Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/232.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Siler</first-name><last-name>Miroslav</last-name></author>
<book-title>Jiří Kulhánek - Trojúhelník</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Siler</first-name><last-name>Miroslav</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>16.8.2019</date>
<id>6f733fc6-4fbc-4712-9254-f684340650c9</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>Magna</publisher>
<year>2011</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong>Jiří Kulhánek - Trojúhelník</strong></p>
<p>"Mám ji, pane," řekl mladý námořník, oči přitisknuté k okulárům stacionárního dalekohledu. Muž v kapitánské čepici americké Pobřežní stráže zvedl triedr, odlesky slunce bodly do sítnic, ale i on hledanou loď uviděl: patnáctimetrová jednostěžňová jachta pod plnými plachtami, křídla bílé pěny pod přídí.</p>
<p>"Jak jsou daleko?"</p>
<p>"Asi tři a půl míle, pane," řekl námořník před zelenou obrazovkou radaru.</p>
<p>"Pořád nic?"</p>
<p>"Pořád nic pane," - tentokrát odpověděl radista.</p>
<p>Kapitán sevřel rty a natáhl se po sluchátku interkomu: "Všichni na místa - bojová pohotovost, opakuji, bojová pohotovost," odložil sluchátko a vyměnil čepici za modrou ocelovou přilbu.</p>
<p>* * *</p>
<p>Do přerušovaného kvílení poplašné sirény zaduněly rychlé kroky, jak obsluhy chvátaly na stanoviště; i když <emphasis>obsluhy</emphasis> - přední a zadní kulometčík - víc těžších zbraní na hlídkovém člunu není.</p>
<p>"Myslíte, že to jsou pašeráci, pane?" neudržel se mladík u dalekohledu a nervózně (potřetí) zkontroloval, že mu na opasku skutečně visí pouzdro s velkou pistolí. Zcela mimovolně mu vytanula vzpomínka na rodiče: pokud ho skutečně pokřtili <emphasis>James</emphasis> po Jamesi Bondovi, do proslulé chladnokrevnosti Nula-nula-sedm mu ještě něco schází.</p>
<p>Jmenuji se Jablonsky, James Jab...</p>
<p>"Měl byste si také vzít helmu, pane Jablonsky," kapitán se na něho podíval a znovu přiložil dalekohled k očím. "Pašeráci, co já vím... Podle toho, odkud plují, to může být <emphasis>cokoli.</emphasis> - Dvě čárky vlevo, plný výkon," zvedl hlas, odložil dalekohled do magnetické úchytky a zaklesl ruce do madla. Silný motor se rozeřval a loď vystřelila jako blesk.</p>
<p>Zvenčí něco takového vypadá nanejvýš elegantně - štíhlý trup se téměř celý vynoří z vody a řítí se jen po vrtuli. Uvnitř je elegance podstatně méně: každý se křečovitě drží a zatíná zuby, aby si při nárazech na vlny neukousl jazyk; vibrace motoru (odporně!) svědí do nohou.</p>
<p>Mladý pozorovatel přemýšlel o kapitánových slovech: Co to znamená, že'...podle toho, odkup plují, to může být <emphasis>cokoli</emphasis>'? Jachta sice vyjela <emphasis>odtamtud</emphasis>, ale kdo by dnes věřil pohádkám o tajemném Bermudském trojúhelníku? Mrtvé lodi bez posádky, nestvůry z hlubin vybírající si příšernou daň, podmořská základna mimozemšťanů unášejících námořníky na dozajista ještě příšernější experimenty...a hromady a hromady podobných bulvárních nesmyslů.</p>
<p>Tak co tím ten kapitán <emphasis>sakra</emphasis> myslel?</p>
<p>Jachta rostla před očima - kormidelník na ni najížděl zezadu a mírně zprava. James mrkl na předního střelce (krčil se před větrem a vodní tříští za ochranným plátem kulometu), a sklonil se zpět k dalekohledu. Stabilizace přístroje byla spolehlivá, tak se v okulárech objevil neroztřesený pohled na luxusní záď: bylo na ní napsáno FATE.</p>
<p>* * *</p>
<p>Na palubě plachetnice se nic nehýbalo, nikde nikdo, žádná z těch neodmyslitelných dívek bez podprsenky - z celé lodi vanul zvláštní mrazivý pocit opuštěnosti.</p>
