%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/209.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author> <book-title>Kim Harrison - Rachel Morganova 1 - Mrtva carodejka prichazi</book-title> <lang>cs</lang> </title-info> <document-info> <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>16.8.2019</date> <id>ae57e96f-4d5e-4297-bbb5-afb5acdd9a80</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <year>2010</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p> <p> <image xlink:href="#_1.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kim</strong></p><empty-line /><p><strong>Harrison</strong></p> <p>Mrtvá</p><empty-line /><p>čarodějka</p><empty-line /><p>přichází</p> <p><strong><emphasis>FANTOM Print</emphasis></strong></p> <p><strong><emphasis>2010</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Copyright © 2004 Kim Harrison</p> <p>Translation © Kateřina Niklová</p> <p>Cover © Dorothea Bylica</p> <p>ISBN 978-80-7398-081-8</p> <p><strong>www.fantomprint.cz</strong></p> <p><strong>www.facebook</strong><strong>.com</strong><strong>/fantomprint</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Muži, který pochválil můj klobouk.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Ráda bych poděkovala lidem, kteří se mnou měli strpení, když jsem tuhle knihu přepisovala. Vy víte, o kom mluvím, a já vám za to salutuji. Zvláštní dík ale patří editorce Dianě Gillové, jejíž báječné návrhy mi otevřely úchvatné nové obzory, a mému agentovi Richardu Curtisovi.1</p> <p><image xlink:href="#_2.jpg" />Stála jsem ve stínech před opuštěným obchodem naproti hospůdky U krve a kvasu. Nenápadně jsem si povytáhla černé kožené kalhoty zpátky tam, kam patřily. <emphasis>Jak dojímavé, </emphasis>pomyslela jsem si a rozhlédla se po ulici, odkud déšť vyhnal vše živé. Na tohle jsem byla dobrá až příliš.</p> <p>Náplní mé práce obvykle bývalo zatýkání čarodějek, které provozovaly živnost bez licence nebo praktikovaly černou magii, protože čarodějku mohla dostat zase jen jiná čarodějka. Tento týden ale panoval v ulicích mimořádný klid. Každý, kdo mohl, totiž zamířil na Západní pobřeží, kde se konala naše každoroční konference. Proto připadl tenhle nevděčný úkol mně. Jednalo se o prosté zatčení. Byla smůla, že jsem ve tmě a v dešti skončila zrovna já.</p> <p>„Koho se snažím přesvědčit?“ zašeptala jsem a povytáhla si popruh kabelky. Už měsíc mě nenasadili na žádnou čarodějku: bez licence, bílou, černou ani žádnou jinou. Asi nebylo moc chytré zatknout starostčina syna za to, že se proměnil v dlaka mimo úplněk.</p> <p>Do ulice zabočilo auto, které v záři pouličního osvětlení vypadalo černé. Už potřetí objíždělo blok. Tvář se mi stáhla do grimasy, když se vůz přiblížil a zpomalil. „Zatraceně,“ zašeptala jsem. „Potřebuji lepší úkryt.“</p> <p>„Myslí si, že jsi šlapka, Rachel,“ zachechtal se mi do ucha můj parťák. „Říkal jsem ti, že v červené podprsence budeš vypadat jako prostitutka.“</p> <p>„Už ti někdo řekl, že smrdíš jako ožralý netopýr, Jenksi?“ zamumlala jsem a sotva přitom pohnula rty. Moje záloha se dneska držela až nepříjemně blízko, usadila se mi totiž na náušnici. Byla to velká plandavá věc − náušnice, ne skřítek. Považovala jsem Jenkse za snobského, drzého, náladového usmrkance. Moc dobře ale věděl, kdo tu velí. A kromě toho pro mě od té věci se žábou nic lepšího než skřítky neměli. Přísahala bych na to, že víly jsou příliš velké, než aby se vešly do žabí tlamy.</p> <p>Auto zastavilo se šplouchnutím na mokrém asfaltu a já vykročila k obrubníku. Ozvalo se zabzučení a tónované sklo se automaticky spustilo. Sklonila jsem se, co nejkrásněji se usmála a ukázala průkaz. Pan Srostlé obočí se na mě přestal chlípně šklebit a obličej mu zpopelavěl. Vůz vystřelil s hvízdáním pneumatik od chodníku. „Turista,“ prohlásila jsem znechuceně. <emphasis>Ne, </emphasis>pokárala jsem se vzápětí. Byl to normál, člověk. A přestože označení jako šlapkošuk, prcalín, píchač nebo moje nejoblíbenější dejmrdka přesně odpovídala, nebyla politicky korektní. Ale pokud si kupoval holky na ulici v Díře, mohla jsem mu rovnou říkat mrtvola.</p> <p>Vůz nezastavil ani na červenou a já se otočila, protože po mně začaly pokřikovat šlapky, které jsem odsud se západem slunce vystrnadila. Neměly ze mě radost a nestydatě postávaly na rohu ulice naproti. Zamávala jsem jim a nejvyšší z nich na mě vystrčila své malinké, čáry zdokonalené pozadí. Šlapka a její statný „přítel“ spolu hlasitě hovořili a snažili se přede mnou schovat cigaretu. Nepáchla jako obyčejný tabák. <emphasis>Dneska v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>noci to není můj problém, </emphasis>pomyslela jsem si a ustoupila hlouběji do stínu.</p> <p>Opřela jsem se o studený kámen budovy a zadívala se za autem, kterému se rozsvítila brzdová světla. Zamračila jsem se a pohlédla dolů na sebe. Na ženu jsem vysoká − měřím asi metr pětasedmdesát − ale nemám ani zdaleka tak dlouhé nohy jako šlapka, která postávala v kruhu světla vedle. A nebyla jsem ani tak zmalovaná. Úzké boky a skoro plochá hruď ze mě rozhodně nedělaly nejlepší kandidátku na pouliční holku.</p> <p>Než jsem našla krámek pro leprikóny[1], nakupovala jsem v oddělení „Tvoje první podprsenka“. Je dost těžké najít tam cokoli bez srdíček nebo jednorožců.</p> <p>Moji předkové se přistěhovali do starých dobrých Států někdy v devatenáctém století. V průběhu doby se ženám nějak podařilo zachovat si výrazné rusé vlasy a zelené oči vlastní jejich irské domovině. Já ale pihy schovávám talismanem, který mi táta pořídil k třináctým narozeninám. Do prstýnku na malík nechal vložit maličký amulet. Nedám bez něj ani ránu.</p> <p>Povzdychla jsem si a znovu si potáhla řemínek kabelky. Kožené kalhoty, červené kotníkové boty a podprsenka s úzkými ramínky se moc nelišily od oblečení, které jsem si na sebe brala, abych naštvala šéfa, ale když se takhle vyparáděná postavím v noci na roh ulice… „Do prkýnka,“ zabručela jsem. „Vypadám jako šlapka.“</p> <p>Jenks si jen odfrkl. Přinutila jsem se nechat to být a obrátila se zpátky k baru. Na nahodilé hosty bylo příliš sychravo a až na mého parťáka a „dámy“ o kus dál byla ulice prázdná. Stejně dobře můžu čekat uvnitř. A kromě toho budu vevnitř možná působit jako lovec a ne jako kořist.</p> <p>Odhodlaně jsem se nadechla, vytáhla si několik dlouhých kudrlin z culíku, upravila jsem si je, až se mi půvabně kroutily okolo obličeje, a vyplivla žvýkačku. Vykročila jsem přes mokrou ulici k baru a ostré klapání mých bot doprovázelo cinkání želízek, která jsem si připnula k boku. Ocelové náramky vypadaly jako nevkusný doplněk, byly ale skutečné a já je často používala. Přikrčila jsem se. Není divu, že pan Srostlé obočí zastavil. Používala jsem je <emphasis>při práci, </emphasis>ale ne při takové.</p> <p>Přesto. V tomhle dešti mě poslali do Díry zatknout leprikónku za daňové úniky. Přemýšlela jsem, jestli se dá klesnout ještě hlouběji. Asi mě trestali za slepeckého psa, kterého jsem zatkla minulý týden. Jak jsem mohla vědět, že není dlak? Popisu odpovídal.</p> <p>V úzké vstupní hale jsem ze sebe setřásala vlhkost a rozhlédla se po hospůdce vyzdobené typicky irskými krámy. Na stěnách visely dlouhé píšťaly, nápisy byly zelené a lavice z černého vinylu. Na malinkatém pódiu si zrovna nějaká rádoby hvězda chystala cimbály, dudy a hromadu zesilovačů. Ve vzduchu jsem zachytila pach pašované síry. Probudily se ve mně dravčí instinkty. Odhadovala jsem, že pach je tři dny starý, ale nebyl dost silný na to, abych vystopovala zdroj. Kdyby se mi však podařilo dostat dodavatele, šéf by se po mně přestal vozit. A možná by mě dokonce pověřil úkolem, který by odpovídal mému talentu.</p> <p>„Hej,“ zabručel hluboký hlas. „Jsi Tobbyin záskok?“</p> <p>Zapomněla jsem na síru, zamrkala jsem, otočila se a zjistila, že hledím na hruď chlápkovi v zeleném triku. Stál přede mnou mužský velký jako medvěd. Vyhazovač. Jméno na triku hlásalo CLIFF, Skála. Hodilo se k němu. „Kdo?“ zapředla jsem a utřela si výstřih, v mém případě velmi velkorysé označení, lemem jeho trika. Nijak jsem na něj nezapůsobila. Bylo to deprimující.</p> <p>„Tobby. Státem přidělená šlapka? Objeví se ještě někdy?“</p> <p>Z mé náušnice se ozval zpěvavý hlásek: „Já ti to říkal.“</p> <p>Přinutila jsem se dál usmívat. „To netuším,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby. „Nejsem šlapka.“</p> <p>Znovu zabručel a zadíval se na můj ohoz. Prohrabala jsem kabelku a podala mu průkaz. Každého by napadlo, že kontroluje, kolik mi je. Amulety maskující věk jsou běžně k dostání, takže jeho povinností bylo kontrolovat doklady − a nosit na krku amulet, který poplašně reagoval na jakékoli čáry. Rudě se rozzářil v reakci na prstýnek na mém malíku. Kvůli tomu mě neprohledá a talismany v kabelce nebyly aktivní. Dneska v noci je nebudu potřebovat.</p> <p>„Inderlandská bezpečnostní agentura,“ řekla jsem, když si kartičku vzal. „Jsem tu, protože někoho hledám, ne abych otravovala vaše hosty. Proto ten, hm, převlek.“</p> <p>„Rachel Morganová,“ četl nahlas. Laminovaná kartička v jeho silných prstech téměř zmizela. „Agentka Inderlandské bezpečnostní agentury. Vy že jste agentka?“ Podíval se na mě, pak zpátky na kartu a roztáhl silné rty v úsměvu. „Co se vám stalo s vlasy? Srazila jste se s hořákem?“</p> <p>Pevně jsem stiskla rty. Fotka byla tři roky stará. A za mé vlasy tehdy nemohl hořák, nýbrž kanadský žertík, neformální přijetí mezi plnohodnotné agenty. Velmi směšné.</p> <p>Skřítek vzlétl z mé náušnice a rozhoupal ji. „Být tebou, dal bych si pozor na pusu,“ řekl, naklonil hlavu na stranu a zadíval se na můj průkaz. „Poslední chlápek, co se jí posmíval, skončil na pohotovosti s koktejlovým deštníčkem v nose.“</p> <p>Zrudla jsem. „Ty o tom víš?“ řekla jsem, vzala si průkaz zpátky a schovala ho.</p> <p>„Ví o tom celé účelové fondy.“ Vesele se zasmál. „A taky o dlakovi, kterého jsi očarovala svěděním a pak ho ztratila na záchodcích.“</p> <p>„Zkus zatknout dlaka krátce před úplňkem, aniž by tě pokousal,“ odsekla jsem. „Není to tak snadné, jak se zdá. Musela jsem použít lektvar. Ty jsou drahé.“</p> <p>„A když jsi oplešatěla autobus plný lidí?“ Jeho křídla připomínající křídla vážky zčervenala, jak se mu smíchem zrychlil krevní oběh. V černém hedvábném oblečku a s červeným šátkem na hlavě vypadal jako miniaturní Petr Pan vydávající se za člena pouličního gangu. Deset centimetrů výbušné blonďaté mrzutosti.</p> <p>„To nebyla moje vina,“ namítla jsem. „Řidič najel na hrbol.“ Zamračila jsem se. A někdo mi zaměnil elixíry. Chtěla jsem cíli podtrhnout nohy a namísto toho jsem připravila o vlasy řidiče i všechny ostatní v prvních třech řadách. Aspoň jsem dostala svého muže. Celá moje výplata ale padla na taxíky, protože mě autobus pak odmítal brát.</p> <p>„A žába?“ Jenks poletoval sem a tam, jak se po něm vyhazovač oháněl prstem. „Já jediný s tebou byl ochotný dneska v noci jít. A dostanu rizikový příplatek.“ Skřítek o několik centimetrů vzlétl, asi pýchou.</p> <p>Cliff nevypadal ohromeně. Já se cítila otřesená. „Podívejte,“ řekla jsem. „Chci se tu prostě posadit a v klidu si dát drink.“ Kývla jsem na pódium, kde se mladík snažil rozuzlovat kabely zesilovačů. „Kdy začíná?“</p> <p>Vyhazovač pokrčil rameny. „Je nový. Tak za hodinu.“ Ozvala se rána, jak se jeden zesilovač zřítil z pódia, a hosté zavýskli. „Spíše za dvě.“</p> <p>„Díky.“ Ignorovala jsem Jenksův zvonivý smích a propletla se mezi prázdnými stoly k řadě tmavších kójí. Vybrala jsem si tu pod losí hlavou a zapadla do měkkého polstrování lavice. Jakmile najdu tu malou podvodnici, vypadnu. Bylo to urážející. Jsem u IBA už tři roky − sedm, když připočítáte čtyři roky stáže − a dostanu úkol pro asistenty.</p> <p>Právě asistenti byli pověřeni každodenním spravováním Cincinnati a předměstí na opačné straně řeky, kterému se láskyplně říkalo Díra. Na stůl se nám dostávaly nadpřirozené věci, se kterými si lidmi řízená FIK − Federální inderlandská kancelář − nevěděla rady. Drobné nepokoje vyvolané čáry a záchrana zvířecích důvěrníků ze stromů, to byly úkoly pro asistenty. Ale já jsem plnohodnotný agent, kruci. Mám na víc. <emphasis>Zvládla </emphasis>jsem víc.</p> <p>Byla jsem to já, kdo vlastnoručně vypátral kruh černých čarodějek, které obcházely bezpečnostní čáry cincinnatské zoo, kradly opice a prodávaly je do tajných biolaboratoří. Ale dostalo se mi za to uznání? Ne.</p> <p>Byla jsem to já, kdo si uvědomil, že šílenec, který vykopává těla na jednom ze hřbitovů, je spojený s úmrtími v transplantačním křídle lidské nemocnice. Všichni předpokládali, že sbírá materiál na ilegální čáry, on ale orgány magií dočasně uzdravoval a prodával na černém trhu.</p> <p>A krádeže u bankomatů minulé Vánoce? Musela jsem použít najednou šest talismanů, abych vypadala jako muž, ale čarodějku jsem dostala. Používala čáry lásky a zapomnění a okrádala naivní lidi. Bylo to mimořádně uspokojivé zatčení. Honila jsem ji přes tři ulice, a když se ke mně otočila, aby na mě použila čáry, které klidně mohly být smrtící, omráčila jsem ji kopancem, protože jsem neměla na vlastní čáry čas. A co bylo nejlepší, FIK po ní šla tři měsíce a já ji dostala za dva dny. Udělala jsem z nich hlupáky, ale poblahopřál mi někdo k dobře odvedené práci? Odvezl mě někdo zpátky do sídla IBA, protože jsem měla oteklou nohu? Ne.</p> <p>A v poslední době jsem dostávala čím dál hloupější úkoly: studentíky, kteří čáry kradli kabelovku, krádeže zvířecích důvěrníků, magické kanadské žertíky a moje nejoblíbenější − vyhánění trolů zpod mostů a ze stok, než mohli sežrat všechnu maltu. Povzdychla jsem si a rozhlédla se po hospůdce. Jak dojímavé.</p> <p>Apaticky jsem se pokusila Jenkse zaplácnout, skřítek ale uhnul a usadil se mi znovu na náušnici. Museli mu zaplatit trojnásobek běžné gáže, aby mě doprovodil, a to nevěstilo nic dobrého.</p> <p>Přihopkala k nám dozelena oblečená číšnice. Na tak brzkou hodinu byla až děsivě plná energie. „Jmenuji se Dottie. Dnes večer vás budu obsluhovat.“ Usměvavě přede mě postavila tři drinky: Bloody Mary, Old Fashioned a Shirley Temple. Jak roztomilé.</p> <p>„Díky, zlato,“ řekla jsem a unaveně si povzdychla. „Od koho jsou?“</p> <p>Ukázala očima k baru. Snažila se působit znuděně a povzneseně, ale připomínala spíš středoškolačku na plese. Vykoukla jsem zpoza jejího štíhlého, zástěrou opásaného pasu a uviděla tři nadržené chlapíky s chtíčem v očích. Byla to stará tradice. Když drink přijmu, přijímám i pozvání s ním spojené. Další věc, o kterou se musí slečna Rachel postarat. Vypadali jako normálové, ale jeden nikdy neví.</p> <p>Dottie pochopila, že už se s ní nemíním dál bavit, a odhopkala zpátky ke své práci. „Prověř je, Jenksi,“ zašeptala jsem a skřítek odlétl. Křídla mu zrůžověla vzrušením, nikdo ho ale neviděl. Skřítkovský dohled jaksepatří.</p> <p>V hospůdce panoval klid, ale protože za barem stáli dva lidé, starý muž a mladá žena, uhádla jsem, že se to tu brzy rozproudí. Hospoda U krve a kvasu proslula jako místo, kde se můžou normálové pobavit s inderlanďany, než se vrátí na opačnou stranu řeky, zamknou dveře, zavřou neprodyšně okna a budou si blahopřát k tomu, jaké vzrušení zažili. A přestože člověk je mezi inderlanďany asi stejně nenápadný jako beďar na tváři královny plesu, inderlanďan s lidmi dokonale splyne. Jde o perfektně vycvičený instinkt přežití. Proto jsem s sebou měla skřítka. Víly a skřítci dokáží inderlanďany vyčenichat rychleji, než já řeknu: „Plivni.“</p> <p>Ledabyle jsem se rozhlížela po téměř prázdné hospůdce, pak se ale moje trpká nálada rozplynula a po tváři se mi rozlil úsměv, protože jsem zahlédla známou z kanceláře. Ivy.</p> <p>Ivy je upírka, hvězda mezi agenty IBA. Setkaly jsme se před několika lety, během posledního roku mé stáže, a rok jsme byly partnerkami při částečně samostatných úkolech. Právě se z ní tehdy stala plnohodnotná agentka, protože si raději zvolila šest let na univerzitě než dva roky na vyšší střední plus čtyři roky stáže jako já. Myslím, že se někdo dobře pobavil, když z nás udělal partnerky.</p> <p>Spolupráce s upírkou − živou nebo mrtvou − mě děsila, dokud jsem nezjistila, že nepraktikuje a odpřísáhla, že už nikdy neochutná krev. Nemohly jsme být rozdílnější, ale její silné stránky byly mými slabinami. Kéž bych mohla říct, že to platilo i naopak, ale Ivy nemá slabá místa − možná až na sklon plánovat vše do nejmenších detailů a připravit se tak o všechnu zábavu.</p> <p>Nepracovaly jsme spolu už dlouhá léta, a přestože mě neochotně povýšili, Ivy zastávala vyšší postavení než já. Přesně věděla, komu co říct a kdy. A pomohl jí i fakt, že patří k rodině Tamwoodů, k rodu stejně starému jako samotné Cincinnati. Je jeho poslední žijící člen, má duši a je stejně živá jako já, upírským virem ji totiž infikovala matka, když ještě žila. Virus Ivy přetvořil ještě v matčině lůně a dal jí tak něco z obou světů, živého i mrtvého.</p> <p>Kývla jsem na ni a ona ke mně zamířila. Muži u baru šťouchli jeden do druhého lokty a všichni se za ní otočili. Nevšímavě na ně koukla a já slyšela, jak si jeden povzdychl. „Jak to jde, Ivy?“ zeptala jsem se, když se usadila na lavici naproti.</p> <p>Vinyl zaskřípal, jak se opřela o zeď, a podpatky kozaček si položila na okraj lavice, takže jí kolena trčela nad stůl. Byla o půl hlavy vyšší než já, ale kde já vypadala prostě vysoká, ona vyvolávala dojem štíhlé elegance. Měla nepatrně orientální vzhled, díky němuž působila tajuplně, což jen posilovalo mé přesvědčení, že většina modelek musí být upírky. A taky se jako modelka oblékala: na sobě měla střídmou koženou sukni a hedvábnou halenku, obě značkové upírské výroby. A samozřejmě černé. Hladká tmavá vlna vlasů zdůrazňovala její bledou pleť a oválný obličej. Ať už si s vlasy udělala cokoli, vždy vypadala exoticky. Já se mohla snažit celé hodiny a výsledek byl stále rudý a střapatý. Kvůli ní by pan Srostlé obočí nezastavil, na to vypadala příliš nóbl.</p> <p>„Ahoj, Rachel,“ řekla. „Co děláš v Díře?“ Hlas měla hluboký a melodický a jemný jako hedvábí. „Myslela jsem, že budeš tenhle týden chytat rakovinu kůže na pobřeží,“ dodala. „Denon pořád zuří kvůli tomu psovi?“</p> <p>Stydlivě jsem pokrčila rameny. „Ani ne.“ Popravdě šéfa málem trefil šlak. Byla jsem krůček od toho, aby ze mě udělal kancelářskou sílu.</p> <p>„Prostě ses spletla.“ Ivy si líně opřela hlavu o zeď a odhalila dlouhý krk. Neměla na něm ani jizvičku. „To se může stát každému.“</p> <p><emphasis>Až na tebe, </emphasis>pomyslela jsem si kysele. „Jo?“ řekla jsem nahlas a přisunula k ní Bloody Mary. „No, dej mi vědět, pokud zahlédneš můj cíl.“ Zacinkala jsem talismany na želízkách a dotkla se jetele vyřezaného z dřeva olivovníku.</p> <p>Štíhlými prsty obemknula sklenku, jako by ji hladila. Stejnými prsty by mi s trochou úsilí dokázala zlomit zápěstí. Podobné věci, už bez jakékoli námahy, zvládne až po smrti, pořád je ale silnější než já. Na jeden doušek vypila polovinu černého koktejlu. „Odkdy se IBA zajímá o leprikóny?“ zeptala se s pohledem upřeným na mé talismany.</p> <p>„Od chvíle, kdy si na mě šéf zasedl.“</p> <p>Pokrčila rameny, vyňala zpod halenky krucifix a provokativně si protáhla řetízek mezi zuby. Špičáky měla ostré jako kočka, ale o nic delší než já. Prodlouží se jí až po smrti. Odtrhla jsem od nich oči a soustředila se na kříž. Byl dlouhý asi jako moje ruka a nádherně tepaný ze stříbra. V poslední době ho začala nosit, aby podráždila matku. Nevycházely spolu.</p> <p>Dotkla jsem se malinkého křížku na želízkách a přemýšlela o tom, že musí být těžké mít za matku nemrtvou. Setkala jsem se jen s hrstkou mrtvých upírů. Ti opravdu staří se drželi stranou a mladí obyčejně skončili propíchnutí kůlem, pokud se nenaučili diskrétnosti.</p> <p>Mrtví upíří nemají žádné svědomí, jsou prostým ztělesněním instinktů. Společenskými pravidly se řídí jen proto, že je považují za hru. A mrtví upíři vědí o pravidlech všechno. Žijí jen proto, že je dodržují, a když je poruší, obyčejně zemřou nebo strašlivě trpí. Základním pravidlem je nevystavovat se slunci. Každý den musí pít krev, aby si zachovali zdravý rozum. Vystačí si s jakoukoli krví, ale vysávat ji ze živé oběti je jediná radost, která jim zůstala. A jsou také mocní, mají neuvěřitelnou sílu a výdrž a schopnost uzdravit se nadpřirozenou rychlostí. Je těžké je zničit, platí na ně jen tradiční useknutí hlavy nebo probodnutí srdce kůlem.</p> <p>Vzdali se duše, aby se stali nesmrtelnými. Ale ztratili při tom svědomí. Nejstarší upíři tvrdí, že to je na tom právě to nejlepší: schopnost splnit si všechny tužby, aniž byste cítili vinu, když někdo zemře, aby vám poskytl potěšení nebo vás další den udržel při zdravém rozumu.</p> <p>Ivy koluje v žilách upíří virus, ale má i duši, je chycena někde uprostřed, dokud nezemře a nestane se z ní skutečná nemrtvá. I když není tak mocná nebo nebezpečná jako mrtvý upír, schopnost pohybovat se na slunci a uctívat Boha bez bolesti jí všichni mrtví příbuzní závidí.</p> <p>Kovová očka řetízku rytmicky cvakala o Ivyiny perlově bílé zuby a já ignorovala její smyslnost s nacvičeným sebeovládáním. Měla jsem ji radši, když svítilo slunce a ona se nechovala jako sexuální dravec.</p> <p>Skřítek se vrátil a usadil se na umělých kytkách ve váze plné cigaretových nedopalků. „Dobrý bože,“ řekla Ivy a upustila kříž. „Skřítek? Denon musí zuřit.“</p> <p>Jenksova křídla ztuhla uprostřed pohybu, pak se znovu rozkmitala. „Jdi se zvrátit, Tamwoodová!“ zavřískl. „Myslíš si snad, že jenom víly mají dobrý čich?“</p> <p>Trhla jsem sebou, když mi Jenks dosedl těžce na náušnici. „Pro slečnu Rachel jen to nejlepší,“ řekla jsem suše. Ivy se zasmála a mně se naježily vlasy vzadu na krku. Scházela mi prestiž, která mě provázela, když jsem pracovala s Ivy, ale zároveň jsem z ní byla nervózní. „Můžu se vrátit později, pokud se bojíš, že bych mohla narušit tvůj úkol,“ dodala jsem.</p> <p>„Ne,“ řekla. „To je v pohodě. Na záchodě mám dva špičáky. Nachytala jsem je při prodeji nelegálního zboží.“ S drinkem v ruce se přesunula na konec lavice, vstala, smyslně se protáhla a ze rtů jí uniklo téměř neslyšitelné zasténání. „Vypadají příliš chudě, než aby měli po ruce měňavý amulet,“ řekla, když skončila. „Ale pro jistotu jsem venku nechala svoji sovu. Pokud se pokusí uletět rozbitým oknem jako netopýři, stane se z nich žrádlo pro ptáky. Jen tu na ně čekám.“ Usrkla si a hnědýma očima mě sledovala přes okraj sklenice. „Pokud provedeš zátah brzy, mohly bychom se svézt do centra jedním taxíkem.“</p> <p>V jejím hlase jsem zaslechl tichý náznak nebezpečí, proto jsem jen neutrálně kývla a nechala ji odejít. Prsty jsem si nervózně pohrávala s loknou rusých vlasů a rozhodla se, že než s ní tak pozdě nasednu do taxíku, napřed si ji dobře prohlédnu. Ivy možná nepotřebuje krev k přežití, ale bylo očividné, že po ní stále touží bez ohledu na slib abstinence.</p> <p>Muži u baru si projevili navzájem soustrast, protože mi u loktu zůstaly už jen dva koktejly. Jenks se pořád pištivě rozčiloval. „Klid, Jenksi,“ řekla jsem a snažila se mu zabránit v tom, aby mi utrhl náušnici. „Skřítci jsou dobrá záloha. Víly nehnou bez svolení odborů ani prstem.“</p> <p>„Taky sis toho všimla?“ zavrčel, neklidně třepotal křídly a zvířeným vánkem mě lechtal na uchu. „Kvůli jakési červy prolezlé básni, kterou ještě před Zvratem napsal nějaký ožralý špekoun, se považují za něco lepšího. Publicita, Rachel. To je všechno. Staré dobré namazané dlaně. Věděla jsi, že víly dostávají za stejnou práci víc než skřítci?“</p> <p>„Jenksi?“ přerušila jsem ho a načechrala si vlasy na rameni. „Co se děje u baru?“</p> <p>„A ta fotka!“ pokračoval a třásl mi náušnicí. „Viděla jsi ji? Ta, na které nějaký lidský spratek vtrhl na studentskou párty? Víly byly tak nachmelené, že si ani nevšimly, že tančí s člověkem. A stejně dostaly zaplaceno.“</p> <p>„Klídek, Jenksi,“ řekla jsem napjatě. „Jak to vypadá u baru?“</p> <p>Tichounce zafuněl a zatočil mi náušnicí. „Číslo jedna je osobní trenér,“ zabručel. „Číslo dvě opravuje klimatizace a číslo tři je novinář. Jsou to turisti. Všichni do jednoho.“</p> <p>„A co kluk na pódiu?“ zašeptala jsem a dala si pozor, abych tím směrem nepohlédla. „Od IBA jsem získala jen letmý popis, protože náš cíl pravděpodobně změnil vzhled.“</p> <p>„<emphasis>Náš</emphasis> cíl?“ řekl Jenks. Křídla mu přestala vířit a vztek v jeho hlase polevil.</p> <p>Chytila jsem se toho. Možná prostě potřeboval, abych ho do celé věci zasvětila. „Co kdyby ses na něj podíval?“ zeptala jsem se, místo abych mu to přikázala. „Vypadá, že neví, kudy se do dud fouká.“</p> <p>Jenks se krátce zasmál a v mnohem lepší náladě odbzučel. Nedoporučovalo se, aby se agent a záloha přátelili, ale k čertu s tím. Jenks se hned cítil líp a moje ucho možná přežije noc v jednom kuse.</p> <p>Chlapi u baru se znovu začali pošťuchovat, když jsem ukazovákem přejela po okraji sklenky s Old Fashioned. Rozezpívala jsem ji a čekala. Nudila jsem se a trocha flirtování je dobrá pro duši.</p> <p>Dovnitř vešla skupinka lidí a jejich hlasité pokřikování mi prozradilo, že déšť zesílil. Shlukli se na opačném konci baru, mluvili jeden přes druhého, natahovali se pro pití a dožadovali se pozornosti. Zadívala jsem se na ně a podle toho, jak se mi stáhly vnitřnosti, jsem poznala, že alespoň jeden je mrtvý upír. Všichni ale byli nalíčení jako gothi, takže se dalo jen těžko rozpoznat, kdo z nich to je.</p> <p>Vsadila bych na tichého mladíka vzadu. Vypadal v tetované a piercingem zdobené skupině nejnormálněji a na sobě měl džíny a košili, ne provlhlou kůži. Muselo se mu vést dobře, když měl s sebou houf lidí se zjizvenými krky a vyhublými, anemickými těly. Ale zdáli se docela šťastní a spokojení a jejich semknutá skupina připomínala rodinu. Obzvláště mile se chovali k pěkné blondýnce, podpírali ji a snažili se ji přimět, aby snědla nějaké buráky. Unaveně se usmívala. Asi si ji dal k snídani.</p> <p>Atraktivní muž se otočil, jako by ho upoutaly mé myšlenky. Posunul si brýle dolů a mně ochabla tvář, jak se mi přes jejich okraj zadíval do očí. Nadechla jsem se. I přes místnost jsem viděla kapičky deště na jeho řasách. Ovládla mě touha osušit je. Téměř jsem cítila vlhkost deště na prstech, jeho hebkost. Pohyboval rty, šeptal a mně se zdálo, jako bych jeho slova slyšela, ale nerozuměla jim, jako by vířila okolo mě a postrkovala mě vpřed.</p> <p>S bušícím srdcem jsem na něj vědoucně pohlédla a zavrtěla hlavou. Zkroutil koutky úst v šarmantním úsměvu a odvrátil se.</p> <p>Z plic mi unikl vzduch a já se přinutila odtrhnout od něj oči. Jo. Je to mrtvý upír. Živý upír by mě nedokázal takhle očarovat. Kdyby se opravdu snažil, neměla bych proti němu šanci. A proto jsou tu zákony, ne? Mrtví upíři smějí pít krev jen dobrovolným dárcům a až poté, co spolu podepíšou smlouvu, ale kdo pozná, jestli ji podepsali předtím, nebo až potom? Čarodějky, dlaci a jiní inderlanďané jsou vůči proměně v upíra imunní. Což je malá útěcha, když nad sebou upír ztratí kontrolu a rozerve vám hrdlo. Ale i to samozřejmě zakazují zákony.</p> <p>Stále mě ovládal nepokoj, když jsem vzhlédla a zjistila jsem, že hudebník míří rovnou ke mně a oči mu horečnatě září. Hloupý skřítek. Nechal se chytit.</p> <p>„Přišla sis mě poslechnout, krásko?“ řekl kluk, když se zastavil u mého stolu, a ze všech sil se snažil o to, aby jeho hlas zněl hluboce.</p> <p>„Jmenuji se Sue, ne kráska,“ zalhala jsem a zadívala se za něj na Ivy. Smála se mi. Bezva. Tohle bude vypadat v kancelářském věstníku fakt úžasně.</p> <p>„Poslala jsi víláka, aby <emphasis>mě okoukl,</emphasis>“ řekl a poslední slova téměř zazpíval.</p> <p>„Je to skřítek, ne víla,“ řekla jsem. Buďto je hloupý normál, nebo chytrý inderlanďan předstírající hloupého normála. Vsadila bych na to první.</p> <p>Rozevřel pěst a vypustil z ní Jenkse. Skřítek vrávoravě odlétl zpět na moji náušnici. Jedno křídlo měl ohnuté a sypal se z něj skřítkovský prášek, takže stůl a mé rameno nakrátko ozářily sluneční paprsky. Zavřela jsem oči, abych nabrala sílu. Budou mi to klást za vinu. Tím jsem si byla jistá.</p> <p>Jenks se začal rozčilovat a já se zamyšleně zamračila. Pochybovala jsem, že jeho návrhy jsou vůbec anatomicky možné − ale aspoň jsem věděla, že kluk je normál.</p> <p>„Pojď, ukážu ti dudy, které mám v dodávce,“ řekl. „Vsadím se, že bys je dokázala rozehrát.“</p> <p>Vzhlédla jsem k němu stále rozechvělá návrhem mrtvého upíra. „Jdi pryč.“</p> <p>„Já to někam dotáhnu, Zuzi,“ chvástal se. Můj nepřátelský výraz si vyložil jako pozvánku a posadil se. „Jakmile seženu prachy, zamířím na pobřeží. Mám kámoše v hudební branži. Zná chlápka a ten zná chlápka, co čistí bazén Janice Joplinové.“</p> <p>„Jdi pryč,“ zopakovala jsem, ale on se jen opřel, zašklebil se a falsetem začal zpívat: „Zuzi-zu-zuzudio,“ a rukou přitom naprosto nerytmicky bušil do stolu.</p> <p>Bylo to zahanbující. Určitě mi nikdo nebude zazlívat, když mu jednu vlepím. Ale nejsem poslušný vojáček potírající zločiny na normálech, i když si to nikdo kromě mě nemyslí. Usmála jsem se, předklonila se a ukázala mu výstřih. Upoutá to pozornost každého chlapa, i když nemáte zrovna co ukázat. Natáhla jsem se přes stůl, popadla ho za chlupy na hrudi a zakroutila. I to dokáže upoutat pozornost a je to mnohem uspokojivější.</p> <p>Vyjeknutí, které ukončilo jeho zpěv, bylo třešničkou na dortu, tak sladké. „Zmiz,“ zašeptala jsem. Postrčila jsem k němu Old Fashioned a sevřela mu ochablé prsty okolo sklenice. „A zbav mě tohohle.“ Zatáhla jsem znovu za chlupy a on ještě víc vytřeštil oči. Pomalu jsem ho pustila, mladík se dal taktně na ústup a cestou vyšplíchal půlku koktejlu.</p> <p>Od baru se ozvalo zavýsknutí. Otočila jsem se a uviděla, jak se na mě starý barman zubí. Dotkl se nosu a já kývla. „Pitomec,“ zabručela jsem. Neměl v Díře co dělat. Někdo by ho měl odtáhnout zpátky přes řeku, než si ublíží.</p> <p>Zůstala přede mnou stát už jen jedna sklenice a já bych se vsadila, že se chlápci u baru sázeli o to, jestli ji vypiju, nebo ne. „V pohodě, Jenksi?“ zeptala jsem se, i když jsem znala odpověď.</p> <p>„Ten zakrnělý trouba mě málem rozmáčkne, a ty se zeptáš, jestli <emphasis>jsem v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pohodě?</emphasis>“ zavrčel. Jeho tenoučký hlásek mě pobavil a zvedla jsem obočí. „Skoro mi rozdrtil žebra. Jsem celý oslizlý. <emphasis>U Boha Všemohoucího, </emphasis>já smrdím. A podívej, co mi udělal s oblečením. Víš, jak je těžké dostat puch z hedvábí? Žena mě přinutí spát v truhlíku, pokud se takhle vrátím domů. Klidně si nech příplatek, Rache. Nestojíš za to!“</p> <p>Jenks si nevšiml, že jsem přestala poslouchat. O křídle se ani nezmínil, takže jsem věděla, že bude v pořádku. Sesula jsem se do kóje a zuřila, protože teď už mi Jenks k ničemu nebude, když se z něj takhle sype prach. U Zvratu! Pokud se vrátím s prázdnýma rukama, do příštího jara mě nepověří ničím jiným než nepokoji za úplňku a stížnostmi na nefunkční čáry. Nebyla to moje vina.</p> <p>Jenks nemohl létat, aniž by ho všichni viděli, proto jsem věděla, že klidně můžu jít domů. Když mu koupím houby Maitake, možná chlápkovi v účelových fondech neprozradí, jak si křídlo ohnul. <emphasis>Do pekel, </emphasis>pomyslela jsem si, <emphasis>proč si neužít? </emphasis>Poslední party předtím, než mi šéf přitluče koště na strom. Mohla bych se zastavit v nákupním centru, koupit si pěnu do koupele a nové jazzové cédéčko. Moje kariéra se řítila do hlubin, ale neznamenalo to, že bych si nemohla cestu užít.</p> <p>S perverzním vzrušením jsem sebrala kabelku a Shirley Temple, vstala a zamířila k baru. Nenechávám věci nedokončené. Uchazeč číslo tři vstal, zazubil se a potřásl nohou, aby se upravil v kalhotách. Bože, pomoz mi. Mužští dokáží být tak odporní. Cítila jsem se unavená, rozčilená a hrubě nedoceněná. Věděla jsem, že ať už bych řekla cokoli, vzal by to jako narážku a následoval mě ven, proto jsem mu vylila koktejl na košili a šla dál.</p> <p>Zazubila jsem se, když pobouřeně vykřikl, pak jsem se zamračila, když mě těžkou rukou chytil za rameno. Otočila jsem se, podřepla a vykopla. Podrazila jsem mu nohy a on dopadl s hlasitým zaduněním na dřevěnou podlahu. Všichni v baru zalapali po dechu a rozhostilo se ticho. Než si stačil uvědomit, že leží, posadila jsem se mu na hruď.</p> <p>Moje krvavě rudé nehty se ostře vyjímaly, když jsem ho popadla pod krkem a naježila mu chlupy pod bradou. Vytřeštil oči. Cliff zůstal stát u dveří a s pažemi založenými na hrudi jen spokojeně přihlížel.</p> <p>„Zatraceně, Rache,“ řekl Jenks a divoce se mi houpal na náušnici. „Kdo tě to naučil?“</p> <p>„Táta,“ odpověděla jsem a naklonila se těsně nad muže. „Je mi to tak líto,“ vydechla jsem a vložila do hlasu silný přízvuk Díry. „Chceš si hrát, kotě?“ Oči mu naplnil strach, když si uvědomil, že jsem inderlanďanka a ne holka toužící po noci divokých hrátek a předstírání. Byl obyčejné koťátko. Nepředstavoval hrozbu a bylo snadné na něj zapomenout. Neublížila bych mu, ale to on nevěděl.</p> <p>„Sladká matko Zvoněnky!“ vyjekl Jenks a odtrhl moji pozornost od fňukajícího člověka. „Cítíš to? Jetel.“</p> <p>Povolila jsem stisk a muž se ode mě odplazil. Nešikovně se vyškrábal na nohy, odtáhl společníky do stínů a sypal ze sebe tiše kletby a nadávky, aby si zachoval tvář. „Jeden z barmanů?“ vydechla jsem, když jsem vstávala.</p> <p>„Ta žena,“ řekl a já cítila, jak mě zalévá vzrušení.</p> <p>Zvedla jsem oči a zadívala se na ni. Obdivuhodně vyplňovala upnutou černozelenou uniformu, působila zároveň znuděně i sběhle a sebevědomě se pohybovala za pultem. „Stárneš, Jenksi?“ zamumlala jsem a pokradmu jsem se snažila vytáhnout si kožené kalhoty z míst, kam se zařezaly. „Nemůže to být ona.“</p> <p>„Jasně!“ vyštěkl. „Jako bys to <emphasis>ty </emphasis>poznala. <emphasis>Neposlouchej </emphasis>skřítka. Mohl bych teď být doma a sledovat telku. Ale nééééééé. Musím tady trčet s vyzáblinou se zakrnělou ženskou intuicí, která si myslí, že dokáže dělat moji práci líp než já. Je mi zima, mám hlad a skoro přelomené křídlo. Pokud mi praskne hlavní žíla, budu si ho muset nechat narůst celé znovu. Máš vůbec ponětí, jak dlouho to trvá?“</p> <p>Rozhlédla jsem se po hospůdce a ulevilo se mi, když jsem zjistila, že se všichni vrátili zpátky ke svým rozhovorům. Ivy zmizela a pravděpodobně celý výstup propásla. Dobře. „Sklapni, Jenksi,“ zamumlala jsem. „Předstírej, že jsi ozdoba.“</p> <p>Přitočila jsem se ke starému barmanovi. Když jsem se naklonila blíž, zakřenil se a odhalil velké mezery mezi zuby. Větrem ošlehaná tvář se mu pochvalně zvrásnila, jak upíral oči na všemožná místa, jen ne na můj obličej. „Dejte mi něco,“ vydechla jsem. „Něco sladkého. Něco, po čem mi bude moc dobře. Něco hustého a krémového a moc, moc špatného.“</p> <p>„Budu potřebovat doklad, slečinko,“ opáčil stařík se silným irským přízvukem. „Nevypadáte dost stará na to, abyste se pustila máminy sukně.“</p> <p>Jeho přízvuk byl falešný, ale můj úsměv nad jeho poklonou ne. „No jasně, zlato.“ Hrábla jsem do kabelky pro řidičák. Byla jsem ochotná hrát jeho hru, protože jsme si ji zjevně oba užívali. „Hopla!“ zachichotala jsem se, když mi kartička vyklouzla a spadla za pult. „Já hloupá!“</p> <p>Vyhoupla jsem se na barovou stoličku, naklonila se napůl přes pult a nahlédla za něj. Se zadečkem ve vzduchu jsem nejen rozptýlila mužskou část osazenstva, ale získala i dokonalý výhled. Ano, když o tom zapřemýšlíte, bylo to ponižující, ale fungovalo to. Vzhlédla jsem. Stařík se zubil, protože si myslel, že ho okukuju, ale mě zajímala jen žena. Stála na krabici.</p> <p>Byla skoro správné výšky, na správném místě a Jenks ji označil. Vypadala mladší, než jsem očekávala, ale když je vám sto padesát, naučíte se, jak si udržet dobrý vzhled. Jenks si odfrkl a připomněl mi samolibého komára. „Já ti to říkal.“</p> <p>Posadila jsem se a barman mi vrátil kartu spolu se lžící a pitím Dead Man’s Float: kopečkem zmrzliny ve sklence Bailey’s. Mňam. Schovala jsem průkaz a škádlivě na něj mrkla. Aniž bych se dotkla sklenky, otočila jsem se, jako bych se chtěla podívat, kdo právě vešel. Srdce se mi rozbušilo a v konečcích prstů jsem cítila mravenčení. Nastal čas pustit se do práce.</p> <p>Rychle jsem se rozhlédla kolem, abych se ujistila, že se nikdo nedívá, potom jsem sklenku převrhla. Obsah se rozlil a já zalapala po dechu. Moje rozrušení nebylo tak úplně předstírané, když jsem se vrhla vpřed, abych sklenku narovnala a zachránila alespoň zmrzlinu.</p> <p>Lomcoval mnou adrenalin, když barmanka opětovala můj omluvný pohled blahosklonným. Tenhle pocit je lepší než šek, který jsem každý týden nacházela na stole. Ale věděla jsem, že pocit vyprchá stejně rychle, jako se objevil. Marnila jsem svým talentem. Na tohle nebyly potřeba ani žádné čáry.</p> <p><emphasis>Pokud mi IBA dokáže nabídnout jen tohle, </emphasis>pomyslela jsem si, <emphasis>měla bych se vykašlat na pravidelný plat a osamostatnit se. </emphasis>IBA neopouštěli agenti zrovna často, ale byl tu jeden precedent. Leon Bairn byl živoucí legendou − pak se stal nezávislým a zlikvidovaly ho špatně provedené čáry. Říkalo se, že IBA vyhlásila za jeho hlavu odměnu, protože porušil smlouvu, kterou s nimi uzavřel na třicet let. Ale to bylo před deseti lety. Agenti mizeli neustále vinou cílů, které byly buďto chytřejší, nebo měly prostě víc štěstí. Lidi vinili zabijáky IBA jen ze zlomyslnosti. Z IBA nikdo neodchází, protože plat je dobrý a pracovní doba krátká, to je všechno.</p> <p><emphasis>Jo, </emphasis>pomyslela jsem si a ignorovala tiché varování, které se mi táhlo hlavou. Smrt Leona Bairna zveličili. Nikdy se nic nedokázalo. A já měla pořád práci jen proto, že mě nemohli legálně propustit. Možná bych se měla osamostatnit. Nemohlo by to být horší než úkoly, které jsem dostávala teď. Určitě je potěší, když odejdu. <emphasis>Jasně, </emphasis>pomyslela jsem si s úsměvem. Rachel Morganová, soukromá agentka. Všechna práva vážně dodržena. Všechny křivdy upřímně potrestány.</p> <p>Věděla jsem, že se zasněně usmívám, když žena sebrala ručník a úslužně utřela loužičku na pultu mezi mými lokty. Rychle jsem se nadechla. Levou rukou jsem ručník popadla a zamotala ji do něj. Pravou jsem sáhla dozadu, vytasila se s želízky a zacvakla jí je na zápěstí. V okamžení bylo po všem. Šokovaně zamrkala. Páni, já jsem dobrá.</p> <p>Žena vytřeštila oči, když si uvědomila, co se stalo. „U plamenů zatracení!“ vyjekla a její irský přízvuk zněl velmi elegantně. Nepředstírala ho. „Co to, k čertu, děláte?“</p> <p>Adrenalin se proměnil v popel, já si povzdychla a zadívala se na osamělý kopeček zmrzliny, což bylo to jediné, co z mého pití zůstalo. „Inderlandská bezpečnostní agentura,“ řekla jsem a plácla průkazem na bar. Vzrušení bylo pryč. „Jste obviněna z vyčarování duhy s úmyslem nesprávně vyúčtovat příjem pocházející z řečené duhy, z opomenutí vyplnit příslušnou žádost o řečenou duhu, z opomenutí oznámit Duhovému úřadu, kde řečená duha končí…“</p> <p>„To je lež!“ zaječela žena, když se začala v poutech scvrkávat. Očima těkala divoce po baru a všechna pozornost se soustředila na ni. „Všechno je to lež! Hrnec zlata jsem našla legálně.“</p> <p>„Máte právo držet hubu,“ improvizovala jsem a vyškrábla lžičkou zmrzlinu ze sklenky. Byla studená a stopa alkoholu byla chabou náhradou za vytrácející se teplo adrenalinu. „Pokud se svého práva vzdáte, zavřu vám ji sama.“</p> <p>Barman praštil dlaní do pultu. „Cliffe!“ zařval a jeho irský přízvuk byl tentam. „Pověs do okna oznámení, že hledáme výpomoc. Pak pojď sem a pomoz mi.“</p> <p>„Jo, šéfe,“ křikl Cliff a jeho tón napovídal, že ho absolutně nezajímá, co se děje.</p> <p>Odložila jsem lžíci, chytila leprikónku a vytáhla ji zpoza pultu, než se mohla ještě zmenšit. Srážela se, jak talismany na želízcích přebíjely slabší velikostní čáry. „Máte právo na advokáta,“ řekla jsem a schovala průkaz. „Pokud si ho nemůžete dovolit, máte smůlu.“</p> <p>„Nemůžete mě zatknout!“ hrozila leprikónka, vzpouzela se a dav zatím nadšeně kibicoval. „Ocelové kroužky mě neudrží. Už jsem utekla králům, sultánům i odporným malým spratkům se síťkami!“</p> <p>Natáčela jsem si deštěm zvlhlé vlasy na prst, zatímco ona se vzpírala a bojovala a pomalu jí docházelo, že je doopravdy chycená. Želízka se zmenšovala spolu s ní a držela ji v zajetí. „Hnedka se osvobodím, už za okamžíček,“ prohlašovala zadýchaně, pak se přestala vzpouzet a zadívala se na zápěstí. „Ach, pro lásku svatého Petra.“ Ramena jí poklesla, jak těkala očima po žlutém měsíci, zeleném jeteli, růžovém srdci a oranžové hvězdě, které zdobily želízka. „Ať ti samotný pekelný pes ojede nohu. Kdo se prokecnul o talismanech?“ Potom se zadívala pozorněji. „Chytilas mě se čtyřmi? <emphasis>Se čtyřmi? </emphasis>Myslela jsem, že ty staré už nefungují.“</p> <p>„Možná jsem staromódní,“ řekla jsem své sklence, „ale když něco funguje, držím se toho.“</p> <p>Ivy prošla okolo mě a před sebou vedla dva černě oděné upíry, kteří i ve své temné mizérii působili elegantně. Jednomu se pod okem sbírala modřina, druhý kulhal. Ivy se k upírům, kteří pásli po nezletilých, nechovala něžně. Vzpomněla jsem si na volání mrtvého upíra u baru a pochopila jsem proč. Šestnáctileté dítě s něčím takovým bojovat nemohlo. <emphasis>Nechtělo </emphasis>by s tím bojovat.</p> <p>„Hej, Rachel,“ řekla Ivy vesele. Měla už po práci, takže vypadala skoro lidsky. „Jedu do centra. Chceš se podělit o taxík?“</p> <p>Znovu jsem zapřemýšlela o IBA a zvážila na jedné straně riziko, že skončím jako hladovějící soukromé očko, na druhé straně pravděpodobnost, že po zbytek života budu honit malé zlodějíčky a prodejce ilegálních talismanů. IBA na mě nevypíše odměnu. Ne, Denon pukne radostí, až bude moct roztrhat moji smlouvu. Kancelář v Cincinnati jsem si nemohla dovolit, ale v Díře možná ano. Ivy tu tráví spoustu času. Určitě bude vědět, kde bych mohla najít něco levného. „Jo,“ řekla jsem a všimla si, že její oči jsou pěkně a normálně hnědé. „Chci se tě na něco zeptat.“</p> <p>Kývla a postrčila vězně před sebou. Dav ucouvl a zdálo se, jako by moře černého oblečení polykalo světlo. Mrtvý upír na okraji davu mi uctivě pokývl, jako by chtěl říct „dobrá práce“, a já v návalu emocí, které ve mně budily dojem, jako bych byla sjetá, kývla zpátky.</p> <p>„Byla jsi úžasná, Rachel,“ ozval se Jenks a já se usmála. Něco podobného jsem už strašně dlouho neslyšela.</p> <p>„Díky,“ řekla jsem a v zrcadle nad barem jsem ho zahlédla na své náušnici. Odsunula jsem stranou sklenici, sáhla pro peněženku a můj úsměv se ještě rozšířil, když mi barman naznačil, že pití je na účet podniku. Zahřálo mě něco víc než alkohol. Sklouzla jsem ze stoličky a postavila leprikónku na nohy. V mysli už jsem viděla dveře, na kterých stálo zlatým písmem uvedené moje jméno. Svoboda.</p> <p>„Ne! Počkat!“ křičela leprikónka, když jsem sebrala kabelku a začala ji vléct ke dveřím. „Přání! Tři přání. Dobře? Když mě pustíš, splním ti tři přání.“</p> <p>Vystrčila jsem ji před sebou do teplého deště. Ivy už mezitím chytila taxík a vězně zavřela do kufru, aby uvnitř bylo víc místa pro nás ostatní. Přijmout přání od kriminálníka představovalo jistý způsob, jak se ocitnout na nesprávné straně koštěte, ale jen když vás nachytají.</p> <p>„Přání?“ řekla jsem a pomohla leprikónce na zadní sedadlo. „Fajn, promluvme si.“2</p> <p><image xlink:href="#_3.jpg" />„Cos říkala?“ zeptala jsem se a napůl se otočila na předním sedadle, abych viděla na Ivy. Bezmocně na mě zezadu gestikulovala. Špatné stěrače a dobrá hudba spolu bojovaly v bizarní směsce kvílící kytary a gumy škrtající po skle. Z reproduktorů vřískal „Rebel Yell“. S tím jsem nemohla soupeřit. Jenksova věrohodná imitace Billyho Idola s havajskou tanečnicí na přístrojové desce taky nepomáhala. „Můžu to ztišit?“ zeptala jsem se řidiče.</p> <p>„Nedotýkat! Nedotýkat!“ zvolal s podivným přízvukem. Možná pocházel odněkud z evropských lesů? Podle slabého pižmového zápachu jsem poznala, že je dlak. Natáhla jsem se po rádiu, on ale zvedl chlupatou ruku z volantu a pleskl mě.</p> <p>Taxík vybočil z jízdního pruhu. Po přístrojové desce sklouzly řidičovy talismany, podle vzhledu byly všechny prošlé, a vysypaly se mi do klína a na podlahu. Do oka mě praštil česnek visící na zpětném zrcátku. Zalkla jsem se, protože jeho silný pach zápasil s vůní papírového stromku pověšeného hned vedle.</p> <p>„Zlá holka,“ pokáral mě a vrátil se zpět do jízdního pruhu, čímž mě hodil na sebe.</p> <p>„Když budu hodná,“ zavrčela jsem a přesunula se zpátky na sedadlo, „dovolíte mi ztišit tu hudbu?“</p> <p>Řidič se zakřenil. Chyběl mu zub. Kdyby bylo po mém, vyrazila bych mu pár dalších. „Jo,“ řekl. „Oni teď stejně mluvit.“ Hudba zmlkla a nahradil ji drmolící hlasatel, který ječel ještě hlasitěji.</p> <p>„Dobrý bože,“ zamumlala jsem a ztlumila rádio. Knoflík byl celý umaštěný a já ohrnula rty. Zadívala jsem se na své prsty a utřela si je do amuletů v klíně. Na nic jiného se stejně nehodily. Zničila je sůl, která na nich ulpěla z toho, jak se jich řidič příliš často dotýkal. Střelila jsem po něm bolestným pohledem, pak jsem talismany nacpala do otlučeného držáku na pití.</p> <p>Otočila jsem se k Ivy rozvalené vzadu. Jednou rukou držela svoji sovu, aby nevypadla ze zadního okýnka, jak jsme se kodrcali po silnici, druhou se zapřela o opěradlo za sebou. Kolemjedoucí auta a občasné fungující osvětlení vykreslovaly její černou postavu. Tmavýma očima se bez mrkání zadívala do mých, pak se odvrátila a hleděla z okna ven do noci. Kůže mě štípala z ovzduší prastaré tragédie, které ji obklopovalo. Nesnažila se vyvolat auru − byla prostě sama sebou − přesto mě z ní mrazilo. Copak se nikdy neusmívá?</p> <p>Moje vězeňkyně se vmáčkla do druhého kouta, tak daleko od Ivy, jak jen to šlo. Zelené botky leprikónky sotva dosáhly na okraj sedadla a vypadala tak jako jedna z panenek, které prodávají v televizi. <emphasis>Jen tři splátky ve výši $49.95 za tuto detailně vyvedenou podobiznu Barmanky Becky. Hodnota podobných panenek se časem znásobila až čtyřikrát! </emphasis>Téhle panence ale zářila z očí lstivost. Lišácky jsem kývla a Ivy po mně střelila podezíravým pohledem.</p> <p>Najeli jsme do hluboké díry, sova bolestivě zahoukala a roztáhla křídla, aby udržela rovnováhu. Ale byla to poslední nerovnost. Přejeli jsme řeku a ocitli se v Ohiu. Tady byla silnice hladká jako sklo a taxikář zpomalil, protože si očividně vzpomněl, k čemu je dopravní značení.</p> <p>Ivy sundala ruku ze sovy a prohrábla si dlouhé vlasy. „Řekla jsem: ‚Ještě nikdy jsi nepřijala moji nabídku podělit se o taxík.‘ Co se děje?“</p> <p>„No jo.“ Položila jsem si paži na opěradlo. „Nevíš náhodou, kde bych si mohla najmout levný byt? Možná v Díře?“</p> <p>Ivy se ke mně otočila a dokonalý ovál její tváře vypadal v záři pouličního osvětlení bledý. Teď už byly lampy na každém rohu, takže tu bylo jasno skoro jako ve dne. Paranoidní normálové. Ne že bych se jim divila. „Chceš se přestěhovat do Díry?“ zeptala se a na tváři se jí usadil zmatený výraz.</p> <p>Nemohla jsem si pomoct a musela se usmát. „Ne. Chci dát výpověď.“</p> <p>To upoutalo její pozornost. Poznala jsem to podle toho, že mrkla. Jenks přestal tancovat s figurkou na přístrojové desce a jen zíral. „Nemůžeš porušit smlouvu s IBA,“ řekla Ivy. Pohlédla na leprikónku, která se na ni zazubila. „Přece nechceš…“</p> <p>„Já? A porušit zákon?“ řekla jsem zlehka. „Jsem příliš dobrá, než abych se musela uchýlit k něčemu takovému. Ale co můžu dělat, když to není ta správná leprikónka?“ dodala jsem a necítila se ani trochu provinile. IBA dala jasně najevo, že už moje služby nepotřebuje. Co s tím? Převalit se na záda, odhalit břicho a políbit někomu, hm, čenich?</p> <p>„Papíry,“ ozval se taxikář a hlas měl najednou příjemný jako silnice, po které nyní jel, jak změnil přízvuk i chování, aby získal na této straně řeky co nejlépe zaplaceno. „Ztraťte papíry. To se stává pořád. Myslím, že tady někde mám doznání Rynna Cormela z doby, kdy táta vozil právníky z karantény k soudu během Zvratu.“</p> <p>„Jo.“ Kývla jsem a usmála se. „Špatné jméno na špatném formuláři. Ať mi to někdo dokáže.“</p> <p>Ivy zírala bez mrkání. „Leon Bairn nevybuchl sám od sebe, Rachel.“</p> <p>Zafuněla jsem. Odmítala jsem věřit drbům. Byly to obyčejné historky, které měly zajistit, aby agenti IBA nerušili smlouvy, jakmile je agentura naučí vše potřebné. „Stalo se to před deseti lety,“ řekla jsem. „A IBA s tím neměla nic společného. Nezabijí mě jen proto, že zruším smlouvu. Chtějí, abych odešla.“ Zamračila jsem se. „A kromě toho, i smrt by byla zábavnější než to, co dělám teď.“</p> <p>Ivy se naklonila blíž a já odmítla couvnout. „Říká se, že trvalo tři dny, než z něj našli dost na to, aby naplnili krabici od bot,“ řekla. „Poslední zbytky seškrábali ze stropu verandy.“</p> <p>„Co mám podle tebe dělat?“ opáčila jsem a odtáhla paži. „Už celé měsíce jsem nedostala pořádný úkol. Podívej se na tohle.“ Ukázala jsem na leprikónku. „Daňový únik. Je to urážka.“</p> <p>Malá žena ztuhla. „No <emphasis>promiň!</emphasis>“</p> <p>Jenks nechal novou přítelkyni být a usadil se na zadním okraji střechy taxikářova klobouku. „Jo,“ řekl. „Rachel se bude ohánět koštětem, pokud budu muset na nemocenskou.“</p> <p>Trhaně pohnul zraněným křídlem a já se na něj bolestivě usmála. „Maitake?“ řekla jsem.</p> <p>„Aspoň deset deka,“ prohlásil a já to v duchu ihned zdvojnásobila. Na skřítka byl fajn.</p> <p>Ivy se zamračila a dotkla se krucifixu. „Existuje důvod, proč se nikdo nesnaží ze smlouvy vyvázat. Poslední osobu, která se o to pokusila, nasála turbína.“</p> <p>Zatnula jsem zuby a otočila se k čelnímu sklu. Pamatovala jsem si to. Došlo k tomu skoro před rokem. Kdyby už upír nebyl mrtvý, zabilo by ho to. Každým dnem se měl vrátit do práce. „Nežádám tě o svolení,“ řekla jsem. „Jen se ptám, jestli neznáš nějaké místo s levným nájmem.“ Ivy mlčela a já se otočila, abych se na ni podívala. „Mám úspory. Mohla bych si otevřít vlastní podnik, pomáhat těm, kdo to potřebují…“</p> <p>„Ach, pro lásku ke krvi,“ přerušila mě Ivy. „Možná by tě nechali jít, kdyby sis chtěla zařídit krámek s talismany. Ale vlastní agenturu?“ Zavrtěla hlavou a černé vlasy se jí rozlétly. „Nejsem tvoje matka, ale pokud to uděláš, jsi mrtvá. Jenksi? Pověz jí, že je mrtvá.“</p> <p>Jenks vážně přitakal a já se zprudka otočila a zadívala se ven z okna. Připadala jsem si jako pitomec, že jsem ji vůbec žádala o pomoc. Taxikář taky kýval hlavou. „Mrtvá,“ řekl. „Mrtvá, mrtvá, mrtvá.“</p> <p>Bylo to čím dál lepší. Díky Jenksovi a řidiči taxíku se celé město dozví o mém plánu ještě dřív, než podám výpověď. „To je jedno. Už o tom nechci dál mluvit,“ zamručela jsem.</p> <p>Ivy položila paži na opěradlo sedadla. „Nenapadlo tě, že je to past? Všichni vědí, že se leprikóni snaží vždycky vykoupit. Pokud tě nachytají, je s tebou amen.“</p> <p>„Jo,“ řekla jsem. „Napadlo mě to.“ Nenapadlo, ale to jsem jí nemínila vykládat. „Moje první přání bude, aby mě nenachytali.“</p> <p>„To chce každý,“ řekla leprikónka lstivě. „Je to tvé první přání?“ Popadl mě vztek, proto jsem kývla. Leprikónka se zazubila, až se jí ve tvářích objevily dolíčky. Byla už napůl doma.</p> <p>„Podívej,“ řekla jsem Ivy. „Nepotřebuji tvoji pomoc. Díky za nic.“ Prohrabala jsem kabelku a vytáhla peněženku. „Vysaďte mě tady,“ řekla jsem taxikáři. „Chci si dát kafe. Jenksi? Ivy tě odveze zpátky do kanceláře. Uděláš to pro mě, Ivy? Kvůli starým dobrý časům?“</p> <p>„Rachel,“ protestovala. „Ty mě neposloucháš.“</p> <p>Taxikář opatrně vyhodil blinkr a zastavil. „Kryj si záda, Šťabajzno.“</p> <p>Vystoupila jsem, trhnutím otevřela zadní dveře a vytáhla leprikónku ven za uniformu. Želízka úplně přebila velikostní čáry. Vypadala teď asi jako buclaté dvouleté dítě. „Tady,“ řekla jsem a hodila na zadní sedadlo dvacetidolarovku. „To by mělo pokrýt moji část.“</p> <p>„Pořád prší!“ kvílela leprikónka.</p> <p>„Sklapni.“ Bušily do mě dešťové kapky, ničily mi účes a lepily mi pramínky vlasů ke krku. Zabouchla jsem dveře, zrovna když se Ivy naklonila blíž, aby něco řekla. Neměla jsem co ztratit. Můj život byl hromádkou magického hnoje a já z něj nemohla udělat ani kompost.</p> <p>„Ale já moknu,“ stěžovala si leprikónka.</p> <p>„Chceš zpátky do auta?“ zeptala jsem se. Můj hlas zněl klidně, ale uvnitř jsem zuřila. „Pokud chceš, můžeme na celou věc zapomenout. Jsem si jistá, že se Ivy postará o tvoje papíry. Dvě zatčení za jednu noc. Určitě dostane příplatek.“</p> <p>„Ne,“ odpověděla tenoučkým, pokorným hlasem.</p> <p>Rozčileně jsem se zadívala přes ulici na Starbucks. Sloužil nadutým frňákům, kteří vyžadovali šedesát různých způsobů, jak uvařit kávu, aby nebyli spokojeni ani s jedním. Na téhle straně řeky bude kavárna tak pozdě v noci pravděpodobně prázdná. Dokonalé místo na trucování a přemýšlení. Odvlekla jsem leprikónku ke dveřím a podle různých letáků a reklam z dob ještě před Zvratem jsem se snažila uhádnout, kolik tu asi stojí hrnek kafe.</p> <p>„Rachel, počkej.“ Ivy stáhla okýnko a já slyšela, že taxikář znovu pustil hudbu na plné pecky. Stingova „A Thousand Years“. Skoro jsem se vrátila zpátky do auta.</p> <p>Trhla jsem dveřmi kavárny a rozzlobeně vycenila zuby, když zvonky nad dveřmi vesele zacinkaly. „Kafe. Černé. A dětskou židli,“ obořila jsem se na kluka za pultem a s leprikónkou v závěsu jsem odkráčela do nejtmavšího kouta. Do pekel se vším. Kluk vypadal v červenobíle pruhované čepičce a s dokonale zastřiženými vlasy jako bezúhonný človíček. Možná student. Taky jsem mohla jít na univerzitu namísto vyšší střední. Aspoň na semestr či dva. Přijali mě.</p> <p>Kóje byla pohodlná a měkká. Stůl zdobil skutečný ubrus. A boty se mi nelepily k podlaze, což bylo rozhodně plus. Kluk na mě povýšeně hleděl, a tak jsem si zula boty a posadila se do tureckého sedu, jen abych ho vytočila. Pořád jsem byla oblečená jako šlapka. Asi přemýšlel, jestli má zavolat IBA nebo její lidský protějšek, FIK. To bych se nasmála.</p> <p>Moje propustka z IBA stála na sedadle naproti mně a neklidně přešlapovala. „Můžu dostat laté?“ kňourala.</p> <p>„Ne.“</p> <p>Dveře zacinkaly a dovnitř vpochodovala Ivy se sovou na paži. Pták jí drápy svíral silný chránič na předloktí. Jenks jí seděl na druhém rameni, tak daleko od sovy, jak jen mohl. Ztuhla jsem a obrátila se k obrázku nad stolem, který ukazoval hromadu dětí oblečených jako kompot. Asi to mělo vypadat roztomile, ale mě při tom pohledu přepadl hlad.</p> <p>„Rachel. Musím s tebou mluvit.“</p> <p>To bylo na juniora za pultem příliš. „Promiňte, madam,“ zavolal dokonalým hlasem. „Sem zvířata nesmí. Vaše sova musí zůstat venku.“</p> <p><emphasis>Madam? </emphasis>pomyslela jsem si a snažila se hystericky nerozesmát.</p> <p>Zbledl, když na něj Ivy pohlédla. Zavrávoral a málem upadl, jak poslepu ucouvl. Obrátila proti němu auru. To nebylo dobré.</p> <p>Ivy upřela pohled na mě. Prudce jsem vydechla a odsunula se do zadní části kóje. Černé dravčí oči mě připíchly k vinylové lavici. Žaludek se mi stáhl syrovým hladem a prsty se mi křečovitě sevřely.</p> <p>Její spoutané napětí působilo omamně. Nedokázala jsem od ní odtrhnout oči. V ničem se nepodobalo jemné otázce, kterou mi položil mrtvý upír v hospůdce U krve a kvasu. Tady šlo o vztek a dominanci. Díkybohu, že se nezlobí na mě, ale na juniora za pultem.</p> <p>A opravdu, jakmile spatřila můj výraz, vztek v jejích očích pohasl. Zorničky se jí stáhly a očím se vrátila obvyklá hnědá barva. Během vteřiny se moc, kterou vyzařovala, vytratila a vrátila se zpátky do hlubin pekla, odkud ji vytáhla. Muselo to být peklo. Tak syrová dominance nemohla pocházet z čar. Znovu mě popadla zlost. Když se budu zlobit, nebudu se bát, že?</p> <p>Už tomu byly roky, co na mě Ivy použila auru. Naposledy to udělala, když jsme se dohadovaly, jak zatknout upíra s nízkou krví, který čelil podezření, že svádí nezletilé dívky k tomu, aby s ním hrály nějakou pitomou RPG hru. Uspala jsem ji talismanem, na nehty jí rudým lakem napsala slovo „idiot“, přivázala ji k židli a teprve pak jsem ji probudila. Od té doby se chovala jako dokonalá, i když chladná přítelkyně. Myslím, že ocenila, že jsem o tom nikomu neřekla.</p> <p>Junior si odkašlal. „Vy… ach… nemůžete zůstat, pokud si něco neobjednáte, madam?“ nadhodil chabě.</p> <p><emphasis>Má odvahu, </emphasis>pomyslela jsem si. <emphasis>Musí být inderlanďan.</emphasis></p> <p>„Pomerančový džus,“ řekla Ivy hlasitě, dál ale stála přede mnou. „Bez dužiny.“</p> <p>Překvapeně jsem vzhlédla. „Pomerančový džus?“ Pak jsem se zamračila. „Podívej,“ řekla jsem, rozevřela ruce, které jsem zatínala v pěst, a hrubě si přitáhla kabelku s talismany na klín. „Nezajímá mě, jestli z Leona Bairna zůstal jenom flek na chodníku. Dávám výpověď. A nic, co řekneš, mě nepřinutí změnit názor.“</p> <p>Ivy přešlápla. Její neklid zchladil poslední zbytky mého vzteku. Ivy si dělá starosti? To jsem ještě nezažila.</p> <p>„Chci jít s tebou,“ řekla nakonec.</p> <p>Na okamžik jsem dokázala jen zírat. „Cože?“ vypravila jsem ze sebe nakonec.</p> <p>S afektovanou nenuceností si sedla naproti mně a sovu posadila tak, aby mohla dohlížet na leprikónku. S hlasitým trhavým zvukem si rozepnula popruhy na chrániči a odložila ho na lavici vedle sebe. Jenks si vyskočil na stůl, kulil oči a pro jednou držel jazyk za zuby. Junior přinesl dětskou židli a naše pití. Mlčely jsme, dokud všechno roztřesenýma rukama nepostavil a nezmizel v zadní místnosti.</p> <p>Můj hrnek byl otlučený a jen z poloviny plný. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že bych se sem vrátila a přilepila pod stůl talisman, který by do vzdálenosti jednoho metru od stolu nechával kysnout všechno mléko, ale pak jsem si řekla, že se musím vypořádat s důležitějšími věcmi. Jako třeba proč se Ivy chystá spláchnout svoji zářnou kariéru do příslovečného záchodu.</p> <p>„Proč?“ zeptala jsem se šokovaně. „Šéf tě miluje. Můžeš si vybírat úkoly. Loni jsi dostala placenou dovolenou.“</p> <p>Ivy hleděla na obrázek na stěně a vyhýbala se mému pohledu. „No a?“</p> <p>„Byly to čtyři týdny! Zajela sis na Aljašku a viděla půlnoční slunce!“</p> <p>Svraštila tenké černé obočí a načechrala sově peří. „Budu platit půlku nájmu, půlku vybavení, půlku všeho. Druhou půlku si vezmeš na starost ty. Každá bude mít vlastní klienty. Když bude potřeba, vypomůžeme si. Stejně jako doposud.“</p> <p>Opřela jsem se, ale mé trucovité gesto vyznělo naprázdno, protože jsem zapadla do pohodlného polstrování. „Proč?“ zeptala jsem se znovu.</p> <p>Nechala sovu být. „V tom, co dělám, jsem moc dobrá,“ řekla, ale nebyla to odpověď. Do hlasu se jí vkradla zranitelnost. „Nestáhnu tě ke dnu, Rachel. Žádný upír se neodváží proti mně zakročit. Můžu rozšířit svoji ochranu na tebe. Budu tě chránit před upírskými nájemnými vrahy, dokud nedáš dohromady dost peněz na to, aby ses vyplatila ze smlouvy. S mými konexemi a tvými čáry dokážeme přežít dost dlouho na to, aby IBA odvolala odměnu, kterou na nás vypíše. Ale chci přání.“</p> <p>„Na naše hlavy není vypsaná žádná odměna,“ namítla jsem rychle.</p> <p>„Rachel…“ řekla tiše. Její hnědé oči ustaraně zjihly, což mě polekalo. „Rachel, vypíšou ji.“ Naklonila se tak blízko, až jsem musela bojovat s nutkáním ucuknout. Mělce jsem se nadechla a snažila se z ní vycítit pach krve, ale voněla jen džusem. Mýlila se. IBA na mě nevypíše odměnu. Chtějí, abych odešla. To ona by si měla dělat starosti.</p> <p>„Já taky,“ řekl Jenks najednou. Posadil se na okraj mého hrnku. Z ohnutého křídla se mu sypal třpytivý prášek a vytvářel na hladině olejovitý film. „Chci, abyste mě přibraly. A chci přání. Dám u IBA výpověď a budu vám oběma dělat zálohu. Budete ji potřebovat. Rache, tobě připadnou čtyři hodiny před půlnocí, Ivy čtyři hodiny po půlnoci, anebo jak se dohodnete. Dostanu každý čtvrtý den volno, sedm dnů placené dovolené a přání. A dovolíte, abych s rodinou žil ve zdi kanceláře. Budeme se chovat tiše. Plat budu mít stejný jako teď a zaplaceno dostanu každé dva týdny.“</p> <p>Ivy kývla a usrkla si džusu. „To zní dobře. Co myslíš?“</p> <p>Poklesla mi čelist. Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. „Nemůžu vám dát svoje přání.“</p> <p>Leprikónka pokývala hlavou. „Ano, můžeš.“</p> <p>„Ne,“ řekla jsem netrpělivě. „Chci říct, že je potřebuji.“ Žaludek se mi ustaraně stáhl při pomyšlení, že by Ivy mohla mít pravdu. „Už jsem jedno použila, aby mě nechytili,“ řekla jsem. „Pro začátek potřebuji přání na to, abych se vyvázala ze smlouvy.“</p> <p>„Och,“ vykoktala leprikónka. „S písemnými věcmi nic nezmůžu.“</p> <p>Jenks si výsměšně odfrkl. „Tak dobrá nejsi, co?“</p> <p>„Sklapni… brouku!“ vyštěkla a tváře jí zrudly.</p> <p>„Ty sklapni, lišejníku!“ zavrčel.</p> <p><emphasis>Tohle nemůže být pravda, </emphasis>pomyslela jsem si. Chtěla jsem dát prostě výpověď a ne rozpoutat povstání. „Nemůžete to myslet vážně,“ řekla jsem. „Ivy, přiznej, že se konečně projevil tvůj zvrácený smysl pro humor.“</p> <p>Hleděla mi zpříma do očí. Nikdy nedokážu říct, co si upír myslí. „Poprvé ve své kariéře se vrátím s prázdnýma rukama,“ řekla. „Nechala jsem je jít.“ Mávla rukou. „Otevřela jsem kufr a nechala je běžet. Porušila jsem předpisy.“ Přes rty jí přelétl úsměv. „Zní to dostatečně vážně?“</p> <p>„Najdi si vlastního leprikóna,“ řekla jsem a natáhla se po šálku. Na poslední chvíli jsem se ale zarazila, protože na okraji pořád seděl Jenks.</p> <p>Zasmála se. Byl to ledový smích a tentokrát jsem se zachvěla. „Vybírám si vlastní úkoly,“ řekla. „Co myslíš, že by se stalo, kdybych se vydala po stopě leprikóna, chytila ho a pokusila se odejít z IBA?“</p> <p>Leprikónka naproti mně si povzdychla. „Tady by žádné přání nepomohlo,“ řekla. „Už tak bude těžké zařídit, aby celá tahle věc vypadala jako náhoda.“</p> <p>„A ty, Jenksi?“ zeptala jsem se a hlas se mi zlomil.</p> <p>Jenks pokrčil rameny. „Chci přání. Můžu tak získat něco, co mi IBA nikdy nedá. Chci být sterilní, aby mě neopustila žena.“ Kolébavě odlétl k leprikónce. „Anebo nezvládneš ani tohle, zelenáči?“ posmíval se, doširoka se rozkročil a ruce si založil v bok.</p> <p>„Brouku,“ zabručela a moje talismany zacinkaly, jak se ho pokusila rozmáčknout. Jenksova křídla zrudla vzteky a mě napadlo, jestli prášek, který se z něj sype, může vzplát.</p> <p>„Sterilitu?“ zeptala jsem se a snažila se udržet nit rozhovoru.</p> <p>Ukázal leprikónce prostředník a odkráčel po stole ke mně. „Jo. Víš, kolik už mám spratků?“</p> <p>Dokonce i Ivy vypadala překvapeně. „Kvůli tomu chceš riskovat život?“ zeptala se.</p> <p>Jenks se zvonivě zasmál. „Kdo řekl, že budu riskovat život? IBA nezajímá, jestli odejdu. Skřítci neuzavírají smlouvy. Na to příliš rychle umíráme. Jsem agent na volné noze. Vždycky jsem byl.“ Zazubil se a na takového prcka vypadal až příliš mazaně. „Vždycky budu. A myslím, že když budu hlídat jenom vás dvě, požiju si o trochu déle.“</p> <p>Otočila jsem se k Ivy. „Vím, že ty jsi smlouvu podepsala. Milují tě. Pokud by se tu někdo měl obávat o život, jsi to ty, ne já. Proč chceš riskovat kvůli… kvůli…“ zaváhala jsem. „Kvůli ničemu? Jaké přání stojí za tohle?“</p> <p>Ivyina tvář ztuhla. Padl na ni náznak temného stínu. „Nemusím ti to říct.“</p> <p>„Nejsem hloupá,“ řekla jsem a snažila se skrýt znepokojení. „Jak můžu vědět, že zase nezačneš praktikovat?“</p> <p>Očividně jsem ji urazila, protože na mě hleděla, dokud jsem nesklopila oči. Zamrazilo mě do morku kostí. <emphasis>Tohle, </emphasis>pomyslela jsem si, <emphasis>je fakt špatný nápad. </emphasis>„Nejsem praktikující upír,“ řekla nakonec. „Už ne. Už nikdy víc.“</p> <p>Přinutila jsem se spustit ruku, protože jsem si uvědomila, že si pohrávám s vlasy. Její slova mě zrovna neuklidnila. Sklenici měla z poloviny prázdnou a já si teprve teď vzpomněla, že jsem ji viděla pít.</p> <p>„Partneři?“ řekla Ivy a napřáhla ruku přes stůl.</p> <p><emphasis>Partnerka Ivy? A Jenkse? </emphasis>Ivy je nejlepší agentka, jakou IBA má. Bylo nesmírně lichotivé, že se mnou chce pracovat natrvalo, ale zároveň mě to znepokojilo. Ale koneckonců jsem s ní nemusela žít. Pomalu jsem natáhla ruku a stiskla její. Moje dokonale tvarované rudé nehty vypadaly vedle těch jejích nenalakovaných křiklavě. Všechna má přání byla ta tam. Ale stejně bych je promrhala. „Partneři,“ řekla jsem a trochu se zachvěla nad chladem Ivyiny kůže.</p> <p>„Bezva!“ zavýskl Jenks, vzlétl a posadil se na naše sepnuté ruce. Jeho prášek jako by rozehřál Ivyin dotyk. „Partneři!“3</p> <p><image xlink:href="#_4.jpg" />„Dobrý bože,“ zasténala jsem tiše. „Ať se nepozvracím. Ne tady.“ Zavřela jsem oči a doufala, že až je otevřu, světlo už nebude tolik bolet. Byla jsem ve své kóji na dvacátém pátém podlaží věže IBA. Okny dovnitř pronikalo slunce, ke mně ale nedosáhlo, protože jsem se nacházela téměř ve středu bludiště. Někdo přinesl koblihy a z vůně polevy se mi zvedal žaludek. Chtěla jsem se prostě vrátit domů a spát.</p> <p>Otevřela jsem horní zásuvku a zašmátrala po amuletu proti bolesti, pak jsem ale zjistila, že už jsem je všechny spotřebovala, a zasténala jsem. Čelem jsem uhodila do hrany kovového stolu a přes závěs kudrnatých vlasů jsem se zadívala na kotníkové boty, které mi vykukovaly zpod džínů. S ohledem na to, že jsem se chystala dát výpověď, jsem si na sebe vzala něco konzervativního: červenou plátěnou košili a kalhoty. Prozatím jsem ztratila zájem o upnutou kůži.</p> <p>Včerejší noc byla omyl. Musela jsem se pořádně opít, abych zhloupla a dala svá zbývající přání Ivy a Jenksovi. Opravdu jsem na ta poslední dvě spoléhala. Každý, kdo ví něco o přáních, ví také to, že si jich nemůžete přát víc. A stejně tak si nemůže přát být bohatý. Peníze se prostě neobjeví. Musí se odněkud vzít, a pokud si nepřejete, aby vás nechytili, pokaždé vás dostanou za krádež.</p> <p>Přání jsou lišácká věc, proto si většina inderlanďanů v referendu přála dostat minimálně tři najednou. Když jsem se tak nad tím zamyslela, nedopadla jsem nejhůř. Přála jsem si, aby mě nenachytali při tom, že jsem nechala leprikónku jít, takže aspoň opustím IBA s čistým záznamem. Pokud má Ivy pravdu a vypíšou na mě odměnu za porušení smlouvy, bude moje smrt muset vypadat jako nehoda. Ale proč by se měli obtěžovat? Smlouva na hlavu je drahá věc a oni chtěli, abych se vypařila.</p> <p>Ivy dostala značku, kterou mohla později vyměnit za přání. Vypadala jako stará mince s dírou uprostřed. Pověsila si ji na fialovou stužku na krk. Jenks použil přání rovnou v baru, pak odbzučel, aby pověděl tu šťastnou zprávu manželce. Měla jsem odejít spolu s ním, ale Ivy se ještě nechtělo jít. Už hodně dlouho jsem si nevyrazila na flám a doufala jsem, že na dně sklenky najdu odvahu říct šéfovi, že odcházím. Nestalo se.</p> <p>Sotva jsem začala s nacvičenou řečí, otevřel Denon moji složku, vytáhl smlouvu, roztrhl ji a přikázal, abych do půl hodiny opustila budovu. Můj průkaz a želízka měl ve svém stole. Talismany, které je zdobily, jsem schovala do kapsy.</p> <p>Po sedmi letech v IBA se mi v kóji nakupila hromada nesmyslů a prošlých vzkazů. Rozechvělými prsty jsem se natáhla po levné váze ze silného skla, která neviděla květinu už dlouhé měsíce. Skončila v koši stejně jako kretén, který mi ji dal. Neutralizační misku jsem uložila do krabice u nohou. Od soli ulepená modrá keramika ostře zaškrábala o lepenku. Minulý týden vyschla a solná krusta, která v ní zůstala, byla celá zaprášená.</p> <p>Palička ze dřeva blahovičníku zarachotila vedle ní. Na hůlku byla příliš silná, ale já stejně nebyla dost dobrá na to, abych si hůlku vyrobila. Koupila jsem ji s tím, že ji použiju na amulety detekující lež, ale nikdy jsem se k tomu nedostala. Bylo snazší je kupovat. Natáhla jsem se a sebrala seznam starých kontaktů. Rychle jsem se rozhlédla, abych se ujistila, že se nikdo nedívá, zasunula jsem ho vedle misky a zakryla diskmenem a sluchátky.</p> <p>Měla jsem tu několik knížek, které jsem musela vrátit Joyce na opačné straně uličky, ale nádoba se solí, která je podpírala, patřila tátovi. Schovala jsem ji do krabice a přemýšlela, co by si táta o mém odchodu myslel. „Puknul by radostí,“ zašeptala jsem, zatnula zuby a snažila se bojovat s opicí.</p> <p>Zvedla jsem se a nahlédla přes ošklivou žlutou přepážku. Přimhouřila jsem oči, protože moji spolupracovníci se odvraceli. Postávali ve skupinkách, klevetili a snažili se předstírat, jak jsou zaměstnaní. Jejich kradmé šeptání mi lezlo na nervy. Pomalu jsem se nadechla a natáhla se pro černobílou fotku Watsona, Cricka a Rosalindy Franklinové, ženy, která měla vše na svědomí. Stáli před modelem DNA a Rosalindin úsměv ukrýval humor Mony Lisy. Jeden by si myslel, že věděla, co se stane. Napadlo mě, jestli náhodou nebyla inderlanďanka. Hodně lidí přemýšlelo o tomtéž. Schovávala jsem si ten obrázek, protože mi připomínal, že svět stojí na detailech, které ostatním unikají.</p> <p>V padesátých letech dali Watson, Crick a Franklinová hlavy dohromady a během šesti měsíců rozluštili tajemství DNA. Tím by to možná skončilo, ale jejich technologie padla do rukou Sovětům. Strach z války způsobil, že se peníze pumpovaly do rozvoje vědy. Na začátku šedesátých let jsme měli bakteriemi produkovaný inzulín. Následoval příval bioinženýrských léků, které zaplavily trh. Představovaly vedlejší produkt temnějšího výzkumu bioinženýrských zbraní v USA. Nikdy jsme se nedostali na Měsíc, protože jsme se při plánu vzájemně se vyvraždit soustředili dovnitř, ne ven.</p> <p>A pak na konci desetiletí udělal někdo chybu. Bylo zbytečné debatovat o tom, jestli to byli Američané nebo Sověti. Z chladných arktických laboratoří unikl smrtící řetězec DNA. Zanechal za sebou slušnou cestičku z těl až do Ria, kde byl identifikován a zničen a většina veřejnosti si ani neuvědomila, že se něco děje. Ale zatímco vědci dopisovali poznámky v laboratorních knihách a vraceli je na police, virus zmutoval.</p> <p>Přichytil se na biologicky upraveném rajčeti a využil slabiny v modifikované DNA, kterou badatelé považovali za příliš malou, než aby jí věnovali pozornost. Tomu rajčeti se začalo oficiálně říkat T-4 andělské rajče − jeho laboratorní popis − a od něj se odvodil název viru: anděl.</p> <p>Nikdo netušil, že virus používá andělské rajče jako prostředníka, a rajčata tedy byla letadly rozvezena po světě. Za šestnáct hodin bylo příliš pozdě. Během tří děsivých týdnů byly vyhlazeny země třetího světa, USA zkolabovaly za čtyři. Hranice obsadili vojáci a vláda prohlásila: „Promiňte, nevíme, jak vám pomoct.“ Američané trpěli a umírali, ale ve srovnání s peklem ve zbytku světa to byla procházka růžovým sadem.</p> <p>Ale hlavním důvodem, proč civilizace přežila, byl fakt, že většina inderlanďanů byla vůči andělskému viru imunní. Čarodějky, nemrtvé a menší rasy jako troly, skřítky a víly nezasáhl vůbec. Dlaci stejně jako upíři a leprikóni dostali chřipku. Ale elfové vymřeli úplně. Říkalo se, že plán plodit potomky s lidmi se obrátil proti nim a učinil je náchylnější k působení andělského viru.</p> <p>Když se usadil prach a andělský virus byl vymýcen, naše čtyři rasy dohromady se svým počtem přiblížily počtu lidí. Což byla šance, které jsme se rychle chopili. Zvrat, jak se události začalo říkat, začal v poledne jediným skřítkem a skončil o půlnoci, kdy se lidstvo krčilo pod stolem a snažilo se smířit se skutečností, že už před pyramidami žili po boku čarodějek, upírů a dlaků.</p> <p>První instinktivní reakcí lidstva bylo vymazat nás ze světa, tomu jsme ale učinili rázně přítrž, když jsme lidem ukázali, že to my jsme udrželi civilizaci na nohou, zatímco svět se hroutil. Kdyby nebylo nás, počet mrtvých by byl mnohem vyšší.</p> <p>I přesto panoval první roky po Zvratu skutečný blázinec.</p> <p>Lidstvo se bálo nás napadnout, veškerý lékařský výzkum ale postavilo mimo zákon, protože ho považovalo za démona, který problémy přivodil. Biolaboratoře byly srovnány se zemí a bioinženýři, kteří unikli nákaze, byli postaveni před soud a jejich život ukončila legální vražda. Pak přišla druhá, méně očividná vlna smrti. Zdroje nových léků byly totiž bezděčně zničeny spolu s biotechnologiemi.</p> <p>Bylo jen otázkou času, kdy lidstvo ustanoví čistě lidskou instituci, která by na inderlanďany dohlížela. A tak vznikla Federální inderlandská kancelář, která rozpustila a nahradila místní strážce pořádku v celých Spojených státech. Inderlandští policisté a federální agenti, kteří tím přišli o práci, si stvořili vlastní policejní sílu, IBA. Dodnes mezi nimi panuje silná rivalita, která udržuje pod kontrolou agresivnější inderlanďany.</p> <p>Čtyři patra cincinnatské budovy FIK byla zasvěcena pátrání po zbývajících ilegálních biolaboratořích, za jistou cenu totiž člověk pořád dostane čistý inzulín a něco, co dokáže potlačit leukémii. Lidmi řízená FIK je stejně posedlá vyhledáváním zakázaných technologií, jako je IBA posedlá odstraněním omamné drogy síry z ulic.</p> <p><emphasis>A všechno začalo tím, že si Rosalinda Franklinová všimla, že její tužka neleží na svém místě a někdo čmuchal na místě, kde neměl co dělat, </emphasis>pomyslela jsem si a špičkami prstů jsem si promnula bolavou hlavu. Nepatrné stopy. Drobné narážky. Na nich stojí svět. Kvůli nim jsem tak dobrá agentka. Usmála jsem se na Rosalindu, utřela otisky prstů z rámečku a schovala fotku do krabice.</p> <p>Někde za mnou se ozval výbuch smíchu a já otevřela další zásuvku a prohrabala popsané papíry a sponky. Hřeben jsem našla na stejném místě, kde jsem ho obvykle nechávala, a ustaraný uzlíček v mém nitru se uvolnil, když jsem ho hodila do krabice k ostatním věcem. Vlasy se dají využít k zacílení čar. Kdyby se Denon chystal vydat rozkaz k mému zabití, vzal by si ho.</p> <p>Prsty jsem našla tátovy těžké kapesní hodinky. Nic jiného mi tu nepatřilo, proto jsem zásuvku s prásknutím zavřela, následně jsem ale ztuhla, protože mi málem vybuchla hlava. Ručičky hodinek se zastavily za sedm minut dvanáct. Otec mě škádlíval tím, že se zastavily tu noc, kdy jsem byla počata. Schoulila jsem se v křesle a schovala je do přední kapsy. Skoro jsem ho viděla, jak stojí ve dveřích kuchyně, těká pohledem od hodinek k hodinám nad dřezem, usmívá se a přemýšlí o tom, kam se ztracené okamžiky poděly.</p> <p>Pana Rybu − malou betu, kterou jsem dostala minulý rok na vánočním večírku − jsem i se skleněným akvárkem umístila do neutralizační misky a věřila jsem, že s trochou štěstí zůstanou voda i ryba uvnitř. Pak jsem do krabice hodila plechovku se žrádlem pro rybičky. Tlumená rána na vzdáleném konci místnosti přitáhla můj pohled k Denonovým zavřeným dveřím.</p> <p>„Neujdeš z těch dveří ani metr, Tamwoodová,“ ozval se tlumený křik, který umlčel bzučení hovorů. Ivy očividně právě podala výpověď. „Mám smlouvu. Pracuješ pro mě, ne já pro tebe! Odejdeš a…“ Za zavřenými dveřmi se ozvalo rachocení. „Do prdele…“ pokračoval tiše. „Kolik to je?“</p> <p>„Dost na to, abych se vyplatila ze smlouvy,“ řekla Ivy chladně. „Dost pro tebe i pro kostlivce dole ve sklepení. Rozumíme si?“</p> <p>„Jo,“ řekl a v hlase mu zazníval chamtivý úžas. „Jo. Máš padáka.“</p> <p>Složila jsem hlavu do dlaní a cítila jsem se, jako bych měla hlavu napěchovanou papírovými kapesníky. Ivy má peníze? Proč něco neřekla už včera v noci?</p> <p>„Jdi se zvrátit, Denone,“ řekla Ivy do naprostého ticha. „Dávám výpověď. Nepropustil jsi mě. Máš moje peníze, ale postavení mezi vysokou krví si nekoupíš. Jsi druhořadý a to žádné peníze nezmění. I kdybych skončila ve stokách s krysami, budu pořád lepší než ty, a tebe užírá, že už mi nebudeš moct rozkazovat.“</p> <p>„Nemysli si, že jsi v bezpečí,“ vztekal se šéf. Skoro jsem viděla tepající žílu na jeho krku. „V její blízkosti dochází k nehodám. Přibliž se k ní a můžeš se probudit mrtvá.“</p> <p>Denonovy dveře se otevřely, ven vypochodovala Ivy a praštila jimi tak silně, až zablikala světla. Tvář měla napjatou a myslím, že mě ani neviděla, když se hnala okolo mojí kóje. Po našem rozloučení se převlékla a teď na sobě měla hedvábný plášť, který jí sahal do půlky lýtek. Byla jsem si svojí sexuální orientací natolik jistá, že jsem se nebála připustit, že vypadá velmi dobře. Lem pláště se za ní nadouval, jak vztekle kráčela přes místnost. Na bledé tváři jí vyvstaly zlostné rudé fleky. Čišelo z ní tak silné napětí, že bylo téměř vidět.</p> <p>Nepoužívala upírské schopnosti, prostě zuřila jako nikdy dřív. Přesto za sebou nechala chladnou cestičku, kterou nedokázaly ohřát ani teplé sluneční paprsky. Přes rameno jí visela prázdná plátěná taška a na krku měla stále svoje přání. <emphasis>Chytrá holka, </emphasis>pomyslela jsem si. <emphasis>Schovej si ho na horší časy. </emphasis>Ivy rozrazila ohnivzdorné dveře na schodiště a já bolestivě zavřela oči, když praštily do stěny.</p> <p>Do kóje vlétl Jenks a bzučel mi okolo hlavy jako pomatená můra, aby mi ukázal zalátané křídlo. „Ahoj, Rache,“ řekl až nepříjemně vesele. „Co je?“</p> <p>„Ne tak hlasitě,“ zašeptala jsem. Dala bych cokoli za hrnek kafe, ale nebyla jsem si jistá, jestli stojí za dvacet kroků ke kávovaru. Jenks byl v civilu a křiklavé barvy jeho oděvu se příšerně tloukly. Nachová vskutku nesedí ke žluté. Nikdy neseděla a nikdy nebude. Bože, pomoz mi, dokonce i náplast na křídle měl nachovou. „Copak nikdy nemáš opici?“ vydechla jsem.</p> <p>Zakřenil se a sedl si na okraj mého hrnku s tužkami. „Ne. Na to je skřítkovský metabolismus příliš rychlý. Alkohol se prostě mění v cukr. Není to úžasné?“</p> <p>„Nádhera.“ Opatrně jsem zabalila fotku mě a mámy do kapesníčků a uložila ji vedle Rosalindiny. Napadlo mě, že bych mohla matce říct, že jsem bez práce, ale pak jsem se z očividných důvodů rozhodla to neudělat. Počkám, dokud si nenajdu novou práci. „Je Ivy v pořádku?“ zeptala jsem se.</p> <p>„Jo. Bude jí fajn.“ Jenks vylétl k vršku vavřínu, který jsem pěstovala v květináči. „Jen zuří, že jí vůbec nic nezůstalo, když zaplatila za zrušení smlouvy a za to, aby jí dali pokoj.“</p> <p>Kývla jsem a byla jsem ráda, že chtěli, abych odešla. Všechno půjde mnohem snadněji, když na moji hlavu nebude vypsaná odměna. „Věděl jsi, že má peníze?“</p> <p>Jenks si oprášil list a posadil se. Zatvářil se povýšeně, což není nijak snadné, když měříte sotva deset centimetrů a jste oblečení jako šílený motýl. „No jasně. Je poslední žijící členkou rodu. Ale několik dní bych se jí vyhýbal. Vzteká se jako mokrá vosa. Přišla o dům na venkově, o pozemky, o akcie, prostě o všechno. Zůstalo jen sídlo nad řekou a to patří její matce.“</p> <p>Opřela jsem se, rozbalila poslední kousek skořicové žvýkačky a strčila si ho do pusy. Jenks přistál s rachotem v mojí krabici a začal se v ní přehrabovat. „Aha, jo,“ zamumlal. „Ivy se zmínila o tom, že už pronajala nějaké místo. Mám adresu.“</p> <p>„Vypadni z mých věcí.“ Ohnala jsem se po něm prstem. Odlétl zpátky k vavřínu a postavil se na nejvyšší větvičku, aby mohl sledovat, o čem se ostatní baví. Ve spáncích mi bušilo, když jsem se sehnula, abych vyklidila spodní zásuvku. <emphasis>Proč dala Ivy Denonovi všechno, co měla? Proč nepoužila přání?</emphasis></p> <p>„Bacha,“ řekl Jenks, sklouzl dolů po rostlině a schoval se v listí. „Už jde.“</p> <p>Napřímila jsem se a spatřila, že Denon je v polovině cesty k mému stolu. Francis, jeho patolízalský špeh, se odtrhl od skupinky lidí a následoval ho. Můj bývalý šéf do mě přes stěnu kóje zavrtával pohled. Zalkla jsem se a omylem spolkla žvýkačku.</p> <p>Můj šéf vypadá jednoduše řečeno jako profesionální wrestler s doktorátem: mohutný chlap, tvrdé svaly, dokonalá mahagonová pleť. Myslím, že v minulém životě musel být balvan. Stejně jako Ivy i Denon byl živý upír. Ale na rozdíl od Ivy se narodil jako člověk a v upíra ho proměnili. Tím se z něj stala nízká krev, druhořadý upír.</p> <p>Přesto bylo nutné s Denonem počítat, protože tvrdě pracoval, aby překonal své neurozené počátky. Mohutné svaly neměl jen pro krásu, udržovaly ho naživu ve společnosti silnějšího adoptivního příbuzenstva. Vypadal nadčasově jako někdo, kdo se pravidelně živí krví skutečného nemrtvého. Jen nemrtví dokáží proměnit lidi v upíry a podle zdravého vzhledu byl Denon zjevně něčím oblíbencem. Půlka podlaží se toužila stát jeho sexuální hračkou. Druhá půlka z něj byla k smrti vyděšená. Já byla hrdá na to, že patřím do druhé skupiny.</p> <p>Ruce se mi třásly, když jsem do nich vzala hrnek od kávy ze včerejška a předstírala, že srkám. Jeho paže kmitaly jako písty a žluté triko kontrastovalo s černými kalhotami. Byly pěkně vyžehlené a vystavovaly na odiv jeho svalnaté nohy a štíhlý pas. Lidé mu uskakovali z cesty. Několik jich upadlo. Bůh mi pomoz, pokud jsem použila své jediné přání špatně a chytí mě.</p> <p>Ozvalo se zaskřípání plastu, jak se naklonil přes metr dvacet vysokou stěnu kóje. Nepodívala jsem se na něj, namísto toho jsem se soustředila na díry po připínáčcích v látkovém povrchu přepážky. Kůže na pažích mi mravenčila, jako by se mě Denon dotýkal. Jeho přítomnost mě obtékala, narážela do stěny za mnou a plnila moji kóji, stoupala, až jsem měla pocit, že Denon je i za mnou. Zrychlil se mi puls, proto jsem se soustředila na Francise.</p> <p>Ten hajzlík se usadil na kraji Joyceina stolu a rozepnul si knoflík na modré polyesterové bundě. Zubil se a ukazoval dokonalé korunky. Jak jsem přihlížela, vykasal si rukávy a odhalil vyzáblé paže. Trojúhelníkovou tvář mu rámovaly po uši dlouhé vlasy, které si neustále odhazoval z očí. Myslel si, že vypadá chlapecky šarmantně. Já si myslela, že vypadá, jako by právě vylezl z postele.</p> <p>Byly teprve tři odpoledne, jeho tvář už ale potemněla hustým strništěm. Límeček havajské košile si schválně zvedl. Kanceláří koloval vtípek, že se prý snaží vypadat jako Sonny Crockett[2], neustále ale mžoural a měl příliš dlouhý a tenký nos, než aby mu to vyšlo.</p> <p>„Vím, co se tu děje, Morganová,“ prohlásil Denon a obrátil moji pozornost k sobě. Měl hluboký hrdelní hlas, který smí mít jen černoši a upíři. Určitě takové pravidlo někde existuje. Byl to horoucí a sladký hlas. Vábivý. Příslib, který v něm zazníval, mi napnul kůži a já cítila, jak mě zalévá strach.</p> <p>„Prosím?“ řekla jsem a potěšilo mě, že mi neselhal hlas. To mi dodalo odvahu zvednout k němu oči. Zrychlil se mi dech a napjala jsem se. Pokoušel se na mě zapůsobit aurou ve tři odpoledne. <emphasis>Zatraceně.</emphasis></p> <p>Denon se naklonil přes přepážku a položil si na ni paže. Na bicepsech mu vyvstaly žíly. Naježily se mi vlasy na krku a já bojovala s nutkáním otočit se. „Všichni si myslí, že odcházíš kvůli ubohým úkolům, které ode mě dostáváš,“ řekl a slova pronesená chlácholivým hlasem mu doslova splývala ze rtů. „A mají pravdu.“</p> <p>Napřímil se a já sebou trhla, když umělá hmota přepážky zaskřípala. Hnědé duhovky mu úplně zmizely za roztaženými zorničkami. <emphasis>Zatraceně, zatraceně.</emphasis></p> <p>„Snažím se tě zbavit už dva roky,“ řekl. „Nemáš smůlu.“ Usmál se a odhalil lidské zuby. „Máš mě. Podřadná záloha, zmatené vzkazy, prozrazené sledování. Ale když tě konečně donutím odejít, vezmeš s sebou moji nejlepší agentku.“ Upřeně se na mě zadíval. Přinutila jsem se rozevřít ruce a on pohlédl na ně. „To není dobré, Morganová.“</p> <p><emphasis>Nebyla jsem to já, </emphasis>pomyslela jsem si a mé zděšení při nečekaném odhalení polevilo. Nebyla jsem to já. Ty chyby <emphasis>nebyly </emphasis>moje. Ale pak se Denon přesunul k otvoru v přepážce, který nahrazoval dveře.</p> <p>Postavila jsem se tak rychle, až židle hlasitě zarachotila, a přitiskla jsem se ke stolu. Krčila jsem papíry a myš jsem shodila z desky, takže zůstala viset na kabelu. Denonovy oči byly černé jako smůla. V uších mi dunělo srdce.</p> <p>„Nemám tě rád, Morganová,“ řekl a přese mě se lepkavě přelil jeho dech. „Nikdy jsem neměl. Nejednáš podle předpisů a jsi nedbalá stejně jako tvůj otec. Nemůžu uvěřit tomu, že ti utekl leprikón.“ V očích se mu objevil neurčitý pohled a já zadržela dech, protože prozření tančilo těsně mimo dosah.</p> <p><emphasis>Prosím, ať to funguje, </emphasis>pomyslela jsem si zoufale. <emphasis>Ať moje přání funguje. </emphasis>Denon se naklonil blíž a já si zaryla nehty do dlaně, abych se nepřikrčila. Přinutila jsem se dýchat. „Nemůžu tomu uvěřit,“ zopakoval, jako by se snažil pochopit, o co tu jde. Ale pak potřásl hlavou v posměšném ohromení.</p> <p>Z plic mi unikl výdech, když ode mě konečně odstoupil. Odtrhl oči od mých a zadíval se mi na krk, kde mi, jak jsem věděla, pulzovala žíla. Zakryla jsem si ji rukou a on se na mě usmál, jako by byl do mě zamilovaný. Sám měl na krásném krku jen jedinou jizvu. Přemýšlela jsem, kde má ostatní. „Odteďka jsi na odstřel,“ zašeptal.</p> <p>Ze šoku a děsu se mi udělalo zle. Vypíše na mě odměnu. „Nemůžeš…“ vykoktala jsem. „Chtěl jsi, abych odešla.“</p> <p>Nepohnul se, ale i jeho nehybnost vybičovala můj strach. Vytřeštila jsem oči, když se pomalu nadechl a rty se mu naplnily a zrudly. „Za tohle někdo zaplatí životem, Rachel,“ zašeptal a ze způsobu, jakým vyslovil mé jméno, mě zamrazilo. „Tamwoodovou zabít nemůžu. Takže budeš obětním beránkem ty.“ Pohlédl na mě zpod obočí. „Blahopřeji.“</p> <p>Jakmile opustil moji kancelář, sundala jsem ruku z krku. Nebyl tak ladný jako Ivy. Tím se od sebe lišila vysoká a nízká krev, ti, kdo se jako upíři narodili, a ti, kdo v ně byli proměněni. Když Denon vyšel do uličky, těžká hrozba v jeho očích vyprchala. Ze zadní kapsy vytáhl obálku a hodil ji na můj stůl. „Užij si poslední výplatu, Morganová,“ řekl nahlas, aby to všichni ostatní slyšeli. Pak se otočil a odkráčel.</p> <p>„Ale chtěl jsi, abych dala výpověď…“ zašeptala jsem, když zmizel ve výtahu a dveře se za ním zavřely. Rozsvítila se malá červená šipka směrem dolů. Šel to oznámit šéfovi. Určitě žertoval. Přece by na mě nevypsal odměnu jen proto, že se Ivy rozhodla odejít se mnou? Že ne?</p> <p>„Dobrá práce, Rachel.“</p> <p>Při zvuku nosového hlasu jsem trhla hlavou. Na Francise jsem úplně zapomněla. Vstal z Joyceina stolu a opřel se o moji stěnu. Francis při tom na rozdíl od Denona vypadal směšně. Pomalu jsem poposedla dozadu na otočné židli.</p> <p>„Celých šest měsíců čekám na to, až konečně sebereš odvahu a vypadneš,“ řekl Francis. „Měl jsem vědět, že bude stačit, když se opiješ.“</p> <p>Nával vzteku spálil poslední zbytky mého strachu. Vrátila jsem se k balení. Prsty mi zkřehly, proto jsem se pokusila do nich vmasírovat trochu tepla. Jenks vylezl z úkrytu a potichu vylétl nahoru na kytku.</p> <p>Francis si vykasal rukávy k loktům. Prstem odsunul stranou šek s výplatou, posadil se na stůl a jednou nohou se opřel o podlahu. „Trvalo to déle, než jsem čekal,“ posmíval se. „Buďto jsi fakt paličatá, nebo fakt hloupá. V každém případě jsi fakt mrtvá.“ Skřípavě popotáhl tenkým nosem.</p> <p>Ostře jsem zabouchla zásuvku a málem mu přirazila prsty. „Chceš tím něco říct, <emphasis>Francisi?</emphasis>“</p> <p>„Říkají mi Frank,“ prohlásil a snažil se tvářit povýšeně, mně se ale spíše zdálo, jako by měl rýmu. „Neobtěžuj se mazat složky v počítači. Jsou moje společně s tvým stolem.“</p> <p>Pohlédla jsem na obrazovku se spořičem v podobě velké žáby s vypoulenýma očima. Čas od času sežrala mouchu s Francisovým obličejem. „Odkdy kostlivci dole pověřují úkoly <emphasis>černokněžníky?</emphasis>“ zeptala jsem se, abych zdůraznila jeho kvalifikaci. Francis nebyl dost dobrý na to, aby se stal čarodějem. Dokázal amulety použít, ale ne je vyrobit. Já ano, i když jsem si je obvykle kupovala. Bylo to snazší a pravděpodobně bezpečnější jak pro mě, tak pro můj cíl. Nemohla jsem za to, že po tisíci letech platilo pro ženy stereotypní označení čarodějka a pro muže černokněžník.</p> <p>Očividně chtěl, abych se přesně na tohle zeptala. „Nejsi jediná, kdo umí vařit lektvary, drahá Rachel. Minulý týden jsem získal licenci.“ Naklonil se blíž, vyndal z mé krabice pero a vrátil ho do hrnku s tužkami. „Stal bych se čarodějem už dávno, ale nechtěl jsem si špinit ruce tím, že bych se učil, jak je namíchat. Neměl jsem čekat tak dlouho. Bylo to snadné.“</p> <p>Znovu jsem pero vytáhla a strčila si ho do zadní kapsy. „No tak to ti blahopřeju.“ <emphasis>Francis se stal čarodějem? </emphasis>pomyslela jsem si. <emphasis>Museli snížit nároky.</emphasis></p> <p>„Jo,“ řekl Francis a začal si čistit nehty jednou z mých stříbrných dýk. „Dali mi tvůj stůl, tvoje případy, a dokonce i tvoje služební auto.“</p> <p>Sebrala jsem mu nůž a hodila ho do krabice. „Nemám služební auto.“</p> <p>„Já jo.“ Zvedl si límec košile potištěné palmami a tvářil se nesmírně spokojeně. Rozhodla jsem se držet jazyk za zuby a neposkytnout mu další šanci vytáhnout se. „Jo,“ řekl a teatrálně si povzdychl. „Budu ho potřebovat. Denon chce, abych v pondělí vyslechl radního Trentona Kalamacka.“ Francis se zachechtal. „Zatímco tys zpackala jedno ubohé zatčení, já velel akci, při níž jsme zabavili dvě kila síry.“</p> <p>„To je fakt úžasné,“ řekla jsem a byla jsem připravená ho uškrtit.</p> <p>„Nejde o množství.“ Odhodil si vlasy z očí. „Ale o to, kdo je měl u sebe.“</p> <p>To mě zaujalo. Trentovo jméno ve spojení se sírou? „Kdo?“ zeptala jsem se.</p> <p>Francis sklouzl ze stolu. Škobrtl o moje chlupaté růžové pantofle a skoro se natáhl. Zachytil se ale a zadíval se na mě přes natažený prst, jako by to byla pistole. „Hlídej si záda, Morganová.“</p> <p>To byla poslední kapka. Tvář se mi stáhla vzteky, vykopla jsem a podtrhla mu nohy. Praštil sebou o zem a vyjekl, což mi poskytlo nesmírné zadostiučinění. Sotva dopadl, zapřela jsem se mu kolenem o záda a odpornou polyesterovou bundu. Ruka mi zajela k boku, kde jsem obvykle nosila želízka. Jenks výskal a poletoval mi nad hlavou. Všichni v kanceláři se polekaně nadechli a zmlkli. Nikdo se nechystal zasáhnout. Dokonce se na mě odmítali třeba jen podívat.</p> <p>„Nemám co ztratit, kotě,“ zavrčela jsem a sklonila se tak nízko, až jsem ucítila jeho pot. „Jak jsi sám řekl, jsem mrtvá, a jediný důvod, proč ti neutrhnu oční víčka, je, že jsem zvědavá. Zeptám se tě ještě jednou. Koho jsi chytil se sírou?“</p> <p>„Rachel,“ vykřikl. Dokázal by mě srazit na zem, ale příliš se bál. „Jsi v pořádném… Au! Au!“ ječel, jak jsem mu zarývala nehty do horní části pravého víčka. „Yolin! Yolin Batesovou!“</p> <p>„Sekretářku Trenta Kalamacka?“ zeptal se Jenks, který se vznášel nad mým ramenem.</p> <p>„Jo,“ řekl Francis a obličejem zaškrábal o koberec, jak otočil hlavu, aby na mě pohlédl. „Nebo spíše jeho zesnulou sekretářku. Zatraceně, Rachel. Slez ze mě!“</p> <p>„Je mrtvá?“ Vstala jsem a oprášila si džíny.</p> <p>Francis se postavil a tvářil se trucovitě, ale musel mít radost, že mi to může říct, jinak už by dávno odkráčel. „Jo, je,“ řekl a znovu si zvedl límeček. „Včera ji našli tuhou v cele IBA. Doslova tuhou. Byla černokněžnice.“</p> <p>Poslední slovo pronesl shovívavě a já se kysele usmála. Jak snadné je opovrhovat něčím, čím jste byli sotva před týdnem sami. <emphasis>Trent, </emphasis>pomyslela jsem si a zadívala se do dálky. Kdybych dokázala, že Trent obchoduje se sírou a předložila ho IBA na stříbrném podnose, Denonovi by nezbývalo než mě nechat na pokoji. Síť překupníků se neustále rozrůstá a IBA po něm jde už léta. Nikdo přitom ani nevěděl, jestli je člověk nebo inderlanďan.</p> <p>„Ježíši, Rachel,“ kňoural Francis a utíral si obličej. „Rozbila jsi mi nos.“</p> <p>Pročistila jsem si mysl a posměšně se k němu otočila. „Jsi čaroděj. Jdi si vyrobit talisman.“ Věděla jsem, že ještě nemůže být tak dobrý. Bude si ho muset půjčit jako dřív, když ještě býval černokněžník, a mně bylo jasné, že ho to žere. Otevřel ústa, aby něco řekl, a já se zazubila. Rozmyslel si to, stiskl si nos a odkráčel.</p> <p>Ucítila jsem zatahání za ucho, jak mi Jenks přistál na náušnici. Francis pospíchal pryč uličkou s hlavou zakloněnou v nepříjemném úhlu. Lem sportovní bundy vlál do rytmu jeho nadutého kroku a já se musela zasmát, když mi Jenks začal do ucha broukat melodii z <emphasis>Miami Vice.</emphasis></p> <p>„To je ale lišejník,“ prohlásil skřítek, když jsem se vrátila ke stolu.</p> <p>Znovu jsem se zamračila a vrazila květináč s vavřínem do krabice s věcmi. Bolela mě hlava a toužila jsem se vrátit domů a zdřímnout si. Naposledy jsem se rozhlédla po stole, sebrala pantofle a hodila je do krabice. Joyceiny knihy jsem nechala ležet na její židli spolu se vzkazem, že zavolám později. <emphasis>Chce můj počítač, co? </emphasis>pomyslela jsem si a otevřela složku. Stačila tři kliknutí, aby bylo prakticky nemožné změnit spořič obrazovky bez celkové reinstalace.</p> <p>„Jdu domů, Jenksi,“ zašeptala jsem a pohlédla na hodiny na stěně. Tři třicet. Byla jsem v práci sotva půl hodiny. Připadalo mi to jako celá věčnost. Naposledy jsem se rozhlédla okolo, ale našla jen skloněné hlavy a nahrbená záda. Jako bych ani neexistovala. „Kdo je potřebuje,“ zabručela jsem, sebrala bundu z opěradla židle a sáhla po šeku.</p> <p>„Hej!“ vyjekla jsem, když mě Jenks štípl do ucha. „Kristepane, Jenksi. Nech toho!“</p> <p>„Ten šek,“ vyjekl. „Zatraceně, ženská. On proklel ten šek!“</p> <p>Ztuhla jsem. Hodila jsem bundu do krabice a sklonila se nad nevinně vypadající obálkou. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla, jestli neucítím vůni blahovičníku. Pak jsem se pokusila vzadu v krku vycítit pachuť síry, pozůstatek černé magie. „Nic necítím.“</p> <p>Jenks se krátce zachechtal. „Já jo. Musí to být ten šek. Je to jediná věc, kterou ti Denon dal. A dávej si pozor, Rachel. Je to černá magie.“</p> <p>Přepadl mě neblahý pocit. Denon to nemohl myslet vážně. Nemohl.</p> <p>Rozhlédla jsem se po místnosti, ale nenašla jsem žádnou pomoc. Ustaraně jsem vytáhla z koše vázu a nalila do ní trochu vody z akvárka pana Ryby. Pak jsem přisypala sůl, ochutnala na špičce prstu a přidala ještě špetku. Když jsem se ujistila, že voda je stejně slaná jako mořská, vylila jsem ji na šek. Pokud je očarovaný, sůl čáry zlomí.</p> <p>Z obálky začal stoupat žlutý kouř. „Kruci,“ zašeptala jsem vyděšeně. „Pozor na nos, Jenksi,“ řekla jsem a schovala se pod stůl.</p> <p>Černé čáry se s hlasitým prskáním rozplynuly. Žlutý sirný kouř nasály ventilátory. Okolo se začaly rozléhat šokované a znechucené výkřiky. Všichni se s hlasitým dupáním rozběhli ke dveřím. I když jsem na to byla připravena, puch zkažených vajíček mě štípal v očích. Byly to ošklivé čáry šité na míru přímo mně, protože Denon i Francis se obálky oba dotkli. Nemohly být levné.</p> <p>Otřeseně jsem vylezla zpod stolu a rozhlédla se po opuštěném patře. „Už je to v pořádku?“ vypravila jsem ze sebe při kašli. Náušnice se rozkymácela, jak Jenks kývl. „Díky, Jenksi.“</p> <p>Se staženým žaludkem jsem hodila promočený šek do krabice a prošla okolo prázdných kójí. Zdálo se, že Denon myslí svoji smrtící hrozbu vážně. Prostě úžasné.4</p> <p><image xlink:href="#_5.jpg" />„Raaaaaaaaaachel,“ zpíval protivný tenký hlásek. Čistě prořízl i dávivé bručení dieselového motoru autobusu. Jenksův hlas mi vadil víc než skřípání křídy po tabuli a ruka se mi třásla nutkáním popadnout ho. Ani bych se ho nedotkla. Na to je ten malý spratek příliš rychlý.</p> <p>„Nespím,“ řekla jsem, než se mohl znovu ozvat. „Jen nechávám odpočinout oči.“</p> <p>„Takhle propásneš svoji zastávku… <emphasis>Šťabajzno.</emphasis>“ Použil přezdívku, kterou mě včera v noci oslovil taxikář, a já pootevřela oko.</p> <p>„Neříkej mi tak.“ Autobus zahnul za roh a já sevřela pevněji krabici na klíně. „Zbývají ještě dva bloky,“ procedila jsem skrz zatnuté zuby. Nevolnosti jsem se zbavila, ale bolest hlavy přetrvávala. A věděla jsem, že to jsou dva bloky, protože jsem slyšela, jak v parku kousek od mého bytu trénuje Malá liga. Po západu slunce se bude pořádat druhý trénink pro noční tvory.</p> <p>Ozvalo se bzučení křídel, jak Jenks seskočil z mojí náušnice a do krabice. „Sladká matko Zvoněnky! Ty máš tak malou výplatu?“ vyjekl.</p> <p>Bleskurychle jsem otevřela oči. „Táhni z mých věcí!“ Sebrala jsem mu vlhký šek a nacpala si ho do kapsy u bundy. Jenks nasadil posměšný výraz a já si promnula palec a ukazováček, jako bych něco rozmačkávala. Došlo mu to, proto odstranil svůj fialovožlutý hedvábný obleček z mého dosahu a usadil se na opěradle sedadla přede mnou. „Nemusíš někde být?“ zeptala jsem se. „Jako třeba pomáhat rodině se stěhováním?“</p> <p>Jenks vyprskl smíchy. „Pomáhat se stěhováním? To v žádném případě.“ Křídla se mu chvěla. „A kromě toho bych měl pročenichat tvůj byt a ujistit se, že je všechno v pořádku, aby ses nevyhodila do vzduchu, až se budeš potřebovat vyčůrat.“ Hystericky se rozesmál a několik lidí se po mně otočilo. Pokrčila jsem rameny, jako bych říkala: „Skřítci.“</p> <p>„Díky,“ řekla jsem kysele. Skřítek osobním strážcem. Denon by pukl smíchy. Dlužila jsem Jenksovi za to, že našel kletbu na šeku, ale IBA ještě neměla čas nastražit další past. Spočítala jsem si, že pokud to Denon myslel vážně, mám několik dní čas. A že to bude pravděpodobně jednorázová věc.</p> <p>Autobus zastavil a já vstala. Opatrně jsem vystoupila a ocitla se na pozdně odpoledním slunci. Jenks okolo mě létal v kruzích, což mě čím dál víc dráždilo. Byl horší než komár. „Hezké místo,“ prohlásil uštěpačně, zatímco já čekala, až budu moct přejít cestu ke svému činžáku. V duchu jsem s ním souhlasila. Bydlela jsem v rezidenční čtvrti, která byla považována za slušnou tak před dvaceti lety. Čtyřpodlažní cihlová budova původně sloužila jako koleje. Už tomu ale bylo pár let, co se tu někdo naposledy šprtal na zkoušky, takže z ní zbyla tahle zřícenina.</p> <p>Černé schránky na dopisy byly zprohýbané a ošklivé a do několika se zjevně někdo vloupal. Já si poštu vyzvedávala u domovnice. Měla jsem podezření, že to ona se vloupává do schránek a podle libosti ji nájemníkům prohrabává. Před domem se nacházel tenký pás trávníku a po stranách širokého schodiště rostly ucourané keře. Loni jsem tu zasadila řebříček, který jsem dostala jako reklamní přílohu <emphasis>Vašich čar, </emphasis>ale pan Mrně, čivava paní domácí, je všechny vykopal − spolu s většinou dvorku. Všude okolo ležely kusy drnů, takže to tu vypadalo jako na vílím bojišti.</p> <p>„A já myslel, že můj byt není nic moc,“ zašeptal Jenks, když jsem přeskočila prohnilý schod.</p> <p>Klíče zacinkaly, jak jsem se snažila odemknout a neupustit přitom krabici s věcmi. Tichý hlásek v hlavě mi říkal stejnou věc už léta. Ve vstupní hale na mě zaútočil pach přepáleného oleje a já nakrčila nos. Schody pokrýval prošoupaný, roztřepený zelený koberec. Paní Bakerová už zase vyšroubovala žárovku na schodišti, ale oknem na podestě proudilo dovnitř sluneční světlo a ozařovalo tapety s růžovými poupátky, takže jsem snadno našla cestu.</p> <p>„Hej,“ řekl Jenks, když jsem začala stoupat po schodech nahoru. „Ta skvrna na stropě vypadá jako pizza.“</p> <p>Vzhlédla jsem. Měl pravdu. Divné, nikdy jsem si toho nevšimla.</p> <p>„A ten důlek ve zdi?“ řekl v prvním patře. „Má přesně velikost lidské hlavy. Páni, kdyby tak tyhle zdi uměly mluvit…“</p> <p>Zjistila jsem, že se ještě pořád dokážu usmívat. Co teprve až uvidí můj byt. V podlaze v obýváku zela díra od toho, jak si tam někdo rozdělal oheň.</p> <p>V druhém patře se ale můj úsměv vytratil. Všechny moje věci byly vyhozené na chodbě.</p> <p>„Co to má, k čertu, znamenat?“ zašeptala jsem. Šokovaně jsem postavila krabici na zem a zadívala se na dveře paní Talbuové o kus dál v chodbě. „Zaplatila jsem nájem!“</p> <p>„Hej, Rache?“ zavolal Jenks od stropu. „Kde máš kočku?“</p> <p>Hleděla jsem na svůj nábytek a zuřila čím dál víc. Jak tak stál nastavěný na odporném koberci v chodbě, vypadalo to, že je ho mnohem víc. „Jak si dovoluje…“</p> <p>„Rachel!“ zakřičel Jenks. „Kde je tvoje kočka?“</p> <p>„Nemám kočku,“ zavrčela jsem. Bylo to moje bolavé místo.</p> <p>„Myslel jsem, že všechny čarodějky mají kočku.“</p> <p>Našpulila jsem rty a rázně vykročila chodbou. „Pan Mrně je na kočky alergický.“</p> <p>Jenks mi letěl vedle ucha. „Kdo je pan Mrně?“</p> <p>„Tohle,“ řekla jsem a ukázala na velkou zarámovanou fotografii bílé čivavy visící na stěně naproti dveřím mojí domácí. Odporný čokl s vypoulenýma očima měl na krku růžovou mašli, kterou rodiče uvazují dítěti, aby všichni věděli, že je to děvče. Zabušila jsem na dveře. „Paní Talbuová? Paní Talbuová!“</p> <p>Pan Mrně začal tlumeně ňafat a škrábat drápky zevnitř na dveře, načež domácí na psa zaječela, ať drží hubu. Pan Mrně zdvojnásobil povyk, drápal po podlaze a snažil se ke mně prokopat.</p> <p>„Paní Talbuová!“ zakřičela jsem. „Proč jsou všechny moje věci venku na chodbě?“</p> <p>„Zprávy se šíří rychle, Šťabajzno,“ řekl Jenks u stropu. „Všichni od tebe dávají ruce pryč.“</p> <p>„Varovala jsem tě, abys mi tak <emphasis>neříkal!</emphasis>“ zaječela jsem a při posledním slově jsem znovu praštila do dveří.</p> <p>Uvnitř bytu bouchly dveře a štěkot pana Mrněte pozbyl na hlasitosti, ale naopak nabyl na zběsilosti. „Jděte pryč,“ ozval se tenký, chraplavý hlas. „Tady už nemůžete dál bydlet.“</p> <p>Ruka mě od bušení bolela, a tak jsem si ji promasírovala. „Myslíte, že nedokážu platit nájem?“ řekla jsem a vůbec mě nezajímalo, že nás slyší všichni v patře. „Mám peníze, paní Talbuová. Nemůžete mě vyhodit. Mám tady u sebe nájem na příští měsíc.“ Vytáhla jsem promočený šek a zamávala jím přede dveřmi.</p> <p>„Vyměnila jsem zámek,“ odpověděla paní Talbuová roztřeseně. „Jděte pryč, než vás zabijí.“</p> <p>Nevěřícně jsem zírala na dveře. Dozvěděla se o hrozbě IBA? A její hra na starou a nemohoucí byla jedna velká lež. Když si myslela, že mám hudbu puštěnou příliš nahlas, dokázala řvát z plných plic i přes stěnu. „Nemůžete mě vystěhovat!“ řekla jsem zoufale. „Mám svá práva.“</p> <p>„Mrtvé čarodějky nemají práva,“ ozval se Jenks z lustru.</p> <p>„Zatraceně, paní Talbuová!“ zakřičela jsem na dveře. „Ještě nejsem mrtvá!“</p> <p>Neodpověděla. Stála jsem tam a přemýšlela. Neměla jsem mnoho možností a ona to věděla. Mohla bych zůstat v nové kanceláři, dokud si něco nenajdu. Nepřicházelo v úvahu, abych se nastěhovala zpátky k matce, a s bratrem jsem nemluvila od chvíle, kdy jsem vstoupila do IBA.</p> <p>„A co moje kauce?“ zeptala jsem se, ale dveře mlčely. Popadl mě vztek, který nemusel vychladnout celé dny. „Paní Talbuová,“ řekla jsem tiše. „Pokud mi nevrátíte zbytek nájmu za tenhle měsíc a moji kauci, zůstanu vám sedět na prahu.“ Odmlčela jsem se a poslouchala. „Budu sedět přímo tady, dokud na mě nesešlou čáry. Pravděpodobně vám tu vybuchnu. Zůstane po mně velký krvavý flek na koberci, který už nevyčistíte. A budete se na něj muset dívat každý den. Slyšíte mě, paní Talbuová?“ hrozila jsem tiše. „Kousky mého těla se vám přilepí na strop.“</p> <p>Zalapala po dechu. „Ach, můj bože, Mrně,“ zachroptěla. „Kde je moje šeková knížka?“</p> <p>Vzhlédla jsem k Jenksovi a hořce se usmála. Ukázal mi palce nahoru.</p> <p>Ozvalo se šustění, pak se rozhostilo ticho, načež jsem uslyšela výrazný zvuk trhaného papíru. Přemýšlela jsem, proč se obtěžuje hrát si na starou dámu. Všichni ví, že je houževnatější než zkamenělé dinosauří hovínko a pravděpodobně nás všechny přežije. Ani sama Smrt ji nechce.</p> <p>„Všem o vás povím, vy nestoudnice jedna,“ ječela paní Talbuová přes dveře. „V tomhle městě už vám nikdo slušný nic nepronajme.“</p> <p>Jenks slétl od stropu, když se pod dveřmi objevil kus bílého papíru. Chvíli se nad ním vznášel, pak kývl na znamení, že je vše v pořádku. Zvedla jsem šek a přečetla si částku. „A co moje kauce?“ zeptala jsem se. „Chcete jít se mnou zkontrolovat byt? Ujistit se, že ve stěnách nejsou díry po hřebících a pod kobercem nakreslené runy?“</p> <p>Ozvalo se tlumené klení, další škrábání a pod dveřmi se objevil druhý papírek. „Teď táhněte z mého domu,“ zaječela paní Talbuová, „než na vás pošlu pana Mrněte!“</p> <p>„Taky tě miluju, ty stará můro.“ Sundala jsem klíč z kroužku a hodila ho na zem. Vztekle, ale zároveň spokojeně jsem sebrala druhý šek.</p> <p>Vrátila jsem se ke svým věcem, ale zpomalila jsem, když jsem z nich ucítila silný pach síry. Zadívala jsem se na celý svůj život naházený u stěny a ramena se mi ustaraně napjala. Vše bylo prokleté. Nemohla jsem se ničeho dotknout. Bůh mi pomoz. Pase po mně IBA.</p> <p>„Nemůžu všechno polít slanou vodou,“ řekla jsem, když se ozvalo cvaknutí zavíraných dveří.</p> <p>„Znám chlápka, který má skladiště.“ Jenksův hlas zněl neobvykle soucitně. Objala jsem se pažemi a vzhlédla k němu. „Když ho požádám, zajede sem a věci ti uloží. Prokletí můžeš zlomit později.“ Zaváhal a prohlédl si hudební cédéčka, která někdo bez ladu a skladu naházel do mojí největší měděné čarovací mísy.</p> <p>Kývla jsem, opřela se o stěnu a svezla se na zem. Moje šaty, boty, hudba, knihy… <emphasis>Můj život!</emphasis></p> <p>„Ach ne,“ řekl Jenks tiše. „Očarovali tvoje CD s <emphasis>The Best of Takata.</emphasis>“</p> <p>„Je na něm autogram,“ zašeptala jsem a bzučení jeho křídel se ztišilo. Plast ponoření do slané vody přežije, ale papír ne. Přemýšlela jsem, jestli by mi Takata poslal další autogram, kdybych mu napsala. Možná by si na mě vzpomněl. Strávili jsme spolu divokou noc, když jsme honili stíny ruinami jedné ze cincinnatských starých biolaboratoří. Myslím, že o tom napsal píseň. „Nový měsíc vychází, a jak nás napíná, stíny víry jsou riskantní vakcína.“ Držela se mezi dvaceti nejlepšími písněmi šestnáct týdnů v řadě. Svraštila jsem obočí. „Je tu něco, co neprokleli?“ zeptala jsem se.</p> <p>Jenks přistál na telefonním seznamu a pokrčil rameny. Zůstal otevřený na seznamu márnic.</p> <p>„Nádhera.“ Se staženým žaludkem jsem se vyškrábala na nohy. V duchu jsem se vrátila k tomu, co Ivy říkala minulou noc o Leonu Bairnovi. Malé kousíčky čaroděje rozprášené po celé verandě. Tvrdě jsem polkla. Nemohla jsem jít domů. <emphasis>Jak se jenom u Denona vyplatím?</emphasis></p> <p>Znovu mě rozbolela hlava. Jenks mi dosedl na náušnici a pro jednou držel jazyk za zuby, když jsem sebrala lepenkovou krabici a vydala se dolů ze schodů. Musím brát věci po pořádku. „Jak se jmenuje ten tvůj známý?“ zeptala jsem se ve vstupní hale. „Ten se skladištěm? Když mu zaplatím něco navíc, zbaví moje věci kletby?“</p> <p>„Když mu povíš jak. Není čaroděj.“</p> <p>Přemýšlela jsem a snažila se vzchopit. V kabelce jsem měla mobil, ale baterie byla vybitá. Nabíječka zůstala někde v mých prokletých věcech. „Můžu mu zavolat z kanceláře,“ řekla jsem.</p> <p>„Nemá telefon.“ Jenks mi sklouzl z náušnice a letěl pozpátku ve výšce mých očí. Náplast na křídle se roztřepila a mě napadlo, jestli bych mu neměla nabídnout, že ji vyměním. „Žije v Díře,“ dodal Jenks. „Dám mu vědět za tebe. Je stydlivý.“</p> <p>Sáhla jsem po klice, ale pak jsem zaváhala. Přitiskla jsem se zády ke zdi, poodhrnula sluncem vybledlý žlutý závěs a vyhlédla z okna. Omšelý dvorek byl v odpoledním slunci prázdný a tichý. Sklo tlumilo hučení sekačky a hřmot aut jedoucích okolo. Stiskla jsem pevně rty a rozhodla se, že zůstanu uvnitř, dokud neuslyším přijíždět autobus.</p> <p>„Má rád hotovost,“ řekl Jenks a přistál na okenním parapetu. „Až všechny tvoje věci uskladní, přivedu ho do kanceláře.“</p> <p>„Tím chceš říct všechno, co mi do té doby neukradou,“ řekla jsem, i když jsem věděla, že mé věci jsou víceméně v bezpečí. Čáry a především kletby černé magie mají být přesně cílené, ale jeden nikdy neví. Kvůli mému harampádí nebude nikdo riskovat život. „Díky, Jenksi.“ Bylo milé, že mi zachránil zadek. Znepokojilo mě to. A cítila jsem se trochu provinile.</p> <p>„Hej, od toho přece parťáci jsou,“ řekl, čímž mi nijak nepomohl.</p> <p>Pousmála jsem se jeho nadšení, postavila krabici na zem a čekala.5</p> <p><image xlink:href="#_6.jpg" />Autobus byl tichý, protože v tuto denní dobu mířila většina pasažérů z Díry, a ne opačným směrem. Jenks vylétl z okna krátce poté, co jsme přejeli řeku a ocitli se v Kentucky. Podle jeho názoru se mě IBA nepokusí zlikvidovat v autobuse před svědky. Já tomu tak docela nevěřila, ale ani jsem ho nemínila požádat, aby zůstal se mnou.</p> <p>Pověděla jsem řidiči adresu a on slíbil, že mi dá vědět, až budeme na místě. Byl to vyzáblý muž, na kterém vybledlá modrá uniforma doslova visela, a to navzdory vanilkovým sušenkám, kterými se nacpával.