazovat cesty od jedné budovy ke druhé; muži se stále víc uchylovali k užívání podzemních chodeb, kterým říkali červí díry.</p>
<p>„... takový nádherný obřad,“ říkala královna. „Cítila jsem, jak se na nás upírá ohnivý pohled našeho pána. Och, ani nevíte, kolikrát jsem Stannise prosila, abychom se znovu vzali ve skutečném spojení těla a ducha požehnaném Pánem světla. Jsem si jistá, že kdybychom byli spojeni ohněm, dala bych Jeho Veličenstvu víc dětí.“</p>
<p><emphasis>Abys mu dala víc dětí, musela bys ho především dostat do své postele.</emphasis> Dokonce i na Zdi bylo všeobecně známo, že Stannis Baratheon se své ženy již léta straní. Člověk si dokázal docela dobře představit, jak by Jeho Veličenstvo reagovalo na nápad opětovného sňatku uprostřed války.</p>
<p>Jon se uklonil. „Potěší-li to Její Výsost, očekává nás hostina.“</p>
<p>Královna podezřívavě pohlédla na Ducha, pak zvedla hlavu k Jonovi. „Jistě. Lady Melisandra zná cestu.“</p>
<p>„Musím se postarat o svoje ohně, Výsosti,“ řekla rudá kněžka. „Snad mi R’hllor dá zahlédnout v nich Stannise. Možná spatřím nějaké velké vítězství.“</p>
<p>„Ach ano.“ Královna Selyse se tvářila zaraženě. „Jistě... modleme se za vizi od našeho pána...“</p>
<p>„Saténe, ukaž Její Výsosti její místo,“ řekl Jon.</p>
<p>Ser Malegorn popošel dopředu. „Já Její Výsost na hostinu doprovodím. Rozhodně k tomu nepotřebujeme tvého... majordoma.“ Podle způsobu, jakým ze sebe muž vypravil poslední slovo, Jon poznal, že zřejmě chtěl říci něco jiného. <emphasis>Chlapce? Mazlíčka? Děvku?</emphasis></p>
<p>Jon se znovu uklonil. „Jak si přeješ. Zakrátko se k vám připojím.“</p>
<p>Ser Malegorn královně nabídl rámě a ta se do něj ztuhle zavěsila. Druhou ruku položila na rameno své dcery. Královské kachňátko se zařadilo za ni, a takto postupovali přes nádvoří, kráčejíce do rytmu s tóny zvonečků na bláznově klobouku. „Tam pod mořem si dávají mořští muži polévku z hvězdic a všichni sluhové jsou krabi,“ zpíval Strakoš, zatímco šli. „Já to vím, já to vím, achich ouvej.“</p>
<p>Melisandřin obličej potemněl. „Ten tvor je nebezpečný. Mnohokrát jsem ho zahlédla ve svých plamenech. Někdy jsou kolem něj lebky a rty má rudé od krve.“</p>
<p><emphasis>Divím se, že jsi toho chudáka ještě nenechala upálit.</emphasis> Stačilo by pošeptat slovo královně do ucha a Strakoš by se stal potravou pro její plameny. „Vídáš ve svých plamenech blázny, ale ani stopu po Stannisovi?“</p>
<p>„Když po něm pátrám, vidím jen sníh.“</p>
<p><emphasis>Stále stejná neužitečná odpověď.</emphasis> Clydas poslal havrana do Pahorku v Hlubokém lese, aby varoval krále před zradou Arnolfa Karstarka, ale zda se pták dostal k Jeho Veličenstvu včas, to Jon nevěděl. Braavoský bankéř se také vydal pátrat po Stannisovi, v doprovodu průvodců, které mu dal Jon, ale bylo by s podivem, kdyby jej nalezl uprostřed války a v takovém počasí. „Věděla bys, kdyby byl král mrtvý?“ zeptal se Jon rudé kněžky.</p>
<p>„Není mrtvý. Stannis je vyvolený Pánem, určený k tomu, aby stál v čele boje světla proti tmě. Viděla jsem to v plamenech, četla jsem to v prastarém proroctví. Když rudá hvězda krvácí a sbírá se temnota, Azor Ahai se znovu zrodí uprostřed kouře a soli, aby probudil draky z kamene. Dračí kámen je místem kouře a soli.“</p>
<p>Jon tohle všechno slyšel již předtím. „Stannis Baratheon byl lord Dračího kamene, ale nenarodil se tam. Přišel na svět v Bouřlivém konci, stejně jako jeho bratři.“ Zamračil se. „A co Mance? I ten se ztratil? Co ukazují tvoje ohně?“</p>
<p>„Obávám se, že to samé. Jenom sníh.“</p>
<p><emphasis>Sníh.</emphasis> Jon věděl, že na jihu silně sněží. Slyšel, že pouhé dva dny jízdy odsud je Královská cesta neprostupná. <emphasis>I tohle Melisandra ví.</emphasis> A na východě zuřila v Tulením zálivu prudká bouře. Podle posledních zpráv se chatrná flotila, kterou dali dohromady, aby zachránila svobodný lid v Tvrdodomově, stále choulila ve Východní hlídce u moře, uvězněná v přístavu drsnými podmínkami na moři. „A vidím popel tančící v průvanu.“</p>
<p>„Vidím lebky. A tebe. Vidím tvoji tvář pokaždé, když pohlédnu do plamenů. Nebezpečí, před kterým jsem tě varovala, je již velmi blízko.“</p>
<p>„Dýky ve tmě. Já vím. Promiň mi moje pochybnosti, moje paní. <emphasis>Šedá dívka na umírajícím koni, prchající před sňatkem</emphasis>, tohle jsi říkala.“</p>
<p>„Nemýlila jsem se.“</p>
<p>„Mýlila ses. Alys není Arya.“</p>
<p>„Ta vize byla pravdivá. To můj výklad byl falešný. Jsem stejně smrtelná jako ty, Jone Sněhu. Všichni smrtelníci jsou omylní.“</p>
<p>„Dokonce i lordi velitelé.“ Mance Nájezdník a jeho kopinice se nevrátili a Jon si nemohl pomoci, ale přemýšlel, zda rudá žena nelhala úmyslné. <emphasis>Hraje nějakou vlastní hru?</emphasis></p>
<p>„Uděláš dobře, když si budeš držet svého vlka poblíž, můj pane.“</p>
<p>„Duch bývá zřídkakdy daleko.“ Zlovlk zvedl při zvuku svého jména hlavu a Jon jej poškrábal za ušima. „Teď mne ale musíš omluvit. Duchu, jdeme.“</p>
<p>Ledové cely, vysekané v základně Zdi a opatřené těžkými dřevěnými dveřmi, se různily od malých k ještě menším. Některé byly tak velké, že v nich mohl člověk chodit, jiné tak malé, že tam museli vězňové sedět; ty nejmenší byly tak těsné, že neumožňovaly ani to.</p>
<p>Jon poskytl svému hlavnímu zajatci tu největší celu, vědro na výkaly, dostatek kožešin, aby neumrzl, a měch vína. Strážným chvíli trvalo, než celu otevřeli, protože se v zámku vytvořila námraza. Zrezivělé panty zaskřípěly jako proklaté duše, když Wick Párátko trhl dveřmi a otevřel v nich otvor dostatečně velký, aby mohl Jon proklouznout dovnitř. Přivítal jej pach výkalů, třebaže byl slabší, než očekával. Dokonce i hovna v tak kousavém mrazu mrzla. Jon Sníh nejasně viděl svůj vlastní odraz uvnitř ledových stěn.</p>
<p>V jednom rohu cely byla navršena hromada kožešin do výše člověka. „Karstarku,“ řekl Jon Sníh. „Probuď se.“</p>
<p>Kožešiny se pohnuly. Některé přimrzly k sobě a jinovatka, která je pokrývala, se při pohybu třpytila. Vynořila se ruka, pak obličej hnědé vlasy, rozcuchané, slepené a prokvetlé šedí, dvě žhnoucí oči, nos, ústa, brada. Vězňův knírek pokrýval led, kousky zmrzlého sople. „Sníh.“ Jeho dech se srážel ve vzduchu, zamlžoval led za jeho hlavou. „Nemáš právo držet mne zde. Zákony pohostinnosti</p>
<p>„Ty nejsi můj host. Přijel jsi ke Zdi bez mého svolení, ozbrojen, abys unesl svoji neteř proti její vůli. Lady Alys dostala chléb a sůl. Je zde hostem. Ty jsi vězeň.“ Jon to nechal chvíli viset ve vzduchu, pak řekl: „Tvoje neteř se provdala.“</p>
<p>Cregan Karstark vycenil zuby. „Alys byla zaslíbena mně.“ Třebaže mu bylo již přes padesát, byl to silný muž, když vcházel do cely. Chlad jej o tuto sílu okradl, zanechal jej ztuhlého a slabého. „Můj lord otec…“</p>
<p>„Tvůj otec je kastelán, žádný lord. A kastelán nemá právo sjednávat sňatkové smlouvy.“</p>
<p>„Můj otec Arnold je lord Karské bašty.“</p>
<p>„Podle všech zákonů, co znám, má syn přednost před strýcem.</p>
<p>Cregan se zvedl na nohy a odkopal stranou kožešiny lnoucí k jeho kotníkům. „Harrion je mrtvý.“</p>
<p><emphasis>Anebo brzy bude.</emphasis> „I dcera má přednost před strýcem. Pokud je její bratr mrtvý, patří Karská bašta lady Alys. A ona dala svou ruku ve sňatku Sigornovi, magnarovi Thennů.“</p>
<p>„Divokému. Špinavému zabijákovi z divokých.“ Creganovy ruce se sevřely v pěsti. Měl na nich rukavice z kůže, lemované kožešinou, aby odpovídaly plášti, který visel, slepený a tuhý, z jeho ramen. Černou vlněnou suknici měl ozdobenou bílým východem slunce, znakem jeho rodu. „Teď vidím, co jsi zač, Jone Sněhu. Napůl vlk a napůl divoký, panchart narozený ze zrádce a děvky. Chceš poslat urozenou pannu do postele jakémusi smradlavému divochovi. Pověz, okusil jsi ji nejdřív sám?“ Zasmál se. „jestli mě chceš zabít, udělej to, a budeš proklet jako vrah příbuzného. Stark a Karstark jsou z jedné krve.“</p>
<p>„Já se jmenuji Sníh.“</p>
<p>„Bastard. “</p>
<p>„Vinen. Aspoň tímhle.“</p>
<p>„Jen ať ten magnar přijde do Karské bašty. Setneme mu hlavu a nacpeme ji do latríny, abychom mu mohli chcát do huby.“ „Sigorn vede dvě stovky Thennů,“ podotkl Jon, „a lady Alys věří, že jí Karská bašta otevře bránu. Dva z tvých mužů jí už odpřísáhli věrnost a potvrdili všechno, co řekla ohledně plánů, které uzavřel tvůj otec s Ramsaym Sněhem. Máš v Karské baště blízké příbuzné, jak jsem pochopil. Vzkaz od tebe by jim mohl zachránit životy. Vzdej se hradu. Lady Alys omilostní ženy, které ji zradily, a mužům umožní dát se k černým.“</p>
<p>Cregan zavrtěl hlavou. Kousky ledu, které se mu vytvořily v houštině vlasů, o sebe tiše cinkly, když se pohnul. „Nikdy,“ řekl. „Nikdy, nikdy, nikdy.“</p>
<p><emphasis>Měl bych dát jeho hlavu jako svatební dar lady Alys a jejímu magnarovi,</emphasis> pomyslel si Jon, jenže se to neodvažoval riskovat. Noční hlídka se nijak nepodílela na svárech v říši; někteří by řekli, že již tak poskytl Stannisovi příliš velkou pomoc. <emphasis>Zkrátím jej o hlavu a budou tvrdit, že zabíjím Seveřany, abych mohl dávat jejich území divokým. Propustím ho a vynasnaží se ze všech sil, aby roztrhl od sebe to, co se mi podařilo dát dohromady s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>lady Alys a magnarem.</emphasis> Jon si říkal, co by udělal jeho otec, jak</p>
<p>by si s tím poradil jeho strýc. Jenže Eddard Stark byl mrtvý a Benjen Stark ztracený v zamrzlé divočině za Zdí. <emphasis>Ty nevíš nic Jone Sněhu.</emphasis></p>
<p>„Nikdy je dlouhá doba,“ řekl Jon. „Zítra o tom možná budeš smýšlet jinak, anebo za rok ode dneška. Král Stannis se dříve nebo později nicméně vrátí ke Zdi. Jakmile se tak stane, odsoudí tě k smrti... pokud nedojde k tomu, že budeš nosit černý plášť. Když se dá muž k černým, jeho zločiny jsou vymazány.“ <emphasis>Dokonce i zločiny takového člověka jako ty.</emphasis> „A teď mne prosím omluv, musím jít na hostinu.“</p>
<p>Po kousavém chladu ledových cel mu připadalo přeplněné sklepení tak horké, až měl Jon pocit, jako by se měl zadusit. Vzduch tam byl cítit kouřem, pekoucím se masem a svařeným vínem. Axell Florent zrovna pronášel přípitek, když si Jon sedal na svoje místo na stupínku. „Na krále Stannise a jeho choť, královnu Selyse, světlo Severu!“ zaburácel. „Na R’hllora, Pána světla, ať ochraňuje nás všechny! Jedna země, jeden bůh, jeden král!“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jedna země Jeden bůh, jeden král!“</emphasis> opakovali v ozvěně královnini muži.</p>
<p>Jon pil s ostatními. Zda Alys Karstark nalezne ve svém manželství nějakou radost, to nemohl říci, ale aspoň tento večer by měl být ve znamení oslav.</p>
<p>Majordomové začali nosit první chod, cibulovou polévku ochucenou kousky kozího masa a mrkve. Ne zrovna královskou krmi, ale výživnou; chutnala docela dobře a zahřála žaludek. Owen Tupec vzal svoje skřipky a někteří ze svobodného lidu se k němu připojili s dudami a bubny. <emphasis>Stejnými dudami a bubny, které hrály během útoku Manceho Nájezdníka na Zeď.</emphasis> Jon si říkal, že nyní zní hudba příjemněji. S polévkou přinesli bochníky hrubého hnědého chleba, ještě teplé z pece. Na stolech byla sůl a máslo. Ten pohled Jona znepokojil. Solí byli zásobeni dobře, jak mu řekl Bowen Marsh, ale poslední máslo jim dojde během obratu měsíce.</p>
<p>Starý Flint a Ten Norrey dostali čestná místa ihned pod stupínkem. Oba muži byli již příliš staří, než aby mohli vytáhnout do boje se Stannisem; místo sebe poslali svoje syny a vnuky. Nicméně se velmi pohotově dostavili do Černého hradu na svatbu. Každý z nich přivedl ke Zdi také kojnou. Norrey přivedl čtyřicetiletou ženu s těmi největšími prsy, jaké kdy Jon viděl. Flintová dívka byla čtrnáctiletá, s hrudníkem plochým jako chlapec, ale přesto mléko nepostrádala. Zdálo se, že s těmi dvěma nemůže dítě, jemuž Val říkala Obludka, nikdy strádat.</p>
<p>Za toto jim byl Jon vděčný... třebaže ani na okamžik nevěřil, že ti dva staří válečníci pospíchali dolů ze svých kopců jen kvůli tomu. Každý s sebou přivedl skupinu bojovníků Starý Flint pět, Ten Norrey dvanáct, všech oděných v otrhaných kožešinách a kůžích pobitých cvočky, děsivých jako tvář zimy. Někteří měli dlouhé vousy, jiní jizvy, další oboje; všichni uctívali staré bohy Severu, ty samé bohy, jaké vyznával svobodný lid za Zdí. A přesto zde seděli a připíjeli na manželství posvěcené jakýmsi divným rudým bohem zpoza moře.</p>
<p><emphasis>Raději tohle, než kdyby odmítli pít.</emphasis> Ani Flint ani Norrey neobrátili svoje poháry dnem nahoru, aby vylili svoje víno na podlahu. Což možná znamenalo určité smíření. <emphasis>Anebo možná jen nesnášejí pomyšlení, že by měli plýtvat dobrým jižanským vínem. Tam nahoře v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>těch svých kamenitých kopcích nic takového neochutnají.</emphasis></p>
<p>Mezi chody vyvedl ser Axell Florent královnu Selyse na parket k tanci. Ostatní následovali nejdříve královnini muži, jejichž partnerkami byly její dámy. Ser Brus vyvedl k jejímu prvnímu tanci princeznu Shireen, pak si zatančil s její matkou. Ser Narbert tančil popořadě s každou z královniných společnic.</p>
<p>Královniných mužů bylo třikrát tolik jako královniných dam, takže byly k tanci donuceny dokonce i ty nejprostší služebné. Po několika tancích si i černí bratři vybavili umění, kterému se naučili na dvorech a hradech za svého mládí, než byli za své hříchy posláni ke Zdi, a také se odvážili na parket. Ukázalo se, že starý ničema Ulmer z Králolesa je stejně dobrý tanečník jako lukostřelec, bezpochyby zabavující svoje partnerky příběhy o Bratrstvu z Králolesa, kdy jezdil se Simonem Toynem a Velkým břichatým Benem a pomáhal Bílé srně Wendě vypalovat její značku do zadnic urozených zajatců. Satén byl ztělesněná grácie, tančil se třemi služebnými za sebou, ale nikdy se neodvážil vyzvat k tanci urozenou dámu. Jon to považoval za moudré. Nelíbilo se mu, jak se někteří z královniných mužů na majordoma dívají, především ser Patrek z Královy hory. <emphasis>Má zálusk na krev</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Hledá nějakou provokaci.</emphasis></p>
<p>Když začal Owen Tupec tančit s bláznem Strakošem, od klenutého stropu se odrážel smích. Lady Alys se při tom pohledu usmála. „Tančíte často, zde v Černém hradu?“</p>
<p>„Pokaždé, když se tu koná svatba, moje paní.“</p>
<p>„Mohl by sis zatančit se mnou, víš? Bylo by to jen zdvořilé. Už jsi se mnou tančil, velmi dávno.“</p>
<p>„Velmi dávno?“ zaškádlil ji Jon.</p>
<p>„Když jsme byli ještě dětmi.“ Utrhla kousek chleba a hodila jej po něm. „Jak jistě dobře víš.“</p>
<p>„Moje paní by měla tančit se svým manželem.“</p>
<p>„Obávám se, že můj magnar na tanečky není. Pokud se mnou nechceš tančit, tak mi aspoň nalij svařené víno.“</p>
<p>„Jak si přeješ.“ Zvedl ruku, aby přinesli džbán.</p>
<p>„Tak,“ řekla Alys, zatímco jí Jon naléval. „Teď jsem vdaná žena. Mám za manžela divokého s jeho vlastní malou divokou armádou.“</p>
<p>„Oni si říkají svobodný lid. Tedy aspoň většina. Thennové jsou ale odlišná rasa. Velmi stará.“ Pověděla mu to Ygritte. <emphasis>Ty nevíš nic, Jone Sněhu.</emphasis> „Pocházejí ze skrytého údolí na severním konci Mrazoklů, obklopeného vysokými vrcholy, a po tisíce let mají lepší vztahy s obry než s ostatními lidmi. To je učinilo odlišnými.“</p>
<p>„Odlišnými,“ řekla, „ale více podobnými nám.“</p>
<p>„Ano, moje paní. Thennové mají lordy a mají zákony.“ <emphasis>Umí pokleknout.</emphasis> „Dolují cín a měď, ze kterých vyrábějí bronz, kovají si své vlastní zbraně a zbroj, místo aby je kradli. Hrdý lid a statečný. Mance Nájezdník musel starého magnara přemoci třikrát, než jej Styr přijal jako krále krajů za Zdí.“</p>
<p>„A teď jsou tady, na naší straně Zdi. Vyhnaní ze svých horských pevností, rovnou do mé ložnice.“ Usmála se kyselým úsměvem. „Je to moje chyba. Můj lord otec mi řekl, že musím okouzlit tvého bratra Robba, jenže to mi bylo teprve šest a nevěděla jsem, jak se to dělá.“</p>
<p>Ano, a teď je ti skoro šestnáct a musíme se modlit, abys věděla, jak okouzlit svého nového manžela. „Moje paní, jaká je v Karské baště situace ohledně potravinových zásob?“</p>
<p>„Ne moc dobrá,“ povzdechla si Alys. „Můj otec odvedl až příliš mnoho našich mužů s sebou na jih, takže zůstali jenom ženy a mladí chlapci, aby se starali o úrodu. Ti, a muži příliš staří nebo zmrzačení, než aby mohli jít do války. Úroda poschla na polích nebo ji zatlačily do bláta podzimní deště. A teď přišel sníh. Tato zima bude krušná. Přežije ji jen málo starých lidí a zemře také mnoho malých dětí.“</p>
<p>Byl to příběh, který Seveřané dobře znali. „Babička mého otce, z matčiny strany, byla z rodu Flintů z hor,“ řekl jí Jon. „První Flintové, tak nazývají sami sebe. Říkají, že jiní Flintové jsou z krve mladších synů, kteří museli odejít z hor, aby našli jídlo, území a ženy. Tam nahoře byl vždycky tvrdý život. Když napadnou sněhy a zásoby jídla se ztenčí, musí jejich mladí odjet do zimního města anebo se dát do služby v některém z hradů. Staří muži posbírají zbytky sil a oznámí, že jedou na lov. Některé najdou až zjara. Víc jich ale nenajdou nikdy.“</p>
<p>„Stejné je to i v Karské baště.“</p>
<p>To jej nepřekvapilo. „Až se začnou vaše zásoby tenčit, moje paní, vzpomeň si na nás. Pošli svoje staré muže ke Zdi, ať odříkají naše slova. Tady aspoň nezemřou osamoceni ve sněhu, kde je mohou zahřát jen vzpomínky. Také nám pošli nějaké chlapce, pokud jich máš dostatek.“</p>
<p>„Jak si přeješ.“ Dotkla se jeho ruky. „Karská bašta nezapomíná.“</p>
<p>Porcovali losa a vonělo to lépe, než měl Jon důvod očekávat. Nechal poslat porci Koženáčovi do Hardinovy věže, společně se třemi velkými tácy pečené zeleniny pro Wun Wuna, pak snědl slušný kus masa sám. <emphasis>Tříprstý Hobb se s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tím vypořádal dobře. </emphasis>Dělal si kvůli tomu starosti. Hobb za ním přišel dva večery před hostinou a stěžoval si, že se dal k Noční hlídce proto, aby zabíjel divoké, ne aby pro ně vařil. „Kromě toho jsem nikdy nepřipravoval svatební hostinu, milostpane. Černí bratři se nežení. Je to v té zatracené přísaze, co jsem odříkal.“</p>
<p>Jon zapíjel pečeni douškem svařeného vína, když se u jeho ramene objevil Clydas. „Pták,“ řekl tiše a strčil Jonovi do ruky pergamen. Vzkaz byl zapečetěn kapkou tvrdého černého vosku. Z <emphasis>Východní hlídky,</emphasis> věděl Jon ještě předtím, než rozlomil pečeť. Dopis napsal mistr Harmune; Cotter Pyke neuměl číst ani psát.</p>
<p>Slova ale byla Pykeova, zapsaná tak, jak je diktoval, strohá a přímočará.</p>
<p>Dnes je moře klidné. S ranním přílivem vyplulo směrem na Tvrdodomov jedenáct lodí. Tři braavoské, čtyři lysénské, čtyři naše. Dvě z lysénských jsou stěží schopné plavby. Možná utopíme víc divokých, než jich zachráníme. Tvůj rozkaz. Na palubě je dvacet havranů a mistr Harmune. Budeme posílat zprávy, já velím na Drápu, Tattersalt je druhým důstojníkem na Černém ptákovi, ve Východní hlídce velí ser Glendon.</p>
<p>„Temná křídla, temná slova?“ otázala se Alys Karstark.</p>
<p>„Ne, moje paní. Tuto zprávu jsme dlouho očekávali.“ <emphasis>Třebaže ta poslední část mne znepokojuje.</emphasis> Glendon Hewlett byl zkušený a silný muž, rozumná volba na místo velitele po dobu nepřítomnosti Cottera Pykea. Jenže byl tím nejlepším přítelem, jakým se mohl vychloubat Alliser Thorne, a kamarádil také s Janošem Slyntem, byť krátce. Jon si stále vybavoval, jak jej Hewlett vytáhl z postele a to, jak byla cítit jeho bota, když jej kopl do žeber. <emphasis>Není to muž, kterého bych si vybral já.</emphasis> Sroloval pergamen a zastrčil si jej za pas.</p>
<p>Jako další byl na řadě rybí chod, ale zatímco vykosťovali štiku, vytáhla lady Alys magnara na taneční parket. Podle způsobu, jakým se pohyboval, bylo zřejmé, že nikdy předtím netančil, ale vypil docela dost svařeného vína a zdálo se, že mu to nevadí.</p>
<p>„Seveřanská dáma a divoký válečník, spojeni Pánem světla.“ Na prázdné místo lady Alys vklouzl ser Axell Florent. „Její Výsost s tím souhlasí. Jsem jí velmi blízký, můj pane, takže znám její myšlenky. Král Stannis to rovněž odsouhlasí.“</p>
<p>Pokud nenabodne Roose Bolton jeho hlavu na kůl.</p>
<p>„Ne všichni to ale schvalují, běda.“ Vous sera Axella byl rozježenou houštinou pod povislou bradou; z uší a nosu mu vyrůstaly hrubé chlupy. „Ser Patrek má pocit, že by byl pro lady Alys lepší partií. Když se vydal na Sever, přišel o svoje pozemky.“</p>
<p>„V této síni jsou mnozí, kteří přišli o mnohem víc,“ řekl Jon, „a ještě víc takových, jež dali svoje životy do služeb říše. Ser Patrek by se měl považovat za šťastného.“</p>
<p>Axell Florent se usmál. „Král by možná řekl totéž, kdyby zde byl s námi. Nicméně je třeba poskytnout určité zaopatřeni i věrným rytířům Jeho Veličenstva, není-liž pravda? Jeli s ním tak daleko a za takovou cenu. A potřebujeme připoutat divoké ke králi a k říši. Tento sňatek je prvním dobrým krokem, ale já vím, že by královnu potěšilo, kdyby vstoupila do manželství i divoká princezna.“</p>
<p>Jon si povzdechl. Už jej unavovalo ustavičně vysvětlovat, že Val žádná opravdová princezna není. Bez ohledu na to, jak často jim to říkal, jako by jej neslyšeli. „Jsi vytrvalý, sere Axelli, to ti nemohu upřít.“</p>
<p>„Obviňuješ mne snad, můj pane? Takovou cenu nelze získat snadno. Vnadná dívka, jak jsem slyšel, je prý příjemné spočinout na ní zrakem. Dobré boky, dobrá prsa, jako stvořená k rození dětí.“</p>
<p>„A kdo by ty děti zplodil? Ser Patrek? Ty?“</p>
<p>„Je někdo lepší? Nám Florentům koluje v žilách krev starých Zahradnických králů. Obřad by mohla provést lady Melisandra, tak jako v případě lady Alys a magnara.“</p>
<p>„Jediné, co ti schází, je nevěsta.“</p>
<p>„To lze snadno napravit.“ Florentův úsměv byl tak falešný, že to vypadalo až bolestně. „Kde je, lorde Sněhu? Přestěhoval jsi ji do jednoho ze svých hradů? Do Šedé stráže nebo Stínové věže? Do Běhniny díry s dalšími děvkami?“ Naklonil se k němu blíž. „Někteří říkají, žes ji někam uklidil, aby sis s ní mohl užívat sám. Mně na tom nesejde, pokud ovšem neotěhotní. Udělám jí svoje vlastní syny. Pokud si s ní užíváš, nu... Všichni jsme přece muži, že ano?“</p>
<p>Jon už toho slyšel dost. „Sere Axelli, pokud jsi skutečně královnin pobočník, tak Její Výsost lituji.“</p>
<p>Florentova tvář zrudla vzteky. „Takže <emphasis>je</emphasis> to pravda. Teď vidím, že máš v úmyslu nechat si ji pro sebe. Bastard chce sídlo svého otce.“</p>
<p><emphasis>Bastard odmítl sídlo svého otce. Kdyby bastard chtěl Val, stačilo, aby o ni požádal.</emphasis> „Musíš mne omluvit, sere,“ řekl. „Potřebuji se nadechnout čerstvého vzduchu.“ <emphasis>Tady to smrdí.</emphasis> Otočil hlavu. „To byl roh.“</p>
<p>Ostatní to také slyšeli. Hudba a smích okamžitě utichly. Tanečníci ztuhli na místě, naslouchali. Dokonce i Duch našpicoval uši.</p>
<p>„Slyšeli jste to?“ zeptala se královna Selyse svých rytířů.</p>
<p>„Válečný roh, Výsosti,“ řekl ser Narbert.</p>
<p>Královně vylétla ruka ke krku. „Zaútočili na nás?“</p>
<p>„Ne, Výsosti,“ odpověděl Ulmer z Králolesa. „To jsou strážci na Zdi, to je všechno.“</p>
<p>Jedno zatroubení, pomyslel si Jon Sníh. Vracejí se průzkumníci.</p>
<p>Pak to přišlo znovu. Ten zvuk jako by zaplnil sklepení.</p>
<p>„Dvě zatroubení,“ řekl Muloš.</p>
<p>Černí bratři, Seveřané, svobodný lid, Thennové, královnini muži, ti všichni ztichli, naslouchali. Uplynulo pět zabušení srdce. Deset. Dvacet. Pak se nervózně zasmál Owen Tupec a Jon Sníh byl opět schopen dýchat. „Dvě zatroubení,“ oznámil. „Divocí.“ <emphasis>Val.</emphasis></p>
<p>Konečně přišel Tormund Obrozhouba.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />DAENERYS</strong></p>
<p><strong>S</strong>íň zvonila yunkajským smíchem, yunkajskými písněmi, yunkajskými modlitbami. Tanečníci tančili; hudebníci hráli podivné melodie plné zvonění, pištění a kvílení měchů; zpěváci prozpěvovali staré milostné písně v nesrozumitelném jazyce Starého Ghisu. Víno teklo proudem ne řídké bledé patoky typické pro Záliv otrokářů, ale hutná sladká vína ze Stromoviny a snové víno z Qarthu, ochucené prazvláštním kořením. Yunkajci se dostavili na pozvání krále Hizdahra, aby podepsali mír a stali se svědky opětovného zrození proslulých meereenských bojových jam. Její vznešený manžel otevřel velkou pyramidu, aby je všechny pohostil.</p>
<p>Jak já tohle nenávidím, pomyslela si Daenerys Targaryen. Jak se mohlo stát, že popíjím a směji se s muži, které bych nejraději stáhla z kůže?</p>
<p>Na hostině podávali na tucet odlišných druhů masa a ryb: velblouda, krokodýla, oliheň, marinované kachny a ostnaté ponravy... a maso kozí, vepřové a koňské pro ty, kdo neměli tak exotické chutě. A taky psa. Žádná ghiskarská hostina by nebyla kompletní bez chodu z psa. Hizdahrovi kuchaři připravili psí maso na čtyři odlišné způsoby. „Ghiskarci jedí všechno, co plave, létá nebo leze, s výjimkou člověka a draka,“ varoval ji Daario, „a vsadil bych se, že by snědli i draka, kdyby dostali jen poloviční šanci.“ Maso samotné však nedělá pokrm, a tak tam bylo také ovoce, obiloviny a zelenina. Ve vzduchu se vznášela vůně šafránu, skořice, řebříčku, pepře a dalších drahých koření. Dany se jídla stěží dotkla. Tohle je mír, říkala si v duchu. Tohle je to, co jsem chtěla, o co jsem se snažila, kvůli čemu jsem si vzala Hizdahra. Proč mi to v tom případě chutná spíš jako porážka?</p>
<p>„Už to potrvá jen chvíli, lásko moje,“ ujišťoval ji Hizdahr. „Yunkajci brzy odejdou... a s nimi jejich spojenci a žoldáci. Budeme mít vše, po čem jsme toužili. Mír, dostatek potravy, obchod. Náš přístav je znovu otevřený a lodě mají svolení svobodně do něj vplouvat a vyplouvat.“</p>
<p>„Ano, tohle nám <emphasis>dovolili</emphasis>,“ odpověděla, „jenže jejich válečné lodě zde zůstávají. Kdykoliv budou chtít, mohou nám opět sevřít prsty kolem krku. <emphasis>Otevřeli si trh s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>otroky na dohled od mých zdil</emphasis>“</p>
<p><emphasis>,Mimo</emphasis> naše zdi, sladká královno. To byla podmínka míru, že Yunkajci budou moci obchodovat s otroky tak jako dřív, nikým neobtěžováni.“</p>
<p>„V jejich vlastním městě. Ne tam, kde na to vidím.“ Moudří páni si postavili svoje ohrady s otroky a dražební špalek hned na jih od Skahazadhanu, kde se široká hnědá řeka vlévala do Zálivu otrokářů. „Urážejí mne do tváře, dávají mi najevo, jak jsem slabá a že není v mé moci zabránit jim v tom.“</p>
<p>„Jen pózují a naparují se,“ konejšil ji její urozený manžel. „Představení, jak jsi sama řekla. Dopřej jim to jejich divadlo. Až odejdou, zřídíme z toho, co tam po sobě zanechají, ovocný trh.“</p>
<p>„Až odejdou,“ opakovala Dany. „A kdy odejdou? Za Skahazadhanem byli spatřeni jezdci. Dothračtí průzkumníci, říká Rakharo, s <emphasis>khalasarem</emphasis> za sebou. Budou mít zajatce. Muže, ženy a děti, dary pro otrokáře.“ Dothrakové neprodávali ani nekupovali, ale dávali dary a přijímali je. „Proto Yunkajci zřídili ten trh s otroky. Nechají tady tisíce nových otroků.“</p>
<p>Hizdahr zo Loraq pokrčil rameny. „Nakonec ale odejdou. To je ze všeho nejdůležitější, moje lásko. Yunkai bude obchodovat s otroky, Meereen nikoliv, tak jsme se dohodli, vydrž to ještě chvíli.“</p>
<p>A tak Daenerys mlčky seděla, zahalená v rumělkovém <emphasis>tokaru </emphasis>a černých myšlenkách; mluvila, jen když byla oslovena, přemítala o mužích a ženách, které kupují a prodávají za jejími zdmi, dokonce i teď, když zde uvnitř města hoduji. Ať mluví její vznešený manžel, ať se směje trapným yunkajským vtipům. Bylo to královo právo a králova povinnost.</p>
<p>Kolem stolu se hodně hovořilo o zápasech, které se měly konat nazítří. Barsena Černovlas se měla utkat s divokým kancem, jeho kly proti její dýce. Měl bojovat i Khrazz, stejně jako Skvrnitá kočka. A v posledním zápase dne bude bojovat Goghor Obr proti Belaquovi Kostilamovi. Než slunce zapadne, bude jeden z nich mrtev. <emphasis>Žádná královna nemá čisté ruce</emphasis>, říkala si Dany v duchu. Pomyslela na Doreah, Ouaro, Eroeh... na malou holčičku, kterou nikdy nepotkala, a která se jmenovala Hazzea. <emphasis>Raději ať jich zemře pár v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jámě než tisíce u brány. Toto je cena za mír a já ji platím ochotně. Jestli se otočím, jsem ztracená.</emphasis></p>
<p>Vrchní velitel yunkajské armády, Yurkhaz zo Yunzak možná žil v časech Aegonovy dobyvačné výpravy, soudě podle jeho vzhledu. S ohnutými zády, vrásčitého a bezzubého, jej ke stolu přinesli dva urostlí otroci. O nic víc na ni nezapůsobili ani další yunkajští páni. Jeden byl malý a zakrslý, třebaže otročtí vojáci, kteří jej provázeli, byli až groteskně vysocí a hubení. Třetí byl mladý, urostlý a elegantní, ale tak opilý, že Dany stěží rozuměla slovu z toho, co řekl.</p>
<p>Žoldáci... to bylo něco jiného. Každé ze čtyř svobodných společenstev v yunkajských službách poslalo svého velitele. Větrem hnané zastupoval pentoský šlechtic známý jako Otrhaný princ, Dlouhá kopí Gylo Rhegan, který vypadal spíš jako obuvník než voják a nesrozumitelně mumlal. Krvavovous z Kočičího společenstva nadělal hluku za dvanáct dalších. Obrovský muž s hustým rozježeným plnovousem a ohromným záluskem na víno a ženy hulákal, krkal, vypouštěl prdy hlasité jako hromobití a štípal každou služebnou, která se ocitla v jeho dosahu. Čas od času k sobě stáhl některou na klín, pomačkal jí prsa a zajel rukou mezi nohy.</p>
<p>Zastoupeni byli i Druzí synové. <emphasis>Kdyby tady byl Daario, skončila by tahle hostina krveprolitím.</emphasis> Žádný příslib míru by jejího kapitána nepřesvědčil, aby dovolil Hnědému Benovi Plummovi vkročit zpátky do Meereenu a zůstat naživu. Dany slíbila, že se žádnému ze sedmi vyslanců a velitelů nic nestane, ale Yunkajcům to nestačilo. Požadovali také její rukojmí. Aby byl vyrovnán počet tři yunkajských šlechticů a čtyř žoldáckých kapitánů, poslal Meereen do obléhacího tábora sedm svých vlastních lidí Hizdahrovu sestru, dva z jeho bratranců, Danyina pokrevního jezdce Jhoga, jejího admirála Grolea, kapitána neposkvrněných Hrdinu a Daaria Naharise.</p>
<p>„Svoje holky si nechám u tebe,“ řekl její kapitán a podal jí svůj opasek se zbraněmi, jejichž pozlacené jílce byly tvarovány do podoby nahých žen. „Udržuj je pro mne v bezpečí, lásko. Nechceme, aby napáchaly mezi Yunkajci krvavou spoušť.“</p>
<p>Chyběl i Holotemenný. První věcí, kterou udělal Hizdahr po své korunovaci, bylo, že jej zbavil velení nad Mosaznými zvířaty a nahradil jej svým vlastním bratrancem, tučným a těstovitým Marghazem zo Loraq. <emphasis>Takhle je to nejlepší. Zelená milost říká, že mezi rody Loraq a Kandaq je krev, a Holotemenný se nikdy netajil svým pohrdáním vůči mému panu choti. A Daario...</emphasis></p>
<p>Daario od její svatby jen zdivočel. Její mír jej neuspokojil, její manželství jej těšilo ještě méně... a zuřil kvůli tomu, že jej podvedli Dornové. Když jim princ Quentyn řekl, že k Bouřovránám přešli na rozkaz Otrhaného prince i další Západozemci, pouze zásah Šedého červa a jeho Neposkvrněných zabránil Daariovi v tom, aby je všechny pozabíjel. Falešní dezertéři byli bezpečně uvězněni v útrobách pyramidy... Daariův hněv však přetrvával.</p>
<p><emphasis>Jako rukojmí bude ve větším bezpečí. Můj kapitán není stvořen pro mír.</emphasis> Dany nemohla riskovat, že podřízne Hnědého Bena Plumma, urazí před dvorem Hizdahra, bude provokovat Yunkajce anebo nějakým jiným způsobem zhatí dohodu, pro jejíž dosažení tolik obětovala. Daario znamenal válku a strast. Proto jej musí vypudit ze svého lože, ze svého srdce, ze svého nitra. Buď by ji zradil, nebo by ji ovládl. Nevěděla, čeho se bojí víc.</p>
<p>Když obžerství skončilo a napůl snědené jídlo bylo uklizeno aby bylo rozdáno chudým, kteří se shromáždili dole, protože královna na tom trvala byly naplněny vysoké číše kořeněným likérem z Qarthu, temným jako jantar. Pak začala zábava.</p>
<p>Skupina yunkajských kastrátů ve vlastnictví Yurkhaze zo Yunzak jim zpívala písně v prastarém jazyce Starého impéria. Jejich hlasy byly vysoké, sladké a neuvěřitelně čisté. „Slyšela jsi někdy takový zpěv, moje lásko?“ zeptal se jí Hizdahr. „Mají hlasy bohu, že ano?“</p>
<p>„Ano,“ přitakala, „ačkoliv si říkám, zda by raději nedali přednost potěšením skýtaným mužům.“</p>
<p>Všichni účinkující byli otroci. I toto bylo součástí mírové dohody, že si budou moci majitelé otroků přivést svůj majetek do Meereenu beze strachu, že by jej tam osvobodili. Na oplátku Yunkajci slíbili, že budou respektovat práva a svobody bývalých otroků, které Dany osvobodila. Spravedlivý obchod, prohlásil Hizdahr, ale pachuť, kterou zanechal královně v ústech, byla odporná. Vypila další pohár vína, aby ji spláchla.</p>
<p>„Nepochybuji, že kdybys chtěla, Yurkhaz nám tyto zpěváky dá,“ řekl její vznešený manžel. „Dar ke zpečetění našeho míru, ozdobu našeho dvora.”</p>
<p>Dá nám tyhle kastráty, pomyslela si Dany, a pak odpochoduje domů a nechá vyřezat další. Svět je plný chlapců.</p>
<p>Akrobaté, kteří přišli na řadu jako další, na ni také nijak nezapůsobili, i když vytvořili lidskou pyramidu devět pater vysokou, s nahou holčičkou na samém vršku. <emphasis>Má to představovat moji pyramidu?</emphasis> přemýšlela královna. <emphasis>Jsem ta holčička na vrcholku já?</emphasis></p>
<p>Potom odvedl její pan manžel svoje hosty na nižší terasu, aby se mohli návštěvníci ze Žlutého města pokochat pohledem na noční Meereen. Yunkajci procházeli s vinnými poháry v rukou v malých skupinkách zahradou, mezi citroníky a nočními květinami, a Dany najednou zjistila, že stojí tváří v tvář Hnědému Benu Plummovi.</p>
<p>Zhluboka se jí uklonil. „Ctihodnosti. Vypadáš půvabně. Nu, vždycky jsi tak vypadala. Žádná z Yunkajek není ani z poloviny tak půvabná jako ty. Myslel jsem, že bych ti mohl přinést svatební dar, ale cena se vyšplhala na starého Hnědého Bena příliš vysoko.“ „Já od tebe žádné dary nechci.“</p>
<p>„O tento bys možná stála. Hlavu starého nepřítele.“</p>
<p>„Tvoji vlastní?“ řekla mile. „Zradil jsi mne.“</p>
<p>„Promiň, ale to je poněkud drsné vyjádření.“ Hnědý Ben se podrbal v prošedivělých knírech. „Přešli jsme k vítězící straně, toť vše. Stejně jsme to dělali i předtím. Navíc to nebylo moje rozhodnutí. Nechal jsem to na svých mužích.“</p>
<p>„Chceš říct, že mne zradili <emphasis>oni!</emphasis> Proč? Chovala jsem se k Druhým synům špatně? Šidila jsem vás na žoldu?“</p>
<p>„To nikdy,“ odpověděl Hnědý Ben, „jenže tady nejde jen o peníze, Tvoje Velkoleposti. To jsem se dozvěděl už dávno, při své první bitvě. Ráno po boji jsem se prohrabával mrtvolami, hledal jsem nějaký zbylý kousek kořisti. Narazil jsem na jednoho mrtvého, nějaký sekerník mu usekl paži v rameni. Byl obalený mouchami, pokrytý škraloupem zaschlé krve, proto se ho možná nechtěl nikdo jiný dotknout, ale pod tou krví a mouchami měl vestu s cvočky, vypadalo to na dobrou kůži. Říkal jsem si, že by mi mohla padnout a tak jsem odehnal mouchy a odřízl ji z něho. Ta zatracená věc byla ale mnohem těžší, než by měla být. Pod podšívkou měl zašitý celý majetek v mincích. <emphasis>Zlato,</emphasis> Tvoje Ctihodnosti. Dost zlata, aby za ně mohl kterýkoliv člověk žít jako pán do konce svých dnů. Jaké dobro mu to ale prokázalo? Byl tam; na hromadě, se všemi svými penězi, ležel v krvi a blátě s useknutou rukou. A jaké z toho plyne ponaučení? Stříbro je sladké a zlato je naše matka, ale jakmile je člověk mrtvý, mají menší cenu než ten poslední výkal, co z člověka vyjde, když leží a umírá. Kdysi jsem ti říkal, že existují staří žoldáci a existují neohrožení žoldáci, ale neexistují staří neohrožení žoldáci. Moji chlapci prostě nechtěli umřít, to je všechno, a když jsem jim řekl, že nemůžeš na Yunkajce vypustit draky, nu...“</p>
<p><emphasis>Už jste mne viděli poraženou,</emphasis> pomyslela si Dany, <emphasis>a jakým právem mohu říci, že jste se mýlili?</emphasis> „Rozumím.“ Tím by to mohlo skončit, jenže byla zvědavá. „Jako pán, říkal jsi. Co jsi udělal se vším tím bohatstvím?“</p>
<p>Hnědý Ben se zasmál. „Byl jsem bláznivý kluk, řekl jsem to muži, kterého jsem považoval za přítele, a ten to řekl našemu seržantovi... a moji bratři ve zbrani přišli a zbavili mě toho břemene. Seržant řekl, že jsem příliš mladý a že bych to jen utratil za děvky a podobně. Vestu jsem si směl nechat.“ Odplivl si. „Nikdy nevěř žoldnéři, moje paní.“</p>
<p>„To už jsem pochopila. Nesmím zapomenout poděkovat ti za ni. Jednoho dne.“</p>
<p>Hnědý Ben se usmál. „Není třeba. Vím, jaké díky máš na mysli.“ Uklonil se a odešel.</p>
<p>Dany stočila pohled na svoje město. Za jeho hradbami stály srovnány v úhledných řadách u moře žluté stany Yunkajců, chráněné příkopy, které pro ně vykopali jejich otroci. Dvě železné legie z Nového Ghisu, vycvičené a vyzbrojené stejným způsobem jako Neposkvrněni, tábořily severně za řekou. Dvě další ghiskarské legie byly utábořeny na východě, blokovaly cestu do Khyzaiského průsmyku. Koňské řady a varné ohně svobodných společenstev se nacházely na jihu. Přes den se na pozadí oblohy vznášely jako potrhané šedé stuhy tenké chocholy kouře. Za noci byly vidět vzdálené ohně. A u zálivu byla ta sprostota, trh s otroky takřka u jejich dveří. Teď, když zapadlo slunce, jej neviděla, ale věděla, že tam je. To jen podnítilo její hněv.</p>
<p>„Sere Barristane?“ řekla tiše.</p>
<p>Bílý rytíř se objevil okamžitě. „Tvoje Veličenstvo.“</p>
<p>„Kolik jsi toho slyšel?“</p>
<p>„Dost. Měl pravdu. Nikdy nevěř žoldnéři.“</p>
<p><emphasis>Nebo královně</emphasis>, pomyslela si Dany. „Existuje u Druhých synů nějaký muž, kterého by bylo možné přesvědčit, aby... odstranil... Hnědého Bena?“</p>
<p>„Tak jako Daario Naharis kdysi odstranil ostatní kapitány Bouřovran?“ Starý rytíř se tvářil rozpačitě. „Možná. Já bych o tom nevěděl, Veličenstvo.“</p>
<p><emphasis>Ne,</emphasis> pomyslela <emphasis>si Jsi příliš poctivý a příliš čestný.</emphasis> „Pokud ne, Yunkajci zaměstnávají tři další společenstva.“</p>
<p>„Ničemy a hrdlořezy,“ varoval ji ser Barristan, „se stejně zrádnými kapitány jako Plumm.“</p>
<p>„Jsem jenom mladá dívka a vím toho o takových věcech málo, ale mám pocit, že my <emphasis>chceme,</emphasis> aby byli zrádní. Kdysi, jak si jistě vzpomeneš, jsem přesvědčila Druhé syny a Bouřovrány, aby přešli na naši stranu.“</p>
<p>„Pokud si Tvoje Veličenstvo přeje pohovořit v soukromí s Gylo Rheganem nebo Otrhaným princem, mohu je přivést do tvých komnat.“</p>
<p>„Teď na to není vhodná chvíle. Příliš mnoho očí, příliš mnoho uší. I kdyby se ti podařilo diskrétně je oddělit od Yunkajců, jistě by si brzy všimli jejich nepřítomnosti. Musíme najít nějaký nenápadnější způsob, jak se k nim dostat... ne dnes večer, ale brzy.“</p>
<p>„Jak poroučíš. Ačkoliv se obávám, že já pro to nejsem vhodnou osobou. V Králově přístavišti býval úkoly tohoto druhu pověřen lord Malíček nebo Pavouk. My staří rytíři jsme prostí muži, dobří jenom k boji.“ Poklepal na jílec svého meče.</p>
<p>„Naši vězni,“ navrhla Dany. „Ti Západozemci, co sem přešli od Větrem hnaných se třemi Dorny. Stále je máme v celách, že ano? Použij je.“</p>
<p>„Osvoboď je, chtěla jsi říct? Je to moudré? Poslali je sem, aby se vetřeli do tvé přízně, takže by mohli při první příležitosti Tvoje Veličenstvo zradit.“</p>
<p>„Pak tedy selhali. Nedůvěřuji jim. Nikdy jim věřit nebudu.“ Popravdě řečeno, Dany již zapomínala, jak věřit. „Přesto bychom je mohli použít. Jedním z nich byla žena. Meris. Pošli ji nazpět, jako... projev mé úcty. Pokud je jejich kapitán bystrý muž, pochopí to.“</p>
<p>„Ta žena je nejhorší z nich.“</p>
<p>„Tím lépe.“ Dany chvíli přemítala. „Měli bychom prověřit také Dlouhá kopí. A Kočičí společenstvo.“</p>
<p>„Krvavovous.“ Zamračení sera Barristana se prohloubilo. „Nezlob se, Veličenstvo, ale s tím nechceme mít nic společného. Tvoje Veličenstvo je příliš mladé, než aby si pamatovalo Devítigrošové krále, ale tento Krvavovous je ze stejné divoké krve. Nemá v sobě kapku cti, jenom lačnost... po zlatu, slávě, krvi.“</p>
<p>„Ty víš o takových lidech víc než já, sere.“ Pokud byl Krvavovous skutečně tím nejméně čestným a nejvíce nenasytným z žoldáků, možná by šel nejsnáze zviklat, ale Dany šla jen nerada proti radě sera Barristana. „Dělej, jak myslíš. Ale udělej to brzy. Pokud bude Hizdahrův mír narušen, chci na to být připravená. Já otrokářům nedůvěřuji.“ <emphasis>Nedůvěřuji svému manželovi.</emphasis> „Obrátí se proti nám při první známce slabosti.“</p>
<p>„Yunkajci také slábnou. Krvavý průjem si prý vybral svou daň mezi Tolosany a rozšířil se přes řeku ke třetí ghiskarské.“</p>
<p>Bledá klisna. Dany si povzdechla. Quaithe mne varovala před příchodem bledé klisny. Také mi pověděla o domském princi, synovi slunce. Řekla mi toho hodně a ještě víc, ale všechno v jinotajích.</p>
<p>„Nemohu spoléhat na to, že mne průjem zachrání před mými nepřáteli. Propusť Pěknou Meris. Okamžitě.“</p>
<p>„Jak poroučíš. I když... Tvoje Veličenstvo, mohu-li být tak smělý, existuje jiný způsob...“</p>
<p>„Dornský způsob?“ Dany si povzdechla. Tři Dornové byli na hostině, jak příslušelo postavení prince Quentyna, třebaže se Reznak postaral, aby seděli co možná nejdál od jejího manžela. Nezdálo se, že by Hizdahr byl žárlivé povahy, ale žádný muž by nebyl potěšen přítomností rivalského nápadníka v blízkosti své nevěsty.</p>
<p>„Ten chlapec mi připadá příjemný a je výřečný, ale...“</p>
<p>„Rod Martellů je prastarý a vznešený, a byl loajálním přítelem rodu Targaryenů po více než století, Tvoje Veličenstvo. Měl jsem tu čest sloužit s prastrýcem prince Quentyna v sedmi tvého otce. Princ Lewyn byl natolik chrabrý bratr ve zbrani, jakého by si jen mohl jakýkoliv muž přát. Quentyn Martell je ze stejné krve, nechať se Veličenstvu zlíbí.“</p>
<p>„Mně by se zlíbilo, kdyby se byl objevil s těmi padesáti tisíci mečů, o nichž hovoří. Místo toho přišel se dvěma rytíři a pergamenem. Zaštítí nějaký pergamen můj lid před Yunkajci? Kdyby se byl dostavil s flotilou...“</p>
<p>„Sluneční oštěp nikdy nebyl námořní silou, Veličenstvo.“</p>
<p>„Ne.“ Dany toho znala o západozemské historii dost, takže to věděla. Nymeria přistála se svými deseti tisíci loděmi u písčitých dornských břehů, ale když se provdala za svého dornského prince, všechny je spálila a otočila se k moři zády. „Dorne je příliš daleko. Abych vyhověla tomuto princi, musela bych opustit svůj lid. Měl bys ho poslat domů.“</p>
<p>„Dornové jsou notoricky tvrdohlaví, Veličenstvo. Předkové prince Quentyna bojovali téměř dvě stovky let proti tvým vlastním. On bez tebe neodejde.“</p>
<p>V tom případě tady zemře, pomyslela si Daenerys, pokud v něm není něco víc, než vidím. „Je stále uvnitř?“</p>
<p>„Pije se svými rytíři.“</p>
<p>„Přiveď ho ke mně. Je načase, aby se setkal s mými dětmi.“ Přes dlouhý, vážný obličej Barristana Selmyho přelétl stín pochybností. „Jak poroučíš.“</p>
<p>Její král se smál s Yurkhazem zo Yunzak a ostatními yunkajskými lordy. Dany si nemyslela, že by ji postrádal, ale jen pro případ uvědomila svoje služebné, aby mu řekli, že šla vyhovět volání přírody, kdyby se po ní měl shánět.</p>
<p>Ser Barristan čekal u schodiště s dornským princem. Martellův hranatý obličej byl uzardělý. <emphasis>Příliš mnoho vina,</emphasis> usoudila královna, třebaže se to ze všech sil snažil zamaskovat. Kromě řady měděných sluncí, které zdobily jeho opasek, byl Dorn oděn prostě. <emphasis>Říkají mu Žába,</emphasis> vzpomněla si Dany. Chápala proč. Nebyl to pohledný muž.</p>
<p>Usmála se. „Můj princi. Tam dolů je to dlouhá cesta, jsi si jistý, že o to stojíš?“</p>
<p>„Potěší-li to Tvoje Veličenstvo.“</p>
<p>„V tom případě pojď.“</p>
<p>Pár Neposkvrněných scházel dolů po schodech před nimi, nesl pochodně, za nimi šla dvě Mosazná zvířata, jedno maskované jako ryba, druhé jako jestřáb. Dokonce i zde, v její vlastní pyramidě, trval ser Barristan na tom, aby kolem sebe měla stráže, kamkoliv se vydá. Malá skupina sestupovala v tichu, třikrát se zastavili, aby si cestou odpočinuli. „Drak má tři hlavy,“ řekla Dany, když přišli k poslední řadě schodů. „Můj sňatek nemusí znamenat konec všech tvých nadějí. Já vím, proč jste tady.“</p>
<p>„Kvůli tobě,“ řekl Quentyn, ztělesněná nemotorná galantnost.</p>
<p>„Ne,“ řekla Dany. „Pro oheň a krev.“</p>
<p>Jeden ze slonů na ně zatroubil ze svého stání. Při zařvání v odpověď zezdola ji polilo náhlé horko. Princ Quentyn vyděšeně vzhlédl. „Draci poznají, když je nablízku,“ řekl mu ser Barristan.</p>
<p><emphasis>Každé dítě pozná svoji matku,</emphasis> pomyslela si Dany. <emphasis>Až vyschnou moře a vítr rozfouká hory jako listí...</emphasis> „Volají na mne. Pojď.“ Vzala prince Quentyna za ruku a vedla ho k jámě, kde byli zavření dva z jejích draků. „Zůstaň venku,“ řekla seru Barristanovi, zatímco Neposkvrnění otvírali velké železné dveře. „Princ Quentyn mne ochrání.“ Vtáhla dornského prince za sebou dovnitř a zastavila se s ním nad jámou.</p>
<p>Draci si vytáčeli krky dokola, hleděli na ně žhnoucíma očima. Viserion jeden řetěz roztrhal, další roztavil. Byl přilepený ke střeše jámy jako nějaký obří bílý netopýr; s drápy zaseknutými hluboko do spálených drolících se cihel. Rhaegal, stále na řetěze, ohryzával mrtvolu býka. Hromada kostí na podlaze byla větší, než když byla tady dole posledně, a stěny a podlaha byly šedé a černé, spíš popel než cihly. Už moc dlouho nevydrží... ale za nimi byla jenom hlína a kámen. <emphasis>Mohli by draci provrtat skálu, tak jako ohniví červi staré Valyrie?</emphasis> Doufala, že ne.</p>
<p>Dornský princ zbledl jako mléko. „Já... slyšel jsem, že jsou tři.</p>
<p>„Drogon je na lovu.“ Zbytek slyšet nepotřeboval. „Ten bílý je Viserion, zelený je Rhaegal. Pojmenovala jsem je po svých bratrech.“ Její hlas se odrážel ozvěnou od sežehlých kamenných stěn. Zněl tak tence jako hlásek děvčátka, ne jako hlas královny a dobyvatelky, ani jako hlas čerstvě provdané nevěsty.</p>
<p>Rhaegal v odpověď zařval a jámu vyplnil oheň, kopí rudého a žlutého plamene. Viserion odpověděl. Jeho plameny byly zlaté a oranžové. Když zamával křídly, vzduch zaplnil oblak šedého kouře. Kolem nohou mu řinčely a chřestily rozbité řetězy. Quentyn Martell uskočil o stopu dozadu.</p>
<p>Krutější žena by se mu možná vysmála, ale Dany mu stiskla ruku a řekla: „Mne také děsí. Není to žádná hanba. Moje děti ve tmě zdivočely a jsou vzteklé.“</p>
<p>„Ty... ty máš v úmyslu jezdit na nich?“</p>
<p>„Na jednom z nich. Jediné, co vím o dracích, je to, co mi řekl můj bratr, když jsem byla děvčátko, a co jsem se dočetla v knihách, ale říká se, že dokonce ani Aegon se nikdy neodvážil vysednout na Vhagara nebo Neraze... a jeho sestry nejezdily na Balerionovi Černém děsu. Draci žijí déle než lidé, někteří stovky let, a tak měl Balerion jiné jezdce, poté co Aegon zemřel... ale nikdo nikdy nelétal na dvou dracích.“</p>
<p>Viserion opět zasyčel. Mezi zuby mu stoupal kouř a hluboko v jeho hrdle viděli doutnající zlatý oheň.</p>
<p>„Jsou to... jsou to děsiví tvorové.“</p>
<p>„Jsou to <emphasis>draci,</emphasis> Ouentyne.“ Dany se postavila na špičky a zlehka ho políbila na obě tváře. „A já jsem jím taky.“</p>
<p>Mladý princ polkl. „Já... mám v sobě také krev draka, Veličenstvo. Mohu vysledovat svůj původ do minulosti až k první Daenerys, targaryenské princezně, která byla sestrou krále Daerona Dobrého a manželkou prince Dorne. Postavil pro ni Vodní zahrady.“</p>
<p>„Vodní zahrady?“ Popravdě řečeno toho věděla o Dorne a jeho historii málo.</p>
<p>„Oblíbené místo mého otce. Potěšilo by mne, kdybych ti je mohl jednoho dne ukázat. Jsou celé z růžového mramoru, s jezírky a fontánami, a je z nich výhled na moře.“</p>
<p>„Zní to půvabně.“ Odtáhla jej od jámy. <emphasis>On sem nepatří. Nikdy sem neměl chodit.</emphasis> „Měl by ses tam vrátit. Obávám se, že můj dvůr pro tebe není bezpečným místem. Máš tady víc nepřátel, než tušíš. Z Daaria jsi udělal blázna a on není mužem, jenž by zapomínal takové urážky.“</p>
<p>„Mám svoje rytíře. Přísahali mi věrnost.“</p>
<p>„Dva rytíře. Daario má pět stovek Bouřovran. A ty bys udělal dobře, kdyby sis dával pozor také na mého pana chotě. Já vím, působí dojmem mírného a příjemného muže, ale nenechej se zmást! Hizdahr získal s korunou stejné pravomoci jako já, a je tedy velitelem těch nejobávanějších bojovníků na světě. Kdyby některého z nich napadlo získat si jeho přízeň tím, že jej zbaví soka...“</p>
<p>„Jsem princ Dorne, Veličenstvo. Nebudu utíkat před otroky a žoldnéři.“</p>
<p><emphasis>V tom případě jsi opravdu blázen, princi Žábo.</emphasis> Dany se naposledy dlouze zadívala na svoje děti. Slyšela, jak draci naříkají, když vedla chlapce zpátky ke dveřím, a viděla hru světla na cihlách, odrazy jejich plamenů. <emphasis>Jestli se ohlédnu, jsem ztracená. </emphasis>„Ser Barristan zavolá o pár přenosných křesel, takže nás zpátky nahoru na hostinu vynesou, ale výstup může být i tak únavný.“ Velké železné dveře za nimi se zavřely s hlasitým <emphasis>klang.</emphasis> „Pověz mi o té druhé Daenerys. Vím toho o historii otcova království méně, než bych měla. Nikdy jsem neměla ke své výchově mistra.“ <emphasis>Jenom bratra.</emphasis></p>
<p>„Bude mi potěšením, Veličenstvo,“ řekl Quentyn.</p>
<p>Bylo již dlouho po půlnoci, než se konečně rozloučili poslední hosté a Dany se odebrala do svých vlastních komnat, aby se připojila ke svému pánu a králi. Alespoň Hizdahr byl šťastný, byť poněkud opilý. „Dodržuji svoje sliby,“ řekl jí, zatímco je Irri a Jhiqui oblékaly na lože. „Přála sis mír, a máš jej.“</p>
<p><emphasis>A ty sis přál krev a já ti ji budu muset brzy dát</emphasis>, pomyslela si Dany, ale nahlas řekla jen: „Jsem ti vděčná.“</p>
<p>Vzrušení během dne jen podnítilo manželovu vášeň. Sotva odešly její služebné, serval z ní noční šat a svalil ji po zádech na lože. Dany jej objala a nechala jej dělat, co chtěl. Byl opilý, takže věděla, že v ní nebude dlouho.</p>
<p>Nebyl. Potom se pomazlil s jejím uchem a pošeptal jí: „Bohové dejte, abychom dnes v noci zplodili syna.“</p>
<p>V hlavě jí zvonila slova Mirri Maz Duur. <emphasis>Až slunce bude vycházet na západě a zapadat na východě. Až moře vyschnou a hory budou létat ve větru jako listí. Až tvoje lůno znovu ožije a porodíš živé dítě. Tehdy se vrátí, ale ne dřív.</emphasis> Význam byl zcela jasný; to spíš vstane khal Drogo z mrtvých, než ona porodí živé dítě. Byla však určitá tajemství, která nemohla svěřit dokonce ani svému manželovi, a tak dopřála Hizdahrovi zo Loraq, aby si ponechal své naděje.</p>
<p>Její vznešený manžel brzy usnul a Dany nezbývalo než se otočit a lehnout si vedle něho. Nejraději by jím zatřásla, probudila ho, přiměla jej objímat ji, líbat ji, znovu se ji vzít, ale i kdyby to udělal, potom by ihned zase usnul, nechal ji samotnou ve tmě. Říkala si, co asi dělá Daario. Je stejně nepokojný jako ona? Myslí na ni? Miloval ji skutečně? Nenávidí ji za to, že si vzala Hizdahra? <emphasis>Nikdy jsem ho neměla vzít do postele.</emphasis> Byl to jen žoldnéř, zcela nevhodný protějšek pro královnu, a přece...</p>
<p>Věděla jsem to po celou dobu, a přesto jsem to udělala.</p>
<p>„Moje královno,“ ozval se tichý hlas ve tmě.</p>
<p>Dany sebou škubla. „Kdo je tu?“</p>
<p>„Jenom Missandei.“ Naathská písařka popošla blíž k jejímu loži. „Tato jedna tě slyšela plakat.“</p>
<p>„Plakat? Neplakala jsem. Proč bych plakala? Mám svůj mír. Mám svého krále, mám všechno, co by si mohla královna přát. Měla jsi zlý sen, to je všechno.“</p>
<p>„Jak pravíš, Tvoje Veličenstvo.“ Uklonila se a otočila se k odchodu.</p>
<p>„Zůstaň,“ řekla jí Dany. „Nechci být sama.“</p>
<p>„Je s tebou Jeho Veličenstvo,“ poukázala Missandei.</p>
<p>„Jeho Veličenstvo spí, ale já nemohu usnout. Ráno se budu muset vykoupat v krvi. Cena za mír.“ Chabě se usmála a popleskala na postel. „Pojď. Sedni si. Povídej si se mnou.“</p>
<p>„Když tě to potěší.“ Missandei si sedla na postel vedle ní. „O čem budeme mluvit?“</p>
<p>„O domově,“ odpověděla Dany. „O Naathu. O motýlech a bratrech. Povídej mi o věcech, které tě činí šťastnou, které tě rozesmívají, o všech svých nejmilejších vzpomínkách. Připomeň mi, že na tomto světě je stále ještě hezky.“</p>
<p>Missandei se snažila, jak nejlépe mohla. Stále ještě mluvila, když Dany konečně upadla do spánku, aby snila podivné, napůl zformované sny o kouři a ohni.</p>
<p>Ráno se dostavilo až příliš brzy.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />THEON</strong></p>
<p><strong>D</strong>en se k nim přikradl stejně jako Stannis: neviděn. Zimohrad byl vzhůru již celé hodiny, jeho cimbuří a věže byly přeplněny muži ve vlně, zbroji a kůži, očekávajícími útok, jenž nepřicházel. Než se začala obloha prosvětlovat, zvuk bubnů odezněl, ačkoliv válečné rohy slyšeli troubit ještě třikrát, pokaždé o něco blíž. A stále padal sníh.</p>
<p>„Dnes bouře skončí,“ tvrdil jeden z přeživších stájových pacholků. „Vždyť ještě ani není zima.“ Theon by se dal do smíchu, kdyby se odvažoval. Pamatoval si příběhy, které jim vyprávěla Stará chůva, příběhy o sněhových bouřích zuřících čtyřicet dní a čtyřicet nocí, rok, deset let... o bouřích, které pohřbily hrady, města a celá království pod stovkami stop sněhu.</p>
<p>Seděl vzadu ve velké síni nedaleko od koní, sledoval Ábela, Jeřabinu a pradlenu s vlasy v barvě myší hnědi, která se jmenovala Veveřice, jak pojídají krajíce okoralého hnědého chleba osmažené ve výpeku ze slaniny. Theon sám posnídal jen korbel tmavého piva, kalného kvasnicemi a tak hustého, že se málem dalo žvýkat. Dalších pár korbelů a možná mu Ábelův plán nebude připadat zas tak šílený.</p>
<p>Vstoupil Roose Bolton, s bledýma očima a zívající, provázen svou otylou těhotnou manželkou, Tlustou Waldou. Před ním šlo několik lordů a kapitánů, mezi nimi Děvkozhouba Umber, Aenys Frey a Roger Ryswell. O kus níž seděl u stolu Wyman Manderly, ládoval se klobásami a vařenými vejci, zatímco starý lord Locke vedle něj si strkal lžící do bezzubých úst ovesnou kaši.</p>
<p>Brzy se objevil také lord Ramsay, zapínaje si svůj opasek s mečem, zatímco mířil do přední části síně. <emphasis>Dnes ráno má mizernou náladu</emphasis>, poznal na něm Theon. <emphasis>Kvůli těm bubnům neusnul celou noc,</emphasis> hádal, <emphasis>anebo se mu někdo znelíbil.</emphasis> Stačilo jedno špatné slovo, neuvážený pohled, špatně načasovaný smích, cokoliv z toho mohlo vyprovokovat hněv jeho lordstva a stát člověka kousek kůže. <emphasis>Prosím, můj pane, nedívej se tímto směrem. </emphasis>Stačil by jediný pohled a Ramsay by věděl všechno. <emphasis>Uvidí mi to vepsáno ve tváři. Pozná to. Vždycky všechno pozná.</emphasis></p>
<p>Theon se otočil k Ábelovi. „Tohle nemůže vyjít.“ Ztišil hlas natolik, že jej nemohli zaslechnout ani koně. „Chytí nás, než opustíme hrad. A i kdybychom utekli, lord Ramsay nás uštve, on a Ben Kosti a holky.“</p>
<p>„Lord Stannis je venku před hradbami a soudě podle toho zvuku ne moc daleko, jediné, co potřebujeme, je dostat se k němu.“ Ábelovy prsty tančily po strunách jeho loutny. Zpěvákův vous byl hnědý, třebaže dlouhé vlasy mu již z velké části zešedly. „Pokud se Bastard vydá za námi, možná bude žít dostatečně dlouho, aby toho mohl litovat.“</p>
<p><emphasis>Mysli si to,</emphasis> pomyslel si Theon. <emphasis>Věř tomu. Říkej si, že to je pravda.</emphasis> „Ramsay použije tvoje ženy jako kořist,“ řekl zpěvákovi. „Uštve je, znásilní je a nakrmí jejich mrtvolami psy. Když mu poskytnou dobrou zábavu, možná po nich pojmenuje další vrh svých fen. Tebe stáhne z kůže. On a Stahovač a Damon Tanči pro mne si z toho udělají hru. Budeš je prosit, aby tě zabili.“ Zmáčkl zpěvákovi paži svou zmrzačenou dlaní. „Přísahal jsi, že mne nenecháš padnout mu do rukou. Dal jsi mi na to své slovo.“ Potřeboval to slyšet znovu.</p>
<p>„Ábelovo slovo,“ řekla Veveřice. „Silné jako dub.“ Abel sám jen pokrčil rameny. „V každém případě, můj princi.“</p>
<p>Ramsay se hádal na stupínku se svým otcem. Byli příliš daleko, než aby Theon rozlišil cokoliv ze slov, ale strach v kulatém růžovém obličeji Tlusté Waldy hovořil za vše. Slyšel Wymana Manderlyho, jak volá o další klobásky a Rogera Ryswella, který se smál nějakému vtipu jednorukého Harwooda Stouta.</p>
<p>Theon si říkal, zda vůbec někdy spatří vodní síně Potopeného boha, nebo zda bude jeho duch navždy prodlévat zde na Zimohradu. <emphasis>Mrtvý je mrtvý. Raději mrtvý než Smraďoch.</emphasis> Pokud by Ábelův plán selhal, postará se Ramsay o to, aby umírali dlouho a strašným způsobem. <emphasis>Tentokrát mne stáhne z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kůže od hlavy k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>patě a žádné prosby moje muka neukončí.</emphasis> Žádná bolest, kterou kdy Theon poznal, se ani zdaleka nevyrovnala agónii, kterou dokázal přivodit Stahovač tím svým malým stahovacím nožem. Abel tu lekci brzy dostane taky. A kvůli čemu? <emphasis>Jeyne, jmenuje se Jeyne, a její oči mají nesprávnou barvu.</emphasis> Kejklíř hrající svou roli. <emphasis>Lord Bolton to ví a Ramsay také, ale ostatní jsou slepí, dokonce i tenhle zatracený bard s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho prohnanými úsměvy, je to jen krutý žert, Ábeli, na tobě a tvých vraždících děvkách. Zemřete kvůli nesprávné dívce.</emphasis></p>
<p>Když jej Jeřabina přivedla za Ábelem do ruin Spálené věže, málem jim řekl pravdu, ale v posledním okamžiku si to rozmyslel. Zdálo se, že si zpěvák usmyslel uprchnout z hradu s dcerou Eddarda Starka. Kdyby věděl, že nevěsta lorda Ramsayho je dcera obyčejného majordoma, nu...</p>
<p>Dveře velké síně se se zapraskáním otevřely.</p>
<p>Dovnitř zavanul chladný vítr a ve vzduchu modrobíle zajiskřil oblak ledových krystalků. Prošel jimi ser Hosteen Frey, obalený sněhem až do pasu, s tělem v náručí. Všude v lavicích pokládali muži svoje poháry a lžíce a hleděli na chmurné představení. Síň ztichla.</p>
<p>Další vražda.</p>
<p>Ser Hosteen kráčel ke stolu na stupínku a z pláště mu sklouzával sníh. Za ním vstoupil tucet jeho rytířů a zbrojnošů. Jedním z nich byl chlapec, kterého Theon znal Velký Walder, ten malý, s liščím obličejem a hubený jako tyčka. Hrudník, paže a plášť měl potřísněné krví.</p>
<p>Koně začali z jejího pachu řičet. Psi vyklouzli zpod stolů a čichali ve vzduchu. Muži vstali z lavic. Mrtvola v náručí sera Hosteena zajiskřila ve světle pochodní, obalená růžovou jinovatkou. V chladu panujícím venku zmrzla v těle krev.</p>
<p>„Syn mého bratra Merretta.“ Hosteen Frey položil tělo na podlahu před stupínek. „Zapíchnutý jako svině a hozený do závěje. <emphasis>Chlapec.</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Malý Walder</emphasis>, pomyslel si Theon. <emphasis>Ten velký.</emphasis> Pohlédl na Jeřabinu. <emphasis>Je Jich šest</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Tohle mohla udělat kterákoliv z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich. </emphasis>Pradlena na sobě ucítila jeho oči. <emphasis>„To nebyla naše práce,</emphasis>“ řekla.</p>
<p>„Buď zticha,“ varoval ji Abel.</p>
<p>Lord Ramsay sešel ze stupínku k mrtvému tělu. Jeho otec vstal pomaleji, s bledýma očima, nehybnou tváří, vážný. „Tohle byl odporný čin.“ Pro jednou byl hlas Roosea Boltona dost hlasitý, že se nesl celou síní. „Kde bylo tělo nalezeno?“</p>
<p>„Pod zborcenou baštou, můj pane,“ odpověděl Velký Walder. „Tou se starými chrliči.“ Chlapcovy rukavice byly zbroceny krví jeho bratrance. „Říkal jsem mu, aby nechodil po venku sám, ale tvrdil mi, že musí najít muže, který mu dlužil stříbro.“</p>
<p>„Jakého muže?“ chtěl vědět Ramsay. „Pověz mi jeho jméno, chlapče, a já ti udělám plášť z jeho kůže.“</p>
<p>„To mi neřekl, můj pane. Jen to, že vyhrál ty peníze při hře v kostky.“ Chlapec z Freyů zaváhal. „Byli to nějací muži z Bílého přístavu, co učili hře v kostky. Nemohl bych říct, kteří, ale byli to oni.“</p>
<p>„Můj pane,“ zaburácel Hosteen Frey. „My známe muže, který to udělal. Zabil tohoto chlapce a všechny ostatní. Ne svou vlastní rukou, to ne. Je moc tlustý a příliš velký zbabělec, než aby zabíjel sám. Bylo to však na jeho rozkaz.“ Otočil se k Wymanovi Manderlymu. „Chceš to snad popřít?“</p>
<p>Lord Bílého přístavu překousl klobásu vpůli. „Přiznávám...“ Otřel si mastnotu ze rtů rukávem. „... přiznávám, že toho vím o tomto ubohém chlapci málo. Panoš lorda Ramsayho, je to tak? Jak starý byl ten hoch?“</p>
<p>„V poslední den jména mu bylo devět.“</p>
<p>„Tak mladý,“ řekl Wyman Manderly. „Ačkoliv se mu možná dostalo požehnání. Kdyby žil dál, vyrostl by z něj Frey.“</p>
<p>Ser Hosteen kopl chodidlem do stolu, srazil desku z koz, na kterých ležela, rovnou na otylé břicho lorda Wymana. Poháry a talíře se rozletěly, klobásy popadaly všude kolem a tucet Manderlyových mužů vyskočil s kletbami na nohy. Někteří se chápali nožů, talířů, korbelů, čehokoliv, co by mohlo posloužit jako zbraň.</p>
<p>Ser Hosteen Frey vyškubl z pochvy svůj meč a skočil proti Wymanovi Manderlymu. Lord Bílého přístavu se před ním snažil ucuknout, ale deska stolu jej přišpendlila do židle. Čepel prosekla ve sprše jasně rudé krve tři z jeho čtyř podbradků. Lady Walda zaječela a sevřela paži svého manžela. „Dost!“ vykřikl lord Bolton. ,„<emphasis>Zastavte to šílenství.“ </emphasis>Jeho vlastni muži se řítili dopředu zatímco Manderlyovi přelézali lavice, aby se dostali na Freye. Jeden se vrhl na sera Hosteena s dýkou, ale velký rytíř se otočil jako na obrtlíku a usekl mu paži v rameni. Lord Wyman se zvedl na nohy, jen aby se vzápětí zhroutil k zemi. Starý lord Locke volal o mistra, zatímco Manderly sebou žuchl na podlahu jako ubíjený mrož. Kolem jeho těla se rozlévala kaluž krve. Kolem se prali psi o klobásy.</p>
<p>Bylo zapotřebí několika desítek hrůzovských kopiníků, aby oddělili bojovníky od sebe a učinili konec krveprolévání. Do té doby leželo na podlaze šest mrtvých mužů z Bílého přístavu a dva Freyové. Tucet dalších bylo zraněno a jeden z Bastardových hochů, Luton, hlasitě umíral, volal svoji matku a snažil se přitom nacpat plnou hrst slizkých střev zpátky do rány zející v jeho břiše. Lord Ramsay jej umlčel, vyškubl kopí jednomu z Holenicových mužů a prohnal je Lutonovi hrudníkem. I pak se ale od krovů odrážely výkřiky, modlitby a kletby, nářek vyděšených koní a vrčení Ramsayho holek. Holenice Walton musel snad tucetkrát zabušit koncem svého kopí do podlahy, než se síň ztišila natolik, aby slyšeli Roosea Boltona.</p>
<p>„Vidím, že všichni lačníte po krvi,“ řekl lord z Hrůzova. Stál vedle něj mistr Rhodry s havranem na rameni. Ptákovo černé peří se lesklo ve světle pochodní jako uhelný olej. <emphasis>Je mokrý, </emphasis>uvědomil si Theon. <emphasis>A jeho lordstvo má v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruce pergamen. Ten bude také mokrý. Temná křídla, temná slova.</emphasis> „Místo, abychom používali naše meče proti sobě navzájem, mohli byste je vyzkoušet proti lordu Stannisovi.“ Lord Bolton rozvinul pergamen. „Jeho armáda leží necelé tři dny jízdy odsud, zapadaná sněhem a hladovějící, a i já jsem jeden z těch, které již unavilo čekat zde na jeho potěšení. Sere Hosteene, shromáždi své rytíře a zbrojnoše u hlavní brány. Když tak dychtíš po bitvě, povedeš náš první útok. Lorde Wymane, ty svolej svoje muže z Bílého přístavu k Východní bráně. I oni vyjedou.“</p>
<p>Meč Hosteena Freye byl rudý až po jílec a jeho obličej skrápěly jako pihy skvrny od krve. Spustil svoji čepel a řekl: „Jak můj pán poroučí. Ale jakmile ti přinesu hlavu Stannise Baratheona, mám v úmyslu dorazit lorda Mihuli.“</p>
<p>Čtyři rytíři z Bílého přístavu vytvořili kolem lorda Wymana kruh, zatímco mistr Medrick se snažil zastavit krvácení. „Nejdřív se musíš dostat přes nás, sere,“ řekl ten nejstarší z nich, muž s tvrdým obličejem a šedým vousem, na jehož zakrváceném kabátci byly tři stříbřité mořské panny na fialovém poli.</p>
<p>„Rád. Rozsekám vás jednoho po druhém, a s potěšením.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Dost,</emphasis>“ zaburácel lord Ramsay, mávaje svým zakrváceným kopím. „Ještě jedna výhružka a vykuchám vás všechny sám. Můj lord otec promluvil! Schraňujte si svůj hněv pro uchvatitele Stannise.“</p>
<p>Roose Bolton pochvalně přikývl. „Přesně jak praví. Času na bojůvky proti sobě navzájem budete mít nazbyt, jakmile se vypořádáme se Stannisem.“ Otočil hlavu, jeho bledé chladné oči pátraly v síni, dokud nenašly barda Ábela stojícího vedle Theona. „Zpěváku,“ zavolal, „zazpívej nám něco uklidňujícího.“</p>
<p>Abel přikývl. „K službám, tvoje lordstvo.“ S loutnou v ruce se pomalu loudal ke stupínku, čiperně přeskočil mrtvolu či dvě a posadil se se zkříženýma nohama na vyvýšený stůl. Jakmile začal hrát smutnou tichou píseň, kterou Theon Greyjoy neznal ser Hosteen, ser Aenys a jejich druhové z Freyů se otočili a jali se vyvádět svoje koně ze síně.</p>
<p>Jeřabina popadla Theona za rameno. „Koupel. Musíme to udělat teď.“</p>
<p>Vykroutil se z jejího sevření. „Za bílého dne? Uvidí nás.“</p>
<p>„Sníh nás skryje. Jsi hluchý? Bolton posílá ven svoje meče. Musíme se dostat ke králi Stannisovi dřív než oni.“</p>
<p>„Jenže... Abel...“</p>
<p>„Abel se o sebe postará sám,“ zamumlala Veveřice.</p>
<p><emphasis>Tohle je šílenství. Beznadějné, bláznivé, předem odsouzené. </emphasis>Theon dopil poslední zbytky svého piva a neochotně vstal. „Najdi svoje sestry. Je zapotřebí hodně vody, aby paní naplnily lázeň.“</p>
<p>Veveřice vyklouzla pryč na tichých nožkách jako vždycky. Jeřabina odvedla Theona ze síně. Od té doby, co jej ona a její sestry nalezly v božím háji, hlídala vždycky jedna z nich každý jeho krok, a nikdy jej nespouštěly ani na okamžik z očí. Nevěřily mu. <emphasis>Proč by také měly? Předtím jsem byl Smraďoch a mohl bych být Smraďoch znovu. Smraďoch, rýmuje se to se slaboch.</emphasis></p>
<p>Venku stále padal sníh. Sněhuláci, které postavili panoši,narostli do obludných rozměrů, byli deset stop vysocí a hrozivě zdeformovaní. Mířili s Jeřabinou do božího háje a na obě strany od nich se zvedaly bílé zdi; cesty pod baštou, věží a síní se proměnily ve změť ledových zákopů, prohazovaných každou hodinu. Bylo snadné ztratit se v tom sněhovém labyrintu, ale Theon Greyjoy tam znal každý obrat a zatáčku.</p>
<p>Dokonce i boží háj byl stále bělejší. Na jezírku pod stromem srdce se vytvořila vrstva ledu a obličeji vyřezanému do jeho bledého kmene narostl knír z malých rampouchů. V tuto hodinu nemohli doufat, že budou mít staré bohy pro sebe. Jeřabina odtáhla Theona pryč od seveřanů, modlících se před stromem, na odlehlé místo vzadu u kasárenské zdi vedle jezírka s teplým bahnem, které páchlo jako shnilá vejce. Theon si všiml, že dokonce i bláto na okrajích zamrzá. „Zima se blíží...“</p>
<p>Jeřabina si jej změřila tvrdým pohledem. „Nemáš právo vyslovovat slova lorda Eddarda. Ty ne. Nikdy. Po tom, co jsi udělal…“</p>
<p>„Vy jste taky zabily chlapce.”</p>
<p>„To jsme nebyly my. Už jsem ti to říkala.“</p>
<p>„Slova jsou vítr.“ <emphasis>Nejsou o nic lepší než já. Jsme zcela stejní. </emphasis>„Zabily jste jiné, proč ne jeho?“</p>
<p>„Žlutý Dick smrděl stejně odporně jako ty. Bylo to prase.“</p>
<p>„A Malý Walder byl selátko. Jeho smrt vyprovokovala Freye a Manderlye k tomu, že se začali zabíjet navzájem, to jste udělaly šikovně.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>My to nebyly.“ </emphasis>Jeřabina jej popadla pod krkem a přirazila jej zády proti kasárenské zdi. Její obličej se ocitl jen palec od jeho. „Řekni to ještě jednou a vyrvu ti ten tvůj prolhaný jazyk, vrahoune příbuzných.“</p>
<p>Usmál se na ni přes rozbité zuby. „To neuděláš. Potřebujete můj jazyk, abyste se dostaly přes strážné. Potřebujete moje lži.“</p>
<p>Jeřabina mu plivla do tváře. Pak jej pustila a otřela si ruce v rukavicích o nohy, jako by se ušpinila jen od toho, jak se ho dotýkala.</p>
<p>Theon věděl, že nemá smysl ji popichovat. Svým způsobem byla stejně nebezpečná jako Stahovač nebo Damon Tanči pro mne. Jenže mu byla zima a byl unavený, v hlavě mu bušilo, nespal celé dny. „Dělal jsem hrozné věci... Zradil jsem svoje vlastni lidi, převlékl jsem plášť, nařídil jsem smrt mužů, kteří mi věřili... ale nejsem vrah příbuzných.“</p>
<p>„Ano, Starkovi hoši pro tebe nikdy nebyli jako bratři. To víme.“</p>
<p>To byla pravda, jenže tohle neměl Theon na mysli. <emphasis>Nebyli moje krev, ale i tak jsem jim nikdy neublížil. Ti dva, co jsem zabil, byli jen synové nějakého uhlíře.</emphasis> Theon nechtěl myslet na jejich matku. Znal uhlířovu ženu celé roky, dokonce s ní spal. <emphasis>Velká těžká prsa s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>širokými tmavými bradavkami, sladká ústa. Radosti, které už nikdy v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>životě neochutnám.</emphasis></p>
<p>Nemělo však smysl povídat o tom Jeřabině. Nikdy by jeho popření nevěřila o nic víc, než věřil on jejím. „Mám na rukou krev, ale není to krev mých bratrů,“ řekl unaveně. „A byl jsem potrestán.“</p>
<p>„Ne dostatečně.“ Jeřabina se k němu otočila zády.</p>
<p><emphasis>Bláznivá ženská.</emphasis> Možná byl zlomený tvor, ale stále nosil dýku. Bylo by jednoduché tasit ji a vrazit jí ji mezi lopatky. Toho by ještě byl schopen, i se svými chybějícími prsty, zlámanými zuby a vším. Možná by jí tím prokázal laskavost dal by jí rychlejší, čistější konec než ten, kterému budou ona a její sestry muset čelit, pokud je dopadne Ramsay.</p>
<p>Smraďoch by to možná udělal. <emphasis>Udělal</emphasis> by to v naději, že tím možná potěší lorda Ramsayho. <emphasis>Ty</emphasis> děvky měly v úmyslu ukrást Ramsaymu nevěstu; to nemohl Smraďoch dovolit. Jenže staří bohové jej znali, říkali mu Theone. <emphasis>Železný, byl jsem železný, syn Balona Greyjoye a právoplatný dědic Štítu.</emphasis> Pahýly jeho prstů sebou škubaly a svrběly ho, ale nechal dýku v pochvě.</p>
<p>Když se Veveřice vrátila, byly s ní ostatní čtyři: hubená šedovlasá Myrta, Vrba s uhrančivýma očima a dlouhým černým copem, Frenya se silným pasem a obrovskými prsy, Cesmína se svým nožem. Byly oblečeny jako služky ve vrstvách jednotvárného šedivého plátna, s hnědými vlněnými plášti olemovanými bílou králičí srstí. <emphasis>Žádné meče,</emphasis> viděl Theon. <emphasis>Žádné sekery, žádná kladiva, žádné zbraně kromě nožů.</emphasis> Cesmína měla svůj plášť připevněný stříbrnou sponou a Frenya měla kolem sebe omotaný kus provazu, od boků po prsa. Vypadala tak ještě masivnější, než byla ve skutečnosti.</p>
<p>Myrta měla služebnické oblečení pro Jeřabinu. „Nádvoří se hemží blázny,“ varovala je. „Mají v úmyslu vyjet.“</p>
<p>„Klekači,“ řekla Vrba s pohrdavým odfrknutím. „Ten jejich panský pán promluvil, a tak musí poslechnout.“</p>
<p>„Zemřou,“ zašvitořila Cesmína šťastně.</p>
<p>„Oni a my také,“ řekl Theon. „I kdyby se nám podařilo dostat kolem stráži, jak máte v úmyslu dostat ven lady Aryu?“</p>
<p>Cesmína se usmála. „Šest žen vejde dovnitř, šest jich vyjde ven. Kdo by si prohlížel služky? Oblékneme Starkovu dceru jako Veveřici.“</p>
<p>Theon se podíval na Veveřici. <emphasis>Jsou</emphasis> <emphasis>skoro stejně velké. Mohlo by to vyjít.</emphasis> „A jak se dostane ven Veveřice?“</p>
<p>Veveřice odpověděla sama za sebe. „Oknem, rovnou dolů do božího háje. Bylo mi dvanáct, když mne můj bratr poprvé vzal na výpad na jih od vaší Zdi. Odsud jsem dostala svoje jméno. Můj bratr říkal, že vypadám jako veverka šplhající po stromě. Od té doby jsem přelezla Zeď šestkrát, tam a zase zpátky. Myslím, že snadno dokážu slézt dolů po kamenné věži.“</p>
<p>„Spokojený, Přeběhlíku?“ zeptala se Jeřabina. „Tak jdeme na to.“</p>
<p>Obrovská kuchyně Zimohradu se nacházela v samostatné budově, pro případ požáru stranou od hlavních hradních síní a bašt. Vůně uvnitř se měnily od hodiny k hodině neustále se měnící parfém pekoucích se mas, pórku a cibule, čerstvě pečeného chleba. Roose Bolton postavil ke kuchyňským dveřím stráže. S tolika ústy, které bylo třeba krmit, byl vzácný každý žvanec. Dokonce i kuchaři a kuchtíci byli ustavičně pod dohledem. Ale Smraďocha strážní znali. Rádi si ho dobírali, když si přišel pro horkou vodu do lázně pro lady Aryu. Žádný z nich se ale neodvažoval zajít dál. Smraďoch byl známý jako mazlíček lorda Ramsayho.</p>
<p>„Smradlavý princ si přišel pro horkou vodu,“ oznámil jeden ze strážných, když se před ním objevil Theon a jeho služebné. Otevřel jim dveře. „Rychle, než odsud unikne všechen ten krásný teplý vzduch.“</p>
<p>Uvnitř Theon popadl za paži procházejícího kuchtíka. „Horkou vodu pro milostpaní Aryu, chlapče,“ poručil. „Šest plných věder, a postarej se, aby byla čistá a horká. Lord Ramsay ji chce mít růžovou a vydrhnutou.“</p>
<p>„Ano, milostpane,“ řekl chlapec. „Okamžitě, milostpane.“</p>
<p>„Okamžitě trvalo déle, než by se Theonovi líbilo. Žádný z velkých kotlů nebyl čistý. A tak musel kuchtík jeden z nich vydrhnout, než jej naplnil vodou. Pak jako by trvalo celou věčnost, než přivedli vodu k varu, a dvakrát celou věčnost, než naplnili šest dřevěných věder. Po celou tu dobu Ábelovy ženy čekaly, tváře skryté pod svými kápěmi. <emphasis>Dělají to špatně.</emphasis> Opravdové služtičky vždycky šprýmovaly s kuchtíky, flirtovaly s kuchaři, tu vyloudily sousto, tam pamlsek. Jeřabina a její pletichařící sestry na sebe nechtěly přitahovat pozornost, ale jejich zasmušilé ticho brzy vedlo k tomu, že po nich strážní začali vrhat divné pohledy. „Kde jsou Misie, Jez a ostatní holky?“ zeptal se jeden Theona. „Ty, co sem chodí vždycky?“</p>
<p>„Lady Arya s nimi nebyla spokojená,“ zalhal. „Posledně měla vodu úplně studenou, než ji nalily do kádě.“</p>
<p>Horká voda plnila vzduch oblaky páry, rozpouštěla sněhové vločky padající z oblohy. Jejich procesí se ubíralo zpět změtí uliček se stěnami z ledu. S každým šplouchavým krokem voda chladla. Cesty byly ucpané: rytíři ve zbroji, vlněných suknicích a kožešinových pláštích, zbrojnoši s kopími přes ramena, lučištníky nesoucími luky s povolenými tětivami a snopky šípů, svobodnými jezdci, štolby vedoucími válečné oře. Muži z Freyů na sobě měli znak se dvěma věžemi, ti z Bílého přístavu mořského muže a trojzubec. Prodírali se proti sobě rameny napřed skrze sněhovou vánici a obezřetně se navzájem pozorovali, ale meč nikdo netasil. Ne tady. <emphasis>Tam venku v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>lese to možná bude jinak.</emphasis></p>
<p>Dveře do Velké bašty hlídalo půl tuctu ostřílených strážných z Hrůzova. „Další zatracená koupel?“ řekl jejich seržant, když spatřil vědra s kouřící vodou. Měl dlaně vražené do podpaždí, aby si je zahřál. „Vždyť se koupala včera večer. Jak se může ženská tak zašpinit ve své vlastní posteli?“</p>
<p><emphasis>Víc než si myslíš, když sdílíš postel s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ramsaym,</emphasis> pomyslel si Theon, vzpomínaje na svatební noc a na věci, které byli on a Jeyne nuceni dělat. „Rozkaz lorda Ramsayho.“</p>
<p>„V tom případě jděte dovnitř, než ta voda zmrzne,“ řekl seržant. Dva ze strážných jim otevřeli dvojité dveře.</p>
<p>Vstupní prostor byl stejně studený jako vzduch venku. Cesmína si odupala sníh z bot a stáhla si kápi svého pláště. „Myslela jsem, že to bude obtížnější.“ Její dech zamrzal ve vzduchu.</p>
<p>„U milostpánovy ložnice stojí další strážní,“ varoval ji Theon „Ramsayho muži.“ Neodvažoval se je nazývat Bastardovi hoši ne tady. Nikdy jste nevěděli, kdo možná naslouchá. „Držte hlavy dole a kápě si nechte na hlavách.“</p>
<p>„Udělej, co říká, Cesmíno,“ řekla Jeřabina. „Někdo by tě mohl poznat. Nestojíme o žádný problém.“</p>
<p>Theon je vedl nahoru po schodech. <emphasis>Po těchto schodech jsem stoupal tisíckrát předtím.</emphasis> Jako chlapec nahoru vybíhal; bral tři schody najednou, skákal po nich. Jednou skočil staré chůvě rovnou do náruče a srazil ji na podlahu. To mu vysloužilo ten nejhorší výprask, jaký kdy na Zimohradu dostal, ačkoliv i ten byl téměř něžný ve srovnání s nářezy, které dostával od svých bratrů na Štítu. Na těchto schodech bojovali s Robbem mnoho hrdinských bitev, sekali po sobě navzájem dřevěnými meči. Byl to dobrý výcvik; připomínal mu, jak je obtížné probojovat si cestu vzhůru proti odhodlanému sokovi. Ser Rodrik rád říkával, že jeden dobrý bojovník dokáže zadržet stovku mužů, kteří se snaží dostat zezdola nahoru.</p>
<p>To však bylo hodně dávno. Ti všichni teď byli mrtví, Jory, starý ser Rodrik, lord Eddard, Harwin a Hullen, Cayn a Desmond a Tlustý Tom, Alyn s jeho sny o tom, že se stane rytířem, Mikken, který mu dal jeho první opravdový meč. A nejspíš i stará chůva.</p>
<p>A Robb. Robb, který byl Theonovi víc bratrem než kterýkoliv ze synů narozených ze semene Balona Greyjoye. <emphasis>Zavražděn na Rudé svatbě, ubit Freyi. Měl jsem tam být s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním. Kde jsem byl? Měl jsem s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním zemřít.</emphasis></p>
<p>Theon se zastavil tak náhle, že mu Vrba málem narazila do zad. Před nimi byly dveře do Ramsayho ložnice. A hlídali je dva z Bastardových hochů, Nevrlý Alyn a Chrochta.</p>
<p><emphasis>Staří bohové jsou nám zřejmě nakloněni.</emphasis> Chrochta neměl jazyk a Nevrlý Alyn neměl rozum, jak rád říkával lord Ramsay. Jeden byl brutální, druhý hanebný, ale oba strávili většinu svých životů ve službách Hrůzova. Dělali, co se jim řeklo.</p>
<p>„Mám horkou vodu pro lady Aryu,“ řekl jim Theon.</p>
<p>„Co kdyby ses umyl sám, Smraďochu?“ řekl Nevrlý Alyn. „Smrdíš jako koňské chcanky.“ Chrochta zamručel na souhlas. Anebo měl ten zvuk možná znamenat smích. Alyn však odemkl dveře do ložnice a Theon poslal ženy mávnutím dovnitř.</p>
<p>V této místnosti se nikdy nerozednívalo. Všechno tonulo v šeru. Mezi skomírajícími uhlíky v krbu doutnalo a tiše praskalo jedno poslední poleno a na stole vedle zmuchlané prázdné postele hořela svíce. <emphasis>Ta holka je pryč,</emphasis> napadlo Theona. V <emphasis>zoufalství se vrhla z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>okna.</emphasis> Jenže na oknech byly zavřené okenice, zapečetěné krustami z navátého sněhu a ledu. „Kde je?“ zeptala se Cesmína. Její sestry vyprázdnily vědra do velké kulaté dřevěné kádě. Frenya zavřela dveře komnaty a opřela se o ně zády. <emphasis>„Kde je</emphasis>?“ zeptala se znovu Cesmína. Venku zatroubil roh. <emphasis>Trubka. Freyové. Svolávají se do bitvy.</emphasis> Theon cítil svrbění ve svých chybějících prstech.</p>
<p>Pak ji uviděl. Choulila se v tom nejtemnějším koutě ložnice, na podlaze, stulená do klubíčka pod hromadou vlčích kožešin. Theon by si jí tam možná vůbec nevšiml, kdyby se tak netřásla. Jeyne na sebe natahala kožešiny, aby se schovala. <emphasis>Před námi? Nebo očekávala svého pana manžela?</emphasis> Při představě, že by mohl přijít Ramsay, by se dal nejraději do křiku. „Moje paní.“ Nedokázal sám sebe přimět, aby ji oslovil Aryo, a neodvažoval se jí říkat Jeyne. „Není třeba se schovávat. Tohle jsou přátelé.“</p>
<p>Kožešiny se pohnuly. Vyhlédlo z nich oko, lesknoucí se slzami. <emphasis>Tmavé, příliš tmavé. Hnědé oko.</emphasis></p>
<p>„Theone?“</p>
<p>„Lady Aryo.“ Jeřabina popošla blíž. „Musíš jít s námi, a rychle. Přišli jsme, abychom tě odvedli k tvému bratrovi.“</p>
<p>„K bratrovi?” Zpod vlčích kožešin vyhlédla dívčina tvář. „Já... já žádné bratry nemám.“</p>
<p><emphasis>Zapomněla, kdo je. Zapomněla svoje jméno.</emphasis> „Přesně tak,“ řekl Theon, „ale kdysi jsi měla bratry; Tři. Robba, Brana a Rickona.“</p>
<p>„Ti jsou mrtví. Teď žádné bratry nemám.“</p>
<p>„Máš nevlastního bratra,“ řekla Jeřabina. „Je to lord Vrána.“ „Jon Sníh?“</p>
<p>„Odvedeme tě k němu, ale musíš jít okamžitě s námi.“</p>
<p>Jeyne si vytáhla svoje vlčí kůže k hlavě. „Ne. Tohle je nějaká lest. To on, on... můj pán, můj milý pán, poslal vás on, tohle je jen nějaká zkouška, aby se ujistil, že ho miluji. Ano, ano, miluji ho víc než kohokoliv jiného na světě.“ Po tváři jí stekla slza. „Povězte mu to, povězte. Udělám, co po mně bude chtít... cokoliv bude chtít... S ním nebo... nebo se psem nebo s... prosím... není třeba, aby mi uřízl chodidlo, já už se nepokusím utéct, už nikdy dám mu syny, slibuji, přísahám...“</p>
<p>Jeřabina tiše pískla. „Bohové ať toho muže proklejí.“</p>
<p>„Jsem <emphasis>hodná</emphasis> dívka,“ kvílela Jeyne. „Vy<emphasis>cvičili</emphasis> mne.“</p>
<p>Vrba se zamračila. „Ať přestane naříkat. Ten strážný byl němý, ne hluchý. Uslyší to.“</p>
<p><emphasis>Zvedni</emphasis> ji, Přeběhlíku.“ Cesmína měla v ruce svůj nůž. „Zvedni ji nebo to udělám já. <emphasis>Musíme jít.</emphasis> Zvedni tu kundičku na nohy a vtřepej do ní nějakou sílu.“</p>
<p>„A co když bude křičet?“ řekla Jeřabina.</p>
<p><emphasis>V tom případě jsme všichni mrtví</emphasis>, pomyslel si Theon. <emphasis>Říkal jsem jim, že je to šílenství, ale žádná z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich mě nechtěla poslouchat.</emphasis> Abel je všechny poslal na smrt. Všichni zpěváci byli napůl šílení. V písních hrdina vždycky zachránil pannu ze zámku nějaké obludy, jenže život nebyl píseň o nic víc, než byla Jeyne Arya Stark. <emphasis>Její oči mají nesprávnou barvu. A tady nejsou žádní hrdinové, jenom děvky.</emphasis> Přesto poklekl vedle ní, stáhl z ní kožešiny, dotkl se její tváře. „Vždyť mne znáš. Jsem Theon, pamatuješ? Já tě taky znám. Znám tvoje jméno.“</p>
<p>„Moje jméno?“ Zavrtěla hlavou. „Moje jméno... je...“ Přiložil jí prst k ústům. „O tom si můžeme popovídat později. Teď musíš být zticha. Pojď s námi. Se mnou. Odvedeme tě odsud. Pryč od něho.“</p>
<p>Její oči se rozšířily. „Prosím,“ zašeptala. „Ach, prosím.“ Theon jí vsunul ruce do podpaždí. Vytahoval ji na nohy a pahýly zkrácených prstů jej pálily. Vlčí kožešiny z ní odpadly. Pod nimi byla nahá, malá bledá prsa měla pokrytá otisky zubů. Slyšel, jak jedna z žen zatajila dech. Jeřabina mu vrazila do rukou hromádku oblečení. „Oblékni ji. Venku je zima.“ Veveřice se svlékla do spodního prádla a prohrabávala se vyřezávanou cedrovou truhlicí, kde hledala něco teplejšího. Nakonec se spokojila s jedním z prošívaných kabátců lorda Ramsayho a obnošeným párem kalhot, které jí pleskaly kolem nohou jako lodní plachty v bouři.</p>
<p>Theon dostal s Jeřabininou pomocí Jeyne do Veveřiných šatů. <emphasis>Budou-li bohové dobří a strážní slepí, možná projde.</emphasis> „Teď vyjdeme ven a dolů po schodech,“ řekl Theon dívce. „Drž hlavu sklopenou k zemi a kápi si nechej nahoře. Jdi za Cesmínou. Neutíkej, neplač, nemluv, nedívej se nikomu do očí.“</p>
<p>„Zůstaň u mne,“ prosila Jeyne. „Neopouštěj mne.“</p>
<p>„Budu hned vedle tebe,“ slíbil jí Theon, zatímco Veveřice vklouzla do postele lady Aryy a přetáhla přes sebe pokrývku.</p>
<p>Frenya otevřela dveře ložnice.</p>
<p>„Umyl jsi ji dobře, Smraďochu?“ zeptal se Nevrlý Alyn, když se vynořili. Mručoun zmáčkl Vrbě prsa, když šla kolem, vybral si dobře. Kdyby se ten muž dotkl Jeyne, možná by se dala do křiku. To by mu pak Cesmína podřízla krk nožem, co měla schovaný v rukávě. Vrba se jednoduše vykroutila a prošla kolem něho.</p>
<p>Theon se na okamžik cítil takřka povzneseně. Oni se vůbec nepodívali. Vůbec ji neviděli. Prošli jsme jim s tou dívkou rovnou pod nosem!</p>
<p>Na schodech se ale strach vrátil. Co když potkají Stahovače nebo Damona Tanči pro mne nebo Holenici Waltona? Nebo samotného Ramsayho? <emphasis>Bohové, chraňte mne, ne Ramsayho, kohokoliv, jen ne jeho.</emphasis> Jaký smysl mělo propašovat dívku ven z jeho ložnice? Stále byli uvnitř v hradu. Všechny brány byly zavřené a zabarikádované a hradby se hemžily hlídkami. S největší pravděpodobností je zastaví strážní před věží. Cesmína a její nůž jim budou pramálo užitečné proti šestici mužů s meči a kopími.</p>
<p>Jenže strážní venku se choulili u dveří, otočení zády proti ledovému větru a vanoucímu sněhu. Dokonce ani jejich seržant jim nevěnoval víc než rychlý pohled. Theon pocítil bodnutí lítosti za něj a jeho muže. Ramsay je všechny stáhne z kůže, jakmile se dozví, že je jeho nevěsta pryč, a co udělá s Chrochtou a Nevrlým Alynem, o tom ani nedokázal přemýšlet.</p>
<p>Necelých deset yardů ode dveří upustila Jeřabina svoje prázdné vědro a její sestry učinily totéž. Velká bašta jim už zmizela z dohledu za nimi. Nádvoří byla jedna bílá divočina, plná napůl slyšitelných zvuků, které se podivně rozléhaly skrze sněhovou vánici. Kolem nich se zvedaly sněhové zákopy po kolena vysoké, pak po pás vysoké, až jim nakonec sahaly až nad hlavy. Byli v samotném srdci Zimohradu, s hradem všude kolem nich, ale nebyl z něj vidět ani kousíček. Jako by byli ztraceni uprostřed</p>
<p>Země věčné zimy, tisíc lig za Zdí. „Je mi zima,“ naříkala Jeyne Poole, která klopýtala Theonovi po boku.</p>
<p><emphasis>A brzy ti bude ještě větší.</emphasis> Za zdmi hradu čekala zima se svými ledovými zuby. <emphasis>Pokud se dostaneme tak daleko.</emphasis></p>
<p>„Tudy,“ řekl když přišli na rozcestí, kde se setkávaly tři výkopy.</p>
<p>„Frenyo, Cesmíno, jděte s nimi,“ řekla Jeřabina. „My půjdeme s Ábelem. Nečekejte na nás.“ s těmito slovy se otočila a zamířila sněhem k Velké síni. Vrba a Myrta následovaly za ní s plášti pleskajícími za nimi ve větru.</p>
<p><emphasis>Šílenější a šílenější</emphasis>, pomyslel si Theon Greyjoy. Útěk mu připadal nepravděpodobný se všemi šesti Ábelovými ženami; se dvěma se zdál nemožný. Jenže už zašli příliš daleko, než aby dívku vrátili do její ložnice a předstírali, že se nic nestalo. A tak vzal Jeyne za paži a táhl ji po stezce k Hradební bráně. <emphasis>Je to jen poloviční brána,</emphasis> připomněl sám sobě. <emphasis>I když nás strážní nechají projít, nemáme se jak dostat přes vnější zeď. V</emphasis> jiné večery strážní pouštěli Theona skrz, jenže to přicházel sám. Se třemi služebnými v závěsu tak snadno neprojde, a pokud strážní nahlédnou pod Jeyninu kápi a poznají nevěstu lorda Ramsayho...</p>
<p>Cesta se stáčela doleva. Tam před nimi za závojem padajícího sněhu zela Hradební brána, kterou strážil pár mužů. Ve vlně, kožešinách a kůži byli velcí jako dva medvědi. Kopí, která třímali v rukou, měřila osm stop. „Kdo přichází?“ zavolal jeden. Theon jeho hlas nepoznával. Většinu mužových rysů zakrýval šátek přes jeho obličej. Byly vidět jen jeho oči. „To jsi ty, Smraďochu?“</p>
<p><emphasis>Ano,</emphasis> měl v úmyslu odpovědět. Místo toho slyšel sám sebe, jak říká: „Theon Greyjoy. Já... přivedl jsem vám nějaké ženy.“</p>
<p>„Vy chudáci hoši tu určitě mrznete,” řekla Cesmína. „Ukaž, ať tě zahřeju.” Proklouzla kolem hrotu kopí strážného, natáhla se vzhůru k jeho obličeji a odtáhla mu od tváře napůl zmrzlý šátek, aby mu mohla vlepit polibek na rty. A jak se jejich rty dotkly, její čepel projela masem jeho krku, těsně pod uchem. Theon viděl, jak muž vytřeštil oči. Cesmína měla na rtech krev, když od něj ustoupila a krev odkapávala také od jeho úst.</p>
<p>Druhý strážný na to stále ještě zmateně hleděl, když Frenya popadla násadu jeho kopí. Chvíli spolu zápolili, přetahovali se, dokud mu žena nevykroutila zbraň z prstů a neuhodila jej tupým koncem přes spánek. Zatímco klopýtal pozpátku, otočila kopí a s heknutím mu vrazila jeho hrot do břicha.</p>
<p>Jeyne Poole ze sebe vydala pronikavý vysoký výkřik.</p>
<p>„Do prdele práce,“ zaklela Cesmína. „Tohle na nás jistojistě přivede klekače. <emphasis>Poběžme!“</emphasis></p>
<p>Theon jednou rukou ucpal Jeyne ústa, druhou ji popadl kolem pasu a protáhl ji kolem strážných, mrtvého i umírajícího, skrze bránu a přes zamrzlý příkop. A možná na ně staří bohové stále dohlíželi; padací most byl spuštěný, aby mohli obránci Zimohradu přejíždět sem a tam od vnějšího opevnění. Za nimi se ozvaly výkřiky na poplach a zvuky běžících nohou, pak zatroubení na trumpetu z hradeb vnitřní zdi.</p>
<p>Na padacím mostě Frenya zastavila a otočila se. „Jděte. Já tady strážné zadržím.“ Ve svých velkých rukou stále svírala zakrvácené kopí.</p>
<p>Než dosáhli úpatí schodiště, Theon se potácel. Hodil si dívku přes rameno a začal vystupovat. Jeyne přestala do té doby zápasit a kromě toho to bylo tak malé, lehoučké stvoření... jenže schody byly pod vrstvou napadaného sněhu kluzké ledem a napůl cesty vzhůru ztratil rovnováhu a tvrdě dopadl na koleno. Bolest byla tak strašlivá, že dívku málem upustil a na polovinu zabušení srdce se obával, že dál to už nedokáže. Cesmína jej však vytáhla zpátky na nohy a společnými silami nakonec dostali Jeyne nahoru na cimbuří.</p>
<p>S těžkým oddychováním se opřel o zub. Slyšel výkřiky zezdola, kde Frenya bojovala ve sněhu proti půl tuctu strážných. „Kudy?“ vykřikl na Cesmínu. „Kam půjdeme teď? <emphasis>Jak se dostaneme ven?“</emphasis></p>
<p>Zuřivý výraz na Cesmínině tváři se proměnil v čirou hrůzu.</p>
<p>„Ach, ošukej mě do krve. Ten provaz.“ Hystericky se zasmála. <emphasis>Frenya měla provaz. </emphasis>Pak zamručela a popadla se za břicho. Trčel jí z něj šíp. Když jej sevřela do dlaně, mezi prsty jí začala crčet krev. „Klekači na vnitřní zdi...“ vydechla, než se zabodl druhý šíp do její hrudi. Cesmína sevřela nejbližší zub cimbuří a zhroutila se. Sníh, který shodila, na ni dopadl s tichým <emphasis>žuch.</emphasis></p>
<p>Z jejich levé strany se ozývaly výkřiky. Jeyne Poole hleděla dolů na Cesmínu, zatímco sněhová pokrývka na jejím těle měnila barvu z bílé v rudou. Theon věděl, že kušostřelci na vnitřní zdi znovu nabíjejí. Vykročil doprava, jenže z toho směru také přicházeli muži, běželi k nim s meči v rukou. O kus dál na severu slyšel válečný roh. <emphasis>Stannis</emphasis>, pomyslel si divoce. <emphasis>Stannis je naše jediná naděje, pokud se k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>němu dostaneme.</emphasis> Vítr skučel a on a dívka byli v pasti.</p>
<p>Uslyšel zadrnčení kuše. Šíp proletěl necelou stopu od něj, rozbil krustu zamrzlého sněhu, jenž vyplnil prostor v nejbližším mezizubí Po Ábelovi, Jeřabině, Veveřici a dalších nebylo nikde ani stopy. Zůstali s dívkou sami. <emphasis>Jestli nás dopadnou živé, odvlečou nás k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ramsaymu.</emphasis></p>
<p>Theon popadl Jeyne kolem pasu a skočil.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />DAENERYS</strong></p>
<p><strong>O</strong>bloha byla nemilosrdně modrá, bez jediného mráčku v dohledu. Cihly se brzy začnou péct na slunci, pomyslela si Dany. Bojovníci dole na písku budou cítit žár i přes podrážky svých sandálů.</p>
<p>Jhiqui přetáhla Dany přes ramena její hedvábné roucho a Irri jí pomohla do koupacího jezírka. Na hladině se mihotala záře vycházejícího slunce, narušená stínem tomelovníku. „I když otevřou jámy, musí tam Její Veličenstvo jít?“ otázala se Missandei, když myla královně vlasy.</p>
<p>„Přijde tam polovina Meereenu jen proto, aby mne viděli, ty moje laskavé srdce.“</p>
<p>„Veličenstvo,“ řekla Missandei, „tato jedna prosí o svolení namítnout, že polovina Meereenu tam bude proto, aby viděli lidi krvácet a umírat.“</p>
<p>Nemýlí se, věděla královna, ale na tom nesejde.</p>
<p>Brzy byla tak čistá, že víc už být nemohla. S tichým šploucháním vstala. Voda jí stékala po nohou a stála v krůpějích na ňadrech. Slunce šplhalo po obloze a její lidé se brzy začnou shromažďovat. Raději by se celý den vznášela ve voňavém jezírku, jedla vychlazené ovoce ze stříbrných táců a snila o domě s červenými dveřmi, jenže královna patří svému lidu, nikoliv sobě.</p>
<p>Jhiqui přinesla měkkou osušku, aby ji utřela. <emphasis>„Khaeesi,</emphasis> který <emphasis>tokar</emphasis> si chceš dnes vzít?“</p>
<p>„Ten ze žlutého hedvábí.“ Královna králíků se nemůže ukazovat bez svých svěšených uši. Žluté hedvábí bylo lehké a chladivé, a dole v jámě bude velmi horko. <emphasis>Rudý písek popálí plosky nohou těm, kdož mají zemřít.</emphasis> „A přes něj dlouhé rudé závoje “ Závoje zabrání tomu, aby jí navál písek do úst. <emphasis>A rudá skryje stříkance od krve.</emphasis></p>
<p>Zatímco Jhiqui kartáčovala Dany vlasy a Irri lakovala královně nehty, vesele spolu švitořily o nadcházejících zápasech. Znovu se objevila Missandei. „Veličenstvo. Král tě zve, aby ses k němu připojila, jakmile budeš oblečena. Přišel také princ Quentyn se svými Dorny. Prosí, zda bys jim uštědřila sluchu, aby si s tebou mohli promluvit.“</p>
<p>Jen málo na dnešním dni mne toho potěší. „Někdy jindy.“</p>
<p>U úpatí Velké pyramidy ji očekával ser Barristan, stojící vedle zdobeného otevřeného palankýnu, jenž byl obstoupen Mosaznými zvířaty. <emphasis>Ser Dědeček,</emphasis> pomyslela si Dany. Navzdory svému věku byl vysoký a pohledný, oděný ve zbroji, kterou mu dala. „Byl bych raději, kdybys kolem sebe dnes měla jako stráže Neposkvrněné, Veličenstvo,“ řekl starý rytíř, zatímco Hizdahr šel přivítat svého příbuzného. „Polovina z Mosazných zvířat jsou nezkušení osvobození.“ <emphasis>A druhá polovina jsou Meereeňaně pochybné loajality,</emphasis> nedodal. Selmy nedůvěřoval všem Meereeňanům, dokonce i holotemenným.</p>
<p>„A nezkušenými i zůstanou, pokud je nevyzkoušíš.“</p>
<p>„Maska může skrývat mnoho věcí, Veličenstvo. Je ten muž za maskou sovy tatáž sova, co tě strážila včera a den předtím? Jak to můžeme vědět?“</p>
<p>„Jak by mohl Meereen kdy důvěřovat Mosazným zvířatům, kdybych toho nebyla schopna já? Pod těmi maskami jsou dobří stateční muži. Svěřuji svůj život do jejich rukou.“ Dany se na něj usmála. „Děláš si zbytečné starosti, sere. Budu mít vedle sebe tebe, jakou jinou ochranu potřebuji?“</p>
<p>„Jsem jen starý muž, Veličenstvo.“</p>
<p>„Bude se mnou i Silný Belwas.“</p>
<p>„Jak pravíš.“ Ser Barristan ztišil hlas. „Veličenstvo. Pustili jsme na svobodu tu ženu, Meris, jak jsi poručila. Než odešla, žádala, aby s tebou mohla mluvit. Místo toho jsem ji vyslechl sám. Tvrdí, že ten Otrhaný princ měl v úmyslu převést Větrem hnané na tvoji stranu od samého začátku. Že ji sem poslal, aby s tebou tajně vyjednávala, jenže tím, že se nám dali Dornové poznat, je vlastně zradili, než mohli přijít sami.“</p>
<p><emphasis>Zrady zrad</emphasis>, pomyslela si královna znaveně. <emphasis>Copak tomu nikdy nebude konec?</emphasis> „Kolika z toho věříš, sere?“</p>
<p>„Málu a ještě méně, Veličenstvo, ale takto to říkala.“</p>
<p>„Přejdou k nám, bude-li to zapotřebí?“</p>
<p>„Ona říká, že přejdou. Ale bude to něco stát.“</p>
<p>„Zaplať jim.“ Meereen potřeboval železo, ne zlato.</p>
<p>„Otrhaný princ bude chtít víc než peníz, Veličenstvo. Meris říká, že chce Pentos.“</p>
<p>„Pentos?“ Přimhouřila oči. „Jak bych mu mohla dát Pentos? Ten je o půl světa dál.“</p>
<p>„Je ochoten počkat, jak říká Meris. Dokud nevytáhneme proti Západozemí.“</p>
<p><emphasis>A co když proti němu nevytáhneme nikdy?</emphasis> „Pentos náleží Pentosanům. A v Pentosu je magistr Illyrio. Ten, co vyjednal můj sňatek s khalem Drogem a dal mi moje dračí vejce. Ten, co mi poslal tebe, Belwase a Grolea. Dlužím mu hodně a ještě víc a <emphasis>nebudu</emphasis> tento dluh splácet tím, že bych dala jeho město nějakému žoldákovi. Ne.“</p>
<p>Ser Barristan přikývl. „Tvoje Veličenstvo je moudré.“</p>
<p>„Zažila jsi někdy tak libý den, lásko moje?“ poznamenal Hizdahr zo Loraq, když se k němu připojila. Pomohl Dany do palankýnu a sám se posadil do svého. Byly jako dva velké trůny stojící vedle sebe.</p>
<p>„Libý snad pro tebe. Méně pro ty, kteří musí dnes do západu slunce zemřít.“</p>
<p>„Všichni musíme zemřít,“ opáčil Hizdahr, „ale ne všichni lidé mohou zemřít ve slávě, s jásotem města zvonícího jim v uších.“ Zvedl ruku a pokynul vojákům u dveří. „Otevřete.“</p>
<p>Náměstí, které se prostíralo před její pyramidou, bylo vydlážděno cihlami mnoha barev, ze kterých stoupalo v chvějivých vlnách horko. Všude se rojili lidé. Někteří byli usazeni v nosítkách nebo přenosných křeslech, jiní jeli na mezcích, mnozí šli pěšky. Devět z každých deseti se jich pohybovalo západním směrem, po cihlové průjezdní cestě k Daznakově jámě. Když zahlédli palankýn vynořující se z pyramidy, z hrdel těch nejbližších se ozval jásot a rozšířil se po náměstí. <emphasis>Jak podivné,</emphasis> pomyslela si královna. Provolávají mi slávu na stejném náměstí kde jsem kdysi nabodla na kůly sto šedesát tři Velkých pánů. ’</p>
<p>V čele královského procesí nesli velký buben. Mezi každým zaduněním vykřikl holotemenný herold v košili z leštěných měděných disků, aby se dav rozdělil. <emphasis>BUMM.</emphasis> „Přijíždějí!“ <emphasis>BUMM </emphasis>„Vykliďte cestu!“ <emphasis>BUMM.</emphasis> „Královna!“ <emphasis>BUMM.</emphasis> „Král!“ <emphasis>BUMM.</emphasis> Za bubnem kráčela po čtyřech vedle sebe Mosazná zvířata. Některá nesla kyje, jiná hole; všechna na sobě měla plisované sukénky, kožené sandály a pláště sešité z různobarevných kousků čtvercovitého tvaru, tak aby to odpovídalo mnohobarevným cihlám Meereenu. Jejich masky se leskly ve slunci: kanci a býci, jestřábi a volavky, lvi, tygři a medvědi, čtyřjazyční hadi a oškliví baziliškové.</p>
<p>Silný Belwas, který neměl koně v lásce, šel před nimi ve své vestě s cvočky, jeho zjizvené hnědé břicho se pohupovalo s každým krokem. Následovaly Irri a Jhiqui na koních, společně s Aggem a Rakharem, pak Reznak ve zdobeném přenosném křesle, s markýzou, která mu měla chránit hlavu před sluncem. Ser Barristan Selmy jel Dany po boku, jeho zbroj se blýskala ve slunci. Z ramen mu vlál plášť vybělený tak, že měl barvu kosti. Na levé ruce měl velký bílý štít. O kousek dál jel dornský princ Quentyn Martell se svými dvěma společníky.</p>
<p>Průvod se pomalu ubíral dlouhou cihlovou ulicí. <emphasis>BUMM.</emphasis> „Už jedou!“ <emphasis>BUMM.</emphasis> „Naše královna. Náš král.“ <emphasis>BUMM.</emphasis> „Ustupte z cesty.“</p>
<p>Dany slyšela svoje služebné, jak se vedle ní dohadují, probírají, kdo vyhraje závěrečný zápas dne. Jhiqui fandila gigantickému Goghorovi, který připomínal spíš býka než muže, dokonce měl bronzový kruh v nose. Irri trvala na tom, že zápas s Belaquo Kostilamem bude jeho zkáza. <emphasis>Moje služebné jsou z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dothraku, </emphasis>připomněla si Dany v duchu. <emphasis>Smrt jezdí s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>každým khalasarem.</emphasis></p>
<p>V den, kdy se provdala za khala Droga, svištěly na její svatební hostině <emphasis>araky</emphasis> a lidé umírali, zatímco ostatní pili a pářili se. Život a smrt šly u pánů koní neoddělitelně ruku v ruce a sprška krve byla považována za symbol požehnání pro manželství. Její nový sňatek se brzy bude v krvi koupat. Jakého požehnaní se mu tím dostane...</p>
<p>BUMM, BUMM, BUMM, BUMM, BUMM, BUMM, ozývalo se dunění bubnu, rychleji než předtím, najednou hněvivě a netrpělivě. Ser Barristan tasil svůj meč, zatímco průvod náhle zastavil mezi růžovobílou pyramidou Pahlů a zelenočernou pyramidou Naqqanů.</p>
<p>Dany se otočila. „Proč jsme zastavili?“</p>
<p>Hizdahr vstal. „Cesta je zablokovaná.“</p>
<p>V cestě jim ležel převržený palankýn. Jeden z jeho nosičů ležel zhroucený na cihlách, přemožený horkem. „Pomozte tomu muži“ nařídila Dany. „Odveďte ho z ulice, než znovu nastoupí, a dejte mu jídlo a vodu. Vypadá, jako by nejedl čtrnáct dní.“</p>
<p>Ser Barristan se znepokojeně rozhlédl doleva a doprava. Na terasách byly vidět ghiskarské tváře shlížející na ně chladnýma, bezcitnýma očima. „Veličenstvo, nemám z této zastávky dobrý pocit. Mohlo by se jednat o past. Synové Harpyje „byli zkroceni,“ prohlásil Hizdahr zo Loraq. „Proč by měli chtít ublížit mé královně, když mne pojala za svého krále a chotě? Nyní tomu muži pomoz, jak poručila moje rozmilá královna.“ Vzal Dany za ruku a usmál se.</p>
<p>Mosazná zvířata udělala, jak jim bylo poručeno. Dany je pozorovala při práci. „Ti nosiči byli otroci, než jsem přišla. Já jsem je osvobodila. Ten palankýn ale lehčí není.“</p>
<p>„Pravda“ přitakal Hizdahr, „ale ti muži jsou nyní placeni za to, že tu váhu nosí. Než jsi přišla, stál by nad tím mužem, jenž upadl, dozorce, který by mu sdíral kůži ze zad svým bičem. Místo toho mu pomáhají.“</p>
<p>Byla to pravda. Mosazné zvíře v kančí masce podalo nosiči měch s vodou. „Předpokládám, že bych měla být vděčná aspoň za tato malá vítězství,“ řekla královna.</p>
<p>„Jeden krok a pak další a brzy budeme běžet. Společně vybudujeme nový Meereen.“ Cesta před nimi se konečně vyčistila. „Pokračujeme?“</p>
<p>Co jiného mohla udělat než přikývnout? Jeden krok a pak další, jenže kam se to ubírám?</p>
<p>U brány Daznakovy jámy stáli semknutí v zápase dva obrovití bronzoví válečníci. Jeden třímal meč, druhý sekeru; sochař je znázornil, jak se zabíjejí navzájem, s čepelemi a těly tvořícími oblouk nad vchodem.</p>
<p>Umění na oslavu smrti, pomyslela si Dany.</p>
<p>Mnohokrát viděla bojové jámy ze své terasy. Ty malé tečkovaly tvář Meereenu jako jizvy po neštovicích; větší byly mokvající boláky, syrové a rudé. Žádná se ale nemohla rovnat této. Silný Belwas a ser Barristan se zařadili každý z jedné její strany když projížděla se svým chotěm pod bronzovým obloukem, aby se vynořila na vrcholu velké cihlové mísy olemované sestupnými řadami lavic, každé v jiné barvě.</p>
<p>Hizdahr zo Loraq ji vedl dolů přes černou, fialovou, modrou, zelenou, bílou, žlutou a oranžovou až k červené, kde měly cihly stejnou barvu jako písek pod nimi. Kolem nich nabízeli prodavači psí klobásy, pečené cibule a špízy z nenarozených štěňátek, ale Dany o nic takového nestála. Hizdahr nechal vyzásobit jejich lóži džbány s chlazeným vínem a sladkou vodou, fíky, datlemi, melouny a granátovými jablky, pekanovými ořechy, papričkami a velkou mísou kobylek v medu. Silný Belwas zaburácel: „<emphasis>Kobylky!“</emphasis> popadl mísu a začal se jimi ládovat po plných hrstech.</p>
