%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/208.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author> <book-title>Kim Harrison - Rachel Morganova 2 - Hodny. zly a nemrtvy</book-title> <lang>cs</lang> </title-info> <document-info> <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>16.8.2019</date> <id>60eb8573-cd83-4e69-bebd-415c032717f3</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <year>2010</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p> <p> <image xlink:href="#_1.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kim</strong></p><empty-line /><p><strong>Harrison</strong></p> <p>Hodný, zlý</p><empty-line /><p>a nemrtvý</p> <p><strong><emphasis>FANTOM Print</emphasis></strong></p> <p><strong><emphasis>2010</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Copyright © 2005 Kim Harrison</p> <p>Translation © Kateřina Niklová</p> <p>Cover © Dorothea Bylica</p> <p>ISBN 978-80-7398-098-6</p> <p><strong>www.fantomprint.cz</strong></p> <p><strong>www.facebook.com/fantomprint</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Muži, který ví, že na prvním místě je kofein, na druhém</p> <p>čokoláda a až na třetím romance − a který ví, kdy to</p> <p>pořadí obrátit.PODĚKOVÁNÍ</p> <p>Ráda bych poděkovala Willovi za pomoc a inspiraci při vymýšlení klenotů Díry a doktorce Carolinne Whiteové za neocenitelnou asistenci s latinou. Hlavně bych však ráda poděkovala editorce Dianě Gillové za to, že mi dovolila vydat se při psaní do neprobádaných oblastí, a svému agentovi Richardu Curtisovi.1</p> <p><image xlink:href="#_2.jpg" />Nadhodila jsem si popruh kanystru s vodou výš na rameni a natáhla trysku k zavěšenému květináči. Do místnosti pronikal sluneční svit a hřál mě přes modrou kombinézu. Za okny s úzkými tabulkami ležel malý dvorek obklopený VIP kancelářemi. Zamžourala jsem do slunce, stiskla rukojeť hadice a z trysky začal syčet tenký proud vody.</p> <p>Ozvalo se cvakání klávesnice a já se přesunula k další rostlině. Z kanceláře za recepcí se nesl zvuk telefonních hovorů doprovázený hlubokým smíchem připomínajícím štěkot psa. Dlaci. Čím vyšší postavení ve smečce zastávají, tím víc se podobají lidem, všichni se ale dají poznat podle smíchu.</p> <p>Přes řadu zavěšených květináčů jsem se zadívala na akvárium za pultem recepce. Jo. Krémově zbarvené ploutve. Černé skvrny na pravém boku. Je to ona. Pan Ray choval kapry koi a předváděl je na každoroční cincinnatské chovatelské výstavě. Loňského vítěze vždy vystavoval v kanceláři, teď tu ale plavaly ryby dvě a maskot Vlkodlaků zmizel. Pan Ray byl fandou Doupěte, rivala cincinnatského inderlandského baseballového týmu. Dvě a dvě dávaly dohromady ukradenou rybu.</p> <p>„Takže,“ řekla vesele žena za stolem, když vstala a vložila stoh papírů do zásobníku tiskárny. „Mark má dovolenou? Že se nezmínil.“</p> <p>Kývla jsem, odvlekla zavlažovací výbavu o metr dál a na sekretářku oblečenou v nažehleném kostýmku krémově bílé barvy jsem přitom ani nepohlédla. Mark si vzal krátkou dovolenou na opuštěném schodišti budovy, kde předtím pracoval. Omráčila jsem ho uspávacím lektvarem s krátkodobou působností. „Ano, madam,“ dodala jsem hlasitě a schválně si trochu šlapala na jazyk. „Ale řekl mi, které kytky zalít.“ Schovala jsem rudě nalakované nehty do dlaně, než je mohla zahlédnout. Neseděly k obrázku zahradnice, za kterou jsem se vydávala. Mělo mě to napadnout dřív. „Všechny tady v patře, pak ty v arboretu na střeše.“</p> <p>Žena odhalila v úsměvu až příliš velké zuby. Byla dlak a podle vzhledu zastávala v kanceláři docela vysoké postavení. Ray by si nevzal za sekretářku psa, když si mohl dovolit platit fenu. Cítila jsem z ní lehký pižmový pach, nebyl ale nepříjemný. „Řekl vám Mark o nákladním výtahu vzadu v budově?“ zeptala se nápomocně. „Je snadnější jet výtahem než táhnout vozík nahoru po schodech.“</p> <p>„Ne, madam,“ řekla jsem a narazila si ošklivou kšiltovku s logem firmy pevněji na hlavu. „Myslím, že se mi snaží práci ztížit, abych se nepokusila převzít jeho rajón.“ S bušícím srdcem jsem postrčila Markův vozík s nůžkami, hnojivem a zavlažovacím systémem dál. Věděla jsem nejen kde najít výtah, ale i šest nouzových východů, požární poplach a zásobu koblih.</p> <p>„Chlapi,“ řekla, obrátila oči v sloup a znovu se posadila ke stolu. „Copak nechápou, že kdybychom chtěly ovládnout svět, prostě bychom to udělaly?“</p> <p>Neutrálně jsem kývla a nalila trošku vody do dalšího květináče. Byla jsem přesvědčená, že už mu vládneme.</p> <p>Přes hrkání tiskárny a šumění tichého hovoru jsem zaslechla napjaté bzučení. Byl to můj parťák Jenks. Vylétl z šéfovy kanceláře a namířil si to rovnou ke mně. Očividně měl špatnou náladu. Křídla podobná křídlům vážky mu zrudla rozčilením a sypal se z něj skřítkovský prášek, který vytvářel krátkodobé sluneční paprsky. „Kytky vevnitř jsou hotové,“ oznámil nahlas, když přistál na okraji květináče přede mnou. Založil si ruce v bok, takže v malinké modré kombinéze připomínal Petra Pana, který se stal popelářem. Jeho manželka mu dokonce ušila i kšiltovku. „Potřebují jenom zalít. Chceš tady venku s něčím pomoct, nebo se můžu vrátit do auta a dát si šlofíka?“ dodal sžíravě.</p> <p>Shodila jsem si z ramene kanystr s vodou, postavila ho na zem a odšroubovala víčko. „Hodila by se mi hnojící tableta,“ nadhodila jsem a přemýšlela, co mu vadí.</p> <p>S bručením odlétl k vozíku, začal se v něm přehrabovat a rozhazovat kolem zelená vazadla, kolíky a použité pH testry. „Jednu mám,“ řekl a přilétl zpět s bílou tabletou velkou jako jeho hlava. Hodil ji do kanystru a voda zašuměla. Jejím úkolem však nebylo hnojit, nýbrž okysličit vodu a podpořit v ní tvorbu slizu. K čemu by mi bylo ukrást rybu, kdyby při tom lekla?</p> <p>„Ach bože, Rachel,“ zašeptal Jenks, když mi přistál na rameni. „Je to polyester. Já mám na sobě polyester!“</p> <p>Uvolnila jsem se, když jsem pochopila, proč má špatnou náladu. „Budeš v pořádku.“</p> <p>„Mám vyrážku!“ řekl a zuřivě se drbal pod límcem. „Nemůžu nosit polyester. Skřítci jsou na něj alergičtí. Podívej. Vidíš?“ Naklonil hlavu na stranu a shodil si vlasy z krku, byl ale příliš blízko, než abych na něj dokázala zaostřit. „Působí mi ekzém. A smrdí. Cítím z něho ropu. Mám na sobě mrtvého dinosaura. Nemůžu nosit mrtvé zvíře. Je to barbarské, Rache,“ kňoural.</p> <p>„Jenksi?“ Zavřela jsem kanystr, pověsila si ho na rameno a shodila z něj přitom Jenkse. „Já mám na sobě to samé. Vydrž to.“</p> <p>„Ale ono to smrdí!“</p> <p>Zůstal viset přede mnou a já zamžourala. „Prostříhej něco,“ procedila jsem skrz zuby.</p> <p>Ukázal mi prostředník a pozpátku odlétl. Prosím. Poplácala jsem zadní kapsu hnusné modré kombinézy a vytáhla z ní nůžky. Zatímco paní profesionálka psala dopis, trhnutím jsem rozložila stoličku a pustila se do stříhání kytky visící vedle jejího stolu. Jenks taky přiložil ruku k dílu a já po chvíli vydechla: „Vše připraveno?“</p> <p>Kývl a pohled přitom upíral na otevřené dveře kanceláře pana Raye. „Až si příště zkontroluje email, spustí se internetový bezpečnostní systém. Pokud ví, co dělat, spraví to za pět minut, pokud ne, za čtyři hodiny.“</p> <p>„Potřebuju jen pět minut,“ řekla jsem a začala se potit na slunci, které svítilo dovnitř oknem. Páchlo to tu jako v zahradě, kde na studených dlaždicích odpočívá udýchaný mokrý pes.</p> <p>Tep se mi zrychlil a já se přesunula k další kytce. Visela za stolem a žena ztuhla. Vnikla jsem do jejího teritoria, ale musela si to nechat líbit. Byla jsem přece jen zahradnice. Doufala jsem, že mé sílící napětí připíše na vrub své blízkosti, a pokračovala jsem v práci. Ruku jsem položila na kanystr s vodou. Stačí jediný pohyb a bude na zemi.</p> <p>„Vanesso!“ ozvalo se podrážděně ze zadní kanceláře.</p> <p>„A jdeme na to,“ řekl Jenks, vzlétl k bezpečnostním kamerám u stropu.</p> <p>Otočila jsem se a uviděla, že se ze dveří kanceláře vyklání rozčilený muž, podle drobné, štíhlé postavy dlak. „Už zase,“ řekl. V obličeji byl rudý a silnýma rukama se držel veřejí. „Nenávidím tyhle věci. Co je špatného na papíru? Mám rád papír.“</p> <p>Na tváři sekretářky se usadil profesionální úsměv. „Pane Rayi, zase jste ječel, že? Říkala jsem vám, že počítače jsou jako ženy. Když na ně křičíte nebo chcete, aby dělaly příliš mnoho věcí najednou, prostě se vypnou a vy si ani nepřičichnete.“</p> <p>Zavrčel, zmizel v kanceláři a buď si její hrozbu neuvědomoval, nebo ji ignoroval. Srdce mi poskočilo a přesunula jsem stoličku k akváriu.</p> <p>Vanessa si povzdychla. „Bože,“ zamumlala, když vstávala. „Ten chlap by si uměl jazykem rozdrtit koule.“ Popuzeně na mě pohlédla a za cvakání podpatků zamířila do zadní kanceláře. „Ničeho se nedotýkejte,“ zavolala. „Už jdu.“</p> <p>Rychle jsem se nadechla. „Kamery?“ zašeptala jsem.</p> <p>Jenks slétl dolů. „Desetiminutová smyčka. Vzduch je čistý.“</p> <p>Odlétl k hlavním dveřím, přistál na vlysu nad překladem a pověsil se na něj, aby viděl do chodby. Křídly mával tak rychle, že z nich zůstala jen šmouha, a zvedl nahoru malinkaté palce.</p> <p>Kůže se mi napjala očekáváním. Sejmula jsem z akvária víko a z vnitřní kapsy kombinézy vytáhla zelenou síťku na ryby. Postavila jsem se na stoličku, vykasala si rukáv až k lokti a vrazila síťku do vody. Obě ryby okamžitě ucukly dozadu.</p> <p>„Rachel!“ zasyčel mi Jenks do ucha. „Je dobrá. Už to skoro má.“</p> <p>„Sleduj dveře, Jenksi,“ řekla jsem a kousla se do rtu. <emphasis>Jak dlouho může trvat ulovit jednu rybu?</emphasis> Převrátila jsem kámen, abych se dostala k rybám, které se za ním schovaly. Utekly dopředu.</p> <p>Tiše se rozdrnčel telefon. „Jenksi, vezmeš to?“ řekla jsem klidně, naklonila síťku a uvěznila ryby v rohu. „A mám vás…“</p> <p>Jenks odbzučel ke stolu a nohama přistál na svítícím tlačítku. „Kancelář pana Raye. Vydržte, prosím,“ řekl tenkým hlasem.</p> <p>„Do háje,“ zaklela jsem, když sebou ryby mrskly a proklouzly kolem sítě. „No tak, snažím se tě vrátit zpátky domů, ty slizká potvoro,“ vábila jsem ji skrz zaťaté zuby. „Skoro… skoro…“ Chytila jsem ji mezi síťku a sklo. Kdybych ji jen dokázala…</p> <p>„Hej!“ ozval se z chodby hluboký hlas.</p> <p>Zalil mě adrenalin a zprudka jsem zvedl hlavu. V chodbě ke kancelářím stál malý muž s pečlivě zastřiženým plnovousem a se složkou v ruce. „Co to děláte?“ zeptal se důrazně.</p> <p>Pohlédla jsem na akvárium a na svoji ruku ve vodě. Síťka byla prázdná. Ryby vyklouzly. „Hm, spadly mi dovnitř nůžky?“ řekla jsem.</p> <p>Z kanceláře po mém druhém boku se ozvalo cvakání podpatků a Vanessa zalapala po dechu. „Pane Rayi!“</p> <p>Zatraceně. <emphasis>Takže jednoduše to nepůjde.</emphasis> „Plán B, Jenksi,“ řekla jsem, chytila jsem okraj akvária a se zamručením vší silou trhla.</p> <p>Vanessa zaječela, protože akvárium se převrhlo a na stůl se vylilo skoro sto litrů odporné rybí vody. Všichni byli tak šokovaní, že se nikdo ani nepohnul, a já zatím pátrala na podlaze. „Mám tě!“ vykřikla jsem a skočila po správné rybě.</p> <p>„Jde po rybě!“ zvolal malý muž v chodbě, když dovnitř vešli další lidé. „Chyťte ji!“</p> <p>„Běž!“ zavřískl Jenks. „Já je zdržím.“</p> <p>Zadýchaně jsem se v podřepu pachtila za rybou a snažila se ji chytit, aniž bych jí ublížila. Mrskala sebou a svíjela se, a když se mi ji konečně podařilo sevřít, zprudka jsem vydechla. Vzhlédla jsem, vhodila ji do kanystru a zašroubovala víčko.</p> <p>Jenks poletoval od jednoho dlaka k druhému jako pekelná světluška a házel po nich naostřenými tužkami. Deseticentimetrový skřítek dokázal zadržet tři dlaky. Nepřekvapilo mě to. Pan Ray se spokojil s tím, že se jen přiblížil, dokud nezjistil, že mám jednu z ryb. „Co to, k čertu, děláte s mými rybami?“ obořil se na mě a obličej mu zrudl vzteky.</p> <p>„Odcházím,“ řekla jsem. Vrhl se na mě s napřaženýma rukama. Za jednu jsem ho drapla, trhla dopředu a nakopla ho. Klopýtl dozadu a chytil se za břicho.</p> <p>„Přestaň si hrát se psy!“ křikla jsem na Jenkse a zapátrala po cestě ven. „Musíme jít.“</p> <p>Zvedla jsem Vanessin monitor a prohodila ho oknem. Už dlouho jsem toužila udělat stejnou věc s tím Ivyiným. Okno se s uspokojivým řinčením vysypalo a monitor vypadal na trávě dost divně. Do místnosti vtrhli další rozzuření dlaci a šířili okolo sebe pižmový pach. Sebrala jsem kanystr a proskočila oknem. „Za ní!“ zařval někdo.</p> <p>Dopadla jsem rameny na posekaný trávník a překulila se na nohy.</p> <p>„Nahoru!“ řekl mi Jenks do ucha. „Támhle.“</p> <p>Prosvištěl uzavřeným dvorkem. Vyrazila jsem za ním a kanystr si hodila na záda. Uvolnila jsem si tak ruce a mohla vyšplhat po mřížoví. Do kůže se mi zarývaly trny, ale já je ignorovala.</p> <p>Když jsem vylezla až úplně nahoru, sotva jsem lapala po dechu. Praskání větví mi prozradilo, že po mně jdou. Vyhoupla jsem se na plochou střechu a dala se do běhu po lepence a štěrku. Tady nahoře foukal horký vítr a přede mnou se rozkládalo Cincinnati.</p> <p>„Skoč!“ křikl Jenks, když jsem dorazila k okraji.</p> <p>Důvěřovala jsem mu. Aniž bych zpomalila, zamávala jsem pažemi a skočila.</p> <p>Žilami se mi rozlil adrenalin a žaludek mi poklesl. Pode mnou bylo parkoviště! Nechal mě skočit ze střechy dolů na parkoviště!</p> <p>„Nemám křídla, Jenksi!“ vřískla jsem. Zaťala jsem zuby a pokrčila kolena.</p> <p>Dopadla jsem na asfalt a ucítila ostrou bolest. Přepadla jsem dopředu a odřela si dlaně. Kanystr mi poskočil na zádech, utrhl se a spadl na zem. Překulila jsem se a vstřebala náraz.</p> <p>Kovový kanystr se odkutálel stranou. Lapala jsem po dechu bolestí, když jsem za ním potácivě vyrazila, dotkla se ho prsty, ale zmizel mi pod autem. Zaklela jsem, lehla si na zem a natáhla se pro něj.</p> <p>„Tam je!“ ozvalo se.</p> <p>Něco plesklo o auto nade mnou, a znovu. V dláždění vedle mé paže se najednou objevila díra a mě zasypaly ostré úlomky kamene. Střílejí po mně?</p> <p>S bručením jsem se vyplazila zpod auta i s kanystrem. Schoulila jsem se nad ním a dala se na ústup. „Hej!“ křikla jsem a odhodila si vlasy z očí. „Co to, k čertu, děláte? Je to jenom ryba! A ještě k tomu není vaše!“</p> <p>Trojice dlaků na střeše na mě zírala. Jeden přiložil k oku zbraň.</p> <p>Dala jsem se na útěk. To mi za pět set dolarů nestálo. Za pět tisíc možná. Běžela jsem za Jenksem a v duchu si přísahala, že příště si napřed zjistím detaily, než klientovi naúčtuju běžnou taxu.</p> <p>„Tudy!“ zaječel Jenks. Ozvaly se další rány a zasypaly mě další úlomky kamene. Dvorek neměl bránu a ve svalech mi bušil adrenalin, když jsem přeběhla ulici a vnořila se mezi chodce. S tlukoucím srdcem jsem zpomalila a ohlédla se. Pořád jsem viděla siluety na pozadí nebe. Neskočili za mnou. Nemuseli. Na mřížoví jsem nechala krev. Ale nemyslela jsem si, že by se mě pokusili vystopovat. Nebyla to jejich ryba, patřila Vlkodlakům. A odměna od cincinnatského inderlandského baseballového týmu mi zaplatí nájem.</p> <p>V plicích mě bodalo, zpomalila jsem a snažila se přizpůsobit krok lidem okolo. Slunce pálilo a já se v polyesterovém pytli potila. Jenks mi kryl záda, proto jsem zapadla do boční uličky, abych se převlékla. Postavila jsem kanystr na zem a hlavu si opřela o chladnou stěnu budovy. Zvládla jsem to. Další měsíc dokážu zaplatit nájem.</p> <p>Zvedla jsem ruku a strhla si z krku maskovací amulet. Ihned jsem se cítila líp, když iluze ženy s tmavou pletí, hnědými vlasy a velkým nosem zmizela a nahradily ji po ramena dlouhé, kudrnaté rusé vlasy a bledá pleť. Pohlédla jsem dolů na odřené dlaně a opatrně je promnula. Mohla jsem si vzít amulet proti bolesti, ale chtěla jsem mít u sebe co nejméně talismanů pro případ, že by mě chytili. Z „pokusu o krádež“ by se tak stal „pokus o krádež a ublížení na zdraví“. Z prvního bych se dokázala vykroutit, z druhého bych se musela zodpovídat. Bývala jsem agentka, proto znám zákony.</p> <p>Zatímco okolo ústí uličky procházeli lidé, svlékla jsem si vlhkou kombinézu, nacpala ji do kontejneru a hned mi bylo líp. Sehnula jsem se a srolovala si lem kožených kalhot přes černé boty. Když jsem se opět narovnala, všimla jsem si, že jsem si kalhoty odřela, a zkroutila jsem se, abych zkontrolovala rozsah škod. Ivyin kondicionér na kůži pomůže, ale asfalt a kůže prostě nejsou kamarádi. Radši si však odřu kalhoty než vlastní kůži, proto je koneckonců nosím.</p> <p>I v září bylo ve stínu příjemně. Když jsem si zastrčila do kalhot kožený vršek, hned jsem se cítila mnohem víc sama sebou. Zvedla jsem kanystr, vyšla zpátky na slunce a kšiltovku jsem posadila na hlavu kolemjdoucímu chlapci. Prohlédl si ji, usmál se a stydlivě zamával, zatímco matka se k němu sehnula, aby se zeptala, kde ji vzal. Opět klidná jsem se vydala pryč a boty mi při chůzi klapaly. Načechrala jsem si vlasy a zamířila k náměstí Fountain Square, abych počkala na odvoz. Zapomněla jsem si tam ráno sluneční brýle a při troše štěstí je ještě nikdo neukradl. Bože, jak já miluju svoji nezávislost.</p> <p>Už tomu byly tři měsíce, co mi povolily nervy nad pitomými úkoly, kterými mě pověřoval šéf v Inderlandské bezpečnostní agentuře. Cítila jsem se zneužitá a hrubě nedoceněná, proto jsem porušila nepsané pravidlo, dala jsem výpověď a otevřela si vlastní agenturu. Tehdy mi to připadalo jako dobrý nápad a fakt, že jsem přežila, i když na moji hlavu vypsali odměnu, protože jsem nedokázala dát úplatek a vyvázat se ze smlouvy, mi otevřel oči. Bez Ivy a Jenkse bych to nezvládla.</p> <p>Zvláštní bylo, že když jsem si konečně začala dělat jméno, bylo všechno těžší, ne snazší. Pravda, konečně jsem uplatnila své vzdělání a začala si míchat lektvary, které jsem dříve kupovala, a jiné, které jsem si nemohla ani dovolit. Ale skutečným problémem byly peníze. Ne že bych nedokázala najít práci; ale peníze prostě odmítaly zůstat ve sklenici na sušenky dlouho.</p> <p>Dokázala jsem zajistit, že liškodlakovi podsunul nepřátelský pelech drogu, ale odměnu jsem použila na obnovení čarodějné licence; to dříve platila IBA. Našla jsem černokněžníkovi ztraceného zvířecího důvěrníka a odměna padla na zdravotní pojištění. Nevěděla jsem, že agenti jsou prakticky nepojistitelní; IBA mi prostě dala kartičku a já ji používala. Potom jsem musela zaplatit jistému chlápkovi za to, že zbaví mé uskladněné věci smrtící kletby, nahradila jsem Ivy hedvábný župan, který jsem zničila, a koupila si nové oblečení, protože jsem si musela udržet pověst.</p> <p>Ale nejvíce peněz jsem vyplýtvala za taxíky. Většina cincinnatských řidičů autobusů mě dobře znala a odmítala mě brát, proto mě musela vozit Ivy. Nebylo to fér. Uběhl už skoro rok od nešťastné nehody, při níž jsem ve snaze zatknout dlaka připravila o vlasy autobus plný lidí.</p> <p>Už mě unavovalo být neustále na mizině, ale díky penězům za nalezení maskota Vlkodlaků budu zase měsíc v plusu. A dlaci po mně nepůjdou. Nebyla to jejich ryba. Kdyby si na mě chtěli stěžovat u IBA, museli by vysvětlit, odkud rybu mají.</p> <p>„Hej, Rache,“ řekl Jenks, když se objevil bůhvíodkud. „Záda máš čistá. A jaký je plán B?“</p> <p>Zvedla jsem obočí a úkosem na něj pohlédla. Letěl vedle mě a dokonale se přizpůsoboval mé rychlosti. „Sebrat rybu a zdrhat.“</p> <p>Jenks se zasmál a přistál mi na rameni. Svlékl si malinkou uniformu a opět měl na sobě dlouhou tuniku a kalhoty ze zeleného hedvábí. Červený šátek na hlavě říkal všem vílám a skřítkům, jejichž teritorii jsme procházeli, že nepytlačí. Křídla se mu třpytila zbytky skřítkovského prášku, který se z něj při vzrušení sypal.</p> <p>Dorazili jsme na náměstí Fountain Square. Rozhlédla jsem se po Ivy, ale nikde jsem ji neviděla. Nedělala jsem si starosti, posadila se na suchou část fontány a zašmátrala prsty pod okrajem nádrže po brýlích. Objeví se. Ta ženská žije a umírá podle rozvrhu.</p> <p>Zatímco Jenks poletoval sprškou vody, aby se zbavil posledních zbytků „zápachu mrtvého dinosaura“, trhnutím jsem otevřela brýle a nasadila si je. Ostrý svit zářijového slunce pohasl a já přestala vraštit obočí. Natáhla jsem dlouhé nohy před sebe, ledabyle si z krku strhla pachový amulet a hodila ho do fontány. Dlaci stopují podle čichu, a pokud mě budou pronásledovat, ztratí stopu, jakmile nasednu k Ivy do auta a odjedeme.</p> <p>Doufala jsem, že si nikdo ničeho nevšiml, raději jsem se ale rozhlédla okolo: nervózní, chudokrevně vyhlížející upírský lokaj odváděl ve dne práci za svého milence; dva lidé si šeptali, chichotali se a prohlíželi si jeho ošklivě zjizvený krk; na lavičce nedaleko seděl unavený čaroděj − ne, černokněžník, necítila jsem z něj blahovičník − a jedl muffin; a já. Zhluboka jsem se nadechla a uvolnila se. Čekání na odvoz, to není zrovna vzrušující konec úkolu.</p> <p>„Přála bych si mít auto,“ řekla jsem Jenksovi a postavila si kanystr s rybou mezi nohy. Deset metrů ode mě se kolona sotva hýbala. Počet aut se zvýšil a já hádala, že už je po druhé a nastalo časové údobí, kdy lidé a inderlanďané každodenně bojují o soužití na omezeném prostoru. Všechno je mnohem snazší, když slunce zapadne a většina lidí se vrátí domů.</p> <p>„Co bys dělala s autem?“ zeptal se Jenks, posadil se mi na koleno a dlouhými, soustředěnými pohyby si čistil křídla. „Já auto nemám. Nikdy jsem ho neměl. A cestuje se mi fajn. S auty jsou jenom problémy,“ řekl, ale já už dál neposlouchala. „Musíš platit za benzín a opravy, umývat ho a mít ho kam odstavit, prostě jenom žere peníze. Auto je horší než holka.“</p> <p>„Přesto,“ řekla jsem a zahoupala nohou, abych ho podráždila. „Chtěla bych mít auto.“ Rozhlédla jsem se. „James Bond nikdy nemusel čekat na autobus. Viděla jsem všechny filmy a nikdy nečekal na autobus.“ Zamžourala jsem na Jenkse. „Takhle celá věc ztrácí šmrnc.“</p> <p>„No jo,“ řekl a upřel pohled za mě. „A bylo by to i bezpečnější. Dlaci na jedenácté hodině.“</p> <p>Dech se mi zrychlil a celá napjatá jsem se otočila. „Do háje,“ zašeptala jsem a zvedla kanystr. Byla to stejná trojice. Poznala jsem je podle nahrbených ramen a toho, jak větřili. Zaťala jsem čelisti a přesunula se tak, aby fontána byla mezi námi. <emphasis>Kde je Ivy?</emphasis></p> <p>„Rache?“ zeptal se Jenks. „Proč tě sledují?“</p> <p>„Nevím.“ Vzpomněla jsem si na krev, kterou jsem nechala na růžích. Pokud nepřeruším pachovou stopu, budou mě sledovat až domů. Ale proč? S vyprahlými ústy jsem se k nim otočila zády, protože jsem věděla, že je Jenks sleduje. „Vyčenichali mě?“ zeptala jsem se.</p> <p>Se šuměním křídel odlétl. „Ne,“ řekl, když se o vteřinu později vrátil. „Je mezi vámi půlka bloku, ale musíš zmizet.“</p> <p>Podupávala jsem nohou a zvažovala, jestli stojí za to zůstat, počkat na Ivy a riskovat odhalení. „Zatraceně, jak já bych chtěla mít auto,“ zamumlala jsem. Předklonila jsem se a zapátrala v ulici po modrém vršku autobusu, po taxíku, po čemkoli. <emphasis>Kde je, k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čertu, Ivy?</emphasis></p> <p>S tlukoucím srdcem jsem vstala. S kanystrem v ruce jsem vykročila ulicí s tím, že zapadnu do přilehlé kancelářské budovy a ztratím se v jejím bludišti, zatímco budu čekat na Ivy. Ale do cesty se mi postavil velký černý Ford Crown Victoria.</p> <p>Zamračila jsem se na řidiče s tmavou pletí, ale vzápětí mi ochably svaly ve tváři, protože spustil okýnko a naklonil se přes sedadlo spolujezdce. „Slečna Morganová?“ zeptal se útočně.</p> <p>Ohlédla jsem se po dlacích za sebou, pak jsem se zadívala na vůz a na něj. Černý Crown Victoria s mužem v černém obleku za volantem mohl znamenat jen jedno. Patřil k Federální inderlandské kanceláři, lidmi vedenému protějšku Inderlandské bezpečnostní agentury. <emphasis>Co může FIK chtít?</emphasis> „Jo. Kdo jste?“</p> <p>Tvářil se otráveně. „Slečna Tamwoodová říkala, že vás tady najdu.“</p> <p><emphasis>Ivy.</emphasis> Položila jsem ruku na otevřené okýnko. „Je v pořádku?“</p> <p>Stiskl pevně rty. Hromadila se za ním auta. „Byla, když jsem s ní po telefonu mluvil.“</p> <p>Jenks se vznášel přede mnou a jeho malinkatá tvář ztuhla. „Vyčenichali tě, Rache.“</p> <p>Dech mi zasyčel nosem. Otočila jsem se. Pohled mi padl na jednoho z dlaků. Když si všiml, že na něj zírám, štěkl po mně. Zbývající dva se dali do pohybu a blížili se neuspěchaným, elegantním krokem. Těžce jsem polkla. Stane se ze mě žrádlo pro psy. To je ono. Žrádlo. Konec hry. Resetovat a vrátit se na začátek.</p> <p>Otočila jsem se, trhla za kliku u dveří. Skočila jsem dovnitř a zabouchla dveře. „Jeďte!“ křikla jsem a vyhlédla z okna.</p> <p>Na mužově dlouhé tváři se při pohledu do zpětného zrcátka usadil znechucený výraz. „Patří k vám?“</p> <p>„Ne! Jezdíte s tím krámem, nebo v něm jenom sedíte a hrajete si sám se sebou?“</p> <p>Vydal tichý, podrážděný zvuk a plynule se rozjel. Otočila jsem se na sedadle a viděla, jak se dlaci zastavili uprostřed ulice. Auta, která za nimi zabrzdila, začala hlasitě troubit. Obrátila jsem se zpátky, sevřela pevně kanystr a zavřela úlevou oči. Za tohle Ivy dostanu. Přísahám, že její milované mapy použiju na záhonech. Měla mě vyzvednout, ne poslat poskoka z FIK.</p> <p>Tep se mi zklidňoval. Pohlédla jsem na něj. Byl o dobrou hlavu vyšší než já, což samo o sobě něco říkalo, měl hezká ramena, kratičké kudrnaté černé vlasy, hranatou čelist a škrobené chování, které ve mně probouzelo nutkání vlepit mu facku. Byl svalnatý, ale nijak přehnaně, a neměl naprosto žádné břicho. V dokonale střiženém černém obleku, bílé košili a černé kravatě mohl pózovat pro náborový plakát FIK. Vous měl zastřižený podle poslední módy − tak krátce, že skoro žádný neměl − a mě napadlo, že by měl používat míň kolínské. Zadívala jsem se na pouzdro se želízky u jeho opasku a litovala, že už žádná nemám. Ta má patřila IBA a mně strašně chyběla.</p> <p>Jenks se jako obvykle usadil na zpětném zrcátku, aby mu vítr nepoškubal křídla, a podle pohledu, který na něj nadutý muž upíral, jsem pochopila, že se se skřítky zrovna často nestýká. To má štěstí.</p> <p>Z rádia se ozvalo hlášení o zloději v obchodním centru a on ho vypnul. „Díky za svezení,“ řekla jsem. „Poslala vás Ivy?“</p> <p>Odtrhl oči od Jenkse. „Ne. Řekla, že tady budete. Chce s vámi mluvit kapitán Edden. Jde o radního Trenta Kalamacka,“ dodal bez zájmu.</p> <p>„Kalamack!“ vyjekla jsem a ihned se proklela za to, že jsem nemlčela. Ten bohatý bastard chtěl, abych pro něj pracovala, nebo zemřela. Záleželo to na jeho náladě a na tom, jak si vedly jeho akcie na burze. „Kalamack, co?“ opravila jsem se a neklidně se zavrtěla na koženém sedadle. „Proč vás pro mě Edden poslal? Něčím jste ho naštval?“</p> <p>Nic neřekl, ale statnýma rukama sevřel volant tak pevně, až mu zbělely nehty. Ticho sílilo. Oranžová přeskočila na červenou, ale my stejně projeli. „Kdo vlastně jste?“ zeptala jsem se nakonec.</p> <p>Vydal hrdelní, posměšný zvuk. Jsem zvyklá na to, že mi většina lidí nedůvěřuje. Ale tenhle chlápek se mě nebál, a to mě dráždilo. „Detektiv Glenn, madam,“ řekl.</p> <p>„Madam,“ řekl Jenks se smíchem. „On ti řekl madam.“</p> <p>Zamračila jsem se na Jenkse. Na detektiva vypadal mladý. FIK musí být zoufalá. „No, děkuji vám, detektive Glade,“ řekla jsem a schválně mu popletla jméno. „Můžete mě vysadit kdekoli. Pojedu autobusem. Za kapitánem zaskočím zítra. Zrovna plním důležitý úkol.“</p> <p>Jenks se zachechtal a muž zrudl, tmavá pleť ale nach téměř skryla. „Jmenuji se Glenn, madam. A viděl jsem váš důležitý úkol. Mám vás odvézt zpátky k fontáně?“</p> <p>„Ne,“ řekla jsem a schoulila se na sedadle, protože mi hlavou probleskla vzpomínka na rozzlobené mladé dlaky. „Ale ocenila bych, kdybyste mě hodil do kanceláře. Je v Díře, takže zahněte doleva.“</p> <p>„Nejsem váš řidič,“ prohlásil ponuře a nešťastně. „Jenom poslíček.“</p> <p>Vtáhla jsem paži dovnitř, protože tlačítkem zavřel okýnko. Uvnitř se okamžitě rozhostilo dusno. Jenks vzlétl ke stropu, byl v pasti. „Co to, k čertu, děláte?“ zavřískl.</p> <p>„Jo!“ zvolala jsem, ale byla jsem spíše podrážděná než vyděšená. „O co vám jde?“</p> <p>„Kapitán Edden vás chce vidět hned, slečno Morganová, ne zítra.“ Zalétl pohledem od ulice ke mně. Zatínal čelisti a mně se nelíbil jeho záštiplný úsměv. „A pokud se mě třeba jen pokusíte očarovat, vytáhnu váš čarodějský zadek z auta, nasadím vám želízka a hodím vás do kufru. Kapitán Edden mě pro vás poslal, ale nespecifikoval, v jakém stavu vás k němu mám dopravit.“</p> <p>Jenks mi přistál na náušnici a klel jako dlaždič. Znovu a znovu jsem mačkala ovládání okénka, ale Glenn ho zamkl. Zafuněla jsem a opřela se. Mohla bych vrazit Glennovi prst do oka a přinutit ho zastavit, ale proč? Věděla jsem, kam jedeme. A Edden se postará o to, aby mě někdo odvezl domů. Ale zlobilo mě, že jsem narazila na člověka, který je drzejší než já. Kam ten svět spěje?</p> <p>Rozhostilo se mrzuté ticho. Sundala jsem si sluneční brýle, naklonila se blíž a zjistila, že jsme překročili rychlost o skoro pětadvacet kilometrů za hodinu. No jasně.</p> <p>„Dívej se,“ zašeptal Jenks. Vzlétl z náušnice a já povytáhla obočí. Podzimní slunce se zatřpytilo, jak pokradmu posypal detektiva zářícím práškem. Vsadila bych své nejlepší krajkové kalhotky na to, že to nebyl obvyklý prášek. Použil na Glenna skřítkovské čáry.</p> <p>Zatajila jsem úsměv. Asi za dvacet minut bude Glenna všechno tak svědit, že nedokáže sedět. „Jak to, že se mě nebojíte?“ zeptala jsem se drze, protože jsem se hned cítila mnohem líp.</p> <p>„Když jsem byl dítě, žila vedle nás rodina čarodějů,“ odpověděl opatrně. „Měli dceru v mém věku. Vyzkoušela na mě všechno, co jen může čarodějnice někomu provést.“ Přes hranatou tvář mu přelétl úsměv a najednou vůbec nevypadal jako agent FIK. „Když se odstěhovala, byl to nejsmutnější den mého života.“</p> <p>Našpulila jsem rty. „Chudáčku,“ řekla jsem a on se znovu zamračil. Ale nepotěšilo mě to. Edden ho pro mě poslal, protože věděl, že na něj neudělám žádný dojem.</p> <p>Nenávidím pondělky.2</p> <p><image xlink:href="#_3.jpg" />Šedý kámen sídla FIK odrážel slunce pozdního odpoledne, když jsme zaparkovali na jednom z vyhrazených míst před budovou. Ulice byla plná lidí a Glenn mě a moji rybu formálně eskortoval dovnitř hlavním vchodem. Na krku okolo límce už mu naskákaly drobné puchýřky a růžová místa na tmavé kůži vypadala dost bolestivě.</p> <p>Jenks si všiml, kam se dívám, a odfrkl si. „Vypadá to, že pan detektiv je alergický na můj prášek,“ zašeptal. „Dostal se mu do lymfatického systému. Bude ho svědit i na místech, o kterých ani nevěděl, že je má.“</p> <p>„Opravdu?“ zašeptala jsem šokovaně. Obvykle vás svědilo jen tam, kam prášek dopadl. Glenna čekalo dvacet čtyři hodin čirého utrpení.</p> <p>„Jo, už nikdy nezavře skřítka do auta.“</p> <p>Ale zdálo se mi, že v jeho hlase slyším trochu viny, a neprozpěvoval si ani vítěznou píseň o sedmikráskách a oceli krvavě se lesknoucí v měsíčním svitu. Než jsem překročila znak FIK na podlaze vstupní haly, klopýtla jsem. Ne že bych byla pověrčivá − tedy až na případy, kdy mi pověrčivost mohla zachránit život − ale chystala jsem se vstoupit na území, které obvykle patřilo jen lidem. Nelíbilo se mi být v menšině.</p> <p>Útržky rozhovorů a cvakání kláves mi připomněly práci u IBA a ramena se mi uvolnila. Kola spravedlnosti mazal papír a poháněly ho rychlé nohy na ulicích. Nezáleželo na tom, jestli patří člověku nebo inderlanďanovi. Alespoň mně na tom nezáleželo.</p> <p>FIK nahradila místní nebo federální autority po Zvratu. Na papíře vznikla proto, aby ochránila zbývající lidi před, hm, agresivnějšími inderlanďany, jako byli upíři a dlaci. Popravdě však byly staré policejní složky rozpuštěny v paranoidní snaze zabránit inderlanďanům vstoupit do řad strážců zákona.</p> <p>Jo. Jasně. Inderlandští policisté a federální agenti, kteří díky svému původu přišli o práci, si založili vlastní agenturu, IBA. Po čtyřiceti letech byla FIK beznadějně ušlápnutá a musela si nechat od IBA všechno líbit. Obě sice dohlížely na občany Cincinnati, ale IBA si brala na starost nadpřirozené záležitosti, s nimiž si FIK nedokázala poradit.</p> <p>Následovala jsem Glenna halou a kanystrem s vodou jsem si kryla levé zápěstí. Jen málo lidí by v malé, kruhové jizvě na spodní straně zápěstí poznalo démonské znamení, ale raději jsem se rozhodla být opatrná. FIK ani IBA nevěděly, že jsem se na jaře zapletla do démonského incidentu v univerzitní knihovně, který skončil zničením mnoha starých svazků, a já bych byla radši, kdyby to tak i zůstalo. Démon mě měl zabít, ale v konečném důsledku mi zachránil život. A já budu nosit jeho znamení, dokud nenajdu způsob, jak mu dluh splatit.</p> <p>Glenn se propletl mezi stoly ve vstupní hale a já povytáhla obočí, protože ani jeden důstojník nezažertoval o rusovlásce v kůži. Ale vedle ječící prostitutky s fialovými vlasy a s řetězem, který se jí táhl od nosu někam pod triko a zářil ve tmě, jsme byli asi neviditelní.</p> <p>Když jsme procházeli okolo Eddenovy kanceláře, pohlédla jsem na zatažené žaluzie v oknech a zamávala jeho asistentce Rose. Zrudla a předstírala, že mě nevidí, a já zafuněla. Byla jsem na podobné věci zvyklá, přesto mě dráždily. Mezi FIK a IBA panovala dlouholetá rivalita. A zdálo se, že nesejde na tom, že už pro IBA nepracuju. Ale možná prostě nemá ráda čarodějky.</p> <p>Když jsme opustili přední část budovy a vešli do sterilní chodby osvětlené zářivkami, hned se mi dýchalo lehčeji. I Glenn se uvolnil a zpomalil. Cítila jsem, jak se za námi svářejí neviditelné proudy kancelářské politiky, ale byla jsem příliš sklíčená, než abych projevila zájem. Minuli jsme prázdnou zasedačku a já zavadila pohledem o obrovskou tabuli, na které stály nejnaléhavější zločiny týdne. Obvyklé případy lidí pronásledovaných upíry nahradil seznam jmen. Sklopila jsem oči a udělalo se mi zle. Šli jsme tak rychle, že jsem je nedokázala přečíst, ale věděla jsem, oč se jedná. Čtu noviny jako každý jiný.</p> <p>„Morganová!“ zavolal známý hlas a já se otočila tak rychle, až mi boty hvízdly na šedých dlaždicích.</p> <p>Eddenova podsaditá postava spěchala chodbou k nám a mávala rukama. Hned mi bylo líp.</p> <p>„U slimáků,“ zabručel Jenks. „Rache, padám odsud. Uvidíme se doma.“</p> <p>„Zůstaň, kde jsi,“ řekla jsem. Skřítkova nevraživost mě pobavila. „A pokud řekneš Eddenovi jediné špatné slovo, postříkám ti pařez biolitem.“</p> <p>Glenn se uculil a bylo jen dobře, že jsem neslyšela, co Jenks odsekl.</p> <p>Edden býval mariňák a pořád jako mariňák vypadal. Vlasy měl krátce zastřižené, khaki kalhoty nažehlené a tělo pod naškrobenou košilí vypracované. Hustou kštici rovných vlasů měl dokonale černou, knír ale úplně šedivý. S přívětivým úsměvem mířil k nám, sundal si brýle na čtení s plastovou obroučkou a schoval je do kapsy u košile. Když se kapitán cincinnatské FIK zprudka zastavil, ucítila jsem vůni kávy. Byl skoro stejně vysoký jako já, takže na muže byl docela malý, vynahrazoval si to však osobností.</p> <p>Když Edden uviděl moje kožené kalhoty a ne zrovna profesionální vršek, povytáhl obočí. „Rád vás zase vidím, Morganová,“ řekl. „Doufám, že jsem vás nezastihl ve špatnou chvíli.“</p> <p>Nadhodila jsem si kanystr a podala mu ruku. Sevřel ji silnými, tupými prsty, které působily známým, přívětivým dojmem. „Ne, vůbec ne,“ řekla jsem suše. Edden mi položil těžkou ruku na rameno a nasměroval mě do krátké chodby.</p> <p>Obvykle bych na podobnou familiárnost zareagovala loktem do břicha. Ale Edden byl spřízněná duše a nenáviděl nespravedlnost stejně jako já. Vzhledem se mému otci sice vůbec nepodobal, přesto mi ho silně připomínal a můj respekt si získal tím, že mě přijal jako čarodějku a jednal se mnou jako se sobě rovnou. Miluju lichotky.</p> <p>Bok po boku jsme vykročili chodbou a Glenn šel za námi. „Jsem rád, že už zase létáte, pane Jenksi,“ řekl Edden a kývl na skřítka.</p> <p>Jenks vzlétl z mé náušnice a hlasitě zaplácal křídly. Edden kdysi zlomil Jenksovi křídlo, když ho zavřel do barelu na vodu, a skřítci jen tak nezapomínají. „Jsem Jenks,“ řekl chladně. „Jen Jenks.“</p> <p>„Tak tedy Jenks. Můžeme vám něco přinést? Cukrovou vodu, burákové máslo…“ Otočil se ke mně a rty pod knírem roztáhl v úsměvu. „Kávu, slečno Morganová?“ protáhl. „Vypadáte unaveně.“</p> <p>Jeho úsměv zahnal poslední zbytky mojí špatné nálady. „To by bylo fajn,“ řekla jsem a Edden pohlédl výmluvně na Glenna. Detektiv zaťal zuby a na čelisti mu naskákaly nové podlitiny. Když se pak frustrovaně odvrátil, Edden ho popadl za předloktí. Přitáhl si Glenna blíž a pošeptal: „Na to, abyste skřítkovský prášek smyl, je už pozdě. Zkuste kortizonovou mast.“</p> <p>Glenn se na mě zamračil, pak se napřímil a odkráčel směrem, odkud jsme přišli.</p> <p>„Vážím si toho, že jste zaskočila,“ pokračoval Edden. „Dneska ráno jsem získal stopu a vy jste jediná, komu jsem mohl zavolat a kdo by věděl, co dělat.“</p> <p>Jenks se výsměšně zasmál. „Copak? Máte dlaka s trnem v tlapě?“</p> <p>„Sklapni, Jenksi,“ řekla jsem, ale spíše jen ze zvyku. Glenn se zmínil o Trentu Kalamackovi a to mě zneklidnilo. Kapitán se zastavil před obyčejnými dveřmi. Další stejné dveře se nacházely hned vedle. Výslechové místnosti. Otevřel ústa, aby mi vysvětlil, co se děje, ale pak jen pokrčil rameny, otevřel a odhalil prázdnou, šerou místnost. Pozval mě dovnitř, počkal, dokud se dveře nezavřely, pak se otočil k polopropustnému zrcadlu a mlčky otevřel žaluzie.</p> <p>Zírala jsem do druhé místnosti. „Sára Jane!“ zašeptala jsem a můj obličej ztratil jakýkoli výraz.</p> <p>„Znáte ji?“ Edden si založil krátké, silné paže na hrudi. „Tak to máme štěstí.“</p> <p>„Žádné štěstí,“ vyštěkl Jenks, vznášel se v úrovni očí a vánek od jeho křídel mě lechtal na tváři. Ruce si založil v bok a průsvitná křídla mu zrůžověla. „Je to léčka.“</p> <p>Přiblížila jsem se k zrcadlu. „Je to sekretářka Trenta Kalamacka. Co tu dělá?“</p> <p>Edden se postavil vedle mě a rozkročil se. „Hledá svého přítele.“</p> <p>Otočila jsem se a jeho napjatý výraz mě překvapil. „Černokněžníka jménem Dan Smather,“ řekl Edden. „Zmizel v neděli. IBA odmítá zakročit, dokud nebude pohřešovaný třicet dnů. Ona je přesvědčená, že jeho zmizení je spojeno s vraždami čarodějů. A já si myslím, že má pravdu.“</p> <p>Sevřel se mi žaludek. Cincinnati masovými vrahy zrovna neproslulo, ale za posledních šest týdnů jsme tu měli víc nevysvětlených vražd než za poslední tři roky dohromady. Nedávné násilí všechny zneklidnilo, inderlanďany i lidi. Sklo se zamlžilo mým dechem a já ustoupila. „Odpovídá profilu?“ zeptala jsem se, ale věděla jsem, že IBA by ji neodmítla, kdyby tomu tak bylo.</p> <p>„Kdyby byl mrtvý, ano. Zatím je jen pohřešovaný.“</p> <p>Ticho přerušilo šustění Jenksových křídel. „Tak proč do toho taháte Rache?“</p> <p>„Ze dvou důvodů. Za prvé, slečna Gradenková je čarodějka.“ Kývl na pěknou ženu za zrcadlem a hlas mu zastřela bezmoc. „Moji důstojníci ji neumí vyslechnout.“</p> <p>Sledovala jsem, jak Sára Jane pohlédla na hodiny a utřela si oko. „Neumí vařit lektvary,“ řekla jsem tiše. „Umí je jen použít. Technicky vzato je černokněžnice. Kéž byste se vy lidi naučili rozlišovat úrovně dovedností.“</p> <p>„Moji lidé v každém případě nevědí, jak si její odpovědi vyložit.“</p> <p>Projel mnou hněv. Obrátila jsem se k němu a stiskla rty. „Nedokážete říct, jestli lže.“</p> <p>Kapitán pokrčil statnými rameny. „Tak nějak.“</p> <p>Jenks se vznášel mezi námi a ruce si založil v bok v nejlepší imitaci Petra Pana. „Dobrá, takže chcete, aby ji vyslechla Rachel. A druhý důvod?“</p> <p>Edden se opřel ramenem o stěnu. „Potřebuju, aby se někdo vrátil zpátky do školy, a protože nemám na výplatní listině žádnou čarodějku, budete to vy, Rachel.“</p> <p>Chvíli jsem dokázala jen zírat. „Prosím?“</p> <p>Usmál se a ještě víc tak připomínal lstivého trola. „Čtete noviny?“ zeptal se zbytečně a já kývla.</p> <p>„Všechny oběti byli čarodějové,“ řekla jsem. „Až na první dva byli svobodní a vyznali se v magii silových čar.“ Potlačila jsem škleb. Nemám ráda silové čáry, a pokud nemusím, nepoužívám je. Jsou totiž branami do záhrobí a k démonům. Jedna z oblíbených teorií tvrdila, že oběti používaly černou magii a prostě nad ní ztratily kontrolu. Nikdo nebyl natolik hloupý, aby spoutal démona − tedy až na mého přítele Nicka. A ten to udělal jen proto, aby mi zachránil život.</p> <p>Edden kývl a ukázal mi hustou kštici černých vlasů na vršku hlavy. „Noviny ale zatím neví, že všechny oběti bývaly studenty doktorky Andersové.“</p> <p>Promnula jsem si odřené dlaně. „Andersová,“ zamumlala jsem a pátrala v paměti, dokud mi na mysli nevytanul obrázek hubené ženy s kyselým výrazem, příliš krátkými vlasy a řezavým hlasem. „Studovala jsem u ní.“ Pohlédla jsem na Eddena, pak jsem se zahanbeně odvrátila. „Byla u nás na stáži, když si jeden z instruktorů vzal volno. Učila Silové čáry pro zemské čaroděje. Je to povýšená ropucha. Třetí hodinu mě vyhodila, protože jsem si odmítla pořídit zvířecího důvěrníka.“</p> <p>Zabručel. „Zkuste tentokrát dostat dvojku, aby mi účtárna zaplatila školné.“</p> <p>„Momentík!“ vykřikl Jenks tenkým hláskem. „Eddene, zasaďte si slunečnice v zahradě někoho jiného. Rachel se k Sáře Jane ani nepřiblíží. Určitě je to nějaký Kalamackův plán, jak ji dostat do spárů.“</p> <p>Edden se odstrčil od stěny a zamračil se. „Pan Kalamack není do celé věci nijak zapletený. A pokud ten úkol vezmete, abyste ho dostala, Rachel, pošlu váš bílý čarodějný zadek zpátky do Díry, než se nadějete. Naší podezřelou je doktorka Andersová. Pokud ten případ chcete, pana Kalamacka z toho vynecháte.“</p> <p>Jenksova křídla zlostně bzučela. „Copak jste si všichni dneska ráno něco šňupli?“ vřískl. „Je to léčka! Nemá to nic společného s vraždami čarodějů. Rachel, pověz mu, že to nemá nic společného s vraždami.“</p> <p>„Nemá to nic společného s vraždami,“ řekla jsem neutrálně. „Beru to.“</p> <p>„Rachel!“ protestoval Jenks.</p> <p>Pomalu jsem se nadechla, protože jsem věděla, že to nedokážu vysvětlit. Sára Jane byla poctivější než polovina agentů IBA, se kterými jsem pracovala, prostě holka z farmy, která se snažila přežít ve městě a pomoct zadlužené rodině. I když by mě nepoznala, dlužila jsem jí to. Byla jediná, kdo se ke mně choval laskavě během tří dnů očistce, které jsem strávila jako norek v kleci Trenta Kalamacka.</p> <p>Fyzicky jsme byly tak rozdílné, jak jen to šlo. Sára Jane seděla u stolu ztuhle a vzpřímeně v nažehleném kostýmku, s dokonale upravenými blond vlasy a s make-upem tak pečlivě naneseným, že nebyl téměř vidět, zato já tu stála v odřených kožených kalhotách a s neupravenou hřívou kudrnatých rusých vlasů. Ona byla drobná a díky čisté pleti a jemným rysům se podobala porcelánové panence, já byla vysoká a má atletická postava mi zachránila život víckrát, než kolik mám pih na nose. Ona byla zaoblená na správných místech, já neměla skoro žádné křivky ani prsa. Přesto jsem se s ní cítila spřízněná. Obě nás chytil do pasti Trent Kalamack. A ona to už v tuto chvíli asi věděla.</p> <p>Jenks visel ve vzduchu přede mnou. „Ne,“ řekl. „Trent ji využívá, aby se k tobě dostal.“</p> <p>Podrážděně jsem ho zahnala. „Trent na mě nemůže. Eddene, máte pořád tu růžovou složku, kterou jsem vám na jaře dala?“</p> <p>„Tu s diskem a notýskem obsahujícím důkazy o tom, že Trent Kalamack vyrábí a distribuuje nelegální genetické produkty?“ Zakřenil se. „Jo. Čtu si ji vždycky v noci, když nemůžu spát.“</p> <p>Poklesla mi čelist. „Neměl jste se do ní ani podívat, pokud nezmizím!“</p> <p>„Koukám i na dárky, co mám dostat k Vánocům,“ řekl. „Klid. Nic neudělám, jen pokud vás Kalamack zabije. Pořád tvrdím, že vydírat Kalamacka je riskantní…“</p> <p>„Je to jediná věc, která mě drží naživu!“ prohlásila jsem nažhaveně, pak jsem sebou trhla, protože mě napadlo, jestli mě Sára Jane přes zrcadlo neslyšela.</p> <p>„…ale je to asi bezpečnější než snažit se ho dostat do vězení − aspoň prozatím. Jenže tohle?“ Ukázal na Sáru Jane. „Na to je příliš chytrý.“</p> <p>Kdyby šlo o kohokoli jiného než o Trenta, musela bych souhlasit. Trent Kalamack byl na papíře čistý jako lilie a na veřejnosti stejně okouzlující a atraktivní, jako byl za zavřenými dveřmi krutý a chladný. Viděla jsem, jak u sebe v kanceláři zabil muže a rychle uvedl do chodu předem připravený plán, takže to nakonec vypadalo jako nehoda. Dokud ale Edden materiál, kterým jsem Trenta vydírala, nepoužije, nechá mě Trent na pokoji.</p> <p>Jenks poletoval sem a tam mezi mnou a zrcadlem. Nakonec zůstal viset ve vzduchu a ustaraně stáhl malinkou tvář. „Páchne to víc než leklá ryba. Jdi od toho. Musíš jít od toho.“</p> <p>Zadívala jsem se na Sáru Jane. Plakala. „Dlužím jí to, Jenksi,“ zašeptala jsem. „Ať už to ví, nebo ne.“</p> <p>Edden se postavil vedle mě a společně jsme pozorovali Sáru Jane. „Morganová?“</p> <p>Jenks měl pravdu. Souhra náhod nebo štěstí neexistuje − pokud si ho nekoupíte − a okolo Trenta se nic neděje bezdůvodně. Upřela jsem pohled na Sáru Jane. „Jo. Jo, udělám to.“3</p> <p><image xlink:href="#_4.jpg" />Můj pohled sklouzl k nehtům Sáry Jane, která se vrtěla na židli přede mnou. Když jsem ji viděla posledně, byly pěkně upravené, ale kratičké. Nyní je měla dlouhé a tvarované a nalakované vkusným odstínem červené. „Tak,“ řekla jsem a vzhlédla jsem od prstů, kterými nervózně škubala, k jejím očím. Byly modré. Předtím jsem to nevěděla jistě. „Dan se vám naposledy ozval v sobotu?“</p> <p>Sára Jane na opačné straně stolu kývla. Když nás Edden představil, vůbec mě nepoznala. Jedné mojí části se ulevilo, ta druhá byla zklamaná. Její šeříkový parfém ve mně vyvolával nevítané vzpomínky na bezmoc, kterou jsem cítila, když si mě Trent držel jako norka v kleci v kanceláři.</p> <p>Kapesník v ruce Sáry Jane měl velikost lískového ořechu, jak ho mačkala roztřesenými prsty. „Dan mi volal, když odcházel z práce,“ řekla a hlas se jí chvěl. Pohlédla na Eddena, který stál vedle zavřených dveří, paže měl založené na hrudi a rukávy bílé košile vykasané k loktům. „No, vlastně mi nechal vzkaz na záznamníku − byly čtyři ráno. Říkal, že by si chtěl zajít na večeři, že se mnou potřebuje mluvit. Neobjevil se. Proto vím, že něco není v pořádku, důstojníku Morganová.“ Oči otevřela dokořán a zaťala čelisti, jak se snažila neplakat.</p> <p>„Jsem slečna Morganová,“ řekla jsem trapně. „Nepracuju pro FIK.“</p> <p>Jenks, který seděl na okraji mého plastového kelímku, zamával křídly. „Vlastně nepracuje nikde,“ řekl sarkasticky.</p> <p>„Slečna Morganová je naše inderlandská konzultantka,“ řekl Edden a zamračil se na Jenkse.</p> <p>Sára Jane si otřela oči. Rukou s kapesníkem si odhodila vlasy dozadu. Díky kratšímu sestřihu vypadala ještě profesionálněji, jak jí vlasy poletovaly okolo ramen v rovném žlutém závoji. „Přinesla jsem jeho fotku,“ řekla, hrábla do kabelky, vytáhla fotografii a postrčila ji ke mně. Pohlédla jsem dolů a uviděla ji a mladého muže na palubě jednoho z parníků, na kterých se turisté plavili po řece Ohio. Oba se usmívali. Objímal ji okolo ramen a ona se o něj opírala. Měla na sobě džíny a halenku a vypadala šťastně a uvolněně.</p> <p>Dobře jsem si prohlédla Danův obrázek. Měl ostře řezané rysy, urostlou postavu a na sobě kostkovanou košili. Prostě kluk, kterého by si přivedlo domů děvče z farmy.</p> <p>„Můžu si ji nechat?“ zeptala jsem se a ona kývla. „Díky.“ Schovala jsem fotku do kabelky. Nebylo mi příjemné, jak upřeně na obrázek zírala, jako by přítele dokázala přivést zpátky jen silou vůle. „Víte, jak se můžeme spojit s jeho příbuznými? Možná se něco stalo a musel bez varování odjet.“</p> <p>„Dan je jedináček,“ řekla a utřela si zmačkaným kapesníkem nos. „Oba jeho rodiče jsou mrtví. Pracovali na farmě na severu. Farmáři se zrovna dlouhého věku nedožívají.“</p> <p>„Ach.“ Nevěděla jsem, co jiného říct. „Technicky vzato nemůžeme vstoupit do jeho bytu, dokud nebude oficiálně prohlášen za pohřešovaného. Vy asi nemáte klíč, co?“</p> <p>„Ano. Já…“ Začervenala se. „Pouštím ven jeho kočku, když pracuje dlouho.“</p> <p>Pohlédla jsem na amulet detekující lež na svém klíně, který krátce změnil barvu ze zelené na rudou. Lhala, ale nepotřebovala jsem amulet na to, abych to poznala. Nic jsem neřekla, protože jsem ji nechtěla ještě víc zahanbit tím, že bych ji přiměla přiznat, že má klíč i z jiných, romantičtějších důvodů.</p> <p>„Zašla jsem tam dnes kolem sedmé,“ řekla a sklopila oči. „Všechno se zdálo v pořádku.“</p> <p>„Kolem sedmé ráno?“ Edden spustil ruce a narovnal se. „Nemají být v tu dobu čarodějky v posteli?“</p> <p>Vzhlédla k němu a kývla. „Jsem osobní sekretářka pana Kalamacka. Pracuje ráno a večer, takže mám rozdělenou pracovní dobu. Od osmi do poledne a pak od čtyř od osmi. Chvíli trvalo, než jsem si na to zvykla, ale čtyři hodiny po poledni mám pro sebe a můžu tak trávit víc času s… Danem,“ dokončila.</p> <p>„Prosím,“ řekla znenadání a zatékala prosebným pohledem od Eddena ke mně. „Já vím, že něco není v pořádku. Proč mi nikdo nechce pomoct?“</p> <p>Snažila se ovládnout a já se neklidně zavrtěla. Cítila se bezmocná. Rozuměla jsem jí lépe, než tušila. Sára Jane byla další v dlouhé řadě Trentových sekretářek. Jako norek jsem byla svědkem jejího přijímacího pohovoru a nedokázala jsem ji varovat, aby se nenechala zlákat Trentovými polopravdami. Byla sice inteligentní, ale neměla šanci uniknout jeho šarmu nebo výstředním nabídkám. Když jí Trent nabídl práci, její rodině se otevřela cesta ven z otročiny.</p> <p>A Trent Kalamack byl vskutku benevolentní zaměstnavatel, nabízel vysoký plat a výjimečné benefity. Dal lidem vše, co zoufale potřebovali, a na oplátku žádal jen věrnost. V době, kdy pochopili, kam až chce, aby ve své loajalitě zašli, věděli příliš mnoho, než aby se od něj dokázali osvobodit.</p> <p>Sára Jane unikla z farmy, kterou Trent následně koupil, aby si pojistil, že dívka bude držet pusu na zámek, až zjistí, že její šéf obchoduje s nelegální drogou zvanou Síra a se zoufale vyhledávanými, geneticky vyvinutými léky, které byly postaveny mimo zákon během Zvratu. Téměř se mi podařilo dostat ho za mříže, ale jediný další svědek zemřel při výbuchu auta.</p> <p>Veřejně Trent zasedal v městské radě a díky obrovskému bohatství a štědrým příspěvkům na charitu a na zanedbané děti byl nedotknutelný. Co se ale týkalo jeho soukromí, nikdo ani nevěděl, jestli je vlastně člověk, nebo inderlanďan. Nepoznal to dokonce ani Jenks, což bylo u skřítka velmi neobvyklé. Trent měl pod palcem velkou část cincinnatského podsvětí a FIK i IBA by prodaly své šéfy, kdyby ho tak dostaly ho před soud. A teď zmizel přítel Sáry Jane.</p> <p>Odkašlala jsem si, protože jsem si vzpomněla, že i mně zněla Trentova nabídka svůdně. Když se Sára Jane opět ovládla, zeptala jsem se: „Říkala jste, že pracuje v Piscaryho pizzerii?“</p> <p>Kývla. „Je řidič. Tak jsme se poznali.“ Kousla se do rtu a sklopila oči.</p> <p>Amulet detekující lež zůstal zelený. Piscaryho pizzerie byla inderlandská restaurace, kde podávali vše od rajčatové polévky po nejlepší tvarohový koláč. O samotném Piscarym se říkalo, že patří k cincinnatským upírským mistrům. Slyšela jsem, že je docela fajn: při krmení nevysává lidi do sucha, je klidný a podle záznamů mrtvý už tři sta let. Samozřejmě byl asi starší, a čím mileji a civilizovaněji nemrtvý upír působí, tím zvrhlejší obyčejně bývá. Moje spolubydlící ho považovala za přátelského strýčka, což ve mně budilo skutečně vřelé pocity.</p> <p>Podala jsem Sáře Jane další kapesník a ona se slabě usmála. „Můžu se dneska podívat na jeho byt,“ řekla jsem. „Mohla byste se tam se mnou sejít a přinést klíč? Profesionál si někdy všimne věcí, které laikům uniknou.“ Jenks si odfrkl a já pohnula nohama a praštila zespodu do stolu tak silně, až musel vzlétnout.</p> <p>Sáru Jane zalila úleva. „Ach, děkuji vám, slečno Morganová,“ vyhrkla. „Můžeme jít klidně hned. Jen musím zavolat zaměstnavateli a oznámit mu, že přijdu později.“ Sevřela pevně kabelku a vypadala, že je připravená vyběhnout z místnosti. „Pan Kalamack říkal, že si můžu vzít dneska odpoledne volno.“</p> <p>Pohlédla jsem na Jenkse, který hlasitě plácal křídly, aby upoutal moji pozornost. V obličeji měl výraz, který dával jasně najevo, já ti to říkal. Od Trenta je milé, že dal sekretářce volno, aby mohla najít přítele, kterého pravděpodobně sám někam zavřel, aby ji donutil držet pusu. „Ach, sejdeme se dnes večer,“ řekla jsem, protože jsem si vzpomněla na rybu. „Potřebuju ještě zjistit několik věcí.“ <emphasis>A připravit si lektvary, zkontrolovat slizovou pistoli, nechat si zaplatit…</emphasis></p> <p>„Samozřejmě,“ řekla, opřela se a obličej se jí zachmuřil.</p> <p>„A pokud nic nenajdeme, uvidíme, co dál.“ Pokusila jsem se chlácholivě usmát. „Setkáme se v Danově bytě něco po osmé?“</p> <p>Z tónu mého hlasu jasně poznala, že jsme skončily, proto kývla a vstala. Jenks vzlétl a i já se postavila. „Dobrá,“ řekla. „Bydlí v Redwoodu…“</p> <p>Edden zašoupal nohama. „Dám slečně Morganové adresu, slečno Gradenková.“</p> <p>„Ano. Děkuji.“ Její úsměv začínal působit formálně. „Jen si dělám takové starosti…“</p> <p>Schovala jsem amulet detekující lež do kabelky a zamaskovala to tím, že jsem z ní vytáhla navštívenku. „Prosím, dejte vědět mně nebo FIK, pokud se vám ozve,“ řekla jsem a podala jí kartičku. Ivy je nechala profesionálně vytisknout, takže vypadaly skvěle.</p> <p>„Ano, dám,“ zamumlala a pohnula rty, když četla název Upírská čarodějná, což bylo jméno, které dal agentuře Nick. Potřásla jsem jí rukou a zjistila, že už má pevnější stisk. Prsty měla ale pořád ledové.</p> <p>„Vyprovodím vás, slečno Gradenková,“ řekl Edden a otevřel dveře. Pokynul mi a já klesla zpátky na židli.</p> <p>Jenks zabzučel křídly, aby upoutal moji pozornost. „Nelíbí se mi to,“ řekl, když se naše oči setkaly.</p> <p>Problesklo mnou podráždění. „Nelhala,“ namítla jsem. Když jsem ho mávnutím zahnala z kelímku, abych se mohla napít vlažné kávy, založil si ruce v bok. „Neznáš ji, Jenksi. Nenávidí hlodavce, a přesto se snažila zabránit Jonathanovi v tom, aby mě trápil, i když ji to mohlo stát práci.“</p> <p>„Litovala tě,“ řekl Jenks. „Ubohého malého norka s otřesem mozku.“</p> <p>„Podělila se se mnou o oběd, když jsem odmítla žrát ty odporné granule.“</p> <p>„Mrkve byly nadrogované, Rache.“</p> <p>„Ona to nevěděla. Sára Jane trpěla stejně jako já.“</p> <p>Skřítek se vznášel asi dvacet centimetrů přede mnou a dožadoval se, abych na něj pohlédla. „Přesně to říkám. Trent ji možná využívá, aniž by to věděla.“</p> <p>Můj výdech ho zatlačil zpátky. „Je v pasti. Musím jí pomoct, pokud to půjde.“ Vzhlédla jsem, když Edden otevřel dveře a strčil dovnitř hlavu. Nasadil si čepici se znakem FIK, která se nehodila k bílé košili a khaki kalhotám, a mávl na mě.</p> <p>Jenks se mi usadil na rameni. „Tvoje měkké srdce tě jednou zabije,“ zašeptal, když jsem vyšla na chodbu.</p> <p>„Díky, Morganová,“ řekl Edden, sebral můj kanystr s vodou a vedl mě ke dveřím.</p> <p>„Žádný problém,“ řekla jsem, když jsme vešli do zadních kanceláří. Obklopili mě spěchající lidé a já se uvolnila, protože mi poskytli požehnanou anonymitu. „Zalhala, jen když tvrdila, že má klíč proto, aby vypouštěla ven kočku. Ale to bych vám dokázala říct i bez čar. Povím vám, co najdu v Danově bytě. Kdy vám můžu nejpozději zavolat?“</p> <p>„Ach,“ řekl Edden nahlas, když jsme proklouzli okolo recepce a mířili ke sluncem zalitému chodníku. „Není potřeba, slečno Morganová. Děkujeme za pomoc. Zůstaneme v kontaktu.“</p> <p>Překvapeně jsem se zastavila. Na rameno mi spadla uvolněná kudrna, když Jenks hlasitě zaplácal křídly. „Co to, k čertu?“ zamumlal.</p> <p>Tvář mi zahořela, když jsem pochopila, že se mě chce zbavit. „Nepřišla jsem jenom proto, abych aktivovala hloupý amulet,“ prohlásila jsem, když jsem znovu vykročila. „Řekla jsem, že nechám Kalamacka na pokoji. Jděte mi z cesty a nechte mě dělat, v čem jsem dobrá.“</p> <p>Hovory za mnou utichaly. Edden nezaváhal a dál pomalu mířil ke vstupním dveřím. „Je to věc FIK, slečno Morganová. Vyprovodím vás.“</p> <p>Vyrazila jsem za ním a nevšímala si temných pohledů, které po mně ostatní vrhali. „Tohle je můj případ, Eddene,“ řekla jsem a skoro jsem ječela. „Vaši lidé všechno pokazí. Mluvíme tu o inderlanďanech, ne o lidech. Můžete si nechat slávu. Já chci jen dostat zaplaceno.“ <emphasis>A vidět Trenta ve vězení,</emphasis> dodala jsem v duchu.</p> <p>Otevřel jedno křídlo skleněných dveří. Ze sluncem vyhřátého chodníku stoupal prudký žár, když jsem vypochodovala za ním a skoro ho přirazila ke stěně budovy, zatímco mával na taxík. „Dal jste mi případ a já ho vzala,“ vykřikla jsem a vytáhla si z úst pramen vlasů, který mi do obličeje vrhl vítr. „Nedal jste ho žádnému nadutému, arogantnímu chlápkovi v čepici FIK, který si o sobě myslí, že je tím nejlepším, co se od Zvratu narodilo!“</p> <p>„Dobře,“ řekl lehce a tak mě šokoval, že jsem o krok ucouvla. Postavil kanystr na chodník a čepici si nacpal do zadní kapsy. „Ale od této chvíle to <emphasis>oficiálně</emphasis> není váš úkol.“</p> <p>Poklesla mi čelist, když jsem pochopila. <emphasis>Oficiálně</emphasis> tady nejsem. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se vypudit adrenalin z těla. Edden kývl, když viděl, že moje zlost polevuje. „Ocenil bych diskrétnost,“ řekl. „Nebylo by moudré, kdybych poslal Glenna do Piscaryho pizzerie samotného.“</p> <p>„Glenna!“ zavřískl Jenks tak pronikavě, až mě rozbolela hlava a do očí mi vyhrkly slzy.</p> <p>„Ne,“ řekla jsem. „Mám svůj tým. Detektiva Glenna nepotřebujeme.“</p> <p>Jenks mi vzlétl z ramene. „Jo,“ řekl a poletoval mezi mnou a kapitánem. Křídla měl rudá. „Nehrajeme si rádi s cizími dětmi.“</p> <p>Edden se zamračil. „Je to věc FIK. Když to půjde, vezmete s sebou někoho z FIK, a Glenn je jediný vhodný člověk.“</p> <p>„Vhodný?“ vysmál se mu Jenks. „Proč prostě nepřiznáte, že je jediný z vašich lidí, kdo dokáže mluvit s čarodějkou, aniž by si nadělal do kalhot?“</p> <p>„Ne,“ řekla jsem pevně. „Pracujeme sami.“</p> <p>Edden stál vedle mého kanystru a s pažemi založenými na hrudi vypadal stejně nehybně jako kamenná zeď. „Je náš nový odborník na inderlanďany. Vím, že je nezkušený…“</p> <p>„Je to sráč!“ vyštěkl Jenks.</p> <p>Edden se zakřenil. „Dávám přednost označení neotesaný.“</p> <p>Našpulila jsem rty. „Glenn je nafoukaný, drzý…“ Zarazila jsem se a pokoušela se najít náležitě hanlivé označení. „…panák FIK a první inderlanďan, který není tak milý jako já, mu zakroutí krkem.“</p> <p>Jenks pokýval hlavou. „Musí dostat lekci.“</p> <p>Edden se usmál. „Je to můj syn a nemohu s vámi víc souhlasit,“ řekl.</p> <p>„Cože?“ vyjekla jsem, když u obrubníku vedle nás zastavilo neoznačené auto FIK. Edden se natáhl a otevřel zadní dveře. Edden byl očividně původem Evropan a Glenn… Glenn nebyl. Otevřela jsem a zase zavřela ústa, jak jsem se snažila najít slova, která by se nedala vyložit rasisticky. Jako čarodějka jsem na podobné věci citlivá. „Jak to, že nemá vaše příjmení?“ vypravila jsem ze sebe nakonec.</p> <p>„Od chvíle, kdy vstoupil do FIK, používá matčino rodné příjmení,“ řekl Edden tiše. „Vlastně by vůbec neměl být pod mým velením, ale nikdo jiný tu práci nechtěl.“</p> <p>Svraštila jsem obočí. Teď už jsem chápala, proč mě ve FIK uvítali tak chladně. Nešlo jen o mě. Glenn byl nový a zastával pozici, kterou všichni až na jeho otce považovali za zbytečnou. „Neudělám to,“ řekla jsem. „Najděte si jinou chůvu pro své děcko.“</p> <p>Edden naložil kanystr do auta. „Buďte na něj hodná.“</p> <p>„Neposloucháte mě,“ zvolala jsem podrážděně. „Dal jste mi ten úkol. Moji partneři i já si vážíme nabídnuté pomoci, ale vy jste oslovil mě. Dejte si pohov a nechte nás pracovat.“</p> <p>„Bezva,“ řekl Edden a zabouchl dveře. „Děkuju, že detektiva Glenna vezmete k Piscarymu.“</p> <p>Unikl mi znechucený výkřik. „Eddene!“ zaječela jsem a vysloužila si pohledy kolemjdoucích. „Řekla jsem ne. To je jediné slovo, které mi prošlo přes rty. Jedno slovo. Dvě hlásky. Ne!“</p> <p>Edden otevřel dveře spolujezdce a pokynul mi, ať nasednu. „Mockrát děkuju, Morganová.“ Pohlédl na zadní sedadlo. „Proč jste vlastně utíkala před těmi dlaky?“</p> <p>Pomalu, kontrolovaně jsem vydechla. Zatraceně.</p> <p>Edden se zachechtal, já nasedla, zabouchla dveře a doufala jsem, že mu přiskřípnu prsty. Zamračila jsem se a pohlédla na řidiče. Byl to Glenn. Vypadal stejně šťastně, jako se já cítila. Musela jsem něco říct. „Vůbec se tátovi nepodobáte,“ řekla jsem uštěpačně.</p> <p>Seděl ztuhle a zíral ven čelním sklem. „Adoptoval mě, když se oženil s mojí matkou,“ procedil skrz zaťaté zuby.</p> <p>Jenks vlétl dovnitř a sypal za sebou třpytivý skřítkovský prášek. „Vy jste Eddenův syn?“</p> <p>„Máte s tím problém?“ zeptal se útočně.</p> <p>Skřítek přistál na přístrojové desce a založil si ruce v bok. „Ne. Podle mě vypadají všichni lidi stejně.“</p> <p>Edden sklonil rozesmátou kulatou tvář k oknu. „Tady máte rozvrh,“ řekl a podal mi půl žluté stránky s dírkami z tiskárny po stranách. „Pondělí, středa, pátek. Glenn vám koupí knihy, které budete potřebovat.“</p> <p>„Tak moment!“ vyjekla jsem zděšeně a žlutá stránka mi zapraskala mezi prsty. „Myslela jsem, že se jenom porozhlédnu po univerzitě. Nechci chodit na hodiny!“</p> <p>„Chodil na ně i pan Smather. Půjdete tam, jinak nedostanete zaplaceno.“</p> <p>Usmíval se. Očividně si to užíval. „Eddene!“ zařvala jsem, když ucouvl od auta.</p> <p>„Glenne, odvezte slečnu Morganovou a Jenkse do kanceláře. Dejte mi vědět, co objevíte v bytě Dana Smathera.“</p> <p>„Ano, <emphasis>pane!</emphasis>“ vyštěkl. Svíral volant tak pevně, až mu zbělely klouby. Některá místa na zápěstí a na krku měl potřená růžovou mastí na popáleniny jedovatým břečťanem. Nelíbilo se mi, že vyslechl většinu našeho rozhovoru. Nechtěla jsem ho s sebou, a čím dřív to pochopí, tím líp.4</p> <p><image xlink:href="#_5.jpg" />„Na další křižovatce doprava,“ řekla jsem a opřela si paži o stažené okénko. Glenn si prohrábl krátké vlasy a podrbal se na hlavě. Celou cestu mlčel a zaťatou čelist pomalu uvolnil, až když si uvědomil, že ho nebudu k hovoru nutit. Nikdo za námi nejel, přesto dal znamení, než zabočil do mé ulice.</p> <p>Přes sluneční brýle si prohlížel okolí mého bydliště se stinnými chodníky a malými trávníky. Byli jsme hluboko v Díře, která byla neoficiálním útočištěm většiny cincinnatských inderlanďanů už od dob Zvratu, kdy všichni lidé, kteří přežili, uprchli do falešného bezpečí města. Občas se usadí i tady, ale od Zvratu pracuje a žije většina lidí v Cincinnati, zatímco inderlanďané pracují a, hm, dovádí v Díře.</p> <p>Glenna asi překvapilo, že zdejší předměstí vypadá jako kterékoli jiné − tedy dokud jste si nevšimli, že skákací panáci na chodnících jsou popsaní runami místo čísel nebo že basketbalové koše jsou umístěny o třetinu výš, než požadují pravidla NBA. A panovalo tu ticho. Mír. Zčásti se to dalo připsat na vrub tomu, že ve většině inderlandských škol končí vyučování až o půlnoci, hlavně za to ale mohl pud sebezáchovy.</p> <p>Každý inderlanďan starší čtyřiceti let musel alespoň část života skrývat, že není člověk, což je zvyk, který se nedá jen tak odnaučit, strachu kořisti z dravce se těžko zbavují dokonce i upíři. A tak tu v pátek sekají trucovití teenageři trávu, v sobotu se myjí auta a ve středu se na chodníku hromadí odpadky k odvozu. Pouliční osvětlení ale padne za oběť pistoli nebo čarám, sotva ho město opraví, a nikdo nevolá odchytovou službu, když zahlédne volně pobíhajícího psa, protože to může být sousedovo dítě, které šlo za školu.</p> <p>Nebezpečná realita Díry zůstává pečlivě utajena. Víme totiž, že když překročíme hranice, které lidé stanovili, znovu vybublá na povrch starý strach a lidé udeří. Lidstvo by samozřejmě prohrálo, ale většina inderlanďanů je spokojená s nastolenou rovnováhou. Kdyby lidí ubylo, potřeby upírů by museli začít uspokojovat čarodějové a dlaci. A přestože si občas někdo upírský životní styl „užívá“, nechává si to pro sebe. Kdyby se z nás upíři pokusili udělat žrádlo, spojili bychom se a zničili je. Starší upíři to vědí, proto se snaží zajistit, aby všichni hráli podle lidských pravidel.</p> <p>Inderlanďané si divočejší pudy vybíjejí v okrajových částech Díry, daleko od domovů. Zvláště nebezpečné jsou noční kluby po obou stranách řeky, protože rozjaření lidé vábí dravce jako ohně uprostřed chladné noci, nabízí totiž teplo a přežití. Domovy si zachováváme tak lidské, jak jen to jde. Ti, kdo se nedokáží přizpůsobit, jsou sousedy jedinečným způsobem požádáni o to, aby splynuli s okolím… nebo se odstěhovali na venkov, kde nebudou moct napáchat tolik škody. Pohled mi zalétl k žertovné ceduli vykukující z truhlíku náprstníků: SPÍME VE DNE. PODOMNÍ PRODEJCI BUDOU SEŽRÁNI. <emphasis>Aspoň z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>velké části.</emphasis></p> <p>„Můžete zaparkovat tady vpravo,“ řekla jsem a ukázala.</p> <p>Glenn se zamračil. „Myslel jsem, že jedeme do kanceláře.