</p> <p>Většině řidičů veřejné dopravy v Cincinnati inderlanďané nevadí, ale ne všem. Různí lidé na nás reagují různým způsobem. Někteří se nás bojí, jiní ne. Někteří chtějí být jako my, jiní nás chtějí zabít. Někteří využili srážek na dani a přestěhovali se do Díry, ale většina ne.</p> <p>Krátce po Zvratu došlo k nečekané migraci. Skoro všichni lidé, kteří si to mohli dovolit, se přestěhovali hluboko do měst. Psychologové tomu začali říkat „syndrom hnízdění“ a při zpětném pohledu byl tento celostátní fenomén pochopitelný. Inderlanďané dychtivě skoupili pozemky na předměstí, kam je přilákala představa vlastnictví kousku země a také drasticky klesající ceny domů.</p> <p>Demografické rozložení se teprve nedávno začalo postupně vyvažovat, jak se úspěšní inderlanďané stěhovali do měst a ti méně šťastní a lépe informovaní lidé se rozhodli žít raději v pěkném inderlandském sousedství než v podřadném lidském. Avšak až na malou oblast v okolí univerzity žili lidé povětšinou v Cincinnati a inderlanďané na opačné straně řeky v Díře. Nevadí nám, že většina lidí se našim čtvrtím vyhýbá jako ghettům před Zvratem.</p> <p>Díra se stala baštou inderlanďanů, naoko pohodlným a neformálním místem, pod povrchem se však ukrývaly potenciální problémy. Většinu lidí překvapí, jak normálně Díra vypadá, což, když se nad tím zamyslíte, dává smysl. Naše dějiny jsou součástí lidské historie. Nespadli jsme v šestašedesátém prostě z nebe. Emigrovali jsme přes Ellis Island. Bojovali jsme v občanské válce, v první i druhé světové − a někteří z nás ve všech třech. Taky jsme trpěli v dobách krize a jako všichni ostatní jsme byli zvědaví, kdo zabil Kennedyho.</p> <p>Ale v jistých nebezpečných ohledech se od lidí lišíme a každý inderlanďan starší padesáti let musel na počátku života skrývat svoji podstatu, což přetrvává dodnes.</p> <p>Domy jsou tu skromné, natřené bílou, žlutou a občas i růžovou barvou. Nestraší tu, tedy až na Lovelandský zámek, který se v říjnu stane nejděsivějším strašidelným domem na této straně řeky. Najdete tu houpačky, nadzemní bazény, kola na trávníku a auta parkující u chodníků. Chce to bystré oko, abyste si všimli, že květiny jsou naaranžované do vzorů chránících proti černé magii a že sklepní okna jsou často zazděná. Divošská, nebezpečná realita vzkvétá jen v hlubinách města, kde se shromažďujeme a ztrácíme kontrolu nad emocemi: v zábavních parcích, v tanečních klubech, barech a kostelech. <emphasis>Nikdy </emphasis>ne v našich domovech.</p> <p>A panuje tu ticho − dokonce i v noci, kdy jsou všichni místní vzhůru. Právě nehybného ticha si lidé všimnou nejdříve, znervózní je a vyburcuje jejich instinkty.</p> <p>Já naopak cítila, jak ze mě napětí odplývá, když jsem hleděla z okna a počítala nepropustné černé závěsy. Autobus jako by ticho v okolí nasával. Dokonce i hrstka lidí uvnitř zmlkla. Na Díře prostě bylo něco, co říkalo „domov“.</p> <p>Autobus zastavil a moje vlasy přepadly dopředu. Byla jsem tak nervózní, že jsem sebou trhla, když o mě chlapík za mnou při vysedání zavadil. Dunivými kroky prošel autobusem a pospíšil si dolů ze schodů na sluníčko. Řidič mi oznámil, že příští zastávka je ta moje. Vstala jsem a milý muž za volantem zabočil do vedlejší ulice, aby mě dovezl na místo. Vystoupila jsem, zůstala stát ve stínu, chytila pevně krabici a snažila se nedýchat kouř z výfuku, jak autobus mířil pryč. Zmizel za rohem a vzal s sebou jak hluk, tak poslední zbytky lidskosti.</p> <p>Pomalu se rozhostilo ticho. Ptáci se rozezpívali. Někde poblíž volaly, ne, pokřikovaly děti a štěkal pes. Popraskaný chodník zdobily barevnou křídou nakreslené runy a ze země se na mě prázdně usmívala zapomenutá panenka s přikreslenými špičáky. Naproti přes ulici stál malý kamenný kostelík, jehož věžička se tyčila vysoko nad stromy.</p> <p>Obrátila jsem se na podpatku a prohlédla si dům, který Ivy pronajala. Byl to přízemní domek, který se dal snadno přestavět na kancelář. Střecha byla nová, ale omítka na komíně se drolila. Tráva před domem byla přerostlá, jako by ji měl někdo posekat už minulý týden. Dům měl dokonce i garáž, která byla dokořán a ukrývala rezavějící sekačku.</p> <p><emphasis>Půjde to, </emphasis>pomyslela jsem si a otevřela branku v pletivovém plotu okolo předního dvorku. Na verandě seděl starý černoch a houpal se v křesle. <emphasis>Domácí? </emphasis>uvažovala jsem a usmívala se. Napadlo mě, jestli je upír, protože si před pozdně odpoledním sluncem chránil oči tmavými brýlemi. Navzdory hladkému oholení vypadal neupraveně a krátké vlasy mu na spáncích šedivěly. Na botách měl bláto a trocha mu ulpěla i na kolenech džínů. Vypadal unaveně a opotřebovaně jako tažný kůň, o kterého už majitelé ztratili zájem, přestože toužil sloužit ještě jednu sezónu.</p> <p>Když jsem se přiblížila, odložil vysokou sklenici na zábradlí verandy. „Nechci to,“ řekl, sundal si brýle a zastrčil je do kapsičky u košile. Jeho hlas zněl nakřáple.</p> <p>Zaváhala jsem a pohlédla na něj zpod schodů. „Promiňte?“</p> <p>Odkašlal si, aby si pročistil hrdlo. „Ty věci, co prodáváte z krabice. Nechci to. Mám dost svíček zahánějících kletby, sladkostí i časopisů. A na nové obložení, čističku vody nebo terasu nemám peníze.“</p> <p>„Nic neprodávám,“ řekla jsem. „Jsem vaše nová nájemnice.“</p> <p>Napřímil se a nějak se mu podařilo vypadat ještě neupraveněji. „Nájemnice? Aha, tak to jste na špatné straně ulice.“</p> <p>Zmateně jsem si přehodila krabici na druhý bok. „Tohle není Oakstaff 1597?“</p> <p>Zachechtal se. „To je na opačné straně ulice.“</p> <p>„Promiňte, že jsem obtěžovala.“ Obrátila jsem se k odchodu a nadhodila si krabici výš.</p> <p>„Jo,“ řekl muž a já se zastavila, protože jsem nechtěla být hrubá. „Čísla tady v ulici jsou přehozená. Lichá jsou na špatné straně ulice.“ Usmál se a kůže okolo očí se mu zvrásnila. „Ale mě se neptali, když domy číslovali.“ Napřáhl ruku. „Jsem Keasley,“ představil se a počkal, dokud jsem nevystoupila nahoru po schodech a nepotřásla mu rukou.</p> <p><emphasis>Sousedi, </emphasis>pomyslela jsem si. <emphasis>Je lepší být na ně milá. </emphasis>„Rachel Morganová,“ řekla jsem a jednou mu zapumpovala rukou. Překvapila mě jak síla jeho stisku, tak vůně blahovičníku, která z něj táhla. Byl čaroděj nebo přinejmenším černokněžník. Jeho familiárnost mi nebyla příjemná, proto jsem ustoupila, když mě pustil. Na verandě bylo mnohem chladněji a já si pod nízkou střechou připadala vysoká.</p> <p>„Jste přítelkyně té upírky?“ řekl a ukázal bradou na opačnou stranu ulice.</p> <p>„Ivy? Jo.“</p> <p>Pomalu pokýval hlavou, jako by to bylo důležité. „Daly jste výpověď společně?“</p> <p>Zamrkala jsem. „Zprávy se šíří rychle.“</p> <p>Zasmál se. „Jo. To máte pravdu.“</p> <p>„Nebojíte se, že na mě sešlou kletbu přímo tady na vaší verandě a že vás vezmu s sebou?“</p> <p>„Ne.“ Opřel se a vzal znovu do ruky sklenici. „O to už jsem se postaral.“ Mezi ukazovákem a palcem držel malinký samolepící amulet. Hodil ho do sklenice a mně poklesla čelist. Myslela jsem, že je to limonáda, tekutina ale vypěnila a neutralizovala čáry. Ze sklenice vyfoukl žlutý kouř a muž dramaticky zamával rukou. „Ach, božínku, to bylo ošklivé.“</p> <p><emphasis>Slaná</emphasis><emphasis> voda? </emphasis>Zakřenil se mému šokovanému výrazu. „Ten chlápek v autobuse…“ vykoktala jsem a pozpátku sestoupila z verandy. Žlutý sirný kouř se valil dolů ze schodů, jako by se mě snažil dohonit.</p> <p>„Rád jsem vás poznal, slečno Morganová,“ řekl muž, když jsem odklopýtala na slunce. „Upírka a skřítek vás udrží několik dní naživu, ale musíte si začít dávat větší pozor.“</p> <p>Zadívala jsem se za autobusem, který už byl dávno ten tam. „Chlápek v autobuse…“</p> <p>Keasley kývl. „Máte pravdu, nepokusí se vás zabít před svědky, alespoň ne hned, ale musíte si dát pozor na amulety, které se nezaktivují, dokud nezůstanete sama.“</p> <p>Zapomněla jsem na zpožděné čáry. A odkud bere Denon peníze? Tvář se mi stáhla, když jsem pochopila. Platil za moji vraždu Ivyinými penězi. Nádhera.</p> <p>„Jsem doma celý den,“ pokračoval Keasley. „Zastavte se, až si budete chtít promluvit. Já už z domu moc nevycházím. To víte, artritida.“ Poplácal se po koleni.</p> <p>„Díky,“ řekla jsem. „Za to, že jste mě zbavil talismanu.“</p> <p>„Bylo mi potěšením,“ řekl a pohled upřel na strop verandy a líně se točící větrák.</p> <p>Žaludek se mi stáhl, když jsem se vracela zpátky na chodník. Vědělo snad celé město, že jsem dala výpověď? Možná s ním mluvila Ivy.</p> <p>Na prázdné ulici jsem se cítila zranitelná. Nervózně jsem přešla cestu a hledala čísla domů. „Patnáct devadesát tři,“ zamumlala jsem a pohlédla na malý žlutý domek s dvěma jízdními koly pohozenými na trávníku. „Šestnáct jedna,“ řekla jsem a zadívala se na dobře udržovaný cihlový dům na opačné straně. Našpulila jsem rty. Jedinou budovou mezi nimi byl kostel. Ztuhla jsem. Kostel?</p> <p>Něco mi hlasitě probzučelo okolo ucha a já se instinktivně přikrčila.</p> <p>„Ahoj, Rache!“ Jenks zůstal viset ve vzduchu těsně mimo dosah.</p> <p>„Zatraceně, Jenksi!“ křikla jsem a zrudla, když jsem uslyšela staříkův smích. „Nedělej to!“</p> <p>„Postaral jsem se o tvoje věci,“ řekl Jenks. „Dal jsem pozor, aby všechno postavil na špalky.“</p> <p>„Je to kostel,“ řekla jsem.</p> <p>„Neříkej, Sherlocku. Počkej, až uvidíš zahradu.“</p> <p>Nepohnula jsem se. „Je to <emphasis>kostel.</emphasis>“</p> <p>Jenks visel ve vzduchu a čekal. „Vzadu je obrovský dvůr. Dobrý na zahradní slavnosti.“</p> <p>„Jenksi,“ procedila jsem skrz zuby. „Je to kostel. Na dvoře je <emphasis>hřbitov.</emphasis>“</p> <p>„Nejenom.“ Začal netrpělivě poletovat sem a tam. „A už to není kostel. Dva roky tu byly jesle. Už od Zvratu tu nikoho nepohřbili.“</p> <p>Stála jsem a zírala na něj. „Odvezli těla?“</p> <p>Přestal poletovat a zůstal nehybně viset ve vzduchu. „Samozřejmě že těla odvezli. Myslíš, že jsem <emphasis>pitomý? </emphasis>Myslíš, že bych žil mezi mrtvými <emphasis>lidmi? </emphasis>Bože, pomoz mi. Jsou prolezlí červy, nemocemi a viry, jejich výkaly vsakují do hlíny a dostávají se úplně do všeho!“</p> <p>Sevřela jsem pohodlněji krabici, prošla stinnou ulicí a vystoupala nahoru po širokém schodišti kostela. Jenks neměl ani tušení, jestli těla vykopali. Šedé kamenné schody byly po dlouhých desetiletích používání uprostřed vyšlapané a kluzké. Dvoukřídlé dveře, vyšší než já, byly z narudlého dřeva a pobité kovem. Na jedno z křídel někdo přišrouboval cedulku. „Donniny jesle,“ přečetla jsem nahlas. Zatáhla jsem za dveře a překvapilo mě, jakou sílu jsem musela vynaložit, abych je otevřela. Neměly ani zámek, jen prostou zástrčku.</p> <p>„Samozřejmě že těla odvezli,“ prohlásil Jenks a prolétl kostelem. Vsadila bych stovku na to, že letěl prohledat zadní dvůr.</p> <p>„Ivy?“ zakřičela jsem a pokusila se prásknout dveřmi. „Ivy, jsi tady?“ Ozvěna se nesla ze sanktuária, které jsem ještě neviděla. Neprostupné ticho ještě zdůrazňovala vitrážová okna. Od tátovy smrti jsem se ke kostelu ani nepřiblížila, nanejvýš jsem si přečetla afektovaně slaďoučká, prosvícená hesla, která všechny vystavovaly vpředu na trávníku. Vstupní síň byla tmavá, protože tu scházela okna a obložení mělo černou barvu. Panovalo tu teplo a nehybnost prodchnutá přítomností starých liturgií. Postavila jsem krabici na zem a zaposlouchala se do zeleného a jantarového ticha, které se plížilo ze sanktuária.</p> <p>„Hned budu dole!“ zavolala Ivy z dálky. Její hlas zněl téměř vesele, ale kde, k čertu, je? Volání se neslo odevšad a zároveň odnikud.</p> <p>Ozvalo se tiché cvaknutí a Ivy vyklouzla zpoza dřevěného panelu. Za ní stoupalo vzhůru úzké točité schodiště. „Nahoře ve zvonici mám sovy,“ řekla. Její hnědé oči byly poprvé plné života. „Je to bezva skladiště. Spousta polic a stojanů na sušení. Někdo ale nahoře nechal věci. Projdeme si je potom spolu?“</p> <p>„Je to kostel, Ivy.“</p> <p>Ivy se zastavila. Založila si paže na hrudi, podívala se na mě a obličej se jí rázem vyprázdnil.</p> <p>„Na zahradě jsou mrtvoly,“ dodala jsem, když se obrátila a vešla do sanktuária. „Z cesty jsou vidět náhrobky,“ pokračovala jsem a následovala ji.</p> <p>Lavice byly pryč stejně jako oltář, takže zůstala jen prázdná místnost s mírně zvýšeným pódiem. Stejné černé táflování se táhlo pod vitrážovými okny, která se nedala otevřít. Na stěně zůstal zašlý stín v místě, kde dříve visel nad oltářem obrovský kříž. Strop se nacházel ve výšce třetího podlaží. Upřela jsem pohled na odhalené trámoví a napadlo mě, že bude těžké to tu v zimě vytopit. Byl to prostě prázdný, otevřený prostor… Ale jeho přísná prázdnota posilovala pocit míru.</p> <p>„Kolik nás to bude stát?“ zeptala jsem se, když jsem si vzpomněla, že mám být naštvaná.</p> <p>„Sedm set měsíčně včetně, hm, vybavení,“ řekla Ivy tiše.</p> <p>„Sedm set?“ Překvapeně jsem zaváhala. To znamená, že můj podíl bude tři sta padesát. Ve městě jsem platila čtyři sta padesát za přepych jediného pokoje. To nebylo špatné. To nebylo vůbec špatné. Obzvláště pokud k tomu patří dvůr. <emphasis>Ne, </emphasis>pomyslela jsem si a ihned se mi vrátila špatná nálada. <emphasis>Je to hřbitov.</emphasis></p> <p>„Kam jdeš?“ řekla jsem, když Ivy zamířila pryč. „Mluvím s tebou.“</p> <p>„Dám si šálek kávy. Chceš taky?“ Zmizela ve dveřích vzadu na pódiu.</p> <p>„No dobrá, tak nájem je levný,“ připustila jsem. „Říkala jsem, že chci levný nájem, ale je to kostel! Nemůžeš vést obchody z kostela!“ Rozzlobeně jsem ji následovala okolo dámských a pánských toalet na protilehlých stranách chodby. O kus dál byly napravo dveře. Nahlédla jsem dovnitř a našla docela velkou prázdnou místnost. Podlaha a holé stěny odrážely šepot mého dechu. Vitrážové okno s obrázky svatých bylo podepřené kusem klacku, aby se místnost vyvětrala, a já slyšela, jak se venku dohadují vrabci. Dříve tu asi bývala kancelář, později ale místnost upravili na ložnici pro děti. Podlaha byla zaprášená, ale lehce poškrábané dřevo pevné.</p> <p>Uspokojilo mě to, a tak jsem nahlédla do dveří na opačné straně chodby. Objevila jsem rozestlanou postel a otevřené krabice. Než jsem mohla vidět víc, Ivy se přese mě natáhla a dveře přibouchla.</p> <p>„To jsou tvoje věci,“ řekla jsem a zadívala se na ni.</p> <p>Ivyina tvář byla prázdná a mě zamrazilo víc, než kdyby se na mě pokusila zapůsobit aurou. „Zůstanu, dokud si nenajmu pokoj jinde.“ Zaváhala a zastrčila si vlasy za ucho. „Máš s tím problém?“</p> <p>„Ne,“ řekla jsem tiše a zavřela jsem oči. Pro lásku svaté Filomény. Budu muset bydlet v kanceláři, dokud si pro sebe něco nenajdu. Otevřela jsem oči a zaskočil mě Ivyin zvláštní výraz. Byla to směsice strachu a… očekávání?</p> <p>„Taky tady budu muset přespat,“ řekla jsem. Nelíbilo se mi to, ale jinou možnost jsem neviděla. „Domácí mě vystěhovala. Než se zbavím kletby na svém majetku, mám jen těch pár věcí v krabici u dveří. IBA proklela všechno v mém bytě a skoro mě dostala v autobuse. A díky mojí domácí mi nikdo ve městě nic nepronajme. Denon na mě vypsal odměnu, přesně jak jsi říkala.“ Snažila jsem se nekňourat, ale nedařilo se mi to.</p> <p>Ivyiny oči pořád zvláštně zářily a mě napadlo, jestli nelhala, když tvrdila, že je nepraktikující upír. „Můžeš si vzít tu prázdnou místnost,“ řekla pečlivě nezaujatě.</p> <p>Úsečně jsem kývla. <emphasis>Dobrá, </emphasis>pomyslela jsem si a zhluboka se nadechla. IBA vypsala na moji hlavu odměnu a já se chystám bydlet v kostele s mrtvolami na zahradě a s upírkou přes chodbu. Napadlo mě, jestli by si všimla, kdybych zevnitř přidělala na dveře zámek. Napadlo mě, jestli by vůbec pomohl.</p> <p>„Kuchyň je tady vzadu,“ řekla a já následovala jak ji, tak vůni kávy. Když jsem obešla roh, čelist mi poklesla a já se znovu zapomněla zlobit.</p> <p>Kuchyň byla velká asi jako půlka sanktuária, plně vybavená a moderní, přesný opak prázdného středověkého sanktuária. Byl tu zářící kov, naleštěný chróm a jasná fluorescenční světla. Lednička byla obrovská. Na jednom konci místnosti stál plynový sporák a trouba, na druhém konci elektrická plotna a varná deska. Střed kuchyně zabíral ostrůvek z nerezavějící oceli s prázdnými policemi pod svrchní deskou. Na věšáku nad ním viselo kovové náčiní, pánve a mísy. Byla to kuchyň snů každé čarodějky. Už nebudu muset vařit večeři a lektvary na stejném sporáku.</p> <p>Až na otlučený dřevěný stůl a židle v jednom koutě vypadala kuchyň jako vystřižená z televizního pořadu o vaření. Jeden konec stolu opanoval počítač se širokoúhlým monitorem, který si sám pro sebe zuřivě blikal, jak se probíral nezabezpečeným spojením v okolí a snažil se najít nejlepší připojení k internetu. Byl to drahý program a já povytáhla obočí.</p> <p>Ivy si odkašlala a otevřela kredenc vedle dřezu. Až na tři různé hrnky na spodní poličce byl prázdný. „Novou kuchyni tu zařídili před pěti lety kvůli hygieně,“ řekla a upoutala tak moji pozornost. „Zdejší kongregace není zrovna velká, takže když přestavbu dokončili, zjistili, že si ji vlastně nemohli dovolit. Proto kostel pronajímají. Aby se pokusili splatit dluh bance.“</p> <p>Místností se rozlehl zvuk nalévané kávy a já přejela prstem po nedotčeném kovu pultu. Nikdy na něm nepřipravili jediný jablečný koláč ani sušenku pro nedělní školu.</p> <p>„Chtějí kostel zpátky,“ řekla Ivy. Opřená o pult a s hrnkem v bledých rukách vypadala vyzáble. „Ale vymírají. Tím myslím zdejší kongregaci,“ dodala, když jsem jí pohlédla do očí. „Nepřibývají jim členové. Je to vlastně smutné. Obývák je tady vzadu.“</p> <p>Nevěděla jsem, co říct, proto jsem držela pusu na zámek a následovala ji chodbou a úzkými dveřmi na konci. Obývací pokoj byl tak útulný a zařízený s takovým vkusem, že jsem ani na okamžik nepochybovala o tom, že jsou to Ivyiny věci. Byl to první náznak vřelosti, který jsem na tomhle místě našla − i když všechno bylo v odstínech šedé. Okna tu byla z čirého skla. Božské. Cítila jsem, jak se uvolňuji. Ivy sebrala dálkové ovládání a místnost zalil půlnoční jazz. Možná moje situace není úplně špatná.</p> <p>„Skoro tě dostali?“ Ivy odhodila ovladač na konferenční stolek a usadila se v útulném šedém semišovém křesle vedle prázdného krbu. „Jsi v pořádku?“</p> <p>„Jo,“ přiznala jsem kysele a zapadla skoro až po kotníky do drahého koberce. „Tohle všechno jsou tvoje věci? Vrazil do mě nějaký mužský a přilepil na mě talisman, který by se zaktivoval, až bych zůstala sama a nikdo by nemohl být zraněn − tedy až na mě. Nemůžu uvěřit tomu, že to Denon myslí vážně. Měla jsi pravdu.“ Ze všech sil jsem se snažila mluvit věcně, aby Ivy nezjistila, jak jsem otřesená. Do pekel, ani já sama nechtěla vědět, jak jsem otřesená. Budu muset sehnat peníze a vyplatit se. „Měla jsem štěstí, že ho ze mě ten stařík naproti přes ulici sundal.“ Vzala jsem do ruky obrázek Ivy se zlatým retrívrem. Odhalovala zuby v úsměvu. Potlačila jsem zachvění.</p> <p>„Jaký stařík?“ řekla Ivy rychle.</p> <p>„Ten naproti přes ulici. Sledoval tě.“ Postavila jsem kovový rámeček zpátky, upravila jsem si polštář v křesle naproti jejímu a posadila se. Souprava nábytku, jak hezké. Na krbové římse tiše a chlácholivě tikaly staré hodiny. V jednom koutě stála televize se širokoúhlou obrazovkou a zabudovaným přehrávačem. Měl všechny správné knoflíky. Ivy se v elektronice vyzná.</p> <p>„Nastěhuju sem své věci, jakmile je zbavím kletby,“ řekla jsem a trhla sebou, když jsem si uvědomila, jak levně budou vypadat vedle těch jejích. „Teda aspoň ty, co přežijí namočení ve slané vodě,“ dodala jsem.</p> <p><emphasis>Přežijí namočení? </emphasis>napadlo mě znenadání. Zavřela jsem oči a promnula si čelo. „Ach ne,“ řekla jsem tiše. „Talismany nemůžu namočit.“</p> <p>Ivy si opřela hrnek o koleno a listovala časopisem. „Hm?“</p> <p>„Talismany,“ zasténala jsem. „IBA proklela i všechny moje talismany. Když je namočím do slané vody, zničím je. A další si koupit nemůžu.“ Ušklíbla jsem se, když jsem si všimla jejího prázdného výrazu. „Pokud se IBA dostala do mého bytu, určitě navštívila i obchod. Měla jsem si nakoupit nové už včera, než jsem dala výpověď, ale myslela jsem, že je nebude zajímat, že odcházím.“ Apaticky jsem upravila stínítko na stolní lampě. Nezajímalo je to, dokud se Ivy nerozhodla jít se mnou. Deprimovaně jsem zaklonila hlavu a zadívala se na strop.</p> <p>„Myslela jsem, že si umíš vyrobit vlastní,“ řekla Ivy opatrně.</p> <p>„Umím, ale výroba talismanů je osina v zadku. A odkud získám potřebný materiál?“ Nešťastně jsem zavřela oči. Budu si muset <emphasis>vyrábět </emphasis>talismany.</p> <p>Ozvalo se zašustění papíru, a když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem, že Ivy listuje časopisem. Obálku zdobil obrázek jablka a Sněhurky. Její krátký kožený korzet odhaloval pupík. V koutku úst jí jako drahokam jiskřila kapka krve. V tomhle ohledu se dal začarovaný spánek vyložit úplně jinak. Pana Disneyho by to šokovalo. Tedy pokud nebyl taky inderlanďan. To by vysvětlovalo spoustu věcí.</p> <p>„Nemůžeš si prostě koupit, co potřebuješ?“ zeptala se Ivy.</p> <p>Její uštěpačnost mě přiměla ztuhnout. „Jo, ale všechno budu muset namočit do slané vody, abych se ujistila, že si s tím nikdo nehrál. Bude skoro nemožné zbavit se soli a tím pádem nebude směs správně vyvážená.“</p> <p>Z krbu vylétl v oblaku sazí Jenks a podrážděně zakňoural. Přemýšlela jsem, jak dlouho v komíně poslouchal. Přistál na krabici s ubrousky a očistil si křídlo, přičemž vypadal jako kříženec vážky a miniaturní kočky. „Páni, tak tomu říkám posedlost,“ prohlásil, což mi odpovědělo na otázku, jestli nás špehoval.</p> <p>„Až půjde IBA černou magií po tobě, uvidíme, jestli nezačneš být trochu paranoidní.“ Rozzlobeně jsem začala bouchat do krabice, na které seděl, dokud znovu nevzlétl.</p> <p>Zůstal viset ve vzduchu mezi mnou a Ivy. „Zahradu jsi ještě neviděla, co, Sherlocku?“</p> <p>Hodila jsem po něm polštář, kterému se snadno vyhnul. Polštář srazil lampu vedle Ivy a ta se lhostejně natáhla a zachytila ji, než mohla spadnout na zem. Nevzhlédla přitom od časopisu ani nerozlila kávu v hrnku na koleni. Naježily se mi vlasy vzadu na krku. „A neříkej mi tak,“ prohlásila jsem, abych zakryla znepokojení. Vypadal samolibě, jak se tak vznášel přede mnou. „Co?“ řekla jsem uštěpačně. „Najdu tam snad něco víc než plevel a mrtvoly?“</p> <p>„Možná.“</p> <p>„Opravdu?“ To by byla první dobrá věc, která mě dnes potkala, proto jsem vstala a zamířila k zadním dveřím, abych se podívala. „Jdeš?“ zeptala jsem se Ivy, když jsem sáhla po klice.</p> <p>Skláněla se nad stránkou s obrázky kožených závěsů. „Ne,“ odvětila naprosto bez zájmu.</p> <p>A tak mě ven ze dveří a do zahrady doprovodil jen Jenks. Slunce už klesalo k obzoru, ale stále oslnivě zářilo a zahrada silně voněla, jak sluneční paprsky vytahovaly ze země vláhu. Někde tu rostla jeřabina. Zhluboka jsem se nadechla. A bříza a dub. Kolem hlasitě poletovaly Jenksovy děti a honily v husté vegetaci žluťáska. Podél zdí kostela a kamenného plotu se táhly záhony rostlin. Zeď plotu byla vysoká jako člověk a byl jí obehnaný celý pozemek, čímž byl kostel taktně izolovaný od okolí.</p> <p>Další zídka, tentokrát dost nízká na to, aby se dala překročit, oddělovala zahradu od malého hřbitůvku. Zamžourala jsem a ve vysoké trávě mezi náhrobními kameny zahlédla rozličné rostliny, ale jen takové, které měly větší účinek, když rostly mezi mrtvými. Čím pozorněji jsem se rozhlížela, tím víc jsem žasla. Zahrada byla kompletní. Byly tu dokonce i vzácné byliny.</p> <p>„Je dokonalá,“ zašeptala jsem a prohrábla prsty citrónovou trávu. „Je tu všechno, co bych mohla kdy potřebovat. Jak se to sem všechno dostalo?“</p> <p>Těsně za mnou se ozval Ivyin hlas. „Podle té staré paní…“</p> <p>„Ivy!“ vyjekla jsem a bleskurychle se otočila. Stála tichá a nehybná v paprscích pozdního jantarového slunce na stezce. „Tohle mi nedělej!“ <emphasis>Strašidelná upírka, </emphasis>pomyslela jsem si. <emphasis>Měla bych jí dát na krk zvoneček.</emphasis></p> <p>Zamžourala na mě zpod ruky, kterou si zastínila oči před slábnoucím světlem. „Říkala, že poslední zdejší farář byl čaroděj. To on vysadil tuhle zahradu. Když ji budeme udržovat, strhne nám padesát dolarů z nájmu.“</p> <p>Rozhlédla jsem se po pokladech okolo. „Já si to vezmu na starost.“</p> <p>Jenks vylétl z trsu fialek. Na nachových kalhotách měl nalepený pyl, který barvou ladil s jeho žlutou košilí. „Fyzická práce?“ zeptal se. „S tvými nehty?“</p> <p>Pohlédla jsem na dokonalé rudé ovály svých nehtů. „To není práce, je to… terapie.“</p> <p>„Pro mě, za mě.“ Jeho pozornost upoutaly děti. Rychle probzučel zahradou, aby zachránil motýla, o kterého se praly.</p> <p>„Myslíš, že tu najdeš všechno potřebné?“ zeptala se Ivy a otočila se, aby se vrátila zpátky dovnitř.</p> <p>„Skoro. Sůl se nedá začarovat, takže pravděpodobně budu moct použít svoji zásobu, ale budu potřebovat dobrý kotlík a své knihy.“</p> <p>Ivy se zastavila na cestičce. „Myslela jsem, že k získání licence čarodějky je nutné, abys uměla lektvary míchat zpaměti.“</p> <p>Zahanbeně jsem se sklonila a vytrhla plevel rostoucí vedle rozmarýnu. Nikdo si nevyrábí vlastní talismany, když je může koupit. „Jo,“ řekla jsem, odhodila plevel a vyškrábla hlínu zpod nehtu. „Ale vyšla jsem ze cviku.“ Povzdychla jsem si. Bude to těžší, než se zdálo.</p> <p>Ivy pokrčila rameny. „Nemůžeš je najít na internetu? Tím myslím recepty.“</p> <p>Úkosem jsem na ni pohlédla. „Mám věřit internetu? To není nejlepší nápad.“</p> <p>„V podkroví jsem viděla nějaké knížky.“</p> <p>„No jasně,“ odsekla jsem uštěpačně. „Sto a jeden lektvar pro začátečníky. Kopii téhle knížky má každý kostel.“</p> <p>Ivy ztuhla. „Přestaň se chovat tak nafoukaně,“ řekla a zorničky se jí rozšířily, až z hnědých duhovek nic nezůstalo. „Jen mě napadlo, že když farář byl čaroděj a vysázel všechny tyhle rostliny, možná tu nechal i své knihy. Ta stará paní říkala, že utekl s mladou farnicí. Možná jeho věci sbalili a odstěhovali do podkroví pro případ, že sebere odvahu a vrátí se pro ně.“</p> <p>Navztekaná upírka v pokoji na opačné straně chodby byla to poslední, co jsem potřebovala. „Promiň,“ omluvila jsem se. „Půjdu se podívat. A pokud budu mít štěstí, najdu v kůlně na nářadí pilu na řezání amuletů a někde tu bude i sůl na posypání zledovatělých schodů v zimě.“</p> <p>Ivy sebou trhla a obrátila se ke kůlně o velikosti skříně. Prošla jsem okolo ní a zastavila se na prahu. „Jdeš?“ řekla jsem, protože jsem byla odhodlaná nedovolit, aby si myslela, že mnou její upírské nálady dokážou otřást. „Anebo mě tvoje sovy nechají na pokoji?“</p> <p>„Ne, tedy ano.“ Ivy se kousla do rtu. Bylo to tak lidské gesto, že jsem povytáhla obočí. „Pustí tě nahoru, ale nedělej rámus. Já… hned tam budu.“</p> <p>„Pro mě, za mě…“ zamumlala jsem a vydala se najít schody do zvonice.</p> <p>Sovy mě nechaly na pokoji, přesně jak Ivy říkala. Ukázalo se, že v podkroví jsou uschovány kopie všech děl, o která jsem přišla, a ještě něco navíc. Některé knihy byly tak staré, že se rozpadaly. V kuchyni jsem našla hromadu měděných kotlíků, ve kterých se při piknicích, alespoň podle Ivyina tvrzení, pravděpodobně vařilo chili. Na míchání lektvarů se dokonale hodily, protože nebyly chemicky ošetřené. Nacházela jsem všechno, co jsem potřebovala, a to bylo trochu strašidelné, proto se mi ulevilo, když jsem zašla do kůlny pro pilu a nenašla tam sůl. Ne, ta byla schovaná ve spíži.</p> <p>Všechno šlo až příliš dobře. Něco jsem musela přehlédnout.6</p> <p><image xlink:href="#_2.jpg" />Seděla jsem na Ivyině starožitném kuchyňském stole, kotníky jsem měla zkřížené a klátila jsem nohama v chlupatých růžových pantoflích. Zelenina v papírové krabici byla dokonale uvařená, stále křehká a křupavá, já se v ní přehrabovala jídelními hůlkami a hledala poslední kousky kuřete. „Tohle je fantastické,“ zamumlala jsem s plnými ústy. Červené štiplavé koření mě pálilo na jazyku. Slzely mi oči. Popadla jsem sklenici mléka a třetinu ho vypila na jeden doušek. „Pálí,“ řekla jsem, když Ivy vzhlédla od krabičky ve svých rukách. „Kriste, to fakt pálí.“</p> <p>Ivy povytáhla tenké černé obočí. „Jsem ráda, že ti chutná.“ Seděla u stolu na místě před počítačem, které předtím vyklidila. Zadívala se do krabice s jídlem a černé vlasy jí jako závěs zahalily obličej. Strčila si je za ucho a já se dívala, jak pomalu přežvykuje.</p> <p>S jídelními hůlkami jsem to docela uměla, takže jsem při jídle nevypadala jako idiot, ale Ivy si vkládala kousky jídla do úst s pomalou precizností, která působila téměř eroticky. Odvrátila jsem pohled, protože jsem se najednou cítila nepříjemně.</p> <p>„Jak se tomu říká?“ zajímala jsem se a znovu jsem prohrábla krabici.</p> <p>„Kuře na kari.“</p> <p>„A to je všechno?“ zeptala jsem se a ona kývla. Vydala jsem tichý zvuk. To si dokážu zapamatovat. Našla jsem další kousek masa. Kari mi vybuchlo na jazyku a já ho smyla douškem mléka. „Kdes ho koupila?“</p> <p>„U Piscaryho.“</p> <p>Vykulila jsem oči. Piscaryho restaurace byla kombinací pizzerie a upírské putyky. Dobře tam vařili, ale místo mělo vskutku jedinečnou atmosféru. „Tohle je od Piscaryho?“ řekla jsem a zakousla se do bambusového výhonku. „Nevěděla jsem, že rozváží něco jiného než pizzu.“</p> <p>„Obvykle ne.“</p> <p>Upoutal mě hrdelní tón jejího hlasu a zjistila jsem, že je zcela zaujata jídlem. Když si všimla, že jsem se přestala hýbat, zvedla hlavu a zamrkala očima mandlového tvaru. „Piscary získal recept od mojí matky,“ řekla. „Připravuje ho zvlášť pro mě. Není to nic zvláštního.“</p> <p>Vrátila se k jídlu. Ovládl mě neklid. Zaposlouchala jsem se do vrzání cvrčků, které se neslo nad škrábáním našich hůlek. Pan Ryba si plaval v akvárku na okenním parapetu. Rytmické hučení sušičky na prádlo téměř přehlušovalo tlumené zvuky noční Díry.</p> <p>Nedokázala jsem snést představu, že si na sebe budu muset vzít zítra stejné věci jako dnes, ale podle Jenkse se jeho přítel až do neděle k odčarování mého oblečení nedostane. To nejlepší, co jsem mohla udělat, bylo vyprat věci, které jsem měla na sobě, a doufat, že nenarazím na nikoho známého. V tu chvíli jsem měla na sobě noční košili a župan, které mi půjčila Ivy. Všechno bylo černé, ale černá mi podle Ivy slušela. Šaty voněly slabě po dřevěném popelu, což nebylo nepříjemné, ale zdálo se mi, jako by se na mě vůně lepila.</p> <p>Pohledem jsem zalétla k prázdnému místu nad dřezem, kde měly viset hodiny. „Kolik je asi hodin?“</p> <p>„Něco po třetí,“ odpověděla Ivy, aniž by pohlédla na hodinky.</p> <p>Prohrábla jsem jídlo a povzdychla si, když jsem nenašla žádný další ananas. „Kéž už by bylo prádlo suché. Jsem tak unavená.“</p> <p>Ivy si přehodila nohu přes nohu a sklonila se nad večeří. „Jdi klidně spát. Vytáhnu ho za tebe ze sušičky. Nepůjdu spát přinejmenším do pěti.“</p> <p>„Ne, zůstanu vzhůru.“ Zívla jsem a zakryla si ústa hřbetem ruky. „Přece jenom nemusím brzy ráno vstávat a jít do práce,“ dodala jsem kysele. Ivy tiše přitakala a já se přestala vrtat v jídle. „Ivy, klidně mi řekni, že mi do toho nic není, ale proč jsi vstoupila do IBA, když jsi pro ně nechtěla pracovat?“</p> <p>Překvapeně vzhlédla. Prázdným hlasem, který hovořil za vše, odpověděla: „Udělala jsem to, abych naštvala matku.“ Tváří jí problesklo něco jako bolest, ale zmizelo to tak rychle, že jsem si tím nemohla být jistá. „Tátu nepotěšilo, že jsem dala výpověď,“ dodala. „Řekl mi, že jsem se měla buďto přemoct, nebo zabít Denona.“</p> <p>Zapomněla jsem na jídlo a jen jsem zírala. Nevím, co mě překvapilo víc, skutečnost, že její otec stále žije, nebo tvůrčí způsob, jakým si měla zajistit postup. „Ach, Jenks říkal, že jsi poslední žijící člen rodu,“ řekla jsem nakonec.</p> <p>Ivy pomalu, opatrně kývla. Sledovala mě hnědýma očima a hůlkami pohybovala v pomalém tanci mezi krabicí a ústy. Zaskočila mě její delikátní smyslnost a neklidně jsem se zavrtěla na stole. Když jsme spolu pracovaly, nikdy to nebylo tak zlé. Obvykle jsme samozřejmě dokončily úkol před půlnocí.</p> <p>„Táta se do rodiny přiženil,“ pronesla mezi sousty a já přemýšlela, jestli tuší, jak provokativně působí. „Jsem poslední žijící pokrevní člen rodu. Díky předmanželské smlouvě jsou všechny matčiny peníze moje, nebo aspoň byly. Zuří, že jsem dala výpověď. Chce, abych si našla nějakého milého živého upíra s vysokou krví, usadila se a porodila co nejvíce dětí, aby její živá pokrevní linie nevymřela. Zabije mě, jestli zaklepu bačkorami dřív, než budu mít dítě.“</p> <p>Kývla jsem, jako bych rozuměla, přestože tomu tak nebylo. „Já vstoupila do agentury kvůli tátovi,“ přiznala jsem. Zahanbeně jsem sklopila oči k večeři. „Taky pracoval pro IBA. Každé ráno se vracel domů s divokými historkami o lidech, kterým pomohl nebo které zatkl. V jeho podání to znělo jako jedno velké dobrodružství.“ Zahihňala jsem se. „O papírování se nikdy nezmínil. Když zemřel, napadlo mě, že bych se mu tak mohla přiblížit, zachovat jeho vzpomínku. Hloupé, že?“</p> <p>„Ne.“</p> <p>Vzhlédla jsem a chroupala mrkev. „Musela jsem něco udělat. Celý rok jsem se dívala, jak máma blázní. Není cvok, ale jako by nedokázala uvěřit tomu, že je mrtvý. Nemůžeš s ní promluvit, aby neplácla něco jako: ‚Dneska jsem udělala banánový pudink, tvůj otec ho měl moc rád.‘ Ví, že je mrtvý, ale nedokáže ho nechat odejít.“</p> <p>Ivy se zahleděla z kuchyňského okna do tmy a do vzpomínek. „Můj táta se chová taky tak. Celý život obětoval tomu, aby udržel matku při smyslech. Nenávidím to.“</p> <p>Žvýkala jsem pomaleji. Jen málo upírů si může dovolit zůstat naživu i po smrti. Rozšířená ochrana proti slunci a pojištění odpovědnosti za škodu dokázaly většinu rodin zruinovat. A to už nemluvím o neustálé potřebě čerstvé krve.</p> <p>„Skoro ho nevidím,“ dodala šeptem. „Nechápu to, Rachel. Má před sebou celý život, ale nedovolí, aby pila krev někoho jiného. Když není s ní, leží na zemi v bezvědomí ze ztráty krve. Snaha udržet ji naživu ho zabíjí. Jedna osoba nedokáže mrtvého upíra uživit. Oba to vědí.“</p> <p>Náš rozhovor zabloudil do nepříjemných končin, ale já to nedokázala nechat být. „Možná to dělá proto, že ji miluje?“ nadhodila jsem pomalu.</p> <p>Ivy se zamračila. „Co je to za lásku?“ Vstala a ladným pohybem narovnala dlouhé nohy. S papírovou krabicí v ruce zmizela v chodbě.</p> <p>Do uší mě tlouklo nečekané ticho. Překvapeně jsem hleděla na její prázdnou židli. Odešla. Jak mohla jen tak odejít? Mluvily jsme spolu. Rozhovor byl příliš zajímavý, než aby jen tak skončil, proto jsem sklouzla ze stolu a i s večeří jsem ji následovala do obýváku.</p> <p>Bezstarostně se rozvalila v jednom ze šedých semišových křesel, hlavu si opřela o silnou opěrku a nohy pověsila přes druhou. Ve dveřích jsem zaváhala, protože mě pohled na ni zaskočil. Vypadala jako nasycená lvice v pelechu. <emphasis>No, </emphasis>pomyslela jsem si, <emphasis>je upírka. </emphasis>Jak by asi měla vypadat?</p> <p>Připomněla jsem si, že není praktikující upír a že se tedy nemám čeho obávat, a opatrně jsem se usadila v křesle naproti ní s konferenčním stolkem mezi námi. Svítila jen jedna stolní lampa a kouty pokoje se ztrácely a rozplývaly ve stínech. Světýlka na elektronice zářila. „Takže vstoupit do IBA byl nápad tvého táty?“</p> <p>Ivy si postavila bílou papírovou krabici na břicho. Nedívala se na mě, pohled upírala na strop a lhostejně chroupala bambusový výhonek. „Původně to byl nápad mojí matky. Chtěla, abych vstoupila do managementu.“ Ivy si vzala další sousto. „Abych zůstala pěkně v bezpečí. Myslela si, že bych měla zapracovat na svém přístupu k lidem.“ Pokrčila rameny. „Já chtěla být agentka.“</p> <p>Skopla jsem pantofle a schovala nohy pod sebe. Schoulila jsem se okolo krabičky s večeří, a když si Ivy vytáhla jídelní hůlky z úst, střelila jsem po ní pohledem. Většinu členů vedení IBA tvoří nemrtví. Vždycky jsem si myslela, že je tomu tak proto, že tahle práce je snadnější, když nemáte duši.</p> <p>„Nemohla mě zastavit,“ pokračovala Ivy s pohledem upřeným na strop. „A tak se mě rozhodla potrestat za to, že jsem si prosadila svou a neposlechla ji, a postarala se o to, aby se mým šéfem stal Denon.“ Uniklo jí zahihňání. „Myslela si, že budu tak naštvaná, že s radostí skočím po prvním volném místě v managementu. Ani ji nenapadlo, že se vzdám celého dědictví, jen abych se vyplatila ze smlouvy. Asi jsem jí to nandala,“ řekla uštěpačně.</p> <p>Odstrčila jsem stranou zrnko kukuřice, abych se dostala k rajčeti. „Zahodila jsi všechno, co jsi měla, protože jsi nemohla vystát šéfa? Taky ho nemám ráda, ale…“</p> <p>Ivy ztuhla. Ze síly jejího pohledu mě zamrazilo. Ve tváři měla tolik nenávisti, že mi slova uvízla v krku. „Denon je ghúl,“ řekla Ivy a její prohlášení vysálo z místnosti všechno teplo. „Ještě den a rozsápala bych mu krk.“</p> <p>Zaváhala jsem. „Ghúl?“ řekla jsem zmateně. „Myslela jsem, že je upír.“</p> <p>„Je.“ Když jsem neodpověděla, napřímila se a shodila nohy na zem. „Podívej,“ řekla rozrušeně. „Musela sis všimnout, že Denon nevypadá jako upír. Má lidské zuby, že? Nedokáže udržet auru v poledne. A při chůzi dělá takový rámus, že ho slyšíš na kilometry daleko.“</p> <p>„Nejsem slepá, Ivy.“</p> <p>Sevřela bílou papírovou krabici v ruce a zadívala se na mě. Vzduch, který vnikal dovnitř otevřeným oknem, byl na pozdní jaro chladný, a tak jsem si přitáhla župan blíž k tělu.</p> <p>„Denona kousl nemrtvý a nakazil ho upírským virem,“ pokračovala Ivy. „Díky tomu ovládá pár triků a je docela fešák a umím si představit, že dokáže být docela děsivý, když se jím necháš tyranizovat, ale je jen lokaj, Rachel. Je obyčejná hračka a vždycky bude.“</p> <p>S tichým zaškrábáním postavila papírovou krabici na konferenční stolek mezi nás a poposedla na kraj křesla, aby na ni dosáhla. „I kdyby se ho někdo obtěžoval proměnit v nemrtvého, až zemře, vždy bude druhořadý,“ řekla. „Až ho příště uvidíš, podívej se mu do očí. Má strach. Pokaždé, když dovolí nějakému upírovi, aby se napil jeho krve, musí doufat, že pokud se upír přestane ovládat a náhodou ho zabije, přivede ho zpátky jako nemrtvého.“ Pomalu se nadechla. „Měl by se bát.“</p> <p>Kari ztratilo chuť. Srdce mi bušilo, když jsem jí pohlédla do očí a modlila se, aby na mě hleděla jen Ivy. Oči měla stále hnědé, ale něco jsem v nich viděla. Něco starého, čemu jsem nerozuměla. Stáhl se mi žaludek a najednou jsem se cítila nesvá. „Ghúlů jako Denon se nemusíš bát,“ zašeptala. Asi mě chtěla uchlácholit, ale mně se naopak tak napjala kůže, až začala štípat. „Na světě jsou mnohem nebezpečnější věci, kterých by ses měla obávat.“</p> <p><emphasis>Jako třeba ty? </emphasis>napadlo mě, ale nahlas jsem to neřekla. Najednou mi připomněla dravce, který se jen stěží ovládá, a v hlavě se mi rozezněly poplašné zvony. Napadlo mě, že bych měla vstát a odejít. Dostat svůj vyzáblý zadek zpátky do kuchyně, kam patří. Ale Ivy vzala znovu do ruky večeři a opřela se a já nechtěla, aby věděla, jak mě děsí. Ne že bych nikdy předtím neviděla upírku Ivy. Jen se to ještě nikdy nestalo po půlnoci. V jejím obýváku. A nikdy jsem s ní přitom nebyla sama.</p> <p>„Jako třeba tvá matka?“ zeptala jsem se a doufala jsem, že nezacházím příliš daleko.</p> <p>„Jako třeba moje matka,“ vydechla. „Proto bydlím v kostele.“</p> <p>Myšlenkami jsem zalétla k malému křížku, který jsem na novém náramku přidala k ostatním talismanům. Nepřestávám žasnout nad tím, že něco tak malého dokáže zarazit tak obrovskou moc. Živého upíra křížek nezastaví, jen ty nemrtvé, ale já jsem pro jakoukoli ochranu.</p> <p>Ivy se opřela podpatky o konferenční stolek. „Matka je skutečně nemrtvá už skoro deset let,“ řekla, čímž mě vytrhla z temných myšlenek. „Nenávidím to.“</p> <p>Překvapilo mě to, proto jsem se nemohla nezeptat. „Proč?“</p> <p>Neklidně odstrčila zbytek večeře stranou. Tvář měla děsivě prázdnou a odmítala mi pohlédnout do očí. „Bylo mi osmnáct, když zemřela,“ zašeptala. Hlas měla vzdálený, jako by si ani neuvědomovala, že mluví nahlas.</p> <p>„Něco ztratila, Rachel. Když nemůžeš vyjít na slunce, ztratíš něco tak neurčitého, že to ani nedokážeš popsat. Ale je to pryč. Je to, jako by musela neustále opakovat jistý vzorec chování, aniž by tušila proč. Pořád mě má ráda, ale nepamatuje si proč. Skutečně živá je jen ve chvíli, kdy pije krev, a chová se při tom tak neurvale. Když je nasycená, skoro v tom, co z ní zbylo, poznávám svoji matku. Ale netrvá to dlouho. Nikdy ne dost dlouho.“</p> <p>Ivy na mě pohlédla zpod staženého obočí. „Nosíš u sebe krucifix, že ano?“</p> <p>„Přímo tady,“ prohlásila jsem s nuceným veselím. Nedovolím, aby zjistila, jak mě znervózňuje. Zvedla jsem ruku a trochu jí zatřásla, aby mi rukáv županu sklouzl k lokti a já jí mohla ukázat náramek s talismany.</p> <p>Ivy postavila nohy na zem. Byla to méně provokativní póza a já se uvolnila, pak se ale Ivy naklonila napůl přes stůl. Pohnula se s nadpřirozenou rychlostí, a než jsem si to uvědomila, držela mě za zápěstí. Ztuhla jsem a výrazně jsem cítila teplo jejích prstů. Upřeně studovala dřevem vykládaný kovový talisman, zatímco já bojovala s nutkáním ucuknout. „Je posvěcený?“ zeptala se.</p> <p>S chladnou tváří jsem kývla. Pustila mě a strašidelně pomalu se odsunula. Zdálo se mi, že pořád cítím její stisk. Hrozil, že mě uvězní, pokud se pokusím uniknout. „Můj taky,“ řekla a vytáhla zpoza košile vlastní kříž.</p> <p>Její krucifix na mě znovu zapůsobil, proto jsem odložila večeři a poposedla vpřed. Nemohla jsem si pomoct a natáhla se po něm. Tepané stříbro přímo žadonilo po dotyku a ona se naklonila přes stůl, abych si ho mohla lépe prohlédnout. Byly do něj vyryté starodávné runy i tradičnější požehnání. Byl nádherný a já přemýšlela, jak je asi starý.</p> <p>Najednou jsem si uvědomila, že na tváři cítím Ivyin teplý dech.</p> <p>Odsedla jsem si, ale kříž jsem i nadále držela v ruce. Její oči byly tmavé a obličej prázdný. Nic jsem v něm neviděla. Vylekaně jsem pohlédla na kříž. Nemohla jsem ho prostě pustit. Uhodil by ji do hrudi. Ale ani jsem jí ho nemohla na hruď jemně položit.</p> <p>„Tady,“ řekla jsem, protože ve mně její prázdný pohled vzbuzoval strašně nepříjemný pocit.</p> <p>Ivy natáhla ruku a prsty zavadila o mé, když v nich sevřela starý kov. Tvrdě jsem polkla, odsunula se a upravila si Ivyin župan tak, aby mi zakrýval nohy.</p> <p>Provokativně pomalým pohybem si kříž sundala. Stříbrný řetízek se zachytil v černé hřívě jejích vlasů. Vyprostila je a nechala je spadnout na záda v třpytivě černém vodopádu. Položila kříž na stůl mezi námi. Kov hlasitě cvakl o dřevo. Aniž by mrkla, schoulila se v křesle naproti, nohy si schovala pod sebe a zírala na mě.</p> <p><emphasis>U všech svatých, </emphasis>pomyslela jsem si, když jsem pochopila, a ovládla mě panika. Svádí mě. O to tu jde. Jak jsem mohla být tak slepá?</p> <p>Sevřela jsem pevně čelisti a zběsile přemýšlela, jak z toho ven. Jsem na chlapy. Nikdy jsem o ženách takovým způsobem ani nepřemýšlela. Mám muže ráda o trochu vyšší, ale ne tak silné, abych je v návalu vášně nemohla přitisknout k zemi. „Hm, Ivy…“ začala jsem.</p> <p>„Narodila jsem se jako upír,“ prohlásila Ivy tiše.</p> <p>Její ponurý hlas mi přeběhl dolů po páteři a stáhl mi hrdlo. Zadržela jsem dech a pohlédla jí do černých očí. Nic jsem neřekla, protože jsem se bála, abych ji nevyprovokovala k pohybu. Zoufale jsem si přála, aby se nepohnula. Něco se změnilo a já netušila, co se děje.</p> <p>„Oba moji rodiče jsou upíři,“ řekla, a přestože se nepohnula, cítila jsem, jak napětí v pokoji narůstá. Už jsem neslyšela cvrčky. „Zplodili mě a já se narodila dřív, než se z mojí matky stala pravá nemrtvá. Víš, co to znamená, Rachel?“ Vyslovovala pomalu a precizně, slova jí sklouzávala ze rtů s tichou naléhavostí šeptaných žalmů.</p> <p>„Ne,“ řekla jsem a sotva jsem dýchala.</p> <p>Ivy naklonila hlavu na stranu a vlasy jí vytvořily obsidiánovou vlnu, která se v tlumeném světle třpytila. Sledovala mě přes ni. „Virus nemusel čekat až do mé smrti, aby mě přetvořil,“ řekla. „Utvářel mě už v matčině lůně a dal mi něco z obou světů, ze živého i mrtvého.“</p> <p>Rozevřela rty a já se při pohledu na její ostré zuby zachvěla. Nechtěla jsem. Záda mi zbrotil pot a Ivy se zhluboka nadechla a zadržela dech. „Je pro mě snadné vyvolat auru,“ řekla, když vydechla. „Vlastně je pro mě spíše problém ji potlačit.“</p> <p>Zvedla se z křesla. Dech mi zasyčel nosem a Ivy sebou při tom zvuku trhla. Pomalu a metodicky postavila nohy na zem. „A přestože se reflexy a silou nevyrovnám pravému nemrtvému, ty se zase nevyrovnáš mně,“ řekla.</p> <p>Já to všechno věděla a otázka, proč mi to vykládá, ještě zdesetinásobila můj strach. Snažila jsem se nedát najevo, jak jsem vyplašená, a neucuknout, když se dlaněmi opřela o stůl po obou stranách kříže a naklonila se vpřed.</p> <p>„A co víc, mám zaručené, že se ze mě stane nemrtvá, i kdybych umřela sama uprostřed pole a přišla o poslední kapku krve v těle. Žádný strach, Rachel. Už teď jsem věčná. Smrt mi jen dodá na síle.“</p> <p>Srdce mi bušilo. Nedokázala jsem odtrhnout pohled od jejích očí. Zatraceně. Tohle jsem vědět nechtěla.</p> <p>„A víš, co je na tom nejlepší?“ zeptala se.</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem se obávala, že mi selže hlas. Kráčela jsem po ostří nože. Chtěla jsem zjistit, v jakém světě žije, ale ze všech sil jsem se bránila vstoupit do něj.</p> <p>V očích se jí objevil vášnivý pohled. Aniž by pohnula trupem, položila na stolek napřed jedno, pak i druhé koleno. Bůh mi pomáhej. Jde po mně.</p> <p>„Živí upíři dokáží očarovat lidi − když chtějí být očarováni,“ zašeptala. Její hebký hlas se o mě otřel, až mě zamrazilo na kůži. Zatraceně, zatraceně.</p> <p>„K čemu to je, když to funguje jen na svolné oběti?“ zeptala jsem se a můj hlas zněl ve srovnání s tekutou esencí toho jejího drsně.</p> <p>Ivy rozevřela rty a odhalila špičky zubů. Nedokázala jsem se odvrátit. „Sex je díky tomu úžasný… Rachel.“</p> <p>„Ach.“ Nic jiného jsem ze sebe nedokázala vypravit. Její oči se ztrácely v chtíči.</p> <p>„A po matce jsem zdědila zálibu v krvi,“ řekla a klečela přitom na stole mezi námi. „Někteří lidé touží stejným způsobem po cukru. Není to nejlepší přirovnání, ale nic jiného mě nenapadá, pokud to… nezkusíš.“</p> <p>Ivy vydechla a pohnula se. Šokovalo mě, že cítím její dech v celém těle. Vytřeštila jsem překvapeně a zmateně oči, když jsem si uvědomila, že cítím touhu. Co se to tu, k čertu, děje? Nejsem na ženské. Proč jsem najednou toužila zjistit, jak hebké jsou její vlasy?</p> <p>Stačilo, abych natáhla ruku. Byla ode mě jen několik centimetrů. Připravená. Čekala. V tichu jsem slyšela, jak mi buší srdce. Tep se mi rozléhal ušima. S hrůzou jsem sledovala, jak Ivy odtrhla pohled od mých očí a přesunula ho dolů po krku k místům, kde mi, jak jsem věděla, tepal puls.</p> <p>„Ne!“ vykřikla jsem v panice.</p> <p>Vykopla jsem a zalapala vyděšeně po dechu, když jsem zjistila, že na mně leží a tlačí mě do křesla.</p> <p>„Ivy, ne!“ zavřískla jsem. Musela jsem ji ze sebe shodit. Ze všech sil jsem se vzpírala. Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila bezmocný výkřik. Jak jsem mohla být tak hloupá! Je upír!</p> <p>„Rachel, nech toho.“</p> <p>Její hlas zněl klidně a měkce. Jednou rukou mě držela za vlasy a zakláněla mi hlavu, aby odhalila můj krk. Bolelo to a já slyšela, jak fňukám.</p> <p>„Jen to celé zhoršuješ,“ řekla a já se vzepjala, popadla ji za zápěstí a stiskla tak silně, až to bolelo.</p> <p>„Pusť mě…“ vydechla jsem. Byla jsem zadýchaná, jako bych běžela. „Bože, pomoz mi, Ivy. Pusť mě. Prosím. Já to nechci.“ Žebrala jsem. Nedokázala jsem si pomoct. Byla jsem vyděšená. Viděla jsem obrázky. Bolelo to. Bože, bude to tak bolet.</p> <p>„Nech toho,“ zopakovala napjatě. „Rachel. Snažím se tě pustit, ale musíš se přestat hýbat. Jen všechno zhoršuješ. Musíš mi věřit.“</p> <p>Sípavě jsem se nadechla a zadržela dech. Střelila jsem po ní pohledem. Ústa měla jen několik centimetrů od mého ucha. Hlad v úplně černých očích děsivě kontrastoval s klidným zvukem jejího hlasu. Pohled upírala na můj krk. Sliny jí ukáply na moji kůži. „Bože, ne,“ zašeptala jsem a otřásla se.</p> <p>Ivy se chvěla, její tělo se v místech, kde se dotýkalo mého, třáslo. „Rachel. Nech toho,“ zopakovala a mě přepadla hrůza, když jsem v jejím hlase uslyšela nové ostří paniky. Roztřeseně jsem dýchala. Opravdu se snažila ze mě slézt. A znělo to, jako by prohrávala boj sama se sebou.</p> <p>„Co mám dělat?“ zašeptala jsem.</p> <p>„Zavři oči,“ řekla. „Potřebuji tvoji pomoc. Nevěděla jsem, že to bude tak těžké.“</p> <p>V ústech mi vyschlo, protože její hlas zněl tak ztraceně. Sebrala jsem všechnu vůli a zavřela jsem oči.</p> <p>„Nehýbej se.“</p> <p>Její hlas připomínal šedé hedvábí. Ovládlo mě napětí. Žaludek se mi stáhl nevolností. Cítila jsem, jak mi pod kůží tepe puls. Ležela jsem pod ní snad celou minutu a všechny instinkty na mě ječely, ať se dám na útěk. Venku vrzali cvrčci a já cítila, jak mi zpod chvějících se víček kanou slzy, protože jsem na odhaleném krku stále cítila její dech.</p> <p>Vykřikla jsem, když mi nečekaně pustila vlasy. Zmizela ze mě její tíha a já se roztřeseně nadechla. Už jsem ji necítila. Ztuhla jsem. „Můžu otevřít oči?“ zašeptala jsem.</p> <p>Nedostala jsem odpověď.</p> <p>Posadila jsem se a zjistila, že jsem zůstala sama. Uslyšela jsem, jak se s tichým bouchnutím zavřely dveře sanktuária. Na chodníku se ozvaly rychlé kroky, pak se rozhostilo ticho. Cítila jsem se strnulá a otřesená. Zvedla jsem ruku a utřela si oči, poté jsem si roztírala její sliny na krku, dokud nezačaly chladit. Očima jsem těkala po místnosti, ale v měkké šedi jsem nenacházela žádné teplo. Odešla.</p> <p>Vyčerpaně jsem vstala a nevěděla, co dělat. Objala jsem se pažemi tak pevně, až to bolelo. V myšlenkách jsem se vrátila zpět k hrůze a k záblesku touhy, která mě předtím zalila. Byla tak mocná a omamná. Říkala, že může očarovat jen svolné. Lhala mi, nebo jsem opravdu toužila po tom, aby mě vtiskla do křesla a rozsápala mi hrdlo?7</p> <p><image xlink:href="#_2.jpg" />Slunce už do kuchyně nesvítilo, ale pořád bylo teplé. Ne dost teplé na to, aby rozehřálo moje zmrzlé nitro, ale příjemné. Žila jsem. Měla jsem pohromadě všechny části těla i tělní tekutiny. Bylo to dobré odpoledne.</p> <p>Seděla jsem u prázdného konce Ivyina stolu a listovala tou nejoškubanější knihou, jakou jsem našla v podkroví. Vypadala dost stará na to, aby ji vytiskli ještě před občanskou válkou. O některých čárech, které v ní stály, jsem nikdy neslyšela. Bylo to fascinující čtení a přiznávám, že představa vyzkoušet je mě naplňovala nebezpečným vzrušením. Žádné nepřipomínalo černou magii, což mě nesmírně těšilo. Ublížit někomu magií je špatné a odporné. Protiřečilo to všemu, v co jsem věřila − a nestálo to za riziko.</p> <p>Veškerá magie vyžaduje smrt v rozličných stupních závažnosti. Já jsem výhradně zemská čarodějka. Moje síla vychází ze země prostřednictvím rostlin a posiluje ji teplo, moudrost a čarodějná krev. Zabývám se jen bílou magií a cenou tedy je smrt rostlin. S tím můžu žít. Morálkou zabíjení rostlin se odmítám zabývat, jinak bych se zbláznila pokaždé, když bych sekala mámin trávník. Tím nechci říct, že neexistují černé zemské čarodějky − existují − ale černá zemská magie vyžaduje odporné přísady jako kusy těl a živé oběti. Už jen sběr materiálu potřebného k přípravě černých čar je tak odpudivý, že se většina zemských čarodějek drží bílé magie.</p> <p>Ale pak tu jsou čarodějky, které čerpají moc ze silových čar, a to je něco docela jiného. Nasávají sílu přímo ze zdroje, syrovou a nefiltrovanou živými stvořeními. I jejich čáry vyžadují smrt, ale méně očividnou − je to smrt duše, a ne nezbytně té jejich. Smrt duše u bílých čarodějek silových čar není tak hrozivá jako u těch černých, je to jako srovnávat sekání trávy a podřezávání kůzlat ve sklepě. Ale mocné čáry, jejichž cílem je zranit nebo zabít, zanechají na duši hlubokou ránu.</p> <p>Černé čarodějky silových čar se tomu vyhýbají tak, že veškeré následky přenesou na někoho jiného, a to obvykle prostřednictvím talismanu, který člověku přivodí obrovskou smůlu. Pokud má ale osoba neuvěřitelně „čistého ducha“ nebo je mocnější, účinek, i když ne talisman, se vrátí zpět k tvůrci. Říká se, že když vaši duši naplní dost temnoty, dokáže vás démon i proti vaší vůli vtáhnout do záhrobí.</p> <p><emphasis>Jako se to stalo tátovi, </emphasis>pomyslela jsem si a promnula palcem stránku před sebou. Hluboko v srdci vím, že byl až do konce bílý čaroděj. Musel být, jinak by nedokázal najít cestu zpátky do reality, i když se následně nedožil východu slunce.</p> <p>Moji pozornost přitáhl tichý zvuk. Ztuhla jsem, když jsem uviděla Ivy, jak se v černém hedvábném župánku schouleně opírá o veřeje. Přelila se přese mě vzpomínka na včerejší noc a stáhla mi žaludek. Nedokázala jsem zabránit tomu, abych zvedla ruku ke krku, změnila jsem ale směr pohybu, upravila si náušnici a předstírala, že studuji knihu před sebou. „Dobré ráno,“ řekla jsem opatrně.</p> <p>„Kolik je hodin?“ zeptala se Ivy chraplavým šeptem.</p> <p>Střelila jsem po ní pohledem. Obvykle uhlazené vlasy měla rozcuchané a zvlněné od polštáře. Pod očima měla tmavé kruhy a oválnou tvář povadlou. Malátnost raného odpoledne ji zcela zmohla, takže už nepřipomínala dravce na lovu. V ruce držela tenkou knihu vázanou v kůži a mě napadlo, jestli má za sebou stejně bezesnou noc jako já.</p> <p>„Skoro dvě,“ řekla jsem opatrně a nohou jí vystrčila židli na opačné straně stolu, aby ji nenapadlo posadit se vedle mě. Zdálo se, že je v pořádku, ale já nevěděla, jak se k ní chovat. Měla jsem u sebe krucifix − ne že by ji zastavil − a v pouzdře na kotníku stříbrný nůž, který by mi taky k ničemu nebyl. Mohla bych ji skolit uspávacím amuletem, ale ten jsem měla v tašce, která ležela na židli z dosahu. Trvalo by dobrých pět vteřin, než bych ho zaktivovala. Ale popravdě v tuhle chvíli nevypadala jako velká hrozba.</p> <p>„Upekla jsem muffiny,“ řekla jsem. „Z přísad, které jsi nakoupila. Doufám, že to nevadí.“</p> <p>„Ach,“ řekla a v černých pantoflích se odšourala po naleštěné podlaze ke kávovaru. Nalila si šálek vlažné kávy, opřela se o pult a usrkla. Z krku jí zmizelo přání. Přemýšlela jsem, nač ho použila. A jestli to mělo něco společného se včerejší nocí. „Jsi oblečená,“ zašeptala, když se zhroutila na židli, kterou jsem jí vykopla zpod stolu u počítače. „Jak dlouho už jsi vzhůru?“</p> <p>„Od poledne.“ <emphasis>Lhářko, </emphasis>pomyslela jsem si. Celou noc jsem bděla na Ivyině gauči a spánek jen předstírala. Rozhodla jsem se oficiálně začít den, až se obleču. Ignorovala jsem ji a obrátila zažloutlou stránku. „Vidím, že jsi použila přání,“ zamumlala jsem obezřetně. „Na co?“</p> <p>„Do toho ti nic není,“ odpověděla a v jejím hlase jasně zaznělo varování.</p> <p>Pomalu jsem vydechla a oči nechala sklopené. Rozhostilo se mezi námi nepříjemné ticho a já ho nechala sílit, nepřerušila jsem ho. Včera v noci jsem málem odešla. Ale jistá smrt, která na mě čekala bez Ivyiny ochrany, převážila nad možnou smrtí Ivyinou rukou. Nejspíš. A nejspíš jsem chtěla vědět, jaké by to bylo, kdyby se do mě zakousla.</p> <p>O tomhle jsem <emphasis>nechtěla </emphasis>přemýšlet. Ivy mě příšerně vyděsila, ale když jsem na ni pohlédla v jasném odpoledním světle, vypadala lidsky. Neškodně. Odvážila bych se dokonce říct mrzutě.</p> <p>„Chci, aby sis něco přečetla,“ řekla a já vzhlédla, když na stole mezi námi přistála knížka, kterou přinesla. Na obalu nebylo nic napsáno, reliéf byl téměř zašlý.</p> <p>„Co je to?“ zeptala jsem se bez zájmu a nenatáhla se po knize.</p> <p>Sklopila oči a olízla si rty. „Omlouvám se za včerejší noc,“ řekla a mně se stáhly vnitřnosti. „Asi mi neuvěříš, ale i mě to vyděsilo.“</p> <p>„Ne tak, jako jsi ty vyděsila mě.“ Ani rok spolupráce mě nepřipravil na včerejší noc. Doposud jsem znala jen její profesionální stránku. Vůbec mě nenapadlo, že by mohla být jiná než v kanceláři. Zvedla jsem k ní pohled a odvrátila se. Vypadala zcela lidsky. Pěkný trik.</p> <p>„Už tři roky nepraktikuji,“ řekla tiše. „Nebyla jsem připravená na… neuvědomila jsem si…“ Vzhlédla a v očích měla prosebný pohled. „Musíš mi věřit, Rachel. Nechtěla jsem, aby k tomu došlo. Ale prostě jsi vysílala špatné signály. A pak ses vylekala a zpanikařila a to celou věc ještě zhoršilo.“</p> <p>„Zhoršilo?“ řekla jsem a rozhodla se, že zlost je lepší než strach. „Málem jsi mi rozsápala krk.“</p> <p>„Já vím,“ naléhala. „Omlouvám se. Ale neudělala jsem to.“</p> <p>Ze všech sil jsem se snažila netřást, když jsem si vzpomněla na její sliny na svém krku.</p> <p>Postrčila ke mně knihu. „Vím, že se můžeme vyhnout tomu, aby se včerejší noc opakovala. Chci, aby tohle fungovalo. Neexistuje důvod, proč by nemohlo. Dlužím ti, protože jsem ti vzala jedno z přání. Pokud odejdeš, nebudu tě moct chránit před upírskými zabijáky. Nechceš zemřít jejich rukou.“</p> <p>Sevřela jsem čelisti. Ne. Nechtěla jsem zemřít rukou upíra. A hlavně ne upírky, která by se mi omlouvala, zatímco by mě zabíjela.</p> <p>Přes nepořádek na stole jsem jí pohlédla do očí. Seděla tam v černém župánku a pantoflích a vypadala asi stejně nebezpečně jako houba. Tak očividně a syrově toužila po tom, abych omluvu přijala, až to bolelo. Nemohla jsem to udělat. Ještě ne. Prstem jsem se chystala přitáhnout blíž její knížku. „Co je to?“</p> <p>„Hm… příručka randění?“ řekla váhavě.</p> <p>Ostře jsem se nadechla a ucukla, jako bych se spálila. „Ivy. Ne.“</p> <p>„Počkej,“ řekla. „Tak jsem to nemyslela. Vysílala jsi smíšené signály. Rozum mi říkal, že to tak nemyslíš, ale instinkty…“ Svraštila obočí. „Je to zahanbující, ale upíří, živí i mrtví, se řídí instinkty a ty spouští hlavně… pach?“ dokončila omluvně. „Prostě si přečti o tom, co upíry vzrušuje, dobře? A nedělej to.“</p> <p>Opřela jsem se. Pomalu jsem si přitáhla knížku blíž a podle vázání jsem poznala, že musí být velmi stará. Mluvila o instinktech, ale já bych řekla, že hlad by byl přesnější. Jen vědomí, jak těžké pro ni muselo být přiznat, že ji může zmanipulovat něco tak hloupého jako pach, mi zabránilo hodit jí knížku do obličeje. Ivy byla pyšná na svoji sebekontrolu a skutečnost, že přede mnou přiznala podobnou slabost, mi řekla líp než sto omluv, že je jí to skutečně líto. „Dobrá,“ řekla jsem chabě a ona se na mě s úlevou usmála.</p> <p>Vzala si muffin a přitáhla si blíž večerní vydání <emphasis>Cincinnati Enquirer, </emphasis>které jsem našla opřené venku o dveře. Pořád mezi námi panovalo napětí, ale byl to začátek. Nechtěla jsem opustit bezpečí kostela, ale Ivyina ochrana byla dvousečná zbraň. Tři roky potlačovala touhu po krvi. Pokud jí podlehne, jsem mrtvá.</p> <p>„‚Radní Trenton Kalamack viní ze smrti sekretářky nedbalost IBA,‘“ přečetla. Očividně se snažila změnit téma.</p> <p>„Jo,“ řekla jsem opatrně. Položila jsem její knížku na hromádku knih čar s tím, že si ji přečtu později. Měla jsem pocit, jako bych si ušpinila prsty, proto jsem si je utřela o džíny. „Nejsou prachy úžasná věc? Je tam článek o tom, že ho očistili ze všech podezření z obchodování se sírou.“</p> <p>Nic neřekla, jen mezi sousty otáčela stránky, až se dostala ke správnému článku. „Poslechni si tohle,“ řekla tiše. „Říká: ‚Šokovalo mě, když jsem se doslechl o dvojím životě slečny Batesové. Považoval jsem ji za příkladnou zaměstnankyni. Samozřejmě jejímu synovi zaplatím vzdělání.‘“ Ivy si odfrkla a nevesele se zasmála. „Typické.“ Obrátila se ke komiksům. „Pustíš se dneska do vaření lektvarů?“</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou. „Zaskočím do archivu, než zavřou na víkend. Tohle,“ ukázala jsem prstem na noviny, „není k ničemu. Chci zjistit, co se doopravdy stalo.“</p> <p>Ivy odložila muffin a povytáhla tázavě obočí.</p> <p>„Když dokážu, že Trent obchoduje se sírou, a předám ho IBA, zapomenou na mě,“ řekla jsem. „Mají na něj neustále vydaný zatykač.“ <emphasis>A pak odsud hned vypadnu, </emphasis>dodala jsem v duchu.</p> <p>„Chceš dokázat, že Trent obchoduje se sírou?“ vysmála se mi Ivy. „Nedaří se jim zjistit, jestli je člověk nebo inderlanďan. Díky penězům je kluzký jako žabí plivanec v bouřce. Peníze nekoupí nevinu, ale mlčení ano.“ Začala se šťourat v muffinu. V župánku a se zplihlými vlasy mohla být kteroukoli z mých bývalých spolubydlících. Bylo to znepokojivé. S východem slunce se všechno změnilo.</p> <p>„Tohle je fakt dobré,“ řekla Ivy a zvedla muffin. „Něco ti povím. Budu nakupovat, když ty budeš vařit večeři. Se snídaní a obědem si poradím, ale nerada vařím.“</p> <p>Ušklíbla jsem se, abych dala najevo, že ji chápu a naprosto s ní souhlasím − i já se nerada piplala s vařením − ale pak jsem to zvážila. Bude mě to stát čas, ale bylo by úžasné, kdybych nemusela do obchodu. I když se Ivy nabídla jen proto, abych nemusela riskovat život kvůli plechovce fazolí, znělo to férově. Tak jako tak bych vařila a vařit pro dva je snadnější než pro jednoho. „Jasně,“ řekla jsem pomalu. „Můžeme to na čas zkusit.“</p> <p>Vydala tichý zvuk. „Platí.“</p> <p>Pohlédla jsem na hodinky. Jedna čtyřicet. Židle zaskřípala po podlaze, jak jsem vstala a vzala si taky muffin. „No tak já jdu. Musím si sehnat auto nebo něco takového. Jezdit autobusem je příšerné.“</p> <p>Ivy si rozložila komiks na harampádí okolo počítače. „IBA ti nedovolí jen tak vpochodovat dovnitř.“</p> <p>„Musí. Záznamy jsou veřejné. A nikdo se mě nepokusí zabít před hromadou svědků, které by museli vyplatit. Přišli by o peníze,“ dokončila jsem hořce.</p> <p>Ivyino povytažené obočí jasně říkalo, že je jiného názoru.</p> <p>„Podívej,“ řekla jsem, sebrala kabelku ze židle a prohrabala ji. „Použiju maskovací talisman, dobře? A při první známce potíží vypadnu.“</p> <p>Zamávala jsem ve vzduchu amuletem a to ji uspokojilo, když se ale vrátila ke komiksu, zamumlala: „Vezmeš si s sebou Jenkse?“</p> <p>Nebyla to vlastně otázka a já se zašklebila. „Jo. Jasně.“ Věděla jsem, že na mě má dohlížet, ale když jsem vykoukla ze zadních dveří a zavolala na něj, napadlo mě, že bude fajn mít společnost, i když jen skřítka.8</p> <p><image xlink:href="#_2.jpg" />Schoulila jsem se na sedadle v autobuse a snažila se, aby mi nikdo neviděl přes rameno. Autobus byl narvaný lidmi a já nechtěla, aby někdo zjistil, co čtu.</p> <p>„Pokud je váš upírský milenec nasycený a je obtížné ho vzrušit,“ četla jsem, „zkuste si vzít na sebe něco, co mu patří. Nemusí to být nic velkého, stačí obyčejný kapesník nebo kravata. Pachu smíšeného potu nedokáže odolat ani upír s nejsilnější vůlí.“</p> <p>Dobrá. Už nebudu nosit Ivyin župan.</p> <p>„Často stačí, když vyperete prádlo společně, aby na něm ulpěl pach, čímž milence přesvědčíte, že o něj stojíte.“</p> <p>Fajn. Budeme prát každá zvlášť.</p> <p>„Když se váš upíří milenec odebere uprostřed rozhovoru do ústraní, vězte, že vás nezavrhuje. Je to pozvánka. Jděte do toho. Vezměte si s sebou něco k jídlu nebo k pití, abyste uvolnili čelisti a vyvolali sliny. Neflirtujte. Rudé víno je pasé. Zkuste jablko nebo něco obdobně křupavého.“</p> <p><emphasis>Zatraceně:</emphasis></p> <p>„Ne všichni upíři jsou stejní. Zjistěte, jestli si váš milenec v posteli rád povídá. Předehra může mít různé formy. Rozhovor o rodině a pokrevních liniích určitě rozezvučí strunu a vzbudí hrdost, pokud váš milenec ovšem nepochází z druhořadého rodu.“</p> <p><emphasis>Zatraceně, zatraceně. </emphasis>Jsem běhna. Zpropadená upíří coura.</p> <p>Zavřela jsem oči a opřela si hlavu o opěradlo. Na krku mě zalechtal teplý dech. S trhnutím jsem se napřímila a otočila. Ohnala jsem se pěstí. Dlaní ji zastavil atraktivní muž. Zasmál se hlasitému plesknutí a zvedl ruce, aby mě uklidnil. Zastavilo mě laskavé, přemýšlivé pobavení v jeho očích.</p> <p>„Už jste zkusila stránku čtyřicet devět?“ zeptal se, naklonil se blíž a opřel si zkřížené paže o opěradlo mého sedadla.</p> <p>Prázdně jsem na něj hleděla a jeho úsměv nabyl na svůdnosti. Byl skoro příliš hezký a v příjemné tváři měl téměř dětskou dychtivost. Pohledem sklouzl ke knížce v mé ruce. „Čtyřicet devět,“ zopakoval a tišeji dodal: „Nikdy nebudete stejná.“</p> <p>Nervózně jsem nalistovala onu stránku. Ach, můj bože. Ivyina knížka měla ilustrace. Zarazila jsem se a zmateně zamžourala. Byly na obrázku tři osoby? A co to bylo, k čertu, přitlučené ke stěně?</p> <p>„Takhle,“ řekl muž, natáhl se přes sedadlo a natočil knihu do strany. Jeho kolínská voněla čistým lesem. Byla stejně příjemná jako jeho jemný hlas a hebká ruka, kterou se o mě nechtěně otřel. Byl to klasický upírský lokaj: pěkně stavěný, oblečený v černé a s děsivou potřebou zalíbit se. A to už nemluvím o naprosté neúctě k soukromí.</p> <p>Odtrhla jsem od něj pohled, když poklepal na knížku. „Ach,“ řekla jsem, protože obrázek konečně dával smysl. „Ach!“ vyjekla jsem vzápětí, zrudla a zabouchla knížku. Na obrázku byli dva lidé. Tři, pokud počítáte toho s… ať už to bylo cokoli.</p> <p>Zvedla jsem k němu oči. „Vy jste to přežil?“ zeptala jsem se a netušila, jestli mám cítit úžas, hrůzu nebo obdiv.</p> <p>V očích se mu objevil téměř uctivý pohled. „Jo. Dva týdny jsem nemohl pohnout nohama, ale stálo to za to.“</p> <p>S tlukoucím srdcem jsem vrazila knihu do kabelky. Se šarmantním úsměvem vstal a vydal se dopředu, aby vystoupil. Nemohla jsem si nevšimnout, že kulhá. Překvapilo mě, že vůbec chodí. Když sestupoval ze schodů, ani na okamžik ode mě neodtrhl hluboké oči.</p> <p>Tvrdě jsem polkla a přinutila se odvrátit. Přemohla mě ale zvědavost, a ještě než poslední lidé vystoupili, znovu jsem vytáhla Ivyinu knížku z tašky. Studenými prsty jsem ji otevřela. Ignorovala jsem obrázek a přečetla si text malým písmem pod veselou popiskou „Jak na to“. Tvář mi ztuhla a stáhl se mi žaludek.</p> <p>Bylo to varování a říkalo, že nemáte upírskému milenci dovolit, aby vás k podobné věci přiměl, pokud vás předtím alespoň třikrát nekousl. Jinak byste totiž nemuseli mít v těle dost upířích slin na to, aby otupily čidla bolesti a namluvily vašemu mozku, že bolest je rozkoš. Stály tam dokonce instrukce, jak překonat mdlobu, pokud vás přemůže agonie. Když vám klesne krevní tlak, upír si očividně tolik neužije. Nestálo tam ale nic o tom, jak upíra přimět, aby toho nechal.</p> <p>Zavřela jsem oči a nechala hlavu klesnout na okno. Klábosení nových pasažérů mě přimělo otevřít oči. Zamrkala jsem a obrátila pohled k chodníku. Muž tam pořád stál a sledoval mě. Objala jsem se paží, protože mě zamrazilo. Usmíval se, jako by mu nenařízli slabiny, nevysáli z něj krev a nepodělili se o ni jako u nějakého posvátného obřadu. Užil si to, nebo si to alespoň myslel.</p> <p>Zvedl tři prsty ve skautském pozdravu, přitiskl si je na rty a poslal mi vzdušný polibek. Autobus se s trhnutím rozjel, muž se vydal pryč a lem dlouhého pláště za ním vlál.</p> <p>Zírala jsem z okna a bojovala s nevolností. Podílela se Ivy někdy na něčem takovém? Možná někoho náhodou zabila. Možná proto přestala praktikovat. Možná bych se jí měla zeptat. Možná bych měla držet pusu na zámek, abych mohla v noci spát.</p> <p>Zavřela jsem knížku, abych ji schovala na dno tašky, a překvapeně jsem sebou škubla, když jsem mezi stránkami našla vsunutý papír s telefonním číslem. Skrčila jsem ho a spolu s knížkou ho vrazila do kabelky. Vzhlédla jsem a uviděla, že ke mně od řidiče letí Jenks.</p> <p>Přistál na opěradle sedadla přede mnou. Až na křiklavě rudý opasek byl od hlavy k patě oblečený do černé, do pracovního oblečku. „Žádný z pasažérů, kteří přistoupili, u sebe nemá žádný talisman namířený proti tobě,“ informoval mě vesele. „Co ten chlapík chtěl?“</p> <p>„Nic.“ Vytlačila jsem vzpomínku na obrázek z mysli. Kde byl Jenks včera, když mě Ivy uvěznila pod sebou? To jsem chtěla vědět. Zeptala bych se ho, ale obávala jsem se, že by mi řekl, že jsem si to, co se stalo včera v noci, zavinila sama.</p> <p>„Ne, opravdu,“ naléhal Jenks. „Co chtěl?“</p> <p>Zírala jsem na něj. „Ne, opravdu. Nic. Nech to být,“ řekla jsem a byla jsem ráda, že už na sobě mám maskovací talisman. <emphasis>Nechtěla </emphasis>jsem, aby mě pan Stránka čtyřicet devět poznal někdy v budoucnu na ulici.</p> <p>„Dobrá, dobrá,“ řekl a přistál mi na náušnici. Broukal si pro sebe „Strangers in the Night“ a já si povzdychla, protože jsem věděla, že mi ta písnička uvízne v hlavě na zbytek dne. Vytáhla jsem příruční zrcátko a předstírala jsem, že si čechrám vlasy. Dala jsem si přitom pozor, abych alespoň dvakrát zavadila o náušnici, na které seděl Jenks.</p> <p>Byla ze mě bruneta s velkým nosem. Gumičkou jsem si svázala vlasy do culíku. Pořád byly dlouhé a kudrnaté, jen hnědé. Některé věci je těžší zamaskovat než jiné. Džínovou bundu jsem si obrátila květovanou kašmírovou podšívkou ven. Na hlavě jsem měla koženou čepici Harley Davidson. Až zase uvidím Ivy, vrátím jí ji s upřímnou omluvou a už nikdy ji na sebe nevezmu. Po tom, jak hloupě jsem se včera chovala, není divu, že se Ivy přestala ovládat.</p> <p>Autobus vjel do stínů vysokých budov. Na příští zastávce jsem musela vystoupit, proto jsem sebrala věci a vstala. „Musím si najít nějaký vlastní dopravní prostředek,“ řekla jsem Jenksovi, když jsem zůstala stát na chodníku a rozhlédla se po ulici. „Možná motorku,“ zabručela jsem a načasovala si vstup do budovy archivu IBA tak, abych se nemusela dotknout skleněných hlavních dveří.</p> <p>Z náušnice se ozvalo odfrknutí. „To bych nedělal,“ poradil mi. „Motorka se dá příliš snadno poškodit. Drž se veřejné dopravy.“</p> <p>„Mohla bych ji zaparkovat uvnitř,“ protestovala jsem a nervózně se rozhlížela po hrstce lidí v malé vstupní hale.</p> <p>„Pak bys na ní nemohla jezdit, Sherlocku,“ řekl uštěpačně. „Máš rozvázanou botu.“</p> <p>Podívala jsem se dolů. Nebyla to pravda. „Velmi směšné, Jenksi.“</p> <p>Skřítek zabručel něco, čemu jsem nerozuměla. „Ne,“ řekl netrpělivě. „Chci, abys předstírala, že si šněruješ botu, abych mohl zjistit, jestli jsi v bezpečí.“</p> <p>„Ach.“ Poslušně jsem zamířila ke křeslu v koutě a znovu si zavázala botu. Sotva jsem Jenkse viděla, když zůstal viset nad několika agenty poblíž a čenichal, jestli u sebe nemají talisman namířený proti mně. Dokonale jsem si návštěvu načasovala. Byla sobota. Archiv byl otevřený jen ze zdvořilosti a na pár hodin. Přesto tu bylo několik lidí: přinášeli nové informace, updatovali soubory nebo se snažili udělat dobrý dojem prací o víkendu.</p> <p>„Nic necítím,“ řekl Jenks, když se vrátil. „Asi nečekali, že se objevíš zrovna tady.“</p> <p>„Dobře.“ S větší sebejistotou, než na jakou jsem měla právo, jsem přistoupila k pultu. Měla jsem štěstí. Službu měla Megan. Usmála jsem se na ni a ona vykulila oči. Rychle si upravila brýle. Díky dřevěným obroučkám prohlédla jakékoli čáry. Byly standardním vybavením všech recepčních v IBA. Znenadání se přede mnou objevila rozmazaná šmouha a já se s trhnutím zastavila.</p> <p>„Pozor, ženská!“ vykřikl Jenks, ale příliš pozdě. Někdo se o mě otřel a pokusil se mi podtrhnout nohy. Zůstala jsem stát jen díky instinktu. V panice jsem se otočila a podřepla. Tvář mi ztuhla, jak jsem se připravila na cokoli.</p> <p>Byl to Francis. <emphasis>Co tu, u Zvratu, chce? </emphasis>pomyslela jsem si a vstala, zatímco on se držel za břicho a smál se mi. Měla jsem si vyměnit kabelku. Ale nepředpokládala jsem, že tu narazím na někoho, kdo už mě viděl v převleku.</p> <p>„Pěkná hučka, Rachel.“ Francis téměř zakvílel a znovu si postavil límec křiklavé košile. V hlase mu zaznívala odporná směsice falešné odvahy a polevujícího úleku z toho, že jsem ho málem napadla. „Hej, včera jsem si na tebe vsadil v kanceláři. Mohla bys natáhnout brka zítra někdy mezi sedmou a půlnocí?“</p> <p>„Proč mě nezabiješ sám?“ zavrčela jsem. Buďto neměl žádnou hrdost, nebo si neuvědomoval, jak směšně vypadá s rozvázanou botou a střapatými vlasy trčícími z čáry posílené vlny. A jak mohl mít brzy odpoledne už tak husté strniště? Musel si ho nastříkat.</p> <p>„To bych prohrál sázku.“ Francis se opět zatvářil povýšeně, což na mě nijak nezapůsobilo. „Nemám čas tlachat s mrtvou čarodějkou,“ řekl. „Čeká mě schůzka s radním Kalamackem a potřebuju si zjistit pár věcí. Rešerše, víš? Už jsi je někdy dělala?“ Popotáhl tenkým nosem. „Nemyslím si.“</p> <p>„Jdi se vycpat, <emphasis>Francisi,</emphasis>“ řekla jsem tiše.</p> <p>Zadíval se do chodby, která vedla k archivu. „Ó,“ protáhl. „Už se děsím. Radši bys měla hned odejít, pokud se chceš vrátit do kostela živá. Meg možná poplach nespustí, ale já jo.“</p> <p>„Přestaň se plést do mých věcí,“ řekla jsem. „Už mě začínáš fakt štvát.“</p> <p>„Uvidím tě později, drahá Rachel. Jako třeba v úmrtních oznámeních.“ Ječivě se zachechtal.</p> <p>Zpražila jsem ho pohledem, zatímco on se rozmáchle podepisoval. Otočil se a řekl mi: „Utíkej, čarodějko. Utíkej.“ Vytáhl mobil, zmáčkl několik tlačítek a nabubřele zamířil podél temných kanceláří VIP k archivu. Megan se omluvně přikrčila a bzučákem ho pustila branou dovnitř.</p> <p>Zavřela jsem oči. Když jsem je znovu otevřela, naznačila jsem Megan, ať chvíli počká, pak jsem se posadila do křesla v hale a začala se přehrabovat v kabelce.</p> <p>Jenks mi přistál na náušnici. „Pojďme,“ řekl ustaraně. „Vrátíme se večer.“</p> <p>„Jo,“ souhlasila jsem. Denon mi nechal proklít celý majetek, ale to bylo prosté obtěžování. Tým zabijáků by na mě nenasadil, jsou příliš drazí. Za to jsem mu nestála. Ale proč riskovat.</p> <p>„Jenksi,“ zašeptala jsem. „Dostaneš se do archivu, aniž by tě zachytily kamery?“</p> <p>„Jasně, ženská. V podobných kouscích skřítci vynikají. Ptá se, jestli mě nezachytí kamery. Kdo si myslíš, že je opravuje? Povím ti to. Skřítci. A pochválí nás za to někdo? To nééééé. Pochvalu dostane tupý opravář, který jen sedí na tlustém zadku pod žebříkem, řídí auto, otvírá bedny s nářadím a nacpává se koblihami. Ale přiloží někdy ruku k dílu? To nééééé…“</p> <p>„Bezva, Jenksi. Ale teď sklapni a poslouchej.“ Pohlédla jsem na Megan. „Zjisti mi, na jaké záznamy se šel Francis podívat. Počkám, dokud to půjde, ale při první známce potíží mizím. Dostaneš se domů, že?“</p> <p>Jenksova křídla zvedala vánek, který mi čechral pramínek vlasů na krku. Šimralo to. „Jo, to zvládnu. A když už jsem u toho, můžu ho očarovat.“</p> <p>Povytáhla jsem obočí. „Skřítci umí čarovat? Myslela jsem, že je to… hm… pohádka.“</p> <p>Vznášel se přede mnou a tvářil se samolibě. „Použiju svědivou kletbu. Je naše druhá nejlepší.“ Zaváhal, pak se rošťácky zakřenil. „Ne, třetí nejlepší.“</p> <p>„Proč ne?“ řekla jsem a povzdychla si. Tiše vzlétl, aby prostudoval kamery. Chvíli zůstal viset nehybně ve vzduchu, aby spočítal, za jak dlouho se otočí. Potom vystřelil vzhůru ke stropu a obloukem prosvištěl dlouhou chodbou okolo kanceláří ke dveřím archivu. Kdybych ho nesledovala, ani bych si ho nevšimla.</p> <p>Vytáhla jsem z kabelky pero, zavřela ji a vydala se k Megan. Masivní mahagonový pult odděloval vstupní halu od kanceláří vzadu. Byla to poslední bašta mezi veřejností a zástupy mravenečků, kteří pečovali o záznamy. Z otevřeného průchodu za Megan se nesl ženský smích. V sobotu se nikdo nepředře. „Ahoj, Meg,“ řekla jsem, když jsem se přiblížila.</p> <p>„Dobré odpoledne, slečno Morganová,“ pozdravila mě příliš hlasitě a upravila si brýle.</p> <p>Hleděla někam za moje rameno a já musela bojovat s nutkáním otočit se. <emphasis>Slečno Morganová? </emphasis>pomyslela jsem si. <emphasis>Odkdy jsem slečna Morganová? </emphasis>„Co se děje, Meg?“ řekla jsem a rozhlédla se po prázdné vstupní hale.</p> <p>Nadále seděla ztuhle. „Díkybohu, že žiješ,“ procedila šeptem přes zuby a rty roztažené v úsměvu. „Co tu děláš? Měla by ses schovávat někde ve sklepě.“ Než jsem mohla odpovědět, naklonila hlavu na stranu jako kokršpaněl a usmívala se jako blondýna, kterou toužila být. „Co pro vás mohu dneska udělat… slečno Morganová.“</p> <p>Tvářila jsem se zmateně a Megan se významně zadívala za moje rameno. Obličej se jí napjal. „Kamera, idiote,“ zamumlala. „Kamera.“</p> <p>Vydechla jsem, když jsem pochopila. Větší starosti mi dělal Francisův telefonát než kamera. Na pásky se nikdo nedíval, pokud se nic nestalo. A to už bude příliš pozdě.</p> <p>„Všichni ti držíme palce,“ zašeptala Megan. „Sázky jsou dvě stě ku jedné, že přežiješ tenhle týden. Podle mě je to jen sto ku jedné.“</p> <p>Udělalo se mi zle. Pohledem zalétla za mě a ztuhla. „Někdo je za mnou, že?“ řekla jsem a ona sebou škubla. Povzdychla jsem si, hodila si kabelku na záda, aby mi nepřekážela, a pomalu se otočila na podpatku.</p> <p>Byl oblečený do úhledného černého obleku s naškrobenou bílou košilí a tenkou černou vázankou. Ruce měl sebevědomě sepnuté za zády. Nesundal si sluneční brýle. Podle slabého pachu pižma a hebkého rusého plnovousu to musel být liškodlak.</p> <p>Připojil se k němu další muž a postavil se mezi mě a vstupní dveře. Ani on si nesundal sluneční brýle. Změřila jsem si je. Někde tu bude někdo třetí, pravděpodobně za mnou. Zabijáci vždy pracují ve trojicích. <emphasis>Nikdy jich není ani víc, ani míň. Vždy tři, </emphasis>pomyslela jsem si suše a stáhl se mi žaludek. Tři na jednoho není fér. Zadívala jsem se do chodby vedoucí k archivu. „Uvidíme se doma, Jenksi,“ zašeptala jsem, i když jsem věděla, že mě neslyší.</p> <p>Muži se napřímili. Jeden si rozepnul sako a odhalil pouzdro s pistolí. Povytáhla jsem obočí. Nezastřelí mě před svědkyní. Denon je možná naštvaný, ale ne pitomý. Počkají, dokud se nedám na útěk.</p> <p>Stála jsem s rukama v bok a rozkročenýma nohama. Postoj mluví za vše. „Asi bychom si o tom nemohli promluvit, co, kluci?“ řekla jsem kysele. Srdce mi bušilo.</p> <p>Muž, který si rozepnul sako, se zazubil. Měl malé, ostré zuby. Hřbet ruky mu porůstaly jemné rusé chloupky. Jo. Liškodlak. Bezva. Měla jsem u sebe nůž, ale šlo o to držet se od nich tak daleko, abych ho nemusela použít.</p> <p>Megan za mnou podrážděně vykřikla: „V mojí vstupní hale ne. Vyřiďte si to venku.“</p> <p>Poskočilo mi srdce. Snaží se mi Meg pomoct? <emphasis>Anebo prostě nechce mít na koberci skvrny od krve, </emphasis>pomyslela jsem si, když jsem se jedním plynulým pohybem přehoupla přes pult.</p> <p>„Tudy.“ Megan ukázala za sebe na obloukový průchod do kanceláří vzadu.</p> <p>Na děkování nebyl čas. Prolétla jsem dveřmi a ocitla se v otevřené kanceláři. Za sebou jsem slyšela tlumené rány a hlasité klení. Místnost o velikosti skladiště byla rozdělena metr dvacet vysokými přepážkami, které korporace očividně milují, a přede mnou se tak rozprostíralo bludiště biblických rozměrů.</p> <p>Usmála jsem se a zamávala hrstce překvapených lidiček, která tu pracovala. Kabelkou jsem v běhu tloukla do přepážek. Když jsem míjela fontánku s vodou, strčila jsem do ní a zakřičela neupřímné: „Promiňte!“ když se barel převrhl. Neroztříštil se, ale praskl. Hlasité žbluňkání vzápětí přehlušily šokované výkřiky a volání po hadru.</p> <p>Ohlédla jsem se. Jeden obrýlenec se srazil s trojicí úředníků, která se snažila zvednout převržený barel. Zbraň nechával schovanou. Zatím vše klapalo. Zadní východ jsem měla přímo před sebou. Rozběhla jsem se ke stěně, rozrazila požární dveře a uvítala chladnější vzduch.</p> <p>Někdo na mě čekal. Žena a mířila na mě zbraní.</p> <p>„Do prdele!“ vyjekla jsem, uskočila zpátky a zabouchla dveře. Než se stačily zavřít, něco se vlhce rozšplíchlo o přepážku za mnou a zanechalo na ní rosolovitý flek. Začala mě pálit kůže vzadu na krku. Dotkla jsem se jí a vykřikla, když jsem nahmatala puchýř o velikosti stříbrného dolaru. Prsty, kterými jsem se ho dotkla, mě pálily.</p> <p>„Nádhera,“ zašeptala jsem a utřela průsvitný sliz do lemu bundy. „Na tohle nemám čas.“ Kopnutím jsem zacvakla pohotovostní zámek a prchla zpátky do bludiště. Už nepoužívali zpožděné čáry. Měli nabito slizovými kulkami. Bezvadné. Hádala bych, že šlo o spontánní vznícení. Kdyby mě sliz zasáhl naplno, byla bych mrtvá. Zůstala by ze mě jen pěkná malá hromádka popela na berberském koberci. Tohle by nevycítil ani Jenks, kdyby se mnou byl.</p> <p>Osobně by mi bylo milejší, kdyby mě prostě zastřelili. Aspoň by to bylo romantické. Tvůrce smrtícího amuletu se ale dal obtížněji vystopovat než výrobce kulky nebo konvenční zbraně. A dobře provedené čáry po sobě nezanechají žádnou stopu. V případě spontánního vznícení pak dokonce ani tělo. Žádné tělo. Žádný zločin. Žádný trest.</p> <p>„Tam!“ vykřikl někdo. Vrhla jsem se pod stůl. Dopadla jsem na loket a paží mi vystřelila ostrá bolest. Krk mě pořád pálil. Potřebovala jsem si ránu posypat solí a neutralizovat čáry, než se rozšíří.</p> <p>S tlukoucím srdcem jsem vyklouzla z bundy. Uvízly na ní šplíchance slizu. Kdybych ji na sobě neměla, už bych asi byla mrtvá. Nacpala jsem ji do odpadkového koše.</p> <p>Kanceláří se neslo hlasité volání po hadru, když jsem z kabelky vytahovala lahvičku se slanou vodou. Prsty mě pálily a krkem se mi šířila agonie. Ruce se mi tak třásly, že jsem plastový vršek ampulky raději ukousla. Zadržela jsem dech a polila si napřed prsty, pak ohnutý krk. Zasyčela jsem bolestí, když se černé čáry rozpustily v obláčku sirného kouře. Slaná voda ze mě kapala na podlahu. Užívala jsem si, že mě nic nebolí.</p> <p>Roztřeseně jsem si osušila šíji lemem rukávu. Puchýř pod opatrným dotykem prstů bolel, ale tepání po slané vodě bylo ve srovnání s pálením uklidňující. Choulila jsem se pod stolem a cítila se jako idiot, jak jsem se snažila vymyslet, jak odsud zmizet. Jsem bílá čarodějka. Všechny mé amulety jsou obranné, ne útočné. Obvykle jsem své cíle trochu propleskla, povalila na zem a spoutala, nic víc. Vždycky jsem byla lovec, nikdy kořist. Svraštila jsem obočí, když jsem si uvědomila, že se nemám jak bránit.</p> <p>Díky Meganinu hlasitému vztekání jsem přesně věděla, kde se kdo nachází. Znovu jsem si prohmatala puchýř. Nerozšiřoval se. Měla jsem štěstí. Zadržela jsem dech, protože jsem o několik přepážek dál uslyšela tiché kroky. Přála jsem si, abych se tolik nepotila. Dlaci mají výborný čich, ale úzce zaměřenou mysl. Jen kvůli přetrvávajícímu sirnému zápachu mě asi ještě nenašli. Nemohla jsem tu zůstat. Tlumené bušení na zadní dveře mi prozradilo, že je načase vypadnout.</p> <p>V hlavě mi tepalo napětím, když jsem vyhlédla přes přepážku a uviděla, jak muž číslo jedna míří ke dveřím, aby pustil ženu dovnitř. Tiše jsem se nadechla a v podřepu se rozběhla opačným směrem. Vsadila bych život na to, že poslední zabiják čeká u hlavních dveří, takže na něj v chodbě nenarazím.</p> <p>Megan se i nadále hlasitě vztekala nad rozlitou vodou a já se tak dostala k průchodu do vstupní haly, aniž by si mě někdo všiml. Se ztuhlou tváří jsem vyhlédla ze dveří a našla recepci opuštěnou. Na podlaze ležely rozházené papíry. Pod nohama se mi kutálela pera. Meganina klávesnice visela za kabel ze stolu a pořád se lehce pohupovala. Se zatajeným dechem jsem se připlížila k místu, kde se horní deska pultu dala nadzvednout. Rychle jsem přes ni vykoukla.</p> <p>Srdce mi hlasitě zabušilo. Muž číslo dvě neklidně přešlapoval u dveří a tvářil se trucovitě, protože ho tu nechali stát. Ale jeden protivník představoval mnohem větší šanci než dva.</p> <p>Z archivu ke mně doléhal Francisův ukňouraný hlas. „Tady? Denon je za ní poslal až sem? Musí být fakt naštvaný. Ne, hned se vrátím. Tohle musím vidět. Mělo by to stát za to.“</p> <p>Jeho hlas se blížil. <emphasis>Možná by si se mnou Francis rád vyrazil na procházku, </emphasis>napadlo mě a svaly se mi napjaly nadějí. U Francise se dalo spolehnout na to, že je zvědavý <emphasis>a </emphasis>hloupý, což je v naší profesi nebezpečná kombinace. V žilách mi zpíval adrenalin a já čekala, dokud nezvedl desku a nevešel za pult.</p> <p>„To je ale svinčík,“ řekl. Nepořádek na podlaze ho zaujal natolik, že mě si ani nevšiml. Postavila jsem se za ním. Neviděl mě, protože se zrovna drbal. Popadla jsem ho paží okolo krku a ruku mu zkroutila za záda, až jsem ho skoro zvedla ze země.</p> <p>„Au! Zatraceně, Rachel!“ vyjekl. Byl tak vystrašený, že si ani neuvědomil, jak snadno by mě setřásl, kdyby mi vrazil loket do žaludku. „Pusť mě! To není směšné.“</p> <p>Polkla jsem a obrátila vyděšený pohled k muži u dveří, který mezitím tasil zbraň a zamířil. „Ne, to není, kotě,“ vydechla jsem Francisovi do ucha a byla jsem si bolestivě vědoma toho, že jsme jen krůček od smrti. Francis o tom ale neměl ani ponětí a představa, že udělá nějakou pitomost, mě děsila víc než zabijákova zbraň. Tep mi pádil a klepala se mi kolena. „Necukej se,“ řekla jsem. „Pokud ho napadne, že mě dostane, vystřelí.“</p> <p>„A proč by mě to mělo zajímat?“ zavrčel.</p> <p>„Vidíš tu kromě mě, sebe a zbraně ještě někoho jiného?“ řekla jsem tiše. „Zbavit se jednoho svědka by neměl být problém, nemyslíš?“</p> <p>Francis ztuhl. V průchodu k zadním kancelářím se objevila Megan a tiše zalapala po dechu. Vykukovali zpoza ní další lidé a hlasitě si šeptali. Přelétla jsem je pohledem a pocítila bodnutí paniky. Bylo tu příliš mnoho lidí. Příliš mnoho šancí, aby se něco zvrtlo.</p> <p>Muž se napřímil z podřepu, schoval zbraň a já se hned cítila líp. Paže spustil k bokům a ukázal prázdné dlaně, aby velmi neupřímně naznačil, že se vzdává. Zabít mě před tolika svědky by bylo příliš drahé. Patová situace.</p> <p>Držela jsem Francise před sebou jako nedobrovolný štít. Kancelářský prostor opustili tichoučce i zbývající dva ozbrojenci. Drželi se u zadní stěny Meganiny kanceláře. Muž měl v ruce zbraň. Když zhodnotil situaci, vrátil ji do pouzdra.</p> <p>„Tak jo, Francisi,“ řekla jsem. „Je čas na odpolední zdravotní procházku. Pěkně pomalu.“</p> <p>„Jdi někam, Rachel,“ odsekl roztřeseně. Čelo mu zbrotil pot.</p> <p>Vyšli jsme zpoza pultu a já ze všech sil držela Francise na nohou, jak klouzal po tužkách rozsypaných na podlaze. Dlak u dveří poslušně ustoupil do strany. Věděla jsem, co dělá. Nikam nespěchali. Měli dost času. Pod bedlivým dohledem jsme s Francisem vycouvali ven na slunce.</p> <p>„Pusť mě,“ řekl Francis a začal se vzpouzet. Chodci se nám vyhýbali obloukem a auta zpomalovala, aby se řidiči podívali, co se děje. Nenávidím zvědavce, ale možná mi to pomůže. „No tak, utíkej,“ řekl Francis. „To umíš nejlíp, Rachel.“</p> <p>Zesílila jsem stisk, až zabručel. „To máš pravdu. Proto jsem lepší agentka, než ty kdy budeš.“ Lidé okolo začali prchat, když si uvědomili, že tu nejde jen o mileneckou hádku. „Možná bys měl začít taky utíkat,“ řekla jsem v naději, že rozpoutám ještě větší zmatek.</p> <p>„O čem to, k čertu, mluvíš?“ Pach jeho potu překonal už i vůni kolínské.</p> <p>Vlekla jsem Francise přes ulici a proplétala se mezi pomalu jedoucími vozy. Zabijáci v černých oblecích a se slunečními brýlemi vyšli z budovy a pozorovali nás. Zůstali stát napjatě a obezřetně u dveří. „Dokážu si představit, že už je napadlo, jestli mi náhodou nepomáháš. Chci říct,“ posmívala jsem se, „velký a silný čaroděj jako ty nedokáže přeprat křehkou dívku, jako jsem já?“ Slyšela jsem, jak se ostře nadechl, když pochopil. „Hodný kluk,“ řekla jsem. „Teď běž.“</p> <p>Jakmile jsem mezi sebe a zabijáky dostala ulici, nechala jsem Francise být, dala se na útěk a zmizela mezi chodci. Francis vzal do zaječích opačným směrem. Věděla jsem, že pokud jim uteču, domů za mnou nepůjdou. Dlaci jsou nesmírně pověrčiví a nikdy by nenarušili útočiště svěcené půdy. V kostele budu v bezpečí − dokud na mě Denon nenasadí někoho jiného.9</p> <p><image xlink:href="#_7.jpg" />„Něco jiného,“ uvažovala jsem, když jsem obrátila křehkou zažloutlou stránku vonící gardéniemi a éterem. Amulet nenápadnosti by byl úžasný, ale k tomu jsem potřebovala semínka kapradiny. Nejenže jsem neměla čas je nasbírat, nebylo ani správné roční období. Na tržišti ve Findley je určitě budou mít, ale neměla jsem čas pro ně zaskočit. „Neblázni, Rachel,“ vydechla jsem, zavřela knihu a narovnala rozbolavělá záda. „Něco tak složitého ani nedokážeš namíchat.“</p> <p>Ivy se lenošivě rozvalovala na opačné straně kuchyňského stolu, vyplňovala formulář pro změnu adresy a křupala poslední kousky celeru, které si namáčela v dresinku. Na uvaření složitější večeře jsem prostě neměla čas. Nezdálo se, že by jí to vadilo. Možná si později vyjde a koupí si něco na zub. Zítra, pokud zůstanu tak dlouho naživu, připravím pořádnou večeři. Možná pizzu. Dnes večer se kuchyň k vaření jídla zrovna nehodila.</p> <p>Vyráběla jsem totiž amulety a dělala u toho příšerný nepořádek. Kuchyň byla plná nasekaných rostlin, hlíny a zeleně upatlaných misek s chladnoucími směsmi a dřez přetékal špinavými měděnými kotlíky. Vypadalo to tu, jako kdyby do Yodovy kuchyně vtrhl šéfkuchař z Ritzu. Ale podařilo se mi vyrobit detekční amulety, uspávací lektvary, a dokonce i několik maskovacích talismanů, díky nimž jsem vypadala starší, ne mladší. Pocítila jsem obrovské zadostiučinění nad tím, že jsem si vše namíchala vlastnoručně. Jakmile najdu čáry dost silné na to, abych se s jejich pomocí vloupala do archivu, pustíme se s Jenksem do práce.</p> <p>Jenks se odpoledne vrátil s váhavým, střapatým dlakem v závěsu. Byl to přítel, který měl u sebe moje věci. Koupila jsem od něj zatuchle páchnoucí matraci a poděkovala mu za to, že mi přinesl pár kousků oblečení, které unikly prokletí: zimní kabát a růžové tepláky, které jsem schovávala v krabici vzadu ve skříni. Řekla jsem mu, aby se prozatím zaměřil jen na oblečení, hudbu a kuchyňské náčiní, vše ostatní počká. Slíbil, že mi zítra přinese aspoň nějaké šaty, a odšoural se se stovkou v ruce.</p> <p>Povzdychla jsem si, vzhlédla od knihy a zahleděla se přes akvárko pana Ryby do temné zahrady. Ruku jsem si položila na puchýř na šíji a odsunul knihu stranou, abych udělala místo pro další. Denon musel opravdu zuřit, když za mnou poslal dlaky za denního světla, kdy byli ve značné nevýhodě. Kdyby mě zastihli v noci, už bych byla mrtvá − bez ohledu na novoluní. Způsob, jakým rozhazoval peníze, mi prozradil, že ho nadřízení museli rozcupovat za to, že nechal Ivy jít.</p> <p>Poté co jsem unikla dlakům, jsem schrastila peníze na taxík domů. Ospravedlnila jsem to potřebou vyhnout se zabijákům v autobuse, ale ve skutečnosti jsem nechtěla, aby někdo viděl, jak se třesu. Rozklepala jsem se asi tři bloky poté, co jsem nasedla do taxíku, a neuklidnila se, dokud jsem nestála ve sprše dost dlouho na to, abych vypotřebovala všechnu teplou vodu v bojleru. Ještě nikdy jsem nebyla lovnou zvěří. Nelíbilo se mi to. Ale skoro stejně mě děsila představa, že možná budu muset použít černé čáry, abych se udržela naživu.</p> <p>Součástí mé práce bývalo zatýkání „šedých čarodějek“, které používaly bílé čáry jako třeba talisman lásky se zlým úmyslem. Ale skutečně černí mágové byli tam venku a já zatýkala i je: čaroděje, kteří se specializovali na temnější formy magie, lidi, kteří vás nechali zmizet a za pár dolarů okouzlili vaše příbuzné, aby si ani nepamatovali, že jste kdy existovali, a hrstku inderlanďanů, kteří stáli v čele cincinnatského podsvětí. Někdy jsem mohla jen ukrýt ošklivou realitu před lidmi, aby nezjistili, jak těžké je kontrolovat inderlanďany, kteří smýšlejí o lidech jako o dobytku. Ale ještě nikdy po mně nikdo takhle nešel. Nevěděla jsem, jak se bránit a zároveň si udržet čistou karmu.</p> <p>Zbývající část dne jsem strávila v zahradě. Hrabat se v zemi a nechat děti skřítků, aby se vám pletly pod nohy, je dokonalý způsob, jak se uvolnit, a já si uvědomila, že Jenksovi dlužím velký dík − za víc než jednu věc. Až ve chvíli, kdy jsem se vracela dovnitř s materiálem na výrobu talismanů a se spáleným nosem, jsem zjistila, proč děti tolik výskaly a pokřikovaly. Nehrály si na schovávanou, uhýbaly slizovým kulkám.</p> <p>Malá pyramida slizových kulek úhledně naskládaná u zadních dveří mě k smrti vyděsila. Každá mohla znamenat moji smrt. A já o tom nevěděla. Neměla jsem ani tušení. Když jsem je uviděla, popadl mě vztek. Odpřísáhla jsem, že až mě lovci dostihnou příště, budu připravená.</p> <p>Po zběsilém čarování jsem měla kabelku znovu plnou obvyklých talismanů. Palička blahovičníku z kanceláře mě zachránila. Čáry dokáže udržet jakékoli dřevo, ale blahovičník je udrží nejdéle. Amulety, které se mi nevešly do tašky, jsem pověsila na háčky do jinak prázdného kredence. Byly to všechno úžasné čáry, ale já potřebovala něco silnějšího. Povzdychla jsem si a otevřela jsem další knihu.</p> <p>„Transmutace?“ řekla Ivy, odložila formuláře stranou a přitáhla si blíž klávesnici. „Jsi tak dobrá?“</p> <p>Nehtem na palci jsem si vyškrábla zpod nehtu na ukazováčku hlínu. „Nouze je matka odvahy,“ zamumlala jsem. Aniž bych jí pohlédla do očí, prostudovala jsem rejstřík. Potřebovala jsem něco malého, co by se dokázalo bránit.</p> <p>Ivy se vrátila k brouzdání po internetu a hlasitě se zakousla do celeru. Od západu slunce jsem ji pozorně sledovala. Byla příkladnou spolubydlící a jasně se snažila potlačit obvyklé upírské reakce. Asi pomohlo, že jsem si znovu vyprala oblečení. Jakmile se ale začne tvářit svůdně, požádám ji, aby odešla.</p> <p>„Tady je něco,“ řekla jsem tiše. „Kočka. Potřebuju na ni unci rozmarýnu, půl hrnku máty, lžičku extraktu z klejichy natrhané po prvním mrazu… No, tak to je mi k ničemu. Extrakt nemám a do obchodu teď jít nemíním.“</p> <p>Zdálo se mi, že Ivy spolkla zasmání. Vrátila jsem se zpátky k rejstříku. Netopýr ne, na to bych potřebovala kůru z jasanu a ten na zahradě neroste. A kromě toho jsem nemínila promrhat zbytek noci tím, že se budu učit létat podle echolokace. Totéž platilo pro ptáky. Většina z ptáků na seznamu nelétala v noci. Proměnit se v rybu bylo naprosto pitomé. Ale možná…</p> <p>„Myš,“ řekla jsem, nalistovala příslušnou stránku a přečetla si seznam přísad. Nic exotického. Téměř vše už jsem měla v kuchyni. Na konci stránky stála ručně připsaná poznámka a já zamžourala na vybledlý, mužsky vyhlížející rukopis: <emphasis>Dá se bezpečně aplikovat na všechny hlodavce. </emphasis>Střelila jsem pohledem po hodinách. Půjde to.</p> <p>„Myš?“ řekla Ivy. „Ty se chceš proměnit v myš?“</p> <p>Vstala jsem, přistoupila k nerezovému ostrůvku ve středu kuchyně a podepřela si knihu. „Jasně. Mám tu všechno až na myší chlupy.“ Povytáhla jsem obočí. „Myslíš, že bych mohla použít vývržek tvých sov? Musím mléko přepustit přes srst.“</p> <p>Ivy si přehodila černé vlasy přes rameno a povytáhla tenké obočí. „Jistě. Přinesu ti ho.“ Zavrtěla hlavou, zavřela stránku, kterou si prohlížela, a vstala. Protáhla se, až odhalila nahé břicho. Zamrkala jsem, když jsem uviděla, že má v pupíku piercing s červeným drahokamem, a odvrátila se. „Stejně je musím vypustit,“ řekla, když spustila ruce.</p> <p>„Díky.“ Obrátila jsem se zpátky k receptu, pečlivě jsem si přečetla, co budu potřebovat, a shromáždila věci na pultu. Když se Ivy vrátila ze zvonice, měla už jsem vše navážené. Zbývalo jen přísady zamíchat.</p> <p>„Posluž si,“ řekla, položila vývržek na pult a šla si umýt ruce.</p> <p>„Děkuju,“ zašeptala jsem. Vidličkou jsem chlupatou masu roztáhla a odtrhla z kostí tři chlupy. Zašklebila jsem se, ale připomněla si, že srst neprošla celým trávicím traktem, že ji sova jen vyvrhla.</p> <p>Sebrala jsem hrst soli a otočila se k Ivy. „Udělám solný kruh. Nepřekračuj ho, dobře?“ Když jen zírala, dodala jsem: „Jsou to potenciálně nebezpečné čáry. Nechci, aby se do kotlíku dostalo něco náhodou. Můžeš zůstat v kuchyni, jen nepřekračuj kruh.“</p> <p>Nejistě kývla. „Dobrá.“</p> <p>Docela se mi líbilo vidět ji vyvedenou z míry. Udělala jsem kruh větší než obvykle a uzavřela jsem do něj ostrůvek ve středu místnosti i se vším náčiním. Ivy se vyhoupla na pult. Oči měla dokořán zvědavostí. Pokud budu něco takového dělat často, možná se vykašlu na kauci a vyřežu do linolea kanálek. K čemu je vám kauce, když vás zabijí špatně provedené čáry?</p> <p>Srdce mi tlouklo. Už to byla nějaká doba, co jsem naposledy uzavřela kruh, a Ivyin upřený pohled mě znervózňoval. „Tak dobrá…“ zamumlala jsem. Pomalu jsem se nadechla, pročistila si mysl a zavřela oči. Pomalu jsem zaostřila druhý zrak.</p> <p>Podobné věci nedělám často, protože je to neuvěřitelně matoucí. Vítr z opačné strany reality mi zčechral vlasy. Ucítila jsem zápach spálené pryskyřice a nakrčila nos. Vzápětí mě ovládl pocit, že stojím venku, protože stěny okolo se rozplynuly do stříbřitých náznaků. Ivy, která byla ještě víc pomíjivá než kostel, zmizela úplně. Zůstala jen krajina a rostliny vykreslené narudlou září, kterou zhoustl vzduch. Zdálo se mi, jako bych stála na tomto místě v dobách, než ho objevili lidé. Zamrazilo mě na kůži, když jsem si uvědomila, že náhrobní kameny existují v obou světech, bílé a skutečné jako měsíc.</p> <p>Se zavřenýma očima jsem druhým zrakem zapátrala po nejbližší silové čáře. „U všech svatých,“ zamumlala jsem překvapeně, protože jsem rudou šmouhu moci našla rovnou na hřbitově. „Věděla jsi, že hřbitovem prochází silová čára?“</p> <p>„Ano,“ řekla Ivy tiše. Její hlas přicházel odnikud.</p> <p>Vůlí jsem se dotkla čáry. Zachvělo se mi chřípí, jak se do mě vlila moc. Zalévala mě, dokud se její poměr nevyrovnal. Univerzita stála na tak tlusté silové čáře, že se z ní dalo čerpat skoro po celém Cincinnati. Většina měst byla postavena přinejmenším na jedné. Manhattan má tři úctyhodně veliké. Největší silová čára na Východním pobřeží se táhne farmou na okraji Woodstocku. Náhoda? Neřekla bych.</p> <p>Silová čára na zahradě byla malinká, ale byla tak blízko a tak málo používaná, že jsem z ní získala víc síly než z té univerzitní kdykoli dřív. Ve skutečnosti kuchyní nevál žádný vítr, ale já na kůži cítila vánek ze záhrobí.</p> <p>Napíchnout se na silovou čáru je vzrušující, ale také nebezpečné. Nemám to ráda. Moc mnou protékala jako voda a mně připadalo, jako by po sobě zanechávala stále hustší naplaveninu. Už jsem nedokázala udržet oči zavřené, a tak jsem je prudce otevřela.</p> <p>Surrealistickou rudou vidinu záhrobí nahradila jednotvárná kuchyň. Zadívala jsem se na Ivy sedící na pultu a viděla ji očima zemské moudrosti. Někdy osoba, na kterou se díváte, vypadá úplně jinak. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že se Ivy nezměnila. Její aura − skutečná aura, ne upíří − jiskřila. Jak zvláštní. Něco hledala.</p> <p>„Proč jsi mi neřekla, že silová čára je tak blízko?“ zeptala jsem se.</p> <p>Střelila po mně pohledem. Pokrčila rameny, překřížila nohy a skopla pantofle pod stůl. „Změnilo by to něco?“</p> <p>Ne. Nezměnilo. Zavřela jsem oči, abych posílila slábnoucí druhý zrak, a uzavřela kruh. Omamná záplava latentní moci mi nebyla příjemná. Silou vůle jsem přesunula tenký proužek soli z této dimenze do záhrobí. Nahradil ho stejný kruh záhrobní reality.</p> <p>Uzavřel se tak prudce, až mě zaštípalo na kůži a vyskočila jsem. „Kristepane,“ zašeptala jsem. „Možná jsem použila trochu moc soli.“ Většina moci, již jsem přitáhla ze záhrobí, teď proudila kruhem. Zbytky, které mnou stále plynuly, ve mně budily odpor. Pozůstatky budou sílit a narůstat, dokud neprolomím kruh a nepřeruším spojení se silovou čarou.</p> <p>Obklopovala mě bariéra záhrobní reality a já ji cítila jako lehký tlak. Kruh, v němž se rychle střídaly alternativní reality, nemohlo nic překročit. Druhým zrakem jsem viděla třpytivou vlnu, rudou šmouhu, která stoupala z podlahy, klenula se a zavírala nad mojí hlavou. Polokoule sahala stejně hluboko také pod zem. Později budu muset provést podrobnější průzkum, abych se ujistila, že neprochází žádnými trubkami nebo elektrickými kabely, které by mohly narušit kruh v případě, že by se někdo aktivně snažil proniknout dovnitř.</p> <p>Otevřela jsem oči a zjistila, že mě Ivy upřeně sleduje. Nevesele jsem se usmála a odvrátila se. Můj druhý zrak se pomalu vytratil, jak nad ním převládlo normální vidění. „Je pevně zavřený,“ řekla jsem, když Ivyina aura zmizela. „Nesnaž se ho překročit. Bolelo by to.“</p> <p>Kývla a tvářila se vážně. „Vypadáš víc jako… čarodějka,“ řekla pomalu.</p> <p>Potěšeně jsem se usmála. Proč upírce neukázat, že i čarodějka má zuby? Vzala jsem nejmenší měděnou misku, měla velikost asi mých sepnutých dlaní, a postavila jsem ji na táborový plynový hořák, který mi Ivy koupila. Slabší lektvary jsem připravovala na plynovém sporáku, ale funkční plynová trubka mohla narušit kruh. „Vodu…“ zamumlala jsem, naplnila válec se stupnicí pramenitou vodou a zamžourala, abych se ujistila, že odměřuji správně. Miska zasyčela, když jsem do ní vodu nalila, proto jsem ji zvedla z plamene. „Myš, myš, myš,“ opakovala jsem si a snažila se nedat najevo, jak jsem nervózní. Od studií jsem se o něco tak složitého nepokusila.</p> <p>Ivy sklouzla z pultu a já ztuhla. Naježily se mi vlasy na krku, když ke mně zezadu přistoupila, ale nepřekročila kruh. Ustala jsem v práci a ohlédla se. Zahanbeně se zazubila a přesunula se ke stolu.</p> <p>„Nevěděla jsem, že se dokážeš spojit se záhrobím,“ řekla a posadila se k monitoru.</p> <p>Vzhlédla jsem od receptu. „Jako zemská čarodějka to nedělám často. Ale tenhle lektvar mě fyzicky změní, nevzbudí jen iluzi, že jsem myš. Kdyby se do kotlíku náhodou něco dostalo, nemusela bych být schopna čáry zrušit, mohla bych uvíznout uprostřed proměny… nebo něco podobného.“</p> <p>Vydala neutrální zvuk a já vložila myší chlupy do sítka, abych přes ně přelila mléko. Existuje celé odvětví čarodějnictví, které využívá jen silové čáry namísto lektvarů, a já dva semestry uklízela laboratoř jednoho z profesorů, abych mohla projít jen základním kurzem. Všem jsem tvrdila, že to dělám proto, že ještě nemám zvířecího důvěrníka, který sloužil jako bezpečnostní opatření, ale popravdě prostě nemám silové čáry ráda. Ztratila jsem kvůli nim dobrého přítele. Při studiu se zaměřil na silové čáry a zapadl do špatné společnosti. Nemluvě o tom, že je s nimi spojená i smrt mého otce. A taky nepomáhalo, že jsou branami do záhrobí.</p> <p>Říká se, že záhrobí kdysi bývalo rájem, odkud do našeho světa vstupovali elfové a kradli děti. Pak ale ono místo ovládli démoni a zničili ho a elfové byli nuceni přesídlit do našeho světa natrvalo. Mělo k tomu dojít ještě předtím, než se Grimmové pustili do psaní pohádek. Všechno je popsáno ve starších, barbarštějších příbězích a dějinách. Skoro všechny končí slovy: „A žili spolu šťastně v záhrobí.“ No… tak se to říkalo. Grimmové si slova „v záhrobí“ špatně vyložili a udělali z nich „až do smrti“. Fakt, že některé čarodějky používají silové čáry, pravděpodobně přispěla k dlouholetému nesprávnému výkladu, podle nějž jsou čarodějky spojenkyně démonů. Třesu se při pomyšlení, kolik životů bylo kvůli téhle chybě ztraceno.</p> <p>Jsem striktně zemská čarodějka a používám pouze amulety, lektvary a čáry. Gesta a zaklínání patří do repertoáru magie silových čar. Čarodějky, které se specializují na toto odvětví řemesla, čerpají moc přímo ze silových čar. Jedná se o drsnější magii, která je podle mého názoru méně strukturovaná a krásná, protože jí schází disciplína spojená se zemskou magií. Myslím, že magie silových čar má pouze jednu výhodu, a to že se dá správným příkazem okamžitě aktivovat. Nevýhodou je, že čarodějka nosí ve svém chi střípek záhrobí. Nezáleží na tom, že existují způsoby, jak ho izolovat od čaker. Jsem přesvědčená, že démonská nákaza záhrobí zanechá na duši šmouhu, která neustále houstne. Příliš mnoho mých přátel ztratilo schopnost rozlišovat, na které straně magického plotu stojí.</p> <p>Magie silových čar s sebou nese největší potenciál pro černou magii. Tvůrce talismanu se dá jen těžko vystopovat, ale zjistit, kdo vám proklel auto magií silových čar, je prakticky nemožné. Tím nechci říct, že všechny čarodějky silových čar jsou zlé − jejich schopnosti jsou velmi žádané v zábavním průmyslu, při kontrole počasí a v oboru bezpečnosti − ale při těsném spojení se záhrobím a s tak obrovskou mocí k dispozici je snadné ztratit morálku.</p> <p>Za to, že jsem v IBA nedosáhla prakticky žádného postupu, možná může i fakt, že jsem odmítla použít při pronásledování velkých darebáků magii silových čar. Ale copak je nějaký rozdíl v tom, jestli je dostanu talismanem nebo zaklínadlem? Získala jsem spoustu zkušeností v potírání magie silových čar zemskou magií, i když při pohledu na úspěšnost mých akcí by to jeden neřekl.</p> <p>Při vzpomínce na pyramidu ze slizových kulek u zadních dveří mě píchlo v hrudi. Přelila jsem mléko přes myší chlupy do kotlíku. Směs bublala a já zvedla misku ještě výš na trojnožce a zamíchala obsah dřevěnou lžící. Používat dřevo při míchání lektvarů není právě nejšťastnější nápad, ale všechny moje keramické lžíce byly stále prokleté a použít jiný kov než měď by mohlo mít katastrofální důsledky. Dřevěné lžíce mají tendenci reagovat jako amulety a nasávat do sebe čáry, což vede k zahanbujícím chybám, když ale lžíci po skončení namočím do slané vody, bude to v pořádku.</p> <p>Založila jsem si ruce v bok, znovu jsem si přečetla recept a nastavila minutku. Bublající směs začínala vonět po pižmu. Doufala jsem, že je to v pořádku.</p> <p>„Tak,“ řekla Ivy a dál klikala a cvakala na klávesnici. „Proplížíš se do archivu jako myš. V myší podobě ale nedokážeš otevřít kartotéky.“</p> <p>„Jenks říkal, že udělal od všeho kopie. Musíme si je jen projít.“</p> <p>Ivyina židle zapraskala, jak se opřela a přehodila si nohu přes nohu. Způsob, jakým naklonila hlavu na stranu, jasně říkal, že pochybuje o tom, že dva takoví prcci dokáží použít klávesnici. „Proč se uvnitř prostě neproměníš zpátky v člověka?“</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou a znovu zkontrolovala recept. „Transformace lektvarem přetrvá, dokud se neokoupu ve slané vodě. Kdybych chtěla, mohla bych se proměnit s pomocí amuletu, vloupat se do archivu, sundat si ho, najít, co potřebuju, v lidské podobě, zase si amulet nasadit a dostat se ven. Ale to neudělám.“</p> <p>„Proč ne?“</p> <p>Byla pořádně zvědavá a já vzhlédla od chmýří kociánku, které jsem se chystala přihodit do směsi. „Copak jsi nikdy nepoužila transformační amulet?“ zajímala jsem se. „Myslela jsem, že upíři ho používají neustále, aby se proměnili v netopýry a podobně.“</p> <p>Sklopila oči. „Někteří ano,“ řekla tiše.</p> <p>Ivy se očividně nikdy neproměnila. Přemýšlela jsem proč. Určitě na to měla dost peněz. „Použít při proměně amulet není dobrý nápad,“ řekla jsem. „Musela bych si ho na sebe přivázat nebo si ho pověsit na krk a všechny moje amulety jsou větší než myš. Bylo by to dost nepohodlné. A co kdybych ho ztratila zrovna ve chvíli, kdy bych se protahovala zdí? Spousta čarodějek už zemřela, když se proměnila zpátky ve stěně nebo v kleci.“ Otřásla jsem se a rychle zamíchala lektvar po směru hodinových ručiček. „A kromě toho,“ dodala jsem tiše, „na sobě nebudu mít žádné šaty, až se proměním zpátky.“</p> <p>„Ha!“ vyštěkla Ivy a já sebou trhla. „Teď už známe skutečný důvod. Rachel, ty jsi stydlivá!“</p> <p>Co jsem na to mohla říct? Trochu zahanbeně jsem zavřela knihu čar a postavila ji na polici pod pult, kam jsem přesunula zbytek nové knihovny. Minutka cinkla a já sfoukla plamen. V kotlíku zůstala jen trocha tekutiny. Nebude trvat dlouho, než vychladne na pokojovou teplotu.</p> <p>Utřela jsem si ruce o džíny a natáhla se přes nepořádek pro jehličku, abych se mohla píchnout do prstu. Spousta čarodějek před Zvratem předstírala mírnou formu cukrovky, aby získala tyhle užitečné věcičky zdarma. Já je nenáviděla, ale bylo to lepší než si nožem naříznout žílu jako v méně osvícených časech. Chystala jsem se píchnout do prstu, ale najednou jsem zaváhala. Ivy nemohla překročit kruh, ale včerejší noc byla v mých vzpomínkách stále živá. Spala bych v solném kruhu, kdybych mohla, ale neustálé spojení se záhrobím by mě připravilo o rozum, protože nemám zvířecího důvěrníka, který by absorboval mentální toxiny, které čáry vypouštějí. „Já… hm… potřebuju tři kapky krve, abych lektvar dokončila,“ řekla jsem.</p> <p>„Opravdu?“ V její tváři jsem neviděla ani náznak dychtivého výrazu, který u upírů předchází lovecké auře. Přesto jsem jí nedůvěřovala.</p> <p>Kývla jsem. „Možná bys měla odejít.“</p> <p>Ivy se zasmála. „Tři kapky krve z prstu nic nezpůsobí.“</p> <p>Přesto jsem váhala. Žaludek jsem měla stažený. Jak jsem si mohla být jistá, že ví, kde leží její hranice? Přimhouřila oči a na bledých lících jí naskákaly rudé skvrny. Věděla jsem, že pokud budu trvat na tom, aby odešla, urazí se. A nemínila jsem dát najevo, že se jí bojím. V kruhu jsem naprosto v bezpečí. Zastavil by i démona a s upírem si poradí hravě.