<p>„Jsou velmi chutné,“ pochvaloval je Hizdahr. „Sama bys jich měla pár ochutnat, lásko. Nejdříve je obalí v koření, pak v medu, takže jsou sladké i pálivé zároveň.“</p>
<p>„To vysvětluje, proč se Belwas tak potí,“ řekla Dany. „Myslím, že se spokojím s fíky a datlemi.“</p>
<p>Na druhé straně jámy seděly Milosti v rozevlátých rouchách mnoha barev, shromážděny kolem strohé postavy Galazzy Galare, která na sobě měla jako jediná mezi nimi zelenou. Velcí páni Meereenu okupovali rudou a oranžovou lavici. Ženy na sobě měly závoje a muži si vyčesali a nalakovali vlasy do podoby rohů, dlaní a hrotů. Zdálo se, že Hizdahrovy příbuzní z prastarého rodu Loraq mají v oblibě <emphasis>tokary</emphasis> purpurové, indigové a šeříkové barvy, zatímco ti z rodu Pahl byli oblečeni v bílých a růžových pruzích. Všichni yunkajští vyslanci byli ve žluté, plnili lóži vedle krále a každý z nich měl s sebou sluhy a otroky. Meereeňané méně urozeného původu se tísnili v hořejších řadách, dál od krveprolévání. Černé a fialové lavice, nejvyšší a nejvzdálenější od písku, byly přeplněny osvobozenými a ostatními prostými lidmi. Tam nahoře se usadili také žoldnéři, jak si Daenerys všimla, s jejich kapitány rozsazenými přímo mezi obyčejnými vojáky. Zahlédla větrem ošlehanou tvář Hnědého Bena a divoké rudé kníry a dlouhé copy Krvavovouse.</p>
<p>Její manžel vstal a zvedl ruce. <emphasis>„Velcí páni!</emphasis> Moje královna sem v dnešní den přišla, aby projevila svou lásku k vám, svému lidu. Z její milosti a s jejím svolením vám nyní dávám vaše bojové umění. <emphasis>Meereenel</emphasis> Ať královna Daenerys slyší, jak ji máte rádi!“</p>
<p>Z deseti tisíc hrdel se zvedl děkovný jásot; pak z dvaceti, pak ze všech. Neprovolávali její jméno, které dokázalo vyslovit jen málo z nich. <emphasis>„Matko!</emphasis> volali místo toho; ve starém mrtvém jazyce Ghisu to bylo: „<emphasis>Mhysa!</emphasis> Dupali chodidly, plácali se po břichách a volali: <emphasis>„Mhysa, Mhysa, Mhysa!“</emphasis> dokud jako by se celá jáma nechvěla. Dany nechala ten zvuk přelévat přes sebe<emphasis>.Já nejsem vaše matka</emphasis>, mohla by na ně křiknout v odpověď, <emphasis>jsem matka vašich otroků. Matka každého chlapce, který kdy zemřel na těchto píscích, zatímco vy jste se cpali kobylkami v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>medu. </emphasis>Reznak sedící za ní se k ní naklonil a pošeptal jí do ucha: „Velkoleposti, slyšíš, jak tě milují?“</p>
<p><emphasis>Ne,</emphasis> věděla, <emphasis>milují to svoje bojové umění.</emphasis> Když začal jásot odeznívat, posadila se. Jejich lóže byla ve stínu, ale v hlavě jí bušilo. „Jhiqui,“ zvolala, „sladkou vodu, budeš-li tak laskavá, vyschlo mi v krku.“</p>
<p>„Khrazz dostane čest zabít dnes jako první,“ řekl jí Hizdahr. „Nikdy nebylo na světě lepšího bojovníka.“</p>
<p>„Silný Belwas byl lepší,“ poznamenal Silný Belwas.</p>
<p>Khrazz byl Meereeňan prostého původu vysoký muž s kartáčem tuhých rudočerných vlasů sbíhajících mu dolů středem hlavy. Jeho sokem byl ebenově zbarvený kopiník z Letních ostrovů, jehož výpady udržovaly Khrazze nějakou dobu ve střehu, ale jakmile pronikl se svým krátkým mečem za hrot kopí, následovala jen řezničina. Jakmile bylo po všem, Khrazz vyřízl černému muži srdce z těla, zvedl si je nad hlavu, rudé a s odkapávající krví, a kus z něj ukousl.</p>
<p>„Khrazz věří, že jej srdce chrabrých mužů učiní silnějším,“ řekl Hizdahr. Jhiqui zamumlala na souhlas. Dany kdysi pozřela srdce koně, aby dalo sílu jejímu nenarozenému synovi... jenže to Rhaega nezachránilo, když jej <emphasis>maegi</emphasis> zabila v jejím lůně. <emphasis>Tři zrady poznáš. Ona byla první, ser Jorah druhý, Hnědý Ben Plumm třetí.</emphasis> Byl již zradám konec?</p>
<p>„Á,“ řekl Hizdahr potěšeně. „Teď přichází Skvrnitá kočka. Podívej, jak se pohybuje, moje královno. Báseň na dvou nohách.“</p>
<p>Protivník, jehož našel Hizdahr pro chodící báseň, byl vysoký jako Goghor a široký jako Belwas, ale pomalý, zápolili spolu šest stop od Danyiny lóže, když mu Kočka přeťal podkolení šlachy, a jakmile se muž zhroutil na kolena, Kočka mu dal chodidlo na záda a ruku kolem hlavy a podřízl mu hrdlo od ucha k uchu Rudý písek chlemtal jeho krev a vítr mu rval od úst poslední slova. Dav souhlasně jásal.</p>
<p>„Špatný boj, dobrá smrt,“ řekl Silný Belwas. „Silný Belwas nesnáší, když přitom křičí.“ Spořádal všechny kobylky v medu, odříhl si a napil se vína.</p>
<p>Bledí Oarthéňané, černí obyvatelé Letních ostrovů, Dothrakové s měděnou kůží, Tyrošané s modrými vousy, Ovčí lidé, ti z Jhogos Nhai, ponuří Braavosané, pololidé se skvrnitou kůží z džunglí Sothorosu ze všech konců světa přicházeli zemřít do Daznakovy jámy. „Tenhle se jeví jako velmi slibný, moje drahá,“ vyjádřil se Hizdahr o lysénském mladíkovi s dlouhými světlými vlasy, které mu povívaly ve větru... jenže jeho protivník jej za tyto vlasy popadl, stáhl jej k zemi a vykuchal jej zaživa. Mrtvý vypadal ještě mladší než s mečem v ruce. „Chlapec,“ řekla Dany. „Byl to teprve chlapec.“</p>
<p>„Bylo mu šestnáct,“ opáčil Hizdahr. „Dospělý muž, který se svobodně rozhodl riskovat svůj život pro zlato a slávu. U Daznaka dnes neumírají žádné děti, jak moje laskavá královna ve své moudrosti nařídila.“</p>
<p><emphasis>Další malé vítězství. Možná nemohu učinit svoje lidi dobrými, </emphasis>pomyslela si, <emphasis>ale mohla bych je aspoň zkusit udělat o něco méně špatnými.</emphasis> Daenerys by byla zakázala také zápasy mezi ženami, ale Barseena Černovlas protestovala, že má stejné právo riskovat svůj život jako kterýkoliv muž. Královna si také přála zakázat frašky, komická představení, ve kterých proti sobě bojovali navzájem mrzáci, trpaslíci a staré ženštiny sekáčky na maso, pochodněmi a kladivy (čím nemotornější byli podle všeobecného mínění bojovníci, tím větší legrace), jenže Hizdahr řekl, že jeho lidé by ji více milovali, kdyby se s nimi smála, a namítal, že bez takových kratochvílí by mrzáci, trpaslíci a staré ženštiny hladověli. A tak Dany svolila.</p>
<p>Bylo zvykem odsuzovat do jam zločince; s touto zvyklosti souhlasila, ale pouze pro jisté druhy zločinů. „K boji můžete přimět vrahy a násilníky a také ty, kdo nadále obchodují s otroky, ovšem nikoliv zloděje nebo dlužníky.“</p>
<p>Stále však byla povolena zvířata. Dany sledovala, jak se slon krátce a krvavě vypořádává se smečkou šesti rudých vlků. Jako další byl na řadě býk, jehož poštvali do krvavé bitvy proti medvědovi. Jejím výsledkem byla dvě potrhaná, zakrvácená zvířata. „Maso nepřijde nazmar,“ vysvětlil jí Hizdahr. „Řezníci mrtvoly rozřežou a bude z nich chutná dušenina pro hladovějící. Kterýkoliv člověk, co se dostaví k Bráně osudu, dostane misku.“</p>
<p>„Dobrý zákon,“ přitakala Dany. <emphasis>Máte jich tak málo.</emphasis> „Musíme zajistit, aby tato tradice pokračovala.“</p>
<p>Po zvířatech přišla na řadu hraná bitva, kdy proti sobě v jámě bojovalo šest pěšáků proti šesti jezdcům, přičemž ti první byli vyzbrojení šípy a meči, a ti druzí dothrackými <emphasis>araky.</emphasis> Ti, co představovali pěší rytíře, byli oděni v drátěných haubercích, zatímco ti, kteří hráli Dothraky, na sobě žádnou zbroj neměli. Nejdříve se zdálo, že jsou jezdci ve výhodě, rozsekali dva ze svých nepřátel a třetímu usekli ucho, ale pak začali přeživší rytíři útočit na koně, a jeden jezdec po druhém byli shozeni ze sedel a zabiti, k Jhiquinu velkému znechucení. „To nebyl žádný opravdový <emphasis>khalasar</emphasis>,“ řekla.</p>
<p>„Doufám, že tyto mrtvoly nejsou určeny pro tu vaši zdravou dušeninu,“ řekla Dany, jakmile byli mrtví odklizeni.</p>
<p>„Koně ano,“ řekl Hizdahr. „Muži nikoliv.“</p>
<p>„Koňské maso a cibule dávají člověku sílu,“ podotkl Belwas.</p>
<p>Po bitvě následovala první fraška toho dne, klání mezi párem trpaslíků, které představil jeden z yunkajských lordů, jež pozval na hry Hizdahr. Jeden jel na psovi, druhý na svini. Jejich dřevěná zbroj byla čerstvě pomalovaná, a tak na sobě měl jeden jelena uchvatitele Roberta Baratheona, zatímco druhý zlatého lva rodu Lannisterů. To bylo samozřejmě kvůli ní. Belwas se z jejich kousků brzy rozchechtal, třebaže Danyin úsměv byl mírný a nucený. Když se trpaslík v červeném skutálel ze sedla a začal honit svou svini po písku, zatímco trpaslík na psovi uháněl za ním, pleskaje po jeho hýždích dřevěným mečem, řekla: „Je to milé a hloupé, ale...“</p>
<p>„Buď trpělivá, moje drahá,“ řekl Hizdahr. „Za chvíli vypustí lvy.“</p>
<p>Daenerys se na něj překvapeně podívala. „Lvy?“</p>
<p>„Budou tři. Trpaslíci je nebudou čekat.“</p>
<p>Dany se zamračila. „Ti trpaslíci mají dřevěné meče. Dřevěnou zbroj. Jak budou podle tebe bojovat se lvy?“</p>
<p>„Špatně,“ odpověděl, „ačkoliv nás možná překvapí. Spíš se dají do křiku, začnou pobíhat kolem a snažit se vylézt z jámy Právě to bude zábavné.“</p>
<p>Dany nebyla potěšena. „Já to zakazuji.“</p>
<p>„Laskavá královno. Přece nechceš zklamat svůj lid.“</p>
<p>„Slíbil jsi mi, že všichni bojovníci budou vzrostlí muži, kteří se dobrovolně rozhodli riskovat svoje životy pro zlato a čest. Tito trpaslíci nesouhlasili, že budou bojovat proti lvům s dřevěnými meči. Zastav to. Okamžitě.“</p>
<p>Král stáhl ústa. Dany se na okamžik zdálo, že za jeho mírnýma očima vidí záblesk hněvu. „Jak poroučíš.“ Hizdahr pokynul svému mistrovi jámy. „Žádné lvy,“ řekl, když k němu muž přiběhl s bičem v ruce.</p>
<p>„Ani jednoho, Velkoleposti? To ale nebude žádná legrace.“</p>
<p>„Moje královna promluvila. Trpaslíci nesmí přijít k újmě.“</p>
<p>„Lidem se to líbit nebude.“</p>
<p>„Tak přiveď Barsenu. To by je mělo uspokojit.“</p>
<p>„Jeho Ctihodnost ví, co je nejlepší.“ Mistr jámy práskl svým bičem a vykřikl rozkaz. Trpaslíci byli odehnáni, pes a svině rovněž, zatímco diváci nesouhlasně syčeli a házeli po nich kamení a shnilé ovoce.</p>
<p>Pak se zvedl jásot, když na písek přišla Barsena Černovlas, nahá až na bederní zástěrku a sandály. Vysoká tmavá žena něco přes třicet, pohybovala se s nezkrocenou grácií pantera. „Barsenu velmi milují,“ řekl Hizdahr, zatímco zvuk naplnil jámu. „Nejudatnější žena, jakou jsem kdy viděl.“</p>
<p>„Bojovat proti dívkám není žádná udatnost,“ řekl Silný Belwas. Statečnější by bylo bojovat proti Silnému Belwasovi.“</p>
<p>„Dnes bude bojovat s divokým kancem,“ řekl Hizdahr.</p>
<p>Ano, pomyslela si Dany, protože jsi nemohl najít ženu, která by se jí postavila, bez ohledu na to, jak tučný máš měšec. „A ne s dřevěným mečem, jak se zdá.“</p>
<p>Kanec bylo obrovské zvíře s kly dlouhými jako lidská předloktí a malýma očkama blýskajícíma hněvem. Říkala si, zda takto divoce vypadal i kanec, který zabil Roberta Baratheona. <emphasis>Strašlivý tvor a strašlivá smrt.</emphasis> Na okamžik jí bylo uchvatitele skoro líto.</p>
<p>„Barsena je velmi rychlá,“ řekl Reznak. „Bude s kancem tančit, Velkoleposti, a když se zvíře ocitne v její blízkosti, sekne po něm. Než kanec padne, bude se koupat v krvi, uvidíš.“</p>
<p>Začalo to přesně tak, jak řekl. Kanec zaútočil, Barsena se stočila stranou, její čepel se zaleskla ve slunci. „Potřebovala by kopí,“ řekl ser Barristan, když Barsena přeskočila opětovně útočící zvíře. „Takto se proti kanci nebojuje.“ Zněl jako nějaký úzkostlivý starý dědeček, přesně jak vždycky říkal Daario.</p>
<p>Barsenin meč byl zbrocený krví, ale kanec se brzy zastavil. <emphasis>Je chytřejší než býk,</emphasis> uvědomila si Dany. <emphasis>Už znovu nezaútočí.</emphasis> Barsena si uvědomila totéž. Vykřikla a pak se kradla stále blíž ke kanci přehazujíc si nůž z ruky do ruky. Když začalo zvíře couvat, zaklela a sekla mu po rypáku, snažíc se ho vyprovokovat... a podařilo se jí to. Tentokrát ale uskočila příliš pozdě a kel jí roztrhl levou nohu od kolena až k rozkroku.</p>
<p>Z třiceti tisíc hrdel uniklo zasténání. Barsena, svírajíc svou potrhanou nohu, upustila nůž a pokoušela se odkulhat, jenže neušla ani dva kroky a kanec na ni opět zaútočil. Dany odvrátila tvář. „Bylo to dost statečné?“ zeptala se Silného Belwase, když se přes písek rozlehl výkřik.</p>
<p>„Bojovat proti kanci je statečné, ale není statečné tak hlasitě křičet. Silného Belwase z toho bolí uši.“ Eunuch si zamnul svoje otylé břicho, křižované starými bílými jizvami. „Silnému Belwasovi je z toho také špatně od žaludku.“</p>
<p>Kanec zabořil rypák Barseně do břicha a začal z ní rvát vnitřnosti. Vzduch vyplnil nesnesitelný zápach. Horko, mouchy, výkřiky davu... <emphasis>Nemohu dýchat.</emphasis> Zvedla si svůj závoj a nechala jej odlétnout. Začala si sundávat rovněž <emphasis>tokar.</emphasis> Perly tiše ťukaly o sebe, zatímco odmotávala hedvábí.</p>
<p><emphasis>,Jíhaleesi!“</emphasis> hlesla Irri. „Co to děláš?“</p>
<p>„Sundávám si svoje zplihlé uši.“ Na písek přiklusal tucet mužů s kančími oštěpy, aby kance odehnali od mrtvoly a zpátky do jeho kotce. Byl s nimi mistr jámy s dlouhým ostnatým bičem v ruce. Když jím šlehl po kanci, královna vstala. „Sere Barristane, doprovodíš mne bezpečně zpátky do mé zahrady?“</p>
<p>Hizdahr se tvářil zmateně. „Bude toho následovat víc. Fraška tři stařeny, a tři další zápasy. Belaquo a Goghor!“</p>
<p>„Belaquo zvítězí,“ prohlásila Irri. „To ví každý.“</p>
<p>„To <emphasis>neví</emphasis> každý,“ namítla Jhiqui. „Belaquo zemře.“</p>
<p>„Zemře jeden nebo zemře druhý,“ řekla Dany. „A ten, co přežije, zemře některého jiného dne. Tohle jsem neměla nikdy dopustit.“</p>
<p>„Silný Belwas snědl příliš mnoho kobylek.“ Na Belwasově širokém hnědém obličeji byl výraz odporu. „Silný Belwas potřebuje mléko.“</p>
<p>Hizdahr eunucha ignoroval. „Velkoleposti, lid Meereenu sem přišel oslavit náš sňatek. Slyšela jsi, jak tě zdraví. Neodvrhuj jejich lásku.“</p>
<p>„Oni oslavovali moje zplihlé uši, ne mne. Odveď mne z těchto jatek, manželi.“ Slyšela chrochtání kance, výkřiky kopiníků, <emphasis>prásk </emphasis>mistrova biče.</p>
<p>„Drahá paní, to ne. Zůstaň ještě o chvíli déle. Na tu frašku a na jeden poslední zápas. Zavři oči, nikdo si toho nevšimne. Všichni budou sledovat Belaqua a Ghogora. Teď není vhodná chvíle k tomu, abys…“</p>
<p>Přes tvář mu přelétl stín.</p>
<p>Vřava a výkřiky odezněly. Deset tisíc hlasů utichlo. Oči všech přítomných se stočily vzhůru. Dany ucítila na tvářích horký vítr a nad bušením svého srdce uslyšela zvuk křídel. Dva z kopiníků vyrazili do úkrytu. Mistr jámy ztuhl na místě, kde stál. Kanec se znovu pustil do Barseniny mrtvoly. Silný Belwas zasténal, vyškrábal se ze svého sedadla a padl na kolena.</p>
<p>Nad nimi se otočil drak, temný na pozadí slunce. Jeho šupiny byly černé, oči, rohy a zádové pláty krvavě rudé. Drogon, vždycky ten největší z jejích tří draků, vyrostl na svobodě do mnohem větších rozměrů. Jeho křídla se prostírala na dvacet stop od konce ke konci, černá jako gagát. Jednou jimi mávl a znovu přelétl nad pískem, a ten zvuk byl jako zahřmění. Kanec zvedl hlavu, zachrochtal... a pohltil jej plamen, černý oheň prokvetlý rudou. Dany cítila to horko i na vzdálenost třiceti stop. Smrtelný výkřik zvířete zněl skoro jako lidský. Drogon přistál na mrtvole a zabořil drápy do kouřícího masa. Když se začal krmit, nečinil rozdílu mezi Barsenou a kancem.</p>
<p>„Ach, bohové,“ zasténal Reznak, „on ji <emphasis>žere“</emphasis> Senešal si přikryl ústa. Silný Belwas hlasitě zvracel. Přes dlouhou bledou tvář Hizdahra zo Loraq přelétl podivný výraz částečně strach, částečně chtíč, částečně vytržení. Oblízl si rty. Dany viděla Pahly, jak pospíchají ke schodům, svírajíce svoje <emphasis>tokáty a</emphasis> zakopávajíce o jejich lemy ve snaze dostat se co nejrychleji pryč. Za nimi následovali ostatní. Víc jich zůstalo sedět.</p>
<p>Jeden muž se rozhodl, že se stane hrdinou.</p>
<p>Byl to jeden z kopiníků poslaných, aby odehnali kance zpátky do jeho ohrady. Možná byl opilý anebo blázen. Nebo možná tajně miloval Barsenu Černovlas anebo slyšel šeptat nějaké řeči o děvčátku Hazzee. Nebo to byl jen nějaký obyčejný člověk, který chtěl, aby o něm zpívali bardové. Vystřelil dopředu, svůj kančí oštěp v ruce. Vykopával chodidly rudý písek, zatímco ze sedadel se začaly ozývat výkřiky. Drogon zvedl hlavu, krev mu odkapávala mezi zuby. Hrdina mu skočil na záda a vehnal hrot oštěpu do Drogonova dlouhého šupinatého krku.</p>
<p>Dany a Drogon vykřikli jako jedno.</p>
<p>Hrdina se opřel o svůj oštěp, používaje svou váhu k tomu, aby vkroutil hrot hlouběji. Drogon zasyčel bolestí a vzepjal se vzhůru. Jeho ocas šlehal ze strany na stranu. Dívala se, jak vyvrací hlavu na konci dlouhého zatočeného krku, viděla, jak rozevírá černá křídla. Drakobijec ztratil rovnováhu a svezl se na písek. Snažil se vyškrábat zpátky na nohy, když se dračí zuby sevřely kolem jeho paže. „Néé!“ bylo jediné, co měl muž čas vykřiknout. Drogon mu urval paži od ramene a hodil ji stranou, asi tak jako by pes odhodil plaza v krysí díře.</p>
<p>„Zabte to!“ vykřikl Hizdahr zo Loraq na ostatní kopiníky, <emphasis>,„Zabte tu bestii!“</emphasis></p>
<p>Ser Barristan ji pevně držel. „Dívej se stranou, Veličenstvo.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Pusť</emphasis> mne!“ Dany se vykroutila z jeho sevření. Když přelézala zídku, svět jako by zpomalil. Skočila do jámy, a ztratila přitom sandál. Rozběhla se. Mezi prsty cítila písek, horký a ostrý. Ser Barristan za ní volal. Silný Belwas stále zvracel. Rozběhla se rychleji.</p>
<p>Kopiníci také běželi. Někteří se řítili směrem k drakovi, kopí v rukou. Jiní běželi pryč, odhazovali na útěku svoje zbraně. Hrdina sebou škubal na písku, z urvaného pahýlu jeho ruky prýštila jasně rudá krev. Jeho oštěp se kymácel v Dragonových zádech, zatímco drak bil křídly. Z rány stoupal kouř. Když se kopiníci přiblížili, drak vychrlil oheň, zaplavil dva muže černým plamenem. Mrskl ocasem z jedné strany na druhou, zasáhl mistra jámy, plížícího se k němu zezadu, udeřil ho do čelisti a rozerval mu břicho. Meereeňané křičeli, nadávali, skučeli. Dany slyšela, jak někdo běží za ní. „Drogone!“ vykřikla. „<emphasis>Drogone!“</emphasis></p>
<p>Otočil hlavu. Mezi zuby mu stoupal kouř. I z jeho krve se kouřilo, tam kde odkapávala na zem. Znovu zamával křídly, zvířil dusivý oblak šarlatového písku. Dany vklopýtala do horkého rudého mračna. Drak chňapl.</p>
<p>„Ne,“ bylo všechno, co měla čas říci. <emphasis>Ne, mě ne, copak mne neznáš?</emphasis> Černé zuby sklaply palce od jejího obličeje. <emphasis>Chtěl mi urvat hlavu. V</emphasis> očích měla písek. Zakopla o mrtvého mistra a spadla na záda.</p>
<p>Drogon zařval. Ten zvuk vyplnil celičkou jámu. Obklopil ji vzduch horký jako výheň z pece. Drak k ní natáhl svůj dlouhý šupinatý krk. Když otevřel tlamu, spatřila mezi jeho černými zuby kousky zlámané kosti a sežehlého masa. Oči měl jako tekuté zlato. <emphasis>Hledím do samotného pekla, ale neodvažuji se odvrátit.</emphasis> Nikdy předtím si nebyla ničím tak jistá. <emphasis>Když před ním uteču, spálí mne a pohltí.</emphasis> Septoni v Západozemí hovořili o sedmi peklech a sedmi nebesích, jenže Sedm království a jejich bohové byli daleko. Dany si říkala, kdyby zemřela teď a tady, zda by koňský bůh Dothraků rozdělil trávu a vzal si ji do svého hvězdného <emphasis>khalasaru,</emphasis> takže by mohla jezdit nočními krajinami po boku svého slunce a hvězd? Anebo pošlou nahněvaní bohové Ghisu svoje harpyje, aby se zmocnily její duše a odtáhly ji do hlubin k věčným mukám? Drogon jí naplno zařval do tváře a jeho dech byl tak horký, až jí z něj naskákaly puchýře na kůži. Někde po své pravici slyšela Dany křičet Barristana Selmyho. <emphasis>Mne!</emphasis> Zkus mne. Tady jsem. <emphasis>Mne!“</emphasis></p>
<p>V doutnajících rudých jámách Dragonových oči viděla Dany svůj vlastní odraz. Jak maličká vypadala, jak slabá, křehká a vystrašená. <emphasis>Nesmím dopustit, aby viděl můj strach.</emphasis> Škrábala se po písku, tlačíc proti mrtvole mistra jámy, a její prsty zavadily o rukojeť jejího biče. Stačil pouhý dotek a hned se cítila silnější. Kůže pod jejími prsty byla teplá, živá. Drogon znovu zařval, zvukem tak hlasitým, že málem upustila bič. Jeho zuby po ní chňaply.</p>
<p>Dany jej uhodila. <emphasis>„Ne!“</emphasis> vykřikla, a šlehla bičem vší silou, kterou v sobě našla. Drak škubl hlavou dozadu. <emphasis>„Ne!“</emphasis> vykřikla znovu. <emphasis>„NE!“</emphasis> Ostny zavadily o jeho čenich. Drogon se zvedl, jeho křídla ji zahalila do stínu. Dany šlehala bičem po jeho šupinatém břiše, sem a tam, dokud ji nezačala bolet ruka. Jeho dlouhý serpentinový krk se ohnul jako luk. Se<emphasis> zasyčením</emphasis> na ni plivl černý oheň. Dany se vrhla pod plameny, šlehla svým bičem a křičela: „N<emphasis>e, ne, ne. LEHNI</emphasis>‘ Jeho zařvání v odpověď bylo plné strachu a vzteku, plné bolesti. Zamával křídly, jednou, dvakrát...</p>
<p>... a složil je. Drak ještě jednou naposledy <emphasis>zasyčel a</emphasis> natáhl se naplocho na břicho. Z rány, kde jej probodl oštěp, prýštila černá krev, a když dopadla na sluncem spalovaný písek, kouřilo se z n<emphasis>i. Je to ztělesněný oheň</emphasis>, pomyslela si, <emphasis>stejně jako já.</emphasis></p>
<p>Daenerys Targaryen vyskočila drakovi na záda, popadla oštěp a vykroutila jej z jeho těla. Hrot byl napůl roztavený, doruda rozžhavené železo svítilo. Hodila oštěp stranou. Drogon se pod ní zakroutil, jeho svaly se zavlnily, když sbíral sílu. Ve vzduchu vířil písek. Dany neviděla, nemohla dýchat, nebyla schopná přemýšlet. Černá křídla práskala jako hrom a šarlatový písek najednou odpadával do hloubi pod ní.</p>
<p>Dany, přemožená závratí, zavřela oči. Když je opět otevřela, zahlédla pod sebou skrze změť slz a prachu Meereeňany, jak se hrnou nahoru po schodech a rozbíhají se do ulic.</p>
<p>Bič měla stále v ruce. Šlehla jí Drogonovi po krku a vykřikla: „Výš!“ Druhou rukou svírala jeho šupiny, její prsty šmátraly po úchytech. Drogonova široká černá křídla vířila vzduch. Dany cítila mezi stehny horko jeho těla. Měla pocit, jako by se jí mělo každou chvíli rozletět srdce. <emphasis>Ano,</emphasis> pomyslela si, <emphasis>ano, teď, teď, udělej to, udělej to, vezmi mne, vezmi mne, LEŤ!</emphasis><strong><image xlink:href="#_2.jpg" />JON</strong></p>
<p><strong>T</strong>ormund Obrozhouba nebyl vysoký muž, ale bohové mu nadělili široký hrudník a masivní břicho. Mance Nájezdník jej pojmenoval Tormund Trubač, kvůli jeho mocným plícím, a často říkával, že Tormund dokáže svým smíchem setřást z hor sníh. Když byl rozlícen, připomínal jeho křik Jonovi mamutí troubení.</p>
<p>Toho dne hulákal Tormund často a hlasitě. Řval, křičel, bušil pěstí do stolu tak mocně, že jej převrátil a vylil džbán s vodou. Stále měl na dosah roh s medovinou, a tak byly sliny, které prskal, zatímco vyřvával ty svoje výhružky, sladké od medu. Nazýval Jona Sněha zbabělcem, lhářem, přeběhlíkem, nadával mu do zasraných klekačů s černým srdcem, do zlodějů, do vran mrchožroutek, obvinil ho, že chce ošukat svobodný lid do prdele. Dvakrát mrštil svůj pijácký roh Jonovi po hlavě, třebaže jej předtím nezapomněl vyprázdnit. Tormund nebyl muž, jenž by plýtval dobrým jídlem. Jon to všechno trpěl. Sám nikdy nezvedl hlas, ani neodpověděl na hrozbu hrozbou, ale také mu nikdy nedal z ničeho víc, než mu byl odhodlán dát.</p>
<p>Nakonec, když se stíny odpoledne venku před stanem prodlužovaly, natáhl Tormund Obrozhouba Vypravěč, Trubač a Lamač ledu, Tormund Hromopěst, Medvědí manžel, Medovinový král Proklaté díry, Mluvčí s bohy a Otec armád ruku před sebe. „Tak tedy ujednáno, a ať mi bohové odpustí. Vím, že existuje sto matek, co mi to neodpustí nikdy.“</p>
<p>Jon sevřel nabízenou ruku. V hlavě mu zvonila slova jeho přísahy. <emphasis>Jsem meč v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>temnotě. Jsem strážce na zdech. Jsem oheň, který hoří proti chladu, světlo, které přináší úsvit, roh, který probouzí spící, štít, který chrání říše lidí.</emphasis> A pro něj nový refrén: <emphasis>jsem strážce, jenž otevřel bránu a nechal jí projít svobodný lid.</emphasis> Dal by hodně a ještě víc za to, kdyby věděl, zda dělá správnou věc. Jenže už zašel příliš daleko, než aby se mohl otočit. „Ujednáno a ujednáno,“ řekl.</p>
<p>Tormundův stisk drtil kosti. Tohle se na něm nezměnilo. Stejný měl i plnovous, třebaže obličej pod onou houštinou bílých vlasů mu znatelně pohubl a v brunátných tvářích měl hluboké vrásky. „Mance tě měl zabít, když k tomu měl příležitost,“ řekl poté, co se snažil ze všech sil rozmačkat Jonovi dlaň na kaši a kost. „Zlato za ovesnou kaši, a chlapci... krutá cena. Co se stalo s tím milým hochem, kterého jsem znal?“</p>
<p><emphasis>Udělali ho lordem velitelem.</emphasis> „Prý se říká, že při poctivém obchodu jsou obě strany nešťastné. Tři dny?“</p>
<p>„Pokud budu tak dlouho žít. Někteří z mých lidí na mě budou plivat, až se ty podmínky doslechnou.“ Tormund pustil Jonovu ruku. „Vy vrány budete také reptat, jak vás tak znám. A taky byste měly. Zabil jsem vás černých buzerantů víc, než byste dokázali spočítat.“</p>
<p>„Snad by ses o tom neměl zmiňovat moc nahlas, až budete, na jih od Zdi.“</p>
<p>„Har!“ zasmál se Tormund. Ani tohle se nezměnilo; stále se smál snadno a často. „Moudrá slova. Nerad bych, abyste mě vy vrány uklovaly k smrti.“ Poplácal Jona po zádech. „Až budou všichni moji lidé v bezpečí za tou vaší Zdí, pojíme spolu a popijeme. Do té doby...“ Divoký si stáhl náramek ze své levé paže a hodil jej po Jonovi, pak udělal to samé se stejným na pravé paži. „Tvoje první platba. Dostal jsem je od svého otce a ten je měl od svého. Teď jsou tvoje, ty zlodějský černý bastarde.“</p>
<p>Pažní náramky byly ze starého zlata, ryzího a těžkého, s rytinami prastarých run Prvních lidí. Tormund Obrozhouba je nosil tak dlouho, jak Jon pamatoval; jako by byly jeho stejnou součástí jako jeho vous. „Braavosané je roztaví na zlato, což mi připadá škoda. Možná by sis je měl nechat.“</p>
<p>„Ne. Nechci, aby se říkalo, že Tormund Hromopěst přiměl svobodný lid vzdát se jejich bohatství, a sám si svoje ponechal“ Usmál se. „Ale nechám si prsten, který nosím kolem svého údu. Je mnohem větší, než aby padl na ty vaše mrňavé pindíky. Ty by sis s ním mohl kolem toho svého otáčet.“</p>
<p>Jon se musel dát do smíchu. <emphasis>„Ty</emphasis> se nikdy nezměníš.“</p>
<p>„Ale ano.“ Úsměv zmizel tak rychle jako sníh v létě. „už nejsem ten muž, který jsem býval v Proklaté díře. Viděl jsem příliš mnoho smrtí a ještě horší věci. Moji synové...“ Tormundův obličej zkřivil žal. „Dormunda zabili v bitvě o Zeď, a to byl ještě napůl chlapec. Udělal to jeden z těch vašich rytířů, nějaký bastard celý v šedé oceli a s můrami na štítu. Viděl jsem, jak ho rozsekl. Můj chlapec byl mrtvý, než jsem se k němu dostal. A Torwynd... toho si vzal mráz. Byl stále nemocný, a tak prostě jedné noci usnul a už se neprobudil. Nejhorší na tom bylo, že než jsme vůbec věděli, že umřel, vstal jako bledá mrtvola s modrýma očima. Sám jsem se o něj musel postarat. To bylo těžké, Jone.“</p>
<p>V očích se mu zaleskly slzy. „Abych pravdu řekl, nebyl to žádný chlapisko, ale kdysi to byl můj malý chlapeček a já jsem ho měl moc rád.“</p>
<p>Jon mu položil ruku na rameno. „To je mi líto.“</p>
<p>„Proč? Nebylo to tvoje dílo. Ano, na tvých rukou je krev, stejně jako na mých. Ale ne jeho.“ Tormund zavrtěl hlavou. „Stále mám dva silné syny.“</p>
<p>„A tvoje dcera...?“</p>
<p>„Munda?“ To znovu vyčarovalo Tormundovi úsměv na tváři. „Považ, že si vzala za manžela Ryka Dlouhého oštěpa. Ten kluk má víc z ptáka než z rozumu, jestli tě to zajímá, ale chová se k ní dobře. Řekl jsem mu, že jestli jí někdy ublíží, useknu mu ten jeho klacek a zmlátím ho s ním do krve.“ Znovu Jona dobrosrdečné poplácal. „Je načase, abychom se vrátili. Když se tu ještě zdržíš, budou si myslet, že jsme tě sežrali.“</p>
<p>„Tak tedy za svítání. Za tři dny ode dneška. Chlapci první.“</p>
<p>„Já slyším dobře, vráno. Už jsi mi to říkal desetkrát. Člověk by si myslel, že snad mezi námi nepanuje žádná důvěra.“ Odplivl si. „Chlapci první, jo. Mamuti to vezmou dokola. Zajisti, aby je ve Východní hlídce očekávali. Já se postarám o to, aby nedošlo k žádným bitkám, a aby se k té vaší bráně neřítili střemhlav. Půjdeme hezky a uspořádaně jako kachňata v řadě za sebou. A já jako kachní máti. Har!“ Tormund vyvedl Jona ze svého stanu.</p>
<p>Venku byl jasný a bezmračný den. Po čtrnácti dnech nepřítomnosti se na oblohu vrátilo slunce a na jih od nich se modrobíle třpytila Zeď. Existovalo jedno rčení, které Jon slyšel od starších mužů v Černém hradu: <emphasis>Zeď má vícero nálad než Šílený král Aeiys,</emphasis> říkávali, anebo někdy také: <emphasis>Zeď je náladovější než žena.</emphasis> Za podmračených dnů vypadala jako z bílého kamene. Za měsíčných nocí byla černá jako uhel. Během sněhových vánic jako by byla vysekaná ze sněhu. Ale v den jako tento si ji nebylo možné splést s ničím jiným než jen s ledem. V dny jako tento Zeď jasně jiskřila jako septonův krystal, každá prasklinka a průrva byla vykreslená slunečním svitem, a za průhlednými vlnkami tančily a skomíraly barevné odlesky zamrzlé duhy.</p>
<p>Tormundův nejstarší syn stál blízko u koní, hovořil s Koženáčem. Vysoký Toregg, tak mu říkali mezi svobodným lidem. Třebaže byl stěží o palec vyšší než Koženáč, svého otce převyšoval o celou stopu. Vedle ohně se obrácený zády k těm dvěma choulil Hareth, urostlý hoch z Krtince. On a Koženáč byli jedinými muži, které Jon přivedl s sebou na vyjednávání; jakýkoliv větší počet by mohl být považován za projev strachu, a dvacet mužů by mu nebylo o nic užitečnějších, kdyby byl Tormund odhodlán udělat z toho krveprolití. Duch byl jediná ochrana, kterou Jon potřeboval; zlovlk dovedl vyčenichat nepřátele, dokonce i ty, co skrývali svoji nevraživost za úsměvy.</p>
<p>Duch byl ale pryč. Jon si stáhl černou rukavici, vložil si dva prsty do úst a zapískal. <emphasis>„Duchu!</emphasis> Ke mně.“</p>
<p>Seshora se ozval náhlý zvuk křídel. Z větve starého dubu slétl Mormontův havran a usadil se na Jonově sedle. „Z<emphasis>rrní,“</emphasis> vykřikl. <emphasis>„Zrrní, zrrní, zrrní</emphasis>.“</p>
<p>„Ty jsi mne také sledoval?“ Jon se natáhl, aby ptáka odehnal, ale nakonec to dopadlo tak, že mu pohladil peří. Havran k němu stočil černé očko. <emphasis>„Sníh“</emphasis> zamumlal a vědoucně pokývl hlavou. Pak se mezi dvěma stromy vynořil Duch s Val vedle sebe.</p>
<p><emphasis>Vypadají, jako by k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sobě patřili.</emphasis> Val byla oděná celá v bílém; bílé vlněné kamaše zastrčené do vysokých bot z vybělené kůže, bílý plášť z medvědí kůže sepnutý na rameni vyřezávaným obličejem ze dřeva čarostromů, bílá tunika s kostěnými sponami.</p>
<p>I její dech byl bílý... ale oči měla modré, její dlouhý cop měl barvu tmavého medu, tváře měla uzardělé chladem. Bylo tomu již dlouho, co Jon spočinul pohledem na něčem tak půvabném</p>
<p>„Pokoušela ses mi ukrást mého vlka?“ zeptal se jí.</p>
<p>„Proč ne? Kdyby měla každá žena zlovlka, muži by byli mnohem milejší. Dokonce i vrány.“</p>
<p>„Har!“ zasmál se Tormund Obrozhouba. „S touhle si moc nepovídej, lorde Sněhu, na takové jako ty a já je až moc chytrá. Raději si ji rychle ukradni, než se probudí Torreg a vezme si ji první.“</p>
<p>Co to říkal o Val ten idiot Axell Florent? <emphasis>„Vnadná dívka, jak jsem slyšel, je prý příjemné spočinout na ní zrakem. Dobré boky, dobrá prsa, jako stvořená k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rození dětí.“</emphasis> To všechno byla pravda. Tahle divoká žena ale byla mnohem víc. Dokázala to tím, že nalezla Tormunda, zatímco zkušení průzkumníci Noční hlídky v tomto ohledu selhali. <emphasis>Možná to není princezna, ale byla by cennou manželkou pro kteréhokoliv lorda.</emphasis></p>
<p>Jenže ten most byl spálen před dlouhým časem a Jon sám vrhl pochodeň. „Torreg si ji vzít může,“ prohlásil. „Já jsem složil přísahu.“</p>
<p>„Jí by to nevadilo. Že ne, děvče?“</p>
<p>Val popleskala dlouhý kostěný nůž, který jí visel po boku. „Lord Vrána si mne může ukrást do své postele v kteroukoliv noc, kdy se odváží. Jakmile jej vykleštím, bude pro něj pak dodržování přísahy mnohem snazší.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Har!“</emphasis> Tormund si opět odfrkl. „Slyšel jsi to, Toreggu? Drž se od ní raději dál. Já už jednu dceru mám, další nepotřebuju.“ Náčelník divokých zavrtěl hlavou a zašel zpátky do svého stanu.</p>
<p>Zatímco Jon škrábal Ducha za uchem, Torreg přivedl Valina koně. Stále jezdila na šedém koníkovi, kterého jí dal Muloš v den, kdy odcházela od Zdi, chundelatého zakrslého tvora, slepého na jedno oko. Když jej stočila směrem ke Zdi, zeptala se: „Jak se má obludka?“</p>
<p>„Je dvakrát tak velká, jako když jsi nás opouštěla, a třikrát tak hlučná. Když chce prs, je ho slyšet až ve Východní hlídce. Jon vysedl na svého vlastního koně.</p>
<p>Val se zařadila vedle něho. „Takže... přivedla jsem ti Tormunda, jak jsem slíbila. Co teď? Budu se muset vrátit do své staré cely?“</p>
<p>„Tvoje cela už není prázdná. Králova Selyse si zabrala Královu věž pro sebe. Pamatuješ si Hardinovu věž?“</p>
<p>„Tu, co vypadá, jako by se měla každou chvíli zřítit?“</p>
<p>„Takto vypadá už stovku let. Nechal jsem pro tebe přichystat horní podlaží, moje paní. Budeš tam mít víc místa než v Králově věži, ačkoliv to tam možná nebude tak pohodlné. Nikdo tomu nikdy neříkal Hardinův palác.“</p>
<p>„Vždycky dám přednost svobodě před pohodlím.“</p>
<p>„Budeš se moci volně pohybovat po hradu, ale bohužel musím říci, že zde nadále zůstaneš zajatkyní. Mohu ti slíbit, že tě nebudou obtěžovat nezvaní návštěvníci. Hardinovu věž hlídají moji vlastní muži, ne královnini. A ve vstupní hale spí Wun Wun.“</p>
<p>„Obr jako ochránce? Tím se nemohla chlubit dokonce ani Dalla.“</p>
<p>Tormundovi divocí se dívali, jak procházejí kolem, vyhlíželi ze svých stanů a přístřešků pod holými stromy. Na každého muže v bojeschopném věku tam viděl Jon tři ženy a stejné množství dětí, tvorečků s vyzáblými obličeji, propadlými tvářičkami a velkýma očima. Když vedl Mance Nájezdník svobodný lid dolů ke Zdi, jeho následovníci před sebou hnali početná stáda ovcí, koz a prasat, ale jedinými zvířaty, která tam byla k vidění teď, byli mamuti. Nepochyboval o tom, že nebýt divokosti obrů, byli by zabili a snědli dokonce i mamuty. Na jejich kostech byla spousta masa.</p>
<p>Jon si všiml také známek nemoci, což jej znepokojilo mnohem víc, než by mohl říci. Pokud byla vyhladovělá a nemocná Tormundova skupina, co se asi stalo s tisícovkami, jež následovaly Matku Krtka do Tvrdodomova? <emphasis>Cotter Pyke by sek nim měl již brzy dostat. Jestliže byly větry laskavé, je jeho flotila možná dokonce teď už na cestě zpátky do Východní hlídky s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>takovým množstvím svobodného lidu, kolik jen stačili pobrat.</emphasis></p>
<p>„Jak ses dohodl s Tormundem?“ zeptala se Val.</p>
<p>„Zeptej se mne za rok ode dneška. Ta obtížná část na mne stále čeká. Ta část, kde budu muset přesvědčit svoje vlastní lidi, aby snědli tenhle pokrm, co jsem pro ně uvařil. Obávám se, že nikomu se jeho chuť nebude zamlouvat.“</p>
<p>„Mohla bych ti pomoci?”</p>
<p>„Už jsi mi pomohla. Přivedla jsi Tormunda.“</p>
<p>„Dokázala bych víc.“</p>
<p><emphasis>Proč ne</emphasis>? pomyslel si Jon. Všichni jsou přesvědčeni, že je to princezna. Val na to vypadala a jela, jako by se na koňském hřbetě narodila. Válečnická princezna, usoudil, žádná křehotinka, která sedí nahoře ve věži, kartáčuje si vlasy a čeká, až přijde rytíř, co ji zachrání. „Musím o naší dohodě informovat královnu,” řekl. „Jestli chceš, můžeš se s ní setkat, pokud jsi ochotná ohnout před ní koleno.” Rozhodně by to ničemu neprospělo, kdyby měl Její Výsost urazit, ještě než vůbec promluví.</p>
<p>„A mohu se smát, když před ní pokleknu?”</p>
<p>„Raději ne. Tohle není žádná hra. Mezi našimi lidmi protéká řeka krve, stará, hluboká a rudá. Stannis Baratheon je jedním z mála, kteří jsou nakloněni tomu, abychom vpustili divoké do říše. A já nyní potřebuji pro svůj čin podporu jeho královny.” Valin hravý úsměv se vytratil. „Máš moje slovo, lorde Sněhu. Budu se před tvou královnou chovat jako řádná divoká princezna.“</p>
<p><emphasis>Ona není moje královna</emphasis>, mohl by říci. <emphasis>Popravdě řečeno se nemohu dočkat dne jejího odjezdu. A pokud jsou bohové dobří, vezme s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sebou i Melisandru.</emphasis></p>
<p>Zbytek cesty jeli v tichosti, s Duchem běžícím jim v patách. Mormontův havran za nimi letěl až k bráně, pak vylétl vzhůru, zatímco ostatní sesedali. Kůň šel před nimi s pochodní, osvětloval jim cestu ledovým tunelem.</p>
<p>Když se Jon a jeho společníci vynořili na jižní straně Zdi, u brány na ně čekala malá skupinka černých bratří. Byl mezi nimi Ulmer z Králolesa, a právě tento starý lučištník nyní popošel dopředu, aby promluvil za ostatní. „Promiň, milostpane, ale hoši jsou zvědaví. Bude to mír, milostpane? Nebo krev a železo?”</p>
<p>„Mír,” odpověděl Jon Sníh. „Za tři dny ode dneška provede Tormund Obrozhouba svůj lid skrze Zeď. Jako přátele, nikoliv nepřátele. Někteří možná dokonce rozšíří naše řady jako bratři. A bude na nás, abychom je přivítali. A teď se vraťte ke svým povinnostem.” Jon podal otěže svého koně Saténoví. „Musím navštívit královnu Selyse.” Její Výsost by si to vyložila jako urážku, kdyby se k ní ihned nedostavil. „Potom budu muset napsat nějaké dopisy. Přines mi do mých komnat pergamen, brky a kalamář černého inkoustu. Pak zavolej Marshe, Yarwycka, septona Celladora a Clydase.“ Cellador bude napůl opilý, a Clydas byl ubohou náhražkou opravdového mistra, ale nikoho jiného neměl. <emphasis>Dokud se Sam nevrátí.</emphasis> „Také seveřany. Flinta a Norreyho. Koženáči, ty bys tam měl také přijít.“</p>
<p>„Hobb peče cibulové koláče,“ řekl Satén. „Mám je požádat, aby se k tobě připojili při večeři?“</p>
<p>Jon to zvažoval. „Ne. Požádej je, aby za mnou přišli při západu slunce na vrchol Zdi.“ Otočil se k Val. „Moje paní. Pojď se mnou, budeš-li tak laskavá.“</p>
<p>„Vrána poroučí, zajatec musí poslouchat,“ řekla hravým tónem. „Ta vaše královna musí být pěkně divoká, když mužům při setkání s ní podklesávají kolena. Neměla bych se obléci spíš do zbroje než do vlny a kožešin? Tyhle šaty mi darovala Dalla, nechtěla bych si je celé zakrvácet.“</p>
<p>„Pokud slova sekají do krve, možná máš důvod k obavám. Myslím, že tvůj šat je v bezpečí, moje paní.“</p>
<p>Vydali se spolu ke Králově věži po čerstvě vyházených cestách mezi hromadami špinavého sněhu. „Slyšela jsem, že prý ta vaše královna má velký tmavý vous.“</p>
<p>John věděl, že by se neměl usmívat, a přesto se usmál. „Jenom knírek. Velmi jemný. Chloupky by se v něm daly spočítat.“</p>
<p>„Jaké zklamání.“</p>
<p>Navzdory všem svým řečem, jak už konečně chce být paní svého vlastního sídla, se nezdálo, že by Selyse Baratheon nějak spěchala vyměnit pohodlí Černého hradu za ponurost Noční pevnosti. Samozřejmě si postavila stráže čtyři muži stáli u dveří venku před věží, dva na schodech před jejími komnatami a dva další uvnitř u železného koše. Velel jim ser Patrek z Královy hory ve svém rytířském odění v bílé, modré a stříbrné barvě a v plášti s přehršlí pěticípých hvězd. Když byl rytíř představen Val, klesl na koleno a políbil jí ruku v rukavici. „Jsi ještě půvabnější, než mi řekli, princezno,“ prohlásil. „Královna mi pověděla hodně a ještě více o tvé kráse.“</p>
<p>„Jak zvláštní, když mne nikdy neviděla.“ Val popleskala sera Patrika po hlavě. „A teď vstaň, sere klekači. Vstaň, vstaň.“ Zněla, jako by hovořila k psovi.</p>
<p>Jon měl co dělat, aby se nedal do smíchu. S kamennou tváří řekl rytíři, že žádají o slyšení u královny. Ser Patrek poslal jednoho ze zbrojnošů vzhůru po schodech, aby se zeptal, zda je Její Výsost přijme. „Vlk ale zůstane tady,“ prohlásil ser Patrek.</p>
<p>Jon to očekával. Královna Selyse byla ze zlovlka nervózní stejně jako z Wun Weg Wun Dar Wuna. „Duchu, zůstaň.“</p>
<p>Její Výsost seděla u krbu a vyšívala, zatímco její blázen tančil kolem za hudby, kterou slyšel jen on, a kravské zvonce na jeho paroží <emphasis>klink</emphasis>aly. „Vrána, vrána,“ zvolal Strakoš, když uviděl Jona. „Tam pod mořem jsou vrány bílé jako sníh, já to vím, já to vím, achich ouvej.“ Princezna Shireen byla schoulená v okenním sedátku, na hlavě měla kápi, která skrývala to nejhorší z šedého lupu, který jí zohyzdil tvář.</p>
<p>Nikde nebylo vidět lady Melisandru, a Jon za to byl vděčný. Dříve nebo později se bude muset s rudou kněžkou sejít, ale byl by raději, kdyby to nebylo v královnině přítomnosti. „Výsosti.“ Poklekl. Val učinila totéž.</p>
<p>Královna Selyse odložila svoje šití. „Můžete vstát.“</p>
<p>„Potěší-li to Její Výsost, mohu ti představit lady Val? Její sestra Dalla byla matka toho uvřeštěného miminka, kvůli kterému nemůžeme v noci spát. Já vím, kdo to je, lorde Sněhu.“ Královna si odfrkla. „Máš štěstí, že se k nám vrátila dřív, než můj pan manžel, král, jinak to pro tebe mohlo dopadnout zle. Opravdu velmi zle.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ty</emphasis> jsi divoká princezna?“ zeptala se Shireen Val.</p>
<p>„Někteří mi tak říkají,“ odpověděla Val. „Moje sestra byla manželkou Manceho Nájezdníka, Krále za zdí. Zemřela při porodu jeho syna.“</p>
<p>„Já jsem taky princezna,“ prohlásila Shireen, „ale nikdy jsem sestru neměla. Kdysi jsem měla bratrance, jenže ten odplul pryč. Byl to jenom bastard, ale měla jsem ho ráda.“</p>
<p>„Ale no tak, Shireen,“ zasáhla její matka, „jsem si jistá, že sem lord velitel nepřišel proto, aby poslouchal řeči o Robertových úletech. Strakoši, buď hodný blázen a odveď princeznu do její komnaty.“</p>
<p>Zvonce na jeho klobouku zacinkaly. „Pryč, pryč,“ zazpíval blázen. „Pojď se mnou pod moře, pojď, pojď, pojď.“ Vzal malou princeznu za ruku a s poskakováním ji odvedl z místnosti.</p>
<p>„Výsosti,“ řekl Jon, „velitel svobodného lidu souhlasil s mými podmínkami.“</p>
<p>Královna Selyse sotva slyšitelně přikývla. „Můj lord manžel si vždycky přál zaručit těmto divošským lidem útočiště. Dokud budou dodržovat králův mír a královy zákony, jsou v naší říši vítáni.“ Našpulila rty. „Bylo mi řečeno, že s sebou mají další obry.“</p>
<p>Odpověděla Val. „Jsou jich téměř dvě stovky, Výsosti. A přes osmdesát mamutů.“</p>
<p>Královna se zachvěla. „Děsiví tvorové.“ Jon netušil, zda mluví o mamutech či obrech. „Ačkoliv takové bestie by mohly být mému panu manželovi užitečné v bitvách.“</p>
<p>„To by mohly, Výsosti,“ přitakal Jon, „jenže mamuti jsou příliš velcí, než aby mohli projít naší bránou.“</p>
<p>„A nelze bránu zvětšit?“</p>
<p>„To... to by podle mne nebylo moudré.“</p>
<p>Selyse si odfrkla. „Když myslíš. Nepochybně k tomu máš svoje důvody. Kde máš v úmyslu usadit ty divoké? Krtinec jistě není dostatečně velký, aby se tam všichni vešli... Kolik jich vůbec je?“</p>
<p>„Čtyři tisíce, Výsosti. Pomohou nám zalidnit naše opuštěné hrady, abychom mohli lépe bránit Zeď.“</p>
<p>„Bylo mi dáno na srozuměnou, že tyto hrady jsou ruiny. Ponurá místa, pustá a chladná, stěží víc než hromady sutin. Ve Východní hlídce jsme slyšeli o krysách a pavoucích.“</p>
<p><emphasis>Mráz teď dozajista už všechny pavouky zahubil</emphasis>, pomyslel si Jon, a <emphasis>krysy mohou být užitečným zdrojem masa, až přijde zima. </emphasis>„To všechno je pravda, Výsosti... ale dokonce i ruina může nabídnout útočiště. A Zeď bude stát mezi nimi a Jinými.“</p>
<p>„Vidím, že jsi všechno pečlivě promyslel, lorde Sněhu. Jsem si jistá, že král Stannis bude potěšen, až se triumfálně vrátí ze své bitvy.“</p>
<p>Za předpokladu, že se vůbec vrátí.</p>
<p>„Samozřejmě, pokračovala královna, „divocí musí nejdříve uznat Stannise za svého krále a R’hllora za svého boha.“</p>
<p><emphasis>A je to tady, tváří v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tvář v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úzkém tunelu.</emphasis> „Odpusť mi, prosím, Výsosti, ale na těchto podmínkách jsme se nedohodli.“</p>
<p>Královnin výraz ztvrdl. „Politováníhodné opomenutí.“ Veškeré stopy vřelosti se z jejího hlasu rázem vytratily.</p>
<p>„Svobodný lid nepokleká,“ řekla jí Val.</p>
<p>„Tak je třeba přinutit je, aby poklekli,“ prohlásila královna</p>
<p>„Udělej to, Výsosti, a při první příležitosti znovu povstaneme,“ ujistila ji Val. „Povstaneme s čepelemi v rukou.“</p>
<p>Královna stáhla rty a brada se jí mírně zachvěla, „jak jsi drzá. Předpokládám, že od divoké se to dalo jen čekat. Musíme ti najít manžela, který tě naučí zdvořilosti.“ Královna stočila pohled k Jonovi. „Já to neschvaluji, lorde veliteli. A neschválí to ani můj pan manžel. Nemohu ti zabránit, abys pro ně otevřel svoji bránu, jak oba dobře víme, ale ujišťuji tě, že se z toho budeš zodpovídat, jakmile se král vrátí z bitvy. Možná by sis to měl ještě zvážit.“</p>
<p>„Výsosti.“ Jon znovu poklekl. Tentokrát se k němu Val nepřipojila. „Je mi líto, že tě moje činy nepotěšily. Udělal jsem to, co jsem považoval za nejlepší. Mám tvé svolení odejít?“</p>
<p>„Odejdi. Okamžitě.“</p>
<p>Jakmile byli venku a dostatečně daleko od královniných mužů, dala Val průchod svému hněvu. „O tom jejím vousu jsi lhal. Ta ženská má na bradě víc chlupů než já mezi nohama. A ta její dcera... její tvář...“</p>
<p>„Šedý lupus.“</p>
<p>„My tomu říkáme šedá smrt.“</p>
<p>„U dětí to nebývá vždy smrtelné.“</p>
<p>„Na sever od Zdi ano. Spolehlivým lékem je bolehlav, ale dobře poslouží i polštář nebo dýka. Kdybych to ubohé dítě porodila já, už dávno bych mu toto milosrdenství poskytla.“</p>
<p>Takovou Jon Val nikdy předtím neviděl. „Princezna Shireen je královnino jediné dítě.“</p>
<p>„Je mi jich obou líto. To dítě je nečisté.“</p>
<p>„Pokud Stannis vyhraje svoji válku, stane se Shireen dědičkou Železného trůnu.“</p>
<p>„V tom případě lituji tvých Sedm království.“</p>
<p>„Mistři říkají, že šedý lupus není…“</p>
<p>„Mistři ať si věří, čemu chtějí. Jestli chceš znát pravdu, zeptej se lesní čarodějky. Šedá smrt spí, jen aby se opět probudila. <emphasis>To dítě je nečisté!</emphasis></p>
<p>„Mně připadá jako velmi milá dívka. Nemůžeš vědět</p>
<p>„Mohu. <emphasis>Ty</emphasis> nevíš nic, Jone Sněhu.“ Val jej popadla za paži.</p>
<p>„Chci odtamtud mít obludku pryč. Jeho i jeho kojné. Nemůžeš chlapečka ponechat ve stejné věži jako tu mrtvou dívku.“ Jon její ruku setřásl. <emphasis>„Ona není mrtvá.“</emphasis></p>
<p>„Je. Její matka to nevidí. A zdá se, že ani ty. Jenže je tam smrt.“ poodešla od něj, zastavila se, vrátila se zpátky. „Přivedla jsem ti Tormunda Obrozhoubu. <emphasis>Ty</emphasis> mi přines moji obludku.“</p>
<p>„Udělám to, když to půjde.“</p>
<p>„Udělej to. Jsi mým dlužníkem, Jone Sněhu.“ Jon se za ní díval, jak odchází. Mýlí se. Určitě se mýlí. Šedý lupus není tak smrtelný, jak tvrdí, ne u dětí.</p>
<p>Duch byl opět pryč. Slunce viselo nízko na západě. <emphasis>Teď by mi posloužil pohár horkého okořeněného vína. Dva poháry by mi udělaly ještě lépe.</emphasis> Jenže to bude muset počkat. Měl nepřátele, kterým se musí postavit. Nepřátele toho nejhoršího druhu: bratry. Koženáč na něj čekal u rumpálové klece. Společně vyjeli nahoru na Zeď. Čím výš stoupali, tím prudší byl vítr. Padesát stop nad zemí se začala těžká klec houpat při každém poryvu. Čas od času zavadila o Zeď, odškrábla krystalky ledu, které se ve spršce snášely k zemi a jiskřily ve slunečním svitu. Vystoupili nad nejvyšší věže hradu. Ve výši čtyř set stop měl vítr zuby, a rval za jeho černý plášť, hlučně jím pleskal kolem železných mříží. Ve výši sedm set stop fičel rovnou skrze něj. <emphasis>Zeď je moje, </emphasis>připomněl si Jon, <emphasis>přinejmenším na další dva dny.</emphasis></p>
<p>Když vystoupali až nahoru, seskočil Jon dolů na led, poděkoval mužům u rumpálu a pokývl kopiníkům na stráži. Oba měli vlněné pláště vytažené přes hlavy, takže jim byly z obličejů vidět jen oči, ale Jon poznal podle zacuchaného provazce umaštěných černých vlasů, který mu spadal po zádech, Tye a podle klobásy nacpané do pochvy u jeho boku Owena. I tak by je poznal jen podle toho, jak stáli. <emphasis>Dobrý pán musí znát svoje muže,</emphasis> řekl kdysi jeho otec jemu a Robbovi na Zimohradu.</p>
<p>Jon přešel ke kraji Zdi a zahleděl se dolů na vražedné území, kde byla pobita armáda Manceho Nájezdníka. Říkal si, kde je asi Mance teď. <emphasis>Našel tě vůbec, sestřičko? Nebo jsi byla jen návnada, kterou použil k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu, abych ho pustil na svobodu?</emphasis></p>
<p>Bylo to již tak dávno, co viděl Aryu naposledy. Jak teď asi vypadá? Poznal by ji vůbec? <emphasis>Arya Podnožka. Pořád měla špinavou tvář.</emphasis> Zdalipak stále má ten malý meč, který pro ni nechal vykovat u Mikkena? <emphasis>Vždycky bodej ostrým koncem</emphasis>, řekl jí. Moudrost pro její svatební noc, pokud byla pravda jen polovina toho co slyšel povídat o Ramsaym Sněhovi. <emphasis>Přiveď ji domů, Mance. Zachránil jsem tvého syna před Melisandrou a teď mám v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úmyslu zachránit čtyři tisíce ze svobodného lidu. Dlužíš mi tuhle jednu malou holčičku.</emphasis></p>
<p>V Začarovaném hvozdu severně od Zdi se mezi stromy kradly odpolední stíny. Jon zahýbal prsty své pravé ruky, vzpomínaje na všechno, o co přišel. <emphasis>Same, ty milý blázne, zahrál sis se mnou krutý žert, když jsi mne udělal lordem velitelem. Lord velitel nemá žádné přátele.</emphasis></p>
<p>„Lorde Sněhu?“ ozval se Koženáč. „Vyjíždí sem klec.“</p>
<p>„Já ji slyším.“ Jon se vzdálil od okraje Zdi.</p>
<p>Jako první vyjeli nahoru klanoví náčelníci Flint a Norrey odění v kožešinách a železe. Norrey vypadal jako stará liška vrásčitý a drobné postavy, ale s prohnanýma očima a čiperný. Torghen Flint byl o půl hlavy menší, ale zato musel dvakrát tolik vážit podsaditý muž se sukovitýma rukama velkýma jako kýty, s rudými klouby, ztěžka se opírající o trnkovou větev, zatímco kulhal přes led. Jako další se dostavil Bowen Marsh, zachumlaný v medvědí kožešině. Po něm Othel Yarwyck. Nakonec septon Cellador, napůl opilý.</p>
<p>„Pojďte se mnou,“ řekl jim Jon. Vydali se na západ podél Zdi, po štěrkem vysypaných cestičkách směrem k zapadajícímu slunci. Když byli padesát yardů od přístřešku s ohněm, řekl: „Víte, proč jsem si vás sem zavolal. Za tři dny ode dneška otevřeme bránu, abychom umožnili Tormundovi a jeho lidem projít skrze Zeď. Je toho třeba hodně připravit.“</p>
<p>Odezvou na jeho prohlášení bylo ticho. Pak Othel Yarwyck řekl: „Lorde veliteli, jsou to <emphasis>tisíce…“</emphasis></p>
<p>„-vychrtlých divokých, unavených, hladových, daleko od domova.“ Jon ukázal na světla jejich táborových ohňů. „Tamhle jsou. Čtyři tisíce, jak tvrdí Tormund.“</p>
<p>„Tři tisíce. Poznám to podle ohňů.“ Bowen Marsh žil pro počty a měření. „Více než dvojnásobné množství toho počtu je jich v Tvrdodomově s tou lesní čarodějkou, jak nám bylo řečeno. A ser Denis píše o velkých táborech v horách za Stínovou věží...“</p>
<p>Jon to nepopíral. „Tormund říká, že Plakač to chce znovu zkusit s Mostem lebek.“</p>
<p>Staré granátové jablko se dotkl své jizvy. Získal ji při obraně Mostu lebek, když si Plakač posledně zkoušel prosekat cestu přes Rozsedlinu. „Lord velitel zajisté nemá v úmyslu dovolit projít i tomu... tomu démonovi?“</p>
<p>„Určitě by to nebylo s radostí.“ Jon nezapomněl na hlavy, které mu Plakač poslal, s krvavými otvory tam, kde předtím byly oči. <emphasis>Černý Janek Bulwer, Vlasatý Hal, Garth Šedopírko. Pomstít je nemohu, ale nikdy nezapomenu jejich jména.</emphasis> „Ale ano, můj pane, i jemu. Nemůžeme si mezi svobodným lidem vybírat, říci jim, že jeden projít může a druhý ne. Mír znamená mír pro všechny.“ Norrey zachrchlal a odplivl si. „To můžeme stejně dobře uzavřít mír s vlky a vránami mrchožroutkami.“</p>
<p>„V mých žalářích je pokojně,“ zabručel Starý Flint. „Dej Plakače mně.“</p>
<p>„Kolik průzkumníků Plakač zabil?“ zeptal se Othell Yarwyck. „Kolik žen znásilnil, zabil nebo ukradl?“</p>
<p>„Tři z mých vlastních,“ řekl Starý Flint. „A dívky, které nepobere, oslepí.“</p>
<p>„Když se dá muž k černým, jeho zločiny jsou mu odpuštěny,“ připomněl jim Jon. „Pokud chceme, aby svobodný lid bojoval vedle nás, musíme jim odpustit jejich minulé zločiny, tak jako bychom to udělali pro svoje vlastní lidi.“</p>
<p>„Plakač nikdy neodříká slova,“ prohlásil Yarwyck. „Nebude nosit plášť. Nedůvěřují mu dokonce ani ostatní nájezdníci.“ „Není třeba člověku důvěřovat, jestliže jej chceš využít. <emphasis>Jak jinak bych mohl využívat vás všechny?</emphasis> „My Plakače a ostatní jako on potřebujeme. Kdo zná divoké lépe než divoký? Kdo zná naše nepřátele lépe, než muž, který proti nim bojoval?“</p>
<p>„Jediné, co zná Plakač, je násilnění a vraždění,“ opáčil Yarwyck.</p>
<p>„Jakmile se dostanou za Zeď, bude divokých třikrát tolik co nás,“ řekl Bowen Marsh. „A to je jen Tormundova skupina. Přidej si k tomu Plakačovy lidi a ty v Tvrdodomově a bude jich tolik, že se s námi vypořádají za jedinou noc.“</p>
<p>„Samotné množství válku nevyhraje. Vy jste je neviděli. Polovina jich umírá vestoje.“</p>
<p>„Potěší-li to mého pána,“ řekl Yarwyck, „já bych je raději měl mrtvé na zemi.“</p>
<p>„Ne, to mne <emphasis>nepotěší.</emphasis>“ Jonův hlas byl stejně chladný jako vítr škubající za jejich pláště. „V tom táboře jsou děti, jsou jich stovky, tisíce. Také ženy.“</p>
<p>„Kopinice.“</p>
<p>„Některé. Společně s matkami a babičkami, vdovami a pannami... ty bys je všechny odsoudil k smrti, můj pane?“</p>
<p>„Bratři, neměli bychom se hádat,“ zasáhl septon Cellador. „Poklekněme a pomodleme se ke Stařeně, aby nám osvětlila cestu k moudrosti.“</p>
<p>„Lorde Sněhu,“ řekl Norrey, „kde máš v úmyslu usadit ty tvoje divoké? Doufám, že ne na <emphasis>mém</emphasis> území.“</p>
<p>„Ba,“ přidal se Starý Flint. „Chceš je mít v Daru, to je tvoje pošetilost, ale postarej se o to, aby odtamtud nikam neodcházeli, jinak ti pošlu zpátky jejich hlavy. Zakrátko je zima a já nechci žádná další ústa, která bych musel krmit.“</p>
<p>„Divocí zůstanou u Zdi,“ ujistil je Jon. „Většinu jich ubytujeme v jednom z našich opuštěných hradů.“ Hlídka nyní měla posádky v Ledobodu, Dlouhé káře, Sobolově, Šedé stráži a Hlubokojezeře, všechny nedostatečně zalidněné, ale deset hradů stále bylo prázdných a opuštěných. „Muži s ženami a dětmi, všechny osiřelé dívky a jakýkoliv osiřelý chlapec ve věku pod deset let, staré ženy. Ovdovělé matky, jakákoliv žena, co nebude chtít bojovat. Kopinice pošleme do Dlouhé mohyly, aby se připojily ke svým sestrám, osamělé muže do jiných nově otevřených pevností. Ti, co se dají k černým, zůstanou zde anebo je pošleme do Východní hlídky či Stínové věže. Tormund si zabere za svoje sídlo Duboštít, abychom ho měli po ruce.“</p>
<p>Bowen Marsh si povzdechl. „Pokud nás nezabíjí svými meči, udělají to ústy. Smím se zeptat, jak chce můj lord velitel Tormunda a jeho tisíce nakrmit?“</p>
<p>Jon tuto otázku očekával. „Přes Východní hlídku. Necháme si jídlo dovézt po moři, tolik, kolik ho bude zapotřebí. Z říčních krajin a také z bouřlivých krajin, z Údolí Arryn, z Dorne a Roviny, ze Svobodných měst za mořem.“</p>
<p>„A za toto jídlo zaplatíme... jak, smím-li se zeptat?“</p>
<p>Zlatem od Železné banky Braavosu, mohl by Jon odpovědět.</p>
<p>Místo toho řekl: „Dohodli jsme se, že si svobodný lid může ponechat svoje kůže a kožešiny. Budou je potřebovat, aby je zahřáli, až přijde zima. Veškerého ostatního bohatství se musejí vzdát. Zlata a stříbra, jantaru, drahých kamenů, dřevořezeb, všeho, co má nějakou cenu. Přepravíme to přes úzké moře a prodáme ve Svobodných městech“</p>
<p>„Všechno bohatství divokých,“ řekl Norrey. „To by ti mělo koupit asi tak buši krup. Možná dva bušly.“</p>
<p>„Lorde veliteli, proč nepožaduješ, aby se divocí vzdali rovněž svých zbraní?“ zeptal se Clydas.</p>
<p>Koženáč se zasmál. „Chcete, aby svobodný lid bojoval vedle vás proti společnému nepříteli. Jak bychom mohli bojovat beze zbraní? To si jako máme uplácat koule ze sněhu a házet je po nemrtvých? Nebo nám dáte klacky, abychom je s nimi umlátili?“</p>
<p><emphasis>Zbraně, které nosí většina divokých, jsou stěží víc než klacky, </emphasis>pomyslel si Jon. Dřevěné kyje, kamenné sekery, kopí s hroty stvrzenými v ohni, nože z kostí, kamene a dračího skla, proutěné štíty, zbroje z kostí a vařené kůže. Thennové zpracovávali bronz a nájezdníci jako Plakač nosili ukradenou ocel a železné meče, které pobrali z mrtvol... ale dokonce i tyhle byly staré, zubaté a promačkané léty užívání a skvrnité rzí.</p>
<p>„Tormund Obrozhouba svůj lid nikdy dobrovolně neodzbrojí,“ řekl Jon. „Není to Plakač, ale není ani zbabělec. Kdybych to po něm chtěl, došlo by na krev.“</p>
<p>Norrey si pohladil svůj vous. „Můžeš sice poslat divoké do těch zchátralých pevností, lorde Sněhu, ale jak je přinutíš, aby tam zůstali? Co jim zabrání, aby se nepřemístili dál na jih, do teplejších krajin?“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Na naše</emphasis> území,“ řekl Starý Flint.</p>
<p>„Tormund složil přísahu. Bude nám sloužit až do jara. Plakač a jejich ostatní kapitáni musí odpřísáhnout to samé, jinak je nenecháme projít.“</p>
<p>Starý Flint zavrtěl hlavou. „Zradí nás.“</p>
<p>„Plakačovo slovo je bezcenné,“ řekl Othell Yarwyck.</p>
<p>„Jsou to bezbožní barbaři,“ dodal septon Cellador. „Dokonce na jihu vědí, jak jsou divocí zrádní.“</p>
<p>Koženáč si zkřížil ruce na hrudi. „Ta bitva tam dole? Já byl na druhé straně, pamatujete? Teď nosím vaši černou a učím vaše hochy zabíjet. Někteří by mne mohli nazvat přeběhlíkem. Možná tomu tak je... ale nejsem o nic větší barbar než vy, vrány i my máme svoje bohy. Stejné bohy, jako uctívají na Zimohradu.“</p>
<p>„Bohy severu z dob předtím, než byla postavena tato Zeď“ řekl Jon. „Jsou to bohové, při kterých přísahal Tormund. On svoje slovo dodrží. Znám ho, stejně jako jsem znal Manceho Nájezdníka. Nějaký čas jsem s nimi žil, jak si jistě vzpomenete.“</p>
<p>„Já na to nezapomněl,“ řekl lord majordomus.</p>
<p>Ne, pomyslel si Jon, ani jsem si nemyslel, že zrovna ty bys zapomněl.</p>
<p>„Mance Nájezdník také složil přísahu,“ pokračoval Marsh. „Přísahal, že nebude nosit korunu, že nepojme žádnou ženu za manželku, že nezplodí syna. Pak převlékl plášť, všechny ty věci udělal a stanul v čele hrůzostrašné armády, s níž bojoval proti říši. A tam za Zdí čekají zbytky té jeho armády.“</p>
<p>„Zlomené zbytky.“</p>
<p>„Zlomený meč lze překovat. Zlomený meč dokáže zabíjet.“</p>
<p>„Svobodný lid nemá žádné zákony ani lordy,“ řekl Jon, „ale milují svoje děti. Připustíte aspoň tohle?“</p>
<p>„Jejich děti nám starosti nedělají. Bojíme se otců, ne synů.“</p>
<p>„Stejně jako já. Proto jsem trval na tom, že dostanu rukojmí.“ <emphasis>Nejsem tak důvěřivý blázen, za jakého mne považujete... ani nejsem napůl divoký, bez ohledu na to, co si myslíte vy.</emphasis> „Jedno sto chlapců ve věku od osmi do šestnácti let. Syn od každého z jejich náčelníků a kapitánů, a zbytek vybere los. Ti chlapci budou sloužit jako pážata a panoši, uvolní naše vlastní muže pro jiné povinnosti. Někteří z nich si možná jednoho dne zvolí černou. Už se staly podivnější věci. Zbytek zde zůstane jako záruka loajality svých otců.“</p>
<p>Seveřané se dívali jeden na druhého. „Rukojmí,“ přemítal nahlas Norrey. „A Tormund s tím souhlasil?“</p>
<p>Buď si mohl vybrat tohle, nebo se dívat, jak jeho lidé umírají. „Má krvavá cena, tak to nazval,“ řekl Jon Sníh, „ale zaplatí.“</p>
<p>„Ano, a proč ne?“ Starý Flint uhodil svou holí do ledu. „Svěřenci, tak jsme jim vždycky říkali, když po nás Zimohrad požadoval chlapce, ale nikdy rukojmí, a nikdy se jim nic nestalo.“</p>
<p>„Kromě těch, jejichž otcové se znelíbili Králům zimy,“ řekl Norrey. „Ti se vrátili domů o hlavu kratší. A tak mi pověz, chlapče... pokud se ukáže, že jsou ti tvoji divocí přátelé falešní, budeš mít žaludek na to, co je třeba udělat?“</p>
<p><emphasis>Zeptej se Janoše Slynta.</emphasis> „Tormund Obrozhouba je natolik moudrý, že mne nebude pokoušet. V tvých očích možná vypadám jako zelenáč, lorde Norrey, ale stále jsem syn Eddarda Starka.“</p>
<p>Ani to však neuspokojilo jeho lorda majordoma. „Říkáš, že ti hoši budou sloužit jako panoši. Lord velitel tím jistě nemíní, že je budeme cvičit <emphasis>ve zbrani</emphasis>?“</p>
<p>Jon už nedokázal udržet svůj hněv na uzdě. „Ne, můj pane, mám v úmyslu naučit je šít krajkové spodní prádlo. Samozřejmě že budou cvičeni ve zbrani. Také budou stloukat máslo, štípat palivové dříví, uklízet ve stájích, vynášet nočníky a vyřizovat vzkazy... a mezitím se budou učit bojovat s kopím, mečem a lukem.“</p>
<p>Marsh zrudl o další odstín. „Lord velitel mi musí odpustit moji neomalenost, ale neznám zdvořilejší způsob, jak to říci. To, co zde navrhuješ, není nic menšího než zrada. Po osm tisíc let stáli muži Noční hlídky na Zdi a bojovali proti divokým. A ty teď máš v úmyslu nechat je projít a ubytovat je v našich hradech, krmit je, šatit a učit je bojovat. Copak ti to musím připomínat, lorde Sněhu? <emphasis>Složil jsi přísahu.</emphasis>“</p>
<p>„Já vím, co jsem přísahal.“ Jon odříkal slova: „Jsem meč v temnotě. Jsem strážce na zdech. Jsem oheň, který zahání chlad, světlo, které‘ přináší úsvit, roh, který probouzí spící, štít, který chrání říše lidí. Byla tohle stejná slova, která jsi odříkal i ty, když jsi skládal svou přísahu?“</p>
<p>„Byla. Jak lord velitel zajisté ví.“</p>
<p>„Jsi si jistý, že jsem na žádná nezapomněl? Ta o králi a jeho zákonech a o tom, jak musíme chránit každou píď jeho země a lpět na každém hradu v troskách? Jak ta část zněla?“ Jon čekal na odpověď. Žádná nepřišla. <emphasis>„Jsem štít, který chrání říše lidí. </emphasis>Tak zní ta slova. A tak mi pověz, můj pane co jsou divocí, když ne lidé?“</p>
<p>Bowen Marsh otevřel ústa. Nevyšlo z nich ani slovo, jen obličej mu celý zrudl.</p>
<p>Jon Sníh se odvrátil. Poslední světlo slunce začalo vyhasínat. Sledoval, jak praskliny ve zdi mění barvu od rudé v šedou a v černou, od pásů ohně k řekám černého ledu. Hluboko dole bude lady Melisandra zapalovat svůj noční oheň a prozpěvovat <emphasis>Pane světla, ochraňuj nás, protože noc je temná a plná hrůz.</emphasis></p>
<p>„Zima přichází,“ řekl Jon nakonec do zaraženého ticha, „a s ní i bílí chodci. Zeď je místem, kde je zastavíme. Zeď byla<emphasis> postavena</emphasis> proto, aby je zastavila... jenže na Zdi musí být lidé. Tím náš rozhovor končím. Musíme toho stihnout ještě hodně, než otevřeme bránu. Tormunda a jeho lidi musíme nakrmit, obléci a ubytovat. Někteří jsou nemocní a budou potřebovat ošetřit. To připadne tobě, Clydasi. Zachraň jich tolik, kolik jen můžeš.“</p>
<p>Clydas na něj zamrkal kalnýma růžovýma očima. „Vynasnažím se, Jone. Chci říct, můj pane.“</p>
<p>„Budeme potřebovat každou káru a povoz, abychom mohli přepravit svobodný lid do jejich nových domovů. O to se postaráš ty, Othelli.“</p>
<p>Yarwyck se zamračil. „Ano, lorde veliteli.“</p>
<p>„Lorde Bowene, ty budeš vybírat mýtné. Zlato a stříbro, jantar, prsteny, náramky a náhrdelníky. Všechno to vytřídíš, spočítáš a postaráš se o to, aby se to bezpečně dostalo do Východní hlídky.“</p>
<p>„Ano, lorde Sněhu,“ řekl Bowen Marsh.</p>
<p>A Jon si pomyslel: <emphasis>„Led,“ řekla, „a dýky ve tmě. Zmrzlá krev, rudá a tvrdá, a obnažená ocel.“</emphasis> Zahýbal prsty pravé ruky. Zvedal se vítr.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />CERSEI</strong></p>
<p><strong>K</strong>aždá noc jí připadala chladnější než ta předchozí.</p>
<p>V cele nebyl krb, ani železný koš. Jediné okno bylo příliš vysoko, než aby se z něj mohla podívat. A bylo příliš malé, aby se jím mohla protáhnout, ale dost velké na to, aby dovnitř vpouštělo chlad. První šat, který jí dali, roztrhala Cersei na kousky, požadovala, aby jí vrátili její vlastní šaty, což vedlo jen k tomu, že zůstala nahá a třásla se zimou. Když jí přinesli další oděv, stáhla si jej přes hlavu a poděkovala jim, dusíc se svými vlastními slovy.</p>
<p>Oknem zalétaly dovnitř rovněž zvuky. To byl jediný způsob, jak se mohla královna dozvědět, co se asi děje ve městě. Septy, které jí přinášely jídlo, jí nikdy neřekly nic.</p>
<p>Nenáviděla to. Jaime si pro ni přijde, jenže.jak se dozví, že již přijel? Cersei jen doufala, že není až takový blázen, aby se do města přiřítil daleko před svou armádou. Bude potřebovat každý meč, aby si poradil s tou otrhanou chátrou Nuzných bratří, kteří obklopovali Velké septum. Často se na svoje dvojče ptala, ale její žalářnice jí nikdy neodpověděly. Ptala se i na sera Lorase. Podle posledních zpráv umíral Rytíř květin na Dračím kameni na následky zranění, která utržil při dobývání hradu. <emphasis>Ať zemře,</emphasis> říkala si Cersei, <emphasis>a ať je to rychle.</emphasis> Mladíkova smrt by znamenala uprázdněné místo v Královské gardě, a to by mohlo znamenat její spásu. Jenže co se týkalo sera Lorase, septy mlčely stejně jako ohledně Jaimeho.</p>
<p>Jejím posledním a jediným návštěvníkem byl lord Qyburn její svět měl pouhé čtyři obyvatele: ji samotnou a tři žalářnice zbožné a neoblomné. Septa Unella měla velké kosti a mužské vzezření, mozolnaté ruce a prostoduché, zamračené rysy. Septa Moelle měla tuhé bílé vlasy a malá podlá očka, neustále podezřívavě přimhouřená, hledící z vrásčitého obličeje, ostrá jako čepel sekery. Septa Scolera byla malá, se silným pasem, těžkými prsy, olivovou pletí a divným pachem, který připomínal mléko těsně před zkysnutím. Přinášely jí jídlo a vodu, vynášely její nočník a každých pár dní jí vzaly oděv a odnesly ho vyprat, ponechávajíce ji schoulenou nahou pod pokrývkou, dokud jej zas nepřinesly zpátky. Někdy jí Scolera četla ze <emphasis>Sedmicípé hvězdy</emphasis> nebo z <emphasis>Knihy svatých modliteb</emphasis>, ale jinak s ní žádná z nich nepromluvila ani neodpověděla na jedinou z jejích otázek.</p>
<p>Nenáviděla je všechny tři a pohrdala jimi, stejně jako nenáviděla muže a pohrdala těmi, kteří ji zradili.</p>
<p>Falešní přátelé, zrádní služebníci, muži, kteří jí vyznávali nehynoucí lásku, dokonce její vlastní krev... Všichni do jednoho ji v hodině potřeby opustili. Osněž Černokotlý, ten slaboch, nechal se zlomit při bičování, naplnil uši Nejvyššího vrabčáka tajemstvími, která si s sebou měl vzít do hrobu. Jeho bratři, špína z ulice, kterou pozvedla tak vysoko, neudělali nic jiného, než že si jen seděli na rukou. Aurane Voda, její admirál, uprchl na moře s koráby, které pro něj postavila. Orton Merryweather utekl zpátky do Dlouhostolu, vzal s sebou svoji ženu Taenu, která byla královně jedinou přítelkyní v těchto strašlivých časech. Harys Swyft a velmistr Pycelle ji nechali hnít v žaláři a nabídli říši těm samým mužům, kteří proti ní kuli pikle. Meryn Trant a Boros Blount, královi ochránci pod přísahou, nebyli nikde k nalezení. Dokonce i její synovec Lancel, který kdysi tvrdil, že ji miluje, byl jedním z jejích žalobců. Její strýc jí odmítl pomoci s vládou, když jej chtěla učinit královým pobočníkem.</p>
<p>A Jaime...</p>
<p>Ne, tomu nemohla věřit, neuvěří tomu. Jaime by tady byl okamžitě, jakmile by se dozvěděl o její prosbě. <emphasis>Ihned přijeď</emphasis>, napsala mu. <emphasis>„Pomoz mi. Zachraň mne. Potřebuji tě teď tak, jako jsem tě nepotřebovala nikdy předtím. Miluji tě. Miluji tě. Miluji tě. Okamžitě přijeď“</emphasis> Qyburn přísahal, že se postará o to, aby se dopis dostal k jejímu bratrovi, který byl se svou armádou daleko v říčních krajinách. Qyburn se však již nikdy nevrátil. Podle všeho, co věděla, byl možná mrtvý a jeho hlava byla nabodnutá na kůlu nad bránou Rudé bašty. Anebo možná strádá v některé z černých cel pod Rudou baštou a její dopis nebyl vůbec doručen. Královna se na něj ptala snad stokrát, ale její žalářnice o něm nemluvily. Jediné, co s jistotou věděla, bylo, že Jaime nepřišel.</p>
<p>Zatím ne, říkala si v duchu. Ale brzy přijde. A jakmile tady bude, budou Nejvyšší vrabčák a ty jeho mrchy zpívat jinou písničku.</p>
<p>Nesnášela, když byla bezmocná.</p>
<p>Vyhrožovala, ale její hrozby se setkávaly s kamennými tvářemi a hluchýma ušima. Poroučela, avšak její příkazy byly ignorovány. Dovolávala se Matčina milosrdenství, apelovala na přirozený soucit jedné ženy k jiné, jenže tři scvrklé septy zřejmě odložily svoje ženství stranou, když odříkaly své sliby. Snažila se je okouzlit, mluvila na ně laskavě, pokorně snášela každou novou urážku. Nedaly se zviklat. Nabízela jim odměny, slibovala mírnost. Pocty, zlato, místa u dvora. Stavěly se k jejím slibům stejně jako k výhružkám.</p>
<p>A modlila se. Ach ano, jak ta se jen modlila. Modlitba, o tu stály, a tak jim ji dávala, dávala jim ji na kolenou, jako by byla nějaká obyčejná coura z ulice a ne dcera ze Skály. Modlila se o úlevu, o vysvobození, o Jaimeho. Nahlas žádala bohy, aby ji bránili v její nevinnosti; tiše se modlila o to, aby její žalobci zhynuli náhlou, bolestnou smrtí. Modlila se, dokud neměla kolena rozedřená do krve, dokud ji jazyk nepřipadal tak odulý a těžký, až měla pocit, jako by se jím měla každou chvíli zadusit.</p>
<p>V cele se jí vybavily všechny modlitby, kterým se naučila jako malá holčička, a vymýšlela si podle potřeby i nové, modlila se k Matce a Panně, k Otci a Válečníkovi, ke Stařeně i ke Kováři. Modlila se dokonce i k Cizinci. K <emphasis>jakémukoliv bohu...</emphasis> Ukázalo se, že Sedm je stejně hluchých jako jejich pozemští služebníci. Cersei jim dala všechna slova, která v sobě měla, dala jim všechno kromě slz. <emphasis>Ty ode mne nedostanou nikdy</emphasis>, umínila si v duchu.</p>
<p>Nesnášela, když se cítila slabá.</p>
<p>Kdyby jí bohové dali sílu, kterou obdařili Jaimeho a toho opilého hulváta Roberta, mohla by se o svůj útěk postarat sama.</p>
<p><emphasis>Ach, mít tak meč a umět jím vládnout.</emphasis> Měla srdce válečníka jenže bohové jí dali v jejich slepé zášti slabé tělo ženy. Královna se zpočátku pokoušela bojovat, ale septy ji přemohly. Bylo jich příliš mnoho a byly silnější, než vypadaly. Ošklivé staré ženy jedna jako druhá, ale všechno to modlení a drhnutí podlah a bití novicek holemi je učinilo tuhými jako kořeny.</p>
<p>A nenechaly ji odpočinout. Ve dne v noci, kdykoliv královna zavřela oči, aby usnula, objevila se jedna z jejích věznitelek, probudila ji, a chtěla po ní, aby se přiznala ke svým hříchům. Byla obviněna z cizoložství, smilstva, velezrady, dokonce z vraždy, protože Osney Černokotlý se přiznal, že na její příkaz udusil Nejvyššího septona. „Přišla jsem, abych si poslechla, jak mi povíš o všech svých vraždách a smilstvech,“ zabručela septa Unella, když královnu třesením probudila. Septa Moelle jí vždycky pověděla, že to jsou její hříchy, co jí brání spát. „Pouze nevinní znají klid pokojného spánku. Přiznej se ke svým hříchům a budeš spát jako novorozeně.“</p>
<p>Probudit se a usnout a znovu se probudit. Každá noc byla rozbita na kousky drsnýma rukama jejích věznitelek a každá noc byla chladnější a krutější než noc předchozí. Hodina sovy, hodina vlka, hodina slavíka, východ měsíce a západ měsíce, svítání a soumrak, potácely se kolem jako opilci. Jaká je teď hodina? Co je za den? Kde je? Je tohle jenom sen nebo se probudila? Ty malé útržky spánku, které jí dovolily, se proměnily v břitvy rozřezávající její rozum na kousky. Každého dne byla otupělejší než v den předtím, vyčerpaná a horečnatá. Ztratila veškeré ponětí o tom, jak dlouho je již zavřená v cele, vysoko v jedné ze sedmi věží Velkého Baelorova septa. <emphasis>Zestárnu tady a zemřu</emphasis>, pomyslela si zoufale.</p>
<p>Ne... nedopustí, aby se něco takového stalo. Její syn ji potřebuje. Říše ji potřebuje. Musí se dostat na svobodu, ať je riziko jakékoliv. Její svět se scvrkl na celu o šesti stopách čtverečních, nočník, vyboulený slamník a hnědou vlněnou deku, tenkou jako naděje, která ji škrábala do kůže, ale stále byla dědička lorda Tywina, dcera ze Skály.</p>
<p>Vyčerpaná z nedostatku spánku a třesoucí se chladem, který se vkrádal do její cely každou noc, střídavě horečnatá a vyhladovělá, dospěla nakonec Cersei k tomu, že se musí přiznat.</p>
<p>Té noci, když ji přišla septa Unella probudit ze spánku, našla tam královnu na kolenou. „Zhřešila jsem,“ řekla Cersei. Jazyk měla odulý, rty nateklé a popraskané. „Zhřešila jsem tím nejohavnějším způsobem. Teď už to vidím. Jak jsem jen mohla být tak dlouho slepá? Přišla za mnou Stařena, se svou lampou zvednutou do výše, a já jsem v jejím svátém světle spatřila stezku, kterou se musím ubírat. Chci být opět čistá. Chci rozhřešení. Prosím, dobrá septo, prosím tě, odveď mne k Nejvyššímu septonovi, abych se mu mohla přiznat ke svým zločinům a smilstvům.“</p>
<p>„Povím mu to, Tvoje Výsosti,“ řekla septa Unella. „Jeho Nejvyšší Svatost bude nanejvýš potěšena. Jenom skrze doznání a opravdové pokání mohou být naše smrtelné duše spaseny.“</p>
<p>A po zbytek té dlouhé noci ji nechaly spát. Hodiny a hodiny požehnaného spánku. Sova a vlk a slavík pro jednou uplynuly na své cestě neviděny a nezaznamenány, zatímco Cersei snila dlouhý sladký sen, ve kterém byl Jaime její manžel a jejich syn byl stále naživu.</p>
<p>Přišlo ráno a královna si opět připadala sama sebou. Když pro ni její věznitelky přišly, opět na ně vydávala zbožné zvuky a říkala jim, jak je odhodlaná vyznat se ze svých hříchů, aby jí bylo odpuštěno za všechno, co udělala.</p>
<p>„Radujeme se, že to slyšíme,“ řekla septa Moelle.</p>
<p>„Sejmeš tím velkou tíhu ze své duše,“ řekla septa Scolera. „Budeš se pak cítit mnohem lépe, Tvoje Výsosti.“</p>
<p><emphasis>Tvoje Výsosti.</emphasis> Tato dvě jednoduchá slova ji vzrušila. Během jejího dlouhého věznění se její věznitelky moc často dokonce ani s touto prostou zdvořilostí neobtěžovaly.</p>
<p>„Jeho Nejvyšší Svatost tě očekává,“ řekla septa Unella.</p>
<p>Cersei sklopila hlavu, pokorná a poslušná. „Mohla bych se nejdřív vykoupat? Nejsem ve stavu vhodném k tomu, abych ho navštívila.“</p>
<p>„Můžeš se umýt později, pokud to Jeho Nejvyšší Svatost dovolí,“ odpověděla septa Unella. „Teď by tě měla zajímat čistota tvé nesmrtelné duše, nikoliv marnivost těla.“</p>
<p>Tři septy ji odvedly dolů po věžních schodech, se septou Unellou jdoucí za ní a septou Moelle a septou Scolerou v jejích patách, jako by se obávaly, že by se mohla pokusit uprchnout.</p>
<p>„Je to již tak dlouho, co jsem měla návštěvu,“ řekla Cersei tichým hlasem, zatímco sestupovaly. „Je král v pořádku? Ptám se jenom jako matka, která má strach o své dítě.“</p>
<p>„Jeho Veličenstvo se těší dobrému zdraví,“ řekla septa Scolera „a je dobře ochraňováno ve dne v noci. Královna je stále s ním“ <emphasis>Já jsem královna!</emphasis> Polkla, usmála se a řekla: „To jsem ráda, že to vím. Tommen ji tak miluje. Nikdy jsem nevěřila těm strašlivým věcem, co o ní říkali.“ Podařilo se snad Margaery Tyrell nějak vykroutit z obvinění ze smilstva, cizoložství a velezrady? „Konal se soud?“</p>
<p>„Brzy,“ řekla septa Scolera, „jenže její bratr-“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Pššt.“</emphasis> Septa Unella se otočila přes rameno a zamračila se na Scoleru. „Příliš mnoho mluvíš, ty bláznivá stará ženo. Nepřísluší nám hovořit o takových věcech.“</p>
<p>Scolera sklopila hlavu. „Odpusť, prosím.“</p>
<p>Zbytek sestupu vykonaly mlčky.</p>
<p>Nejvyšší vrabčák je přijal ve své svatyni, prosté sedmistěnné komnatě, kde na ně z kamenných stěn shlížely hrubě vytesané tváře Sedmi s výrazy skoro stejně nevlídnými a nesouhlasnými jako Jeho Nejvyšší Svatost sama. Když vstoupila, seděl za hrubě vyřezávaným stolem a cosi psal. Nejvyšší septon se od té doby, co byla naposledy v jeho přítomnosti, v den, kdy se jí zmocnili a uvěznili ji, nezměnil. Stále to byl vyzáblý šedovlasý muž s tvrdým, napůl vyhladovělým výzorem, s ostře řezanými rysy, vrásčitý a s podezřívavýma očima. Namísto nákladných rouch svých předchůdců nosil tento beztvarou tuniku z nebarvené vlny, která mu spadala až ke kotníkům. „Výsosti,“ řekl namísto pozdravu, „pochopil jsem to tak, že si přeješ učinit doznání.“</p>
<p>Cersei klesla na kolena. „Přeji si to, Nejvyšší Svatosti. Zatímco jsem spala, přišla ke mně Stařena se svou lampou zvednutou do výše-“</p>
<p>„Jistě. Unello, ty zde zůstaň a zapisuj slova Její Výsosti. Scolero, Moelle, máte mé svolení odejít.“ Stiskl k sobě konečky prstů ve stejném gestu, jaké tisíckrát viděla u svého otce. Septa Unella se posadila za ni, rozložila pergamen, namočila brk do inkoustu. Cersei pocítila bodnutí strachu. „Jakmile se přiznám, dovolíte mi, abych-“</p>
<p>„S Její Výsostí bude naloženo podle jejích hříchů.“</p>
<p><emphasis>Tento muž je nesmiřitelný,</emphasis> uvědomila si znovu. Na okamžik se snažila posbírat myšlenky. „Pak tedy, Matko, buď ke mně milosrdná. Přiznávám, že jsem léhala s muži mimo svůj manželský svazek.“</p>
<p>„S kým?“ Nejvyšší septon upíral oči do jejích.</p>
<p>Cersei slyšela, jak Unella za ní píše. Její brk vydával tichy škrábavý zvuk. „S Lancelem Lannisterem, mým synovcem. A s Osneym Černokotlým.“ Oba muži se přiznali k tomu, že s ní obcovali, nemělo tedy smysl to popírat. „S jeho bratry. S oběma z nich.“ Neměla tušení, co možná Osfryd a Osmund řekli. Raději se přiznat k příliš mnoha věcem než k příliš málu. „To moje provinění neomlouvá, Nejvyšší Svatosti, ale byla jsem osamělá a měla jsem strach. Bohové mi vzali krále Roberta, moji lásku a mého ochránce. Byla jsem sama, obklopena pleticháři, falešnými přáteli a zrádci, kteří plánovali smrt mých dětí. Nevěděla jsem, komu mám důvěřovat, a tak jsem použila jediné prostředky, které jsem měla, abych si Černokotlé připoutala k sobě.“</p>
<p>„Čímž míníš svoje ženské části?“</p>
<p>„Moje tělo.“ Přitiskla si ruku na tvář a zachvěla se. Když ji opět spustila, měla oči vlhké slzami. „Ano. Ať mi Panna odpustí. Udělala jsem to pro svoje děti, pro říši. Neměla jsem z toho žádné potěšení. Černokotlí... jsou to drsní muži a krutí, a hrubě mne zneužili, jenže co jiného jsem mohla dělat? Tommen kolem sebe potřeboval muže, kterým bych mohla důvěřovat.“</p>
<p>„Jeho Veličenstvo ochraňovala Královská garda.“</p>
<p>„Královská garda se ukázala jako zcela bezcenná, když umíral jeho bratr Joffrey, zavražděný na své vlastní svatbě. Dívala jsem se, jak mi umírá jeden syn, nesnesla jsem pomyšlení, že bych měla přijít i o druhého. Zhřešila jsem, páchala jsem prostopášná smilstva, jenže jsem to dělala pro Tommena. Odpusť mi, Nejvyšší Svatosti, ale rozevřela bych nohy pro každého muže v Králově přístavišti, pokud by to bylo zapotřebí k tomu, abych udržela svoje děti v bezpečí.“</p>
<p>„Odpuštění přichází jen od bohů. A co ser Lancel, který byl tvým synovcem a panošem tvého pana manžela? Toho jsi také vzala do svého lože, aby sis získala jeho loajalitu?“</p>
<p>„Lancel.“ Cersei zaváhala. <emphasis>Opatrně</emphasis>, řekla si v duchu<emphasis>, Lancel mu určitě všechno řekl.</emphasis> „Lancel mne miloval. Byl to napůl chlapec, ale nikdy jsem nepochybovala o jeho oddanosti ke mně nebo k mému synovi.“</p>
<p>„A presto jsi ho uplácela.“</p>
<p>„Byla jsem osamělá.“ Potlačila zaštkání. „Přišla jsem o svého manžela, o syna, o svého pana otce. Byla jsem regentka, jenže královna je stále žena, a ženy jsou křehké nádoby, snadno se nechají svést... Tvoje Nejvyšší Svatost jistě ví, jaká je to pravda. Dokonce i o svatých septách je známo, že zhřešily. Nalézala jsem u Lancela útěchu. Byl tak laskavý a něžný a já jsem někoho potřebovala. Bylo to špatné, já vím, ale neměla jsem nikoho jiného... <emphasis>žena potřebuje</emphasis> být milována. Potřebuje vedle sebe muže, potřebuje... potřebuje...“ Začala neovladatelně vzlykat.</p>
<p>Nejvyšší septon neučil žádný pohyb, aby ji uklidnil. Seděl tam, upíral na ni svoje tvrdé oči, díval se, jak pláče, se stejně kamenným výrazem jako Sedm v septu nad nimi. Dlouho to trvalo, ale nakonec všechny její slzy vyschly. Do té doby měla oči rudé a opuchlé od pláče a měla pocit, jako by měla každou chvíli omdlít.</p>
<p>Nejvyšší septon s ní však ještě neskončil. „Toto jsou běžné hříchy,“ řekl. „Zkaženost vdov je všeobecně známou skutečností, a všechny ženy jsou v srdci prostopášné, používají lsti a svoji krásu, aby si muže ohýbaly dle své vůle. Toto není žádná zrada, pokud jsi ovšem neměla poměr mimo své lože, dokud ještě žilo Jeho Veličenstvo král Robert.“</p>
<p>„Nikdy,“ zašeptala a zachvěla se. <emphasis>Nikdy,</emphasis> přísahám na to.“</p>
<p>Nevěnoval tomu pozornost. „Jsou zde však jiná obvinění vznesená proti Tvé Výsosti, zločiny mnohem ohavnější než prosté smilnění. Přiznala jsi, že ser Osney Černokotlý byl tvým milencem, a ser Osney tvrdí, že na tvůj příkaz zadusil mého předchůdce. Dále tvrdí, že vznesl falešné svědectví proti královně Margaery a jejím sestřenicím, že hovořil o smilnění, cizoložství a velezradě opět na tvůj příkaz.“</p>
<p>„Ne,“ řekla Cersei. „To není pravda. Já Margaery miluji jako svou dceru. A to ostatní... Stěžovala jsem si na Nejvyššího septona, to připouštím. Byl to Tyrionův tvor, slabý a prodejný, poskvrna naší Svaté víry. Jeho Nejvyšší Svatost to sama jistě dobře ví. Možná si ser Osney myslel, že mne jeho smrt potěší. Pokud je tomu tak, nesu na tom jistý podíl viny... ale vražda?</p>
<p>Ne. V tomto ohledu jsem nevinná. Odveď mne do septa a já stanu před Otcovou soudnou stolici a odpřísáhnu, že to je pravda.‘</p>
<p>„Časem,“ řekl Nejvyšší septon. „Také jsi obviněna z plánování úkladné vraždy svého vlastního pana manžela, našeho zesnulého milovaného krále Roberta, prvního svého jména.“</p>
<p><emphasis>Lancel,</emphasis> pomyslela si Cersei. „Roberta zabil kanec. To se o mně teď říká, že jsem měnič? Jsem obviněna rovněž z toho, že jsem zabila Joffreyho, mého vlastního drahého syna, mého prvorozeného?“</p>
<p>„Ne. Jenom svého manžela. Popíráš to?“</p>
<p>„Popírám to. Popírám. Před bohy a lidmi to popírám.“</p>
<p>Přikývl. „A poslední, ale zdaleka ne nejhorší je to, že jsou tací, co říkají, že tvoje děti nezplodil král Robert, ale že jsou to bastardi zrození z incestu a cizoložství.“</p>
<p>„To říká Stannis,“ vyhrkla Cersei. „Lež, lež, nehorázná lež. Stannis chce Železný trůn pro sebe, jenže děti jeho bratra mu stojí v cestě, takže musí tvrdit, že to nejsou děti jeho bratra. Ten mrzký list... není v něm ani vlákénko pravdy. Popírám to.“</p>
<p>Nejvyšší septon položil obě dlaně naplocho na stůl a vstal. „Dobře. Lord Stannis se odvrátil od víry v Sedm, aby mohl uctívat jakéhosi rudého démona, a jeho falešná víra nemá v těchto Sedmi královstvích co pohledávat.“</p>
<p>To bylo téměř ujišťující. Cersei přikývla.</p>
<p>„Přesto,“ pokračovala Jeho Nejvyšší Svatost, „jsou to strašlivá obvinění, a říše musí znát pravdu. Pokud Tvoje Výsost vypověděla vše pravdivě, není pochyb o tom, že soud prokáže tvou nevinu.“</p>
<p><emphasis>Stále soud.</emphasis></p>
<p>„Přiznala jsi se k jistým hříchům, ano. Ostatní popíráš. Soud oddělí pravdy od falší. Požádám Sedm, aby ti odpustili hříchy, ke kterým ses přiznala, a budu se modlit, abys byla shledána nevinnými z ostatních obvinění.“</p>
<p>Cersei se pomalu zvedla z kleku. „Skláním se před moudrostí Jeho Nejvyšší Svatosti,“ řekla, „ale kdybych mohla poprosit jen o špetku Matčina milosrdenství, já... je tomu již tak dlouho, co jsem naposledy viděla svého syna, prosím...“</p>
<p>Oči starého muže byly jako úlomky křemene. „Nebylo by vhodné pouštět tě do blízkosti krále, dokud nebudeš očištěna od vší své špatnosti. Učinila jsi však první krok na cestě zpátky k spravedlivosti, a v důsledku toho ti povolím jiné návštěvníky. Každý den jednoho.“</p>
<p>Královna začala opět plakat. Tentokrát to byly opravdové slzy. „Jsi tak laskavý. Děkuji ti.“</p>
<p>„Matka je milosrdná. To jí bys měla poděkovat.“</p>
<p>Moelle a Scolera čekaly, aby ji odvedly zpátky do její věžní cely. Unella následovala těsně za nimi. „Všechny se za Její Výsost modlíme,“ řekla septa Moelle, zatímco vystupovaly. „Ano,“ řekla v ozvěně septa Scolera, „a jistě se nyní cítíš o něco lehčí, čistá a nevinná, jako panna v ráno jejího svatebního dne.“</p>
<p><emphasis>Ráno ve svůj svatební den jsem se pomilovala s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jaimem</emphasis>, uvědomila si královna. „Ano,“ řekla, „cítím se jako znovuzrozená, jako by byl proříznut mokvající bolák a nyní se konečně mohu začít hojit. Mám pocit, jako bych mohla skoro létat.“ Představila si, jak by bylo nádherné praštit loktem septu Scoleru do tváře a shodit ji po točitém schodišti dolů. Pokud by byli bohové dobří, ta vrásčitá stará kunda by přitom možná narazila do septy Unelly a vzala ji dolů s sebou.</p>
<p>„Je dobré vidět, jak se opět usmíváš,“ řekla Scolera.</p>
<p>„Jeho Nejvyšší Svatost řekla, že mohu mít návštěvníky?“</p>
<p>„Ano,“ přitakala septa Unella. „Pokud nám Její Výsost řekne, koho si přeje vidět, pošleme dotyčným vzkaz.“</p>
<p><emphasis>Jaime, potřebuju Jaimeho.</emphasis> Jenže pokud byl její bratr ve městě, proč za ní ještě nepřišel? Možná bude moudřejší počkat na Jaimeho, dokud se nedozví, co se děje za zdmi Velkého Baelorova septa. „Můj strýc,“ řekla, „ser Kevan Lannister, bratr mého otce. Je ve městě?“</p>
<p>„Je,“ odpověděla septa Unella. „Lord regent se usídlil v Rudé baště. Okamžitě pro něj pošleme.“</p>
<p>„Děkuji vám,“ řekla Cersei, a v duchu si pomyslela, <emphasis>tak on je teď lord regent?</emphasis> Nemohla by říci, že ji to nepřekvapilo.</p>
<p>Ukázalo se, že pokorné a kajícné srdce má i jiné výhody, kromě očištění duše od hříchů. Toho večera královnu přestěhovali do větší cely o dvě poschodí níž, s oknem, ze kterého viděla ven. A s teplými, měkkými pokrývkami v posteli. A když přišel čas večeře, dostala místo okoralého chleba a ovesné kaše pečeného kapouna, misku křehké zeleniny posypané drcenými ořechy a hromadu šťouchané řípy plovoucí v másle. Té noci si zalezla do postele s plným žaludkem, poprvé od té doby, co ji zajali, a prospala černé stráže noci nikým nerušena.</p>
<p>Příštího rána hned za svítání se dostavil její strýc.</p>
<p>Cersei stále snídala, když se dveře rozletěly a dovnitř v rázoval ser Kevan Lannister. „Nechte nás o samotě,“ řekl jejím žalářnicím. Septa Unella uklidila Scoleru a Moelle stranou a zavřela za nimi dveře. Královna vstala.</p>
<p>Ser Kevan vypadal starší, než když ho viděla posledně. Byl to velký muž, široký v ramenou a silný v pase, s nakrátko zastřiženým světlým vousem, který kopíroval linii jeho silné čelisti, a s krátkými světlými vlasy, nyní již silně ustupujícími z čela. Těžký vlněný plášť, obarvený na purpurovo, měl sepnutý na rameni zlatou broží ve tvaru lví hlavy.</p>
<p>„Děkuji ti, že jsi přišel,“ řekla královna.</p>
<p>Její strýc se zamračil. „Měla bys zůstat sedět. Musím ti sdělit určité věci, a…“</p>
<p>Nechtěla sedět. „Stále se na mne hněváš. Slyším to v tvém hlase. Odpusť mi, strýče. Bylo ode mne špatné, že jsem na tebe vychrstla svoje víno, ale…“</p>
<p>„Ty myslíš, že mi záleží na nějakém poháru vína? Lancel je můj syn, Cersei. Tvůj vlastní synovec. Pokud se na tebe zlobím, tak je to z tohoto důvodu. Měla ses o něj starat, vést jej, nalézt mu vhodnou nevěstu z dobré rodiny. Místo toho ses…“</p>
<p>„Já vím. Já vím.“ <emphasis>Lancel mne chtěl mnohem víc, než jsem kdy já chtěla jeho. A vsadila bych se, že po mně touží stále.</emphasis> „Byla jsem sama, slabá. Prosím. Strýče. Ach, strýče. Jak ráda opět vidím tvou tvář, tvoji milou, přemilou tvář. Páchala jsem zlé věci, já vím, ale nesnesla bych, kdybys mne měl nenávidět.“</p>
<p>Rozhodila kolem něj ruce a políbila ho na tvář. „Odpusť mi. Odpusť mi, prosím.“</p>
<p>Ser Kevan snášel její obětí pár úderů srdce, než konečně zvedl ruce a také ji objal. Jeho objetí bylo krátké a zaražené. „To stačí,“ řekl, hlasem stále bezvýrazným a chladným. „Odpustil jsem ti. Teď si sedni. Přináším zlé zprávy, Cersei.“</p>
<p>Jeho slova ji vyděsila. „Stalo se něco Tommenovi? Ne, prosím. Tolik jsem se o svého syna bála. Nikdo mi tady nic neřekne. Prosím, pověz mi, že je Tommen v pořádku.“</p>
<p>„Jeho Veličenstvo je v pořádku. Často se na tebe ptá“ Ser Kevan jí položil ruce na ramena, podržel si ji na délku paží od sebe.</p>
<p>„Tak tedy Jaime? Jde o Jaimeho?“</p>
<p>„Ne. Jaime je stále někde v říčních krajinách.“</p>
<p>„Někde?“ To se jí nelíbilo.</p>
<p>„Získal Havranostrom a přijal kapitulaci lorda Blackwooda,“ řekl její strýc. „Ale cestou zpátky k Řekotočí opustil svoje muže a odjel s jednou ženou.“</p>
<p>„Se ženou?“ Cersei na něj hleděla, nic nechápala. „S jakou ženou? Proč? Kam odjeli?“</p>
<p>„To nikdo neví. Od té doby jsme o něm neslyšeli. Co se týče té ženy, možná se jedná o dceru pána z Večeropadu, lady Brienne.“</p>
<p><emphasis>Ta?</emphasis> Cersei si na Pannu z Tarthu vzpomínala, obrovskou, ošklivou, kolohnátskou ženu, která se oblékala do mužské zbroje. <emphasis>Jaime by mne přece nikdy neopustil kvůli takovému stvoření. Můj havran k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>němu nikdy nedoletěl. Jinak by za mnou přijel.</emphasis></p>
<p>„Dostali jsme zprávy o žoldácích vyloďujících se po celém jihu,“ říkal ser Kevan. „Na Tarthu, Kamenoschodech, Mysu hněvu... Velice rád bych věděl, kde Stannis získal peníze, aby si mohl najmout svobodné společenstvo. Nemám dostatečnou sílu, abych se s nimi mohl utkat, ne tady. Mace Tyrell ji má, jenže ten se odmítá pohnout, dokud nebude vyřešena záležitost s jeho dcerou.“</p>
<p><emphasis>Kat by si to s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Margaery vyřídil raz dva</emphasis>. Cersei se ani za mák nestarala o Stannise nebo jeho žoldáky. <emphasis>Ať vezmou jeho i Tyrelly Jiní. Ať se pobijí navzájem, říši to jen prospěje</emphasis>.</p>
<p>„Prosím, strýče, dostaň mne odsud.“</p>
<p>„Jak? Násilím?“ Ser Kevan přešel k oknu a zamračeně vyhlédl ven. „To bych musel toto svaté místo proměnit v jatka. A nemám na to muže. Největší část naší armády byla v Řekotočí s tvým bratrem. Neměl jsem čas shromáždit nové vojsko.“ Otočil se k ní zpátky. „Mluvil jsem s Jeho Nejvyšší Svatostí. Nepropustí tě, dokud neodčiníš svoje hříchy.“</p>
<p>„Přiznala jsem se.“</p>
<p>„Řekl jsem, dokud <emphasis>neodčiníš.</emphasis> Před městem. Dokud neprojdeš…“</p>
<p>„Ne.“ Věděla, co chce její strýc říci, a nechtěla to slyšet. „To nikdy. Pověz mu to, jestli s nim budeš opět mluvit. Jsem královna, ne nějaká přístavní běhna.“</p>
<p>„Nic se ti nestane. Nikdo se tě nedotkne</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ne,“</emphasis> řekla znovu, tentokrát ostřeji. „To raději zemřu.“</p>
<p>Na sera Kevana to nezapůsobilo. „Pokud je to tvoje přání, možná ti bude brzy splněno. Jeho Nejvyšší Svatost je rozhodnutá, že budeš souzena za královraždu, bohovraždu, incest a velezradu.“</p>
<p>„Bohovraždu?“ Málem se dala do smíchu. „Copak jsem zabila nějakého boha?“</p>
<p>„Nejvyšší septon zastupuje Sedm zde na zemi. Vztáhni ruku proti němu a vztahuješ ji na bohy samotné.“ Její strýc zvedl ruku, než mohla začít protestovat. „Není dobré hovořit o takových věcech. Ne tady. Vhodnou příležitostí k tomu bude soud.“ Rozhlížel se po cele. Výraz na jeho obličeji hovořil za vše.</p>
<p><emphasis>Někdo poslouchá.</emphasis> Dokonce i tady a teď se neodvažovala hovořit svobodně. Nadechla se. „Kdo mne bude soudit?“</p>
<p>„Víra,“ odpověděl její strýc, „pokud nebudeš trvat na rozsouzení v souboji. V tom případě by za tebe musel bojovat rytíř Královské gardy. Ať to dopadne jakkoliv, tvoje vláda je u konce. Já budu sloužit jako Tommenův regent, dokud nedospěje. Mace Tyrell byl jmenován královým pobočníkem. Velmistr Pycelle a ser Harys Swyft budou pokračovat tak jako dřív, ale lordem admirálem je nyní Paxter Redwyne, a Randyll Tarly se ujal povinností justiciára.“</p>
<p><emphasis>Oba jsou vazaly Tyrellů.</emphasis> Celá vláda nad říší byla předána do rukou jejím nepřátelům, Margaeřiným příbuzným a přátelům. „Margaery je rovněž obviněna. Ona i její sestřenice. Jak je možné, že ji vrabčáci osvobodili a mne ne?“</p>
<p>„Randyll Tarly na tom trval. Byl první, kdo se dostal do Králova přístaviště, když tahle bouře propukla, a přivedl s sebou svoji armádu. Tyrellovy dívky budou také souzeny, ale obžaloba proti nim je slabá, jak připouští Jeho Nejvyšší Svatost. Všichni muži uvedení jako královnini milenci obvinění popřeli nebo odvolali, kromě toho tvého zmrzačeného zpěváka, který se jeví jako napůl šílený. A tak Nejvyšší septon předal dívky do péče Tarlymu, a lord Randyll složil svatou přísahu, že je všechny doručí před soud, až nastane čas.“</p>
<p>„A její žalobci?“ zeptala se královna. „Kde jsou ti?“</p>
<p>„Osney Černokotlý a Modrý bard jsou tady. Pod septem. Redwynova dvojčata byla prohlášena za nevinná a Hemiš Harfeník zemřel. Ostatní jsou v žalářích pod Rudou baštou, v péči tvého muže Qyburna.“</p>
<p><emphasis>Qyburn</emphasis>, pomyslela si Cersei. To bylo dobré, aspoň jedno stébélko, kterého se mohla chytit. Měl je lord Qyburn a ten dokáže zázraky. <emphasis>A taky hrůzy. Umí dělat i hrůzy.</emphasis></p>
<p>„Je toho víc, a ještě horšího. <emphasis>Posadíš se</emphasis>!“</p>
<p>„Posadit se?“ Cersei zavrtěla hlavou. Co by mohlo být ještě horšího? Měla být souzena za velezradu, zatímco malá královna a její sestřenice si odletěly volné jako ptáčci. „Pověz mi to. O co jde?“</p>
<p>„O Myrcellu. Dostali jsme špatné zprávy z Dorne.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Tyrion“</emphasis> řekla okamžitě. Tyrion poslal její malou holčičku do Dorne, a Cersei vyslala sera Balona Swanna, aby ji přivedl zpátky domů. Všichni Dornové byli hadi, a Martellové z nich byli nejhorší. Rudá zmije se dokonce pokoušel obhajovat Skřeta a jen o vlásek mu uniklo vítězství, které by trpaslíka očistilo od viny za Joffovu vraždu. „To on, po celou dobu byl v Dorne a teď se zmocnil mojí malé holčičky.“</p>
<p>Ser Kevan se na ni znovu zamračil. „Myrcellu napadl dornský rytíř jménem Gerold Dayne. Je stále naživu, ale zraněná. Rozsekl jí tvář a... je mi to líto... ale přišla o ucho.“</p>
<p>„O ucho.“ Cersei na něj hleděla, celá zděšená. <emphasis>Vždyť to bylo dítě, moje drahá princeznička. Byla tak hezká...</emphasis> „Usekl jí ucho. A princ Doran a jeho dornští rytíři, kde byli ti? To nedokázali ochránit jednu malou holčičku? Kde byl Arys Oakheart?“</p>
<p>„Ten zemřel při její obraně. Říkají, že ho zabil Dayne.“</p>
<p>Meč jitra byl taky Dayne, vzpomněla si královna, jenže ten byl již dlouho mrtvý. Kdo byl tenhle ser Gerold a proč by chtěl ublížit její dceři? Nedávalo jí to smysl, pokud...</p>
<p>„Tyrion přišel v Bitvě na Černovodě o polovinu nosu. Rozseknout jí tvář, useknout jí ucho... V tomhle všem vidím Skřetovy odporné malé prsty.“</p>
<p>„O tvém bratrovi se princ Doran nezmínil. A Balon Swann píše, že Myrcella dává všechnu vinu Geroldu Dayneovi. Temnohvězda, tak mu říkají.“</p>
<p>Hořce se zasmála. „Ať mu říkají jakkoliv, je to člověk mého bratra. Tyrion má mezi Dorny přátele. Skřet tohle plánoval po dlouhý čas. To Tyrion zasnoubil Myrcellu s princem Trystanem. Teď chápu proč.“</p>
<p>„Ty vidíš Tyriona v každém stínu.“</p>
<p>„Je to tvor stínů. On zabil Joffreyho. Zabil otce. Myslel sis, že se u toho zastaví? Měla jsem strach, ze se Skřet stále ukrývá v Králově přístavišti, plánuje, jak ublížit Tommenovi, jenže on se vydal do Dorne, aby nejdříve zabil Myrcellu.“ Cersei chodila sem a tam po své cele. „Musím být s Tommenem. Rytíři z Královské gardy jsou užiteční asi jako bradavky na hrudním plátu.“ Obešla svého strýce. „Říkal jsi, že zabili sera Aryse.“</p>
<p>„Ano, zahynul rukou toho muže, Temnohvězdy.“</p>
<p>„Mrtvý, je <emphasis>mrtvý</emphasis>, jsi si tím jistý?“</p>
<p>„Takhle mi to řekli.“</p>
<p>„V tom případě se mezi rytíři Královské gardy uvolnilo místo. Je třeba okamžitě znovu je zaplnit. Tommena je třeba chránit.“</p>
<p>„Lord Tarly sepisuje pro tvého bratra seznam vhodných rytířů ke zvážení, jenže dokud se Jaime neobjeví...“</p>
<p>„Král také může dát muži bílý plášť. Tommen je dobrý chlapec. Řekni mu, koho má jmenovat, a on ho jmenuje.“</p>
<p>„A koho bys chtěla, aby jmenoval?“</p>
<p>Neměla připravenou odpověď. <emphasis>Můj šampión bude potřebovat nové jméno, stejně jako novou tvář.</emphasis> „Qyburn bude vědět. Důvěřuj mu v této záležitosti. Ty a já se v určitých věcech odlišujeme, strýce, ale pro krev, kterou sdílíme, pro lásku, kterou jsi choval k mému otci, a kvůli Tommenovi i jeho ubohé zmrzačené sestře... udělej, oč tě žádám. Jdi v mém zastoupení za lordem Qyburnem, odnes mu bílý plášť a pověz mu, že nastal čas.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />KRÁLOVNIN STRÁŽCE</strong></p>
<p>„<strong>T</strong>y jsi byl královnina stráž,“ řekl Reznak mo Reznak. „Jenže král kolem chce mít svoje vlastni muže, když pořádá slyšení.“</p>
<p><emphasis>Stále jsem královnina stráž. Dnes, zítra, stále, dokud nevydechnu naposledy. Anebo ona.</emphasis> Barristan Selmy odmítal uvěřit, že je Daenerys Targaryen mrtvá.</p>
<p>Možná proto ho chtěli odstavit. <emphasis>Hizdahr nás odstraňuje jednoho po druhém.</emphasis> Silný Belwas se stále zmítal mezi životem a smrtí v chrámu, kde se o něj staraly Modré milosti... ačkoliv Selmy předpokládal, že spíš dokončují dílo, kterou započaly ony nešťastné kobylky v medu. Skahaz Holotemenný byl zbaven velení. Neposkvrněné poslali zpátky do jejich kasáren. Jhogo, Daario Naharis, admirál Groleo a Hrdina z Neposkvrněných zůstali rukojmími Yunkajců. Ago, Rakharo a zbytek královnina <emphasis>khalasaru</emphasis> byli vysláni za řeku, aby pátrali po své ztracené královně. Dokonce i Missandei nahradili; král nepovažoval za vhodné mít za svého herolda dítě, a navíc bývalou naathskou otrokyni. <emphasis>A teď já.</emphasis></p>
<p>Byla doba, kdy by mohl toto propuštění považovat za poskvrnění své cti. Jenže to bylo v Západozemí. Ve zmijím hnízdě jako Meereen mu čest připadala stejně bláznivá jako strakatý šaškovský háv. A tato nedůvěra byla vzájemná. Hizdahr zo Loraq byl možná choť jeho královny, ale nikdy nebude jeho králem. „Pokud si Jeho Veličenstvo přeje odstranit mne ode dvora.</p>
<p>„Jeho Zářivost,“ opravil jej senešal. „Ne, ne, ne, pochopil jsi to špatně. Jeho Ctihodnost má přijmout yunkajskou delegaci, aby s nimi probrala staženi jejich armád. Možná budou žádat o... ehm... kompenzaci za ty, kteří přišli o svoje životy v důsledku dračího hněvu. Delikátní situace. Král má pocit, že to bude vypadat lépe, když Yunkajci spatří na trůnu meereenského krále, chráněného meereenskými válečníky. To snad jistě chápeš, sere.“</p>
<p><emphasis>Chápu to mnohem víc, než si myslíš.</emphasis> „Mohl bych vědět, které muže si Jeho Veličenstvo vybralo, aby jej ochraňovali?“</p>
<p>Reznak mo Reznak jej obdařil úlisným úsměvem. „Neohrožené bojovníky, kteří Jeho Ctihodnost velmi milují. Goghora Obra. Khrazze. Skvrnitou kočku. Belaquo Kostilama. Samé hrdiny.“</p>
<p><emphasis>Samé bojovníky z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jam.</emphasis> Sera Barristana to nepřekvapilo. Bylo tomu již tisíc let, co měl Meereen naposledy krále, a dokonce mezi starou krví byli někteří, co by si raději vybrali za svého krále někoho lepšího než Hizdahra. Venku před městem seděli Yunkajci se svými žoldáky a svými spojenci; uvnitř byli Synové Harpyje.</p>
<p>A králových ochránců den ode dne ubývalo. Hizdahrův trapný omyl s Šedým červem jej stál Neposkvrněné. Když se Jeho Veličenstvo snažilo svěřit jejich velení svému příbuznému, tak jako to udělalo s Mosaznými zvířaty, Šedý červ krále informoval, že jsou svobodní muži, kteří přijímají velení pouze od své matky. Co se týkalo Mosazných zvířat, polovina jich byla svobodní muži a zbytek holotemenní, jejichž pravá loajalita stále možná náležela Skahazi mo Kandaq. Bojovníci z jam byli králi Hizdahrovi jedinou spolehlivou oporou proti moři nepřátel.</p>
<p>„Ať ochrání Jeho Veličenstvo proti všem hrozbám.“ Tón sera Barristana neprozrazoval nic o jeho skutečných pocitech; umění zatajovat je se naučil již před lety.</p>
<p>„Jeho <emphasis>Velkolepost</emphasis>,“ zdůraznil Reznak mo Reznak. „Tvoje ostatní povinnosti se tím nemění, sere. Kdyby měl jeho mír selhat, Jeho Zářivost si bude nadále přát, abys stanul v čele jeho sil proti nepřátelům našeho města.“</p>
<p><emphasis>Alespoň tolik zdravého rozumu má.</emphasis> Belaquo Kostilam a Gohgor Obr možná slouží jako Hizdahrovi tělesní strážci, ale představa, že by vedl některý z nich armádu do bitvy, byla tak absurdní, že se starý rytíř skoro usmál. „Jsem Jeho Veličenstvu k službám.“</p>
<p>„Ne <emphasis>Veličenstvu“ </emphasis>opravil ho senešal. „To je západozemské oslovení. My říkáme Jeho Velkolepost, Jeho Zářivost, Jeho Ctihodnost.“</p>
<p>Jeho Marnivost by znělo ještě lépe. „Jak pravíš.“</p>
<p>Reznak si oblízl rty. „Takže jsme skončili.“ Tentokrát značil jeho úlisný úsměv propuštění. Ser Barristan odešel, vděčný, že může uniknout zápachu senešalova parfému. <emphasis>Muž by měl být cítit potem, ne květinami.</emphasis></p>
<p>Velká pyramida Meereenu měřila od základny k vrcholu osm set stop. Senešalův příbytek se nacházel na druhé úrovni. Královniny komnaty, stejně jako jeho vlastní, byly až nahoře. <emphasis>Dlouhý výstup na muže mého věku</emphasis>, pomyslel si ser Barristan, když začal vystupovat. Bylo o něm známo, že tento výstup koná pětkrát či šestkrát denně, když vyřizuje královniny obchůzky. Jak by mohly dosvědčit bolesti v jeho kolenou a v kříži zad. <emphasis>Přijde den, kdy už tyhle schody nezvládnu</emphasis>, pomyslel si, <emphasis>a tento den přijde dřív, než by se mi líbilo.</emphasis> Než k tomu dojde, musí zajistit, že aspoň pár z jeho hochů bude připraveno zaujmout jeho místo po královnině boku. <emphasis>Sám je pasuji na rytíře, až toho budou hodni, a každému dám koně a zlaté ostruhy.</emphasis></p>