“</p> <p>Jenks přelétl z mé náušnice na zpětné zrcátko. „Taky že jo,“ řekl uštěpačně.</p> <p>Glenn se podrbal na čelisti a krátké vousy mu zašustily. „Vy máte kancelář doma?“</p> <p>Povzdychla jsem si nad jeho blahosklonným tónem. „Tak nějak. Můžete zastavit kdekoli.“</p> <p>Zastavil před Keasleyho domem. Keasley je místní „moudrý stařec“, který má vybavení i potřebné znalosti malé pohotovosti pro ty, kdo o tom dokáží pomlčet. Naproti přes ulici stál malý kamenný kostelík, jehož věž se tyčila nad dvěma obrovskými duby. Rozkládal se na neskutečných čtyřech parcelách a měl i vlastní hřbitov.</p> <p>Pronajmout si prázdný kostel nebyl můj nápad, nýbrž Ivyin. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na to, že z malého vitrážového okénka v ložnici vidím náhrobky, ale kuchyně mi rozhodně vynahradila nebožtíky vzadu na dvorku.</p> <p>Glenn vypnul motor a rozhostilo se ticho. Než jsem vystoupila, pozorně jsem se rozhlédla, což jsem si zvykla dělat poté, co na moji hlavu vypsali odměnu. Rozhodla jsem se, že bude moudré v tom i nadále pokračovat. Starý Keasley seděl jako obvykle na verandě, houpal se v křesle a ostřížím zrakem sledoval dění v ulici. Zamávala jsem mu a on zvedl ruku v odpověď. Věděla jsem, že by mě v případě potřeby varoval, proto jsem vysedla a otevřela zadní dveře, abych vytáhla ven kanystr s rybou.</p> <p>„Vezmu vám ho, madam,“ řekl Glenn, když zabouchl své dveře.</p> <p>Unaveně jsem se na něj zadívala přes střechu vozu. „Mohl byste prosím nechat té madam? Jsem Rachel.“</p> <p>Zadíval se mi přes rameno a viditelně ztuhl. Rychle jsem se otočila, protože jsem očekávala nejhorší, vzápětí jsem se ale uvolnila, protože k nám jen mířilo hejno skřítkovských dětí. Štěbetaly tak rychle a tak tenkými hlásky, že jsem jim nerozuměla. Stýskalo se jim po taťkovi Jenksovi − jako obvykle. Moje kyselá nálada polevila, když jsem sledovala, jak postavičky ve světle zelených a zlatých oblečcích obletují svého otce jako v Disneyho noční můře. Glenn si sundal sluneční brýle, vykulil hnědé oči a otevřel ústa.</p> <p>Jenks pronikavě zabzučel křídly, hejno se od něj odtrhlo a zůstalo viset přede mnou. „Hej, Rache,“ řekl. „Budu vzadu, kdybys potřebovala.“</p> <p>„Jasně.“ Pohlédla jsem na Glenna a zamumlala jsem: „Je tu Ivy?“</p> <p>Skřítek se zadíval stejným směrem jako já a zakřenil se. Určitě si představoval, co Ivy udělá, až se setká se synem kapitána Eddena. Jax, Jenksův nejstarší syn, přilétl k otci. „Ne, slečno Morganová,“ řekl hlubším hlasem než obvykle. „Je na pochůzkách. Samoobsluha, pošta, banka. Říkala, že bude zpátky před pátou.“</p> <p>Banka, pomyslela jsem si a škubla sebou. Měla počkat, až získám zbytek peněz na nájem. Jax mi třikrát oblétl hlavu, až na mě z něj šly mdloby. „Pa, slečno Morganová,“ zavolal a odbzučel za sourozenci, kteří doprovázeli otce k dubovému pařezu za kostelem, ve kterém se Jenks se svojí velkou rodinou zabydlel.</p> <p>Zaprotestovala jsem, když Glenn obešel zezadu auto a nabídl se, že kanystr ponese. Potřásla jsem hlavou a nadhodila si ho; nebyl těžký. Začínala jsem se cítit provinile za to, že jsem Jenkse nechala, aby ho očaroval. Ale to jsem ještě nevěděla, že mu budu dělat chůvu. „Pojďte,“ řekla jsem a zamířila přes ulici k širokému kamennému schodišti.</p> <p>Klapot jeho tvrdých podrážek na ulici zpomalil. „Vy bydlíte v kostele?“</p> <p>Přimhouřila jsem oči. „Jo. Ale s voodoo panenkami nespím.“</p> <p>„Co?“</p> <p>„Ale nic.“</p> <p>Glenn něco zamumlal a můj pocit viny ještě zesílil. „Díky, že jste mě odvezl domů,“ řekla jsem, když jsem vystoupala nahoru po kamenných schodech a otevřela pravé křídlo dřevěných dveří. Nic neřekl a já dodala: „Fakt, díky.“</p> <p>Na prahu zaváhal a pohlédl na mě. Nedokázala jsem říct, nač myslí. „Není zač,“ řekl nakonec a ani jeho hlas mi nic neprozradil.</p> <p>Vedla jsem ho prázdnou vstupní halou do ještě prázdnějšího sanktuária. Než jsme si kostel pronajaly, bývala v něm mateřská škola. Lavice a oltář nahradila velká herna. Jediné, co tu zůstalo, bylo zvýšené pódium a vitrážová okna. Stín obrovského, dávno odstraněného kříže zůstával na stěně jako důrazná připomínka. Zatímco si Glenn místnost prohlížel, vzhlédla jsem k vysokému stropu a uviděla ji v novém světle. Zapomněla jsem, jaký klid a mír tu panuje.</p> <p>Ivy rozmístila po podlaze žíněnky a nechala mezi nimi jen úzkou cestičku od vstupní haly k pokojům vzadu. Aspoň jednou týdně jsme spolu cvičily, abychom nevyšly ze cviku, když jsme se obě osamostatnily a nebyly každou noc venku na ulici. Každý náš cvičný souboj končil tím, že ze mě byla upocená hromádka modřin a ona nebyla ani zadýchaná. Ivy je živý upír − je stejně živá jako já a stejně jako já má i duši, upírským virem ji nakazila její matka.</p> <p>Díky tomu, že Ivy nemusela čekat až do smrti, než ji virus proměnil, stala se součástí obou světů, živého i mrtvého, a zůstala chycena někde uprostřed, dokud nezemře a nestane se skutečnou nemrtvou. Díky živé části si ponechala duši, mohla chodit ven na slunce, uctívat bezbolestně boha a žít na svěcené půdě, což dělala proto, aby rozčílila matku. Její mrtvá část jí dala malé, ale ostré špičáky, schopnost použít auru, vyděsit mě k smrti a očarovat každého, kdo jí to dovolil. Nadpozemskou rychlostí a silou se sice nevyrovnala mrtvému upírovi, byla ale mnohem rychlejší a silnější než já. A přestože nepotřebovala krev k tomu, aby si zachovala zdravý rozum jako nemrtví upíři, zneklidňujícím způsobem po ní prahla a musela svůj hlad neustále potlačovat, protože byla jedním z mála živých upírů, kteří se vzdali pití krve. Tušila jsem, že Ivy měla velmi zajímavé dětství, ale bála jsem se zeptat.</p> <p>„Pojďte do kuchyně,“ řekla jsem a obloukovým průchodem opustila sanktuárium. Když jsem procházela okolo koupelny, sundala jsem si sluneční brýle. Dříve tu bývaly mužské toalety, pisoáry ale nahradily pračka, sušička, malé umyvadlo a sprcha. Tato koupelna patřila mně. Ženské toalety naproti přes chodbu byly přestavěny v tradičnější koupelnu s vanou. Ta patřila Ivy. Oddělené koupelny naše spolužití velmi usnadňovaly.</p> <p>Nelíbily se mi tiché soudy, které Glenn vynášel, proto jsem cestou zavřela dveře svojí i Ivyiny ložnice. Kdysi to bývaly kněžské kanceláře. Přišoural se za mnou do kuchyně a chvíli si ji prohlížel. Stejně jako většina lidí.</p> <p>Velikánská kuchyň byla jedním z důvodů, proč jsem souhlasila, že budu žít v kostele s upírkou. Měla dva sporáky, obrovskou lednici a ostrůvek ve středu, nad kterým na věšáku viselo rozličné náčiní a hrnce. Nerezová ocel se leskla a kuchyňské pulty byly obrovské. Až na moji rybku ve sklenici na brandy na okenním parapetu a masivní starožitný dřevěný stůl, na který si Ivy postavila počítač, to tu vypadalo jako na place nějaké kuchařské show. Něco podobného by v kostele hledal jen málokdo − a já to milovala.</p> <p>Kanystr s rybou jsem postavila na stůl. „Neposadíte se?“ řekla jsem, protože jsem chtěla zavolat Vlkodlakům. „Budu hned zpátky.“ Zaváhala jsem, protože se ve mně začaly probouzet dobré způsoby. „Nedáte si nějaké pití… nebo něco jiného?“ zeptala jsem se.</p> <p>Glennovy hnědé oči zůstávaly nečitelné. „Ne, madam.“ Jeho hlas zněl nadutě a nemálo uštěpačně a já mu toužila vlepit facku a říct mu, ať toho nechá. S jeho postojem se vypořádám později. Teď jsem potřebovala zavolat Vlkodlakům.</p> <p>„No, tak se posaďte,“ řekla jsem a dala mu najevo, že mě začíná štvát. „Budu hned zpátky.“</p> <p>Obývací pokoj se nacházel hned za kuchyní, na opačném konci chodby. Zatímco jsem v kabelce hledala telefonní číslo trenéra, stiskla jsem tlačítko na záznamníku.</p> <p>„Hej, Ray-ray. To jsem já,“ ozval se Nickův hlas. Ze záznamu zněl trochu kovově. Střelila jsem pohledem po chodbě a ztlumila záznamník, aby ho Glenn neslyšel. „Mám je. Třetí řada odzadu úplně vpravo. Teď musíš splnit slib a dostat nás do zákulisí.“ Na okamžik se odmlčel, pak dodal: „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že ses s ním setkala. Promluvíme si později.“</p> <p>Zpráva skončila a mně se nadšením zadrhl dech v hrdle. S Takatou jsem se setkala před čtyřmi lety, když mě zahlédl na balkóně při koncertu ke dni rovnodennosti. Když se objevil statný dlak v triku pořadatele a eskortoval mě do zákulisí, zatímco na pódiu hrála předskupina, myslela jsem, že mě odtamtud vyhodí.</p> <p>Ukázalo se, že Takata zahlédl moje kudrnaté vlasy, a chtěl vědět, jestli jsou očarované, nebo pravé, a pokud jsou pravé, jestli nemám amulet, který by tak divokou hřívu zkrotil. Byla jsem tak uchvácená, že jsem se několikrát naprosto znemožnila, nakonec jsem ale přiznala, že kudrny jsou pravé, i když jsem jim tu noc trochu napomohla, a dala jsem mu jeden z talismanů, které jsme s matkou celou moji střední školu zdokonalovaly, abychom dostaly vlasy pod kontrolu. Zasmál se, rozpletl si jeden z blonďatých dreadloků a ukázal mi, že on je na tom ještě hůř, jeho vlasy se totiž kvůli statické elektřině vznášely a na všechno se lepily. Od té doby už jsem si vlasy nikdy nerovnala.</p> <p>S přáteli jsme pak sledovali show ze zákulisí, a když skončila, já s Takatou jsme celou noc prchali před jeho osobními strážci městem. Byla jsem si jistá, že si mě bude pamatovat, ale netušila jsem, jak se s ním spojit. Přece jen jsem mu nemohla prostě zavolat a říct: „Hej, vzpomínáš si na mě? Před čtyřmi lety jsme si spolu o rovnodennosti dali kafe a probírali jsme, jak ti narovnat kudrny.“</p> <p>Prsty jsem přejížděla po záznamníku a koutky úst se mi zkroutily v úsměvu. Na starého chlapa byl fajn. Tehdy mi samozřejmě každý nad třicet připadal starý.</p> <p>Nickův vzkaz byl na záznamníku jediný, a tak jsem vyťukala číslo Vlkodlaků a se sluchátkem v ruce jsem pochodovala sem a tam po pokoji. Telefon zvonil a já se škubala za triko. Po útěku před dlaky jsem potřebovala sprchu.</p> <p>Ozvalo se cvaknutí a hluboký hlas téměř zavrčel: „Haló? Tady Vlkodlaci.“</p> <p>„Trenére!“ zvolala jsem, když jsem poznala dlakův hlas. „Mám dobré zprávy.“</p> <p>Na okamžik se rozhostilo ticho. „Kdo je to?“ zeptal se. „Odkud máte tohle číslo?“</p> <p>Zírala jsem. „Tady Rachel Morganová,“ řekla jsem pomalu. „Z Upírské čarodějné.“</p> <p>Odvrátil se od telefonu a křikl: „Který z vás psů si objednal eskortní službu? Jste atleti, proboha. Nedokážete si čapnout nějakou čubku bez placení?“</p> <p>„Počkejte!“ řekla jsem, než mohl zavěsit. „Najal jste si mě, abych vám našla maskota.“</p> <p>„Ach!“ Odmlčel se a já uslyšela v pozadí válečný pokřik. „Jasně.“</p> <p>Na okamžik mě napadlo, jestli by změna názvu firmy stála za povyk, který by Ivy spustila. Přece jen pořídila tisíc elegantních černých navštívenek, celostránkovou reklamu v telefonním seznamu a dva obrovské hrnky s naším jménem vyvedeným zlatým písmem. Ne, na změnu názvu určitě nepřistoupí.</p> <p>„Mám vaši rybu,“ řekla jsem, když jsem se vrátila do přítomnosti. „Kdy si pro ni můžete přijet?“</p> <p>„Hm,“ zamumlal trenér. „Nikdo vám nevolal?“</p> <p>Svaly na tváři mi ochably. „Ne.“</p> <p>„Jeden z kluků naši holku odnesl, aby mohl vyčistit akvárko, a nikomu to neřekl,“ vysvětlil. „Nikdy nikam nezmizela.“</p> <p><emphasis>Holku?</emphasis> napadlo mě. <emphasis>Je ženského pohlaví? Jak to ví?</emphasis> Pak jsem se rozzlobila. Vloupala jsem se do kanceláře dlaka pro nic za nic? „Ne,“ řekla jsem chladně. „Nikdo mi nevolal.“</p> <p>„Hm. Tak to se omlouvám. Ale díky za pomoc.“</p> <p>„Počkat! Okamžíček,“ vykřikla jsem, protože jsem vycítila, že se chystá zavěsit. „Plánovala jsem to tři dny. Riskovala jsem život!“</p> <p>„A my si toho ceníme…“ začal trenér.</p> <p>Vztekle jsem se otočila a okny ve výšce ramen jsem se zadívala do zahrady a na sluncem ozářené náhrobky. „Myslím, že ne, trenére. Mluvím o kulkách!“</p> <p>„Ale ona se nikdy neztratila,“ trval na svém trenér. „Nemáte naši rybu. Promiňte.“</p> <p>„Omluvou se dlaků, kteří po mně jdou, nezbavím.“ Zuřivě jsem pochodovala kolem konferenčního stolku.</p> <p>„Podívejte,“ řekl. „Pošlu vám lístky na příští exhibici.“</p> <p>„Lístky!“ vykřikla jsem šokovaně. „Za to, že jsem se vloupala do kanceláře pana Raye?“</p> <p>„Simona Raye?“ řekl trenér. „Vy jste se vloupala do kanceláře Simona Raye? Zatraceně, tak to je blbé. Mějte se.“</p> <p>„Ne, počkejte!“ vykřikla jsem, ale v telefonu mezitím cvaklo. Zírala jsem na hučící sluchátko. Copak neví, kdo jsem? Copak neví, že je můžu proklít, aby se jim lámaly pálky a nikdo už nechytil ani míček? Copak si opravdu mysleli, že nic neudělám, když mi dluží nájemné?</p> <p>Bezmocně jsem se zhroutila do Ivyina šedého semišového křesla. „Jo, jasně,“ řekla jsem tiše. Bezkontaktní čáry vyžadují hůlku. Školné na vyšší střední nepokrývalo výrobu hůlek, jen přípravu lektvarů a amuletů. Neměla jsem dost zkušeností a ani recept na to, abych vyrobila něco podobně komplikovaného. Asi přece jen věděli, kdo jsem.</p> <p>Z kuchyně se ozvalo zašoupání bot na linoleu a já pohlédla do chodby. Bezva. Glenn všechno slyšel. Zahanbeně jsem se zvedla z křesla. Odněkud ty peníze získám. Měla jsem ještě týden.</p> <p>Když jsem vešla do kuchyně, Glenn se otočil. Stál vedle kanystru s rybou, která mi teď byla naprosto k ničemu. Možná bych ji mohla prodat. Odložila jsem telefon vedle Ivyina počítače a vydala se ke dřezu. „Můžete se posadit, detektive Eddene. Ještě se chvíli zdržíme.“</p> <p>„Jsem Glenn,“ řekl škrobeně. „Pravidla FIK zakazují, aby příbuzní pracovali na stejném oddělení, takže si to nechte pro sebe. A do bytu pana Smathera půjdeme hned.“</p> <p>Posměšně jsem se zasmála. „Váš táta rád obchází zákony, že jo?“</p> <p>Zamračil se. „Ano, madam.“</p> <p>„Do Danova bytu zaskočíme, až Sára Jane skončí v práci.“ Svěsila jsem ramena. Na Glenna jsem naštvaná nebyla. „Podívejte,“ řekla jsem, protože jsem nechtěla, aby ho tu Ivy našla, až budu ve sprše. „Co kdybyste jel domů a setkal se tady se mnou v sedm třicet?“</p> <p>„Radši bych zůstal.“ Podrbal si růžový šrám pod řemínkem hodinek.</p> <p>„Jasně,“ řekla jsem kysele. „Jak chcete. Ale já si dám sprchu.“ Očividně se obával, že půjdu bez něj. A po právu. Naklonila jsem se přes dřez k oknu a křikla do bujné, skřítky pěstěné zahrady: „Jenksi!“</p> <p>Podle toho, jak rychle vlétl dovnitř dírou v síťce proti hmyzu, bych se vsadila, že nás špehoval. „Volala jste, smradlavá princezno?“ řekl a posadil se na parapet vedle Pana Ryby.</p> <p>Unaveně jsem na něj pohlédla. „Ukážeš Glennovi zahradu, zatímco se budu sprchovat?“</p> <p>Jenks mával křídly tak rychle, až z nich zůstala jen šmouha. „Jo,“ řekl a začal létat v širokých, obezřetných kruzích okolo Glennovy hlavy. „Budu mu dělat chůvu. Tak pojď, kotě. Pěkně tě tu provedu. A začneme hřbitovem.“</p> <p>„Jenksi,“ varovala jsem ho. Zakřenil se a švihácky si hodil do očí blonďatou ofinu.</p> <p>„Tudy, Glenne,“ řekl a vletěl do chodby. Glenn ho následoval, ale neměl z toho vůbec radost.</p> <p>Uslyšela jsem bouchnout zadní dveře a vyklonila jsem se z okna. „Jenksi?“</p> <p>„Co?“ Skřítek se vrátil zpět k oknu a podrážděně svraštil obličej.</p> <p>Zamyšleně jsem si založila paže na hrudi. „Až budeš mít čas, přinesl bys mi listí divizny a květy netýkavky? A máme na zahradě ještě nějaké kvetoucí pampelišky?“</p> <p>„Pampelišky?“ Překvapeně o několik centimetrů klesl a hlasitě plácal křídly. „Nějak měkneš! Vyrobíš mu talisman proti svědění, co?“</p> <p>Vyklonila jsem se ven a zadívala se na Glenna, který stál ztuhle pod dubem a drbal se na krku. Vypadal uboze a já mám pro ubožáky slabost, jak mi Jenks neustále opakuje. „Prostě mi to přines, dobře?“</p> <p>„Jasně,“ řekl. „Takhle nám k ničemu nebude, co?“</p> <p>Spolkla jsem smích, Jenks vylétl z okna a připojil se ke Glennovi. Když mu skřítek přistál na rameni, Glenn překvapeně vyskočil. „Hej, Glenne,“ řekl Jenks hlasitě. „Zamiřte k těm žlutým květinám za sochou anděla. Chci vás ukázat zbytku dětí. Ještě nikdy neviděly důstojníka FIK.“</p> <p>Pousmála jsem se. Pokud se Ivy vrátí domů dřív, s Jenksem bude Glenn v bezpečí. Ivy si žárlivě střeží soukromí a nenávidí překvapení, obzvláště ta v uniformě FIK. A skutečnost, že Glenn je Eddenův syn, taky nepomůže. Byla ochotná nechat starou nevraživost být, ale kdyby nabyla dojmu, že ohrozil její území, nezaváhala by a něco by s tím udělala. Díky zvláštnímu politickému statutu budoucí nemrtvé upírky jí procházely věci, za které bych já skončila v cele IBA.</p> <p>Odvrátila jsem se a zadívala se na rybu. „Co s tebou − Bobe?“ řekla jsem a povzdychla si. Do kanceláře pana Raye se s ním nevrátím, ale nemohla jsem ho nechat v kanystru. Otevřela jsem víčko a uviděla, jak zoufale nadouvá žábra a leží skoro na boku. Napadlo mě, že bych ho mohla strčit do vany.</p> <p>S kanystrem v ruce jsem zamířila do Ivyiny koupelny. „Vítej doma, Bobe,“ zamumlala jsem a vylila obsah kanystru do Ivyiny černé zahradní vany. Ryba sebou začala v několika centimetrech vody mrskat. Rychle jsem otočila kohoutky a chvíli si s nimi hrála, aby voda měla pokojovou teplotu. Za chvíli už Bob plaval v klidných, ladných kruzích. Zastavila jsem vodu a počkala, až doteče a hladina se uklidní. Byl opravdu pěkný a na pozadí černého porcelánu se působivě vyjímal: měl stříbrnou barvu, dlouhé, krémově bílé ploutve a jeden bok mu zdobilo černé kolečko, které vypadalo jako obrácený úplněk. Ponořila jsem prsty do vody a Bob uprchl na opačnou stranu vany.</p> <p>Nechala jsem ho být, prošla chodbou do vlastní koupelny, vytáhla ze sušičky čisté oblečení a pustila sprchu. Zatímco jsem čekala, až se voda zahřeje, snažila jsem se rozplést uzlíky ve vlasech a pohled mi přitom padl na tři rajčata, která zrála na okenním parapetu. Trhla jsem sebou a byla jsem ráda, že je neviděl Glenn. Dala mi je jedna skřítka za to, že jsem ji propašovala přes město, když prchala před nechtěným manželstvím. A přestože už rajčata nebyla nelegální, považovalo se za nezdvořilé vystavovat je na odiv před lidmi.</p> <p>Bylo tomu už víc než čtyřicet let, co čtvrtinu lidské populace vyhladil virus, který unikl z armádní laboratoře a spontánně se nalepil na slabinu v biogeneticky upraveném rajčeti. Odeslali ho dřív, než to někdo zjistil − virus překročil oceán stejně snadno jako mezinárodní turista − a nastoupil Zvrat.</p> <p>Na inderlanďany, kteří do té doby ukrývali svoji identitu, působil virus rozdílně. Čarodějové, nemrtví upíři a menší rasy jako skřítkové nebo víly nebyli zasaženi vůbec. Dlaci, živí upíři, leprikóni a podobná stvoření dostali jen chřipku. Lidé umírali houfně a vzali s sebou i elfy, kteří rozmnožovali své řady míšením s lidmi, což se obrátilo proti nim.</p> <p>Spojené státy by následovaly země třetího světa a upadly by do naprostého chaosu, kdyby inderlanďané nezakročili, nezastavili šíření viru, nepálili mrtvé a neudrželi civilizaci v chodu, dokud zbytky lidstva nepřestaly truchlit. Díky imunitě vůči viru bylo naše tajemství na pokraji prozrazení, když tu charismatický živý upír jménem Rynn Cormel poukázal na to, že dohromady se počtem vyrovnáme lidem. Rozhodnutí vystoupit na veřejnost a žít otevřeně mezi lidmi, za něž jsme se kvůli bezpečí tak dlouho vydávali, bylo téměř jednohlasné.</p> <p>Celé události se začalo říkat Zvrat a následovaly po ní tři hrůzné roky. Lidstvo obrátilo strach z nás proti bioinženýrům, kteří Zvrat přežili, a postavilo je před soud, který legalizoval jejich vraždu. Ale lidé zašli ještě dál a postavili mimo zákon všechny geneticky upravené produkty i vědu, jež je stvořila. Což přivodilo druhou, pomalejší vlnu úmrtí, neboť znovu začaly bujet staré nemoci jako Alzheimer a rakovina, protože léky proti nim přestaly existovat. Lidé na rajčata stále pohlížejí, jako by byla jedovatá, přestože virus už dávno vymizel. Když si je sami nevypěstujete, musíte si pro ně zajít do zvláštního obchodu.</p> <p>Hleděla jsem na rudý plod, na kterém se srážela pára ze sprchy, a mračila jsem se. Kdybych byla chytrá, odnesla bych rajče do kuchyně a ukázala ho Glennovi, abych zjistila, jak bude reagovat u Piscaryho. Vzít člověka do inderlandské restaurace nebylo nejchytřejší. Pokud udělá scénu, nejenže nezískáme žádné informace, ale mohli by nás vykázat nebo ještě hůř.</p> <p>Odhadla jsem, že voda už bude dost horká, a vstoupila jsem s tichým „au, au, au“ do sprchy. O dvacet minut později jsem stála zabalená ve velkém růžovém ručníku před ošklivým toaletním stolkem z překližky, který měl na desce rozestavěných asi tucet lahviček s parfémy. Za rámem zrcadla vězela rozmazaná fotka maskota Vlkodlaků. Rozhodně vypadal jako Bob.</p> <p>Oknem se dovnitř nesl veselý křik skřítkovských dětí a zlepšoval mi náladu. Jen málo skřítků dokáže ve městě vychovat rodinu. Jenks byl silnější, než si většina lidí myslela. Zabíjel, aby si udržel zahradu a jeho děti neumřely hlady. Bylo fajn slyšet jejich veselý povyk: byly to zvuky rodiny a bezpečí.</p> <p>„Která vůně to byla?“ zamumlala jsem, držela jsem ruku nad parfémy a vzpomínala, se kterým právě s Ivy experimentujeme. Čas od času mi bez komentáře přinesla další lahvičku, když našla něco nového, co bych mohla vyzkoušet.</p> <p>Zvedla jsem flakón, ale vzápětí mi vypadl z ruky, když mi Jenks do ucha řekl: „Tahle ne.“</p> <p>„Jenksi!“ Přidržela jsem si ručník a otočila se. „Vypadni, k čertu, z mého pokoje!“</p> <p>Chňapla jsem po něm, ale odlétl dozadu. Jeho úsměv se rozšířil, když jsem náhodou odhalila nohu. Se smíchem prolétl okolo mě a přistál na lahvičce. „Tahle funguje docela dobře,“ řekl. „A až Ivy povíš, že jdeš zase po Trentovi, budeš potřebovat veškerou pomoc.“</p> <p>Zamračila jsem se a natáhla se po flakónku. Se šuměním křídel vzlétl a skřítkovský prášek vnesl mezi třpytivé lahvičky sluneční paprsky. „Díky,“ řekla jsem mrzutě, protože jsem věděla, že má lepší nos než já. „Teď vypadni. Ne, počkej.“ Zastavil se u malého vitrážového okna a já si přísahala, že díru v síťce proti hmyzu zašiju. „Kdo hlídá Glenna?“</p> <p>Jenks přímo zářil otcovskou pýchou. „Jax. Jsou v zahradě. Glenn střílí gumičkou třešňové pecky a děti se je snaží chytit, než dopadnou na zem.“</p> <p>Byla jsem tak překvapená, že jsem skoro dokázala ignorovat to, že mi z mokrých vlasů kape voda a na sobě nemám nic než ručník. „Hraje si s tvými dětmi?“</p> <p>„Jo. Není tak špatný − když ho líp poznáš.“ Jenks prolétl dírou v síťce. „Za pět minut ho pošlu dovnitř, dobře?“ zavolal.</p> <p>„Za deset,“ řekla jsem tiše, ale už byl pryč. Podmračeně jsem okno zavřela a dvakrát si ověřila, že přes závěsy není vidět. Pak jsem vzala lahvičku, kterou Jenks navrhl, a navoněla se. Pokoj prostoupila vůně skořice. S Ivy jsme se už tři měsíce snažily najít parfém, který by překryl její pach na mém těle. Tato vůně patřila k lepším.</p> <p>Nemrtví i živí upíři se řídí instinkty, které spouští feromony a pach, a jsou tak ještě víc obětí svých hormonů než puberťáci. Vydávají nezjistitelný pach, který ulpí všude, kde se zdržují, a vytváří pachovou stopu, co ostatním upírům jasně říká, že se jedná o zabrané teritorium a mají si dát zpátečku. Ivy mi jednou řekla, že jde o způsob, jak prodloužit život stínu, protože pach varuje ostatní upíry před pytlačením. Já sice její stín nejsem, ale její pach na mně stejně ulpívá. Podstatou je, že naše smíšené pachy působí jako krvavé afrodisiakum a pro Ivy je tak těžší ovládnout instinkty, i když je nepraktikující upír.</p> <p>Jedna z mála věcí, kvůli nimž se s Nickem hádáme, je, proč ji vlastně toleruju, když neustále ohrožuje moji svobodnou vůli a kdykoli může zapomenout na slib abstinence a napadnout mě. Kdyby to udělala, nedokázala bych se ubránit. Pravda ale je, že se Ivy považuje za moji přítelkyni, a co víc, popustila uzdu emocím a dovolila, abych se i já stala její přítelkyní. Je to opojná čest. Byla nejlepší agentkou, jakou jsem kdy poznala, a mně stále lichotí, že opustila úžasnou kariéru v IBA, aby pracovala se mnou a chránila mi zadek.</p> <p>Ivy je majetnická, panovačná a nevypočitatelná. Také má nejsilnější vůli ze všech lidí, které znám, neustále svádí bitvu sama se sebou, a pokud zvítězí, připraví se o život po smrti. A je připravena zabíjet, aby mě ochránila, protože ji považuju za přítelkyni. Bože, jak bych se mohla k něčemu takovému obrátit zády?</p> <p>Až na okamžiky, kdy jsme samy a ona se může bez obav uvolnit, se chová chladně a škrobeně nebo uplatňuje klasickou upírskou sexuální dominanci, což je, jak jsem zjistila, její způsob, jak se odloučit od svých pocitů. Obává se, že když jim jen trochu povolí uzdu, ztratí sebekontrolu. Myslím, že se snaží zachovat si zdravý rozum tím, že žije skrze mě, co se potácí životem, a užívá si nadšení, které projevuju, kdykoli najdu ve výprodeji úžasné rudé boty na podpatku nebo se naučím čarám, co dokáží složit darebáka na lopatky. Přejížděla jsem prsty po flakóncích s parfémy, které mi koupila, přemýšlela jsem, jestli Nick nemá náhodou pravdu a náš zvláštní vztah se nemění v něco, po čem jsem rozhodně netoužila.</p> <p>Rychle jsem se oblékla a vrátila se do kuchyně. Podle hodin nad dřezem se blížila čtvrtá. Měla jsem spoustu času na to, abych namíchala Glennovi lektvar, než budeme muset jít.</p> <p>Zpod pultu jsem vytáhla knihu zaklínadel a posadila se na obvyklé místo u Ivyina starožitného stolu. S pocitem uspokojení jsem zažloutlý svazek otevřela. Oknem vál dovnitř studený vánek a sliboval chladnou noc. Milovala jsem to tu, pracovat ve své krásné kuchyni obklopená svěcenou půdou, v bezpečí před vším ošklivým.</p> <p>Zaklínadlo proti svědění jsem našla snadno, stránka měla oslí ucho a byla něčím pokapaná. Nechala jsem knihu otevřenou, vstala jsem a vytáhla nejmenší měděný kotlík a keramické lžíce. Stávalo se jen vzácně, že člověk přijal amulet, ale když Glenn uvidí, jak ho vyrábím, možná to udělá. Jeho táta si ode mě jednou vzal amulet proti bolesti.</p> <p>Právě jsem odměřovala pramenitou vodu, když se na zadních schodech ozvalo zašoupání. „Haló? Slečno Morganová?“ zavolal Glenn, zaklepal a otevřel dveře. „Jenks říkal, že můžu dovnitř.“</p> <p>Nevzhlédla jsem od odměrky. „V kuchyni,“ řekla jsem hlasitě.</p> <p>Glenn opatrně vešel. Změřil si mě pohledem, od chlupatých růžových pantoflí přes černé silonky, černou minisukni a červenou blůzku k černé stuze, kterou jsem si stáhla vlhké vlasy. Pokud jsem se měla znovu sejít se Sárou Jane, chtěla jsem vypadat hezky.</p> <p>Glenn nesl v rukou lístky divizny, květy pampelišek a netýkavek. Působil ztuhle a zahanbeně. „Jenks − skřítek − říkal, že chcete tohle, madam.“</p> <p>Kývla jsem na pult. „Položte to sem. Díky. Sedněte si.“</p> <p>Rychle a formálně prošel místností a odložil rostlinky na pult. Na okamžik zaváhal, pak vytáhl Ivyinu židli a posadil se. Neměl na sobě sako a podpažní pouzdro s pistolí tak vypadalo nápadně a útočně. Kravatu však měl povolenou a horní knoflík škrobené košile rozepnutý, takže ukazoval náznak tmavých chlupů na hrudi.</p> <p>„Kde máte sako?“ zeptala jsem se lehce, abych zjistila, jakou má náladu.</p> <p>„Děti…“ zaváhal. „Skřítci si z něj udělali pevnost.“</p> <p>„Ach.“ Skryla jsem úsměv a prohrabala poličku s kořením, abych našla lahvičku se šťávou z vlaštovičníku. Jenksova schopnost být osinou v zadku byla nepřímo úměrná jeho velikosti. Stejně tak jeho věrnost a přátelství. Glenn si Jenkse očividně získal. Podívejme na to!</p> <p>Uspokojilo mě, že mě nechtěl svou zbraní zastrašit, přilila jsem trochu vlaštovičníku a zamíchala vodu keramickou lžící, abych z ní dostala poslední zbytky lepkavé hmoty. Rozhostilo se nepříjemné ticho, které ještě zdůraznilo zahučení zapalovaného plynu. Cítila jsem, jak hledí na můj náramek. Dřevěné amulety na něm tiše chrastily. Funkce krucifixu byla jasná, ale aby zjistil, k čemu slouží ostatní, musel by se zeptat. Měla jsem jen mizerné tři − mé staré talismany shořely, když Trentova bomba zabila v autě svědka, který je měl u sebe.</p> <p>Směs na sporáku začala kouřit a Glenn pořád neřekl ani slovo. „Ták,“ protáhla jsem. „Jste u FIK dlouho?“</p> <p>„Ano, madam.“ Krátká odpověď, rezervovaná a blahosklonná zároveň.</p> <p>„Můžete přestat s tou madam? Jsem Rachel.“</p> <p>„Ano, madam.“</p> <p><emphasis>Ó,</emphasis> pomyslela jsem si, <emphasis>čeká nás zábavný večer.</emphasis> Nevrle jsem sebrala lístky divizny. Hodila jsem je do zašlého hmoždíře a pustila se do drcení větší silou, než bylo nutné. Vzniklou kaši jsem na chvíli namočila do směsi. <emphasis>Proč se obtěžuju s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>výrobou amuletu? Stejně ho nepoužije.</emphasis></p> <p>Směs konečně začala vařit. Stáhla jsem plamen a nastavila časovač na tři minuty. Měl podobu krávy a já ho milovala. Opřela jsem se zády o kraj pultu a Glenn mě mlčky a s obezřetnou nedůvěrou sledoval. „Připravím vám něco, co zastaví svědění,“ řekla jsem. „Bůh mi pomoz, ale je mi vás líto.“</p> <p>Jeho výraz ztvrdl. „Kapitán Edden mi vás vnutil. Ale nepotřebuji vaši pomoc.“</p> <p>Popadl mě vztek a zhluboka jsem se nadechla, abych mu řekla, ať jde skočit z koštěte, ale pak jsem zavřela pusu. Já taky kdysi všem tvrdila, že nepotřebuju pomoc. Jak že mě to Jenks přesvědčil o opaku? Ach ano. Klel a řekl mi, že jsem idiot.</p> <p>„Pro mě za mě se můžete jít zvrátit,“ řekla jsem mu mile. „Ale Jenks vás očaroval a říká, že jste citlivý na skřítkovský prášek. Šíří se vám lymfatickým systémem. Chcete se celý týden drbat, protože jste příliš hrdý, než abyste přijal obyčejný amulet proti svědění? Tohle se učí v mateřské škole.“ Klepla jsem nehtem do měděného kotlíku a kov zazvonil. „Aspirin. Za šesták jich dostanete tucet.“ Nebyla to pravda, ale Glenn by ho nepřijal, kdyby věděl, kolik by za něj zaplatil v obchodě s amulety. Byly to medicínské čáry druhé třídy. Pravděpodobně jsem ho měla vařit v uzavřeném kruhu, ale to bych se musela spojit se záhrobím. A kdyby mě Glenn viděl pod vlivem silové čáry, určitě by vyletěl.</p> <p>Odmítl mi pohlédnout do očí. Noha mu cukala, jak se snažil neškrábat přes kalhoty. Časovač cinkl − nebo spíše zabučel − a já ho nechala, ať se sám rozhodne, přidala jsem do směsi květy pampelišky a netýkavky a po směru hodinových ručiček − nikdy proti směru − jsem je rozdrtila o stěnu kotlíku. Koneckonců jsem bílá čarodějka.</p> <p>Glenn přestal předstírat, že ho nic nesvědí, a pomalu si mnul paži přes rukáv. „Nikdo nebude vědět, že jste mě očarovala?“</p> <p>„Ne, pokud vás neprověří čáry.“ Trochu mě zklamal. Bál se dát otevřeně najevo, že používá magii. Podobné předsudky nejsou neobvyklé. Na druhou stranu, poté co jsem si jednou vzala aspirin, bych raději trpěla, než abych spolkla další. Takže nemám úplně čisté svědomí.</p> <p>„Dobrá.“ Souhlasil jen velmi nerad.</p> <p>„Tak jo.“ Přihodila jsem rozdrcený kořen vodilky a nechala celou směs zprudka převařit. Když pěna zežloutla a začala vonět kafrem, vypnula jsem plyn. Už jsem byla skoro hotová.</p> <p>Z lektvaru se dalo jako obvykle udělat sedm dávek a já přemýšlela, jestli bude požadovat, abych jednu vyplýtvala na sebe, aby se přesvědčil, že ho neproměním v žábu. To je nápad! Mohla bych ho chovat v zahradě a on by mě zbavoval slimáků. Edden by ho nezačal postrádat dřív než za týden.</p> <p>Glenn mě pozorně sledoval, když jsem vytáhla sedm čistých disků z blahovičníku o velikosti nikláku a rozmístila je na pult, aby je dobře viděl. „Už jsem skoro hotová,“ řekla jsem s nuceným veselím.</p> <p>„To je všechno?“ zeptal se a vykulil hnědé oči.</p> <p>„To je všechno.“</p> <p>„Žádné svíčky, kruhy ani magická slova?“</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou. „To mluvíte o magii silových čar. A je to latina, ne magická slova. Čarodějky silových čar čerpají sílu přímo z čáry a rituál potřebují k tomu, aby ji ovládly. Já jsem zemská čarodějka.“ <emphasis>Díkybohu.</emphasis> „I moje magie pochází ze silových čar, ale je přirozeně filtrovaná rostlinami. Kdybych byla černá čarodějka, většinu bych brala ze zvířat.“</p> <p>Cítila jsem se, jako bych byla zpátky ve školní laboratoři. Otevřela jsem zásuvku s příbory a vytáhla jehličku. Píchnutí do prstu jsem sotva cítila, pak jsem z ranky vymasírovala do lektvaru potřebné tři kapky krve. Vzduch naplnila silná pižmová vůně blahovičníku a přehlušila vůni kafru. Udělal jsem to správně. Určitě.</p> <p>„Nakapala jste do toho krev!“ řekl a já zvedla hlavu, když jsem uslyšela jeho znechucený tón.</p> <p>„No a? Jak jinak jsem měla lektvar aktivovat? Měla jsem ho snad strčit do trouby a upéct?“ Svraštila jsem obočí a zastrčila si pramen vlasů, který se vysmekl z culíku, za ucho. „Za všechnu magii se platí smrtí, detektive. Bílá zemská magie vyžaduje moji krev a smrt rostlin. Kdybych chtěla použít černé čáry, omráčit vás, proměnit vám krev v dehet nebo u vás třeba jen vyvolat škytavku, musela bych použít pěkně odporné přísady jako třeba části zvířecích těl. Skutečně černá magie nevyžaduje jen moji krev, nýbrž i zvířecí obětinu.“ <emphasis>Anebo lidskou či inderlandskou.</emphasis></p> <p>Hlas jsem měla drsnější, než jsem zamýšlela. Se sklopenýma očima jsem odměřovala dávky a nechávala je vsakovat do dřevěných placek. Za svoji krátkou kariéru u IBA jsem zatýkala především šedé čaroděje − ty, kteří používali bílé čáry, jako třeba uspávací, se zlým úmyslem − ale dostala jsem i několik černých. Většina byla čaroději silových čar, protože už jen přísady potřebné k výrobě černého talismanu jsou tak odporné, že většina zemských čarodějek zůstává bílá. Oko mloka nebo prst žáby? To sotva. Spíše krev odsátá ze sleziny živého zvířete a jazyk vyříznutý při posledním smrtícím výkřiku. Odporné.</p> <p>„Já černé čáry nepoužívám,“ řekla jsem, když Glenn mlčel. „Nejenže je to šílené a odporné, ale černá magie se vždycky obrátí proti tomu, kdo ji použil.“ <emphasis>A když je po mém, stane se tak prostřednictvím mého kolena a želízek.</emphasis></p> <p>Vybrala jsem si amulet a vytlačila na něj další tři kapky krve, abych ho zaktivovala. Rychle vsákly, jako by čáry doslova vycucly krev z mého prstu. Podala jsem mu ho a vzpomněla si na vlastní pokušení použít černou magii. Přežila jsem, ale odnesla jsem si démonské znamení. A jediné, co jsem udělala, bylo, že jsem se na knihu zaklínadel podívala. Černá magie vždy vrací úder. Vždy.</p> <p>„Má to na sobě vaši krev,“ řekl s odporem. „Udělejte další a já na něho nakapu svoji.“</p> <p>„Vaši? Vaše nic nezmůže. Musí to být krev čaroděje. Vaše nemá enzymy potřebné k aktivaci čar.“ Znovu jsem mu ho podala a on zavrtěl hlavou. Vztekle jsem zaskřípala zuby. „Váš táta jeden použil, ufňukaný človíčku. Vezměte si ho, ať už to máme za sebou!“ Útočně jsem mu amulet podala a on si ho opatrně vzal.</p> <p>„Lepší?“ řekla jsem, když prsty sevřel dřevěný disk.</p> <p>„No jo,“ řekl a hranatá čelist mu poklesla. „Je.“</p> <p>„Samozřejmě že je,“ zabručela jsem. Trochu uchlácholená jsem pověsila zbytek amuletů do skříňky s talismany. Glenn si moji zásobu mlčky prohlížel. Každý háček byl díky Ivyině úzkoprsé posedlosti organizací pečlivě označený. Pro mě za mě. Ona byla spokojená a mě to nestálo žádnou námahu. Práskla jsem dvířky a otočila se.</p> <p>„Děkuji, slečno Morganová,“ řekl a dokonale mě tak překvapil.</p> <p>„Není zač,“ řekla jsem a potěšilo mě, že mi konečně přestal říkat madam. „Pokud se talisman nedostane do styku se solí, měl by vydržet rok. Až puchýře zmizí, můžete si ho sundat a někam schovat. Funguje i na škumpu jedovatou.“ Pustila jsem se do uklízení. „Omlouvám se, že jsem Jenksovi dovolila, aby vás očaroval,“ řekla jsem pomalu. „Neudělal by to, kdyby věděl, že jste citlivý na skřítkovský prášek. Puchýře se obvykle nešíří.“</p> <p>„Nedělejte si s tím starosti.“ Natáhl se pro jeden z Ivyiných katalogů na stole, ale zase ruku stáhl, když si všiml, že nabízí slevu na zahnuté nože z nerez oceli.</p> <p>Vrátila jsem knihu zaklínadel na polici pod pultem a potěšilo mě, že se začíná uvolňovat. „U inderlanďanů mívají ti nejmenší tvorové často největší ránu.“</p> <p>Ozvalo se hlasité bouchnutí vstupních dveří. Ztuhla jsem a založila si paže na hrudi, protože jsem si teprve teď uvědomila, že jsem před chvílí slyšela na ulici dunět Ivyinu motorku. Glenn mi pohlédl do očí a napřímil se, když si všiml mého úleku. Ivy byla doma.</p> <p>„Ale ne vždycky,“ dokončila jsem.5</p> <p><image xlink:href="#_6.jpg" />Zadívala jsem se do prázdné chodby a pokynula Glennovi, aby zůstal sedět. Na vysvětlování nebyl čas. Přemýšlela jsem, kolik mu toho Edden řekl, nebo jestli se rozhodl udělit Glennovi ošklivým, ale efektivním způsobem lekci.</p> <p>„Rachel?“ ozval se Ivyin melodický hlas a Glenn vstal a uhladil si šedé kalhoty. <emphasis>Jo, to fakt pomůže.</emphasis> „Věděla jsi, že před Keasleyho domem parkuje FIK?“</p> <p>„Posaďte se, Glenne,“ varovala jsem ho, a když neposlechl, přesunula jsem se mezi něj a otevřený vchod do chodby.</p> <p>„Fuj!“ vyjekla Ivy tlumeně. „Mám ve vaně rybu. Patří Vlkodlakům? Kdy si pro ni přijdou?“ Odmlčela se a já se chabě usmála na Glenna. „Rachel?“ zavolala z větší blízkosti. „Jsi tu? Hej, dneska večer bychom měly zajít do nákupního centra. V Tělu a koupeli mají zase řadu vůní s citrusovým základem. Můžeme si vzít pár vzorků. Vyzkoušet, jak budou fungovat. Oslavit, že máš na nájem. Jakou vůni používáš teď? Skořicovou? Voní pěkně, ale vydrží jenom tři hodiny.“</p> <p><emphasis>Bylo by hezké, kdyby mi to řekla dřív.</emphasis> „Jsem v kuchyni,“ řekla jsem hlasitě.</p> <p>Ivyina vysoká, černě oděná postava prošla okolo dveří. Na rameni jí visela plátěná taška s nákupem a okolo nohou jí vlál černý hedvábný plášť. Slyšela jsem, jak něco hledá v obýváku. „Nemyslela jsem, že tu věc s rybou zvládneš,“ řekla a po chvilce dodala: „Kde je, k čertu, telefon?“</p> <p>„Tady,“ řekla jsem a neklidně zkřížila paže.</p> <p>Když Ivy spatřila Glenna, zastavila se ve dveřích. Její lehce orientální obličej ztratil překvapením jakýkoli výraz. Skoro jsem viděla, jak se uzavírá, když si uvědomila, že nejsme samy. Kůže okolo očí se jí napjala. Chřípí se jí zachvělo, když zavětřila a ucítila jeho strach a moji starost. Stiskla pevně rty, odložila tašku s nákupem na pult a odhodila si vlasy z očí. V hladké černé vlně jí padaly do půli zad a já věděla, že rozčilení, ne nervozita, ji přimělo zastrčit si je za ucho.</p> <p>Ivy byla kdysi bohatá a pořád se podle toho oblékala, o celé dědictví ale přišla, když se rozhodla odejít se mnou z IBA a musela se vyplatit ze smlouvy. Prostě řečeno vypadala jako strašidelná modelka: štíhlá, bledá a neuvěřitelně silná. Na rozdíl ode mě si nelakovala nehty, až na kříž a dva tenké černé nákotníky nenosila žádné ozdoby a téměř se nelíčila, protože to nepotřebovala. Ale stejně jako já byla na mizině, tedy dokud její matka nezemře úplně a ona nezdědí majetek Tamwoodů. Odhadovala jsem, že si bude muset ještě aspoň čtyři sta let počkat.</p> <p>Ivy si Glenna změřila a povytáhla tenké obočí. „Zase sis přivedla práci domů, Rachel?“</p> <p>Nadechla jsem se. „Ahoj, Ivy. To je detektiv Glenn. Mluvila jsi s ním dnes odpoledne? Poslala jsi ho, aby mě <emphasis>vyzvedl?</emphasis>“ Významně jsem na ni pohlédla. O tom si promluvíme později.</p> <p>Ivy se k němu otočila zády a pustila se do vybalování nákupu. „Ráda vás poznávám,“ řekla mdle. Pak zamumlala: „Promiň. Něco mi do toho vlezlo.“</p> <p>Glenn těžce polkl. Vypadal otřeseně, ale držel se. Edden mu zřejmě o Ivy neřekl. Skutečně jsem Eddena v tu chvíli milovala. „Jste upírka,“ řekl.</p> <p>„Ach,“ odvětila Ivy. „Je chytrý.“</p> <p>Zašmátral okolo provázku nového amuletu a vytáhl si zpoza košile křížek. „Ale ještě nezapadlo slunce,“ řekl. Znělo to docela zrazeně.</p> <p>„No páni,“ řekla Ivy. „A taky rosnička, co?“ Otočila se a střelila po něm uštěpačným pohledem. „Ještě nejsem mrtvá, detektive Glenne. Jen nemrtvým vadí sluneční svit. Se sluncem si budu dělat starosti tak za šedesát let.“ Když uviděla jeho křížek, blahosklonně se usmála a vytáhla zpoza blůzky vlastní extravagantní krucifix. „Funguje jenom na nemrtvé upíry,“ řekla a otočila se zpátky k pultu. „Z čeho čerpáte informace? Z béčkových filmů?“</p> <p>Glenn ucouvl. „Kapitán Edden se nezmínil o tom, že pracujete s upírkou,“ vykoktal.</p> <p>Sotva Ivy zaslechla Eddenovo jméno, otočila se. Udělala to tak bleskurychle, až jsem se vylekala. Neprobíhalo to zrovna nejlíp. Začínala vyzařovat auru. <emphasis>Zatraceně.</emphasis> Vyhlédla jsem z okna. Brzy zapadne slunce. <emphasis>Zatraceně, zatraceně.</emphasis></p> <p>„Slyšel jsem o vás,“ řekl detektiv a já sebou trhla nad arogantním tónem, kterým se snažil zamaskovat strach. Ani Glenn přece není tak hloupý, aby si proti sobě poštval upírku v jejím vlastním domě. Zbraň mu nijak nepomůže. Jasně, může ji zastřelit, ale pak bude mrtvá a rozsápe mu hrdlo. A žádná porota na světě ji neodsoudí za vraždu, když ji zabije první.</p> <p>„Jste Tamwoodová,“ řekl Glenn a jeho falešná odvaha zjevně pramenila ze stejně falešného pocitu bezpečí. „Udělili vám tři sta hodin veřejně prospěšných prací za to, že jste sejmula celé oddělení kapitána Eddena, že? Co že jste to dělala? Pomocnou sílu v nemocnici?“</p> <p>Ivy ztuhla a mně poklesla čelist. Je tak hloupý.</p> <p>„Stálo to za to,“ řekla Ivy tiše. Když opatrně odložila sáček s cukrovinkami, třásly se jí ruce.</p> <p>Dech se mi zadrhl v hrdle. <emphasis>Do prdele.</emphasis> Ivyiny zorničky se rozšířily a hnědé oči zčernaly. Šokovalo mě, jak rychle k tomu došlo. Už to byly týdny, co naposledy zupírovatěla, a vždycky mě předem varovala. Možná za to zčásti mohl vztek a šok z toho, že našla v kuchyni někoho od FIK, ale uvědomovala jsem si, že asi nebylo nejrozumnější nechat ji sem prostě napochodovat. Glennův strach ji tvrdě a nečekaně zasáhl a neměla čas připravit se na to odolat pokušení.</p> <p>Jeho děs plnil vzduch feromony. Působily jako mocné afrodisiakum, které cítila jen ona, a probudily k životu tisíc let staré instinkty hluboce zakořeněné v její DNA. V okamžení proměnily moji lehce zneklidňující spolubydlící v dravce, který nás oba mohl během tří vteřin zabít, kdyby touha uspokojit dlouho potlačovaný hlad převážila nad důsledky, které by s sebou neslo vysátí detektiva FIK. A právě to mě děsilo. Já věděla, kde stojím na jejích vahách hladu a zdravého rozumu, ale netušila jsem, kde stojí Glenn.</p> <p>Uvolnila ztuhlý postoj, jako když se sype prach, opřela se loktem o pult a zhoupla se v bocích. Se smrtící nehybností si Glenna změřila a pohlédla mu do očí. Pomalu a svůdně naklonila hlavu na stranu a přes ofinu se na něj zadívala. Rozvážně se nadechla a dlouhými, bledými prsty si přejela po výstřihu blůzky, kterou měla zastrčenou v kožených kalhotách.</p> <p>„Jste vysoký,“ řekla a její zastřený hlas ve mně probudil zapomenutý strach. „Líbí se mi to.“ Nešlo jí o sex, nýbrž o dominanci. Kdyby mohla, očarovala by ho, ale ovládnout nedobrovolné oběti dokáže až po smrti.</p> <p><emphasis>Bezva,</emphasis> pomyslela jsem si, když se odstrčila od pultu a vykročila k němu. Přestala se ovládat. Bylo to horší než tehdy, když nás s Nickem načapala stulené na gauči, kde jsme rozhodně nesledovali profesionální wrestling. Pořád nevím, co ji tehdy vyprovokovalo − dohodly jsme se, že nejsem její holka, hračka, milenka, stín ani žádný jiný termín, kterým se označoval upírský lokaj.</p> <p>Zoufale jsem se snažila vymyslet, jak ji přivést zpátky a celou situaci ještě nezhoršit. Ivy se zastavila před Glennem, plášť jí zavířil okolo kotníků a dotkl se jeho bot. Olízla si bílé zuby, až se zablýskly, zase je schovala. S kontrolovanou mocí se rukama opřela o zeď po stranách jeho hlavy a uvěznila ho.</p> <p>„Hm,“ řekla a vydechla pootevřenými rty. „Velmi vysoký. Dlouhé nohy. Krásná, krásná tmavá pleť. Přivedla vás sem Rachel pro mě?“</p> <p>Naklonila se blíž, až se ho téměř dotýkala. Byl jen o několik centimetrů vyšší než ona. Zvedla hlavu, jako by se ho chystala políbit. Dolů po tváři a po krku mu stekla kapka potu. Nepohnul se a všechny svaly v těle měl napjaté.</p> <p>„Pracujete pro Eddena,“ zašeptala a pohled upřela na loužičku potu na jeho klíční kosti. „Asi by ho rozrušilo, kdybyste zemřel.“ Ostře se nadechl a ona rychle zvedla oči.</p> <p><emphasis>Nehýbejte se,</emphasis> pomyslela jsem si, protože jsem věděla, že pokud to udělá, podlehne Ivy instinktům. Stál zády ke zdi a už kvůli tomu byl v průšvihu. „Ivy?“ řekla jsem, abych odvedla její pozornost a nemusela Eddenovi vysvětlovat, proč jeho syn skončil na intenzivce. „Edden si mě najal. Glenn mi má pomáhat.“</p> <p>Přinutila jsem se neotřást, když obrátila a upřela černočerné oči na mě. Přesunula jsem se tak, aby pult byl mezi námi. Nehýbala se, jen rukou přejížděla asi centimetr nad Glennovým ramenem a krkem, jako by ho hladila. „Hm, Ivy?“ řekla jsem opatrně. „Glenn by možná chtěl odejít. Nech ho jít.“</p> <p>Zdálo se, že k ní moje žádost pronikla, protože rychle vtáhla do plic očistný dech. Ohnula loket a odstrčila se od stěny.</p> <p>Glenn se prosmýkl okolo ní. Vytáhl zbraň, zastavil se ve dveřích do chodby, rozkročil se a zamířil na Ivy. Odjistil pistoli a vytřeštěně ji sledoval.</p> <p>Ivy se k němu otočila zády a vrátila se k zapomenutému nákupu. Vypadalo to, jako by ho ignorovala, ale já věděla, že vnímá naprosto vše, a to včetně vosy ťukající do stropu. Nahrbila záda a vybalila pytlík se strouhaným sýrem. „Až příště uvidíte svého idiota kapitána, povězte mu, že ho zdravím,“ řekla a její tichý hlas zněl tak vztekle, až mě to šokovalo. Ale její hlad − touha po dominanci − zmizel.</p> <p>Podlomila se mi kolena a zhluboka jsem vydechla. „Glenne?“ oslovila jsem ho. „Schovejte tu zbraň, než vám ji sebere. A až příště urazíte moji spolubydlící, nechám ji, ať vám rozsápe hrdlo. Jasné?“</p> <p>Zalétl pohledem k Ivy a schoval pistoli do pouzdra. Zůstal stát ve dveřích a těžce oddechoval.</p> <p>V přesvědčení, že to nejhorší máme za sebou, jsem otevřela ledničku. „Hej, Ivy,“ řekla jsem lehce, abych se pokusila situaci vrátit k normálu, „hodíš mi salám?“</p> <p>Ivy se na mě podívala přes kuchyň, zamrkala a ovládla zbytek instinktů. „Salám,“ řekla a hlas měla zastřenější než obvykle. „Jo.“ Hřbetem ruky se dotkla tváře. Zamračila se a úmyslně pomalu prošla kuchyní. „Díky, že jsi mi to rozmluvila,“ řekla tiše, když mi podávala sáček s nakrájeným salámem.</p> <p>„Měla jsem tě varovat. Omlouvám se.“ Schovala jsem salám do ledničky, narovnala jsem se a střelila temný pohledem po Glennovi. V obličeji byl šedý a napjatý a utíral si pot. Asi si právě uvědomil, že jsme v jedné místnosti s dravcem, kterému v útoku brání jen hrdost a zdvořilé způsoby. Možná se dneska přece jen něco naučil. Edden bude mít radost.</p> <p>Prohrabala jsem nákup a schovala věci, které se mohly zkazit. Když uklízela plechovku s broskvemi, naklonila se Ivy blíž. „Co tu chce?“ zeptala se tak hlasitě, aby ji Glenn slyšel.</p> <p>„Dělám mu chůvu.“</p> <p>Kývla a očividně čekala, že budu pokračovat. Já ale mlčela, proto dodala: „Platí ti za to, že?“</p> <p>Pohlédla jsem na Glenna. „Jo. Jde o pohřešovanou osobu.“ Pokradmu jsem se na ni podívala a ulevilo se mi, že se jí zorničky vrátily skoro k normálu.</p> <p>„Můžu pomoct?“ zeptala se.</p> <p>Od chvíle, kdy dala Ivy v IBA výpověď, specializovala se na hledání pohřešovaných osob, ale já věděla, že až se dozví, že se jedná o přítele Sáry Jane, bude si myslet totéž co Jenks, a sice že jde o léčku Trenta Kalamacka. Ale kdybych jí to zamlčela, bylo by to nakonec ještě horší. A chtěla jsem, aby se mnou šla k Piscarymu. Získám tak víc informací.</p> <p>Glenn stál se strojenou nenuceností ve dveřích, zatímco já s Ivy jsme uklízely nákup. Zdálo se, že mu nevadí, že ho ignorujeme. „No tak, Rachel,“ přemlouvala mě upírka. „O koho jde? Mohla bych se poptat kolem.“ V tu chvíli připomínala dravce asi tak jako kachna. Já byla na její nálady zvyklá, ale Glenn se tvářil zmateně.</p> <p>„Ach, o čaroděje jménem Dan.“ Odvrátila jsem se, strčila do ledničky sýr a schovala do ní hlavu. „Je to přítel Sáry Jane, a než se rozčílíš, Glenn se mnou půjde prohlédnout jeho byt. Napadlo mě, že s návštěvou Piscaryho bychom počkali do zítřka; pracuje tam jako řidič. Ale na univerzitu se mnou Glenn v žádném případě nejde.“ Na okamžik se rozhostilo ticho. Přikrčila jsem se a čekala na její hlasitý protest. Nepřišel.</p> <p>Překvapeně jsem vykoukla přes dveře ledničky. Ivy se hrbila nad dřezem a opírala se rukama o pult po jeho stranách. Bylo to její oblíbené místo na uklidnění. Ještě nikdy nezklamalo. Zvedla oči a upřela je na mě. Vyschlo mi v ústech. Tentokrát zklamalo.</p> <p>„Ten případ nevezmeš,“ řekla a její klidný, monotónní hlas na mě zapůsobil jako černý led.</p> <p>Na okamžik mě ovládla panika, která se mi vzápětí usadila ve staženém, pálícím žaludku. Viděla jsem jen její černočerné oči. Nadechla se a nasála do plic mé teplo. Zdálo se mi, jako bych ji cítila za sebou, a musela jsem bojovat s nutkáním otočit se. Ztuhla mi ramena a zrychlil se dech. Použila plnou, duši kradoucí auru. Ale něco bylo jinak. Neviděla jsem zlost ani hlad. Nýbrž strach. <emphasis>Ivy se bojí?</emphasis></p> <p>„Vezmu,“ řekla jsem a slyšela jsem podtón strachu ve svém hlase. „Trent se mě nedotkne a už jsem to slíbila Eddenovi.“</p> <p>„Ne, nevezmeš.“</p> <p>Pohnula se a hedvábný plášť za ní vlál. Škubla jsem sebou, protože sotva jsem její pohyb zaregistrovala, stála přede mnou. Tvář měla bělejší než obvykle. Přibouchla dveře ledničky a já uskočila z cesty. Pohlédla jsem jí do očí a věděla jsem, že pokud dám najevo strach, který mi svíral žaludek, jen přiživí její pocity. Za poslední tři měsíce jsem se toho hodně naučila, některé věci tvrdým způsobem, jiné jsem si přála nevědět vůbec.</p> <p>„Když jsi po Trentovi šla posledně, málem jsi zemřela,“ řekla, po krku jí stékal pot a mizel ve výstřihu halenky. <emphasis>Potí se?</emphasis></p> <p>„Klíčové slovo je tu ‚málem‘,“ řekla jsem odvážně.</p> <p>„Ne. Klíčové slovo je tu ‚zemřela‘.“</p> <p>Cítila jsem, jak z ní sálá žár, a couvla jsem. Glenn ze dveří vykuleně sledoval, jak se hádám s upírkou. Chtělo to cvik. „Ivy,“ řekla jsem klidně, i když uvnitř jsem se třásla. „Vezmu ten případ. Pokud chceš jít se mnou a s Glennem k Piscarymu…“</p> <p>Dech se mi zadrhl v hrdle. Ivy mě chytila pod krkem. Zasípala jsem a vzduch mi vylétl z plic, jak mě přirazila ke stěně. „Ivy!“ stačila jsem ze sebe vypravit, než mě zvedla ze země.</p> <p>Mělce jsem lapala po dechu a visela jí v ruce.</p> <p>Ivy přiblížila svoji tvář k mé. Oči měla úplně černé a doširoka rozevřené strachy. „Nebudeš mluvit s Piscarym,“ řekla a panika se vinula jejím mdlým hlasem jako stříbrná stuha. „Nevezmeš ten případ.“</p> <p>Zapřela jsem se nohama o zeď a odstrčila se. Podařilo se mi nadechnout, pak jsem zády znovu narazila do zdi. Vykopla jsem. Uhnula do strany, ale stisk nepovolila. „Co to, k čertu, děláš?“ zachraptěla jsem. „Pusť mě!“</p> <p>„Slečno Tamwoodová!“ zvolal Glenn. „Pusťte tu ženu a ustupte do středu místnosti!“</p> <p>Zaryla jsem jí prsty do ruky a pohlédla za ni. Glenn stál s rozkročenýma nohama, připravený střílet. „Ne!“ zasípala jsem. „Vypadněte. Jděte odsud!“</p> <p>Ivy mě neposlechne, dokud tu bude on. Bála se. Čeho se, k čertu, bojí? Trent se mě nemohl dotknout.</p> <p>Dovnitř vlétl Jenks a překvapeně hvízdl. „Zdravím,“ řekl uštěpačně. „Vidím, že ti Rachel pověděla o novém případu, co, Ivy?“</p> <p>„Vypadněte!“ poručila jsem, když Ivyin stisk zesílil.</p> <p>„U všech svatých!“ vyjekl skřítek u stropu a křídla mu úlekem zčervenala. „Ona nežertuje.“</p> <p>„Já vím…“ Plíce mě bolely. Zatahala jsem za prsty na svém krku a trhaně se nadechla. Ivyina bledá tvář byla stažená. Oči měla úplně a dočista černé. A plné strachu. To mě děsilo.</p> <p>„Ivy, pusť ji!“ obořil se na ni Jenks a snesl se na úroveň očí. „Opravdu to není tak zlé. Prostě půjdeme s ní.“</p> <p>„Vypadněte!“ řekla jsem a zhluboka se nadechla, když se Ivy objevil v očích zmatek a povolila stisk. Panikařila jsem a jí se třásly prsty. Po svraštěném čele jí stékal pot. Bělmo očí jí okolo černých zorniček ostře vystupovalo.</p> <p>Jenks odlétl ke Glennovi. „Slyšel jste ji,“ řekl skřítek. „Vypadněte.“</p> <p>Srdce mi bušilo, když Glenn zasyčel: „Zešílel jste? Když odejdeme, ta stvůra ji zabije!“</p> <p>Ivy zakňourala. Byl to tichý zvuk, jako když padá první vločka, ale já ho slyšela. Cítila jsem vůni skořice.</p> <p>„Musíme odsud,“ řekl Jenks. „Buďto Rachel Ivy přesvědčí, aby ji pustila, nebo ji Ivy zabije. Možná se vám podaří je oddělit, když Ivy zastřelíte, ale Ivy ji při první příležitosti vystopuje a zabije, pokud podlomí Rachelinu dominanci.“</p> <p>„Rachel je dominantní?“</p> <p>Glennův hlas zněl nevěřícně a já se zběsile modlila, aby vypadli, než mě Ivy uškrtí.</p> <p>Jenksova křídla hučela stejně hlasitě jako krev v mých uších. „Jak asi Rachel Ivy přesvědčila, aby vás nechala být? Myslíte si, že by to jako čarodějka zvládla, kdyby nebyla dominantní? Poslechněte ji.“</p> <p>Nevěděla jsem, jestli dominantní je správné slovo. Ale pokud okamžitě nezmizí, bude zbytečné se o tom dohadovat. Pravda je, že nějakým pokřiveným způsobem mě Ivy potřebuje víc než já ji. Ale „průvodce randěním“, kterého mi dala na jaře, abych se naučila nedráždit její upírské instinkty, neměl kapitolu s názvem: „Co dělat, když jste dominantní.“ Plula jsem nezmapovanými vodami.</p> <p>„Vypadněte,“ zasípala jsem, když mi začalo černat před očima.</p> <p>Slyšela jsem, jak Glenn zajistil pistoli a neochotně ji schoval do pouzdra. Zatímco Jenks poletoval k zadním dveřím a zpátky, detektiv ustupoval a tvářil se rozzlobeně a frustrovaně. Zírala jsem na strop a na hvězdičky, které mi tančily před očima, dokud se zadní dveře se skřípáním nezavřely.</p> <p>„Ivy,“ zachroptěla jsem a pohlédla jí do očí. Ztuhla jsem, když jsem uviděla černou hrůzu v jejich hlubinách. Viděla jsem se v nich, své rozcuchané vlasy a oteklý obličej. Hrdlo mi začalo bušit v místech, kde mi prsty tiskla na staré démonské kousnutí. Bůh mi pomoz, ale začínala jsem se cítit příjemně, protože mi na mysli vytanula vzpomínka na euforii, která mě ovládla, když se mi démon, jehož na mě na jaře nasadili, zahryzl do krku a naplnil ránu upírskými slinami.</p> <p>„Ivy, povol stisk, ať se můžu nadechnout,“ vypravila jsem ze sebe a po bradě mi přitom stékaly sliny. Horkost její dlaně ještě zesilovala vůni skořice.</p> <p>„Řekla jsi, abych ho nechala jít,“ zavrčela, vycenila zuby a zesílila sevření, až jsem vytřeštila oči. „Chtěla jsem ho, a tys mě donutila nechat ho jít!“</p> <p>Moje plíce se snažily pracovat a nadouvaly se, jak jsem bojovala o dech. Povolila stisk. Vděčně jsem se nadechla. A znovu. Tvářila se ponuře a čekala. Ve společnosti upíra je lehké zemřít. Žít s ním, to už je jiná.</p> <p>Čelist mě bolela v místech, kde se mě dotýkala. „Pokud ho chceš,“ zašeptala jsem, „jdi si pro něj. Ale neporuš abstinenci kvůli záchvatu vzteku.“ Znovu jsem se nadechla a doufala, že ne naposledy. „Pokud to neuděláš z vášně, nestojí to za to, Ivy.“</p> <p>Zalapala po dechu, jako bych ji uhodila. Zatvářila se šokovaně a bez varování mě pustila. Svezla jsem se na podlahu.</p> <p>Schoulila jsem se a zalykala se vzduchem. Dotkla jsem se krku a žaludek se mi stáhl, protože v démonském kousnutí mi dál blaženě tepalo. Pomalu jsem narovnala rozhozené nohy. Přitáhla jsem si kolena k hrudi, zatřásla náramkem s talismany, utřela si sliny a vzhlédla.</p> <p>Překvapilo mě, že zůstala. Poté co se zhroutila, obvykle utekla k Piscarymu. Na druhou stranu se ještě nikdy takhle nezhroutila. Bála se. Přirazila mě ke zdi, protože se bála. Ale čeho? Mě, protože jsem jí zakázala rozsápat Glennovi hrdlo? Ať už je moje přítelkyně, nebo ne, kdyby mi v kuchyni roztrhala někoho na kusy, odešla bych. Krev by mi navěky působila noční můry.</p> <p>„Jsi v pořádku?“ zachraptěla jsem a nahrbila ramena, když jsem dostala záchvat kašle.</p> <p>Nepohnula se. Seděla u stolu zády ke mně a s hlavou v dlaních.</p> <p>Krátce poté, co jsme spolu začaly bydlet, jsem pochopila, že Ivy nenávidí to, co je. Nenávidí násilí, i když ho sama páchá. Zoufale se snaží abstinovat, i když touží po krvi. Ale je upír. Nemá na vybranou. Virus jí pronikl hluboko do DNA a zůstane tam. Jste, co jste. To, že se přestala ovládat a podlehla instinktům, považovala za selhání.</p> <p>„Ivy?“ Vyškrábala jsem se na nohy, zavrávorala a klopýtavě se k ní vydala. Pořád jsem cítila na krku její prsty. Bylo to zlé, ale ne tak zlé jako tehdy, když mě v záchvatu chtíče a hladu uvěznila v křesle. Posunula jsem si černou stuhu zpátky na místo. „Jsi v pořádku?“ Chystala jsem se jí dotknout, ale nakonec jsem ruku stáhla.</p> <p>„Ne,“ řekla, když jsem nechala ruku klesnout. Její hlas zněl tlumeně. „Rachel, omlouvám se. Já… já nemůžu…“ Zaváhala a roztřeseně se nadechla. „Neber ten případ. Pokud jde o peníze…“</p> <p>„Nejde o peníze,“ řekla jsem, než mohla větu dokončit. Otočila se ke mně a vztek, který mě popadl při pomyšlení, že se mě snaží koupit, vyprchal. Tvář měla vlhkou, i když se ji snažila utřít. Ještě nikdy jsem ji neviděla plakat, proto jsem se posadila na židli k ní. „Musím pomoct Sáře Jane.“</p> <p>Odvrátila se. „Pak s tebou půjdu k Piscarymu,“ řekla a do hlasu se jí vrátila troška síly.</p> <p>Objala jsem se pažemi a jednou rukou jsem si mnula bledou jizvu na krku, pak jsem si ale uvědomila, že to dělám proto, abych zesílila pálení, které se z ní šířilo. „Doufala jsem, že půjdeš,“ řekla jsem a přinutila se přestat.</p> <p>Vyděšeně a ustaraně se na mě usmála a odvrátila se.6</p> <p><image xlink:href="#_7.jpg" />Skřítkovské děti poletovaly v hejnu okolo Glenna, který seděl u kuchyňského stolu tak daleko od Ivy, jak jen mohl, aniž by to bylo příliš očividné. Jenksovy děti si detektiva neobvykle oblíbily. Ivy seděla u počítače a ze všech sil se snažila ignorovat jejich dovádění. Připomínala mi kočku spící před krmítkem pro ptáky; zdálo se, že si ničeho nevšímá, ale dávala přitom dobrý pozor, jestli nějaký ptáček neudělá chybu a příliš se nepřiblíží. Všichni okatě přehlíželi fakt, že málem došlo ke katastrofě, a moje nechuť k tomu, že mi na krk hodili Glenna, přešla v lehké podráždění nad jeho novým a nečekaným taktem.</p> <p>Pomocí injekční stříkačky pro diabetiky jsem do poslední modré paintballové kuličky vstříkla uspávací lektvar. Bylo po sedmé. Nelíbilo se mi, že musím nechat v kuchyni takový nepořádek, ale potřebovala jsem vyrobit tyhle malé drahoušky, protože jsem odmítala jít se Sárou Jane do cizího bytu neozbrojená. <emphasis>Nemusím to Trentovi usnadňovat,</emphasis> pomyslela jsem si, sundala si ochranné rukavice a odhodila je stranou.</p> <p>Z misek pod pultem jsem vytáhla pistoli. Dříve jsem ji schovávala v kotlíku nad pultem, dokud mě Ivy neupozornila na to, že abych na ni dosáhla, musela bych ze sebe udělat jasný terč. Bylo lepší nechat ji pěkně u země. Glenn zpozorněl, když jsem zbraň položila na pult, a mávnutím ruky zahnal štěbetající, zeleně oděné skřítky.</p> <p>„Neměla byste nechávat zbraň na tak snadno dostupném místě,“ pokáral mě. „Víte vůbec, kolik dětí každý rok kvůli podobným hloupostem zemře?“</p> <p>„Klid, detektive,“ řekla jsem a vytáhla zásobník. „Paintballová kulička ještě nikoho nezabila.“</p> <p>„Paintball?“ zeptal se a zatvářil se blahosklonně. „Aha, hrajete si na drsňačku, co?“</p> <p>Nakrčila jsem obočí. Mám svoji slizovou pistolku ráda. Padla přesně do ruky a navzdory miniaturní velikosti byla těžká a uklidňující. Přestože měla třešňově červenou barvu, lidé obvykle nepoznali, oč jde, a mysleli si, že jsem skutečně ozbrojená. A co bylo nejlepší, nepotřebovala jsem na ni licenci.</p> <p>Popuzeně jsem z krabice na polici nad talismany vytřásla červenou kuličku o velikosti nehtu na malíku. Strčila jsem ji do komory. „Ivy,“ řekla jsem a ona vzhlédla od počítače. Dokonale oválnou tvář měla nečitelnou. „Pozor.“</p> <p>Obrátila se zpět k obrazovce, ale lehce naklonila hlavu. Skřítkovské děti zaječely, rozprchly se, vylétly z okna ven do zahrady a zanechaly po sobě jen třpytivé stopy skřítkovského prášku a ozvěnu tenkých hlásků. Pomalu se rozhostilo ticho rušené jen vrzáním cvrčků.</p> <p>Ivy nerada hraje stolní hry a jednou, když jsme spolu na gauči sledovaly Křižovatku smrti, jsem nechtíc probudila její upírské instinkty a vysloužila si kousnutí, protože mi při poslední rvačce ve filmu stoupla tělesná teplota, naše pachy se smísily a tvrdě ji zasáhly. A tak teď kromě pečlivě naplánovaných cvičných zápasů obvykle děláme jen věci, které mezi námi nechávají spoustu volného místa. Při uhýbání slizovým kulkám se procvičí a já si piluju mušku.</p> <p>A ještě větší sranda je to o půlnoci na hřbitově.</p> <p>Glenn si přejel rukou po zastřiženém vousu a čekal. Tušil, že se něco stane, jen nevěděl co. Ignorovala jsem ho, odložila slizovou pistoli na pult a pustila se do uklízení nepořádku ve dřezu. Zrychlil se mi tep a z napětí mě bolely prsty. Ivy dál nakupovala po internetu a cvakání myši znělo velmi hlasitě. Sáhla po tužce, protože ji něco zaujalo.</p> <p>Sebrala jsem pistoli, otočila se a stiskla spoušť. Zbraň zasyčela a mě zamrazilo vzrušením. Ivy uhnula doprava. Zvedla volnou ruku, aby kuličku s vodou zastavila. Ozvalo se ostré plesknutí, kulička praskla a namočila jí dlaň. Aniž by odtrhla oči od monitoru, na němž si prohlížela nabídku polštářů, setřásla vodu z ruky. Vánoce byly za tři měsíce a já věděla, že pořád neví, co dát matce.</p> <p>Glenn se při výstřelu postavil a položil ruku na pouzdro se zbraní. Nechápavě těkal pohledem od Ivy ke mně. Hodila jsem mu slizovou zbraň a on ji chytil. Cokoli, jen aby sundal ruku z pistole. „Kdyby to byl uspávací lektvar,“ řekla jsem samolibě, „už by byla mimo.“</p> <p>Podala jsem Ivy roli utěrek, které jsme měly právě proto na pultu. Nonšalantně se utřela a vrátila se k nakupování.</p> <p>Glenn sklonil hlavu a prohlédl si paintballovou pistoli. Věděla jsem, že cítí, jak je těžká, a uvědomuje si, že nejde o hračku. Přistoupil ke mně a vrátil mi ji. „Měli by na podobné věci chtít povolení,“ řekl, když jsem ji vzala do ruky.</p> <p>„Jo,“ souhlasila jsem lehce. „To by měli.“</p> <p>Cítila jsem, jak mě sleduje, když jsem ji nabíjela kulkami s lektvary. Jen málo čarodějek používá lektvary, ale ne proto, že jsou příšerně drahé a po spuštění fungují sotva týden, ale protože se musíte pořádně vymáchat ve slané vodě, abyste zlomili jejich působnost. Bylo to otravné a vyplývali jste spoustu soli. Uspokojilo mě, že jsem mu ukázala, oč tu kráčí, zastrčila si slizovou pistoli vzadu za pásek a zakryla ji koženou bundou. Skopla jsem z nohou růžové pantofle a bosky odešla do obýváku, kde u zadních dveří stály boty, které jsem koupila u upírů. „Připraven vyrazit?“ zeptala jsem se, když jsem se opřela o stěnu v chodbě, abych se obula. „Budete řídit.“</p> <p>Glennova vysoká postava zaplnila dveře do kuchyně. Tmavými prsty si zkušeně vázal kravatu. „Jdete takhle?“</p> <p>Svraštila jsem obočí a pohlédla dolů na svoji rudou blůzku, černou sukni, silonky a kotníkové boty. „Je na tom snad něco špatného?“</p> <p>Ivy si u počítače neslušně odfrkla. Glenn pohlédl na ni, pak zpátky na mě. „To je jedno,“ řekl mdle. Utáhl si kravatu, aby vypadal uhlazeně a profesionálně. „Jdeme.“</p> <p>„Ne,“ řekla jsem a zastoupila mu cestu. „Chci vědět, co bych si měla podle vás obléct. Jeden z těch polyesterových pytlů, které nutíte svým důstojnicím? Existuje důvod, proč je Rose tak upjatá, a nemá to nic společného s tím, že její kancelář nemá stěny nebo že si ulomila kolečko u židle!“</p> <p>Glenn mě s tvrdým výrazem obešel a zamířil chodbou pryč. Sebrala jsem kabelku, vzala na vědomí Ivyino nepřítomné zamávání a vyrazila za ním. Zabíral téměř celou šíři chodby, jak si za chůze oblékal sako. Zašustění podšívky o košili nebylo přes dunění jeho bot na dřevěné podlaze skoro slyšet.</p> <p>Zachovávala jsem ledové mlčení, když Glenn přejel most a opustil Díru. Bylo by fajn, kdyby s námi jel Jenks, ale Sára Jane se zmínila o kočce, proto se moudře rozhodl zůstat doma.</p> <p>Slunce dávno zapadlo a provoz zhoustl. Světla Cincinnati vypadala z mostu pěkně a mě pobavilo, když jsem zjistila, že Glenn jede v čele kolony aut, jejichž řidiči neměli odvahu ho předjet. Dokonce i neoznačené vozy FIK jsou nápadné. Pomalu se mi zlepšovala nálada. Pootevřela jsem okno, abych rozehnala vůni skořice, a Glenn zapnul topení. Parfém mi už nevoněl tak příjemně, když mě zklamal.</p> <p>Dan bydlel v typicky městském domě: upraveném, čistém a s bránou. Ležel nedaleko univerzity. Měl dobrý přístup k dálnici. Připadal mi dost drahý, ale když chodil na univerzitu, asi si ho mohl dovolit. Glenn zajel na parkovací místo s číslem Danova domu a vypnul motor. Na verandě se svítilo a závěsy byly roztažené. Na zábradlí v prvním patře seděla kočka a sledovala nás zářícíma očima.