</p> <p>Nadechla jsem se a píchla se do prstu. Očima jí problesklo něco černého a mě zamrazilo, nic se ale nestalo. Z ramen mi odplynulo napětí. S větší odvahou jsem z prstu vymasírovala tři kapky do lektvaru. Mléčně hnědá tekutina vypadala stejně, ale čichem jsem poznala rozdíl. Zavřela jsem oči, představila si vůni trávy a obilí a zhluboka se nadechla. Před použitím budu muset do každé dávky přidat další tři kapky krve, abych ji aktivovala.</p> <p>„Voní jinak.“</p> <p>„Cože?“ vyskočila jsem a vzápětí proklela svoji reakci. Zapomněla jsem, že tu je.</p> <p>„Tvoje krev voní jinak,“ řekla Ivy. „Po dřevu. A koření. Jako živá hlína. Lidská krev tak nevoní a ani upíří.“</p> <p>„Hm,“ zamumlala jsem a byla jsem si docela jistá, že se mi nelíbí, že cítí tři kapky krve přes půlku místnosti a bariéru záhrobí. Na druhou stranu mě uklidnilo, že ještě nikdy nepřiměla krvácet čarodějku.</p> <p>„Fungovala by moje krev?“ zajímala se.</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou a nervózně směs zamíchala. „Ne. Musí to být krev čarodějky nebo černokněžníka. Nejde o krev, ale o enzymy v ní. Působí jako katalyzátor.“</p> <p>S kývnutím přepnula počítač do pohotovostního režimu, opřela se a sledovala mě.</p> <p>Promnula jsem si špičku prstu, abych z něj setřela krvavou šmouhu. Jako většina receptů i tento vystačil na sedm dávek. Co nepoužiju dnes v noci, schovám v lahvičkách. Kdybych jimi napustila amulety, fungovaly by rok. Ale s pomocí amuletu bych se neproměnila ani za nic.</p> <p>Cítila jsem na sobě Ivyin těžký pohled, když jsem opatrně rozlévala směs do ampulek o velikosti palce a pevně je uzavírala. Hotovo. Teď už stačilo jen přerušit kruh a ukončit spojení se silovou čárou. To první je snadné, to druhé o něco složitější.</p> <p>Střelila jsem po Ivy rychlým úsměvem, pak jsem chlupatou růžovou pantoflí přerušila kruh. Tepání záhrobní moci, která se do té chvíle držela v pozadí, zesílilo. Ostře jsem se nadechla, jak veškerá moc, která do té doby plynula kruhem, vtekla do mě.</p> <p>„Co se děje?“ zeptala se Ivy ze židle ostražitě a ustaraně.</p> <p>Ze všech sil jsem se snažila pomalu dýchat, protože jsem se obávala, abych nezačala hyperventilovat. Cítila jsem se jako balón nafouknutý k prasknutí. S očima upřenýma na zem jsem mávla rukou. „Přerušila jsem kruh. Zůstaň, kde jsi. Ještě jsem neskončila,“ řekla jsem a cítila se zároveň roztěkaná a neskutečná.</p> <p>Nadechla jsem se a začala se oddělovat od čáry. Byl to souboj mezi přízemní touhou po moci a vědomím, že by mě nakonec připravila o rozum. Musela jsem ji ze sebe vytlačit, z hlavy do nohou a pak dál do země.</p> <p>Když jsem se zbavila posledních zbytků moci, poklesla mi ramena. Zavrávorala jsem a natáhla se po ostrůvku.</p> <p>„Jsi v pořádku?“ zeptala se Ivy napjatě a zblízka.</p> <p>Zalapala jsem po dechu a vzhlédla. Chytila mě za loket a držela mě na nohách. Ani jsem neviděla, kdy se pohnula. Zbledla jsem. Přes triko jsem cítila teplo jejích prstů. „Použila jsem příliš mnoho soli. Spojení bylo příliš silné. Já… už jsem v pořádku. Pusť mě.“</p> <p>Z obličeje jí zmizel ustaraný výraz. Uraženě mě pustila. Sůl jí hlasitě zakřupala pod nohama, když se vrátila ke stolu a posadila se. Tvářila se ublíženě. Nemínila jsem se omlouvat. Neudělala jsem nic špatného.</p> <p>Rozhostilo se tíživé, nepříjemné ticho. Všechny ampulky až na jednu jsem schovala do skříňky s amulety. Zadívala jsem se na ně a pocítila nával pýchy. Vyrobila jsem je. Abych je mohla prodávat, musela bych si zařídit pojištění, které by mě stálo víc, než kolik bych vydělala za rok v IBA, já sama je ale používat mohla.</p> <p>„Chceš, abych ti dneska v noci pomohla?“ zeptala se Ivy. „Nevadí mi krýt ti záda.“</p> <p>„Ne,“ vyhrkla jsem. Moje odpověď byla příliš rychlá a Ivy zamračeně svraštila obličej. Zavrtěla jsem hlavou a usmála se, abych zmírnila své odmítnutí. Přála jsem si, abych mohla říct: „Ano, prosím.“ Ale pořád jsem jí nevěřila. Nechtěla jsem se dostat do situace, kdy bych musela někomu věřit. Táta umřel, protože věřil, že mu budou krýt záda. „Pracuj sama, Rachel,“ řekl mi, když jsem seděla vedle jeho nemocničního lůžka a držela ho za ruku, zatímco jeho krev ztrácela schopnost okysličení. „Vždycky pracuj sama.“</p> <p>Stáhlo se mi hrdlo a pohlédla jsem Ivy do očí. „Pokud nedokážu setřást pár agentů, zasloužím si, aby mě zabili,“ řekla jsem a vyhnula se tak skutečnému problému. Schovala jsem do tašky skládací misku a láhev slané vody a přidala maskovací amulet, který ještě nikdo v IBA neviděl.</p> <p>„Nevyzkoušíš to napřed?“ zeptala se Ivy, když pochopila, že odcházím.</p> <p>Nervózně jsem si odhodila z tváře kudrlinu. „Připozdívá se. Určitě to bude v pořádku.“</p> <p>Ivy nevypadala zrovna šťastně. „Pokud se do rána nevrátíš, vydám se za tebou.“</p> <p>„To je fér.“ Pokud se do rána nevrátím, budu mrtvá. Ze židle jsem sebrala dlouhý zimní kabát a nasoukala se do něj. Neklidně jsem se na Ivy usmála a vyklouzla ze zadních dveří. Projdu hřbitovem a do autobusu nasednu na další ulici.</p> <p>Noční vzduch byl chladný a já se chvěla, když jsem zavírala dveře se sítí proti hmyzu. Hromádka slizových kulek u mých nohou nebyla připomínkou, kterou bych zrovna ocenila. Cítila jsem se zranitelná, proto jsem vklouzla do stínu dubu, abych počkala, dokud se mé oči nepřizpůsobí bezměsíčné noci. Bylo novoluní a měsíc až téměř do svítání nevyjde. <emphasis>Díky ti, bože, za malé laskavosti.</emphasis></p> <p>„Hej, slečno Rachel!“ ozvalo se tenoučké zabzučení a já se otočila, protože mě napadlo, že je to Jenks. Ale byl to Jax, Jenksův nejstarší syn. Předpubertální skřítek mi dělal společnost celé odpoledne, protože „nastoupil do služby“, zatímco otec spal, a já ho nejednou málem přestřihla, jak ho zvědavost přivábila nebezpečně blízko k mým nůžkám.</p> <p>„Ahoj, Jaxi. Je táta vzhůru?“ zeptala jsem se a nabídla mu ruku, aby mohl přistát.</p> <p>„Slečno Rachel,“ řekl zadýchaně, když dosedl. „Čekají na vás.“</p> <p>Srdce se mi rozbušilo. „Kolik jich je? Kde?“</p> <p>„Tři.“ Vzrušením nazelenale zářil. „Vpředu. Jsou velcí. Jako vy. Smrdí liščinou. Zahlédl jsem je, když je stařík Keasley vyháněl ze svého chodníku. Pověděl bych vám o nich dřív,“ řekl naléhavě, „ale nepřešli ulici a my už jim ukradli zbytek slizových kulek. Táta říkal, že vás nemáme otravovat, pokud nepřelezou zeď.“</p> <p>„To je v pořádku. Dobrá práce.“ Jax vzlétl a já se pohnula. „Stejně jsem plánovala projít zahradou a nasednout do autobusu o blok dál.“ Zamžourala jsem ve slabém světle a lehce klepla do Jenksova obydlí. „Jenksi,“ zašeptala jsem a zazubila se, když se ze starého jasanového pařezu ozval takřka neslyšný, podrážděný řev. „Jdeme pracovat.“10</p> <p><image xlink:href="#_8.jpg" />Pěkná žena, která seděla naproti mně v autobuse, se zvedla a chystala se vystoupit. Zastavila se ale vedle mě, příliš blízko, než aby mi to bylo milé, a já vzhlédla od Ivyiny knížky. „Tabulka 6.1,“ řekla, když jsem jí pohlédla do očí. „Stojí v ní <emphasis>všechno, </emphasis>co potřebujete vědět.“ Zavřela oči a zachvěla se jakoby rozkoší.</p> <p>Zahanbeně jsem nalistovala správnou stránku. „Legrační,“ zašeptala jsem. Byla to tabulka pomůcek a způsobů použití. Zrudla jsem. Ne že bych byla prudérní, ale některé z těch věcí… a s upírem? Možná s čarodějem. Kdyby byl úžasně nádherný. A bez použití krve. <emphasis>Možná.</emphasis></p> <p>Trhla jsem sebou, když si dřepla v uličce. Naklonila se nepříjemně blízko a vložila mi do otevřené knihy černou vizitku. „Pro případ, že byste se chtěla pobavit,“ zašeptala a usmála se, jako bychom byly spřízněné duše, čemuž jsem nerozuměla. „Nováčci září jako hvězdy a vyvolávají v nich to nejlepší. Nevadilo by mi hrát při vaší první noci druhé housle. A mohla bych vám pomoct… až by bylo po všem. Někdy zapomínají.“ Tváří jí prokmitnul strach, netrval dlouho, ale byl opravdový.</p> <p>Poklesla mi čelist a nedokázala jsem ze sebe nic vypravit, když vstala, zamířila pryč a sestoupila dolů po schodech.</p> <p>Jenks přilétl blíž a já knížku zabouchla. „Rache,“ řekl, když mi přistál na náušnici. „Co to čteš? Zabořila jsi do toho nos, sotva jsme nasedli do autobusu.“</p> <p>„Nic,“ řekla jsem s bušícím srdcem. „Ta žena. Byla člověk, že?“</p> <p>„Ta, se kterou jsi mluvila? Jo. Podle pachu je upírský lokaj. Proč?“</p> <p>„Jen tak,“ řekla jsem a schovala knížku na dno tašky. Už nikdy si ji nebudu číst na veřejnosti. Naštěstí jsem na další zastávce vystupovala. Ignorovala jsem Jenksovo neustálé vyptávání a zamířila do restaurační části obchodního centra. Dlouhý plášť mi vlál okolo kotníků, když jsem se vnořila do davu, který ještě v neděli před svítáním vyrazil nakupovat. Na toaletách jsem použila maskovací talisman, díky němuž jsem vypadala jako stařena, a doufala jsem, že tak setřesu každého, kdo mě mohl poznat. Přesto jsem považovala za rozumné zamíchat se do davu, než zamířím k sídlu IBA. Chtěla jsem zabít trochu času, sebrat odvahu a koupit Ivy náhradní čepici za tu, kterou jsem ztratila. A taky si pořídit mýdlo, které by ze mě smylo poslední stopy jejího pachu.</p> <p>Kolem krámku s amulety jsem prošla bez obvyklého toužebného zaváhání. Všechno, co jsem potřebovala, jsem si uměla vlastnoručně vyrobit, a pokud po mně někdo pátrá, bude na mě čekat právě tady. <emphasis>Nikoho ale nenapadne, že si půjdu koupit pár bot, </emphasis>pomyslela jsem si a zpomalila, když jsem míjela výkladní skříň. Kožené závěsy a tlumená světla říkaly jasněji než jméno obchodu, že tu obsluhují upíry.</p> <p><emphasis>K čertu s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tím! </emphasis>pomyslela jsem si. <emphasis>Přece žiju s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>upírkou. </emphasis>Prodavači tu nemohli být horší než Ivy. A snad jsem dost chytrá na to, abych si dokázala něco koupit, aniž bych prolila krev. Ignorovala jsem Jenksovy protesty a vešla dovnitř. Myšlenky mi zalétly k tabulce 6.1, když pohledný, koketní prodavač zahnal pryč ostatní kolegy, sotva si mě prohlédl přes brýle s dřevěnou obroučkou. Jeho jmenovka hlásala VALENTÝN a já se nemohla nabažit jeho pozornosti, když mi pomáhal vybrat pár kvalitních bot, vzdychal nad mými hedvábnými punčochami a dlouhými, studenými prsty mi hladil chodidla. Jenks čekal na chodbě na rostlině v květináči a trucoval.</p> <p>Bože, pomoz mi, ale Valentýn byl takový fešák. Musel to mít v popisu upírské práce stejně jako černé oblečení a nevtíravé flirtování. Nikomu neublíží, když se podívám, ne? Můžu se dívat a nevstoupit do klubu.</p> <p>Když jsem ale vyšla v nových, přemrštěně drahých botách ven, napadlo mě, odkud se moje nečekaná zvědavost vzala. Ivy mi prakticky přiznala, že se řídí čichem. Možná všichni upíři nevědomky vypouštějí feromony, kterými chlácholí a vábí nic netušící oběti. Snadněji tak dokáží kořist svést. Čas s Valentýnem jsem si nesmírně užila, chovala jsem se uvolněně, jako by byl můj starý přítel, a dovolila mu věci, ať už dotyky nebo slovní škádlení, které bych jindy odmítla. Setřásla jsem ze sebe tu nepříjemnou myšlenku a pokračovala v nakupování.</p> <p>Potřebovala jsem koupit omáčku na pizzu, proto jsem zašla do Velkého rajčete. Lidé bojkotují všechny obchody, které prodávají rajčata − i když odrůda T-4 Anděl byla už dávno vymýcena − a tak se dala koupit jen ve speciálním obchodě, jehož majitelům nezáleželo na tom, že polovina světové populace odmítá překročit jejich práh.</p> <p>Pocuchané nervy mě přiměly zastavit se v cukrárně. Všichni vědí, že čokoláda uklidňuje. Myslím, že o tom provedli studii. A Jenks na pět úžasných minut zmlkl, zatímco žvýkal karamel, který jsem mu koupila.</p> <p>Zastávka v Tělu a koupeli byla doslova povinností − nemohla jsem dál používat Ivyin šampón a mýdlo. Což mě přivedlo do parfumerie. S Jenksovou neochotnou pomocí jsem si vybrala nový parfém, který mi pomohl zamaskovat Ivyin pach. Jediné, co pomohlo, byla levandule. Podle Jenkse jsem páchla jako výbuch v květinářství. Mně se ta vůně taky nijak nelíbila, ale když pomůže Ivy ovládnout její instinkty, budu ji třeba i pít, nejen se v ní prostě koupat.</p> <p>Dvě hodiny před východem slunce jsem byla zpátky na ulici a mířila do archivu. Nové boty byly tak úžasně tiché, až jsem měla pocit, že se nad chodníkem vznáším. Valentýn měl pravdu. Bez zaváhání jsem zabočila do opuštěné ulice. Díky talismanu jsem pořád vypadala staře − proto po mně asi v obchodu s kůží tak divně pokukovali − ale pokud mě nikdo neviděl, tím líp.</p> <p>IBA si vybrala sídlo velmi pečlivě. Téměř všechny kanceláře v této ulici dodržovaly lidskou pracovní dobu a byly zavřené už od páteční noci. O dvě ulice dál hučela auta, ale tady panoval klid. Ohlédla jsem se přes rameno a vklouzla do uličky mezi archivem a sousední pojišťovnou. Srdce se mi rozbušilo, když jsem míjela požární dveře, u kterých mě málem zabili. Bylo marné snažit se dostat dovnitř tudy. „Vidíš někde okap, Jenksi?“ zeptala jsem se.</p> <p>„Rozhlédnu se tu,“ řekl a vydal se na průzkum.</p> <p>Následovala jsem ho pomaleji a mířila za tichým kovovým klepáním, které se neslo uličkou. Žilami mi koloval adrenalin, když jsem vklouzla mezi obrovský kontejner na odpadky a paletu s papírovou lepenkou. Po tváři se mi rozlil úsměv, když jsem zahlédla Jenkse, jak sedí na okapové rouře a kope do ní podpatky botek. „Díky, Jenksi,“ řekla jsem, sundala si tašku a položila ji na rosou zvlhlý beton.</p> <p>„Žádný problém.“ Vzlétl a usadil se na okraji kontejneru. „Pro lásku Zvoněnky,“ zasténal a zacpal si nos. „Víš, co tu je?“ Střelila jsem po něm pohledem. To ho povzbudilo, proto dodal: „Tři dny staré lasagne, kelímky od pěti různých druhů jogurtu, spálený popcorn…“ Zaváhal, zavřel oči a zavětřil. „Mexický. Milión obalů od bonbónů a někdo tu strašně miluje burrito.“</p> <p>„Jenksi? Sklapni.“ Tiché syčení pneumatik mě přimělo ztuhnout, ale i tvor s nejlepším nočním viděním by měl problém mě tady vzadu vypátrat. Ulička páchla tak příšerně, že jsem si nemusela dělat starosti s dlaky. Přesto jsem počkala, dokud se v ulici znovu nerozhostilo ticho, potom jsem hrábla do tašky, vytáhla detekční amulet a jehličku. Píchnutí bylo tak ostré, že jsem sebou trhla. Vymáčkla jsem na amulet potřebné tři kapky krve. Okamžitě vsákly a dřevěná placka se slabě zeleně rozzářila. Vydechla jsem. Ani jsem si neuvědomila, že jsem zadržela dech. Až na Jenkse a mě nebyla v okolí žádná jiná rozumná bytost − a o Jenksově rozumu jsem občas pochybovala. Bylo tu dost bezpečno na to, abych se proměnila v myš.</p> <p>„Tady,“ řekla jsem Jenksovi a opřela placku o okraj kontejneru vedle něj, „sleduj amulet a řekni mi, kdyby začal zářit červeně.“</p> <p>„Proč?“</p> <p>„Prostě to udělej!“ zašeptala jsem. Posadila jsem se na balík papírů, rozvázala si nové boty, svlékla ponožky a bosé nohy postavila na beton. Byl studený a vlhký od deště a mně unikl tichý znechucený zvuk. Střelila jsem rychlým pohledem po ústí uličky a schovala boty i kabát z dohledu za popelnici s potrhaným papírem. Cítila jsem se jako závislák na síře, když jsem podřepla v kanálu a vytáhla lahvičku s lektvarem. „Jsi fakt úžasná, Rache,“ zašeptala jsem, když jsem si vzpomněla, že jsem si nenachystala neutralizační misku.</p> <p>Byla jsem si jistá, že by Ivy věděla, co dělat, kdybych se doma objevila v myší podobě, ale nikdy by mi nedovolila na to zapomenout. Slaná voda hlasitě žbluňkala, když jsem ji nalévala do misky, prázdnou bandasku jsem pak schovala zpátky do tašky. Víčko ampulky přistálo s cvaknutím v kontejneru a já sebou trhla, když jsem si z tepajícího prstu vymasírovala další tři kapky krve. Nepříjemný pocit ale zmizel, když krev ukápla do lektvaru a ten začal vonět prohřátou loukou.</p> <p>Žaludek se mi stáhl, jakmile jsem poklepala na ampulku a promíchala její obsah. Nervózně jsem si utřela ruku o džíny a vzhlédla k Jenksovi. Uvařit lektvar je snadné. Těžké je věřit, že jste ho namíchali správně. Když přišlo na věc, dělila čarodějku od černokněžníka právě odvaha. <emphasis>Jsem čarodějka, </emphasis>řekla jsem si a cítila, jak mě zebou nohy. <emphasis>Uvařila jsem ho správně. Stane se ze mě myš a koupelí ve slané vodě se proměním zpátky.</emphasis></p> <p>„Slib mi, že když to nevyjde, neřekneš nic Ivy?“ požádala jsem Jenkse, který se ihned zazubil a rošťácky si stáhl čepici hlouběji do čela.</p> <p>„Co za to dostanu?“</p> <p>„Nepostříkám tvůj pařez sprejem proti mravencům.“</p> <p>Povzdychl si. „Prostě to udělej,“ pobídl mě. „Rád bych se vrátil domů dřív, než vyjde slunce. Skřítci v noci spí, víš?“</p> <p>Olízla jsem si rty. Bylo mi tak úzko, že jsem nedokázala přijít se žádnou chytrou poznámkou. Ještě nikdy jsem se neproměnila. Chodila jsem na hodiny, to ano, ale školné nepokrývalo nákup profesionálního transformačního lektvaru a pojištění odpovědnosti studentům zakazovalo zkoušet vlastní lektvary. Pojištění odpovědnosti. Musíte ho milovat.</p> <p>Prsty jsem pevně sevřela ampulku a srdce mi pádilo. Bude to moc bolet.</p> <p>Bleskurychle jsem zavřela oči a převrátila do sebe obsah lahvičky. Lektvar byl hořký a já ho spolkla na jeden doušek, přičemž jsem se snažila nemyslet na tři myší chlupy. Fuj.</p> <p>Žaludek se mi křečovitě stáhl a já se zlomila v pase. Zalapala jsem po dechu a ztratila rovnováhu. Řítila jsem se obličejem na studený beton, proto jsem zvedla ruku, abych zbrzdila pád. Byla černá a chlupatá. <emphasis>Funguje to! </emphasis>pomyslela jsem si nadšeně i vyděšeně zároveň. Nebylo to tak špatné.</p> <p>Potom se mi do páteře vpálila ostrá bolest. Připadalo mi, jako by mi od lebky dolů po páteři přeběhl modrý oheň. Vykřikla jsem a zpanikařila, když se mi do uší zařízlo hrdelní vřísknutí. Žilami mi koloval žhavý led.</p> <p>Zachvátila mě křeč a agonie mě okradla o dech. Přepadla mě hrůza, protože jsem měla před očima černo. Poslepu jsem zašmátrala okolo a slyšela děsivé škrábání. „Ne!“ zavřeštěla jsem. Bolest narůstala, potlačovala vše ostatní a pohlcovala mě.11</p> <p><image xlink:href="#_9.jpg" />„Rache? Rachel, vzbuď se. Jsi v pořádku?“ Vřelý, tichý, neznámý hlas mě jako černá nit vlekl z bezvědomí. Protáhla jsem se a ucítila, že mi pracují jiné svaly než obvykle. Rychle jsem otevřela oči a viděla všechno v odstínech šedé. Jenks stál přede mnou s rozkročenýma nohama a rukama založenýma v bok. Vypadal šest stop vysoký. „Do prdele!“ zaklela jsem a uslyšela drsné zapištění. Byla ze mě myš. Byla ze mě zatracená myš!</p> <p>Ovládla mě panika, když jsem si vzpomněla na bolest při transformaci. Při proměně zpátky to zažiju znovu. Není divu, že se transformaci dneska už skoro nikdo nevěnuje. Bolí to jako čert.</p> <p>Strach ustoupil a já vylezla z hromádky oblečení. Srdce mi tlouklo děsivě rychle. Dusil mě silný pach levandule, kterým bylo mé oblečení doslova prosycené. Ohrnula jsem nos a snažila se nezalknout, když jsem si uvědomila, že cítím alkohol, který na sebe vázal květinovou vůni. A pod tím vším lpěla popelavá vůně připomínající kadidlo, kterou jsem si spojovala s Ivy. Napadlo mě, jestli má upír nos stejně citlivý jako myš.</p> <p>Chvíli jsem na čtyřech nohách vrávorala, pak jsem se přitiskla k zemi a rozhlédla se novýma očima. Ulička byla najednou velká jako skladiště a černé nebe nade mnou vypadalo hrozivě. Všechno jsem viděla v odstínech šedé a bílé. Byla jsem barvoslepá. Vzdálený provoz mi najednou připadal příšerně hlasitý a zápach v uličce mě připravoval o čich. Jenks měl pravdu. Někdo tu opravdu miluje burrito.</p> <p>Noc se mi ihned zdála mnohem studenější. Obrátila jsem se zpátky k oblečení a snažila se ukrýt šperky. Příště nechám všechno doma a s sebou si vezmu jen nůž na kotníku.</p> <p>Otočila jsem se k Jenksovi a překvapeně sebou trhla. <emphasis>Páni, kotě! </emphasis>Jenks najednou vypadal přímo ďábelsky. Měl silná, svalnatá ramena, díky nimž dokázal tak rychle létat, štíhlý pas a statnou postavu. Kštice vlasů mu rafinovaně padala do čela a dodávala mu rošťácký vzhled. Křídla měl protkaná jiskřící pavučinou. Jak jsem tak na něj koukala z perspektivy jeho výšky, už jsem se nedivila, že má víc dětí než tři páry králíků.</p> <p>A jeho šaty… dokonce i v černobílé vypadaly úchvatně! Lem a límec košile zdobily výšivky náprstníků a kapradin. Černý šátek na hlavě, který dříve býval rudý, měl vyložený malinkými jiskřičkami v úchvatných vzorech.</p> <p>„Hej, Šťabajzno,“ řekl vesele a mým hlodavčím uším připadal jeho hlas překvapivě hluboký a sytý. „Fungovalo to. Kde jsi našla norkový lektvar?“</p> <p>„Norek?“ zeptala jsem se, ale vyrazila jen zakviknutí. Odtrhla jsem od něj oči a zadívala se na své ruce. Palce jsem měla maličké, ale prsty tak mrštné, že na tom skoro nezáleželo. Z jejich konečků vyrůstaly ostré drápky. Zvedla jsem je a přejela si po trojúhelníkovém čenichu, a když jsem se ohlédla, uviděla jsem dlouhý, huňatý ocas. Celé mé tělo tvořila jedna dlouhá, mrštná linie. Ještě nikdy jsem nebyla takhle hubená. Zvedla jsem nohu a uviděla, že mám bílé tlapky s malinkými bílými polštářky. Jen těžko jsem dokázala odhadnout svoji velikost, ale byla jsem mnohem větší než myš, spíše jsem připomínala přerostlou veverku.</p> <p><emphasis>Norek? </emphasis>pomyslela jsem si, posadila se a prohrábla si tlapkami tmavou srst. Není to bezva? Otevřela jsem tlamičku a přejela si po zubech. Po zákeřně ostrých zubech. Nebudu si muset dělat starosti s kočkami − byla jsem skoro stejně velká jako ony. Ivyiny sovy jsou lepší lovci, než jsem si myslela. Cvakla jsem zuby a pohlédla vzhůru na nebe. Sovy. Pořád jsem se musela bát sov. A psů. A všeho většího, než jsem já. Co dělal norek ve městě?</p> <p>„Vypadáš dobře, Rache,“ řekl Jenks.</p> <p>Zalétla jsem k němu pohledem. <emphasis>To ty taky, mužíku. </emphasis>Přemýšlela jsem, jestli existuje lektvar, který by dokázal člověka zmenšit na velikost skřítka. Pokud vypadali všichni skřítci podobně jako Jenks, možná by stálo za to smrsknout se a strávit dovolenou v cincinnatských zahradách. Udělám ze sebe Malenku a budu šťastná žena.</p> <p>„Uvidíme se na střeše, dobře?“ dodal a zazubil se, když si všiml, jak ho okukuju. Znovu jsem kývla a sledovala, jak letí vzhůru. <emphasis>Anebo bych mohla najít způsob, jak skřítka zvětšit.</emphasis></p> <p>Mé roztoužené povzdychnutí vyznělo jako podivné vypísknutí. Pospíšila jsem si za Jenksem. Vyhnula jsem se louži, která tu zůstala po včerejším dešti, pustila se lehce vzhůru okapem a vousky se přitom otírala o jeho stěny. S potěšením jsem si všimla, že se díky ostrým drápkům snadno udržím i na hladkém kovu. Mohly by být stejně dobrou zbraní jako moje zuby.</p> <p>Když jsem se dostala nahoru na plochou střechu, lapala jsem po dechu. Vyklouzla jsem ladně z roury a přehopkala do stínu klimatizace, odkud na mě volal Jenks. Zlepšil se mi sluch, jinak bych ho určitě neslyšela.</p> <p>„Tady, Rache,“ volal. „Někdo ohnul ochrannou mříž.“</p> <p>Připojila jsem se k němu u klimatizace a vzrušeně mrskala hedvábným ocasem. V jednom z rohů ochranné mříže scházel šroub. A co bylo ještě lepší, mříž byla ohnutá. Jenks ji nadzvedl a já se lehce protáhla dovnitř. Uvnitř jsem se přikrčila, abych počkala, dokud se mé oči nepřizpůsobí hustší tmě, zatímco Jenks poletoval sem a tam. Postupně jsem zaostřila na další mříž. Povytáhla jsem hlodavčí obočí, když Jenks odsunul stranou vyříznutý kus ve tvaru trojúhelníku. Očividně našel neoficiální zadní vchod do archivu IBA.</p> <p>S novou sebejistotou jsme vlezli do větracího systému budovy. Jenks ani na okamžik nezavřel pusu a neustálé poznámky o tom, jak snadno bychom se tu mohli ztratit a umřít hlady, nijak nepomáhaly. Brzy nám bylo jasné, že bludiště větracích šachet někdo často používá. Propady a prudší klesání byly vybavené asi centimetr silným provazem a páchlo to tu silně po jiných zvířatech. Dalo se jít jen jedním směrem, a to dolů, a i když jsme několikrát špatně odbočili, nakonec jsme přece jen našli cestu ke známému prostoru archivu.</p> <p>Ventilační šachta, v níž jsme se ocitli, se nacházela přímo nad terminály. V tlumeném svitu kopírek se nic nehýbalo. Na ošklivém rudém koberci stály sterilní čtvercové stoly s plastovými židlemi. Do stěn byly zabudovány kartotéky, v nichž se nacházely jen aktivní záznamy, pouhý zlomek špíny, kterou IBA vyšťourala na inderlanďany a lidi, živé i mrtvé. Většina záznamů se uchovávala v elektronické podobě, ale papírové kopie složek zůstávaly v kartotékách dalších deset let, u upírů padesát.</p> <p>„Připraven, Jenksi?“ zeptala jsem se, protože jsem zapomněla, že jen zapištím. Na stole u dveří jsem cítila praženou kávu a cukr a zakručelo mi v žaludku. Lehla jsem si, natáhla pracku skrz mřížku a odřela si loket, jak jsem se nešikovně snažila dosáhnout na otvírací páčku. Kryt nečekaně povolil a s hlasitým zaskřípáním se zhoupl na pantech. Přikrčila jsem se ve stínech a počkala, dokud se mi nezpomalil puls, teprve pak jsem vystrčila nos ven.</p> <p>Chystala jsem se vyšoupnout ven provaz, který tam někdo připravil, Jenks mě ale zastavil. „Počkej,“ zašeptal. „Postarám se o kamery.“ Zaváhal a křídla mu potemněla. „Ty o tom, hm, nikomu neřekneš, že ne? Je to taková, hm, skřítkovská věc. Pomáhá nám to pohybovat se bez povšimnutí.“ Utrápeně na mě pohlédl a já zavrtěla hlavou.</p> <p>„Díky,“ řekl a seskočil do prázdna. Vzápětí byl zpátky, usadil se na okraji otvoru a klátil nohama. „Hotovo,“ řekl. „Spustil jsem patnáctiminutovou smyčku. Pojď dolů. Ukážu ti, na co se Francis díval.“</p> <p>Vytlačila jsem lano z potrubí a spustila se po něm dolů. Díky drápkům to šlo lehce.</p> <p>„Udělal extra kopii všeho, co chtěl,“ řekl Jenks. Čekal na mě u recyklačního koše vedle kopírky. Zazubil se, když jsem koš převrátila a začala se v něm hrabat. „Spouštěl jsem kopírku zevnitř. Nedokázal přijít na to, proč se mu všechno kopíruje dvakrát. Internista si o něm myslel, že je idiot.“</p> <p>Vzhlédla jsem a z celého srdce toužila říct: „Francis je idiot.“</p> <p>„Věděl jsem, že budeš v pořádku,“ řekl Jenks a třídil přitom papíry do dlouhé řady na podlaze. „Ale bylo fakt těžké tu jen tak sedět a nic nedělat, když jsem tě slyšel utíkat. Už to po mně nikdy nechtěj, dobře?“</p> <p>Sevřela jsem čelisti. Nevěděla jsem, co říct, a tak jsem jen kývla. Jenks je lepší pomocník, než jsem si myslela. Styděla jsem se za to, jak jsem ho podceňovala. Srovnala jsem papíry do správného pořadí. Nebylo jich moc, a čím déle jsem četla, tím zklamanější jsem byla.</p> <p>„Podle tohohle,“ řekl Jenks a postavil se s rukama v bok na první papír, „je Trent posledním žijícím členem své rodiny. Rodiče mu zemřeli za podivných okolností, které přímo zavání magií. Podezřívali tehdy skoro celou domácnost. Trvalo tři roky, než to FIK a IBA vzdaly a oficiálně se rozhodly nechat to být.“</p> <p>Přelétla jsem pohledem zprávu vyšetřovatele IBA. Zacukala jsem vousky, protože jsem poznala jeho jméno: Leon Bairn, ze kterého zůstal jen mastný flek. Zajímavé.</p> <p>„Jeho rodiče se odmítli přihlásit jak k lidem, tak i inderlanďanům,“ řekl Jenks, „stejně jako Trent. A nezůstalo z nich dost na pitvu. Stejně jako jeho rodiče i Trent zaměstnává jak inderlanďany, tak lidi. Každého až na víly a skřítky.“</p> <p>Není divu. Proč riskovat obvinění z diskriminace?</p> <p>„Vím, na co myslíš,“ řekl Jenks. „Ale nepřiklání se ani na jednu stranu. Za osobní sekretářku má vždy černokněžnici. Jeho chůva byla člověk s jistou pověstí a na Princetonu bydlel se smečkou dlaků.“ Jenks se zamyšleně podrbal na hlavě. „Nepřipojil se k žádnému bratrstvu. V záznamech to není, ale říká se, že není dlak, upír ani nic podobného.“ Když jsem pokrčila rameny, pokračoval: „Trent nevoní správně. Mluvil jsem se skřítkou, která si k němu přičichla, když kryla záda jednomu z agentů v Trentových stájích. Prý nejde o to, že nevoní jako člověk, na jeho pachu je ale něco, co přímo křičí inderlanďan.“</p> <p>Zamyslela jsem se nad lektvarem, kterým jsem dneska v noci změnila svůj vzhled. Otevřela jsem tlamičku, abych se zeptala Jenkse, ale zase jsem ji sklapla. Dokázala jsem jen pištět. Jenks se zakřenil a vytáhl z kapsy zlomenou tužku. „Budeš to muset hláskovat,“ řekl a na spodní okraj jedné ze stránek napsal abecedu.</p> <p>Vycenila jsem zuby, ale on se jen rozesmál. Neměla jsem na vybranou. Pobíhala jsem po papíře jako po magické hrací desce a ukazovala. „Lektvar?“</p> <p>Jenks pokrčil rameny. „Možná. Ale to by skřítka vycítila, stejně jako já cítím pod pachem norka čarodějku. Ale pokud jde o převlek, vysvětlovalo by to, proč má za sekretářky černokněžnice. Čím častěji magii používáš, tím silněji jí páchneš.“ Tázavě jsem na něj pohlédla, proto dodal: „Všechny čarodějky voní stejně, ale ty, které používají magii nejčastěji, voní nejsilněji, víc nadpozemsky. Ty teď zrovna voníš nedávným čarováním. Dneska v noci ses spojila se záhrobím, že?“</p> <p>Nebyla to otázka a já se překvapeně posadila na zadní. Poznal to z mého pachu?</p> <p>„Trent možná nechává za sebe čarovat někoho jiného,“ řekl Jenks. „Dokázal by tak maskovat svůj pach talismanem. Totéž platí pro dlaky a upíry.“</p> <p>Najednou mě něco napadlo a vyhláskovala jsem: „Ivyin pach?“</p> <p>Jenks nervózně třepotal křídly, ještě než jsem skončila. „Hm, jo,“ vykoktal. „Ivy smrdí. Buďto popíjela krev jen občas a nechala toho minulý týden, nebo praktikovala často a přestala tak před rokem. To nedokážu říct. Asi něco mezi tím. Možná.“</p> <p>Zamračila jsem se − jak jen se norek může zamračit. Tvrdila, že přestala před třemi lety. Musela praktikovat velmi, velmi často. Nádhera.</p> <p>Pohlédla jsem na hodiny. Docházel nám čas. Netrpělivě jsem se vrátila k Trentovu skrovnému záznamu. Podle IBA žije a pracuje v rozlehlém sídle za městem. Chová tam závodní koně, ale největší část jeho příjmů pochází z farmaření: na jihu pěstuje pomeranče a pekanové ořechy, na pobřeží jahody a na Středozápadě pšenici. U východního pobřeží má dokonce ostrov, kde pěstuje čaj. To všechno už jsem věděla. Psali o tom v novinách.</p> <p>Trent vyrostl jako jedináček. Matku ztratil v deseti, otec mu zemřel, když byl prvním rokem na vysoké. Jeho rodiče měli dvě další děti, nedožily se ale dospělosti. Lékař odmítl vydat jejich záznamy bez soudního příkazu a krátce nato jeho kancelář vyhořela. Byla tragédie, že doktor té noci pracoval dlouho a nedostal se ven. <emphasis>Kalamackovi neriskovali, </emphasis>pomyslela jsem si suše.</p> <p>Posadila jsem se a zacvakala zuby. Nebylo tu nic, co bych mohla použít. Tušila jsem, že záznamy FIK, kdybych se k nim nějakým zázrakem dostala, by mi pomohly ještě míň. Někdo si dal spoustu práce s tím, aby se toho o Kalamackových vědělo co nejméně.</p> <p>„Promiň,“ řekl Jenks. „Vím, že jsi na ty záznamy fakt spoléhala.“</p> <p>Pokrčila jsem rameny, nahrnula papíry na hromádku a odtáhla je zpátky do koše. Nedokážu ho sice znovu postavit, ale aspoň to bude vypadat, jako že se jen převrátil a nikdo se v něm nehrabal.</p> <p>„Chceš doprovodit Francise, až ho půjde vyslechnout kvůli smrti sekretářky?“ zeptal se Jenks. „Má s Kalamackem schůzku v pondělí v poledne.“</p> <p><emphasis>V poledne, </emphasis>pomyslela jsem si. Jak bezpečné. Pro inderlanďany to není směšně brzy a pro lidi je to naopak naprosto rozumná hodina. Možná bych mohla Francise doprovodit a pomoct mu. Vycenila jsem hlodavčí zuby v úsměvu. Francisovi to nebude vadit. Může to být moje jediná šance, jak na Trenta něco vyhrabat. Kdybych dokázala, že obchoduje se sírou, vyplatila bych se tím ze smlouvy.</p> <p>Jenks vzlétl, postavil se na koš a trhaně mával křídly, aby udržel rovnováhu. „Nebude ti vadit, když tě doprovodím a Trenta očichám? Vsadím se, že dokážu říct, co je.“</p> <p>Cukala jsem fousky a přemýšlela. Bylo by dobré mít s sebou druhý pár očí. Mohla bych se svézt s Francisem. Ale ne jako norek. Pravděpodobně by ječel jako malá holka a házel po mně věci, kdyby mě našel na zadním sedadle. „Později,“ vyhláskovala jsem. „Doma.“</p> <p>Jenks se lstivě zazubil. „Než půjdeme, chceš vidět svoje záznamy?“</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou. Viděla jsem je mnohokrát. „Ne,“ hláskovala jsem. „Chci je zničit.“12</p> <p><image xlink:href="#_10.jpg" />„Musím si pořídit auto,“ zašeptala jsem, když jsem seskočila ze schůdků autobusu. Rychle jsem škubla kabátem, aby mi ho nepřivřely dveře, a zadržela jsem dech, dokud autobus v oblaku zplodin neodfuněl. „A brzy,“ dodala jsem a přitáhla si tašku blíž.</p> <p>Už celé dny jsem se pořádně nevyspala. Sůl mi zaschla na kůži a příšerně svědila. Snad každých pět minut jsem se uhodila do puchýře na šíji. Jenks byl mrzutý, protože jeho tělo už zpracovalo cukr z karamelu a začínal být utahaný. Krátce řečeno, nebyli jsme právě nejlepší společnost.</p> <p>Východní obzor prozářil falešný úsvit a krásně modré nebe zprůsvitnělo. Ptáci hlasitě švitořili a v ulicích panoval klid. Vzduch byl chladný a já byla ráda, že jsem si vzala kabát. Odhadovala jsem, že slunce vyjde asi za hodinu. Čtyři ráno v červnu, zlatá hodina, kdy všichni hodní upíři už pěkně spinkají a moudří lidé ještě nevytáhli nosy z domu kvůli rannímu vydání novin. „Já se tak strašně těším do postele,“ zašeptala jsem.</p> <p>„Dobrý večer, slečno Morganová,“ ozval se hrubý hlas a já se bleskurychle otočila a podřepla v obraně.</p> <p>Jenks se na mojí náušnici uštěpačně zachechtal. „Soused,“ řekl suše. „Ježíši, Rache. Přece dávám pozor, ne?“</p> <p>S tlukoucím srdcem jsem se pomalu napřímila a cítila se tak stará, jak jsem díky amuletu vypadala. Proč není v posteli? „Spíše dobré ráno,“ řekla jsem a přistoupila ke Keasleyho brance. Seděl nehybně v houpacím křesle a tvář ukrýval ve stínu.</p> <p>„Byla jste nakupovat?“ zakýval nohou na znamení, že si všiml nových bot.</p> <p>Unaveně jsem se opřela o plot. „Nechcete kus čokolády?“ zeptala jsem se a on pokynul, ať vstoupím.</p> <p>Jenks ustaraně zahučel. „Slizové kulky dosáhnou dál než můj čich, Rache.“</p> <p>„Je to osamělý starý muž,“ zašeptala jsem a otevřela branku. „Chce čokoládu. A kromě toho vypadám jako stařena. Pokud se někdo dívá, bude mě považovat za jeho holku.“ Tiše jsem branku zavřela a měla jsem dojem, jako by Keasley skryl zívnutím úsměv.</p> <p>Jenks si tichounce a dramaticky vzdychl. Tašku jsem odložila na verandu a posadila se na nejvyšší schod. Zkroutila jsem se, vytáhla z kapsy kabátu papírový sáček a podala ho Keasleymu.</p> <p>„Ach…“ řekl, když uviděl značku koně s jezdcem na pytlíku. „Pro některé věci stojí za to riskovat.“ Vybral si hořkou čokoládu, přesně jak jsem čekala. V dálce zaštěkal pes. Žvýkal a díval se přese mě do tiché ulice. „Byla jste v obchodním centru.“</p> <p>Pokrčila jsem rameny. „Mimo jiné.“</p> <p>Jenksova křídla mi ovívala krk. „Rachel…“</p> <p>„Klid, Jenksi,“ obořila jsem se na něj naštvaně.</p> <p>Keasley bolestivě pomalu vstal. „Ne. Má pravdu. Je pozdě.“</p> <p>Keasleyho hloupé poznámky a Jenksovy instinkty mě najednou přiměly zostražitět. Pes znovu zaštěkal a já vyskočila na nohy. Vzpomněla jsem si na hromádku slizových kulek před dveřmi. Možná jsem to měla bez ohledu na převlek vzít hřbitovem.</p> <p>Keasley se rozbolavěle šoural ke dveřím. „Dávejte si dobrý pozor, slečno Morganová. Jakmile zjistí, že dokážete proklouznout okolo nich, změní taktiku.“ Otevřel dveře a vešel dovnitř. Dveře proti hmyzu se naprosto tiše zavřely. „Děkuji za čokoládu.“</p> <p>„Není zač,“ zašeptala jsem, i když jsem se odvracela, protože jsem věděla, že mě uslyší.</p> <p>„Děsivý stařík,“ řekl Jenks a houpal se mi na náušnici, když jsem mířila přes ulici k motorce zaparkované před kostelem. Falešný úsvit se odrážel v chromování a já přemýšlela, jestli si Ivy vyzvedla svoji motorku v dílně.</p> <p>„Možná mi ji půjčí,“ přemýšlela jsem nahlas a uznale si ji prohlížela, když jsem šla okolo. Byla celá lesklá a černá se zlatým zdobením a hedvábnou kůží. Jako z komiksu. Mňam. Závistivě jsem přejela rukou po sedadle a zanechala šmouhu v místě, kde jsem setřela rosu.</p> <p>„Rache!“ vřískl Jenks. „K zemi!“</p> <p>Padla jsem na zem. Srdce mi bušilo a dlaněmi jsem škrábla o chodník. Nad hlavou mi něco prosyčelo. Adrenalin mě zalil tak rychle, až mě rozbolela hlava. Překulila jsem se za motorku a dostala ji tak mezi sebe a protější stranu ulice.</p> <p>Zadržela jsem dech. V keřích a bujném podrostu se nic nepohnulo. Přitáhla jsem si blíž tašku a hrábla do ní.</p> <p>„Zůstaň dole,“ syčel Jenks. Hlas mě napjatý a křídla protkaná nachem.</p> <p>Píchla jsem se do prstu a vyskočila na nohy. Uspávací talisman se zaktivuje za čtyři a půl vteřiny, můj nejlepší čas. Nijak mi to ale nepomůže, pokud nepřítel zůstane v křoví. Možná bych ho po něm mohla hodit. Pokud se podobné útoky stanou pravidlem, měla bych investovat do slizové pistole. Já se ale nepřátelům stavím raději tváří v tvář a srážím je do bezvědomí. Schovávat se v křoví jako ostřelovač je laciné, ale nemůžu si vybírat…</p> <p>Chytila jsem talisman za provázek, aby mě taky nezasáhl, a čekala.</p> <p>„Schovej to,“ řekl Jenks a uvolnil se, když nás znenadání obklopila tlupa poletujících dětí. Vířily okolo a štěbetaly tak rychle a pisklavě, že jsem jim nerozuměla. „Jsou pryč,“ dodal Jenks. „Omlouvám se. Věděl jsem, že tu jsou, ale…“</p> <p>„Tys o nich věděl?“ vyjekla jsem a trhla hlavou tak prudce, až mě zabolelo za krkem. Zaštěkal pes a já ztišila hlas. „Co to mělo, k čertu, znamenat?“</p> <p>Zakřenil se. „Musel jsem je vylákat z úkrytu.“</p> <p>Navztekaně jsem se postavila. „Bezva. Díky. Příště mi dej vědět, když mě použiješ jako návnadu.“ Vytřepala jsem si plášť a ušklíbla se, když jsem si uvědomila, že jsem rozmačkala čokoládu.</p> <p>„No tak, Rache,“ chlácholil mě a vznášel se mi přitom vedle ucha. „Kdybych ti o nich řekl, nereagovala bys přirozeně a víly by prostě počkaly a zaútočily, až bych nedával pozor.“</p> <p>Poklesla mi čelist. „Víly?“ zopakovala jsem a zamrazilo mě. Denon se musel úplně zbláznit. Víly jsou drahé, strašně drahé. Možná mu ale daly slevu, aby se mi pomstily za tu věc se žábou.</p> <p>„Jsou pryč,“ řekl Jenks, „ale být tebou, nezůstával bych venku dlouho. Doslechl jsem se, že dlaci usilují o další šanci zlikvidovat tě.“ Sundal si červený šátek a podal ho synovi. „Jaxi, ty a tvé sestry si můžete nechat jejich katapult.“</p> <p>„Díky, tati!“ Malinký skřítek vylétl vzrušením dobrého půl metru do vzduchu. Uvázal si červený šátek okolo pasu a spolu se šesti dalšími skřítky odbzučel přes ulici.</p> <p>„Buďte opatrní!“ zakřičel za nimi Jenks. „Mohla by to být past!“</p> <p><emphasis>Víly, </emphasis>pomyslela jsem si, objala se pažemi a rozhlédla se po tiché ulici. Do prdele.</p> <p>Zbytek Jenksových dětí se shlukl okolo, všechny švitořily najednou a snažily se tatínka odtáhnout pryč. „Ivy tu někoho má,“ řekl Jenks a začal stoupat vzhůru, „ale zdá se, že je v pořádku. Vadilo by ti, kdybych šel do postele?“</p> <p>„Jdi,“ řekla jsem a pohlédla na motorku. Takže přece jen nebyl Ivyina. „A díky.“</p> <p>Vzlétli jako hejno světlušek. V patách jim letěl Jax se sestrami a společně nesli katapult stejně maličký, jako byli oni sami. Se suchým šustěním křídel a pokřikováním zmizeli za kostelem a nechali mě na tiché ulici samotnou.</p> <p>Otočila jsem se a vyšourala se nahoru po kamenných schodech. Znovu jsem se rozhlédla a všimla si, že na jediném osvětleném okně zapadl závěs. <emphasis>Show skončila. Jděte spát, Keasley, </emphasis>pomyslela jsem si, zatáhla za těžké dveře a vklouzla dovnitř. Když jsem je za sebou opatrně zavřela a zasunula dobře naolejovanou zástrčku na místo, hned jsem se cítila líp, i když jsem věděla, že zabijáci IBA by tak jako tak dveře nepoužili. <emphasis>Víly? Denon musí být pořádně namíchnutý.</emphasis></p> <p>Unaveně jsem vydechla, opřela se o silné dřevo a snažila se z mysli vytěsnit nadcházející ráno. Toužila jsem se prostě osprchovat a jít do postele. Jak jsem pomalu procházela prázdným sanktuáriem, dolehla ke mně z obýváku tichá jazzová hudba a Ivyin rozčilený hlas.</p> <p>„Zatraceně, Kiste,“ slyšela jsem, když jsem vstoupila do tmavé kuchyně. „Pokud se okamžitě nezvedneš z toho křesla, vyhodím tě na slunce.“</p> <p>„Klídek, Tamwoodová. Nic neudělám,“ odpověděl nový hlas. Byl mužský a hluboký, ale zazníval v něm náznak kňourání, jako by muž, kterému patřil, byl zvyklý získat skoro vše, co si zamanul. Zastavila jsem se a hodila použité amulety do misky se slanou vodou vedle ledničky. Pořád se daly použít, ale věděla jsem, že není moudré nechat kolem povalovat zaktivované amulety.</p> <p>Hudba s nepříjemnou nečekaností ztichla. „Ven,“ poručila Ivy tiše. „Hned.“</p> <p>„Ivy?“ zavolala jsem, protože mě přemohla zvědavost. Jenks říkal, že návštěvník je v pohodě. Tašku jsem nechala na pultu v kuchyni a zamířila do obýváku. Mé vyčerpání přemohlo bodnutí zlosti. Nemluvily jsme o tom, ale předpokládala jsem, že dokud na mě bude vypsaná odměna, budeme se snažit nepoutat pozornost.</p> <p>„Ach,“ posmíval se neznámý Kist. „Je zpátky.“</p> <p>„Chovej se slušně,“ varovala ho Ivy, když jsem vešla do místnosti. „Jinak z tebe sedřu kůži.“</p> <p>„Slibuješ?“</p> <p>Udělala jsem tři kroky do obýváku a s trhnutím se zastavila. Můj vztek nahradil primitivní instinkt. V Ivyině křesle se rozvaloval do kůže oblečený upír a zdálo se, jako by sem patřil. Nohy v neposkvrněných botách měl položené na konferenčním stolku a Ivy je znechuceně shodila dolů. Pohnula se rychleji než kdykoli dřív. Rozzlobeně od něj odstoupila, vysadila bok do strany a agresivně si založila paže na hrudi. Hodiny na krbové římse hlasitě tikaly.</p> <p>Kist nemohl být mrtvý upír − vstoupil na svěcenou půdu a slunce už téměř vycházelo − ale, páni, jestli k tomu neměl hodně blízko… Přehnaně pomalu postavil nohy na zem. Nedbalý pohled, který ke mně obrátil, mě hluboce zasáhl a dolehl na mě jako mokrá přikrývka. Stáhly se mi vnitřnosti. Byl to fakt pěkný chlap. Nebezpečně pěkný. Vzpomněla jsem si na tabulku 6.1 a polkla.</p> <p>Lehké strniště na tváři mu dodávalo na drsnosti. Napřímil se a blond vlasy si odhodil z očí tak ladným pohybem, že ho musel zdokonalovat roky. Rozepnutá kožená bunda odhalovala černé bavlněné tričko napnuté na atraktivně svalnaté hrudi. V jednom uchu se mu třpytily dvě náušnice. Ve druhém měl jen jednu a hyzdila ho stará jizva. Žádné další jizvy jsem neviděla. Přemýšlela jsem, jestli bych je našla prsty, kdybych mu přejela po krku.</p> <p>Srdce se mi rozbušilo. Sklopila jsem zrak a přísahala si, že už se nepodívám. Ivy mě neděsila tolik jako tenhle chlap. Řídil se dravčím instinktem a podléhal vrtochům.</p> <p>„Ach,“ řekl Kist a poposedl v křesle dopředu. „Je roztomilá. Měla jsi mi říct, že je takové zlatíčko.“ Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl, jako by chtěl ochutnat noc. „Voní tebou, Ivy, lásko.“ Ztišil hlas. „Není to sladké?“</p> <p>Zamrazilo mě, proto jsem si přitáhla límec pláště blíž k tělu a couvla na práh.</p> <p>„Rachel,“ řekla Ivy suše. „Tohle je Kisten. Odchází. Že ano, Kiste?“</p> <p>Nebyla to otázka a mně se zadrhl dech v hrdle, když se s plynulou, zvířecí ladností zvedl. Protáhl se a zvedl ruce ke stropu. Jeho štíhlé tělo se napnulo a vystavilo na odiv dokonalé křivky svalů. Nedokázala jsem se odvrátit. Spustil ruce a naše oči se setkaly. Ty jeho byly hnědé. Roztáhl rty v nepatrném úsměvu, protože věděl, že jsem ho sledovala. Zuby měl stejně ostré jako Ivy. Nebyl ghúl, nýbrž živý upír. Odvrátila jsem se, i když jsem věděla, že živí upíři dokáží očarovat jen svolné. „Zalíbili se ti upíři, malá čarodějko?“ zašeptal.</p> <p>Jeho hlas připomínal vítr nad hladinou a mně se z nátlaku, který na mě vyvinul, zachvěla kolena. „Nesmíš se mě dotknout,“ řekla jsem mu, ale nedokázala jsem si pomoct a pohlédla na něj, přestože se mě snažil očarovat. Připadalo mi, jako by můj hlas doléhal odněkud zevnitř mé hlavy. „Nepodepsala jsem žádné papíry.“</p> <p>„Ne?“ zašeptal. Se smyslným sebevědomím povytáhl obočí. Přistoupil blíž a jeho kroky nevydávaly žádný zvuk. S tlukoucím srdcem jsem sklopila oči k podlaze. Za sebou jsem cítila veřeje. Byl silnější a rychlejší. Ale koleno v rozkroku ho srazí k zemi stejně jako obyčejného mužského.</p> <p>„Soudy to nebude zajímat,“ vydechl, když se zastavil. „Už jsi stejně mrtvá.“</p> <p>Natáhl se po mně a já vytřeštila oči. Přelil se přese mě jeho pach, zatuchlý pach černé země. Zrychlil se mi tep a vykročila jsem vpřed. Teplou rukou mě vzal za bradu. Otřásl mnou šok a podlomil mi kolena. Vzal mě za loket a opřel si mě o hruď. Naděje ve splnění nějakého neznámého příslibu mi rozpálila krev v žilách. Naklonila jsem se blíž a čekala. Pootevřel rty. Zašeptal slova, kterým jsem nerozuměla, krásná, temná slova.</p> <p>„Kiste!“ zakřičela Ivy a oba nás vylekala. Očima mu problesklo podráždění, vzápětí ale bylo to tam.</p> <p>Bolestivě rychle se mi vrátila vůle. Pokusila jsem se mu vytrhnout, ale držel mě pevně. Cítila jsem krev. „Pusť mě,“ řekla jsem a téměř zpanikařila, když neposlechl. „Pusť mě!“</p> <p>Vyhověl mi. Obrátil se k Ivy a zcela mě vypustil z mysli. Zavrávorala jsem zpět ke dveřím, třásla jsem se, ale nedokázala jsem odejít, dokud se neujistím, že je doopravdy pryč.</p> <p>Kist stál klidně a chladnokrevně před Ivy, která byla naopak viditelně rozrušená. „Ivy, lásko,“ přemlouval ji. „Proč se tak mučíš? Cítím na ní tvůj pach, ale její krev je stále čistá. Jak tomu dokážeš odolat? Žádá o to. Žadoní. Poprvé se bude vztekat a naříkat, ale nakonec ti poděkuje.“</p> <p>Zatvářil se upejpavě a kousl se něžně do rtu. Z ranky vytryskla krev, kterou pomalu, škádlivě olízl jazykem. Dokonce i já sama slyšela, jak drsně zní můj dech, proto jsem ho zadržela.</p> <p>Ivy se rozzuřila a její oči se proměnily v černé jámy. Napětí v místnosti mi bránilo dýchat. Cvrčci venku začali vrzat rychleji. Kist se s přehnanou pomalostí naklonil k Ivy. „Pokud ji nechceš zasvětit osobně,“ řekl a dychtivě ztišil hlas, „dej ji mně. Vrátím ti ji.“ Rozevřel rty a odhalil lesklé špičáky. „Čestné skautské.“</p> <p>Ivy ostře vydechla. Tvář se jí stáhla neskutečnou směsicí chtíče a nenávisti. Bojovala s hladem a já s hrozivou uchváceností sledovala, jak ho pomalu potlačila, až zůstala jen nenávist. „Vypadni,“ poručila zastřeným, kolísajícím hlasem.</p> <p>Kist se pomalu nadechl. S výdechem z něj odplynulo i napětí. Zjistila jsem, že opět dokážu popadnout dech. Dýchala jsem rychle a mělce a těkala pohledem mezi nimi. Bylo po všem. Ivy vyhrála. Jsem… v bezpečí?</p> <p>„Je to hloupost, Tamwoodová,“ řekl Kist a s opatrnou lehkostí si upravil černou koženou bundu. „Plýtváš tmou pro něco, co neexistuje.“</p> <p>Ivy vykročila rázně k zadním dveřím. Po zádech mi stekl pot, když se mě dotkl vánek, který přitom zvedla. Do místnosti vnikl chladný ranní vzduch a zdálo se, jako by zahnal temnotu, která ji doposud naplňovala. „Je moje,“ prohlásila Ivy, jako bych tam nebyla. „Je pod mojí ochranou. Co s ní dělám nebo nedělám, je jen moje věc. Pověz Piscarymu, že pokud ještě někdy u kostela nachytám některý z jeho stínů, budu to považovat za výzvu k souboji o to, co je mé. Zeptej se ho, jestli chce mezi námi rozpoutat válku, Kiste. Zeptej se ho na to.“</p> <p>Kist prošel mezi mnou a Ivy a na prahu zaváhal. „Nemůžeš před ní schovávat svůj hlad věčně,“ řekl Kist a Ivy sevřela rty. „Jakmile ho spatří, dá se na útěk a stane se z ní lovná zvěř.“ Vzápětí jeho rysy zjemnil rošťácký výraz. „Vrať se k nám,“ vábil ji se smyslnou nevinností. „Mám ti říct, že stačí drobný ústupek a získáš zpět své staré místo. Je jen čarodějka. Ani nevíš, jestli…“</p> <p>„Ven,“ řekla Ivy a ukázala na dveře.</p> <p>Kist jimi prošel. „Odmítnutím nabídky si můžeš nadělat nebezpečné nepřátele.“</p> <p>„Nabídka, která ve skutečnosti není nabídkou, zostuzuje toho, kdo ji předložil.“</p> <p>Pokrčil rameny, ze zadní kapsy vytáhl koženou kšiltovku a nasadil si ji. Pohlédl na mě a do očí se mu vrátil hlad. „Sbohem, lásko,“ zašeptal a já se zachvěla, jako by mě pohladil po tváři. Nedokázala jsem říct, jestli se třesu odporem nebo touhou. A byl pryč.</p> <p>Ivy zabouchla dveře. Se stejnou strašidelnou ladností prošla obývákem a zhroutila se do křesla. Tvář měla temnou vzteky a já jen zírala. <emphasis>U všech svatých. Bydlím s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>upírkou. </emphasis>Možná nepraktikuje, ale pořád je upír. Co to Kist říkal? Že Ivy marní čas? Že uteču, jakmile spatřím její hlad? Že jsem její? <emphasis>Do prdele.</emphasis></p> <p>Pomalu jsem začala couvat z pokoje. Ivy vzhlédla a já ztuhla. Zlost v její tváři nahradil úlek, když si všimla, jak jsem vyděšená.</p> <p>Pomalu jsem mrkla. Se staženým hrdlem jsem se k ní otočila zády a zamířila do chodby.</p> <p>„Rachel, počkej,“ zavolala za mnou konejšivě. „Omlouvám se za Kista. Nepozvala jsem ho. Prostě se objevil.“</p> <p>Šla jsem chodbou a byla připravená vybuchnout, pokud se mě dotkne. Proto odešla Ivy se mnou? Nemohla po mně jít legálně, ale jak Kist říkal, soudy to nebude zajímat.</p> <p>„Rachel…“</p> <p>Byla přímo za mnou a já se bleskurychle otočila. Stáhl se mi žaludek. Ivy o tři kroky ustoupila. Udělala to tak rychle, že jsem ji ani neviděla pohnout se. Zvedla ruce v uklidňujícím gestu. Obočí měla ustaraně svraštělé. Srdce mi tak bušilo, až mě bolela hlava. „Co chceš?“ zeptala jsem se a tak trochu doufala, že mi zalže a poví mi, že to všechno je omyl. Zvenku se ozvalo burácení Kistovy motorky. Hleděla jsem na Ivy, dokud zvuk nezanikl v dálce.</p> <p>„Nic,“ řekla a upřela na mě vážné hnědé oči. „Neposlouchej Kista. Prostě si z tebe utahuje. S tím, co nemůže mít, flirtuje.“</p> <p>„Správně!“ zařvala jsem, abych se nezačala klepat. „Jsem tvoje. Řekla jsi mu, že jsem tvoje! Nejsem ničí, Ivy! Drž se ode mě, do pekla, dál!“</p> <p>Překvapeně rozevřela rty. „Tys to slyšela?“</p> <p>„Samozřejmě že jsem to slyšela!“ vykřikla jsem. Vztek přemohl můj strach a já přikročila blíž. „Taková doopravdy jsi?“ ječela jsem a ukazovala prstem na obývák. „Jako to… zvíře? Je to tak? Jdeš po mně, Ivy? Jde ti jen o to, aby sis naplnila břicho mojí krví? Chutná oběť líp, když ji zradíš? Je to tak?“</p> <p>„Ne!“ vykřikla rozrušeně. „Rachel, já…“</p> <p>„Lhala jsi mi!“ křičela jsem. „Očaroval mě. Tvrdila jsi, že to živý upír bez mého svolení nedokáže. A já to rozhodně nechtěla!“</p> <p>Nic neřekla. Chodba rámovala její dlouhý stín. Slyšela jsem, jak dýchá, a cítila jsem sladkokyselý pach vlhkého popela a borovice: naše pachy se nebezpečně mísily. Stála napjatě a její nehybnost způsobila, že mě ovládl šok. Vyschlo mi v ústech a ustoupila jsem, když jsem si uvědomila, že tu ječím na upíra. Adrenalin mi vyprchal z krve. Bylo mi zle a zima. „Lhala jsi mi,“ zašeptala jsem a ucouvla do kuchyně. Lhala mi. Táta měl pravdu. Nevěř nikomu. Sbalím se a odejdu.</p> <p>Ivyiny kroky za mnou zněly příliš hlasitě. Bylo jasné, že se snaží dupat, abych ji slyšela. Byla jsem tak naštvaná, že mě to nezajímalo.</p> <p>„Co to děláš?“ zeptala se, když jsem otevřela skříňku, sundala z háčků hrst talismanů a strčila je do tašky.</p> <p>„Odcházím.“</p> <p>„Nemůžeš. Slyšela jsi Kista. Čekají na tebe!“</p> <p>„Raději ať mě nepřítel zabije v boji než ve spánku,“ odsekla jsem a napadlo mě, že je to ta největší pitomost, jakou jsem kdy plácla. Ani to nedávalo smysl.</p> <p>Trhla jsem sebou, když vklouzla přede mě a zavřela skříňku. „Jdi mi z cesty,“ pohrozila jsem tiše, aby neslyšela, jak se mi třese hlas.</p> <p>Konsternovaně přimhouřila oči a svraštila obočí. Vypadala tak lidsky, až mě to vyděsilo. Zrovna když jsem si myslela, že už jí rozumím, udělala něco takového.</p> <p>S talismany a jehličkami z dosahu jsem byla bezmocná. Mohla mě odmrštit přes místnost a rozbít mi hlavu o sporák. Mohla mi zlomit nohy, abych nemohla utéct. Mohla mě přivázat ke křeslu a nechat mě vykrvácet. Namísto toho ale stála přede mnou s bolestivým, frustrovaným výrazem na dokonalé bledé oválné tváři. „Můžu to vysvětlit,“ řekla tiše.</p> <p>Potlačila jsem třas a pohlédla jí do očí. „Co ode mě chceš?“ zašeptala jsem.</p> <p>„Nelhala jsem ti,“ řekla, čímž mi neodpověděla na otázku. „Piscary si zvolil Kista za prostředníka. Po většinu času je Kist prostě Kist, ale Piscary může…“ zaváhala. Zírala jsem na ni a všechny svaly v těle na mě křičely, ať se dám na útěk. „Piscary je starší než samotná země,“ řekla prostě. „Je dost mocný na to, aby se Kistovým prostřednictvím dostal do míst, kam už sám nemůže.“</p> <p>„Je lokaj,“ vyplivla jsem. „Je sprostý lokaj mrtvého upíra. Ve dne pro něj nakupuje a přináší tatíčkovi Piscarymu lidské zákusky.“</p> <p>Ivy sebou trhla. Napětí z ní odplývalo, uvolňovala se − ale pořád stála mezi mnou a talismany. „Je to velká čest, když tě upír jako Piscary požádá, aby ses stala jeho prostředníkem. A není to jednostranná záležitost. Kist má díky tomu větší moc, než by jako živý upír měl mít. Proto tě dokázal očarovat. Ale, Rachel,“ vyhrkla, když jsem vyloudila bezmocný zvuk, „nedovolila bych mu to.“</p> <p><emphasis>A za to ti mám být vděčná? Že se odmítáš dělit? </emphasis>Tep se mi zpomalil a já klesla na židli. Byla jsem přesvědčena, že už mě kolena dál neunesou. Přemýšlela jsem, do jaké míry může za moji slabost vyčerpání a do jaké míry konejšivé feromony, které Ivy určitě vypouštěla do vzduchu. <emphasis>Zatraceně, zatraceně, zatraceně! </emphasis>Byla jsem v tom až po uši. Obzvláště pokud je do celé věci zapletený Piscary.</p> <p>Říkalo se, že Piscary patří k nejstarším upírům v Cincinnati. Nepůsobil potíže a držel své lidi na uzdě. Využíval systém ve svůj prospěch, vyplňoval všechny papíry a dbal na to, aby to, co jeho lidi dělají, bylo legální. Byl mnohem víc než obyčejný majitel restaurace, za kterého se vydával. IBA se ale na nic neptala, nezajímala se o něj. Patřil k hlavním hráčům v tajných bojích o moc v Cincinnati, ale dokud platil daně a měl platnou licenci na alkohol, nikdo s ním nemohl − nebo nechtěl − nic dělat. Ale neškodně vypadající upír je jen chytřejší než ostatní.</p> <p>Střelila jsem pohledem po Ivy. Objímala se pažemi, jako by byla rozrušená. <emphasis>Ach bože. Co tu vlastně dělám?</emphasis></p> <p>„Co pro tebe Piscary znamená?“ zeptala jsem se roztřeseně.</p> <p>„Nic,“ řekla a já si posměšně odfrkla. „Opravdu,“ trvala na svém. „Je to rodinný přítel.“</p> <p>„Strýček Piscary, co?“ opáčila jsem ironicky.</p> <p>„Vlastně,“ řekla pomalu, „je to možná přesnější označení, než si myslíš. Piscary založil v osmnáctém století živou pokrevní linii mojí matky.“</p> <p>„A od té doby vás pomalu vysává,“ řekla jsem hořce.</p> <p>„Tak to není,“ namítla ublíženě. „Piscary se mě nikdy nedotkl. Je pro mě jako druhý otec.“</p> <p>„Možná nechává krev zrát v lahvi.“</p> <p>Ivy si v neobvykle ustaraném gestu prohrábla vlasy. „Není to tak. Opravdu.“</p> <p>„Nádhera.“ Nahrbila jsem záda a opřela se lokty o stůl. Teď jsem si musela dělat starosti i s tím, jestli do mého kostela nevtrhne lokaj se silou mistra upíra. Proč mi to neřekla dřív? Nechci hrát tuhle hru, pokud se budou měnit pravidla.</p> <p>„Co ode mě chceš?“ zeptala jsem se znovu, i když jsem se obávala, že mi to poví a já budu muset odejít.</p> <p>„Nic.“</p> <p>„Lhářko,“ řekla jsem, ale když jsem vzhlédla, byla pryč.</p> <p>Rychle jsem se nadechla. S bušícím srdcem jsem vstala, objala se pažemi a rozhlédla se po prázdných pultech a tichých stěnách. Nenáviděla jsem, když to dělala. Pan Ryba se svíjel a mrskal v akvárku na parapetu. Očividně se mu to taky nelíbilo.</p> <p>Pomalu a zdráhavě jsem vrátila talismany na místo. Přemýšlela jsem o útoku víl na předním schodišti, o slizových kulkách dlaků navršených na zadní verandě a o Kistových slovech, podle nichž upíři jen čekají, až se vzdám Ivyiny ochrany. Byla jsem v pasti a Ivy to věděla.13</p> <p><image xlink:href="#_11.jpg" />Zaklepala jsem zvenku na okénko spolujezdce Francisova auta, abych upoutala Jenksovu pozornost. „Kolik je hodin?“ zeptala jsem se co nejtišeji, protože parkovištěm se rozléhal i šepot. Snímaly mě kamery, ale na pásky nikdo nekoukal, dokud si kdosi nepostěžoval, že se mu vloupali do vozu.</p> <p>Jenks seskočil ze zpětného zrcátka, stiskl tlačítko a spustil okénko. „Jedenáct patnáct,“ řekl, když sklo sjelo dolů. „Myslíš, že změnili čas schůzky s Kalamackem?“</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou a zadívala se přes auta na dveře výtahu. „Ne. Ale pokud kvůli němu přijdu pozdě, fakt se naštvu.“ Zatahala jsem za lem sukně. K mé nesmírné úlevě se předchozího dne objevil Jenksův přítel a přinesl mi šaty a šperky. Všechno oblečení viselo v úhledných řadách nebo bylo pěkně poskládané ve skříni. Bylo fajn vidět ho tam. Dlak odvedl při praní, sušení a skládání dobrou práci a já přemýšlela, kolik bych mu musela zaplatit, aby mi prádlo pral každý týden.</p> <p>Najít oděv, který by byl zároveň konzervativní i provokativní, bylo těžší, než jsem si myslela. Nakonec jsem se rozhodla pro krátkou červenou sukni, obyčejné punčocháče a bílou blůzku, která se dala podle potřeby zapnout nebo rozepnout. Kruhy náušnic byly tentokrát příliš malé, než aby se na nich mohl Jenks usadit, na což si skřítek první půlhodinu neustále stěžoval. S vlasy vyčesanými nahoru a v červených lodičkách jsem vypadala velmi energicky. A pomohl i maskovací amulet. Znovu ze mě byla brunetka s velkým nosem silně vonící po levanduli. Francis mě okamžitě pozná, ale to jsem chtěla.</p> <p>Nervózně jsem si vyškrabávala špínu zpod nehtů a v duchu si poznamenala, že si je budu muset znovu naleštit. Rudý lak zmizel, když jsem se proměnila v norka. „Vypadám dobře?“ zeptala jsem se Jenkse a začala si upravovat límeček.</p> <p>„Jo, fajn.“</p> <p>„Ani ses nepodíval,“ postěžovala jsem si, zrovna když cinkl výtah. „Možná je to on,“ řekla jsem. „Máš připravený lektvar?“</p> <p>„Stačí, abych do lahvičky trochu šťouchl, a vylije se na něho.“ Jenks zavřel okénko a rychle se schoval. Ampulku s uspávacím lektvarem jsem zastrčila za sluneční clonu. Francise ale přesvědčím, že je to mnohem děsivější elixír. Chtěla jsem ho tak přimět, aby mi dovolil vyslechnout Kalamacka. Unést dospělého muže, i když je to takový ňouma, není právě snadné. Nemohla jsem ho prostě omráčit a strčit do kufru. A kdybych ho někde nechala, mohli by ho najít a chytit mě.</p> <p>S Jenksem jsme byli na parkovišti už skoro hodinu a dělali jsme drobné úpravy na Francisově sporťáku. Během okamžiku zkratoval Jenks poplašný systém a vypáčil dveře na straně řidiče. A přestože jsem musela čekat venku, tašku jsem schovala pod sedadlo pasažéra ve voze.</p> <p>Francisovo auto byl skutečný bourák: rudý sporťák s koženými sedadly. Měl duální ovládání klimatizace. Okna se dala zmatnět − vím to, protože jsem je vyzkoušela. Byl tu dokonce i zabudovaný mobil, ze kterého jsem vytáhla baterii a schovala ji do tašky. Poznávací značka ješitně hlásala: FRAJER. Ta odporná věc měla tolik vychytávek, že už by stačilo jen svolení letové kontroly a mohla se vznést. A pořád voněla novotou. S bodnutím závisti jsem přemýšlela, jestli to byl úplatek, nebo odměna za mlčení.</p> <p>Světýlko nad výtahy zhaslo. Schovala jsem se za sloup a doufala, že je to Francis. Poslední věc, kterou jsem potřebovala, bylo přijít pozdě. Srdce se mi povědomě rozbušilo a po tváři se rozlil úsměv, když jsem poznala Francisovy rychlé kroky. Byl sám. Ozvalo se cinkání klíčků a překvapené: „He?“ když vůz nepípl na uvítanou a nevypnul alarm. V prstech mi mravenčilo očekáváním. Bude to legrace.</p> <p>Dveře auta se s písknutím otevřely a já vyskočila zpoza sloupu. S Francisem jsme najednou otevřeli dveře na opačných stranách vozu, vklouzli dovnitř a zabouchli je.</p> <p>„Co to, k čertu?“ vyjekl Francis a teprve v tu chvíli si uvědomil, že má společnost. Zamžoural na mě a odhodil si vlasy z očí. „Rachel!“ řekl a nemístné sebevědomí z něj přímo čišelo. „Jsi mrtvá.“</p> <p>Sáhl po klice. Natáhla jsem se přes něj, chytila ho za zápěstí a ukázala na Jenkse. Skřítek se zazubil. Křídla mu nedočkavě vířila, když poplácal lahvičku s lektvarem. Francis zbledl. „A mám tě,“ zašeptala jsem, pustila ho a zamkla ze své strany vozu dveře.</p> <p>„Co… co si myslíš, že děláš?“ koktal Francis. Pod naježeným strništěm byl celý bílý.</p> <p>Usmála jsem se. „Půjdu za tebe na schůzku s Kalamackem. Právě ses dobrovolně přihlásil, že mě tam odvezeš.“</p> <p>Ztuhl a ukázalo se, že přece jen má nějakou páteř. „Jdi se zvrátit,“ řekl s očima upřenýma na Jenkse a lektvar. „Jako kdyby sis někdy ušpinila ruce černou magií a vyrobila něco smrtícího. Zatýkám tě.“</p> <p>Jenks vydal znechucený zvuk a naklonil ampulku. „Ještě ne, Jenksi!“ vykřikla jsem a vrhla se přes sedadlo. Skoro jsem Francisovi vlezla do klína, když jsem ho chytila pravou rukou okolo vyzáblého krčku a přirazila mu hlavu k opěrce. Popadl mě za paži, ale v těsném prostoru auta nic nezmohl. Jeho pot a polyesterová bunda se mi lepily na ruku a ta kombinace mi připadala horší než můj parfém. „Idiote!“ zasyčela jsem Francisovi do ucha a vzhlédla jsem k Jenksovi. „Víš, co to je? Ta věcička, která se ti <emphasis>kývá </emphasis>nad klínem? Chceš riskovat, že účinky budou nezvratné?“</p> <p>Zrudl a zavrtěl hlavou a já se naklonila ještě blíž, i když mě řadicí páka tlačila do boku. „Nevyrobila bys nic smrtícího,“ vypískl tence.</p> <p>Jenks si postěžoval: „No tak, Rache, dovol mi ho očarovat. Ukážu ti, jak řídit bez automatické převodovky.“</p> <p>Prsty, které mi Francis zarýval do paže, zacukaly. Napjala jsem se a využila bolesti jako důvodu k tomu, abych ho ještě tvrději vmáčkla do sedadla. „Brouk!“ vyjekl Francis. „Jsi…“ Jeho slova ukončilo zachroptění, protože jsem trhla paží.</p> <p>„Brouk?“ zakřičel Jenks popuzeně. „Ty upocený pytle masa. I moje pšouky voní líp než ty. Myslíš, že jsi lepší? Kdo jsi, že mi nadáváš do <emphasis>brouků? </emphasis>Rachel, dovol mi to udělat!“</p> <p>„Ne,“ řekla jsem tiše a moje nechuť k Francisovi přerostla ve skutečný odpor. „Jsem si jistá, že se s Francisem dohodneme. Chci jen, aby mě zavezl k Trentovu sídlu a nechal mě jít na schůzku místo sebe. Francis se nedostane do potíží. Je přece oběť, ne?“ Ponuře jsem se na Jenkse usmála a přemýšlela, jestli se mi podaří zabránit mu, aby Francise po takové urážce polil. „A ty ho za to neočaruješ. Slyšíš, Jenksi? Nezabiješ osla, když s jeho pomocí zořeš pole. Možná ho budeš na jaře ještě potřebovat.“ Naklonila jsem se k Francisovi a vydechla mu do ucha: „Je to tak, kotě?“</p> <p>Kývl, jak nejlépe to šlo, a já ho pomalu pustila. Oči upíral na Jenkse.</p> <p>„Když mého společníka rozmáčkneš, lahvička se vylije,“ varovala jsem. „Pojedeš příliš rychle, lahvička se vylije. Upoutáš pozornost…“</p> <p>„Celého tě poliju,“ přerušil mě Jenks a lehkou hravost v jeho hlase nahradil žhavý vztek. „Znovu mě naštveš a já tě tak začaruju, že se z toho nevzpamatuješ.“ Jeho smích zněl jako zákeřné zvonky. „Rozumíš, <emphasis>Francine?</emphasis>“</p> <p>Francis přimhouřil oči. Zavrtěl se, upravil si límeček košile, vykasal si rukávy k loktům a ruce položil na volant. Děkovala jsem bohu, že Francis nechal doma havajskou košili a na schůzku s Trentem Kalamackem si vzal něco jiného.</p> <p>S napjatým výrazem vrazil klíčky do zapalování a nastartoval. Rozeřvala se hudba a já vyskočila. Trucovitý způsob, jakým Francis stočil volant a zařadil, mi prozradil, že se ještě nevzdal. Rozhodl se hrát moji hru, dokud nenajde cestu ven. Nezajímalo mě to. Prostě jsem ho potřebovala dostat z města. Jakmile se mi to podaří, Francis si pěkně zdřímne.</p> <p>„Tohle ti neprojde,“ prohlásil jako ve špatném filmu. Mávl parkovací průkazkou před automatickou bránou, a zatímco Don Henley řval z reproduktorů „Boys of Summer“, vyjeli jsme na denní světlo a zařadili se do provozu. Kdybych nebyla tak ztuhlá napětím, užívala bych si to.</p> <p>„Myslíš, že bys na sebe mohla naplácat ještě víc parfému, Rachel?“ řekl Francis a tenká tvář se mu stáhla v úšklebku. „Nebo se snad snažíš zamaskovat smrad svého broučího mazlíčka?“</p> <p>„Zavři mu hubu!“ vykřikl Jenks. „Nebo to udělám já.“</p> <p>Ramena mi ztuhla. Bylo to tak hloupé. „Klidně na něj použij svoji magii, Jenksi,“ řekla jsem a ztlumila hudbu. „Ale hlavně ho nepolij.“</p> <p>Jenks se zazubil a mávl rukou. Francise zasypal skřítkovský prášek, který on sám neviděl, já ale ano, protože se z mého úhlu jasně třpytil na slunci. Francis natáhl ruku a podrbal se za uchem.</p> <p>„Za jak dlouho začne působit?“ zeptala jsem se Jenkse.</p> <p>„Asi za dvacet minut.“</p> <p>Jenks měl pravdu. Jakmile jsme opustili stíny budov a předměstí a zamířili na venkov, Francis si dal dvě a dvě dohromady. Nedokázal sedět klidně. Jeho poznámky byly stále jedovatější a jedovatější a drbal se čím dál víc a víc, až jsem vytáhla z tašky lepicí pásku a pohrozila mu, že mu zalepím pusu, pokud nesklapne. Na místech, kde se mu látka otírala o kůži, mu naskákaly rudé šrámy. Vytékala z nich čirá tekutina, takže vypadal, jako by se ošklivě požahal o jedovatý břečťan. Když jsme se dostali na venkov, škrábal se už tak, že jen těžko držel vůz na silnici. Upřeně jsem ho sledovala. Řazení se nezdálo složité.</p> <p>„Ty <emphasis>brouku,</emphasis>“ zavrčel. „Tohle jsi mi provedl už v sobotu, že jo?“</p> <p>„Očaruju ho!“ zaječel Jenks a z jeho tenoučkého hlasu mě rozbolely oči.</p> <p>Už jsem toho měla tak akorát dost, proto jsem se otočila k Francisovi. „Dobrá, kotě, zastav.“</p> <p>Francis zamrkal. „Co?“</p> <p><emphasis>Idiot, </emphasis>pomyslela jsem si. „Jak dlouho asi podle tebe dokážu bránit Jenksovi v tom, aby tě očaroval, když ho neustále urážíš? Zastav.“ Francis těkal nervózně očima mezi silnicí a mnou. Už dobrých osm kilometrů jsme nenarazili na jediné auto. „Řekla jsem, <emphasis>zastav!</emphasis>“ zařvala jsem. Zahnul na prašnou krajnici a pod koly zachrastil drobný štěrk. Vypnula jsem motor a vyškubla klíčky ze zapalování. S trhnutím jsme zastavili a já se uhodila hlavou o zpětné zrcátko. „Ven,“ řekla jsem a odemkla dveře.</p> <p>„Cože? Tady?“ Francis je městský kluk. Myslel si, že ho nechám jít zpátky pěšky. Byla to svůdná představa, ale nemohla jsem riskovat, že někoho zastaví nebo se dostane k telefonu. S překvapivou dychtivostí vystoupil. Když se znovu začal drbat, pochopila jsem proč.</p> <p>Otevřela jsem kufr a Francisův hubený obličej se vyprázdnil. „Tak to ne,“ řekl a zvedl vyzáblé paže. „Tam nevlezu.“</p> <p>Promnula jsem si bouli na čele a čekala jsem. „Vlez do kufru, jinak tě proměním v norka a udělám si z tebe čepici.“ Sledovala jsem, jak o tom přemýšlí, a napadlo mě, jestli se dá na útěk. Skoro jsem si přála, aby se o to pokusil. Bylo by fajn srazit ho znovu k zemi. Už to byly dva dny, co jsem to udělala naposledy. Nějak už bych ho do kufru dostala.</p> <p>„Utíkej,“ řekl Jenks a kroužil mu i s lahvičkou nad hlavou. „No tak. Zkus to, smraďochu.“</p> <p>Francisovi poklesla ramena. „Ach, to by se ti tak líbilo, co, brouku?“ zavrčel, ale vlezl si do malinkého prostoru. Nebránil se, když jsem mu lepicí páskou spoutala vpředu ruce. Oba jsme věděli, že se za chvíli osvobodí. Ale jeho povýšený pohled zmizel, když jsem natáhla ruku a Jenks na ní s lahvičkou přistál.</p> <p>„Řekla jsi, že to neuděláš,“ koktal. „Tvrdila jsi, že mě to promění v norka!“</p> <p>„Lhala jsem. V obou případech.“</p> <p>Francis po mně střelil vražedným pohledem. „Tohle ti nezapomenu,“ řekl a zatnul zuby, díky čemuž vypadal ještě směšněji. „Půjdu po tobě osobně.“</p> <p>„V to doufám.“ Usmála jsem se a vylila mu obsah lahvičky na hlavu. „Dobrou noc.“</p> <p>Otevřel ústa, aby ještě něco řekl, ale sotva ho voňavá tekutina zasáhla, ochabl mu obličej. Fascinovaně jsem přihlížela, jak v oblaku vůně bobkového listu a šeříku usíná. Spokojeně jsem zabouchla kufr a pogratulovala si.</p> <p>Neklidně jsem usedla za volant a upravila si sedadlo a zrcátka. Ještě nikdy jsem neřídila auto bez automatické převodovky, ale když to zvládne Francis, určitě to zvládnu i já.</p> <p>„Zařaď jedničku,“ řekl Jenks, posadil se na zpětné zrcátko a ukázal mi, jak na to. „Potom přidej plyn a pomalu pouštěj spojku.“</p> <p>Opatrně jsem pohnula řadicí pákou dozadu a nastartovala.</p> <p>„No?“ řekl Jenks. „Čekáme…“</p> <p>Sešlápla jsem plyn a uvolnila spojku. Auto poskočilo dozadu a nabouralo do stromu. Zpanikařila jsem, sundala nohy z pedálů a auto zůstalo nehybně stát. Vytřeštěně jsem zírala na Jenkse a ten se rozesmál. „Zařadila jsi zpátečku, čarodějko,“ řekl a vylétl z okna.</p> <p>Ve zpětném zrcátku jsem sledovala, jak bzučí dozadu, aby zkontroloval napáchanou škodu. „Jak to vypadá?“ zeptala jsem se, když se vrátil.</p> <p>„Je to dobré,“ řekl a mě zalila úleva. „Za pár měsíců nepoznáš, že ho někdo naboural,“ dodal. „Auto ale bude potřebovat opravit. Rozbila jsi zadní světla.“</p> <p>„Ach,“ řekla jsem, když jsem pochopila, že mluvil o stromu, ne o autu. Celá roztřesená jsem přesunula řadicí páku vší silou dopředu, dvakrát ji zkontrolovala a znovu nastartovala. Zhluboka jsem se nadechla a vyjela.14</p> <p><image xlink:href="#_12.jpg" />Ukázalo se, že Jenks je docela dobrý instruktor. Nadšeně na mě pokřikoval rady okýnkem, dokud jsem se nenaučila rozjíždět. Moje nově nalezená sebejistota se ale vypařila, když jsem zahnula na Kalamackovu příjezdovou cestu a zpomalila před strážním domkem. Byl nízký a impozantní jako malé vězení. Vkusně vysázené rostliny a nízké zídky skrývaly bezpečnostní systém, který řidičům bránil domek prostě objet.</p> <p>„A jak se chceš dostat přes tohle?“ zeptal se Jenks, když se schoval za sluneční clonou.</p> <p>„Bez problémů,“ řekla jsem a mysl mi vířila, když jsem si vzpomněla na Francise v kufru. Na hlídače jsem se ale zářivě usmála a zastavila před bílou závorou na silnici. Talisman vedle strážcových hodinek zůstal pěkně zelený. Detekoval čáry a byl mnohem levnější než brýle s dřevěnými obroučkami. Dala jsem si dobrý pozor, abych na maskovací amulet použila méně magie, než kolik je jí ve většině zkrášlovacích talismanů. Dokud zůstane talisman zelený, bude prostě přesvědčený, že používám standardní líčící čáry, ne ty maskovací.</p> <p>„Jsem Francine,“ řekla jsem. Promluvila jsem tenkým hláskem a tupě se zakřenila, jako bych celou noc šňupala síru. „Mám domluvenou schůzku s panem Kalamackem?“ Snažila jsem se působit hloupoučce, a tak jsem si na prst natáčela loknu vlasů. Byla jsem sice bruneta, ale mělo by to fungovat. „Jedu pozdě?“ zeptala jsem se a vytáhla prst z uzlu, který jsem si na pramínku náhodou udělala. „Nemyslela jsem, že mi to bude trvat tak dlouho. Bydlí daleko za městem!“</p> <p>Na strážce u brány to nijak nezapůsobilo. Možná jsem ztrácela dovednosti. Možná jsem si měla rozepnout další knoflík na blůzce. Možná je na chlapy. Pohlédl do papírů, pak na mě.</p> <p>„Jsem z IBA,“ řekla jsem a vložila do hlasu něco mezi trucovitostí a rozmazleným podrážděním. „Chcete vidět průkaz?“ Začala jsem se přehrabovat v tašce a hledat neexistující průkazku.</p> <p>„Vaše jméno není na seznamu, madam,“ prohlásil strážce s kamennou tváří.</p> <p>Opřela jsem se a zafuněla. „Neříkejte, že mě ten chlap na centrále znovu nahlásil jako Francise! K čertu s ním!“ zaječela jsem a zabušila pěstí do volantu. „To dělá už od chvíle, kdy jsem s ním odmítla jít na rande. Teda fakt. Neměl ani auto! Chtěl mě vzít do kina autobusem. No faaaakt,“ protáhla jsem. „Dokážete si mě představit v <emphasis>autobuse?</emphasis>“</p> <p>„Okamžik, madam.“ Zvedl telefon a promluvil do něj. Čekala jsem, přihlouple se usmívala a modlila se. Strážce bezděčně pokýval hlavou na souhlas. Jeho tvář zůstávala vážná a prázdná, když se vrátil.</p> <p>„Nahoru po cestě,“ řekl a já se ze všech sil snažila udržet klidný dech. „Třetí budova napravo. Auto můžete nechat na parkovišti pro návštěvníky přímo před hlavními schody.“</p> <p>„Děkuji,“ zazpívala jsem vesele a sešlápla plyn, jakmile zvedl závoru. Ve zpětném zrcátku jsem sledovala, jak se vrací zpátky dovnitř. „To bylo snadné,“ zamumlala jsem.</p> <p>„Dostat se ven bude možná těžší,“ opáčil Jenks suše.</p> <p>Cesta k domu byla dlouhá skoro pět kilometrů a vedla strašidelným lesem. Celá jsem zkrotla, jak se silnice vinula mezi vysokými, tichými stromy. Navzdory tomu, že les působil starobyle, jsem se nemohla zbavit dojmu, že tu všechno bylo pečlivě naplánováno, a to včetně překvapení, jakými byl třeba vodopád, na který jsem narazila za zatáčkou. Trochu mě to zklamalo. Uměle vysázený les postupně řídnul, až přešel v kopcovité pastviny. K mé cestě se připojila druhá, rušná silnice. Očividně jsem přijela zadem. Sledovala jsem provoz a zabočila na cestu, která podle označníku vedla k parkovišti pro návštěvníky. Před sebou jsem spatřila Kalamackovo sídlo.</p> <p>Budova připomínala obrovskou pevnost a byla postavena v podivné směsici moderní užitkovosti a tradiční elegance, takže se tu daly najít prosklené dveře stejně jako kamennými anděly zdobené okapy. Šedý kámen zjemňovaly staré stromy a zářivě barevné záhony. K hlavní třípodlažní budově patřilo několik nižších stavení. Auto jsem zaparkovala na místě vyhrazeném pro návštěvy. Ve srovnání se žihadlem vedle mě vypadal Francisův vůz jako hračka z krabice s cereáliemi.</p> <p>Schovala jsem svazek Francisových klíčů do tašky a zadívala se na zahradníka, který pečoval o keře okolo parkoviště. „Pořád se chceš rozdělit?“ vydechla jsem, když jsem se upravovala ve zpětném zrcátku a opatrně rozvazovala uzel, který jsem si udělala na vlasech. „Nelíbí se mi, co se stalo u hlavní brány.“</p> <p>Jenks slétl dolů na řadicí páku, založil si ruce v bok a zaujal pózu Petra Pana. „Podobný výslech obvykle trvá čtyřicet minut, že?“ řekl. „Budu hotový do dvaceti. Pokud tu nebudu, až se vrátíš, počkej na mě asi kilometr od strážního domku. Dohoním tě.“</p> <p>„Dobře,“ řekla jsem a stáhla provázek na tašce. Zahradník měl na nohou obyčejné boty, ne gumáky, a byly čisté. „Buď opatrný,“ řekla jsem a kývla na muže. „Něco tu smrdí.“</p> <p>Jenks se zachechtal. „V den, kdy se nedokážu vyhnout zahradníkovi, se ze mě stane pekař.“</p> <p>„No, popřej mi štěstí.“ Pootevřela jsem okno, aby Jenks mohl ven, a vystoupila. Podpatky mi hlasitě cvakaly, když jsem šla zkontrolovat zadní část Francisova vozu. Jedno ze světel bylo rozbité, přesně jak Jenks říkal. A nárazník ošklivě promáčklý. S provinilým pocitem jsem se odvrátila. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, a vyšla nahoru po schodech k dvoukřídlým dveřím.</p> <p>Když jsem se přiblížila, vystoupil ze skrytého výklenku muž a já se s překvapeným trhnutím zastavila. Byl tak vysoký, že jsem se musela podívat dvakrát, abych ho viděla celého. A hubený. Připomínal mi jednoho z hladovějících uprchlíků, kteří po Zvratu emigrovali z Evropy. Byl naškrobený, pedantský a upjatý. Měl zahnutý nos a lehce zvrásněný obličej stažený v neustále podmračeném výrazu. Uhlově černé vlasy mu na spáncích šedivěly. Nenápadné šedé kalhoty a bílou košili měl šité na míru a já si upravila límeček blůzky. „Slečna Francine Percyová?“ řekl. Jeho úsměv byl prázdný a hlas lehce uštěpačný.</p> <p>„Ano, ahojky,“ řekla jsem a schválně jsem mu jen chabě stiskla ruku. Téměř jsem viděla, jak ztuhl odporem. „V poledne jsem měla mít schůzku s panem Kalamackem.“</p> <p>„Jsem jeho poradce pro styk s veřejností, Jonathan,“ řekl muž. Dával si dobrý pozor na výslovnost, ale jinak neměl žádný přízvuk. „Mohla byste mě doprovodit? Pan Kalamack se s vámi setká v zadní kanceláři.“ Mrkl, protože mu začaly slzet oči. Asi za to mohl můj parfém. Možná jsem to přehnala, ale nemínila jsem riskovat, že vyprovokuji Ivy.</p> <p>Jonathan mi podržel dveře a pobídl mě, ať vejdu první. Poslechla jsem a překvapilo mě, že budova je světlejší uvnitř než venku. Očekávala jsem soukromé sídlo, ale zmýlila jsem se. Vstupní hala připomínala sídlo bohaté obchodní společnosti, protože všude byly sklo a mramor. Bílé sloupy podpíraly vysokánský strop. Pod dvěma schodišti, která vedla do prvního a druhého patra, se táhl působivý mahagonový stůl. Dovnitř proudilo světlo. Buďto ho Trent sváděl ze střechy, anebo platil jmění za žárovky vydávající přirozené světlo. Měkký skvrnitý zelený koberec tlumil ozvěnu. Okolo tiše hučely hovory a davy lidí mířily za prací.</p> <p>„Tudy, slečno Percyová,“ řekl můj doprovod tiše.</p> <p>Odtrhla jsem oči od květináčů s citrusovníky o velikosti člověka a následovala Jonathana, který odměřeným krokem minul recepci a vydal se k bludišti chodeb. Čím hlouběji jsme mířili, tím nižší tu byly stropy, tlumenější osvětlení a příjemnější barvy a textury. Skoro jsem si nevšimla, že se odněkud začal ozývat chlácholivý zvuk zurčící vody. Od chvíle, kdy jsme opustili vstupní halu, jsme nikoho nepotkali a já cítila, jak mě přepadá neklid.</p> <p>Očividně jsme opustili veřejné prostory a mířili do soukromých. Přemýšlela jsem, co se děje. Otřásal mnou adrenalin, když se Jonathan zastavil a dotkl se špičkou prstu ucha.</p> <p>„Promiňte,“ zamumlal a ustoupil o několik metrů. Když zvedl ruku k uchu, všimla jsem si, že má v hodinkách na zápěstí mikrofon. Odvrátil se ode mě, abych mu nemohla odezírat ze rtů, a já se vyplašeně pokusila zachytit, o čem mluví.</p> <p>„Ano, Sa’hane,“ zašeptal uctivě.</p> <p>Čekala jsem a zadržovala dech, abych lépe slyšela.</p> <p>„Se mnou,“ řekl. „Informovali mě, že jste projevil zájem, proto jsem si dovolil doprovodit ji na zadní terasu.“ Jonathan neklidně přešlápl. Střelil po mně nedůvěřivým pohledem. „Ona?“</p> <p>Nebyla jsem si jistá, jestli to vzít jako kompliment, nebo urážku, proto jsem předstírala, že si upravuji punčochy, a vytáhla jsem si z drdolu další loknu a nechala ji viset vedle náušnice. Napadlo mě, jestli někdo neprohlédl kufr auta. Rozbušilo se mi srdce, když jsem si uvědomila, jak rychle by se mohla celá věc obrátit proti mně.</p> <p>Vytřeštil oči. „Sa’hane,“ řekl naléhavě, „přijměte moji omluvu. Strážce říkal…“ Odmlčel se a já viděla, jak ho očividná výtka přiměla ztuhnout. „Ano, Sa’hane,“ řekl a sklopil hlavu v bezděčném projevu úcty. „Vaše přední pracovna.“</p> <p>Jonathan se vzchopil a obrátil se ke mně. Zářivě jsem se na něj usmála. Modré oči měl prázdné a hleděl na mě, jako bych byla něco, co štěně zanechalo na novém koberci. „Vrátíme se. Tudy, prosím,“ řekl mdle a ukázal.</p> <p>Cítila jsem se spíše jako vězeň než host, když jsem se řídila Jonathanovými pokyny a zamířila zpět do přední části domu. Šla jsem první. On se mi držel v patách. Vůbec se mi to nelíbilo. Nepomáhalo, že jsem se vedle něj cítila malá a moje kroky byly jediné, které jsem slyšela. Měkké barvy a textury postupně přešly zpět v jednolité stěny a spěšnou účelnost.</p> <p>Jonathan se držel přesně tři kroky za mnou, když mě směroval do úzké chodby, která vybíhala ze vstupní haly. Po obou stranách se nacházely dveře s mrazovým sklem. Většina byla otevřená a uvnitř pracovali lidé, ale Jonathan ukázal na kancelář na konci. Její dveře byly ze dřeva a mně se zdálo, jako by zaváhal, než se okolo mě natáhl a otevřel je. „Kdybyste mohla počkat uvnitř,“ řekl a v ostrém hlase mu zazněla hrozba. „Pan Kalamack brzy přijde. Já budu u stolu sekretářky, kdybyste něco potřebovala.“</p> <p>Ukázal na viditelně prázdný stůl ve výklenku. Vzpomněla jsem si na slečnu Yolin Batesovou, kterou našli mrtvou a studenou v cele IBA před třemi dny. Přinutila jsem se usmát. „Děkuji, Jone,“ řekla jsem vesele. „Jste zlatíčko.“</p> <p>„Jmenuji se Jonathan.“ Pevně za mnou zavřel dveře, zámek ale necvakl.</p> <p>Obrátila jsem se a rozhlédla se po Kalamackově pracovně. Vypadala docela normálně − v odporně bohatém slova smyslu. Do stěny vedle pracovního stolu byla zabudována řada přístrojů s tolika tlačítky a páčkami, že by zahanbila nahrávací studio. V protější stěně se nacházelo obrovské okno, kterým dovnitř proudilo slunce a ozařovalo měkký koberec. Věděla jsem, že jsem hluboko uvnitř budovy a okno ani sluneční paprsky tak nemohou být přirozené, přesto vypadaly tak dobře, že jsem si je musela prohlédnout zblízka.</p> <p>Tašku jsem odložila na zem vedle křesla naproti stolu a přistoupila k „oknu“. S rukama v bok jsem sledovala, jak se dva ročci přetahují o padavčata. Pozvedla jsem obočí. Inženýři neodvedli nejlepší práci. Bylo poledne a slunce nebylo dost nízko na to, aby vrhalo tak dlouhé stíny.</p> <p>Jejich chyba mě uspokojila, a tak jsem obrátila pozornost k volně stojícímu akváriu u stěny za stolem. Pokojně tu spolu žili hvězdice, sapínci modrozelení, bodloci žlutí, a dokonce i mořští koníci a zdálo se, jako by ani netušili, že oceán je víc než osm set kilometrů daleko. Vzpomněla jsem si na pana Rybu, který si spokojeně plaval v malé skleněné misce. Zamračila jsem se. Nežárlila jsem, ale zlobilo mě, že štěstí je tak vrtkavé.</p> <p>Na Trentově stole jsem našla obvyklé věci, a to včetně malé fontánky z černého kamene, ve které bublala voda. Spořič obrazovky tvořila běžící čísla dvacet, pět a jedna. Dost tajemná zpráva. V rohu u stropu byla umístěna kamera a její rudé světýlko blikalo. Měli mě pod dohledem.</p> <p>V myšlenkách jsem se vrátila zpátky k Jonathanově rozhovoru s tajemným Sa’hanem. Očividně prokoukli moji historku o Francine. Ale kdyby mě chtěli nechat zatknout, už by to udělali. Zdálo se, že ode mě pan Kalamack něco chce. <emphasis>Mlčení? </emphasis>To brzy zjistím.</p> <p>Zakřenila jsem se, zamávala na kameru a usadila se za Trentovým stolem. Dokázala jsem si představit, jaký poplach jsem asi vyvolala, když jsem se v něm začala bezostyšně hrabat. Ze všeho nejdřív jsem se zaměřila na diář, který ležel lákavě otevřený přímo přede mnou. Schůzka s Francisem byla přeškrtnutá a vedle jména někdo tužkou připsal otazník. Škubla jsem sebou a nalistovala den, kdy Trentovu sekretářku načapali se sírou. V kalendáři nestálo nic zvláštního. Upoutala mě fráze „Huntington až Urlich“. Pašuje snad lidi ze země? Hurá.</p> <p>V horní zásuvce jsem nenašla nic divného: tužky, pera, lepící papírky a kus šedého čediče. Přemýšlela jsem, proč ho tu Trent má. V bočních zásuvkách měl barevně označené složky týkající se obchodů. Zatímco jsem čekala, až mě někdo zastaví, přečetla jsem si, že pekanové háje utrpěly letošními pozdními mrazy, ale úroda jahod na pobřeží ztráty pokryla. Přibouchla jsem zásuvku a překvapilo mě, že se ještě pořád nikdo neobjevil. Možná byli zvědaví na to, co vlastně hledám. Já teda určitě byla.</p> <p>Trent měl slabost pro bonbóny z javorového sirupu a whisky z doby před Zvratem, což jsem uhádla podle zásoby, kterou jsem našla ve spodním šuplíku. Byla jsem v pokušení skoro čtyřicet let starou láhev otevřít a ochutnat ji, ale dospěla jsem k názoru, že to by v okamžení přilákalo mé hlídače, i když doposud na nic nezareagovali.</p> <p>Následující zásuvka byla plná úhledně urovnaných disků. <emphasis>Bingo! </emphasis>pomyslela jsem si a vysunula ji úplně.</p> <p>„Alzheimer,“ zašeptala jsem a přejela prsty přes ručně psaný štítek. „Cystická fibróza, rakovina, rakovina…“ Našla jsem osm disků označených „rakovina“. Deprese, cukrovka. Hledala jsem dál, dokud jsem nenašla disk s nápisem „Huntington“. Pohledem jsem zalétla k diáři a zavřela jsem zásuvku. <emphasis>Ahaaaaa…</emphasis></p> <p>Pohodlně jsem se usadila v Trentově polstrované židli a diář jsem si položila na klín. Začala jsem u ledna a pomalu listovala. Každý pátý den odesílali zásilku. Zrychlil se mi dech. Huntington každý měsíc ve stejný den. Listovala jsem tam a zpátky. Zásilky odcházely měsíc co měsíc ve stejný den jen několik dní po sobě. Pomalu jsem se nadechla a pohlédla na zásuvku s disky. Byla jsem si jistá, že jsem něco objevila, proto jsem jeden z disků vložila do počítače a zahýbala myší. Zatraceně. Byl chráněný heslem.</p> <p>Cvakla klika. Vyskočila jsem na nohy, stiskla tlačítko a vysunula disk z počítače.</p> <p>„Dobré odpoledne, slečno Morganová.“</p> <p>Byl to sám Trent Kalamack a já se snažila nečervenat, když jsem schovávala malý disk do kapsy. „Promiňte?“ řekla jsem a znovu se hloupě zazubila. Ví, kdo jsem. Velké překvapení.</p> <p>Trent si upravil knoflík na šedém plátěném saku a zavřel za sebou dveře. Po čistě oholené tváři se mu rozlil odzbrojující úsměv, takže najednou vypadal stejně starý jako já.</p> <p>Vlasy měl průsvitně bílé jako některé děti a byl příjemně opálený, takže se zdálo, že není těžké vylákat ho ven k bazénu. Působil příliš příjemně, než aby byl tak bohatý, jak se říkalo. Není fér, že někteří lidé mají obojí, peníze i vzhled.</p> <p>„Dáváte přednost Francine Percyové?“ řekl Trent a prohlédl si mě přes brýle s kovovou obroučkou.</p> <p>Zastrčila jsem si za ucho neposlušnou loknu a snažila tvářit nenuceně. „Vlastně ne,“ přiznala jsem. Určitě musím mít v rukávu ještě pár trumfů, jinak by se se mnou neobtěžoval.</p> <p>Trent obešel stůl, působil přitom nesmírně zaměstnaně, čímž mě donutil ustoupit na opačnou stranu. Přidržel si tmavě modrou kravatu a sedl si. Vzhlédl ke mně a zatvářil se velmi šarmantně a překvapeně, když zjistil, že pořád stojím. „Prosím, posaďte se,“ řekl a odhalil v úsměvu malé, rovné zuby. Dálkovým ovladačem zamířil na kameru. Jakmile červené světýlko zhaslo, opět ovladač odložil.</p> <p>Zůstala jsem stát. Nedůvěřovala jsem jeho lhostejnému přijetí. Hlavou mi zněly poplašné zvony a žaludek se mi stáhl. Časopis <emphasis>Fortune </emphasis>umístil jeho fotku loni na obálku a prohlásil ho nejvíce žádoucím svobodným mládencem. Fotka ho ukazovala od kolen nahoru a opíral se na ní nedbale o dveře, na nichž bylo zlatým písmem vyvedeno jméno jeho společnosti. V úsměvu se mu podmanivě mísila sebejistota a tajemství. Některé ženy podobný úsměv přitahuje. Já naopak zbystřím. Nyní se usmíval stejně, loket si opíral o stůl a bradu měl podepřenou rukou.</p> <p>Dívala jsem se, jak se mu krátké prameny vlní okolo uší, a napadlo mě, že dokonale upravené vlasy musí být neuvěřitelně jemné, když je dokáže zčeřit i vánek z klimatizace.</p> <p>Trent stiskl rty, když si všiml, že upřeně hledím na jeho vlasy, pak se ale znovu usmál. „Dovolte, abych se omluvil za omyl u brány a za tu věc s Jonem,“ řekl. „Nečekal jsem vás ještě přinejmenším týden.“</p> <p>Posadila jsem se, protože se mi podlomila kolena. <emphasis>On mě očekával? </emphasis>„Nechápu, o čem mluvíte,“ řekla jsem odvážně a ulevilo se mi, když mi neselhal hlas.</p> <p>Ledabyle se natáhl pro tužku, když jsem ale pohnula nohama, střelil po mně pohledem. Připadalo mi, že je napjatější než já. Pečlivě vygumoval otazník vedle Francisova jména a dopsal k němu mé. Poté tužku odložil a přejel si rukou po vlasech, aby je uhladil.</p> <p>„Jsem zaměstnaný muž, slečno Morganová,“ řekl a hlas mu příjemně klesal a stoupal. „Zjistil jsem, že je pro mě efektivnější přetahovat zaměstnance jiných společností než začínat s nováčky od nuly. A i když bych nerad tvrdil, že se snažím konkurovat IBA, musím říct, že její výcvikové metody a dovednosti jejích pracovníků odpovídají mým potřebám. Abych byl upřímný, bylo by mi milejší, kdybych věděl, že jste byla dost chytrá na to, abyste přežila útoky IBA, než vás přijmu. Ale fakt, že jste pronikla do mého domu, bude možná stačit.“</p> <p>Zkřížila jsem nohy a povytáhla obočí. „Nabízíte mi práci, pane Kalamacku? Chcete, abych se stala vaší novou sekretářkou? Psala vám dopisy? Vařila kávu?“</p> <p>„Bože, ne,“ řekl a zcela ignoroval moji uštěpačnost. „Jste příliš cítit magií, abyste mohla zastávat místo sekretářky, i když se pach snažíte zakrýt, hm, parfémem.“</p> <p>Začervenala jsem se, ale byla jsem odhodlána neucuknout před jeho tázavým pohledem.</p> <p>„Ne,“ pokračoval Trent věcně. „Jste příliš zajímavá na to, aby se z vás stala sekretářka, dokonce i jedna z mých. Nejenže jste dala výpověď u IBA, ale provokujete je. Šla jste nakupovat. Vloupala jste se do archivu a zničila svoji složku. Omráčila jejich agenta a zamkla ho ve voze,“ prohlásil s pečlivě kultivovaným smíchem. „To se mi líbí. Ale ještě zajímavější je vaše snaha zlepšit vlastní schopnosti. Musím vám poblahopřát k touze rozšířit si obzory a ovládnout nové dovednosti. Ochota vyzkoušet možnosti, kterým se ostatní vyhýbají, je něco, co se snažím vštípit všem zaměstnancům. I když musím říct, že číst onu knihu v autobuse ukazuje jistý nedostatek… soudnosti.“ Očima mu probleskl temný humor. „Pokud se ovšem o upíry nezajímáte ze světštějších důvodů, slečno Morganová.“</p> <p>Sevřel se mi žaludek a já přemýšlela, jestli mám u sebe dost talismanů na to, abych si probojovala cestu ven. Odkud to Trent všechno ví, když mě pod dohledem nedokázala udržet ani IBA? Přinutila jsem se zachovat klid, přestože jsem si uvědomovala, že jsem až po krk ve skřítkovském prášku. Co mě to jen napadlo, nakráčet sem? Jeho sekretářka zemřela. Obchoduje se sírou a nezáleží na tom, že štědře přispívá na charitu nebo že hraje golf s manželem starostky. Byl příliš chytrý na to, aby se spokojil s třetinou průmyslové výroby v Cincinnati. Jeho skryté zájmy leží v podsvětí a já si byla jistá, že chce, aby to tak zůstalo i v budoucnu.</p> <p>Trent se naklonil se soustředěným výrazem blíž a já poznala, že plané tlachání skončilo. „Otázkou je, slečno Morganová,“ řekl tiše, „co chcete vy ode mě?“</p> <p>Mlčela jsem, protože mě opustilo sebevědomí.</p> <p>Ukázal na svůj stůl. „Co jste hledala?“</p> <p>„Žvýkačku?“ řekla jsem a on si povzdychl.</p> <p>„Měli bychom si ušetřit spoustu času a být jeden k druhému upřímní.“ Sundal si brýle a odložil je stranou. „Alespoň do jisté míry. Povězte mi, proč jste riskovala život, abyste mě navštívila. Máte mé slovo, že záznamy vašeho dnešního konání budou… ztraceny. Prostě chci vědět, o co vám jde. Čím jsem upoutal váš zájem?“</p> <p>„Necháte mě odejít?“ řekla jsem a on se opřel a kývl. Jeho oči byly zelené, podobný odstín jsem ale ještě nikdy neviděla. Nebyla v nich ani známka modré. Dokonce ani trošička.</p> <p>„Každý něco chce, slečno Morganová,“ řekl. Vyslovoval precizně, jeho slova přesto splývala jako řeka. „Co chcete vy?“</p> <p>Srdce se mi rozbušilo nad příslibem svobody. Zadívala jsem se stejným směrem jako on, na své ruce a hlínu pod nehty. „Vás,“ řekla jsem a zaťala ruce v pěst, abych skryla prsty. „Chci najít důkaz o tom, že jste zavraždil svoji sekretářku. Že obchodujete se sírou.“</p> <p>„Ach…“ řekl a břitce si povzdychl. „Chcete svobodu. Měl jsem to uhádnout. Vy, slečno Morganová, jste složitější osoba, než jsem očekával.“ Kývl a hedvábím podšitý oblek mu přitom zašustil. „Kdybyste mě vydala IBA, určitě byste si zajistila nezávislost. Ale určitě pochopíte, že vám to nedovolím.“ Napřímil se a vrátil se k obchodu. „Mohu vám nabídnout něco, co je skoro stejně dobré jako svoboda. Možná lepší. Mohu vás vyplatit ze smlouvy s IBA. Dám vám půjčku, pokud tomu tak chcete říkat. Přijmete zaměstnání u mě a odpracujete si ji. Mohu vám sehnat slušné sídlo, možná dokonce i malý personál.“</p> <p>Cítila jsem, jak blednu a vzápětí rudnu. Chce si mě koupit. Nevšiml si mého narůstajícího vzteku, vyňal ze schránky složku a otevřel ji. Z vnitřní kapsy vytáhl brýle s dřevěnou obroučkou a posadil si je na malý nos. Ušklíbla jsem se, když se na mě podíval a prohlédl můj převlek. Vydal tichý zvuk, pak sklonil hlavu nad složkou, aby se podíval, co v ní stojí. „Máte ráda pláž?“ zeptal se lehce a já přemýšlela, proč předstírá, že potřebuje brýle na čtení. „Už dlouho plánuji rozšířit jednu makadámiovou plantáž. Leží v Jižním moři. Mohla byste si dokonce vybrat barvu hlavního sídla.“</p> <p>„Jděte se zvrátit, Trente,“ řekla jsem. Pohlédl na mě přes obroučku brýlí a tvářil se zdánlivě překvapeně. Vypadal přitom šarmantně, ale já podobné myšlenky zapudila. „Kdybych chtěla zůstat na vodítku, nedala bych výpověď. Na těch ostrovech se pěstuje síra. A tak blízko u moře můžu být klidně člověk. Na takovém místě bych nedokázala uvařit ani elixír lásky.“</p> <p>„Slunce,“ přemlouval mě a schoval brýle. „Teplý písek. Volná pracovní doba.“ Zavřel složku a položil na ni ruku. „Můžete s sebou vzít i svoji novou přítelkyni. Ivy, že? Upírka z rodu Tamwoodů. Dobrý úlovek.“ Přes rty mu přelétl zahořklý úsměv.</p> <p>Rozpálil mě vztek. Myslel si, že si mě může koupit. Problém byl, že jsem skutečně byla v pokušení, a to mě rozlítilo ještě víc. Škaredila jsem se na něj a ruce v klíně zatínala v pěst.</p> <p>„Buďte upřímná,“ řekl Trent a dlouhými prsty s úchvatnou hbitostí protáčel tužku. „Jste vynalézavá a šikovná, ale nikdo nedokáže unikat IBA bez pomoci věčně.“</p> <p>„Znám lepší způsob,“ řekla jsem a musela bojovat sama se sebou, abych zůstala sedět. Dokud mě nepropustí, nemám kam jít. „Dostanu vás na pranýř. Dokážu, že jste zapletený do vraždy své sekretářky a že obchodujete se sírou. Vzdala jsem se zaměstnání, pane Kalamacku, ne zásad.“</p> <p>Zelenýma očima mu problesklo podráždění, ale jeho tvář zůstávala klidná, když s ostrým klepnutím vrátil tužku zpátky do kelímku. „Můžete věřit, dodržím slovo. Vždy plním své slovo, sliby i výhrůžky.“ Zdálo se mi, jako by se jeho slova kupila na podlaze, a já cítila bláznivé nutkání zvednout nohy z koberce. „Obchodník musí,“ zdůraznil, „jinak nezůstane v branži dlouho.“</p> <p>Polkla jsem a přemýšlela, co, k čertu, vlastně je. Měl ladnost, hlas, rychlost a sebevědomí upíra. A i když jsem ho nesnášela, nedokázala jsem popřít, že je atraktivní, a jeho přitažlivost ještě zvyšovala síla osobnosti, ne škádlení nebo sexuální narážky. Ale nebyl živý upír. Na povrchu se zdál vřelý a příjemný, držel si ale ostatní od těla, což většina upírů nedělá. Odmítal si pustit lidi k tělu, takže je nemohl svést dotykem. Ne, není upír, ale možná… lidský prostředník?</p> <p>Pozvedla jsem obočí. Trent zamrkal, protože poznal, že mě něco napadlo, netušil ale co. „Ano, slečno Morganová?“ zamumlal a poprvé vypadal znepokojeně.</p> <p>Srdce mi bušilo. „Už zase vám vstávají vlasy,“ řekla jsem ve snaze popíchnout ho. Pootevřel ústa a zdálo se, že neví, co říct.</p> <p>Vyskočila jsem, protože se otevřely dveře a dovnitř vešel Jonathan. Vypadal ztuhle a rozzlobeně jako ochránce, kterému svěřenec spoutal ruce. V rukou držel skleněnou kouli o velikosti hlavy. Uvnitř byl zavřený Jenks. Stála jsem tam a vyděšeně si tiskla tašku k břichu.</p> <p>„Jone,“ řekl Trent, vstal a uhladil si vlasy. „Děkuji ti. Mohl bys prosím vyprovodit slečnu Morganovou a jejího společníka ven?“</p> <p>Jenks tak zuřil, že jeho křídla připomínala černou šmouhu. Viděla jsem, že se snaží něco říct, ale neslyšela jsem ho. Jeho gesta se však nedala špatně vyložit.</p> <p>„Můj disk, slečno Morganová?“</p> <p>Bleskurychle jsem se otočila a zalapala po dechu, když jsem zjistila, že Trent obešel stůl a zastavil se přímo za mnou. Neslyšela jsem ho. „Váš co?“ vykoktala jsem.</p> <p>Natáhl pravou ruku. Byla hladká a bez mozolů, ale vyzařovala napjatou sílu. Prsteník mu zdobil zlatý kroužek. Nemohla jsem si nevšimnout, že je jen o několik centimetrů vyšší než já. „Můj disk?“ pobídl a já polkla.</p> <p>Ztuhla jsem a obrnila se, pak jsem sáhla dvěma prsty do kapsy a podala mu ho. Něco se přes něj přelilo. Bylo to jemné jako odstín modré a nerozlišitelné jako jediná sněhová vločka mezi tisíci, ale jasně jsem to viděla. V tu chvíli jsem pochopila, že Trent se nebojí síry. Šlo mu o něco na tom disku.</p> <p>Vzpomněla jsem si na úhledně srovnané disky a jen s neuvěřitelným přemáháním se mi dařilo hledět mu dál do očí a nestřelit podezíravým pohledem po zásuvce. Bože, pomoz mi. Ten chlap neobchoduje jen se sírou, nýbrž i s biodrogami. Zatraceně, on je biodrogový lord. Srdce se mi rozbušilo a vyschlo mi v ústech. Za kupčení se sírou vás zavřou. Za obchod s biodrogami vás probodnou kůlem, spálí a rozpráší. A on chtěl, abych pro něj pracovala.</p> <p>„Projevila jste nečekanou prozíravost, slečno Morganová,“ řekl Trent a přerušil tak moje pádící myšlenky. „Dokud budete pod ochranou Tamwoodové, upírští zabijáci se vás nedotknou. Klan skřítků vás chrání před vílami a dlaci zase nevstoupí na svěcenou půdu kostela. Jak nádherně prosté. Dejte mi vědět, až změníte názor a rozhodnete se pro mě pracovat. U mě by se vám dostalo zadostiučinění − a uznání. Což se o IBA říct nedá.“</p> <p>Ztuhly mi rysy a já se soustředila, aby se mi netřásl hlas. Nic jsem nenaplánovala. Se vším přišla Ivy a já si nebyla jistá, o co jí jde. „Se vší úctou, pane Kalamacku, jděte se zvrátit.“</p> <p>Jonathan ztuhl, ale Trent prostě kývl a vrátil se za stůl.</p> <p>Na rameni mi přistála těžká ruka. Instinktivně jsem ji popadla, přidřepla a mrštila tím, kdo mě chytil, přes rameno na podlahu. Jonathan přistál s překvapeným zabručením na zemi. Než jsem si uvědomila, co dělám, klekla jsem mu na krk. Má reakce mě vylekala, proto jsem rychle vstala a ucouvla. Trent zrovna vracel disk do zásuvky a jen bezstarostně vzhlédl.</p> <p>Když Jonathan zaduněl o podlahu, vtrhli do místnosti další tři lidé. Dva se zaměřili na mě, třetí se postavil před Trenta.</p> <p>„Nechte ji jít,“ řekl Trent. „Byla to Jonova vina.“ Trochu zklamaně si povzdychl. „Jone,“ dodal unaveně, „není husička, za kterou se vydává.“</p> <p>Vysoký muž se plynule zvedl na nohy. Upravil si košili a uhladil si vlasy. Nenávistně se na mě zadíval. Nejenže jsem s ním před zaměstnavatelem vymetla podlahu, ale ten ho ještě přede mnou pokáral. Rozzlobeně a uraženě sebral Jenkse a pokynul mi ke dveřím.</p> <p>Vyšla jsem ven na slunce. Odmítnutá nabídka mě vyděsila víc než odchod z IBA.15</p> <p><image xlink:href="#_13.jpg" />Bušila jsem do těsta na pizzu a vybíjela si podráždění z úžasného odpoledne na bezmocných kvasnicích a mouce. Od Ivyina stolu se ozvalo praskání tuhého papíru. Prudce jsem se otočila a pohlédla na ni. Se skloněnou hlavou a svraštěným obočím hleděla do mapy. Jen hlupák by si nevšiml, že se její reakce se západem slunce zrychlily. Opět se pohybovala znepokojivě ladně, ale tvářila se podrážděně, ne zamilovaně. Přesto jsem si dávala pozor na každý její pohyb.</p> <p><emphasis>Ivy má skutečný úkol, </emphasis>pomyslela jsem si kysele, zatímco jsem stála u ostrůvku a připravovala pizzu. Ivy má skutečný život, Ivy se nesnaží dokázat, že nejprominentnější a nejmilovanější občan města je biodrogový lord, a nehraje si zároveň na šéfkuchaře.</p> <p>Stačily tři dny na volné noze a Ivy dostala za úkol najít pohřešovaného muže. Připadalo mi divné, že se člověk obrátil se žádostí o pomoc na upíra, ale Ivy má vlastní kouzlo, nebo je spíše děsivě schopná. Celou noc měla nos zabořený v mapě, barevnými fixy do ní zakreslovala mužova oblíbená místa a trasy, kterými se musel vydat cestou do práce, a podobně.</p> <p>„Nejsem sice expert,“ ozvala se Ivy od stolu, „ale opravdu se takhle dělá pizza?“</p> <p>„Chceš uvařit večeři sama?“ vyštěkla jsem, pak jsem se podívala, co dělám. Místo kruhu jsem uplácala křivý ovál, který byl na některých místech tak tenký, že jsem přes něj skoro viděla. Zahanbeně jsem na tenká místa přilepila těsto a upravila podklad tak, aby se vešel na pečící kámen. Zatímco jsem nervózně upravovala okraje, pokradmu jsem ji sledovala. Jeden vášnivý pohled nebo přehnaně rychlý pohyb a poběžím se schovat za Jenksův pařez. Víčko na sklenici s omáčkou s hlasitým lupnutím povolilo. Zalétla jsem pohledem k Ivy. Nic se nezměnilo, a tak jsem rychle vylila většinu omáčky na pizzu a znovu sklenici zavřela.</p> <p>Co ještě přidat? přemýšlela jsem. Jen zázrakem by mi Ivy dovolila naplácat na ni všechno co obvykle. Rozhodla jsem se, že oříšky kešu nebudu ani zkoušet, a tak jsem vytáhla jen nudné přísady. „Paprika,“ mumlala jsem. „Houby.“ Podívala jsem se na Ivy. Vypadala na to, že má ráda maso. „Slanina od snídaně.“</p> <p>Fix zaskřípal, jak Ivy nakreslila fialovou čáru od univerzity k několika nebezpečným nočním klubům a barům u řeky v Díře. „Takže,“ protáhla. „Povíš mi, co tě trápí, nebo si budu muset objednat novou pizzu, až tuhle spálíš?“</p> <p>Vložila jsem papriky do dřezu a opřela se o pult. „Trent obchoduje s biodrogami,“ řekla jsem a znovu si uvědomila, jak je to odporné. „Kdyby věděl, že se mu snažím přišít tohle, zabil by mě rychleji než IBA.“</p> <p>„Ale neví to.“ Ivy přidala další čáru. „Ví jen, že si myslíš, že obchoduje se sírou a že nechal zavraždit svoji sekretářku. Kdyby mu to dělalo starosti, nenabídl by ti práci.“</p> <p>„Práci?“ řekla jsem a obrátila se k ní zády, abych umyla papriku. „Chce mě poslat do Jižních moří, kde bych bezpochyby řídila sírové plantáže. Prostě mě chce odklidit z cesty, to je vše.“</p> <p>„A co třeba tohle,“ řekla a zavřela fix tak, že zabušila víčkem do stolu. Vylekaně jsem se otočila a rozstříkala vodu všude okolo. „Považuje tě za hrozbu,“ dokončila a teatrálně ze sebe smetla kapky, kterými jsem ji nechtíc postříkala.</p> <p>Stydlivě jsem se na ni usmála a doufala, že nepozná, jak mě znervózňuje. „To mě nenapadlo,“ přiznala jsem.</p> <p>Ivy se vrátila zpátky k mapě a zamračeně osušila flíčky, které voda způsobila na přesných čarách. „Dej mi čas, abych se poptala kolem,“ řekla zadumaně. „Když se nám podaří dostat do rukou jeho účetní knihy a záznamy několika jeho klientů, určitě v nich najdeme stopu. Ale přesto si myslím, že obchoduje jenom se sírou.“</p> <p>Trhnutím jsem otevřela ledničku a vytáhla parmazán a mozzarellu. Pokud Trent nejede v biodrogách, pak jsem princezna skřítků. Jeden z Ivyiných fixů zarachotil v kelímku vedle monitoru. Byla jsem k ní otočená zády a zvuk mě vylekal.</p> <p>„Jenom to, že má zásuvku plnou disků označených nemocemi, které se kdysi léčily biodrogami, neznamená, že je drogový lord,“ řekla Ivy a hodila do kelímku další fix. „Možná jsou to seznamy klientů. Je velký filantrop. Jeho příspěvky udržují v chodu dobrý půltucet nemocnic.“</p> <p>„Možná,“ řekla jsem, i když jsem si to nemyslela. Věděla jsem, že Trent je štědrý. Minulý podzim nechal sám sebe vydražit v aukci na pomoc dětem za víc peněz, než kolik jsem vydělala za rok. Osobně jsem byla přesvědčena, že mu jde jen o publicitu. Byl zkažený.</p> <p>„A kromě toho,“ řekla, opřela se a hodila další fix do kelímku v ukázce až neskutečné koordinace. „Proč by obchodoval s biodrogami? Je boháč. Další peníze nepotřebuje. Lidi motivují tři věci, Rachel. Láska…“ Červený fix zapadl mezi ostatní. „Pomsta…“ Černý přistál hned vedle něj. „A moc,“ dokončila a přihodila zelený. „Trent má dost peněz na to, aby si koupil všechny tři.“</p> <p>„Na jednu věc jsi zapomněla,“ řekla jsem a přemýšlela, jestli bych radši neměla držet jazyk za zuby. „Rodina.“</p> <p>Ivy sebrala fixy z kelímku. Zhoupla židli na zadní nohy a začala je házet zpátky. „Nepatří rodina k lásce?“ zeptala se.</p> <p>Sledovala jsem ji koutkem oka. <emphasis>Ne když je mrtvá, </emphasis>pomyslela jsem si a vzpomněla si na otce. <emphasis>V</emphasis> <emphasis>tom případě spadá pod pomstu.</emphasis></p> <p>V kuchyni se rozhostilo ticho a já posypala omáčku parmazánem. Ticho rušilo jen cvakání Ivyiných fixů. Všechny do jednoho končily v kelímku a občasné zarachocení mi šlo příšerně na nervy. Pak ale rachot utichl a já poplašeně ztuhla. Obličej měla ve stínu. Neviděla jsem, jestli jí zčernaly oči. Srdce se mi rozbušilo. Nehýbala jsem se a čekala.</p> <p>„Proč mě prostě neprobodneš kůlem, Rachel?“ prohlásila popuzeně, odhodila si vlasy stranou a odhalila podrážděné hnědé oči. „Nevrhnu se na tebe. Říkala jsem ti, že to, co se stalo v pátek, byla nehoda.“</p> <p>Ramena se mi uvolnila. Hlasitě jsem prohrabala zásuvku a hledala otvírák na konzervy, abych mohla přidat houby. „Pěkně děsivá nehoda,“ zamumlala jsem si pod vousy a slila z hub vodu.</p> <p>„Slyšela jsem tě.“ Zaváhala. V kelímku s rachotem přistál fix. „Ty, hm, přečetla sis tu knížku?“ zeptala se.</p> <p>„Většinu,“ přiznala jsem a polekala jsem se. „Proč? Dělám něco špatně?“</p> <p>„Lezeš mi na nervy, to děláš špatně,“ prohlásila a zvýšila hlas. „Přestaň mě pořád sledovat. Nejsem zvíře. Možná jsem upír, ale pořád mám duši.“</p> <p>Kousla jsem se do jazyka, abych potlačila touhu odpovědět. S rachotem vrazila zbývající fixy do kelímku a přitáhla si blíž mapy. Rozhostilo se tíživé ticho. Otočila jsem se k ní zády, abych dokázala, že jí věřím. Ale nevěřila jsem. Položila jsem papriku na prkýnko, trhnutím jsem otevřela zásuvku a hlasitě se v ní hrabala, dokud jsem nenašla obrovský nůž. Na krájení papriky byl příliš velký, ale cítila jsem se zranitelná, proto jsem se rozhodla ho použít.</p> <p>„Ach…“ Ivy zaváhala. „Nedáváš na pizzu papriku, že ne?“</p> <p>Vydechla jsem a odložil nůž stranou. Asi nebudeme mít na pizze nic jiného než sýr. Tiše jsem vrátila papriku zpátky do ledničky. „Jaká bude pizza bez papriky?“ zabručela jsem šeptem.</p> <p>„K jídlu,“ odsekla a já se zašklebila. Neměla to slyšet.</p> <p>Očima jsem přelétla po přísadách shromážděných na pultu. „A co houby?“</p> <p>„Bez nich se pizza jíst nedá.“</p> <p>Ozdobila jsem parmazán slizkými hnědými kousky. Ivy zachrastila mapou a já si nedokázala pomoct a koukla po ní.</p> <p>„Neřekla jsi mi, cos nakonec udělala s Francisem,“ řekla.</p> <p>„Nechala jsem ho v otevřeném kufru. Někdo už ho polije slanou vodou. Myslím, že jsem mu pokazila auto. Už nezrychluje, ať zařadíš jakoukoli rychlost, a i když sešlápneš plyn až k podlaze.“</p> <p>Ivy se zasmála a mě zamrazilo na kůži. Jako by mě vyzývala, abych něco namítla, zvedla se, přistoupila blíž a opřela se o pult. Moje napětí se vrátilo. A zdvojnásobilo se, když se pomalu vyhoupla na pult vedle mě. „Takže,“ řekla, otevřela sáček s feferonkami a jednu si provokativně vložila do úst. „Co myslíš, že je?“</p> <p>Jedla. Bezva.</p> <p>„Francis?“ zeptala jsem se a překvapilo mě, že se musí ptát. „Idiot.“</p> <p>„Ne, Trent.“</p> <p>Natáhla jsem se pro feferonky a Ivy mi vložila pytlík do dlaně. „Nevím, ale není upír. Myslel si, že používám parfém proto, abych zamaskovala pach čarodějky, ne, hm, ten tvůj.“ Cítila jsem se divně, když seděla tak blízko. Rozložila jsem feferonky na pizzu jako karty. „A nemá dost ostré zuby.“ Jakmile jsem skončila, schovala jsem sáček do ledničky a z Ivyina dosahu.</p> <p>„Mohl si nechat nasadit korunky.“ Ivy zírala na ledničku. „Bylo by pro něj těžší praktikovat, ale šlo by to.“</p> <p>V myšlenkách jsem se vrátila zpátky k tabulce 6.1 a příliš nápomocným obrázkům a otřásla jsem se. Zamaskovala jsem třas tím, že jsem se natáhla pro rajče. Tázavě jsem nad ním podržela ruku a Ivy přitakala. „Ne,“ řekla jsem s jistotou. „Udržuje si tělesný odstup, což jsem u žádného jiného živého upíra až na tebe neviděla.“</p> <p>Sotva jsem to plácla, přála jsem si to vzít zpátky. Ivy ztuhla a já přemýšlela, jestli nepřirozený odstup, který si od ostatních udržuje, souvisí s tím, že je nepraktikující upír. Musí být nesmírně frustrující zvažovat každý pohyb a přemýšlet, jestli se řídíte rozumem, nebo hladem. Není divu, že je Ivy tak výbušná. Bez cizí pomoci bojuje s tisíce let starým instinktem. Zaváhala jsem, pak jsem se zeptala: „Dá se nějak poznat, jestli je Trent lidský prostředník?“</p> <p>„Lidský prostředník?“ zeptala se překvapeně. „To je nápad.“</p> <p>Rozřezala jsem rajče na malé červené kostičky. „Sedělo by to. Má vnitřní moc, ladnost i sílu osobnosti upírů, ale ne jejich nenechavost. Vsadila bych život na to, že není čaroděj ani černokněžník. A nejen proto, že ani trošku nevoní po blahovičníku. Jde o to, jak se pohybuje, o světlo v jeho očích…“ Zastavila jsem se a vzpomínala na nečitelnou zeleň jeho očí.</p> <p>Ivy sklouzla z pultu a ukradla feferonku z pizzy. Nedbale jsem ji přesunula na opačnou stranu dřezu pryč z jejího dosahu. Přesunula se spolu s ní a sebrala mi další. Ozvalo se zabzučení a oknem vlétl dovnitř Jenks. V rukách držel houbu, která byla skoro stejně velká jako on, a spolu s ní vnesl do kuchyně vůni hlíny. Pohlédla jsem na Ivy a ta pokrčila rameny.</p> <p>„Hej, Jenksi,“ řekla Ivy a vrátila se na židli v koutě kuchyně. Očividně jsme prošli její „Můžu stát vedle tebe a nekousnout tě“ zkouškou. „Co myslíš? Je Trent dlak?“</p> <p>Jenks upustil houbu a malinká tvář se mu stáhla zlostí. Křídly mával tak rychle, až téměř nebyla vidět. „Jak to mám vědět?“ vyštěkl. „Nedostal jsem se k němu dost blízko. Chytili mě. Dobrá? Jenkse chytili. Jste šťastné?“ Odlétl zpátky k oknu. Postavil se vedle pana Ryby, založil si ruce v bok a zahleděl se do tmy.</p> <p>Ivy zavrtěla znechuceně hlavou. „No tak tě chytili. A co? Rachel poznali a nefňuká kvůli tomu.