<p>"Jedou na automat!" překřičel hlas kapitána řev motoru. Nyní si toho všiml i James: kormidelní kolo za nízkou nástavbou se pootáčelo samo do sebe; jakoby nadané vlastním životem... a nebo ovládané neviditelnou rukou děsuplného přízraku; značka Bludný Holanďan, zasmál se James v duchu. Ale někde uvnitř - tam hlouběji než v duchu, tam v žaludku - ho už tak divně zatrnulo, a nejednou byl rád, že není sám. Kouřová okna FATE se mrtvě leskla - připomínala oči velkého vyčkávajícího hmyzu.</p>
<p>* * *</p>
<p>Hlídkový člun prudce zpomalil a usadil se pětatřicet metrů od závětrné strany jachty. Hluk motoru se ztišil na tlumené bublání, nárazy vln ustaly, svištění větru se vrátilo. Jamesovi se zdálo, že téměř zastavili, ačkoliv FATE se pod plnými plachtami řítila dobře desetiuzlovou rychlostí... deset uzlů je asi osmnáct a půl kilometrů za hodinu, přepočítal si. Byl námořníkem teprve krátce (navíc do školy chodil v Evropě), tak přestože se snažil přemýšlet ve slaných mírách, stále mu to šlo lépe v těch, ve kterých vyrostl.</p>
<p>* * *</p>
<p>Mlčící loď - to byl důvod, proč si jachty všimla námořní hlídka - a odpovědět při vjezdu do výsostných vod USA na pár otázek - když už je někdo klade - je nejen zdvořilé, ale vůči Pobřežní stráži přímo nutné.</p>
<p>Basový řev mlhové sirény rozrazil svět; jednou, dvakrát - pak kapitán zapnul megafon: "Volám FATE! Okamžitě spusťte plachty a umožněte přístup na palubu! Tady hlídková loď U.S. Coast Guard NIGHTBIRD, kapitán Ross!"</p>
<p>* * *</p>
<p>Všichni na Nightbirdu čekali alespoň nějakou odezvu, ale reproduktor vnějšího poslechu dál přinášel jenom pleskání vln a hvízdání větru.</p>
<p>Opět mlhová siréna, druhá výzva, a když se kapitán odpovědi nedočkal ani tentokrát, nařídil přednímu střelci výstražnou dávku. Kulomet zarachotil a před přídí FATE zpěnila voda. Když se ani po tomto varování nic nezměnilo, kapitán se zhluboka nadechl a rozkázal: "Na horní uchycení plachet, pal!"</p>
<p>Hlídkový člun se znovu roztřásl a špice stěžně zmizela ve víru třísek. Plachty s ohlušivým plácáním spadly do moře a automatický kormidelník strhl loď zbavenou opory větru na bok - naklonila se, až palubu zalily vlny.</p>
<p>* * *</p>
<p>Když FATE zastavila, hlídkový člun ji zahákoval. Plavidla na sebe narazila s dutým zahřměním.</p>
<p>"Pan Jablonsky, pan Irving - jdeme!" řekl kapitán. Radarový operátor si pevněji domáčkl suché zipy své kombinace záchranné a neprůstřelné vesty a z držáku na stěně vyndal opakovací brokovnici. James si (pošesté) zkontroloval pistoli a kapitán se ozbrojil krátkou útočnou puškou. Pak otevřel dveře a vyšli na palubu.</p>
<p>* * *</p>
<p>V nástavbách obou lodí naříkavě kvílel vítr a přes ostré slunce se zdálo, že nad mořem leží takový zvláštní šedý opar. James si zimomřivě zvedl límec.</p>
<p>* * *</p>
<p>Všichni tři, jištěni předním i zadním kulometem, přeskočili na FATE - lakovaná prkna zaduněla pod podrážkami.</p>
<p>"Je tu někdo?!" zavolal kapitán.</p>
<p>Ještě než jeho hlas stihl doznít, ozval se zvuk, z kterého se Jamesovi zježily vlasy hrůzou jako kartáč: hlasité táhlé zaskučení zakončené ranou, jako by někdo bacil do prázdného dřevěného sudu - něco takového James naposledy slyšel v kině - to když jeden velice nepříjemný transylvánský feudál otvíral víko rakve.</p>
<p>Zevnitř.</p>
<p>Všechny hlavně se usadili na vchodu palubní nástavby.</p>
<p>"Kryjte mě!" kapitán rozkopl dveře, útočnou pušku v natažených rukou.</p>
<p>* * *</p>
<p>Nikde nic.</p>
<p>"Krucinálhiml! Prohledejte to ta...!" opět ten <emphasis>zvuk</emphasis>; tentokrát mnohem delší a hlasitější.</p>
<p>* * *</p>
<p>Když za několik okamžiků zjistili, že onen nervydrásající skřípavý jekot vydává úlomek polystyrenu, zjevně naschvál připevněný pod pootevřenými dveřmi dámské ložnice, pan Irving hlasitě zaklel a dal si brokovnici do podpaží, aby nebylo vidět, jak se mu najednou třesou ruce. Stačilo, aby nějaká vlna vhodně naklonila loď, dveře se kousek po...</p>
<p>"Vtip to jako není špatnej, ale kde je ten vtipálek?" řekl James, a sám nevěděl proč šeptá.</p>
<p>* * *</p>