</p> <p>Aniž by Glenn cokoli řekl, sáhl pod sedadlo a posunul ho dozadu. Zavřel oči a opřel se, jako by se chystal zdřímnout si. Ticho sílilo a já poslouchala cvakání chladnoucího motoru. Natáhla jsem se po knoflíku rádia a Glenn zamumlal: „Nedotýkejte se toho.“</p> <p>Nevrle jsem se opřela. „Nechcete vyslechnout sousedy?“ zeptala jsem se.</p> <p>„Udělám to zítra, až bude svítit slunce a vy budete na hodině.“</p> <p>Povytáhla jsem obočí. Podle rozvrhu, který mi Edden dal, jsem měla hodinu od čtyř do šesti. Je to dokonalý čas pro návštěvu, protože lidé se v tu dobu vracejí domů, denní inderlanďané jsou vzhůru a noční se začínají probouzet. A zdálo se, že v okolí jsou zastoupeni všichni.</p> <p>Z nedalekého domku vyšel pár, a aniž by se přestal hádat, nasedl do naleštěného auta a odjel. Ona šla pozdě do práce, a pokud jsem pochopila jejich rozhovor správně, byla to jeho vina.</p> <p>Cítila jsem se znuděná a trochu nervózní, proto jsem hrábla do kabelky, vytáhla jehličku a jeden z detekčních amuletů. Miluju tyhle věcičky − detekční amulety, ne jehličky − a poté co jsem se píchla do prstu, vymačkala z něj tři kapky krve a aktivovala amulet, jsem zjistila, že v okruhu deseti metrů kromě mě a Glenna nikdo není. Pověsila jsem si amulet na krk jako kdysi placku IBA, když tu na parkoviště zajelo malé červené auto. Kočka na zábradlí se protáhla a seskočila dolů na balkón.</p> <p>Byla to Sára Jane a zaparkovala přímo za námi. Glenn ji vzal na vědomí, ale nic neřekl, když jsme vystoupili a zamířili k ní.</p> <p>„Ahoj,“ řekla a v její srdcovité tváři se ve světle pouličního osvětlení zračila starost. „Doufám, že jste nečekali dlouho,“ dodala profesionálně.</p> <p>„Vůbec ne, madam,“ řekl Glenn.</p> <p>Bylo chladno, proto jsem si přitáhla kožený kabát blíž k tělu, zatímco ona chrastila klíči, vybrala jeden, který stále zářil novotou, a otevřela dveře. Tep se mi zrychlil a pohlédla jsem dolů na amulet, protože mi hlavou táhly myšlenky na Trenta. Nosím u sebe slizovou zbraň, ale nejsem statečná. Před velkými, ošklivými darebáky radši vezmu nohy na ramena. Tato taktika dramaticky prodlužuje život.</p> <p>Glenn následoval Sáru Jane, která rozsvítila světla na verandě i v domě. Nervózně jsem překročila práh. Na jedné straně jsem toužila dveře zavřít, aby už nikdo nemohl dovnitř, na druhé straně jsem je chtěla nechat otevřené, abych mohla kdykoli utéct. Nakonec jsem je přivřela.</p> <p>„Problém?“ zašeptal Glenn, když Sára Jane sebevědomě vykročila do kuchyně, a já zavrtěla hlavou. Dům měl otevřené přízemí, takže bylo ode dveří téměř celé vidět. Schody do prvního patra byly rovné a bez fantazie. Uvolnila jsem se, protože jsem věděla, že amulet by mě varoval před vetřelci. Byli jsme tu jen my tři a kočka kňourající na balkóně v patře.</p> <p>„Půjdu pustit dovnitř Sarkofága,“ řekla Sára Jane a zamířila ke schodům.</p> <p>Obočí mi vylétlo vzhůru. „Myslíte kočku, že?“</p> <p>„Půjdu s vámi, madam,“ nabídl se Glenn a oddupal po schodech za ní.</p> <p>Zatímco byli pryč, rychle jsem prohlédla přízemí, přestože jsem věděla, že nic nenajdeme. Trent byl příliš dobrý, než aby po sobě zanechal stopy; prostě jsem chtěla vědět, do jakého muže se Sára Jane zamilovala. Kuchyňský dřez byl suchý, odpadkový koš páchl, monitor počítače byl zaprášený a kočičí záchodek plný. Dan očividně nebyl nějakou dobu doma.</p> <p>Podlaha nade mnou zavrzala, jak se Glenn vydal dolů po schodech. Na televizi stál stejný obrázek Dana a Sáry Jane na parníku. Vzala jsem ho do ruky, pečlivě si prohlédla jejich tváře a odložila rámeček zpátky na televizi, když Glenn sešel dolů. Měl tak široká ramena, že zabírala skoro celou šíři schodiště. Sára Jane šla tiše za ním, vypadala maličká a ve vysokých podpatcích našlapovala stranou.</p> <p>„Nahoře je všechno v pořádku,“ řekl Glenn, když prohlédl hromádku pošty na kuchyňském pultu. Sára Jane otevřela komoru. Stejně jako zbytek domu byla dobře zorganizovaná. Po chvíli váhání vytáhla pytlík s kočičím žrádlem.</p> <p>„Vadilo by vám, kdybych si prohlédla jeho emaily?“ zeptala jsem se. Sára Jane zavrtěla hlavou a v očích měla smutný pohled. Pohnula jsem myší a zjistila jsem, že Dan je neustále on-line stejně jako Ivy. Vlastně bych to neměla dělat, ale pokud nikdo nic nenamítá… Koutkem oka jsem zahlédla, jak si Glenn změřil elegantní kostýmek Sáry Jane, která právě otvírala kočičí žrádlo, a pak se zadíval na můj ohoz, když jsem se ohýbala nad klávesnicí. Podle jeho výrazu jsem poznala, že mé oblečení považuje za neprofesionální, a potlačila jsem úšklebek.</p> <p>Dan měl ve schránce řadu nepřečtených zpráv, dvě od Sáry Jane a jednu z univerzity. Zbytek pocházel z nějakého hardrockového chatroomu. Dokonce i já věděla, že bych je neměla otvírat, protože pokud ho najdeme mrtvého, dalo by se to považovat za poškozování důkazů.</p> <p>Glenn si přejel rukou po krátce zastřižených vlasech a vypadal zklamaně, že jsme neobjevili nic nezvyklého. Hádala jsem, že mu nejde o to, že je Dan nezvěstný, ale o to, že je čaroděj a ze stropu by mu tedy měly viset svraštělé opičí hlavy. Zdálo se, že Dan je průměrný, nezávislý mladík. Možná dbal víc na pořádek, ale Sára Jane by se špindírou nechodila.</p> <p>Sára Jane postavila misku se žrádlem na podložku vedle misky s vodou. Při cinknutí porcelánu se od schodů připlížil černý kocour. Zasyčel na Sáru Jane a nepustil se do žrádla, dokud neodešla z kuchyně. „Sarkofág mě nemá rád,“ řekla zbytečně. „Je zvířecí důvěrník a má rád jen jednu osobu.“</p> <p>Dobří zvířecí důvěrníci už jsou takoví. Ti nejlepší si vybírají své pány, ne naopak. Kocour sežral žrádlo překvapivě rychle, pak vyskočil na opěradlo gauče. Zaškrábala jsem na povlak a kocour se přiblížil, aby zjistil, co to dělám. Natáhl krk a dotkl se čumákem mého prstu. Byl to kočičí pozdrav a já se usmála. Ráda bych si pořídila kočku, ale Jenks by mě určitě začaroval, kdybych nějakou přinesla domů.</p> <p>Vzpomněla jsem si na svoji proměnu v norka a zašmátrala jsem v kabelce. Diskrétně jsem aktivovala amulet, abych zjistila, jestli kočka není začarovaná. Nic. To mi ale nestačilo, proto jsem zahrabala hlouběji a vytáhla brýle s drátěnou obroučkou. Ignorovala jsem Glennův tázavý pohled, otevřela pouzdro a opatrně vytáhla brýle tak škaredé, že mohly fungovat jako antikoncepce. Pořídila jsem si je minulý měsíc, a přestože stály trojnásobek nájemného, ospravedlnila jsem nákup tím, že si je můžu strhnout z daní. Brýle, ve kterých bych nevypadala jako šprt, by stály dvakrát tolik.</p> <p>Magie silových čar se dala svázat se stříbrem, stejně jako se zemská magie dala vetknout do dřeva, a kovové obroučky mi tak dovolovaly prohlédnout převleky vyčarované magií silových čar. Cítila jsem se dost lacině, když jsem je používala, protože mi připadalo, že se chovám jako černokněžnice a používám čáry, na které mé vlastní síly nestačí. Když jsem ale podrbala Sarkofága pod bradou s jistotou, že se nejedná o Dana uvězněného v kočičí podobě, rozhodla jsem se, že na tom nesejde.</p> <p>Glenn se otočil k telefonu. „Vadilo by vám, kdybych si poslechl vzkazy?“ zeptal se.</p> <p>Sára Jane se hořce zasmála. „Poslužte si. Jsou ode mě.“</p> <p>Sundala jsem si brýle a s hlasitým klapnutím zavřela pouzdro. Glenn stiskl tlačítko a já sebou trhla, když se tichým domem rozlehl nahraný hlas Sáry Jane. „Hej, Dane. Čekala jsem hodinu. Měli jsme se sejít v Carew Tower, že?“ Zaváhala, pak rezervovaně řekla: „No, zavolej mi. A raději bys mi měl přinést čokoládu.“ Pak se jí do hlasu vloudil hravý tón. „Budeš muset pěkně poprosit za odpuštění, chlapče.“</p> <p>Druhý vzkaz zněl ještě znepokojeněji. „Ahoj, Dane. Pokud tam jsi, zvedni to.“ Odmlka. „No, já s tou čokoládou jen žertovala. Uvidíme se zítra. Miluju tě. Pa.“</p> <p>Sára Jane stála v obýváku a v obličeji měla ztuhlý výraz. „Když jsem sem zaskočila, nebyl tu a od té doby jsem ho neviděla,“ řekla tiše.</p> <p>„No,“ řekl Glenn, když se záznamník vypnul, „ještě jsme nenašli jeho vůz a kartáček na zuby a holicí strojek nechal tady. Ať už je kdekoli, neplánoval tam zůstat. Vypadá to, že se něco stalo.“</p> <p>Kousla se do rtu a odvrátila se. Šokovala mě Glennova netaktnost a střelila jsem po něm vražedným pohledem. „Máte cit nadrženého psa, víte to?“ zašeptala jsem.</p> <p>Glenn pohlédl na schoulená ramena Sáry Jane. „Promiňte, madam.“</p> <p>Otočila se a nešťastně se usmála. „Možná bych měla vzít Sarkofága k sobě…“</p> <p>„Ne,“ ujistila jsem ji rychle. „Ještě ne.“ Soucitně jsem se dotkla jejího ramene a šeříkový parfém ve mně vyvolal vzpomínku na křídovou chuť nadrogovaných mrkví. Podívala jsem se na Glenna a poznala, že neodejde, abych si s ní mohla promluvit o samotě. „Sáro Jane,“ zeptala jsem se opatrně. „Musím se zeptat a předem se omlouvám. Nevíte náhodou, jestli Danovi někdo nevyhrožoval?“</p> <p>„Ne,“ řekla, zvedla ruku k límečku a obličej pozbyl jakéholi výrazu. „Nikdo.“</p> <p>„A co vám?“ zeptala jsem se. „Nevyhrožoval vám někdo? Nějak?“</p> <p>„Ne. Jistěže ne,“ řekla rychle, sklopila oči a tvář jí ještě víc zbělela. Nepotřebovala jsem amulet, abych poznala, že lže. Ticho se nepříjemně protahovalo, jak jsem jí dala šanci změnit názor a říct mi pravdu. Neudělala to.</p> <p>„Už… už jsme skončili?“ vykoktala a já kývla a upravila si kabelku na rameni. Sára Jane zamířila rychlým, formálním krokem ke dveřím. S Glennem jsme ji následovali na betonovou verandu. Na hmyz bylo příliš chladno, ale okolo světla se táhla potrhaná pavučina.</p> <p>„Děkuju, že jste nám dovolila prohlédnout si jeho dům,“ řekla jsem, když se roztřesenými prsty chytila veřejí. „Zítra si promluvím s jeho spolužáky. Možná někdo z nich bude něco vědět. Ať už se stalo cokoli, můžu pomoct,“ řekla jsem a snažila se dát slovům dvojí význam.</p> <p>„Ano. Děkuji.“ Těkala pohledem, odmítala se mi podívat do očí a do hlasu se jí znovu vloudil profesionální podtón. „Cením si toho, že jste přišli. Lituji, že jsem vám nedokázala víc pomoct.“</p> <p>„Madam,“ rozloučil se Glenn. Sára Jane se vydala pryč a podpatky jí ostře klapaly na asfaltu. Následovala jsem Glenna k autu, a když jsem se otočila, uviděla jsem, že nás z okna v patře sleduje Sarkofág.</p> <p>Auto Sáry Jane vesele píplo. Hodila si kabelku dovnitř, nasedla a odjela. Stála jsem ve tmě u otevřených dveří a dívala se za ní, dokud koncová světla nezmizela za rohem. Glenn se zastavil na straně řidiče a paže položil na střechu vozu. Tmavé oči měl ve svitu pouličního osvětlení bezvýrazné.</p> <p>„Kalamack jí musí dobře platit, když si může dovolit takové auto,“ řekl tiše.</p> <p>Ztuhla jsem. „Vím, že jí dobře platí,“ řekla jsem dopáleně, protože se mi nelíbilo, co naznačuje. „Je ve své práci velmi dobrá. A zůstává jí dost peněz na to, aby je posílala domů rodině, která si tak žije ve srovnání s ostatními farmáři doslova královsky.“</p> <p>Zabručel a otevřel dveře. Nasedla jsem, zapnula si pás a uvelebila se na koženém sedadle. Zírala jsem ven na tmavé parkoviště a padala na mě stále silnější deprese. Sára Jane mi nevěří. Ale proč by měla?</p> <p>„Berete to dost osobně, nemyslíte?“ řekl Glenn, když nastartoval.</p> <p>„Myslíte si, že když je jen černokněžnice, nezaslouží si pomoc?“ opáčila jsem ostře.</p> <p>„Zpomalte. Tak jsem to nemyslel.“ Glenn po mně střelil pohledem a vycouval s vozem. Pak zapnul topení a zařadil. Na tváři mě polechtal pramínek vlasů. „Chci jen říct, že se chováte, jako byste měla na výsledku pátrání osobní zájem.“</p> <p>Promnula jsem si oči. „Promiňte.“</p> <p>„V pořádku,“ řekl a znělo to, jako by opravdu chápal. „Takže…“ zaváhal. „O co jde?“</p> <p>Zařadil se do provozu. Pohlédla jsem na něj ve světle pouličních lamp a přemýšlela, jestli k němu mám být upřímná. „Znám Sáru Jane,“ řekla jsem pomalu.</p> <p>„Tím chcete říct, že znáte její typ,“ řekl Glenn.</p> <p>„Ne. Znám ji.“</p> <p>Detektiv se zamračil. „Ona vás nezná.“</p> <p>„Jo.“ Stáhla jsem okýnko úplně dolů, abych vyvětrala vůni parfému. Už jsem ho nedokázala snést. V duchu jsem neustále viděla Ivyiny černé, vyděšené oči. „A proto je to tak těžké.“</p> <p>Brzdy tiše hvízdly, když jsme zastavili na červenou. Glenn vraštil obočí a jeho vous vrhal tmavé stíny. „Mohla byste prosím mluvit srozumitelně?“</p> <p>Nevesele jsem se pousmála. „Pověděl vám táta o tom, že jsme Trenta Kalamacka málem usvědčili z výroby a obchodování s genetickými drogami?“</p> <p>„Jo. Došlo k tomu předtím, než mě přeřadili na jeho oddělení. Říkal, že jediným svědkem byl agent IBA, který zemřel při výbuchu auta.“ Naskočila zelená a my vyjeli.</p> <p>Kývla jsem. Edden mu prozradil základní fakta. „Něco vám o Trentu Kalamackovi povím,“ řekla jsem a cítila, jak se mi vítr opírá do ruky. „Když mě nachytal při tom, jak mu prohledávám kancelář a snažím se najít něco, čím bych ho dostala před soud, nevydal mě IBA, nabídl mi práci. Cokoli bych chtěla.“ Začala mi být zima, proto jsem natočila ventilátor topení k sobě. „Nabídl, že mě vyplatí ze smlouvy s IBA, udělá ze mě nezávislou agentku, dá mi vlastní tým, všechno − jen když pro něj budu pracovat. Chtěl, abych dělala věci, proti kterým jsem celý svůj profesionální život bojovala. Nabídl mi něco, co na první pohled vypadalo jako svoboda. Tolik jsem po tom toužila, že jsem málem řekla ano.“</p> <p>Glenn mlčel a moudře si nechal své myšlenky pro sebe. Neexistoval policajt, který by se neocitl v pokušení, a já byla hrdá na to, že jsem zkouškou prošla. „Když jsem odmítla, stala se z nabídky výhrůžka. Byla jsem tehdy proměněná v norka a on odpřísáhl, že mě bude psychicky i fyzicky týrat, dokud nebudu ochotná udělat cokoli. Odmítla jsem na nabídku přistoupit, ale on by se spokojil i se zdeformovaným stínem, ochotným udělat cokoli, jen aby ho potěšil. Byla jsem bezmocná. Stejně jako teď Sára Jane.“</p> <p>Odmlčela jsem se a snažila se sebrat odvahu. Ještě nikdy jsem nepřiznala svoji bezmoc nahlas. „Považovala mě za norka, ale chovala se ke mně jako ke zvířeti s větší úctou, než jakou mi Trent prokazoval jako člověku. Musím ji od něj dostat. Než bude příliš pozdě. Pokud Dana nenajdeme a nedostaneme ho do bezpečí, nemá šanci.“</p> <p>„Pan Kalamack je jenom muž,“ řekl Glenn.</p> <p>„Opravdu?“ uštěpačně jsem se zasmála. „Tak mi povězte, pane detektive, je člověk, nebo inderlanďan? Jeho rodina už dvě generace tiše řídí velkou část Cincinnati a nikdo neví, co vlastně je. Jenks nepoznal jeho pach a stejně tak ani víly. Ničí ostatní tím, že jim dává přesně to, po čem touží − a užívá si to.“ Zírala jsem na budovy míhající se kolem, aniž bych je viděla.</p> <p>Glenn mlčel tak dlouho, že jsem na něj pohlédla. „Opravdu si myslíte, že Danovo zmizení nemá nic společného s vraždami čarodějů?“ zeptal se.</p> <p>„Jo.“ Uvelebila jsem se a nebylo mi příjemné, že jsem mu toho tolik odhalila. „Vzala jsem ten úkol jen proto, abych pomohla Sáře Jane a dostala Trenta. Poběžíte za taťkou a vykecáte mu to?“</p> <p>Ozářily ho světlomety protijedoucího vozu. Nadechl se a vydechl. „Pokud nějak ohrozíte vyšetřování a zabráníte mi dokázat, že vrahem je doktorka Andersová, osobně vás přivážu ke kůlu na hranici na náměstí Fountain Square,“ pohrozil tiše. „Zajdete zítra na univerzitu a povíte mi, co jste zjistila.“ Ramena se mu uvolnila. „Jen buďte opatrná.“</p> <p>Zadívala jsem se na něj a pouliční osvětlení, které ho v záblescích ozařovalo, jako by odráželo moji vlastní nejistotu. Zdálo se, že mi rozumí. To se podívejme. „To zní fér,“ řekla jsem a opřela se. Otočila jsem se, když jsme zabočili doleva místo doprava. Pohlédla jsem na něj s pocitem déjà vu. „Kam jedeme? Moje kancelář je na opačné straně.“</p> <p>„K Piscarymu,“ řekl. „Není důvod čekat do zítřka.“</p> <p>Hleděla jsem na něj, protože jsem nechtěla přiznat, že jsem Ivy slíbila, že bez ní nepůjdu. „Piscary otvírá až po půlnoci,“ lhala jsem. „Hostí inderlanďany. Chci říct, jak často si lidé objednávají pizzu?“ Glenn ztuhl, protože pochopil, a já se začala rýpat v laku na nehtech. „Až kolem druhé se to tam vyprázdní natolik, aby s námi mohli mluvit.“</p> <p>„Ve dvě v noci?“ zeptal se.</p> <p>Hloupá otázka, pomyslela jsem si. V tu dobu to většina inderlanďanů teprve rozjíždí, hlavně ti mrtví. „Co kdybyste se vrátil domů, vyspal se a zaskočili jsme tam společně zítra?“</p> <p>Zavrtěl hlavou. „Půjdete tam dneska v noci beze mě.“</p> <p>Uraženě jsem zafuněla. „Já tak nepracuju, Glenne. A kromě toho, kdybych to udělala, šel byste tam znovu sám a já vašemu tátovi slíbila, že se vás pokusím udržet naživu. Počkám. Čestné čarodějné.“</p> <p>Lhát ano. Ale zradit důvěru partnera − i třeba nevítaného − to nikdy.</p> <p>Podezřívavě na mě pohlédl. „Dobrá. Čestné čarodějné.“7</p> <p><image xlink:href="#_8.jpg" />„Rache,“ ozval se Jenks na mojí náušnici. „Koukni na toho chlápka. Chová se jako trol!“</p> <p>V neobvykle teplém zářijovém odpoledni jsem si nadhodila řemínek kabelky výš na rameni, a když jsem procházela salónkem, zamžourala jsem na řečeného chlápka. V podvědomí mě šimrala hudba, protože měl rádio puštěné tak potichu, že jsem ho dobře neslyšela. První, co mě napadlo, bylo, že je to kus. Měl černé vlasy, černé oblečení, černé brýle a jeho černý plášť byl z kůže. Opíral se o automat a snažil se působit rafinovaně, když mluvil s gotičkou v černých krajkových šatech. Ale kazil to. Nikdo nevypadá sofistikovaně s plastovým kelímkem v ruce, bez ohledu na svůdnost dvoudenního strniště na bradě. A nikdo se neobléká jako gotik až na mladistvé živé upíry, kteří se vymkli kontrole, a smutné lidi, kteří si na upíry hrají.</p> <p>Zachechtala jsem se a hned jsem se cítila líp. Velikost univerzity a davy mladých lidí mě znervózňovaly. Já se musela spokojit s vyšší střední, se standardními dvěma roky a čtyřmi lety praxe v IBA. Matka by si z tátova důchodu školné na cincinnatské univerzitě nikdy nemohla dovolit, a to ani s příplatkem za jeho smrt.</p> <p>Pohlédla jsem na vybledlý žlutý rozvrh, který mi Edden dal. Stály na něm čas a dny, kdy se kurz konal, a v pravém dolním rohu pak jeho cena − daň, poplatky za laboratoř a školné tvořily šokující sumu. Jediný kurz tu stál skoro tolik jako jeden semestr na mé staré alma mater. Nervózně jsem schovala papír do kabelky, když jsem si všimla, že mě z kouta pozoruje dlak. Působila jsem nápadně i bez rozvrhu v ruce. Klidně jsem si mohla pověsit na krk cedulku s nápisem „žákyně doplňkového studia“. Bože, cítila jsem se tak stará. Nebyli o moc mladší než já, ale přímo z nich čišela nevinnost.</p> <p>„Je to pitomost,“ zamumlala jsem Jenksovi, když jsem opustila jídelnu. Ani jsem nevěděla, proč vlastně šel se mnou. Možná ho na mě nasadil Edden, aby se ujistil, že opravdu půjdu na hodiny. Moje upíry šité boty ostře klapaly, když jsem procházela proskleným průchodem z fakulty obchodních studií do Kantackovy budovy. Trhla jsem sebou, když jsem si uvědomila, že kráčím do rytmu Takatovy „Shattered Sight“, a přestože jsem hudbu tak docela neslyšela, slova písně mi uvízla v hlavě a doháněla mě k šílenství. <emphasis>V</emphasis> <emphasis>životech a v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prachu najdi moje kroky. Miluju tě, miluju už celé roky.</emphasis></p> <p>„Měla bych s Glennem vyslýchat Danovy sousedy,“ stěžovala jsem si. „Nepotřebuju navštěvovat ty zatracené hodiny, stačí, když si promluvím s Danovými spolužáky.“</p> <p>Moje náušnice se houpala jako dětská houpačka a Jenksova křídla mě lechtala na krku. „Edden nechce, aby doktorka Andersová věděla, že je podezřelá. Myslím, že je to dobrý nápad.“</p> <p>Zamračila jsem se a mé kroky se ztišily, když jsem vešla do chodby s kobercem a začala sledovat čísla na dveřích. „Myslíš, že je to dobrý nápad, co?“</p> <p>„Jo. Ale na jednu věc zapomněl.“ Uculil se. „Anebo možná ne.“</p> <p>Zpomalila jsem, když jsem uviděla skupinu lidí před dveřmi. Asi jsem patřila k nim. „Na co?“</p> <p>„No,“ protáhl, „když teď chodíš do kurzu, odpovídáš profilu.“</p> <p>Zalil mě adrenalin a zase vyprchal. „Podívejme,“ zamumlala jsem. <emphasis>Zatracený Edden.</emphasis></p> <p>Jenksův smích zněl jako cinkání zvonkohry ve větru. Přehodila jsem si těžkou knihu na druhý bok, rozhlédla se po skupince a snažila se najít někoho, kdo by se rád podělil o drby. Vzhlédla ke mně mladá žena, no, spíše k Jenksovi, usmála se a zase se odvrátila. Měla na sobě džíny stejně jako já, triko a draze vypadající semišový kabátek. Nedbalý, přesto elegantní oděv. Pěkná kombinace. Odložila jsem kabelku na koberec a jako ostatní se opřela o stěnu v neutrální vzdálenosti jednoho metru.</p> <p>Pokradmu jsem pohlédla na knihu u ženiných nohou. <emphasis>Bezkontaktní extenze prostřednictvím silových čar.</emphasis> Trochu se mi ulevilo. Aspoň že mám správnou učebnici. Možná to nebude tak zlé. Pohlédla jsem na mrazové sklo v zavřených dveřích a uslyšela za nimi tichý hovor. Předešlá hodina asi ještě neskončila.</p> <p>Jenks se houpal na mojí náušnici a tahal za ni. Dokázala bych ho ignorovat, když ale začal zpívat o píďalkách a měsíčcích, zahnala jsem ho.</p> <p>Žena vedle mě si odkašlala. „Právě tě sem přeřadili?“ zeptala se.</p> <p>„Promiň?“ zeptala jsem se, když Jenks přilétl zpátky.</p> <p>Udělala žvýkačkou bublinu a nalíčenýma očima těkala ode mě ke skřítkovi. „Studentů silových čar moc není. Nepamatuju si tě. Chodíš obvykle na noční hodiny?“</p> <p>„Ach.“ Odstrčila jsem se od stěny a otočila se k ní. „Ne. Vybrala jsem si ten kurz kvůli, hm, postupu v práci.“</p> <p>Zasmála se a zastrčila si pramen dlouhých vlasů za ucho. „Hej, já jsem na tom stejně. Ale než se odsud dostanu, nezbude už asi pro filmovou produkční, která se vyzná v silových čarách, žádné volné místo. Zdá se, že dneska se všichni specializují.“</p> <p>„Jsem Rachel.“ Napřáhla jsem ruku. „A to je Jenks.“</p> <p>„Ráda vás poznávám,“ řekla a stiskla mi ji. „Janine.“</p> <p>Jenks k ní přibzučel a snesl se na ruku, kterou rychle nastavila. „Potěšení je na mé straně,“ řekl, a dokonce se uklonil.</p> <p>Zářivě se usmála nadšením. Očividně se se skřítky často nestýkala. Většinou se zdržují mimo město, pokud nenajdou zaměstnání v těch několika oblastech, v nichž excelují: v údržbě kamer, jako hlídači nebo při starém dobrém špehování. Přesto si práci snáze nacházejí víly, protože jedí hmyz místo nektaru a potrava se tak pro ně shání lépe.</p> <p>„Ach, učí v kurzu sama doktorka Andersová, nebo její asistent?“ zeptala jsem se.</p> <p>Janine se zasmála a Jenks se vrátil zpátky na moji náušnici. „Slyšela jsi o ní?“ zeptala se. „Ano, učí ona, protože nás není moc.“ Janine přimhouřila oči. „Obzvláště teď. Když jsme začínali, bylo nás dvanáct, ale čtyři lidé to vzdali, když nám doktorka Andersová řekla, že se vrah zaměřuje na čaroděje silových čar a že si máme dávat pozor. A potom odešel i Dan.“ Svěsila ramena, znovu se opřela o stěnu a povzdychla si.</p> <p>„Mluvíš o tom sériovém vrahovi?“ zeptala jsem se a potlačila úsměv. Pustila jsem se do řeči se správnou osobou. Vykulila jsem oči. „Žertuješ…“</p> <p>Tvářila se ustaraně. „Myslím, že je to jeden z důvodů, proč Dan odešel. A je to škoda. Byl to kus, dokázal by i rozprašovač přinutit jiskřit v bouři. Chystal se na nějaký důležitý pohovor. Nechtěl mi říct, o co jde. Asi se bál, abych mu to místo nevyfoukla. Zdá se, že práci dostal.“</p> <p>Přitakala jsem a přemýšlela, jestli to byla ta velká novina, o kterou se chtěl v sobotu podělit se Sárou Jane. Ale pak mě napadlo, že se s ní možná chtěl při večeři v Carew Tower rozejít, ale nakonec nesebral odvahu a prostě zmizel, aniž by jí cokoli řekl.</p> <p>„Opravdu odešel sám od sebe?“ zeptala jsem se. „Možná ten masový vrah…“ Nedokončila jsem větu, ale Janine se chlácholivě usmála.</p> <p>„Ano, odešel dobrovolně. Zeptal se, jestli bych si od něj nekoupila magnetickou křídu, pokud tu práci dostane. Obchod už ji zpátky nevezme, když zlomíš pečeť.“</p> <p>Poklesla mi čelist a ovládla mě skutečná panika. „Nevěděla jsem, že budu potřebovat křídu.“</p> <p>„Ach, mám jednu navíc, půjčím ti ji,“ řekla a hrábla do kabelky. „Doktorka Andersová nás obvykle nechává kreslit různé věci: pentagramy, růžice a podobné věci. Spojuje laboratorní práce s přednáškou. Proto se scházíme tady, ne v posluchárně.“</p> <p>„Díky,“ řekla jsem, vzala si od ní kovovou hůlku a přidala ji ke knize. <emphasis>Pentagramy?</emphasis> Nenávidím pentagramy. Neumím nakreslit rovnou čáru. Budu se muset zeptat Eddena, jestli mi zaplatí i druhý výlet do obchodu. Když jsem si ale vzpomněla na peníze, které už vyhodil za kurz a které se mu pravděpodobně nikdy nevrátí, rozhodla jsem se, že raději zajedu k matce pro staré školní potřeby. Bezva. Raději bych jí měla zavolat.</p> <p>Janine si všimla mého mdlého výrazu, špatně si ho vyložila a rychle mě ujistila: „Ach, žádný strach, Rachel. Vrah nejde po nás. Opravdu. Doktorka Andersová říká, že máme být opatrní, ale vrah jde jen po zkušených čarodějích.“</p> <p>„Jo,“ řekla jsem a uvažovala, jestli se můžu považovat za zkušenou, nebo ne. „Asi jo.“</p> <p>Hovor okolo nás utichl, když se za dveřmi ozval pronikavý hlas doktorky Andersové. „Já nevím, kdo vraždí moje studenty. Tento měsíc jsem se zúčastnila příliš mnoha pohřbů, než abych snášela vaše ohavná obvinění. A pokud pošpiníte moje jméno, vysoudím na vás poslední kalhoty!“</p> <p>Janine vylekaně sebrala učebnici a přitiskla si ji k hrudi. Studenti v chodbě nejistě přešlapovali a vyměňovali si znepokojené pohledy. Jenks na náušnici zašeptal: „A to jsme nechtěli, aby doktorka Andersová věděla, že je podezřelá.“ Kývla jsem a napadlo mě, jestli mi teď Edden dovolí kurzu nechat. „Vevnitř je s ní Denon,“ dodal Jenks a já se rychle nadechla.</p> <p>„Cože?“</p> <p>„Cítím Denona,“ zopakoval. „Je tam uvnitř s doktorkou Andersovou.“</p> <p><emphasis>Denon?</emphasis> Uvažovala jsem, co můj bývalý šéf dělá mimo kancelář.</p> <p>Ozvalo se tiché mumlání a hlasité lupnutí. Všichni v chodbě až na mě a Jenkse vyskočili. Janine zvedla ruku a dotkla se ucha, jako by dostala políček. „Cítila jsi to?“ zeptala se mě a já zavrtěla hlavou. „Právě uzavřela kruh bez načrtnutí.“</p> <p>Spolu s ostatními jsem se zadívala na dveře. Nevěděla jsem, že se dá uzavřít kruh bez nákresu. A taky se mi nelíbilo, že všichni až na Jenkse a mě věděli, co udělala. Začínala jsem mít pocit, že na tohle nestačím. Zvedla jsem ze země kabelku.</p> <p>Z tichého bručení mého bývalého šéfa mě mrazilo. Denon je živý upír jako Ivy. Ale patří k nízké krvi, ne k vysoké, což znamená, že se narodil jako člověk a teprve později ho upířím virem nakazil pravý nemrtvý. A tam, kde má Ivy politickou moc, protože se narodila jako upír a má tudíž jistotu, že se připojí k nemrtvým, i kdyby zemřela o samotě a bez kapky krve v těle, Denon bude vždy zastávat druhořadé postavení a bude muset věřit, že až zemře, někdo se bude obtěžovat a promění ho.</p> <p>„Vypadněte,“ poručila doktorka Andersová. „Jinak si na vás budu stěžovat.“</p> <p>Studenti se nervózně zavrtěli. Nepřekvapilo mě, když se za mrazovým sklem ve dveřích objevila tmavá silueta. Jakmile Denon vyšel na chodbu, ztuhla jsem spolu s ostatními. Málem se musel ve dveřích natočit do strany, aby jimi prošel.</p> <p>Pořád jsem se nezbavila dojmu, že musel být v minulém životě balvan − možná vodou ohlazený valoun vážící dobrou tunu? Protože patří k nízké krvi a má jen lidskou sílu, musí pracovat na tom, aby s mrtvými bratry udržel krok. Důsledkem je štíhlý pas a provazce svalů, které mu napínaly bílou košili, když líně kráčel pryč chodbou. Zářivě bílá bavlna ostře kontrastovala s jeho tmavou pletí, což přitahovalo pohled − přesně jak si přál.</p> <p>Studenti ustoupili, aby ho nechali projít. Zdálo se, jako by se za ním na chodbu vyvalil studený vzduch, asi pozůstatky aury, kterou vytasil na doktorku Andersovou. Rty mu zkroutil sebejistý, dominantní úsměv, když mě uviděl.</p> <p>„Ach, Rachel?“ ozval se Jenks a odlétl k Janine. „Uvidíme se uvnitř, dobře?“</p> <p>Nic jsem neřekla, protože jsem se najednou cítila příliš drobná a zranitelná.</p> <p>„Podržím ti místo,“ řekla Janine, ale já neodtrhla oči od bývalého šéfa. Chodba se s tichým šustěním vyprázdnila.</p> <p>Dříve jsem se ho bála a byla jsem připravená a ochotná bát se ho i teď, ale něco se změnilo. Přestože se stále pohyboval s ladností dravce, ztratil nadčasovou auru, kterou se kdysi pyšnil. Neobtěžoval se skrýt hladový pohled, který mi prozradil, že stále praktikuje, ale hádala jsem, že ztratil přízeň a už nepije krev nemrtvých, i když oni asi stále vysávají tu jeho.</p> <p>„Morganová,“ řekl a jeho hlas jako by se odrazil od stěny za mnou a postrčil mě dopředu. Jeho hlas byl stejný jako on sám, cvičený, mocný a obtěžkaný přísliby. „Prý jste se zaprodala FIK. Anebo jste se prostě rozhodla zvýšit si vzdělání?“</p> <p>„Ahojky, pane Denone,“ řekla jsem a dál mu hleděla do černých očí. „Degradovali vás na obyčejného agenta?“ Hladový chtíč v jeho očích ustoupil vzteku a já dodala: „Vypadá to, že teď plníte úkoly, které jste dřív zadával mně. Zachraňujete zvířecí důvěrníky ze stromů? Kontrolujete platnost licencí? A jak se vlastně mají trolové pod mostem?“</p> <p>Denon se s napjatým pohledem i svaly pohnul vpřed. Zamrazilo mě a ucouvla jsem ke stěně. Zdálo se, jako by slunce, které proudilo dovnitř vzdáleným průchodem, potemnělo. Vířilo jako kaleidoskop, až se zdálo, že přichází z dvakrát větší vzdálenosti. Srdce mi poskočilo a usadilo se zpátky na obvyklém místě. Snažil se proti mně použít auru, ale já věděla, že to nezvládne, pokud nedám najevo strach, který by ji živil. Nebudu se bát.</p> <p>„Nechte toho, Denone,“ řekla jsem odvážně, i když se mi stáhl žaludek. „Žiju s upírkou, která by si vás dala ke snídani. Schovejte si auru pro někoho, koho to zajímá.“</p> <p>Přesto se přiblížil, až jsem viděla jen jeho. Musela jsem k němu vzhlížet a to mě strašně štvalo. Z jeho teplého dechu jsem cítila krev. Srdce mi bušilo a já nenáviděla to, že ví, že se ho pořád bojím.</p> <p>„Je tady kromě nás ještě někdo?“ řekl a hlas měl hebký jako čokoláda.</p> <p>Pomalu, rozvážně jsem sáhla pro slizovou zbraň. Klouby na ruce jsem si odřela o cihlovou zeď, ale když jsem se prsty dotkla rukojeti, vrátilo se mi sebevědomí. „Jen vy, já a moje slizová zbraň. Dotkněte se mě a střelím.“ Usmála jsem se na něj. „Čím jsem ji asi nabila? Jen těžko byste vysvětloval, proč sem někdo z IBA musí zajet a polít vás slanou vodou, ne? Myslím, že by se tomu smáli aspoň rok.“ V očích se mu usadil nenávistný pohled.</p> <p>„Zpátky,“ řekla jsem jasně. „Když ji vytáhnu, tak ji použiju.“</p> <p>Ustoupil. „Jděte od toho, Morganová,“ pohrozil. „Je to můj případ.“</p> <p>„To vysvětluje, proč s tím IBA ještě nedokázala pohnout. Možná byste se měl vrátit k pokutování špatně zaparkovaných aut a přenechat práci profesionálovi?“</p> <p>Dech mu zasyčel a já čerpala z jeho zlosti sílu. Ivy měla pravdu. Hluboko v duši se bál. Bál se, že se nemrtví upíři, kteří mu sají krev, jednou přestanou ovládat a zabijí ho. Bál se, že se nebudou obtěžovat přivést ho zpátky jako jednoho ze svých.</p> <p>Měl by se bát.</p> <p>„Je to případ IBA,“ řekl. „Pokud se mi budete plést pod nohy, nechám vás zavřít.“ Odhalil lidské zuby v úsměvu. „Myslíte, že být v Kalamackově kleci bylo zlé? Počkejte, až uvidíte tu moji.“</p> <p>To nalomilo moji sebejistotu. IBA o tom ví? „Žádný strach,“ řekla jsem uštěpačně. „Jsem tu kvůli pohřešované osobě, ne kvůli vraždám.“</p> <p>„Pohřešovaná osoba,“ posmíval se. „To je dobrý příběh. Raději byste se ho měla držet. A pokuste se ji tentokrát udržet naživu.“ Naposledy na mě pohlédl, otočil se a vyrazil chodbou ke slunci a vzdáleným zvukům jídelny. „Nezůstanete mazlíčkem Tamwoodové navždy,“ řekl, aniž by se otočil. „Nakonec vás dostanu.“</p> <p>„Jo, jasně,“ řekla jsem, i když jsem ucítila bodnutí starého strachu. Zadusila jsem ho a vytáhla ruku zpoza zad. Nejsem Ivyin mazlíček, ale fakt, že je mojí spolubydlící, mi opravdu poskytuje jistou ochranu před populací cincinnatských upírů. Sama sice nedisponuje velkou mocí, ale jako poslední žijící člen rodiny Tamwoodů se může v budoucnu stát vůdkyní, což moudří upíři, živí i mrtví, respektují.</p> <p>Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se vypudit slabost z kolen. Nádhera. Teď přijdu pozdě na hodinu.</p> <p>Napadlo mě, že můj den už nemůže být horší, proto jsem se vzchopila a vešla do místnosti jasně osvětlené řadou oken s výhledem na univerzitní areál. Jak Janine říkala, třídu tvořila laboratoř s vysokými stoly, u nichž na stoličkách seděli vždy dva lidé. Janine seděla sama, hovořila s Jenksem a očividně mi držela místo.</p> <p>Ve vzduchu jsem cítila ozón z ochranného kruhu, který doktorka Andersová narychlo uzavřela. Samotný kruh zmizel, ale v nose mě stále šimrala moc. Zadívala jsem se na ženu, která byla jejím zdrojem.</p> <p>Doktorka Andersová seděla u ošklivého kovového stolu před obyčejnou černou tabulí. Lokty se opírala o stůl a hlavu měla složenou v rukách. Třásly se jí prsty a já uvažovala, jestli za to mohou Denonova obvinění, nebo skutečnost, že musela načerpat obrovské množství moci ze záhrobí, aby vytvořila kruh bez pomoci jeho fyzické existence. Třída se zdála nezvykle tichá.</p> <p>Černé vlasy měla stažené do přísného drdolu a protkané nelichotivými šedými prameny. Vypadala starší než má matka a na sobě měla konzervativní hnědé kalhoty a vkusnou blůzku. Snažila jsem se na sebe neupozornit, prosmýkla jsem se okolo prvních dvou řad stolů a posadila se vedle Janine. „Díky,“ zašeptala jsem.</p> <p>Vykuleně na mě hleděla, když jsem schovávala kabelku pod stůl. „Ty pracuješ pro IBA?“</p> <p>Pohlédla jsem na doktorku Andersovou. „Pracovala jsem. Loni na jaře jsem dala výpověď.“</p> <p>„Myslela jsem, že to u IBA nejde,“ řekla a zatvářila se ještě užasleji.</p> <p>Pokrčila jsem rameny a odhodila si stranou vlasy, aby se Jenks mohl posadit na obvyklé místo. „Nebylo to snadné.“ Otočila jsem se dopředu, protože doktorka Andersová vstala.</p> <p>Byla přesně tak vysoká a děsivá, jak jsem si pamatovala, a její nos odpovídal představě čarodějnic z dob před Zvratem. Ale neměla na něm bradavici a její pleť nebyla zelená. Vyzařovala z ní autorita a pozornost třídy upoutala prostě tím, že před ní stála. Když brala do rukou stoh papírů, už se jí netřásly.</p> <p>Posadila si na nos brýle s kovovou obroučkou a okatě si prohlížela zápisky. Vsadila bych se, že jejich úkolem nebylo jen zlepšit zrak, ale byly i očarované a měly odhalit magii silových čar. Litovala jsem, že nemám dost odvahy na to, abych si nasadila vlastní brýle a podívala se, jestli její vzhled zhoršuje magie, nebo tak skutečně vypadá. Úzká ramena se jí při povzdychu zvedla, pak vzhlédla a zadívala se přes brýle rovnou na mě. „Vidím,“ řekla a z jejího hlasu mě zamrazilo u páteře, „že tu dnes máme nový přírůstek.“</p> <p>Falešně jsem se na ni usmála. Očividně mě poznala, protože její svraštěný obličej připomínal sušenou švestku.</p> <p>„Rachel Morganová,“ řekla.</p> <p>„Tady,“ odpověděla jsem rázně.</p> <p>Tváří jí problesklo podráždění. „Vím, kdo jste.“ Za cvakání nízkých podpatků přistoupila blíž a zastavila se přímo přede mnou. Předklonila se a zadívala se na Jenkse. „A kdopak jste vy, pane skřítku?“</p> <p>„Ach, Jenks, madam,“ vykoktal, zamával rozčileně křídly a zapletl si je do mých vlasů.</p> <p>„Jenks,“ řekla a její hlas zněl téměř uctivě. „Ráda vás poznávám. Nejste na seznamu studentů. Prosím, odejděte.“</p> <p>„Ano, madam,“ řekl. Překvapilo mě, když se obvykle tak arogantní skřítek poslušně zhoupl na mé náušnici a seskočil. „Promiň, Rache,“ řekl, když zůstal viset přede mnou. „Budu v salónku nebo v knihovně. Nick je možná ještě v práci.“</p> <p>„Jasně. Uvidíme se později.“</p> <p>Kývl na doktorku Andersovou a odbzučel otevřenými dveřmi.</p> <p>„Promiňte,“ řekla doktorka Andersová. „Narušují mé hodiny váš společenský život?“</p> <p>„Ne, doktorko Andersová. Ráda vás zase vidím.“</p> <p>Když uslyšela lehkou uštěpačnost v mém hlase, narovnala se. „Opravdu?“</p> <p>Koutkem oka jsem viděla, jak Janine poklesla čelist. Zbytek třídy reagoval stejně. Tvář mi hořela. Netušila jsem, co proti mně ta ženská má, ale něco jí očividně vadilo. Na ostatní byla příjemná jako hladová vrána, ale ke mně se chovala jako vzteklý jezevec.</p> <p>Doktorka Andersová práskla papíry o stůl. Moje jméno si zakroužkovala silným červeným fixem. Téměř neznatelně stáhla tenké rty. „Proč jste tady?“ zeptala se. „Semestr začal před dvěma týdny.“</p> <p>„Což znamená, že se do vašich hodin můžu pořád přihlásit,“ odsekla jsem a srdce se mi rozbušilo. Na rozdíl od Jenkse mi nečiní problémy postavit se autoritám. Autority ale obyčejně vycházejí ze sporů vítězně.</p> <p>„Nemám zdání, jak jste získala svolení se na tuto hodinu vůbec zapsat,“ obořila se na mě sžíravě. „Nemáte potřebné základy.“</p> <p>„Kredity mi převedli. A získala jsem rok za praxi.“ Byla to vlastně pravda, i když skutečným důvodem, proč jsem se do tak pokročilé třídy dostala, byl Edden.</p> <p>„Plýtváte mým časem, slečno Morganová,“ řekla. „Jste zemská čarodějka. Myslela jsem si, že jsem vám to dala jasně najevo. Silové čáry ovládáte sotva natolik, abyste uzavřela průměrný kruh.“ Sklonila se nade mnou a já cítila, jak mi stoupá tlak. „Dostanu vás ze své třídy rychleji než poprvé.“</p> <p>Nadechla jsem se, abych se uklidnila, a rozhlédla se po šokovaných tvářích okolo. Tuto stránku své milované učitelky ještě asi neznali. „Potřebuju tento kurz, doktorko Andersová,“ řekla jsem a netušila jsem, proč se snažím apelovat na její zakrnělý soucit. Když mě vyhodí, Edden by třeba mohl chtít, abych mu vrátila školné. „Jsem tady, abych se učila.“</p> <p>Pichlavá žena sebrala papíry a vrátila se ke svému prázdnému stolu. Přelétla pohledem po třídě a znovu ho upřela na mě. „Máte problémy se svým démonem?“</p> <p>Několik lidí ve třídě zalapalo po dechu. Janine se ode mě dokonce odtáhla. <emphasis>Zatracená ženská,</emphasis> pomyslela jsem si a zakryla si zápěstí rukou. <emphasis>Nejsem tu ještě ani pět minut a už obrátila zbytek třídy proti mně.</emphasis> Zaťala jsem zuby a zrychlil se mi dech, jak jsem bojovala s touhou odseknout.</p> <p>Doktorka Andersová se tvářila spokojeně. „Zemskou magií démonské znamení spolehlivě nezakryjete,“ řekla a zvýšila hlas. „Na to je potřeba magie silových čar. Proto jste tady, slečno Morganová?“ posmívala se.</p> <p>Třásla jsem se, ale odmítla jsem sklopit oči. To jsem nevěděla. Není divu, že všechny maskovací amulety vydržely sotva do západu slunce.</p> <p>Zamračila se a vrásky se jí ještě prohloubily. „Moderní démonologie profesora Peltzera je v sousední budově. Možná byste se měla omluvit a jít se podívat, jestli si ještě můžete vyměnit kurzy. My se tu černou magií nezabýváme.“</p> <p>„Nejsem černá čarodějka,“ řekla jsem tiše, protože jsem se obávala, že když zvýším hlas, začnu ječet. Vykasala jsem si rukáv, odhalila démonské znamení a odmítla se za ně stydět. „Nevyvolala jsem démona, který mi tohle udělal. Bojovala jsem s ním.“</p> <p>Pomalu jsem se nadechla a nedívala se na nikoho, obzvláště ne na Janine, která si ode mě odsedla tak daleko, jak jen to šlo. „Jsem tady, abych zjistila, jak se toho zbavit, doktorko Andersová. Nebudu navštěvovat hodiny démonologie. Bojím se démonů.“</p> <p>Poslední větu jsem zašeptala, ale věděla jsem, že mě všichni slyšeli. Doktorka Andersová vypadala zaskočeně. Cítila jsem se trapně, ale pokud ji trocha hanba přiměje, aby mi dala pokoj, pak mi to bude stát za to.</p> <p>Hlasitě odkráčela dopředu k tabuli. „Jděte domů, slečno Morganová,“ řekla. „Vím, proč jste tady. Nezabila jsem své studenty a vaše nevyslovené obvinění mě uráží.“</p> <p>A s tou příjemnou myšlenkou se otočila a napjatě se usmála. „Vy ostatní si prosím vytáhněte kopie pentagramů osmnáctého století. V pátek z nich budeme psát test. Na příští týden si pročtěte kapitoly šest, sedm a osm a nezapomeňte na cvičení na konci každé z nich. Janine?“</p> <p>Žena vyskočila, když uslyšela své jméno. Snažila se prohlédnout si moje zápěstí. Pořád jsem se třásla, když jsem si zapisovala domácí úkol.</p> <p>„Janine, vy si projděte i nepovinné úkoly u kapitoly šest. V uvolňování nahromaděné energie silových čar zrovna neexcelujete.“</p> <p>„Ano, doktorko Andersová,“ řekla a celá zbledla.</p> <p>„A jděte si sednout k Brianovi,“ dodala. „Od něj se naučíte víc než od slečny Morganové.“</p> <p>Janine nezaváhala. Ještě než doktorka Andersová domluvila, sebrala si Janine kabelku i učebnici a přesunula se k vedlejší lavici. Zůstala jsem sama a bylo mi zle. Křída, kterou jsem si od Janine půjčila, ležela vedle mojí učebnice jako ukradená sušenka.</p> <p>„V pátek bych také ráda prověřila vaše pouta s důvěrníky, protože se v následujících týdnech zaměříme na dlouhodobou ochranu,“ řekla doktorka Andersová. „Takže si je prosím vezměte s sebou. Bude nějaký čas trvat, než vás všechny probereme. Studenti na konci abecedy tedy musí očekávat, že zůstanou po hodině.“</p> <p>Několik studentů vyčerpaně zasténalo, ale jejich protest postrádal veselí, které, jak jsem vycítila, obvykle sdíleli. Pokleslo mi srdce. Nemám zvířecího důvěrníka. Pokud si do pátku nějakého neseženu, vyhodí mě jako posledně.</p> <p>Doktorka Andersová mi věnovala ledový úsměv. „Bude to problém, slečno Morganová?“</p> <p>„Ne,“ řekla jsem mdle a začínala jsem toužit svalit na ni ty vraždy, ať už je spáchala, nebo ne. „Žádný problém.“8</p> <p><image xlink:href="#_9.jpg" />Když jsme v Glennově neoznačeném voze zajeli k Piscaryho pizzerii, naštěstí před ní nestála žádná fronta. Sotva auto zastavilo, okamžitě jsme s Ivy vystoupily. Pro nikoho to nebyla příjemná jízda, vzpomínka na to, jak mě přirazila ke stěně v kuchyni, totiž byla příliš čerstvá. Ten večer se chovala velmi zvláštně, krotce, ale zároveň vzrušeně. Měla jsem pocit, jako bych se chystala na setkání s jejími rodiči. Jistým způsobem tomu tak asi bylo. Piscary přece jen kdysi dávno založil její pokrevní linii.</p> <p>Glenn pomalu vysedl, zívl a oblékl si bundu, ale probudil se natolik, aby zahnal Jenkse, který mu poletoval kolem hlavy. Nezdálo se, že by ho znervózňovalo, že se chystá navštívit čistě inderlandskou restauraci. Viděla jsem, že mu to pořád nedochází. Asi nebyl moc chápavý.</p> <p>Souhlasil, že vymění naškrobený oblek za džíny a sepranou flanelovou košili, které Ivy schovávala vzadu ve skříni v krabici označené vybledlým černým nápisem jako OSTATKY. Dokonale Glennovi padly a já raději nechtěla vědět, odkud je vzala nebo proč byly na několika velmi neobvyklých místech zašité. Pod nylonovou bundou schovával zbraň, kterou odmítl odložit, já ale slizovou pistoli nechala doma. Proti bandě upírů by mi stejně k ničemu nebyla.</p> <p>Na parkoviště zajela dodávka a zastavila na prázdném místě na jeho vzdáleném konci. Odtrhla jsem od ní oči a zadívala se na jasně osvětlené vydávací okénko pizzerie. Zatímco jsem přihlížela, vydali další pizzu a rozvážkové auto vyrazilo rychlostí, která napovídala, že pod kapotou ukrývá silný motor. Zdejší řidiči dobře vydělávali, protože si prosadili rizikový příplatek.</p> <p>Zdálky se neslo tiché šplouchání vody. Na hladině řeky Ohio se odrážely dlouhé pruhy světel a vysoké budovy Cincinnati. Piscaryho pizzerie stála mezi luxusními kluby, restauracemi a bary na nábřeží. Dokonce tu mohly v přístavišti kotvit jachty − ale získat stůl s výhledem na řeku bylo tak pozdě v noci prakticky nemožné.</p> <p>„Připraveni?“ zeptala se Ivy vesele a upravila si sako. V kožených kalhotách a hedvábné košili vypadala štíhle a dravě. Jedinou barvu v její tváři tvořila ostře rudá rtěnka. Namísto krucifixu si na krk pověsila řetízek z černého zlata − kříž nechala ve šperkovnici. Řetízek dokonale ladil s nákotníky. A dokonce si nalakovala nehty průhledným lakem, takže se jemně leskly.</p> <p>Šperky a lak u ní byly tak neobvyklé, že když jsem je spatřila, zakryla jsem si démonské znamení místo koženým náramkem s talismany silným stříbrným. Bylo fajn pěkně se obléct, a dokonce jsem se pokusila udělat něco s vlasy. Střapatá kštice vypadala skoro jako účes.</p> <p>Vydali jsme se ke dveřím a já se držela krok za Glennem. Inderlanďané se volně mísili, ale naše skupinka byla víc než neobvyklá a já doufala, že získáme potřebné informace a vypadneme dřív, než upoutáme pozornost. Z dodávky, která přijela s námi, se vyhrnula smečka dlaků a za hlasitého povyku se blížila.</p> <p>„Glenne,“ řekla Ivy u dveří. „Držte jazyk za zuby.“</p> <p>„Jasně,“ odsekl detektiv nepřátelsky.</p> <p>Povytáhla jsem obočí a obezřetně ustoupila. Jenks se usadil na mé náušnici. „To bude zajímavé,“ zachechtal se.</p> <p>Ivy popadla Glenna za límec, zvedla ho ze země a přirazila ho ke dřevěnému sloupu, který podpíral baldachýn. Překvapeně ztuhl, pak se pokusil nakopnout Ivy do břicha. Pustila ho, uhnula, znovu ho s upírskou rychlostí zvedla a praštila s ním o sloup. Glenn zasyčel bolestí a zalapal po dechu.</p> <p>„Jú,“ zavýskl Jenks. „To bude ráno bolet.“</p> <p>Podupávala jsem nohou a pohlédla na smečku dlaků. „Nemohli jste si to vyřídit doma?“ stěžovala jsem si.</p> <p>„Podívej, ty zákusku,“ řekla Ivy klidně a přiblížila tvář k jeho. „Budeš držet klapačku. Neexistuješ, dokud ti nepoložím přímou otázku.“</p> <p>„Táhni k čertu,“ vypravil ze sebe Glenn a tmavý obličej mu zrudl.</p> <p>Zavrčel, když ho Ivy zvedla o kus výš. „Smrdíš jako člověk,“ pokračovala a oči jí zčernaly. „Piscaryho pizzerie je jen pro inderlanďany nebo lidské nevolníky. Celý a bez dvou dírek navíc se odsud dostaneš jen tehdy, když si budou všichni myslet, že jsi můj stín.“</p> <p><emphasis>Stín,</emphasis> pomyslela jsem si. Bylo to hanlivé označení. Další bylo nevolník. Nejpřesnější pojem ale byl hračka. Označoval člověka, kterého nedávno kousl upír, udělal z něj obyčejný zdroj sexu a potravy a mentálně ho k sobě připoutal. Podobní lidé byli udržováni v podřízeném postavení, dokud to šlo. Někdy celá desetiletí. Můj bývalý šéf Denon mezi ně taky patřil, dokud si nezískal přízeň upíra, který mu dal větší volnost.</p> <p>Glennovi se na tváři objevil ošklivý výraz, vytrhl se jí a upadl. „Jdi se zvrátit, Tamwoodová,“ zachroptěl a promnul si krk. „Umím se o sebe postarat. Nebude to o nic horší než výlet do starého dobrého baru v Georgii.“</p> <p>„Jo?“ zeptala se a založila si bledou ruku v bok. „Tam tě taky chtěl někdo sežrat?“</p> <p>Smečka dlaků se prosmýkla okolo a vešla. Jeden sebou trhl a vykulil na mě oči a mě napadlo, jestli mi krádež ryby nezpůsobí problémy. Ven pronikly hudba a hovor a zase utichly, když se silné dveře zavřely. Povzdychla jsem si. Zdálo se, že mají narváno. Pravděpodobně budeme muset na stůl čekat.</p> <p>Když Ivy otevřela dveře, nabídla jsem Glennovi ruku. Glenn pomoc odmítl, schoval si amulet proti svědění za košili a snažil se sebrat zbytky hrdosti, které Ivy zadupala do země. Jenks se vznesl z mého ramena a usadil se na jeho. „Sedni si jinam, skřítku,“ řekl a rozkašlal se.</p> <p>„Ach ne,“ opáčil Jenks vesele. „Copak nevíš, že se tě žádný upír nedotkne, když ti na rameni sedí skřítek? Je to známá věc.“</p> <p>Glenn zaváhal a já obrátila oči v sloup. <emphasis>Idiot.</emphasis></p> <p>Vešli jsme za Ivy. Dlačí smečku zrovna odváděli ke stolu. Restaurace byla plná, což nebylo ani během týdne nijak neobvyklé. Piscary měl tu nejlepší pizzu v Cincinnati a nebral rezervace. Teplo a hluk mě uvolnily a já si svlékla kabát. Hrubě otesané, silné trámy podpíraly nízký strop a po širokém schodišti se dolů neslo rytmické dupání do rytmu Stingova „Rehumanize Yourself“. Panoramatická okna nabízela výhled na černou řeku a město za ní. U mola kotvila třípatrová, obscénně drahá jachta a přístavní světla ozařovala jméno na přídi, SOLAR. Pohledná mládež v krátkých uniformách se výkonně pohybovala mezi stoly, přičemž někteří měli na sobě svůdnější oblečky než jiní. Většinou to byli lidští nevolníci, protože upírští zaměstnanci obvykle dohlíželi na divočejší dění nahoře.</p> <p>Vrchní číšník povytáhl při pohledu na Glenna obočí. Že je vrchní, jsem poznala podle toho, že měl jen napůl rozhalenou košili a stálo to na jeho jmenovce. „Stůl pro tři? Osvětlený, nebo ne?“</p> <p>„Osvětlený,“ ozvala jsem se, než mohla Ivy cokoli říct. Nechtěla jsem jít nahoru. Znělo to tam na můj vkus trochu příliš divoce.</p> <p>„Pak musíte počkat patnáct minut. Můžete zatím zajít do baru.“</p> <p>Povzdychla jsem si. Patnáct minut. Vždycky to je patnáct minut. Patnáct krátkých minut se protáhne na třicet, pak na čtyřicet a nakonec jste ochotní počkat ještě deset, abyste v jiné restauraci nemuseli absolvovat celý kolotoč zase od začátku.</p> <p>Ivy odhalila zuby v úsměvu. Špičáky neměla o nic delší než já, zato ostré jako kočka. „Počkáme tady, děkuju.“</p> <p>Vrchního její úsměv uchvátil, proto jen kývl. Hruď pod rozhalenou košilí měl posetou bledými jizvami. Číšníci se obvykle takto neoblékají, ale proč bych si měla stěžovat? Vypadal trochu změkčile, což se mi na mužích nelíbí, ale některým ženám ano. „Nebude to trvat dlouho,“ řekl, a když si všiml, že na něj hledím, otočil se ke mně. Vyzývavě pootevřel ústa. „Chcete si objednat hned?“</p> <p>Kolem zrovna nesli pizzu. Odtrhla jsem od něj oči, pohlédla jsem na Ivy a pokrčila rameny. Nepřišli jsme na večeři, ale proč ne? Vonělo to tu nádherně.</p> <p>„Jo,“ řekla Ivy. „Extra velkou. Se vším kromě papriky a cibule.“</p> <p>Glenn se odvrátil od sletu čarodějnic, které jásaly nad přinesenou večeří. Dát si večeři u Piscaryho byla skutečná událost. „Říkala jsi, že nezůstaneme.“</p> <p>Ivy se k němu otočila a oči jí zčernaly. „Mám hlad. Vadí ti to?“</p> <p>„Ne,“ zamumlal.</p> <p>Ivy se ihned ovládla. Věděla jsem, že tady nezupírovatí. Mohla by tím spustit řetězovou reakci u ostatních upírů a Piscary by za to určitě přišel o SVL. „Možná bychom si mohli k někomu přisednout. Umírám hlady,“ řekla a podupávala nohou.</p> <p>SVL je zkratka pro Smíšenou veřejnou licenci. Znamená to, že v prostorech je striktně zakázáno pouštět žilou. Už od dob Zvratu je standardní pro všechna místa, kde se podává alkohol. Tvoří bezpečnou zónu, kterou my křehcí, smrtelní tvorové potřebujeme. Když se ocitne pohromadě víc upírů a jeden z nich pustí někomu žilou, ostatní nad sebou začnou ztrácet kontrolu. Není to velký problém, když všichni přítomní jsou upíři, ale lidem se nelíbí, když se z večera ve městě stane pro jejich milované věčnost na hřbitově. Anebo hůř.</p> <p>Existují samozřejmě i kluby a bary bez SVL, ale nejsou tak populární a nevydělávají tolik peněz. Lidé mají místa se SVL rádi, protože v nich mohou bezpečně flirtovat, aniž by se partner přestal ovládat a rande skončilo krveprolitím. Tedy alespoň dokud se nedostanou do bezpečí ložnice, kde mohou podobnou věc přežít. A upíři mají SVL taky rádi − ledy se prolamují snadněji, když si váš doprovod nemusí dělat starosti s tím, že ho zakousnete.</p> <p>Rozhlédla jsem se po napůl otevřené místnosti. Mezi hosty jsem viděla jen inderlanďany. I se SVL bylo jasné, že Glenn přitahuje pozornost. Hudba utichla a nikdo nepřihodil další čtvrťák. Kromě čarodějek v koutě a dlačí smečky vzadu bylo přízemí plné upírů ve svůdných oděvech od nedbalého po satén a krajky. Velkou část místnosti zabíralo něco, co vypadalo jako pohřební hostina.</p> <p>Náhle jsem na krku ucítila teplý dech, trhla jsem sebou a jen Ivyin znepokojený pohled mi zabránil osobu, která na mě funěla, udeřit. Bleskurychle jsem se otočila, ale ostré odseknutí se mi zadrhlo v hrdle. <emphasis>Bezva. Kisten.</emphasis></p> <p>Živý upír byl Ivyin přítel a já ho neměla ráda. Jedním z důvodů byl fakt, že Kist je Piscaryho prostředník, pravá ruka mistra upíra, za kterého odvádí denní práci. Nepomohlo ani to, že mě Piscary jednou Kistovým prostřednictvím očaroval, což jsem do té doby považovala za nemožné. A ještě k tomu byl velice, velice hezký, v důsledku čehož byl, podle mého názoru, velice, velice nebezpečný.</p> <p>Pokud Ivy byla nevěstou temnoty, pak Kist byl její ženich, a bůh mi pomoz, vypadal tak. Měl krátké blond vlasy, modré oči a díky strništi na bradě působily jeho jemné rysy drsně, takže tvořil sexy uzlíček příslibů a zábavy. Byl oblečený konzervativněji než obvykle, motorkářskou kůži a řetězy vyměnil za vkusnou košili a kalhoty. Ale pořád se choval, jako by ho vůbec nezajímalo, co si o něm ostatní myslí. Já si obula boty na podpatku, a on si naopak nevzal motorkářská bagančata, takže byl jen o chloupek vyšší než já, a nadčasový vzhled nemrtvého upíra se okolo něj třpytil jako příslib čekající na splnění. Pohyboval se s kočičí sebejistotou a měl dost svalů na to, aby byly příjemné na dotyk, ale zase ne tolik, aby vadily.</p> <p>Měli s Ivy společnou minulost, o které jsem nic nevěděla, protože Ivy v té době silně praktikovala. Vždy ve mně vyvolával dojem, že když nezíská ji, spokojí se s její spolubydlící. Anebo s děvčetem odvedle. Anebo se ženou, kterou to ráno potkal v autobuse…</p> <p>„Dobrý večer, lásko,“ vydechl s falešným britským přízvukem a v očích měl pobavený výraz, protože mě překvapil.</p> <p>Odstrčila jsem ho prstem. „Tvůj přízvuk nestojí za zlámanou grešli. Jdi pryč a nevracej se, dokud se ho správně nenaučíš.“ Ale tep se mi zrychlil a z jizvy na krku se mi začalo šířit příjemné chvění, což mě vyplašilo. <emphasis>Zatraceně. Zapomněla jsem na to.</emphasis></p> <p>Pohlédl na Ivy, jako by žádal o svolení, a hravě si olízl rty, když uviděl její podmračený výraz. Zaškaredila jsem se, protože mě napadlo, že nepotřebuju její pomoc, abych se ho zbavila. Když zahlédla, jak se tvářím, podrážděně si odfrkla, odtáhla Glenna k baru a Jenkse zlákala na medový punč. Detektiv se ohlédl přes rameno, protože věděl, že se mezi námi třemi něco stalo, netušil ale co.</p> <p>„Konečně sami.“ Kist se postavil vedle mě a rozhlédl se po restauraci. Cítila jsem z něj kůži, i když na sobě žádnou neměl. Alespoň pokud jsem viděla.</p> <p>„To neznáš žádný lepší úvod?“ řekla jsem a zalitovala, že jsem Ivy poslala pryč.</p> <p>„Nebyl to žádný úvod.“</p> <p>Ramenem se skoro dotýkal mého, ale já odmítla ustoupit a dát najevo, že mi to vadí. Koukla jsem po něm. Očima těkal po hostech a zároveň zhluboka nasával můj pach, aby zjistil, jak se cítím. V uchu se mu třpytily dvě diamantové náušnice a já si vzpomněla, že ve druhém má jen jednu a zahojenou jizvu. Jediným pozůstatkem jeho obvyklého rebelského oděvu byl řetízek ze stejného zlata, jako měla Ivy. Uvažovala jsem, co tu asi dělá. Pro živé upíry existovala lepší místa, kde mohli najít společnost/zákusek.</p> <p>Neustále neklidně pohyboval prsty a přitahoval můj pohled. Věděla jsem, že vypouští upírské feromony, aby mě uklidnil a uvolnil − a snadněji sežral − ale čím větší fešáci muži jsou, tím víc se mám na pozoru. Poklesla mi čelist, když jsem si uvědomila, že dýchám do rytmu s ním.</p> <p>Byla to ta nejlepší jemná magie, zadržela jsem proto úmyslně dech, abych vypadla z rytmu, a viděla jsem, jak se usmál, sklopil hlavu a přejel si rukou po bradě. Obvykle dokázal neochotné oběti očarovat jen nemrtvý upír, ale díky tomu, že Kist je Piscaryho prostředník, získal část schopností svého mistra. Tady by se je ale neodvažoval použít. Ne když nás Ivy sledovala od baru přes láhev s vodou.</p> <p>Znenadání jsem si uvědomila, že vyzývavě kolébá boky. „Nech toho,“ řekla jsem znechuceně a otočila se k němu. „U baru máš celý houf ženských, které z tebe nedokáží spustit oči. Jdi otravovat je.“</p> <p>„Otravovat tebe je mnohem větší zábava.“ Zhluboka se nadechl mé vůně a naklonil se blíž. „Pořád voníš jako Ivy, ale nekousla tě ještě. Můj bože, ráda ji škádlíš, co?“</p> <p>„Jsme kamarádky,“ prohlásila jsem uraženě. „Nejde po mně.“</p> <p>„Pak jí nebude vadit, když já ano.“</p> <p>Podrážděně jsem se odtáhla. Následoval mě, dokud jsem zády nenarazila na podpěrný sloup. „Nehýbej se,“ řekl, opřel se rukou o sloup vedle mojí hlavy a uvěznil mě, i když mezi námi zůstal volný prostor. „Potřebuju ti něco říct a nechci, aby to někdo slyšel.“</p> <p>„Jako by nás někdo mohl přes ten kravál slyšet,“ ušklíbla jsem se a ruku za zády jsem zaťala v pěst, abych si nezaryla nehty do dlaně, kdybych mu musela jednu vrazit.</p> <p>„Byla bys překvapená,“ zamumlal a upřeně se na mě zadíval. Pohlédla jsem mu do očí, našla v nich slabounký náznak černé a zároveň jsem ucítila, jak se mi jizva na krku z jeho blízkosti rozžhavila. Žila jsem s Ivy dost dlouho na to, abych poznala, kdy upírovi hrozí ztráta sebekontroly. On byl v pořádku, instinkty měl pod kontrolou a hlad utišený.</p> <p>Byla jsem víceméně v bezpečí, proto jsem se uvolnila a svěsila ramena. Překvapeně rozevřel chtíčem zrudlé rty, když jsem přijala jeho blízkost. Oči mu zářily, dýchal malátně pomalu, naklonil se blíž a rty se dotkl mého ucha. Světlo se odrazilo v černém řetízku okolo jeho krku a já zvedla ruku. Řetízek byl teplý, což mě tak překvapilo, že jsem si s ním pohrávala, i když by bylo lepší, kdybych toho nechala.</p> <p>Břinkot nádobí a hučení rozhovorů ustoupily a já vydechla do jeho tichého, nerozeznatelného šepotu. Zachvátil mě rozkošný pocit, jako kdyby mi žilami koloval rozžhavený kov. Nezajímalo mě, že pramení z jizvy, se kterou si pohrával; bylo to úžasné. A to ještě neřekl ani jedno srozumitelné slovo.</p> <p>„Pane?“ ozvalo se za ním opatrně.</p> <p>Kistovi se zadrhl dech. Na tři zabušení srdce se nepohnul a ramena se mu napjala podrážděním. Nechala jsem klesnout ruku.</p> <p>„Někdo s tebou chce mluvit,“ řekla jsem a zadívala se na vrchního číšníka, který za ním neklidně přešlapoval. Pousmála jsem se. Kist se nebezpečně přiblížil porušení SVL a někdo vrchního poslal, aby tomu učinil přítrž. Zákony jsou dobrá věc. Udržují mě naživu, když udělám něco pitomého.</p> <p>„Co?“ řekl Kist rázně. Zatím v jeho hlase vždy zaznívala jen vášnivá nevrlost, ale teď jsem v něm slyšela podtón, ze kterého mě mrazilo, a jeho nečekanost byla ještě působivější.</p> <p>„Pane, vlkodlaci nahoře? Začínají se stahovat do smeček.“</p> <p><emphasis>Ach?</emphasis> pomyslela jsem si. To jsem nečekala.</p> <p>Kist narovnal paži, odstrčil se od sloupu a tváří mu probleskla trpkost. Zhluboka, očistně jsem se nadechla. Cítila jsem nezdravě silné zklamání a jen znepokojivě slabý náznak úlevy.</p> <p>„Říkal jsem, abys jim řekl, že nám došla oměj,“ řekl Kist. „Doslova z nich táhla.“</p> <p>„Řekli jsme jim to, pane,“ protestoval vrchní a ucouvl, když ode mě Kist poodstoupil. „Ale opřeli se do Tarry a ta jim prozradila, že ještě nějakou máme, a dala jim ji.“</p> <p>Kistova rozmrzelost se proměnila ve vztek. „Kdo pustil Tarru nahoru? Říkal jsem jí, že bude pracovat dole, dokud se dlačí kousnutí nezahojí.“</p> <p><emphasis>Kist pracuje u Piscaryho?</emphasis> Jaké překvapení. Ani mě nenapadlo, že dokáže být i užitečný.</p> <p>„Přesvědčila Samuela, aby ji pustil nahoru, protože dostane lepší spropitné,“ řekl číšník.</p> <p>„Sam…“ procedil Kist skrz zaťaté zuby. Na okamžik ho ovládly emoce a mě překvapilo, že dokáže myslet taky na něco jiného než na sex a krev. Stiskl plné rty a rozhlédl se po přízemí. „Dobrá. Všechny stáhni, jako bychom chystali narozeninové překvapení, pak ji odtamtud dostaň, než kvůli ní přijdou o hlavu. Už žádná oměj. Zákusek na účet podniku pro každého, kdo bude chtít.“</p> <p>Blond strniště se mu ve světle zalesklo, když vzhlédl, jako by stropem viděl do patra. Hudba už zase duněla a dolů se nesla píseň Jeffa Becka „Loser“. Znělo to docela dobře, když se všichni opile pustili do zpěvu. Bohatším hostům v přízemí to, jak se zdálo, nevadilo.</p> <p>„Piscary mě stáhne z kůže, pokud kvůli kousnutí dlaka ztratíme SVL,“ řekl Kist. „A i kdyby to bylo vzrušující, chci se zítra zase postavit na nohy.“</p> <p>Kist se přiznal ke vztahu s Piscarym tak lehce, že mě to zaskočilo, i když asi nemělo. Přestože jsem si vždy spojovala pití krve se sexem, nebylo tomu tak, obzvláště když k výměně krve docházelo mezi živým a nemrtvým upírem. Oba na tom byli úplně jinak, asi proto, že jeden měl duši a druhý ne.</p> <p>Většině živých upírů na „láhvi s krví“ záleží. Vybírají si partnery s péčí a obvykle − i když ne vždy − na základě své sexuální orientace, protože jsou jen rádi, když celá věc skončí sexem. Dokonce i když upíra štve hlad, pití krve často splňuje i emocionální potřebu, je to fyzické potvrzení emocionálního pouta podobně jako sex − ale nemusí tomu tak být vždy.</p> <p>Nemrtví upíři jsou ještě pedantštější a vybírají si společníky s pečlivostí masového vraha. Jde jim o dominanci a citovou manipulaci, ne o vztah, takže jim na pohlaví nezáleží − i když ani nemrtví nepohrdnou sexem, protože jim propůjčí intenzivní pocit nadvlády, takže se i vztah s dobrovolným partnerem podobá spíše znásilnění. Podobný vztah je vždy jednostranný, přestože tomu ten, kdo upírovi dává krev, obvykle odmítá věřit a je přesvědčený, že jeho mistr je výjimka. Proto mě zarazilo, že Kist, jak se zdálo, po další schůzce s Piscarym přímo dychtí. Pohlédla jsem na mladého upíra vedle sebe a napadlo mě, jestli to není tím, že Kist získává od mistra sílu a postavení.</p> <p>Kist netušil, o čem přemýšlím, a svraštil rozzlobeně obočí. „Kde je Sam?“ zeptal se.</p> <p>„V kuchyni, pane.“</p> <p>Zacukalo mu v oku. Kist na vrchního hleděl, jako by říkal: „Na co čekáš?“ A muž odspěchal.</p> <p>Ivy se s lahví vody v ruce připlížila zezadu ke Kistovi a odtáhla mě od něj. „A to jsi tvrdil, že jsem byla hloupá, když jsem se rozhodla studovat policejní školu místo managementu?“ řekla. „Vypadáš skoro zodpovědně, Kistene. Dávej si pozor, jinak si zničíš reputaci.“</p> <p>Kist odhalil ostré špičáky v úsměvu a opět v ničem nepřipomínal uštvaného manažera restaurace. „Má to i své výhody, Ivy, lásko,“ řekl a objal ji kolem ramen s familiárností, kterou tolerovala jen okamžik, než ho uhodila. „Kdybys potřebovala práci, přijď za mnou.“</p> <p>„Strč si ji do zadku, Kiste.“</p> <p>Zasmál se, sklopil hlavu a lstivě na mě pohlédl. Nahoru po širokém schodišti vyrazila skupinka číšníků a číšnic, tleskala a zpívala nějakou připitomělou písničku. Působili protivně, ale neškodně, a už vůbec ne jako záchranná četa. Zvedla jsem obočí. Kist v tom byl dobrý.</p> <p>Jako by mi četl myšlenky, naklonil se blíž. „V posteli jsem ještě lepší, lásko,“ zašeptal a jeho dech mě hluboko uvnitř rozkoší rozechvěl.</p> <p>Než jsem ho mohla odstrčit, odsunul se a s úsměvem odešel. V půli cesty do kuchyně se otočil, aby zjistil, jestli ho sleduju. Sledovala jsem ho. K čertu, všechny ženské v restauraci − živé, mrtvé i ty někde uprostřed − ho sledovaly.</p> <p>Odtrhla jsem od něj oči, otočila se k Ivy a s překvapením jsem zjistila, že se tváří nepřístupně. „Už se ho nebojíš,“ řekla jednotvárně.</p> <p>„Ne,“ odpověděla jsem a samotnou mě to překvapilo. „Asi proto, že umí i něco jiného než jen flirtovat.“</p> <p>Odvrátila se. „Kist umí spoustu věcí. Užívá si, když mu někdo dominuje, ale co se týká obchodu, dokáže kohokoli hravě rozdrtit. Piscary by si nezvolil za prostředníka hlupáka, ať už by chutnal jakkoli dobře.“ Stiskla rty tak pevně, až jí zbělely. „Stůl je připravený.“</p> <p>Zadívala jsem se stejným směrem jako ona, na jediný prázdný stůl u stěny daleko od oken. Po Kistově odchodu se k nám připojili Glenn s Jenksem, společně jsme se propletli mezi stoly, usadili se na půlkruhové lavici zády ke stěně − inderlanďanka, člověk, inderlanďanka − a čekali, až si nás najde číšník.</p> <p>Jenks se posadil na nízko visící lustr a světlo, které mu prozařovalo křídla, vrhalo na stůl zelené a zlaté odlesky. Glenn se mlčky rozhlížel a vší silou se snažil netvářit rozpačitě při pohledu na zjizvené číšníky a číšnice. Ať už se jednalo o ženu či muže, všichni do jednoho byli mladí, atraktivní, usmívali se a tvářili se tak dychtivě, až se mi dělalo zle.</p> <p>Ivy už o Kistovi dál nemluvila, za což jsem byla vděčná. Zahanbovalo mě, jak snadno mě ovlivňovaly upíří feromony a měnily mé odmítnutí ve vstřícnost. Kvůli obrovskému množství upířích slin, které do mě démon napumpoval, když se mě pokoušel zabít, mi proti upírským feromonům nezůstala prakticky žádná odolnost.</p> <p>Glenn se opatrně opřel lokty o stůl. „Ještě jsi mi neřekla, jak dopadla hodina.“</p> <p>Jenks se zasmál. „Bylo to peklo na zemi. Dvě hodiny neustálých výtek a shazování.“</p> <p>Poklesla mi čelist. „Jak to víš?“</p> <p>„Vplížil jsem se zpátky dovnitř. Co jsi té ženské provedla, Rachel? Přejela jsi jí kočku?“</p> <p>Zahořela mi tvář. Skutečnost, že Jenks všechno slyšel, celou věc ještě zhoršovalo. „Je to babizna,“ řekla jsem. „Glenne, pokud ji chceš kvůli vraždám vyslechnout, klidně můžeš. Už ví, že je podezřelá. Objevila se u ní IBA a pořádně ji to vytočilo. Ale nenašla jsem nic, co by se třeba jen vzdáleně podobalo motivu nebo vině.“</p> <p>Glenn sundal ruce ze stolu a opřel se. „Nic?