“</p> <p>Popravdě jsem se vztekala celou cestu domů a můj zlostný výbuch možná zapříčinil divné zvuky, které vydávalo Francisovo auto, když jsem ho nechala stát ve stínu stromu na parkovišti před obchodním centrem.</p> <p>Jenks přilétl blíž a zůstal viset ve vzduchu asi deset centimetrů před Ivyiným nosem. Křídla mu zrudla zuřivostí. „Až do skleněné koule chytí <emphasis>zahradník </emphasis>tebe, uvidíme, co na to řekneš, slečno Vidím všechno růžově.“</p> <p>Moje špatná nálada se vytratila, když jsem sledovala, jak se deset centimetrů vysoký skřítek vzteká na upíra. „Klídek, Jenksi,“ řekla jsem lehce. „Myslím, že to nebyl opravdový zahradník.“</p> <p>„Fakt?“ odsekl uštěpačně a přilétl ke mně. „Jak tě to napadlo?“</p> <p>Ivy za ním předstírala, že ho mačká mezi palcem a ukazovákem. Obrátila oči v sloup a vrátila se k mapám. Rozhostilo se ticho, nebylo zrovna milé, ale ani nepříjemné. Jenks se snesl k houbě a podal mi ji s hlínou i se vším ostatním. Na sobě měl volný, velmi neformální obleček. Jemné hedvábí mělo barvu mokrého mechu a oděv střihem připomínal oblečení pouštního šejka. Blonďaté vlasy měl ulízané dozadu a mně se zdálo, že z něj cítím mýdlo. Nikdy jsem neviděla skřítka odpočívat. Bylo to docela fajn.</p> <p>„Tady,“ řekl mrzutě a odkutálel houbu ke mně. „Našel jsem ji v zahradě. Myslel jsem, že bys ji mohla chtít. Však víš, na pizzu.“</p> <p>„Díky, Jenksi,“ řekla jsem a smetla hlínu.</p> <p>„Podívej,“ řekl, když o tři kroky ucouvl. Trhaně mával křídly. „Omlouvám se, Rachel. Měl jsem ti krýt záda, ne se nechat chytit.“</p> <p><emphasis>Jak trapné, </emphasis>pomyslela jsem si. Tvor sotva větší než vážka se mi omlouvá za to, že mě nedokázal ochránit. „Jo, no, oba jsme to zpackali,“ řekla jsem kysele a přála si, aby u toho Ivy nebyla. Ignorovala jsem její zafunění, opláchla houbu a nakrájela ji. Jenkse to zjevně uspokojilo, a tak se rozhodl dráždit Ivy a poletoval jí okolo hlavy, dokud se po něm neohnala.</p> <p>Nechal ji být a vrátil se ke mně. „Zjistím, čím Kalamack páchne, i kdyby mě to mělo zabít,“ prohlásil Jenks, když jsem rozložila jeho dárek na pizzu. „Teď už je to osobní.“</p> <p><emphasis>No, </emphasis>pomyslela jsem si, <emphasis>proč ne? </emphasis>Zhluboka jsem se nadechla. „Zítra v noci se tam vrátím,“ řekla jsem a přemýšlela přitom o odměně za moji hlavu. Nakonec udělám chybu. A na rozdíl od Ivy nevstanu z mrtvých. „Chceš jít se mnou, Jenksi? Ne jako záloha, ale jako můj parťák.“</p> <p>Jenks vzlétl a křídla mu znachověla. „Na to můžeš vsadit matčiny kalhotky.“</p> <p>„Rachel!“ vykřikla Ivy. „Co si myslíš, že děláš?“</p> <p>Roztrhla jsem pytlík s mozzarellou a vyklopila ji na pizzu. „Dělám z Jenkse plnohodnotného partnera. Máš s tím problém? Dělá tolik přesčasů, že si nic jiného nezaslouží.“</p> <p>„Ne,“ řekla a zírala na mě přes kuchyň. „Mluvím o tom, že se chceš vrátit ke Kalamackovi!“</p> <p>Jenks zůstal viset vedle mě, aby mě podpořil. „Sklapni, Tamwoodová. Potřebuje ten disk, aby dokázala, že Kalamack obchoduje s biodrogami.“</p> <p>„Nemám na vybranou,“ řekla jsem a strčila do sýru tak silně, až jsem ho shodila z pizzy.</p> <p>Ivy se přehnaně pomalu opřela. „Vím, že ho chceš dostat, Rachel, ale dobře si to rozmysli. Trent tě může obvinit, z čehokoli bude chtít. Žes mu nedovoleně vnikla na pozemek, že ses vydávala za agenta IBA nebo třeba i z toho, že ses mu pokusila začarovat koně. Pokud tě chytí, je po tobě.“</p> <p>„Když Trenta obviním bez důkazů, proklouzne u soudu kvůli nějaké technické drobnosti.“ Nedokázala jsem na ni pohlédnout. „Musím získat něco neprůstřelného. Něco, do čeho by se mohla zakousnout média a rozmáznout to.“ Trhaným pohybem jsem sebrala rozsypaný sýr a vrátila ho zpátky na pizzu. „Potřebuju jeden z disků a zítra ho získám.“</p> <p>Ivy unikl tichý, nevěřícný zvuk. „Nemůžu uvěřit tomu, že tam chceš vtrhnout bez plánu, bez přípravy. Bez ničeho. Už jednou ses pokusila udělat to bez dlouhých úvah a chytili tě.“</p> <p>Zahořel mi obličej. „To, že si neplánuji i výlety na záchod, neznamená, že nejsem dobrá agentka,“ opáčila jsem napjatě.</p> <p>Zatnula čelist. „Netvrdím, že jsi špatná agentka. Jen chci říct, že tě trocha plánování může ušetřit zahanbujících chyb jako třeba toho, co se stalo dneska.“</p> <p>„Chyb!“ vykřikla jsem. „Podívej, Ivy. Jsem zatraceně dobrý agent.“</p> <p>Povytáhla tenké obočí. „Už šest měsíců jsi nikoho nezatkla.“</p> <p>„Nebyla to moje vina, mohl za to Denon! Přiznal to. A pokud o mně smýšlíš takhle, proč jsi žadonila, abych tě vzala s sebou?“</p> <p>„Nežadonila,“ řekla Ivy. Přimhouřila oči a na tvářích jí naskákaly vzteklé skvrny.</p> <p>Nechtěla jsem se s ní hádat, proto jsem se otočila, abych vložila pizzu do trouby. Suchý závan větru mi napnul kůži na tvářích a hodil mi vlasy do očí. „Ano, žadonila,“ zamumlala jsem, protože jsem věděla, že mě uslyší, a hlasitěji dodala: „Vím přesně, co dělám.“</p> <p>„Opravdu?“ prohlásila přímo za mnou. Potlačila jsem zalapání po dechu a bleskurychle se otočila. Jenks stál na okenním parapetu vedle pana Ryby a v obličeji byl bílý. „Tak pověz,“ řekla a z hlasu jí přímo čišela uštěpačnost. „Jaký je tvůj <emphasis>dokonalý plán?</emphasis>“</p> <p>Nechtěla jsem přiznat, jak mě vyděsila, proto jsem se protáhla okolo ní, úmyslně jsem jí nastavila záda a seškrábla jsem velkým nožem z pultu mouku. Naježily se mi vlasy na krku, ale když jsem se otočila, našla jsem ji přesně tam, kde jsem ji nechala, jen si založila paže na hrudi a v očích měla temný stín. Zrychlil se mi tep. Věděla jsem, že se s ní nemám hádat.</p> <p>Jenks vlétl mezi nás. „Jak se dostaneme dovnitř, Rachel?“ zeptal se a přistál na pultu vedle mě.</p> <p>Když ji teď sledoval, cítila jsem se hned bezpečněji a úmyslně jsem se obrátila k Ivy zády. „Vniknu dovnitř jako norek.“ Ivy vydala nevěřícný zvuk a já ztuhla. Shrábla jsem mouku do dlaně a hodila ji do odpadkového koše. „I kdyby si mě všimli, nebudou vědět, že jsem to já. Prostě ten disk seberu a zase zmizím.“ Pak jsem si ale vzpomněla na to, co všechno o mně Trent věděl, a na okamžik mě přepadly pochyby.</p> <p>„Vloupání do kanceláře radního není drobnost,“ řekla Ivy a napětí z ní přímo sálalo. „Je to zločin.“</p> <p>„S Jenksovou pomocí budu z kanceláře venku do dvou minut. Z budovy do deseti.“</p> <p>„A pohřbená ve sklepení IBA do hodiny,“ řekla Ivy. „Jsi cvok. Oba jste cvoci. Je to pevnost uprostřed zatraceného lesa! A tohle není plán − je to pouhý nápad. Plány jsou na papíře.“</p> <p>Když jsem uslyšela její pohrdavý tón, napjala se mi ramena. „Kdybych všechno plánovala, byla bych už třikrát mrtvá,“ řekla jsem. „Nepotřebuju plán. Zjistíš všechno, co můžeš, pak to prostě uděláš. Plány nepočítají s nečekaným!“</p> <p>„Kdybys použila plán, nic by tě nezaskočilo.“</p> <p>Ivy na mě zírala a já polkla. V očích jí vířila černá a mně se stáhl žaludek.</p> <p>„Pokud chceš spáchat sebevraždu, znám příjemnější způsob,“ vydechla.</p> <p>Jenks mi přistál na náušnici a přiměl mě odtrhnout oči od Ivy. „Je to první chytrá věc, kterou za celý týden udělala,“ řekl. „Tak si dej zpátečku, Tamwoodová.“</p> <p>Ivy přimhouřila oči. Využila jsem jejího rozptýlení a rychle o krok ustoupila. „Jsi stejný jako ona, skřítku,“ řekla a vycenila zuby. Upíří zuby jsou jako zbraně. Netasíte je, pokud je nemíníte použít.</p> <p>„Nech ji dělat její práci!“ zakřičel Jenks.</p> <p>Ivy se napjala jako struna. Zastudilo mě na krku, jak Jenks zamával křídly, jako by se chystal vzlétnout. „Dost!“ zvolala jsem, než mě mohl opustit. Chtěla jsem, aby zůstal na místě. „Ivy. Pokud máš lepší nápad, sem s ním. Pokud ne, sklapni.“</p> <p>S Jenksem jsme se na Ivy zadívali a hloupě si mysleli, že společně jsme silnější než každý zvlášť. Oči jí černě zablýskly. Vyschlo mi v ústech. Hleděla na mě bez mrkání a její oči slibovaly něco, o čem se doposud pouze zmiňovala. V břiše jsem ucítila šimrání, které mi pomalu stoupalo do krku. Nevěděla jsem, jestli je to strach nebo očekávání. Zadívala se mi do očí a ani nedýchala. <emphasis>Nedívej se mi na krk, </emphasis>pomyslela jsem si v hrůze. <emphasis>Ach. Bože. Nedívej se mi na krk</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>„Do pekla,“ zašeptal Jenks.</p> <p>Ale ona se jen zachvěla, odvrátila se a sklonila se nad dřezem. Třásla jsem se a mohla bych přísahat, že Jenks si oddychl. Uvědomila jsem si, že to mohlo dopadnout moc, moc špatně.</p> <p>Když Ivy znovu promluvila, zněl její hlas mrtvě. „Fajn,“ řekla do dřezu. „Jděte a nechte se zabít. Oba.“ S trhnutím se pohnula a já vyskočila. Schoulená a s bolestivým výrazem ve tváři opustila kuchyň. Bouchnutí vstupních dveří se ozvalo tak krátce poté, že jsem tomu sotva dokázala uvěřit. Rozhostilo se ticho.</p> <p><emphasis>Dneska v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>noci zažije někdo něco pořádně ošklivého, </emphasis>pomyslela jsem si.</p> <p>Jenks vzlétl z mé náušnice a přistál na parapetu. „Co je s ní?“ zeptal se ostře do nastalého ticha. „Jeden by si myslel, že o nás má strach.“16</p> <p><image xlink:href="#_11.jpg" />Ze spánku mě vytrhl zvuk tříštícího se skla. Cítila jsem vůni kadidla. Rychle jsem otevřela oči.</p> <p>Skláněla se nade mnou Ivy a tvář měla jen několik centimetrů od mé.</p> <p>„Ne!“ vykřikla jsem a ve slepé panice jsem se ohnala pěstí. Zasáhla jsem ji do břicha. Ivy se zlomila v pase, klesla na zem a zalapala po dechu. Vyškrábala jsem se na nohy a dřepla si na postel. Očima jsem těkala od šedého okna ke dveřím. Srdce mi bušilo a mrazilo mě bolestivým návalem adrenalinu. Byla mezi mnou a jedinou cestou ven.</p> <p>„Počkej,“ vydechla, natáhla se po mně a rukáv županu jí sklouzl k loktu.</p> <p>„Ty zrádná, krvavá upírko,“ zasyčela jsem na ni.</p> <p>Dech se mi zadrhl překvapeně v hrdle, když z okenního partu vzlétl Jenks − ne, byl to Jax − a zůstal viset přede mnou. „Slečno Rachel,“ řekl roztržitě a napjatě. „Útočí na nás. Víly.“ Poslední slovo skoro vyplivl.</p> <p><emphasis>Víly, </emphasis>pomyslela jsem si a ovládl mě ledový strach. Pohlédla jsem na tašku. S vílami talismany bojovat nemůžu. Jsou na to příliš rychlé. Nejlepší, co bych mohla udělat, bylo pokusit se je rozmáčknout. Ach bože. V životě jsem ještě nikoho nezabila. Dokonce ani náhodou. Zatraceně, jsem agentka. Mojí prací je dostat je živé, ne mrtvé. Ale víly…</p> <p>Střelila jsem pohledem po Ivy a zrudla jsem, když jsem si uvědomila, co dělala u mě v pokoji. Tak hrdě, jak jen to šlo, jsem vstala z postele. „Promiň,“ zašeptala jsem a podala jí ruku.</p> <p>Natočila hlavu, aby viděla přes závoj vlasů. Bolest nedokázala skrýt její vztek. Popadla mě bílou rukou a strhla mě dolů. Vyjekla jsem, když jsem přistála na podlaze, a znovu jsem zpanikařila, protože mi rukou pevně zakryla ústa. „Drž hubu,“ zasípala mi na tvář. „Chceš nás zabít? Jsou uvnitř.“</p> <p>Vytřeštila jsem oči a zašeptala přes její prsty: „Dovnitř nepůjdou. Jsme v kostele.“</p> <p>„Víly neuznávají svěcenou půdu,“ řekla. „Nezajímá je.“</p> <p><emphasis>Jsou uvnitř. </emphasis>Ivy si všimla mého vyplašeného pohledu a sundala mi ruku z úst. Očima jsem zalétla k ventilačnímu otvoru. Pomalu jsem se natáhla, zavřela ho a trhla jsem sebou, když hlasitě zaskřípal.</p> <p>Jax mi přistál na koleni, které halily pyžamové kalhoty. „Vnikly do zahrady,“ řekl. Na jeho dětskou tvář vražedný výraz nepatřil. „Zaplatí za to. A mně hodili na krk vás dvě.“ Znechuceně se vrátil na okno.</p> <p>Z kuchyně se ozvala tupá rána, když jsem se ale pokusila vstát, strhla mě Ivy zpátky. „Zůstaň, kde jsi,“ řekla tiše. „Jenks se o ně postará.“</p> <p>„Ale…“ spolkla jsem protest. Když se ke mně Ivy otočila, vypadaly její oči v tlumeném světle brzkého rána černé. Co zmůže Jenks proti vílím zabijákům? Je trénovaná záloha, ne útočník. „Podívej, je mi to líto,“ zašeptala jsem. „Chci říct, že jsem tě praštila.“</p> <p>Ivy se nepohnula. Oči jí překypovaly emocemi a mně se zadrhl dech v hrdle. „Kdybych tě chtěla, malá čarodějko,“ řekla, „nedokázala bys mě zastavit.“</p> <p>Zamrazilo mě a tvrdě jsem polkla. Znělo to jako příslib.</p> <p>„Něco se změnilo,“ řekla a obrátila pohled k zavřeným dveřím. „Podobný útok jsem očekávala až tak za tři dny.“</p> <p>Šly na mě mdloby. IBA změnila taktiku. Mohla jsem si za to sama. „Francis,“ řekla jsem. „Je to moje vina. IBA ví, že dokážu utéct jejich sledovačce.“</p> <p>Přitiskla jsem si prsty ke spánkům. Keasley, stařík bydlící přes ulici, mě přesně před tímhle varoval.</p> <p>Ozvala se třetí rána, tentokrát hlasitější. S Ivy jsme upřely pohled na dveře. Slyšela jsem, jak mi tluče srdce. Přemýšlela jsem, jestli ho slyší i Ivy. Po dlouhé odmlce se ozvalo tichounké zaklepání na dveře. Ovládlo mě napětí a slyšela jsem, jak se Ivy pomalu nadechla a vzchopila se.</p> <p>„Tati?“ zavolal Jax tiše. Z chodby se ozvalo zakňourání a Jax vystřelil ke dveřím. „Tati!“ vykřikl.</p> <p>Vyškrábala jsem se na nohy a schoulila ramena. Rozsvítila jsem a v náhlé záři jsem zamžourala na hodiny, které mi Ivy půjčila. Pět třicet. Spala jsem sotva hodinu.</p> <p>Ivy se s nečekanou rychlostí zvedla, otevřela dveře a vyšla ven. Lem županu za ní vlál. Trhla jsem sebou, když odešla. Nechtěla jsem jí ublížit. Ne, nebyla to pravda. Chtěla jsem. Ale myslela jsem, že si ze mě plánuje udělat ranní zákusek.</p> <p>Jenks vlétl dovnitř a málem se rozplácl o okno, když se pokusil přistát.</p> <p>„Jenksi?“ řekla jsem a rozhodla se, že omluva Ivy může počkat. „Jsi v pořádku?“</p> <p>„Nooooo,“ protáhl, jako by byl opilý. „Nějakou dobu si s vílami nebudeme muset dělat starosti.“ Vykulila jsem oči, když jsem si všimla dlouhé oceli v jeho ruce. Zbraň měla dřevěný jílec, takže připomínala párátka, která se zapichují do oliv. Zavrávoral, tvrdě dosedl a zkroutil přitom pod sebe spodní pár křídel.</p> <p>Jax vytáhl otce na nohy. „Tati?“ řekl ustaraně. Jenks vypadal příšerně. Jedno z horních křídel měl na cucky. Krvácel z několika škrábanců, přičemž jeden měl přímo pod okem. Druhé mu tak oteklo, že na ně neviděl. Těžce se opíral o Jaxe, který měl co dělat, aby udržel otce na nohách.</p> <p>„Tady,“ řekla jsem, nastavila ruku za Jenkse a přiměla ho posadit se. „Vezmu tě do kuchyně. Je tam lepší světlo. Možná bychom ti mohli slepit křídlo.“</p> <p>„Žádné světlo,“ zahuhlal Jenks. „Rozbil jsem je.“ Mrknul a pokusil se zaostřit. „Promiň.“</p> <p>Ustaraně jsem ho vzala do dlaní a ignorovala jeho tlumené protesty. „Jaxi,“ řekla jsem. „Přiveď mámu.“ Sebral otcův meč, vystřelil ke stropu a odlétl. „Ivy?“ zavolala jsem, zatímco jsem poslepu klopýtala tmavou chodbou. „Co víš o skřítcích?“</p> <p>„Očividně ne dost,“ ozvala se přímo za mnou a já nadskočila.</p> <p>Vešla jsem do kuchyně a loktem se opřela o vypínač. Nic. Světla bouchla.</p> <p>„Počkej,“ řekla Ivy. „Podlaha je plná skla.“</p> <p>„Jak to víš?“ řekla jsem nevěřícně, ale zaváhala jsem, protože jsem nechtěla riskovat, že bosou nohou šlápnu ve tmě na střep. Ivy se okolo mě protáhla a já se zachvěla, když se mě dotkl chladný vánek, který při tom zvedla. Upírovatěla. Ozvalo se zakřupání skla, fluorescenční žárovka nad troubou se zablikáním ožila a ozářila kuchyň nepříjemným světlem.</p> <p>Podlaha byla posetá střepy žárovek. Ve vzduchu se vznášel štiplavý zápach. Zvedla jsem obočí, když jsem si uvědomila, že je to vílí prach. Škrábalo mě z něj v krku, proto jsem rychle položila Jenkse na pult, než jsem mohla kýchnout a náhodou ho upustit.</p> <p>Zadržela jsem dech a obezřetně jsem se vydala k oknu, abych ho otevřela dokořán. Pan Ryba ležel bezmocně v dřezu, akvárko bylo totiž rozbité. Opatrně jsem ho vytáhla ze střepů, naplnila vodou umělohmotný kelímek a hodila ho do něj. Pan Ryba se zamrskal, otřásl a klesl ke dnu. Jeho žábra se pomalu nadouvala. Bude v pořádku.</p> <p>„Jenksi?“ řekla jsem, a když jsem se otočila, zjistila jsem, že stojí na místě, kde jsem ho nechala. „Co se stalo?“</p> <p>„Dostali jsme je,“ odvětil sotva slyšitelně a naklonil se na stranu.</p> <p>Ivy vytáhla z komory smeták a pustila se do zametání skla.</p> <p>„Myslely si, že o nich nevím,“ pokračoval Jenks, zatímco já hledala lepicí pásku a s překvapením jsem objevila uříznuté vílí křídlo. Připomínalo spíše křídlo můry než vážky. Když jsem ho promnula, uvízly mi na prstech zelené a fialové šupinky. Opatrně jsem odložila křídlo stranou. Několik velmi složitých lektvarů vyžadovalo jako přísadu vílí prach.</p> <p><emphasis>Ježíši, </emphasis>pomyslela jsem si a odvrátila se. Já se snad pozvracím. Někdo tady zemřel a já zvažovala, že použiju části jeho těla k čarování.</p> <p>„Jako první si jich všiml malý Jacey,“ řekl Jenks se strašidelnou monotónností. „Za lidskými hroby. Země objala stříbřitou zář luny a růžová křídla se zatřpytila v jejím slábnoucím svitu. Překonaly zeď, naše linie však neprolomily. Ubránili jsme svoji zem. Dodrželi jsme slib.“</p> <p>Zmateně jsem pohlédla na Ivy. Zůstala mlčky, nehybně stát a jen kulila oči. Jak divné. Jenks neklel, jeho slova zněla téměř poeticky. A ještě neskončil.</p> <p>„První padla ve stínu dubu, do krve jí pronikla pachuť oceli. Druhá padla na svěcené půdě a její skon provázel křik, když poznala, jak pošetilý byl její čin. Třetí zemřela v prachu a v soli, poslána zpět ke svému pánovi v tichém varování.“ Jenks vzhlédl, očividně mě ale neviděl. „Tato země je naše. Zlomené křídlo, otrávená krev a nepohřbení mrtví jsou toho svědky.“</p> <p>V ošklivém světle jsme s Ivy jedna na druhou zíraly. „Co to, k čertu?“ zašeptala Ivy. Jenks zaostřil. Otočil se k nám, dotkl se čela v pozdravu a pomalu se zhroutil.</p> <p>„Jenksi!“ vykřikly jsme s Ivy a přiskočily k němu. Ivy se k němu dostala první. Vzala Jenkse do dlaní a v panice na mě pohlédla. „Co mám dělat?“ zvolala.</p> <p>„Jak to mám vědět?“ zaječela jsem na ni. „Dýchá?“</p> <p>Ozvalo se cinkání zvonků a do místnosti vlétla Jenksova manželka s dobrým tuctem dětí v závěsu. „Váš obývací pokoj je čistý,“ prohlásila. Hedvábný šat barvy mlhy okolo ní zavířil a zplihl. „Žádné talismany. Vezměte ho tam. Jheme, rozsviť světlo, ať slečna Ivy vidí, pak pomoz Jinni s mými věcmi. Jaxi, vezmi ostatní a prohlédni kostel. Začněte ve zvonici. Nevynechejte jedinou puklinu. Stěny, potrubí, kabely ani telefonní dráty. Dejte si pozor na sovy a nezapomeňte na kněžský přístěnek. Kdyby vás napadlo, že třeba jen cítíte čáry nebo vílu, zazpívejte. Jasné? Teď jděte.“</p> <p>Skřítkovské děti se rozprchly. Také Ivy uposlechla příkaz malinké ženy a pospíšila si do obýváku. Pobavilo by mě to, kdyby jí na dlani neležel nehybný Jenks. Kulhala jsem za nimi.</p> <p>„Ne, lásko,“ zarazila skřítkova žena Ivy, když se chystala položit Jenkse na polštář. „Na stůl, prosím. Pro řezání budu potřebovat tvrdý povrch.“</p> <p><emphasis>Pro řezání? </emphasis>pomyslela jsem si a shodila Ivyiny časopisy ze stolu na zem, abych udělala místo. Posadila jsem se do nejbližšího křesla a zvedla stínítko lampy. Z těla mi vyprchával adrenalin, takže se mi točila hlava, a jen ve flanelovém pyžamu mi byla zima. Co když je Jenks vážně zraněný? Šokovalo mě, že zabil dvě víly. <emphasis>Zabil je. </emphasis>Jasně, v minulosti jsem přivedla lidi do špitálu, ale zabít někoho? Vzpomněla jsem si na to, jak jsem se krčila ve tmě vedle napjaté upírky a přemýšlela, jestli bych něco podobného dokázala.</p> <p>Ivy položila Jenkse na stůl tak opatrně, jako by byl z papíru, a couvla ke dveřím. Se svěšenými rameny vypadala nervózně, jako by sem nepatřila. „Zkontroluju to venku,“ řekla.</p> <p>Paní Jenksová se usmála a v hladké, mladistvé tváři se jí objevila nadčasová vřelost. „Ne, lásko,“ řekla. „Teď už jsme v bezpečí. Bude trvat přinejmenším den, než IBA najde další vílí klan ochotný napadnout nás. A na to, aby přesvědčili skřítky k útoku na zahradu jiných skřítků, nemají dost peněz. Jen to dokazuje, že víly jsou neotesaní barbaři. Ale pokud chcete, běžte se přesvědčit sama. I moji nejmenší cvrčci mohou dnes ráno tančit mezi květinami.“</p> <p>Ivy otevřela ústa na protest, ale pak si uvědomila, že skřítka mluví naprosto vážně, proto sklopila oči a vyklouzla ven ze zadních dveří.</p> <p>„Řekl Jenks něco, než omdlel?“ zeptala se paní Jenksová, zatímco rozkládala manželova křídla. Vypadal jako motýl ve výstavce a mě ovládla nevolnost.</p> <p>„Ne,“ řekla jsem a divila se, jak může být tak klidná. Já skoro šílela. „Znělo to, jako by recitoval sonet nebo něco podobného.“ Přitáhla jsem si vršek pyžama blíž ke krku a schoulila se. „Bude v pořádku?“</p> <p>Klesla vedle něj na kolena a její úleva byla zjevná, když mu prstem opatrně přejížděla po oteklém oku. „Ano, bude. Pokud klel nebo recitoval poezii, bude v pořádku. Kdybyste řekla, že zpíval, dělala bych si starosti.“ Její pohyby se zpomalily a v očích se jí objevil vzdálený pohled. „Jednou se vrátil domů a zpíval si, tehdy jsme ho málem ztratili.“ Do očí se jí vrátilo soustředění. Stiskla rty, roztáhla je v neveselém úsměvu a otevřela brašnu, kterou přinesly děti.</p> <p>Provinile jsem zrudla. „Je mi to moc líto, paní Jenksová,“ řekla jsem. „Nebýt mě, nikdy by k tomu nedošlo. Pokud se Jenks rozhodne rozvázat smlouvu, pochopím to.“</p> <p>„Rozvázat smlouvu!“ Paní Jenksová na mě upřela děsivě prudký pohled. „Nebesa, dítě. Ne kvůli takové maličkosti.“</p> <p>„Ale Jenks s nimi neměl bojovat,“ protestovala jsem. „Mohly ho zabít.“</p> <p>„Byly jen tři,“ řekla. Roztáhla vedle Jenkse bílou látku, jako by se chystala operovat, a rozložila na ni obvazy, mast, a dokonce něco, co vypadalo jako umělá membrána křídla. „A věděly, že to nemají dělat. Viděly varovná znamení. Jejich smrt byla legitimní.“ Usmála se a já pochopila, proč Jenks použil své přání na to, aby ji neztratil. Vypadala jako anděl, i když v ruce držela nůž.</p> <p>„Ale nešly po vás,“ trvala jsem na svém. „Cílem jsem byla já.“</p> <p>Zavrtěla hlavou, až se jí natřásly konečky hebkých vlasů. „Na tom nezáleží,“ prohlásila melodickým hlasem. „Klidně mohly chtít naši zahradu. Ale myslím, že to udělaly kvůli <emphasis>penězům.</emphasis>“ Poslední slovo skoro vyplivla. „IBA jim musela zaplatit fůru peněz, aby se odvážily vyzkoušet Jenksovu sílu.“ Povzdychla si a pustila se do řezání tenké membrány. Vykrajovala z ní kousky o velikosti děr v Jenksově křídle tak klidně, jako by štopovala ponožky.</p> <p>„Neužírejte se tím,“ řekla. „Myslely si, že nás zastihnou nepřipravené jen proto, že jsme se přistěhovali teprve nedávno.“ Obrátila ke mně samolibý pohled. „Zmýlily se, není to tak?“</p> <p>Nevěděla jsem, co říct. Nenávist mezi skřítky a vílami byla hlubší, než jsem tušila. Oba národy byly přesvědčené o tom, že země nikomu nepatří, proto odmítaly vlastnické nároky a řídily se zákonem síly. A protože soupeřily jen mezi sebou, soudy přivíraly nad jejich záležitostmi oko a dovolovaly, aby si vyřizovaly spory po svém, a to zjevně včetně vzájemného vraždění. Přemýšlela jsem, co se stalo s osobou, která vlastnila zahradu předtím, než si Ivy kostel pronajala.</p> <p>„Jenks vás má rád,“ řekla malá žena, svinula membránu a schovala ji. „Považuje vás za přítelkyni. Z úcty k němu vás tak budu taky nazývat.“</p> <p>„Děkuji,“ vykoktala jsem.</p> <p>„Ale nedůvěřuji vám,“ dodala a já zamrkala. Byla stejně přímá jako její muž a stejně taktní. „Opravdu jste z něj udělala partnera? Doopravdy? Není to jen krutý žert?“</p> <p>Kývla jsem. Myslela jsem to vážněji než cokoli jiného tento týden. „Ano, madam. Zaslouží si to.“</p> <p>Paní Jenksová vzala do ruky malinkaté nůžky. Vypadaly spíše jako starobylé dědictví než funkční nástroj a dřevěné rukojeti měly vyřezané do podoby ptáka. Ostří však bylo kovové a já vytřeštila oči, když vzala chladné železo do ruky a klekla si vedle Jenkse. „Prosím, spi, lásko,“ zašeptala a já v úžasu přihlížela, jak opatrně krátí roztřepené konce Jenksova křídla. Pokoj plnil pach spálené krve.</p> <p>V tu chvíli se objevila ve dveřích Ivy, jako by ji někdo přivolal. „Krvácíš,“ řekla.</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou. „To Jenksovo křídlo.“</p> <p>„Ne. Ty krvácíš. Na noze.“</p> <p>Napřímila jsem se a potlačila záblesk strachu. Přerušila jsem oční kontakt a zvedla nohu, abych si prohlédla chodidlo. Na patě jsem měla krvavou šmouhu. Byla jsem tak rozrušená, že jsem si toho ani nevšimla.</p> <p>„Vyčistím to,“ řekla Ivy a já okamžitě nohu pustila a ucukla jsem. „<emphasis>Podlahu,</emphasis>“ řekla Ivy znechuceně. „Nechala jsi po sobě krvavé šlápoty.“ Pohlédla jsem do chodby, kam ukazovala, a v sílícím světle nového dne jsem si všimla otisků nohou. „Nechtěla jsem se dotknout tvojí nohy,“ zabručela Ivy a oddupala.</p> <p>Zrudla jsem. No… když jsem se probudila, dýchala mi na krk.</p> <p>V kuchyni bouchla dvířka skříněk a zašuměla voda. Zlobila se na mě. Možná bych se měla omluvit. Ale za co? Za ránu do břicha už omluvu dostala.</p> <p>„Jste si jistá, že Jenks bude v pořádku?“ zeptala jsem se, abych se vyhnula problému.</p> <p>Skřítka si povzdychla. „Pokud se mi podaří zalátat křídlo, než se probudí.“ Posadila se na paty, zavřela oči a krátce se pomodlila. Utřela si ruce o sukni a vzala do ruky tupou čepel s dřevěnou rukojetí. Přiložila záplatu na díru a přejela po okrajích plochou stranou čepele, čímž ji přitavila k Jenksovu křídlu. Zachvěl se, ale neprobudil. Když skončila, ruce se jí třásly a skřítkovský prášek se z ní sypal tak, až celá zářila. Skutečný anděl.</p> <p>„Děti?“ zavolala a malí skřítci se slétli odevšad. „Odneste otce. Josie, běž se ujistit, že jsou otevřené dveře.“</p> <p>Dívala jsem se, jak se okolo něj děti shlukly, zvedly ho a nesly pryč komínem. Paní Jenksová unaveně vstala, zatímco její nejstarší dcera balila vše do brašny. „Můj Jenks,“ řekla, „někdy usiluje o věci, o kterých by skřítek neměl ani snít. Nedovolte, aby za svoji pošetilost zaplatil životem, slečno Morganová.“</p> <p>„Udělám, co budu moct,“ zašeptala jsem, když s dcerou zmizely v komíně. Cítila jsem se provinile, jako bych Jenkse úmyslně zmanipulovala k tomu, aby mě chránil. Ozvalo se řinčení, jak Ivy sypala skleněné střepy do odpadkového koše, a já vstala a vyhlédla z okna.</p> <p>Slunce už vyšlo a ozařovalo byliny v zahradě. Už dávno jsem měla být v posteli, ale tušila jsem, že znovu neusnu.</p> <p>Odšourala jsem se do kuchyně a cítila se vyčerpaná a nesvá. Ivy klečela v černém župánku na podlaze a vytírala moje krvavé šlápoty. „Omlouvám se,“ řekla jsem, zůstala stát uprostřed kuchyně a objala se pažemi.</p> <p>Ivy vzhlédla a přimhouřila oči. Roli mučednice zvládala dobře. „Za co?“ řekla. Očividně chtěla, abych to řekla nahlas.</p> <p>„Za to, že jsem tě praštila. Ještě jsem nebyla vzhůru,“ lhala jsem. „Nevěděla jsem, že jsi to ty.“</p> <p>„Za to už ses omluvila,“ řekla a obrátila se zpátky k podlaze.</p> <p>„Za to, že po mně uklízíš?“ zkusila jsem to znovu.</p> <p>„Nabídla jsem se.“</p> <p>Pokývala jsem hlavou. To je pravda. Rozhodla jsem se nepátrat po tom, proč to udělala, a prostě jsem to vzala jako laskavost. Ale pořád se kvůli něčemu zlobila. Neměla jsem zdání kvůli čemu. „Hm, tak mi pomoz, Ivy,“ řekla jsem nakonec.</p> <p>Vstala, přistoupila k dřezu a metodicky vyprala a vyždímala hadr. Pečlivě žlutou látku složila a přehodila ji přes kohoutek, aby uschla. „Co takhle trochu mi věřit? Řekla jsem, že tě nekousnu, a taky to neudělám.“</p> <p>Poklesla mi čelist. Důvěra? Ivy se zlobila, protože jsem jí nedůvěřovala? „Chceš důvěru?“ vykřikla jsem, protože jsem zjistila, že s Ivy je snazší o podobných věcech mluvit ve vzteku. „Tak co kdyby ses trochu líp ovládala? Nemůžeme se ani pohádat, aniž bys zupírovatěla.“</p> <p>„To není pravda,“ řekla a otevřela oči dokořán.</p> <p>„Ale je,“ řekla jsem a zamávala rukama. „Je to jako tehdy, když jsme spolu poprvé pracovaly a pohádaly se o to, jak nejlíp zatknout zloděje v obchodním centru. To, že s tebou nesouhlasím, neznamená, že nemám pravdu. Aspoň mě napřed vyslechni, než se rozhodneš, že se mýlím.“</p> <p>Pomalu se nadechla a vydechla. „Ano. Máš pravdu.“</p> <p>Trhla jsem sebou. Mám pravdu? „A další věc,“ dodala jsem klidněji. „Přestaň utíkat uprostřed hádky. Včera v noci jsi odsud vystřelila, jako by ses chystala někomu utrhnout hlavu, a když jsem se probudila, skláněla ses nade mnou. Omlouvám se za to, že jsem tě praštila, ale musíš přiznat, že sis to tak trochu zasloužila.“</p> <p>Na rtech se jí objevilo pousmání. „Jo. Asi jo.“ Upravila hadr na kohoutku. Pak se otočila, objala se a sevřela si rukama lokty. „Dobrá, neodejdu uprostřed hádky, ale ty se zase nesmíš tolik vzrušovat. Popichuješ mě, až nevím, kde jsem a co se děje.“</p> <p>Zamrkala jsem. Myslela vyděšené vzrušení, rozzlobené vzrušení, nebo obojí? „Prosím?“</p> <p>„A možná by sis mohla sehnat silnější parfém,“ dodala omluvně.</p> <p>„Já si… právě jsem si ho koupila,“ řekla jsem překvapeně. „Jenks říkal, že kryje všechno.“</p> <p>Rysy Ivyiny tváře se úzkostně stáhly, když mi pohlédla do očí. „Rachel… pořád na tobě cítím svůj pach. Jsi jako velká čokoládová sušenka na prázdném stole. A když se rozčílíš, je to, jako by tě právě vytáhli z trouby a čokoláda byla ještě celá teplá a měkoučká. Neměla jsem sušenku už tři roky. Mohla by ses prostě uklidnit, abys nevoněla tak zatraceně dobře?“</p> <p>„Ach.“ Najednou mi zabyla zima a svezla jsem se na svoji židli u stolu. Nelíbilo se mi, že mě přirovnává k jídlu. Už nikdy nedokážu pozřít čokoládovou sušenku. „Vyprala jsem si znovu všechno oblečení,“ řekla jsem tiše. „Nepoužívám už tvoje povlečení ani mýdlo.“</p> <p>Když jsem se otočila, upírala Ivy pohled na podlahu. „Já vím,“ řekla. „A cením si toho. Pomáhá to. Není to tvoje vina. Upírův pach ulpí na každém, s kým žije. Jde tu o přežití. Pach prodlužuje život upírova společníka, jasně totiž ostatním upírům říká, ať si dají zpátečku. Myslela jsem, že to na mě nebude působit, protože spolu jenom bydlíme, nedělíme se o krev.“</p> <p>Otřásla jsem se, protože jsem si vzpomněla, že společníci v minulosti představovali pro upíry zdroj potravy. „Nepatřím ti,“ řekla jsem.</p> <p>„Já vím.“ Opatrně se nadechla a nepohlédla na mě. „Levandule pomáhá. Možná kdybys rozvěsila její svazečky do skříně mezi oblečení, stačilo by to. A snaž se nebýt tak emocionální, obzvláště když spolu… diskutujeme o rozdílných názorech na věc.“</p> <p>„Dobře,“ řekla jsem tiše a uvědomovala si přitom, jak složité to bude.</p> <p>„Pořád se chceš zítra vloupat ke Kalamackovi?“ zeptala se Ivy.</p> <p>Kývla jsem a ulevilo se mi, že změnila téma. „Odvezu tě tam. Tak blízko, jak jen to budeš chtít risknout.“</p> <p>Podruhé mi klesla čelist. „Proč? Teda, opravdu?“ opravila jsem se rychle a ona pokrčila rameny.</p> <p>„Máš pravdu. Pokud něco rychle neuděláš, nedožiješ se příštího týdne.“17</p> <p><image xlink:href="#_14.jpg" />„Nikam nepůjdeš, <emphasis>drahý,</emphasis>“ prohlásila paní Jenksová pevně. Vylila jsem poslední hlt kávy do dřezu a neklidně jsem se zadívala do zahrady, kterou prozařovalo brzké odpolední slunce. V tuhle chvíli bych byla nejraději někde jinde.</p> <p>„K čertu, jasně že půjdu,“ zabručel Jenks.</p> <p>Odvrátila jsem se. Minulou noc jsem se skoro nevyspala a byla jsem příliš vyčerpaná, než abych si užila pohledu na to, jak Jenkse sekýruje manželka. Stál na ostrůvku z nerezové oceli a ruce měl pevně založené v bok. Za ním se Ivy skláněla nad stolem a plánovala tři možné cesty ke Kalamackovu sídlu. Paní Jenksová stála vedle ní. Její ztuhlý postoj hovořil za vše. Nechtěla ho pustit. A při tom, jak vypadal, jsem s ní musela souhlasit.</p> <p>„Říkám, že nikam nepůjdeš,“ prohlásila se železnou neústupností.</p> <p>„Hleď si svého místa, ženská,“ odsekl. Jeho chlapácký postoj ale narušil škemravý tón hlasu.</p> <p>„Hledím si ho,“ řekla vážně. „Jsi zraněný. A co řeknu, to platí. Taková jsou naše pravidla.“</p> <p>Jenks naříkavě gestikuloval. „Jsem v pořádku. Můžu létat. Můžu bojovat. Půjdu.“</p> <p>„Nejsi. Nemůžeš. Nejdeš. A dokud neřeknu, je z tebe zahradník, ne agent.“</p> <p>„Můžu létat!“ zvolal a zamával křídly.</p> <p>Vznesl se z pultu sotva na výšku palce a zase dosedl zpátky. „Prostě nechceš, abych šel.“</p> <p>Ztuhla. „Nedovolím, aby někdo řekl, že tě zabili, protože jsem selhala. Mám zodpovědnost za to udržet tě naživu a já říkám, <emphasis>že jsi zraněný!</emphasis>“</p> <p>Nasypala jsem panu Rybovi žrádlo pro rybičky. Bylo to zahanbující. Kdyby bylo po mém, vzala bych Jenkse s sebou, ať už může létat, nebo ne. Zotavoval se rychleji, než se zdálo možné. Přesto, od chvíle, kdy recitoval poezii, uběhlo sotva deset hodin. Pohlédla jsem na paní Jenksovou a tázavě jsem povytáhla obočí. Hezká skřítka zavrtěla hlavou. A tím to haslo.</p> <p>„Jenksi,“ řekla jsem. „Je mi líto, ale dokud ti manželka nedá zelenou, zůstaneš na zahradě.“</p> <p>Udělal tři kroky, zastavil se na okraji pultu a zaťal ruce v pěst.</p> <p>Neklidně jsem se připojila k Ivy u stolu. „Takže,“ řekla jsem hloupě. „Řekla jsi, že víš, jak bych se mohla dostat dovnitř?“</p> <p>Ivy si vytáhla konec pera z úst. „Dneska ráno jsem prozkoumala internet…“</p> <p>„Chceš říct po tom, co jsem šla do postele?“ přerušila jsem ji.</p> <p>Vzhlédla a zadívala se na mě nečitelnýma hnědýma očima. „Ano.“ Odvrátila se, prohrabala mapy a vytáhla barevnou brožurku. „Tady, tohle jsem vytiskla.“</p> <p>Posadila jsem se a vzala leták do ruky. Nejenže ho vytiskla, dokonce ho poskládala jako brožurku. Byla to reklama na exkurze do Kalamackových botanických zahrad. „‚Navštivte úžasné soukromé zahrady radního Trentona Kalamacka,‘“ četla jsem nahlas. „‚Zavolejte a informujte se na cenu vstupenek a otvírací dobu. Za úplňku z technických důvodů zavřeno.‘“ Stálo tam toho víc, ale byl to způsob, jak proniknout dovnitř.</p> <p>„Další je pro stáje,“ řekla Ivy. „Pořádají exkurze celý rok kromě jara, kdy se rodí hříbata.“</p> <p>„Jak ohleduplné.“ Přejela jsem prstem po barevném plánku pozemků. Ozvalo se hlasité hvízdání, kterého bylo těžké si nevšimnout. Způsobil ho Jenks, když vzlétl a přenesl se přes krátkou vzdálenost ke stolu. Dokázal létat, ale jen tak tak.</p> <p>„To je fantastické,“ řekla jsem a ignorovala bojechtivého skřítka, který přešel po papíru a zastřel mi výhled. „Plánovala jsem, že tě požádám, abys mě vysadila někde v lese a já se tak mohla dostat k cíli pěšky, ale tohle je úžasné. Díky.“</p> <p>Ivy se upřímně pousmála, ale neodhalila zuby. „Trocha rešerší může ušetřit spoustu času.“</p> <p>Potlačila jsem vzdychnutí. Kdyby bylo po jejím, měli bychom na toaletě pověšený přesný plán toho, co dělat, když se ucpe záchod. „Jako norek se vejdu do větší kabelky,“ řekla jsem. Začínala jsem být z jejího plánu nadšená.</p> <p>Jenks zafuněl. „To by musela být pořádně velká kabela.“</p> <p>„Znám někoho, kdo mi dluží laskavost,“ řekla Ivy. „Když koupí vstupenku ona, moje jméno nebude na seznamu. A mohla bych si vzít převlek.“ Ivy se zakřenila, až se jí zableskly zuby. Chabě jsem úsměv opětovala. V jasném odpoledním slunci vypadala dokonale lidsky.</p> <p>„Hej,“ řekl Jenks a pohlédl na manželku. „Já se taky vejdu do kabelky.“</p> <p>Ivy si klepala perem do zubů. „Zaplatím si prohlídku a kabelku někde zapomenu.“</p> <p>Jenks stál na brožuře a mával křídly. „Jdu s vámi.“</p> <p>Vyškubla jsem zpod něj prospekt a on klopýtl dozadu. „Zítra na tebe počkám u brány v lese. Můžeš mě vyzvednout někde z dohledu.“</p> <p>„Jdu taky,“ prohlásil Jenks hlasitěji, ale všichni jsme ho ignorovali.</p> <p>Ivy se spokojeně opřela. „Tak <emphasis>tohle </emphasis>vypadá jako plán.“</p> <p>Bylo to divné. Včera v noci mi Ivy málem ukousla hlavu, když jsem navrhla něco podobného. Stačilo jí, že se mohla na celé věci nějak podílet. Potěšilo mě, že jsem o Ivy zjistila další drobnost, vstala jsem a otevřela skříňku s talismany. „Trent o tobě ví,“ řekla jsem a prošla si amulety. „Jen samo nebe ví jak. Rozhodně potřebuješ převlek. Podíváme se, co tu máme. Mohla bych tě nechat zestárnout.“</p> <p>„Copak mě nikdo neposlouchá?“ zakřičel Jenks a křídla mu zrudla zlostí. „Jdu taky. Rachel, pověz mojí ženě, že jsem na tom dost dobře, abych mohl jít.“</p> <p>„Ach, počkej,“ řekla Ivy. „Nechci, abys mě začarovala. Mám vlastní převlek.“</p> <p>Překvapeně jsem se k ní otočila. „Nechceš jeden z mých? Nebolí to. Je to jenom iluze. Není to nic takového jako transformační lektvar.“</p> <p>Odmítala mi pohlédnout do očí. „Už mě něco napadlo.“</p> <p>„Říkám,“ křičel Jenks, „že jdu taky!“</p> <p>Ivy si promnula oči rukou.</p> <p>„Jenksi…“ začala jsem.</p> <p>„Pověz jí to,“ řekl a střelil pohledem po manželce. „Když jí povíš, že je to v pořádku, nechá mě jít. Až bude potřeba, dokážu už létat.“</p> <p>„Podívej,“ řekla jsem. „Naskytnou se i jiné příležitosti…“</p> <p>„Vloupat se do Kalamackova sídla?“ vykřikl. „To si zatraceně nemyslím. Buďto půjdu teď, nebo nikdy. Tohle je moje jediná příležitost odhalit Kalamackův pach. Žádný skřítek ani víla ještě nedokázali říct, co je. A ani ty, ani nikdo jiný mě o tuhle šanci nepřipraví.“ Do hlasu se mu vkradl zoufalý podtón. „Žádná z vás není dost velká.“</p> <p>Pohlédla jsem prosebně na paní Jenksovou. Měl pravdu. Žádná další šance už nebude. Bylo by to příliš nebezpečné a ani já bych tolik neriskovala, kdybych tak jako tak nebyla v háji. Hezká skřítka zavřela oči a objala se pažemi. Tvářila se bolestivě, ale kývla. „Dobrá,“ řekla jsem a obrátila pozornost zpátky k Jenksovi. „Můžeš jít taky.“</p> <p>„Cože?“ vyjekla Ivy a já jen bezmocně pokrčila rameny.</p> <p>„Říká, že může,“ řekla jsem a kývla na paní Jenksovou. „Ale jen pokud slíbí, že vypadne, jakmile řeknu. Nebudu riskovat jeho život, když sotva může létat.“</p> <p>Jenksova vířící křídla znachověla vzrušením. „Odejdu, až se sám rozhodnu.“</p> <p>„V žádném případě.“ Natáhla jsem paže na stůl, zaťaté pěsti položila vedle něj a zaškaredila se na něj. „Já rozhodnu, kdy půjdeme a kdy odejdeme. Tohle je čarokracie, ne demokracie. Srozuměno?“</p> <p>Jenks se napjal, otevřel ústa a chystal se protestovat, ale pak zalétl očima k manželce. Podupávala nožkou. „Dobrá,“ souhlasil pokorně. „Ale jen protentokrát.“</p> <p>Kývla jsem a přitáhla si paže zpátky k sobě. „Zapadne tohle do tvého <emphasis>plánu, </emphasis>Ivy?“</p> <p>„Pro mě, za mě.“ Židle zaskřípala, jak vstala. „Půjdu objednat lístek. Brzy budeme muset vyrazit, abychom se dostali k domu mojí přítelkyně a na hlavní autobusové nádraží včas. Exkurze vyráží odtamtud.“ Když odcházela z kuchyně, působila opět docela upírsky.</p> <p>„Jenksi, drahoušku?“ řekla skřítka tiše. „Budu v zahradě, kdybys…“ zajíkla se a odlétla oknem.</p> <p>Jenks se otočil, ale příliš pozdě. „Matalino, počkej,“ vykřikl a křídla mu vířila, až skoro nebyla vidět. Nedokázal ale vzlétnout ze stolu, nedokázal ji dohonit. „U Zvratu! Je to moje jediná šance,“ zakřičel za ní.</p> <p>Z obýváku ke mně doléhal Ivyin tlumený hlas. S někým se dohadovala po telefonu. „Nezajímá mě, že jsou dvě odpoledne. Dlužíš mi to.“ Nakrátko se rozhostilo ticho. „Můžu k tobě zaskočit a sedřít ti kůži z těla, Carmen. Na dnešní noc nemám žádné plány.“ Jenks i já jsme vyskočili, když něco tvrdě uhodilo do stěny. Myslím, že to byl telefon. Vypadalo to, že všichni mají přímo báječné odpoledne.</p> <p>„Zařízeno!“ zakřičela s nucenou veselostí Ivy. „Za půl hodiny si můžeme vyzvednout vstupenku. Takže máme tak akorát dost času na převlečení.“</p> <p>„Bezva,“ řekla jsem, povzdychla si a vytáhla ze skříňky norkový lektvar. Nedokázala jsem si představit, že by pár kousků oblečení navíc dokázalo zamaskovat upíra. „Hej, Jenksi?“ řekla jsem tiše, když jsem se přehrabovala v zásuvce a hledala jehlu na napíchnutí prstu. „Jak Ivy voní?“</p> <p>„Cože?“ zavrčel. Očividně byl pořád rozčilený kvůli manželce.</p> <p>Pohledem jsem zalétla k prázdné chodbě. „Ivy,“ řekla jsem tišeji, aby mě neslyšela. „Před útokem víl odsud vystřelila, jako by se chystala vyrvat někomu srdce z těla. Nevlezu jí do kabelky, dokud se neujistím, že…“ zaváhala jsem, pak jsem zašeptala: „Začala zase praktikovat?“</p> <p>Jenks zvážněl. „Ne.“ Obrnil se a přelétl ke mně. „Poslal jsem za ní Jaxe, aby ji sledoval. Jen abych se ujistil, že jí nikdo nepodstrčí talisman zacílený na tebe.“ Jenks se zapýřil rodičovskou pýchou. „První úkol zvládl dobře. Nikdo ho neviděl. Stejně jako jeho otce.“</p> <p>Naklonila jsem se blíž. „Tak kam šla?“</p> <p>„Do nějakého upířího baru u řeky. Seděla v koutě, vrčela na každého, kdo se přiblížil, a celou noc popíjela pomerančový džus.“ Jenks zavrtěl hlavou. „Pokud se ptáš mě, je to celé nějaké divné.“</p> <p>Ve dveřích se ozval tichý zvuk a s Jenksem jsme se provinile narovnali. Vzápětí jsem překvapeně zamrkala. „Ivy?“ vykoktala jsem.</p> <p>Chabě se pousmála. Tvářila se zároveň potěšeně i zahanbeně. „Co myslíš?“</p> <p>„Ach, bezva!“ vypravila jsem ze sebe. „Vypadáš úžasně. Nikdy bych tě nepoznala.“ A byla to asi pravda.</p> <p>Ivy si oblékla upnuté žluté letní šaty. Tenká ramínka ostře vyvstávala na bílé kůži. Její černé vlasy tvořily ebenovou vlnu. Ostře rudá rtěnka představovala jedinou barvu v jejím obličeji, díky čemuž vypadala ještě exotičtěji než jindy. Na nose měla sluneční brýle a na hlavě žlutý klobouk se širokou krempou, který ladil s lodičkami na vysokém podpatku. Přes rameno si přehodila kabelku dost velkou na to, aby se do ní vešel poník.</p> <p>Pomalu se otočila jako modelka na molu. Její podpatky ostře zacvakaly a já nemohla než zírat. V duchu jsem si poznamenala, že už si nikdy nedám ani kousek čokolády. Když se zastavila, sundala si sluneční brýle. „Myslíš, že to tak půjde?“</p> <p>Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. „Hm, jo. Ty něco podobného fakt nosíš?“</p> <p>„Kdysi. A nezaktivuje to žádné detekční amulety.“</p> <p>Jenks dosedl na parapet a zašklebil se. „I když si tyhle potoky estrogenu fakt užívám, půjdu se rozloučit s manželkou. Dejte mi vědět, až budete připravené. Budu v zahradě − nejspíše hned vedle té nejsmradlavější byliny, jakou tam máme.“ S námahou vylétl oknem ven. Obrátila jsem se k Ivy a dál žasla.</p> <p>„Překvapuje mě, že mi pořád sedí,“ řekla Ivy a zadívala se na sebe. „Patřívaly mámě. Po její smrti jsem je zdědila.“ Vzhlédla a přísně se zamračila. „A pokud se někdy objeví na našem prahu, neříkej jí, že je mám.“</p> <p>„Jasně,“ pravila jsem chabě.</p> <p>Ivy odhodila kabelku na stůl, posadila se a přehodila si nohu přes nohu. „Myslí si, že je ukradla prateta. Kdyby věděla, že je mám, donutila by mě vrátit je.“ Ivy zabručela. „Jako by si je ještě někdy mohla vzít na sebe. Letní šaty působí po západu slunce trochu lacině.“</p> <p>Otočila se a zářivě se usmála. Potlačila jsem zachvění. Vypadala jako člověk. Bohatý, žádoucí člověk. Uvědomila jsem si, že to jsou šaty na lov.</p> <p>Když si Ivy všimla mého pohledu plného hrůzy, ztuhla. Rozšířily se jí zorničky a mně se rozbušilo srdce. Přelila se přes ni odporná čerň, jak se do hry zapojily instinkty. Kuchyň se mi vypařila z mysli. Seděla sice na opačné straně místnosti, ale mně se zdálo, jako by byla přímo přede mnou. Najednou mi bylo horko, vzápětí zima. Vyvolávala auru uprostřed odpoledne.</p> <p>„Rachel…“ vydechla a její ponurý hlas mě přinutil otřást se. „Přestaň se bát.“</p> <p>Dýchala jsem rychle a mělce. Byla jsem vyděšená, přesto jsem se přinutila otočit k ní téměř zády. <emphasis>Zatraceně, zatraceně, zatraceně! </emphasis>Není to moje vina. Nic jsem neudělala! Byla úplně normální… a najednou tohle? Koutkem oka jsem sledovala, jak Ivy sedí ztuhle a bojuje o sebekontrolu. Jestli se pohne, vyskočím oknem.</p> <p>Ale nepohnula se. Můj dech se pomalu zklidnil. Tep se mi zpomalil a ona se uvolnila. Zhluboka jsem se nadechla a černá v jejích očích ustoupila. Odhodila jsem si vlasy z tváře a předstírala, že si myju ruce, zatímco ona se schoulila na židli. Strach zesiloval její hlad a já ho nevědomky přiživovala.</p> <p>„Neměla jsem si to na sebe brát,“ řekla tiše a napjatě. „Počkám na tebe v zahradě.“ Kývla jsem. Vydala se ke dveřím a vědomě se snažila pohybovat normální rychlostí. Nevšimla jsem si, kdy vstala, a najednou byla v chodbě. „Rachel,“ řekla tiše a zastavila se na prahu. „Pokud někdy začnu znovu praktikovat, dozvíš se to jako první.“18</p> <p><image xlink:href="#_15.jpg" />„Už nikdy se asi nezbavím smradu z toho pytlíku.“ Jenks se teatrálně nadechl nočního vzduchu.</p> <p>„Z kabelky,“ řekla jsem, ozvalo se ale jen neutrální kviknutí. Nic jiného jsem nezvládla. Ihned jsem poznala, čím kabelka Ivyiny matky páchne, a z představy, že jsem v ní strávila velkou část dne, mě mrazilo.</p> <p>„Cítila jsi někdy něco takového?“ pokračoval Jenks upovídaně.</p> <p>„Jenksi, sklapni.“ Kvik, písk. Hádat, co s sebou upírka nosí na lov, nepatří zrovna k mým oblíbeným činnostem. Ze všech sil jsem se snažila nemyslet na tabulku 6.1.</p> <p>„Neeeee,“ protáhl. „Páchlo to pižmově, kovově jako… ach.“</p> <p>Noční vzduch byl docela příjemný. Blížila se desátá hodina a Trentova veřejná zahrada svěže voněla rosou. Tenký srpek měsíce se schovával za stromy. S Jenksem jsme se krčili v křoví za kamennou lavičkou. Ivy byla už dávno pryč.</p> <p>Schovala kabelku pod lavičku, když odpoledne předstírala, že na ni jdou mdloby. Poté co vyčerpání svedla na nízkou hladinu cukru v krvi, polovina mužů na exkurzi se nabídla, že jí zaběhne do pavilonu pro sušenku. Téměř jsem nás prozradila smíchem, protože Jenks neustále teatrálně parodoval dění venku. Ivy odešla ve víru mužské péče. Nevěděla jsem, jestli si mám dělat starosti, nebo se bavit tím, jak snadno je zmanipulovala.</p> <p>„Připadá mi to tu stejně zvrácené jako strýček upír na narozeninách šestnáctileté holky,“ řekl Jenks, když se vyplížil ze stínu na cestičku. „Celé odpoledne jsem neslyšel žádné ptáky. A neviděl jsem ani skřítky nebo víly.“ Zpod čepice se zadíval na černé koruny stromů nad námi.</p> <p>„Pojďme,“ pískla jsem, když jsem se rozhlédla po opuštěné stezce. Všechno jsem viděla v odstínech šedé. Pořád jsem si na to nezvykla.</p> <p>„Myslím, že tu víly ani skřítci <emphasis>nejsou,</emphasis>“ pokračoval Jenks. „V tak velké zahradě by v klidu dokázaly žít čtyři klany. Kdo se stará o rostliny?“</p> <p>„Možná tudy,“ řekla jsem. Potřebovala jsem mluvit, i když mi nerozuměl.</p> <p>„To máš pravdu,“ řekl a pokračoval v jednostranném rozhovoru. „Jsou to troubové. Všechno jsou to nešikovní pitomci s tlustými prsty, kteří nemocnou rostlinu raději vytrhnou, než aby ji pohnojili. Ach, tedy až na tebe, samozřejmě,“ dodal.</p> <p>„Jenksi,“ zabreptala jsem, „ty jsi ale pěkný uličník.“</p> <p>„Není zač.“</p> <p>Nevěřila jsem Jenksovu tvrzení, že tu nežijí žádné víly ani skřítci, a zčásti jsem očekávala, že se na nás každým okamžikem vrhnou. Poté co jsem spatřila výsledek souboje skřítka s vílou, jsem nijak nepospíchala, abych ho zažila na vlastní kůži. Obzvláště ne, když jsem byla velká jako veverka.</p> <p>Jenks zaklonil hlavu, zadíval se do vysokých větví a upravil si čepici. Řekl mi, že je ostře červená. Nápadná barva je prý jedinou ochranou, když skřítek vstupuje na území cizího klanu. Hlásala dobré úmysly a slibovala rychlý odchod. Od chvíle, kdy jsme opustili Ivyinu kabelku, si s ní neustále pohrával a doháněl mě tím k šílenství. A nijak nepomohlo, že jsem celé odpoledne musela trčet za lavičkou. Jenks většinu času prospal a probudil se, až když slunce klesalo k obzoru.</p> <p>Problesklo mnou vzrušení, rychle ale zmizelo. Potlačila jsem pocity, zašvitořila, abych upoutala Jenksovu pozornost, a vydala se směrem, odkud se linul pach koberců. Čas strávený v Ivyině kabelce a pod lavičkou Jenksovi nesmírně prospěl. Přesto se opožďoval. Obávala jsem se, aby hlasité bzučení jeho zraněných křídel neupoutalo nevítanou pozornost, proto jsem se zastavila a pokynula mu, ať mi vyleze na záda.</p> <p>„Copak, Rache?“ řekl a stáhl si čepici do čela. „Svědí tě snad hřbet?“</p> <p>Zaskřípala jsem zuby. Zvedla jsem se na zadních, ukázala jsem na něj, pak na svá ramena.</p> <p>„Tak to v žádném případě.“ Pohlédl na stromy. „Nenechám se vozit jako dítě.“</p> <p><emphasis>Na tohle nemám čas, </emphasis>pomyslela jsem si. Znovu jsem ukázala, tentokrát přímo vzhůru. Dohodnutým znamením jsem mu tak přikázala, aby se vrátil domů. Jenks přimhouřil oči a já vycenila zuby. Překvapeně o krok ustoupil.</p> <p>„Dobrá, dobrá,“ zabručel. „Ale pokud o tom povíš Ivy, celý týden se ti budu každou noc mstít. Jasné?“ Lehce mi dosedl na ramena a chytil se mě za srst. Byl to zvláštní pocit a nelíbil se mi. „Ne moc rychle,“ zamumlal, očividně se také necítil příjemně.</p> <p>Až na to, že mi svíral chlupy v přímo smrtícím stisku, jsem ho skoro nevnímala. Běžela jsem tak rychle, jak jen jsem se odvažovala. Nelíbila se mi představa, že by nás mohly sledovat nepřátelské víly a ohrožovat nás ocelí, proto jsem seběhla ze stezky. Mé uši a nos neustále pracovaly. Cítila jsem všechno a nebyla to taková legrace, jak si mnozí představují.</p> <p>Listí se při sebemenším vánku zachvělo a já pokaždé ztuhla nebo uskočila hlouběji do křoví. Jenks si pro sebe broukal otravnou písničku. Něco o krvi a sedmikráskách.</p> <p>Zdráhavě jsem se propletla volným kamením a ostružiním a zpomalila. Něco se změnilo. „Rostliny jsou tu jiné,“ řekl Jenks a já přitakala.</p> <p>Stromy, mezi nimiž jsem běžela dolů z kopce, byly mnohem starší. Cítila jsem jmelí. Ve staré, dobře obdělané zemi hluboko kořenily rostliny. Pach se zdál nejdůležitější, ne vzhled. Úzkou stezku, kterou jsem našla, tvořila udusaná hlína místo cihel. Zarůstaly ji hustě kapradiny, takže po ní mohla projít jen jediná osoba. Někde tekla voda. Postupovali jsme opatrněji, pak jsem ucítila známou vůni a vyplašeně se zastavila. Čaj Earl Grey.</p> <p>Schovala jsem se do stínu lilie a pátrala po lidském pachu. Panovalo tu ticho, jen noční hmyz bzučel. „Támhle,“ vydechl Jenks. „Hrnek na lavičce.“ Sklouzl ze mě a splynul se stíny.</p> <p>Pohnula jsem se vpřed, cukala vousky a napínala uši. Hájek byl prázdný. Plynule jsem se vyhoupla na lavičku. V hrnku zůstal hlt čaje a na okraji se vysrážela rosa. Jeho tichá přítomnost byla stejně výmluvná jako změna v rostlinách okolo. Opustili jsme veřejné prostory a ocitli se v soukromých zahradách Trentova sídla.</p> <p>Jenks se usadil na oušku, ruce si založil v bok a zamračil se. „Nic,“ stěžoval si. „Na hrnku neulpěl vůbec žádný pach. Musím dovnitř.“</p> <p>Lehce jsem seskočila z lavičky. Zleva se nesl silnější pach obydlí, proto jsme dál sledovali stezku kapradím. Brzy pach nábytku, koberců a elektroniky zesílil a nijak mě nepřekvapilo, když jsem narazila na otevřenou verandu. Vzhlédla jsem a rozeznala laťkové mřížoví zástěny. Porůstala ji réva kvetoucí v noci a její vůně se ze všech sil snažila přebít lidský pach.</p> <p>„Rachel, počkej!“ vyjekl Jenks a chytil mě za ucho, když jsem natáhla tlapku a chystala se vstoupit na mechem porostlé dřevo. Něco se dotklo mých vousků a já ucukla a přejela po nich tlapkami. Bylo to lepkavé. Zachytilo se mi to na tlapkách a já si nechtíc přilepila uši na oči. Zpanikařila jsem a posadila jsem se na zadní. Chytila jsem se!</p> <p>„Nesahej na to, Rache,“ varoval mě Jenks naléhavě. „Drž.“</p> <p>Ale já neviděla. Srdce mi bušilo. Snažila jsem se křičet, ale měla jsem zalepenou i tlamičku. V hrdle se mi zadrhl pach éteru. Zběsile jsem se ohnala po protivném bzučení. Sotva jsem mohla dýchat! Co to, k čertu, je?</p> <p>„Jdi se zvrátit, Morganová,“ zasyčel Jenks. „Přestaň se mnou bojovat. Sundám to z tebe.“</p> <p>Potlačila jsem instinkt a přikrčila se. Dýchala jsem rychle a mělce. Jedna tlapka se mi přilepila na vousky a bolelo to. Jen stěží jsem potlačila nutkání vyválet se v hlíně.</p> <p>„Dobrá.“ Ucítila jsem vánek Jenksových křídel. „Dotknu se tvého oka.“</p> <p>Tlapky mi cukaly, když mi sundával tu věc z oka. Jeho prsty byly něžné a mrštné, ale tolik to bolelo, že jsem měla dojem, jako by se mi chystal utrhnout půlku víčka. Pak ta věc zmizela a já opět viděla. Zamžourala jsem na Jenkse, který mnul v rukou malou kuličku. Sypal se z něj skřítkovský prášek, až celý zářil. „Lepší?“ řekl a pohlédl na mě.</p> <p>„To víš, že jo,“ kvikla jsem. Znělo to zkomoleněji než obvykle, a není divu, když jsem měla tlamičku pořád slepenou.</p> <p>Jenks odhodil kuličku stranou. Byla to ta lepkavá věc obalená prachem. „Nehýbej se. Sundám to z tebe rychleji, než Ivy dokáže vyvolat auru.“ Škubal mě za srst a balil lepkavá vlákna do malinkých kuliček. „Promiň,“ řekl, když jsem vyjekla, protože mě zatahal za ucho. „Varoval jsem tě.“</p> <p>„Před čím?“ zašvitořila jsem a pro jednou se zdálo, že mi rozumí.</p> <p>„Před tou lepkavou věcí.“ Zašklebil se, vší silou trhl a vyškubl mi chomáč chlupů. „Takhle mě včera chytili,“ řekl rozzlobeně. „Trent nechal ve vstupní hale rozvěsit nad hlavami lidí lepkavé hedvábí. Je to drahá věcička. Překvapuje mě, že ho používá i jinde.“ Jenks odlétl k mému druhému boku. „Má odradit skřítky a víly. Dokážeš ho ze sebe sundat, ale chvíli to trvá. Vsadil bych se, že je tím opředený celý přístřešek. Proto tu nežijí létaví tvorové.“</p> <p>Zavrtěla jsem ocasem na znamení, že rozumím. Slyšela jsem o lepkavém hedvábí, ale nikdy by mě nenapadlo, že se do něj chytím. Každému, kdo byl větší než dítě, připomínalo obyčejnou pavučinu.</p> <p>Konečně skončil a já se dotkla svého čumáku a přemýšlela, jestli má pořád stejný tvar. Jenks si sundal čepici a schoval ji pod kámen. „Škoda, že jsem si s sebou nevzal meč,“ řekl. Teritoriální nevraživost mezi skřítky a vílami je tak hluboká, že pokud Jenks odložil svoji nepřehlédnutelnou čepici, mohla jsem si být jistá, že v zahradě skřítci ani víly skutečně nežijí.</p> <p>Jistá pokora, která z něj vyzařovala celé odpoledne, byla ta tam. Z jeho úhlu pohledu teď asi byla celá zahrada jeho, protože tu nebyl nikdo, kdo by se mu postavil. Stál vedle mě s rukama v bok a mračil se na verandu.</p> <p>„Dívej se,“ řekl Jenks a setřásl ze sebe mráček skřítkovského prachu. Jeho křídla se proměnila v rozmazanou šmouhu, jak zaháněl zářící prášek k verandě. Vypadalo to, jako by třpytivý opar uvízl ve vzduchu. Skřítkovský prášek jako by se magií nalepil na hedvábí a částečně ho zviditelnil. Jenks po mně střelil spokojeným úsměvem. „Dobře že jsem s sebou vzal Matalininy nůžky,“ řekl a vytáhl z kapsy nůžky s dřevěnou rukojetí. Sebejistě přistoupil k třpytící se síti a vystříhal do ní díru dost velkou pro norka. „Až po tobě.“ Vznešeně mi pokynul a já se protáhla na verandu.</p> <p>Srdce mi vzrušeně zabušilo, pak se vrátilo zpět k pomalému, vyrovnanému rytmu. Je to jen další úkol, pomyslela jsem si. Emoce byly přepych, který jsem si nemohla dovolit. Nezáleželo na tom, že tu jde o můj život. Zacukala jsem nosem a pátrala po lidech nebo inderlanďanech. Nic.</p> <p>„Myslím, že je to zadní kancelář,“ řekl Jenks. „Vidíš? Támhle je stůl.“</p> <p><emphasis>Kancelář? </emphasis>pomyslela jsem si a zvedla huňaté obočí. Byla to veranda. Anebo ne? Jenks vzrušeně poletoval sem a tam jako pomatený netopýr. Já ho následovala rozvážnějším krokem. Asi po čtyřech metrech se mechem porostlé desky změnily v zelený koberec obklopený třemi stěnami. Všude okolo stály v květináčích dobře udržované rostliny. Nevypadalo to, že by se u malého stolu u protější stěny někdo zrovna nadřel. Stál tu dlouhý gauč a židle byly naaranžované okolo barového pultu, takže místnost působila jako velmi útulné místo pro odpočinek nebo lehkou práci. Pokoj představoval kousek přírody uvnitř a ten pocit ještě zesiloval fakt, že končil zastíněnou verandou a zahradou.</p> <p>„Hej!“ zvolal Jenks vzrušeně. „Podívej, co jsem našel.“</p> <p>Odvrátila jsem se od orchidejí, které jsem si žárlivě prohlížela, a uviděla, že se Jenks vznáší nad pultem s elektronikou. „Byl schovaný ve stěně,“ vysvětlil Jenks. „Podívej se na tohle.“ Nohama nalétl na tlačítko vsazené do stěny. Přehrávač i s disky zmizel ve zdi. Jenkse to tak nadchlo, že tlačítko znovu zmáčkl a zařízení se opět vynořilo. „Zajímalo by mě, k čemu je tamten knoflík,“ řekl. Prosvištěl pokojem za příslibem nových hraček.</p> <p>Trent tu měl víc hudebních disků než celé univerzitní koleje: pop, klasiku, jazz, new age a další žánry. Ale žádné disko a má úcta k němu ještě vzrostla.</p> <p>Toužebně jsem se tlapkou dotkla kopie <emphasis>Takat</emphasis><emphasis>a’</emphasis><emphasis>s Sea. </emphasis>Disk zmizel v přehrávači a já ucukla. Polekaně jsem vyskočila a drápky zaškrábala po tlačítku, které vše vrátilo zpátky do stěny.</p> <p>„Nic tu není, Rache. Jdeme.“ Jenks se významně zadíval na dveře a přistál na klice. Ale teprve až jsem nadskočila a přidala i svoji váhu, cvakla a otevřela se. S nemotorným žuchnutím jsem přistála na podlaze. Spolu s Jenksem jsme u škvíry chvíli bez dechu naslouchali.</p> <p>Tep mi pádil, když jsem čenichem pootevřela dveře, aby Jenks mohl proklouznout ven. V okamžení přibzučel zpátky. „Je to chodba,“ řekl. „Pojď. Už jsem se postaral o kamery.“</p> <p>Znovu zmizel za dveřmi a já ho následovala. Na jejich zavření jsem potřebovala celou svoji váhu. Hlasitě cvakly a já se přikrčila a modlila se, aby nikdo nic nezaslechl. Slyšela jsem zurčení vody a ševelení nočních tvorů, které se linulo ze skrytých reproduktorů. Ihned jsem poznala, že jsem ve stejné chodbě jako včera. Zvuky tu byly pravděpodobně po celou dobu, byly ale tak tiché, že je až na hlodavce nikdo neslyšel. Pokývala jsem chápavě hlavou. S Jenksem jsme našli Trentovu zadní pracovnu, kde přijímal „zvláštní“ hosty.</p> <p>„Kudy?“ zašeptal Jenks a zůstal viset ve vzduchu vedle mě. Buďto se mu křídlo už úplně zahojilo, nebo nechtěl, aby ho někdo spatřil jet na norkovi. Sebevědomě jsem vyrazila chodbou. Na každé křižovatce jsem zvolila tu méně útulnou a sterilní chodbu. Jenks byl můj předvoj a na všech kamerách nastavoval patnáctiminutovou smyčku, abychom se mohli pohybovat chodbami nespatřeni. Trent se naštěstí řídil lidskými hodinami − alespoň veřejně − a budova byla opuštěná. To jsem si alespoň myslela.</p> <p>„Do háje,“ zašeptal Jenks ve stejný okamžik, kdy jsem sama ztuhla. Chodbou se blížily hlasy. Rozbušilo se mi srdce. „Běž!“ pobídl Jenks naléhavě. „Ne! Doprava. K židli a ke květináči.“</p> <p>Vyrazila jsem dlouhými skoky vpřed. Obklopila mě silná vůně citrusu a pálené hlíny. Schovala jsem se za hliněný květináč, zatímco tiché kroky se blížily. Jenks vylétl vzhůru a ukryl se ve větvích rostliny.</p> <p>„Tolik?“ Mým citlivým uším připadal Trentův hlas neobvykle ostrý, když spolu s dalším mužem obešel roh. „Zjisti, jak to Hodgkin dělá, že se mu podařilo do takové míry zvýšit produkci. Pokud se dá jeho metoda aplikovat na jiných místech, chci o tom hlášení.“</p> <p>Když Trent s Jonathanem procházeli okolo, zadržela jsem dech.</p> <p>„Ano, Sa’hane.“ Jonathan si udělal poznámku do elektronického zápisníku. „Skončil jsem s prověřováním zájemkyň o místo vaší sekretářky. Zítra dopoledne bych vám na ně mohl udělat čas. Kolik byste jich chtěl vidět?“</p> <p>„Hm, pozvi tři, které se podle tebe na to místo hodí nejlépe, a jednu, která se absolutně nehodí. Někdo, koho znám?“</p> <p>„Ne. Tentokrát jsem musel hledat v jiném státě.“</p> <p>„Neměl jsi mít dnes volno, Jone?“</p> <p>Nastala odmlka. „Rozhodl jsem se pracovat, když zrovna nemáte sekretářku.“</p> <p>„Ach,“ řekl Trent s příjemným smíchem, když zahýbal za roh. „Tak proto se tak usilovně snažíš mi ji najít.“</p> <p>Jonathanovo popření jsem sotva slyšela, protože mi zmizeli z dohledu.</p> <p>„Jenksi,“ kvikla jsem. Neodpověděl. „Jenksi!“ kvikla jsem znovu, protože mě napadlo, jestli neudělal nějakou hloupost, třeba je nesledoval.</p> <p>„Jsem tady,“ zabručel a mně se ulevilo. Rostlina se otřásla, jak sklouzl dolů po kmeni. Posadil se na okraj květináče a klátil nohama. „Dobře jsem ho očichal,“ řekl a já se v očekávání posadila na zadní.</p> <p>„Nevím, co je.“ Křídla mu ztmavla do bezútěšné modré, jak se mu zpomalila cirkulace v důsledku zasmušilé nálady. „Voní jako louka, ale není čaroděj. Necítím z něj ani stopu po železe, takže není upír.“ Zmateně přimhouřil oči. „Zpomaluje se mu tělesný rytmus, takže v noci spí. A to znamená, že není dlak ani žádný jiný noční inderlanďan. U Zvratu, Rache. Vůbec jeho pach nepoznávám. A víš, co je ještě divnější? Ten chlápek, co ho doprovázel. Voní stejně jako Trent. Musí to být nějaké čáry.“</p> <p>Zacukala jsem vousky. To není jen divné. „Kvik,“ řekla jsem a myslela tím: „Je mi to líto.“</p> <p>„Jo, máš pravdu.“ Pomalu vzlétl a přesunul se do středu chodby. „Měli bychom dokončit úkol a vypadnout.“</p> <p>Trhla jsem sebou. <emphasis>Vypadnout, </emphasis>pomyslela jsem si a opustila bezpečí citrusovníku. Vsadila bych se, že nebudeme moct zmizet stejnou cestou, jakou jsme přišli. Ale s tím si budu dělat starosti, až prohledám Trentovu kancelář. Už tak se nám podařilo nemožné. Dostat se ven bude hračka.</p> <p>„Tudy,“ zašvitořila jsem a zahnula do povědomé chodby těsně před vstupní halou. Cítila jsem sůl v akváriu v Trentově pracovně. Za dveřmi s mrazovým sklem, které jsme míjeli cestou, se nesvítilo. Nikdo nepracoval přesčas. Dřevěné dveře Trentovy kanceláře byly podle očekávání zavřené.</p> <p>Jenks se rychle a tiše pustil do práce. Zámek byl elektronický a stačilo tedy, aby se chvíli vrtal v panelu na veřejích, zámek cvakl a dveře se otevřely. „Standardní věc,“ řekl Jenks. „Zvládl by to i Jax.“</p> <p>Do chodby proniklo tiché bublání stolní fontánky. Jenks vklouzl dovnitř jako první, postaral se o kameru a já ho následovala.</p> <p>„Ne, počkej,“ kvikla jsem, když nohama udeřil do vypínače. Místnost zalilo bolestivě ostré světlo. „Hej!“ vyjekla jsem a zakryla si oči tlapkami.</p> <p>„Promiň.“ Světlo zhaslo.</p> <p>„Rozsviť lampu nad akváriem,“ zašvitořila jsem a snažila se rozhlédnout oslepenýma očima. „Nad akváriem,“ zopakovala jsem zbytečně, posadila se na zadní a ukázala.</p> <p>„Rache. Nebuď hloupá. Na jídlo teď není čas.“ Pak zaváhal a o několik centimetrů klesl. „Ach! Myslíš světlo. Ha, ha. Dobrý nápad.“</p> <p>Lampička zablikala a prozářila Trentovu kancelář měkkým zeleným svitem. Vyškrábala jsem se na otočnou židli, pak na stůl a nemotorně zalistovala v diáři o několik měsíců zpátky. Vytrhla jsem stránku, s bušícím srdcem ji shodila na zem a následovala ji dolů.</p> <p>Zacukala jsem vousky, otevřela jednu ze zásuvek a našla disky. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby Trent všechno přestěhoval. <emphasis>Možná, </emphasis>pomyslela jsem si s bodnutím hrdosti, <emphasis>mě nepovažuje až za </emphasis>takovou <emphasis>hrozbu. </emphasis>Sebrala jsem disk označený nápisem Alzheimer, couvla po koberci a celou vahou se vrhla proti zásuvce, abych ji opět zavřela. Stůl byl vyrobený z nejlepšího třešňového dřeva a já si s hrůzou vzpomněla na pokoření, které mě čeká, až postavím svůj lepenkový nábytek vedle Ivyina.</p> <p>Posadila jsem se na zadní a pokynula Jenksovi, aby mi podal provázek. On zatím složil papír do velikosti, kterou unesl. Jakmile mi přiváže disk k tělu, zmizíme odsud.</p> <p>„Provázek, že?“ Jenks hrábl do kapsy.</p> <p>V tu chvíli se nečekaně rozzářilo stropní světlo a já ztuhla. Zadržela jsem dech a přikrčila se, abych mohla vykouknout zpod stolu ke dveřím. Ve světle, které pronikalo až do chodby, jsem uviděla dva páry bot − měkké pantofle a nepohodlné kožené.</p> <p>„Trent,“ pronesl Jenks bezhlesně a přistál i se složeným papírem vedle mě.</p> <p>Jonathanův hlas zněl rozzlobeně. „Jsou pryč, Sa’hane. Upozorním stráže.“</p> <p>Ozvalo se napjaté povzdychnutí. „Běž. Já se podívám, co sebrali.“</p> <p>Krčila jsem se pod stolem a srdce mi bušilo. Kožené boty se otočily a odkráčely chodbou. Zalil mě adrenalin. Napadlo mě, že bych se mohla dát na útěk, s diskem v předních tlapkách jsem ale utíkat nemohla. A rozhodně jsem ho tady nemínila nechat.</p> <p>Dveře Trentovy kanceláře se zavřely a já proklela svoji váhavost. Couvla jsem k zadnímu panelu stolu. Vyměnili jsme si s Jenksem pohledy. Dala jsem mu znamení pro návrat domů a on procítěně přitakal. Přitiskli jsme se k zemi, protože Trent obešel stůl a zastavil se před akváriem.</p> <p>„Ahoj, Sofokle,“ vydechl Trent. „Kdo to byl? Škoda, že nedokážeš mluvit.“</p> <p>Odložil sako, takže najednou vypadal mnohem neformálněji. Nepřekvapilo mě, když jsem uviděla, jak se mu pod tenkou košilí napínají svaly. Povzdychl si, posadil se do křesla a sáhl po zásuvce s disky. Zalila mě slabost. Tvrdě jsem polkla, když jsem si uvědomila, že si pobrukuje melodii první písně z <emphasis>Takata</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s Sea. Zatraceně, zatraceně. Prozradila jsem se sama.</emphasis></p> <p>„‚Není divu, že děti pláčí,‘“ šeptal si Trent slova písně. „‚Volba je skutečná, šance je lží.‘“</p> <p>S prsty na discích ztuhl. Pomalu zavřel zásuvku nohou. Tiše cvakla a já sebou trhla. Popojel blíže ke stolu a já slyšela, jak si přitáhl blíž diář. Byl tak blízko, až jsem cítila, že voní přírodou. „Ach,“ řekl s tichým překvapením. „Podívejme se na to.“</p> <p>„Quene!“ zavolal hlasitě.</p> <p>Zmateně jsem pohlédla na Jenkse, vzápětí se ale ze skrytého reproduktoru ozval mužský hlas. „Sa’hane?“</p> <p>„Vypusťte psy,“ řekl Trent. Hlas mu vibroval mocí a já se zachvěla.</p> <p>„Ale není úpl…“</p> <p>„Vypusťte psy, Quene,“ zopakoval Trent. Nezvýšil hlas, zazněl v něm však hluboký vztek. Začal si poklepávat nohou do rytmu.</p> <p>„Ano, Sa’hane.“</p> <p>Trentova noha ztuhla. „Počkej.“ Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl, jako by chtěl ochutnat vzduch.</p> <p>„Pane?“ ozval se skrytý hlas.</p> <p>Trent znovu zavětřil. Pomalu odjel se židlí od stolu. Srdce mi bušilo a tajila jsem dech. Jenks vzlétl a schoval se za zásuvkou. Ztuhla jsem, protože Trent vstal, ustoupil od stolu a dřepl si. Neměla jsem kam zmizet. Zadíval se mi do očí a usmál se. Ochromil mě strach. „Ruším příkaz,“ řekl tiše.</p> <p>„Ano, Sa’hane.“ Reproduktor se s tichým kliknutím vypnul.</p> <p>Zírala jsem na Trenta a měla jsem pocit, že snad každým okamžikem vybuchnu.</p> <p>„Slečno Morganová?“ řekl Trent, srdečně mi pokývl a já se zachvěla. „Kéž bych mohl říct, že je mi potěšením.“ Pořád se usmíval a pomalu se blížil. Vycenila jsem zuby a zašvitořila. Odtáhl ruku a zamračil se. „Vylezte odtamtud. Máte něco, co patří mně.“</p> <p>Cítila jsem disk vedle sebe. Nachytal mě a najednou ze mě byl místo úspěšného zloděje vesnický prosťáček. Jak jsem si jen mohla myslet, že mi to projde? Ivy měla pravdu.</p> <p>„Vylezte, slečno Morganová,“ řekl a sáhl pod stůl.</p> <p>Skočila jsem do prázdného prostoru za zásuvkami a pokusila se utéct. Trent po mně hmátl. Vyjekla jsem, když mě popadl za ocas. Drápky jsem drhla po koberci, jak mě táhl k sobě. Vyděšeně jsem se zkroutila a zaryla mu zuby do masité části ruky.</p> <p>„Kryso jedna!“ zařval a navzdory mému bezmocnému škrábání mě vytáhl ven. Svět se se mnou roztočil, když vstal. Vší silou zatřásl rukou a praštil se mnou o stůl. V hlavě mi vybuchly jiskry, které jako by doprovázely temně skořicovou příchuť jeho krve. Bolest mě přinutila rozevřít čelisti, takže jsem mu zůstala viset v ruce za ocas.</p> <p>„Pusťte ji!“ vykřikl Jenks.</p> <p>Svět se točil a vířil. „Vzala jste s sebou svého brouka,“ řekl Trent klidně a praštil dlaní do panelu na stole. V nose mě zašimral jemný pach éteru.</p> <p>„Vypadni, Jenksi!“ kvikla jsem, protože jsem poznala vůni lepkavé sítě.</p> <p>Jonathan rozrazil dveře. S vytřeštěnýma očima zůstal stát na prahu. „Sa’hane!“</p> <p>„Zavři dveře!“ zakřičel Trent.</p> <p>Zběsile jsem se svíjela a snažila se uniknout. Jenks vystřelil z místnosti, zrovna když jsem Trentovi opět zabořila zuby do palce. „Zatracená čarodějnice!“ zařval Trent a udeřil se mnou o stěnu. Před očima mi znovu vybuchly jiskry a potemněly ve žhavé uhlíky. Ty nakonec taky zhasly a tma se šířila, až jsem vůbec nic neviděla. Bylo mi teplo a nedokázala jsem se pohnout.</p> <p>Umírala jsem.</p> <p>Určitě.19</p> <p><image xlink:href="#_16.jpg" />„Takže, slečno Sáro Jane, rozdělená pracovní doba pro vás nepředstavuje problém?“</p> <p>„Ne, pane. Nevadí mi pracovat až do sedmi, když budu mít odpoledne volno, abych si mohla zařídit vše potřebné.“</p> <p>„Cením si vaší flexibility. Odpolední hodiny patří meditaci. Nejlepší práci odvádím ráno a večer. Po páté tu zůstává už jen málo zaměstnanců a bez rozptylování se lépe soustředím.“</p> <p>K vědomí mě přivedl zvuk Trentova přívětivého hlasu, který předváděl veřejnosti. S trhnutím jsem se probrala. Otevřela jsem oči a nechápala, proč všechno vidím v odstínech šedi. Pak jsem si vzpomněla. Jsem norek. Ale žiju. I když jen taktak.</p> <p>Trent pokračoval v rozhovoru se Sárou Jane a jejich hlasy stoupaly a klesaly. Roztřeseně jsem se vyškrábala na nohy a zjistila, že jsem v kleci. Žaludek se mi stáhl nevolností. Znovu jsem si lehla a snažila se nepozvracet. „Je mi tak zle,“ zašeptala jsem. Trent po mně koukl přes kovovou obroučku brýlí, dál ale hovořil se štíhlou mladou ženou ve světlém kostýmku.</p> <p>Třeštila mi hlava. Pokud jsem neměla otřes mozku, musela jsem mu uniknout jen o fous. Od toho, jak se mnou praštil o stůl, mě bolelo rameno a bolelo i dýchat. Přitáhla jsem si přední tlapku blíž k tělu a snažila se nehýbat. Zírala jsem na Trenta a pokoušela se přijít na to, co se stalo. Jenkse jsem nikde neviděla. <emphasis>Správně, </emphasis>vzpomněla jsem si s úlevou. Dostal se ven. Určitě se vrátil domů k Ivy. Ne že by pro mě mohli něco udělat.</p> <p>V kleci jsem měla láhev s vodou, misku se suchary, domeček dost velký na to, abych se v něm schoulila do klubíčka, a běhací kolečko. <emphasis>Jako bych ho někdy použila, </emphasis>pomyslela jsem si hořce.</p> <p>Klec stála na stole v zadní části Trentovy kanceláře. Podle světla, které dopadalo dovnitř falešným oknem, vyšlo teprve před několika hodinami slunce. Bylo příliš časně. A i když se mi ta představa naprosto nelíbila, rozhodla jsem se odplazit do domečku a prospat se. Nezajímalo mě, co si o tom Trent pomyslí.</p> <p>Zhluboka jsem se nadechla a vstala. „Au! Au!“ zakvičela jsem a přikrčila se.</p> <p>„Ach, vy máte fretku,“ zvolala Sára Jane tiše.</p> <p>Zavřela jsem útrpně oči. Nejsem fretka. Jsem norek. <emphasis>Jen abychom si to ujasnily, dámo.</emphasis></p> <p>Slyšela jsem, jak Trent vstal a společně se ženou přistoupil blíž. Pohovor očividně skončil. Nastal čas pokochat se pohledem na norka. Padl na mě stín a já otevřela oči. Stáli nade mnou a zírali.</p> <p>Sára Jane vypadala v nóbl kostýmku profesionálně. Dlouhé světlé vlasy měla zastřižené ve výši nadloktí. Byla droboučká a roztomilá a já si dokázala představit, že ji spousta lidí nebere kvůli pršáčku, vysokému dívčímu hlasu a malé postavě vážně. Podle inteligentního pohledu v jejích široko posazených očích jsem ale poznala, že je zvyklá pracovat v mužském světě a dokáže získat, co chce. Tušila jsem, že když si o ní někdo vytvoří špatný obrázek, využije to ve svůj prospěch.</p> <p>Silná vůně jejího parfému mě vydráždila ke kýchnutí a tělo se mi sevřelo bolestí.</p> <p>„To je… Angel,“ řekl Trent. „Norek.“ Jeho uštěpačnost byla jemná, ale já ji zřetelně slyšela. Levou rukou si mnul pravou. Měl ji ovázanou. <emphasis>Třikrát hurá norkovi, </emphasis>pomyslela jsem si.</p> <p>„Vypadá nemocně.“ Sára Jane měla pečlivě naleštěné, ale velmi krátké nehty. Její ruce byly neobvykle silné jako ruce dělnice.</p> <p>„Nevadí vám hlodavci, Sáro Jane?“</p> <p>Napřímila se a já zavřela oči, protože na mě znovu padlo světlo. „Nesnáším je, pane Kalamacku. Vyrostla jsem na farmě. Podobnou havěť je potřeba vybít. Ale nemíním se připravit o šanci získat práci kvůli zvířeti.“ Pomalu se nadechla. „Potřebuji tohle místo. Celá rodina se složila na to, abych mohla vystudovat a dostat se z polí. Musím jí to splatit. Mám mladší sestru. Je příliš chytrá na to, aby promarnila život pletím cukrové řepy. Chce se stát čarodějkou, získat titul. Nemůžu jí pomoct, pokud nezískám tuhle práci. <emphasis>Potřebuji </emphasis>tu práci. Prosím, pane Kalamacku. Vím, že nemám zkušenosti, ale jsem chytrá a dokážu tvrdě pracovat.“</p> <p>Pootevřela jsem oko. Trent se tvářil vážně a zamyšleně. Díky tmavému obleku vynikaly jeho světlé vlasy a pleť a se Sárou Jane tvořili pohledný pár, i když vedle něj vypadala malá. „Hezky řečeno, Sáro Jane,“ řekl a vřele se usmál. „U zaměstnanců si nejvíce cením upřímnosti. Kdy můžete začít?“</p> <p>„Hned,“ řekla rozechvěle. Udělalo se mi zle. Chudák ženská.</p> <p>„Bezvadné.“ Jeho hlas zněl upřímně spokojeně. „Jon pro vás nachystal několik dokumentů k podpisu. Projde s vámi vaše úkoly a první týden vám bude pomáhat. Pokud budete mít otázky, obraťte se na něj. Pracuje pro mě už roky a zná mě lépe než já sám.“</p> <p>„Děkuji vám, pane Kalamacku,“ řekla a vzrušeně narovnala úzká ramena.</p> <p>„Potěšení je na mé straně.“ Vzal ji za loket a odvedl ke dveřím. <emphasis>Dotkl se jí, </emphasis>pomyslela jsem si. <emphasis>Proč se nedotkl mě? </emphasis>Bál se snad, že bych mohla zjistit, co je?</p> <p>„Máte už kde bydlet?“ zeptal se. „Nezapomeňte se Jona zeptat na byty, které máme k dispozici pro zaměstnance.“</p> <p>„Děkuji, pane Kalamacku. Ne, ještě jsem si nenašla bydlení.“</p> <p>„Dobrá. Nepospíchejte a zabydlete se. Pokud budete chtít, zařídíme, aby část vašeho platu odcházela ještě před zdaněním do svěřeneckého fondu pro vaši sestru.“</p> <p>„Ano, prosím.“ Až z chodby ke mně doléhala úleva v jejím hlase. Dostal ji. Trent se pro ni stal bohem, princem, který zachránil ji a její rodinu. Takový člověk přece nemůže udělat nic špatného.</p> <p>Obrátil se mi žaludek. Zůstala jsem sama a odvlekla se do domečku. Zatočila jsem se, abych dostala dovnitř i ocas, pak jsem se zhroutila a vystrčila ven jen čenich. Dveře Trentovy kanceláře se s cvaknutím zavřely a já sebou trhla. Všechno mě znovu rozbolelo.</p> <p>„Dobré ráno, slečno Morganová,“ řekl Trent, když procházel okolo klece. Posadil se ke stolu a pustil se do třídění papírů. „Chtěl jsem si vás tu nechat jen do chvíle, kdy na vás získám názor někoho jiného. Ale teď nevím. Jste tak <emphasis>příjemný </emphasis>námět pro konverzaci.“</p> <p>„Jděte se zvrátit,“ řekla jsem a vycenila zuby. Opět se ozvalo jen švitoření a štěbetání.</p> <p>„No tedy.“ Opřel se a točil perem mezi prsty. „To asi nebylo moc zdvořilé.“</p> <p>Ozvalo se zaklepání a já se stáhla z dohledu. Byl to Jonathan. Když vešel, Trent předstíral, že pracuje. „Ano, Jone?“ řekl a pozornost upíral do diáře.</p> <p>„Sa’hane.“ Neobvykle vysoký muž zůstal stát v uctivé vzdálenosti. „Slečna Sára Jane?“</p> <p>„Má přesně tu kvalifikaci, kterou potřebuji.“ Trent odložil pero. Opřel se, sundal si brýle a líně okusoval konec jedné nožičky, dokud si nevšiml, že na něj Jonathan přísně, nesouhlasně hledí. Trent odhodil brýle rozrušeně na stůl. „Mladší sestra Sáry Jane se chce dostat z farmy a stát se čarodějkou,“ řekl. „Musíme přece pomáhat potřebným.“</p> <p>„Aha.“ Jonathanova úzká ramena se uvolnila. „Chápu.“</p> <p>„Mohl bys mi zjistit tržní cenu farmy Sáry Jane? Možná bych mohl investovat do cukrové řepy. Zkusit, jaké to je? Podpořil bych tak tamní pracovní sílu. Mohl bych tam nasadit Hodgkina, aby šest měsíců trénoval tamního předáka a ukázal mu své metody. A dal mu za úkol sledovat sestru Sáry Jane. Pokud má něco v hlavě, mohli bychom ji přesunout na místo, kde by měla větší zodpovědnost.“</p> <p>Ustaraně jsem vykoukla z domečku. Jonathan se na mě přes tenký nos znechuceně zadíval. „Už jste zase s námi, Morganová?“ posmíval se. „Kdyby bylo po mém, prohnal bych vás drtičem odpadků v kuchyňce pro zaměstnance.“</p> <p>„Bastarde,“ zašvitořila jsem a ukázala mu prostředníček, aby pochopil.</p> <p>Jonathan se zamračil a vrásky se mu prohloubily. Rozmáchl se a uhodil do klece složkou, kterou držel v ruce.</p> <p>Zapomněla jsem na bolest, vrhla se po něm a s vyceněnými zuby se pověsila na mříže.</p> <p>Šokovaně ucukl. Zrudl a znovu se ohnal.</p> <p>„Jone,“ řekl Trent tiše. Sotva zašeptal, ale Jonathan ztuhl. Držela jsem se mříží a srdce mi bušilo. „Zapomínáš se. Nech slečnu Morganovou být. Špatně jsi ji odhadl a ona tě porazila. Byla to jen a jen tvá vina. Podobnou chybu jsi udělal už dřív. Opakovaně.“</p> <p>Zuřivě jsem klesla na dno klece a vrčela. Netušila jsem, že můžu vrčet. Jonathan pomalu rozevřel zaťatou pěst. „Mám za úkol vás chránit.“</p> <p>Trent pozvedl obočí. „Slečna Morganová nemůže v tuto chvíli nikomu ublížit. Nech toho.“</p> <p>Těkala jsem pohledem od jednoho k druhému a všimla si, že starší muž přijal Trentovu výtku s nečekanou pokorou. Ti dva měli dost divný vztah. Pánem tu byl očividně Trent, ale způsob, jakým zareagoval na Jonathanův nesouhlas s tím, že okusuje brýle, mi prozradil, že tomu tak asi vždy nebylo. Přemýšlela jsem, jestli Jonathan dohlížel na Trentovu výchovu, třeba jen krátce, poté co jeho matka a později i otec zemřeli.</p> <p>„Přijměte moji omluvu, Sa’hane,“ řekl Jonathan a sklopil hlavu.</p> <p>Trent nic neřekl a vrátil se k papírům. Jonathan byl očividně propuštěn, přesto čekal, dokud Trent nevzhlédl. „Ještě něco?“ zeptal se.</p> <p>„Vaše schůzka v osm třicet,“ řekl. „Pan Percy přišel dřív. Mám ho přivést?“</p> <p>„Percy!“ vyjekla jsem a Trent na mě pohlédl. <emphasis>Přece ne Francis Percy!</emphasis></p> <p>„Ano,“ řekl Trent pomalu. „Prosím.“</p> <p><emphasis>Nádhera, </emphasis>pomyslela jsem si, když Jonathan zmizel v chodbě a zavřel za sebou dveře. Francisova schůzka. Nervózně jsem pochodovala sem a tam klecí. Uvolňovala jsem si svaly a pohyb mi připadal bolestivě dobrý. Zastavila jsem se, když jsem si uvědomila, že na mě Trent stále hledí. Pod jeho tázavým pohledem jsem se odplížila zahanbeně do domečku.</p> <p>Trent ode mě neodtrhl oči, ani když jsem se stočila do klubíčka a schovala si čumák do ocasu, abych si ho zahřála. „Nezlobte se na Jona,“ řekl tiše. „Bere své poslání velmi vážně − a taky by měl. Pokud na něj budete příliš tlačit, zabije vás. Doufejme, že se nebudete muset poučit stejně jako on.“</p> <p>Ohrnula jsem pysk a vycenila zuby, protože se mi jeho moudra naprosto nelíbila.</p> <p>Kňouravý hlas přitáhl naši pozornost ke dveřím. Francis. Prozradila jsem mu, že se dokážu proměnit v norka. Pokud si to spojí, jsem mrtvá. No, mrtvější než teď. Nechtěla jsem, aby mě viděl. A očividně to nechtěl ani Trent.</p> <p>„Hm, ano,“ řekl, rychle vstal a přesunul jednu z rostlin v květináči před moji klec. Byl to lopatkovec a jeho široké listy mě schovávaly, zároveň jsem přes ně ale viděla. Ozvalo se zaklepání a Trent zavolal: „Vstupte.“</p> <p>„Ne, opravdu,“ říkal Francis, když ho Jonathan doslova postrčil dovnitř.</p> <p>Zpoza rostliny jsem sledovala, jak Francis pohlédl Trentovi do očí a tvrdě polkl. „Ach, má úcta, pane Kalamacku,“ vykoktal a neohrabaně se zastavil. Vypadal ještě neupraveněji než jindy, zpod nohavice mu vyčuhovala téměř rozvázaná tkanička a strniště na tváři přerostlo z potenciálně atraktivního v ohavné. Černé vlasy mu zplihle visely a unavené, mžouravé oči lemovaly vějířky vrásek z vyčerpání. Francis se pravděpodobně dneska ještě nedostal do postele, protože Trent stanovil schůzku na dobu, kdy se to hodilo jemu a ne IBA.</p> <p>Trent mlčel. Rozvalil se v křesle s uvolněným napětím dravce číhajícího u vody na kořist.</p> <p>Francis pohlédl na Jonathana a shrbil ramena. Ozvalo se šustění polyesteru, jak si vykasal rukávy a zase je stáhl. Odhodil si vlasy z očí, přistoupil k židli a posadil se na krajíček. Rysy trojúhelníkové tváře se mu ještě víc napjaly, když Jonathan zavřel dveře, postavil se před ně, rozkročil nohy a založil si paže na hrudi. Těkala jsem mezi nimi pohledem. Co se tu děje?</p> <p>„Vysvětlil byste mi, co se včera stalo?“ požádal Trent s příjemnou věcností.</p> <p>Zmateně jsem zamrkala, pak mi poklesla čelist, když jsem pochopila. Francis pracuje pro Trenta? Vysvětlovalo to jeho rychlý postup i to, jak se z takového břídila stal čaroděj. Zamrazilo mě. Tomuhle IBA rozhodně nepožehnala. IBA o tom nemá tušení. Francis je zatracený krtek!</p> <p>Dívala jsem se přes široké listy na Trenta. Lehce pohnul rameny, jako by se mnou souhlasil. Znovu mě přepadla nevolnost. Francis není na podobnou všivárnu dost dobrý. Zabijí ho.</p> <p>„No… já…“ koktal Francis.</p> <p>„Šéf mojí ochranky vás našel očarovaného v kufru vozu,“ řekl Trent klidně, ale v hlase mu zazněl jemný náznak hrozby. „Slečna Morganová a já jsme vedli zajímavý rozhovor.“</p> <p>„Ona… řekla mi, že mě promění ve zvíře,“ přerušil ho Francis.</p> <p>Trent se zhluboka nadechl. „Proč by to dělala?“ zajímal se s unavenou trpělivostí.</p> <p>„Nemá mě ráda.“</p> <p>Trent nic neřekl. Francis se přikrčil, protože si asi uvědomil, jak dětinsky to zní.</p> <p>„Povězte mi o Rachel Morganové,“ požádal Trent.</p> <p>„Je osina v… zadku,“ řekl a střelil nervózním pohledem po Jonathanovi.</p> <p>Trent vzal do ruky pero a začal ho protáčet mezi prsty. „To vím. Povězte mi víc.“</p> <p>„Co nevíte?“ vyhrkl Francis. Přimhouřenýma očima sledoval točící se pero. „Máte ji pod palcem pravděpodobně déle než mě. Půjčil jste jí na školné?“ osopil se skoro žárlivě. „Pošeptal jste něco někomu do ucha, když ji přijímali do IBA?“</p> <p>Ztuhla jsem. Jak se opovažuje. <emphasis>Já pracovala, </emphasis>abych dodělala školu. Získala jsem místo <emphasis>vlastními silami. </emphasis>Pohlédla jsem na Trenta a všechny je nenáviděla. Nikomu nic nedlužím.</p> <p>„Ne, nemám.“ Trent odložil pero na stůl. „Slečna Morganová je pro mě překvapením. Ale nabídl jsem jí práci,“ řekl a Francis jako by se propadl do sebe. Otvíral a zavíral ústa, nic z nich ale nevycházelo. Cítila jsem jeho strach, kyselý a pronikavý.</p> <p>„Ne vaši práci,“ řekl Trent znechuceně. „Povězte mi, čeho se bojí. Co ji dokáže rozčílit? Čeho si na světě nejvíce váží?“</p> <p>Francis si ulehčeně oddychl. Poposedl a chystal si přehodit nohu přes nohu, v poslední chvíli se však trapně zarazil. „Nevím. Obchodní centrum? Snažím se od ní držet dál.“</p> <p>„Ano,“ pronesl Trent vláčným hlasem. „Promluvme si o tom. Prošel jsem si vaše aktivity za posledních několik dní a musím říct, že začínám pochybovat o vaší loajalitě − pane Percy.“</p> <p>Francis si založil paže na hrudi. Zrychlil se mu dech a začal se vrtět. Jonathan postoupil výhrůžně vpřed a Francis si znovu odhodil vlasy z očí.</p> <p>Trent působil až děsivě. „Víte, kolik jsem musel zaplatit, abych umlčel klepy, které se roznesly poté, co jste vyběhl z archivu IBA?“</p> <p>Olízl si rty. „Rachel říkala, že si budou myslet, že jí pomáhám. A abych utekl.“</p> <p>„A vy jste <emphasis>utekl.</emphasis>“</p> <p>„Říkala…“</p> <p>„A včera?“ přerušil ho Trent. „Dovezl jste ji až ke mně.“</p> <p>Napětí a vztek v jeho hlase mě vylákaly z domečku. Trent se naklonil blíž a já bych mohla přísahat, že jsem slyšela, jak Francisovi tuhne krev v žilách. Trent odložil masku obchodníka. Zůstala jen syrová dominance. Přirozená, nesporná dominance.</p> <p>Jen jsem zírala na tu změnu. Jeho chování se ničím nepodobalo upírově auře moci. Připomínalo mi neslazenou čokoládu: silnou, hořkou a olejovitou, s nepříjemnou pachutí. Upíři používají strach, aby si vydobyli úctu. Trent ji prostě vyžadoval. A podle toho, co jsem viděla, ho ani nenapadlo, že by mu ji někdo nemusel poskytnout.</p> <p>„Využila vás, aby se dostala ke mně,“ zašeptal, aniž by mrkl. „To je neomluvitelné.“</p> <p>Francis se choulil v křesle, hubenou tvář měl napjatou a oči vytřeštěné. „Já… omlouvám se,“ koktal. „Už se to nestane.“</p> <p>Trent se pomalu nadechl a já s hrozivou uchváceností sledovala, jak sbírá vůli. Žluté rybky v akváriu zašplouchaly na hladině. Naježily se mi chlupy na hřbetě. Srdce mi pádilo. Něco se tu hromadilo, něco stejně mlhavého jako závan ozónu. Trentova tvář byla prázdná a bezvěká. Zdálo se, jako by ho obklopil opar, a mě s náhlým šokem napadlo, jestli nečerpá moc ze záhrobí. Musel by být člověk nebo čaroděj, aby něco takového dokázal. A já bych mohla přísahat, že není ani jedno.</p> <p>Odtrhla jsem oči od Trenta. Jonathan rozevřel tenké rty. Stál za Francisem a sledoval Trenta se směsicí překvapení a starosti. Ani on nečekal tak syrový vztek. Zdráhavě, vystrašeně zvedl ruku na protest.</p> <p>Trentovi zacukalo v oku a dech mu unikl z plic. Ryby se schovaly za korálem. Zavlnila se mi pokožka a uhladila srst. Jonathan zaťal roztřesené prsty v pěst. Aniž by odtrhl oči od Francise, Trent prohlásil: „Já vím, že ne.“</p> <p>Jeho hlas připomínal prach na studeném železe, přecházel od jednoho významu k druhému s vláčnou ladností, která byla přímo úchvatná. Nedokázala jsem popadnout dech. Třásla jsem se a krčila bez hnutí. Co se, do pekla, právě stalo? Skoro stalo?</p> <p>„Co máte v plánu teď?“ zeptal se Trent.</p> <p>„Pane?“ řekl Francis. Mrkl a selhal mu hlas.</p> <p>„To jsem si myslel.“ Trentovi se třásly ruce potlačovanou zlostí. „Nic. IBA vás příliš pozorně sleduje. Přestáváte být užitečný.“</p> <p>Francis otevřel ústa. „Pane Kalamacku! Počkejte! Jak jste řekl, IBA mě sleduje. Mohu odvést pozornost. Odlákat je. Další zátah na překupníky se sírou mě očistí a na nějaký čas je rozptýlí.“ Francis se zavrtěl na kraji židle. „Můžete přesunout své… věci,“ dokončil chabě.</p> <p><emphasis>Věci, </emphasis>pomyslela jsem si. Proč prostě neřekne biodrogy? Zacukala jsem vousky. Francis rozptýlí IBA troškou síry, zatímco Trent přesune skutečnou zásilku. Jak dlouho? přemýšlela jsem. Jak dlouho už Francis pracuje pro IBA? Roky?</p> <p>„Pane Kalamacku?“ zašeptal.</p> <p>Trent sepjal prsty a pečlivě návrh zvážil. Jonathan svraštil tenké obočí a starost, kterou dříve cítil, byla téměř pryč.</p> <p>„Povíte mi kdy?“ žadonil Francis a poposedl blíž.</p> <p>Trent se na Francise dlouze zadíval a Francis se odsunul. „Nedávám šance, Percy. Využívám příležitosti.“ Přitáhl si diář a zalistoval několik dní dopředu. „Rád bych naplánoval zásilku na pátek. Jihozápadní. Poslední let před půlnocí do L. A. Svůj obvyklý díl najdete ve skříňce na autobusovém nádraží. Tip bude anonymní. Moje jméno se v poslední době až příliš často objevuje v novinách.“</p> <p>Francis s úlevou vyskočil na nohy. Postoupil vpřed, jako by se chystal Trentovi potřást rukou, pak ale pohlédl na Jonathana a ucouvl. „Děkuji, pane Kalamacku,“ vyhrkl. „Nebudete litovat.“</p> <p>„To určitě.“ Trent pohlédl na Jonathana, pak na dveře. „Hezké odpoledne,“ propustil ho.</p> <p>„Ano, pane. Vám taky.“</p> <p>Udělalo se mi zle, když Francis vyběhl z místnosti. Jonathan zaváhal na prahu a sledoval, jak Francis nepřístojně pokřikuje na ženy na chodbě.</p> <p>„Z pana Percyho se pomalu stává přítěž,“ vydechl Trent unaveně.</p> <p>„Ano, Sa’hane,“ souhlasil Jonathan. „Naléhavě vás prosím, odstraňte ho z výplatní listiny.“</p> <p>Stáhl se mi žaludek. Francis si nezasloužil zemřít jen proto, že je hloupý.</p> <p>Trent si špičkami prstů promnul čelo. „Ne,“ řekl nakonec. „Raději si ho ponechám, dokud za něj nenajdu náhradu. Možná mi pan Percy ještě poslouží.“</p> <p>„Jak si přejete, Sa’hane,“ řekl Jonathan a zavřel za sebou tiše dveře.20</p> <p><image xlink:href="#_17.jpg" />„Tady, Angel,“ přemlouvala mě Sára Jane a prostrčila mezi mřížemi klece mrkev. Rychle jsem se pro ni natáhla, než ji mohla upustit. Dřevěné piliny nejsou zrovna dobré ochucovadlo.</p> <p>„Díky,“ zašvitořila jsem, i když jsem věděla, že mi nerozumí, prostě jsem potřebovala něco říct. Usmála se a opatrně protáhla prsty mřížemi. Otřela jsem se o ně vousky, protože jsem věděla, že se jí to bude líbit.</p> <p>„Sáro Jane?“ zavolal Trent od stolu a drobná žena se s provinilou rychlostí otočila. „Jste moje sekretářka, ne ošetřovatelka v zoo.“</p> <p>„Promiňte, pane. Chtěla jsem využít příležitosti a pokusit se zbavit iracionálního strachu z hlodavců.“ Oprášila si po kolena dlouhou bavlněnou sukni. Nebyla tak elegantní ani profesionální jako kostým, který si vzala na přijímací pohovor, ale byla nová. Očekávala bych, že přesně tohle si holka z farmy vezme první den do práce.</p> <p>Hladově jsem chroupala mrkev, která Sáře Jane zůstala od oběda. Umírala jsem hlady, protože jsem odmítala žrát zatuchlé granule. <emphasis>Co se děje, Trente? </emphasis>pomyslela jsem si mezi sousty. <emphasis>Žárlíš?</emphasis></p> <p>Trent si posunul brýle a obrátil pozornost zpět k papírům. „Až se zbavíte svého iracionálního strachu, chci, abyste zaskočila do knihovny.“</p> <p>„Ano, pane.“</p> <p>„Knihovnice pro mě dala dohromady nějaké informace. Ale chci, abyste je za mě prošla a přinesla mi jen ty, které považujete za nejdůležitější.“</p> <p>„Pane?“</p> <p>Trent odložil pero. „Informace se týkají pěstování cukrové řepy.“ S upřímnou vřelostí se na ni usmál. Napadlo mě, jestli si svůj úsměv nechal patentovat. „Měl bych zájem rozšířit okruh působnosti a chci udělat dobře informované rozhodnutí.“</p> <p>Sára Jane se rozzářila, zastrčila si vlasy za ucho a potěšeně zčervenala. Očividně uhádla, že se Trent chystá koupit farmu, na které se její rodina tolik nadřela. <emphasis>Jsi chytrá žena, </emphasis>pomyslela jsem si temně. <emphasis>Domysli to. Trent si koupí tvoji rodinu. Budete mu patřit tělem i duš</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>.</emphasis></p> <p>Otočila se zpátky ke kleci a vhodila do ní poslední kousek celeru. Její úsměv povadl. Ustaraně se zamračila. Její dětská tvář by vypadala roztomile, kdyby její rodina nebyla ve skutečném nebezpečí. Nadechla se, aby něco řekla, pak zavřela ústa. „Ano, pane,“ řekla a v očích se jí usadil nepřítomný pohled. „Hned vám ty informace přinesu.“</p> <p>Sára Jane za sebou zavřela dveře a její kroky se pomalu vzdalovaly chodbou.</p> <p>Trent střelil po dveřích podezíravým pohledem a natáhl se pro šálek čaje. Earl Grey bez cukru i mléka. Pokud se bude řídit včerejším programem, čekají ho od tří do sedmi telefonní hovory a papírování, pak půjde zbytek lidí, které podržel přesčas, domů. Asi je snazší řídit obchod s ilegálními drogami beze svědků.</p> <p>Když se Trent vrátil z tříhodinového oběda, jemné vlasy měl znovu učesané a voněl přírodou. Rozhodně vypadal svěže. Kdybych nevěděla, že tomu tak není, předpokládala bych, že si během polední přestávky zdříml v zadní pracovně.</p> <p><emphasis>Proč ne? </emphasis>pomyslela jsem si a natáhla se do hamaku, kterým byla moje cela vybavena. Je dost bohatý na to, aby si určoval vlastní pracovní dobu.</p> <p>Zívla jsem a zavřela oči. Byla jsem jeho zajatcem už druhý den a tušila jsem, že jím ještě dlouho budu. Předchozí noc jsem pečlivě probádala klec a zjistila, že je rachelvzdorná. Byla vyrobena pro fretky a překvapivě pevná. Celé hodiny jsem se snažila uvolnit spoje a příšerně mě to unavilo. Bylo příjemné jen lenošit. Nedělala jsem si naděje, že mě Jenks nebo Ivy zachrání. Byla jsem odkázaná sama na sebe. A bude nějakou dobu trvat, než se mi podaří Sáru Jane přesvědčit o tom, že jsem člověk a že mě odsud musí pustit.</p> <p>Pootevřela jsem oko. Trent vstal od stolu a neklidně přešel k hudebním diskům setříděným na zapuštěné polici vedle přehrávače. Byl vážně fešák, jak tam tak stál a vybíral si hudbu, a ani si nevšiml, že okukuju jeho pozadí. Ohodnotila jsem ho na devět a půl z deseti. Půl bodu jsem strhla za to, že ukrývá svoji postavu v obleku, který stojí víc než některá auta.</p> <p>Včera v noci jsem si ho mohla znovu zálibně prohlédnout, když totiž ostatní odešli domů, svlékl si sako. Měl statná záda a to, že je schovával pod sakem, bylo zároveň záhadou i zločinem. Jeho pevné břicho bylo ještě lepší. Musel posilovat, i když jsem netušila, kde na to bere čas. Dala bych cokoli za to vidět ho v plavkách − anebo bez nich. Musel mít pěkně svalnatá stehna, pokud byl tak dobrý jezdec, jak se říkalo. A pokud jsem přemýšlela jako nymfomanka hladovějící po sexu… No, neměla jsem na práci nic lepšího než ho sledovat.</p> <p>Slunce už dávno zapadlo a Trent ještě pořád pracoval. Zdálo se, že je v tiché budově sám. Jediné světlo proudilo dovnitř falešným oknem. Pomalu bledlo, jak slunce klesalo k obzoru a okno zrcadlilo přirozené světlo venku, až nakonec musel Trent rozsvítit lampičku na stole. Několikrát jsem si zdřímla a ze spánku mě vytrhlo, když obrátil stránku nebo ožila tiskárna. Pracoval, dokud se neobjevil Jonathan a nepřipomněl mu, že se musí najíst. Asi vydělával peníze stejně jako já. Samozřejmě měl dvě zaměstnání, byl počestný obchodník a drogový lord zároveň. To asi člověku zaplnilo celý den.</p> <p>Rozhoupala jsem hamak a sledovala, jak Trent vybírá hudbu. Disk vklouzl do přehrávače a místnost naplnil tichý rytmus bubnů. Koukl po mně, upravil si šedý oblek a uhladil si jemné vlasy, jako by mě vyzýval, abych něco řekla. Ospale jsem mu ukázala palec nahoru a jeho zamračení se ještě prohloubilo. Já se v podobné hudbě sice zrovna nevyžívala, ale nebyla špatná. Byla to starší hudba a nesla v sobě zapomenutý zvuk spoutané vášně a starého žalu, který uměl pohnout duší. Nebylo to špatné.</p> <p><emphasis>Dokázala bych si na to zvyknout, </emphasis>pomyslela jsem si a opatrně protáhla hojící se tělo. Od chvíle, kdy jsem dala u IBA výpověď, jsem se takhle dobře nevyspala. Jaká ironie, že v kleci v pracovně drogového lorda jsem v bezpečí před pronásledováním IBA.</p> <p>Trent se vrátil k práci a občas, když se zamyslel, si perem ťukal do rytmu. Tohle byl očividně jeden z jeho nejoblíbenějších disků. Odpoledne ubíhalo a já podřimovala ukonejšená duněním bubnů a šepotem hudby. Občas zazvonil telefon, Trent odpověděl čistým, konejšivým hlasem a já zjistila, že dychtivě čekám na další vyrušení, jen abych ho mohla znovu slyšet.</p> <p>Ze spánku mě vytrhl rámus v chodbě. „Vím, kde je jeho kancelář,“ zaduněl přehnaně sebevědomý hlas, který mi připomněl jednoho z mých arogantních profesorů.</p> <p>Sára Jane tlumeně protestovala a Trentovy oči se setkaly s mým tázavým pohledem.</p> <p>„Do pekla,“ zabručel a kůže v koutcích výmluvných očí se mu zkrabatila. „Řekl jsem, aby poslal jednoho z asistentů.“ S neobvyklým spěchem prohrabal zásuvku a to mě zcela probudilo. Zamrkala jsem, abych zahnala spánek. Zamířil ovladačem na přehrávač a píšťaly a bubny utichly. Odhodil ovladač odevzdaně do zásuvky. Kdybych si nebyla jistá, že tomu tak není, řekla bych, že Trent je rád, že může sdílet den s někým, před kým nemusí předstírat, že není… ať už je <emphasis>cokoli. </emphasis>Po tom, jak se rozčílil na Francise, mi už nic nepřipadalo divné.</p> <p>Sára Jane zaklepala a vešla. „Je tu pan Faris, pane Kalamacku.“</p> <p>Trent se pomalu nadechl. Nevypadal šťastně. „Pošlete ho dovnitř.“</p> <p>„Ano, pane.“ Nechala dveře otevřené a s cvakáním podpatků odešla. Brzy se vrátila s podsaditým mužem v tmavě šedém laboratorním plášti. Vypadal vedle drobné ženy obrovský. Sára Jane odešla, tvářila se ale ustaraně.</p> <p>„Vaše nová sekretářka se mi nelíbí,“ zabručel Faris, když se dveře zavřely. „Sára, že?“</p> <p>Trent vstal, napřáhl ruku a nechuť skryl za zdánlivě upřímným úsměvem. „Farisi. Děkuji, že jste přišel. Jde o pouhou drobnost. Mohl jste klidně poslat jednoho z asistentů. Doufám, že jsem vás nevyrušil při výzkumu?“</p> <p>„Vůbec ne. Rád se podívám na slunce,“ zafuněl, jako by nedokázal popadnout dech.</p> <p>Faris stiskl rány, které jsem Trentovi včera způsobila, a Trentův úsměv zmrzl. Podsaditý muž se vsoukal do křesla naproti Trentovu stolu, jako by mu patřilo. Kotník jedné nohy si položil na koleno druhé, čímž se mu rozevřel plášť, a odhalil kalhoty obleku a naleštěné boty. Na klopě měl tmavou šmouhu a silný pach dezinfekce téměř přebíjel vůni blahovičníku, která z něj táhla. Tváře a hřbety masitých rukou mu hyzdily staré jizvy po neštovicích.</p> <p>Trent se vrátil za stůl, posadil se a schoval obvázanou ruku pod zdravou. Na okamžik se rozhostilo ticho.</p> <p>„No, tak co chcete?“ obořil se na něj Faris dunivě.</p> <p>Zdálo se mi, že Trentovou tváří problesklo podráždění. „Jako vždy rovnou k věci,“ řekl. „Povězte mi, co můžete, o tomhle.“</p> <p>Ukázal na klec a mně se zadrhl dech v hrdle. Zapomněla jsem na přetrvávající ztuhlost a zmizela jsem v domečku. Faris zasténal, zvedl se na nohy, a jak se blížil, téměř mě zahltila vůně blahovičníku „No ne,“ řekl. „Ta je tedy pěkně hloupá.“</p> <p>Podrážděně jsem se mu zadívala do tmavých očí, které se téměř ztrácely v záhybech kůže. Trent obešel stůl a opřel se o desku. „Poznáváte ji?“ zeptal se.</p> <p>„Osobně? Ne.“ Silným prstem lehce klepl do klece.</p> <p>„Hej!“ zakřičela jsem z domečku. „Už toho začínám mít fakt dost.“</p> <p>„Sklapni,“ poručil mi pohrdavě. „Je čarodějka,“ pokračoval Faris a pustil mě z mysli, jako bych nic neznamenala. „Když ji nepustíte k akváriu, nedokáže se proměnit zpátky. Jsou to mocné čáry. Musí mít za sebou mocnou organizaci, protože jen někdo bohatý si může dovolit něco takového. A je pitomá.“</p> <p>Poslední část byla namířená proti mně a já musela bojovat s nutkáním začít po něm házet suchary.</p> <p>„Jak to?“ Trent hrábl do jedné ze spodních zásuvek, ozvalo se zacinkání křišťálu, pak nalil do dvou sklenic čtyřicetiletou whisky.</p> <p>„Transformace není jednoduchá. Musíte použít lektvar, ne amulet, což znamená, že uvaříte celý kotlík kvůli jedné věci. Zbytek musíte vyhodit. Je to pěkně drahé. Na uvaření podobného lektvaru by padl plat vaší asistentky, a abyste ho mohl prodat, musel byste se pojistit proti odpovědnosti za škody, a za to byste vybavil malou kancelář.“</p> <p>„Takže je složité lektvar namíchat?“ Trent podal Farisovi sklenici. „Zvládl byste to?“</p> <p>„Kdybych měl recept,“ řekl a nafoukl statnou hruď v uražené pýše. „Je starý. Možná ještě z předindustriálních dob. Nevím, kdo namíchal tenhle.“ Naklonil se blíž a zhluboka se nadechl. „Ten čaroděj má štěstí, jinak bych ho musel připravit o knihovnu.“</p> <p><emphasis>Tohle, </emphasis>pomyslela jsem si, <emphasis>je velmi zajímavý rozhovor.</emphasis></p> <p>„Takže si nemyslíte, že by ho uvařila sama?“ zeptal se Trent. Znovu se opíral o stůl a vedle Farise vypadal velmi upraveně a ve formě.</p> <p>Podsaditý muž zavrtěl hlavou a opět se posadil. Sklenice v jeho masitých rukách úplně zmizela. „Na to bych vsadil život. Nemůžete být dost chytrý na to, abyste správně namíchal složitý lektvar, a přitom tak hloupý, abyste se nechal chytit. Nedává to smysl.“</p> <p>„Možná byla netrpělivá,“ řekl Trent a Faris vybuchl smíchy. Vyskočila jsem a zakryla si uši tlapkami.</p> <p>„Ach ano,“ vypravil ze sebe chechtající se Faris. „Ano. Byla netrpělivá. To se mi líbí.“</p> <p>Zdálo se mi, že Trentova uhlazená slupka začíná pukat. Vrátil se za stůl a drink, kterého se ani nedotkl, odložil stranou.</p> <p>„Takže kdo je to?“ zeptal se Faris a spiklenecky se naklonil blíž. „Dychtivá reportérka, která chtěla získat sólokapra?“</p> <p>„Existuje způsob, jak ji naučit mluvit?“ zeptal se Trent a zcela ignoroval Farisovu otázku. „Umí jedině pištět.“</p> <p>Faris zabručel, naklonil se blíž a postavil prázdnou sklenici na stůl v nevyslovené žádosti o dolití. „Ne. Hlodavci nemají potřebné hlasivky. Chcete si ji tu nechat dlouho?“</p> <p>Trent protočil sklenku v prstech. Jeho mlčení mě děsilo.</p> <p>Faris se zlomyslně zazubil. „Co to kuchtíte v té své zákeřné hlavince, Trente?“</p> <p>Trent se předklonil a židle hlasitě zaskřípala. „Farisi, kdybych tolik nepotřeboval váš talent, nechal bych vás sešlehat ve vaší vlastní laboratoři.“</p> <p>Obrovitý muž se zakřenil, až se mu poskládaly záhyby ve tváři. „Já vím.“</p> <p>Trent odložil láhev stranou. „Možná ji přihlásím do pátečního zápasu.“</p> <p>Faris zamrkal. „Do městského zápasu?“ řekl tiše. „Jeden jsem viděl. Nekončí, dokud jeden z účastníků nezemře.“</p> <p>„Taky jsem slyšel.“</p> <p>Strach mě přilákal k mřížím. „Tak momentíček,“ zašvitořila jsem. „Co tím myslíte, nezemře? Hej! Mluvte někdo s norkem!“</p> <p>Hodila jsem po Trentovi granulí. Letěla asi půl metru a spadla na zem. Zkusila jsem to znovu, ale tentokrát jsem granuli nakopla. Klepla do stolu. „U Zvratu, Trente!“ křičela jsem. „Mluvte se mnou.“</p> <p>Trent mi pohlédl do očí a pozvedl obočí. „Krysí zápasy, samozřejmě.“</p> <p>Srdce mi zabušilo. Posadila jsem se na zadní a po páteři mi přeběhl mráz. Krysí zápasy. Nelegální zápasy. Až na smrt. Ocitnu se v ringu a budu bojovat s krysou na život a na smrt.</p> <p>Zmateně jsem stála a dlouhými bílými tlapkami se opírala o klec. Cítila jsem se zrazená. Zdálo se, že Farise zmáhá mdloba. „To nemůžete myslet vážně,“ zašeptal a tlusté tváře mu zbělely. „Přece ji opravdu nepošlete do ringu? To nemůžete!“</p> <p>„A proč ne?“</p> <p>Farisovi poklesla čelist, jak hledal slova. „Je to člověk!“ vykřikl. „Nevydrží ani tři minuty. Rozsápou ji na kusy.“</p> <p>Trent pokrčil rameny s nedbalostí, která, jak jsem věděla, nebyla hraná. „Přežití je její problém, ne můj.“ Nasadil si brýle s kovovou obroučkou a sklonil se nad papíry. „Dobré odpoledne, Farisi.“</p> <p>„Kalamacku, zacházíte příliš daleko. Ani vy nestojíte nad zákonem.“</p> <p>Sotva to řekl, oba jsme pochopili, že udělal chybu. Trent vzhlédl. Přes obroučky brýlí Farise mlčky sledoval. Naklonil se blíž a loktem se opřel o hromadu papírů. Zatajila jsem dech a napětím se mi ježila srst. „Jak se má vaše nejmladší dcera, Farisi?“ zeptal se Trent a ani krásný hlas nedokázal skrýt ošklivost jeho otázky.</p> <p>Statný muž zpopelavěl. „Je v pořádku,“ zašeptal. Jeho drsné sebevědomí zmizelo a zůstal jen vyděšený tlustý muž.</p> <p>„Kolik je jí? Patnáct?“ Trent se opřel, sundal si brýle a odhodil je do přihrádky s poštou, propletl si prsty a položil si je na břicho. „Nádherný věk. Chce být oceánografka, že? Mluvit s delfíny?“</p> <p>„Ano.“ Sotva jsem ho slyšela.</p> <p>„Nedokážu vám říct, jak jsem rád, že léčba její rakoviny zabrala.“</p> <p>Zadívala jsem se na zásuvku Trentova stolu, která ukrývala inkriminující disky. Zvedla jsem oči k Farisovi, zadívala se na jeho laboratorní plášť a pochopila. Zamrazilo mě a upřela jsem pohled na Trenta. Nejenže s biodrogami obchoduje, on je rovnou vyrábí. Nevím, co mě děsilo víc, že Trent aktivně flirtuje s technologií, která vymazala polovinu světové populace, nebo že jí vydírá lidi a vyhrožuje jejich milovaným. Díky sebejisté osobnosti byl tak příjemný, šarmantní a zatraceně sympatický. Jak mohlo něco tak atraktivního být zároveň tak odporné?</p> <p>Trent se usmál. „Je v remisi už pět let. Dobří lékaři ochotní sáhnout po ilegálních technikách se dají jen těžko najít. A jsou drazí.“</p> <p>Faris polkl. „Ano… pane.“</p> <p>Trent se na něj zadíval a tázavě povytáhl obočí. „Dobré odpoledne… Farisi.“</p> <p>„Hade,“ zasyčela jsem, ale on mě ignoroval. „Jste had, Trente! Slizký, ohavný had.“</p> <p>Faris zamířil roztřeseně ke dveřím. Ztuhla jsem, protože jsem ucítila jeho náhlý vzdor. Trent ho zahnal do kouta. Neměl co ztratit.</p> <p>Trent to musel také vycítit. „Utečete, že?“ řekl, když Faris otevřel dveře. Do pracovny dolehlo klábosení lidí v kancelářích. „Víte, že to nemohu dovolit.“</p> <p>Faris se otočil. Tvářil se bezmocně. Užasle jsem sledovala, jak Trent rozšrouboval pero a do prázdného válečku vsunul šipku se střapcem na konci. Krátce do válečku fouknul a střelil šipkou po Farisovi.</p> <p>Podsaditý muž vytřeštil oči. Vykročil k Trentovi, náhle ale zvedl ruku ke krku. Z úst mu uniklo zachroptění. Začal mu otékat obličej. Dívala jsem se, jak Faris padl na kolena, a byla jsem příliš šokovaná, než abych se bála. Zašmátral po kapsičce u košile. Z nešikovných prstů mu vypadla injekce. Faris se zhroutil na zem a snažil se na injekci dosáhnout.</p> <p>Trent vstal. S prázdným výrazem odkopl injekci z Farisova dosahu.</p> <p>„Co jste mu to provedl?“ vypískla jsem, zatímco Trent sešrouboval pero zpátky dohromady. Faris fialověl v obličeji. Zasípal, pak ztuhl.</p> <p>Trent schoval pero do kapsy a překročil Farise, aby se dostal k otevřeným dveřím. „Sáro Jane!“ vykřikl. „Zavolejte záchranku. Panu Farisovi se něco stalo.“</p> <p>„Umírá!“ pištěla jsem. „To se s ním děje! Vy hajzle, vy jste ho zabil!“</p> <p>Chodbou se rozlehly ustarané hlasy, jak zaměstnanci vyšli z kanceláří. Poznala jsem Jonathanovy kroky. Zastavil se na prahu, ušklíbl se nad Farisovým tělem a nesouhlasně se zamračil na Trenta.</p> <p>Trent dřepěl vedle Farise a kontroloval mu puls. Pohlédl na Jonathana, pokrčil rameny a vstříkl Farisovi obsah injekce přes kalhoty do stehna. Věděla jsem, že je pozdě. Faris už nevydával žádné zvuky. Byl mrtvý. A Trent to věděl taky.</p> <p>„Záchranka je na cestě,“ zavolala Sára Jane z chodby a její kroky se blížily. „Mohu…“ Zastavila se vedle Jonathana, zakryla si ústa rukou a zírala na Farise.</p> <p>Trent vstal, injekční stříkačka mu vyklouzla z ruky a dramaticky spadla na podlahu. „Ach, Sáro Jane,“ řekl tiše a odvedl ji zpátky do chodby. „Je mi to líto. Nedívejte se. Je příliš pozdě. Myslím, že ho píchla včela. Faris byl alergický na včely. Pokusil jsem se mu vstříknout protijed, ale nebyl jsem dost rychlý. Musel s sebou dovnitř vnést nevědomky včelu. Než se zhroutil, plácl se do nohy.“</p> <p>„Ale on…“ koktala a ohlédla se, zatímco ji Trent odváděl pryč.</p> <p>Jonathan si dřepl, vytrhl Farisovi z pravé nohy šipku a schoval ji do kapsy. Pak mi pohlédl do očí a na tváři se mu objevil zahořklý, uštěpačný výraz.</p> <p>„Je mi to líto,“ říkal Trent v chodbě. „Jone?“ zavolal a Jonathan vstal. „Prosím, dej všem na zbytek dne volno. Vykliď budovu.“</p> <p>„Ano, pane.“</p> <p>„Je to příšerné, prostě hrozné,“ prohlásil Trent a znělo to, jako by to myslel vážně. „Jděte domů, Sáro Jane. Snažte se na to nemyslet.“</p> <p>Slyšela jsem, jak potlačila vzlyknutí, a její kroky se zdráhavě vzdálily.</p> <p>Ještě před několika minutami byl Faris živý a zdravý. Šokovaně jsem hleděla, jak Trent překročil Farisovu paži. S naprostým klidem došel ke stolu a stiskl tlačítko interkomu. „Quene? Omlouvám se, že ruším, ale mohl bys prosím přijít do mé přední pracovny? Na cestě je záchranka a očekávám, že se vzápětí objeví i někdo z IBA.“</p> <p>Po krátkém zaváhání zapraskal v reproduktoru Quenův hlas. „Pane Kalamacku? Ano. Hned tam budu.“</p> <p>Zírala jsem na Farisovo oteklé, nehybné tělo. „Zabil jste ho,“ obvinila jsem Trenta. „Bože, pomoz mi. Vy jste ho zabil. Přímo tady, ve své kanceláři. Přede všemi!“</p> <p>„Jone,“ řekl Trent tiše a bezstarostně se přehraboval v zásuvce. „Postarej se o to, aby se jeho rodině dostalo nejlepší péče. Chci, aby jeho nejmladší dcera dostala šanci vystudovat školu podle svého výběru. Zůstaň anonymní. Ať to vypadá jako stipendium.“</p> <p>„Ano, Sa’hane.“ Jeho hlas zněl věcně, jako by mrtvoly vídal každý den.</p> <p>„To je od vás fakt štědré, Trente,“ švitořila jsem. „Ale ona by raději měla otce.“</p> <p>Trent na mě pohlédl. Čelo těsně pod linií vlasů mu zbrotil pot. „Ještě dneska se chci sejít s Farisovým asistentem,“ pokračoval lehce. „Jak se jmenuje? Darby?“</p> <p>„Darby Donnelley, Sa’hane.“</p> <p>Trent kývl a promnul si čelo, jako by ho bolela hlava. Když spustil ruku, pot byl pryč. „Ano. To je ono. Donnelley. Nechci, aby kvůli tomuhle došlo ke zpoždění.“</p> <p>„Co mu mám říct?“</p> <p>„Pravdu. Faris byl alergický na včelí píchnutí. Všichni jeho lidé to věděli.“</p> <p>Jonathan strčil do Farise špičkou nohy a odešel. Jeho kroky zněly ve ztichlé budově hlasitě. Kanceláře se vyprázdnily se šokující rychlostí. Přemýšlela jsem, jak často se tu podobné věci dějí.</p> <p>„Chtěla byste zvážit moji nabídku?“ oslovil mě Trent. V ruce držel sklenku s whisky, které se předtím ani nedotkl. Nebyla jsem si jistá, ale zdálo se mi, že se mu třesou prsty. Chvíli do sklenice hleděl, pak ji elegantně na jeden doušek vypil a postavil opatrně zpátky na stůl. „Ostrov už nepřipadá v úvahu,“ řekl. „Bylo by moudřejší, kdybych si vás podržel někde poblíž. Způsob, jakým jste vnikla na můj pozemek, na mě udělal dojem. Myslím, že bych dokázal přesvědčit Quena, abys vás vzal k sobě. Smál se, až se za břicho popadal, když se díval, jak lepicí páskou spoutáváte pana Percyho. Když ale zjistil, že jste se vloupala do mé kanceláře, málem vás přetrhl.“</p> <p>Šok mi vyprázdnil mysl. Nedokázala jsem nic říct. Faris leží <emphasis>mrtvý na podlaze </emphasis>a Trent mi nabízí práci?</p> <p>„Na Farise udělala vaše zručnost při míchání lektvarů velký dojem,“ pokračoval. „Rozluštit genetické technologie z dob před Zvratem nemůže být o mnoho těžší než připravit komplexní lektvar. Pokud nechcete rozšířit své schopnosti ve fyzické oblasti, mohla byste se zaměřit na duševní. Jste velmi všestranná, slečno Morganová. Mohla byste pro mě být velmi užitečná.