<p>Královské apartmá bylo nehybné a tiché. Hizdahr se zde nezabydlel, raději si zřídil svoje vlastní komnaty hluboko v srdci velké pyramidy, kde jej ze všech stran obklopovaly masivní kamenné zdi. Mezzara, Miklaz, Oezza a ostatní královnini mladí šenci ve skutečnosti rukojmí, jenže jak Selmy, tak královna si je tak zamilovali, že pro ně bylo těžké smýšlet o nich takto odešli s králem, zatímco Irri a Jhiqui odjely s ostatními Dothraky. Zůstala jen Missandei, opuštěný malý duch strašící v královniných komnatách na vrcholku pyramidy.</p>
<p>Ser Barristan vyšel na terasu. Obloha nad Meereenem měla barvu mrtvého masa, kalná, bílá a těžká, masa ničím nenarušeného mračna od obzoru k obzoru. Slunce se schovalo za oblačnou stěnu. Zapadne neviděno, stejně jako toho rána vyšlo. Noc bude horká, upocená, dusivá a ulepená, bez závanu svěžího vzduchu. Již po tři dny hrozil déšť, ale zatím nespadla ani kap a. <emphasis>Déšť by byl úlevou. Pomohl by očistit město.</emphasis></p>
<p>Ze svého místa viděl čtyři menší pyramidy, západní hradby města a yunkajské tábory na březích Zálivu otrokářů, odkud se vinul jako obludný had silný sloupec šedivého kouře. <emphasis>Yunkajci pálí své mrtvé,</emphasis> uvědomil si. <emphasis>Bledá klisna probíhá jejich obléhacími tábory.</emphasis> Navzdory všem opatřením, která královna podnikla, se nemoc šířila jak ve městě, tak mimo jeho zdi. Meereenská tržiště byla zavřená, ulice zely prázdnotou. Král Hizdahr dovolil, aby zůstaly otevřené bojové jámy, jenže lidí přicházelo málo! Údajně se Meereeňané vyhýbali také Chrámu milostí.</p>
<p><emphasis>Otrokáři si už najdou nějaký způsob, jak tohle všechno hodit za vinu Daenerys,</emphasis> pomyslel si ser Barristan s hořkostí. Málem je slyšel, jak si šeptají Velcí páni, Synové Harpyje, Yunkajci... jak si mezi sebou navzájem sdělují, že je jeho královna mrtvá. Věřila tomu polovina města, třebaže zatím nikdo neměl odvahu vyslovit něco takového nahlas. <emphasis>Ale myslím, že k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu brzy dojde.</emphasis></p>
<p>Ser Barristan si připadal velmi unavený a velmi starý. <emphasis>Kam se všechny ty roky poděly?</emphasis> Poslední dobou, kdykoliv poklekl, aby se napil z klidného jezírka, viděl, jak na něj hledí vzhůru z vodních hlubin tvář cizince. Kdy se poprvé objevily vějířky vrásek kolem jeho bleděmodrých očí? Jak je tomu již dávno, co změnily jeho vlasy barvu od slunečního svitu v sníh? <emphasis>již před dlouhými lety, starce. Před desetiletími.</emphasis></p>
<p>Přesto mu to připadalo jako včera, když byl povýšen do rytířského stavu, po turnaji v Králově přístavišti. Stále si pamatoval dotek meče krále Aegona na svém rameni, lehký jako polibek panny. Když měl vyslovit přísahu, slova mu vázla v hrdle. Na hostině toho večera jedl žebírka z divokého kance, připravená po dornském způsobu s dračími papričkami tak pálivými, že mu sežehla ústa. Bylo tomu již čtyřicet sedm let a ta chuť stále setrvávala v jeho paměti, třebaže by nedokázal říci, co večeřel před deseti dny, ani kdyby na tom záležel osud celých Sedmi království. S <emphasis>největší pravděpodobností vařeného psa. Anebo nějaké jiné mrzké jídlo, které nechutnalo o nic lépe.</emphasis></p>
<p>Nebylo to poprvé, co Selmy v duchu přemýšlel, jaké divné větry ho sem zavály. Byl rytířem v Západozemí, mužem říčních krajin a dornských blat; jeho místo bylo v Sedmi královstvích, ne tady, ne na vyprahlých březích Zálivu otrokářů. <emphasis>Přišel jsem, abych přivedl královnu domů.</emphasis> Jenže o ni přišel, stejně jako přišel o jejího otce a jejího bratra. <emphasis>Dokonce i o Roberta. I u něj jsem selhal</emphasis>.</p>
<p>Možná byl Hizdahr moudřejší, než věděl. <emphasis>Před deseti lety bych byl vycítil, co má Daenerys v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úmyslu. Před deseti lety bych byl dost rychlý na to, abych ji zastavil.</emphasis> Místo toho tam jen zmateně stál, zatímco ona skočila do jámy, volal její jméno, pak se za ní zbytečně rozběhl po rudém písku. <emphasis>Zestárl jsem a stal jsem se pomalým.</emphasis> Nebylo divu, že jej Naharis urážlivě nazýval ser Dědeček. <emphasis>Byl by se Daario pohyboval rychleji, kdyby byl toho dne v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>blízkosti královny?</emphasis> Selmy si myslel, že odpověď na tuto otázku zná, třebaže se mu ani trochu nelíbila.</p>
<p>Minulou noc se mu o tom opět zdálo: Belwas na kolenou, zvracející žluč a krev. Hizdahr pobízející drakobijce, muži a ženy prchající v hrůze, strkající se na schodech, zakopávající o sebe navzájem, řvoucí a ječící. A Daenerys...</p>
<p><emphasis>Její vlasy byly v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>plameni. Měla v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruce bič a křičela.. .a pak již byla na drakových zádech a letěla.</emphasis> Písek, který Drogon zvířil, když se vznesl, zaštípal sera Barristana do očí, ale skrze závoj slz viděl, jak to monstrum vylétlo z jámy, jak jeho černá křídla pleskají kolem ramen bronzových válečníků u brány.</p>
<p>Zbytek se dozvěděl později. Za bránou byl jednolitý dav tísnících se lidí. Koně, zešílevší z pachu draka, se začali hrůzou vzpínat na zadních, vykopávali železem okutá kopyta. Stánky s jídlem a palankýny byly převrženy, lidé padali na zem a byli zašlapáváni. Vzduchem létala kopí, šípy z kuší. Některé zasáhly cíl. Drak se divoce zmítal ve vzduchu, z jeho ran se kouřilo, dívka se pevně držela jeho zad. Pak vypustil oheň.</p>
<p>Po zbytek dne a většinu noci trvalo, než Mosazná zvířata sesbírala mrtvoly. Celkový počet obětí byl dvě stě čtrnáct zabitých... a třikrát tolik popálených nebo zraněných. Do té doby byl již Drogon pryč; naposledy viděn nad Skahazadhanem, letící na sever. Po Daenerys Targaryen nebylo nikde ani stopy. Někteří přísahal, že ji viděli spadnout. Jiní trvali na tom, že ji drak odnesl pryč a tam ji někde pozřel. <emphasis>Všichni se mýlí.</emphasis></p>
<p>Ser Barristan toho nevěděl o dracích víc, než se doslechl z příběhů, které slýchá každé dítě, ale znal Targaryeny. Daenerys na tom drakovi <emphasis>jela,</emphasis> stejně jako Aegon kdysi dávno jezdíval na Balerionovi.</p>
<p>„Možná letěla domů,“ řekl sám sobě nahlas.</p>
<p>„Ne,“ ozval se tichý hlas za ním. „To by neudělala, sere. Neodešla by domů bez nás.“</p>
<p>Ser Barristan se otočil. „Missandei. Dítě. jak dlouho už tady stojíš?“</p>
<p>„Ne moc dlouho. Tato jedna se omlouvá, že tě vyrušila.“ Zaváhala. „Skahaz mo Kandaq si s tebou přeje hovořit.“ „Holotemenný? Ty jsi s ním mluvila?“ To bylo ukvapené, velmi ukvapené. Mezi Skahazem a králem panovalo hluboké nepřátelství a holčička byla natolik chytrá, že to věděla. Skahaz otevřené vyjádřil nesouhlas s královniným sňatkem, což byl fakt, na který Hizdahr nezapomněl. „On je tady? V pyramidě?“</p>
<p>„Když si to přeje. Přichází a odchází, sere.“</p>
<p><emphasis>Ano. To se mu podobá.</emphasis> „Kdo ti říkal, že se mnou chce mluvit?“ „Mosazné zvíře. Měl na sobě masku sovy.“</p>
<p><emphasis>Měl na sobě masku sovy, když s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tebou mluvil. Ale teď to může být šakal, tygr, lenochod.</emphasis> Ser Barristan ty jejich masky nesnášel od samého začátku a nikdy ne víc než teď. Čestní muži by neměli pociťovat potřebu skrývat své tváře. A Holotemenný...</p>
<p><emphasis>Cosi asi myslí?</emphasis> Jakmile Hizdahr předal velení nad Mosaznými zvířaty svému příbuznému Marghazovi zo Loraq, byl Skahaz jmenován správcem řeky, s tím, že bude mít na starosti všechny přívozy, kanály a zavodňovací příkopy podél Skahazadhanu v délce padesáti lig, jenže Holotemenný tento starý a vážený úřad odmítl, jak to Hizdahr nazval, raději se stáhl do ústraní ve skromné pyramidě Kandaq. <emphasis>Bez královny, která by nad ním držela ochrannou ruku, hodně riskuje, když sem přišel.</emphasis> A kdyby sera Barristana viděli, jak s ním hovoří, mohlo by padnout podezření rovněž na rytíře.</p>
<p>Nelíbilo se mu to. Páchlo to lstí, šepoty, lžemi a úklady vylíhlými ve tmě, vším, o čem doufal, že to nechal za sebou s Pavoukem, Malíčkem a jim podobnými. Barristan Selmy nebyl sečtělý muž, ale často listoval stránkami Bílé knihy, ve které byly zaznamenány činy jeho předchůdců. Někteří byli hrdinové, jiní slaboši, lumpové nebo zbabělci. Většina byli jenom muži rychlejší a silnější než většina, zkušenější v boji s mečem a štítem, ale stále oběti pýchy, ambice, chtíče, lásky, hněvu, žárlivosti, lačnosti po zlatě, hladu po slávě; schopni všech ostatních selháni, kterým podléhali jiní smrtelnici. Ti nejlepší z nich svoje nedostatky překonali, plnili si svoje povinnosti a umírali s meči v rukou. Ti nejhorší...</p>
<p><emphasis>Ti nejhorší hráli hru o trůny</emphasis>. „Dokázala bys tu sovu opět najít?“ zeptal se Missandei.</p>
<p>„Tato jedna se o to může pokusit.“</p>
<p>„Pověz mu, že si s ním promluvím... S naším přítelem... po setmění, u stájí.“ Hlavní dveře do pyramidy při západu slunce zavírali a zabarikádovávali. Ve stájích bude v tu hodinu již klid. „Ujisti se, že to je tatáž sova.“ Sotva by jim posloužilo, kdyby se o tom měla dozvědět nějaká jiná.</p>
<p>„Tato jedna rozumí.“ Missandei se otočila k odchodu. Pak se na chvíli zastavila a řekla: „Povídá se, že Yunkajci rozestavěli kolem města škorpiony a budou střílet do oblohy železné šípy, kdyby se Drogon vrátil.“</p>
<p>Ser Barristan to slyšel taky. „Není jednoduché sestřelit draka na obloze. V Západozemí se mnozí snažili dostat dolů Aegona a jeho sestry. Nikomu se to nepodařilo.“</p>
<p>Missandei přikývla. Bylo těžké říci, zda ji to ujistilo. „Myslíš, že ji najdou, sere? Traviny jsou tak rozlehlé a draci po sobě nenechávají na obloze žádné stopy.“</p>
<p>„Aggo a Rakharo jsou krví její krve... a kdo zná Dothracké moře lépe než Dothrakové?“ Stiskl jí rameno. „Najdou ji, pokud se dá najít.“ <emphasis>Pokud stále žije.</emphasis> Byli tam i jiní khalové, kteří brouzdali trávou. Páni koní s <emphasis>khalasary</emphasis>, jejichž jezdci převyšovali její co do počtu desetinásobně. Jenže to dívenka slyšet nepotřebovala. „Já vím, že ji máš moc ráda. Přísahám, že ji udržím v bezpečí.“</p>
<p>Zdálo se, že jeho slova poskytla děvčátku aspoň nějakou útěchu. <emphasis>Jenže slova jsou vítr</emphasis>, pomyslel si ser Barristan. <emphasis>Mohu královnu chránit, když nejsem s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní?</emphasis></p>
<p>Barristan Selmy znal mnoho králů. Narodil se během nepokojné vlády Aegona Nehodného, jehož miloval obyčejný lid, přijal rytířský titul z jeho rukou. Aegonův syn Jaehaerys mu přehodil kolem ramen bílý plášť, když mu bylo třiadvacet let, poté co zabil Maelyse Obludného během války Devítigrošových králů. Vtom samém plášti stál vedle Železného trůnu, zatímco šílenství stravovalo Jaehaerysova syna Aeryse. Stál <emphasis>a </emphasis>viděl <emphasis>a slyšel, a přesto neudělal nic.</emphasis></p>
<p>Ale ne. To nebylo spravedlivé. Jen konal svou povinnost. Některé noci si ser Barristan říkal, zda tu svoji povinnost neplní až příliš dobře. Odříkal svoje přísahy před očima bohů a lidí... jenže dodržovat tyto sliby se stalo během posledních let vlády krále Aeryse tak obtížným. Viděl věci, které ho bolely, jen si na ně vzpomněl, a nejednou si říkal, kolik z té krve ulpělo i na jeho rukou. Kdyby se nevydal do Šerodolu, aby krále Aeryse zachránil ze žalářů lorda Temnovce, král by tam <emphasis>možná</emphasis> zemřel, zatímco Tywin Lannister plenil město. Pak by na Železný trůn <emphasis>možná </emphasis>usedl princ Rhaegar a <emphasis>možná</emphasis> by uzdravil říši. Šerodol byl jedním z vrcholů jeho života, a přesto měla ta vzpomínka hořkou chuť...</p>
<p>Byla to však jeho selhání, která jej pronásledovala za nocí. Jaehaerys, Aerys, Robert. Tři mrtví králové. Rhaegar, který by byl lepším králem než kterýkoliv z těch tří. Princezna Elia a její děti. Aegon ještě miminko, Rhaenys se svým koťátkem. Mrtví, každý z nich, a on přesto stále žil; ten, který přísahal, že je bude ochraňovat. A teď Daenerys, jeho zářící dětská královna. Ona není mrtvá. Nevěřím tomu.</p>
<p>Odpoledne si ser Barristan aspoň krátce odpočinul od svých pochybností. Strávil je ve výcvikové síni na třetí úrovni pyramidy, pracoval se svými chlapci, učil je umění boje s mečem a štítem, koněm a kopím... a rytířství, kódu chování, jenž činil rytíře něčím víc, než byl jakýkoliv bojovník z jámy. Daenerys kolem sebe bude potřebovat ochránce svého vlastního věku, až on odejde, a ser Barristan byl odhodlaný poskytnout jí je.</p>
<p>Hoši, které cvičil, se různili ve věku od osmi do dvanácti let. Když s nimi začínal, bylo jich šedesát, jenže se ukázalo, že výcvik je příliš náročný, a tak zůstala jen polovina z toho počtu, ale někteří byli velmi slibní. <emphasis>Když teď nemám krále, kterého bych musel strážit, mohu věnovat výcviku víc času,</emphasis> uvědomil si, když přecházel od páru k páru a sledoval, jak útočí proti sobě navzájem otupenými meči a kopími se zaoblenými hroty. <emphasis>Stateční chlapci. Nízkého původu, to ano, ale budou z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich dobři rytíři a milují svou královnu. Nebýt jí, všichni by skončili v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bojových jámách. Král Hizdahr má svoje bojovníky, ale Daenerys bude mít rytíře</emphasis>.</p>
<p>„Drž svůj štít nahoře,“ zavolal. „Ukaž mi svoje výpady. Teď společně. Nízko, vysoko, nízko, nízko, vysoko, nízko...“</p>
<p>Toho večera, když zapadalo slunce, si Selmy odnesl svoji skromnou večeři ven na královninu terasu. Skrze purpurový soumrak sledoval ohně, jak se jeden po druhém probouzejí k životu ve velkých stupňovitých pyramidách, zatímco různobarevné cihly Meereenu vyhledaly v šedivou a pak v černou. Dole v ulicích a uličkách se hromadily stíny, vytvářely jezírka a řeky v soumraku vypadalo město jako poklidné místo, dokonce krásné. <emphasis>To je mor, ne poklid</emphasis>, řekl si starý rytíř se svým posledním douškem vína.</p>
<p>Nechtěl být nápadný, a tak když dojedl svoji večeři, převlékl se ze svého dvorského oděvu, vyměnil bílý plášť královnina strážce za hnědý cestovní plášť s kápí, jaký by mohl nosit jakýkoliv obyčejný muž. <emphasis>Možná jde přece jen o past.</emphasis> Hizdahrovi věřil málo a Reznaku mo Reznak ještě méně. Navoněný senešal je toho možná součástí, snaží se ho zlákat na tajnou schůzku, aby mohl dostat jeho i Skahaze a obvinit je oba ze spiknutí proti králi. <emphasis>Pokud bude Holotemenný mluvit o zradě, neponechá mi jinou možnost, než jej nechat zatknout. Hizdahr je choť mé královny, bez ohledu na to, jak málo ho mám rád. Jsem povinován sloužit jemu, ne Skahazovi.</emphasis></p>
<p>Nebo ne?</p>
<p>První povinností Královské gardy bylo ochraňovat krále před nebezpečím nebo hrozbou. Bílí rytíři také přísahali, že budou poslouchat královy rozkazy, udržovat jeho tajemství, radit mu tam, kde bylo rady zapotřebí, a být zticha tam, kde jí třeba nebylo, sloužit k jeho potěše a bránit jeho jméno a čest. Záleželo výlučně na králi, zda rozšíří či nerozšíří ochranu královskou stráží na ostatní, dokonce i ty z královské krve. Někteří králové považovali za správné a řádné nechat Královskou gardou ochraňovat svoje manželky a děti, sourozence, strýce a blízké vzdálenější příbuzné... a příležitostně i svoje milenky, konkubíny a bastardy. Jiní však používali za tímto účelem rytíře své domácí stráže a zbrojnoše, zatímco svých sedm si ponechávali výlučně jako osobní stráž, která se od nich nikdy příliš nevzdalovala.</p>
<p><emphasis>Kdyby mi královna poručila ochraňovat Hizdahra, neměl bych jinou možnost než uposlechnout.</emphasis> Jenže Daenerys nikdy neustanovila oficiální stráž dokonce ani pro sebe, ani nevydala žádné příkazy týkající se jejího chotě. <emphasis>Svět byl jednodušší, když jsem měl lorda velitele, který o takových záležitostech rozhodoval,</emphasis> přemítal Selmy. <emphasis>Teď jsem lord velitel sám a je těžké poznat, která stezka je správná.</emphasis></p>
<p>Když konečně přišel na spodní řadu schodů, ocitl se sám v pochodněmi osvětlených chodbách uvnitř masivních cihlových stěn pyramidy. Velká brána byla zavřená a zabarikádovaná, jak ostatně očekával. Na stráži před těmito dveřmi stála čtyři Mosazná zvířata, čtyři další uvnitř za nimi. Právě u těch se starý rytíř zastavil velkých mužů, maskovaných jako kanec, medvěd, hraboš a mantikora.</p>
<p>„Všude klid, sere,“ řekl mu medvěd.</p>
<p>„Udržujte jej i nadále.“ O seru Barristanovi bylo známo, že chodívá po nocích kolem, aby se ujistil, že je v pyramidě klid a bezpečí.</p>
<p>Hlouběji uprostřed pyramidy stála další čtyři zvířata na stráži u železných dveří před jámou, kde byli spoutáni Viserion a Rhaegal. Světla pochodní se odrážela od jejich masek opice, berana, vlka, krokodýla.</p>
<p>„Dostali nažrat?“ zeptal se ser Barristan.</p>
<p>„Ano, sere,“ odpověděla opice. „Každý dostal jednu ovci.“</p>
<p><emphasis>A jak dlouho jim to bude stačit, říkám si?</emphasis> Jak draci rostli, narůstal i jejich apetit.</p>
<p>Byl čas vyhledat Holotemenného. Ser Barristan prošel kolem slonů a královniny stříbrné klisny do zadní části stájí. Jakýsi osel zahýkal, když šel kolem, a pár koní se pohnulo ve světle jeho lucerny. Jinak byla všude tma a ticho.</p>
<p>Pak se z jednoho prázdného stání oddělil stín a stal se dalším Mosazným zvířetem, oděným v plisované černé sukýnce, holenicích a hrudním plátu s vytvarovanými svaly. „Kočka?“ otázal se ser Barristan ve chvíli, kdy spatřil mosaz pod kápí. Když velel Mosazným zvířatům Holotemenný, upřednostňoval masku ve tvaru hadí hlavy, panovačnou a děsivou.</p>
<p>„Kočky chodí všude,“ odpověděl známý hlas Skahaze mo Kandaq. „Nikdo jim nevěnuje přílišnou pozornost.“</p>
<p>„Kdyby se Hizdahr dozvěděl, že jsi zde...“</p>
<p>„Kdo mu to řekne? Marghaz? Marghaz ví to, co chci, aby věděl. Zvířata jsou stále moje. Na to nezapomínej.“ Hlas Holotemennného byl tlumený jeho maskou, ale Selmy v něm i tak slyšel hněv. „Mám toho traviče.“</p>
<p>„Koho?“</p>
<p>„Hizdahrova cukráře. Jméno by ti nic neřeklo. Ten muž byl jenom nastrčená loutka. Synové Harpyje si vzali jeho dceru a slíbili, že mu ji vrátí bez újmy, jakmile bude královna mrtvá. Daenerys zachránili Belwas a drak. Nikdo nezachránil tu dívku. Jejímu otci ji vrátili v černi noci, rozsekanou na devět kusů. Jeden za každý rok, kterého se dožila.“</p>
<p>„Proč?“ Dotíraly na něj pochybnosti. „Synové se zabíjením přece skončili. Hizdahrův mír je jen hraný. Ze začátku tomu tak nebylo. Yunkajci měli strach z naší královny, z jejích Neposkvrněných, z jejího draka. Tato země poznala draky již předtím. Yurkhaz zo Yunzak četl její historii, věděl to. Hizdahr rovněž. Proč ne mír? Daenerys jej chtěla, to věděli. Chtěla jej až příliš. Měla se vydat do Astaporu.“ Skahaz popošel k němu. „To bylo předtím. Jáma všechno změnila. Yurkhaz je mrtvý. Na místě jednoho starého lva je smečka šakalů. Krvavovous... ten o mír nestál. A je toho víc. Horšího. Volantis proti nám vyslal svoji flotilu.“</p>
<p>„Volantis.“ Selmyho zasvrběla pravá ruka. <emphasis>Uzavřeli jsme mír s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Yunkajci. Nikoliv s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Volantisem.</emphasis> „Jsi si tím jistý?“</p>
<p>„Jistý. Moudří páni to vědí. Stejně tak jejich přátelé. Harpyje, Reznak, Hizdahr. Král otevře volantským svoje brány, jakmile sem dorazí. Všichni, které Daenerys osvobodila, budou opět zotročeni. Dokonce i některým, co nikdy otroky nebyli, budou nasazena pouta. Ty možná ukončíš svůj život v bojové jámě, starý muži. Khrazz sní tvoje srdce.“</p>
<p>V hlavě mu bušilo. „Tohle je třeba říci Daenerys.“</p>
<p>„Nejdříve ji najdi.“ Skahaz jej popadl za předloktí. Jeho stisk byl jako ze železa. „My na ni nemůžeme čekat. Hovořil jsem se Svobodnými bratry, s Matčinými syny, s Věrnými štíty. Oni Loraqovi nedůvěřují. Musíme Yunkajce porazit. Jenže k tomu potřebujeme Neposkvrněné. Šedý červ ti bude naslouchat. Promluv s ním.“</p>
<p>„K čemu to povede?“ On mluví o zradě. O spiknutí.</p>
<p>„K životu.“ Oči Holotemenného byly černými jezírky za mosaznou kočičí maskou. „Musíme udeřit dřív, než sem dorazí volantské vojsko. Prolomit obléhání, zabít otrokářské pány, získat na svou stranu jejich žoldáky. Yunkajci nebudou útok očekávat. Mám špehy v jejich táborech. Říkají, že jsou zamořeny nemocí... a každým dnem je to horší. Disciplína se vytratila. Páni jsou stále častěji opilí, nacpávají se na hostinách, povídají si mezi sebou navzájem o bohatství, které si rozdělí, jakmile Meereen padne, hádají se kvůli tomu, kdo z nich je nadřazenější. Krvavovous a Otrhaný princ opovrhují sebou navzájem. Nikdo neočekává boj. Ne teď. Věří, že Hizdahrův mír ukolébal všechny ke spánku.“</p>
<p>„Daenerys ten mír podepsala,“ řekl ser Barristan. „Nepřísluší nám, abychom jej porušili bez jejího souhlasu.“</p>
<p>„A co když je mrtvá?“ opáčil Skahaz. „Co pak, sere? Já říkám, že by po nás chtěla, abychom ochránili její město. Její děti.“</p>
<p>Její děti byli osvobození. <emphasis>Mhysa, tak jí říkali, všichni ti Jejichž řetězy rozbila. „Matka“.</emphasis> Holotemenný měl pravdu. Daenerys by chtěla, aby byly její děti ochráněny. „Co s Hizdahrem? Stále je to její choť. Její král. Její manžel.“</p>
<p>„Její zrádce.“</p>
<p><emphasis>Tím že by byl?</emphasis> „Kde je tvůj důkaz?“</p>
<p>„Koruna, kterou nosí, je dostatečným důkazem. Trůn, na němž sedí. Otevři oči, starče. To je všechno, co kdy od Daenerys potřeboval, co kdy chtěl. Jakmile to jednou získal, proč se s ní dělit o vládu?“</p>
<p><emphasis>Opravdu, proč?</emphasis> Tam dole v jámě bylo takové horko. Stále viděl vzduch mihotající se nad šarlatovým pískem, cítil krev prýštící z mužů, jež zemřeli pro obveselení jiných. A stále slyšel Hizdahra, jak pobízí královnu, aby ochutnala kobylky v medu. <emphasis>Jsou velmi chutné... sladké a pálivé zároveň... on sám se přesto nedotkl ani jedné...</emphasis> Selmy si zamnul spánek. <emphasis>Já jsem před Hizdahrem zo Loraq žádné přísahy neodříkal. A i kdybych odříkal, odstavil mne stranou, stejně jako to udělal Joffrey.</emphasis> „Tohle... ten cukrář, chtěl bych jej vyslechnout sám. O samotě.“</p>
<p>„Tohle chceš?“ Holotemenný si zkřížil ruce na hrudi. „Dobrá, ujednáno tedy. Vyslýchej si ho, jak chceš.“</p>
<p>„Pokud... pokud mne jeho slova přesvědčí... připojím se k tobě v téhle záležitosti... Budu po tobě vyžadovat slib, že se Hizdahrovi zo Loraq nic nestane, dokud... pokud... pokud nebude prokázáno, že se na tom nějak podílel.“</p>
<p>„Proč ti na Hizdahrovi tolik záleží, starče? Pokud sám není Harpyje, je to její prvorozený syn.“</p>
<p>„Jediné, co vím s jistotou, je to, že je to královnin choť. Chci, abys mi na to dal svoje slovo, jinak přísahám, že se ti postavím.“</p>
<p>Skahaz se divoce usmál. „Tak tedy máš moje slovo. Hizdahrovi se nic nestane, dokud nebude prokázána jeho vina. Ale jakmile budeme mít důkaz, mám v úmyslu zabít ho svýma vlastníma rukama. Chci z něj vyrvat střeva a ukázat mu je, než ho nechám zemřít.“</p>
<p><emphasis>Ne,</emphasis> pomyslel si starý rytíř. <emphasis>Pokud Hizdahr plánoval smrt mé královny, sám se o něj postarám, ale jeho smrt bude rychlá a čistá.</emphasis> Bohové Západozemí byli daleko, a přesto se ser Barristan Selmy na okamžik zastavil a odříkal tichou modlitbu, požádal Stařenu, aby mu osvětlila cestu k moudrosti. <emphasis>Kvůli dětem</emphasis>, řekl si v duchu. <emphasis>Kvůli městu. Kvůli královně.</emphasis></p>
<p>„Promluvím s Šedým červem,“ řekl.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />ŽELEZNÝ NÁPADNÍK</strong></p>
<p><strong>H</strong>oře se objevila samotná za svítáni, s černými plachtami ostře vykreslenými na pozadí bledorůžového úsvitu. <emphasis>Padesát čtyři,</emphasis> pomyslel si Victarion kysele, když jej probudili. <emphasis>A pluje sama.</emphasis> Tiše proklel Bouřlivého boha za jeho zlovolnost. Jako černý kámen v žaludku přitom vnímal svůj hněv. <emphasis>Kde jsou moje lodě?</emphasis></p>
<p>Ze Štítů vyplul s devadesáti třemi, jež zbyly ze stovky, která kdysi tvořila Železnou flotilu, loďstvo, jež nepatřilo žádnému lordovi, ale samotnému Trůnu z mořského kamene, a jeho kapitány i posádkou byli muži ze všech Železných ostrovů. Pravda, lodě menší než velké válečné koráby ze zelených zemí, ale třikrát tak velké než jakákoliv běžná veslice, s hlubokými trupy a obludnými klouny, uzpůsobené tak, aby se mohly utkat v bitvě s královými vlastními flotilami.</p>
<p>Na Kamenoschodech nabrali, po dlouhé plavbě podél pustého a bezútěšného pobřeží Dorne s jeho víry a hejny ryb, obilí, zvěřinu a čerstvou vodu. <emphasis>Železné vítězství</emphasis> tam ukořistilo tučnou obchodní loď, velkou kogu jménem <emphasis>Vznešená paní,</emphasis> jež byla na cestě do Starého města, se zastávkami ve Městě racků, Šerodolu a Králově přístavišti, s nákladem nasolené tresky, velrybího tuku a nakládaných slanečků. Jídlo bylo vítaným zpestřením jejich zásob. Pět dalších lodí ukořistěných v Rudovínských úžinách a podél dornského pobřeží tři kogy, galéra a galeona zvýšily jejich celkový počet na devadesát devět.</p>
<p>Devadesát devět lodi vyplulo od Kamenoschodů ve třech hrdých flotilách, s příkazy znovu se spojit u jižního cípu Ostrova cedrů. Na vzdálené straně světa se jich nyní vynořilo pětačtyřicet. Po třech či čtyřech, ba někdy dokonce osamoceně tam připlulo dvaadvacet Victarionových vlastních; čtrnáct Ralfa Kulhavce; jenom devět z těch, co vypluly s Ralfem Stonehousem. Rudý Ralf patřil k nezvěstným. K jejich počtu přibylo devět nových lodí ukořistěných na moři, takže celkem jich nyní bylo padesát čtyři... jenže ukořistěné lodě byly kogy a rybářské bárky, obchodnické a otrokářské lodě, žádné válečné. V bitvě budou ubohými náhražkami za ztracená plavidla Železné flotily.</p>
<p>Poslední lodí, která se objevila, byla <emphasis>Panina zhouba</emphasis>, a bylo to před třemi dny. Den předtím připluly z jihu společně tři lodě jím ukořistěná <emphasis>Vznešená paní</emphasis>, kymácející se mezi <emphasis>Havranokrmičem</emphasis> a <emphasis>Železným polibkem.</emphasis> Ale včera a předevčírem se neobjevila žádná... a předtím jenom <emphasis>Bezhlavá Jeyne a Strach,</emphasis> pak následovaly další dva dny prázdného moře a bezmračné oblohy, poté co se objevil Ralf Kulhavec se zbytky své eskadry. Byly to <emphasis>Lord Quellon, Bílá vdova, Nářek, Strast, Kolos, Železná paní, Žnecův vítr</emphasis> a <emphasis>Válečné kladivo</emphasis>, s šesti dalšími loděmi za nimi, z nichž dvě byly poškozeny bouří a ve vleku.</p>
<p>„Bouře,“ zamumlal Ralf Kulhavec, když se přivlekl k Victarionovi. „Tři silné bouře a mezitím strašlivé vichry. Rudé větry z Valyrie, které páchly popelem a sírou, a černé větry, které nás zahnaly k tomu zkázonosnému pobřeží. Tato plavba byla prokletá od samého začátku. Vraní oko z tebe má strach, můj pane, proč jinak by tě poslal tak daleko? Počítá s tím, že se už nevrátíš.“</p>
<p>Victarion si říkal to samé, když se střetli s první bouří, den plavby od Starého Volantisu. <emphasis>Bohové nenávidí vrahy příbuzných</emphasis>, přemítal, <emphasis>jinak by Euron Vraní oko již zahynul tuctem smrtí mou rukou.</emphasis> Zatímco moře zuřilo kolem něj a paluba se mu zvedala a klesala pod nohama, viděl, jak <emphasis>Dračí hostina a Rudý příliv </emphasis>narazily do sebe tak prudce, že se obě rozbily na padrť. <emphasis>Dílo mého bratra</emphasis>, pomyslel si tehdy. To byly první dvě lodě z jeho třetiny flotily, o něž přišel. Zdaleka ne poslední.</p>
<p>A tak pleskl Kulhavce dvakrát přes tvář a řekl: „Ta první je za lodě, o které jsi přišel, ta druhá za to, že kleješ. Řekni to ještě jednou a přibiji tvůj jazyk na stěžeň. Když dokáže dělat němé Vraní oko, zvládnu to i já.“ Osten bolesti v jeho levé ruce učinil jeho slova drsnějšími, než původně zamýšlel, ale myslel je vážně. „Připlují další lodě. Bouře již skončily. Budu mít svou flotilu.“</p>
<p>Opice nahoře na stěžni se posměšně zachechtala, skoro jako by cítila jeho pocit marnosti. <emphasis>Špinavé, hlučné zvíře.</emphasis> Mohl někoho poslat, aby ji chytil, jenže se zdálo, že opicím se tato hra líbí, a ukázalo se, že jsou mnohem čilejší než jeho posádka. Jejich vřískot mu nicméně zvonil v uších a bolestné cukání v ruce jako by bylo o to horší.</p>
<p>„Padesát čtyři,“ zabručel. Bylo by příliš doufat v plnou sílu Železné flotily po tak dlouhé plavbě... ale sedmdesát lodí, dokonce osmdesát, to by mu snad Potopený bůh mohl dopřát. <emphasis>Kéž bychom s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sebou měli Mokrého vlasa nebo nějakého jiného kněze. </emphasis>Victarion přinesl před vyplutím oběť. A pak znovu na Kamenoschodech, když se flotila rozdělila na tři části, ale možná odříkal nesprávné modlitby. <emphasis>Buď to, nebo zde neměl Potopený bůh žádnou moc.</emphasis> Stále víc jej přemáhal strach, že se odvážili příliš daleko, do cizích moří, kde byli divní dokonce i bohové... jenže s těmito pochybnostmi se svěřoval jen své snědé ženě, která neměla jazyk, aby je mohla opakovat.</p>
<p>Když se objevilo <emphasis>Hoře,</emphasis> zavolal si Victarion Wulfa Jednouchá. „Chci si promluvit s Hrabošem. Pošli vzkaz Ralfu Kulhavci, Bledému Tomovi a Černému pastýři. Svolejte všechny lovecké skupiny, rozbijte za prvního světla tábořiště na pobřežích. Naložte tolik ovoce, kolik jen shromáždíte, a přižeňte na paluby vepře.</p>
<p>V případě potřeby je budeme porážet. <emphasis>Žralok </emphasis>tady zůstane, aby uvědomil všechny opozdilce, kam jsme odpluli.“ Loď bude potřebovat tento čas k tomu, aby ji mohli opravit; bouře z ní neponechaly víc než trup. To sníží jejich počet na padesát tři, ale jiné řešení neexistovalo. „Flotila vypluje den poté, s večerním přílivem.“</p>
<p>„Jak poroučíš,“ řekl Wulfe, „ale den navíc by mohl znamenat další loď, kapitáne.“</p>
<p>„Ano. A deset dní by mohlo znamenat deset lodí, anebo taky žádnou. Promarnili jsme již tolik dní čekáním na to, že spatříme plachty. Naše vítězství bude o to sladší, když je získáme s menší flotilou.“ A já se musím dostat k dračí královně dřív než Volanťané.</p>
<p>Ve Volantisu poslal galéry, aby nabraly zásoby. Celé město mu připadalo opilé. Viděli tam námořníky, vojáky a tuláky tančící v ulicích se šlechtici a vypasenými obchodníky. A v každém hostinci a nálevně zvedali číše a připíjeli na zdraví novým trojvládcům. Všichni hovořili o zlatě, drahém kamení a otrocích, kteří budou proudit do Volantisu, jakmile bude dračí královna mrtvá. Jeden den takových zpráv byl vším, co dokázal Victarion Greyjoy strávit; zaplatil zlatou cenu za jídlo a vodu, třebaže jej to zahanbilo, a vzal svoje lodě zpátky na moře.</p>
<p>Bouře volantské lodě rozprášily a zpozdily, stejně jako jeho vlastní lodě. Pokud se usměje štěstěna, mnohé z jejich válečných lodí se možná potopily nebo ztroskotaly. Ale ne všechny. Žádný bůh nebyl tak dobrý, a ty zelené galéry, které přežily až doposud, možná propluly kolem Valyrie. <emphasis>Budou uhánět na sever směrem k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Meereenu a Yunkai, velké válečné koráby plné otrockých vojáků. Pokud je Bouřlivý bůh ušetřil, nyní by již mohly být v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zálivu žalu. Tři stovky lodí, možná až pět set.</emphasis> Jejich spojenci již byli před Meereenem: Yunkajci a Astaporci, muži z Nového Ghisu, Qarthu a Tolosu a jen Bouřlivý bůh věděl, odkud ještě, dokonce meereenské vlastní válečné lodě; ty, které odpluly z města před jeho pádem. Proti těm všem jich měl Victarion jen padesát čtyři. Bez <emphasis>Žraloka</emphasis> padesát tři.</p>
<p>Vraní oko přeplul polovinu světa, plenil a plundroval od Qarthu po Město vysokých stromů, zastavoval v nesvatých přístavech, za něž se odvažovali jen šílenci. Euron se odvážil dokonce na Kouřící moře a přežil to, aby o tom vyprávěl. <emphasis>A to měl jen jednu loď. Jestli může on urážet bohy, mohu i já.</emphasis></p>
<p>„Ano, kapitáne,“ řekl Wulfe Jednouch. Nebyl ani z poloviny mužem, jakým byl Nute Holič, jenže Nutea mu Vraní oko ukradl. Tím, že jej povýšil na pána Duboštítu, získal Euron Victarionova nejlepšího muže za vlastního. „Stále plujeme do Meereenu?“</p>
<p>„Kam jinam? Dračí královna mne očekává v Meereenu.“ <emphasis>Ta nejkrásnější žena na světě, pokud lze věřit mému bratrovi. Vlasy má stříbrozlatéjejí oči jsou jako ametysty.</emphasis></p>
<p>Bylo to snad příliš, než aby mohl doufat, že Euron pro jednou mluvil pravdu? <emphasis>Možná.</emphasis> Spíš se ukáže, že to je nějaká od neštovic poďobaná běhna s cecky pleskajícími jí o kolena, a její „draci“ nebudou víc než potetované ještěrky ze sothoryoských bažin. <emphasis>Pokud je ale taková jak Euron tvrdí...</emphasis> Slyšeli o kráse Daenerys Targaryen ze rtů pirátů na Kamenoschodech a tlustých kupců ve Starém Volantisu. Možná je to pravda. A Euron ji Victarionovi nedal; Vraní oko měl v úmyslu nechat si ji pro sebe. <emphasis>Posílá mne jako nějakého sluhu, abych mu ji přivedl. Jak jen bude skučet, až si ji přivlastním sám.</emphasis> Jen ať muži reptají. Vydali se již příliš daleko a ztratili toho příliš, než aby se Victarion stočil na západ bez své kořisti.</p>
<p>Železný kapitán sevřel zdravou ruku v pěst. „Jdi dohlédnout na to, aby byly moje rozkazy splněny. A najdi mistra, ať se schovává kdekoliv, a pošli ho do mé kajuty.”</p>
<p>„Jo.“ Wulfe se odbelhal.</p>
<p>Victarion Greyjoy se otočil zpátky k přídi, přelétl pohledem svoji flotilu. Veslice zaplňovaly moře, se svinutými plachtami a vesly zavěšenými v hácích, volně kotvící nebo vytažené na bledý pobřežní písek. <emphasis>Ostrov cedrů.</emphasis> Kde jsou ty cedry? Zdálo se, že se utopily před čtyřmi stovkami let. Victarion se vydal na břeh snad tucetkrát, lovil čerstvé maso, ale cedr zatím neviděl ani jeden.</p>
<p>Zjemnělý mistr, kterého mu Euron přidělil ještě v Západozemí, tvrdil, že toto místo kdysi zvali „Ostrov stovky bitev”, jenže muži, kteří ty bitvy bojovali, se již před staletími obrátili v prach. <emphasis>Spíš by mu měli říkat Opičí ostrov.</emphasis> Byla tam rovněž prasata: ti největší, nejčernější kanci, jaké kdy kterýkoliv z železných viděl, a spousta kvičících selat v křoví, smělých tvorů, kteří neměli z člověka sebemenší strach. <emphasis>Ale učili se.</emphasis> Spíže v podpalubích Železné flotily se plnily uzenou šunkou, nasoleným vepřovým a slaninou.</p>
<p>Ovšem opice... opice byly mor. Victarion svým mužům zakázal, aby přinášeli kterákoliv z těch démonických zvířat na palubu, a přesto se jaksi stalo, že jimi byla jeho flotila přímo zamořená, dokonce byla na jeho <emphasis>Železném vítězství.</emphasis> I teď nějaké viděl, jak přeskakují ze stěžně na stěžeň a z lodi na loď. <emphasis>Kéž bych tak měl kuši.</emphasis></p>
<p>Victarionovi se toto moře nelíbilo, ani spalující slunce, které jim pražilo na hlavy a sežehávalo paluby, dokud nebyla prkna tak horká, že pálila do bosých chodidel. Nelíbily se mu tyhle bouře, které jako by se vždycky vynořily odnikud. Moře kolem Štítu byla často bouřlivá, ale tam aspoň člověk předem vycítil jejich příchod, kdežto tyto jižní bouře byly zrádné jako ženy. Dokonce i voda tady měla špatnou barvu blízko břehu to byl mihotavý tyrkys a dál pak modř tak hluboká, až byla téměř černá. Victarionovi se stýskalo po šedozelených vodách domova, s čepičkami bílými pěnou a příboji.</p>
<p>A nelíbil se mu ani Ostrov cedrů. Lovilo se tam sice dobře, ale lesy byly příliš zelené a rozlehlé, plné pokroucených stromů a podivných zářivých květin, které se nepodobaly žádným, co kdy jeho muži viděli, a mezi rozbořenými paláci a rozpadlými sochami potopeného Velosu, půl ligy severně od místa, kde kotvila jeho flotila, číhaly všelijaké hrůzy. Posledně, když strávil Victarion noc na břehu, byly jeho sny temné a znepokojivé, a když se probudil, měl ústa plná krve. Mistr řekl, že se ve spánku kousl do jazyka, ale on to považoval za znamení od Potopeného boha, za varování, že kdyby zde měl prodlévat příliš dlouho, zadusí se vlastní krví.</p>
<p>Říkalo se, že v den, kdy přišla na Valyrii Zkáza, se na ostrov přivalila stěna vody tři sta stop vysoká, utopila stovky tisíc mužů, žen a dětí, nenechala naživu nikoho, kdo by ten příběh vypověděl, kromě několika rybářů, co zrovna byli na moři, a hrstky velošských kopiníků stojících na stráži v pevné kamenné věži na nejvyšším kopci na ostrově, kteří viděli, jak se kopce a údolí pod nimi mění v zuřící moře. Nádherný Velos se svými paláci z cedrového dřeva a růžového mramoru zmizel během okamžiku. Prastaré cihlové zdi a stupňovité pyramidy otrokářského přístavu Ghozai na severním konci ostrova potkal stejný osud.</p>
<p><emphasis>Tolik utopených lidí, Potopený bůh je zde jistě silný</emphasis>, pomyslel si Victarion, když si vybral ten ostrov jako místo, kde se měly opětovně setkat tři části jeho rozdělené flotily. Nebyl však kněz. Co když si to vyložil špatně? Možná Potopený bůh zničil tento ostrov ve svém hněvu. Jeho bratr Aeron by to možná věděl, jenže Mokrý vlas byl daleko na Železných ostrovech, kázal proti Vranímu oku a jeho vládě. <emphasis>Na Trůnu z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mořského kamene nemůže sedět bezbožný člověk.</emphasis> A přesto kapitáni a králové provolávali na královolbě Euronovo jméno, dali mu přednost před Victarionem a jinými zbožnými muži.</p>
<p>Ranní slunce se odráželo od hladiny ve vlnkách světla příliš jasného, než aby se do něj dalo dívat. Victarionovi začalo bušit v hlavě, ačkoliv nemohl říci, zda je to od slunce, od bolesti v ruce anebo od pochybností, které na něj dotíraly. Sešel dolů do své kajuty, kde bylo chladno a šero. Snědá žena věděla, co od ní chce, aniž by ji požádal. Jakmile se posadil do svého křesla, vzala z nádobky měkký vlhký hadřík a přiložila mu jej na čelo. „Dobře,“ řekl. „Dobře. A teď ruku.“</p>
<p>Snědá žena neodpověděla. Než mu ji Euron dal, vyřízl jí jazyk. Victarion nepochyboval, že Vraní oko s ní spával také. Takový už byl jeho bratr. <emphasis>Euronovy dary jsou otrávené</emphasis>, připomněl si kapitán v den, kdy přišla snědá žena na palubu. <emphasis>Já o žádné zbytky po něm nestojím.</emphasis> Tehdy byl rozhodnutý, že jí podřízne hrdlo a svrhne ji do moře, že ji dá jako krvavou oběť Potopenému bohu. Nějak se k tomu ale nikdy nedostal.</p>
<p>Od té doby urazili dalekou cestu. Victarion mohl k snědé ženě mluvit. Nikdy se mu nepokoušela odmlouvat. <emphasis>Moře</emphasis> připlulo jako poslední,“ řekl jí, když mu stáhla rukavici. „Ostatní se ztratily, opozdily nebo utopily.“ Když žena zajela hrotem nože pod znečištěný plátěný obvaz kolem jeho štítové ruky, zkřivil tvář. „Někteří řeknou že jsem neměl flotilu rozdělit. Blázni. Měli jsme devadesát devět lodí... příliš těžko ovladatelné zvíře, než aby je byl člověk schopen zdárně dohnat přes moře na vzdálený konec světa. Kdyby je držel všechny u sebe, nejrychlejší lodě by se staly rukojmími těch nejpomalejších. A kde bych nalezl pro tolik úst zásoby? Žádný přístav nestojí o tolik válečných lodí ve svých vodách. Bouře by nás v každém případě rozprášily. Byli bychom jako listy rozptýlené po Letním moři.“</p>
<p>Místo toho rozdělil flotilu na eskadry a každou poslal do Zálivu otrokářů odlišnou cestou. Nejrychlejší lodě dal Rudému Ralfu Stonehouseovi, aby se plavil korzárskou cestou podél severního pobřeží Sothoryosu. Každý námořník věděl, že mrtvým městům dějícími na onom vroucím, horkém pobřeží je radno se vyhnout, jenže ve městech z bláta a krve na Baziliščích ostrovech, která se hemžila uprchlými otroky, otrokáři, stahovači, děvkami, lovci, pruhovanými lidmi a ještě horšími, se vždycky našly zásoby pro muže, jež se nebáli zaplatit železnou cenu.</p>
<p>Větší, těžší a pomalejší lodě se měly vydat do Lysu, aby tam prodali zajatce, které nabrali na Štítech, ženy a děti z Městečka lorda Hewetta a dalších ostrovů, společně s těmi muži, kteří se rozhodli, že se raději vzdají, než by zemřeli. Pro takové slabochy měl Victarion jen pohrdání. I přesto mu ten prodej zanechal odpornou chuť v ústech. Vzít muže jako nevolníka a ženu jako solnou manželku, to bylo správné a řádné, jenže tito lidé nebyli kozy nebo drůbež, aby je prodávali a kupovali za zlato. Rád přenechal záležitost s prodejem Ralfu Kulhavci, který použije získané peníze k zásobení svých velkých lodí na pomalou dlouhou střední cestu na východ.</p>
<p>Jeho vlastní lodě se plížily podél břehů Svárlivých zemí, aby nabraly jídlo, víno a čerstvou vodu ve Volantisu, než se zhoupnou na jih kolem Valyrie. To byla ta nejobvyklejší cesta na východ, nejčastěji využívaná, kde pro sebe jistě naleznou nějakou kořist, a navíc s malými ostrovy, kde se mohou skrýt během bouří, provést nezbytné opravy a doplnit v případě potřeby zásoby.</p>
<p>„Padesát čtyři lodí je příliš málo,“ řekl snědé ženě, „jenže déle již čekat nemohu. Jediným způsobem...“ hekl, když obvaz sloupla a utrhla přitom i strup. Maso pod obvazem, tam, kde ho sekl meč, bylo zelené a černé, „...jediným způsobem, jak tohle provést, je přepadnout otrokáře nic netušící, jak jsem to jednou udělal v Lannisportu. Přikrást se z moře a udeřit na ně, pak se zmocnit té dívky a uhánět k domovu, než se za námi Volanťané pustí.“ Victarion nebyl zbabělec, ale nebyl ani blázen a věděl, že se s padesáti čtyřmi loděmi nemůže ubránit třem stovkám. „Stane se mou ženou a ty budeš její služebnou.“ Služebná bez jazyka nikdy nevyzradí žádná tajemství.</p>
<p>Možná by toho řekl víc, jenže právě tehdy přišel mistr, zaťukal na dveře kajuty, plachý jako myška. „Dále,“ zavolal Victarion. „A zavři za sebou na závoru. Vím, proč jsi tady.“</p>
<p>„Lorde kapitáne.“ Mistr ve své hnědé róbě a s tenkým hnědým knírkem jako myš i vypadal. <emphasis>Myslí si snad, že s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>knírkem vypadá víc jako muž?</emphasis> Jmenoval se Kerwin. Byl velmi mladý, možná dvaadvacetiletý. „Mohu se ti podívat na ruku?“</p>
<p><emphasis>Bláznivá otázka.</emphasis> Mistři měli svoje způsoby, ale pro tohoto Kerwina neměl Victarion nic než pohrdání. Se svými hladkými růžovými tvářemi, měkkýma rukama a hnědými kadeřemi připomínal děvčátko víc než většina děvčátek. Když přišel na palubu <emphasis>Železného vítězství</emphasis>, tak se jako děvčátko i uculoval, ale jednoho večera, poblíž Kamenoschodů, se takto usmál na nesprávného muže a Burton Humble mu vyrazil čtyři zuby. Nedlouho poté si přišel Kerwin za kapitánem postěžovat, že jej čtyři muži z posádky odvlekli do podpalubí a zneužili jako ženu. „Tímhle tomu učiníš konec,“ řekl mu Victarion a zarazil do stolu mezi nimi dýku. Kerwin si ji vzal kapitán soudil, že jenom proto, že se ji bál odmítnout ale nikdy ji nepoužil.</p>
<p>„Tady je moje ruka,“ řekl Victarion. „Podívej se, na co chceš.“ Mistr Kerwin klesl na koleno, aby si mohl ránu lépe prohlédnout. Dokonce k ní přičichl, jako pes. „Budu muset opět vypustit hnis. Ta barva... lorde kapitáne, rána se nehojí. Je možné, že ti budu muset uříznout ruku.“</p>
<p>Už o tom mluvili předtím. „Jestli mi vezmeš ruku, zabiji tě. A nejdřív tě přivážu k zábradlí a dám posádce darem tvou zadnici. Udělej s tím něco.“</p>
<p>„Bude to bolet.“</p>
<p>„Jako vždycky.“ <emphasis>To život je bolest, ty blázne. Nikde jinde není radost, než ve vodních síních Potopeného boha.</emphasis> „Udělej to.“ Chlapec, bylo těžké smýšlet o někom tak měkkém a růžovém jako o muži, přiložil kapitánovi k dlani čepel dýky a řízl. Hnis, který se vyvalil, byl hustý a žlutý jako zkyslé mléko. Snědá žena při tom zápachu nakrčila nos, mistr se začal dusit a dokonce Victarionovi se zvedl žaludek. „Řízni hlouběji. Ať to jde všechno ven. Chci vidět krev.“</p>
<p>Mistr Kerwin zatlačil dýku hlouběji. Tentokrát to bolelo, ale společně s hnisem se vyřinula i krev; tak temná, že vypadala ve světle lampy černá.</p>
<p>Krev byla dobrá. Victarion souhlasně zamručel. Seděl tam a ani sebou neškubl, zatímco mistr bodal a mačkal a odstraňoval hnis čtverečky plátna vyvařenými v octě. Než skončil, čistá voda v míse se proměnila ve zpěněnou polévku. Při tom pohledu by se udělalo každému zle. „Odnes ten hnus a jdi.“ Victarion pokývl k snědé ženě. „Ona mě obváže.“</p>
<p>Zápach setrvával dokonce i po chlapcově odchodu. Poslední dobou byl všudypřítomný. Mistr navrhl, že by bylo nejlépe čistit ránu nahoře na palubě, na čerstvém vzduchu a na slunci, jenže to Victarion zakázal. Tohle nepatřilo mezi věci, které by měla vidět jeho posádka. Byli půl světa od domova, příliš daleko, než aby jim mohl dovolit, aby viděli, jak začal jejich železný kapitán rezivět.</p>
<p>V levé ruce mu stále škubalo tupá bolest, ale vytrvalá. Když sevřel ruku v pěst, zesílila, jako by mu vrazili do paže nůž. <emphasis>Ne nůž, ale meč. Meč v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přízračné ruce ducha. Serry,</emphasis> tak se jmenoval. Rytíř a dědic Jihoštítu. <emphasis>Já jsem ho zabil, jenže on mne bodá z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hrobu. Ze žhavého srdce jakéhokoliv pekla, kam jsem ho poslal, vráží mi svoji ocel do ruky a otáčí jí.</emphasis></p>
<p>Victarion si ten boj vybavoval, jako by to bylo včera. Jeho štít byl na třísky, bez užitku mu visel z ruky, a tak když Serry máchl svým mečem dolů, zvedl ruku a zachytil jej. Ten mladík byl silnější, než vypadal; jeho čepel projela překládanou ocelí kapitánovy rukavice a vycpávanou rukavicí pod ní, až do masa jeho dlaně. <emphasis>Škrábanec od kotěte</emphasis>, říkal si Victarion potom. Vymyl si ránu, nalil do ní svařený ocet, obvázal ji a přestal na ni myslet, věřil, že bolest odezní a ruka se zahojí sama.</p>
<p>Ona se mu místo toho zanítila, až nakonec začalo Victarionovi vrtat hlavou, zda nebyl Serryho meč otrávený. Proč jinak by se rána nechtěla zahojit? To pomyšlení jej rozzuřilo. Žádný opravdový muž nezabíjel jedem. Bažinářští ďáblové v Kailinské držbě vypouštěli na jeho muže otrávené šípy, jenže to se dalo od takových podřadných tvorů očekávat. Serry byl rytíř, muž urozeného původu. Jed byl pro zbabělce, ženy a Dorny.</p>
<p>„Pokud ne Serry, kdo?“ zeptal se snědé ženy. „Že by mi tohle dělala ta šedá myš mistr? Mistři znají různá kouzla a triky. Možná na mne používá nějaký jed, doufá, že mu dovolím, aby mi ruku uřízl.“ Čím víc na to myslel, tím pravděpodobnější mu to připadalo. „Dal mi ho Vraní oko, ten proklatý tvor.“ Euron sebral Kerwina na Zelenoštítu, kde byl ve službách lorda Chestera, staral se o jeho havrany a vyučoval jeho děti, anebo to možná bylo naopak. A jak ta myš pištěla, když ji jeden z Euronových němých přitáhl za řetěz kolem krku na palubu <emphasis>Železného vítězství.</emphasis> „Pokud se mi tímhle mstí, tak mi křivdí. To Euron trval na tom, aby ho vzali, aby nemohl napáchat nějakou neplechu se svými ptáky.“ Jeho bratr mu dal také tři klece havranů, aby mohl Kerwin posílat nazpět vzkazy o jejich cestě, ale Victarion mu zakázal vypouštět je. <emphasis>Ať se Vraní oko dusí a diví.</emphasis></p>
<p>Snědá žena mu obvazovala ruku čistým platném, šestkrát mu je omotala kolem dlaně, když na dveře zabušil Dlouhovoda Štít, aby mu řekl, že se na palubu dostavil kapitán <emphasis>Hoře</emphasis> se zajatcem! „Říká, že přivedl čaroděje, kapitáne. Prý ho vylovil z moře.“</p>
<p>„Čaroděje?“ Že by mu Potopený bůh seslal tady na opačné straně světa dar? Jeho bratr Aeron by to věděl, jenže Aeron spatřil majestátnost vodních síní Potopeného boha pod mořem, než byl navrácen k životu. Victarion měl ze svého boha zdravý strach, tak jako by jej měli mít všichni lidé, ale svou víru vložil v ocel! Zahýbal svou zraněnou rukou, zkřivil tvář, pak si natáhl rukavici a vstal. „Ukažte mi toho čaroděje.“</p>
<p>Kapitán <emphasis>Hoře</emphasis> je očekával na palubě. Malý muž, zarostlý a prostého vzhledu, podle původu Sparr. Muži mu říkali Hraboš. „Lorde kapitáne,“ řekl, když se objevil Victarion, „Toto je Moqorro. Dar poslaný nám od Potopeného boha.“</p>
<p>Čaroděj byl obrovitý muž, vysoký jako Victarion sám a dvakrát tak široký, s břichem jako balvan a houštinou vlasů bílých jako kost, které mu rostly kolem tváře jako lví hříva. Kůži měl černou. Ne oříškově hnědou jako obyvatelé Letních ostrovů v jejich labutích lodích, ani rudohnědou jako dothračtí páni koní, ale <emphasis>černou.</emphasis> Černější než uhel, černější než gagát, černější než havraní křídlo. <emphasis>Spálenou,</emphasis> pomyslel si Victarion. <emphasis>Jako u člověka, kterého opékali v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>plamenech, dokud se jeho maso nesežehlo a neusmažilo a neodpadlo mu s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kouřem od kostí.</emphasis> Ohně, které jej spálily, mu stále tančily po lících a čele, a jeho oči hleděly na svět z masky ztuhlých plamenů. <emphasis>Otrocké tetování,</emphasis> věděl kapitán. <emphasis>Značky zla.</emphasis></p>
<p>„Našli jsme ho přilepeného ke zlomenému stěžni,“ vysvětloval Hraboš. „Od té doby, co jeho loď ztroskotala, byl ve vodě deset dní.“</p>
<p>„Kdyby byl ve vodě deset dní, byl by mrtvý anebo by zešílel od pití mořské vody.“ Slaná voda byla svatá; Aeron Mokrý vlas a ostatní kněží jí možná žehnali lidem a čas od času doušek či dva spolkli, aby posílili svou víru, ale žádný smrtelník nemohl pít z hlubokého moře celé dny v kuse a doufat, že to přežije. „Ty tvrdíš, že jsi čaroděj?“ zeptal se Victarion zajatce.</p>
<p>„Ne, kapitáne“ odpověděl černý muž ve společném jazyce. Hlas měl tak hluboký, až se zdálo, jako by vycházel ze dna moře! „Nejsem nic než pokorný otrok R’hllora, Pána světla!“</p>
<p><emphasis>R’hllora. Takže rudý kněz.</emphasis> Victarion takové muže v cizích městech již viděl, jak se starají o svoje svaté ohně. Nosili bohatá rudá roucha z hedvábí, sametu a jehněčí vlny. Tento byl oděn ve vybledlém hadru se skvrnami od soli, jež mu lnul k silným nohám a visel mu v cárech kolem trupu... ale když se kapitán podíval na ty cáry důkladněji, vypadalo to, že kdysi mohly být rudé. „Růžový kněz,“ prohlásil Victarion.</p>
<p>„Démonický kněz,“ řekl Wulfe Jednouch a odplivl si.</p>
<p>„Možná chytlo jeho roucho plamenem, a tak skočil přes palubu, aby je uhasil,“ navrhl Dlouhovoda Štít k všeobecnému veselí. Dokonce i opice to pobavilo. Štěbetaly jim nad hlavami a jedna hodila dolů hrst plnou svých vlastních výkalů, které se rozpleskly po prknech paluby.</p>
<p>Victarion Greyjoy smíchu nedůvěřoval. Jeho zvuk v něm vždycky zanechal stísněný pocit, že je terčem nějakého žertu, který nechápe. Euron Vraní oko jej často urážel, když ještě byli chlapci. Stejně tak Aeron, než se stal Mokrým vlasem. Jejich urážky byly často maskovány jako chvála a někdy si Victarion dokonce ani neuvědomil, že jej urážejí. Dokud nezaslechl smích. Pak přišel hněv, vroucí vzadu v jeho hrdle, dokud neměl pocit, že se jeho chutí zadusí. Přesně takový pocit měl z opic. Jejich kousky nikdy nevyčarovaly na kapitánově tváři úsměv, i když jeho posádka řičela smíchy, hulákala a pískala.</p>
<p>„Pošli ho dolů k Potopenému bohu, než na nás stačí uvalit kletbu,“ naléhal Burton Humble.</p>
<p>„Loď šla ke dnu a zůstal jenom on, držící se stěžně,“ řekl Wulfe Jednouch. „Kde je posádka: Povolal z nebe démony, aby je pohltili? Co se stalo s tvou lodí?“</p>
<p>„Bouře.“ Moqorro si zkřížil ruce na hrudi. Nezdálo se, že by měl strach, i když všichni muži kolem volali, aby zemřel. Zdálo se, že ani opicím se čaroděj nelíbí. Přeskakovaly z lana na lano a vřeštěly.</p>
<p>Victarion si nebyl jistý. Přišel z moře. Proč by jej Potopený bůh vyvrhl na hladinu, kdyby neměl v úmyslu, abychom ho našli? Jeho bratr Euron měl čaroděje jako svoje mazlíčky. Možná Potopený bůh chtěl, aby měl jednoho i Victarion. „Proč říkáš, že je tento muž čaroděj?” zeptal se Hraboše. „Já vidím jen otrhaného rudého kněze.”</p>
<p>„Já si myslel to samé, lorde kapitáne... jenže on ví věci. Věděl, že máme namířeno do Zálivu otrokářů, ještě než mu to mohl kterýkoliv muž říct, a věděl, že budeš tady, u tohoto ostrova.” Malý muž zaváhal. „Lorde kapitáne, řekl mi, že s jistotou zemřeš, pokud jej k tobě nepřivedeme.”</p>
<p><emphasis>Že já</emphasis> zemřu?” odfrkl si Victarion. <emphasis>Podřízněte mu krk a shodíte ho do moře,</emphasis> chtěl už říci, dokud nepocítil osten bolesti ve své zraněné ruce, který vyjel až takřka k lokti, agónii tak silnou, že se mu slova proměnila v hrdle ve žluč. Zapotácel se a chytil se zábradlí, aby neupadl.</p>
<p>„Čaroděj očaroval kapitána,” ozval se hlas.</p>
<p>Ostatní muži se dali do křiku. <emphasis>„Podřízněte mu hrdlo! Zabijte ho, než na nás přivolá svoje démony!</emphasis> Dlouhovoda Štít tasil svůj dirk jako první. <emphasis>„NE!“</emphasis> zahřímal Victarion. „Ustupte! Všichni. Štíte, zasuň svoji ocel. Hraboši, ty se vrať na svoji loď. Humble, odveď čaroděje do mé kajuty. Vy ostatní se věnujte svým povinnostem.” Na polovinu zabušení srdce si nebyl jistý, zda jej poslechnou. Stáli tam a mručeli, polovina s rukama na jílcích svých zbraní, dívali se jeden na druhého s otázkou v očích. A opice nad jejich hlavami na ně všechny kálely, <emphasis>plesk, plesk, plesk. </emphasis>Nikdo se nepohnul, dokud Victarion nepopadl čaroděje za paži a neodtáhl jej k palubnímu otvoru.</p>
<p>Když otevřel dveře do své kajuty, snědá žena se k němu otočila, tichá a usměvavá... když ale spatřila po jeho boku rudého kněze, obnažila zuby a hněvivě zasssssyčela, jako had. Victarion ji srazil hřbetem zdravé ruky na podlahu. „Buď zticha, ženo. Víno pro nás oba.” Otočil se k černému muži. „Mluvil Hraboš pravdu? Viděl jsi mou smrt?”</p>
<p>„Tu a ještě víc.”</p>
<p>„Kdy? Kde? Zemřu v bitvě?” Rozevřel a sevřel zdravou ruku. „Jestli mi lžeš, rozseknu ti hlavu vpůli jako meloun a nechám opice, aby ti sežraly mozek.”</p>
<p>„Tvoje smrt je tady s námi, můj pane. Dej mi svoji ruku.” „Moji ruku. Co chceš s mojí rukou?”</p>
<p>„Viděl jsem tě v nočních ohních, Victarione Greyjoyi. Vykročil jsi z plamenů, tvrdý a divoký, z tvoji velké sekery odkapávala krvi, byl jsi slepý k chapadlům, která tě držela za zápěstí, krk a kotník, černým strunám, které tě nutily tančit.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Tančit?“</emphasis> Victarion se naježil. „Tvoje noční ohně lžou. já jsem nebyl stvořen k tanci a nejsem ničí loutka.“ Strhl si z ruky rukavici a vrazil knězi dlaň před obličej. „Tady. Tohle jsi chtěl?“ Nový obvaz byl již zbarven krví a hnisem. „Měl na svém štítu růži, ten muž, co mi tohle dal. Rozškrábl jsem si dlaň o trn.“ „Dokonce i ten nejmenší škrábanec může přinést smrt, lorde kapitáne, ale pokud mi to dovolíš, uzdravím tě. Budu potřebovat čepel. Nejlepší by bylo stříbro, ale poslouží i železo. Také potřebuji železný koš. Musím zapálit oheň. Bude to bolet. Strašlivá bolest, jakou jsi ještě nikdy nepoznal. Až spolu ale skončíme, budeš mít ruku zpátky.“</p>
<p><emphasis>Jsou všichni stejní, tihle šarlatáni. Myš mne také varovala před bolestí,</emphasis> „Jsem z železných, kněže. Bolesti se vysmívám. Dostaneš, co požaduješ... pokud ale selžeš a moje ruka se nezahojí, sám ti podříznu krk a dám tě moři.“</p>
<p>Moqorro se uklonil, jeho tmavé oči se zaleskly. „Staniž se.“ Železného kapitána toho dne již neviděli, ale jak míjely hodiny, posádka <emphasis>Železného vítězství</emphasis> hlásila, že slyšela zvuk divokého smíchu vycházející z kapitánovy kajuty, smíchu hlubokého, temného a šíleného, a když zkoušeli Dlouhovoda Štít a Wulfe Jednouch otevřít dveře kajuty, zjistili, že jsou zabarikádované. Později byl slyšet zpěv, podivná vysoká kvílivá píseň v jazyce, o němž mistr řekl, že to je vznešená valyrijština. Tehdy opustily loď opice, s vřískotem naskákaly do vody.</p>
<p>Přišel západ slunce, moře zčernalo jako inkoust a napuchlé slunce dalo obloze hlubokou, krvavě rudou barvu. Victarion vyšel zpátky na palubu. Byl od pasu nahoru nahý, levou ruku měl krvavou až k lokti. Jak se shromáždila jeho posádka, šeptající si mezi sebou a vyměňující si pohledy, zvedl ohořelou, zčernalou ruku. Z prstů, kterými ukázal na mistra, stoupaly proužky tmavého dýmu. „Tamten. Podřízněte mu krk a hoďte ho do moře a větry nám budou příznivé celou cestu až do Meereenu.“ Moqorro to viděl ve svých ohních. Viděl také, že se ta dívka provdala, ale co? Nebude to první žena, ze které udělal Victarion Greyjoy vdovu.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />TYRION</strong></p>
<p><strong>L</strong>éčitel vstoupil do stanu, mumlaje zdvořilosti, ale jediné začichání v páchnoucím vzduchu a pohled na Yezzana zo Oaggaz je ukončil. „Bledá klisna,“ řekl muž Sladince.</p>
<p><emphasis>Jaké překvapení,</emphasis> pomyslel si Tyrion. <emphasis>Kdo by to byl hádal? Kromě jakéhokoliv člověka s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nosem a mne s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>polovinou nosu. </emphasis>Yezzana spalovala horkost, křečovitě se zmítal v jezírku svých vlastních exkrementů. Jeho výkaly se proměnily v hnědý sliz protkaný krví... a připadlo Yollovi a Grešli, aby otírali jeho žlutou zadnici. Dokonce ani s jejich pomocí nedokázal jejich pán zvednout svoji vlastní váhu; vyžádalo si to všechny jeho ubývající síly, jen aby se převalil na bok.</p>
<p>„Moje umění je zde zbytečné,“ oznámil léčitel. „Život vznešeného Yezzana je v rukou bohů. Ochlazujte jej, je-li to možné. Někteří říkají, že to pomáhá. Dávejte mu vodu.“ Ti, které zasáhla bledá klisna, vždycky žíznili, mezi vyprazdňováním jí vypili celé galony. „Čistou čerstvou vodu, tolik, kolik jí vypije.“</p>
<p>„Ne říční vodu,“ řekla Sladinka.</p>
<p>„To v žádném případě.“ s těmito slovy léčitel utekl.</p>
<p><emphasis>My také musíme utéct,</emphasis> pomyslel si Tyrion. Byl otrok s pozlaceným obojkem, s malými zvonečky, které vesele cinkaly při každém jeho kroku. <emphasis>Jeden z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Yezzanových drahých pokladů. Čest rovnající se rozsudku smrti.</emphasis> Yezzan zo Oaggaz si rád držel svoje poklady blízko u sebe, a tak připadlo Yollovi, Grešli, Sladince a jeho ostatním pokladům, aby se o něj starali, když onemocněl.</p>
<p><emphasis>Ubohý starý Yezzan.</emphasis> Lojový pán nebyl tak špatný, jako páni obvykle bývají, Sladinka měla v tomto ohledu pravdu. Tyrion, který obsluhoval při jeho večerních hostinách, brzy pochopil, že Yezzan patři mezi nejpřednější z těch yunkajských pánů, kteří byli nakloněni dodržování míru s Meereenem. Většina ostatních zde jen zabíjela čas, čekala, až dorazí armády z Volantisu. Pár jich chtělo zaútočit na město okamžitě, než je Volanťané okradou o jejich slávu a nejlepší podíl z kořisti. Yezzan se na tom podílet nechtěl. Ani nesouhlasil s tím, aby vraceli meereenská rukojmí trébuchetem, jak to navrhoval žoldák Krvavovous.</p>
<p>Jenže během dvou dnů se toho změnilo mnoho a ještě více. Před dvěma dny byl Chůva živ a zdráv. Před dvěma dny Yezzan ještě neslyšel přízračná kopyta bledé klisny. Před dvěma dny byly flotily ze Starého Volantisu dva dny cesty vzdálené. A nyní...</p>
<p>„Zemře Yezzan?“ zeptala se Grešle hláskem, který přímo škemral <emphasis>řekni, že to tak není.</emphasis></p>
<p>„Všichni zemřeme.“</p>
<p>„Myslela jsem, zda zemře na průjem.“</p>
<p>Sladinka je oba obdařila zoufalým pohledem. „Yezzan <emphasis>nemusí </emphasis>zemřít.“ Hermafroditka pohladila jejich obrovitého pána po čele, odhrnula mu vlasy vlhké potem. Yunkajec zasténal a mezi nohy mu vychrstl další příliv hnědě zbarvené vody. Jeho ložní prádlo bylo plné skvrn a páchlo, ale neměli žádný způsob, jak jím pohnout.</p>
<p>„Někteří páni dávají svým otrokům svobodu, když zemřou,“ řekla Grešle.</p>
<p>Sladinka se zachichotala. Byl to děsivý zvuk. „Jen svým oblíbencům. Osvobodí je od strastí tohoto světa, aby svého milovaného pána provázeli do hrobu a sloužili mu v posmrtném životě.“</p>
<p>Sladinka by to měla vědět. Bude první, komu podříznou krk.</p>
<p>Promluvil kozí chlapec. „Stříbrná královna-“</p>
<p>„je mrtvá,“ odbyla ho Sladinka. „Na tu zapomeň! Drak ji odnesl za řeku. Utopila se v Dothrackém moři.“</p>
<p>„V <emphasis>trávě</emphasis> se utopit nemůžeš,“ opáčil chlapec.</p>
<p>„Kdybychom se dostali na svobodu,“ řekla Grešle, „mohli bychom královnu najít. Anebo ji aspoň jít hledat.“</p>
<p>Ty na svém psovi a já na mé svini, honící draka napříč <emphasis>Dothráckým mořem.</emphasis> Tyrion se poškrábal na své jizvě, aby se nedal do smíchu. „Tento konkrétní drak již projevil zálibu v pečeném mase. Pečený trpaslík je dvakrát tak chutný.“</p>
<p>„Bylo to jen přání,“ řekla Grešle toužebně. „Mohli bychom odplout někam pryč. Teď, když je po válce, jsou v zálivu opět lodě.“</p>
<p><emphasis>Ono už je po válce?</emphasis> Tyrion o tom pochyboval. Byly sice podepsány pergameny, jenže války se nebojovaly podle pergamenů.</p>
<p>„Mohli bychom se vydat do Qarthu,“ pokračovala Grešle. „Můj bratr říkával, že tam mají ulice dlážděné nefritem. Městské zdi jsou jedním z divů světa. Když budeme vystupovat v Qarthu, bude na nás pršet zlato a stříbro, uvidíš.“</p>
<p>„Některé z těch lodí venku v zálivu jsou qarthénské,“ připomněl jí Tyrion. „Lomas Dlouhokroký zdi Qarthu viděl. Úplně mi stačí jeho knihy. Dostal jsem se tak daleko na východ, kam až mám v úmyslu zajít.“</p>
<p>Sladinka otírala Yezzanův rozpálený obličej vlhkým hadříkem. „Yezzan musí žít. Jinak všichni zemřeme s ním. Bledá klisna každého jezdce neodnese. Mistr se uzdraví.“</p>
<p>To byla bohapustá lež. Bylo by zázrakem, kdyby Yezzan přežil další den. Tyrion měl pocit, že lojový pán již beztak umíral na jakoukoliv ošklivou nemoc, co si ji přinesl ze Sothoryosu. Toto jen uspíší jeho konec. <emphasis>Ve skutečnosti je to milosrdenství.</emphasis> Jenže ne takové, po jakém by lačnil trpaslík sám. „Léčitel řekl, že potřebuje čerstvou vodu. Postaráme se o to.“</p>
<p>„To je od vás laskavé.“ Sladinka zněla otupěle. Z jejího hlasu zazníval víc než jen strach z toho, že jí podříznou hrdlo; zdálo se, že právě ona, ze všech Yezzanových drahých pokladů, má svého rozložitého pána ráda.</p>
<p>„Pojď se mnou, Grešle.“ Tyrion rozevřel stanovou plentu a vystrčil ji ven, do horka meereenského rána. Vzduch byl vlhký a teplý, dusný, a přesto byl vítanou úlevou od pachu potu, výkalů a nemoci, který plnil vnitřek Yezzanova palácového altánu.</p>
<p>„Voda mistrovi pomůže,“ řekla Grešle. „Tak to řekl léčitel, jistě je to pravda. Čerstvá sladká voda.“</p>
<p>„Chůvě čerstvá sladká voda nepomohla.“ <emphasis>Chudák starý Chůva.</emphasis> Yezzanovi vojáci jej minulého večera za soumraku hodili na vůz s mrtvolami, další oběť bledé klisny. Když kolem umírají lidé každou hodinu, nikdo se příliš nestará o dalšího umírajícího, zvlášť pak o tolik opovrhovaného, jako byl Chůva. Yezzanovi ostatní otroci odmítli přiblížit se k dozorci, když mu začaly křeče, a tak připadlo Tyrionovi, aby jej udržoval v teple a nosil mu pití. <emphasis>Víno ředěné vodou, citronovou šťávu a pěkně horký vývar z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>psích ocásků, s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kousky hub. Hezky to vypij, Chůvičko, je třeba nahradit tu sračkovou vodu, co ti vytéká ze zadnice. </emphasis>Posledním slovem, které Chůva řekl, bylo: „Ne.“ A posledními slovy, která slyšel, bylo: „Lannister si vždycky splácí svoje dluhy.“</p>
<p>Tyrion tuto pravdu před Grešlí zamlčoval, ale musela pochopit, jak se věci s jejich pánem mají. „Divil bych se, kdyby se Yezzan dožil východu slunce.“</p>
<p>Chytila ho za paži. „Co bude s námi?“</p>
<p>„Má dědice. Synovce.“ Čtyři takoví přišli s Yezzanem z Yunkai, aby veleli jeho otrockým vojákům. Jeden byl mrtvý, zabitý během výpadu targaryenskými žoldáky. Ostatní tři si pravděpodobně rozdělí otroky žluté majestátnosti mezi sebe. Zda sdílí některý ze synovců Yezzanovu zálibu v kriplech, zrůdách a absurdnostech, to již bylo méně jisté. „Jeden z nich nás možná zdědí. Anebo možná skončíme zpátky na dražebním špalku.“</p>
<p>„Ne.“ Vytřeštila na něj oči. „To ne. Prosím.“</p>
<p>„Mně se ta vyhlídka také nelíbí.“</p>
<p>O pár yardů dál dřepěli v prachu Yezzanovi otročtí vojáci, házeli kostky a podávali si z ruky do ruky vinný měch. Jedním z nich byl seržant jménem Jizva, surovec mrzkého charakteru, s hlavou hladkou jako kámen a rameny jako vůl. <emphasis>Také má inteligenci vola</emphasis>, rozpomněl se Tyrion.</p>
<p>Zamířil k nim. „Jizvo,“ zavolal, „vznešený Yezzan potřebuje čistou, čerstvou vodu. Vezmi dva muže a přineste tolik věder, kolik jen můžete. A hněte sebou.“</p>
<p>Vojáci přerušili svoji hru. Jizva se zvedl, svraštil čelo. „Cos to říkal, trpajzlíku? Co si myslíš, že jsi?“</p>
<p>„Ty dobře víš, kdo jsem. Yollo. Jeden z pokladů tvého pána. A teď udělej, co jsem ti řekl.“</p>
<p>Vojáci se dali do smíchu. „Tak jdi, Jizvo,“ urážel ho jeden z nich, „a pospěš si s tím. Yezzanova opice ti to rozkázala.“</p>
<p>„Ty <emphasis>nebudeš</emphasis> říkat vojákům, co mají dělat,“ řekl Jizva.</p>
<p>„Vojákům?“ Tyrion předstíral, že je zmaten. „Já vidím otroky. Nosíte kolem krku stejný obojek jako já.“</p>
<p>Prudký úder, který mu Jizva zasadil, jej srazil k zemi a rozbil mu ret. „Yezzanův obojek. Ne tvůj.“</p>
<p>Tyrion si otřel hřbetem ruky krev z rozbitého rtu. Když se pokoušel vstát, jedna noha pod ním podklesla, takže spadl zpátky na kolena. S Grešlinou pomocí se mu podařilo vstát. „Sladinka říkala, že pán musí mít vodu,“ zakvičel, jak nejlépe uměl.</p>
<p>„Sladinka ať ošuká sama sebe. Je k tomu stvořená. My nebudeme přijímat rozkazy od nějaké zrůdy.“</p>
<p><emphasis>Ne,</emphasis> pomyslel si Tyrion. Dokonce i mezi otroky byli páni a kmáni, jak rychle pochopil. Hermafrodit byl dlouho oblíbeným mazlíčkem jejich pána, hýčkaný a upřednostňovaný, a ostatní otroci vznešeného Yezzana jej za to nenáviděli.</p>
<p>Vojáci byli zvyklí přijímat rozkazy od svých pánů a svého dozorce. Jenže Chůva byl mrtvý a Yezzan příliš nemocný, než aby mohl určit nástupce. Co se týkalo tří synovců, oni chrabří svobodní mužové si při prvním zvuku kopyt bledé klisny vzpomněli, že mají naléhavé záležitosti někde jinde.</p>
<p>„V-vodu,“ řekl Tyrion a schoulil se. „Ne říční vodu, říkal léčitel. Čistou, čerstvou studniční vodu.“</p>
<p>„Jděte si pro ni <emphasis>sami,“</emphasis> zamručel Jizva. „A pospěšte si s tím.“ „My?“ Tyrion si vyměnil beznadějný pohled s Grešlí. „Voda je moc těžká. Nejsme tak silní jako vy. Můžeme... můžeme si vzít vozík s mezkem?“</p>
<p>„Vaše nohy vám stačí.“</p>
<p>„Budeme muset jít tucetkrát.“</p>
<p>„Jděte třeba stokrát. Mně to sakra nezajímá.“</p>
<p>„Jenom my dva... neuneseme všechnu vodu, co pán potřebuje.“</p>
<p>„Vezměte si svého medvěda,“ navrhl Jizva. „Nosit vodu je to jediné, k čemu se hodí.“</p>
<p>Tyrion ucouvl. „Jak pravíš, pane.“</p>
<p>Jizva se zakřenil. <emphasis>Pane. Ach ano, to se mu líbí.</emphasis> „Morqo, přines klíče. Naplňte vědra a vraťte se zpátky, trpaslíku. Víš, co se stává s otroky, kteří se pokusí uprchnout.“</p>
<p>„Přines vědra,“ řekl Tyrion Grešli. Sám odešel s mužem jménem Morqo vyvést sera Joraha z jeho klece.</p>
<p>Rytíř se svému zajeti moc dobře nepřizpůsobil. Když jej zavolali, aby hrál medvěda a unesl krásnou pannu, mračil se, nespolupracoval, a když se přece jen podvolil, že se zúčastni jejich představeni, jen se šoural bez života sem a tam. Třebaže se nepokusil o útěk, ani neprojevoval násilí vůči svým věznitelům, často ignoroval jejich příkazy nebo odpovídal tichými kletbami. Nic z toho samozřejmě ani trochu nepobavilo Chůvu, který dal svoji nelibost najevo tím, že zavřel Mormonta do železné klece a každého večera, když slunce zapadalo do Zálivu otrokářů, ho nechal bít. Rytíř přijímal bití v tichosti; jedinými zvuky byly mumlané kletby otroků, kteří jej bili, a tupé <emphasis>žuch žuch žuch </emphasis>jejich holí bušících do těla sera Joraha, dobitého a plného podlitin.</p>
<p>Ten člověk je prázdná skořápka, pomyslel si Tyrion, když poprvé viděl, jak velkého rytíře bijí. Měl jsem držet jazyk za zuby a nechat ho Zahrině. Možná by to pro něj byl laskavější osud.</p>
<p>Mormont se vynořil ze stísněného prostoru klece ohnutý a mžourající, s očima jako černé jámy a zády plnými škraloupů ze zaschlé krve. Obličej měl tak zhmožděný a napuchlý, že stěží vypadal jako člověk. Až na bederní zástěrku, špinavý cár žlutého hadru, byl nahý. „Pomůžeš jim nosit vodu,“ řekl mu Morqo.</p>
<p>Jedinou odpovědí sera Joraha byl zasmušilý pohled. <emphasis>Předpokládám, že někteří muži by raději zemřeli jako svobodní, než by žili jako otroci.</emphasis> Tyrion tím naštěstí postižen nebyl, ale kdyby Mormont zabil Morqa, ostatní otroci by ten rozdíl mezi nimi nemuseli respektovat. „Pojď,“ řekl, než stačil rytíř provést něco statečného a hloupého. Kolébavou chůzí se rozhýbal a doufal, že jej bude Mormont následovat.</p>
<p>Bohové byli protentokrát dobří. Mormont šel za ním.</p>
<p>Dvě vědra pro Grešli, dvě pro Tyriona a čtyři pro sera Joraha, po dvou do každé ruky. Nejbližší studna byla jižně a na západ od Megery, a tak se vydali tím směrem a zvonečky na jejich obojcích vesele cinkaly při každém jejich kroku. Nikdo jim nevěnoval pozornost. Byli to jen otroci, šli pro vodu pro svého pána. Nošení obojku udělovalo jisté výhody, především pozlaceného obojku s vyrytým jménem Yezzana zo Oaggaz. Vyzvánění těch malých zvonečků oznamovalo jejich hodnotu komukoliv, kdo měl uši. Otrok byl jen tak důležitý jako jeho pán; Yezzan byl ten nejbohatší muž ve Žlutém městě a přivedl do války šest stovek otrockých vojáků, i když vypadal jako nestvůrný žlutý slimák a páchl močí. jejich obojky jim dávaly svolení chodit si uvnitř tábora, kamkoliv se jim zachtělo.</p>
<p>Dokud Yezzan nezemře.</p>
<p>Na poli opodál se cvičili v boji otročtí vojáci Řinčivých pánů. Strnule pochodovali po písku a formovali se se svými dlouhými kopími a řinčení řetězů, které je poutaly k sobě, vydávalo tvrdou kovovou hudbu. Jinde stavěly skupiny vojáků rampy z kamene a písku pod praky a škorpiony, natáčely je vzhůru k obloze, aby mohly ubránit tábor, kdyby se černý drak vrátil. Trpaslík se musel usmát, když viděl, jak se ti muži potí a nadávají, zatímco nakláněli těžké válečné stroje. Všude byly vidět také kuše. Vypadalo to, že je jí vyzbrojen každý muž, od boků jim visely toulce plné šípů.</p>
<p>Kdyby kohokoliv napadlo zeptat se jej, Tyrion by jim mohl říci, aby se vůbec nenamáhali. Pokud by se čistě náhodou nestalo, že se jeden z těch dlouhých železných škorpionů trefí drakovi přímo do oka, bylo stěží pravděpodobné, že se jim podaří královnino zvířátko sestřelit takovými hračkami. <emphasis>Draka nelze zabít tak snadno. Polechtejte ho a jen se rozzuří.</emphasis></p>
<p>Oči byly místem, kde byl drak nejzranitelnější. Oči a mozek za nimi. Rozhodně ne břicho, jak se pravilo ve starých příbězích. Šupiny tam dole byly stejně tuhé jako ty na dračích zádech a bocích. A rozhodně ne chřtán. To by bylo šílenství, stejné, jako by se tihle rádoby drakobijci pokoušeli uhasit oheň tím, že by do něj bodali kopím. „Z dračí tlamy smrt vychází,“ napsal septon Barth v <emphasis>Nepřirozené historii,</emphasis> „ale smrt tamtudy nevchází.“</p>
<p>O kus dál stály proti sobě navzájem dvě legie z Nového Ghisu, ve formacích štítových zdí, zatímco seržanti v železných polopřílbách s chocholy z koňských žíní vykřikovali rozkazy ve svém nesrozumitelném dialektu. Pouhému oku připadali Ghiskarci bojeschopnější než yunkajští otročtí vojáci, ale Tyrion o tom měl svoje pochybnosti. Legionáři byli možná vyzbrojení a organizovaní stejným způsobem jako Neposkvrnění... jenže eunuchové jiný život neznali, zatímco Ghiskarci byli svobodní občané, kteří sloužili pouhá tři léta.</p>
<p>Řada u studny byla dlouhá čtvrt míle.</p>
<p>Do vzdálenosti jednoho dne chůze od Meereenu byla jen hrstka studni, a tak bylo čekáni vždycky dlouhé. Většina yunkajské armády pro sebe čerpala pitnou vodu ze Skahazadhanu. Tyrion věděl, že to je velmi špatný nápad, dokonce ještě před varováním léčitele. Ti chytřejší dbali na to, aby se drželi proti proudu od latrín, jenže se nacházeli po proudu od města.</p>
<p>Skutečnost, že se do vzdálenosti dne pochodu od města stále ještě nacházely jakékoliv dobré studny, jen svědčila o tom, že Daenerys Targaryen je stále ještě nevinná, co se obléhání týkalo. <emphasis>Měla nechat otrávit všechny studny do jedné. Pak by všichni Yunkajci pili z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>řeky. Kdovíjak dlouho by v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom případě trvalo jejich obléhání.</emphasis> Tyrion nepochyboval o tom, že přesně tohle by udělal jeho otec.</p>
<p>Pokaždé, když se posunuli v řadě, zvonečky na jejich obojcích vesele zacinkaly. <emphasis>Takový šťastný zvuk, nejraději bych při něm někomu vydloubal oči lžící.</emphasis> Teď již by měli být Griff, Kachna a Haldon Půlmistr v Západozemí. I se svým mladým princem. <emphasis>Já jsem měl být s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nimi... ale ne, musel jsem mít děvku. Zabít otce mi nestačilo, potřeboval jsem kundu a víno, abych zpečetil svůj úpadek, a tak jsem teď tady, na špatné straně světa, mám na krku obojek otroka se zlatými zvonečky, které oznamují můj příchod. Když budu správně tančit, snad bych mohl zacinkat </emphasis>Deště Kastameru.</p>
<p>Neexistovalo lepší místo, kde se dozvědět nejnovější zprávy a klepy, než u studny. „Vím, co jsem viděl,“ říkal starý otrok se zrezivělým železným obojkem, zatímco se Tyrion s Grešlí šourali ve frontě, „a viděl jsem, jak drak rve ruce a nohy, jak trhá lidi vpůli, spaluje je na popel a kost. Lidé začali utíkat, snažili se dostat ven z jámy, jenže já jsem se tam přišel podívat na představení, a u všech bohů Ghisu, že jsem je ale viděl. Byl jsem nahoře ve fialové, takže jsem si nemyslel, že by mne drak obtěžoval.“</p>
<p>„Královna vysedla drakovi na záda a odletěla pryč,“ řekla vysoká hnědá žena.</p>
<p>„Zkoušela to,“ opáčil starý muž, „jenže se na něm neudržela. Kušostřelci draka zranili a královnu zasáhli rovnou mezi její sladká růžová prsíčka, jak jsem slyšel. Právě tehdy z něj spadla. Zemřela ve strouze, kde ji rozdrtilo kolo povozu. Znám jedno děvče, které zná muže, co ji viděl umřít.“</p>
<p>V této společnosti bylo nejlépe držet jazyk za zuby jenže Tyrion si nemohl pomoci. „Nenašli její tělo,“ řekl.</p>
<p>Starý muž se zamračil. „Co ty bys o tom mohl vědět?“</p>
<p>„Oni tam byli,“ řekla hnědá žena. „To jsou oni, ti trpaslíci, co vystupovali, ti, co předváděli klání pro královnu.“</p>
<p>Starý muž si je změřil přimhouřenýma očima, jako by si Tyriona a Grešle teprve všiml. „To jste vy, co jezdíte na prasatech.“ <emphasis>Naše proslulost nás předchází.</emphasis> Tyrion vysekl zdvořilou úklonu a zdržel se konstatování, že jedno z těch prasat bylo ve skutečnosti pes. „Svině, na které jezdím, je vlastně moje sestra. Máme stejný rypák, copak nevidíte? Jeden černokněžník ji začaroval, ale když jí vlepíš pořádný vlhký polibek, promění se v krásnou ženu. Problém je v tom, že jakmile ji jednou poznáš, budeš ji chtít políbit znovu, abys ji proměnil zpátky ve svini.“ Všichni kolem propukli v smích. Připojil se k němu dokonce i starý muž. „Takže jste ji viděli,“ řekl rudovlasý chlapec za nimi. „Viděli jste královnu. Je tak krásná, jak o ní říkají?“</p>
<p>Viděl jsem štíhlou dívku se stříbřitými vlasy zahalenou v tokaru, mohl by jim říci. Tvář měla skrytou za závojem, a nikdy jsem se nedostal tak blízko, abych si ji dobře prohlédl. Jel jsem na <emphasis>praseti.</emphasis> Daenerys Targaryen seděla v lóži majitele jámy vedle svého ghiskarského krále, jenže Tyrionovy oči přitáhl rytíř v bílé a zlaté zbroji vedle ní. Třebaže měl zakrytou tvář, trpaslík by poznal Barristana Selmyho kdekoliv. Aspoň v tomto ohledu měl Il<emphasis>lyrio pravdu</emphasis>, uvědomil si tehdy. Pozná ale Selmy mne? A co udělá, jestli pozná?</p>
<p>Málem se mu nechal poznat, tehdy a tam, ale něco jej zarazilo opatrnost, zbabělost, instinkt, říkejte tomu, jak chcete. Nedokázal si představit, že by jej Barristan Chrabrý přivítal jakkoliv jinak než nevraživě. Selmy nikdy neschvaloval Jaimeho přítomnost v jeho drahocenné Královské gardě. Před rebelií jej starý rytíř považoval za příliš mladého a nezkušeného; potom se nechal slyšet, že by měl Králokat vyměnit svůj bílý plášť za černý. A jeho vlastní zločiny byly horší. Jaime zabil šílence. Tyrion prostřelil šípem slabiny svého vlastního otce, muže, jehož ser Barristan znal a sloužil mu celé roky. I tak o tom uvažoval, jenže Grešle zasadila úder do jeho štítu a ten okamžik pominul, aby se již nikdy nevrátil.</p>
<p>„Královna se dívala, jak spolu zápolíme,“ říkala Grešle ostatním otrokům v řadě, „ale to byla jediná doba, kdy jsme ji viděli.“</p>
<p>„Určitě jste ale viděli draka.“</p>
<p><emphasis>Kéž by to byla pravda.</emphasis> Ani toto potěšení mu bohové nedopřáli. Zatímco Daenerys Targaryen vzlétala do výše, Chůva jim zacvakával pouta kolem kotníků, aby si zajistil, že se nepokusí utéct během zpáteční cesty ke svému pánovi. Kdyby dozorce odešel, jakmile je dovedl na ta jatka, anebo kdyby uprchl s ostatními otrokáři, když drak slétl z oblohy, oba trpaslíci by možná odešli svobodní. <emphasis>Anebo spíš utekli, i s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>naším veselým vyzváněním.</emphasis></p>
<p>„Byl tam vůbec drak?“ řekl Tyrion a pokrčil rameny. „Jediné, co vím, je to, že nikde nenašli žádné mrtvé královny.“</p>
<p>Starého muže nepřesvědčil. „Á, mrtvol našli stovky. Natahali je do jámy a spálili je, ačkoliv polovina jich už byla pěkně opečená. Možná ji ani nepoznali, spálenou, zakrvácenou a dolámanou. Anebo poznali, ale rozhodli se, že to nikomu neřeknou, aby udrželi vás otroky potichu.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Nás </emphasis>otroky?“ opáčila hnědá žena. „Ty máš taky obojek.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ghazdorův </emphasis>obojek,“ vychloubal se starý muž. „Znám ho od té doby, co se narodil. Jsem mu skoro jako bratr. Otroci jako vy, odpad z Astaporu a Yunkai, pořád kňučíte, že chcete svobodu, jenže já bych dračí královně nedal svůj obojek, ani kdyby mi za to chtěla vykouřit ptáka. Když má zkrátka člověk správného pána, lip mu na světě být nemůže.“</p>
<p>Tyrion se s ním nehádal. Nejzákeřnější na otroctví bylo to, jak snadno si na ně člověk zvykl. Připadalo mu, že život většiny otroků se vůbec neliší od života služebnictva v Casterlyově skále. Pravda, někteří majitelé otroků a jejich dozorci byli krutí a brutální, ale totéž se dalo říci o některých západozemských lordech a jejich majordomech a drábech. Většina Yunkajců se chovala ke svému movitému majetku dostatečně slušně, pokud si otroci plnili svou práci a nepůsobili problémy... a tento starý muž ve zrezivělém obojku, se svou zanícenou loajalitou vůči pánu Třasotváři, jeho majiteli, nebyl žádnou výjimkou.</p>
<p>„Ghazdor Velkosrdcý?“ řekl Tyrion sladce. „Náš pán Yezzan často hovoří o jeho moudrosti.“ Ve skutečnosti řekl Yezzan toto: <emphasis>Jen levá půlka mé zadnice pobrala víc rozumu než Ghazdor a jeho bratři dohromady.</emphasis></p>
<p>Než se s Grešlí dostali ke studni, kde vytahoval vychrtlý jednonohý otrok vodu, přišlo a odešlo poledne. Otrok na ně podezřívavě přimhouřil oči. „Yezzanovi vždycky chodí pro vodu Chůva, se čtyřmi muži a vozíkem s mezkem.“ Znovu hodil vědro do vody. Ozvalo se tiché <emphasis>žbluňk.</emphasis> Jednonohý muž počkal, než se vědro naplnilo, pak je začal vytahovat. Kůži na pažích měl spálenou od slunce a loupala se mu, na pohled byl vychrtlý, ale samý sval.</p>
<p>„Mezek umřel,“ řekl Tyrion. „Chudák Chůva taky. A teď vysedl na bledou klisnu Yezzan sám a šest z jeho vojáků má taky průjem. Mohl bych dostat dvě plná vědra?“</p>
<p>„Jak si přeješ.“ To byl konec jalových řečí. <emphasis>Copak, slyšíš kopyta?</emphasis> Lež o vojácích popohnala jednonohého muže k rychlejšímu tempu.</p>
<p>Vydali se nazpět, každý z trpaslíků nesl dvě vědra plná až po okraj a ser Jorah měl dvě vědra v každé ruce. Horko bylo stále citelnější, vzduch hustý a vlhký jako mokrá vlna a vědra jako by těžkla s každým krokem. <emphasis>Dlouhá cesta pro krátké nohy.</emphasis> Voda šplíchala z jeho věder při každém kroku, cákala mu kolem nohou, zatímco jeho zvonečky vyhrávaly pochodovou píseň. <emphasis>Kdybych věděl, že se dostanu do tohohle svrabu, otče, možná bych tě nechal žít.</emphasis> O půl míle na východ se zvedal k nebi temný sloupec kouře z místa, kde zapálili stan. <emphasis>Pálí těla těch, co zemřeli během poslední noci.</emphasis> „Tudy,“ řekl Tyrion a škubl hlavou doprava.</p>
<p>Grešle se na něj zmatené podívala. „Odtamtud jsme nepřišli.“</p>
<p>„Nechceme dýchat ten kouř. Je plný nezdravého vzduchu.“ Nebyla to lež. <emphasis>Ne docela.</emphasis></p>
<p>Grešle brzy funěla, zápolila s tíhou svých věder. „Musím si odpočinout.“</p>
<p>„Jak si přeješ.“ Tyrion postavil svoje vědra na zem, vděčný za přestávku. Do nohou jej braly hrozné křeče, a tak si našel vhodný kámen a posadil se na něj, aby si promasíroval stehna.</p>
<p>„Mohla bych ti to udělat,“ nabídla se Grešle.</p>
<p>„Sám nejlépe vím, kde mám zatvrdliny.“ Třebaže si dívku oblíbil, stále se cítil nepříjemně, když se ho dotýkala. Obrátil se k seru Jorahovi. „Pár dalších výprasků a budeš ošklivější, než jsem já, Mormonte. Pověz mi, zůstalo v tobě aspoň něco z bojového ducha?“</p>
<p>Velký rytíř zvedl dvě zčernalé oči a pohlédl na něj asi tak, jako by se mohl podívat na štěnici. „Dost na to, abych ti zakroutil krkem, Skřete.“</p>
<p>„Výborně.“ Tyrion zvedl svá vědra. „V tom případě tudy.“</p>
<p>Grešle nakrčila čelo. „Ne. Máme jít doleva.“ Ukázala: „Tamto je Megera.“</p>
<p>„A tamto je Zlá sestra.“ Tyrion pokývl opačným směrem. „Věř mi,“ řekl. „Moje cesta je rychlejší.“ vydal se před nimi, provázen cinkáním svých zvonečků. Věděl, že Grešle půjde za ním.</p>
<p>Někdy dívce záviděl všechny její pěkné malé sny. Připomínala mu Sansu Stark, dětskou nevěstu, se kterou se oženil a přišel o ni. Navzdory hrůzám, které Grešle vytrpěla, zůstala poněkud důvěřivá. Měla by toho vědět o životě víc. Je starší než Sansa. A je to trpaslice. Chová se, jako by na to zapomněla a jako by byla urozená a pěkná napohled, a ne otrokyně v cirkuse hrů<emphasis>z. Zdi</emphasis> nocí ji Tyrion často slyšel, jak se modlí. Zbytečná slova. Pokud existují bohové, co naslouchají, jsou to obludní bohové, kteří nás mučí pro svoje obveselení. Kdo jiný by stvořil svět jako tento, plný pout, krve a bolesti? Kdo jiný by nás utvářel tak,<emphasis> jako to udělali oni?</emphasis> Někdy by jí nejraději dal facku, zatřásl jí, křičel na ni, cokoliv, aby ji probral z jejích snů. Nikdo nás nezachrání, chtěl na ni vykřiknout. To nejhorší teprve přijde. Přesto se jaksi nikdy nedokázal přimět, aby jí ta slova řekl. Místo aby ji pořádně praštil do té její ošklivé tváře a shodil jí klapky z očí, zjistil, že jí tiskne rameno nebo ji objímá. Každý dotek je lež. Zaplatil jsem jí už tolik falešných mincí, že se napůl považuje za bohatou.</p>
<p>Dokonce před ní zamlčel pravdu o Daznakově jámě.</p>
<p><emphasis>Lvi. Chtěli na nás vypustit lvy.</emphasis> To by bylo nádherně ironické. Možná by měl čas, aby se mohl kratičce zasmát, než by jej roztrhali na kusy.</p>
<p>Nikdo mu o konci, který pro ně měli přichystaný, neřekl, ne slovy, jenže nebylo těžké dopídit se toho, tam dole pod cihlami Daznakovy jámy, ve skrytém světě pod sedadly, v temné říši bojovníků a sluhů, kteří se o ně starali až do jejich smrti kuchařů, kteří je krmili, zbrojím, kteří je vyzbrojovali, bradýřů-chirurgů, kteří jim pouštěli žilou, holili je a ošetřovali jim rány, nevěstek, které je obsluhovaly před zápasy a po nich, pohřebáků, kteří poražené odtahovali řetězy a železnými háky z písku.</p>
<p>Výraz na tváři Chůvy byl Tyrionovi první nápovědou. Po jejich vystoupení se on a Grešle vrátili do pochodněmi osvětleného sklepení, kde se bojovníci shromažďovali před zápasy a po nich. Někteří tam seděli a brousili si své zbraně; jiní přinášeli oběti podivným bohům anebo si otupovali nervy makovým mlékem, než vyšli ven zemřít. Ti, kdo bojovali a zvítězili, hráli v rohu kostky a smáli se, jak to umějí jen muži, kteří právě čelili smrti a přežili to.</p>
<p>Chůva právě vyplácel mistrovi jámy nějaké stříbro za prohranou sázku, když spatřil Grešli, jak vede Křupana. Zmatek v jeho očích zmizel během půl zabušení srdce, ale ne dřív, než Tyrion pochopil, co měl znamenat. <emphasis>Chůva, neočekával, že se vrátíme. </emphasis>Rozhlédl se po ostatních tvářích. <emphasis>Žádný z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich neočekával, že se vrátíme. Měli jsme tam zemřít.</emphasis> Poslední kousek skládačky zapadl na místo, když zaslechl krotitele zvířat, jak si hlasitě stěžuje mistrovi jámy. „Lvi mají hlad. Nežrali už dva dny. Řekli jste mi, abych je nekrmil, tak jsem to nedělal. Královna by mi měla za jídlo zaplatit.“</p>
<p>„Přednes jí svou záležitost, až bude příště pořádat slyšení u dvora,“ odsekl mu mistr jámy.</p>
<p>Grešle o tom neměla dokonce ani teď tušení. Když mluvila o jámě, její hlavní starostí bylo, proč se nesmálo víc lidí. <emphasis>Ti by se smíchem přímo počurali, kdyby na nás vypustili lvy,</emphasis> řekl jí Tyrion málem. Místo toho jí jen stiskl rameno.</p>
<p>Grešle prudce zastavila. „Jdeme špatným směrem.“</p>
<p>„Nejdeme.“ Tyrion položil svoje vědra na zem. Od rukojetí se mu udělaly hluboké rýhy v prstech. „Tamhle jsou ty stany, které chceme, tamhle.“</p>
<p>„Druzí synové?“ Na tváři sera Joraha se objevil zvláštní úsměv. „Pokud si myslíš, že tam nalezneš pomoc, neznáš Hnědého Bena Plumma.“</p>
<p>„Ach, ano, znám. Plumm a já jsme si spolu pětkrát zahráli <emphasis>cyvasse.</emphasis> Hnědý Ben je prohnaný, houževnatý, nechybí mu inteligence... ale je opatrný. Rád nechává svého protivníka riskovat, zatímco on sám raději jen sedí a nechává si otevřené možnosti, reaguje na bitvu, až když se začne určitým způsobem vyvíjet.“</p>
<p>„Bitvu? Jakou bitvu?“ Grešle před ním ucukla. „Musíme jít <emphasis>zpátky.</emphasis> Pán potřebuje čistou vodu. Když nám to potrvá moc dlouho, zbičuji nás. A je tam Pěkná svině a Křupan.“</p>
<p>„Sladinka dohlédne na to, aby o ně bylo postaráno,“ zalhal Tyrion. Spíš to dopadne tak, že Jizva a jeho přátelé budou brzy hodovat na šunce, slanině a chutné psí dušenině, jenže tohle Grešle slyšet nepotřebovala. „Chůva je mrtvý a Yezzan umírá. Než si někdo usmyslí postrádat nás, možná již bude tma. Nikdy nebudeme mít lepší šanci než teď.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ne.</emphasis> Ty víš, co udělají, když chytí otroky, co se pokoušejí uprchnout. Ty to <emphasis>víš.</emphasis> Prosím. Nikdy nám nedovolí opustit tábor.“</p>
<p>„My jsme tábor neopustili.“ Tyrion zvedl svá vědra. Vyrazil svižnou kolébavou chůzí a ani jednou se neohlédl. Mormont se zařadil vedle něj. Po chvíli uslyšel, jak Grešle pospíchá za nimi, dolů po písčitém svahu ke kruhu otrhaných stanů.</p>
<p>První hlídka se objevila, když se přiblížili ke koňským řadám, štíhlý kopiník, podle svého kaštanově hnědého vousu Tyrošan. „Co to tady máme? A co to máte v těch vědrech?“</p>
<p>„Vodu,“ řekl Tyrion, „potěší-li tě to.“</p>
<p>„Pivo by mé potěšilo víc.“ Na zádech ho polechtal hrot kopí druhý strážný, který se objevil za nimi. Tyrion slyšel v jeho hlase Královo přístaviště. <emphasis>Špína z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Blešího zadku.</emphasis> „Ztratil ses, trpaslíku?“ zeptal se strážný.</p>
<p>„Jsme tady, abychom se připojili k vašemu společenstvu.“</p>
<p>Vědro vyklouzlo Grešli z ruky a převrhlo se. Polovina vody se vylila, než je stačila opět popadnout.</p>
<p>„Máme ve svém společenstvu dost bláznů. Proč bychom měli chtít tři další?“ Tyrošan vyjel hrotem svého kopí k Tyrionovu obojku, zazvonil malým zlatým zvonečkem. „Já vidím uprchlého otroka. Tři uprchlé otroky. Čí je to obojek?“</p>
<p>„Žluté velryby.“ To řekl třetí muž, přilákán jejich hlasy kostnatý halama se strništěm na bradě a zuby plnými červených skvrn od kyselistu. <emphasis>Seržant</emphasis>, poznal Tyrion podle způsobu, jak se mu ti druzí dva uklonili. Na místě pravé ruky mu trčel hák. <emphasis>Buď je tohle ničemnější stín toho zpropadeného Bronna, anebo jsem já Baelor Požehnaný.</emphasis> „To jsou ti trpaslíci, které se pokoušel koupit Ben,“ řekl seržant kopiníkům s přimhouřenýma očima, „ale ten velký... raději ho přiveď taky. Všechny tři.“</p>
<p>Tyrošan pokynul svým kopím. Tyrion se pohnul. Druhý žoldnéř výrostek, stěží víc než chlapec, s chmýřím na tvářích a vlasy v barvě špinavé slámy popadl v podpaždí Grešli, „jejda, ten můj má cecky,“ řekl se smíchem. Pro jistotu zajel rukou pod Grešlinu tuniku.</p>
<p>„Hele, hlavně ji přiveď,“ štěkl na něj seržant.</p>
<p>Výrostek si hodil Grešli přes rameno. Tyrion šel vpředu, tak rychle, jak mu to jen jeho zakrslé nohy dovolovaly. Věděl, kam jdou: k velkému stanu na opačné straně ohňové jámy, s pomalovanými plátěnými stěnami popraskanými a vybledlými léty slunce a deště. Pár žoldnéřů se otočilo, když procházeli kolem, a jakási táborová nevěstka se zahihňala, ale nikdo je neobtěžoval.</p>
<p>Ve stanu nalezli táborové stoličky a stůl na kozách, stojan s kopími a halapartnami, podlahu pokrytou rozedřenými koberci v půl tuctu nesourodých barvách a tři důstojníky. Jeden byl štíhlý a elegantní, se špičatým vousem, štíhlým mečem a prostříhaným růžovým kabátcem. Jeden byl otylý a plešatějící, se skvrnami od inkoustu na prstech a s brkem v ruce.</p>
<p>Třetí byl muž, kterého hledal. Tyrion se uklonil. „Kapitáne.“</p>
<p>„Uprchlíci,“ oznámil Tyrošan. „S vědry.“</p>
<p>„S vědry?“ opáčil Hnědý Ben Plumm. Když se nikdo nenamáhal vysvětlit mu to, řekl: „Zpátky na svoje místa, hoši. A o tomhle neříkejte nikomu ani slovo.“ Když odešli, usmál se na Tyriona. „Přišel sis zahrát další hru <emphasis>cyvasse</emphasis>, Yollo?“</p>
<p>„Jak si přeješ. Rád tě porážím. Slyšel jsem, že jsi dvakrát přeběhl, Plumme. Muž dle mého gusta.“</p>
<p>Úsměv Hnědého Bena nikdy nedosáhl k jeho očím. Prohlížel si Tyriona asi tak, jako by mohl člověk pozorovat mluvícího hada. „Proč jsi tady?“</p>
<p>„Abych ti splnil tvoje sny. Snažil ses nás koupit na aukci. Pak ses pokoušel vyhrát v <emphasis>cyvasse.</emphasis> Dokonce i když jsem ještě měl svůj nos, nebyl jsem tak hezký, abych vyprovokoval takový zájem... Vyjma těch, co náhodou znali mou cenu. Nu, jsem tady, připravený mluvit. A nyní se zachovej jako přítel, pošli pro svého kováře a nechej nám sundat obojky. Z toho věčného cinkání už je mi nanic.“</p>
<p>„Nestojím o žádný problém s tvým vznešeným pánem.“</p>
<p>„Yezzan má na starosti mnohem naléhavější záležitosti než tři chybějící otroky. Jede na bledé klisně. A proč by je mělo napadnout, aby nás hledali tady? Máš dostatek mečů, aby odradily kohokoliv, kdo sem přijde čenichat. Malé riziko za velký zisk.“</p>
<p>Náfuka v postříhaném růžovém kabátci zasyčel. „Přivlekli tu nemoc mezi nás. Do našich vlastních stanů.“ Otočil se k Hnědému Benu Plummovi. „Mám mu useknout hlavu, kapitáne? Zbytek můžeme hodit do latrínové jámy.“ Tasil meč, štíhlý braavoský kord s jílcem vykládaným drahými kameny.</p>
<p>„S mojí hlavou opatrně,“ řekl Tyrion. „Nechceš přece, aby tě postříkala moje krev. Krví se přenáší nemoc. A budeš muset vyvařit naše šaty. Anebo je spálit.“</p>
<p>„Mám v úmyslu spálit je i s tebou v nich, Yollo.“</p>
<p>„To není moje pravé jméno. Ale ty to víš. Víš to od té doby, co ses na mě poprvé podíval.“</p>
<p>„Možná.“</p>
<p>„Já tě znám také, pane,“ řekl Tyrion. „Jsi méně fialový a víc hnědý než Plummové doma, ale pokud není tvoje jméno lživé, jsi Západozemec, krví, pokud ne původem. Náhoda tomu chtěla, že znám něco z historie, a vím tedy, že rod Plummů přísahal věrnost Casterlyově skále. Tvoje větev nepochybně vyrostla z kamenného chrchle přes Úzké moře. Vsadil bych se, že jsi mladší syn Viseryse Plumma. Královnini draci vás měli rádi, je to tak?“</p>
<p>Zdálo se, že to žoldáka pobavilo. „Kdo ti to řekl?“</p>
<p>„Nikdo. Většina příběhů, které člověk slyší o dracích, je krmivo pro blázny. Mluvící draci, draci hromadící zlato a drahé kameny, draci se čtyřma nohama a břichy velkými jako sloni, draci zkřížení se sfingami... to všechno jsou nesmysly. Jenže v těch starých knihách se dá nalézt i pravda. Nejenže vím, že vás měli královnini draci rádi, ale vím také proč.“</p>
<p>„Moje matka říkala, že můj otec v sobě měl kapku dračí krve.“</p>
<p>„Dvě kapky. To anebo máš ptáka šest stop dlouhého. Znáš ten příběh? Já ano. Tak, a protože jsi chytrý Plumm, víš, že moje hlava má cenu panského stavu... Zpátky v Západozemí, o půl světa dál. Do té doby, než ji tam dostaneš, zůstane jenom kost a larvy. Moje drahá sestra popře, že je hlava moje a ty svoji slíbenou odměnu nedostaneš. Dobře víš, jak je to s královnami. Přelétavé běhny, většina z nich, a Cersei je ta nejhorší mezi nimi.“</p>
<p>Hnědý Ben se poškrábal ve vousu. „V tom případě bych tě mohl doručit živého. Anebo namočit tvoji hlavu do dehtu a naložit ji do sudu.“</p>
<p>„Anebo se se mnou dát dohromady. To by byl ten nejchytřejší tah. Usmál se. „I já se narodil jako druhy syn. Toto společenstvo je můj osud.“</p>
<p>„Druzí synové nemají místo pro šašky,” řekl hejsek v růžovém pohrdavě. „My potřebujeme bojovníky.“</p>
<p>„Jednoho jsem vám přivedl.” Tyrion trhl palcem k Mormontovi.</p>
<p>„Tohoto tvora?“ Muž se zasmál. „Ošklivé zvíře, jenže jizvy samotné Druhého syna nedělají.”</p>
<p>Tyrion převrátil v sloup svoje nespárované oči. „Lorde Plumme, co jsou tihle dva tvoji přátelé zač? Ta růžová mi leze na nervy.” Hejsek našpulil ret, zatímco chlapík s brkem se jeho drzosti zasmál. Jenže to byl ser Jorah Mormont, kdo řekl jejich jména. „Kalamář je pokladník společenstva. Ten páv si říká Kasporio Mazaný, třebaže vhodnější by bylo Kasporio Kunda. Pěkně hnusný kousek.”</p>
<p>Mormontova tvář možná byla v jeho dobitém stavu k nepoznání, ale jeho hlas se nezměnil. Kaspario si jej změřil udiveným pohledem, zatímco vrásky kolem Plummových očí se svraštily pobavením. „Jorah <emphasis>Mormont!</emphasis> Jsi to ty? Ačkoliv méně hrdý, než když jsi odsud utíkal. Musíme ti stále říkat <emphasis>sere?“</emphasis></p>
<p>Napuchlé rty sera Joraha se zkřivily v groteskním úsměvu. „Dej mi meč a říkej mi, jak chceš, Bene.”</p>
<p>Kaspario před ním couvl. „Ty... ona tě poslala pryč...”</p>
<p>„Vrátil jsem se. Klidně mne mějte za blázna.”</p>
<p><emphasis>Zamilovaného blázna.</emphasis> Tyrion si odkašlal. „O starých časech si můžete promluvit později... až skončím s vysvětlováním, proč má moje hlava větší cenu na mých ramenou. Zjistíš, lorde Plumme, že umím být ke svým přátelům velmi štědrý. Pokud o mých slovech pochybuješ, zeptej se Bronna. Zeptej se Šaggy, syna Dolfova. Zeptej se Timetta, syna Timettova.”</p>
<p>„A kdo to má jako být?” otázal se muž zvaný Kalamář.</p>
<p>„Dobří muži, kteří se dali do mých služeb a velmi na tom vydělali.” Pokrčil rameny. „Och, ano, lhal jsem o té,dobré části. Jsou to stejní krvežízniví bastardi jako ta vaše cháska.”</p>
<p>„Možná,“ řekl Ben. „Anebo sis možná jen vymyslel nějaká jména. <emphasis>Šagga</emphasis>, říkal jsi? To je ženské jméno?“</p>
<p>„Cecky na to má velké dost. Až se příště sejdeme, nahlédnu mu pod kaťata, abych si tím byl jistý. Tamhleto je stolek na <emphasis>cyvasse</emphasis>? Přineste jej sem a dáme si partičku. Ale nejdříve myslím pohár vína. Moje hrdlo je jako stará kost, a myslím, že budu muset hodně mluvit.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />JON</strong></p>
<p><strong>T</strong>é noci se mu zdálo o divokých vyjících v lese, postupujících za kvílení dud a dunění bubnů. <emphasis>Bum DÚÚM, bum DÚÚM, bum DÚÚM,</emphasis> ozýval se zvuk, tisíc srdcí bijících jako jedno. Někteří měli kopí a jiní luky a další měli kuše. Někteří jeli ve vozících vyrobených z kostí, tažených spřeženími psů velkých jako koně. Mezi nimi se kolébali obři, čtyřicet stop vysocí, s kyji velikosti vzrostlých dubů.</p>
<p>„Stůjte pevně,” zvolal Jon Sníh. „Odražte je.” Stál na vrcholu Zdi, sám. „Oheň,” vykřikl. „Nakrmte je ohněm,” jenže tam nebyl nikdo, kdo by mu věnoval pozornost.</p>
<p>Všichni odešli. Opustili mne.</p>
<p>Vzhůru do oblohy se sykotem vylétaly hořící dříky, táhly za sebou jazyky ohně. „<emphasis>Sníh,“ </emphasis>vykřikl orel, zatímco nepřátelé lezli nahoru po ledu jako pavouci. Jon sám byl oděn ve zbroji z černého ledu, ale jeho meč mu žhnul v ruce rudě. A jak mrtví muži vylézali na vrchol Zdi, posílal je zpátky dolů, aby znovu zemřeli. Srazil šedého medvěda a bezvousého chlapce, obra, vyzáblého muže s opilovanými zuby, dívku s hustými rudými vlasy. Příliš pozdě v ní poznal Ygritte. Byla pryč tak rychle, jako se objevila.</p>
<p>Svět se rozpustil do rudé mlhy. Jon bodal, sekal a řezal. Rozsekal na kusy Donala Noyeho a vykuchal hluchého Dicka Follarda. Qhorin Půlruký se mu zhroutil ke kolenům, marně se snažil zastavit příval krve prýštící mu z krku. <emphasis>„Já</emphasis> <emphasis>jsem</emphasis> pán Zimohradu,“ vykřikl Jon. Nyní před ním byl Robb, s vlasy mokrými od tajícího sněhu. Dlouhý dráp mu uťal hlavu. Pak Jona popadla za rameno zkroucená ruka. Otočil se...</p>
<p>... a probudil se, s havranem klofajícím mu do hrudi. <emphasis>„Sníh,“ </emphasis>vykřikl pták. Jon po něm pleskl. Pták znechuceně zaskřehotal a odlétl na sloupek postele, odkud jej zlověstně pozoroval v šeru před svítáním.</p>
<p>Nastal nový den. Byla hodina vlka. Brzy vyjde slunce a skrze Zeď se začnou hrnout čtyři tisíce divokých. <emphasis>Šílenství.</emphasis> Jon Sníh si prohrábl spálenou rukou vlasy a znovu přemítal o tom, co to vlastně dělá. Jakmile otevřou bránu, nebude cesty zpátky. <emphasis>To Starý medvěd měl vyjednávat s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Tormundem. Měl to být Jaremy Rykker nebo Qhorin Půlruký či Denys Mallister nebo nějaký jiný zkušený muž. Měl to být můj strýc.</emphasis> Na takové pochybnosti už ale bylo příliš pozdě. Každé rozhodnutí mělo svá rizika, každá volba své následky. Bude tuto hru hrát až k jejímu konci.</p>
<p>Potmě vstal a oblékl se, zatímco Mormontův havran na něj mumlal přes místnost. „<emphasis>Zrrní,</emphasis> řekl pták. A <emphasis>„Král“</emphasis> a <emphasis>„Sníh, Jon Sníh, Jon Sníh.</emphasis>“ To bylo zvláštní. Pokud si Jon vzpomínal, pták nikdy předtím jeho celé jméno neřekl.</p>
<p>Posnídal ve sklepení se svými důstojníky. Opečený chléb, smažená vejce, krvavé klobásy a ječnou kaši, které zapil řídkým žlutým pivem. Zatímco jedli, znovu si procházeli přípravy. „Všechno je v pořádku,“ ujistil jej Bowen Marsh. „Pokud divocí dodrží podmínky dohody, všechno proběhne tak, jak jsi nařídil.“</p>
<p><emphasis>A pokud ne, možná se to zvrhne v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>krvavá jatka.</emphasis> „Pamatujte,“ řekl Jon. „Tormundovi lidé jsou hladoví, je jim zima a mají strach. Někteří z nich nás nenávidí, stejně jako nenávidí někteří z vás je. Tančíme tady na tenkém ledu, oni i my. Jedna puklina a všichni utoneme. Pokud dnes dojde na krev, raději by to neměl být žádný z nás, kdo zasadí první úder, jinak přísahám při starých bozích i nových, že dostanu hlavu muže, jenž to udělá.“</p>
<p>Odpověděli mu přikyvováním a tichými slovy jako „Jak poroučíš, lorde veliteli“ a „Stane se, jak pravíš“ a „Ano, můj pane“. A jeden po druhém vstávali, připínali si meče, oblékali své teplé černé pláště a vycházeli do zimy.</p>
<p>Jako poslední odešel od stolu Bolestínský Edd Tollett, který přijel během noci s šesti povozy z Dlouhé mohyly. Bratři teď říkali pevnosti Běhnina mohyla. Edda poslali, aby pobral tolik kopinic, kolik se jen na povozy vejde a přivezl je zpátky, aby se připojily ke svým sestrám.</p>
<p>Jon se díval, jak vytírá kouskem chleba tekutý žloutek. Vidět znovu Eddovu mrzutou tvář mu skýtalo zvláštní potěšení. „Jak pokračuje rekonstrukce?“ zeptal se starého majordoma.</p>
<p>„Asi tak za deset let budeme hotoví,“ odpověděl Tollett svým obvyklým zasmušilým tónem. „Když jsme se tam nastěhovali, to místo bylo zamořené krysami. Kopinice tu odpornou havěť pozabíjely. Teď je to tam zamořené kopinicemi. Raději bych bral zpátky krysy.“</p>
<p>„Jak se ti slouží pod Železným Emmettem?“ vyptával se Jon.</p>
<p>„Většinou pod ním slouží Černá Maris, milostpane. Já mám na starosti mezky. Kopřiva tvrdí, že jsme příbuzní. Pravda, mám stejnou dlouhou tvář, ale ani zdaleka nejsem tak tvrdohlavý. A na mou čest, nikdy jsem neznal jejich máti.“ Dojedl vejce a povzdechl si. „Já mám ta vejce pěkně na hniličku tak rád. Jestli můžu milostpána poprosit, nedovol, aby nám divocí snědli všechny naše slepice.“</p>
<p>Venku se již začínala projasňovat východní obloha, a nebylo na ní ani mráčku. „Zdá se, že dnes na to budeme mít pěkný den,“ poznamenal Jon. „Jasný den, teplý a slunečný.“</p>
<p>„Zeď bude plakat. A zima je skoro tady. Je to nepřirozené, milostpane. Podle mě špatné znamení.“</p>
<p>Jon se usmál. „A kdyby sněžilo?“</p>
<p>„Ještě horší znamení.“</p>
<p>„Jaké bys chtěl počasí?“</p>
<p>„Takové, abych mohl být zalezlý uvnitř,“ odpověděl Bolestínský Edd. „Jestli to milostpánovi nevadí, vrátím se teď ke svým mezkům. Když s nimi nejsem, stýská se jim. Což je mnohem víc, než bych mohl říct o kopinicích.“</p>