“</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou. „Jen to, že Dan měl po páteční hodině pohovor. Asi to byla ta velká věc, kterou chtěl říct Sáře Jane.“</p> <p>„V pátek v noci vynechal všechny hodiny,“ řekl Jenks. „Prostě se z nich odepsal a zaplatil pokutu. Asi to udělal mailem.“</p> <p>Zamžourala jsem na skřítka, který se usadil vedle žárovky, aby se zahřál. „Jak to víš?“</p> <p>Křenil se a křídly mával tak rychle, že nebyla vidět. „Během přestávky jsem zkontroloval přijímací kancelář. Myslíš, že jsem s tebou šel jen proto, že na tvém rameni vypadám dobře?“</p> <p>Ivy bubnovala nehty do stolu. „Vy tři neplánujete mluvit celou noc o práci, že ne?“</p> <p>„Malá Ivy!“ ozval se silný hlas a všichni jsme vzhlédli. Malý, štíhlý muž v zástěře se ladně proplétal mezi stoly a hnal se restaurací k nám. „Moje Ivy!“ zvolal, aby ho bylo přes rámus slyšet. „Jsi zpátky! A přivedla sis přátele!“</p> <p>Pohlédla jsem na Ivy a překvapilo mě, když jí lehce znachověly bílé tváře. <emphasis>Malá Ivy?</emphasis></p> <p>„Malá Ivy?“ řekl Jenks z výšky. „Co to, k čertu, je?“</p> <p>Ivy zahanbeně vstala a objala muže, který se u nás zastavil. Tvořili zvláštní pár, protože byl o víc než deset centimetrů menší. Otcovsky ji poplácal po zádech. Pozvedla jsem obočí. <emphasis>Objala</emphasis> ho?</p> <p>Kuchařovy černé oči se třpytily radostí. Ucítila jsem rajčatovou pastu a krev. Očividně to byl praktikující upír. Ale nedokázala jsem říct, jestli je mrtvý.</p> <p>„Ahoj, Piscary,“ řekla Ivy, když se posadila. S Jenksem jsme si vyměnili pohledy. To je Piscary? Jeden z nejmocnějších upírů v Cincinnati? Ještě nikdy jsem neviděla nenápadnějšího upíra.</p> <p>Piscary byl dokonce o několik centimetrů nižší než já, měl štíhlou, dobře tvarovanou postavu a pohyboval se s línou lehkostí. Úzký nos, široko posazené oči mandlového tvaru a tenké rty mu propůjčovaly exotický vzhled. Tmavé oči mu zářily, když si sundal kuchařskou čepici a zastrčil si ji za tkanici zástěry. Holil si hlavu a jeho medově jantarová kůže se ve světle lustru nad stolem leskla. Lehká, světlá košile a kalhoty mohly pocházet z obchodu, ale nějak jsem o tom pochybovala. Vypadal v nich, jako by patřil ke střední třídě, a jeho dychtivý úsměv celou iluzi jen podtrhoval. Piscary řídil velkou část cincinnatské temné strany, ale při pohledu na něj jsem přemýšlela jak.</p> <p>Má obvykle zdravá nedůvěra k nemrtvým upírům zesílila v ostražitou opatrnost. „Piscary?“ zeptala jsem se. „Jako Piscaryho pizzerie?“</p> <p>Upír se usmál a odhalil zuby. Byly delší než Ivyiny − byl opravdu nemrtvý − a na pozadí jeho snědé pleti zářily bělostí. „Ano, Piscaryho pizzerie je moje.“ Hlas měl na tak malou postavu hluboký a zdálo se, jako by v sobě nesl sílu písku a větru. Slabý přízvuk mě přiměl uvažovat o tom, jak dlouho mluví anglicky.</p> <p>Ivy si odkašlala a odvrátila se od jeho bystrých, tmavých očí. Pohled na jeho zuby ve mně z neznámého důvodu nevyvolal instinktivní úlek. „Piscary,“ řekla Ivy, „to jsou Rachel Morganová a Jenks, moji obchodní partneři.“</p> <p>Jenks slétl dolů na pepřenku, Piscary na něj kývl, pak se obrátil ke mně. „Rachel Morganová,“ řekl pomalu a precizně. „Čekal jsem, kdy vás malá Ivy přivede. Asi se bojí, že jí řeknu, že už si s vámi nemůže dál hrát.“ Zkroutil rty v úsměvu. „Jsem okouzlen.“</p> <p>Zadržela jsem dech, když s uhlazeností, která naprosto neodpovídala jeho vzhledu, vzal moji ruku do své. Přiblížil si mé prsty ke rtům. Tep se mi zrychlil, ale měla jsem pocit, jako by mé srdce bylo jinde. Zhluboka se nadechl, jako by cítil krev, která mi kolovala žilami. Potlačila jsem chvění a zaťala zuby.</p> <p>Piscaryho oči měly barvu černého ledu. Odvážně jsem mu pohled oplatila, protože mě zaujaly náznaky v jejich hlubinách. Piscary se odvrátil jako první a já se mu rychle vysmekla. Byl dobrý. Opravdu dobrý. Použil auru k tomu, aby mě okouzlil, ne vylekal. To uměli jen staří. A démonská jizva se ani neozvala. Nevěděla jsem, jestli je to dobré znamení nebo zlé.</p> <p>Moji nečekanou a nepokrytou podezřívavost odměnil Piscary dobrosrdečným smíchem a posadil se na lavici vedle Ivy, protože se kolem snažili projít tři číšníci obtěžkaní talíři. Glennovi očividně vůbec nevadilo, že ho Ivy nepředstavila, a Jenks držel jazyk za zuby. Ramenem jsem se tiskla ke Glennovi. Jak se snažil udělat místo Piscarymu, málem mě shodil z lavice, takže jsem sotva dřepěla na okraji.</p> <p>„Měla jsi mi říct, že přijdeš,“ řekl Piscary. „Rezervoval bych vám stůl.“</p> <p>Ivy pokrčila rameny. „Jeden jsme sehnali.“</p> <p>Piscary se pootočil k baru a křikl: „Přineste láhev červeného ze sklepení Tamwoodových!“ Na rtech se mu usadil lstivý úsměv. „Tvé matce nebude chybět.“</p> <p>S Glennem jsme si vyměnili ustarané pohledy. <emphasis>Láhev červeného?</emphasis> „Ach, Ivy?“ zeptala jsem se.</p> <p>„Dobrý bože,“ řekla. „Je to víno. Klid.“</p> <p><emphasis>Klid,</emphasis> pomyslela jsem si. To se snadno řekne, mně ale visel zadek napůl z lavice a byla jsem obklopená upíry.</p> <p>„Už jste si objednali?“ zeptal se Piscary Ivy, ale dusivý pohled upíral na mě. „Získal jsem sýr, který při zrání využívá nové kultury plísní. Dovezli mi ho až z Alp.“</p> <p>„Ano,“ řekla Ivy. „Extra velkou se…“</p> <p>„Se vším kromě cibule a papriky,“ dokončil, odhalil zuby v širokém úsměvu a odvrátil se.</p> <p>Když ode mě odtrhl pohled, nahrbila jsem ramena. Vypadal jako přátelský kuchař a to mě děsilo víc, než kdyby se tu svůdně plížil, vysoký a hubený v krajkách a v hedvábí.</p> <p>„Ha!“ vyštěkl a já málem vyskočila. „Připravím ti večeři, malá Ivy.“</p> <p>Ivy se usmála a vypadala v tu chvíli na deset. „Děkuju, Piscary. To bych byla moc ráda.“</p> <p>„Jasně že bys byla. Něco zvláštního. Něco nového. Na účet podniku. Bude to můj nejlepší výtvor!“ prohlásil odvážně. „Pojmenuji ho po tobě a po tvém stínu.“</p> <p>„Nejsem její stín,“ řekl Glenn napjatě, zůstal ale sedět schoulený a oči upíral na stůl.</p> <p>„Nemluvil jsem o vás,“ odpověděl Piscary a já vytřeštila oči.</p> <p>Ivy neklidně poposedla. „Rachel… taky není můj… stín.“</p> <p>Znělo to provinile a starý upír se zatvářil zmateně. „Opravdu?“ řekl a Ivy viditelně ztuhla. „Tak co s ní děláš, malá Ivy?“</p> <p>Odmítala vzhlédnout od stolu. Piscary se mi znovu zadíval do očí. Srdce mi bušilo a v jizvě po démonově kousnutí na krku mě lehce šimralo. Stůl mi najednou připadal přecpaný. Měla jsem pocit, jako by se na mě ze všech stran někdo lepil, a začínala mě zmáhat klaustrofobie. Tolik mě to šokovalo, až jsem vydechla a zadržela dech. <emphasis>Zatraceně.</emphasis></p> <p>„Na krku máte zajímavou jizvu,“ řekl Piscary a mně se zdálo, jako by svým hlasem prohmatával moji duši. Bolelo to a zároveň to bylo nesmírně příjemné. „Od upíra?“</p> <p>Nevědomky jsem zvedla ruku ke krku. Ránu zašila Jenksova manželka a drobounké stehy téměř nebyly vidět. Nelíbilo se mi, že si jí všiml. „Od démona,“ řekla jsem a nezajímalo mě, jestli to Glenn poví tátovi, nebo ne. Nechtěla jsem, aby si Piscary myslel, že mě kousl upír, Ivy ani kdokoli jiný.</p> <p>Piscary lehce překvapeně povytáhl obočí. „Vypadá upírsky.“</p> <p>„To vypadal i démon, když mi ji způsobil,“ řekla jsem a při vzpomínce se mi stáhl žaludek.</p> <p>Starý upír kývl. „Ach, tak to by to vysvětlovalo.“ Usmál se a mě zamrazilo. „Znásilněná panna, na jejíž krev si nikdo nečiní nárok. Jste rozkošná, slečno Morganová. Už se nedivím, že vás přede mnou malá Ivy schovávala.“</p> <p>Otevřela jsem ústa, ale nevěděla jsem, co říct.</p> <p>Bez varování se postavil. „Večeře bude za chvíli hotová.“ Sklonil se k Ivy a zašeptal: „Promluv si s matkou. Chybíš jí.“</p> <p>Ivy sklopila oči. S ledabylou ladností sebral Piscary kolemjdoucímu číšníkovi podnos s talíři a chlebovými tyčinkami. „Užijte si dnešní večer,“ řekl a postavil je na náš stůl. Zamířil zpátky do kuchyně a cestou se několikrát zastavil, aby pozdravil lépe oblečené hosty.</p> <p>Zírala jsem na Ivy a čekala na vysvětlení. „No?“ řekla jsem kousavě. „Vysvětlíš mi, proč si Piscary myslel, že jsem tvůj stín?“</p> <p>Jenks se zachechtal, založil si ruce v bok a zaujal na pepřence pózu Petra Pana. Ivy provinile pokrčila rameny. „Ví, že bydlíme pod jednou střechou. Prostě předpokládal…“</p> <p>„Jo, chápu.“ Podrážděně jsem sebrala chlebovou tyčinku a opřela jsem se o stěnu. Ať už se na můj vztah s Ivy díváte z jakéhokoli úhlu, je divný. Ona se snaží abstinovat, i když volání krve se téměř nedá odolat. Kdyby podlehla instinktům, jako čarodějka bych ji dokázala zastavit magií. Jednou už jsem to udělala a ta vzpomínka jí pomáhala držet hlad na uzdě a bránila jí přiblížit se.</p> <p>Ale vadilo mi, že ze studu dovolila, aby si Piscary myslel, co si myslet chce − styděla se za to, že se otočila zády k nechtěnému dědictví. Díky spolubydlící mohla lhát světu a předstírat, že je normální upírka, která žije se zdrojem krve, a přesto zůstat svému provinilému tajemství věrná. Říkala jsem si, že mi to nevadí, že mě tak chrání před ostatními upíry. Ale někdy… někdy mě dost dráždilo, že si všichni myslí, že jsem Ivyina hračka.</p> <p>Moje trucování přerušil číšník, který přinesl víno, mírně teplé, jak ho pije většina upírů. Bylo už otevřené a Ivy se chopila láhve, nalila víno do tří sklenic a celou dobu se přitom vyhýbala mému pohledu. Jenks si vystačil s kapkou na hrdlu láhve. Naštvaně jsem sebrala sklenku, opřela se a sledovala ostatní hosty. Nemínila jsem pít, protože síra, kterou se víno ošetřuje, mi nesedí. Řekla bych to Ivy, ale nic jí do toho nebylo. Nemůže za to fakt, že jsem čarodějka, je to prostě osobní slabost, která mi působí bolest hlavy a takovou citlivost na světlo, že se musím schovat ve svém pokoji a na oči si položit vlhký hadr. Má to co dělat s dětskou nemocí, kvůli níž jsem až do puberty trávila spoustu času v nemocnici. S radostí jsem dala přednost citlivosti na síru před mizérií, již jsem zažívala jako dítě, když jsem byla slabá a nemocná z toho, jak se mě tělo snažilo zabít.</p> <p>Znovu se rozezněla hudba a nepokoj, který ve mně Piscary vyvolal, se pomalu rozplynul, zahnán hudbou a hovory v pozadí. Poté co s námi promluvil Piscary, všichni Glenna ignorovali. Otřesený muž lokal víno, jako by to byla voda. S Ivy jsme si vyměnily pohledy, když si roztřesenýma rukama dolil. Přemýšlela jsem, jestli se opije, anebo se pokusí dnešní večer přečkat střízlivý. Usrkl z další sklenky a já se usmála. Asi tak trochu z obojího.</p> <p>Glenn střelil opatrným pohledem po Ivy a naklonil se ke mně. „Jak ses mu mohla dívat do očí?“ zašeptal, takže jsem ho přes kravál sotva slyšela. „Nebála ses, že tě očaruje?“</p> <p>„Je mu víc než tři sta let,“ řekla jsem a uvědomila si, že Piscaryho přízvuk pochází ze staré Anglie. „Kdyby mě chtěl očarovat, nemusel by mi hledět do očí.“</p> <p>Tvář pod krátce zastřiženým vousem mu zesinala a odtáhl se. Nechala jsem ho, ať o tom chvíli přemýšlí, a trhla jsem hlavou, abych upoutala Jenksovu pozornost. „Jenksi,“ řekla jsem tiše. „Co kdyby ses zaletěl podívat dozadu? Zkontroloval kuchyňku pro zaměstnance? Zjistil, jak to tam vypadá?“</p> <p>Ivy si dolila. „Piscary ví, že jsme tady z nějakého důvodu,“ řekla. „Poví nám, co chceme vědět. Jenkse jen načapají.“</p> <p>Skřítek se naježil. „Jdi se zvrátit, Tamwoodová,“ zavrčel. „Proč jsem tady, když se nesmím porozhlédnout kolem? V den, kdy se nedokážu vyhnout pekaři…“ Zmlkl. „No,“ řekl, „jo. Budu hned zpátky.“ Ze zadní kapsy vytáhl červený šátek a uvázal si ho okolo pasu. Byla to skřítkovská verze bílé vlajky a všem skřítkům a vílám říkala, že nepytlačí na jejich území. Nosil ho u sebe pro případ, že by narazil na někoho, kdo by žárlivě střežil své území. Vznesl se skoro ke stropu a odbzučel do kuchyně.</p> <p>Ivy zavrtěla hlavou. „Chytí ho.“</p> <p>Pokrčila jsem rameny a přisunula si blíž chlebové tyčinky. „Neublíží mu.“ Znovu jsem se opřela, sledovala, jak se spokojení hosté baví, a uvažovala, jak už je to dlouho, co jsme si s Nickem naposledy někam vyšli. Zrovna jsem se zakousla do druhé tyčinky, když se objevil číšník. U stolu panovalo ticho, ale teď ho naplnilo očekávání, když odklidil drobky a použité talíře. Pod límečkem modré saténové košile měl velké jizvy, přičemž ty nejnovější byly stále zarudlé a vypadaly bolestivě. Usmíval se na Ivy trochu příliš dychtivě, jako štěně. Nenáviděla jsem to a uvažovala, jaké asi měl sny, než se stal něčí hračkou.</p> <p>Zašimralo mě v démonském kousnutí. Přelétla jsem pohledem přecpanou místnost a zjistila, že nám jídlo nese sám Piscary. Hlavy se za ním otáčely, asi zlákány báječnou vůní, která se linula z podnosu. Rozhovory okolo umlkly. Piscary postavil podnos na stůl a po tváři se mu rozlil dychtivý úsměv. U někoho s tak obrovskou mocí působila touha po uznání kuchařských schopností divně. „Říkám tomu Temereova nouze,“ řekl.</p> <p>„Ach, můj bože!“ pronesl Glenn znechuceně a jeho hlas se rozlehl místností. „Jsou v tom rajčata!“</p> <p>Ivy ho praštila loktem do břicha tak silně, až mu vyrazila dech. V restauraci se rozhostilo dokonalé ticho, jen z patra se nesly zvuky, a já na Glenna zírala. „Ach, jak báječné,“ zasípal.</p> <p>Piscary střelil po Glennovi pohledem a profesionálně pizzu rozřezal. Z vůně roztaveného sýra a omáčky se mi sbíhaly sliny v ústech. „Voní to báječně,“ řekla jsem s obdivem a předchozí nedůvěru umlčela chuť k jídlu. „Moje pizzy nikdy takhle nevypadají.“</p> <p>Malý muž povytáhl tenká, téměř neexistující obočí. „Používáte omáčku ze sklenice.“</p> <p>Kývla jsem a přemýšlela, jak to ví.</p> <p>Ivy se zadívala ke kuchyni. „Kde je Jenks? Na tohle by tu měl být.“</p> <p>„Hrají si s ním v kuchyni,“ řekl Piscary lehce. „Umím si představit, že bude za chvíli zpátky.“ Nemrtvý upír přesunul první kus na Ivyin talíř, druhý na můj a třetí na Glennův. Detektiv znechuceně odsunul talíř prstem. Ostatní hosté si šeptali a čekali na naši reakci na Piscaryho nejnovější výtvor.</p> <p>S Ivy jsme se hned pustily do jídla. Sýr silně voněl, ale ne tak silně, aby přehlušil vůni koření a rajčat. Ukousla jsem a zavřela oči blahem. Na pizze bylo právě dost rajčatové omáčky na to, aby podtrhla chuť sýra. A právě dost sýra na to, aby podtrhl chuť ostatních přísad. Nezajímalo mě, jestli je na pizze síra, protože byla tak dobrá. „Ach, spalte mě na hranici,“ zasténala jsem a žvýkala. „Je to naprosto báječné.“</p> <p>Piscary kývl a vyholená hlava se mu zaleskla. „A co ty, malá Ivy?“</p> <p>Ivy si utřela bradu. „Pro tohle bych vstala z mrtvých.“</p> <p>Povzdychl si. „Do svítání mám tedy klid.“</p> <p>Zpomalila jsem žvýkání a spolu s ostatními jsem se otočila ke Glennovi. Seděl ztuhle mezi Ivy a mnou a zatínal zuby odhodláním a nevolností. „Ach,“ řekl a pohlédl dolů na pizzu. Polkl a zdálo se, že nevolnost vyhrála.</p> <p>Piscary se přestal usmívat a Ivy se na Glenna zamračila. „Sněz to,“ řekla hlasitě, aby to celá restaurace slyšela.</p> <p>„A začni špičkou, ne kůrkou,“ varovala jsem ho.</p> <p>Glenn si olízl rty. „Jsou na tom rajčata,“ řekl a já našpulila rty. Doufala jsem, že právě tomu se vyhneme. Jeden by si myslel, že jsme mu naservírovali živé housenky.</p> <p>„Nebuď zbabělec,“ řekla Ivy sžíravě. „Pokud si opravdu myslíš, že T4 Andělský virus přeskočil čtyřicet generací rajčat a objevil se v úplně nové odrůdě jen kvůli tobě, požádám Piscaryho, aby tě před odchodem kousl. Tak nezemřeš, jenom se z tebe stane upír.“</p> <p>Glenn se rozhlédl a pochopil, že bude muset kus sníst, jinak se odsud ve zdraví nedostane. Viditelně polkl a nešikovně se chopil pizzy. Zavřel pevně oči a otevřel ústa. Rámus v patře se zdál nesmírně hlasitý, jak všichni dole se zatajeným dechem přihlíželi.</p> <p>Zakousl se a tvář se mu zkroutila. Sýr vytvořil dva visuté můstky od jeho rtů k pizze. Dvakrát přežvýkl, pak pootevřel oči. Jeho žvýkání se zpomalilo. Ochutnal. Pohlédl mi do očí a já kývla. Pomalu odtáhl pizzu od úst a sýr se přetrhl.</p> <p>„Ano?“ Piscary se opřel rukama o stůl a upřímně ho zajímalo, co si o jeho kuchařském umění myslí člověk. Glenn byl pravděpodobně první člověk za čtyři desetiletí, který ho okusil.</p> <p>Glennova tvář se vyprázdnila. Polkl. „Ach,“ zamumlal napůl plnými ústy. „Je to, ach… dobré.“ Zatvářil se šokovaně. „Je to opravdu dobré.“</p> <p>Celá restaurace si oddychla. Piscary se vytáhl do celé své malé výšky, očividně potěšen, a hovory okolo se nanovo vzrušeně rozproudily. „Jste tady kdykoli vítán, detektive,“ řekl a Glenn ztuhl. Očividně ho zaskočilo, že ho odhalili.</p> <p>Piscary si přitáhl židli za sebou a otočil ji. Posadil se ke stolu naproti nám a díval se, jak jíme. „Tak,“ řekl, když Glenn nadzvedl sýr a prohlédl si rajčatovou omáčku pod ním. „Nepřišli jste na večeři. Co pro vás mohu udělat?“</p> <p>Ivy odložila pizzu na talíř a natáhla se pro víno. „Pomáhám Rachel při hledání pohřešované osoby,“ řekla a zbytečně si odhodila dlouhé vlasy dozadu. „Jednoho z tvých zaměstnanců.“</p> <p>„Problémy, malá Ivy?“ zeptal se Piscary a zvučný hlas mu překvapivě zněžněl lítostí.</p> <p>Usrkla jsem vína. „To se snažíme zjistit, pane Piscary. Jde o Dana Smathera.“</p> <p>Piscary hleděl na Ivy a jemné vrásky se mu nakrčily v lehké zamračení. Zavrtěla se tak nepatrně, že bych si toho skoro nevšimla, a tvářila se zároveň ustaraně i vzdorně.</p> <p>Obrátila jsem se ke Glennovi. Stahoval sýr z pizzy. Šokovaně jsem zírala, jak si ho opatrně cpe do pusy. „Můžete nám říct, kdy jste ho naposledy viděl, pane Piscary?“ zeptal se a očividně ho víc zajímalo kuchání pizzy než výslech.</p> <p>„Zajisté.“ Piscary hleděl na Glenna se svraštělým čelem, jako by si nebyl jistý, jestli se má cítit uražen nebo potěšen tím, jak jí jeho pizzu, ze které už zůstalo jen těsto a rajčatová omáčka. „Brzy ráno v sobotu, po práci. Ale Dan nezmizel. Dal výpověď.“</p> <p>Svaly na tváři mi ochably překvapením. Po třech úderech srdce jsem přimhouřila rozzlobeně oči. Všechno do sebe začínalo zapadat a skládačka byla mnohem menší, než jsem si myslela. Měl velký pohovor, odepsal se z hodin, dal výpověď a nepřišel na „musíme si promluvit“ večeři s přítelkyní. Zalétla jsem pohledem ke Glennovi, který mi věnoval krátký, znechucený pohled, protože očividně dospěl ke stejnému závěru. Dan nezmizel; našel si dobrou práci a holce z malého města dal kopačky.</p> <p>Odstrčila jsem sklenku a bojovala s depresí. „Dal výpověď?“ řekla jsem.</p> <p>Nenápadný upír se ohlédl přes rameno po vstupních dveřích, kterými dovnitř vtrhla skupina neurvalých mladých upírů. Vypadalo to, jako by se k nim seběhli všichni číšníci a začali je objímat a pokřikovat na ně. „Dan patřil k mým nejlepším řidičům,“ řekl. „Bude mi scházet. Ale přeji mu hodně štěstí. Říkal, že kvůli něčemu takovému chodil do školy.“ Smetl si mouku ze zástěry. „Myslím, že se zmínil o práci v bezpečnosti.“</p> <p>S Glennem jsme si vyměnili unavené pohledy. Ivy se napřímila a dál se tvářila napjatě. Ovládl mě nepříjemný pocit. Nechtěla jsem Sáře Jane říct, že ji přítel nechal. Danovi se naskytla šance udělat kariéru a spálil za sebou všechny mosty, zbabělec jeden. Vsadila bych se, že měl někde druhou přítelkyni. Pravděpodobně se u ní schovával, nechával Sáru Jane v přesvědčení, že leží mrtvý někde v uličce, a smál se, zatímco ona krmila jeho kočku.</p> <p>Piscary pokrčil rameny a vložil do pohybu celé drobné tělo. „Kdybych věděl, že se vyzná v ochraně a bezpečnosti, možná bych mu udělal lepší nabídku, ale přebít pana Kalamacka není jednoduché. Jsem jenom prostý restauratér.“</p> <p>Při Trentově jméně jsem sebou trhla. „Kalamack?“ řekla jsem. „Získal práci u Kalamacka?“</p> <p>Piscary kývl a Ivy ztuhla. Pizzy se po prvním soustu ani nedotkla. „Ano,“ řekl. „Jeho přítelkyně prý pro pana Kalamacka taky pracuje. Myslím, že se jmenuje Sára? Pokud ho hledáte, měli byste se poptat u ní.“ Věnoval nám ďábelský úsměv. „Řekl bych, že to byla ona, kdo mu práci sehnal, pokud chápete, co tím chci říct.“</p> <p>Chápala jsem, ale podle všeho to Sára Jane neudělala. Srdce mi bušilo a začínala jsem se potit. Věděla jsem to. Věděla jsem, že čaroděje vraždí Trent. Nalákal Dana na příslib práce a pravděpodobně ho oddělal, když se Dan pokusil vycouvat, poté co si uvědomil, na které straně práva Trent stojí. Byl to on. U Zvratu, já to věděla!</p> <p>„Děkuju vám, pane Piscary,“ řekla jsem. Chtěla jsem už jít, protože jsem se potřebovala pustit do vaření lektvarů. Žaludek se mi stáhl a příjemná chuť pizzy spolu s hltem vína mi zkysly v břiše vzrušením. <emphasis>Trente Kalamacku,</emphasis> pomyslela jsem si hořce, <emphasis>jsi můj.</emphasis></p> <p>Ivy odložila prázdnou sklenici na stůl. Vítězoslavně jsem na ni pohlédla, ale moje radost zeslábla, když jsem viděla, že si znovu dolévá. Nikdy si nedala víc než jednu sklenku, protože se bála, že by se mohla přestat ovládat. Vzpomněla jsem, jak zareagovala v kuchyni, když jsem jí řekla, že znovu půjdu po Kalamackovi.</p> <p>„Rachel,“ řekla s pohledem upřeným na víno. „Vím, na co myslíš. Přenechej to FIK. Nebo zajdi za IBA.“</p> <p>Glenn ztuhl, ale mlčel. Při vzpomínce na její prsty na svém hrdle jsem snadno našla neurčitý tón. „Budu v pořádku,“ řekla jsem.</p> <p>Piscary vstal. Holou hlavou ani nedosáhl na lustr. „Přijď mě zítra navštívit, malá Ivy. Musíme si promluvit.“</p> <p>Přepadl ji stejný strach jako včera. Dělo se tu něco, o čem jsem nevěděla, a nebylo to dobré. Budeme si s Ivy muset promluvit.</p> <p>Padl na mě Piscaryho stín a já vzhlédla. Obličej mi ztuhl. Stál příliš blízko a pach krve přebil ostrou vůni rajčatové omáčky. Zadíval se černýma očima do mých a něco se změnilo, jako když nečekaně praskne led.</p> <p>Ani se mě nedotkl, přesto mě blaženě zamrazilo, když vydechl. Vytřeštila jsem překvapeně oči. Jeho dech následoval jeho myšlenky mojí bytostí, protékal mnou a měnil se v teplou vlnu, která se do mě vpíjela jako voda do písku. Jeho myšlenky pronikly až na dno mé duše, a když zašeptal něco nesrozumitelného, odrazily se zpátky.</p> <p>Dech se mi zadrhl v hrdle a v jizvě na krku mi začalo tepat do rytmu mého srdce. Ovládl mě šok a seděla jsem bez hnutí, protože z jizvy se šířily přísliby budoucí extáze. Vytřeštila jsem oči náhlým chtíčem a dech se mi zrychlil.</p> <p>Piscary na mě hleděl vědoucím pohledem. Znovu jsem se nadechla a zadržela dech ve snaze potlačit hlad, který ve mně narůstal. Nechtěla jsem krev. Chtěla jsem jeho. Chtěla jsem, aby se mi zakousl do krku, přirazil mě ke stěně, zaklonil mi hlavu a pil moji krev, aby ve mně vyvolal extázi lepší než sex. Touha bušila do mého odhodlání a dožadovala se odpovědi. Seděla jsem ztuhle, nedokázala se pohnout a srdce mi tlouklo.</p> <p>Jeho mocný pohled sklouzl na můj krk. Zachvěla jsem se a pohnula se, vyzývala jsem ho. Vábení sílilo, bylo svůdně naléhavé. Očima hladil mé démonské kousnutí. Zavřela jsem oči pod tíhou bolestivého příslibu. Kdyby se mě jen dotkl… Stačilo by mi to. Nevědomky jsem zvedla ruku ke krku. V mém nitru se svářely hrůza a slastné opojení a vše překrývala bolestivá potřeba.</p> <p><emphasis>Ukaž, Rachel.</emphasis> Cítila jsem, jak se mnou rozléhá jeho hlas. A v myšlence se ukrýval rozkaz. Krásné, nádherné, bezmyšlenkovité nutkání. Můj chtíč se proměnil v očekávání. To všechno bude mé, a ještě víc… už brzy. Bylo mi teplo a cítila jsem se spokojená, prstem jsem si přejela od ucha dolů ke klíční kosti a téměř jsem se otřásla, když jsem nehtem zavadila o jizvy. Hučení hovorů utichlo. Byli jsme sami, ukryti v nejasném víru očekávání. Očaroval mě. Nezajímalo mě to. Bůh mi pomoz, byl to tak příjemný pocit.</p> <p>„Rachel?“ zašeptala Ivy a já mrkla.</p> <p>Ruku jsem si tiskla ke krku. Cítila jsem pod ní tep. Místnost i kravál se rázem vrátily a mě zalil bolestivý nával adrenalinu. Piscary klečel přede mnou, jednu ruku měl položenou na mé a vzhlížel ke mně. Černý pohled měl ostrý a jasný, nadechl a nasál do plic můj výdech.</p> <p>„Ano,“ řekl a sundal ruku z mé. Stáhl se mi žaludek. „Malá Ivy byla velmi neopatrná.“</p> <p>Téměř jsem lapala po dechu, zírala jsem na svá kolena a nečekaný strach jsem zatlačila do pozadí spolu s touhou po jeho dotyku. Démonská jizva na krku naposledy zapulzovala. Tiše jsem vypustila zadržený dech. Nesla se v něm touha a já se za to nenáviděla.</p> <p>Ladně vstal. Zírala jsem na něj a viděla, že ví a chápe, co mi provedl. Piscaryho moc byla tak intimní a sebejistá, že ho po právu ani nenapadlo, že bych mohla vzdorovat. Vedle něj působil Kist jako dítě, i když si půjčoval pánovy schopnosti. Jak bych se ještě někdy mohla Kistena bát?</p> <p>Glenn na mě vytřeštěně, nejistě zíral. Přemýšlela jsem, jestli ví, co se stalo.</p> <p>Ivy svírala stopku prázdné sklenice tak pevně, až jí zbělely klouby. Starý upír se k ní naklonil. „Nefunguje to, malá Ivy. Buďto dostaneš svého mazlíčka pod kontrolu, nebo to udělám já.“</p> <p>Ivy neodpověděla, jen tam s vyděšeným, zoufalým výrazem seděla.</p> <p>Byla jsem roztřesená, tudíž jsem jim nemohla připomenout, že nejsem ničí majetek.</p> <p>Piscary si povzdychl jako unavený otec.</p> <p>Jenks kolísavě a s tichým bzučením přilétl zpět k našemu stolu. „K čemu tu, k čertu, jsem?“ zavrčel, když přistál na solničce a začal se oprašovat. Sypalo se z něj něco, co vypadalo jako sýrový prášek, a na křídlech měl omáčku. „Mohl bych být doma v posteli. Skřítci v noci spí, víte? Ale né,“ protáhl. „Musel jsem se přihlásit jako chůva. Rachel, dej mi trochu vína. Víš, jak je těžké dostat rajčatovou omáčku z hedvábí? Žena mě zabije.“</p> <p>Přestal kňourat, protože si uvědomil, že ho nikdo neposlouchá. Všiml si Ivyiny úzkosti a mého zděšení. „Co se tu, u Zvratu, děje?“ zeptal se vyzývavě a Piscary ustoupil od našeho stolu.</p> <p>„Zítra,“ řekl starý upír Ivy. Otočil se ke mně a kývl na rozloučenou.</p> <p>Jenks pohlédl z Ivy na mě. „Propásl jsem něco?“9</p> <p><image xlink:href="#_10.jpg" />„Kde jsou moje peníze, Bobe?“ zašeptala jsem a hodila páchnoucí kuličky do Ivyiny vany. Jenks předchozího dne poslal své potomstvo do nejbližšího parku, aby přineslo hrst krmení pro ryby. Bob vyplul k hladině a já si smyla z rukou zápach rybího oleje. S mokrýma rukama jsem se zadívala na Ivyiny pečlivě poskládané růžové ručníky. Po chvíli váhání jsem si do nich utřela ruce a opět je uhladila, aby nepoznala, že jsem je použila.</p> <p>Chvíli jsem si upravovala vlasy pod koženou čepicí, pak jsem se za dunění bot na podlaze vydala do kuchyně. Oči mi zalétly k hodinám nad dřezem. Nervózně jsem se ošila, zamířila k ledničce, otevřela ji a zadívala se do ní. Kde je, k čertu, Glenn?</p> <p>„Rachel,“ zamumlala Ivy od počítače. „Nech toho. Bolí mě z tebe hlava.“</p> <p>Zavřela jsem ledničku a opřela se o pult. „Říkal, že tu bude v jednu.“</p> <p>„No tak se opozdil,“ řekla, prst tiskla na obrazovku a zapisovala si adresu.</p> <p>„O hodinu?“ zvolala jsem. „Kruci. Kdybych zajela do FIK sama, už bych byla zpátky.“</p> <p>Ivy klikla na další stránku. „Pokud se neobjeví, půjčím ti na autobus.“</p> <p>Obrátila jsem se k oknu do zahrady. „Proto na něj nečekám,“ řekla jsem, i když tomu tak bylo.</p> <p>„Jo. Jasně.“ Cvakala perem tak rychle, až téměř bzučelo. „Když už stejně čekáš, co kdybys nám udělala snídani? Koupila jsem vafle.“</p> <p>„Jasně,“ řekla jsem provinile. Snídani jsem na starosti neměla, jen večeři, ale protože jsme si včera vyšli, cítila jsem, že jí něco dlužím. Podle dohody Ivy nakupovala a já vařila večeře. Původně jsem se tak měla vyhnout zabijákům, kteří mě mohli v obchodě napadnout a dát nový význam hlášení „úklid ke třetímu regálu“. Ale Ivy nerada vaří a odmítala naši dohodu přehodnotit. Proč ne. Zatím to totiž vypadalo, že do konce týdne nebudu mít ani na konzervu. A v neděli jsem musela zaplatit nájem.</p> <p>Otevřela jsem dveře mrazáku, odstrčila stranou poloprázdné kelímky zmrzliny a vytáhla ven zmražené vafle. S hlasitým bouchnutím jsem postavila krabici na pult. Mňam. Ivy povytáhla obočí, když jsem začala zápasit s vlhkým kartónem. „Ták,“ protáhla, když jsem zaryla rudě nalakované nehty do horní části a celou ji utrhla, protože otvírací pásek praskl. „Kdy si přijdou pro rybu?“</p> <p>Střelila jsem pohledem po Panu Rybě, který plaval ve sklence na brandy na parapetu kuchyňského okna.</p> <p>„Pro tu ve vaně?“ dodala.</p> <p>„Ach!“ zvolala jsem a zrudla. „No…“</p> <p>Opřela se a židle zavrzala. „Rachel, Rachel, Rachel,“ kárala mě. „Už jsme o tom přece mluvily. Musíš si nechat zaplatit předem. <emphasis>Než</emphasis> úkol vezmeš.“</p> <p>Rozzlobilo mě, že má pravdu. Vrazila jsem dvě vafle do opékače a zatlačila je dolů. Vyskočily ven a já do nich znovu praštila. „Není to moje vina,“ řekla. „Ta hloupá ryba vůbec nezmizela a nikdo se mi to neobtěžoval říct. Ale v pondělí ti nájemné dám. Slibuju.“</p> <p>„Je splatné v neděli.“</p> <p>Ozvalo se bušení na vchodové dveře. „To je Glenn,“ řekla jsem a odkráčela, než mohla říct cokoli dalšího. Za hlasitého dunění bot jsem prošla chodbou do sanktuária. „Pojď dovnitř, Glenne!“ křikla jsem a můj hlas se odrazil od vysokého stropu. Dveře ale zůstaly zavřené, proto jsem do nich strčila a překvapeně se zastavila. „Nicku!“</p> <p>„Hej. Ahoj,“ řekl. Byl vychrtlý a vysoký a na široké terase vypadal neohrabaně. V dlouhém obličeji se mu zračila otázka a tenké obočí měl vysoko vytažené. Odhodil si z očí černé, záviděníhodně rovné vlasy a zeptal se: „Kdo je Glenn?“</p> <p>Zkroutila jsem koutky úst v úsměvu nad žárlivostí v jeho hlase. „Eddenův syn.“</p> <p>Obličej měl bez výrazu, já se zakřenila, popadla ho za paži a vtáhla ho dovnitř. „Je detektiv u FIK. Pracujeme spolu.“</p> <p>„Aha.“</p> <p>Emoce, které do slova vložil, byly lepší než rok randění. Protáhl se okolo mě a jeho tenisky nedělaly na dřevěné podlaze skoro žádný hluk. Modře kostkovanou košili měl zastrčenou v kalhotách. Než mohl vejít do sanktuária, chytila jsem ho a odtáhla zpátky do tmavé vstupní haly. Kůže na jeho krku v šeru jakoby zářila, byla snědá a tak hladká, že mě prsty přímo svěděly touhou pohladit ho. „Kde je moje pusa?“ postěžovala jsem si.</p> <p>Z očí mu zmizel ustaraný pohled. Křivě se usmál a dlouhými pažemi mě objal okolo pasu. „Promiň,“ řekl. „Zaskočila jsi mě.“</p> <p>„Ále,“ pokárala jsem ho něžně. „Co ti dělá starosti?“</p> <p>„Hm.“ Změřil si mě pohledem od hlavy k patě. „Spousta věcí.“ Jeho oči vypadaly v tlumeném světle skoro černé. Přitáhl si mě blíž a obklopil mě tak pach zatuchlých knih a nové elektroniky. Zvedla jsem hlavu, našla jeho rty a v břiše se mi usadil vřelý pocit. <emphasis>Ach ano. Miluju podobný začátek dne.</emphasis></p> <p>Nick byl vyzáblý, měl úzká ramena a vůbec neodpovídal obrázku rytíře ve stříbrné zbroji. Ale zachránil mi život, když spoutal útočícího démona, což mě přivedlo k závěru, že chytrý muž může být stejně sexy jako svalnatý. A když se Nick následně galantně zeptal, jestli mě může políbit, připravil mě o dech a zanechal mě příjemně šokovanou, moje přesvědčení to jen utvrdilo.</p> <p>Když ale říkám, že Nick není svalnatý, nechci říct, že je slabý. Jeho štíhlá postava je překvapivě silná, jak jsem zjistila, když jsme se přetahovali o poslední sušenku a rozbili Ivyinu lampu. Je atletický šlachovitým způsobem a díky dlouhým nohám mi bez problémů stačí, kdykoli ho přiměju zavézt mě do zoo, jakmile brzy ráno otevřou pro běžce; tamní kopce jsou kruté k mým lýtkovým svalům.</p> <p>Ale nejpřitažlivější na Nickovi je, že jeho uvolněný, neotřesitelný zevnějšek ukrývá až děsivě bystrou mysl. Přeskakuje od tématu k tématu rychleji než já a jeho úvahy ho vedou na místa, kam by mě ani nenapadlo vstoupit. V ohrožení života dělá rychlá rozhodnutí bez ohledu na následky. A ničeho se nebojí. A právě to nejen obdivuju, ale dělá mi to i starosti. Je člověk a používá magii. Měl by se bát. Hodně. A nebojí se.</p> <p><emphasis>Nejlepší ale je,</emphasis> pomyslela jsem si, když jsem se o něj opřela, <emphasis>že mu vůbec nevadí, že nejsem člověk.</emphasis></p> <p>Jeho rty na mých byly příjemně hebké a známé. Náš polibek nenarušil ani náznak vousů. Sepnula jsem ruce za jeho zády a přitáhla si ho blíž. Zavrávorali jsme, proto jsme se raději přesunuli ke stěně, o kterou jsem se zády opřela. Přerušili jsme polibek a já cítila, jak zkroutil rty v úsměvu nad mojí přímočarostí.</p> <p>„Jsi zlá, zlá čarodějka,“ zašeptal. „Víš to, že? Jen jsem ti přinesl lístky a ty mě celého rozpálíš.“</p> <p>Prsty jsem mu prohrábla jemnou ofinu. „Jo? Možná bys s tím měl něco udělat.“</p> <p>„Udělám.“ Pustil mě. „Ale budeš muset počkat.“ Rukou mě rozkošně pohladil po zadečku a ustoupil. „Máš nový parfém?“</p> <p>Hravá nálada pominula a já se odvrátila. „Ano.“ Skořicovou vůni jsem hned ráno vyhodila. Ivy nic neřekla, když našla třicetidolarovou lahvičku v odpadcích, které díky ní voněly po Vánocích. Parfém selhal a mně se dělalo zle při pomyšlení, že bych ho měla znovu použít.</p> <p>„Rachel…“</p> <p>Byl to začátek známého sporu a já ztuhla. Nickovo dětství bylo velmi neobvyklé, vyrostl totiž v Díře a věděl tak o upírech a o jejich hladu, který spouštěl pach, víc než já. „Neodstěhuju se,“ řekla jsem rozhodně.</p> <p>„Nemohla bys prostě…“ Zmlkl a rukama s dlouhými prsty pianisty dělal krátké, trhané pohyby, které jasně prozrazovaly, jak ho moje zaťatá čelist frustruje.</p> <p>„Daří se nám dobře. Dávám si pozor.“ Sklopila jsem oči. Cítila jsem se provinile, protože jsem mu neřekla, že mě Ivy přirazila ke stěně v kuchyni.</p> <p>Povzdychl si a poodstoupil. „Tady.“ Sáhl si do zadní kapsy. „Nech si lístky u sebe. Já ztrácím všechno, co někde nechám ležet déle než týden.“</p> <p>„Tak to bych raději měla zůstat pořád v pohybu,“ opáčila jsem, abych zlehčila náladu, když jsem si lístky vzala. Pohlédla jsem na čísla sedadel. „Třetí řada. Fantastické! Nevím, jak to děláš, Nicku.“</p> <p>Odhalil zuby ve spokojeném úsměvu a v očích se mu objevil lstivý pohled. Nikdy mi neřekne, odkud je má. Nick dokáže zařídit cokoli, a když ne, zná někoho, kdo může. Tušila jsem, že právě proto se k autoritám chová ostražitě. Přesto jsem považovala tuto jeho neprozkoumanou část za skvostně troufalou. Dokud nemám jistotu…</p> <p>„Dáš si kafe?“ zeptala jsem se a schovala lístky do kapsy.</p> <p>Nick se zadíval do prázdného sanktuária za mnou. „Ivy je doma?“</p> <p>Vyčetl odpověď z mého mlčení. „Opravdu tě má ráda,“ lhala jsem.</p> <p>„Ne, díky.“ Přesunul se ke dveřím. Ivy a Nick spolu nevycházejí. Netuším proč. „Musím se vrátit do práce. Mám pauzu na oběd.“</p> <p>Svěsila jsem zklamaně ramena. „Dobrá.“ Nick pracuje na plný úvazek v muzeu v Eden Parku, kde čistí artefakty, když zrovna nevypomáhá v univerzitní knihovně, kde katalogizuje citlivé svazky, aby je mohli přesunout na bezpečnější místo. Připadalo mi zábavné, že celý přesun pravděpodobně způsobilo naše vloupání do oddělení se starými knihami. Byla jsem si jistá, že Nick práci vzal, aby si mohl „vypůjčit“ svazky, které se snažili ochránit. Až do konce měsíce tak bude mít dvě zaměstnání a já věděla, že je unavený.</p> <p>Obrátil se k odchodu. Dotkla jsem se ho, protože mě něco napadlo. „Hej, pořád máš u sebe můj největší zaklínací kotlík, že?“ Před třemi týdny jsme v něm vařili chilli, když jsme u něj koukali na maratón filmů o Drsném Harrym, a já si ho neodnesla zpátky.</p> <p>S rukou na klice zaváhal. „Potřebuješ ho?“</p> <p>„Edden mě nutí chodit na hodiny o magii silových čar,“ řekla jsem. Nechtěla jsem, aby věděl, že dělám na vraždách čarodějů. Ještě ne. Nezničím náš polibek hádkou. „Musím si pořídit zvířecího důvěrníka, jinak mě ta čarodějnice vyhodí. A na to potřebuju velký kotlík.“</p> <p>„Ach.“ Zmlkl a mě napadlo, jestli mu to stejně nedojde. „Jasně,“ řekl pomalu. „Bude to stačit dneska večer?“ Když jsem kývla, dodal: „Dobrá. Takže se uvidíme.“</p> <p>„Díky, Nicku. Pa.“ Potěšilo mě, že jsem z něj dostala slib, že se uvidíme večer. Strčila jsem do dveří, ale zarazila jsem se, když na opačné straně začal hlasitě protestovat mužský hlas. Vykoukla jsem ven a našla na terase Glenna se třemi pytlíky z rychlého občerstvení a podnosem s pitím.</p> <p>„Glenne!“ zavolala jsem a natáhla se pro pití. „Tady jsi. Pojď dovnitř. To je můj kluk Nick. Nicku, detektiv Glenn.“ <emphasis>Můj kluk Nick. Jo, líbí se mi to.</emphasis></p> <p>Glenn si přehodil pytlíky do jedné ruky a druhou napřáhl. „Těší mě,“ řekl formálně, aniž by vešel. Na sobě měl elegantní oblek, vedle nějž Nickův nenucený oděv působil neupraveně. Povytáhla jsem obočí, protože Nick zaváhal, než Glennovi potřásl rukou. Byla jsem si jistá, že za to může Glennův odznak. <emphasis>Nechci to vědět. Nechci to vědět.</emphasis></p> <p>„Rád vás poznávám,“ řekl Nick a otočil se ke mně. „Já, ach, uvidíme se večer, Rachel.“</p> <p>„Dobrá. Měj se.“ I mně to znělo nejistě. Nick přešlápl, naklonil se blíž a políbil mi koutek úst. Napadlo mě, že šlo spíše o důkaz toho, že je můj kluk, než o projev lásky. To je jedno.</p> <p>Nick tiše sešel ze schodů a pospíšil si ke zrezivělé modré dodávce u chodníku. Jeho schoulená ramena a ztuhlý krok mi dělaly starosti. Glenn ho taky sledoval, ale tvářil se spíše zvědavě.</p> <p>„Pojď dovnitř,“ zopakovala jsem, zadívala se na pytlíky s jídlem a otevřela dveře dokořán.</p> <p>Glenn si sundal sluneční brýle a schoval je do vnitřní kapsy obleku. Díky atletické postavě a upravenému vousu připomínal tajného agenta z dob před Zvratem. „To je Nick Sparagmos?“ zeptal se, když Nick odjel. „Ten, co byl krysou?“</p> <p>Naježila jsem se nad tím, jak to řekl, jako by proměna v krysu nebo v norka byla nemorální. Založila jsem si ruku v bok a nebezpečně přitom naklonila podnos s pitím, takže jsem málem vylila sodovku s ledem. Táta mu očividně řekl víc, než mi Glenn prozradil. „Jdeš pozdě.“</p> <p>„Zastavil jsem se pro oběd,“ řekl toporně. „Můžu dovnitř?“</p> <p>Couvla jsem přes práh. Zahákl nohu za dveře a zavřel je za sebou. Šerem vstupní haly silně zavoněly hranolky. „Fajn ohoz,“ řekl. „Jak dlouho jsi ho na sebe malovala?“</p> <p>Uraženě jsem pohlédla dolů na své kožené kalhoty a červenou hedvábnou blůzku, kterou jsem si do nich zastrčila. Nebylo mi příjemné nosit kožené oblečení před západem slunce, dokud mě Ivy neujistila, že díky vysoké kvalitě kůže, kterou jsem si koupila, nevypadám jako levná coura, nýbrž jako bohatá dáma. Ona by to měla vědět, ale přesto jsem byla na podobné poznámky citlivá. „Tohle nosím do práce,“ vyštěkla jsem. „Když při pronásledování uklouznu po dláždění, ušetřím za doktora. Máš s tím problém?“</p> <p>Nevýrazně zabručel a následoval mě do kuchyně. Ivy vzhlédla od mapy a zadívala se na pytlíky s burgery a na pití. „Nó,“ protáhla. „Vidím, že jsi pizzu přežil. Pokud chceš, pořád můžu Piscarymu říct, aby tě kousl.“</p> <p>Glennova tvář ztuhla a mně se hned zlepšila nálada. Vypravil ze sebe ošklivý zvuk. Schovala jsem zmrzlé vafle, protože jsem si všimla, že opékač nebyl zapnutý v zásuvce. „Včera večer jsi pizzu docela rychle spořádal,“ řekla jsem. „Přiznej se. Chutnala ti.“</p> <p>„Snědl jsem ji, abych přežil.“ Ostře postavil pytlíky na stůl. Vysoký černoch v drahém obleku a se zbraní v podpaží vybaluje jídlo z papírových obalů, jak velmi zvláštní obrázek. „Doma jsem se dvě hodiny modlil k porcelánovému bohu,“ dodal a s Ivy jsme si vyměnily pobavené pohledy.</p> <p>Ivy odsunula stranou práci a vzala si nejméně pomačkaný burger a největší pytlík hranolek. Svalila jsem se na židli vedle Glenna. Odsunul se na konec stolu a ani se nepokusil udělat to nenápadně. „Díky za snídani,“ řekla jsem, strčila si hranolek do úst a se šustěním papíru rozbalila burger.</p> <p>Zaváhal, pak se přestal chovat upjatě, rozepnul si spodní knoflík saka a posadil se. „Platí ji FIK. Vlastně je to i moje snídaně. Domů jsem se dostal až s východem slunce. Pracujete dlouho.“</p> <p>Klid v jeho hlase trochu uvolnil napětí v mých ramenou. „Vlastně ani ne. Náš den prostě začíná asi o šest hodin později než tvůj.“</p> <p>Dostala jsem chuť na kečup, proto jsem se zvedla a zamířila k ledničce. Natáhla jsem se pro červenou láhev a zaváhala. Ivy zachytila můj pohled a pokrčila rameny, když jsem na ni ukázala. Jo, přesně to napadlo i mě. Vtrhl nám do životů. Včera v noci jedl pizzu. Proč bychom měly kvůli němu trpět? Rozhodla jsem se, vytáhla jsem láhev a odvážně s ní bouchla o stůl. K mému nesmírnému zklamání si toho Glenn ani nevšiml.</p> <p>„Takže,“ řekla Ivy a natáhla se přes stůl pro kečup. „Budeš dneska dělat Rachel chůvu? Autobusem ji raději nikam neber. Nikdo jí nezastaví.“</p> <p>Vzhlédl a škubl sebou, když si Ivy polila burger rudou omáčkou. „Ach.“ Zamrkal, protože zjevně zapomněl, co se chystal říct. Zíral na kečup. „Ano. Ukážu jí, co jsme zjistili o vraždách.“</p> <p>Něco mě napadlo a koutek úst se mi zkroutil v úsměvu. „Hej, Ivy,“ řekla jsem lehce. „Podej mi tu sraženou krev.“</p> <p>Bez zaváhání mi postrčila láhev přes stůl. Glenn ztuhl. „Ach bože!“ zašeptal drsně a zesinal.</p> <p>Ivy se uculila a já se rozesmála. „Klid, Glenne,“ řekla jsem a nalila si kečup na hranolky. Opřela jsem se, s úsměvem na něj pohlédla a jeden jsem snědla. „Je to kečup.“</p> <p>„Kečup!“ Přitáhl si blíž jídlo v papíru. „Zešílely jste?“</p> <p>„Včera v noci jsi hltal skoro totéž,“ řekla Ivy.</p> <p>Postrčila jsem láhev k němu. „Nezabije tě to. Ochutnej.“</p> <p>Glenn upřel oči na červenou plastovou láhev a zavrtěl hlavou. Krk měl ztuhlý a jídlo si přitáhl ještě blíž. „Ne.“</p> <p>„Ale no tak, Glenne,“ škemrala jsem. „Nebuď padavka. O krvi jsem žertovala.“ <emphasis>K</emphasis> <emphasis>čemu je mít po ruce člověka, když si ho nemůžete trochu dobírat.</emphasis></p> <p>Mrzutě mlčel a jedl burger, jako by to byla těžká práce, ne požitek. Ale bez kečupu to tak možná je. „Podívej,“ řekla jsem vemlouvavě, přišoupla jsem se blíž a otočila láhev. „Tady je seznam přísad, které v něm jsou. Rajčata, sladový sirup, ocet, sůl…“ Zamračeně jsem zaváhala. „Hej, Ivy. Věděla jsi, že do kečupu přidávají i cibuli a česnekový prášek?“</p> <p>Kývla a utřela si z koutku úst kapku kečupu. Glenn se zaujatě naklonil blíž, aby si přečetl drobné písmo nad mým čerstvě nalakovaným nehtem. „Proč?“ zeptal se. „Co je špatného na cibuli a česneku?“ Zatvářil se vědoucně a opřel se. „Aha,“ řekl moudře. „Česnek.“</p> <p>„Nebuď hloupý.“ Postavila jsem láhev na stůl. „V česneku a v cibuli je spousta síry. Stejně jako ve vejcích. Mám z toho migrénu.“</p> <p>„Hm,“ řekl Glenn samolibě a vzal láhev do dvou prstů, aby si přečetl štítek sám. „Co jsou přírodní ochucovadla?“</p> <p>„Raději se neptej,“ řekla Ivy dramaticky.</p> <p>Glenn postavil láhev zpátky na stůl. Nedokázala jsem potlačit pobavené odfrknutí.</p> <p>Zvuk blížící se motorky zvedl Ivy na nohy. „To je můj odvoz,“ řekla, pokrčila obal a zbytek hranolků odsunula do středu stolu. Protáhla si štíhlé tělo. Glenn si ji změřil pohledem, pak se odvrátil.</p> <p>Pohlédla jsem Ivy do očí. Znělo to jako Kistova motorka. Uvažovala jsem, jestli to má něco společného se včerejškem. Když si Ivy všimla mého znepokojení, vzala si kabelku. „Díky za snídani, Glenne.“ Otočila se ke mně. „Uvidíme se později, Rachel,“ dodala a odspěchala.</p> <p>Glennovi se ihned uvolnila ramena. Pohlédl na hodiny nad dřezem a vrátil se k jídlu. Právě jsem hranolkem nabírala zbytek kečupu, když k nám z ulice dolehl Ivyin hlas. „Jdi se zvrátit, Kiste. Řídím já.“ Usmála jsem se, motorka odburácela a ulice znovu ztichla.</p> <p>Dojedla jsem, zmačkala papírový obal do kuličky a vstala jsem. Glenn ještě neskončil, a když jsem se pustila do sklízení ze stolu, nechala jsem kečup na místě. Koutkem oka jsem si všimla, jak po něm pokukuje. „Je dobrý i na burgerech,“ řekla jsem a dřepla si u ostrůvku ve středu kuchyně, abych z police vytáhla knihu zaklínadel. Ozvalo se šoupání plastu po stole. S knihou v ruce jsem se otočila, ale zjistila jsem, že láhev odsunul. Když jsem si sedla ke stolu, odmítl mi pohlédnout do očí. „Vadilo by ti, kdybych si ještě něco ověřila, než půjdeme?“ zeptala jsem se a otevřela knihu na obsahu.</p> <p>„Klidně.“</p> <p>Hlas mu opět ochladl a já pochopila, že za to může kniha zaklínadel. Povzdychla jsem si a sklonila se nad vybledlým písmem. „Chci namíchat lektvar, který by přiměl Vlkodlaky změnit názor a zaplatit mi,“ řekla jsem, protože jsem doufala, že když bude vědět, co dělám, uvolní se. „Věci, které nemám v zahradě, bych si tak mohla vyzvednout ve městě. Nevadilo by ti udělat zastávku navíc?“</p> <p>„Ne.“ Jeho hlas už nezněl tak ledově, což bylo dobré znamení. Hlasitě míchal led slámkou a já si schválně přisedla blíž, aby viděl.</p> <p>„Podívej,“ řekla jsem a ukázala na rozmazané písmo. „Měla jsem pravdu. Budu muset použít bezkontaktní čáry.“ A zemská čarodějka jako já potřebuje pro bezkontaktní čáry hůlku. Ještě nikdy jsem žádnou nevyrobila, ale když jsem si prošla potřebné přísady, povytáhla jsem obočí. Měla jsem všechno až na kapradinová semínka a samotnou hůlku. <emphasis>Kolik může stát palička blahovičníkového dřeva?</emphasis></p> <p>„Proč to děláš?“</p> <p>Jeho hlas zněl lehce útočně. Zamrkala jsem a zavřela knihu. Zklamaně jsem vstala, schovala ji a otočila se čelem k němu a zády k pultu. „Proč čaruju? Je to moje práce. Nikomu neubližuju. Tedy aspoň ne čáry.“</p> <p>Glenn postavil kelímek na stůl. Jeho tmavé prsty uvolnily stisk a sklouzly po něm dolů. Opřel se a zaváhal. „Ne,“ řekl. „Jak můžeš s někým takovým žít? S někým, kdo může kdykoli vybuchnout.“</p> <p>„Aha.“ Natáhla jsem se pro pití. „Zastihl jsi ji ve špatný den. Nemá ráda tvého tátu a vybila si to na tobě.“ <emphasis>A ty sis o to koledoval, blbče.</emphasis> Vysrkla jsem zbytek pití a vyhodila kelímek. „Připraven?“ řekla jsem a sebrala jsem kabelku a kabát ze židle.</p> <p>Glenn vstal, upravil si sako a prošel okolo mě, aby vyhodil odpadky do koše pod dřezem. „Něco se stane,“ řekl. „Kdykoli na tebe pohlédne, tváří se provinile. Ať už chce, nebo ne, ublíží ti a ví to.“</p> <p>Uraženě jsem si ho změřila. „Nejde po mně.“ Snažila jsem se držet hněv na uzdě a rychle jsem vykročila pryč chodbou.</p> <p>Glenn mi byl v patách a jeho boty s tvrdou podrážkou na podlaze hlasitě duněly. „Chceš říct, že tě ještě nikdy nenapadla?“</p> <p>Našpulila jsem rty a dupala tak tvrdě, až se mi otřásala páteř. Mnohokrát jsme měly namále, než jsem zjistila, co ji dráždí, a přestala to dělat.</p> <p>Glenn nic neřekl, moje mlčení bylo očividně dostatečnou odpovědí. „Poslyš,“ řekl, když jsme vešli do sanktuária. „Možná jsem se včera choval jako pitomec, ale dával jsem dobrý pozor. Piscary tě očaroval snadněji, než sfoukneš svíčku. Ona tě od něj odtrhla prostě tím, že řekla tvoje jméno. To nemůže být normální. A říkal, že jsi její mazlíček. O to jde? Vypadá to tak.“</p> <p>„Nejsem její mazlíček,“ řekla jsem. „Ví to. Já to vím. Piscary si může myslet, co chce.“ Vrazila jsem ruce do rukávů kabátu, vyšla z kostela a oddupala dolů po schodech. Auto měl zamčené a já tak marně škubla za kliku. Rozzlobeně jsem čekala, až odemkne. „A tobě do toho nic není,“ dodala jsem.</p> <p>Mlčky otevřel dveře, zůstal stát a zadíval se na mě přes střechu vozu. Oči skryl za slunečními brýlemi. „Máš pravdu. Nic mi do toho není.“</p> <p>Dveře se odemkly, já nasedla a práskla jimi tak silně, až se celé auto otřáslo. Glenn tiše vklouzl za volant a zavřel.</p> <p>„To máš zatraceně pravdu, že ti do toho nic není,“ zamumlala jsem v uzavřeném prostoru vozu. „Slyšel jsi ji včera večer. Nejsem její stín. Nelhala, když to říkala.“</p> <p>„A taky jsem slyšel, jak Piscary říká, že pokud tě nedostane pod kontrolu ona, udělá to sám.“</p> <p>Probleskl mnou nechtěný, znepokojivý a opravdový strach. „Jsem její přítelkyně,“ prohlásila jsem. „Chce prostě kamarádku, která nejde po její krvi. Nenapadlo tě to?“</p> <p>„Mazlíček, Rachel?“ řekl tiše a nastartoval.</p> <p>Nic jsem neřekla a bubnovala prsty do područky. Nejsem Ivyin mazlíček. A dokonce ani Piscary ji nepřinutí, aby ho ze mě udělala.10</p> <p><image xlink:href="#_11.jpg" />Odpolední slunce pozdního září mě hřálo přes koženou bundu, když jsem si paži opřela o okýnko vozu. Malinká lahvička se solí na mém náramku chrastila o dřevěný kříž a já se natáhla a upravila boční zrcátko tak, abych viděla na auta kus za námi. Bylo fajn mít k dispozici vůz. K sídlu FIK to zvládneme za patnáct minut místo čtyřiceti, které bych se kodrcala odpoledním provozem autobusem. „Na dalším semaforu zahni doprava,“ řekla jsem a ukázala.</p> <p>Nevěřícně jsem zírala, když Glenn projel křižovatkou rovně. „Co to s tebou, u Zvratu, je?“ zvolala jsem. „Proč nemůžeš dělat, co říkám?“</p> <p>Glenn se za slunečními brýlemi tvářil samolibě. „Zkratka.“ Zakřenil se a odhalil překvapivě bílé zuby. Jeho první skutečný úsměv mě zaskočil.</p> <p>„Jasně,“ řekla jsem a zamávala rukou. „Ukaž mi svoji zkratku.“ Pochybovala jsem, že jeho cesta bude kratší, ale nic jsem neřekla. Ne po tom úsměvu.</p> <p>Otočila jsem hlavu, když jsem na jedné z budov, okolo které jsme jeli, zahlédla známý nápis. „Hej! Zastav!“ vykřikla jsem a napůl se obrátila na sedadle. „Obchod s talismany.“</p> <p>Glenn zkontroloval zpětné zrcátko a provedl ilegální otočku. Chytila jsem se horní části okýnka. Znovu se obrátil a zaparkoval u chodníku. Otevřela jsem dveře a sebrala kabelku. „Za minutku jsem zpátky,“ řekla jsem. Kývl, odsunul sedadlo dozadu a opřel si hlavu o opěrku.</p> <p>Nechala jsem ho, ať si zdřímne, a vešla do obchodu. Zvonky nad dveřmi zacinkaly, nadechla jsem se a uvolnila. Mám obchody s talismany ráda. Tento voněl levandulí, pampeliškami a chlorofylem. Minula jsem hotové amulety a zamířila dozadu, kde se dal najít hrubý materiál.</p> <p>„Můžu vám pomoct?“</p> <p>Vzhlédla jsem od svazečku krevnice a zjistila, že se přes pult dychtivě naklání upravený prodavač. Podle pachu to byl čaroděj − i když se všemi vůněmi okolo se to dalo jen těžko odhadnout. „Ano,“ řekla jsem. „Hledám kapradinová semena a paličku blahovičníkového dřeva na hůlku.“</p> <p>„Aha!“ řekl vítězoslavně. „Semena máme tady.“</p> <p>Vykročila jsem na své straně pultu za ním k řadě žlutých lahviček. Přejel po nich prstem, vzal do ruky jednu o velikosti malíku a podal mi ji. Odmítla jsem si ji vzít a pokynula mu, ať ji postaví na pult. Zatvářil se uraženě, když jsem sáhla do kabelky pro amulet a podržela ho nad lahvičkou. „Ujišťuji vás, madam,“ řekl škrobeně, „že se jedná o nejlepší kvalitu.“</p> <p>Pousmála jsem se, když amulet zazářil zeleně. „Na jaře se mě pokusili zabít,“ vysvětlila jsem mu. „Nedivte se, že jsem opatrná.“</p> <p>Zacinkaly zvonky. Ohlédla jsem se a spatřila, že dovnitř vešel Glenn.</p> <p>Prodavač se rozzářil, luskl prsty a o krok ucouvl. „Jste Rachel. Rachel Morganová, že? Znám vás!“ Vtiskl mi lahvičku do rukou. „Na účet podniku. Jsem tak rád, že jste přežila. Jaký byl na vás kurz? Tři sta ku jedné?“</p> <p>„Dvě stě,“ řekla jsem trochu uraženě. Zadíval se přes mé rameno na Glenna a úsměv mu ztuhl na rtech, když poznal, že jde o člověka. „Je tu se mnou,“ řekla jsem. Muž zalapal po dechu a pokusil se svoji reakci zamaskovat kašlem. Pohlédl na zbraň v Glennově podpaží. <emphasis>U Zvratu, jak mně chybí moje želízka.</emphasis></p> <p>„Hůlky jsou támhle,“ řekl a tón jeho hlasu prozrazoval, že nesouhlasí s mým výběrem společníků. „Skladujeme je ve vysoušecím boxu, aby byly čerstvé.“</p> <p>S Glennem jsme ho následovali k volnému místu vedle pokladny. Vytáhl dřevěnou krabici o velikosti pouzdra na housle, otevřel ji a rozmáchlým gestem ji otočil ke mně.</p> <p>Povzdychla jsem si, když jsem ucítila vůni blahovičníku. Zvedla jsem ruku, abych se hůlek dotkla, ale zase jsem ji nechala klesnout, když si prodavač odkašlal. „O jaké čáry vám jde, slečno Morganová?“ zeptal se profesionálním tónem a zadíval se na mě přes okraj brýlí. Jejich obroučky byly dřevěné a já bych vsadila kalhotky, že byly očarované a viděly skrz maskovací talismany zemské magie.</p> <p>„Chci se pokusit o bezkontaktní čáry. Chci… ach… zlomit dřevo, které už je pod napětím?“ řekla jsem a potlačila začervenání.</p> <p>„Na to bude stačit některá z menších hůlek,“ řekl a zatěkal pohledem mezi Glennem a mnou.</p> <p>Kývla jsem a upřela pohled na hůlky o velikosti tužek. „Kolik?“</p> <p>„Devět set sedmdesát pět,“ řekl. „Ale vám ji prodám za devět set.“</p> <p><emphasis>Dolarů?</emphasis> „Víte,“ řekla jsem pomalu. „Měla bych se ujistit, že mám opravdu všechno, než si pořídím samotnou hůlku. Nemá smysl nechat ji někde ležet, aby nasákla vlhkost.“</p> <p>Prodavačův úsměv ztuhl. „Samozřejmě.“ Plynulým pohybem skříňku zabouchl a schoval ji.</p> <p>Trhla jsem sebou a uvnitř povadla. „Kolik za kapradinová semínka?“ zeptala jsem se, protože jsem věděla, že předchozí nabídku učinil jen proto, že jsem chtěla koupit hůlku.</p> <p>„Padesát pět.“</p> <p>Na to jsem měla − možná. Sklonila jsem hlavu a hrábla do kabelky. Věděla jsem, že hůlky jsou drahé, ale ne tak drahé. S penězi v ruce jsem se otočila a uviděla, že Glenn si prohlíží vycpané krysy na polici. Zatímco se prodavač věnoval pokladně, Glenn se naklonil blíž a zašeptal: „K čemu jsou?“</p> <p>„Nemám zdání.“ Vzala jsem si účet a vrazila ho do kabelky. Sebrala jsem zbytky hrdosti a s Glennem v patách jsem zamířila ke dveřím. Zvonky zacinkaly a vyšli jsme na chodník. Na slunci jsem se očistně nadechla. Neutratím devět set, abych možná získala pětisetdolarovou odměnu.</p> <p>Glenn mě překvapil, protože mi podržel dveře, a když jsem nasedla, opřel se o otevřené okýnko. „Budu hned zpátky,“ řekl a vešel dovnitř. Za chvíli se vrátil s malým bílým pytlíkem. Sledovala jsem ho, jak prochází před autem, a přemýšlela. Počkal, až se uvolnil provoz, otevřel dveře a vklouzl za volant.</p> <p>„No?“ zeptala jsem se, když odložil pytlík mezi nás. „Co jsi koupil?“</p> <p>Glenn nastartoval a zařadil se do provozu. „Vycpanou krysu.“</p> <p>„Ach,“ řekla jsem překvapeně. Nač mu, k čertu, bude? Ani já nevěděla, k čemu slouží. Celou cestu do sídla FIK jsem se toužila zeptat, ale držela jsem jazyk za zuby, a to i poté, co jsme vjeli do chladného stínu podzemních garáží.</p> <p>Glenn měl rezervované parkovací místo, a když jsem vystoupila, klapání mých podpatků se hlasitě rozlehlo. S bolestivou pomalostí, kterou jsem si pamatovala u otce, se Glenn protáhl a upravil si rukávy saka. Natáhl se dovnitř pro krysu a ukázal na betonové schody.</p> <p>Stále mlčky jsem ho následovala. Vystoupali jsme do patra a Glenn mi podržel dveře. Vešli jsme zadním vchodem, Glenn si sundal sluneční brýle, já si odhrnula vlasy z očí a zastrčila si je pod čepici. Rozhlédla jsem se po klimatizované síňce, která se v ničem nepodobala uspěchané vstupní hale vpředu.</p> <p>Glenn sáhl za pult, podal mi návštěvnickou propustku, zapsal mě a kývl na muže u telefonu. Připnula jsem si propustku na klopu a vydala se za ním do otevřených kanceláří.</p> <p>„Ahoj, Rose,“ řekl Glenn, když přistoupil k Eddenově sekretářce. „Je tu kapitán Edden?“</p> <p>Starší žena mě ignorovala, položila prst na stránku, kterou opisovala, a kývla. „Má brífink. Mám mu říct, že jste tady?“</p> <p>Glenn mě vzal za loket a postrčil mě okolo ní. „Až skončí. Žádný spěch. Slečna Morganová a já tu budeme několik hodin.“</p> <p>„Ano, pane,“ řekla a vrátila se k opisování.</p> <p><emphasis>Několik hodin?</emphasis> pomyslela jsem si a nelíbilo se mi, že mi nedovolil s Rose ani promluvit; chtěla jsem zjistit, co říkají jejich pravidla o oblékání. FIK nemohla mít k případu tolik informací. Hlavní jurisdikci u zločinů měla IBA.</p> <p>„Moje kancelář je tam,“ řekl Glenn a ukázal na řadu uzavřených kanceláří, které lemovaly volný prostor rozdělený do kójí. Několik důstojníků, kteří se u stolů věnovali papírování, vzhlédlo, když mě Glenn doslova strkal před sebou. Začínala jsem mít pocit, že nechce, aby kdokoli věděl, že tady jsem.</p> <p>„Hezké,“ řekla jsem uštěpačně, když mě zahnal do své kanceláře. Zašle bílá místnost byla poloprázdná a špína v koutech tak byla vidět. Na prázdném stole stál nový monitor, ale staré repráky. U stolu stála ošklivá židle a mě napadlo, jestli je v celé budově aspoň jedna pohodlná. Bílá umakartová deska stolu vypadala díky špíně z dob minulých skoro šedě. Drátěný odpadkový koš vedle stolu byl prázdný.</p> <p>„Dávej pozor na telefonní kabely,“ řekl Glenn, protáhl se okolo mě a sáček s vycpanou krysou odložil na kartotéku. Svlékl si sako, pečlivě ho přehodil přes dřevěné ramínko a to pověsil na věšák. Rozhlédla jsem se po škaredé místnosti a přemýšlela, jak asi vypadá jeho byt.</p> <p>Dva telefonní kabely se táhly od zdířky za dlouhým stolem po podlaze k jeho stolu. Určitě tím porušoval bezpečnostní pravidla, ale pokud mu nevadilo, že někdo může zakopnout a přerušit mu spojení, proč by to mělo vadit mně?</p> <p>„Proč nesedíš tady?“ zeptala jsem se a zadívala se na papíry zavalený stůl, u kterého by měl logicky sedět.</p> <p>Vzhlédl od klávesnice. „Seděl bych zády ke dveřím a neviděl bych, co se děje venku.“</p> <p>„Aha.“</p> <p>Nezaznamenala jsem žádné drobnosti, nic osobního, na jediné polici stály jen slohy, které doslova přetékaly papíry. Nevypadalo to, že tu úřaduje dlouho. Zašlé obrysy prozrazovaly, kde kdysi bývaly obrazy. Kromě jeho diplomu detektiva visela na stěně pouze nástěnka se stovkami papírků připíchnutých špendlíkem, a to přímo nad dlouhým stolem. Lístečky byly vybledlé, kroutily se a tajemné poznámky na nich pravděpodobně dokázal rozluštit jen Glenn.</p> <p>„Co je to?“ zeptala jsem se, když se ujistil, že žaluzie na oknech do kanceláře jsou zatažené.</p> <p>„Poznámky ke starému případu, na kterém pracuji.“ Jeho hlas zněl rozptýleně, když se vrátil zpátky ke klávesnici a vyťukal řadu písmen. „Neposadíš se?“</p> <p>Stála jsem uprostřed kanceláře a zírala na něj. „Kam?“ zeptala jsem se nakonec.</p> <p>Vzhlédl a začervenal se, když si uvědomil, že blokuje jedinou židli. „Hned jsem zpátky.“ Obešel stůl a trapně stál přede mnou, dokud jsem neuhnula z cesty. Působil nesmírně škrobeně, když se protáhl okolo mě a vyšel ven.</p> <p>Pomyslela jsem si, že jeho kancelář je ten nejvíce nehostinný kousek byrokracie FIK, sundala jsem si čepici i kabát a pověsila je na hřebík, který trčel ze zadní části dveří. Znuděně jsem se zatoulala k pracovnímu stolu. Na monitoru čekala uvítací obrazovka s blikajícím kurzorem.</p> <p>Glennův návrat ohlásil rachot, protože před sebou tlačil židli na kolečkách. Omluvně na mě pohlédl a přisunul ji ke své. Odložila jsem kabelku na holý stůl, posadila se a naklonila se blíž, abych viděla. Dívala jsem se, jak naťukal tři hesla: delfín, tulipán a Monica. <emphasis>Bývalá přítelkyně?</emphasis> napadlo mě. Na obrazovce se objevila jako řady hvězdiček, ale protože psal dvěma prsty, nebylo těžké ho sledovat.</p> <p>„Dobrá,“ řekl, přitáhl si sešit se seznamem jmen a čísel průkazů. Pohlédla jsem na první, pak zpátky na obrazovku. Svraštil obočí a bolestivě pomalu začal psát. Ťuk. Odmlka. Ťuk, ťuk.</p> <p>„Ach, dej to sem,“ řekla jsem a přitáhla si klávesnici blíž. Za veselého švitoření kláves jsem napsala první jméno, sáhla po myši a klikla na Vše, čímž jsem vyhledávání omezila jen časovým okruhem posledních dvanácti měsíců.</p> <p>Na obrazovce naskočila otázka a já zaváhala. „Která tiskárna?“ zeptala jsem se.</p> <p>Glenn mlčel, a když jsem se otočila, zjistila jsem, že je s pažemi založenými na hrudi zakloněný. „Vsadím se, že svému příteli bereš dálkový ovladač,“ řekl, přitáhl si klávesnici zpátky a vzal mi myš.</p> <p>„No, je to moje televize,“ opáčila jsem dopáleně, potom jsem dodala: „Promiň.“ Vlastně byla Ivyina. Já o tu svoji přišla, protože ji museli namočit do slané vody. Což bylo jen dobře, vedle Ivyiny by vypadala jako hračka.</p> <p>Glenn vydal tichý, hrdelní zvuk. Pomalu vyťukal další jméno, srovnal ho se seznamem a přešel k dalšímu. Netrpělivě jsem čekala. Oči mi zalétly ke zmačkanému pytlíku na kartotéce. Ovládla mě hloupá touha vytáhnout krysu ven. Proto asi říkal, že tu budeme celé hodiny. Bylo by rychlejší písmena vystříhat a nalepit na papír.</p> <p>„Není to stejná tiskárna,“ poznamenala jsem, když jsem si všimla, že je zaměnil.</p> <p>„Nevěděl jsem, že se chceš podívat na všechno,“ řekl nepřítomně, protože se plně soustředil na hledání písmenek na klávesnici. „Zbytek posílám na tiskárnu ve sklepě.“ Pomalu naťukal poslední řadu písmen a zmáčkl enter. „Nechci, aby mi vyčetli, že jsem ucpal tiskárnu v přízemí,“ dodal.</p> <p>Snažila jsem se ovládnout smích. <emphasis>Uc</emphasis><emphasis>pat tiskárnu? O kolik papírů může jít?</emphasis></p> <p>Glenn vstal a já vzhlédla. „Zajdu pro to. Hned jsem zpátky.“</p> <p>Kývla jsem a on odešel. Točila jsem se sem a tam na židli, čekala a naslouchala šumění hovorů v pozadí. Na tváři se mi usadil úsměv. Netušila jsem, jak moc mi bude chybět přátelství ostatních agentů IBA. Věděla jsem, že kdybych vyšla z Glennovy kanceláře, hovor by ihned utichl a všichni by na mě chladně hleděli, ale dokud zůstanu tady a budu jen poslouchat, můžu předstírat, že se tu někdo zastaví, aby se zeptal, jak se mám nebo co si myslím o nějakém těžkém případu, anebo mi pověděl sprostý vtip, jen aby mě rozesmál.</p> <p>Povzdychla jsem si, vstala jsem a vytáhla Glennovu krysu z pytlíku. Postavila jsem to ošklivé stvoření s korálkovýma očima na kartotéku, odkud ho mohlo sledovat. Šoupání nohou u dveří mě přimělo otočit se. „Ach, ahojky,“ řekla jsem, když jsem uviděla, že to není Glenn.</p> <p>„Madam.“ Podsaditý důstojník si napřed změřil moje kožené kalhoty, pak moji propustku. Otočila jsem se, aby lépe viděl. Propustku, ne kalhoty.</p> <p>„Jsem Rachel,“ řekla jsem. „Pomáhám detektivu Glennovi. Šel pro nějaké papíry.“</p> <p>„Rachel Morganová?“ řekl. „Myslel jsem, že jste stará bába.“</p> <p>Otevřela jsem rozzlobeně pusu, ale pak jsem pochopila a zase ji zavřela. Když mě viděl naposledy, opravdu jsem vypadala jako stará bába. „Byl to převlek,“ řekla jsem, zmačkala pytlík a zahodila ho. „Tohle jsem skutečná já.“</p> <p>Znovu přelétl pohledem můj ohoz. „Oukej.“ Otočil se, odešel a mně se hned dýchalo lehčeji.</p> <p>Když se vrátil Glenn, působil zamyšleně. V rukách držel slušnou hromádku papírů a mě napadlo, že FIK musí být ve sběru informací přece jen stejně dobrá jako IBA. Na chvíli se zastavil uprostřed kanceláře, pak odsunul papíry na dlouhém stole ke stěně. „Tady jsou první,“ řekl a hodil hlášení na uprázdněné místo. „Za chvíli jsem zpátky s várkou ze sklepa.“</p> <p>Ztuhla jsem uprostřed pohybu. První? Myslela jsem, že je to všechno. Nadechla jsem se, abych se zeptala, ale mezitím odešel. Hlášení byla působivě obšírná. Odvezla jsem židli ke stolu a natočila ji tak, abych neseděla zády ke dveřím. Posadila jsem se, zkřížila nohy a přitáhla si hromadu papírů do klína.</p> <p>Obrázek první oběti jsem poznala, protože ho IBA zveřejnila. Byla to mile vypadající starší žena s mateřským úsměvem. Podle nalíčení a šperků se jednalo o profesionální fotografii, jaké se dělají u příležitosti výročí a podobně. Pracovala pro bezpečnostní firmu, která vyráběla sejfy odolné vůči magii, a za tři měsíce měla jít do důchodu. Zemřela na následky komplikací po znásilnění. Nic nového. Zalistovala jsem k pitevnímu nálezu a pohlédla na fotku.</p> <p>Stáhl se mi žaludek a rychle jsem hlášení zavřela. Dala se do mě zima. Hleděla jsem dveřmi ven do otevřených kanceláří. Zazvonil telefon a někdo ho zvedl. Znovu jsem se nadechla a zadržela dech. Přinutila jsem se dýchat pomalu, abych nezačala hyperventilovat.</p> <p>Jistým způsobem se to za znásilnění dalo považovat. Ženě vyrvali vnitřnosti rozkrokem a nechali jí je viset mezi koleny. Napadlo mě, jak dlouho trpěla, než zemřela, a ihned jsem toho zalitovala. Převracel se mi žaludek a odpřísáhla jsem si, že už se na žádné obrázky dívat nebudu.</p> <p>Prsty se mi třásly, přesto jsem se snažila soustředit na hlášení. FIK byla překvapivě pečlivá, takže mi zůstala jediná otázka. Protáhla jsem se a sebrala ze stolu bezdrátový telefon. Čelist mě bolela od toho, jak jsem ji zatínala, když jsem vytáčela číslo nejbližšího příbuzného.</p> <p>Odpověděl starší muž. „Ne,“ ujistila jsem ho, když chtěl zavěsit. „Nejsem od eskortní služby. Upírská čarodějná je nezávislá agentura. Právě teď spolupracuju s FIK na případě vaší ženy.“</p> <p>Před očima mi probleskl obrázek zkrouceného, zlomeného těla na pitevním stole. Zatlačila jsem ho do podvědomí, kde pravděpodobně zůstane, než půjdu spát. Doufala jsem, že fotku neviděl. Modlila jsem se, aby to nebyl on, kdo tělo našel.</p> <p>„Omlouvám se, že volám, pane Grayline,“ řekla jsem co nejprofesionálněji. „Mám jedinou otázku. Nemluvila vaše manželka náhodou před smrtí s Trentem Kalamackem?“</p> <p>„S radním?“ zeptal se užasle. „Je podezřelý?“</p> <p>„Bůh chraň,“ lhala jsem. „Sleduju jistou stopu. Vede k muži, který se k němu pokoušel proniknout.“</p> <p>„Ach.“ Na okamžik se rozhostilo ticho. „Ano. Vlastně jsme s ním mluvili.