“</p> <p>Ohromeně jsem se posadila na zadní.</p> <p>„Chápejte, slečno Morganová,“ říkal. „Nejsem zlý člověk. Jednám se zaměstnanci na rovinu, nabízím jim šanci k postupu, možnost plně rozvinout svůj potenciál.“</p> <p>„Možnosti? Šance k postupu?“ vyhrkla jsem a vůbec mi nezáleželo na tom, že mi nerozumí. „Kdo si myslíte, že jste, Kalamacku? Bůh? Jděte se zvrátit.“</p> <p>„Myslím, že jsem pochopil.“ Pousmál se. „Když nic jiného, aspoň jsem vás naučil upřímnosti.“ Přitáhl si židli blíž ke stolu. „Zlomím vás, Morganová. Budete ochotná udělat cokoli, abyste se dostala ven z klece. Doufám, že to bude chvíli trvat. U Jona mi to trvalo skoro patnáct let. Nebyl sice krysa, ale i tak se nakonec stal mým otrokem. Dokážu si představit, že s vámi to půjde rychleji.“</p> <p>„Jděte k čertu, Trente,“ vztekala jsem se.</p> <p>„Nebuďte hrubá.“ Trent sebral pero. „Jsem si jistý, že vaše morálka je stejně silná, ne-li silnější než Jonova. Ale jeho se nesnažily rozsápat krysy. U Jona jsem si mohl dovolit být trpělivý. Postupoval jsem pomalu a nebyl jsem tehdy tak dobrý.“ V Trentových očích se objevil nepřítomný pohled. „Přesto nevěděl, že ho ničím. Většina lidí to neví. Pořád to neví. A kdybyste mu to naznačila, zabil by vás.“</p> <p>Trent znovu zaostřil. „Rád pokládám karty na stůl. Uspokojení je mnohem větší, když nemusíte jednat v rukavičkách, nemyslíte? Oba víme, co se děje. A když nepřežijete, nebude to velká ztráta. Tolik jsem do vás zase neinvestoval. Drátěná klec? Granule? Piliny?“</p> <p>Ozvalo se zaklepání na veřeje a já se otočila. Dovnitř vstoupil Jonathan a obešel Farise. „Záchranka právě parkuje venku. Zbaví nás Farise. IBA chce jen prohlášení, nic víc.“ Pohrdavě koukl po mně. „Co je s čarodějkou?“</p> <p>„Pusťte mě, Trente,“ švitořila jsem čím dál horečnatěji. „Pusťte mě ven!“ Seběhla jsem na dno klece a s tlukoucím srdcem vyšplhala zpátky do patra. Celou vahou jsem se vrhla proti mřížím a pokusila se klec převrhnout. Musela jsem ven!</p> <p>Trent se usmál, tvářil se klidně a soustředěně. „Slečna Morganová si právě uvědomila, jak dokážu být přesvědčivý. Uhoď do klece.“</p> <p>Jonathan zmateně zaváhal. „Myslel jsem, že nechcete, abych ji trápil.“</p> <p>„Řekl jsem, abys nejednal ve vzteku, když někdo nevyhoví tvému očekávání. Já nejednám ve vzteku. Učím slečnu Morganovou, kde je její místo. Je v kleci. Můžu si s ní dělat, co chci.“ Studenýma očima hleděl do mých. „Uhoď… do… klece.“</p> <p>Jonathan se zazubil. Rozmáchl se a složkou, kterou držel v ruce, udeřil do mříží. Přikrčila jsem se, i když jsem hlasitou ránu očekávala. Klec se otřásla a já se všemi tlapkami chytila pletiva na dně.</p> <p>„Sklapni, čarodějko,“ dodal Jonathan a oči mu spokojeně zářily. Odplížila jsem se schovat do domečku. Trent mu právě dal svolení trápit mě podle libosti. Pokud mě nezabijí krysy, udělá to Jonathan.21</p> <p><image xlink:href="#_18.jpg" />„No tak, Morganová. Udělej něco,“ vydechl Jonathan. Šťouchl do mě kouskem dřeva a skoro mě převrátil. Třásla jsem se a snažila se nereagovat.</p> <p>„Vím, že jsi naštvaná,“ řekl, přesunul se v podřepu a píchl mě dřívkem do boku.</p> <p>Dno klece bylo poseto tužkami − všechny byly přehryzané. Jonathan mě s krátkými přestávkami trápil už celé dopoledne. Poté co jsem na něj několik hodin syčela a vrhala se po něm, jsem si uvědomila, že moje zuřivost je nejen vysilující, ale zároveň podporuje jeho sadistické sklony. A tak jsem ho ignorovala, což sice nebylo tak uspokojující, jako když jsem mu vyškubla tužku z ruky a překousala ji v půli, ale doufala jsem, že se nakonec unaví a nechá mě být.</p> <p>Trent odešel asi před třiceti minutami, aby poobědval nebo si zdříml. V budově se rozhostilo ticho, protože všichni zlenivěli, jakmile Trent opustil kancelář. Ale nezdálo se, že by se chystal odejít i Jonathan. Byl spokojený, když mě mohl mezi sousty špaget týrat. Nepomohlo, ani když jsem se přesunula do středu klece. Prostě si sehnal delší kus dřeva. Domeček už mi dávno vzali.</p> <p>„Zatracená čarodějko. Udělej něco.“ Jonathan mě klepl dřívkem do hlavy. Jednou, dvakrát, třikrát přímo mezi uši. Chvěly se mi vousky. Cítila jsem, jak mi tluče srdce, a hlava mě bolela od toho, jak jsem se snažila ovládnout a nereagovat. Po pátém klepnutí, jsem se ale vzepjala a frustrovaně překousla dřívko v půli.</p> <p>„Jsi mrtvý!“ kvikla jsem a vrhla se proti mřížím. „Slyšíš mě? Až se odsud dostanu, zabiju tě!“</p> <p>Napřímil se a prohrábl si vlasy. „Věděl jsem, že tě dokážu přinutit, aby ses pohnula.“</p> <p>„Zkus to, až budu venku,“ zašeptala jsem a třásla se zuřivostí.</p> <p>Chodbou se blížily hlasitě cvakající podpatky a já se s úlevou přikrčila. Poznala jsem kroky. Jonathan očividně také, protože se napřímil a ustoupil. Sára Jane vešla do kanceláře bez obvyklého zaklepání. „Ach!“ vyjekla tiše a zvedla ruku k límečku nového kostýmku, který si koupila včera. Trent dával zaměstnancům zálohy. „Jone. Promiňte. Myslela jsem, že už tu nikdo není.“ Rozhostilo se nepříjemné ticho. „Chtěla jsem dát Angel zbytky od oběda, než si půjdu něco zařídit.“</p> <p>Jonathan se na ni zadíval svrchu. „Udělám to za vás.“</p> <p><emphasis>Ach, prosím, ne, </emphasis>pomyslela jsem si. Pravděpodobně je napřed polije inkoustem, pokud mi je vůbec dá. Zbytky oběda Sáry Jane byly to jediné, co jsem byla ochotná pozřít, a měla jsem příšerný hlad.</p> <p>„Děkuji, ale ne,“ řekla a já se úlevou přikrčila. „Zamknu kancelář, pokud už chcete jít.“</p> <p><emphasis>Ano, jdi, </emphasis>pomyslela jsem si a srdce se mi rozbušilo. <emphasis>Odejdi, abych se mohla pokusit přesvědčit Sáru Jane o tom, že jsem člověk. </emphasis>Snažila jsem se o to už celý den, ale jednou jsem to zkusila v Trentově přítomnosti a Jonathan „náhodou“ zavadil o klec tak silně, až se převrátila.</p> <p>„Čekám na pana Kalamacka,“ řekl Jonathan. „Opravdu ji nemám nakrmit já?“ Po obvykle klidné tváři mu přelétl samolibý výraz, když se přesunul za Trentův stůl a předstíral, že ho uklízí. Naděje, že odejde, zmizela. Věděl, že by nebylo moudré nechat mě se Sárou Jane o samotě.</p> <p>Sára Jane si dřepla, aby se dostala na moji úroveň. Měla jsem dojem, že má modré oči, ale nemohla jsem si tím být jistá. „Ne. Nebude to trvat dlouho. Pan Kalamack se chystá pracovat i během oběda?“ zeptala se.</p> <p>„Ne. Jen požádal, abych tu na něj počkal.“</p> <p>Připlížila jsem se blíž, protože jsem ucítila vůni mrkve. „Tady, Angel,“ řekla drobná žena chlácholivě a rozevřela ubrousek. „Dneska mám jenom mrkev. Celer už neměli.“</p> <p>Podezřívavě jsem pohlédla na Jonathana. Kontroloval, jak jsou ostrouhané tužky v Trentově kelímku, proto jsem se opatrně natáhla pro mrkev. Ozvala se hlasitá rána a já ucukla.</p> <p>Jonathanovy tenké rty se zkroutily v úšklebku. Upustil na stůl složku. Hněvivý pohled Sáry Jane by dokázal srazit mléko. „Celý den ji trápíte.“ Našpulila rty a prostrčila mrkev mřížemi. „Tu máš, zlatíčko,“ konejšila. „Vezmi si mrkvičku. Nemáš ráda granule?“ Vhodila mrkev dovnitř a nechala prsty v kleci.</p> <p>Očichala jsem je a dovolila, aby mě popraskanými, prací sedřenými nehty podrbala na hlavě. Důvěřovala jsem Sáře Jane, a já nevěřila lidem snadno. Asi za to mohl fakt, že jsme obě padly do pasti a byly jsme si toho vědomy. Nebylo pravděpodobné, že by věděla o Trentových obchodech s biodrogami, ale byla příliš chytrá, než aby jí osud její předchůdkyně nedělal starosti. Trent ji využije stejně jako Yolin Batesovou a nechá ji ležet mrtvou někde v uličce.</p> <p>Stáhla se mi hruď, jako bych se měla rozbrečet. Cítila jsem z ní slabou vůni blahovičníku, kterou téměř úplně maskoval parfém. Zbědovaně jsem si přitáhla mrkve blíž a co nejrychleji je spořádala. Páchly ostře octem a já přemýšlela, jaký dresink asi Sára Jane používá. Dala mi jen tři. Dokázala bych sníst dvakrát tolik.</p> <p>„Myslel jsem, že vy farmáři nesnášíte zabijáky kuřat,“ řekl Jonathan. Předstíral nezájem, dával ale dobrý pozor, abych se chovala jen jako obyčejný norek.</p> <p>Sáře Jane zahořely tváře a rychle vstala. Než však stačila něco říct, malátně se natáhla a opřela se o klec. „Ach,“ řekla a pohled se jí rozostřil. „Vstala jsem moc rychle.“</p> <p>„Jste v pořádku?“ zeptal se, ale jeho lhostejný hlas prozradil, že je mu to jedno.</p> <p>Zakryla si rukou oči. „Ano. Ano, jsem v pořádku.“</p> <p>Přestala jsem žvýkat, protože jsem v chodbě uslyšela tiché kroky. Vzápětí vešel dovnitř Trent. Svlékl si sako a jen drahé oblečení připomínalo, že je podnikatel z předních stránek časopisů a ne vrchní plavčík. „Sáro Jane, nemáte mít pauzu na oběd?“ zeptal se přátelsky.</p> <p>„Právě odcházím, pane Kalamacku,“ řekla. Ustaraně zalétla pohledem od Jonathana ke mně, pak odešla. Její podpatky tlumeně odcvakaly chodbou. Zalila mě úleva. Když se objevil Trent, nechá mě Jonathan pravděpodobně na pokoji a já se budu moct najíst.</p> <p>Vysoký muž se opatrně usadil na jedné ze židlí naproti Trentovu stolu. „Jak dlouho?“ zeptal se, položil si kotník jedné nohy na koleno druhé a pohlédl na mě.</p> <p>„Přijde na to.“ Trent nasypal rybkám něco sušeného z váčku. Bodlok žlutý vyrazil k hladině a vydával tiché zvuky.</p> <p>„Muselo to být silné,“ řekl Jonathan. „Nemyslel jsem, že to na ni nějak zapůsobí.“</p> <p>Ztuhla jsem. <emphasis>Na ni? Na Sá</emphasis><emphasis>ru</emphasis><emphasis> Jane?</emphasis></p> <p>„Mě to napadlo,“ přiznal Trent. „Bude v pořádku.“ Otočil se a tvář se mu zamyšleně nakrčila. „V budoucnu s ní budu muset jednat přímočařeji. Všechny informace o cukrové řepě, které přinesla, vedly ke špatnému obchodu.“</p> <p>Jonathan si shovívavě odkašlal. Trent zavřel váček a vrátil ho zpátky do skříňky pod akváriem. Postavil se za stůl, sklopil hlavu a pustil se do přerovnávání papírů.</p> <p>„Proč ji prostě nezačarujeme, Sa’hane?“ Jonathan si natáhl dlouhé nohy, vstal a uhladil si kalhoty. „Bylo by to jistější.“</p> <p>„Očarovat zvířata před zápasem je proti pravidlům.“ Zapsal si poznámku do diáře.</p> <p>Přes Jonathanovu tvář přelétl suchý úsměv. „Ale drogy jsou v pořádku? Jistým zvráceným způsobem to dává smysl.“</p> <p>Začala jsem žvýkat pomaleji. Mluvili o mně. Poslední mrkev chutnala ještě silněji po hořkém octu. A lechtalo mě to na jazyku. Upustila jsem mrkev a dotkla se dásní. Byly necitlivé. <emphasis>Zatraceně. Je pátek.</emphasis></p> <p>„Ty bastarde!“ zakřičela jsem a hodila mrkev po Trentovi. Jen se ale odrazila od mříží a zalétla zpátky ke mně. „Nadrogoval jsi mě. Nadrogoval jsi Sáru Jane, abys mě dostal!“ Zuřivě jsem se vrhla na dvířka, prostrčila jimi tlapku a pokusila se dosáhnout na západku. Přepadla mě nevolnost a mdloba.</p> <p>Muži přistoupili blíž a shlíželi na mě. Z Trentova panovačného výrazu mě mrazilo. Vyděšeně jsem vyběhla po rampě do prvního patra a zase seběhla dolů. Světlo mě bodalo do očí. Tlamičku jsem měla necitlivou. Zavrávorala jsem a ztratila rovnováhu. <emphasis>Nadrogoval mě!</emphasis></p> <p>Panikou však proniklo pochopení. Otevřou dvířka. Může to být moje jediná šance. Zůstala jsem ztuhle stát uprostřed klece a těžce jsem oddychovala. Pomalu jsem se převrátila. <emphasis>Prosím, </emphasis>pomyslel jsem si zoufale. <emphasis>Prosím, otevřete dvířka, než doopravdy omdlím. </emphasis>Plíce se mi napínaly a srdce bušilo. Nevěděla jsem, jestli to způsobila námaha, nebo drogy.</p> <p>Muži mlčeli. Jonathan do mě šťouchl tužkou. Zatřásla jsem nohou, jako bych se nedokázala pohnout. „Myslím, že je v bezvědomí,“ řekl. Jeho hlas zněl vzrušeně.</p> <p>„Počkej.“ Trent ustoupil, dopadlo na mě světlo a já pootevřela oko.</p> <p>Jonathan však byl, díkybohu, netrpělivý. „Přinesu schránu.“</p> <p>Klec se otřásla, jak otevřel dvířka. Srdce mi pelášilo, když mě uchopil dlouhými prsty. Vysmekla jsem se mu a zakousla se do jeho prstu.</p> <p>„Ty malá kryso!“ zaklel Jonathan, vyškubl ruku ven a mě spolu s ní. Pustila jsem se a přistála na zemi tak tvrdě, až se mi otřásly všechny kosti v těle. Nic mě nebolelo. Celé mé tělo bylo necitlivé. Vrhla jsem se ke dveřím, ale rozplácla se o zem, protože mě odmítly poslouchat nohy.</p> <p>„Jone!“ zvolal Trent. „Zavři dveře!“</p> <p>Podlaha se otřásla a vzápětí se ozvalo prásknutí dveří. Zaváhala jsem, protože jsem nedokázala přemýšlet. Musela jsem utéct. Kde jsou, k čertu, ty dveře?</p> <p>Jonathanův stín se přiblížil. Vycenila jsem zuby a on při pohledu na malinké řezáky zaváhal. Páchl ostře strachem. Kruťas se mě bál. Pak po mně ale skočil a popadl mě za kůži na šíji. Zkroutila jsem se a zaryla mu zuby do masité části palce.</p> <p>Zaskučel bolestí a pustil mě. Spadla jsem na zem. „Zatracená čarodějnice!“ zakřičel. Vrávorala jsem, ale nedokázala utéct. Jazyk mi omývala Jonathanova krev a chutnala po skořici a víně.</p> <p>„Ještě jednou se mě dotkneš a ukousnu ti palec,“ zasípala jsem.</p> <p>Jonathan polekaně ucouvl. Nakonec mě zvedl Trent. Pod vlivem drogy jsem se na nic nezmohla. Prsty měl požehnaně studené, když mě vzal do rukou. Něžně mě vložil do schrány a zavřel dvířka. Když za mnou zacvakla, celá schrána se otřásla.</p> <p>Zdálo se mi, jako bych měla v tlamičce chmýří, a obracel se mi žaludek. Někdo schránu zvedl, zhoupl a postavil na stůl. „Máme ještě pár minut, než budeme muset vyrazit. Podíváme se, jestli Sára Jane nemá ve stole nějaké antibiotikum na ta kousnutí.“</p> <p>Trentův bodrý hlas působil stejně zastřeně jako moje myšlenky. Přemohla mě temnota. Zbavila mě vědomí a já proklela svoji hloupost.22</p> <p><image xlink:href="#_19.jpg" />Někdo mluvil. To jsem chápala. Vlastně jsem slyšela dva hlasy, a jak se mi vracela schopnost přemýšlet, uvědomila jsem si, že už spolu nějakou dobu hovoří. Jeden hlas patřil Trentovi a jeho úžasná zvučnost mě přivedla zpět k vědomí. Kromě něj jsem slyšela i tenké pískání krys.</p> <p>„A do pekla,“ zašeptala jsem a vyznělo to jako tiché zakňourání. Měla jsem otevřené oči, proto jsem se přinutila je zavřít. Byly suché jako smirkový papír. Po několika bolestivých mrknutích mi vytryskly slzy. Pomalu jsem zaostřila na šedou stěnu schrány.</p> <p>„Pane Kalamacku!“ ozval se nadšený hlas a svět se zatočil, jak někdo schránu obrátil. „Nahoře mi řekli, že jste tady. Mám takovou radost.“ Hlas se blížil. „A chystáte se zúčastnit! Počkejte a uvidíte, počkejte a uvidíte.“ Muž se doslova rozplýval, když pumpoval Trentovou pravicí nahoru a dolů. „Když se účastníte her vy, jsou hned mnohem zajímavější.“</p> <p>„Dobrý večer, Jime,“ řekl Trent vřele. „Omlouvám se, že jsem k vám vpadl bez ohlášení.“</p> <p>Bodrý rytmus Trentova hlasu na mě působil jako balzám a zaháněl bolest hlavy. Milovala jsem ho a nenáviděla zároveň. Jak mohlo něco tak nádherného patřit někomu tak odpornému?</p> <p>„Jste tu vždy vítaný, pane Kalamacku.“ Muž voněl po pilinách a já se přikrčila v koutě. „Už jste se zapsal? Vsadil jste si v prvním kole?“</p> <p>„Čeká nás víc než jeden zápas?“ přerušil ho Jonathan.</p> <p>„Samozřejmě, pane,“ řekl Jim vesele a opatrně obrátil dvířka schrány k sobě, aby viděl dovnitř. „Krysy bojují, dokud nezemřou nebo dokud je majitelé nestáhnou ze hry. Ach!“ řekl, když mě spatřil. „Norek. Jak… evropské. Změní to poměr sázek, ale nemusíte si dělat starosti. Bojovali tu už i jezevci a hadi. Podporujeme individualitu a diváci jsou nadšení, když vítěz poraženého sežere.“</p> <p>Zrychlil se mi tep. Potřebovala jsem zmizet.</p> <p>„Jste si jistý, že vaše zvíře bude bojovat?“ zeptal se Jim. „Zdejší krysy jsou vychované k agresivitě, i když v posledních třech měsících tu slaví překvapivé úspěchy i jedna pouliční krysa.“</p> <p>„Musel jsem jí podat sedativum, abych ji dostal do schrány,“ řekl Trent napjatě.</p> <p>„Aha, bojechtivá potvůrka. Tady,“ nabídl Jim starostlivě a sebral jednomu z kolemjdoucích pořadatelů zápisník. „Přesunu váš první zápas na později, aby se mohla zbavit vlivu sedativ. Tu hodinu stejně nikdo nechce. Zvířeti totiž nezbývá moc času na to, aby se před dalším soubojem zotavilo.“</p> <p>Bezmocně jsem se připlížila k dvířkům. Jim byl příjemně vyhlížející muž s kulatými tvářemi a bříškem. Stačil by malý talisman a vypadal by jako Santa Claus. Co dělá v cincinnatském podsvětí?</p> <p>Žoviální muž se zadíval Trentovi přes rameno a přátelsky na někoho zamával. „Prosím, mějte zvíře neustále u sebe,“ řekl a dál upíral oči na nově příchozího. „Až vyvolají vaše jméno, budete mít pět minut na to, abyste ho dostal do jámy. Když se vám to nepovede, automaticky vítězí protivník.“</p> <p><emphasis>Do jámy, </emphasis>pomyslela jsem si. <emphasis>Nádhera.</emphasis></p> <p>„Potřebuji už znát jen jméno zvířete,“ řekl Jim.</p> <p>„Angel,“ řekl Trent s posměšnou upřímností, ale Jim si jméno zapsal bez sebemenšího zaváhání.</p> <p>„Angel,“ zopakoval. „Majetek Trenta Kalamacka.“</p> <p>„Nejsem váš majetek!“ kvikla jsem a Jonathan uhodil do schrány.</p> <p>„Vrátíme se zpátky nahoru, Jone,“ řekl Trent, když mu Jim znovu potřásl rukou a odešel. „Z vřískání těch krys mě začíná bolet hlava.“</p> <p>Klesla jsem na všechny čtyři, abych neztratila rovnováhu, když se schrána zhoupla. „Nebudu bojovat, Trente,“ vypískla jsem hlasitě. „Zapomeň na to.“</p> <p>„Ach, buďte zticha, slečno Morganová,“ řekl Trent tiše, když jsme začali stoupat vzhůru. „Přece vás pro podobné věci vycvičili. Každý agent ví, jak zabít. Nezáleží na tom, pro koho pracujete, jestli pro ně, nebo pro mě. A kromě toho je to jenom krysa.“</p> <p>„Ještě nikdy v životě jsem nikoho nezabila!“ křičela jsem a třásla dvířky. „A kvůli vám nezačnu.“ Ale nemyslela jsem si, že bych měla na vybranou. Kryse jsem mohla těžko domluvit a přesvědčit ji, abychom byly kamarádky.</p> <p>Krysí pískání přehlušila nahoře na schodišti hlasitá konverzace. Trent se zastavil a rozhlédl. „Podívej, támhle,“ zamumlal. „Randolph.“</p> <p>„Randolph Mirick?“ zeptal se Jonathan. „Nesnažil jste se s ním sejít kvůli rozšíření vodních práv?“</p> <p>„Ano.“ Trent odpověď téměř vydechl. „Posledních sedm týdnů. Očividně je to velmi zaměstnaný muž. A támhle. Ta žena s ohavným psíčkem v náručí. Je výkonnou ředitelkou sklárny, se kterou jsme uzavřeli smlouvu. Rád bych si s ní promluvil o možnosti získat množstevní slevu. Netušil jsem, že tu dostanu šanci rozšířit pole své působnosti.“</p> <p>Vstoupili jsme do davu. Trent hovořil lehce a přátelsky a všem mě ukazoval, jako bych byla výstavní mula. Choulila jsem se vzadu v kleci a snažila se ignorovat zvuky, kterými se ženy snažily upoutat moji pozornost. V tlamičce jsem měla sucho jako na Sahaře a cítila jsem puch staré krve a moče. A krys.</p> <p>A taky jsem je pořád slyšela. Pískaly hlásky tak vysokými, že je většina lidí nevnímala. Zápasy už začaly, ale ti, kdo chodili po dvou, to nemohli vědět. Bojovníky možná stále oddělovaly mříže a plast, už si ale vyhrožovali násilím a přísahali smrt.</p> <p>Trent si našel volné křeslo vedle zatracené starostky města, a poté co si mě schoval mezi nohy, se s ní pustil do řeči o tom, jaké výhody získal, když se začal soustředit spíše na výrobu než na obchod, a to především vzhledem k tomu, že velkou část svých pozemků používal už tak či onak k průmyslové výrobě. Nevěnovala mu pozornost, dokud Trent neprohodil, že možná bude muset některá citlivější odvětví přesunout do přátelštějších míst.</p> <p>Byla to příšerná hodina. Tenoučké pískání a vřískot se nesly nad hlubšími zvuky, dav je ale nevnímal. Jonathan mi zatím barvitě popisoval, co se děje dole v jámě, a zveličoval přitom všechny hrůzy. Zápasy netrvaly dlouho − nanejvýš deset minut. Divoký výskot diváků, který vždy následoval po nečekaném tichu, působil barbarsky. Brzy jsem cítila krev, o které Jonathan tak obšírně vyprávěl, a trhala jsem sebou pokaždé, když Trent pohnul nohama.</p> <p>Diváci zdvořile zatleskali oficiálnímu výsledku nejnovějšího souboje. Byla to očividná výhra. Díky Jonathanovi jsem věděla, že vítězná krysa rozsápala protivnici břicho, a ta zemřela stále zahryznutá do nohy vítězky.</p> <p>„Angel!“ zvolal Jim a jeho hlas uvaděče zněl přes reproduktory hlouběji. „Kalamackův majetek.“</p> <p>Nohy se mi roztřásly návalem adrenalinu. <emphasis>Dokážu porazit krysu, </emphasis>pomyslela jsem si, když dav s jásotem uvítal v aréně mého protivníka, Krvavého barona. Nedovolím, aby mě zabila krysa.</p> <p>Trent se přesunul na prázdnou lavici vedle jámy a mně se stáhl žaludek. Tady to páchlo ještě stokrát hůř. Poznala jsem, že to cítí i Trent, protože nakrčil znechuceně obličej. Jonathan za ním dychtivě přešlápl. Na pedantského snoba, který si žehlí límečky a škrobí ponožky, skutečně miloval krvavé sporty. Pískání krys už skoro nebylo slyšet, protože půlka byla mrtvá a druhá půlka si lízala rány.</p> <p>Majitelé si chvíli vyměňovali zdvořilosti, načež Jim vyburcoval dychtivé očekávání v sále. Nevěnovala jsem jeho uvaděčskému tlachání pozornost, protože jsem poprvé zahlédla jámu.</p> <p>Kruh měl velikost dětského bazénku a obklopovaly ho asi metr vysoké dřevěné stěny. Podlahu pokrývaly piliny. Byly potřísněné tmavými skvrnami, a podle toho, jak byly rozstříknuté, jsem poznala, že se pravděpodobně jedná o krev. Ve vzduchu se vznášel tak silný pach moče a strachu, až mě překvapilo, že se nezhmotnil v opar. Někdo se zvráceným smyslem pro humor umístil do arény zvířecí hračky.</p> <p>„Pánové?“ pronesl Jim dramaticky a strhl k sobě moji pozornost. „Vypusťte zvířata.“</p> <p>Trent si přitáhl schránu blíž. „Změnil jsem názor, Morganová,“ zamumlal. „Už vás nechci jako agentku. Větší zisk mi přinesete, když budete zabíjet krysy, ne mé konkurenty. Žasnu nad tím, jaké tu můžu získat kontakty.“</p> <p>„Jděte se zvrátit,“ zavrčela jsem.</p> <p>Po mém drsném zakviknutí otevřel dvířka a vyhodil mě ven.</p> <p>Lehce jsem přistála v pilinách. Rychlý pohyb stínů na opačné straně jámy ohlásil příchod Krvavého barona. Dav nade mnou obdivně zavzdychal a já se odplížila ukrýt za balón. Na pohled jsem byla mnohem atraktivnější než krysa.</p> <p>Aréna, v níž jsem se ocitla, příšerně smrděla krví, močí a smrtí. Toužila jsem prostě utéct. Obrátila jsem oči k Trentovi a ten se vědoucně usmál. Myslel si, že mě dokáže zlomit. Nenáviděla jsem ho.</p> <p>Diváci zajásali. Otočila jsem se a zjistila, že se Krvavý baron řítí rovnou na mě. Nebyl tak dlouhý jako já, ale zato podsaditější. Vážili jsme asi stejně. Při běhu neustále pištěl. Ztuhla jsem, protože jsem nevěděla, co dělat. Na poslední chvíli jsem uskočila, a jak mě míjel, nakopla jsem ho. Jako agentka jsem podobný útok používala dnes a denně. Byl to instinkt, v podobě norka však výkop postrádal účinnost i eleganci. Dokončila jsem otočku, přidřepla a dívala se, jak krysa sklouzla a zastavila se.</p> <p>Baron zaváhal a protřel si bok, kam jsem ho kopla. Zmlkl.</p> <p>Znovu se vrhl do útoku a dav ho povzbuzoval. Tentokrát jsem mířila lépe a při úskoku stranou jsem ho nakopla do dlouhého čenichu. Doskočila jsem, přidřepla a přední tlapky automaticky zvedla v obraně, jako bych byla člověk. Krysa sklouzla rychleji, vypískla a potřásla hlavou, jako by se snažila vzchopit. Krysy asi špatně vidí. To bych mohla využít.</p> <p>Baron zaryčel jako šílený a napadl mě potřetí. Napjala jsem se a připravila vyskočit mu na záda a přidusit ho, dokud neztratí vědomí. Bylo mi zle a bolelo mě u srdce. Nebudu pro Trenta zabíjet. Dokonce ani krysy. Jakmile obětuju jednu zásadu, jeden střípek morálky, dostane moje tělo i duši. Dneska by to byly krysy, zítra lidé.</p> <p>V davu to zahučelo. Baron se rozběhl a já vyskočila. „Do prdele!“ vyjekla jsem, když vklouzl pode mě, zastavil se a překulil se na záda. Přistanu mu rovnou na břiše!</p> <p>Dopadla jsem s tichým žuchnutím a zavřískla, když se mi zakousl do nosu. Zpanikařila jsem a pokusila se ucuknout. On mě ale pevně držel, dost pevně na to, abych se nemohla vyprostit. Zkroutila jsem se, škrábala a dupala mu na břicho. Kvičel a přijímal rány, pomalu mě ale pouštěl. Nakonec povolil sevření natolik, že jsem se mu vysmekla.</p> <p>Ucouvla jsem, promnula si čumák a přemýšlela, proč mi ho prostě neukousl.</p> <p>Baron se překulil na nohy. Dotkl se boku, kam jsem ho poprvé nakopla, pak čenichu a nakonec břicha, míst, kam jsem mu zasadila bolestivé rány. Tlapkou si promnul čenich a já sebou trhla, protože jsem si uvědomila, že napodobuje moje pohyby. Baron je člověk!</p> <p>„U všech svatých!“ vyjekla jsem a Baron kývl. Těžce jsem dýchala a pokradmu se rozhlížela po okolních stěnách a po lidech, kteří se na ně tlačili. Každý zvlášť by neměl šanci, ale společně bychom se odsud mohli dostat. Baron vydával tlumené zvuky a dav ztichl.</p> <p>V žádném případě si nenechám tuhle šanci ujít. Zacukal vousky a já se na něj vrhla. Váleli jsme se neškodně po zemi. Musela jsem jen najít způsob, jak se odsud dostat, a říct to Baronovi, aniž by si toho všiml Trent.</p> <p>Vrazili jsme do běhacího kolečka a rozbili ho. Překulila jsem se na nohy, otočila se a ohlédla se po něm. Nic. „Barone!“ zavolala jsem. Zmizel! Otočila jsem se a přemýšlela, jestli ho z arény někdo nevytáhl. Od nedaleké věže z kostek se ozývalo rytmické škrábání. Bojovala jsem s touhou utéct. Zalila mě úleva. Pořád tu byl. A já dostala nápad.</p> <p>Lidé strkali ruce do arény, jen když souboj skončil. Jeden z nás bude muset předstírat smrt.</p> <p>„Hej!“ zařičela jsem, když na mě Baron skočil. Ostré zuby se mi zakously do ucha a roztrhly ho. Do očí mi stříkla krev a napůl mě oslepila. Zuřivě jsem ho ze sebe shodila. „Co to s tebou, do pekla, je?“ zaječela jsem na něj, když se překulil a zastavil. Dav divoce zajásal a rázem zapomněl na naše předchozí velmi nehlodavčí chování.</p> <p>Baron dlouze pískl, bezpochyby se snažil vysvětlit, proč to udělal. Skočila jsem na něj, zakousla se mu do krku a umlčela ho. Kopal do mě zadními běhy a já ho dusila. Zkroutil se a zaryl mi drápky do nosu. Povolila jsem sevření, aby se mohl nadechnout.</p> <p>Pochopil a ochabl. „Ještě nemůžeš být mrtvý,“ řekla jsem, můj kvikot ale tlumily jeho chlupy. Zakousla jsem se, až vypískl, a marně se mnou začal bojovat. Dav zahučel. Diváci patrně předpokládali, že Angel čeká první vítězství. Pohlédla jsem na Trenta. Srdce mi zabušilo, protože se tvářil podezřívavě. Nebude to fungovat. Baron možná uteče, ale já ne. Budu muset umřít já, ne Baron.</p> <p>„Bojuj se mnou,“ kvičela jsem, i když jsem věděla, že mi nerozumí. Uvolnila jsem sevření, až mi začal vyklouzávat z čelistí. Nepochopil a přestal se hýbat. Dupla jsem mu zadní nohou do rozkroku.</p> <p>Vyjekl bolestí a vyškubl se mi. Odkulila jsem se. „Bojuj se mnou. Zabij mě,“ švitořila jsem. Baron vrtěl hlavou a snažil se vzchopit. Trhla jsem hlavou k davu. Zamrkal, očividně porozuměl a zaútočil. Sevřel mi čelisti okolo krku a přerušil mi přívod vzduchu. Zmítala jsem se, až jsme sebou tloukli o stěny. V hlavě mi tepalo a jakoby z dálky ke mně doléhal křik lidí.</p> <p>Tiskl mě pevně, tak pevně, že jsem nemohla dýchat. <emphasis>Už mě můžeš pustit, </emphasis>myslela jsem si zoufale. <emphasis>Už mě můžeš nechat nadechnout. </emphasis>Vrazili jsme do míče a on mě stále nepouštěl. Přepadl mě strach. Je člověk, že? Nevydala jsem se napospas kryse, že ne?</p> <p>Začala jsem doopravdy bojovat. Zesílil sevření. Měla jsem pocit, že mi snad vybuchne hlava. Srdce mi tlouklo. Svíjela jsem se a zmítala, škrábala ho do očí, až mu tekly slzy, a on mě stále nepouštěl. Divoce jsem sebou mrskla, až jsme vrazili do stěny. Našla jsem jeho krk a zakousla se. Okamžitě povolil sevření a já se vděčně nadechla.</p> <p>Zuřivě jsem ho hryzla a ucítila na zubech krev. Na oplátku mě taky kousl a já kvikla bolestí. Uvolnila jsem stisk. Udělal totéž. Hukot davu na nás doléhal skoro stejně jako žár osvětlení. Leželi jsme v pilinách na podlaze a snažili se zpomalit dech, aby to vypadalo, že jeden druhého dusíme. Jeho majitel taky věděl, že je člověk. Oba jsme museli zemřít.</p> <p>Dav křičel, diváci chtěli vědět, kdo zvítězil, nebo jestli jsme oba mrtví. Pootevřenýma očima jsem pohlédla na Trenta. Nevypadal šťastně a já věděla, že už jsme v půli cesty k cíli. Baron ležel zcela nehybně. Tiše pískl a já mu opatrně odpověděla. Na okamžik mě zalilo vzrušení.</p> <p>„Dámy a pánové!“ Jimův profesionální hlas se nesl nad hukotem. „Zdá se, že výsledek je nerozhodný. Mohli by majitelé prosím odstranit zvířata z arény?“ Dav ztichl. „Uděláme si krátkou přestávku, abychom zjistili, zda některé ještě žije.“</p> <p>Srdce mi pádilo, jak na nás padly stíny rukou. Baron třikrát krátce pískl a bleskurychle se pohnul. Já ho vzápětí následovala a vrhla jsem se na první ruku v dosahu.</p> <p>„Pozor!“ zakřičel někdo. Ruka ucukla a vymrštila mě z arény. Letěla jsem vzduchem a zběsile švihala ocasem. Zahlédla jsem překvapenou tvář a přistála na hrudi nějakého muže. Zaječel jako malá holka a shodil mě ze sebe. Tvrdě jsem přistála na zemi a zůstala omámeně ležet. Třikrát jsem se rychle nadechla a zmizela pod židlí.</p> <p>Rozpoutal se ohlušující rámus. Jeden by si myslel, že uprchl lev a ne dva hlodavci. Lidé se rozprchli. Okolo židle se prořítilo stádo nohou. Někdo, kdo páchl po pilinách, se natáhl dolů. Vycenila jsem zuby a muž ucukl.</p> <p>„Mám norka,“ zakřičel pořadatel přes hluk. „Přineste síť.“ Pohlédl na mě a já se dala na útěk. Srdce mi tak bušilo, až mi hučelo v uších, vyhýbala jsem se nohám a židlím a málem jsem přitom vrazila hlavou rovnou do zdi. Z ucha mi do očí stékala krev a oslepovala mě. Jak se odsud dostanu?</p> <p>„Všichni se uklidněte!“ ozval se Jimův hlas z reproduktoru. „Zajděte se prosím občerstvit do vstupní haly a my to tu zatím prohledáme. Žádáme, abyste neotvírali dveře ven, dokud zvířata nenajdeme.“ Nastala odmlka. „A někdo odsud prosím odveďte toho psa,“ dokončil hlasitě.</p> <p><emphasis>Dveře? </emphasis>pomyslela jsem si a nakoukla do blázince tam venku. Nepotřebovala jsem dveře. Potřebovala jsem Jenkse.</p> <p>„Rachel!“ ozvalo se přímo nade mnou. Vypískla jsem, když mi Jenks lehce přistál na hřbetu. „Vypadáš hrozně,“ zakřičel mi do roztrženého ucha. „Myslel jsem, že tě ten krysák zakousl. Když jsi vyskočila a chňapla po Jonathanově ruce, málem jsem se počůral!“</p> <p>„Kde jsou dveře?“ snažila jsem se zeptat. Jak mě našel, bude muset počkat.</p> <p>„Nečil se,“ bránil se. „Zmizel jsem, jak jsi chtěla. Prostě jsem se vrátil. Když se Trent vydal na cestu se schránou pro kočky, věděl jsem, že jsi uvnitř. Svezl jsem se na nárazníku. Tos nevěděla, že skřítci takhle cestují po městě, co? Měla bys radši pohnout chlupatým zadkem, než tě někdo zmerčí.“</p> <p>„Kam!“ kvikla jsem. „Kam mám jít?“</p> <p>„Vzadu je cesta ven. Během prvního souboje jsem se tu trochu porozhlédl. Páni, krysy jsou pěkně zákeřná stvoření. Viděla jsi, jak jedna ukousla druhé nohu? Běž podél téhle stěny tak šest metrů, potom seběhni po třech schodech dolů a ocitneš se v chodbě.“</p> <p>Dala jsem se do pohybu a Jenks se chytil pevněji mé srsti.</p> <p>„Páni. Ucho máš na hadry,“ řekl, když jsem sklouzla dolů ze schodů. „Dobrá. Zaboč do chodby vpravo. Je tam otvor… Ne! Nelez tam,“ zakřičel, ale já už to udělala. „Je to kuchyň.“</p> <p>Obrátila jsem se a ztuhla, protože jsem na schodech uslyšela kroky. Rozbušilo se mi srdce. Nechytí mě. Nesmí.</p> <p>„Dřez,“ zašeptal Jenks. „Dvířka nejsou zavřená. Rychle!“</p> <p>Pospíšila jsem si ke skříňce a drápky přitom tiše škrábala po kachlíkách. Vlezla jsem dovnitř, Jenks vzlétl a vykoukl ven. Couvla jsem za kýbl a poslouchala.</p> <p>„V kuchyni nejsou,“ zakřičel tlumeně hlas. Cítila jsem, jak mé obavy polevily. Mluvil v množném čísle. Baron byl pořád volný.</p> <p>Jenks se otočil a křídly mával tak rychle, že nebyla ani vidět. „Zatraceně, tak rád tě vidím. Ivy nedělá nic, než že zírá na mapu Trentova sídla, kterou odněkud vyhrabala,“ zašeptal. „Celou noc si pro sebe bručí a škrábe něco na papír. Všechny končí zmačkané v koutě. Moje děcka si v té hromadě hrají na schovku. Myslím, že neví, že jsem zmizel. Prostě sedí u té své mapy a pije pomerančový džus.“</p> <p>Cítila jsem hlínu. Zatímco Jenks tlachal jako závislák prahnoucí po dávce síry, já propátrala skříňku a zjistila jsem, že potrubí dřezu vede dřevěnou podlahou pod budovu. Mezera mezi trubkou a deskami byla dost široká pro moje ramena. Pustila jsem se do hryzáni.</p> <p>„Řekl jsem, abyste odsud odvedli toho psa,“ zakřičel tlumený hlas. „Ne. Počkejte. Máte vodítko? Může nám je pomoct najít.“</p> <p>Jenks se přiblížil. „Hej, podlaha. Dobrý nápad! Pomůžu ti.“ Jenks přistál vedle mě, ale jen se mi pletl pod nohy.</p> <p>„Přiveď Barona,“ pískla jsem.</p> <p>„Můžu pomoct,“ řekl Jenks a vypáčil z díry kus dřeva o velikosti párátka.</p> <p>„Krysu,“ švitořila jsem. „Nevidí.“ Podrážděně jsem vyvrátila krabici s práškem na čistění odpadů. Vysypal se a můj čich zahltila vůně borovice. Sebrala jsem Jenksovo párátko a napsala: „Přiveď krysu.“</p> <p>Jenks vzlétl a zakryl si nos. „Proč?“</p> <p>„Člověk,“ naškrábala jsem. „Nevidí.“</p> <p>Jenks se zazubil. „Našla sis přítele! Počkej, až to řeknu Ivy.“</p> <p>Vycenila jsem zuby a ukázala párátkem na dveře. Přesto zaváhal. „Zůstaneš tu? Zapracuješ na díře?“</p> <p>Vztekle jsem po něm dřívko hodila. Jenks odlétl dozadu. „Dobrá, dobrá! Klídek. Neztrácej nervy.“</p> <p>Jeho zvonivý smích zněl jako svoboda, když vyklouzl ven škvírou ve dvířkách. Vrátila jsem se k okusování dřeva. Chutnalo příšerně, odpornou kombinací mýdla, tuku a plísně. Věděla jsem, že mi bude zle. Všechny svaly v těle jsem měla napjaté. Trhla jsem sebou, když se odněkud zepředu nečekaně ozvaly rány a bouchání. Čekala jsem, že se každým okamžikem rozlehne vítězoslavný křik. Naštěstí se zdálo, že pes nemá tušení, co se po něm žádá. Chtěl si hrát a lidem docházela trpělivost.</p> <p>Bolely mě čelisti a musela jsem potlačit frustrovaný výkřik. Do trhliny v uchu se mi dostalo mýdlo a pálilo jako čert. Pokusila jsem se dírou prostrčit hlavu. Když otvorem projde hlava, zbytek těla už to nějak zvládne. Díra ale pořád nebyla dost velká.</p> <p>„Podívejte!“ zvolal někdo. „Funguje to! Našel stopu!“</p> <p>Zběsile jsem vyškubla hlavu z díry. Škrábla jsem se o ucho a to začalo znovu krvácet. Z chodby se ozvalo škrábání a já zdvojnásobila úsilí. Přes zvuky hryzání ke mně dolehl Jenksův tichý hlas. „Je to kuchyň. Rachel je pod dřezem. Ne. Vedlejší skříňka. Rychle! Myslím, že tě viděli.“</p> <p>Znenadání mě zalilo světlo a čerstvý vzduch. Posadila jsem se a vyplivla rozžvýkané dřevo.</p> <p>„Ahojky! Jsme zpátky! Našel jsem tvoji krysu, Rache!“</p> <p>Baron na mě pohlédl. Oči se mu rozzářily. Přiskočil ke mně. Strčil hlavu do díry a začal hryzat. Pro jeho širší ramena tu nebylo dost místa. Já rozšiřovala otvor na opačné straně. Chodbou se rozlehlo ňafání psa. Na jedno zabušení srdce jsme ztuhli, pak jsme se znovu pustili do žvýkání. Stáhl se mi žaludek.</p> <p>„Je už ta díra dost velká?“ zakřičel Jenks. „Jděte! Honem!“</p> <p>Strčila jsem hlavu do otvoru vedle Barona a zuřivě se zakousla do dřeva. Ozvalo se škrábání na skříňku. Dovnitř pronikaly paprsky světla, jak dvířka tloukla do rámu. „Tady!“ křikl hlas. „Jednoho našel.“</p> <p>Cítila jsem, jak moje naděje umírá. Zvedla jsem hlavu. Bolely mě čelisti a borovicové mýdlo mi slepilo srst a pálilo mě v očích. Obrátila jsem se čelem k psovi, který se dobýval dovnitř. Byla jsem si jistá, že otvor ještě není dost velký. Moji pozornost přitáhlo hlasité vypísknutí. Baron dřepěl vedle díry a ukazoval do ní.</p> <p>„Pro tebe není dost velká,“ řekla jsem.</p> <p>Baron po mně skočil, chytil mě a nacpal dovnitř. Psí štěkání najednou zesílilo a já propadla otvorem.</p> <p>Roztáhla jsem ruce a nohy a pokusila se chytit trubky. Přední tlapkou jsem se zachytila sváru a s trhnutím jsem se zastavila. Nade mnou hlasitě štěkal pes. Drápy zaškrábaly o dřevo a ozvalo se vyjeknutí. Tlapka mi sklouzla po trubce a já dopadla na suchou zem. Ležela jsem tam a čekala na Baronův smrtelný výkřik.</p> <p><emphasis>Měla jsem zůstat s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním, </emphasis>pomyslela jsem si zoufale. <emphasis>Neměla jsem dovolit, aby mě shodil dolů dírou. </emphasis>Věděla jsem, že pro něj nebude dost velká.</p> <p>Ozvalo se rychlé zaškrábání a tupá rána hned vedle mě.</p> <p>„Zvládl jsi to!“ kvikla jsem, když jsem uviděla Barona nataženého na hlíně vedle sebe.</p> <p>Jenks slétl dolů a v šeru měkce zářil. V ruce držel psí chlupy. „Měla jsi ho vidět, Rache,“ zvolal vzrušeně. „Kousl toho psa rovnou do čenichu. Jíhá! Vžú! Prásk, a tu máš!“</p> <p>Kroužil nad námi, protože byl příliš rozrušený, než aby dokázal nehybně sedět. Baron se ale viditelně třásl. Schoulil se do chlupatého klubíčka a vypadal, že se snad pozvrací. Připlížila jsem se k němu, abych mu poděkovala. Dotkla jsem se jeho ramene. Vyskočil a upřel na mě vytřeštěné černé oči.</p> <p>„Dostaňte odsud toho psa!“ poručil vzteklý hlas nad námi a my vzhlédli ke kroužku slabého světla. Štěkot se vzdálil a mé srdce se zklidnilo. „Jo,“ řekl Jim. „Je to čerstvě ohryzané. Jeden utekl tudy.“</p> <p>„Jak se dostaneme tam dolů?“ Byl to Trent a já se přitiskla co nejvíc k zemi.</p> <p>„V chodbě jsou padací dveře, ale z průlezu vedou ven průduchy, kterými se dá snadno dostat na ulici.“ Jejich hlasy se vzdalovaly. Mířili pryč. „Je mi to líto, pane Kalamacku,“ říkal Jim. „Ještě nikdy se nám nestalo, že by nějaké zvíře uteklo. Hned tam někoho pošlu.“</p> <p>„Ne. Je pryč.“ V hlase se mu ozývala kontrolovaná, tichá zuřivost a mě ovládl vítězoslavný pocit. Jonathana nečeká příjemná cesta domů. Napřímila jsem se a vydechla. Ucho a oči mě pálily. Chtěla jsem domů.</p> <p>Baron pískl a ukázal na zem. Do hlíny pečlivě naškrábal: „Díky.“</p> <p>Nemohla jsem si pomoct a pousmála se. Přikrčila jsem se vedle něj a napsala: „Není zač.“ Moje písmo vypadalo vedle toho jeho lajdácky.</p> <p>„Jste tak <emphasis>sladcí,</emphasis>“ posmíval se Jenks. „Mohli bychom konečně vypadnout?“</p> <p>Baron skočil na mříž, která uzavírala průduch, a zachytil se všemi čtyřmi tlapkami. Pečlivě si ji prohlédl a zuby se pustil do jednoho ze spojů.23</p> <p><image xlink:href="#_20.jpg" />Lžičkou jsem zaškrábala o dno kelímku s tvarohovým sýrem. Nahrbila jsem se nad něj a nahrnula poslední zbyteček na hromádku. Záblo mě koleno, proto jsem si přes ně znovu přetáhla půlnočně modrý froté župan. Nacpávala jsem se, zatímco Baron se změnil zpátky v člověka a sprchoval se v druhé koupelně, o níž jsme s Ivy nezávisle na sobě rozhodly, že je moje. Nemohla jsem se dočkat, až ho uvidím v lidské podobě. S Ivy jsme se shodly na tom, že když kdovíjak dlouho přežíval v krysích zápasech, musí to být kus chlapa. Bůh ví, že je statečný, kavalírský a nevadí mu upíři − to poslední mě vskutku zaujalo, protože Jenks tvrdil, že je to člověk.</p> <p>Jenks zavolal Ivy z první budky, kterou jsme objevili. Zvuk motorky, kterou si právě vyzvedla v opravně, poté co s ní minulý týden sklouzla pod náklaďák, mi zněl jako nebeský chór. Téměř jsem se rozplakala nad tím, jak starostlivě o nás začala pečovat, když sklouzla ze sedadla v celokoženém motorkářském oděvu. Existoval někdo, koho zajímalo, co se se mnou stane. Nezáleželo na tom, že je to upírka se skrytými motivy, jimž nerozumím.</p> <p>S Baronem jsme odmítli vlézt do krabice, kterou přivezla, a po pětiminutové hádce, při níž ona protestovala a my pištěli, ji nakonec s frustrovaným zabručením odhodila do uličky a dovolila nám jet vpředu. Když vyjela z uličky, neměla zrovna nejlepší náladu. Na nádrži jí stáli norek a krysa a předními tlapkami se opírali o malou přístrojovou desku. Když jsme se konečně dostali ven z páteční dopravní špičky a mohli zrychlit, věděla jsem, proč psi vystrkují při jízdě hlavy z okýnek.</p> <p>Jízda na motorce je sama o sobě vzrušující, ale pro hlodavce je to přímo pachový zážitek. Mhouřila jsem oči, vousky mi čechral vítr a domů jsem se vrátila vskutku ve velkém stylu. Nezajímalo mě, že ostatní řidiči po Ivy divně pokukují a troubí na ni. Byla jsem si jistá, že z návalu vjemů budu mít mozkový orgasmus. Skoro jsem litovala, když Ivy zabočila do naší ulice.</p> <p>Prstem jsem nahrnula zbytek sýru na lžičku a ignorovala prasečí chrochtání, které vyluzoval Jenks sedící na naběračce pověšené nad pultem ve středu kuchyně. Od chvíle, kdy jsem se zbavila srsti, jsem se nepřestala nacpávat. Tři a půl dne jsem nejedla nic než mrkev, takže jsem si zasloužila malou žranici.</p> <p>Odložila jsem prázdný kelímek na špinavý talíř před sebou a přemýšlela, jestli transformace bolí víc nebo míň, když jste člověk. Podle tlumeného, mužného zasténání, které se ozvalo z koupelny těsně předtím, než spustila sprcha, bych řekla, že bolí asi stejně.</p> <p>Přestože už jsem se dvakrát vydrhla, stále jsem měla pocit, že přes parfém cítím pach norka. V roztrženém uchu mi tepalo, na krku jsem měla zarudlé ranky od toho, jak mě Baron kousl, a levou nohu mi hyzdily modřiny od nárazu na běhací kolečko. Ale bylo fajn být zase člověkem. Pohlédla jsem na Ivy, která umývala nádobí, a přemýšlela jsem, jestli bych si neměla ucho radši zalepit.</p> <p>Pořád jsem Ivy a Jenksovi nepověděla o všem, co se za posledních několik dní stalo, prozradila jsem jim jen, že mě zajali, ale nezmínila se o tom, co se během mého zajetí stalo. Ivy mlčela, ale já věděla, že umírá touhou říct mi, že jsem se zachovala jako idiot, když jsem si nepřipravila záložní plán.</p> <p>Opláchla poslední sklenici, natáhla se a zastavila vodu. Odložila sklenici do odkapávače, otočila se a osušila si ruce utěrkou. Pohled na to, jak vysoká, štíhlá a v kůži oděná upírka umývá nádobí, téměř stál za všechny šílenosti, které teď můj život provázely. „Dobrá, takže jestli to chápu dobře,“ řekla a opřela se o pult, „Trent tě nachytal při činu, ale místo aby tě udal, přihlásil tě do krysích zápasů. Chtěl tě zlomit a přesvědčit, abys pro něj pracovala.“</p> <p>„Jo.“ Natáhla jsem se po pytlíku s máčenými sušenkami vedle Ivyina počítače.</p> <p>„No jasně.“ Sebrala můj prázdný talíř, umyla ho a strčila mezi sklenice, aby okapal. Kromě svého nádobí jsem neviděla žádné talíře, příbory ani misky. Jen asi dvacet sklenic s kapkou pomerančového džusu na dně.</p> <p>„Až se příště rozhodneš jít po někom, jako je Trent, mohly bychom aspoň vymyslet plán pro případ, že tě chytí?“ zeptala se. Stála ke mně otočená zády a ramena měla ztuhlá.</p> <p>Podrážděně jsem zvedla hlavu od sušenek. Nadechla jsem se, abych jí řekla, kam si může své plány strčit, ale pak jsem zaváhala. Vzpomněla jsem si na Jenksova slova, jaké starosti si o mě dělala, a také na to, že když se rozčílím, reaguje instinktivně. Pomalu jsem vydechla. „Jistě,“ řekla jsem neochotně. „Můžeme vymyslet nějaký dokonalý plán pro případ, že zpackám úkol, ale jen v případě, že vymyslíme jeden i pro tebe.“</p> <p>Jenks se uculil a Ivy po něm střelila pohledem. „Já něco takového nepotřebuju,“ řekla.</p> <p>„Sepiš ho a nech ležet u telefonu,“ řekla jsem věcně. „Já udělám totéž.“ Tak trochu jsem žertovala, ale napadlo mě, že to při své pečlivosti doopravdy udělá.</p> <p>Ivy neřekla nic, nespokojila se ale s tím, že by nechala sklenice a talíře prostě uschnout, a pustila se do utírání. Křupala jsem sušenky a sledovala, jak se jí uvolnila ramena a pohyby přestaly být tak trhané. „Měla jsi pravdu,“ řekla jsem, protože mě napadlo, že aspoň to jí dlužím. „Ještě nikdy jsem neměla nikoho, na koho bych se mohla spolehnout…“ Zaváhala jsem. „Nejsem na to zvyklá.“</p> <p>Ivy se otočila a její úleva mě překvapila. „Hej, to je v pořádku.“</p> <p>„Ušetřete mě toho,“ ozval se Jenks z poličky. „Jinak se pobliju.“</p> <p>Ivy po něm švihla utěrkou, zkroutila rty v křivém úsměvu a vrátila se zpátky k utírání. Jak jsem ji tak sledovala, došlo mi, že stačí, abych zachovala klid a projevila ochotu přistoupit na kompromis, a všechno je hned jinak. Když jsem tak o tom přemýšlela, uvědomila jsem si, že první rok, co jsme spolu pracovaly, jsme přežily právě díky kompromisům. Bylo pro mě ale těžší zachovat chladnou hlavu, když mě ze všech stran obklopovaly její věci a nic tu nebylo mé. Cítila jsem se zranitelná a nesvá.</p> <p>„Měla jsi ji vidět, Rachel,“ zašeptal Jenks nahlas spiklenecky. „Celý den a noc proseděla nad mapami a snažila se přijít na způsob, jak tě osvobodit. Já tvrdil, že postačí, když budeme Trenta sledovat a pomůžeme, jak jen to půjde.“</p> <p>„Sklapni, Jenksi.“ Ivyin hlas znenadání zastřelo varování. Strčila jsem si do úst poslední sušenku a vstala jsem, abych pytlík vyhodila.</p> <p>„Přišla s velkolepým plánem,“ pokračoval Jenks. „Všechno uklidila, zatímco ses sprchovala. Chtěla si vybrat všechny laskavosti. Dokonce mluvila s matkou.“</p> <p>„Pořídím si kočku,“ řekla Ivy napjatě. „Velkou, černou kočku.“</p> <p>Sebrala jsem z pultu pytlík s chlebem a zezadu z komory vytáhla med. Schovala jsem ho tam před Jenksem. Všechno jsem odnesla na stůl a sedla si.</p> <p>„Dobře že jsi utekla,“ řekl Jenks a rozhoupal naběračku, až se po kuchyni roztančily odlesky. „Ivy se chystala kvůli tobě zahodit všechno, co jí zůstalo − zase.“</p> <p>„Budu jí říkat Postrach skřítků,“ pokračovala Ivy. „Nechám ji v zahradě a nebudu ji krmit.“</p> <p>Obrátila jsem pohled od Jenkse, který najednou zmlkl, k Ivy. Vedly jsme vřelý, přátelský rozhovor, aniž by Ivy zupírovatěla nebo já se vyděsila. Proč to musel Jenks pokazit. „Jenksi,“ povzdychla jsem si. „Nemáš nějakou práci?“</p> <p>„Ne.“ Snesl se nad stůl a strčil ruku do medu, který jsem si nalévala na kousek chleba. Poklesl pod jeho tíhou, opět ale vzlétl. „Takže si ho necháš?“</p> <p>Nechápavě jsem na Jenkse pohlédla a on se zasmál.</p> <p>„Svého náááááápadníka,“ protáhl líně.</p> <p>Našpulila jsem rty, když jsem uviděla Ivyin pobavený pohled. „Není můj nápadník.“</p> <p>Jenks se vznášel nad otevřenou sklenicí, nabíral do dlaní lepkavý med a cpal si ho do úst. „Viděl jsem vás na motorce,“ řekl. „Hm, to je dobré.“ Znovu si nabral a křídla mu začínala slyšitelně bzučet. „Dotýkali jste se ocásky,“ posmíval se.</p> <p>Podrážděně jsem se po něm ohnala. Odlétl z dosahu a zase se vrátil. „Měla jsi je vidět, Ivy. Váleli se po zemi a kousali se.“ Zasmál se, ale jeho smích přešel v pisklavé chichotání. Pomalu jsem naklonila hlavu doleva, protože i on se začal naklánět. „Byla to láska na první kousnutí.“</p> <p>Ivy se otočila. „On tě kousl do krku?“ zeptala se naprosto vážně, jen její oči se smály. „Ach, pak to musí být láska. <emphasis>Mně </emphasis>nedovolí, abych ji kousla.“</p> <p>Co to má být? Proč si ze mě utahují? Nebylo mi to příjemné, proto jsem si vytáhla další krajíc chleba, dodělala sendvič a mávnutím zahnala Jenkse od medu. Houpal se a kolísal, protože se opíjel cukrem a měl tak problém letět rovně.</p> <p>„Hej, Ivy,“ řekl Jenks. Letěl šejdrem a olizoval si prsty. „Víš, co se říká o délce krysího ocasu, že jo? Čím delší má krysák ocas, tím větší má…“</p> <p>„Sklapni!“ vykřikla jsem. Voda ve sprše přestala téct a mně se zadrhl dech v hrdle. Dychtivě jsem se napřímila na židli. Střelila jsem pohledem po Jenksovi. Chichotal se opilý medem. „Jenksi,“ řekla jsem, protože jsem nechtěla, aby se Baron musel hned na začátku vypořádávat s namazaným skřítkem. „Zmiz.“</p> <p>„A to zas né,“ řekl a nabral si další med. Naštvaně jsem zašroubovala sklenici. Jenks nešťastně zakňoural a já ho zahnala mezi visící náčiní. S trochou štěstí tam zůstane, dokud nevystřízliví. Což bude nanejvýš za čtyři minuty.</p> <p>Ivy opustila kuchyň a bručela si pro sebe něco o sklenicích v obýváku. Límec županu mi zvlhl od mokrých vlasů a já za něj zatáhla. Utřela jsem si med z prstů a neklidně jsem poposedla jako na první schůzce. Bylo to hloupé. Už jsem se s ním setkala. Měli jsme za sebou hlodavčí verzi prvního rande: senzačně jsme se protáhli v tělocvičně, zaběhali si při útěku před lidmi a psy, a dokonce jsme se svezli na motorce. Ale co říct neznámému mužskému, který vám zachránil život?</p> <p>Slyšela jsem vrznout dveře od koupelny. Ivy se s trhnutím zastavila v chodbě. Na prstech jí visely dva hrnky. Zakryla jsem si županem holeně a přemýšlela, jestli nemám vstát. Baronův hlas dolehl do kuchyně. „Jsi Ivy, že?“</p> <p>„Hm…“ Ivy zaváhala. „Máš… ach… na sobě můj župan,“ dokončila a já sebou trhla. Bezva. Takže na něm ulpěl její pach. Krásný začátek.</p> <p>„Promiň.“ Měl příjemný hlas. Byl hřmotný a rozléhal se. Nemohla jsem se dočkat, až ho spatřím. Ivy doslova nevěděla, co říct. Baron se hlasitě nadechl. „Našel jsem ho na sušičce. Žádné jiné oblečení tam nebylo. Možná by stačil ručník okolo…“</p> <p>Ivy zaváhala. „Ne,“ řekla neobvykle pobaveně. „To je v pořádku. Pomohl jsi Rachel utéct?“</p> <p>„Jo. Je v kuchyni?“ zajímal se.</p> <p>„Pojď dovnitř.“ Když vcházela do kuchyně, obrátila oči v sloup. „Je to šprt,“ řekla bezhlesně a já cítila, jak mi tuhne obličej. <emphasis>Zachránil mě šprt?</emphasis></p> <p>„Ach, ahojky,“ řekl a stydlivě se zastavil na prahu.</p> <p>„Ahojky,“ řekla jsem. Na víc jsem se nezmohla, protože jsem si ho celá nesvá prohlížela. Nebylo fér označit ho za šprta, ale ve srovnání s muži, s nimiž byla Ivy zvyklá randit, tak asi opravdu vypadal.</p> <p>Baron byl stejně vysoký jako Ivy, ale tak hubený, že se zdál vyšší. Bledé paže, které mu trčely z Ivyina župánku, mu tu a tam hyzdily bledé jizvy, pravděpodobně z krysích zápasů. Tváře měl čistě oholené, což znamenalo, že si budu muset pořídit nový holicí strojek. Ten, co jsem si půjčila od Ivy, je pravděpodobně zničený. Okraje uší měl celé zubaté. Na každé straně krku měl dvě rány, vypadaly zarudle a bolestivě. Byly stejné jako ty mé a já cítila, jak rudnu.</p> <p>Navzdory štíhlé postavě, anebo možná právě proto, vypadal mile, tak trochu knihomolsky. Tmavé vlasy měl dlouhé, a podle toho, jak si je neustále odhazoval z očí, jsem hádala, že je obvykle nosívá kratší. Díky županu vypadal příjemně a laskavě, černé hedvábí se mu ale napínalo na štíhlých svalech, které přitahovaly můj pohled. Ivy byla příliš kritická. Na šprta byl až moc svalnatý.</p> <p>„Máš rusé vlasy,“ řekl a pohnul se. „Myslel jsem, že budou hnědé.“</p> <p>„A já myslela, že budeš menší.“ Přiblížil se a já vstala. Po trapné chvilce napřáhl ruku přes roh stolu. Dobrá, možná není Arnold Schwarzenegger. Ale zachránil mi život. Připomínal mi tak trochu křížence mezi menším a mladším Jeffem Goldblumem a neupraveným Peterem Wellerem ve filmu o Buckaroo Banzaiovi.</p> <p>„Jsem Nick,“ řekl a stiskl mi ruku. „No, vlastně Nicholas. Díky, že jsi mi pomohla dostat se z té krysí díry.“</p> <p>„Rachel.“ Měl příjemný stisk. Dostatečně pevný, ale přitom se nesnažil dokázat svou sílu. Ukázala jsem na jednu z kuchyňských židlí a oba jsme se posadili. „A není zač. Vlastně jsme pomohli jeden druhému. Můžeš říct, že mi do toho nic není, ale jak jsi, kristepane, skončil jako krysa v městských zápasech?“</p> <p>Nick se podrbal za uchem a zvedl oči ke stropu. „Já… hm… katalogizoval jsem soukromou sbírku knih jednoho upíra. Našel jsem něco zajímavého a udělal jsem tu chybu, že jsem si to vzal domů.“ Stydlivě na mě pohlédl. „Nechtěl jsem si to nechat.“</p> <p>S Ivy jsme si vyměnily pohledy. <emphasis>Jen si tu věc půjčil. Jasně! </emphasis>Ale pokud v minulosti pracoval s upíry, vysvětlovalo by to, jak uvolněně jedná s Ivy.</p> <p>„Když to zjistil, proměnil mě v krysu,“ pokračoval Nick, „a dal mě jednomu z obchodních partnerů. To on mě přihlásil do zápasů, protože věděl, že jako člověk budu mít inteligenční výhodu. A co ty?“ zeptal se. „Jak ses tam ocitla ty?“</p> <p>„No,“ vykoktala jsem. „Proměnila jsem se v norka a na zápasech skončila omylem.“ Nebyla to tak docela lež. Neplánovala jsem to, takže to byla nehoda. Opravdu.</p> <p>„Jsi čarodějka?“ řekl a roztáhl rty v úsměvu. „Bezva. Nebyl jsem si jistý.“</p> <p>Usmála jsem se. Už v minulosti jsem se setkala s lidmi, kteří považovali inderlanďany a lidi za dvě strany stejné mince. Pokaždé mě to překvapilo a potěšilo.</p> <p>„Co je to za zápasy?“ zeptala se Ivy. „Představují snad pro podsvětí způsob, jak se zbavit nepohodlných lidí, aniž by si ušpinili ruce?“</p> <p>Nick zavrtěl hlavou. „To si nemyslím. Rachel je první osoba, na kterou jsem tam narazil. A to jsem tam trčel tři měsíce.“</p> <p>„Tři měsíce?“ užasla jsem. „Byl jsi krysa tři měsíce?“</p> <p>Zavrtěl se na židli a utáhl si pásek županu. „Jo. Vsadím se, že domácí už prodal všechen můj majetek, aby pokryl dlužný nájem. Ale aspoň mám zase ruce.“ Zvedl je a já si všimla, že přestože jsou štíhlé, má na nich tvrdé mozoly.</p> <p>Soucitně jsem sebou škubla. V Díře bylo zvykem prodávat věci pohřešovaných nájemníků. Lidé tu mizeli až příliš často. A neměl ani práci, když ho z té poslední „propustili“.</p> <p>„Opravdu žijete v kostele?“ zeptal se.</p> <p>Stejně jako on jsem se rozhlédla po kuchyni. „Jo. Nastěhovaly jsme se sem s Ivy před několika dny. Mrtvol pohřbených na zahradě si nevšímej.“</p> <p>Věnoval mi šarmantní pousmání. Bože, pomoz mi, ale vypadal jako ztracený malý kluk. Ivy se u dřezu tiše zachechtala.</p> <p>„Med,“ zasténal Jenks tichounce u stropu a já trhla pohledem vzhůru. Koukal na mě z naběračky a křídla se mu proměnila v rozmazanou šmouhu, když si všiml Nicka. Nemotorně slétl dolů a málem se rozplácl na stole. Trhla jsem sebou, ale Nick se usmál.</p> <p>„Jenks, že?“ zeptal se.</p> <p>„Barone,“ řekl Jenks a zavrávoral, když se pokusil zaujmout pózu Petra Pana. „Jsem rád, že už jenom nepištíš. Ze všeho toho pískání jsem měl bolení hlavy. Písk, písk, písk. Ty tenké zvuky se mi zabodávaly do mozku.“</p> <p>„Jsem Nick. Nick Sparagmos.“</p> <p>„Takže, Nicku,“ řekl, „Rachel chce vědět, jaké to bylo mít koule velké jako hlavu a tahat je za sebou po zemi.“</p> <p>„Jenksi!“ vykřikla jsem. <emphasis>Ach bože, pomoz mi. </emphasis>Divoce jsem zavrtěla hlavou a pohlédla na Nicka, ten to ale přijal klidně. Oči se mu leskly a ústa křenila.</p> <p>Jenks se rychle nadechl a odlétl z dosahu, když jsem po něm hmátla. Rychle získával zpět rovnováhu. „Hej, to je ale pořádná jizva, co máš na zápěstí,“ řekl rychle. „Mě dává do kupy žena − moc sladké děvče. S jehlou a nití to prostě umí.“</p> <p>„Chceš něco na rány na krku?“ zeptala jsem se, abych změnila téma.</p> <p>„Ne. To je v pořádku,“ řekl Nick. Pomalu se protáhl, jako by byl celý ztuhlý, ihned se ale narovnal, když se mi otřel o pantofel. Snažila jsem si ho pokradmu prohlédnout. Jenks byl mnohem neotesanější.</p> <p>„Nicku,“ řekl Jenks a přistál na stole vedle něj. „Viděl jsi někdy takovou jizvu?“ Vytáhl si rukáv a ukázal svraštělou, zubatou jizvu, která se mu táhla od zápěstí k lokti. Jenks vždycky nosil hedvábné košile s dlouhými rukávy a kalhoty odpovídající barvy. Nevěděla jsem, že má jizvy.</p> <p>Nick uznale hvízdl a Jenks se rozzářil. „Mám ji od víláka,“ řekl Jenks. „Lezl mému agentovi do zelí. Stačilo, abych si toho ubožáka s motýlími křídly podal na pár vteřin u stropu, a odtáhl i se svým agentem jinam.“</p> <p>„Bez legrace.“ Nick se naklonil blíž a tvářil se ohromeně. Pěkně voněl, mužně, ale bez přídechu dlaků a nebyl vůbec cítit po krvi. Měl hnědé oči. Hezké. Mám ráda lidské oči. Můžete se do nich zahledět a nespatříte v nich nic víc, než co čekáte.</p> <p>„A co tahle?“ ukázal Nick na kulatou jizvu na Jenksově klíční kosti.</p> <p>„Píchnutí včely,“ řekl Jenks. „Na tři dny jsem skončil s třasem a křečemi v posteli, ale uhájili jsme svůj nárok na květináče na jižní straně. A jak jsi přišel k téhle?“ zeptal se, vzlétl a ukázal na jemně zvlněnou jizvu okolo Nickova zápěstí.</p> <p>Nick pohlédl na mě a odvrátil se. „Velký krysák jménem Hugo.“</p> <p>„Vypadá to, že ti skoro ukousl ruku.“</p> <p>„Zkusil to.“</p> <p>„Podívej se tady.“ Jenks si zul botu, strhl si přitom i téměř průsvitnou ponožku a odhalil znetvořené chodidlo. „Nebyl jsem dost rychlý a upír mě stáhnul za nohu.“</p> <p>Nick sebou škubl a mně se udělalo zle. Musí být těžké měřit deset centimetrů ve světě stoosmdesáticentimetrových tvorů. Nick si rozhalil župan a ukázal rameno a oblinu svalů. Naklonila jsem se blíž, abych lépe viděla. Zdálo se, že světlé, křižující se šrámy pochází od drápů. Pokusila jsem se zjistit, kam až sahají, a dospěla k názoru, že se Ivy mýlí. Není to šprt. Šprti nemají tak ploché břicho. „Tyhle mi způsobil krysák jménem pan Hrůza,“ řekl Nick.</p> <p>„A co tohle?“ Jenks si shodil košili z ramen. Moje pobavení vyprchalo, když jsem spatřila Jenksovo zjizvené, zohavené tělo. „Vidíš?“ řekl a ukázal na vydutou, kulatou jizvu. „Podívej. Vede až na druhou stranu.“ Otočil se a odhalil menší jizvu vzadu dole na zádech. „Vílí meč. Pravděpodobně by mě zabil, ale zrovna jsem se oženil s Matalinou. Udržela mě naživu, dokud moje tělo nevstřebalo jed.“</p> <p>Nick pomalu zavrtěl hlavou. „Vyhrál jsi,“ řekl. „Tohle nepřebiju.“</p> <p>Jenks pyšně vzlétl o několik centimetrů. Nevěděla jsem, co říct. Rozhostilo se ticho a mně zakručelo v břiše. „Nicku,“ zamumlala jsem, „můžu ti připravit sendvič nebo něco jiného?“</p> <p>Zadíval se hnědýma očima vřele do mých. „Pokud tě to nebude obtěžovat.“</p> <p>Vstala jsem a v chlupatých růžových pantoflích se odšourala k ledničce. „Vůbec ne. Stejně jsem se chystala udělat si něco na zub.“</p> <p>Ivy uklidila poslední skleničku a začala práškem drhnout dřez. Střelila jsem po ní kyselým pohledem. Dřez vydrhnout nepotřeboval. Prostě byla všetečná. Otevřela jsem ledničku a mlčky se zadívala na pytlíky ze čtyř různých restaurací. Ivy očividně byla nakupovat. Přerovnala jsem je a našla boloňský salám a hnědnoucí salát. Oči mi zalétly k rajčeti na okenním parapetu. Kousla jsem se do rtu a doufala, že si ho Nick nevšiml. Nechtěla jsem ho urazit. Většina lidí by se rajčete nedotkla ani v rukavici. Přesunula jsem se tak, abych mu zakryla výhled, a schovala rajče za toustovačem.</p> <p>„Pořád nemáš dost, co?“ zamumlala Ivy tiše. „Okamžik slasti v ústech…“</p> <p>„Mám hlad,“ zabručela jsem. „Dneska večer budu potřebovat sílu.“ Strčila jsem hlavu do ledničky a zapátrala po majonéze. „Pokud máš čas, potřebovala bych pomoc.“</p> <p>„S čím?“ zeptal se Jenks. „Uložit do postele?“</p> <p>Narovnala jsem se s přísadami do sendviče v náručí a loktem zavřela ledničku. „Potřebuju pomoc, abych dostala Trenta. A máme na to čas jen do půlnoci.“</p> <p>Jenks zavrávoral. „Cože?“ řekl tupě a z obličeje mu zmizel veškerý humor.</p> <p>Unaveně jsem vzhlédla k Ivy. Věděla jsem, že se jí to nebude líbit. Popravdě jsem počkala, dokud se neobjevil Nick, v naději, že před svědkem neudělá scénu.</p> <p>„Dneska večer?“ Založila si ruku v bok oděný do kůže. „Chceš jít dneska v noci do akce?“ Pohlédla na Nicka, pak zpátky na mě. Odhodila hadr do dřezu a utřela si ruce. „Rachel, můžeme si promluvit na chodbě?“</p> <p>Zamračila jsem se. Naznačovala, že se Nickovi nedá věřit, a to byla urážka. Ale pak jsem si podrážděně povzdychla a odložila náklad na pult. „Promiň,“ řekla jsem a omluvně se na Nicka usmála.</p> <p>Rozzlobeně jsem ji následovala ven. Ihned jsem ale zpomalila, když jsem ji našla stát v půli cesty k ložnicím. Její dokonalá postava vypadala v tmavé chodbě nebezpečně. Ztuhla jsem, protože uzavřený prostor prodchla vůně kadidla. „Co?“ řekla jsem úsečně.</p> <p>„Odhalit Nickovi náš drobný problém není zrovna nejlepší nápad,“ řekla.</p> <p>„Tři měsíce strávil jako krysa,“ prohlásila jsem a couvla. „Jak by, k čertu, mohl být zabiják IBA? Ten chudák nemá ani vlastní šaty a ty si děláš starosti s tím, že by mě mohl zabít?“</p> <p>„Ne,“ popřela a přiblížila se, až jsem zády narazila do zdi. „Ale čím míň toho bude vědět, tím <emphasis>oba </emphasis>budete ve větším bezpečí.“</p> <p>„Ach.“ Ztuhla mi tvář. Byla příliš blízko. Zapomněla na osobní prostor a to nebylo dobré znamení.</p> <p>„A z čeho Trenta obviníš?“ obořila se na mě. „Že si tě držel jako norka? Že tě přihlásil do zápasů? Pokud zajdeš za IBA s něčím takovým, jsi mrtvá.“</p> <p>Její řeč zpomalila do smyslné lenosti. Musela jsem pryč z chodby. „Strávila jsem s ním tři dny, mám mnohem víc.“</p> <p>Z kuchyně se ozval Nickův hlas: „IBA?“ zavolal. „Nepřihlásili tě do zápasů oni, že ne, Rachel? Že nejsi černá čarodějka?“</p> <p>Ivy sebou trhla. Do očí se jí vrátila hnědá barva. Znepokojeně couvla. „Promiň,“ řekla tiše. Očividně nespokojená se vrátila do kuchyně. S úlevou jsem ji následovala a našla Jenkse, jak sedí Nickovi na rameni. Přemýšlela jsem, jestli Nick tak dobře slyší, nebo mu Jenks všechno tlumočil. Vsadila bych na to druhé. Zneklidnilo mě, jak věcně se Nick zeptal na černou magii.</p> <p>„Ne,“ řekl Jenks samolibě. „Rachelina magie je bělejší než její zadek. Dala u IBA výpověď a Ivy vzala s sebou. Ivy byla jejich nejlepší agentka. A Denon, její šéf, se za to Rachel z trucu pomstil a vypsal na její hlavu odměnu.“</p> <p>„<emphasis>Byla </emphasis>jsi agentka IBA,“ řekl Nick. „Chápu. Ale jak ses dostala na krysí zápasy?“</p> <p>Pořád jsem se cítila nesvá, proto jsem pohlédla na Ivy, která znovu pilně drhla dřez. Jen pokrčila rameny. Takže přece jen nebudeme mít před krysím klukem tajnosti. Odšourala jsem se zpátky k pultu a vytáhla šest krajíčků chleba. „Pan Kalamack mě načapal ve své kanceláři, kde jsem pátrala po důkazech o tom, že pašuje biodrogy,“ řekla jsem. „Napadlo ho, že bude zábavnější nechat mě bojovat s krysami než mě udat.“</p> <p>„Kalamack?“ zeptal se Nick a vykulil oči. „Mluvíš o Trentu Kalamackovi? O radním? On obchoduje s biodrogami?“ Nickovi vykoukla ze županu kolena a mě napadlo, že by se mohl pootočit ještě trošičku do strany.</p> <p>Samolibě jsem rozložila na tři krajíce chleba po dvou plátcích boloňského salámu. „Jo, ale když mě držel v kleci, zjistila jsem, že je jenom nepašuje.“ Dramaticky jsem se odmlčela. „On je <emphasis>vyrábí</emphasis><emphasis>,</emphasis>“ dokončila jsem.</p> <p>Ivy se otočila. Hadr jí visel zapomenutý v ruce, zatímco na mě zírala přes kuchyň. Rozhostilo se takové ticho, že jsem slyšela, jak si sousedovic děti hrají venku. Užívala jsem si její reakci a pustila se do loupání salátu, až jsem se dostala k zelené části.</p> <p>Nick zpopelavěl. Nedivila jsem se mu. Lidi z očividných důvodů genetické manipulace děsí. A skutečnost, že v nich má prsty Trent Kalamack, byla velmi znepokojivá. Obzvláště když nikdo netušil, na které straně stojí, zda je člověk nebo inderlanďan. „Pan Kalamack ne,“ řekl rozrušeně. „Hlasoval jsem pro něj. Dvakrát. Opravdu?“</p> <p>Také Ivy vypadala ustaraně. „Je bioinženýr?“</p> <p>„No, platí je,“ řekla jsem. <emphasis>A zabíjí a nechává je hnít na podlaze kanceláře. </emphasis>„Dneska v noci mu v Jihozápadní odchází zásilka. Pokud se nám ji podaří zachytit a spojit ji s ním, vyplatím se ze smlouvy. Jenksi, máš ještě stránku z jeho diáře?“</p> <p>Skřítek kývl. „Schoval jsem ji doma v pařezu.“</p> <p>Otevřela jsem ústa, abych protestovala, ale pak jsem si uvědomila, že to není špatný úkryt. Nožem jsem nanesla majonézu na chleba a dodělala sendviče.</p> <p>Nick zvedl hlavu z dlaní. Dlouhou tvář měl staženou a bledou. „Genetické inženýrství? Trent Kalamack má biolaboratoř? Radní Kalamack?“</p> <p>„Tuhle další část si zamiluješ,“ řekla jsem. „Francis je jeho krtkem v IBA.“</p> <p>Jenks vyjekl, vystřelil ke stropu a zase slétl zpátky. „Francis? Opravdu jsi nedostala ránu do hlavy, Rache?“</p> <p>„Tím, že pracuje pro Trenta, jsem si stejně jistá jako tím, že jsem poslední čtyři dny chroupala jenom mrkev. Viděla jsem ho. Zásilky síry, které se Francisovi podařilo zadržet? Povýšení? Jeho <emphasis>auto?</emphasis>“ Odmlčela jsem se a dovolila Jenksovi s Ivy, aby dospěli k vlastnímu závěru.</p> <p>„Ten čubčí syn!“ vykřikl Jenks. „Zásilky síry jenom odvádějí pozornost!“</p> <p>„Jo.“ Rozřezala jsem sendviče napůl. Spokojeně jsem položila jeden na svůj talíř a dva na Nickův. Byl hubený. „Trent zaměstnává IBA a FIK sírou, zatímco skutečné zásilky odchází z opačné strany města.“</p> <p>Ivy si pomalu a zamyšleně opláchla z rukou drhnoucí prášek. „Francis není tak chytrý,“ řekla, když si znovu osušila ruce utěrkou.</p> <p>Ztuhla jsem. „Ne, není. Určitě neskončí dobře.“</p> <p>Jenks přistál vedle mě. „Denon se počůrá, až se o tom dozví,“ řekl.</p> <p>„Počkat.“ Ivy zpozorněla. Hnědé duhovky ustupovaly zorničkám, ale vzrušením, ne hladem. „Kdo ví, jestli není na Trentově výplatní listině taky Denon? Budeš muset sehnat důkaz, než se s tím vydáš za IBA. Raději tě zabijí, než aby ti pomohli ho dostat. A k tomu, abychom ho dostali, budeme potřebovat víc než jen nás dvě a odpolední plánování.“</p> <p>Ustaraně jsem svraštila obočí. „Je to moje jediná šance, Ivy,“ namítla jsem. „I když je to velké riziko.“</p> <p>„Hm.“ Nick se roztřeseně natáhl pro sendvič. „Proč nezajdete za FIK?“</p> <p>S Ivy jsme se k němu otočily a výmluvně mlčely. Nick spolkl sousto. „Kdyby FIK dostala tip na biodrogy, vydala by se třeba o půlnoci do slumů v Díře − obzvláště kdyby do celé věci měl být namočený Kalamack. Pokud máte sebemenší důkaz, určitě se na to podívají.“</p> <p>Otočila jsem se nevěřícně k Ivy. Tvářila se stejně zaraženě, jako jsem se já cítila. <emphasis>FIK?</emphasis></p> <p>Vzápětí se ale moje čelo vyhladilo a po tváři se mi rozlil úsměv. Nick má pravdu. FIK se bude o celou věc zajímat už jen kvůli rivalitě mezi ní a IBA. „Trenta upálí, já se vyplatím a IBA bude vypadat hloupě. To se mi líbí.“ Kousla jsem do sendviče, utřela si z koutku úst majonézu a pohlédla jsem Nickovi do očí.</p> <p>„Rachel,“ řekla Ivy opatrně. „Mohla bych s tebou na chvilku mluvit?“</p> <p>Pohlédla jsem na Nicka a opět se ve mně vzedmulo podráždění. Co zase chce? Už ale odešla. „Promiň,“ řekla jsem, zvedla se a nervózně si utáhla opasek županu. „Princezna Paranoia si mě pozvala na kobereček.“ Ivy se zdála být v pořádku. Nic by se nemělo stát.</p> <p>Nick si smetl z hrudě drobek a tvářil se nedotčeně. „Mohl bych uvařit kávu? Toužím po ní už tři měsíce.“</p> <p>„Jasně. Posluž si,“ řekla jsem a byla jsem ráda, že ho Ivyina nedůvěra neurazila. Mě ano. Přišel s úžasným plánem a Ivy se nelíbil, protože ho nevymyslela sama. „Kafe je v ledničce,“ dodala jsem a následovala Ivy ven do chodby.</p> <p>„Co máš za problém?“ řekla jsem, ještě než jsem se přiblížila. „Je to prostě chlapík s nenechavými prsty. A je v pohodě. Bude pro mě mnohem bezpečnější pokusit se přesvědčit FIK, aby šla po Trentovi, než se snažit přetáhnout na svoji stranu IBA.“</p> <p>V šeru jsem neviděla, jakou barvu mají její oči. Venku se stmívalo a chodba byla nepříjemně tmavá. „Rachel, nemluvíme tu o nájezdu na místní upírskou špeluňku,“ řekla. „Snažíš se položit na lopatky jednoho z nejmocnějších občanů města. Stačí, aby Nick řekl jedno špatné slovo, a jsi mrtvá.“</p> <p>Stáhl se mi žaludek. Nadechla jsem se a pomalu vydechla. „Pokračuj.“</p> <p>„Vím, že se Nick snaží pomoct,“ řekla. „Je jen lidské, že se snaží odvděčit za to, že jsi mu pomohla utéct. Ale ublíží si.“</p> <p>Nic jsem neřekla, protože jsem věděla, že má pravdu. My byly profesionálky, on ne. Nějak ho z toho budu muset dostat. „Co navrhuješ?“ zeptala jsem se a Ivy se uvolnila.</p> <p>„Co kdybys ho vzala nahoru do zvonice, aby se podíval, jestli mu nepadne něco ze šatů, které tam jsou schované, a já zatím zabukuju místo v tom letadle,“ navrhla. „Který let to má být?“</p> <p>Zastrčila jsem si za ucho neposednou kudrlinu. „Proč? Stačí zjistit, kdy odlétá.“</p> <p>„Mohly bychom potřebovat víc času. Už tak to bude natěsno. Většina leteckých společností pozdrží let, když řekneš, že jsi omezená denním světlem. Svedou zpoždění na počasí nebo drobný zádrhel v běžné údržbě. Nevzlétnou, dokud i v deseti tisících metrech nenastane noc.“</p> <p><emphasis>Omezení denním světlem? To vysvětluje hodně. </emphasis>„Poslední let před půlnocí do L. A.“</p> <p>Na Ivyině tváři se usadil soustředěný výraz, jak přešla do „plánovacího režimu“. „S Jenksem zajdeme do FIK a všechno jim vysvětlíme,“ řekla zamyšleně. „Sejdeme se těsně před akcí.“</p> <p>„Počkej minutku. Já zajdu do FIK. Je to moje akce.“</p> <p>I v tmavé chodbě jsem jasně viděla, jak se mračí, a neklidně jsem couvla. „Pořád tu mluvíme o FIK,“ řekla suše. „Ano, je to bezpečnější. Ale mohli by tě oddělat už jen proto, aby se pochlubili tím, že dostali agenta, který unikal IBA. Někteří z těch chlápků by s radostí zabili čarodějku, to sama dobře víš.“</p> <p>Udělalo se mi zle. „Dobrá,“ souhlasila jsem pomalu. Při zvuku bublající kávy se mi v ústech začaly sbíhat sliny. „Máš pravdu. Budu se držet zpátky, dokud FIK neoznámíš náš plán.“</p> <p>Ivyin odhodlaný výraz ustoupil šokovanému. „Ty si myslíš, že mám pravdu?“</p> <p>Vůně kávy mě táhla do kuchyně. Ivy mě neslyšně následovala. Vstoupila jsem do jasnější místnosti a objala se pažemi. Vzpomínka na to, jak jsem se ve tmě schovávala před vílími zabijáky, přebila všechno vzrušení, které mě ovládlo při představě, že dostanu Trenta. Potřebovala jsem uvařit další lektvary. Silné. Opravdu různorodé. Možná… možná budu muset použít i černou magii. Chtělo se mi zvracet.</p> <p>Nick s Jenksem k sobě nakláněli hlavy a Jenks se pokoušel Nicka přesvědčit, aby mu otevřel sklenici s medem. Ale podle Nickova úsměvu a neustálého tichého odmítání jsem pochopila, že ví něco nejen o upírech, nýbrž i o skřítcích. Postavila jsem se vedle kávovaru a čekala, až dovaří. Ivy otevřela skříňku, podala mi tři hrnky a v očích se jí objevila jasná otázka. Proč jsem najednou tak nesvá? Je upír, a zná proto dokonale řeč těla.</p> <p>„IBA po mně pořád jde,“ řekla jsem tiše. „Kdykoli chystá FIK velkou akci, IBA se k tomu připlete. Pokud se mám objevit na veřejnosti, musím si připravit ochranu. Něco silného. Zařídím to, zatímco budete ve FIK, pak se k vám připojím na letišti,“ řekla jsem pomalu.</p> <p>Ivy stála u dřezu a paže měla podezřívavě založené na hrudi. „To zní jako dobrý nápad,“ pobídla. „Trocha přípravy. Fajn.“</p> <p>Byla jsem napjatá jako struna. Černá zemská magie vyžadovala, abyste něco zabili. Obzvláště pak silné lektvary. Zdá se, že brzy zjistím, jestli to zvládnu. Sklopila jsem oči a postavila hrnky do rovné řady. „Jenksi?“ zeptala jsem se. „Kolik čeká venku zabijáků?“</p> <p>Křídly mi zčechral vlasy, když přistával vedle mé ruky. „Fakt málo. Už čtyři dny tě nikdo neviděl. Zůstaly jenom víly. Dej děckám pět minut, aby odvedla jejich pozornost, a můžeš vyklouznout, kam budeš chtít.“</p> <p>„Dobrá. Jakmile se obleču, půjdu ven sehnat recepty na nové lektvary.“</p> <p>„Proč?“ zeptala se Ivy opatrně. „Máš tady spoustu knih.“</p> <p>Zapotila jsem se. Nelíbila se mi představa, že o tom Ivy ví. „Potřebuju něco silnějšího.“ Otočila jsem se a zjistila, že Ivyina tvář podivně ochabla. Ramena mi ztuhla hrůzou. Zhluboka jsem se nadechla a sklopila oči. „Potřebuju něco útočného,“ řekla jsem tichounce. Jednou rukou jsem si podepřela loket, druhou jsem si přitiskla ke klíční kosti.</p> <p>„Momentík, Rache,“ řekl Jenks, zamával křídly a zůstal mi viset před očima. Malinké rysy měl ustaraně stažené, čímž mě nijak neuklidnil. „Neblíží se to trochu moc temné magii?“</p> <p>Srdce mi bušilo a to jsem ještě nic neudělala. „Blíží? Do pekla, to je černá magie,“ řekla jsem. Střelila jsem pohledem po Ivy. Její postoj byl opatrně neutrální. Také Nick nevypadal ustaraně, když vstal a přistoupil blíž přilákán vidinou kávy. Zase jsem dostala strach, že praktikuje černou magii. I lidé se dokázali napojit na silové čáry, v inderlandských kruzích však byli kouzelníci považováni za výsměch.</p> <p>„Měsíc dorůstá,“ řekla jsem, „takže ho budu mít na své straně a nechci připravit lektvar, který by ublížil někomu konkrétnímu…“ Zmlkla jsem. Rozhostilo se nepříjemné ticho.</p> <p>Ivyina relativně mírná odpověď mě znervóznila. „Jsi si tím jistá, Rachel?“ zeptala se a v hlase jí zazněl jen náznak varování.</p> <p>„Budu v pořádku,“ řekla jsem a odvrátila se. „Nedělám to ze zášti, ale abych si chránila život. Je v tom rozdíl.“ <emphasis>Doufám. Bůh ochraňuj moji duši, pokud se mýlím.</emphasis></p> <p>Jenks přistál na naběračce a mával trhaně křídly. „Stejně na tom nezáleží,“ prohlásil rozčileně. „Všechny knihy o černé magii spálili.“</p> <p>Nick vytáhl konvičku s kávou z kávovaru a nahradil ji hrnkem. „V univerzitní knihovně jich pár zůstalo,“ řekl. Plotýnka zasyčela, jak ji při bleskové výměně polila káva.</p> <p>Všichni jsme se k Nickovi otočili a on pokrčil rameny. „Schovávají je v archivu.“</p> <p>Dotkl se mě strach. <emphasis>Neměla bych to dělat, </emphasis>pomyslela jsem si. „A ty máš klíč, co?“ řekla jsem uštěpačně. Zaskočilo mě, když přikývl.</p> <p>Ivy nevěřícně zafuněla. „Máš klíč,“ ušklíbla se. „Ještě před hodinou jsi byl krysa, ale máš klíč k univerzitní knihovně.“</p> <p>Najednou vypadal mnohem nebezpečněji, jak tak stál v mojí kuchyni a vysoké, štíhlé tělo mu volně halil Ivyin černý župánek. „Pracoval jsem tam na disertaci,“ řekl.</p> <p>„Ty jsi chodil na univerzitu?“ zeptala jsem se a nalila si po Nickovi kávu.</p> <p>Usrkl a blaženě zavřel oči. „Plné stipendium,“ řekl. „Studoval jsem sběr, organizaci a distribuci dat.“</p> <p>„Ty jsi knihovník,“ řekla jsem s úlevou. Proto věděl o knihách černé magie.</p> <p>„Býval jsem. Bez problémů tě dostanu dovnitř i ven. Paní, která nás měla na starosti, schovávala klíče od archivu u dveří, abychom ji pořád neotravovali.“ Znovu si lokl a oči se mu rozzářily, jak na něj začal působit kofein.</p> <p>Teď se ale ustaraně tvářila Ivy a mhouřila hnědé oči. „Rachel, můžu s tebou mluvit?“</p> <p>„Ne,“ řekla jsem tiše. Nechtěla jsem s ní jít znovu na chodbu. Byla tam tma. Já byla nervózní. Její instinkty by nezajímalo, že mi srdce bušilo ze strachu z černé magie a ne z ní. A zaskočit s Nickem do knihovny bylo o trochu míň nebezpečné než si černé čáry vymýšlet − což ji zjevně nezajímalo. „Co chceš?“</p> <p>Pohlédla na Nicka, pak na mě. „Chtěla jsem ti jen navrhnout, abys vzala Nicka do zvonice. Je tam nějaké oblečení, které by mu mohlo padnout.“</p> <p>Odstrčila jsem se od pultu. V ruce jsem držela hrnek s kávou, kterou jsem ještě ani neokusila. <emphasis>Lhářko, </emphasis>pomyslela jsem si. „Dej mi minutku, Nicku. Obleču se a odvedu tě tam. Nevadí ti vzít si na sebe šaty po zdejším faráři, že ne?“</p> <p>Nick se zatvářil překvapeně, pak tázavě. „Ne. To by bylo bezva.“</p> <p>„Fajn,“ řekla jsem. V hlavě mi tepalo. „Až se oblečeš, zaskočíme společně do knihovny a ty mi ukážeš všechny tamní knihy o černé magii.“</p> <p>Pohlédla jsem na Ivy a Jenkse a opustila kuchyň. Jenks byl příšerně bledý a očividně se mu nelíbilo, co dělám. Ivy se tvářila ustaraně. Ale největší starosti mi dělal Nickův věcný přístup k inderlanďanům i k černé magii. Nepraktikuje, že ne?24</p> <p><image xlink:href="#_2.jpg" />Stála jsem na chodníku a čekala, až Nick vystoupí z taxíku. Přepočítala jsem, kolik peněz mi zůstalo v peněžence, a schovala ji. Moje poslední výplata se pomalu vytrácela. Pokud si nedám pozor, budu muset poslat Ivy za sebe do banky. Plýtvala jsem penězi víc než obvykle a nedokázala jsem to pochopit. Snížily se mi přece náklady. <emphasis>Určitě za to můžou všechny ty cesty taxíkem, </emphasis>pomyslela jsem si a slíbila si, že budu jezdit víc autobusem.</p> <p>Nick našel ve zvonici zašlé džíny. Visely na něm, takže musel použít jeden z mých konzervativnějších opasků; zmizelý kněz býval statný mužský. Šedá mikina s logem University of Cincinnati byla podobně veliká a v zahradnických bagančatech doslova plaval. Nick si je přesto obul a teď se v nich ploužil jako Frankensteinovo monstrum. Se svou výškou a ledabyle příjemným vzhledem na něm nedbalé oblečení působilo atraktivně. Já vždycky vypadala jako šmudla.</p> <p>Slunce ještě nezapadlo, bylo ale zataženo, proto už se rozsvítilo pouliční osvětlení. Vyprat knězův malý šatník trvalo déle než cesta sem. Zvedla jsem si límec zimníku, abych se ochránila před chladným větrem, a rozhlédla se po ulici ozářené světlomety taxíku, zatímco Nick prohodil několik posledních slov s řidičem. I za pozdního jara bývaly noci studené, dlouhý plášť bych si ale vzala v každém případě, abych zakryla hnědé pytlovité šaty. Doufala jsem, že se budou hodit k převleku za stařenku. Vzala jsem si je na sebe jen jednou, když mě nějak přesvědčili, abych se zúčastnila banketu matek a dcer.</p> <p>Nick vystoupil z taxíku. Zabouchl dveře a plácl do střechy vozu. Řidič mu zběžně zamával a odjel. Míjela nás auta. Ulice byla za šera rušná, protože venku už v tu dobu byli nejen lidé, nýbrž i inderlanďané.</p> <p>„Hej,“ řekl Nick a zadíval se na mě v tlumeném světle. „Kam se poděly tvoje pihy?“</p> <p>„No…“ vykoktala jsem a přejela si po prstýnku na malíčku. „Nemám pihy.“</p> <p>Nick se nadechl a chystal se něco říct, pak zaváhal. „Kde je Jenks?“ zeptal se nakonec.</p> <p>Zahanbeně jsem bradou ukázala na schodiště knihovny. „Letěl napřed, aby to tam zkontroloval.“ Pozorovala jsem ty, co vcházeli do budovy a zase ji opouštěli. Šprtat v pátek večer. Někteří lidé jsou zarytě odhodláni postarat se o to, abychom my ostatní vypadali jako hlupáci. Nick mě vzal za loket, ale já se mu vytrhla. „Ulici zvládnu přejít sama, děkuji.“</p> <p>„Vypadáš jako stará paní,“ zamumlal. „Přestaň tak mávat rukama a zpomal.“</p> <p>Povzdychla jsem si a snažila se zpomalit, když jsme s Nickem přecházeli ulici. Auta troubila a Nick je ignoroval. Byli jsme ve studentském teritoriu, troubení klaksonů se tu ozývalo často. Kdybychom přešli na křižovatce, přitáhli bychom pozornost. Přesto jsem cítila nutkání ukázat některým z řidičů prostředník. Nakonec jsem to ale neudělala, protože bych mohla prozradit, že nejsem stařenka, za kterou se vydávám. Ale na druhou stranu možná taky ne.</p> <p>„Určitě tě tu nikdo nepozná?“ zeptala jsem se, když jsme stoupali vzhůru po mramorových schodech ke skleněným dveřím. Ježíši, už jsem se nedivila, že staří lidé umírají. Všechno jim trvalo dvakrát déle.</p> <p>„Určitě.“ Podržel mi dveře a já se odšourala dovnitř. „Naposledy jsem tu pracoval před pěti lety a v pátek mají službu jen nováčci. Teď se nahrb a pokus se nikoho nenapadnout.“ Jedovatě jsem na něj pohlédla a on se zakřenil. „To je lepší.“</p> <p>Pět let. To znamenalo, že není o mnoho starší než já. Tušila jsem to, ale kvůli stopám, které na něm zanechal život krysy, se to dalo jen těžko odhadnout.</p> <p>Zastavila jsem se ve vchodu a rozhlédla se. Mám knihovny ráda. Krásně voní a panuje v nich ticho. Fluorescenční světlo ve vchodu svítilo příliš tlumeně. Obvykle ho doplňovalo to přirozené denní, které dovnitř pronikalo vysokými okny. Šero, které s sebou přinesl západ slunce, všechno utlumilo.</p> <p>Trhla jsem pohledem ke stropu, protože jsem koutkem oka zahlédla, že z něj padá rozmazaná šmouha. Mířila přímo na mě. Zalapala jsem po dechu a přikrčila se. Nick mě chytil za paži. Ztratila jsem rovnováhu a na mramorové podlaze mi podklouzly podpatky. Vykřikla jsem a upadla. Ležela jsem na zemi s rozhozenýma nohama a rudým obličejem a Jenks se vznášel nade mnou a chechtal se mi. „Do pekla!“ zařvala jsem. „Dávej pozor, co děláš!“</p> <p>Všichni okolo zalapali po dechu a pohlédli na mě. Jenks se mi ukryl ve vlasech a jeho veselý smích mě skutečně dráždil. Nick se sklonil a vzal mě za loket. „Promiň, babičko,“ řekl hlasitě. Úzkostlivě se rozhlédl. „Babička dobře neslyší,“ zašeptal spiklenecky, „ta stará můra.“ S vážnou tváří se otočil ke mně, ale v hnědých očích mu jiskřilo. „Jsme v knihovně,“ zakřičel. „Musíš být zticha!“</p> <p>Tvář mi tak hořela, že bych na ní dokázala upéct topinku. Něco jsem zamumlala a dovolila mu, aby mi pomohl na nohy. Lidé okolo si nervózně a pobaveně šeptali a všichni se vrátili k práci.</p> <p>Pospíchal k nám upjatý mladíček s beďary v obličeji. Bezpochyby se bál, že ho budeme žalovat. S větším povykem, než si celá věc zasloužila, nás odvedl do zadních kanceláří a plácal něco o kluzkých podlahách, o tom, že je právě navoskovali a že okamžitě promluví s údržbářem.</p> <p>Visela jsem Nickovi na paži, sténala, stěžovala si na bolest v kyčli a dokonale hrála starou bábu. Rozčilený klučina nás bzučákem pustil do uzavřené oblasti. S rudým obličejem okolo mě pobíhal, posadil mě a nohy mi podložil otočnou židlí. Zarazil se ale, když v pouzdře na mém kotníku spatřil stříbrný nůž. Zašeptala jsem slabě něco o vodě a on se pro ni ihned rozběhl. Až napotřetí se mu podařilo projít zamčenými dveřmi. Když za ním zapadly, rozhostilo se ticho. Zazubila jsem se a pohlédla Nickovi do očí. Tohle jsme sice neplánovali, ale dostali jsme se dovnitř.</p> <p>Jenks vylezl z úkrytu. „Šlo to jako po másle,“ prohlásil a odlétl si prohlédnout kamery. „Ha!“ vykřikl. „Nejsou funkční.“</p> <p>Nick mě vzal za ruku a vytáhl mě na nohy. „Chtěl jsem projít kuchyňkou pro zaměstnance, ale tohle taky půjde.“ Nechápavě jsem na něj pohlédla a on střelil očima po šedých protipožárních dveřích. „Do sklepa se jde tudy.“</p> <p>Rty se mi zkroutily do úsměvu, když jsem uviděla zámek. „Jenksi?“</p> <p>„Jdu na to,“ řekl, slétl dolů a začal se v něm šťourat. Vypáčil ho během tří vteřin.</p> <p>„Teď uvidíme…“ zamumlal Nick a zmáčkl kliku. Dveře se otevřely a odhalily tmavé schodiště. Nick rozsvítil a zaposlouchal se. „Žádný poplach,“ řekl.</p> <p>Vytáhla jsem detekční amulet a rychle ho zaktivovala. Zůstal teplý a zelený. „A ani tichý poplach,“ dodala jsem a pověsila si ho na krk.</p> <p>„Hej,“ stěžoval si Jenks. „Nedělám to poprvé.“</p> <p>Vydali jsme se dolů. Studený vzduch na úzkém schodišti postrádal příjemnou vůni knih. Co šest metrů svítila holá žárovka a její chorobně žlutý svit odhaloval prach na schodech. Ve výši ruky se po stěnách táhl asi třicet centimetrů široký pruh špíny a já ohrnula ret. Bylo tu zábradlí, ale já ho odmítla použít.</p> <p>Schodiště končilo tmavou chodbou, v níž se rozléhal každičký zvuk. Nick na mě pohlédl a já koukla po amuletu. „V pořádku,“ zašeptala jsem a on rozsvítil. Světlo odhalilo chodbu s nízkým stropem a stěnami ze škvárových kvádrů. Lemovalo ji pletivo sahající od podlahy ke stropu. Za ním se ukrývaly police s knihami.</p> <p>Jenks bzučel sebevědomě před námi. S cvakajícími podpatky jsem následovala Nicka k zamčeným drátěným dveřím. Oddělení se starobylými knihami. Zatímco Jenks poletoval dovnitř a ven kosodélníkovými dírami, já zavěsila do pletiva prsty, přitiskla se k němu a všemi smysly do sebe knihy nasávala. Svraštila jsem obočí. Samozřejmě jsem si to jen představovala, ale připadalo mi, jako bych přímo cítila magii plynoucí z polic s knihami, jako bych viděla, jak mi protéká okolo kotníků. Stará moc, která ze zamčené místnosti vyzařovala, se od vůně nahoře lišila asi tak jako čokoládová pusinka od pravé belgické čokolády. Byla hustá, bohatá a nezdravá.</p> <p>„Tak kde je klíč?“ zeptala jsem se, protože jsem věděla, že Jenks s těžkými západkami staršího mechanického zámku nepohne. Stará bezpečnostní opatření někdy fungují nejlépe.</p> <p>Nick přejel prsty pod nedalekou policí a oči se mu zatřpytily dávnou bezmocí, když se jeho ruka zastavila. „Není dost starších studentů, kteří by měli o tyhle knihy zájem, co?“ zamumlal si pod vousy a vytáhl klíč i s kouskem lepící gumy. Napjatě se na těžký kovový klíč zadíval, pak odemkl pletivové dveře.</p> <p>Hlasitě zaskřípaly. Zabušilo mi srdce, pak se mi tep opět zklidnil. Nick schoval klíč rázně a odhodlaně do kapsy. „Až po tobě,“ řekl a rozsvítil fluorescenční světlo.</p> <p>Zaváhala jsem. „Vede odsud ještě jiná cesta?“ zeptala jsem se, a když zavrtěl hlavou, otočila jsem se k Jenksovi. „Zůstaň tady,“ řekla jsem. „Hlídej mi… záda.“ Kousla jsem se do rtu. „Budeš mi hlídat záda, Jenksi?“ zeptala jsem se se staženým žaludkem.</p> <p>Skřítek asi musel slyšet, jak se mi třese hlas, protože přestal vzrušeně poletovat sem a tam a přistál mi na natažené ruce. Zvedla jsem si ho k očím a on kývl. Černá hedvábná košile se mu ve světle třpytila, což ještě zesilovalo záři jeho třepotajících se křídel. „Jasně, Rache,“ řekl vážně. „Tudy se dovnitř nic nedostane, aniž bys o tom věděla. Slibuji.“</p> <p>Nervózně jsem se nadechla. Nick se tvářil zmateně. Všichni v IBA věděli, jak zemřel můj otec. Vážila jsem si toho, že o tom Jenks pomlčel a prostě mi slíbil, že tu pro mě bude.</p> <p>„Dobrá,“ řekla jsem, sundala si detekční amulet a pověsila ho na místo, kde ho mohl Jenks vidět. Následovala jsem Nicka dovnitř a ignorovala děsivý pocit, ze kterého mě mrazilo na kůži. Nezáleželo na tom, jestli obsahují černou magii nebo bílou, jsou to jenom knihy. Moc přinesou až ve chvíli, kdy je použijete.</p> <p>Dveře zaskřípaly a zavřely se, Nick se protáhl kolem mě a pokynul mi, abych ho následovala. Sundala jsem si maskovací amulet a schovala ho do kabelky, pak jsem si rozepnula drdol a rozpustila vlasy. Načechrala jsem si je a hned jsem se cítila o sto let mladší.</p> <p>Cestou jsem pokukovala po titulech knih. Zpomalila jsem, protože ulička se otevřela do docela velké místnosti, která nebyla díky policím s knihami z chodby vidět. Stál tu zchátralý stůl a tři nestejné otáčivé židle, které už nebyly dost dobré ani pro záskok.</p> <p>Nick vykročil bez váhání ke skříni se skleněnými dvířky na opačné straně místnosti. „Tady, Rachel,“ řekl a otevřel ji. „Podívej se, jestli tu nenajdeš, co potřebuješ.“ Otočil se a odhodil si z očí kštici černých vlasů. Zamrkala jsem, když jsem spatřila upřený, lstivý výraz v jeho dlouhé tváři.</p> <p>„Díky. To je bezvadné. Opravdu si toho vážím,“ řekla jsem, odložila kabelku na stůl a přistoupila blíž. Ucítila jsem bodnutí starosti, ale potlačila ho. Pokud budou čáry příliš odporné, prostě je nepoužiju.</p> <p>Opatrně jsem vytáhla knihu, která se od pohledu zdála nejstarší. Hřbet měla stržený a byla tak těžká, že jsem ji musela uchopit oběma rukama. Položila jsem ji na roh stolu a přitáhla si židli. Tady dole byla zima jako v jeskyni a já byla ráda, že jsem si vzala kabát. Suchý vzduch slabě voněl po brambůrcích. Potlačila jsem nervozitu a otevřela knihu. Někdo vytrhl i titulní stránku. Použít čáry z bezejmenné knihy je zneklidňující. Rejstřík ale zůstal nedotčený a já povytáhla obočí. <emphasis>Lektvar pro mluvení s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>duchy? Bezva…</emphasis></p> <p>„Jsi jiný než lidé, se kterými obvykle trávím čas,“ řekla jsem a prohlédla si rejstřík.</p> <p>„Máma mě vychovala sama,“ řekl. „Nemohla si dovolit bydlet v centru, proto mi raději dovolila hrát si s čarodějkami a upíry než s dětmi závisláků na heroinu. Díra představovala menší zlo.“ Nick si zastrčil ruce do zadních kapes kalhot, kolébal se ze špiček na paty a četl si tituly knih ve skříňce. „Vyrostl jsem tady. Chodil jsem na Emersonovu.“</p> <p>Zaujatě jsem na něj pohlédla. Vyrostl v Díře, což vysvětlovalo, proč toho ví tolik o inderlanďanech. Musel, aby přežil. „Ty jsi navštěvoval inderlandskou střední v Díře?“ zeptala jsem se.</p> <p>Zatahal za visací zámek vysoké skříně dál od stěny. Její dřevo vypadalo v záři fluorescenčních světel rudé. Přemýšlela jsem, co je tak nebezpečné, aby to museli uchovávat v zamčené skříni v zamčeném trezoru za zamčenými dveřmi ve sklepení vládní budovy.</p> <p>Nick se šťoural v zámku zkrouceném žárem a pokrčil rameny. „Ušlo to. Když jsem utrpěl otřes mozku, ředitel kvůli mně obešel pravidla. Dovolil mi nosit stříbrnou dýku, abych se mohl bránit před dlaky, a namáčet si vlasy ve svěcené vodě, abych si od těla udržel příliš nenechavé živé upíry. Nezastavilo je to, ale vybudoval jsem si reputaci, což dost pomohlo.“</p> <p>„Svěcená voda, co?“ řekla jsem a rozhodla se, že radši zůstanu u parfému, než abych měla tělesný pach, který cítí jen upíři.</p> <p>„Skutečné problémy jsem měl jen s černokněžníky a s čarodějkami,“ dodal, vzdal snahu vypáčit zámek, posadil se na židli a natáhl si před sebe dlouhé nohy. Uculila jsem se. Dokázala jsem si představit, že mu čarodějky dělaly naschvály. „Ale kanadské žertíky ustaly, když jsem se spřátelil s největším, nejzákeřnějším a nejošklivějším černokněžníkem ve škole.“ Pousmál se, ale vypadal unaveně. „Jmenoval se Turk. Čtyři roky jsem mu dělal domácí úkoly. Už dávno měl být ze školy venku a učitelé rádi přimhouřili oko, jen aby se ho konečně zbavili. A taky jsem pořád nekňoural u ředitele jako ostatní lidé, kteří tam chodili, takže jsem byl dost cool na to, abych se mohl kamarádit s inderlanďany. Přátelé na mě dávali pozor a já se naučil spoustu věcí, o kterých bych jinak neměl tušení.“</p> <p>„Jako třeba že se nemusíš bát upírů,“ řekla jsem a připadalo mi divné, že nějaký člověk toho ví o upírech víc než já.</p> <p>„Přinejmenším ne v poledne. Ale budu se cítit líp, až se osprchuju a smyju ze sebe Ivyin pach. Nevěděl jsem, že je to její župan.“ Přirachotil blíž. „Co hledáš?“</p> <p>„Nejsem si jistá,“ řekla jsem a znervózněla, když mi nahlédl přes rameno. Muselo existovat něco, co bych mohla použít a co by mě nepostrčilo příliš daleko na špatnou stranu „Síly“. Problesklo mnou úzkostné pobavení. <emphasis>Nejsi můj otec, Darthe, nikdy se k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tobě nepřidám!</emphasis></p> <p>Nickovi začaly z mého parfému slzet oči, proto ucouvl. V taxíku jsme jeli se staženými okénky. Teď už chápu, proč nijak neprotestoval.</p> <p>„Nežiješ s Ivy dlouho, co?“ zeptal se. Překvapeně jsem vzhlédla a jeho dlouhá tvář se vyprázdnila. „Já, hm, napadlo mě, že vy dvě jste…“</p> <p>Začervenala jsem se a sklopila oči. „Nejsme,“ řekla jsem. „Ne, pokud tomu dokážeme zabránit. Prostě spolu bydlíme. Já mám pokoj na pravé straně chodby, ona na levé.“</p> <p>Zaváhal. „Mohl bych ti něco navrhnout?“</p> <p>Zmateně jsem na něj pohlédla a on se posadil na roh stolu. „Možná bys mohla vyzkoušet parfém s citrusovou vůní namísto květinové.“</p> <p>Vykulila jsem oči. Něco takového jsem nečekala. Zvedla jsem ruku a zakryla místo na krku, kde jsem se postříkala tím příšerným parfémem. „Pomohl mi ho vybrat Jenks,“ vysvětlila jsem. „Tvrdil, že docela dobře zakrývá Ivyin pach.“</p> <p>„To určitě ano.“ Nick se omluvně přikrčil. „Ale musíš ho na sebe naplácat hodně, aby fungoval. Voňavky na citrusové bázi upírův pach nezakryjí, rovnou ho neutralizují.“</p> <p>„Ach…“ vydechla jsem a vzpomněla si na Ivyinu zálibu v pomerančovém džusu.</p> <p>„Skřítci mají dobrý čich, ale čich upírů je specializovaný. Příště jdi nakupovat s Ivy. Pomůže ti vybrat něco, co bude fungovat.“</p> <p>„Udělám to,“ řekla jsem a uvědomila si, že kdybych ji požádala o pomoc rovnou, vyhnula bych se spoustě potíží. Cítila jsem se hloupě. Zavřela jsem bezejmennou knihu, vstala jsem a vydala se pro další.</p> <p>Sundala jsem z police svazek hned vedle a napnula se, protože byl těžší, než měl být. Hlasitě jsem s ním bouchla o stůl a Nick sebou trhl. „Promiň,“ řekla jsem a narovnala desky, abych skryla fakt, že jsem roztrhla vazbu. Sedla jsem si a otevřela ji.</p> <p>Srdce mi zabušilo a ztuhla jsem, protože jsem cítila, jak se mi postavily vlasy na šíji. Na vině nebyla moje představivost. Vzhlédla jsem ustaraně k Nickovi, abych zjistila, jestli to taky cítí. Hleděl mi přes rameno do jedné z uliček, které vytvářely police s knihami. Strašidelný pocit nevycházel z knihy. Přicházel odněkud zpoza mě. <emphasis>Zatraceně.</emphasis></p> <p>„Rachel!“ ozval se tenoučký hlásek z chodby. „Amulet zrudl, ale nikdo tu není!“</p> <p>Zavřela jsem knihu a vstala. Ve vzduchu se něco chvělo. Srdce se mi rozbušilo, když dobrý půltucet knih sklouzl v uličce po polici dozadu. „Ach, Nicku?“ zeptala jsem se. „Měli tady v knihovně někdy potíže s duchy?“</p> <p>„O tom nic nevím.“</p> <p><emphasis>Zatraceně, zatraceně. </emphasis>Postavila jsem se vedle něj. „Tak co to, k čertu, je?“</p> <p>Obezřetně na mě pohlédl. „To nevím.“</p> <p>Dovnitř vlétl Jenks. „V chodbě nic není, Rache. Jsi si jistá, že tvůj talisman funguje?“ zeptal se a já ukázala do uličky.</p> <p>„U všech svatých!“ vyjekl a zůstal viset ve vzduchu mezi mnou a Nickem. V uličce se začalo něco zhmotňovat. Všechny knihy najednou sklouzly po policích dopředu. To bylo ještě děsivější.</p> <p>V uličce se objevila mlha, žloutla a hutněla. Ostře jsem se nadechla přes zuby. Byl to pes. Tedy pokud můžou být psi velcí jako poníci, mít tesáky delší než moje ruka a malinké rohy na čele. Pokud ano, pak to byl pes. S Nickem jsme ucouvli, ale následovalo nás to. „Řekni mi, že je to bezpečnostní systém knihovny,“ zašeptala jsem.</p> <p>„Netuším, co to je.“ Nick zpopelavěl a jeho sebejistota zmizela. Pes stál mezi námi a dveřmi.</p> <p>Z čelistí mu kapaly sliny a já bych mohla přísahat, že syčely, když dopadaly na podlahu. Z loužiček, v nichž se sbíraly, stoupal žlutý kouř. Cítila jsem síru. Co to, k čertu, je? „Máš v kabelce něco, co by nám pomohlo?“ zašeptal Nick a ztuhl, když pes zastříhal ušima.</p> <p>„Nějaký odpuzovací prostředek na žluté pekelné psy?“ zeptala jsem se.</p> <p>„Ne.“</p> <p>„Když nedáme najevo strach, možná nezaútočí.“</p> <p>Pes rozevřel čelisti a řekl: „Který z vás dvou je Rachel Mariana Morganová?“25</p> <p><image xlink:href="#_11.jpg" />Zalapala jsem po dechu a srdce mi pádilo. Pes zívl a zavrčel. „Musíš to být ty,“ řekl. Srst se mu zavlnila jako jantarový oheň, pak po nás skočil.</p> <p>„Pozor!“ vykřikl Nick a odstrčil mě stranou, když slintající pes přistál na stole.</p> <p>Spadla jsem na zem a překulila se do dřepu. Nick vykřikl bolestí. Ozvala se rána, jak stůl sklouzl po zemi a vrazil do polic. Pes seskočil, stůl odlétl zpátky a těžký plast se roztříštil.</p> <p>„Nicku!“ zvolala jsem, když jsem ho spatřila ležet zhrouceného na zemi. Netvor nad ním stál a šťouchal do něj čenichem. Podlahu potřísnila krev. „Slez z něho!“ zařvala jsem. Jenks se držel u stropu, protože byl bezmocný.</p> <p>Pes se obrátil ke mně. Dech se mi zadrhl v hrdle. Rudé duhovky mu obklopovala ohavně oranžová barva a místo kulatých zorniček měl štěrbiny. Aniž bych od něj odtrhla oči, ucouvla jsem. Nešikovnými prsty jsem tasila z pouzdra na kotníku stříbrný nůž. Mohla bych přísahat, že zkroutil pysky v psím úsměvu, když jsem odhodila plášť a skopla stařecké střevíce.</p> <p>Nick zasténal a pohnul se. Žil. Zalila mě úleva. Jenks mu seděl na rameni a ječel na něj, aby vstal.</p> <p>„Rachel Mariano Morganová,“ řekl pes a jeho hlas zněl temně a medově sladce. Zachvěla jsem se v chladu sklepa a čekala. „Jeden z vás se bojí psů,“ řekl pobaveně. „Asi to nejsi ty.“</p> <p>„Pojď a ověř si to,“ řekla jsem odvážně. Srdce mi tlouklo a raději jsem uchopila dýku pevněji, protože se mi roztřásly ruce. Psi by neměli mluvit. Neměli.</p> <p>Vykročil vpřed. S otevřenými ústy jsem zírala, jak se mu prodloužily přední běhy, odrazil se a postavil se na zadní. Začal hubnout a čím dál víc se podobal člověku. Na těle se mu objevilo oblečení: potrhané modré džíny, černá kožená bunda a řetízek, který vedl od poutka na opasek k peněžence. Měl střapaté rusé vlasy, které mu ladily s rudou pletí. Oči ukrýval za černými plastikovými brýlemi. Byla jsem v takovém šoku, že jsem se nedokázala pohnout, když se ke mně rošťáckým krokem vydal.</p> <p>„Poslali mě, abych tě zabil,“ prohlásil s přízvukem londýnského podsvětí. Pořád se blížil a postupně se měnil v člena pouličního gangu. „Mám se postarat o to, abys zemřela vyděšená, zlatíčko. Žádné další příkazy jsem nedostal. Takže nám to bude možná chvíli trvat.“</p> <p>Ucukla jsem, protože jsem si až v tu chvíli uvědomila, že je skoro u mě.</p> <p>Pohnul se tak rychle, že jsem ho skoro neviděla, a udeřil mě rukou jako beranidlem. Ještě než jsem si jeho pohyb uvědomila, věděla jsem, že mě zasáhl. Tvář mi vybuchla ohnivou agonií, pak jsem ji přestala cítit. Druhá rána, kterou mi zasadil do ramene, mě zvedla ze země. Zvedl se mi žaludek a zády jsem narazila do police s knihami.</p> <p>Přistála jsem na podlaze a zasypaly mě knihy. Potřásla jsem hlavou, abych se zbavila hvězdiček, které mi tančily před očima, a vstala jsem. Nick se odvlekl mezi police. Zpod vlasů se mu dolů po krku řinula krev. Na tváři měl užaslý, vylekaný výraz. Dotkl se hlavy a podíval se na krev, jako by něco znamenala. Přes místnost jsem mu pohlédla do očí. Stvoření stálo mezi námi.</p> <p>Vydechla jsem, protože netvor napřáhl ruce a skočil po mně. Klesla jsem na koleno. Ohnala jsem se nožem a zavrávorala, protože jím hladce pronikl. S hrůzou jsem se odplazila z jeho dosahu. Nevzdával to. Jeho tvář se proměnila v mlhu a přetvořila se, když jsem ji zasáhla nožem. <emphasis>Co to, do pekla, je?</emphasis></p> <p>„Rachel Mariano Morganová,“ posmíval se. „Přišel jsem si pro tebe.“</p> <p>Natáhl se po mně a já se otočila, abych se dala na útěk. Na rameni mi přistála těžká ruka. Otočila mě. Netvor mě držel a já ztuhla, když zvedl rudou ruku a zaťal ji ve smrtící pěst. Zazubil se a udeřil. Mířil mi na břicho.</p> <p>Sotva jsem stačila sklonit ruku a ránu zablokovat. Zasáhl mě do paže. Nad nečekanou bolestí se mi zatajil dech. Klesla jsem na kolena, chytila se za ruku a z hrdla se mi vydral výkřik. Následoval mě dolů. Přitiskla jsem si paži k tělu a odkulila se stranou.</p> <p>Dopadl a plánoval, že mě svojí váhou a žárem rozdrtí. Zafuněl mi do obličeje horkou páru. Dlouhými prsty mi sevřel rameno, až jsem vykřikla. Volnou ruku mi vsunul pod sukni a pátravě mi přejel po vnitřní straně stehna. Užasle jsem vytřeštila oči. <emphasis>O co mu, k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čertu, jde?</emphasis></p> <p>Skláněl tvář k mé. V jeho brýlích se zrcadlil můj šokovaný výraz. Mezi zuby mu prokmitl jazyk. Byl teplý a odporný a olízl mě od brady až k uchu. Nehty mi zaryl do spodního prádla. Divoce škubl a roztrhl ho.</p> <p>To mě pobídlo k činu. Srazila jsem mu brýle stranou a nehty mu vrazila do oranžových očí.</p> <p>Překvapeně vykřikl a já se rychle nadechla. V nastalém zmatku jsem ho ze sebe skopla a odvalila se stranou. Ohnal se nohou v těžké botě páchnoucí po popelu a zasáhl mě do ledvin. Zalapala jsem po dechu a stočila se do klubíčka okolo nože. Tentokrát jsem ho zasáhla. Byl příliš rozptýlený, než aby se proměnil v mlhu. Pokud cítí bolest, může i umřít.</p> <p>„Nebojíš se znásilnění, zlatíčko?“ řekl potěšeně. „Jsi pěkně houževnatá potvůrka.“</p> <p>Chytil mě za rameno. Bránila jsem se, proti dlouhým rudým prstům, kterými mě postavil, jsem však byla bezbranná. Očima jsem zalétla k Nickovi a ke zvukům těžkých úderů. Nohou od stolu bušil do zamčených dveří skříně. Všude byla krev. Jenks mu seděl na rameni a křídla mu zrudla strachem.</p> <p>Vzduch přede mnou se rozplynul a já zavrávorala, když jsem si uvědomila, že netvor opět změnil podobu. Ruka, kterou mě držel za rameno, teď byla hladká. Zadýchaně jsem vzhlédla a zjistila jsem, že se proměnil ve vysokého, na první pohled vzdělaného mladého muže ve fraku a plášti. Na tenkém nose mu seděly brýle s kouřovými skly. Určitě jsem ho zasáhla, ale vypadal nezraněně. Je upír? Opravdu starý upír?</p> <p>„Možná se bojíš bolesti,“ prohlásil hlasem elegantního muže s dokonalým přízvukem, který by uspokojil i profesora Henryho Higginse.</p> <p>Vytrhla jsem se mu, klopýtla dozadu a vrazila do police s knihami. Zazubil se a natáhl se po mně. Zvedl mě ze země a hodil přes místnost po Nickovi, který stále bušil do skříně.</p> <p>Při tvrdém dopadu jsem si vyrazila dech. Nůž mi vypadl z ruky a zařinčel o zem. Bojovala jsem o každý nádech. Sklouzla jsem po rozbité skříni a skončila vsedě na policích za roztříštěnými dveřmi. Byla jsem bezmocná a netvor mě zvedl za přední část šatů.</p> <p>„Co jsi?“ zachroptěla jsem.</p> <p>„Cokoli, co tě děsí.“ Vycenil zuby v úsměvu. „Z čeho máš strach, Rachel Mariano Morganová?“ zeptal se. „Není to bolest. Není to znásilnění. A zdá, že to nejsou ani netvoři.“</p> <p>„Nic,“ vydechla jsem a plivla po něm.</p> <p>Sliny ho zasáhly do obličeje a zasyčely. Připomnělo mi to Ivyiny sliny na krku a otřásla jsem se.</p> <p>Rozevřel oči slastí. „Bojíš se stínů bez duše,“ zašeptal nadšeně. „Bojíš se, že zemřeš v milujícím objetí stínů bez duše. Tvá smrt přinese potěšení nám oběma, Rachel Mariano Morganová. Jak zvrácená smrt, ve slasti. Pro tvou duši by bývalo lepší, kdyby ses bála psů.“</p> <p>Ohnala jsem se a zanechala mu na tváři čtyři dlouhé škrábance. Ani sebou netrhl. Z ran vytekla krev, příliš hustá a rudá. Obě paže mi zkroutil za zády a přidržel je jednou rukou. Schoulila jsem se nevolností, když zatáhl za zraněnou paži a rameno. Drtivou silou mě přitiskl ke zdi. Podařilo se mi vyškubnout jednu ruku a rozmáchla jsem se.</p> <p>Chytil mě za zápěstí dřív, než jsem se na něco zmohla. Pohlédla jsem mu do očí a podlomila se mi kolena. Džentlmenský frak ustoupil kožené bundě a černým kalhotám. Rudý vzhled nahradily blond vlasy a lehké strniště. Ve světle se třpytily dvě náušnice. Kisten se na mě usmál a zakmital rudým jazykem. „Máš zálibu v upírech, malá čarodějko?“ zašeptal.</p> <p>Svíjela jsem se a snažila se uniknout. „Ne tak docela,“ zamumlal a já se vzepřela, když znovu změnil vzhled. Zmenšil se, takže byl jen o hlavu vyšší než já. Vlasy se mu prodloužily, narovnaly a zčernaly. Blonďaté strniště zmizelo a pleť vybledla. Kistenova hranatá čelist se vyhladila v oválnou.</p> <p>„Ivy,“ zašeptala jsem a ochabla hrůzou.</p> <p>„Dala jsi mi jméno,“ řekl pomalým, ženským hlasem. „Chceš to?“</p> <p>Snažila jsem se polknout. Nedokázala jsem se pohnout. „Nevyděsíš mě,“ zašeptala jsem.</p> <p>Oči mu zčernaly. „Ivy tě ale děsí.“</p> <p>Ztuhla jsem a pokusila se mu vytrhnout, když si přitáhl mé zápěstí blíž. „Ne!“ vykřikla jsem, protože otevřel ústa a odhalil špičáky. Hluboce se do mě zakousl a já vykřikla. Do těla se mi vlil oheň. Okusoval mi ruku jako pes a já se vzpouzela a snažila se mu vyškubnout.</p> <p>Cítila jsem, jak mi trhá kůži. Zvedla jsem koleno a zatlačila do něj. Pustil mě. Spadla jsem dozadu a ohromeně lapala po dechu. Vypadalo to, jako by přede mnou stála Ivy, usmívala se a ze rtů jí kapala moje krev. Zvedl ruku, odhodil si vlasy z očí a zanechal si na čele krvavou šmouhu.</p> <p>Nemohla jsem… s tím jsem si nedokázala poradit. Ztěžka jsem se nadechla a rozběhla se ke dveřím.</p> <p>S upíří rychlostí mě dohonil a strhl zpátky. Zalila mě bolest, jak se mnou smýkl o betonovou stěnu. Přitiskla mě k ní Ivyina bledá ruka. „Ukážu ti, co upíři dělají za zavřenými dveřmi, Rachel Mariano Morganová,“ vydechl.</p> <p>Uvědomila jsem si, že zemřu ve sklepení univerzitní knihovny.</p> <p>Netvor, který se vydával za Ivy, se naklonil blíž. Cítila jsem, jak mi pod kůží pádí tep. V zápěstí mě teple lechtalo. Ivyina tvář byla jen několik centimetrů od mé. Stále lépe mi dokázal z hlavy vytahovat obrázky. Na krku mu visel krucifix a cítila jsem pomerančový džus. V očích měl pohled rozpálený vzpomínkou na vášnivý hlad. „Ne,“ zašeptala jsem. „Prosím, ne.“</p> <p>„Můžu si tě vzít, kdykoli budu chtít, malá čarodějko,“ zašeptal a jeho hedvábný hlas zněl přesně jako Ivyin.</p> <p>Zpanikařila jsem a bezmocně s ním zápasila. Netvor odhalil zuby v úsměvu. „Tolik se bojíš,“ zašeptal laskavě, naklonil hlavu a jeho vlasy mi sklouzly na rameno. „Neboj se. Bude se ti to líbit. Copak jsem ti to neslíbil?“</p> <p>Ucukla jsem, když se něco dotklo mého krku. Unikl mi tichý zvuk, když jsem si uvědomila, že to byl jazyk. „Budeš to milovat,“ řekl Ivyiným hrdelním šepotem. „Čestné skautské.“</p> <p>Zahltily mě vzpomínky na to, jak mě Ivy uvěznila v křesle. Netvor mě tiskl ke stěně, blaženě sténal a nosem mi odklonil hlavu na stranu. Vyděšeně jsem zaječela.</p> <p>„Ach, prosím,“ zasténal netvor a já cítila, jak mi po krku přejel ledovými, ostrými zuby. „Ach, prosím. Teď…“</p> <p>„Ne!“ zavřískla jsem a on se do mě zahryzl. Třikrát mě rychle a hladově kousl. Vzepjala jsem se. Pořád mě pevně držel, takže jsme společně spadli na zem. Drtil mě pod sebou o studený beton. Pálilo mě na krku. Další bolest se mi šířila ze zápěstí a pronikala do hlavy. Třásla jsem se. Slyšela jsem, jak saje, cítila jsem rytmické tepání, jak se snažil vysát víc, než mé tělo mohlo dát.</p> <p>Zalapala jsem po dechu, protože mě zalil štiplavý pocit. Ztuhla jsem a nedokázala oddělit bolest od slasti. Bylo to… bylo…</p> <p>„Slez z ní!“ zakřičel Nick.</p> <p>Uslyšela jsem ránu a ucítila trhnutí. Netvor se ze mě zvedl.</p> <p>Nedokázala jsem se pohnout. Nechtěla jsem. Ležela jsem natažená na zemi, spoutaná a otupělá upířím útokem. Vznášel se nade mnou Jenks, mával křídly a z vánku, který zvedal, mě slastně mrazilo.</p> <p>Nick stál a do očí mu kapala krev. V rukou držel knihu. Byla tak velká, že ji sotva unesl. Něco tiše mumlal a vypadal bledý a vyděšený. Očima těkal od knihy k netvorovi vedle mě.</p> <p>Proměnil se zpátky v psa. Zavrčel a skočil po Nickovi.</p> <p>„Nicku,“ zašeptala jsem, zatímco mi Jenks zasypával krk skřítkovským práškem. „Pozor…“</p> <p>„Laqueus!“ vykřikl Nick, udržel knihu na zvednutém koleni a mávl rukou.</p> <p>Pes do něčeho vrazil a spadl na zem. Z podlahy jsem sledovala, jak se zvedl a omámeně potřásl hlavou. Zavrčel, znovu skočil a znovu padl k zemi. „Spoutal jsi mě!“ zuřil a měnil podoby v děsivém kaleidoskopu tvarů. Pohlédl na podlahu a na kruh, který Nick namaloval vlastní krví. „Nemáš dost znalostí na to, abys mě povolal ze záhrobí!“ zařval netvor.</p> <p>Nick se schoulil nad knihou a olízl si rty. „Ne. Ale jakmile jsi tady, můžu tě uvěznit v kruhu.“ Znělo to ale váhavě, jako by si tím nebyl tak docela jistý.</p> <p>Jenks se mi postavil na dlaň, sypal mi skřítkovský prášek na potrhané zápěstí a netvor zatím znovu a znovu narážel do neviditelné bariéry. Z míst, kde se nohama dotýkal podlahy, stoupal dým. „Znovu už ne!“ zuřil. „Pusť mě ven!“</p> <p>Nick tvrdě polkl a prošel okolo krve a rozházených knih ke mně. „Můj bože, Rachel,“ řekl a kniha mu vypadla se zvukem trhaných stránek z ruky. Jenks mi utíral krev z tváře a zpíval svižnou ukolébavku o rose a měsíčních paprscích.</p> <p>Vzhlédla jsem od potrhané knihy k Nickovi. „Nicku?“ řekla jsem roztřeseně a uchváceně na něj hleděla. Jeho postavu zezadu osvětlovala ošklivá fluorescenční světla. „Nemůžu se hýbat.“ Ovládla mě panika. „Nemůžu se hýbat, Nicku! Myslím, že mě paralyzoval!“</p> <p>„Ne. Ne,“ řekl a pohlédl na psa. Posadil se za mě a přitáhl si mě blíž, takže jsem se o něj opírala. „Můžou za to upíří sliny. Účinek vyprchá.“</p> <p>Ležela jsem mu napůl v klíně, objímal mě pažemi a já cítila, jak mi začíná být zima. Celá prokřehlá jsem k němu vzhlédla. Hnědé oči měl přimhouřené. Čelisti ustaraně zaťaté. Zpod vlasů mu pomalu vytékala krev a vsakovala do košile. Ruce měl rudé a lepkavé, ale paže, kterými mě objímal, teplé. Začala jsem se třást.</p> <p>„Nicku?“ řekla jsem rozechvěle. Stejně jako on jsem se zadívala na netvora. Znovu z něho byl pes. Stál tam a zíral na nás. Ze zubů mu kapaly sliny. Svaly se mu třásly. „Je to upír?“</p> <p>„Ne,“ řekl napjatě. „Je to démon. Mocní démoni na sebe dokáží vzít jakoukoli podobu. Za minutku se dokážeš pohnout.“ Dlouhá tvář se mu úzkostně stáhla, když se rozhlédl po krvavých cákancích okolo. „Budeš v pořádku.“ Aniž by mě pustil z klína, rozřízl si stříbrným nožem košili. „Budeš v pořádku,“ zašeptal, ovázal mi zápěstí kusem látky a něžně mi ho položil do klína. Zasténala jsem, protože mi při pohybu vystřelila zápěstím nečekaná slast.</p> <p>„Nicku?“ Mezi mnou a světly tančily černé jiskry. Bylo to fascinující. „Démoni neexistují. Od Zvratu k žádnému démonskému útoku nedošlo.“</p> <p>„Tři roky jsem studoval démonologii jako druhý jazyk, abych si zlepšil latinu,“ řekl a natáhl se pro moji kabelku, kterou Jenks přivlekl z trosek stolu. „Tohle je démon.“ Složil moji hlavu do svého klína a začal se mi přehrabovat ve věcech. „Máš tu něco proti bolesti?“</p> <p>„Ne,“ řekla jsem zasněně. „Mám ráda bolest.“ Nickovi poklesla čelist, pohlédl na mě, pak na Jenkse. „Nikdo nestuduje démonologii,“ protestovala jsem chabě a toužila jsem se zachichotat. „Je to ta nejzbytečnější věc pod sluncem.“ Pohledem jsem zalétla ke skříni. Dveře byly pořád zavřené, ale Nick nohou od stolu a já svým tělem jsme vyrazili panely v nich. Za roztříštěným dřevem zůstalo prázdné místo o velikosti knihy, která teď ležela na zemi vedle mě. <emphasis>Takže tohle schovávají v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zamčené skříni v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zamčeném trezoru za zamčenými dveřmi ve sklepě vládní budovy. </emphasis>Zamžourala jsem na Nicka. „Víš, jak vyvolat démony?