<p>Kapitán otevřel dveře do společenské kajuty (lépe jídelny) a do tváří je udeřilo sálavé vedro plné mastnoty, tabákového kouře a připáleniny. Kolem ukotveného stolu se válely židle a na stole zbytky po zjevně nedávno dojedeném a v smrtelném chvatu opuštěném obědě. James napočítal osm talířů, na každé straně čtyři.</p>
<p>"Ta polívka je ještě teplá," řekl sevřeným hlasem pan Irving a nepřítomně si otíral prst o kalhoty.</p>
<p>"Tamhle," řekl kapitán a ukázal na jeden z mnoha podšálků ztrácejících se mezi plechovkami od piva, prázdnými hrnky s kávovou sedlinou, talíři s kuřecími kostmi, papírky od bonbonů, nakousanými hamburgery a... Na tom podšálku ležel oharek doutníku - to by mezi mnoha podobnými nikotinovými mrtvolkami nebylo nic zvláštního - až na to, že z tohohle se odvíjela slabá stužka kouře.</p>
<p>Jamesovi se najednou udělalo hrozné horko; pod neprůstřelnou vestou mu stékal pot a svědil na zádech. Ta celkem zábavná námořnická latina, všechny ty vysmívané hrůzy a tajnosti Trojúhelníku, tak tohle vše se náhle změnilo v ponurou až nechutně konkrétní realitu.</p>
<p>"Mrtvá loď!" vydechl a měl strašně moc sucho v krku.</p>
<p>* * *</p>
<p>Aniž by kdokoliv řekl cokoliv víc, vyběhli z nástavby, uvázali vlečné lano, a rychle, jako by paluba jachty pálila, přeskákali na NIGHTBIRDA.</p>
<p>* * *</p>
<p>James se rozhlédl po moři - zdálo se, že vypadá pořád stejně - ale syčení vln bylo nějaké divné - takové zlověstné; rozpálené slunce působilo podivně mrtvě a v tom nízkém šedém oparu bylo najednou něco cizího - odporně cizího. Plíživě cizího. Mladý námořník se otřásl; co, jaká slizká hrůza uchvátila osm lidí - a především - kde je to teď?! Odpočívá to po úděsné hostině kdesi v černých hlubinách pod kýlem? Nebo...? O příď NIGHTBIRDA něco hlasitě plesklo. James trhl hlavou, až mu přilba sjela do čela.</p>
<p>Vlna, pitomá vlna. To si uvědomil po kratičkém okamžiku čirého děsu. Kradmo se rozhlédl, ale každý měl zřetelně dost co do činění sám se sebou. I kapitán byl nezvykle bledý.</p>
<p>Smrt byla někde kolem, ale nikdo nevěděl jak blízko.</p>
<p>* * *</p>
<p><emphasis>Sedmdesát pět minut před tím, jídelna plachetní jachty FATE.</emphasis></p>
<p>"Tak," spokojeně se rozvalil kapitán Frederick Stanton a otřel si mastná ústa. Rozdýmal kubánský doutník a k pocitu dokonalé blaženosti už mu nechybělo skoro nic - po dobrém obědě snad leda ještě nějakou vydařenou taškařici. Rozhlédl se po ostatních, jímž s teatrální přezíravostí říkal posádko (ta přezíravost až tak teatrální nebyla, on jediný měl jakés takés oprávnění pro plavbu po moři, a tak o lodích a jachtingu věděl zdaleka nejvíc - a proto byl také kapitán). Kolem stolu seděli tři kolegové z práce a čtyři se vším svolné "studentky"; všichni do hněda opálení, všichni v plavkách. Všem se také už leskly oči - v kajutě bylo vedro a pivo stoupalo do hlavy až nehezky rychle. Hezky rychle.</p>
<p>Ale! Proč vlastně nespojit příjemné s užitečným, napadlo Fredericka najednou. To, že se pasoval na kapitána, ho bohužel neosvobozovalo od všelijakých povinností, a protože dnes oběd vařila Sarah, hora špinavého nádobí neodvratně leží na něm. Ledaže...</p>
<p>Kapitán Frederick odložil doutník na podšálek, nenápadně se odsunul od stolu a zkontroloval, že mezi dvěřmi a ním není žádná zákeřná překážka. Pak se pořádně nadechl, a co mu plíce stačily, zařval:</p>
<p>"Kdo bude poslední ve vodě, meje nádobí!!!"</p>
<p>Během několika vteřin se za hlasitého dupotu, rozjařeného povyku a dívčího pištění vyřítili na palubu a pak se ozvalo osm hlasitých šplouchnutí.</p>
<p>A moře bylo tak nádherně osvěžující.</p>
<p>* * *</p>
<p>Důmyslný stroj ovládající loď se ne nadarmo jmenuje automatický kormidelník: teď poněkud přitáhl plachty, aby sílu větru ženoucího jachtu využil co možná nejlépe.</p>
<p>* * *</p>
<p>A všetečná otázka na závěr: Víte, jak rychle dokáže plavat člověk?</p>
</section>
</body>
</FictionBook>
Mini Shell