“</p> <p>Narovnala jsem se, protože mnou prolétlo vzrušení.</p> <p>„Na jaře jsme ho potkali v divadle,“ řekl. „Pamatuju si to, protože hráli <emphasis>Piráty z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Penzance</emphasis> a mě napadlo, že se hlavní pirát panu Kalamackovi dost podobal. Dali jsme si pak večeři v Carew Tower a smáli jsme se tomu. Není v nebezpečí, že ne?“</p> <p>„Ne,“ řekla jsem s tlukoucím srdcem. „Byla bych ráda, kdybyste si nechal směr, kterým se naše vyšetřování ubírá, pro sebe, dokud nezískáme důkazy. Je mi vaší manželky velmi líto, pane Grayline. Byla to krásná žena.“</p> <p>„Děkuju. Chybí mi.“ Na okamžik se rozhostilo nepříjemné ticho, pak zavěsil.</p> <p>Odložila jsem telefon, počkala tři údery srdce, pak jsem nadšeně zašeptala: „Ano!“ Otočila jsem židli a našla Glenna stát ve dveřích.</p> <p>„Co to děláš?“ zeptal se a hodil přede mě další stoh papírů.</p> <p>Zakřenila jsem se na něj a dál se točila na židli. „Nic.“</p> <p>Přistoupil ke stolu, sebral sluchátko a zamračil se na poslední vytočené číslo, které se objevilo na malinké obrazovce. „Neříkal jsem, že můžeš volat lidem.“ Obličej se mu zlostně stáhl a postoj ztuhl. „Ten muž se snaží s celou událostí nějak vyrovnat. Nepotřebuje, abys všechno zase vytahovala na světlo.“</p> <p>„Jen jsem mu položila jednu otázku.“ Zkřížila jsem nohy, točila se a usmívala se.</p> <p>Glenn se ohlédl a zadíval se ven ze dveří. „Jsi tu host,“ řekl drsně. „Pokud nedokážeš hrát podle mých pravidel…“ Zarazil se. „Proč se pořád usmíváš?“</p> <p>„Pan a paní Graylinovi byli měsíc předtím, než byla napadena, s Trentem na večeři.“</p> <p>Napřímil se a ucouvl o krok. Přimhouřil oči.</p> <p>„Můžu zavolat dalšímu?“ zeptala jsem se.</p> <p>Pohlédl na telefon vedle mojí ruky, pak znovu ven ze dveří. S nucenou věcností přivřel dveře. „Ale potichu.“</p> <p>Spokojeně jsem si přitáhla blíž hromadu papírů. Glenn se vrátil k počítači a protivně pomalu ťukal do klávesnice.</p> <p>Moje dobrá nálada rychle opadla, když jsem přelétla pohledem patologovu zprávu. Tentokrát jsem přeskočila obrázky. Muže něco sežralo zaživa od končetin. Že při tom byl stále naživu, poznali podle tržných ran. A protože mu chyběly kusy těla, dospěl patolog k závěru, že ho něco sežralo.</p> <p>Snažila jsem se ignorovat obrázky, které mi díky představivosti vytanuly na mysli, a vytočila jsem další číslo. Nikdo se neozval, dokonce ani záznamník. Zavolala jsem proto do firmy, kde oběť pracovala, a její název vybudil moji intuici: Bezpečnostní služba Seary.</p> <p>Žena u telefonu byla sice milá, ale nic nevěděla, jen mi řekla, že manželka pana Searyho odjela do „ozdravovny“, aby se znovu naučila spát. Nahlédla ale do záznamů a oznámila mi, že obdrželi zakázku na instalaci sejfu v Kalamackově sídle.</p> <p>„Bezpečnostní firma…“ zamumlala jsem a připíchla záznam pana Searyho na nástěnku na Glennovy poznámky, abych ho odklidila. „Hej, Glenne. Máš ještě poznámkový bloček?“</p> <p>Prohrabal zásuvku, hodil mi ho a za chvíli i pero. Naškrábala jsem na papírek název Searyho firmy a přilepila ho na hlášení. Po krátké úvaze jsem sebrala další, napsala na něj „návrhářka sejfu“ a přilepila ho na zprávu o první oběti. Pak jsem přidala druhý papírek s poznámkou „Mluvila s T“ a zakroužkovala jsem ji černým fixem.</p> <p>V chodbě se ozvaly šoupavé kroky. Zvedla jsem oči od třetího hlášení a neutrálně jsem se usmála, když jsem poznala tlustého poldu s pytlíkem brambůrků v ruce. Pokývl mně i Glennovi na pozdrav a opřel se o veřeje. „Glenn si z vás udělal sekretářku?“ zeptal se a jeho rádoby přátelský tón byl tak silný, že by se dal krájet.</p> <p>„Ne,“ řekla jsem a sladce se usmála. „Trent Kalamack vraždí čaroděje a já se snažím dát dohromady důkazy.“</p> <p>Zabručel a pohlédl na Glenna. Glenn mu pohled unaveně opětoval a pokrčil rameny. „Rachel,“ řekl, „tohle je důstojník Dunlop. Dunlope, slečna Morganová.“</p> <p>„Těší mě,“ řekla jsem, ale nepodala mu ruku, protože by mi ji upatlal od brambůrků.</p> <p>Asi nebyl zrovna nejbystřejší, protože vešel dovnitř a trousil drobky po podlaze. „Co máte?“ řekl a zadíval se na hlášení, které jsem připíchla na nástěnku na Glennovy zašlé poznámky.</p> <p>„Je příliš brzy, než abych věděla něco určitého.“ Šťouchla jsem ho prstem do břicha a odstrčila ho od sebe. „Promiňte.“</p> <p>Ustoupil, ale neodešel, místo toho se šel podívat, co dělá Glenn. Bůh mě chraň před poldy na obědové pauze. Mluvili s Glennem o jeho podezření, že za vraždami stojí doktorka Andersová, a jejich hlasy tvořily příjemnou kulisu.</p> <p>Sfoukla jsem drobky z papírů a srdce se mi rozbušilo, když jsem zjistila, že třetí oběť pracovala na městské dostihové dráze v oddělení kontroly počasí. Byl to obtížný obor a silně čerpal z magie silových čar. Muže rozmáčkli, když pracoval dlouho do noci na podzimní přeháňce, která měla zvlhčit dráhu pro závod následujícího dne. Smrtící nástroj zatím nebyl znám. Ve stájích nenašli nic dostatečně těžkého. Ani na jeho fotku jsem se nepodívala.</p> <p>Právě tehdy si média uvědomila, že mezi třemi úmrtími existuje spojení, i když oběti zemřely různými způsoby, a pojmenovala sadistického šílence „lovec čarodějů“.</p> <p>Rychle jsem zavolala mužově sestře, která mi řekla, že samozřejmě znal Trenta Kalamacka. Radní jejímu bratrovi často volal a informoval se na stav závodiště, ale nevěděla, jestli bratr mluvil s panem Kalamackem před smrtí, nebo ne. Říkala, že její z bratrovy smrti zle, a zajímala se, jestli nevím, kdy může očekávat šek od pojišťovny.</p> <p>Konečně se mi podařilo vmáčknout do jejího štěbetání projev upřímné soustrasti a zavěsila jsem. Každý se vyrovnával se smrtí jinak, ale její přístup mě urážel.</p> <p>„Znal pana Kalamacka?“ zeptal se Glenn.</p> <p>„Jo.“ Připíchla jsem hlášení na nástěnku a přilepila na něj papírek se slovy „kontrola počasí“.</p> <p>„A jeho zaměstnání je důležité, protože…?“</p> <p>„Na kontrolu počasí potřebuješ umět dokonale ovládat silové čáry. Trent chová závodní koně. Klidně mohl být na závodišti a mluvit s obětí, aniž by to někomu připadalo divné.“ Přidala jsem lístek se „Znal T“.</p> <p>Starý Dunlop zaujatě zahuhlal a přikolébal se blíž. Tentokrát zůstal stát v uctivé vzdálenosti tří kroků. „Jste s tím hotová?“ zeptal se a položil ruku na první hlášení.</p> <p>„Prozatím,“ řekla jsem a on strhl hlášení z nástěnky. Několik papírků s poznámkami spadlo za stůl. Glenn zatnul zuby.</p> <p>Nabyla jsem dojmu, že mě konečně někdo bere vážně, proto jsem se napřímila. Tlustý muž se odkolébal zpátky ke Glennovi a zabručel, když našel fotky. Hodil hlášení na Glennův stůl a já uslyšela šustění drobků z brambůrek. Dovnitř vešel další důstojník a všichni se shlukli okolo Glennova monitoru. Obrátila jsem se k nim zády a zadívala se na další hlášení.</p> <p>Čtvrtou oběť našli na začátku srpna. Podle novin byla příčinou smrti velká ztráta krve. Média už se nezmínila o tom, že muž byl vykuchán a rozsápán, jako by ho napadla divoká zvířata. Jeho šéf ho našel ve sklepení podniku. Muž ještě žil a snažil si nacpat vnitřnosti zpátky tam, kam patřily. Nebylo to nijak snadné, protože měl jen jednu ruku, druhá mu visela na kusu kůže v podpaží.</p> <p>„Tady, madam,“ ozvalo se vedle mě a já sebou trhla. S tlukoucím srdcem jsem vzhlédla k mladému důstojníkovi. „Promiňte,“ řekl a podal mi stoh papírů. „Detektiv Glenn mě požádal, abych je přinesl, až budou hotové. Nechtěl jsem vás vylekat.“ Sklopil oči k hlášení v mé ruce. „Je to odporné, že?“</p> <p>„Děkuju,“ řekla jsem a vzala si od něj papíry. Prsty se mi třásly, když jsem vytáčela číslo nadřízeného oběti, protože neměl žádné blízké příbuzné.</p> <p>„U Jima,“ ozval se unavený hlas po třetím zazvonění.</p> <p>Pozdrav se mi zadrhl v hrdle. Poznala jsem ten hlas. Ozýval se z ampliónů na nelegálních krysích zápasech. Tep mi pádil. Zavěsila jsem, poprvé jsem ale minula správné tlačítko. Zírala jsem na stěnu. V místnosti se rozhostilo ticho.</p> <p>„Glenne?“ řekla jsem přidušeně. Otočila jsem se a zjistila, že ho obklopili tři důstojníci a všichni na mě zírají.</p> <p>„Jo?“</p> <p>Ruce se mi třásly, když jsem mu podávala hlášení přes malý prostor, který nás od sebe dělil. „Mohl by ses za mě podívat na fotografie z místa činu?“</p> <p>S nečitelným výrazem si hlášení vzal. Otočila jsem se k nástěnce a poslouchala, jak otáčí stránky. Ozvalo se šoupání nohama. „Co mám hledat?“ zeptal se.</p> <p>Tvrdě jsem polkla. „Klece s krysami?“ zeptala jsem se.</p> <p>„Ach, můj bože,“ zašeptal někdo. „Jak to věděla?“</p> <p>Znovu jsem polkla. Nedokázala jsem přestat. „Díky.“</p> <p>Pomalu a opatrně jsem si vzala hlášení zpátky a připíchla ho na nástěnku. Roztřeseně jsem na papírek napsala „Mohl znát T“ a přilepila ho na stránku. Podle hlášení dělal vyhazovače v tanečním klubu, ale pokud byl studentem doktorky Andersové, uměl zacházet se silovými čárami a byl spíše šéfem bezpečnosti na Jimových krysích zápasech.</p> <p>Ponuře jsem se natáhla pro páté hlášení. Byl to Trent − věděla jsem, že je to on − ale hrůza jeho činů zabila všechnu moji radost.</p> <p>Cítila jsem, jak na mě muži zírají, když jsem listovala hlášením a vzpomínala, že pátou oběť našli před třemi týdny a žena zemřela stejným způsobem jako ta první. Uplakaná matka mi po telefonu řekla, že Trenta potkala minulý měsíc ve specializovaném knihkupectví. Pamatovala si to, protože dceru překvapilo, že se tak mladý a úspěšný muž zajímá o pohádkové knihy z dob před Zvratem. Když jsem si ověřila, že dcera pracovala pro bezpečnostní firmu, projevila jsem jí upřímnou soustrast a zavěsila.</p> <p>Vzrušené hlasy mužů za mnou jen zvětšovaly moji otupělost. Pečlivě jsem napsala na papírek velké T a dala si pozor, aby jednotlivé linie byly čisté a rovné. Přilepila jsem ho vedle kopie ženina pracovního průkazu. Byla mladá, měla rovné blond vlasy po ramena a hezkou oválnou tvář. Právě dokončila vysokou. Myslí mi probleskla vzpomínka na fotografii první ženy na pitevním stole. Cítila jsem, jak blednu. Byla mi zima a zmáhala mě mdloba. Vstala jsem.</p> <p>Muži zmlkli, jako bych zazvonila na zvon. „Kde je dámská toaleta?“ zašeptala jsem vyprahlými ústy.</p> <p>„Doleva a úplně vzadu.“</p> <p>Neměla jsem čas poděkovat. Nízké podpatky mi cvakaly, když jsem vyšla z místnosti. Nedívala jsem se ani vpravo, ani vlevo, a když jsem spatřila dveře na konci místnosti, přidala jsem do kroku. Rozrazila jsem je a na poslední chvíli se dostala k záchodu.</p> <p>Začala jsem se dávit a vyzvracela celou snídani. Po tvářích mi tekly slzy a jejich slanost se mísila s hořkou pachutí zvratků. Jak mohl někdo provést něco takového? Na to jsem nebyla připravená. Jsem čarodějka, zatraceně. Ne patolog. IBA neučí agenty, jak se vyrovnat s něčím takovým. Agenti zatýkají, nevyšetřují vraždy. Své cíle zajímají živé, dokonce i ty mrtvé.</p> <p>Žaludek jsem měla prázdný, a když dávení konečně polevilo, zůstala jsem sedět na podlaze toalety, čelem jsem se opírala o chladný porcelán a snažila se neplakat. Najednou jsem si uvědomila, že mi někdo drží vlasy a že je drží už nějakou chvíli.</p> <p>„Přejde to,“ zašeptala Rose, jako by mluvila sama se sebou. „Slibuju. Zítra nebo pozítří zavřete oči a bude to pryč.“</p> <p>Vzhlédla jsem. Rose nechala ruku klesnout a couvla. Za otevřenými dveřmi jsem viděla řadu umyvadel a zrcadel. „Opravdu?“ řekla jsem nešťastně.</p> <p>Chabě se usmála. „To aspoň říkají. Já pořád čekám. A myslím, že oni taky.“</p> <p>Cítila jsem se hloupě, proto jsem se neohrabaně vyškrábala na nohy a spláchla. Oprášila jsem se a byla jsem ráda, že FIK udržuje toalety čistší než já tu svoji. Rose odešla k umyvadlu, abych se mohla vzchopit. Když jsem vycházela z kabinky, bylo mi trapně. Tohle mi Glenn nikdy nezapomene.</p> <p>„Lepší?“ zeptala se Rose, když si utřela ruce, a já kývla a bylo mi znovu do breku, protože se mi neposmívala, že jsem zelenáč nebo slaboch, ani mě neznevažovala. „Tady,“ řekla, sebrala moji kabelku z umyvadla a podala mi ji. „Napadlo mě, že byste mohla potřebovat make-up.“</p> <p>Znovu jsem kývla. „Díky, Rose.“</p> <p>Usmála se a díky vráskám působila ještě laskavěji. „Není zač. Je to ošklivý případ.“</p> <p>Obrátila se k odchodu a já vyhrkla: „Jak to zvládáte? Co děláte, abyste se nesesypala? To… co se stalo, je příšerné. Jak může někdo udělat někomu něco takového?“</p> <p>Rose se zhluboka nadechla. „Chvíli pláčete a zuříte a pak jdete a něco s tím uděláte.“</p> <p>Dívala jsem se za ní a poslouchala, jak jí ostře klapou podpatky, potom se dveře zavřely.</p> <p><emphasis>Jo. To zvládnu.</emphasis>11</p> <p><image xlink:href="#_11.jpg" />Opustit dámské toalety vyžadovalo víc odvahy, než jsem se odvažovala připustit. Přemýšlela jsem, jestli už všichni ví, že mi povolily nervy. Rose se zachovala nečekaně laskavě a chápavě, ale byla jsem si jistá, že důstojníci FIK by to použili proti mně. <emphasis>Hezká malá čarodějka je příliš slabá, než aby si hrála s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>velkými kluky.</emphasis> Glenn by to nikdy nenechal být.</p> <p>Nervózně jsem se rozhlédla po kancelářských kójích a zpomalila jsem, když jsem nenašla žádné výsměšné, vědoucí tváře, nýbrž jen prázdné stoly. Všichni se totiž shlukli před Glennovou kanceláří a nakukovali dovnitř. Ven se nesly ostré hlasy.</p> <p>„Promiňte,“ zamumlala jsem, přitiskla si kabelku k tělu a tlačila se okolo uniformovaných důstojníků. Zastavila jsem se na prahu, protože místnost byla plná rozhádaných lidí se zbraněmi a želízky.</p> <p>„Morganová.“ Polda, který pojídal brambůrky, mě vzal za paži a vtáhl mě dovnitř. „Už jste v pořádku?“</p> <p>Klopýtla jsem, ale rychle jsem se zase vzpamatovala. „Ano,“ řekla jsem opatrně.</p> <p>„Dobře. Zavolal jsem za vás příbuzným poslední oběti.“ Dunlop mi pohlédl do očí. Ty jeho byly hnědé a přímé, zdálo se mi, že mu vidím rovnou do duše. „Doufám, že vám to nevadí. Umíral jsem zvědavostí.“ Přejel si rukou po kníru, utřel si z něj omastek a pohlédl na šest hlášení připíchnutých na Glennových poznámkách.</p> <p>Rozhlédla jsem se po místnosti. Všichni vzhlédli, když na sobě ucítili tíhu mého pohledu, pak se znovu vrátili k rozhovorům. Věděli, že jsem právě vyzvracela celý obsah žaludku, nikdo to ale nekomentoval. Zdálo se, že jsem nějakým zvráceným způsobem prolomila ledy. Možná jsem jim svým zhroucením dokázala, že jsem taky člověk − tak nějak.</p> <p>Glenn seděl u stolu, paže měl založené na hrudi a mlčky sledoval hádky okolo. Ironicky na mě pohlédl a povytáhl obočí. Zdálo se, že většina lidí v kanceláři chtěla Trenta okamžitě zatknout, několik ale zastrašila jeho politická moc a dožadovali se dalších důkazů. V místnosti panovalo menší napětí, než bych čekala, přestože po sobě ječeli. Zdálo se, že lidé si podobné hádky užívají.</p> <p>Odložila jsem kabelku na zem vedle stolu a sedla si, abych si pročetla poslední hlášení. Noviny říkaly, že poslední obětí byl bývalý olympijský plavec. Zemřel ve vaně. Utopil se. Pracoval pro místní televizní stanici jako rosnička, ale studoval manipulaci silových čar. Na nalepeném papírku stálo, že jeho bratr neví, jestli mluvil s Trentem, nebo ne. Sundala jsem hlášení z nástěnky, přiměla se ho projít, ale víc pozornosti jsem věnovala rozhovorům okolo.</p> <p>„Vysmívá se nám,“ prohlásila ulicí zocelená, snědá žena, která se hádala s hubeným, nervózním důstojníkem. Všichni až na Glenna a mě stáli a já se cítila jako na dně studny.</p> <p>„Pan Kalamack není lovec čarodějů,“ protestoval muž nosovým hlasem. „Dává Cincinnati víc než Santa Claus.“</p> <p>„Odpovídá to jeho profilu,“ namítl Dunlop. „Viděli jste hlášení. Vrahem je šílenec. Žije dvojím životem, možná je schizofrenik.“</p> <p>Důstojníci si mezi sebou tiše mumlali, protože všechny spory vedly k tomuto bodu. A já musela s Dunlopem souhlasit. Ať už vraždy páchal kdokoli, neměl všech pět pohromadě. Trent popisu krásně odpovídal.</p> <p>Nervózní muž se narovnal, pohledem těkal po místnosti a hledal oporu. „Dobrá, vrah je cvok, ano,“ přiznal protivně kňouravým tónem. „Ale já jsem se s panem Kalamackem setkal. Není o nic víc vrah než moje matka.“</p> <p>Nalistovala jsem patologovu zprávu a zjistila, že olympijský plavec se skutečně utopil ve vaně, ale místo vody v ní byla krev čaroděje. Hrůzu začínala zatlačovat do pozadí zlá předtucha. Na naplnění vany byla potřeba spousta krve. Víc než z jedné osoby; spíše ze dvou tuctů. Odkud ji vrah vzal? Upír by ji tak nepromrhal.</p> <p>Hádka o matce vyzáblého poldy sílila a mě napadlo, jestli bych jim měla povědět o tom, jak benevolentní pan Kalamack zavraždil svého hlavního genetika a svedl jeho smrt na bodnutí včely. Byla to pěkná, čistá vražda. Sotva musel hnout prstem. A vdově a osiřelé patnáctileté dceři oběti poskytl všechny možné výhody a také anonymní univerzitní stipendium.</p> <p>„Přestaň uvažovat peněženkou, Lewisi,“ obořil se na něj Dunlop a útočně otočil své soudkovité tělo. „Jenom proto, že ten chlap přispívá na charitu, není svatoušek. Podle mě je díky tomu ještě podezřelejší. Ani nevíme, jestli je člověk.“</p> <p>Glenn střelil pohledem po mně. „A co to s tím má společného?“</p> <p>Dunlop sebou překvapeně trhl, protože si vzpomněl, že jsem v místnosti. „Absolutně nic!“ prohlásil hlasitě, jako by zvýšeným hlasem mohl vymazat skrytou rasistickou narážku. „Ale ten chlap něco skrývá.“</p> <p>Tiše jsem s ním souhlasila a začínala mít tlustého poldu ráda i navzdory jeho netaktnosti.</p> <p>Důstojníci ve dveřích se ohlédli přes rameno do otevřené kanceláře. Vyměnili si pohledy a ustoupili. Jeden řekl: „Brý odpoledne, kapitáne,“ a pak se rychle uklidil z cesty. Nepřekvapilo mě, když ho ve dveřích nahradila Eddenova podsaditá postava.</p> <p>„Co se tady děje?“ řekl a postrčil si kulaté brýle výš na nose.</p> <p>Další důstojník se tiše rozloučil a zmizel.</p> <p>„Ahojky, Eddene,“ řekla jsem, aniž bych vstala z otočné židle.</p> <p>„Slečno Morganová,“ řekl a tvářil se mírně rozzlobeně, když mi potřásl rukou a povytáhl obočí nad mými koženými kalhotami. „Rose říkala, že jste tady. Nepřekvapuje mě, že vás nacházím uprostřed hádky.“ Pohlédl na Glenna. Ten pokrčil rameny a vstal, ale netvářil se nijak omluvně.</p> <p>„Kapitáne,“ řekl Glenn a zhluboka se nadechl. „Dali jsme hlavy dohromady a snažili se najít další podezřelé v případu vražd čarodějů.“</p> <p>„Ne, to jste nedělali,“ řekl Edden vztekle a já zvedla pohled. „Drbali jste o radním Kalamackovi. Není podezřelý.“</p> <p>„Ano, pane,“ přitakal Glenn. Dunlop po mně střelil nečitelným pohledem a tiše se vyplížil z místnosti. Na svoji velikost byl překvapivě mrštný. „Ale myslím si, že závěry slečny Morganové nemůžeme jen tak odmítnout.“</p> <p>Zamrkala jsem, protože mě Glennova podpora překvapila.</p> <p>Edden na mě ani nepohlédl. „Přestaňte prázdně tlachat, Glenne. Naší hlavní podezřelou je doktorka Andersová. Měl byste mít dobrý důvod, proč nesledujete toto vodítko.“</p> <p>„Ano, pane,“ řekl Glenn naprosto klidně. „Slečna Morganová našla přímé spojení mezi čtyřmi ze šesti obětí a panem Kalamackem a panu Kalamackovi se naskytla příležitost setkat se i s posledními dvěma.“</p> <p>Místo vzrušeného výrazu, který jsem očekávala, poklesla Eddenovi ramena. Přistoupil blíž, aby si prohlédl hlášení na nástěnce, a já vstala. Unavenýma očima těkal od jednoho k druhému. Kancelář opustil i poslední důstojník a já se postavila vedle Glenna. Když se spojíme, možná přestane mrhat naším časem a dovolí nám jít po Trentovi.</p> <p>Edden se rozkročil, ruce si založil v bok a zíral na papírky nalepené na hlášení. Zjistila jsem, že zadržuju dech, proto jsem vydechla. Nedokázal jsem odolat a dodala jsem: „Všechny oběti až na poslední používaly silové čáry při práci. A vrah postupoval od velmi zkušené čarodějky až po čaroděje, který sotva vyšel ze školy a ještě neuplatnil znalosti v praxi.“</p> <p>„Já vím.“ Eddenův hlas zněl mdle. „Proto je naší podezřelou doktorka Andersová. Je poslední čarodějkou silových čar s jistou pověstí, která v Cincinnati zůstala a aktivně praktikuje. Možná se snaží zbavit konkurence. Obzvláště když většina obětí pracovala v bezpečnosti.“</p> <p>„Anebo se k ní Trent ještě nedostal,“ řekla jsem tiše. „Ta ženská je jako kaktus.“</p> <p>Edden se otočil zády k hlášení. „Morganová, proč by Trent Kalamack zabíjel čaroděje silových čar? Nemá motiv.“</p> <p>„Má stejný motiv jako doktorka Andersová,“ řekla jsem. „Zbavuje se konkurence. Možná jim nabídl práci a oni odmítli, proto je zabil? Odpovídalo by to případu přítele Sáry Jane.“ <emphasis>A to už nemluvím o tom, co provedl mně.</emphasis></p> <p>Edden svraštil čelo. „Což mě přivádí k otázce, proč sekretářce dovolil, aby jeho zmizení nahlásila FIK.“</p> <p>„Já nevím,“ řekla jsem a zvýšila frustrovaně hlas. „Možná spolu ty případy nesouvisí. Možná nám lhala, když tvrdila, že o tom ví. Možná je cvok a chce, abychom ho chytili. Možná si je tak jistý tím, že nedokážeme najít ani vlastní zadek ve tmě, že na nás dělá dlouhý nos. Zabil je, Eddene. Vím to. Mluvil s nimi před smrtí. Co víc potřebujete?“</p> <p>Skoro jsem křičela. Věděla jsem, že na Eddena nijak nezapůsobím, ale byrokracie byla jedním z důvodů, proč jsem odešla od IBA. A zlobilo mě, že se zase snažím „přesvědčit šéfa“. Glenn sklonil hlavu, položil si ruku na bradu a ustoupil o krok. Nechal mě v tom. Bylo mi to jedno.</p> <p>„Není protiprávní mluvit s Trentem Kalamackem,“ řekl Edden a zadíval se mi zpříma do očí. „Zná ho polovina města.“</p> <p>„Chcete ignorovat fakt, že mluvil se všemi oběťmi?“ protestovala jsem.</p> <p>Zrudl. Jeho brýle vypadaly na kulatém obličeji příliš malé. „Nemůžu obvinit radního jen proto, že s někým telefonoval nebo vedl zběžný rozhovor,“ řekl. „Je to jeho práce.“</p> <p>Zrychlil se mi tep. „Trent ty lidi zabil,“ řekla jsem tiše. „A vy to víte.“</p> <p>„To, co máte, nestojí ani za husí hovno, Rachel. Nic to nedokazuje. A bez důkazů nic nezmůžu.“ Mávl rukou na nejbližší hlášení, až se stránky zatřepotaly.</p> <p>„Pak prohledejte jeho sídlo,“ požádala jsem.</p> <p>„Morganová!“ zařval a dokonale mě tak překvapil. „Nedám svolení k prohlídce na základě toho, že mluvil s oběťmi. Potřebuju víc.“</p> <p>„Tak mi dovolte ho vyslechnout. Získám, co potřebujete.“</p> <p>„Ještě to tak!“ zvolal. „Chcete, aby mě vyhodili, Rachel? O to vám jde? Víte, co by se stalo, kdybych vám dovolil prohledat jeho sídlo a vy byste se vrátila s prázdnou?“</p> <p>„Nic,“ řekla jsem.</p> <p>„Špatně! Obvinil bych veleváženého muže z vraždy. Je radní. Přispívá na většinu charit a nemocnic po obou stranách hranic. FIK by proklínali ve všech lidských i inderlandských domácnostech ve městě. Moje pověst by byla v háji!“</p> <p>Naštvaně jsem se mu postavila a pohlédla do očí. „Nevěděla jsem, že jste se dal k FIK, abyste si zlepšil reputaci.“</p> <p>Glenn přešlápl a vydal tichý, varovný zvuk. Edden ztuhl a zaťal zuby tak silně, až mu na čele naskákaly bílé skvrny. „Rachel,“ řekl a já v jeho hlase slyšela tichou hrozbu, „tohle je oficiální vyšetřování a bude probíhat podle mého. Jste do případu příliš citově zainteresovaná, a to vám zatemňuje úsudek.“</p> <p>„Můj úsudek?“ vykřikla jsem. „Zavřel mě do zatracené klece a nechal mě bojovat v zatracených krysích zápasech!“</p> <p>Edden se o krok přiblížil. „Nedovolím,“ řekl a ukázal na mě, „abyste napochodovala do jeho kanceláře a pomstychtivě mu vybrebtala svá podezření, zatímco my sbíráme důkazy. I kdybychom ho chtěli vyslechnout, vy u toho nebudete!“</p> <p>„Eddene!“ protestovala jsem.</p> <p>„Ne!“ vyštěkl a já o krok ucouvla. „Náš rozhovor je u konce.“</p> <p>Nadechla jsem se, abych mu řekla, že není, ale on mezitím odešel. Vztekle jsem vyrazila za ním. „Eddene,“ zavolala jsem za jeho rychle mizejícím stínem. Na podsaditého muže se pohyboval rychle. Práskl dveřmi. „Eddene!“</p> <p>Ignorovala jsem přihlížející důstojníky, proletěla kancelářemi a kolem Rose k jeho zavřeným dveřím. Natáhla jsem se po klice, ale zaváhala jsem. Byla to jeho kancelář; ať už jsem na něj byla naštvaná, nebo ne, nemohla jsem prostě vtrhnout dovnitř. Frustrovaně jsem zůstala stát před dveřmi a zakřičela: „Eddene!“ Zastrčila jsem si pramínek vlasů za ucho. „Oba víme, že Trent Kalamack je schopný a ochotný spáchat vraždu. Pokud mi nedovolíte vyslechnout ho pro FIK, dávám výpověď!“</p> <p>Odepnula jsem si návštěvnickou průkazku, jako bych tím mohla něco dokázat, a hodila ji na Rosin stůl. „Slyšíte mě? Půjdu si s ním promluvit sama.“</p> <p>Eddenovy dveře se rozletěly a já o krok couvla. Stál přede mnou v kostkované košili vytažené z pokrčených khaki kalhot. Vyklonil se do chodby a tupým prstem mě málem zatlačil Rose na stůl. „Varoval jsem vás, že pokud úkol vezmete, abyste dostala pana Kalamacka, odpakuju váš čarodějnický zadek zpátky přes řeku do Díry. Slíbila jste, že budete na případu pracovat s detektivem Glennem, a já se postarám o to, abyste slib dodržela. Ale pokud zajdete za panem Kalamackem, zavřu vás pro obtěžování.“</p> <p>Nadechla jsem se, abych něco odsekla, ale opustila mě odvaha.</p> <p>„Teď vypadněte,“ zavrčel Edden. „Zítra máte hodinu, a pokud na ni nepůjdete, strhnu vám školné z odměny.“</p> <p>Do hlavy se mi vloudily myšlenky na peníze. Nenáviděla jsem představu, že mi peníze brání udělat, co je správné. Zamračila jsem se na něj. „Víte, že ty lidi zabil,“ řekla jsem napjatě.</p> <p>Třásla jsem se nahromaděným adrenalinem. Otočila jsem se a zamířila okolo zarytě mlčících důstojníků k hlavnímu vchodu. Domů pojedu autobusem.12</p> <p><image xlink:href="#_12.jpg" />Ivy mi podkopla nohy a já tvrdě dopadla na zem. Odkulila jsem se stranou a bok, na kterém jsem přistála, už mě začínal bolet. Srdce mi bušilo do rytmu bolesti v lýtkách. Z očí jsem si odhodila vlasy, které se mi vysmekly z gumičky. Rukou jsem se opřela o stěnu sanktuária a zvedla se na nohy. Na plicích mě pálilo, když jsem si hřbetem ruky utřela pot z čela.</p> <p>„Rachel,“ řekl Ivy ze vzdálenosti dvou a půl metru. „Dávej pozor. Tentokrát jsem ti málem vážně ublížila.“</p> <p><emphasis>Málem?</emphasis> Potřásla jsem hlavou a znovu zaostřila. Vůbec jsem ji neviděla ustoupit, byla tak rychlá. No ale možná to bylo i tím, že jsem zrovna padala na zadek.</p> <p>Ivy udělala tři dlouhé kroky ke mně. Vytřeštila jsem oči, otočila se v těsném kruhu doleva, vykopla a zasáhla ji do břicha.</p> <p>Zabručela, chytila se za břicho a klopýtla dozadu. „Au,“ postěžovala si a poodstoupila. Předklonila jsem se a opřela se rukama o kolena, aby pochopila, že si potřebuju oddychnout. Ivy poslušně ucouvla, čekala a snažila se nedát najevo, že jsem jí ublížila.</p> <p>Vzhlédla jsem k ní. Stála v kuželu zeleného a zlatého odpoledního slunce, které pronikalo dovnitř okny sanktuária. V černém trikotu a měkkých trepkách, které si na sebe brala, když jsme cvičily, působila ještě dravěji než obvykle. Rovné černé vlasy si stáhla dozadu a zdůraznila tak svoji vysokou, štíhlou postavu. Bledou tvář měla bez výrazu, když čekala, až popadnu dech, abychom mohly pokračovat.</p> <p>Cvičení pomáhalo hlavně mně. Tvrdila, že díky výcviku budu mít větší šanci přežít, když narazím na nějakou velkou ošklivou stvůru bez talismanů nebo nebudu moct vzít nohy na ramena. Po zápasu jsem byla pokaždé samá modřina a hned jsem si to namířila ke skříňce s amulety. Nějak jsem nechápala, jak si tím zvětším šanci na přežití. Na druhou stranu jsem začínala být fakt dobrá ve výrobě amuletů proti bolesti.</p> <p>Ivy se vrátila ze schůzky s Kistem brzy odpoledne a překvapila mě návrhem na cvičný zápas. Já pořád zuřila nad tím, že mi Edden zakázal vyslechnout Trenta, a potřebovala jsem si vybít vztek, proto jsem souhlasila. A jako obvykle jsem byla po patnácti minutách celá rozbolavělá a nemohla jsem popadnout dech, zatímco ona se ještě ani nezapotila.</p> <p>Ivy netrpělivě poskakovala z nohy na nohu. Oči měla pěkně hnědé. Při cvičení jsem na ni bedlivě dohlížela, protože jsem ji nechtěla příliš provokovat. Byla v pořádku.</p> <p>„Co se děje?“ zeptala se, když jsem se narovnala. „Jsi agresivnější než obvykle.“</p> <p>Ohnula jsem nohu v koleni a přitiskla si ji k zadku, abych si protáhla svaly a shrnula tepláky přes kotník. „Všechny oběti mluvily před smrtí s Trentem,“ řekla jsem, i když to nebyla úplně pravda. „Edden nechce dovolit, abych ho vyslechla.“ Protáhla jsem si druhou nohu a kývla.</p> <p>Ivy se zrychlil dech. Přidřepla jsem. Vyrazila vpřed tak rychle, že jsem neměla čas přemýšlet, vyhnula jsem se úderu a pokusila se jí podkopnout nohy. Vykřikla, udělala salto, abych ji netrefila, a dopadla na ruce, pak na nohy. Ucukla jsem dozadu, aby mě nenakopla do brady.</p> <p>„No a?“ zeptala se Ivy tiše a počkala, až se postavím.</p> <p>„Trent je vrah.“</p> <p>„Můžeš to dokázat?“</p> <p>„Ještě ne.“ Napadla jsem ji. Odtančila z dosahu a vyskočila na úzký okenní parapet. Sotva se ho dotkla nohama, odrazila se a udělala mi nad hlavou salto. Otočila jsem se spolu s ní a nespouštěla ji z očí. Použila upírský repertoár, aby se mi vyhnula. To mě povzbudilo a zaútočila jsem pěstmi a lokty.</p> <p>„Tak dej výpověď a dokonči úkol sama,“ řekla Ivy mezi bloky a protiútoky.</p> <p>Z úderů, které odrážela, mě bolela zápěstí, ale nevzdávala jsem to. „Řekla jsem mu… že přesně to udělám…“ Úder, blok, blok, úder. „…a on pohrozil, že mě zavře pro obtěžování. Prý se mám soustředit na doktorku Andersovou.“ Ucouvla jsem o dva metry. Lapala jsem po dechu a potila se. <emphasis>Proč to vlastně dělám?</emphasis></p> <p>Tváří jí probleskl upřímný, nezvyklý úsměv. „Lstivý bastard,“ řekla. „Věděla jsem, že ho bůh neseslal na zem jenom jako chutný zákusek.“</p> <p>„Edden?“ Utřela jsem si pot, který mi kapal z nosu. „Není jen zákusek, spíše celý dort, ne?“ Vybídla jsem ji k útoku. Oči se jí pobaveně zaleskly, poslechla a zasypala mě údery. Útok skončil zásahem do bránice, po kterém jsem klopýtla dozadu.</p> <p>„Přestáváš se soustředit,“ řekla udýchaně, zatímco já klečela na zemi a lapala po dechu. „Měla jsi s tím počítat.“</p> <p>Počítala jsem s tím, ale paže mi po tolika zásazích zchromla. „Jsem v pořádku,“ sípala jsem. Bylo to poprvé, co jsem ji přinutila zpotit se, a odmítala jsem teď toho nechat. Roztřeseně jsem se postavila, zvedla dva prsty, pak jeden a sklopila hlavu. Nadpřirozeně rychle po mně skočila.</p> <p>Vyplašeně jsem odrážela upírsky rychlé údery a couvala dozadu, až jsem sestoupila ze žíněnek a ocitla se prakticky ve vstupní síni. Na prahu mě chytila za paži, přehodila přes sebe a mrštila se mnou zpátky o žíněnku. Přistála jsem na zádech tak tvrdě, až jsem si vyrazila dech. Cítila jsem, jak se blíží. Vzedmul se ve mně adrenalin. Pořád jsem nedokázala popadnout dech, ale odkulila jsem se stranou, až jsem zády narazila na stěnu. Byla mi v patách a přirazila mě k ní.</p> <p>Oči jí zářily, když se nade mnou sklonila. „Edden je moudrý muž,“ řekla mezi nádechy a pramínek vlasů, který se jí vysmekl z gumičky, mě lechtal na tváři. Čelo jí orosil pot. „Měla bys ho poslechnout a nechat Trenta na pokoji.“</p> <p>„I ty, Brute?“ zasípala jsem. Zabručela jsem a trhla kolenem vzhůru.</p> <p>Vycítila můj manévr a ucukla. Věděla jsem, že je tak rychlá, že ji nezasáhnu, ale dostala jsem ji ze sebe − přesně jak jsem chtěla.</p> <p>Ivy zůstala stát v obvyklé vzdálenosti dvou a půl metru a čekala, až vstanu. Tentokrát to šlo pomaleji. Mnula jsem si rameno a nespouštěla ji z očí, ale nehleděla jsem přímo na ni, abych dala najevo, že nejsem připravená.</p> <p>„Nebylo to špatné,“ přiznala. „Ale nedokončila jsi útok. Pan Velký, zlý a ošklivý nebude jen tak stát a čekat, dokud se nesebereš, a ani ty bys neměla.“</p> <p>Unaveně jsem se na ni zadívala přes kudrnaté rusé vlasy. Bylo těžké držet s ní krok, natož snažit se ji přemoct. Nikdy dřív jsem si nemusela dělat starosti s tím, jak přemůžu upíra, protože IBA na ně čarodějky neposílalo. A ať už je IBA jakékoli, o své lidi se stará, v práci i po ní. Tedy pokud se vás zrovna nesnaží zabít.</p> <p>„Co uděláš?“ zeptala se, zatímco jsem si přes triko prohmatávala žebra.</p> <p>„S Trentem?“ řekla jsem zadýchaně. „Promluvím s ním, aniž by se o tom Edden nebo Glenn dozvěděli.“</p> <p>Ivy se přestala pohupovat. S varovným výkřikem se vrhla vpřed.</p> <p>Zachránily mě instinkt a cvik. Přikrčila jsem se. Otočila se v těsném kruhu a já ucukla z cesty. Řadou úderů mě zahnala až ke zdi. Její hlas se odrážel od holých stěn sanktuária a plnil ho zvukem.</p> <p>Její nečekaná prudkost mě šokovala. Odstrčila jsem se od stěny a použila proti ní všechny triky, které mě naučila. Rozzlobilo mě, že se vůbec nesnaží. S její upírskou rychlostí a silou jsem pro ni byla obyčejný cvičební panák.</p> <p>Vykulila jsem oči, když divoce stáhla obličej. Chystala se mi ukázat něco nového. No bezva.</p> <p>Vykřikla a otočila se. Zůstala jsem hloupě stát a ona mě vzápětí nakopla do hrudi tak silně, až jsem odlétla na stěnu kostela.</p> <p>Vyrazila jsem si dech a plíce se mi bolestivě sevřely. Odtančila a nechala mě lapat po dechu. Zírala jsem na podlahu a viděla, že se zelené a zlaté sluneční paprsky třesou, jak vitrážová okna vedle mě vibrovala. Bez dechu jsem vzhlédla. Ivy se loudala pryč a její pomalý, výsměšný krok mě rozčílil.</p> <p>Žhavý vztek mi dodal sílu. Aniž bych popadla dech, skočila jsem po ní.</p> <p>Ivy překvapeně vykřikla, když jsem jí přistála na zádech. Divoce jsem se zakřenila a objala ji nohama okolo pasu. Chňapla jsem ji za vlasy, trhla dozadu, obemkla jí krk paží a přidusila ji.</p> <p>Lapala po dechu a vrávorala dozadu. Pustila jsem ji, protože jsem věděla, že mě znovu přirazí ke stěně. Vrhla jsem se na zem. Zakopla o mě a spadla. Zápasila jsem s ní a znovu ji chytila okolo krku. Vzepjala se, zkroutila tělo do nemožného úhlu a vysmekla se mi.</p> <p>S tlukoucím srdcem jsem se překulila na nohy a našla Ivy dva a půl metru od sebe − čekala. Moje radost z toho, že jsem ji zaskočila, zmizela, když jsem si uvědomila, že se něco změnilo. Se zneklidňující ladností přešlapovala z nohy na nohu, což bylo první znamení toho, že ztrácí kontrolu nad svojí upírskou částí.</p> <p>Ihned jsem se narovnala a zvedla ruce na znamení, že se vzdávám. „Konec,“ zafuněla jsem. „Musím se jít umýt. Skončila jsem. Mám domácí úkoly.“</p> <p>Namísto aby ucouvla, začala okolo mě kroužit. Pohybovala se pomalu, téměř líně, a hleděla mi do očí. Srdce mi bušilo a otáčela jsem se spolu s ní, abych ji nespustila z dohledu. Napjala jsem se a všechny svaly v těle se mi stáhly. Zastavila se v kuželu slunečního světla a paprsky se od ní odrážely, jako by její trikot byl z oleje. Vlasy měla rozpuštěné a černá gumička, kterou jsem jí náhodou strhla, ležela na zemi mezi námi.</p> <p>„To je tvůj problém, Rachel,“ řekla a její tichý hlas se rozléhal místností. „V nejlepším vždycky couvneš. Jsi koketa. Nic než zatracená koketa.“</p> <p>„Cože?“ zeptala jsem se a stáhl se mi žaludek. Věděla jsem, co tím myslí, a děsilo mě to.</p> <p>Tvář se jí stáhla. Bylo to varování, proto jsem se připravila, a vzápětí už po mně skočila. Odrazila jsem její pěsti a zahnala ji útokem na kolena. „Nech toho, Ivy!“ křikla jsem, když ucukla z dosahu. „Řekla jsem, že končím!“</p> <p>„Ne, nekončíš.“ Její hlas mě zahalil jako hedvábí. „Snažím se ti zachránit život, malá čarodějko. Velký zlý upír toho nenechá jen proto, že poručíš. Bude se vracet, dokud nedostane, co chce, nebo dokud ho nezaženeš. Zachráním ti život, ať tak či onak. Nakonec mi budeš vděčná.“</p> <p>Pohnula se kupředu. Chytila mě za paži, zkroutila ji a pokusila se mě povalit. Zalapala jsem po dechu a podkopla jí nohy. Obě jsme přistály na zemi a já si vyrazila dech z plic. V panice jsem se od ní odstrčila a převalila se na nohy.</p> <p>Opět jsem ji našla dva a půl metru od sebe − kroužila. Z jejích pohybů sálal jemný žár. Sklonila hlavu a hleděla na mě přes závoj vlasů. Rozevřela rty a já téměř viděla, jak jí přes ně vane dech.</p> <p>Ucouvla jsem. Vylekala jsem se, protože se jí roztáhly zorničky a zcela zakryly hnědé duhovky. <emphasis>Zatraceně.</emphasis></p> <p>Polkla jsem a bláhově se pokusila setřít ze sebe její pot. Neměla jsem na ni skočit, věděla jsem to. Potřebovala jsem ze sebe dostat její pach. Hned. Prsty jsem zavadila o démonské znamení na krku a dech se mi zadrhl v hrdle. Brnělo feromony, které pumpovala do vzduchu. <emphasis>Zatraceně, zatraceně.</emphasis></p> <p>„Dost, Ivy,“ řekla jsem a proklela třas v hlase. „Skončily jsme.“ Věděla jsem, že mé přežití závisí na tom, co se stane v několika následujících vteřinách, proto jsem se k ní otočila zády ve falešné ukázce sebejistoty. Buďto se dostanu do svého pokoje a za dveře se dvěma zámky, nebo ne.</p> <p>Když jsem procházela okolo ní, vlasy v týle se mi naježily. Srdce mi bušilo a tajila jsem dech. Blížila jsem se k chodbě, a když nic neudělala, pomalu jsem vydechla.</p> <p>„Ne, neskončily,“ zašeptala.</p> <p>Slyšela jsem, jak se pohnul vzduch, a otočila jsem se.</p> <p>Zaútočila tiše, oči ztracené v černotě. Instinktivně jsem odrážela rány. Ani se nesnažila. Chytila mě za paži, bleskurychle mě otočila a přitiskla zády k sobě. Vykřikla jsem bolestí. Předklonila jsem se, jako bych se jí chtěla vytrhnout. Sevřela mě pevněji a zaklonila se, aby udržela rovnováhu. V tu chvíli jsem se prudce pohnula a udeřila ji hlavou do brady.</p> <p>Vykřikla, pustila mě a klopýtla dozadu. V žilách mi zpíval adrenalin. Stála mezi mnou a talismany. K předním dveřím bych se nikdy nedostala. Byla to moje vina. U Zvratu, neměla jsem na ni skočit. Neměla jsem být tak agresivní. Řídila se instinktem a já ji zahnala příliš daleko.</p> <p>Stála jsem a dívala se, jak se vrávoravě zastavila v kuželu světla. Otočila se ke mně bokem, naklonila hlavu a dotkla se koutku úst.</p> <p>Žaludek se mi sevřel, když jsem na jejím prstě spatřila krev. Pohlédla mi do očí, promnula krev mezi prsty a usmála se. Zachvěla jsem se, když jsem spatřila její ostré špičáky. „První krev, Rachel?“</p> <p>„Ivy, ne!“ vyjekla jsem, když se na mě vrhla.</p> <p>Chytila mě, než jsem mohla udělat krok. Popadla mě za rameno a mrštila se mnou přes sanktuárium. Narazila jsem do stěny v místě, kde dřív stával oltář, a sklouzla dolů na podlahu. Bojovala jsem o dech, zatímco se blížila. Všechno mě bolelo. Oči měla jako černé jámy a pohyby plynulé mocí. Pokusila jsem se odkulit stranou. Chytila mě a trhnutím mě zvedla.</p> <p>„No tak, čarodějko,“ řekl Ivy něžně a její černý, jako pírko hebounký hlas se nemohl víc lišit od bolestivého stisku na mém rameni. „Naučila jsem tě víc. Ani se nesnažíš.“</p> <p>„Nechci ti ublížit,“ vydechla jsem a paží jsem si objímala pas.</p> <p>Tiskla mě ke stěně pod místem, kde dříve visel kříž. Krev v koutku jejích úst připomínala rudý drahokam. „Nemůžeš,“ zašeptala.</p> <p>S bušícím srdcem jsem se marně pokoušela vyškubnout se jí. „Pusť mě, Ivy,“ sípala jsem. „Nechceš to udělat.“ Silná vůně kadidla ve mně probudila vzpomínku na to, jak mě na jaře uvěznila v křesle. „Pokud to uděláš,“ řekla jsem vyděšeně, „odejdu. Zůstaneš sama.“</p> <p>Naklonila se blíž a předloktím se opřela o stěnu vedle mé hlavy. „Pokud to udělám, neodejdeš.“ Přitiskla se ke mně, rty roztáhla ve žhavém úsměvu a odhalila náznak zubů. „Ale pokud bys chtěla, dokázala bys mi uniknout. Co myslíš, že jsem tě poslední tři měsíce učila? Chceš utéct − Rachel?“</p> <p>Zařízla se do mě panika. Srdce mi divoce bušilo a Ivy se ostře nadechla, jako bych ji uhodila. Strach působí jako afrodisiakum a já jí právě dala pořádnou dávku. Ztratila se v černotě instinktu a chtíče a svaly se jí napjaly jako dráty. „Chceš utéct, malá čarodějko?“ zamumlala a její dech, který se dotýkal mé démonské jizvy, mi vysílal do těla blažené mrazení.</p> <p>Můj nádech pronikl až do nitra mého bytí a proměnil mi krev v tekutý kov, který mi tělem roznášel elektrický náboj. „Nech mě jít,“ vydechla jsem, protože se mi z krku do těla šířil blažený pocit. Byla to moje jizva. Hrála si s mojí jizvou stejně jako Piscary.</p> <p>Olízla si rty. „Donuť mě.“ Zaváhala a její nemilosrdný hlad se proměnil v něco hravějšího a záludnějšího. „Pověz mi, že ti není příjemné, když dělám tohle.“ Vydechla, zahleděla se mi zpříma do očí a prstem mi přejela od ucha dolů po krku ke klíční kosti.</p> <p>Téměř jsem se vzepjala, když mi nehtem zavadila o jizvu a probudila ji k životu. Zavřela jsem oči, protože jsem si vzpomněla, že na sebe démon vzal Ivyinu podobu, když mi rozerval hrdlo a naplnil ránu nebezpečným koktejlem neurotransmiterů, které měnily bolest v rozkoš. „Ano,“ vydechla jsem a téměř jsem zasténala. „Bůh mi pomoz. Je. Prosím… přestaň.“</p> <p>Otřela se tělem o mé. „Vím, jaký je to pocit,“ řekla. „Z jizvy se šíří hlad a probouzí chtíč, až doslova hoříš potřebou ukojit svoji touhu.“</p> <p>„Ivy?“ zakňourala jsem. „Dost. Nemůžu. Nechci to.“</p> <p>Neodpověděla, proto jsem rychle otevřela oči. Kapka krve v koutku jejích úst zmizela. Cítila jsem, jak mi žilami pulzuje krev. Věděla jsem, že moje reakce souvisí s démonskou jizvou, že Ivy vypouští do vzduchu feromony, které znovu probouzí k životu sliny rádoby upíra v ráně, aby proměnila bolest v rozkoš. Věděla jsem, že jde o způsob, jak se upíři adaptovali, že ho používají k tomu, aby k sobě připoutali lidi, aby zajistili, že jim lidé dobrovolně darují krev. To všechno jsem věděla, ale bylo čím dál těžší si to pamatovat. Čím dál těžší se o to zajímat. Nebylo v tom nic sexuálního. Šlo o potřebu. Hlad. Žár.</p> <p>Ivy se čelem opřela o stěnu vedle mě, jako by sbírala odvahu. Její vlasy mezi námi vytvořily hedvábný závěs. Cítila jsem žár jejího těla skrz trikot. Nedokázala jsem se pohnout, svaly se mi napjaly strachem a touhou a přemýšlela jsem, jestli můj chtíč uspokojí, nebo budu dost silná na to, abych ji odstrčila.</p> <p>„Nevíš, jaké to je žít s tebou, Rachel,“ řekla a její šepot přicházel zpoza jejích vlasů okénkem ve zpovědnici. „Zhrozila by ses, kdybys věděla, jak zranitelná kvůli své jizvě jsi. Byla jsi označena pro potěšení, a pokud tě nějaký upír nevezme pod ochranu, všichni toho využijí, vezmou si, co budou chtít, a předají tě dál, až z tebe nezůstane nic než loutka žadonící o to, aby jí pustili žilou. Doufala jsem, že dokážeš říct ne. Že pokud tě naučím dost, dokážeš zahnat hladového upíra. Ale nedokážeš to, zlatíčko. Neurotoxiny vsákly příliš hluboko. Není to tvoje vina. Promiň…“</p> <p>Dýchala jsem rychle a mělce a každý nádech s sebou nesl příslib budoucí rozkoše, vyplňoval uvolněné místo a budoval na svých předchůdcích. Zadržela jsem dech a snažila se najít dost sil na to, abych jí poručila, ať mě nechá jít. <emphasis>Ach bože, nepodaří se mi to.</emphasis></p> <p>Ivyin hlas ztichl a vloudil se do něj přemlouvavý tón. „Piscary říkal, že je to jediný způsob, jak si tě můžu nechat. Jak tě udržet naživu. Budu k tobě hodná, Rachel. Nebudu žádat nic, co bys nechtěla dát. Nebyl by z tebe ubohý stín jako ti u Piscaryho, byla bys silná, byly bychom si rovny. Když tě očaroval, ukázal mi, že by to nebolelo.“ Její hlas zněl, jako by patřil malé holčičce. „Démon už tě zlomil. Bolest skončila. Už to nikdy nebude bolet. Říkal, že budeš vstřícná, a můj bože, Rachel, byla jsi. Jako by tě zlomil mistr. A jsi moje.“</p> <p>Její tvrdý, majetnický tón mě vylekal. Otočila hlavu, vlasy jí sklouzly a odhalily tvář. Její černé oči byly plné starodávného hladu, ale působily nevinně. „Viděla jsem, co se stalo u Piscaryho, co jsi cítila, a to se tě jen dotýkal prstem.“</p> <p>Byla jsem příliš vyděšená a uchvácená vlnami pocitů, které se mi šířily z krku do rytmu tlukotu mého srdce. „Představ si,“ zašeptala, „jaké by to bylo, kdybych použila zuby − kdyby se do tebe čistě zařízly.“</p> <p>Při tom pomyšlení mě zachvátil žár. Ochabla jsem v jejím sevření, jak se mé tělo vzepřelo mým myšlenkám. Po tvářích se mi kutálely teplé slzy a padaly dolů na klíční kost. Nedokázala jsem říct, jestli to jsou slzy strachu nebo touhy.</p> <p>„Neplač, Rachel,“ řekla a naklonila hlavu tak, aby se při mluvení otírala rty o můj krk. Téměř jsem omdlela bolestivou touhou. „Taky jsem nechtěla, aby to tak dopadlo. Ale pro tebe,“ zašeptala, „poruším půst.“</p> <p>Zuby mi škádlivě přejela po kůži. Uslyšela jsem tiché sténání a šokovalo mě, že ho vydávám já. Mé tělo křičelo ano, ale duše křičela ne. Na mysli mi vytanuly tváře dychtivých, ochotných lidí u Piscaryho. Ztracené sny. Promrhané životy. Služba cizím touhám. Pokusila jsem se ji odstrčit, ale selhala jsem. Moje vůle připomínala bavlněnou stuhu, která se při nejslabším potáhnutí rozpadala. „Ivy,“ protestovala jsem šeptem. „Počkej.“ <emphasis>Nedokážu říct ne. Ale mohu říct počkej.</emphasis></p> <p>Slyšela mě, odtáhla se a pohlédla na mě. Ztratila se v oparu očekávání a extáze. Zasáhla mě ochromující hrůza. „Ne,“ řekla jsem zadýchaně a bojovala s feromonovým omámením. Nějak se mi podařilo to říct.</p> <p>Tváří jí probleskl užaslý, ublížený výraz a do černých očí se jí vrátil náznak vědomí. „Ne?“ Znělo to jako otázka raněného dítěte.</p> <p>Zavřela jsem oči, protože mi dál přejížděla po krku nehty místo rtů a tělem se mi šířilo vytržení. „Ne…“ vypravila jsem ze sebe. Cítila jsem se neskutečně a rozpolceně, když jsem se ji chabě pokoušela odstrčit. „Ne.“</p> <p>Zprudka jsem otevřela oči, protože stisk na mých ramenou zesílil. „Myslím, že lžeš,“ zavrčela.</p> <p>„Ivy!“ zavřískla jsem, když si mě přitáhla blíž. Žilami se mi šířil adrenalin. Následovala bolest a trestala mě za můj vzdor. Ovládl mě děs a našla jsem dost síly na to, abych si ji udržela dál od krku. Přitahovala si mě stále silněji. Ohrnula rty a odhalila zuby. Začaly se mi třást svaly. Pomalu mě táhla blíž. V očích jí nezůstalo nic z duše. Její hlad zářil jako bůh. Paže se mi chvěly a selhávaly.</p> <p><emphasis>Bože, pomoz mi,</emphasis> pomyslela jsem si zoufale a upřela pohled na kříž na stropě.</p> <p>Ivy sebou trhla, jak se sanktuáriem rozlehlo kovové zadunění.</p> <p>Ztuhla. Touha v jejích očích se zakolísala. Zmateně povytáhla obočí a pohled se jí rozostřil. Zadržela jsem dech, protože jsem cítila, že povolila stisk. Ruce jí klesly a s výdechem se mi zhroutila k nohám.</p> <p>Za ní stál Nick a v ruce držel můj největší měděný zaklínací kotlík.</p> <p>„Nicku,“ zašeptala jsem a pohled se mi rozmazal slzami. Nadechla jsem se, natáhla se po něm, a když se dotkl mé ruky, ztratila jsem vědomí.13</p> <p><image xlink:href="#_13.jpg" />Bylo mi teplo a těžce se mi dýchalo. Cítila jsem studenou kávu. Starbucks, černá, dva cukry. Otevřela jsem oči a zjistila, že mi výhled blokují mé rozcuchané rusé vlasy. Rozbolavělou rukou jsem je odstrčila stranou. Panovalo tu ticho, které rušil jen hukot aut a známé bzučení Nickova budíku. Nepřekvapilo mě, že jsem v jeho ložnici, bezpečně na své straně postele, kterou občas používám, a ležím tváří k oknu a ke dveřím. Nickova omšelá skříň s chybějící ručkou nikdy nevypadala líp.</p> <p>Zataženými závěsy pronikalo dovnitř slabé světlo. Odhadovala jsem, že se blíží západ slunce. Budík ukazoval 5:35. Věděla jsem, že jde přesně. Nick miloval hračky a budík přijímal vždy o půlnoci signál z Colorada, který ho seřizoval podle tamních atomových hodin. Jeho hodinky dělaly totéž. Nechápala jsem, k čemu je někomu taková přesnost. Já hodinky ani nenosila.</p> <p>K bradě jsem měla přitažený zlatomodrý přehoz, který Nickovi uháčkovala matka a který voněl slabě po mýdle. Na nočním stolku ležel amulet proti bolesti − a vedle něj jehlička na píchnutí do prstu. Nick myslel na všechno. Kdyby ho dokázal aktivovat, udělal by to.</p> <p>Posadila jsem se a zapátrala po něm, protože jsem podle vůně kávy poznala, že není daleko. Když jsem shodila nohy z postele, spadl mi přehoz z ramen. Svaly protestovaly, když jsem se natáhla pro amulet. Bolely mě žebra a záda. Sklonila jsem hlavu, píchla se do prstu a vymasírovala z něj tři kapky krve potřebné k aktivaci amuletu. Ještě než jsem si ho pověsila na krk, zalila mě úleva a uvolnila jsem se. Měla jsem jen natažené svaly a modřiny, nic, co by se nezahojilo.</p> <p>Zamžourala jsem do umělého šera. Můj pohled přitáhl opuštěný kelímek od kávy a hromádka šatů na židli. Pohybovala se v lehkém rytmu, a když jsem zaostřila, uviděla jsem, že je to Nick. Spal s nohama nataženýma před sebou. Měl jenom ponožky, protože odmítal chodit po koberci v botách, a jeho velká chodidla ve mně vyvolala úsměv.</p> <p>Seděla jsem a byla ráda, že zrovna nemusím nic dělat. Nickův den začínal o šest hodin dřív než ten můj a na tvář uvolněnou spánkem mu vrhalo stíny lehké strniště. Bradou se opíral o hruď a krátké černé vlasy mu padaly do očí. Otevřely se, když nějaká jeho primitivní část vycítila můj pohled. Úsměv se mi rozšířil, když se protáhl a uniklo mu povzdychnutí.</p> <p>„Ahojky, Ray-ray,“ řekl a jeho hlas mi zavířil okolo kotníků jako teplá voda. „Jak se vede?“</p> <p>„Jsem v pořádku.“ Zahanbilo mě, že viděl, co se stalo, že mě zachránil, ale zároveň jsem mu byla nesmírně vděčná.</p> <p>Posadil se vedle mě, jeho váha prohnula matraci a já po ní sklouzla k němu. Opřela jsem se o něj a s úlevou a spokojeně vydechla. Objal mě paží a stiskl. Složila jsem mu hlavu na rameno a zhluboka dýchala pach starých knih a síry. Srdce mi tlouklo a já tam jen seděla a čerpala sílu z jeho přítomnosti.</p> <p>„Určitě jsi v pořádku?“ zeptal se, dál mě objímal a ruku mi zabořil do vlasů.</p> <p>Odtáhla jsem se a pohlédla na něj. „Ano. Díky. Kde je Ivy?“ Neodpověděl a já se zatvářila vyplašeně. „Neublížila ti, že ne?“</p> <p>Vytáhl mi ruku z vlasů. „Nechal jsem ji ležet na podlaze.“</p> <p>„Nicku!“ zvolala jsem, odstrčila se od něho a napřímila se. „Jak jsi ji tam mohl nechat?“ Vstala jsem, rozhlédla se po své tašce a uvědomila si, že ji s sebou nevzal. Pořád jsem byla bosá. „Odvez mě domů,“ řekla jsem, protože jsem věděla, že autobus mi nezastaví.</p> <p>Nick také vstal. Tvářil se vylekaně a klopil oči. „Do prdele,“ řekl tiše. „Omlouvám se. Myslel jsem, žes jí řekla ne.“ Zalétl pohledem ke mně a odvrátil se. Dlouhý obličej měl stažený bolestí a zklamáním a zrudl hanbou. „Ach, do prdele, do prdele, do prdele,“ mumlal. „Je mi to moc líto. Jo. Jo, pojď. Vezmu tě domů. Možná se ještě neprobudila. Je mi to fakt moc líto. Myslel jsem, žes řekla ne. Ach bože. Neměl jsem se do toho plést. Myslel jsem, žes to nechtěla!“</p> <p>Svěsil sklíčeně ramena a já si ho zmateně přitáhla zpátky, než mohl opustit ložnici. „Nicku?“ řekla jsem, když se s trhnutím zastavil. „Řekla jsem ne.“</p> <p>Nick vytřeštil oči ještě víc. Rozevřel rty, zůstal stát a zdálo se, že nedokáže ani mrknout. „Ale… chceš se vrátit?“</p> <p>Posadila jsem se na postel a vzhlédla k němu. „No jo. Je moje kamarádka.“ Nevěřícně jsem zamávala rukou. „Nemůžu uvěřit, že jsi ji tam prostě nechal ležet!“</p> <p>Nick zaváhal a nechápavě přimhouřil oči. „Ale viděl jsem, co se ti snažila provést,“ řekl. „Skoro tě kousla, a ty se chceš vrátit?“</p> <p>Nahrbila jsem ramena a sklopila pohled k pokapanému, ošklivě žlutému koberci. „Byla to moje vina,“ řekla jsem tiše. „Zápasily jsme a já měla vztek.“ Vzhlédla jsem. „Ne na ni. Na Eddena. A ona se mi začala vysmívat a mě to tak namíchlo, že jsem na ni skočila, překvapila ji… Skočila jsem jí na záda, popadla ji za vlasy, zaklonila jí hlavu a dýchla jí na krk.“</p> <p>Stiskl pevně rty, posadil se na kraj židle a opřel se lokty o kolena. „Chápu to dobře? Rozhodla ses s ní zápasit, přestože jsi byla naštvaná. Počkala jsi, dokud jste obě nebyly emocionálně na hraně, a skočila jsi po ní?“ Hlasitě vydechl nosem. „Jsi si jistá, že jsi nechtěla, aby tě kousla?“</p> <p>Udělala jsem kyselý obličej. „Říkám, že to nebyla její vina.“ Nechtěla jsem se s ním hádat, proto jsem vstala, odsunula mu paže a udělala si místo na jeho klíně. Překvapeně zabručel, ale objal mě, když jsem si sedla. Přitiskla jsem mu hlavu k tváři a k rameni a vdechla jeho mužný pach. Probleskla mnou vzpomínka na euforii vyvolanou upířími slinami. Nechtěla jsem, aby mě kousla − opravdu − ale hlodala ve mně pochybnost, jestli po tom má primitivní část, která se řídí rozkoší, přece jen netoužila. Věděla jsem, že to nemám dělat. Nebyla to její vina. Až o tom přesvědčím sama sebe a vstanu z Nickova klína, zavolám jí a povím jí to.</p> <p>Přitulila jsem se k Nickovi, poslouchala hučení aut a nechala se hladit po hlavě. Zdálo se, že se mu nesmírně ulevilo. „Nicku?“ zeptala jsem se. „Co bys udělal, kdybych neřekla ne?“</p> <p>Pomalu se nadechl. „Nechal bych kotlík za dveřmi a odešel,“ řekl. Jeho hlas mnou vibroval.</p> <p>Narovnala jsem se a on sebou trhl, když jsem přesunula váhu. „Ty bys dovolil, aby mi rozsápala hrdlo?“</p> <p>Odmítal mi pohlédnout do očí. „Ivy by tě nevysála a nenechala tě zemřít,“ přiznal neochotně. „I když jsi ji vybičovala k šílenství. Slyšel jsem, co ti nabídla. Nebylo to dostaveníčko na jednu noc. Šlo o celoživotní závazek.“</p> <p>Při jeho slovech mě zalechtalo v démonské jizvě. Vylekalo mě to, proto jsem pocit potlačila. „Jak dlouho jsi tam stál?“ zeptala jsem se a zamrazilo mě při pomyšlení, že moje noční můra možná ještě neskončila.</p> <p>Pevně mě stiskl, ale stále mí nepohlédl do očí. „Dost dlouho na to, abych slyšel, jak tě žádá, aby ses stala její prostřednicí. Nestál bych ti v cestě, kdybys to chtěla.“</p> <p>Poklesla mi čelist a odstrčila jsem jeho paži. „Prostě bys odešel a dovolil jí, aby ze mě udělala svoji hračku?“</p> <p>V hnědých očích mu zableskla zlost. „Prostřednici, Rachel. Ne stín nebo hračku ani otroka. To je něco úplně jiného.“</p> <p>„Prostě bys odešel?“ zvolala jsem, ale nechtěla jsem vstát, protože jsem se bála, že by mě hrdost donutila odejít. „Nic bys neudělal?“</p> <p>Zaťal zuby, ale nepokusil se mě shodit. „Já v kostele s upírem nežiju!“ řekl. „Nevím, co chceš. Můžu se řídit jenom tím, co mi řekneš a co vidím. Žiješ s ní. Na rande chodíš se mnou. Co si mám myslet?“</p> <p>Nic jsem neřekla, proto tišeji dodal: „Ivy nechce nic špatného ani nezvyklého, a to je chladný, děsivý fakt. Tak za čtyřicet let bude potřebovat důvěryhodného prostředníka a tebe má ráda. Popravdě je to úžasná nabídka. Ale raději by ses měla rozhodnout, co vlastně chceš, než čas a upíří feromony rozhodnou za tebe.“ Opatrně pokračoval: „Nebyla bys hračkou. Ne pro Ivy. A byla bys v bezpečí, protože by se tě prakticky žádná příšera v Cincinnati neodvážila dotknout.“</p> <p>Zadívala jsem se do dálky a uviděla napětí, které mezi Ivy a Nickem panovalo, v úplně jiném světle. „Celou dobu po mně jde,“ zašeptala jsem a ucítila první náznaky skutečného strachu.</p> <p>Nickovi naskákaly vrásky okolo očí. „Ne. Nejde jí jen o krev, i když její výměna k tomu patří. Ale musím být upřímný. Doplňujete se líp než všichni upíři a prostředníci, jaké jsem kdy viděl.“ Očima mu prokmitl neznámý cit. „Nabízí se ti šance na něco velkolepého − pokud jsi ochotná vzdát se svých snů a podřídit se těm jejím. Vždy budeš druhá. Ale byla bys druhá po upírce, které je souzeno stát se vládkyní Cincinnati.“</p> <p>Přestal mě hladit po vlasech. „Pokud jsem se zmýlil,“ řekl opatrně, aniž by na mě pohlédl, „a ty si přeješ stát se její prostřednicí, dobrá. Vezmeš si svůj kartáček na zuby, já tě odvezu domů, zmizím a nechám vás, abyste dokončily, co jsem přerušil.“ Jeho ruka se znovu dala do pohybu. „Budu litovat jen toho, že jsem nebyl dost dobrý, abych tě od ní dokázal odlákat.“</p> <p>Přelétla jsem pohledem Nickův neladící nábytek a zaposlouchala se do rušného provozu venku. Jeho byt se v ničem nepodobal Ivyině kostelu s velkými vzdušnými prostory. Chtěla jsem být jen její kamarádka. Zoufale potřebovala přítelkyni, protože byla nespokojená sama se sebou a toužila být něčím víc, něčím čistým, nedotknutým a nepošpiněným. Snažila se uniknout upíří existenci a já věděla, že věří, že se mi jednoho dne podaří najít zaklínadlo, které by jí pomohlo. Nemohla jsem odejít a zničit jedinou věc, která ji držela na nohou. Bůh mi pomoz, možná jsem byla hlupák, ale obdivovala jsem její nezlomnou vůli a víru, že jednoho dne najde, co hledá.</p> <p>Navzdory hrozbě, kterou představovala, bláznivým požadavkům na organizaci a přísnému dodržování pravidel byla první spolubydlící, která si nestěžovala na moji roztržitost, na to, že často vypotřebuju všechnu teplou vodu nebo zapomenu vypnout topení, než otevřu okno. Kvůli podobně hloupým věcem jsem ztratila příliš mnoho přátel. Už jsem nechtěla být sama. Děsilo mě, že má Nick pravdu. Skutečně jsme byly dobrá dvojka.</p> <p>A teď se přidala další obava. Netušila jsem, jaké nebezpečí představuje moje upírská jizva, dokud mi o něm neřekla. Byla jsem označená pro potěšení a bez ochrany. Upíři by si mě mezi sebou předávali, dokud bych nežadonila o to, aby mi vypili krev. Vzpomněla jsem si na vlny euforie, na to, jak těžké bylo říct ne, a uvědomila jsem si, že Ivyina předpověď by se mohla lehce vyplnit. I když mě nekousla, byla jsem si jistá, že se na ulicích říká, že už nejsem k mání a že si všichni mají dát zpátečku. Zatraceně. <emphasis>Jak jsem se dostala do takové bryndy?</emphasis></p> <p>„Chceš, abych tě odvezl zpátky?“ zašeptal Nick a přitáhl si mě blíž.</p> <p>Stočila jsem rameno a přitiskla se k němu. Kdybych byla chytrá, požádala bych, aby mi pomohl se stěhováním, a ještě ten večer z kostela vypadla, místo toho jsem ale tiše řekla: „Ještě ne. Ale zavolám jí, abych se ujistila, že je v pořádku. Nestanu se jejím prostředníkem, ale nemůžu ji nechat o samotě. Řekla jsem ne a myslím, že to bude respektovat.“</p> <p>„Co když ne?“</p> <p>Přitulila jsem se blíž. „Nevím… Pověsím jí na krk zvoneček.“</p> <p>Zasmál se, ale mně se zdálo, že v jeho smíchu slyším bolest. Cítila jsem, jak jeho pobavení vyprchalo. Nadechl se a jeho hruď se pod mojí hlavou pohnula. To, co se stalo, mě vyděsilo víc, než jsem byla ochotná přiznat. „Už ti nehrozí smrt,“ zašeptal. „Proč neodejdeš?“</p> <p>Nehýbala jsem se a naslouchala tlukotu jeho srdce. „Nemám peníze,“ namítla jsem tiše. Už jsme o tom mluvili.</p> <p>„Řekl jsem ti, že se můžeš nastěhovat ke mně.“</p> <p>Usmála jsem se, i když to nemohl vidět, a lící jsem se otřela o jeho bavlněné triko. Jeho byt byl malý, ale to nebyl důvod, proč jsem zůstávala přes noc jen o víkendech. Měl vlastní život a já bych se mu pletla do cesty, kdybychom se vídali denně. „Po týdnu bychom se začali nenávidět,“ řekla jsem, protože jsem ze zkušenosti věděla, že je to pravda. „A jen já jí bráním vrátit se zpátky k praktikování.“</p> <p>„Tak ať se k němu vrátí. Je upír.“</p> <p>Povzdychla jsem si a nedokázala najít dost sil na to, abych se rozzlobila. „Nechce to. Budu opatrnější. Všechno bude v pořádku.“ Nasadila jsem sebevědomý, přesvědčivý tón, ale přemýšlela jsem, koho se vlastně snažím přesvědčit, jeho, nebo sebe.</p> <p>„Rachel…“ Nick vydechl a jeho dech mi pocuchal vlasy na vršku hlavy. Čekala jsem a skoro slyšela, jak uvažuje, jestli pokračovat, nebo ne. „Čím déle zůstaneš,“ řekl opatrně, „tím těžší bude odolat upírské euforii. Démon, který tě na jaře napadl, do tebe napumpoval víc upířích slin než mistr upír. Kdyby se z čarodějů mohli stát upíři, už bys jím byla. Myslím, že Ivy by tě v tuhle chvíli dokázala očarovat prostě tím, že by vyslovila tvoje jméno. A to ještě není mrtvá. Snažíš se nebezpečně ospravedlnit, že zůstáváš v nebezpečné situaci. Pokud myslíš, že jednou budeš chtít odejít, udělej to hned. Věř mi, vím, jak úžasný pocit dokáže v člověku vzbudit upíří jizva, když upíra ovládne touha. Vím, jak velká je to lež a jak silné dokáže vábení být.“</p> <p>Narovnala jsem se a zakryla si krk rukou. „Ty víš?“</p> <p>Tvářil se ostýchavě. „Chodil jsem do školy v Díře. Myslíš si, že mě za ty roky nekousl žádný upír?“</p> <p>Povytáhla jsem obočí nad jeho provinilým výrazem. „Kousl tě upír? Kam?“</p> <p>Odmítal mi pohlédnout do očí. „Byl to letní úlet. Nebyla mrtvá, takže mě nenakazila upířím virem. Nepoužila moc slin, takže jizvu skoro necítím, pokud se neocitnu v situaci, kdy se ve vzduchu vznáší hodně upírských feromonů. Je to past. Víš to, že ano?“</p> <p>Znovu jsem se k němu stulila a kývla. S Nickem jsem v bezpečí. Jeho jizva je stará a způsobila mu ji pubertální živá upírka. Moje je nová a tak plná neurotoxinů, že ji Piscary rozehrál jen tíhou pohledu. Nick znehybněl a já přemýšlela, jestli jeho jizva ožila, když vešel do kostela. Vysvětlovalo by to, proč nic neřekl a jen se díval. <emphasis>Jak příjemný pocit v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něm vyvolala?</emphasis> uvažovala jsem a nic mu nezazlívala.</p> <p>„Kde ji máš?“ zeptala jsem se pomalu. „Upíří jizvu.“</p> <p>Nick zhoupl nohama a já mu sklouzla hlouběji do klína. „To je jedno, čarodějko,“ řekl hravě.</p> <p>Najednou jsem si uvědomila, jak se ke mně tiskne a že mě objímá pažemi, abych neupadla. Pohlédla jsem na hodiny. Musím ještě zaskočit k mámě pro staré školní pomůcky, abych si mohla udělat domácí úkol. Pokud ho neudělám dneska večer, neudělám ho už vůbec. Zvedla jsem oči k Nickovi. Usmál se, protože věděl, proč koukám na hodiny.</p> <p>„Kousla tě sem?“ zeptala jsem se, zavrtěla se mu na klíně, roztáhla mu límec košile a odhalila vybledlou bílou jizvu po hlubokém škrábanci.</p> <p>Zakřenil se. „Nevím.“</p> <p>„Hm,“ řekla jsem. „Vsadím se, že ji poznám.“ Vzal mě za boky a já mu rozepnula vrchní knoflík košile. Byl to nešikovný úhel, proto jsem se mu posadila na klín obkročmo a kolena složila vedle jeho boků. Ruce mu sklouzly kousek níž. Povytáhla jsem nad naší novou pozicí obočí a naklonila se blíž. Propletla jsem mu prsty za krkem, odstrčila límec nosem, přitiskla rty na jizvu a s hlasitým mlasknutím zvedla hlavu.</p> <p>Nick se hlasitě nadechl a svezl se pode mnou, aby mě nemusel držet. „Není to ona,“ řekl. Přitiskl mi ruku na záda a pomalu jel dolů po páteři až k teplákům.</p> <p>„Dobrá,“ zamumlala jsem, když prsty zatahal za lem mého trika. Vsunul ruce pod něj a prsty mi přejížděl po kůži. „Tyhle znám.“ Sklonila jsem se, nechala mu své vlasy sklouznout na hruď a olízla jazykem napřed jednu, pak druhou jizvičku, kterou jsem mu způsobila, když jsem byla norek a myslela si, že je krysa a snaží se mě zabít. Nic neřekl a já do tři měsíce staré jizvy opatrně a něžně zabořila zuby.</p> <p>„Ne,“ řekl napjatě. „Ty mám od tebe.“</p> <p>„Správně,“ vydechla jsem, rty mu přejela po krku a polibky se propracovávala vzhůru k uchu. „Hm,“ dýchla jsem. „Vypadá to, že tě budu muset pečlivě prohledat. Doufám, že si uvědomujete, pane Sparagme, že jsem školený agent.“</p> <p>Nic neřekl, volnou rukou mě slastně hladil po spodní části zad a zkoušel mě.</p> <p>Odtáhla jsem se a jeho ruce hladily křivky mého pasu pod trikem stále silněji. Byla jsem ráda, že je skoro tma. Ticho a teplo. V očích měl dychtivou nedočkavost. Naklonila jsem se blíž a konečky vlasů se mu otřela o tvář, když jsem zašeptala: „Zavři oči.“</p> <p>Vydechl celým tělem a poslechl.</p> <p>Nickovy dotyky se staly naléhavějšími a já si opřela čelo mezi jeho krk a rameno. Se zavřenýma očima jsem nahmatala knoflíčky jeho košile a užívala si očekávání, které ve mně při rozepínání sílilo. Poslední odmítal povolit, proto jsem se pokusila vytáhnout mu košili z džínů.</p> <p>Sundal ze mě ruce a zkroutil se, aby košili uvolnil. Naklonila jsem hlavu a něžně ho kousla do ušního lalůčku. „Neodvažuj se mi pomáhat,“ zašeptala jsem s lalůčkem mezi zuby. Zachvěla jsem se, když jsem na zádech znovu ucítila jeho hřejivý dotyk. Poté co jsem rozepnula všechny knoflíčky, otřela jsem se rty o zářezy v jeho uchu.</p> <p>Rychle se pohnul a vzal moji tvář do dlaní. Jeho rty byly žádoucí. Tichý zvuk mě přiměl zareagovat. <emphasis>Vydal ho on, nebo já? Nevím. Nezáleží na tom.</emphasis> Jednu ruku měl zabořenou v mých vlasech a pevně mě k sobě tiskl, zatímco jeho rty a jazyk prozkoumávaly má ústa. Jeho pohyby byly čím dál drsnější a já ho tlačila do židle, protože se mi líbil jeho dotyk. S tupou ránou narazil zády do příček v opěradle a stáhl mě dolů s sebou.</p> <p>Strništěm mě škrábal na tváři a rty dál tiskl k mým, když mě pevně objal a přitáhl si mě blíž. Zabručel námahou a i se mnou se zvedl. Vykročil k posteli a já ho pevně objala nohama. Mé rty mi připadaly studené, když se odtáhl a něžně mě položil. Sundal ze mě ruce a klekl si nade mnou.</p> <p>Vzhlédla jsem k němu. Pod rozepnutou košilí jsem viděla štíhlé svaly, které mu mizely pod opaskem kalhot. Jednu paži jsem hodila rozmařile za hlavu, druhou jsem mu přejela dolů po hrudi a zatahala za pásek džínů.</p> <p><emphasis>Má je na knoflíky,</emphasis> pomyslela jsem si netrpělivě. Panebože. Nesnáším poklopce na knoflíky. Jeho temný úsměv znejistěl a téměř se otřásl, když jsem sáhla za něj a pohladila ho po páteři, kam až jsem dosáhla. Ani zdaleka to nestačilo, proto jsem ho stáhla dolů. Nick se podvolil a opřel se o předloktí. Unikl mi povzdech, když jsem konečně zajela rukama tam, kam jsem chtěla.