“ zajímala jsem se. Bože, pomoz mi, ale cítila jsem se úžasně. Lehoučká jako pírko. „Praktikuješ černou magii. Já lidi jako ty zatýkám,“ řekla jsem a pokusila se mu přejet prstem po čelisti.</p> <p>„Ne tak docela.“ Nick mě vzal za ruku a znovu ji položil. Setřásl si manžetu košile přes ruku a utřel mi krev z očí. „Nepokoušej se mluvit, Rachel. Ztratila jsi spoustu krve.“ Vyděšeně se otočil k Jenksovi. „Takhle ji do autobusu vzít nemůžu!“</p> <p>Jenks měl v tváři bolestný výraz. „Přivedu Ivy.“ Klesl mi na rameno a zašeptal: „Drž se, Rache. Budu hned zpátky.“ Pak odlétl k Nickovi a vánek od jeho křídel mnou vysílal další vlny euforie. Zavřela jsem oči, užívala jsem si ji a doufala, že nikdy neskončí.</p> <p>„Jestli ji necháš zemřít, zabiju tě,“ pohrozil Jenks Nickovi a ten kývl. Jenks vystřelil z místnosti s bzučením tisíce včel. Zvuk se mi rozléhal hlavou ještě dlouho poté, co zmizel.</p> <p>„Nemůže se dostat ven?“ zeptala jsem se a otevřela oči, protože mé emoce přecházely z extrému do extrému a teď mi vyhrkly slzy.</p> <p>Nick schoval velkou knihu o démonech do mé tašky. Obojí bylo upatlané od krve. „Ne. A až vyjde slunce, puf, zmizí. Jsi v bezpečí. Klid.“ Strčil dovnitř i můj nůž a natáhl se pro kabát.</p> <p>„Jsme ve sklepě,“ namítla jsem. „Tady žádné slunce neuvidíme.“</p> <p>Nick vytrhl z kabátu podšívku a přitiskl mi ji ke krku. Vykřikla jsem, jak mnou kvůli přetrvávajícím účinkům upířích slin zapulzovala extáze. Krvácení se zpomalilo a já přemýšlela, jestli je to díky Jenksovu skřítkovskému prášku. Očividně dokázal víc než způsobit lidem svědění.</p> <p>„Démona nevtáhne zpátky do záhrobí sluneční svit,“ řekl Nick. Očividně si myslel, že mi ublížil. „Můžou za to gamma paprsky nebo protony… Zatraceně, Rachel. Přestaň se vyptávat. Lekce měly sloužit k rozvíjení jazykových dovedností, ne k ovládání démonů.“</p> <p>Démon se proměnil zpátky v Ivy a já se zachvěla, když si výsměšně olízl rudé rty zakrváceným jazykem. „Jakou jsi dostal známku, Nicku?“ zeptala jsem se. „Prosím, řekni, že to byla jednička.“</p> <p>„No…“ vykoktal a zakryl mě pláštěm. Vypadal zoufale. Vzal mě do náruče a skoro mě kolébal. Zasyčela jsem, jak mi v zápěstí tepalo do rytmu s krkem. „Klid,“ konejšil. „Budeš v pořádku.“</p> <p>„Jsi si tím jistý?“ ozval se kultivovaný hlas z kruhu.</p> <p>Nick zvedl hlavu. Schoulená v jeho náručí jsem zírala na démona. Opět měl na sobě džentlmenský frak. „Pusť mě. Můžu ti pomoct,“ prohlásil démon bodře.</p> <p>Nick zaváhal. „Nicku?“ řekla jsem. Najednou jsem byla vyděšená. „Neposlouchej ho. Neposlouchej!“</p> <p>Démon s kouřovými brýlemi na nose odhalil ploché, rovné zuby v úsměvu. „Přeruš kruh a já vás odnesu k její Ivy. Jinak…“ Démon nakrčil čelo, jako by si dělal starosti. „Skoro to vypadá, jako by na zemi bylo víc krve než v jejích žilách.“</p> <p>Nick těkal očima po krvavých šplíchancích na stěnách a knihách. Zesílil stisk. „Snažil ses ji zabít,“ řekl a hlas mu selhal.</p> <p>Démon pokrčil rameny. „Dostal jsem příkaz. Tím, že jsi mě uvěznil v kruhu, jsi přebil ten, kterým mě povolali. A spolu s ním zmizelo i nutkání uposlechnout příkaz. Jsem tvůj, malý kouzelníku.“ Zazubil se a já vylekaně zalapala po dechu.</p> <p>„Nicky…“ zašeptala jsem. Ochromení způsobené ztrátou krve povolilo. Bylo to zlé. Věděla jsem, že je to zlé. Vzpomněla jsem si na hrůzu, která mě přepadla, když mě sápal na kusy. Puls mi na okamžik selhal, jak se mé srdce snažilo tlouct ještě rychleji.</p> <p>„Dostaneš nás zpátky do kostela?“ zeptal se Nick.</p> <p>„Do toho vedle malé silové čáry?“ Démon se zatvářil překvapeně a jeho obrys zakomíhal. „Někdo tam před šesti nocemi uzavřel kruh. Šok, který přitom vyslal do záhrobí, mi takříkajíc zatřásl nádobím na stole.“ Přemýšlivě naklonil hlavu na stranu. „To jsi byl ty?“</p> <p>„Ne,“ řekl Nick slabě.</p> <p>Bylo mi zle. Použila jsem příliš mnoho soli. Bože, pomoz mi. Nevěděla jsem, že démoni vycítí, když se napojím na silovou čáru. Pokud tohle přežiju, už nikdy ji nepoužiju.</p> <p>Démon upřel pohled na mě. „Dokážu vás tam odnést,“ řekl. „Ale na oplátku chci, abys mi neporučil vrátit se do záhrobí.“</p> <p>Nick mě sevřel pevněji. „Chceš, abych tě nechal celou noc bloumat po Cincinnati?“</p> <p>Démonovi se po obličeji rozlil úsměv plný moci. Pomalu vydechl a já slyšela, jak mu zapraskaly klouby v ramenou. „Plánuji zabít toho, kdo mě povolal. Pak odejdu. Smrdí to tu.“ Pohlédl na nás přes kouřová skla a jeho cizí oči mě znovu šokovaly. „Ty mě nikdy nepovoláš, že ne, malý kouzelníku? Mohl bych tě toho tolik naučit.“</p> <p>Strach bojoval o nadvládu s bolestí v mém rameni, když Nick zaváhal, nakonec ale zavrtěl hlavou.</p> <p>„Neublížíš nám,“ řekl Nick. „Duševně, fyzicky ani emocionálně. Vezmeš to nejpřímější cestou a až se dostaneme na místo, nijak nás neohrozíš.“</p> <p>„Nicky, Nicky.“ Démon našpulil uraženě rty. „Jeden by si myslel, že mi nevěříš. Když vás vezmu silovou čarou, dostaneme se tam dokonce ještě dřív, než vám její Ivy vyrazí na pomoc. Ale musíš si pospíšit. Rachel Mariana Morganová rychle slábne.“</p> <p><emphasis>Záhrobím? </emphasis>pomyslela jsem si a zpanikařila. <emphasis>Ne! </emphasis>To zabilo tátu.</p> <p>Nick polkl a poskočil mu přitom ohryzek. „Ne!“ pokusila jsem se zakřičet a vysmeknout se mu. Ochromující účinek slin už téměř pominul, ale s pohybem se vrátila i bolest. Vítala jsem ji, protože jsem věděla, že slast byla pouhou lží. Nick byl ve tváři bílý, jak se mě snažil udržet nehybnou a tisknout mi ke krku podšívku kabátu.</p> <p>„Rachel,“ zašeptal. „Ztratila jsi tolik krve. Nevím, co mám dělat!“</p> <p>V krku mi tak vyprahlo, že jsem nedokázala polknout. „Ne… nepouštěj ho,“ naléhala jsem. „Prosím,“ žadonila jsem a snažila se odstrčit jeho ruce. „Jsem v pořádku. Krvácení ustalo. Budu v pořádku. Nech mě tady. Jdi zavolat Ivy. Vyzvedne nás. Nechci projít záhrobím.“</p> <p>Démon svraštil jakoby ustaraně obočí. „Hm,“ pronesl něžně a dotkl se krajky pod krkem. „Zdá se, že začíná blouznit. To není dobré. Tik-tak, Nicky. Raději se rozhodni rychle.“</p> <p>Nickův dech zasyčel. Napjal se. Pohledem přelétl po louži krve na podlaze, pak se zadíval na mě. „Musím něco udělat,“ zašeptal. „Jsi tak studená, Rachel.“</p> <p>„Nicku, ne!“ vykřikla jsem, když mě položil na zem a zvedl se. Natáhl nohu a rozmazal čáru krve.</p> <p>Rozlehlo se zděšené zavytí. Zacpala jsem si ústa, protože jsem si uvědomila, že kvílím já. Démon se otřásl a mě naplnila hrůza. Pomalu překročil čáru. Rukou přejel po krvavém cákanci na stěně, a aniž by ze mě odtrhl oči, olízl si prsty.</p> <p>„Nedovol, aby se mě dotkl!“ kňourala jsem tenkým hlasem. Slyšela jsem v něm hysterii.</p> <p>„Rachel,“ chlácholil mě Nick a klekl si ke mně. „Řekl, že ti neublíží. Démoni nelžou. Stálo to v každém textu, který jsem opisoval.“</p> <p>„Ale neříkají ani pravdu!“ zaječela jsem.</p> <p>Démonovýma očima problesklo podráždění, zmizelo ale dřív, než ho mohl Nick zahlédnout, a nahradila ho falešná starost. Postoupil vpřed a já se vší silou zvedla. „Nedovol, aby se mě dotkl!“ křičela jsem. „Nenuť mě k tomu!“</p> <p>Strach v Nickových očích nezpůsobil démon, ale mé chování. Nerozuměl. Myslel si, že ví, co dělá. Myslel si, že v knihách najde všechny odpovědi. Nevěděl, co dělá. Já ano.</p> <p>Nick mě vzal za rameno a otočil se k démonovi. „Můžeš jí pomoct?“ zeptal se. „Zabije se.“</p> <p>„Nicku, ne!“ zavřískla jsem, když si démon klekl a přiblížil rozšklebený obličej k mému.</p> <p>„Spi, Rachel Mariano Morganová,“ vydechl. Ztratila jsem vědomí.26</p> <p><image xlink:href="#_21.jpg" />„Co se stalo? Kde je Jenks?“ Ivyin ustaraný hlas doléhal odněkud zblízka a pronikal mým omámením. Cítila jsem, jak se kolébavě pohybuju vpřed. Bylo mi teplo, ale znovu jsem začínala cítit chlad. A silný pach krve. Uvízla ve mně ale vzpomínka na něco ještě odpornějšího: na mršiny, sůl a spálený jantar. Nedokázala jsem otevřít oči.</p> <p>„Napadl ji démon.“ Tichý, úsečný hlas. Nick.</p> <p><emphasis>Správně, </emphasis>pomyslela jsem si a začala si dávat kousky skládačky k sobě. Držel mě v náručí. To z něj vycházela příjemná mužná vůně a pach potu. A to jeho zakrvácená mikina mi odírala oteklé oko. Roztřásla jsem se. Proč je mi taková zima?</p> <p>„Můžeme dovnitř?“ zeptal se Nick. „Ztratila spoustu krve.“</p> <p>Na čele jsem ucítila teplý dotyk. „Udělal to démon?“ řekla Ivy. „Od Zvratu k žádnému démonskému útoku nedošlo. Zatraceně, věděla jsem, že jsem ji odsud neměla pouštět.“</p> <p>Paže okolo mě se napjaly. Mé tělo se zhouplo dopředu a zpátky, jak se zastavil. „Rachel ví, co dělá,“ řekl Nick napjatě. „Není tvé dítě, v žádném slova smyslu.“</p> <p>„Ne?“ opáčila Ivy. „Ale chová se tak. Jak jsi mohl dovolit, aby jí tohle provedl?“</p> <p>„Já? Ty chladnokrevná upírko!“ zařval Nick. „Myslíš, že jsem mu to dovolil?“</p> <p>Zvedl se mi žaludek a zdravou rukou jsem si pokusila přitáhnout kabát. Pootevřela jsem oko a zamžourala do svitu pouličního osvětlení. Nemohli by se hádat, až mě uloží do postele?</p> <p>„Ivy,“ řekl Nick pomalu. „Já se tě nebojím, takže si schovej svoji auru a ustup. Vím, co máš za lubem, a nedovolím ti to.“</p> <p>„O čem to mluvíš?“ vykoktala Ivy.</p> <p>Nick se k ní naklonil a já zůstala schoulená mezi nimi. „Rachel si myslí, že ses sem nastěhovala ve stejný den jako ona,“ řekl. „Možná by ji zajímalo, že na všech tvých časopisech stojí tahle adresa.“ Slyšela jsem, jak se Ivy ostře nadechla, a Nick významně dodal: „Jak dlouho už jsi tu žila a čekala, až dá výpověď? Měsíc? Rok? Máš na ni zálusk, Tamwoodová? Chceš z ní udělat svého prostředníka, až zemřeš? Plánuješ dopředu? O to jde?“</p> <p>Snažila jsem se pootočit hlavu, abych lépe slyšela. Snažila jsem se přemýšlet, ale byla jsem tak zmatená. Ivy se nastěhovala ve stejný den jako já, ne? Počítač nebyl připojený k síti a ložnici měla plnou krabic. Jak to, že její časopisy byly posílány na zdejší adresu? Myšlenky mi zalétly k dokonalé čarodějné zahradě vzadu a ke knihám ve zvonici. Měla dokonalé alibi. Bože, zachraň mě, byla jsem takový hlupák.</p> <p>„Ne,“ řekla Ivy tiše. „Není to tak, jak to vypadá. Prosím, nic jí neříkej. Můžu to vysvětlit.“</p> <p>Nick vykročil a trhl mnou, jak začal stoupat vzhůru po kamenných schodech. Vracely se mi vzpomínky. Nick uzavřel dohodu s démonem a vypustil ho. Démon mě uspal. Vzal mě sem silovými čárami. Zatraceně. Dveře sanktuária bouchly a já sebou škubla a zasténala bolestí.</p> <p>„Probouzí se,“ řekla Ivy napjatě a její hlas zesílil. „Odnes ji do obýváku.“</p> <p><emphasis>Na gauč ne, </emphasis>pomyslela jsem si, když mě prodchla mírumilovná atmosféra sanktuária. Nechtěla jsem zakrvácet Ivyin gauč, ale pak jsem si uvědomila, že to asi nebude první krev, která ho umaže.</p> <p>Nick si dřepl a mně se zhoupl žaludek. Pod hlavou se mi jemně propadly polštáře. Zasyčela jsem, když zpod mě Nick vytahoval paže. Cvakl vypínač stolní lampy a já svraštila obličej nad náhlým teplem a září, kterou jsem viděla i přes zavřená víčka.</p> <p>„Rachel?“</p> <p>Hlas se ozýval zblízka a někdo se něžně dotýkal mé tváře.</p> <p>„Rachel.“ V místnosti se rozhostilo ticho. A právě to mě probralo. Otevřela jsem oči a zamžourala na Nicka, který klečel vedle mě. Zpod vlasů mu pořád vytékala krev a zasychala na čelisti a krku. Vlasy měl rozcuchané a hnědé oči napjaté. Vypadal strašně. Ivy stála ustaraně za ním.</p> <p>„Jsi to ty,“ zašeptala jsem a cítila se slabá a omámená. Nick si oddychl a napřímil se. „Můžu dostat trochu vody?“ zachraptěla jsem. „Necítím se dobře.“</p> <p>Ivy se naklonila blíž a zakryla světlo. Přejela po mně profesionálním, nezaujatým pohledem, který však zmizel, když nahlédla pod Nickův narychlo vyrobený obvaz na mém krku. Zatvářila se zmateně. „Už to skoro přestalo krvácet.“</p> <p>„Láska, důvěra a skřítkovský prášek,“ zamumlala jsem nezřetelně.</p> <p>Nick se postavil. „Zavolám záchranku.“</p> <p>„Ne!“ vykřikla jsem. Pokusila jsem se posadit, ale vyčerpání a Nickovy ruce mě vmáčkly zpátky do polštářů. „V nemocnici mě zabijí. IBA ví, že jsem naživu.“ Zadýchaně jsem klesla na záda. Modřina na tváři, kterou mi pěstí způsobil démon, tepala do rytmu mého srdce. Cukalo mi v paži. Točila se mi hlava. Při nádechu mě píchlo v rameni a při výdechu místnost potemněla.</p> <p>„Jenks ji posypal práškem,“ řekla Ivy, jako by to vše vysvětlovalo. „Pokud nezačne znovu krvácet, její stav se pravděpodobně nezhorší. Přinesu deku.“ Se strašidelnou, bleskurychlou ladností se zvedla. Upírovatěla a já s tím ve svém stavu nic nezmohla.</p> <p>Když odešla, pohlédla jsem na Nicka. Tvářil se, jako by mu bylo zle. Démon ho podvedl. Podle slibu nás dostal domů, ale teď byl volný a mohl si v Cincinnati dělat, co chtěl. A přitom stačilo, aby Nick počkal na Jenkse a Ivy.</p> <p>„Nicku?“ vydechla jsem.</p> <p>„Co? Co můžu dělat?“ Hlas měl ustaraný, tichý a plný viny.</p> <p>„Jsi hlupák. Pomoz mi posadit se.“</p> <p>Trhl sebou. Opatrně a zdráhavě mi pomohl se zvednout a opřít se zády o područku gauče. Seděla jsem, hleděla na strop a čekala, až černé tečky, které se mi třepotaly před očima, zmizí. Pomalu jsem se nadechla a pohlédla dolů na sebe.</p> <p>Plášť jsem měla přes sebe přehozený jako přikrývku a šaty potřísněné krví. Teď je možná budu moct konečně vyhodit. Hnědá sraženina mi přilepila punčochy k chodidlům. Zápěstí jsem měla ovázané kusem Nickovy košile, látkou ale prosákla krev a kapala jako netěsnící vodovodní kohoutek: kap, kap, kap. Možná Jenksovi došel prášek, než stačil ránu zacelit. Druhou paži jsem měla oteklou a zdálo se mi, jako bych měla zlomené rameno. Měla jsem pocit, jako by místnost ochladla a vzápětí se rozžhavila. Zírala jsem na Nicka a připadalo mi, jako bych se vzdalovala a přestávala být skutečná.</p> <p>„Do prdele,“ zaklel tiše a pohlédl na chodbu. „Zase omdlíš.“ Popadl mě za kotníky a pomalu zatáhl, až jsem znovu skončila s hlavou na opěrce. „Ivy!“ zakřičel. „Kde je ta přikrývka?“</p> <p>Hleděla jsem na strop, dokud se nepřestal točit. Nick se choulil zády ke mně, jednu ruku si tiskl na břicho, druhou se držel za hlavu. „Díky,“ zašeptala jsem a on se otočil.</p> <p>„Za co?“ Jeho hlas zněl hořce a se zaschlou krví na obličeji vypadal příšerně. Ruce od ní měl černé a linie na dlaních ostře světlé.</p> <p>„Žes udělal to, cos považoval za správné.“ Třásla jsem se.</p> <p>Chabě se usmál a bledá tvář se mu ještě prodloužila. „Bylo tam tolik krve. Asi jsem zpanikařil. Promiň.“ Otočil se k chodbě a mě nepřekvapilo, když do pokoje vkráčela Ivy s dekou přehozenou přes jednu paži, hromadou růžových ručníků pod druhou a s mísou plnou vody v rukou.</p> <p>Moji bolest přemohlo znepokojení. Pořád jsem krvácela. „Ivy?“ řekla jsem roztřeseně.</p> <p>„Co?“ vyštěkla, odložila ručníky a vodu na konferenční stolek a zabalila mě do přikrývky, jako bych byla dítě.</p> <p>Tvrdě jsem polkla a snažila se jí pohlédnout do očí. „Nic,“ řekla jsem slabě, když se napřímila a ucouvla. Byla bledší než obvykle, ale jinak vypadala normálně. Asi bych nezvládla, kdyby celá zupírovatěla. Byla jsem bezmocná.</p> <p>Přikrývka byla teplá a světlo stolní lampy ostré. Otřásla jsem se, když se posadila na konferenční stolek a přitáhla si vodu blíž. Přemýšlela jsem, proč přinesla zrovna růžové ručníky, ale pak jsem si uvědomila, že na nich nebudou vidět skvrny od krve.</p> <p>„Ivy?“ Do hlasu se mi vloudila panika, když se natáhla po látce na mém krku.</p> <p>Sklonila ruku a dokonalá tvář se jí stáhla zlostí. „Nebuď pitomá, Rachel. Dovol, ať se ti podívám na krk.“</p> <p>Znovu se natáhla a já ucukla. „Ne!“ zaječela jsem. Před očima mi probleskl démonův obličej, zrcadlový obraz jejího. Nedokázala jsem s ním bojovat. Skoro mě zabil. Znovu mě ovládla hrůza a já našla sílu se posadit. Bolest v mém krku jako by křičela po uvolnění, po návratu směsice bolesti a slasti, kterou nabízely upíří sliny. Šokovalo mě to a vyděsilo. Ivyiny zorničky se roztáhly, až jí úplně zčernaly oči.</p> <p>Nick se postavil mezi nás. Byl celý upatlaný od zasychající krve a páchl starým strachem. „Dej si zpátečku, Tamwoodová,“ pohrozil. „Nedotkneš se jí, dokud se nezbavíš aury.“</p> <p>„Klídek, krysáku,“ okřikla ho Ivy. „Nepoužila jsem auru, prostě zuřím. A teď bych Rachel nekousla, i kdyby o to žebrala. Smrdí infekcí.“</p> <p>Tohle jsem zrovna vědět nechtěla. Ale do očí se jí vrátila obvyklá hnědá barva a já z ní cítila nejen zlost, ale také potřebu pochopení. Provinile jsem zrudla, Ivy mě ke stěně nepřitiskla a nekousla mě. Ivy se mi neposmívala a nezaryla do mě zuby. Ivy se mi nepřisála ke krku a nesténala slastí, zatímco já se vzpírala. Zatraceně. Nebyla to ona!</p> <p>Ale Nick stál i nadále mezi námi. „V pořádku, Nicku,“ řekla jsem rozechvěle. Věděl, proč mám takový strach. „Je to v pořádku.“ Podívala jsem se na Ivy. „Omlouvám se. Prosím, mohla by ses na to podívat?“</p> <p>Ivy se okamžitě uvolnila. Když Nick ustoupil, s krátkým gestem zadostiučinění se přesunula blíž. Vypustila jsem dech, který jsem doposud zadržovala, a ona se něžně dotkla promočené látky. „Dobrá,“ varovala Ivy. „Tohle možná trochu zatahá.“</p> <p>„Au!“ vyjekla jsem, když látku zvedla. Kousla jsem se do rtu, abych už nevydala ani zvuk. Ivy odložila zakrvácený kus hadru na stolek vedle sebe. Stáhl se mi žaludek. Látka zčernala krví a mohla bych přísahat, že na ní uvízly kousíčky masa. Zachvěla jsem se, když se mého krku dotkl studený vzduch. Cítila jsem, jak mi po kůži pomalu stéká krev.</p> <p>Ivy si všimla mého výrazu. „Mohl bys to odsud odnést?“ zamumlala. Nick hadr sebral a zmizel s ním.</p> <p>Ivyina tvář se vyprázdnila. Přes rameno mi přehodila ručník, aby zachytila stružku krve. Upřela jsem pohled na černou televizi, zatímco ona namočila žínku v míse a vyždímala ji. Něžně začala otírat okraj rány a postupně se přesouvala do středu. Přesto jsem nedokázala potlačit občasné škubnutí. Začalo mi černat před očima.</p> <p>„Rachel?“ Její hlas byl tichý a já po ní střelila pohledem. Obávala jsem se toho, co najdu v jejím obličeji. Tvářila se však opatrně neutrálně, když očima i prsty zkoumala kousnutí. „Co se stalo?“ zeptala se. „Nick říkal něco o démonovi, ale tohle vypadá jako…“</p> <p>„Jako upíří kousnutí,“ dokončila jsem jemně. „Vzal na sebe podobu upíra a tohle mi provedl.“ Roztřeseně jsem se nadechla. „Vypadal jako ty, Ivy. Omlouvám se, pokud budu nějaký čas reagovat trochu bláznivě. Vím, že jsi to nebyla ty. Jen se mnou měj trochu strpení, dokud o tom nepřesvědčím i své podvědomí, dobře?“</p> <p>Pohlédla jsem jí do očí a obě nás zachvátil strach, když pochopila. Podle všeho to vypadalo, jako by mě napadl upír. Dostala jsem se do klubu, kterému se Ivy snažila vyhýbat. Teď jsme k němu patřily obě. Vzpomněla jsem si na to, co říkal Nick, že Ivy plánuje udělat ze mě svého lidského prostředníka. Nevěděla jsem, čemu věřit.</p> <p>„Rachel, já…“</p> <p>„Později,“ řekla jsem, protože se vrátil Nick. Bylo mi zle a pokoj mi znovu šednul před očima. Doprovázely ho Matalina a dvě její děti, které s sebou vlekly maličkou brašnu. Nick si klekl u mojí hlavy. Matalina zůstala na chvíli viset uprostřed místnosti. Zhodnotila krátce situaci, pak si vzala od dětí brašnu a popohnala je k oknu. „Huš, huš,“ zašeptala. „Vraťte se domů. Vím, co jsem říkala, ale změnila jsem názor.“ V jejích protestech zazníval podtón hrůzného uchvácení a mě napadlo, jak zle asi vypadám.</p> <p>„Rachel?“ Matalina se snesla dolů a chvíli poletovala sem a tam, dokud se nedostala do mého zorného pole. V pokoji se rozhostilo děsivé ticho a já se otřásla. Matalina je tak pěkná a maličká. Nedivila jsem se, že by pro ni Jenks udělal cokoli. „Snažte se nehýbat, drahá,“ řekla.</p> <p>Od okna se ozvalo tiché zabzučení a Matalina zmizela. „Jenksi,“ oddychla si skřítka. „Kde jsi byl?“</p> <p>„Já?“ Slétl mi do zorného pole. „Jak jste se sem dostali přede mnou?“</p> <p>„Svezli jsme se přímou linkou,“ opáčil Nick uštěpačně.</p> <p>Jenks vypadal vyčerpaně a hrbil ramena. Zkroutila jsem rty do slabého úsměvu. „Jsi příliš vyčerpaný na malou párty?“ vydechla jsem a on se přiblížil natolik, až jsem musela zamžourat.</p> <p>„Ivy, musíš něco udělat,“ řekl a ve vytřeštěných očích měl ustaraný pohled. „Poprášil jsem jí rány, abych zpomalil krvácení, ale ještě nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by byl tak bílý a pořád žil.“</p> <p>„Dělám něco,“ zavrčela. „Jdi mi z cesty.“</p> <p>Ucítila jsem závan vzduchu, jak se nade mnou Matalina s Ivy sklonily. Skutečnost, že můj rozsápaný krk zkoumají skřítka a upírka, mě uklidnila. Infekce očividně kazila apetýt, takže bych měla být v bezpečí. Ivy bude vědět, jestli mě rána ohrožuje na životě, nebo ne. <emphasis>A Nick, </emphasis>pomyslela jsem si a pocítila slabé nutkání zachichotat se. <emphasis>Nick mě zachrání, kdyby se Ivy přestala ovládat.</emphasis></p> <p>Ivy se dotkla mého krku a já vyjekla. Ucukla a Matalina vzlétla. „Rachel,“ řekla Ivy ustaraně. „S tímhle nic nezmůžu. Skřítkovský prášek tě udrží pohromadě jen dočasně. Potřebuješ zašít. Musíme tě odvézt na pohotovost.“</p> <p>„Do nemocnice ne,“ řekla jsem a vzdychla. Přestala jsem se třást a bylo mi divně. „Agenti, které tam odvezou, se odtamtud nedostanou živí.“ Poddala jsem se touze zachichotat se.</p> <p>„Raději zemřeš na mém gauči?“ řekla Ivy a Nick za ní začal pochodovat sem a tam.</p> <p>„Co je s ní?“ zašeptal Jenks hlasitě.</p> <p>Ivy vstala, založila si paže na hrudi a tvářila se přísně a naštvaně. Naštvaný upír. Jo, bylo to tak směšné, že jsem se znovu rozesmála.</p> <p>„Může za to ztráta krve,“ řekla Ivy netrpělivě. „Chvíli se bude chovat normálně, pak zase iracionálně, dokud se její stav nestabilizuje nebo neomdlí. Tuhle část nenávidím.“</p> <p>Zvedla jsem ruku ke krku a Nick mi ji položil zpátky na přikrývku.</p> <p>„Tohle ošetřit nedokážu, Rachel!“ zvolala Ivy bezmocně. „Zranění je příliš vážné.“</p> <p>„Nějak si poradím,“ řekla jsem pevně. „Jsem přece čarodějka.“ Naklonila jsem se, abych se svalila z gauče a vstala. Musela jsem do kuchyně. Uvařit večeři. Musím uvařit večeři pro Ivy.</p> <p>„Rachel!“ vykřikl Nick a pokusil se mě zachytit. Ivy se vrhla vpřed a vtlačila mě zpátky do polštářů. Cítila jsem, jak blednu. Místnost se se mnou točila. Vytřeštěně jsem zírala na strop a snažila se neomdlít. Když omdlím, Ivy mě odveze na pohotovost.</p> <p>Matalina mi vlétla do zorného pole. „Anděl,“ zašeptala jsem. „Krásný anděl.“</p> <p>„Ivy!“ zakřičel Jenks vyděšeně. „Začíná blouznit.“</p> <p>Andělská skřítka se usmála, jako by mi žehnala. „Někdo by měl zajít pro Keasleyho,“ řekla.</p> <p>„Pro toho starého troubu… hm… čaroděje, který bydlí přes ulici?“ řekl Jenks.</p> <p>Matalina kývla. „Pověz mu, že Rachel potřebuje lékařskou pomoc.“</p> <p>Také Ivy se tvářila zmateně. „Myslíte, že něco zmůže?“ zeptala se a v hlase měla střípek strachu. Ivy se o mě bála. Možná bych se měla sama o sebe taky bát.</p> <p>Matalina se začervenala. „Před pár dny… zeptal se, jestli by si mohl v naší zahradě něco uříznout. Neviděla jsem důvod, proč odmítnout.“ Pěkná skřítka si otírala dlaně o šaty a sklápěla oči. „Hledal byliny se silným léčivým účinkem. Řebříček, sporýš a podobně. Napadlo mě, že možná ví, jak je použít.“</p> <p>„Ženská…“ řekl Jenks varovně.</p> <p>„Nehnula jsem se od něj ani na krok,“ řekla a v očích se jí objevil vzdorný pohled. „Dotkl se jen toho, k čemu dostal svolení. Choval se velmi zdvořile. Poptal se na naše zdraví.“</p> <p>„Matalino, není to naše zahrada,“ řekl Jenks a andílek se rozzlobil.</p> <p>„Když pro něj nezaletíš ty, udělám to sama,“ prohlásila ostře a vystřelila z okna. Mrkla jsem a dál hleděla na místo, kde ještě před chvílí byla.</p> <p>„Matalino!“ zakřičel za ní Jenks. „Neodvažuj se jen tak odletět. Není to naše zahrada. Nemůžeš se chovat, jako by byla.“ Objevil se v mém zorném poli. „Omlouvám se,“ řekl. Byl zjevně zahanbený a rozzlobený. „Už to znovu neudělá.“ Tvář mu ztvrdla a rozlétl se za ní. „Matalino!“</p> <p>„To je v pořádku,“ zašeptala jsem, i když už tu ani jeden z nich nebyl. „Říkám, že je to v pořádku. Anděl může pozvat do zahrady, koho bude chtít.“ Zavřela jsem oči. Nick mi položil ruku na hlavu a já se usmála. „Ahoj, Nicku,“ řekla jsem tiše a znovu otevřela oči. „Ty jsi pořád tady?“</p> <p>„Ano, jsem.“</p> <p>„Dobře,“ řekla jsem. „Protože až vstanu, políbím tě.“</p> <p>Nick mi sundal ruku z hlavy a o krok ucouvl.</p> <p>Ivy se zašklebila. „Tuhle část nenávidím,“ zamumlala. „Nenávidím. Nenávidím.“</p> <p>Znovu jsem se pokusila dotknout krku a Nick mi vrátil ruku na přikrývku. Kohoutek opět kapal: kap, kap, kap. Pokoj se začal otáčet kolem své osy a já fascinovaně přihlížela. Bylo to tak legrační, že jsem se pokusila zasmát.</p> <p>„Pokud se chechtá, bude v pořádku,“ prohlásila Ivy, ale znělo to poněkud nejistě. „Nechceš se osprchovat?“</p> <p>„To je v pořádku,“ řekl. „Počkám, dokud si nebudu jistý.“</p> <p>Ivy po tři zabušení srdce mlčela. „Nicku,“ řekla a hlas jí zastřelo varování. „Rachel páchne infekcí. Ty páchneš krví a strachem. Jdi si dát sprchu.“</p> <p>„Ach.“ Dlouze zaváhal. „Promiň.“</p> <p>Začal couvat ke dveřím a já se usmála. „Jdi se umýt, Nicky,“ řekla jsem. „Ať Ivy hrůzostrašně nezčerná. Nemusíš spěchat. Na umyvadle je mýdlo a…“ zaváhala jsem a snažila si vzpomenout, o čem jsem mluvila. „…a ručníky jsou na sušičce,“ dokončila jsem. Byla jsem na sebe pyšná.</p> <p>Dotkl se mého ramene a pohledem zalétl k Ivy. „Měla bys být v pořádku.“</p> <p>Ivy si založila paže na hrudi a netrpělivě čekala, až odejde. Slyšela jsem, jak ve sprše začala téct voda. Najednou jsem byla stokrát žíznivější. Vzdáleně jsem cítila, jak mi tepe v paži a v žebrech. Krk a rameno mě bolely. Otočila jsem se a uchváceně se zadívala na závěs vlající ve větru.</p> <p>Hlasité zadunění vpředu v kostele přitáhlo moji pozornost zpět k tmavé chodbě. „Haló?“ ozval se v dálce Keasleyho hlas. „Slečno Morganová? Matalina říkala, že můžu dovnitř.“</p> <p>Ivy našpulila rty. „Zůstaň tady,“ řekla a sklonila se nade mnou, takže jsem na ni musela pohlédnout. „Nevstávej, dokud se nevrátím, rozumíš? Rachel? Slyšíš mě?<emphasis> Zůstaň ležet.</emphasis>“</p> <p>„Jasně.“ Zadívala jsem se za ni na závěs. Když jsem přimhouřila oči, šedá se proměnila v černou. „Zůstanu tady.“</p> <p>Naposledy se na mě podívala, sebrala ze stolu časopisy a odešla. Upoutalo mě zurčení vody ve sprše. Olízla jsem si rty a přemýšlela, jestli dosáhnu na dřez v kuchyni, když se budu opravdu silně soustředit.27</p> <p><image xlink:href="#_22.jpg" />V chodbě se ozvalo šustění papírového sáčku a já zvedla hlavu z opěrky. Tentokrát se pokoj ani nepohnul a mně se zdálo, jako by se ze mě zvedla mlha. Dovnitř vstoupil sehnutý Keasley, těsně za ním Ivy. „Fajn,“ zašeptala jsem bez dechu. „Společnost.“</p> <p>Ivy se protlačila okolo Keasleyho a posadila se na kraj křesla, které stálo nejblíže. „Vypadáš líp,“ řekla. „Jsi zpátky, nebo ještě pořád kdovíkde?“</p> <p>„Cože?“</p> <p>Zavrtěla hlavou a já se unaveně usmála na Keasleyho. „Omlouvám se, že vám nemůžu nabídnout čokoládu.“</p> <p>„Slečno Morganová.“ Upřel pohled na můj odhalený krk. „Dostala jste se do sporu se spolubydlící?“ řekl suše a přejel si rukou po krátce zastřižených kudrnách.</p> <p>„Ne,“ řekla jsem rychle, když Ivy ztuhla.</p> <p>Povytáhl nevěřícně obočí a odložil papírový pytlík na konferenční stolek. „Matalina neřekla, co budu potřebovat, a tak jsem si vzal trošku ode všeho.“ Zamžoural na stolní lampu. „Nemáte tu něco silnějšího?“</p> <p>„Mám ještě fluorescenční lampičku na klips.“ Ivy vklouzla do chodby, pak zaváhala. „Nedovolte jí, aby se pohnula, jinak začne zase plácat nesmysly.“</p> <p>Otevřela jsem ústa, abych něco řekla, ale zmizela a ve dveřích ji nahradili Matalina a Jenks. Vypadal popuzeně, ale Matalina zjevně ničeho nelitovala. Zdrželi se v koutě a mluvili tak rychle a hlásky měli tak vysoké, že jsem jim vůbec nerozuměla. Nakonec Jenks odlétl a tvářil se přitom, jako by toužil zamordovat hrachový lusk. Matalina si upravila splývavé bílé šaty, přilétla blíž a posadila se na opěrku vedle mojí hlavy.</p> <p>Keasley se posadil na konferenční stolek a unaveně si povzdychl. Třídenní strniště mu bělelo. Vypadal díky němu tak trochu jako tulák. Kolena kombinézy měl ušpiněná od vlhké hlíny a voněl přírodou. Tmavé ruce si při pečlivém drhnutí odřel. Z pytlíku vytáhl noviny a rozložil je na stole jako ubrus. „A kdo je to ve sprše? Vaše matka?“</p> <p>Odfrkla jsem si a v oteklém oku mi zaškubalo. „Jmenuje se Nick,“ řekla jsem, když se Ivy znovu objevila. „Je to přítel.“</p> <p>Ivy vydala neslušný zvuk, pak připnula lampičku na stínítko stolní lampy a rozsvítila ji. Škubla jsem sebou a zamžourala, jak mě zalily žár a světlo.</p> <p>„Nick je co?“ řekl Keasley, zahrabal v pytlíku a začal z něj vytahovat amulety, balíčky v alobalu a lahvičky, které pak rozkládal na noviny. „Upír?“</p> <p>„Ne, je člověk,“ řekla jsem a Keasley se nedůvěřivě zadíval na Ivy.</p> <p>Ivy si jeho pohledu nevšimla a přistoupila blíž. „Zranění na krku je nejvážnější. Ztratila nebezpečné množství krve…“</p> <p>„To vidím.“ Stařík se na Ivy tvrdě díval, dokud neustoupila. „Potřebuji další ručníky. A co kdybyste přinesla Rachel něco k pití? Musí si doplnit tekutiny.“</p> <p>„To vím,“ řekla Ivy, nejistě couvla, pak se otočila a vydala se do kuchyně. Ozvalo se cinkání skla a vítaný zvuk čehosi nalévaného. Matalina otevřela brašničku a mlčky porovnala své jehly s Keasleyho.</p> <p>„Něco teplého?“ dodal Keasley hlasitě a Ivy zabouchla dvířka ledničky. „Podíváme se na to,“ řekl a namířil světýlko na mě. On i Matalina dlouhou dobu mlčeli. Nakonec se Keasley narovnal a vydechl. „Možná napřed něco na utlumení bolesti,“ řekl tiše a sáhl po amuletu.</p> <p>Ve dveřích se objevila Ivy. „Odkud máte ty talismany?“ zeptala se podezřívavě.</p> <p>„Jen klid,“ řekl nepřítomně a pečlivě prohlédl každý z kroužků. „Koupil jsem je už před měsíci. Co kdybyste udělala něco užitečného a uvařila rendlík vody?“</p> <p>Zafuněla, otočila se a odpochodovala zpátky do kuchyně. Uslyšela jsem několik cvaknutí a zahučení, jak zapálila plynový sporák. Když plnila rendlík, pustila kohoutky naplno a z koupelny se ozvalo překvapené vyjeknutí.</p> <p>Stačil okamžik a Keasley se píchl do prstu a aktivoval talisman. Pak mi ho položil na krk, podíval se mi do očí, aby zjistil, jestli funguje, a obrátil pozornost zpátky k ráně. „Moc si toho vážím,“ řekla jsem, když mě zalila úleva a uvolnila se mi ramena. Spása.</p> <p>„Raději s děkováním počkejte, dokud neuvidíte účet,“ zamumlal Keasley. Byl to starý vtípek a já se zamračila. Usmál se a kůže okolo očí se mu zvrásnila. Znovu se usadil a sáhl na ránu. Bolest přemohla i čáry amuletu a já se ostře nadechla. „Pořád to bolí?“ zeptal se zbytečně.</p> <p>„Proč ji prostě neuspíte?“ zeptala se Ivy.</p> <p>Trhla jsem sebou. Zatraceně, neslyšela jsem ji přicházet. „Ne,“ řekla jsem ostře. Nechtěla jsem, aby je Ivy přesvědčila, že potřebuju odvézt na pohotovost.</p> <p>„Pak by to nebolelo,“ řekla. V kůži a hedvábí vypadala velmi dominantně. „Proč musíš všechno tak komplikovat?“</p> <p>„Nic nekomplikuju, prostě nechci uspat,“ namítla jsem. Zatmělo se mi před očima a já se soustředila na dýchání.</p> <p>„Dámy,“ zamumlal Keasley do napětí. „Souhlasím s tím, že kdybych Rachel uspal, bylo by všechno snadnější, hlavně pro ni, ale k ničemu ji nebudu nutit.“</p> <p>„Díky,“ řekla jsem apaticky.</p> <p>„Možná ještě pár hrnců s vodou, Ivy?“ požádal Keasley. „A ručníky?“</p> <p>Cinkla mikrovlnka a Ivy odspěchala. Uvažovala jsem, co ji tak namíchlo.</p> <p>Keasley aktivoval druhý amulet a položil ho vedle prvního. I ten působil proti bolesti. Schoulila jsem se úlevou a zavřela oči. Bleskurychle jsem je ale otevřela, když Ivy postavila na stůl hrnek s horkou čokoládou a vedle položila další růžové ručníky. Naštvaně se vrátila zpátky do kuchyně a začala mlátit dvířky skříněk.</p> <p>Pomalu jsem zpod přikrývky vytáhla paži, do které mě uhodil démon. Otok ustoupil a já si přestala dělat takové starosti. Paže nebyla zlomená. Zahýbala jsem prsty a Keasley mi do ruky strčil hrnek s horkou čokoládou. Příjemně hřál a čokoláda mi konejšivě sklouzla dolů hrdlem.</p> <p>Zatímco jsem srkala pití, Keasley mi obložil pravé rameno ručníky. Z pytlíku vytáhl láhev s tryskou a smyl z krku poslední krev, která vzápětí vsákla do ručníků. Se soustředěným výrazem se mi začal vrtat v ráně. „Au!“ vyjekla jsem a cukla sebou tak silně, až jsem málem vylila horkou čokoládu. „Musíte to dělat?“</p> <p>Keasley zabručel a přidal třetí amulet. „Lepší?“ zeptal se. Magie byla tak silná, až se mi rozmazalo vidění. Přemýšlela jsem, proč má tak silné talismany, potom jsem si vzpomněla, že trpí artritidou. Podobnou bolest dokázaly potlačit jen skutečně mocné čáry a já se cítila provinile, že plýtvá svojí medicínou na mě. Tentokrát jsem cítila jen tupý tlak, když do mě začal píchat a šťouchat, a kývla jsem. „Jak je to dlouho, co vás kousli?“ zeptal se.</p> <p>„Hm,“ zamumlala jsem a bojovala s ospalým pocitem, který ve mně amulet vyvolal. „Od západu slunce?“</p> <p>„Teď je kolik? Něco po deváté?“ řekl a pohlédl na hodiny na přehrávači CD. „Dobře. Můžeme vás zašít.“ Usadil se a tvářil se jako učitel, když vybídl Matalinu, ať se přiblíží. „Podívejte,“ řekl skřítce. „Kůže je spíše rozříznutá než rozervaná. Je snazší sešít kousnutí upíra než dlaka. Nejenže je čistší, ale není třeba protijedu.“</p> <p>Matalina přilétla blíž. „Podobné rány způsobují i oštěpy z trnů, ale já ještě nenašla nic, co by udrželo svaly pohromadě, dokud se nezacelí.“</p> <p>Zbledla jsem a lokla si horké čokolády. Přála jsem si, aby o mně přestali mluvit, jako bych byla vědecký experiment nebo kus masa na grilu.</p> <p>„Já používám stejné rozpustné stehy jako veterináři,“ řekl Keasley.</p> <p>„Veterináři?“ zopakovala jsem zaskočeně.</p> <p>„Zvířecí kliniky nikdo nekontroluje,“ řekl nepřítomně. „Slyšel jsem, že pro skřítky a víly je dost silné žilkování bobkového listu. Ale na křídlové svaly bych nepoužil nic jiného než střívko. Chcete ho trochu?“ Hrábl do pytlíku, vytáhl několik menších obálek a položil je na stůl. „Berte to jako platbu za byliny.“</p> <p>Matalinina křídla zrůžověla. „Nebyly to moje byliny.“</p> <p>„Ano, byly,“ přerušila jsem ji. „Srazili mi padesátku z nájmu za to, že se budu starat o zahradu. To znamená, že je moje. Ale pečujete o ni vy. Řekla bych, že je tím pádem vaše.“</p> <p>Keasley zvedl oči od rány. Matalina jen šokovaně zírala.</p> <p>„Považujte ji za Jenksův příjem,“ dodala jsem. „Tedy pokud přijme zahradu jako plat.“</p> <p>Na chvíli se rozhostilo ticho. „Myslím, že by se mu to líbilo,“ zašeptala Matalina. Schovala malé obálky do brašničky. Poté odlétla k oknu a zase se vrátila. Očividně byla rozčilená. Moje nabídka ji úplně popletla. Napadlo mě, jestli jsem neudělala něco špatně. Pohlédla jsem na Keasleyho věci rozložené na novinách.</p> <p>„Jste doktor?“ zeptala jsem se a bouchla prázdným hrnkem o stůl. Nesmím ho zapomenout požádat o recept na talisman proti bolesti. Nic jsem necítila − nikde.</p> <p>„Ne.“ Zmuchlal promočené, zakrvácené ručníky a hodil je na podlahu.</p> <p>„Tak odkud to všechno máte?“ vyzvídala jsem.</p> <p>„Nemám rád nemocnice,“ řekl úsečně. „Matalino? Co kdybych já zašil ránu uvnitř a vy pak sešila kůži? Jsem si jistý, že vaše stehy jsou rovnější než ty mé.“ Smutně se usmál. „Vsadím se, že Rachel by dala přednost malé jizvě.“</p> <p>„Pomáhá, když jste jen pár centimetrů od rány,“ řekla Matalina. Žádost ji zjevně potěšila.</p> <p>Keasley mi potřel krk chladivým gelem. Když si vzal nůžky a pustil se do stříhání roztřepených okrajů, obrátila jsem pohled ke stropu. Spokojeně zamručel a vybral jehlu a nit. Ucítila jsem na krku tlak a škubnutí a zhluboka se nadechla. Zalétla jsem očima k Ivy, která vešla a naklonila se tak blízko, že málem zastínila Keasleymu světlo.</p> <p>„A co tohle?“ řekla a ukázala. „Neměl byste zašít napřed tohle? Nejvíc to krvácí.“</p> <p>„Ne,“ řekl a udělal další steh. „Co kdybyste uvařila další hrnec vody?“</p> <p>„Čtyři hrnce?“ zeptala se.</p> <p>„Kdybyste mohla,“ protáhl. Keasley šil, já počítala škubání a oči upírala na hodiny. Čokoláda mi nesedla tak dobře, jak jsem doufala. Stehy jsem naposledy potřebovala, když se moje bývalá nejlepší přítelkyně schovala v mojí školní skříňce a předstírala, že je liškodlak. Na konci dne nás obě vyloučili.</p> <p>Ivy zaváhala, pak sebrala mokré ručníky a odnesla je do kuchyně. Pustila vodu a ze sprchy se ozval další výkřik a tupá rána. „Mohla bys toho nechat!“ zařval podrážděný hlas a já se musela uculit. Zakrátko byla Ivy zpátky a znovu nakukovala Keasleymu přes rameno.</p> <p>„Ten steh nevypadá dost pevně,“ namítla.</p> <p>Keasley svraštil vrásčité čelo a já se neklidně zavrtěla. Měla jsem Keasleyho ráda a Ivy byla osinou v zadnici. „Ivy,“ zamumlal. „Co kdybyste zkontrolovala perimetr?“</p> <p>„Jenks je venku. Jsme v bezpečí.“</p> <p>Keasley zatnul zuby a na čelisti se mu objevily záhyby kůže. Pomalu utáhl zelenou nit a dál upíral oči na ránu. „Možná potřebuje pomoc,“ řekl.</p> <p>Ivy se narovnala, založila si paže na hrudi a oči jí zčernaly. „O tom vážně pochybuji.“</p> <p>Znovu se sklonila, nahnula se Keasleymu do světla a Matalinina křídla se proměnila v rozmazanou šmouhu.</p> <p>„Jděte pryč,“ řekl Keasley. „Jenom otravujete.“</p> <p>Ivy ucouvla a otevřela šokovaně ústa. Vykulila na mě oči a já se omluvně usmála. Ztuhla a otočila se na podpatku. Hlasitě oddupala chodbou do sanktuária. Škubla jsem sebou, když kostelem otřáslo prásknutí vstupních dveří.</p> <p>„Promiňte,“ řekla jsem, protože jsem cítila, že by se měl někdo omluvit.</p> <p>Keasley si protáhl bolavá záda. „Dělá si o vás starosti a neví, jak to dát najevo, aniž by vás kousla. Anebo se jí nelíbí, že nemá vše pod kontrolou.“</p> <p>„To není sama,“ řekla jsem. „Začínám mít pocit, že jsem k ničemu.“</p> <p>„K ničemu?“ vydechl. „Jak jste na to přišla?“</p> <p>„Podívejte se na mě,“ řekla jsem ostře. „Je ze mě troska. Ztratila jsem tolik krve, že se nedokážu postavit. Od chvíle, kdy jsem odešla z IBA, jsem sama nic nezvládla, jenom jsem se nechala chytit Trentem, který ze mě udělal krmení pro krysy.“ Už jsem se necítila jako agentka. <emphasis>Táta by byl tak zklamaný, </emphasis>pomyslela jsem si. Měla jsem zůstat v bezpečí a raději se unudit k smrti.</p> <p>„Žijete,“ namítl Keasley. „To není tak lehké, když vám po krku jde IBA.“ Nasměroval mi lampičku rovnou do obličeje. Zavřela jsem oči a cukla sebou, když mi něčím vlhkým utřel oteklé víčko. Matalina převzala práci na krku a její droboučké stehy jsem skoro nevnímala. Ignorovala nás s praktickým sebeovládáním profesionální matky.</p> <p>„Kdyby nebylo Nicka, bylo by už dvakrát po mně,“ řekla jsem a zadívala se ke sprše.</p> <p>Keasley posvítil lampičkou na mé ucho. Trhla jsem sebou, když po něm přejel měkkým čtverečkem vlhké bavlny. Zčernal krví. „Nakonec byste Kalamackovi utekla,“ řekl. „Místo toho jste využila šance a osvobodila i Nicka. Nechápu, kde jste selhala.“</p> <p>Zamžourala jsem na něj neoteklým okem. „Odkud víte o krysích zápasech?“</p> <p>„Jenks mi o nich pověděl cestou sem.“</p> <p>Upokojilo mě to, ale škubla jsem sebou, když mi Keasley potřel roztržené ucho odporně páchnoucí tekutinou. I navzdory třem amuletům proti bolesti mi v něm tupě bušilo. „S tímhle už nic víc nezmůžu,“ řekl. „Promiňte.“</p> <p>Na ucho jsem skoro zapomněla. Matalina vzlétla a pohlédla na Keasleyho, pak na mě. „Hotovo,“ prohlásila tenoučkým hláskem. „Pokud už to dál zvládnete sám, ráda bych, hm…“ V očích měla kouzelně dychtivý pohled. Anděl s dobrými zprávami. „Ráda bych pověděla Jenksovi o vašem návrhu na pronájem zahrady.“</p> <p>Keasley kývl. „Jen jděte,“ řekl. „Prakticky už zbývá jen zápěstí.“</p> <p>„Díky, Matalino,“ poděkovala jsem. „Nic jsem necítila.“</p> <p>„Není zač.“ Malinká skřítka odlétla k oknu, vzápětí se ale vrátila. „Děkuji,“ zašeptala, pak zmizela v tmavé zahradě.</p> <p>V obýváku jsme zůstali jen já a Keasley. Bylo tu takové ticho, že jsem slyšela, jak na hrncích s vodou v kuchyni nadskakují poklice. Keasley vzal do ruky nůžky a odstřihl prosáklou bavlnu na zápěstí. Odpadla a mně se obrátil žaludek. Zápěstí mi sice zůstalo, ale nic nebylo na svém místě. Není divu, že Jenksův prášek nedokázal zastavit krvácení. Bílé maso se srazilo do chuchvalců a malé krátery se plnily krví. Pokud takhle vypadalo zápěstí, jak na tom byl krk? Zavřela jsem oči a soustředila se na dýchání. Omdlím. Vím to.</p> <p>„Našla jste si mocného spojence,“ řekl tiše.</p> <p>„Matalinu?“ Zadržela jsem dech, abych nezačala hyperventilovat. „Nechápu, proč by měla být na mojí straně,“ řekla jsem a vydechla. „Neustále ohrožuju jak jejího manžela, tak celou její rodinu.“</p> <p>„Hm.“ Položil si Ivyinu mísu s vodou do klína a něžně mi v ní namočil zápěstí. Zasyčela jsem, když voda zapálila, ihned jsem se ale uvolnila, protože amulety otupily bolest. Zašťoural se v ráně a já vyjekla a pokusila se mu vyškubnout. „Chcete radu?“ zeptal se.</p> <p>„Ne.“</p> <p>„Dobře. Stejně si ji poslechněte. Zdá se mi, že jste tady vůdce. Přijměte tu roli. Ale vězte, že nic není zadarmo. Lidé pro vás budou dělat věci. Nebuďte sobecká. Přijměte pomoc.“</p> <p>„Vděčím Nickovi a Jenksovi za život,“ řekla jsem a nenáviděla to. „Co je na tom tak báječného?“</p> <p>„To není pravda. Díky vám už Nick nebude muset bojovat s krysami o přežití a předpokládaná délka Jenksova života se téměř zdvojnásobila.“</p> <p>Trhla jsem rukou a tentokrát mě pustil. „Jak jste dospěl k tomuhle?“ řekla jsem podezřívavě.</p> <p>Keasley odložil mísu s hlasitým břinknutím na stůl. Vložil mi pod zápěstí růžový ručník a já se přinutila na ránu pohlédnout. Už nevypadala tak strašně. Pomalu vytékající krev schovávala poškození, stékala po vlhké kůži a vsakovala do ručníku.</p> <p>„Udělala jste z Jenkse partnera,“ řekl, roztrhl obal s gázou a osušil ránu. „Už nemá jen práci, nýbrž i zahradu. Dneska večer jste jasně řekla, že dokud ji bude chtít, bude jeho. Ještě jsem neslyšel, že by někdo pronajal pozemek skřítkovi, ale vsadil bych se, že kdyby se ho o ni nějaký klan rozhodl připravit, mohl by se soudit u lidského nebo inderlandského soudu a vyhrál by. Postarala jste se o to, že <emphasis>všechny </emphasis>jeho děti budou mít až do dospělosti kde žít, nejen jeho prvorozený. Myslím, že to mu stojí za jedno odpoledne strávené hrou na schovávanou v místnosti plné hlupáků.“</p> <p>Sledovala jsem, jak do jehly navléká nit, pak jsem se přinutila obrátit pohled ke stropu. Znovu jsem cítila pomalé škubání a štípání. Všichni věděli, že skřítci a víly spolu bojují o každičký kousek dobré země, ale netušila jsem, že z podobně závažných důvodů. Vzpomněla jsem si na to, co říkal Jenks, že riskoval smrt včelím bodnutím kvůli ubohým květináčům. A teď má celou zahradu. Není divu, že Matalina přistupovala k útoku víl tak věcně.</p> <p>Keasley zapadl do rytmu, udělal dva stehy a otřel ránu. Nechtěla přestat krvácet. Odmítala jsem na ni pohlédnout, proto jsem bloudila očima po šedém obývacím pokoji, až mi pohled padl na prázdný konec stolu, kde dříve ležely Ivyiny časopisy. Tvrdě jsem polkla, protože mě zmáhala nevolnost. „Keasley, vy tu žijete už dlouho, že?“ zajímala jsem se. „Kdy se přistěhovala Ivy?“</p> <p>Vzhlédl od šití. Tmavou vrásčitou tvář měl nečitelnou. „Ve stejný den jako vy. Daly jste výpověď společně, ne?“</p> <p>Zarazila jsem se, než jsem mohla přitakat. „Dokážu pochopit, proč kvůli mně riskuje Jenks, ale…“ zadívala jsem se do chodby. „Co z toho má Ivy?“ zašeptala jsem.</p> <p>Keasley se znechuceně zadíval na můj krk. „Není to očividné? Vy jí dovolíte, aby pila vaši krev, a ona vás ochrání před IBA.“</p> <p>Pobouřeně jsem otevřela ústa. „Už jsem vám řekla, že Ivy tohle neudělala!“ vykřikla jsem a srdce mi bušilo, jak jsem se snažila zvýšit hlas. „Byl to démon!“</p> <p>Nevypadal tak překvapeně, jak jsem očekávala. Zíral na mě a čekal, až budu pokračovat. „Odešla jsem z kostela, abych sehnala jistý recept na lektvar,“ řekla jsem tiše. „IBA na mě poštvala démona. Proměnil se v upíra, aby mě zabil. Udělal by to, kdyby ho Nick neuvěznil v kruhu.“ Vyčerpaně jsem se schoulila. Srdce mi hlasitě tlouklo. Byla jsem příliš slabá, než abych se zlobila.</p> <p>„IBA?“ Keasley odstřihl jehlu a pohlédl na mě zpod svraštělého obočí. „Jste si jistá, že to byl démon? IBA nepoužívá démony.“</p> <p>„Teď už jo,“ prohlásila jsem kysele. Pohlédla jsem na zápěstí a rychle se odvrátila. Pořád krvácelo a krev pomalu vytékala mezi zelenými stehy. Zvedla jsem ruku a ujistila se, že aspoň rána na krku už nekrvácí. „Znal celé moje jméno, Keasley. Mé prostřední jméno není ani na rodném listě. Odkud ho zná IBA?“</p> <p>Keasley se tvářil ustaraně, když mi osušoval zápěstí. „No, pokud to byl démon, nebudete si asi muset dělat starosti kvůli zbytkovému poutu s upírem.“</p> <p>„Malé laskavosti,“ řekla jsem hořce.</p> <p>Znovu mě vzal za zápěstí a přitáhl si blíž lampičku. Vložil pod ně ručník, aby zachytil kapající krev. „Rachel?“ zamumlal.</p> <p>V mysli se mi rozezvučely poplašné zvony. Zatím mi vždycky říkal slečno Morganová. „Co?“</p> <p>„Ten démon. Uzavřela jste s ním nějakou dohodu?“</p> <p>Zadívala jsem se na zápěstí a přepadl mě strach. „Nick ano,“ řekla jsem rychle. „Souhlasil, že ho vypustí, když mě sem dostane živou. Vzal nás silovými čárami.“</p> <p>„Ach,“ řekl mdle a mě zamrazilo. Věděl něco, co já ne.</p> <p>„Ach co?“ obořila jsem se na něj. „Co se děje?“</p> <p>Pomalu se nadechl. „Tohle se samo od sebe nezahojí,“ řekl tiše a položil mi zápěstí do klína.</p> <p>„Cože?“ vyjekla jsem, držela se za ruku a horká čokoláda se mi převracela v žaludku. Voda ve sprše přestala téct a mě ovládla panika. Co mi to Nick provedl?</p> <p>Keasley otevřel léčivou náplast a přiložil mi jí k oku. „Démoni nedělají nic zadarmo,“ řekl. „Dlužíte mu laskavost.“</p> <p>„Já s ničím nesouhlasila!“ řekla jsem. „Byl to Nick! Říkala jsem Nickovi, aby ho nepouštěl!“</p> <p>„S Nickem to nemá nic společného,“ řekl Keasley, vzal mě za zhmožděnou paži a prohmatával ji, až jsem zasyčela. „Démon požaduje dodatečnou odměnu za to, že vás vzal silovými čárami. Ale máte na vybranou. Můžete za cestu zaplatit tím, že vám zápěstí bude po zbytek života krvácet, nebo démonovi slíbíte, že mu budete dlužit laskavost, a rána se zahojí. Já bych navrhoval to první.“</p> <p>Zhroutila jsem se na polštáře. „Nádhera.“ Prostě bezvadné. Říkala jsem Nickovi, že je to špatný nápad.</p> <p>Keasley si přitáhl zápěstí blíž a začal ho ovazovat. Obvaz vzápětí nasákl krví. „Nedovolte, aby vás přesvědčil o tom, že nemáte na vybranou,“ řekl, když vypotřeboval celý balíček obvazu a zalepil konec bílou páskou. „Můžete smlouvat, až se na něčem shodnete. Třeba celé roky. Démoni vám dají vždy na vybranou. A jsou trpěliví.“</p> <p>„To je mi pěkný výběr!“ vyštěkla jsem. „Musím mu slíbit laskavost, nebo budu po celý zbytek života krvácet, jako bych měla stigmata?“</p> <p>Pokrčil rameny, naskládal jehly, nitě a nůžky na noviny a zabalil je. „Na to, že to bylo vaše první setkání s démonem, jste si, myslím, vedla docela dobře.“</p> <p>„První setkání!“ vykřikla jsem a zadýchaně klesla na záda. <emphasis>První? Jako by mělo být nějaké druhé. </emphasis>„Odkud to všechno víte?“ zašeptala jsem.</p> <p>Nacpal noviny do papírového pytlíku a sroloval horní okraj. „Když žijete dost dlouho, dozvíte se pár věcí.“</p> <p>„Bezva.“ Vzhlédla jsem, když mi Keasley sundal z krku silný amulet proti bolesti. „Hej,“ namítla jsem, když jsem ihned ucítila tupé, bolestivé tepání. „Potřebuju to.“</p> <p>„Vystačíte si se dvěma.“ Vstal a schoval si moji spásu do kapsy. „Takhle se nebudete o nic pokoušet a neublížíte si. Nechte stehy na místě týden. Matalina vám řekne, až je budete moct vytáhnout. A mezitím v žádném případě neměňte podobu.“ Vytáhl trojcípý šátek a položil ho na konferenční stolek. „Noste ho,“ řekl prostě. „Paži máte zhmožděnou, ne zlomenou.“ Povytáhl bílé obočí. „Měla jste štěstí.“</p> <p>„Keasley, počkejte.“ Rychle jsem se nadechla a snažila se srovnat myšlenky. „Co pro vás mohu udělat? Ještě před hodinou jsem si myslela, že umírám.“</p> <p>„Před hodinou jste umírala.“ Zachechtal se a přešlápl. „Pro vás je důležité nikomu nic nedlužit, co?“ Zaváhal. „Závidím vám přátele. Jsem dost starý na to, abych se to nebál přiznat. Přátelé představují luxus, který už jsem si dlouho nedopřál. Když mi dovolíte, abych vám věřil, budeme vyrovnáni.“</p> <p>„Ale to nic není,“ protestovala jsem. „Potřebujete další rostliny ze zahrady? Nebo lektvar na proměnu v norka? Ještě pár dní vydrží a já jej už nebudu potřebovat.“</p> <p>„Na to bych nespoléhal,“ řekl a pohlédl do chodby, kde se ozvalo vrznutí dveří koupelny. „A být někým, komu mohu důvěřovat, může být drahé. Jednou bych vás mohl o něco požádat. Jste ochotná to riskovat?“</p> <p>„Samozřejmě,“ řekla jsem a přemýšlela, před čím může stařík jako Keasley utíkat. Nemůže to být horší, než čemu čelím já. Bouchly dveře do sanktuária a já se napřímila. Ivy přestala trucovat a Nick je venku ze sprchy. Každým okamžikem se do sebe pustí a já byla příliš unavená, než abych si hrála na rozhodčího. Oknem prosvištěl dovnitř Jenks a já zavřela oči, abych sebrala sílu. Všichni tři najednou by mohli být moje smrt.</p> <p>Keasley sevřel pytlík v ruce a pohnul se, jako by se chystal odejít. „Prosím, neodcházejte ještě,“ žadonila jsem. „Nick by mohl potřebovat vaši pomoc. Má ošklivou ránu na hlavě.“</p> <p>„Rache,“ řekl Jenks a létal v kruzích okolo Keasleyho, aby ho pozdravil. „Co jsi, k čertu, řekla Matalině? Poletuje zahradou, jako by šňupala síru, a směje se a brečí zároveň. Nemůžu z té ženské dostat kloudné slovo.“ S trhnutím se zastavil, zůstal viset ve vzduchu a poslouchal.</p> <p>„No bezva,“ zabručel. „Už jsou zase v sobě.“</p> <p>S Keasleym jsme si vyměnili unavené pohledy, když mumlavý rozhovor v chodbě dospěl k prudkému, ale tichému konci. Ivy vešla do pokoje a tvářila se spokojeně. Nick ji rychle následoval. Jeho zamračení přešlo v úsměv, když spatřil, že sedím a je mi očividně líp. Převlékl se do nadměrného bílého bavlněného trička a pytlovitých džínů rovnou ze sušičky. Jeho šarmantní úsměv na mě nezapůsobil. Moje krvácející zápěstí bylo příliš skutečné.</p> <p>„Vy musíte být Keasley,“ řekl Nick a napřáhl ruku přes stůl, jako by se nic nedělo. „Já jsem Nick.“</p> <p>Keasley si odkašlal a potřásl mu rukou. „Rád vás poznávám,“ řekl a jeho slova byla v rozporu s káravým výrazem, který se mu usadil na starém obličeji. „Rachel chce, abych se podíval na vaše čelo.“</p> <p>„Jsem v pořádku. Ve sprše to přestalo krvácet.“</p> <p>„Opravdu.“ Stařík přimhouřil oči. „Rachelino zápěstí krvácí pořád.“</p> <p>Nickova tvář se vyprázdnila. Střelil po mně pohledem. Otevřel ústa a zase je zavřel. Zaškaredila jsem se na něj. Do pekla. Přesně věděl, co to znamená. „To… hm…“ zašeptal.</p> <p>„Co?“ pobídla ho Ivy. Jenks jí přistál na rameni, ale ona ho smetla.</p> <p>Nick si promnul bradu a nic neřekl. Budeme si muset promluvit… a to velmi brzy. Keasley mu strčil papírový pytlík do náruče. „Podržte to, zatímco já napustím Rachel vanu. Chci se ujistit, že se jí vrátí správná tělesná teplota.“</p> <p>Nick pokorně ucouvl. Ivy po nás vrhala podezřívavé pohledy. „Koupel,“ zajásala jsem, protože jsem nechtěla, aby zjistila, že je něco v nepořádku. Kdyby se dozvěděla, co se stalo, asi by Nicka zabila. „To zní úžasně.“ Shodila jsem ze sebe přikrývku a kabát a spustila jsem nohy na zem. Místnost okamžitě potemněla a já cítila, jak mi chladne obličej.</p> <p>„Pomalu,“ řekl Keasley a položil mi snědou ruku na rameno. „Počkejte, dokud nebude všechno připravené.“</p> <p>Zhluboka jsem se nadechla, ale odmítla jsem sklonit hlavu mezi kolena. Je to tak nedůstojné.</p> <p>Nick stál v koutě a v tváři byl celý zelený. „No,“ vykoktal. „Na koupel si budete muset počkat. Myslím, že jsem spotřeboval všechnu horkou vodu.“</p> <p>„Dobře,“ vydechla jsem, „přesně to jsem řekla, abys udělal.“ Uvnitř jsem ale zuřila.</p> <p>Keasley si odkašlal. „Proto jsem nechal uvařit tolik vody.“</p> <p>Ivy se zamračila. „Proč jste to neřekl rovnou?“ zabručela a vydala se pryč. „Udělám to.“</p> <p>„Dejte pozor, ať koupel není příliš horká,“ zavolal za ní Keasley.</p> <p>„Vím, co dělat při velké ztrátě krve,“ zaječela.</p> <p>„To asi ano, slečinko.“ Napřímil se a přinutil zaskočeného Nicka couvnout až ke stěně. „Povíte slečně Morganové všechno o ráně na zápěstí,“ řekl a vzal si zpátky pytlík.</p> <p>Nick kývl. Zdálo se, že ho malý, nevinně vypadající čaroděj překvapil.</p> <p>„Rache?“ řekl Jenks a přibzučel blíž. „Co máš se zápěstím?“</p> <p>„Nic.“</p> <p>„Co máš se zápěstím, Šťabajzno?“</p> <p>„Nic!“ Mávnutím jsem ho zahnala a zadýchala se přitom námahou.</p> <p>„Jenksi?“ zavolala Ivy hlasitě přes vzdálené šplouchání vody. „Přines mi ten černý váček z prádelníku. Chci ho dát Rachel do koupele.“</p> <p>„Ten, co smrdí po sporýši?“ odpověděl, vzlétl a zůstal viset nade mnou.</p> <p>„Prolézal jsi moje věci!“ obvinila ho a Jenks se ostýchavě zakřenil. „A hni sebou,“ dodala. „Čím dřív dostaneme Rachel do vany, tím dřív budeme moct vypadnout. Pokud je v pořádku, musíme dokončit její úkol.“</p> <p>Rázem jsem si vzpomněla na Trentovu zásilku. Pohlédla jsem na hodiny a vzdychla si. Pořád jsme měli dost času na to, abychom informovali FIK a dostali ho. Ale já se akce v žádném případě a v žádném ohledu nezúčastním.</p> <p>Nádhera.28</p> <p><image xlink:href="#_23.jpg" />B<emphasis>ubliny, </emphasis>pomyslela jsem si, <emphasis>by se měly prodávat jako lékařský stimul navozující pohodu. </emphasis>Povzdychla jsem si a zvedla se, než jsem si mohla namočit krk. Amulety a teplá voda otupily bolest, takže modřiny už jen tlumeně tepaly. Dokonce i zápěstí, které jsem si opírala o okraj vany, abych ho udržela suché, mě moc nebolelo. Přes stěnu jsem slabě slyšela, jak Nick mluví po telefonu s matkou, říká jí, že poslední tři měsíce měl v práci příšerný shon, a omlouvá se za to, že jí nezavolal. Jinak panovalo v kostele ticho. Jenks a Ivy odešli. „Dělají moji práci,“ zašeptala jsem a moje spokojená nálada zkysla.</p> <p>„Co prosím, slečno Rachel?“ pípla Matalina. Malinká skřítka seděla na věšáku na ručníky a ve splývavých bílých hedvábných šatech vypadala jako anděl. Vyšívala květy svídy na nádherný šál pro nejstarší dceru. Dělala mi společnost už od chvíle, kdy jsem se naložila do vany. Měla dohlédnout na to, abych neomdlela a neutopila se.</p> <p>„Nic.“ Pracně jsem zvedla zhmožděnou paži a přitáhla si blíž kopeček bublin. Voda chladla a kručelo mi v břiše. Ivyina koupelna mi strašidelným způsobem připomínala koupelnu mé matky, a to díky malinkým mýdélkům ve tvaru mušlí a krajkovým záclonám na oknech s barevným sklem. Na komodě stála váza s fialkami a mě překvapilo, že se upírka zajímá o podobné věci. Vana byla černá a příjemně kontrastovala s pastelovými stěnami a tapetou s poupátky.</p> <p>Matalina odložila vyšívání, slétla dolů a zůstala viset nad černým porcelánem. „Nevadí, že si takhle namáčíte amulety?“</p> <p>Pohlédla jsem dolů na amulety proti bolesti, které mi visely na krku. Napadlo mě, že vypadám jako opilá prostitutka na karnevalu. „Nevadí,“ vydechla jsem. „Mýdlová voda je nezneutralizuje jako ta slaná.“</p> <p>„Slečna Tamwoodová mi odmítla prozradit, co vám nasypala do koupele,“ řekla Matalina upjatě. „Mohla by v tom být sůl.“</p> <p>Mně Ivy taky nic neřekla a popravdě jsem to nechtěla vědět. „Žádná sůl. Ptala jsem se.“</p> <p>Matalina tiše zabručela a přistála mi na palci u nohy, který jsem vystrčila nad hladinu. Mávala křídly, dokud se bublinky okolo nerozplynuly a nebyla vidět čistá voda. Nadzvedla si sukni, opatrně se sklonila, nabrala vodu do dlaně a přičichla k ní. Po hladině se rozběhly maličké vlnky.</p> <p>„Sporýš,“ řekla tenkým hláskem. „V tom měl Jenks pravdu. Krevnice. Vodilka.“ Pohlédla mi do očí. „Jejich úkolem je zamaskovat něco mocného. Co se snaží skrýt?“</p> <p>Pohlédla jsem ke stropu. Zbavilo mě to bolesti a víc mě nezajímalo.</p> <p>V chodbě zaskřípala podlaha a já ztuhla. „Nicku?“ zavolala jsem a pohlédla na ručník, který ležel mimo dosah. „Jsem pořád ve vaně. Nechoď dovnitř!“</p> <p>Zastavil se a zašoupal nohama. Oddělovala nás jen tenká dřevěná stěna. „Hm, ahojky, Rachel. Já tě chtěl jen, ach, zkontrolovat.“ Zaváhal. „Já, no, musím s tebou mluvit.“</p> <p>Stáhl se mi žaludek a zadívala jsem se na zápěstí. Krev prosákla i několikacentimetrovou vrstvou obvazu. Stružka krve vypadala na černém porcelánu jako šrám. Možná proto měla Ivy černou vanu. Krev na ní nevynikala tolik jako na bílé.</p> <p>„Rachel?“ zavolal do ticha.</p> <p>„Jsem v pořádku,“ řekla jsem a můj hlas se odrazil od růžových stěn. „Dej mi minutku, abych mohla vylézt z vany, dobře? Taky s tebou chci mluvit − malý kouzelníku.“</p> <p>Řekla jsem to uštěpačně a slyšela jsem, jak přešlápl. „Nejsem kouzelník,“ oponoval slabě. Znovu zaváhal. „Máš hlad? Můžu ti připravit něco k jídlu.“ Znělo to provinile.</p> <p>„Jo. Díky,“ odpověděla jsem a přála si, aby už konečně zmizel ode dveří. Umírala jsem hlady. Mělo to asi něco společného s velkým koláčem, který mě Ivy přinutila sníst, než odešla. Chutnal jako rýžový lívanec a teprve až jsem ho zhltla, obtěžovala se mi Ivy říct, že zrychlí můj metabolismus a tvorbu krve. Pořád jsem ho cítila vzadu v krku. Chutnal jako směs mandlí, banánů a kožené podrážky.</p> <p>Nick se odšoural a já natáhla nohu, abych si připustila teplou vodu. Bojler už se určitě nahřál.</p> <p>„Nepouštějte vodu, drahoušku,“ varovala Matalina. „Ivy říkala, že jakmile koupel vychladne, máte vylézt ven.“</p> <p>Ovládlo mě podráždění. Věděla jsem, co Ivy říkala. Ale nekomentovala jsem to.</p> <p>Pomalu jsem se posadila a přesunula se na okraj vany. Zdálo se mi, jako by místnost na okrajích potemněla. Rychle jsem se zahalila do chlupaté růžové osušky pro případ, že bych omdlela. Když místnost přestala šednout, vytáhla jsem špunt z vany a opatrně se postavila. Voda hlasitě odtékala a já setřela opar ze zrcadla a naklonila se nad umyvadlo, abych se na sebe podívala.</p> <p>Povzdychla jsem si. Matalina mi přistála na rameni a sledovala mě smutnýma očima. Vypadala jsem, jako bych spadla z korby náklaďáku. Jednu stranu obličeje jsem měla oteklou a fialovou a modřina mi zasahovala až do oka. Keasleyho náplast se odlepila a odhalila rudou tržnou ránu podél obočí, díky níž se můj obličej zdál trochu nakřivo. Ani si nevzpomínám, kdy jsem si ji způsobila. Naklonila jsem se blíž a oběť v zrcadle mě napodobila. Sebrala jsem odvahu a odhrnula si vlhké vlasy z krku.</p> <p>Ze rtů mi unikl odevzdaný zvuk. Démon mi na krku nezanechal díry, ale spíše tři trhliny, které splývaly jako řeky a přítoky. Matalininy droboučké stehy připomínaly malinké trámy kolejí a táhly se až dolů ke klíční kosti.</p> <p>Vzpomínka na démona mnou otřásla. Málem mě zabil. Už to stačilo, abych byla k smrti vyděšená, ale v noci mě bude udržovat vzhůru hlavně hlodající vědomí, že i přes všechnu hrůzu a bolest byly upíří sliny, které do mě napumpoval, příjemné. Možná to byl pouhý klam, ale vzbudily ve mně… úžasně nádherný pocit.</p> <p>Zabalila jsem se pevněji do ručníku a odvrátila se. „Děkuji vám, Matalino,“ zašeptala jsem. „Myslím, že si těch jizev nikdo nevšimne.“</p> <p>„Není zač, drahoušku. Bylo to to nejmenší, co jsem mohla udělat. Chcete, abych zůstala a dohlédla na to, aby se vám při oblékání nic nestalo?“</p> <p>„Ne.“ Z kuchyně se ozvalo bzučení mixéru. Otevřela jsem dveře a vykoukla do chodby. Vzduchem se nesla vůně vajec. „Teď už to, myslím, zvládnu.“</p> <p>Skřítka kývla, sebrala vyšívání a s tichým šuměním křídel odlétla. Dlouze jsem se zaposlouchala, a jakmile jsem se ujistila, že Nick je zaměstnaný, odkulhala jsem do ložnice. Vydechla jsem úlevou, když jsem zmizela uvnitř, aniž by si mě všiml.</p> <p>Z vlasů mi kapala voda a já se posadila na okraj lůžka, abych popadla dech. Při představě, že si budu muset natáhnout kalhoty, jsem sebou trhla. Ale odmítla jsem si vzít sukni a punčochy. Nakonec jsem se rozhodla pro „tlusté džíny“ a modré bavlněné triko se zapínáním u krku, do kterého jsem se dostala, aniž by rameno a paže příliš trpěly. Raději bych umřela, než aby mě někdo takhle spatřil na ulici, ale na Nicka jsem se dojem udělat nesnažila.</p> <p>Při oblékání se mi pod nohama vlnila podlaha a stěny se naklonily, kdykoli jsem se příliš rychle pohnula, ale nakonec jsem vyšla ven z ložnice i s vlhkými amulety na krku. Šourala jsem se v pantoflích chodbou a přemýšlela, jestli bych se měla pokusit zakrýt modřinu čáry. Obyčejná líčidla na ni byla krátká.</p> <p>Nick vyrazil z kuchyně a málem mě povalil. V ruce držel sendvič. „Tady jsi,“ řekl a vykulil oči, když si mě prohlédl od hlavy až k růžovým pantoflím a zpátky. „Vajíčkový sendvič?“</p> <p>„Ne, díky,“ řekla jsem a znovu mi zakručelo v břiše. „Příliš mnoho síry.“ Vzpomněla jsem si na to, jak vypadal, když v ruce držel černou knihu, ohnal se rukou a přimrazil démona na místě: polekaně, zděšeně… a mocně. Ještě nikdy jsem neviděla člověka, který by vypadal mocně. Překvapilo mě to. „Ale mohl bys mi pomoct převázat zápěstí,“ dokončila jsem kousavě.</p> <p>Přikrčil se a dokonale tak zničil obrázek, který jsem si o něm udělala. „Rachel, je mi to líto…“</p> <p>Protlačila jsem se okolo něj do kuchyně. Lehkým krokem mě následoval a já se opřela o dřez, abych nakrmila pana Rybu. Venku se úplně setmělo a já viděla droboučké záblesky světla, jak Jenksova rodina hlídkovala v zahradě. Ztuhla jsem, když jsem uviděla, že rajče je zpátky na okenním parapetu. Zalila mě starost a v duchu jsem proklela Ivy − pak jsem svraštila obočí. Proč by mě mělo zajímat, co si myslí Nick? Je to můj dům. Jsem inderlanďanka. Pokud s tím má problém, je to jeho věc.</p> <p>Cítila jsem Nicka u stolu za sebou. „Rachel, je mi to opravdu moc líto,“ řekl. Otočila jsem se a vzchopila se. Pobouření mi bude k ničemu, když omdlím. „Nevěděl jsem, že od tebe bude něco chtít. Vážně.“</p> <p>Rozzlobeně jsem si odhodila vlhké vlasy z očí a založila si paže na hrudi. „Je to démonské znamení, Nicku. Zatracené démonské znamení.“</p> <p>Nick složil dlouhé tělo na jednu z kuchyňských židlí. Opřel se lokty o stůl a dal si do nich hlavu. S pohledem upřeným na stůl řekl: „Démonologie je mrtvé umění. Nečekal jsem, že budu muset své vědomosti použít v praxi. Měl to být prostý způsob, jak získat kredity v antické jazykovědě.“</p> <p>Vzhlédl a podíval se mi do očí. Jeho starost, naléhavá potřeba být vyslechnut a pochopen, zadržela můj další sžíravý výbuch.</p> <p>„Je mi to moc, moc líto,“ řekl. „Kdybych mohl tvé znamení přenést na sebe, udělal bych to. Ale myslel jsem, že umíráš. Nemohl jsem dovolit, abys vykrvácela na zadním sedadle nějakého taxíku.“</p> <p>Moje zlost se vytratila. Byl připravený přijmout démonské znamení, aby mě zachránil. Nikdo ho k tomu nenutil. Chovala jsem se jako osel.</p> <p>Nick si odhrnul vlasy ze spánku. „Podívej. Vidíš?“ řekl nadějně. „Přestane to krvácet.“</p> <p>Zadívala jsem se na jeho spánek. V místě, kam ho démon uhodil, měl čerstvě zacelenou, rudou a bolestivě vyhlížející ránu. Půlkruh protínala čára. Stáhl se mi žaludek. Démonské znamení. Do pekla, budu na těle nosit démonské znamení. Černé čarodějky silových čar nosily démonské znamení, ne ty bílé zemské. Ne já.</p> <p>Nick nechal kštici tmavých vlasů spadnout zpátky na místo. „Zmizí, jakmile mu splatím laskavost. Není to navždy.“</p> <p>„Laskavost?“ zeptala jsem se.</p> <p>Přimhouřenýma očima žadonil o pochopení. „Pravděpodobně půjde o informace nebo něco podobného. To alespoň říkají staré texty.“</p> <p>Objala jsem si paží pas a konečky prstů druhé ruky jsem si přitiskla k čelu. Opravdu jsem neměla na vybranou. Na podobné krvácení se vložky nevyrábí. „Tak jak mám dát démonovi vědět, že souhlasím s tím, že mu budu dlužit laskavost?“</p> <p>„A souhlasíš?“</p> <p>„Ano.“</p> <p>„Pak se stalo.“</p> <p>Udělalo se mi zle. Nelíbilo se mi, že mě k démonovi váže tak těsné pouto, že se o mém souhlasu dozví okamžitě. „Žádné papírování?“ řekla jsem. „Žádná smlouva? Nemám ráda ústní dohody.“</p> <p>„Chceš, aby sem zaskočil a sepsali jste smlouvu?“ zeptal se. „Stačí se vší silou soustředit a objeví se.“</p> <p>„Ne.“ Pohlédla jsem na zápěstí. Lechtalo. Tvář mi ochabla, když lechtání přešlo ve svědění a pak v lehké pálení. „Kde jsou nůžky?“ řekla jsem napjatě. Rozpačitě se rozhlédl. Zápěstí už jsem měla v jednom ohni. „Pálí to!“ vykřikla jsem. Bolest sílila a já začala rvát za obvaz, jak jsem se ho zběsile snažila strhnout.</p> <p>„Sundej mi to! Sundej mi to!“ ječela jsem. Otočila jsem se, pustila vodu a strčila zápěstí pod kohoutek. Studená voda prosákla obvazem a uhasila pálivý pocit. Skláněla jsem se nad dřezem, srdce mi bušilo a voda dál tekla a odnášela s sebou bolest.</p> <p>Závěsy pronikl dovnitř vlhký noční vzduch. Zadívala jsem se přes tmavou zahradu na hřbitov a čekala, až zmizí černé tečky, které se mi roztančily před očima. Podlamovala se mi kolena a na nohou mě držel jen adrenalin. Ozvalo se tiché zaškrábání, jak mi Nick přisunul po pultu nůžky.</p> <p>Zastavila jsem vodu. „Díky za varování,“ řekla jsem hořce.</p> <p>„Moje nebolelo,“ řekl. Tvářil se ustaraně, zmateně a naprosto nechápavě. Sebrala jsem utěrku a nůžky a šla se posadit na své místo u stolu. Zahákla jsem nůžky za promočenou gázu a pustila se do řezání. Střelila jsem po něm pohledem. Stál vysoký a zahanbený u dřezu, hrbil ramena a vina z něj přímo čišela. Schoulila jsem se.</p> <p>„Omlouvám se, že jsem tak protivná, Nicku,“ řekla jsem, vzdala snahu obvaz přestřihnout a začala ho rozvazovat. „Kdyby nebylo tebe, zemřela bych. Měla jsem štěstí, žes tam byl a zastavil ho. Vděčím ti za život, za to, co jsi udělal.“ Zaváhala jsem. „Ten tvor mě příšerně vyděsil. Toužila jsem na něj prostě zapomenout, ale teď nemůžu. Nevím, co dělat, a ty jsi po ruce, proto na tebe ječím.“</p> <p>Zkroutil koutek úst v úsměvu, obrátil židli a posadil se naproti mně. „Udělám to,“ řekl a natáhl se pro moji ruku.</p> <p>Zaváhala jsem, pak jsem mu dovolila, aby si přitáhl mé zápěstí do klína. Sklonil nad ním hlavu a koleny se skoro dotýkal mých. Opravdu jsem mu dlužila víc než pouhý dík. „Nicku? Myslím to vážně. Děkuju. Už dvakrát jsi mi zachránil život. Ta věc s démonem už nějak dopadne. Je mi líto, že máš na sobě démonské znamení jen proto, že jsi mi chtěl pomoct.“</p> <p>Nick vzhlédl a pátravě se mi zadíval do očí. Najednou jsem ostře vnímala jeho blízkost. Vzpomněla jsem si na to, jak mě držel v náručí a nesl do kostela. Přemýšlela jsem, jestli mě držel celou cestu záhrobím.</p> <p>„Jsem rád, že jsem tam byl a mohl ti pomoct,“ řekl tiše. „Byla to tak trochu moje vina.“</p> <p>„Ne, našel by mě, ať už bych byla kdekoli,“ řekla jsem. Konečně mě zbavil obvazu. Tvrdě jsem polkla a zahleděla se na zápěstí. Sevřel se mi žaludek. Rána byla úplně zahojená. Dokonce i zelené stehy zmizely. Vystouplá bílá jizva vypadala staře. Měla tvar úplného kruhu přetnutého čárou.</p> <p>„Ach,“ zamumlal Nick a opřel se. „Démon si tě musel fakt oblíbit. Moji ránu nevyléčil, jen zastavil krvácení.“</p> <p>„Nádhera.“ Promnula jsem si znamení na zápěstí. Bylo lepší než obvaz − možná. Nikdo přece nebude vědět, co jizva znamená. Od Zvratu s démony nikdo nejednal. „Takže teď musím prostě počkat, až bude něco potřebovat?“</p> <p>„Jo.“ Nickova židle zaškrábala o zem, jak vstal a zamířil ke sporáku.</p> <p>Opřela jsem se lokty o stůl a cítila, jak mi plícemi proudí vzduch. Nick stál u sporáku zády ke mně a míchal něco v kastrolu. Rozhostilo se nepříjemné ticho.</p> <p>„Máš ráda studentské jídlo?“ zeptal se Nick najednou.</p> <p>Napřímila jsem se. „Prosím?“</p> <p>„Studentské jídlo.“ Očima zalétl k rajčeti na parapetu. „Něco z ledničky a špagety.“</p> <p>S pochopitelnými obavami jsem se zvedla od stolu a odvrávorala ke sporáku, abych zjistila, co kuchtí. V hrnci se v bublající vodě převalovaly makaróny. Vedle ležela dřevěná lžíce a já zvedla obočí. „Použil jsi tuhle lžíci?“</p> <p>Nick kývl. „Jo. Proč?“</p> <p>Natáhla jsem se pro sůl a vyklopila celou plechovku do vody.</p> <p>„Hej!“ zvolal Nick. „Už jsem vodu osolil. Tolik není potřeba.“</p> <p>Ignorovala jsem ho, hodila jsem dřevěnou lžíci do neutralizační misky a vytáhla kovovou. „Dokud nezískám zpátky keramické lžíce, používám kovové na vaření a dřevěné na čarování. Dobře makaróny opláchni. Měly by být v pořádku.“</p> <p>Nick pozvedl obočí. „Myslel bych, že budeš používat kovové lžíce na čarování a dřevěné na vaření, protože čáry se na kovu nepřichytí.“</p> <p>Pomalu jsem přešla k ledničce a srdce se mi i z tak malé námahy divoce rozbušilo. „A proč si myslíš, že čáry se na kovu nedrží? Všechny kovy až na měď dokáží nadělat při čarování pěknou paseku. Co kdybych já vařila lektvary a ty večeři?“</p> <p>Překvapilo mě, že se Nick neurazil a nezachoval se jako testosteronem nabouchaný samec, jen se křivě zazubil.</p> <p>Otevřela jsem ledničku a ostrá bolest, která se mi rozlila po těle, přemohla i sílu amuletů. „Nemůžu uvěřit tomu, jaký mám hlad,“ řekla jsem a snažila se najít něco, co nebylo zabalené do papíru nebo pěnového plastu. „Myslím, že mi Ivy něco podstrčila.“</p> <p>Ozvalo se zurčení vody, jak Nick slil makaróny v dřezu. „Takový malý koláč?“</p> <p>Vytáhla jsem hlavu z ledničky a zamrkala na něj. Ivy mu taky jeden dala? „Jo.“</p> <p>„Viděl jsem ho.“ Oči upíral na rajče a z makarónů, které oplachoval, okolo něj stoupala pára. „Když jsem pracoval na diplomce, měl jsem přístup k archivu se vzácnými tisky.“ Svraštil obočí. „Nachází se hned vedle archivu se starými knihami. No to je jedno. Architektonické slohy předindustriálních katedrál jsou příšerně nudné. Jednou v noci jsem našel deník britského kněze ze sedmnáctého století. Odsoudili ho za vraždy tří krásných farnic.“</p> <p>Nick vyklopil makaróny do mísy a otevřel sklenici s omáčkou Alfredo. „Zmínil se o podobné věci. Tvrdil, že díky tomu se mohou upírské orgie krve a chtíče konat každou noc. Z vědeckého hlediska jsi štístko. Dokážu si představit, že podobné věci upíři často nenabízí lidem, které nemají pod kontrolou a nemohou tak zajistit, že budou držet pusu.“</p> <p>Znepokojeně jsem se zamračila. Co mi to, k čertu, Ivy dala?</p> <p>S očima upřenýma na rajče vylil Nick omáčku na makaróny. Kuchyň naplnila pikantní vůně a mně zakručelo v žaludku. Dívala jsem se, jak Nick makaróny míchá a dál hledí na rajče. Začínal být zelený v obličeji. Podrážděná bezpodstatným odporem lidí k rajčatům jsem zavřela ledničku a odkulhala k oknu. „Jak se to sem dostalo?“ zamumlala jsem a vyhodila rajče dírou pro skřítky ven do noci. S tichým žuchnutím spadlo na zem.</p> <p>„Díky,“ řekl a s úlevou vydechl.</p> <p>Vrátila jsem se na židli a těžce si povzdychla. Jeden by si myslel, že tu s Ivy na pultu přechováváme zahnívající ovčí hlavu. Ale bylo příjemné vědět, že má aspoň jeden typicky lidský předsudek.</p> <p>Nick se dál věnoval večeři. Přidal do omáčky hříbky, worcesterskou omáčku a feferonky. Usmála jsem se, když jsem si uvědomila, že jsou to zbytky přísad na pizzu. Vonělo to báječně, a když sebral z věšáku naběračku, zeptala jsem se: „Je toho dost pro dva?“</p> <p>„Pro celé koleje.“ Nick přede mě šoupnul misku, posadil se a paží ochranitelsky objal svoji porci. „Studentské jídlo,“ řekl s plnými ústy. „Zkus ho.“</p> <p>Ponořila jsem lžíci do misky a pohlédla na hodiny nad dřezem. Ivy s Jenksem se teď patrně snažili přesvědčit chlapíka na recepci FIK, že nejsou cvoci, a já tu zatím jedla makaróny Alfredo s člověkem. Nepřipadalo mi to správné. Myslím jídlo. S rajčatovou omáčkou by vypadalo mnohem lépe. Nedůvěřivě jsem okusila. „Hej,“ řekla jsem potěšeně. „Je to dobré.“</p> <p>„Říkal jsem to.“</p> <p>Nějaký čas se ozývalo jen škrábání lžic a vrzání cvrčků v zahradě. Nick zpomalil v jídle a pohlédl na hodiny nad dřezem. „Hej, můžu požádat o velkou laskavost?“ zeptal se zdráhavě.</p> <p>Polkla jsem a vzhlédla, protože jsem přesně věděla, o co jde. „Můžeš tu přespat, pokud chceš,“ řekla jsem. „Ale nezaručuju, že nepřijdeš o některé tělesné tekutiny nebo že se vůbec probudíš. IBA po mně pořád jde. Prozatím tu číhají jen neodbytné víly, ale jakmile se roznese, že jsem pořád naživu, můžeme se ocitnout až po krk v zabijácích. Na lavičce v parku bys byl ve větším bezpečí,“ dokončila jsem ironicky.</p> <p>S úlevou se usmál. „Díky, risknu to s tebou. Zítra ráno ti zmizím z očí. Podívám se, jestli si domácí nenechal ještě nějaké moje věci. Půjdu navštívit mámu.“ Dlouhá tvář se mu stáhla a najednou vypadal stejně ustaraně, jako když si myslel, že umírám. „Povím jí, že jsem přišel o všechno při požáru. Bude to drsné.“</p> <p>Ucítila jsem píchnutí soucitu. Věděla jsem, jaké to je ocitnout se na ulici jen s krabicí v ruce. „Nechceš zůstat přes noc raději s ní?“ zeptala jsem se. „Bylo by to pro tebe bezpečnější.“</p> <p>Vrátil se k jídlu. „Dokážu se o sebe postarat.“</p> <p><emphasis>To se vsadím, </emphasis>pomyslela jsem si a vzpomněla si na knihu o démonech, kterou sebral v knihovně. V mojí tašce po ní zůstala jen krvavá šmouha. Chtěla jsem se ho na rovinu zeptat, jestli praktikuje černou magii. Ale mohl by říct ano a já bych se musela rozhodnout, co s tím udělám. A to jsem zrovna teď nechtěla. Líbila se mi Nickova lehká sebejistota. Bylo nesmírně… interesantní vidět něco podobného u člověka.</p> <p>Jedné mojí části se vůbec nelíbilo, že mě přitahuje proto, že v něm vidím hrdinu, který zachránil dámu v nesnázích, potřebovala jsem teď ale ve svém životě něco bezpečného a jistého a lidský kouzelník, který dokázal zabránit démonům v tom, aby mi rozsápali hrdlo, se na tu roli dobře hodil. Obzvláště když vypadal takhle neškodně.</p> <p>„A kromě toho,“ řekl Nick a všechno tím pokazil, „Jenks mě určitě začaruje, pokud odejdu dřív, než se vrátí.“</p> <p>Naštvaně jsem vydechla. Je můj opatrovník. Jak milé.</p> <p>Kostelem se rozlehlo zvonění telefonu. Vzhlédla jsem k Nickovi, ale ani se nepohnul. K čertu, jsem celá rozbolavělá.</p> <p>Pousmál se a vstal. „Vezmu to.“ Strčila jsem si do úst další sousto, a když odcházel, hleděla jsem na jeho pozadí. Možná se nabídnu, že s ním půjdu na nákupy. Džíny, které měl na sobě teď, byly příliš volné.</p> <p>„Haló,“ řekl Nick překvapivě profesionálním tónem. „Dovolali jste se k Morganové, Tamwoodové a Jenksovi, Upírské čarodějné službě.“</p> <p><emphasis>Upírská čarodějná služba? </emphasis>pomyslela jsem si. Část patří Ivy, část mně. Byl to stejně dobrý název jako kterýkoli jiný. Foukla jsem na lžíci a pomyslela si, že tohle jídlo je taky dobré.</p> <p>„Jenksi?“ řekl Nick a já zaváhala, protože se i s telefonem objevil v chodbě. „Jí. Už jste na letišti?“</p> <p>Rozhostilo se dlouhé ticho a já si povzdychla. FIK byla ochotnější, než jsem čekala, a musela opravdu toužit Trenta dostat.</p> <p>„FIK?“ Nickův hlas zněl najednou ustaraně a já ztuhla, když dodal: „Cože udělala? Je někdo mrtvý?“</p> <p>Zavřela jsem oči a odložila lžíci. Nickova večeře mi zkysla v žaludku a já tvrdě polkla.</p> <p>„No jasně,“ řekl Nick a kůže okolo očí se mu výmluvně nakrabatila, když mi pohlédl do očí. „Dej nám půl hodiny.“ Telefon hlasitě pípnul, když ho vypnul. Otočil se ke mně a dlouze vydechl. „Máme problém.“29</p> <p><image xlink:href="#_24.jpg" />Taxík prudce zahnul a já narazila na dveře. Bolest byla tak silná, že překonala i moc amuletů, a já jednou rukou zbědovaně sevřela tašku. Řidič byl člověk a dával jasně na vědomí, že se mu nelíbí zajíždět do Díry po setmění. Neustále si bručel pod vousy, dokud jsme nepřejeli řeku Ohio a nevrátili se do míst, kde podle něj „žili slušní lidé“. Podle jeho názoru bylo na mně a Nickovi pozitivní jen to, že nás vyzvedl v kostele a mířili jsme do FIK, což podle něj byla „slušná organizace dohlížející na dodržování zákonů“.</p> <p>„Dobrá,“ řekla jsem, když mi Nick pomohl narovnat se. „Takže slušní lidé v FIK trápili Ivy a hráli si na dobrého a zlého poldu. Někdo se jí dotkl a ona…“</p> <p>„Vybuchla,“ dokončil Nick. „Potřebovali osm lidí na to, aby ji přemohli. Jenks říkal, že tři z nich jsou v nemocnici na pozorování. Čtyři byli ošetřeni a propuštěni domů.“</p> <p>„Idioti,“ zabručela jsem. „A co Jenks?“</p> <p>Nick zvedl ruku a zapřel se, když jsme prudce zastavili před vysokou budovou ze skla a kamene. „Propustí ho do péče zodpovědné osoby.“ Trošku nervózně se zazubil. „A protože žádnou nezná, budeš prý stačit ty.“</p> <p>„Ha ha,“ řekla jsem suše. Přes špinavá okénka taxíku jsem se zadívala na nápis „Federální inderlandská kancelář“ vyrytý přes dvoje dveře. Nick vystoupil jako první, podal mi ruku a pomohl mi ven. Pomalu jsem vysedla a snažila se vzchopit, zatímco on platil taxíkáři penězi, které jsem mu podstrčila. Pod pouličním osvětlením bylo jasno a provoz na ulici byl na tuhle hodinu překvapivě mírný. Bylo zjevné, že jsme se ocitli v lidské čtvrti. Když jsem se zadívala na vršek velkolepé budovy, cítila jsem se stísněně a nesvá.</p> <p>Rozhlédla jsem se po tmavých oknech okolo a pátrala po možném útoku. Jax tvrdil, že vílí zabijáci hned po mém telefonátu zmizeli. <emphasis>Vydali se pro posily nebo přichystat past? </emphasis>Nelíbila se mi představa, že někde poblíž natahují katapult, zatímco já tu postávám a čekám. Dokonce ani víly by nebyly tak drzé, aby se mě pokusily zabít v budově FIK, ale na chodníku jsem byla na odstřel.</p> <p>Na druhou stranu je možná odvolali, IBA na mě přece jen nasadila démona. Ucítila jsem záblesk zadostiučinění, když jsem si uvědomila, že démon roztrhal toho, kdo ho povolal, na cucky. Dalšího v nejbližší době nepošlou. Černá magie se vždy nakonec obrátí proti tomu, kdo ji používá. Vždycky.</p> <p>„Opravdu byste měl dávat na sestru lepší pozor,“ řekl taxikář, když si bral peníze, a já s Nickem jsme jeden na druhého nechápavě pohlédli. „Ale vy inderlanďané se o své bližní asi nezajímáte tolik jako my slušní lidé. Každého, kdo by se odvážil dotknout mé sestry, bych rozmlátil na kaši,“ dodal, než odjel.</p> <p>Zmateně jsem za taxíkem hleděla, dokud Nick neřekl: „Myslí si, že tě někdo zmlátil a já tě sem přivedl, abys podala oznámení.“</p> <p>Byla jsem příliš nervózní, než abych se rozesmála − kromě toho by mě smích určitě omráčil − ale podařilo se mi přidušeně se zachechtat, musela jsem se ale chytnout Nicka za paži, abych neupadla. Svraštil obočí, galantně mi otevřel skleněné dveře a podržel je. Když jsem překračovala práh, probleskl mnou strach. Ocitla jsem se v pochybném postavení, kdy jsem musela věřit organizaci vedené lidmi. Byla jsem na nejisté půdě. Nelíbilo se mi to.</p> <p>Ale zvuky hlasité konverzace a vůně přepálené kávy byly příjemné a uklidňující. Vypadalo to tu přesně jako na úřadě. Šedá kachlíková podlaha, zvýšené hlasy, oranžové židle, úzkostní rodiče a zavilí zločinci. Měla jsem pocit, jako bych se vrátila domů, a ramena se mi uvolnila.</p> <p>„Támhle,“ řekl Nick a ukázal na recepci. Paže v šátku mi škubala a rameno mě bolelo. Buďto amulety neutralizoval pot, anebo jsem se prostě tak namáhala, že nápor bolesti nezvládaly. Nick kráčel těsně za mnou a mně to nesmírně vadilo.</p> <p>Když jsme se přiblížili, úřednice za přepážkou vzhlédla a vykulila oči. „Ach, zlatíčko!“ zvolala tiše. „Co se vám stalo?“</p> <p>„Já, ach…“ Trhla jsem sebou, když jsem se opřela lokty o pult, abych neupadla. Můj pleťový amulet nebyl dost silný na to, aby zakryl modřinu na oku ani stehy. Co jsem měla říct? Že po Cincinnati zase jednou svobodně pobíhá démon? Ohlédla jsem se, ale Nick mi nijak nepomohl, protože hleděl ke dveřím. „Hm,“ vypravila jsem ze sebe. „Přišla jsem někoho vyzvednout.“</p> <p>Podrbala se na krku. „Doufám, že ne toho, kdo vám to udělal.“</p> <p>Musela jsem se usmát její starostlivosti. Mám ráda, když mě lidi litují. „Ne.“</p> <p>Žena si zastrčila za ucho pramínek šedivějících vlasů. „Nerada to říkám, ale to musíte do kanceláře na Hillmanově. A až zítra. Po pracovní době už nikoho nepropustí.“</p> <p>Povzdychla jsem si. Z duše jsem nenáviděla byrokracii, ale zjistila jsem, že s úřednickým šimlem se nejlépe vypořádáte, když se usmíváte a chováte přihlouple. Obě strany tak jednají polopaticky a nedojde k nedorozumění. „Ale mluvila jsem s někým sotva před dvaceti minutami,“ namítla jsem. „Řekli mi, že se mám dostavit sem.“</p> <p>Pochopila a zkroutila rty do O. V očích se jí usadil obezřetný pohled. „Aha,“ řekla a střelila po mně kosým pohledem. „Vy jste tady kvůli tomu…“ zaváhala, „skřítkovi.“ Promnula si malý puchýř vzadu na krku. Jenks ji očaroval.</p> <p>Nick si odkašlal. „Jmenuje se Jenks,“ řekl napjatě a se sklopenou hlavou. Očividně ji slyšel zaváhat a pochopil, že málem řekla „broukovi“.</p> <p>„Ano,“ přitakala pomalu, sklonila se a podrbala se na kotníku. „Pan Jenks. Támhle se posaďte,“ ukázala, „a někdo pro vás přijde, jakmile bude kapitán Edden volný.“</p> <p>„Kapitán Edden.“ Vzala jsem Nicka za paži. „Děkuji.“ Cítila jsem se stará a vetchá, když jsem mířila k oranžovým příšernostem, které lemovaly stěny vstupní haly. Změna v ženině chování nebyla nečekaná. V okamžení jsem se z drahouška stala štětkou.</p> <p>Lidstvo žije s inderlanďany bok po boku už čtyřicet let, přesto mezi oběma skupinami stále panuje napětí. Bojí se nás a pravděpodobně z dobrého důvodu. Není snadné se jednoho dne probudit a zjistit, že máte za souseda upíra a učitelka ve čtvrté třídě opravdu byla čarodějnice.</p> <p>Nick těkal očima po vstupní hale, když mi pomáhal posadit se. Židle byly přesně tak tvrdé a nepohodlné, jak jsem očekávala. Nick si sedl na krajíček židle vedle mě a dlouhé nohy skrčil v kolenou. „Jak je ti?“ zeptal se a já zasténala, jak jsem se snažila najít pohodlnou pozici.</p> <p>„Dobře,“ řekla jsem úsečně. „Nikdy mi nebylo líp.“ Škubla jsem sebou, když jsem si všimla dvou uniformovaných mužů, kteří procházeli vstupní halou. Jeden šel o berlích. Druhému fialovělo oteklé oko a zuřivě se drbal na ramenou. <emphasis>Mockrát děkuji, Jenksi a Ivy. </emphasis>Znovu mě ovládlo znepokojení. Jak jsem teď měla přesvědčit kapitána FIK, aby mi pomohl?</p> <p>„Chceš něco k jídlu?“ zeptal se Nick a upoutal znovu moji pozornost. „Mohl bych zaskočit do cukrárny naproti. Máš ráda oříškovo-smetanovou zmrzlinu?“</p> <p>„Ne.“ Znělo to jako odseknutí, proto jsem se usmála, abych svá slova zmírnila. „Ne, děkuji,“ opravila jsem se. Žaludek jsem měla ustaraně stažený.</p> <p>„Tak co třeba něco z automatu? Sůl a karbohydráty?“ nabídl s nadějí. „Potrava šampionů.“</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou a odložila si tašku mezi nohy. Hleděla jsem na ošoupanou podlahu a snažila se mělce dýchat. Pokud sním ještě něco, pozvracím se. Než nás vyzvedl taxík, spořádala jsem ještě jednu misku Nickových makaronů, ale v tom nebyl problém.</p> <p>„Amulety ztrácejí na síle?“ uhádl Nick a já kývla.</p> <p>V mém zorném poli se pomalu zastavil pár okopaných hnědých bot. Nick se posunul na židli dozadu a založil si paže na hrudi. Zvedla jsem hlavu.</p> <p>Stál přede mnou podsaditý muž v bílé košili a khaki kalhotách. Působil dojmem mariňáka v civilu. Na nose mu seděly brýle s plastovou obroučkou a jejich skla se v kulaté tváři zdála příliš malá. Voněl mýdlem, krátké vlasy měl vlhké a stály mu jako chlupy malému orangutanovi. Hádala jsem, že ho Jenks očaroval, muž toho ale o skřítcích věděl dost na to, aby se osprchoval dřív, než mu na kůži naskákaly puchýře. Ovázané zápěstí měl ve stejném šátku jako já. Jeho vzhled doplňovaly krátké černé vlasy a prošedivělý knír. Doufala jsem, že není výbušný typ. „Slečna Morganová?“ řekl a já se s povzdechem napřímila. „Kapitán Edden.“</p> <p><emphasis>Bezva, </emphasis>pomyslela jsem si a snažila se vstát. Nick mi pomohl. Zjistila jsem, že hledím Eddenovi přímo do očí, takže navzdory oficiálnímu vystupování vypadal male. Skoro bych řekla, že v sobě má trošku trolí krve, kdyby to bylo biologicky možné. Pohledem jsem zavadila o jeho zbraň v pouzdře u opasku a zalitovala jsem, že u sebe nemám svá IBA želízka. Silná vůně mého parfému ho přiměla zamžourat a podal mi levou ruku místo pravé, kterou ani jeden z nás nemohl použít.</p> <p>Potřásli jsme si levýma rukama a mně se zrychlil tep. Byl to divný pocit. Radši bych použila zhmožděnou pravou ruku, než abych si ho zopakovala. „Dobrý večer, kapitáne,“ řekla jsem a snažila se skrýt nervozitu. „Tohle je Nick Sparagmos. Dneska mě drží na nohou.“</p> <p>Edden na Nicka krátce kývl, pak zaváhal. „Pane Sparagmosi? Nesetkali jsme se už někdy?“</p> <p>„Ne. Myslím, že ne.“</p> <p>Nickovo popření přišlo příliš rychle a já přejela pohledem jeho pečlivě nedbalý postoj. Nick už tu někdy byl a já pochybovala, že si tehdy přišel vyzvednout lístky na každoroční ples FIK.</p> <p>„Jste si tím jistý?“ zeptal se kapitán a rychle si přejel rukou přes naježené vlasy.</p> <p>„Jo.“</p> <p>Starší muž se na něj zadíval. „Ano,“ řekl najednou. „S někým jsem si vás spletl.“</p> <p>Nick se téměř neznatelně uvolnil, což mě ještě víc zaujalo.</p> <p>Kapitán Edden obrátil pohled k mému krku a mě napadlo, jestli bych si příště neměla zakrýt stehy šátkem nebo něčím podobným. „Mohli byste jít se mnou?“ požádal. „Rád bych si s vámi promluvil, než propustím skřítka do vaší péče.“</p> <p>Nick ztuhl. „Jmenuje se Jenks,“ zamumlal a jeho slova byla přes hluk v hale sotva slyšet.</p> <p>„Ano. Pan Jenks.“ Edden se odmlčel. „Půjdeme do mé kanceláře?“</p> <p>„A co Ivy?“ zeptala jsem se, protože se mi nechtělo opustit veřejnou halu. Srdce mi bušilo jen z toho, jak jsem tu stála. Kdybych se rychle pohnula, omdlela bych.</p> <p>„Slečna Tamwoodová zůstane tam, kde je. Ráno ji předáme IBA.“</p> <p>Zlost přemohla moji opatrnost. „Věděli jste, že se rozzlobeného upíra nemáte dotýkat,“ řekla jsem. Nick mi pevně stiskl paži a já se jen stěží ovládla a nevyškubla se mu.</p> <p>Edden se pousmál. „Přesto napadla personál FIK,“ řekl. „Co se týká Tamwoodové, mám svázané ruce. Nemáme vybavení na to, abychom si poradili s inderlanďany.“ Zaváhal. „Mohli byste jít se mnou do kanceláře? Můžeme si promluvit o vašich možnostech.“</p> <p>Moje obavy se prohloubily. Denona nadchne, když dostane Ivy do rukou. Nick mi podal tašku a já kývla. Nebylo to dobré. Zdálo se mi, že Edden Ivy schválně vydráždil, aby mě přinutil objevit se tady s prosíkem. Přesto jsem následovala Eddena halou do rohové kanceláře se skleněnými stěnami. Zpočátku vypadala zastrčeně, ale rychle jsem si uvědomila, že s vytaženými žaluziemi má dobrý výhled na veškeré dění. Zrovna teď byly ale stažené a jeho kancelář tak nepřipomínala akvárium. Otevřenými dveřmi pronikal dovnitř rámus.</p> <p>„Posaďte se,“ řekl a ukázal na dvě zelené polstrované židle před stolem. Vděčně jsem se posadila a zjistila, že tenké polstrování je příjemnější než tvrdý plast židlí v hale. Zatímco si Nick ztuhle sedal vedle mě, přelétla jsem pohledem Eddenovu kancelář a všimla si zaprášených trofejí z bowlingu a hromad složek. Jednu celou stěnu zabíraly kartotéky, na kterých byla skoro až ke stropu narovnaná fotoalba. Za Eddenovým stolem visely na stěně hodiny a hlasitě tikaly. Zahlédla jsem fotku, na níž si s mým starým šéfem Denonem potřásá rukou před radnicí. Edden vypadal vedle Denonovy upírské ladnosti malý a obyčejný. Oba se usmívali.</p> <p>Obrátila jsem pozornost zpátky k Eddenovi. Rozvalil se v křesle a zjevně čekal, až si kancelář prohlédnu. Kdyby se zeptal, řekla bych mu, že je špindíra. Panoval tu ale organizovaný chaos, což prozrazovalo, že se tu doopravdy pracuje. Od Denonovy vysoce technicky zařízené kanceláře se ta jeho lišila asi stejně jako můj starý pracovní stůl od hřbitova. Líbilo se mi tu. Kdybych měla někomu důvěřovat, pak radši člověku, který je stejně nepořádný jako já.</p> <p>Edden se napřímil. „Musím přiznat, že rozhovor s Tamwoodovou probudil moji zvědavost, slečno Morganová,“ řekl. „Jako bývalá agentka IBA si jistě umíte představit, jak by image FIK pomohlo, kdybychom Trentu Kalamackovi dokázali cokoli − neřku-li výrobu a prodej nelegálních bioproduktů.“</p> <p>Rovnou k věci. Ten chlapík se mi začínal líbit. Žaludek jsem ale měla i nadále stažený, proto jsem mlčela. Ještě neskončil.</p> <p>Edden položil ruku na stůl a paži v šátku schoval do klína. „Ale jistě pochopíte, že nemohu požádat své lidi, aby zatkli radního Kalamacka jen na základě slova bývalé agentky IBA. Je na vás vypsaná odměna, ať už je to legální, nebo ne.“</p> <p>Zrychlil se mi dech a myšlenky mi vířily. Měla jsem pravdu. Zavřel Ivy do cely, aby mě sem dostal. Na jeden hrůzostrašný okamžik mě napadlo, jestli mě tu schválně nezdržuje. Jestli nezavolal IBA, aby si pro mě přišla. Nápad se ale rozplynul pod návalem adrenalinu. FIK a IBA jsou zavilí nepřátelé. Kdyby za mě chtěl Edden shrábnout odměnu, udělal by to sám, nepozval by si do sídla IBA. Edden mě sem přitáhl, aby si mě prověřil. Proč? uvažovala jsem a mé znepokojení sílilo.</p> <p>Rozhodla jsem se převzít kontrolu nad rozhovorem, usmála jsem se a trhla sebou, když mi zaškubalo v oteklém oku. Vzdala jsem tedy snahu oslnit ho úsměvem, pohlédla mu zpříma do očí a napětí jsem vytlačila z ramen do žaludku, kde ho neviděl. „Ráda bych se omluvila za chování své partnerky, kapitáne Eddene.“ Pohlédla jsem na jeho ovázané zápěstí. „Zlomila vám ho?“</p> <p>Přes tvář mu prokmitlo překvapení. „Hůř. Fraktura na čtyřech místech. Zítra mi poví, jestli budu potřebovat sádru, nebo prostě budu muset počkat, dokud se to nezahojí. Zatracená ošetřovna mi nedovolí vzít si nic silnějšího než aspirin. Příští týden je úplněk, slečno Morganová. Uvědomujete si, do jakého skluzu se dostanu, pokud si budu muset vzít třeba den volna?“</p> <p>Tohle plané tlachání nikam nevede. Tělem se mi šířila bolest a já potřebovala zjistit, co Edden chce, než bude příliš pozdě zakročit proti Kalamackovi. Muselo tu jít o víc než jen o Trenta. Kdyby mu šlo o tohle, mohl si promluvit s Ivy.</p> <p>Obrnila jsem se, sundala si jeden z amuletů a posunula ho k němu přes stůl. Tašku jsem měla plnou talismanů, ale žádný nepůsobil proti bolesti. „Rozumím, kapitáne Eddene. Jsem si jistá, že dospějeme k oboustranně výhodné dohodě.“ Když jsem sundala prsty z amuletu, musela jsem vynaložit veškerou sílu, abych nevytřeštila oči nad náhlým návalem bolesti. Žaludek mi sevřela nevolnost a cítila jsem se třikrát slabší. Doufala jsem, že jsem neudělala chybu, když jsem mu amulet nabídla. Recepční byla zářným příkladem toho, že jen málo lidí akceptuje inderlanďany, neřku-li magii. Říkala jsem si, že to za to riziko stojí. Edden se zdál nezvykle nezaujatý. Uvidíme, jak daleko je ochotný zajít.</p> <p>V očích měl jen zvědavost, když se pro amulet natáhl. „Víte, že to nemohu přijmout,“ řekl. „Jsem důstojník FIK a tohle by se dalo považovat za…“ Tvář se mu uvolnila, když se dotkl amuletu a ten umrtvil bolest v jeho zápěstí. „Úplatek,“ dokončil tiše.</p> <p>Podíval se mi do očí a já se navzdory bolesti usmála. „Obchod.“ Povytáhla jsem obočí a ignorovala tah náplasti. „Aspirin za aspirin.“ Pokud je chytrý, pochopí, že ho zkouším. Pokud je hloupý, nebude na tom záležet a do konce týdne budu mrtvá. Ale kdyby neexistovala šance, jak ho přimět, aby vzal můj „tip“ vážně, nebyla bych teď v jeho kanceláři.</p> <p>Edden seděl chvíli naprosto nehybně, jako by se obával pohnout a zlomit moc talismanu. Nakonec se mu po tváři rozlil upřímný úsměv. Naklonil se k otevřeným dveřím a z plných plic zařval: „Rose! Sežeň mi pár aspirinů. Umírám tu.“ Opřel se, pověsil si amulet na krk, schoval ho pod košili a zakřenil se. Jeho úleva byla očividná. Byl to začátek.</p> <p>Moje obavy se ještě prohloubily, když dovnitř vtrhla uspěchaná žena. Podpatky jí cvakaly na šedých kachličkách. Viditelně sebou škubla, když nás uviděla v Eddenově kanceláři. Odtrhla ode mě oči a podala mu dva papírové kelímky. Ukázal na stůl. Žena se zamračila, postavila je vedle jeho ruky a tiše odešla. Edden natáhl nohu a kopnutím za ní zabouchl dveře. Posunul si brýle výš po nose a zdravou rukou si zakryl zraněnou.</p> <p>Tvrdě jsem polkla a natáhla se pro kelímky. Teď bylo na mně, abych mu důvěřovala. V malinkatých bílých pilulkách mohlo být cokoli, ale já se nemohla dočkat, až si ulevím od bolesti. Tabletky zachrastily, když jsem kelímek zvedla a nakoukla do něj.</p> <p>Slyšela jsem o tabletkách. Jedna moje spolubydlící bez nich nedala ani ránu a schovávala si lahvičky s bílými pilulkami vedle zubního kartáčku. Tvrdila, že fungují lépe než amulety a není nutné se kvůli nim píchat do prstu. Jednou jsem se dívala, jak si je brala. Polykaly se v celku.</p> <p>Nick se naklonil blíž. „Nemusíš to dělat,“ zašeptal, ale já zavrtěla hlavou. Rychle jsem do sebe kelímek převrátila a zapila hořkou pachuť vrbové kůry vlažnou vodou. Snažila jsem se nekašlat, když jsem cítila, jak mi pilulky kloužou do žaludku. Svaly se mi stáhly nečekanou bolestí, kterou mi kašel přivodil. Tohle má pomoct?</p> <p>Nick mě váhavě poplácal po zádech. Slzícíma očima jsem viděla, jak se Edden téměř směje nahlas mé pošetilosti. Mávla jsem na Nicka rukou a napřímila se. Uběhl okamžik, pak další. Aspirin stále nezabíral. Povzdychla jsem si. Nic. Není divu, že lidé jsou tak podezíraví. Jejich medicína nezabírá.</p> <p>„Můžu vám dát Kalamacka, kapitáne Eddene.“ Pohlédla jsem na hodiny za ním. Deset čtyřicet pět. „Můžu dokázat, že obchoduje s nelegálními drogami. Že je vyrábí a prodává.“</p> <p>Eddenovi se rozzářily oči. „Dejte mi důkaz a vyrazíme na letiště.“</p> <p>Ztuhla jsem. Ivy mu řekla skoro všechno, a on se mnou chtěl přesto mluvit. Proč informaci prostě nepoužil a nezískal trochu slávy pro sebe? Bůh ví, že by ho přišla lacino. O co mu jde? „Nemám všechno,“ přiznala jsem. „Ale slyšela jsem, jak hovoří o dodávkách. Pokud najdeme drogy, bude to dostatečný důkaz.“</p> <p>Edden sevřel rty a zahýbal knírem. „Kvůli nepřímým důkazům nikam nepojedu. IBA už ze mě znovu hlupáka neudělá.“</p> <p>Znovu jsem pohlédla na hodiny. Deset čtyřicet šest. Podíval se mi do očí, já se odvrátila a potlačila záblesk podráždění. Teď věděl, že spěchám. „Kapitáne,“ řekla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl naléhavě. „Vloupala jsem se do Kalamackovy kanceláře, abych získala důkaz, ale chytil mě. Tři dny jsem strávila jako jeho nedobrovolný host. Vyslechla jsem několik jeho jednání, která potvrdila mé tušení. Vyrábí a prodává nelegální biodrogy.“</p> <p>Edden se klidně a chladnokrevně opřel a otočil židli. „Strávila jste s Kalamackem tři dny a očekáváte, že uvěřím, že před vámi mluvil pravdu?“</p> <p>„Byla jsem v té době norek,“ řekla jsem suše. „Měla jsem zemřít v krysích zápasech. Neměla jsem utéct.“</p> <p>Nick se neklidně zavrtěl, ale Edden přikývl, jako bych potvrdila jeho podezření.</p> <p>„Trent odsud skoro každý týden vysílá zásilku biodrog,“ řekla jsem a přinutila se přestat si hrát s vlasy. „Vydírá ty, kdo je naneštěstí potřebují a mohou si je dovolit. Zásilky odcházejí v dny, kdy IBA provádí zátahy na síru. Používá je…“</p> <p>„K odvedení pozornosti,“ dokončil za mě Edden. Uhodil pěstí do nejbližší kartotéky a udělal do ní důlek. Nick i já jsme vyskočili. „Zatraceně! Není divu, že nám se nikdy žádný zátah nepodaří.“</p> <p>Kývla jsem. Teď, anebo nikdy. Nezáleželo na tom, jestli mu věřím, nebo ne. Když mi nepomůže, jsem mrtvá. „Je to ještě lepší,“ řekl jsem a modlila se, abych dělala správnou věc. „Agent IBA, který většině zátahů na síru velí, je na Trentově výplatní listině.“</p> <p>Eddenova kulatá tvář ztvrdla. „Fred Percy.“</p> <p>„Francis Percy,“ opravila jsem ho a rozpálil mě náhlý nával vzteku.</p> <p>Edden přimhouřil oči a poposedl na židli. Očividně neměl špinavé poldy v lásce o nic víc než já. Roztřeseně jsem se nadechla. „Dneska večer má odejít další zásilka biodrog. Se mnou je dostanete oba. FIK se proslaví, IBA bude vypadat hloupě a vaše oddělení mě potichu vyplatí ze smlouvy.“ Bolela mě hlava a já se modlila, abych právě nespláchla svoji poslední šanci do záchodu. „Mohli byste to brát jako odměnu konzultantovi. Aspirin za aspirin.“</p> <p>Edden se s pevně sevřenými rty zadíval na odhlučněný strop. Tvář se mu pomalu uklidnila a já čekala. Přinutila jsem se znehybnět, když jsem si uvědomila, že ťukám nehty o sebe do rytmu tikání hodin na zdi.</p> <p>„Jsem v pokušení obejít kvůli vám pravidla, slečno Morganová,“ řekl a mé srdce zabušilo. „Ale potřebuji víc. Něco, co by si ti nahoře mohli zapsat do účetních knih a z čeho by jim vyplynul dlouhodobý zisk.“</p> <p>„Víc!“ vykřikl Nick rozzlobeně.</p> <p>Bušilo mi v hlavě. <emphasis>Chce víc? </emphasis>„Nemám víc, kapitáne,“ řekla jsem důrazně, protože mě zmáhala frustrace.</p> <p>Prohnaně se usmál. „Ale ano, máte.“</p> <p>Pokusila jsem se zvednout obočí, ale zabránila mi v tom náplast.</p> <p>Edden pohlédl na zavřené dveře. „Pokud to vyjde, chci říct, pokud chytíme Kalamacka…“ Promnul si čelo silnou rukou. Když ji nechal klesnout, nenucená sebejistota zmizela a dychtivý, inteligentní lesk v jeho očích mě přiměl couvnout. „Pracuji pro FIK už od chvíle, kdy jsem odešel z armády,“ řekl tiše. „Vypracoval jsem se nahoru díky tomu, že dokážu zjistit, které kousky skládačky chybějí, a najít je.“</p> <p>„Nejsem na prodej, kapitáne,“ prohlásila jsem rozhorleně.</p> <p>„Všichni jsou na prodej,“ řekl. „Má oddělení v FIK jsou ve velké nevýhodě, slečno Morganová. Inderlanďané znají lidské slabiny. Do pekla, jste pravděpodobně zodpovědní za polovinu našich duševních poruch. Znepokojující pravdou je, že s vámi nemůžeme soupeřit.“</p> <p>Chce, abych mu donášela na inderlanďany. Měl by vědět, že to neudělám. „Nevím nic, co byste nedokázal najít v knihovně,“ řekla jsem a pevně sevřela tašku. Toužila jsem prostě vstát a vypadnout, ale zahnal mě do kouta a já se mohla jen dívat, jak se usmívá. Jeho rovné zuby byly překvapivě lidské ve srovnání s dravčím leskem v jeho očích.</p> <p>„Jsem si jistý, že to není tak docela pravda,“ řekl. „Ale žádám vás jen o radu, ne o zradu.“ Edden se opřel a zdálo se, že sbírá myšlenky. „Občas,“ řekl, „jako třeba dnes v noci slečna Tamwoodová, za námi přijde inderlanďan, protože potřebuje pomoc nebo má informaci, která by raději neměla padnout do rukou IBA. Popravdě nevíme, jak s ním máme jednat. Moji lidé se chovají tak podezřívavě, že nedokáží získat užitečné informace. A ve vzácných případech, kdy se něco dozvíme, nevíme, jak to využít. Slečnu Tamwoodovou se nám podařilo uvěznit jen proto, že s tím souhlasila. Vysvětlili jsme jí, že jsme ochotní promluvit si s vámi osobně, pokud se nám vzdá. Do dnešního dne jsme podobné záležitosti neochotně přenechávali IBA.“ Pohlédl mi do očí. „Kvůli tomu vypadáme jako hlupáci, slečno Morganová.“</p> <p>Nabízel mi práci, ale já se neuklidnila, naopak jsem ještě víc ztuhla. „Kdybych chtěla šéfa, zůstala bych u IBA, kapitáne.“</p> <p>„Ne,“ protestoval rychle a jeho židle zaskřípala, když se napřímil. „Nemohli bychom vás mít tady. Nejenže by si moji lidé vyžádali moji hlavu na stříbrném podnose, ale zaměstnat vás by bylo proti dohodě mezi IBA a FIK.“ Jeho úsměv se stal zákeřnějším a já čekala. „Chci vás jen jako konzultantku. Občas. Když bude potřeba.“</p> <p>Pomalu jsem vydechla a konečně pochopila, oč mu jde.</p> <p>„Jak se jmenuje vaše firma?“ zeptal se Edden.</p> <p>„Upíří čarodějná,“ řekl Nick.</p> <p>Edden se zachechtal. „To zní jako seznamka.“</p> <p>Trhla jsem sebou, ale už bylo pozdě to měnit. „A dostanu za své <emphasis>občasné </emphasis>služby zaplaceno?“ zeptala jsem se a kousla se do spodního rtu. <emphasis>To by mohlo fungovat.</emphasis></p> <p>„Samozřejmě.“</p> <p>Teď jsem se na strop zadívala já. Srdce mi bušilo, protože se zdálo, že se mi nabízí cesta ven. „Jsem členem týmu, kapitáne Eddene,“ řekla jsem a přitom mě napadlo, jestli Ivy nezačíná o našem partnerství pochybovat. „Nemohu mluvit za zbytek.“</p> <p>„Slečna Tamwoodová už souhlasila. Myslím, že řekla: ‚Pokud bude ta malá čarodějka souhlasit, přidám se.‘ Pan Jenks na to měl podobný názor, jen to řekl… barvitěji.“</p> <p>Pohlédla jsem na Nicka a on neklidně pokrčil rameny. Neměla jsem záruku, že až bude po všem, Edden mě prostě pohodlně nezapomene vyplatit ze smlouvy. Ale jeho suchý humor a upřímné reakce mě přesvědčily o tom, že to neudělá. A kromě toho, dneska v noci už jsem uzavřela smlouvu s démonem. Tohle nemůže být horší.</p> <p>„Dohodnuto, kapitáne Eddene,“ řekla jsem najednou. „Zásilka odletí Jihozápadní linkou v jedenáct čtyřicet pět do L. A.“</p> <p>„Bezva!“ Zdravou rukou bouchl do stolu a já znovu nadskočila. „Věděl jsem, že na to přistoupíte. Rose!“ zakřičel přes zavřené dveře. Zazubil se, naklonil se k nim a otevřel je. „Rose! Pošli pátrací psy do…“ pohlédl na mě. „Kde dojde k předání síry?“</p> <p>„Ivy vám to neřekla?“ zeptala jsem se překvapeně.</p> <p>„Možná jo. Chci vědět, jestli lhala.“</p> <p>„Hlavní autobusové nádraží,“ řekla jsem a srdce se mi rozbušilo ještě rychleji. <emphasis>Podaří se to. Dostanu Trenta a vyplatím se.</emphasis></p> <p>„Rose!“ zařval znovu. „Staré autobusové nádraží. Kdo dneska sedí za stolem a neskončil v nemocnici?“</p> <p>Přes rámus venku k nám dolehl hluboký ženský hlas. „Je tu Kaman, ale sprchuje se, aby smyl ten broučí prach. Dillon, Ray…“</p> <p>„Stop,“ řekl Edden. Vstal, pokynul mi a Nickovi a vykročil rychle z kanceláře. Zhluboka jsem se nadechla a postavila se. K mému překvapení polevila ostrá bolest do tlumeného bušení. Následovali jsme Eddena chodbou a já vzrušeně přidala do kroku. „Myslím, že aspirin konečně zabral,“ zašeptala jsem Nickovi, když jsme Eddena dohonili. Nakláněl se nad prázdným stolem a mluvil se ženou, která mu přinesla pilulky.</p> <p>„Povolej zpátky Rubena a Simona,“ řekl. „Potřebuji někoho s chladnou hlavou. Pošli je na letiště. Ať tam na mě počkají.“</p> <p>„Na vás, pane?“ Rose koukla přes obroučku brýlí na mě a na Nicka.</p> <p>Její zamračení mluvilo za vše. Nelíbilo se jí, že má v budově dva inderlanďany, neřku-li že stojí jejímu šéfovi za zády.</p> <p>„Ano, na mě. Ať vpředu přistaví neoznačenou dodávku. Dneska jdu do akce.“ Povytáhl si opasek s pistolí. „Žádné chyby. Tohle provedeme podle předpisů.“30</p> <p><image xlink:href="#_8.jpg" />Podlaha dodávky FIK byla překvapivě čistá. Uvnitř vozu to vonělo slabě po tabáku, což mi připomnělo tátu. Kapitán Edden a řidič, který se představil jako Clayton, seděli vpředu. Nick, Jenks a já jsme zabrali prostřední sedadlo. Okýnka byla pootevřená, aby nebyl tolik cítit můj parfém. Kdybych věděla, že Ivy nepustí, dokud nebude po všem, vůbec bych se nenavoněla. Teď jsem přímo páchla.</p> <p>Jenks zuřil a jeho tenoučký hlásek mi drásal zevnitř lebku, což mě ještě víc znervózňovalo. „Sklapni, Jenksi,“ zašeptala jsem a přejela špičkou prstu po dně celofánového pytlíku od buráků, abych vybrala poslední zbytky soli. Jakmile aspirin otupil bolest, dostala jsem hlad. Možná bych se raději obešla bez aspirinu, jen kdybych nebyla tak hladová.</p> <p>„Jdi se zvrátit,“ zavrčel Jenks z držáku na pití, kam jsem ho strčila. „Zavřeli mě do prázdného barelu od vody! Cítil jsem se jako zvíře v zoo! Zlomili mi moje zatracené křídlo. Podívej se na to! Přetrhli hlavní žílu. Košili mám ušpiněnou od minerálů. Je zničená! A viděla jsi moje boty? Tu kávu z nich nikdy nedostanu.“</p> <p>„Omluvili se,“ řekla jsem, i když jsem věděla, že je to zbytečné. Pěkně se rozparádil.</p> <p>„Bude trvat týden, než mi naroste nové zatracené křídlo. Matalina mě zabije. Všichni se přede mnou schovávají, když nemůžu létat. Vědělas to? Dokonce i moje děti!“</p> <p>Přestala jsem ho poslouchat. Začal se vztekat, sotva ho pustili, a od té doby nezmlkl. Jenkse sice z ničeho neobvinili − prostě poletoval u stropu a povzbuzoval Ivy, když bušila do důstojníků FIK − strkal ale nos, kam neměl, dokud ho nevrazili do barelu.</p> <p>Začínala jsem chápat, o čem Edden mluvil. On a jeho důstojníci neměli ani ponětí, jak s inderlanďany nakládat. Mohli Jenkse zavřít do skříně nebo do šuplíku, ve kterém se zrovna přehraboval. Nenamočil by si křídla a ta by mu nezkřehla jako papír. Nedošlo by ani k desetiminutové honičce se síťkou. A polovina důstojníků by neskončila začarovaná. Ivy s Jenksem zašli za FIK dobrovolně, a přesto způsobili doslova boží dopuštění. Děsila mě představa, co by dokázal způsobit nebezpečný inderlanďan, který by odmítl spolupracovat.</p> <p>„Nedává to smysl,“ řekl Nick tak hlasitě, aby ho slyšel i Edden na předním sedadle. „K čemu jsou panu Kalamackovi příjmy z nelegálních obchodů? Už tak má peněz, že neví, co s nimi.“</p> <p>Edden se pootočil, čímž se mu vyhrnula khaki nylonová bunda. Na hlavě měl žlutý klobouk FIK, jedinou známku autority. „Asi financuje projekty, o kterých se nemá nikdo dozvědět. Peníze z nelegálních zdrojů se dají jen těžko vystopovat, obzvláště když jsou použity na nelegální věci.“</p> <p>Přemýšlela jsem, co asi Kalamack provádí. Že by se ve Farisově laboratoři dělo víc, než jsme tušili?</p> <p>Kapitán si promnul bradu a kulatou tvář mu ozářily světlomety vozů za námi. „Pane Sparagmosi, nejel jste někdy trajektem přes řeku?“</p> <p>Nickova tvář ztuhla. „Pane?“</p> <p>Edden zavrtěl hlavou. „Je to zpropadená věc. Jsem si jistý, že už jsem vás někde viděl.“</p> <p>„Ne,“ řekl Nick a opřel se. „Nemám lodě rád.“</p> <p>Edden se s tichým zvukem otočil zpátky dopředu. S Jenksem jsme si vyměnili vědoucí pohledy. Podle lstivého výrazu na jeho tváři pochopil mnohem rychleji než já, oč tu běží. Zmačkala jsem prázdný sáček hlasitě v ruce a strčila ho do tašky, protože jsem ho nechtěla odhodit na čistou podlahu. Nick se schoval do stínu a uzavřel se do sebe. Tlumená zář světel aut v protisměru vykreslila jeho ostrý nos a hubený obličej. Naklonila jsem se blíž a zašeptala: „Co jsi provedl?“</p> <p>Oči dál upíral ven z okna a hruď mu opatrně klesala a stoupala. „Nic.“</p> <p>Pohlédla jsem na temeno Eddenovy hlavy. <emphasis>Jo, jasně. A já jsem premiantka na plakátu IBA. </emphasis>„Podívej. Omlouvám se, že jsem tě do toho zatáhla. Pokud se na letišti prostě sebereš a zmizíš, pochopím to.“ Jak jsem o tom tak uvažovala, vlastně jsem ani nechtěla vědět, co udělal.</p> <p>Zavrtěl hlavou a po rtech mu probleskl úsměv. „To je v pořádku,“ řekl. „Dneska v noci nikam nepůjdu. Dlužím ti za to, že jsi mě dostala z té krysí díry. Ještě týden a zešílel bych.“</p> <p>Z té představy mě zamrazilo. Existoval horší osud než mít v patách zabijáky IBA. Krátce jsem se dotkla jeho ramene, opřela se a pokradmu ho sledovala. Odplynulo z něj skryté napětí a dýchal lehčeji. Čím lépe jsem ho poznávala, tím víc se lišil od ostatních lidí, které jsem znala. Ale místo aby mi to dělalo starosti, uklidňovalo mě to. A jsme zpátky u syndromu hrdiny a dámy v nesnázích. Jako dítě jsem četla příliš mnoho pohádek a byla jsem natolik realistka, že jsem si užívala, když někdo pro změnu zachránil mě.</p> <p>Ve voze se rozhostilo nepříjemné ticho a má úzkost sílila. Co když přijedeme pozdě? Co když Trent změnil let? Co když to byla jen komplikovaná léčka? <emphasis>Bože, pomoz mi, </emphasis>pomyslela jsem si. Na následujících několik hodin jsem vsadila naprosto vše. Pokud se nic nestane, zůstanu s prázdnýma rukama.</p> <p>„Čarodějko!“ zakřičel Jenks, aby upoutal moji pozornost. Uvědomila jsem si, že se o to snaží už nějakou chvíli. „Zvedni mě,“ poručil. „Odsud nic nevidím.“</p> <p>Nabídla jsem mu ruku a on si na ni vylezl. „Neumím si představit, proč se ti všichni vyhýbají, když nemůžeš létat,“ řekla jsem suše.</p> <p>„Tohle by se <emphasis>nestalo,</emphasis>“ prohlásil Jenks hlasitě, „kdyby mi <emphasis>někdo </emphasis>neutrhl <emphasis>kří</emphasis><emphasis>dlo.</emphasis>“</p> <p>Posadila jsem si ho na rameno, abychom mohli oba sledovat provoz. Mířili jsme na mezinárodní letiště Cincinnati − Severní Kentucky. Většina lidí mu říkala prostě „Mezinárodní Díra“ nebo ještě jednodušeji „Velká Díra“. Projíždějící auta občas osvětlily roztroušené lampy. Jak jsme se blížili k terminálům, pouliční osvětlení houstlo. Problesklo mnou vzrušení a napřímila jsem se. Nic se nepokazí. Dostanu ho. Ať už je Trent cokoli, dostanu ho. „Kolik je hodin?