<p>Tam se rozešli, Tollett se vydal východní cestou, tam kde čekaly jeho povozy, zatímco Jon zamířil ke stájím. Satén již měl osedlaného a postrojeného jeho koně, čekal jen na něj, ohnivého šedého jízdního koně, s hřívou černou a lesklou jako inkoust. Nebyl to kůň, kterého by si Jon vybral na průzkumnou výpravu, ale dnes ráno záleželo především na tom, aby vypadal působivě, a k tomuto účelu byl hřebec jako stvořený.</p>
<p>Jeho doprovod již také čekal. Jon se nerad obklopoval strážnými, ale dnes mu připadalo obezřetné mít kolem sebe pár dobrých mužů. Ve své kroužkové zbroji, železných polopřílbách a černých pláštích, s dlouhými kopími v rukou a meči a dýkami u pasu vypadali hrozivě. Jon si tentokrát nevybral mladé chlapce ani šedovouse, ale osm mužů v nejlepším věku: <emphasis>Tye</emphasis> a Muloše, Levorukého Lewa, Velkého Liddlea, Roryho, Fulka Blechu, Garretta Zelenokopí. A Koženáče, nového hradního zbrojmistra, aby svobodnému lidu ukázal, že dokonce i muž, jenž bojoval v bitvě pod Zdí za Manceho, může najít v Noční hlídce čestné místo.</p>
<p>Než se shromáždili u brány, uzarděla se východní obloha hlubokou červení. <emphasis>Zapadají hvězdy</emphasis>, pomyslel si Jon. Až vyjdou příště, budou svítit na svět, jenž se navždy změnil. Pár královniných mužů stálo vedle uhlíků nočního ohně lady Melisandry, pozorovali je. Když Jon pohlédl ke Králově věži, zahlédl za oknem rudý záblesk. Po královně Selyse neviděl ani stopy.</p>
<p>Nastal čas. „Otevřete bránu,“ řekl Jon Sníh tiše.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>OTEVŘETE BRÁNU!“</emphasis> zaburácel Velký Liddle. Jeho hlas zněl jako hromobití.</p>
<p>Strážní sedm stovek stop nad nimi to uslyšeli a zvedli si válečné rohy ke rtům. Ten zvuk se rozezněl, odrazil se od zdi, vyplnil svět. <emphasis>Ahúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú.</emphasis> Jedno dlouhé zatroubení. Po tisíc let nebo i víc oznamoval ten zvuk, že se domů vracejí průzkumníci. Dnes znamenal něco jiného. Dnes zval svobodný lid do jeho nových domovů.</p>
<p>Na obou koncích dlouhého tunelu otevřeli brány, odemkli mříže. Od ledu nad jejich hlavami se odráželo světlo svítání, růžové, zlaté a purpurové. Bolestínský Edd měl pravdu. Zeď bude brzy plakat. <emphasis>Bohové, dejte, ať pláče jenom ona.</emphasis></p>
<p>Satén je vedl pod ledem, osvětloval cestu skrze šero tunelu železnou lucernou. Za ním následoval Jon, vedl svého koně. Pak jeho strážní a za nimi Bowen Marsh a jeho majordomové. Byla jich dvacítka a každý muž měl svůj přidělený úkol. Velení Zdi nad nimi svěřil Jon Ulmerovi z Králolesa. S ním tam stály dvě dvacítky nejlepších lučištníků Černého hradu, připravených reagovat na jakýkoliv problém dole pod nimi deštěm šípů.</p>
<p>Severně od Zdi čekal Tormund Obrozhouba, usazený na rezavém malém koníkovi, který vypadal příliš hubený, než aby unesl jeho tíhu. S nim tam byli jeho dva zbývající synové, vysoký Toregg a mladý Dryn, společně se třemi dvacítkami bojovníků.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Har!u</emphasis> zaburácel Tormund. „Tak strážní? Kam se poděla tvoje důvěra, vráno?“</p>
<p>„Ty sis přivedl víc mužů než já.“</p>
<p>„Taky že ano. Pojď sem ke mně, chlapče. Chci, aby tě moji lidé viděli. Mám jich tu tisíce, kteří nikdy neviděli lorda velitele, dospělých mužů, které jako malé děti strašili, že je tvoji průzkumníci sežerou, když nebudou poslouchat. Potřebují vidět tvůj prostý, dlouhý obličej, tvůj černý plášť. Potřebují se dozvědět, že Noční hlídka není nic, čeho by se měli bát.“</p>
<p><emphasis>Tohle je lekce, které bych se nenaučil nikdy a nikde předtím. </emphasis>Jon si stáhl rukavici ze spálené ruky, vložil si dva prsty do úst a zapískal. Z brány vyběhl Duch. Tormundův koník sebou škubl tak prudce, až se divoký málem svezl ze sedla. „Není se čeho bát?“ řekl Jon. „Duchu, zůstaň.“</p>
<p>„Máš černé srdce, lorde Vráno.“ Tormund si přiložil ke rtům svůj vlastní válečný roh. Jeho zvuk se odrazil od ledu jako valící se hromobití a k bráně začali proudit první ze svobodného lidu.</p>
<p>Od svítání do soumraku se pak Jon díval, jak divocí procházejí. Jako první šla rukojmí stovka chlapců ve věku od osmi do šestnácti let. „Tvoje krvavá cena, lorde Vráno,“ prohlásil Tormund. „Doufám, že tě nebude za nocí strašit ve snách nářek jejich matek.“ Některé z chlapců vedli k bráně jejich matka nebo otec, jiné starší sourozenci. Většina jich šla sama. Čtrnácti a patnáctiletí chlapci již byli téměř muži a nechtěli, aby je někdo viděl, jak se drží ženských sukní.</p>
<p>Jak chlapci procházeli kolem, dva majordomové je počítali, zapisovali jejich jména na dlouhé svitky ovčí kůže. Třetí vybíral jako mýtné jejich cennosti a také je sepisoval. Chlapci odcházeli na místo, kde nikdy předtím žádný z nich nebyl, aby sloužili řádu, jenž byl po tisíce let nepřítelem jejich lidu, a přesto Jon neviděl žádné slzy, neslyšel plačící matky. <emphasis>Jsou to lidé zimy,</emphasis> připomněl si v duchu. <emphasis>Tam, odkud pocházejí, zamrzají slzy na tvářích.</emphasis> Ani jedno rukojmí se nevzpíralo a nepokoušelo se uprchnout, když na ně přišla řada, aby vešlo do ponurého tunelu.</p>
<p>Téměř všichni chlapci byli hubení, někteří až téměř vychrtlí, s vytáhlýma nohama a rukama jako klacíky. Jon nic jiného ani neočekával. Jinak byli všemožných tvarů, velikosti a barvy. Viděl vysoké chlapce a malé chlapce, chlapce hnědovlasé a černovlasé, hochy s vlasy v barvě medu a s plavými, rudovlasé, políbené ohněm jako Ygritte. Viděl chlapce s jizvami, kulhající chlapce, chlapce s dolíčky po neštovicích na tvářích. Mnozí ze starších chlapců měli ochmýřené tváře anebo slabé chumáčky knírků pod nosem, ale byl tam i jeden, co měl plnovous stejně hustý jako Tormund. Někteří byli odění v krásných hebkých kožešinách, jiní ve vařené kůži a kouscích zbroje, další ve vlně a tuleních kůžích. Jeden byl nahý. Mnozí měli zbraně: naostřená kopí, kyje s kamennými hlavicemi, nože vyrobené z kosti, kamene nebo dračího skla, zašpičatělé palice, vrhací sítě, tu a tam dokonce rzí prožraný starý meč. Chlapci od Tvrdonožců šli sněhovými návějemi zlehka a bosí. Jiní měli na obuvi sněžnice, šli po sněhu, aniž by se bořili. Šest chlapců přijelo na koních, dva na mezcích. Dva bratři se objevili s kozou. Největší z rukojmí byl šest a půl stopy vysoký, ale jeho tvář byla stále dětská; ten nejmenší byl zakrslý hošík, který tvrdil, že je mu devět, ale nevypadal na víc než šest.</p>
<p>Zvláštní pozornost probouzeli synové význačných mužů. Tormund si dal tu práci, že na každého z nich ukázal, když šli kolem. „Tamten chlapec je syn Sorena Štítoborce,“ řekl o vysokém chlapci. „Ten s rudými vlasy je potomek Gerricka Králokrve. Rád o sobě říká, že pochází z linie Raymuna Rudovouse. Ve skutečnosti je z rodu Rudovousova malého bratra.“ Dva chlapci si byli tak podobní, že vypadali jako dvojčata, ale Tormund tvrdil, že jsou to bratranci, narození rok od sebe. „Jednoho zplodil Harle Lovec, druhého Pěkný Harle, oba se stejnou ženou. Otcové se navzájem nenávidí. Na tvém místě bych poslal jednoho do Východní hlídky a druhého do Stínové věže.“</p>
<p>Další rukojmí představil jako syny Howda Poutníka, Brogga, Devyna Tuleňokožce, Kylega z Dřevěného ucha, Velkého mrože...</p>
<p>„Velkého mrože? Opravdu?“</p>
<p>„Podél Zamrzlého zálivu mají divná jména.“</p>
<p>Tři z rukojmích byli synové Alfyna Vránobijce, neblaze proslulého nájezdníka, jehož zabil Ohorin Půlruký. Anebo to aspoň Tormund tvrdil. „Nevypadají jako bratři,“ poznamenal Jon.</p>
<p>„Nevlastní bratři, od rozdílných matek. Alfyn měl ubohý klacek, ještě menší, než je ten tvůj, ale strčil ho, kam mohl. Měl syna v každé vesnici.“</p>
<p>O jednom nedorostlém hošíkovi s krysí tvářičkou Tormund řekl: „Tamhleten je synek Varamyra Šestikůže. Pamatuješ si Varamyra, lorde Vráno?“</p>
<p>Pamatoval. „Měnič.“</p>
<p>„Ano, to byl on. Kromě toho krutý malý hajzl. Teď je nejspíš mrtvý. Od bitvy ho nikdy neviděl.“</p>
<p>Dva z chlapců byly přestrojené dívky. Když je Jon uviděl, poslal Roryho a Velkého Liddlea, aby je k němu přivedli. Jedna přišla docela pokorně, druhá kousala a kopala kolem sebe. <emphasis>Tohle by mohlo skončit špatně.</emphasis> „Tyhle také mají slavné otce?“</p>
<p>„Har! Ta kostnatá stvoření? Asi ne. Vybral je los.“</p>
<p>„Jsou to dívky.“</p>
<p>„Že by?“ Tormund na ty dvě přimhouřil oči ze svého sedla. „Já a lord Vrána jsme se vsadili, který z vás má většího ptáka. Sundejte si kaťata, ať se můžeme podívat.“</p>
<p>Jedna z dívek zrudla. Ta druhá se vzdorovitě mračila. „Dej nám pokoj, Tormunde Obrosmrade. Nechej nás jít.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Har!</emphasis> Vyhrál jsi, vráno. Ptáka nemá ani jedna. I když je pravda, že ta malá má aspoň koule. Bude z ní kopinice.“ Zavolal na svoje muže. „Jděte a najděte jim na oblečení něco holčičího, než si z toho lord Sníh počurá kaťata.“</p>
<p>„Budu místo nich potřebovat dva chlapce.“</p>
<p>„Jak to?“ Tormund se poškrábal na bradě. „Já mám dojem, že rukojmí je zkrátka rukojmí. Ten tvůj velký meč usekne holce hlavu stejně snadno jako klukovi. Otec miluje i svoje dcery. Nu, tedy aspoň většina otců.“</p>
<p><emphasis>Jejich otcové‘mi starosti nedělají.</emphasis> „Zpíval někdy Mance o Danny Flint?“</p>
<p>„Nevzpomínám si. Kdo to byl?“</p>
<p>„Dívka, co se oblékla jako chlapec, aby se dostala k černým. Její píseň je smutná a pěkná. To, co se s ní stalo, pěkné nebylo.“ V některých verzích písně se její duch stále procházel po Noční pevnosti. „Pošlu ty dívky do Dlouhé mohyly.“ Jedinými muži tam byli Železný Emmett a Bolestínský Edd, a těm oběma důvěřoval. Což se nedalo říci o všech jejich bratřích.</p>
<p>Divoký pochopil. „Hrozní ptáci, vy vrány.“ Odplivl si. „Tak tedy dva další chlapci. Dostaneš je.“</p>
<p>Když se k nim přišouralo a vešlo do tunelu pod Zdí devadesát devět rukojmí, představil mu Tormund poslední. „Můj syn Dryn. Dohlédni na to, aby o něj bylo dobře postaráno, vráno, jinak si uvařím ta tvoje černá játra a sežeru je.“</p>
<p>Jon si chlapce důkladně prohlédl. <emphasis>Je v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Branově věku, či ve věku, v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jakém by Bran byl, kdyby ho Theon nezabil</emphasis> Na Drynovi však nebylo nic podobně roztomilého. Byl to robustní chlapec s krátkýma nohama, silnýma rukama a širokým rudým obličejem miniaturní verze svého otce, s čupřinou tmavohnědých vlasů. „Bude sloužit jako moje vlastní páže,“ slíbil Jon Tormundovi.</p>
<p>„Slyšíš to, Dryne? Hlavně aby sis o sobě moc nemyslel.“ Jonovi řekl: „Čas od času bude potřebovat pořádný výprask. Dávej si ale pozor na jeho zuby. Kouše.“ Znovu sáhl dolů pro svůj roh, zvedl jej a zatroubil podruhé.</p>
<p>Tentokrát popošli kupředu válečníci. A nejenom stovka. <emphasis>Pět stovek,</emphasis> hádal Jon Sníh, když vycházeli zpoza stromů, <emphasis>možná dokonce tisíc.</emphasis> Na koni byl jen každý desátý, ale všichni přišli ozbrojení. Přes záda měli přehozené proutěné štíty potažené kůžemi a vařenou kůží, pomalované obrazy hadů, pavouků, uťatých hlav, krvavých kladiv, rozbitých lebek a démonů. Pár jich bylo oděno v ukradené oceli, dobitých kouscích zbroje ukořistěných z mrtvol nebo padlých průzkumníků. Jiní se oděli do kostí jako Chřestivá košile. Všichni na sobě měli kožešiny a kůži.</p>
<p>Byly mezi nimi i kopinice, dlouhé vlasy jim vlály ve větru. Jon se na ně nedokázal podívat, aniž by si vzpomněl na Ygritte: na lesk ohně v jejích vlasech, na výraz v její tváři, když se pro něj svlékla v jeskyni, na zvuk jejího hlasu. „Ty nevíš nic, Jone Sněhu,“ řekla mu snad nastokrát.</p>
<p><emphasis>Je to stejně pravda, jako to bylo tehdy.</emphasis> „Mohl jsi poslat ženy první,“ řekl Tormundovi. „Matky a panny.“</p>
<p>Divoký si jej změřil prohnaným pohledem. „Jo, to jsem mohl. A vy vrány jste se mohly rozhodnout, že zavřete bránu.“ Zašklebil se. „Koupil jsem toho tvého zatraceného koně, Jone Sněhu. To ale neznamená, že mu nemůžeme spočítat zuby. Hlavně si nemysli, že ti já a moji lidé nevěříme. Věříme ti stejně, jako ty věříš nám.“ Odfrkl si. „Chtěl jsi válečníky, ne? Nu, tady je máš Každý má cenu šesti tvých vran.“</p>
<p>Jon se musel usmát. „Dokud si budou svoje zbraně šetřit pro našeho společného nepřítele, jsem spokojen.“</p>
<p>„Dal jsem ti na to svoje slovo, ne snad? Slovo Tormunda Obrouzhouby. Silné jako železo, tak je to.“ Otočil se odplivl si.</p>
<p>V proudu válečníků byli otcové mnohých z Jonových rukojmí. Někteří hleděli chladnýma mrtvýma očima; když šli kolem, přejížděli prsty po jílcích svých mečů. Jiní se na něj usmívali jako dlouho ztracení příbuzní, ačkoliv pár z těch úsměvů znepokojilo Jona víc, než kdyby se mračili. Nikdo nepoklekl, ale mnozí přísahali. „Co přísahal Tormund, přísahám i já,“ prohlásil černovlasý Brogg, který toho jinak moc nenamluvil. Soren Štítoborec sklonil o palec hlavu a zabručel: „Sorenova sekera je tvoje, Jone Sněhu, kdybys ji někdy potřeboval.“ Rudovousý Gerrick Králokrev přivedl tři dcery. „Budou z nich dobré manželky a dají svým manželům silné syny z královské krve,“ vychloubal se. „Stejně jako jejich otec, i ony pocházejí z rodu Raymuna Rudovouse, který byl Králem za Zdí.“</p>
<p>Jon věděl, že krev znamená mezi svobodným lidem málo. Ygritte mu to vysvětlila. Gerrickovy dcery měly stejné vlasy jako ona, rudé jako plamen, třebaže ty jejich byly kučeravou houštinou, zatímco ona je měla dlouhé a rovné. <emphasis>Políbené ohněm.</emphasis> „Tři princezny, jedna půvabnější než druhá,“ řekl jejich otci. „Dohlédnu na to, aby byly představeny královně.“ Předpokládal, že je Selyse Baratheon přijme lépe než Val, protože byly mladší a o hodně vystrašenější. <emphasis>Milé na pohled, třebaže jejich otec vypadá jako blázen.</emphasis></p>
<p>Howd Poutník přísahal na svůj meč, ten nejzubatější a nejpoďobanější kus železa, jaký kdy Jon viděl. Devyn Tuleňokožec jej pozdravil svým kloboukem z tulení kůže, Harle Lovec měl kolem krku náhrdelník z medvědích drápů. Válečnická čarodějka Morna si sňala svou masku z čarostromu jen na tak dlouho, aby mu mohla políbit ruku v rukavici a odpřísáhnout, že je jeho muž nebo žena, ať už dává přednost čemukoliv. Následovali další a další.</p>
<p>Jak procházeli kolem, každý válečník ze sebe sňal svoje poklady a hodil je do jednoho z vozíků, které umístili majordomové před bránu. Přívěsky z jantaru, zlaté náramky, vykládané dýky, stříbrné brože posázené drahokamy, náramky, prsteny, vykládané poháry a pozlacené číše, válečné rohy a pijácké rohy, zelený nefritový hřeben, náhrdelník z říčních perel... toho všeho se vzdávali a to všechno zapisoval Bowen Marsh. Jeden z mužů odevzdal košili ze stříbrných šupin, která byla jistě vyrobena pro nějakého velkého pána. Další vytáhl zlomený meč, v jehož jílci byly zasazené tři safíry.</p>
<p>A byly tam ještě podivnější věci: hračka mamuta vyrobená z opravdového mamutího klu, slonovinový pyj, přilba vyrobená z lebky jednorožce, i s rohem. Kolik jídla se za to nakoupí ve Svobodných městech, to nebyl Jon Sníh schopen říci.</p>
<p>Po jezdcích následoval lid ze Zamrzlého pobřeží. Jon se díval, jak kolem jeden po druhém přejíždí tucet jejich velkých kostěných povozů rachotících jako Chřestivá košile. Polovina jich chřestila stejně jako dřív; jiní již vyměnili kola za sanice. Hladce klouzaly po sněhu, na kterém se povozy s koly kymácely a propadávaly.</p>
<p>Psi zapřažení do vozů byla děsivá zvířata, stejně velká jako zlovlci. Jejich ženy byly oděné v tuleních kůžích, některé měly miminka u prsu. Starší děti se šouraly za svými matkami a dívaly se na Jona očima stejně velkýma a tvrdýma jako kameny, které svíraly v rukou. Někteří z mužů měli na kloboucích paroží, jiní mroží kly. Brzy pochopil, že tyto dvě sorty se vzájemně nesnášejí. Procesí uzavíralo pár hubených sobů, s velkými psy štěkajícími v patách opozdilců.</p>
<p>„Na tuhle chásku si dávej pozor, Jone Sněhu,“ varoval jej Tormund. „Barbarský lid. Muži jsou špatní, ženy ještě horší.“ Sundal ze svého sedla měch a nabídl jej Jonovi. „Tu máš. Tohle je možná udělá méně děsivými. A zahřeje tě v noci. Ne, nech si ho, je tvůj. Napij se zhluboka.“</p>
<p>Uvnitř byla medovina tak silná, že vehnala Jonovi slzy do očí a prohnala mu hrudníkem ohnivé hady. Zhluboka se napil. „Jsi dobrý člověk, Tormunde Obrozhoubo. Na divokého.“</p>
<p>„Možná lepší než většina. Ne tak dobrý jako někteří.“</p>
<p>Následovali další a další divocí, zatímco slunce se plazilo přes jasně modrou oblohu. Těsně před polednem pohyb ustal, když v ohybu uvnitř tunelu uvízl volský povoz. Jon Sníh se na to šel podívat osobně. Vůz byl na místě pevně uvízlý. Muži za ním vyhrožovali, že jej rozsekají a vola porazí na místě, kde stál, zatímco vozka a jeho příbuzní přísahali, že zabijí je, když se o to pokusí. S pomocí Tormunda a jeho syna Toregga se Jonovi podařilo zabránit divokým v krveprolití, ale trvalo bezmála hodinu, než byla cesta opět volná.</p>
<p>„Potřeboval bys větší bránu,“ stěžoval si Tormund Jonovi s mrzutým pohledem na oblohu, kde se objevilo pár mračen. „Tahle cesta je zatraceně pomalá. Jako vycucat Mléčnou vodu stéblem rákosu. <emphasis>Har.</emphasis> Kéž bych tak měl Joramunův roh. Pěkně bych na něj zatroubil a pak bychom jen přelezli trosky.“</p>
<p>„Melisandra Joramunův roh spálila.“</p>
<p>„Opravdu?“ Tormund se plácl do stehna a zahýkal. „Jo, tamten pěkný velký roh spálila. Podle mě krvavý hřích. Byl tisíc let starý, to ano. Našli jsme jej v hrobě jednoho obra a žádný člověk nikdy neviděl roh tak velký. To zřejmě vnuklo Mancemu myšlenku, aby ti napovídal, že je Joramunův. Chtěl, abyste si vy vrány mysleli, že je v jeho moci strhnout vám tu vaši proklatou Zeď k nohám. Jenže pravý roh jsme nikdy nenašli, ať jsme kopali sebevíc. Kdyby se nám to podařilo, každý klekač ve vašich Sedmi královstvích by měl na celé léto kousky ledu k ochlazování svého vína.“</p>
<p>Jon se otočil v sedle, zamračil se. <emphasis>Joramun zatroubil na Roh zimy a probudil obry ze země.</emphasis> Ten obrovský roh opásaný starým zlatem, s rytinami prastarých run... copak mu Mance Nájezdník lhal, nebo mu teď lže Tormund? <emphasis>Pokud byl Manceho roh jen nastrčený, kde je ten pravý?</emphasis></p>
<p>Odpoledne zapadlo slunce a den se změnil v šedivý a větrný. „Sněhová obloha,“ poznamenal Tormund zachmuřeně.</p>
<p>Ostatní viděli v těch plochých bílých mračnech stejné zlé znamení. Zdálo se, že je to popohnalo k většímu spěchu. Rozpoložení se začalo zhoršovat. Jednoho muže pobodali, když se snažil předběhnout ostatní, kteří stáli v řadě již celé hodiny. Toregg vykroutil útočníkovi nůž z ruky, vytáhl oba muže z tlačenice a poslal je zpátky do tábora divokých, aby čekali znovu od začátku.</p>
<p>„Tormunde,“ řekl Jon, když se dívali, jak čtyři staré ženy táhnou k bráně káru plnou dětí, „pověz mi o našem nepříteli. Chtěl bych vědět všechno, co o Jiných vědět lze.“</p>
<p>Divoký si zamnul ústa. „Ne tady,“ řekl tiše, „ne na této straně vaší Zdi.“ Starý muž znepokojeně pohlédl ke stromům v jejich bílých hávech. „Nikdy nejsou daleko, víš. Za dne, když svítí slunce, nepřijdou, ale nemysli si, že to znamená, že odešli. Stíny nikdy neodcházejí. <emphasis>Ty</emphasis> je možná nevidíš, ale vždycky jsou ti v patách.“</p>
<p>„Obtěžovali vás cestou na jih?“</p>
<p>„Nikdy nepřicházejí v plné síle, pokud máš na mysli tohle, ale i tak jsou s námi, ohryzávají nás ze stran. Ztratili jsme víc předjezdců, než bych se namáhal spočítat, a když ses opozdil nebo se zatoulal stranou, stále tě to život. Každého večera jsme rozdělávali kolem našich táborů ohně. Plameny moc rádi nemají, o tom není pochyb. Když ale přišly sněhy... sníh, vánice a mrznoucí déšť, je zatraceně těžké najít suché dřevo nebo zapálit oheň, a <emphasis>chlad...</emphasis> některé noci naše ohně prostě začaly skomírat a uhasly. Po nocích jako tyhle jsme vždycky ráno nacházeli mrtvé. Pokud si oni nenašli dřív nás. V tu noc, co Torwynd... můj chlapec, on...“ Tormund odvrátil tvář.</p>
<p>„Já vím,“ řekl Jon Sníh.</p>
<p><emphasis>Tormund se otočil zpátky. „Ty nevíš, nic. Zabil jsi mrtvého, ano, jak jsem slyšel. Mance jich zabil stovku. Člověk může proti mrtvým bojovat, jenže když přijdou jejich páni, když se zvednou bílé mlhy... jak máš bojovat proti mlze, vráno? Stín se zuby... Vzduch tak studený, že to bolí dýchat jej, jako nůž ve tvé hrudi... nevíš, nemůžeš vědět... dokáže tvůj meč krájet chlad!“</emphasis></p>
<p><emphasis>Uvidíme, pomyslel si Jon Sníh, vzpomínaje na věci, které mu řekl Sam, na věci, které vyčetl ve starých knihách. Dlouhý dráp byl ukutý ve výhních staré Valyrie, ukutý v dračím plameni a zaříkaný kouzly. Dračí ocel, tak to Sam nazval. Silnější než jakákoliv běžná ocel, lehčí, tvrdší, ostřejší... Jenže slova v knize byla jedna věc. Skutečná zkouška přijde v bitvě.</emphasis></p>
<p>„Máš pravdu,“ řekl Jon. „Nevím to. A pokud jsou bohové dobří, nikdy se to nedozvím.“</p>
<p>„Bohové bývají zřídkakdy dobří, Jone Sněhu.“ Tormund pokývl směrem k obloze. „Valí se sem mraky. Už se setmělo a je chladněji. Tvoje Zeď už nepláče. Podívej.“ Otočil se zavolal na svého syna Toregga. „Jeď zpátky do tábora a pobídni je, aby se hýbali rychleji. Nemocné i slabochy, lenochy i zbabělce, zvedni je na ty jejich zatracené nohy. Bude-li to třeba, zapal jim ty jejich proklaté stany. Až padne noc, bránu bude třeba zavřít. A kterýkoliv člověk, co se do té doby nedostane skrz Zeď, se může modlit, aby ho dostali Jiní dřív než já. Slyšíš?“</p>
<p>„Slyším.“ Toregg pobídl svého koně a odklusal pryč podél kolony.</p>
<p>Přicházeli další a další divocí. Den potemněl, přesně jak Tormund řekl. Oblohu pokryly od obzoru k obzoru mraky a teplo se vytratilo. U brány nastala větší tlačenice, jak lidé, kozy a voli odstrkovali jedni druhé z cesty. <emphasis>Tohle je víc než netrpělivost, </emphasis>uvědomil si Jon Sníh. <emphasis>Oni mají strach. Válečníci, kopinice, nájezdníci, všichni mají z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho lesa strach, ze stínů klouzajících mezi stromy. Než přijde noc, chtějí mít mezi sebou a jimi Zeď.</emphasis></p>
<p>Ve vzduchu zatančila sněhová vločka. Pak další. <emphasis>Tanči se mnou, Jone Sněhu,</emphasis> pomyslel si. <emphasis>Již brzy se mnou budeš tančit.</emphasis></p>
<p>A divocí přicházeli dál a dál. Někteří se nyní pohybovali rychleji, se spěchem se ubírali přes bitevní pole. Jiní staří, mladí, slabí se stěží mohli hýbat. Ještě ráno bylo pole pokryté silnou vrstvou starého sněhu, jehož bílý škraloup se blýskal ve slunci. Nyní bylo pole hnědé, černé a kluzké. Průchod svobodného lidu proměnil zemi v bláto a špínu: dřevěná kola a koňská kopyta, kola z kostí, rohoviny a železa, prasečí nožky, těžké boty, kravské a volské paznehty, bosá černá chodidla Tvrdonožců, to všechno po sobě zanechalo stopy. Rozbahněný terén zpomaloval postup ještě víc. „Potřebuješ větší bránu,“ postěžoval si Tormund znovu.</p>
<p>Do pozdního odpoledne již hustě padal sníh a řeka divokých se ztenčila v potok. Od stromů, kde byl předtím jejich tábor, stoupaly sloupce kouře. „To je Toregg,“ vysvětloval Tormund. „Pálí mrtvé. Vždycky se najdou tací, co jdou spát a už se neprobudí. Nacházíš je v jejich stanech, schoulené a zmrzlé. Toregg ví, co dělat.“</p>
<p>Než se Toregg vynořil z lesa, potok se změnil v pramínek. S ním jel tucet válečníků na koních, vyzbrojených kopími a meči. „Můj zadní voj,“ řekl Tormund s úsměvem. Mezi zuby měl mezeru. „Tvoje vrány mají průzkumníky. Stejně tak je máme my. Nechal jsem je v táboře, pro případ, že bychom byli napadeni, než všichni projdeme.“</p>
<p>„Tvoji nejlepší muži.“</p>
<p>„Anebo moji nejhorší. Každý z nich si zabil svoji vránu.“</p>
<p>Mezi jezdci šel jeden muž pěšky, s jakýmsi velkým zvířetem běžícím mu v patách. <emphasis>Kanec</emphasis>, uvědomil si Jon. <emphasis>Obrovitý kanec. </emphasis>Ten tvor, dvakrát tak velký jako Duch, byl porostlý hrubými černými štětinami a kly měl dlouhé jako mužská paže. Jon nikdy v životě neviděl tak obrovské ani obludné divoké prase. Člověk vedle něj také nebyl žádný krasavec; mohutný muž s černým obočím, plochým nosem, silnými čelistmi porostlými černým strništěm, a malýma černýma očima posazenýma blízko sebe.</p>
<p>„Borroq.“ Tormund otočil hlavu a odplivl si.</p>
<p>„Měnič.“ To nebyla otázka. Nějak to věděl.</p>
<p>Duch otočil hlavu. Padající sníh maskoval kancův pach, ale nyní jej bílý vlk zachytil. Přiběhl k Jonovi, obnažil zuby v bezhlesém zavrčení.</p>
<p>„Ne!“ okřikl ho Jon. „Zůstaň, Duchu. Zůstaň. <emphasis>Zůstaň!“</emphasis></p>
<p>„Kanci a vlci,“ řekl Tormund. „Raději si toho svého dnes na noc zamkni. Já se postarám, aby Borroq udělal to samé se svým prasetem.“ Pohlédl vzhůru na tmavnoucí oblohu. „Ti jsou poslední, a že byl nejvyšší čas. Cítím v kostech, že dnes bude celou noc sněžit. Je načase, abych se podíval na druhou stranu všeho toho ledu.“</p>
<p>„Jdi napřed,“ řekl mu Jon. „Chci být poslední, kdo projde skrze Zeď. Připojím se k tobě na hostině.“</p>
<p>„Hostina? <emphasis>Har!</emphasis> To je slovo, které rád slyším!“ Divoký otočil svého koníka ke Zdi a plácl ho po zadku. Toregg a jeho jezdci následovali, sesedajíce u brány, aby mohli provést svá zvířata na druhou stranu. Bowen Marsh zůstal tak dlouho, aby mohl dohlédnout na to, že jeho majordomové odtáhnou poslední vozík do tunelu. Nakonec tam zůstal jenom Jon Sníh a jeho strážci.</p>
<p>Měnič se zastavil deset yardů daleko. Jeho obluda hrabala v blátě, čichala. Kancova hrbatá černá záda pokryl slabý sněhový poprašek. Zachrochtal a sklonil hlavu a Jon si na okamžik myslel, že chce zaútočit. Muži z obou stran od něj sklonili svá kopí.</p>
<p>„Bratře,“ řekl Borroq.</p>
<p>„Raději jdi dál. Chceme zavřít bránu.“</p>
<p>„Udělejte to,“ řekl Borroq. „Zavřete ji dobře a pevně. Už přicházejí, vráno.“ Usmál se tím nejošklivějším úsměvem, jaký Ion kdy viděl, a pokračoval k bráně. Kanec se kradl za ním. Padající sníh za nimi zakrýval jejich stopy.</p>
<p>„Tak, a je to hotovo,“ řekl Rory, když byli pryč.</p>
<p>Ne, pomyslel si Jon, tohle je teprve začátek.</p>
<p>Na jižní straně zdi na něj čekal Bowen Marsh s tabulkou plnou čísel. „Bránou dnes prošlo tři tisíce jedno sto a devatenáct divokých,“ oznámil mu lord majordomus. „Šedesát z tvých rukojmích jsme nakrmili a vypravili je do Východní hlídky a Stínové věže. Edd Tollett odvezl šest povozů s ženami do Dlouhé mohyly. Zbytek zůstal s námi.“</p>
<p>„Ne nadlouho,“ slíbil mu Jon. „Tormund má v úmyslu odvést svoje vlastní lidi během dne či dvou do Duboštítu. Po nich půjdou ostatní, jakmile rozhodneme, kam je pošleme.“</p>
<p>„Jak pravíš, lorde Sněhu,“ řekl majordomus strnule. Jeho tón naznačoval, že Bowen Marsh přesně ví, kam by je poslal.</p>
<p>Hrad, do něhož se Jon vrátil, byl jiný než ten, ze kterého ráno vyjel. Tak dlouho, jak jen pamatoval, byl Černý hrad místem ticha a stínů, kde se skrovné společenstvo mužů v černém pohybovalo jako duchové mezi ruinami pevnosti, jež kdysi dávno hostila desetinásobek jejich počtu. To všechno se změnilo. Nyní svítila světla v oknech, kde Jon nikdy předtím světla neviděl. Nádvořími se odrážely cizí hlasy a svobodný lid si chodil sem a tam po ledových stezkách, které léta znaly jen černé boty vran. Venku před kasárnami starého Flinta narazil na tucet mužů házejících po sobě sníh. <emphasis>Oni si hrají</emphasis>, pomyslel si Jon udiveně, <emphasis>dospělí muži si hrají jako děti, hážou po sobě sněhové koule, jako to kdysi dělávali Bran a Arya... a před nimi Robb a já.</emphasis></p>
<p>Stará zbrojnice Donala Noyeho však byla temná a tichá, a Jonovy pokoje vzadu za studenou kovárnou byly ještě tmavší. Ještě si ale ani nestačil sundal plášť, když strčil hlavu do dveří Dannel a oznámil mu, že Clydas přinesl vzkaz.</p>
<p>„Ať jde dál.“ Jon zapálil od uhlíku v železném koši tenkou lojovou svíci a od ní pak tři voskovice.</p>
<p>Clydas vstoupil, růžový a mrkající, v měkké dani svíral pergamen. „Prosím za prominutí, lorde veliteli. Vím, že jsi jistě unavený, ale myslel jsem, že tohle bys chtěl okamžitě vidět.</p>
<p>„Udělal jsi dobře,“ řekl Jon a začal číst:</p>
<p>V Tvrdodomově, s šesti loděmi. Divoká moře. Černý Pták ztracen s celou posádkou, dvě lysěnskě lodě hnané kolem Skane, Spár nabírá vodu. Je to tu velmi zlé. Divocí jedí svoje vlastní mrtvé. V lesích jsou mrtvé věci. Braavoští kapitáni berou na svoje lodě jenom ženy, děti<emphasis>. Čarodějky nás nazývají otrokáři. Pokus dobýt</emphasis> Bouřlivou vránu odražen, šest z posádky mrtvých, mnoho divokých. Zbývá nám osm havranů. Mrtvé věci ve vodě. Pošli pomoc po souši, na mořích zuří bouře. Ze Spáru, rukou mistra Harmuna.</p>
<p>Cotter Pyke pod to naškrábal svoji rozezlenou značku.</p>
<p>„Je to zlé, můj pane?“ zeptal se Clydas.</p>
<p>„Dost zlé.“ Mrtvé věci v lese. Mrtvé věci ve vodě. Z jedenácti lodí, které vypluly, jich zbylo šest. Jon Sníh zamračeně sroloval pergamen. Snáší se noc, pomyslel si, a moje stráž začíná.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />ODVRŽENÝ RYTÍŘ</strong></p>
<p>„<strong>V</strong>šichni poklekněte před Jeho Velkolepostí Hizdahrem zo Loraq, čtrnáctým tohoto vznešeného jména, králem Meereenu, synem Ghisu, oktarchónem Starého impéria, pánem Skahazadhanu, chotěm draků a krví Harpyje,“ zaburácel herold. Jeho hlas se odrážel od mramorové podlahy a zvonil mezi pilíři.</p>
<p>Ser Barristan Selmy zajel rukou pod záhyb svého pláště a uvolnil v pochvě svůj meč. V přítomnosti krále směli nosit zbraně pouze jeho ochránci. Zdálo se, jako by se mezi ně stále počítal,</p>
<p>I navzdory svému propuštění. Alespoň se mu zatím nikdo nepokusil vzít meč.</p>
<p>Když pořádala audienci Daenerys Targaryen, sedávala přitom na lavici z leštěného ebenu, hladké a jednoduché, pokryté polštáři, které pro ni našel ser Barristan, aby se jí sedělo pohodlně. Král Hizdahr nechal lavici nahradit dvěma impozantními trůny z pozlaceného dřeva, jejichž vysoké opěrky byly vyřezané do tvaru draků. Král seděl sám na trůnu po pravé ruce, na hlavě měl zlatou korunu a v bledé ruce svíral drahokamy zdobené žezlo. Druhý trůn zůstal prázdný.</p>
<p><emphasis>Ten důležitý trůn, pomyslel si ser Barristan. Žádný dračí trůn nemůže nahradit draka, ať by byl sebedůmyslněji vyřezaný</emphasis>.</p>
<p>Z pravé strany od dvojice trůnů stál Goghor Obr, mohutný muž s brutálním zjizveným obličejem. Z levé strany byl Skvrnitá kočka, s leopardí kůží přehozenou přes rameno. Vzadu za nimi stáli Belaquo Kostilam a chladnooký Khrazz. Všechno zkušení zabijáci, pomyslel si Selmy Jenže něco jiného je čelit nepříteli v jámě, kdy jeho příchod oznamují rohy a bubny, a něco jiného je vypátrat skrytého z<emphasis>abijáka, než stačí zaútočit.</emphasis></p>
<p>Den byl mladý a čerstvý, a přesto cítil strašlivou únavu, jako by celou noc bojoval. Zdálo se, že čím je ser Barristan starší, tím méně spánku potřebuje. Jako panoš mohl spát deset hodin v kuse a ráno, když se vypotácel na cvičební nádvoří, stále zíval. V třiašedesáti zjistil, že pět hodin spánku je pro něj víc než dost. Minulou noc sotva zamhouřil oka. Jeho ložnicí byla malá cela vedle královniných komnat, původně příbytek otroka; zařízení sestávalo z postele, nočníku, šatníku na jeho oblečení, dokonce židle, kdyby se chtěl posadit. Na stolku vedle postele měl voskovici a malou dřevořezbu Válečníka. Třebaže nebyl zbožný muž, cítil se s touto soškou aspoň o něco méně sám... Zde, v tomto podivném cizím městě, a právě k ní se obracel během černých stráží noci. <emphasis>Uchraň mne pochybností, které na mne dotírají</emphasis>, modlil se, <emphasis>a dej mi sílu konat, co je správné.</emphasis> Žádná modlitba ani svítání mu však nepřinesly jistotu.</p>
<p>Síň byla tak plná, jak ji starý rytíř ještě nikdy neviděl, ale nejvíce ze všeho si Barristan Selmy všímal, které tváře tam scházejí: Missandei, Belwas, Šedý červ, Aggo, Jhogo a Rakharo, Irri a Jhiqui, Daario Naharis. Na místě Holotemenného stál vypasený muž v hrudním plátu s vyrýsovaným svalstvem a ve lví masce, jehož silné nohy vyčnívaly zpod sukýnky z kožených řemínků: Marghaz zo Loraq, králův bratranec, nový velitel Mosazných zvířat. Selmy si již v sobě vypěstoval vůči tomu muži zdravé opovržení. Poznal tuto sortu mužů v Králově přístavišti podlézajících svým nadřízeným, tvrdých ke svým podřízeným, stejně slepých, jako byli vychloubační... a až příliš domýšlivých.</p>
<p><emphasis>V síni je možná i Skahaz,</emphasis> uvědomil si Selmy, <emphasis>skrývá tu svoji ošklivou tvář pod maskou.</emphasis> Mezi pilíři stály dvě dvacítky Mosazných zvířat, od naleštěné mosazi jejich masek se odráželo světlo pochodní. Holotemenný mohl být kterýmkoliv z nich.</p>
<p>Síň hlučela zvukem stovky tichých hlasů, které se odrážely od sloupů a mramorové podlahy. Byl to zlověstný zvuk, nahněvaný. Selmymu to připomínalo zvuk sršního hnízda těsně předtím, než se z něj vyrojí sršni. A na tvářích v davu viděl hněv, žal, podezření, strach.</p>
<p>Králův nový herold stěží zavolal o klid v síni a celá ta hrůza začala. Jedna žena začala kvílet o bratrovi, jenž zemřel v Daznakově jámě, další o tom, jak byl poškozen její palankýn. Tlustý muž si strhl obvazy, aby dvoru ukázal spálenou ruku. Maso bylo stále obnažené a mokvalo. A když začal muž v modrozlatém <emphasis>tokaru</emphasis> hovořit o Harghazovi Hrdinovi, svobodný muž za ním jej srazil na podlahu. Bylo zapotřebí šest Mosazných zvířat, aby je odtrhli od sebe a vyvlekli ze síně. <emphasis>Liška Jestřáb, tuleň, saranče, lev, žába.</emphasis> Selmy si říkal, zda tyto masky mají pro muže, jež je nosí, nějaký význam. Nosí titíž muži stejné masky každý den, nebo si každého rána vybírají novou tvář?</p>
<p>„Ticho!“ žadonil Reznak mo Reznak. „Prosím! Odpovím, jen když se...“</p>
<p>„Je to pravda?“ vykřikla jedna svobodná žena. „Je naše Matka mrtvá?“</p>
<p>„Ne, ne, ne,“ zavřeštěl Reznak. „Královna Daenerys se vrátí do Meereenu, až to uzná za vhodné, se vší mocí a majestátností. Do té doby bude vládnout Jeho Ctihodnost král Hizdahr a</p>
<p>„Pro mne to není žádný král,“ vykřikl svobodný muž.</p>
<p>Lidé se začali navzájem strkat. <emphasis>„Královna není mrtvá“</emphasis> prohlásil senešal. „Její pokrevní jezdci byli vysláni za Skahazadhan, aby Její Veličenstvo našli a přivedli zpátky k jejímu milovanému choti a jejím věrným poddaným. Každý má deset vybraných jezdců a každý muž má tři rychlé koně, aby mohli cestovat rychle a daleko. Královnu Daenerys jistě najdou.”</p>
<p>Jako další promluvil vysoký Ghiskar v brokátovém rouchu, hlasem stejně zvučným, jako byl chladný. Král Hizdahr se zavrtěl na svém dračím trůnu, tvář měl kamennou, jak se snažil ze všech sil vypadat, že sice poslouchá, ale je zcela klidný. I tentokrát odpověděl jeho senešal.</p>
<p>Ser Barristan nechal Reznakova úlisná slova přelévat přes sebe. Léta strávená v Královské gardě jej naučila umění slyšet, aniž by naslouchal, což bylo užitečné obzvlášť v případech, kdy byl mluvčí odhodlaný dokázat, že slova jsou skutečně vítr. Vzadu v síni zahlédl mladého dornského prince a jeho dva společníky. <emphasis>Teď sem neměli chodit. Martell si neuvědomuje, jakému se vystavuje nebezpečí. Daenerys byla u dvora jeho jediná přítelkyně, a ta je teď pryč.</emphasis> Říkal si, čemu z toho, co tam bylo řečeno, vůbec rozumí. Dokonce ani on ne vždy pochopil smysl zkomolené ghiskarské řeči, jíž hovořili otroci, zvlášť když mluvili rychle.</p>
<p>Princ Quentyn nicméně aspoň zaníceně naslouchal. <emphasis>Pravý syn svého otce.</emphasis> Malé postavy, podsaditý a s prostým obličejem; vypadal jako slušný chlapec, rozvážný, rozumný, svědomitý... ovšem nebyl to typ, při pohledu na který by se rozbušilo dívčí srdce. A Daenerys Targaryen, ať se o ní dalo říci cokoliv jiného, byla stále mladá dívka, jak o sobě říkávala, když ji těšilo hrát si na nevinnou. Jako všechny dobré královny stavěla na první místo svůj lid jinak by se nikdy neprovdala za Hizdahra zo Loraq ale dívka v ní stále toužila po poezii, vášni a smíchu. <emphasis>Ona chce oheň, ale Dorne jí poslalo bláto.</emphasis></p>
<p>Z bláta se dal udělal obklad, který tišil horkost. Do bláta se dala sázet semínka, ze kterých vyrostla úroda, jíž jste nakrmili svoje děti. Bláto vás vyživí tam, kde by vás oheň jen strávil, jenže blázni, děti a mladé dívky by si přesto pokaždé raději zvolili oheň.</p>
<p>Ser Gerris Drinkwater za princem šeptal cosi Yronwoodovi. Ser Gerris byl vším, čím jeho princ nebyl: vysoký, štíhlý a pohledný, s šermířskou grácií a dvorským důvtipem. Selmy nepochyboval o tom, že mnohá dornská panna již čechrala prsty jeho sluncem vyšisované vlasy a slíbávala mu onen škádlivý úsměv ze rtů. Nemohl se oprostit od myšlenky, že <emphasis>kdyby byl princem tenhleten, možná by všechno dopadlo jinak...</emphasis> jenže na jeho vkus bylo na Drinkwaterovi něco až příliš příjemného. <emphasis>Falešná mince, </emphasis>pomyslel si starý rytíř. Takové muže poznal již předtím.</p>
<p>Cokoliv to tam vzadu šeptal, muselo to být zábavné, protože jeho velký plešatý přítel se náhle rozesmál, dost hlasitě na to, aby i samotný král otočil hlavu směrem k Dornům. Když spatřil Hizdahr zo Loraq prince, zamračil se.</p>
<p>Seru Barristanovi se jeho zamračení nelíbilo. A když král pokynul svému bratranci Marghazovi, aby popošel blíž, a pošeptal mu cosi do ucha, zamlouvalo se mu to ještě méně.</p>
<p><emphasis>Dorne jsem nesložil žádnou přísahu,</emphasis> řekl si ser Barristan v duchu. Jenže Lewyn Martell býval jeho bratrem v přísaze, zpátky ve dnech, kdy ještě byla pouta mezi příslušníky Královské gardy hluboká. <emphasis>Nemohl jsem pomoci princi Lewynovi na Trojzubci, ale mohl bych nyní pomoci jeho synovci.</emphasis> Martell tančil ve zmijím hnízdě... a dokonce ty hady kolem sebe ani neviděl, jeho pokračující přítomnost, i poté, co dala Daenerys sama sebe před očima bohů a lidí jinému muži, by vyprovokovala jakéhokoliv manžela, a Quentyn zde již neměl královnu, která by ho chránila před Hizdahrovým hněvem. <emphasis>I když...</emphasis></p>
<p>Ta myšlenka jej udeřila jako políček do tváře. Quentyn vyrostl na dornských dvorech. Úklady a jedy pro něj nebyly ničím neznámým. A také nebyl princ Lewyn jeho jediný strýc. <emphasis>Je to příbuzný Rudé zmije.</emphasis> Daenerys pojala za svého chotě jiného muže, ale kdyby Hizdahr zemřel, byla by opět volná a mohla by se vdát znovu. <emphasis>Že by se Holotemenný mýlil? Kdo může říci, že byly ty kobylky určeny pro Daenerys? Bylo to v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>králově vlastní lóži. Co když měl být po celou dobu obětí on sám?</emphasis> Hizdahrova smrt by narušila křehký mír. Synové Harpyje by pokračovali ve svém vraždění, Yunkajci ve své válce. Daenerys by možná neměla žádnou lepší volbu než Quentyna a jeho sňatkovou dohodu.</p>
<p>Ser Barristan stále v duchu zápolil s tímto podezřením, když uslyšel zvuk těžkých bot sestupujících schod po schodu vzadu v síni. Přišli Yunkajci. Tři Moudří páni vedli procesí ze Žlutého města, každý se svým vlastním ozbrojeným doprovodem. Jeden otrokář na sobě měl <emphasis>tokar</emphasis> z kaštanově hnědého hedvábí lemovaný zlatem, další pruhovaný <emphasis>tokar</emphasis> zelenooražové barvy, třetí pak ozdobný hrudní plát vykládaný erotickými výjevy z gagátu, nefritu a perleti. Doprovázel je žoldácký kapitán Krvavovous s koženým pytlem přehozeným přes masivní rameno a s výrazem veselí a vraždy na tváři.</p>
<p>Není tu Otrhaný princ, všiml si Selmy. Ani Hnědý Ben Plumm. Ser Barristan pozoroval Krvavovouse. Dej mi jen půl důvodu zatanč<emphasis>it si</emphasis> s tebou a uvidíme, kdo se bude nakonec smát.</p>
<p>Reznak mo Reznak si protlačil cestu dopředu. „Moudří páni, je nám ctí. Jeho Zářivost král Hizdahr zde své přátele z Yunkai srdečně vítá. Pochopili jsme to tak, že…“</p>
<p>„Pochopte tohle.“ Krvavovous vytáhl ze svého pytle uťatou hlavu a hodil ji po senešalovi.</p>
<p>Reznak vyjekl zděšením a uskočil stranou. Hlava se odrážela od podlahy a kutálela se po mramorové podlaze, na které zanechávala rudé skvrny, až se nakonec zastavila o úpatí dračího trůnu krále Hizdahra. Mosazná zvířata po celé síni sklonila své oštěpy. Goghor Obr těžkým krokem zaujal místo před královým trůnem, zatímco Skvrnitá kočka a Khrazz se postavili z obou jeho stran a vytvořili kolem krále zeď.</p>
<p>Krvavovous se zasmál. „Je mrtvý. Nekouše.“</p>
<p>Senešal se opatrně, tak opatrně přiblížil k hlavě, a ještě opatrněji ji zvedl za vlasy. „Admirál Groleo.“</p>
<p>Ser Barristan pohlédl k trůnu. Sloužil tolika králům, ale nyní si přesto nemohl pomoci a musel si představovat, jak by asi reagovali na tuto provokaci. Aerys by sebou škubl a v hrůze se odvrátil, pravděpodobně by se přitom pořezal o ostny Železného trůnu, pak by začal ječet na svoje zbrojnoše, aby Yunkajce rozsekali na kusy. Robert by zavolal o svoje válečné kladivo, aby Krvavovousovi jeho laskavost oplatil. Dokonce i Jaehaerys, považovaný mnohými za slabocha, by nařídil, aby Krvavovouse a yunkajské otrokáře zatkli.</p>
<p>Hizdahr tam jen strnule seděl jako přikovaný. Reznak položil hlavu na saténový polštář u králových nohou, pak odběhl, ústa zkřivená ve znechuceném šklebu. Ser Barristan cítil senešalův těžký květinový parfém i na vzdálenost několika yardů.</p>
<p>Mrtvý muž na ně vyčítavě hleděl. Vous měl hnědý zaschlou krví, ale z krku mu stále vytékal rudý pramínek. Podle jeho vzhledu si to vyžádalo víc než jeden úder, aby oddělili hlavu od těla. Prosebníci vzadu v síni se začali jeden po druhém vytrácet. Jedno z Mosazných zvířat si strhlo masku a začalo zvracet svou snídani.</p>
<p>Pro Barristana Selmyho nebyly uťaté hlavy ničím novým. Ovšem tahle... procestoval se starým mořeplavcem polovinu světa, z Pentosu do Qarthu a zase zpátky do Astaporu. <emphasis>Groleo byl dobrý muž. Takový konec si nezasluhoval. Jediné, co kdy chtěl, bylo jít domů.</emphasis> Rytíř ztuhl, čekal.</p>
<p>„Tohle,“ řekl král Hizdahr nakonec, „tohle není... nejsme potěšeni, tohle... co to má znamenat, tohle... tohle...“</p>
<p>Otrokář v kaštanově hnědém tokaru vytáhl pergamen. „Mám čest doručit tento vzkaz od rady pánů.“ Rozvinul svitek. „Sedm vstoupilo do Meereenu, aby podepsalo mírové dohody a bylo svědky oslavných her v Daznakově jámě. Jako záruka<emphasis> jejich </emphasis>bezpečí nám bylo posláno sedm rukojmí. Žluté město truchlí pro svého vznešeného syna Yurkhaze zo Yunzak jenž zahynul krutou smrtí, zatímco byl hostem Meereenu. Krev je třeba splatit krví.“</p>
<p>Groleo měl v Pentosu manželku. Děti, vnoučata. <emphasis>Proč ze všech rukojmí právě on?</emphasis> Jhogo, Hrdina a Daario Naharis, ti všichni veleli bojovníkům, zatímco Groleo byl admirál bez loďstva. <emphasis>Tahali stébla, anebo si mysleli, že Groleo pro nás má nejmenší cenu a je zde tedy nejmenší pravděpodobnost odvety?</emphasis> ptal se sám sebe rytíř... jenže bylo snazší položit si tuto otázku, než na ni odpovědět. <emphasis>Neoplývám umem rozplétat takové uzly.</emphasis></p>
<p>„Tvoje Veličenstvo,“ zvolal ser Barristan. „Budeš-li tak laskav a vzpomeneš si, vznešený Yurkhaz zahynul nešťastnou náhodou. Zakopl na schodech, když se snažil utéci před drakem, a byl ušlapán pod chodidly svých vlastních otroků a druhů. Buď tohle, anebo mu puklo srdce hrůzou. Byl již starý.“</p>
<p>„Kdo je tohle, že mluví bez králova svolení?“ zeptal se yunkajský lord v pruhovaném <emphasis>tokaru,</emphasis> malý muž s ustupující bradou a zuby příliš velkými na svoje ústa. Připomínal Selmymu králíka. „Copak musí yunkajští páni naslouchat tlachání strážných?” Zatřásl perlami, které lemovaly jeho <emphasis>tokar.</emphasis></p>
<p>Hizdahr zo Loraq jako by nebyl schopen odtrhnout zrak od hlavy. Pohnul se až poté, co mu Reznak pošeptal cosi do ucha. „Yurkhaz zo Yunzak byl váš vrchní velitel,“ řekl. „Kdo hovoří za Yunkajce teď?“</p>
<p>„My všichni,“ odpověděl králík. „Rada pánů.“</p>
<p>Král Hizdahr v sobě nalezl odvahu. „Pak tedy všichni nesete zodpovědnost za narušení našeho míru.“</p>
<p>Odpověděl mu Yunkajec v hrudním plátu. „Náš mír narušen nebyl. Krev za krev, život za život. Abychom ti projevili naši dobrou vůli, vracíme tři z tvých rukojmí.“ Železné řady za ním se rozdělily. Dopředu postrčili tři Meereeňany svírající své <emphasis>tokary, </emphasis>dvě ženy a muže.</p>
<p>„Sestro,“ řekl Hizdahr zo Loraq strnule. „Sestřenice a bratranče.“ Ukázal na zakrvácenou hlavu. „Ukliďte mi to z očí.“</p>
<p>„Admirál byl muž moře,“ připomněl mu ser Barristan. „Snad by mohla Tvoje Velkolepost požádat Yunkajce, aby nám vrátili rovněž tělo, tak abychom ho mohli pohřbít pod vlnami?“</p>
<p>Pán s králičími zuby mávl rukou. „Když to Tvoji Zářivost potěší, stane se. Na znamení naší úcty.“</p>
<p>Reznak mo Reznak si hlučně odkašlal. „Bez urážky, ale mám dojem, že Její Ctihodnost královna Daenerys vám poslala... á... sedm rukojmí. Další tři...“</p>
<p>„Další tři u nás zůstanou jako naši hosté,“ oznámil yunkajský lord v hrudním plátu, „dokud nebudou draci zničeni.“</p>
<p>V síni se rozhostilo ticho. Pak se ozval hukot a mumlání, šeptané kletby, tiché modlitby, sršni rozhýbávající se ve svém hnízdě. „Draci...“ řekl král Hizdahr.</p>
<p>„... jsou zrůdy, jak všichni lidé viděli v Daznakově jámě. Dokud budou žít, není možný opravdový mír.“</p>
<p>Odpověděl Reznak. „Její Velkolepost královna Daenerys je Matka draků. Jen ona může…“ Přerušilo ho Krvavovousovo opovržlivé odfrknutí. „Je pryč. Spálená a sežraná. Její rozbitou lebkou teď prorůstá plevel.“</p>
<p>Po jeho slovech následovalo pozdvižení. Někteří začali křičet a nadávat. Jiní dupali nohama a pískali na souhlas. Než se síň opět ztišila, musela Mosazná zvířata bušit žerděmi svých kopí do podlahy.</p>
<p>Ser Barristan ani na chvíli nespustil oči z Krvavovouse. <emphasis>Přišel sem vyplenit město a Hizdahrův mír jej připravil o kořist. Udělá cokoliv, co bude muset, aby zahájil krveprolití</emphasis>.</p>
<p>Hizdahr zo Loraq pomalu vstal ze svého dračího trůnu. „Musím se poradit se svou radou. Slyšení skončilo.“</p>
<p>„ <emphasis>Všichni poklekněte před Jeho Velkolepostí Hizdahrem zo Loraq, čtrnáctým tohoto vznešeného jména, králem Meereenu, synem Ghisu, oktarchónem Starého impéria, pánem Skahazadhanu, chotěm draků a krví Harpyj</emphasis>e,“ zvolal herold. Mosazná zvířata vyšla mezi pilíři a zformovala se do řady, pak začala pomalým krokem postupovat vpřed a vyvádět prosebníky ze síně.</p>
<p>Dornové nemuseli jít takový kus cesty jako většina. Jak příslušelo jeho hodnosti a postavení, dostal Quentyn Martell komnaty uvnitř Velké pyramidy, o dvě poschodí níž pěknou řadu pokojů se svou vlastní latrínou a zdí obehnanou terasou. Možná proto on a jeho společníci otáleli, dokud tlačenice nepolevila, než sami zamířili ke schodům.</p>
<p>Ser Barristan je zamyšleně pozoroval. <emphasis>Co by Daenerys chtěla? </emphasis>zeptal se sám sebe. Pomyslel si, že to ví. Starý rytíř vykročil přes síň, jeho dlouhý bílý plášť se vlnil za ním. Dostihl Dorny na vrcholu schodiště. „Na dvoře tvého otce nebylo nikdy ani z poloviny tak živo,“ slyšel vtipkovat Drinkwatera.</p>
<p>„Princi Quentyne,“ zavolal Selmy. „Mohu s tebou mluvit?“</p>
<p>Quentyn Martell se otočil. „Sere Barristane. Samozřejmě. Moje komnaty jsou o poschodí níž.“</p>
<p><emphasis>Ne.</emphasis> „Nepřísluší mi radit ti, princi Quentyne... ale na tvém místě bych se do svých komnat nevracel. Ty a tvoji přátelé byste měli sejít po schodech a opustit pyramidu.“</p>
<p>Princ Quentyn na něj hleděl. „Opustit pyramidu?“</p>
<p>„Odejít z města. Vrátit se do Dorne.“</p>
<p>Dornové si vyměnili pohledy. „Máme ve svých pokojích naše zbraně a zbroje,“ řekl Gerris Drinkwater. „Nehovoře o většině mincí, co nám ještě zbyly.“</p>
<p>„Meče lze nahradit,“ řekl ser Barristan. „A mohu vám dát dost peněz, abyste měli na cestu zpátky do Dorne. Princi Quentyne, král si tě dnes všiml. Mračil se.“</p>
<p>Gerris Drinkwater se zasmál. „To se jako máme Hizdahra zo Loraq bát? Vždyť jsi ho teď viděl. Krčil se před Yunkajci jako děcko. Oni mu přinesou <emphasis>hlavu,</emphasis> a on neudělal vůbec nic.“</p>
<p>Quentyn Martell souhlasně přikývl. „Princ dělá dobře, když přemýšlí, než jedná. Tento král... nevím, co si o něm mám myslet. Pravda, královna mne před ním varovala, jenže...“</p>
<p>„Ona tě varovala?“ Selmy se zamračil. „Proč jsi stále tady?“</p>
<p>Princ Quentyn se začervenal. „Sňatková dohoda byla uzavřena dvěma mrtvými muži a neobsahovala ani slovo o královně pro tebe. Slíbila ruku tvé sestry královninu bratrovi, dalšímu mrtvému muži. Již nemá platnost. Dokud ses zde neobjevil, nemělo Její Veličenstvo tušení o její existenci. Tvůj otec si umí udržovat svá tajemství, princi Quentyne. Obávám se, že až příliš dobře. Kdyby královna věděla o této smlouvě v Qarthu, možná by se nikdy nevydala do Zálivu otrokářů, jenže jsi přišel příliš pozdě. Nemám v úmyslu sypat ti sůl do ran, ale Její Veličenstvo má nového manžela a starého milence, a zdá se, že oběma dává přednost před tebou.“</p>
<p>Princovy tmavé oči se zaleskly hněvem. „Tohle ghiskarské lorďátko není vhodným chotěm pro královnu Sedmi království.“</p>
<p>„Nepřísluší ti, abys to soudil.“ Ser Barristan se odmlčel, říkal si, zda toho již neřekl příliš. <emphasis>Ne. Pověz mu i zbytek.</emphasis> „Toho dne v Daznakově jámě bylo něco z jídla v královské lóži otráveno. Pouhou náhodou to všechno snědl Silný Belwas. Modré milosti říkají, že jej zachránila jen jeho velikost a mimořádná síla, ale měl namále. Stále ještě může zemřít.“</p>
<p>Na tváři prince Quentyna se zračil šok. „Jed... určený pro Daenerys.“</p>
<p>„Ji nebo Hizdahra. Možná pro oba. Lóže byla nicméně jeho. Jeho Veličenstvo činilo všechny přípravy. Pokud byl ten jed jeho dílo... nu, bude potřebovat obětního beránka. Koho lepšího než soka ze vzdálené země, jenž nemá u tohoto dvora žádné přátele? Koho lepšího než nápadníka, kterého královna odmítla?“</p>
<p>Quentyn Martell zbledl, ,,<emphasis>Já?</emphasis> Já bych nikdy... snad si nemyslíš, že bych mohl...“</p>
<p><emphasis>Buď to tak bylo, anebo je mistrný herec.</emphasis> „Mohli jiní,“ řekl ser Barristan. „Rudá zmije byl tvůj strýc. A měl jsi dobrý důvod chtít krále Hizdahra mrtvého.“</p>
<p>„Stejně tak i jiní,“ poznamenal Gerris Drinkwater. „Například Naharis. Královnin...“</p>
<p>„... milenec,“ dořekl to za něj ser Barristan, než stačil říci dornský rytíř cokoliv, co by mohlo poskvrnit královninu čest. „Takhle tomu říkáte v Dorne, ne?“ Na odpověď nečekal. „Princ Lewyn byl můj bratr v přísaze. V těch dnech existovalo mezi Královskou gardou pramálo tajemství. Vím, že si vydržoval milenku. Neviděl v tom nic, za co by se měl stydět.“</p>
<p>„Ne,“ řekl Quentyn s rudou tváří, „jenže...“</p>
<p>„Daario by Hizdahra zabil bez váhání, kdyby se toho odvažoval,“ pokračoval ser Barristan. „Jenže ne jedem. To nikdy. A Daario tady navíc nebyl. Hizdahr by byl v každém případě potěšen, kdyby na něj mohl shodit za ty kobylky vinu... jenže král možná ještě bude Bouřovrány potřebovat, a pokud by měl mít podíl na smrti jejich kapitána, přišel by o ně. Ne, můj princi. Až bude Jeho Veličenstvo potřebovat traviče, pohlédne na tebe.“ Řekl všechno, co cítil, že je bezpečné říci. Během pár dní, pokud se na ně bohové usmějí, nebude Hizdahr zo Loraq již vládnout Meereenu... jenže by ničemu neprospělo, kdyby měl princ Quentyn zabřednout v krvavé lázni, která se blížila.</p>
<p>„Pokud musíš zůstat v Meereenu, udělal bys dobře, kdyby ses držel stranou ode dvora a doufal, že na tebe Hizdahr zapomene,“ dodal ser Barristan, „avšak loď do Volantisu by byla bezpečnější, můj princi. Ať se rozhodneš jakkoliv, přeji ti hodně štěstí.“</p>
<p>Než ušel tři kroky, Quentyn Martell na něj zavolal. „Říkají ti Barristan Chrabrý.“</p>
<p>„Někteří ano.“ Selmy si to jméno vysloužil, když mu bylo deset let, nově jmenovaný panoš, jenže tak marnivý, hrdý a pošetilý, že si vzal do hlavy, že by se mohl utkat v klání se zkušenými rytíři. A tak si půjčil válečného oře a ze zbrojnice lorda Dondarriona si vzal plátovou zbroj a vjel na kolbiště v Černoazylu jako tajemný rytíř. <emphasis>Dokonce i herold se smál. Měl jsem tak hubené ruce, že když jsem spustil kopí, měl jsem co dělat, aby se jeho hrot nezabořil do země.</emphasis> Lord Dondarrion by byl v právu, kdyby ho stáhl z koně a naplácal mu na zadek, jenže Vážčí princ se nad tím podivínským hochem ve špatně padnoucí zbroji slitoval a osobně mu prokázal tu čest, že přijal jeho výzvu. Stačilo jediné klání. Potom mu princ Duncan pomohl vstát a sundat přilbici. „Chlapec,“ prohlásil k davu. „Chrabrý chlapec.“ <emphasis>To bylo před třiapadesáti lety. Kolik ještě žije lidí z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>těch, co tam tenkrát byli?</emphasis></p>
<p>„Jaké jméno mi podle tebe dají, kdybych se měl vrátit do Dorne bez Daenerys?“ zeptal se princ Quentyn. „Quentyn Opatrný? Quentyn Zbabělec? Quentyn Třasořitka?“</p>
<p><emphasis>Princ, který přišel příliš pozdě,</emphasis> pomyslel si starý rytíř... jenže pokud se rytíř z Královské gardy nenaučil ničemu jinému, naučil se dávat si pozor na jazyk. „Quentyn Moudrý,“ navrhl. A doufal, že je to pravda.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />ODMÍTNUTÝ NÁPADNÍK</strong></p>
<p><strong>J</strong>iž téměř nastala hodina duchů, když se ser Gerris Drinkwater vrátil do pyramidy, aby oznámil, že našel Fazoli, Knihomola a Starého Billa Kost v jedné z meereenských, spíše nevábných vinných špeluněk, kde popíjeli žluté víno a sledovali nahé otroky, jak se zabíjejí navzájem holýma rukama a opilovanými zuby.</p>
<p>„Fazole vytáhl nůž a navrhl, aby se vsadili, zda mají dezertéři břicha plná žlutého slizu,“ hlásil ser Gerris, „tak jsem mu hodil zlaťák a zeptal jsem se, zda by mu nestačilo žluté zlato. Kousl do mince a zeptal se, co chci koupit. Když jsem mu to řekl, zasunul nůž zpátky do pochvy a zeptal se, jestli jsem se zbláznil nebo jsem opilý.“</p>
<p>„Ať si myslí, co chce, hlavně ať doručí vzkaz,“ řekl Quentyn. „Udělá to. Vsadil bych se, že svoji schůzku dostaneš, i kdyby to bylo jen proto, aby Otrhaný nechal Pěknou Meris vykuchat ti játra a usmažit je na cibulce. Měli jsme poslechnout Selmyho. Když ti řekne Barristan Chrabrý, abys utíkal, moudrý člověk si zašněruje boty. Měli bychom si najít loď do Volantisu, dokud je přístav stále otevřený.“</p>
<p>Seru Archibaldovi zezelenal při pouhé zmínce o lodi obličej. „Už žádné lodě. To raději odskáču zpátky do Volantisu pěšky.“ <emphasis>Volantis</emphasis>, pomyslel si Quentyn. <emphasis>Pak Lys a odtamtud domů. Zpátky cestou, kterou jsem přišel, s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prázdnýma rukama. Tři stateční muži zemřeli, a kvůli čemu?</emphasis></p>
<p>Bylo by milé vidět opět Zelenokrvavici, navštívit Sluneční oštěp a Vodní zahrady a dýchat čistý sladký horský vzduch v Železodřevu... ne horký, vlhký a špinavý vzduch v Zálivu otrokářů. Quentyn věděl, že by mu jeho otec neřekl jediné vyčítavé slovo, ale v jeho očích by i tak bylo znát zklamání. Jeho sestra by na něj pohlížela s opovržením, Píseční hadi by jej uráželi úsměvy ostrými jako meče a lord Yronwood, jeho druhý otec, který s ním poslal svého vlastního syna, aby jej udržel v bezpečí...</p>
<p>„Nebudu vás zde držet,“ řekl Quentyn svým přátelům. „Můj otec pověřil tímto úkolem mne, ne vás. Jděte domů, jestli chcete, jakýmkoliv způsobem, kterému dáváte přednost. Já zůstávám.“</p>
<p>Velký muž pokrčil rameny. „V tom případě zůstáváme s Drinkem taky.“</p>
<p>Příštího večera se objevil u dveří prince Quentyna Denzo D’han, aby domluvil podmínky. „Setká se s tebou nazítří, vedle kořenářského tržiště. Hledej dveře označené purpurovým lotosem. Dvakrát zaklepej a řekni heslo <emphasis>svoboda</emphasis>.“</p>
<p>„Ujednáno,“ řekl Quentyn. „Arch a Gerris budou se mnou. On si také může přivést dva muže. Ne víc.“</p>
<p>„Potěší-li to mého prince.“ Slova byla patřičně zdvořilá, ale Denzův tón byl proložen záští a oči válečnického básníka se krátce výsměšně zaleskly. „Přijď, až bude zapadat slunce. A postarej se, aby tě nikdo nesledoval.“</p>
<p>Dornové odešli z Velké pyramidy hodinu před západem slunce, pro případ, že by špatně zabočili anebo měli potíže najít purpurový lotos. Quentyn a Gerris na sobě měli opasky s meči. Velký muž měl přes široká záda přehozené svoje bojové kladivo.</p>
<p>„Ještě není pozdě vycouvat z tohoto šílenství,“ řekl Gerris, zatímco mířili smrdutou uličkou ke starému tržišti s kořením. Ve vzduchu se vznášel pach moči a kdesi vpředu slyšeli rachotit železné obruče na kolech káry svážející mrtvé. „Starý Bili Kost říkával, že Pěkná Meris dokáže člověku protáhnout umírání na celý obrat měsíce. <emphasis>Lhali</emphasis> jsme jim, Quente. Využili jsme je k tomu, abychom se sem dostali, a pak jsme přešli k Bouřovránám.“</p>
<p>„Jak nám bylo nařízeno.“</p>
<p>„Jenže Otrhaný to nikdy nemyslel tak, abychom to udělali doopravdy,“ vložil se do toho velký muž. „Jeho ostatní hoši, ser Orson a Dick Sláma, Hungerford, Will z Lesů, všichni ti hoši jsou kvůli nám stále v žalářích. To se Starému hadru určitě nelíbí.“</p>
<p>„Ne,“ přitakal Quentyn, „ale má rád zlato.“</p>
<p>Gerris se zasmál. „Škoda, že žádné nemáme. <emphasis>Ty</emphasis> tomuhle míru věříš, Quente? Já ne. Polovina města zve drakobijce hrdinou, ale druhá polovina plive krev při pouhé zmínce jeho jména.“</p>
<p>„Harzoo,“ řekl velký muž.</p>
<p>Quentyn se zamračil. „Jmenoval se Harghaz.“</p>
<p>„Hizdahr, Humzum, Hagnag, co na tom záleží? Já jim všem říkám Harzoo. A nebyl to žádný drakobijec. Udělal jen to, že si nechal opéct zadnici dočerna a dokřupava.“</p>
<p>„Byl statečný.“ <emphasis>Měl bych já odvahu postavit se té obludě jen s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kopím?</emphasis></p>
<p>„Chtěl jsi říct, že statečně zemřel.“</p>
<p>„Zemřel s křikem,“ řekl Arch.</p>
<p>Gerris položil ruku Quentynovi na rameno. „I kdyby se královna vrátila, stále bude vdaná.“</p>
<p>„Ne když trochu klepnu krále Harzooa svým kladivem,“ navrhl velký muž.</p>
<p>„Hizdahra,“ řekl Quentyn. „Jmenuje se Hizdahr.“</p>
<p>„Jeden polibek mého kladiva a nikdo se nebude starat, jak se jmenoval,“ řekl Arch.</p>
<p><emphasis>Oni to nechápou.</emphasis> Jeho přátelé ztratili ponětí o skutečném účelu, proč tam jsou. <emphasis>Cesta vede skrze ni, ne k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní, Daenerys je prostředkem k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ceně, ne cenou samotnou.</emphasis> „Řekla mi, že drak má tři hlavy. Taky řekla, že její manželství nemusí znamenat konec všech mých nadějí. ,Vím, proč jsi tady, řekla. ,Pro oheň a krev. Mám v sobě targaryenskou krev, to přece víte. Můj rodokmen se táhne až k-“</p>
<p>„Kašlat na tvůj rodokmen,“ řekl Gerris. „Drakům je jedno, jaká je v tobě krev, snad jen to, jak chutná. Draka nezkrotíš lekcí dějepravy. Jsou to monstra, ne mistři. Quente, ty to opravdu chceš udělat?“</p>
<p>„Já to musím udělat. Pro Dorne. Pro mého otce. Pro Cletuse, Willa a mistra Kedryho.“</p>
<p>„Ti jsou mrtví,“ řekl Gerris. „Je jim to jedno.“</p>
<p>„Všichni jsou mrtví,“ přitakal Quentyn. „A kvůli čemu? Aby mne sem dostali, abych se mohl oženit s dračí královnou. Velké dobrodružství, tak tomu říkal Cletus. Cesty zlých duchů a rozbouřená moře... a na konci nejkrásnější žena na světě. Příběh, který bychom vyprávěli svým vnoučatům. Jenže Cletus už nikdy nebude mít dítě, pokud nenechal bastarda v břiše té hospodské děvečky, co se mu tak líbila. Nikdy mu nepůjdeme na svatbu, jejich smrt by měla mít nějaký význam.“</p>
<p>Gerris ukázal tam, kde se o zeď opírala mrtvola, obklopená mračnem lesknoucích se zelených much. „Měla jeho smrt nějaký význam?“</p>
<p>Quentyn znechuceně pohlédl na tělo. „Ten zemřel na průjem. Držte se od něj dál.“ Bledá klisna pronikla za městské hradby. Nebylo divu, že ulice zely prázdnotou. „Neposkvrnění pro něj pošlou umrlčí káru.“</p>
<p>„O tom nepochybuji. Jenže na to jsem se neptal. Význam mají lidské životy, ne jejich smrti. I já jsem měl Willa a Cletuse rád, jenže to je zpátky nepřivede. Děláme chybu, Quente. Žoldákům se nedá důvěřovat.“</p>
<p>„Jsou to jen lidé, stejní jako ostatní. Touží po zlatě, slávě, moci. Jedině na to mohu spoléhat.“ <emphasis>Na to a na můj vlastní osud. Jsem princ Dorne a v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mých žilách koluje krev draka.</emphasis></p>
<p>Slunce již kleslo za městské zdi, než našli purpurový lotos, namalovaný na větrem ošlehaných dřevěných dveřích nízké cihlové chýše dřepící v řadě podobných chýší ve stínu velké žlutozelené pyramidy rodu Rhazdar. Quentyn dvakrát zaklepal, jak byl poučen. Skrze dveře odpověděl drsný hlas, který zavrčel cosi nesrozumitelného ve zkomoleném jazyce Zálivu otrokářů, ošklivé směsici staré ghiskarštiny a vznešené valyrijštiny. Princ odpověděl ve stejném jazyce. „Svoboda.“</p>
<p>Dveře se otevřely. Gerris vstoupil kvůli bezpečnosti první, s Ouentynem těsně za ním a Velkým mužem uzavírajícím jejich řadu. Vzduch uvnitř byl zamlžený namodralým kouřem, jehož sladké aroma nemohlo zcela překrýt hlubší pachy moči, kyselého vína a tlejícího masa. Prostor uvnitř byl mnohem větší, než se zdálo zvenku, roztahoval se doprava a doleva do vedlejších chýší. To, co se jevilo z ulice jako tucet stavení, se uvnitř proměnilo v jednu dlouhou síň.</p>
<p>V tuto hodinu nebyl dům ani zpola plný. Pár stálých zákazníků si změřilo Dorny pohledy, znuděnými, nepřátelskými či zvědavými. Ostatní se tísnili kolem jámy na vzdáleném konci místnosti, kde po sobě navzájem sekal noži pár nahých mužů, zatímco diváci je povzbuzovali.</p>
<p>Quentyn nikde neviděl muže, za kterými sem přišel. Pak se otevřely dveře, kterých si předtím nevšiml, a vynořila se z nich stará žena, scvrklá bytůstka v temně rudém <emphasis>tokaru</emphasis> olemovaném droboučkými pozlacenými lebkami. Kůži měla bílou jako kobylí mléko, vlasy tak tenké, že skrze ně prosvítala pokožka její lebky. „Dorne,“ řekla, „jsem Zahrina. Purpurový lotos. Jděte tam dolů, najdete je.“ Podržela dveře a pokynula jim, aby vešli.</p>
<p>Za dveřmi byly dřevěné schody, prudké a točité. Tentokrát šel jako první velký muž a Gerris jako poslední, s princem mezi nimi. <emphasis>Sklepení pod sklepením.</emphasis> Dolů to byla dlouhá cesta... a tak tmavá, že musel Quentyn šmátrat po zdi, aby neuklouzl. Než sešli úplně dolů, tasil ser Archibald svou dýku.</p>
<p>Vynořili se v cihlovém sklepení třikrát tak velkém, než byla špeluňka nahoře. Všude, kam princ dohlédl, byly stěny olemované obrovskými dřevěnými sudy. Na háku hned za dveřmi visela červená lampa a na převrženém sudu sloužícím jako stůl stála mastná černá svíce. To bylo jediné světlo.</p>
<p>Kolem vinných sudů procházel Caggo Mrtvolovrah, kterému se houpal u boku jeho černý <emphasis>arakh.</emphasis> Pěkná Meris hýčkala jako miminko svou kuši, oči měla chladné a mrtvé jako dva šedé kameny. Jakmile byli Dornové uvnitř, zavřel Denzo D’han dveře, pak zaujal pozici před nimi a zkřížil ruce na hrudi.</p>
<p><emphasis>Jejich o jednoho víc,</emphasis> pomyslel si Quentyn.</p>
<p>Otrhaný princ seděl u stolu, svíral v ruce pohár vína. Ve žlutém světle svíce vypadaly jeho stříbrošedé vlasy takřka zlaté, ačkoliv váčky pod jeho očima byly velké jako sedlové vaky. Měl na sobě cestovní plášť z hnědé vlny, pod ním se stříbřitě leskla kroužková zbroj. Věstilo to zradu nebo to byla čirá obezřetnost? <emphasis>Starý žoldák je obezřetný žoldák.</emphasis> Quentyn popošel k jeho stolu. „Můj pane. Vypadáš bez svého pláště jinak.“</p>
<p>„Mého otrhaného odění?“ Pentosan pokrčil rameny. „Mizerná věc... jenže ty cáry plní moje protivníky strachem a pohled na ně, když vlají ve větru, dodává mým mužům na bitevním poli větší kuráž než jakékoliv praporce. A když se chci pohybovat kolem bez povšimnutí, stačí, abych si jej sundal, a stanu se obyčejným a nenápadným.“ Ukázal na lavici proti němu. „Posaď se. Pochopil jsem to tak, že jsi princ. Kéž bych to byl věděl. Napiješ se? Zahrina nabízí také jídlo. Její chléb je okoralý a dušenina příšerná. Tuk a sůl, s kouskem či dvěma masa. Prý ze psa, říká, jenže já si spíš myslím, že je to z krysy, ale nezabije tě to. Zjistil jsem, že pouze když vypadá jídlo lákavě, musí se mít člověk na pozoru. Traviči si vždycky vybírají ty nejchutnější pokrmy.“</p>
<p>„Přivedl sis s sebou tři muže,“ poukázal ser Gerris s výtkou v hlase. „Dohodli jsme se na dvou.“</p>
<p>„Meris není muž. Meris, drahoušku, sundej si košili a ukaž mu to.“</p>
<p>„To nebude nutné,“ řekl Quentyn. Pokud byla pravda, co slyšel, měla Pěkná Meris pod košilí jen jizvy zanechané muži, co jí uřízli ňadra. „Souhlasím, že Meris je žena. Přesto jsi porušil podmínky.”</p>
<p>„Otrhaný a prolhaný, jaký jsem jen ničema. Tři proti dvěma není přílišná výhoda, to musím připustit. V tomto světě se musí člověk naučit využívat jakýchkoliv darů, co se mu bohové rozhodli seslat. Téhle lekci jsem se naučil za jistou cenu. Teď ji nabízím tobě na znamení mé dobré víry.“ Znovu ukázal na lavici. „Posaď se a řekni, co jsi mi přišel říci. Slibuji, že tě nezabiji, dokud si tě nevyslechnu. To je to nejmenší, co mohu udělat pro svého spolubojovníka prince. Quentyn, tak to bylo?“</p>
<p>„Quentyn z rodu Martellů.“</p>
<p>„Žába ti sluší víc. Nemám ve zvyku pít s lháři a dezertéry, ale probudil jsi ve mně zvědavost.“</p>
<p>Quentyn se posadil. <emphasis>Jedno špatné slovo a v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>okamžení se to zvrhne v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>krveprolití.</emphasis> „Prosím o prominutí za to, že jsme tě oklamali. Jedinými loděmi plavícími se do Zálivu otrokářů, byly ty, které jste si najali, aby vás dopravily do války.“</p>
<p>Otrhaný princ pokrčil rameny. „Každý přeběhlík má svůj příběh. Nejsi první, kdo se dal do mých služeb, odříkal přísahu, vzal si moje peníze a pak utekl. Všichni z nich měli svoje <emphasis>důvody. </emphasis>,Můj synek je nemocný, nebo ,Moje žena mi nasazuje parohy, nebo ,všichni ostatní muži mě nutí ocucávat jim ptáka. Takový to byl okouzlující chlapec, ten poslední, jenže to jeho zběhnutí neomluvilo. Další chlapík mi řekl, že jídlo je tak mizerné, že musel utéct, protože se mu z něj dělalo zle, a tak jsem mu uřízl chodidlo, upekl je a dal jsem mu je sníst. Pak jsem ho udělal táborovým kuchařem. Naše pokrmy se pozoruhodně zlepšily, a když mu vypršela smlouva, podepsal další, jenže ty... díky tomu tvému prolhanému jazyku jsou někteří z mých nejlepších mužů zavření v královniných žalářích. A pochybuji o tom, že umíš vařit.“</p>
<p>„Jsem princ Dorne,“ řekl Quentyn. „Mám povinnost vůči svému otci a svému lidu. Existovala tajná sňatková dohoda.“</p>
<p>„O té už jsem slyšel. A když stříbrná královna spatřila ten tvůj cár pergamenu, padla ti do náruče, že ano?“</p>
<p>„Ne,“ řekla Pěkná Meris.</p>
<p>„Ne? Och, už si vzpomínám. Tvoje nevěsta odletěla na drakovi. Nu, až se vrátí, nezapomeň nás pozvat na svoje zásnuby. Muži z našeho společenstva by rádi připili na tvoje štěstí. A já miluji západozemské svatby. Hlavně obřad uvedení na lože, akorát že... ach, počkat...“ Otočil se k Denzo D’hanovi. „Denzo, ty jsi mi tuším říkal, že se dračí královna provdala za jakéhosi Ghiskarce.“</p>
<p>„Meereenského šlechtice. Bohatého.“</p>
<p>Otrhaný princ se otočil zpátky ke Quentynovi. „Že by to byla pravda? To jistě ne. Co tvoje sňatková dohoda?“</p>
<p>„Vysmála se mu,“ řekla Pěkná Meris.</p>
<p><emphasis>Daenerys se tomu nesmála.</emphasis> Zbytek Meereenu v něm možná viděl zábavnou kuriozitu, podobnou exilovému princi z Letních ostrovů, kterého si nechával král Robert v Králově přístavišti, jenže královna k němu vždycky mluvila laskavě. „Přišli jsme pozdě,“ řekl Quentyn.</p>
<p>„Jaká škoda, že jste od nás nedezertovali dřív.“ Otrhaný princ si usrkl svého vína. „Takže... žádná svatba pro prince Žábu. Proto jsi přihopkal zpátky ke mně? Rozhodli se moji tři stateční dornští hoši dostát svým smlouvám?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Jaká škoda.“</p>
<p>„Yurkhaz zo Yunzak je mrtvý.“</p>
<p>„Staré zprávy. Sám jsem ho viděl umřít. Ten ubohý muž spatřil draka a zakopl, když se snažil uprchnout. Pak přes něj přeběhlo asi tak tisíc z jeho nejbližších přátel. Žluté město je nepochybně v slzách. Přišel jsi mne požádat, abych připil jeho památce?”</p>
<p>„Ne. Už si Yunkajci zvolili nového velitele?“</p>
<p>„Rada pánů se není schopná dohodnout. Největší podporu měl Yezzan zo Oaggaz, jenže ten také zemřel. Moudří páni se ve vrchním velení jeden po druhém střídají. Dnes je naším velitelem ten, kterému tvoji bratři ve zbrani říkali Opilý dobyvatel. Zítra to bude lord Třasotváři.“</p>
<p>„Králík,“ opravila ho Meris. „Třasotváři byl včera.“</p>
<p>„Díky za opravu, moje drahá. Naši yunkajští přátelé byli tak laskaví, že nám poskytli seznam. Musím věnovat o něco větší píli jeho prostudování.“</p>
<p>„Yurkhaz zo Yunzak byl muž, který tě najal.“</p>
<p>„Podepsal naši smlouvu v zastoupení za svoje město. Přesně tak.“</p>
<p>„Meereen a Yunkai uzavřeli mír. Obléhání bude ukončeno, armády rozpuštěny. Nebude žádná bitva, žádné zabíjení, žádné město, které by se dalo vyplenit a vydrancovat.“</p>
<p>„Život je plný zklamání.“</p>
<p>„Jak dlouho budou podle tebe Yunkajci svolní k vyplácení mezd svobodným společenstvím?“</p>
<p>Otrhaný princ se napil vína a řekl: „Dotěrná otázka. Jenže takový už je život mužů ve svobodných společenstvech. Jedna válka skončí, začne jiná. Naštěstí vždycky někde někdo s někým bojuje. Možná tady. I teď, zatímco tu sedíme a pijeme, naléhá Krvavovous na naše yunkajské přátele, aby poslali králi Hizdahrovi další hlavu. Osvobození a otrokáři hledí jedni druhým po krku a brousí si nože, Synové Harpyje kují pikle ve svých pyramidách, bledá klisna si bere pány i kmány, naši přátelé ze Žlutého města vyhlížejí na moře a někde v travinách okusuje drak měkké masíčko Daenerys Targaryen. Kdo vládne dnes v noci Meereenu? Kdo mu bude vládnout zítra?“ Pentosan pokrčil rameny. „Jednou věcí jsem si jistý. Někdo určitě bude naše meče potřebovat.“</p>
<p>„Potřebuji je já. Dorne si vás najme.“</p>
<p>Otrhaný princ pohlédl na Pěknou Meris. „Že má ale drzost, tahle Žába. Musím mu to připomínat? Můj drahý princi, poslední smlouvu, kterou jsme spolu podepsali, jsi použil k tomu, aby sis s ní vytřel tu svoji pěknou růžovou prdelka.“</p>
<p>„Dám dvojnásobek jakékoliv částky, kterou ti platí Yunkajci.“ „A zaplatíš ve zlatě při podpisu smlouvy, ano?“</p>
<p>„Část zaplatím, až se dostaneme do Volantisu, zbytek, jakmile budu zpátky ve Slunečním oštěpu. Přinesli jsme zlato s sebou, když jsme vypluli, jenže by bylo obtížné uschovat je, jakmile jsme se dali ke tvému společenstvu, a tak jsme si je uložili v bankách. Mohu ti ukázat papíry.“</p>
<p>„Á. Papíry. Ale zaplatíš nám <emphasis>dvojnásobně</emphasis>.“</p>
<p>„Dvakrát větším množstvím papírů,“ řekla Pěkná Meris. „Zbytek dostanete v Dorne,“ nedal se odbýt Quentyn. „Můj otec je čestný muž. Pokud otisknu na dohodu svoji pečeť, splní její podmínky. Máš na to moje slovo.“</p>
<p>Otrhaný princ dopil svoje víno, převrátil pohár a položil jej mezi ně. „Tak. Přesvědčíme se, zda jsem to správně pochopil. Známý lhář a křivopřísežník si přeje podepsat s námi smlouvu a zaplatit nám sliby. A za jakou službu? říkám si. Máme my, Větrem hnaní, rozdrtit Yunkajce a vyplenit Žluté město? Porazit nějaký dothracký <emphasis>khalasar v</emphasis><emphasis> </emphasis>poli? Doprovodit tě domů ke tvému otci? Anebo se spokojíš s tím, že ti přivedeme do postele královnu Daenerys, vlhkou a rozdychtěnou? Pověz mi pravdu, princi Žábo. Co vlastně ode mne a mých mužů chceš?“</p>
<p>„Potřebuji, abyste mi pomohli ukrást draka.“</p>
<p>Caggo Mrtvolovrah vyprskl. Pěkná Meris zkřivila rty v poloúsměvu. Denzo D’han zapískal.</p>
<p>Otrhaný princ se jen opřel ve své židli a řekl: „Dvojnásobkem draky nezaplatíš, princátko. Tohle by měla vědět dokonce i žába. Draci jsou drazí. A muži, co platí sliby, by měli mít aspoň tolik rozumu, že přislíbí <emphasis>víc.“</emphasis></p>
<p>„Jestli chceš, abych částku ztrojnásobil-“</p>
<p>„Já chci Pentos,“ řekl Otrhaný princ.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />ZNOVUZROZENÝ GRYF</strong></p>
<p><strong>L</strong>ukostřelce poslal jako první.</p>
<p>Černý Balaq velel jednomu tisíci luků. Za svého mládí sdílel Jon Connington opovržení většiny rytířů vůči lučištníkům, ale v exilu zmoudřel. Svým způsobem byl šíp stejně smrtonosný jako meč, a tak trval na tom, aby Bezdomovec Harry Strickland rozdělil na dlouhou cestu domů Balaqovo velení na deset kumpanií po stovce mužů a každou skupinu aby posadil na jinou loď.</p>
<p>Šest z těchto lodí se drželo víceméně při sobě; společně dopravily svoje pasažéry ke břehům Mysu hněvu (čtyři ostatní zaostávaly, ale nakonec se objeví, jak jej ujistili Volanťané, nicméně podle Griffova mínění se stejně dobře mohly ztratit anebo přistát někde úplně jinde), a tak měli k dispozici vojsko sestávající ze šesti set lukostřelců. Na tohle mu jich bude stačit dvě stě. „Pokusí se vyslat havrany,“ řekl Černému Balaqovi. „Sledujte mistrovu věž. Tady.“ Ukázal na mapu, kterou namaloval v blátě na místě, kde tábořili. „Sestřelte každého ptáka, který vyletí z hradu.“</p>
<p>„Uděláme to,“ ujistil jej muž z Letních ostrovů.</p>
<p>Třetina Balaqových mužů používala kuše, další třetina dvojitě prohnuté východní luky z rohoviny a šlach. Lepší než tyto byly velké dlouhé luky z tisu, používané lučištníky západozemského původu, a vůbec nejlepší byly velké luky ze dřeva zlatostromu, které si opatrovali jako oko v hlavě Černý Balaq sám a padesát jeho lukostřelců z Letních ostrovů. Pouze luk z dračí kosti dostřelil dál než luk ze zlatostromu. Ať nesli jakýkoliv luk, všichni Balaqovi muži měli bystrý zrak a byli to zkušení veteráni, jež prokázali svou cenu ve stovce bitev, nájezdů a potyček. A prokázali ji znovu v Gryfově hřadu.</p>
<p>Hrad se zvedal ze břehů Mysu hněvu, na mocném útesu z temně rudého kamene, obklopeného ze tří stran vzdouvajícími se vodami Zálivu ztroskotání. Jediný přístup k němu bránila strážnice, za níž se nacházel dlouhý holý hřeben, který Conningtonové nazývali Gryfovým hrdlem. Dostat se přes Hrdlo by byla pro jakéhokoliv vetřelce krvavá záležitost, protože na hřebeni byli útočníci vystaveni kopím, kamenům a šípům obránců ze dvou kulatých věží, jež stály z obou stran hlavní hradní brány. A jakmile pronikli až k této bráně, mohli jim její obránci lít dolů na hlavy vroucí olej. Griff očekával, že přijde o stovku mužů, možná o víc.</p>
<p>Ztratili čtyři.</p>
<p>Pole za strážnicí si zabral les, a tak mohl Franklyn Květina využít křoví jako úkryt a dovést svoje muže na dvacet yardů od brány, než se vynořili zpoza stromů s beranidlem, které si připravili vzadu v táboře. Náraz dřeva do dřeva přilákal na cimbuří dva muže; lučištníci Černého Balaqa je oba sestřelili, než si stačili vymnout spánek z očí, a muži sera Franklyna byli již napůl cesty vzhůru Hrdlem, než se ze srdce hradu ozvalo poplašné troubení válečného rohu.</p>
<p>První havran vzlétl, když jejich kotevní háky přelétaly v obloucích parkánovou zeď, druhý o pár okamžiků později. Žádný pták neuletěl ani stovku yardů, než jej sestřelil šíp. Strážný uvnitř vyprázdnil vědro s olejem na první muže, kteří se dostali k bráně, jenže neměl čas jej ohřát, a vědro napáchalo větší škodu než olej samotný. Brzy řinčely na tuctu míst podél cimbuří meče. Muži ze Zlatého společenstva šplhali mezi zuby cimbuří, uháněli po ochozech a křičeli: <emphasis>„Gryf! Gryf!“</emphasis> prastarý bojový pokřik rodu Conningtonů, který nepochybně probudil v obráncích ještě větší zmatek.</p>
<p>Během několika minut bylo po všem. Griff vyjel vzhůru na Hrdlo na bílém hřebci, bok po boku s Bezdomovcem Harry Stricklandem. Jak se blížili k hradu, uviděl, že z mistrovy věže vylétá třetí havran. Toho sestřelil Černý Balaq sám. „Už žádné další vzkazy,“ řekl seru Franklynu Květinovi na nádvoří. Příští věcí, která měla vyletět z mistrovy věže, byl mistr sám. Podle toho, jak mával rukama, by si jej mohli snadno pomýlit s dalším ptákem.</p>
<p>A to byl konec veškerého odporu. Zbylí strážní odhodili svoje zbraně. A takto rychle byl Gryfův hřad opět jeho a Jon Connington byl znovu lordem.</p>
<p>„Sere Franklyne,“ řekl, „projdi baštu a kuchyně a vyžeň ven všechny, co tam najdeš. Malo, ty udělej totéž v mistrově věži a ve zbrojnici. Sere Brendele, ty si vezmi na starost stáje, septum a kasárna. Vyveďte je na nádvoří a snažte se nezabít nikoho, kdo nebude trvat na tom, že chce zemřít. Chceme si získat bouřlivé země a toho nedosáhneme krveproléváním. Nezapomeňte se podívat pod Matčin oltář, je tam tajné schodiště, které vede dolů do skrytého útočiště. A další pod severozápadní věží, které vede rovnou do moře. Nikdo nesmí uniknout.“</p>
<p>„Neuniknou, můj pane,“ slíbil Franklyn Květina.</p>
<p>Connington se díval, jak odbíhají, pak pokynul půlmistrovi. „Haldone, vezmi si na starost ptačinec. Večer budu chtít odeslat nějaké zprávy.“</p>
<p>„Doufejme, že tam pro nás nějaké havrany nechali.“</p>
<p>Dokonce i na Bezdomovce Harryho zapůsobila rychlost jejich vítězství. „Netušil jsem, že to bude tak,snadné,“ řekl kapitán-generál, když vešli do velké síně, aby se podívali na vyřezávané a pozlacené Gryfovo křeslo, kde sedávalo a odkud vládlo padesát generací Conningtonů.</p>
<p>„Dál už to bude obtížnější. Dosud jsme je napadali nepřipravené. To nemůže trvat navěky, i kdyby sestřelil Černý Balaq každého havrana v říši.“</p>
<p>Strickland si prohlížel vybledlé tapiserie na stěnách, obloukovitá okna s jejich myriádami diamantově tvarovaných tabulek červeného a bílého skla, řady kopí, mečů a válečných kladiv. „Ať přijdou. Pokud budeme dobře zásobeni, odolá toto místo dvacetinásobku našeho počtu. A říkáš, že je zde přístupová cesta k moři?“</p>
<p>„Pod námi. Skrytá jeskyně pod útesem, která se objeví jen za odlivu.“ Jenže Connington neměl v úmyslu „nechat je přijít.</p>
<p>Gryfův hřad byl silný, ale malý, a dokud zde budou sedět, i oni budou vypadat malí. Nedaleko však byl další hrad, mnohem větší a nedobytný. <emphasis>Zmocni se toho a říše se otřese.</emphasis> „Musíš mne omluvit, kapitáne-generále. Dole pod šeptem je pohřbený můj lord otec, a je to již tolik let, co jsem se za něho naposledy modlil.“</p>
<p>„Samozřejmě, můj pane.“</p>
<p>A přesto, když se rozloučili, nešel Jon Connington do septa. Místo toho jej kroky zavedly na střechu východní věže, nejvyšší v Gryfově hřadu. Stoupal po schodech a v mysli se mu vybavovaly minulé výstupy stovka s jeho lordem otcem, který rád stával tam nahoře a rozhlížel se po lesích, útesech a moři, s vědomím, že vše, co vidí, patří rodu Conningtonů, a jeden (jenom jeden!) s Rhaegarem Targaryenem. Princ Rhaegar se tehdy vracel z Dorne a spolu se svým doprovodem se zde čtrnáct dnů zdržel. <emphasis>Byl tehdy tak mladý... a já jsem byl ještě mladší. Oba jsme byli chlapci.</emphasis> Na uvítací hostině si vzal princ svoji harfu se stříbrnými strunami a zahrál jim. <emphasis>Píseň o lásce a smrti</emphasis>, vzpomínal Jon Connington, <emphasis>a když harfu odložil, všechny ženy v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>síni plakaly.</emphasis> Muži samozřejmě ne. Především ne jeho vlastní otec, jehož jedinou láskou byla země. Lord Armond Connington strávil celý večer snahou získat prince na svou stranu ve svém sporu s lordem Morrigenem.</p>
<p>Dveře na střechu věže byly zaražené tak pevně, že bylo zřejmé, že je nikdo neotvíral celé roky. Musel do nich vrazit ramenem, než se mu je podařilo otevřít. Když ale vyšel Jon Connington na cimbuří, výhled byl stejně omračující, jak si pamatoval: útes s jeho větrem vytesanými skalisky a rozježenými skalními věžemi, moře hučící a pěnící u úpatí hradu jako nějaké nepokojné zvíře, nekonečné ligy oblohy a mračen, les v jeho podzimních barvách. „Země tvého otce jsou překrásné,“ řekl tehdy princ Rhaegar, jenž stál přesně tam, kde stál nyní Jon. A chlapec, jímž tehdy byl, odpověděl: „Jednoho dne to bude všechno moj<emphasis>e“ Jako by to mohlo nějak zapůsobit na prince jenž byl dědicem celé říše, od Stromoviny až ke Zdi.</emphasis></p>
<p>Gryfův hřad nakonec <emphasis>byl</emphasis> jeho, i když jen na pár krátkých let. Odsud vládl Jon Connington širým zemím prostírajícím se mnoho lig na západ, sever a jih. Jenže jeho otec a otec jeho otce svoje území nikdy nepřišli. On ano. Pozvedl jsem se příliš vysoko, miloval jsem příliš tvrdě, odvážil jsem se příliš mnoho. Snažil jsem se uchopit hvězdu, sáhl jsem příliš daleko a spadl jsem.</p>
<p>Po Bitvě zvonu, když jej Aerys Targaryen zbavil titulů a poslal jej v šíleném záchvěvu nevděku a podezření do exilu, zůstaly pozemky a lordství rodu Conningtonů, přešly na jeho bratrance sera Ronalda, muže, jehož jmenoval Jon svým kastelánem, když odešel do Králova přístaviště, aby sloužil princi Rhaegarovi. Robert Baratheon dokončil zkázu gryfů po válce. Bratranec Ronald si směl ponechat svůj hrad a svoji hlavu, ale přišel o titul lorda, tudíž zůstal pouhým rytířem z Gryfova hřadu, a devět desetin jeho zemí mu vzali a rozdělili je sousedním lordům, kteří podporovali Robertův nárok na trůn.</p>
<p>Ronald Connington zemřel již před lety. O současném rytíři Gryfova hřadu, jeho synu Ronnetovi, se říkalo, že válčí v říčních krajinách. To bylo jen dobře. Podle zkušeností Jona Conningtona bojovali muži za věci, o nichž měli pocit, že patří jim, dokonce za věci, které získali krádeží. Představa, že by měl oslavit svůj návrat tím, že zabije svého vlastního příbuzného, se mu vůbec nezamlouvala. Pravda, otec Rudého Ronneta pádu svého lorda bratrance pohotově využil, jenže jeho syn byl tehdy ještě dítě. Jon Connington dokonce ani necítil vůči zesnulému seru Rollandovi takovou nenávist, jakou možná cítit mohl. Chyba byla na jeho straně.</p>
<p>O všechno přišel díky své vlastní aroganci v Kamenném septu.</p>
<p>Robert Baratheon se schovával někde ve městě, zraněný a sám. Jon Connington to věděl... a věděl také, že Robertova hlava na kopí by učinila konec rebelii, tehdy a tam. Byl mladý a plný pýchy. Jak by ne? Král Aerys jej jmenoval pobočníkem a dal mu armádu... a on měl v úmyslu dokázat, že je takové důvěry a Rhaegarovy lásky hoden. Zabije rebelantského lorda sám a vytesá si místo ve všech dějepisných knihách Sedmi království.</p>
<p>A tak se vydal dolů do Kamenného septa, uzavřel město a začal pátrat. Jeho rytíři postupovali dům od domu, vyrazili každé dveře, nahlédli do každého sklepení. Dokonce poslal pár mužů, aby prohledali stoky, a Robert přesto nebyl nikde k nalezení. Obyvatelé města jej <emphasis>ukrývali.</emphasis> Přesouvali jej z jednoho tajného útočiště do jiného, vždycky krok před královými muži. Celé město bylo hnízdem zrádců. Nakonec uchvatitele skrývali v nevěstinci. Co je to za krále, který se schovává za ženskými sukněmi? Jenže zatímco pátrání pokračovalo, k městu dorazili Eddard Stark a Hoster Tully s povstaleckou armádou. Následovaly zvony a bitva a Robert se vynořil se svého nevěstince s ocelí v ruce a málem zabil Jona na schodech starého septa, od něhož odvozovalo město své jméno.</p>
<p>Po mnoho následujících let se Jon Connington v duchu utvrzoval, že na tom nenese žádnou vinu, že udělal všechno, co by mohl jakýkoliv člověk udělat. Jeho vojáci prohledali každý otvor a chýši, nabídl omilostnění a odměny, vzal rukojmí, pověsil je do vraních klecí a přísahal, že nedostanou najíst ani napít, dokud mu nepřivedou Roberta. Všechno to bylo marné. „Ani Tywin Lannister sám by nemohl udělat víc,“ tvrdil jednoho večera Černému srdci, během svého prvního léta exilu.</p>
<p>„Právě tam ses projevil jako příliš mladý,“ odpověděl mu Myles Toyne. „Lord Tywin by se nějakým hledáním vůbec neobtěžoval. Spálil by celé město a každého živého tvora v něm. Muže a chlapce, kojeňátka, urozené rytíře i svaté septony, prasata i děvky, krysy a rebely, spálil by je všechny do jednoho. A pak, až by oheň uhasí a zůstal by jen popel a uhlíky, poslal by svoje muže, aby našli kosti Roberta Baratheona. Později, až by se objevili Stark a Tully se svou armádou, by jim oběma nabídl omilostnění a oni by to přijali a obrátili by se k domovu s ocasem staženým mezi nohy.“</p>
<p>Nemýlil se, přemítal Jon Connington, opíraje se o cimbuří svých předků. Toužil jsem po slávě, které se mi dostane z toho, že po<emphasis>razím Roberta</emphasis> v boji muže proti muži, a nechtěl jsem, aby mne nazývali řezníkem. A tak mi Robert unikl a zabil Rhaegara na Trojzubci. „Zklamal jsem otce,“ řekl, „ale nezklamu syna.“</p>
<p>Než sešel Connington z věže, shromáždili jeho muži přeživší hradní posádku i prosté obyvatele hradu na nádvoří. Třebaže Rudý Ronnet byl vskutku někde na severu s Jaimem Lannisterem, Gryfův hřad nebyl zcela bez gryfů. Mezi jeho zajatci byl Ronnetův mladší bratr Raymund, jeho sestra Alynne a jeho nemanželský syn, divoký rudovlasý chlapec, kterému říkali Ronald Bouře. Všichni budou užitečná rukojmí, pokud a kdyby se měl Rudý Ronnet vrátit a pokusit se opětovně zmocnit hradu, který ukradl jeho otec. Connington nařídil, aby je zavřeli do západní věže a hlídali je. Dívka se dala do pláče a mladý bastard se pokusil kousnout kopiníka, jenž k němu stál nejblíže. „Nechte toho, oba,“ okřikl je. „Žádnému z vás se nic nestane, pokud se Rudý Ronnet nezachová jako naprostý blázen.”</p>
<p>Jen pár ze zajatců tady sloužilo ještě v dobách, kdy byl lordem Jon Connington: prošedivělý seržant, na jedno oko slepý; pár pradlen, štolba, který byl během Robertovy rebelie pouhý chlapec; kuchař, jenž nesmírně ztloustl; hradní zbrojmistr. Griff si nechal během cesty narůst vous, poprvé za mnoho let, a k jeho překvapení byl takřka rudý, třebaže tu a tam prosvítal mezi ohněm popel. Oděn v rudobílé tunice vyšívané dvěma gryfy jeho rodu, rudým na bílém poli a bílém na rudém, semknutými v zápase, vypadal jako starší a přísnější verze onoho mladého lorda, jenž byl přítelem a společníkem prince Rhaegara... ale muži a ženy z Gryfova hřadu na něj přesto hleděli očima cizinců.</p>
<p>„Někteří z vás mne znají,” řekl jim. „Zbytek se to dozví. Jsem váš právoplatný pán, který se vrátil z exilu. Moji nepřátelé vám napovídali, že jsem mrtvý. Ty povídačky jsou falešné, jak vidíte. Služte mi věrně, tak jako jste sloužili mým příbuzným, a žádnému z vás se nic nestane.”</p>
<p>Jednoho po druhém si je nechal předvést, zeptal se každého člověka na jeho jméno, pak jim nařídil, aby poklekli a slíbili mu poslušnost. Všechno to probíhalo strnule. Vojáci z posádky jenom čtyři přežili útok, starý seržant a tři chlapci mu položili své meče k nohám. Nikdo se nevzpíral. Nikdo nezemřel.</p>
<p>Toho večera hodovali vítězové ve velké síni na pečených masech a čerstvě ulovených rybách a zapíjeli to hutnými rudými víny z hradních sklepů. Jon Connington předsedal z Gryfova trůnu, dělil se o místo u vysokého stolu s Bezdomovcem Harry Stricklandem, Černým Balaqem, Franklynem Květinou a třemi mladými gryfy, které vzal do zajetí. Ty děti byly jeho krev a on měl pocit, že by je měl poznat, jenže když nemanželský chlapec oznámil: „Můj otec tě zabije,” usoudil, že mu tyto znalosti postačí, poslal je zpátky do jejich cel a omluvil se.</p>
<p>Haldon Půlmistr na hostině scházel. Lord Jon jej našel v mistrově věži, skloněného nad hromádkou pergamenů, s mapami rozloženými všude kolem něho.</p>
<p>„Doufáš, že bys mohl určit, kde se nachází zbytek společenstva?“ zeptal se ho Connington.</p>
<p>„Kéž bych tak mohl, můj pane.“</p>
<p>Z Volon Therys vyplulo deset tisíc mužů se všemi jejich zbraněmi, koňmi, slony. V Západozemí se dosud neobjevila ani polovina toho počtu... ani poblíž jejich zamýšleného místa vylodění, opuštěného kusu pobřeží na okraji Dešťového lesa... území, které Jon Connington dobře znal, protože kdysi patřilo jemu.</p>
<p>Ještě před pár lety by se nikdy neodvážil pokusit se přistát na Mysu hněvu; bouřliví lordi byli až příliš zaníceně loajální rodu Baratheonů a králi Robertovi. Jenže teď, když byli Robert a jeho bratr Renly mrtví, se všechno změnilo. Stannis byl příliš tvrdý a chladný muž, než aby podněcoval přílišnou loajalitu, navíc byl půl světa daleko, a bouřlivé země měly malý důvod mít v lásce rod Lannisterů. A Jon Connington zde nepostrádal svoje vlastní přátele. <emphasis>Někteří ze starších lordů si mne budou stále pamatovat a jejich synové o mně jistě slyšeli vyprávět. A každý bude vědět o Rhaegarovi a jeho malém synkovi, kterému rozbili hlavu o chladnou kamennou zeď.</emphasis></p>
<p>Jeho vlastní loď byla naštěstí jednou z prvních, které se dostaly k cíli jejich cesty. Pak už zbývalo jen postavit tábor, shromáždit svoje muže, jak se postupně vyloďovali, a rychle se rozhýbat, než budou mít místní lordi jakékoliv tušení, v jakém se nalézají nebezpečí. A tady se projevily kvality Zlatého společenstva. Ani v nejmenší míře nepropukl chaos, který by nevyhnutelně zpomalil takový pochod se spěšně shromážděným vojskem místních rytířů a odvedenců. Toto byli dědicové Hořkooceli, a disciplína pro ně byla mateřským mlékem.</p>
<p>„Do této doby nazítří bychom měli držet tři hrady,“ řekl. Vojsko, které zaútočilo na Gryfův hřad, představovalo čtvrtinu jejich momentálně dostupné síly; ser Tristan Řeka současně vedl útok na sídlo rodu Morrigenů ve Vraním hnízdě a Laswell Peake na Deštivý dům, pevnost Wyldeů, každý se srovnatelným počtem mužů. Zbytek jejich mužů pod velením volantského pokladníka společenstva, Goryse Edoryena, zůstal v táboře, kde strážil jejich vyloďovací místo a prince. Všichni doufali, že se jejich počet bude zvětšovat; každým dnem připlouvaly další lodě. „Stále máme příliš málo koní.“</p>
<p>„A žádné slony,“ připomněl mu Půlmistr. Žádná z velkých kog přepravujících slony se dosud neobjevila. Naposledy je viděli v Lysu; předtím, než polovinu flotily rozprášila bouře. „Koně tady v Západozemí najdeme. Slony…“</p>
<p>„Na slonech nezáleží.“ Velká zvířata by nepochybně byla v bitvě užitečná, jenže ještě nějaký čas potrvá, než bude jejich počet takový, aby se mohli postavit svým nepřátelům v poli. „Dozvěděl ses z těch pergamenů něco užitečného?“</p>
<p>„Ach, mnoho a ještě víc, můj pane.“ Haldon jej obdařil tenkým úsměvem. „Lannisterové si snadno dělají nepřátele, ale zdá se, že mají potíže udržet si přátele. Jejich spojenectví s Tyrelly je křehké, soudě podle toho, co tady čtu. Královna Cersei a královna Margaery se perou o malého krále jako dvě feny o kuřecí kost a obě byly obviněny ze zrady a zhýralosti. Mace Tyrell zanechal svého obléhání Bouřlivého konce a vytáhl zpátky na Královo přístaviště, aby osvobodil svou dceru, nechal za sebou jen symbolickou sílu, která drží Stannisovy lidi zavřené uvnitř hradu.“</p>
<p>Connington se posadil. „Pověz mi víc.“</p>
<p>„Na severu Lannisterové spoléhají na Boltony a v říčních krajinách na Freye, přičemž oba rody jsou nechvalně známé svou proradností a krutostí. Lord Stannis Baratheon zůstává v otevřené rebelii a železní z ostrovů si také zvolili svého vlastního krále. Zdá se, že se nikdo nezmiňuje o Údolí, z čehož mi vychází, že Arrynové se na ničem z toho nijak nepodílí.“</p>
<p>„A Dorne?“ Údolí bylo daleko; Dorne bylo blízko.</p>
<p>„Mladšího syna prince Dorana zasnoubili s Myrcellou Baratheon, což by mohlo naznačovat, že se dali Dornové dohromady s rodem Lannisterů, jenže mají armádu na Kostěné cestě a další v Princově průsmyku, které tam jen sedí a vyčkávají...“</p>
<p>„Vyčkávají.“ Zamračil se. „Na co?“ Bez Daenerys a jejích draků bylo Dorne středobodem jejich nadějí. „Napiš do Slunečního oštěpu. Doran Martell musí vědět, že syn jeho sestry je stále naživu a vrátil se domů, aby si zabral trůn svého otce.“</p>
<p>„Jak si přeješ, můj pane.“ Půlmistr pohlédl na další pergamen. „Stěží jsme mohli naše vylodění načasovat lépe. Všude máme potenciální přátele a spojence.“</p>
<p>„Jenže žádné draky,“ řekl Jon Connington, „takže abychom získali tyto spojence pro naši věc, musíme mít něco, co jim nabídneme.“</p>
<p>„Tradičními pohnutkami bývají zlato a pozemky.“</p>
<p>„Kéž bychom je tak měli. Přísliby pozemků a zlata by mohly některým stačit, jenže Strickland a jeho muži budou očekávat přednostní nárok na ty nejlepší země a hrady, ty, které byly odebrány jejich předkům, když uprchli do exilu. Ne.“</p>
<p>„Můj pán má jednu cenu, kterou může nabídnout.“ Haldon Půlmistr ukázal ven. „Ruku prince Aegona. Sňatkovou alianci, která přitáhne nějaký velký rod pod naše praporce.“</p>
<p>Nevěstu pro našeho jasného prince. Jon Connington si dobře vzpomínal také na svatbu prince Rhaegara. Elia pro něj nikdy nebyla vhodnou manželkou.<emphasis> Od samého začátku byla křehká a nemocná a porod ji jen oslabil.</emphasis> Po narození princezny Rhaenys byla její matka půl roku upoutaná na lože a narození prince Aegona ji málem připravilo o život. Potom řekli mistři princi Rhaegarovi, že další děti už mít nebude.</p>
<p>„Daenerys Targaryen by se mohla vrátit domů každým dnem,“ řekl Connington Půlmistrovi. „Aegon musí zůstat svobodný, aby se s ní mohl oženit.“</p>
<p>„Můj pán to ví nejlépe,“ řekl Haldon. „V tom případě bychom mohli zvážit, že potenciálním přátelům nabídneme menší cenu.“</p>
<p>„Co bys navrhoval?“</p>
<p>„Tebe. Jsi svobodný. Velký pán, stále mužný, bez dědiců kromě těchto příbuzných, které jsme právě sesadili, potomek prastarého rodu s pěkným kamenným hradem, bohatými pozemky, které vděčný král nepochybně navrátí a rozšíří, jakmile zvítězíme. Proslul jsi jako válečník a jako pobočník krále Aegona budeš mluvit jeho hlasem a budeš vládnout v jeho jménu říši. Myslím, že mnohý ambiciózní lord by možná dychtil provdat svoji dceru za takového muže. Možná dokonce i princ Dorne.“</p>
<p>Odpovědí Jona Conningtona byl dlouhý chladný pohled. Byly chvíle, kdy mu šel Půlmistr na nervy skoro stejně, jako ho rozčiloval trpaslík. „Myslím, že ne.“ <emphasis>Vzhůru po ruce se mi krade smrt. Žádný muž se to nesmí nikdy dozvědět, ani žádná žena. </emphasis>Vstal. „Připrav dopis pro prince Dorana.“</p>
<p>„Jak můj pán poroučí.“</p>
<p>Té noci spal Jon Connington v pokojích hradního pána, v posteli, která kdysi patřila jeho otci, pod zaprášenými nebesy z rudobílého sametu. Probudil se za svítání do zvuku padajícího deště a plachého klepání sluhy, který se přišel zeptat, co si přeje nový pán posnídat. „Vařená vejce, opečený chléb a fazole. A džbán vína. Toho nejhoršího vína, co máte ve sklepě.“</p>
<p>„Toho... toho <emphasis>nejhoršího</emphasis>, milostpane?“</p>
<p>„Slyšel jsi mne.“</p>
<p>Když byly jídlo a víno přineseny, zavřel dveře na petlici, vylil džbán do mísy a ponořil do něj ruku. Octové obklady a koupele v octu byly lékem, který předepsala lady Lemore pro trpaslíka, když se obávala, že by se mohl nakazit šedým lupem, jenže požádat každého rána o džbán octa by všechno prozradilo. Víno bude muset stačit, třebaže neviděl smysl v tom, že by plýtval dobrým vínem. Nehty na čtyřech prstech již byly černé, ale palec byl zatím zdravý. Na prostředníku se šeď doplazila za druhý kloub. <emphasis>Měl bych si je useknout,</emphasis> pomyslel si, <emphasis>jenže jak bych vysvětlil chybějící prsty?</emphasis> Neodvažoval se dopustit, aby o jeho postižení věděli. Ačkoliv to bylo zvláštní, muži, kteří s úsměvem na tváři čelili bitvě a riskovali smrt, aby zachránili svého druha, by se od tohoto druha v mžiku odvrátili, kdyby o něm věděli, že má šedý lupus. <emphasis>Měl jsem toho proklatého trpaslíka nechat, aby se utopil.</emphasis></p>
<p>Později toho dne, opět oděný a s rukavicemi na rukou, vykonál Connington obhlídku hradu a poslal vzkaz Bezdomovci Harrymu Stricklandovi a jeho kapitánům, aby se k němu připojili na válečné poradě. Devět z nich se jich shromáždilo v soláru: Connington a Strickland, Haldon Půlmistr, Černý Balaq, ser Franklyn Květina, Malo Jayn, ser Brendel Byrne, Dick Cole a Lymond Pease. Půlmistr měl dobré zprávy. „Do tábora se dostal vzkaz od Marqa Mandrakea. Volanťané jej vyložili s takřka pěti stovkami mužů na pobřeží, o kterém vyšlo najevo, že je to Estermont. Dobyl Zelenokámen.“</p>
<p>Estermont byl ostrov u Mysu hněvu a nikdy nebyl jedním z jejich cílů. „Ti zpropadení Volanťané se nás tak dychtí zbavit, že nás vyhazují na břeh na jakémkoliv kousku země, který vidí,“ řekl Franklyn Květina. „Vsadil bych se s vámi, že máme naše hochy rozptýlené také po polovině těch proklatých Kamenoschodů.</p>
<p>„S mými slony,“ řekl Harry Strickland zkormouceným tónem, jak jen Bezdomovec Harry ty svoje slony postrádal.</p>
<p>„Mandrake s sebou nemá žádné lučištníky,“ řekl Lymond Pease. „Víme, zda odletěli ze Zelenokamene nějací havrani, než padl?“</p>
<p>„Předpokládám, že ano,“ řekl Jon Connington, „ale jaké zprávy asi nesli? Přinejlepším nějaké zmatené líčeni o útoku z moře.“ Ještě předtím, než vypluli z Volon Therys, poučil svoje kapitány, aby během prvních útoků neukazovali žádné praporce ani tříhlavého draka prince Aegona, ani jeho vlastní gryfy, ani lebky a zlaté bitevní korouhve společenstva. „Ať Lannisterové podezřívají Stannise Baratheona, piráty z Kamenoschodů, psance z lesů nebo kohokoliv jiného, na koho se budou namáhat shodit vinu. Pokud budou zprávy, které proniknou do Králova přístaviště, zmatené a vzájemně si protiřečící, tím lépe. Čím pomaleji bude Železný trůn reagovat, tím víc času budeme mít na to, abychom shromáždili vojsko a získali pro svou věc spojence. Na Estermontu by měly být lodě. Je to ostrov. Haldone, pošli Mandrakeovi vzkaz, aby na ostrově nechal posádku a zbytek svých mužů přivedl na Mys hněvu, společně s jakýmikoliv urozenými zajatci.“</p>
<p>„Jak poroučíš, můj pane. Rod Estermontů má náhodou pokrevní svazky s oběma králi. Dobrá rukojmí.“</p>
<p>„Dobré výkupné,“ řekl Bezdomovec Harry šťastně.</p>
<p>„Rovněž je načase, abychom poslali pro prince Aegona,“ prohlásil lord Jon. „Zde, za hradbami Gryfova hřadu, bude bezpečnější než v táboře.“</p>
<p>„Pošlu jezdce,“ řekl Franklyn Květina, „ovšem chlapci se myšlenka, že by měl zůstat v bezpečí, moc zamlouvat nebude, to ti povídám. Touží být ve středu dění.“</p>
<p><emphasis>To jsme chtěli všichni v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho věku</emphasis>, pomyslel si lord Jon se vzpomínkou na svoje vlastní mládí.</p>
<p>„Nastal již čas pozvednout jeho praporec?“ zeptal se Pease.</p>
<p>„Zatím ne. Ať žije Královo přístaviště v domnění, že se nejedná o nic víc než jen nějakého exilového lorda, jenž se vrátil domů s pár najatými meči, aby si opětovně zabral svoje prvorozenecké právo. Starý rodinný příběh. Dokonce králi Tommenovi napíšu, toto všechno mu povím a požádám ho o omilostnění a navrácení mých pozemku a titulů. To jim poskytne něco, co budou moci chvíli přežvykovat. A zatímco se budou rozmýšlet, pošleme tajně vzkazy pravděpodobným přátelům v bouřlivých zemích a na Rovině. A v Dorne.“ To byl rozhodující krok. Menší lordi se možná připojí k jejich věci ze strachu, že by se jim mohlo něco stát, nebo z naděje, že z toho něco získají, ale jenom princ z Dorne měl moc vzdorovat rodu Lannisterů a jejich spojencům. „Nejvíce ze všech potřebujeme získat Dorana Martella.“</p>
<p>„Na to je malá šance,“ namítl Strickland. „Ten Dorn se bojí svého vlastního stínu. Není zrovna odvážný.“</p>
<p><emphasis>O nic víc než ty.</emphasis> „Pravda, princ Doran je opatrný muž. Nikdy se k nám nepřipojí, dokud nebude přesvědčen, že vyhrajeme. Tudíž, abychom ho přesvědčili, musíme mu ukázat naši sílu.“</p>
<p>„Pokud Peake a Řeka uspějí, budeme ovládat podstatnou část Mysu hněvu,“ argumentoval Strickland. „Čtyři hrady za stejný počet dní, to je skvělý začátek, jenže je nás stále jen polovina. Musíme počkat na zbytek mých mužů. Také nám chybí koně a sloni. Počkejme, říkám já. Shromažďujme vojsko, získejme pro naši věc nějaké menší lordy, nechejme Lysono Maara, ať vyšle své zvědy, aby se dozvěděli všechno, co se lze dozvědět o našich nepřátelích.“</p>
<p>Connington si změřil kapitána-generála chladným pohledem. <emphasis>Tento muž není ani Černé srdce, ani Hořkoocel, ani Myles. Kdyby mohl, čekal by, dokud nezamrzne všech sedm pekel, než by riskoval další várku puchýřů.</emphasis> „Nepřepluli jsme polovinu světa proto, abychom čekali. Naší nejlepší šancí je zaútočit tvrdě a rychle, než se Královo přístaviště dozví, kdo jsme. Mám v úmyslu zmocnit se Bouřlivého konce. Takřka nedobytný hrad a zázemí Stannise Baratheona na jihu. Jakmile bude náš, získáme v něm bezpečnou pevnost, do které se budeme moci v případě potřeby stáhnout, a její dobytí dokáže naši sílu.“</p>
<p>Kapitáni Zlatého společenstva si vyměnili pohledy. „Pokud Bouřlivý konec stále drží muži věrní Stannisovi, vezmeme hrad jemu, ne Lannisterům,“ namítl Brendel Byrne. „Proč se s ním nespojit proti Lannisterům?“</p>
<p>„Stannis je Robertův bratr, ze stejného rodu, který sesadil rod Targaryenů,“ připomněl mu Jon Connington. „Ba co víc, Stannis je tisíc lig daleko, s jakoukoliv skrovnou silou, jíž stále velí. Mezi námi a jím leží celá říše. Trvalo by půl roku, než bychom se k němu dostali, a má toho málo, co by nám mohl nabídnout.“</p>
<p>„Pokud je Bouřlivý konec tak nedobytný, jak se jej chceš zmocnit?“ zeptal se Malo.</p>
<p>„Lstí.“</p>
<p>Bezdomovec Harry Strickland nesouhlasil. „Měli bychom počkat.“</p>
<p>„Počkáme.“ Jon Connington vstal. „Deset dní. Ani o den déle. Tak dlouho nám bude trvat, než se připravíme. Ráno jedenáctého dne vytáhneme na Bouřlivý konec.“</p>