</p> <p>Nick mi vsunul teplou ruku pod triko a s rozkošnou směsicí něžného tlaku a drsné kůže mě začal hladit. Přejela jsem mu prsty po ramenou a cítila, jak se mu napjaly a uvolnily svaly. Přesunul se níž a já zalapala překvapeně po dechu, když mi zabořil obličej do břicha a zuby našel lem mého trika.</p> <p>Zrychlil se mi dech a s nadějí jsem zalapala po dechu, když vykasal triko nahoru a ruce mi přitiskl na pás. Ovládla mě touha, proto jsem nechala jeho poklopec být a pomohla mu svléct mi triko. Škráblo mě do krku a vzalo s sebou můj amulet. Vydechla jsem úlevou. Nick mě škádlivě kousal a snažil se mi svléct přiléhavou sportovní podprsenku. Otřásla jsem se a prohnula se v zádech, abych ho povzbudila.</p> <p>Zabořil mi tvář do krku. Démonská jizva, která se mi táhla od klíční kosti k uchu, se řezavě ozvala a já ztuhla strachem. To se nikdy dřív s Nickem nestalo. Nevěděla jsem, jestli si mám pocit užívat, nebo ho odmítnout kvůli hrůze, kterou jsem zažila, když mi démon zranění přivodil.</p> <p>Nick vycítil můj nečekaný strach, zpomalil, jednou dvakrát do mě strčil, pak znehybněl. Pomalinku se mi otřel rty o jizvu. Nedokázala jsem se pohnout, protože mnou probíhaly vlny příslibů a usazovaly se mi hluboko a neodbytně v těle. Srdce mi bušilo, když jsem si uvědomila, že pocit je stejný jako extáze, kterou ve mně vyvolaly Ivyiny upíří feromony. Byl příliš úžasný, než abych ho odmítla.</p> <p>Nick zaváhal a já slyšela jeho ostrý dech. Pocit pomalu ustoupil. „Mám přestat?“ zašeptal hlasem zastřeným touhou.</p> <p>Zavřela jsem oči, natáhla se dolů a zběsile se snažila rozepnout mu poklopec. „Ne,“ zasténala jsem. „Skoro to bolí. Ale buď… opatrný.“</p> <p>Dýchal stejně rychle jako já. Naléhavě mi vsunul ruku pod podprsenku a zasypal mi zjizvený krk něžnými polibky. Nedokázala jsem potlačit sten, když se mi podařilo rozepnout poslední knoflík.</p> <p>Nick mi lehoučce přejel rty pod bradou a našel mé. Jeho dotyk byl něžný a já mu vrazila jazyk hluboko do úst. Oplatil mi stejným a drsně se o mě otřel strništěm. Dýchali jsme společně. Něžnými prsty mě dál hladil po krku a tělo se mi nečekaně křečovitě sevřelo.</p> <p>Přejela jsem mu rukama po rozepnuté košili k džínům. Dech se mi zrychlil, když jsem je stáhla a nohou mu je svlékla úplně. Prahla jsem po něm, proto jsem zapátrala, až jsem rukama našla, co jsem hledala.</p> <p>Nickovi se zadrhl dech v hrdle, když jsem ho stiskla a pod prsty cítila napjatou, hebkou kůži. Zabořil mi tvář mezi ňadra a otřel se o ně, moje podprsenka mezitím někam zmizela.</p> <p>Přitiskl se ke mně pánví a já pohyb napodobila. Srdce mi tlouklo. Z jizvy se šířily silné, vtíravé vlny, i když se Nickovy pátravě rty nenacházely nikde poblíž.</p> <p>Odevzdala jsem se démonské jizvě a pocitům. Později zvážím, jestli jsem udělala dobře, nebo ne. Mé ruce zrychlily pohyb, cítily rozdíl mezi člověkem a čarodějem, a to mě ještě víc vzrušilo. Jednou rukou jsem ho dál hladila, druhou jsem ho vzala za ruku, o kterou se neopíral, a navedla ji k provázku na svých teplácích.</p> <p>Chytil mě za zápěstí a uvěznil ho na polštáři nad mojí hlavou, protože odmítal přijmout pomoc. Projel mnou ostrý výboj. Kousl mě do krku a vzdálil se, ale i pouhý náznak zubů mě připravil o dech. Nick zatahal za pásek mých tepláků a v nedočkavé touze mi je stáhl i se spodním prádlem. Prohnula jsem se v zádech a nadzvedla boky, abych mu pomohla, ale on mi položil těžkou rukou na rameno a přitlačil mě zpátky na postel.</p> <p>Otevřela jsem oči. Nick se nade mnou sklonil a vydechl: „Moje práce, čarodějko.“ Ale tepláky byly dole.</p> <p>Natáhla jsem se pro něj. Přesunul váhu a kolenem mi zatlačil zevnitř na stehno. Znovu jsem se prohnula v zádech, šmátrala jsem rukama a snažila se ho najít. Zalehl mě. Přitiskl rty na mé a společně jsme se dali do pohybu.</p> <p>Pohyboval se ve mně pomalu, téměř škádlivě. Chytila jsem ho za ramena, když mi přitiskl rty na krk, a já se roztřásla.</p> <p>„Zápěstí,“ vydechl mi do ucha. „Ach bože, Rachel. Kousla mě do zápěstí.“</p> <p>Vlny rozkoše mě zalévaly do rytmu pohybu našich těl a já hladově vyhledala jeho zápěstí. Zasténal. Přejížděla jsem po něm zuby a hladově sála stejně jako on na mém krku. Ovládla mě slastná bolest a touha mě připravovala o rozum. Zakousla jsem se do Nickovy staré jizvy, udělala ji svou, pokusila jsem se ji vzít ženě, která ji na něm zanechala.</p> <p>Do krku se mi zařízla bolest a já vykřikla. Nick zaváhal, potom znovu skřípl záhyb zjizvené kůže mezi zuby. Udělala jsem totéž s jeho zápěstím, abych mu dala najevo, že je to v pořádku. Zoufalá touha ho připravila o hlas a vrhl se na mě hladovými ústy. Z mého nitra stoupal chtíč. Cítila jsem, jak narůstá. Vábila jsem ho blíž, protože jsem chtěla, aby se to stalo. <emphasis>Teď,</emphasis> pomyslela jsem si a skoro jsem se rozplakala. <emphasis>Ach bože. Teď.</emphasis></p> <p>Společně s Nickem jsme se otřásli, jak naše těla zareagovala na vlnu euforie, která se přelila ze mě do něj. Odrazila se, vrátila se zpět ke mně a narazila do mě dvojnásobnou silou. Zalapala jsem po dechu a pevně se ho chytila. Zasténal, jako by ho něco bolelo. Vlna nás znovu zalila a stáhla nás dolů. Ocitli jsme se na vrcholu a snažili se na něm zůstat navěky.</p> <p>Nakonec vlna pomalu odplynula. Otřásala námi skomírající rozkoš a napětí pozvolna ustupovalo. Ucítila jsem na sobě Nickovu tíhu. Slyšela jsem jeho drsný dech. Vyčerpaně jsem rozevřela ruce a nechala je sklouznout z jeho ramen. Mé prsty mu na kůži zanechaly rudé otisky.</p> <p>Chvíli jsem jen ležela a užívala si posledních záchvěvů v krku. Pak bylo po všem. Olízla jsem si jazykem zuby. Žádná krev. Neprokousla jsem mu kůži. <emphasis>Díkyb</emphasis><emphasis>ohu.</emphasis></p> <p>Nick na mě i nadále ležel, ale přesunul váhu, aby se mi lépe dýchalo. „Rachel?“ zašeptal. „Myslím, že jsi mě málem zabila.“</p> <p>Dech se mi zklidňoval. Nic jsem neřekla, ale napadlo mě, že dnes můžu vynechat obvyklý běh. Srdce mi přestalo silně bušit a naplnila mě uvolněná malátnost. Přitáhla jsem si blíž jeho zápěstí a zadívala se na bílou jizvu, která na zrudlé, odřené kůži ostře vystupovala. Cítila jsem se trochu zahanbeně, když jsem si uvědomila, že jsem mu udělala cucflek. Ale necítila jsem žádnou vinu nad tím, že jsem ho označila. Pravděpodobně věděl líp než já, co se stane, a nepochybovala jsem o tom, že můj krk vypadá podobně.</p> <p><emphasis>Vadí mi to?</emphasis> Zrovna teď ne. Možná později, až si toho všimne máma.</p> <p>Políbila jsem ho na citlivou kůži a položila jeho paži na postel. „Proč to vypadalo, jako by jeden z nás byl upír?“ zeptala jsem se. „Moje démonská jizva nebyla nikdy tak citlivá. Co ta tvá?“ Úmyslně jsem větu nedokončila. Za poslední měsíce jsem zuby prozkoumala velkou část jeho těla, ale podobnou reakci jsem nikdy nevyprovokovala. Ne že bych si stěžovala.</p> <p>Vyčerpaně se ze mě svalil a zasténal. „Asi to bylo tím, že Ivy všechno začala,“ řekl, zavřel oči a obrátil tvář ke stropu. „Zítra budu celý bolavý.“</p> <p>Zakryla jsem se přehozem, protože mi bylo bez jeho tělesného tepla chladno. Překulila jsem se na bok, naklonila se blíž a zašeptala: „Opravdu chceš, abych se z kostela odstěhovala? Asi už začínám chápat, proč je v upířích kruzích sex ve třech tak oblíbený.“</p> <p>Nick otevřel oči a zabručel. „Snažíš se mě zabít, že?“</p> <p>Se smíchem jsem vstala a zabalila se do přehozu. Prsty jsem se dotkla krku. Bolel, ale kůže zůstala neporušená. Netvrdím, že bylo špatné využít to, co Ivy rozehrála, ale prudká touha, která mě ovládla, mi dělala starosti. Byla skoro až příliš intenzivní na to, abych ji ovládla… Už jsem se nedivila, že s ní má Ivy takové problémy.</p> <p>Mysl mi pomalu, hloubavě pracovala, když jsem prohrabala spodní zásuvku v Nickově skříni, vytáhla jedno z jeho starých trik a šla si dát sprchu.14</p> <p><image xlink:href="#_14.jpg" />„Dobrý den.“ Ze záznamníku se ozval Nickův příjemný, uhlazený hlas. „Dovolali jste se nezávislým agentům Morganové, Tamwoodové a Jenksovi z Upírské čarodějné. V tuto chvíli nemohou přijít k telefonu. Zanechte prosím vzkaz a dejte nám vědět, jestli máme volat ve dne nebo po setmění.“</p> <p>Sevřela jsem černý plast Nickova telefonu a čekala na pípnutí. Nechat Nicka namluvit zprávu na záznamník byl můj nápad. Jeho hlas se mi líbí a napadlo mě, že bude působit noblesně, když se bude zdát, že máme sekretáře.</p> <p>„Ivy?“ řekla jsem a trhla sebou nad svým provinilým tónem. „Prosím, zvedni to, jestli tam jsi.“</p> <p>Nick vyšel z kuchyně a cestou do obýváku mi přejel rukou po pase.</p> <p>Nikdo se neozval, proto jsem rychle, než se mohl záznamník vypnout, vyhrkla: „Jsem u Nicka. Já… k tomu, co se stalo. Promiň. Byla to moje vina.“ Pohlédla jsem na Nicka, který uklízel jako správný starý mládenec, schovával všechno z dohledu pod gaučem a pod polštáři. „Nick se omlouvá za to, že tě praštil.“</p> <p>„Neomlouvám,“ řekl a já zakryla mluvítko, aby jeho slova upířím sluchem nezachytila.</p> <p>„No,“ pokračovala jsem. „Musím si něco vyzvednout u mámy, ale vrátím se kolem desáté. Pokud budeš doma dřív, vytáhneš z ledničky lasagne? Mohly bychom si je dát k večeři. Pojedly bychom kolem půlnoci? Abych si pak mohla udělat domácí úkol?“ Zaváhala jsem, protože jsem toužila říct víc. „No, doufám, že vzkaz dostaneš,“ dokončila jsem chabě. „Pa.“</p> <p>Zavěsila jsem a otočila se k Nickovi. „Co když je pořád v bezvědomí?“</p> <p>V očích se mu usadil napjatý pohled. „Nepraštil jsem ji tak tvrdě.“</p> <p>Nahrbila jsem ramena a opřela se o stěnu. Byla ošklivě hnědá a k ničemu se nehodila. V Nickově bytě ale nic neladilo s ničím, takže tam vlastně zapadala − jistým zvráceným způsobem. Nebylo to tím, že by Nick neměl rád, když do sebe věci zapadaly, prostě se na všechno díval trochu jinak. Jednou jsem ho přistihla s jednou modrou a jednou černou ponožkou, a když jsem ho na to upozornila, jen zamrkal a prohlásil, že jsou obě stejně teplé.</p> <p>Ani knihy neměl seřazené podle abecedy − staré svazky neměly titul nebo autora − ale podle systému, který jsem ještě neprokoukla. Zabíraly celou jednu stěnu obýváku a vyvolávaly u mě dojem, že mě někdo neustále sleduje. Matka mu je jednoho rána nechala na prahu a on se mě pokusil přesvědčit, abych je schovala u sebe. Vášnivě jsem ho políbila a odmítla. Děsily mě.</p> <p>Nick se naklonil do kuchyně a sebral klíče. Když jsem uslyšela zaškrábání kovu, odstrčila jsem se od stěny a vydala se ke dveřím. Než jsem ho následovala ven z bytu, prohlédla jsem si, co mám na sobě: modré džíny, černé bavlněné triko a šlapky, které jsem používala, když jsme si šli zaplavat do bazénu. Nechala jsem je u něj minulý měsíc a našla je umyté a pověšené v Nickově skříni.</p> <p>„Nemám svoji tašku,“ zamumlala jsem, když zabouchl dveře.</p> <p>„Chceš se zastavit v kostele?“</p> <p>Jeho nabídka nezněla upřímně a já zaváhala. Museli bychom jet přes půlku Díry, abychom se tam dostali. Slunce už zapadlo a v ulicích houstl provoz. Trvalo by to věčnost. V kabelce jsem neměla moc peněz a talismany nebudu potřebovat − chystala jsem se jenom k mámě − ale nedokázala jsem snést představu, že Ivy pořád leží na podlaze. „Mohli bychom?“</p> <p>Pomalu se nadechl, nabručeně stáhl dlouhý obličej a kývl.</p> <p>Věděla jsem, že to nechce udělat, což mě tak namíchlo, že jsem málem klopýtla o schod, který vedl z domu na tmavé parkoviště. Venku byla zima. Na nebi jsem nenašla ani mráček, ale hvězdy se ztrácely ve světlech města. V šlapkách mě zábly nohy, a když jsem se objala pažemi, podal mi Nick svůj kabát. Oblékla jsem si ho a moje zlost nad jeho neochotou zajet za Ivy pomalu zahánělo jeho teplo a vůně, které na silné látce lpěly.</p> <p>Od pouliční lampy se ozvalo tenké bzučení. Táta říkával, že podobné osvětlení je dobré akorát pro zloděje. Dost světla jen na to, aby zloděj viděl, co dělá. Naše kroky zněly hlasitě. Nick zamířil k mým dveřím. „Otevřu ti,“ řekl galantně a já se uculila, když zápasil s klikou a musel za ni pořádně trhnout, aby dveře konečně povolily.</p> <p>Nick nastoupil do nového zaměstnání teprve před třemi měsíci, ale už se mu podařilo sehnat otlučený modrý pick-up značky Ford. Líbil se mi. Byl velký a ošklivý, proto ho získal levně. Tvrdil, že to byl jediný vůz v bazaru, který mu nezmáčkl nohy až k bradě. Lak odprýskával a zadní nárazník rezavěl, ale jezdil.</p> <p>Vyhoupla jsem se nahoru, položila nohy na odporný kobereček, který v autě nechal předchozí majitel, a Nick práskl dveřmi. Pick-up se otřásl, ale byl to jediný způsob, jak zajistit, že se dveře nerozletí, až budeme přejíždět koleje.</p> <p>Zatímco jsem čekala, až obejde vůz zezadu, upoutal mě třepotající se stín nad kapotou. Předklonila jsem se a zamžourala. Něco se málem rozpláclo o přední sklo a já nadskočila.</p> <p>„Jenksi!“ vyjekla jsem, když jsem ho poznala. Sklo mezi námi nijak neskrylo jeho rozrušení. Křídla se mu rozmazaně třepotala a třpytila se ve světle pouliční lampy. Mračil se na mě. Na hlavě měl měkký klobouk se širokou krempou, který v šeru vypadal šedivý, a ruce si založil v bok. Mysl mi provinile zalétla k Ivy. Stáhla jsem okýnko a opřela se o ně, když se v půlce zaseklo. Vlétl dovnitř a smekl klobouk.</p> <p>„Kdy si vy dvě konečně pořídíte telefon s hlasitým odposlechem?“ zavrčel. „Patřím k téhle zatracené firmě stejně jako vy a ani nemůžu použít telefon.“</p> <p><emphasis>Přilétl až z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kostela?</emphasis> Nevěděla jsem, že se dokáže pohybovat tak rychle.</p> <p>„Co jsi provedla Ivy?“ pokračoval, když Nick mlčky nasedl a zabouchl dveře. „Strávil jsem celé odpoledne s Glendou Laskavým a snažil se ho uklidnit, potom co jsi křičela na jeho tátu, pak se vrátím domů a najdu Ivy celou hysterickou na podlaze v koupelně.“</p> <p>„Je v pořádku?“ zeptala jsem se a pohlédla na Nicka. „Dostaň mě domů.“</p> <p>Nick nastartoval, ale ucukl, když Jenks přistál na řadící páce. „Je v pohodě − teda ve stejné pohodě jako obvykle,“ řekl Jenks a jeho zlost ustoupila starostem. „Ještě se nevracej.“</p> <p>„Slez dolů,“ řekla jsem a mávla po něm.</p> <p>Jenks vylétl nahoru, klesl dolů a zíral na Nicka, dokud nepoložil ruce zpátky na volant. „Ne,“ řekl skřítek. „Myslím to vážně. Dej jí čas. Slyšela tvůj vzkaz a uklidňuje se.“ Jenks se posadil na přístrojovou desku přede mnou. „Bože, cos jí provedla? Pořád dokola blábolila o tom, že tě nedokáže ochránit, že se na ni Piscary naštve a že neví, co udělá, pokud odejdeš.“ Drobounké rysy měl ustarané. „Rache? Možná by ses měla vystěhovat. Tohle je příliš divné i na tebe.“</p> <p>Při jméně nemrtvého upíra mě zamrazilo. Možná jsem na ni neměla tlačit; možná ji navedl Piscary. Nic by se nestalo, kdyby toho nechala, když jsem ji požádala. Asi zjistil, že Ivy není v našem vztahu dominantní, a chtěl, aby to napravila, ten malý hajzlík. Nic mu do toho není.</p> <p>Nick zařadil zpátečku a pneumatiky zaskřípaly na štěrku parkoviště. „Do kostela?“ zeptal se.</p> <p>Pohlédla jsem na Jenkse a ten zavrtěl hlavou. Rozhodl strach, který jsem z něj cítila. „Ne,“ řekla jsem. Počkám. Dám jí čas, aby se mohla vzchopit.</p> <p>Zdálo se, že se Nickovi ulevilo stejně jako Jenksovi. Zařadili jsme se do provozu a zamířili k mostu.</p> <p>„Dobře,“ řekl Jenks. Všiml si, že nemám náušnice, proto se usadil na zpětném zrcátku. „Co se vlastně, k čertu, stalo?“</p> <p>Znovu jsem vytáhla okýnko, protože s sebou vlhký vánek nesl chlad nadcházející noci. „Zápasily jsme a já příliš zatlačila. Pokusila se ze mě udělat svoji − ach − pokusila se mě kousnout. Nick ji omráčil kotlíkem.“</p> <p>„Pokusila se tě kousnout?“</p> <p>Odvrátila jsem se od okýnka a zadívala se na Jenkse. Ve svitu světlometů vozu za námi jsem viděla, jak jeho křídla znehybněla, rozmazala se a znovu znehybněla. Jenks těkal pohledem od Nickova zahanbeného výrazu k mému ustaranému. „Ách,“ řekl a vykulil oči. „Už chápu. Chtěla tě k sobě připoutat, aby jen ona mohla rozezvučet tvoji jizvu upírskými feromony. Odmítla jsi ji. Můj bože, jak jí muselo být trapně. Už se nedivím, že je tak rozčilená.“</p> <p>„Jenksi, sklapni,“ řekla jsem a potlačila nutkání popadnout ho a vyhodit z okna. Na další červené by nás dohonil.</p> <p>Skřítek slétl na Nickovo rameno a pokukoval po světlech na přístrojové desce. „Hezký pick-up.“</p> <p>„Díky.“</p> <p>Nick přesunul pohled od koncových světel vozu před námi k Jenksovi. „Upravený.“</p> <p>Jenksova křídla zavířila, pak se zklidnila. „Kolik udělá?“</p> <p>„S NOS[1] z něj dostanu až 240.“</p> <p>„Zatraceně!“ zaklel skřítek obdivně a odlétl zpátky na zpětné zrcátko. „Zkontroluj si hadičky. Cítím, že někde netěsní.“</p> <p>Nick střelil pohledem po špinavé a očividně ne původní páce pod přístrojovou deskou, pak obrátil pohled zpět k silnici. „Díky. Taky už mě to napadlo.“ Pootevřel okýnko.</p> <p>„Není zač.“</p> <p>Otevřela jsem ústa, abych se zeptala, o čem to mluví, ale zase jsem je zavřela. Asi jde o chlapskou věc.</p> <p>„Ták,“ protáhl Jenks. „Jedeme k tvojí mámě?“</p> <p>Kývla jsem. „Jo. Chceš s námi?“</p> <p>Vjeli jsme do díry a Jenks zůstal viset v tureckém sedu několik centimetrů nad zrcátkem. „Jasně. Díky. Možná jí ještě pokvete mořský narcis. Myslíš, že by jí vadilo, kdybych si vzal domů trochu pylu?“</p> <p>„Proč se jí nezeptáš?“</p> <p>„To udělám.“ Zakřenil se. „Raději by sis měla zalíčit to milostné kousnutí.“</p> <p>„Jenksi!“ vyjekla jsem a zvedla ruku ke krku. Zapomněla jsem. Zahořely mi tváře, když si Jenks s Nickem vyměnili přihlouplé chlapácké pohledy. Bůh mi pomoz, měla jsem pocit, jako bychom byli zpátky v jeskyni. <emphasis>Já označit svoji ženskou, aby Glurg držel chlupaté pracky pryč.</emphasis></p> <p>„Nicku, mohla bych si půjčit trochu peněz?“ poprosila jsem a najednou mi strašně chyběla kabelka. „Musím se zastavit v obchodě s amulety.“</p> <p>Nákup líčícího amuletu je sám o sobě trapný, když ho ale kupujete s obrovským cucflekem na krku, toužíte se hanbou propadnout. Hlavně když vás většina prodejců zná. Proto jsem se rozhodla pro něco anonymního a požádala Nicka, aby zastavil u benzinové pumpy. Věšáky na amulety u pokladny byly ale prázdné, takže mi nakonec nezbylo než si krk zalíčit obyčejným make-upem. Že bych najednou vypadala jako z obálky časopisu? Tomu nevěřte. Nick tvrdil, že mi to sluší, ale Jenks se tak smál, až mu zčervenala křídla. Seděl Nickovi na rameni a obšírně mu vykládal o přednostech skřítkovských slečen, které poznal před manželkou Matalinou. Chlípný skřítek nezavřel pusu, dokud jsme nedorazili na okraj Cincinnati, kde bydlí moje matka, já si zatím upravovala v bočním zrcátku líčidlo.</p> <p>„Doleva tou ulicí,“ řekla jsem a otřela si prsty o sebe. „Třetí dům vpravo.“</p> <p>Nick mlčky zaparkoval u chodníku před domem. Na verandě se svítilo a já bych přísahala, že se v okně pohnuly závěsy. Už týdny jsem tu nebyla a strom, který jsem zasadila nad otcovým popelem, už měnil barvu. Košatý javor za dvanáct let vyrostl a už skoro zastiňoval garáž.</p> <p>Jenks vybzučel ven Nickovými dveřmi, a když se Nick vyklonil, aby vystoupil, vzala jsem ho za paži. „Nicku?“ řekla jsem. Zarazil se, když uslyšel můj ustaraný tón, a opřel se o stářím omšelou koženku sedadla. Stáhla jsem ruku a zadívala se na svá kolena. „No, ráda bych se za mámu omluvila − než se s ní setkáš,“ vyhrkla jsem.</p> <p>Usmál se a dlouhý obličej mu zjihl. Naklonil se přes sedadlo a rychle mě políbil. „Mámy jsou strašné, že?“ Vystoupil a já netrpělivě čekala, až obejde auto a trhnutím mi otevře dveře.</p> <p>„Nicku?“ řekla jsem, když mě vzal za ruku a společně jsme vykročili k domu. „Myslím to vážně. Je trochu praštěná. Tátova smrt ji fakt rozhodila. Není psychopatka nebo něco podobného, ale nepřemýšlí o tom, co říká. Pokud ji to napadne, plácne to.“</p> <p>Jeho napjatý výraz se uvolnil. „Proto jsem se s ní ještě nesetkal? Myslel jsem, že je to mnou.“</p> <p>„Tebou?“ zeptala jsem se a uvnitř jsem se přikrčila. „Ach. Kvůli tomu, že jsi člověk?“ zašeptala jsem, aby to nemusel říct nahlas. „Ne.“ Vlastně jsem na to úplně zapomněla. Ovládla mě nervozita, upravila jsem si vlasy a chtěla si zkontrolovat i kabelku, kterou jsem u sebe samozřejmě neměla. Prsty u nohou jsem měla studené a šlapky dělaly na betonových schodech nepříjemný rámus. Jenks visel vedle světla na verandě jako obrovská můra. Zazvonila jsem a postavila se vedle Nicka. <emphasis>Prosím, ať má jeden ze svých dobrých dnů.</emphasis></p> <p>„Jsem rád, že to nebylo mnou,“ řekl Nick.</p> <p>„Jo,“ řekl Jenks a přistál mi na rameni. „Tvoje máma by ho měla poznat. Když už šoustá s její dcerou.“</p> <p>„Jenksi!“ vyjekla jsem a obrnila se, protože se v tu chvíli otevřely dveře.</p> <p>„Rachel!“ zvolala máma, přikročila blíž a objala mě. Zavřela jsem oči a opětovala objetí. Byla menší než já, takže to byl divný pocit. Vnímala jsem slabou vůni blahovičníku a laku na vlasy. Cítila jsem se provinile, protože jsem jí neřekla celou pravdu o svém odchodu od IBA a o smrtelné hrozbě, kterou jsem přežila. Nechtěla jsem jí dělat starosti.</p> <p>„Ahoj, mami,“ řekla jsem a odtáhla se. „To je Nick Sparagmos. A vzpomínáš si na Jenkse?“</p> <p>„Samozřejmě. Ráda tě zase vidím, Jenksi.“ Ustoupila na práh, rukou se dotkla napřed prošedivělých rovných rusých vlasů, pak úpletových šatů, které jí sahaly do půlky lýtek. Uzlíček obav v mé hrudi se uvolnil. Vypadala dobře. Lépe než posledně. Do očí se jí vrátil potměšilý lesk a pohybovala se rázně, když nás hnala dovnitř. „Pojďte dál, pojďte dál,“ řekla a položila Nickovi malou ruku na rameno. „Než do domu nalétá hmyz.“</p> <p>Uvnitř se svítilo, ale zelenou chodbu přesto halily stíny. Úzký prostor lemovaly fotografie a mě začala zmáhat klaustrofobie, když mě znovu pevně objala a se zářivým úsměvem couvla. „Jsem tak ráda, že jsi tu,“ řekla a otočila se k Nickovi. „Takže vy jste Nick,“ řekla, změřila si ho pohledem a kousla se do rtu. Kývla, když uviděla jeho ošoupanou večerní obuv, ale zamyšleně zkroutila rty nad mými šlapkami.</p> <p>„Paní Morganová,“ řekl a s úsměvem napřáhl ruku.</p> <p>Potřásla mu jí a já sebou trhla, když ho vtáhla do objetí a Nick klopýtl. Byla o kus nižší než on, ale po krátkém překvapení se na mě přes její hlavu zakřenil.</p> <p>„Ráda vás poznávám,“ řekla, pustila ho a otočila se k Jenksovi.</p> <p>Skřítek poletoval u stropu. „Ahojky, paní Morganová. Dneska večer vypadáte báječně,“ řekl opatrně a slétl jen o kousek níž.</p> <p>„Děkuji.“ Usmála se a drobné vrásky se jí prohloubily. Dům voněl po omáčce na špagety a mě napadlo, jestli jsem neměla matku varovat, že Nick je člověk. „No, pojďte dál. Můžete zůstat na večeři? Vařím špagety. Klidně můžu přihodit nějaké navíc.“</p> <p>Nedokázala jsem potlačit povzdychnutí, když nás vedla do kuchyně. Pomalu jsem se začínala uvolňovat. Vypadalo to, že si máma dává víc pozor na pusu. Vešli jsme do jasně prozářené kuchyně a já vydechla úlevou. Vypadala normálně − lidsky normálně. Máma už moc lektvarů nevaří a jedinými známkami čarování byly neutralizační miska se slanou vodou u ledničky a měděný kotlík na sporáku. Během Zvratu byla na střední škole a její generace se pořád snažila být diskrétní. „Jen jsme přišli pro moje školní věci,“ řekla jsem, ale věděla jsem, že je marné doufat, že věci prostě sebereme a zmizíme, v měděném kotlíku se totiž vařila voda na špagety.</p> <p>„Žádný problém,“ řekla, přidala hrst špaget, změřila si Nicka pohledem a přidala ještě trošku. „Je už po sedmé. Máte hlad, Nicku?“</p> <p>„Ano, paní Morganová,“ řekl navzdory mému prosebnému pohledu.</p> <p>Spokojeně se otočila od sporáku. „A ty, Jenksi. Na dvorku toho moc není, ale posluž si. Anebo ti můžu namíchat trochu cukrové vody.“</p> <p>Jenks se rozzářil. „Děkuji, madam,“ řekl a přilétl tak blízko, až jí křídly rozfoukal rusé vlasy. „Prohlédnu si dvorek. Vadilo by vám, kdybych si nasbíral pyl z mořského narcisu? Mému nejmladšímu v tuhle roční dobu velmi prospěje.“</p> <p>Matka se rozzářila. „Jistě. Posluž si. Ty zatracené víly při hledání pavouků skoro všechno zničily.“ Povytáhla obočí a já ztuhla v panice. Něco ji napadlo. Netušila jsem ale co.</p> <p>„Neměly by některé z tvých dětí zájem o práci?“ zeptala se a já vydechla úlevou.</p> <p>Jenks jí přistál na dlani a křídla mu spokojeně zrůžověla. „Ano, madam. Mého syna Jaxe by nesmírně potěšilo, kdyby se mohl podívat na váš dvorek. S mými dvěma nejstaršími dcerami by dokázal víly zahnat. Pokud chcete, pošlu je sem zítra před východem slunce. Než dopijete první šálek kávy, nezůstane na dohled jediná víla.“</p> <p>„Báječné!“ zvolala matka. „Ti zatracení bastardi mi lezou na dvůr celé léto. Vyhnali mi střízlíky.“</p> <p>Nick sebou trhl, když uslyšel tak vlídnou dámu klít, ale já jen pokrčila rameny.</p> <p>Jenks přilétl velkým obloukem od zadních dveří ke mně v prosbě o otevření. „Mohla bys?“ řekl, když zůstal viset nad klikou. „Jen kouknu, jak to tam vypadá. Byl bych nerad, kdyby narazili na něco nečekaného. Je to ještě kluk a já chci, aby věděl, na co dávat pozor.“</p> <p>„Výtečný nápad,“ řekla matka a podpatky jí zacvakaly na bílém linoleu. Rozsvítila světlo vzadu a pustila ho ven. „No!“ řekla a otočila se k Nickovi. „Posaďte se, prosím. Dáte si něco k pití? Vodu? Kávu? Myslím, že tu mám někde pivo.“</p> <p>„Káva by byla fajn, paní Morganová,“ řekl Nick, vytáhl zpod stolu židli a sedl si. Otevřela jsem ledničku, abych kávu vytáhla, ale máma mi vzala pytlík z ruky a vydávala tiché mateřské zvuky, dokud jsem si nesedla vedle Nicka. Moje židle hlasitě zaskřípala o podlahu a já si přála, aby nedělala takové cavyky. Nick se křenil a očividně si můj neklid užíval.</p> <p>„Káva,“ řekla a dala se do práce. „Obdivuji muže, který si dá k obědu kávu. Netušíte, jak ráda vás poznávám, Nicku. Už je to tak dlouho, co si Rachel přivedla domů chlapce. Dokonce ani na střední škole moc nerandila. Někdy mě napadlo, jestli se nepřiklání na druhou stranu, jestli víte, co tím myslím.“</p> <p>„Mami!“ vyjekla jsem a cítila, jak mi rudnou tváře do barvy mých vlasů.</p> <p>Zamrkala na mě. „Ne že by s tím bylo něco v nepořádku,“ opravila se, nabrala kávu a nasypala ji do filtru. Nedokázala jsem na Nicka pohlédnout, protože jsem slyšela jeho pobavení, když si odkašlal. Opřela jsem se lokty o stůl a složila hlavu do dlaní.</p> <p>„Ale znáš mě,“ dodala matka a otočila se k nám zády, aby kávu schovala. Přikrčila jsem se a děsila se toho, co vypustí z úst. „Jsem přesvědčená, že je lepší nemít žádného muže než špatného. Tvůj otec, to byl správný mužský.“</p> <p>Povzdychla jsem si a vzhlédla. Když bude mluvit o tátovi, nebude mluvit o mně.</p> <p>„Byl to hodný muž,“ řekla a pomalu přešla ke sporáku. Postavila se bokem, aby na nás viděla, sundala pokličku z hrnce s omáčkou a zamíchala ji. „Děti je třeba mít se správným mužem. S Rachel jsme měli štěstí,“ řekla. „A přesto jsme ji málem ztratili.“</p> <p>Nick se zaujatě narovnal. „Jak to, paní Morganová?“</p> <p>Tvář se jí protáhla dávnou starostí a já vstala a zapnula kávovar, protože zapomněla. Následující příběh byl zahanbující, ale aspoň jsem věděla, o čem bude řeč, což bylo mnohem lepší, než co mohlo přijít obzvláště poté, co se zmínila o dětech. Posadila jsem se vedle Nicka a máma zatím začala jako obvykle.</p> <p>„Rachel se narodila se vzácnou krevní chorobou,“ řekla. „Nevěděli jsme o ní a netušili jsme, že jen čeká, až se bude moct projevit.“</p> <p>Nick se ke mně otočil a pozvedl obočí. „O tom jsi mi nikdy neřekla.“</p> <p>„Už je zdravá,“ řekla matka. „Ta milá paní na klinice nám všechno vysvětlila. S Racheliným starším bratrem jsme prý měli štěstí a existovala šance jedna ku čtyřem, že další dítě bude jako Rachel.“</p> <p>„To zní jako genetická záležitost,“ řekl. „Ty se obvykle nedají vyléčit.“</p> <p>Matka kývla a stáhla plamen pod špagetami. „Rachel reagovala dobře na kombinaci bylinných léčiv a tradičních léků. Je naše zázračné dítě.“</p> <p>Nick nevypadal přesvědčeně, proto jsem dodala: „Moje mitochondrie vypouštěly zvláštní enzym a bílé krvinky si myslely, že jde o infekci. Napadaly zdravé buňky, většinou kostní dřeň a další věci spojené s krvetvorbou. Vím jen, že jsem byla pořád unavená. Bylinné prostředky pomáhaly, ale až s příchodem puberty se všechno zklidnilo. Už jsem v pořádku, jen jsem citlivá na síru a zkrátilo mi to život asi o deset let. Tak mi to aspoň řekli.“</p> <p>Nick se pod stolem dotkl mého kolena. „Je mi to líto.“</p> <p>Usmála jsem se na něj. „Hej, co je deset let? Neměla jsem se dožít puberty.“ Nedokázala jsem mu říct, že i bez deseti let ho o celá desetiletí přežiju. Už to asi stejně věděl.</p> <p>„S Montym jsme se seznámili ve škole, Nicku,“ řekla matka a vrátila řeč zpátky k původnímu tématu. Věděla jsem, že nerada mluví o prvních dvanácti letech mého života. „Bylo to tak romantické. Na univerzitě se teprve rozbíhala paranormální studia a existovaly velké zmatky okolo nezbytných předpokladů. Každý tak mohl studovat, co chtěl. Já neměla na hodinách magie silových čar co dělat a jediný důvod, proč jsem se na ně zapsala, byl nádherný čaroděj, který stál při zápisu v řadě přede mnou, a všechny moje alternativní hodiny byly plné.“</p> <p>Zpomalila míchání a okolo lžíce jí začala stoupat pára. „Zvláštní, jak osud někdy svede lidi dohromady,“ řekla tiše. „Zapsala jsem se na hodinu, abych seděla vedle jednoho muže, a zamilovala jsem se do jeho nejlepšího přítele.“ Usmála se na mě. „Do tvého otce. My tři jsme byli partnery při laboratorních pracích. Kdyby nebylo Montyho, vyletěla bych. Nejsem čarodějka silových čar, a Monty naopak nedokázal ani za život vyrobit talisman, proto za mě následující dva roky uzavíral kruhy a já mu až do konce studia aktivovala amulety.“</p> <p>Ten příběh jsem nikdy neslyšela, a když jsem vstala, abych přinesla tři hrnky na kávu, pohled mi padl na hrnec s červenou omáčkou. Svraštila jsem obočí a přemýšlela, jak ji taktně vylít do odpadu. Zase vařila v zaklínacím kotlíku. Doufala jsem, že ho nezapomněla umýt ve slané vodě, jinak by náš oběd mohl být zajímavější, než jsme čekali.</p> <p>„Jak jste se s Rachel seznámili?“ zeptala se matka, odstrčila mě od kávovaru a dala péct bochník mraženého chleba.</p> <p>Vytřeštila jsem oči, pohlédla na Nicka a varovně zavrtěla hlavou. Střelil pohledem po mé matce. „Při sportu.“</p> <p>„Na zápase Vlkodlaků?“ zajímala se.</p> <p>Nick na mě bezradně pohlédl. Posadila jsem se vedle něj. „Na krysích zápasech, mami,“ řekla jsem. „On vsadil na norka, já na krysu.“</p> <p>„Na krysích zápasech?“ řekla a ušklíbla se. „Odporné. Kdo vyhrál?“</p> <p>„Oba utekli,“ řekl a upřel zjihlé oči do mých. „Vždycky jsme si mysleli, že uprchli společně, šíleně se do sebe zamilovali a žijí teď společně v městských stokách.“</p> <p>Spolkla jsem smích, ale matka se rozesmála naplno. Poskočilo mi při tom srdce. Tak vesele se nesmála už hodně dlouho.</p> <p>„Ano,“ řekla a odložila kuchyňskou rukavici. „To se mi líbí. Norci a krysy. Jako Monty a já bez dalších dětí.“</p> <p>Mrkla jsem, protože jsem nechápala, jak přeskočila od krys a norků k sobě a k tátovi a co to má společného s tím, že neměli další děti.</p> <p>Nick se naklonil blíž a zašeptal: „Norci a krysy se taky společně nemohou rozmnožovat.“</p> <p>Otevřela jsem ústa v tichém „aha“ a napadlo mě, že Nick díky svému zvláštnímu pohledu na svět bude matce možná rozumět lépe než já.</p> <p>„Nicku, drahý,“ řekla máma a rychle zamíchala omáčku po směru hodinových ručiček. „Vy v rodině nemáte žádnou buněčnou chorobu, že ne?“</p> <p><emphasis>Ach ne,</emphasis> zpanikařila jsem, ale Nick klidně odpověděl: „Ne, paní Morganová.“</p> <p>„Říkejte mi Alice,“ řekla. „Líbíte se mi. Ožeňte se s Rachel a mějte spolu spoustu dětí.“</p> <p>„Mami!“ vyjekla jsem. Nick se zakřenil, protože se dobře bavil.</p> <p>„Ale ne hned,“ pokračovala. „Užijte si svobody, dokud můžete. Nechcete mít děti, dokud na ně nebudete připravení. Praktikujete bezpečný sex, že ano?“</p> <p>„Matko!“ vykřikla jsem. „Mlč!“ <emphasis>Bože, pomoz mi přežít tuhle noc.</emphasis></p> <p>Otočila se, jednu ruku si založila v bok, ve druhé držela kapající naběračku. „Rachel, pokud jsi nechtěla, abych se o tom zmínila, měla sis začarovat ten cucflek.“</p> <p>Zírala jsem s otevřenými ústy. Zahanbeně jsem vstala a odtáhla ji do chodby. „Promiň,“ vyhrkla jsem, když jsem viděla, jak se Nick kření.</p> <p>„Mami!“ zašeptala jsem v bezpečí chodby. „Měla bys být na práškách, víš to?“</p> <p>Sklopila hlavu. „Zdá se, že je to velmi milý muž. Nechci, abys ho zapudila jako ostatní chlapce. Tolik jsem tvého otce milovala. Prostě chci, abys byla šťastná.“</p> <p>Můj vztek se vypařil, když jsem viděla, jak tam stojí opuštěná a nešťastná. Zhluboka jsem si vzdychla. <emphasis>Měla bych ji navštěvovat častěji,</emphasis> pomyslela jsem si. „Mami,“ řekla jsem. „Je to člověk.“</p> <p>„Ach,“ řekla tiše. „Takže bezpečnější sex už asi neexistuje, co?“</p> <p>Cítila jsem se zle, když na ni dolehla tíha mého prostého prohlášení, a přemýšlela jsem, jestli se její postoj k Nickovi změní. S Nickem nebudeme moct mít nikdy děti. Naše chromozomy prostě nespolupracují. Toto zjištění ukončilo dlouhotrvající spory mezi inderlanďany, protože se dokázalo, že čarodějové jsou na rozdíl od upírů a dlaků samostatným druhem podobně jako skřítci nebo trolové. Upíři a dlaci, ať už je kousli nebo se tak narodili, jsou jen modifikovaní lidé. Čarodějové sice dokáží téměř dokonale napodobit lidi, ale na buněčném základě se od lidí liší stejně jako banány od octomilek. S Nickem nebudeme mít nikdy děti.</p> <p>Řekla jsem to Nickovi hned, když naše tulení přešlo v něco intenzivnějšího, protože jsem se bála, že si všimne, že něco vypadá jinak, než má. Bylo mi skoro zle, tolik jsem se bála, že ho fakt, že patříme k různým druhům, znechutí. Skoro jsem se rozbrečela, když jen vykulil oči a řekl: „Všechno vypadá a funguje stejně, ne?“</p> <p>Tehdy jsem to doopravdy nevěděla. Odpověď na tu otázku jsme našli společně.</p> <p>Zrudla jsem, když jsem si uvědomila, nač před matkou myslím, a chabě jsem se usmála. Oplatila mi úsměv a narovnala se. „No,“ řekla. „Takže půjdu otevřít sklenici omáčky Alfredo.“</p> <p>Odplynulo ze mě napětí a objala jsem ji. Její objetí bylo najednou pevnější a já jí ho oplatila stejným. Stýskalo se mi po ní. „Díky, mami,“ zašeptala jsem.</p> <p>Poplácala mě po zádech a pustila mě. Aniž by mi pohlédla do očí, otočila se ke kuchyni. „Pokud chceš, mám v koupelně amulet, třetí zásuvka shora.“ Zhluboka se nadechla a s veselým výrazem zamířila krátkými, rychlými kroky do kuchyně. Chvíli jsem poslouchala, ale dospěla jsem k názoru, že se nic nezměnilo. Zatímco schovávala rajčatovou omáčku, tlachala s Nickem vesele o počasí. S úlevou jsem odpleskala v šlapkách pryč chodbou.</p> <p>Mámina koupelna mi strašidelně připomíná Ivyinu − jen ve vaně nemá rybu. Našla jsem amulet, smyla si líčidlo a aktivovala čáry. Výsledek mě potěšil. Ještě jsem se rychle upravila, povzdychla si nad svými vlasy a pospíšila si zpět do kuchyně. Nedalo se říct, co by mohla máma před Nickem plácnout, kdybych je nechala o samotě příliš dlouho.</p> <p>A měla jsem pravdu. Našla jsem je, jak se s hlavami u sebe sklánějí nad fotoalbem. Nick držel v rukou hrnek s kávou, ze kterého se kouřilo. „Mami,“ protestovala jsem. „Proto sem nikdy nikoho nevodím.“</p> <p>Jenks hlasitě zatřepotal křídly a vznesl se z matčina ramene. „Ale no tak, hlavu vzhůru, čarodějko. Nahé obrázky z dětství už jsme viděli.“</p> <p>Zavřela jsem oči a snažila se sebrat sílu. Matka vesele vykročila ke sporáku, aby zamíchala omáčku Alfredo. Zaujala jsem její místo vedle Nicka a ukázala. „Můj bratr Robert,“ řekla jsem a přála si, aby konečně odpověděl na moje telefonáty. „A tohle je táta,“ řekla jsem a cítila, jak se ve mně vzmáhají emoce. Usmála jsem se na fotku. Moc mi chyběl.</p> <p>„Vypadá fajn,“ řekl Nick.</p> <p>„Byl nejlepší.“ Otočila jsem stránku, Jenks na ní přistál a prošel se po mém životě pečlivě seřazeném v úhledných sloupcích a řadách. „Tohle je moje nejoblíbenější fotka,“ řekla jsem a poklepala na nesourodou skupinku jedenácti a dvanáctiletých děvčat u žlutého autobusu. Všechny jsme byly spálené od sluníčka a vlasy jsme měly o tři odstíny světlejší než obvykle. Moje byly ostříhané nakrátko a trčely všemi směry. Táta stál vedle mě, ruku měl položenou na mém rameni a usmíval se do fotoaparátu. Povzdychla jsem si.</p> <p>„Moje kamarádky z tábora,“ řekla jsem a pomyslela si, že tři léta, která jsem tam strávila, patřila k nejlepším létům mého života. „Podívej,“ řekla jsem a ukázala. „Je vidět jezero. Bylo to někde nahoře v New Yorku. Zaplavala jsem si jenom jednou, voda byla tak studená. Zkroutila mi prsty u nohou v křeči.“</p> <p>„Já nikdy na táboře nebyl,“ řekl Nick a upřeně hleděl na tváře na fotce.</p> <p>„Byl to jeden z táborů na přání,“ řekla jsem. „Vykopli mě, když zjistili, že už neumírám.“</p> <p>„Rachel!“ protestovala matka. „Ne všichni tam umírali.“</p> <p>„Většina jo.“ Zachmuřila jsem se, když jsem přelétla pohledem tváře na obrázku a uvědomila si, že jsem z nich asi jediná, která ještě žije. Pokusila jsem si vzpomenout na jméno štíhlé černovlásky vedle a nelíbilo se mi, když se mi to nepodařilo. Bývala moje nejlepší kamarádka.</p> <p>„Požádali Rachel, aby se nevracela, poté co se přestala ovládat,“ řekla máma, „ne proto, že se uzdravovala. Vzala si do hlavy, že ztrestá nějakého malého chlapce za to, že škádlil děvčata.“</p> <p>„Malého chlapce,“ vysmála jsem se. „Byl z nás nejstarší a pořádný surovec.“</p> <p>„Co jsi udělala?“ zeptal se Nick a hnědé oči se mu pobaveně zaleskly.</p> <p>Vstala jsem, abych si nalila kávu. „Praštila jsem s ním o strom.“</p> <p>Jenks se rozchechtal a matka zaklepala naběračkou o bok kotlíku s omáčkou. „Jen žádnou falešnou skromnost. Rachel se napíchla na silovou čáru pod táborem a odhodila ho celých deset metrů.“</p> <p>Jenks hvízdl a Nick vykulil oči. Zahanbeně jsem si nalila kávu. Nebyl to dobrý den. Tomu spratkovi bylo patnáct a trápil dívku, kterou jsem na fotce objímala. Řekla jsem mu, aby ji nechal být, ale povalil mě na zem a já se přestala ovládat. Ani jsem nevěděla, jak se na silovou čáru napojit, prostě se to stalo. Kluk přistál na stromě, spadl a roztrhl si kůži na ruce. Tolik krvácel, že jsem dostala strach. Mladí upíři v táboře se museli vydat na zvláštní celonoční výlet na opačnou stranu jezera a nesměli se vrátit, dokud nebyla vykopána a spálena všechna hlína, na kterou krvácel.</p> <p>Táta musel přiletět a všechno urovnat. Bylo to poprvé, co jsem použila magii silových čar, a také naposledy až do studií, protože táta mi tehdy pěkně zmaloval zadek. Měla jsem štěstí, že mě na místě nevyloučili.</p> <p>Vrátila jsem se ke stolu a zadívala se na jeho usmívající se tvář na fotce. „Mami, můžu si vzít ten obrázek? Ten svůj jsem ztratila na jaře kvůli… nepovedeným čarám.“ Pohlédla jsem Nickovi do očí a jeho chápavý výraz mě ujistil, že o smrtelné hrozbě pomlčí.</p> <p>Máma se přisunula blíž. „Je to pěkný obrázek,“ řekla, vytáhla fotografii z alba, podala mi ji a vrátila se ke sporáku.</p> <p>Posadila jsem se na židli, zadívala se na tváře a vzpomínala na jména. Žádné jsem si nepamatovala. Vadilo mi to.</p> <p>„Hm, Rachel?“ řekl Nick s pohledem upřeným do alba.</p> <p>„Co?“ <emphasis>Amanda?</emphasis> zeptala jsem se tiše tmavovlásky. <emphasis>Jak ses jmenovala?</emphasis></p> <p>Jenks zamával křídly a hodil mi vlasy do obličeje. „U všech svatých!“ vykřikl.</p> <p>Pohlédla jsem na fotografii, která byla schovaná pod tou v mé ruce, a zbledla jsem. Byla pořízená ve stejný den, v pozadí stál stejný autobus, ale tentokrát otce neobklopovaly předpubertální dívky. Stál vedle muže, který vypadal jako starší Trent Kalamack.</p> <p>Nedokázala jsem vydechnout. Muži se usmívali a mžourali do sluníčka. Objímali se pažemi okolo ramen a byli očividně šťastní.</p> <p>Vyměnila jsem si vylekaný pohled s Jenksem. „Mami?“ vypravila jsem ze sebe. „Kdo je to?“</p> <p>Přistoupila blíž a vydala tichý, překvapený zvuk. „Ach, úplně jsem zapomněla, že tu fotku mám. Je to majitel tábora. Byli s tvým otcem dobří přátelé. Jeho smrt zlomila otci srdce. Zemřel tak tragicky, ani ne šest let po manželce. Myslím, že to byl jeden z důvodů, proč tvůj otec ztratil vůli bojovat. Zemřeli ani ne týden po sobě, víš?“</p> <p>„To jsem nevěděla,“ zašeptala jsem a zírala dolů. Nebyl to Trent, ale podoba byla přímo strašidelná. Musel to být jeho otec. Můj otec znal Trentova otce?</p> <p>Přitiskla jsem si ruku na břicho, protože mě najednou něco napadlo. Navštěvovala jsem tábor kvůli vzácné krevní chorobě a rok od roku jsem se cítila líp. Trent měl prsty v genetickém výzkumu. Jeho otec se mu možná taky věnoval. Moje zotavení byl zázrak. Možná za ním stála nezákonná, nemorální genetická manipulace. „Panebože,“ vydechla jsem.</p> <p>Tři léta v táboře. Měsíce, kdy jsem se až do soumraku nedokázala probudit. Nevysvětlitelná bolest v kyčli. Noční můry o dusivé mlze, které mě pořád občas přepadaly.</p> <p><emphasis>Kolik?</emphasis> přemýšlela jsem. Co si Trentův otec od táty vzal výměnou za můj život? Vyměnil ho za jeho?</p> <p>„Rachel?“ řekl Nick. „Jsi v pořádku?“</p> <p>„Ne.“ Soustředěně jsem dýchala a zírala na obrázek. „Můžu si vzít i tenhle, mami?“ zeptala jsem se a můj hlas mi zněl cize.</p> <p>„Ach, nechci ho,“ řekla a já ho rozechvělými prsty vytáhla. „Proto byl schovaný. Víš, že nedokážu vyhodit nic, co patřilo tvému otci.“</p> <p>„Díky,“ zašeptala jsem.15</p> <p><image xlink:href="#_7.jpg" />Skopla jsem si chlupaté růžové pantofle z nohou a sklíčeně se podrbala palcem na lýtku. Bylo už po půlnoci, ale kuchyň zalévalo jasné světlo zářivek a odráželo se v měděných kotlících a ve visícím náčiní. Stála jsem u ostrůvku z nerezavějící oceli a paličkou drtila v hmoždíři divokou pelargonii na zelenou kaši. Jenks ji našel na opuštěné parcele a směnil ji za jednu ze svých vzácných hub. Klan skřítků, který na parcele žil, vyšel z obchodu se ziskem, ale myslím, že je Jenks litoval.</p> <p>Nick před půlhodinou připravil sendviče a lasagne skončily v ledničce ještě horké. Sendvič s boloňským salámem chutnal mdle. Neřekla bych, že na vině byl jen fakt, že Nick nepoužil kečup, i když jsem ho o to žádala, protože ho prý v ledničce nemohl najít. Hloupá lidská slabost. Byla by roztomilá, kdyby mě tolik neštvala.</p> <p>Ivy se neukázala a já nechtěla jíst lasagne sama před Nickem. Chtěla jsem si s ní promluvit, ale budu muset počkat, dokud nebude připravená. Ivy je ta nejuzavřenější osoba, jakou znám, své city nepřizná ani sama sobě, dokud si je nedokáže logicky ospravedlnit.</p> <p>Bob plaval v druhém největším zaklínacím kotlíku na pultě vedle mě. Chystala jsem se z něj udělat svého důvěrníka. Potřebovala jsem zvíře a ryba je zvíře, ne? Kromě toho, Jenks by vylítl z kůže, kdybych se třeba jen zmínila o kotěti, a Ivy darovala sovy sestře, poté co Jenks jednu málem rozsekal na cucky, když chtěla sežrat jeho nejmladší dceru. Jezebel je v pořádku. Sova bude zase létat. Možná. Jednou.</p> <p>Sklíčeně jsem dál drtila listí. Zemská magie je nejsilnější mezi západem slunce a půlnocí, ale měla jsem problémy soustředit se a už bylo po jedné. V myšlenkách jsem se neustále vracela k fotce z tábora. Těžce jsem si povzdychla.</p> <p>Nick seděl na stoličce na opačné straně pultu a dojídal poslední sendvič. „Vzdej to, Rachel,“ řekl a usmál se, aby zmírnil dopad svých slov, jasně totiž věděl, nač myslím. „Nemyslím, že s tebou nějak manipulovali, a i kdyby, jak by to někdo dokázal?“</p> <p>Pustila jsem paličku a odsunula hmoždíř. „Otec zemřel kvůli mně,“ řekla jsem. „Kdyby nebylo mě a mojí zatracené krevní choroby, ještě by tu byl. Vím to.“</p> <p>Jeho dlouhý obličej posmutněl. „Určitě si kladl tvoji nemoc za vinu.“</p> <p>Hned jsem se cítila líp. Nahrbila jsem ramena.</p> <p>„Možná byli jen přátelé, jak říkala tvoje máma,“ nadhodil Nick.</p> <p>„A možná se Trentův otec pokusil tátu vydírat, přinutit ho, aby provedl něco nelegálního, a když táta odmítl, zabil ho.“ <emphasis>Aspoň vzal Trentova otce s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sebou.</emphasis></p> <p>Nick se natáhl pro fotku, kterou jsem nechala ležet na pultu. „Já nevím,“ řekl tiše, když se na obrázek zadíval. „Podle mě vypadají jako přátelé.“</p> <p>Utřela jsem si ruce do džínů, naklonila se blíž a vzala si od něj fotku. Přimhouřila jsem oči a zadívala se na otcovu tvář. Uzamkla jsem emoce a podala mu ji zpátky. „Neuzdravily mě bylinné lektvary a čáry. Manipulovali mnou.“</p> <p>Poprvé jsem to vyslovila nahlas a žaludek se mi stáhl. „Ale žiješ,“ nadhodil.</p> <p>Odvrátila jsem se a odměřila šest hrnků pramenité vody. Nalila jsem ji do největšího zaklínacího kotlíku, kde hlasitě zašplouchala. „Co kdyby se to provalilo?“ zeptala jsem se a nedokázala na něj pohlédnout. „Spakovali by mě a vysadili na nějakém pustém ostrově jako malomocnou, protože by se báli, že to, co se mnou provedli, by mohlo zmutovat a odstartovat pohromu.“</p> <p>„Ach, Rachel…“ Nick sklouzl ze stoličky. Úzkostlivě jsem se soustředila na utírání odměrky, přestože to nebylo vůbec nutné. Zezadu ke mně přistoupil, objal mě, pak mě otočil tváří k sobě. „Neodstartuješ žádnou novou nákazu,“ chlácholil mě a díval se mi do očí. „Pokud Trentův otec vyléčil tvoji krevní chorobu, tak ji vyléčil. To je všechno. Prostě tě uzdravil. Nic se nestane. Vidíš? Jsem pořád tady.“ Usmál se. „Živý a zdravý.“</p> <p>Popotáhla jsem a vůbec se mi nelíbilo, že mi to tak vadí. „Nechci mu nic dlužit.“</p> <p>„Nedlužíš. Bylo to mezi tvým otcem a Trentovým, pokud k tomu vůbec došlo.“ Jeho ruce mě hřály v pase. Stála jsem mezi jeho nohama, sepjala jsem ruce za jeho zády a opřela se o něj. „To, že se tvůj a Trentův táta znali, nic neznamená,“ řekl.</p> <p><emphasis>Jasně,</emphasis> pomyslela jsem si uštěpačně. Pustili jsme se a neochotně od sebe odstoupili. Zatímco Nick prohlížel spíž, já zkontrolovala recept, abych zjistila, co budu potřebovat pro přenos. Recept pro vytvoření pouta s důvěrníkem byl v latině, ale já znala odborné názvy rostlin dost dobře na to, abych věděla, co dělám. Doufala jsem, že mi Nick pomůže se zaklínáním.</p> <p>„Díky za to, že mi děláš společnost,“ řekla jsem, protože jsem věděla, že ho zítra čeká půldenní směna na univerzitě a noční směna v muzeu. Pokud brzy neodejde, tak se před prací vůbec nevyspí.</p> <p>Nick střelil pohledem po černé chodbě a s pytlíkem brambůrek se posadil na stoličku. „Doufal jsem, že tu budu, až se Ivy vrátí. Proč prostě nestrávíš noc u mě?“</p> <p>Zkroutila jsem rty v úsměvu. „Budu v pořádku. Nevrátí se domů, dokud se neuklidní. Ale pokud se chystáš zůstat, co kdybys za mě načrtl několik pentagramů?“</p> <p>Chrastění pytlíku utichlo. Nick pohlédl dolů na černý papír a stříbrnou křídu ležící podezřele na pultu, pak zvedl oči ke mně. Sroloval okraje pytlíku a oči se mu pobaveně rozzářily. „Nebudu za tebe dělat domácí úkoly, Ray-ray.“</p> <p>„Vím, jak ty pentagramy vypadají,“ protestovala jsem, vhodila loknu vlasů do kotlíku a zatlačila je keramickou lžící pod hladinu. „Slibuju, že je potom vlastnoručně obkreslím. Ale pokud je zítra neodevzdám, vyhodí mě a Edden mi strhne školné z odměny. Není to fér, Nicku. Ta ženská si na mě zasedla!“</p> <p>Nick si strčil do úst brambůrek a skepse z něj přímo čišela. „Víš, jak vypadají?“ Kývla jsem. Utřel si ruku o džíny a přitáhl si blíž učebnici. „Dobrá,“ řekl vyzývavě a naklonil knihu tak, abych do ní neviděla. „Jak vypadá ochranný pentagram?“</p> <p>Hlasitě jsem vydechla úlevou a přilila do směsi odvar ze žindavy, který jsem si předtím připravila. „Standardní graf se dvěma propletenými liniemi ve vnějším kruhu.“</p> <p>„Dobrá… a co věštící pentagram?“</p> <p>„Novy na hrotech a Möbiova páska ve středu pro rovnováhu.“</p> <p>Pobavený výraz v Nickových očích ustoupil překvapení. „Vyvolávací?“ pobídl mě.</p> <p>Usmála jsem se a vhodila rozdrcenou pelargonii do směsi. Zelené kousky zůstaly na hladině, jako by se voda proměnila v želatinu. Bezva. „Který? Pro vyvolání vnitřní síly, nebo fyzické entity?“</p> <p>„Oba.“</p> <p>„Pro vnitřní sílu potřebuješ žaludy a dubové listí ve středu, pro fyzickou entitu spoutává hroty keltský řetěz.“ Zjevně jsem ho zaskočila, což ve mně vzbudilo velmi samolibý pocit. Upravila jsem plamen pod kotlíkem a hrábla do zásuvky s příbory pro jehličku.</p> <p>„Dobrá. Udělala jsi na mě dojem.“ Nechal knihu být a nabral si hrst brambůrek.</p> <p>„Obkreslíš je pro mě?“ zeptala jsem se radostně.</p> <p>„A slibuješ, že je později nakreslíš sama?“</p> <p>„Slibuju,“ řekla jsem vesele. Krátký esej už jsem napsala. Teď už stačilo jen udělat z Boba důvěrníka a budu hotová. Hračka. Pohlédla jsem na Boba a přikrčila se. <emphasis>Jo. Hračka.</emphasis> „Díky,“ řekla jsem tiše, zatímco Nick uhladil konce černého kreslícího papíru, aby je narovnal.</p> <p>„Načrtnu je lajdácky, aby si myslela, že jsou tvoje,“ řekl.</p> <p>Pohlédla jsem na něj a zvedla obočí. „Děkuju pěkně,“ opravila jsem se suše a Nick se zakřenil. Lektvar byl hotový, proto jsem se píchla do prstu a vymasírovala tři kapky krve. Když ukáply do kotlíku, zavanula kuchyní vůně blahovičníku. Zatím šlo všechno hladce.</p> <p>„Zemské čarodějky nepoužívají pentagramy,“ řekl Nick, zatímco ostřil křídu o kousek papíru. „Odkud o nich tolik víš?“</p> <p>Vzala jsem do ruky věštecké zrcadlo, dala si pozor, abych se ho nedotkla krvácejícím prstem, a naleštila ho sametovým šátkem, který jsem si půjčila od Ivy. Zachvěla jsem se, když jsem ucítila, jak je studené. Nenávidím věštění. Běhá mi z něj mráz po zádech. „Ze sklenic od marmelády,“ řekla jsem. Nick nechápavě vzhlédl a já se z nějakého důvodu hned cítila líp. „Však víš. Ze sklenic, které se dají použít k pití, když je vyprázdníš. Mají na dně nakreslené pentagramy a na stranách uvedený návod, jak je použít. Jeden rok jsem se živila jen sendviči s burákovým máslem a marmeládou.“ Zjihla jsem, když jsem si vzpomněla, jak mě táta zkoušel nad topinkami.</p> <p>Nick si vyhrnul rukávy a pustil se do kreslení. „A já si myslel, že se chovám dětinsky, když prohrabávám krabice s cereáliemi a hledám v nich hračky.“</p> <p>Dokončila jsem přípravy a chystala se pustit do skutečného zaklínání. Nadešel čas uzavřít kruh. „Venku, nebo vevnitř?“ zeptala jsem se, Nick vzhlédl od domácího úkolu a zamrkal. Když jsem uviděla jeho zmatený pohled, dodala jsem: „Chystám se uzavřít kruh. Chceš být uvnitř, nebo venku?“</p> <p>Zaváhal. „Chceš, abych šel jinam?“</p> <p>„Jen pokud nechceš zůstat uvnitř kruhu.“</p> <p>Nevěřícně se na mě zadíval. „Ty chceš do kruhu uzavřít celý ostrůvek?“</p> <p>„Je to snad problém?“</p> <p>„Ne.“ Nick si přisunul stoličku blíž k pultu. „Čarodějky asi dokáží udržet víc moci silové čáry než lidé. Já nedokážu uzavřít kruh větší než metr v průměru.“</p> <p>Usmála jsem se. „Nevím. Zeptala bych se doktorky Andersové, kdyby ze mě kvůli tomu neudělala idiota. Asi je to individuální věc. Máma taky nedokáže uzavřít kruh větší než metr v průměru. Takže… uvnitř, nebo venku?“</p> <p>„Uvnitř?“</p> <p>Oddychla jsem si. „Doufala jsem, že to řekneš.“ Naklonila jsem se přes pult a plácla vedle něj knihou se zaklínadly. „Potřebuju, abys mi pomohl tohle přeložit.“</p> <p>„Chceš, abych za tebe udělal domácí úkol a ještě ti pomohl vytvořit pouto s důvěrníkem?“ protestoval.</p> <p>Trhla jsem sebou. „Jediné zaklínadlo, které jsem v knihách našla, je v latině.“</p> <p>Nick na mě nevěřícně pohlédl. „Rachel. Já v noci spím.“</p> <p>Pohlédla jsem na hodiny nad dřezem. „Je teprve půl druhé.“</p> <p>Povzdychl si a přitáhl si knihu blíž. Věděla jsem, že jakmile začne, nedokáže toho nechat, a měla jsem pravdu. Jeho mírné podráždění ustoupilo žhavému zájmu, sotva si přečetl jeden odstavec. „Hej, tohle je stará latina.“</p> <p>Naklonila jsem se přes pult, až můj stín padl na text. „Dokážu přečíst názvy rostlin a jsem si jistá, že přenosový elixír je správný, protože je standardní, ale se zaklínáním už je to horší.“</p> <p>Neposlouchal mě. Vraštil obočí a dlouhým prstem přejížděl po textu. „Musíš upravit kruh, aby rozděloval a hromadil moc.“</p> <p>„Díky,“ řekla jsem. Byla jsem mu vděčná za pomoc. S většinou věcí si nějak poradím, ale čarování je exaktní věda. A už jen představa, že potřebuju důvěrníka, mě znepokojovala. Má je většina čarodějek, ale čarodějky silových čar je potřebují kvůli bezpečnosti. Rozdělení aury pomáhá zabránit démonovi vtáhnout vás do záhrobí. Chudák Bob.</p> <p>Nick se vrátil ke kreslení pentagramů a vzhlédl, až když jsem zpod pultu vytáhla desetikilový pytel soli a těžce ho postavila na desku. Cítila jsem, jak na mě hledí, když jsem do hrsti nabírala zvlhlou, hrudkovitou sůl. Ivy prohlásila, abych se vykašlala na vratnou zálohu a vyryla do linolea mělký kruh. Ivy mi pomohla. Vlastně byl kruh Ivyiným dílem od začátku do konce. Použila při práci provázek a křídu, aby se ujistila, že je dokonalý. Já si prostě sedla na pult a nechala jí volnou ruku, protože jsem věděla, že by se jenom rozčílila, kdybych se jí pletla pod nohy. Výsledkem byl naprosto dokonalý kruh. Dokonce použila kompas a černým lakem na nehty označila sever, aby mi ukázala, kde mám kruh začít.</p> <p>Zadívala jsem se na černou tečku, opatrně začala sypat sůl a pohybovala se po směru hodinových ručiček, až jsem se dostala zpátky na začátek. Pak jsem přidala předměty pro ochranu a věštění, rozestavěla zelené svíce a zapálila je stejným plamenem, na kterém jsem připravila přenosový elixír.</p> <p>Nick mi věnoval část pozornosti. Líbilo se mi, že mě přijal jako čarodějku. Na počátku jsem měla jisté obavy, protože patří k hrstce lidí, kteří praktikují černou magii, a já měla strach, že ho budu muset zastavit, udat ho, ale Nick studoval démonologii jen proto, aby si zlepšil latinu a získal kredity za cizí jazyk, ne proto, že by se chystal vyvolávat démony. A nesmírně mě vzrušovalo, že jsem našla člověka, který tak lehce přijímá magii.</p> <p>„Poslední šance odejít,“ řekla jsem, vypnula plynový sporák a přenesla elixír na ostrůvek.</p> <p>Nick vydal hrdelní zvuk, odložil stranou jeden dokonalý pentagram a pustil se do dalšího. Záviděla jsem mu jeho rovné, čisté linky. Odstrčila jsem všechno stranou a vyklidila místo na pultu naproti němu.</p> <p>Probleskla mnou vzpomínka na trest, který jsem si vysloužila, když jsem se nevědomky napojila na silovou čáru a odmrštila táborového hrubiána na strom. Představa, že má nechuť k silovým čarám pramení z onoho incidentu, mi připadala hloupá, ale věděla jsem, že nejde jen o to. Nevěřím magii silových čar. Při jejich používání je snadné zapomenout na to, na které straně stojíte.</p> <p>Se zemskou magií je to snadné. Když musíte podříznout kozu, je víc než pravděpodobné, že půjde o černé čáry. I za magii silových čar se platí smrtí, ale jedná se o mnohem mlhavější smrt duše, která se velmi těžko počítá a je snazší nad ní mávnout rukou − dokud není pozdě.</p> <p>Cena, kterou platí bílé čarodějky silových čar, je zanedbatelná, jako když já trhám plevel a používám ho při čarování. Ale čirá moc, kterou silové čáry nabízí, je nesmírně svůdná. Chce to silnou vůli držet se limitů, které si stanovíte, a zůstat bílou čarodějkou. Hranice, které se zdají rozumné a moudré, když si je určujete, se zdají hloupé nebo ubohé, když vám tělem koluje moc silové čáry. Příliš mnoho mých přátel přešlo od „trhání plevele“ k „podřezávání koz“, aniž by si uvědomili, že se z nich stali černí čarodějové. A nikdy mě neposlouchali, tvrdili, že žárlím nebo jsem hloupá. Obyčejně to končilo tím, že jsem je musela odvléct do sídla IBA, protože použili černé čáry na poldu, který je zastavil za překročení rychlosti. Možná proto jsem si nedokázala přátele udržet.</p> <p>A právě to mi vadí, většinou se totiž jedná o hodné lidi, kteří se nechají zlákat mocí větší, než je jejich vůle. Lituju je, protože jejich duše pomalu požírá černá magie, se kterou si zahrávají. Skutečně mě děsí jen černí čarodějové, kteří jsou dost silní na to, aby přenesli smrt duše na někoho jiného, kdo zaplatí za jejich magii. Ale smrt duše si vždycky najde cestu zpátky domů a obvykle s sebou přivleče démona. Vím jen to, že ji doprovází křik, krev a obrovské rány, které dokáží otřást městem.</p> <p>A já už si pak nemusím dělat s podobným čarodějem hlavu.</p> <p>Nemám tak silnou vůli. Vím to, přijímám to a vyhýbám se problémům tak, že kdykoli to jen jde, nepoužívám silové čáry. Doufala jsem, že když si z ryby udělám důvěrníka, nevydám se novou cestou, pouze prostě klopýtnu na té, po které jdu. Pohlédla jsem na Boba a odpřísáhla si, že o víc nejde. Všichni čarodějové mají důvěrníky. A v poutacím zaklínadle není nic, co by mohlo někomu ublížit.</p> <p>Pomalu jsem se nadechla a zavřela oči, abych se připravila na dezorientaci, která provází napíchnutí silové čáry. Pomalu jsem zaostřila druhý zrak. Cítila jsem hořící pryskyřici. Neviditelný vítr mi cuchal vlasy, přestože kuchyňské okno bylo zavřené. V záhrobí vždycky fouká. Představila jsem si, jak se stěny okolo rozplývají, a v duchu jsem to i viděla.</p> <p>Můj druhý zrak sílil stejně jako pocit, že jsem venku, až duševní krajina za zdmi kostela působila stejně skutečně jako pult pod mými prsty. Oči jsem nechala zavřené a zrakem mysli jsem se rozhlédla po neexistující kuchyni. Nicka jsem neviděla vůbec a ze zdí kostela zůstaly jen slabé, stříbřitě křídové linie. Skrz ně jsem spatřila okolní krajinu.</p> <p>Připomínala park a v místě, kde mělo stát Cincinnati, byly vidět jen zakrslé stromy a zářící rudý opar, který se odrážel od spodní části mraků. Stromy a rostliny měly podobně narudlý odstín, a přestože lípami za oknem kuchyně neševelil žádný vítr, větve zakrslých stromů v záhrobí se pohupovaly ve vichru, který mi cuchal vlasy. Některým lidem se líbí, jak odlišně vypadají realita a záhrobí, ale ve mně to vzbuzovalo nepříjemný pocit. Jednou si vyjedu na Carew Tower a podívám se na zničené, zářící démonské město druhým zrakem. Sevřel se mi žaludek. <emphasis>Jasně.</emphasis></p> <p>Můj pohled přitáhl hřbitov s ostře bílými, skoro svítícími náhrobními kameny. Náhrobky a měsíc se zdály být to jediné, co nezářilo rudě, co vypadalo stejně v obou světech, a já potlačila chvění. Rudá šmouha silové čáry se táhla nad náhrobky k severu asi ve výšce hlavy. Byla malá − odhadovala jsem, že nemá ani dvacet metrů − ale nikdo ji nepoužíval, takže se zdála silnější než obrovské silové čáry pod univerzitou.</p> <p>Věděla jsem, že Nick pravděpodobně přihlíží druhým zrakem, proto jsem se natáhla a vůlí se dotkla stuhy moci. Zavrávorala jsem, ale přinutila se nechat oči zavřené, stiskla jsem však pevněji pult. Srdce mi poskočilo a zrychlil se mi dech. „Bezva,“ zašeptala jsem, protože jsem měla dojem, že do mě vstoupila větší moc než posledně.</p> <p>Stála jsem nehybně, moc tekla a snažila se vyrovnat naše síly. Mrazilo mě v prstech na rukách a prsty na nohách mě bolely, jak se moc odrazila od mých teoretických končetin, které byly zrcadlovým obrazem skutečných. Když se konečně začala vyrovnávat, vytekl ze mě pramínek moci a splynul opět se silovou čárou. Měla jsem pocit, jako bych byla součástí uzavřeného elektrického okruhu, a pozůstatky průtoku síly mi připomínaly sliz.</p> <p>Spojení se silovou čárou bylo omamné. Už jsem nedokázala držet oči zavřené a zprudka jsem je otevřela. Stříbřité obrysy nahradila zaneřáděná kuchyň. Z dezorientace se mi dělalo zle, snažila jsem se sblížit druhý zrak s normálním viděním a použít je zároveň. Druhým zrakem jsem sice Nicka neviděla, v normálním spektru na něm ale ležel stín. Někdy se ani při použití druhého zraku na lidech nic nemění, ale vsadila bych se, že to není Nickův případ. Pohlédla jsem mu do očí a poklesla mi čelist.</p> <p>Jeho auru lemovala čerň. Nemuselo to být nezbytně špatné, ale naznačovalo to nepříjemné věci. Jeho štíhlé tělo nyní vypadalo vyzáble a knihomolský vzhled, kvůli němuž obyčejně vypadal učeně, nyní působil nebezpečně. Šokoval mě ale černý kruh na jeho levém spánku. Na tom místě mu démon, před kterým mě zachránil, zanechal znamení, které potvrzovalo, že mu Nick dluží laskavost. Ihned jsem pohlédla dolů na své zápěstí.</p> <p>Viděla jsem jen obyčejnou vystouplou jizvu ve tvaru kruhu protnutého čárou. Neznamenalo to ale, že to stejně vidí i Nick. Zvedla jsem ruku a zeptala se: „Svítí černě?“</p> <p>Pochmurně přikývl a jeho obvyklé vzezření začínalo překrývat výhružný vzhled, jak můj druhý zrak ustupoval obyčejnému vidění.</p> <p>„Je to znamení démona, že?“ řekla jsem a přejela si prsty po zápěstí. Já nic černého neviděla, ale na druhou stranu jsem neviděla ani svoji auru.</p> <p>„Ano,“ řekl tiše. „Už ti, hm, někdo řekl, že vypadáš úplně jinak, když používáš silovou čáru?“</p> <p>Kývla jsem a zavrávorala, jak se reality střetly. „Jinak“ znělo líp než „pekelně děsivě“, což mi jednou řekla Ivy. „Chceš ven z kruhu? Ještě jsem ho neuzavřela.“</p> <p>„Ne.“</p> <p>Hned jsem se cítila líp. Správně uzavřený kruh mohl přerušit jen jeho tvůrce. Nebál se zůstat se mnou uvnitř a já mu byla za důvěru vděčná.</p> <p>„Tak dobrá. Jdeme na to.“ Zhluboka jsem se nadechla a v duchu přesunula tenkou linii soli ze své dimenze do záhrobí. Kruh do něj přeskočil tak ostře, jako by mě do kůže šlehla gumička. Trhla jsem sebou, když sůl zmizela a nahradil ji kruh záhrobí. Výboj, který mi otřásl páteří, jsem sice očekávala, ale pokaždé mě zaskočil.</p> <p>„Nenávidím, když se to stane,“ řekla jsem a pohlédla na Nicka, ale on zíral na můj kruh.</p> <p>„Páni,“ vydechl užasle. „Podívej se na to. Věděla jsi, že to udělají?“</p> <p>Stejně jako on jsem pohlédla na svíčky a poklesla mi čelist. Zprůsvitněly. Plamínky se dál třepotaly, ale zelený vosk nadpřirozeně svítil.</p> <p>Nick sklouzl ze židle a opatrně se přesunul okolo ostrůvku, aby nezavadil o kruh. Dřepl si u jedné ze svíček a já téměř zpanikařila, když se po ní natáhl.</p> <p>„Ne!“ vykřikla jsem a on ucukl. „Myslím, že se společně se solí přesunuly do záhrobí. Nevím, co se stane, když se jich dotkneš. Prostě… to nedělej. Dobře?“</p> <p>Kývl a vstal. Náležitě vystrašeně se vrátil na stoličku. Křídu ale do ruky nevzal. Bude se dívat. Pousmála jsem se a nelíbilo se mi, že to s magií silových čar zrovna neumím. Ale když se budu řídit návodem, všechno dobře dopadne.</p> <p>Až na zbyteček moci, kterou jsem načerpala ze silové čáry, nyní celá kolovala kruhem. Cítila jsem její tlak na kůži. Tenoučká vrstvička záhrobí tvořila rudou šmouhu mezi mnou a zbytkem světa a ve formě kopule se mi klenula nad hlavou. Bariérou střídajících se realit nic neprojde. Stejná polokoule se táhla i pod zemí. Kdyby protínala trubky nebo elektrické kabely, nebyl by kruh dokonalý, zůstal by zranitelný a náchylný k prolomení.</p> <p>Většina moci silové čáry uzavřela kruh, v mém nitru ale docházelo k jejímu sekundárnímu hromadění. Byl to pomalý, téměř záludný proces. Bude pokračovat, dokud kruh nepřeruším a neoddělím se od čáry. Čarodějky silových čar věděly, jak moc správně střádat, ale já ne, a kdybych zůstala na čáru napojená příliš dlouho, zešílela bych. Mně ale bude stačit hodina, a to nebylo ani zdaleka příliš dlouho.</p> <p>Když jsem se ujistila, že kruh je bezpečně uzavřený, nechala jsem druhý zrak úplně pohasnout. Nickova aura se rozplynula. „Připravena na druhý krok?“ zeptal se a já kývla.</p> <p>Odsunul pentagramy stranou a přitáhl si k sobě starou knihu. Svraštil obočí, přejížděl prstem po textu a zanechával na stránce křídové šmouhy. „Následně se musíš zbavit všech čar a zaklínadel, které máš na sobě.“ Vzhlédl. „Možná ses měla vykoupat v soli.“</p> <p>„Ne. Mám u sebe jenom amulety.“ Sundala jsem si talisman od mámy a tkanice se mi přitom zapletla do vlasů. Dotkla jsem se krku a křivě se usmála, když jsem uviděla, jak na něj Nick upřeně hledí. Po chvíli váhání jsem si sundala i prsten z prsteníku a odložila ho stranou.</p> <p>„Já to věděl!“ vykřikl Nick. „Věděl jsem, že máš pihy. Schovával je prstýnek, že?“</p> <p>Natáhl se pro něj a já mu ho přes nepořádek mezi námi podala. „Táta mi ho dal ke třináctým narozeninám,“ řekla jsem. „Je vykládaný dřevem, vidíš? Každý rok ho musím obnovovat.“</p> <p>Nick na mě přes ofinu pohlédl. „Líbí se mi tvoje pihy.“</p> <p>Zahanbeně jsem si vzala prstýnek zpátky a odložila stranou. „Co teď?“</p> <p>Pohlédl dolů. „Hm… musíš připravit přenosový elixír.“</p> <p>„Hotovo,“ řekla jsem a ostře klepla do kotlíku. Kov zazvonil. <emphasis>Není to tak zlé.</emphasis></p> <p>„Dobrá…“ Zmlkl a tikání hodin najednou znělo velmi hlasitě. S očima upřenýma na stránku řekl: „Teď se musíš postavit na věštecké zrcadlo a zatlačit svoji auru dolů do odrazu.“ Ustaraně přimhouřil hnědé oči a pohlédl na mě. „Dokážeš to?