“ zeptala jsem se.</p> <p>„Jedenáct patnáct,“ zamumlal Jenks.</p> <p>„Jedenáct dvacet,“ opravil ho Edden a ukázal na hodiny na přístrojové desce.</p> <p>„Jedenáct patnáct,“ zavrčel skřítek. „Vím líp, kde je slunce, než vy, ze které díry máte čůrat!“</p> <p>„Jenksi!“ okřikla jsem ho šokovaně. Nick přestal křížit paže na hrudi a vrátila se mu trocha sebejistoty.</p> <p>Edden zvedl ruku. „To je v pořádku, slečno Morganová.“</p> <p>Clayton, upjatý polda, který mi očividně nevěřil, se mi ve zpětném zrcátku zadíval do očí. „Vlastně, pane,“ přiznal neochotně, „ty hodiny se o pět minut předbíhají.“</p> <p>„Vidíte?“ vykřikl Jenks.</p> <p>Edden se natáhl po telefonu ve voze a zapnul hlasitý odposlech, abychom všichni slyšeli. „Měli bychom se ujistit, že letadlo nevzlétne a všichni už jsou na místě,“ řekl.</p> <p>Úzkostně jsem si upravila paži v šátku a Edden zatím naťukal tři čísla do klávesnice telefonu. „Rubene,“ vyštěkl do sluchátka, které držel jako mikrofon. „Mluv se mnou.“</p> <p>Po krátkém zaváhání zapraskal v reproduktoru mužský hlas. „Kapitáne. Čekáme u brány, ale letadlo tady není.“</p> <p>„Není!“ vykřikla jsem a škubla sebou, jak jsem poposedla na krajíček sedadla. „Už by měli nastupovat.“</p> <p>„Vůbec nepřijelo k tunelu, pane,“ pokračoval Ruben. „Všichni čekají u terminálu. Prý bylo nutné provést nějakou drobnou opravu a letadlo odletí za hodinu. Není to vaše práce?“</p> <p>Vzhlédla jsem od reproduktoru k Eddenovi. Tvářil se zadumaně a já téměř viděla, jak mu hlavou krouží myšlenky. „Ne,“ řekl nakonec. „Zůstaňte na místě.“ Ukončil spojení a slabé šumění utichlo.</p> <p>„Co se děje?“ zakřičela jsem mu do ucha a on ke mně obrátil temný pohled.</p> <p>„Posaďte se, Morganová,“ řekl. „Patrně za to může vaše přítelkyně a její omezení denním světlem. Aerolinky nenechají pasažéry čekat na dráze, když terminál je prázdný.“</p> <p>Pohlédla jsem na Nicka, který nervózně bubnoval prsty do rytmu nějaké melodie. Neuklidnilo mě to, ale usadila jsem se zpátky. Naváděcí paprsek na letišti klouzal v obloucích po mračnech. Byli jsme skoro na místě.</p> <p>Edden zpaměti vyťukal do telefonu číslo, vypnul hlasitý odposlech a po tváři se mu rozlil úsměv. „Ahoj, Chris?“ řekl a já uslyšela tichý ženský hlas. „Mám pro tebe otázku. Vypadá to, že jedno z letadel Jihozápadních zůstalo trčet na dráze. Jedenáct čtyřicet pět do L. A. Co se děje?“ Odmlčel se a zaposlouchal a já si uvědomila, že si okusuju záděr na nehtu. „Díky, Chris.“ Zasmál se. „Co třeba ten nejtlustší steak ve městě?“ Znovu se zasmál a já bych přísahala, že mu zrudly uši.</p> <p>Jenks se taky zachechtal. Pohlédla jsem na Nicka, ale ignoroval mě.</p> <p>„Chrissy,“ protáhl. „S tím by mohla mít moje žena trochu potíže.“ Jenks se zasmál spolu s Eddenem a já si nervózně zastrčila za ucho kudrlinu. „Ozvu se později,“ řekl a zavěsil.</p> <p>„No?“ zeptala jsem se z krajíčku sedadla.</p> <p>Edden se pořád nepatrně usmíval. „Letadlo má zákaz vzlétnout. Zdá se, že IBA dostala tip. Na palubě prý má být zásilka síry.“</p> <p>„U Zvratu,“ zaklela jsem. Pozornost měl odvést autobus, ne letadlo. Co má Trent za lubem?</p> <p>Eddenovi jiskřily oči. „IBA je pořád patnáct minut odsud. Mohli bychom jim zásilku vyfouknout rovnou před nosem.“</p> <p>Jenks na mém rameni začal klít.</p> <p>„Nejsme tu kvůli síře,“ protestovala jsem. Můj plán se začínal hroutit. „Jde nám o biodrogy!“ Zuřivě jsem zmlkla, když se k nám přiblížilo rachotící auto mířící zpátky do města.</p> <p>„Porušuje předpisy,“ řekl Edden. „Claytone, zjisti mi značku.“</p> <p>Mysl mi vířila a čekala jsem, až nás vůz mine, abych mohla promluvit. Motor řval, jako by se řidič řítil dobrou padesátkou nad limit, ale auto se sotva hýbalo. Řazení velmi povědomým způsobem zaskřípalo. <emphasis>Francis, </emphasis>pomyslela jsem si a dech se mi zadrhl.</p> <p>„To je Francis!“ vyjekli jsme s Jenksem jednohlasně a já vykřikla, když jsem se ohlédla a spatřila rozbité zadní světlo. Z příliš rychlého pohybu se mi rozmazalo před očima, přesto jsem napůl přelezla na zadní sedadlo i s Jenksem na rameni. „To je Francis,“ ječela jsem a srdce mi bušilo. „Otočte to. Zastavte! To je Francis.“</p> <p>Edden udeřil pěstí do přístrojové desky. „Zatraceně,“ zaklel. „Pozdě.“</p> <p>„Ne!“ vykřikla jsem. „Copak to nechápete? Trent chce zásilky vyměnit. Síru za biodrogy. IBA tu ještě není. Francis je má za úkol vyměnit!“</p> <p>Edden na mě zíral a na tváři se mu střídaly světlo a stín, jak jsme jeli dál po dlouhé příjezdové cestě k letišti.</p> <p>„Francis má u sebe ty drogy! Otočte to!“ ječela jsem.</p> <p>Dodávka zastavila na červenou. „Kapitáne?“ zeptal se řidič.</p> <p>„Morganová,“ řekl Edden. „Jste šílená, pokud si myslíte, že si nechám ujít šanci vyfouknout IBA zásilku síry rovnou před nosem. Nemůžete vědět jistě, jestli je to doopravdy on.“</p> <p>Jenks se zasmál. „Byl to Francis. Rachel mu spálila převodovku.“</p> <p>Zašklebila jsem se. „Francis má u sebe drogy. Odešlou je autobusem. Vsadím na to život.“</p> <p>Edden přivřel oči a zaťal zuby. „Právě jste to udělala,“ prohlásil úsečně. „Claytone, otočte to.“</p> <p>Zhroutila jsem se na sedadlo a vydechla. Ani jsem si neuvědomila, že zadržuju dech.</p> <p>„Kapitáne?“</p> <p>„Slyšel jste!“ obořil se na něj ne zrovna šťastně. „Otočte to. Udělejte, co říká.“ S napjatým výrazem se ke mně otočil. „Raději byste měla mít pravdu, Morganová.“ Skoro vrčel.</p> <p>„Mám.“ Se staženým žaludkem jsem se opřela a připravila se na ostrou zatáčku. <emphasis>Raději bych měla mít pravdu, </emphasis>pomyslela jsem si a pohlédla na Nicka.</p> <p>Minul nás truck IBA. S tiše blikajícím majáčkem mířil k letišti. Edden uhodil pěstí do přístrojové desky tak silně, až mě udivilo, že z ní nevystřelil airbag. Sebral rádio. „Rose!“ zařval. „Našli psi něco na autobusovém nádraží?“</p> <p>„Ne, kapitáne. Vracejí se zpátky.“</p> <p>„Znovu je tam pošli,“ řekl. „Koho máme v Díře v civilu?“</p> <p>„Pane?“ Její hlas zněl zmateně.</p> <p>„Koho v Díře jsem neposlal na letiště?“ zařval.</p> <p>„Bristonová je v civilu v newportském nákupním centru,“ řekla. V reproduktoru se ozvalo tiché řinčení telefonu. „Vezměte to někdo!“ Odmlčela se. „Má s sebou Gerryho jako zálohu, ale ten je v uniformě.“</p> <p>„Gerry,“ zamumlal Edden a očividně z toho neměl radost. „Pošli je na autobusové nádraží.“</p> <p>„Bristonová a Gerry na autobusové nádraží,“ zopakovala pomalu.</p> <p>„Ať použijí AMV,“ dodal Edden a střelil pohledem po mně.</p> <p>„AMV?“ zeptal se Nick.</p> <p>„Antimagickou výbavu,“ řekla jsem a on kývl.</p> <p>„Hledáme bělocha kolem třicítky, čaroděje jménem Francis Percy. Je to agent IBA.“</p> <p>„Není o nic lepší než černokněžník,“ namítla jsem a chytila se, protože jsme prudce zastavili na červenou.</p> <p>„Podezřelý může být ozbrojený talismany,“ pokračoval Edden.</p> <p>„Je neškodný,“ zamumlala jsem.</p> <p>„Nepřibližujte se k němu, pokud se nepokusí odejít,“ dodal Edden napjatě.</p> <p>„Jo.“ Odfrkla jsem si, když jsme se znovu rozjeli. „Mohl by vás unudit k smrti.“</p> <p>Edden se ke mně otočil. „Mohla byste zavřít pusu?“</p> <p>Pokrčila jsem rameny a vzápětí toho litovala, protože mi začalo bušit v rameni.</p> <p>„Máš to, Rose?“ řekl do telefonu.</p> <p>„Ozbrojený, nebezpečný, nepřibližovat se, pokud se nepokusí odejít. Mám to.“</p> <p>Edden zabručel. „Díky, Rose.“ Silným prstem vypnul rádio.</p> <p>Jenks mi škubnul za ucho, až jsem vyjekla.</p> <p>„Támhle je!“ zavřískl skřítek. „Podívejte. Rovnou před námi.“</p> <p>S Nickem jsme se předklonili, abychom lépe viděli. Rozbité zadní světlo fungovalo jako maják. Dívali jsme se, jak Francis vyhodil blinkr a s pískáním pneumatik zabočil k nádraží. Ozvalo se troubení a já se uculila. Francise málem srazil autobus.</p> <p>„Dobrá,“ řekl Edden tiše, když jsme objeli parkoviště a zaparkovali v jeho zadní části. „Tým se psy tu bude za pět minut, Bristonová s Gerrym za patnáct. Bude muset balík zapsat na příjmu. Získáme tak důkaz o majiteli.“ Když dodávka zastavila, rozepnul si Edden bezpečnostní pás a otočil sedadlo. Zubil se dychtivě jako upír. „Nikdo se na něj ani nepodívá, dokud všichni nedorazí. Srozuměno?“</p> <p>„Jo, rozumím,“ řekla jsem rozechvěle. Nelíbilo se mi přijímat rozkazy, ale měl pravdu. Nervózně jsem se natáhla přes Nicka a přitiskla obličej k okýnku, abych viděla, jak Francis bojuje se třemi plochými krabicemi.</p> <p>„To je on?“ zeptal se Edden chladně.</p> <p>Kývla jsem. Jenks mi sešel dolů po paži a postavil se na parapet okýnka. Křídla mu vířila, jak s jejich pomocí udržoval rovnováhu. „Jo,“ zavrčel skřítek. „To je ten pošuk.“</p> <p>Vzhlédla jsem a uvědomila si, že Nickovi prakticky sedím na klíně. Zahanbeně jsem se stáhla. Působení aspirinu vyprchávalo, a přestože zbývající amulet vydrží ještě několik dnů, bolest se začínala projevovat se zneklidňující pravidelností. Ale největší starost mi dělala únava. Srdce mi bušilo, jako bych právě doběhla závod. Nemyslela jsem si, že je to jen vzrušením.</p> <p>Francis kopnutím zavřel dveře vozu a vrávoravě vykročil. Působil nesmírně nadutě, jak si tak vykračoval k nádraží v křiklavé košili se zvednutým límečkem. Uculila jsem se, když se usmál na ženu, která zrovna vycházela ven, a ona si ho ani nevšimla. Pak jsem si ale vzpomněla na to, jak se v Trentově kanceláři bál, a mé opovržení podrazil soucit. Byl tak nejistý.</p> <p>„Dobrá, chlapci a děvčata,“ řekl Edden a přitáhl moji pozornost zpátky k sobě. „Claytone, zůstanete tady. Až dorazí Bristonová, pošlete ji za námi. Nikdo v uniformě se ke stanici ani nepřiblíží.“ Díval se, jak Francis prošel dvojitými dveřmi dovnitř. „Ať sem Rose přesměruje lidi z letiště. Vypadá to, že čarodějka, hm, slečna Morganová měla pravdu.“</p> <p>„Ano, pane.“ Clayton se neochotně natáhl pro telefon.</p> <p>Otevřeli jsme dveře. Rozhodně jsme nevypadali jako typičtí cestující autobusem, ale Francis si toho pravděpodobně při své hlouposti ani nevšimne. Edden si nacpal žlutý klobouk FIK do zadní kapsy. Nick byl hubený a nevýrazný, dokonale sem zapadal. Ale moje modřiny a šátek přitahovaly víc pozornosti než zvonec a cedule: „Pracuji za talismany.“</p> <p>„Kapitáne Eddene?“ řekla jsem, když vyklouzl z vozu a zůstal stát. „Dejte mi minutku.“</p> <p>Edden s Nickem na mě zvědavě pohlédli, když jsem se začala přehrabovat v tašce. „Rachel,“ ozval se Jenks z Nickova ramena. „To si snad děláš legraci. Ani s deseti líčivými talismany nebudeš vypadat dobře.“</p> <p>„Jdi se zvrátit,“ zabručela jsem. „Francis mě pozná. Potřebuju amulet.“</p> <p>Edden mě se zájmem sledoval. Těžce na mě doléhal adrenalin, když jsem se zdravou rukou nešikovně hrabala v tašce a hledala zestařující talisman. Nakonec jsem hodila tašku na sedadlo, popadla amulet a zaktivovala ho. Když jsem si ho pověsila na krk, Edden vydal nevěřícný, obdivný zvuk. Jeho pochopení − ne, souhlas − mi polichotilo. Amulet proti bolesti přijal, protože jsem souhlasila, že mu budu dlužit laskavost. Kdykoli ale nějaký člověk ocenil mé schopnosti, zahřálo mě to. <emphasis>Cucáku.</emphasis></p> <p>Všechno ostatní jsem napěchovala zpátky do tašky a nešikovně začala vylézat z dodávky.</p> <p>„Hotovo?“ zeptal se Jenks uštěpačně. „Nechceš se třeba ještě učesat?“</p> <p>„Jdi někam, Jenksi,“ řekla jsem. „Dokážu vysednout sama,“ dodala jsem, když mi Nick nabídl ruku.</p> <p>Jenks přeskočil z Nicka na mě a usadil se mi na rameni. „Vypadáš jako stařenka,“ řekl, „tak se tak i chovej.“</p> <p>„To vypadá.“ Edden mě chytil za rameno, abych neupadla, když mi kožené boty podklouzly na chodníku. „Připomíná mi matku.“ Zamžoural, ušklíbl se a zamával si rukou před nosem. „A dokonce tak i voní.“</p> <p>„Všichni sklapněte,“ řekla jsem a zaváhala. Zhluboka jsem se nadechla a zatočila se mi hlava. Ostrá bolest, kterou jsem ucítila, když jsem tvrdě doskočila na chodník, mi pronikla páteří až do lebky a usadila se tam. Odmítla jsem se poddat vyčerpání, vytrhla se Eddenovi a kulhavě vykročila ke dveřím. Muži mě s odstupem asi tří kroků následovali. Ve volných džínách a v příšerné kostkované košili jsem se cítila jako strašák do zelí. A nijak nepomáhalo, že jsem se musela chovat jako stařenka. Škubla jsem za dveře, ale odmítly se pohnout. „Otevřete mi někdo!“ zaječela jsem a Jenks se rozesmál.</p> <p>Nick mě vzal za paži a Edden otevřel dveře. Ofoukl nás přehřátý vzduch. „Tady,“ řekl Nick. „Opři se o mě. Budeš vypadat víc jako stařena.“</p> <p>S bolestí jsem si dokázala poradit. Únava ale překonala moji hrdost a přinutila mě přijmout Nickovu nabídku. Buďto jsem se o něj mohla opřít, nebo se plazit.</p> <p>Odšourala jsem se dovnitř a srdce se mi rozbušilo vzrušením, když jsem pohledem přelétla dlouhou přepážku a zapátrala po Francisovi. „Támhle je,“ zašeptala jsem.</p> <p>Francise téměř zakrýval umělý strom. Hovořil s mladou ženou v uniformě. Jako obvykle se snažil uplatnit svůj šarm a žena díky tomu vypadala podrážděně. Krabice ležely na pultu vedle něj. Ukrývaly moji naději na další život.</p> <p>Nick mě opatrně zatáhl za zdravý loket. „Posaďme se, matičko,“ řekl.</p> <p>„Ještě jednou mi tak řekneš a postarám se o to, aby sis už nemusel dělat starosti s plánováním rodičovství,“ pohrozila jsem.</p> <p>„Matičko,“ řekl Jenks a vánek, který vířil neklidným trháním křídel, mě lechtal na krku.</p> <p>„Dost,“ řekl Edden tiše a do hlasu se mu vloudila nová tvrdost. Ani na okamžik neodtrhl oči od Francise. „Všichni tři zůstanete támhle sedět a počkáte. Nikdo se nepohne, pokud se Percy nepokusí odejít. Já se postarám o to, aby se krabice nedostaly do autobusu.“ S pohledem i nadále upřeným na Francise se dotkl zbraně schované pod bundou a ledabyle zamířil k přepážce. Když se k ní přiblížil, zazubil se na druhou úřednici.</p> <p>Mám sedět a čekat? Jo, to zvládnu.</p> <p>Podvolila jsem se Nickovu opatrnému pobízení a vykročila k řadě židlí. Byly stejně oranžové jako v sídle FIK a vypadaly podobně nepohodlně. Nick mi pomohl posadit se a sedl si hned vedle. Natáhl se a předstíral spánek, přimhouřenýma očima ale sledoval Francise. Já seděla ztuhle a svírala tašku v klíně, jako jsem to viděla dělat staré dámy. Teď už jsem věděla, proč to dělají. Bolelo mě celé tělo a měla jsem pocit, že pokud se uvolním, rozsypu se na kousky.</p> <p>Zavřísklo dítě a já se rychle nadechla. Očima jsem zalétla od Francise, který ze sebe i nadále dělal idiota, k ostatním cestujícím. Unavená matka se třemi dětmi − jedno bylo stále v plenkách − se dohadovala s úředníkem o platnosti nějakého kuponu. Hrstka zaměstnaně vypadajících obchodníků si důležitě vykračovala, jako by to byl jen zlý sen a ne realita jejich existence. Tiskli se tu k sobě mladí milenci, kteří pravděpodobně utíkali před rodiči. Tuláci. Oškubaný starý muž zachytil můj pohled a mrkl.</p> <p>Trhla jsem sebou. Není tu bezpečno. IBA může být kdekoli a chystat útok.</p> <p>„Uvolni se, Rache,“ zašeptal Jenks, jako by mi četl myšlenky. „IBA se tě nepokusí oddělat s kapitánem FIK v jedné místnosti.“</p> <p>„Jak si tím můžeš být tak jistý?“ zeptala jsem se.</p> <p>Mával křídly, která mu v tu chvíli byla k ničemu, a já na krku cítila vánek. „Nejsem.“</p> <p>Nick otevřel oči a narovnal se. „Jak jsi na tom?“ zeptal se tiše.</p> <p>„Je mi fajn,“ řekl Jenks. „Díky za optání. Věděl jsi, že mi nějaký trouba v FIK zlomil křídlo? Žena mě zabije.“</p> <p>Podařilo se mi vyloudit úsměv. „Mám hlad,“ odpověděla jsem. „A jsem utahaná.“</p> <p>Nick na mě pohlédl, pak obrátil oči zpátky k Francisovi. „Chceš něco k jídlu?“ Zacinkal v kapse mincemi, které mu zůstaly z peněz na taxík. „Na něco z automatu to stačí.“</p> <p>Na rtech se mi usadil nepatrný úsměv. Bylo příjemné mít někoho, kdo si o vás dělal starosti. „Jasně. Dík. Něco s čokoládou?“</p> <p>„S čokoládou,“ potvrdil Nick a vstal. Od automatů pohlédl přes místnosti na Francise. Ten hajzlík se nakláněl přes pult a pravděpodobně se snažil vymámit z úřednice telefonní číslo. Dívala jsem se, jak Nick odchází. Na tak hubeného muže se pohyboval překvapivě ladně. Přemýšlela jsem, co provedl, že ho zatkla FIK.</p> <p>„Něco s čokoládou,“ protáhl Jenks fistulí. „Ach, Nicku. Jsi můj hrdina!“</p> <p>„Jdi se vycpat,“ řekla jsem spíše ze zvyku.</p> <p>„Víš, Rachel,“ řekl Jenks a usadil se mi pohodlněji na rameni. „Budeš dost divná babička.“</p> <p>Byla jsem příliš unavená, než abych něco chytrého odsekla. Zhluboka jsem se nadechla, ale pomalu, aby to nebolelo. Zalétla jsem očima od Francise zpátky k Nickovi a žaludek se mi stáhl očekáváním. „Jenksi,“ řekla jsem a dívala se, jak Nick stojí u automatu na sladkosti a sklání hlavu nad mincemi v dlani. „Co si myslíš o Nickovi?“</p> <p>Skřítek si odfrkl, když ale zjistil, že to myslím vážně, uklidnil se. „Je fajn,“ řekl. „Neudělá nic, co by ti mohlo ublížit. Má hrdinský komplex a ty, jak se zdá, potřebuješ zachraňovat. Měla jsi vidět, jak se tvářil, když jsi ležela bezmocná na Ivyině gauči. Myslel jsem, že ho snad raní mrtvice. Jen neočekávej, že bude mít stejné pojetí dobra a zla jako ty.“</p> <p>Svraštila jsem obočí, i když mě z toho rozbolel obličej. „Černá magie?“ zašeptala jsem. „Ach bože, Jenksi. Neříkej, že praktikuje.“</p> <p>Jenksův smích cinkal jako zvonečky. „Ne. Tím jsem myslel, že nemá problém krást knihy v knihovně.“</p> <p>„Ach.“ Vzpomněla jsem si, jak neklidně se choval v kancelářích FIK a pak i ve voze. Šlo tu jen o tohle? Nějak jsem si to nemyslela. Ale skřítci dokáží dobře odhadnout povahu, i když jsou jinak rozmarní, potrhlí a upovídaní. Přemýšlela jsem, jestli by Jenks změnil názor, kdyby věděl o démonském znamení. Bála jsem se zeptat. Do pekla, já se bála ukázat mu ho.</p> <p>Vzhlédla jsem, právě když se Francis zasmál, naškrábal něco na kus papíru a podstrčil ho ženě za pultem. Přejel si rukou pod tenkým nosem a protivně se na ni zakřenil. „Hodná holka,“ zašeptala jsem, když žena lístek zmuchlala a hodila ho přes rameno, sotva se Francis vydal ke dveřím.</p> <p>Srdce mi poskočilo. Mířil ke dveřím! <emphasis>Zatraceně.</emphasis></p> <p>Zapátrala jsem pohledem o pomoc. Nick zápasil zády ke mně s automatem. Edden zaujatě hovořil s oficiálně vyhlížejícím mužem v uniformě. Byl rudý v obličeji a oči upíral na krabice za pultem. „Jenksi,“ řekla jsem napjatě. „Dej vědět Eddenovi.“</p> <p>„Cože? To se mám k němu doplazit?“</p> <p>Francis už byl v půli cesty ke dveřím. Nevěřila jsem, že Clayton venku dokáže zabránit psovi v tom, aby občůral patník. Vstala jsem a modlila se, aby se Edden otočil. Neotočil se. „Dej mu vědět,“ zamumlala jsem. Ignorovala jsem Jenksovo pobouření, sundala si ho z ramene a postavila na zem.</p> <p>„Rachel!“ zakřičel Jenks, zatímco já kulhala co nejrychleji ke dveřím, abych zatarasila Francisovi cestu. Byla jsem ale příliš pomalá a Francis mě předběhl.</p> <p>„Promiňte, mladý muži?“ zaskřehotala jsem a s bušícím srdcem jsem se po něm natáhla. „Mohl byste mi říct, kde tu vydávají zavazadla?“</p> <p>Francis se bleskurychle otočil. Ze všech sil jsem se snažila nedat najevo ani strach z toho, že by mě mohl poznat, ani nenávist k němu. „Tohle je autobusové nádraží, dámo,“ řekl a zkroutil podrážděně tenké rty. „Tady zavazadla nevydávají. Věci máte na chodníku venku.“</p> <p>„Cože?“ řekla jsem hlasitě a v duchu proklínala Eddena. <emphasis>Kde, do pekla, je? </emphasis>Chytila jsem Francise pevně za paži a on pohlédl dolů na moji čáry zvrásněnou ruku.</p> <p>„Venku!“ zakřičel a pokusil se mi vytrhnout, protože se prakticky zalykal mým parfémem.</p> <p>Ale já ho odmítala pustit. Koutkem oka jsem uviděla Nicka. Otočil se od automatu a nechápavě se zadíval na moji prázdnou židli. Rychle se rozhlédl po davu a konečně zachytil můj pohled. Vytřeštil oči a rozběhl se k Eddenovi.</p> <p>Francis si strčil papíry pod paži a snažil se mi vypáčit prsty. „Pusťte mě, dámo,“ řekl. „Tady žádný výdej zavazadel není.“</p> <p>Prsty se mi křečovitě zkroutily. Vyškubl se mi. V panice jsem sledovala, jak si upravuje košili. „Stará škatule,“ zafuněl. „Vy babizny se snad v té voňavce koupete nebo co.“ Najednou mu poklesla čelist. „Morganová,“ zasyčel, když mě poznal. „Říkal, že jsi mrtvá.“</p> <p>„Jsem,“ řekla jsem. Podlamovala se mi kolena a na nohou mě držel jen adrenalin.</p> <p>Podle jeho hloupého úsměvu jsem poznala, že nemá tušení, co se děje. „Půjdeš se mnou. Denon mě povýší, až tě uvidí.“</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou. Všechno muselo proběhnout podle pravidel, jinak se Edden naštve. „Francisi Percy, na základě autority propůjčené mi FIK tě zatýkám za spiknutí za účelem pašování biodrog.“</p> <p>Přestal se křenit a tvář mu pod strništěm zbledla. Pohledem zalétl přes mé rameno k pultu. „Do prdele,“ zaklel a otočil se, aby se dal na útěk.</p> <p>„Stát!“ zakřičel Edden, byl ale příliš daleko, než aby něco zmohl.</p> <p>Vrhla jsem se na Francise a chytila ho zezadu za kolena. S bolestivým trhnutím jsme se svalili na zem. Francis se zmítal a kopal mě do hrudi, jak se snažil uniknout. Lapala jsem po dechu, protože to bolelo.</p> <p>Místem, kde jsem ještě před chvílí stála, zasvištěl vítr. Trhla jsem hlavou vzhůru. Francis se i nadále pokoušel utéct a mně jiskřilo před očima.</p> <p><emphasis>Ne, </emphasis>pomyslela jsem si, když do vzdálené zdi narazila modrá ohnivá koule a vybuchla. <emphasis>Tyhle jiskry jsou skutečné.</emphasis></p> <p>Podlaha se silou výbuchu otřásla. Ženy a děti ječely a couvaly ke stěnám. „Co to bylo?“ vykoktal Francis. Zkroutil se pode mnou a uchváceně se díval, jak se modré plameny rozprskly po ošklivě žluté stěně, jen aby vzápětí implodovaly a s lupnutím zmizely.</p> <p>Poprvé jsem dostala strach a ohlédla se. V chodbě, která vedla do kanceláří vzadu, stál malý, pěkně upravený muž v černém a v ruce držel rudou kouli ze záhrobí. Hlavní dveře blokovala štíhlá žena ve stejném oděvu, ruku měla založenou v bok a bílé zuby odhalovala v úsměvu. Třetím zabijákem byl svalnatý muž o velikosti VW Brouka u přepážky.</p> <p>Vypadalo to, že čarodějná konference na pobřeží skončila.</p> <p>Nádhera.31</p> <p><image xlink:href="#_25.jpg" />Francis zalapal po dechu, když pochopil. „Pusť mě!“ zavřískl a strach proměnil jeho hlas v odporné pištění. „Rachel, pusť mě! Zabijí tě!“</p> <p>Vzpíral se, ale já do něj zaryla prsty. Zatnula jsem zuby a zachrčela bolestí, protože mi ve snaze uprchnout škubal stehy. Z ran mi prýštila krev. Sáhla jsem do tašky pro amulet, koutkem oka jsem přitom sledovala malého muže, který tiše pohyboval rty. Koule v jeho ruce se měnila ze záhrobní rudé v modrou. <emphasis>Zatraceně. </emphasis>Aktivoval zaklínání.</p> <p>„Na tohle nemám čas!“ zamumlala jsem. Ležela jsem rozzlobená na Francisovi a snažila se ho zatknout.</p> <p>Lidé utíkali. Rozprchli se do chodeb a okolo ženy u hlavních dveří ven na parkoviště. Když spolu bojovali čarodějové, přežili jen ti nejrychlejší. Dech mi zasyčel nosem, když se mužovy rty přestaly hýbat. Zahnal se a hodil.</p> <p>Zalapala jsem po dechu a zvedla Francise před sebe.</p> <p>„Ne!“ zaječel a ústa i oči mu zošklivěly strachem.</p> <p>Síla zásahu s námi smýkla po podlaze k židlím. Francis mi vrazil loket do zhmožděné paže a já zasténala bolestí. Jeho jekot umlčelo děsivé chroptění.</p> <p>Z ramene se mi do těla šířila agonie. Když jsem ho ze sebe shodila, bezvládně se svalil na zem. Odsunula jsem se dozadu a zírala. Halila ho pulzující modrá vrstva. Tenká šmouha mi uvízla na rukávu. Zamrazilo mě, když se kousek modré záhrobní reality odplazil z mého rukávu a připojil se ke zbytku, který obklopoval Francise. Byl zakrytý od hlavy až k patě a křečovitě se zmítal. Pak znehybněl.</p> <p>Zadýchaně jsem vzhlédla. Zabijáci pronášeli jednohlasně latinská slova a prováděli ve vzduchu gesta. Pohyby vypadaly ladně a uváženě, téměř obscénně.</p> <p>„Rache!“ zaječel Jenks o tři židle dál. „Pletou síť. Vypadni! Musíš zmizet!“</p> <p><emphasis>Zmizet? </emphasis>pomyslela jsem si a pohlédla na Francise. Modrý povlak zmizel a zanechal mu ruce i nohy rozhozené v nepřirozených úhlech. Zachvátila mě hrůza. Použila jsem Francise jako štít. Byla to nehoda. Nechtěla jsem ho zabít.</p> <p>Stáhl se mi žaludek a napadlo mě, že se snad pozvracím. Odmrštila jsem strach, sebrala zlost a vyškrábala se na kolena. Chytila jsem se oranžové židle a vytáhla se s její pomocí na nohy. Přinutili mě, abych Francise použila jako štít. <emphasis>Ach bože. Zemřel kvůli mně.</emphasis></p> <p>„Proč jste mě k tomu donutili?“ řekla jsem tiše a otočila se k malému muži. Udělal krok vpřed a vzduch začal jiskřit. Nemohla jsem říct, že jsem udělala špatnou věc − koneckonců jsem žila − ale nechtěla jsem to udělat. „Proč jste mě k tomu donutili?“ řekla jsem hlasitěji. Jako vlna se přese mě přelil štiplavý pocit. Popadl mě vztek. Síť se začínala zhmotňovat, ale mě to nezajímalo. Když jsem míjela svoji tašku, sebrala jsem ji a nezaktivovaný amulet jsem odkopla z cesty.</p> <p>Čaroděj silových čar vytřeštil oči překvapením, když jsem se na něj vyřítila. Tvář se mu odhodlaně stáhla a pustil se do hlasitého zaklínání. Šepot ostatních jsem vnímala jako popel ve větru. Uprostřed sítě jsem se mohla pohybovat lehce, ale jak jsem se blížila k okraji, bylo to čím dál těžší. Stáli jsme v polokouli namodralého vzduchu. Edden s Nickem se snažili protlačit dovnitř zvenčí.</p> <p>„Přinutili jste mě k tomu!“ křičela jsem.</p> <p>Naježily se mi vlasy a ucítila jsem závan záhrobí, jak síť ztuhla. Se zaťatou čelistí jsem střelila pohledem po svalnatci za modrým oparem, který udržoval síť na místě a zároveň vrhal moc silových čar po bezmocných důstojnících FIK, kteří vtrhli dovnitř. Nezajímalo mě to. Dva čarodějové byli se mnou uvnitř. Nikam nepůjdou.</p> <p>Byla jsem rozzlobená a frustrovaná. Už mě unavilo schovávat se v kostele, uhýbat slizovým kulkám, namáčet veškerou poštu do slané vody a být neustále vyděšená. A kvůli mně ležel Francis na špinavé studené podlaze ohavného autobusového nádraží. Byl sice červ, ale tohle si nezasloužil.</p> <p>Přehodila jsem si tašku dopředu a kulhala k malému muži. Poslepu jsem se přehrabovala v tašce a hledala uspávací amulet. Když jsem ho našla, vztekle jsem si ho otřela o krk a nechala ho sklouznout na provázek. Pohnul rty a dlouhýma rukama začal do vzduchu načrtávat další obrazce. Pokud mi mělo zaklínání jen ublížit, měla jsem čtyři vteřiny. Pokud mě mělo rovnou zabít, pět.</p> <p>„Nikdo!“ vykřikla jsem a drala se silou vůle kupředu. Vytřeštil oči, když jsem zaťala ruku v pěst a on spatřil moji démonskou jizvu. „Nikdo mě nepřinutí někoho zabít!“ zakřičela jsem a ohnala se.</p> <p>Praštila jsem ho do brady a oba jsme se zapotáceli. Schoulila jsem se a zatřásla bolavou rukou. Muž klopýtl dozadu, ale zůstal stát. Tok moci ihned polevil. Zuřivě jsem zaskřípala zuby a znovu se ohnala. Fyzický útok nečekal − většina čarodějů silových čar podobnou věc neočekává − a zvedl paži, aby úder zablokoval. Chytila jsem ho za prsty a trhla jimi dozadu, přičemž jsem aspoň tři zlomila.</p> <p>Vykřikl bolestí a žena na opačné straně haly naopak úlekem. Rozběhla se k nám. Vykopla jsem a přitom trhla jeho rukou vpřed, takže jsem ho na svoji nohu prakticky narazila. Vytřeštil oči. Chytil se za břicho a škobrtl dozadu. Uslzenýma očima se zadíval za mě. Stále nemohl popadnout dech, vrhl se ale k zemi a odkulil se doprava.</p> <p>Já zalapala po dechu, padla na podlahu a odvalila se doleva. Ozvala se hromová rána a vítr mi zčechral vlasy. Zvedla jsem hlavu a spatřila, jak se zelená záhrobní koule rozlila po stěně do chodby. Otočila jsem se. Drobná žena se stále blížila, tvář měla napjatou a bez ustání pohybovala rty. V ruce jí zahořela rudá koule protkaná zelenou její vlastní aury, jak se snažila podřídit výboj své vůli.</p> <p>„Chcete kousek ze mě?“ zakřičela jsem z podlahy. „Chcete?“ Vyškrábala jsem se na nohy a opřela se rukou o stěnu, abych se na nich udržela.</p> <p>Muž za mnou pronesl slovo. Neslyšela jsem ho. Bylo příliš cizí, než aby ho má mysl pochopila. Vtrhlo mi do hlavy a já se mu ze všech sil snažila porozumět. Znenadání jsem vytřeštila oči a otevřela ústa v tichém výkřiku, protože uvnitř mě vybuchlo.</p> <p>Chytila jsem se za hlavu, padla na kolena a vykřikla jsem. „Ne!“ ječela jsem a drásala si nehty kůži na hlavě. „Ne! Ven!“ Rudé škrábance s černými strupy. Svíjející se červi. Puch hnijícího masa.</p> <p>Vzpomínky se do mě propalovaly z mého podvědomí. Vzhlédla jsem a lapala po dechu. Byla jsem na konci sil. Už ve mně nic nezůstalo. Srdce mi bušilo do plic. Před očima mi tančily černé skvrny. Kůže mě lechtala, jako by mi nepatřila. <emphasis>Co to, do pekla, bylo?</emphasis></p> <p>Muž a žena stáli bok po boku, držela ho za loket a skláněla se nad jeho zlomenou rukou. V tvářích měli vztek, sebejistotu − a spokojenost. Nemohl použít ruku, ale na to, aby mě zabil, ji očividně nepotřeboval. Stačilo, aby znovu vyřkl to slovo.</p> <p>Bylo po mně. Prostě jsem byla mrtvá. Ale jednoho z nich vezmu s sebou.</p> <p>„Teď!“ slyšela jsem Eddenův slabý křik, přicházel ke mně jakoby mlhou.</p> <p>Všichni tři jsme zírali, když síť náhle povolila. Modrý opar zkolaboval a zmizel. Velký čaroděj, který se nacházel vně sítě, ležel na zemi, ruce měl za hlavou, prsty propletené. Obklíčilo ho šest důstojníků FIK. Téměř bolestivě mnou zadrnčela naděje.</p> <p>Koutkem jsem zahlédla, jak se ke mně někdo vrhl. Nick. „Tady!“ vykřikla jsem, sebrala z podlahy zaktivovaný uspávací amulet a hodila mu ho.</p> <p>Vražedkyně se otočila, ale příliš pozdě. Nick byl ve tváři celý bílý, když jí přehodil provázek amuletu přes hlavu a ucouvl. Zhroutila se. Muž ji chytil a opatrně položil na podlahu. Ústa měl překvapeně otevřená, když se rozhlížel po místnosti.</p> <p>„FIK!“ zakřičel Edden. Vypadal divně, jak tam tak stál s paží v závěsu a s pistolí v levačce. „Ruce za hlavu a přestaňte pohybovat rty, jinak vám ustřelím palici!“</p> <p>Muž šokovaně zamrkal a pohlédl na ženu u svých nohou. Zhluboka se nadechl a dal se na útěk.</p> <p>„Ne!“ vykřikla jsem. Pořád jsem byla na zemi, a tak jsem tašku prostě vysypala. Sebrala jsem amulet, přitiskla si ho na krvácející krk a hodila mu ho pod nohy. Do provázku se zamotala dobrá polovina talismanů, které jsem měla u sebe. Letěly vzduchem jako bola ve výši kolen. Zasáhly ho a omotaly se mu okolo nohou jako teleti na rodeu. Zakopl a padl k zemi.</p> <p>Vrhl se na něj personál FIK. Zadržela jsem dech, dívala se a čekala. Nezvedl se. Díky talismanu sladce, bezmocně spal.</p> <p>Důstojníci FIK dělali příšerný rámus. S úporným odhodláním jsem se odplazila k Francisovi, který ležel osamoceně u židlí. Když jsem ho převracela na záda, bála jsem se nejhoršího. Slepé oči upíral ke stropu. Ochabla mi tvář. <emphasis>Bože, ne.</emphasis></p> <p>Ale pak se mu zvedla hruď a po tenkých rtech se mu rozlil připitomělý úsměv. Snil. Žil a dýchal, jen se ocitl pod vlivem zaklínání silové čáry. Zalila mě úleva. Nezabila jsem ho.</p> <p>„Mám tě!“ zaječela jsem mu do bezvědomé, hubené, ošklivé tváře. „Slyšíš mě, ty pytle velbloudích hoven? Mám tě! Dostala jsem tě!“ <emphasis>Nezabila jsem ho.</emphasis></p> <p>Se zašoupáním se vedle mě zastavily Eddenovy okopané hnědé boty. Obličej mi ztuhnul a zakrvácenou rukou jsem si přejela po kůži pod okem. <emphasis>Nezabila jsem Francise. </emphasis>Zamžourala jsem a pomalu mířila pohledem vzhůru po Eddenových pomačkaných khaki kalhotách a modrém šátku na paži. Na hlavě mu seděl žlutý klobouk a já nedokázala odtrhnout oči od modrého nápisu FIK, který na žlutém pozadí doslova zářil.</p> <p>Spokojeně zabručel a díky širokému úsměvu mi ještě víc připomněl trola. Otupěle jsem zamrkala, protože jsem cítila, jak se mé plíce tisknou jedna na druhou. Zdálo se mi, že trvalo strašně dlouho, než se naplnily vzduchem.</p> <p>„Morganová,“ řekl šťastně a napřáhl silnou ruku, aby mi pomohl vstát. „Jste v pořádku?“</p> <p>„Ne,“ zachroptěla jsem. Natáhla jsem se k němu, ale pak se pode mnou naklonila podlaha. Nick zalapal varovně po dechu. Omdlela jsem.32</p> <p><image xlink:href="#_26.jpg" />„Poslouchejte!“ křičel Francis tak horlivě, až mu od úst létaly sliny. „Povím vám všechno. Uzavřeme dohodu. Chci ochranu. Měl jsem jenom odhalovat síru. To je všechno. Ale někdo se vylekal a pan Kalamack chtěl zásilky vyměnit. Řekl mi, abych je vyměnil. To je všechno! Nepašuju biodrogy. Prosím. Musíte mi věřit!“</p> <p>Edden mlčel, seděl naproti mně a hrál si na tichého zlého poldu. Francis podepsal přepravní papíry, které ho mlčenlivě usvědčovaly. Choulil se na konci stolu, dvě židle od nás. Oči měl vytřeštěné a plné děsu. Vypadal dojemně, jak tam tak seděl v zářivé košili a polyesterové bundě s vykasanými rukávy.</p> <p>Opatrně jsem natáhla bolavé tělo a pohled mi padl na tři papírové krabice hrozivě naskládané na jednom konci stolu. Rty se mi zkřivily v úsměvu. V klíně pod stolem jsem ukrývala amulet, který jsem sebrala hlavnímu zabijákovi. Zářil ošklivou červení, ale pokud jsem měla pravdu, zčerná, jakmile zemřu nebo se vyplatím. Až ta věcička potemní, půjdu domů a týden nevylezu z postele.</p> <p>Edden nás s Francisem přesunul do kuchyňky pro zaměstnance, aby se už neopakoval předchozí útok. Díky místním novinářům všichni věděli, kde jsem − a já jen čekala, kdy z větracích šachet začnou vylézat víly. Měla jsem víc víry v AMV přikrývku, do které jsem se zabalila, než ve dva důstojníky FIK, kteří postávali okolo a díky nimž dlouhá místnost působila přecpaně.</p> <p>Přitáhla jsem si deku blíž ke krku a cenila si jak její slabé ochrany, tak tepla. Byla do ní vpletena jako pavučina tenká vlákna titanu, která mírnila silné čáry a zcela neutralizovala ty slabé. Několik důstojníků mělo na sobě žluté kombinézy z podobné látky a já doufala, že mě Edden zapomene požádat, abych přikrývku vrátila.</p> <p>Zatímco Francis tlachal, přejížděla jsem očima po zašlých stěnách ozdobených pitomými slogany o šťastných pracovištích a návodech na to, jak žalovat zaměstnavatele. U jedné stěny stála mikrovlnka a otlučená lednička, u druhé od kávy upatlaný pult. Pokukovala jsem po starém automatu na cukrovinky. Už zase jsem měla hlad. Nick s Jenksem seděli v koutě a snažili se neplést nikomu pod nohy.</p> <p>Těžké dveře kuchyňky se otevřely, a když jsem se otočila, uviděla jsem, že dovnitř vstoupil důstojník FIK s mladou ženou v provokativně červených šatech. Na krku jí visela placka FIK a žlutý klobouk FIK vypadal na jejích pečlivě naaranžovaných vlasech jako levná rekvizita. Hádala jsem, že se jedná o Gerryho a Bristonovou z nákupního centra. Žena nakrčila obličej a posměšně zašeptala: „Parfém.“ Odfrkla jsem si. Ráda bych jim to vysvětlila, ale asi bych napáchala víc škody než užitku.</p> <p>Důstojníci FIK si přestali mezi sebou tolik šeptat, když jsem odložila stařecký převlek a proměnila se v potlučenou mladou ženu s kudrnatými rusými vlasy a křivkami na správných místech. Cítila jsem se jako zvíře v zoo a s rukou v šátku, modřinou na oku a s přikrývkou okolo ramen jsem pravděpodobně vypadala jako někdo, kdo přežil přírodní katastrofu.</p> <p>„Rachel!“ vykřikl Francis naléhavě a znovu upoutal moji pozornost. Trojúhelníkovou tvář měl bledou a tmavé vlasy střapaté. „Potřebuju ochranu. Nejsem jako ty. Kalamack mě zabije. Udělám cokoli! Vy chcete Kalamacka, já chci ochranu. Měl jsem dělat jen do síry. Není to moje vina. Rachel, musíš mi věřit.“</p> <p>„Jo.“ Byla jsem neuvěřitelně utahaná. Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla na hodiny. Bylo teprve něco po půlnoci, ale mně se zdálo, že svítání už musí být za rohem.</p> <p>Edden se usmál. Postavil se a židle zaškrábala o zem. „Otevřeme je, lidi.“</p> <p>Dva důstojníci FIK dychtivě postoupili vpřed. Sevřela jsem amulet v klíně a úzkostně se naklonila blíž. Krabice ukrývaly můj budoucí život. Hlasitě z nich strhli lepicí pásku. Francis si utřel ústa rukou a s morbidní uchváceností a strachem přihlížel.</p> <p>„Svatá matko boží,“ zaklel jeden z důstojníků, když krabici otevřel, a rychle couvl. „Jsou to rajčata.“</p> <p><emphasis>Rajčata! </emphasis>Zvedla jsem se na nohy a zabručela bolestí. Edden byl o chlup přede mnou.</p> <p>„Je to v nich!“ vyhrkl Francis. „Drogy jsou uvnitř. Schovává drogy v rajčatech, aby je nevyčenichali psi celníků.“ Tvář mu pod strništěm zbělela a znovu si vyhrnul rukávy. „Je to uvnitř. Podívejte se!“</p> <p>„V rajčatech?“ řekl Edden znechuceně. „On je pašuje v rajčatech?“</p> <p>Z papírového přepravního boxu na mě zírala dokonalá rudá rajčata se zelenými stopkami. Ohromeně jsem pootevřela ústa. Trent musel ukrýt ampulky do zárodků, takže když rajčata dozrála, byly drogy bezpečně ukryty v bezchybných plodech, na kterých nebyla ani známka lidského zásahu.</p> <p>„Jdi blíž, Nicku,“ poručil Jenks, ale Nick se ani nepohnul. Tvář mu zpopelavěla. U dřezu si dva důstojníci, kteří krabici otevřeli, zběsile drhli ruce.</p> <p>Edden se tvářil, jako by se měl každým okamžikem pozvracet, přesto se natáhl, vzal jedno rajče do ruky a pečlivě si ho prohlédl. Rudá slupka nebyla nijak poškozená. „Asi bychom měli jedno otevřít,“ řekl zdráhavě, položil ho na stůl a ruce si utřel do kalhot.</p> <p>„Udělám to,“ nabídla jsem se, když nikdo nepromluvil, a někdo mi po stole přisunul zakalený jídelní nůž. Vzala jsem ho do levé ruky, pak jsem si vzpomněla, že druhou mám v závěsu, a vzhlédla jsem, abych zjistila, jestli mi někdo pomůže. Nikdo mi nepohlédl do očí. Nikdo se neodvažoval plodu dotknout. Zamračila jsem se a odložila nůž stranou. „No,“ vydechla jsem a udeřila rukou do rajčete.</p> <p>S mlasknutím se rozprsklo. Rudá šťáva potřísnila Eddenovi bílou košili. Obličej mu zešedl na barvu kníru. Přihlížející důstojníci vykřikli odporem. Někdo se zalkl. S bušícím srdcem jsem vzala rajče do ruky a zmáčkla je. Mezi prsty mi unikla dužina a zrníčka. Odhodila jsem je a zatřásla rukou. Místností se rozlehly zděšené výkřiky, když se červené kousky rozlétly po stole. Bylo to obyčejné rajče, ale podle toho, jak velcí, silní důstojníci FIK reagovali, by si jeden pomyslel, že tady mačkám hnijící srdce.</p> <p>„Tady to je!“ zvolala jsem vítězoslavně, zvedla jsem ampulku obalenou rajčatovým slizem a podržela ji tak, aby ji všichni viděli. Ještě nikdy jsem neviděla biodrogy. Myslela jsem, že budou větší.</p> <p>„No páni,“ řekl Edden a vzal ampulku do ubrousku. Zadostiučinění z objevu přemohlo odpor.</p> <p>Do Francisových očí pronikl strach, když těkal pohledem ode mě ke krabicím a zpátky. „Rachel?“ kňoural. „Postaráš se, aby mě ochránili před panem Kalamackem, že jo?“</p> <p>Zlostí mi ztuhla záda. Zradil mě i všechno, čemu jsem věřila − kvůli prachům. Otočila jsem se k němu a zrak mi po stranách zešedl, když jsem se k němu naklonila přes stůl. „Viděla jsem tě u Kalamacka,“ řekla jsem. Ze rtů mu vyprchala barva. Popadla jsem ho za přední část košile a zanechala mu na barevné látce červenou šmouhu. „Jsi černý agent a budeš hořet.“ Odhodila jsem ho zpátky na židli, posadila se a srdce mi bušilo námahou. Cítila jsem se spokojená.</p> <p>„Hej!“ řekl Edden tiše. „Někdo ho zatkněte a přečtěte mu jeho práva.“</p> <p>Francis vyplašeně otevřel a zase zavřel ústa, když Bristonová vytáhla zpoza opasku želízka a zacvakla mu je kolem zápěstí. Sáhla jsem do šátku a nešikovně si ze zraněné paže sundala náramek s amulety. Hodila jsem jej na stůl vedle ní − jen pro případ, že by měl Francis v rukávu nějaký trumf − a když Edden kývl, připnula ho Bristonová Francisovi na zápěstí.</p> <p>„Rachel!“ vykřikl, když konečně dokázal promluvit. „Nedovol, aby mě zabili. On mě zabije. Dal jsem vám Kalamacka. Chci dohodu. Chci ochranu! Tak to přece funguje, ne?“</p> <p>Zadívala jsem se Eddenovi do očí a utřela si poslední zbytky rajčete z ruky do drsného ubrousku. „Musíme to teď poslouchat?“</p> <p>Po Eddenově obličeji se rozlil zákeřný, velmi nepříjemný úsměv. „Bristonová, odveďte tenhle kýbl sraček do vozu. A znovu mu přečtěte jeho práva. Žádné chyby.“</p> <p>Francis se postavil a jeho židle zaskřípala po špinavých kachličkách. Úzký obličej měl stažený a vlasy mu spadly do očí. „Rachel, pověz jim, že mě Kalamack zabije!“</p> <p>Pohlédla jsem na Eddena a stiskla pevně rty. „Má pravdu.“</p> <p>Francis zafňukal. V očích měl uštvaný pohled, jako by si nebyl jistý, jestli má být rád, nebo ještě víc znervóznět z toho, že někdo bere jeho obavy vážně.</p> <p>„Sežeňte mu AMV deku,“ řekl Edden rozzlobeně. „A postarejte se o jeho bezpečí.“</p> <p>Uvolnila se mi ramena. Pokud Francise někam dostatečně rychle uklidí, bude v bezpečí.</p> <p>Bristonová zalétla pohledem ke krabicím. „A co s… hm… rajčaty, kapitáne?“</p> <p>Jeho úsměv se rozšířil. Naklonil se nad stůl, dal si ale dobrý pozor, aby se nedotkl rozstříknutých kousků. „To přenechám důkaznímu oddělení.“</p> <p>Bristonové se zjevně ulevilo a pokynula Claytonovi. „Rachel!“ blábolil Francis, když ho vlekli ven ze dveří. „Pomůžeš mi, že jo? Povím jim všechno!“</p> <p>Čtyři důstojníci FIK ho hrubě vyprovodili ze dveří a podpatky Bristonové hlasitě cvakaly. Dveře zaklaply a já zavřela v požehnaném tichu oči. „To je ale noc,“ zašeptala jsem.</p> <p>Edden se zachechtal a já oči znovu otevřela. „Dlužím vám, Morganová,“ řekl. Ve třech ubrouscích držel bílou ampulku ulepenou od rajčete. „Po tom, co jsem vás viděl bojovat s těmi čaroději, nechápu, proč na vás byl Denon tak vysazený. Jste pořádná agentka.“</p> <p>„Díky,“ zašeptala jsem a dlouze si povzdychla. Otřásla jsem se, když jsem si vzpomněla na to, jak jsem se snažila bojovat se dvěma čaroději silových čar najednou. Bylo to o fous. Kdyby Edden třetího čaroděje nevytrhl ze soustředění a nerozbil síť, nezvládla bych to. „Díky, že jste mi kryl záda,“ řekla jsem tiše.</p> <p>Jakmile důstojníci odešli, vystoupil Nick z kouta místnosti a podal mi plastový kelímek s něčím, co asi kdysi bývala káva. Opatrně se posadil na židli vedle mě a pohled mu těkal od tří krabic k rajčatovým stříkancům na stole. Zdálo se, že mu fakt, že se rajčete dotkl Edden, dodal odvahu. Unaveně jsem se na něj usmála, zdravou rukou jsem obemkla kelímek s kávou a užívala si jeho tepla.</p> <p>„Ocenila bych, kdybyste informoval IBA, že mě vyplatíte ze smlouvy,“ řekla jsem. „Než opustím tuhle místnost,“ dodala jsem a přitáhla si AMV deku blíž k tělu.</p> <p>Edden odložil ampulku s uctivou opatrností na stůl. „S Percyho svědectvím se z tohohle Kalamack nevykoupí.“ Na hranaté tváři mu pohrával úsměv. „Podle Claytona jsme dostali i zásilku síry na letišti. Měl bych se do terénu vydávat častěji.“</p> <p>Usrkla jsem kávu. Ústa mi naplnila hořká chuť a já neochotně polkla. „A ten telefonát?“ řekla jsem, postavila kelímek na stůl a zadívala se na rudě zářící amulet na klíně.</p> <p>Edden zabručel, napřímil se a vytáhl štíhlý mobil. Vzal ho do levé ruky a palcem stiskl jediné tlačítko. Pohlédla jsem na Jenkse, abych zjistila, jestli si toho taky všiml. Skřítek zavířil křídly, netrpělivě sklouzl z Nicka a odpochodoval po stole ke mně. Zvedla jsem si ho na rameno, než o to mohl požádat. Naklonil se mi k uchu a pošeptal: „Má IBA na rychlé volbě.“</p> <p>„Podívejme,“ řekla jsem a náplast na obočí zatahala, když jsem se ho pokusila zvednout.</p> <p>„Tohle si doopravdy užiju,“ řekl Edden, opřel se a nechal telefon zvonit. Bílá ampulka stála před ním jako trofej. „Denone!“ zařval. „Příští týden je úplněk. Jak se ti vede?“</p> <p>Poklesla mi čelist. Edden neměl na rychlé volbě IBA. Měl na ní mého bývalého šéfa. A Denon žil? Démon ho nezabil? Asi za něj někdo odváděl špinavou práci.</p> <p>Edden zabručel, protože si očividně špatně vyložil moje překvapení, pak obrátil pozornost zpátky k telefonátu. „To je báječné,“ přerušil Denona. „Poslyš. Chci, abys odvolal odměnu, kterou jsi vypsal na hlavu slečny Rachel Morganové. Možná ji znáš. Dřív pro tebe pracovala.“ Odmlčel se a já skoro zachytila, co Denon řekl, řval tak hlasitě. Jenks na mém rameni rozrušeně zamával křídly. Edden se lstivě zazubil.</p> <p>„Takže si <emphasis>vzpomínáš,</emphasis>“ řekl Edden. „Bezva. Odvolej svoje lidi. Vyplatíme ji.“ Opět se odmlčel a jeho úsměv se rozšířil. „Denone, teď jsi mě urazil. Nemůže pracovat pro FIK. Až ráno dorazí účetní, převedu peníze. Ach, a mohl bys poslat někoho na hlavní autobusové nádraží? Mám tu tři čaroděje, které potřebuji předat do inderlandské vazby. Nadělali pořádný binec, a protože jsme byli v sousedství, nakopali jsme jim za vás zadky.“</p> <p>V telefonu se ozval vzteklý křik a Jenks zalapal po dechu. „Ach, Rachel,“ vykoktal. „Je fakt namíchnutý.“</p> <p>„Ne,“ řekl Edden pevně a napřímil se. Očividně si to užíval. „Ne,“ zopakoval s úsměvem. „To sis měl rozmyslet před tím, než jsi je na ni nasadil.“</p> <p>V břiše mě lechtali motýli a chtěli ven. „Povězte mu, aby neutralizoval hlavní talisman, který na mě zacílil,“ řekla jsem a zarachotila amuletem o stůl, jako by to bylo mé provinilé tajemství.</p> <p>Edden zakryl telefon rukou a umlčel Denonův podrážděný hlas. „Cože?“</p> <p>Oči jsem upírala na amulet. Pořád zářil. „Povězte mu,“ řekla jsem a pomalu se nadechla, „že chci, aby neutralizoval hlavní amulet, který na mě zacílil. Všechny zabijácké týmy, které po mně jdou, mají takovouhle věc.“ Dotkla jsem se amuletu špičkou prstu a přemýšlela, jestli šimrání, které cítím, je skutečné. „Dokud bude zářit, půjdou po mně.“</p> <p>Povytáhl obočí. „Amulet monitorující životní funkce?“ řekl a já kývla a kysele se usmála. Byla to zdvořilostní věc mezi zabijáky, aby zbytečně neplánovali smrt někoho, kdo mezitím zemřel.</p> <p>„Ha,“ řekl Edden a přiložil si telefon zpátky k uchu. „Denone,“ řekl vesele. „Buď hodný kluk a hoď talisman, co monitoruje životní funkce Morganové, do vody, ať se může jít domů vyspat.“</p> <p>Denonův vzteklý hlas zněl v malém reproduktoru velmi hlasitě. Trhla jsem sebou, když se Jenks zachechtal, vyskočil na moji náušnici a zhoupl se. Olízla jsem si rty, zírala na amulet a vší silou si přála, aby zhasl. Nick se dotkl mého ramene a já vyskočila. S hladovým soustředěním jsem se znovu zadívala na amulet.</p> <p>„Tak!“ vykřikla jsem, když disk konečně zhasl. „Podívejte! Je po všem!“ S tlukoucím srdcem jsem zavřela oči a představila si, jak zhasínají talismany po celém městě. Denon musel mít hlavní amulet u sebe. Asi chtěl okamžitě vědět, kdyby některý ze zabijáků uspěl. Pěkný zvrhlík.</p> <p>Zvedla jsem disk roztřesenými prsty. Ležel mi těžce na dlani. Pohlédla jsem do očí Nickovi. Zdálo se, že se mu ulevilo stejně jako mně, a úsměv, který se mu rozlil po tváři, mu pronikl až do očí. Vydechla jsem, opřela se a zastrčila amulet do tašky. Už mi nehrozila smrt.</p> <p>Telefonem se rozléhaly Denonovy vzteklé otázky. Edden se ještě víc zazubil. „Zapni si televizi, Denone, příteli,“ řekl a na chvíli si podržel telefon dál od ucha. Když si ho k uchu znovu přiložil, zakřičel. „Zapni si televizi. Řekl jsem, aby sis zapnul televizi!“ Edden zalétl pohledem ke mně. „Měj se, Denone,“ řekl posměšnou fistulí. „Uvidíme se v kostele.“</p> <p>Přerušil hovor a telefon hlasitě pípnul. Edden se opřel a položil si zdravou ruku přes zraněnou. Spokojeně se usmíval. „Jste volná čarodějka, slečno Morganová. Jaké to je, vstát z mrtvých?“</p> <p>Vlasy se mi zhouply dopředu, když jsem pohlédla dolů na sebe, na škrábance a modřiny, které se dožadovaly pozornosti. Paže v šátku mi tepala a bolel mě obličej. „Bezva,“ řekla jsem a podařilo se mi vyloudit úsměv. „Je to bezvadný pocit.“ Bylo po všem. Mohla jsem se vrátit domů a schovat se pod přikrývkou.</p> <p>Nick vstal a položil mi ruku na rameno. „Pojď, Rachel,“ řekl tiše. „Odvezeme tě domů.“ Tmavýma očima na okamžik pohlédl do Eddenových. „Papírování může vyřídit zítra?“</p> <p>„Jistě.“ Edden vstal, vzal ampulku opatrně do dvou prstů a schoval ji do kapsy u košile. „Pokud to zvládnete, byl bych rád, kdybyste se zúčastnila výslechu pana Percyho. Určitě máte nějaký amulet, který detekuje lež, že? Rád bych se podíval, jak působí ve srovnání s elektronickým zařízením.“</p> <p>Pokývala jsem hlavou a snažila se sebrat dost síly na to, abych vstala. Nechtěla jsem Eddenovi říct, kolik dá práce něco podobného vyrobit, ale nemínila jsem jít a nějaký koupit. Rozhodla jsem se počkat aspoň měsíc, dokud se talismany namířené proti mně nedostanou z trhu. Možná dva měsíce. Při vzpomínce na zčernalý amulet jsem potlačila zachvění. <emphasis>Možná navěky.</emphasis></p> <p>Najednou se ozvalo tiché zadunění, které pohnulo vzduchem a otřáslo zemí. Na jedno zabušení srdce se rozhostilo dokonalé ticho, pak k nám silnými stěnami dolehl křik. Pohlédla jsem na Eddena. „To byla exploze,“ vydechla jsem a myslí mi prolétla stovka myšlenek najednou. Ale uvízla jen jedna. <emphasis>Trent.</emphasis></p> <p>Dveře kuchyňky se rozlétly a narazily do stěny. Do místnosti vpadla Bristonová a zachytila se židle, na které ještě před chvílí seděl Francis. „Kapitáne Eddene,“ vydechla. „Clayton! Můj bože, Clayton!“</p> <p>„Zůstaňte s důkazy,“ řekl a vyrazil ven skoro tak rychle jako upír. Dovnitř pronikly lidské výkřiky, než se dveře majestátně zavřely. Bristonová tam stála v rudých šatech a opěradlo židle svírala tak pevně, až jí zbělely klouby. Hlavu měla skloněnou, ale já viděla, jak se jí do očí hrnou slzy, pravděpodobně za ně mohly žal a bezmoc.</p> <p>„Rachel.“ Jenks mě šťouchl do ucha. „Vstávej. Chci vidět, co se stalo.“</p> <p>„Trent se stal,“ zašeptala jsem a stáhl se mi žaludek. <emphasis>Francis.</emphasis></p> <p>„Vstávej!“ křičel Jenks a tahal mě za ucho, jako by mě dokázal postavit na nohy. „Rachel, vstávej!“</p> <p>Cítila jsem se jako mula zapřažená do pluhu. Vstala jsem a s Nickovou pomocí vykulhala ven do rámusu a zmatku. Choulila jsem se v přikrývce a zraněnou paži si tiskla k tělu. Věděla jsem, co najdeme. Viděla jsem Trenta zabít pro mnohem míň. Bylo směšné očekávat, že by zůstal klidně sedět, zatímco mu kolem krku budou utahovat legální oprátku. Ale jak to zařídil tak rychle?</p> <p>Vstupní hala byla plná zmateně pobíhajících lidí a rozbitého skla. Dírou ve zdi, která zůstala po okně, vál dovnitř studený noční vzduch. Všude okolo byli důstojníci v modrých a žlutých uniformách FIK, nijak ale nepomáhali. V krku mi uvízl pach hořícího plastu a černé a oranžové záblesky ohně vábily ven na parkoviště, kde hořela dodávka FIK. Po stěnách se komíhala rudá a modrá světla.</p> <p>„Jenksi,“ vydechla jsem, když mě znovu zatahal za ucho. „Jestli okamžitě nepřestaneš, vlastnoručně tě rozmáčknu.“</p> <p>„Tak pohni tím svým ubohým bílým čarodějným zadkem!“ vykřikl podrážděně. „Odsud nic nevidím.“</p> <p>Nick odrážel dobře míněnou snahu samaritánů, kteří si mysleli, že jsem byla zraněna při výbuchu, ale teprve až ze země sebral opuštěný klobouk FIK a narazil mi ho na hlavu, dali nám všichni konečně pokoj. Objal mě paží okolo pasu, podepřel mě a společně jsme klopýtali přes rozdrcené sklo. Vyšli jsme zpod žlutých světel autobusové zastávky do drsnějších, blikajících světel majáčků.</p> <p>Místní novináři měli venku doslova žně. Postávali v hloučku, kamery je ozařovaly ostrými světly a vzrušeně gestikulovali. Žaludek se mi zkroutil, když jsem si uvědomila, že jejich přítomnost pravděpodobně zavinila Francisovu smrt.</p> <p>Mžourala jsem v žáru, který stoupal z ohně, a pomalu se blížila ke kapitánu Eddenovi, který stál mlčky asi šest metrů od plápolající dodávky. Zastavila jsem se vedle něj, ale nic jsem neřekla. Nepohlédl na mě. Vítr ke mně zavál pach hořících pneumatik a ta černá pachuť mě rozkašlala. Nebylo co říct. Francis byl uvnitř. Francis byl mrtvý.</p> <p>„Clayton měl třináctileté dítě,“ řekl Edden s očima upřenýma na oblaka kouře.</p> <p>Měla jsem pocit, jako by mi někdo zasadil ránu do břicha, ale přinutila jsem se neschoulit. Ve třinácti není dobré ztratit otce. Věděla jsem to z vlastní zkušenosti.</p> <p>Edden se zhluboka nadechl a otočil se ke mně. Z jeho mrtvolného výrazu mě zamrazilo. Rysy jeho tváře ostře vystupovaly ve stínech, které vrhal plápolající oheň. „Nebojte, Morganová,“ řekl. „Měli jsme dohodu. Vy nám dáte Kalamacka, FIK vás vyplatí ze smlouvy.“ Po tváři mu přelétly emoce, ale já nedokázala říct, jestli to byla zuřivost, nebo bolest. „Dala jste mi ho. A já ho ztratil. Bez Percyho svědectví máme slovo mrtvého čaroděje proti jeho. A než seženu povolení k prohlídce, Kalamack zaoře všechna rajčatová pole. Je mi líto. Vyvlékne se z toho. Tohle…“ ukázal na oheň. „Za tohle vy nemůžete.“</p> <p>„Eddene…“ začala jsem, ale zvedl ruku.</p> <p>Odtáhl se ode mě a zamířil pryč. „Žádné chyby,“ řekl si pro sebe a vypadal zbitěji, než se já cítila. Přispěchal k němu důstojník FIK v AVM kombinéze, ale zaváhal, když ho Edden nevzal na vědomí. Pohltil je dav.</p> <p>Obrátila jsem se ke zlatavým plamenům a bylo mi na zvracení. Tam uvnitř byl Francis. I s mými talismany. Asi mu moc štěstí nepřinesly.</p> <p>„Není to tvoje vina,“ řekl Nick a objal mě paží okolo ramen, protože hrozilo, že se mi podlomí kolena. „Varovala jsi je. Udělala jsi všechno, co bylo v tvých silách.“</p> <p>Opřela jsem se o něj, jinak bych se zhroutila. „Já vím,“ řekla jsem prostě a věřila jsem tomu.</p> <p>Mezi zaparkovanými vozy se blížilo hasičské auto. Ulice před ním se vyprazdňovala, občasným zahoukáním ale přitahovalo další dav. „Rachel.“ Jenks mě znovu zatahal za ucho.</p> <p>„Jenksi,“ řekla jsem s hořkým podrážděním. „Nech mě být.“</p> <p>„Strč si koště někam,“ zavrčel skřítek. „Támhle přes ulici je Jonathan.“</p> <p>„Jonathan!“ Bolestivě mě zalil adrenalin a odtáhla jsem se od Nicka. „Kde?“</p> <p>„Nedívej se tam!“ řekli Nick s Jenksem jednohlasně. Nick mě objal paží a začal mě otáčet.</p> <p>„Nechte toho!“ vykřikla jsem, ignorovala bolest a pokusila se ohlédnout. „Kde je?“</p> <p>„Jdi dál, Rachel,“ řekl Nick napjatě. „Kalamack tě možná chce taky zabít.“</p> <p>„Ke Zvratu s vámi všemi!“ zakřičela jsem. „Chci ho vidět!“ Ochabla jsem, abych přinutila Nicka zastavit. Docela se mi to povedlo, i když jsem mu vyklouzla a zhroutila se na zem.</p> <p>Přetočila jsem se a prozkoumala opačnou stranu ulice. Moji pozornost přitáhl povědomý spěšný krok. Mezi záchranáři a zvědavci se proplétal Jonathan. Vysoký, upravený muž se dal jen těžko přehlédnout, protože byl o hlavu a ramena vyšší než zbytek davu. Pospíchal k černému autu zaparkovanému před hasičským vozem. Žaludek se mi ustaraně stáhl, když jsem upřela pohled na dlouhou černou limuzínu. Věděla jsem, kdo je uvnitř.</p> <p>Nick se mi pokusil pomoct zpátky na nohy, já ale srazila jeho ruku stranou a proklínala jsem auta i lidi, kteří mi zakrývali výhled. Černé okno sklouzlo dolů. Trent se mi zadíval do očí a mně se zadrhl dech v hrdle. Ve světle záchranářských vozidel jsem viděla, že má obličej samou modřinu a hlavu ovázanou. Ze zlosti v jeho očích se mi sevřelo srdce. „Trent,“ zasyčela jsem, když si Nick dřepl, aby mě vzal pod pažemi a pomohl mi nahoru.</p> <p>Nick ztuhl a oba jsme sledovali, jak se Jonathan zastavil vedle okýnka. Sklonil se, aby si Trenta poslechl. Zrychlil se mi puls, když se nečekaně znovu napřímil a stejně jako Trent se zadíval přes ulici rovnou na mě. Rozechvěla mě nenávist, která z Jonathana přímo čišela.</p> <p>Trent pohnul rty a Jonathan vyskočil. Naposledy se na mě zamračil a ztuhle zamířil ke dveřím řidiče. Prásknul jimi tak hlasitě, že jsem to slyšela i přes hluk okolo.</p> <p>Nedokázala jsem od Trenta odtrhnout oči. Stále se tvářil rozzlobeně, začal se ale usmívat a příslib v jeho úsměvu mě znepokojil ještě víc. Okýnko se zavřelo a vůz pomalu odjel.</p> <p>Na okamžik jsem zůstala nehybně sedět. Chodník byl teplý a na to, abych vstala, bych se musela pohnout. Denon za mnou démona neposlal. Poslal ho Trent.33</p> <p><image xlink:href="#_2.jpg" />Sehnula jsem se, abych sebrala noviny z horního schodu před dveřmi kostela. Vůně čerstvě posečené trávy a vlhkého dláždění mi plnila smysly a působila na mě doslova blahodárně. Po chodníku někdo pospíchal. Srdce se mi rozbušilo a podřepla jsem v obranném postoji. Zastyděla jsem se, když se ozvalo chichotání a okolo se prohnalo na růžovém kole s cinkajícím zvonkem malé děvčátko. Botky se mu blýskaly, jak šlapalo do pedálů, jako by mu za patami hořelo. Ušklíbla jsem se, a když holčička zmizela za rohem, pleskla jsem se novinami do otevřené dlaně. Mohla bych přísahat, že na mě každé odpoledne čeká.</p> <p>Od chvíle, kdy odvolali odměnu za moji hlavu, uplynul už týden, ale já pořád všude viděla zabijáky. Ale na druhou stranu po mně nešla jen IBA.</p> <p>Hlasitě jsem vydechla, silou vůle potlačila nával adrenalinu a zabouchla za sebou dveře kostela. Nalistovala jsem inzeráty a příjemné praskání novinového papíru se při tom odrazilo od silných podpůrných trámů a přísných zdí sanktuária. Zbytek novin jsem složila a strčila do podpaží a s očima upřenýma na osobní inzeráty jsem zamířila do kuchyně.</p> <p>„Konečně jsi tady, Rache,“ řekl Jenks a jeho křídla hlasitě bzučela úzkou chodbou, jak okolo mě létal v protivných kruzích. Cítila jsem z něj zahradu. Byl oblečený do „špinavých šatů“ a vypadal jako Petr Pan s křídly. „Půjdeme pro ten disk, nebo ne?“</p> <p>„Ahoj, Jenksi,“ pozdravila jsem a pocítila záchvěv úzkosti a očekávání. „Jo. Včera volali kvůli hubení škůdců.“ Rozložila jsem noviny na kuchyňském stole a odsunula stranou Ivyiny barevné fixy a mapy. „Podívej,“ řekla jsem a ukázala. „Mám další.“</p> <p>„Ukaž,“ poručil skřítek. Přistál na novinách a založil si ruce v bok.</p> <p>Přejela jsem prstem po inzerátech a nahlas přečetla: „‚TK si přeje obnovit komunikaci s RM ohledně možného obchodu.‘“ Nestálo tam žádné telefonní číslo, ale bylo zjevné, kdo inzerát napsal. Trent Kalamack.</p> <p>Přepadla mě únava a znepokojení. Posadila jsem se ke stolu a zadívala se přes nové akvárium pana Ryby do zahrady. Vyplatila jsem se ze smlouvy a před IBA jsem tak byla relativně v bezpečí, ale ještě jsem se musela vypořádat s Trentem. Věděla jsem, že vyrábí biodrogy. Věděla jsem, že ho ohrožuju. Prozatím měl se mnou strpení, ale pokud se brzy neocitnu na jeho výplatní listině, skončím pod drnem.</p> <p>V tuhle chvíli už jsem netoužila po Trentově hlavě, prostě jsem chtěla, aby mě nechal být. Vydírání bylo naprosto přijatelné a nepochybně bezpečnější než pokusit se ho zbavit soudní cestou. Je především obchodník a jeho touha vyhnout se soudu bude pravděpodobně větší než přání přesvědčit mě, abych pro něj pracovala, nebo se mě bezpečně zbavit. Ale k tomu jsem potřebovala víc než jen stránku z jeho diáře. A dneska to získám.</p> <p>„Pěkné punčochy, Jenksi,“ ozvalo se z chodby Ivyino tiché zachraptění.</p> <p>Vylekaně jsem sebou trhla, rychle jsem si ale upravila vlasy, abych reakci zamaskovala. Ivy se opírala o veřeje a v černém župánku vypadala jako apatická smrtka. Odšourala se k oknu, zatáhla závěsy a v šeru se vyčerpaně svalila na pult.</p> <p>Opřela jsem se a židle pode mnou zapraskala. „Jsi vzhůru brzy.“</p> <p>Ivy si nalila šálek studené kávy ze včerejška a klesla na židli naproti mně. Oči měla zarudlé a župánek jen ledabyle svázaný. Netečně přejížděla prsty po špinavých šlápotách, které Jenks zanechal na novinách. „Dneska je úplněk. Uděláme to?“</p> <p>Rychle jsem se nadechla a srdce se mi rozbušilo. Vstala jsem, vylila studenou kávu, než ji mohla Ivy vypít, a pustila se do vaření čerstvé. Dokonce ani já bych nedokázala takovou břečku pít. „Ano,“ řekla jsem a cítila jsem, jak se mi napíná kůže.</p> <p>„Opravdu se na to cítíš?“ zeptala se a upřela mi oči na záda.</p> <p>Možná jsem si to jen namlouvala, ale v místech, kam hleděla, mě píchlo. „Jsem v pořádku,“ řekla jsem a jen silou vůle jsem nezvedla ruku a nezakryla si jizvu. „Je mi víc než dobře. Je mi úžasně.“ Díky Ivyiným planým koláčkům jsem střídavě cítila hrozný hlad a nevolnost, ale síla se mi vrátila za znepokojivé tři dny místo za tři měsíce. Matalina už mi vytáhla stehy na krku a nezůstala mi skoro žádná jizva. Dělalo mi starosti, že jsem se uzdravila tak rychle. Přemýšlela jsem, jestli za to nezaplatím později. A jak.</p> <p>„Ivy?“ zeptala jsem se, když jsem vytáhla z lednice kávu. „Co bylo v těch koláčcích?“</p> <p>„Síra.“</p> <p>Šokovaně jsem se otočila. „Cože?“ vyjekla jsem.</p> <p>Jenks se zachechtal. Ivy vstala, ale neodvrátila se. „Dělám si legraci,“ řekla energicky. Zírala jsem na ni a cítila, jak mi chladne tvář. „Copak nedokážeš pochopit vtip?“ dodala a odšourala se pryč chodbou. „Dej mi hodinu. Dám vědět Carmen.“</p> <p>Jenks vzlétl. „Bezva,“ řekl a křídla mu bzučela. „Půjdu se rozloučit s Matalinou.“ Zdálo se, jako by se celý rozzářil, když vyklouzl závěsy ven na sluneční světlo. „Jenksi!“ zavolala jsem za ním. „Vyrazíme až za hodinu!“ Tak dlouho se přece loučit nepotřeboval.</p> <p>„Jo?“ ozval se z dálky. „A ty si myslíš, že moje děcka vyrostla prostě ze země?“</p> <p>Zrudla jsem. Stiskla jsem spínač a pustila se do vaření kávy. Mé pohyby byly rychlé a dychtivé a v žaludku se mi usadil žár. Vloupání k Trentovi jsem plánovala týden. Měla jsem plán. Měla jsem záložní plán. Měla jsem tolik plánů, až jsem se divila, že mi netryskají ušima, když smrkám.</p> <p>Díky mé úzkosti a Ivyině posedlosti při dodržování stanovených rozvrhů jsme přesně za hodinu stály na chodníku. Obě jsme byly oblečené do motorkářské kůže, takže jsme dohromady tvořily pěkně nebezpečných tři a půl metru − většina samozřejmě připadla na Ivy. Na krk jsme si pověsily amulety, jistou variaci talismanů detekujících životní funkce, které u sebe nosili nájemní vrazi. Tohle byl můj neprůstřelný plán. Když se dostanu do potíží, neutralizuju svůj amulet a Ivyin zčervená. Trvala na nich − spolu se spoustou dalších zbytečností.</p> <p>Vyhoupla jsem se na motorku za Ivy. Měla jsem s sebou jen amulet, lahvičku se slanou vodou, norkový lektvar a Jenkse. Nick přiveze zbytek. Nasadila jsem si na hlavu přilbu, schovala pod ní vlasy a zaklapla hledí z kouřového skla, načež jsme vyrazily přes most z Díry do Cincinnati. Odpolední slunce mě hřálo do ramen a já si přála, abychom skutečně byly jen dvě motorkářky, které se chystají na odpolední nákupy ve městě.</p> <p>Ve skutečnosti jsme mířily do nadzemních garáží, kde jsme se měly setkat s Nickem a s Ivyinou přítelkyní Carmen. Pro dnešek zaujme moje místo a bude se za mě vydávat při projížďce krajinou. Považovala jsem to za zbytečné, ale Ivy to uklidnilo, proto jsem souhlasila.</p> <p>Do Trentovy zahrady vniknu s pomocí Nicka, který si zahraje na zahradníka a provede postřik Trentových vzácných růží proti broukům, které na ně Jenks minulou sobotu nasadil. Až se dostanu za zeď Trentovy zahrady, půjde všechno jako po másle. To jsem si aspoň říkala.</p> <p>Z kostela jsem odjížděla klidná a soustředěná, ale čím hlouběji jsme zajížděly do města, tím napjatější jsem byla. V mysli jsem si znovu a znovu probírala svůj plán a snažila se v něm najít díry a různá „co kdyby“. Vše, s čím jsme přišly v bezpečí kuchyně, znělo neprůstřelně, ale musela jsem se dost spoléhat na Nicka a Ivy. Důvěřovala jsem jim, ale stejně jsem byla celá nesvá.</p> <p>„Klid,“ řekla Ivy hlasitě, když jsme zahnuly z rušné ulice do garáží u náměstí. „Vyjde to. Krok za krokem. Jsi dobrý agent, Rachel.“</p> <p>Srdce mi bušilo, ale kývla jsem. Nedokázala skrýt starost v hlase.</p> <p>V garáži panoval chládek. Ivy objela bránu a vyhnula se automatu na parkovací lístky, protože se chystala garáží jen projet. Zahlédla jsem bílou dodávku s obrázkem zelené trávy a štěňat a sundala si helmu. Nezeptala jsem se Ivy, kde dodávku vzala. A ani jsem se nemínila ptát.</p> <p>Ivyina motorka se s předením přiblížila. Zadní dveře dodávky se otevřely, ven vyskočila štíhlá upírka oblečená jako já a natáhla se pro přilbu. Podala jsem jí ji, sklouzla jsem dolů a ona zaujala moje místo. Ivy nezastavila. Klopýtla jsem a dívala se, jak si Carmen nacpala blond vlasy pod helmu a chytila se Ivy okolo pasu. Přemýšlela jsem, jestli tak opravdu vypadám. Ne. Nejsem tak hubená. „Uvidíme se večer, dobře?“ zavolala Ivy přes rameno a odjela.</p> <p>„Nasedni,“ řekl Nick a jeho hlas zněl zevnitř dodávky tlumeně. Naposledy jsem pohlédla za Ivy a Carmen, naskočila do vozu, a když dovnitř vlétl i Jenks, zabouchla jsem dveře.</p> <p>„U všech svatých!“ vykřikl Jenks, když zamířil dopředu. „Co se ti stalo?“</p> <p>Nick se na sedadle řidiče otočil a zuby se mu zablýskly v tmavě nalíčeném obličeji. „Škeble,“ řekl a poplácal se po oteklých tvářích. Nepoužil pro převlek talisman, ale zašel tak daleko, že si obarvil vlasy na kovově černou. S tmavou pletí a odulým obličejem se sobě vůbec nepodobal. Byl to úžasný převlek, který nespustí žádný čáry detekující poplach.</p> <p>„Ahojky,“ řekl a oči mu zářily. „Jak se vede?“</p> <p>„Bezvadně,“ zalhala jsem nervózně. Neměla jsem ho do toho zaplétat, ale Trentovi lidi znali Ivy a on naléhal. „Opravdu to chceš udělat?“</p> <p>Zařadil zpátečku. „Mám neprodyšné alibi. Podle píchačky jsem v práci.“</p> <p>Úkosem jsem na něj pohlédla a zula si boty. „Ulil ses z práce?“</p> <p>„Nikdo mě nekontroluje. Dokud odvádím svoji práci, nikoho nezajímá, kde jsem.“</p> <p>Zkřivila jsem obličej. Posadila jsem se na kanystr s postřikem a schovala boty z dohledu. Nick si našel práci v muzeu v Eden Parku, čistil artefakty. Neustále mě překvapovalo, jak se dokáže přizpůsobit. Během jediného týdne si našel byt, zařídil ho, koupil si rezavý truck, sehnal si práci a vzal mě na rande − bylo to překvapivě příjemné rande, během nějž jsme nečekaně vyrazili na desetiminutový vyhlídkový let helikoptérou nad městem. Říkal, že se tak rychle vzchopil hlavně díky bankovnímu účtu z dřívějška. Knihovníkům asi platí víc, než jsem si myslela.</p> <p>„Raději se proměň,“ řekl a sotva pohnul rty, protože zrovna platil u automatické brány, abychom se mohli vykodrcat ven na slunce. „Budeme tam ani ne za hodinu.“</p> <p>Napjala jsem se očekáváním a natáhla se po bílé brašně s logem zahradnické firmy. Schovala jsem do ní lehké boty, amulet v taštičce a novou kombinézu z umělého hedvábí, která se dala poskládat do balíčku o velikosti dlaně. Všechno jsem uložila tak, aby v tašce zůstalo místo pro norka, protivného skřítka a Nickův ochranný papírový oblek na jedno použití. Dovnitř se dostanu jako norek, ale v žádném případě jím nezůstanu dlouho.</p> <p>Nevzala jsem si s sebou žádné talismany. Cítila jsem se bez nich sice nahá, ale kdyby mě chytili, IBA by mě mohla obvinit nanejvýš z vloupání. Kdybych u sebe měla jediný amulet s působností na člověka − i kdyby vyvolával jen páchnoucí dech − obvinili by mě z pokusu o ublížení na zdraví. A to byl zločin. Jsem agentka. Znám zákony.</p> <p>Zatímco Nick bavil Jenkse vpředu, rychle jsem se svlékla a nacpala všechny důkazy o tom, že jsem kdy v dodávce byla, do kanystru označeného jako toxické chemikálie. Se zahanbující rychlostí jsem do sebe obrátila norkový lektvar a se zaťatými zuby překonala bolest transformace. Jenks Nickovi pořádně vynadal, když si příliš pozdě uvědomil, že jsem byla vzadu v dodávce nahá. Nijak jsem se netěšila na proměnu zpátky v člověka. Budu muset snášet Jenksovy vtípky a popichování, dokud na sebe nenatáhnu kombinézu.</p> <p>A pak už všechno běželo jako na drátkách.</p> <p>Nick se dostal na pozemek bez sebemenších problémů, protože ho očekávali − a já dneska ráno zavolala skutečné zahradnické firmě a objednávku zrušila. Zahrady byly prázdné, protože měl být úplněk a během něj probíhala v zahradách technická údržba. Jako norek jsem se vplížila do hustých růžových keřů, které měl Nick ošetřit jedovatým postřikem, ve skutečnosti to ale byla slaná voda, která mě proměnila zpátky v člověka. Tlumené rány, s nimiž Nick hodil do křoví mé boty, amulet a oblečení, jsem nesmírně uvítala. Obzvláště proto, že Jenks neustále mlel o akrech mé nahé ženské kůže, zatímco se vesele pohupoval na růžovém stonku. Byla jsem si jistá, že slaná voda zničí spíše růže než agresivní brouky, kterými je Jenks infikoval, ale i to bylo součástí plánu. Kdyby mě náhodou přece jen chytili, dostane se Ivy dovnitř se zásilkou nových sazenic.</p> <p>Spolu s Jenksem jsme strávili odpoledne rozmačkáváním brouků, čímž jsme Trentovým růžím pomohli víc než slaná voda. V zahradách panoval klid a ostatní údržbáři se drželi dál od varovných praporků, které Nick zapíchal do země okolo růžových záhonů. V době, kdy vyšel měsíc, jsem byla napjatější než panenská trolka o svatební noci. A noční chlad taky nepomáhal.</p> <p>„Už?“ zeptal se Jenks uštěpačně a jeho křídla byla až na stříbřitý třpyt skoro neviditelná, jak se vznášel ve tmě přede mnou.</p> <p>„Už,“ procedila jsem skrz jektající zuby a opatrně si klestila cestu trním.</p> <p>Jenks byl mým předvojem a společně jsme se plížili od okrasného keře k majestátnímu stromu, až jsme si našli cestu zadními dveřmi do jídelny a pospíšili si do vstupní haly. Jenks cestou nastavil všechny kamery na patnáctiminutovou smyčku.</p> <p>Potíže jsme měli až s novým zámkem na Trentových dveřích. S tlukoucím srdcem jsem přešlapovala, zatímco Jenks si s ním neuvěřitelných pět minut hrál. Klel jako dlaždič a nakonec mě požádal, abych podržela rozvinutou kancelářskou sponkou jednu ze západek. Neobtěžoval se mi oznámit, že tím uzavřu elektrický okruh. Výboj mě srazil na zadek.</p> <p>„Ty sráči!“ zasyčela jsem z podlahy a promnula si ruku, místo abych mu zakroutila krkem. „Proč jsi to, k čertu, udělal?“</p> <p>„Kdybych ti řekl, co se stane, nepomohla bys mi,“ opáčil z bezpečí u stropu.</p> <p>Přimhouřila jsem oči, ignorovala jeho polovičatá ospravedlnění a otevřela dveře. Napůl jsem očekávala, že tu na mě bude Trent čekat, a ulehčeně jsem vydechla, když jsem našla místnost prázdnou. Ozařovalo ji tlumené světlo z akvária za pracovním stolem. Napjala jsem se očekáváním a zamířila rovnou ke spodní zásuvce, počkala jsem ale, dokud mě Jenks neujistil, že není začarovaná. Nadechla jsem se a otevřela ji. Byla prázdná.</p> <p>Nijak mě to nepřekvapilo. Vzhlédla jsem k Jenksovi a pokrčila rameny. „Plán B,“ pronesli jsme jednohlasně. Vytáhla jsem z kapsy ubrousek a všechno pečlivě utřela. „Zadní kancelář.“</p> <p>Jenks vylétl ze dveří a vrátil se. „Na smyčce zbývá pět minut. Musíme si pospíšit.“</p> <p>Přitakala jsem, naposledy se rozhlédla po Trentově kanceláři a následovala Jenkse ven. Bzučel přede mnou ve výši hrudi. S bušícím srdcem jsem ho v diskrétní vzdálenosti následovala chodbou. Mé boty byly na koberci naprosto tiché. Amulet na mém krku zářil chlácholivou zelení.</p> <p>Tep se mi zrychlil a rty se zkroutily v úsměvu, když jsem našla Jenkse u dveří do Trentovy druhé pracovny. Tohle mi chybělo, tohle byl důvod, proč jsem odešla z IBA. Vzrušení z překonání překážek. Důkaz, že jsem chytřejší než darebák. Tentokrát získám, pro co jsem přišla. „Jaký máme čas?“ zašeptala jsem, zastavila se a vytáhla si z úst pramínek vlasů.</p> <p>„Zbývají tři minuty.“ Vylétl nahoru a zase slétl dolů. „V soukromé pracovně kamery nemá. Není tam. Už jsem to zkontroloval.“</p> <p>Potěšeně jsem vklouzla dovnitř, a jakmile do místnosti vlétl i Jenks, zavřela jsem dveře.</p> <p>Vůně zahrady působila velmi konejšivě. Dovnitř pronikalo měsíční světlo, takže tu bylo vidět jako brzy zrána. Připlížila jsem se ke stolu a křivě se usmála, protože byl plný věcí, jako by u něj někdo pravidelně pracoval. Vzápětí jsem objevila vedle stolu kufřík. Jenks vypáčil zámek, já kufřík otevřela a oddychla si, když jsem spatřila disky naskládané v úhledných řadách. „Určitě jsou pravé?“ zamumlal Jenks na mém rameni, když jsem jeden vybrala a schovala ho do kapsy.</p> <p>Věděla jsem, že jsou, ale když jsem otevřela ústa, abych odpověděla, praskla v zahradě větev.</p> <p>Srdce se mi rozbušilo a trhla jsem palcem vzhůru na znamení „schovej se“. Jenks tiše zamával křídly a zmizel mezi světly u stropu. Zadržela jsem dech a přikrčila se za stolem.</p> <p>Naděje, že by to mohlo být zvíře, se rozplynula. Po stezce se blížily tiché, téměř neslyšné kroky. Se sebejistou rychlostí se od stezky k verandě přesunul dlouhý stín. Přeskočil tři schody najednou a pohyboval se spokojeně a šťastně. Téměř se mi podlomila kolena, když jsem poznala Trentův hlas. Broukal si nějakou neznámou písničku a podupával si do rytmu. <emphasis>Do prdele, </emphasis>pomyslela jsem si a pokusila se schoulit hlouběji pod stůl.</p> <p>Trent se ke mně otočil zády a začal se přehrabovat ve skříni. Když se posadil na okraj židle mezi mnou a verandou a pustil se do obouvání vysokých jezdeckých bot, rozhostilo se nepříjemné ticho. V měsíčním svitu jeho bílá košile pod vypasovanou kazajkou doslova zářila. V šeru se to dalo jen těžko odhadnout, ale zdálo se mi, jako by jeho jezdecký oblek byl zelený, ne červený. <emphasis>Trent chová koně, </emphasis>pomyslela jsem si, <emphasis>a jezdí na nich v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>noci?</emphasis></p> <p>Hlasitě zadupal o zem, aby si boty upravil. Postavil se a já dýchala čím dál rychleji. V několikacentimetrových podpatcích vypadal mnohem vyšší. Pracovnu zalila tma, jak měsíc zakryla oblaka. Téměř jsem si nevšimla, že sáhl pod židli, na které předtím seděl.</p> <p>Plynulým, ladným pohybem tasil zbraň a namířil na mě. Stáhlo se mi hrdlo.</p> <p>„Slyším vás,“ řekl vyrovnaně a jeho hlas stoupal a klesal jako vodní hladina. „Vylezte. Hned.“</p> <p>Končetinami se mi rozlil chlad, až mě zabrněly konečky prstů. Dál jsem dřepěla vedle stolu, protože jsem nevěřila, že mě doopravdy slyšel. Ale stál čelem ke mně a s rozkročenýma nohama vypadal skutečně impozantně. „Napřed odložte zbraň,“ zašeptala jsem.</p> <p>„Slečna Morganová?“ Stín se překvapeně narovnal. Napadlo mě, koho asi čekal. „Proč bych měl?“ zeptal se mírně a jeho hlas mě chlácholil i navzdory hrozbě, kterou ukrýval.</p> <p>„Jinak vás můj partner začaruje,“ blufovala jsem.</p> <p>Trent přešlápl a vzhlédl. „Světla, čtyřicet osm procent,“ poručil drsně. V pokoji se rozjasnilo, ale ne natolik, abych přišla o noční vidění. Kolena se mi podlamovala, když jsem se zvedla z podřepu, snažila jsem se ale vypadat, jako bych všechno plánovala. Opřela jsem se v hedvábném oblečku o stůl a zkřížila kotníky.</p> <p>Dál svíral zbraň pevně v ruce a klouzal po mně pohledem. V zeleném jezdeckém oděvu vypadal uhlazeně a elegantně. Přinutila jsem se nedívat na zbraň, kterou na mě mířil, i když se mi stáhl žaludek. „Vaše zbraň?“ zeptala jsem se a zvedla oči ke stropu, kde čekal Jenks.</p> <p>„Odhoďte ji, Kalamacku!“ zavřískl Jenks mezi světly a hrozivě zašuměl křídly.</p> <p>Trent se uvolnil, až vypadal jako já, napjatě, ale přitom nedbale. Ostrými, trhanými pohyby vyňal ze zbraně náboje a hodil mi těžký kov k nohám. Nedotkla jsem se ho, ale hned se mi dýchalo lépe. Náboje si vysypal do kapsy, kde tiše zarachotily. V silnějším světle jsem viděla hojící se rány po démonském útoku. Lícní kost mu zdobila žloutnoucí modřina. Zpod rukávu kazajky vykukoval okraj modré dlahy. Na bradě měl drobný škrábanec. Říkala jsem si, že navzdory tomu všemu vypadá dobře. Neměl by vypadat tak sebejistě, když mu nad hlavou mohly viset smrtící čáry.</p> <p>„Stačí jediné slovo a Quen tu bude do tří minut,“ pronesl lehce.</p> <p>„A za jak dlouho zemřete?“ blufovala jsem.</p> <p>Zaťal vztekle čelist a vypadal díky tomu mladší. „Proto jste přišla?“</p> <p>„Kdyby tomu tak bylo, byl byste už mrtvý.“</p> <p>Kývl a přijal to jako pravdu. Stál napjatý jako struna a pohledem zalétl k otevřenému kufříku. „Který disk jste vzala?“</p> <p>S falešným sebevědomím jsem si odhodila z očí loknu. „Huntington. Pokud se mi něco stane, dostane ho šest deníků, tři televizní studia a přidám k němu i stránku z vašeho diáře.“ Odstrčila jsem se od stolu. „Nechte mě být,“ pohrozila jsem mu rezolutně.</p> <p>Paže mu visely bez hnutí u boků, tu zlomenou měl mírně pokrčenou. Nepohnul se, přesto mě svrběla kůže a mé sebevědomí selhávalo. „Černá magie?“ posmíval se. „Démoni zabili vašeho otce. Je škoda, že vy dopadnete úplně stejně.“</p> <p>Ostře jsem se nadechla. „Co víte o mém otci?“ řekla jsem šokovaně.</p> <p>Očima zalétl k mému zápěstí − k tomu s démonským znamením − a já zbledla. Žaludek se mi stáhl, když jsem si vzpomněla na to, jak mě démon pomalu zabíjel. „Doufám, že to bolelo,“ řekla jsem a nezajímalo mě, že se mi třese hlas. Možná si bude myslet, že za to může vztek. „Nevím, jak jste přežil. Já málem ne.“</p> <p>Trentovi zrudl obličej a ukázal na mě prstem. Bylo příjemné vidět ho chovat se jako člověk. „Poslala jste na mě démona, a to byla chyba,“ řekl ostře. „Já se černou magií nezabývám a nedovoluji to ani zaměstnancům.“</p> <p>„Vy starý prďolo!“ vykřikla jsem a nezajímalo mě, jak dětinsky to zní. „Dostal jste, co jste si zasloužil. Já celou tuhle věc nezačala, ale ať se propadnu, jestli ji neskončím!“</p> <p>„Já na sobě démonské znamení nemám, slečno Morganová,“ prohlásil ledově. „Takže jste i lhářka? Zklamala jste mě. Vážně zvažuji, že stáhnu svoji pracovní nabídku. Modlete se, abych to neudělal, protože už bych neměl důvod vás dál tolerovat.“</p> <p>Rozzlobeně jsem se nadechla a chystala se odseknout, že je idiot. Ale pak jsem se zarazila. Trent si myslel, že jsem na něj poslala démona. Vytřeštila jsem oči. Někdo povolal dva démony − jednoho nasadil na mě, jednoho na něj − a nebyl to nikdo z IBA. Na to bych vsadila krk. S bušícím srdcem jsem se chystala mu to vysvětlit, pak jsem ale zase zavřela ústa.</p> <p>Trent zostražitěl. „Slečno Morganová?“ zeptal se tiše. „Jaká myšlenka se vám právě zrodila v hlavě?“</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou, olízla si rty a o krok ucouvla. Když si bude myslet, že praktikuju černou magii, nechá mě na pokoji. A dokud budu mít u sebe důkaz jeho viny, nepokusí se mě zabít. „Netlačte mě do kouta,“ pohrozila jsem mu, „a já už vás nebudu nikdy obtěžovat.“</p> <p>Trentův tázavý výraz ztvrdl. „Táhněte,“ řekl a ladně ustoupil z verandy. Vyměnili jsme si místo. „Dám vám náskok,“ řekl, přistoupil ke stolu a zacvakl kufřík. Hlas měl zastřený, krásný a nepomíjející jako vůně tlejícího javorového listí. „Bude trvat deset minut, než si dojdu pro koně.“</p> <p>„Promiňte?“ zeptala jsem se zmateně.</p> <p>„Od otcovy smrti jsem nelovil dvounohou kořist.“ Trent si prudce upravil zelenou loveckou kazajku. „Je úplněk, slečno Morganová,“ řekl a hlas mu zhutněl příslibem. „Psi jsou vypuštění. Jste zlodějka. Podle tradice byste se měla dát na útěk − a utíkat rychle.“</p> <p>Srdce mi tlouklo a z tváře mi vyprchala krev. Získala jsem, co jsem potřebovala, ale k ničemu mi to nebude, když se odsud nedostanu. Mezi mnou a nejbližší pomocí se rozprostíralo padesát kilometrů lesů. Jak rychle běží kůň? Jak dlouho dokážu utíkat, než padnu vyčerpáním. Možná jsem mu měla říct, že jsem démona neposlala.</p> <p>Tmou se neslo vzdálené troubení lesního rohu. Odpověděl mu psí štěkot. Strach se do mě zařízl jako ostrý nůž. Byl to starý, prastarý strach, který se nedal uchlácholit sebeklamem. Netušila jsem, odkud se vzal. „Jenksi,“ zašeptala jsem. „Jdeme.“</p> <p>„Jsem ti v patách, Rache,“ ozvalo se od stropu.</p> <p>Udělala jsem tři rychlé kroky a seskočila z verandy. Překulila jsem se do kapradí. Ozval se výstřel a listí vedle mě se rozprsklo. Vrhla jsem se do křoví a dala se na útěk.</p> <p><emphasis>Bastard! </emphasis>pomyslela jsem si a málem se mi podlomila kolena. Co slíbených deset minut?</p> <p>V běhu jsem zašmátrala po lahvičce se slanou vodou. Ukousla jsem zátku a namočila amulet. Zablikal a zhasl. Ivyin zrudne. Cesta odsud ležela asi kilometr a půl. Strážní domek asi pět. Město padesát. Jak dlouho bude trvat, než se Ivy objeví?</p> <p>„Jak rychle dokážeš letět, Jenksi?“ vypravila jsem ze sebe v běhu.</p> <p>„Zatraceně rychle, Rache.“</p> <p>Držela jsem se stezky, dokud jsem nedorazila k zahradní zdi. Když jsem ji přelézala, ozval se psí štěkot. A další mu odpověděl. <emphasis>Do prdele.</emphasis></p> <p>Pravidelně jsem dýchala do kroku, přeběhla pečlivě posekaný trávník a zmizela ve strašidelném lese. Štěkot psů se vzdálil. Měli problémy se zdí. Budou ji muset oběhnout. Možná to zvládnu. „Jenksi,“ lapala jsem po dechu a mé nohy protestovaly. „Jak dlouho už běžím?“</p> <p>„Pět minut.“</p> <p><emphasis>Bože, pomoz mi, </emphasis>prosila jsem tiše, protože jsem cítila, jak mě začínají bolet nohy. Měla jsem pocit, že už utíkám dvakrát déle.</p> <p>Jenks letěl přede mnou a sypal ze sebe prášek, aby mi ukazoval cestu. Nad námi se tyčily tiché sloupy tmavých stromů a mizely mi za zády. Moje nohy rytmicky bušily do země. Plíce mě bolely a píchalo mě v boku. Slíbila jsem si, že pokud to přežiju, budu každý den běhat aspoň osm kilometrů.</p> <p>Štěkot psů se přesunul. Zněl sice slabě, ale zato dychtivěji a sliboval, že mě brzy dostanou. Popíchlo mě to vpřed. Někde jsem našla zbytky vůle a donutila se držet krok.</p> <p>Utíkala jsem a kladla těžké nohy jednu před druhou. Vlasy se mi lepily na obličej. Trny mi rvaly šaty a ruce. Lesní rohy a psí štěkot se blížily. Upřela jsem pohled na Jenkse před sebou. V plicích mi plál oheň a rozléval se mi po hrudi. Pokud se zastavím, zemřu.</p> <p>Potok představoval nečekanou oázu. Spadla jsem do vody a zadýchaně jsem se zvedla. Plíce se mi napínaly a já si setřela vodu z tváře, abych se mohla nadechnout. Hlasitý tlukot srdce se snažil přehlušit mé chraptivé dýchání. Stromy děsivě ztichly. Byla jsem kořist a všichni v lese tiše přihlíželi a byli rádi, že nejsou na mém místě.</p> <p>Uslyšela jsem psy a zachroptěla. Byli blízko. Zadul lesní roh a mě ovládl strach. Nevěděla jsem, který zvuk je horší.</p> <p>„Vstávej, Rachel!“ pobízel mě Jenks a zářil jako bludička. „Běž potokem.“</p> <p>Vyškrábala jsem se na nohy a co nejrychleji se brouzdala mělčinou. Voda mě zpomalí, ale zpomalí taky psy. Bylo jen otázkou času, než Trent smečku rozdělí a nechá ji běžet po obou stranách potoka. Z tohohle se nedostanu.</p> <p>Psi ztichli. V panice jsem vylezla na břeh. Ztratili pach. To znamená, že jsou přímo za mnou. Představa, že mě na kusy roztrhají psi, mě popohnala vpřed, přestože jsem sotva pletla nohama. Trent si pomaluje čelo mojí krví. Jonathan si do horní zásuvky schová loknu mých vlasů. Měla jsem Trentovi říct, že jsem démona neposlala. Uvěřil by mi? Teď už ne.</p> <p>Předení motorky mě přimělo vykřiknout. „Ivy,“ zachraptěla jsem, natáhla ruku a opřela se o strom. Silnice ležela přímo přede mnou. Musela už být na cestě. „Jenksi, zastav ji, než mě mine,“ zasípala jsem. „Jsem hned za tebou.“</p> <p>„Jasně!“</p> <p>Zmizel a já klopýtala dál. Psi štěkali tiše a pátravě. Slyšela jsem hlasy vykřikující příkazy. Přimělo mě to dát se do běhu. Pes zavyl, hlasitě a čistě. Další mu odpověděl. Zalil mě adrenalin.</p> <p>Větve mě švihaly do tváře, ale nakonec jsem padla na silnici. Sedřené dlaně mě pálily. Byla jsem tak zadýchaná, že jsem nedokázala vykřiknout, přinutila jsem se ale zvednout. Vrávorala jsem a rozhlížela se. Zalévalo mě bílé světlo. Řev motocyklu pro mě byl andělským požehnáním. Ivy. Musí to být ona. Určitě se vydala na cestu sem, ještě než jsem neutralizovala amulet.</p> <p>Postavila jsem se a zapotácela se, jak jsem se snažila vtáhnout vzduch do plic. Psi se blížili. Slyšela jsem bušení koňských kopyt. Klopýtavě jsem se rozběhla k blížícímu se světlu. S hlasitým řevem bylo najednou u mě a se sklouznutím se zastavilo.</p> <p>„Naskoč!“ zakřičela Ivy.</p> <p>Sotva jsem dokázala zvednout nohu. Vytáhla mě nahoru za sebe. Pode mnou vrněl motor. Pevně jsem se jí chytila okolo pasu a snažila se nepozvracet. Jenks se mi zachumlal do vlasů a pevně se chytil, já si toho ale skoro nevšimla. Motorka se pohnula, otočila a vystřelila vpřed.</p> <p>Ivyiny vlasy odlétly dozadu a šlehly mě do obličeje. „Máš to?“ zakřičela přes vítr.</p> <p>Nedokázala jsem odpovědět. Třásla jsem se vyčerpáním. Adrenalin byl pryč a já brzy draze zaplatím. Cesta pode mnou hučela. Vítr mě okrádal o teplo a na těle mi chladl pot. Bojovala jsem s nevolností, přesto se mi podařilo zkřehlými prsty nahmatat disk v přední kapse. Poplácala jsem ji po rameni, protože jsem sotva dýchala.</p> <p>„Dobře!“ zakřičela.</p> <p>Vyčerpaně jsem složila hlavu na Ivyina záda. Zítra zůstanu v posteli a budu se klepat, dokud nepřijdou večerní noviny. Zítra budu celá rozbolavělá a nedokážu se pohnout. Zítra si obvážu šrámy od větví a trnů. Dneska v noci… raději o tom nebudu přemýšlet.</p> <p>Zachvěla jsem se. Ivy to ucítila a ohlédla se. „Jsi v pořádku?“ křikla.</p> <p>„Jo,“ řekla jsem jí do ucha, aby mě slyšela. „Jo, jsem. Díky, žes pro mě přijela.“ Vytáhla jsem si z úst pramen jejích vlasů a ohlédla se.</p> <p>Uchváceně jsem zírala. Na měsícem ozářené cestě seděli na koních tři jezdci. Psi pobíhali okolo a nervózně napínali krky. Bylo to o fous. Zamrazilo mě do hloubi duše, když se prostřední jezdec dotkl čela v ledabylém pozdravu.</p> <p>Napadlo mě něco nečekaného. Přelstila jsem ho. Věděl to, přijal to a dokázal to šlechetně uznat. Jak by na vás někdo tak sebejistý mohl neudělat dojem? „Co to, do pekla, je?“ zašeptala jsem.</p> <p>„Nevím,“ řekl Jenks na mém rameni. „Prostě nevím.“34</p> <p><image xlink:href="#_27.jpg" />P<emphasis>ůlnoční jazz a vrzáni cvrčků se k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sobě dobře hodí, </emphasis>pomyslela jsem si a hodila na salát nakrájené rajče. Zaváhala jsem a zadívala se na červené kousky mezi zelenými listy. Pohlédla jsem oknem na Nicka venku u grilu, zase rajče vytáhla a přidala další hlávkový salát, abych schovala kousky, které mi unikly. Nick se to nedozví. A koneckonců ho to nezabije.</p> <p>Vábily mě zvuky a vůně pečícího se masa. Naklonila jsem se přes pana Rybu na okenním parapetu, abych lépe viděla. Nick měl na sobě zástěru s nápisem „Nebodněte kuchaře, nabodněte steak“. Očividně patřila Ivy. Vypadal uvolněně a spokojeně, jak tak stál v měsíčním svitu u ohně. Jenks mu seděl na rameni, a kdykoli oheň zaprskal, vystřelil vzhůru.</p> <p>Ivy seděla u stolu a působila temně a tragicky, jak si při svíčce četla večerní vydání <emphasis>Cincinnati Enquirer. </emphasis>Skřítkovské děti byly úplně všude a světlo měsíce tři dny po úplňku se jim odráželo v křídlech. Trápily světlušky a jejich povykování se mísilo s hukotem aut v Díře, což tvořilo velmi příjemnou kombinaci. Tak znělo bezpečí a rodinné pikniky. Upírka, člověk a houf skřítků byla docela zvláštní rodina, ale bylo příjemné být naživu a trávit večer s přáteli.</p> <p>Spokojeně jsem sebrala salát, láhev s dresinkem, omáčku na steak a vycouvala ze dveří proti hmyzu. Zabouchly se za mnou a Jenksovy děti se s vřískotem rozprchly po hřbitově. Když jsem postavila salát a láhve na stůl, vzhlédla Ivy od novin. „Hej, Rachel,“ řekla. „Ještě jsi mi neřekla, odkud jsi vzala tu dodávku. Měla jsi nějaké problémy s vrácením?“</p> <p>Povytáhla jsem obočí. „Já dodávku nesehnala. Myslela jsem, že jsi to byla ty.“</p> <p>Společně jsme se obrátily k Nickovi, který stál zády k nám u grilu. „Nicku?“ zeptala jsem se a on nepatrně ztuhl. Byla jsem zvědavá, proto jsem vzala omáčku a zezadu k němu přistoupila. Mávnutím jsem poslala Jenkse pryč, paží objala Nicka okolo pasu a přitiskla se k němu. Potěšilo mě, když se mu zadrhl dech a překvapeně na mě pohlédl. <emphasis>K</emphasis> <emphasis>čertu s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tím. Na člověka je fajn. </emphasis>„Ukradl jsi pro mě dodávku?“ zeptala jsem se.</p> <p>„Půjčil,“ opravil mě, zamrkal a dal si dobrý pozor, aby se nepohnul.</p> <p>„Děkuji,“ řekla jsem, usmála se a podala mu láhev s omáčkou.</p> <p>„Ach, Nicku,“ posmíval se Jenks falešnou fistulí. „Můj hrdino!“</p> <p>Zafuněla jsem. Povzdychla jsem si, nechala paži sklouznout z Nickova pasu a ustoupila od něj. Za námi si Ivy pobaveně odfrkla. Jenks mlaskal polibky a kroužil okolo mě a Nicka, dokud mi nedošla trpělivost a nechňapla jsem po něm.</p> <p>Jenks ucukl, ale překvapeně zůstal viset na místě, protože jsem ho málem dostala. „Hezké,“ řekl a letěl otravovat Ivy. „A jak to vypadá s tvojí novou prací?“ protáhl, když před ní přistál.</p> <p>„Sklapni, Jenksi,“ varovala ho.</p> <p>„S prací? Už máš další kšeft?“ zeptala jsem se, ale ona jen trhnutím otevřela noviny a schovala se za nimi.</p> <p>„Tys to nevěděla?“ řekl Jenks vesele. „Edden se přimluvil u soudce a Ivy dostala tři sta hodin veřejně prospěšných prací za to, že mu vymlátila polovinu oddělení. Celý týden už pracuje v nemocnici.“</p> <p>Vykulila jsem oči a přistoupila k piknikovému stolu. Noviny se třásly. „Proč jsi mi to neřekla?“ zeptala jsem se, přehodila nohy přes lavici a posadila se naproti ní.</p> <p>„Možná proto, že z ní udělali holku pro všechno,“ řekl Jenks. S Nickem jsme si vyměnili nedůvěřivé pohledy. „Včera jsem ji zahlédl, když šla do práce, a sledoval ji. Musí nosit minisukni s růžovými a bílými pruhy a nařasenou blůzičku.“ Jenks se tak smál, až mi málem spadl z ramene. „A bílé punčochy, aby schovala svůj pěkný zadeček.“</p> <p><emphasis>Upírka ošetřovatelkou? </emphasis>pomyslela jsem si a snažila si to představit.</p> <p>Nick se zachechtal, ale skryl smích kašlem. Ivy svírala noviny tak pevně, až jí zbělely klouby. Bylo pozdě a na dvoře panovala uvolněná atmosféra a já věděla, že je pro ni těžké nevyvolat auru. A tohle nepomáhalo.</p> <p>„Pracuje na dětském oddělení, popíjí s dětmi čaj a zpívá jim,“ vydechl Jenks.</p> <p>„Jenksi,“ zašeptala Ivy a pomalu odložila noviny. Ze všech sil jsem se tvářila netečně, i když měla úplně černé oči.</p> <p>Jenks mával křídly tak rychle, až z nich zůstala jen šmouha, křenil se a znovu otřel si ústa. Ivy srolovala noviny. Rychlostí zvuku po něm plácla. Skřítek vystřelil se smíchem do koruny dubu.</p> <p>Všichni jsme se otočili, když zaskřípala stará dřevěná branka vedoucí na přední chodník. „Haló. Jdu pozdě?“ ozval se Keasleyho hlas.</p> <p>„Jsme tady vzadu!“ zavolala jsem, když jsem zahlédla Keasleyho stín, který se pomalu blížil po rosou pokropené trávě okolo tichých stromů a křoví.</p> <p>„Přinesl jsem víno,“ řekl, když se přiblížil. „Červené se k masu hodí, ne?“</p> <p>„Díky, Keasley,“ řekla jsem a vzala si od něj láhev. „To jste nemusel.“</p> <p>Usmál se a podal mi obálku, kterou držel pod paží. „Tohle je taky vaše,“ řekl. „Pošťák to nechtěl dneska odpoledne nechat jen tak ležet na schodech, tak jsem to převzal.“</p> <p>„Ne!“ zakřičela Ivy a natáhla se přes stůl. Taky Jenks se bleskurychle snesl z dubu a hlasitě šustil křídly. Ivy mu obálku podrážděně vytrhla.</p> <p>Keasley po ní střelil temným pohledem, pak se šel podívat, jak je Nick daleko se steaky.</p> <p>„Už je to týden,“ řekla jsem nazlobeně a otřela si z rukou vodu, která se srazila na láhvi s vínem. „Kdy mi konečně dovolíte otvírat poštu?“</p> <p>Ivy nic neřekla, prostě si přitáhla blíž citrónovou svíčku, aby si přečetla zpáteční adresu. „Až ti Trent přestane posílat dopisy,“ řekla tiše.</p> <p>„Trent!“ vyjekla jsem. Ustaraně jsem si zastrčila za ucho pramen vlasů a vzpomněla si na složku, kterou jsem před dvěma dny dala Eddenovi. Nick se odvrátil od steaků a na podlouhlé tváři se mu objevil ustaraný výraz. „Co chce?“ zamumlala jsem a doufala, že ostatní nepoznají, jak jsem rozrušená.</p> <p>Ivy vzhlédla k Jenksovi a skřítek pokrčil rameny. „Je čistá,“ řekl. „Otevři ji.“</p> <p>„Samozřejmě že je čistá,“ zabručel Keasley. „Myslíte si, že bych jí dal očarovaný dopis?“</p> <p>Vzala jsem si od Ivy obálku. Byla překvapivě lehká. Nervózně jsem zasunula čerstvě nalakovaný nehet pod okraj a škubla. Uvnitř jsem cítila hrbolek, proto jsem obálkou zatřásla.</p> <p>Do dlaně mi sklouzl prstýnek na malík. Tvář mi ochabla šokem. „To je můj prstýnek!“ řekla jsem. Srdce se mi rozbušilo, když jsem pohlédla na svoji ruku a zjistila, že prst je holý. Zvedla jsem oči k Nickově překvapené a Ivyině ustarané tváři. „Jak…“ vykoktala jsem, protože jsem si nepamatovala, jak dlouho už ho nemám. „Kdy ho… Jenksi, u něj v kanceláři jsem ho neztratila, že ne?“</p> <p>Hlas jsem měla vysoký a žaludek se mi stáhl, když zavrtěl hlavou a křídla mu potemněla. „Tehdy v noci jsi s sebou neměla šperky,“ řekl. „Musel ti ho sebrat potom.“</p> <p>„Je tam ještě něco?“ zeptala se Ivy opatrně neutrálním hlasem.</p> <p>„Jo.“ Polkla jsem a nasadila si prsten. Byl to zvláštní pocit, za okamžik jsem si na něj ale zvykla. Studenými prsty jsem vytáhla silný kus lněného papíru. Voněl po borovici a jablcích.</p> <p>„‚Slečno Morganová,‘“ četla jsem tiše a znepokojeně. „‚Blahopřeji vám k nově nalezené nezávislosti. Až pochopíte, že je to jen iluze, ukážu vám skutečnou svobodu.‘“</p> <p>Nechala jsem papír spadnout na stůl. Děsivý neklid, který mě přepadl při pomyšlení, že mě viděl spát, narušilo vědomí, že víc neudělal. Moje vydírání bylo neprodyšné. Fungovalo to.</p> <p>Nahrbila jsem ramena, opřela se lokty o stůl a složila hlavu do dlaní. Trent mi sebral prstýnek ve spánku jen z jednoho důvodu. Aby mi dokázal, že může. Mně se třikrát podařilo proniknout do jeho „domu“ a pokaždé jsem ho zastihla v nestřeženějším a důvěrnějším okamžiku. Skutečnost, že jsem to mohla udělat, kdykoli se mi zachtělo, byla pro Trenta dozajista nepřijatelná. Potřeboval mi dokázat, že může udělat totéž, oplatit mi to. Dostala jsem ho a to mi pomůže zbavit se zloby a zranitelnosti.</p> <p>Jenks slétl dolů a zůstal viset nad dopisem. „Ten pytel soli!“ nadával a tolik se zlobil, až se z něj začal sypat skřítkovský prach. „Dostal se přese mě. Dostal se přese mě! Jak se, k čertu, přese mě dostal?“</p> <p>Obrnila jsem se, vzala obálku do ruky a prohlédla si známku. Dopis odeslal den poté, co jsem utekla jemu a jeho psům. Pracoval rychle, to jsem mu musela nechat. Přemýšlela jsem, jestli mě okradl sám, nebo poslal Quena. Vsadila bych se, že to byl Trent.</p> <p>„Rache?“ Jenks mi přistál na rameni. Moje mlčení mu pravděpodobně dělalo starosti. „Jsi v pořádku?“</p> <p>Pohlédla jsem na Ivy, která seděla celá ustaraná naproti mně, a napadlo mě, že bych se mohla celou věcí aspoň trochu pobavit. „Dostanu ho,“ blufovala jsem.</p> <p>Jenks vzlétl a tloukl poplašeně křídly. Nick se odvrátil od grilu a Ivy ztuhla. „Tak moment,“ řekla a střelila pohledem po Jenksovi.</p> <p>„Tohle mi nikdo dělat nebude!“ dodala jsem a zaťala čelist, abych se neusmála a nepokazila zábavu.</p> <p>Keasley svraštil obočí. Přimhouřil oči a posadil se.</p> <p>Ivy vypadala ve světle svící bledší než obvykle. „Zpomal, Rachel,“ varovala. „Nic neudělal. Prostě chtěl mít poslední slovo. Nech to být.“</p> <p>„Jdu zpátky!“ vykřikla jsem. Raději jsem ale vstala a poodešla od ní pro případ, že si škádlení špatně vyloží a skočí po mně. „Ukážu mu,“ řekla jsem a zamávala paží. „Vplížím se dovnitř. Ukradu mu jeho zatracené brýle a pošlu mu je v přání k narozeninám.“</p> <p>Ivy vstala a oči jí zčernaly. „Jestli to uděláš, zabije tě!“</p> <p><emphasis>Ona si opravdu myslí, že se tam vrátím? Pomátla se? </emphasis>Brada se mi chvěla, jak jsem se snažila nesmát. Keasley si toho všiml, zachechtal se a natáhl se po láhvi vína.</p> <p>Ivy se s upírskou rychlostí otočila. „Čemu se smějete, čaroději?“ řekla a naklonila se blíž. „Nechá se zabít. Jenksi, pověz jí, že se nechá zabít. To nedovolím, Rachel. Přísahám, že tě radši přivážu k Jenksovu pařezu, než abych ti dovolila se tam vrátit!“</p> <p>Zuby se jí leskly v měsíčním svitu a byla napnutá k prasknutí. Ještě slovo a splní svoji hrozbu. „Dobře,“ řekla jsem zlehka. „Máš pravdu. Nechám ho být.“</p> <p>Ivy ztuhla. Nick u grilu těžce vydechl. Keasley zkroucenými prsty pomalu sundával fólii z hrdla láhve. „Božínku, ta vás dostala, Tamwoodová,“ řekl a hluboce, zastřeně se rozesmál. „Je dobrá.“</p> <p>Ivy jen zírala. Dokonalá bledá tvář se jí stáhla šokem, když pochopila, že jsem si z ní vystřelila. Zatvářila se zaskočeně, pak zmateně, ulehčeně a nakonec rozzlobeně. Zhluboka se nadechla. Zadržela dech a na tváři se jí usadil trucovitý výraz. V očích měla vztek a napětí, když se posadila zpátky ke stolu, zatřásla novinami a otevřela je.</p> <p>Jenks se smál, kroužil okolo ní a sypal ze sebe skřítkovský prášek, který se jí usazoval na ramenou jako třpytivé sluneční paprsky. Zazubila jsem se, vstala a vydala se ke grilu. Hned jsem se cítila líp. Skoro stejně dobře, jako když jsem ukradla ten disk. „Hej, Nicku,“ řekla jsem a vklouzla za něj. „Už jsou steaky hotové?“</p> <p>Usmál se na mě. „Hnedka budou, Rachel.“</p> <p>Dobře. Se vším ostatním si poradím později.</p><empty-line /><p><strong>Kim Harrison</strong></p> <p>Americká spisovatelka. Největších úspěchů dosáhla s cyklem příběhů, ve kterých hraje hlavní roli mladá čarodějka Rachel Morganová.</p> <p>Ačkoliv si Kim Harrison pod pseudonymem Dawn Cook získala mezi čtenáři solidní renomé, nechtěla svou tvorbu omezovat jen na klasickou fantasy. Lákal ji totiž bouřlivě se rozvíjející žánr moderní urban fantasy. Napsala tedy román <emphasis>Dead Witch Walking </emphasis>(2004, č. Mrtvá čarodějka přichází, FANTOM Print 2010). Svěží, originální příběh si ihned získal obrovskou popularitu, a to hlavně zásluhou hlavní hrdinky Rachel Morganové. Impulzivní, někdy až ztřeštěná čarodějka, která dává přednost činům před slovy, čtenářům prostě učarovala a román se tak stal základem veleúspěšného cyklu. Ten se skládá už z osmi knih, přičemž autorka pokračuje v psaní dalších. Zatím poslední z nich se jen pár <emphasis>dnů </emphasis>po vydání okamžitě vyšplhala do čela prestižních amerických žebříčků nejprodávanějších knih.</p> <p>Jednou ze zajímavostí této série jsou i samotné názvy jednotlivých knih. Ty Kim Harrison volí jako parafráze známých filmů, přičemž má obzvláště „spadeno“ na filmy Clinta Eastwooda.</p> <p>Zaujala-li vás Kim Harrison, více o ní zjistíte na jejím webu www.kimharrison.net.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Kim Harrison</p> <p><strong>Mrtvá čarodějka přichází</strong></p> <p>1. vydání</p> <p>Anglický originál Dead Witch Walking</p> <p>Překlad Kateřina Niklová</p> <p>Obálka Dorothea Bylica</p> <p>Grafická úprava obálky Lukáš Tůma</p> <p>Jazykový redaktor Jiří Popiolek</p> <p>Odpovědný redaktor Libor Marchlík</p> <p>Vydalo nakladatelství <strong>FANTOM </strong><strong><emphasis>Print</emphasis></strong></p> <p>jako svou 181. publikaci</p> <p>Ostrava 2010</p> <p>Tisk Těšínská tiskárna, a. s., Český Těšín</p> <p>Doporučená cena vč. DPH 249 Kč</p> <p>www.fantomprint.cz</p> <p>www.facebook.com/fantomprint</p><empty-line /><p>[1] Malí skřítci z irské mytologie (pozn. red.).</p> <p>[2] Postava policisty ze seriálu Miami Vice. Hrál ho Don Johnson (pozn. red.).</p> </section> </body><binary id="_11.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABQBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AD/2Q== </binary><binary id="_26.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdACMBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAP/Z </binary><binary id="_19.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABoBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAA/9k= </binary><binary id="_12.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABgBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AD/2Q== </binary><binary id="_24.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABQBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AD/2Q== </binary><binary id="_22.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABoBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAA/9k= </binary><binary id="_14.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdACIBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAP/Z </binary><binary id="_23.