<p>Princ se k nim připojil o čtyři dny později, jedoucí v čele kolony stovky koní, se třemi slony kymácejícími se vzadu. Byla s ním lady Lemore, opět oděná v bílém rouchu septy. Před ní jel ser Rolly Kachnopole, z ramen mu vlál sněhobílý plášť.</p>
<p><emphasis>Ryzí muž, poctivý</emphasis>, pomyslel si Connington, když se díval, jak Kachna sesedá, <emphasis>ale nevhodný za příslušníka Královské gardy. </emphasis>Snažil se ze všech sil odradit prince od toho, aby mu dal bílý plášť, poukazoval na to, že tato čest by měla být vyhrazena pro věhlasnější válečníky, jejichž věrnost dodá lesk jejich věci, a pro mladší syny velkých lordů, jejichž podporu budou potřebovat v nadcházejícím boji, ale chlapcem to ani nehnulo. „Kachna pro mne zemře, kdyby to bylo třeba,“ řekl, „a to je všechno, co od své Královské gardy vyžaduji. Králokat byl také věhlasný válečník a syn velkého lorda.“</p>
<p>Alespoň jsem ho přesvědčil, aby nechal dalších šest míst volných, jinak by se za Kachnou mohlo táhnout šest kachňat, každé očividně méně vhodné n<emphasis>ež to předchozí.</emphasis> „Doprovoď Jeho Veličenstvo do mého soláru,“ nařídil. „Okamžitě.“</p>
<p>Princ Aegon Targaryen však již nebyl tak poddajný chlapec, jakým býval chlapec Mladý Griff. Uplynula bezmála hodina, než se konečně objevil v soláru, s Kachnou po boku. „Lorde Conningtone,“ řekl, „líbí se mi tvůj hrad.“</p>
<p>„Země tvého otce jsou krásné,“ řekl. Stříbřité vlasy mu vlály ve větru a jeho oči měly barvu hlubokého purpuru, tmavší, než má tento chlapec. „Mně také, Tvoje Veličenstvo. Posaď se, prosím. Sere Rolly, tebe zde teď nebudeme potřebovat.“</p>
<p>„Ne, já chci, aby Kachna zůstal.“ Princ se posadil. „Hovořili jsme se Stricklandem a Květinou. Pověděli nám o tom útoku na Bouřlivý konec, který máš v plánu.“</p>
<p>Jon Connington na sobě nedal znát svůj hněv. „A pokoušel se tě Bezdomovec Harry přesvědčit, abys to odložil?“</p>
<p>„Ve skutečnosti ano,“ odpověděl princ, „jenže já to neudělám. Harry je stará bába, že ano? Uvažuješ správně, můj pane. Chci, abychom útok provedli... S jednou změnou. Mám v úmyslu být v jeho čele.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />OBĚŤ</strong></p>
<p><strong>K</strong>rálovnini muži postavili hranici na zeleném plácku vesnické návsi.</p>
<p><emphasis>Nebo spíš bílém plácku? </emphasis>Všude jinde kromě místa, kde jej muži odházeli lopatami a krumpáči, bylo po kolena vysoko sněhu. Vítr vanul od západu, přinášel přes zamrzlé hladiny jezer další sníh.</p>
<p>„Na tohle se dívat nemusíš,“ řekla Alys Mormont.</p>
<p>„Ne, ale budu se dívat.“ Aša Greyjoy byla dcera krakatice, ne nějaká zhýčkaná panna, která nesnesla pohled na ošklivý výjev.</p>
<p>Byl temný, studený, hladový den, stejný jako den předtím a den ještě předtím. Většinu z něj strávili venku na ledu, třásli se vedle pár děr, které vysekali v menších ze zamrzlých jezer, s rybářskými vlasci sevřenými v rukou navlečených v nemotorných rukavicích. Ještě před nedávnem mohli spoléhat na to, že uloví jednu nebo dvě ryby na osobu, a muži z Vlčího lesa, zkušenější v rybolovu, vytahovali čtyři či pět. Dnes se Aša vrátila s prázdnýma rukama a promrzlá až do morku kostí. Alys se nedařilo o nic lépe. Bylo tomu již tři dny, co chytila některá z nich rybu.</p>
<p>Medvědice to zkusila znovu. <emphasis>„Já</emphasis> se na tohle nepotřebuji dívat.“</p>
<p><emphasis>Ty to nejsi, koho chtějí královnini muži upálit.</emphasis> „Tak tedy jdi. Máš moje slovo, že nikam neuteču. Kam bych taky šla? Na Zimohrad?“ Aša se zasmála. „Říkali, že prý jsou to jen tři dny cesty.“</p>
<p>Šestice královniných mužů zápolila se dvěma obrovitými borovými kůly, které vsazovali do děr v zemi, jež vykopalo dalších šest královniných mužů. Aša se nemusela ptát na jejich účel. <emphasis>Kůly.</emphasis> Brzy se snese noc a rudého boha je třeba nakrmit. <emphasis>Oběť krve a ohně,</emphasis> tak tomu říkali královnini muži, <emphasis>aby na nás mohl Pán světla stočit své planoucí oko a rozpustit tyto třikráte proklaté sněhy.</emphasis></p>
<p>„Dokonce i na tomto místě strachu a tmy nás Pán světla chrání“ řekl ser Godry Farring mužům, kteří se shromáždili, aby se dívali, jak zatloukají kůly do děr.</p>
<p>„Co má ten tvůj jižanský bůh společného se <emphasis>sněhem</emphasis>?“ chtěl vědět Artos Flint. Jeho černý vous byl pokrytý ledem. „Snesl se na nás hněv starých bohů. To je bychom měli upokojit.“</p>
<p>„Ba,“ přitakal Velký Vědroš Wull. „Rudý Rahloo tady nic neznamená. Jenom tím rozzuříte staré bohy. Dívají se na to z jejich ostrova.“</p>
<p>Domkářská vesnice stála mezi dvěma jezery, z nichž to větší bylo tečkované malými zalesněnými ostrůvky, které vyčnívaly skrze led jako zmrzlé pěsti nějakého potopeného obra. Z jednoho takového ostrůvku vyrůstal čarostrom, pokroucený a prastarý, jehož kmen a větve byly stejně bílé jako všudypřítomný sníh. Před osmi dny se šla Aša společně s Alys Mormont zblízka podívat na štěrbiny jeho rudých očí a krvavá ústa. <emphasis>Je to jenom míza,</emphasis> říkala si v duchu, <emphasis>rudá míza, která protéká uvnitř těchto čarostromů.</emphasis> Její oči však zůstaly nepřesvědčeny; vidět znamenalo věřit, a její oči viděly zamrzlou krev.</p>
<p>„To vy Seveřané jste na nás přivedli tyto sněhy,“ prohlásil Corliss Penny. „Vy a ty vaše démonické stromy. R’hllor nás zachrání.“</p>
<p>„R’hllor nás přivede do záhuby,” opáčil Artos Flint.</p>
<p>Neštovice na oboje vaše bohy, pomyslela si Aša Greyjoy.</p>
<p>Ser Godry Obrobijec si prohlédl kůly, strčil do jednoho, aby se ujistil, že je pevně zasazený v zemi. „Výborně. Výborně. Takto to bude stačit. Sere Claytone, přiveď sem oběť.“</p>
<p>Ser Clayton Suggs byl Godryho silná pravá ruka. <emphasis>Nebo by měl být jeho nemocná ruka?</emphasis> Aše se ser Clayton nelíbil. Tam, kde jí Farring připadal zanícený ve své oddanosti rudému bohu, byl Suggs jednoduše krutý. Viděla jej u nočních ohňů, pozorovala jeho pootevřené rty a dychtivé oči. <emphasis>Ten nemiluje boha,</emphasis> usoudila, <emphasis>má rád plameny.</emphasis> Když se zeptala sera Justina, zda byl Suggs takový vždycky, jen se zamračil. „Na Dračím kameni býval přítomen u mučeni a pomáhal s vyslýcháním zajatců, zvlášť když byla zajatcem mladá žena.“</p>
<p>Ašu to nepřekvapilo. Nepochybovala o tom, že by ji Suggs s výjimečným potěšením upálil. <emphasis>Pokud nepoleví bouře.</emphasis></p>
<p>Již devatenáct dní byli tři dny cesty od Zimohradu. <emphasis>Od Pahorku v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Hlubokém lese k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zimohradu je to stovka lig. Tři stovky mil letu havrana.</emphasis> Jenže nikdo z nich nebyl havran a sněhová vichřice nepolevovala. Každého rána se Aša probouzela s nadějí, že možná uvidí na obloze slunce, jen aby ji čekal další den plný sněžení. Sněhová vánice pohřbila každou chýši a chatrč pod hromadami špinavého sněhu a závěje budou brzy tak hluboké, že pohltí i dlouhou síň.</p>
<p>A neměli žádné jídlo, kromě jejich hynoucích koní, ryb vylovených z jezera (kterých bylo den ode dne méně), a jakékoliv skrovné potravy, kterou dokázali jejich pícníci najít v těchto studených, mrtvých lesích. Královi rytíři a lordi si zabírali lví podíl koňského masa pro sebe, a tak toho zůstávalo pro obyčejné lidi málo a ještě méně. Nebylo divu, že začali jíst svoje vlastní mrtvé.</p>
<p>Aša byla stejně zděšena jako ostatní, když se od Medvědice dozvěděla, že čtyři Peaseburyho muži čtvrtí jednoho ze svých zesnulých, odřezávají kusy masa z jeho stehen a půlek, zatímco jedna z jeho paží se otáčela nad jámou s ohněm, ale nemohla předstírat, že ji to překvapuje. Vsadila by se, že ti čtyři nebyli první, kdo ochutnali lidské maso jenom byli první, na které se přišlo.</p>
<p>Podle králova výnosu zaplatí Peaseburyho čtyři za svoje hodování svými životy... a jejich upálení ukončí sněhovou vichřici, jak tvrdili královnini muži. Aša Greyjoy v jejich rudého boha víru nevkládala, a přesto se modlila, aby měli v tomto ohledu pravdu. Pokud ne, budou následovat další hranice a ser Clayton Suggs možná dostane, po čem jeho srdce touží.</p>
<p>Čtyři kanibalové byli nazí, když je ser Clayton vyhnal ven, zápěstí měli spoutaná za zády koženými provazy. Ten nejmladší klopýtal ve sněhu a plakal. Druzí dva kráčeli, jako by již byli mrtví, s očima upřenýma do země. Ašu překvapilo, jak obyčejně vypadají. <emphasis>Nejsou to žádné zrůdy</emphasis>, pomyslela si <emphasis>jenom lidé.</emphasis></p>
<p>Nejstarší z těch čtyř byl seržant. Ten jediný zůstal vzdorovitý, plival jed na královniny muže, když jej poháněli dopředu svými kopími.</p>
<p>„Jděte všichni do hajzlu, a ten váš rudý bůh taky,“ řekl „Slyšíš mě, Farringu? <emphasis>Obrobijče?</emphasis> Když zemřel ten tvůj zasraný bratranec, tak jsem se smál, Godry. Měli jsme sníst i jeho, voněl tak krásně, když ho opékali. Vsadil bych se, že ten kluk byl křehký a měkoučký. Šťavnatý.“ Rána kopím srazila muže na kolena, ale neumlčela ho. Vstal, vyplivl plná ústa krve i zlomené zuby a pokračoval. „Pták je ze všeho nejchutnější, opečený pěkně do křupává. Tlustá malá klobáska.“ A dokonce když kolem něj omotávali řetězy, dštil svou zášť dál. „Corlissi Penny, pojď sem. Co to je jméno, Penny? Tolik si za tebe tvoje máti naúčtovala. A ty, Suggsi, ty proklatý bastarde, ty-“ Ser Clayton neřekl ani slovo. Jedním rychlým sekem rozevřel seržantovi hrdlo. Hruď se mu zalila krví.</p>
<p>Plačící muž začal naříkat tím hlasitěji, jeho tělo se otřásalo s každým vzlykem. Byl tak hubený, že mu mohla Aša spočítat všechna žebra. „Ne,“ naříkal, „prosím, byl mrtvý, byl mrtvý a my jsme měli hlad, <emphasis>prosím…</emphasis></p>
<p>„Ten seržant byl chytrý,“ řekla Aša k Alys Mormont. „Vyprovokoval Suggse, aby ho zabil.“ Říkala si, zda by stejný trik zabral dvakrát, kdyby měla přijít řada na ni.</p>
<p>Čtyři muži byli řetězem spoutáni zády k zádům, po dvou ke každému kůlu. Viseli tam, tři živí a jeden mrtvý, zatímco oddaní Pána světla jim vršili pod nohy rozštípaná polena a nalámané větve, které pak polili lampovým olejem. Museli to udělat rychle. Sníh padal hustě jako vždycky a dřevo by bylo brzy zcela prosáklé.</p>
<p>„Kde je král?“ zeptal se ser Corliss Penny.</p>
<p>Před čtyřmi dny podlehl jeden z králových vlastních panošů chladu a vyhladovění, chlapec jménem Bryen Farring, který byl příbuzným sera Godryho. Stannis Baratheon stál s ponurým výrazem u pohřební hranice, zatímco chlapcovu mrtvolu stravovaly plameny. Pak se král uchýlil do své strážní věže. Od té doby nevyšel... třebaže čas od času zahlédli Jeho Veličenstvo na střeše věže, vykresleného proti záři signálního ohně, který tam hořel ve dne v noci. <emphasis>Hovoří s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rudým bohem</emphasis>, říkali někteří. <emphasis>Volá k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>lady Melisandře,</emphasis> tvrdili druzí. Ať to bylo jakkoliv, Aše Greyjoy připadalo, že král je ztracen a volá o pomoc.</p>
<p>„Canty, jdi najít krále a pověz mu, že je všechno připraveno,“ řekl ser Godry nejbližšímu zbrojnoši.</p>
<p>„Král je tady.“ Hlas patřil Richardovi Horpeovi.</p>
<p>Ser Richard měl přes svoji zbroj oblečený prošívaný kabátec, ozdobený třemi smrtihlavími hlavami na poli v barvě popela a kosti. Král Stannis kráčel vedle něj. Za nimi, snažící se udržet s nimi krok, kulhal Arnolf Karstark, opírající se o hůl z trnkového dřeva. Lord Arnolf je nalezl před osmi dny. Seveřan s sebou přivedl svého syna, tři vnuky, čtyři stovky pěšáků, dvě dvacítky lučištníků, tucet jízdních kopiníků, mistra a klec plnou havranů... avšak zásoby dostačující jen pro jeho vlastní muže.</p>
<p>Karstark ve skutečnosti žádný lord nebyl, jak bylo Aše dáno na srozuměnou, pouze kastelán Karské bašty po dobu, dokud zůstane její pravý lord zajatcem Lannisterů. Byl vyzáblý, ohnutý a pokřivený, s levým ramenem o půl stopy výš, než bylo pravé, vychrtlým krkem, mžourajícíma šedýma očima a žlutými zuby. Nebýt několika bílých vlasů, byl by úplně plešatý; jeho vidlicovitý vous byl stejným dílem bílý a šedý, ale v každém případě zpustlý. Aša si říkala, že v jeho úsměvech je cosi kyselého. Pokud byly řeči pravdivé, byl to právě Karstark, komu měl připadnout Zimohrad, pokud jej získají. Kdesi v dávné minulosti vyrašila větev Karstarků z rodu Starků a lord Arnolf byl prvním z vazalů Eddarda Starka, kteří přísahali věrnost Stannisovi.</p>
<p>Aša věděla, že doposud byli bohy Karstarků staří bohové Severu, bohové společní i pro Wully, Norreye, Flinty a ostatní klany z kopců. Říkala si, zda se přišel lord Arnolf podívat na upálení na králův příkaz, aby mohl na vlastní oči spatřit moc rudého boha.</p>
<p>Při pohledu na Stannise začali dva z mužů připoutaných ke kůlům prosit o milost. Král naslouchal mlčky, se zaťatými zuby. Pak řekl Godrymu Farringovi: „Můžete začít.“</p>
<p>Obrobijec zvedl paži. „<emphasis>Pane světla, vyslyš nás.</emphasis>“</p>
<p>„P<emphasis>ane světla, ochraňuj nás,“</emphasis> odříkávali královnini muži, <emphasis>„protože noc je temná a plná hrůz.“</emphasis></p>
<p>Ser Godry zvedl hlavu k tmavnoucí obloze. <emphasis>„Děkujeme ti za </emphasis>slunce<emphasis>, které nás zahřívá, a modlíme se, abys nám je vrátil, ó, Pane, tak aby nám mohlo osvítit cestu k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>našim nepřátelům.“</emphasis> Sněhové vločky mu roztávaly na tváři. <emphasis>„Děkujeme ti za hvězdy, které nad námi drží stráž za noci, a modlíme se, abys roztrhal tento závoj, který je před námi skrývá, tak abychom mohli opět prožívat potěšení při pohledu na ně.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Pane světla, ochraňuj nás,“</emphasis> modlili se královnini muži, <emphasis>„a drž tuto divokou tmu v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>šachu.“</emphasis></p>
<p>Ser Corliss Penny popošel dopředu, svíraje oběma rukama pochodeň. Mávl jív oblouku nad hlavou, rozvířil plameny. Jeden z odsouzenců začal naříkat.</p>
<p><emphasis>„R’hllore,“ zpíval ser Godry, „nyní ti nabízíme čtyři zlovolné muže. S radostí v srdci a upřímně je dáváme tvým očistným ohňům, aby mohla shořet temnota v jejich srdcích. Ať je jejich odporné maso sežehnuto a zčerná, tak aby se jejich duch mohl pozvednout, volný a čistý, a vystoupit ke světlu. Přijmi jejich krev, ó, Pane, a rozpusť ledové řetězy, které spoutávají tvé věrné služebníky. Slyš jejich bolest a dej sílu našim mečům, abychom mohli prolít krev našich nepřátel. Přijmi tuto oběť a ukaž nám cestu k Zimohradu, abychom mohli zničit nevěřící.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Pane světla, přijmi tuto oběť,“ odpověděla mu v ozvěně stovka hlasů. Ser Corliss přiložil pochodeň k první hranici, pak ji vrazil do dřeva kolem druhého kůlu. Z hranice začaly stoupat chumáčky kouře. Odsouzení začali kašlat. Objevily se první plameny, plaché jako panny, vyrážející a tančící od polena k polenu. Během okamžiku byly oba kůly pohlceny v ohni.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Byl mrtvý,</emphasis>“ vykřikl plačící chlapec, když mu plameny oblízly nohy. „Našli jsme jej mrtvého... prosím... měli jsme <emphasis>hlad</emphasis>...“ Oheň mu dosáhl k varlatům. Když mu začalo hořet ochlupení, jeho prosby se změnily v jeden dlouhý, bezeslovný vřískot.</p>
<p>Aša Greyjoy cítila, jak jí stoupá do hrdla žluč. Na Železných ostrovech viděla kněze svého vlastního lidu, jak podřezávají hrdla nevolníkům a dávají jejich těla moři, aby uctili Potopeného boha. I když to bylo brutální, tohle bylo mnohem horší.</p>
<p><emphasis>Zavři oči,</emphasis> řekla si v duchu. <emphasis>Zavři uši. Odvrať se. Na tohle se dívat nemusíš.</emphasis> Královnini muži zpívali jakýsi chvalozpěv k uctění rudého R’hllora, ale ona přes výkřiky neslyšela slova. Žár z plamenů ji bil do tváře, a přesto se chvěla. Vzduch byl hustý kouřem a zápachem pálícího se masa a jedno z těl sebou stále škubalo v doruda rozžhavených řetězech, které je poutaly ke kůlu.</p>
<p>Po čase výkřiky ustaly.</p>
<p>Král Stannis beze slova odkráčel, zpátky do osamělosti své strážní věže. <emphasis>Zpátky ke svému signálnímu ohni.</emphasis> Arnolf Karstark se otočil, aby se kulhavou chůzí vydal za ním, ale ser Richard Horpe jej vzal za paži a nasměroval jej k dlouhé síni. Přihlížející se začali rozcházet, každý ke svému vlastnímu ohni a jakékoliv skrovné večeři, kterou si byl pro sebe kdo schopen sehnat.</p>
<p>Clayton Suggs se přikradl k ní. „Líbilo se železné kundě představení?“ Jeho dech byl cítit pivem a cibulí. <emphasis>Má prasečí očka</emphasis>, pomyslela si Aša. Což bylo jen příhodné; na jeho štítu a suknici bylo okřídlené prase. Suggs přitiskl tvář blízko k její, takže by mohla spočítat černé tečky na jeho nose, a řekl: „Až se budeš na hranici svíjet ty, sejde se ještě větší dav.“</p>
<p>Nemýlil se. Vlci ji neměli rádi; byla z železných a musela se zodpovídat za zločiny svého lidu, za Kailinskou držbu a Torrhenův dvůr, za staletí nájezdů podél Kamenitého pobřeží, za všechno, co spáchal Theon na Zimohradu.</p>
<p>„Pusť mne, sere.“ Pokaždé, když k ní Suggs mluvil, probouzelo to v ní touhu po sekyře. Aša byla stejně dobrá prstová tanečnice jako kterýkoliv muž na ostrovech a stále měla svých deset prstů, aby to prokázala. <emphasis>Kéž bych tak mohla tančit s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tímhle.</emphasis> Někteří muži měli obličeje, které volaly po vousu. Obličej sera Claytona volal po sekyře mezi oči. Jenže ona tady byla bez sekery, takže jediné, co mohla udělat, bylo vykroutit se mu, což přinutilo sera Claytona jen k tomu, aby ji sevřel o to pevněji. Jeho prsty v rukavici se jí zaryly do paže jako železné pařáty.</p>
<p>„Moje paní tě požádala, abys ji pustil,“ řekla Alys Mormont. „Udělal bys dobře, kdybys ji poslechl, sere. Lady Aša není určena k upálení.“</p>
<p>„Bude,“ tvrdil Suggs. „Už mezi sebou chováme tuhle uctívačku démona příliš dlouho.“ Přesto uvolnil svoje sevření. Medvědici nebylo radno zbytečně provokovat.</p>
<p>Právě v tom okamžiku se tam rozhodl objevit Justin Massey. „Král má se svou cennou zajatkyní jiné záměry,“ řekl se svým nenuceným úsměvem. Tváře měl zrudlé chladem.</p>
<p>„Král? Nebo ty?“ Suggs si pohrdavě odfrkl. „Pletichař si, jak chceš, Massey. Stejně skončí na hranici, i s tou svou královskou krví. Rudá žena říkala, že v královské krvi se skrývá moc. Moc, která potěší našeho pána.“</p>
<p>„Ať se R’hllor spokojí s těmi čtyřmi, co jsme mu právě poslali.“</p>
<p>„Čtyři burani sprostého původu. Žebrácká obětina. Taková špína sníh nikdy nezastaví. Ona možná ano.“</p>
<p>„A když ji upálíš a sníh bude padat dál,“ zeptala se Medvědice, „co uděláš pak? Koho upálíš jako dalšího? Mě?“</p>
<p>Aša už nedokázala držet jazyk za zuby. „Proč ne sera Claytona? Možná by byl R’hllor rád, kdyby obětovali některého z jeho vlastních. Věrného muže, který bude zpívat chvalozpěvy, až mu budou plameny olizovat ptáka.“</p>
<p>Ser Justin se zasmál. Suggse to pobavilo méně. „Jen se směj, Massey. Jestli sněžení nepřestane, uvidíme, kdo se bude smát pak.“ Pohlédl na mrtvé muže u jejich kůlů, usmál se a šel se připojit k seru Godrymu a dalším královniným mužům.</p>
<p>„Můj šampióne,“ řekla Aša Justinu Masseyovi. Zasluhoval si to, jakékoliv byly jeho motivy. „Děkuji ti za záchranu, sere.“</p>
<p>„Tohle ti přátele mezi královninými muži nezíská,“ řekla Medvědice. „Ztratil jsi důvěru v rudého R’hllora?“</p>
<p>„Ztratil jsem víru ve víc než to,“ řekl Massey. Jeho dech se srážel ve vzduchu v bledou mlhu. „Ale stále věřím ve večeři. Připojíte se ke mně, moje dámy?“</p>
<p>Alys Mormont zavrtěla hlavou. „Já nemám chuť.“</p>
<p>„Ani já. Přesto byste měly pojíst nějaké koňské maso, jinak byste mohly brzy litovat, že jste to neudělaly. Když jsme vyrazili z Pahorku v Hlubokém lese, měli jsme osm set koní. Při posledním počítání jich bylo šedesát čtyři.“</p>
<p>Ašu to nešokovalo. Zahynuli téměř všichni z jejich velkých válečných ořů, včetně Masseyova vlastního. Pryč byla rovněž většina z jejich jízdních koní. Dokonce i malí koníci Seveřanu hynuli kvůli nedostatku píce. Jenže k čemu potřebovali koně? Stannis již nikam nepochodoval. Slunce, měsíc a hvězdy byly pryč již tak dlouho, že Ašu napadlo, zda si je jenom nevysnila. „Já budu jíst.“</p>
<p>Alys zavrtěla hlavou. „Já ne.“</p>
<p>„Pak mi tedy dovol postarat se o lady Ašu,“ řekl jí ser Justin. „Máš moje slovo, že jí nedovolím uprchnout.“</p>
<p>Medvědice neochotně zabručela na souhlas, hluchá k jeho šprýmovnému tónu. Pak se rozdělili, Alys zamířila ke svému stanu a Aša s Justinem Masseym k dlouhé síni. Nebylo to daleko, ale závěje byly hluboké a vítr foukal v poryvech, takže Aša měla chodidla jako kusy ledu. Při každém kroku ji bodlo v kotníku.</p>
<p>Dlouhá síň, malá a skrovná, byla největší stavbou ve vesnici, a tak si ji lordi a kapitáni zabrali pro sebe, zatímco Stannis se uchýlil do kamenné strážní věže na břehu jezera. U dveří stál na stráži pár zbrojnošů, opírali se o vysoká kopí. Jeden odhrnul pro Masseyho umaštěnou dveřní plentu a ser Justin odvedl Ašu do požehnaného tepla uvnitř.</p>
<p>Podél každé strany síně běžely lavice a stoly na kozách, s místem pro padesát mužů... třebaže uvnitř se jich tísnilo dvakrát tolik. Středem hliněné podlahy běžel výkop pro oheň, nad nímž byla ve střeše řada kouřových otvorů. Vlci seděli z jedné strany od výkopu, rytíři a jižanští lordi z druhé.</p>
<p>Aša si pomyslela, že na jižany je žalostný pohled byli vyzáblí, s propadlými tvářemi, někteří bledí a nemocní, jiní s rudými, větrem ošlehanými tvářemi. Seveřané naopak vyhlíželi čile a zdravě, velcí rudolící muži s vousy hustými jako křoviska, odění v železe a kožešinách. I jim možná byla zima a měli hlad, ale díky jejich koníkům a medvědím tlapám tolik nestrádali za pochodu.</p>
<p>Aša si stáhla palčáky, mhouříc oči bolestí, když si rozhýbávala prsty. Bolest jí vystřelila vzhůru po nohou, když se napůl zmrzlá chodidla probouzela v teple k životu. Domkáři za sebou nechali dobrou zásobu rašeliny, když odešli, a tak byl vzduch zamlžený kouřem a hutným, zemitým pachem hořících drnů. Pověsila si plášť na kolík za dveřmi a setřásla ze sebe sníh.</p>
<p>Ser Justin jim našel místa na lavici a přinesl jídlo pro oba pivo a kusy koňského masa, osmahlé dočerna zvenčí a rudé uvnitř. Aša si lokla piva a pustila se do koniny. Porce byla menší, než když ji ochutnala posledně, ale i tak jí při pohledu na ni zakručelo v břiše. „Děkuji ti, pane,“ řekla, zatímco jí po bradě stékala krev a omastek.</p>
<p>„Justine. Trvám na tom.“ Massey si nakrájel svoji porci na kousky a bodl do jednoho z nich svou dýkou.</p>
<p>O kus níž u stolu vyprávěl Will Foxglove mužům kolem něj, že Stannis obnoví za tři dny ode dneška pochod na Zimohrad. Slyšel to od jednoho ze štolbů, kteří se starali o královy koně „Jeho Veličenstvo vidělo vítězství ve svých plamenech,” řekl Foxglove, „vítězství, o kterém se bude zpívat po tisíc let v panských síních i v rolnických chýších.”</p>
<p>Justin Massey vzhlédl od svého masa. „Chladné počty dosáhly minulého večera osmdesáti.” Vytáhl si ze zubů kus chrupavky a hodil ji nejbližšímu psovi. „Jestli se dáme na pochod, budeme umírat po stovkách.”</p>
<p>„Jestli zůstaneme tady, budeme umírat po tisícovkách,” opáčil ser Humfrey Clifton. „Jít, nebo zemřít, to říkám já.”</p>
<p>„Jít a zemřít, odpovídám já. A když se dostaneme k Zimohradu, co pak? Jak jej dobudeme? Polovina našich mužů je tak slabá, že jsou stěží schopni klást jedno chodidlo před druhé. A ty bys je chtěl poslat, aby zdolali hradby? Aby postavili obléhací věže?”</p>
<p>„Měli bychom zůstat tady, dokud se počasí nezlepší,” řekl ser Ormund Wylde, vyzáblý starý rytíř mírné povahy. Aša slyšela řeči, že někteří ze zbrojnošů uzavírají sázky, který z velkých rytířů a lordů zemře jako další. Ser Ormund z toho vycházel jako jasný favorit. <emphasis>Kolik si asi vsadili na mne?</emphasis> pomyslela si. <emphasis>Možná je stále ještě čas vsadit si také.</emphasis> „Tady aspoň máme střechu nad hlavou,” naléhal Wylde, „a v jezerech jsou ryby.”</p>
<p>„Až příliš málo ryb a příliš mnoho rybářů,” řekl lord Peasebury ponurým hlasem. Měl ke svým chmurám dobrý důvod; byli to jeho muži, které ser Godry právě upálil, a i v této síni byli tací, kteří se nechali slyšet, že Peasebury sám jistě věděl, co dělají, a možná se dokonce přidával k jejich hostinám.</p>
<p>„Nemýlí se,” zabručel Ned Woods, jeden z průzkumníků z Pahorku. Říkali mu Beznosý Ned; před dvěma zimami jej mráz připravil o špičku nosu. Snad nikdo neznal Vlčí les tak dobře jako právě Woods. Dokonce i královi nejhrdější muži se naučili naslouchat, když mluvil on. „Já ta jezera znám. Dali jste se do nich jako larvy do mrtvoly, stovky z vás. Vysekali jste do ledu tolik děr, až si sakra říkám, že vás víc nenapadalo do vody. Kolem ostrova jsou místa, která vypadají jako sýr prožraný od krys.“ Zavrtěl hlavou. „Jezera jsou prázdná. Všechny ryby jste vylovili.“</p>
<p>„O to větší důvod, abychom se rozhýbali,“ naléhal ser Humfrey Clifton. „Pokud je naším osudem smrt, zemřeme raději s meči v rukou.“</p>
<p>Stejné argumenty byly slyšet minulého večera a večer předtím. Vytáhněme a zemřeme, zůstaňme zde a zemřeme, stáhněme se a zemřeme.</p>
<p>„Zemři si, jak chceš, Humfrey,“ řekl justin Massey. „Já osobné bych se raději dočkal příštího jara.“</p>
<p>„Někteří by to mohli nazvat zbabělostí,“ opáčil lord Peasebury.</p>
<p>„Raději zbabělec než lidožrout.“</p>
<p>Peasebury zkřivil tvář v náhlém vzteku. „Ty-“</p>
<p>„Smrt je součástí války, Justine.“ Ve dveřích stál ser Richard Horpe, v tmavých vlasech mu roztával sníh. „Ti, kdo potáhnou s námi, budou mít podíl na veškeré kořisti, kterou vezmeme Boltonovi a tomu jeho bastardovi, a větší podíl z nehynoucí slávy. Ti, kdož jsou příliš slabí, než aby mohli pochodovat, se o sebe musí postarat sami. Ale máte moje slovo, že jakmile dobudeme Zimohrad, pošleme jídlo.“</p>
<p>„Vy Zimohrad nedobudete!“</p>
<p>„Ale ano, dobudeme,“ ozvalo se zachechtání od vysokého stolu, kde seděl Arnolf Karstark se svým synem Arthorem a třemi vnuky. Lord Arnolf se zvedl jako sup vstávající od své kořisti. Jednou skvrnitou rukou se opíral kvůli podpoře o svého syna. „Dobudeme jej kvůli Nedovi a kvůli jeho dceři. Ano, a také kvůli Mladému vlkovi, kterého tak ukrutným způsobem zabili. Já a moji muži pojedeme v čele, bude-li to zapotřebí. Tohle jsem řekl i Jeho dobrému Veličenstvu králi. <emphasis>Pochodujme</emphasis>, řekl jsem, a než se měsíc obrátí, budeme se koupat v krvi Freyů a Boltonů.“</p>
<p>Muži začali dupat chodidly, bušit pěstmi do desek stolů. Téměř všichni to byli Seveřané, jak si Aša všimla. Jižanští lordi z druhé strany od výkopu seděli na svých lavicích v zaraženém tichu.</p>
<p>Justin Massey čekal, dokud hlomoz neodezněl. Pak řekl: „Tvoje odvaha je obdivuhodná, lorde Karstarku, jenže odvahou zdi Zimohradu nezdoláš. Jak máš v úmyslu zmocnit se hradu, smím-li vědět? Sněhovými koulemi?“</p>
<p>Odpověděl mu jeden z vnuků lorda Arnolfa. „Porazíme stromy, postavíme beranidla a vyrazíme bránu.“</p>
<p>„A zemřete.“</p>
<p>Nechal se slyšet další vnuk. „Vyrobíme žebříky a zdoláme zdi.“</p>
<p>„A zemřete.“</p>
<p>Promluvil Arthor Karstark, mladší syn lorda Arnolfa. „Zbudujeme obléhací věže.“</p>
<p>„A zemřete, zemřete a zemřete.“ Ser Justin převrátil oči v sloup. „Bohové, buďte dobří, copak jste vy všichni Karstarkové zešíleli?“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Bohové?“</emphasis> řekl Richard Horpe. „Dávej si pozor na jazyk, Justine. Tady máme jen jednoho boha. V této společnosti o démonech raději nemluv. Nás teď může zachránit jedině Pán světla. Nesouhlasíš se mnou snad?“ Položil ruku na jílec svého meče, jako by chtěl zdůraznit svá slova, ale ani na chvíli přitom nespustil oči z tváře Justina Masseyho.</p>
<p>Ser Justin pod jeho pohledem zvadl. „Pán světla, ano. Moje víra je stejně hluboká jako tvoje, Richarde, to přece víš.“</p>
<p>„Já se ptám na tvoji odvahu, Justine, ne na tvou víru. Od té doby, co jsme vyjeli z Pahorku v Hlubokém lese, kážeš na každém kroku cesty o porážce a mně nezbývá než se divit, na čí jsi vlastně straně.“</p>
<p>Masseymu se vyšplhala vzhůru po krku červeň. „Já tady nezůstanu, abych se nechal urážet.“ Strhl svůj vlhký plášť ze zdi tak prudce, až Aša uslyšela, jak se trhá, pak vyrazil kolem Horpea a ven dveřmi. Do síně zavál poryv chladného vzduchu, rozdmýchal uhlíky ve výkopu a rozvířil plamen o maličko jasněji.</p>
<p><emphasis>Nechal se porazit rychle</emphasis>, pomyslela si Aša. <emphasis>Můj šampión je z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>loje.</emphasis> Přesto byl ser Justin jedním z těch nemnohých, co by mohli mít námitky, kdyby měli královnini muži v úmyslu upálit ji. Vstala, oblékla si svůj plášť a následovala jej do sněhové vánice. Byla ztracena, než ušla deset yardů. Viděla jen signální oheň hořící na vrcholu strážní věže, slabou oranžovou záři plující ve vzduchu. Jinak vesnice zmizela. Byla sama v bílém světě sněhu a ticha, brodila se závějemi, které jí sahaly až po stehna.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Justine?“</emphasis> zavolala. Neozvala se žádná odpověď. Někde po své levici slyšela zaržát koně. <emphasis>Ten ubohý tvor zni vystrašeně. Možná ví, že se má stát zítřejší večeří.</emphasis> Aša si přitáhla těsněji k tělu svůj plášť.</p>
<p>Nevědomky se dopotácela zpátky na náves. Borové kůly tam pořád stály, ohořelé a zuhelnatělé, ale ne zcela spálené. Řetězy, jimiž byli připoutaní odsouzenci, již vychladly, ale stále pevně držely mrtvoly ve svém stisku. Na jedné se usadil havran, tahal za kousky spáleného masa, které lnuly ke zčernalé lebce. Vanoucí sníh přikryl popel u úpatí hranice a vyšplhal až do výše kotníků mrtvého muže. <emphasis>Staří bohové mají v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úmyslu pohřbít jej, </emphasis>pomyslela si Aša. <emphasis>Tohle nebylo jejich dílo.</emphasis></p>
<p>„Jen se na ně pořádně podívej, kundo,“ ozval se hlas Claytona Suggse za ní. „Ty budeš vypadat stejně pěkně, až budeš upečená. Pověz mi, umí olihně řvát?“</p>
<p>Bože mých otců,<emphasis> jestli mne ve svých vodních síních pod vlnami slyšíš, sešli mi jednu malou vrhací sekeru.</emphasis> Potopený bůh jí neodpověděl. Zřídkakdy ji slyšel. To byla ta potíž s bohy. „Viděl jsi sera Justina?“</p>
<p>„Toho vzdorovitého blázna? Co od něj chceš, kundo? Jestli potřebuješ ošukat, jsem pořádnější mužský než Massey.“</p>
<p><emphasis>Už zase kundo?</emphasis> Bylo zvláštní, jak muži jako Suggs používali toto slovo k ponížení žen, když to byla jediná část ženy, které si cenili. A Suggs byl horší než Prostřední Liddle. <emphasis>Když ten řekne to slovo, myslí to doslovně.</emphasis> „Tvůj král muže za znásilnění vyklešťuje,“ připomněla mu.</p>
<p>Ser Clayton se zachechtal. „Král je napůl slepý, jak věčně zírá do plamenů. Ale neboj se, kundo, já tě neznásilním. To bych tě pak musel zabít, a já tě raději uvidím hořet.“</p>
<p>Už zase ten<emphasis> kůň.</emphasis> „Slyšíš to?“</p>
<p>„Slyším co?“</p>
<p>„Kůň. Ne, koně. Je tam víc než jeden.“ Otočila hlavu, naslouchajíc. Sníh dělal se zvukem podivné věci. Bylo těžké poznat, ze kterého směru to přichází.</p>
<p>„Tohle má být nějaká olihní hra? Já nic-“ Suggs se zamračil. „U krvavého pekla. Jezdci.“ Zašmátral po svém opasku s mečem, rukama neohrabanýma v rukavicích z kožešiny a kůže, a nakonec se mu podařilo vyškubnout svůj meč z pochvy.</p>
<p>Do té doby již byli jezdci u nich.</p>
<p>Vynořili se z vichřice jako oddíl přízraků, velcí muži na malých koních, působících ještě větším dojmem díky kožešinám, které měli na sobě. Po bocích se jim houpaly meče, zpívající svoji tichou ocelovou píseň, když rachotily ve svých pochvách Aša viděla bitevní sekeru připoutanou k sedlu jednoho muže, bojové kladivo na zádech druhého. Měli také štíty, jenže tak pokryté sněhem a ledem, že bylo nemožné rozlišit znaky na nich. Aša měla navzdory všem svým vrstvám vlny, kožešiny a vařené kůže pocit, jako by tam stála nahá. <emphasis>Roh,</emphasis> pomyslela si, <emphasis>potřebuji roh, abych vyburcovala tábor.</emphasis></p>
<p>„Utíkej, ty blbá kundo!“ vykřikl ser Clayton. „Utíkej varovat krále. Zaútočil na nás lord Bolton.“ I když byl možná brutální, odvahu Suggs nikdy nepostrádal. S mečem v ruce se prodral sněhem a zaujal pozici mezi jezdci a královou věží, jejíž signální oheň se mihotal za ním jako oranžové oko nějakého podivného boha „Kdo je tam? Stát! <emphasis>Stát</emphasis>!“</p>
<p>Vedoucí jezdec zastavil před ním. Za ním byli ostatní, možná celá dvacítka. Aša neměla čas počítat je. Tam venku v bouři jich možná byly stovky, jedoucí jim hned v patách. Možná na ně jede celá armáda Roosea Boltona, skrytá ve tmě a vířícím sněhu. Ačkoliv, tihle...</p>
<p>Je jich příliš mnoho, než aby to byli průzkumníci, a příliš málo na předvoj. A dva byli celí v černém. Noční hlídka, uvědomila si najednou. „Kdo jste?“ zvolala.</p>
<p>„Přátelé,“ odpověděl napůl známý hlas. „Hledali jsme tě na Zimohradu, ale našli jsme tam jen Vránojeda Umbera bijícího na buben a foukajícího do rohu. Nějaký čas trvalo, než jsme tě objevili.“ jezdec seskočil ze sedla, stáhl si kápi a uklonil se. Jeho vous byl tak hustý a tak pokrytý ledem, že jej Aša chvíli nepoznávala. Pak jí svitlo. <emphasis>„Tris?“</emphasis> řekla.</p>
<p>„Moje paní.“ Tristifer Botley před ní poklekl. „Panna je tu také. Roggon, Chmurojazyk, Prsťoch, Rook... nás šest, všichni ti, co byli natolik schopní, aby mohli jet. Cromm zemřel na svá zranění.“</p>
<p>„Co má tohle znamenat?“ chtěl vědět ser Clayton Suggs. „Vy patříte k ní? Jak se vám podařilo dostat z žalářů v Pahorku?“</p>
<p>Tris vstal a oprášil si sníh z kolen. „Sybelle Glover nabídli slušné výkupné za naši svobodu, a tak se rozhodla přijmout je ve jménu krále.“</p>
<p>„Jaké výkupné? Kdo by zaplatil dobrou mincí za takovou špínu?“</p>
<p>„Já, sere.“ Ten, co promluvil, popojel dopředu na svém koníkovi. Byl velmi vysoký, velmi hubený, s tak dlouhýma nohama, až bylo divu, že je netáhne po zemi. „Potřeboval jsem silnou eskortu, která by mne bezpečně doprovodila ke králi, a lady Sybelle potřebovala o pár úst méně ke krmení.“ Rysy vysokého muže zakrýval šátek, ale na hlavě mu dřepěl ten nejpodivnější klobouk, jaký kdy Aša viděla od té doby, co se plavila do Tyroše, kužel bez krempy z nějaké měkké látky, jako tři válce naskládané jeden na druhém. „Bylo mi dáno na srozuměnou, že bych mohl krále Stannise nalézt zde. Je nanejvýš naléhavé, abych s ním mohl ihned mluvit.“</p>
<p>„A kdo u sedmi smradlavých pekel jsi?“</p>
<p>Vysoký muž graciézně sklouzl ze svého koně, sundal si svůj podivný klobouk a uklonil se. „Mám čest být Tycho Nestoris, pokorný služebník Železné banky Braavosu.“</p>
<p>Ze všech podivných věcí, které by mohly vyjet ze tmy, byl braavoský bankéř tím posledním, koho by Aša Greyjoy očekávala. Bylo to příliš absurdní. Musela se dát do smíchu. „Král Stannis si zabral za svoje sídlo strážní věž. Jsem si jistá, že ser Clayton bude potěšen, když tě k němu bude moci odvést.“</p>
<p>„To by bylo nanejvýš laskavé. Čas zde hraje prvořadou roli.“ Bankéř si ji prohlížel bystrýma tmavýma očima. „Pokud se nemýlím, jsi lady Aša z rodu Greyjoyů.“</p>
<p>„Ano, jsem Aša z rodu Greyjoyů. Názory na to, zda jsem lady, se různí.“</p>
<p>Braavosan se usmál. „Přivezli jsme ti dárek.“ Pokynul mužům za ním. „Očekávali jsme, že krále nalezneme na Zimohradu. Běda, tato bouře, co zuří i zde, hrad zcela pohltila. Pod jeho zdmi jsme nalezli Morsea Umbera s oddílem zelenáčů, čekajících na králův příchod. Dal nám tohle.“</p>
<p><emphasis>Dívku a starce</emphasis>, pomyslela si Aša, když ty dva hrubě shodili do sněhu před ni. Dívka se prudce třásla, dokonce i ve svých kožešinách. Kdyby nebyla tak vystrašená, byla by možná i hezká, ačkoliv špičku nosu měla zčernalou mrazem. A stařec... toho by nemohl nikdo považovat za pohledného. Už viděla strašáky, na kterých bylo víc masa. Jeho tvář byla lebka potažená kůží, vlasy měl bílé jako kost a špinavé. <emphasis>A páchl.</emphasis> Jen při pohledu na něj se Aše zvedl žaludek.</p>
<p>Zvedl k ní oči. „Sestro. Vidíš? Tentokrát jsem tě poznal.“</p>
<p>Aše na okamžik vynechalo srdce. „<emphasis>Theon?</emphasis>“</p>
<p>Jeho rty se roztáhly v čemsi, co snad mohlo být úsměvem.</p>
<p><emphasis>Polovina zubu mu scházela a druhá polovina těch zbývajících byla polámaná a roztříštěná.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Theon,“ opakoval. „Jmenuji se Theon. Člověk musí znát svoje jméno.“</emphasis><strong><image xlink:href="#_2.jpg" />VICTARION</strong></p>
<p><strong>Ž</strong>elezná flotila se hnala za svou kořistí. Moře bylo černé a měsíc stříbrný.</p>
<p>Spatřili ji v úžinách mezi Ostrovem cedrů a rozeklanými kopci astaporské pevniny, přesně jak předpověděl kněz Moqorro. „Ghiskarci,“ křikl dolů z pozorovacího koše Longwater Štít. Victarion Greyjoy sledoval z přídě, jak se zvětšuje její plachta. Brzy rozliší, jak se zvedají a klesají její vesla, a dlouhou bílou brázdu za ní, lesknoucí se v měsíčním svitu jako jizva přes tvář moře.</p>
<p><emphasis>To není skutečná válečná loď</emphasis>, uvědomil si Victarion. <emphasis>Obchodní galéra</emphasis> <emphasis>a velká.</emphasis> Bude to cenná kořist. Zasignalizoval svým kapitánům, aby se za ní pustili. Brzy se dostanou na její palubu a zmocní se jí.</p>
<p>Kapitán galéry si do té doby uvědomil nebezpečí, které mu hrozí. Změnil kurz na západ, zamířil k Ostrovu cedrů, snad v naději, že nalezne útočiště v nějaké skryté jeskyni nebo nažene svoje pronásledovatele na rozeklaná skaliska podél severovýchodního pobřeží ostrova. Jeho galéra však byla těžce naložená a železní měli vítr v plachtách. <emphasis>Strast</emphasis> a <emphasis>Železné vítězství </emphasis>zkřížily své kořisti cestu, zatímco <emphasis>Krahujec</emphasis> a hbitý <emphasis>Prstový tanečník </emphasis>vpluly za ni. Dokonce ani tehdy nevyvěsil ghiskarský kapitán svoje praporce. Do té doby, než ke kořisti připlul <emphasis>Nářek, </emphasis>projel kolem jejího boku a rozlámal její vesla na třísky, byly obě lodě tak blízko strašidelným ruinám Ghozai, že z nich slyšeli švitořící opice, zatímco rozbořené pyramidy města zalévalo první světlo svítání.</p>
<p>Jejich kořist se jmenovala <emphasis>Ghiskarský úsvit</emphasis>, jak řekl kapitán galéry, když jej v řetězech přivedli před Victariona. Byla z Nového Ghisu a vracela se přes Yunkai, poté co obchodovala v Meereenu. Muž nehovořil žádným slušným jazykem, jen hrdelní ghiskarštinou, plnou bručení a sykotu, tak ošklivým jazykem, jaký Victarion Greyjoy nikdy předtím neslyšel. Moqorro kapitánova slova překládal do společného jazyka Západozemí. Podle kapitánova tvrzení byla válka o Meereen vyhraná, dračí královna byla mrtvá a městu nyní vládl Ghiskarec jménem Hizdak.</p>
<p>Victarion mu nechal vytrhnout jazyk jako trest, že lže. Daenerys Targaryen <emphasis>nebyla</emphasis> mrtvá, jak jej ujistil Moqorro; jeho rudý bůh R’hllor mu ukázal královninu tvář v posvátných plamenech. Kapitán nesnesl lži, a tak nechal ghiskarského kapitána spoutat na rukou a na nohou a hodit přes palubu jako oběť Potopenému bohu.</p>
<p>„Tvůj rudý bůh také dostane svůj podíl,“ slíbil Moqorrovi, „jenže na mořích vládne Potopený bůh.“</p>
<p>„Neexistuje jiný bůh než R’hllor a Jiný, jehož jméno nesmí být vysloveno.“ Čarodějnický kněz byl oděn ve střízlivé černi, jen kolem krku, manžet a lemu měl náznak zlaté niti. Na palubě <emphasis>Železného vítězství</emphasis> nebyl ani kousek rudé látky, ale nebylo přípustné, aby Moqorro chodil kolem v solí poskvrněných cárech, které měl na sobě, když jej Hraboš vylovil z moře, a tak Victarion nařídil Tomovi Tidewoodovi, aby pro něj ušil nové roucho z čehokoliv, co bude po ruce, a dokonce mu za tím účelem věnoval jednu ze svých vlastních tunik. Roucho bylo z černé a zlaté, protože ve znaku rodu Greyjoyů byla zlatá krakatice na černém poli a na praporcích a plachtách jejich lodí bylo totéž. Červené roucho rudých kněží bylo pro železné cizí, ale Victarion doufal, že by jeho muži mohli přijmout Moqorra snáz, bude-li oděn v barvách Greyjoyů.</p>
<p>Doufal v to marně. Oděný v černi od hlavy až k patě, s maskou rudooranžových plamenů vytetovaných na obličeji, vypadal kněz zlověstněji než kdykoliv předtím. Posádka se jej stranila, když kráčel po palubě, a muži si odplivli, když na ně padl jeho stín. Dokonce i Hraboš, který vytáhl rudého kněze z moře, naléhal na Victariona, aby jej dal Potopenému bohu.</p>
<p>Jenže Moqorro znal tato podivná pobřeží tak, jak je železní neznali, a znal také tajemství dračího druhu.</p>
<p><emphasis>Vraní oko si drží čaroděje, proč bych nemohl já?</emphasis> Jeho černý čaroděj byl mocnější než Euronovi tři dohromady, i kdyby je člověk hodil do kotle a svařil je všechny do jednoho. Mokrý vlas by s tím možná nesouhlasil, jenže Aeron a jeho zbožní byli daleko.</p>
<p>A tak Victarion sevřel svoji spálenou ruku v mocnou pěst a řekl: <emphasis>„Ghiskarský úsvit</emphasis> není vhodné jméno pro loď Železné flotily. Pro tebe, čaroději, ji přejmenuji na <emphasis>Hněv rudého boha“</emphasis></p>
<p>Jeho čaroděj sklopil hlavu. „Jak kapitán praví.“ A lodí Železné flotily bylo opět padesát čtyři.</p>
<p>Příštího dne na ně přišla náhlá bouře. I tu Moqorro předpověděl. Když se déšť přesunul, zjistili, že se jim ztratily tři lodě. Victarion neměl žádný způsob, jak se dozvědět, zda ztroskotaly, najely na mělčinu nebo je odvál vítr.</p>
<p>„Vědí, kam plujeme,“ řekl své posádce. „Pokud jsou stále na moři, opět se setkáme.“ Železný kapitán neměl čas čekat na opozdilce. Ne, když byla jeho nevěsta obklíčena nepřáteli. <emphasis>Nejkrásnější žena na světě naléhavě potřebuje moji sekyru.</emphasis></p>
<p>Kromě toho jej Moqorro ujistil, že o ony tři lodě nepřišli. Každého večera rozdělával čaroděj oheň na příďové nástavbě Železného vítězství, chodil kolem plamenů a prozpěvoval modlitby. Jeho černá kůže svítila v záři ohně jako naleštěný onyx a někdy by Victarion přísahal, že plameny vytetované na jeho tváři rovněž tančí, svíjejí se a ohýbají, přecházejí jeden ve druhý a jejich barvy se mění s každým pohybem knězovy hlavy.</p>
<p>„Černý kněz na nás svolává démony,“ nechal se slyšet jeden z veslařů. Jakmile se to doslechl Victarion, nechal muže zbičovat, dokud neměl záda samou krev od ramen až k hýždím. A tak, když Moqorro řekl: „Tvoji ztracení beránci se vrátí ke stádu u ostrova zvaného Yaros,“ kapitán řekl: „Modli se, aby se tak stalo, knězi. Jinak bys to mohl být ty, kdo příště dostane ochutnat bič.“</p>
<p>Moře bylo modré a zelené a slunce pražilo dolů z prázdné blankytné oblohy, když se Železná flotila zmocnila své druhé kořisti, ve vodách na sever a západ od Astaporu.</p>
<p>Tentokrát to byla myrská koga jménem <emphasis>Holubice</emphasis>, na cestě do Yunkai přes Nový Ghis, s nákladem koberců, sladkých vín a myrské krajky. Její kapitán vlastnil myrské oko, které přibližovalo vzdálené věci dvě skleněné čočky v soustavě mosazných trubek, umně pospojovaných tak, že každá část hladce zajížděla do druhé, dokud nebylo oko delší než dirk. Victarion si tento poklad zabral pro sebe. Kogu přejmenoval na <emphasis>Výkřik. </emphasis>Posádku se rozhodl ponechat naživu kvůli výkupnému. Nebyli to ani otroci, ani otrokáři, ale svobodní Myřané a zkušení námořníci. Takoví muži měli cenu dobré mince. Poněvadž se plavila z Myru, <emphasis>Holubice</emphasis> jim nepřinesla žádné nové zprávy o Meereenu nebo Daenerys, jenom staré zvěsti o dothrackých pánech koní podél Rhoyne, Zlatém společenstvu, které se dalo na pochod, a další věci, které již Victarion věděl.</p>
<p>„Co vidíš?“ zeptal se kapitán toho večera černého kněze, když stál Moqorro před svým nočním ohněm. „Co nás čeká nazítří? Další déšť?“ Připadalo mu, že je cítit ve vzduchu.</p>
<p>„Šedou oblohu a silné větry,“ odpověděl Moqorro. „Žádný déšť. Za námi jsou tygři. Před námi čeká tvůj drak.“</p>
<p><emphasis>Tvůj drak.</emphasis> Victarionovi se líbilo, jak to zní. „Pověz mi něco, co nevím, knězi.“</p>
<p>„Kapitán poroučí a já poslouchám,“ odvětil Moqorro. Posádka jej nazývala Černý plamen, což bylo jméno, které mu dal Steffar Kokta, jenž nedokázal vyslovit „Moqorro“. Ať měl jakékoliv jméno, kněz oplýval mocí. „Pobřeží se zde táhne od západu na východ,“ řekl Victarionovi. „Tam, kde se stáčí na sever, narazíš na dva další zajíce. Rychlé, s množstvím nohou.“</p>
<p>A tak se stalo. Tentokrát se ukázalo, že kořistí je pár galér, dlouhých, hladkých a rychlých. Jako první je spatřil Ralf Kulhavec, jenže galéry brzy začaly nechávat <emphasis>Strast</emphasis> a <emphasis>Marnou naději </emphasis>za sebou, a tak za nimi Victarion poslal <emphasis>Železné křídlo, Krahujce </emphasis>a <emphasis>Polibek krakatice</emphasis>, aby je uštvaly. Žádné rychlejší lodě než tyto tři neměl. Pronásledování zabralo téměř celý den, ale nakonec se po krátkém, ale brutálním boji, zmocnili obou galér. Byly prázdné, jak se Victarion dozvěděl, měly namířeno do Nového Ghisu, aby tam naložily zásoby a zbraně pro ghiskarské legie tábořící před Meereenem... a aby přivezly čerstvé legionáře do války a nahradily jimi všechny muže, kteří dosud zemřeli; úmrtí měl na svědomí krvavý průjem. Bledá klisna, tak tomu říkali. A tak jako kapitán <emphasis>Ghiskarského úsvitu</emphasis>, i kapitáni galér opakovali lež, že je Daenerys Targaryen mrtvá.</p>
<p>„Dejte jí za mě políbení, v kterémkoliv pekle ji najdete,“ řekl Victarion. Nechal si přinést svou sekyru a tehdy a tam jim oběma uťal hlavy. Potom nechal pozabíjet i jejich posádky, nechal naživu jen otroky připoutané k veslům. Sám jim rozbil řetězy a řekl jim, že od nynějška jsou volní a dostalo se jim privilegia veslovat pro Železnou flotilu, což je čest, o které sní každý dospívající chlapec na Železných ostrovech. „Dračí královna dává otrokům svobodu, a totéž dělám i já,“ prohlásil.</p>
<p>Galéry přejmenoval na <emphasis>Ducha</emphasis> a <emphasis>Stín.</emphasis> „Protože mám v úmyslu obrátit je a strašit tyhle Yunkajce,“ řekl snědé ženě toho večera; poté, co jej uspokojila. Byli si nyní blízcí a sbližovali se každým dnem. „Udeříme na ně jako blesk,“ řekl, když ženě stiskl ňadro. Říkal si, jestli je tohle stejné, jako to, co cítí jeho bratr Aeron, když k němu mluví Potopený bůh. Téměř slyšel boží hlas doléhající k němu z mořských hlubin. <emphasis>Budeš mi sloužit dobře, kapitáne,</emphasis> jako by říkaly vlny. <emphasis>Pro tohle jsem tě stvořil.</emphasis></p>
<p>Nakrmí však také rudého boha, Moqorrova boha. Ruka, kterou mu kněz uzdravil, byla ošklivá na pohled, maso popraskané od lokte ke konečkům prstů. Někdy, když sevřel Victarion dlaň, kůže čerstvě pukla a kouřilo se z ní, a přesto byla paže silnější než kdykoliv předtím. „Teď jsou se mnou dva bohové,“ řekl snědé ženě. „Před dvěma bohy neobstojí žádný nepřítel.“ Pak ji převalil na záda a vzal si ji znovu.</p>
<p>Když se před nimi objevily útesy Yarosu, čekaly tam na ně jeho tři ztracené lodě, přesně jak Moqorro slíbil. Victarion dal knězi za odměnu zlatý pažní náramek.</p>
<p>Nyní se musel rozhodnout: má riskovat úžiny, anebo vést Železnou flotilu kolem ostrova? Železného kapitána stále trápila vzpomínka na Krásný ostrov. Stannis Baratheon zaútočil na Železnou flotilu od severu i od jihu současně, zatímco byli uvízlí v průplavu mezi ostrovem a pevninou, a uštědřil Victarionovi jeho nejdrtivější porážku. Jenže plout kolem Yarosu by jej stálo mnoho cenného času. Tak blízko od Yunkai bude plavba skrze úžiny pravděpodobně obtížná, ale neočekával, že by se střetli s yunkajskými válečnými loděmi, ne dokud nebudou blíže k Meereenu.</p>
<p><emphasis>Co by na mém místě udělal Vraní oko?</emphasis> Nějaký čas o tom přemítal, pak zasignalizoval svým kapitánům. „Plavíme se přes úžiny.“</p>
<p>Než se Yaros zmenšil v dálce za jejich záděmi, ukořistili tři další lodě. Tučná galeona padla za oběť Hraboši a <emphasis>Strasti,</emphasis> a obchodní galéra Manfrydu Merlynovi z <emphasis>Větrného draka,</emphasis> jejich palubní prostory byly napakované zbožím, vínem, hedvábím a kořením, vzácnými dřevy a ještě vzácnějšími vůněmi, ale tu největší cenu měly lodě samotné. Později toho dne dostaly <emphasis>Sedm lebek </emphasis>a <emphasis>Nevolníkova zhouba </emphasis>rybářskou bárku. Bylo to malé, pomalé, ošuntělé plavidlo, stěží stálo za to, aby vynaložili úsilí zahákovat je a přejít na jeho palubu. Victarion nebyl potěšen, když zjistil, že se do pronásledování rybářů musely zapojit dvě jeho vlastní lodě. Přesto se právě z jejich rtů doslechl o návratu černého draka.</p>
<p>„Stříbrná královna je pryč,“ řekl jim kapitán rybářů. „Odletěla na svém drakovi, za Dothracké moře.“</p>
<p>„Kde je to Dothracké moře?“ chtěl vědět. „Přepluji jej se Železnou flotilou a najdu královnu, ať je kdekoliv.“</p>
<p>Rybář se dal do hlasitého smíchu. „To by byl pohled, který by stál za to. Dothracké moře je z trávy, ty blázne.“</p>
<p>Tohle neměl říkat. Victarion jej popadl svou spálenou rukou pod krkem a zvedl jeho tělo do vzduchu. Přirazil jej zády ke stěžni a svíral jeho hrdlo, dokud nebyl Yunkajcův obličej stejně černý jako prsty zarývající se do jeho masa. Muž chvíli kopal a svíjel se, marně se snažil osvobodit z kapitánova sevření.</p>
<p>„Není muže, který by nazval Victariona Greyjoye bláznem a zůstal žít, aby se tím mohl vychloubat.“ Když rozevřel ruku, mužovo ochablé tělo se svezlo na palubu. Longwater Štít a Tom Tidewood jej hodili přes zábradlí, další oběť Potopenému bohu.</p>
<p>„Ten tvůj Potopený bůh je démon,“ řekl černý kněz Moqorro potom. „Není ničím víc než nevolníkem Jiného, temného boha, jehož jméno nesmí být vysloveno.“</p>
<p>„Opatrně, knězi,“ varoval jej Victarion. „Na této lodi jsou zbožní muži, kteří by ti za takové rouhání vytrhli jazyk. Tvůj rudý bůh dostane svůj díl, to přísahám. Moje slovo je jako železo. Požádej o kteréhokoliv z mých mužů.“</p>
<p>Černý kněz sklonil hlavu. „To není zapotřebí. Pán světla mi ukázal tvou cenu, lorde kapitáne. Každého večera zahlédnu ve svých ohních slávu, která tě očekává.“</p>
<p>Tato slova Victariona nesmírně potěšila, jak řekl snědé ženě té noci. „Můj bratr Balon byl velký muž,“ řekl, „ale já udělám to, co on nedokázal. Železné ostrovy budou opět svobodné a vrátí se starý způsob. Tohle nedokázal dokonce ani Dagon.“ Téměř sto let uplynulo do doby, co seděl Dagon Greyjoy na Trůnu z mořského kamene, ale železní si stále vyprávěli o jeho nájezdech a bitvách. V Dagonových časech seděl na Železném trůnu slabý král, jenž upíral svoje revmatické oči přes Úzké moře, kde plánovali bastardi a exulanti rebelii. Lord Dagon vyplul ze Štítu, aby si podmanil Moře zapadajícího slunce. „Zaútočil na lva v jeho noře a zlovlkovi zauzloval ocas, jenže ani Dagon nedokázal porazit draky. Já však pojmu dračí královnu za svou. Bude se mnou sdílet lože a porodí mi silné syny.“</p>
<p>Té noci dosáhl počet plavidel Železné flotily šedesáti.</p>
<p>Severně od Yarosu potkávali stále častěji divné plachty. Byli velmi blízko Yunkai a pobřeží mezi Žlutým městem a Meereenem se mělo hemžit připlouvajícími i odplouvajícími obchodníky a zásobovacími loděmi, a tak Victarion odvedl Železnou flotilu do hlubších vod, mimo dohled od pobřeží. Dokonce i tam se střetávali s dalšími plavidly. „Ať nám nikdo neunikne, aby mohl varovat naše nepřátele,“ nařídil kapitán. Neunikl nikdo.</p>
<p>Toho rána, kdy <emphasis>Strast, Válečníkovo děvče</emphasis> a Victarionovo vlastní <emphasis>Železné vítězství</emphasis> ukořistily ve vodách severně od Žlutého města otrokářskou galéru, bylo moře zelené a obloha šedivá. V jejím podpalubí bylo dvacet navoněných chlapců a čtyři dvacítky dívek určených pro domy rozkoše v Lysu. Její posádka neočekávala, že by mohla upadnout do nesnází tak blízko jejich domovským vodám, a železní neměli žádné potíže zmocnit se jí. Pojmenovali ji <emphasis>Svolná panna.</emphasis></p>
<p>Victarion otrokáře pozabíjel, pak poslal svoje muže do podpalubí, aby vysvobodili z řetězů veslaře. „Nyní budete veslovat pro mne. Veslujte poctivě a bude se vám dařit.“</p>
<p>Dívky rozdělil mezi svoje kapitány. „Lyséňané by z vás nadělali nevěstky,“ řekl jim, „ale já jsem vás zachránil. Nyní budete muset sloužit jen jednomu muži namísto mnoha. Ty, které potěší svoje kapitány, budou možná pojaty za solné ženy, což je vážené postavení.“</p>
<p>Navoněné chlapce ovinul řetězy a svrhl je do moře. Byli to nepřirození tvorové a loď byla ihned cítit lépe, jakmile se jich zbavili.</p>
<p>Pro sebe si Victarion vybral sedm nejkrásnějších dívek. Jedna měla rudozlaté vlasy a pihy na bradavkách. Jedna byla celá vyholená. Další měla hnědé vlasy a hnědé oči a byla plachá jako myška. Jedna měla ta největší prsa, jaká kdy viděl. Pátá byla maličká, s rovnými černými vlasy a zlatou kůži. Její oči měly barvu jantaru. Šestá byla bílá jako mléko, se zlatými kroužky vetknutými v bradavkách a dolních pyscích, sedmá byla černá jako inkoust sépie. Otrokáři je vycvičili ve způsobu sedmi vzdechů, ale kvůli tomu je Victarion nechtěl. Jeho snědá žena mu stačila, aby uspokojovala jeho choutky, dokud nedorazí do Meereenu a nezabere si pro sebe svoji královnu. Žádný muž nepotřeboval svíce, když na něj čekalo slunce.</p>
<p>Galéru přejmenoval na <emphasis>Výkřik otrokáře. S </emphasis>ní čítal počet plavidel železné flotily šedesát jedna lodí.</p>
<p>„Každá loď, kterou ukořistíme, nás činí silnější,“ řekl Victarion svým železným, „ale od nynějška to bude obtížnější. Nazítří nebo den poté se pravděpodobně střetneme s válečnými loděmi. Vplouváme do domovských vod Meereenu, kde nás budou očekávat loďstva našich nepřátel. Střetneme se s plavidly ze všech tří otrokářských měst, s loděmi z Tolosu, Elyrie a Nového Ghisu, dokonce s loděmi z Qarthu.“</p>
<p>Dával si pozor na to, aby se nezmínil o zelených galérách Starého Volantisu, které se jistě plaví vzhůru Zálivem žalu, dokonce ve chvíli, kdy k nim mluvil. „Tito otrokáři jsou slabá stvoření. Sami jste viděli, jak před námi prchali, slyšeli jste, jak ječeli, když jsme je zabíjeli. Každý z vás má cenu dvaceti z nich, protože jenom my jsme ze železa. Pamatujte na to, až příště spatříme otrokářské plachty. Neudělujte nikomu milost, ani žádnou neočekávejte. Na co potřebujeme milost? Jsme železní a dohlížejí na nás dva bohové. Zmocníme se jejich lodí, rozdrtíme jejich naděje a proměníme jejich záliv v krvavé jezero.“</p>
<p>Při jeho slovech se zvedlo hlasité provolávání. Kapitán v odpověď s ponurou tváří přikývl, pak zavolal, aby přivedli na palubu sedm dívek, které si zabral pro sebe, ty nejpůvabnější z těch, které nalezli na palubě <emphasis>Svolné panny.</emphasis> Každou políbil na tvář a pověděl jim o poctě, která je očekává, třebaže jeho slovům nerozuměly. Pak je nechal naložit na palubu rybářské keče, kterou ukořistili, odřízl ji a zapálil.</p>
<p>„Tímto darem nevinnosti a krásy uctíváme oba bohy,“ prohlásil, zatímco válečné lodě Železné flotily proplouvaly kolem hořící keče. „Ať se tyto dívky opětovně zrodí ve světle, neposkvrněny chtíčem smrtelníků, nebo ať sestoupí do vodních síní Potopeného boha, aby hodovaly a tančily a veselily se, dokud moře nevyschnou.“</p>
<p>Na samém konci, než kouřící keč pohltilo moře, se Victarionovi zdálo, že se výkřiky sedmi sladkých dívek proměnily v radostnou píseň. Tehdy se zvedl silný vítr, vítr, jenž naplnil jejich plachty a hnal je na sever a na východ a opět na sever, směrem k Meereenu a jeho pyramidám z různobarevných cihel. <emphasis>Na křídlech písně k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tobě pluji, Daenerys</emphasis>, pomyslel si železný kapitán.</p>
<p>Té noci si poprvé přinesl dračí roh, který našel Vraní oko mezi kouřícími pustinami velké Valyrie. Byl zakroucený, šest stop dlouhý od jednoho konce ke druhému, leskl se černě a opásaný byl rudým zlatem a temnou valyrijskou ocelí. <emphasis>Euronův pekelný roh.</emphasis> Victarion po něm přejel dlaní. Roh byl teplý a hladký jako stehna snědé ženy, a tak lesklý, že v jeho hlubinách viděl svoji vlastní zkřivenou podobiznu. Do obručí, kterými byl opásaný, bylo vepsáno divné čarodějné písmo. „Valyrijské glyfy,“ nazval to Moqorro.</p>
<p>Tohle Victarion věděl. „Co tam stojí psáno?“</p>
<p>„Hodně a ještě víc.“ Černý kněz ukázal na zlatou obruč. „Zde je jméno rodu. <emphasis>Jsem Spoutávač draků,</emphasis> stojí tam. Slyšel jsi jej někdy znít?“</p>
<p>„Jednou.“ Jedna ze zrůd jeho bratra zatroubila na pekelný roh při královolbě na Starém Wyku. Ten muž byl kolos, obrovský a s vyholenou hlavou, s kruhy ze zlata, gagátu a nefritu kolem paží hrajících svaly a s velkým jestřábem vytetovaným na hrudi. „Ten zvuk, který roh vydal... jaksi pálil. Jako by moje kosti hořely, jako by se maso pálilo zevnitř. Písmo na něm se rozžhavilo doruda, pak do běla a bylo bolestné se na to dívat. Zdálo se, jako by ten zvuk neměl nikdy přestat. Bylo to jako jeden dlouhý výkřik. Tisíc výkřiků splynuvších v jeden.“</p>
<p>„A ten muž, který na roh troubil, co se s ním stalo?“</p>
<p>„Zemřel. Měl potom puchýře na rtech. Krvácel i pták na jeho hrudi.“ Kapitán se uhodil do prsou. „Ten jestřáb, přesně tady. Z každého pera odkapávala krev. Slyšel jsem, že ten muž byl uvnitř celý spálený, ale možná to byla jen nějaká povídačka.“</p>
<p>„Byla to pravda.“ Moqorro roh otočil, prohlížel si podivné písmo, které se plazilo přes druhou zlatou obruč.</p>
<p>„Zde stojí: <emphasis>Žádný smrtelník na mne nezatroubí, aniž by to přežil.“</emphasis></p>
<p>Victarion zahořkle přemítal o zrádcovství bratrů. <emphasis>Euronovy dary jsou vždy otrávené.</emphasis> „Vraní oko přísahal, že tento roh podřídí draky mé vůli. Jenže k čemu to poslouží, když je cenou smrt?“</p>
<p>„Tvůj bratr sám na roh nezatroubil. Nemusíš ani ty.“ Moqorro ukázal na obruč z oceli. „Tady. <emphasis>Krev za oheň, oheň za krev.</emphasis> Je jedno, kdo na roh zatroubí. Draci přijdou k pánovi rohu. Musíš si ten roh <emphasis>přivlastnit.</emphasis> Krví.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />OŠKLIVÉ DĚVČÁTKO</strong></p>
<p><strong>T</strong>oho večera se pod chrámem shromáždilo jedenáct služebníků Mnohotvárného boha; víc, než viděla pohromadě kdykoliv předtím. Předními dveřmi přišlo jen lorďátko a tlustý chlapík; ostatní se dostavili tajnými cestami, tunely a skrytými průchody. Měli na sobě roucha černobílé barvy, ale když usedali na svá místa, každý muž si sňal kápi z hlavy a ukázal tvář, kterou se rozhodl nosit toho dne. Jejich vysoká křesla byla vyřezaná z ebenu a čarostromů, stejně jako dveře chrámu nad nimi. Ebenová křesla měla vzadu tváře z čarostromů, čarostromová křesla tváře vy řezané z ebenu.</p>
<p>Jeden z ostatních akolytů stál na druhé straně místnosti se džbánem tmavorudého vína. Ona měla vodu. Kdykoliv projevil některý ze služebníků přání napít se, zvedl oči nebo ohnul prst a jeden z nich k němu přišel a naplnil mu pohár. Ale většinou tam jen stáli a čekali na pohledy, které nikdy nepřišly. <emphasis>Jsem vytesaná z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kamene,</emphasis> připomínala si v duchu. <emphasis>Jsem socha, jako Mořští lordi, co stojí podél Kanálu hrdinů.</emphasis> Voda byla těžká, ale její paže byly silné.</p>
<p>Kněží používali jazyk Braavosu, třebaže každých pár minut tři z nich zaníceně promluvili ve vznešené valyrijštině. Dívka slovům většinou rozuměla, jenže hovořili tichými hlasy, a ne vždy je slyšela. „Já tohoto muže znám,“ slyšela říkat kněze s tváří oběti moru. „Já tohoto muže znám,“ řekl v ozvěně tlustý chlapík, zatímco mu nalévala vodu. Pohledný muž však řekl:„já dám tomuto muži dar, já ho neznám.“ Šilhavý později řekl totéž o komsi jiném.</p>
<p>Po třech hodinách vína a slov se kněží rozešli... Všichni až na Laskavého muže, dívenku a toho, jehož tvář nesla stopy po moru. Tváře měl pokryté mokvajícími boláky a vlasy mu vypadaly. Z jedné nosní dírky mu tekla krev a srážela se v koutcích obou jeho očí. „Náš bratr si s tebou promluví, dítě,“ řekl jí Laskavý muž. „Posaď se, jestli chceš.“ Posadila se do křesla z čarostromu, s obličejem z ebenu. Krvavé boláky ji neděsily. Byla v Domě černé a bílé již příliš dlouho, než aby měla strach z falešných tváří.</p>
<p>„Kdo jsi?“ zeptal se morový obličej, jakmile se ocitli o samotě.</p>
<p>„Nikdo.“</p>
<p>„Tak to není. Jsi Arya z rodu Starků, která se kouše do rtů a nedokáže vyslovit lež.“</p>
<p>„Byla jsem. Teď už ne.“</p>
<p>„Proč jsi tady, lhářko?“</p>
<p>„Abych sloužila. Abych se učila: Abych uměla změnit svou tvář.“</p>
<p>„Nejdříve změň svoje srdce. Dar Mnohotvárného boha není dětská hračka. Zabíjela bys pro svoje vlastní účely, pro svoje vlastní potěšení. Popíráš to snad?“</p>
<p>Kousla se do rtu. „Já…“</p>
<p>Pleskl ji.</p>
<p>Po jeho políčku ji pálila levá tvář, ale věděla, že si jej zasloužila. „Děkuji ti.“ Dostatečné množství facek a možná by se přestala kousat do rtu. Tohle dělala <emphasis>Arya,</emphasis> ne noční vlk. „Popírám to.“</p>
<p>„Lžeš. Vidím pravdu v tvých očích. Máš oči vlka a chuť na krev.“</p>
<p><emphasis>Ser Gregor,</emphasis> pomyslela si. Nedokázala tomu zabránit. <emphasis>Dunsen, Sladký Raff, ser Ilyn, ser Meryn, královna Cersei.</emphasis> Kdyby promluvila, musela by lhát, a on by to poznal. Mlčela.</p>
<p>„Pověděli mi, že jsi byla kočka. Kradla ses uličkami, kde to páchne rybinou, prodávala jsi za peníze slávky a mušle. Maličký život, uzpůsobený pro maličké tvory, jako jsi ty. Požádej a můžeš se k tomu vrátit. Tlačit svoji káru, nabízet slávky a být spokojená. Máš příliš měkké srdce, než abys mohla být jedna z nás.“</p>
<p><emphasis>On mne chce poslat pryč.</emphasis> „Já nemám žádné srdce. Mám tam jenom díru. Zabila jsem spoustu lidi. Mohla bych zabit i tebe, kdybych chtěla.“</p>
<p>„Bylo by ti to příjemné?“</p>
<p>Neznala správnou odpověď. „Možná.“</p>
<p>„V tom případě sem nepatříš. Smrt v sobě v tomto domě neobsahuje nic příjemného. Nejsme válečníci, ani vojáci, ani pyšně se naparující rváči. Nezabíjíme proto, abychom posloužili nějakému lordovi, abychom si naplnili měšce, abychom uspokojili svou ješitnost. Nikdy nedáváme dar proto, abychom z toho měli potěšení. Ani si nevybíráme ty, které zabíjíme. Jsme pouze služebníci Mnohotvárného boha.“</p>
<p>„Valar dohaeris.“ Všichni lide musí sloužit.</p>
<p>„Znáš slova, jenže jsi příliš hrdá, než abys sloužila. Služebník musí být pokorný a poslušný.“</p>
<p>„Já poslouchám. Dokážu být pokornější než kdokoliv jiný.“</p>
<p>To jej rozesmálo. „Jsem si jistý, že by z tebe mohla být rovnou bohyně pokory. Dokážeš ale zaplatit cenu?“</p>
<p>„Jakou cenu?“</p>
<p>„Tou cenou jsi ty. Cenou je všechno, co máš, a všechno, co kdy doufáš, že budeš mít. Vzali jsme ti oči a dali jsme ti je zpátky. Příště si vezmeme tvoje uši a budeš muset chodit po světě v tichu. Dáš nám svoje nohy a budeš se plazit. Nebudeš ničí dcera, ničí manželka, ničí matka. Tvoje jméno bude lež a nebude ti patřit ani tvář, kterou nosíš.“</p>
<p>Málem se znovu kousla do rtu, ale tentokrát se přitom přistihla a včas se zarazila. <emphasis>Moje tvář, temné jezírko, které všechno schová, nic neprozradí.</emphasis> Pomyslela na všechna jména, která již nosila: Arry, Lasička, Holátko, Kočka z kanálů. Vzpomněla si na tu hloupou holku ze Zimohradu, co jí říkali Arya Koňská tvář. Na jménech nezáleželo. „Dokážu tu cenu zaplatit. Dej mi tvář.“</p>
<p>„Tváře se musí zasloužit.“</p>
<p>„Pověz mi jak.“</p>
<p>„Dej jistému člověku jistý dar. Svedeš to?“</p>
<p>„Jakému člověku?“</p>
<p>„Nikomu, koho bys znala.“</p>
<p>„Já neznám spoustu lidí.“</p>
<p>„Je to jeden z nich. Cizinec. Nikdo, koho miluješ, nikdo, koho nenávidíš, nikdo, koho jsi kdy znala. Zabiješ ho?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Pak tedy nazítří budeš opět Kočka z kanálů. Nos tu tvář pozoruj, poslouchej. A my uvidíme, zda jsi skutečně hodna sloužit Jemu mnoha tváří.“</p>
<p>A tak se příštího dne vrátila k Bruskovi a jeho dcerám do domu u kanálu. Brusco vytřeštil oči, když ji spatřil, a Brea zalapala po dechu.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Valar morghulis,“</emphasis> řekla Kočka místo pozdravu.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Valar dohaeris“</emphasis> odpověděl Brusco.</p>
<p>Potom už to bylo tak, jako by byla nikdy neodešla.</p>
<p>Muže, kterého musí zabít, poprvé spatřila později toho rána, když tlačila svou káru dlážděnými ulicemi vedoucími k Purpurovému přístavu. Byl to starý muž, hodně po padesátce. <emphasis>Žil už příliš dlouho,</emphasis> pokoušela se namluvit sama sobě. <emphasis>Proč by měl žít tolik let, když můj otec žil tak krátce?</emphasis> Jenže Kočka z kanálů žádného otce neměla, a tak si tu myšlenku nechala pro sebe.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Srdcovky, slávky a škeble</emphasis>,“ zvolala Kočka, když šel kolem ní, „<emphasis>ústřice, garnáty a tučné zelené slávky.</emphasis>“ Dokonce se na něj usmála. Někdy byl úsměv jediným, co bylo zapotřebí, aby se zastavili a něco od ní koupili. Starý muž její úsměv neopětoval. Zamračil se na ni a pokračoval v chůzi, šplouchaje skrze louži. Pocákal jí chodidla.</p>
<p><emphasis>Je nezdvořilý,</emphasis> pomyslela si, když se za ním dívala. <emphasis>Obličej má tvrdý a zlý.</emphasis> Starý muž měl ostrý, špičatý nos, tenké rty, malá, blízko k sobě posazená očka. Vlasy mu zešedly, ale malý špičatý vous na konečku jeho brady byl stále černý. Kočka si říkala, že si jej barví, a nechápala, proč si nedává barvu i na vlasy. Jedno z ramen měl výš než to druhé, takže vypadal pokřiveně.</p>
<p>„Je to zlý člověk,“ prohlásila toho večera, když se vrátila do Domu černé a bílé. „Má kruté rty, mrzké oči a zločineckou bradku.“</p>
<p>Laskavý muž se zasmál. „Je to člověk jako kterýkoliv jiný, který v sobě má světlo i tmu. Nepřísluší ti, abys ho soudila.“</p>
<p>To ji přimělo zamyslet se. „Bohové jej odsoudili?“</p>
<p>„Někteří bohové možná. K čemu jinému by byli bohové, kdyby ne k tomu, aby soudili nás lidi? Mnohotvárný bůh však lidské duše neváží. Dává svůj dar těm nejlepším lidem, stejně jako jej poskytuje těm nejhorším. Jinak by ti dobří žili navěky.</p>
<p>Nejhorší byly na starém muži jeho ruce, jak Kočka usoudila, když jej pozorovala zpoza své káry. Měl dlouhé, kostnaté prsty, které se ustavičně pohybovaly. Škrábal se jimi ve vousu, tahal se za ucho, bubnoval do stolu, škubal jimi, škubal, škubal. <emphasis>Jeho ruce jsou jako dva bílí pavouci.</emphasis> Čím déle jeho ruce pozorovala, tím víc je nenáviděla.</p>
<p>„Příliš pohybuje rukama,“ řekla jim v chrámu. „Určitě je plný strachu. Dar mu přinese pokoj.“</p>
<p>„Dar přináší pokoj všem lidem.“</p>
<p>„Až jej zabiji, pohlédne mi do očí a poděkuje mi.“</p>
<p>„Pokud to udělá, selhala jsi. Nejlepší by bylo, kdyby si tě vůbec nevšiml.“</p>
<p>Starý muž byl nějaký kupec, jak Kočka usoudila, když jej pozorovala dva dny. Jeho obchod měl něco společného s mořem, ačkoliv nikdy neviděla, že by vyšel na nějakou loď. Trávil své dny tím, že seděl v krámku, kde prodávali polévku, blízko Purpurového přístavu, s miskou cibulové polévky chladnoucí mu u lokte, štrachal před sebou papíry a pečetícím voskem a mluvil ostrým tónem s kapitány, majiteli lodí a dalšími obchodníky, z nichž žádnému se dotyčný zjevně nelíbil.</p>
<p>Přesto mu přinášeli peníze: kožené měšce nadité zlatem, stříbrem a čtverhrannými železnými mincemi Braavosu. Starý muž je pečlivě počítal, třídil mince a rovnal je do úhledných hromádek, stejné ke stejným. Nikdy se na mince nedíval. Místo toho do nich kousal, vždycky levou stranou úst, kde stále měl všechny zuby. Čas od času vyplivl některou na stůl, naslouchaje zvuku, který vydala, když se přestala otáčet a padla na desku.</p>
<p>A když byly všechny mince spočítané a bylo do nich kousnuto, starý muž cosi naškrábal na kus pergamenu, otiskl na něj svoji pečeť a dal jej kapitánovi. Jindy zavrtěl hlavou a odsunul mince zpátky přes stůl. Kdykoliv to udělal, druhý muž zrudl ve tváři a rozčilil se anebo zbledl a tvářil se vystrašeně.</p>
<p>Kočka to nechápala. „Platí mu zlatem a stříbrem, ale on jim dává jen papíry. Copak jsou hloupí?“</p>
<p>„Někteří možná ano. Většina je jich prostě jen opatrná. Někteří si myslí, že jej oklamou. Jenže tento muž se tak snadno oklamat nedá.“</p>
<p>„Jenže co jim <emphasis>prodává?“</emphasis></p>
<p>„Každému z nich nabídne pojistku. Pokud se jejich lodě ztratí v bouři nebo se jich zmocní piráti, slíbí, že jim zaplatí cenu plavidla a veškerého jeho obsahu.“</p>
<p>„To má být nějaká sázka?“</p>
<p>„Svým způsobem. Sázka, o níž každý kapitán doufá, že ji prohraje.“</p>
<p>„Ano, jenže pokud vyhrají...“</p>
<p>„... přijdou o svoje lodě, často i o své životy. Moře jsou nebezpečná, nikdy víc než právě na podzim. Mnoha kapitánům potápějícím se v bouři je nepochybně aspoň malou útěchou, že zpátky v Braavosu uzavřeli tuto pojistku, a že tedy jejich vdovy a děti nebudou strádat.“ jeho rtů se dotkl smutný úsměv. „Ovšem jedna věc je napsat takovou pojistku... a druhá věc mít z ní prospěch.“</p>
<p>Kočka to pochopila. <emphasis>Jeden z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich jej musí nenávidět. Jeden z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich přišel do Domu černě a bílé a modlil se k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bohu, aby si jej vzal.</emphasis> Říkala si, kdo to asi je, jenže Laskavý muž jí to neřekl. „Nepřísluší ti strkat nos do takových záležitostí,“ řekl. „Kdo jsi?“</p>
<p>„Nikdo.“</p>
<p>„Nikdo neklade otázky.“ Vzal ji za ruce. „Pokud nedokážeš tuto věc udělat, stačí, když to řekneš. Není se za co stydět. Někteří jsou stvořeni k tomu, aby sloužili Mnohotvárnému bohu, jiní ne. Řekni slovo a já od tebe tento úkol odejmu.“</p>
<p>„Já to udělám. Řekla jsem, že to udělám. Udělám.“</p>
<p>Jenže <emphasis>jak?</emphasis> To bylo obtížnější.</p>
<p>Měl strážné. Byli dva; vysoký hubený muž a menší silnější. Chodili s ním všude, kam šel, od té doby, co ráno vyšel ze svého domu, dokud se večer nevrátil. Starali se, aby se ke starému muži nikdo nepřiblížil bez jeho svolení. Jednou do něj málem narazil jakýsi opilec, když se vracel domů z polévkového krámku, ale ten vysoký vkročil mezi ně a strčil do muže tak prudce, až jej srazil na zem. V krámku ten malý vždycky ochutnal cibulovou polévku jako první. Starý muž počkal, dokud polévka nevychladla, a teprve pak začal jíst, dost dlouho poté, aby se ujistil, že se jeho strážnému nic nestalo.</p>
<p>„Má strach,“ uvědomila si, „anebo ví, že jej chce někdo zabít.“</p>
<p>„On to neví,“ řekl Laskavý muž, „ale má podezření.“</p>
<p>„Strážní s ním chodí dokonce i ve chvílích, kdy odchází stranou, aby se vymočil,“ řekla, „ale on nechodí s nimi, když potřebují močit oni. Ten vysoký je rychlejší. Počkám, až půjde močit, vejdu do krámku s polévkou a bodnu starého muže do oka.“</p>
<p>„A co ten druhý strážný?“</p>
<p>„Ten je pomalý a hloupý. Toho taky zabiju.“</p>
<p>„Jsi snad nějaký řezník z bitevního pole, který rozseká každého člověka, co mu stojí v cestě?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„V to doufám. Jsi služebnice Mnohotvárného boha a my, kdo sloužíme Jemu mnoha tváří, dáváme jeho dar pouze těm, kdo byli označeni a vybráni.“</p>
<p>Pochopila to. Zabij jeho. Zabij<emphasis> jenom jeho.</emphasis></p>
<p>Trvalo jí další tři dny pozorování, než přišla na způsob, jak to udělat, a další den procvičování s prstovým nožem. Rudý Roggo ji naučil, jak jej používat, jenže ona neodřízla žádný měšec od té doby, co jí vzali oči. Chtěla si být jistá, že stále ví, jak se to dělá. <emphasis>Hladce a rychle, tak je to správně, žádné šmátrání</emphasis>, říkala si, vytahujíc malou čepel z rukávu, zas a znovu a znovu. Když si byla jistá, že si stále pamatuje, jak se to dělá, naostřila ocel o brousek, dokud se ve světle svíce neleskl stříbromodře. Další část byla složitější, ale byla tam dívenka, aby jí pomohla.</p>
<p>„Dám muži dar nazítří,“ oznámila při snídani.</p>
<p>„On mnoha tváří bude potěšen.“ Laskavý muž vstal. „Kočku z kanálů znají mnozí. Kdyby ji viděli, jak dělá tento čin, mohlo by to způsobit problémy Bruskovi a jeho dcerám. Je načase, abys dostala jinou tvář.“</p>
<p>Dívka se neusmála, ale uvnitř byla potěšena. Už jednou Kočku ztratila a truchlila pro ni. Nechtěla o ni přijít znovu. „Jak budu vypadat?“</p>
<p>„Ošklivě. Ženy se budou odvracet, když tě spatří. Děti budou zírat a ukazovat na tebe. Silní muži tě budou litovat a někteří možná uroní slzu. Nikdo, kdo tě spatří, na tebe hned tak nezapomene. Pojď.“</p>
<p>Laskavý muž sundal z háku lucernu a vedl ji kolem nehybného černého jezírka a řad temných tichých bohů, ke schodišti v zadní části chrámu. Zatímco sestupovali, zařadila se dívenka za ně. Nikdo nepromluvil. Jediným zvukem bylo tiché šoupání chodidel v trepkách o kámen. Osmnáct schodů vedlo dolů do sklepení, odkud se jako prsty lidské ruky rozbíhalo pět klenutých chodeb. Tady dole se schody stávaly užšími a příkřejšími, ale děvče po nich vybíhalo nahoru a sbíhalo dolů natisíckrát, a tak z nich nemělo strach. Dalších dvaadvacet schodů a ocitli se v prostoru pod sklepením. Tunely tam byly úzké a křivolaké, černé červí díry vinoucí se skrze srdce velké skály, jednu chodbu uzavíraly těžké železné dveře. Kněz svěsil lampu z háku, zajel rukou pod svoje roucho a vyndal zdobený klíč.</p>
<p>Děvčeti naskočila na pažích husí kůže. <emphasis>Svatyně.</emphasis> Scházeli stále níž, dolů na třetí úroveň, do tajných komor, kam byl povolen vstup pouze kněžím.</p>
<p>Klíč třikrát cvakl, velmi tiše, zatímco jím Laskavý muž otáčel v zámku. Dveře se otevřely na naolejovaných pantech, nevydaly sebemenší zvuk. Za nimi byly další schody, vytesané z pevné skály. Kněz opět sňal lucernu a šel v čele. Děvče při sestupu sledovalo světlo a počítalo schody. <emphasis>Čtyři, pět, šest, sedm.</emphasis> Zjistila, že si přeje, kéž by si s sebou vzala svoji hůl. <emphasis>Deset, jedenáct, dvanáct.</emphasis> Věděla, kolik schodů je mezi chrámem a sklepením, mezi sklepením a prostorem pod ním, počítala dokonce schody úzkého točitého schodiště, které vedlo vzhůru do vížky, a příčky příkrého dřevěného žebříku, jenž vedl ke střešním dvířkům a větrnému bidýlku venku.</p>
<p>Toto schodiště však neznala, a o to pro ni byla cesta nebezpečnější. <emphasis>Dvacet jedna, dvacet dva, dvacet tři. S </emphasis>každým schodem jí vzduch připadal o něco chladnější. Když dopočítala ke třiceti, věděla, že jsou pod kanály. <emphasis>Třicet tři, třicet čtyři.</emphasis> Jak hluboko ještě půjdou?</p>
<p>Dopočítala se k padesáti čtyřem, než schody konečně skončily u dalších železných dveří. Tyto nebyly zamčené. Laskavý muž je otevřel a prošel jimi. Následovala za ním, s dívenkou v patách. Jejich kroky se rozléhaly tmou. Laskavý muž zvedl svou lucernu a otevřel její dvířka. Zdi kolem nich zalilo světlo.</p>
<p>Shlíželo na ni tisíc tváří.</p>
<p>Visely na zdech. Před ní a za ní, vysoko i nízko, všude, kam se podívala, všude, kam se otočila. Viděla staré tváře a nové, bledé tváře a tmavé, hladké tváře a zvrásněné. Pihovaté tváře a zjizvené, pohledné obličeje i prosté, mužské a ženské, chlapecké a dívčí, dokonce miminka, usměvavé tváře a zamračené, tváře plné hrabivosti, hněvu a chtíče, holé tváře i zarostlé. <emphasis>Masky</emphasis>, pomyslela si <emphasis>jsou to jen masky,</emphasis> ale dokonce i když si to v duchu říkala, věděla, že to tak není. Byly to kůže.</p>
<p>„Děsí tě, dítě?“ otázal se Laskavý muž. „Ještě není pozdě, abys nás opustila. Skutečně to chceš?“</p>
<p>Arya se kousla do rtu. Nevěděla, co chce. <emphasis>Jestli odejdu, kam se vydám?</emphasis> Omyla a svlékla stovku mrtvol, mrtvé věci ji neděsily. <emphasis>Odnášejí je sem dolů a odřezávají jim tváře, no a co?</emphasis> Byla noční vlk, nějaké kusy kůže ji nemohly vyděsit. <emphasis>Kožené kápě, to je všechno, ty mi ublížit nemohou.</emphasis></p>
<p>„Udělej to,“ vyhrkla.</p>
<p>Vedl ji přes komoru, kolem řad tunelů vedoucích do postranních chodeb. Světlo jeho lucerny osvětlilo každý popořadě. Jeden tunel byl obložený lidskými kostmi, jeho střechu podpíraly sloupy z lebek. Další se otvíral do točitého schodiště, které vedlo do ještě větší hloubky. <emphasis>Kolik je tady sklepení?</emphasis> říkala si v duchu. <emphasis>Copak se táhnou donekonečna?</emphasis></p>
<p>„Posaď se,“ nařídil jí kněz. „Teď zavři oči, dítě.“ Zavřela oči. „Tohle bude bolet,“ upozornil ji, „ale bolest je cena za moc. Nehýbej se.“</p>
<p><emphasis>Nehybná jako kámen,</emphasis> pomyslela si. Seděla tam bez hnutí. Řez byl rychlý, vedený ostrou čepelí. Správně by měl být kov na její kůži studený, ale ona místo toho cítila teplo. Cítila, jak jí tvář zalévá krev, vlnící se rudá clona spadající jí přes čelo, tváře a bradu, a pochopila, proč po ní kněz chtěl, aby zavřela oči. Když jí krev stekla ke rtům, chutnala solí a mědí. Oblízla ji a zachvěla se.</p>
<p>„Přines mi tvář,“ řekl Laskavý muž. Dívenka neodpověděla, ale děvče slyšelo její trepky šeptající na kamenné podlaze. Děvčeti řekl: „Vypij tohle,“ a vtiskl jí do rukou pohár. Vypila jeho obsah najednou. Byl velmi kyselý, jako by kousla do citronu. Před tisícem let znala dívku, která měla ráda citronové zákusky. <emphasis>Ne, to jsem nebyla já, to byla jenom Arya.</emphasis></p>
<p>„Kejklíři mění své tváře pomocí triků,“ říkal Laskavý muž, „a kouzelníci používají kouzla, protkávají světlo a tmu a touží stvořit iluzi, která přelstí oko. Těmto uměním se naučíš, ale to, co děláme tady, jde hlouběji. Moudří lidé triky prohlédnou a kouzla se před bystrým zrakem rozpustí, jenže tvář, kterou si nasadíš ty, bude tak pravá a pevná jako obličej, se kterým ses narodila. Nechej oči zavřené.“</p>
<p>Cítila, jak jí jeho prsty odhrnují dozadu vlasy.</p>
<p>„Nehýbej se. Teď to bude cítit divně. Možná se ti zatočí hlava, ale nesmíš se pohnout.“</p>
<p>Následovalo škubnutí a tiché šustění, zatímco jí stahoval novou tvář přes starou. Kůže ji zaškrábala na čele, suchá a tuhá, ale jak do ní vsakovala její krev, měkla a měnila se v poddajnou! Tváře jí polilo horko, uzarděly se. Cítila, jak se jí třepetá srdce v hrudi, a na jeden dlouhý okamžik nedokázala popadnout dech. její hrdlo sevřely ruce, tvrdé jako kámen, škrtily ji. Zvedla vlastní ruce, zašmátrala jimi po rukou útočníka, ale nikdo tam nebyl. Naplnil ji děsivý pocit strachu a uslyšela zvuk; ošklivý, <emphasis>křupavý </emphasis>zvuk, provázený oslepující bolestí. Před ní se vznášel obličej, tlustý, vousatý, brutální, s ústy zkřivenými hněvem. Slyšela, jak kněz říká: „Dýchej, dítě. Vydechni svůj strach. Otřepej se ze stínů. On je mrtvý. Ona je mrtvá. Její bolest je pryč. <emphasis>Dýchej</emphasis>.“</p>
<p>Dívka se zhluboka, roztřeseně nadechla... a uvědomila si, že to je pravda. Nikdo ji neškrtil, nikdo ji neuhodil. Přesto se jí chvěla ruka, když si ji zvedla k obličeji. Pod konečky prstů nahmatala vločky zaschlé krve, černé ve světle lucerny. Nahmatala svou tvář, dotkla se očí, přejela po linii čelisti. „Moje tvář je stále stejná.“</p>
<p>„Opravdu? Jsi si tím jistá?“</p>
<p><emphasis>Byla</emphasis> si jistá? Necítila žádnou změnu, ale možná to nebylo nic, co by se dalo cítit. Přejela si rukou po tváři odshora dolů, tak jako to viděla dělat Jaqena H’ghara zpátky v Harrenově. Když to udělal, celá jeho tvář se zvlnila a změnila se. Když to udělala ona, nestalo se nic. „Je to cítit stejně.“</p>
<p>„Pro tebe,“ řekl kněz. „Jenže stejně nevypadá.“</p>
<p>„Pro jiné oči máš zlomený nos a čelist,“ řekla dívenka. „Jedna strana tvé tváře, kde ti roztříštil lícní kost, je propadlá, a chybí ti polovina zubů.“</p>
<p>Přejela si jazykem po zubech, ale žádné díry ani zlomené zuby nenašla. <emphasis>Kouzla a čáry,</emphasis> pomyslela si. <emphasis>Mám novou tvář. Ošklivou, polámanou tvář.</emphasis></p>
<p>„Možná budeš mít nějaký čas zlé sny,“ varoval ji Laskavý muž. „Její otec ji bil tak často a tak brutálně, že ve skutečnosti nikdy neměla pokoj od bolesti nebo strachu, dokud nepřišla sem k nám.“</p>
<p>„Zabili jste ho?“</p>
<p>„Přišla požádat o dar pro sebe, ne pro svého otce.“</p>
<p><emphasis>Měli jste zabít jeho.</emphasis></p>
<p>Zřejmě jí četl myšlenky. „Nakonec si přišla smrt i pro něj, tak jako si přichází pro všechny lidi. Jako si musí zítra přijít pro jistého muže.“ Zvedl lampu. „Tady jsme hotovi.“</p>
<p><emphasis>Pro teď.</emphasis> Když mířili zpátky ke schodům, prázdné oční důlky kůží na zdech jako by ji sledovaly. Na okamžik téměř viděla, jak se pohybují jejich rty, jak si navzájem sdělují temná sladká tajemství slovy příliš tichými, než aby je slyšela.</p>
<p>Spánek k ní té noci nepřicházel snadno. Zamotaná ve svých pokrývkách se v temné, chladné místnosti obracela z jedné strany na druhou, ale kamkoliv se otočila, všude viděla tváře. <emphasis>Nemají oči, ale vidí mne.</emphasis> Viděla na Zdi obličej svého otce. Vedle něho visela její matka a pod nimi všichni tři její bratři v řadě. <emphasis>Ne. To byla nějaká jiná dívka. Já nejsem nikdo a moji jediní bratři nosí černobílá roucha.</emphasis> Ale byl tam černý zpěvák, štolba, kterého probodla Jehlou, byl tam pihovatý panoš z Hostince na rozcestí, a o kus dál strážný, kterého sekla, aby se dostala z Harrenova. Na stěně visel i Lechtač, černé díry jeho očí byly plné zášti. Při pohledu na něj si opět oživila, jak to bylo cítit, když svírala v ruce dýku, když mu ji vrážela do zad, zas a znovu a znovu.</p>
<p>Když do Braavosu konečně zavítal den, byl šedý, tmavý a zatažený. Děvče doufalo v mlhu, ale bohové jeho modlitby ignorovali, jak to bohové často dělávají. Vzduch byl čistý a chladný a vítr byl nepříjemně kousavý. <emphasis>Dobrý den pro smrt</emphasis>, pomyslela si. Nezvána jí vytryskla ze rtů její modlitba. <emphasis>Ser Gregor, Dunsen, Sladký Raff, ser Ilyn, ser Meryn, královna Cersei.</emphasis> Vyslovovala ta jména tiše. V Domě černé a bílé jste nikdy nevěděli, kdo možná naslouchá.</p>
<p>Sklepení bylo plné starého oblečení, kusů oděvů sesbíraných od těch, kdo se přišli do Domu černé a bílé napít pokoje z chrámového jezírka. Dalo se tam najít všechno od žebráckých cárů po přepychové hedvábí a samet. <emphasis>Ošklivé‘děvče by se mělo obléknout do ošklivých šatů</emphasis>, usoudila, a tak si vybrala hnědý plášť plný skvrn a s roztřepeným lemem, zatuchlou zelenou halenu páchnoucí rybinou a pár těžkých bot. Nakonec si skryla do dlaně svůj kapsářský nůž.</p>
<p>Nebylo kam spěchat, a tak se rozhodla vydat se dlouhou oklikou k Purpurovému přístavu. Přešla po mostě na Ostrov bohů. Kočka z kanálů prodávala v tamních chrámech srdcovky a slávky, kdykoliv měla Bruskova dcera měsíční krvácení a uchýlila se na lože. Napůl očekávala, že tam dnes uvidí Taleu prodávat, možná venku před Bludištěm, kde měli svoje opuštěné malé chrámy všichni zapomenutí bůžkové, jenže to bylo hloupé. Den byl příliš chladný, a Talia nikdy nevstávala tak brzy. Socha před schránou Plačící paní z Lysu prolévala stříbrné slzy, když šlo ošklivé děvče kolem. V Geleneiských zahradách stál pozlacený strom stovku stop vysoký, s listy z tepaného stříbra. Za okny z olovnatého skla se v dřevěné síni Pána harmonie mihotalo světlo pochodní, vykreslovalo stovku druhů motýlů ve všech jejich jasných barvách.</p>
<p>Jednou, vzpomnělo si děvče, chodila Námořníkova žena po jejích obchůzkách s ní a vyprávěla jí příběhy o podivných bozích města. „Toto je dům Velkého pastýře. Tříhlavý Trios má tamtu věž se třemi vížkami. První hlava hltá umírající a znovuzrození se vynořují ze třetí. Nevím, k jakému účelu slouží prostřední hlava. Tamto jsou Kameny Tichého boha... a tamhle je vchod do Vzorotvořičova bludiště. Jenom ti, kdo se naučí správně jím procházet, naleznou cestu k moudrosti, jak říkají kněží z bludiště. Tamto za ním, u kanálu, je chrám Aquana Rudého býka. Každého třináctého dne podříznou jeho kněží krk čistě bílému teleti a nabízejí žebrákům mísy krve.“</p>
<p>Zdálo se, že dnes není třináctý den; schody Rudého býka byly prázdné. Bratrští bohové Semosh a Selloso snili ve dvojici chrámů na protilehlých stranách Černého kanálu, spojených tesaným kamenným mostem. Děvče po něm přešlo a zamířilo dolů do doků, pak skrze Hadrníkův přístav a kolem napůl potopených věží a kopulí Potopeného města.</p>
<p>Skupina lysénských námořníků se potácela ze Šťastného přístavu, když procházela kolem, ale děvče nevidělo žádnou z nevěstek. Loď byla zavřená a opuštěná, skupina kejklířů nepochybně stále v postelích. Ale o něco dál, na přístavní hrázi vedle ibbenské velrybářské lodi, spatřila Kočka starého přítele Tagganara, který si házel míč s Cassem, Králem tuleňů, zatímco jeho nejnovější kapsáři prováděli svou práci v davu přihlížejících.</p>
<p>Když se zastavila, aby se na chvíli dívala a naslouchala, Tagganaro se na ni podíval, aniž by ji poznal, ale Casso zaštěkal a zamával ploutvemi. <emphasis>On mne poznal,</emphasis> pomyslela si, <emphasis>anebo cítí ryby. </emphasis>Pospíchala dál.</p>
<p>Než přišla do Purpurového přístavu, byl starý muž usazený uvnitř polévkového krámku u svého obvyklého stolu, počítal měšce mincí a dohadoval se přitom s jakýmsi kapitánem. Nad ním se tyčil vysoký hubený strážný. Ten malý tlustý seděl blízko u dveří, kde měl dobrý výhled na kohokoliv, kdo vstoupil. Na tom nezáleželo. Neměla v úmyslu vstoupit. Místo toho se posadila na dřevěný pilíř dvacet yardů daleko, kde za její plášť tahal přízračnými prsty vítr.</p>
<p>Dokonce i za chladného šedivého dne jako tento byl přístav rušným místem. Viděla námořníky procházející kolem a pátrající po nevěstkách a nevěstky procházející kolem a pátrající po námořnících. Kolem prošel pár rváčů v pomačkané parádě, opírající se jeden o druhého, když opilecký vrávorali kolem doků, s meči rachotícími jim po bocích. Kolem prošel rudý kněz, jeho šarlatové a karmínové roucho pleskalo ve větru.</p>
<p>Bylo téměř poledne, než spatřila muže, kterého chtěla, zámožného majitele lodi, kterého viděla uzavírat obchod se starým mužem již třikrát předtím. Byl velký, holohlavý a statný, měl na sobě těžký plášť z přepychového hnědého sametu olemovaný kožešinou a hnědý kožený řemen zdobený stříbrnými měsíci a hvězdami. Po nějaké nehodě mu zůstala jedna noha ztuhlá. Kráčel pomalu, opíral se o hůl.</p>
<p><emphasis>Poslouží stejně dobře jako kdokoliv jiný a lépe než většina</emphasis>, usoudilo děvče. Seskočila z pilíře a vydala se za ním. Tuctem kroků se ocitla rovnou za ním, svůj prstový nůž měla připravený. Jeho měšec mu visel na pravém boku, u opasku, ale v cestě jí překážel jeho plášť. Její čepel se zaleskla, hladce a rychle, jeden hluboký řez skrze samet a muž vůbec nic necítil. Rudý Roggo by se usmál, kdyby to viděl. Prostrčila ruku štěrbinou, rozřízla měšec svým nožem, naplnila si hrst zlatem...</p>
<p>Velký muž se otočil. „Co to…?“</p>
<p>Ten pohyb zachytil její paži v záhybech jeho pláště, když se snažila vytáhnout ruku. Mince pršely kolem jejích chodidel.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Zloděj!“</emphasis> Velký muž zvedl svoji hůl, aby ji udeřil. Podkopla pod ním jeho špatnou nohu, odtančila pryč a vystřelila, zatímco on padal, proletěla kolem matky s dítětem. Další mince padaly mezi jejími prsty, odrážely se od země.</p>
<p>Za ní zvonily výkřiky: „<emphasis>Zloděj! Zloděj!</emphasis>“ Kolem procházející hostinský s velkým břichem po ní neobratně hmátl, ale ona se jen otočila kolem něj a proběhla kolem smějící se nevěstky, uhánějíc střemhlav do nejbližší uličky.</p>
<p>Kočka z kanálů tyto uličky znala a ošklivé děvče si pamatovalo. Vyrazila doleva, přeskočila malý kanál a proklouzla nezamčenými dveřmi do jakéhosi zaprášeného skladiště. Všechny zvuky pronásledování mezitím ustaly, ale potřebovala si tím být jistá. Skrčila se dolu za jakési bedny a čekala, objímajíc si kolena pažemi. Čekala takto téměř hodinu, než usoudila, že je bezpečné vyjít ven. Vylezla vzhůru po boční stěně budovy a pokračovala v cestě přes střechy až skoro ke Kanálu hrdinů. Majitel lodi už jistě mezitím posbíral svoje mince a hůl a odkulhal do polévkového krámku. Možná pije misku horké polévky a stěžuje si starému muži na ošklivé děvče, které se jej pokusilo připravit o měšec.</p>
<p>Laskavý muž na ni čekal u Domu černé a bílé, usazený na okraji chrámového jezírka. Ošklivé děvče se posadilo k němu a položilo minci na kraj jezírka mezi ně. Byla zlatá, s drakem na jedné straně a králem na druhé.</p>
<p>„Zlatý dragon Západozemí,“ řekl Laskavý muž. „A jak jsi k němu přišla? Nejsme přece žádní zloději.“</p>
<p>„Já jsem nekradla. Vzala jsem si jednu z jeho, ale nechala jsem mu jednu z našich.“</p>
<p>Laskavý muž pochopil. „A touto mincí a dalšími ve svém měšci zaplatil jistému muži. Zanedlouho poté vypovědělo tomuto muži srdce. Je to tak? Velmi smutné.“ Kněz sebral minci a hodil ji do jezírka. „Máš se toho ještě hodně a ještě více učit, ale možná nejsi tak beznadějný případ.“</p>
<p>Toto večera jí dali zpátky tvář Aryi Stark.</p>
<p>Přinesli pro ni také roucho, měkké silné roucho akolyty, černé na jedné straně a bílé na druhé. „Tohle nos, když budeš zde, řekl kněz, „ale věz, že prozatím je budeš potřebovat jen málo. Ráno půjdeš k Izembarovi, abys začala se svým prvním učením. Vezmi si ve sklepeních dole jakékoliv oblečení chceš. Městská hlídka pátrá po jakémsi ošklivém děvčeti, o němž je známo, že často chodívá do Purpurového přístavu, takže bys raději měla mít i novou tvář.“ Vzal její bradu do dlaně, natočil jí hlavu na jednu stranu a na druhou, přikývl. „Myslím, že protentokrát pěknou. Tak pěknou, jako je tvoje vlastní. Kdo jsi, dítě?“</p>
<p>„Nikdo,“ odpověděla.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />CERSEI</strong></p>
<p><strong>V</strong> poslední noc svého věznění nemohla královna spát. Pokaždé, když zavřela oči, zaplnily jí hlavu vize a představy nadcházejícího dne. <emphasis>Budu mít strážné,</emphasis> říkala si. <emphasis>Ty mne ochrání před davem. Nikdo se mne nebude smět dotknout.</emphasis> Aspoň tohle jí Nejvyšší vrabčák slíbil.</p>
<p>Přesto měla strach. V den, kdy vyplula Myrcella do Dorne, v den, kdy vypukly pouliční nepokoje kvůli chlebu, byly zlaté pláště rozestavěny všude podél cesty jejich průjezdu, jenže dav jejich linii narušil, roztrhal starého tlustého Nejvyššího septona na kusy a půl stovky krát znásilnil Lollys Stokeworth. A pokud v nich dokázalo probudit takové zvířecí pudy to bledé stupidní stvoření, plně oblečené, kolik vášně v nich probudí sama královna?</p>
<p>Cersei chodila sem a tam po své cele, nepokojná jako lvi v kleci, kteří žili v útrobách Casterlyovy skály, když byla malá, dědictví z časů jejího dědečka. Ona a Jaime se hodněkrát odvážili přistoupit k jejich kleci, a jednou v sobě sebrala tolik odvahy, že prostrčila ruku mřížemi a dotkla se jednoho z těch velkých zlatohnědých zvířat. Vždycky byla odvážnější než její bratr. Lev otočil hlavu a zadíval se na ni obrovskýma zlatýma očima. Pak jí oblízl prsty. Jazyk měl drsný jako rašpli, ale ona ruku přesto neodtáhla, dokud ji Jaime neuchopil za ramena a neodtrhl ji od klece.</p>
<p>„Jsi na řadě,“ řekla mu potom. „Zatahej ho za hřívu, jestli se odvažuješ.” <emphasis>Nikdy se toho neodvážil. To já jsem měla mít meč, ne on.</emphasis></p>
<p>Bosá a rozechvělá chodila sem a tam, s tenkou pokrývkou přehozenou kolem ramen. S obavami čekala na příchod dne. Do večera by mohlo být po všem. <emphasis>Malá procházka a budu doma. Budu zpátky u Tommena, ve svých vlastních komnatách v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Maegorově pevnosti.</emphasis> Její strýc jí řekl, že je to jediný způsob, jak může sama sebe zachránit. Jenže bylo tomu tak doopravdy? Nemohla svému strýci důvěřovat, o nic víc než důvěřovala Nejvyššímu septonovi. <emphasis>Stále ještě bych to mohla odmítnout. Mohla bych trvat na své nevině a riskovat soud.</emphasis></p>
<p>Neodvažovala se však nechat církev zasednout k jejímu soudu, jako to měla v úmyslu udělat Margaery Tyrell. Malé růži to mohlo docela dobře posloužit, jenže Cersei měla mezi septami a vrabčáky tohoto nového Nejvyššího septona pramálo přátel. Její jedinou nadějí bylo rozsouzení v souboji. A za tím účelem potřebovala bojovníka.</p>
<p><emphasis>Kéž by jen Jaime nebyl přišel o ruku</emphasis>...</p>
<p>Tato cesta však nevedla nikam. Jaime šermířskou ruku ztratil, a stejně tak byl pryč i on sám, zmizel s tou ženskou Brienne kdesi v říčních krajinách. Královna si musí najít jiného obránce, anebo bude dnešní martyrium tou poslední z jejích životních zkoušek. Její nepřátelé ji obvinili ze zrady. Za každou cenu se musí dostat k Tommenovi. <emphasis>Má mne rád. Neodmítne svou vlastní matku. Joff byl tvrdohlavý a nepředvídatelný, ale Tommen je hodný chlapec, dobrý malý král. Udělá, co se mu řekne.</emphasis> Pokud by zůstala tady, byla by odsouzena k záhubě, a jediným způsobem, jakým se mohla dostat do Rudé bašty, bylo pěšky. Nejvyšší vrabčák byl neoblomný a ser Kevan se neodvažoval zvednout proti němu ani prst.</p>
<p>„Dnes se mi nic nestane,” řekla Cersei, když se o její okno otřelo první světlo dne. „Utrpí jen moje hrdost.” Ta slova jí zvonila v uších prázdnotou. <emphasis>Jaime možná ještě přijde.</emphasis> Představila si ho, jak projíždí ranní mlhou, jak jeho zlatá zbroj jasně září ve světle vycházejícího slunc<emphasis>e. Jaime, jestli jsi mne kdy miloval...</emphasis></p>
<p>Když si pro ni její žalářnice přišly, v jejich čele šly septy Unella, Moella a Scolera. S nimi se dostavily čtyři novicky a dvě tiché sestry. Pohled na tiché sestry v jejich šedých hábitech naplnil královnu náhlou hrůzou. <emphasis>Proč jsou tady? Mám zemřít</emphasis>? Tiché sestry sloužily mrtvým. „Nejvyšší septon slíbil, že se mi nic nestane.“</p>
<p>„Taky že ne.“ Septa Unella pokynula novickám. Přinesly louhové mýdlo, mísu s teplou vodou, nůžky a dlouhou břitvu. Při pohledu na ocel se zachvěla. <emphasis>Chtějí mne oholit. Další malé pokoření, rozinka do mé ovesné kaše.</emphasis> Nedopřeje jim to potěšení, aby ji slyšely žebrat. <emphasis>Jsem Cersei z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rodu Lannisterů, lvice ze Skály, právoplatná dcera tywina Lannistera. Vlasy mi opět narostou.</emphasis> „Dělejte,“ řekla jim.</p>
<p>Starší ze dvou tichých sester vzala nůžky. Nepochybně zkušená lazebnice; její řád často čistil mrtvoly urozených zabitých, než je navrátil jejich rodině, a součástí této práce byla úprava vousů a stříhání vlasů. Žena nejdříve ostříhala královně hlavu. Cersei tam seděla nehybná jako kamenná socha, zatímco nůžky cvakaly. Prameny zlatých vlasů <emphasis>padaly</emphasis> na podlahu. Zavřená v cele neměla čas řádně se o ně starat, ale dokonce i nemyté a zacuchané se leskly, když na ně dopadlo slunce. <emphasis>Moje koruna, </emphasis>pomyslela si. <emphasis>Vzali mi moji druhou korunu, a teď mi berou tuhle.</emphasis> Když se kadeře a prameny kupily kolem jejích nohou, jedna z novicek jí navlhčila hlavu a tichá sestra přejela po strništi břitvou.</p>
<p>Cersei doufala, že tímhle to skončí, jenže se mýlila.</p>
<p>„Svlékni si šat, Výsosti,“ poručila jí septa Unella.</p>
<p>„Tady?“ zeptala se královna. „Proč?“</p>
<p>„Musíme tě oholit.“</p>
<p><emphasis>Oholit,</emphasis> pomyslela si, <emphasis>jako ovci.</emphasis> Škubla svým oděvem přes hlavu a hodila jej na podlahu. „Udělejte, co musíte.“</p>
<p>Opět následovalo mýdlo, teplá voda a břitva. Jako další přišly na řadu chloupky v jejím podpaždí, pak její nohy a nakonec jemné zlatavé chmýří, které jí pokrývalo klín. Když jí tichá sestra strčila břitvu mezi nohy, Cersei zjistila, že vzpomíná na všechny ty chvíle, kdy Jaime klečel tam, kde nyní klečela ta žena, dával jí polibky dovnitř mezi stehna, zvlhčoval ji. Jeho polibky byly vždycky teplé. Břitva byla ledově chladná.</p>
<p>Když skončily, byla tak nahá a zranitelná, jak jen může žena být. <emphasis>Nenechaly mi na těle ani chloupek.</emphasis> Ze rtu jí unikl smích, neradostný a hořký.</p>
<p>„Považuje to snad Její Výsost za směšné?“ otázala se septa Scolera.</p>
<p>„Ne, septo,“ odpověděla Cersei. Ale jednoho dne ti nechám vytrhnout jazyk rozžhavenými kleštěmi, a to opravdu legrační bude.</p>
<p>Jedna z novicek jí přinesla šat, hebké bílé roucho septy, aby zakryla svou nahotu na cestu dolů po věžních schodech a přes septum, tak aby byli jacíkoliv věřící, které cestou potkaly, ušetřeni pohledu na její nahé tělo. <emphasis>Sedm, spaste nás všechny, jací jsou to jen pokrytci.</emphasis> „Dostanu sandály na nohy?“ zeptala se. „Ulice jsou špinavé.“</p>
<p>„Ne tak špinavé jako tvoje hříchy,“ odpověděla septa Moelle. „Jeho Nejvyšší svatost přikázala, aby ses ukázala tak, jak tě bohové stvořili. Copak jsi měla na nohou sandály, když jsi vyšla z lůna své paní matky?“</p>
<p>„Ne, septo,“ byla královna nucena říci.</p>
<p>„Pak tedy máš svou odpověď.“</p>
<p>Začal vyzvánět zvon. Královnino dlouhé věznění bylo u konce. Cersei si přitáhla roucho těsněji k tělu, vděčná za jeho teplo, a řekla: „Pojďme.“ Její syn ji na druhé straně města očekával. Čím dříve se vydá na cestu, tím dříve ho uvidí.</p>
<p>Vycházela ze septa a do plosek chodidel ji zaškrábal drsný kámen schodiště. Cersei Lannister přišla do Baelorova septa jako královna, jedoucí v nosítkách. Odcházela z něj holohlavá a bosá. <emphasis>Jenže odcházím, a to je všechno, na čem záleží.</emphasis></p>
<p>Věžní zvony prozpěvovaly, zvaly město, aby se stalo svědkem její potupy. Velké Baelorovo septum bylo přeplněné věřícími, kteří přišli na ranní bohoslužby, ale když se objevilo procesí s královnou, rozhostilo se náhlé ticho a tisíc očí se stočilo, aby ji následovalo, zatímco procházela uličkou, kolem místa, kde ležel její otec na katafalku, poté co byl zavražděn. Cersei šla kolem nich, nedívala se napravo ani nalevo. Její bosá chodidla pleskala do studené mramorové podlahy. Cítila na sobě jejich oči. Sedm na jejich oltáři jako by se také dívalo.</p>
<p>V lampové síni očekával její příchod tucet Válečníkových synů. Dolů po zádech jim splývaly duhové pláště a krystaly, které zdobily hřebeny jejich přilbic, se leskly ve světle lamp. Na sobě měli stříbrnou plátovou zbroj naleštěnou do zrcadlového lesku, ale Cersei věděla, že pod ní má každý z mužů žíněnou košili. Všechny jejich trojhranné štíty na sobě nesly stejný znak: křišťálový meč zářící ve tmě, prastarý znak těch, kterým prostý lid říkal Meče.</p>
<p>Jejich kapitán před ní poklekl. „Snad si na mne Její Výsost vzpomene. Jsem ser Theodan Pravdivý, a Jeho Nejvyšší Svatost mne pověřila velením tvému doprovodu. Moji bratři a já tě bezpečně provedeme městem.“</p>
<p>Cersei přejela pohledem tváře mužů za ním. A taky že tam byl: Lancel, její synovec, syn sera Kevana, který jí kdysi vyznával lásku, než se rozhodl, že bude víc milovat bohy<emphasis>. Moje krev a můj zrádce.</emphasis> Nezapomene na něj. „Můžeš vstát, sere Theodane. Jsem připravená.“</p>
<p>Rytíř vstal, otočil se, zvedl ruku. Dva z jeho mužů přistoupili k vysokým dveřím, otevřeli je a Cersei jimi prošla ven, mžourajíc do slunečního svitu jako krtek vytažený ze své díry.</p>
<p>Vítr vanul v poryvech, pleskal a švihal jí rouchem kolem nohou. Ranní vzduch byl hustý starými povědomými pachy Králova přístaviště. Vdechla pach kyselého vína, pekoucího se chleba, tlející ryby a nočních výkalů, kouře, potu a koňské moči. Žádná květina jí nikdy nevoněla krásněji. Choulící se ve svém hávu se Cersei zastavila na vrcholu mramorového schodiště, zatímco Válečníkovi synové se rozestupovali kolem ní.</p>
<p>Najednou si uvědomila, že na tom samém místě již jednou stála, v den, kdy přišel o hlavu lord Eddard Stark. <emphasis>Tak to být nemělo. Joffi měl ušetřit jeho život a poslat jej na Zeď.</emphasis> Starkův nejstarší syn by se po něm stal lordem Zimohradu, ale Sansa by zůstala u dvora jako rukojmí. Varys a Malíček dohodli podmínky, a Ned Stark spolkl tu svoji vzácnou čest a přiznal se ke své zradě, aby zachránil prázdnou malou hlavičku své dcery. <emphasis>Dojednala bych pro Sansu dobrý sňatek. S Lannisterem. Samozřejmě ne s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Joffem, ale Lancel by mohl vyhovovat, anebo některý z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho mladších bratrů.</emphasis> Vzpomněla si, že se Petyr Baeliš nabídl, že by si tu dívku vzal sám, jenže to samozřejmě nepřicházelo v úvahu; byl pro ni příliš nízkého původu. <emphasis>Kdyby jen Joff byl udělal, jak jsme mu řekli, Zimohrad by nikdy nevytáhl do války a otec by si poradil s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Robertovými bratry.</emphasis></p>
<p>Jenže Joff místo toho nařídil, aby Starkovi srazili hlavu, a lord Slynt a ser Ilyn Payne se mohli přetrhnout, aby jeho rozkaz uposlechli. <emphasis>Bylo to přesně tady</emphasis>, vzpomněla si královna, upírajíc zrak na to místo. Janoš Slynt zvedl hlavu Neda Starka za vlasy, zatímco život z něj vytékal dolů po schodech, a pak už nebylo cesty zpět.</p>
<p><emphasis>Ty</emphasis> vzpomínky jí připadaly tak vzdálené. Joffrey byl mrtvý a všichni Starkovi synové rovněž. Dokonce i její otec zahynul. A ona tady opět stála na schodech Velkého septa. Jenže tentokrát hleděl dav na ni, ne na Eddarda Starka.</p>
<p>Široké mramorové náměstí pod septem bylo stejně přeplněné jako v den, kdy zemřel Stark. Všude, kam se podívala, viděla královna oči. V davu jako by byli rovným dílem muži i ženy. Někteří měli na ramenou usazené děti. Žebráci a zloději, hostinští a prodavači, koželuzi, štolbové a kejklíři, nuznější sorta nevěstek, všechna špína se přišla podívat, jak poníží královnu. A mezi nimi byli Nuzní chlapíci, špinaví, neoholení tvorové ozbrojení kopími a sekerami a odění v kouscích pomačkané plátové zbroje, zrezivělých kroužkových košilích a popraskané kůži, pod hrubě tkanými vybělenými suknicemi ozdobenými sedmicípou hvězdou Víry. Otrhaná armáda Nejvyššího vrabčáka.</p>