“</p> <p>„Teoreticky vím, jak na to. Proto jsem trvala na velkém kruhu. Dokud nezískám auru zpátky, budu zranitelná.“ Kývl, zamyslel se a v očích se mu usadil vzdálený pohled. „Budeš se dívat a povíš mi, jestli to funguje? Já svoji auru nevidím.“</p> <p>„Jasně. Nebude to bolet, že ne?“</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou, vzala do ruky věštecké zrcadlo a položila ho na podlahu. Jeho černý povrch mi připomněl, proč jsem se tolik snažila vyhnout magii silových čar. Dokonalá čerň jako by pohlcovala světlo, ale zároveň zářila. Svůj odraz jsem v něm neviděla, přesto mě z něj mrazilo.</p> <p>„Bosky,“ dodal Nick a já skopla z nohou pantofle. Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila na zrcadlo. Bylo stejně studené a já potlačila chvění, protože jsem měla dojem, že jím propadnu jako černou dírou.</p> <p>„Fuj,“ řekla jsem, když jsem pod nohama ucítila tah.</p> <p>Nick chvíli jen zíral, pak vstal a nakoukl přes pult. „Funguje to,“ řekl, ale najednou zbledl.</p> <p>Polkla jsem, zvedla ruce a přejela si jimi po hlavě, jako bych ze sebe utírala vodu. V hlavě mi začalo bolestivě bušit.</p> <p>„Ach ano,“ řekl Nick a znělo to, jako by mu bylo zle. „Teď to jde ještě rychleji.“</p> <p>„Je to příšerný pocit,“ zamumlala jsem a dál jsem tlačila auru dolů do nohou. Věděla jsem, že se mi to daří, protože jsem její nepřítomnost cítila jako tupou bolest. V ústech jsem měla kovovou pachuť, a když jsem pohlédla dolů na černý povrch, poprvé jsem v něm zahlédla svůj odraz. Okolo tváře mi visely rusé vlasy a vypadala jsem přesně tak, jak jsem očekávala, jen mé rysy ukrývala žlutá šmouha. „Je moje aura hnědá?“ zeptala jsem se.</p> <p>„Je jasně zlatá,“ odpověděl Nick, když si přitáhl stoličku na moji stranu pultu. „Z velké části. Myslím, že jsi ji vytlačila všechnu. Můžeme… pokračovat?“</p> <p>Slyšela jsem neklid v jeho hlase a pohlédla mu do očí. „Prosím.“</p> <p>„Dobře.“ Přitáhl si knihu do klína. Sklonil se nad ní a přečetl další odstavec. „Dobrá, vlož věštecké zrcadlo do přenosového elixíru, ale dávej pozor, aby ses elixíru nedotkla, jinak se tvoje aura znovu přichytí a budeš muset začít znovu.“</p> <p>Odmítla jsem do zrcadla pohlédnout, protože jsem se obávala, že uvidím sebe uvězněnou uvnitř. Se ztuhlými rameny jsem si znovu nazula pantofle. Nohy mě bolely a v hlavě mi tepalo, jako bych měla dostat migrénu. Pokud to rychle nedokončím, budu zítra celý den trčet v tmavé místnosti se žínkou na očích. Vzala jsem zrcadlo do rukou a opatrně ho vsunula do elixíru. Zbytky divoké pelargonie se rozplynuly, rozpuštěny mojí aurou. I na mé poměry to působilo strašidelně a já nedokázala potlačit obdivné vzdychnutí. „Co dál?“ zeptala jsem se, protože jsem chtěla co nejrychleji skončit a vzít si zpátky svoji auru.</p> <p>Nick se skláněl nad knihou. „Teď musíš důvěrníka pomazat přenosovým elixírem, ale nesmíš se elixíru dotknout.“ Vzhlédl. „Jak chceš pomazat rybu?“</p> <p>Svaly v tváři mi ochably. „Nemám zdání. Možná bych ho mohla do elixíru prostě hodit.“ Natáhla jsem se pro knihu v jeho klíně a otočila stránku. „Nestojí tu něco o tom, jak udělat důvěrníka z ryby?“ zeptala jsem se. „Všechno ostatní tu je.“</p> <p>Nick odstrčil moje ruce stranou, když jsem jednu stránku roztrhla. „Ne. Hoď rybu do kotlíku. Když to nebude fungovat, zkusíme něco jiného.“</p> <p>Okamžitě mi zkysla nálada. „Nechci, aby moje aura páchla rybinou,“ řekla jsem a strčila ruku do Bobovy misky. Nick se zachechtal.</p> <p>Bobovi se do elixíru nechtělo. Chytit mrskající se rybu v kulaté nádobě je prakticky nemožné. Dostat ho z vany bylo snadné − prostě jsem ji vypustila, takže zůstal na suchu − ale teď, po několika marných pokusech, jsem byla připravená vyklopit ho na podlahu. Konečně jsem ho chytila, vyčabrala vodu na pult a hodila ho do kotlíku. Nakoukla jsem dovnitř a dívala se, jak v jantarově zbarvené vodě nadouvá žábra.</p> <p>„Dobrá,“ řekla jsem a doufala, že je v pořádku. „Je pomazaný. Co dál?“</p> <p>„Teď už zbývá jenom zaklínadlo. A až elixír získá čirou barvu, můžeš si vzít zpátky auru, kterou ti důvěrník nechal.“</p> <p>„Zaklínadlo,“ řekla jsem a pomyslela si, že magie silových čar je hloupá. Zemská magie zaklínadla nepotřebuje. Zemská magie je precizní a krásná ve své prostotě. Oči mi zalétly ke svíčkám, které tu tak docela nebyly, a potlačila jsem zachvění.</p> <p>„Tady. Přečtu ti ho.“ Vstal a já mu udělala místo vedle Boba v kotlíku. Naklonila jsem se k němu a napadlo mě, že krásně voní, tak mužně. Schválně jsem do něj šťouchla a cítila teplý proud, pravděpodobně jeho auru. Soustředil se na luštění textu, takže si toho ani nevšiml. Povzdychla jsem si a upřela pozornost zpátky na knihu.</p> <p>Nick si odkašlal. Nakrčil obočí a šeptal slova, která zněla temně a nebezpečně. Zachytila jsem každé třetí. Když skončil, usmál se na mě. „No ne,“ řekl. „Ono se to rýmuje.“</p> <p>Povzdychla jsem si a pohnula ramenem. „Musím to říct latinsky?“</p> <p>„Myslím, že ne. Rýmuje se to jenom proto, aby si to čarodějové lépe zapamatovali. Nejde tu o samotná slova, nýbrž o úmysl, s nimiž je vyslovuješ.“ Znovu se sehnul nad knihou. „Dej mi chvíli a přeložím je. Možná je dokonce dokážu zveršovat. Latina se dá snadno volně interpretovat.“</p> <p>„Dobrá.“ Nervózně a rozechvěle jsem si zastrčila vlasy za ucho a nahlédla do zaklínacího kotlíku. Bob se netvářil šťastně.</p> <p>„‚Pars tibi, totum mihi. Vinctus vinculis, prece factis.‘“ Nick vzhlédl. „Hm. ‚Něco tobě, všechno mně. Prosím, spoj se se mnou.‘“</p> <p>Poslušně jsem slova zopakovala, i když jsem si připadala dost pošetile. Mohlo by to být víc sentimentální? Snad se nebudu muset postavit na jednu nohu a mávat peřím na měsíc.</p> <p>Nick jel prstem po řádcích. „‚Luna servata, lux sanata. Chaos statutum, pejus minutum.‘“ Svraštil čelo. „Co třeba: ‚Měsíc mě ochránil, staré světlo mě vyléčilo. Vláda chaosu přináší neštěstí.‘“</p> <p>Zopakovala jsem slova a pomyslela si, že čarodějkám silových čar chybí představivost.</p> <p>„‚Mentem tegens, malum ferens. Semper servus, dum duret mundus.‘ Ach, řekl bych: ‚Nezapomeň na ochranu, vzácný posle. Budiž spoután před znovuzrozením světa.‘“</p> <p>„Ach, Nicku,“ postěžovala jsem si. „Určitě to překládáš správně? Zní to strašně.“</p> <p>Povzdychl si. „Tak zkus tohle.“ Znovu se zamyslel. „Dá se to přeložit i jako: ‚Poskytni klid mysli, nositeli bolesti. Buď otrokem, dokud světy nezemřou.‘“</p> <p>S tím jsem dokázala žít. Pronesla jsem slova, ale nic jsem necítila. Koukli jsme na Boba a čekali, až jantarová tekutina zprůsvitní. V hlavě mi bušilo, ale jinak se nic nedělo. „Asi jsem něco popletla,“ řekla jsem a zašoupala nohama.</p> <p>„Do prdele,“ zaklel Nick. Vzhlédla jsem a zjistila, že mi zírá přes rameno na dveře do kuchyně. Polkl a ohryzek mu poskočil.</p> <p>Zaštípalo mě v týle. Démonská jizva zapulzovala a dech se mi zadrhl v hrdle. Bleskurychle jsem se otočila, protože mě napadlo, že se Ivy vrátila domů.</p> <p>Jenže neobjevila se Ivy, nýbrž démon.16</p> <p><image xlink:href="#_5.jpg" />„Nicku!“ vykřikla jsem a klopýtla dozadu. Démon se zazubil. Vypadal jako britský aristokrat, ale já v něm poznala démona, který na sebe vzal Ivyinu podobu a rozerval mi na jaře hrdlo.</p> <p>Zády jsem narazila na pult. Musím utéct. Musím pryč! Zabije mě! Jak jsem se snažila dostat na opačnou stranu pultu, rozhodila jsem ruce a praštila do zaklínacího kotlíku.</p> <p>„Dávej pozor!“ vykřikl Nick a chňapl po kotlíku, ten se ale stejně převrhl.</p> <p>Zalapala jsem po dechu a odtrhla pohled od démona jen na tak dlouho, abych viděla, jak se kotlík s Bobem převrátil. Voda napuštěná aurou se rozlila v jantarové vlně po pultu. Bob sebou začal na suchu mrskat.</p> <p>„Rachel!“ zvolal Nick. „Seber tu rybu! Má v sobě tvoji auru. Může přerušit kruh!“</p> <p><emphasis>Jsem v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kruhu,</emphasis> pomyslela jsem si a snažila se přiškrtit paniku. <emphasis>Démon není. Nemůže mi ublížit.</emphasis></p> <p>„Rachel!“</p> <p>Nickův výkřik mě přinutil odvrátit se od křenícího se démona. Nick se zoufale snažil chytit Boba, který sebou mrskal na pultu, a zároveň zabránit tomu, aby se voda dostala ke kruhu. Z tváře mi vyprchala barva. Vsadila bych se, že už jen aurou napuštěná voda dokáže kruh prolomit.</p> <p>Vrhla jsem se pro papírové ručníky. Zatímco Nick zápasil s Bobem, já pobíhala okolo pultu a kladla na něj bílé utěrky, aby nasákly stružky vody dřív, než stečou na podlaze do louží a dostanou se ke kruhu. Srdce mi bušilo a pohledem jsem zběsile těkala od vody k démonovi, který stál se zmateným, pobaveným výrazem ve dveřích do chodby.</p> <p>„Mám tě,“ zašeptal Nick a zprudka vydechl, když konečně nad rybou zvítězil.</p> <p>„Do slané vody ne!“ zvolala jsem, když ho chtěl hodit do neutralizační misky. „Tady.“ Přistrčila jsem mu Bobův kotlík. Ven vyšplíchla obyčejná voda a já ji vysušila, zatímco Nick hodil Boba dovnitř. Ryba se otřásla, klesla na dno a vší silou roztahovala žábra.</p> <p>Rozhostilo se ticho, které rušil jen náš těžký dech a tikot hodin nad dřezem. Přes kotlík jsme s Nickem pohlédli jeden na druhého, pak jsme se společně obrátili k démonovi.</p> <p>Vypadal docela sympaticky, protože na sebe vzal podobu elegantního, uhlazeného mladíka s knírkem. V zeleném sametovém obleku s krajkovím a dlouhými šosy připomínal kupce z osmnáctého století. Na tenkém nose mu seděly kulaté brýle. Jejich kouřová skla skrývala rudé oči. Dokázal sice vůlí měnit podobu − mohl se stát kýmkoli od mé spolubydlící po punkového rockera − jeho oči ale zůstávaly stejné, pokud nevynaložil námahu a nepřijal všechny schopnosti osoby, již napodoboval. Proto mělo mé démonské kousnutí v sobě upíří sliny. Otřásla jsem se, když jsem si vzpomněla, že má zorničky ve tvaru štěrbin jako kozel.</p> <p>Žaludek se mi stáhl strachy a já nenáviděla mít strach. Přinutila jsem se rozevřít ruce, kterými jsem si objímala lokty, narovnala jsem se a pohodila hlavou. „Co takhle zmodernizovat šatník?“ vysmála jsem se mu. <emphasis>V</emphasis> <emphasis>kruhu jsem v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bezpečí. V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kruhu jsem v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bezpečí.</emphasis></p> <p>Dech se mi zadrhl v hrdle, když ho zahalila mlha záhrobí. Démonské oblečení se proměnilo v moderní oblek, jaký byste očekávali na bohatém podnikateli z titulní stránky časopisu. „Tohle je tak… nevýrazné,“ řekl. Jeho zvučný hlas s britským přízvukem by se dokonale hodil na pódium. „Ale byl bych nerad, kdybyste si mysleli, že se nedokážu přizpůsobit.“ Sundal si brýle. Syčivě jsem se nadechla a zadívala se mu do očí. Trhla jsem sebou, když se Nick dotkl mé paže.</p> <p>Nick se tvářil obezřetně − podle mého názoru ne dost vyděšeně − a já zrudla hanbou, když jsem si vzpomněla na svoji dřívější paniku. Ale démoni mě zatraceně děsí. Od Zvratu se nikdo neodvažoval démony vyvolávat. Až na toho, kdo démona vyvolal na jaře a poštval ho na mě. A pak tu byl ten, který napadl Trenta Kalamacka. Možná bylo vyvolávání démonů běžnější praxí, než jsem si byla ochotná přiznat.</p> <p>Nelíbilo se mi, že z nich Nick nemá hrůzu. Fascinují ho a já se obávala, že ho touha po vědění jednou přiměje udělat něco pitomého, že vypustí tygra z klece a ten ho sežere.</p> <p>Démon odhalil silné ploché zuby v úsměvu a prohlédl si svůj oděv. Vydal hluboký zamyšlený zvuk, vlna zmizela a nahradilo ji černé triko, kožené kalhoty a zlatý řetěz kolem úzkých boků. Následně se objevila ještě černá kožená bunda. Démon se svůdně protáhl a pod napnutým trikem odhalil nové, vypracované svaly. Potřásl hlavou, krátké blond vlasy se mu prodloužily a sám o kousek povyrostl.</p> <p>Cítila jsem, jak blednu. Vytáhl mi z mysli starý strach a proměnil se v Kista. Démona nesmírně těšilo měnit se v osoby, které mě nejvíce děsily. Rozhodla jsem se, že se tím nenechám vystrašit. Nenechám.</p> <p>„Ach, jak příjemné,“ řekl démon a jeho přízvuk ustoupil vášnivému, ospalému tónu, který se hodil k jeho vzhledu. „Bojíš se krásných lidí, Rachel Mariano Morganová. Líbí se mi vypadat takhle.“ Olízl si výmluvně rty, přejel mi pohledem po krku a zastavil se u jizvy, kterou mi způsobil ve sklepení univerzity, kde jsem ležela ztracená v extázi upířích slin, zatímco mě zabíjel.</p> <p>Ze vzpomínky se mi rozbušilo srdce. Zvedla jsem ruku ke krku. Cítila jsem na kůži jeho pohled a mrazilo mě z něj. „Nech toho,“ poručila jsem mu, protože mě děsilo, jak si s jizvou pohrává. Šířily se mi z ní do rozkroku úponky něčeho, co připomínalo žhavý kov. Dech mi zasyčel nosem. „Řekla jsem, nech toho!“</p> <p>Démon otevřel dokořán Kistovy modré oči, které vzápětí zrudly. Když pochopil, že to myslím vážně, jeho silueta se rozmazala. „Už se ho nebojíš,“ řekl, hlas se mu snížil a opět se do něj vloudil britský přízvuk. „Škoda. Líbí se mi být mladý a plný testosteronu. Ale vím, co tě děsí. Necháme si to pro sebe, co ty na to? Nick Sparagmos to vědět nemusí. Ještě ne. Možná by si ode mě chtěl tu informaci koupit.“</p> <p>Nick vedle mě drsně dýchal, když si démon sundal motorkářskou čepici − vzápětí zmizela v červeném oparu záhrobí − a znovu přijal podobu britského šlechtice v zeleném sametu a krajkách. Usmál se na mě přes okraj kulatých brýlí. „Tohle bude prozatím stačit,“ řekl.</p> <p>Vyskočila jsem, když se mě Nick dotkl. „Co chceš?“ zeptal se. „Nikdo tě nevolal.“</p> <p>Démon nic neřekl a s nepokrytou zvědavostí se rozhlížel po kuchyni. S dravčí ladností začal kroužit jasně osvětlenou místností a jeho naleštěné boty nedělaly na podlaze žádný hluk. „Vím, že jste v tom noví,“ řekl, poklepal na sklenici Pana Ryby na okně a ryba se zachvěla, „ale obvykle stojí vyvolávači <emphasis>vně</emphasis> kruhu a vyvolaný <emphasis>uvnitř.</emphasis>“ Obrátil se na podpatku a šosy fraku za ním zavlály. „Tu informaci dostaneš zdarma, Rachel Mariano Morganová. Protože mě bavíš. Tolik jsem se nenasmál už od Zvratu. Všichni jsme se smáli.“</p> <p>Tep mi zpomalil, zato kolena jsem měla jako z vody. Toužila jsem se posadit, ale neodvažovala jsem se. „Jak to, že jsi tady?“ zeptala jsem se. „Tohle je posvátná půda.“</p> <p>Démon s britskou ladností otevřel ledničku. Zamlaskal, odsunul stranou zbytky a vytáhl poloprázdnou krabici s polevou na dort. „Ach ano, to se mi moc líbí. Být vně kruhu je mnohem zábavnější. Myslím, že i na tuto otázku ti odpovím zdarma.“</p> <p>Šarm starého světa z něj přímo čišel, když sundával z krabice víko. Modrý plast zmizel ve šmouze záhrobí a zlatou lžičku, která se objevila vzápětí, zabořil démon do krému. „Není to posvátná půda,“ řekl a v podobě džentlmena ve fraku se pustil v mé kuchyni do polevy. „Kuchyň přistavěli až po vysvěcení sanktuária. Mohla bys nechat vysvětit celý pozemek, ale v tom případě bys na silovou čáru na hřbitově napojila svoji ložnici. Ach, nebylo by to rozkošné?“</p> <p>Žaludek se mi obrátil, když jsem si uvědomila, co to může znamenat. Démon povytáhl obočí, zadíval se na mě přes okraj kouřových brýlí a nečekaná zlost v jeho rudých očích mě šokovala. „Doufám, že mi chceš říct něco skutečně zajímavého, jinak se opravdu naštvu.“</p> <p>Narovnala jsem se, protože jsem konečně pochopila. Myslel si, že jsem ho zavolala, abych se informacemi vyplatila z dluhu. Srdce se mi znovu rozbušilo, když mu poleva zmizela z ruky a démon přistoupil až ke kruhu.</p> <p>„Ne!“ vyhrkla jsem, když zaťukal na závoj záhrobí mezi námi. Obrátil pozornost k podlaze, z tváře mu vyprchalo pobavení a nahradila ho smrtící vážnost. Chytila jsem Nicka pevně za paži, když démon začal mumlat, že nás roztrhá na cucky, protože jsme ho vyrušili u čaje, a jak bezohledné je odtrhnout někoho od večeře nebo od televize ve středu večer. Roztřásla jsem se, když se démon rozplynul v rudou mlhu a vsákl do podlahy.</p> <p>Držela jsem se Nicka, protože se mi podlamovala kolena. „Hledá trubky,“ řekla jsem. „Žádné tu nejsou. Dívala jsem se.“ Ramena mě bolela strachy. Čekala jsem, že se démon každým okamžikem vynoří z podlahy u mých nohou a zabije mě. „Dívala jsem se!“ zopakovala jsem, abych ujistila samu sebe.</p> <p>Věděla jsem, že kruh prochází kamením a kořeny a jeho horní část pak podkrovím, ale pokud dovnitř nevede otevřená cesta třeba telefonními kabely nebo plynovými trubkami, je bezpečný. Dokonce i notebook by dokázal kruh přerušit, kdyby byl připojený k internetu a přijal email.</p> <p>„Ach, fajn. Je zpátky,“ vydechl Nick, když se démon znovu zjevil vně kruhu. Potlačila jsem hysterický smích. Jaký to vedu život, že mě těší pohled na démona?</p> <p>Démon zůstal stát před námi, z kapsičky vesty vytáhl krabičku a z ní špetku černého prášku, určitě to nebyl šňupací tabák, a nasál ho do nosních dírek. „Vytvořila jsi dobrý kruh,“ řekl mezi kultivovanými kýchnutími. „Stejně dobrý jako tvůj otec.“</p> <p>Otevřela jsem oči dokořán a přistoupila k okraji kruhu. „Co víš o mém otci?“</p> <p>„Slyšel jsem o něm, Rachel Mariano Morganová,“ uculil se. „Jen slyšel. Když ještě žil, nepatřil do sféry mého vlivu. Jako mrtvý mě zajímá víc. Specializuju se na tajemství. A zdá se, že Nick Sparagmos taky.“ Schoval krabičku a posadil se na Ivyinu židli k počítači. „Tak,“ řekl líně, zahýbal myší a spustil internet, „sice se dobře bavím, ale mohli bychom pokročit? Kruh je pevný. Teď tě nezabiji.“ V rudých očích se mu objevila lstivost. „Možná později.“</p> <p>Stejně jako on jsem se zadívala na hodiny nad dřezem. Jedna čtyřicet. Doufala jsem, že se teď neobjeví Ivy. Nemrtvý upír by démonský útok mohl přežít, ale živý by měl stejnou šanci jako já.</p> <p>Nadechla jsem se, abych ho poslala pryč, protože jsem ho nepovolala, ale něco mě napadlo a já ztuhla. Znal Nickovo příjmení. Vyslovil ho dvakrát.</p> <p>„Zná tvoje příjmení,“ řekla jsem a otočila se k Nickovi. „Jak to, že zná tvoje příjmení?“</p> <p>Nick otevřel ústa a očima zalétl k démonovi. „Ach…“</p> <p>„Proč zná tvoje příjmení?“ obořila jsem se na něj a založila si ruce v bok. Unavovalo mě bát se a na Nickovi jsem si mohla vybít vztek. „Tys ho vyvolal, že jo!“</p> <p>„No…“ řekl a dlouhý obličej mu zrudl.</p> <p>„Ty idiote!“ zařvala jsem. „Říkala jsem, abys to nedělal. Slíbil jsi, že to neuděláš!“</p> <p>„Ne,“ řekl a vzal mě za ramena. „Nevyvolal jsem ho. Řekl jsem, že to neudělám. Prostě se to stalo. Poprvé jsem ho ani vyvolat nechtěl.“</p> <p>„Poprvé?“ vyjekla jsem. „Kolikrát jsi ho zavolal?“</p> <p>Nick se podrbal ve strništi na tváři. „No, cvičil jsem se v kreslení pentagramů. Nic jsem neplánoval. Objevil se, protože si myslel, že ho volám, abych splatil dluh. Díkybohu jsem byl v kruhu.“ Nick pohlédl na rozmáčené papíry se stříbrnými křídovými liniemi. „Stejně jako se objevil dneska v noci.“</p> <p>Společně jsme se obrátili k démonovi, který jen pokrčil rameny. Zdálo se, že rád počká, dokud nevyřešíme náš spor, a Ivyiny oblíbené stránky ho pro tuto chvíli zajímaly víc než my.</p> <p>„Je to netvor,“ řekla jsem, „ale nedovolím, abys to na něj svedl.“</p> <p>„To je od tebe hezké, Rachel Mariano Morganová,“ řekl démon a já se zamračila.</p> <p>Nick začínal vypadat rozzlobeně. Něco mě napadlo a odhrnula jsem mu vlasy ze spánku. Dech se mi zadrhl v hrdle, když jsem uviděla, že jeho démonskou jizvu protínají dvě linie namísto jedné. „Nicku!“ zakvílela jsem. „Víš, co se stane, když jich budeš mít příliš mnoho?“</p> <p>Uraženě couvl a hnědé vlasy mu jizvu znovu zakryly.</p> <p>„Může tě vtáhnout do záhrobí!“ křičela jsem a toužila ho uhodit. Moji démonskou jizvu protínala jen jedna čára, a přesto jsem nemohla starostí spát.</p> <p>Nick mlčel a hleděl na mě beze špetky lítosti. Zatraceně, ani se nepokoušel ospravedlnit. „Mluv se mnou!“ zvolala jsem.</p> <p>„Rachel,“ řekl. „Nic se nestane. Jsem opatrný.“</p> <p>„Ale dlužíš mu už dvě laskavosti,“ protestovala jsem. „Když dluh nesplatíš, budeš mu patřit.“</p> <p>Sebevědomě se usmál a já proklela jeho víru v psané slovo a v to, že pokud dodrží všechna pravidla, bude v bezpečí. „Je to v pořádku,“ řekl a znovu mě vzal za ramena. „Uzavřel jsem dohodu jenom na zkoušku.“</p> <p>„Na zkoušku…“ vykoktala jsem šokovaně. „Nicku, nemluvíme o slevě v obchodě. Jde po tvé duši!“</p> <p>Démon se zachechtal a já po něm střelila pohledem.</p> <p>„Nedostane ji,“ chlácholil mě Nick. „Mohu ho kdykoli zavolat, jako bych mu už daroval duši. A po třech letech náš vztah skončí bez pout a závazků.“</p> <p>„Zní to jako dobrá dohoda, dokud si nepřečteš dodatek drobným písmem.“</p> <p>On se ale dál usmíval a tvářil se sebevědomě, ne vyděšeně, jak by měl. „Přečetl jsem si drobné písmo.“ Položil mi prst na rty, aby umlčel můj výbuch. „Četl jsem všechno. Na malé otázky dostanu odpověď zdarma a na velké otázky na dluh.“</p> <p>Zavřela jsem oči. „Nicku. Víš, že tvoje aura je na okrajích černá? Vypadáš jako přízrak.“</p> <p>„To ty taky, lásko,“ zašeptal Nick a přitáhl si mě blíž.</p> <p>Tolik mě šokoval, že jsem na objetí nereagovala. <emphasis>Moje aura je stejně pošpiněná jako ta jeho? Nic jsem neudělala, jen jsem démonovi dovolila, aby mi zachránil život.</emphasis></p> <p>„Má všechny odpovědi, Rachel,“ zašeptal Nick a já cítila, jak mi dechem čechrá vlasy. „Nemůžu si pomoct.“</p> <p>Démon si odkašlal a já se od Nicka odtáhla.</p> <p>„Nick Sparagmos je po Benjaminu Franklinovi mým nejlepším studentem,“ řekl démon, dotkl se Ivyiny obrazovky a nechal ji zmodrat. Díky přízvuku zněl jeho hlas naprosto rozumně, mě ale neošálil. Nenechá se zviklat soucitem, vinou ani lítostí. Kdyby našel v kruhu kaz, oba by nás zabil jen proto, že jsme měli tu drzost zavolat ho ze záhrobí − ať už úmyslně, nebo ne.</p> <p>„Atila by to dotáhl daleko, kdyby neměl v hlavě jenom armádu,“ pokračoval a hleděl si na nehty. „A lstivost Leonarda di ser Piera da Vinciho není lehké překonat.“</p> <p>„Vejtaho,“ zabručela jsem a démon ladně sklonil hlavu. Bylo očividné, že Nick si po třech letech na démonovu pomoc tak zvykne, že bude ochotný udělat cokoli, aby si ho udržel. A přesně na to démon spoléhal.</p> <p>„Hm, Rachel,“ řekl Nick. „Když už je tady, měla bys mu dát jméno, aby se neobjevil pokaždé, když uzavřeš kruh a nakreslíš pentagram. Proto zná moje příjmení. Prozradil jsem mu ho výměnou za vyvolávací jméno.“</p> <p>„Tvá jména už znám, Rachel Mariano Morganová,“ řekl démon. „Chci tajemství.“</p> <p>Stáhl se mi žaludek. „Jasně,“ řekla jsem unaveně a snažila se něco vymyslet. Nějaká tajemství mám. Pohled mi padl na fotku táty a Trentova otce a mlčky jsem ji podržela před průsvitnou stěnou záhrobí.</p> <p>„To má být tajemství?“ vysmál se démon. „Dva muži před autobusem.“ Pak mrkl. Uchváceně jsem sledovala, jak se mu svislé zorničky rozšířily, až mu skoro zčernaly oči. Postavil se a natáhl se pro fotografii. Když prsty narazil do bariéry, zaklel a já ucítila spálenou pryskyřici.</p> <p>Z jeho náhlého zájmu mi poskočilo srdce. Možná to bude stačit na splacení celého dluhu. „Máš zájem?“ posmívala jsem se. „Zbav mě dluhů a já ti povím, kdo ti muži jsou.“</p> <p>Démon ustoupil a rozesmál se. „Ach, myslíš si, že je to tak důležité?“ řekl výsměšně. Když jsem ale pokládala fotku na stůl, nespouštěl z ní oči. Bez varování změnil podobu. Rudá zář záhrobí se rozplynula. Šokovaně jsem zírala, protože přijal moji podobu. Včetně pih. Bylo to jako hledět do zrcadla a mě zamrazilo, když se má podoba bez mé vůle pohnula. Nick zpopelavěl, dlouhý obličej se mu protáhl a těkal pohledem ode mě k démonovi.</p> <p>„Já vím, kdo ti muži jsou,“ řekl démon mým hlasem. „Tvůj otec a otec Trentona Aloysia Kalamacka. Ale táborový autobus?“ Se zvrácenou radostí se na mě díval. „Rachel Mariano Morganová, skutečně jsi mi prozradila tajemství.“</p> <p><emphasis>Znal Trentovo prostřední jméno?</emphasis> Pak nás napadl stejný démon. Někdo nás chtěl oba zabít. Na okamžik jsem byla v pokušení zeptat se démona, kdo to byl, ale sklopila jsem oči. Zjistím to sama a nebude mě to stát duši.</p> <p>„Tak smaž, co ti dlužím za to, že jsi mě pronesl silovými čárami, a zmiz navždy,“ řekla jsem a démon se zasmál. Napadlo mě, jestli mám opravdu tak velké zuby.</p> <p>„Ach, jsi opravdu zlatíčko,“ řekl mým hlasem se svým přízvukem. „Za ten obrázek ti prozradím své jméno, ale pokud se chceš vykoupit z dluhu, musíš mi dát něco víc. Něco, co by mohlo znamenat tvoji smrt, kdybych to pošeptal do správného ucha.“</p> <p>Pomyšlení na to, že bych se ho mohla úplně zbavit, mě naplnilo nezodpovědnou smělostí. „Co kdybych ti řekla, proč jsem tam byla? Na táboře?“ Nick se nervózně zavrtěl, ale pokud se démona navždy zbavím, bude mi to stát za to.</p> <p>Démon se zachechtal. „Nelichoť si. To nemůže stát za tvoji duši.“</p> <p>„Pak ti to povím výměnou za to, že tě budu moct bezpečně povolat i bez kruhu,“ vyhrkla jsem, protože mě napadlo, že i kdybych teď smazala dluh, mohl by mě snadno dostat později.</p> <p>Démon se rozesmál a mně se obrátil žaludek, když groteskně změnil podobu zpět v britského džentlmena, aniž by se přestal smát. „Slib bezpečí i bez kruhu?“ řekl, když konečně dokázal promluvit, a utřel si oči. „Na téhle bohem zapuzené zemi neexistuje nic, co by za to stálo.“</p> <p>Tvrdě jsem polkla. Moje tajemství bylo dobré − a já se od něj chtěla jen osvobodit − ale on mi neuvěří, dokud mu ho napřed neřeknu. „Měla jsem vzácnou krevní chorobu,“ řekla jsem, než jsem mohla změnit názor. „Myslím, že mě Trentův otec vyléčil nelegální genetickou terapií.“</p> <p>Démon se radostně zasmál. „Tebe a tisíce dalších spratků.“ Šosy fraku mu zavířily, když přistoupil k okraji kruhu. S bušícím srdcem jsem ucouvla k pultu. „Raději bys to měla začít brát vážně, jinak ztratím…“ Vtom spatřil moji knihu otevřenou na stránce se zaklínadlem pro připoutání důvěrníka a trhl sebou. „…trpělivost,“ dokončil tiše.</p> <p>„Odkud…“ vykoktal, pak mrkl a sklouzl očima ze mě k Nickovi. Překvapilo mě, když nevěřícně vydechl. „Ach,“ řekl šokovaně. „Do pekel.“</p> <p>Nick se natáhl, zavřel knihu a zakryl ji černými papíry. Najednou jsem se cítila desetkrát nervóznější. Pohledem jsem přelétla po průsvitných svíčkách a po pentagramu ze soli. Co jsem, k čertu, udělala?</p> <p>Démon zamyšleně, rozvážně ustoupil. Bradu si složil do ruky v bílé rukavici, hleděl na mě s novým zájmem a vzbuzoval ve mně dojem, že skrz mě vidí stejně jako já skrz zelené svíce, které jsem zapálila, aniž bych věděla, k čemu slouží. Jeho rychlý přechod od vzteku přes překvapení k zákeřnému výrazu mnou hluboce otřásl.</p> <p>„No, neměli bychom se ukvapovat,“ opravil se, svraštil obočí a zadíval se na složitě vypadající hodinky, které se mu objevily na zápěstí, když pohlédl dolů. Byly kopií Nickových. „Co dělat? Co dělat? Mám tě zabít, nebo si tě nechat? Dodržet tradici, nebo se podřídit pokroku? Myslím, že před soudem obstojím, jen když nechám rozhodnutí na tobě.“ Usmál se a já se začala třást. „A my chceme, aby naše dohoda byla legální, že ano? Velmi, velmi legální.“</p> <p>Vylekaně jsem se přesunula podél pultu a přitiskla se k Nickovi. <emphasis>Odkdy démona zajímá legalita?</emphasis></p> <p>„Nezabiji tě, když mě vyvoláš bez ochrany kruhu,“ prohlásil démon najednou a za hlasitého klapání podpatků na linoleu ustoupil. Z jeho pohybů se dalo vyčíst vzrušení. „Pokud mám pravdu, stejně by to tak dopadlo. Brzy uvidíme.“ Zlomyslně se zakřenil. „Už se nemůžu dočkat. V každém případě budeš má.“</p> <p>Vyskočila jsem, když mě Nick vzal za loket. „Nikdy jsem neslyšel o tom, že by démon dal podobný slib,“ zašeptal a tvář se mu stáhla. „Nikdy.“</p> <p>„To proto, že se podobné sliby dávají jen chodícím mrtvolám, Nicku Sparagme.“</p> <p>Zlá předtucha, která se mi usadila hluboko v žaludku, si začala klestit cestu vzhůru a napínala mi přitom všechny svaly. Nic na této bohem zapomenuté zemi nestálo za slib vyvolání bez rizika, ale on na něj přistoupil, místo aby mě zbavil dluhu? <emphasis>Ach, tak to je fakt dobré.</emphasis></p> <p>Něco jsem přehlédla. Určitě. Odhodlaně jsem ten pocit potlačila. Už nejednou jsem uzavřela nevýhodnou dohodu a přežila. „Dobrá,“ řekla jsem a hlas mi zakolísal. „Skončili jsme. Chci, aby ses vrátil rovnou do záhrobí a cestou se nikde nezastavoval.“</p> <p>Démon znovu pohlédl na své zápěstí. „Krutá paní,“ řekl vznešeně, ladně otevřel ledničku a vytáhl krabici mražených hranolků. „Ale protože jsi v kruhu a já venku, odejdu, až se mi bude zatraceně chtít.“ Ruku v bílé rukavici mu obklopila rudá zář, a když pohasla, z hranolek se kouřilo. Znovu otevřel ledničku a zamračil se. „Nemáš kečup?“</p> <p>Dvě hodiny, pomyslela jsem si, když jsem pohlédla na hodiny. <emphasis>Proč je to tak důležité?</emphasis> „Nicku,“ zašeptala jsem, protože mě zamrazilo. „Vytáhni si z hodinek baterky. Hned.“</p> <p>„Proč?“</p> <p>Hodiny nad dřezem ukazovaly za pět minut dvě. Nebyla jsem si jistá, jak přesně jdou. „Prostě to udělej!“ zakřičela jsem. „Jsou napojené na atomové hodiny v Coloradu. O půlnoci jejich času vyšlou signál a resetují se. Prolomí kruh stejně jako aktivní telefonní linka nebo plynová trubka.“</p> <p>„Ach… do prdele,“ řekl Nick a zblednul.</p> <p>„Zatracená čarodějko!“ zařval démon vztekle. „Skoro jsem vás oba měl!“</p> <p>Nick si horečnatě rozepnul hodinky a dlouhými prsty se snažil vypáčit zadní kryt. „Nemáš minci? Nemůžu sundat kryt.“ Vyděšeným pohledem zalétl k hodinám nad dřezem. Ruku vsunul do kapsy a zašmátral.</p> <p>„Dej to sem!“ vykřikla jsem, sebrala mu hodinky a hodila je na pult. Z police jsem sebrala paličku na maso a zahnala se.</p> <p>„Ne!“ vykřikl Nick, když se kolem rozlétly součástky. „Měli jsme ještě tři minuty!“</p> <p>Setřásla jsem jeho ruku a dál do hodinek bušila. „Vidíš!“ ječela jsem a znovu a znovu tloukla paličkou. „Vidíš, jak je chytrý?“ Kvůli adrenalinu byly mé pohyby trhané, když jsem na něj ukázala paličkou. „Věděl, že máš hodinky u sebe. Prostě čekal! Proto mi dal slib, že ho budu moct bez obav povolat!“ Se vzteklým výkřikem jsem hodila paličkou po démonovi. Odrazila se od neviditelné stěny a s rachotem mi spadla k nohám. Z Nickových hodinek zbyl jen zprohýbaný kov a úlomky křemene.</p> <p>Nick schoulil ramena, opřel se o pult, sklonil hlavu a prsty jedné ruky si přitiskl k čelu. „Myslel jsem, že mě chce učit,“ zašeptal. „A celou dobu mu šlo jen o to, abych si ho podržel u sebe, dokud se kruh neprolomí.“</p> <p>Trhl sebou, když jsem se dotkla jeho ramene, a pohlédl na mě vyděšenýma očima. Konečně dostal strach. „Teď už chápeš?“ řekla jsem hořce. „Zabije tě. Zabije tě a ukrade ti duši. Slib mi, že už ho nezavoláš. Prosím!“</p> <p>Nick se rychle nadechl, pohlédl mi do očí a zavrtěl hlavou. „Budu si dávat větší pozor,“ zašeptal.</p> <p>Vztekle jsem se otočila k démonovi. „Táhni, jak jsem poručila!“ zakřičela jsem.</p> <p>Démon se s nadpřirozenou ladností postavil a upravil si krajkoví na límci a na manžetách. Pomalu a rozvážně zasunul židli zpátky ke stolu. Sklopil hlavu a přes obroučky brýlí se na mě zadíval rudýma očima. „Blahopřeji ti k důvěrníkovi, Rachel Mariano Morganová,“ řekl. „Povolej mě jménem Algaliarept. Pokud mé jméno někomu prozradíš, zemřeš. A nemysli si, že jsi v bezpečí jen proto, že nepotřebuješ k vyvolání kruh. Jsi moje. Dokonce ani tvá duše nestojí za tvoji svobodu.“</p> <p>A s tím zmizel ve šmouze záhrobí a zanechal po sobě jen pach smažených hranolek.17</p> <p><image xlink:href="#_7.jpg" />Seděla jsem na laboratorní stoličce a klepala kotníkem o příčel. „Jak dlouho to ještě bude protahovat?“ zeptala jsem se Janine a ukázala hlavou na doktorku Andersovou, která seděla u stolu před tabulí a zkoušela jednu ze studentek.</p> <p>Janine udělala ze žvýkačky bublinu a namotala si na prsty záviděníhodně rovné vlasy. Její strach z mého démonského znamení ustoupil vzdorné smělosti, když jsem jí řekla, že jsem ho získala při práci pro IBA. Byla to z devadesáti procent lež, ale nedokázala jsem snést představu, že mi nevěří.</p> <p>„Hodnocení důvěrníků trvá věčně,“ souhlasila mladá žena. Prsty levé ruky hladila mezi ušima svoji kočku. Bílá manská měla zavřené oči a pozornost si užívala. Pohledem jsem sklouzla k Bobovi. Donesla jsem ho ve vaničce od burákového másla. Janine si povzdychla, když ho spatřila, ale já věděla, že to bylo soucitné povzdychnutí. Většina studentů si přinesla kočky. Jeden tretku. Řekla jsem mu, že je bezva, a on odpověděl, že fretky jsou nejlepší důvěrníci.</p> <p>Bob a já jsme byli poslední, kdo ještě neměl hodnocení, a třída byla skoro prázdná, ale Janine čekala na Paulu, studentku, která právě hovořila s doktorkou Andersovou. Nervózně jsem si přitáhla Bobovu vaničku blíž a vyhlédla jsem z okna. Na parkovišti se právě rozsvěcelo pouliční osvětlení.</p> <p>Doufala jsem, že tu noc uvidím Ivy. Od chvíle, kdy ji Nick omráčil, jsme se ještě nepotkaly. Vím, že byla doma. Odpoledne čekala v kávovaru čerstvá káva a zprávy na záznamníku byly smazané. Vstala a odešla, než jsem se probudila. Nepodobalo se jí to, ale věděla jsem, že je zbytečné nutit ji k rozhovoru, dokud nebude připravená.</p> <p>„Hej,“ řekla Janine, aby přitáhla moji pozornost. „S Paulou se chystáme na oběd k Piscarymu, než zajde slunce a restauraci obsadí nemrtví upíři. Nechceš se přidat? Počkáme na tebe.“</p> <p>Její nabídka mě potěšila víc, než jsem byla ochotná přiznat, ale zavrtěla jsem hlavou. „Díky, ne. Mám plány s přítelem.“ Nick pracoval v sousední budově a dneska končil ve stejnou dobu, kdy měla skončit i hodina, takže jsme se dohodli, že zaskočíme k Mickeymu, on si dá večeři a já oběd.</p> <p>„Vezmi ho s sebou,“ vybídla Janine. Její silná modrá maskara se vůbec nehodila k jinak vkusnému vzhledu. „Když u stolu s děvčaty sedí kluk, přitáhne to dobře vypadající, svobodné muže.“</p> <p>Nedokázala jsem potlačit úsměv. „Ne,“ odmítla jsem opatrně, protože jsem nechtěla přiznat, že mě Piscary k smrti děsí, rozechvívá moji démonskou jizvu a je tak trochu strýčkem mé spolubydlící. „Nick je člověk,“ řekla jsem. „Bylo by to trochu trapné.“</p> <p>„Randíš s člověkem?“ zašeptala Janine drsně. „Hej, je pravda, co se říká?“</p> <p>Úkosem jsem na ni pohlédla, protože Paula skončila s doktorkou Andersovou a připojila se k nám. „O čem?“ zeptala jsem se, zatímco Paula strkala kočku, která vzdorně prskala a vřískala, do skládací schrány. Šokovaně jsem zírala, když zapnula dvířka na zip.</p> <p>„Však víš…“ Janine mě dloubla do paže. „Mají opravdu… jsou fakt…“</p> <p>Odtrhla jsem oči od třesoucí se schrány a zakřenila jsem se. „Jo. Mají. A jsou.“</p> <p>„Páni!“ zvolala Janine a vzala Paulu za paži. „Slyšíš to, Paulo? Musím si očarovat člověka, než budu příliš stará na to, abych si to užila.“</p> <p>Paula se začervenala a díky blond vlasům vypadala obzvláště rudá. „Nech toho,“ zasyčela a koukla po doktorce Andersové.</p> <p>„Co?“ řekla Janine beze špetky studu. Když otevřela schránu, její kočka do ní dobrovolně vlezla, stulila se a začala příst. „Neprovdala bych se za člověka, ale co je špatného na tom trochu si zaskotačit, zatímco hledáš pana Pravého? Tátova první manželka byla člověk.“</p> <p>Náš rozhovor ukončilo odkašlání doktorky Andersové. Janine sebrala kabelku a sklouzla ze stoličky. Chabě jsem se na ženy pousmála, neochotně jsem sebrala Bobovu vaničku ze stolu, Nickovy pentagramy si strčila do podpaží a vydala se dopředu. Doktorka Andersová ani nevzhlédla, když jsem vaničku postavila na stůl před ní.</p> <p>Chtěla jsem to skončit a vypadnout. Nick mě po obědě hodí do sídla FIK, abych si mohla promluvit se Sárou Jane. Glenn ji pozval, aby se zeptal na Danovu každodenní rutinu, a já chtěla vědět, kde byl v posledních dnech Trent. Glenna můj plán nijak nepotěšil, ale, zatraceně, je to taky můj případ.</p> <p>Nervózně jsem se usadila na židli vedle stolu doktory Andersové a uvažovala, jestli má Jenks pravdu a Trent poslal Sáru Jane do FIK proto, aby do mě oklikou zaryl drápy. Jedna věc byla ale jistá. Doktorka Andersová čaroděje nevraždí. Je mrcha, ale ne vrah.</p> <p>Ženy se zastavily ve dveřích a obě se prohýbaly pod tíhou schrán s kočkami. „Uvidíme se v pondělí, Rachel,“ řekla Janine.</p> <p>Zamávala jsem jí a doktorka Andersová vydala hluboký, podrážděný zvuk. Položila na hromádku papírů čistý formulář a hůlkovým písmem do něj vepsala moje jméno.</p> <p>„Želva?“ hádala, když pohlédla na vaničku.</p> <p>„Ryba,“ odpověděla jsem a cítila se jako idiot.</p> <p>„Aspoň víte, na co vám stačí síly,“ řekla. „Jste zemská čarodějka a bylo by tak pro vás obtížné udržet dost záhrobí na to, abyste k sobě připoutala krysu, neřku-li kočku, po které jste jistě toužila.“</p> <p>Její hlas zněl téměř blahosklonně a já musela silou vůle rozevřít ruce, které jsem zaťala v pěst.</p> <p>„Chápejte, slečno Morganová,“ řekla doktorka Andersová, sundala víko a nakoukla do vaničky, „čím víc moci dokážete použít, tím chytřejší musí být váš důvěrník. Já mám za důvěrníka afrického šedého papouška.“ Zvedla ke mně oči. „To je váš domácí úkol?“</p> <p>Potlačila jsem mrzutost a podala jí růžovou složku plnou krátkých esejů. Pod nimi pak byly Nickovy pentagramy, černý papír byl celý promočený a zkroucený.</p> <p>Doktorka Andersová sevřela rty tak pevně, až jí zbělely. „Děkuji,“ řekla a odhodila Nickovy náčrtky stranou, aniž by na ně pohlédla. „Jen jste odložila nevyhnutelné, slečno Morganová. Nepatříte do mé hodiny a já vás při první příležitosti vyhodím.“</p> <p>Dýchala jsem mělce. Věděla jsem, že by se to neodvážila říct, kdyby byl v místnosti ještě někdo.</p> <p>„No,“ zamumlala unaveně. „Podíváme se, kolik aury vaše ryba přijala.“</p> <p>„Hodně.“ Ovládla mě nervozita. Než Nick včera večer odešel, prohlédl moji auru a prohlásil, že vypadá dost slabá. Pomalu se mi vrátí, ale mezitím jsem se cítila zranitelná.</p> <p>Doktorka Andersová si nechala svůj názor na mé znepokojení pro sebe. Se vzdáleným pohledem v očích ponořila prsty do Bobovy vody. Kůže v týle se mi napjala a měla jsem dojem, jako by mi vlasy vlály ve větru, který bez ustání dul v záhrobí. Uchváceně jsem sledovala, jak jí z prstů vytekla modrá šmouha a obklopila Boba. Byla to moc silové čáry a z červené na modrou se proměnila, když přijala dominantní barvu ženiny aury.</p> <p>Bylo nepravděpodobné, že by se doktorka Andersová napojila na univerzitní silovou čáru. Načerpala moc dřív a uchovala ji v sobě; rychleji se tak čarovalo. Vsadila bych se, že právě ta část záhrobí, kterou nosí ve svém nitru, z ní dělá tak kyselou ženskou.</p> <p>Modrá zář okolo Boba zmizela a doktorka Andersová vytáhla prsty z vody. „Seberte si svoji rybu a vypadněte,“ řekla bryskně. „Jste vyhozena.“</p> <p>Byla jsem tak šokovaná, že jsem dokázala jen zírat. „Cože?“ vypravila jsem ze sebe.</p> <p>Doktorka Andersová si usušila prsty ubrouskem a hodila ho do koše pod stolem. „Ta ryba s vámi není spoutaná. Kdyby byla, moc silové čáry, kterou jsem ji obklopila, by přijala barvu vaší aury.“ Pohled se jí rozostřil, jako by hleděla skrz mě, pak znovu zaostřila. „Vaše aura je mdle zlatá. Co jste prováděla, slečno Morganová, že jste si ji tak pošpinila rudým a černým oparem?“</p> <p>„Řídila jsem se pokyny!“ vykřikla jsem, ale nevstala, i když začala psát do mého formuláře. „Chybí mi velký kus aury. Kde teda je?“</p> <p>„Možná vám do kruhu vlezl brouk,“ řekla podrážděně. „Vraťte se domů, zavolejte svého důvěrníka a uvidíte, co se ukáže.“</p> <p>S bušícím srdcem jsem si olízla rty. <emphasis>Jak mám, k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čertu, zavolat svého důvěrníka?</emphasis></p> <p>Vzhlédla od psaní, zkřížila paže a položila je na stránku. „Nevíte, jak to udělat.“</p> <p>Nebyla to otázka. Pokrčila jsem levým ramenem. Co jsem mohla říct?</p> <p>„Udělám to sama,“ zabručela. „Podejte mi ruku.“</p> <p>Popadla mě za zápěstí a já sebou trhla. Její kostnatý stisk byl překvapivě silný. Na jazyku jsem ucítila kovovou příchuť popela, když zamumlala zaklínadlo. Měla jsem pocit, jako bych žvýkala alobal, a sotva povolila sevření, vysmekla jsem se jí. Promnula jsem si zápěstí, upřela pohled na Boba a snažila se ho přimět, aby vyplaval na hladinu, zamířil ke mně nebo něco podobného. Držel se u dna a jen mrskal ocasem.</p> <p>„Nerozumím,“ zašeptala jsem a cítila se zrazená svými knihami i čarodějnými schopnostmi, kterým jsem tolik věřila. „Do písmene jsem se řídila instrukcemi.“</p> <p>Doktorka Andersová se tvářila přímo samolibě. „Musíte pochopit jedno, slečno Morganová. Na rozdíl od zemské magie práce se silovými čárami vyžaduje víc než jen dodržování pravidel a seznamů bez špetky představivosti. Je k tomu potřeba talent, volnomyšlenkářství a přizpůsobivost. Jděte domů. A z toho, co se vám objeví na prahu, si udělejte mazlíčka. Do mé třídy už se nevracejte.“</p> <p>„Ale udělala jsem všechno správně!“ protestovala jsem a postavila se, když mě mávnutím poslala pryč a s okatým nezájmem začala sbírat papíry. „Postavila jsem se na věštecké zrcadlo a vtlačila do něj svoji auru. Ponořila jsem ho do elixíru, aniž bych se ho dotkla. Boba jsem hodila dovnitř…“</p> <p>Doktorka Andersová sebou trhla a obrátila se ke mně. „Věštecké zrcadlo?“</p> <p>„A vyslovila jsem zaklínadlo,“ pokračovala jsem. „Nick tvrdil, že nezáleží na tom, jestli ho řeknu latinsky.“ Frustrovaně jsem stála před stolem a zuřila. Pokud odejdu, bude po všem. Teď už nešlo o peníze, nýbrž o to, že mě ta ženská považovala za hlupačku.</p> <p>„Latinsky?“ Doktorce Andersové poklesla čelist.</p> <p>„Řekla jsem ho,“ protestovala jsem a znovu si přehrála noc v hlavě. „A pak…“ Dech se mi zadrhl v hrdle a z tváře mi vyprchala barva. „A pak se ukázal démon,“ zašeptala jsem a klesla na židli, než se mi mohla podlomit kolena. „Ach bože. Sebral mi auru? Sebral mi ji démon?“</p> <p>„Démon?“ Vypadala šokovaně. „Vy jste vyvolala démona?“</p> <p>Seděla jsem u stolu té protivné ženštiny a panikařila jsem. Byla jsem k smrti vyděšená a nezajímalo mě, jestli to ví. Algaliarept má moji auru. „Dostal ji z kruhu!“ vyhrkla jsem a přinutila se nedrapnout ji za paži. „Nějak dostal moji auru ven z kruhu!“</p> <p>„Slečno Morganová!“ zvolala doktorka Andersová. „Kdyby démon našel způsob, jak prolomit váš kruh, teď byste tu neseděla. Byla byste v záhrobí a žadonila o smrt!“</p> <p>Vyděšeně jsem tam seděla a objímala se pažemi. Jsem agent, ne zabiják démonů.</p> <p>Žena dopáleně klepala perem o stůl. „Proč jste vyvolávala démona? Jsou nebezpeční.“</p> <p>„Nevyvolávala jsem ho,“ vypravila jsem ze sebe. „Musíte mi věřit. Prostě se ukázal. Víte, dlužím mu laskavost za to, že mě pronesl silovými čárami potom, co ho poslali, aby mě zabil. Byl to jediný způsob, jak jsem se mohla dostat k Ivy, než vykrvácím. Myslel si, že ho volám, abych vyrovnala dluh, když jsem uzavřela kruh a Nick… no, kopíroval pro mě pentagramy.“</p> <p>Zalétla pohledem k rozmočeným nákresům. „Nakreslil je váš přítel, že?“</p> <p>Znovu jsem kývla, protože jsem jí nedokázala lhát do očí. „Chtěla jsem je potom obkreslit,“ řekla jsem. „Neměla jsem čas udělat domácí úkoly za dva týdny a ještě chytit vraha.“</p> <p>Doktorka Andersová ztuhla. „Já své studenty nevraždím.“</p> <p>Sklopila jsem oči a začala se uklidňovat. „Já vím.“</p> <p>Nadechla se, zadržela dech a vydechla. Cítila jsem, jak mezi námi proběhla moc silové čáry. Vytřeštěně jsem na ni hleděla a přemýšlela, co dělá. „Opravdu si nemyslíte, že jsem je zabila,“ řekla nakonec a kovová pachuť v mých ústech zmizela. „Tak co děláte na mé hodině?“</p> <p>„Kapitán Edden z FIK mě poslal najít důkaz o tom, že jste vrah,“ řekla jsem. „Nezaplatí mi, pokud jeho tušení neprověřím. Vy jste jízlivá a arogantní, jste ta nejprotivnější ženská hned po mé učitelce ve čtvrté třídě, ale nejste vrah.“</p> <p>Starší žena nahrbila ramena, jak z ní odplynulo napětí. „Děkuji,“ zašeptala. „Nevíte, jak ráda to slyším.“ Zvedla hlavu a zaskočila mě slabým úsměvem. „Myslím to, že nejsem vrah,“ dodala. „Přívlastky budu ignorovat.“</p> <p>Zahlédla jsem v ní záblesk lidskosti, proto jsem vyhrkla. „Nemám ráda silové čáry, doktorko Andersová. Kde je zbytek mojí aury?“</p> <p>Nadechla se, aby něco řekla, ale zarazila se a pohlédla přes mé rameno ke dveřím. Otočila jsem se na židli, protože jsem uslyšela opatrné zaklepání. Dovnitř nakoukl Nick a já cítila, jak se mi rozzářil obličej. „Omlouvám se, doktorko Andersová,“ řekl a ukázal jí univerzitní jmenovku připnutou na košili. „Můžu vás na okamžik vyrušit?“</p> <p>„Mám tu studentku,“ řekla profesionálně. „Pokud počkáte na chodbě, budu hned u vás. Mohl byste prosím zavřít dveře?“</p> <p>Nick, oblečený do džínů a košile, sebou trhl a zůstal stát nemotorně ve dveřích. „Ach, musím mluvit s Rachel. Opravdu vás nerad ruším. Pracuju v sousední budově.“ Otočil se, pohlédl do chodby a zpátky. „Chtěl jsem se podívat, jestli je v pořádku. A zjistit, jak dlouho tu ještě bude.“</p> <p>„Kdo jste?“ zeptala se doktorka Andersová s nečitelným výrazem.</p> <p>„To je Nick,“ řekla jsem zahanbeně. „Můj přítel.“</p> <p>Nick nahrbil stydlivě ramena a přešlápl. „Nevím, proč vás obtěžuju,“ řekl. „Počkám v hale.“</p> <p>Obličejem doktorky Andersové probleskla hrůza. Pohlédla ze mě na Nicka a vyskočila na nohy. S cvakajícími podpatky si pospíšila k Nickovi, vtáhla ho dovnitř a zavřela dveře.</p> <p>„Zůstaňte tady,“ řekla, když se zmateně zastavil před jejím stolem. Nickovy pentagramy mezi námi ležely jako důkaz viny. Doktorka Andersová se postavila k oknu zády k nám a hleděla na tmavé parkoviště. „Kde jste našla zaklínadlo na připoutání důvěrníka v latině?“ zeptala se.</p> <p>Nick se soucitně dotkl mého ramene a já si přála, abych ho do celé věci nezapletla. „No, v jedné staré knize zaklínadel,“ přiznala jsem a napadlo mě, že asi chce, aby Nick má slova potvrdil. „Bylo to jediné zaklínadlo, které jsem narychlo sehnala. Ale umím pentagramy. Prostě jsem neměla čas je nakreslit.“</p> <p>„Poutací zaklínadlo je v dodatku učebnice,“ řekla unaveně. „Měla jste použít to.“ Starosti jí nedělaly pentagramy, a když se otočila, zamrazilo mě. Vrásky na jejím obličeji ve světle zářivek ostře vystupovaly. „Povězte mi, co přesně jste udělala.“</p> <p>Nick povzbudivě kývl a já řekla: „No, napřed jsem si připravila přenosový elixír. Pak jsem uzavřela kruh.“</p> <p>„Modifikovala ho pro vyvolání a ochranu,“ přerušil mě Nick. „A já s ní byl uvnitř.“</p> <p>„Okamžik,“ řekla doktorka Andersová. „Jak velký byl váš kruh?“</p> <p>Zastrčila jsem si vlasy za ucho. Byla jsem ráda, že už po mně neštěká. „Asi dva metry?“</p> <p>„V obvodu?“</p> <p>„V průměru.“</p> <p>Nadechla se, sedla si a pokynula mi, ať pokračuju.</p> <p>„No, potom jsem se postavila na věštecké zrcadlo a vytlačila ze sebe auru.“</p> <p>„Jaký to byl pocit?“ zašeptala, opřela se lokty o stůl a zadívala se ven.</p> <p>„Zatra… ach… pořádně nepříjemný. Vložila jsem zrcadlo do elixíru, aniž bych se dotkla hladiny. Moje aura se do něj přenesla a pak jsem hodila dovnitř Boba.“</p> <p>„Do přenosového elixíru?“</p> <p>Kývla jsem, i když se na mě nedívala. „Napadlo mě, že je to jediný způsob, jak pomazat rybu. Pak jsem pronesla zaklínadlo.“</p> <p>„Vlastně,“ přerušil mě opět Nick, „já napřed zaklínání přečetl v latině, pak jsem jí ho přeložil a nabídl alternativní interpretaci.“</p> <p>„Správně,“ přitakala jsem. „Vyslovila jsem ho a objevil se démon.“ Vzhlédla jsem k Nickovi, ale zdálo se, že mu to nevadí tak jako mně. „Potom jsem převrhla Bobovu misku. Měl na sobě moji auru. Bála jsem se, že kdyby se dotkla kruhu, mohla by ho přerušit.“</p> <p>„Přerušila by ho.“ Doktorka Andersová znovu hleděla na parkoviště.</p> <p>„Proto mi chybí aura?“ zeptala jsem se. „Vyhodila jsem ji s papírovými ručníky?“</p> <p>Doktorka Andersová na mě upřela pohled. „Ne. Myslím, že jste udělala z Nicka svého důvěrníka.“</p> <p>Poklesla mi čelist. Otočila jsem se na židli a vzhlédla jsem k Nickovi. Sundal mi ruku z ramene a o velký krok ustoupil. „Cože?“ vyjekla jsem.</p> <p>„To se dá?“ zeptal se Nick.</p> <p>„Ne. Nedá,“ řekla doktorka Andersová. „Rozumné bytosti se svobodnou vůlí nemohou být připoutány k jiné osobě zaklínadlem. Ale vy jste smíchala zemskou magii s magií silových čar. Ještě nikdy jsem o podobném připoutání důvěrníka neslyšela. Odkud máte tu knihu?“</p> <p>„Našla jsem ji na půdě,“ zašeptala jsem a vzhlédla k Nickovi. „Ach, Nicku,“ řekla jsem zahanbeně. „Je mi to tak líto. Musel jsi na sebe přenést moji auru, když jsi chytal Boba.“</p> <p>Nick se tvářil zmateně. „Jsem tvůj důvěrník?“ zašeptal se zvláštním výrazem.</p> <p>Doktorka Andersová se hořce zasmála. „Nemáte nač být hrdá, slečno Morganová. Udělat si důvěrníka z člověka je odporné. Je to otroctví. Démonické.“</p> <p>„Zadržte,“ vykoktala jsem, protože mě zamrazilo. „Byla to nehoda.“</p> <p>Oči jí ztvrdly. „Vzpomínáte si, jak jsem mluvila o tom, že čarodějovy schopnosti jsou spojené s jeho důvěrníkem? Lidi používají jako důvěrníky démoni. Čím mocnější člověk je, tím větší mocí démon jeho prostřednictvím vládne. Proto neustále učí pošetilce černou magii. Učí je, získají kontrolu nad jejich dušemi a udělají si z nich důvěrníky. Když jste smíchala zemské čáry s čáry silových čar, použila jste démonskou magii.“</p> <p>Přitiskla jsem si ruku na břicho. „Je mi to líto, Nicku,“ zašeptala jsem.</p> <p>Stál bledý a nehybný vedle mého ramene. „Byla to nehoda.“</p> <p>Doktorka Andersová vyrazila sprostý zvuk. „Na tom nesejde, je to ta nejodpornější věc, o jaké jsem kdy slyšela. Uvedla jste Nicka do velkého nebezpečí.“</p> <p>„Jak?“ Nahmatala jsem jeho ruku. Byla studená, ale pevně mi stiskl prsty.</p> <p>„Protože teď v sobě nosí část vaší aury. Čarodějové silových čar přenáší část aury na důvěrníky a využívají je jako kotvy, když čerpají moc z čáry. Když se něco pokazí, je do záhrobí vtažen důvěrník, ne čaroděj. Ale jde především o to, že důvěrníci pomáhají čarodějům udržet si zdravý rozum, když čarodějové načerpají příliš mnoho moci ze silové čáry. Čarodějové silových čar neudržují energii v sobě. Přenáší ji do důvěrníků. Za mě ji udržuje můj papoušek Simon a já ji podle potřeby odčerpávám. Když jsme spolu, jsem silnější. Když onemocní, moje schopnosti se zmenší. Když je silové čáře blíž než já, mohu z ní načerpat sílu jeho prostřednictvím. Když se něco pokazí, zemře on, ne já.“</p> <p>Polkla jsem a mrazilo mě, protože doktorka Andersová na mě hleděla, jako bych to udělala schválně.</p> <p>„Proto se jako důvěrníci používají zvířata, ne lidé,“ řekla chladně.</p> <p>„Nicku,“ zamumlala jsem. „Je mi to líto.“ Kolikrát už jsem to řekla? Třikrát?</p> <p>Doktorka Andersová svraštila tvář. „Líto? Dokud vás neoddělíme, nebudete hromadit energii silové čáry. Je to příliš nebezpečné.“</p> <p>„Já ji neumím hromadit,“ přiznala jsem. <emphasis>Udělala jsem z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nicka svého důvěrníka?</emphasis></p> <p>„Okamžik.“ Přitiskla si ruku k čelu. „Vy neumíte hromadit moc čáry? Vůbec? Uzavřela jste kruh o průměru dva metry a dost silný na to, aby zadržel démona, a použila jste energii rovnou z čáry? Nepoužila jste energii ze zásoby?“</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou.</p> <p>„Vy neumíte udržet ani gram záhrobí?“</p> <p>Znovu jsem zavrtěla hlavou.</p> <p>Povzdychla si. „Váš otec měl pravdu.“</p> <p>„Vy jste znala mého otce?“ zeptala jsem se. <emphasis>A proč ne? Očividně ho znali všichni.</emphasis></p> <p>„Učila jsem v jedné z jeho hodin,“ řekla. „V té době jsem ho ale neznala. Setkala jsem se s ním až o třináct let později, když jsme se sešli, abychom si promluvili o vás.“ Opřela se a povytáhla obočí. „Požádal mě, abych vás vyhodila, kdybyste někdy nastoupila do mého kurzu.“</p> <p>„Pr… proč?“ vykoktala jsem.</p> <p>„Očividně věděl, jak jste silná a kolik moci dokážete odčerpat ze silové čáry, proto chtěl, abych vás přiměla přestoupit na zemskou magii. Tvrdil, že to tak bude bezpečnější. Ten rok jsem měla víc studentů, než kolik jsem mohla zvládnout, a vyhovět žádosti otce, který toužil ochránit dceru, mi nedělalo problém. Předpokládala jsem, že to bude bezpečnější pro vás. Ale teď se mi zdá, že myslel bezpečnější pro všechny ostatní.“</p> <p>„Bezpečnější?“ zašeptala jsem. Bylo mi zle.</p> <p>„Udělat si důvěrníka z člověka není normální, slečno Morganová,“ řekla doktorka Andersová.</p> <p>„Zvládla byste to vy?“ zeptal se Nick. Střelila jsem po něm pohledem a byla jsem vděčná, že se zeptal on a nemusela jsem to udělat já.</p> <p>Zatvářila se uraženě. „Pravděpodobně. Kdybych znala potřebné zaklínadlo. Ale neudělala bych to. Je to démonické. Inderlandskou bezpečnost nezavolám jen proto, že to byla nehoda, kterou brzy napravíme.“</p> <p>„Díky,“ vydechla jsem otupěle. <emphasis>Udělala jsem z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nicka svého důvěrníka? Připoutala jsem ho k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sobě démonskou magií?</emphasis> Přepadla mě mdloba a sklonila jsem hlavu mezi kolena, protože to bylo přece jen důstojnější než omdlít a skácet se na zem. Na zádech jsem ucítila Nickovu ruku a potlačila hysterický smích. <emphasis>Co jsem to provedla?</emphasis></p> <p>Nickův hlas zazněl ze tmy, protože jsem měla pevně zavřené oči a snažila se nepozvracet. „Můžete zaklínadlo zlomit? Myslel jsem, že důvěrníci zůstávají do konce života.“</p> <p>„Obvykle ano − do konce toho svého.“ Znělo to unaveně. „Ale čaroděj se může od důvěrníka odpoutat ve chvíli, kdy vytříbí své schopnosti natolik, že ho důvěrník omezuje. Ale starého důvěrníka musí nahradit novým, lepším. Jenže co může být lepší než člověk, Nicku?“</p> <p>Zvedla jsem hlavu a zjistila, že se doktorka Andersová šklebí. „Budete mi muset ukázat svou knihu,“ řekla. „Určitě v ní stojí něco o tom, jak zrušit pouto s člověkem. Démoni jsou pověstní tím, že když se jim namane něco lepšího, chytnou se toho. Ale zajímalo by mě, jak se kniha démonská magie dostala do vašeho podkroví.“</p> <p>„Bydlím v kostele,“ zašeptala jsem. „Byla tam, když jsem se nastěhovala.“ Vyhlédla jsem z okna a nevolnost začínala ustupovat. Nick má moji auru. Raději on než démon. A napravíme to − nějak. Slíbila jsem Glennovi, že se s ním dnes večer sejdu v sídle FIK, ale Nick je důležitější.</p> <p>„Přinesu vám knihu,“ řekla jsem a pohlédla na zavřené dveře. „Můžeme to udělat tady, nebo potřebujeme víc soukromí? Můžeme se sejít u mě v kuchyni. V zahradě mám silovou čáru.“</p> <p>Doktorka Andersová už nevypadala ošklivě. Působila jen unaveně. „Dnes večer nemůžu,“ řekla a omluvně pohlédla na Nicka. „Ale dám vám svoji adresu.“ Sebrala pero a naškrábala ji na složené hodnocení mě a mého důvěrníka. „Knihu můžete nechat u vrátného a já se na ni přes víkend podívám.“</p> <p>„Proč ne dneska večer?“ zeptala jsem se, když jsem si od ní papír vzala.</p> <p>„Mám práci. Zítra pořádám prezentaci a musím připravit nové hlášení.“ Začervenala se a hned vypadala o celé roky mladší.</p> <p>„Pro koho?“ zeptala jsem se a v žaludku se mi usadil chlad.</p> <p>„Pro pana Kalamacka.“</p> <p>Zavřela jsem oči, abych nabrala sílu. „Doktorko Andersová?“ řekla jsem, když Nick vedle mě přešlápl. „Trent Kalamack vraždí čaroděje silových čar.“</p> <p>Na tváři se jí objevil výsměch. „Nebuďte hloupá, slečno Morganová. Pan Kalamack není o nic víc vrah než já.“</p> <p>„Říkejte mi Rachel,“ požádala jsem, protože mě napadlo, že by to bylo vzhledem k okolnostem vhodné. „A Kalamack je vrah čarodějů. Viděla jsem hlášení. Měsíc před smrtí mluvil se všemi oběťmi.“</p> <p>Doktorka Andersová otevřela spodní zásuvku a vytáhla vkusnou černou kabelku. „Mluvila jsem s ním na jaře při promoci a pořád žiji. Chce si promluvit o mém výzkumu. Pokud ho zaujmu, získám od něj grant a konečně se budu moct věnovat tomu, čemu doopravdy chci. Shromažďuji data už šest let a neztratím šanci ulovit sponzora kvůli hloupé shodě náhod.“</p> <p>Přesunula jsem se na okraj židle a přemýšlela, proč si o ni dělám takové starosti, když jsem ji před chvílí nenáviděla. „Doktorko Andersová, prosím,“ řekla jsem a vzhlédla k Nickovi. „Vím, že si o mně myslíte, že jsem roztržitý cvok. Ale nedělejte to. Viděla jsem hlášení o obětech. Všechny zemřely v hrůze. A Trent s nimi se všemi mluvil.“</p> <p>„Ach, Rachel?“ přerušil mě Nick. „Nevíš to jistě.“</p> <p>Otočila jsem se k němu. „Nepomáháš mi!“</p> <p>Doktorka Andersová vstala. „Přineste mi tu knihu. O víkendu si ji přečtu.“</p> <p>„Ne!“ vykřikla jsem, když jsem pochopila, že pro ni rozhovor skončil. „Zabije vás stejně snadno jako mouchu.“ Zaskřípala jsem zuby, když ukázala na dveře. „Tak mi dovolte jít s vámi,“ řekla jsem, když jsem vstala. „Dělala jsem lidem doprovod v Díře. Vím, jak zůstat zticha a krýt vám záda.“</p> <p>Přimhouřila oči. „Jsem doktorka magie silových čar. Myslíte, že mě dokážete ochránit lépe než já sama?“</p> <p>Nadechla jsem se, abych něco namítla, pak jsem zase vydechla. „Máte pravdu,“ řekla jsem, protože mě napadlo, že bude snazší sledovat ji, aniž by o tom věděla. „Mohla byste mi prosím aspoň říct, kdy se s ním máte sejít? Cítila bych se líp, kdybych vám mohla zavolat, až budete doma.“</p> <p>Povytáhla obočí. „Zítra večer v sedm. Večeříme v restauraci na vrcholu Carew Tower. Je to podle vás dostatečně veřejné místo?“</p> <p>Pokud ji budu chtít sledovat, budu si muset půjčit peníze od Ivy. Sklenice vody tam stojí tři babky a pitomý salát dvanáct − to jsem aspoň slyšela. A myslím, že ani nemám vhodné šaty. Ale nedovolím, aby se sešla s Trentem bez dozoru.</p> <p>Kývla jsem, přehodila si řemínek kabelky přes rameno a postavila se vedle Nicka. „Ano. Děkuju.“18</p> <p><image xlink:href="#_13.jpg" />Brzké odpoledni slunce už téměř opustilo kuchyň, jen tenký proužek se ho táhl podél dřezu a pultu. Seděla jsem u Ivyina starožitného stolu, listovala jejími katalogy a dopíjela kávu, která představovala celou moji snídani. Byla jsem vzhůru už hodinu, usrkávala ze šálku a čekala na Ivy. Uvařila jsem celou konvici, protože jsem doufala, že ji přiměju, aby si se mnou promluvila. Pořád nebyla připravená a vymluvila se na to, že potřebuje zjistit nějaké informace k nejnovějšímu případu. Přála jsem si, aby se mnou mluvila. U Zvratu, stačilo by, kdyby poslouchala. Připadalo mi nemožné, že by přikládala takovou váhu jedinému incidentu. Už v minulosti uklouzla a vypořádaly jsme se s tím.</p> <p>Povzdychla jsem si a natáhla nohy pod stolem. Otočila jsem stránku a pohledem bezcílně těkala po reklamě na pořadače. Ten den jsem neměla prakticky nic na práci, až později budeme s Glennem a Jenksem sledovat doktorku Andersovou. Nick mi půjčil nějaké peníze na koktejlové šaty, které nevypadaly úplně levně a schovaly moji slizovou zbraň.</p> <p>Edden byl nadšený, když jsem mu řekla, že ji budu sledovat − dokud jsem hloupě nepřiznala, že se chystá na schůzku s Trentem. Málem jsme se kvůli tomu porvali a šokovali jsme všechny důstojníky v sídle FIK. Už mě nezajímalo, jestli mě Edden nechá zavřít. Počká, dokud něco neprovedu, a v té době už budu mít v ruce vše potřebné.</p> <p>Ani Glenn ze mě neměl radost. Prohlásila jsem, že je tatínkův mazánek, abych ho přiměla sklapnout a doprovodit mě. Bylo mi to jedno. Trent zabíjí lidi.</p> <p>Oči mi klouzaly po katalogu a ulpěly na dubovém stole, jaký používali detektivové ve filmech z doby před Zvratem. Toužebně jsem si povzdychla. Byl krásný a působil elegantně, což překližka nikdy nebude. Podle popisky měl spoustu malých přihrádek a tajnou schránku za spodní zásuvkou nalevo. Výborně by se hodil do sanktuária.</p> <p>Při vzpomínce na svůj ubohý nábytek, některé kousky byly pořád ve skladišti, jsem protáhla obličej. Ivy měla krásná nábytek, těžký a s hladkými liniemi. Zásuvky se nikdy nevzpříčily a kovové západky hlasitě zacvakly, když jste je zavřeli. Chtěla jsem něco takového. Něco trvalého. Něco, co dorazí na můj práh složené. Co by přečkalo smočení ve slané vodě, kdyby mě zase někdo proklel.</p> <p><emphasis>Ale to se nestane,</emphasis> pomyslela jsem si a odstrčila katalog stranou. Myslela jsem tím nábytek, ne prokletí. Oči mi sklouzly od křídového papíru k učebnici o silových čárách. Zamyšleně jsem na ni hleděla. <emphasis>Dokážu načerpat víc moci než ostatní. Táta nechtěl, abych to věděla. Doktorka Andersová si o mně myslí, že jsem hlupák.</emphasis> Mohla jsem udělat jen jednu věc.</p> <p>Nadechla jsem se a přitáhla si knihu blíž. Nalistovala jsem dodatky a zastavila se u zaklínání pro připoutání důvěrníka. Jednalo se o rituál a poznámky odkazovaly na techniky, o kterých jsem neměla ani páru. Zaklínadlo bylo v angličtině a nepotřebovalo žádný odvar ani rostliny. Připadalo mi stejně cizí jako geometrie a já se nerada cítila hloupě.</p> <p>Stránky příjemně šustily, když jsem listovala knihou zpátky na začátek a hledala něco, čemu bych rozuměla. Zpomalila jsem a zachytila palcem stránku se zaklínáním na odvrácení předmětů v pohybu. <emphasis>Bezva,</emphasis> pomyslela jsem si. Právě kvůli tomu jsem si chtěla pořídit hůlku.</p> <p>Narovnala jsem se, zkřížila nohy a sklonila se nad knihou. Pro manipulaci s malými předměty měl čaroděj použít nahromaděnou energii, pro větší věci nebo pro ty, které se pohybují rychle, se musel napojit přímo na silovou čáru. Potřebovala jsem už jen nějaký předmět jako ohnisko.</p> <p>Vzhlédla jsem, protože oknem vlétl do kuchyně Jenks. „Hej, Rache,“ řekl vesele. „Co děláš?“</p> <p>Natáhla jsem se pro katalog s nábytkem a zakryla jím učebnici. „Nic moc,“ řekla jsem a pohlédla dolů. „Máš dobrou náladu.“</p> <p>„Zrovna jsem se vrátil od tvojí mámy. Je bezva, víš?“ Odlétl k ostrůvku, přistál na něm a ocitl se skoro v úrovni mých očí. „Jax si vede dobře. Pokud bude tvoje máma pro, dovolím mu, aby si u ní zařídil dost velkou zahradu na to, aby ho uživila.“</p> <p>„Pro?“ zeptala jsem se a otočila stránku. Zbledla jsem, když jsem uviděla, kolik stojí krásné telefonní stolky. Jak může něco tak malého stát tolik?</p> <p>„Jo. Však víš… Pokud bude souhlasit, kývne, ukáže palec nahoru.“</p> <p>„Vím, co to znamená,“ řekla jsem. Byla to jedna z máminých frází a připadalo mi zvláštní, že ji používá Jenks.</p> <p>„Už jsi mluvila s Ivy?“ zeptal se.</p> <p>„Ne.“</p> <p>Moje krátká odpověď prozradila, jak jsem frustrovaná. Jenks zaváhal, pak zašustil křídly a slétl mi na rameno. „To je mi líto.“</p> <p>Přinutila jsem se zatvářit příjemně a zastrčila si loknu za ucho. „Jo, mně taky.“</p> <p>Vyloudil křídly rozzlobený zvuk. „Ták, co schováváš pod katalogem? Prohlížíš si Ivyino kožené prádélko?“</p> <p>Zaťala jsem zuby. „Nic to není,“ řekla jsem tiše.</p> <p>„Chceš si koupit nábytek?“ vysmál se mi. „Nedělej ze mě blbce.“</p> <p>Rozčíleně jsem ho zahnala. „Jo. Chci nábytek, něco jiného než překližku − promiň, dýhu. Vedle Ivyiných věcí vypadají ty mé jako ze smetiště.“</p> <p>Jenks se zasmál a vánek, který vířil křídly, mi cuchal vlasy okolo obličeje. „Tak si pořiď něco hezkého, až zase budeš mít peníze.“</p> <p>„A to bude kdy?“ zabručela jsem.</p> <p>Jenks zmizel pod stolem. Nevěřila jsem mu, proto jsem se sehnula, abych zjistila, co dělá. „Hej! Nech toho!“ vykřikla jsem a zakývala nohou, protože jsem ucítila, že mě tahá za botu. Odlétl, a když jsem si znovu zavázala tkaničky a narovnala se, zjistila jsem, že odtáhl katalog z učebnice. S rukama v bok si v ní četl. „Jenksi!“ postěžovala jsem si.</p> <p>„Myslel jsem, že nemáš silové čáry ráda,“ řekl, vzlétl a dosedl zpátky na stejné místo. „A zvláště teď, když je nemůžeš použít, aniž bys ohrozila Nicka.“</p> <p>„Nemám,“ řekla jsem a litovala, že jsem mu prozradila, že jsem náhodou udělala z Nicka svého důvěrníka. „Ale podívej. Tohle je jednoduché.“</p> <p>Jenks mlčel, nechal křídla klesnout a přečetl si zaklínání. „Chceš to vyzkoušet?“</p> <p>„Ne,“ řekla jsem rychle.</p> <p>„Nickovi se nic nestane, když načerpáš energii rovnou z čáry. Ani to nezjistí.“ Jenks se natočil bokem, aby viděl mě i text. „Tady stojí, že nepotřebuješ nasbíranou energii, můžeš použít rovnou tu ze silové čáry. Vidíš? Černé na bílém.“</p> <p>„Jo,“ řekla jsem pomalu, ale neznělo to přesvědčeně.</p> <p>Jenks se zakřenil. „Když se tohle naučíš, budeš se moct pomstít Vlkodlakům. Pořád máš lístky na nedělní zápas, ne?“</p> <p>„Jo,“ řekla jsem opatrně.</p> <p>Jenks si vykračoval po stránce a křídla se mu vzrušením proměnila v rudou šmouhu. „Mohla bys je přinutit, aby ti zaplatili, a s Eddenovým šekem v kapse by sis mohla pořídit pěkný bukový botník nebo něco podobného.“</p> <p>„Jó,“ řekla jsem vyhýbavě.</p> <p>Jenks mě lstivě pozoroval zpod blonďaté ofiny. „Teda pokud se nebojíš.“</p> <p>Přimhouřila jsem oči. „Už ti někdo řekl, že jsi pěkný hajzlík?“</p> <p>Zasmál se a ve třpytivém slunečním paprsku skřítkovského prášku vystoupal vzhůru. „Kdybych pokaždé dostal čtvrťák…“ Přilétl blíž a usadil se mi na rameni. „Je to těžké?