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABcBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AD/2Q== </binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w AARCAMgAj4DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2 uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL /8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1 dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD53ku7lnObqbH/AF0NIl5c jOZ5SCOm84qF+D70zmtCCwb25ycTyfgxppvbo9biTn/bNQfjQcDFMRKbu5/57yf99Gl+13P /AD3k/wC+jUI60v50CJftlyB/r3/76o+13G3/AF0mf96osZpNp6UAT/bLn/nu5/4FR9ruTz 5z5/3qgxx+PSjJGCKAJ/tdyRtMzn05pDdXPLea+e/NM27lyKeke/g496YCm4nPIlbB96jNz Ox+aVz+NSiLa2w9+lRyxlDk07ANE84P+sf86trNKVBDtzz1qiAO1XrbDIexHFICSSW4ADJM 447Gq8hduWctkd6uEAqB1prQkxk4xgccVVgsZgdlJIODUkUsjSD94fzphifcRtqxZwlmZtv SkhCXEsyFRvb8+tSJJPsX5yc025hYzoAKsFNi9MAUximWQYw56VG80vI3saeOVGTio2XPA+ lMRGJZjltx+lRSTSD+M/nVplAT6VUxvcn+FaAE86RV+8cmkE0oH+sIpGGT70YCjmlYCQXEo /5aGlW5mHIcioTyaNvAHWkBP58jfxt+dPFw4XAY5HfNViOaUEgUDJzcybuXP500XEwPLnNR 8Yzmgj6UATfaZiBmQ0ouJR/GfwqClHBpAWPOkP8AH+NPSSViMNUAOeBx+FSqMDHP0pjJvNl BGZDUonm/vH6VFjPHp0pQPekUS/aZT/Hn60faJem84qPGM46Uozjjg0ATCeXjLe31ppmlIH zYxTeCpHJ/CkGTxTGP86THL5NKZ5SOWP8AjTBt9DS8Yx198UCHCZweG59aUvIw+ZiTTAOTx /8AXp/bAP40CGgbW3Dqe9OMjEkk5o259KGHNIdhhZieGP0qNy54JJFPLxKPmkUfiOaQMjfd ZSfrmgViixaJxhuOtL58mM7qnuI96EgfMOlU8c0BYk+0SEfeJFJ50nqaZj0oxySTTFYd575 B3Z59KPOkzndTMcjikOemPwpCJPOkJ+8ad58n944qEe9Lz7UwsS+fIVHze3AoEz9jUQ+tL+ JJoES/aJCMbuvak8+TJBJ+lRGgcnFK7FZE3nv2NJ5zHvUXTqKD14NFx2JlnkTo1IbiYtkua i9KXHSncLEwuZePnNO+1S/3zVfPbFHOATRcFFE3mNJ94nmmvui6SuM+hoXHTrTZWyR/Wlcd hj4DHimU5yAeD9fam+9Sig+nWg5646Ucc0vOCOopgN7DNL2pDS8CgQfj7UtB+lJ3oEJjvmk 7cU8EdG5FKVI6HimAiPtb26VdRRuV16VQqzbShW2seDQBZZd2BzntQ0YdMEflTmVmX5O3NX bS3Mqb3+VR3NUMwjDIsmzBrUsrGVctINinueKsyXNtA2Iogz/3zUTFrhgjzNgkZ2r0pAWdl og5k3/7tElzbwoMQ5z0zVMWxhn8kyg84xWlJBHGn2iVMiNR0HBNVcRnPdlZAhto1YnuOn1q 2WmgVm8hdoGWOzAH+NZUl4jT71TJU8EnnrWk16PJUvFnIBfa2CM9KQFb+0IZJBvtVLD0qRp bGdeS0ZPfqKphrX7S6gYweG3Yx71fht7a5uHuFIZUA6jALev50IBi2RKl4pBIOwFRtbun3l xiortZbaYiJ9y5zuTpV2O4kFvEZwJVkGc4+7+PrTAzLgkJtHJY8VGVEcQA/wD11r/ZYbhjJ A24j+E9RVOSA+blhwOgNAFJY9q7m6nrUDnJ6VNcSbm2J0puzy03P96kxEeNvUc0UnU0qgkV IIUHijr3xSnjgcmkHXvzQA7kCgcUYwud3PpR2zQMXj6UcDpQB3wKOhPP40APAwQQKlB4Oah FSg80DJRyRmpRgjpmoUznnpUwx1FFygJ4OBSjJGe9N27ue9OHHrzRcYDPQ0uAc0AYHrTxnu O1FwsNxQSFA3Hbml3oT95QR2zVe4nVVZUBkbp8vQfjUuSXUqMG9EWRtwCcY9c1UuNTtoCcN vYc8VlT3DwoQwbcTkdOtUZop5HaN8GYnJUdVPpUKpc3+rtPUnufEE7/ACwqEHTjrWbNqF9J 9+4fHbnFSJaET+Q2d5UkjHI9KRrbaoHQEZ5PWrU43D2MrXK8cpLBpj5i91LEGtp7iK9Mctt dvFcRrtCOMFgBxgjgn64rLkgaIgNzkA/hiowhB+70PQ0mlLVBG8fdaN2z1gjMd6c443Ac/j VwtG4EsLBkbuK54oZk81M7l+8M5x702C4mtn+RvlJyVPQ00yJ0+x0WO/Skx6VWh1CCQBXJj f0I4q4ORkEEetO5g1Ybj3phGakxikx3PGKdyRmKXtTsccdaQii4CYwaDS49OlGOM0gEoGce lLmk7UCE6Gl70dxR25oATqehoOfpS9s5pMnFMA579qBxz2pP0o9aQ0PU4PpSNzz/ADpM9PS k3DGG4NAwIAJ9PWm4pzE7vrTP85pIBaMjHWjNJnJ6UwD2pePX8KQ0cYoEL796D0zSGjOaAs LTlcqfm5HemdhQT74piLBhWRd0Zz7VEsb7wuCDSwOyuCBkZ5FbarBDCtzIv7w/dB/nQMkt1 SCFZLjAYjhc9abDO1zfKv8ACMnA6DioRGl3Pl7gSN/dHGfxomb+zVV40Cu4I55xTAlu4Ybd VdslWycdzVSXVCqqLbKKBjBGRTBLJexR2cUMks5f5AoyTntXW6P4HjXZNrMm9uv2aM8D/eb v9BSbGcXDHfajd4toZbiUnkRqSf0rp7bwt4hkiPmCG1RhgiaTt9BmvQo47KwtNsaQWVqmOe EX9etYNz4t0dSyWyz35Xj9zHhP++mwKm7CxyV14Qa0haSXUUdlH3UiPP4k1ZXwRczSyLPqS QyoFODEWBBHrn2xWxY376tq8Mclh9ngT9+Q0gYsB06f7RFaWs38umJBqMdobgEmF03bSQeR zj1Bp67C0ORn+H2tIu62ntbr/ZDlGP8A31/jWY8GsaCkkd7p0kIYj53TK/n0rtbPx9o8hxe 2lzae6gOP05rpbLVNN1WFhY3cNypHzIW5/FT/AIUXa3Gl2PFpdQmmkDHaD/sjGa2bcRxxuZ em0MQPusp7112seC9Kvt8tov8AZ9znjYMxsfde34V59qVlqmkyfY71XjU/dIOUceoNNMloN skLvJExAHIIPUVaS4S+Ty5WCS9j61HpE6tut5F3BiMZ6A+tF5bRW6NJHIHk3dF/hqgIHsza lpJRkjoKoSO0rFjx6CteCZL2HyJz84+41UZbQ27nzuMH7vrQxFRULc9AO9KWH3VGPeldy57 gdhTOfwpDH4GQf09KcenSm+2OlL7UhCfhSbu1LjnNJ1zxQMcG68U4EHr1NMPJx69adg46UA OBPepByc0wDAye9TRgkHtigpCpwelWFOeo/OoCCOO1SL6+vSkUSE4HsaM5OB3pmcD6UKec4 zQBMqkqeP0ppYE53lRj7yDOPrT1cBMFsfN+Rq5pbeVK4ZwkTHLA88Z9K4cXWdODaO/CUVUn qS2+kfaYSY5YX3dycVlX2+0kFrNJF8vJKnj8+9dbef2bYoqwXMSs6napbbkfSuG1S0WXWUg NwrLKQpKgNgEjJxXh4SrKtJub0PoK0IUYLlWpBatBLOLlkykYZ1z0yOPzpmgxrceI4TcHcj FnfI6gc12XjbS9J0PRtB061i23lzEZpSgxtAwD19eeK4qxlEWqtcbDHbhGVCRj5c/zr0aVT 2tGU46J7HnyXLUSZQuJZVv5ryJzgyFBjjI9PypXnSaKMBVU4xin3QD7XjUKi5IPrzwapyD5 1YAAMfwNd8UpJHE5OLfYvXiB0jAIIQ7RjqABwDVIja2CBtb7vf8ACtaSNZEWbdkMu1/VSOj VYW0WXcZo9qO4TPTBxWSqqKszb2XO7ozbW0e6+aIgTL/DnG4VC8IZHzGVdTzjp+Xauk0/S7 mw1GGe4hb7Oxx5n8JH19a7G68JW00yl1MU8i/I3RZhjIIPrXJUx8KUrN6M66eDlUjotTylL ViA0aGVOpXuKsBby1VZY8tCx7jIB9DXc3/gu8sbPz4lfzkbLIvXp1A9Km0SOKVvNuIBIrsI 7lQuDGexI9D60pZjFR546miyxylyS0OJh1CGTCy4jb17VZc4QMFLqf7vOPevTdS+GVreRC8 sMKzDIQAFW+n+f8a4fUfBWqWEZmtdzOhOVX+qnvWlDNcPW0vY5K+TV6d7K5l8EAhuD0PrQa rQW001zItwDCifNIfugY9BU8e0x/IxkGeGPXFelGpGTsjyZ0JQXNIXOaT6inYOaQjnBrU52 Jt98UoHHTrRjt0o78UCsIfXvRjvR09yKPwoCwEc0mKXIzxSevrQAmDn2pOlKaQ5oAUdqGUe lGakYBlGO1AyJ8hvwph4BIpzYzTc5FIAo70nPTGKXvTAMdx0z3pD+lLikOCOaAF/GkJ4xRg 4oxg8/rQAdKX2zzSDr2qaCIyyqoHU4oEXdPtv+W8g/dpyc96SSY3F6qSZVM4wPStaNYAyWh wdo5XP3jUk9hbhRPjygPvbedvvVAVtkFqGEVwkaE8nOTj0xWfIJ9X1NYLSMySSHai+3qfSq c53TlYyzjPGRya9A8P6QNLtPNk/4+5BmQ/3R2Wk2M0dC0ODRrciPbJcsP3k5HX2HoKz9U8W COd7TQ4hd3I4eY8on09fr0qnqep3Gr3R0bSixiBxPIrY3+q57KO5pn9m6Ppdqv8AacyTFhx GCVjB9lHLfU0ku4ehkSrLfXCSalfnUbx3CxWkcm4s56DjgD6V10tjpvhaxhk1CE6hq9xkpB GPlT1CL0AHA3daoabqNlLrdpDp9g1quWKy+QIwSFPTvWnqF/ZSa09hqFo88s6IsT7AynIwF z1X5snIpu4kXvDizXthLqs9usTTvsVQc/IvfPuSfyq1qdj9t0O6SJwWZN8ZHcjkfyqbUov7 F8LG2tcLKI1toO3zEY/xNU/CMsv/AAj6WkpLzWbmFiepHVc/ganzK8jC0zwfeXcAl+0w2Mb 4J8uPzXOR3ZuB+FPvfAlyjeZa36yTIMqzp5T/AIMv+FXr7R0u7e9057i4jmQkwnzW2qPvAY HbBxWRoljrml3QP2/7MqnD20zmbI/TH4Gqu2ToJaeI9T0e4Nl4ggkuIkwDIVxLGDxk9mHuK 6ma30/WtIAKpeWU3Ksp6H1B7EVQ1e2Gq2SspiF3HnY0mQpHdWPoR/SuWs5dS8NXo228i28h /e2xcMsn+0jdCR+dK19UF+jMfXdCutAu1+cyW0ufKmHH4H0NV9NkieZorgk7xhc9M+9eqTR 2Ou6MQrCa0uVyGHX689CDXk+o6fPpOqSWk3LRn5WxgMvY00w2NSWCC1s5XMXz7goz1BqsxX UbMsOZo+vuKf8AbYbmCSFicsVwT345qtHHNYzLIy/KTjOeKoRmupUkGm+9aWo248wSxDKuM jFU0tpG6jFICIH8KeATnirAttoyQPqaUiNMjkmkBBs9Bn+VDApwxI9vWns7EY6DFQnkZ5wO 9Ax2c4xwKcMYyf0pg55xThnI6/hSGSqoJ65FWIxt+XjmolwF+bqakUgD1FK4xxABGBj6UuA OD0pudxNOChhzjIouMTPI96XdgHI5p3Q5xxSgBsY4x3pXGkT21o13LFHCyq7Z3Bm25PYZrW u9FOlyoLvzESVRsk2cZ781kI4BGI3k9AnJBx+tb2l+JJBcRWckKz28zBWR+do75B4x+tfOY 91+e8dUfQYGFNw13OT8QadqK3STAskA/wBW0jArgfTp9KqaOki6/aSzuA5kGN+McdT9a9Kv tBtNVtbuSzjOdu0RyEh0HH3e/X9K80gBsdYkeSM3Fyq+UAxH3h6t9B169qeExSxFKUFulY1 xGGdKopvqa/jO7XUvFUjxSD7NbKY42zyeAT+ucGued1ubv7PC5aAEorEYOzrnFWNQLvCX4D SgbuMnP+HWq1jEwllnjJCqmxT0yT1x+Fd9GKhSSXRWOSd5VHpuHzSQHjOCQv0zVeSIiNht+ 727VpQWUv2oReq7sdKtz6bJDJl1xuHPoRT9tGLtcr2Epq9jK066SJmiYbkYY2v2NbG0uqLH IAOCQ65zj0/Wse7s2RlUDDDofX/69CXdxAojJA2k84zmnOHtPegRTm6fuyPWNH06w1TSPKh m23Bj3FG5xg/3e/161qWNrutUtbmSQSwHcDG29RjoQOuPUV5zo/iFIj5ksYLjkuvDYx2NdH FrltLOtxaX0kNwAMiQn9CO1fL4jC1oya6H0NCvTaTud7ZbLwmxupU3gbkc8BvxpbrQmtrxp zZq8Ey7JTxnHY5Fcc2uma7AnQOw53LwfqCtdTp/iyyghSG7dnDjqWzn8R/hXmThVprZ/I9W nOMtmdbotvbrZGz3AOmDhmwfrWL4rUQ2T72C3OMJ8mS3t70reJ9Ijj22gLTHj73C1e0v+yJ 2+2Xk0t3dP0HG2P6VyRlKLvLQ3a1btc8TvLS6dmOr25RWBwVOD9c1gPowNwZdPmEhzwG4z9 R/+uvpi+0LRdWXL2jbh3bAJ/KuF8RfDizmjeXSYXimUZ+SXBJ+le/hc1UXZ6fkeZXwVOsrN X9dGeJbbq0uvLvdyJjAY5Kj8asqQwyhDfQ1q6lomvaS7rPHMg7E4wfwPBrnZGHzs1vGGI5K nac+4HWvq6GJ51fR+h8nisAoS0uvUukcj1pDjvVCHUcERMqAY+8+c1e+faC0eeM/Ic12KR5 MoOIdAaKO2cfpR9KozEIyeaTHBpSOxI/xoHWmAnOOlBx3pfpTT3oAKdk7flpmRg0oPHIFAA /Jpn1zT5D8529O1NAPPtSQMQdMUYBoo+lMBQPTNOC5wDg/Wm5wO+KcGXHIxQBIIweQDUghz nIzTY3APqKtcMuV60AQfY8jKnBrQsbb7OjzyDIQcfWqwMiuMruHqKv3Eix2EauOW5poDOTz 3uPPTdjPLDtVmbVpBEbfaNoBGe5FS2aJGr3BG2MJg5P3qw5eJCQKBG54bskmvWv5h+6t/ug /xP2/Kt7XNVaK2W2t3Pn3BxkdQvc/0qro9sq2CW4mVZ1+Z4nDBhnv06e9PbRnbVFvXuoSFO VX58gDt09aA1GyXEWg6Sltb7TcSEA4P3m/wH+etXEGkafAjau0Ms83WadC5b1AHYVVutAlu bkTG7hIXH32bjn2Wpb3RWvZVIltpCBtzI7jH0wKYixdaMu2O80ZlUCRXWEP8gOeHXnj0I9D XUWH2W71KO4e1Rbi3X5mZfmTPQZ9M88VzmlaffafB9nW5tmjDFlBZjtB7fdrU0yC9g82S5v EuJZHLFxIcAYwF+70qGUiXxTcahPf2cOn2JvIrfLSovdiOB7HGfzqTTVltNTjZ4niW6iMbi QAEMvK5564yPwqNW8SR3MzW82mNG8hcCXfuHGOuPQCqN2nippYLq5vdPaOBxJshU5OD7j6i hLoG2pq61df2Nd22rSlWtG/dTpzlucqRjuOeO9WL6xs/EGmLeaffGNnGUuLduv+yR/+rFVd XhGqaVJbA7w+JEPuOQP8+tclZaPr1hPLLotz5Cvwy+cu1/qpppXC/Q2JdFvbWzhWPVJnuQc SSM25WOfQ/gKyLDXYLzzLC7hRpckYb7jgdx6GrtyPGlxB5RhtlYqQZIpF3Ad8ZbA4rDHhTV 0Mb29q0cq8q32mM8j8sVSV9ybmrpkp0fV/sJl3WN42Uy33JPT8en5VN4x06O70z7ZEB51ty SByy9x+HWoNQ0PVLqySNbcJJ5gPMqfL645/GtUDUTbKLy2LSFNsmHXHv370n3GeXR7jINvP NblxGZ7FGYbY0PPqT61kXSeRdywIw2o5A2nI/MVo6dMLlFtnzkdCKaEWrdRNZtEqEMnI3VR aNkb5mz9O1aI3Q6hgAhHJ69xVe5jKyke9MaKb5PHT6VCyMT+FW8DFMYgDpSAqeWc4Oaaw+X GeCc1M7jpuA/CoCynuTSGGFBpG6UoIOeKQ5J4pASp93ORzUgPy5/HFRIecfrUikZwKljRIO VAp4PIHWog469Kcrck9qQ0S8EYI4pQMcDoe4qMMMc+lKGHIBwaCiVJpYJI5YWwyMG2/3q6q M/Z9XW8bT22q4byHjXgnqATiuQO0qQVyDnivQNM8cWMulrBrdo0l1AojW5QD94o6bv8AaGB z3rx8xpTklKnG/RnqYGtGDcZOxLq9+7q0+iTi2vJR5ccZxhhznDY+Xtjn2rm18NyzWMt1LF FHfIpXyZkChDjlTzkMepPWtjUfFGl3kYQRzk+ZneZduMnpkdBk1Be+JdT0WS0a+so7i2ll2 As2PKxwEZyDkc5yf5V4EKVeglCEbN992fRxrUa3vSeiMG38H6rcafNdTyboodxAJOGA6BSe lV9K00zOlsyAyR5lkCnIQeh9K9jc6Wng+wPnyQXtz5j+SJAxOxMkjt0bPH1rzLT3TSvBOs6 0SDLe3P2C2B5Y4OXb8v51VHG1q8ZKS1ukvn/TFOjSptNf1Yx4oxdeI9qAyBwF+U7QBnH8q6 nWbBHTzoUCxjGM9xWRp9ibbT/7YDLGEUKNw7HrXUI0k+hBzGADg5A7DvU4qs1OMoPRaHVh6 H7t83XU4HUNP8mNiONvIzWHIqDdvDMjnII5we+feu0vkLghsFHBHA71zFzps6tIBmRCM8Dm vZwta695nkYmg07xRWihi+UnKn64rSt9NkikW5tZtyHIOW5/HHasmPT7+Rd0JkB7ZXrW3p8 et2wQPEHTPZgCfwres2l7skY0LXtKBpmFMK/2hC2MEMcc+vTinIYCFD27M/s24AVbjluzn7 RZgevzjC/rV6KXSLWImQN5jjDL5nWvFnOSVmr+h60eRbEtlcafBEFCMx/iWVD+ma37fULSJ EeNFg29cPiuMF5bQs3lPGgPdyWxWdd6q4O6O5jc444AGfxrklg3Wl1R6NPExprVnrVtrcTR uVuce5bPFJ/wltjaKfMcyE8dMZ/EV422r3sqFRN85/ucVLaPduAJcyZ55FL+yrazZusZCpo kenah4j0jW4zbTWGUA4kdt2D9OtZlv4a8LqyyG1M7nn5xhfwrK0yW6t1Yw2lv9SuDU095qU 5MSuINx6r0NYeznTk40pWXqdsadKUbzjc2L3wh4curExm0itVXo0UXP4sTxXK6n4N8NabHu e+vdxGQFb5WHrkEipYZtVhmKx3LsV4BBOB6gioZtQ1+2Y/ZnjdcZEMkQZfwrrovEQdlV/E4 K+Ew7XM6f4HIXSQQOiW0MxhZiod5OAR2zjGcVEFIJycjsT1FM1jU0uLuT7TZpBc5yzxJtB/ DvTbaVZ4BIYFXPGduM+4r6/DufIubc+AxsKaqPl29CU4oNJn0oya7EeWwpCKU8UhOOtMBB0 wT170A4XjH40cZwTjPemhgOvNAxTim05uvtTCP1pITDvweKXPHA6Un0ox9KYC4yPalPTrSY AooEPRgO1TRzAdKhVAQMmn/AGcNjDUDNO2ZHIG4fj3qzqEgDrHs3AYGBVGysz9oT5sjI7Ve hlK60QR1O3JFMCGWALYB8EDr16Vm2sPn6lbwAgiSRVP51q6xe5iWFGwDkt+fFZ+jH/ie2R4 /1g/lQB2usxwx2klyuUmhXdHIvBU9vw9qp6br0dzGqXkXlTnow4WT3FJr0u7R7hskFtq4P1 FSL9m0rQrHULhcvdOu4EZ+QggD6befxotoLqaD75Yz5QQPjKqzEAn0z2zVO31G9ZCrWEUUo JXY7NnI7dO9SrFPLNixge4iA3Mo+Yxj1HqP1qfeqIpnQsmOHHVfp60hhFqN3JNbW7Wluslw wRUWQkjPXPHQAGr+rX7aDpn22ZIbnc4jjjBKlj/9asrTh/xPrrU3kEoRPLiI4HPU47EgfrW F4w1FrrUIrNXylsuf+BH/AOtii13YV9DW/wCFiOTg6ImfabJ/lSt8QVI2NoWCR/z25/lUXh jw9banaSXt5eC1sozsVUOGkYdWJpNe03S7G2M1nei5tmyrRucsh7MD9aqyvYLs3tC1eLVNL EqRtEYnKMpbJHcc/SmNrdtZalJp/wDZ7Mw+ZCZlRWB/u55Ncf4Xvmt76a3z8s65A9x/9bNa Gp21xe6jazW8PmuCUIIBwOxPoBzzS5dQub9z4pjtlBl0ubb0OyRSa0rG6a7tVuGspLcPyqy Y3EepHaqem6XDaqJLlxcXHUOwyqfTPU+5qO41gzXDwadtcqfnnc5VD/U+1S0ug15ly/urTT 4TLdyhVJwAOWf2A71ysV/J4lvZ7dQ1raQqCY/4pRnHzHsPapLK4gv/ABLOYT9qFvEMzSHlm Lc49B7CotJPk+NNRhGANrDC9OCCKpKwr3MbxJYLa6jD5UaorxDgDAyCR/hVKwPlXKv95hyA PWuh8ZAFLOQH+Jl/QVhWl9DCoCwbWPV88n/ChAXpm+zkNKRv/hTv9T6VHqUxXa6qDuXNLeS 2czbiZI5No6jIJpLqJ5rOFlx92mBktcSngHA9qZudupyKnFnJnPFH2RwccGpGQY/GmhevFW DAw6kVGVwMZ/AUANHA6c0EjuaQk9OlGPegBwYD+op2/POKjA70o54pASbvrTlfGexxUQ68n p6UoI7UrDJQ3GKduGeDioNwXrRv46gUWGWt4YdfxFMLc5OCPbvUIPYH8M0obnOcnrSGmWI8 EEDv1r0zwdaS+ONEvfCElvC9xFF5kNxK3O0DGMdSRwM+n0ry5Gwef/1V03g7xK3hfxHDrES b5owVG5yAAeowP615uY4d1qPur3lZrvdHdg6zpVN9Hoagj1SzsbXQL8i3u7C8KASn5ijDDJ n0PQfgK5jxfqEGneHNH8L2jLL5Mkt1NKOp3kbR7fKBXuWp6r4B8b2N5fKPL1iSAuMuMB1Uk ZHXPWvAbvTl17xbC1kqrE6oXLZCqRhcnvjNeFgKilUbqq3LdvS2v9XPoK16lNKnu7I6zV7d bfwTaiNmyFVnGckse34VU03X9trDau2YHBUDrz3H8qvWdpDf6UukX1wI7pZHjEoPybhz1/E c157dGfRr/a3zw7/mUdUcHkVWGowrqVKWrTbO7EVpUHGfS1j0SaLECsCSp5VxVC5tna3Esb ASDlT2YdwafY6ta32nqY3yD97HVT/Q/wA6dveCby3+dJOVb+F/8DXNFTpuz3Ro+Wautmcle afvk82JmibP3T0zWfNHewvukZsns3SvSFs7eeLorDo0Z4b8qxrzSZYw32SdHX/njOMEe2a9 Kjj03yy/E4quC+0vwOZttQdFWOWPevpvyPyNMmnD7mNohUc5B7fSr09iiHbdWb2znuh4NVX 0wlcw3g46B0xXdGVN67HBKjPZFJJo3lwsTDjhVfFX7WB3ALqFHu2arGzvIvv2yyAd1qSOaa AZ2Og9Kueq90ulBp+8dhp7ackHliyQydc4/wAa1oo7d02x2yMT79K4q11Vht8wOQPSuq07W 7NArC3fd0zXgYqhUjqk2fQYaUXpc6Gz0S/kiwqxhSc/6zpWtZeGLuWTbcY2/wCy4J/Wsq08 U26ttjiBb0EnNadp4rhaTaSI36fOxFeLUVa7urHswi7e6zpYvB2nxxq8szO4HPY4/CqN9oN q2UtoTIQcBn/h/Gqs3jz7E4inj2J2cnIb8RVmTxbp1xaGRJEl3DBQNg1EoTST1Ig63NZu5x ep+ALTULxmum8iQ8ExYbJ7Eg1xmveELvw7A00V/Dd2qnaQnEkf+8pz+hr0G7v7O8m5FxbPj CsrZDe1ZeoWul6iPLvriVZNu37Qj7WUds+or1cJja9KSUpadrHHjcpp4iDkormPL4TI7vlw yKcA7cZ96mwfpUupWFxo195E0yyW+fkdR976/wD6zUSs0iu0ccjogyzqvAr7WnWjOKmnofn FfDVKdR03HVCdevNIQcdaSOTzVLhWC543DGfenHpW5yDGUkUwg7upA9jUvHU801lDdRmgQM MmmU8000AxOlA4JpR7D8aAOc0xC559qeGAHQYpmM9B+tPXAPQUASxupX7oNTCReDt/IVGmO vFWBzigC5aNiVfl5zVa8uTFdOUGJM4B9BVi2dFlU5wc9zRfxRNekFSzGmBl3RLMjHOSvQ1P oig69ZDPWT+hrR1CyghtjcMvyxp0HXNLaeEvGUVxBdw+F9RcKwdWWMEEeo5rKdWEPjkl6lx pyl8Kua+vW6ppN0medob9RTdWMV74K0SV5WEaDY5C5w20gD9CPxFWdUtNWjtD/auj3lhDN+ 6WSePC7iOB9eKoeE9Uji36RegPFISUDdM9x/UVUJxnHmg7ryJlCUXyyVjQgvJdG0S2s7WZV upiEEjHkN3P4dBWRdJfaTI0kLyXVpOS2yRtzA9z9ar+JLWWC6Ds7/Z41wjqpYE56cdDWtFo XjO4hWK88MamEIALiIcj1xnrSlVp07c8kvVjjCc/hVy9YLs0uKRl2kr5rA9eRnH5Yrm9T0K 5UvfGQsJTuZiOFJ7H+79en0rYvtUkisI3s4RJPK21EcdAOTkfhir+m6/Y6mnlsPsd8BhoW6 N64Pf6GrTe5DV9DjINWvLGwOnOGVFYnb6ZqBru7v0Fqi53HJ+g9T6V11/o1ldYVAEOQFUED B/2Se3+yfwqraaZBbsUaAE9Cjc/99f3j7dPrV3FZ9SlpOikTxXBmIKtkMvCt7DP3s+vA+td a9xZ2Vv5szJCgB6ck/1JrG1HWrLTg0aA3N2RgKvRfqf6UumGK8t1vbjMksgKsCP9X2IHoKl 66jRJLdXWs2+5ZfslkcMFB+aQe5HQewrNHiTT0uLeyW2xpat+9cfeb3A/uj071FZ2l9E72n 2hUhRiFMhxjnoB39avDStO0+3e5u7mLaT2XAb8+T9BxT0QtTV1Syt9GVNYscC3kPzqBwO4I 9ia53wzI1zrV7dSgZdCxPuW6VqPeJdeCmh3iRBDxnr8rcA/gBWf4YUR2NxOwx5km0H2A/8A r0dB9Q8XEGKzUddzN+grl4E3zKpIUE4yegrb8UTrJqMMSk4jj5z6k1l2sPmSKwcKPrzSCxr yWdqUaZm3bFAGOmaJET7JDwcD3qG5Z2KwxcInb1NT3BeOCFCMnbmmMoFCOMkD61C7KBjexP WrJVmXOMLULRE8YBqQKbfMcljTCMY54qd0O5sRkgVC2M/dIoAaRzkdKOfWlzjqKQMc9OlAB 2p4Ax15qMsc5wKXdwKAHgACk9yDTMnPB5p2WIpDEPJ5/OndqbinDIzk4oATnoF5pAaccHHJ /Omn0zQBIjEYz/OnhuSeg9aiG3607cuelSMvabdNBrFnLHGHcSqq7ug3HaT9easR3I0bU5m uXKuJGAJXIBz3FZkLxieFn4USIST2AYEmvTfiP4BvDb/2xYeTc6fOBL5tq/mJlhk8jqK8TH TpwrRjU0Ula/8AXqe/ls3ySUd1sVY5tF1COC6nBjhc7UkGAm4tgg+mRwK8y8Q2c9l4jv8AT JbgO6uWLeuRV4Xcmn6R9gdXXAZcfwnjJyPyOawb7U7jVNQjvbrazhFRscZwMc+/vSwGFnSq OSd4/wBWOvH4pVYqLWv9XGadqE2l3qyRtlDwyt0Ir0/TNR07Vom8lDyAGiYgnPc+/wCFeax SWYR7eQMAOVd1yB/st7e/Wkt5fKuikUxtuflZG3KD/OunF4WOI12kupzYPEyw/uvWL6Hp91 YyCE3FlKLiMDPlZ+YDvj1qlBev5mQxmVT80b/eX86z9O1G8iUm+bl13Ry7flf6+/vW9HJY3 4RbiAJKP417fiK8CcJUvdmr+Z9BCSl70NPJmoLfS9Qtv3TBG6mM9K5jU9KtoTmMPCf7yH5R Wq+lzxgT6dfKWP8AATjPsD/jVeW6MpIuj5Ex4kyuOfp0OawoNwd4Suu3U6Kso1FacdTnY4Z 922K+STI4VhzSMZBxI0T+oU0+708xyPNbMOuQY+V/Kq11dTXD+ZfRKWBwZdu3p3JFe1H39V /wTzbuGjNW2s7ecI0bqHPO1zjNWp9DkkjO5JYFJ4JbgflXPxXNmGTy5ZEOOcNuB/wrZh1Fg oSG8yuMEelc1WNWLvF/eelRnSmrNE9r4duYWV0lVWzwc5VvxHSo9ZOu2qrFNYyrk/f28H0w e9bml6tKXED+VLF1yMKwrsINUs2jKzZdWGPmwQfqK8ypi6lOpepHmPSjhlOnajKx4oLq+xm WVpCp/wBW4PFTR6hPHmaKcWcgGHjlG5GFevpY6BLJuSxhjz3VsfpUd/oGg36rut7clQRlsC t/7TpS0cNDleArRWk9f66njf8AblyTtJDLnkxE4HuAaZc69qO5BLEmU+6+Dkj+or01/hr4Y nfzX1RLQH+CI5qO58F6JbYt7bVJZ48cRlQfyJrr+v4NWaX4HCsLj5Nx5zze11ySaOW21B99 nIu0fKN0Z7EVmi4aK4khdRMFPUtk4+vpXf3XhTS7OIGazeVHzgq/RvQ+ma5+bSor2MeRBcW qoOFaMrn8Twfzruw+MoXcoKyODF5fXlFRqyu163MmCSSZPMOFToFHP51KRVr7C8Vv8pLFei NGyOR69Cp/A1WZSpIwQQeQeor2IVYzXus+SrUKlJ+8rDSeKMsAcetB9cUFmH3evetDAa2Qa Z2wKcfvU3imiWGT69aXHNIORSnA6UwHAcketSoAeqmow/oMYpRI46cCgC5HtyDtx9acyq3H P4GqalmOMkmrEYfGeme9AFmFY1YNjJ6etaF3IkbRSsMhu9Zse1W3dSa0XRJ9O+Yf6s5o6DL LXEd4JIlH7p1wNw68Vu/DDxnqGna7a+ELwtdWF0zJaMx+a2YAttz3Q4P0rk4Ggu/LhUtGQp UjGR9at+FLdLb4oeGwJNzm4bjHT5GrgzClCrhpqavZN/Ox3YOpKnXjyvdnq/xVb/ilrJs4I vo+f+AtXiuqW32S8SeLiOX51x2PcV7N8VJAPCtnngfbo/8A0Fq8rNjdeIdRtPD1gMXNy3D4 4hQffc+wH6/WvOySahgnOTsk2dmawcsVyx3djp/htotx4k1r+29R/eaVpr7YQ4/1847+4Xr 9cV2PxI8UNp2nLoenykahqCkMwPMUXRm+p5A/GtsvpHgfwcEVRDYadCFVc/M5/qzH9TXiv2 i91jUZ9b1H/j5u23+yL/Co9gK4sLCWZYt4ia9yOy/r72dWIksBhlQg/elv/X5GVdlo54hHC zQ2ybCF6gkZyK0LTwr4h1+xttW03Q5ZbacbknSRF3jOMgFgQeO9OS2kgt5zM6u87Eso5C+2 e/Fdb4X+IthoHh2x0S40e+uLi1UqzQeWVOWJGPmGOvevfx1XEUqaeGjzO/4HjYSnQqSarys jlLS/+z5S9U7EJRpGOTGQcEN68962pbeO5tz5rtsZPllhbkDtz3HtWDpkkM1xdzFk88yyMI 5MM0eSTkDpnnrzTdOstcjfU5dMIvLWxVJbiDq+GJyyj2xyK63NRjzTdtjlUXKXLDUZLpkWm zGZoVZCRskwSp9znv7GrGkXyS3V3B97J34C4GehwPyqez1S3u422lWVx88Td/8APrUC2SQa tFe2ZVYtpWSNjyB/Wtb6WZFhdRhk/tSF1k8uJ4+Qq4diO4P5ViahEs2qiCPeojQbt7FiPXr 35FdJqEoez8yAqZEbjJ4wetZdoILXNw86ySt8zMein1z6/wAvc0Jg0SXMZsdD+yKCzsPLC+ rE/wD660bWFbS0ih6bFyccYPesyCZbm6F5ICETKxKe57v/AIU3VNQaO2MathpBt+g70MLGF fTm61CafHDNwPbtVvTFHmk4YEDhgBwKqRW8srqip97kZ4zWlbk21qHeNSSflJqRhseO/KMx 69fWrd8wL49MDio7OOSW4NxKwJHzZqlctP5rttPJouFh2Tjp1pp3d+PSnxOWjXd6etPaNXH XFJspIptu3knI465qNlzz0x+tWmjxgHmmMpxwPwIqGy0ioACMEUm0ZxjHtUuMHlcDNIY8+1 O5NiPZk4HWk2ksPSpcDuMNSDGMjuaLhYjxhs4/GlIGacVIpp69OtFxWGHgdKUemaUmkyOuO famIQjnimheKeQT8xGcUZGMAUAA9zSH1xilP3icfSkA4NADc8/Suv8AA3ji/wDB+pbMfatH umC3llIMq692UdmA/PpXIc+tAbB681nWowrQdOaumXTqShLmiz3Pxf8ADO01zRF8TeDiLvS 7pPNjVR8yg9eP6V4JfaLc6fcSQzRlWU4+YV698KfiTrWganZ+F5HS50m6lKRRSDmGRskYP9 0twR71p+Ml07xhqE6W+hPp+qQlvNjz97HX8a+YVapl1X2NTWPc+loNYyF2tUeCC1eReB17e tXNQ8M6nZeH7PXp4dlldu8cTH1X1+vauzi8OC0DzXo8mCPlnYYA9vr7V0cerr488N3vgU2s VuYofO0llGGZ4xlkb1LKCR9K7nj5O0qavFfE/L+tSa2FpRXLJ+89jI8N6NFqnhL7QhbfE5G GGVAP8uQKy59P1CzclD/q2IwD29R+ddb8LbhpNOuLWeLEiP5M4PUdsn8qua1AthqbtgqgKi TaeCpyM/livCnip08TOk9Vc+jp0YVKEJbOyOBhm1CKJnlUpyQwxkHHt36itGw12S3hLSQh1 6FlG4EfjyK7HStITWrO7t/LJKz74yRkdMEfpXN6l4Wu9PvJRa8R9drHjn0PatFiaFZuFRWZ PsJwScXdFKS6tr0PdWzhBkbipGPxxVc+VKGYxK23glRkY/2l7fWs6W2MVzLC9syO3Qqcc/h T7aO6ksmntWDuhKvExw3H8zg12qlGMbxehyubbs1qMuoNMSYrJEkbsBjy2HOemB0I+hFJaw lCxVJ3VTy6AM8ZHqP4hUVobOfU2ivYGQSnDc4/nx1ranj0zR4fOiie4jwPL3xsjx+uGU5x/ nmtZycLU9W2TTi3+8jayKkMQa43pdsGkPDKuEP09PpXV2GmXPkhWkWYZ45BI+veuTbXNOug qPaOQvKsJMMfx7/jmtSzv9PmnVbfUHRl6oyAfyxXDiadVrVW+X+R62DxFJPe51D2EIG2TzY 39CRgVPb6Ppb4867L+vJ4+uKyZfES6bAr3cEjxt0J5H4GruneKNAulXYyxTYyEkG3d9DXkO nXUeZJ28j2XXoN8t1c34LPRbUqwgjkA7Ybn8anfxJoVs7RRWUUbAdHjJNVbLWbG5ZnhfCrw VJ6fmKnv7+3mKKiQK4HeMA/nXLzSTtNMXslNrQqXviu08sFLRdjchvIP/6q5LU/GN0kpFsi OucqBGf5Vs3WqalZK7iyNzCBy0Rxj+YqhD4ysi6/adPuTjnJtg4J9K7qNP7Xs+b5mFdKHuq Sj8jnp/G8l1bSJfWsdwzjZmLcvHcFWBGa515rHUNzW2nR22zALqzgD64OB+FekT/EjwgnyX 3hzznIO/8AchM/XOT+lSR6x8MfF1l9luBcaJdfwSQN/q+OuOmPbFetQqyo6+wlFd76fgfLY n94+V1FK3Syv+dzyRVEc7htyHOApJOfxPWpznGa6bxB4VvdBKPd6xHf6ZgLBfQgyIV5wDgk r368VgtaK6jyr23b2Ysh/UV9LSxEJxunf7z5KvScZ7WKRznpSHFKx+ck0ldZxMTpSd6XvQ2 TjnimA7HNKCnckmmEEc/lSg55pASCUgcfKKf5q9yc+p5qAAscDk1MsA/jOPYUwBZ5WG1eta 2mhxJiZztYYxVSJUVflXb7+tWEkZWG386B2JPLGn3wlJzzyPWtLw7GB8TvD06HcjXDc+vyN VeWP7RZeYRulQc+4qLwi7j4keHwTx9ob/0Bq5MZ/u9T0f5HXhf48PVfmenfF+YR+BopG4C3 aE4/3Wqf4a+Gp9H0X+1tUjxq2oqCynrDF1VPr3Pufauh1bSLPW0s475d8VrcpciPs7KDtB9 snP4Vh/ELxHc6F4aItQwub1jAkoHEQwSTnscdP/rV8JRrTrUI4GlvJ6/1+J9hVowpVZYyps locZ4919vEviOLQ7Jy2n2cmGZTxJKPvH3AGQPfNQsI4ombcEQDqegrl9Iu7S2DTOHZ0j2LG oyST1P5d/elna61NibqRoox92Jeg+vvX32Gw0cPSVKGyPiq9eVao6kt2aM9550LSRrcLbqP 9bHFuL/7pPAHvzXV+EfAWm654UsdYfVdQt3vFMhRPLwvzEd1J6AVwKXF7pcMkSt51sf+WZB BHv7fyr2j4dSh/h3ojjKhoicH/favLzqvVoUYypOzv/mellNCnWqyjUV9DxaeA3N68NtG/w BohlaPcg5YBiM8d+O1ei/CeOeDXNdSeYyv5EHJ7ctxXExa5b6dJexi2aSc3EuSMKPvnqepr r/hXc/aNd1+bzxJuig9tvLcYq81beAk35fmictSWMil5/kzotT+F+g6jqst/DdXmnNKdzRW xTZu7kAg4z6dKg/4VZpox/xPtTz/ANsv/iaxviH4q13R/EkVppuqyWkBtlcokaNlizc8g9g K5KHxp47ueItbnP8AteVHj89teThsPmVWlGcKujWn9WPSr18BTqyhOnqv67nov/Cq9MKlTr up7SMf8sv/AImoD8INGYgnW9TJHTPl/wDxNRfDfxBr+r6jrFtrmoG7FssJj+VV2lt2egGel U/H/ijxDpXimOy0rU2tLb7KshARD8xZsnkH0FYKWYvEvCqr7yXy79jaUcCsOsQ6ej/rua4+ FGlAADXdTwPaP/4mon+EOjyvufXNTY9P+Wf/AMTXnh8eeMy+1fEM318qPn/x2u2+HniTxBq viPULLWNSa7hitVljBRV2sXxngDtW+IpZnQpOrKrov67GNCpl9eoqcaer/ruc94m8OWvhTW rDT7S+nuo54WlzOFypBxxtA4rmr6VZJI4YjlUGPrXbfFWV08TaW643fZG5/wCB1xVnaO83m y/cUZJr38uqTq4WE5u7f+Z4mOpxp4iUIKyROXa004DOHfn8KzxeuxIZcinX915sx7AcDHaq QfqRXecRqRTxsq/MASKeynHykY9Kyl6DmpVlZRgHNTqUWfNYfKRTTKegGRTUl3cMopSqnlT zUspAWBByue3NI20L6+gpvIPPFLx2pDIz8wxnn0NABz34p5xgnODUeSOOv9aYhWIIxTdpHP HNAPNO45A5phuRMOaRV596kORzQOfei4rCcc009eDzTyvUimnAoCww8nHSkA6U7B9qTo3Sm IaT6imj16044x/jSdqokdG7RyJJG7K6EMrA4Kkcgj3zXoy/F/Vy0d3c6LptxqyR+WdQYMrS DGMsoOCa82JyO1KMc5rnr4alXSVWNzWnWqUn+7dja1TX9V1+5+06ndtM/VVAConsFHAqtZ3 l1p+o29/Zy+Vc28iyxP6MDkH6VQRsdPwqUHIB64PWqVKEY8iWnYftG3zN6nouk+IdJu/iDq M+mqLdNSs47qWHH+rmyRIv+e2K2tSngv3uXSYea0ADIR98pwcfVTn8K8g0jXp7HxAv2XZ5E rhZSEGXGMYJxnA9q9DsJFXU/PMhP2cqJVYHgdUf24yD9DXx2PwXsavOtrL8D77LcQq+Gs/i T/PU0/BOqzWl/LalG3qx2kH1/rnFehanpkd3bLdxxBWKhivqP/rHNeTapbXPh3xHbapbxu2 n3uHRgchT6Z/zxivUfC+vR3KtayspZDle42N/gf515OLppyVWOzO2M3bTdHmviG1bSNSWT5 JbWb5l3rkDsRms7T7nRrtb6E2+2RsOoHtwefXFem+K9IguRdaQ8IQPH59u/T6gfSvCd9xou sSQu2DuyHHevUwcfb03G/vI469XkaaWjNnVtBge2S8tJJYXj53g5yPeqb2+pC0H7xJ4zwQf lZT9OldJb30N9CAJFlGzDqoxke/pj1py2ajZuTzLdvkLE9PY/wCNaLETguWetu5UacJvmjp c8xvY/LunHlFOcjPy4/D/AAqsWaIg+Y8f9fxrrNd0u70+5Z4pN0XVQ4zuH1rm5bmLb89pES eoXjP+FfQUaqqRTjqjwsRR9nJ30/ryHQajNbB/Kv2RT1UjIb8OlWbbUUncQ+ZEjE8ELgE/0 rBkmiUkxwkr6seRURuQeAgX0IrpeGUtbHFHHypve/3nfxX8URJknkjY4UhCOfet+w1CwQLJ LrEsqEcKw4U/WvKI1e5AYYQDJ3En8qsW63EsBjjdjluBmvOrZdCa1lY9rD51OL0h6Hq7eML SCKWJLhJiOgC9R71Rm8S6fcRlHgKRt8wY8qv515nNBPDP0KOoGQpq5bwziQSSKsZXkFlDBj 7qeKzhlFFaxZdTiGrqpRSOnn1DSxA08d2bonOFMCMEye9ZBvZPnKWNheJjcQsKq4Hrgf0zV B7LzJHdpjljk7RgH8KljtrRcbomZx0ZXIP6V6EMIoLv/XyPDrZk6j10/r5mpa6xK1kIrK5e 1Qgq0UnzrnPIPt04I/xqk0EsZcuoAZsjYPl/D2prKjS+Yqlccdc5+p709JZIVOxyuT0Brop 0VTd4nm18S62kndELEZptKeWoNdKOJie1D8AYPPvRnj8elDfdoAUgjpilUADk0hxk04Z//X QA9SM8cCpAyrg5zj1qHPPHOKcoycdTQBaVi3JIA/nUxkWNQWOKpecEHynLVGWZuSSTQxmjB qLLMOMJ0I9a1PD8aL8RvD00WNjXDfh8jVzcaM7YWt7w0dnjvw/HnP8ApDf+gNXLi9cPU9H+ R14X+PD1X5nqvjjX7nw9pNlq1vllivUE0Y/5aRENuX8un0rS1O0sfFfhd7ZJFe3vIhJBMOd p6o4/HH61yvxPIbwnCM/8vafjw1ZXwv14xwzeGLuTAjBms8nqmfmT8Dz9D7V8TTw0ngo4ql 8UW/u/4B9fPEL63LDVPhkkcGLK6s7yW3dvJurd2R17qR1rQttSt3fZdr5bnjzUHB+o7V2Hx G0poJE1+1TAlxDc47Horf8Asp/CuGtNPllVbjC7RyMsK+0wWJWJoxqrfr6nyGLwzw9Z05fL 0Na7gzako6yJ1B4I/wDrV6d8PHx8PdFB7Rn/ANDavE7ppbdyFZ4iQSQDXsnw9lZvh7orHlj ETn1+c15HEGuHj6/oz1sj/jS9P1PJ/sEdxd3chJB8+T/0M12fwpjW31vX1U5zFBn82rjF1R bW7vImg8wefJyGx/Ea7H4YXYuNd16QR7P3cHfPdq680f8AsEvRfmjly3/fY/P8mM+IUS3Pj mBWXOLNMen32rM8hoofkCKuO3+c1Z+It1JbeM4ZISM/Y06/7zVyMt/dXBBmmbHovFdGWv8A 2Sn6HPmC/wBqqep6J8MHUa9r4TnEcHT/AIFWL8UXJ8aREH/l0T/0JqufCp86tr2F2Dy4MAf 8Cqr8RE87xvAmBk2kfP8AwJq8mn/yOJen6I9Sov8AhKj6/qcWiMSK7/4Yfu/Fmogjk2CE/w DfysC7t4raIFVxtGB8vH/661/hizf8Jhqjlsn7Eh/8iV6Waf7nU9P1RwZZ/vUP66Fv4oAye KdKCnJFq3H/AAOudeRYoREhBx94+9b/AMSpCPE2nFT832Ru/wDt1yQLMvzCqyr/AHKn6fqR mX+9z9f0RDNAJSW6NWdIpiYq2PQVquQvfP8ASqs6o5Jx0r0jzrFQPxgU8ZUg5ppjK8jr6Uo XnnOfSkwJ0PUjtTwVxiq+4jnp9aeNzZyQP0qLFpkpI46Hvz2pQc9qYAQclhz6dqaWx0/nSK JDkdqZgHrnmjdnjvSlhjBGaA3GYIPPTt705cDv/wDXoOCOwFJhlIB5p3AXAOccUg9DSkdfW kAyc9/SkFhpPpxTCKkK4Hak5HvVCYwg9xTcZzUnB6n8KYQaaJYzv1pOcU7B9aOwz1qiRv8A KncUnHUml7Z/yaAAcdapX940Y8iL7x+8fQVeVHd/LjjMkhBIUdAB3J7CsySEOzGRt0pPaoc 4p2OinSk1zdCjFcPbXCyxt+8ByMV1WieLri11OR75FuIpoxDKCOSo9PzrmI9Oupy5hjL4/W mPa3UShnjZdvGccisq1KjXXLLU6aGIr4d80G0j2rTdZkTSthxd6e3EkUh3RunZvVWHTPqK1 orY6bqVlqOlSmSCVflAOdynqD2OK8d0LxHd6TKHhZGB4aOQZRx3DDt9a7S01m3uLSU6LcfZ W3CZtOuHwYn7mJujIfQ9K+UxeX1KTfLs/u+fb1Pr8Hj6dZLuey65N/aXg+31GBS11Zt83H3 kyA38wfzrx7xFdWsepBrhI3hnGJEZOD6MPQ+/rXdeHtbhv9MutOnLLcOudjfxEjB49K5Xxd op1Hw7HdKMTqSH+o6n6E8/jXDhWqdZRqadDqr0nyScNeqOSspBaX4uNOuZYgpyVk5wPrXq2 gtBqVo0GoabhSvM0Q4we/H868AW91HTZTDJuPl9UfnFdt4V8dRWLKZI5AYzgFW+6D1GPQ17 GYYGpOHPDWx5mBxtLm5JvlZ3Ov6TFYg2LxyXMRHySR4YqOxI6ivG9ZsZYZGfJeInhsV7xqW rrqulxahFCfMiHmK0RwxX29/b/GvO9XvNM1SOSSWAJN2dBs3ezD9c1w5ZXnSlZq/c9DHYf2 0NXqeY7Mk4NNktWVA6kMpH8POP8K6SSz024VlCtazocFo/mVvfHb8KqR6TLDPv84bQOGQ4N fXU63NsfF1qKhvqZVqZFfCkkH05Fa0FvPDcmRdqc529R+FX0Xy0wUG4nlgME/lSscgAgfXv Vtc26OZVXD4WSiWMsWfG4rjJ5H5VBIyk5x27GmnAbnvTacYKOxNStKp8Q3gDikJOOOnvTj0 ppxitUc4meaCSOlHFDfdHHFAxjcnIoyeaVuTmm5OaRIv1prdKUcmgjj2oAf3opp/10SNLHB E7bXmkBKx+5A5xXYJ8PNbdFdNS011YZVhvII7EcVzVsVRoW9rK1zqo4StXTdKN7HJcdxigu cYBwKn1Kxm0zU59PuJEeWBgrNHnaTjPGfrVUV0RkpRUo7M55RcZOMlqhSMEVIo3YA/GtDQt A1DxHJeJZS20P2QqrGYt8xYZ4wPamXVlNpWpz6fctG80J2s0edpOM8Z5rKNenKo6Sl7y3Rs 8PUjTVWUfdezHQxiOP3q3oBx490HBwRcN/wCgGqiHdy3NWdD+Xx3oZx/y8H/0A1OK/gVPR/ kaYX+PT9V+Z6D8RHB8N2+QOLtP5NXnrrcWklvqmlkC6tHEsY9SOq/QjI/Gu7+IbZ8NwDuLp P5NXAGfyrfJ6noK8rJIqWD5ZbNs9POW44u63SR7HbXWn+KfDCyY3Wl/Dh0PVc8EexB/UV5V LbTabcz6TeZEltJtLD+JTyG/Ec1oeAde+w6zJotw2La+Jktz2WbHzL/wIDP1Fb3jzSzNaR6 3bIPNtRsnX+9GT1/4CT+RNcOEby/GPDy+CW36f5HdiorH4NYiHxR3/X/M8+vYA27Y/mAcAH 0r1j4fvt+H+iqR0iI6/wC0a8nu42K71UgY5r1HwGwXwHo6+kR/9CNdOfr/AGePr+jObIta8 vT9TyeWJ3vrlwuB58g/8eNdz8MVMOta6mCMwwfj96uLeWSO4n4BzLJ1H+0a634ayltY1st/ zyhx/wCPV15n/uMvRfmjlyxf7bH5/kxPH8H2nxjGo4b7GmM9/mauXSzljXJXBU5+YV0njye SPxfC6ngWq4HvuasQSTTTO7rnI710Zb/ulP0OfMP97qep03wxXy9X1znO5If/AGaqXxClYe MomQnP2VMY/wB5qufDnzF1jWzIMExwY4/3qr+OAo8XxSMNwNquB9GavKp/8jeXp+iPUqL/A ISY+v6sxIo7idC0rsEPUsa6H4dmJPF+pLGeBZLz6/vK5q8unAAY4XHCitn4cMf+Ep1LJ4+x r/6HXpZn/ulReX6o8/LP97h/XQt/EdlPibTW7/ZWH/j9c+FBQdM4rZ+JLE6/p5HX7M3/AKH XMQznAV259+9GV6YOmvL9WTma/wBrqev6ErttYh+hqF1wDtXKnqKsMRJHwMAVSBcMQxIFei eeGS2QBwP0qI9eD/8AWqXODw2KAA3fBpCIgDjLEe9PGQPlxSmPA4B/CkwRj5DQOwgLL/Eea Uqp5BzTgTjj8qBkDJx9TQMWPGQpPXv0p+0fxH6VGBk55x7inrkA4xUsaBlHUHGaUDIIJ6d6 FDZ74Iz7U6PBzx9aRSREcgBSec9aB1wBU8iAgAdexFRAAg5PPcUrg0GOMknFM6ZJJqUr8oq Mrk8nHFUmJoYfpye1N5PbNSEYzz3700j5uRxTTE0R8e9N5xUm3jjj60zjPFUiGNP+e9LkdW OKXHFV7t/LgKL95xj6ChscY3dipNqE6SOsaFBJwW9V9K0dOg+1Rxkp/Fg5/nVXSrKO8uP3/ mKoPLKeldpZeEZ7tVe1uV8tT852YJ/KvNxNenTVnoz1KEJy1Wxt6F4WDX4kDIcqoOen0rsr 74f6JexpGb6CCdhwT3/z61yZ8I+J9OhJsLxgGXgBc7vbk1y+pW3jOS7iS/S6fPyoRJsOfwr 5/wBnOvPmhVSPT54wjZxNzxD8L7iwYyOquhHLoQQw7GvOdRsb/QNQVQSwj55XOMjpnvxXTy 6xrmkwi0uNUv4GXK+VeAyRg+hPVfqKx7rU5L+N4dRYbyAm3BOechh6g5xkV62E+sR0qtSic dV094aM09Kvr6zXStXiJltgskbRhiBE6nOPVfUdu1diviuyulexEoCOWlDY4j6Z69VB4I+l cNoMUdpfrpd9crFBeEgOH3eWRyrD3zkc9Qar+JbDUNGvD9oTbHJkLNGcLKDwT7Hgce1c9XC 0q9bklv089f0PVp46pRo8y1XXydi14os5o8zwQLJbAZPyZEfbr1/DNcjaxk3kW1WAbhTEOa 6nQ9UjnjFpeTHc/wC5ZsnG7HyN+I4P0rAu7Ke01KSBZDHIG4+bHB6EGvTwzlBOjPdHm4pRn KNeC0fTt5HcadB4xhgVtLmXVbcYJiUlJAO4KnnP0zVWO3k1R54RutLkZ/0a7Qxk9SNrdM9R XFPretQO0SardKAf4ZCKlPijxFsCvq9xIuckSENz+NY/UKt3Jct++339/wADpWbUF7slJrs 7P7tb/mXmsr+x1TyriNoLgDIilON49iOG/CtBXSVc7CjLwwYYIPvXNR6rfMvlyyiSLdkxSL lOe+Ox9xitSW3vbeRLmCYzIOQpyfl9Md69GMJx0lY8OtOnPWF/maHI7/nUZ5qXIIBA6io2G c1qcbGYHcfhSHvTuDn1ppHFNCGk44NIelKfekPSmIb0FIwyv407IByQD7U1uRxQAjAdT17U hH0pzDngU3v7UkJiAc4pT05ozjFKcY/ChjQ5sEYx/wDXrvPhpfXLWepWEkjPb2kqCBW58sM CSAfT27VwXauy+Gzfvdcx/wA9Iv8A0E14+cJPByb6W/M9rJW/rkV3v+Ri+Kif+Ew1L3kH/o IrIA59K1vE5H/CW6iTz84x/wB8isoccmu/CfwKfovyPPxf+8T9X+Z2nwzbbca4AP44j/46a xfFJz4v1Ekf8tB/6CK1/hyxF1rfu8X/AKCax/EuG8Waj1/1g/H5RXk4f/kZ1fRfoeziV/wl 0vX/ADKCSY+YfhS2089rq1pqNsEM1rJvUPkq3BGDj61Bbw3t20iWVjc3ZiIVzDHuC5GQKtj TtaXkaJfnP/TA17U6lKzhOS9LniU6da6nCL8nY0tV8R6nrdmlpfQW0cccgk3RbgcgY7n3rD kkLsPQcCrLWGtuuBol+B/1xNNXS9a76Jfj6wmsaTw1GPJTaS9TarHE1pc9SLb9BgtmMQeOR opUYOki9UYHIIrqG8b69JE0UllYSIy7X3K/zDv371z6F4yYZonhlU4dHGGX6ilhFzdeZ9hs Lm7WNtrPDGWAPXGaqvQw9VKdZJ22YqFfEUm4UW1fdEsMsgt1jYAgDgY6e1amneKNY0ewg02 1gs5IoAdrSK2cZJ5wcd6wZbtbeTyp1eObO3yip359NvXNP+z6qwaUaNf7CvXyGHHrzTr06F WKjWs10uGHqYinJyo3v1siSFrTazzA72YscdAScn+dW9M1iXQbu6uNNSKQ3KqrrOD/AA5xj BHrXPvOqw72J24B47+lTzWmpQRebc6ZeQRjALyxEAenNVVjSnH2VS1n0IpSqwl7Wne66o1r vV5NX1P7fqEMPmLGI1WLO3AJOeSeeasLeAoBGiKPUCuct2luJDFaQTXTr1WGMvj64rRhS8t iFvbC5tQ33TNEV3Y6gGnD2dNKlCytshT9pUbqzTd+pe0/XL/QtSup7SOGX7UqKfOB+XbnGM H3puo6ne6xqsd1qEMMTLH5arFnBGSe/wBapTB57mOG3gluJypYRxIWOB34onMyFUuLSa2mA B2zIVJHqAfpWapUVW9okuf8TR1a7oqm2+T8CxOgkh2jqOeag0XV7vQNSnvbOKGVpohCyzZw AGzkYoEss0qwwW8txMylhHEhdsDqeO1RNYasCWGiahn/AK92qq3spxcKrVn0b/4JNFVoyVS knddUixrOs3mu3kNzexQwtFGY1EWcYznnNUAufmBqU6fq/X+xNQ+n2duaQ2Gsnj+xNQwPS3 appyo04qEGkl5jqQr1JOc4tt+QqS7eufpnrSu/mAkcfSoWiuYm8u6tZ7d8bgkyFSR689uKF AHfJ9q3TTV0zBxadmrD84OMZpwTjJxn2qIXCyXHkQpJNL/ciQufyAqx9l1fjGi6gQfS2aol OMdJNL5mkacpK8U38hOyjqCefWnbRwVOT6Go3kltiFvLWe1B4HnRFB+ZGKkSVSAF4BNHNdX QOLi7SGtGAOmM01Quc7vyqedsQE+o5rSPhqR/Cmm6rpUZeRrdGnt15L8feX39R3rCpiIUuV Tdr6G9PDTrKTpq/LqZWMttAyPWmE7WIAxT1t9X2c6NqGPT7O3FIbTVe+jah/4DtWiqw/mX3 mfsan8r+4QKcE9KVSMdM/SmNBqcCtJLpd8kSglnaBgFHcmnI27BHOe1UpKWsXclxlF+8rEm QVA2nn36Ux153J1HXNScA88Hp0pQecEYFILXI92RkAfSmk98Y9wKHUq+MAg9KU8AYHWqJGn p25phBPAqXqBnPFMYDgYxQDRGAO9Qn0qcjqOp71BjpwSc4AHU1aaIab0QvAAJPH6msm6uS1 yTjgHpT9QvDETChG7oSDwPYf41jGRmJJpxXPr0NHalp1O98N2ovGmWAEFv8muj0vUZrWym0 /zjFcQsWwT1APUVx/gfVhZasiNxuIGfauz8b6cLLUbfXdPZMEAsO2O+a8DEx/2h0p9dj1aM v3amjpbrxpeWmlxxyNu2lWDjjg1fsdel8QaaIZNrSBxtJHOfrXnz3UGreH8RsGaPK8HkA9s Vzuj+LLrStQjVi2wNtfnke9cP9n+0g+Re8jp+sqMlzbM+nhpuj67pK2mu2MU7qu3LqM189e OPBM3h/VgUl26azfuXb+HkfLn05rv08WB9Utw07qjMrBweGBx1pPiJe22o2r6TLII0mg8yJ z2YHNc+DnWw9RLoyq0IVIvyPMrvwtf/AGlJJY5Ek/hEa71P45z0q14lu7y0gW2nla5swqo7 NGrlAQD8wPIz2P8AWvQ7ONtR8BW2qKQt1FEFc57gYOfyrgtXQpo9vq3lFhGTa3akZ3I3zKf wOR+VelSrurNKa2dvmYyhyRbj1ODs2SG+liDEo8bbG6EEfMp/MfrXSXVtHrFh9oTb9qjPBH cYyQfxyaydRsbeCGK5tnJj5A3c4BUkc9xWjpEu2a6wco0AlXHqMf4kV6laXMlVhujPDLlvR nszlboZmJP3sDdn1pqANtyMY46VPejbcPg5yx5/E0sKxmB9xwwGc16XN7qZ40o3m0RDChlH fBrqrEtLpsDdRtrlDgx+4FdNppI0u2fpwV/WlLYzRaK5H/1qjIPWpCT1zmmkcnioQ2iI8cG kbGTkD8KcfemnrVIkYc+vWkPT1px46UmBjNADfWmP7c1IMelN454pgNbG7mkPt3pW60H3NB LE/DFGQy5HT1pc8+9B+71z7UDQuD1xXXfDokTa12/eR/8AoJrkQ3GO1dX8P2xcazz/ABxf+ gmvIzf/AHOfy/M9vJP99j8/yLOseEdS1HW7q+gurRI5mDBZN24cAdh7VQPgXWR0vbH8d/8A hU+s+KNZs9burS2kgWGMgIGi3EcDvn3qh/wmHiLqLi2x/wBe/wD9euChHM/Zx5HG1lb0+49 DESypVZc6le7v639TqPCmgXegtfyXlxDK10yECLOFwCO4rk/EhP8Awld+c/8ALQYz/uiuk8 Ka/qGry6hHqBiJtigQxptzkEnPNcz4h58TXxH98f8AoIqcAqyx9T2/xW1t8i8y9j/Z1P2Hw 30v8yx4c1yPw+b4T2ks4uXV1MTKMYGOc1vnx/Z4z/Zl1j/eT/GuFeVF+WSRV+pxURmiDf61 cdR8wr1K2V4evN1Jp3fmzyKObYqhBU4NWXkd9/wsCz/6Bl2P+BJ/jWtofiS314XX2e3mgNs yqwk28kjPGDXljTREHEiH/gQrq/h8yb9ZKsCPNj6HP8JryswyzD0MNKpTWqt18z2MszTE4j ExpVGrO/TyM3X2P/CT6kcceb/QV0Pw+YjT9Tyet4fx+QVzWvHPiXUcEEebj9BXQeAWxY6oM 5/0v/2QVtj/APkWx9I/oYZd/wAjSa85Gy0WheG5bnVLhgLq7kaQyMN0jZP3UHUAf/rrMm8d 2rK6RabdOjAgOWUdRjpmuX1uaa68QXrzuXKSNGmf4VB4AqqF+TGO9Vh8qpzgqlduUml12Jx GcVYVJU8OlGKb6FC5UpY4x02j9RXsupafb6xpjafdFxDIyFwhwWAIOPbOK8dv8fZn9AR/MV 6f4mu5rbw1cS27lJDsTKnkBmAPPbg1nm8ZSq0VB2bbt+BrksoQo15TV0lr9zGXHiXQdCjGn WcW7yvl8m0QbUI7E8DP51zmt+IU1xbWOKylt/JdnJkZTnIx2rDghUJwMccVLlVIC8n1ruoZ bRoTVTVyXVs8/EZrXxEHTslF9EjW8KMf+E0j5/5dZf5rU/jI7vEsAz1tR/6E1U/C7H/hMos /8+0o/Van8YNnxJbnqRbD/wBCNc8v+Rov8J1L/kUP/EReESR40jHTFpJ/Na6/V/FFro15Hb TW08zOnmDyyMAZx3PtXH+FuPGsRHANrJ/Nam8aSIviC3LsP+PYdTjPztXPicPDEZiqdTblO nDYmphss9pTevMbf/Ce2XfTbz80/wAaP+E+s8f8g68H4p/jXGi5tSo/eR5x/eHFJ51s7gmV CPqK6/7Hwv8AK/vZw/21i/5l9xpazqK67qkV1HaywokOw+ZjOck54PvVPS9Fl1vWWsklaK1 hUNcyr1weiD3P6VL5kK2zOrhgB/Cc11ng+BLXwxFcsdsl2TcyN9en5ACljK31LDctLToi8D Q+v4pzrbbs1FbRfDOmBUEVjbjgBR8zn+bGspvHmn5ISyvXTP3tqj+tcpd3Uuu6q97Lny87Y kPIVO359TUgtlGOeewFc1HKqfKpYhtye+p0184q8zjhklFbaf1Y7mw8QaRre61ik/eEc21w mCw78Hhh9M1y/iPw/FpJ/tLTl22RbEsI6Qk/xL/s56jtWRc2bYWWBvJljO9JFPKMOhFdzpd 9Hr3h5GuEGZkaGdMcbhw1c9Wk8unGtRbcHo0dVGrHNKcqNZJTWqa/r7zhLrY1qD1O3Nd5oF ylr4H0+4dSUhsw7AdSAMnFef4eK2lgk5eItGT16EjP6V2VgwPw4iGf+Yef/QDXTmyUqdNdH I5cmvGpUfVRGp49sWXcun3pz2+T/wCKpW8d2KqWbTrwDv8Ac/xrldNiQwI23AIGPyp19HGb ZyQPunNbf2VhObls/vOf+2MZy3uvuO7u9Qjv/B1xfQBljns3kVW64Kng15zbKTADjBIHOel dlZN/xbWJR304/wDoJrkrEK9uGBBOOeKyypKCqxWykbZw3OVKT6xHbGzhhkEUnbA7d6tBCc /40yVBww/EEda9jmPD5bFV0JB/mKiGcYzkVYcsOQOD61XY4bcp4PHFaIzYuO56U1sn/wCvT iPlzUZLDtVITFAxzn3NVbiRbK286QkTSLlVPG1T0H48H9KtoPMdIiP9YwX8zzWJ4juvP1GT B+XPH0rOV5zVPpuzelaFOVXrsjEkcvIWY5JNM4xjA+tHeivQSsee3cnt7h7a4SWPgqc13Mf iz7TpQtrr5iBjmvP6lRiR97BHSuavhoVrOXQ6KNeVPRHRtff2RqiyQgGGVcOnr71nai0L3X 2iPOyTnPpVK4k3qu5i2BgE1GJC0QTPAPGaIUlG0uo51W/d6HXaRqjXK2ts7ndGQn1Fa3jjU We6tUMhYiLGQeK4SxmMF3HKByCCOelWNW1GS+vA7EnaMCuZ4Ve2UlsrmyxH7tp7nt/gS8jm +HTxyMG2ybCG9G/+uKvP4etr2z1KyUExzxkbT1jYcivNfCOoNF4a1C03HDDOB+lep27SPbW l+C0dxNCpKk8OCO9fM4ynKjVk0+p7WHmqkFfseJS2c8OmX1g6lvIIkiYj+HOCKq29x9mt9m ASYWUEe9ekeKxZWen3m0IJWj2qvpzk/wBa8jDkR/Oc4r3MFUeJpuTXU4cRahJJPoMuQVEQb nK7s96jB/d5NJK5d93QYGB6UqsCm017KVkePN3k7DS+CR7V0+lKf7DgPAwx/LNcqSM9O1dR oEok02SFjxG3B+vNTPYSLhIycU3PJ9KUnnBPNBxkDtWYxhOR1FMPbP5084zTW6VSJYw+5pD 0pxx7ZphOKAE/GmtkdjSk/lSHO3ng0wEOM0vekpck/hQJidT6UpHt2pOppx6Y60gG9h9K6b wGcXGsjH8cf/oJrmcfKM10fgYkXOr8/wAcX/oJrys2/wBzn8vzPayT/fofP8jO8QYPiS/I5 /eDn/gIqiOfQVe17nxHe5H8Y/8AQRVEdPSuzC/wIei/I4cZ/vNT/E/zOk8CnF5rA9Wi/kap a3z4kvsj+Mf+girXgo4vdXHoYv5GqesDPiK+OcjeP/QRXlUF/wAKVV+X+R7eI/5FNH1/zL3 g62tZ5dWNxbQzFZUwZEDY+Xtmt24u/CttcPBcLp8cqHDIYlyP0rE8FkibVwT1kj/9BrH1fn xFqHP/AC1P8hXJLC/WcdUhKTSSvp8jtji/qmXUqkYptu2vzOuGp+DmHEmnY/65L/hWjp13p E6yjSnt2VCBIIFC89s4FeZcKxBNdH4HwJdY9PNjP/jpqMdlkKFB1FNu1t/UrLs2licRGk4J XvsZ2uY/4SPUCO8vP5CtvwGcWepds3fT/gIrC1ok+IL/ANPN/oK2fA5P2PU/+vr/ANlFduO X/CbH0j+hw5d/yNZ+sjC1DJ1zUB3+0P8Az4qMghQCfwqS/J/tu+OD/r3H601NrMMgkV69L+ FD0X5HhVv40/V/mU79dtm/HXBOfqK9C8VH/imJRn+KP/0IVwGpc2chz6fzruvFDA+GJd3Qt H/6EK8nMf8AeMP6/qj3Mr/3XE+n6M41G+ULyanVDkng+9QRD5c+tWlUABcV7Tep89Es+HGx 4xix/wA+8o/Van8WHPiG34z/AKOP/QjVTw8QPF8QH/PvLz/3zVjxS4PiGAsePs4/9CNeK1/ wpr/CfQr/AJFD/wAX6og0S5gsvE8VzeSrDF9nkTe3TJIwK6qfVvCt04a5urGd1GAZFDED8R XGebGBjaTkcmmZhz8qqPrW2Jy6GIqe1cmntoc+FzWeGpexUU1vqdh9t8G5wf7M6/8APJf8K ntX8LXk/wBntItPmlxuKJEmcDqelcUChGCFFWfDm1fF0W3kC2k/mK4K+WRpUpTU5aLuenhc 2lWrQpOnFJuxY8VRW9rqax2tvFArW2SsahQTlvSujsXLeBYDF1NhgY9dlc74rK/25ACP+Xf /ANmNa3hK6SXQ/sTYL2bGNlI6qeVP5HH4VjiYt4GlU3s9fxN8JKKzGvS2utPwOd03m0TZxh ev4VeBkyR3PpVC6gl0TU2tH/1Lktbuejr6fUdMVYN2kiAthSPSvoFJVEqkNUz5eUJUZOlPR oldnaE5+uRWv4MZjpd2f4WvH2/kua5m5vWZ1s7VDPdTHaka9Sf6D1NdhYwxeH/DqpK4YW6G SVx/E55P5nivJzWX7lUusme5ktNutKt9mKOWuGDX+pjI2/aJTgD3NdJYN/xb6MD/AJ8G7/7 Jrlody2Lyy8yybnbjnJ5NdJZN/wAUBH/14tn/AL5NTmUbU6cezX5FZTJSqVpd03+JjaXbEW qSDG7aBj1p2oxs1q4ZAH2nnpUenXMgs4gkROFxnNS38k32WTMaquDyTyOK9h35zwVbkNizI Hw4j54Gnn/0E1z2nxhIEYAgEDkVuWbY+Hcf/Xgf/QTWJYXETW6RtkHA7V5WX6e2/wAR7ea7 0f8AD/kWztPI6/zqJvlz/dP6VK+0gGNg4HOPSmZVgQQQOoJ7V6SPHaKUhxJtflaaYeeB8pF WpIwO/Pp2qPBA+Y/Q1qpdjJx7lbGAQ3BHFRn5cg81ZnUbsgYPQ1WYEnt9RWkdTOSsNPyyI4 P3WB4rkr5y1wxJySa6mXJidfbiuUvY5Yrp45o2jkU/MrDBFaU0ue/kTNv2dvMrdaKKK6zlF HQ0L+lA68ipI0yelJsaQBXkzjtUeccV0Om6YZwDg4J6Y4rqIfCzSwCTamQPSuGpjIU3ZndT wk6iujzn514KEZ9RRkEjGc9810+saY1oGLE5UHNcwit5gU4zXRSqqpHmRhVpOnLlZ2Xh+dI rGcFScrtx6muqm8Xz24SxhAMsUQQOekXHJ+vtXLaeog079ycyEfM3XH0rMufkkKIHkIXzHw CTgdScdhXkzoQr1HzI9CFWVKKsWdVurm8Iknm3q3OWPLn1NYM8ZWQ5Pf1q3d3fnwRjGNo5x 05qjPJljg5zXoUKbirWOStNS1uQM3NJk+tNq9ZWP2hsvkD2rrlJRV2cii5OyKqKzHgfjXRe HvljniJ5JDUw2qomFXGP1o0tvK1ApnAdSPxrndTm2NXT5dWaT8OeelBbIpZeXYg85qPOT60 yA4pCc8elJupoPNMQfU0hzngijJ9SKQ4z9aBCd6Ucg49aTJzRnAyDTARvSkBznpQx5o64I4 pIlh1FKelJnjNKTxzQMTgqM+ldD4J/4+tXx/ej/ka59QCoPSmCIb2IGCepHGa5cVQ+sUXSv a524HFfVa6rNXsaWuZ/4SK+5/jH4fKKpKajVQOAMZ/GpVOBW1KHs6cYdkkY1qntasqlrXbf 3nQeDMi91bvzF/I1U1XDeIL/AOUjEgyT/uis5YFfJxgt1IOCfyq3DCEBAB9frXHDC8mJliL 7q1vu/wAj0KmN58JDC8vwu9/v/wAzX8ILtn1Xr/rI/wD0GtC78L6Ze3st3M10skrbm2SlRn 6VyslojMX2lSepUkZqtJbbXxvbn/bNclXAVJVpVqdTlv5f8E7aOaUoYeOHq0ubl8/+AdYfB 2ksSTJen/tua0dK0Wz0ZZxZiX9+QXMj7ycDivPzA21huf8A77NMRSc/O4I/2jWc8txFSLjO s2vT/gmtPOMLSkpww6T9f+AdD4k0maG6k1WINJBId0o7xHpn3X+VWPBOfsmpdx9q6/8AARX LFAB1Y/8AAjSiNckqNpPXBxn8q6p4KdTDfV5z+du3zOOnmNKnjPrVOna97q/V/IuXuf7Zvs /893/nRGuVLH1xkVEqbUwKtKh2jnpxxXfFckVHseVOXPNz7tso6kMWUnbIH8xXbeJc/wDCO SHGTuj6/wC8K5KVFlLBwCvoec1EIR3LYBzyxIrlxGF9tOnO9uV3/I78LjVh6VWny351b03/ AMyeFPlyR3pXmRHIDZPsOarvOSCqZVT39aYoHRq7eW+55nNbRGn4cy3iuJhjH2eTA79Vqx4 px/bsKkHP2cc+241ieUrNnncOAQcH3pyxbTu5JPcnP8643hv9pWIvsrWPSWMX1N4Xl3d7/w DALOm2Uepa5DZTSTJCYnkIibaSQRj+ddJ/whumY5nvv+//AP8AWrktm5twJDDjcDg/mKekB JA8yT6bzWWJw9apPmp1XFdjbB4vD0qfJVoqT7nUjwdpY4+0X3/f/wD+tVrT/DdhpmofbLdr l5ghQGWTcAD17VyAtDj5ZZMepc/40q2b/d8yQf8AAz/jXHPA15xcZV20/L/gnoQzPCwkpRw 6TXn/AMA0/Ewz4hhHf7NnB/3jVKK4uNJvo7+1XzGI2SRDgSLnp9R2NLFbxRfMSzOeMkknFW wqGNc4+ld0KUYUVRlqrWPNqV5VMRLEw91t39DoY7rR9fs/JYRzq33oJeHU/TqD7iqTeENLZ srJexj+4s5x+tYUtjFMwJUbux9KabB/urPKPq5/xrz1gJ09KNVxXb+meo80p1EvrFBSa6/0 jrLXTtH0KN5Yo47Yn780rZY+248/hWDqeqPrE621sGWxRsszDBlP+FUm05C4Y5cjux3fzq7 GPLUAx8VpRwUac/azlzy8zDEZjKtD2NKChDyK16p+wyRwqpbHGa3LIbfAKDBP+gsM/wDATW cRG3BGOOlU/wCz4yDlnCf3FYgAfStcRR9vGKbtZ3McHifq0pO17qw/TGZLSIEcbQc1JesJI GAbIINTiILGFXIwOMCorgRRgZOPrXVe8rnFy2jymlaBh8PkA5P2Bsf98msCyVxAoA52jJqF 4oMbU8xk6bQxC/lU6SMq7RxgdAcVjh8O6PPrfmdzqxeLWI5NLcqsSSEDIJw2OxpIrlk4+8B 371ExJB2nk9qjMZGPeurlVtThctdDSBjlAIbg8cmmFO36+tUld1cEHr2xxVyJ/NTI6jqDUt cpSkpDHjBibcTnpWe3fFarYUA446Gs+VP3hPqAcCrgzOpHsQD5jt9eKveMry11fwrpd7cWZ h1S3RbcXMQws8a5G1x/eGMg+nHpVHGPeug0a5hbwtq9jdWP26BHWRoj/CrAgup6ghgOfesc V7nJWS+F/g9C8P73NSfVfkeVEUdqlnREuJFjJMasQpPXHvURr107o85qzsA61qafbGaQDG6 s1RkgV0uhR5dWAJ56Vz158sGzpw8eaaR6B4W0OOfaeMHHGO1ejReHfJhOEyCPSsnwjaKFjd kO726V6hBbq8Gwc18PiKspTZ9bTgoRVj5v+IOlSWkU0oU7cbc15eiFQXA4HBr3r4z+Vb6ba 2rSLCZ5chmBOdozjjpXhkyvHCkTjG5t319xX1GWzboK58/j0nVOrtJoINHt1dl3yLvx7ds1 z1/dyJNcxwSMiT4DDOGIGeMjscnjoai82SQ+aR8oGFA9B/Kqs13K8H2ckBA5c4A5PQc9eBx XZSo2k29TlrVE4pEQdlDRq5CNjcM8HHSmtyaQZ6U+ONpZViTlmOBXYcQ0dRW7pbdFAyTWCO v41qWE2115rKqrxNqTtI6CVPlO3pWUv7i/jkI6HFaglVkBzxjqawdRuk+ZI2y+eoPSuOkm3 Y6qjSWpvMxJ6YpFbI5pttJ5ttG/dlBz+FOUj1rpOIaxGTxTM8ewqRiM4NRmmhCZHHak4xSk dxSEZHFMBO9BwB81GOfWh8FRk4FADT1xR+lB4NFJEsXng5oyR39hSHgGgcigYqsNuD6cU7v TRjApwOKADjdTxjIApo6k9fSpI13HkdqTGieFhgkcY7mrPOR61FDFlcDgnmrQjYDcetZNmq GkZB5zVaRQW+XOAat9HzgHH61TY/M2W4LGmgY04yVHSq8iGN9wBwan3A5GDmkcKVxVJkNEJ B9aXKq2CQD2yetOAyB3r1r4Fy2l38QYvDmo6Tp2o2F/FJIRd2yStE6LkFSRkZxgjpQ5WBI8 oR1Mg5HHvVkugA2suenWvabj4qaJb69caYPhZ4cKRXZtd+wZIEm3ONnp2rpviR4x8O+BPFp 0O3+G+gX0Yt0mEskKoctnjAQ+lRe5aufNTyBiVUjjsDVaSTdhRnHf3r3H4k3Gj658DvDXiq x8MadolzfX8iSJZxKMBQ4xuABIO0GvDdnzAVcSGxo4BBpwxirNjai81SzsmdoxcXEcJdRkq GcLkZ7jNdt8XPDOleE/iLLoOjQGGytLWBVycs52ZZmPdieSaq4kcGpIP07U9SM5PAo2HOeq 0uB6E1L1LRIvTIP5VNtCkZbPtVdUYsFRSzMQFVeSSegGOprZ1fw5q2gQW51Zra3nmXd9k+0 K88YP99Fzs+h5qGaopAke34012746dahEoJ64x37CpVwwJJqGrFp3FxzlsnsKeMgjnJFRk/ LvzTVckngj3pNFJ2LoYlTuGD0pGkw3P1PNVWl28Bsk9/SmqHfnd+NTy9yuboi8swckElSBT hISMK24dDVYdOOcio2uEjJ2/MenX+lRy32K5rbl0D6fQ0rzxQ4DFs4zgc1nNNPIcbiB6A9a aNw+6afJ3D2nYuNeySHA+UfrUDgNlgMkjvyaanykYJGeDUoAAI/l3p2Udhay3Kx4G1/0pcf LwCAKmZBuzilKAjqc4q7onlZEFBY5zx3NPIJGdvTt6U3AAJHHP5U4N6Uhojdf4j1PbpTUke Nt6t14qTnPIHH6UxgAeCBVXvoQ11RceQPGGXkMOlVJCWQMM5HXFLA+1tpPyt6+tOA+Zk6cd qlLlG3zFNjjkg810ngbxJZ+F/Est9qWmpqdjLbyQzWzANuBGQcHjqO/rXOyDHQ1GCyEuoGV 6fLn2qqtNVacoPqZwbjNMwNUWzkme80/cLWeRiqPgNGc9CAffg1lk5OePwq5cxPDBCGiVQd +GHVvmIOfpjFU8cV2U1aKVznqO8h8Yya6/wAPRM7oNp9a5KH7w+tejeFLUzyIoyOBjNcWOn y02d2BhzTPXfCcBECOox6ivSrWP9yDwOK5Dw7aCC3RCuSB6117y+Vakk9BXw8neTPqHoj5v +OGoC88Y2+nRNlbSEkjPRmP+AFeZQRs6sJ2zGo+VTzg9gPSuj8TXMGt/EDV7rzSm6VxGOvC cDntnH61i3EhigiCgoUbawI65HWvs8OvZ0o0lvY+bqrmnKoxmousdkscJVMj5iBg/SsqaVp 5NwiSMBQoWNcAAD9T7nrVi5uDLOHkQSKM/L0GccVVCsoBxkd8V6FKPLHU4KsuaWgzvnAGK0 tGh8y9MxHyxLnPueB/Ws3qRmur0+0W202Ftm15Rucnr7fpVzdkZJHN30Xk380eMDcSPoahV 2U5BrV1yMC4im/vrg/UVkCqWqE9yZridhtaViPTNRUUcY4607JbCbb3Om0t9+mw8Z25X9at jhyB+FZmiOTayp6P/StQ4EvvWD3LGnrTep96ewy2TSEc9aBDOgpDj0pTwabnmgEHtjrQcbc Zo9PahiQvBxQAwmk68UHrzSDrTEx2N1Az0PBNHb3peD3pMQDgZzxSjkUg4T05py/d6UDBRm rUCHYx4yDUCLngH35q7aqWz0INRJ6Fpaj4AVkJydp/WrIY44OBngCo1RQ5GME8E0gYI4XOS Mis3qaoc2evb1qgSccHuavSk7dxxyO9Uh91QePWmiWR7ucYxQzhup70NwST3qMEYA960IHK 3HIr1T4CkD406Tz/AMsLj/0XXlI6nmvU/gJg/GrSR/0wuf8A0XUyGjldR+XxtenpnU3/APR 9d7+0M3/F12H/AE5Qf+zV5/qrf8Vxd4P/ADE2/wDR1d1+0Tj/AIW2y4z/AKDB/wCzVKWo3s iXxL/yax4Jz/0Epv5y1vz+HfhRofwr8F+KvE+ktJcz2asbOzJV9RlKjmQ5+6vXqBz+Fc94k J/4ZY8Ff9hKb+ctO+Jp/wCLLfCzr/x4t/6AtNbC7mXaeLPAlx8T9B1Ky+H0VlpkWLdrDzQQ 8zuBHMTjquRxXV/tAav4fk8WXeiJ4bVddi8iWTWN/wA0ke0ny8flXi2if8jJpJI/5fYP/Rq 16V8fc/8AC59SP/TvB/6BTegIk1fw5oN/+z1oni/SNKgtdTsrn7LqMkQ+abkpub/xw/jS+D /DugwfBTxZ401zSYL24Ev2PTvPB/dvgKWXnruf/wAdrQ+EUi6/4G8b+A5Gy91Z/brZf9tRg 4/EJUvxFDeGfgv4I8E7dl1PH/aN4nQhjzgj/ec/981nc0t0OU8JeKfAWi6Alr4g+H0eu36y s5vWm2Eg9AB7V3vg/XPhT4v8YWHh6L4VW1pJfswMzy7gCFLcjqelZPhTw78P7T4MDxn4v0O 61CYag9r/AKPOynGcLwGAxXRfDnVvhDP8Q9Ig8O+FdUstYZn8ieaYtGh2NuyN57ZHSlfzKa 30PDvF1hbWHjbXLOxiWC2t76aOOJfuooYgAe2Kxg7Kc5DZ55ro/HJYfELxFtGP+JjPz/wM1 zbLIRkj8qpa7gl2JxKCAvTPrUTqVwS27NEcDkZIA+tMcNFw44PRqSSvoW27akhX5Nx4HYVI ZEjTDY3Y6CqrStIdq/KKEQehJ/nQ49wUuw/zZWG0NtB7CkUEckAnOKegzg7Tnp0qQIQcbR+ VJtIai2OQqvOfmPrTZDvbr06UEAcAEE96dtGRkHHqKnbUvyEUOSMipUwvr60YMeSOeO9Rh8 joOnPao3KWhKHUtgL19e9PKqcfnUPOeBT/AJsBl5+hpWKQwqckkCmryDkCpSQR1JqNvlxkY 9qpMlqwxgBmoWbk+9Tsdy5x7cVXkxWkTKQxidvXp3qwjl2Vxx2PtUDcL7ZpIm/eEdm45rRq 6M07MfIRvIAx6VGd5YLGcOzAA+hzxT3yDgjHarM+nXVp4Wl8RP5aQlvKgRj875JUyAf3RyB 6k+1ZzqKCV3vovUqMHKXpucZqciyX87qxfc5O89W56/jVLNSsjNubkjtioyrbipBz6V3QVk kc03eVyxZoZJ1UDnNe0+CbD5Im2nPcGvGLZjbSrKQGYHKjr+dex+EfHehadbRi/ifeBljGQ c/ga8bNI1JQ9xXPWy6UYtuTsz23T7Uxwq3t0NZ3jnV30bwdf3oIVooWKknqeg/Uil8N+MNC 8S2LTaTeBzHw8TjbInplf61wXxc1Ez6Xb6cQ0vnS7jHuwGC84/PFfMUaTdZQmvU9mpO8HKJ 4RaxSSF7hZCJQ2QTzn61oapmbT41SBo3UF2UcjI6kHuKgjnsBOGMZhC5Dr6f/AF6kjvDa3J SJyYZxgRv0UEYz9a+wldyTS2PDikouLe5hMMRkmM7mIw+eAO/FMLkN8hwKu3cjoQjsHAG1R 7CqRIY5wFAHau+LurnmzXK7Iu6dZ/a5fMl4jQ54HX2rrpiXt1bAOMdKzNPg+z2MSnhmGT9T WhvzbhdoBx19axm7scVZGPrEW/Tt/GUYN+HeucFbmqagoVrSE5LcOx6D2rDPX6VtDYyluH8 qKAPyzRxmrEbOiN88yE8YBrXP3gfesTRSRcyDPVP61ukfJWEtylsB6/pTGPSnnAUHBFRkE8 /rSGNIyaTvmn4puKYg/GkKnHHNGOPWgjjnn8aAIz3pB705iD0/OgkZGBimSwHQ0p6jjAoHb IpemOtIYf3RxS8ntSLjIPQ0oJPXjNAE8SAhtwzxV+3KggDr2FUoAwYEDPPYVehUnLAj0/Cs pG0SQA+ZnHP8qjdRg5HUdBVzyZRZi5eCRbfdsE207C3pnpn2pZ7WeB1juIJIJNu7bLGVOD0 OCOlRexbRnSnEBHfGetVIiSpye+KuyZEbYGM1TBwTgDk5q47GbQjjBHH4UwjgjsPalc55/S kGT7d+atEje5J713Pwp8R6Z4S+Jen67rEkiWUMUyuYkLtlkwOB71w6g5NSRg7wRzih7AjW1 C9gn8TXGoRFjA9606kjnZ5m7p9K6b4veLNH8Z/EE61oUk0lobWKIGaMxncucjB+tcLI3XA9 q6X4deG7Lxh8RdK8O6jNPBaXZk3vAQrjbGzDBII6gdqlK2o2+hsaz4u0W9+BXhvwjbySnVd PvJJp0MZCBWL4w3Q/eFO8aeL9F1z4a+BtC0+WVr7RrcxXSvGVVTtA4J+90ri9fsIdK8T6pp dsXaGzu5YIy5yxVWIBPvxVB4pIoYp5IpEilJCOUO1z0IU9CfpVcpNySGZ4Zopom2yRMHRh2 YHIP5ivZda8b/Dn4gaP9u8Xabfab4qgtTGtzZZMVw4U7d2O2exHGeuK8YlhntpjDcQyQSL1 SVSjD8DyKvXWk6pp+n2t9e6dcW1teRmS2lljKrMvqpPUcj86iS6lx7HU/DTxVB4Q+Iema3e lxaLvhudi5PlupBIHfBwfwrS+KnjK08Z+PJ9U053fTo4Ugt96lSQBljg9PmJqDx54M0vwno /hK8sbm6nl1nTxdzrOwIVtqHC4AwMt3zXDk5zjj61DRtF9T2Twn4q+Hc3whTwX4xvdQtmN+ 90RZwknGQV+bBHrxWn4d1X4FeF/ENnr2m6trrXVoSYxNEzLkqVORtHYmvBsYbJBHP51MgLD LDAFS1YaVzp/HL6Hf+Mb7VvD2oS3lnqEjXBE8JieJ2OSpB6jnIPpXO7VQYbGBTJbhYxjOW7 AVVkZ5Gyx47AUlFvc0bjHREkl3knylx7mq7F2O5ySx9acAvoT9aXGep/A9a0VlsZPmluMxg 5/Kk+dGyvPsaeSR8oH6UKSTnODTuFh6ybuM7fYmpg7YHIHYE1CwDLmmYIOV4qGkzROxcGQv OPrURkcjAojm4wxx/Kn4Bbkc9eKi1tzW91oRs0m0jrijDDJI4PtUvI6sD9KQlgcc596BW7j FZwcEinhmycEdetKv3hnOfWnsNvO3J70m9RpaDRkcj/9VMZgOvWnHgYxUeVOQecdaaBvoKT j6Y5xUTAZ6ZoZ1wcp+RpuQWBGTWiRi2mNYApx3qLoAR1qVsc4qPGCcjg1ojKRt6BosniDV4 bJGKw7TLO69VjXG7Huc4H1qn8QNWjuL97C2jEMEMawxwp0jRT8qj8v1rrvhnq9lot/qt9eR +cBZmOKMdSxYY/DI5rybXb43evXlwpxulJUjtz2ryaanWx8lL4YJW9XqehKSp4S6WsvyHW1 heTssSWxj469wf6H24rJmjlhneKVSsiEhgfWuo8P635UUlnNBbNCw+cy8Fx05PQHnrWdcza dcPKxRmyfkkJO/wDE9MfWvVhUqKbUlocc6cJQTi9fMq/u1jiCBcgcttIJz+NMCSFhgf0o3Q AALGcAdd2TmojKQ/DGt0jFtdS8k95bLm2uJInODmJip/Suhk8Raj4gitIr1kkltoPK3McFs H7x9zxmuV+0IyEngj0qKFo/PzKXVOclSMn25rGpQjPVrVGtOvKD0ehrX7Wr3kMvlL5x++Fb jjoSPWqEryNclwdxBzimO8RdPKkYYHO/kf41GsytPmXKqeuO1XCHKhSqKT7A3+tLygjNLbx rPdxw54ZufpTJmd3J2sF6qD1xRBJsnicZBUgk5rZLQ529Trx9xccDoAKzNR1YRQPaQcuc5Y fw+1N1HUvJQ28DfvD1Yfw1gcmojC+rBy7AeTk85pKKK2Mxc9QOB6UDJNJU9tbS3UwjiXPqe w+tIC/oyN9tbgfKpBrcJAOM1BZ2kdpEUQ5Yn5mPepn+90rBu7K6DwSV9KaRyB096WMHHHal I4JzU9RjCBjrn3qM9Kc2MkjNNPv2qgA5J6UAEg49aXPGKQ5x15oFYiNFDEF9wAGe1B/nTJY 4e/pTsimLj1p/Xr0NIaBBntTwuOT+AFNj6cetW7dPMO0jJHNS3YuKJkVVtg23getT2FvcXl 5BY2cLT3VxIsUUScs7scACoZ2O0KO1ejfAe1t7v4xWHnqH8i2nnjz2cKAD+TGsjR6HfaX4G HgTTFj8S/E220G4vNsr2McKTpuHRsPnJH94AV53FbaNr/xBv18R+MXjsWeRv7XkXcZ8cJx2 z+lc/wCLNYv9X8aavfahKZJnuZE+b+FVYqqj2AFXvA3haTxt4rj0GO+SyZ4XlMrIXGFAOMZ HrUWLR2MvgL4TbTn4sbAef+PYHH6VyvxJ8BaX4JtNFutJ12TWLbV7d7iOZ4gg2jGCMdcg12 c3wj8O7Wjb4paMrAFSCq8dv79Q/Hiyh0/wp4H06G8S8it9MkhS4j+7KFCAMOehqoyfchoS+ +A9hpsFjqmp+NoNN0OW1Saa7u41D+Ywz5aKDzxzk/lXGDwFBrnxCTwr4C1ddfgeJZTfOnlx xL/Gz46AHA9ycV13x8nlNz4NhaVjCujo4TdwG4GceuO9S/B+6fRfhh8RvEtjganbwJHE45M a7Cf5nP4VV3uJWQ26+Enw80a7/s3Xvi1b2+pjiSKOBcI2Oh5OPxNc345+FepeC7ODV7fUod Z0S6IEd9AuME9AwyRz2IJFefBmeVpJGLs7FmdjksT1J969y+GVzJq/wR8e6BfsZLGxh8+33 ciJipbA9PmQH8TScmi+RNXR5x4H+Hmt/EHWZbHSmitra2Aa6vZ8mOEHoMDlmODx7ZNewfDv wF4A8O/FDSpdP+JcWr6zbNIq2McKgSN5bBvmBOMDJ69qxrC6n0P9k67utLZobrVNSaG4lTh gpbaRnt8qgfia4z4IjZ8bPDw+6d03H/bF6Sk2tyXCzKUnh9PFHx0uvD0t21omoaxPC0yKGK Dc5yAeD0r06z8PeFPBc1xocHxxFlJbXPmPaz2EcogmXjcoYHa3uK43w0Nv7UNrk/8AMemP6 yV1vi34VaJqvjjWdSl+J2h2Mt1dvK9rMAXhJP3T845FOUu7CMXc5D4h/D/TNI8K2njfTfGk /ihdVvGia4kiA3nDFm3ZyTlcVX8faVqth8O/Al1f+IrjVLe8sGe2tZIkRLJdq/IpHLDkdfS ut+Idpomi/A7w/wCFbDxLYa1cWV+0jPayLkhg7Z2gkgDdiqHxS/5JJ8Ms9tMYf+OpU81zRQ aHfGXH/CKfDdj1GjD/ANBjrB1P4dReGvh/b+IvFmrSWGqX/wDx5aRHEGkYdi5J+X1PHHA61 77aeG9I1TQvBniK8t/7Uv8ARNDWaz0sFQZ32IQ3PXBAAzwCc18t+L/Eus+LvE91rGuOwuSx jWA5C26g8RgHpj8yaepK7HT+EfCngTVtAF94g+IMWh3plZTaNCGwoxhsn1rp9N+F/wAOdd1 SHStI+LMd1e3BKxwx2qlnIGTjn0BNc54Q+FLeKfBX/CT3Pi6w0Kx+0vbYuoj1BAB3bgOc9K 9A+Hfwu0jQfiHpGsW/xG0bVZraRitpbY8yXKMMD5z0znp2qdF1LfkeA6/pf9i+KNU0dZzcC xupLcSsMF9rEZx2qhkjoxxXSePVx8SPEg6/8TGf/wBDNc0qncccmtL3RCTQ/JLA4/EinFR1 OCaRAcHrTtp6kDHvUtmiQgHzYIz604Rg8n14FIWIbP60oJ69falqUkg+6eTjnFNwQeR9af5 gPB6UHr1xSKaXQTrQCycjGfzpcEDIbg9aUAqM0XDlHq5ZsM2Pr/SnlCXOP15qIKHBFKN0Zw eV9Can0LT7kkYbeQce3NTFRgcfjUCyI3AHNJubrk/nUtNspNIn2Z5yCPSopIgD1APfFPR+2 ce1NduC3U0ldMckmiq6gEZ5ph5PA6nvUjkkjBH0qIsA3TmuhHLJDSD+NNPrTj9D1ptWZEM9 3LYwyTwsyuVK5B45/nXJkktuyeua7WaCGPR7q+vYWe2CtHHg4DTYGPwG6uI9qui4tycQq80 YxTFzg5qSWXdIxAGGHGBj9KiNKOtdFjnTewHnPrR/nmpo7cv1bHtTXgdATjIHcUrrYfK9yM HFdv4MtYRoniTVpVZntbUeSvG1n3D72eo56dzXEYrttEurGLwLe2k8m2aWRpVKAHdjaNre3 U1y4u/IkurRvQV5NvomZvmaPrkgSS3j0m9PG5OI2P07UWOgxXE9zarFc3F5Zxm4mSNcrsU4 bHc8ENn0zWRM9vOpGAsoPDDnd9a6fwDb3EnjOCOaRrSNraYSSvnHl7DnOO1RUvSpylF7dBw tUkk0aOv/AA6ksLDTL7+0kRrm0+1XRuD8sAJ+RVIHzEjJx26dq4e8XTkYR2TSykHmV+AfoK 7r4nXkmoeIrS10y6a5sXtomSKLO1Wx936j8ua5YeHZ47aWS4lijdVcqC45KqGI+uDUYarL2 cZ1Jb9CqsFzOMFsYZ5OSSc+tJS0leicYfjSUvFatlpDyYkuQUTrs7t/hQ2luBWsbCW7bI+S Mfec/wAhXRwW8UEYjhXao6+5qVECIFjUKoGABxilweuK55SbNErDDnPHFNYncPSl7Y9O9N2 kDNJCY5CNxzxmnvwCKjGcjBqRsY/pQxoiPJph65PFPPGaacEVQgzx9PWmN0/Gn9uaawJFAE bcNjFGMUhPUUvPSmQKtO6DrTR1p31pMaHIT2qxE4VlbrzVZQMj261MDxwKh6mke5NK+9yQc r2zxW34M8TTeEPGeneIYEMn2Z/3kY48yNhh1+uD+YFc6rHIPc+tKvfNLl0sVza3Pf8AxH8O PD3xA1B/FngbxbpkCX5824tLx9nlyHqcDlTnqCOvQ1h/BuAaH8cZdOvr23JtILmFp1cCNiM Dgnse1eOHGQSoz70o+YhSMiosxppbHuVx8ENauLm4mXxL4fAld3Gbg5wSSO3vVv41eHLyLw B4WNrcWt9HolibS7NvMrbW2qAwXOduVxntXiFkhaURkgADofSopUVJvlXA/WoSd7F9Lnq3x 3mgnvvCBhnjk2aOitsYNtORwcdDWP8ACLxjpvhfW7/TPEODoGtw/ZrokZER5CuR6YJB+oPa vPWVSDgYNR87eMgVolpYlpI9tvPgRFc3vn+GvHOizaVKcxyXM2XRewO3hsDvkVa8U6n4Y+H Xwyufh94a1ePWNW1N92pXkRBCjjI44HAChcnAyTXgm1RkhRk+1TgjZjp9KTi+o4tXset/DP xV4fl8Oap8O/GM/wBm0jVW8yC7zgW0vHU9uQCD0yDnrXa+BPhPP4V+Ium+Ih4s0W/0y1LsC ku2VwyFRxyO47183EnPtTomCsNoHHbFQ4vobuzZ69aaXd6J+1Dp73/lLBPqz3UUySBo3jbe Qdw474IPQ1ueLfgrreveN9Z1y11/w+kF9dPPGslyQwB6A4HWvLvCPhLUfGXiNNH0loFuWie b9+xVQFxnkA881T+xFbx42A+RihPuDispVOXU2hhXJ2T1Os8VfDDU/B2kxahe6ppV2kknlB bOUuwOCckYHHFdD8T48/Cf4aAjpp7j/wAdSq3grTPAcdhc3HjCK/nnWUGGG2J2OmOQ2Pf3q r8SPFZ8XajaRWtgNP0zTY/JtLcEcLxknHHYDA6AVzRrxbdmej9TqXScXp1+XQ6Tx94kvPDd j8MtZ0W7Rbuz0vBCsCCNseUYA9COMGs74gaLo3jnw0PiZ4S8uC4xjVtNLAOjgcuB3I7+owf WvJ3tmD72yaaIwY2wOTXTz21RxywrTsz27wh4am8Yfs3P4esr6wtbttXacfbJdi7VIJ9T+l WvAPwe1jwr8QNJ8Q3uuaE9tZOzOsNwS5yjLxkAdxXgohAj570FAVC9/rRzGfsGjqPifol7p XxI1l7tUMV7cvdW8sbh1kRmJBBHcdCO1cfHFjJJ/GpREcYGfpSFH3csQPTFXzaWEqdugm0A 4IyPanbVPQUOr7gF6DqKkwT2zxipbLUdbFaSMqcjj6UKrEHI49alkyc4zgUqrlehFVzaE8m pGEO3J/SnBSAPlqRV5yRkVYETMQe2KhysdFOjzFcRllyAcDkVG0bKTgVriDEORn6VmTg5Of XvUwnzM0rUPZpMiGQc5poPbPGaCSBTAR1PBraxwN9BxHOep9KcHw4BGRScE4pCOOKA22JWf jcBxUZfdnP86bu254OPSglXBP6UJWE5XG8M1ROoBOKdyDgHH9aaWwOK1MGxnGCaVQ7sFjQu 5+VVUZLE9APxpp/GtDQL6207xLpl9fMVtYbhWlOM4XPPHeicnGLklewoq8kjI8TXzCyttKV GjihGdj8MW/iZh2JOfwxXJ1f1a7N9qlzdFiwkkYgnuM8fpVCtcPT5KaX9XM8RPnm2gpQec0 lA64FdJzouwsSRg1bk27OeRVS2652+3WppHy+ADj0rmkveOmL93Uq3EPlFNysqSDcG28Hnt 611NvHNqGn2xgutIiHleW8UjqpX5dpcg/xY5z61mzan52mwae1uNm5tjTYYR54JUY4Pfqfp Wa2myLIELKMruDE8MfQHuah++lzaNFqLi3ZXR0Mdp4c0d1Z7z+278crBbKTGpHqT19arWGv Lpt9qNzMj3E09pJAg8wjY0mOQfRR+dc58ygrjBB/GhVJzgYqvYJp87vcy9q7+6rF+4voZbS yRI5Elhi2SOsh+Y5POD04wMe1WF1G2ktbOC4kmYxSSNK56srbQAOvICn86x+1GPz9K29nEz 52ObaHIU5HapLe2num2wpnHUnoPqafYwR3F7HFKxVG647+1dQkMdtEI4k2qOgH86JStoJK+ pWt9GiswsjjzZR3PQH2q2PYVYnH7lHDbgarj0rG7erLas9By5PHNNcg/T+dKTgYz+NN65xz SEAXK5oPTB/OnH5QBTT1HPWgBmTwfSpjyoJNQMOPXmpR90HNNiRG3Gajp7daj5FMTHAZpeC MD1pozuqQHAzkZ96BlbkEjPFPx0phPzH5aeOec1RDFXrg4oPHJ7UinmlIO0jNJjQ9Fycdak 6Ifr0pI8CIkdSe9BPZuue1R1NNkJkke9KCRk0ncY9KM8UwHH9aWP5nGe1MGc8DFWIFG5G6H 2qWNalyOPbKm0Yrb0Dwb4g8YXVxb+H7aG6ng+Z4muEjbHqAx5HbIrNjwM5xxXd/BlXX4z6C 2SMmYHHceU3BrBS1N3HQp3HwU+JNravcSeG3cKMlYLiN2x7AHmuDms5oRLFNE8MsRKujqVZ SOoIPINd7qPjHxVo/xL1q403Xb2JodRnCxvMzxkCQ/KVJwVx29K6r4x2tnrPhrw38QbO2W3 m1m2Md0icAyBcgn3GGH0ApuZKj17nLaD8ONY3ppmr+BbzUpdVtkvLO7sLtEkgjyOWYkxhSD 0YZz0qvrXh2fRvizpGjt4Khtg08Bi0d7vzvtSk4AklJIy2DnoB6V6N8VvFfiHRfBXg3RtG1 F7G3u9KjlneE7ZH2qoC7hyF5PSvK/BVzdXnxU8LTXlzLcyDUYBvlcu2N3TJzT5tQUSh47ga 08b6tE+hw6AUkAawhdXjt/lHAI4I78eta2i/CX4h65YRahp3hmYW0ihke4kSHeD0IDEHH4V 6NF4ds/Ef7WmpWmoxLNa205vXiYZWQpGm0H1G4g/hXG/EP4leJfEfi2+jt9Wu7HS7eZora3 t5TENqnG5tuMk4zz06UuYtXdjc+Bljdab8aZdNvYvLuLW1uopUDBtrjaCMjrzR/wp/4j/bJ 3OgKVeRmBNzH0LEjv6VD8AppJfi6HldpJHsrlmd2yzE7ckk9a4+fxDriajdKNc1ABZnAH2q T+8fesKiTWp6OGcuf3XrZHW6v4f13wisEXiGxFoblWMeJFfdt6/dPvW7p3ws8U3lxb317oE tzp8iCXy4buONpVIyo3E/KD371N8UZXk8GfD+aaRndtNLMzHJY7UySe9Z9l4U+KElpDJDZ6 w0DoGjK3OBtIGMfP0xXnujGE24ps9+GInVormlGL13/4dEfiH4XeMEW61NfC1vpdjBG0jRx XQcIi8k5ZiScVzHh/4e+KPFNvPd6DpouoIZBG7eaiYbAOOT6GvafCWjeKtM8K+MP+EnhvY1 lsCITcy78kK+7HJx1FeKx3Go2UTLZX9zao3zMIZmQE+pwatzULXT1M4Up1ueMJJ8ttVtt6m q3wU+I/bw+oX3uY/wDGucs/CGoJ8QYfCup6dcPeeb5clpbyorudu7aHY7Rkd69l8MT33gLw HceN/EV9d3Oqaink6XZXE7sAp5DFSe/3j6AD1rhvhzPc3/xo0XUL2Zprqe7eSSVzyzFGya6 OdaLuef7KclOWjUfzRxfiKOODXbqzj0SHRvssjQtbRTNNtIODl2J3H6YFYbRndnrXZ+N7Yy fELxAcYzfzcf8AAjWGlieBt+lR7VLqdFLCSnFOxlNExGcHHSlETbSPT1rcSwbOSpwKY1rjI 24qfbpnR9RtqY4tyckg4PXinLbdq0xbk9BgZp62rDoKPbDjgl2McxY6dTWzYW6tAAwGTU8G lmU525rXt9PMabtgAFctfExta51UMFKD5mUTp3ykYxxXP31oYpyNvFd8sREG9h0FcvqyBZM nqeaxwtdylY1xeFj7O7OVlhxnGar4wMHtV6WQK54qm3zE170G7HyFWEU9BAR1pT6DFMJx2z Td5Na2OW44j5epqIk9e9SA0wjI+n61SIlqMzuznrRxnGcUrAg+tIMYz3qjMQnH4etZOq3BB WFT0HP1P/1q1XdUjZyBgDNcrcSmWZnY9TVxV2JuyuQOctTR9aOpzR2rpOYKUGkpR70AW4Wx nmnA/vNx7c4qsCeABmnb/kb34rNrU1UuhM08kkcEK8BM4A9T1Nb9xrsJ8Prpq26+b5Xkc8h TuyHHoa5dSS+V4q7LGFWEecAJOCuzoPXNY1aUJOPN01N6VacU7dSFlJi83GWOQwAzt96kkW KHS4gDmWcljkdFFE0rR3DJF8oX5WUcBsVDI4kdWP3OFUjsPStFd2MnZXIht6Z796QrtYjOc dxQw2tgdO1B+6pB9jWpiye0B+0xY67xzXWvzyM+2a5S3B8lnXIZGBBFdRE4ltkk4+Zc1jPc tbFhtzWqjoAKrA4NTKSYdqnAFQg/MazQ2KBubmnEEDrjFA4GQKDzQIAc9BnPvSdTigcjHFI 3XjjigBjdevWnx52HI4ph+tOjO0kdRVC6jCOTUffJqRuv9KZjHFNCDpjIFLwo5GRRyBQTuX jANAyLGc80o57UYHpS9celBNhB0JHFPGPUfjTOeacvUDNDBFjbhRz15puBjg9akfOwEj9Ki J+Xms0atCK2HOc8UrcN14IpFwaP5UxdByn5sYIyatwoFk796p8A8GtC0GXAA/Sontc0hqy4 o/c4GQB0yOld/wDBksPjFoOc4zN1/wCuTVwjqFhyGxz1rs/hFd28Hxa0Ke6uIoIkMu6SRgi jMbdSa50+p0tWVh2qfD7xvrvxH1mLTvDd6iT6jMVuZ4jHCqmQ4cueCMHPGSa6j4v3On6foG gfD7TrgXTaJBm4kH98rgA+/Ukdsiue8UfEzxzL4l1rT7XxXdLYpdzRwiAqP3YYgAMBnGO+a 4tN8pkdyXLDLsTksccknuT60pt9Apxva56h8YFB0jwIpHA0ZR+iVwngVAPiX4aBx/yEYSM/ 71Ravrmr66lnHql9JdLZReTbq4A8tP7owOnArJs7u607Ube/s5zDdWziSGUAEqw5BqOa7ub xptKzPXpfEUHhb9qvUdTvZBHZyzm2nc9EV41AY+wYDP41z/xB+FPifS/E95d6PpNzqulXcr T281mvm7VY52sByMZ4PQivO9V1O/1nVZ9V1O5N1eTtullYAFjjHbjsK6HR/iP410OwWy0zx NeQW6D5IiQ6qPQbgcCtLtEKFrI6z4DQzW3xh8i5heKaKyuUeN1KsrDbkEHoa80um/4mN1nn 99J/6Eauaf4r1/S/Ec/iKx1KSDVJzIZLkKpLbzluCMc1m7vNd3bLO5LE+pPWlLzN6StK57R 8U32+Afh8Qf8AmFH/ANASuw8c3HjOO08LDwwdVEDaXH5xslYruwMZx3xXgl94g1nW9PsrPV b17m306LybVGAHlpgcDA9h+VdfY/E/x3BZRQReIJ0hiRURQifKoGB2rkqNJO/U9bD0ptQ5b Ozb121PVPBreL5vDXi5PEY1OTNhiAXatydr52g9+lcd8OPCn/CUa+013CTpNgBJcHHEjdVj HrnGT7fWso/FLx1tx/wkU/12J/hXOWvxJ8X6RqV+mlay1otxIJpljjQBpMctjH8q54RjNx0 eh11fbUYTtZOdrWvpp6HoXjq38T+Mdea8Hh/U47K3/dWkJtnAVPXGOp6/kKy/h5pdxY/FXR Y7qGSCaOc7kdSrL8jdRUNn8VvGzWayTeI5mY+qJz+lSWuu6i+tjXHu2/tJm3ifAzuxjpjHS uWrW9lLm1ep10qU5UXTaily2Vr/AIi+KdK3+NdbkCZLXch/8erOg0bLgsmAa3zeSXU01xcu ZJpmLs5HLE9TxUgxs+nQV4VTFVG2ejD3IRj2MeTTYQCAKzLjTVHRcDrmunkwB069/Ss2fI6 H5cUUq077juupzf2RVY8U9bdTzjmtBwhJBPOeaVYxk4A4ru9q7ajjy3G2USRsCw4q5eXFuq 7F5Bqs0Z7H8KrSjahcjLVjyqcuZm05pRsPmvgsRH5ZrkdWufMlGw9B1rTuZiWbgbcdq5i9u Mu2BXs4Ogk7ngY7EPlKDndIfmqFiwOCetSFh19ajc8fSvdSPlJu5GxIHWm7venNyMmmjHWt UcrAE+gNLnI4NHA6dO9N4I+tMTAk55NNJzQee3FRvII42dh90EmqsZtlDVbkJD5APzN94A9 BWAx7CpJ5TLK0jHljk1CcE10QVkZTYUUdTR1qzMKVaTFLigB4IwaGb5Qvp7U3rSA/NkjIpD JUUh9u7aSPyqeGV2mRZdrbflwwzVYyFpCx4JFPSQK5kyNwOQD3qGrmkWjV1e3ispLeKNduI wXPcnPNZSnypHicZUnDe3uK0tXvo76feoGPJX8Dnms6UZEbjksgJ/l/Ss6SfKlLcuo1zNoS VMHIO5fWo/4SPfNPDnbggHjFCruSQ56Lnp7itjFlrT5QiXEbKGRlyQevHpW3p7h9OQryFJU E1zKHaGwOSMVraLKxkeEklcbselROPUafQ2lIC7epJ7UAcev1pUBPfb6n2oHU9+e1YlCAZN POe4pMEjn6UpzSAZ09qDjGaQ8UDlcdaokY2O1Cn5iKUgYPNJ3HamIVhg8Go8AmpH56CmEc+ 1NAxOPSkAJBIH5UvfoKToM+/egYjYH3fQVIozwR1FMOWY80qd8jtkZqQGGpIRufGM1HuHTi rFuAzk4pvYIrUmlVowVIwcZ+gqqSW5NWZn3O+TkdKr4APTpWcdjWQwbutO6jkUe3WjPGasg coy2DxWhAQhAIHPNUEByOh9q0olGcoenaspmtNFxvmiYDp1HFZ8o53Y/CrsjbERc9eSapTH Oc9M56VjE3kW7JWb5yAAcA1sC1kAcgYU1R0wJLa46HINbU7v8AZwVOc5rmqSdz0aNKN43e5 U8nag4yOlUriI7iQuRnt2rViJKKWHQfnxVa5OCdhFc6m+ax7PsIctznZWZZtuOPSohliWUH jtV6e3MmSeo7+tLawPuwVyprv50o3PGdCTqWIBEWI+U4/lWrbWyEDcMYq7a2SYG8e5q8bVA OB2rgqYlPRHs4bANe8ymLZFTKKMYpY43RDkHABq2CsS4foBmpZZ4ks3zjBwOK5XUlsepGnF a7WKjstvb75DjPFcg1wHv3kIwjMc1pazqayu6Ichf5k/4VgJIFILDk16uGotRcpbs+YzLGK VSMIvRG9LfeXNbwKflXGSK6A655KrtYZHv6VwjSF5hL3zmg3DuMbjjPSnPBxqWuRTzWdPm8 z2Sx1WNpkVm4VFJ+pGa30u4JcqDnaM143YawVmMjHmSQD8AK6O218LbXNxv5Zwi/0/lXzeJ yySfun0FLHQqxvc7q5uAV64rNnulPI6dKzRfCSFcN/CM1GshPArkhh+Xc7lNdC2HDNkip1Y KP61ltOIn7mj7ergqOAa2dJvYakbPmo0ZyBVKcYyD90jiq8E+5irHknIzVu4DSIX3cH1qPZ 8jLk7owbqPKtk44rmbi3dixx0rqNRjIIjyc4rCu1aPhT1r28LJo8rFUk1qYrKo4PBqByoPb FPnyGzmqzMT3zXsxR8lWaTaFY5XqeOppMnHHT2pBkj69qXGOorVI52xBgfjSH60E8+lJnp7 VViGxCSc80yRFljZJBlWGCKU9fagdaozbOeutMuLcFlHmxj+JRyPqKoY5rr8/rXO3di9swk OPJd2VG9cYz/6EK0jLoyWuqKZXAzmkpz4zwaTK46HNaEMSlzSUUxB0o71PA0sZLRxq4IwQy BgfzqyktkW/0vTSo7mFyn6HIqHK3QtRvuzPo6iuhtNK0XUQwttRmt5cZEcyqf1HWtm08DQS wq895Mu4/eRBtIrCWKpw0lobRw9SXwnDYpRXs+mfCXQL2AOdXvGZjwBsUgemMc1JffBWyQL 9j1u5jI+950QbPPXjGOK5/wC0cPe1zX6lWS2PFSfbikyeQK9Hv/hXPazlYNetpI8Zy8bKR+ WaxrzwWLKEtJrMDt/sIcY/E5reOLoy2kZSw1Vbo5Gpra4ktp1lQ4x1HqKsNpzBiEuI5ADjI zSDTZ2RijIxAztzya354tbmPJJPY6hCcnb/ABDilIx9c9KitVaKCBS24qoBPqasy/fIrne5 ViMdKFJI707IOaQEEfWgCNhSL93pT2XmmgcdKpEjCefrTT05pxzuppBqkJjySQD0pmeaef8 AVjvUZ560gE60h4XmlxzTXBK9eM0wEJwTSkkd6T+Og/rQDE57HNWbYgKfmw38qq96sQtsJJ OKmWw4bj2GAT13Goj/AJFSuQcYqPkgkjpUot7i4IAyaQDnjpmnJyvIxzilyeRjAzTAVBk4z ir0JxjtjnFUAe4796tQtgGs5mtPcuXI+ZGA3Y4OKquQG/vA1azkHPNRtBuAYHkVgpJaM63T ctYlnSw4ViOgraZm8rG7kDPHas7ToSFIPRuTxWntXyzkcniuarJXOvDU5c0UKSVTbxkDj3r PfJfAPU1ssisFOAOKRLaPLEj8q4VVUT6NUJSbRlLbE4yMj0qeGHaeh9a10gj2dAaikTb0Xn NS6/NodEcLZXI4yu0DjjtVtcbMH6VQfESbiRjOKr3mpJFD+7fB2lqj2bm9C3WjST5g1K6Ch 8N91Mn8Tj+hrDvtUYWsUKHDE7if5VQutQM0TKerkZ+gHH8zWfNIXkyWzgYFe3Qwijbm6HyO NzNybVN7g8jOWJOcnNJnjPtime1C/wA69CyPn+Zt3ZKrERfWm5xgdaQdMUdTyaEhtkgkYYO efWrcd0wiSLP3WL/0FUBmng45/KplBPc0hVlF6HS2eqPwrOeeePyroYb4iPdn71efRyMjbu OK24rw+VDHu56k+leXiMLF7I+iwOPdrTZ0U10XcAcHvSxSDPNZcMm/r24qz5gUDB5ridJLQ 9uNW+pt2+1vmbOPyNahcvGFI4FcvDduFMeea1kvUSDDE5xXBWpSO2nO43UJk8zdnO0YrnLi QuxLdK0XkWaU8/L2rPuowQ2CfrXdQjy6MwxCbjdGHcDLFh+lVCAD049KtyIecmoGQcc17MH ZHxtdPmuRHHSkY++aG4yMcmmE1sjjkBz3ppb8aU8gE008HpzVoyYelHfjNHU+n0paYhMnFJ rlmF8OaZdb1zJJOAnc4blv6fhSlgASegGat+NI1s4tH0/AEkFjGZP958uf/Qq5as7VacF1b +5L/gnVQinCcn2/U4ZvvUlK3XpSV6RwsKKKVRlsetIRcgQhRzkHnFaNtHKxUKmU9etUI8DO Ota9hNtiAIArkqtpXO2klsaUGk2tyB5sRRscNHwfxrpdLFzYr5cF9I6f3JRWTbXCbMb9oxz tPNXkeNwCevu2K8mq5S0ex6VNKOqOz03WZIpg7IuVPGAP1roLnXjd2uXZTkYB4yK83gaWLB WRiuOh/wAaLnVDDGfmPHQg8j8K4fY3eh0e0stTX1W93blJIIOQfUVweqAzXGCxKsOVPAx7G nXmthpNwkzjjHY1hy6lc3IEALH58gAdBivWw9CUdTz61WLJZfs8Hyphgev+FVIp1iu0fPyB hmq1y7qcFwPbNVN5LDNelGnpqefKep1sTqUVojuTOFPtnirUg4LVnaf81hGe5zx+NaMm3yd 2T2xWT0YdyIdOBxS8jtTcn/69KcYwDTJA4BphwOcUpORjmmtnPpTQhjfiDSZA6mnHp2PpTc cdKoligjZjGaZ7mnL3zSHrgHpQAhpApfIpaRhkAHNMBrDBOKaTwPSn9SeM5qM9aSGxcdKep 49AKjzyBmpFI7HmhiRYxlMjA4pmNoxkUxnPGOlOL8DP5VFjQUHgg9qDzyTTCeMdaUE49aBj wM4qeL5TkdKhGOtTIRwKmRrEtqdxHoTWnBaAyAMeoyKy4A28dcZrZgcrKmDz0rgrtrY97AQ jJ80kbdrYqFGzHTmpjYptXIIyw6VZsgfK3Y5IqyR8pIGOc14Mq8k7XPrKODg2pWM42rErk4 GKcBEikMcVeuSqJ3OF3dK47UtReORhHNzjtVUYSrOw8TUhhY8zNd72GF9pYAfXrTZr+DyQ2 4ZPSuHutRllb7xPrUa3bYwWI7da9eOX6Js+cnnqu4paG3f6kWgWNDjuOawJrt5Gbc3JwKHl DE7TwBxmqpU555r06NGMFY+cxeLnWle4hbLUYz9aAp/Cl/DGa6TztxOlKBg/QUh64pex4pg AGBzR34pT2oIPfrQAZ5zjFLkikHtTsZ7dTSGhc9PerELnzV5xUGOnSpoWER3nqOlZy2N6bt I20k8mMZ5J7VYjfchYnPPasm2lLuXkOfSr1rICka/3stXnThY+hw9e7XYvrJtPr3qw10JAq dPeqROOozSKwzz0rm5E9T1Y1WtC6ingg9ar3M6iQpngdTUclywU7Rj0xVB3DA561cKet2Kv ilGNoiXLRbyR0rOkk5O2pZTuJ9KrsBnFehCKSPmMRVc5XQwuTjim5PpQRjHNB6cV0JHntsa Sc0hJ46fWijrxVWIuGfUUu6m9+tJTsK5o6PZrqOuWdlIQEllHmH0QfMx/75BrG8VamNV8R3 16v3JJDsHovQD8sVtWUy6foer6oWw4iFnCe++Q5b8kU/8AfVcPK5YknvXJCHPiJT/lVv1f6 HY58lBR76/5EZpKKK9E4Qp6DLfSmVImMUmNFiNsHnitOJ18rrnms2MDGN4H16GpQSoI3YH+ zWElc6YOxqC6C8nG3pkVqWuqCKPiTcuOe9csZVHVwR3HrS/a14KjbjuDzWMqCkaqtynVPrr KpELc91HIP1H+FZV3qpkzyIpMfdLZB+h71gyXBYk89e56VC0jPyxz9aqGGjHUzniG9CeS4Y t1qMSs2fm2Z6kd6iNL0rrsjlcmx5KD7oP40gzmmZ4pc460COq0sbtOjJPQmtJixt8E8DgY9 ap2UPlWEIPB2g49zzV1TmBkPpxXHJ63N0iDnbz+FOI5pvG7bk044IzjimQNPJHemkdRipBj A4qPPJHvxTQMaRjORTCacxOKaeh/rVEsAeaQkZyfpQeGFDDv6UAJk9hSMcgUdPakPK89KYh QwVvqKYfWnNkMKYTg8UkU2JjJ4qRQTimLg1MB6c02KI0ghsUhB/CplGWxjP1p7Iu7HXFZtn RGF1cg255pccZ6gVJ5a8c9aQLhRzSuVyNApBUYHPWpUIPb8qiwcinqeeeKTGi5bPh8ZyK2L X5ivQ+9YkfzMvYda1bUkMqg45zXFXVz28BJpnYWFwvlKD6VoqiuhIz9KwrT7mVHNaT3Ags5 ZDn5RXzVWn73un3mGl7l5FbV76KAbSeSOntXA3k7XEr4Cnd6VY1fUXuZirHHbANZqAEFjX0 ODw3soXe58VmmPeIqunHZFeWAqQD1qvyK1JYwYww68Cs2QfMa9WErnzFenyPQYDg9KkBB61 H36UHk5/lWljnTsSYAOKaeOlAYgY6ikPTigdxp656UueKT8KMHFMlD+uPSgGk9qXvikMdjn 6VKqjr+WKjXHOKlGB19almkQVOCx/KmOcHA7UrSEjBNRd6SXccmtkXbb94UhHG44Jq/A+2+ I6BeBWXbyGO4RvQirU+6K4Izz3x3rnnG8rHdRq8sU+zN75HQNnnvTGIxgdAKpWV1vbDH7tW wwZ2bHWuFxcXZn0FOsqiuivM2CSKrNImOeKmnYBjgCqUhyMjrmuiCPOrzs3YjkkGTxVcuO3 WppOuODUDfSuqJ5NRsYWGc0hOT60p9c0wnitTmYu446c0mfal6immmSGeTgUnzllWNC7uwV VzjJJwKXvUbyNEVlViPLO7I4xwaJXs7FRSckmWPFHn6dpGnaDcW7QXQeW8uVJzhmIRB/wB8 pnP+1XJseQK7vx5q2m6xpXhq+Q7tWa0K3TAYG1WKgH3yCfpXBscn1rHBtuknJWet/W5viYq NRxi7roJ3pQDSA4PFSr8w967DmSuRj3qRXUcMD9RTWXApAMj3o3GWNqFQYZQx9CMGozI4OM 1FjHtWlY6Hq+pWslzp9hNcxRtsYxjOD6VLtFXbKV5bGeXJ7n8abnPWnywzQStFPE8UinBR1 KkfgaZ3zVEMSlpKWmIKPzooFAC9aVRuYL6nFJ3qSLHnx56bhn86TA7NPlt1A7cVNCcKccmo k6EE1JF94jnkdu9ccjdbkQ4kPFKcBemPpQwwzcd+lKck0xDM9un1ph5PSnHg0zqxweKaJYH JA5pnSndSaaeB0qiWI3Pal6jrR69qUcjrimBGeecUuCRinGmHp60AIxBb3pvf1p5wOD3o2/ NSTKaGquT6VKoxjBoAGMDrUgQcA8VLZrCncFB4p6ruOaVUyvHSphgJgY5HNZSkdcKfcjzk9 eKQgMeKDwMGnIuGx78VPmaJX0IWRgfahVbcKtNGemOB6UojBYGjnD2DuLAmFFaVt/rVJyKq xxADOa0LdCQDjkGuSrLQ9nC0WrG3bSqqDI4NR6rdFNNcZ2hzgUgz5QAOABzjqaxdZmYooPG Og9a86lSUqiZ9Bia/sMPL0OfueZc9jzyaQZVchuBTHYGTpTxgqeM/Q19DaysfnrlzTbJBKB hWG8e1V5dpbIoY8g/nSHke9OKsyKk+ZWZX7mjt0px7kCm5rc4mJ3paT1wKUUCDBJPtS9ccU nPY1ZhtJJeVXgdyalyS3LjFy0RWz6inbvWntEy+tQ5wcGmncTTW5ID0FPZgehqIUo680NDT Y45Y55pAD2q5HbOts023IxUbQ/JvB5xnFZqaZs6UkrshU/NU8jM2CxycYFVgOcYqZ+30qmt SIvRomglMZ4PWtq1O6JVHOB61gKPStewmCxMSeTxXJXjpdHqYKpaVmJegKTxjPFZ5cgDNXb pwc5Oc1nNyOvFOmtCcRJc2gpc5wTULMSadimGuhI8+Umxue3eg0YwKTOa0MridOKQ+valxz Tc8UCA9agudzWzqOCcfzqcDvRKQqhiM7ef0NDdlccVeSRn3qJNoNpdKQXileF/cHDKf1IrH 7+la9pH9q0i8iU/NGFlA9cHH9RWRkGilpePZmtXVqXcfGgbOaegK5z2pYRnIqRAGYjFVJhF aETD5T79q0U02BrRZxckgL87bfl3ddi/3j69hVSSPCk5p1xftKI0RQkcahUTqAP8A69Q+Z2 USlyrWR2Oq+DdJ03QItYOst5E6yeV5kX3nEYdE49ckZ9qd4U8cXvhrwtf6fahIhdSLK0pXL DAxx71w82oXtzAkFxdyyQxnKRs3yqcYyB06VXrH6u5w5KruWqyhPmpqxd1PUrrVtRlvryV5 ZXOMsckDsKpUmaK64xUVZHNKTbuw70d6O1FUSHSlzRRzQAo60qnDg+hzSAGn4A6/nSYHaxH OSR1ANPiz5gAPXNRQMGVCB1UVIpIdeeM1yM2QSg+awyD0zTfY5pZf9ZzycdaaOWzml0F1Eb 8ajyc+wp7ZJpgGST+lUiWLxjkc0xsYye9Kc9MUZ7VSEMPTrQvIxmlxk4xQvJ5zTAQ00sqjl Qaefeo2wRyaBit1pR6U5wAfpRwPwqDVRHIuT1qyijaBnkVAoIOcdanjBPIFZSO2irE4IRBz 37VGVDPg9c5qQIxIJBpSoC7h2FYJ6na4kMvGAAPb1pYxnaCOO9LsEgBJ5qfZlQKbdlYUKbb 5gA+X1x0qREBI7UsaA9SQRU6xg8+/WsXKx6MKTY6OP061owIqrVVEIPSrMedwrmm7nsUIqL NFChhJwR2rn9ZVQUXgYH3R1/Gtlm2QM3Nczq0zcA8F+cCpw0W5k5rVUaDRiE/OT71KhwtRY y3vUuwivcZ8BG71Ajj1zUDHP1qViOnpUTcH2pombG/w8/lTPWnHPSkx3ArUwF644oI6mjOO KcvGKQJDAD1xWhDcSwhWbLL6HsKLKNJJ0BUsueV9RXQTeHtU1XUBb6PZS3B2EgKPTtntXJV rQT5Z6ep6dDDVPZurDWwyCyt763R0x8xxu+tYN/YtauCRkEkce3FX5otZ8PSm3vreSANnKn p+lVLi7Fxb7ScnJPNZ0VNSuneLNcTOnUhaStNbmZ35qSPG8AjrxTWPzdaUA7hjOc13s8daM 3LuNorNJIienQdPeq3nR/YDEIwGwSWJ65PFPjlN01tazsyQ872Qcn6Vc1a60n+zIotNtpIs fKXk6t/jXArpqDV7s9zSUZVeZJJdevoYtwytOdihV7Y700/dpn8Ab8qeBmHjrmuy1lY8hu7 bAEhRgdas2bkyYBzVTOeucVbtIyZs4z3qJpcrNqF3NWLNyAcAdaouhDYFXriNgQc9agdGUD jmsoOyO6tTu2VSpqI8H3qd2O78KicGuhHmTVhmevFIaAOSacVIGScAdyaq9jK1xnc96TaSP auo8PeBvFPidh/Yui3FxFnH2hx5cK/Vzx+Wa9l0L9nSNLdLjxLrfmTYz9kswVT6GQ/N+QFc lXGUqW71NoUJzZ84swQhSSWPRQCWP4Vvv4J1ubwZL4lnNvY2JdIohO582ZnbAwo4A9ya+kb X4T6HZTsJYbazsVIJitQS8uP7znmoPi9o8dz8JruHR7Py1tCkyRxL2U88fSvJebSqyUaatr 13PVjgIQXNJ39D5V/sDUNJnuvtIUKimJsHPUAk+3bFc0+N7bemeK7bxJ4sTUWzBEGjnt4hM uMYlC4JzXEH869vCurKPNVWrODEqnF8tPYmikRRz1xSCbDZC1DS118qOTmZYllLoSOAarVK mPIfIGai60RHJ31CiiiqJCitC30i7udEutWiAMFs4Vh3OepHsOM/WqGKSaY2rCUUY9aXHrT JFzx605WHTywaaOKdznGDnrQAofH/ACzFKz7lwFx+NMPNH1pWC51GkTPJZRs4+6doPqK0G+ +Rn361naQR/ZceB0Lfzq98zDnvXK9zW5NOoBXNRAgDnr1qZsmMMRxgACocgipWw3uMIIOMU 0jnjmpG7Uz68VVyBORnnimdhTzTM8dOaoTEPXNKOuOlH45pB1oAVxz1pjcDpT27UHIXNCGB 681KqbgOKdsG7rxU8UeCOeawcrHpU6V2Cx8DHUdamSIAkevtU6RbsYGKmEahlPHFcspnq06 HUrKoHrjNNcKM+hFWmwTsGAPaqz53YPP6Uk7lzSSI1XGSOlTpjqBmo1U7sY6VKgI4xyKcmK miQc9u1W4kJGMZPWmxxg4HX0q5GmBkCuacz2KNJ31HImBT1GD0p+wgVHNIsKFmrnvzOyO9p QV2NvbiKKABnA7muSvrr7Tcbh90dKfqGoPcOVXAUcYrO3ZIr1sNQ5Fd7nxuZ5h7ebhDYenM nNT7vfioQQCcUcdzgdzXU1c8eMuVWFcjpUTdeKc3WmHg1aMZMac0D07Gg/XNHY5qzMSnKcU 3PrSryaQGzosamf7RJlli+YqO9dNqHiqVLBP7MCxxv/rGhO2TPo39DXKaWHa48lPLy/BMjh V/M8CqUyFJnUYBBPRs159TDwrVbz6HuUsbOhhuSnpfqXr7Ubq9lVp7ua6VV2qJME8/SmRad NFF59wBGmMgMeTVaKRo3B3AY79aJ7uefiWRnx0ya6VBpKMNEcPtYybqVLtgsJkYleg556Uu 1QmPMAPv0NEM6Quhli82MHJQnAao5ChuCyLtQncF9BV63sY3ja63J47p4VMZUMjHPPY+o9K glcvL88hYDofalMisCpAA68dqZwQFK8k9acVZ3JlJtWvoOzu4HQdKXJ4GeKFVljZiOOmabu 5z2HrTJ9RwA3H09K19NiJBbrWOuNwGciut09FFps2jI6+9cmJnyxPVy6mqlT0M+5HzEGqpX K4yfetG6Q+bgjAPrWvoPgvxB4jfbo+mSTITgzv+7iH/AAI9fwzXM60Kcbydj0asPeZxzRAe pot7O5vrtbOxtZru5bgQ28Zkc/gK+hdE+BGnRBZvFOqPdsDk2tkTHH9Gf7x/DFehwP4R8Ea aYLCCy0mH/nnboAz/AFPVvxrgqZzSjpTV3+BwfU5VHoeFeHPgP4r1Xy59dlh0C1PJEpEs5H +4OF/E161o3wu+HvhJFupLEandrz9p1Jg4z6hPuj8qyNZ+K68xaRaZJ6STf0ArzjXPF2o6k S+pXrbeyE4A/AV5lTFYvEuydkd1LAwpq8z2zUPiDoFhIkLzmVE4EduvyqPw4FWrfxtpGrWs lzaXqskQywzt2/XNfJ994iLsyQZYf3jWJLfXMu4GVgrfeA7/AFrqoZNUkrzlYyrY7D09IK5 6/wCOfiU91NLFbak6RoCFitXyT7swryzU/iR47tbOTQo/EN1DaMAxVWHmAMoO3f8Aexz61k klhtxnPGKz/EmP+Ejvgh+USsq/QcCvcw2BpYeSilfr+R59bF1K0G9lpsVLA+c1zbPyZoiVz /eX5h/Ij8apHqeKns7j7JfQ3OM+U4Yj1Hf9KsarYvZXsmI2+zs2YpMcMCMjB+hFeknyzt3O K3NC/b+v8yOSyiWyiulvomL5zGQQy/41T7elHf3pcZ7Vok1uzJtdB7BkJR0KsOMHtUdWGLz 4kk5YKFJ7kAYGfU00xd85oTG0Q54o96UjFJ7ZqhWPWPB+lKvh2CKdcrdIWdeuQx/wxXl13A La/ntxnEUjIM+xIrvfCfjGZ9VsNKfT0KyssSvGx+XjGcenFcr4og8jxZqqjlftDMDj15/rX JSuqjUup1VeVwTiYxopckc4H4inIu45NdRzDB06UHpUxTngUhTmi4rDO4yaKVhjrTaYjo9F niNl5Bcb1YkDOM1sHGFI6YrhckHIOD7Vds726imjRJCVZgu085yawlB7otSOtkOYgM8VCM7 cjrU4G5G4HcVD2x1x+tYopgQaTHOOadnim8ZwQRTEJgZ5HIqMjnJ61LxUZwMjNWiWJgnrR+ NGOp59KbTAkxlRmmScLx61KgygNNcZ4IFSUXhCw2nHXpV23tXMiliBUoWJHx14HSlWUJKW3 DHavMlNy2Pp4UlFlt4Vjj3KBmqcz5QxrxzmnzXpZAqDA6H1NVBISc1nCLWrOidWNuVC85Bx Twntn60inc+OwqcAED6VbdjOFmQiMbuelTLHgljzmnpGAAO3apAoztNZuR204IEXv6GrsB4 9qqY5qO6vVtIeCMmsXFz0R2xqRpLmlsi1fajHbRcMC3pXJX+oSXUrEucdKju7o3Exf1qp79 q9WhhlTV3ufJZjmc8RJxi7RAnJ605V+YZpoBFSLgCutnix1YrDmkzQeT1pO/0pFvcOaQ9fr SlucYxTfbNUiJBSfw0dqPxqiA609BwaZxRmkxo1DDCYfMgfcuMsCDx7Gqjqu7dkcjoKSJj5 bDcecZGeDTJT8wz8p9BWUU09TonJOKshnOSBRg5qQRk4IUke1OmeH7sakEADn1rS+pk46XZ CzZI+mKPmbHUgdKktreS7u4raFQZJXCLk45JwKsy6bPAZfMwfKkMT7TkBgcYz+BpOSWjYow lLVLQpbH9+afIm1VJ6n3q3Fb77tLdplIdd2VbIGRn86rSgiRkJyV4qVO7sW4NRuRhc470Y5 44pVXgkkAepr0Pwd8J/FHiox3K2n9m6c3P2u7UruHqidW+vAqK1enRV5sIU5T0ijibWzmlk 2om47hyP8817F4T+G2u6pYrNNbrZwP0muDtyPZepr0LRPBngn4ewi4u7mO8vlHNxc4Lcf3U HC/zqprHxQOGi0a23N2kl9PYV8ti8ylWfJSjofQ4LDVKXvI19I+GnhLRFF5qMa6jcIM+ZdY 8tT7J0/PNWdU8e6Fpq+RZH7U8YwEiACL/QV47qniDWNUcvfXkkgP8ABnC/kK5241bycqoz9 TxXCsPVrv3mej7KMfenqelar4/1e/cx2zfZo/SI8/i1cNqWtQKWa9uTNIf4EO4k+5Ncnfa1 PINplYqewOBWFLdyM2CcelexhsqW8jz8RmCprlpo3r/xI5JFrEIF6ZB3N+dc3cXc9w7NJIz Z9Tmo2bLHNMOMdK9+lh6dL4UeBWxNSq/eYlFFHBFdByixHdNGPVlH6iszxA2/Vp5M8s5JrW tBuv7dexlT/wBCFZGtxkajKWGMsf51hf8AfpeR2QX7hvzMk9CB+tdvNqFvefDm8szjNrLA8 AbqARhsfQjFcT79KkTcRtydvXGe9a1aam030dyKVRwTXdWJllfyFjaON4wc4KjP5jmpkltu j2S57lWNSW9k8qggUssJicgjFJyTdi1GSVyF2g6orL9TmoDJntx60+XBGOtVWOTWkUZSYrs SeDxTKKUVoZ3Ov+Hmny3fic3SoWSziLk46FvlH8zXReL9Li8jVZvLG8OrZHXlB/ga1/hVpw tvDt3dyLiS8O4cc7FyB+uTXQ69piXOh30iR7j5WWP0z/ia8XE1+Spzdmj18PR5qdu9z53Iq xbgEgVC6lXZT2JFTWv3/WvXb0PKW5O6EdBUT47DFXgQxIZf1qnMuGJXpUxZbRVc5pvSlPJp K1MRav6RD52pR8fKmXNUBW5oEfyXM2PRf61E3ZDWrOgiIwykdRUPalUkjg446Uh6n5cVyo0 E457fSmnrnpS59uaTr1JqkSIcY600gEe9OP40meR0NUIQD3zSHqR3pw5Ge9MI5yKYyWIZBz TmAHOOtJCoLYp8qFjtBI71HUvoW5Lk79iD5vWqzXCxrtZi59jUdy5jQKCdzjJI/lVIn8axh TR21sTJOyLxv37KMe9OS9HG4flWdn3pcn8a1dKNjlWIne9zbiuoCAS4B96uxyRSEHePrXL5 PrTxI6n5WI9xWEsOnszqp46Ud0dSsif3xTjIgGdwIrlPMbrk0CRsYLHFZ/VfM7FmtvsnSzX aRQFtwI+tc9dXL3E5ZjgDoPaoWct3pmPeuilRVPU4sXj54j3dkHGMZNFB9KOK6TzBw96eOn WmDqO9PwAMVJohGOD0pPekJwKQH3pktgeaTGPrS9uelJ3piE9eKdjOO9J7GnAjHPWgSG449 6SpGBYM2Mc/5FR4zQNk8DKpIK7m7U4p5jhQw5x14wfeqwZgcg4Psat2RY3kY27snoaiStqa 03zNRZt6pYmxjRZAqgR5AU5GR6VV0eGzudJ1qOdVNyLcTQM3XKnJA/CrHiCeN1TYcgLszjG T3NYEUrwsWjbaSCCfY9a5aUZTpavU7MTKMK2iuj03Qvhok1t4Z1S/vc22r3QhaJBgqCjMDn 8K6Cx+HHhvVLKxnhvri3iu9YnsWwwbAVnCde/yf+PVX8TalcaZ8G/AlzbTGKdZvOjdf4WSP g/rivMofFGuR6c2nw3jRwm9Gort4KTDJ3Kfxzj2rihCvXTnzdf1ZvUqUaL5FH+tD0rVPDHh y/8ACektaE281jrD6TdSR43MpZsMf++f1o1/4R3k/jUaX4Zs3Ww8tZHurhsRQjGMFv4jwTg eteX2Grzw3/nXcktxE1wLqWHzCqyyAkhmx9TXtnxC8ZalFouhf2bqPkWl/amZ44wByCOAfS sayxFCcYQd73LhKlXhKcl2NXTPDHw7+HsMc9yo8Q6ynPmyAMqN/sr91f1NZmvfFPVLstGl7 Fp0A42RH5sfzrxzUNemnf8A4+pZPUs1Y0t3JI7Ek8npUwyydZ89eVweOpUlalH7zvbrxNb3 Epcyy3EjHl5DjP8AWornVii/ISB6DiuJtMyXKISMk966SWPzArKmR29hW0sHSotJI78HiKt eLkyxFqMzqecA1VeF5pSeTmpfLjhVWJ49KrvdqCSDxjtVRir3gj05tKKVVmfd22wkk/hWZJ n8q0Lu4DMfm61mOQc5r06SdtT5TGShzvkGk5pM8UfjR1BroPLCjtSdBQfWgC5pYD61ZLjjz 0Jz9apeKEUXrEDBLHNaGiYOvWQI/wCWn9DWd4qY/wBosvoxHNcEv97ivL9T06X+6S9f0Ocw c8VNCMtgVEOTwas2y/OAO9ejJ6HFBXZv6b8sGCvr1qjfN+8PStaJAtuG24z0rH1EjziBxiu Cm7zZ6FTSBlStkmoaVzljSV6KPNbuJ1qa2t5Lq6itoh88riMH0JqKuo8FW6NrJupfuxKfL/ 3/AF/AE/nSnLli2EFeSR7Z4dghtI1tIVCpFAEQewGK6DS7aO+mubDCkT2kgAPqoB/lmsHTW U3kYIwSh/GtrRrtIPEelyFsB7gwN2++jIP1Ir52vDng0e5CXLZo+XNSt2tdTubdxgxyMv5G o7b7/Nb/AI6tja+NdSiIx+9J/HvXOxHa/WvbpS56UZd0jyKi5ZteZpg7VPPJqnO/HGKkLkR 8nmqcjcfWtYomTGUUneitDIOpxXTaGm2wyeNznPFc1nBzXWaaoSwgBzkrnP1rKpsVHctp95 R0/GkOd5NL0cHPHUZp0ihZMZzxmucvoQ9DgUh6+lLwTnpSHJ4JzVkgAeopD6Yp2RjGKQnPT rTAQdBgUhyMc8inEYz/ACpGzjA/KgdiWLiTA4zTp9wbIG4dOKizhg3THWp3OVBXr3qHoyls Q3CmU7gBkVTIx9fpV6RsyZHA4qKaLKB1x7gUoO2htWhdtoq9DntQDzQTjrSYIPH61scY4nm kz+ApufSlU5Ge9AASaTk0ZpM8c0AO7UZAIFNB5HajOW/DNADj70mfakJ49KTrz/OmBOnrQ5 5z0pqnA+lNY5OcZqOpo9EB60ZOR70nOM4pOoGOtWZj+1FNAII7UZPWmAZycUqsA2T0xTOSM 5pcc9aBE7NhAo6dahbgUuPl5NJgDIzxSSsNu4npxU8DSxzr5ZOc44qEjn3+tWrKHzblVPAP vilLZ3KppuSsXtdBSdI92/C8tjGSfas+5g8qOGUMCsqlgO4wcV0/iPRriztLGWQSuGUjey4 U9+KyrmGN/DNvMLORZI5mVrjOUcY4X2I61yUqqcI2O/EUXzzv2udD4o1hbz4beD9PVsm2Ex PPToK5nRdN/tDU7eGRWKSOE+Xue1UWuJJLaK3Zt0UJYoPTPX+Va2h3lxBexLD1Dbl4zyKHC VKi4x8/zFTlCtiIuW2hX12xi03WJrOBmZI8Ak+uOav61qZv/C/h6JpMtapLCwzz94GtPx7p FxDNaa6cNHfxqZNpzscDoceo/ka4sEkBSeB0FLD2rU4VL6r/ACsLE3o1alNKyf8AndDpgPM yrBlIGMHpUXP0pW+nSjvyeBXajgerL+lRCS+iVztUknNdLczrHhY8ACuVs5BHdK+elXpbvz SSDmuGtTc53PoMBiY0aLXW5bubjPyvzWZJNyBjApryFhk81C3zEk1pCmkc+IxUqg1n3E5qJ jzSkehppX35rpSR5Mm2HFJ2pe1BqjMSk607HHtRigC9ouRr9kQf+WoFUfFMbLqUgYHO8jHp V3SeNbsSO06f+hCrvjS0Vrx5k6V5lSXLjI+a/U9ehHmwkvX9Dgfar9gqtcKByfSqSoXmIxW pYwtHMpKnHSvRqSVjipR942nfZFz269q5u9l3SEg9a3r9lWEknJIx1rl53yxx3NYYdX1N8R LSxAetFFFdxwCjJIAGSeBXcaJGLOe2hU4wCG9yRzXKaXB5t4HP3Y/m/HtXU2b7byD5sfOOf TtWNTVWNIaO56fp0zi7hIK5K4I7VLeXT2enSXsR+a1kjuOe21waztOkxNC5ccjgHtVq+Am0 2+gDH97C4zj2NeZyq9j1L+6cf8atPS28d3F1EP3dz+9UjuDzn9a8vU4PSvWvinOmo6R4av1 2s82mQsxB7hQp/UV5MFJOK6sC/wBwk+l19zOLE/xL9yVmO0c1AxyealbIXFRcV3I5WIOtH4 0lLTEKAWYKOpIArs4lWPYg/gGK5OyQPfwKe7ius53Z/UVjUKiPY5xj8qdI2SMkfQU0kbvXN Eh+RcetYosiBGfWnMd2TTCMP3pccCrIFA75xTu1NHXFHegYdaQjjjpS80HJGDSGIzY6HpUr N8gxn8KhbkcDk+tTRDK80MaYroQ2QOKkVd3HapmTLAAZJxV22syY9z9PWuKVVJansxw7lLQ zmsFlG5SQfSqkmnzo+0JuHqK6lLNUG4kYPQetN8li2GAzWSxTT0NJZemtdDkWtpoiQ8ZGPa mGMrwQR9a664hXCnAGOx71k3IyVO0A9BXRTxPP0OCtgvZ9TGK4AOKQjHGasTnCgVAep9P5V 2Rd1c86ceV2GZHak/SnEUmPWqJAdRS4Aoo7j0FADhmgenpSAZp2MUhoMU3A7U4ehpMc0AxD 9aSlGc9aXFNCIz1pRjGc07aD1BowMUxB9KM9KXt7UncZoAO+c10Hh/The3yRP8oYgEk4rAX gg4rptHuYYLcyOTuHQjsa5sQ2oPlOvCqLqLmPR/FVnL/wh1tapMJDbYZ1PXHSufvNF0+L4S LfW88T3bSYmiZ8MuWyMDvilTWIr/THtzxMUwTu6j0rrfC0mneIvh7f+FtZSOH7BGZI7vALA ZJXBxwRjmvn050YLme0rs+jny1G+TqrHg6xsWIUEn2FdN4f0/bcJIw+ckBc9uadFp9nbL+9 lATeVaXPTngn0yK6DS0hNxEsYE87SiOOCNhuk+mfXpXpYnEOUGonPgMFGE1UmzsHt7LV/gj 4mt5N7XekTEtKw+XcDuXB78ce1eKm0jaaNUY4kQHPocc17X41jl8H/CtfCkUZl1XXHa+1CS M5SEbgWTHbjA/DNeTkr/ZMkpUq0bhUzwen/wBas8GvZxfLs2c2K/ezvL+kc7KpSQr3pnWpZ XDMc/e96j4x1xXtI8N7joc7+uKsKMHk+1V0YK/TIIxzUoO0+1RJam1NpIkbgEjtUZxg04k8 daZg9aSNpDCOaQjinMuDTSP1qzmkMxg0nvS4ycUYPeqMhOaWjA/GkxQBa09tuq2ZxnE6HH/ AhW542aNS4hJCs3I9D7VgWZK39uR181P/AEIVZ8XTytdMT64yO9eViIN4qm/JnsYSVsNUXm jklXMo52+4rorcJJbxhT9eayrA2rybLlcAn71bsltHDbb4HXYg4IrqrS1UTOlGybMnVZNgC bjmsJySck5q1dTtJKxJz2qn1PpXXSjyxOOrLmkHajOM9uMUU+GMyzpGP4mArUxN7TofIsky Pmf5mq6u4yKFHJOBSEDZjtQMhgc4I5rFlJneWM+xIRwduMn+db9ti4Em8cFSB75BrlrViVU HpnP0rprLKKBxzycdq8yW56kDhPEAabwZpEuTiGOSE59VdsfoRXnQbD8V6drERfwBcR5y1r qM6kdsMEI/rXmI4frXZhtFJeZx1nflfkSMCBzUPc5qeVSADjGagxzXYjnluJjvR2p20nFBG KZJa0vP9pw49T/KuoPGa5XTyF1K3J4+cc11JrCpuUth2OVHPSnsMxkg9KbgFAR1p2P3bgdf 6VkUQ8ZOKUdPpz9KaevWnZ4HfvVkh3/rSkHvQPQflS8Uhhz25NNfoe1OAJHNIQNuOaBjeoq aIApjqRUJ9B+NOjYgfIfyoYLcuRzSLKCeR9K1IrsiFCR171QaMbmIyQBUisAoAP5V5s0pH0 NOUqfU1ftIYHPQdPaojKWbG4Zz2rP81uM/n6VLFKC2Ac5rH2VjpVfmZO8gdD2IOKzrjGCT1 A4q9IR90DkVVlb5SMcnjFa09GYVve3Mi4JyN2M1W5JzVi6JDDNV85r1IbHztX42BxSGjrxR 2qjIDQPajJI60qjLcUAOC4BIpvGOakY9aYeKSZbVhKPbNL70HO7imSNpfeij9KaEGfQZox3 o96KYBkHt1pp4NOxg0nSgBB+lTCc7AMmoaKTVwTtsXIr+aJwVbHauz8MXEYa1Mt2Yo7iRYb gZ4ZCec1wHetXT74xxG0YAo7AjPY1x4mjzwsj0MJiOSfvHY6p4Im/sLRb3S2kmm1rUJre3h A+URg/Jj8Kj8O+BfE0t9ouo28GwTPPNBn+9bnLKfckYFdZc63qVl4c8OJa6lZwrojCW3cwZ feVI5GcHjNZj+MfEccFkkerQ2RsS7QKluc5bdvbnrnca8ynXquHLvv8AqelPDxU+Z6HR+Mr 63sPDf228jJ1fxJaRSneSQgd2ZwO4+VUX8BXlms6xC+mQ6dBEYnj+/hsg1c1jxHNqNilnLc NcpaxCOOWQYYY6BfTvXFsSWyTkiurCYayvI5cXiGvdi9xM80hxR+NHNeseMHFPjf5sEfn3q P60nIOaTBOzL+4/dAFNK4PPNRhiVGBxSls9c9KytY7eZNCGo2zT+tMYZq0c8tRh44pT70EE DHNJ74qzEKTjml780Y7UAXNJga51zT7ZThprmJB9S4FaHizSbm2laKdCrZJ5qtoDsnijSHU Ast7CR9fMWvXvi3oah5dUsov9Hu2Mgxz5ZJ+cfgefoa8TG11TxNNHs4GHNRmmeAWlgZSwAO V5OKuyRva2Ly3DZLDaqA9aSTXJbON7SxhjhU8FyNzt7+1Yr3ckzbZn3DPU16KjObu9jCUoQ VluVnJJJPrzUdaMloiqHEgZcZyOapOF6gj6V2RknscUotbkfetDSYt1y0pHCDH4ms/pmuis IRDZxju3zE/WqZBbHQ0pwc+lNHQ04/SsmNHV6ZJ5qQs2MnB/Sunt2G7HtXI6O2LeMHkkCul tmAcL6/5xXnTXvHpU3oimIo7rQvF2mtjekq3SfiCp/pXjTArKQeoOK9eWRo/Fmp2wOBd2br j1IUOP/QTXk96AL+THTdXTQ0k/Oxz1dYryuWXTfZpIPSs7o1aFqxks/KB6N3qu1uoJ+YcV1 RdnZmElfVEDP6cU2p/LUHOBUBHNWZkls227ib0cfzrr+me9ccrHzUJPQiuxX7u7Ocjr61lU 3KWw5CPLPPSngHDAYwwpiY2t2xSr3BYdOpFYMohz6c07ikJ4x0py54qyUAH5Uc5yTxjtS9R nFLnoCKCrATz70DpgCm9zz9KXPy8GkwGnqTmkHBIGD+NKetIGA5amBuEgk4YHgCoGHOSCP5 VIz4GDjjnjg9KhZsxD5uhAxmvNimezKY5iTjnj0pUYBg2frmogTux2pUDFiOgq2hxnfYsPI GIZR7E1XkBZt47CpRkDAGe9RudqHHWpirbGkndamTdczGq3fHcVI53OSc9aYRk16cVZWPn5 u8mw96KB/kUe9MkUcnFPUbQMdaI0LHp1p7YyfTtUt9DSMdLkbdOe/rTehp7HPvTcd6EJj15 BJOdo4ph+tLk7CoPWlP500D2G44pM474pfwpMc1RAdzR9aQ+9HemAfXNL+tBz0xRtOCQKAG k8n3NHWnbWxwD+VKkLyNtjQk4zwO1K6Gk3sMxTlbacjtVwabdbAzR7Rg9fpmrsHh+/mt1mW EhHPyn1rGVanFXbN4YarJ+7FlafU7iWOJPMbCKB17imz6rfXEpkmndzgDLHPFWv7AvzOsQt 3LMccAmkfQtQiZhJbsoBwTjI/wDr1kqlDRJo3dPEvWzMwySNnnrySajJOa2Y9DvHiM3lsEH U4NZ9zavbStFKhDr1raFWEnaLMJ0KsVzTRUIxThzQeO3SgdAK1Occwz2IqMqc1L8xHHJph9 hQhtEkDgNsJOD0+tPIw5zVfIB6VZbkqw/iGahrU1hK8bDWwoBx1phbPIzSsD3pOnuKaJkNJ 5pO9H4Unvj8KsyD6UCj3ooEaGh5PiLTQDg/aEIPToc/0r6Y067g1LShpmpRiU/eVW/i4wR+ Iz+lfMmjs8et2c8a7mikEmPYda9fGqmKU7ZDkANG2eR3FfHZ9TlKtCUeiPqsna9hJPuedfE rwkfDetsIo91nKPMgkx95O35dK81lXByOntX0zrNzYeM/DbaXfssE+SYpenlSf/Et+hr5z1 fTbnSdQls7qPZJGxU17OU4r2tJQn8SPOzCg6cuZbMqRTtGhUHA+nWkk2vHvQbT3HrUQBLcD NS4YQFjwOg+te3ax5d3syJFaSRYx1Y4FdMiCONUGSFGBmsGwG6+iGM85/KugHWlIhscp9qf 9TTB7U4dahjRuaTIAsY9Dj6DNdPbvl8D26VyOluNwUA8Mea6e3YiUkc5rjqL3jtpvQzdWuD Y+LLK+I+VdjNnuuSG/TNcB4jtVstfvLdPuRysgPqAetdz4qUmW1cg4KMv61ynihGl+y3xO7 zolyf9pRtP8q2pu3KzGe7RhWspimzjgjBHrU04XO9SSD0qipIarY+ZMZBrqa1uZX0sM57fh TJBzwTj3p6cEg0rp8tMkr11VhN52nwseoG38q5U9TxitrRJv3UkJ5wd3NRNaXBG0nVhnqKX ksGHGelKn3z9KB7HpXOy0RHO49gDzTlAPJ69qkmUeaWHQ81GOv8AKnfQVhy5249aTGCRijB VcGjOT/nmgBnVj6U8A45H503HJzS89qbACPfNNcfKB1+lPY4470EnGcZNAy/K43ZOMY/OmE qcEdh0PakkG6QDpz1pC2GIxn6VxpHoOQsZ568HpUyZ5YnkCq6/Lz1p6kkHnOKGjSnIfk4Iz yDVe5kCqVBOTTyxwQarXPOW6jsM1UI6iqTfI7FE9etL7A/jSE+tBrtPIEPrQBkj0oHXOKQc HNAFgMMcfSmMecYpAcNk4OOaTqfWklqU5aC96KQex4oz60CFpRim/wARp6/hRsWhDjHJppp x5pMYHWgTGk80EYoxxmnhcdqq5KV2OijZ5doXn0rpNP0JLtBGzY98d6yLELDIHPzY5rq7W/ hhjDAbTivMxdWolaB7uX0aPxVS7FoFjHC37jIPOSemPSpLbQrYYThV8oRfL+tQw63EQEd+S ORVo3YY/Icd8ivDk660bPoL4d2cIo3E0awMZQwiRpDli3PXH+ArcgW1giSMW6BVGAMcCues 9QG0KfvDpVtL15mryKsKrdpM9vDeztexsNDbE5ZAAAenpVaT7KAS8KMO2R09MVV+2M8bIuT jqaom6lIIPB7ZrOFKT6m1Rw6DL+5hdhFGoRU6hRXB6vafary6uogBtHT6V00sTSvIwB5NZe oK9pE+4Y3jHNe/g/3T916nhYxRrU3GWxwjjjJ6k0gUdDVi7jEcnGcEZFVweBX1UXdXPgZx5 ZNMXqM9KY30qRlIAOMVGeTk00TLQT6VbXLW6Hrjiqo9+aveXh4UJIBHOOtRM0opttkRX2pj DI+narhiiBAzJknB4qtIFWZguce/WpjJM1qQaKxHFGeKUjmmk5FanIw7UlH50v8AKmSdF4K tReeL7a2Ygb45ACfXYa6G9M9pfPa3Rw65Xn1HSuZ8Hztb+L9PkXGd5UfiDXdePnt7mGO/Vd lzENsg/vD1/lXzWYa4pQezX+Z9Hlzth3JdGcvJfs0fmwMQ3QgHoa5rXbj+1IVmuRvmhwgfo Sp6Z+lakXlXdsZo2xKRyOxrG1AR28TKXVpJGHA7AGunDQUJabk4ifPHXYZpvh5JZgZTiNeW +lYurPGb54oBtgjOFX+tddbXkY0yZ0OGCY47Vw9y2+dmr06DlKbcjzayjGKUSTTmI1CPHfI /St8Cuf0841CMn1x+ldBmutnEx3Xsfwpef/1U0deadgYqQRoaaxEvvurqbfO8EHtnNcnYf6 7gdMGurhOCCCOnSuSpuddJ6Gb4gs1ht4ZxLNITIR+8ckDIzx6dKxLuL7V4bnXqbd9w9gw/x Wum8QAto2SuNrqf6VleH4VvZ7zTiCTc2snlj/bT5x+isPxo19nfsDsqh5xjDVbgG4hR1zgU 26haC5kjIwQ2KZEcNkEj3rtvdXOfZ2JJRtkIzjBpy8jGalmhIXf1JqGMgNgdfpQtUKxBIu1 qn0+Yw3yNnAJwabcL3zxVcDnI7U90LZnaRnEgwKUng8EYqvaS+bbRSFskgZNWT97g8HrXM1 YoeduwDHQYqNQcHHankfu0DDJH8qaowSB6UkUMJIxk0mOMnpTyOOTmk2YUHt71SJaE7nmlV See1ABBHvThwxGOKAQEZ/GmFiqgBc/Snk0mMAg+tJDJjy+W9etB5GegocYfHekC578emKwO scPudOnvTgwC43A59KawIBxTMYXryaVr6j5rEisFznvVW4cbcDnPNKTxjt61BL03E9egNaR jqZzqPlsQnP40YGaO9A4roOMO9KcEYxxTcdTS4HSgBB3HcUtIwyM+lKOxHNAC80AZFGO+aX v1oKAZJ9adyQcU3OKdzjgfnSY0GDkdKQg45pxGMcUh6hTjikNiBcsO475qTjHrRgLHuximZ zS3HblLMTEBscjFSGZ8cMRg4/SqyNhTg9qcJMRtnqahx1NFNpCrMwkzuOfUVt2WpEc7sex7 1zXbJpyTMnSlUoqasXRxUqUrneQ6mgXJOGxgVpafqQ8hj3X9a8+huj/E3bAFXor5ymFk254 NeXVwKaPo8PmfRnaTa0ckKQlUBrQSVhJLu9gK5o3fl/KTyDms65ujI3XGKKeAjtYnE5pJRs jszrkfI3Ec96ytQ1UXKYdi3YVzJuHPfp0qSKb51LHpXXDAwh7yPHlj5T90s3bCQpuB4H9ap FSDjscGtECKVdzNjt71V253MnKLXTB20OeceZ83cikOU9+lV265qZhxj9Khbk9q2ictQBWi DuuYHABFZwq1BLh4eM7TilNXRVGVnY1Dwc1m3YxcsRnoKuNMOPlz689Kzrl99wx6Dpg1jSi 7nXiKicbEP40h9qKDmuo80bzn3pcYNFB6igZv+DEaTxtpAQZIn3/gATXffE82tvpMsnmoJX OdvHp0rk/hlEJPiBZbuAkcr8/7hH9a5z4i6hLceKbiAyErGSMZr5+vTdbMoxW0Yp/iz28PN UsFKT6v/Iw7XUHjt3QNhj0OaqS3TMCScn1NVFY4NMY19AqcU7nlupJqxp2124t3UtwR0rMc 5Y0qsR3pvfiqUbNsiUm9yezIF7Cf9oCuj7VzVuT9riI/vj+ddKeveiRmxR2pw6+n0po9elO xjtUjLdkcT9M8dPxrp4m5Uk4wB+NcracXA47H+VdREd23uMcc1zVFqdNLYm1f5tCmGeRg/T BFc3pF+dL1qx1EDIt5Vcj1XPzD8QTXV3imTSbhD1MZ/lXEDlRk0U1eNhVNJJkHjGxjtddma HmKRiUI6EHkfpXNr9a7nWrGa+8GQ6yg3pZyCzuCOqHGYyfYjI+q1wyEBiOma1oP3OXsKp8V 11L9y3+jxL1OwZqgr/NwKmkYtGAeo4qr0NbRVkZSepZkOUH8qqnirAY7Me1QHg56VSJZu6O xezZd33W6Vr7drVgaLIRNLH6rmugI/i6g1zz0ZaBSxDEHI6U5FG7miFMh/mwRzinjCnB9Kz 8kMaynfgcHvSPgJgZNP4x6496acZPGc9qaYyIE7hnp71JzuPFMI4+UYNKOvX602ShQMtgCk 5OeM04YJ7UoGRwKCiRgCxJFLtBJPT3pCT5vPHcU9cEZzn3rmZ2DHOe34ighFXHU9qCPn64z zTXx9TTRLEChsg421QlYySFs8dAPQVYuZGULF7ZP41U61vBdTlqSvohDj/8AVRTjwAe9Ksb PnA4HetTIZijrjmlIx3pDk9qAFpOh6cUozRtLAkdqADJ6dSaUZJpFXJ5OKXO38ePwpD9RPe nd8DvTRSgnOe9OwJjzyBzToojLKqjOT7c0mOw7Vp6RbmV5JmztT9TWc5csWzenHnkkVLpDG qpnoKpHr71evSfOYelUfSnT2JqfESLwvejABxQPu8UvWqIGnkc1FnmpDmo+pqkRIeGGetPS Uo2RUHfind+vSiyGptbEzyl2LHrUJpOpoOAaEkglJy3D+tKOox+lNx6Ue1Mgl8xgcAnj8Km gZnYx5PzDmquOakify5Vf0IqWtNDSE2mrkrryV56VWPB61flCsvmqeGPT0qkRzUwdzSqrMZ 9KkQkcEnAOaZSoTu644rQwTsyz5oNV3bMjN60mWzz1pPXNJKxUpXDr0o7Ue1J9KZAtJjPNH enD8KAO7+GUA/tXVL4n57W0ATnu7gZ/IV5p4mlafxJeyMc5kP8AOvYPhhZPP4S8d3iEZt7S 3I9ciRif0FeKamwfVbhj3c15tGH+3VJ+SPSlL/ZIx82UV601utSY70zv6165wMVQaQ+tKG7 5oNCES2gzeQj/AGxXS7T1rntPG7UIQfXP6V0f1qJCYnfpig8NTv0ppHOKkZYtSBcoM8E45r qYANiEZPyiuSi+WQN6GuqsnIijLAkdP1rGojemzVYboSh5yCOO3FcEOOD1Feixp+78zqPTv Xn8yeXdzIP4XI/Wpp9R1eht+FboJqx0udPOsdTU2txDnhwen4g8g9q83uohb300CvuEblQ3 qOxrvvDdwlp4q0qd8bUuU4PTk4B/M1xWrWjWWt3do5y0UzIe/Q1pDSo/NGb1iV87o89wKgP Wpvu5A6GojnJwa6EQyROnWo368GnoKY4INAi5pLFdQUD+IEGup+baucEVymmbjqMW3rk/yr qRgx98isam5SJYiPMOByegpCSf8abE2Hz6ckHvTiFPODj0FZdSho9BxQQfQ0LnIAOPSlxjI zx6UwGA44Jp3YHFKVyMimBsYz69KYhx4bvmnbgOmc0wtnJBxTCwAIJAosMnkJZ+OueKlhJJ KtwPXpUUh/enBxTix246Y71ztXR1J6j3JByepqHcN+T90cn6ClZmJJyKhmYCFv8AaIH4dac URKXUquxd2c9TzQqksVAy1Lj1FWFQRqMn5mGW/wAK3bsc6V3qVwAuQw3EUbyzDJ/AdKkPBx 3qLIB69KaE9BpzmlUDPPSlkHz5A4pU4fpkU+guo9hg4bqP4fSmljjFID370hOaSBsYSSQSe lLjJz1pcdOc0YxkE1QrDcHOO9OUnPSm8fjTl+9TewIkzgHnrXWaDbFtF8xh98s3SuS5xXaa fqNraeGrW3dx5mwnaoLNkn0rlrpuNkduGaU7vscrqK7bt8469qok/jWjfLJcTM6RuFJ6kYq n9mmHPlmtoaRVzmqXcnYjDHHSgscc1IsE2P8AVml8mU/wGr0I1ISW9aaFZsnB96mMMucbTS GGQYyhpisRmN+pGB7mnIisPmmVSO2DR5Tg/cNHlt/doFYf5Uf/AD8J+RpuwKTtlH4ZpNrdN ppNrZ5WmA88/wDLUUzGP4xQQQcYNG04yaAD/gYoI/2hSbe5FBBz0oAsxHfCYwRkfMKruTzT 4SVnU9BnHPpSSrtYj8KjZlvWNyOnDG8Cm8YoHDgirMx2B0zQSPXNKVYMQOKaVNAxKM+9OAJ oKHPHWgQ088mjkd6eI2FOWFtwycc0Dsz0vwbff2V8J/FTLnff3MNvn/ZWMsf/AEIV4hdkPd yOD95jXrVje/ZfhZqVk2CZL3zBz0/dqK8ilOXJHrXm4O8q9aT7pfgeniIqFCml5sjAO2o/a pzgRnNRY+bk4r1kecwxgZpKcOnTmmnNMRe0uMveh+yAk/yrdGKy9Ij+SWXHUhQa0wfas5bi HZzS9+1NBwKM0hki11+kqs8R2nLL159a48Gu28KhbndGiu8gUbgikn0zWdTY1pvU6m1svMt xjLd8Dv7V5trkBt/EN/FtKgSk4I555/rXvum6FcJaqi2E53A7umT+vFeN+P7A2HjW8gaCWE FI2CyDkgqBn9Kyp7mlS1jk8spBVtrDlSOx7GofGki3niSXVFUIL9EuSo7MwG7/AMeDVOeBz V+90uPVPh7cX8WBeaLcDeM8yW0vp/uuD+D+1atqLTZktbo4d+gphGBmnsMjPtUddBmPj68d KSXtihO9Eg4zQBb0j/kJJjrg/wAq6VMlSNo9vauY0s41FMdwRXTxnCNnr1rGpuUhytz0BpR gKfmyAetRxH5vmJ+lIxKPjHGc4rMZLkjBzSlgDkg4NRbxj8aczcEinYLi7yOcmmE5YHpQ23 AJPJpDgjn/APXTEOHJ60uAepqPg/n3pxOFosA7B3MCc804ngDkUN95scD0qNjnjPFZWN72F LcY71DI2cU889OtROCMc1aWpnJ6CsPlAHpzUueB9KYGXaB2A/Op4FWZxF0J4BPGaH5gvIrN n1pmOPStJ9Pl3bVjZj7VTntZoG2yIV9PempIUotbkLk59OBQuecdaVlO0HHtmhcj8aroR1H FRn2poHPSpVI6HHtW1YaHNqMAktod/qRnipbsWo82xg89hTSONx7V2I8GamcZhZfwpJvBep JCz+S34dqXMW6Ujje9PRe+aWaJobh4X+8hwadGP3ZJH0rRvQxS1A/cJJ5qWO6nRAobgDjio XB2kV0lv4YvZrWGYJ8roCCO9SaRTb0MT7ZOOCwA+lH2ybPb8q2/+EWvgOY22/Smnwzd5+6f ypaFWmYv2ubsV/Kmm7mIIyMemK2x4ZvOmz8qX/hGLvGCv/1qLoVpmALiToDSGaQnk1unw5O CQVPHtSf8I9OADg+1VoLlkYXnSeo/KmmV/Xmts6HMOSjY+lRHRpQuSrDHtTuiXGRkb39fxp C56/zrUOluByCfwqJtOYDmncXLIz9xpAxA68VeNk46cimG1cHpjtRcVmVNxoJOetWjbsD0p Dbt/jRcXKyrkn1qSdiwDN95hmphbtnAXAqO4QqyKc8Ln9aV02OzSIOPwo9/SlxgUdTVEDyT uOc/hTeferDR8Bh90jNN8s5+7Sui+VkPPbNHzepqbymz0pwgbk7aXMhqLK+XzjJpQXJzk1Z Fs2cEfjUi2rk8DvRzIagy9eO8HgSMuWBubmRwT3AVV/mDXnrctXpvjqIWng/wmijHmWLSHn uZpK8yHL4rmwa0lJ9WzsxdvdiuiQ9hiOoP5VPKcJjqe9Q9c5rvjscLCg8c0oGBVqwgFzqVv E/CM43H0XqabEjf07THj0+PfwzjeeOmf/rVb+xPjkgCtlhDwfPjAPTDCmO1uDjz0/OubmbN nBGYunE/xfhip4tIL4BkxVtZrULj7StWYb20jbL3SAelO7EooLfwlNcjbDMN56ZHWm/2Zrn h2+juYUkgmjOVYDKtjn6EV1Ok+JNGtSPOvAD1J2kiuxXxn4DubL7Pqdyk6HqDE3H6UPYrlX Qh8JfGOzGyz8T2ZgccG6gUlfqydR+Ga5L4xX2maj43gvtKvobyCWyjJeF9wBBbg+hxjiqvi ZvAs8hm0a6lXIyVKMDn0GRXBy7RK2xty9jjGazhFc1wnJ8tmNJ7VtWM6r4D8UwKP3rrb7f9 0uQ39B+NYJzmtXQbyC1v5I72NpbO7ha3mVeu09CPcEAinVXuN9tfu1Ipv3kcKMnII5FRd60 NSs207V57MyCRUb5JF6Op5VvxGKz24NdMWmrohj0PPrT2OR6VGnXrTjytMRPppH9oxZx1P8 q6WNiN3PBrmdO51GPPv/KuiXjP0rOaBDw2DgdaHbc5P601eo7UMcNWdguKCQPrTycgVHuGe e3FP3qQMrjHHFMYY4NN5XqKcSMYpp9xQAg7frSsCaOM8UoJGeB+JpjJnJLn1zTQjHkLTiwW RicZz3rQtLqBWG9Gb27VzttLRHQoqT1ZBb6ZcXDbVXrRq2lTWAQsDz7V1Vlq8EKqBGgPpmm a7fQ6laGMKq7lwcHJGO9ZRqO+p0Tow5HZ6nBg4PIzUseWkBB2le9MeMo2CPoaUlQw2nPrmu vc89Hpnhyay1HTowwHnJ8rj39a2r/w7a39g0flgEj5Wx0rybTtTuNNu/Ot+Qeqk4Br0LSfG SXVuPNZUkXqGrHl5Tvp1YyVmcHrGlXOk3LQTqQp6HFZI7Zr1LV7jS9WtzHJNGXxw3pXnV7p 7WkpAcSJ2YVpF30ZyVIcrutioc5wTXe/D/XLeyuZbK+JVH+ZG7VweMVYtZWt7hZk6qc49aq SuiYT5ZXPpWE2ksAljYMp5yD1qb7NHMhCpj69BXnPh7x3brYiB1ZJQfuhc5rXfxvDtIzKM+ i1mmtmejzJ6pnkXiu0Sx8UXlvGBtRypGc/5NZMfII/nWx4puYbzXZrmFWVZOSX6k96x7cZf nsK0+yea/iBh8h9MV7/AOHdMRvC+lkMoU2yNk+4z/WvAW/1ZHr3r1/SfFfl6BYQi0fMcKKM HA4AFLmUdzoorVnYvpSZ+8pz+tVW05AT9wDvXNSeLrg4K2vHTlqrN4pvj92CMD3JqvawN2j qH0+LnJUmoJLFAD8qqa5KTxLqJzxEG7darP4k1Jk4aJSfVaarQ7E2OtbToSQC+AO9RHTLTo HHPcsBXGy67qbZzMn1AxVOXVr5hzcY5zR7aPYlxR20mn2Q+9Pj1+YcVRkttOBOZgcf7XWuO fU7wkg3LDngVC+o3Webh/wPSh1V2J0Orkh0wD/W9OOCTVKWHTACfMyT061zbXU5BzM5P1qF 53cEF3P1NL2i7EuxuSDT8EAHnviqTtYpuyhOKyD3Ykn6mouc8AHNHNchuxqtPY9wf5VE1zZ jhVOfrWb34pDkjmgnmNA3dsCcKePeqF/NHNIjpkDGMGmZPemS58tRxwTSSsxOV1Yi69OlFK vbvSHr/StDIuRXDJAqhc9cE0G5bsoqumSn40pHes7I05nYl+0zZzkD8KBdTgH58CoOc46UA cjvTsh8zLAup8/6zjr0p32qfj96arkcYpV4I5780rIOZ9zY8cXyXXhjwmiNmWGxaN/UESvw f1rz0cydK9H8Y6VBD4F8JajbqQZoJhN7v5rNn8mH5V52ow+f5VnhLezaXd/mb4ltyT8kLMO B61X/AFqWRgR0xUfWuxbHIxen0rR0dS1075wqLz75rNPJOTW7oy4tGfH3mz+VKWw0aWRnPF JnJp2D9KQjoR+tZXGNyc0m7jHOKcRgYpuOM+9MkUN7mnq545qPGKB1yaQDyWI5OaYevBpwJ xg004Oe5poBOh96UHBGDyDkU3+LGKCQOTyBTEZWtP5moJJggMvA9s/45rMcYY1NdztPcB2/ hUKPoKgJyelVBWVinqxV+8KlI+TJqDJzUhbcBxk1Qixpp/4mSduD/Kug+tc7p5/4mEX1/pX Qj3NRLcQ8HHWkJGPam8fSgnnpU2Acc56cUZxTBmng0DAH2pQe2MUYz0/SkweSKAHA4HXg05 hkAK3Sou+MU7dgZ/nSsUOl/wBc31NWbOzvL6cw2UDzyqu4onJx9KryjEz/AF7UsckkTrJE5 jcdGU4IrN3a0NI8ql72xp3enahptzHBf20kEsgyisQSR+B/SopFYKY3VkdeqtwfyNbVtqfi XW90VhpcN4kQG7MKuFz0JLdOlYuoJqEGoyrqpb7WcM+5g2PQcGuam5vSdk/JnfiIUormotu PdqxmP94gZxTPQ4q3IqSDr81VmXHUYrsT0PLaHIjSMAo71rW0HkgMjLlgQfcZ4rMhnMR4AI q6t9EV6EGondmkLLc1A5AHIHPNEvlyptY5FUPtcZH3unag3KAYyMms7M15kULmLyZipJI7G od3StCcxzptJyR0NZrIUPPT1raLvuc8lZkkUzRSiSNiGHetu01RJNqSHY+Me1c9n3pckc5O aJRTHGbjsaOsPvuVYHIwaow4CsemPSkllaUKXOSM80sWNrZ544FK1o2C95XHBSRkGus0u6/ 4lVuAeVXbzzXKAHBrWspStnGg6Y6/jWc9Ua03Zm61yfXI9+KjafBOduPes15iV+9+tRNKep bg+hrJRN+c0muFB68njNVmnUk/N1qv5o6FhjNRPLjkGmkTzFlpAR1z2quWyck9KjL5HUioi oxnrn3q0iXInZgSTUTMM9TimlsA5z9BURY+1UkQ2P3gE8dqRiM8A/jUeW7sOfSkY8NzVWJu OJAHC4NN5PB/TvTc5zkZo5NUJsRhximnPTH4UZwcYFIemeM/WmQBP5/SkPzIV79aASM8Zx1 pQSASD1BoAhXk8UHrihByKkdfl4p31JS0CP8A1ZHfrRzk9qavGKfgY6UmUIc5HSkAwc5FHG elIAB2oAUEMTxT0Xc4UcZNMGM4pwO1g3cc0DS7mt4uu3fwloFv52+NIGGz+6RIw/UYrgVxu NdZ4puTJaWlngbbNfKRsYJU/Nz9CW/OuTXg8issIv3d/NnTitJ2I3+ZueKaD8vvmhmJY80z oa7TjJUQsAByScCurtoFt7dIQeFXn6965zTV36hHnBCndg98envXT5JGD0rKb6FICTgdfcU cdaM56UhBOMioBiEd+/tTR7CnDH1FIQDkigBOCaUDmm857U7HOelMQcY560nGc/zpeTwRQR 6mmhDGU5prgmNgOuDUmTRgg5FMRybks5JpKt6hbG3u2Cg+W53IT/L8KqfStFsMSlGRRij8a YFixx9vhz/erpDzXLwNsuYnPQMDXUcj6VEtxMB0pM9+1LSVIhCOefzpw4pPpRkUDFzS7j2F Npc5HSkMUYPWlZSR0qP3zUgcj1/OgdyabiZx7mlgt7i6kMdtC8zhS5VBk7QMk/gKSYYnfP8 AeNEE01tMJreRopF6Mpxisrvl0NY8vN72x1mjGLT9DMv2PV7g6gnzmCA+WgBIBVh1PvXLXa ql7KqfaNu7gXAw+Pf3rrfD66tFoL3a63FafaJHjtopQcuw6kEdBk4rlb2K+ivpk1Fma6zly zbjn61w0be1nqr+v/A6Hs4xP6pSSTt6bfO7332KxOF70w57U/r1zSFfU13pnhtEeBjOKTkU 8jPOOaZjHBqrkMPwpOaUjFIaYBuI6E5pS5PFNpD/AJNAC5/z60DpScfSlFMBxxgYpYjtY+p 4pvahSRk0mrjuTBuCRU0U22PbvIqoWGAOnrTc8UuW4+Y0PMAOM5FKZATzwazw5HTmn+ccc1 LgPmLvmLnGDQZMg9uarCcY5FKJVPUnPvS5SuYsGQZ4HPvSbueT196i8xSO3FBdSOgosO5Iz kjINMOfTimFgTSh+efyosK4vUfSkzwRxSg8/wCFLwe2DQFhpxnikI4/nThnpQF9+namFhuP m9cU3HPt3qTbx1zSbaLisR9D7Uq43fWl2n1z+FKAeuadwsVx8pweCKeWz70Sj96ewPNRk5P NVvqRtdC+9SnOAQKhHAxUyZIx1I7UMcRuN38NBU+n51Jjtjmkwam5dhgGM8AUqjLAEZz2pc c9KtafazXmoQW8EZeWV1jRV5JYnA/U1MpKMWyoR5pJB4xszb3LpnkOVI9xxXEucCvR/iO9u fEd2lsMbn3sM9D0/XGfxrziXI78VlgZOVFM3xlvauxDznPWlbpmheSeM0r8CvQOE0NFUNfO 5z8q8Yroe/X8a5/RG23rqf4krfLHPbPrWMtyx3fkflSEcYFHJHpQTjgevpUiE/h6Zpv04GK kxg84/wAKRt2O31oCw0dMcU7OOmDRg846/wAqCP8AJ70CDI5yKb1x/Wn4464FIRliB3oAaQ MjB60hwDg8inEHv09ab7dqq4ivfRo9hKJBnaNw9jXNEEHBHNdLfnbp8p9q5pjk1cdgCilFI asAHByOorqo2DxI/ZgDXKjJ4HJNdDpz77FMnpkVEhFvApvOad64pCc49agYdO9HvSY59aM8 UwFIzS8Y603J70/oDQA3PNBOPaj8aR+gGRQBan/17jH8Rp9naXOoX0NnaQtLPM21EHGT9ew pJx/pDk8fMav6Hqkek3U94VLS/Z3jhwOjNgZ/LNc0m1C8VdnVSjGdRRm7Lqy9qHhsW2mSzr rcN7PZECWCEMViz1AY9fwFc7klmLMXY9ya3bLW9OttNu7ZtNlWS7UCWRJd2TzyAenWseb7K JFFoZmj2jmZQCT34FY0XUTan8jsxcaDjGVF+qu36b+REOT9KU5I6CgcdRntS8Zwe9dB5wxg cZxTdvHI/CpOuMn9KUjJyDTuFiEg46ZqMirG3PJHFRMoOSM1SkQ0MyO1H5UfpScZqiRenFF FH+eKYC/wHGc5o+nFA6EdKPpzQAhOeTRg0Z9qUdOn40AJ36cUH0HSl6HpzSUCDtjFHQUdO9 BPTmmAc0gY0v4UnHagBcknOaNxpM9aAaBDg5zS72J9KaBxR3pWHccXOfpTxI3FRe9AJxRZD uyUSevFTrKD1BqpnsaUNipcUyozaLvyemKUKnc1UEhApRMcYJrNwZuqkSW7j2rGeo6GqmOM 5qaSUvFt681D16A8CtIJpamVRpyuhdpxmlOUkBDdOlOERMBkHUHmkZSAp7EU7pkWaLCEum7 FKw9utNshulZcZBHSrxhHICDPvXPKSi7HbTg5xuU8MGyQBXW+B1W11K41uUqp0yFrlN3Qyf cj/wDHnB/4DXNNFjjYK2bq5GmeCpz0a7mRMjuqKWP/AI86/lXLiZXhyLrodNCnaTk+hx+r3 Zu9RnmkYvufLMTkmuel+ZiR0J4q1LJ5hJPFVnwF3Nx9K9KlDkikjzZz5m2xI0UKSx4FQSMG YhegpWkZjwcD0qMk55Oa2SMy9pjmPUYSejHFdVjHAA9645DsETjqGrsEIaMN6jIrKe5a2H7 T1IGajbdnJHFSDPOacV7ZwayHYi53dMU8YwcnFIFC5waTvn06UxCYy2AM9+tOCk4AGe9KFH OWxxSc9Dx9KYg+tN74FOIBYnk5pSnTjPvRcRFg/Wmnr0x2xU3sBwKaR1yMUxGbqm4ae+Bxk An8a56ul1YZ02TAzgg/TmuarWOwhc4FNzzSnpSVYDgeetbOjljFKv8ACD196xR1q1aXbW0j ddrYyPcf5NTLYDoyPzpAtKpDqGBODyDRznisxCUoxjNIRR9aYwPWl+hpKXnFADT9aNu4ZHN KwpQcDGcYpAWbj/j4kz/eP86msbOW/v4LKFo0edggMhwq+5PYVFc83Ug/2j/OrOl2tre3og utQWwjKk+cyFunbg1zt2jc6aceeoo2vdm1P4NuoEbGrabJJjIjEjAt9MjFc06SRSNHIpV1O CD1B966vV7fRBokVlp841S7U8XLusbIPTr932JNcs6eXIUkYlgMfeDfqK5sPUnNPmf4WPRx +HpUWlTjb53+W1r/ADImxSnsO+aXbz+PFARu/UV13PLsIDkc4B9KXB4GMU9UIAH86cENTcq xEAOvakOO4qXaMnJo2gH5uKLhylZl5qMjFWzGpqN48E8VakjNwZB74pDTyuBg03GK0TM2rD e/vS9RQcZoJOORQAHAGaXG3H50hGQMikzigBc0duMUmc8+tL7GmAdiR2NH65ozmkJpiCjHF J3yaOCaBARznFHtRkZFGeM56UAOJGfT6UhoH60uM0AFHTApMnpR+NAC5GM0uQcUg6Z60lAD u3Sm9qPTmkB45oAdzmpI2A4P8qj7UA9u9JjTsSlQJNpbtwQaZncUHTAxTcmgn/Giw7j4ZDF Ju7ite3vYpMBwFNYh780qkg8H8ayqU1M3o15UttjpfKDkEcg1Q8aTmKz0ywQ/MkbSv9XOcf lirOkytdzx2nJaRgg/E1k+LbmOa9M7fePGOleeov28YvpqetUqRdByj1OUdsAHIwarO2T3p Xcu2egpnrxXtpWPDYlPYERjI79asWNlPf3IjiQsx61u+JdDGjWVopYl35IPes5VIqSj1ZSg 2nIxWij/ALHjl2ncXIJrf0iYT2CgjJTitbxH4XTRvhvot8k+9rw+Yynr+HtXN+GpP9Pe3Oc OuR7VipqcHJdGa8rUuVm7yxHanBD1LA1dEHX92OO/rUBTB4BPbjvWSlcpxaK/ytxjDfzo27 c4GO9WCCBnp2H1qKXdx1HHT+tXczaGMDj5cHNMUHoQcE54qQccbs/hSBDu69T1pokUJ1LZB 4GDxTWJxx196f1HzHPGOKYVA4BpoCNiRyTkU/buUYPHU0oUZPAJPWnKODjA4pkmZq7iOxfg EMQuK5mui14FbKLnq+P0rnQa2hsJiUUE96u6ZYTalqMFnCBvlcIM9smqbS1YlqVCjBQxGAe lStH/AKPHJ2PFdh400eDRYrexidZDHgFl6dOa5ISbrAw4HyvkceorOE+dKSKlHldmamlT+Z AYW4aP+VaPXisDSm26go5+ZSK6DjuKGSMxml/lQBx/OloASjHNL7ClyMcUAFAj39Cqn3OKX k8UFsDbtx34HNICafm7l/3j0+tavhq0tbzxFaW96iyW+Szo3R8AkA+xIFZdzn7VN/vn+dXd Gs7jUNbtbO2uBbyuxxMcnywASTx7CuWf8N2dtDsw9vbxvHmV1p312NvVZLZtaa31Pw5DaWD Nsjmgg8or6MGHBHsawNQshp2pz2QkEgjbG7GMj3HrXRyr420mOf7M1zc2YcgSlA24f3tuSQ K5JmmeWSaZy8rsSzN1Jrmw6e/MrW73v5+R6WYSp6x5GpX6pKy7aaPyF5ByGzmnD0P51GM4H Wngn147V1tHkpj1APINKRhSDj25pFDFgPfmnFWHOcVJaEz1GSOKCuecilw2PuktTvJIAyck +lIdrjAo6ZBFNK5HSpREWOAenehYhuwzZ46UXLSKjRH0qIoRxWj5WOfXpUZjDc4781SmRKk Z5XFJ/DjsOautFk4wKaYR0P0q1MydJlT+HFJjrwaseUevpSeUwPHIq+ZEezZDjjGaSrBiYk nGM+lN8psdKfMhckiHA64pMYH0qUoRwaZtPUdqq6IaaG4HpRj8qXn6UdOM0xDcY7A/WjHfG Kd70mOnHFABxjg0fjml6HnNGPegLBjt3oGB/jRijnrigBQSOlJjIoH6UvuKBDev40YGM076 0hxjigBMetIVPUdRThR2yaAEByKO9IenHWl7c0AL/OlwP8KTr6VIiM8ioByfWpbtuWlfY1d HY2plviufLjYLnoGYFQfyJP4Vw+o3b3V07MxIBwM123iJ4dD01NOV91y0QeQZ4Vm5Ax7Lj9 a88JJJOa58L+8lKr9x3Yn93GNJfMTp71JFE0rhRUeelaFthUyp5NdsnZHClc6TQZY7AMUCh T8rMfTPWoPGl011NayNMJAQcD0rIe6WBiFO5j0ANZ880s0++ViT057Vyxo/vPaM3dT3OQ77 xHq9jc/DLRtPW8L3kUpzDnO1cdc9vpXJ+HD/AMTyLjJ2t/KqV7JuES5JIHJJzXR+FNMlCSa i6EBxsj9x3NNxVOm13Ki3OorHRjqQT+tRnGe/pmpsNjhDj6VFsZeTwc9DXIjpZEWT5twJHp iomUDIznPrwasGMHkgnvTTnnKH2yOtaJmEkQbUwM8D6UzChiRux0qZl3YHGaZsOMIT+XFap mTQzII+7ge9NbBJAUc+tTeUeC+cnoDTHUgDPPqM1SJZAWOcDC/jS5JXB49CKf8AKDtaMMPY 80hIPCnp61RJjeIGP2aFeThiTXPdq6DXyPJi6ZOciueraGxLF4rpfC5S1uPt0gz5fSuZ71o Q3nkWrIBy3A5pVIuUbDi7O5u+KNWh1CNcA72bdmuUBIBAJAPWpHkLLg4znOcc1HRCChGwSl zO5f0mMte7x0QEmugw2NwwcnpVDSrfyrTe4w8h3fQdqvZOeKT1ZIccig4PegkkdqAfbNACc Uo4H1/SkzketLnHakA7PTFNcA4HcUAinDB/ix+GaBli6/4+5sf3z/Orej31zp+pLcWxhWXY yKZjheR69qr3S4uZ/wDro386m02LT5dRjXVZ5ILQAmRo/vdOAPqcVyyUXTaltY66LlGrFwe t9C5IniZppNRR5yWOS9q+9V/75JxWVLNPPO0s8pklblmIwSfeu6VtMtITL4PtbQXbDBeW7O 4D/gRAJriLx7yS+nkvm3XDN8/Tr+Fc2HqKbdklb5P7j08wozoxXPNtvXe6+/RX8rEWSAeM4 pVfBPFMDHGTzTu/UZ9xXZY8ZMkz0HJFA5XAHNIqk8kA+3SgFj/h2qDS4/ccbe3WgtIceh6U ze3r170/cxx0BosHMIS5J55xSoxJ44wPzphLk45/CjDdAxNFhp6k5lfpn6D0pRKCMEAVCQd 2ck8+lIzbemPpik4o1U3csNtONnX0pCpKjpjucVEH54GOO9KsuAck8+1Tys0U09xxgGfvAU ptyV4OaVZAzn+7UiSA/SpbaNVyMYID079c0otsD72amEgOceuOtDdevFTzSNOWBWa1z0Iqq 9qw9PrWmfb0owD15qo1GjOVGEtjDZGU5poXng4rZa1VzjpUL6d/dat1WXU45YWfQzMY5oP+ eatSWjoelQtGw6j9K1Uk9jndNx3RFzQeR708r+lJtz2q7mbQ3oOlGSRzS85owCaBWE7+1HY UfWgj1piAGigA4pKBC8+lGOw60UfWgBAuRx1oxtOMcelOAzRigdhAuT0rT0mNEuzczr+6gX e3fjv+mazR+P8AhTru4a30WSNMqZs7m/2RjI/UVz1ruPKup00LKd301Oe1S+lvr6a5mPzyu XPtk9KzjT3+dyx70yuyEVFJIxnLmk2wFSeayrjNR54zSc/WnuSO3cg96UsWfcTTB160tAGn pmnS6xrEdpHkKeXf+6o6mvXo7aGK3WCGNVijUKvsBXJ+DbJbPSjdsv7+6Ocnsg6f411sbhl YE8Zr57HVXOfKtkfRYGlGFPme7KEqqDjFUZWIY5A/CtmRUIyTuBqjNCmecEUqVRdSK1N7oo B0bGV59aaZcD7uD1zU7Qr/AA/d6UhQ7QcduMiu1NHBJSRVyN3Tkc4NIPv56fjVkoxIJIz64 xTfs5APGO31rRNGLTIC7MQG49RnNMcAjO08ehxmpTB8+Cw6U1k+XAbIFaIlkBIPVP1poMZL BQc9QKeyg59femMoQsTyAM+m2rMznPED5uIo852p6+prFNWby4+03LynOCePpVb2roirKxD AY7UvbPbpSUVQgqSFDNOkY6scVH2rS0iFZb1ncYCLkAetJ6IDeUKEUDgDjFH0FO2leTzQeg /nWFwIzwcYpwwOCaU5xzimZIGDVAL7mgnPajdgUh9aAHgcDI605Y3c7YlckdQgzTFyKUFtp CsVOeuaQy9dri+uBkn943860NAtdJutUaHVzJ5ew+WqPsLvkYGcH3qjef8AIRuhk/61u3vV jStJ/tSe4X7UlslvEZmkcE8DHAA5zXJP+G9beZ20Na0fc5tdu5vy2XhR9Kvdmj3kH2Ng0kx ZvN56AE8FePSuMAiVmWLJXPBIwa2IbvWI9FuZYr4XFirrAwlbcCTkjAPOOKyn/eS7hGkfH3 Uzj9elZ0Iyi5c0r/M7MdUpVIw9nBRfpbq+t3cjwQOoyPannPGAOB6UgTH8WPpTsYUjOf6V0 nloFODk9+/rTxlhyO1MAOMHOfWlySOrcd6GO45m28BRnHXNNZi3pn2pCT0GeetKhVTudSw9 KLBe7HI2VO7pjjB5NHzEcgCpAUduMjHYgU/YrLhWycenSpvYtK5XUHOMce9KcFhtQDPXvUu xQfvfrilMaDnrzzilcuxCF6AjP60uCSDtx6+9SMnbd+OKTjIXfx70rjsMBKrgYHPpmnCTOM 9OvTrSFW9cUnlsFB3DHpT0GmyQS4HyjNKlwcBR0A5qIpJ1PQ+opQjBun6UuVFKckWBLtXnv 61Mm0oDnmqyL0J+bHNSjGNx6Gs5JG0aj6llUBHNSqqhuSAPSqolwTg5qVJFxliCR61jKLOm NWJaaCFvvD61E9jCw4ApVmy2KVZCGxn6k1laa2Zq503uim+mKeF4qq9g4PAJrcSQg8yZ9qU yox5AP9apVqkTKVCjLyOXa1deCMVGYm7/AJV1jRW7fw9f1pTpkLplcfjWqxdviRg8Bf4Wcj 5R9DQIznGK6G40naAVxz0waotYSr0FdEMRGS0ZyTws4OzRlFeKQjPUVoNZyfxLTfsbn+Gtl UXc53Sl2KO32puKvG1Y9FJ/CmNaTgcKar2ke5LpS7FYD86XFSmGVRgocfSmBW3fX2p3TFyt bjQGJwOTWZrhmh8iKRWjJBcA8blOMH9DXS6Zbwxt9vvzhR/q488fU1yviTVG1nXJ7xjxwiD sFAwB+VYUqvPV5YrRdTonR9nTUpPV9DIzxUdPzimg816ByCUhNL2zRQAAHFT2tubu9htl4M jBc+g7mmLGzQSSDomM/ia6PwhYfab+a5PSBcD6n/6wNZVaihBy7GtODlJI6+3eOELGowiqA B7CtKK4jckA85qvHppYZVufSnxWciZPvXz1Rwk9z3qfPFbFwx56Dk+lV3hbBHNWI4JCvJx7 UrxsSOucVinZ7msldXM0wkMckr7UeW/RZmTjselWpIHXlQc1WZHHRSM+ldkJX6nFONuhHLa SDIVw/PAFR7tu5GYKe3tUhTg9T25qvIoUk44B9K6I67nJLyELBgTkZ9jUb4K4DDHWjYSMEd elMKnIAXA9K6FYwZDMyomSSecYA5+lZGvXFzZItrKqxyypuKBgzIp6bsdCfT0q3q7TwWTSR blCH7wP61x0kjSSM7sWLHJJrohG+pi3oMzxSdqWk71uQKOmaQ0UUALg89sda3NCizFM5OMk AVjqu63kf+6RXQaMSdPwD0Y1EtgNHC5xnPrxSFQB9emaDuycY/Gg7qyAZyOO1JkH+Gnd+aG H/wCumBHgZ9BS44wAKNuT1py8DBHFMEIMUZweRS7cHI6Uc+1IZoXo/wCJjdDnPmt/Orei6o NJvXmkh8yORDG4xk4PPHbtVW+x/at4MYPmN0+tVznA5471yuCnDllszspVpUaqqQ3TOgk1z w9Lps+nxaTNZx3DB2aM7sMOhAJ461gTeQZyLWaSWIdGePaT+GTTME8kdPWlUMRgAj6VNOkq d+Vv7zSvi5V0lNLTsrefTT8BpBA4/I0qKwORTjngY59aABjkY981scobSWHHPTIoCs2ABTu cegPXmlDL/fyScUrjVhRHx8wHsaTy8AjIPpQ5/iz0HWkABIywzikA8IoyxO004MF79fTvUP yY5zx6Up27OBj3PrSsNPsPLjuo/OlUrn60zKsOSR+FLkBTjJ96LDTFIJ+Uk4BPHpQsIJOVB Ao3EjgH05FLkDnJFLUu6GsuCACc5xinD5cHKk9PWmEZ4XOfemg5z8pp2DmsTHbuGWxxTsFv m3Zzxmo1Qk8A/j2qwsQV/lIzU6ItNsRQoySOgpXIEeOx9DSmMOCSMfWnAKMbo/xIqSiFWJf BXkH1qXcdpKoB7k1IYozk4HPbpUyxLt4Uc8ZqXJFJMphz97qAehqeM5BPGM04xR7jwMn1qV Y8KAEGOxpNoaTIScLyQfrQrNt64PWpwgbB20NEP4l4qbodmQfaPLGWcDB61Kt8xXCtkH0o8 hc/P+tKYYwdoIpNRfQpSmuovnsSMktThc5XJHvSCEHGOvtUc8LeYVHKgAVPJBl+0mi2rxuN zKMdqZshZ9g4qukTqMBs8VIFfB4xUclnoy1Ub3RYW1iwT0o8tMY4zUKvISeRjGOtLuYEDjr 61HJLuaqpHsPMCk7XA55zVK6tYY45JCgJRSwwKtTSeVGXzkgdBXOXF/cThlLYRgQQPStqVO cnoznrVqcFqjA1HU5JS0UUn7peBnv3rGOc1NdW7Ws7Rtkr1VvUVBmvYpwUI2iePObm7sD7d KbS/Sl6chu1aEDe2aKMU5EZ3VEBLMcAUwNdrYQ+DluWX5rm7AU/7Kg/1zXY+BbeOLw9JPIg JmnPPqAAP8a5LWblhpenaaQMW6k5Hft/jXX6C6w6BZwq4JCbjg9zzXl4mMpU7Pqz0sPUjGp zLojpPPijfKgAUz7UoZj15rMaU5I5JpFlOSMd689Yc7XiWbS3KKuccntSmZCuAAPestXwN3 bp1pS289GPcgUewQfWHY0XmBzjFVZcFSUAAPeqryIRy4wR0zUbSoFGWAPoT0rSNCxjOu2Tl 0GcgHA75qB3BAjwN3sM0xpIgeDx+PPFRFk4I5PXb7V1Rp2OSVS489OQBUMmVIK52t0NKZQT uJzjtilDxyRlHUkdRx0NbJGTZTuIfNgaOTJDAg59K4W7tJLO4aOQHH8LetegMY88Akjkcfp VHULRLhAXjDEfwnvW8JW0MZLscNSVrz6ThsxMY/UPz+tVDpt0CRhSPXdW10ZlMUu4lQnGAc 8Crf8AZt1nGE/76qxHpPIMkv4KKbaC5Cse3RpJDnMkgAHsK1NHfbYYI+XdUWoqF04qoAClR gdqXS9wsxg8FjUPYDXyG5DY9KTJxkc4qtuwMjipEmGPmFRYCQ5PUHig9OOKXcpBwRSZPU9K BjQMcDpSjrjmg554pw25oAAeCCDj0zUbj5uMYqQg47fjSxCHzD57ui442AH+ZoGal+B/a15 jGPNb+dVflyMg8d62NV0y+i1e7zZzEec38B9aqNpt4cBbWbnvsNcsZKyN2nconbxwfqaAST jHOKuf2dec5tZT6koaQ6dddWtpQeudhqromzKWcscgH1oGR1x+VW2sLpQM2sh7/cNAsLzdt +zS5IzjYaOZDsyoWIUgKuPegZwBsAq39guycG1mB/3DTvsF1tBFtL/3waLoVmUwOTnAzS7V OBgj2FXF0+6wAYJQDxjaac1lcBSfKkGPRDRdFWZRwR1A60verDWlwMAQSYx3WpRY3CqS0Lh uwI4+tHMgSKhKYGRz6CkUEtnGKt/Y7lmOUY884Hej7BOeDE5OOm00rodmVGwG+7+tOSRwuA q4PXirn2O4xtMLEegU5pGsplXJgbb/ALpqeZFalUgP83rk0gVj0GByc1bFpcYAWBx9FNH2K 45b7O6j3U07j1Kp37cnofyqQ8duenPep1tJs5ELnPtUq2dwVQmF9rDPTrzSug1KgO4fMQMd qerNu6jaOcEVOLWRTkxk56cUr20qgHy2Oe+KWg9SuzlWHyge+KmjYHPz9enHSlitZ2PMZGC ecGnfZ5EODEy8eh5oaQ02Ki+bJjI245PsOtKT5WCw4PTmnrbzxq5MJBfge3+eKQwT874yMe gNTa5XMCyAx5KgcdqUOpywUc8HIpFtpzx5bYboAKDZ3OwjynyD0AzS5UHOxSUHON3ocUblP QAZqP7Pcb+I2GPvewpws7gEkRuR1o5ENVGTI6heeh557U5mHTjioltJNx+R8Z4BFKbO4DDE bBh7VDgjRVWOLHd93r3pwLHI5OfSlEc4IAjZQev0qM2V1n92pG4dzS5Q9oIXw2Sev40rDLg mnGwugu7kY4zR9iuVHzsSM8mhRDnGiMlSSc1Xl0eGeHzQdjZx9a0VtZY8FfmHr61ILUtGBg qwPTPQUXa2Y/dl8SORvPD0ksRDBZE6jsR7iuam0K4icruxz/GCCK9S+zsGJIbOfbmq8tiHz 5qcnqOorohiJLRnNOhHeOh5aNJuOcvGuPcmlGkz/wDPWP8AWvQpNHgb7sQH41Ql0OUZKdPQ 10xrpnM6UkccmkSEnfMoHbaM1etdOit5BJlnfsW7VryWMsLYeM0zyWzjbnB9avmuZW7nM6q S19t9FAFdDDuhRFUlSoA4rNutMu5dS84Rgxsw5z2rZ8h+SF4ok9CvQnh1GVOHG7P4Vftbm2 nJDOEJPQ1k+Q4PShYXGTjnNYunFmiqSW50Ziz90g8dc0zMiEdsDPFY8bXEYxG7D8atQ30in 96hbPoaydN9DVVUy3yWB25BGRQYyVBIx6VL9shni2AlDnIyfXqKURd1ckdcgipSfUq66EGw EbcbsfnTWXAyB0FXHjwmI1I9SWqIwSN04PXO41aZDIDgc7eR6UmARnGKsRwPI2xYtx9j1FL 5DLnfEFNUQU8cjHH6VC6Ox7GrxtyCWCg8dT3pYrdZF2rHiTOfY/4VVxNGaYlkXa/HYZqL7A h+YIxB6YrTNuwGCgGfRQMUFLgIArEKOycU7k2M82VrtA8ooTjndVGS0ZSSuMZ6VtiOVSSc+ hBppt3kYt3HAqlITRzc8AliMUgIB9KbBCLeERoSQOcmuglsGbCmP8arNpsqkELVXJaMwgk8 0hH51fayZeuAT6002jA9KLklNSR0zUqyf3uR61MbYqMngVGYTngHFMaHhlNPCk8gUi2jkcD 9ackEynqakdxMHOMZ/CgAH2+tWI0LNtI7/nSyW4Bx3HpQM//Z </binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w AARCAEPAQoDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2 uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL /8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1 dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD7LooooAKKKKACiignAzQA UnfGKUUUAFFFFABRRQTigAooyPWkZsUALRTDIAwU9+lOzz7UALRRTS20ZNADqKbk5JOMUMw CZY4FADqOKheXa0aAAljUdzOsUZLEKoGSfSgCVHZ5mAxsFSjBqvaKRApP3m5NTg+tAC0UZH rSY96AFooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoopMDrQA3ftk2EHnoafUcib1Pr2PpUVv ciRmiY7ZEOCCMfj9KALHU4NKMdjUcjlAGxlc847CoklRJdmcK3Kk9PwoAs01/u9cZ4pc56V BdAvbOBjdjIyOKAI/M2bWLcj5Se1SmUNEG9RmucuL9PJfy8KXGQAfu+vTqKis9bj8hVJZts ojOecc/40AdKz7vJcEEE1aHSuchvlFmFBVfKm2sMds+ldCGOAe1ADj0qpLMjSIoOSGBqwzE IfpXKw6hNL4hSFnG3cRjd+tAHVM6oOTVa5mG2Jc7fNfbnuKpazeraqnzYfqAOSay7nUkj1K 38xtsccZbJHfH6HpQBoNepLq7xBtywDrnof8/zpWkFzdeSsgJyCT2xnpiuQi1AO8zM0mGbc WP8AKtrRrzHmTdguRkZ+tAHV+aqOEyMAcnrih5M7FBwW5xXO2+qC6unwMg857gdhWxZyNMZ Lh8CMHCHPb1xQBbd1iQYI54Ap8YIXBxVC3c3l01wrEwIMKu3gn1B9K0OeKAFooooAKKKKAC iiigAooooAKKKKACiiigAoopCcEDmgCCebySGI+X19DWdfF8fbbTBlh++gHLD0rVkjEkZVh kHtiuannm066+zyElTwhJxuXPSgDRiv0uIfnJVZRtXJHDYzVQ3DMr2/yiWEExty27/DpWHc zxRzN5LlYZWBDED5GpJrz7TAZzNieAbTjq+OvFAHb2dwt1brKpByMEA5wamIHRhkHr71xvh 7X4XvDDI4UTAEDBAU+nNdiX5wM80Aed6pNJY6hNbEKqqfkJ6YJrItr5Ibxo2K5cfdHAJ/p9 a3vHaSRSQ3SlQjqUbd2/GvOJJJIp/NZvMCgcL6+g96AO9S+KPchzuDKsq7ecdCc/57132ny mewgl3bgyA59a8bivC8kMisrblI28kkY4zXqPhi5jufD0Egf7oxgnpigDVvJBFaTSHJAU8Y rg/Ds32nxWXAGORweRj1rqvEd1Hb6Bcs78FcHJ7GuM8GzeZ4hfLKNkZPy8Z5PGPyoA0vFGp pHrCREj5Pl45I75rkrjVfOu7p5ZcKE2A4Oc/X8aPEF+ja5cSbi3zdskEdsCufUsJpRkR5OX bnnjuKAOghnkeNYv8AXRhMhcdDnv8A/Wrf+1/ZNO8vK7pBt2L8uB3rmrGVMRnJCr1YfLyRz +lW57wNdLErZVOFOeW4559+KAN/S3kupVjiByx2dfQ11txP5Zi0u1I81hyT2HrXL+H5FsLW bUp0VUxsQD7xI6cVq6AWluJb2eTMsvzncc7F7D2oA6WMRWlsFBCqo7mlE5LqgA3Hkj+7WJd aqGmzDiRVxtXON5z1rXs4mjhLygeY/JwKALYyetFMD5cqM5HXinnpQAUUgpaAA+1IDkZpaK ACiiigAooooAKKKKAAnAzSBlbkc0vaqFzHPApnthuCgkx4yWoAv1natp639myjiVeUb0qW1 vorgBd2JO6txirfWgDyKS5kXzLW6AIzgIuVx6cmsT7bJZ6ntXe4AIIfHIrv/G+gfaLdtRs0 HnLjcvZgK8xmkM07ZO90AHtjHOc9PSgDVN5JBdiSCRQxb5WJ6dwf8+lesaDqq6rpkc/AkUb XBPOfWvC7ySWFjgDYMEKxx1H6VDp3js6BNI9zcmOKQbdo5OfoKAPY/Gxs7vQJYzKrSRHcFJ 7gV4bNqqKjt5m0gjjOMDocfmfyp194n8QeIowLOE28L5BZ/vFc9cVVj8DW01qbme9luZC+X BfGOOmAeDQBDN4rt4PlSYtgDIQ5Y+3FdHo3xCvbfTdlvYXjhuhCkbiTyfaua26VbahBExjE eCWXI6ggfXp37Yra8O61Dd38k0QK2ADJCm35hj+I+pPpngfWgC1e+NdU1HTGt/7Ku1lJBYB Tx26k/Wq+keLrvSLh7iWwvE3RDJER9OScVzeqX+rw69cmKNopJXIicRGRxE3LHg9R6Yr0fS td0ObQEeQKfLTBcKxGRxxxn6+9AHF2vii2vbwNNN5TPIcowwQO31P+NbE08dwJLpJvlJCqs bAj8z2pk8nhy7W9GoxW0P2cHJXGJARuVhnnPGCOxFY9v4eTVRBc6S8lgdu/yy2cdccZ445o A6e3u1XaCcsRgbjz1q7ZRC7vRblGMpYYIXvk5/AY/WuBb+3dFu2OpRmWIsT50Iyx/Cuq0Lx PbraT3FrIvnY8pF2gbPfHXP1oA7TUb2J5k0yKRWhtcK5HV29yf88VqSanHaWYgzh5cF2yfl HTGa4W2uY4RJPMu8JyoJ5ZvXrxW/4X06517U/MuVYW0bB5c9AcfdoA7Xw/YNMEv5VIjXmIH +dbs9yRMtvAMuR17D61mavrcGmLHZWi752GFRMfKKu6ZaNDCJrjJmk+Zie2aAL8UYRME5Pc +tSHpTSwA9BVP7W087Q2+fl6t6elAF0e1LSAEDmlHTmgAooooAKKKKACiiigAooooAD04pv 1zTqKAMfUtLac/abUhZV7H+L29j71nWviLyZjbakPJccHA6V1NYeveHrXWIGJUJcAYWQcGg DUPlTwkcPHIMeoIrxjxrpK6JeNMigROd4x2POMVfTxLqPhO4ksb1C0Y42lsscdxXIa5rN34 u1CTTdOm2WqkGaXsc/wrj6UAc7PrV3rAGk6fEkknKm4UfLHyOh/yfSq2j2On2F5PLqTCe9j kChpCGwxAxx079a6yx0vQ9GM9tHewfaVO8xg7mHTgj1rhbjSL2Sa68QXcUkFuLwbvMBB2Fg OB3HNAHQ6je2n9owW1haNc3zjLKsmxDjrz9ewq94d8J6xq+r3E11YzWMbqGWJHBUtjB6deA OTXp2h+DdLeyF+0UasqgpIVAK+p/IV0D6xZaXaCK0t0nlQYbYQBn60AfPOv+AtTTUrjbcLu KlNjx8HPTnOc+9exeAvDluvhuGSezNvI0YLRuuc44z781laxPd3V3JdhRGT1CjaD+OPrz7e 9YWtX97DYiWaeW1RFKmTOMDHTJ6mgDpJ/B9zqniqeVXWGOGONIm4OcnLgZ9gB+NdZZ+CrGC yuIfMDtPI0rOoAwT0+vQV4lpWnvpfhjTfEUjSJfPOt5K5Y8wSfLg+u1CjexBr0jTp7yMK8J WRQMAfr1B/zmgDh/ib4Kk0mxT+x7CS7aSdWkOdzSZIzz26Vl+DdN8R6ddTothcW3mt5jGdg 6+mOv8ASvaReXLFJLlTJGeCHwwX655/Wr1re6ZLbiCWCKGVxjdHyAf5igDwfXL02WszX1z+ 6nkQRfZ7j7r46lGHTjqOmetW7rwnZazoVtrGjz+RdSR7kbdjzOM4Iro9f+G2ralr08ltPFJ Z3FwtyrHlo8YDBT0wRng96oeKPtHgu6s0LO9isqsUzkrjIAA6nt+FAHLWMt5ZXtvpmqIsUp bHzHCvnuM+1ew2mt2Ph/w4lvp2DeyAZxzzjqa46abRPEtjBFLGq3koJCnqrAZ5569KwtJN1 4b8QRW2ts0yb18lwCAeOhz6YoA9i8NaHLPcf21qWZZWOYi/Yev51111d29lbma4cIorHHib TodMWdp0MhGBEh5Jx0qlbabfa7dLfarmGAEFIRwcdeaANCG5u9ZceSDBZ/3uhf2rbijSGMR qMAUscUcKBI0CKvQAdKfQAA5ooooAM0fhRRgUAFFFFAB2pADjnrS0ZFABRSE469PegNnpQA tFFFAAelVrqeO0t3lkYhRzyask4Ga8z+JPiRNP06RIJVaQrtVc8Mx6D/PFAHFeN9VfxLrC6 TYusjch5VXPlL9cVWuNI0PQ7Zba4vysiQtIlssxTfjkkheTzXO6Br+naHqaLe3K/b7yRWkE gJCg8gHPQdq3pNKh8ZeJ0ubC7azdSVDxyDLAHPAPGM55+tAHMaRZ31/4ktdNEUkUE0gnUM2 XVVIJ5HXPHJ9a+h7y10DTdDQatDGdy8xYyXPXGK5/TvDGm+BbGXXtRma6uiu0M7bnlPUKK5 jVNee7uZdR1CcRwwwsXdztSJRk4yeg/CgDc1HXbm+BtIM29qrYCRZGFHvXlXiL4w+D/Dc32 FJptc1KLKfZrI/Ijdg0h479Bk8dBXnHiz4g6549u28O+F1ubTR3YoFtoi93fxjqQBgrHx7D 1PaoNC8Aa/okDXdrpGk6XLEpPmX8xubhSR12xjavrwfxoA6CTxv8VvHWrw6Ro8a6NJOgmTT 9KiD3KRZxvlmkyIl9zj2Bqa9+GMyapaW+r61PqOp3dxGpae6kmESEfvCCxAY7FfnaMYFeie G9Mfwd8JpbDw3erceLddw11q9yhKh2XczdMlI0Bwvrj1rn/hX4F1Gy8Z6vrmtrPf3UdukMV 7LN5zXLSjdK56YwoUBcAjcfagDvbq3tb2K6s54ke1uYjC6DnajDHA9cfyr5RudO1Dw5rDtY 63c6GYHeKe4S7dMOpwwVVO5skZAx0NfUmjeItN1P4i+IPB0KJ5+iRQyK5/iJHzj6qSoqm+m 6Zo3xCuNSHhx9VvNTEd1E0SKuWGY3BdzheingEnJ9KAPINH+KnxN0NVmk1RfEFkSW26vp0s JceqzbR9OSa9K8MfGLwv4luI7bU4T4a1eRf3SXLDypDn+CUfK3PGDzWe/7QlnbX8tlr3gPU 9MitZWgllWVZdqhvmDLgEnPP9DT/GfgrwN480CXX/CUdp9rlUToiMqQ3fTKtGANj54yACCe c9KAPZLHW7/S55jOwdCcyB8kbsf145FW/EmlWnjnRF+wOqTqcPlcsFIwR7D3FfK/g34j6r4 GiTTvESza54SXCR3DHfPpjZwY2HUhTkFD0Iyp7V9A+G9Xt08jUdLmjkglAkRo3yskZ7jHXj t2oA5W48OW3wxMGo3BeW6ciPzTls+2T0zxTPEPiPR/EMlrpRhaSe5YhZEH+rcAHk5969f8Q 6bp3i7ws8sZWRJF5wOf8c1882Nu2jeK9PF+JJPJeWEMVwGwcAn04oA7LwhffYNf/s7XYhJN EcxbzuDj+8OfpX0BazR3FukkZBUgYI6V4b4x01Tax6tp4Rbq1AdCnt1Hvmuw+HfipdVsY0m cKSD8uDlWHXJ/z2oA9JoqC4vLa0haW5mSJAMks2K5688W2yymK1G/j77HA9sZ/DmgDp2YKM kgfU1B9pR2ZI8sQMk9h+NcP/b/AJ7AOWuJXxiP7qj2rRtbe/vCA0i28P3iqNjHrQB0T3kUb 4ZyzcYValiaSZQ5Xy1PRW+9TLSzht0XywS3PzNyatgYoAQDHeloooAQjIxUTxqOQ+0n3qbt UEm7Of4R7UAQyS3MBOIVkU9MHmqU2r24DKztbsDwWHWpLi58sldrBiOGB4P4VzOqXTT8/Mw +6RJH1/GgDWXXmjJO6OdBn7vDflVq28TafKyxyMYZG4w3TPpXml3ceXIiiNIFY5wG3dvUdO 1Uria7cbEYtgjB+9+vc+9AHstzqVvHYyTrKjhVJ+Vgc/SvANckbxX41Nk777S2wzD/AGien /1qTUtTvtNsnJmmRFQ9WI5HUn/PeovAtzDb6fcapcXCpcXjA7mBbk8Dj1yaAOW8aeD7rS53 dN7wuQyRR8yM+cnp2AwK7n4O6LClz9ov7ZoLuFiF8wZwvGCM9ODzV3wleHxB4wuYNRkjmmt m8tVRsqASeR3GeeP512PxGu9M8L+EGu4YhFeSMIYdnByerfgM/jQBzXjLxHHqmuC3icNawH EbNnGRwW/+v9K8B8QXt34+8VT+FdNuRHodgzPf3RGVmYcHuMqpwAP4mOOnNS+MPEl9pWgXD 2vmC6uy0MJ5BGer/gM/jisPS7o+E/hnG1rbhr+7UTfMh+8eI1P97ufxNAHW2eoWGj+b4Y8E aSt3qiwKbmaTC/R5ZSenPCj6Ad65jxJpHxCFu03iHU54dMlUqTo1wrQRcfKZFGHA9WOeKr+ F7/UNE8A311DAZdZmkeQF13bnDADcR6ZPH9K6HwN4912fV00fxTaQSs6uYLuIIEI/ijfb8u MZ/CgDr0g1Txx8KLF9Hu20/Vrdk8xkufI2SxDbKN65IGMt0OeODkV67oO/wZ8JG1TxHqQvr 6wtXvbu8bGZWK5HvwNq568V5DYz+H9H1rTPDmkmX7RfzPPLDApeIwrkneT0bACjHXGCAMV2 vjbWtB1HQ7bQvEur2+k2F/I/mxXUnkh1RdwUHg8uV/AUAcJ4ZgOma3pHjANBK13IDfXCNlZ o7g4dwRxw5Qn/AHR716T4uFlY2K6o2+L+zn8y4lRidkLkKz/L12nYxHoDXBzH4PeF/DF5pd j41RvtcZd4FvWnQs3GVVQcfh1xzXc+E/EVhr3gW0YTxXNtf2jQTSFcqpA2N16/MCcGgDOv/ Amn3+ot4osrCyv9WmRW887GMyY+UrnKliOQeM8AkVxem+N57rUL2xg8OawJLNV+0xvbonkg kgfITk854rkvBvxQ8XfDjW30fxFpza34eMzBoLe3zLaksQTHx93gkL930xXpzfFn4f6zHdX VvrcMEkiHcl8BFKTjB3hhwe2BkcUAcbd2vgnxddS/Z7NLPVEUm4lgi8qb382M/LIvHORz65 5qj4P1q6+GXiUaFrGyTwvqUp+zXcZZorWbPUZ5VW4yp+6Tnkcnzzx3qV14k8YDU/Cou2s9P iS3gvIYjGJCMliO5XJA9wOetdhZ6mvi7wNJbXNmy3EsZikRk4EyqTx6Dr7kNQB9IeHdbbS9 VNtPEUsbkhH3dAT0b3rf8QeENMmtGnSGNWiy4yOAT3r54+H3i99Z8IxRXk0kl/p3+iyluro v3JAfcAg+4Ne8+GL/AFLxT4bEMFwsJtj5MzHl24yP0oA8t8PT3S6/fW+p3rnT4o9oWZxgyZ 6jvtx6ccVXtdUm0HxDNBp6gQXTF0OeMk84HYe9SeJdKn0bx6J7pnMCLhCxJUsQQQe2RwcH1 71k6tINU0aHVYJB50Ay21Aoz0PI68Y4oA9CuL68niV5rtpXKYZN+/GeeafbW0szL5ysW29z 7cYrA0mQLYwSRyYUqOAOTxnJ9f8A69bMN/LH1BPADHoSe3PfFAHXWEMIXeSsYDDgH2rp7S/ so4lSPLkdMDAP41wEEzTQsqxfvW7k8k/n04zWvapNLgtcIys3J6Zz0+vf8qAO2TUVYA42ei jk1aSXzF3Rrn2NYVrBHEVLl5enOOv+cVtwvKVwsJUdfmoAtKSRyAKWowJOrED6VJQAUUUUA RTRq6EFAx96xLzToCNyK6svIwcg/XNdB0GTULmBuGKmgDzTUrCNJ92/JzgZB6965mSC4hfY kq8Nt3cYAI5/CvYbnTdJlBEjKnuHxiufvfB+j3MDmG+EYYdyOfxoA8S8XazJJpiWskW/zSo 3AYLDdg4H+TWtBPpsej7baKO1uGQAtMuBnGOCPXr7Vl+KtIjh8S2NmlxvHncYbBb8fz/SsT xL4ibT/M0KTTQfJjI+0O+d3AJwP60Aeo/DfTYrKXzjfJLdzMJXZlAyegAI9qzPjSdYu9X0t bDyJnsYy72NzGrRT7j1yQSjYAwfetj4TaRJd+H4rm+Lxy5LoFxnGTjJ+lc58QNTH/CT6oUO ZElWLIHO1QB07c96AOBsJtE183AGj2L3kGBcWtzaxmSBuP4QOc9iOtaL29hIFtp9K0+SDHI e2jIx2GCP8814zFZav4i+IGpXmiTz22pJfGBHiAA2qPmeQ/3FCjjvkCvVraXULWytJtSdLr z41KXCArEGPVD6NnIwTzjg0AW4LbTJ7R7ZdL02CxjbAiaCPZnpwBwc1attH8Nov+j6FokR+ 8GFpCGznoOPY9K5mXw3pOo67/ankpb3gi8uUDaYZmOMNjHyv9OD9azdfg0jw9ZNqT6Jbzam 7JGtv5WTI20+WwHRQcckf/WoA9RjtNFS7X/iXaUspxjbBGrqMZ644/Dit6bSNN1SBWv7PSL na2Ak0ELKOBnr3+mK59LvS/AXw5331vBdS6Zp7PKZIg3nXBXJz7eYcYz0xXyUkL6tJLf3d0 VkkffJIdzF5XJ+VFByWz29OtAH2nF4R8L+Y5g0Xw+jlcb1sockHr2qtYWcWl3dxpVuyLatG LhFt41SIAYDYAGBzg8dyTXyrdfD7WdO01dQvbPVbS1ckNPLF8o44yFbI+vSjwjeS+DPiTZM 1yFgeQ2lwySb4njkGFbPcZINAH0tdeGtJ1jXEkvtItboTLkiVdzCTgE8dAcDFW/+FaeDwC1 14W0sbAF+5gj2POcnHWvPviW5vvBEzAstxYOs8WM7So+8Gx94c5wfSub0qWHX7G1srPRoJd RmiEhFpGfLPc8nlCMjk8cZzQB67c/DzwQkq48GaT8uEZ5I2PX0yadB4T8L2DgWHhuyjXcQz JvKsR/wLBPHf8KwPB3gC18KxyajdX0t/ffc/eSu8NuvPEYPJY9Cfy9aXxB4/Fhpd6+kQx3Z t2Ae6mOII3ZlUKSOXfkcD8cUAWtWg8HeFdO8650jT9PikbCJGjh5uSQiorZJyc4966f4Jap rE3irUPtWmw6Vpt5bgw2mXabepzvkLMcZUngV86+ONN1DSPE/h7xHqer3GpXL3CEs5CiPa6 k7F6Ip7D8+a+h9BcweLbNo5JIkeURb142gnH9aAOv+K9laz6NI0MwFxs4UHGTnjpXlNvYG3 0iW2junl85P3aHsdpDMBjn0/Cu08aa3d2U8lhZaVcPMCYxdSRsVz2K4GTXI+D9S0q3klGrX KpqUjPEjyqyEqSMBQwwAf1oAl8HWl/eQRJEnnPHlQn49cH8Pzr02y8E6tKqmZUgA5wxIzke 1cx8O5vsHibUbYMiBZdxDYB5/DjivcFv7MIpN3Fg9ywoA5qw8D2ds0ck07uyDAC8Ct6DRtO t+Y7ZAc55GefWpjqNkGCm6jyeg3Dmn/bbXGfPTHselAEyxon3FCj0FOqIXEbcB1J9uakDAj OaAFooooAQkKMk4qJ51QZOceuKm7c1DKUBAJIPsKAKM2sW8QwwY8fMAvSse68QWflBzE7MR xt659vzrTvHtusrso4HC5yKwrifTEyn2a4mHIIXBH+RQBg32pQMCkcUm7GOR1xnOOlcrfXY mgkZZ3VgMhd+0/mfr+FdHf39iBiK0ctnKgvt7dx2rnNRvI0y4hUblHG/IBzjORQBwhu5X8Y acJwrqhYIGyxB9K0tY0gazrw1KaEpaxKtszj/loWfJ/LGCazrmYReL7CSXbhWcOynBORg+2 e/rxXoHinWdFt/DtnbxziMeYi4j4IPv/jQB6p4Wt/I0ZESNeODxjtXz34+N0vj/AFiRd7/6 SyoMEfNxj0yMnvxXufg3xNpupQLp9tIGmiUF8cjkcc+vFeS/EdNvifXY5CAWlG0lT3VTj8u /0oA8k+E6qut+Pr9nUXNqWAZvu4LuzY/FV49qxfhZq+peKVuPDupEzBQ8ss0gyPKdslT2yC TgVN4H1m30H4y+INKvkaG216Iw7BznIDAc9cgsPXNaN9Fqfw507UbjULiC8m+zkwXCJsWSM fLEpAx83OW55J6mgDR8S+IPC/hfxHDo1tJqEun7TBcXlwm+O2mH8DSDl+DyOqk45HSx5v8A amp2Fmzfa7S1xdxOp3lAB2f0PA/HtXD+D9U0XxF4Yk0TU1VLldzyowJ3sT/rVznJ65Gf5A1 ueAPDzaOl9IGmmSWRbeMydNqjLFfQEsOOuRQBB8X/ABBdt4fttHZ2Z76UzzxqCSsaAHnGeN xB/CuP+EeqaZpHxGs73UxHPBapJPBHMNyNNjC5H0/UV7fZaTZa/a37FLa+jSXyJGhmO+Apw Bkcq4JJ9/pXlHjL4ZzWryXemXCtGhwZlQRtGT08xRwpP/PQfKe4U0Aeqa/8cL++uLq0kksx a7CqRyIrIwIINfMV1I2qalOYI3mLMVgQISVUHjAHpwKtQeHdduLpreeCSBt4iYyoevoq9XO M4C5r1rw94ItrO2jjliWNE+XyUYbpgepmkGSe37tcKOhzQB0ujQTeJPCNjdMPs8TW4SVZgS zP0banfkH2roNKg0HwX4eWJTHp9sCAzMS7zHPG4j5nOeigeuAKx7rWk0jbptjB9q1ILgQRH CRL2Z8fcXngdeOBXAX2qXejfEKM+KZftklzbxzWTg+XDC/QgDPA4PPXgZNAHZz65eeKjLqG oTy6B4Tt1Z2LuElmAHVz1VTxhRyc4rI8UeGNe1fTdFu7dRF4etXS5FtaoCMbgUkPQAFenoe vJ44rxhd6x4q1qxtre9Z7Db8lrtJ+cE4wq5Lsc8dce3Ner/CS4vNF0288IeIJhdwrF5ltDK cCKByVdOM8qx6D+8aAOD+LWu2V3JoWm2sfziSS4cYwy7yo24JPUjP4+te3aC87+LNK83ywB cxxgNlS2COD7+/FfNN/pst18YDo8shlMWoLEuTnEKnK855+XrX014LU3vjLTVQtua4BPOMK Mn9OaAPcvEFnZDT555UCnGcjqT2rwn+39FhWdborcNcTlYFUBicsMD2xXtnjWW3bQZoJZVU SKUwTgcjv6V886HoKajqzXVrbRw2FqzFXAA8xicDB9AP50AXLU2p8S38rTzodyOXVSNue/u K6+MWYmkVL51TqDJGSeep4/OuC01Z38Q37upHlsEODwvXr+nrXd2dw0D52q3Rsg9e3HpwfS gDoLLT7SZkaTWWAPqh5/Oums9L07zVkGpOxAPyDv9f1rm7O6w2Vg+QDA44Pvz6V1thMqkS/ ZZB5gyflBx+AoA0LfS7aIbVmlJ7knvWlFAkaBVzgdiarw3kbcFHBH+wcVaWVCdq59elAEnS ikBBGQciloAa24gbSBUMiSH5t4HrU5YDrUE15axcSTKvGetAGdcpIqEvOznHAwAPrXJahNb IkskkynaRlc5GO2fqe1buo6ksy4itJJc8ZAIPPHFcve2167Yj0yNVI43ggj2oAwbye2mmAU lAuQSQck/zFVjFE0bOLj7O2CdpGc+owO9Xp9NnildnWNV2nKg9T3we3asie22SM8ZLiQ8Lk HPt/WgDkvFVrZWc9ncwztMqTBmZUGVH/ANbPT3rK8c3TXmmafBaRmPEm9Pm4c44/mK0fE9v I1s8kO2RoiXVwcbR7+vp+FXfM8PS+FLbWL63D3cIAXL/dc8c/0FAFv4Jalcw6zd2gRnlMyi TKkH7uB7dBXWfFywaLWIrqMFftcWN/bcvBGfoRWF4HtINL8XzanLd7FaNA0K4Cj3zXp3jmC 28ReDJriw/f3NkfOjC43HAw4x/u8/hQB8RfE2xubbVtP1uyia2G0RmSMY8uRG3RnPXOD1/2 a6iw8TaP4/8ACUWm+ISlrdBQDMXAUupGCjMNvJ/hPT8a6LxXoyaxol3pUzEmVQ8cirgrIOV 6nnkdfevGPDmy0urzRdTVVjdWLqVzuyMHA9DnINAHaX/gWy0t21SK/WaSAeaksESQMOwyUO 0nJ9Ofxrr72afw/wCAnnlcefaWm5mzgtNjJ4/3jXkfh3wvE3jPT2S7iNqk3nNA0mZFWP5vm XptJxhuhyPpXdeMby3uV07Rbh0WO9nHmMucbQc4PHTO0fjQBxmn22v+G0HiDwpfz2t4kSte RvKGWYtySRn5gc9+mevTPpXh/wAaS+JFX7VZtYaokhRoz/q5G7gMeM/7JOecGsbR/Dk+iTy RT3r3ttCoEEGAGJP3gx6hAeg6/SrUiWhtYbWSFFZhmGCOEDYM9sfcXOfmOMUAdNcaRbNLHP DbrBdJE6hQflw3JA3fcznoMA8DtXC+KfE3imyZ9F0fTJbGVAI5LiQqpTPP7sHn6N9Mc1pjx qPCd/baf4kdb+MoHWe13SfZFJ+VZH2gSe5AGMd66a/fS9YsoJXIu7QfNbTwbWlj9NrEHpno ePpQB5v4O06+8Pa1FqF1qQefUd1vPE7lpNxyVYnpnII6nr2rqfGFjZQ6bDqmowJNBYFVdWY 7FRiMEnvhgPrzXHeMdL8R6BDFqEN4ktpbOssc0UeDJ8+Ru7hgccflmvRZwniLwzKpO5Lu2B QDkBiAy5XuMjkexoAw4vHdx4e8OS6vYeHg1om0JJFGsKndkDBzvI564rE8BeJfEPiDxjf6j dyK1u0BURpHhIh5gOE7/jnPFZHii4/tGzstCsJGlkco8xQ5WNVAAUKB1JzhRzx0710Vu1t4 U8NO0lqssoUBo4xnDEbY4wR3z1x/EzUAVNKsZLr4w61q5zKlo5+6efMZQufYfer6J+DunT3 HjG4vgzPb2luSSRjLtwB/6F3rxXwxYjS9FkW5kzf37Ge5lyCGdhnH0H9Tivqf4T6TFo3geO 7nxHLft55LcHZjCcHp3OPegDH+LEdvBGk7qGldcKZJSqKfXnjj07159Yw3cHh2Gf7RkMN67 flB9D9D/Ku4+Jup3txLFZW1u88LMNhiALZ7g5PQjjNctLbS6J8PhFqIEc0m+TaWzjJJ2j6Z /nQBzvhj7V5l1PMpUzytu384xwMHvnrXZ2kO6YgAkEBXHZTnuf8APSmeEfC8n/CPK6+Z533 8jgDPJ/OtY21xZKFlRZAp3ArwcnO049MZoAuQWcp8sJuGw8lACG+net6ws76ON2+0SktkgH PT61QsbmEmIjYme7cEH2rsLJVeMSJcY28Y4YEdqAG2Ueo+SAbgkknG7OfrzWnEbxR8+0jPB 9qnSMgAYBFTgADAGKAGKW6EYqSiigBjRq3JGaYYIBhjEuR3xUpOAOM5qBzcEHylUehagAYo o+WIADuRjFYOp39rEAHuo8qQdqjJB+vatN9MluJA9zduw/uLwKF0ayiGIbaMHOSTyTQB55e y3l189tZyEOMCRjjoTz/9b3rJu7O6bMTncHYEKvJXtg/Q16u+iW8jFpHOT6ACqt0+haIglu AgdQTjG5seuKAPILnwnf3cTGG1ITvlWGB6f59a5rwlp1ra6pqHh/WvKPIIVuQVbgjnr/SvT dc8cXF2slvp0f2a25Uuy8njpx0ryHXor2HVF1PaxWM5dgeCD159QaAK2s6XbweNZdOgeS1t DEm3a7KAvcDnk+/WvffAKaRpWmHTLWaJSMO8bPl+R1bPP415VLo9v4n0+2fT5pX1CJQ6zbc j6fTt61p+BdNvNK8STXPiG7QTwqRtU9VJBySfcfhmgDM8eeGX0PxDLbB2+yTkzWjH+4WG6M H2P49K+fPHOhvNerq+nJsuwSskan7+fbsD2HfJHpX2f4g1nwh4zth4cN/ELt2/0aZDuMcg7 jHJHr7GvmX4g2M2hS3Wl6rZm2ngTDowLLKOTuU904zn+tAGJ4Fie6sLvXbqDMgAsoVkTBAG GdT3I3ED866draD7Wl01ujXkaNGJu6AnJ2gnA+vUDvVKzvLHwx4Ss1vLp7cIokkaZ8tJI/z MAT1POPwGelefv45tdc8UJaTTSaLo0hO6YKshkbPymUEHC9sdqAOwutXuJ7sW2lAm33eXJq bRlra2z1Axwxzx6A9T1pmv2OpeG2j1Tw+7apdx7m1EX05drpeo2oMAADJG3p9KPFHgrxTrq r9j8ST61pnlgxW6SxwIy+i7V8tl/EfSqWm+APH0syWNyfslpEBIk1zOplXGMKAhbpzQAlp4 y8N+JYBZX1otrKFb9xNlhnAGEkHQYB64q9a6deaZHJeeFoY1t3J/0AFjA4wM7c5IbjOc8nr WxDp/h7wNp7yhLrUdSlyPKjiBln5PCDqBnqx4/lXCWehePNc16fULAzaN9ofebe2ikiigXs pyFUkAe5JoA9A03U9P1yGSKL93NJkXdjOgD/8AAlPUE45FadtHFYxQQ2dmYYYkHlqpJCAHo c5NcF4/0y18IaNaXM/iO+vPEgcJaS4VNwH33ZQAdo4GDnOevBq34O+I9nqLppeurHbalL8q 3PAjkGOOTwD7HigDL8R6va+F/EU8cVqiTz/vh5QyzBsnqcgZJIOMVPoWm3ut3set6uVhggU ta2sZLBWIwXJPJI7HpnpxW/420ux8yw1c20c6WwMDcYZQ3KMCDyc5HPr61d0K3vNZ1K20rT 7V57q4ACIjYGFAyf8AZUDqaANzwR4Ml8W+K4rACRdPiYT3Ui5UhAfucd2+6PxPavS/iJrer aVfT6bHKYbGazkaFFBUxMoAAUj27U7RtW0DwLDLY2d6st/jzrydshXIAz7AAdBnOPrTvHWr WHiLQVC2yteSpmJCufm28H2oA5nwteXeueIlaZj9ks40jDBuXYjk565HApfGay6lrFtolkx O5t7LjO0A9+a6PSLS28P+EFMpEOU3SHgHOMEn/PaqPgbTJtd1641q4g+SRhHGrHOF9f0oA1 NLg8UaNYx4id0CY4+Yfjn/ADzTpdSuJJx58YErYEhI289/5+lexW0CQ2yRBQABjFU73QtLv pFkns42dPusBgigDzKO2NwuQ/lnPBUc4/u/5966HT7eWPaw/dgcEhs8Z44/GtJ/CJt5S9hd FUx/qzxz9amtluLZxBe2qvGgGHPOPxoA1YEu0hUo6suOhPSraSSbR5iY46g0lvLHLGDGSR6 GrHB5oAarZ4wQfenUUUAFFFFABUE9zFbxl5WCgDPqalcMR8uB7ms25hhjBdg0zDnkk0AZeo 6xezIY7CPyQ3Hmv0HpXE6mMz/PO08pH3w2dp+ldhdwvcOo3EpjonO01h3UUNsJFz50rcgfw qOnPPNAHJSoY1aW4i8tGyRtOD15IA/nWdqMAvYIoljQR7TlFBYdPTv/AI100VhPqzrbwp5k /UMBjaD156YruNE8HWFgiTXKLPcAAAnkLgdBQB4t4Ku5fCmvnStUXYsx3QF+c+oPvXa+NNN F3pX27SZ1t7gqQduN2D2981Z+JHhe3ms3vFxE6fMknVg/bHt1/OvL01pte0+HRL67lt545F V2ibYJQPf8RmgCp4WNn4c8V2lxeNBLAT5azqm10Yn7r49favbvGXhHw38QvCsKagy2txGo+ z3aLloj/dI/iQnqP5V5W3w5037OLmwidnjbewLsQ2OcEmquteItUSxSD+1j5e7a9sqFWwP4 Q4JOT6nqKAPJfGvw38YaRrq3HiK8/tFgx+yzQR4hIBzlR0HJHXmsG90WK4Gy4SBpFcbC6E8 9cjHK57gceor6x+Gar4g067k1i3WbTm+WKC6w+EAA5B984J5rm/FPw90i/wBdnXw9cLEtsp xDKxIDt12sBn88/WgD5dsrPxh4cvHbw1r06QOWJVHGwnvkcr+JAq1P41+KLWmz+37lUHLG1 CBhnrygz/KvZNX+G+t6V+9n0a4SNBvMkce+Ijpyy5/UVz9rYNLKYZTG8YJ27iGwcjj5s46H 86APKtA8UeKNBvpboWj6m9x87i+jd2LDuH6j6HIrrm+Kvi66dVt9EsoJ8kgvIZTnBGdmST7 DpXSSaWFkBt7eFmX5MNHGpPoenT3q0/kRFY3mUhSMQq6gljz0GPfsaAPLZPDWv67qbav4n1 CYyt995fldgCOFUjIHP93HWuyh8KaAlgY49Lg3sv8ArZV3tIehxnkZz+nGK9F0jwRrutq76 foFzcROcGWdfs8YHf5mxke4B6VYbwiNJuJVu7F9Xe2x5sVq/lW6sOdhduWP02igDjPB3hLx v4iupvDOjKt/or7C9xdthbHB4O/qxGB8vJ/CvqXwl4B0XwToc9pYr5l5cR/6ReFcSSkZPH9 1QScKPxzXOeDviLox06DTbaxisyreUlpEoTZjGSR7dSanvvidbf8ACRTaNF92OP5pc/ec9E UdzjJoA8e8f6JHB4tldLooZy0zo7EIAOF6dcnGK6LRBNeaL/aN55iXoBiETNv2bcDr37811 SeE5tSvZ9f1Mp8yARwuAflUnBPvk5rltd8RGJBoOnw7pnOFEa5+pPbGaAOe1TWbvULhtHWQ yQ/enYNkDH8PA9/xr2H4f67YW9qlhdQm2mGVUgfKFGOvp1rz/TdAW0td8y/6TIMyOeC2T6c d62Y4+jYMb/dy3Qn3oA94jZXXcpBB7jvTq890HW5NNjjtriRpoT8y55IH1/pXeW1zFdQLLE 2QaAJqCARgjNFFAEXkRg5UbT7U4BlI6EAfjT6KAAciiiigAooooAazAcYycdBVV4g2WmO1B /D61bwAc1VndxkQp5kmOCegoAyL0NsOc20PICqfnk4rPtdHuNRXDxG0tegDfeYetdHFp6mX z7o+ZJkED+EfQVeAxwBxQBWsrC1sIvLtYgg7nuadd3cNnA00zBVA/OpndUUsSAB61594o1W W7l+zwqTGMjaM/MMd/agDnPFGt3er3bIGVbfBEQGfrk/rXntz4dGoStJZ7heK37shejdyfY 12V1HFFKjSSEy/xleh9MeuKa85soAqctMcs4OGVfT8qAOftPFV5pdhNoV5GkVxggMDjeO5D H8DWZoHgvVtYklhGpBIhghhHlmB6gk9z61Y1fSjfweY2d4+YfLgk5+hxkH9KZ4d1LxD4Zml EUZuLAd0OXA7e2KANbxTea14R8LPp9sBaiNFCzJ0A4HTrnFN8DNd/aYpDrC3QlZZGinQBj1 7j2qbxF4lsfGljFYqyH92QxYgOG6dPY1keH7K3jmitLxTb6oi+UJSSBIozjHb0NAH0Fda9Z 2mkiVpUUyEKo6cnjFU9Lm8PeJo5Vm0m2uGt38qRbi2UkMP94ZrxrxRPeaVPYRS3xmj8zzkD 8kbVPX1HWpvDuq+I49BtZdNtx5905leff0ydxOP4j0GPwzQB6rqUfg+y1K3sP8AhG9MlmuW KYFpHxxyTx0/xqpLqukaFf3iXOiWGmWMQHlXUMSLvJ9cD5SDXm+sJ4un1mDUra1dXiiER8z kNnBLcdORVS/u/EGrWz2t1aNPBt2TluIyOmAO+KAPbE8Q202kQXSSByrbGA5ya5bWfE0MOj 6ibvT4rcBmWJgRlxjIP168deK8/wDDumeJ4rO8s3meO2iG6N5OHdfeprnwxN4jgCzvJFZD7 8kjjdIfx5AI79eBQBxHgoXE/i64uLWA+ZOGMRc4Xbnkj+dddYeA9V03xFJqtxd2zEzNIqyx k5Hr1BFdK2p+FfCltHBF5Qli+UEFS6nB7D8fwrDF/r3jXUfstqGtbUsA7OMu6ZyAPTpQBsa /4uupyuk6KguLtk24VfkXpyTWLF4M1LSlOrX2ZZZmy0ka5H0B7Dg8d69Q8J+BLPSII3eN/M 5LtJyznnr612UtpbXNq1nJEDERjFAHiyuJiPOVTJjIXGD+vSrdtaTAh0Vyjcknv7HPtWnrv ha5067eSHDRNyj4xz7+9N0e78i6e2vQDE/XPTPsPyoAuWcEnlRm3USxrgvH/Eg74NdHpMn2 d/lcsuem7JA9x/Wo4NLNtL9ts5N0TDPQD8/1rTWzgusXMGYLgfeAHWgDYjYMgII59KfVK1l YP5My7H7eh+lXcj1oAKKKKACiiigAooooARhu47UBQvQY70tFABSFgoJLAAetLUEhJwPU8C gDF1W5luV8qFPkJwMg8n1rmrqzeN/KU+ZNgln39f8AZ9xXXywGKJ1jz5jfecdQPas+fT8Kp IPmkEdPu/8A16AOCntppZfK2EkcMwOVOPaobmxS1iGIwy7SGI+8R6/59q7R7CGJRO6BIVPz Bj941zWoNLcTNMEGxO/Yj/8AXQBzsVlcXUyQxhpGLg7Sp4B4z+HX8K9Ol8O6dpfhhkkUGSK M5fGcn/DNReENCEDHUpwHZh8h64+nt2p3jS/VbZLFGJJ+ZwPT0oA8Rv8AwzbXd01xCnkPIx AKckEnqPcelZpsPEOjXD+TOt4T1Mg+b049/Q126xGCTLKgyDwOh9/p9aSOFT8zMTvfc0h57 /mRQBxGoavPevB/bGjSr5RbleSoI2lhzzxS+Fda+xTQWtzrWLG3ZTGPKILgc/MT0wR2rvLL R5NQ1uFZEDxqxcgg9OvI/Cup8N+EbHUNOupZ7dV3zEDcAce/15oAyp/iJoM9sbWS5RUIAPG OD2H4fzrIn+IGgq8T26lggJCRxbjnpnH07H3r0I/DrRCvFpEP+AYNXLbwRpNuuEt0XdwcIO lAHkWo+Nr67Y/YNOkZZFO4smFwO2fr+VZ+mWni/V45rWO4FnCqn5VYs+Mdv1r2LxL4fsrbR Wuo4xuhOc44x0/wrnfA80UGveW6IGlBXd0yO2B260AcLp/g5H024vWBnu7XAkaQ7yB6jj1r o/Dd1JpOsxTugEbMEkT+9747V1n2ZNJ8bva7cW16CuG6c5PXv0rF1XSH03WWgAIQKSMDAKn ntQB62jKyKVIIIyMUoUA5ArnPCmoC40/7LIuyWEcA9SvrXSUAQ3FvFcwmKZQyHtXG3nhxo5 5BGAoP3CB19a7imSRrIuGGfT2oA57QbshfskqFQOh7YrdFvGsnmJwxOT71TuNN8zLxYSUcg kZFWbV3EYil++vfHWgCwUDD5gM0KpXjORTqKACiiigAooooAKKKKACiiigAqNlPYcnv6VJR QBEsQAzjaar3Ee/93nGerY7VdPSqdwHZTHERz94n+VAGDfr5zNFEMRINoX+99PWqFjphvb0 IpHlwn5jt6n0HtW1LBvBRF256buuemeK1LC0FpaomBvxluc8+1AEwCW8AAAVUXoOBXnniF/ td6YmGA5DOWP3R2Fd5qDhbVsnAxk5HYVxK2ovTPeufmbIWTptHpQBhx6fG/mOw287QR6Dtz 2qhNZxQQeYQYz1wWHAz612E1ksFioEIMkpCYAyfoKz59OzIkBQZ3BcYz+npQBd8Naa9tpc9 25Uv5RCsevSuq8PQGDRIQy7XbLMB60z7FHY+HTbRhV2pgkDr6mtKzj8qzijyThR1oAnoooo Ap6nbLd6ZcW7DIkQivLbOOS01BJOcwyddvU5568V66RkYxmuQvdPWLUJF2YSTJHGfwFAE/i W0W60uHUYUDSR7TvXrg/0pNSt49T0WDUYhuljXG7PJHf8AWtDSyl9oX2Z/m25jZc+lQeH90 KXGlzEHyWO0dwp9aAMvTkayvEuFDqg+Uq/TBrs0ZXUMpBBGQRWOlqEu3iYEpjqfyAFX7PMS mBiSF5X6UAW6KKKACmsgbnvTqKAEAwAPSloooAKKKKACiiigAooooAKKKCARg9KAAHNFFFA Ac44qEoQMbuvf0qamkqTgjmgCvFAfNErAdOAO1WqB0oJxQBjay8jqlrCCXlbDYPQetL9gEa wwKOEHJHrU9vC02oSXj/dHyoKvbcHd1oAxp4Fkv1RTgRIWPNVLaATaqrDkKdx46H1+tbMUJ LTSnHznAGOg96ZY26rLNMQAWbHTsKALN0m+3ZB3qZBhQKRxnAxnmn0AFFFFABVW4gEhUnsc 9atUhx1xQBl2O2DUrm2GNpAdQBxRLGbfV1uM7UkG08d6sTqqXsM+3HO0sKmuIvOgxnBHIPo aAHtHuweMih1PDD7wpYySgz1xzT6AAHIyKKAAOlFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFF FABRRRQAUm0bs0tFABTJMlNoOCafRQAiqFUAChgSOKWigBoXCbRxQi7R9adRQAUUUUAFFFF ABR160UUARzRh4iop68qO9LSAYoAAMUtFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAf/9k= </binary><binary id="_17.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdACABAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAA/9k= </binary><binary id="_20.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABUBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AD/2Q== </binary><binary id="_18.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdACYBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAP/Z </binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdACEBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAP/Z </binary><binary id="_15.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdACABAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAA/9k= </binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdACQBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAP/Z </binary><binary id="_5.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdACMBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAP/Z </binary><binary id="_21.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdAB8BAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAA/9k= </binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABQBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AD/2Q== </binary><binary id="_6.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABoBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAA/9k= </binary><binary id="_25.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABQBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AD/2Q== </binary><binary id="_7.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdACMBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAP/Z </binary><binary id="_13.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABcBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AD/2Q== </binary><binary id="_8.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABQBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AD/2Q== </binary><binary id="_9.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdACIBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAP/Z </binary><binary id="_27.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABQBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AD/2Q== </binary><binary id="_16.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdAB8BAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAA/9k= </binary><binary id="_10.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdACgBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAP/Z </binary> </FictionBook>