<p>Část z ní stále toužila po tom, aby se objevil Jaime a zachránil ji před tímto pokořením, ale její dvojče nebylo nikde vidět. Nebyl přítomen ani její strýc, což ji nepřekvapilo. Ser Kevan jí dal svoje mínění jasně najevo během své poslední návštěvy: nelze dopustit, aby její hanba poskvrnila čest Casterlyovy skály. Žádní lvi s ní dnes nepůjdou. Musí své utrpení snášet sama.</p>
<p>Septa Unella zaujala místo po její pravici, septa Moelle po pravé, septa Scolera za ní. Kdyby se měla královna vzpínat nebo se pokusila utéct, ty tři babizny by ji odtáhly zpátky do septa. A tentokrát by se postaraly, aby už nikdy neopustila svou celu.</p>
<p>Cersei zvedla hlavu. Tam... Za náměstím, za mořem hladových očí, šklebících se úst a špinavých tváří, za městem, se v dálce zvedal Aegonův vysoký kopec, věže a cimbuří Rudé bašty, růžově se rdící ve světle vycházejícího slunce. <emphasis>Není to tak daleko.</emphasis> Jakmile se dostane k její bráně, bude mít to nejhorší z útrap za sebou. Její strýc jí to slíbil. <emphasis>Tommen na mne čeká. Můj malý král. Zvládnu to. Musím.</emphasis></p>
<p>Septa Unella popošla dopředu. „Přichází před vás hříšnice,“ prohlásila. „Je to Cersei z rodu Lannisterů, královna vdova, matka Jeho Veličenstva krále Tommena, vdova po Jeho Veličenstvu králi Robertovi, která spáchala obludné klamy a smilstva“</p>
<p>Septa Moelle popošla ke královnině pravici. „Tato hříšnice se přiznala ke svým hříchům a poprosila o rozhřešení a odpuštění hříchů. Jeho Nejvyšší svatost jí přikázala prokázat svoji kajícnost tím, že odloží všechnu svou pýchu a přetvářku a ukáže se před lidem města tak, jak ji bohové stvořili.“</p>
<p>Jako poslední promluvila septa Scolera. „A tak nyní předstupuje tato hříšnice před vás; s pokorným srdcem, zbavená tajemství a skrývání, nahá před očima bohů i lidí, aby vykonala svou cestu pokání.“</p>
<p>Cersei byl rok, když zemřel její dědeček. První věcí, kterou vykonal její otec, když se stal lordem, bylo to, že vykázal z Casterlyovy skály hrabivou milenku svého vlastního otce, ženu prostého původu. Vzali jí hedvábí a samet, do kterých ji lord Tytos oblékal, strhali z ní šperky, které si pro sebe zabrala, a pak ji hnali z hradu nahou, ulicemi Lannisportu, tak aby západ viděl, co je zač.</p>
<p>Třebaže byla tehdy moc malá, než aby sama mohla být svědkem toho představení, Cersei slyšela příběhy kolující mezi pradlenami a strážnými, co to viděli. Mluvili o tom, jak ta žena plakala a prosila, o tom, jak si zoufale tiskla šaty k tělu, když jí přikázali, aby se svlékla, o jejích marných pokusech zakrýt si ňadra a pohlaví rukama, když klopýtala nahá a bosá ulicemi města do vyhnanství. „Předtím byla marnivá a pyšná,“ prohlásil tehdy jeden strážný, „tak domýšlivá, až by člověk zapomněl, že vzešla ze špíny. Jakmile jsme jí ale sundali šaty, byla to jen další děvka. “</p>
<p>Pokud si ser Kevan a Nejvyšší vrabčák mysleli, že stejné to bude s ní, nemohli se víc mýlit. Měla v sobě krev lorda Tywina. <emphasis>Jsem lvice. Nebudu se před nimi choulit.</emphasis></p>
<p>Královna ze sebe pokrčením ramena shodila svoje roucho.</p>
<p>Obnažila se plynulým, neuspěchaným pohybem, jako by byla ve svých komnatách a svlékala se do lázně a nebyl přítomen nikdo jiný, než její vlastní komorné. Když se chladný vítr dotkl její kůže, prudce se zachvěla, vyžádalo si to veškerou sílu její vůle, aby se nepokusila přikrýt se dlaněmi, jako to udělala dědečkova děvka. Sevřela prsty v pěsti, zaryla nehty do dlani. Dívali se na ni, hltali ji hladovýma očima. Jenže co viděli? <emphasis>Jsem krásná</emphasis>, připomněla sama sobě. Kolikrát jí to Jaime řekl? Dokonce i Robert jí to říkal, když dovrávoral do její postele, aby jí prokázal opilou čest svým údem.</p>
<p><emphasis>Jenže na Neda Starka se dívali stejným způsobem</emphasis>.</p>
<p>Musela se rozhýbat. Nahá, oholená, bosá, začala Cersei pomalu sestupovat po širokých mramorových schodech. Na pažích a nohou jí naskákala husí kůže. Držela bradu zvednutou, jak to příslušelo královně, a její doprovod se před ní rozestupoval. Nuzní chlapíci odstrkovali lidi stranou, aby uvolnili cestu davem, zatímco Meče zaujaly místa z obou stran od ní. Septa Unella, septa Scolera a septa Moelle následovaly. Za nimi šly novicky v bílém.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Děvko!“</emphasis> vykřikl někdo. Ženský hlas. Ženy byly vždycky nejkrutější, když se to týkalo jiných žen.</p>
<p>Cersei ji ignorovala. <emphasis>Bude toho víc... a bude to horší. Tito tvorové nemají v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>životě větší potěšení než se vysmívat těm, co jsou lepší než oni.</emphasis> Nedokázala je umlčet, a tak musela předstírat, že je neslyší. Také je nebude vidět. Bude upírat oči na Aegonův vysoký kopec za městem, na věže Rudé bašty, lesknoucí se ve světle slunce. Tam nalezne svou spásu, pokud její strýc dodržel svou část domluvy.</p>
<p><emphasis>On tohle chtěl. On a Nejvyšší vrabčák. A taky ta malá růže, o tom nepochybuji. Zhřešila jsem a musím se kát, musím demonstrovat svoji hanbu před očima každého žebráka ve městě. Oni si myslí, že to zlomí mou hrdost, že to bude můj konec, jenže se mýlí.</emphasis></p>
<p>Septa Unella a septa Moelle s ní držely krok, zatímco septa Scolera cupitala za nimi a cinkala zvonečkem. <emphasis>„Hanba,</emphasis>“ vykřikla jakási stařena, <emphasis>„hanba na hříšnici, hanba, hanba.</emphasis>“ Někde o kus dál po její pravé straně se ozýval v kontrapunktu s ní pekařský učedník, vyvolávaje: „Masové koláče za tři groše, horké masové koláče.“ Mramorová dlažba byla studená a kluzká, a Cersei musela našlapovat opatrně, ze strachu, aby neuklouzla. Jejich cesta vedla kolem sochy Baelora Požehnaného, vysokého a vznešeného na jeho podstavci; s tváří, jež byla ztělesněním dobrotivosti. Když se na něj člověk podíval, nikdy by nehádal, jaký to byl blázen. Dynastie Targaryenů vyprodukovala krále dobré i špatné, ale žádného tak milovaného, jako byl Baelor, ten zbožný septon a král, který miloval prostý lid i bohy stejným dílem, a přesto nechal uvěznit svoje vlastní sestry. Divné, že se jeho socha nerozpadla při pohledu na její holá ňadra. Tyrion říkával, že král Baelor měl hrůzu ze svého vlastního údu. Jednou, vzpomněla si, vykázal všechny nevěstky z Králova přístaviště. V dějepisných knihách stálo, že když je vyháněli z městských bran, modlil se za ně, ale ani jednou se na ně nepodíval.</p>
<p>„Běhno,“ vřískl hlas. Další žena. Z davu něco vylétlo. Shnilá zelenina. Hnědá a zapáchající jí přelétla nad hlavou a rozpleskla se o chodidlo jednoho z Nuzných chlapíků. <emphasis>Nebojím se. Jsem lvice.</emphasis> „Horké koláče,“ volal pekařský učedník. „Tady dostanete horké koláče.“ Septa Scolera zvonila na svůj zvoneček a prozpěvovala: <emphasis>„Hanba, hanba, hanba hříšnici, hanba, hanba.“</emphasis> Nuzní chlapíci šli před nimi, odstrkovali lidi stranou svými štíty, protlačovali mezi nimi úzkou stezku. Cersei šla za nimi tam, kam ji vedli, cítila, jak má strnulou hlavu, oči upírala do dálky. Každým krokem byla blíž Rudé baště. Každý krok ji přiváděl blíž k jejímu synovi a její spáse.</p>
<p>Připadalo jí, že trvalo snad stovku let, než přešla náměstí, ale nakonec mramor ustoupil pod jejími chodidly dlažebním kamenům, kolem nich se sevřely krámky, stáje a domy, a začali vystupovat na Visenyin kopec.</p>
<p>Tam to šlo pomaleji. Ulice byla příkrá a úzká, dav se zmáčkl těsně k sobě. Nuzní chlapíci odstrkovali ty, kdo blokovali cestu, snažili se je odsunout stranou, jenže tam nebylo kam jít, a ti vzadu tlačili dav nazpět. Cersei se snažila držet hlavu nahoře, jen aby šlápla do čehosi kluzkého a mokrého a uklouzla. Byla by upadla, avšak septa Unella ji chytila za paži a udržela ji na nohou. „Tvoje Výsost by se měla dívat, kam klade chodidla.“</p>
<p>Cersei se jí vykroutila. „Ano, septo,“ řekla pokorným hlasem, třebaže měla takový vztek, že by na ni nejraději plivla. Oděná jen v husí kůži a své hrdosti kráčela dál. Pátrala po Rudé baště, jenže ta byla nyní skrytá, zaštítěná před jejími zraky vysokými dřevěnými budovami tyčícími se z obou stran. <emphasis>„Hanba, hanba,“ </emphasis>zpívala septa Scolera a její zvoneček cinkal. Cersei se snažila jít rychleji, jenže brzy byla těsně za zády Hvězd před sebou a musela svoje kroky opět zpomalit. Muž těsně před nimi prodával ze svého vozíku špízy pečeného masa a procesí zastavilo, zatímco jej Nuzní chlapíci odklízeli z cesty. Maso připadalo Cerseiným očím až podezřele jako krysí, ale jeho vůně zaplnila vzduch, a než byla ulice vyklizená tak, aby mohla pokračovat v cestě, polovina lidí kolem ní okusovala maso ze špejlí. „Nechceš taky, Výsosti?“ zvolal jeden muž. Byl to velký, statný hrubián s prasečíma očkama, masivním břichem a nepěstěným černým vousem, který jí připomínal Roberta. Když znechuceně odvrátila pohled, hodil špejli po ní. Uhodila ji do nohy a svezla se na ulici; napůl uvařené maso jí zanechalo šmouhu od omastku a krve na stehně.</p>
<p>Křik jí zde připadal hlasitější než na náměstí, možná proto, že dav se zde tísnil mnohem blíž. Nejčastějšími nadávkami byly „děvko“ a „hříšnice“, ale také po ní vrhali výrazy jako „bratrošukna“, „kunda“ a „zrádkyně“, a tu a tam zaslechla, jak někdo volá po Stannisovi nebo Margaery. Dlažební kameny pod jejími chodidly byly špinavé. A bylo tam tak málo místa, že se královna ani nemohla vyhýbat loužím. <emphasis>Na mokrá chodidla ještě nikdo </emphasis>nezemřel, ujišťovala se v duchu. V duchu přesvědčovala sama sebe, že ty louže jsou jen dešťová voda, třebaže stejně pravděpodobná byla moč.</p>
<p>Dolů z oken a balkonů na ni pršely další odpadky: napůl shnilé ovoce, vědra s pivem, vejce, která explodovala do sírového zápachu, když se rozbila o zem. Pak někdo hodil mrtvou kočku po Nuzných chlapících i Válečníkových synech dohromady. Mrtvola dopadla na dlažební kameny tak prudce, že pukla, potřísnila jí lýtka vnitřnostmi a larvami.</p>
<p>Cersei šla dál. <emphasis>Jsem slepá a hluchá a oni jsou červi,</emphasis> řekla si. „<emphasis>Hanba, hanba,</emphasis>“ zpívaly septy. „Kaštany, horké pečené kaštany,“ vyvolávali pouliční prodavači. „Královna Kunda,“ pronesl vážně opilec z balkonu nad ní a zvedl svůj pohár v urážlivém přípitku. „Všichni pozdravte královské cecky!“ <emphasis>Slova jsou vítr, </emphasis>pomyslela si Cersei. <emphasis>Slova mi nemohou ublížit.</emphasis></p>
<p>Napůl cesty dolů z Visenyina kopce královně uklouzla noha v něčem, co možná bylo nočním výkalem, a tehdy poprvé spadla. Když ji septa Unella vytáhla vzhůru, měla odrané a zakrvácené koleno. Davem projel drsný smích a nějaký muž vykřikl nabídku, že jí koleno políbí a hned jí bude lépe. Cersei se podívala za sebe. Stále viděla velkou kopuli a sedm křišťálových věží Velkého Baelorova septa na kopci. <emphasis>To jsem opravdu ušla teprve takový kousek?</emphasis> Horší, stokrát horší bylo, že jí zmizela z očí Rudá bašta. „Kde... kde...?“</p>
<p>„Výsosti.“ Kapitán jejího doprovodu se zařadil vedle ní. Cersei zapomněla jeho jméno. „Musíš jít dál. Dav je stále nepokojnější.“</p>
<p><emphasis>Ano,</emphasis> pomyslela si, <emphasis>nepokojnější.</emphasis> „Já se nebojím.“</p>
<p>„To bys měla.“ Trhl jí paží, táhl ji vedle sebe. Potácela se dolů z kopce dolů, stále dolů škubala sebou na každém kroku, nechávala se od něj podpírat. <emphasis>To Jaime by měl jít vedle mne.</emphasis> Tasil by svůj zlatý meč a prosekal by jím cestu rovnou skrze dav, vydloubl by oči z hlavy každému člověku, který by se na ni odvážil jen pohlédnout.</p>
<p>Dlažební kameny byly popraskané a nerovné, kluzké pod jejími chodidly, drsné proti její hebké kůži. Patou šlápla na cosi ostrého, kámen či střep z nádobí. Cersei vykřikla bolestí. „Žádala jsem o sandály,“ štěkla na septu Unellu. „Mohly jste mi dát sandály, alespoň to jste pro mne mohly udělat.“ Rytíř jí opět škubl paží, jako by byla nějaká obyčejná posluhovačka. <emphasis>Zapomněl snad, kdo jsem?</emphasis> Byla královna Západozemí; neměl právo vztáhnout na ni svoje hrubé ruce.</p>
<p>Blízko úpatí kopce svah zmírnil a ulice se začaly rozšiřovat. Cersei opět spatřila Rudou baštu, červeně zářící v ranním slunci na vrcholu Aegonova Vysokého kopce. <emphasis>Musím jít dál. V</emphasis>ykroutila se ze sevření sera Theodana. „Nemusíš mne táhnout, sere.“ Kulhala dál, zanechávajíc na kamenech za sebou krvavé otisky chodidel.</p>
<p>Šla blátem a hnojem, krvácela, tělo měla pokryté husí kůží, kulhala. Všude kolem ní bublalo moře zvuků. „Moje žena má hezčí cecky než tahle,“ vykřikl nějaký muž. Jakýsi vozka nadával, když mu Nuzní chlapíci nařídili, aby uklidil svůj vůz z cesty. <emphasis>„Hanba, hanba, hanba hříšnici,“</emphasis> prozpěvovaly septy. „Podívejte se na tuhle,“ zavolala děvka z okna nevěstince a zvedla si sukně, aby se mohli muži dole podívat, „tahle v sobě neměla ani polovinu ptáků jako ta její.“ Zvonky zvonily, zvonily, zvonily. „Tohle nemůže být královna,“ řekl nějaký chlapec. „Visí jí to jako mojí mámě.“ <emphasis>Tohle je moje pokání,</emphasis> říkala si Cersei v duchu.</p>
<p><emphasis>Zhřešila jsem tím nejobludnějším způsobem, tohle je moje pokání. Brzy to skončí, bude to za mnou, pak na to mohu zapomenout</emphasis>.</p>
<p>Začínala kolem sebe vidět známé tváře. Plešatý muž s hustými kotletami se na ni mračil dolů z okna tak, jako se mračíval její otec, a na okamžik tolik připomínal lorda Tywina, že klopýtla. Vedle fontány seděla mladá dívka, mokrá od vodní spršky, a hleděla na ni vyčítavýma očima Melary Heatherspoon. Uviděla Neda Starka a vedle něj malou Sansu s jejími kaštanově hnědými vlasy a chundelatým šedým psem, který byl možná její vlk. Každé dítě proplétající se davem se stalo jejím bratrem Tyrionem, pošklebujícím se jí, jako se šklebil on, když zemřel Joffrey. A Joffrey tam byl také, její syn, její prvorozený, její nádherný zářivý chlapec se svými zlatými kadeřemi a svým sladkým úsměvem, měl tak půvabné rty, měl...</p>
<p>Tehdy upadla podruhé.</p>
<p>Když ji vytahovali na nohy, třásla se jako list. „Prosím,“ řekla. „Matko, smiluj se, vždyť jsem se přiznala.“</p>
<p>„Přiznala,“ řekla septa Moelle. „Toto je tvoje pokání.“</p>
<p>„Už to není daleko,“ řekla septa Unella. „Vidíš?“ Ukázala. „Už jen nahoru do kopce, to je všechno.“</p>
<p><emphasis>Nahoru do kopce. To je všechno.</emphasis> Byla to pravda. Byli u úpatí Aegonova Vysokého kopce a hrad se tyčil nad nimi.</p>
<p>„Děvko,“ vřískl kdosi.</p>
<p>„Bratrošukno,“ dodal další hlas. „Sprostoto.“</p>
<p>„Chtěla bys mi vykouřit tohohle, Výsosti?“ Muž v řeznické zástěře s úšklebkem vyndal z kalhot svůj úd. Na tom nezáleželo. Byla skoro doma.</p>
<p>Cersei začala vystupovat.</p>
<p>Pokud něco, pokřikování a nadávky zde byly drsnější. Její cesta nevedla Bleším zadkem, a tak se jeho obyvatelé stěsnali na nižší svahy Aegonova Vysokého kopce, aby se na to představení mohli podívat. Tváře zírající na ni zpoza štítů a kopí Nuzných druhů jí připadaly pokroucené, obludné, odporné. Všude pod nohama byly prasata a nahé děti, zmrzačení žebráci a kapsáři se rojili jako švábi skrze tlačenici. Viděla muže, kteří měli zuby opilované do špiček, babizny s volaty velkými jako jejich hlavy, nevěstku s obrovským pruhovaným hadem omotaným kolem krku a ramen, muže, jehož tváře a čelo byly pokryté mokvajícími boláky, z nichž vytékal šedý hnis. Šklebili se na ni oblizovali si rty a hučeli na ni, když kulhala kolem, a hruď se jí dmula od namáhavého výstupu. Někteří vykřikovali obscénní nabídky, jiní nadávky. <emphasis>Slova jsou vítr</emphasis>, pomyslela si, <emphasis>slova mi nemohou ublížit. Jsem krásná, ta nejkrásnější žena v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Západozemí, Jaime to říká. Jaime by mi nikdy nelhal. Dokonce i Robert, který mne nikdy nemiloval, viděl, že jsem krásná, a chtěl mne.</emphasis></p>
<p>Jenže se krásná necítila. Připadala si stará, opotřebovaná, špinavá, ošklivá. Na břiše měla strie od dětí, které porodila, a prsa již neměla tak pevná, jako bývala, když byla mladší. Bez šatů, které by jí je zvedaly, je měla svěšená na hrudi. <emphasis>Tohle jsem neměla dělat. Byla jsem jejich královna, jenže teď viděli, viděli, viděli. Nikdy jsem neměla dopustit, aby mne viděli.</emphasis> Oblečená a s korunou na hlavě byla královna. Nahá, zakrvácená, kulhající byla jenom žena, ne příliš odlišná od jejich manželek, spíš jako jejich matky než jako pěkné panenské dcerušky. <emphasis>Co jsem to udělala?</emphasis></p>
<p>A najednou měla cosi v očích, pálilo to, rozmazávalo to její vidění. Nemohla plakat, nebude plakat, ti červi ji nikdy nesmí vidět plakat. Cersei si zamnula oči klouby rukou. Při poryvu chladného větru se prudce zachvěla.</p>
<p>A najednou tam byla jakási babizna, stála v davu se svými povislými cecky a bradavičnatou nazelenalou kůží, chechtala se s ostatními a z nevrlých žlutých očí jí čišela zášť. <emphasis>„Budeš královnou</emphasis>,“ zasyčela, „<emphasis>dokud nepřijde jiná, mladší a krásnější, která tě svrhne a vezme ti všechno, co je ti nedražší.“</emphasis></p>
<p>A pak už nemohla slzy zastavit. Pálily ji na tvářích jako kyselina. Cersei ostře vykřikla, přikryla si bradavky jednou rukou, druhou zajela dolů, aby si zakryla klín, a dala se do běhu, protlačila se podél linie Nuzných druhů a skrčená jako krab se škrábala vzhůru do kopce. Uprostřed cesty klopýtla a spadla, vstala, o deset yardů dál pak upadla znovu. Další věcí, co věděla, bylo to, že se plazí, škrábe se nahoru po čtyřech jako pes, zatímco dobří lidé Králova přístaviště se před ní rozestupovali, smáli se, povzbuzovali ji a tleskali jí.</p>
<p>Pak se náhle dav rozdělil a jako by se rozpustil v pozlacených polopřílbách a karmínových pláštích. Cersei uslyšela drsný, známý hlas svého strýce vydávajícího příkazy a zahlédla záblesk běli z obou stran, jak k ní kráčeli ser Boros Blount a ser Meryn Trant ve své bledé plátové zbroji a sněhobílých pláštích.</p>
<p>„Můj syn,“ křičela. „Kde je můj syn? Kde je Tommen?“</p>
<p>„Tady není. Žádný syn by neměl být svědkem pohany své matky,“ odpověděl jí drsný hlas sera Kevana. „Zakryj se.“</p>
<p>Pak se nad ní skláněla Jocelyn, halila ji do hebké čisté pokrývky ze zelené vlny, aby zakryla její nahotu. Přes obě padl stín, zatemnil slunce. Královna cítila, jak kolem ní proklouzla chladná ocel, pár obrovských rukou ve zbroji ji zvedl ze země do vzduchu tak snadno, jako sama zvedala Joffreyho, když byl ještě miminko. <emphasis>Obr</emphasis>, pomyslela si Cersei omámené, když ji odnášel velkými kroky směrem ke strážnici. Slyšela, že obry stále ještě lze nalézt v bezbožné divočině za Zdí<emphasis>. Je to jen příběh. Copak se mi to zdá?</emphasis></p>
<p>Ne. Její zachránce byl opravdový. Osm stop vysoký nebo ještě vyšší, s nohama silnýma jako kmeny stromů, měl hruď hodnou tažného koně a ramena, která by zahanbila vola. Jeho zbrojí byla plátová ocel, vykládaná bíle a zářivě jako naděje panny, a oblečená přes pozlacenou kroužkovou zbroj. Jeho tvář zakrývala velká přilbice. Z jejího vrcholu vlálo sedm chocholů v duhových barvách Víry. Jeho nadouvající se plášť spínal na ramenou pár pozlacených sedmicípých hvězd.</p>
<p><emphasis>Bílý plášť</emphasis>.</p>
<p>Ser Kevan dodržel svoji část úmluvy. Tommen, její drahý chlapeček, jmenoval jejího šampióna do Královské gardy.</p>
<p>Cersei nikdy neviděla, odkud se Qyburn vynořil, ale najednou byl vedle nich, pospíchal, aby udržel krok s dlouhými kroky jejího obránce.</p>
<p>„Výsosti,“ řekl, „je dobře, že jsi opět mezi námi. Mohu mít tu čest představit ti našeho nejnovějšího člena Královské gardy? Toto je ser Robert Strong.“</p>
<p>„Ser Robert,“ zašeptala Cersei, když vstupovali do brány.</p>
<p>„Potěší-li to Její Výsost, ser Robert složil svatý slib mlčenlivosti,“ řekl Qyburn. „Přísahal, že nepromluví, dokud nebudou všichni nepřátelé Jeho Veličenstva mrtví a z říše nebude vyhnáno zlo.“</p>
<p><emphasis>Ano,</emphasis> pomyslela si Cersei Lannister. <emphasis>Ach ano.</emphasis><strong><image xlink:href="#_2.jpg" />TYRION</strong></p>
<p><strong>H</strong>romada.dokumentů byla neskutečně vysoká. Tyrion se na ni podíval a povzdechl si: „Měl jsem za to, že jste společenstvo bratří. Tohle má být láska, již chová bratr k bratrovi? Kam se poděla důvěra? Přátelství, laskavá starostlivost, hluboká náklonnost, kterou znají jen muži, co společně bojovali a krváceli?“</p>
<p>„Všechno má svůj čas,“ odpověděl Hnědý Ben Plumm.</p>
<p>„Až podepíšeš,“ řekl Kalamář, ostřící svůj brk.</p>
<p>Kasporio Mazaný se dotkl jílce svého meče. „jestli chceš začít krvácet už teď, milerád ti vyhovím.“</p>
<p>„Jsi laskav, že mi to nabízíš,“ řekl Tyrion, „ale raději ne.“</p>
<p>Kalamář položil pergameny před Tyriona a podal mu brk. „Zde je tvůj inkoust. Je ze Starého Volantisu. Vydrží stejně dlouho jako řádný mistrovský inkoust. Jediné, co je zapotřebí, je tvůj podpis. Pak předej papíry mně a já se postarám o zbytek.“</p>
<p>Tyrion jej obdařil pokřiveným úsměvem. „Mohl bych si to nejdřív přečíst?“</p>
<p>„Jestli chceš. V podstatě jsou všechny vesměs stejné. Kromě těch vespod, ale k těm se dostaneme časem.“</p>
<p><emphasis>Ach ano, jsem si jistý, že dostaneme.</emphasis> Většinu mužů to nic nestálo, dát se ke společenstvu, jenže on nebyl většina mužů. Namočil brk do inkoustu, sklonil se nad prvním pergamenem, zastavil se, vzhlédl. „Chcete, abych se podepsal <emphasis>Yollo</emphasis> nebo <emphasis>Hugor Kopec?</emphasis>“</p>
<p>Hnědý Ben přimhouřil oči. „Chtěl bys, abychom tě vrátili Yezzanovým dědicům nebo tě prostě jen zkrátili o hlavu?“</p>
<p>Trpaslík se zasmál a podepsal pergamen. <emphasis>Tyrion z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rodu Lannisterů.</emphasis> Když jej posouval doleva ke Kalamářoví, prohrábl stoh pod ním. „Je jich... cože, padesát? Šedesát? Já myslel, že Druhých synů je pět stovek.“</p>
<p>„V současné době pět set třináct,“ upřesnil to Kalamář. „Když se zapíšeš do naši knihy, bude nás pět set a čtrnáct.“</p>
<p>„Takže tenhle úpis dostane jen jeden z deseti? To mi sotva přijde spravedlivé. Já myslel, že ve svobodných společenstvích se všichni dělíte o všechno rovným dílem.“ Podepsal další arch.</p>
<p>Hnědý Ben se zasmál. „Ach ano, všichni se dělíme. Ale ne rovným dílem. Druzí synové se příliš neliší od rodiny...“</p>
<p>„... a každá rodina má uslintané příbuzné.“ Tyrion podepsal další list. Pergamen se s praskáním zkroutil, když jej přesunul k pokladníkovi. „Dole v útrobách Casterlyovy skály jsou kobky, kde můj lord otec držel ty nejhorší z nás.“ Namočil brk do kalamáře. <emphasis>Tyrion z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rodu Lannisterů</emphasis>, naškrábal, čímž se zavázal, že nositeli listu vyplatí jedno sto zlatých dragonů. <emphasis>Každým škrtem brku jsem o něco chudší... nebo bych byl, kdybych nezačínal jako žebrák.</emphasis> Jednoho dne možná bude těchto podpisů litovat. <emphasis>Jenže ne dnešního dne.</emphasis> Pofoukal mokrý inkoust, přesunul pergamen k pokladníkovi a podepsal ten pod ním. A znovu. A znovu. A znovu.</p>
<p>„Tohle mne hluboce zraňuje, víte?“ řekl jim mezi podpisy. „V Západozemí má slovo Lannistera cenu zlata.“</p>
<p>Kalamář pokrčil rameny. „Tohle není Západozemí. Na této straně Úzkého moře dáváme svoje sliby na papír.“ Vždycky, když před něj posunuli další list, zasypal podpis jemným pískem, aby vysušil přebytečný inkoust. Setřepal jej a odložil list stranou. „Říká se, že slova jsou vítr. A na dluhy dané větrem se jaksi... rádo zapomíná, že ano?“</p>
<p>„My na ně nezapomínáme.“ Tyrion podepsal další list. A další. Konečně našel vyhovující rytmus. „Lannister vždycky splácí svoje dluhy.“</p>
<p>Plumm se zachechtal. „Ano, jenže slovo žoldáka je bezcenné.“</p>
<p><emphasis>Nu, to tvoje určitě</emphasis>, pomyslel si Tyrion, <emphasis>a díky bohům za to. </emphasis>„Pravda, jenže já nebudu žoldák, dokud se nezapíšu do té vaší knihy.“</p>
<p>„Již brzy, řekl Hnědý Ben. „Hned po úpisech.“</p>
<p>„Tančím tak rychle, jak dokážu.“ Nejraději by se rozesmál, jenže tím by všechno pokazil. Plumm si to zjevně užíval a Tyrion rozhodně neměl v úmyslu zkazit mu zábavu. <emphasis>Ať si myslí, že si mě ohnul a ošukal mě do prdele, a já budu dál kupovat ocelové meče pergamenovými zlaťáky.</emphasis> Pokud se vůbec kdy vrátí do Západozemí, aby uplatnil svoje právo prvorozeného, bude mít všechno zlato Casterlyovy skály, aby mohl svoje sliby splnit. Pokud ne, nu, bude mrtvý, a jeho noví bratři si mohou těmito pergameny utřít zadnice. Někteří se možná objeví v Králově přístavišti se svými kusy papíru v ruce, v naději, že přesvědčí jeho milou sestru, aby jim zaplatila místo něho. <emphasis>A kéž bych tak byl šváb v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rohožích, abych toho mohl být svědkem.</emphasis></p>
<p>Zhruba v polovině hromady se částka na pergamenech změnila. Stodragonové úpisy byly určené pro seržanty. Nyní se Tyrion zavazoval, že majiteli úpisu zaplatí tisíc zlatých dragonů. Zavrtěl hlavou, zasmál se, podepsal. A znovu. A znovu.</p>
<p>„Takže,“ řekl, zatímco psal, „jaké budou moje povinnosti u společenstva?“</p>
<p>„Jsi příliš ošklivý, než abys mohl dělat Bokkokovi vlajkonoše,“ řekl Kasporio, „ale snad bys mohl posloužit jako potrava pro šípy.“</p>
<p>„Lépe, než si myslíš,“ řekl Tyrion, odmítaje skočit na návnadu. „Malý muž s velkým štítem dožene lučištníky k šílenství. Tohle mi kdysi řekl muž moudřejší než ty.“</p>
<p>„Budeš pracovat s Kalamářem,“ řekl Hnědý Ben Plumm.</p>
<p>„Budeš pracovat pro Kalamáře,“ řekl Kalamář. „Podívej se na sebe. Nejsi vhodný do bitvy.“</p>
<p>„Jednou mi bylo svěřeno velení nad všemi stokami v Casterlyově skále,“ řekl Tyrion mírným hlasem. „Některé byly ucpané celé roky, ale brzy jsem je dostal do stavu, kdy zase vesele odtékaly.“ Opět namočil brk do inkoustu. „Snad byste mi mohli svěřit dohled nad táborovými nevěstkami. Nemůžeme dopustit, aby muži neměli možnost odreagování, že ano?“</p>
<p>Tenhle vtip Hnědého Bena nepotěšil. „Od děvek se drž dál, varoval jej. „Většina z nich jsou ubohá stvoření, a navíc nedokáží udržet jazyk za zuby. Nejsi první uprchlý otrok, který se přidal ke společenstvu, což ale neznamená, že musíš dávat vědět o své přítomnosti. Nechci, abys chodil někam, kde by tě mohli vidět. Drž se co nejvíc uvnitř a kálej do svého vlastního vědra. Na latrínách je příliš mnoho očí. A nikdy nechoď mimo tábor bez mého svolení. Můžeme tě obléknout do panošské oceli, předstírat, že jsi Jorahův vlajkonoš, jenže jsou tací, co by to prohlédli. Jakmile padne Meereen a my se vydáme do Západozemí, můžeš si poskakovat kolem, jak chceš, celý ve zlatě a karmínu. Ovšem do té doby...“</p>
<p>„... se budu schovávat pod kamenem a nevydám ani hlásku. Dávám ti na to svoje slovo.“ <emphasis>Tyrion z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rodu Lannisterů,</emphasis> napsal znovu květnatě. Toto byl poslední pergamen. Zůstaly tři úpisy, lišící se od ostatních. Dva byly napsané na jemném pergamenu a označeny jménem. Pro Kasporia Mazaného, deset tisíc dragonů. Totéž pro Kalamáře, jehož pravé jméno znělo Tybero Istarion.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Tybero?“</emphasis> zeptal se Tyrion. „To zní skoro lannistersky. Nejsi ty nějaký dávno ztracený příbuzný?“</p>
<p>„Možná. Také vždycky splácím své dluhy. Což se od pokladníka očekává. Podepiš.“</p>
<p>Podepsal.</p>
<p>Úpis pro Hnědého Bena byl poslední. Tento byl napsaný na svitku z ovčí <emphasis>kůže. Jedno sto tisíc zlatých dragonů, sto čtyřicet korců úrodné půdy, hrad a panský titul.</emphasis> Tyrion si zamnul svoji jizvu a říkal si, zda nemá dát najevo pobouření. Když někoho šukáte do prdele, očekáváte od něj nějaké to zaječení. Mohl by klít a nadávat a vykřikovat o zlodějně, chvíli odmítat podepsat, pak se neochotně poddat a po celou dobu protestovat. Jenže z předstírání se mu už dělalo nanic, a tak se místo toho jen ušklíbl, podepsal a podal svitek Hnědému Benovi.</p>
<p>„Tvůj pták je tak velký, jak se povídá,“ řekl. „Považuj mne za důkladně a opravdu dobře ošukaného, lorde Plumme.“</p>
<p>Hnědý Ben pofoukal svůj úpis. „Bylo mi potěšením, Skřete. A nyní tě uděláme jedním z nás. Kalamáři, přines knihu.“</p>
<p>V kůži vázaná kniha měla železné pantíky a byla tak velká, že by ji člověk mohl použít místo stolu. Uvnitř jejích těžkých dřevěných desek byla jména a data táhnoucí se více než sto let do minulosti.</p>
<p>„Druzí synové patří mezi nejstarší ze svobodných společenstev,“ řekl Kalamář, obraceje stránky. „Toto je naše čtvrtá kniha. Jsou zde zapsána jména všech mužů, kteří s námi kdy sloužili. Kdy se k nám přidali, kde bojovali, jak dlouho sloužili, způsob jejich úmrtí to všechno máme zapsáno. Najdeš zde slavná jména, některá z tvých Sedmi království. Aegor Řeka s námi sloužil rok, než odešel vyhledat Zlaté společenstvo, vy mu říkáte Hořkoocel. Jasný princ, Aerion Targaryen, také byl Druhý syn. A Rodrik Stark, Toulavý vlk, ten taky. Ne, ne tamtím inkoustem. Použij tento.“</p>
<p>Tyrion naklonil hlavu na stranu. „Rudý inkoust?“</p>
<p>„Tradice společenstva,“ vysvětloval Kalamář. „Byly doby, kdy každý nový muž zapsal svoje jméno svou vlastní krví, jenže krev je bohužel zatraceně mizerný inkoust.“</p>
<p>„Lannisterové milují tradice. Půjč mi svůj nůž.“</p>
<p>Kalamář zvedl obočí, pokrčil rameny, vytáhl z pochvy svoji dýku a podal mu ji jílcem napřed přes stůl. <emphasis>Stále to bolí, Půlmistře, děkuji ti převelice,</emphasis> pomyslel si Tyrion, když se bodl do bříška palce. Vymáčkl do kalamáře tlustou kapku krve, vyměnil dýku za nový brk a naškrábal velkým rozmáchlým rukopisem <emphasis>Tyrion z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rodu Lannisterů, pán Casterlyovy skály,</emphasis> hned pod mnohem skromnější podpis Joraha Mormonta.</p>
<p><emphasis>A je to hotovo.</emphasis> Trpaslík se zhoupl dozadu na táborové židličce. „To je všechno, co ode mne požadujete? Nechcete, abych odříkal přísahu? Zabil nějaké děcko? Vycucal kapitánovi ptáka?“</p>
<p>„Cucej si, co chceš.“ Kalamář otočil knihu k sobě a poprášil stránku trochou jemného písku. „Pro většinu z nás je podpis dostačující, ale nerad bych nového bratra ve zbrani zklamal. Vítej k Druhým synům, lorde Tyrione.“</p>
<p><emphasis>Lorde Tyrione.</emphasis> Trpaslíkovi se líbilo, jak to zní. Druzí synové možná nedosahují oslňující pověsti Zlatého společenstva, ale během staletí dosáhli pár slavných vítězství. „Sloužili u tohoto společenstva nějací jiní lordové?“</p>
<p>„Bezzemci,“ odpověděl Hnědý Ben. „Jako ty, Skřete.“</p>
<p>Tyrion seskočil ze stoličky. „Můj předchozí bratr byl zcela neuspokojivý. U svých nových doufám ve víc. A teď, jak si tady zajistím zbraně a zbroj?“</p>
<p>„Budeš chtít taky jezdit na praseti?“ zeptal se Kasporio.</p>
<p>„Hmm, já nevěděl, že máš tady u společenstva svoji manželku,“ opáčil Tyrion. „To je od ní laskavá nabídka, ale já dávám přednost koni.“</p>
<p>Kasporio zrudl, ale Kalamář se dal do hlasitého smíchu a Hnědý Ben se začal přímo chechtat. „Kalamáři, odveď ho k povozům. Ať si vybere něco z oceli společenstva. Ta holka taky. Nasaď jí na hlavu přilbici, dej jí kus plátové zbroje a možná ji budou někteří považovat za chlapce.“</p>
<p>„Pojď se mnou, lorde Tyrione.“ Kalamář mu podržel stanovou plentu, aby se mohl vykolébat ven. „Chňapoš tě odvede k povozům. Sežeň si tu svoji ženu a jdi za ním ke kuchyňskému stanu.“</p>
<p>„To není moje žena. Snad by sis ji mohl vzít ty. Poslední dobou jen spí a mračí se na mě.“</p>
<p>„Musíš ji víc mlátit a častěji s ní šukat,“ nabídl mu pokladník přátelskou radu. „Vezmi ji s sebou, nechej ji tady, dělej si co chceš. Chňapošovi to bude jedno. Až budeš mít svoji zbroj, přijď za mnou a začneš pracovat na účetních knihách.“</p>
<p>„Jak si přeješ.“</p>
<p>Tyrion našel Grešli spící v koutku jejich stanu, schoulenou na tenkém slamníku pod hromadou špinavých pokrývek. Když se jí dotkl špičkou boty, překulila se, zamžourala na něj a zívla. „Hugore? Co se děje?“</p>
<p>„Už zase mluvíme?“ To bylo lepší než její obvyklé zachmuřené mlčení. Všechno kvůli opuštěnému psovi a praseti. Zachránil jsem nás dva z otroct<emphasis>ví, člověk by si myslel, že mi projeví aspoň kapku vděku.</emphasis> „Když budeš ještě chvíli spát, pravděpodobně zmeškáš válku.“</p>
<p>„Je mi smutno.“ Znovu zívla. „A jsem unavená. Tak strašně unavená.“</p>
<p><emphasis>Unavená nebo nemocná?</emphasis> Tyrion si klekl vedle jejího slamníku. „Jsi nějaká bledá.“ Sáhl jí na čelo. <emphasis>Je</emphasis> <emphasis>tady uvnitř horko, nebo vyzařuje horkost z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní?</emphasis> Nedokázal tu otázku vyslovit nahlas. Dokonce i tvrdí muži jako Druzí synové měli z bledé klisny hrůzu. Pokud by si mysleli, že je Grešle nemocná, bez váhání by ji vyhnali. <emphasis>Dokonce by ji mohli poslat zpátky k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Yezzanovým dědicům, úpisy neúpisy.</emphasis> „Podepsal jsem jejich knihu. Starým způsobem, krví. Teď jsem Druhý syn.“</p>
<p>Grešle se posadila, vymnula si spánek z očí. „A co já? Mohu se také podepsat?“</p>
<p>„Myslím, že ne. O některých ze svobodných společenstev je známo, že přijímají i ženy, jenže... nu, koneckonců přece nejsou Druhé dcery.”</p>
<p><emphasis>,My</emphasis> nejsme,” řekla. „Pokud jsi jedním z nich, měl bys říkat <emphasis>my,</emphasis> ne <emphasis>oni.</emphasis> Neviděl někdo Pěknou svini? Kalamář říkal, že se po ní poptá. Nebo Křupana? Neslyšel někdo o Křupanovi?”</p>
<p><emphasis>Jen pokud bys věřila Kasporiovi.</emphasis> Plummův ne tak mazaný zastupující velitel tvrdil, že táborem slídili tři yunkajští lovci otroků, vyptávali se na pár uprchlých trpaslíků. Jeden z nich nesl vysoké kopí s psí hlavou nabodnutou na hrotu, aspoň podle toho, jak to Kaspo vyprávěl. Taková zpráva by ale Grešli z postele nevytáhla.</p>
<p>„Zatím ne,” zalhal. „Pojď. Musíme pro tebe najít nějakou zbroj.”</p>
<p>Obezřetně se na něj podívala. „Zbroj? Proč?”</p>
<p>„Povím ti něco, co mi řekl můj starý zbrojmistr.. Nikdy nechoď do bitvy nahý, chlapče, řekl. Vzal jsem ho za slovo. Kromě toho, když jsem teď žoldnéř, opravdu bych měl mít meč, kterým si vysloužím svůj žold.” Stále nedávala najevo, že by se chtěla rozhýbat. Tyrion ji popadl za zápěstí, zvedl ji na nohy a hodil jí do tváře hrst plnou šatstva. „Oblékni se. Přehoď přes sebe plášť s kápí a drž hlavu skloněnou k zemi. Máme vypadat jako dva chlapci, jen pro případ, že by se dívali lovci otroků.”</p>
<p>Chňapoš na ně čekal u kuchyňského stanu a žvýkal kyselist, když se dva trpaslíci objevili, v pláštích a s kápěmi na hlavách. „Slyšel jsem, že vy dva pro nás budete bojovat,” řekl seržant. „To by se měli v Meereenu počurat strachy. Zabil někdy některý z vás člověka?”</p>
<p>„Já ano,” odpověděl Tyrion. „Pobíjím je jako mouchy.”</p>
<p>„Čím?”</p>
<p>„Sekerou, dýkou, vtipnou poznámkou. Třebaže nejnebezpečnější jsem s kuší.”</p>
<p>Chňapoš se poškrábal špičkou svého háku na zarostlé bradě. „Ošklivá věc, taková kuš. Kolik lidí jsi tím už zabil?”</p>
<p>„Devět.” Jeho otec jistě měl cenu přinejmenším devíti. Pán Casterlyovy skály, Strážce západu, Obránce Lannisportu, pobočník krále, manžel, bratr, otec, otec, otec.</p>
<p>„Devět.” Chňapoš si odfrkl a vyplivl plná ústa rudých slin. Možná mířil na Tyrionova chodidla, jenže chrchel přistál na jeho koleně. Zřejmě právě tohle si myslel Chňapoš o „devíti“. Seržantovy prsty byly plné rudých skvrn od šťávy kyselistu, který žvýkal. Vložil si dva z nich do úst a zapískal. <emphasis>„Keme!</emphasis> Pojď sem, ty zatracený hmče chcanků.“ Kem k němu přiběhl. „Odveď lorda a lady Skřetovy k povozům, ať jim dá Kladivo dohromady nějakou pěknou ocel.“</p>
<p>„Kladivo možná chrápe, ožralý jak prase,“ upozornil jej Kem.</p>
<p>„Vychčij se mu do ksichtu, to ho probudí.“ Chňapoš se otočil zpátky k Tyrionovi a Grešli. „Nikdy předtím jsme tady žádné zatracené trpajzlíky neměli, ale o chlapce nebyla nouze. Synové té děvky a tamté, malí blázni, co utekli z domu, aby zažili nějaké to dobrodružství, vlajkonoši, panoši a podobní. Něco z těch jejich sraček bude možná dost malé, než aby to padlo trpajzlíkům, ale já vím, že tak divokým bojovníkům jako vy to vadit nebude. Devět, jo?“ Zavrtěl hlavou a odešel.</p>
<p>Druzí synové měli zbroj svého společenstva v šesti velkých povozech odtažených na místo blízko středu jejich tábora. Kem šel v jejich čele, mávaje svým kopím, jako by to byla hůl. „Jak je možné, že se chlapec z Králova přístaviště ocitne u svobodného společenstva?“ zeptal se jej Tyrion.</p>
<p>Chlapec na něj obezřetně zamžoural. „Kdo ti řekl, že jsem z Králova přístaviště?“</p>
<p>„Nikdo.“ <emphasis>Každé slovo, co vypustíš z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pusy, smrdí Bleším zadkem.</emphasis> „Prozradila tě tvoje chytrost. Říkají, že nikde nežijí tak chytří lidé jako v Králově přístavišti.“</p>
<p>Zdálo se, že to jej ohromilo. „Kdo to říká?“</p>
<p>„Všichni.“ <emphasis>Já.</emphasis></p>
<p>„Odkdy?“</p>
<p><emphasis>Od té doby, co jsem si to vymyslel.</emphasis> „Odedávna,“ zalhal. „Můj otec to říkával pořád. Znal jsi lorda Tywina, Keme?“</p>
<p>„Pobočníka. Jednou jsem ho viděl, jak jede do kopce. Jeho muži měli rudé pláště a malé lvy na přilbicích. Ty přilbice se mi líbily.“ Zkřivil ústa. „Pobočník se mi ale nelíbil. Vyplenil město. A pak nás rozdrtil na Černovodě.“</p>
<p>„Tys tam byl?“</p>
<p>„Se Stannisem. Lord Tywin přijel s Renlyho duchem a zaútočil na naše křídlo. Upustil jsem kopí a utíkal jsem, jenže ten zatracený rytíř u lodí řekl: ,Kde máš kopí, chlapče? Tady není místo pro zbabělce, a vykašlali se na mě a opustili mě a tisíce dalších se mnou. Později jsem se doslechl, že je tvůj otec posílá bojovat se Stannisem ke Zdi, tak jsem raději přeplul úzké moře a dal se k Druhým synům.</p>
<p>„Chybí ti Královo přístaviště?“</p>
<p>„Trochu. Stýská se mi po jednom chlapci, byl to... byl to můj přítel. A po mém bratrovi Kennetovi, jenže ten umřel na mostě z lodí.“</p>
<p>„Toho dne zemřelo příliš mnoho dobrých mužů.“ Tyriona prudce zasvrběla jeho jizva. Poškrábal si ji nehtem.</p>
<p>„Taky mi schází jídlo,“ pronesl Kem toužebně.</p>
<p>„Kuchyně tvé matky?“</p>
<p>„To, co vařila moje máma, by nežraly ani krysy. Ale byl tam jeden varný krámek. Nikde nevařili tak dobré hnědé jako oni. Tak husté, že v misce stála lžíce, s kusy toho a tamtoho. Ochutnal jsi někdy misku hnědého, Polomuži?“</p>
<p>„Jednou či dvakrát. Zpěvákova dušenina, tak tomu říkám já.“</p>
<p>„Pročpak?“</p>
<p>„Chutná tak dobře, že se mi po tom chce zpívat.“</p>
<p>Kemovi se to líbilo. „Zpěvákova dušenina. Až se příště dostanu do Blešího zadku, řeknu si o ni. Co chybí tobě, polomuži?“</p>
<p><emphasis>Jaime</emphasis>, pomyslel si Tyrion. <emphasis>Šae. Tyša. Moje žena, chybí mi moje žena, kterou jsem sotva znal.</emphasis> „Víno, děvky a bohatství,“ odpověděl. „Především bohatství. Za bohatství si koupíš víno i děvky.“ <emphasis>A koupíš si také meče... a Kemy, kteří je budou třímat</emphasis>.</p>
<p>„Je pravda, že nočníky v Casterlyově skále jsou vyrobené z ryzího zlata?“ zeptal se jej Kem.</p>
<p>„Neměl bys věřit všemu, co slyšíš. Především v souvislosti s rodem Lannisterů.“</p>
<p>„Říká se, že všichni Lannisterové jsou slizcí hadi.“</p>
<p>„Hadi?“ Tyrion se zasmál. „Ten zvuk, co slyšíš, je můj lord otec obracející se v hrobě. My jsme <emphasis>lvi</emphasis>, anebo to o sobě aspoň rádi prohlašujeme. Ale na tom nesejde, Keme. Šlápni na hada nebo lvovi na ocas, a tak či tak budeš mrtvý.“</p>
<p>Do té doby již přišli ke zbrojnici, pokud se tomu tak dalo říkat. Ukázalo se, že kovář, proslulý Kladivo, je mimořádně statný halama, jehož levá paže vypadala dvakrát tak velká jako pravá. „Je skoro pořád opilý,“ řekl Kem. „Hnědý Ben ho nechává být, ale jednoho dne si seženeme opravdového zbrojíře. Kladivům učeň byl hoch s rudými drátovitými vlasy jménem Hřebík. <emphasis>Samozřejmě. Jak jinak?</emphasis> přemítal Tyrion. Kladivo vyspával svoji kocovinu, když přišli ke kovárně, přesně jak Kem předvídal, ale Hřebík neměl proti dvěma trpaslíkům prohrabávajícím se v povozech žádné námitky. „Většinou je to staré železo,“ varoval je, „ale můžete si z toho vybrat, cokoliv by se vám mohlo hodit.“</p>
<p>Pod střechou z ohýbaného dřeva a tuhé kůže byly na podlahách povozů vysoko nakupeny staré zbraně a zbroj. Tyrion je přejel pohledem a povzdechl si, vzpomínaje na lesknoucí se řady mečů, kopí a halaparten v lannisterské zbrojnici pod Casterlyovou skálou. „To možná nějaký čas potrvá,“ prohlásil.</p>
<p>„Dá se v tom najít i dobrá ocel, když si s tím dáš práci,“ zabručel hluboký hlas. „Sice nic pěkného, ale meč to zastaví.“</p>
<p>Ze zadní části povozu přišel velký rytíř, oděný od hlavy až k patě v oceli společenstva. Jeho levá holenice byla jiná než pravá, límec byl tečkovaný rzí, náloketnice byly krásné a zdobené, vykládané květinovým vzorem. Na pravé ruce měl rukavici z překládané oceli, na levé rukavici bez prstů ze zrezivělé kroužkové oceli. Z jeho velké přilbice trčely beraní rohy, z nichž byl jeden zlomený.</p>
<p>Když si ji sundal, objevila se dobitá tvář Joraha Mormonta.</p>
<p><emphasis>Vypadá každým coulem jako žoldnéř. A už vůbec ne jako napůl zlomený tvor, kterého jsme vyvedli z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Yezzanovy klece</emphasis>, přemítal Tyrion. Jeho podlitiny již takřka zmizely, otok v obličeji se do značné míry vstřebal, a tak Mormont již opět vypadal téměř jako člověk... i když ještě měl daleko ke svému starému já. Maska démona, kterou mu otrokáři vypálili do pravé tváře, aby jej označili jako nebezpečného a neposlušného otroka, mu zůstane navždycky. Ser Jorah nikdy nebyl muž, jehož by bylo možné zvát pohledným. Vypálená značka proměnila jeho tvář v cosi děsivého.</p>
<p>Tyrion se zašklebil. „Dokud budu krásnější než ty, jsem spokojen.“ Otočil se ke Grešli. „Ty prohledej tamten povoz. Já začnu s tímto.“</p>
<p>„Kdybychom hledali společně, šlo by to rychleji.“ Vzala zrezivělou polopřilbu, zahihňala se a nasadila si ji na hlavu. „Jde ze mě strach?“</p>
<p>Vypadáš jako holka od kejklířů s hrncem na hlavě. „To je polopřilba. <emphasis>Ty</emphasis> potřebuješ přilbici na celou hlavu.“ Našel jednu a vyměnil ji za polopřilbu.</p>
<p>„Je moc velká. Grešlin hlas se dutě odrážel uvnitř oceli „Nevidím ven.“ Sundala si přilbici a odhodila ji stranou. „Co je špatného na polopřilbě?“</p>
<p>„Má otevřený obličej.“ Tyrion ji štípl do nosu. „Rád se dívám na tvůj nosík. Byl bych raději, kdyby ti zůstal.“</p>
<p>Vytřeštila na něj oči. „Tobě se líbí můj nos?“</p>
<p><emphasis>Ach, Sedm, spaste mne.</emphasis> Tyrion se odvrátil a začal se prohrabávat hromadou staré zbroje směrem ke konci povozu.</p>
<p>„A je na mně ještě něco jiného, co se ti líbí?“ zeptala se Grešle.</p>
<p>Možná chtěla, aby to znělo hravě, jenže ve skutečnosti to znělo smutně.</p>
<p>„Mám na tobě rád všechno,“ řekl Tyrion, v naději, že tím ukončí veškeré další diskuse na toto téma, „a ještě raději mám všechno na sobě.“</p>
<p>„Na co potřebujeme zbroj? Jsme kejklíři. Můžeme jen <emphasis>hrát,</emphasis> že bojujeme.“</p>
<p>„Ty umíš hrát moc dobře,“ řekl Tyrion, prohlížeje si těžkou kroužkovou košili tak plnou děr, že vypadala skoro jako prožraná od molů. <emphasis>Co za moly žere železo?</emphasis> „Předstírat, že je člověk mrtvý, je jedním ze způsobů jak přežít bitvu. Druhým je dobrá zbroj.“ <emphasis>Ačkoliv se obávám, že té je zde zpropadeně málo.</emphasis> U Zeleného bodce si pro sebe našel nesourodé kusy zbroje v povozech lorda Lefforda, mezi nimi kbelcový helm s bodci, ve kterém vypadal, jako by mu někdo převrátil na hlavu vědro se splašky. Ocel tohoto společenstva byla horší. Nejenom stará a špatně padnoucí, ale také promačkaná, popraskaná a slabá. <emphasis>Tohle je zaschlá krev nebo jenom rez?</emphasis> Přičichl k tomu, ale jistotu nezískal.</p>
<p>„Tady je kuše.“ Grešle mu ji podala.</p>
<p>Tyrion se na ni podíval. „Já nemohu používat třmenový naviják. Nemám na to dost dlouhé nohy. Lepší by byla páková spoušť.“ I když, popravdě řečeno, Tyrion kuši nechtěl. Trvalo příliš dlouho, než je člověk znovu nabil. Dokonce i kdyby číhal u příkopu s latrínami, až si tam dřepne nějaký nepřítel, šance na to, že vypustí víc než jeden šíp, by nebyly dobré.</p>
<p>Místo toho si vzal řemdih, zatočil jím, položil jej zpátky. <emphasis>Příliš těžký.</emphasis> Minul bojové kladivo (příliš dlouhé), palcát s hroty (také příliš těžký) a půl tuctu dlouhých mečů, než našel dirk, který se mu zamlouval, ošklivý kus oceli s trojúhelníkovým ostřím. „Tohle by mohlo posloužit,“ řekl. Čepel byla mírně zrezivělá, ale o to bude jako zbraň ošklivější. Našel pochvu ze dřeva a kůže a zasunul dirk dovnitř.</p>
<p>„Malý meč pro malého muže?“ zavtipkovala Grešle.</p>
<p>„To je dirk a je pro velkého muže.“ Tyrion jí strčil starý dlouhý meč. „Tohle je meč. Zkus si ho zvednout.“</p>
<p>Grešle si jej vzala, mávla jím, zamračila se. „Příliš těžký.“</p>
<p>„Ocel váží víc než dřevo. Sekni ale tou zbraní člověka do krku a jeho hlava jako by se proměnila v meloun.“ Vzal si od ní meč zpátky začal si jej zblízka prohlížet. „Levná ocel. A samý vrub. Tady, vidíš: beru zpátky, co jsem řekl. Na sekání hlav potřebuješ lepší čepel.“</p>
<p>„Já <emphasis>nechci</emphasis> sekat hlavy.“</p>
<p>„Ani bys neměla. <emphasis>Ty</emphasis> budeš sekat pod koleno. Lýtko, šlacha, kotník... dokonce i obři spadnou, když jim usekneš chodidlo. Jakmile jsou dole, nejsou větší než ty.“</p>
<p>Grešle se na něj podívala, jako by se chtěla dát do pláče. „Minulou noc se mi zdálo o mém bratrovi, že je zase živý. Pořádali jsme klání před nějakým velkým lordem, jeli jsme na Křupanovi a Pěkné svini a lidé po nás házeli růže. Byli jsme tak šťastní...“</p>
<p>Tyrion ji pleskl.</p>
<p>Byl to vcelku slabý políček, lehké švihnutí zápěstím, do kterého stěží vložil nějakou sílu. Dokonce jí to ani nezanechalo otisk na tváři. Její oči se ale přesto zaplnily slzami.</p>
<p>„Jestli chceš snít, tak jdi zase spát,“ řekl jí. „Až se probudíš, budeme stále uprchlí otroci uprostřed obléhání. Křupan je mrtvý. Prase s největší pravděpodobností taky. Teď si najdi nějakou zbroj a dej si ji na sebe a nedbej na to, kde tě dře. Kejklířské představení skončilo. Bojuj nebo se schovej nebo se podělej strachy, jak chceš, ale cokoliv se rozhodneš udělat, udělej to oděná do oceli.“</p>
<p>Grešle se dotkla tváře, kam ji pleskl. „Nikdy jsme neměli utíkat. My nejsme žádní žoldnéři. Nejsme žádní bojovníci. U Yezzana to nebylo zas tak špatné. Nebylo. Chůva byl někdy krutý, ale Yezzan nikdy. Byli jsme jeho oblíbenci, jeho... jeho...“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Otroci.</emphasis> To slovo, které hledáš, je <emphasis>otroci</emphasis>.“</p>
<p>„Otroci“ řekla se začervenáním. „Jenže jsme byli jeho <emphasis>výjimeční</emphasis> otroci. Stejně jako Sladinka. Jeho poklady.“</p>
<p>Jeho mazlíčci, pomyslel si Tyrion. A on nás tak miloval, že nás poslal do jámy, aby nás sežrali <emphasis>lvi.</emphasis></p>
<p>Vůbec se nemýlila. Yezzanovi otroci se měli lépe než mnozí rolníci v Sedmi královstvích a bylo u nich méně pravděpodobné, ze zemřou hlady, až přijde zima. Otroci byli movitý majetek, ano. Mohli je koupit a prodat, bičovat a pálit žhavým železem, užívat pro tělesné potěšení jejich majitelů. Pářit je, aby zplodili další otroky. V tomto smyslu neznamenali víc než psi nebo koně. Jenže většina lordů se ke svým psům a koním chovala docela dobře. Hrdí lidé by mohli vykřikovat, že by raději zemřeli, než by žili jako otroci, jenže pýcha byla laciná. Když uhodila ocel o kámen, byli takoví lidé vzácní jako dračí zuby; jinak by svět nebyl plný otroků. <emphasis>Nikdy neexistoval otrok, který si nezvolil být otrokem,</emphasis> přemítal trpaslík. <emphasis>Mohou si vybrat mezi okovy a smrtí, ale možnost volby mají vždycky.</emphasis></p>
<p>Tyrion Lannister sám nebyl výjimkou. Jeho jazyk mu na začátku vysloužil pár krvavých pruhů přes záda, ale brzy se naučil trikům, jak potěšit Chůvu i vznešeného Yezzana. Jorah Mormont se vzpíral déle a zaníceněji, ale tak či tak by dospěl ke stejnému konci.</p>
<p>A Grešle, nu...</p>
<p>Grešle hledala nového pána ode dne, kdy přišel její bratr Haléř o hlavu. Touží po někom, kdo by se o ni staral, po někom, kdo by jí říkal, co má dělat.</p>
<p>Bylo by však příliš kruté říct jí něco takového, a tak jí Tyrion místo toho řekl: „Yezzanovi výjimeční otroci neunikli bledé klisně. Jsou mrtví, všichni do jednoho. Sladinka umřela jako první.“</p>
<p>Hnědý Ben Plumm jim řekl, že jejich obrovitý pán zemřel v den jejich útěku. Ani on, ani Kasporio, ani žádný z ostatních žoldnéřů neznal osud obyvatel Yezzanova cirkusu zrůd... jenže pokud Grešle potřebovala slyšet lži, aby zastavily její kvílení, tak jí bude lhát. „Chceš-li se znovu stát otrokyní, najdu ti laskavého pána, až tahle válka skončí, a prodám tě za tolik peněz, abych se dostal domů,“ slíbil jí Tyrion. „Najdu ti nějakého milé Yunkajce, aby ti nasadil další pěkný zlatý obojek s malými zvonečky, které budou cinkat, kamkoliv se vydáš. Nejdřív ale musíš přežít to, co přichází. Nikdo nekupuje mrtvé kejklíře.“</p>
<p>„Ani mrtvé trpaslíky,“ řekl Jorah Mormont. „Až tahle bitva skončí, se vší pravděpodobností budeme všichni žrádlem pro červy. Yunkai tuto válku již prohrálo, ačkoliv možná nějaký čas potrvá, než si to uvědomí. Meereen má armádu tvořenou pěchotou Neposkvrněných, těmi nejlepšími vojáky na světě. A Meereen má draky. Tři, jakmile se královna vrátí. A ona se vrátí. Musí. Naše strana sestává z dvou dvacítek yunkajských lordů, z nichž každý má svoje napůl vycvičené opičí muže. Otroky na chůdách, otroky v řetězech... možná mají i oddíly slepých mužů a ochrnutých dětí, ale ty bych nepočítal.“</p>
<p>„Ach ano, já vím,“ řekl Tyrion. „Druzí synové jsou na straně, která prohrává. Musí opět převléci pláště a musí to udělat hned.“ Usmál se. „Přenechejte to mně.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />KRÁLOBOREC</strong></p>
<p><strong>B</strong>ledý stín a temný, dva spiklenci se sešli v tichu zbrojnice na druhé úrovni Velké pyramidy, mezi stohy kopí, toulci plnými šípu a stěnami ověšenými trofejemi z dávno zapomenutých bitev.</p>
<p>„Dnes v noci,“ řekl Skahaz mo Kandaq. Zpod kápě jeho z kousků sešitého pláště vyhlížela tvář krvavého netopýra. „Všichni moji muži budou na místě. Heslo zní <emphasis>Groleo</emphasis>.“</p>
<p>„Groleo.“ <emphasis>Řekl bych, že to je příhodné.</emphasis> „Ano. To, co mu provedli... ty jsi byl v síni? Viděl jsi to?“</p>
<p>„Jeden ze strážných mezi čtyřiceti. Všichni jsme čekali jen na to, až ta prázdná kytle na trůnu vysloví rozkaz, abychom mohli rozsekat Krvavovouse a ostatní na cucky. Myslíš si, že by se Yunkajci kdy odvážili přinést <emphasis>Daenerys </emphasis>hlavu jejího rukojmí?“</p>
<p><emphasis>Ne,</emphasis> pomyslel si Selmy. „Hizdahr mi připadal rozrušený.“</p>
<p>„Všechno je to jedna velká faleš. Loraqovi vlastní příbuzní byli vráceni bez újmy. Sám jsi to viděl. Yunkajci si pro nás připravili kejklířské představení, se vznešeným Hizdahrem jako principálem. Tady nikdy nešlo o Yurkhaze zo Yunzak. Ostatní otrokáři by sami byli rádi toho starého blázna ušlapali. Šlo o to, aby poskytli Hizdahrovi záminku zabít draky.“</p>
<p>Ser Barristan o tom chvíli přemítal. „Kdo by se toho odvážil?“</p>
<p>„Odvážil se zabít svou královnu. Proč ne její zvířata? Pokud nebudeme jednat, Hizdahr možná bude chvíli váhat, aby jim poskytl důkaz své neochoty, ale pak dá Moudrým pánům šanci zbavit ho Bouřovran a pokrevních jezdců. <emphasis>Pak </emphasis>bude jednat. Chtějí mít draky mrtvé, než sem dorazí loďstvo z Volantisu.“</p>
<p><emphasis>Ach ano, to by chtěli.</emphasis> Všechno to do sebe zapadalo. Což ovšem neznamenalo, že by se to Barristanovi Selmymu zamlouvalo o něco víc. „K tomu nedojde.“ Jeho královna byla Matka draků a on nedovolí, aby se jejím dětem něco stalo. „Hodina vlka. Ta nejčernější část noci, až bude celý svět spát.“ Poprvé slyšel tato slova od Tywina Lannistera před zdmi Šerodolu. <emphasis>Dal mi den na to, abych přivedl Aeryse. Pokud bych se nevrátil s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>králem do svítání následujícího dne, chtěl zničit celé město ocelí a ohněm, jak mi řekl. Byla hodina vlka, když jsem vešel dovnitř, a v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hodině vlka jsme se i vrátili.</emphasis> „Šedý červ a Neposkvrnění zamknou a zatarasí bránu za prvního světla.“</p>
<p>„Lépe by bylo za prvního světla zaútočit,“ řekl Skahaz. „vyrazit z brány, převalit se přes obléhací linie, rozdrtit Yunkajce, zatímco budou vstávat ze svých postelí.“</p>
<p>„Ne.“ O tomhle se spolu dohadovali již předtím. „Jeho Veličenstvo královna podepsala a zpečetila mír. Nebudeme první, kdo tuto smlouvu poruší. Jakmile se zmocníme Hizdahra, vytvoříme radu, která bude vládnout na jeho místě, a budeme požadovat, aby Yunkajci vrátili naše rukojmí a stáhli svoje armády. Jestliže odmítnou, pak a teprve pak je informujeme, že došlo k narušení míru a dáme jim bitvu. Tebou navrhovaný způsob je nečestný.“</p>
<p>„Tvůj způsob je hloupý,“ namítl Holotemenný. „Náš čas dozrál. Naši osvobození jsou připravení. Hladoví.“</p>
<p>Selmy věděl, že to je pravda. Symon Pruhovaný ze Svobodných bratří a Mollono Yos Dob z Věrných štítů byli oba dychtiví jít do bitvy, odhodlaní prokázat svoji udatnost a spláchnout všechna zla, která museli přetrpět v přílivu yunkajské krve. Jenom Marselen z Matčiných mužů sdílel pochybnosti sera Barristana. „O tomhle jsme již hovořili. Souhlasil jsi, že to bude po mém.“</p>
<p>„Souhlasil jsem,“ zamručel Holotemenný, „jenže to bylo před Groleeem. Před hlavou. Otrokáři nemají žádnou čest.“</p>
<p>„My ji máme,“ řekl ser Barristan.</p>
<p>Holotemenný zamumlal cosi o Ghiskarcích, pak řekl: „Jak si přeješ. Ačkoliv si myslím, že než tahle hra skončí, ještě budeme tvé stařecké cti litovat. Co s Hizdahrovými strážnými?“</p>
<p>„Jeho Veličenstvo si nechává dva muže u sebe, když spí Jednoho u dveří své ložnice, a druhého uvnitř, v přilehlém přístěnku. Dnes to budou Khrazz a Ocelokůže.“</p>
<p>„Khrazz,“ zamumlal Holotemenný. „To se mi nelíbí.“</p>
<p>„Nemusí dojít na krev, řekl mu ser Barristan. „Mám v úmyslu promluvit si s Hizdahrem. Jestliže pochopí, že nemáme v úmyslu zabít jej, možná poručí svým strážným, aby se vzdali.“</p>
<p>„A pokud ne? Hizdahr nám nesmí uniknout.“</p>
<p>„Neunikne.“ Selmy se Khrazze nebál, a o to méně Ocelokůže. Byli to jen bojovníci z jam. Hizdahrova děsivá sbírka bývalých bojových otroků byla přinejmenším průměrnými osobními strážci. Byla pro ně typická rychlost, síla a zuřivost, a také jistý um v zacházení se zbraněmi, jenže krvavé hry byly mizerným výcvikem na to, aby mohli ochraňovat krále. V jámách oznamovaly příchod jejich nepřátel rohy a bubny, a jakmile boj skončil a byl vyhrán, vítězům obvázali rány a dali jim makové mléko proti bolesti a ti, vědouce, že hrozba pominula, mohli pít a hodovat a děvkařit až do dalšího boje. Rytíř Královské gardy však musel oplývat jiným umem. Hrozby přicházely odevšad a odnikud, kdykoliv v průběhu dne či noci. Nepřítele neohlašovaly žádné trumpety: vazalové, služebnictvo, přátelé, bratři, synové, dokonce i manželky, kterýkoliv z nich mohl mít pod pláštěm schovaný nůž a v srdci skrytou vraždu. Na každou hodinu skutečného boje strávili rytíři Královské gardy deset tisíc hodin pozorováním, čekáním, tiše stojíce ve stínech. Jámové bojovníky krále Hizdahra již začínaly jejich nové povinnosti nudit a byli nepokojní. A znudění muži byli příliš nedbalí a pomalu reagovali.</p>
<p>„S Khrazzem si poradím,“ řekl ser Barristan. „Hlavně zajisti, abych se nemusel potýkat také s Mosaznými zvířaty.“</p>
<p>„Neměj strach. Budeme mít Marghaze v řetězech, než stačí napáchat nějakou škodu. Už jsem ti říkal, Mosazná zvířata jsou moje.“</p>
<p>„Říkáš, že máš mezi Yunkajci svoje muže?“</p>
<p>„Špehy a zvědy. Reznak má další.“</p>
<p><emphasis>Reznakovi nelze důvěřovat. Voní příliš sladce a je cítit příliš smradlavě.</emphasis> „Někdo musí osvobodit naše rukojmí. Pokud nedostaneme naše lidi zpátky, Yunkajci je použijí proti nám.</p>
<p>Skahaz si odfrkl chřípím své masky. „O záchraně se snadno mluví. Hůře je však proveditelná. Ať otrokáři vyhrožují.“</p>
<p>„A pokud se uchýlí k něčemu víc než jen hrozbám?“</p>
<p>„To by ti tolik scházeli, starý muži? Eunuch, divoch a žoldnéř?“</p>
<p><emphasis>Hrdina, Jhogo a Daario.</emphasis> „Jhogo je královnin pokrevní jezdec, krev její krve. Přišli spolu z Rudé pustiny. Hrdina je zástupce velitele Šedého červa. A Daario...“ <emphasis>Ona Daaria miluje.</emphasis> Viděl to v jejích očích, když se na něj podívala, slyšel to v jejím hlase, když o něm mluvila. „... Daario je nafoukaný a nerozvážný, ale je Jejímu Veličenstvu drahý. Musíme ho zachránit, než se jeho Bouřovrány rozhodnou vzít záležitost do svých rukou. Lze to zařídit. Jednou jsem bezpečně vyvedl královnina otce z Šerodolu, kde jej držel jako zajatce jeden rebelantský lord, jenže...“</p>
<p>„... nemůžeš doufat, že bys prošel bez povšimnutí mezi Yunkajci. Teď už zná tvoji tvář každý jejich muž.“</p>
<p><emphasis>Mohl bych svou tvář schovat, tak jako ty,</emphasis> pomyslel si Selmy. Věděl však, že má Holotemenný pravdu. Šerodol byl před celými věky a on byl na takové hrdinské kousky již příliš stár. „V tom případě musíme vymyslet jiný způsob. Nějakého jiného zachránce. Někoho, koho Yunkajci znají, jehož přítomnost v jejich táboře by mohla projít bez povšimnutí...“</p>
<p>„Daario ti říká ser Dědeček,“ připomněl mu Skahaz. „Nebudu říkat, jak nazývá mne. Pokud bychom byli rukojmími ty a já, myslíš, že by pro nás riskoval svou kůži?“</p>
<p><emphasis>Pravděpodobně ne,</emphasis> pomyslel si, ale řekl: „Možná ano.“</p>
<p>„Daario by se na nás akorát tak vymočil, kdybychom hořeli. Jinak bych k němu o pomoc nevzhlížel. Ať si Bouřovrány vyberou jiného kapitána, nějakého, který ví, kde je jeho místo. Pokud se královna nevrátí, bude svět o jednoho žoldáka chudší. Kdo za něj bude truchlit?“</p>
<p>„A pokud se vrátí?“</p>
<p>„Bude plakat a rvát si vlasy a proklínat Yunkajce. Ne nás. Na našich rukou krev nebude. Můžeš ji utěšit. Povědět jí nějaký příběh ze starých časů, má je ráda. Ubohý Daario, její statečný kapitán... nikdy na něj nezapomene, ne... jenže je to lepší, než kdybychom byli všichni mrtví, ne snad? I pro Daenerys to bude lepší.“</p>
<p>Lepší pro Daenerys a pro Západozemí. Daenerys Targaryen svého kapitána milovala, jenže to byla dívka v ní, ne královna. Princ Rhaegar miloval svoji lady Lyannu... a zemřely kvůli tomu tisíce lidí. Daemon Černoheň miloval první Daenerys <emphasis>a povstal</emphasis> v rebelii, když mu byla upřena. Hořkoocel a Krvavohavran oba milovali Shieru Seastar, Sedm království krvácelo. Vážčí princ tolik miloval Jenny ze Starokamenů, že odhodil korunu a Západozemí zaplatilo cenu nevěsty v mrtvolách. Všichni tři synové pátého Aegona se oženili z lásky, navzdory přáním svého otce. A poněvadž se tento nepravděpodobný vladař při výběru královny sám podvolil svému srdci, dovolil i svým synům, aby si vybrali sami, přičemž si nadělal zahořklé nepřátele všude, kde mohl mít neochvějné přátele. Následovaly zrada a vřava, tak jako po noci následuje den, a skončilo to v Letohradu, čarodějnictvím, ohněm a žalem.</p>
<p><emphasis>Její láska k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Daariovi je jed. Pomalejší jed než kobylky, ale v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>konečném důsledku stejně smrtelný.</emphasis></p>
<p>„Pořád je tu Jhogo,“ řekl ser Barristan. „On a Hrdina. Oba jsou Jejímu Veličenstvu drazí.“</p>
<p>„My také máme rukojmí,“ připomněl mu Skahaz Holotemenný. „Jestliže otrokáři zabijí jedno z našich, my zabijeme jedno z jejich.“</p>
<p>Ser Barristan na okamžik nevěděl, koho tím myslí. Pak mu to došlo. „Královniny šenky?“</p>
<p><emphasis>Rukojmí</emphasis>,“ opravil jej Skahaz mo Kandaq. „Grazdar a Oezza jsou krví Zelené milosti. Mezzara je z Merreqů, Kezmya z rodu Pahl, Azzak je Ghazeen. Bhakaz je Loraq, Hizdahrův vlastní příbuzný. Všechno jsou to synové a dcery z pyramid. Zhak, Quazzar, Uhlez, Hazkar, Dhazak, Yherizan, všechno děti Velkých pánů.“</p>
<p>„Nevinné dívky a chlapci s milými tvářičkami.“ Ser Barristan se s nimi všemi seznámil během doby, kdy sloužili královně, s Grazharem a jeho sny o slávě, s plachou Mezzarou, lenivým Miklazem, domýšlivou pěknou Kezmyou, Oezzou s jejíma velkýma hebkýma očima a andělským hláskem, s tanečníkem Dhazzarem a dalšími. „Děti.“</p>
<p>„Děti Harpyje. Jenom krev může zaplatit za krev.</p>
<p>„To říkal i Yunkajec, který nám přinesl Groleovu hlavu.“</p>
<p>„Měl pravdu.“</p>
<p>„Já to nedovolím.“</p>
<p>„K čemu jsou nám rukojmí, pokud se jich nesmíme dotknout?“</p>
<p>„Snad bychom mohli nabídnout výměnou tři děti za Daaria, Hrdinu a Jhoga,“ připustil ser Barristan. „Její Veličenstvo-“</p>
<p>„-tady není. Je to na tobě a na mně, co je třeba udělat. Víš, že mám pravdu.“</p>
<p>„Princ Rhaegar měl dvě děti,“ řekl mu ser Barristan. „Rhaenys byla malé děvčátko a Aegon miminko v náručí. Když napadl Tywin Lannister Královo přístaviště, jeho muži je oba zabili. Zabalil zakrvácená těla do karmínových plášťů, dar novému králi.“ <emphasis>A co řekl Robert, když je uviděl? Usmíval se?</emphasis> Barristan Selmy byl na Trojzubci ošklivě raněn, takže byl pohledu na dar lorda Tywina ušetřen, ale často si říkal, jak to asi bylo. <emphasis>Kdybych jej viděl, jak se usmívá nad rudými pozůstatky Rhaegarových dětí, žádná armáda na světě by mi nemohla zabránit v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom, abych jej zabil.</emphasis> „Nestrpím vraždění dětí. Smiř se s tím, anebo se na tomhle nechci nijak podílet.“</p>
<p>Skahaz se uchechtl. „Jsi umíněný stařec. Ti tvoji chlapci s milými tvářičkami vyrostou a stanou se z nich Synové Harpyje. Je jedno, jestli je zabiješ teď anebo potom.“</p>
<p>„Lidi zabíjíš za zlé věci, které spáchali, ne za věci, které by mohli někdy udělat.“</p>
<p>Holotemenný sundal ze zdi sekeru, prohlédl si ji a zabručel. „Ať je po tvém. Nic se nestane Hizdahrovi ani našim rukojmím. Jsi spokojený, sere Dědečku?“</p>
<p><emphasis>Nic z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tohoto mne nemůže uspokojit.</emphasis> „Postačí to. Hodina vlka. Nezapomeň.“</p>
<p>„Já nejsem z těch, co by zapomínali, sere.“ Třebaže se jeho mosazná ústa nehýbala, ser Barristan vycítil škleb pod maskou. „Dlouho čekal Kandaq na tuto noc.“</p>
<p><emphasis>Právě toho jsem se obával.</emphasis> Pokud byl král Hizdahr nevinen, bude to, co dnes provedou, zrada. Jenže jak mohl být nevinný? Selmy jej slyšel, jak pobízí Daenerys, aby ochutnala otrávené kobylky, jak křičí na svoje muže, aby zabili draka. <emphasis>Pokud nebudeme jednat, Hizdahr zabije draky a otevře bránu královniným nepřátelům. Nemáme v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>této záležitosti na výběr.</emphasis> Avšak bez ohledu na to, jak si to obracel a otáčel v mysli, nedokázal v tom starý rytíř nalézt žádnou čest.</p>
<p>Zbytek onoho dlouhého dne se vlekl pomalu jako slimák</p>
<p>Věděl, že někde jinde se radí král Hizdahr ,s Reznakem mo Reznak, Marghazem zo Loraq a svými dalšími meereenskými rádci, rozhoduje se, jak nejlépe reagovat na yunkajské požadavky.. . jenže Barristan Selmy již nebyl součástí takových porad. Ani neměl krále, kterého by strážil. Místo toho konal obchůzky po pyramidě odshora až dolů, aby se ujistil, že jsou stráže na svých místech. To mu zabralo většinu dopoledne. Odpoledne strávil se svými sirotky, dokonce se sám chopil meče a štítu, aby poskytl přísnější zkoušku pár starším chlapcům.</p>
<p>Někteří z nich byli cvičeni pro bojové jámy, když se Daenerys Targaryen zmocnila Meereenu a osvobodila je z řetězů. Ti byli dobře obeznámeni s mečem, kopím a bitevní sekerou, než je dostal ser Barristan na starost. Pár by jich mohlo již docela dobře být připraveno. <emphasis>Tak například ten chlapec z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Baziliščích ostrovů. Tumco Lho.</emphasis> Byl černý jako inkoust, ale rychlý a silný, ten nejlepší přirozený šermíř, jakého kdy Selmy viděl od Jaimeho Lannistera. <emphasis>Larraq také. Šleh.</emphasis> Ser Barristan neschvaloval jeho bojový styl, ale nepochyboval o jeho schopnostech. Larraq měl před sebou ještě roky práce, než zvládne řádné rytířské zbraně, meč, kopí a palcát, ale uměl smrtonosně zacházet se svým bičem a trojzubcem. Starý rytíř jej varoval, že bič mu bude proti nepříteli ve zbroji k ničemu... dokud neuviděl, jak jej Larraq používá, omotá jej kolem nohou svých nepřátel a strhne je k zemi. <emphasis>Zatím ještě není rytíř, ale je to divoký bojovník.</emphasis></p>
<p>Larraq a Tumco byli jeho nejlepší. Po nich Lhazarén, chlapec, jemuž ostatní hoši říkali Rudý beránek, třebaže ten byl také divokým bojovníkem bez techniky. Možná i bratři, tři Ghiskarci prostého původu, kteří upadli do otroctví kvůli dluhům svého otce.</p>
<p>Takže jich bylo šest. <emphasis>Šest z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dvaceti sedmi.</emphasis> Selmy mohl doufat ve víc, ale šest byl dobrý začátek. Ostatní chlapci byli z velké většiny mladší, a více obeznámeni s tkalcovskými stavy, pluhy a nočníky než s meči a štíty, ale pracovali usilovně a učili se rychle. Pár let jako panoši a možná bude své královně moci dát šest dalších rytířů. Co se týkalo těch, kteří nebudou připraveni nikdy, nu, ne každému chlapci bylo určeno, aby se stal rytířem. <emphasis>Říše potřebuje i svíčkaře, hostinské a zbrojíře.</emphasis> To platilo v Meereenu stejně jako v Západozemí.</p>
<p>Zatímco je pozoroval, jak cvičí, ser Barristan zvažoval, že povýší Tumca a Larraqa do rytířského stavu, přímo tam a tehdy, a možná také Rudého beránka. Bylo zapotřebí rytíře, k tomu, aby mohl pasovat dalšího rytíře, a pokud by se mělo dnes v noci něco zvrtnout, svítání by jej mohlo zastihnout mrtvého anebo v žaláři. Kdo by pak pasoval jeho panoše? Na druhé straně, pověst mladého rytíře se přinejmenším částečně odvozovala od cti muže, jenž jej na rytíře pasoval. Chlapcům by pranic neprospělo, kdyby o nich bylo známo, že si vysloužili svoje ostruhy u zrádce a mohli by docela dobře skončit v žaláři vedle něho. <emphasis>Zasluhují si lepší osud</emphasis>, usoudil ser Barristan. <emphasis>Lepší a delší život jako panoši než krátký jako poskvrnění rytíři.</emphasis></p>
<p>Jak se odpoledne rozpouštělo do večera, pokynul svým svěřencům, aby odložili svoje meče a štíty a shromáždili se kolem. Promluvil k nim o tom, co to znamená být rytířem. „Pravého rytíře dělá jeho rytířskost a dvornost,“ řekl jim, „ne meč. Beze cti není rytíř nic víc než obyčejný zabiják. Je lepší zemřít se ctí než žít bez ní.“</p>
<p>Chlapci si jej měřili divnými pohledy, jak se mu zdálo, ale jednoho dne to jistě pochopí.</p>
<p>Potom, zpátky na vrcholu pyramidy, nalezl ser Barristan mezi hromadami svitků a knih Missandei, která si tam četla. „Zůstaň dnes v noci tady, dítě,“ řekl jí. „Ať se stane cokoliv, ať cokoliv uvidíš nebo uslyšíš, nevycházej z královniných komnat.“</p>
<p>„Tato jedna slyší,“ odpověděla dívka. „Pokud se smí tato jedna otázat…“</p>
<p>„Raději ne.“ Ser Barristan vyšel samotný do terasovitých zahrad. <emphasis>Na tohle nejsem stvořený,</emphasis> přemítal, když se díval na město roztahující se do dáli. Pyramidy se probouzely, jedna po druhé, a jak se dole v ulicích hromadily stíny, lampy a pochodně s blikáním ožívaly. <emphasis>Úklady, pikle, šepoty, lži, tajemství uvnitř tajemství, a já jsem se toho stal součástí.</emphasis></p>
<p>Možná si již měl na takové věci zvyknout. Rudá bašta také měla svá tajemství. <emphasis>Dokonce i Rhaegar.</emphasis> Princ z Dračího kamene, mu nikdy nedůvěřoval tolik, jako věřil Arturu Dayneovi. Harrenov toho byl důkazem. V <emphasis>roce falešného jara.</emphasis></p>
<p>Ta vzpomínka jej stále pálila. Starý lord Whent vyhlásil turnaj. Bylo to krátce po návštěvě jeho bratra, sera Oswela Whenta z Královské gardy. S Varysem šeptajícím mu do ucha nabyl král Aerys přesvědčení, že jeho syn kuje pikle s úmyslem svrhnout jej, že Whentuy turnaj není nic jiného než záminka pro setkání takového množství lordů, jaké jen lze sezvat dohromady Aerys nevystrčil od Šerodolu nohu z Rudé bašty, ale najednou oznámil, že bude provázet prince Rhaegara do Harrenova, a od toho okamžiku šlo všechno špatně.</p>
<p><emphasis>Kdybych byl býval lepším rytířem... kdybych v tom posledním klání byl býval vyhodil Rhaegara ze sedla, jako jsem vyhodil spoustu jiných, bylo by na mně, abych vybral královnu lásky a krásy...</emphasis></p>
<p>Rhaegar si vybral Lyannu Stark ze Zimohradu. Barristan Selmy by si vybral jinak. Ne královnu, která nebyla přítomna. Ani Eliu z Dorne, třebaže byla hodná a laskavá; kdyby byla zvolena ona, vyhnuli by se spoustě válčení a strasti. Jeho volbou by byla mladá dívka, nedlouho u dvora, jedna z Eliiných společnic... třebaže v porovnání s Asharou Dayne vypadala dornská princezna jako kuchyňská služtička.</p>
<p>Dokonce i po všech těch letech si ser Barristan Selmy stále vybavoval Ashařin úsměv, zvuk jejího smíchu. Stačilo mu, aby zavřel oči a viděl ji, s jejími dlouhými tmavými vlasy spadajícími ji v prstýncích kolem ramen a s přízračnýma fialovýma očima. <emphasis>Daenerys má stejné oči.</emphasis> Někdy, když se na něj královna podívala, měl pocit, jako by se díval na Ashařinu dceru...</p>
<p>Jenže Ashařina dcera se narodila mrtvá, a jeho krásná paní se nedlouho poté vrhla ze skály, šílená žalem po dítěti, o které přišla, a možná také po muži, který ji zneuctil v Harrenově. Zemřela, aniž měla ušení, že ji ser Barristan miluje. <emphasis>Jak by to mohla vědět?</emphasis> Byl rytíř Královské gardy, přísahal, že bude žít v celibátu. Kdyby za ní přišel a vyjevil ji své city, nevzešlo by z toho nic dobrého. <emphasis>Nic dobrého však nevzešlo ani z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mlčení. Kdybych byl shodil Rhaegara z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>koně a korunoval Asharu královnou lásky a krásy, je možné, že by vzhlížela ke mně namísto ke Starkovi?</emphasis></p>
<p>Už nikdy se to nedozví. Ze všech jeho selhání nepronásledovalo Barristana Selmyho žádné tak, jako jej pronásledovalo právě tohle.</p>
<p>Obloha byla zatažená, vzduch vlhký a teplý, dusný, a přesto v něm bylo něco, z čeho mu běhal mráz po zádech. <emphasis>Déšť</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Přichází bouře. Pokud ne dnes v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>noci, tak zítra.</emphasis> Ser Barristan si říkal, zda bude žít, aby se jej dočkal. <emphasis>Kdyby měl Hizdahr svého vlastního Pavouka, byl bych dozajista mrtvý.</emphasis> Kdyby na to mělo přijít, měl v úmyslu zemřít tak, jako žil; se svým mečem v ruce.</p>
<p>Když na západě, za plachtami lodí ploužících se v Zálivu otrokářů, odumřelo poslední světlo, zašel ser Barristan zpátky dovnitř, zavolal si pár sluhů a řekl jim, aby ohřáli vodu do koupele. Po tréninku se svými panoši v odpoledním horku si připadal špinavý a zpocený.</p>
<p>Když vodu přinesli, byla jen vlažná, ale Selmy setrval v lázni, dokud úplně nevychladla, a drhnul si kůži, dokud ji neměl zrudlou. Čistý, že už to víc nešlo, vstal, osušil se a oblékl se do bílého. Kamaše, spodní prádlo, hedvábná tunika, vycpávaná suknice, všechno čerstvě vyprané a vybělené. Na to si nandal zbroj, kterou mu královna dala na znamení své úcty. Zbroj byla pozlacená, jemně opracovaná, spoje ohebné jako dobrá kůže, pláty emailované, tvrdé jako led a jasné jako čerstvě padlý sníh. Na jednom boku mu visela dýka, na druhém dlouhý meč, zavěšené na bílém koženém opasku se zlatými přezkami. Jako poslední sundal svůj bílý plášť a připevnil si jej kolem ramen.</p>
<p>Přilbici nechal viset na skobě. Úzký průzor pro oči omezoval jeho vidění a on potřeboval vidět, co má přijít. Síně pyramidy byly za noci temné a nepřátelé mohli přijít z kterékoliv strany. Kromě toho, ačkoliv byla dračí křídla, která zdobila přilbici, překrásná na pohled, snadno se o ně mohl zachytit meč nebo sekera. Nechá si ji na svůj další turnaj, pokud mu Sedm dopřeje, aby se jej dožil.</p>
<p>Ozbrojený a ve zbroji starý rytíř čekal, seděl v šeru svého malého pokoje, jenž přiléhal ke královniným komnatám. Před ním se ve tmě vznášely tváře všech králů, kterým kdy sloužil, a tváře bratrů, po jejichž boku sloužil v Královské gardě. Říkal si, kolik z nich by jich udělalo to, co měl v úmyslu udělat on. <emphasis>Někteří jistě. Ale ne všichni. Někteří by neváhali zabít Holotemenného jako zrádce.</emphasis> Venku před pyramidou začalo pršet. Ser Barristan dál seděl ve tmě, naslouchal. <emphasis>Zní to jako slzy</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Jako by plakali mrtví králové.</emphasis></p>
<p>Pak již nastal čas, aby šel.</p>
<p>Velkou pyramidu Meereenu postavili v odezvě na Velkou pyramidu Ghisu, jejíž ruiny kdysi navštívil Lomas Dlouhokroký. Tak jako její pradávná předchůdkyně, v jejíchž rudých mramorových síních nyní strašili netopýři a pavouci, se mohla i meereenská pyramida chlubit třiatřiceti podlažími, poněvadž toto číslo bylo určitým způsobem pro bohy Ghisu posvátné. Ser Barristan započal osamocený dlouhý sestup. Jeho bílý plášť se vlnil za ním, zatímco se ubíral po schodišti pro služebnictvo, nikoliv po širokém schodišti protkaném žilkami mramoru, ale po užších, příkřejších, přímějších schodech, ukrytých uvnitř silných cihlových zdí.</p>
<p>O dvanáct pater níž na něj čekal Holotemenný, jehož hrubé rysy stále skrývala maska krvavého netopýra, kterou na sobě měl toho rána. Bylo tam s ním šest Mosazných zvířat. Všichni byli maskovaní jako hmyz, k nerozeznání od sebe.</p>
<p><emphasis>Kobylky</emphasis>, uvědomil si Selmy. „Groleo,“ řekl.</p>
<p>„Groleo,“ odpověděla jedna z kobylek.</p>
<p>„Mám další kobylky, kdybys je potřeboval,“ řekl Skahaz.</p>
<p>„Šest by mělo stačit. Co muži u dveří?“</p>
<p>„Moji. Nebudeš s nimi mít problém.“</p>
<p>Ser Barristan vzal Holotemenného kolem ramen. „Neprolijte krev, pokud to nebude nezbytně nutné. Až přijde ráno, svoláme radu a oznámíme městu, co se událo a proč.“</p>
<p>„Jak pravíš. Hodně štěstí, starý muži.“</p>
<p>Rozešli se každý svou cestou. Mosazná zvířata se zařadila za sera Barristana, který pokračoval v sestupu.</p>
<p>Královy komnaty byly pohřbeny v samém srdci pyramidy, na šestnáctém a sedmnáctém podlaží. Jakmile sešel Selmy na tuto úroveň, nalezl dveře vedoucí dovnitř pevně zavřené na řetěz, se dvěma Mosaznými zvířaty stojícími tam na stráži. Pod kápěmi jejich strakatých plášťů byl jeden krysou a druhý býkem.</p>
<p>„Groleo,“ řekl ser Barristan.</p>
<p>„Groleo,“ odpověděl býk. „Třetí síň vpravo.“ Krysa odemkla řetěz. Ser Barristan a jeho doprovod prošli dveřmi do úzké, pochodněmi osvětlené chodby pro služebnictvo z rudých a černých cihel. Jejich kroky se odrážely ozvěnou od podlahy, zatímco kráčeli kolem dvou síní a vcházeli do třetí na pravé straně.</p>
<p>Venku před vyřezávanými dveřmi z tvrdého dřeva, vedoucími do králových pokojů, stál Ocelokůže, mladší z jámových bojovníků, ještě nepovažovaný za bojovníka první třídy. Tváře a čelo měl zjizvené složitým tetováním zelené a černé barvy, prastarými valyrijskými černokněžnickými znaky, které údajně měly učinit jeho maso a kůži tvrdými jako ocel. Podobné značky pokrývaly jeho hruď a ramena, ačkoliv zatím zůstávalo nezodpovězenou otázkou, zda by skutečně zastavily meč nebo sekeru.</p>
<p>Dokonce i bez nich vypadal Ocelokůže působivě. Štíhlý, šlachovitý mladík, který převyšoval sera Barristana o půl stopy. „Kdo přichází?“ zvolal a máchl svou halapartnou, aby jim překřížil cestu. Když spatřil sera Barristana s mosaznými kobylkami za ním, opět ji stáhl. „Starý ser.“</p>
<p>„Dá-li k tomu král souhlas, musím s ním nutně hovořit.“</p>
<p>„Je pozdní hodina.“</p>
<p>„Je pozdní hodina, ale potřeba je naléhavá.“</p>
<p>„Mohu se zeptat.“ Ocelokůže udeřil koncem své halapartny do dveří královských komnat. Otevřela se špehýrka, objevilo se dětské oko a přes dveře se ozval dětský hlásek. Ocelokůže odpověděl. Ser Barristan uslyšel, jak na druhé straně vytahují těžkou petlici. Dveře se rozletěly.</p>
<p>„Jenom ty,“ řekl Ocelokůže. „Zvířata počkají tady.“</p>
<p>„Jak si přeješ.“ Ser Barristan pokývl kobylkám. Jedna mu jeho pokývnutí oplatila. Selmy proklouzl dveřmi.</p>
<p>Pokoje, jež si král zabral pro sebe, byly temné a bez oken, obklopené ze všech stran cihlovými zdmi osm stop silnými, uvnitř velké a přepychové. Vysoké stropy podpíraly silné trámy z černého dubu. Podlahu pokrývaly hedvábné koberce z Qarthu. Na stěnách visely vzácné tapiserie, prastaré a již hodně vybledlé, znázorňující slávu Starého impéria Ghisu. Na největší z nich byli poslední přeživší z poražené valyrijské armády, procházející pod jhem a spoutávaní. Klenutý průchod vedoucí do královské komnaty strážil pár milenců ze santalového dřeva, pečlivě vytvarovaných, vyhlazených a naolejovaných.</p>
<p>Seru Barristanovi připadali odporní, ačkoliv jejich účelem nepochybně bylo vzrušovat. <emphasis>Čím dříve z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tohoto místa zmizí, tím lépe.</emphasis></p>
<p>Jediné světlo vycházelo z železného koše. Vedle stáli dva z královniných šenku, Draqaz a Qeeza. „Miklaz šel probudit krále“ řekla Qeeza. „Můžeme ti přinést víno, sere?“</p>
<p>„Ne. Děkuji ti.“</p>
<p>„Můžeš se posadit,“ řekl Draqaz a ukázal na lavici.</p>
<p>„Raději postojím.“ Slyšel hlasy doléhající k němu skrze klenutý průchod z ložnice. Jeden z nich patřil králi.</p>
<p>Přesto ještě nějaký čas trvalo, než se král Hizdahr zo Loraq, čtrnáctý tohoto vznešeného jména, se zíváním vynořil, zavazující si šerpu, kterou měl opásané svoje roucho. To roucho bylo ze zeleného saténu, bohatě zdobené perlami a vyšívané stříbrnou nití. Pod ním byl král zcela nahý. To bylo dobré. Nazí muži byli zranitelní a méně náchylní k činům sebevražedného heroismu.</p>
<p>Žena, kterou ser Barristan zahlédl, nahlížející skrze klenutý průchod za průsvitnou záclonou, byla rovněž nahá, její ňadra a boky jen částečně skrývalo vzdušné hedvábí.</p>
<p>„Sere Barristane.“ Hizdahr opět zívl. „Co je za hodinu? Dozvěděl ses nějaké zprávy o mé sladké královně?“</p>
<p>„Žádné, Tvoje Veličenstvo.“</p>
<p>Hizdahr si povzdechl. „Tvoje <emphasis>Velkoleposti</emphasis>, prosím. Ačkoliv v tuto hodinu by bylo příhodnější,Tvoje Ospalosti.“ Král přešel k bočnímu stolku, aby si nalil pohár vína, ale na dně džbánu zůstala jen kapka. Přes tvář mu přelétl výraz podráždění. „Miklazi, víno. Okamžitě.“</p>
<p>„Ano, Tvoje Ctihodnosti.“</p>
<p>„Vezmi Draqaze s sebou. Jeden džbán stromovinského zlatého a jeden toho sladkého červeného. Žádné z těch našich žlutých chcanek, prosím. A až příště najdu svůj džbán vyschlý, možná zaměřím pozornost na ty tvoje pěkné růžové tvářičky.“ Chlapec odběhl a král se otočil k Selmymu. „Zdálo se mi o tom, že jsi našel Daenerys.“</p>
<p>„Sny mohou být lživé, Tvoje Veličenstvo.“</p>
<p>„,Tvoje Zářivosti’ by stačilo. Co tě ke mně přivádí v tuto hodinu, sere?”</p>
<p>„Město je pokojné.“</p>
<p>„Opravdu?“ Hizdahr se tvářil zmateně. „Proč jsi tedy přišel?“</p>
<p>„Abych se na něco zeptal. Velkoleposti, jsi Harpyje?“</p>
<p>Hizdahrovi vyklouzl vinný pohár z prstu, odrazil se od koberce, chvíli se kutálel po podlaze. „To jsi přišel v černi noci do mé ložnice jen proto, aby ses mne zeptal na tohle? Zešílel jsi snad?“ Teprve tehdy si král zřejmě všiml, že ser Barristan na sobě má svoji zbroj. „Co... proč... jak se opovažuješ...“</p>
<p>„Byl ten jed tvoje dílo, Velkoleposti?“</p>
<p>Král Hizdahr před ním o krok couvl. „Kobylky? To... to byl ten Dorn, Quentyn, takzvaný princ. Zeptej se Reznaka, pochybuješ-li o mých slovech.“</p>
<p>„Máš na to důkaz? Má jej Reznak?“</p>
<p>„Ne, jinak bych je nechal zatknout. Možná bych to měl udělat v každém případě. Nepochybuji o tom, že Marghaz už z nich doznání vymámí. Všechno jsou to traviči, tihle Dornové. Reznak říká, že uctívají hady.“</p>
<p>„Oni hady jedí,“ řekl ser Barristan. „Byla to tvoje jáma, tvoje lóže, tvoje sedadla. Sladké víno a měkké polštáře, fíky, melouny a kobylky v medu. To všechno jsi nechal přichystat ty. Naléhal jsi na Její Veličenstvo, aby ochutnala kobylky, ale sám sis nevzal ani jednu.“</p>
<p>„Já... pálivá koření mi nedělají dobře. Byla to moje žena. Moje královna. Proč bych ji měl chtít otrávit?“</p>
<p><emphasis>Říká, že byla. Věří, že je mrtvá.</emphasis> „Na to můžeš odpovědět jenom ty, Velkoleposti. Možná to bylo tak, že sis přál mít na jejím místě jinou ženu.“ Ser Barristan pokývl směrem k dívce plaše vykukující z ložnice. „Možná tamhletu?“</p>
<p>Král se divoce rozhlédl kolem. <emphasis>„Tu?</emphasis> Ta neznamená nic. Je to postelová otrokyně.“ Zvedl ruce. „Přeřekl jsem se. Ne otrokyně. Svobodná žena. Vycvičená ve způsobech rozkoše. Dokonce i král má potřeby a ona... nic ti do ní není, sere. Daenerys bych nikdy neublížil. Nikdy.“</p>
<p>„Naléhal jsi na královnu, aby ochutnala kobylky. Slyšel jsem tě.“</p>
<p>„Myslel jsem si, že by jí mohly chutnat.“ Hizdahr couvl o další krok. „Byly pálivé a sladké zároveň.“</p>
<p>„Pálivé, sladké a otrávené. Na vlastní uši jsem tě slyšel, jak poroučíš mužům v jámě, aby zabili Drogona. Jak jsi na ně křičel.“</p>
<p>Hizdahr si oblízl rty. „Ta obluda žrala Barseninu mrtvolu. Draci útočí na lidi. Drogon zabíjel, spaloval...“</p>
<p>...spaloval lidi, kteří měli v úmyslu ublížit tvé královně. Se vsi pravděpodobnosti Syny Harpyje. Tvoje přátele.“</p>
<p>„Ne moje přátele.“</p>
<p>„To říkáš ty, jenže když jsi jim řekl, aby přestali s vražděním poslechli tě. Proč jinak by to dělali, kdybys nebyl jeden z nich?“</p>
<p>Hizdahr zavrtěl hlavou. Tentokrát neodpověděl.</p>
<p>„Pověz mi pravdu, řekl ser Barristan, „miloval jsi ji vůbec někdy, i kdyby jen trochu? Anebo jsi lačnil jen po koruně?“</p>
<p>„Lačnil? Ty se opovažuješ vinit mne z <emphasis>chtíče!</emphasis>‘ Král zkřivil ústa hněvem. „Chtěl jsem korunu, to ano... ale ani z poloviny tolik, jako ona toužila po tom svém žoldákovi. Možná to byl její drahocenný kapitán, kdo se ji pokoušel otrávit, za to, že jej odstavila stranou. A kdybych z jeho kobylek jedl i já, nu, tím lépe.“</p>
<p>„Daario je zabiják, ale ne travič.“ Ser Barristan popošel blíž ke králi, „jsi Harpyje?“ Tentokrát položil ruku na jílec svého meče. „Pověz mi pravdu a slibuji, že ti dám rychlou, čistou smrt.“</p>
<p>„Opovažuješ se příliš, sere,“ řekl Hizdahr. „Už mám tvých otázek dost a tebe rovněž. Propouštím tě z mých služeb. Okamžitě odejdi z Meereenu a nechám tě žít.“</p>
<p>„Pokud nejsi Harpyje ty, řekni mi jeho jméno.“ Ser Barristan tasil svůj meč z pochvy. Její ostrá čepel zachytila světlo z železného koše, stala se čárou oranžového ohně.</p>
<p>Hizdahr už to nevydržel. „Khrazzi!“ vykřikl, potáceje se pozpátku zpátky do své ložnice. „Khrazzi! <emphasis>Khrazzi!“</emphasis></p>
<p>Ser Barristan slyšel, jak se otevřely dveře někde po jeho levici. Otočil se právě včas, aby uviděl, jak se zpoza tapiserie vynořuje Khrazz. Pohyboval se pomalu, stále mátožný od spánku, ale svoji oblíbenou zbraň měl po ruce: dothracký <emphasis>arakh</emphasis>, dlouhý a zaoblený. Brutální meč, určený pro mocné seky z koňského hřbetu. <emphasis>Vražedná zbraň proti napůl nahým nepřátelům, v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jámě nebo na bitevním poli.</emphasis> Ale zde, v uzavřených prostorách, byla délka <emphasis>arakhu</emphasis> spíše přítěží a Barristan Selmy byl oděn ve zbroji.</p>
<p>„Přišel jsem si pro Hizdahra,“ řekl rytíř. „Odhoď svoji ocel, ustup stranou a nic se ti nestane.“</p>
<p>Khrazz se zasmál. „Starý muži. Sním tvoje srdce. Oba muži byli stejné výšky, ale Khrazz byl o kámen těžší a o čtyřicet let mladší, s bledou kůží, mrtvýma očima a hřebenem naježených rudo-černých vlasů, které mu běžely od čela vzhůru po lebce až ke spodní části krku.</p>
<p>„Tak tedy pojď,“ vyzval jej Barristan Chrabrý.</p>
<p>Khrazz šel.</p>
<p>Poprvé během toho dne pociťoval Selmy jistotu. <emphasis>Pro tohle jsem byl stvořený,</emphasis> pomyslel si. <emphasis>Tanec, ta sladká ocelová píseň, meč v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mé ruce a protivník přede mnou.</emphasis></p>
<p>Jámový bojovník byl rychlý, neuvěřitelně rychlý, tak rychlý jako dosud žádný muž, s nimž kdy ser Barristan bojoval. <emphasis>Arakh </emphasis>se v těch jeho velkých rukou stal hvízdající rozmazaninou, ocelovou bouří, která jako by se valila na starého rytíře ze tří stran najednou. Většina seků byla mířena na jeho hlavu. Khrazz nebyl blázen. Bez své přilbice byl Selmy nejzranitelnější nad krkem.</p>
<p>Odrážel jeho výpady klidně, jeho dlouhý meč se střetl s každým sekem a odvrátil jej. Čepele zvonily, řinčely o sebe. Ser Barristan ustupoval. Na okraji svého zorného pole viděl šenky sledující dění očima velkýma a bílýma jako slepičí vejce. Khrazz zaklel a změnil vysoko vedený sek v nízký, pro jednou proklouzl kolem čepele starého rytíře, jen aby se jeho výpad neužitečně odrazil od bílé ocelové holenice. Selmyho sek v odpověď zasáhl jámového bojovníka do levého ramene, rozsekl jemné plátno a zakousl se do masa pod ním. Jeho žlutá tunika se změnila v růžovou, pak v rudou.</p>
<p>„Jen zbabělci se oblékají do železa,“ prohlásil Khrazz, který jej obcházel dokola. V bojových doupatech nikdo nikdy zbroj nenosil. Davy se přicházely podívat na krev; na smrt, mrzačení a výkřiky agónie, hudbu rudých písků.</p>
<p>Ser Barristan se otáčel s ním. „Tento zbabělec tě zabije, sere.“ Ten muž sice nebyl rytíř, ale díky své odvaze si tuto zdvořilost zasluhoval. Khrazz nevěděl, jak bojovat proti muži ve zbroji. Ser Barristan mu to viděl na očích: pochybnosti, zmatek, rodící se strach. Jámový bojovník znovu vyrazil, tentokrát s výkřikem, jako by mohl ten zvuk porazit jeho bojovníka tam, kde to ocel nedokázala. <emphasis>Arakh</emphasis> sekl nízko, vysoko, zase nízko.</p>
<p>Selmy odrážel výpady vedené na svoji hlavu, zbytek ponechal, aby je zastavila jeho zbroj, zatímco jeho vlastní čepel rozsekla tvář jámového bojovníka od ucha k ústům, pak mu zanechala rozšklebenou ránu přes hrudník. Z Khrazzových ran se valila krev. Jako by jej to učinilo o to divočejším. Popadl volnou rukou železný kos a machl jím, rozsypal žhavé uhlíky k Selmyho chodidlům. Ser Barristan je přeskočil. Khrazz mu sekl po ruce a zasáhl jej, ale <emphasis>arakh</emphasis> pouze odštípl tvrdý email, než se setkal s ocelí pod ním.</p>
<p>„V jámě bych ti tímhle usekl ruku, starý muži.“</p>
<p>„My nejsme v jámě.“</p>
<p>„<emphasis>Sundej si tu zbroj!“</emphasis></p>
<p>„Ještě není příliš pozdě, abys ty odhodil svoji ocel. Vzdej se.“</p>
<p>„Zemři,“ procedil Khrazz mezi zuby... ale když zvedl svůj <emphasis>arakh,</emphasis> jeho konec zavadil o jednu z tapiserií na zdi a zachytil se v ní. To byla vše, co ser Barristan potřeboval. Rozevřel jámovému bojovníkovi břicho, odrazil <emphasis>arakh,</emphasis> který Khrazz trhnutím vyškubl z tapiserie, pak Khrazze dorazil rychlým výpadem rovnou do srdce, zatímco bojovníkovi vyklouzly útroby z břicha jako hnízdo šedých úhořů.</p>
<p>Krev a vnitřnosti znečistily královy hedvábné koberce. Selmy ustoupil o krok dozadu. Dlouhý meč v jeho ruce byl rudý do poloviny své délky. Tu a tam začaly doutnat koberce, které chytily od rozsypaných žhavých uhlíků. Slyšel, jak ubohá Qezza vzlyká.</p>
<p>„Neboj se,“ řekl starý rytíř. „Nemám v úmyslu ublížit ti, dítě. Chci jenom krále.“</p>
<p>Otřel si svůj meč dosucha závěsem a vešel do ložnice, kde nalezl Hizdahra zo Loraq, čtrnáctého svého vznešeného jména, schovaného za tapiserií a fňukajícího.</p>
<p>„Ušetři mne,“ prosil. „Já nechci zemřít.“</p>
<p>„Nikdo nechce zemřít. Bez ohledu na to musí ale zemřít všichni.“ Ser Barristan zasunul svůj meč a vytáhl Hizdahra na nohy. „Pojď. Doprovodím tě do cely.“ Mosazná zvířata mezitím jistě odzbrojila Ocelokůži. „Budeme tě držet jako vězně, dokud se královna nevrátí. Pokud ti nebudeme moci nic dokázat, nic se ti nestane. Dávám ti na to svoje slovo rytíře.“ Vzal krále za paži a odvedl jej z ložnice. Cítil přitom, jak má podivně lehkou hlavu, téměř jako by byl opilý. <emphasis>Byl jsem rytíř Královské gardy. Co jsem teď?</emphasis></p>
<p>Miklaz a Draqaz se vrátili s Hizdahrovým vínem. Stáli v otevřených dveřích, tiskli si džbány k hrudím a hleděli vytřeštěnýma očima na Khrazzovu mrtvolu. Oezza stále plakala, ale Jezhene k ní přišla, aby ji utěšila. Objala mladší dívku, pohladila ji po vlasech. Někteří z dalších šenků stáli za nimi, dívali se.</p>
<p>„Tvoje Ctihodnosti,“ řekl Miklaz, „vznešený Reznak mo Reznak říká, abych ti vy-vyřídil, že máš okamžitě přijít.“</p>
<p>Chlapec oslovil krále, jako by tam ser Barristan vůbec nebyl, jako by tam neležela mrtvola roztažená na koberci, z níž pomalu vytékala krev a barvila hedvábí do ruda. <emphasis>Skahaz měl Reznaka zajistit, dokud bychom si nebyli jistí jeho loajalitou. Stalo se něco?</emphasis></p>
<p>„Kam má přijít?“ zeptal se ser Barristan chlapce. „Kam chce senešal, aby Jeho Veličenstvo šlo?“</p>
<p>„Ven.“ Tehdy jako by jej Miklaz poprvé uviděl. „Ven, sere. Na t-terasu. Aby to viděl.“</p>
<p>„Aby viděl co?“</p>
<p>„D-d-draky. Vypustili draky, sere.“</p>
<p><emphasis>Sedm, spaste nás všechny</emphasis>, pomyslel si starý rytíř.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />KROTITEL DRAKŮ</strong></p>
<p><strong>N</strong>oc se plížila na měkkých černých tlapkách. Hodina netopýra ustoupila hodině úhoře, hodina úhoře hodině duchů. Princ ležel na loži, hleděl do stropu, snil, aniž spal, vzpomínal, představoval si, převracel se pod lněnou pokrývkou, s horečnatou myslí a myšlenkami plnými ohně a krve.</p>
<p>Nakonec, zoufale prahnoucí po odpočinku, zamířil Quentyn Martell do svého soláru, kde si nalil číši vína a potmě ji vypil. Jeho chuť mu byla sladkou útěchou na jazyku, a tak zapálil svíci a nalil si další pohár. <emphasis>Víno mi pomůže spát,</emphasis> přesvědčoval sám sebe v duchu, i když věděl, že je to lež.</p>
<p>Dlouho hleděl na svíci, pak odložil svůj pohár a podržel dlaň nad plamenem. Vyžádalo si to každou kapku vůle, kterou v sobě měl, spouštět ji stále níž, dokud se plamen nedotkl jeho kůže, a když se to stalo, škubl rukou dozadu s výkřikem bolesti.</p>
<p>„Quentyne, zbláznil ses snad?“</p>
<p>Ne, jen jsem se vyděsil. J<emphasis>á nechci shořet.</emphasis> „Gerrisi?“</p>
<p>„Slyšel jsem tě chodit kolem.“</p>
<p>„Nemohl jsem usnout.“</p>
<p>„A to mají být spáleniny lékem na nespavost? Spíš by ti pomohlo teplé mléko a ukolébavka. Anebo ještě lépe, mohl bych tě odvést do Chrámu milostí a najít ti tam nějakou dívku.</p>
<p>„Chtěl jsi říct nevěstku.“</p>
<p>„Říkají si Milosti. Mívají různou barvu. To ty rudé jsou ty, co souloží.“ Gerris se posadil z druhé strany stolu. „Septy u nás doma by ten zvyk mohly přijmout za svůj, to ti povídám. Všiml sis někdy, že staré septy vypadají jako sušené švestky? To s tebou udělá život ve zdrženlivosti.“</p>
<p>Quentyn vyhlédl ven na terasu, kde mezi stromy ležely hluboké noční stíny. Slyšel tichý zvuk padající vody. „To je déšť? Tvoje nevěstky budou pryč.“</p>
<p>„Ne všechny. V zahradách rozkoše jsou útulné malé pokojíčky a ony tam čekají každou noc, dokud si je nějaký muž nevybere. Ty, které si nikdo nevybere, tam musí zůstat, dokud nevyjde slunce, cítí se osamělé a zanedbávané. Mohli bychom jim poskytnout útěchu.“</p>
<p>„Chtěl jsi říci, že ony by mohly poskytnout útěchu mně.“</p>
<p>„To také.“</p>
<p>„Jenže to není druh útěchy, který vyžaduji.“</p>
<p>„Nesouhlasím s tebou. Daenerys Targaryen není jediná žena na světě. To chceš zemřít jako panic?“</p>
<p>Quentyn nechtěl zemřít vůbec. <emphasis>Chci se vrátit k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Yronwoodovi a políbit obě tvoje sestry, oženit se s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Gwyneth Yronwood, dívat se, jak kvete do krásy, mít s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní dítě. Chci jezdit na turnajích, sokolničit a lovit, navštívit svoji matku v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Norvosu, přečíst si některé z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>těch knih, co mi posílá otec. Chci, aby byli Cletus, Will a mistr Kedry opět živí</emphasis>. „Myslíš, že by Daenerys byla potěšena, kdyby se doslechla, že jsem spal s nějakou děvkou?“</p>
<p>„Možná by byla. Muži mají možná rádi panny, ale ženy dávají přednost muži, jenž ví, co má v ložnici dělat. Jde o zcela jiný druh hry s mečem. A žádá si to výcvik, aby v tom člověk vynikl.“</p>
<p>Ten posměšek pálil. Quentyn si nikdy nepřipadal víc jako chlapec, než když stál před Daenerys Targaryen a prosil o její ruku. Pomyšlení, že by s ní měl spát, jej vyděsilo skoro stejně jako její draci. Co když ji nebude schopen uspokojit?</p>
<p>„Daenerys má milence,“ řekl na svou obranu. „Můj otec mne sem neposlal proto, abych zabavoval královnu v ložnici. Ty víš, proč jsem sem přišel.“</p>
<p>„Oženit se s ní nemůžeš. Již má manžela.“</p>
<p>„Ona Hizdahra zo Loraq nemiluje.“</p>
<p>„Co má láska společného s manželstvím? Tohle by měl princ vědět. Říká se, že tvůj otec se oženil z lásky. Kolik radosti z toho měl?“</p>
<p><emphasis>Málo a ještě méně.</emphasis> Doran Martell a jeho norvošská manželka strávili polovinu svého manželství odděleně a tu druhou polovinu se jen hádali. Byla to jediná nerozvážná věc, kterou jeho otec kdy udělal, podle toho, co někteří říkali, jediný čas, kdy naslouchal svému srdci místo hlavě, a dožil se jen toho, že toho litoval. „Ne všechna rizika vedou ke zkáze,“ opáčil umíněně. „Toto je moje povinnost. Můj osud.“ <emphasis>Měl bys mi být přítelem, Gerrisi. Proč musíš urážet moje naděje? Mám dost svých pochybnosti i bez toho, aniž bys přiléval olej do ohně mého strachu. </emphasis>„Toto bude moje velké dobrodružství.“</p>
<p>„Muži při velkých dobrodružstvích umírají.“</p>
<p>Nemýlil se. Tak tomu bylo i v příbězích. Hrdina se vydá se svými přáteli a společníky na výpravu, čelí nebezpečenstvím, vrací se vítězoslavně domů. Jenže někteří z jeho společníků se nevrátí vůbec. <emphasis>Hrdina však neumírá nikdy, já musím být hrdina. </emphasis>„Jediné, co potřebuji, je odvaha. Chceš, aby si mne Dorne pamatovalo jako muže, jenž selhal?“</p>
<p>„Dorne si se vší pravděpodobností nebude žádného z nás pamatovat dlouho.“</p>
<p>Quentyn si sál spálené místečko na dlani. „Dorne si pamatuje Aegona a jeho sestry. Na draky se tak snadno nezapomíná. Budou si pamatovat také Daenerys.“</p>
<p>„Ne, pokud zemřela.“</p>
<p>„Ona žije.“ <emphasis>Musí</emphasis>. „Je ztracená, ale já ji dokážu najít.“ <emphasis>A když to udělám, bude se na mne dívat stejně, jako se dívá na toho svého žoldáka, jakmile před ní prokáži svou cenu</emphasis>.</p>
<p>„Z dračího hřbetu?“</p>
<p>„Jezdil jsem na koních od té doby, co mi bylo šest let.“</p>
<p>„A tu a tam tě shodili na zem.“</p>
<p>„Což mi nikdy nezabránilo v tom, abych se vyhoupl zpátky do sedla.“</p>
<p>„Nikdy tě neshodili z výšky tisíce stop nad zemí,“ poznamenal Gerris. „A koně zřídkakdy mění svoje jezdce v ohořelé kosti a popel.“</p>
<p><emphasis>Jsem si toho nebezpečí vědom.</emphasis> „Už o tom nechci slyšet. Máš moje svolení odejít. Najdi si loď a utíkej domů, Gerrisi.“ Princ vstal, sfoukl svíci a vrátil se do své ložnice a k propoceným pokrývkám. <emphasis>Měl jsem políbit jedno z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Drinkwaterových dvojčat, nebo možná obě z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich. Měl jsem je políbit, dokud jsem ještě mohl. Měl jsem odejít do Norvosu, abych viděl svou matku a místo, kde se narodila, takže by věděla, že jsem na ni nezapomněl</emphasis>. Slyšel, jak venku padá déšť, bubnuje do cihel.</p>
<p>Než se připlížila hodina vlka, déšť padal pravidelně, šlehal dolů v tvrdém, chladném přívalu, který brzy promění cihlové ulice Meereenu v řeky. Tři Dornové posnídali v chladu před svítáním jednoduchou krmi sestávající z ovoce, chleba a sýra, kterou zapili kozím mlékem. Když si chtěl Gerris nalít pohár vína, Quentyn jej zastavil. „Víno ne. Na pití bude spousta času pak.“</p>
<p>„To doufám,“ odvětil Gerris.</p>
<p>Velký muž vyhlédl ven k terase. „Já jsem věděl, že bude pršet,“ řekl ponurým tónem. „Minulou noc mne bolely kosti. Vždycky mne bolí, když má pršet. Drakům se to líbit nebude. Oheň a voda se nemísí, a to je pravda. Máš pěkný varný oheň, který krásně hoří, pak začne chcát na zem déšť a za chvilku máš dřevo promočené naskrz a plameny vyhasnou.“</p>
<p>Gerris se uchechtl. „Draci nejsou ze dřeva, Archi.“</p>
<p>„Někteří jsou. Starý král Aegon, ten chlípný, postavil dřevěného draka, aby nás porazil. Jenže ten skončil špatně.“</p>
<p><emphasis>To možná skončí i tenhle</emphasis>, pomyslel si princ. Pošetilosti a chyby Aegona Nehodného jej nezajímaly, ale byl plný pochybností a obav. Ze zbytečných řečí jeho přátel jej pouze bolela hlava. <emphasis>Oni to nechápou. Jsou to možná Dornové, ale já jsem Dorne. Za celé roky od nynějška, až už budu dávno mrtvý, o mně budou zpívat. </emphasis>Prudce vstal. „Je čas.“</p>
<p>Jeho přátelé se zvedli. Ser Archibald dopil kozí mléko a otřel si hřbetem svojí velké ruky knír od mléka z horního rtu. „Jdu pro naše kejklířské oblečení.“</p>
<p>Vrátil se s rancem, který vyzvedl u Otrhaného prince při jejich druhém setkání. Mezi třemi dlouhými pláštěmi s kápí, sešitými z myriád droboučkých čtverečků látky, byly tři palice, tři krátké meče a tři masky z leštěné mosazi. Býk, lev a opice.</p>
<p>Všechno, co bylo zapotřebí k tomu, aby se člověk stal Mosazným zvířetem.</p>
<p>„Možná po nás budou chtít heslo,“ varoval je Otrhaný princ, když jim ranec předával. „Je t<emphasis>o pes.“</emphasis></p>
<p>„Jsi si tím jistý?“ otázal se jej Gerris.</p>
<p>„Natolik jistý, že bych na to vsadil život.“</p>
<p>Princ nenechal nikoho na pochybách, jak to myslí. <emphasis>„Můj</emphasis> život.“</p>
<p>„O ten nakonec kráčí.“</p>
<p>„Jak ses to heslo dozvěděl?“</p>
<p>„Narazili jsme na nějaká Mosazná zvířata a Meris se jich pěkně zeptala. Jenže princ by měl mít víc rozumu, než aby kladl takové otázky, Dorne. V Pentosu máme rčení. Nikdy se neptej pekaře, co dal do koláče. Prostě jen jez.“</p>
<p><emphasis>Prostě jen jez.</emphasis> Quentyn předpokládal, že je v tom určitá moudrost.</p>
<p>„Já budu býk,“ oznámil Arch.</p>
<p>Quentyn mu podal býčí masku. „Lev je pro mne.“</p>
<p>„Na mne tudíž zbývá opice.“ Gerris si přitiskl opičí masku na tvář. „Jak v těchhle věcech dýchají?“</p>
<p>„Prostě si ji jen nasaď.“ Princ neměl náladu na žerty.</p>
<p>V balíku s šatstvem byl také bič ošklivý kus staré kůže s rukojetí z mosazi a kosti, tak silný, že by sloupl kůži z vola. „K čemu je to?“ zeptal se Arch.</p>
<p>„Daenerys použila bič k zastrašení toho černého monstra.“ Quentyn bič svinul a zavěsil si jej za opasek. „Archi, přines také svoje kladivo. Možná je budeme potřebovat.“</p>
<p>Nebylo snadné dostat se v noci do Velké pyramidy Meereenu. Dveře byly každého dne při západu slunce zavřeny a zataraseny a zůstávaly tak až do prvního světla. U každého vchodu byly postaveny stráže a další muži strážili nejnižší terasu, odkud měli výhled dolů do ulice. Dříve bývali těmito strážemi Neposkvrnění. Nyní to byla Mosazná zvířata. <emphasis>A právě tento rozdíl je podstatný</emphasis>, doufal Quentyn.</p>
<p>Stráže se střídaly při východu slunce, jenže když tři Dornové scházeli dolů po schodech pro služebnictvo, úsvit byl stále půl hodiny vzdálený. Stěny kolem nich byly postavené z cihel v polovině stovky barev, ale stíny je všechny proměnily v šedivé, dokud se jich nedotklo světlo pochodně, kterou nesl Gerris. Během celého dlouhého sestupu nepotkali živou duši. Jediným zvukem bylo šoupání podrážek jejich obuvi na odřených cihlách pod jejich chodidly.</p>
<p>Hlavní brána pyramidy ústila na meereenské hlavni náměstí, avšak Dornové zamířili k bočnímu vchodu otvírajícímu se do uličky. Byla to brána, kterou dříve používali otroci, když chodili vyřizovat záležitosti svých pánů, kudy přicházel a odcházel prostý lid, a kudy přinášeli svoje zboží obchodníci.</p>
<p>Dveře byly z pevného bronzu, zatarasené těžkou železnou závorou. Před nimi stála dvě Mosazná zvířata, ozbrojená palicemi, kopími a krátkými meči. Světlo pochodně se odráželo od naleštěné mosazi jejich masek krysy a lišky. Quentyn pokynul velkému muži, aby se držel vzadu ve stínech. Společně s Gerrisem pak vykročili kupředu.</p>
<p>„Přišli jste brzy,“ řekl strážný v liščí masce.</p>
<p>Quentyn pokrčil rameny. „Jestli chcete, můžeme zase odejít. Můžete klidně stát na stráži místo nás.“ Věděl, že vůbec nezní ghiskarsky; jenže polovina Mosazných zvířat byli osvobození otroci, jejichž rodnou řečí byly všemožné jazyky, a tak prošel jeho přízvuk bez povšimnutí.</p>
<p>„Serem na to,“ ulevila si krysa.</p>
<p>„Řekněte nám heslo dne,“ vyzvala je liška.</p>
<p>„Pes,“ řekl Dorn.</p>
<p>Dvě Mosazná zvířata si vyměnila pohledy. Quentyn se na tři dlouhá zabušení srdce strachoval, že je něco špatně, že Pěkná Meris a Otrhaný princ vymámili ze zajatců nesprávné slovo. Pak liška zabručela. „Tak tedy pes,“ řekla. „Dveře jsou vaše.“ Teprve když odcházeli, začal princ opět dýchat.</p>
<p>Neměli moc času. Zatím si ještě nemohli dopřát skutečnou úlevu. „Archi,“ zavolal a velký muž přišel k němu. Od jeho masky se odráželo světlo pochodně. „Tu závoru. Rychle.“</p>
<p>Železná petlice byla silná a těžká, ale dobře naolejovaná a ser Archibald si s ní hravě poradil. Když ji měl postavenou na kolmo, Quentyn otevřel dveře a Gerris vystoupil ven a mávl pochodní. „Přivezte to sem. Pospěšte si.“</p>
<p>Řeznický povoz čekal venku v uličce. Vozka oblízl mezka koncem biče a projel s rachotem dovnitř, s železem pobitými koly hlasitě <emphasis>klapajícími</emphasis> na cihlách. Na dně povozu ležela rozčtvrcená volská mrtvola, společně se dvěma mrtvými ovcemi. Za povozem vešlo dovnitř půl tuctu mužů. Pět jich mělo na sobě pláště a masky Mosazných zvířat, ale Pěkná Meris se s maskováním neobtěžovala.</p>
<p>„Kde je tvůj pán?“ zeptal se jí Quentyn.</p>
<p>„Já žádného <emphasis>pána</emphasis> nemám,‘“ odpověděla. „Pokud myslíš svého druha ve zbrani prince, čeká s padesáti muži poblíž. Přiveď svého draka a on se postará, aby ses bezpečně dostal pryč jak slíbil. Velitelem je tady Caggo.“</p>
<p>Ser Archibald pozoroval řezníkův povoz mrzutým pohledem. „Postačí povoz k tomu, aby se na něj vešel drak?“ zeptal se.</p>
<p>„Měl by. Vejdou se na něj dva voli.“ Mrtvolovrah byl oděn jako Mosazné zvíře, jeho zjizvenou tvář skrývala maska kobry, ale prozradil jej známý černý <emphasis>arakh,</emphasis> jenž mu visel po boku. „Bylo nám řečeno, že tato zvířata jsou menší než to královnino monstrum.“</p>
<p>„Jáma zpomalila jejich růst.“ Z toho, co si Quentyn přečetl, pochopil, že ke stejné věci došlo v Sedmi královstvích. Žádný z draků, které chovali v Dračí jámě v Králově přístavišti, nikdy nedosáhl velikosti Vhagara nebo Meraxe, natožpak Černého děsu, monstra krále Aegona.</p>
<p>„Přivezli jste dostatek řetězů?“</p>
<p>„Kolik draků tu máš?“ opáčila Pěkná Meris. „Pod masem je schováno dost řetězů na deset draků.“</p>
<p>„Výborně.“ Quentyn cítil, jak má lehkou hlavu. Nic z toho, co se dělo, mu nepřipadalo zcela skutečné. V jednom okamžiku měl pocit, jako by to byla hra, v dalším jako nějaká noční můra, jako zlý sen, v němž otevíral temné dveře, s vědomím, že na druhé straně číhá hrůza a smrt, a přesto nebyl schopen zastavit sám sebe. Dlaně měl kluzké potem. Otřel si je o nohavice a řekl: „Před jámou budou další strážní.“</p>
<p>„My víme,“ řekl Gerris.</p>
<p>„Musíme na ně být připravení.“</p>
<p>„Jsme,“ řekl Arch.</p>
<p>Quentyna popadla křeč do břicha. Cítil náhlou potřebu vyprázdnit si útroby, ale nyní se neodvažoval omluvit se a odejít. „V tom případě tudy.“ Zřídkakdy si připadal víc jako chlapec. Přesto jej následovali; Gerris a Velký muž, Meris a Caggo a další Větrem hnaní. Dva z žoldnéřů vytáhli z úkrytu v povoze kuše.</p>
<p>Za stájemi se proměnilo přízemní podlaží Velké pyramidy v labyrint, ale Quentyn Martell jím procházel s královnou a pamatoval si cestu. Prošli pod třemi obrovskými cihlovými oblouky, pak dolů po příkré kamenné rampě do hlubin, mezi žaláři a mučícími komorami a kolem pár hlubokých kamenných cisteren. Jejich kroky se dutě odrážely od stěn a řeznický povoz rachotil za nimi. Velký muž popadl z nástěnného držáku pochodeň a šel v jejich čele.</p>
<p>Nakonec se před nimi objevily těžké železné dveře, prožrané rzi a odpudivé, uzavřené řetězem, jehož každý článek byl silný jako mužská paže. Jen velikost a tloušťka těch dveří stačily, aby začal Quentyn Martell v duchu pochybovat o moudrosti zamýšleného kroku. Ba co hůř, oboje dveře byly očividně promačkané, jak se něco snažilo dostat zevnitř ven. Silné železo bylo popraskané, na třech místech se štípalo a horní roh dveří po levé straně vypadal částečně roztavený.</p>
<p>U dveří stála na stráži čtyři Mosazná zvířata. Tři třímala v rukou dlouhá kopí; čtvrtý muž, seržant, byl ozbrojen krátkým mečem a dýkou. Jeho maska byla vytvarovaná do podoby baziliščí hlavy. Ostatní tři byli zamaskovaní jako hmyz.</p>
<p><emphasis>Kobylky</emphasis>, uvědomil si Quentyn. „Pes,“ řekl.</p>
<p>Seržant ztuhl.</p>
<p>Ouentynu Martellovi stačilo, aby se na něj podíval, a uvědomil si, že něco není v pořádku. „Chopte se jich,“ zachroptěl, již ve chvíli, kdy ruka baziliška vystřelila po meči.</p>
<p>Seržant byl rychlý. Velký muž byl rychlejší. Mrštil pochodní po nejbližší kobylce, sáhl dozadu a sundal ze zad svoje bojové kladivo. Čepel baziliška sotva opustila svou pochvu, když jej hrot kladiva zasáhl s křupavým zvukem do spánku, prorazil tenkou mosaz jeho masky a maso a kost pod ní. Seržant se zapotácel o půlkrok stranou, pak pod ním povolila kolena a klesl na podlahu. Celé jeho tělo sebou groteskně cukalo.</p>
<p>Quentyn na to hleděl jako přikovaný, v útrobách mu vřelo. Jeho vlastní čepel byla stále ve své pochvě. Neudělal ani to, že by po ní sáhl. Nebyl schopen spustit oči z umírajícího seržanta, škubajícího sebou na zemi. Upuštěná pochodeň ležela na podlaze, prskala a každý stín poskakoval a kroutil se v obludné napodobenině třesoucího se muže. Princ vůbec neviděl kopí kobylky blížící se k němu, dokud do něj Gerris neuhodil a nesrazil jej stranou. Hrot kopí se svezl po tváři lví hlavy, kterou měl na sobě. Dokonce i tak byl úder tak prudký, že mu málem strhl masku z hlavy. <emphasis>Projel by mi rovnou hrdlem</emphasis>, pomyslel si princ omámené.</p>
<p>Gerris zaklel obklopen zbylými kobylkami. Quentyn slyšel zvuk běžících chodidel. Pak se ze stínů vynořili žoldáci. Jeden ze strážných na ně pohlédl právě na tak dlouho, aby se stačil Gerris dostat za hrot jeho kopí. Zajel svým mečem pod mosaznou masku a skrze hrdlo jejího nositele, zatímco druhé kobylce vyrašil z hrudi šíp z kuše.</p>
<p>Poslední kobylka upustila svoje kopí. „Vzdávám se. Vzdávám se.“</p>
<p>„Ne. Zemřeš.“ Caggo srazil muži hlavu jediným máchnutím svého <emphasis>arakhu,</emphasis> valyrijská ocel projela masem, kostí a chrupavkou, jako by to byl pouhý lůj. „Nadělali tolik hluku,“ stěžoval si. „Tohle musel slyšet jakýkoliv člověk s ušima.“</p>
<p>„Pes,“ řekl Quentyn. „Heslo dne měl být pes. Proč nás nenechali projít? Řekli nám, že...“</p>
<p>„Řekli ti, že tvůj plán je šílenství, copak jsi zapomněl?“ otázala se Pěkná Meris. „Udělej, co jsi přišel udělat.“</p>
<p><emphasis>Draci,</emphasis> pomyslel si princ Quentyn. <emphasis>Ano. Přišli jsme sem kvůli drakům.</emphasis> Měl pocit, jako by se mu chtělo začít zvracet. <emphasis>Co tady dělám? Otče, proč? Čtyři muži mrtví během stejného počtu úderů srdce, a proč?</emphasis> „Oheň a krev,“ zašeptal, „oheň a krev.“ Krev se stékala do jezírka kolem jeho nohou, vsakovala do hliněné podlahy. Oheň byl tam, za dveřmi. „Řetězy... nemáme od nich klíč...“</p>
<p>„Já mám klíč,“ řekl Arch. Vší silou prudce máchl svým bojovým kladivem. Hlavice kladiva narazila do zámku, odlétly jiskry. A pak znovu, znovu a znovu. Při pátém úderu se zámek roztříštil a řetězy odpadly s rachotivým zařinčením; bylo tak hlasité, že si byl Quentyn jistý, že to musela slyšet polovina pyramidy. „Přivezte povoz.“ Jakmile se draci nakrmí, budou poddajnější. <emphasis>Ať se nažerou ohořelého skopového.</emphasis></p>
<p>Archibald Yronwood popadl železné dveře a rozrazil je od sebe. Jejich zrezivělé panty hlasitě zaskřípěly, jakoby pro všechny, kteří možná prospali rozbití zámku. Zalila je náhlá vlna horka, těžká pachy popela, síry a spáleného masa.</p>
<p>Za dveřmi bylo černo, nevlídná chmurná temnota, která jako by byla živá a nebezpečná, hladová. Quentyn cítil, že v té tmě něco je, něco svinutého a číhajícího. <emphasis>Válečníku, dej mi odvahu, </emphasis>modlil se. Nechtělo se mu do toho, ale žádný jiný způsob neviděl.</p>
<p><emphasis>Proč by mi jinak Daenerys draky ukazovala? Chce, abych před ní prokázal svou cenu</emphasis>. Gerris mu podal pochodeň. Prošel dveřmi.</p>
<p><emphasis>Ten zelený je Rhaegal, bílý je Viserion,</emphasis> připomněl si v duchu. <emphasis>Použij jejich jména, rozkazuj jim, mluv na ně klidně, ale přísně. Ovládni je, jako ovládla Daenerys v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jámě Drogona</emphasis>. Ta dívka byla samotná, oděná jen v hedvábí, ale beze strachu. <emphasis>Nesmím se bát. Ona to dokázala, dokážu to i já.</emphasis> Hlavní věcí bylo nedat na sobě znát strach. Zvířata strach vycítí. <emphasis>A draci</emphasis>... Co vůbec věděl o dracích? <emphasis>Co ví o dracích kterýkoliv člověk? Zmizeli ze světa před více než sto lety</emphasis>.</p>
<p>Okraj jámy byl hned před ním. Quentyn pomalu postupoval vpřed, pohyboval pochodní ze strany na stranu. Stěny, podlaha a strop vpíjely světlo. <emphasis>Sežehlé</emphasis>, uvědomil si. <emphasis>Cihly opálené dočerna, drolící se na popel.</emphasis> Vzduch byl teplejší s každým krokem, který udělal. Začal se potit.</p>
<p>Před ním se zvedly dvě oči.</p>
<p>Byly bronzové, jasnější než naleštěné štíty, zářící svým vlastním žárem, hořící za závojem kouře, který stoupal z dračích nozder. Světlo Quentynovy pochodně zalilo šupiny z temné zeleni, zeleni mechu v hlubokém lese za soumraku, těsně předtím, než odumře poslední světlo. Pak otevřel drak tlamu a Quentyna zalilo světlo a žár. Za řadou ostrých černých zubů zahlédl žhnout výheň, mihotání dřímajícího ohně stokrát jasnějšího než jeho pochodeň. Dračí hlava byla větší než koňská, a krk se táhl dál a dál, rozvíjel se jako dlouhý zelený had, a hlava se zvedala, dokud na něj dvě žhnoucí bronzové oči neshlížely dolů.</p>
<p><emphasis>Zelené</emphasis>, pomyslel si princ, <emphasis>jeho šupiny jsou zelené.</emphasis> „Rhaegale,“ řekl. Jeho hlas mu uvízl v hrdle, a vyšlo z něj jen zlomené zachroptění. <emphasis>Žába,</emphasis> pomyslel si, <emphasis>už zase se měním v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Žábu.</emphasis> „Jídlo,“ zaskřehotal, když se vzpamatoval. „Přivezte jídlo.“</p>
<p>Velký muž jej slyšel. Arch v povoze zvedl za dvě nohy ovci, prudce se otočil a hodil ji do jámy.</p>
<p>Rhaegal ji chytil v letu. Prudce švihl hlavou a mezi jeho čelistmi vyšlehlo kopí plamene, vystřelila vířící bouře oranžovožlutého ohně protkaná zelenými žílami. Ovce hořela, než začala padat. Než stačila dopadnout kouřící mrtvola na cihly, dračí zuby se sevřely kolem ní. Ovce byla stále obalená plameny a ve vzduchu se vznášel pach hořící vlny a síry. <emphasis>Dračí pach.</emphasis></p>
<p>„Já myslel, že jsou dva“ ozval se velký muž.</p>
<p><emphasis>Viserion. Ano. Kde je Viserion?</emphasis> Princ spustil pochodeň co nejníže, aby osvětlil šero dole v jámě. Viděl, jak zelený drak trhá na kusy kouřící mrtvolu ovce, jak sebou jeho dlouhý ocas mrská ze strany na stranu, zatímco žral. Na krku měl silný železný obojek, od něhož se houpaly tři stopy utrženého řetězu. Potrhané články byly rozptýlené po podlaze jámy mezi zčernalými kostmi pokroucený kov, částečně roztavený. <emphasis>Rhaegal byl připoutaný ke zdi a podlaze, když jsem tudy byl naposledy,</emphasis> vzpomněl si princ, <emphasis>ale Viserion visel ze stropu.</emphasis> Quentyn ustoupil dozadu, zvedl pochodeň, vyvrátil hlavu vzhůru.</p>
<p>Na okamžik nad sebou viděl jen zčernalé oblouky z cihel, opálené dračím plamenem. Jeho pohled zachytil tenký pramínek popele, který prozradil pohyb. Něco bledého, napůl skrytého, něco, co se tam nahoře rozhýbávalo. <emphasis>Udělal si tam jeskyní,</emphasis> uvědomil si princ. <emphasis>Doupě v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>cihlách.</emphasis> Základy Velké pyramidy Meereenu byly masivní a silné, aby podepřely tíhu obrovské struktury nad nimi; dokonce i vnitřní zdi byly třikrát silnější než parkánová zeď jakéhokoliv hradu. Jenže Viserion si v nich vytesal díru, plamenem a drápy, díru dost velkou na to, aby v ní mohl spát.</p>
<p><emphasis>A my jsme ho právě probudili.</emphasis> Spatřil cosi, co vypadalo jako obrovský bílý had rozvíjející se ve zdi, na místě, kde se svinul a proměnil se ve strop. Dolů se sypal další popel a odpadl i kousek drolící se cihlové zdi. Had rozvinul krk, ocas, pak se objevila dlouhá rohatá hlava, s očima žhnoucíma ve tmě jako zlaté uhlíky. Zašustila křídla, napjala se.</p>
<p>Quentynovi se vypařily z hlavy všechny jeho plány. Slyšel Cagga Mrtvolovraha, jak křičí na svoje žoldáky. <emphasis>Řetězy, posílá je pro řetězy,</emphasis> pomyslel si dornský princ. Podle plánu měli ty bestie nakrmit a v jejich otupělosti je pak spoutat, přesně jako to udělala královna. Jednoho draka, a ještě raději dva.</p>
<p>„Další maso,“ řekl <emphasis>Quentyn. Jakmile se draci nažerou, zleniví. </emphasis>Viděl to při práci s hady v Dorne, jenže tady, s těmito obludami... „Přineste... přineste...“</p>
<p>Viserion se spustil ze stropu, bledá kožená křídla se rozložila, rozepjala se do šířky. Přetržený řetěz visící z jeho krku se divoce zahoupal. Jeho plamen osvětlil jámu, bledé zlato protkané rudou a oranžovou, a zatuchlý vzduch explodoval v oblaku horkého popela a siry, zatímco bílá křídla mávla. A ještě jednou.</p>
<p>Quentyna popadla za rameno ruka. Pochodeň mu vylétla z prstů a odrazila se od podlahy, pak se skutálela do jámy, stále hořící. Ocitl se tváří v tvář proti mosazné opici. <emphasis>Gerris.</emphasis> „Quente, tohle nemůže vyjít. Jsou příliš divocí, jsou...“</p>
<p>Drak slétl dolů mezi Dorny a dveře s řevem, při kterém by se rozutíkala stovka lvů. Komíhal hlavou ze strany na stranu, zatímco si prohlížel vetřelce Dorny, Větrem hnané, Cagga. Naposledy a nejdéle se zvíře zahledělo na Pěknou Meris, čichajíc ve vzduchu. <emphasis>Žena,</emphasis> uvědomil si Quentyn. <emphasis>On pozná, že je to žena. Hledá Daenerys. Chce svoji matku a nechápe, proč tady není.</emphasis></p>
<p>Quentyn se vykroutil z Gerrisova sevření. „Viserione,“ zvolal. <emphasis>Ten bílý je Viserion.</emphasis> Na půl zabušení srdce se bál, že to popletl, „Viserione,“ zavolal znovu, šmátraje po biči, který mu visel na boku. <emphasis>Toho černého zkrotila bičem. Musím udělat to samé.</emphasis></p>
<p>Drak otočil při zvuku svého jména hlavu a na tři dlouhá zabušení srdce spočinul pohledem na dornském princi. Za lesknoucími se černými dýkami jeho zubů hořely bledé ohně. Jeho oči byly jako jezera roztaveného zlata a z nozder mu stoupal kouř.</p>
<p>„Dolů,“ řekl Quentyn. Pak zakašlal... a ještě jednou.</p>
<p>Vzduch byl hustý kouřem a sírový zápach byl dusivý.</p>
<p>Viserion ztratil zájem. Drak se otočil zpátky k Větrem hnaným a vyrazil ke dveřím. Možná cítil krev mrtvých strážných nebo maso v řeznickém povoze. Anebo možná jen vycítil cestu ke svobodě.</p>
<p>Quentyn slyšel, jak žoldnéři křičí. Caggo volal o řetězy a Pěkná Meris na někoho ječela, aby ustoupil stranou. Drak se na zemi pohyboval zvláštním způsobem, jako člověk plazící se po loktech a kolenou, ale rychleji, než by byl dornský princ věřil. Větrem hnaní byli příliš pomalí, než aby se mu dostali z cesty, a Viserion ze sebe vypustil další zařvání. Quentyn slyšel rachocení řetězů, hluboké zadrnčení, když vystřelili z kuše.</p>
<p>„Ne,“ vykřikl, „ne, <emphasis>nestřílejte</emphasis>.“ Jenže bylo příliš pozdě. <emphasis>Blázen</emphasis>, to bylo všechno, co měl čas si pomyslet, když šíp škrábl Viseriona do krku a zmizel v šeru. V jeho stopě se táhla čára ohně dračí krve, žhnoucí zlatě a rudě.</p>
<p>Střelec šmátral po dalším šípu, když se drakovy zuby sevřely kolem jeho krku. Muž na sobě měl masku mosazného zvířete děsivou podobiznu tygra. Když upustil svoji zbraň, aby se pokusil odpáčit Viserionovy čelisti od sebe, z dračí tlamy vytryskl oheň. Mužovy oči pukly s tichým praskavým zvukem a mosaz kolem nich se začala roztěkat. Drak urval kus masa, většinu žoldnéřova krku, pak ji zhltl, zatímco hořící mrtvola se zhroutila na podlahu.</p>
<p>Ostatní Větrem hnaní se stahovali. Tohle bylo víc, než na co měla Pěkná Meris žaludek. Viserionova rohatá hlava se pohybovala sem a tam mezi nimi a jeho kořistí, ale po chvíli na žoldnéře zapomněl a sklonil krk, aby si utrhl další plnou tlamu z mrtvého muže. Tentokrát spodní část nohy.</p>
<p>Quentyn rozvinul svůj bič. „Viserione,“ zvolal, tentokrát hlasitěji. Dokáže to udělat, udělá to, kvůli tomuhle jej jeho otec poslal na druhý konec světa, nezklame ho. „VISERIONE!“ Šlehl bičem do vzduchu s hlasitým <emphasis>prásk,</emphasis> které se odrazilo od zčernalých stěn.</p>
<p>Bledá hlava se zvedla. Velké zlaté oči se zúžily. Z dračích nozder se ve spirále zvedly pramínky kouře.</p>
<p>„Dolů,“ nařídil princ. <emphasis>Nesmíš mu dovolit, aby vycítil tvůj strach. </emphasis>„Dolů, dolů, <emphasis>dolů</emphasis>.“ Práskl bičem a oblízl jím drakovu hlavu. Viserion zasssyčel.</p>
<p>A pak jej ovanul horký vítr a princ uslyšel zvuk kožených křídel a vzduch byl plný popela a žhavých oharků a obludný řev se rozléhal od sežehnutých a zčernalých cihel a on slyšel, jak jeho přátelé divoce pokřikují. Gerris volal jeho jméno, zas a znovu, zatímco Velký muž hulákal: „Za tebou, za tebou, <emphasis>za tebou</emphasis>!“</p>
<p>Quentyn se otočil a švihl rukama ke své tváři, aby si ochránil oči před žhavým větrem. <emphasis>Rhaegal,</emphasis> připomněl sám sobě, <emphasis>ten </emphasis>zelený se jmenuje Rhaegal.</p>
<p>Když zvedl svůj bič, uviděl, že jeho řemen hoří. Jeho ruka také.</p>
<p>Všechno na něm, všechno na něm hořelo.</p>
<p><emphasis>Ach,</emphasis> pomyslel si jen. Pak začal křičet.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />JON</strong></p>
<p>„<strong>A</strong>ť zemřou,“ řekla královna Selyse.</p>
<p>Byla to odpověď, kterou Jon Sníh očekával. <emphasis>Tato královna mne zkrátka nikdy nezklame.</emphasis> Což nikterak nezmírnilo <emphasis>jeho</emphasis> zklamání. „Výsosti,“ naléhal umíněně, „v Tvrdodomově hladoví tisíce lidí. Mnozí z nich jsou ženy-“</p>
<p>„-a děti, ano. Velmi smutné.“ Královna přitáhla svoji dceru blíž k sobě a políbila ji na tvář. <emphasis>Na tvář nezohyzděnou šedým lupem</emphasis>, nemohl si Jon nevšimnout. „Těch maličkých je nám samozřejmě líto, ale musíme být rozumní. Nemáme pro ně jídlo. A jsou příliš mladí, než aby pomohli králi, mému manželovi, jeho válkách. Bude lepší, když se opětovně narodí do světla.“</p>
<p>Což byl jemnější způsob vyjádření <emphasis>ať zemřou.</emphasis></p>
<p>Komnata byla přeplněná. Princezna Shireen stála vedle křesla své matky, se Strakošem, jenž seděl se zkříženýma nohama u jejích chodidel. Za královnou se tyčil ser Axell Florent. O něco blíž k ohni stála Melisandra z Ašaje, rubín na jejím krku pulsoval při každém jejím nádechu. Rudá žena rovněž měla svůj doprovod panoše Devana Mořského a dva ze strážných, které jí zanechal král.</p>
<p>Ochránci královny Selyse stáli podél stěn, zářící rytíři srovnaní v řadě: ser Malegorn, ser Benethon, ser Norbert, ser Patrek, ser Dorden, ser Brus. S tolika krvežíznivými divokými, jež zamořili Černý hrad, si Selyse držela kolem sebe svoje muže v přísaze ve dne v noci. Tormund Obrozhouba se dal do smíchu, když se to doslechl. „Má strach, že ji uneseme, co? Doufám žes jí neřekl, jak mám velkého ptáka, Jone Sněhu, to by vyděsilo každou ženskou. Vždycky jsem chtěl nějakou s knírkem“ A pak se smál a smál.</p>
<p><emphasis>Teď by se nesmál</emphasis>.</p>
<p>Jon zde již promarnil dost času. „Omlouvám, se, že jsem Její Výsost obtěžoval. Noční hlídka se o tuto záležitost postará.“</p>
<p>Královnino chřípí se rozšířilo. „Takže máš stále v úmyslu vydat se do Tvrdodomova. Vidím ti to ve tváři. <emphasis>Ať zemřou,</emphasis> řekla jsem, a ty přesto trváš na téhle bláznivé pošetilosti. Nepopírej to.“</p>
<p>„Musím udělat to, co považuji za nejlepší. Se vší úctou, Výsosti, Zeď je moje, a stejně tak i toto rozhodnutí.“</p>
<p>„To ano,“ připustila Selyse, „a budeš se z toho zodpovídat, až se král vrátí. A obávám se, že i z dalších rozhodnutí, která jsi učinil. Ale vidím, že jsi vůči rozumu hluchý. Dělej, co musíš.“</p>
<p>Promluvil ser Malegorn. „Lorde Sněhu, kdo povede tuto výpravu?“</p>
<p>„Nabízíš sám sebe, sere?“</p>
<p>„Vypadám snad jako takový blázen?“</p>
<p>Vyskočil Strakoš. „Já ji povedu!“ Jeho zvonečky vesele zacinkaly. „Vpochodujeme do moře a zase vyjdeme ven. Pod vlnami pojedeme na mořských konících a mořské panny budou foukat na lastury, aby oznámily náš příchod, och, och, och.“</p>
<p>Všichni se zasmáli. Dokonce i královna Selyse dovolila sama sobě upjatý úsměv. Jona to pobavilo méně. „Nebudu žádat po svých mužích nic, co bych neudělal sám. Mám v úmyslu vést tuto výpravu osobně.“</p>
<p>„Jak je to od tebe odvážné,“ řekla královna. „Schvalujeme to. Potom o tobě nepochybně složí nějaký bard dojímavou píseň a my dostaneme prozíravějšího lorda velitele.“ Usrkla si vína. „Promluvme si o dalších záležitostech. Axelli, buď tak laskavý a přiveď sem krále divokých.“</p>
<p>„Ihned, Výsosti.“ Ser Axell prošel dveřmi a vrátil se o okamžik později s Gerrickem Králokrví. „Gerrick z rodu Rudovousů,“ oznámil. „Král divokých.“</p>
<p>Gerrick Králokrev byl vysoký muž, s dlouhýma nohama a širokoplecí. Zdálo se, že jej královna oblékla do nějakého králova starého šatstva. Vydrhnutý a učesaný, oděný v zeleném sametu a hermelinovém poloplášti, s čerstvě umytými dlouhými rudými vlasy a zastřiženým a nakadeřeným ohnivým vousem vypadal divoký každým coulem jako jižanský lord. <emphasis>Mohl by vejít do trůnní síně v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Králově přístavišti a nikdo by nemrkl ani okem</emphasis>, pomyslel si Jon.</p>
<p>„Gerrick je pravý a právoplatný král divokých,“ řekla královna, „pocházející z nenarušené mužské linie od jejich krále Raymuna Rudovouse, zatímco uchvatitel Mance Nájezdník se narodil nějaké prosté ženě s zplodil jej jeden z vašich černých bratří.“</p>
<p>Ne, mohl by Jon říci, Gerrick pochází z mladšího bratra Raymuna Rudovouse. Pro svobodný lid to znamenalo asi tolik, jako by pocházel z Rudovousova koně. Oni nevědí nic, Ygritte. Ba co hůř, nikdy se to nedozvědí.</p>
<p>„Gerrick laskavě souhlasil s tím, že dá ruku své nejstarší dcery mému milovanému Axellovi, aby byli spojeni Pánem světla v posvátném svazku,“ řekla královna Selyse. „Zároveň se provdají i jeho ostatní děvčata prostřední dcera za sera Bruse Bucklera a nejmladší za sera Malegorna z Rudojezírka.“</p>
<p>„Serové.“ Jon popořadě sklonil hlavu ke každému z jmenovaných rytířů. „Ať se svými zaslíbenými naleznete štěstí.“</p>
<p>„Tam pod mořem se muži žení s rybami.“ Strakoš udělal malý taneční krok, zacinkal svými zvonečky. „Dělají to, dělají to, dělají to tak.“</p>
<p>Královna Selyse popotáhla nosem. „Čtyři sňatky lze provést sejně dobře jako tři. Je nejvyšší čas, aby se usadila ta divoká žena Val, lorde Sněhu. Rozhodla jsem, že ji provdáme za mého dobrého a věrného rytíře, sera Patreka z Královy hory.“</p>
<p>„A Val už jste to řekli, Výsosti?“ zeptal se Jon. „Mezi svobodným lidem to chodí tak, že když chce muž nějakou ženu, ukradne si ji, a tím prokáže svoji sílu, vychytralost a odvahu. Nápadník riskuje divoký výprask, pokud jej chytí ženini příbuzní, a ještě horší je, když jej shledá nevhodným ona sama.“</p>
<p>„Divošský zvyk,“ poznamenal Axell Florent.</p>
<p>Ser Patrek se jen zasmál. „Žádný muž nikdy neměl důvod pochybovat o mé odvaze. A nikdy jej nebude mít ani žena.“</p>
<p>Královna Selyse našpulila rty. „Lorde Sněhu, poněvadž lady Val není obeznámena s našimi zvyklostmi, pošli ji prosím za mnou, abych ji mohla poučit o jejích povinnostech vznešené dámy vůči jejímu lordu manželovi.“</p>
<p>Jsem si <emphasis>jistý, že to proběhne úchvatně,</emphasis> Jon si říkal zda by královna tolik dychtila vidět Val provdanou za jednoho ze svých vlastních rytířů, kdyby znala Valiny pocity ohledně princezny Shireen. „Jak si přeješ, řekl, „ačkoliv pokud mohu svobodně promluvit</p>
<p>„Ne, myslím, že ne. Máš moje svolení odejít.“</p>
<p>Jon Sníh poklekl, sklonil hlavu a odešel.</p>
<p>Bral schody po dvou, kývaje při sestupu královniným strážným. Její Výsost rozestavěla muže na každou podestu, aby ji udrželi v bezpečí před vražednými divokými. Napůl cesty dolů na něj zavolal seshora hlas. „Jone Sněhu.“</p>
<p>Jon se otočil. „Lady Melisandro.“</p>
<p>„Musíme si promluvit.“</p>
<p>„Musíme?“ <emphasis>Já myslím, že ne.</emphasis> „Mám povinnosti, moje paní.“</p>
<p>„Právě o těch povinnostech bych chtěla mluvit.“ Ubírala se dolů, lem jejích rudých šatů šustil na jednotlivých schodech. Skoro to vypadalo, jako by se vznášela. „Kde je tvůj zlovlk?“</p>
<p>„Spí v mých komnatách. Její Výsost Ducha ve své přítomnosti nestrpí. Tvrdí, že prý děsí princeznu. A dokud je tady Borroq se svým kancem, neodvažuji se jej vypustit ven.“ Měnič měl provázet Sorena Štítoborce do Kamenodveří, jakmile se vrátí povozy vezoucí klan Stahovačů tuleňů do Zelenostráže. Do té doby si Borroq zabral za svoje sídlo jednu z prastarých hrobek vedle hradního hřbitova. Společenství dávno mrtvých mužů mu zřejmě vyhovovalo lépe než živí a jeho kanec vypadal spokojeně, když mohl rýt mezi hroby, daleko od ostatních zvířat. „Ten tvor je velký jako býk a má kly dlouhé jako meče. Duch by šel po něm, kdyby byl vypuštěný, a jeden nebo oba z nich by to setkání nepřežili.“</p>
<p>„Borroq je to poslední, co by ti mělo dělat starosti. Tahle výprava...“</p>
<p>„Stačilo, abys řekla slovo, a královna by se nechala zviklat.“</p>
<p>„Selyse má v tomto ohledu pravdu, lorde Sněhu. <emphasis>Ať zemřou. </emphasis>Nemůžeš je zachránit. Tvoje lodě jsou ztracené…“</p>
<p>„Šest jich zbývá. Víc než polovina flotily.“</p>
<p>„Tvoje lodě jsou ztracené. <emphasis>Všechny.</emphasis> Žádný člověk se nevrátí. Viděla jsem to ve svých plamenech.“</p>
<p>„O tvých plamenech je známo, že lžou.“</p>
<p>„Ano, připouštím, že jsem se mýlila, ale…“</p>
<p>„Šedá dívka na umírajícím koni. Dýky ve tmě. Slíbený princ, zrozený z kouře a soli. Mně se zdá, že neděláš nic jiného <emphasis>Jenom </emphasis>chyby, moje paní. Kde je Stannis? Co Chřestivá košile a jeho kopinice? <emphasis>Kde je moje sestra?“</emphasis></p>
<p>„Všechny tvoje otázky budou zodpovězeny. Pohlédni na oblohu, lorde Sněhu. A až budeš mít svoje odpovědi, pošli pro mne. Zima je již téměř tady. Já jsem tvoje jediná naděje.“</p>
<p>„Bláznova naděje.“ Jon se otočil a nechal ji tam.</p>
<p>Po nádvoří venku chodil Koženáč. „Toregg se vrátil,“ hlásil, když se Jon objevil. „Jeho otec usadil svoje lidi v Duboštítu a dnes odpoledne bude zpátky s osmdesáti bojovníky. Co říkala vousatá královna?“</p>
<p>„Její Výsost nám nemůže pomoci.“</p>
<p>„Příliš zaneprázdněná vytrháváním chlupů ze své brady, co?“ Koženáč si odplivl. „Na tom nesejde. Tormundovi muži a naši budou stačit.“</p>
<p><emphasis>Snad to bude stačit, aby nás tam dostali.</emphasis> Největší starosti dělala Jonovi zpáteční cesta. Při návratu domů budou zpomalováni tisícovkami svobodného lidu, mnohými nemocnými a vyhladovělými. <emphasis>Řeka lidí pohybující se pomaleji než řeka ledu. </emphasis>Budou zranitelní. <emphasis>Mrtvé věci v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>lese</emphasis>. <emphasis>Mrtvé věci ve vodě.</emphasis> „Kolik mužů by bylo dost?“ zeptal se Koženáče. „Stovka? Dvě stovky? Pět set? Tisíc?“ <emphasis>Měl bych si vzít víc mužů nebo méně?</emphasis> Menší výprava by se dostala do Tvrdodomova rychleji... jenže k čemu by byly meče bez jídla? Matka Krtice a její lidé se již dostali do bodu, kdy jedli svoje vlastní mrtvé. Aby je nakrmil, bude muset přivézt káry, povozy a tažná zvířata, která do nich zapřáhnou koně, voly, psy. Místo aby lesem proletěli, budou odsouzeni k tomu, aby se plazili. „Stále ještě musíme rozhodnout spoustu věcí. Rozšiř tu zprávu. Jakmile začne večerní stráž, chci všechny vedoucí muže ve Štítosíni. Tormund by měl být do té doby zpátky. Kde najdu Toregga?“</p>
<p>„Nejspíš s Obludkou. Slyšel jsem, že nalezl zalíbení v jedné z jeho kojných.“</p>
<p><emphasis>Nalezl zalíbení ve Val</emphasis>. Její sestra byla královna, proč ne ona? Tormund kdysi pomýšlel na to, že sám sebe udělá Králem za Zdí než jej předešel Mance. Toregg <emphasis>Vysoký</emphasis> možná sní stejný sen. <emphasis>Raději on než Gerrick Králokrev.</emphasis></p>
<p>„Nech je být,“ řekl Jon. ,,S Toreggem si mohu promluvit později.“ Pohlédl vzhůru podél Královy věže. Zeď byla matně bílá, obloha nad ní ještě bělejší. <emphasis>Sněhová obloha.</emphasis> „Jenom se modleme, aby nepřišla další bouře.“</p>
<p>Venku před zbrojnicí stáli na stráži Muloš a Blecha, chvěli se zimou. „Neměli byste raději být uvnitř, když je takový vítr?“ zeptal se Jon.</p>
<p>„To by bylo milé, milostpane,“ řekl Fulk Blecha, „jenže tvůj vlk dnes jaksi nemá náladu na společnost.“</p>
<p>„Muloš souhlasil. „Tak tak, zkusil mě kousnout.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Duch?“</emphasis> Jona to šokovalo.</p>
<p>„Pokud nemá jeho lordstvo nějakého jiného bílého vlka, tak jo. Nikdy jsem ho neviděl v takové náladě, milostpane. Je celý rozdivočený.“</p>
<p>Nemýlil se, jak Jon sám zjistil, když proklouzl dveřmi dovnitř. Velký bílý zlovlk nevydržel ani chvíli v klidu. Chodil od jednoho konce zbrojnice ke druhému, kolem studené kovárny a zase zpátky. „Klid, Duchu,“ zavolal na něj Jon. „Sedni. Sedni, Duchu. <emphasis>Sedni.“</emphasis> Jenže když se ho chtěl dotknout, vlk se naježil a vycenil zuby. <emphasis>To ten zatracený kanec. Dokonce i tady cítí Duch jeho pach.</emphasis></p>
<p>Mormontův havran mu také připadal nepokojný. <emphasis>„Sníh,</emphasis>“ krákal pták stále dokola. <emphasis>„Sníh, sníh, sníh.“</emphasis> Jon ho odehnal, nechal Saténa rozdělat oheň, pak jej poslal, aby přivedl Bowena Marshe a Othella Yarwycka. „Přines také džbán svařeného vína.“</p>
<p>„Tři poháry, milostpane?“</p>
<p>„Šest. Muloš a Blecha potřebují na zahřátí něco teplého. <emphasis>Ty </emphasis>taky.“</p>
<p>Když Satén odešel, Jon se posadil a znovu se podíval do map zemí severně od Zdi. Nejrychlejší cesta do Tvrdodomova vedla podél pobřeží... Z Východní hlídky. U moře byl les řidší, terén většinou rovina, mírně zvlněné kopce a slané mokřady. A když přišly skučící podzimní bouře, na pobřeží řádily plískanice, kroupy a mrznoucí déšť spíš než sníh. <emphasis>Ve Východní hlídce jsou obři a Koženáč říká, že někteří pomohou. Z</emphasis> Černého hradu byla cesta obtížnější, rovnou skrze srdce Začarovaného hvozdu. <emphasis>Pokud je sníh u Zdi tak hluboký, o kolik horší to bude tam nahoře?</emphasis></p>
<p>Marsh vstoupil s posmrkáváním, Yarwyck s kyselým výrazem. „Další bouře,“ oznámil První stavitel. „Jak máme v tomhle pracovat? Potřebuji víc stavitelů.“</p>
<p>„Použij svobodný lid,“ řekl Jon.</p>
<p>Yarwyck potřásl hlavou. „Víc problémů, než za co stojí, ta cháska. Lajdáčtí, neopatrní, líní... tu a tam se najdou nějací dobří dřevorubci, to nepopírám, ale sotva mezi nimi najdu kameníka a ani jednoho kováře. Silná záda, to možná, ale neudělají, co jim člověk řekne. Těch ruin, co máme předělat zpátky v pevnosti, je tolik, že se to nedá zvládnout, můj pane. Říkám ti pravdu. Nedá se to zvládnout.“</p>
<p>„Zvládne se to,“ řekl Jon, „jinak budou žít v troskách.“</p>
<p>Lord kolem sebe potřeboval muže, na které se mohl spolehnout, že mu poskytnou upřímnou radu. Marsh a Yarwyck nebyli žádní patolízalové, a to bylo dobře... jenže zřídkakdy mu také byli <emphasis>nápomocní.</emphasis> Stále víc shledával, že ví, co řeknou, ještě než se jich zeptal.</p>
<p>Zvlášť v záležitostech týkajících se svobodného lidu sekal jejich nesouhlas hluboko do kosti. Když dal Jon Kamenodveře Sorenu Štítoborci, Yarwyck si stěžoval, že je to tam příliš izolované. Jak mohou vědět, jakou neplechu může Soren tam kdesi v odlehlých kopcích napáchat? Když udělil Duboštít Tormundovi Obrozhoubě a Královninu bránu Morně Bílé masce, Marsh poukázal na to, že Černý hrad bude nyní mít nepřátele z obou stran, kteří je budou moci snadno odříznout od zbytku Zdi. Co se týkalo Borroqa, Othell Yarwyck tvrdil, že lesy na sever od Kamenodveří jsou plné divokých kanců. Kdo může říci, že si měnič nepořídí svou vlastní prasečí armádu?</p>
<p>Bělomrazý kopec a Mrazobrána stále postrádaly posádky, a tak se Jon zeptal na jejich názory, kteří ze zbývajících náčelníků divokých a válečných lordů by jim vyhovoval nejlépe. „Máme Brogga, Gavina Obchodníka, Velkého mrože... Howd Poutník kráčí sám, jak říká Tormund, ale je tu ještě Harle Lovec, Harle Pohledný, Slepý Doss... Ygon Starootec velí svým stoupencům, ale většina z nich jsou jeho vlastní synové a vnuci. Má osmnáct manželek, polovinu z nich si ukradl při nájezdech. Které z nich...“</p>
<p>„Žádné,“ odpověděl Bowen Marsh. „Já znám všechny tyto muže podle jejich činů. Měli bychom jim dát oprátky kolem krku ne naše hrady.“</p>
<p>„Ba,“ přitakal Othell Yarwyck. „Špatní, horší a nejhorší, to je žebrácká volba. Můj pán nám představil smečku vlků a ptá se nás, kterého si vybereme k tomu, aby nám vyrval hrdlo.“</p>
<p>To samé to bylo s Tvrdodomovem. Satén jim nalil, zatímco Jon jim vyprávěl o slyšení u královny. Marsh mu pozorně naslouchal, ignoroval svařené vino, zatímco Yarwyck vypil jeden pohár a po něm další. Ještě ale Jon neskončil, když lord majordomus řekl: „Její Výsost je moudrá. Ať zemřou.“</p>
<p>Jon se opřel ve své židli. „To je jediná rada, kterou mi můžeš nabídnout, můj pane? Tormund sem vede osmdesát mužů. Kolik bychom jich mohli poslat my? Máme povolat obry? Kopinice z Dlouhé mohyly? Kdybychom s sebou měli nějaké ženy, možná by to upokojilo lid Matky Krtice.“</p>
<p>„Pak tedy pošli ženy. Pošli obry. Pošli kojeňátka. Tohle si přeje můj pán slyšet?“ Bowen Marsh si zamnul jizvu, ke které přišel na Mostě lebek. „Pošli je všechny. Čím víc jich pošleme pryč, tím méně úst budeme muset krmit.“</p>
<p>Yarwyck mu nebyl nápomocný o nic víc. „Pokud potřebují divocí v Tvrdodomově zachránit, ať je zachrání divocí. Tormund cestu zná. Když ho tak člověk poslouchá, nabude dojmu, že by je dokázal tím svým obrovským údem zachránit všechny do jednoho.“</p>
<p><emphasis>Tohle bylo zbytečné</emphasis>, pomyslel si Jon. <emphasis>Zbytečné, marné, beznadějné.</emphasis> „Děkuji vám za vaše rady, moji páni.“</p>
<p>Satén jim pomohl zpátky do jejich plášťů. Když procházeli zbrojnicí, Duch je očichal, ocas zvednutý a naježený. <emphasis>Moji bratři. </emphasis>Noční hlídka potřebovala velitele oplývající moudrostí mistra Aemona, vědomostmi Samwella Tarlyho, odvahou Qhorina Pulrukého, tvrdohlavou silou Starého medvěda, soucitem Donala Noyeho. Místo toho měl je.</p>
<p>Venku hustě sněžilo. „Vítr vane od jihu,“ poznamenal Yarwyck. „Vane rovnou proti Zdi. Vidíte?“</p>
<p>Měl pravdu. Serpentinové schody byly pohřbené takřka až k první podestě, jak Jon viděl, a dřevěné dveře do ledových cel a skladištních místností zcela zmizely za bílou stěnou. „Kolik mužů máme v ledových celách?“ zeptal se Bowena Marshe.</p>
<p>„Čtyři živé. Dva mrtvé.“</p>
<p><emphasis>Mrtvoly.</emphasis> Jon na ně skoro zapomněl. Doufal, že se něco dozví z těl, která přivezli zpátky z čarostromového háje, jenže mrtví tvrdošíjně zůstávali mrtví. „Potřebujeme ty cely vykopat ze sněhu.“ „Deset majordomů a deset rýčů by to mělo zvládnout,“ řekl Marsh.</p>
<p>„Zaměstnejte také Wun Wuna.“</p>
<p>„Jak poroučíš.“</p>
<p>Deset majordomů a jeden obr si se závějemi v krátké době poradili, ale dokonce i když byly dveře opět přístupné, Jon nebyl spokojen. <emphasis>„Ty</emphasis> cely budou do rána opět zapadané. Měli bychom vězně raději přestěhovat, než se tam udusí.“</p>
<p>„Karstarka taky, milostpane?“ zeptal se Fulk Blecha. „Nemohli bychom ho nechat, ať se tam třese zimou až do jara?“</p>
<p>„Kéž by to tak šlo.“ Cregan Karstark začal poslední dobou po nocích hlasitě skučet a házel zmrzlé výkaly po každém, kdo jej přišel nakrmit. To mu příliš lásky u jeho strážných nevysloužilo. „Odveďte ho do Věže lorda velitele. Podsklepení by mělo na jeho věznění stačit.“ Třebaže částečně zborcené, bývalé sídlo Starého medvěda by mělo být teplejší než ledové cely. Jeho podsklepení bylo prakticky nedotčené.</p>
<p>Cregan začal strážné kopat, když prošli dveřmi, kroutil se a strkal na všechny strany, když jej popadli, dokonce se je snažil kousat. Chlad jej však vysílil a Jonovi muži byli větší, mladší a silnější. Vytáhli jej ven, stále zápolícího, a odvlekli jej po stehna vysokými závějemi do jeho nového příbytku.</p>
<p>„Co chce lord velitel udělat se svými mrtvolami?“ otázal se Marsh, když byli živí muži přestěhováni.</p>
<p>„Nechte je být.“ Pokud je sněhová vánice pohřbí, bude to jen dobře. Nakonec je nepochybně bude muset spálit, ale prozatím byli spoutáni železnými řetězy uvnitř jejich cel. V nich a díky skutečnosti, že byli mrtví, by měli zůstat neškodní.</p>
<p>Tormund Obrozhouba si načasoval svůj příchod dokonale, přihrnul se se svými válečníky, když bylo veškeré odhazování hotovo. Zdálo se, že se jich objevilo jen padesát, ne osmdesát, jak slíbil Toregg Koženáčovi, ale Tormundovi neříkali Vypravěč jen tak pro nic za nic. Divoký přijel s rudou tváří, volal o roh piva a něco horkého k snědku. Ve vousu měl led a další pokrýval jeho knír.</p>
<p>Někdo již řekl Hromopěst o Gerricku Králokrvi a jeho novém stylu.</p>
<p>„Král divokých?“ zaburácel Tormund. „Har! Spíš Král díry do mé chlupaté řiti.“</p>
<p>„Má královské vzezřeni,“ poznamenal Jon.</p>
<p>„Má malého červeného ptáka, který ladí s těmi jeho rudými vlasy, to je všechno, co má. Raymund Rudovous a jeho synové zemřeli u Dlouhého jezera, diky těm tvým zatroleným Starkům a Opilému obrovi. Ne tak malý bratr. Napadlo tě někdy, proč mu říkají Rudý krahujec?“ Tormundova ústa se zkřivila v úšklebku plném prořídlých zubů. „Uletěl z bitvy jako první. Potom o tom složili píseň. Zpěvák potřeboval najít rým pro <emphasis>zbabělec,</emphasis> a tak...“ Utřel si nos. „Pokud chce tvoje královna ty jeho holky, ať si je vezme.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Holky,“</emphasis> zakrákal Mormontův havran.<emphasis>,Holky, holky.“</emphasis></p>
<p>To Tormunda opět rozesmálo. „Tak tenhle pták má aspoň rozum. Kolik za něj chceš, lorde Sněhu? Dal jsem ti syna, tím posledním, co bys mohl udělat ty pro mne, je dát mi toho zatraceného ptáka.“</p>
<p>„Udělal bych to,“ řekl Jon, „jenže ty bys ho nejspíš snědl.“ Tormund opět zaburácel smíchy. <emphasis>„Snědl,</emphasis>“ řekl havran ponuře a zamával černými křídly.<emphasis>,Zrrní? Zrrní? Zrrní?“</emphasis></p>
<p>„Musíme si promluvit o výpravě,“ řekl Jon. „Chci, abychom byli ohledně Štítosíně zajedno, musíme. Odmlčel se, když dveřmi prostrčil hlavu Muloš, který mu s vážnou tváří oznámil, že Clydas přinesl list.</p>
<p>„Pověz mu, aby jej nechal u tebe. Přečtu si jej později.“</p>
<p>„Jak si přeješ, milostpane, já jen že... Clydas vypadá velice divně... je spíš bílý než růžový, jestli chápeš, co tím myslím... a celý se třese.“</p>
<p>„Temná křídla, temná slova,“ zamumlal Tormund. „Neříkáte to tak, vy klekači?“</p>
<p>„Také říkáme <emphasis>Vykrvácej chlad, ale hosti horkost</emphasis>,“ řekl mu Jon. „A říkáme i <emphasis>Nikdy nepij s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dorny, když je měsíc v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úplňku</emphasis>. Říkáme spoustu věcí.“</p>
<p>Muloš přidal svoje oblíbené přísloví. „Moje stará babička říkávala<emphasis>: Letní přátelé se rozpustí jako letní sněhy, ale zimní přátelé zůstanou přáteli navždy.“</emphasis></p>
<p>„Myslím, že to by bylo prozatím dost moudrosti“ řekl Jon Sníh. „Přiveď Clydase, budeš-li tak laskavý.“</p>
<p>Muloš se nemýlil; starý majordomus se <emphasis>třásl</emphasis> a tvář měl bílou jako sníh venku. „Možná jsem blázen, lorde veliteli, ale... tento dopis mne děsí. Vidíš tady?“</p>
<p><emphasis>Bastard,</emphasis> bylo jediné slovo napsané zvenčí na svitku. Ne <emphasis>Lord Sníh</emphasis> neb <emphasis>o Jon Sníh anebo Lord velitel.</emphasis> Jednoduše <emphasis>Bastard.</emphasis> A dopis byl zapečetěný šmouhou tvrdého růžového vosku. „Udělal jsi dobře, že jsi s tím hned přišel,“ řekl Jon. <emphasis>Udělal jsi dobře, že jsi dostal strach.</emphasis> Rozlomil pečeť, urovnal pergamen a četl.</p>
<p><emphasis>Tvůj falešný král je mrtvý, bastarde. On i celá jeho armáda byli zničeni v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sedmidenní bitvě. Mám jeho kouzelný meč. Vyřiď to té jeho rudé běhně</emphasis>.</p>
<p><emphasis>Přátelé tvého falešného krále jsou mrtví. Jejich hlavy jsou nad zdmi Zimohradu. Přijeď se na ně podívat, bastarde. Tvůj falešný král lhal, a ty také. Řekl jsi světu, že jsi upálil Krále za Zdí. Místo toho jsi jej poslal na Zimohrad, aby mi ukradl moji nevěstu</emphasis>.</p>
<p><emphasis>Já dostanu svoji nevěstu zpátky. Jestli ty chceš zpátky Manceho Nájezdníka, přijeď si pro něj. Mám ho v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kleci, aby ho celý Sever viděl, jako důkaz tvých lží. Klec je studená, ale já jsem mu udělal teplý plášť z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kůže šesti děvek, které s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním přišly na Zimoh</emphasis>rad.</p>
<p><emphasis>Chci svoji nevěstu zpátky. Chci královnu falešného krále. Chci jeho dceru a jeho rudou běhnu. Chci jeho divokou královnu. Chci jeho malého prince, divoké miminko. A chci svého Smraďocha. Pošli je ke mně, bastarde a nebudu obtěžovat tebe, ani tvoje černé vrány. Odepři mi je poslat a vyříznu ti to tvoje bastardí srdce a sním je</emphasis>.</p>
<p>Na místě podpisu stálo</p>
<p><emphasis>Ramsay Bolton</emphasis></p>
<p><emphasis>Pravý pán Zimohradu</emphasis></p>
<p>„Sněhu?“ ozval se Tormund Obrozhouba. „Ty vypadáš, jako by se z toho papíru vykutálela zakrvácená hlava tvého otce.“</p>
<p>Jon Sníh ihned neodpověděl. „Muloši , pomoz Clydasovi zpátky do jeho komnat. Noc je tmavá a cesty budou kluzké sněhem. Saténe, jdi s nimi.“ Podal dopis Tormundovi Obrozhoubě. „Tady přečti si to sám.“</p>
<p>Divoký si dopis změřil pochybovačným pohledem a ihned mu jej podal zpátky. „Mám z toho hanebný pocit... jenže Tormund Hromopěst měl na práci lepší věci než se naučit, aby k němu papíry promlouvaly. Nikdy v nich nebylo nic dobrého, je to tak?“</p>
<p>„Ne moc často,“ připustil Jon Sníh. <emphasis>Temná křídla, temná slova. </emphasis>Možná bylo v těch starých moudrých rčeních víc pravdy, než kdy věděl. „Poslal to Ramsay Sníh. Přečtu ti, co napsal.“</p>
<p>Když skončil, Tormund pískl. „Har. Tak to je v prdeli, a žádná mýlka. Co to tam stálo o Mancem? Že ho má zavřeného v kleci? Jak je to možné, když stovky lidí viděly, jak ho ta tvoje rudá čarodějka upálila?“</p>
<p>To byl Chřestivá košile, vyhrkl Jon málem. Byly to čáry. Kouzlo, jak to nazvala ona. „Melisandra... podívej se na oblohu, řekla.“ Odložil dopis stranou. „Havran ve sněhové bouři. Ona viděla, jak tohle přichází.“ Až budeš mít svoje odpovědi, pošli pro mne.</p>
<p>„Možná je to všechno měch plný lží.“ Tormund se poškrábal pod bradou. „Když mi dáš pěkný husí brk a kalamář s inkoustem, mohl bych mu napsat, že můj úd je dlouhý a tlustý jako mužská paže, to by se mu moc nelíbilo.“</p>
<p>„Má Světlonoše. Mluví o hlavách nabodaných nad hradbami Zimohradu. Ví o kopinicích a kolik jich bylo.“ <emphasis>Ví o Mancem Nájezdníkovi.</emphasis> „Ne. Je v tom pravda.“</p>
<p>„Já ani neříkám, že se mýlíš. Co máš v úmyslu udělat, vráno?“</p>
<p>Jon zahýbal prsty své pravé ruky. <emphasis>Noční hlídka se na ničem nepodílí.</emphasis> Sevřel pěst a znovu ji rozevřel. <emphasis>To, co navrhuješ, není nic menšího než zrada.</emphasis> Pomyslel na Robba, se sněhovými vločkami tajícími mu ve vlasech. <emphasis>Zabij chlapce v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sobě a dovol, ať se zrodí muž.</emphasis> Vzpomněl si na Brana, šplhajícího po věžní zdi, mrštného jako opice. Na Rickonův udýchaný smích. Na Sansu, jak kartáčuje Lady srst. <emphasis>Ty nevíš nic, Jone Sněhu.</emphasis> Vzpomněl si na Aryu, na její vlasy, rozcuchané jako vrabčí hnízdo. <emphasis>Udělal jsem mu teplý plašť z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kůží šesti děvek, které s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním přišly na Zimohrad... Chci zpátky svoji nevěstu... Chci zpátky svoji nevěstu.. . Chci zpátky svoji nevěstu.</emphasis>..</p>
<p>„Myslím, že bychom měli pozměnit náš plán,“ řekl Jon Sníh.</p>
<p>Pak spolu hovořili téměř dvě hodiny.</p>
<p>Při výměně stráží vystřídali Kůň a Rory u dveří zbrojnice Blechu a Muloše. „Pojďte se mnou,“ řekl jim Jon, když přišel čas. Duch by s nimi šel také, jenže když vlk ťapkal za nimi, Jon jej popadl za kůži na krku a vecpal jej zpátky dovnitř. Borroq možná bude mezi těmi, kdo se shromáždili ve Štítosíni. Poslední věcí, kterou právě teď potřeboval, bylo aby jeho vlk rozdivočil měničová kance.</p>
<p>Štítosíň byla jednou ze starších částí Černého hradu, dlouhá, průvanu vystavená hodovní síň z tmavého kamene, s dubovými trámy zčernalými od staletí kouře. V dávných dobách, kdy bývala Noční hlídka mnohem početnější, byly její stěny ověšeny řadami jasně barevných dřevěných štítů. Tehdy, stejně jako nyní platilo, že když se dal nějaký rytíř k černým, tradice mu velela, aby odložil stranou svůj bývalý znak a přijal za svůj holý černý štít bratrstva. Odložené štíty visívaly ve Štítosíni.</p>
<p>Stovky rytířů znamenaly stovky štítů. Jestřábi a orli, draci a gryfové, slunce a jeleni, vlci a okřídlení draci, mantikory, býci, stromy a květiny, harfy, kopí, krabi a krakatice, rudí lvi, zlatí a kostkovaní, sovy, beránci, mořské panny a mořští muži, hřebci, hvězdy, vědra a spony, muži stažení z kůže a oběšení muži a hořící muži, sekery, meče, želvy, jednorožci, medvědi, brky, pavouci, hadi a škorpioni a stovka dalších heraldických znaků zdobila zdi Štítosíně, vyvedená ve více barvách, než o kolika kdy snila jakákoliv duha.</p>
<p>Když však nějaký rytíř zemřel, jeho štít sňali ze zdi, aby mohl jít na hranici nebo do hrobu s ním, a během let a staletí se k černým dávalo stále méně a méně rytířů. Přišel den, kdy již nedávalo smysl, aby večeřeli rytíři z Černého hradu samostatně. Štítová síň byla opuštěna. Během posledních sta let ji užívali jen zřídka. K tomu, aby byla útulnou jídelnou, toho nyní postrádala hodně byla tmavá, špinavá, a v zimě těžko vytopitelná, její sklepení bylo zamořeno krysami, její masivní dřevěné trámy prožrané červotočem a ověšené pavučinami.</p>
<p>Ale byla dost velká a dlouhá na to, aby se do ní vešly dvě stovky mužů a dvakrát tolik z tohoto počtu, pokud se natěsnali blízko k sobe. Když vstoupili Jon s Tormundem, vzduchem proběhl zvuk, jako vosy rozhýbávající se v hnízdě. Divocí převyšovali vrány co do počtu v poměru pět ku jedné, soudě podle toho, jak málo tam viděl černi.</p>
<p>Na stěnách zůstal necelý tucet štítů. Smutné šedivé věci s vybledlým nátěrem a dlouhými prasklinami ve dřevu. Jenže v železných hořácích podél stěn plápolaly čerstvé pochodně a Jon nařídil, aby dovnitř přinesli lavice a stoly. Muži s pohodlnými místy k sezení byli více nakloněni tomu, aby naslouchali, jak mu jednou řekl mistr Aemon; stojící muži byli více nakloněni k pokřikování.</p>
<p>Na vzdáleném konci síně stál propadávající se stupínek. Jon na něj vystoupil, s Tormundem Obrozhoubou po boku, a zvedl ruce, aby si vyžádal ticho. Vosy se rozbzučely o to hlasitěji. Tehdy si Tormund zvedl ke rtům svůj válečný roh a zatroubil na něj. Ten zvuk vyplnil síň, odrazil se od střešních trámů nad jejich hlavami. Rozhostilo se ticho.</p>
<p>„Zavolal jsem si vás proto, abychom společně probrali plány na záchranu Tvrdodomova,“ začal Jon Sníh. „Shromáždily se tam tisícovky svobodného lidu, jsou tam polapeni a hladoví... a máme zprávy o mrtvých tvorech v lesích.“ Po své levici viděl Marshe a Yarwycka. Othell byl obklopen svými staviteli, zatímco Bowen měl vedle sebe Wicka Párátko, Levorukého Lewa a Alfa z Řídkobláta. Po jeho pravici seděl Soren Štítoborec s pažemi zkříženými na hrudi. O kus dál viděl Jon Gawina Obchodníka a Harlea Pohledného, šeptající si mezi sebou. Ygon Starootec seděl mezi svými ženami, Howd Poutník sám. Borroq se opíral o zeď v temném koutě. Jeho kanec nebyl naštěstí nikde vidět.</p>
<p>„Lodě, které jsem poslal k Matce Krtici a jejím lidem, byly zničeny bouřemi. Musíme jim poslat jakoukoli pomoc, kterou můžeme. Po souši, anebo je nechat zemřít.“</p>
<p>Jon viděl, že přišli také dva z královniných rytířů. Ser Norbert a ser Benethon stáli blízko dveří na konci síně. Co se týkalo zbytku královniných mužů, jejich nepřítomnost byla do očí bijící. „Doufal jsem, že povedu výpravu osobně a přivedu nazpět tolik ze svobodného lidu, kolik by jich přežilo cestu.“ Jonův zrak upoutal záblesk červeni v zadní části síně. „Nyní se však do Tvrdodomova vypravit nemohu. Výpravu povede Tormund Obrozhouba, kterého znáte vy všichni. Slíbil jsem mu tolik mužů, kolik bude potřebovat.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>A kde budeš ty, vráno?“</emphasis> zahřímal Borroq. „Budeš se schovávat tady v Černém hradu se svým bílým psem?“</p>
<p>„Ne. Já pojedu na jih.“ Jon jim přečetl dopis, který mu napsal Ramsay Sníh.</p>
<p>Ve Štítosíni propukla vřava.</p>
<p>Všichni muži začali vykřikovat jeden přes druhého, vyskočili na nohy, mávali pěstmi ve vzduchu. <emphasis>Tolik k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>uklidňujícímu účinku pohodlných lavic.</emphasis> Mávali meči, bušili sekerami do štítů. Jon Sníh pohlédl na Tormunda. Obrozhouba znovu zafoukal na svůj roh. Dvakrát déle a dvakrát hlasitěji než poprvé.</p>
<p>„Noční hlídka se nepodílí na žádných válkách v Sedmi královstvích,“ připomněl jim Jon, když se vrátilo jakés takés zdání klidu. „Nepřísluší nám, abychom se postavili Bastardovi z Hrůzova, abychom pomstili Stannise Baratheona, abychom chránili jeho vdovu a jeho dceru. Tento <emphasis>tvor,</emphasis> který šije pláště z ženských kůží, slíbil, že mi vyřízne srdce, a já mám v úmyslu přinutit jej zaplatit za tato slova... jenže nebudu žádat po mých bratrech, aby porušili svoje přísahy.“</p>
<p>„Noční hlídka se vypraví do Tvrdodomova. Já pojedu na Zimohrad sám, pokud...“ Jon se odmlčel, „...pokud se zde nenajde nějaký muž, který by se postavil za mne?“</p>
<p>Řev byl to jediné, v co mohl doufat, vřava tak hlasitá, že ze stěn spadly dva ze starých štítů. Soren Štítoborec byl na nohou... a Poutník taky. Toregg Vysoký, Brogg, Harle Lovec i Harle Pohledný, Ygon Starootec, Slepý Doss, dokonce i Velký mrož. <emphasis>Mám svoje meče</emphasis>, pomyslel si Jon, <emphasis>a jdeme si pro tebe, Bastarde.</emphasis></p>
<p>Viděl, že Yarwyck a Marsh se kradou pryč, a všichni jejich muži s nimi. Nezáleželo mu na tom. Nyní je nepotřeboval. Nechtěl je. Žádný člověk nemůže nikdy říci, že jsem přiměl svoje bratry porušit jejich přísahy. Pokud je toto porušení přísahy, je zločin můj a jenom můj. Pak už jej bušil Tormund do zad, prořídlý úsměv od ucha k uchu. „Dobře jsi to řekl, vráno. A teď vytáhni medovinu! Udělej je svými a opij je, tak se to dělá. My z tebe uděláme divokého, chlapče. Har!“</p>
<p>„Pošlu pro pivo,“ řekl Jon nepřítomně. Uvědomil si, že Melisandra je pryč, a stejně tak i královnini rytíři. <emphasis>Měl jsem jít jako první za Selyse. Měla právo vědět, že je její pán mrtvý. „</emphasis>Musíš mne omluvit. Nechám to na tobě, abys je opil.“</p>
<p>„Har! Úkol, pro který jsem stvořený, vráno. Jdi si svou cestou!“</p>
<p>Kůň a Rory se zařadili vedle Jona, když odcházel ze Štítové síně. <emphasis>Až zajdu za královnou, měl bych si promluvit s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Melisandrou,</emphasis> pomyslel si. <emphasis>Pokud viděla havrana v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bouři, mohla by pro mne najít Ramsayho Sněha.</emphasis> Pak uslyšel křik... a řev tak hlasitý, že se až třásla celá Zeď.</p>
<p>„To bylo z Hardinovy věže, milostpane,“ hlásil Kůň. Možná by řekl víc, ale zarazil jej výkřik.</p>
<p><emphasis>Val</emphasis>, byla Jonova první myšlenka. Jenže to nebyl ženský výkřik. <emphasis>To je člověk ve smrtelné agónii.</emphasis> Dal se do běhu. Kůň a Rory uháněli za ním.</p>
<p>„Jsou to nemrtví?“ zeptal se Rory. Jon na to také myslel. Že by jeho mrtvoly unikly ze svých řetězů?</p>
<p>Než přišli k Hardinově věži, křik ustal, ale Wun Weg Wun Dar Wun stále řval. Obr houpal v ruce za nohu zakrvácenou mrtvolou, stejným způsobem, jakým Arya držívala svoji panenku, když byla malá, mávala jí jako řemdihem, když ji ohrožovali zeleninou. <emphasis>Jenže Arya nikdy netrkala svoje panenky na kusy. </emphasis>Pravá paže mrtvého muže ležela celé yardy daleko, sníh pod ní se měnil v rudý.</p>
<p>„Pusť ho!“ vykřikl Jon. „Wun Wune, <emphasis>pusť ho</emphasis>!“</p>
<p>Wun Wun jej neslyšel, anebo nerozuměl. Obr také krvácel, měl sečné rány na břiše a na paži. Máchl mrtvým rytířem proti šedému kameni věže, znovu a znovu a znovu, dokud nebyla mužova hlava rudá a rozmačkaná jako letní meloun. Rytířův plášť zapleskal v chladném vzduchu. Byl z bílé vlny, olemovaný stříbrným brokátem a vzorovaný modrými hvězdami. Všude létaly kosti a stříkala krev.</p>
<p>Muži se hrnuli z okolních bašt a věží. Seveřané, svobodný lid, královnini muži...</p>
<p>„Vytvořte řadu,“ nařídil jim Jon Sníh. „Zadržte je vzadu. Všechny, ale obzvlášť královniny muže.“ Mrtvý muž byl ser Patrek z Královy hory; jeho hlava byla z velké části pryč, ale jeho erb byl stejně zřetelný jako jeho znak. Jon nechtěl riskovat, že se jej ser Malegorn nebo ser Brus nebo kterýkoliv z královniných jiných rytířů bude snažit pomstít.</p>
<p>Wun Weg Wun Dar Wun znovu zavyl a prudce zakroutil a škubl druhou paží sera Patrika. Utrhla se v rameni, vytryskla sprška jasně rudé <emphasis>krve. Jako dítě trhající okvětní lístky z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kopretiny,</emphasis> pomyslel si Jon. „Koženáči, mluv na něj, uklidni jej. Ve Starém jazyce, rozumí Starému jazyku. Vy ostatní <emphasis>se držte zpátky.</emphasis> Odložte svoji ocel, děsíte jej.“ Copak nevidí, že je obr posekaný? Jon tomu musel učinit přítrž, jinak zemřou další muži. Neměli ponětí o Wun Wunově síle. <emphasis>Roh, potřebuji roh.</emphasis> Spatřil záblesk oceli, otočil se k němu.</p>
<p>„<emphasis>Žádné meče!“</emphasis> vykřikl. „Wicku, dej ten nůž...“</p>
<p>... <emphasis>pryč</emphasis>, měl v úmyslu říci. Když mu sekl Wick Párátko po krku, to slovo se změnilo v zamručení. Jon před nožem uhnul, i když jen stěží, takže jej pouze škrábl do kůže. <emphasis>On mne řízl.</emphasis> Když si přiložil dlaň zboku ke krku, mezi prsty mu protékala krev. <emphasis>„Proč?“</emphasis></p>
<p>„Pro Hlídku.“ Wick po něm znovu sekl. Tentokrát jej chytil Jon za zápěstí a zkroutil mu ruku dozadu, dokud dýku neupustil. Vytáhlý majordomus před ním couval, ruce zvednuté, jako by chtěl říci, <emphasis>Ne já, to jsem nebyl já.</emphasis> Muži křičeli. Jon sáhl po Dlouhém drápu, ale prsty měl ztuhlé a neohrabané. Nějak nebyl schopen tasit meč z pochvy.</p>
<p>Pak před ním stál Bowen Marsh, po tvářích mu stékaly slzy. „Pro Hlídku.“ Udeřil Jona do břicha. Když ruku odtáhl, jeho dýka zůstala vězet tam, kde ji zabodl.</p>
<p>Jon klesl na kolena. Nahmatal jílec dýky a vytrhl jej z břicha. Z rány se v chladném nočním vzduchu kouřilo. „Duchu,“ zašeptal. Zalila jej vlna bolesti. <emphasis>Bodej ostrým koncem.</emphasis> Když jej třetí dýka zasáhla mezi lopatky, hekl a padl tváří napřed do sněhu. Čtvrtý nůž již necítil. Jenom chlad...<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />KRÁLOVNIN POBOČNÍK</strong></p>
<p><strong>D</strong>ornský princ umíral tři dny.</p>
<p>Poslední roztřesený výdech ze sebe vypustil za bezútěšného černého úsvitu, zatímco z temné oblohy syčel chladný déšť a měnil cihlové ulice starého města v řeky. Déšť uhasil ty nejhorší z požárů, ale k nebi stále stoupaly chuchvalce kouře z kouřící ruiny, která bývala pyramidou Hazkarů, a velká černá pyramida Yherizan, kde si Rhaegal zřídil své doupě, se tyčila v šeru jako tlustá žena ověšená oranžovými drahokamy.</p>
<p>Možná, že bohové přece jen nejsou hluší, přemítal ser Barristan, zatímco pozoroval vzdálené žhavé uhlíky. Nebýt deště, ohně by teď již možná strávily celý Meereen.</p>
<p>Nikde neviděl asi stopu po dracích, ale vlastně ani neočekával, že ji uvidí. Draci neměli déšť rádi. Východní obzor, kde by se mohlo brzy objevit slunce, značila tenká rudá čára. Připomínala Selmymu první krev valící se z rány. Často, dokonce u hluboké sečné rány, se jako první dostavila krev, pak teprve bolest.</p>
<p>Stál vedle zídky nejvyššího schodu Velké pyramidy, pátral po obloze, jako to dělával každého rána, věda, že musí přijít svítání, s nadějí, že se se svítáním objeví i jeho královna. <emphasis>Neopustila nás, a nikdy svůj lid neopustí,</emphasis> říkal si v duchu, když slyšel smrtelné chroptění prince z královniných komnat.</p>
<p>Ser Barristan vešel dovnitř. Dešťová voda stékala po zádech jeho bílého pláště a jeho boty zanechávaly mokré stopy na podlahách a kobercích. Na jeho příkaz uložili Quentyna Martella do královniny vlastní postele. Byl to rytíř, a kromě toho princ Dorne. Připadalo mu jen laskavé nechat jej zemřít v posteli, kvůli níž přeplul polovinu světa, aby se do ní dostal. Ložní prádlo bylo zničené prostěradla, pokrývky, polštáře, matrace, všechno páchlo krví a kouřem, ale ser Barristan si říkal, že mu to Daenerys odpustí.</p>
<p>Vedle postele seděla Missandei. Byla s princem ve dne v noci, starala se o potřeby, které byl schopen vyjádřit. Dávala mu vodu a makové mléko, když byl natolik silný, aby pil, naslouchala těm pár zmučeným slovům, která čas od času vydechl, četla mu, když se utišil, spala v křesle vedle něho. Ser Barristan požádal některé z královniných šenků o pomoc, jenže pohled na spáleného muže byl příliš i pro ty neodvážnější z nich. A Modré milosti nepřišly vůbec, třebaže pro ně poslal čtyřikrát. Možná ty poslední z nich již odnesla bledá klisna.</p>
<p>Drobná naathská písařka při jeho příchodu vzhlédla. „Ctěný sere. Princ již nemá žádné bolesti. Jeho dornští bohové jej odnesli domů. Vidíš? Usmívá se.“</p>
<p>Jak to můžeš vědět? Vždyť nemá rty. Bylo by laskavější, kdyby jej drak byl pohltil. To by alespoň bylo rychlé. Tohle... Oheň je ošklivým způsobem, jak zemřít. Nebylo divu, že byla polovina pekel stvořena z ohně. „Přikryj ho.“</p>
<p>Missandei přetáhla přes princův obličej pokrývku. „Co s ním bude, sere? Je tak daleko od domova.“</p>
<p>„Postarám se o to, aby se vrátil do Dorne. <emphasis>„Jenže jak? Jako popel?</emphasis> To by vyžadovalo další oheň, a na to nyní neměl ser Barristan žaludek. <emphasis>Budeme muset oloupat maso z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kostí. Raději použít brouky, než je ovařit.</emphasis> Zpátky doma by se o to postaraly tiché sestry, jenže toto byl Záliv otrokářů. Nejbližší tichá sestra byla deset tisíc lig daleko. „Teď bys měla jít spát, dítě. Do své vlastní postele.“</p>
<p>„Pokud může být tato jedna tak troufalá, sere, měl bys učinit to samé. Nespal jsi celou noc.“</p>
<p><emphasis>Už mnoho let, dítě. Od Trojzubce.</emphasis> Velmistr Pycelle mu kdysi řekl, že staří lidé nepotřebují spát tolik jako mladí, jenže u něj v tom bylo něco víc než jen tohle. Dosáhl věku, kdy jen neochotně zavíral oči; ze strachu, že by je nemusel nikdy znovu otevřít.</p>
<p>Jiní muži by si možná přáli zemřít ve spánku ve své posteli jenže to nebyla smrt hodná rytíře Královské gardy.</p>
<p>„Noci jsou příliš dlouhé“ řekl Missandei, „a stále je toho hodné, co je třeba udělat. Tady, stejně jako v Sedmi královstvích <emphasis>Ty</emphasis> jsi ale pro teď udělala dost, dítě. Jdi a odpočiň si.“ <emphasis>A pokud jsou bohové dobří, nebude se ti zdát o dracích.</emphasis></p>
<p>Jakmile dívenka odešla, starý rytíř zvedl pokrývku, aby se ještě jednou naposledy podíval na tvář Quentyna Martella, nebo spíš na to, co z ní zbylo. Z princova masa se toho slouplo tolik, že viděl lebku pod ním. Jeho oči byly jezírky hnisu. <emphasis>Měl zůstat v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dorne. Měl zůstat Žábou. Ne všem mužům je určeno tančit s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>draky.</emphasis> Když chlapce znovu přikryl, zjistil, že přemýšlí o tom, zda tady bude někdo, kdo přikryje jeho královnu... anebo zda bude její mrtvola ležet neoplakávaná mezi vysokými travami Dothrackého moře, hledící slepě do oblohy, dokud maso neodpadá od kostí.</p>
<p>„Ne,“ řekl nahlas. „Daenerys není mrtvá. Letěla na tom drakovi. Viděl jsem to na vlastní oči.“ Stejná slova řekl snad již stokrát předtím... jenže každým dnem, který uplynul, bylo obtížnější uvěřit jim. <emphasis>Její vlasy byly v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>plameni. I to jsem viděl. Hořela... a i když jsem ji neviděl spadnout, stovky by přísahaly, že to viděly.</emphasis></p>
<p>Do města se vkradl den. Třebaže stále pršelo, východní oblohu zaplavilo matné světlo. A se sluncem se dostavil Holotemenný. Skahaz byl ve svém známém odění sestávajícím z plisované černé sukénky, holenicích a hrudním plátu s vytvarovanými svaly. Mosazná maska, kterou držel v podpaždí, byla nová vlčí hlava s jazykem visícím jí z tlamy. „Tak,“ řekl místo pozdravu, „ten blázen je mrtvý, je to tak?“</p>
<p>„Princ Quentyn zemřel těsně před příchodem prvního světla.“ Selmyho nepřekvapilo, že to Skahaz ví. Uvnitř pyramidy se zprávy šířily rychle. „Sešla se již rada?“</p>
<p>„Čekají dole na pobočníkův příchod.“</p>
<p><emphasis>Já nejsem žádný pobočník,</emphasis> chtěla část z něj vykřiknout. <emphasis>Jsem jenom obyčejný rytíř, královnin ochránce. Tohle jsem nikdy nechtěl.</emphasis> Jenže v nepřítomnosti královny a s králem v řetězech musel někdo vládnout, a Holotemennému ser Barristan nedůvěřoval. „Obdrželi jsme nějaký vzkaz od Zelené milosti?</p>
<p>„Dosud se nevrátila do města.“ Skahaz měl proti vyslání kněžky námitky. Ani Galazza Galare nebyla tou úlohou nadšena. Půjde, připustila nakonec, pro záchranu míru, jenže Hizdahr zo Loraq byl přece jen lépe uzpůsoben k tomu, aby vyjednával s Moudrými pány. Ser Barristan se ale tak snadno nevzdal, a tak nakonec sklonila Zelená milost hlavu a slíbila, že se vynasnaží, jak nejlépe bude moci.</p>
<p>„Jak to vypadá ve městě?“ zeptal se nyní Selmy Holotemenného.</p>
<p>„Všechny brány jsou zavřené a zatarasené, jak jsi poručil. Lovíme jakékoliv žoldáky, které nechali Yunkajci ve městě, a ty, které chytíme, vyháníme nebo zatýkáme. Zdá se, že většina se jich schovala. Nepochybně jsou uvnitř v pyramidách. Neposkvrnění obsadili zdi a věže, jsou připraveni na jakýkoliv útok. Na náměstí se shromáždily dvě stovky urozených, stojí na dešti ve svých <emphasis>tokarech</emphasis> a hlasitě se dožadují audience. Chtějí osvobodit Hizdahra a mne zničit, a chtějí, abys zabil draky. Někdo jim řekl, že rytíři jsou v tom dobří. Z pyramidy Hazkar stále vytahují mrtvoly. Velcí páni z Yherizanů a Uhlezů přenechali svoje vlastní pyramidy drakům.“</p>
<p>Tohle všechno ser Barristan věděl. „A soupis zavražděných?“</p>
<p>„Dvacet devět.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Dvacet devět?“</emphasis> To bylo mnohem horší, než si vůbec mohl představovat. Synové Harpyje opětovně začali před dvěma dny se svou stínovou válkou. Tři vraždy během první noci, devět během druhé. Ovšem dostat se od devíti k devětadvaceti během jediné noci...</p>
<p>„Do oběda překročí ten počet třicet. Proč jsi najednou tak zešedl, starý muži? Co jsi čekal? Harpyje chce mít Hizdahra na svobodě, a tak poslala svoje Syny zpátky do ulic s noži v rukou. Všichni mrtví jsou osvobození a holotemenní, tak jako předtím. Jeden byl můj, Mosazné zvíře. Vedle jejich těl zanechali znamení harpyje, nakreslená křídou anebo vyškrábaná do zdi. Našli jsme u nich také vzkazy. <emphasis>Draci musí zemřít,</emphasis> napsali, a <emphasis>Hrdina Harghaz.</emphasis> Viděli také nápis <emphasis>,Smrt Daenerys‘,</emphasis> než déšť ta slova smyl.“</p>
<p>„Krvavá daň...“</p>
<p>„Ano, dvacet devět stovek zlaťáků od každé z pyramid,“ zabručel Skahaz. „Vybereme je... jenže ztráta pár minci se Harpyje nikdy nedotkne. To musí jenom krev.“</p>
<p>„Jak pravíš,“ <emphasis>Opět rukojmí. Zabil by je všechna do jednoho, kdybych to dovolil.</emphasis> „Už jsi mi to říkal stokrát. Já jsem tě slyšel.“</p>
<p>„Královnin pobočník,“ zavrčel Skahaz znechuceně. „Stařec, vrásčitý a slabý. Modlím se, aby se k nám Daenerys vrátila co nejdřív.“ Nasadil si na tvář svou vlčí masku. „Tvoje rada již bude nepokojná.“</p>
<p>„Je to královnina rada, ne moje.“ Selmy vyměnil promoklý plášť za suchý a připnul si svůj opasek s mečem, pak zamířil společně s Holotemenným dolů po schodech.</p>
<p>Síň se sloupořadím byla dnes ráno bez prosebníků. Ačkoliv si přisvojil titul pobočníka, ser Barristan nepředpokládal, že by pořádal v královnině nepřítomnosti audience, ani by to nedovolil Skahazovi mo Kandaq. Hizdahrovy groteskní dračí trůny byly na příkaz sera Barristana odneseny, ale prostou lavici s polštáři, kterou měla v oblibě královna, dovnitř přinést nenechal. Místo toho postavili do středu síně velký kulatý stůl, s vysokými křesly kolem, kde mohli muži sedět a hovořit spolu jako rovní s rovnými.</p>
<p>Když sešel ser Barristan se Skahazem Holotemenným po boku po mramorových schodech, povstali. Byl přítomen Marselen z Matčiných synů, se Symonem Pruhovaným, velitelem Svobodných bratří. Věrné štíty si vybraly nového velitele, černého muže z Letních ostrovů, zvaného Tal Taraq. Jejich starého kapitána, Mollono Yos Doba, odnesla bledá klisna. Za Neposkvrněné tam byl Šedý červ, provázený třemi eunušskými kapitány v bronzových čepičkách s hroty. Bouřovrány zastupovali dva zkušení žoldáci, lučištník jménem Jokin a zjizvený nevrlý sekerník známý jednoduše pod jménem Vdovič. Ti dva se zhostili společného velení nad společenstvem během nepřítomnosti Daaria Naharise. Většina královnina <emphasis>khalasaru</emphasis> odjela s Aggem a Rakharem pátrat v Dothrackém moři, ale dostavil se šilhavý Rommo, <emphasis>Jaqqa Rhan</emphasis> s nohama do O, který zastupoval jezdce, jež zde zůstali.</p>
<p>A na protější straně stolu od sera Barristana seděli čtyři někdejší tělesní strážci krále Hizdahra, jámoví bojovníci Goghor Obr, Belaquo Kostilam, Camarron a Skvrnitá kočka. Kdysi pomohli Daenerys Targaryen zmocnit se tohoto města, a na to by nemělo být zapomenuto. Možná to byli krví prosáklí surovci a zabijáci, ale svým způsobem byli věrní... ano, králi Hizdahrovi, ale také královně.</p>
<p>Jako poslední se přikolébal do síně Silný Belwas.</p>
<p>Eunuch vypadal ve tváři jako smrt sama, tak zblízka ji možná políbil na rty. Poznamenalo jej to. Zdálo se, že ztratil dva kameny váhy, a tmavě hnědá kůže, která se mu kdysi těsně napínala přes masivní hrudník a břicho, křižovaná stovkou jizev, na něm nyní visela ve volných záhybech a kolébala se, jako šat třikrát tak velkého střihu, než by potřeboval. I jeho krok se zpomalil a vypadal mírně nejistý.</p>
<p>Přesto pohled na něj potěšil srdce starého rytíře. Kdysi překonal se Silným Belwasem polovinu světa a věděl, že se na něj může spolehnout, kdyby mělo dojít na meče. „Belwasi. Jsme potěšeni, že se k nám můžeš připojit.“</p>
<p>„Bělovousi.“ Belwas se usmál. „Kde jsou játra a cibule? Silný Belwas není tak silný jako předtím, musí jíst, aby se opět stal velkým. Silného Belwase otrávili. Někdo za to musí zemřít.“ <emphasis>Někdo zemře. Či spíš jich zemře mnoho.</emphasis> „Posaď se, můj příteli.“ Když se Belwas posadil a zkřížil ruce na hrudi, ser Barristan pokračoval. „Quentyn Martell dnes ráno, těsně před úsvitem, zemřel.“</p>
<p>Vdovič se zasmál. „Dračí jezdec.“</p>
<p>„Já bych ho nazval spíš blázen,“ opáčil Symon Pruhovaný.</p>
<p><emphasis>Ne, byl to prostě chlapec.</emphasis> Ser Barristan nezapomněl na pošetilosti, kterých se sám dopouštěl v mládí. „O mrtvých jen dobře. Princ zaplatil za to, co udělal, strašlivou cenu.“</p>
<p>„A ostatní Dornové?“ zeptal se Tal Taraq.</p>
<p>„Momentálně jsou vězněni.“ Žádný z Dornů nekladl sebemenší odpor. Archibald Yronwood držel v náručí sežehlé a kouřící princovo tělo, když jej Mosazná zvířata nalezla, o čemž svědčily jeho popálené ruce. Hasil jimi plameny, které pohltily tělo Quentyna Martella. Gerris Drinkwater stál nad nimi s mečem v ruce, ale upustil zbraň v okamžiku, kdy se objevily kobylky. „Dělí se spolu o celu.“</p>
<p>„Ať se podělí o šibenici,“ řekl Symon Pruhovaný, „vypustili na město dva draky.“</p>
<p>„Otevřete jámy a dejte jim meče,“ naléhal Skvrnitá kočka. „Zabiji je oba, zatímco Meereeňané budou vykřikovat moje jméno.“</p>
<p>„Bojové jámy zůstanou zavřené,“ řekl Selmy. „Krev a hluk by jen posloužily k tomu, že by přilákaly draky.“</p>
<p>„Možná všechny tři,“ podotkl Marselen. „Ta černá bestie již jednou přiletěla, proč by nemohla znovu? Tentokrát s naší královnou.“</p>
<p><emphasis>Anebo bez ni.</emphasis> Ser Barristan nepochyboval o tom, že kdyby se měl Drogon vrátit do Meereenu bez Daenerys sedící na jeho hřbetě, město by explodovalo v krvi a plameni. Samotní muži sedící zde u tohoto stolu by záhy bojovali proti sobě navzájem. Možná byla Daenerys Targaryen mladá dívka, ale byla tím jediným, co je drželo všechny pohromadě.</p>
<p>„Její Veličenstvo se vrátí, až se vrátí,“ řekl ser Barristan. „Nahnali jsme do Daznakovy jámy tisíc ovcí, zaplnili jsme Ghrazzovu jámu býky a Zlatou jámu zvířaty, která shromáždil Hizdahr zo Loraq pro svoje hry.“ Doposud se zdálo, že oba draci mají chuť na skopové, vraceli se do Daznakovy jámy pokaždé, když dostali hlad. Jestliže některý z nich ulovil člověka, ať ve městě či mimo něj, ser Barristan o tom dosud neslyšel. Jedinými Meereeňany, které draci zabili od Harghaze Hrdiny, byli otroci natolik blázniví, že protestovali, když se Rhaegal snažil zřídit si svoje doupě na vrcholku pyramidy Hazkar. „Máme naléhavější záležitosti, které musíme probrat. Poslal jsem Zelenou milost k Yunkajcům, aby učinili přípravy k propuštění našich rukojmí. Očekávám, že se vrátí kolem poledne s jejich odpověďmi.“</p>
<p>„Se slovy,“ řekl Vdovič. „Bouřovrány Yunkajce znají. Jejich jazyky jsou jako červi, kteří se kroutí na jednu stranu nebo na druhou. Zelená milost se vrátí s červími slovy, ne s kapitánem.“</p>
<p>„Ráčí-li se královnin pobočník upamatovat, Moudří páni drží také našeho Hrdinu,“ řekl Šedý červ. „A také pána koní Jhoga, královnina vlastního pokrevního jezdce.“</p>
<p>„Krev její krve,“ přitakal Dothrak Rommo. „Musí být osvobozen. Čest <emphasis>khalasaru</emphasis> to vyžaduje.“</p>
<p>„Bude osvobozen,“ řekl ser Barristan, „ale nejdříve musíme počkat, abychom se dozvěděli, zda dokázala Zelená milost…“</p>
<p>Skahaz Holotemenný uhodil pěstí do stolu. „Zelená milost nedokáže <emphasis>nic.</emphasis> Možná kuje s Yunkajci pikle i teď, zatímco tu spolu sedíme. <emphasis>Přípravy</emphasis>, říkáš? <emphasis>Aby učinili přípravy?</emphasis> Jaké <emphasis>přípravy?“</emphasis></p>
<p>„Výkupné,“ odpověděl ser Barristan. „Váhu každého muže ve zlatě.“</p>
<p>„Moudří páni naše zlato nepotřebují, sere,“ namítl Marselen. „Jsou bohatší než tvoji západozemští lordi, všichni do jednoho.“</p>
<p>„Jejich žoldáci ale budou chtít svoje zlato. Co pro ně znamenají rukojmí? Pokud Yunkajci odmítnou, zarazí to čepel mezi ně a jejich najaté bojovníky.“ <emphasis>Anebo v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>to aspoň doufám.</emphasis> To Missandei mu navrhla tuto lest. Sám by na takovou věc nikdy nepřišel. V Králově přístavišti byly úplatky Malíčkovou doménou, zatímco lord Varys měl za úkol podporovat rozkoly mezi nepřáteli koruny. Jeho vlastní povinnosti byly přímočařejší. <emphasis>Missandei je jedenáct let, a přesto je bystrá jako polovina mužů u tohoto stolu a moudřejší než všichni dohromady.</emphasis> „Poučil jsem Zelenou milost, aby přednesla naši nabídku, jen když se shromáždí všichni yunkajští velitelé, aby ji slyšeli.“</p>
<p>„Přesto odmítnou,“ nedal se přesvědčit Symon Pruhovaný. „Řeknou, že chtějí, abychom zabili draky a dosadili krále zpátky na trůn.“</p>
<p>„Modlím se, aby ses mýlil.“ <emphasis>A bojím se, že máš pravdu.</emphasis></p>
<p>„Tvoji bohové jsou daleko, sere Dědečku,“ řekl Vdovič. „Nemyslím si, že by tvoje prosby slyšeli. A když Yunkajci pošlou tu starou ženu zpátky, aby ti naplivala do očí, co pak?“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Oheň a krev,“</emphasis> odpověděl Barristan Selmy, tiše, tak tiše.</p>
<p>Dlouhou chvíli nikdo nepromluvil. Pak se Silný Belwas poplácal po břiše a řekl: „Lepší než játra a cibule.“ A Skahaz Holotemenný se podíval očima své masky v podobě vlčí hlavy a řekl: „Ty bys porušil mír krále Hizdahra, starý muži?“</p>
<p>„Otřásl bych jím.“ Kdysi, hodně dávno, jej jeden princ pojmenoval Barristan Chrabrý. Část toho chlapce stále prodlévala v něm. „Postavili jsme maják na vrcholu pyramidy, kde kdysi stála Harpyje. Suché dřevo nasáklé olejem, přikryté, aby bylo chráněné před deštěm. Kdyby měla přijít ta hodina, a já se modlím, aby nepřišla, zapálíme maják. Plameny budou signálem, abychom se vyhrnuli z bran a zaútočili. Každý z vás bude mít svou roli, kterou sehraje, takže každý člověk musí být po celý čas v pohotovosti, ve dne i v noci. Zničíme naše nepřátele, nebo budeme sami zničeni.“ Zvedl ruku a pokynul svým čekajícími panošům.. .Nechal jsem připravit nějaké mapy, abych vám ukázal rozložení našich nepřátel, jejich tábory, obléhací linie a trébuchety. Pokud dokážeme porazit otrokáře, jejich otroci je opustí. Vím, že budete mít obavy a otázky. Vyslovte je přede mnou. Než odejdeme od tohoto stolu, musí být všichni z nás jednotné mysli a mít jediný cíl.“</p>
<p>„V tom případě by bylo rozumné poslat pro nějaké jídlo a pití,“ navrhl Symon Pruhovaný. „Tohle nějakou dobu potrvá.“</p>
<p>Trvalo to po zbytek dopoledne a většinu odpoledne. Kapitáni a velitelé se dohadovali nad mapami jako prodavačky ryb nad vědrem krabu. Slabá místa a silná místa, jak nejlépe upotřebit jejich malé skupiny lukostřelců, zda by měli použít slony k rozbití yunkajských linií nebo je držet v záloze, kdo by měl mít čest vést první výpad, zda by bylo lepší upotřebit koňskou jízdu na křídlech nebo v předvoji.</p>
<p>Ser Barristan nechal každého muže vyslovit svůj názor. Tal Taraq si myslel, že by měli pochodovat na Yunkai, jakmile jednou rozbijí jejich linie; Žluté město bude téměř nechráněno, takže Yunkajci nebudou mít jinou možnost než ukončit obléhání a následovat je. Skvrnitá kočka navrhoval vyzvat nepřítele, aby vyslali svého šampióna, jenž se mu postaví v boji. Silnému Belwasovi se ten nápad zamlouval, ale trval na tom, že by měl bojovat on, ne Kočka. Camarron předložil plán zmocnit se jejich lodí uvázaných podél říčního nábřeží a přepravit tři stovky jámových bojovníků kolem yunkajského zadního voje. Všichni přítomní se shodli v tom, že jejich nejlepšími oddíly jsou Neposkvrnění, ale nikdo nebyl schopen dohodnout se na tom, jak je nejlépe upotřebit. Vdovič chtěl použít eunuchy jako železnou pěst, která se prožene srdcem yunkajské obrany. Marselen měl pocit, že by bylo nejlépe rozmístit je z obou konců hlavní bitevní linie, kde by mohli potlačit jakýkoliv pokus nepřítele obrátit se na jejich křídla. Symon Pruhovaný je chtěl rozdělit na tři skupiny a rozmístit mezi tři společenstva osvobozených. Jeho Svobodní bratři byli stateční a dychtiví k boji, tvrdil, ale vyslovil obavy, že bez Neposkvrněných, kteří je posílí, by jeho nezkušené oddíly nemusely mít disciplínu potřebnou k tomu, aby se postavily v bitvě proti ostříleným žoldákům. Šedý červ řekl jen tolik, že Neposkvrnění uposlechnou a udělají cokoliv, co po nich budou žádat.</p>
<p>A když bylo všechno probráno, prodiskutováno a rozhodnuto, nadnesl Symon Pruhovaný jeden poslední bod: „Jako otrok v Yunkai jsem pomáhal svému pánovi vyjednávat se třemi svobodnými společenstvy a dohlížel jsem na výplatu jejich žoldů. Znám žoldnéře a vím, že Yunkajci jim nemohou zaplatit ani zdaleka dost na to, aby se šli postavit proti dračím plamenům. A tak se vás ptám... kdyby měl mír selhat a mělo dojít k bitvě, přijdou draci? Připojí se k boji?“</p>
<p><emphasis>Přijdou, </emphasis>mohl by odpovědět ser Barristan<emphasis>. Ten hluk je přiláká, výkřiky a nářek, pach krve. Přitáhne je to na bitevní pole, stejně jako přilákal řev z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Daznakovy jámy Drogona na rudé písky. Jenže když přijdou, rozeznají jednu stranu od druhé?</emphasis> Nějak si nemyslel, že by to dokázali. A tak řekl jen: „Draci udělají to, co udělají. Když přijdou, možná tomu bude tak, že pouhý stín jejich křídel zbaví otrokáře odvahy a obrátí je na útěk.“ Poděkoval jim všem a propustil je.</p>
<p>Šedý červ se po odchodu ostatních ještě zdržel. „Tito jedni budou připraveni, když bude zapálen majákový oheň. Jenže pobočník jistě ví, že jakmile zaútočíme, Yunkajci pobijí rukojmí.“</p>
<p>„Udělám vše, co bude v mých silách, abych tomu zabránil, můj příteli. Mám... nápad. Ale teď mne prosím omluv. Je nejvyšší čas, aby našim dornským přátelům někdo sdělil, že je jejich princ mrtvý.“</p>
<p>Šedý červ naklonil hlavu na stranu. „Tento jeden poslouchá.“</p>
<p>Ser Barristan si s sebou vzal dolů do žalářů dva ze svých nově pasovaných rytířů. Bylo známo, že žal a pocit viny mohou dohnat dobré lidi k šílenství... a Archibald Yronwood i Gerris Drinkwater oba sehráli svou roli ve skonu svého přítele. Jenže když přišli k cele, řekl Tůmovi a Rudému beránkovi, ať počkají venku, zatímco sám vešel dovnitř, aby Dornům řekl, že princovo utrpení skončilo.</p>
<p>Ser Archibald, ten velký plešatý, mu na to neměl co říct. Seděl na kraji svého slamníku, hleděl dolů na svoje ruce zafačované plátěnými obvazy. Ser Gerris udeřil pěstí do zdi. „Já mu říkal, že to je šílenství. Prosil jsem ho, aby se vrátil domů. Každý člověk musel vidět ze ta tvoje mrcha královna pro něj nemá žádné využití. Přešel svět, aby jí nabídl svou lásku a věrnost, a ona se mu vysmála do tváře.“</p>
<p>„Nikdy se nesmála,“ řekl Selmy. „Kdybys ji znal, věděl bys to.“</p>
<p>„Zavrhla jej. On ji nabídl svoje srdce, ale ona je po něm hodila zpátky a šla šukat se svým žoldákem.“</p>
<p>„Raději by sis měl dávat pozor na jazyk, sere.“ Seru Barristanovi se tenhle Gerris Drinkwater nelíbil, a nedovolí mu urážet Daenerys. „Smrt prince Quentyna byla jeho vlastní vina, a vaše.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Naše?</emphasis> Čím jsme se provinili, sere? Quentyn byl náš přítel, ano. Dalo by se říci, že tak trochu blázen, jenže všichni snílci jsou blázni. Ale především to byl náš princ. Byli jsme mu povinováni poslušností.”</p>
<p>Barristan Selmy nemohl popřít pravdu jeho slov. Sám strávil nejlepší léta svého vlastního života tím, že plnil příkazy opilců a šílenců. „Přišel moc pozdě.“</p>
<p>„Nabídl jí své srdce,“ řekl znovu ser Gerris.</p>
<p>„Ona potřebovala meče, ne srdce.“</p>
<p>„Byl by jí dal také kopí celého Dorne.“</p>
<p>„Kéž by tak dal.“ Nikdo by víc nechtěl, aby Daenerys pohlížela na dornského prince s větší přízní než právě Barristan Selmy. „Přišel ale pozdě. A toto bláznovství... koupit žoldnéře, vypustit na město dva draky... to bylo šílenství a ještě horší než šílenství. To byla zrada.“</p>
<p>„Všechno, co udělal, udělal pro lásku ke královně Daenerys,“ trval na svém Gerris Drinkwater. „Aby dokázal, že je hoden její ruky.“</p>
<p>Starý rytíř už toho slyšel dost. „To, co princ Quentyn udělal, udělal pro Dorne. Považujete mne snad za nějakého slepě milujícího otce? Strávil jsem svůj život kolem králů, královen a princů. Sluneční oštěp má v úmyslu pozvednout zbraně proti Železnému trůnu. Ne, nenamáhejte se s tím, abyste to popírali. Doran Martell není muž, jenž by svolával svoje kopí bez naděje na vítězství. Prince Quentyna sem přivedla povinnost. Povinnost, čest, žízeň po slávě... nikdy láska. Quentyn zde byl kvůli drakům, ne kvůli Daenerys.“</p>
<p>„Ty jsi ho neznal, sere. On…“</p>
<p>„Je mrtvý, Drinku.“ Yronwood se zvedl. „Slova nám jej zpátky nepřivolají. Cletus a Will jsou také mrtví. Takže zavři tu svoji proklatou hubu, než ti do ní vrazím pěst.“ Velký rytíř se otočil k Selmymu. „Co máš v úmyslu udělat s námi?“</p>
<p>„Skahaz Holotemenný vás chce nechat pověsit. Zabili jste čtyři z jeho mužů. Čtyři z <emphasis>královniných</emphasis> mužů. Dva byli osvobození, kteří následovali Její Veličenstvo již od Astaporu.“ Yronwooda jako by to ani nepřekvapilo. „Nejlepší muži, ano. Já jsem zabil jen jednoho, baziliščí hlavu. Ty ostatní zabili žoldáci. Na tom ale nezáleží, já vím.“</p>
<p>„Chránili jsme Quentyna,“ řekl Drinkwater. „My-“</p>
<p>„Buď <emphasis>zticha,</emphasis> Drinku. On to ví.“ Seru Barristanovi pak velký rytíř řekl: „Nebylo by třeba, abys sem chodil a mluvil s námi, kdybys měl v úmyslu pověsit nás. Takže smrt nás nečeká, že ne?“</p>
<p>„Ne.“ <emphasis>Tenhleten možná není tak mdlého rozumu, jak by se mohlo zdát.</emphasis> „Užitečnější mi budete živí než mrtví. Služte mi a já vám pak zařídím loď, která vás odveze zpátky do Dorne, a dám vám kosti prince Quentyna, abyste je mohli vrátit jeho lordu otci.“</p>
<p>Ser Archibald se ušklíbl. „Proč jsou to vždycky lodě? Někdo ale musí dostat Ouenta domů. Co po nás chceš, pane?“</p>
<p>„Vaše meče.“</p>
<p>„Máš tisíce mečů.“</p>
<p>„Královnini osvobození ještě neprošli bitvou. Žoldákům nedůvěřuji. Neposkvrnění jsou stateční vojáci... jenže to nejsou válečníci. Nejsou to <emphasis>rytíři.</emphasis>“ Odmlčel se. „Co se stalo, když jste se pokoušeli zkrotit draky. Povězte mi to.“</p>
<p>Dornové si vyměnili pohledy. Pak Drinwater řekl: „Quentyn řekl Otrhanému princi, že je dokáže ovládnout. Že prý to má v krvi, říkal. Měl targaryenskou krev.“</p>
<p>„Krev draka.“</p>
<p>„Ano. Žoldáci nám měli pomoci spoutat draky, abychom je mohli odvézt do doků.“</p>
<p>„Otrhaný zařídil loď,“ řekl Yronwood. „Velkou, pro případ, že bychom dostali oba draky. A Quent měl na jednom jet.“ Podíval se na svoje zafačované ruce. „Jenže ve chvíli, kdy jsme se dostali dovnitř, bylo vidět, že to vůbec nepůjde tak, jak jsme plánovali. Draci byli příliš divocí. Řetězy... Všude se válely kusy rozbitých řetězů, <emphasis>velkých</emphasis> řetězů články velikosti tvé hlavy se mísily se zpřelámanými a roztříštěnými kostmi. A Quent, Sedm, spaste jej, vypadal, jako by si měl nadělat do kaťat. Caggo a Meris nebyli slepí, i oni to viděli. Pak jeden z kušostřelců vypustil šíp Možná měli od samého začátku v úmyslu draky zabít a nás využili jen k tomu, aby se k nim dostali, s Otrhaným princem člověk nikdy neví. Ať si to přebíráš, jak chceš, nebylo to moudré. Potyčka draky jen rozzuřila, a to nebyli v dobrém rozpoložení od samého začátku. Pak... pak se všechno zvrhlo.“</p>
<p>„A Větrem hnaní utekli, ‘ řekl ser Gerris. „Quent křičel, celý v plamenech, a oni byli pryč. Caggo, Pěkná Meris, všichni kromě mrtvých.“</p>
<p>„A co jsi čekal, Drinku? Kočka zabiji myši, prase se váli v blátě a žoldák utíká, když je ho nejvíc zapotřebí. Nelze jim to dávat za vinu. Taková už je prostě jejich povaha.“</p>
<p>„Má pravdu,“ řekl ser Barristan. „Co slíbil princ Quentyn Otrhanému princi výměnou za jeho pomoc?“</p>
<p>Odpovědi se nedočkal. Ser Gerris pohlédl na sera Archibalda. Ser Archibald se díval na svoje ruce, do podlahy, na dveře.</p>
<p>„Pentos,“ řekl ser Barristan. „Slíbil mu Pentos. Řekněte to. Žádná vaše slova teď už nemohou princi Quentynovi pomoci ani uškodit.“</p>
<p>„Ano,“ řekl ser Archibald nešťastně. „Byl to Pentos. Ti dva napsali svoje značky na papír.“</p>
<p><emphasis>Zde je šance.</emphasis> „Stále máme Větrem hnané v žalářích. Ty falešné dezertéry.“</p>
<p>„Vzpomínám si na ně,“ řekl Yronwood. „Hungerford, Sláma, ta jejich cháska. Někteří z nich nebyli špatní, na to, že to byli žoldáci. Ti ostatní, nu, ti ať klidně umřou. Co s nimi?“</p>
<p>„Mám v úmyslu poslat je zpátky Otrhanému princi. A vás s nimi. Budete dva mezi tisíci. Vaše přítomnost v yunkajských táborech projde bez povšimnutí. Chci, abyste doručili vzkaz Otrhanému princi. Povězte mu, že vás posílám já, že hovořím královniným hlasem. Povězte mu, že mu možná zaplatím jeho cenu, pokud mi přivede naše rukojmí, živá a zdravá.</p>
<p>Ser Archibald se ušklíbl. „Hadry a cáry... spíš vydá nás dvaPěkné Meris. Tohle neudělá.“</p>
<p>„Proč ne? Ten úkol je poměrně jednoduchý.“ <emphasis>Ve srovnaní s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>krádeží draků</emphasis>. „Já jsem kdysi vyvedl královnina otce z Šerodolu.“</p>
<p>„To bylo v Západozemí,“ řekl Gerris Drinkwater.</p>
<p>„Tohle je Meereen.“</p>
<p>„Arch v těch svých rukou dokonce ani neudrží meč.“</p>
<p>„Ani by nemusel. Bude s sebou mít žoldáky, pokud se ve svém muži nemýlím.“</p>
<p>Gerris Drinkwater si odhrnul dozadu svou hřívu sluncem vyšisovaných vlasů. „Mohli bychom dostat nějaký čas, abychom to mezi sebou probrali?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Selmy.</p>
<p>„Já do toho půjdu,“ nabídl se ser Archibald, „pokud to nebude zahrnovat nějaké zatrolené čluny. Drink půjde taky.“ Usmál se. „On to ještě neví, ale půjde.“</p>
<p>A bylo to hotovo.</p>
<p><emphasis>Aspoň ta jednodušší část</emphasis>, pomyslel si Barristan Selmy během dlouhého výstupu zpátky na vrchol pyramidy. Tu obtížnější část ponechal v dornských rukou. Jeho dědeček by byl zděšen. Dornové byli rytíři, přinejmenším jménem, třebaže pouze Yronwood na něj zapůsobil, jako by měl v sobě pravou ocel. Drinkwater měl pohlednou tvář, výmluvný jazyk a hlavu plnou krásných vlasů.</p>
<p>Než se starý rytíř vrátil do královniných komnat na vrcholu pyramidy, tělo prince Quentyna již odnesli. Šest mladých šenků hrálo jakousi dětskou hru, když vstoupil, seděli v kruhu na zemi a otáčeli dýkou. Když se zastavila, uřízli pramínek vlasů komukoliv, na koho zrovna ukazoval hrot čepele. Ser Barristan hrával jako chlapec podobnou hru se svými bratranci... třebaže v Západozemí, jak si vzpomínal, v tom bylo také líbání. „Bhakazi,“ zvolal. „Pohár vína, když budeš tak laskav. Grazhare, Azzaku, dveře jsou vaše. Očekávám Zelenou milost. Uveďte ji ihned, jakmile se dostaví. Jinak si nepřeji být vyrušován.“</p>
<p>Azzak se vyškrábal na nohy. „Jak poroučíš, lorde pobočníku.“</p>
<p>Ser Barristan vyšel na terasu. Přestalo pršet, třebaže zapadající slunce, které klesalo do Zálivu otrokářů, ukrývala stěna šedých mračen. Ze zčernalých kamenů Hazdaru stále stoupalo pár chumáčů kouře, pokroucených větrem jako stuhy. O kus dál na východě, za městskými hradbami, viděl bledá křídla pohybující se nad vzdálenou linií kopců. <emphasis>Viserion.</emphasis> Možná je na lovu nebo si létá jen tak aby létal. Říkal, si, kde je asi Rhaegal. Zelený drak se dosud jevil jako mnohem nebezpečnější než bílý.</p>
<p>Když přinesl Bhakaz víno, starý rytíř z něj upil jeden dlouhý doušek a poslal chlapce pro vodu. Pár pohárů vína by možná bylo přesně to pravé, co by mu pomohlo spát, jenže bude potřebovat mít čistou hlavu, až se vrátí Galazza Galare ze svého vyjednávání s nepřítelem. A tak pil svoje víno hodně ředěné vodou, zatímco svět kolem něj tmavl. Byl velmi unavený a plný pochybností. Dornové, Hizdahr, Reznak, útok... dělá to všechno správně? Dělá to, co by chtěla Daenerys? <emphasis>Pro tohle jsem nebyl stvořený.</emphasis> I jiní členové Královské gardy sloužili před ním jako pobočníci. Nebylo jich mnoho, ale byli tací. Četl o nich v Bílé knize. Nyní zjistil, že přemítá o tom, zda si i oni připadali tak ztracení a zmatení, jako byl nyní on.</p>
<p>„Lorde pobočníku.“ Ve dveřích stál Grazhar se svící v ruce. „Přišla Zelená milost. Chtěl jsi, abych tě uvědomil.“</p>
<p>„Uveď ji dovnitř. Zapal pár svící.“</p>
<p>Galazza Galare přišla v doprovodu čtyř Růžových milostí. Jako by ji obklopovala aura moudrosti a důstojnosti. Ser Barristan si nemohl pomoci, ale musel ji obdivovat. <emphasis>Je to silná žena a vždycky byla Daenerys věrnou přítelkyní.</emphasis> „Lorde pobočníku,“ řekla, s tváří skrytou za mihotavými zelenými závoji. „Mohu se posadit? Tyhle kosti jsou staré a znavené.“</p>
<p>„Grazhare, křeslo pro Zelenou milost.“ Růžové milosti se seřadily za ní, s očima sklopenýma k zemi a rukama sepjatýma před sebou. „Mohu ti nabídnout občerstvení?“</p>
<p>„To by bylo nanejvýš vítané, sere Barristane. Mám hrdlo vyschlé od mluvení. Snad ovocnou šťávu?“</p>
<p>„Jak si přeješ.“ Pokynul Kezmye a nechal ji, aby kněžce přinesla pohár citronové šťávy slazené medem. Aby se mohla napít, musela si kněžka odhrnout závoj a tím Selmymu připomněla, jak je stará. <emphasis>O dvacet let starší než já, nebo ještě více.</emphasis> „Kdyby tady byla královna, vím, že by se ke mně připojila a poděkovala by ti se mnou za všechno, co jsi pro nás udělala.“</p>
<p>„Její Velkolepost byla vždycky nanejvýš laskavá.“ Galazza Galare vypila svůj nápoj a opět si upravila závoj. „Doslechli jsme se o naší drahé královně nějaké další zprávy?</p>
<p>„Zatím žádné.“</p>
<p>„Budu se za ni modlit. A co král Hizdahr, mohu-li se osmělit? Mohla bych dostat svolení navštívit Jeho Zářivost?“</p>
<p>„Brzy, doufám. Ujišťuji tě, že je v pořádku.“</p>
<p>„To ráda slyším. Yunkajští Moudří páni se po něm ptali. Jistě tě nepřekvapí, když ti řeknu, že si přejí, aby byl vznešený Hizdahr opětovně dosazen na svoje právoplatné místo.“</p>
<p>„Bude, pokud budeme moci prokázat, že se nepokusil otrávit naši královnu. Do té doby bude Meereenu vládnout rada věrných a spravedlivých. V té radě je místo i pro tebe. Vím, že toho máš hodně, co nám můžeš říci, Tvoje Shovívavosti. Potřebujeme tvou moudrost.“</p>
<p>„Obávám se, že mi lichotíš prázdnými zdvořilostmi, lorde pobočníku,“ řekla Zelená milost. „Pokud mne skutečně považuješ za moudrou, dej nyní na moji radu. „Propusť ihned vznešeného Hizdahra a dosaď jej zpátky na trůn.“</p>
<p>„To může udělat pouze královna.“</p>
<p>Zelená milost si pod svými závoji povzdechla. „Mír, na jehož dosažení jsme tak usilovně pracovali, se třepetá jako list v podzimním větru. Toto jsou strašné dny. Smrt se plíží našimi ulicemi, jede na bledé klisně z třikráte proklatého Astaporu. Na obloze straší draci, hodují na mase dětí. Stovky lidí se naloďují, prchají do Yunkai, Tolosu, Qarthu, do jakéhokoliv útočiště, které je přijme. Pyramida Hazkar se zbortila v kouřící ruinu a mnozí z onoho prastarého rodu umírají pod jejími zčernalými kameny. Pyramidy Uhlezů a Yherizanů se staly doupaty monster, z jejich pánů jsou žebráci bez domova. Moji lidé ztratili veškerou naději a obrátili se proti samotným bohům, oddávají se po nocích opilství a smilnění.“</p>
<p>„A vraždění. Minulou noc jich Synové Harpyje pobili třicet.“</p>
<p>„Jak mne rmoutí, když to slyším. O to větší důvod propustit vznešeného Hizdahra zo Loraq, který takovému vraždění již jednou učinil přítrž.“</p>
<p><emphasis>A jak to dokázal, pokud on sám není Harpyje?</emphasis> „Její Veličenstvo královna dala Hizdahrovi zo Loraq svou ruku, učinila jej svým pánem a chotěm, obnovila bojová umění, jak ji žádal. On jí předložil na oplátku otrávené kobylky.“</p>
<p>„On jí dal na oplátku mír. Na tohle nezapomínej, sere, prosímtě o to. Mír je perla nesmírné ceny. Hizdahr je z Loraqů. Ten by si nikdy neposkvrnil ruce jedem. Je nevinný.“</p>
<p>„Jak si tím můžeš být jistá?“ <emphasis>Pokud ovšem neznáš traviče.</emphasis></p>
<p>„Pověděli mi to bohové Ghisu.“</p>
<p>„Mými bohy je Sedm, a Sedm v této záležitosti mlčí. Tvoje Moudrosti, předložila jsi moji nabídku?“</p>
<p>„Všem yunkajským lordům a kapitánům, jak jsi mi poručil... avšak obávám se že jejich odpověď se ti zamlouvat nebude“</p>
<p>„Odmítli?“</p>
<p>„Ano. Bylo mi řečeno, že žádné množství zlata ti tvoje lidi nevrátí. Osvobodit je může pouze krev draka.“</p>
<p>Byla to odpověď, kterou ser Barristan očekával, třebaže ne taková, ve kterou doufal. Jeho ústa se stáhla.</p>
<p>„Vím, že toto nejsou slova, která sis přál slyšet,“ řekla Galazza Galare. „Co se mne týče, chápu to. Tihle draci jsou strašlivá monstra. Yunkajci z nich mají strach... a nemůžeš popřít, že z dobrého důvodu. V našich dějepravách je psáno o dračích pánech obávané Valyrie a o zpustošeních, která napáchali na národech Starého Ghisu. Dokonce i tvoje vlastní královna, spravedlivá Daenerys, která si říkala Matka draků... Viděli jsme ji hořet, onoho dne v jámě... dokonce ani ona nebyla v bezpečí před dračím hněvem.“</p>
<p>„Její Veličenstvo není... ona...“</p>
<p>„... je mrtvá. Ať jí bohové dopřejí sladký spánek.“ Za jejími závoji se zaleskly slzy. „Ať zemřou také její draci.“</p>
<p>Selmy pátral po odpovědi, když uslyšel zvuk těžkých kročejí. Dveře se rozletěly a dovnitř vpadl Skahaz mo Kandaq se čtyřmi Mosaznými zvířaty v patách. Když se jim Grazhar snažil zastoupit cestu, odmrštil chlapce stranou.</p>
<p>Ser Barristan byl okamžitě na nohou. „Co se děje?“</p>
<p>„Trébuchety,“ zavrčel Holotemenný. „Všech šest.“</p>
<p>Galazza Galare vstala. „Takto odpovídá Yunkai na tvoji nabídku, sere. Varovala jsem tě, že jejich odpověď se ti líbit nebude.“</p>
<p><emphasis>Takže si vybrali válku. Ať ji tedy mají.</emphasis> Ser Barristan cítil zvláštní úlevu. Válce rozuměl. „Jestli si myslí, že porazí Meereen tím, že na nás budou vrhat kameny-“</p>
<p>„Ne kameny.“ Hlas staré ženy byl plný žalu, strachu. „Těla.“<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />DAENERYS</strong></p>
<p><strong>K</strong>opec byl kamenitým ostrovem v moři zeleni.</p>
<p>Dany trvalo polovinu dopoledne, než z něj sešla. Než se dostala na samý spodek, byla udýchaná. Svaly ji bolely a měla pocit, jako by se jí začínala zmocňovat horkost. Ruce měla od kamenů poškrábané do krve. <emphasis>Už ale vypadají lépe než předtím</emphasis>, usoudila, když se dotkla prasklého puchýře. Pokožku měla růžovou a citlivou a z popraskaných dlaní jí prosakovala bledá mléčná tekutina, ale popáleniny se hojily.</p>
<p>Odsud zezdola vypadal kopec vyšší. Dany si jej pojmenovala Dračí kámen, po prastaré pevnosti, kde se narodila. Na tamten Dračí kámen si nevzpomínala, ale na tenhle nezapomene nikdy. Jeho nižší svahy pokrývala kosodřevina a trnité keře; a o něco výš prudce vyčnívala do oblohy rozeklaná změť holých skalisek. Tam, uprostřed rozbitých balvanů, jako břitva ostrých hřebenů a jehlovitých věží, si Drogon zřídil svoje doupě uvnitř mělké jeskyně. Prodléval tam již nějaký čas, uvědomila si Dany, když kopec viděla poprvé. Vzduch byl cítit sírou, každé skalisko a strom v dohledu byl sežehlý a zčernalý. Země byla posetá spálenými a zlámanými kostmi, a přesto mu bylo toto místo domovem.</p>
<p>Dany znala vábení domova.</p>
<p>Před dvěma dny, když šplhala na skalnatý hrot, zahlédla na jihu vodu, tenké vlákénko, které se krátce zalesklo v zapadajícím slunci. <emphasis>Potok</emphasis>, usoudila. Malý, ale odvede ji k většímu toku a ten se bude vlévat do nějaké říčky... a všechny řeky v této části světa byly vazaly Skahazadhanu. Jakmile najde Skahazadhan, stačí když podél něj půjde po proudu a dostane se až do Zálivu otrokářů.</p>
<p>Jistě, raději by se vrátila do Meereenu na dračích křídlech Bohužel Drogon s ní tuto touhu očividně nesdílel.</p>
<p>Dračí páni staré Valyrie ovládali svoje draky kouzly, která je spoutávala, a čarodějnými rohy. Daenerys si musela vystačit se slovem a bičem. Usazená na dračích zádech si často připadala, jako by se učila od samého začátku jezdit na koni. Když švihla svoji stříbrnou klisnu po pravé slabině, klisna jela doleva, protože prvním instinktem koně bylo ujet pryč od nebezpečí. Když švihla bičem po pravé straně Drogona, zamířil doprava, protože prvotním instinktem draka vždycky bylo zaútočit. Někdy se ale zdálo, že vůbec nezáleží na tom, kam jej švihne; prostě si letěl, kam chtěl, a ji nesl s sebou. Usoudila, že švihnutí bičem jej spíš obtěžuje, než aby jej bolelo; jeho šupiny byly nyní tvrdší než rohovina.</p>
<p>A bez ohledu na to, jak daleko drak každého dne letěl, když přišla noc, instinkt jej přitáhl zpátky na Dračí kámen. <emphasis>Jeho domov, ne můj.</emphasis> Její domov byl zpátky v Meereenu, u jejího manžela a jejího milence. To bylo místo, kam patřila.</p>
<p>Jdi dál. Jestli se ohlédneš, jsi ztracená.</p>
<p>Spolu s ní kráčely i vzpomínky. Mraky viděné seshora. Koně malí jako mravenci uhánějící trávou. Stříbrný měsíc, téměř tak blízko, že by se jej mohla dotknout. Řeky tekoucí pod nimi, jasné a modré, třpytící se ve slunci. <emphasis>Uvidím takové výjevy ještě někdy? </emphasis>Na Drogonových zádech si připadala <emphasis>celá.</emphasis> Nahoře na obloze se jí nemohly strasti tohoto světa dotknout. Jak by se toho mohla vzdát?</p>
<p>Jenže byl čas. Dívka mohla strávit svůj život hraním, jenže ona byla dospělá žena, královna, manželka, matka tisíců. Její děti ji potřebují. Drogon se sklonil před bičem, a stejně tak musí i ona. Musí si opět nasadit svou korunu a vrátit se na svoji ebenovou lavici a do náruče svého vznešeného manžela.</p>
<p>Hizdahra, jehož polibky jsou tak vlažné.</p>
<p>Slunce bylo dnešního rána horké, obloha modrá a bez mraku. To bylo dobré. Danyin oděv se změnil v cáry a nabízel pramálo tepla. Jeden ze sandálů jí během divokého letu z Meereenu sklouzl a druhý nechala nahoře v Drogonově jeskyni. Raději chodila bosá než s jedním obutým chodidlem. Svůj <emphasis>tokar</emphasis> a závoje nechala v jámě a lněné spodní prádlo nikdy nebylo ušito tak, aby vydrželo horké dny a chladné noci v Dothrackém moři. Bylo plné skvrn od potu, trávy, hlíny. Navíc Dany utrhla pruh ze spodničky a udělala si z něj obvaz na holeň. <emphasis>Musím vypadat hrozně otrhaně a vyhladověle</emphasis>, pomyslela si, <emphasis>ale pokud zůstanou dny teplé, nezmrznu.</emphasis></p>
<p>Její pobyt na Dračím kameni byl osamělý a po většinu z něj byla rozbolavělá a hladová... ale navzdory všemu tam byla zvláštním způsobem šťastná. <emphasis>Pár bolístek, prázdné břicho, noční chlad.. .co na tom záleží, když můžete létat? Udělala bych to všechno znovu.</emphasis></p>
<p>Říkala si, že na vrcholu její pyramidy v Meereenu na ni jistě čekají Irri a Jhiqui. Rovněž tak její malá písařka Missandei a její šenkové. Budou jí nosit jídlo a ona se bude moci koupat v jezírku pod tomelovníkem. Bude dobré cítit se opět čistá. Dany ani nepotřebovala zhlížecí sklo, aby věděla, jak je špinavá.</p>
<p>Také měla hlad. Jednoho rána našla divoké cibule rostoucí vpůli cesty dolů ze svahu a později téhož dne listnatou načervenalou zeleninu, která možná byla nějakým zvláštním druhem zelí. Ať to bylo cokoliv, špatně jí z toho nebylo. Kromě toho a jedné ryby, kterou chytila v deštěm napájeném jezírku před Drogonovou jeskyní, přežívala, jak nejlépe mohla, na zbytcích po drakovi, na ohořelých kostech a kouscích kouřícího masa, napůl zuhelnatělého a napůl syrového. Věděla, že by potřebovala víc. Jednoho dne odkopla bosým chodidlem popraskanou ovčí lebku a shodila ji přes okraj kopce. A jak se tak dívala, jak se kutálí dolů po příkrém svahu směrem k moři trávy, uvědomila si, že ji musí následovat.</p>
<p>Dany se rychlým tempem vydala vysokou trávou. Země pod jejími prsty byla teplá. Tráva byla stejně vysoká jako ona. <emphasis>Nikdy mi nepřipadala tak vysoká, když jsem jela na svojí Stříbrné, po boku mého slunce a hvězd, v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čele jeho khalasaru.</emphasis> Jak tak šla, poťukávala si do stehna bičem mistra jámy. Ten, a šaty na jejím hřbetě, byly vším, co si odnesla z Meereenu.</p>
<p>Třebaže kráčela zeleným královstvím, nebyla to hluboká letní zeleň léta. Dokonce i zde již dával podzim najevo svou přítomnost... a zima nebude daleko za ním. Tráva byla světlejší než si ji pamatovala, bledá a nezdravě zelená, na pokraji zežloutnuti. Potom zhnědne. Tráva umírala.</p>
<p>Pro Daenerys Targaryen nebylo Dothracké moře cizí, rozlehlý oceán trávy, který se táhl od Qohorského lesa k Matce hor a Lůnu světa. Poprvé jej viděla, když byla ještě děvčátko, čerstvě provdané za khala Droga, na cestě do Vaes Dothrak, kde měla být představena stařenám <emphasis>dosh khaleenu.</emphasis> Pohled na všechnu tu trávu prostírající se před ní jí vyrazil dech. <emphasis>Obloha byla modrá, tráva zelená a já jsem byla plná naděje.</emphasis> Tehdy s ní byl ser Jorah, její nabručený starý medvěd. Měla Irri, Jhiqui a Doreah, které se o ni staraly, její slunce a hvězdy ji objímal za nocí a v jejím lůně rostlo jeho dítě. <emphasis>Rhaego. Chtěla jsem ho pojmenovat Rhaego a stařeny</emphasis> dosh khaleenu <emphasis>řekly, že to bude Hřebec, jenž si osedlá svět.</emphasis> Nikdy od těch napůl pamatovaných dnů v Braavosu, když žila v domě s červenými dveřmi, nebyla tak šťastná.</p>
<p><emphasis>Jenže v Rudé pustině se veškerá její radost proměnila v popel. Její slunce a hvězdy spadl z koně, maggi Mirri Maz Duur zavraždila Rhaega v jejím lůně a Dany vlastníma rukama udusila prázdnou skořepinu khala Droga. Poté se Drogův velký khalasar rozpadl. Ko Pono jmenoval sám sebe khalem Ponem a odvedl s sebou mnoho jezdců a také mnoho otroků. Ko Jhaqo jmenoval sám sebe khalem Jhaqem a odjel s ještě více jezdci i otroky. Mago, jeho pokrevní jezdec, znásilnil a zabil Eroeh, dívenku, kterou před ním Dany kdysi zachránila. Pouze zrod jejích draků uprostřed ohně a kouře pohřební hranice khala Droga zachránil Dany před tím, aby byla odtažena zpátky do Vaes Dothrak, kde by prožila zbytek svých dnů mezi stařenami dosh khaleenu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Oheň mi spálil vlasy, ale jinak se mne nedotkl. Stejné to bylo v Daznakově jámě. Aspoň na tohle si vzpomínala, třebaže mnohé z toho, co následovalo, byla jedna velká změť. Tolik lidi, tolik křiku a strkání. Pamatovala si koně vzpínající se na zadních, káru, ze které se vysypaly melouny, když se převrhla. Zespodu vyletělo kopí, následováno letkou šípu z kuší. Jeden přeletěl tak blízko, že Dany cítila, jak jí těsně minul tvář. Další se odrážely od Drogonových šupin, zakliňovaly se mezi ně anebo protrhávaly membránu jeho křídel. Vzpomínala si, jak se pod ní drak kroutil, jak se jeho tělo otřásalo při nárazech šípu, zatímco sama se zoufale pokoušela udržet na jeho šupinatých zádech. Z ran se kouřilo. Dany viděla, jak jeden z šíp náhle chytil plamenem. Další odpadl, uvolněn máváním jeho křídel. Pod sebou viděla svíjející se lidi, obalené plamenem, s rukama ve vzduchu, jakoby polapené ve smrtelném zápase nějakého šíleného tance. Jakási žena v zeleném tokaru se natáhla po plačícím dítěti, přitáhla si je do náruče, aby je ochránila před plameny. Dany viděla živě tu barvu, ale ne ženinu tvář. Lidé po ní šlapali, zatímco ležela s dítětem v náručí na cihlách. Někteří byli v plameni.</emphasis></p>
<p>Pak všechno ustalo, zvuky utichaly, lidé se zmenšovali, kopí a šípy pod nimi odpadaly zpátky na zem, zatímco Drogon stoupal stále výš do oblohy. Výš a výš a stále výš ji odnášel, vysoko nad pyramidy a jámy, s křídly rozepjatými tak, aby zachycovala teplý vzduch stoupající z cihel města pekoucích se na slunci. <emphasis>Jestli spadnu a zemřu, i tak to bude stát za to,</emphasis> říkala si.</p>
<p>Letěli na sever, za řeku. Drogon klouzal na proděravělých a otrhaných křídlech skrze mraky, které ubíhaly kolem jako praporce přízračné armády. Dany zahlédla břehy Zálivu otrokářů a starou valyrijskou cestu, která běžela vedle něj skrze písek a pustinu, dokud se neztratila na západě. <emphasis>Cesta domů.</emphasis> Pak už pod nimi nebylo nic; jen tráva vlnící se ve větru.</p>
<p><emphasis>Udál se onen první let před tisícem let?</emphasis> Někdy jí připadalo, že to tak muselo být.</p>
<p>Slunce stoupalo na obloze stále výš a bylo stále teplejší. Netrvalo dlouho a Dany začalo bušit v hlavě. Už jí opět rostly vlasy, třebaže pomalu. „Potřebuji klobouk“ řekla nahlas. Nahoře na Dračím kameni se pokoušela vyrobit si jej pro sebe, splétala dohromady stébla trávy, jak to viděla dělat dothracké ženy během svého času stráveného s Drogem, ale buď k tomu používala špatný druh trávy, anebo prostě postrádala potřebnou šikovnost. Její klobouky se jí rozpadaly pod rukama na kousky. <emphasis>Zkus to znovu</emphasis>, řekla si v duchu. <emphasis>Příště si povedeš lépe. Jsi krev draka, dokážeš vyrobit klobouk.</emphasis> Zkoušela to a zkoušela, ale její poslední pokus nebyl o nic zdařilejší než první.</p>
<p>Než našla Dany vodní proud, který zahlédla z vrcholu kopce, bylo již odpoledne. Byl to pouhý pramínek, potůček, říčka, ne širší než její paže... a její paže byla tenčí s každým dnem, který strávila na Dračím kameni. Dany si nabrala plnou hrst vody a šplíchla si ji do tváře Když udělala misku z dlaní, její kotníky se zabořily do blata na dne potůčku. Mohla by si přát chladnější, čistější vodu... ale ne, kdyby měla doufat ve splnění svých přání přála by si především záchranu.</p>
<p>Stále lnula k naději, že se ji někdo vydal hledat. Možná se za ní vypravil ser Barristan; byl prvním rytířem její gardy, přísahal, že bude chránit její život svým vlastním. Její manžel, vznešený Hizdahr zo Loraq, také možná vyslal pátrače. A Daario... Dany si jej představila, jak k ní jede skrze vysokou trávu, usmívá se, jeho zlatý zub se leskne v posledním světle zapadajícího slunce.</p>
<p>Jenže Daaria poslali jako rukojmí k Yunkajcům, aby zajistil, že nepřijdou k újmě yunkajští kapitáni. <emphasis>Daario a Hrdina, Jhogo a Groleo, a tři z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Hizdahrova rodu.</emphasis> Teď už byla všechna její rukojmí jistě propuštěna. Jenže...</p>
<p>Říkala si, zda zbraně jejího kapitána stále visí na zdi vedle její postele, čekají, až se Daario vrátí a vezme si je nazpět. <emphasis>„Nechám svoje holky u tebe,</emphasis>“ řekl jí. <emphasis>„Drž je pro mne v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bezpečí, milovaná.“ A</emphasis> ona si říkala, kolik toho Yunkajci vědí o tom, jak hodně pro ni její kapitán znamená. Položila tuto otázku seru Barristanovi toho odpoledne, kdy vypravili rukojmí. „Jistě slyšeli povídat nějaké řeči,“ odpověděl. „Naharis sám se možná chvástal tím, jak jej Její Veličenstvo... jak velmi... ti na něm... Záleží. Promiň, že to říkám, ale skromnost nepatří mezi kapitánovy ctnosti. Je na svoje... umění meče... hrdý.“</p>
<p><emphasis>Chceš říct, že se vychloubá, že se mnou spí.</emphasis> Jenže Daario by nebyl takový blázen, aby se něčím takovým vychloubal mezi jejími nepřáteli. <emphasis>Na tom nesejde. Teď už Yunkajci jistě táhnou domů.</emphasis> Proto také udělala všechno to, co udělala. Pro mír.</p>
<p>Obrátila se zpátky směrem, odkud přišla, tam, kde se nad travinami zvedal jako zaťatá pěst Dračí kámen. <emphasis>Vypadá tak blízko. Šla jsem celé hodiny, ale kopec přesto stále vypadá, jako bych mohla natáhnout ruku a dotknout se ho.</emphasis> Ještě nebylo příliš pozdě, aby se obrátila na zpáteční cestu. Ve vláhou napájeném jezírku u Drogonovy jeskyně byly ryby. Jednu chytila prvního dne, který tam strávila, určitě by dokázala ulovit i nějakou další. A budou tam i zbytky, ohořelé kosti, ke kterým stále lnuly kousky masa, zbytky Drogonovy kořisti.</p>
<p><emphasis>Ne,</emphasis> řekla si Dany v duchu. <emphasis>Jestli se ohlédnu, jsem ztracená. </emphasis>Mohla by žít mezi sluncem spékanými kameny Dračího kamene, létat přes den na Drogonovi a každého večera okusovat zbytky jeho žrádla, zatímco by velké trávové moře měnilo barvu od zlaté v oranžovou, jenže to nebyl život, ke kterému byla zrozená. A tak se znovu otočila k velkému kopci zády a zavřela uši písni o létání a svobodě, kterou zpíval vítr profukující mezi kamenitými hřebeny kopce. Potůček tekl na jihojihovýchod, pokud mohla aspoň s určitou přesností určit. Vydala se podél něj. <emphasis>Odved mne k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>řece, to je vše, co po tobě žádám. Odved mne k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>řece a já se postarám o zbytek.</emphasis></p>
<p>Hodiny se vlekly pomalu. Potůček se stáčel jedním směrem a hned zase jiným a Dany šla podél něj, do rytmu si ťukala do nohy svým bičem, snažila se nemyslet na to, jak daleko musí jít, ani na bušení v hlavě ani na svoje prázdné břicho. <emphasis>Udělej krok. Udělej další. Ještě další.</emphasis> Co jiného mohla dělat?</p>
<p>Na Moři bylo ticho. Když zavál vítr, tráva vzdychala, jak se stonky otíraly o sebe navzájem, šeptajíce si v jazyce, jemuž rozuměli jen bohové. Tu a tam malý potůček zurčel, když obtékal kolem kamene. Mezi prsty jí čvachtalo bláto. Kolem bzučel hmyz, líné vážky, lesknoucí se zelené vosy a bodající pakomáři, tak malí, že je skoro nebylo vidět. Nepřítomně po nich plácala, když jí sedali na paže. Jednou narazila na krysu pijící z potoka, jenže zvíře uprchlo, když se k němu přiblížila, odcupitalo mezi stonky a ztratilo se ve vysoké trávě. Někdy slyšela zpívat ptáky. Při tom zvuku jí kručelo v žaludku, jenže s sebou neměla žádné sítě, do kterých by je chytila, a dosud nenarazila na žádné hnízdo. <emphasis>Kdysi jsem měla sen o létání</emphasis>, pomyslela si, <emphasis>a teď jsem létala a sním o vykrádání vajec z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hnízd.</emphasis> To ji rozesmálo. „Lidé jsou šílení a bohové ještě šílenější,“ řekla trávě a tráva zamumlala na souhlas.</p>
<p>Třikrát toho dne zahlédla Drogona. Jednou byl tak daleko, že by si jej byla pomýlila s orlem, vlétal a zase vylétal ze vzdálených mračen, ale Dany jej teď už podle vzhledu poznala, i když nebyl ničím víc než jen pouhou tečkou na obloze. Podruhé přelétl před sluncem, velká černá křídla roztažená, a svět potemněl. Naposledy letěl rovnou nad ní, tak blízko, že slyšela zvuk jeho křídel. Na půl zabušení srdce si myslela, že se ji vydal lovit. Jenže drak přeletěl, aniž si jí vůbec všiml, a zmizel kdesi na východě <emphasis>To je jen dobře,</emphasis> pomyslela si.</p>
<p>Večer ji zaskočil nepřipravenou. Zatímco slunce pozlacovalo vzdálené kamenné věže Dračího kamene, Dany narazila na nízkou kamennou zídku, zarostlou a zborcenou. Možná to bývala část chrámu anebo síň nějakého venkovského pána. Za ní ležely další ruiny — stará studna a nějaké kruhy v trávě, které značily místa, kde kdysi staly chýše. Soudila, ze byly postavené z bláta a slámy, ale dlouhé roky větru a deště je ošlehaly tak, že z nich skoro nic nezbylo. Dany jich našla osm, než slunce zapadlo, když dál v trávě byly možná schované další.</p>
<p>Kamenná zídka odolala působení času a živlů lépe než ostatní stavby. Třebaže nebyla nikde vyšší než tři stopy, roh, kde se setkávala jedna zídka s druhou, stále nabízel jistý úkryt před živly a noc se rychle blížila. Dany se vmáčkla do kouta, udělala si něco na způsob hnízda z natrhaných hrstí trávy, která rostla kolem ruin. Byla velmi unavená a na obou chodidlech se jí objevily čerstvé puchýře, včetně naprosto identických na obou malíčcích. <emphasis>Asi to bude od způsobu, jakým jdu,</emphasis> pomyslela si a zasmála se.</p>
<p>Jak svět potemněl, Dany se uvelebila ve svém hnízdě a zavřela oči, ale spánek nepřicházel. Noc byla chladná, země tvrdá, její žaludek prázdný. Zjistila, že myslí na Meereen, na Daaria, svoji lásku, na Hizdahra, svého manžela, na Irri a Jhiqui a roztomilou Missandei, na sera Barristana, Reznaka a Skahaze Holotemenného. <emphasis>Mají strach, že jsem mrtvá? Odletěla jsem na dračích zádech. Myslí si, že mne Drogon sežral?</emphasis> Říkala si, zda je Hizdahr stále králem... Svoji korunu dostal od ní, dokázal si ji udržet v její nepřítomnosti? <emphasis>Chtěl nechat Drogona zabít. Slyšela jsem ho. „Zabijte ho</emphasis>,“ <emphasis>křičel, „zabijte tu bestii,“ a na tváři přitom měl žádostivý výraz.</emphasis> A Silný Belwas byl na kolenou, ztěžka oddychoval a třásl se. <emphasis>Jed. Musel to být jed. Ty kobylky v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>medu. Hizdahr naléhal na mne, ale nakonec je všechny snědl Belwas. </emphasis>Udělala Hizdahra svým králem, vzala ho do svého lože, otevřela kvůli němu bojové jámy, neměl důvod toužit po její smrti. Jenže kdo jiný by to mohl být? Reznak, její navoněný senešal? Yunkajci? Synové Harpyje?</p>
<p>Kdesi v dálce zavyl vlk. Ten zvuk ji naplnil smutkem a osamělostí, ale nijak neumenšil její hlad. Když se nad traviny vyhoupl měsíc, Dany konečně upadla do nepokojného spánku.</p>
<p>Snila. Všechny její starosti z ní odpadly. A také všechny její bolesti. Zdálo se jí, jako by se vznášela vzhůru do oblohy. Opět letěla, otáčela se, smála se, tančila, zatímco hvězdy kroužily kolem ní a šeptaly jí do ucha tajemství. „Chceš-li jít na sever, musíš putovat na jih. Aby ses dostala na západ, musíš jít na východ. Chceš-li jít dopředu, musíš jít dozadu. Aby ses dotkla světla, musíš projít pod stínem.“</p>
<p>„Ouaithe?“ zvolala Dany. „Kde jsi, Quaithe?“</p>
<p>Pak ji uviděla. Její maska je ze svitu hvězd.</p>
<p>„Pamatuj si, kdo jsi, Daenerys,“ šeptaly hvězdy ženským hlasem. „Draci to vědí. Víš to i ty?“</p>
<p>Příštího rána se probudila ztuhlá, polámaná a bolavá. Po rukou, nohou i po tváři jí lezli mravenci. Když si uvědomila, co to je, odkopala stranou stonky suché trávy, které jí sloužily jako lože i pokrývka a vyškrábala se na nohy. Všude po sobě měla kousance, malé červené pupínky, svědící a zanícené. <emphasis>Odkud se všichni ti mravenci vzali?</emphasis> Dany si je smetla z rukou, nohou a břicha. Přejela si rukou po pichlavé lebce, kde jí shořely vlasy, a ucítila další mravence na hlavě a jednoho, co jí lezl dolů po krku. Smetla je a zašlapala bosými chodidly. Bylo jich tolik...</p>
<p>Ukázalo se, že mraveniště je z druhé strany její zídky. Říkala si, jak se mravencům podařilo přelézt ji a objevit ji. Těm droboučkým tvorečkům musí tyhle polozřícené kameny připadat obrovské jako Zeď v Západozemí. <emphasis>Ta největší zed na světě</emphasis>, říkával její bratr Viserys, hrdý, jako by ji byl postavil vlastníma rukama.</p>
<p>Viserys jí vyprávěl příběhy o rytířích tak chudých, že museli spát pod prastarými živými ploty rostoucími podél vedlejších cest Sedmi království. Dany by dala hodně a ještě víc za takový pěkný hustý plot. <emphasis>Nejlépe nějaký bez mraveniště.</emphasis></p>
<p>Slunce právě vycházelo. Na kobaltově modré obloze setrvávalo pár jasných hvězd. <emphasis>Možná je jedna z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich khal Drogo, sedí na svém ohnivém hřebci v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nočních krajinách a z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>výšky se na mne usmívá.</emphasis> Dračí kámen byl stále viditelný nad travinami. <emphasis>Vypadá tak blízko. Teď už musí být celé ligy odsud, ale vypadá, jako bych se k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>němu mohla dostat zpátky během hodiny.</emphasis> Nejraději by si lehla na záda do trávy, zavřela oči a odplula do spánku <emphasis>Ne. Musím jít dál. Potůček. Prostě jen sleduj potůček.</emphasis></p>
<p>Vyhradila si chvíli k tomu, aby se ujistila, že jde správným směrem. Ničemu by neprospělo, kdyby se vydala špatnou cestou a ztratila svůj potůček. „Můj přítel,“ řekla nahlas. „Když se budu držet v blízkosti svého přítele, neztratím se.“ Spala by vedle vody, kdyby se odvažovala, jenže k potůčku se během noci chodívala napít všelijaká zvířata. Viděla jejich stopy. Pro vlka či lva by Dany byla ubohou kořistí, jenže i chudobné jídlo bylo lepši než žádné.</p>
<p>Jakmile si byla jistá, kterým směrem je jih, začala odpočítávat kroky. Potůček se objevil při osmém. Dany nabrala vodu do misky z dlaní a napila se. Z vody ji jen popadly křeče do břicha, ale křeče byly snesitelnější než žízeň. Jinak neměla jiné pití než rosu lesknoucí se na vysoké trávě a vůbec žádné jídlo, pokud by se neodvážila jíst trávu. <emphasis>Mohla bych zkusit jíst mravence.</emphasis> Ti malí žlutí byli příliš drobní, než aby jí poskytli aspoň nějakou výživu, ale v trávě byli i červení mravenci, a ti byli větší. „Jsem ztracená na moři,“ říkala si, zatímco kulhala kolem klikatícího se potůčku, „takže tu možná najdu nějaké kraby nebo pěknou tučnou rybu.“ Její bič tiše pleskal do jejího stehna, <emphasis>plesk, plesk, plesk. </emphasis>Jeden krok za druhým a potůček ji dovede domů.</p>
<p>Těsně po poledni narazila na keř rostoucí v potoce. Jeho pokroucené větve byly pokryté tvrdými zelenými bobulemi. Dany na ně podezřívavě přimhouřila oči, pak jednu z větve utrhla a kousla do ní. Dužina byla kyselá a tuhá, s hořkou pachutí, která jí nicméně připadala povědomá. „V <emphasis>khalasaru</emphasis> používali takové bobule ke kořenění pečení,“ usoudila. Když to řekla nahlas, byla si tím náhle jistější. V žaludku jí kručelo a Dany zjistila, že trhá bobule oběma rukama a cpe si je do úst.</p>
<p>O hodinu později ji popadly takové křeče do břicha, že nemohla jít dál. Po celý zbytek toho dne dávila zelený sliz<emphasis>. Jestli tady zůstanu, zemřu. Možná už umírám.</emphasis> Přijede k ní trávou koňský bůh Dothraků, aby ji odvezl ke svému hvězdnému <emphasis>khalasaru, </emphasis>takže bude moci jezdit nočními krajinami po boku khala Droga? V Západozemí dávali zesnulé příslušníky rodu Targaryenů plamenům, jenže kdo by zapálil její hranici tady? <emphasis>Moje tělo nakrmí vlky a vrány mrchožroutky</emphasis>, pomyslela si smutně, <emphasis>a útrobami se mi budou provrtávat červi.</emphasis> Zabloudila očima zpátky k Dračímu kameni. Vypadal menší. Viděla kouř stoupající z jeho větrem vytesaného vrcholu, celé míle daleko. <emphasis>Drogon se vrátil z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>lovu.</emphasis></p>
<p>Západ slunce ji zastihl dřepící v trávě, sténající. Každá stolice byla řidší než ta předtím a páchla odporněji. Než vyšel na oblohu měsíc, vytékala z ní hnědá voda. Čím víc pila, tím častěji kálela, jenže čím častěji kálela, tím větší měla žízeň, a ta ji doháněla k tomu, že se doplazila k potoku a pila další vodu. Když konečně zavřela oči, nevěděla, zda vůbec bude mít dost síly, aby je ještě někdy znovu otevřela.</p>
<p>Zdálo se jí o jejím mrtvém bratrovi.</p>
<p>Viserys vypadal tak, jak ho viděla naposledy. Ústa měl zkřivená v mukách, vlasy měl sežehlé a tam, kde mu steklo roztavené zlato dolů po čele, tvářích a do očí, byl jeho obličej černý a kouřilo se z něj.</p>
<p>„Jsi mrtvý,“ řekla Dany.</p>
<p><emphasis>Zavražděný</emphasis>. Třebaže se jeho rty nepohnuly, slyšela jeho hlas, šeptající jí do ucha<emphasis>. Nikdy jsi mne neoplakávala, sestro. Je těžké zemřít, když za tebe nikdo netruchlí</emphasis>.</p>
<p>„Kdysi jsem tě milovala.“</p>
<p><emphasis>Kdysi</emphasis>, řekl s hořkostí, která ji rozechvěla. <emphasis>Měla ses stát mou manželkou, porodit mi děti se stříbrnými vlasy a fialovýma očima, udržet neposkvrněnou krev draka. Staral jsem se o tebe. Vštípil jsem ti do hlavy, kdo jsi. Živil jsem tě. Prodal jsem korunu naší matky, abych tě nakrmil</emphasis>.</p>
<p>„Ubližoval jsi mi. Děsil jsi mne.“</p>
<p><emphasis>Jen když jsi probudila draka. Miloval jsem tě</emphasis>.</p>
<p>„Prodal jsi mne. Zradil jsi mne.“</p>
<p>Ne. <emphasis>Ty jsi byla zrádkyně. Obrátila ses proti mně, proti své vlastní krvi. Podvedli mne. Ten tvůj koňský manžel a jeho páchnoucí divoši. Byli to podvodníci a lháři. Slíbili mi zlatou korunu a dali mi tohle</emphasis>. Dotkl se roztaveného zlata, které mu stékalo po tváři, a od prstů mu šel kouř.</p>
<p>„Mohl jsi mít svou korunu,“ řekla mu Dany. „Moje slunce a hvězdy by ji pro tebe bylo získalo, jen kdybys o to stál.“</p>
<p><emphasis>Čekal jsem dost dlouho. Čekal jsem celý svůj život. Byl jsem jejich král, jejich právoplatný král. Posmívali se mi</emphasis>.</p>
<p>„Měl jsi zůstat v Pentosu s magistrem Illyriem. Khal Drogo mne musel představit <emphasis>dosh khaleenu,</emphasis> ale ty jsi s námi jezdit nemusel. Rozhodl ses sám. Tvoje chyba.“</p>
<p><emphasis>Chceš probudit draka, ty hloupá malá děvko? Drogův khalasar patřil mně. Koupil jsem jej od něho, stovku tisíc křiklounů Zaplatil jsem za ně tvým panenstvím</emphasis>.</p>
<p>„Nikdy jsi to nepochopil. Dothrakové neprodávají a nekupují. Dávají dary a přijímají je. Kdybys byl počkal.</p>
<p><emphasis>Čekal jsem. Na svoji korunu, na svůj trůn, na tebe. Všechny ty roky jsem čekal, a jediné, čeho jsem se dočkal, byl hrnec roztaveného zlata. Proč ti dávali ta dračí vejce? Měla být moje. Kdybych já měl draky, naučil bych svět, co znamenají naše slova.</emphasis> Viserys se začal smát, dokud mu neodpadla od obličeje kouřící čelist. Z úst mu tekla krev a roztavené zlato.</p>
<p>Když se probudila, měla stehna kluzká krví.</p>
<p>Chvíli si neuvědomovala, co to je. Svět se právě začal projasňovat, vysoká tráva tiše ševelila ve větru. <emphasis>Ne, prosím, nechej mne ještě chvíli spát. jsem tak unavená.</emphasis> Pokoušela se zahrabat pod hromadu trávy, kterou natrhala, než šla spát. Některé ze stonků byly vlhké. Copak znovu pršelo? Posadila se, plna strachu, že se pokálela ve spaní. Když si zvedla prsty k obličeji, cítila z nich krev. <emphasis>Umírám?</emphasis> Pak uviděla bledý srpek měsíce, plující vysoko nad travinami, a uvědomila si, že to není nic jiného než její měsíční krvácení.</p>
<p>Kdyby jí nebylo tak zle a nebyla tak vystrašená, snad by to přivítala s úlevou. Místo toho se začala prudce třást. Otřela si prsty o hlínu a popadla plnou hrst trávy, aby se utřela mezi nohama. <emphasis>Draci nepláčou.</emphasis> Krvácela, ale bylo to jen ženské krvácení. <emphasis>Jenže měsíc je stále jen srpek. Jak je to možné?</emphasis> Pokoušela se vybavit si, kdy krvácela naposledy. Při posledním úplňku? Při tom předposledním? <emphasis>Ne, tak dlouho to být nemohlo.</emphasis> „Jsem krev draka,“ řekla nahlas trávě.</p>
<p><emphasis>Kdysi, odpověděla tráva, dokud jsi nespoutala svoje draky ve tmě</emphasis>.</p>
<p>„Drogon zabil malou holčičku. Jmenovala se... jmenovala se...“ Dany si nemohla vzpomenout na jméno toho dítěte. To ji tak rozesmutnilo, že by se dala do pláče, kdyby jí nebyly vyschly všechny slzy. „Já nikdy nebudu mít holčičku. Byla jsem Matka draků.“</p>
<p><emphasis>Ano, řekla tráva Jenže ses obrátila proti svým dětem</emphasis>.</p>
<p>Žaludek měla prázdný, chodidla bolavá a plná puchýřů a měla pocit, že křeče v břiše jsou stále horši. Jako by je měla plné svíjejících se hadů, kteří ji kousali do střev. Nabrala do chvějících se dlaní vodu s blátem. Než přijde poledne, bude voda teplá, ale v chladu rána byla skoro studená a pomohla jí udržet otevřené oči. Když si ji šplouchla na tvář, spatřila čerstvou krev na svých stehnech. Byl jí znečištěný i otrhaný lem její spodní tuniky. Pohled na takové množství krve ji vyděsil. <emphasis>Měsíční krvácení, je to jen moje měsíční krvácení.</emphasis> Jenže si nepamatovala, zda z ní vůbec kdy šel takový příval. <emphasis>Že by to byla voda?</emphasis> Pokud to byla ta voda, znamenalo to její konec. Buď musela pít, nebo zemřít žízní.</p>
<p>„Jdi,“ poručila Dany sama sobě. „Sleduj potůček a ten tě zavede ke Skahazadhanu. Tam tě najde Daario.“ Vyžádalo si to však veškerou její sílu, aby se zvedla na nohy, a když to udělala, nebyla schopná ničeho jiného než tam jen stát, zmítaná horkostí a krvácející. Zvedla oči k prázdné modré obloze, přimhouřila oči do slunce. <emphasis>Polovina dopoledne je pryč,</emphasis> uvědomila si zmateně. Přiměla se udělat krok, pak další a pak znovu šla, sledujíc potůček.</p>
<p>Přes den se oteplilo a slunce jí začalo pražit na hlavu a spálené zbytky vlasů. Do plosek chodidel jí šplouchala voda. Kráčela v proudu, aniž si uvědomovala, jak dlouho už to dělá. Měkké hnědé bláto bylo příjemně cítit mezi jejími prsty a pomáhalo jí zmírňovat bolest z puchýřů. V <emphasis>proudu nebo vedle něj, musím jít stále dál. Voda teče dolů z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kopce. Potok mne zavede k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>řece a řeka mne odvede domů.</emphasis></p>
<p>Až na to, že se tak nestane, ne ve skutečnosti.</p>
<p>Meereen nebyl její domov, a nikdy jím nebude. Bylo to město divných lidí s divnými bohy a divnými vlasy, otrokářů zahalených v olemovaných <emphasis>tokarech,</emphasis> kde se vznešenost získávala skrze děvkaření, zabíjení bylo umění a pes tam byl pochoutkou. Meereen bude vždycky městem Harpyje... a Daenerys nemohla být harpyjí.</p>
<p><emphasis>Nikdy</emphasis>, řekla tráva nabručeným hlasem Joraha Mormonta. <emphasis>Varoval jsem tě, Tvoje Veličenstvo. Říkal jsem ti, nechej tohle město na pokoji. Tvoje válka je v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Západozemí, to jsem ti říkal</emphasis>.</p>
<p>Ten hlas byl stěží víc než šepot, a přesto měla Dany pocit, jako by kráčel těsně za ní. <emphasis>Můj medvěd,</emphasis> pomyslela si, <emphasis>můj starý milý medvěd, který mne miloval a zradil mne</emphasis>. Tolik jí chyběl. Toužila spatřit jeho ošklivou tvář, obejmout jej rukama a přitisknout se k jeho hrudi, ale věděla, že kdyby se otočila, ser Jorah by byl pryč. „Sním,“ řekla. „Bdělý sen, sen v chůzi. Jsem sama a jsem ztracená“</p>
<p><emphasis>Ztracená, protože jsi setrvávala na místě, kam jsi nikdy nepatřila</emphasis>, zamumlal ser Jorah, tiše jako vítr. <emphasis>Sama, protože jsi mne od sebe vyhnala</emphasis>.</p>
<p>„Zradil jsi mne. Donášel jsi na mne, pro zlato.“</p>
<p><emphasis>Pro domov. Domov byl to jediné, po čem jsem kdy toužil</emphasis>.</p>
<p>„A já. Toužil jsi po mně.“ Dany mu to viděla na očích.</p>
<p><emphasis>Ano,</emphasis> zašeptala tráva smutně.</p>
<p>„Políbil jsi mne. Nikdy jsem ti neřekla, že můžeš, ale ty jsi to udělal. Prodal jsi mne mým nepřátelům, ale když jsi mne políbil, myslel jsi to vážně.“</p>
<p><emphasis>Dával jsem ti dobré rady. Schraňuj si svoje kopí a meče pro Sedm království, říkal jsem ti. Zanechej Meereen Meereeňanům a jdi na západ, říkal jsem. Neposlouchala jsi mne</emphasis>.</p>
<p>„Musela jsem se zmocnit Meereenu, jinak by moje děti během pochodu zemřely hlady.“ Dany stále viděla stezku z mrtvol, které nechala za sebou při přechodu Rudé pustiny. Nebyl to pohled, který by si přála vidět znovu. „Musela jsem dobýt Meereen, abych nakrmila svoje lidi.“</p>
<p><emphasis>Dobyla jsi Meereen</emphasis>, řekl jí, <emphasis>jenže jsi v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něm stále setrv</emphasis><emphasis>ávala</emphasis>.</p>
<p>„Abych byla královnou.“</p>
<p><emphasis>Ty jsi královnou</emphasis>, řekl její medvěd. V <emphasis>Západozemí</emphasis>.</p>
<p>„Je to tak dlouhá cesta,“ posteskla si. „Byla jsem unavená, Jorahu. Byla jsem unavená z válčení. Chtěla jsem si odpočinout, smát se, sázet stromy a vidět je růst. Jsem ještě mladá dívka.“</p>
<p><emphasis>Ne. Jsi krev draka. Šepot byl stále slabší, jako by se ser Jorah za ní opožďoval. Draci žádné stromy nesázejí. Pamatuj si to. Pamatuj, kdo jsi, čím je ti určeno být. Pamatuj na slova svého rodu</emphasis>.</p>
<p>„Oheň a krev,“ řekla Dany kývající se trávě.</p>
<p>Pod jejím chodidlem se otočil kámen. Klopýtla, klesla na koleno a vykřikla bolestí, s planou nadějí, že její medvěd ji zvedne a pomůže jí vstát. Když otočila hlavu, aby se po něm podívala, viděla jen tekoucí hnědou vodu... a trávu. Stále se mírně pohybovala. <emphasis>Vítr,</emphasis> řekla si, <emphasis>vítr rozhýbává stonky a houpe jimi. </emphasis>Akorát že žádný vítr nefoukal. Slunce měla nad hlavou, svět byl stále nehybný a horký. Ve vzduchu se rojili pakomáři a nad potůčkem letěla vážka, vystřelující sem a tam. A tráva se hýbala, třebaže neměla příčinu hýbat se.</p>
<p>Zašmátrala ve vodě, našla kámen velikosti pěsti a vytáhla jej z bláta. Byla to ubohá zbraň, ale lepší než prázdná ruka. Koutkem oka Dany uviděla, jak se tráva opět hýbe a sklání nízko k zemi, jakoby před králem, jenže žádný král se tam neobjevil. Svět byl zelený a prázdný. Svět byl zelený a tichý. Svět byl žlutý, umíral. <emphasis>Měla bych vstát,</emphasis> pomyslela si. <emphasis>Musím jít dál Musím sledovat potok.</emphasis></p>
<p>Skrze trávu k ní dolehlo tiché stříbrné cinkání.</p>
<p><emphasis>Zvonečky</emphasis>, pomyslela si Dany, vzpomínajíc na khala Droga, její slunce a hvězdy, a na zvonečky vpletené do jeho vlasů<emphasis>. Až bude slunce vycházet na západě a zapadat na východě, až moře vyschnou a vítr rozfouká hory jako listí, až moje lůno opět ožije a já porodím živé dítě, tehdy se ke mně khal Drogo vrátí</emphasis>.</p>
<p>Žádná z těchto věcí se ale nestala. <emphasis>Zvonečky</emphasis>, pomyslela si Dany opět. Její pokrevní jezdci ji našli. „Aggo,“ zašeptala. „Jhogo Rakharo.“ Že by s nimi přijel Daario?</p>
<p>Zelené moře se rozevřelo. Objevil se jezdec. Jeho cop byl černý a lesklý, jeho kůže tmavá jako naleštěná měď a oči měl ve tvaru hořkých mandlí. Ve vlasech mu cinkaly zvonečky. Měl na sobě opasek z medailonů a malovanou vestu, <emphasis>arakh</emphasis> na jednom boku a bič na druhém. Ze sedla jeho koně visel lovecký luk a toulec s šípy.</p>
<p><emphasis>Jeden jezdec, samotný. Předjezdec.</emphasis> Byl to ten, co jezdíval před <emphasis>khalasarem,</emphasis> aby nalezl zvěř a dobrou zelenou trávu a vypátral nepřátele, kdekoliv se mohli schovávat. Kdyby ji tam našel, zabil by ji, znásilnil by ji nebo by ji zotročil. Přinejlepším by ji poslal zpátky ke stařenám <emphasis>dosh khaleenu</emphasis>, kam měly všechny dobré <emphasis>khaleesi</emphasis> odejít, jakmile zemřeli jejich khalové.</p>
<p>On ji však neviděl. Tráva ji schovávala a on se díval jinam. Dany sledovala jeho oči a najednou spatřila přeletět stín, s křídly roztaženými doširoka. Drak byl míli vzdálený, a předjezdec tam přesto stál jako zamrzlý, dokud nezačal jeho hřebec ržát strachy. Pak procitl, jakoby ze sna, otočil svého koně a odcválal vysokou travou.</p>
<p>Dany se za nim dívala, jak odjíždí. Když zvuk kopyt odezněl do ticha, začala křičet. Volala, dokud neměla ochraptěly hlas... a Drogon přiletěl, vyfukující sloupce kouře. Dany mu vyskočila na záda. Páchla krví, potem a strachem, ale na ničem z toho nezáleželo. „Jestli chci jít dopředu, musím jít dozadu,“ řekla. Sevřela holými stehny dračí krk. Kopla jej a Drogon se prudce vrhl do oblohy. Její bič byl pryč, a tak použila ruce a chodidla a otočila jej na severovýchod, cestou, kudy odjel předjezdec. Drogon letěl docela ochotně; možná vycítil jezdcův strach.</p>
<p>Během tuctu zabušení srdce přeletěli nad Dothrakem, který tryskem ujížděl daleko pod nimi. Napravo i nalevo zahlédla Dany místa, kde byla tráva sežehlá a spálená na popel. <emphasis>Drogon tudy letěl už předtím,</emphasis> uvědomila si. Značky po jeho lovu tečkovaly jako řetěz šedých ostrůvků zelené trávové moře.</p>
<p>Dole pod nimi se objevilo obrovské stádo koní. Byli tam také jezdci, desítky i víc, ale ti se otočili a uprchli, jakmile spatřili draka. Koně se rozutekli a utíkali, když na ně padl stín, uhánějíce skrze trávu, dokud neměli boky pokryté pěnou, rozrývajíce zemi svými kopyty... ale ať byli jakkoliv rychlí, nemohli létat. Brzy začal jeden kůň zaostávat za ostatními. Drak na něj s řevem slétl. Nebohé zvíře bylo v plameni, ale přesto stále běželo dál, řičíc bolestí při každém kroku, dokud na něm Drogon nepřistál a nezlomil mu vaz. Dany vší silou sevřela drakův krk, aby z něj nespadla.</p>
<p>Kůň byl příliš těžký, než aby jej mohl Drogon odnést zpátky do svého doupěte, a tak se drak pustil do své kořisti na místě, odtrhávaje spálené maso, zatímco kolem nich hořela tráva a vzduch byl hustý kouřem a pachem spálených koňských žíní. Dany, celá vyhladovělá, sklouzla z jeho hřbetu a jedla s ním, trhala kousky kouřícího masa z mrtvého koně holýma, spálenýma rukama. V <emphasis>Meereenu jsem byla královna v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hedvábí, hodovala, jsem na nadívaných datlích a beránkovi na medu,</emphasis> vzpomněla si. <emphasis>Co by si o mně pomyslel můj vznešený manžel, kdyby mne viděl teď?</emphasis> Hizdahr by byl nepochybně zděšen. Ale Daario...</p>
<p>Daario by se dal do smíchu, odsekl by svým <emphasis>arakem</emphasis> kus koňského masa a dřepl by si na zem, aby jedl s ní.</p>
<p>Když na sebe vzala západní obloha barvu krvavé podlitiny, uslyšela zvuk přibližujících se koní. Dany vstala, otřela si ruce o otrhanou spodní tuniku a šla se postavit vedle draka.</p>
<p>Takto ji tam našel khal Jhaqo, jenž se vynořil z kouře se stovkou válečníků na koních.<strong><image xlink:href="#_2.jpg" />EPILOG</strong></p>
<p>„<strong>J</strong>á nejsem žádný zrádce,“ prohlásil rytíř z Gryfova hřadu. „Jsem muž krále Tommena a tvůj.“</p>
<p>Jeho slova podtrhovalo pravidelné <emphasis>kap-kap-kap,</emphasis> jak z jeho pláště sklouzával rozpuštěný sníh a stékal se do loužičky na podlaze. V Králově přístavišti sněžilo po většinu noci; návěje venku byly již po kotníky hluboké. Ser Kevan Lannister si přitáhl těsněji k tělu svůj plášť. „To říkáš ty, sere. Slova jsou vítr.“</p>
<p>„Pak mi tedy dovol prokázat jejich pravdivost svým mečem.“ Světlo pochodní se odrazilo od ohnivě rudých dlouhých vlasů a vousu Ronneta Conningtona. „Pošli mě proti mému strýci a já ti přinesu jeho hlavu. A také hlavu toho falešného draka.“</p>
<p>Podél západní stěny trůní síně stáli lannisterští kopiníci v rudých pláštích a polopřílbách se lvem na hřebeni. Zeď na protější straně lemovali tyrellští strážní v zelených pláštích. V síni panoval citelný chlad. Třebaže mezi nimi nebyla ani královna Cersei, ani královna Margaery, jejich přítomnost jako by otravovala vzduch jako duchové na hostině.</p>
<p>Za stolem, u kterého sedělo pět příslušníků královy malé rady, se jako velké černé zvíře krčil Železný trůn, jehož ostny, drápy a čepele napůl tonuly ve stínu. Kevan Lannister jej cítil v zádech, jako svrbění mezi lopatkami. Bylo snadné představit si, jak na něm sedí starý král Aerys, krvácí z nějaké čerstvé rány, zahlíží z něj dolů. Jenže dnes byl trůn prázdný. Neviděl důvod, aby se k nim Tommen připojil. Laskavější bylo nechat chlapce s jeho matkou. Jen Sedm vědělo, kolik času ještě budou moci matka a syn strávit spolu před Cerseiným soudem... a možná její popravou.</p>
<p>Mluvil Mace Tyrell. „S tvým strýcem a tím jeho nastrčeným chlapcem si poradíme, až přijde čas.“ Nový králův pobočník byl usazený v dubovém křesle vyřezaném ve tvaru ruky, výtvoru absurdní domýšlivosti, se kterým přišlo jeho lordstvo v den, kdy ser Kevan souhlasil, že mu udělí úřad, po němž tak dychtil. „Ty vyčkáš zde, dokud nebudeme připraveni vytáhnout na pochod. Pak dostaneš příležitost prokázat svou loajalitu.“</p>
<p>Ser Kevan se do této diskuse nezapojil. „Doprovoďte sera Ronneta zpátky do jeho komnat,“ řekl. <emphasis>A dohlédněte na to, aby tam zůstal,</emphasis> zůstalo nevysloveno. Jakkoliv hlasité byly jeho protesty, rytíř z Gryfova hřadu zůstával podezřelým. Žoldnéře, kteří se vylodili na jihu, údajně vedl muž z jeho vlastní krve.</p>
<p>Jakmile ozvěna Conningtonových kroků odezněla, velmistr Pycelle těžkopádně zavrtěl hlavou. „Jeho strýc kdysi stál přesně tam, kde nyní stál ten chlapec, a řekl králi Aerysovi, že mu doručí hlavu Roberta Baratheona.“</p>
<p>Tak tomu bývá, když člověk zestárne tolik jako Pycelle. Všechno, co vidíš nebo slyšíš, ti připomíná něco, co jsi viděl nebo slyšel, když jsi byl mladý. „Kolik zbrojnošů doprovázelo sera Ronneta do města?“ zeptal se ser Kevan.</p>
<p>„Dvacet,“ odpověděl lord Randyll Tarly, „a většina z nich jsou stará sebranka Gregora Clegana. Tvůj synovec Jaime je dal Conningtonovi. Vsadil bych se, že to bylo proto, aby se jich sám zbavil. Nebyli v Panenském jezírku ještě ani den, a už jeden z nich zabil jiného muže a další byl obviněn ze znásilnění. Toho prvního jsem musel pověsit a druhého nechat vykleštit. Kdyby to bylo na mně, poslal bych je oba Noční hlídce a Conningtona s nimi. Právě na Zeď taková špína patří.“</p>
<p>„Pes se vyvede po svém pánovi,“ prohlásil Mace Tyrell. „Souhlasím s tím, že černé pláště by jim slušely. Takové muže v městské hlídce trpět nebudu.“ Ke zlatým plášťům byla přidělena stovka jeho vlastních mužů z Vysoké zahrady, ale přesto mělo jeho lordstvo zjevně v úmyslu zabránit jakémukoliv vyvažujícímu přílivu mužů ze západu.</p>
<p><emphasis>Čím víc mu dávám, tím víc chce.</emphasis> Kevan Lannister začínal chápat proč si Cersei vypěstovala vůči Tyrellům tak negativní postoj. Teď ale nebyla chvíle vhodná k tomu, aby vyprovokoval otevřenou hádku. Jak Randyll Tarly, tak Mace Tyrell přivedli do Králová přístaviště svoje armády, zatímco nejlepší část lannisterského vojska zůstávala v říčních krajinách a rychle se rozpouštěla. „Horovi muži byli vždycky bojovníci,“ řekl smířlivým tónem, „a možná budeme proti těm žoldákům potřebovat každý meč. Pokud se skutečně jedná o Zlaté společenstvo, jak tvrdí Oyburnovi našeptávači.“</p>
<p>„Říkej si jim, jak chceš, řekl Randyll Tarly. „I tak nejsou nic jiného než jen dobrodruzi.“</p>
<p>„Možná,“ připustil ser Kevan. „Jenže čím déle budeme tyto dobrodruhy ignorovat, tím silnější budou. Nechali jsme si připravit mapu. Mapu jejich vpádu. Velmistře?“</p>
<p>Mapa to byla krásná, namalovaná mistrovou rukou na archu toho nejjemnějšího pergamenu tak velkého, že pokrýval celý stůl. „Tady.“ Pycelle ukázal skvrnitou rukou. Rukáv jeho roucha se vyhrnul a objevil se lalok bledého masa visící pod jeho paží. „Tady a tady. Podél celého pobřeží a na ostrovech. Tarth, Kamenoschody, dokonce Estermont. A nyní máme zprávy, že Connington táhne na Bouřlivý konec.“</p>
<p>„Pokud je to Jon Connington,“ řekl Randyll Tarly.</p>
<p>„Bouřlivý konec,“ zabručel lord Mace Tyrell. „Bouřlivého konce se nemůže zmocnit. Ani kdyby byl Aegon Dobyvatel. A i kdyby ano, co s tím? Teď patří hrad Stannisovi. Ať klidně přejde z rukou jednoho uchvatitele ke druhému, proč by nás to mělo znepokojovat? Jakmile bude prokázána nevinnost mé dcery, dobudu jej nazpět.“</p>
<p><emphasis>Jak jej můžeš dobýt nazpět, když jsi jej v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>první řadě ještě nikdy nedobyl?</emphasis> „Chápu, můj pane, ovšem-“</p>
<p>Tyrell jej nenechal domluvit. „Obvinění vznesená proti mé dceři jsou špinavé lži. Znovu se ptám, <emphasis>proč</emphasis> musíme hrát tuto frašku? Ať král Tommen prohlásí, že je moje dcera nevinná, sere, a ukončí to šílenství, teď a tady.“</p>
<p><emphasis>Udělej to, a Margaery se nezbaví řečí do konce svého života.</emphasis> „Nikdo nepochybuje o nevinnosti tvé dcery, můj pane, řekl ser Kevan, „ovšem Jeho Nejvyšší Svatost trvá na procesu.</p>
<p>Lord Randyll si odfrkl. „Co se to z nás stalo, když musí králové a nejvyšší lordi tančit podle toho, jak štěbetají vrabci?“</p>
<p>„Máme nepřátele ze všech stran, lorde Tarly,“ připomněl mu ser Kevan. „Stannis je na severu, železní na západě, na jihu jsou žoldáci. Vzepřete se Nejvyššímu septonovi a poteče krev i ve strouhách Králova přístaviště. Když věřící uvidí, že jdeme proti bohům, jen je to nažene do náruče jednoho nebo druhého z těch rádoby uchvatitelů.“</p>
<p>Na Maceho Tyrella jeho slova nezapůsobila. „Jakmile Paxter Redwyne smete železné z moří, můj syn si opětovně zabere Štíty. Stannise vyřídí Sníh anebo Bolton. Co se týče Conningtona...“</p>
<p>„Pokud je to on,“ řekl lord Randyll.</p>
<p>„ … co se týče Conningtona,“ opakoval Tyrell, „jakých vítězství kdy dosáhl, že bychom se jej měli obávat? V Kamenném septu mohl ukončit Robertovu rebelii. Selhal. Stejně jako vždycky selhalo Zlaté společenstvo. Ano, někteří možná pospíchají, aby se k nim přidali. Bude jen dobře, když se říše zbaví takových bláznů.“</p>
<p>Ser Kevan si říkal, kéž by tak mohl sdílet jeho jistotu. Trochu Jona Conningtona znal, hrdého mladíka, toho nejtvrdohlavějšího z houfu mladých lordů, kteří se shromáždili kolem prince Rhaegara Targaryena, soupeříce o jeho královskou přízeň. <emphasis>Arogantní, ale schopný a rázný.</emphasis> Právě toto a jeho bojové umění byly příčinou, proč jej Šílený král Aerys jmenoval pobočníkem. Nečinnost starého lorda Merryweathera umožnila, aby rebelie zakořenila a rozšířila se, a Aeiys chtěl někoho mladého a vitálního, aby se vyrovnal Robertovu mládí a vitalitě. „Příliš brzy,“ prohlásil lord Tywin Lannister, když se zprávu o králově rozhodnutí doslechli v Casterlyově skále. „Connington je příliš mladý, příliš smělý, příliš dychtící po slávě.“</p>
<p>V Bitvě zvonů se ukázalo, že je to pravda. Ser Kevan očekával, že poté nebude mít Aerys jinou možnost než znovu povolat Tywina Lannistera... jenže Šílený král se místo toho obrátil na lordy Chelsteda a Rossarta a zaplatil za to svým životem a korunou. <emphasis>To všechno se ale událo tak dávno. Pokud je to skutečně Jon Connington, bude to teď jiný člověk. Starší, tvrdší, zkušenější.. . nebezpečnější.</emphasis></p>
<p>„Connington má možná víc než Zlaté společenstvo. Říká se, že má targaryenského uchazeče o trůn.“</p>
<p>„Má nějakého nastrčeného chlapce,“ opáčil Randyll Tarly.</p>
<p>„To je možné. Anebo taky ne.“ Kevan Lannister byl u toho, v této samé síni, když Tywin Lannister položil těla dětí prince Rhaegara k úpatí železného trůnu, zahalená v karmínových pláštích. V dívce šlo poznat princeznu Rhaenys, ale chlapec... beztvářná hrůza z kosti, mozku a krve, s pár chumáčky světlých vlasů. Nikdo z nás se na něj nedíval dlouho. Tywin řekl, že to je princ Aegon, a my jsme jeho slovu věřili. „Také se dozvídáme zprávy přicházející z východu. Druhý Targaryen, a takový, o jehož krvi nemůže nikdo pochybovat. Daenerys Za bouře zrozená.“</p>
<p>„Stejně šílená jako její otec,“ prohlásil lord Mace Tyrell.</p>
<p><emphasis>Což byl stejný otec, kterého Vysoká zahrada a rod Tyrellů podporovaly až k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hořkému konci a ještě dál.</emphasis> „Ať si je šílená,“ řekl ser Kevan, „jenže pokud sem na západ vane tolik kouře, na východě jistě hoří nějaký oheň.“</p>
<p>Velmistr Pycelle naklonil hlavu na stranu. „Draci. Stejné příběhy pronikly do Starého města. Je jich příliš mnoho, než abychom je mohli jen tak pustit ze zřetele. Stříbrovlasá královna se třemi draky.“</p>
<p>„Na opačném konci světa,“ řekl Mace Tyrell. „Královna Zálivu otrokářů, ano. Ať si tam vesele vládne.“</p>
<p>„V tom se shodneme,“ řekl ser Kevan, „jenže ta dívka je krev Aegona Dobyvatele a já si nemyslím, že by se spokojila s tím, že navždy zůstane v Meereenu. Pokud by se měla dostat k našim břehům a spojit svoje síly s Conningtonem a tím jeho princem, ať už je podvržený či ne... musíme Conningtona a jeho pretendenta zničit <emphasis>teď</emphasis>, než stačí přijít na západ Daenerys Za bouře zrozená.“</p>
<p>Mace Tyrell si založil ruce na hrudi. „Přesně to mám v úmyslu udělat, sere. <emphasis>Po</emphasis> procesu.“</p>
<p>„Žoldáci bojují za peníze,“ prohlásil velmistr Pycelle. „S dostatečným množstvím zlata bychom snad mohli Zlaté společenstvo přesvědčit, aby nám lorda Conningtona a pretendenta vydali.“</p>
<p>„Ano, kdybychom měli zlato,“ vložil se do hovoru ser Harys Swyft. „Běda, moji páni, v našich sklepeních jsou místo truhlic se zlatem jen krysy a švábi. Opětovně jsem napsal myrským bankéřům. Pokud budou souhlasit, že splatí dluh koruny vůči Braavosu a udělí nám novou půjčku, možná bychom nemuseli zvyšovat daně. Jinak…“</p>
<p>„O magistrech Pentosu je známo, že rovněž půjčují peníze,“ řekl ser Kevan. „Zkus je.“ Pomoc od Pentosanů byla sice ještě méně pravděpodobná než od myrských lichvářů, ale zkusit to musí. Pokud nenaleznou nějaký jiný zdroj zlata anebo nebude možné přesvědčit Železnou banku, aby ještě posečkala, nebude mít jinou možnost než splatit dluhy koruny lannisterským zlatem. Neodvažoval se vyhlásit nové daně, ne když bylo Sedm království zralých na rebelii. Polovina lordů v říši nedokázala rozpoznat daně od tyranie a uprchla by k nejbližšímu uchvatiteli, pokud by jim to mělo zachránit byť jen zlámanou grešli.</p>
<p>„Jestliže to nevyjde, možná se budeš muset vydat do Braavosu a zkusit osobně vyjednávat se Železnou bankou.“</p>
<p>„Já?“ vyjekl ser Harys.</p>
<p>„Jsi správce pokladny,“ řekl ostře lord Randyll.</p>
<p>„To jsem.“ Chumáč bílých chlupů na konečku Swyftovy brady se pobouřeně zachvěl. „Musím mému pánovi připomínat, že tento problém není moje dílo? A ne všichni z nás měli příležitost naplnit si truhlice plundrem v Panenském jezírku a Dračím kameni.“</p>
<p>„Co tím naznačuješ, Swyfte?“ otázal se Mace Tyrell naježeně. „Ujišťuji tě, že v Dračím kameni jsme žádné bohatství nenašli. Muži mého syna prohledali každou píď toho vlhkého a pochmurného ostrova a neobjevili jediný drahý kámen ani hrudku zlata. Ani známky po oné bájné hromadě dračích vajec.“</p>
<p>Kevan Lannister viděl Dračí kámen na vlastní oči. Velmi pochyboval, že by Loras Tyrell prohledal každou píď té prastaré pevnosti. Koneckonců ji postavili Valyrijci... a všechna jejich díla páchla kouzly a čárami. A ser Loras byl mladý, náchylný ke všem nerozvážným kouskům mládí. A kromě toho byl při dobývání hradu vážně zraněn. Nijak by ovšem neprospělo, kdyby měl Tyrellovi připomínat, že by mohl být jeho oblíbený syn omylný. „Pokud bylo na Dračím kameni nějaké bohatství, jistě je nalezl Stannis,“ prohlásil. „Pojďme dál, moji páni. Možná si vzpomenete, že zde máme dvě královny, které čeká soud za velezradu. Moje neteř mne informovala, že se rozhodla pro rozsouzení v souboji. Jejím šampiónem bude ser Robert Strong.“</p>
<p>„Tichý obr.“ Lord Randyll se zamračil.</p>
<p>..Pověz mi, sere, odkud se ten muž vzal?“ chtěl vědět Mace Tyrell. „Proč jsme jeho jméno neslyšeli nikdy předtím? Nemluví, neukáže svou tvar, nikdy nebyl vidět beze zbroje. Víme s jistotou, že je to vůbec rytíř?“</p>
<p><emphasis>Dokonce ani nevíme, zdaje vůbec živý.</emphasis> Meryn Trant tvrdil, že Strong vůbec nejí ani nepije, a Boros Blount dokonce prohlásil že toho muže nikdy neviděl použít latrínu. <emphasis>Proč by taky měl? Mrtvoly nekálejí.</emphasis> Kevan Lannister měl silné podezření, kdo tento ser Robert ve skutečnosti pod svou lesknoucí se bílou zbrojí je. Podezření, které nepochybně sdíleli i Mace Tyrell a Randyll Tarly. Ať se za Strongovou přilbicí skrývá jakákoliv tvář, musí prozatím zůstat skrytá. Tichý obr byl jedinou nadějí jeho neteře. <emphasis>A modleme se, aby byl tak mocný, jak vypadá.</emphasis></p>
<p>Zdálo se však, že Mace Tyrell není schopen dohlédnout dál než za hrozbu vůči své vlastní dceři. „Jeho Veličenstvo jmenovalo sera Roberta členem Královské gardy,“ připomněl mu ser Kevan, „a Qyburn se za toho muže rovněž zaručuje. Ať je tomu, jak chce, potřebujeme, aby ser Robert zvítězil, moji páni. Pokud bude prokázána vina mé neteře z těchto zrad, bude vzata v potaz legitimita jejích dětí. Jestliže Tommen přestane být králem, Margaery přestane být královnou.“ Nechal Tyrella, ať si to v klidu stráví. „Cokoliv Cersei možná spáchala, stále je to dcera Skály, z mé vlastní krve. Nenechám ji zemřít zrádcovskou smrtí, ale udělal jsem to, že jsem ji zbavil drápů. Všichni její strážní byli propuštěni a nahrazeni mými vlastními muži. Místo jejích bývalých dvorních dam jí budou k dispozici septa a tři novicky vybrané Nejvyšším septonem. Již se nebude nijak podílet na vládě nad říší ani na Tommenově vzdělávání. Mám v úmyslu poslat ji po procesu zpátky do Casterlyovy skály a postarat se, aby tam zůstala. To by mělo stačit.“</p>
<p>Zbytek zůstal nevyřčen. Cersei byla nyní zkažené zboží, její moc byla u konce. Každý pekařský učedník a žebrák ve městě ji viděl v její hanbě a každý prodavač koláčů a koželuh zíral na její nahotu, pásl se očima na jejích prsou, břiše a ženských částech. Žádná královna nemohla očekávat, že by po tomhle mohla opět vládnout. Ve zlatě, hedvábí a smaragdech byla Cersei královnou, bezmála bohyní; nahá byla jen člověk, stárnoucí žena se striemi na břiše a prsy, která jí začínala poklesávat... a ženy v davu na to jistě s radostí upozorňovaly svoje manžele a milence. <emphasis>Raději žít v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hanbě než zemřít hrdý</emphasis>, pomyslel si ser Kevan. „Moje neteř již nebude páchat žádné další neplechy,“ slíbil Maceovi Tyrellovi. „Dávám ti na to svoje slovo, můj pane.“</p>
<p>Tyrell váhavě zabručel. „Jak pravíš. Moje Margaery dává přednost tomu, aby ji soudila církev, aby se mohla celá říše stát svědkem její neviny.“</p>
<p>Pokud je tvoje dcera tak nevinná, jak bys chtěl, abychom věřili, proč tady máš přítomnou celou svoji armádu, když má čelit svým žalobcům? mohl by se otázat ser Kevan. „Brzy, doufám,“ řekl místo toho, načež se otočil k velmistrovi Pycellemu. „Máme tu ještě něco?“</p>
<p>Velmistr Pycelle nahlédl do svých papírů. „Měli bychom vyřešit dědictví týkající se Růženína. Bylo vzneseno šest dědických nároků</p>
<p>„Otázku Růženína vyřešíme jindy. Co ještě?“</p>
<p>„Měly by být vykonány přípravy týkající se princezny Myrcelly.“</p>
<p>„Tohle se stává, když jednáte s Dorny,“ řekl Mace Tyrell. „Pro tu dívku lze jistě dohodnout lepší partii?“</p>
<p><emphasis>Jako například tvého vlastního syna Willase, že ano? Ona znetvořená jedním Dornem, on zmrzačený jiným?</emphasis> „To nepochybně,“ řekl ser Kevan, „jenže máme dost nepřátel, aniž bychom ještě uráželi Dorne. Pokud by měl Doran Martell spojit svoje síly s Conningtonem a podpořit toho jeho nastrčeného draka, mohla by se pro nás situace velice ošklivě zvrhnout.“</p>
<p>„Snad bychom mohli naše dornské přátele přesvědčit, aby se s lordem Conningtonem vypořádali sami,“ řekl ser Harys Swyft s nepříjemným zahihňáním. „To by nám ušetřilo spoustu krve a problémů.“</p>
<p>„To ano,“ přitakal ser Kevan unaveně. Je načase tohle ukončit. „Děkuji vám, moji páni. Sejdeme se znovu za pět dnů ode dneška. Po Cerseině soudu.“</p>
<p>„Jak pravíš. Ať Válečník propůjčí sílu pažím sera Roberta.“ Slova to byla neochotná a bradou pokývl Mace Tyrell lordu regentovi jen tak, že se to dalo stěží považovat za tu nejpovrchnější úklonu. Ale bylo to aspoň něco, a ser Kevan byl i za to málo vděčný.</p>
<p>Randyll Tarly odešel ze síně se svým lenním pánem s jeho kopiníky v zelených pláštích ihned za nimi. <emphasis>Tarly zde představuje opravdové nebezpečí,</emphasis> přemítal ser Kevan, když se díval, jak odcházeli. <emphasis>Úzkoprsý muž, ale oplývající železnou vůlí a bystrý, jeden z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nejlepších vojáků, jakými se jen může Rovina chlubit. Jak jej ale získám na naši stranu?</emphasis></p>
<p>„Lord Tyrell mne nemá v lásce,“ postěžoval si velmistr Pycelle ponurým tónem, když se pobočník vzdálil. „Ta záležitost s měsíčním čajem... nikdy jsem neměl o ničem takovém mluvit, ale královna vdova mi to přikázala. Mohu-li lorda regenta požádat, mnohem lépe by se mi spalo, kdybys mi půjčil pár svých strážných.“</p>
<p>„Lord Tyrell by si to mohl vyložit špatně.“</p>
<p>Ser Harys Swyft se zatahal za svou bradku. „Sám bych potřeboval strážné. Jsou nebezpečné časy.“</p>
<p><emphasis>Ano,</emphasis> pomyslel si Kevan Lannister, <emphasis>a Pycelle není jediný člen rady, kterého by náš pobočník rád vyměnil.</emphasis> Mace Tyrell měl na místo lorda správce pokladny vlastního kandidáta: svého strýce, lorda senešala Vysoké zahrady, jemuž říkali Garth Grobián. <emphasis>Tím posledním, co potřebuji, je další Tyrell v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>malé radě.</emphasis> Již tak byl v nevýhodě. Ser Harys byl otec jeho manželky. A s Pycellem také mohl počítat. Jenže Tarly byl přísahající vazal vysoké zahrady, stejně jako Paxter Redwyne, lord admirál a vrchní loďař, v současné sobě se plavící se svou flotilou kolem Dorne, aby se vypořádal s železnými muži Eurona Greyjoye. Jakmile se Redwyne vrátí do Králova přístaviště, v radě budou zasedat tři lannisterští a tři tyrellští.</p>
<p>Sedmým hlasem bude dornská žena, která v současné době provázela domů Myrcellu. <emphasis>Lady Nym. Jenže ve skutečnosti to žádná lady není, pokud je pravda jen polovina z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Qybumových hlášení.</emphasis> Nemanželská dcera Rudé zmije, skoro stejně neblaze proslulá jako její otec; odhodlaná zabrat si pro sebe křeslo v radě, které princ Oberyn sám okupoval tak krátce. Ser Kevan zatím nepovažoval za vhodné informovat Maceho Tyrella o jejím příchodu. Věděl, že pobočník z toho radost mít nebude. <emphasis>Člověkem, kterého tady potřebujeme, je Malíček. Petyr Baeliš byl nadán tím darem, že uměl vyčarovat zlaťáky ze vzduchu.</emphasis></p>
<p>„Najměte Horovy muže,“ navrhl ser Kevan. „Rudý Ronnet je již potřebovat nebude.“ Nemyslel si, že by Mace Tyrell byl tak nemoudrý, aby se pokusil zavraždit Pycelleho nebo Swyfta, ale pokud se budou cítit se strážemi bezpečněji, ať je tedy mají.</p>
<p>Tři muži společně vyšli z trůnní síně. Venku na vnějším nádvoří poletoval vzduchem sníh, jako zvíře vyjící v kleci, které se snaží dostat na svobodu. „Cítili jste někdy takový chlad?“ zeptal se ser Harys.</p>
<p>„Není dobré mluvit o chladu, když v něm stojíme,“ poznamenal velmistr Pycelle. Pomalu se šoural přes vnější nádvoří zpátky ke svým komnatám.</p>
<p>Druzí dva ještě chvíli setrvali na schodech do trůnní síně. „Já víru v tyhle myrské bankéře nevkládám,“ řekl ser Kevan svému kmotrovi. „Raději by ses měl připravit na cestu do Braavosu.“</p>
<p>Ser Harys se při té vyhlídce netvářil zrovna nadšeně. „Pokud není zbytí. Ale znovu říkám, že tento problém není moje dílo.“</p>
<p>„Ne. Byla to Cersei, která rozhodla, že Železná banka musí na splacení svého dluhu počkat. Mám poslat do Braavosu ji?“</p>
<p>Ser Harys zamžoural. „Její Výsost... to by... to by...“</p>
<p>Ser Kevan jej zachránil. „To byl žert. Nejapný žert. Jdi si najít teplý krb, aby ses zahřál. Já mám v úmyslu učinit totéž.“ Natáhl si rukavice a vyrazil přes nádvoří, ztěžka se opíraje proti vichru, zatímco jeho plášť pleskal a vířil kolem něj.</p>
<p>V suchém příkopu obklopujícím Maegorovu pevnost bylo na tři stopy sněhu a železné hroty, které jej lemovaly, se leskly jinovatkou. Jediným způsobem, jak se dostat do Maegorovy pevnosti anebo ven, bylo přes padací most, který se klenul nad příkopem. Na jeho vzdáleném konci vždycky stál na stráži rytíř Královské gardy. Dnes večer připadla tato povinnost seru Merynu Trantovi. Balon Swann honil kdesi v Dorne ničemného rytíře Temnohvězdu, Loras Tyrell ležel vážně zraněn v Dračím kameni, Jaime zmizel v říčních krajinách... tudíž v Králově přístavišti zbývali jen čtyři z Bílých mečů a ser Kevan uvrhl Osmunda Černokotlého (a jeho bratra Osfryda) do žalářů do pár hodin po Cerseině přiznání, že pojala oba muže za svoje milence. A tak zde zbýval ku ochraně krále a jeho rodiny pouze Trant, vetchý Boros Blount a Qyburnovo němé monstrum Robert Strong.</p>
<p><emphasis>Budu muset najít pro Královskou gardu nějaké meče.</emphasis> Tommen by kolem sebe měl mít sedm dobrých rytířů. V minulosti sloužili příslušníci Královské gardy na doživotí, což ovšem nezabránilo Joffreymu propustit sera Barristana, aby uvolnil místo pro svého psa, Sandora Clegana. Kevan by mohl tohoto precedentu využít. <emphasis>Mohl bych dat bíly plášť Lancelovi,</emphasis> přemítal, <emphasis>je to mnohem větší </emphasis>pocta, <emphasis>než jaké se mu kdy dostane u Válečníkových synů</emphasis>.</p>
<p>Ve svých komnatách pověsil Kevan Lannister svůj sněhem promočený plášť, zul si boty a nařídil svým sluhům, aby přinesli čerstvé dříví do krbu. „Také by mi udělal dobře pohár svařeného vína, řekl, když se posadil ke krbu. „Postarejte se o to.“</p>
<p>U ohně brzy rozmrzl a víno jej pěkně zahřálo zevnitř. Také jej učinilo ospalým, a tak se neodvažoval dát si druhý pohár. Jeho den ještě zdaleka neskončil. Musel si přečíst zprávy, napsat dopisy. A <emphasis>povečeřet s Cersei a králem.</emphasis> Díky bohům byla jeho neteř od své kajícné procházky zaražená a pokorná. Novicky, které měla k dispozici, hlásily, že tráví třetinu svých bdělých hodin se svým synem, další třetinu v modlitbách a zbytek v lázni. Koupala se čtyřikrát i pětkrát denně, drhla se kartáčem z koňských žíní a silným louhovým mýdlem, jako by měla v úmyslu sedřít ze sebe kůži.</p>
<p><emphasis>Tu poskvrnu ze sebe nesedře nikdy, bez ohledu na to, jak silně se drhne.</emphasis> Ser Kevan si pamatoval děvčátko, kterým kdysi byla, tak živé a rozpustilé. A když měla po prvním krvácení, ach... žila kdy na světě panna, na které bylo tak příjemné spočinout pohledem? <emphasis>Kdyby Aerys souhlasil, že ji provdá za Rhaegara, ke kolika smrtím by možná nemuselo nikdy dojít?</emphasis> Cersei mohla princi porodit syny, které chtěl, lvy s fialovýma očima a stříbrnými hřívami... A s takovou manželkou by se možná Rhaegar nikdy dvakrát nepodíval na Lyannu Stark. Ta seveřanská dívka oplývala divokou krásou, jak si vzpomínal, jenže jakkoliv jasně mohla pochodeň planout, nikdy se nemohla rovnat vycházejícímu slunci.</p>
<p>Bylo však zbytečné přemítat o ztracených bitvách a neprošlapaných cestách. To byla neřest starých, vyřízených lidí. Rhaegar se oženil s Eliou z Dorne, Lyanna Stark zemřela, Cersei pojal za svou manželku Robert Baratheon a dopadlo to tak, jak to dopadlo. A jeho dnes večer zavede jeho vlastní cesta do komnat jeho neteře a tváří v tvář Cersei.</p>
<p><emphasis>Nemám důvod cítit se provinile</emphasis>, říkal si ser Kevan v duchu.</p>
<p><emphasis>Tywin by to jistě pochopil Byla to jeho dcera, kdo přivodil hanbu na naše jméno, ne já. To, co jsem udělal, jsem udělal pro rod Lannist</emphasis>erů.</p>
<p>Ne že by jeho bratr nikdy neudělal totéž. V posledních letech svého života, po skonu jejich matky, pojal jejich otec za svou milenku pohlednou dceru jistého svíčkaře. Nebylo neobvyklé, že si ovdovělý lord našel prostou dívku z lidu, aby mu zahřívala postel... jenže lord Tytos brzy začal tuto ženu usazovat vedle sebe v síni, zahrnovat ji dary a poctami, dokonce se jí vyptával na její názor na státní záležitosti. Neuplynul ani rok a propouštěla služebnictvo, poroučela rytířům jeho domácí stráže, dokonce mluvila za jeho lordstvo, když bylo indisponováno. Získala takový vliv, že se po Lannisportu začalo říkat, že jakýkoliv člověk, který si přeje, aby byla vyslechnuta jeho žádost, by před ní měl pokleknout a hlasitě hovořit k jejímu klínu... poněvadž ucho Tytose Lannistera bylo mezi nohama jeho lady. Dokonce začala nosit šperky jejich matky.</p>
<p>A to až do dne, kdy jejich lordu otci puklo srdce v hrudi, zatímco vystupoval po příkrém schodišti k její ložnici. Všichni vyžírkové, co nazývali sami sebe jejími přáteli a vtírali se do její přízně, ji velice rychle opustili, když ji Tywin nechal svléknout donaha a hnal ji ulicemi Lannisportu až do doků, jako nějakou sprostou běhnu. Třebaže se jí žádný člověk ani nedotkl, ta procházka znamenala konec její moci. Tywina jistě nikdy ani ve snu nenapadlo, že stejný osud očekává jeho vlastní zlatou dceru.</p>
<p>„Muselo to tak být,“ zamumlal ser Kevan nad zbytky svého vína. Bylo třeba upokojit Nejvyššího septona. Tommen potřebuje mít pro nadcházející bitvy podporu církve. A Cersei... to zlaté dítě vyrostlo v ješitnou, pošetilou, chamtivou ženu. Kdyby ji nechali vládnout, zkazila by Tommena stejně, jako zkazila Joffreyho.</p>
<p>Venku se zvedal vítr, chřestil okenicemi jeho komnaty. Ser Kevan vstal. Byl čas postavit se lvici v jejím doupěti. <emphasis>Zbavili jsme ji drápů. Jenže Jaime...</emphasis> Ale ne, o tomhle přemýšlet nebude.</p>
<p>Oblékl si starý, hodně obnošený kabátec, pro případ, že by měla jeho neteř v úmyslu vychrstnout mu do tváře další pohár vína, ale opasek s mečem nechal pověšený na opěradle svého křesla. V Tommenově přítomnosti mohli nosit meče jen rytíři Královské gardy.</p>
<p>Když vstoupil ser Kevan do královských komnat, na stráži u krále a jeho matky byl ser Boros Blount. Blount na sobě měl bílou zbroj s lakovanými šupinami, bílý plášť a polopřilbu. Nevypadal moc dobře. V poslední době Boros povážlivě ztloustl ve tváři a na břiše a ani jeho barva nepůsobila moc zdravě. A opíral se o zeď za sebou, jako by pro něj stát bez opory znamenalo příliš velké úsilí.</p>
<p>Jídlo servírovaly tři novicky, vydrhnuté dívky dobrého původu, ve věku od dvanácti do šestnácti let. V jejich měkké bílé vlně vypadala každá nevinnější a bezelstnější než ostatní dvě, a Nejvyšší septon přesto trval na tom, že žádná dívka nestráví v královniných službách víc než sedm dní, jinak by je Cersei zkazila. Staraly se o královnin šatník, obsluhovaly ji v lázni, nalévaly jí víno, převlékaly jí ráno povlečení. Každou noc sdílela jedna z nich s královnou lože, aby zajistily, že nebude mít žádnou jinou společnost; ostatní dvě spaly v sousední komnatě, kde nad nimi bděla septa.</p>
<p>Do královniny přítomnosti jej doprovodila dívka vysoká jako čáp, s tváří poďobanou od neštovic. Cersei vstala, když vstoupil, a zlehka ho políbila na tvář. „Drahý strýče, jak je od tebe hezké, že s námi povečeříš.“</p>
<p>Královna byla oblečená střízlivě, jak příslušelo starší ženě, v tmavohnědých šatech zapnutých až ke krku a v zelené peleríně s kápí, která jí zakrývala oholenou hlavu. <emphasis>Před svou procházkou by si klidně nasadila na holou hlavu zlatou korunu.</emphasis></p>
<p>„Posaď se,“ řekla. „Dáš si víno?“</p>
<p>„Pohár.“ Posadil se, stále obezřetný.</p>
<p>Pihovatá novicka jim naplnila poháry horkým kořeněným vínem. „Tommen mi říkal, že lord Tyrell má v úmyslu přebudovat Pobočníkovu věž,“ řekla Cersei.</p>
<p>Ser Kevan přikývl. „Říkal, že nová věž bude dvakrát tak vysoká, jako ta, co jsi spálila.“</p>
<p>Cersei se vydral z úst hrdelní smích. „Dlouhá kopí, vysoké věže... naráží snad lord Tyrell na něco?“</p>
<p>To mu vyčarovalo úsměv na tváři. <emphasis>Je dobře, že si stále pamatuje, jak se smát.</emphasis> Když se jí zeptal, zda má všechno, co potřebuje, královna řekla: „Slouží mi dobře. Dívky jsou milé a dobré septy dohlížejí na to, abych se modlila. Ale jakmile bude prokázána moje nevina, potěšilo by mne, kdyby mi opět mohla sloužit Taena Merryweather. Mohla by přivést ke dvoru svého syna. Tommen kolem sebe potřebuje jiné chlapce, přátele urozeného původu.“</p>
<p>Byla to skromná žádost. Ser Kevan neviděl důvod, proč by jí v tomto ohledu nemohl vyhovět. Sám může vzít Merryweatherova chlapce do pěstounské péče, zatímco lady Taena doprovodí Cersei zpátky do Casterlyovy skály. „Pošlu pro ni po soudu,“ slíbil jí.</p>
<p>Večeře začala hovězí polévkou s kroupami, následovaly pečené křepelky a štika, bezmála tři stopy dlouhá, s tuříny, houbami a spoustou teplého chleba a másla. Ser Boros ochutnal z každého pokrmu, který položili před krále. Zahanbující povinnost pro rytíře Královské gardy, ale možná to bylo jediné, co byl Blount poslední dobou schopen vykonávat... a s ohledem na způsob, jakým zemřel Tommenův bratr, to bylo jedině moudré.</p>
<p>Král vypadal šťastnější, než jej Kevan Lannister viděl po dlouhý čas. Od polévky až po sladkosti brebentil Tommen o hrdinských kouscích svých koťat, zatímco je krmil nejchutnějšími kousky štiky rovnou ze svého královského talíře. „Minulého večera byla venku před mým oknem zlá kočka,“ informoval sera Kevana v jednu chvíli, „ale Pan Dráp na ni zasyčel a kočka utekla přes nádvoří.“</p>
<p>„Zlá kočka?“ zeptal se ser Kevan pobaveně.</p>
<p>„Starý černý kocour s potrhaným uchem,“ vysvětlila mu Cersei. „Špinavý tvor, a zlý. Jednou poškrábal Joffreyho na ruce.“ Protáhla obličej. „Já vím, díky kočkám tu nemáme krysy, ale tenhle kocour... prý dokonce napadá havrany v ptačinci.“</p>
<p>„Požádám krysaře, aby na něj nalíčili past.“ Ser Kevan si nepamatoval, že by kdy zažil svoji neteř tak klidnou, tak zaraženou, tak zdrženlivou. Což je jen dobře, předpokládal. Na druhé straně jej to rozesmutnilo. <emphasis>Plápolala tak jasně, ale nyní její oheň vyhasl.</emphasis> „Nezeptala ses na svého bratra,“ řekl, zatímco čekali na krémové zákusky. Ty byly královy oblíbené.</p>
<p>Cersei zvedla bradu, její zelené oči se zaleskly ve světle svící. „Jaime? Doslechl ses o něm něco?“</p>
<p>„Nic. Cersei, možná by ses měla připravit na-“</p>
<p>„Kdyby byl mrtvý věděla bych to. Přišli jsme na tento svět společně, strýče. On by jej beze mne neopustil.“ Napila se vína. „Tyrion ať si klidně umře. Kdykoliv se mu zachce, předpokládám, že o něm jsi také neslyšel?”</p>
<p>„Ne, poslední dobou se nám nikdo žádnou trpasličí hlavu prodat nesnažil.”</p>
<p>Přikývla. „Strýče, mohla bych se tě na něco zeptat?”</p>
<p>„Na cokoliv chceš.”</p>
<p>„Tvoje manželka... máš v úmyslu přivést ji ke dvoru?”</p>
<p>„Ne.“ Dorna byla něžná duše, necítila se dobře nikde jinde než doma, s přáteli a rodinou kolem sebe. Starala se o jejich děti, snila o tom, že bude mít vnoučata, modlila se sedmkrát denně! Ráda vyšívala a milovala květiny. V Králově přístavišti by byla šťastná asi jako jedno z Tommenových koťat v jámě plné zmijí. „Moje žena nerada cestuje. Jejím domovem je Lannisport.”</p>
<p>„Je moudré, když zná žena svoje místo.”</p>
<p>Nelíbilo se mu, jak to zní. „Pověz mi, co tím myslíš.”</p>
<p>„Já myslela, že jsem to řekla.” Cersei zvedla svoji číši. Pihovatá dívka ji znovu naplnila. Pak přinesli krémové zákusky a konverzace opět nabrala lehčí tón. Teprve když ser Boros odvedl Tommena a jeho koťata do královské ložnice, stočil se jejich hovor na královnin soud.</p>
<p>„Osneyho bratři nebudou nečinně stát a dívat se, jak umírá,” varovala jej Cersei.</p>
<p>„To jsem ani neočekával. Proto jsem je nechal oba uvěznit.” Zdálo se, že to ji zarazilo. „Za jaký zločin?”</p>
<p>„Smilnění s královnou. Jeho Nejvyšší svatost říká, že jsi přiznala, že jsi s nimi oběma spala copak jsi zapomněla?”</p>
<p>Cersei zrudla ve tváři. „Ne. Co s nimi uděláš?”</p>
<p>„Pokud se doznají, půjdou na Zeď. Pokud to popřou, mohou se postavit seru Robertovi. Takoví muži nikdy neměli být pozvednuti tak vysoko.”</p>
<p>Cersei sklopila hlavu. „Já... špatně jsem je odhadla.“</p>
<p>„Zdá se, že jsi špatně odhadla spoustu dobrých lidí.</p>
<p>Možná by řekl víc, jenže se vrátila tmavovlasá novicka s kulatými tvářemi a řekla: „Můj pane, moje paní, omlouvám se, že vyrušuji, ale dole je chlapec. Velmistr Pycelle žádá o přízeň okamžité regentovy přítomnosti.”</p>
<p><emphasis>Temná křídla, temná slova,</emphasis> pomyslel si ser Kevan. <emphasis>Že by padl Bouřlivý konec? Nebo je to vzkaz od Boltona ze Severu?</emphasis></p>
<p>„Možná jsou to zprávy o Jaimem,“ řekla královna.</p>
<p>Existoval jen jeden způsob, jak se to mohl dozvědět. Ser Kevan vstal. „Omluv mne, prosím.“ Než odešel, klesl na koleno a políbil své neteři ruku. Pokud by její tichý obr selhal, mohl by to být poslední polibek, kterého se jí kdy mělo dostat.</p>
<p>Poslíček byl osmiletý či devítiletý chlapec, tak zabalený v kožešinách, že připomínal medvídě. Trant jej nechal čekat venku na padacím mostě, místo aby jej vpustil do Maegorovy pevnosti. „Jdi se ohřát někam ke krbu, chlapče,“ řekl mu ser Kevan a vtiskl mu do dlaně minci. „Já cestu do ptačince znám.“</p>
<p>Konečně přestalo sněžit. Za závojem potrhaných mraků plul měsíc v úplňku, kulatý a bílý jako sněhová koule. Na obloze chladně zářily vzdálené hvězdy. A jak ser Kevan kráčel přes vnitřní nádvoří, hrad mu připadal jako nějaké cizí zlé místo, kde každé baště a věži narostly ledové zuby a každá známá cestička zmizela pod bílou pokrývkou. V jednu chvíli mu spadl k nohám a rozbil se u nich na kusy rampouch dlouhý jako kopí. <emphasis>Podzim v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Králově přístavišti,</emphasis> přemítal. <emphasis>Jaké to asi musí být u Zdi?</emphasis></p>
<p>Dveře mu otevřela posluhovačka, kostnaté stvoření v kožešinou lemovaném hávu, který pro ni byl příliš velký. Ser Kevan si odupal sníh z bot, sundal si plášť, hodil jí ho. „Velmistr Pycelle mne očekává,“ řekl jí. Dívka přikývla, vážná a tichá, a ukázala ke schodišti.</p>
<p>Pycelleho komnaty se nacházely pod ptačincem, rozměrná řada pokojů přecpaných stojany s bylinami, mastmi a lektvary a policemi plnými knih a svitků. Seru Kevanovi tam vždycky připadalo nepříjemně horko. Dnes večer ale ne. Jakmile se ocitl za dveřmi komnaty, zasáhl jej citelný chlad. Černý popel a skomírající uhlíky byly vším, co zbylo z ohně v krbu. Tu a tam bylo rozmístěných pár blikajících svící, které vrhaly jezírka matného světla.</p>
<p>Zbytek tonul ve stínu... kromě místa pod otevřeným oknem, kde se v měsíčním světle blyštěla sprška ledových krystalků ledu vířících ve větru. Na okenním sedátku seděl havran, bledý, obrovský, s načechraným peřím. Byl to ten největší havran, jakého kdy Kevan Lannister viděl. Větší než jakýkoliv lovecký sokol v Casterlyové skále, větší než ta největší sova. Kolem něj tančil vanoucí sníh, a měsíc jej pomaloval stříbrně.</p>
<p><emphasis>Ne stříbrně. Je bílý. Ten pták je bílý</emphasis>.</p>
<p>Bílí havrani z Citadely nenosili vzkazy, ne jako jejich černí příbuzní... Když je vyslali ze Starého města, bylo to jen za jediným účelem: aby zvěstovali změnu roční doby.</p>
<p>„Zima,“ řekl ser Kevan. To slovo se srazilo ve vzduchu v bílý opar. Odvrátil se od okna.</p>
<p>Tehdy jej něco uhodilo do hrudi mezi žebra, prudce jako obří pěst. Ten úder mu vyrazil dech z těla a připravil jej o rovnováhu. Bílý havran se vznesl do vzduchu, jeho bledá křídla zapleskala kolem jeho hlavy. Ser Kevan chvíli vrávoral pozpátku, pak napůl dosedl a napůl spadl na okenní sedátko. <emphasis>Co... kdo...</emphasis> Do jeho hrudi byl zaražený až téměř po opeření šíp. <emphasis>Ne. Ne, takto zemřel můj bratr.</emphasis> Kolem dříku prosakovala krev. „Pycelle,“ zamumlal zmateně. „Pomoz mi... já...“</p>
<p>Pak ho uviděl. Velmistr Pycelle seděl u svého stolu, hlavu měl jako na polštáři položenou na velkém, v kůži vázaném svazku před sebou. <emphasis>Spí,</emphasis> pomyslel si Kevan... dokud nezamrkal a nespatřil hlubokou rudou sečnou ránu na skvrnité lebce starého muže a jezírko krve pod jeho hlavou, které umazalo stránky jeho knihy. Kolem jeho svíce byly kousky kosti a mozku, jako ostrůvky v jezeře rozpuštěného vosku.</p>
<p><emphasis>Chtěl stráže,</emphasis> pomyslel si ser Kevan. <emphasis>Měl jsem mu poslat stráže. </emphasis>Že by měla Cersei po celou dobu pravdu? Je tohle práce jeho synovce? „Tyrione?“ zavolal. „Kde...?“</p>
<p>„Daleko,“ odpověděl napůl známý hlas.</p>
<p>Stál ve stínu vedle knihovny, otylý, s bledou tváří, kulatými rameny, svíral v měkkých napudrovaných rukou kuši. Na nohou měl hedvábné trepky.</p>
<p>„Varysi?“</p>
<p>Eunuch odložil kuši. „Sere Kevane. Odpusť mi, jestli můžeš. Nechovám vůči tobě žádnou zášť. Tento čin jsem nespáchal ze zlovolnosti. Udělal jsem to pro říši. Za děti.“</p>
<p><emphasis>Já mám děti. Mám ženu. Ach, Dorn</emphasis>o. Zalila jej bolest. Zavřel oči, znovu je otevřel. „V tomto... V tomto hradu jsou stovky lannisterských strážných.“</p>
<p>„Naštěstí ne v této místnosti. To mne rmoutí, můj pane. Nezasluhuješ si osamoceně zemřít v tak chladnou temnou noc. Jsou mnozí jako ty, dobří muži ve službách zlých věcí... jenže jsi vyhrožoval, že zničíš všechnu dobrou práci, kterou odvedla královna, že usmíříš Vysokou zahradu a Casterlyovu skálu, že zavážeš církev našemu malému králi, že sjednotíš Sedm království pod Tommenovou vládou. A tak...“</p>
<p>Do místnosti zavál poryv větru. Ser Kevan se prudce zachvěl.</p>
<p>„Je ti zima, můj pane?“ zeptal se Varys. „Odpusť mi. Velmistr Pycelle se během svého umírání pokálel a ten zápach byl tak příšerný, až jsem si myslel, že se zadusím.“</p>
<p>Ser Kevan se pokoušel vstát, ale veškerá síla jej opustila. Necítil nohy.</p>
<p>„Kuše mi připadala docela příhodná. Měl jsi toho s lordem Tywinem tolik společného, tak proč ne? Tvoje neteř si bude myslet, že tě zavraždili Tyrellové, možná dokonce s němým souhlasem Skřeta. Tyrellové naopak budou podezřívat ji. Někdo někde přijde na způsob, jak z toho obvinit Dorny. Pochybnosti, rozkol a nedůvěra pozřou veškerou půdu pod nohama vašeho chlapeckého krále, zatímco Aegon pozvedne svoje praporce nad Bouřlivým koncem a lordi celé říše se shromáždí kolem něho.“</p>
<p>„Aegon?“ Na okamžik nechápal, o čem Varys mluví. Pak si vzpomněl. Miminko zabalené do karmínového pláště, látka poskvrněná jeho krví a mozkem. „Mrtvý. Je mrtvý.“</p>
<p>„Ne.“ Eunuchův hlas jako by byl náhle hlubší. „Je tady. Aegon byl utvářen pro vládu od té doby, co se naučil chodit. Byl vycvičen ve zbrani, jak přísluší rytíři, ale to nebyl konec jeho vzdělávání. Umí číst a psát, hovoří několika jazyky, studuje historii, právo a poezii. Septa jej poučuje o tajemstvích víry od té doby, co byl dost stár, aby je pochopil. Žil s rybáři, vlastníma rukama pracoval, plaval v řekách, vyspravoval sítě a naučil se vyprat si v případě potřeby svoje vlastní šatstvo. Umí rybařit, vařit, obvázat ránu, ví, jaké to je, když má člověk hlad, když je štvanou zvěří, když má strach. Tommena učí, že kralování je jeho právo. Aegon pochopil, že kralování je jeho povinnost, že pro krále musí být vždycky na prvním místě jeho lid, že musí žít a vládnout pro ně.“</p>
<p>Kevan Lannister se pokusil vykřiknout... Zavolat svoje stráže, svoji ženu, svého bratra... ale slova nepřicházela. Z úst se mu vyřinula krev. Prudce se zachvěl.</p>
<p>„Je mi to líto,“ Varys si zamnul ruce. „Vím, že trpíš, a přesto tady stojím a chovám se jako nějaká hloupá stařena. Je načase skoncovat s tím.“ Eunuch našpulil rty a tiše zapískal.</p>
<p>Ser Kevan byl studený jako led a při každém pracném nádechu jím projel čerstvý záchvěv bolesti. Z jezírka tmy se vynořilo dítě, bledý chlapec v otrhaných šatech, ne víc než devítiletý či desetiletý. Další se zvedl zpoza křesla velmistra Pycelleho. Byla tam i dívka, která mu otevřela dveře. Děti byly všude kolem něho, půl tuctu jich bylo, s bledými tvářemi a tmavýma očima, chlapci i dívky dohromady.</p>
<p>V rukou měli dýky.</p>
</section>
</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAAIAVUDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+dHVP2oLyC88G3Wrft3eP
rGTxHfPfePLPwz8NvF/iC58KJqLWVy1pbRp4hWK1fRbi7v8AQtYGrXN5qL3OkNqWl6LLY6j
axJzdh+2Hq2on4d3837Uvxy0Dw3f/ABl1Pwf8QfDuoaWde8VWvwqsrOzubL4r2YsdBtYNJ/
teab+zJPDsw8QXVnNDPdwS3bWJhuCiopO8YSklKzTUWvd92SstLNpqNmm9m7Wdmh6p9PNbn
Q6R+05eWviCCLxL+2V8Vn0W/wDHnj/S7608KeGvFmqjTvAD6LO3wh8R3/inU/h9BZmSy8R2
0Vt4/TQ9Eu7h9L1K3m0uzaWyuom5Wb9or4oaRrmjeGpP29vGF8l7oWj6j4k8f6L8NPiDq2g
eGNbdNUTV/DHh+wj8JJceN7OW7TRblPEN/b+Gl0ywlkgtrXVLxp0iKKcG3DXe716pJtW7We
7um79RJb6t372006add/U9W8J/tN2cmo3tn4v/AGvf2oI7LRPhz4ZudV13w74R1aDTfEfxM
uW8SjxY/hXRtX+GcerX+maSbbwhHo3hvXbvw1barb6treo/2/ZSWEdodHwv+1/oOq618O/B
Wo/Hz9tnTrHxZpniOTx58Y/FNto/hiT4b6vYaffv4Vh0H4c+D/A3i+w8WW2vzWlo01lNrYl
s01S2tZ777XDeyQFFW1Z20aTejUXfVvVtX00trpZdbts5vw/+1bqUXwp8Ha14v/bM/aktfi
fc3ME/inwj4Z+DuieJLjS7a01fWbHVdOjtdd0Pw/pNnLJp9poOs6T4k1Lxbqf2pdX1PTLvw
2kmipLNd8Wftg69qPh34n3Hw+/aG/al0e+8FeMfh/Y/DaTxV4X0PUNd+N3gjXNQFt8Rdbk8
M2nwv03SfAd94V0uOTUdGSbxPff2g8lnZTWUbzSNaFFLXv8AhH87Xfo215Ct5ve+6+7bbyP
TvFX7UHh3SvGPji78MfthftLan8M4/FnwfuvAvh7Tfhfrms+PNY+Hpks4/jRpPiLXtW+Fvh
3w94d8fzRXUmp+EYUj1LTdMm0e80+71C/XUbSSPmvG/wAf/HOh3umQ+E/27vid4ij8W6z43
jt4LT4LeOr+z+GfhGLWEuvh1rWs6qfhlouqeKvGd7oTHRdc8Kx+HU0JdXiutTl8SWtlBbQz
FFEvhbaT1vZrT3XGXSz1ej12dlbSzOz8J/tIadp2veDvD3iX9ur4+eIvN1X4sP448d6H8K/
Engfwq/hyzXw1c/CLQnsfEHwe8SajpHivW4j4sn8Sz6Xpmv6XY31voelRXRhum1ipj+2f8P
NDM9vD8c/26fitd6p8U7Hw0st/4P8AC3wV8N6F8Lb6V45viHbXFp4F+Ius+IdQ8PR/Y1m0L
UrPS7vWJba/uzpOmQywwsUVMJNxg7RS5YS5VGNtUvdu05W92/xc12/e1I5NElOaSVtHHXW6
veL1W2ltF63dZ/tKadZ23x4j1b9v345Rf8Iv8Q/FPhj4LX1v+z4del8Z+CLWLS38JeLtR0B
/BdhdaxPrclxrulXumJrngmHRrrQbLUjK9nrjR2EY/bB0PW11vw14Z/ag/aptri3+BPiXx3
pfxR+Ivwn8L6Ba3Xxs0yxlvPDXwUtvhZoPw+8R3upQeLpUs9OXxTB8QIbXTpprq5tbm/is4
vtpRVJWi7WXvWXuwdrxv1i9bu9+6XnerbavRW9dtX56fiy5/wANUPq3gv4fajpX7ZXxY8La
tqX7OWtX/wAQLbxB8I/Emva5o/7UUEsV1onh238OeHPhG+m6d8NCYJbC41WfxRqk99aS2+o
Qm3uIp42l8dftMXttaQ/EfwX+3V8RNQ0i+PwktvD/AMF/Evwl8V3vxJefWNAso/i7c/ErXt
C+FNvongK28GeIzc6j4ek8M2fj/wD4SDQLQafbWs17eQzIUUNrW0YrmSTtdWbaXOtfiSWn2
e8WCVu79dxfDX7SOp6NY6Nc+Mf26/in4s1rXPGfwYs4D4F/Z+8XeG08CeDNSlvh8dtR8X2v
jb4TXelX0nhyVrA+CLvRr261DVNNgutR1DQknf8AskekeL/2zfhr4P1H4hT6R+0t+2z8Y9U
0bwrY6h4A8EeFPhl4Y8JeEvEXia5+wLr3hk/GrVPhx/b2oaZpss2p3sHi9PhL4e0650uwgj
tobm9usOUUnq46K6T1sr7RT3vvu7W12sFtbtu38t7L8LP8fwLWj/tFeD7j4xX2kaz+3L+0D
4Z+Ed38Ifht4+02Wb4SL4v8VeH/AIn+J4p/+FkfCibxIPhHCPEd98LALLUYns/CGnjxpm70
iG8sLu0N41Twj+2B4Ni1D4YeF/EH7UH7V3iDVvGPj6fw18VviLdfAbwh8IfBHwU8FvHaCw+
Iltok3gX4tax40s/tdzLM3h6W60PVZoLCb7Wumy3EMSlFWpWtpF2d9Yp8yveze9nto07aJo
Lb6vW3Xa3bTr1vfXsUvAf7Vcmv+AfBknjb9sv4neG/Fum/tM+KfDnxeudT+DWsWaXP7MmnT
3S+FPF3wn8MeHfg94ludX8eeKLEWmrzQ674g0qLQLyVtM1HSpbaW3nXr7X4/Raz8Mjrukf8
FEfFfhbxj4I8PfFP/hK7PxN+zZ4iutT+JfxB0DxXNJ8JE+FPgBfhrpc1t8P/AIgeBYUkvdQ
8Q+NI9Y0DxVeuus6dZ6dZyQ3RRUTqOEU1GD96KfMm7pu3dWsnpy221vrcabd+ZrRqytbW+t
mnqr6ei66nOaN+094q03QvF/jHxT+3VrWsTT/Dr4j3HhP4LeDfgh8Rj4y0/wCJ/wDZ1pefB
Tw6fG3iT4E6f4Z8Q+Hr69M1p8Rr3UNO8Gy6bIq2ekT3cVyuqL7zrX7VnwV8O6z8O11P9u39
sDXNHu9C1G48eaZ4E/Zq8LeIpG1u0sbO90GG58Uav4J8N2Xg59VlFxo954U07w9451Hw3qd
zZHUde+yQz3kpRSjVc7+7COsl7sb7ctn77nZ6t6WXkK23vS09Ndt9PytuzzSy/a30zxzP+z
Z4i039rf4wfBXTfiPrXxh0b43fDf4g+DNE+Jus/BkeA7AX3wy1ceMtN+Fvgfw9YWvxk1KAa
IbjUNE1uTwesv8Aa1wNQtbW8t2r+MP2xPBHgWw+KGr6d+2D+0r8d9X0TV9Fh+F/gLwb+zBo
/wAMLPxrp2q6gV1W81b4q+LvDHiKGe48L2cN1qV5dWvw98O6Xq7TaZpmjG+ge5vYCitOZ8r
Wmq+KyuvdUbx05U9L/DZybk1dgo2d+aT8m1b8r/idTq/7Ttnb6n+1t4U0D9uzX9T1rwbovw
p1T9kfxHrnwouvD3w38d6l4kt7G++J2n/EXXtK+E/iTU9V1H4byXL+G4dK0LQvDEfii/tLi
9s7iAq1pB1sfx88C+KNW8UeDPC3/BSXWvCUlh8TPh1q2mfEX4h/AfxNB4OX4Fa14Ge5+I1h
pOly/B9vEfiz4teA/iKLqx06xubjwfoOp+FLnT57We8vjcrAUUKd4pOEWrPT3l8Tcnblktb
u3N8VklzaIpaK2/m9/wALHlnwr/aS8Rax4s0K/wDid+323gXwPoPjjQtH8YaAn7NfxYuvHv
jr4dxeJvEVn4w8aeFJtP8AghrGmeBPF2raBZ+Gdc8C+AL+TxhABrlxba34ssbrTrrT29B0b
9rD4Yy/B7wz4l8Wft2/tU6P4/1bxzqFve+BfBP7Nfhz4j+J7TwZB4n8U6YtvF4cufA/gaw0
S7t/DFh4J8T2vi/WPHms22uv4l1uxsfBqzaIY5Cik5JWfJB2sveTm7NpbzcpLRWTi013E1d
Wu15rf8UzF+JH7ZHhjXfAPxF134K/tF/tQfD7Wfhr8ZPg/wCEvCyfFz4deGfGF9+0b8KfGG
rXNh48+K2n+AdB+DPheT4dy+A9MhOvv4ZvfFOqR6rBLbadJDbX10rJ2/jT9qb4GeFviLcaY
v8AwUI/aZ8d+CtP8G6zqVw3w6/Yv8Gam2v+O9LGrNoOjx/EPVPDGj6LoWi+MILfRZtMjtPB
niufw3f6xeWmveIHbRxPOUUKbUdoa215I9ZN9u0uVX+zGK3TbTjdW5pL0avsl28r+rflbmP
h/wDtdeAfE/xQ/Zvl8eftW/G3wF8K/id8JPil4g+MHhDTvhh4V8U+K/gV8ZtA1TU9K+FvgD
xF8TdK/Z+tYL7w349WGy1vVta0rwFrM3hOxlt7e6iuba9M0Mngf9o3Sp9H0jRvFX7cHjRvi
d4k+B3xOtLi9s/2dPE+m/BzwN+0jp3i6Of4Yan4h8Y6h+zzP4h1j4Q+IPh9qJsNbHhjwNLe
ReONFuLt5rHw9qtlNalFR7R87haL+B3au9OVta+6lLktJJaKU+Tl5g5X/NLa3Ttvtq+uul+
hyfi34/8AiwePfFHgXw7/AMFI/EmnaLo9t/afhT4xav8AsZ+PdS0Txd4ivfA1heWvhG38H+
G/gtND/wAIXoHjGO/0vUfibcPZ67rNvd/8Sz4dfYdK+133u2hftP8AwIb/AIXnceIv2yP2u
9O0jwz4f8J6Z8H7zT/2ctFuPEHinXH+G+kS+NPFOieBNX+AWj3HibS5/jCmu6VZ6D4y8dfD
f/hG/Bg0zV59d1mW4nWMorRy2tGKs76Ju/qpOSt5Wt5W0Gk1e8nLbfl077Jb9b3S6WWhzx/
bQ+Cniu5uvA+k/Fn9vjwXDN+z34u8cSftDfEvwL8P9O1ez/aD0rTdR1DwZ8Hrf4JeAfgN4h
8Oax4d8TahDpdjd62nivThatqUsEGr+TZtdTc5p/7U/wANdN+FHwB1Lxl+3B+3DP8AFPW7b
wje/HXwZ8O/2VfhT4ku/DC6vprDxno2kDxT8OvCOkeG38L6/ldJ1seI/inqPjHwzZpqkGia
Hqd99jtiihTkk17rTjKPwU9E7NWtFaxabj2cpbqTQnG9vekrK2jSv5vSzfy/EwfGP7ZEGre
Gtf8AGXgn46ftr+AovBH7Unw58HaT4Q1/4beBPGXjn40/sq6rLeyfEH4sXFvD8C/D/hj4b/
E/RLCxji0TwdaeKNatNT1C6khmsVhh+1x+za5+1l8I9F+JHjnWrX9rT9uPxV8Jx+0r8Lb74
ceAPh18CNVj8Y6l+yjcWo074m6B4s8e+Mfg34Yh0r4t2esXtj4x0ybS9EvrS0sdF1XwZaaz
qM+saXqVoUUKpJaJrWHLfljdKLdrLl5b2na7T+GL+JXdP7tGtOl7a631VtL3Wrumee/En9o
bxH4e1HwdY+D/APgpT+1V4qXxLqfi2Txvr/hr9lrxkNA+Dvhi1+IWm3PgLT/BMfiDwR8PvF
fj34nal8Ovt2g+JLPxNoV14I0fW7a51ZtQvZ7rTre29T8A/tZeA9B8W/Cnwn41/bB/4KB/E
vQtGj+NOq/Fb4l6Z8M/Hfwr0XxRc3fijwxN8E/DWl+ENP8Aht438W2eoaD4CPjY+K9R0Czs
dI8QePY/D1n/AKH4dN9rMpRQ586V4w+y9IrdXevR3bV73vyrzukrdW9Latd730S16eiP2M/
4JEftYfCDxnpX7R9jqXib/gpL4qn0Hx94ffSPEX7RkXhPTI9R8H6vH4nm8M/8IT4d+H8Gnf
2AtrHZ31r4htvEWteJ9YuhFoV9Nf2ss89nGUUVySfvSuov3n9iHVx00itrtd+7b1Gf/9k=
</binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAAIAVUDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD0L4pfEr4rRfELxvHpvjDx
otsnijWVgWPXNZaEwx3UscbxuZHbawAZSCysHDBjnNfhJ+2b+0T4z0f4t/FCTxD+1t4h+GH
iLw/a+CdL8P8AgV9E8VeKNTv7W48N+G9Vn1i4Gl65DfX0Osx6vqQ0n+zrOzs7C70Ge08Qan
B9vsnUorkg37ju/jcEtLJPl1Wl76tLW1nsB8f+IP2wNej0P4iReBP2vvi9qWu+GPh74d8T+
F9d8R+H7rRtK+I3i+/1HR7TWvhzpXhGSG91nTLvSrW/u77+3ZvEVxapJpV4pt7i1C3MnT+I
P2nprLUdR1Pw3+2d8Trjw9D4Y+GmoeHLCDw74g1Xxjr2sXl5Y/8AC39HudLHgqDw94YvbXT
Jr/8A4RS31PU7wJqlnbrc3s1ncG4QorqbtbRNuULytq+Xm00sknfVJK/Kttbpq/VrRrS3lr
qnqraerMrxv+0T428P6ok/g/8Abs8U+IdJ8S+JPFMOg2kHhTx1qEvgLwVFJBP4P8S+LdTsv
AFtLqXiq5sWuLDVfAlvoNrbLqRNxPr9raQ5k7zwn+0js8Q+FtC8W/ttfHrXLVofH2oeL/Gn
hLwf4h8K+HLrTrPV/D8fw50yzg1/4V6pq+mazf8Ah248U6trMVnaanpt3rWm6T4b/tG1S6b
VHKKe7fTlUXZbN3S1ve97arZ3eltEzT0b9sLwxDqXgrw/c/tC/tqeIofF3xHfwx4o8c69pe
ifCvRfhn8P3u4YrP4gaTpGg+D/AB5d+KJkNzIx0TVri3v7hdKuZbmGxW7s4Wx9J/ae1C08A
a9e+Jv24v2j4vG+n+OvFGl6Fo2j/Bux8Q6jqnhTQPFcltomrvoWqaDoVu8vjLwcbbWLbVdV
8YaRbeH9aM+jXejXlugeiij7r3vdRinslZ2STSt1Ter17Jq6tdrzW/4pk3i/9sDWNQ8PfFv
/AIVp+0p+09aan4HsvAF/8L9c8a+DfD32/wCN1zr2p6fZfEDRovBGnfDK2svB/wDwiWlz6l
qGn6rceLpo7xrW0jNnJHds8Hp3in9pzw1pXizxXd+Gv2zf2idQ+Gqap8E7zwhodn8M9b1z4
ia34UlmsF+Oela9qN58JtB8M+FfG/2e5mvvBloZ9VsLG40i7tLrUL2K/tWQoo111312jpvt
p57bKytZ3bLev9W/yv8AN+Vuc8ZfHvxxomr6NZeG/wBvrxzrdr4v1bxgVlsfg5451i0+F3h
G28UWk3gXVtY1BPhdpF/4v8Zar4NludP1jwk/h7TdHtdctLu/m8U21rHZwTdz4G/aM0S01/
wj4c8a/t6fG7VYV0b4i3XxF8c+Gfhn4h8L+FdQubHxp4dh+HOh6Bp/ij4Natq9r4ln8A33i
fxDq9hBp99p994k0Wx8KwazYnUxqrFFY+0cZRajC8otuTV2+VxjbVtWdruyve9mk2hOKbvd
p2a07P8Ay3X6lzwp+1/8L5dV8CeFdZ/aU/bU8SHxr8R9T8NeNviHq3gjwv8ACbwx8JvBREA
0T4j2Hhe18CfEi/8AHNrJJNMs2gXupafqHkWE813Fpk1xbW45bQP2pGh+E9/4g8Xft7fGWx
+IUXjfxDpdr4e0H9nWHxXd6h4R0LxhqFlpep2Oh3ehaA0mp+LPBdtpXinTdY1fxpomlaNfa
lPoV7p8zaeHuCitusW1FtSSvyxvZuKeiSWyte12m7tvUFFr7Un62+/RL/LyF8d/thx3PhP4
xy/Cv9p79ogax8NLj4Xy/DnVfiB8M/Dyah8erbxHrFpZfE600v4faZ8NtPu/As/w406TUtc
t7/VfF+oxatFa2lrNaKmoNNaeoeLf2ovC+meO/EV/4e/bg+Lc3wksPGvwLu/BdlpHwq1nxF
8UPEvw71BRY/HoanJJ8IdG8JeFvGukSX1vqvg/S7q5vktYtK1ewu5dRluNOMhRRe97qLs1Z
8qVut1y2V/etdp6JddW7bat2Vtba7avTfT030OA8Y/tBeNfDGuaTYaV/wAFCf8AhL08a6t4
wE11oXwi+IPiHTPhP4QsPGenJ4N1nUtXtvhTaXHjjxj4h8CS3Kaj4Gj8P+GbPSfEtnfXV14
rtrQ2Vrd+p/Dv9ozQLPxR4W8OeP8A9vX4m6hFJ4P+IGp/EPx/4M+Fmr+H/B0mvW/j/SbHwD
pPhSPxl8Dr7xKNWf4Y3WseJdT0K30u+stZ8WaMnhHT/EVgNRF7IUVnz3crxjZrb3rK0bae9
f3rXkr7ttW0SGrq12vNb/jc0fCH7YPwq1jWvhr4J1L9qX9tHXP+E88f6r4Z+JvxW1b4beE/
gz4T+CnheC3U6R8Rf+EWi8A/EvUfG2n3bPOx8O3esaHqn2Oylmv4tMmuook5Twp+00lz8H7
/AMS+Kv28vjHp/wAUbPxrrejr4Z0H9mOLxlJeeC9D8YatpdnqUXh+40HQhJqHirwXZaN400
jxDrXjbQNK0+71e58P32n3V3o8hnKK0T5ekXtGzSsldLRK2qXX773dy22+jTerfNbo730fW
1vXYd8Rf2zrEeDvi9d/Bz9pn9oW01f4a6p8Kv8AhW+o/EL4T+FTdftDaJ4l1mxs/ifcaF4B
074YWNz4Gufh3YNquvRXWreONUs9WS0061eBGv8Adbep+Lv2l/Amm/EbxdqNl+3f8Rrn4RW
Hjf4GyeA9I0P4Na54t+LHir4T6rHBb/Hm61tD8FdC8JeEPiHo01/b694K0u7nv4LSx0fXdK
vzq15PphlKKbnyxvyxbSWslu7vVpNK+trW5bJe7dXE43v70lfs1pqnpp5W1vo31s1keP8A4
5eKvDms+HtP8L/8FIvDWs2fja88Vz6hf6d8GPG2r6V8H/Cuk+MrD/hEtZ1bXNK+D0U/jfxT
4j+Gt9eE/D8aD4L+z+KLG+l1DxXpdvHpen3noHw6/aP8Lp4k8DeF/iR/wUE8a6jbWvgvx5q
XxS+Ifw4+E9/pXg46zF8RdHsPhzonhuLx18FoPEUesTfC3UtZ8XeINBisNb/t3xZ4bXwZom
u2El+LuQorL275kvZ09Yyd7Sb0ny7OXLtv7t77NLQLOzXNLW2uiatbaytrbXTuN8Hftl/B6
98R/CrwNr/7YP7W2tXXxC+I+reEfiD8YtX+D3gX4IeC/gL4ThaFNA+Ib+HdR8BfETVfHGl3
rTOV0iTWvD+sJb2E73aaTLcxWw4Lwx+0y0/wXuPFfjL/AIKG+KNF+I1v8QfFmjDwZov7Ltx
43v7zwp4X8Y6n4f0vV7fwvHHpusXuo+MPBdvpfjbR/Eet+JvC/hexu9ck0O+E9/o8y3BRWi
m1raLvGUrNJR15dLK10rPlvdxvKzVwcXp70lZJaW1t1d1u+o7x7+2TpNt4V+N958IP2t/i9
d6v8Jda+D0HgXXviP8ABnw5aN+0XpfjDV4dO+J954D+HOleDtN1rwjdfCyyW71lV1zxPqlr
q9lYReb5bamssHsvi/8AaU+Fvh/4jeM7/Tf+Cg3inVvgto3xG+BJ8BRaJ8LtQ8U/F3x18Jd
f+z2Px+v9a0uL4PaJ4Q8KeNPDNxf2XiPwVoOpXlz9j0vRNasr+PUr6607zCilGo7tWi+blb
0a+02l7rV1HnaSd1ZRbTabbS31bv3tpp0067+p5d48+OnjTw1rPhyx0P8A4KMfD/xXZeO9b
8cfbdX0T4OeNtb0T4M+D7Tx1p6eBNb8T6zovwcY+P8Axl4u+G95ezzeALDQfBX2HxNpl/cz
eJrDTU023v8A1LwB+0f4BTxh8N/CXxH/AOCjHi6e0i8EfEfWPi18Qvhr8Ibvw/4Al1fTfiL
o+lfD7SfCsfxE+BZ1q31a5+FN/rHjfXdCtdH14ar4t8NjwPomvQXeoLcgopykorSEH7ydpc
01ffSM5Sir21VrW0ttZvVPp5rcf4G/bB+BF/4g+F/ga+/a3/bJ8X6j8SviTd+EPGPxh1T4H
eCvgT8OvgB4SaQQ6P8AFNvD2tfD/wCJ+r/EjRNQlkk/4k8us+HtQ8rTrq4ubXQpZLaM+b+G
P2pLCL4DXfijx9/wUM+IGlfF60+JPi7w5YeEPDP7Imm+PdQv/CHh3xxfaNp/iGLw3No+i6t
eX3jTwNDa+MvDWs6r4r8MeG9Nur1vD+ow3t7pkhcopKrJJvlp63ilyKy0WqXdWur3V29LaE
8unxS9bq+9+1vLbbz1KvxN/bM8LL4M+Ob/AAX/AGrfjdc698LIvhNcfDLWviT8Efh9Z3f7S
X/CX+IdP034nab4X+Fun/CeG/8Ah5cfDLT5NS1mHV9Y8banb61HZW8U0MC6gZIvWvHH7RXw
k0Lx94vv/DH7eXxR8RfCPT9a/Zz1D4b2Om/s/Xfij4q+NvA+oXFrb/tLWXiZT8AfDHgvwL4
0srXUm1L4baVqWraqNNudFvrDUp9Qhu9MlUopSqyXKrR96E+nwvRKUV8KaU30abUXJNq4cu
3vS081rqt9Pl6N+Rxnxa+Peq+FtW0yDwl/wUR/t7RPG/iP4l28cmifs5eMNb034OfD+18X6
TdfDbxJ4l17Sv2edK1bxp8RNc8C3N5p2r/DJ/Deh6Vb+JIr7Vb3xxpemWFjZXvonw1/aC+G
lp42+G3hT4n/ALf3xk8Y6NDpXxY1r4ofErwR+zrdfDnwRqF3Y+L/AA3a/BfQNAh8afsw+IP
FGmeI5/hvP4w8QeJLHT9H17Sta8a6BYeEYdX0uHVJdcmKKqU97Qgmnuk9bR5tm2tWuiStsl
dgk1vKUvXl+/SK/wAvK+pFov7a37PH9s/DjwpP8a/2/PHUPjf4yan4M8e/FTxT8Jvhn8BPC
vwX+Dj3ECWfxY8OeHfDfwb+LGr+M7i0XUZoX8PeI7mHULlNC1G+1G10h59PshwPh/8AaX8I
aZ8FfG+s+Nf2+v2r4virYfFbx3o/gPwz4T/ZP8A+JLzXvhp4d8a21h4K8RReGNf+G/hyzu7
nx78O5ZtbbX9c+JXhnTvCfiwR6Hc+EdWtpBK5RTVWSUXaDvpZwhZKSd1ok7Xakrtu8Y62um
ON/tSVm3o11fXTVLonprrfQpfEv9sHTtb8I/tCx/Av9o39tLw5qfwt+HXw38T/AAJ8Z/Fn4
SfD6XVv2hPHOq67oVj8SPh7q/w08PfAWPRPh5pfhTTNQ1e/0DxTJ4/jk1B7Cwia1vVu2iPq
fxB/ay+FltrfxC8TfD/9sj9tG7+HaeCP2etX+FPgXTf2fdQvfivrniOy1TSLn9pnwt8QNZ1
X4F6B4I8Eap4m0B9Y0/4eNo194t0bw1rdrYau+rSaZczWblFHtJRWnLfllG/JDRP3tEoqN0
1ZNp2TfWzVfokvwWr83a76Xb0MT44ftGXmi3y3/wAHf+Ckn7Tusad4w8efEWLR/D5/Zp8f3
sPwH+D7i0vvhfqXivWr74X+AvEnjH44wFpPD+ueEtPsNd8CzXN5Prl9rosrC2t7vvfBP7V3
gPw94r+GfhTxZ+29+3r8U9ItvFnxr1/4jfEqw+FHj/4Q6LqPhSe18KzfAXwbc+HbD4QePPE
tv4psYoPG9z4/1fwVozaTe67LoGk2Uh0tbvV4SiiU3KN3GF7J3UIrVc0rtWs7t63TXuxtaz
ukrfab33t19Evkfsd/wSR/az+CXjKy/aUsbzx//wAFJPGR0H4haC2h+I/2jNH8M+Hre/8AB
mrJ4nl8LjwJ4d8C2llPo8dtFZ3tr4jj8Uaxr2uXhh0PUJ30yS6m0+Moorml8Uvh+Jv4Kffb
4Nlt6b3bd2f/2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAAIAVUDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+dHVP2oLyC88G3Wrft3eP
rGTxHfPfePLPwz8NvF/iC58KJqLWVy1pbRp4hWK1fRbi7v8AQtYGrXN5qL3OkNqWl6LLY6j
axJzdh+2Hq2on4d3837Uvxy0Dw3f/ABl1Pwf8QfDuoaWde8VWvwqsrOzubL4r2YsdBtYNJ/
teab+zJPDsw8QXVnNDPdwS3bWJhuCiopO8YSklKzTUWvd92SstLNpqNmm9m7Wdmh6p9PNbn
Q6R+05eWviCCLxL+2V8Vn0W/wDHnj/S7608KeGvFmqjTvAD6LO3wh8R3/inU/h9BZmSy8R2
0Vt4/TQ9Eu7h9L1K3m0uzaWyuom5Wb9or4oaRrmjeGpP29vGF8l7oWj6j4k8f6L8NPiDq2g
eGNbdNUTV/DHh+wj8JJceN7OW7TRblPEN/b+Gl0ywlkgtrXVLxp0iKKcG3DXe716pJtW7We
7um79RJb6t372006add/U9W8J/tN2cmo3tn4v/AGvf2oI7LRPhz4ZudV13w74R1aDTfEfxM
uW8SjxY/hXRtX+GcerX+maSbbwhHo3hvXbvw1barb6treo/2/ZSWEdodHwv+1/oOq618O/B
Wo/Hz9tnTrHxZpniOTx58Y/FNto/hiT4b6vYaffv4Vh0H4c+D/A3i+w8WW2vzWlo01lNrYl
s01S2tZ777XDeyQFFW1Z20aTejUXfVvVtX00trpZdbts5vw/+1bqUXwp8Ha14v/bM/aktfi
fc3ME/inwj4Z+DuieJLjS7a01fWbHVdOjtdd0Pw/pNnLJp9poOs6T4k1Lxbqf2pdX1PTLvw
2kmipLNd8Wftg69qPh34n3Hw+/aG/al0e+8FeMfh/Y/DaTxV4X0PUNd+N3gjXNQFt8Rdbk8
M2nwv03SfAd94V0uOTUdGSbxPff2g8lnZTWUbzSNaFFLXv8AhH87Xfo215Ct5ve+6+7bbyP
TvFX7UHh3SvGPji78MfthftLan8M4/FnwfuvAvh7Tfhfrms+PNY+Hpks4/jRpPiLXtW+Fvh
3w94d8fzRXUmp+EYUj1LTdMm0e80+71C/XUbSSPmvG/wAf/HOh3umQ+E/27vid4ij8W6z43
jt4LT4LeOr+z+GfhGLWEuvh1rWs6qfhlouqeKvGd7oTHRdc8Kx+HU0JdXiutTl8SWtlBbQz
FFEvhbaT1vZrT3XGXSz1ej12dlbSzOz8J/tIadp2veDvD3iX9ur4+eIvN1X4sP448d6H8K/
Engfwq/hyzXw1c/CLQnsfEHwe8SajpHivW4j4sn8Sz6Xpmv6XY31voelRXRhum1ipj+2f8P
NDM9vD8c/26fitd6p8U7Hw0st/4P8AC3wV8N6F8Lb6V45viHbXFp4F+Ius+IdQ8PR/Y1m0L
UrPS7vWJba/uzpOmQywwsUVMJNxg7RS5YS5VGNtUvdu05W92/xc12/e1I5NElOaSVtHHXW6
veL1W2ltF63dZ/tKadZ23x4j1b9v345Rf8Iv8Q/FPhj4LX1v+z4del8Z+CLWLS38JeLtR0B
/BdhdaxPrclxrulXumJrngmHRrrQbLUjK9nrjR2EY/bB0PW11vw14Z/ag/aptri3+BPiXx3
pfxR+Ivwn8L6Ba3Xxs0yxlvPDXwUtvhZoPw+8R3upQeLpUs9OXxTB8QIbXTpprq5tbm/is4
vtpRVJWi7WXvWXuwdrxv1i9bu9+6XnerbavRW9dtX56fiy5/wANUPq3gv4fajpX7ZXxY8La
tqX7OWtX/wAQLbxB8I/Emva5o/7UUEsV1onh238OeHPhG+m6d8NCYJbC41WfxRqk99aS2+o
Qm3uIp42l8dftMXttaQ/EfwX+3V8RNQ0i+PwktvD/AMF/Evwl8V3vxJefWNAso/i7c/ErXt
C+FNvongK28GeIzc6j4ek8M2fj/wD4SDQLQafbWs17eQzIUUNrW0YrmSTtdWbaXOtfiSWn2
e8WCVu79dxfDX7SOp6NY6Nc+Mf26/in4s1rXPGfwYs4D4F/Z+8XeG08CeDNSlvh8dtR8X2v
jb4TXelX0nhyVrA+CLvRr261DVNNgutR1DQknf8AskekeL/2zfhr4P1H4hT6R+0t+2z8Y9U
0bwrY6h4A8EeFPhl4Y8JeEvEXia5+wLr3hk/GrVPhx/b2oaZpss2p3sHi9PhL4e0650uwgj
tobm9usOUUnq46K6T1sr7RT3vvu7W12sFtbtu38t7L8LP8fwLWj/tFeD7j4xX2kaz+3L+0D
4Z+Ed38Ifht4+02Wb4SL4v8VeH/AIn+J4p/+FkfCibxIPhHCPEd98LALLUYns/CGnjxpm70
iG8sLu0N41Twj+2B4Ni1D4YeF/EH7UH7V3iDVvGPj6fw18VviLdfAbwh8IfBHwU8FvHaCw+
Iltok3gX4tax40s/tdzLM3h6W60PVZoLCb7Wumy3EMSlFWpWtpF2d9Yp8yveze9nto07aJo
Lb6vW3Xa3bTr1vfXsUvAf7Vcmv+AfBknjb9sv4neG/Fum/tM+KfDnxeudT+DWsWaXP7MmnT
3S+FPF3wn8MeHfg94ludX8eeKLEWmrzQ674g0qLQLyVtM1HSpbaW3nXr7X4/Raz8Mjrukf8
FEfFfhbxj4I8PfFP/hK7PxN+zZ4iutT+JfxB0DxXNJ8JE+FPgBfhrpc1t8P/AIgeBYUkvdQ
8Q+NI9Y0DxVeuus6dZ6dZyQ3RRUTqOEU1GD96KfMm7pu3dWsnpy221vrcabd+ZrRqytbW+t
mnqr6ei66nOaN+094q03QvF/jHxT+3VrWsTT/Dr4j3HhP4LeDfgh8Rj4y0/wCJ/wDZ1pefB
Tw6fG3iT4E6f4Z8Q+Hr69M1p8Rr3UNO8Gy6bIq2ekT3cVyuqL7zrX7VnwV8O6z8O11P9u39
sDXNHu9C1G48eaZ4E/Zq8LeIpG1u0sbO90GG58Uav4J8N2Xg59VlFxo954U07w9451Hw3qd
zZHUde+yQz3kpRSjVc7+7COsl7sb7ctn77nZ6t6WXkK23vS09Ndt9PytuzzSy/a30zxzP+z
Z4i039rf4wfBXTfiPrXxh0b43fDf4g+DNE+Jus/BkeA7AX3wy1ceMtN+Fvgfw9YWvxk1KAa
IbjUNE1uTwesv8Aa1wNQtbW8t2r+MP2xPBHgWw+KGr6d+2D+0r8d9X0TV9Fh+F/gLwb+zBo
/wAMLPxrp2q6gV1W81b4q+LvDHiKGe48L2cN1qV5dWvw98O6Xq7TaZpmjG+ge5vYCitOZ8r
Wmq+KyuvdUbx05U9L/DZybk1dgo2d+aT8m1b8r/idTq/7Ttnb6n+1t4U0D9uzX9T1rwbovw
p1T9kfxHrnwouvD3w38d6l4kt7G++J2n/EXXtK+E/iTU9V1H4byXL+G4dK0LQvDEfii/tLi
9s7iAq1pB1sfx88C+KNW8UeDPC3/BSXWvCUlh8TPh1q2mfEX4h/AfxNB4OX4Fa14Ge5+I1h
pOly/B9vEfiz4teA/iKLqx06xubjwfoOp+FLnT57We8vjcrAUUKd4pOEWrPT3l8Tcnblktb
u3N8VklzaIpaK2/m9/wALHlnwr/aS8Rax4s0K/wDid+323gXwPoPjjQtH8YaAn7NfxYuvHv
jr4dxeJvEVn4w8aeFJtP8AghrGmeBPF2raBZ+Gdc8C+AL+TxhABrlxba34ssbrTrrT29B0b
9rD4Yy/B7wz4l8Wft2/tU6P4/1bxzqFve+BfBP7Nfhz4j+J7TwZB4n8U6YtvF4cufA/gaw0
S7t/DFh4J8T2vi/WPHms22uv4l1uxsfBqzaIY5Cik5JWfJB2sveTm7NpbzcpLRWTi013E1d
Wu15rf8UzF+JH7ZHhjXfAPxF134K/tF/tQfD7Wfhr8ZPg/wCEvCyfFz4deGfGF9+0b8KfGG
rXNh48+K2n+AdB+DPheT4dy+A9MhOvv4ZvfFOqR6rBLbadJDbX10rJ2/jT9qb4GeFviLcaY
v8AwUI/aZ8d+CtP8G6zqVw3w6/Yv8Gam2v+O9LGrNoOjx/EPVPDGj6LoWi+MILfRZtMjtPB
niufw3f6xeWmveIHbRxPOUUKbUdoa215I9ZN9u0uVX+zGK3TbTjdW5pL0avsl28r+rflbmP
h/wDtdeAfE/xQ/Zvl8eftW/G3wF8K/id8JPil4g+MHhDTvhh4V8U+K/gV8ZtA1TU9K+FvgD
xF8TdK/Z+tYL7w349WGy1vVta0rwFrM3hOxlt7e6iuba9M0Mngf9o3Sp9H0jRvFX7cHjRvi
d4k+B3xOtLi9s/2dPE+m/BzwN+0jp3i6Of4Yan4h8Y6h+zzP4h1j4Q+IPh9qJsNbHhjwNLe
ReONFuLt5rHw9qtlNalFR7R87haL+B3au9OVta+6lLktJJaKU+Tl5g5X/NLa3Ttvtq+uul+
hyfi34/8AiwePfFHgXw7/AMFI/EmnaLo9t/afhT4xav8AsZ+PdS0Txd4ivfA1heWvhG38H+
G/gtND/wAIXoHjGO/0vUfibcPZ67rNvd/8Sz4dfYdK+133u2hftP8AwIb/AIXnceIv2yP2u
9O0jwz4f8J6Z8H7zT/2ctFuPEHinXH+G+kS+NPFOieBNX+AWj3HibS5/jCmu6VZ6D4y8dfD
f/hG/Bg0zV59d1mW4nWMorRy2tGKs76Ju/qpOSt5Wt5W0Gk1e8nLbfl077Jb9b3S6WWhzx/
bQ+Cniu5uvA+k/Fn9vjwXDN+z34u8cSftDfEvwL8P9O1ez/aD0rTdR1DwZ8Hrf4JeAfgN4h
8Oax4d8TahDpdjd62nivThatqUsEGr+TZtdTc5p/7U/wANdN+FHwB1Lxl+3B+3DP8AFPW7b
wje/HXwZ8O/2VfhT4ku/DC6vprDxno2kDxT8OvCOkeG38L6/ldJ1seI/inqPjHwzZpqkGia
Hqd99jtiihTkk17rTjKPwU9E7NWtFaxabj2cpbqTQnG9vekrK2jSv5vSzfy/EwfGP7ZEGre
Gtf8AGXgn46ftr+AovBH7Unw58HaT4Q1/4beBPGXjn40/sq6rLeyfEH4sXFvD8C/D/hj4b/
E/RLCxji0TwdaeKNatNT1C6khmsVhh+1x+za5+1l8I9F+JHjnWrX9rT9uPxV8Jx+0r8Lb74
ceAPh18CNVj8Y6l+yjcWo074m6B4s8e+Mfg34Yh0r4t2esXtj4x0ybS9EvrS0sdF1XwZaaz
qM+saXqVoUUKpJaJrWHLfljdKLdrLl5b2na7T+GL+JXdP7tGtOl7a631VtL3Wrumee/En9o
bxH4e1HwdY+D/APgpT+1V4qXxLqfi2Txvr/hr9lrxkNA+Dvhi1+IWm3PgLT/BMfiDwR8PvF
fj34nal8Ovt2g+JLPxNoV14I0fW7a51ZtQvZ7rTre29T8A/tZeA9B8W/Cnwn41/bB/4KB/E
vQtGj+NOq/Fb4l6Z8M/Hfwr0XxRc3fijwxN8E/DWl+ENP8Aht438W2eoaD4CPjY+K9R0Czs
dI8QePY/D1n/AKH4dN9rMpRQ586V4w+y9IrdXevR3bV73vyrzukrdW9Latd730S16eiP2M/
4JEftYfCDxnpX7R9jqXib/gpL4qn0Hx94ffSPEX7RkXhPTI9R8H6vH4nm8M/8IT4d+H8Gnf
2AtrHZ31r4htvEWteJ9YuhFoV9Nf2ss89nGUUVySfvSuov3n9iHVx00itrtd+7b1Gf/9k=
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAAIAVUDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+c/UP2oLqC88E3Grft4+P
7P8A4SG5+3+PLfwx8NPF2v3HhcagthdG2tY08QiKzOkz3l/oWrrq099qhu9IOoadoz2OoW6
Rc9pn7YWq6lL8Nb+6/al+OXh/wzqfxe1nwj8RvDl9pja74q074Y2FnY3Om/FK0ew0G1t9LX
XLi4Omy+H5I9furGS2uLyCW8ayMM5RUUneMJSSkk01Fr3fdkrLSzaajZpt7u1nZoeqfTzW5
vaN+03fW2u20Pif9sr4qvpOoeNPiLpeoWvhXwz4s1OLS/BjaNO/wb8R6h4q1P4fQ2rJaeIL
eOz+IK6Fod1cPp2o20+l2ha0vI65eb9or4oaTruk+GW/b28Y3qXWg6NqHiH4gaR8M/iFq2g
eHNdkt9WXV/Cug6fH4SW48aWL6lFoVwviW/g8ODTtPmlgtbHVLz7SsRRRTk5U1e13166XXp
ru7p6+WgkrdW/X0S/S/q2er+FP2m7KS/1K08Xfte/tQxWeifDrwtPqGueHvCGqRad4j+Jdz
F4k/wCEvm8K6Lq3w0i1TUNL0q5tvCUOi+GtfvvDEGp2esa1qf8Ab9rLp8VnWh4X/a/0HVtb
+H/gnUPj5+2xpdj4q0bxNceN/jJ4qt9I8NzfDvXtP07UZPClnofw48H+BvFun+LLXX5rO08
20k1tZLNNWt7Wa/8AtUF7JCUVo9HbRpNuzjF9W1ra/u6ctnpZed2c54f/AGrtRi+FXgjWvF
/7Zn7Utp8TrqezufF3hHwx8HdE8Sz6TBBqesWOsaZFba7omgaTZSraWmiaxpPiXUPFerG+i
1bUdPuvDcc2jpJPd8V/tg67qPh34k3XgD9ob9qXR73wZ478Aad8PP8AhKPC+h6jr/xs+H2u
ag1v8RPEbeG7X4X6ZpPgPUfC2lxHUNGgl8TX51CSWzsp7ON5ZHtSild/drsvLra722btq/K
0pW+1J631t92iWn9Kx6d4o/ag8N6V4z8bXfhz9sL9pbVPhjH41+EF14H8PaV8L9c1jx3rHw
zY2sXxk0vxB4g1f4W+HfD+gfEJxdHVvCkKQ6jp2mnRr/TLq+1BtRs5Y+Z8afH/AMc6HfaRb
+Fv27/id4hTxbqvjVVSx+CvjrULH4ZeFIddiufh9q+q6o/w00TVPFnjG/8ADjPo+teFv+Ee
g0OPV4LvU5vEttaQ2kExRUy2s0pJu9mu3vW0to3Gzvd2bV1pajs/CX7SGmafr3g3w94n/bq
+P3iASX/xWfx3470P4WeJPBPhWbQ7ObwxP8I9BSw8QfB7xHqek+KdZsn8XXXiSXTtM13S7T
VLPQ9GivFhvH1kzJ+2f8PNFY2qfHP9un4pXerfFWy8MyXOoeD/AAt8FfDfh34WX0hjk+Itr
LaeBfiNrPiO/wBAia1SbQNStdMvNXktdQu20rS45YIGKKcJNwg7RStGXKoxt8Mfdu05Wur/
ABc12/e1I5NElKSSVtGtdb3d4vVbaW0Qtj+0rYWdj8dF1f8Ab7+OUU3hj4ieLfDHwZvLb9n
s69N4x8DWQ0pvB/i/UPD8ngzT7rV5/EC3Gu6fd6cNf8EwaJe+H7G+d5LLXDHYRv8Atg6JrU
fiHw14W/ad/aptrm0+A/iLx7o3xO+Ivwo8L6Dbaj8btPs3u/DvwRt/hboPw98Q3t7b+K5Ba
WC+LIfiBDa6dM93c2txqEVpCb4oqkrRdrK8mvhg90+8W73d7+S6b1bbVuytrbXbV6b6em+h
ek/aobVfB3gXUdG/bL+LHhjU9R/Zu1TUfHFt4g+EniXXdd0r9qaCeC70rw5F4e8O/CNtL0z
4aOILjTpdTm8UapNe201pqULQSxXEZk8eftMXtrbx/EbwR+3X8QtS0bUJ/hTa+G/gx4l+Ev
iy9+JAOseHrGP4sXnxO1/QvhPb6L4Dj8FeJDcajoQ8MWPj8eItBtV060t5by8iuEKKTa1aj
Fc2jtzaNte8tfiSVl08gSsrXb83v+g7wz+0hqOj2eiT+Mf27Pin4t1rXPG/was4pPA37P8A
4t8NQ+BPBGorqH/C8tR8YWvjX4TXumXk/h6+bTk8F3WiXl7f6lpMN3qd/oSTv/ZK+jeL/wB
s74a+Dr/4hz6N+0r+218ZdV0bwxYX/wAP/A/hb4ZeGPB/hLxF4juRYJ4g8Nn406p8OG1/Ud
N0qabU76Dxevwm8Oadd6ZZW0VtBcXl0dxRUp8zWiTS3S12hfe+/X10sFtb3b8rtL10s/xt5
F3SP2i/B8/xj1TR9Z/bn/aC8O/CO4+Enw18eaRPL8Ik8XeKdD+Jnim3uG+JHwsn8RD4RQ/8
JJffCqRbC9jNl4R07/hNlkvNMgvNPurF7t6fhD9sDwZHqPwv8LeIf2oP2rtd1Txj47ufDnx
Z+JF38BfCHwi8EfBLwc0VoLD4g22gy+BPi1rHjaza6uJZz4elvdD1WWCxk+1f2ZNcRRqUVo
pWsrRdmnqlqk72b3s9nZp20TSvctvq9bddrdvXre5S8BftVya/4A8Cy+OP2y/id4Z8W6f+0
p4u8OfGSfU/g1rNqJv2atNnul8JeK/hN4Y8O/B7xJcav458T2P2LV549c8QaXFoN7M+lahp
MtvLbXC9dbftAR6z8MP7f0f/AIKIeK/C3jLwT4Y+J/8Awlmn+JP2bPEV5qnxM+JHh/xbO/w
qi+FPgFPhrpcln8O/H/gSBJbjUfEPjRdY8P8Aii9Zdc0+0sLOW3uiionVcFG0IPVJ3T1vKK
6NWaT6Wvu7tu6aejUmultLau17NPVJ6ei6785pH7T3irTNB8Y+MfFP7deta1cT/Dr4j3HhD
4L+DPgh8R/+ExsPih9ktLz4K+Hm8beJfgVp3hnxF4bvJjNa/EW/1DT/AAZPp84Wz0mW6iuF
1Rfetc/as+CnhvW/h9HqX7dn7YOv6LdaDqdx460zwJ+zX4W8QPJrllZWt74fgufFereCfDd
l4PfWXSXSL3wppvhzxxqHhjVby0Gpa/8AZLee8lKKVOq5qT5YR96UdI32e/vuVn6WXkFtve
lp6a7b6flbdnmVl+1vpnji5/Zr8Q6f+1v8YPgtpnxH1P4xaV8b/hx4/wDBmifEvWfgxJ4Cs
/t3wy1JfGenfC3wP4esbX4y6jA2j/atQ0PW5PCCyjVboX9rb3Vsa/jD9sXwT4FsPidq+nft
g/tLfHfWNF1rRbf4X+A/B37MOjfC6y8aaZq2oMuqX+rfFPxf4Y8RwzzeF7OG51K8ubb4feH
dM1eSfTNM0b7bbyXN7AUVpzOzWl2t+WN17qjdK3KnpzP3bOTcmm2HLrfmlve11b8tjqdX/a
ds7fUf2uPCmgft2a7qmt+C9M+FWpfsj+I9d+FF34e+G3j678SQWN98TrT4h67pPwn8S6pqu
pfDmS4fw1b6ToWh+GI/E9/aT31lPDh7S36+P49+A/FWreKPBvhb/gpNrfhJ9P8Aid8P9W03
4jfET4DeJYfB4+A+teBGuvH1jo+kyfCBvEXiz4t+A/iObrTrKwurnwfoOp+FJ7C4tJry+e4
FuUUlUuknCFrS/mXxNSfwyWt5Nc3xWSTk7IaVla7fm9/0PLPhT+0n4i1jxZoGo/FD9vtvAn
gfQvG+haP4y8PR/s1/Fi78f+N/h5H4k8RWfjHxp4TnsPghq+meBfGGq6HZ+Gdb8DeAL+Txd
bqNcuLXW/Ftld6dc6efQNF/av8AhjL8HvCvibxb+3b+1To/xA1jxvfW+o+BPBH7Nfhz4keJ
7PwdF4m8U6b9ni8PXPgfwNYaFdWvhuw8E+JrXxfrHjvXLfX28Sa1ZWHg5ZtFEblFLmV0uSD
te3MnN6KNtZuTVuji010YNXVrtea3/FMxfiR+2P4Y13wF8Q9e+C37Rn7T/wAO9X+Gvxo+EH
hDwxH8Xfh14a8ZX/7RXwm8Yarc2Pjz4taf4B0H4M+FpPh3L4B0yH+35PC974o1RNVgmttOk
it767Dp23jT9qb4G+FviJdaYn/BQf8AaZ8d+C9O8G6xqU//AArv9jDwXqTa/wCPNLGqnQtG
j+ImqeGNH0TQtG8YQW+izaYtp4K8UzeG77WLy117xBI2jia4KKfO1paOt3fkjf4m+39/l/w
xj1TbTjdW5pLzTV9ku3z9Wzmvh/8AtdeAfE3xR/Zyk8eftXfG3wH8K/ib8IPil4h+L3hLTv
hh4V8T+K/gX8aNB1TU9K+F3w88R/E3Sv2frWC+8N+PVhstb1bW9K8A6zN4UsZbe2uori2vW
nhf4H/aM0qbRtJ0XxT+3B4zb4neI/gZ8S7Wa+tP2dPE+m/BvwN+0np3i+Of4aaj4h8Y6h+z
zP4i1j4Q+IPh5qLWOsDwx4Hlu4fHGiXF081l4f1Wxmtiio9pJScbRetN3au9HG6V9EpcnvJ
JJc0+Xl5g5X/NLa3Ttvtq+uul+hyni74/+Kx498VeBvDv/BSPxJp2i6PbHUvCfxh1j9jPx7
qWi+L/ABDe+B9PvLTwlB4P8NfBWeFfBegeL49Q0rUfibO9pruswXf/ABLfhythpQu733XQv
2oPgQw+Olz4h/bJ/a807SPDOg+E9L+D15p/7OOi3PiDxTrT/DfR5vGfijRfAur/AAD0afxN
pc/xgTX9KtdC8ZeOvhsPDXg1dK1abXNaluZ1jKK0ctrRirdk3f1UnJP7vwSSaTW8nL1tp9y
W+/5WWhzp/bQ+Cniu5vfA+kfFn9vfwXDN+z14t8cN+0L8S/Avw/07WLT9oTS9N1C/8GfB2H
4J+AfgN4g8Oax4c8S38OlWN3rieKtOFs2oywQasIbM3U3O2H7U/wANNN+FPwB1Lxj+3B+3D
cfFLW7Xwje/HXwb8PP2VPhT4jvPDK6vph/4TPRtIHir4deEdI8Nv4X8Qbl0nWl8R/FTUfGP
hmyj1SDRdD1S/wDsdsUU1OSVvdatKOsKeidmrWivgavHs5SvdSaE43t70lZW0aV/N6Wb+X4
mB4w/bIg1fw1r3jLwV8dP21/AUXgn9qX4deDtK8H6/wDDfwJ4y8c/Gj9lTVJb6T4gfFme3h
+Bfh/wv8OPifolhYxRaJ4OtPFGtWmp6hdSQzWKwRfa4/Z9b/ay+EmjfEnxzrdr+1p+3F4q+
Ew/aW+F198OPAHw5+BGrR+MNT/ZQuLY6b8TNA8WePfGPwb8MRaV8W7LWLyx8Y6ZNpeiXtpa
WGjat4MtNZ1G41fS9SsyikpyWia1hy35YXtFuzSUeW9pWvb7MXurun92jWnS9tdb6q2l7rV
3TPPfiR+0N4j8Paj4OsfB3/BSn9qrxWviTUvFkvjjX/DX7LXjIaB8HfDNt8QtNufAeneCIv
EHgj4f+K/HnxN1H4c/btB8R2fifQrrwPo+t2t1qzajez3Wn29t6n4A/ay8B6B4t+FPhPxt+
2D/AMFA/iVoWjR/GrVPir8S9M+Gfjr4V6L4ourvxR4Ym+CXhrS/CGnfDbxv4ts7/QvAJ8bH
xXqOgWdjpOv+PovD1mPsnhxr7WJSiiUuZaqO8XdRiruLb10s73XNdO9ltrdJW6t6W1a73vo
lr09EfsZ/wSH/AGsPhB4y0r9o+x1LxL/wUl8VT6F4+8PvpHiL9o2HwlpkepeD9Xj8TzeGf+
EJ8O+AINO/4R9bWO0vrXxDa+Ida8T6xdCPQr6a/tZZ57OMoorkk/eldRfvP7EOrjppFbXa7
923qM//2Q==
</binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAAIAVUDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+c/UP2oLqC88E3Grft4+P
7P8A4SG5+3+PLfwx8NPF2v3HhcagthdG2tY08QiKzOkz3l/oWrrq099qhu9IOoadoz2OoW6
Rc9pn7YWq6lL8Nb+6/al+OXh/wzqfxe1nwj8RvDl9pja74q074Y2FnY3Om/FK0ew0G1t9LX
XLi4Omy+H5I9furGS2uLyCW8ayMM5RUUneMJSSkk01Fr3fdkrLSzaajZpt7u1nZoeqfTzW5
vaN+03fW2u20Pif9sr4qvpOoeNPiLpeoWvhXwz4s1OLS/BjaNO/wb8R6h4q1P4fQ2rJaeIL
eOz+IK6Fod1cPp2o20+l2ha0vI65eb9or4oaTruk+GW/b28Y3qXWg6NqHiH4gaR8M/iFq2g
eHNdkt9WXV/Cug6fH4SW48aWL6lFoVwviW/g8ODTtPmlgtbHVLz7SsRRRTk5U1e13166XXp
ru7p6+WgkrdW/X0S/S/q2er+FP2m7KS/1K08Xfte/tQxWeifDrwtPqGueHvCGqRad4j+Jdz
F4k/wCEvm8K6Lq3w0i1TUNL0q5tvCUOi+GtfvvDEGp2esa1qf8Ab9rLp8VnWh4X/a/0HVtb
+H/gnUPj5+2xpdj4q0bxNceN/jJ4qt9I8NzfDvXtP07UZPClnofw48H+BvFun+LLXX5rO08
20k1tZLNNWt7Wa/8AtUF7JCUVo9HbRpNuzjF9W1ra/u6ctnpZed2c54f/AGrtRi+FXgjWvF
/7Zn7Utp8TrqezufF3hHwx8HdE8Sz6TBBqesWOsaZFba7omgaTZSraWmiaxpPiXUPFerG+i
1bUdPuvDcc2jpJPd8V/tg67qPh34k3XgD9ob9qXR73wZ478Aad8PP8AhKPC+h6jr/xs+H2u
ag1v8RPEbeG7X4X6ZpPgPUfC2lxHUNGgl8TX51CSWzsp7ON5ZHtSild/drsvLra722btq/K
0pW+1J631t92iWn9Kx6d4o/ag8N6V4z8bXfhz9sL9pbVPhjH41+EF14H8PaV8L9c1jx3rHw
zY2sXxk0vxB4g1f4W+HfD+gfEJxdHVvCkKQ6jp2mnRr/TLq+1BtRs5Y+Z8afH/AMc6HfaRb
+Fv27/id4hTxbqvjVVSx+CvjrULH4ZeFIddiufh9q+q6o/w00TVPFnjG/8ADjPo+teFv+Ee
g0OPV4LvU5vEttaQ2kExRUy2s0pJu9mu3vW0to3Gzvd2bV1pajs/CX7SGmafr3g3w94n/bq
+P3iASX/xWfx3470P4WeJPBPhWbQ7ObwxP8I9BSw8QfB7xHqek+KdZsn8XXXiSXTtM13S7T
VLPQ9GivFhvH1kzJ+2f8PNFY2qfHP9un4pXerfFWy8MyXOoeD/AAt8FfDfh34WX0hjk+Itr
LaeBfiNrPiO/wBAia1SbQNStdMvNXktdQu20rS45YIGKKcJNwg7RStGXKoxt8Mfdu05Wur/
ABc12/e1I5NElKSSVtGtdb3d4vVbaW0Qtj+0rYWdj8dF1f8Ab7+OUU3hj4ieLfDHwZvLb9n
s69N4x8DWQ0pvB/i/UPD8ngzT7rV5/EC3Gu6fd6cNf8EwaJe+H7G+d5LLXDHYRv8Atg6JrU
fiHw14W/ad/aptrm0+A/iLx7o3xO+Ivwo8L6Dbaj8btPs3u/DvwRt/hboPw98Q3t7b+K5Ba
WC+LIfiBDa6dM93c2txqEVpCb4oqkrRdrK8mvhg90+8W73d7+S6b1bbVuytrbXbV6b6em+h
ek/aobVfB3gXUdG/bL+LHhjU9R/Zu1TUfHFt4g+EniXXdd0r9qaCeC70rw5F4e8O/CNtL0z
4aOILjTpdTm8UapNe201pqULQSxXEZk8eftMXtrbx/EbwR+3X8QtS0bUJ/hTa+G/gx4l+Ev
iy9+JAOseHrGP4sXnxO1/QvhPb6L4Dj8FeJDcajoQ8MWPj8eItBtV060t5by8iuEKKTa1aj
Fc2jtzaNte8tfiSVl08gSsrXb83v+g7wz+0hqOj2eiT+Mf27Pin4t1rXPG/was4pPA37P8A
4t8NQ+BPBGorqH/C8tR8YWvjX4TXumXk/h6+bTk8F3WiXl7f6lpMN3qd/oSTv/ZK+jeL/wB
s74a+Dr/4hz6N+0r+218ZdV0bwxYX/wAP/A/hb4ZeGPB/hLxF4juRYJ4g8Nn406p8OG1/Ud
N0qabU76Dxevwm8Oadd6ZZW0VtBcXl0dxRUp8zWiTS3S12hfe+/X10sFtb3b8rtL10s/xt5
F3SP2i/B8/xj1TR9Z/bn/aC8O/CO4+Enw18eaRPL8Ik8XeKdD+Jnim3uG+JHwsn8RD4RQ/8
JJffCqRbC9jNl4R07/hNlkvNMgvNPurF7t6fhD9sDwZHqPwv8LeIf2oP2rtd1Txj47ufDnx
Z+JF38BfCHwi8EfBLwc0VoLD4g22gy+BPi1rHjaza6uJZz4elvdD1WWCxk+1f2ZNcRRqUVo
pWsrRdmnqlqk72b3s9nZp20TSvctvq9bddrdvXre5S8BftVya/4A8Cy+OP2y/id4Z8W6f+0
p4u8OfGSfU/g1rNqJv2atNnul8JeK/hN4Y8O/B7xJcav458T2P2LV549c8QaXFoN7M+lahp
MtvLbXC9dbftAR6z8MP7f0f/AIKIeK/C3jLwT4Y+J/8Awlmn+JP2bPEV5qnxM+JHh/xbO/w
qi+FPgFPhrpcln8O/H/gSBJbjUfEPjRdY8P8Aii9Zdc0+0sLOW3uiionVcFG0IPVJ3T1vKK
6NWaT6Wvu7tu6aejUmultLau17NPVJ6ei6785pH7T3irTNB8Y+MfFP7deta1cT/Dr4j3HhD
4L+DPgh8R/+ExsPih9ktLz4K+Hm8beJfgVp3hnxF4bvJjNa/EW/1DT/AAZPp84Wz0mW6iuF
1Rfetc/as+CnhvW/h9HqX7dn7YOv6LdaDqdx460zwJ+zX4W8QPJrllZWt74fgufFereCfDd
l4PfWXSXSL3wppvhzxxqHhjVby0Gpa/8AZLee8lKKVOq5qT5YR96UdI32e/vuVn6WXkFtve
lp6a7b6flbdnmVl+1vpnji5/Zr8Q6f+1v8YPgtpnxH1P4xaV8b/hx4/wDBmifEvWfgxJ4Cs
/t3wy1JfGenfC3wP4esbX4y6jA2j/atQ0PW5PCCyjVboX9rb3Vsa/jD9sXwT4FsPidq+nft
g/tLfHfWNF1rRbf4X+A/B37MOjfC6y8aaZq2oMuqX+rfFPxf4Y8RwzzeF7OG51K8ubb4feH
dM1eSfTNM0b7bbyXN7AUVpzOzWl2t+WN17qjdK3KnpzP3bOTcmm2HLrfmlve11b8tjqdX/a
ds7fUf2uPCmgft2a7qmt+C9M+FWpfsj+I9d+FF34e+G3j678SQWN98TrT4h67pPwn8S6pqu
pfDmS4fw1b6ToWh+GI/E9/aT31lPDh7S36+P49+A/FWreKPBvhb/gpNrfhJ9P8Aid8P9W03
4jfET4DeJYfB4+A+teBGuvH1jo+kyfCBvEXiz4t+A/iObrTrKwurnwfoOp+FJ7C4tJry+e4
FuUUlUuknCFrS/mXxNSfwyWt5Nc3xWSTk7IaVla7fm9/0PLPhT+0n4i1jxZoGo/FD9vtvAn
gfQvG+haP4y8PR/s1/Fi78f+N/h5H4k8RWfjHxp4TnsPghq+meBfGGq6HZ+Gdb8DeAL+Txd
bqNcuLXW/Ftld6dc6efQNF/av8AhjL8HvCvibxb+3b+1To/xA1jxvfW+o+BPBH7Nfhz4keJ
7PwdF4m8U6b9ni8PXPgfwNYaFdWvhuw8E+JrXxfrHjvXLfX28Sa1ZWHg5ZtFEblFLmV0uSD
te3MnN6KNtZuTVuji010YNXVrtea3/FMxfiR+2P4Y13wF8Q9e+C37Rn7T/wAO9X+Gvxo+EH
hDwxH8Xfh14a8ZX/7RXwm8Yarc2Pjz4taf4B0H4M+FpPh3L4B0yH+35PC974o1RNVgmttOk
it767Dp23jT9qb4G+FviJdaYn/BQf8AaZ8d+C9O8G6xqU//AArv9jDwXqTa/wCPNLGqnQtG
j+ImqeGNH0TQtG8YQW+izaYtp4K8UzeG77WLy117xBI2jia4KKfO1paOt3fkjf4m+39/l/w
xj1TbTjdW5pLzTV9ku3z9Wzmvh/8AtdeAfE3xR/Zyk8eftXfG3wH8K/ib8IPil4h+L3hLTv
hh4V8T+K/gX8aNB1TU9K+F3w88R/E3Sv2frWC+8N+PVhstb1bW9K8A6zN4UsZbe2uori2vW
nhf4H/aM0qbRtJ0XxT+3B4zb4neI/gZ8S7Wa+tP2dPE+m/BvwN+0np3i+Of4aaj4h8Y6h+z
zP4i1j4Q+IPh5qLWOsDwx4Hlu4fHGiXF081l4f1Wxmtiio9pJScbRetN3au9HG6V9EpcnvJ
JJc0+Xl5g5X/NLa3Ttvtq+uul+hyni74/+Kx498VeBvDv/BSPxJp2i6PbHUvCfxh1j9jPx7
qWi+L/ABDe+B9PvLTwlB4P8NfBWeFfBegeL49Q0rUfibO9pruswXf/ABLfhythpQu733XQv
2oPgQw+Olz4h/bJ/a807SPDOg+E9L+D15p/7OOi3PiDxTrT/DfR5vGfijRfAur/AAD0afxN
pc/xgTX9KtdC8ZeOvhsPDXg1dK1abXNaluZ1jKK0ctrRirdk3f1UnJP7vwSSaTW8nL1tp9y
W+/5WWhzp/bQ+Cniu5vfA+kfFn9vfwXDN+z14t8cN+0L8S/Avw/07WLT9oTS9N1C/8GfB2H
4J+AfgN4g8Oax4c8S38OlWN3rieKtOFs2oywQasIbM3U3O2H7U/wANNN+FPwB1Lxj+3B+3D
cfFLW7Xwje/HXwb8PP2VPhT4jvPDK6vph/4TPRtIHir4deEdI8Nv4X8Qbl0nWl8R/FTUfGP
hmyj1SDRdD1S/wDsdsUU1OSVvdatKOsKeidmrWivgavHs5SvdSaE43t70lZW0aV/N6Wb+X4
mB4w/bIg1fw1r3jLwV8dP21/AUXgn9qX4deDtK8H6/wDDfwJ4y8c/Gj9lTVJb6T4gfFme3h
+Bfh/wv8OPifolhYxRaJ4OtPFGtWmp6hdSQzWKwRfa4/Z9b/ay+EmjfEnxzrdr+1p+3F4q+
Ew/aW+F198OPAHw5+BGrR+MNT/ZQuLY6b8TNA8WePfGPwb8MRaV8W7LWLyx8Y6ZNpeiXtpa
WGjat4MtNZ1G41fS9SsyikpyWia1hy35YXtFuzSUeW9pWvb7MXurun92jWnS9tdb6q2l7rV
3TPPfiR+0N4j8Paj4OsfB3/BSn9qrxWviTUvFkvjjX/DX7LXjIaB8HfDNt8QtNufAeneCIv
EHgj4f+K/HnxN1H4c/btB8R2fifQrrwPo+t2t1qzajez3Wn29t6n4A/ay8B6B4t+FPhPxt+
2D/AMFA/iVoWjR/GrVPir8S9M+Gfjr4V6L4ourvxR4Ym+CXhrS/CGnfDbxv4ts7/QvAJ8bH
xXqOgWdjpOv+PovD1mPsnhxr7WJSiiUuZaqO8XdRiruLb10s73XNdO9ltrdJW6t6W1a73vo
lr09EfsZ/wSH/AGsPhB4y0r9o+x1LxL/wUl8VT6F4+8PvpHiL9o2HwlpkepeD9Xj8TzeGf+
EJ8O+AINO/4R9bWO0vrXxDa+Ida8T6xdCPQr6a/tZZ57OMoorkk/eldRfvP7EOrjppFbXa7
923qM//2Q==
</binary>
</FictionBook>
Mini Shell