“</p> <p>Sklonila jsem se nad učebnicí a odhodila si vlasy na stranu, aby taky viděl. „Ne, a právě to mi dělá starosti. Zaklínadlo mám, ještě potřebuju nějaký předmět jako ohnisko. Budu se muset napojit na silovou čáru a provést gesto…“ Svraštila jsem obočí a poklepala na knihu. <emphasis>Nemůže to být tak snadné.</emphasis></p> <p>„Zkusíš to?“</p> <p>Napadlo mě, že by Algaliarept mohl zjistit, že čerpám moc z čáry. Ale s ohledem na to, že byl den a uzavřeli jsme dohodu, řekla jsem si, že to není zas až tak nebezpečné. „Jo.“</p> <p>Narovnala jsem se a připravila se. Otevřela jsem druhý zrak a natáhla se po silové čáře. Slunce téměř překrývalo obraz záhrobí, ale silová čára byla pro mé duševní oko dostatečně zřetelná, připomínala totiž šmouhu zaschlé krve visící nad náhrobky. Pomyslela jsem si, že je opravdu ošklivá, opatrně jsem vyslala myšlenku a dotkla se jí.</p> <p>Dech mi zasyčel nosem a ztuhla jsem.</p> <p>„V pohodě, Rachel?“ zeptal se Jenks a vzlétl z mého ramene.</p> <p>S hlavou skloněnou nad knihou jsem kývla. Energie mnou plynula rychleji než kdy dřív a stejně rychle vyrovnala i naše síly. Vypadalo to, jako by mé předchozí pokusy vyčistily kanály. Bála jsem se, abych jí nepoužila příliš mnoho, proto jsem se pokusila zatlačit část dolů a vyhnat ji ven nohama. Nepomohlo to. Prostě mě znovu naplnila.</p> <p>Odevzdaně jsem nepříjemný pocit přijala, zavřela druhý zrak a vzhlédla. Jenks mě ustaraně sledoval. Povzbudivě jsem se usmála a on spokojeně kývl. „Co třeba tohle?“ řekl a odlétl k mé zásobě vodou naplněných kuliček. Červená kulička byla skoro stejně velká jako jeho hlava a zjevně těžká, ale zvládl to.</p> <p>„Třeba,“ souhlasila jsem. „Vyhoď ji do vzduchu a já se s ní pokusím pohnout.“</p> <p>Napadlo mě, že je to jednodušší než drcení rostlin a vaření vody. Vyslovila jsem zaklínadlo, provedla rozmáchlé gesto a představila si, že prskavkou píšu do vzduchu své jméno na čtvrtého července. Když jsem pronesla poslední slovo, Jenks vyhodil kuličku do vzduchu.</p> <p>„Au!“ vyjekla jsem, když mi moc silové čáry ožehla levou ruku. Zmateně jsem vzhlédla, protože Jenks se rozesmál. „Co jsem udělala špatně?“</p> <p>Přilétl blíž a červenou kuličku, kterou zachytil v pádu, měl zastrčenou v podpaží. „Zapomněla jsi na ohnisko. Tady. Použij tohle.“</p> <p>„Aha.“ Zahanbeně jsem natáhla ruku a on do ní pustil kuličku. „Takže to zkusíme znovu,“ řekla jsem a sevřela ohnisko ve slabší ruce, jak říkala kniha. Cítila jsem, jak chladná a hladká kulička je. Vyslovila jsem zaklínadlo a pravou rukou načrtla do vzduchu znak.</p> <p>Jenks vyhodil druhou kuličku do vzduchu a hlasitě zašustil křídly. Překvapeně jsem vypustila výboj moci. Tentokrát to fungovalo. Potlačila jsem vyjeknutí, když jsem ucítila, jak mi rukou proudí energie a míří ke kuličce, na kterou jsem se zaměřila. Zasáhla ji a odmrštila na stěnu, kde po ní zůstala jen mokrá šmouha. „Ano!“ zvolala jsem a oba s Jenksem jsme se zakřenili. „Podívej! Fungovalo to!“</p> <p>Jenks odlétl k pultu pro další kuličku. „Zkus to znovu,“ vybídl mě a vyhodil ji dychtivě ke stropu.</p> <p>Tentokrát to šlo ještě rychleji. Zjistila jsem, že dokážu současně vyslovit zaklínadlo i provést gesto a zadržet přitom potřebné množství moci. S cvikem přicházela i kontrola a brzy už kuličky nepraskaly, když zasáhly stěnu. Zlepšovala se mi i muška a dřez se plnil kuličkami, které jsem odrážela od sítě proti hmyzu. Pan Ryba na parapetu z toho neměl radost.</p> <p>Jenks mi s radostí dělal partnera, bzučel sem tam kuchyní a vyhazoval ke stropu červené kuličky. Vytřeštila jsem oči, když hodil jednu na mě. „Hej!“ vykřikla jsem a poslala ji ven dírou pro skřítky v síti. „Na mě ne!“</p> <p>„Dobrý nápad,“ řekl, ďábelsky se zakřenil a ostře hvízdl. Ze zahrady přisvištěly tři jeho děti a mluvily všechny najednou. Přinesly s sebou vůni pampelišek a aster. „Házejte je po slečně Morganové,“ řekl a podal kuličku dívence v růžovém.</p> <p>„Počkat,“ protestovala jsem a přikrčila se, když malá skřítka hodila kuličkou stejně silně a umně jako její otec. Ohlédla jsem se po tmavé mokré šmouze na žluté stěně za sebou, pak jsem se otočila zpátky k nim. Otevřela jsem ústa. Všichni tři se mezitím ozbrojili kuličkami.</p> <p>„Na ni!“ vykřikl Jenks.</p> <p>„Jenksi!“ řekla jsem a smála se, když se mi podařilo jednu ze čtyř kuliček odklonit. Tři, které jsem minula, se neškodně odkutálely po podlaze. Nejmenší skřítek létal nad podlahou, chytal je a házel nahoru sestrám. „Čtyři na jednoho, to není fér!“ křikla jsem, když znovu zamířili.</p> <p>Zazvonil telefon a já střelila pohledem po chodbě. „Přestávka!“ zvolala jsem, vyskočila na nohy a dala se na útěk do obýváku. „Přestávka!“ S úsměvem jsem se natáhla po telefonu. Jenks zůstal viset ve dveřích a čekal. „Haló. Upírská čarodějná. U telefonu Rachel,“ řekla jsem a ucukla před kuličkou, kterou po mně hodil. Z kuchyně se nesl skřítkovský smích a já přemýšlela, co mají za lubem.</p> <p>„Rachel?“ ozval se Nick. „Co to, u všech modrých plamenů, děláš?“</p> <p>„Ahoj, Nicku.“ Odmlčela jsem se a tiše pronesla zaklínání. Zadržela jsem energii, dokud Jenks nehodil. Zlepšovala jsem se, tentokrát jsem ho odkloněnou kuličkou téměř zasáhla. „Jenksi. Nech toho,“ protestovala jsem. „Telefonuju.“</p> <p>Zazubil se a zmizel. Svalila jsem se do Ivyina pohodlného semišového křesla, protože jsem věděla, že nebude riskovat, že ho namočí a poštve si proti sobě Ivy.</p> <p>„Hej, už jsi vzhůru? Chceš něco podniknout?“ zeptala jsem se, nohy si přehodila přes jednu opěrku a hlavu si opřela o druhou. Promnula jsem červenou kuličku, kterou jsem používala jako ohnisko, mezi prsty a zkoušela, jaký tlak vydrží, než praskne.</p> <p>„No, možná,“ řekl. „Nepoužíváš náhodou silovou čáru?“</p> <p>Jenks přilétl blíž, ale já ho zastavila mávnutím. „Ano!“ řekla jsem, narovnala se a nohy shodila na zem. „Omlouvám se. Nemyslela jsem, že to ucítíš. Nečerpám energii skrz tebe, že ne?“</p> <p>Jenks přistál na zarámované fotografii. Byla jsem si jistá, že Nicka slyší i z opačné strany místnosti.</p> <p>„Ne,“ řekl Nick a v hlase, který zněl po telefonu tence, mu probublával smích. „Určitě bych to poznal. Ale je to zvláštní. Sedím tu a čtu si a najednou mám pocit, jako bys byla se mnou. Nejlepší způsob, jak to můžu popsat, je, že se cítím, jako když jsi tady, já vařím večeři a dívám se, jak se díváš na televizi. Věnuješ se vlastním věcem, nesnažíš se upoutat moji pozornost, ale děláš velký rámus. Trochu to rozptyluje.“</p> <p>„Ty se na mě díváš, když sleduju televizi?“ zeptala jsem se trapně a on se zasmál.</p> <p>„Jo. Je to velká zábava. Dost u toho poskakuješ.“</p> <p>Svraštila jsem obočí a Jenks se zachechtal. „Promiň,“ zamumlala jsem, ale rozechvělo mě slabé varování. Nick je vzhůru. A čte si. Sobotu obvykle tráví v posteli a snaží se dohnat zameškaný spánek. „Nicku, jakou knihu čteš?“</p> <p>„Ach, tvoji,“ přiznal.</p> <p>Měla jsem jen jednu knihu, o kterou mohl mít zájem. „Nicku!“ řekla jsem, přesunula se na kraj křesla a sevřela pevněji telefon. „Říkal jsi, že ji odneseš doktorce Andersové.“ Do sídla FIK jsem nakonec nejela, protože jsem měla nervy pocuchanější než vlasy, Nick mě proto vzal domů. Myslela jsem, že se nabídl, že tu zatracenou knihu odveze, protože jsem se jí bála dotknout. Ale Nick měl očividně jiné plány a kniha se k doktorce Andersové nedostala.</p> <p>„Včera v noci se na ni stejně nechystala podívat,“ bránil se. „A u mě v bytě je víc v bezpečí než u hlídače, který by na ni mohl postavit hrnek s kávou. Je v ní něco, na co bych se rád zeptal démona.“ Odmlčel se a očividně čekal, že budu protestovat.</p> <p>Zrudla jsem. „Idiote,“ řekla jsem a vyhověla mu. „Jsi idiot. Doktorka Andersová ti řekla, o co se démon snaží. Skoro nás oba zabil a ty z něj pořád taháš informace?“</p> <p>Slyšela jsem, jak si Nick vzdychl. „Jsem opatrný,“ řekl a já se vyděšeně zasmála. „Rachel, slibuju, že jí tu knihu hned zítra odnesu. Do té doby na ni stejně nebude mít čas.“ Zaváhal a já skoro slyšela, jak sbírá odhodlání. „Povolám ho. Prosím, nenuť mě, abych to dělal za tvými zády. Bylo by mi milejší, kdyby o tom někdo věděl.“</p> <p>„Proč? Abych mohla tvojí mámě říct, co tě zabilo?“ řekla jsem ostře, než jsem se mohla zarazit. Zavřela jsem oči a stiskla červenou kuličku mezi prsty. Mlčky čekal. Nenáviděla jsem, že nemám právo říct mu, aby toho nechal. Dokonce ani jako jeho holka. Vyvolávání démonů není nezákonné, jen velmi, velmi hloupé. „Slib mi, že zavoláš, až skončíš,“ požádala jsem ho a žaludek se mi zachvěl. „Budu vzhůru asi do pěti.“</p> <p>„Jasně,“ vydechl. „Díky. Chci vědět, jak dopadne tvoje večeře s Trentem.“</p> <p>„To se vsaď,“ ujistila jsem ho. „Promluvíme si později.“ <emphasis>Pokud přežiješ.</emphasis></p> <p>Zavěsila jsem a pohlédla Jenksovi do očí. Vznášel se ve středu pokoje s kuličkou pod paží. „Oba skončíte jako tmavá šmouha na kruhu silové čáry,“ řekl a já po něm hodila kuličku, kterou jsem držela. Chytil ji jednou rukou a odlétl dozadu skoro metr, než zastavil její setrvačnost. Hodil ji zpátky a já uhnula. Trefila Ivyino křeslo, ale nepraskla. Vzala jsem ji do ruky, vděčná za maličkosti, a vydala se do kuchyně.</p> <p>„Teď!“ křikl Jenks, když jsem vešla do jasně osvětlené místnosti.</p> <p>„Na ni!“ zaječel tucet skřítků.</p> <p>Vytrhli mě ze sklíčenosti. Přikrčila jsem se, přesto mě zasypal déšť kuliček. Zasáhly mě do hlavy a popraskaly. Vyrazila jsem k ledničce, otevřela dveře a schovala se za nimi. V krvi mi zpíval adrenalin. Zakřenila jsem se, když se dalších šest kuliček rozprsklo o kovové dveře. „Vy malí žebráci!“ zakřičela jsem, vykoukla přes dveře a sledovala, jak krouží na opačném konci kuchyně jako pomatené světlušky. Vytřeštila jsem oči; musela jich být dobrá dvacítka!</p> <p>Podlaha byla plná kutálejících se kuliček. Vzrušeně jsem třikrát rychle za sebou vyslovila zaklínadlo a tři kuličky odmrštila zpátky.</p> <p>Jenksovy děti vřískaly nadšením a jejich hedvábné šaty tvořily rozmazanou paletu barev. Skřítkovský prášek vytvářel sluneční paprsky, které se jen pomalu rozplývaly. Jenks stál na naběračce visící z police nad ostrůvkem. V ruce držel meč, s nímž bojoval proti vílám, zvedl ho do vzduchu a hlasitě potomky povzbuzoval.</p> <p>Za jeho hlasitých příkazů se spojili. Přeskupili se a kuchyní se nesly chichot, šepot a vzrušené hulákání. Zakřenila jsem se, schovala se za dveřmi a kotníky mě zábly ve studeném vzduchu z ledničky. Opakovala jsem zaklínadlo pořád dokola a cítila jsem, jak mi za očima narůstá moc silové čáry. Zaútočí pohromadě, protože ví, že je nedokážu odrazit všechny.</p> <p>„Teď!“ křikl Jenks. Mávl malinkou šavlí a vrhl se dolů z naběračky.</p> <p>Vykřikla jsem nad veselou divokostí, s níž se na mě jeho děti vrhly. Smála jsem se, protestovala a odrážela červené kuličky. Ty, které jsem minula, do mě lehce narážely. Zalapala jsem po dechu a překulila se pod stůl. Skřítci mě následovali a neustávali v útoku.</p> <p>Došla mi zaklínadla. „Vzdávám se!“ zvolala jsem, přitiskla ruce zespodu na desku stolu a dala si přitom dobrý pozor, abych nezasáhla některé z Jenksových dětí. Byla jsem mokrá a vlhké pramínky vlasů se mi lepily na tvář. „Vzdávám se! Vyhráli jste!“</p> <p>Zavýskli. Vtom znovu zazvonil telefon. Hrdý, rozjařený Jenks se hlasitě pustil do zpěvu písně o zahnání vetřelců a návratu domů k bylinkám. Se zvednutým mečem oblétl místnost a sebral děti. Za halasného zpěvu vylétli oknem ven do zahrady.</p> <p>V nastalém tichu jsem zůstala sedět na podlaze pod stolem. Celým tělem jsem se zhluboka nadechla a s úsměvem vydechla. „Fú!“ zafuněla jsem a se smíchem si utřela kůži pod okem. Není divu, že vílí zabijáci, které na mě nasadili, neměli šanci. Jenksovy děti jsou chytré a rychlé − a nemilosrdné.</p> <p>S úsměvem jsem se překulila na nohy a pospíšila si do obýváku, abych vzala telefon dřív, než naskočí záznamník. Chudák Nick. Poslední útok určitě cítil.</p> <p>„Nicku,“ vyhrkla jsem, než mohl cokoli říct. „Omlouvám se. Jenksovy děti mě zahnaly pod stůl a házely po mně kuličky s vodou. Bůh mi pomoz, byla to legrace. Jsou teď v zahradě, krouží okolo jasanu a zpívají o chladné oceli.“</p> <p>„Rachel?“</p> <p>Byl to Glenn a moje veselí povadlo, když jsem uslyšela jeho ustaraný hlas. „Co je?“ řekla jsem a zadívala se okny ve výši ramen na stromy. Promáčená místa na oblečení mi najednou připadala studená a objala jsem se paží.</p> <p>„Dorazím za deset minut,“ řekl. „Budeš připravená?“</p> <p>Odstrčila jsem si vlhké vlasy dozadu. „Proč? Co se stalo?“ zeptala jsem se.</p> <p>Slyšela jsem, jak zakryl mluvítko a něco zakřičel. „Dostala jsi svolení k prohlídce Kalamackova sídla,“ řekl, když se vrátil.</p> <p>„Jak to?“ zeptala jsem se, protože jsem nevěřila, že se Edden jen tak vzdal. „Ne že bych si stěžovala!“</p> <p>Glenn zaváhal. Pomalu se nadechl a já slyšela vzrušené hlasy v pozadí. „Doktorka Andersová mi včera v noci zavolala,“ řekl. „Věděla, že ji budeš sledovat, proto přesunula svoji prezentaci na včerejšek a požádala mě, abych ji doprovodil místo tebe.“</p> <p>„Ta čarodějnice,“ zvolala jsem tiše a litovala, že jsem neviděla, co si vzal Glenn na sebe. Vsadila bych se, že vypadal elegantně. Když ale neodpověděl, studený pocit v mém žaludku se proměnil v kyselou hroudu.</p> <p>„Je mi líto, Rachel,“ řekl Glenn tiše. „Její vůz sjel dnes ráno z mostu Roebling Bridge. Zdá se, že ho z něj srazila obrovská bublina moci silové čáry. Auto právě vytáhli z řeky. Tělo pořád hledají.“19</p> <p><image xlink:href="#_7.jpg" />Stála jsem vedle hromady manuálů a prázdných papírových kelímků na okenním parapetu Trentova strážního domku a netrpělivě podupávala nohou. Jenks mi seděl na náušnici, temně si pro sebe mumlal a sledoval, jak Quen stiskl tlačítko na telefonu. Quena jsem v minulosti viděla jen jednou − možná dvakrát. Poprvé se mu v převleku za zahradníka podařilo chytit Jenkse do skleněné koule. A sílilo ve mně podezření, že Quen byl třetí z jezdců, kteří se mě pokoušeli tu noc, kdy jsem Trentovi ukradla disk, kterým ho nyní vydírám, uštvat a zabít. Moje podezření jen zesílilo, když mi Jenks oznámil, že Quen voní stejně jako Trent s Jonathanem.</p> <p>Quen se natáhl přede mě pro pero a já ucukla, protože jsem nechtěla, aby se mě dotkl. Se sluchátkem u ucha se na mě opatrně usmál a odhalil mimořádně bílé, rovné zuby. Pochopila jsem, že ví, co dokážu. Nepodcení mě, jako to neustále dělá Jonathan. A přestože mi lichotilo, že mě konečně někdo bere vážně, přála jsem si, aby Quen byl stejný egoista a šovinista jako Jonathan.</p> <p>Trent mi kdysi řekl, že Quen je ochotný vzít mě do učení − když konečně překonal nutkání zabít mě za to, že jsem vnikla do Kalamackova sídla. Přemýšlela jsem, jestli bych přežila mít ho za učitele.</p> <p>Quen vypadal asi stejně starý, jako by byl můj otec, kdyby ještě žil. Měl velmi tmavé vlasy zkroucené okolo uší, zelené oči, které mě neustále sledovaly, a ladnost tanečníka, která, jak jsem věděla, pochází z celoživotního studia bojových umění. V černé uniformě bez označení vypadal, jako by byl součástí noci. Byl o chloupek vyšší než já v podpatcích a síla v jeho lehce zvrásněné tváři mě znervózňovala. Prsty se mu bleskurychle pohybovaly po klávesnici, ale jeho oči byly ještě rychlejší. Zahlédla jsem jen jedinou slabinu, a to že lehce napadá na nohu. A na rozdíl od všech ostatních v místnosti až na mě u sebe neměl zbraň.</p> <p>Kapitán Edden stál vedle mě a v khaki kalhotách a bílé košili vypadal podsaditě a schopně. Glenn se oblékl do dalšího černého obleku, a přestože se snažil působit vyrovnaně, byl zjevně nervózní. Také Eddenovi dělalo starosti, že si to pěkně slízne, pokud něco nenajdeme.</p> <p>Upravila jsem si kabelku na rameni a zavrtěla se. Měla jsem ji plnou talismanů, které mi měly pomoct najít doktoru Andersovou, živou či mrtvou. Přinutila jsem Glenna, aby počkal, než je vyrobím, přičemž jsem jako ohnisko použila papír, na který mi napsala adresu. Pokud z ní zůstala třeba jen krabice od bot, talismany se rozzáří rudě. Kromě nich jsem si s sebou vzala amulet detekující lež, brýle, které prohlédnou převleky magie silových čar, a taky amulet na vyhledávání magie. Až budu mluvit s Trentem, využiju příležitost a zjistím, jestli s pomocí nějakého talismanu nemění vzezření. Nikdo nevypadá tak dobře svépomocí.</p> <p>Na parkovišti vedle strážního domku stály tři dodávky FIK. Měly otevřené dveře a důstojníci uvnitř se potili v horku neobvykle teplého odpoledne. Na krku mě šimrala lokna, kterou Jenks čechral křídly. „Slyšíš ho?“ vydechla jsem, když se Quen odvrátil a začal mluvit do telefonu:</p> <p>„Jo,“ zamumlal skřítek. „Mluví s Jonathanem. Quen říká, že je s tebou a s Eddenem ve strážnici, že máte povolení k prohlídce sídla a že ho má radši zatraceně vzbudit.“</p> <p>„Myslíš Trenta?“ hádala jsem a náušnice se mi zhloupla, jak Jenks kývl. Pohlédla jsem na hodiny nade dveřmi a zjistila, že je něco po druhé. Musí to být fajn.</p> <p>Edden si odkašlal, když Quen zavěsil. Trentův šéf bezpečnosti se nijak netajil tím, že z nás nemá radost. Zaťal čelist, drobné vrásky se mu prohloubily a zelené oči ztvrdly. „Kapitáne Eddene, pan Kalamack je pochopitelně rozzlobený a rád by s vámi mluvil, zatímco vaši lidé budou prohledávat sídlo.“</p> <p>„Zajisté,“ řekl Edden a mně unikl tichý, nevěřícný zvuk.</p> <p>„Proč jste tak milý?“ zamumlala jsem, když nás Quen vedl těžkými dveřmi ze skla a kovu zpět na žhavé slunce.</p> <p>„Rachel,“ vydechl Edden napjatě, „budete zdvořilá a milá, jinak počkáte ve voze.“</p> <p><emphasis>Milá,</emphasis> pomyslela jsem si. <emphasis>Odkdy jsou bývalí mariňáci milí?</emphasis> Paličatí, nemilosrdní a nesmyslně politicky korektní. Ach… chová se politicky korektně.</p> <p>Edden mi podržel dveře dodávky a naklonil se ke mně. „A pak přitlučeme jeho zadek na strom,“ dodal, čímž potvrdil mé tušení. „Pokud ji Kalamack zavraždil, dostaneme ho,“ řekl s očima upřenýma na Quena, který nastoupil do vlastního vozu. „Ale pokud budeme jednat jako vojenské komando, porota ho nechá jít, i kdyby se přiznal. Všechno musí jít podle protokolu. Zastavil jsem provoz dovnitř i ven. Nikdo neodjede, aniž bychom ho prohledali.“</p> <p>Zamžourala jsem na něj a přidržela si čepici, aby mi ji neodfoukl vítr. Nejraději bych sem vtrhla s dvaceti auty a ječícími houkačkami, ale budu se muset spokojit s tímhle.</p> <p>Pětikilometrová cesta lesem, který Trent udržoval okolo svého sídla, proběhla v tichosti, protože Jenks se rozhodl jet s Glennem ve voze, jenž patřil k sídlu, aby se pokusil zjistit, jaký inderlanďan Quen je. Následovali jsme Quenovo bezpečnostní vozidlo poslední zatáčkou a zaparkovali na prázdném parkovišti pro hosty.</p> <p>Nemohla jsem si pomoct, hlavní budova Trentova sídla na mě udělala dojem. Dvoupatrová stavba se choulila uprostřed vegetace, jako by tu stála už staletí a ne čtyřicet let. Bílý mramor vysílal odlesky mezi okolní stromy, jako by slunce vycházelo na západě. Návštěvníky vítaly silné sloupy a široké schodiště s nízkými schody. Sídlo obklopovaly stromy a zahrady a působilo tak na rozdíl od kancelářských budov ve městě věčným dojmem. Hlavní budovu obklopovalo několik menších, které byly s hlavní spojeny krytými chodbami. Trentovy proslulé zahrady obehnané zdí zabíraly velkou část pozemků vedle sídla a za ním a akry pěstěných rostlin obklopovala travnatá pole a strašidelný, pečlivě rozvržený les.</p> <p>Z dodávky jsem vyskočila jako první a pohledem jsem přelétla silnici vedoucí k nízkým stájím, kde Trent choval plnokrevníky. Právě odjížděl turistický autobus, protivně hlasitý a vyzdobený reklamou na Trentovy zahrady.</p> <p>Jenks přilétl blíž, usadil se mi na rameni, protože moje náušnice pro něj byly příliš malé, a bručel si pod vousy o tom, že nedokáže zjistit, co Quen je. Otočila jsem se k sídlu, vydala se nahoru po kamenných schodech a podpatky mi cvakaly do rytmu. Edden mi byl v patách.</p> <p>Stáhl se mi žaludek, když jsem u mramorových sloupů zahlédla povědomou postavu. „Jonathan,“ zašeptala jsem. Moje nechuť k mimořádně vysokému muži se pomalu měnila v nenávist. Jen jednou bych chtěla vystoupat nahoru po těchto schodech a necítit na sobě jeho povýšený pohled.</p> <p>Stiskla jsem pevně rty a byla ráda, že jsem si na sebe vzala navzdory nezvyklému horku nejlepší kostýmek. Jonathanův oblek byl nádherný. Musel si ho nechat ušít na míru, protože byl příliš vysoký, než aby mohl nakupovat jen tak v obchodě. Vlasy mu na spáncích šedivěly a vrásky okolo očí měl tak hluboké, jako by je do betonu vyleptala kyselina. Během Zvratu byl ještě dítě a zdálo se, že jeho hubenou, téměř vychrtlou postavu navěky poznamenal strach.</p> <p>Jeho pečlivě upravený vzhled působil velmi britsky, ale přízvuk napovídal, že stejně jako já pochází ze středozápadu. Byl hladce oholený, tváře i tenké rty měl neustále podmračeně svraštěné a usmíval se, jen když se bavil na něčí účet. Když mě Trent držel tři dny jako norka v kleci, Jonathan se celou dobu křenil a jasně modré oči měl plné života a touhy trápit mě.</p> <p>Quen si pospíšil nahoru po schodech a předběhl mě. Začalo mi cukat v oku, když k sobě muži naklonili hlavy. Otočili se a Jonathanův profesionální úsměv podtrhlo profesionální podráždění. Hezké.</p> <p>„Kapitáne Eddene,“ řekl a napřáhl ruku, když jsme se před ním s Eddenem zastavili. Svalnatý Edden vypadal skoro tlustý, když mu třásl rukou. „Jsem Jonathan, poradce pro veřejné záležitosti pana Kalamacka. Pan Kalamack už vás očekává,“ dodal a příjemný tón mu ani jednou nepronikl do očí. „Mám vám oznámit, že pokud to bude v jeho silách, rád pomůže.“</p> <p>Jenks se na mém rameni zachechtal. „Mohl by nám říct, kam schoval tělo doktorky Andersové.“</p> <p>Zašeptal to, ale Quen s Jonathanem ztuhli. Předstírala jsem, že si kontroluju francouzský cop, do kterého jsem si zapletla vlasy, a nepozorovaně jsem přitom Jenksovi pohrozila. Pak jsem sepnula ruce za zády, abych si nemusela potřást rukou s Jonathanem. Odmítala jsem se ho dotknout. Jedině že bych mu vrazila pěst do břicha. Zatraceně, opravdu mi chyběla želízka.</p> <p>„Děkuju,“ řekl Edden a povytáhl obočí nad nenávistnými pohledy, které jsme si s Jonathanem vyměňovali. „Vykonáme prohlídku co nejrychleji, nebudeme se vám dlouho vnucovat.“</p> <p>Stála jsem tam a škaredila se a Edden zatím odtáhl Glenna stranou. „Snažte se nebudit pozornost, ale důkladně to tu prohledejte,“ řekl, zatímco Jonathan pohlédl přes mé rameno na důstojníky, kteří se volně shromažďovali na širokém schodišti. Vzali s sebou několik psů v modrých kombinézách s žlutým označením FIK. Nadšeně vrtěli ocasy a nemohli se dočkat, až se pustí do práce.</p> <p>Glenn kývl a já si přitáhla kabelku. „Tady,“ řekla jsem, vytáhla hrst talismanů a vrazila jim je do ruky. „Cestou jsem je aktivovala. Najdou doktorku Andersovou, ať už je živá nebo mrtvá. Dejte je každému, kdo bude ochotný si je vzít. Pokud se ocitnou ve vzdálenosti sta stop od ní, rozzáří se červeně.“</p> <p>„Postarám se, aby každý tým měl jeden,“ řekl Glenn, vykulil oči a snažil se je neupustit.</p> <p>„Hej, Rache,“ řekl Jenks a vzlétl mi z ramene. „Glenn mě požádal, abych ho doprovodil. Vadí ti to? Když budu sedět na tvém krásném rameni, nic nezmůžu.“</p> <p>„Jasně, jdi s ním,“ řekla jsem, protože jsem věděla, že dokáže zahradu prohledat lépe než psi.</p> <p>Jonathanův dlouhý obličej se ustaraně zachmuřil a já se uštěpačně rozzářila. Skřítci ani víly na pozemky zásadně nesměli a já bych chodila v supermanských kalhotkách třeba celý týden, kdyby mi někdo řekl, čeho se Trent obává, že Jenks objeví.</p> <p>Quen s Jonathanem si vyměnili tichý pohled. Menší muž pevně sevřel rty a v zelených očích se mu usadilo napětí. Vypadalo to, že Quen by raději dělal bábovičky z kobylinců, než dovolil, aby nás Jonathan doprovodil k Trentovi sám, pospíšil si ale za Jenksem. Sledovala jsem šéfa bezpečnosti, jak doslova splývá ze schodů. Jeho hbitá ladnost mě uchvacovala.</p> <p>Jonathan se narovnal a obrátil pozornost zpět k nám. „Pan Kalamack vás očekává v přední kanceláři,“ řekl škrobeně a otevřel dveře.</p> <p>Vykročila jsem a zákeřně se usmála. „Dotkni se mě a ublížím ti,“ pohrozila jsem mu a použila dveře vedle těch, které držel otevřené Jonathan.</p> <p>Vstupní hala byla prostorná a strašidelně prázdná, byl víkend a slabé zvuky doprovázející běžný chod domu utichly. Aniž bych počkala na Jonathana, vydala jsem se širokou chodbou rovnou do Trentovy kanceláře. Prohrabala jsem kabelku, vytáhla příšerně drahé a zločinně ošklivé brýle očarované magií silové čáry a nasadila si je na nos. Jonathan zapomněl na slušné vychování, předběhl Eddena a dohnal mě.</p> <p>S rukama zaťatýma v pěst jsem rázovala chodbou a dupala podpatky. Chtěla jsem vidět Trenta. Chtěla jsem mu říct, co si o něm myslím, a plivnout mu do obličeje za to, že se pokusil zlomit moji vůli tím, že mě nechal bojovat v nelegálních krysích zápasech.</p> <p>Dveře s mrazovým sklem v chodbě byly otevřené a odhalovaly prázdné stoly. O kus dál se ve výklenku naproti Trentovým nacházela recepce. Pracovní stůl Sáry Jane byl stejně upravený a organizovaný jako ona sama. S bušícím srdcem jsem se natáhla po klice Trentových dveří, ale ucukla jsem, když mě dohnal Jonathan. Střelil po mně pohledem, který by zastavil i útočícího psa, zaklepal na dřevěné dveře a počkal, dokud se neozvalo tiché pozvání, teprve pak otevřel.</p> <p>Edden se postavil vedle mě a jeho podráždění se změnilo v šok, když uviděl moje brýle. Nervózně jsem se dotkla čepice a upravila si sako. Možná jsem měla požádat Ivy o půjčku a pořídit si ty pěkné. Z Trentovy kanceláře k nám dolehl zvuk zurčící vody. S Jonathanem v patách jsem vešla.</p> <p>Jakmile jsem vstoupila, Trent vstal. Nadechla jsem se, abych ho uštěpačně, ale upřímně pozdravila. Chtěla jsem mu říct, že vím, že zabil doktorku Andersovou. Chtěla jsem mu říct, že je hajzl. Chtěla jsem se mu postavit tváří v tvář a zaječet, že jsem lepší než on, že mě nikdy nezlomí, že je manipulativní bastard a <emphasis>že ho dostanu.</emphasis> Ale nic z toho jsem neudělala, protože mě zaskočila jeho klidná, vnitřní síla. Ještě jsem nepoznala rozvážnějšího muže. Jen jsem tam mlčky stála, zatímco on viditelně odtrhl myšlenky od jiných záležitostí a zaměřil je na mě. A ne, nezlepšoval si vzhled čáry. Opravdu tak vypadal.</p> <p>Hebké, téměř průsvitné vlasy měl pečlivě upravené. Jeho šedý, hedvábím podšitý a dokonale nažehlený oblek zdůrazňoval štíhlý pas a široká ramena, která jsem jako norek tři dny okukovala. Byl vyšší než já a obrátil ke mně svůj pověstný úsměv: záviděníhodnou směsici vřelosti a profesionálního zájmu. Nenuceně pomalu si upravil sako a moji pozornost přitáhly dlouhé prsty, kterými zapnul poslední knoflík. Na pravé ruce měl jediný prsten a stejně jako já nenosil hodinky.</p> <p>Trent byl jen o tři roky starší než já − patřil k nejbohatším starým mládencům na celé zatracené planetě − ale v obleku vypadal starší. Přesto díky ostré čelisti, hladkým tvářím a malému nosu působil dojmem, že patří spíše na pláž než do kanceláře.</p> <p>Se sebejistým, téměř veselým úsměvem si sundal brýle s kovovou obroučkou a odhodil je na stůl. Zahanbeně jsem schovala čarovné brýle do koženého pouzdra. Jakmile obcházel stůl, oči mi zalétly k jeho pravé paži. Když jsem ho viděla naposledy, měl ji v sádře, proto asi minul, když po mně vypálil. Na zápěstí měl tenký proužek světlejší kůže, kterou slunce ještě nestačilo opálit.</p> <p>Ztuhla jsem, když si mě změřil pohledem. Na okamžik se zadíval na prstýnek na malíku, který mi ukradl a vrátil na důkaz, že může, potom se mi zahleděl na krk a na téměř neviditelné jizvy po démonově útoku. „Slečno Morganová, netušil jsem, že můžete pracovat pro FIK,“ řekl místo pozdravu a nepokusil se mi potřást rukou.</p> <p>„Jsem konzultantka,“ řekla jsem a ignorovala fakt, že mě jeho zvučný hlas připravoval o dech. Zapomněla jsem, jaký má hlas, jantarový a medový − pokud mohl mít zvuk barvu a příchuť − jasný a hluboký. Vyslovoval pečlivě, a přesto mu slabiky splývaly dohromady jako voda. Podobně úchvatným dojmem působili jen staří upíři. Vadilo mi, že se mi líbí.</p> <p>Pohlédla jsem mu do očí a snažila se napodobit jeho sebejistotu. Nervózně jsem napřáhla ruku a přinutila ho zareagovat. Na kratičký okamžik zaváhal, pak mi gesto oplatil. Zahřálo mě zadostiučinění z toho, že jsem ho donutila udělat něco, co nechtěl, i když se jednalo jen o takovou drobnost.</p> <p>Směle jsem vsunula ruku do Trentovy. Zelené oči mu zchladly vědomím, že jsem ho přiměla, aby se mě dotkl, ale jeho stisk byl teplý a pevný. Přemýšlela jsem, jak dlouho ho cvičil. Spokojeně jsem uvolnila stisk, ale místo aby Trent udělal totéž, nechal ruku sklouznout z mé s pomalou intimitou, která nebyla vůbec profesionální. Řekla bych, že se mě pokouší svést, kdyby se mu lehce nenapjala pokožka okolo očí, což hovořilo o obezřetné opatrnosti.</p> <p>„Pane Kalamacku,“ řekla jsem a odmítla si utřít ruku o sukni. „Vypadáte dobře.“</p> <p>„To vy také.“ Úsměv mu ztuhl na tváři a pravou ruku skoro schoval za záda. „Slyšel jsem, že se vaší malé detektivní firmě docela daří. Umím si představit, že začátky jsou těžké.“</p> <p><emphasis>Malé detektivní firmě?</emphasis> Mé znepokojení nahradilo podráždění. „Díky,“ vypravila jsem ze sebe.</p> <p>Zkroutil koutek úst v úsměvu a otočil se k Eddenovi. Zatímco si vyměňovali politicky korektní a pokrytecké zdvořilosti, rozhlédla jsem se. Falešné okno stále ukazovalo obrázek pastvin s ročky a umělé světlo vrhalo teplou zář na koberec. V akváriu, které by se velikostí hodilo spíše do zoo, plavalo nové hejno černých a bílých rybek a celá nádrž byla zasunutá do stěny za stolem. Na místě mojí klece nyní stál pomerančovník v květináči a ze vzpomínky na zápach granulí se mi zvedl žaludek. Kamera v rohu u stropu mrkala červeným světýlkem.</p> <p>„Rád vás poznávám, kapitáne Eddene,“ řekl Trent a přívětivý rytmus jeho hlasu upoutal moji pozornost. „Lituji, že k tomu došlo za těchto okolností.“</p> <p>„Pane Kalamacku.“ Eddenův úsečný hlas zněl ve srovnání s Trentovým drsně. „Omlouvám se za nepříjemnosti, které jsme vám prohlídkou způsobili.“</p> <p>Jonathan podal Trentovi povolení k prohlídce, ten ho přelétl pohledem a vrátil mu ho. „Hledáte fyzické důkazy, které by vedly k zatčení v případu vražd čarodějů?“ řekl a očima zalétl ke mně. „To je trochu obšírné, ne?“</p> <p>„‚Mrtvé tělo‘ znělo trochu hrubě,“ řekla jsem napjatě. Edden si odkašlal. Obavy z toho, že přece jen nic nenajdeme, narušovaly jeho profesionální postoj. Všimla jsem si, že se Edden postavil do pohovu, a uvažovala jsem, jestli si to bývalý mariňák uvědomuje. „Jste poslední, kdo viděl doktorku Andersovou,“ dodala jsem, abych zjistila, jak Trent zareaguje.</p> <p>„To bylo nevhodné, slečno Morganová,“ zamumlal Edden, ale mě spíše zajímaly emoce, které probleskly Trentovou tváří. Zlost, frustrace, ale ne šok. Pohlédl na Jonathana, který pokrčil lehce rameny. Trent se pomalu opřel o stůl a sepnul ruce před sebou. „Nevěděl jsem, že zemřela,“ řekl.</p> <p>„Neřekla jsem, že je mrtvá,“ opáčila jsem. Srdce mi bušilo a Edden mi svíral varovně paži.</p> <p>„Je pohřešovaná?“ řekl Trent a musela jsem ho pochválit za úlevu, kterou projevil. „To je dobře. Tedy že je jen pohřešovaná a ne, hm, mrtvá. Včera jsem s ní byl na večeři.“ Trent se zatvářil slabě ustaraně a ukázal na dvě židle za námi. „Prosím, posaďte se,“ řekl a obešel stůl. „Určitě na mě máte nějaké otázky − když prohledáváte mé sídlo.“</p> <p>„Děkuju, pane. Ano, mám.“ Edden se posadil na židli nejblíže chodby. Dívala jsem se, jak Jonathan zavírá dveře kanceláře. Zůstal stát vedle nich a tvářil se defenzivně. Posadila jsem se na zbývající židli do záře umělého slunce a přinutila se opřít. Nonšalantně jsem si položila kabelku na klín a zapátrala v kapse saka po jehličce. Píchnutí mnou projelo jako elektrický proud. Vsunula jsem krvácející prst do kabelky a opatrně hledala talisman. <emphasis>Uvidíme, jestli Trentovi projde lež.</emphasis></p> <p>Trentův výraz ztuhl, když uslyšel zachrastění amuletu. „Schovejte ten amulet, slečno Morganová,“ obvinil mě. „Řekl jsem, že kapitánu Eddenovi odpovím na otázky, ne že se podrobím výslechu. Máte povolení k prohlídce, ne ke křížovému výslechu.“</p> <p>„Morganová,“ zasyčel Edden a napřáhl silnou ruku. „Dejte mi to!“</p> <p>S úšklebkem jsem si utřela prst a podala mu amulet. Edden ho schoval do kapsy. „Omlouvám se,“ řekl a kulatá tvář se mu napjala. „Slečna Morganová je odhodlaná najít osobu nebo osoby zodpovědné za tolik vražd. Má nebezpečné sklony,“ pohlédl na mě, „zapomínat, že se při tom musí řídit zákony.“</p> <p>Vánek z ventilátorů rozvířil Trentovi jemné vlasy. Když si všiml, kam se dívám, přejel si rukou podrážděně po hlavě. „Myslí to dobře.“</p> <p><emphasis>Může být ještě blahosklonnější?</emphasis> Rozzlobeně jsem odhodila kabelku na podlahu. „Doktorka Andersová to taky myslela dobře,“ řekla jsem. „Zabil jste ji, když pro vás odmítla pracovat?“</p> <p>Jonathan ztuhl a Eddenovi zacukaly ruce, jako by se snažil neuškrtit mě. „Znovu už vás nebudu varovat, Rachel…“ zavrčel.</p> <p>Trentův úsměv ani nezakolísal. Měl vztek a snažil se nedat ho najevo. Byla jsem ráda, že můžu svými emocemi malovat stěny, protože to bylo mnohem uspokojivější. „Ne, to je v pořádku,“ řekl Trent, sepnul ruce, předklonil se a položil je na stůl. „Pokud se mi podaří přesvědčit slečnu Morganovou o tom, že nejsem podobně ohavného činu schopen, rád vám prozradím, o čem jsme spolu včera večer hovořili.“ Mluvil sice s Eddenem, ani na okamžik ale neodtrhl pohled ode mě. „Hovořili jsme o tom, že bych financoval její výzkum.“</p> <p>„Výzkum silových čar?“ zeptala jsem se.</p> <p>Vzal do ruky tužku a roztočil ji, čímž prozradil, jak je neklidný. Opravdu by se měl toho zlozvyku zbavit. „Výzkum silových čar,“ přitakal. „Její zaměření mělo jen velmi omezené praktické využít. Prostě jsem se snažil uspokojit svoji zvědavost, nic víc.“</p> <p>„Myslím, že jste jí nabídl práci,“ řekla jsem. „A když pro vás odmítla pracovat, nechal jste ji zabít stejně jako ostatní čaroděje silových čar v Cincinnati.“</p> <p>„Morganová!“ zvolal Edden a narovnal se. „Počkejte v dodávce.“ Vstal a omluvně na Trenta pohlédl. „Pane Kalamacku, je mi to velmi líto. Obvinění slečny Morganové jsou zcela nemístná a nehovoří za FIK.“</p> <p>Otočila jsem se k němu. „Totéž se snažil udělat se mnou. Proč by to u doktorky Andersové bylo jiné?“</p> <p>Eddenova tvář za malými kulatými brýlemi zrudla. Zatnula jsem čelist a chystala se dál hádat. Vztekle se nadechl, ale opět vydechl, protože se ozvalo zaklepání na dveře. Jonathan otevřel a ustoupil, když dovnitř vešel Glenn a kývl Trentovi na pozdrav. Podle nahrbených ramen a nejistého výrazu jsem poznala, že prohlídka nenese ovoce.</p> <p>Pošeptal něco Eddenovi, kapitán se zamračil a něco zavrčel. Trent je zaujatě sledoval, ramena se mu uvolnila a vrásky na čele vyhladily. Tužku odložil stranou a založil ruce.</p> <p>Jonathan přistoupil k Trentovi, opřel se rukou o stůl a něco mu pošeptal do ucha. Těkala jsem pohledem od Jonathanova povýšeného úsměvu k Eddenovu ustaranému zamračení. Trent z celé věci vyvázne jako poctivý občan, na kterého si zasedla FIK. <emphasis>Zatraceně.</emphasis></p> <p>Jonathan se narovnal a Trentovy zelené oči se s lehkým výsměchem zadívaly do mých. Eddenův hlas se ostře otřel o mé vědomí, když Glennovi poručil, aby nechal Jenkse znovu zkontrolovat zahradu. Trentovi to projde. Zabil všechny ty lidi, a projde mu to!</p> <p>Ovládla mě zlost, když po mně Glenn střelil bezmocným pohledem, odešel a zavřel za sebou dveře. Věděla jsem, že moje amulety jsou v pořádku, ale pokud ji Trent schoval magií silových čar, nemusí fungovat. Ochably mi svaly ve tváři. <emphasis>Magie silových čar?</emphasis> Pokud ji schoval s pomocí silové čáry, mohla bych ji stejným způsobem i najít.</p> <p>Pohlédla jsem na Trenta a viděla, jak jeho uspokojení zakolísalo, když se mi na tváři objevil tázavý výraz. Trent zvedl prst, umlčel Jonathana a soustředil se na mě, asi aby zjistil, na co myslím.</p> <p>Pátrat po něčem zemskou magií je bílá magie. Takže použít silovou čáru pro stejný účel musí být taky bílá magie. Cena, kterou zaplatí moje karma, bude zanedbatelná, mnohem menší, než kdybych třeba lhala o tom, že mám narozeniny, abych dostala pití zdarma. Ať už zemská magie nebo magie silových čar, podobné pátrání spadalo pod povolení k prohlídce.</p> <p>Srdce se mi rozbušilo a rukou jsem se dotkla vlasů. Zaklínadlo jsem sice neznala, ale Nick ho mohl mít v knihách. A pokud Trent používá k zametání stop silovou čáru, pak nějaká musí být poblíž. <emphasis>Zajímavé.</emphasis></p> <p>„Potřebuju si zavolat,“ řekla jsem a připadalo mi, jako by se můj hlas ozýval odněkud zvenku.</p> <p>Trent nevěděl, co říct. Líbilo se mi to. „Můžete použít telefon mojí sekretářky,“ řekl.</p> <p>„Mám vlastní,“ řekla jsem a sáhla do tašky. „Děkuju.“</p> <p>Edden po mně střelil podezřívavým pohledem a šel si promluvit s Trentem a Jonathanem. Podle zdvořilého postoje a chlácholivého výrazu se asi snažil uklidnit politické vlny, které marná prohlídka FIK rozvíří. Napjatě jsem vstala a zamířila do nejvzdálenějšího kouta, abych se dostala nejen z doslechu, nýbrž i z dohledu kamer.</p> <p>„Buď tam,“ zašeptala jsem, projela krátký seznam a vytočila číslo. „Zvedni to, Nicku. Prosím, zvedni to…“ Možná šel nakupovat. Mohl prát prádlo, spát nebo být ve sprše, ale vsadila bych svůj neexistující plat na to, že pořád čte tu zatracenou knihu. Ramena se mi uvolnila, když to někdo zvedl. Byl doma. Miluju předvídatelné muže.</p> <p>„…aló?“ řekl nepřítomně.</p> <p>„Nicku,“ vydechla jsem. „Díkybohu.“</p> <p>„Rachel? Co se děje?“ V hlase mu zazněla starost a já znovu ztuhla.</p> <p>„Potřebuju pomoct,“ řekla jsem, pohlédla na Eddena s Trentem a snažila se mluvit co nejtišeji. „Jsem s kapitánem Eddenem u Trenta. Máme povolení k prohlídce. Mohl by ses podívat, jestli v knihách nenajdeš zaklínadlo, kterým bych mohla s pomocí silové čáry najít, no, mrtvé lidi?“</p> <p>Na dlouho se odmlčel. „To mám na tobě tak rád, Ray-ray,“ řekl a já uslyšela, jak odsunul knihu, pak se ozvalo bouchnutí. „Jak vždycky říkáš ty milé věci.“</p> <p>Čekala jsem a žaludek se mi stáhl, když jsem po telefonu slyšela tiché šustění stránek.</p> <p>„Mrtví lidé,“ mumlal klidně, zatímco já dostávala žaludeční vředy. „Mrtvé víly. Mrtví duchové. Bude stačit vyvolání duchů?“</p> <p>„Ne.“ Loupala jsem si lak z nehtů a dívala se, jak mě Trent při rozhovoru s Eddenem sleduje.</p> <p>„Mrtví králové, mrtvý dobytek… aha, mrtví lidé.“</p> <p>Zrychlil se mi tep a hrábla jsem do kabelky pro pero.</p> <p>„Dobrá…“ Mlčky si zaklínadlo přečetl. „Je prosté, ale myslím, že se nedá použít ve dne.“</p> <p>„Proč ne?“</p> <p>„Víš, jak vypadají náhrobky z našeho světa v záhrobí? No, zaklínadlo stejným způsobem odhaluje v našem světě neoznačené hroby. Musíš při tom hledět druhým zrakem do záhrobí a to jde až po západu slunce.“</p> <p>„Ne když stojíš v silové čáře,“ zašeptala jsem a zamrazilo mě. Tu informaci jsem si nikde nepřečetla. Řekl mi to táta, když mi bylo osm.</p> <p>„Rachel,“ namítl po chvíli. „To nesmíš. Pokud démon zjistí, že jsi v silové čáře, pokusí se tě vtáhnout do záhrobí.“</p> <p>„Nepodaří se mu to. Nevlastní moji duši,“ zašeptala jsem a otočila se, aby mi nikdo nemohl odezírat ze rtů.</p> <p>Mlčel a jeho dech zněl strašně hlasitě. „Nelíbí se mi to,“ řekl nakonec.</p> <p>„A mně se nelíbí, že vyvoláváš démony.“</p> <p>V telefonu se rozhostilo ticho. Pohlédla jsem na Trenta a obrátila se k němu zády. Přemýšlela jsem, jak dobrý má sluch.</p> <p>„Ano,“ řekl Nick, „ale vlastní dvě třetiny mojí duše a jednu třetinu tvé. Co když…“</p> <p>„Duše se nedají sčítat, Nicku,“ řekla jsem a hlas mi ustaraně zdrsněl. „Buďto ji dostane celou, nebo nic. Na mě nemá dost. Na tebe taky ne. Neodejdu odsud bez důkazu, že Trent tu ženu zabil. Jak zní to zaklínadlo?“</p> <p>Čekala jsem a podlamovala se mi kolena. „Máš pero?“ řekl nakonec a já kývla, protože jsem zapomněla, že mě neslyší.</p> <p>„Ano,“ řekla jsem a přesunula si telefon tak, abych si mohla slova napsat na ruku jako tahák.</p> <p>„Dobrá. Není dlouhé. Přeložím všechno až na samotné zaklínací slovo, protože nemáme výraz pro zářící popel mrtvých a myslím, že je důležité, abys to vyslovila přesně. Když mi dáš chvilku, dokonce ti to zveršuju.“</p> <p>„Nemusíš,“ řekla jsem pomalu a uvažovala, že je to čím dál lepší a lepší. <emphasis>Zářící popel mrtvých?</emphasis> Který jazyk potřebuje jedno slovo pro něco takového?</p> <p>Odkašlal si a já si připravila pero. „‚Mrtví k mrtvým, září jako měsíc. Nemlčí jen ti neklidní.‘“ Zaváhal. „A spouštěcí slovo je ‚favilla‘.“</p> <p>„Favilla,“ zopakovala jsem a zapsala si to foneticky. „Nějaké gesto?“</p> <p>„Ne. Nejedná se o fyzický akt, takže nepotřebuješ gesto ani ohnisko. Mám ti to zopakovat?“</p> <p>„Ne,“ řekla jsem. Při pohledu na dlaň se mi dělalo nevolno. <emphasis>Opravdu to chci udělat?</emphasis></p> <p>„Rachel,“ řekl ustaraně. „Buď opatrná.“</p> <p>„Jo,“ řekla jsem a tep se mi zrychlil očekáváním i obavami. „Díky, Nicku.“ Kousla jsem se do rtu, protože mě něco napadlo. „Hej, nech si moji knihu u sebe, dokud si nepromluvíme, dobře?“</p> <p>„Ray-ray?“ zeptal se opatrně.</p> <p>„Zeptej se mě později,“ řekla jsem a střelila pohledem napřed po Eddenovi, pak po Trentovi. Víc jsem říkat nemusela. Je to chytrý kluk.</p> <p>„Počkej. Nezavěšuj,“ řekl a jeho starost mě přiměla zaváhat. „Nech mě na telefonu. Nedokážu tu sedět a cítit tě, ale nevědět, jestli nejsi v průšvihu.“</p> <p>Olízla jsem si rty a přestala si hrát s copem. Používat Nicka jako důvěrníka se příčilo mé morálce − a já si ráda myslela, že morálku mám − ale nedokázala jsem prostě odejít. Ani bych se o to nepokusila, kdybych si nebyla jistá, že to Nicka nijak neovlivní. „Předám tě kapitánu Eddenovi, dobře?“</p> <p>„Eddenovi?“ řekl slabě a do hlasu se mu vloudily obavy o sebe.</p> <p>Otočila jsem se. „Kapitáne,“ řekla jsem a upoutala jejich pozornost. „Než odejdeme, chtěla bych vyzkoušet ještě jiné pátrací čáry.“</p> <p>Eddenova tvář se frustrovaně stáhla. „Skončili jsme, Morganová,“ řekl nabručeně. „Už jsme panu Kalamackovi vzali dost času.“</p> <p>Polkla jsem a snažila se vypadat normálně. „Tyhle fungují jinak.“</p> <p>Hlasitě se nadechl a vydechl. „Můžeme si promluvit na chodbě?“ zeptal se významně.</p> <p><emphasis>Na chodbě?</emphasis> Nemínila jsem se nechat vyhnat na chodbu jako neposlušné dítě. Otočila jsem se k Trentovi. „Panu Kalamackovi to nebude vadit. Nemá přece co skrývat, ne?“</p> <p>Na Trentově tváři se usadila maska profesionální zdvořilosti. Jonathan stál za ním a na úzkém obličeji měl ošklivý výraz. „Pokud to spadá pod povolení k prohlídce,“ řekl Trent hladce.</p> <p>Ucítila jsem píchnutí, když jsem uslyšela, že se snaží skrýt obavy. Dělal si starosti. To já taky.</p> <p>Pomalu jsem prošla kanceláří a podala telefon Eddenovi. „Jde o pátrací zaklínadlo, které slouží k hledání neoznačených hrobů. Nick vám všechno vysvětlí, kapitáne, abyste si byl jist, že je všechno legální. Pamatujete si ho, že?“</p> <p>Edden si telefon vzal a tenký růžový obdélník vypadal v jeho silných rukách směšně. „Pokud je to tak prosté, proč jste mi o tom neřekla už dřív?“</p> <p>Nervózně jsem se usmála. „Budu muset použít silovou čáru.“</p> <p>Trentova tvář ztuhla. Pohledem zalétl k mému démonem označenému zápěstí, zaklonil se a dostal se tak pod Jonathanovu ochranu. Povytáhla jsem obočí, přestože se mi stáhl žaludek. Kdyby protestoval, vypadal by provinile. Nervózně vzal do ruky brýle a klepl s nimi o stůl. „Prosím,“ řekl, jako by o tom rozhodoval. „Čarujte. Rád bych věděl, kolik toho zemská čarodějka jako vy ví o magii silových čar.“</p> <p>„To já taky,“ řekl Edden suše, přitiskl si telefon k uchu a začal tiše a naléhavě hovořit s Nickem, asi aby se ujistil, že to, co se chystám udělat, skutečně spadá pod povolení.</p> <p>„Musíme jít jinam,“ řekla jsem skoro sama pro sebe. „Potřebuju najít silovou čáru a postavit se do ní.“</p> <p>„Ach, slečno Morganová,“ řekl Trent rozčileně a napřímil se. V brýlích, které si opět nasadil, vypadal méně sofistikovaně, jaksi měkčeji a neškodněji. A zdálo se mi, že trochu zbledl.</p> <p><emphasis>Jasně,</emphasis> pomyslela jsem si uštěpačně a zavřela oči, abych druhým zrakem našla silovou čáru. <emphasis>Jako by se ti silová čára táhla zahradou.</emphasis></p> <p>Zapátrala jsem myslí po rudé šmouze záhrobí. Můj dech zasyčel a bleskurychle jsem otevřela oči. Zírala jsem na Trenta.</p> <p>Tomu chlapovi se zatracená silová čára táhla zatracenou kanceláří.20</p> <p><image xlink:href="#_7.jpg" />S otevřenými ústy jsem hleděla přes kancelář na Trenta. Seděl tam se ztuhlým, staženým obličejem a s Jonathanem po boku. Ani jeden z nich se netvářil šťastně. Srdce mi bušilo. Trent o čáře ví. Umí je používat. To znamená, že je buďto člověk, nebo čaroděj. Upíři z nich moc čerpat nedokáží a lidé, kteří to dokázali a později se nakazili upírským virem, tu schopnost ztratili. Nevěděla jsem, co mě děsí víc, jestli fakt, že Trent umí používat silové čáry, nebo že ví, že to vím. Bože. Měla jsem na dosah Trentovo největší tajemství, co, k čertu, vlastně je.</p> <p>Dveře Trentovy kanceláře praštily o stěnu. Zalila mě bolest a zaujala jsem bojové postavení. Dovnitř vrazil Quen. „Sa… pane,“ vyštěkl. Na poslední chvíli se zarazil a neoslovil ho Sa’hane. Strnul a přimhouřil oči, když si všiml, že stojím napjatě v koutě a Edden sedí na mé židli s telefonem u ucha a nehýbá se.</p> <p>Upřel na mě zelené oči. Srdce mi tlouklo. Oba jsme upustili od obranných postojů a já si upravila sukni. Dovnitř vlétl Jenks a dveře se pomalu zavřely.</p> <p>„Hej, Rache!“ vykřikl a křídla měl zrudlá vzrušením. „<emphasis>Někdo</emphasis> našel silovou čáru a <emphasis>někoho</emphasis> jiného to příšerně namíchlo.“ Zarazil se, když si všiml napětí v místnosti. „Ach, to jsi byla ty,“ řekl a zakřenil se. Za ševelení křídel mi přistál na rameni, pak ale rychle odlétl k Eddenovi, aby si poslechl, co říká Nick.</p> <p>Trent se předklonil a opřel se lokty o stůl. Na čele mu vyvstala krůpěj potu. Pokusila jsem se polknout, ale měla jsem sucho v ústech. „Slečna Morganová nám předvádí své dovednosti se silovými čárami,“ řekl. „Rád bych je viděl.“</p> <p><emphasis>To se vsadím,</emphasis> pomyslela jsem si a přemýšlela, v jak velké kaši vlastně jsem. Magie silových čár se často používá v bezpečnosti, a jakmile jsem ji našla, Quen se to okamžitě dozvěděl.</p> <p>Znepokojeně jsem využila příležitosti a druhým zrakem prozkoumala aury všech okolo. Jenksova byla duhová jako u většiny skřítků. Eddenova byla modrá a okolo hlavy přecházela ve žlutou. Quenova byla tak tmavě zelená, až vypadala černě, a okolo pasu a rukou protkaná ostře oranžovými záblesky − to není dobré. Jonathanova byla taky zelená, ale mnohem světlejší a téměř nudná ve svém jednotném odstínu. Trentova… zaváhala jsem.</p> <p>Trentova byla žlutá jako slunce a protkaná ostře rudými čarami. Karmínové šmouhy naznačovaly, že v minulosti zažil tragédii, která se ho dotkla hluboce na duši. Obklopovala ho neobvykle těsně a lemovaly ji stříbrné jiskry, stejně jako Ivyinu. Když zvedl ruku a uhladil si vlasy, vybuchly a vznášely se okolo něj. Něco hledá − podle toho, jak hluboko jiskry pronikly do jeho aury, zasvětil život pátrání. Peníze, moc, úsilí, všechno sloužilo vyššímu cíli. <emphasis>Co hledá?</emphasis> přemýšlela jsem.</p> <p>Svoji auru jsem neviděla. Tedy pokud jsem zrovna nestála na věšteckém zrcadle − což jsem nemínila už nikdy udělat. Ale byla jsem si jistá, že si ji teď Trent prohlíží, a nelíbilo se mi, že vidí démonovu značku, která mi pulzovala na zápěstí jako odporně černá šmouha, či ošklivě rudé čáry v mé auře, nebo že ví, že naše aury jsou až na jiskry téměř identické.</p> <p>Edden těkal pohledem mezi mnou a Trentem, protože věděl, že se něco děje. Svraštil obočí, poposedl na kraj židle a úsečně a tiše se pustil do hovoru s Nickem.</p> <p>„Vám se kanceláří táhne silová čára?“ řekla jsem a dělalo se mi mdlo.</p> <p>„A vám zahradou,“ odpověděl Trent prostě. Zaťal čelisti a pohlédl na Eddena. Téměř jsem viděla, jak moc si přeje, aby tu kapitán FIK nebyl. Jeho výraz hrozil i varoval zároveň. Nebylo veřejně známé, že jen lidé a čarodějové ovládají silové čáry, ale každému to mohlo dojít a já věděla, že chce, abych o tom mlčela. Byla jsem víc než ochotná to udělat, protože mít v rukou takovou informaci bylo jako držet za ocas kobru.</p> <p>Prsty se mi třásly vzrušením, když jsem zaťala ruce v pěst a obrátila se k metr široké šmouze záhrobí, která vedla Trentovou kanceláří. Táhla se před jeho stolem od východu k západu přesněji než kompas a já si uměla představit, že probíhá i jeho zadní kanceláří. Jakmile do ní vstoupím, poznám to.</p> <p>Hleděla jsem na čáru a po zádech mi stékal pot. Ještě nikdy jsem do žádné nevstoupila. Pokud jste se na silovou čáru úmyslně nenapíchli, mohli jste jí klidně projít a nic necítit. Zhluboka jsem se nadechla a přinutila se uvolnit. Pokud se ukáže Algaliarept, prostě z čáry vystoupím. Dokud stojí slunce nad obzorem, démon nedokáže záhrobí opustit.</p> <p>Naposledy jsem střelila ostražitým pohledem po mužích, kteří stáli ochranitelsky za Trentem, a zavřela jsem oči. Obrnila jsem se, natáhla se vůlí a dotkla se silové čáry.</p> <p>Vtrhla do mě opojná moc. Srdce mi poskočilo a myslím, že jsem zavrávorala. Dýchala jsem rychle a mělce a zvedla jsem ruku, abych Eddenovi zabránila se mě dotknout. Slyšela jsem, jak se nadechl. Zatímco se tiše, naléhavě vyptával Nicka, sklopila jsem hlavu, nic nedělala a jen se snažila vypořádat s mocí, která mnou protékala ve stále silnějších impulsech. Plnily mi končetiny a v hlavě mi bolestivě tepalo, jak se odrážely a střetávaly se s neustávajícím přílivem. Na okamžik mě ovládla panika, protože moc sílila a sílila a sílila. Jak silná ta čára vlastně je?</p> <p>Připadala jsem si jako přefoukaný balón a zdálo se mi, jako bych měla každým okamžikem vybuchnout nebo se zbláznit. <emphasis>Právě proto,</emphasis> pomyslela jsem si téměř zadýchaně, <emphasis>mají čarodějové silových čar důvěrníky.</emphasis> Zvířecí společníci filtrují syrovou energii, protože prosté mysli dokáží lépe zvládnout napětí. Nemínila jsem ale dovolit, aby za mě Nick riskoval. Musela jsem ji přijmout všechnu. A to jsem do čáry ještě ani nevstoupila. Jak mocná bude, to jsem naprosto netušila.</p> <p>Příliv pomalu polevil, až jsem ho skoro dokázala snést. Uvnitř mě šimralo a mé nadechnutí znělo podezřele jako vzlyk. Zdálo se, že energie se konečně vyrovnaly. Cítila jsem, jak mě na krku šimrají pramínky vlasů, které se mi vysmekly z copu a čechral je vítr ze záhrobí vanoucí okolo mě a skrz mě.</p> <p>„Můj bože…“ vydechl Edden a já doufala, že jsem právě neztratila jeho důvěru. Asi si neuvědomoval, jak jsme odlišní, dokud nespatřil, jak mi vlasy vlají ve větru, který nikdo jiný necítil.</p> <p>„A to si říká čarodějka,“ řekl Jonathan. „Nedokáže se s mocí vypořádat ani v poledne.“</p> <p>„Zvládla by ji bez problémů, kdyby z ní čerpala jako většina lidí,“ zašeptal Quen hrdelně a já napjala sluch. „Nepoužívá důvěrníka, Sa’hane. Načerpala moc celé té zatracené čáry do sebe.“</p> <p>Jonathan se vyplašeně nadechl a já pocítila zadostiučinění − dokud naléhavě neřekl: „Zabijte ji. Ještě dnes večer. Už nestojí za to riziko.“</p> <p>Toužila jsem otevřít oči, ale nechala jsem je zavřené, aby nevěděli, že je slyším. Srdce mi hlasitě bušilo v uších a i nadále do mě pomalinku přitékala moc čáry. „Jonathane,“ řekl Trent téměř unaveně. „Nezabiješ něco jen proto, že je to silnější než ty. Najdeš způsob, jak to využít.“</p> <p><emphasis>Využít mě?</emphasis> pomyslela jsem si hořce. <emphasis>Jen přes moji mrtvolu.</emphasis> Doufala jsem, že to není předtucha. Zvedla jsem hlavu, zkřížila prsty pro štěstí a modlila se, abych nedělala chybu. Pak jsem vstoupila do silové čáry.</p> <p>Téměř se mi podlomila kolena, když moc, která se ve mně nadouvala, bolestivě náhle zmizela. Byla prostě pryč. Nepříjemný příliv záhrobí byl ten tam. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Postavila jsem se, protože jsem zjistila, že jsem klesla na koleno. Přinutila jsem se nechat oči zavřené, abych nepřišla o druhý zrak, a pleskla Eddena po ruce, když mě chytil za rameno.</p> <p>Moc silové čáry okolo mě vířila, štípala mě z ní kůže a vlasy se mi vznášely, ale rovnováha byla dokonalá. Byla jsem otřesená, ale už jsem nemusela bojovat s napětím moci. Proč mi o tom nikdo neřekl? Stát v čáře bylo zatraceně snazší než být s ní ve spojení, i když chvíli trvalo, než jsem si zvykla na drsný vítr.</p> <p>S očima stále zavřenýma jsem se rozhlédla po záhrobí a pomyslela si, že v záři démonského slunce vypadá ještě cizeji. Stěny Trentovy kanceláře zmizely a jen Eddenův tichý rozhovor s Nickem ujišťoval moji rozdrásanou mysl o tom, že jsem nevstoupila do samotného záhrobí, že stojím jen ve dveřích a nahlížím dovnitř.</p> <p>Všemi směry se táhla kopcovitá krajina posetá hájky stromů a rozlehlými otevřenými poli. Na východ a na západ se táhla mlhavá stuha silové čáry. Stála jsem asi ve dvou třetinách její délky a odhadovala jsem, že vede i Trentovou zadní kanceláří. Nebe bylo bledě žluté a žhavé slunce se opíralo do zakrslých stromů, jako by je chtělo rozdrtit. Měla jsem pocit, jako by proudilo skrz mě, odráželo se a zahřívalo mi chodidla. Dokonce i hrubá tráva působila zakrsle a dosahovala mi sotva do půlky lýtek. V mlhavé dálce na západě se nad krajinou tyčila změť ostrých linií a úhlů. Strašidelné démonské město leželo v troskách.</p> <p>„Bezva,“ vydechla jsem a Edden umlčel Nicka, který se ptal, co se děje.</p> <p>Věděla jsem, že mě Trent pozoruje, i když jsem ho neviděla. Otočila jsem se k němu proto zády, aby mi nemohl odezírat ze rtů, a zašeptala první polovinu zaklínadla. Naštěstí jsem si krátkou frázi zapamatovala, protože se mi nechtělo otevřít oči a číst ji z dlaně.</p> <p>Když jsem slova pronesla, z nohou mi začala stoupat slabá nerovnováha energie záhrobí a usadila se mi v břiše. Začala se mi podlamovat kolena a tráva okolo se naklonila směrem ke mně. Vtekla do mě moc silové čáry a příjemně šimrala. Přemýšlela jsem, jak intenzivní to bude pocit, a odmítala jsem si přiznat, že je to velmi příjemné.</p> <p>Pustila jsem se do druhé části zaklínadla a vlasy se mi nadzvedly ve víru moci. Už zbývalo jen zaklínací slovo. Energie dosáhla vrcholu a vysílala do mě pichlavé výboje. Moc ve mně zůstala na okamžik viset, potom ze mě vylétla ve žlutém pulsu a rozvlnila kopcovitou krajinu.</p> <p>„U všech svatých,“ řekla jsem, připlácla si ruku na ústa a doufala, že jsem celé zaklínání právě nepokazila. Ještě jsem ho nedokončila. Šokovaně jsem druhým zrakem přihlížela, jak vlna energie letí krajinou. Puls měl barvu mojí aury. Přepadl mě neklid a musela jsem si připomenout, že přijal jen její odstín, ne samotnou auru.</p> <p>Kruh se šířil, až zmizel v dálce. Nevěděla jsem, jestli mám mít radost, nebo se děsit toho, že dosáhl až ruin města. Vlna ale nezanechala krajinu záhrobí nezměněnou a můj úžas se změnil v obavy, když se za ní objevily třpytivě zelené šmouhy.</p> <p>Těla. Byla všude. Vedle sebe jsem viděla ta malinká, ne větší než nehet malíku. V dálce jsem pak rozeznala jen ta větší. Můj děs polevil, když jsem si uvědomila, že čáry vyhledaly vše mrtvé: hlodavce, ptáky, hmyz, všechno. Na západě ležela v úhledných řadách hromada skutečně velkých těl. Na okamžik jsem zpanikařila, pak jsem si uvědomila, že tím směrem leží Trentovy stáje a že se tedy pravděpodobně jedná o těla bývalých dostihových vítězů.</p> <p>Srdce mi zpomalilo a snažila jsem si vzpomenout na poslední slovo, které zacílí zaklínadlo jen na lidské ostatky. Svraštila jsem obočí. Stála jsem v bráně do záhrobí v Trentově kanceláři a snažila si vzpomenout, co to bylo.</p> <p>„Ach, jak báječné,“ ozval se za mnou kultivovaný hlas.</p> <p>Čekala jsem, že mi někdo poví, kdo právě vešel do kanceláře, ale všichni mlčeli. Zaštípaly mě vlasy v týle. Očekávala jsem nejhorší. Nechala jsem zavřené oči a s druhým zrakem dokořán jsem se otočila. Zvedla jsem ruku k ústům a ztuhla. Byl to démon v županu a pantoflích.</p> <p>„Rachel Mariano Morganová?“ řekl a zlomyslně se usmál. Těžce jsem polkla. Dobrá, byl to můj démon. „Copak děláš v silové čáře Trentona Aloysia Kalamacka?“ zajímal se.</p> <p>Dech se mi zrychlil. Zamávala jsem rukou, abych našla okraj čáry. „Pracuju,“ řekla jsem a v ruce mi začalo tepat, když jsem našla, co jsem hledala. „Co tu děláš ty?“</p> <p>Pokrčil rameny, vyrostl a vzal na sebe známou podobu štíhlého upíra s blond vlasy, roztrženým uchem a oblečeného v kůži. Zaujal uvolněný postoj zlého hocha, olízl si našpulené rty a řetěz, který se mu táhl od zadní kapsy k poutku opasku, zacinkal. Dařilo se mu čím dál líp vyšťourat Kistena z mé mysli; tentokrát ho napodobil dokonale.</p> <p>V ruce se mu objevily brýle s kulatými kouřovými skly a trhnutím zápěstí je otevřel. „Cítil jsem tě, lásko,“ řekl, zuby se mu prodloužily na upíří délku a nasadil si brýle, aby skryl rudé kozlí oči. „Prostě jsem se <emphasis>musel</emphasis> podívat, jestli jsi mě přišla navštívit. Nevadí ti, když budu vypadat takhle, že ne? Máš kuráž.“</p> <p><emphasis>Bůh mi pomoz.</emphasis> Otřásla jsem se a ruku nechala vystrčenou z čáry, i když jsem tak cítila bodavou bolest nerovnováhy záhrobí. „Nesnažila jsem se upoutat tvoji pozornost,“ zašeptala jsem. „Jdi pryč.“</p> <p>Něco se dotklo mé ruky a já ucukla. Vzduchem se nesla vůně pražené kávy a já si přála, aby toho Edden nechal. „S kým to, k čertu, mluví?“ zeptal se kapitán tiše.</p> <p>„Nevím,“ řekl Jenks. „A nepůjdu se podívat.“</p> <p>„Mám odejít?“ řekl démon a úsměv se mu rozšířil. „Ne, ne, ne. Nebuď hloupá. Chci vidět, jak manipuluješ záhrobím. No tak, lásko. Dokonči zaklínadlo,“ pobídl mě.</p> <p>V pozadí jsem slyšela, jak se Trent s Quenem hádají. Nebyla jsem ochotná otevřít oči a riskovat, že se mi démon ztratí, ale zdálo se, že Trent vítězí. Nervózně jsem si olízla rty a nenáviděla, že Kistenův přízrak udělal s výsměšnou pomalostí totéž. „Zapomněla jsem zaklínací slovo,“ přiznala jsem a ztuhla, protože jsem si v tu chvíli vzpomněla. „Favilla,“ vyhrkla jsem s úlevou a démon radostně zatleskal.</p> <p>Vyskočila jsem, protože ze mě vystřelila druhá vlna energie. Objala jsem se paží, jako bych se snažila držet pohromadě svoji auru, a dívala jsem se, jak žlutá vlna letí pryč a následuje první. Algaliarept zasténal a zavrávoral rozkoší, když se přes něj přelila. Sledovala jsem jeho reakci téměř s hrůzou. Démonovi se to očividně líbilo, ale kdyby mě mohl připravit o auru, už by to určitě udělal. Myslím.</p> <p>„Cukrová vata,“ řekl a zavřel oči. „Stáhni mě z kůže a zabij mě. Cukrová vata a nektar.“</p> <p><emphasis>Nádhera.</emphasis> Musím odsud.</p> <p>Zatímco Algaliarept přejel rukou po trávě a olízl si z prstů žlutou šmouhu moci silové čáry, kterou na ní moje kouzla zanechala, já se rozhlédla po krajině. Ramena se mi ustaraně napjala. Třpytivé šmouhy označující mrtvoly zmizely. Algaliarept z trávy spokojeně olizoval zbytky zaklínadla a já se rychle ohlédla, otočila jsem se a zprudka se zastavila.</p> <p>Jeden z koňských hrobů rudě zářil. Nebyl to kůň, nýbrž člověk.</p> <p><emphasis>Trent ji zabil,</emphasis> pomyslela jsem si a obrátila pozornost k další osobě, která se začala zhmotňovat v silové čáře.</p> <p>Byl to Trent, který do ní vstoupil, aby zjistil, co vidím. Zadíval se na rudý záblesk a vytřeštil oči, ale jeho šok nebyl ničím ve srovnání s tím, když na sebe démon vzal moji podobu. V upnuté hedvábné černé kombinéze vypadal nebezpečně.</p> <p>„Trentone Aloysie Kalamacku,“ řekl démon a dodal mému hlasu víc sex appealu, než se mi kdy podařilo. Sugestivně si olízl poslední zbytek čar z prstu a mě napadlo, jestli nějak nevylepšil můj vzhled. „Jak nebezpečným směrem se vydaly tvé myšlenky,“ řekl démon. „Měl by sis dávat lepší pozor na to, komu dovolíš, aby si hrál ve tvé silové čáře.“ Zaváhal, zhoupl se v bocích, zamžoural na nás přes obroučky brýlí a srovnal naše aury. „Jste tak pěkná dvojka jako pár koní v mé stáji.“</p> <p>Zmizel, já se chvěla a hleděla přes krajinu záhrobí na Trenta.21</p> <p><image xlink:href="#_4.jpg" />Moje podpatky cvakaly s větším odhodláním, než jaké jsem cítila, když jsem kráčela po dlouhé dřevěné verandě stáje pro hříbata před Trentem a Quenem. Prázdná stání se otvírala na jih vstříc odpolednímu slunci. V prvním patře se nacházel byt veterináře. Byl prázdný, protože byl podzim. Koně mohou vrhat hříbata kdykoli, ale většina stájí prosazuje chov, kdy všechny klisny vrhnou najednou a mají tak nebezpečné období za sebou ve stejnou chvíli.</p> <p>Napadlo mě, že dočasně opuštěné budovy představují dokonalé místo pro ukrytí těla.</p> <p><emphasis>Bože, pomoz mi,</emphasis> pomyslela jsem si, protože mě najednou přepadl zlý pocit. Jak se můžu chovat tak nonšalantně? Doktorka Andersová je mrtvá.</p> <p>Parným odpolednem se nesl vzdálený štěkot bígla. Trhla jsem hlavou a srdce mi zabušilo. O kus dál po nedlážděné cestě stály kotce o velikost malého bytového komplexu. Psi nás pozorovali od drátěných plotů.</p> <p>Trent se prosmýkl okolo mě a já ucítila vůni čerstvě spadaného listí. „Nikdy nezapomenou pach kořisti,“ zamumlal a já se napjala.</p> <p>Trent s Quenem nás doprovodili a Jonathan dohlížel na důstojníky v zahradách. Muži zamířili k výklenku ve středu řady stání. Místnůstka s dřevěnými stěnami byla na jedné straně otevřená větru a slunci. Podle rustikálního nábytku jsem odhadovala, že to bývalo stání, které bylo přestavěno na venkovní odpočívárnu, kde si mohli veterináři mezi vrhy oddychnout. Nelíbilo se mi, že s nimi nikdo není, ale nemínila jsem se k nim připojit. Zpomalila jsem, opřela se o sloupek a rozhodla se sledovat je odtud.</p> <p>Tři důstojníci se psy stáli vedle dodávky zaparkované ve stínu obrovského dubu. Dveře byly otevřené a Glennův autoritativní hlas se nesl nad sluncem vyhřátými pastvinami. Edden byl s nimi, ale stál na okraji davu, jako by k nim ani nepatřil. Podle toho, jak Edden schoval ruce do kapsy a držel pusu na zámek, bylo zjevné, že tu velí Glenn.</p> <p>Nad hlavami jim poletoval Jenks, křídla mu zrudla vzrušením, pletl se do cesty a nabízel nevyžádané rady, které ostatní ignorovali. Zbývající důstojníci stáli pod starobylým dubem, který zastiňoval parkoviště. Zatímco jsem přihlížela, přehnaně pomalu zajela na parkoviště dodávka laboratorních techniků. Kapitán Edden ji zavolal, poté co jsem našla tělo.</p> <p>Střelila jsem pohledem po Trentovi, který stál v odpočívárně s rukama za zády a tvářil se, jako by ho celá věc obtěžovala. Já osobně bych byla rozčílená, kdyby někdo našel na mém pozemku mrtvolu. Byla jsem si jistá, že neoznačený hrob zářil právě tady.</p> <p>Začala mi být zima, proto jsem sestoupila dolů z kryté verandy na sluníčko. Sevřela jsem si rukama lokty, zastavila jsem se na pilinami vysypaném parkovišti a přes pramen vlasů, který mi unikl z copu, jsem sledovala Trenta. Na výlet do stájí si nasadil lehký klobouk krémové barvy a obul si pracovní boty. Vypadal v nich dobře. Nebylo fér, že působil tak klidně a uvolněně. Když ale někdo práskl dveřmi od auta, trhl sebou. Byl stejně napjatý jako já, jen to lépe skrýval.</p> <p>Glenn pronesl několik posledních, hlasitých slov a skupina se rozdělila. Psi vrtěli ocasy a pustili se do metodického pátrání: dva zamířili na pastviny, jeden do budovy. Nemohla jsem si nevšimnout, že psovod ve stájích nespoléhá jen na psí čenich, nýbrž se sám rozhlíží po trámech a otvírá skříně.</p> <p>Kapitán Edden se dotkl synova ramene, vykročil ke mně a pažemi přitom klátil podél těla. „Rachel,“ řekl, ještě než ke mně přistoupil. Vzhlédla jsem, protože mě překvapilo, že mě oslovil jménem. „Tu budovu už jsme prohledali.“</p> <p>„Pokud není mrtvola uvnitř, pak je někde poblíž. Vaši muži možná nepoužili moje talismany správně.“ <emphasis>Anebo vůbec,</emphasis> dokončila jsem tiše, protože jsem věděla, jaké předsudky se ukrývají za lidskými úsměvy, lžemi a pokrytectvím. Věděla jsem ale, že bych neměla dělat unáhlené závěry. Byla jsem si docela jistá, že Trent schoval tělo s pomocí magie silových čar, takže talismany by stejně byly k ničemu. Obrátila jsem pozornost od psa k Trentovi, protože se k němu naklonil Quen a něco mu pošeptal do ucha. „Neměli byste ho zatknout nebo něco takového?“ zeptala jsem se.</p> <p>Edden zamžoural do klesajícího slunce. „Jen klid. Případy vražd vyhrává i prohrává sběr důkazů, Morganová. To víte.“</p> <p>„Jsem agent, ne detektiv,“ řekla jsem kysele. „Většina osob, které jsem zatkla, byla obviněna předtím, než jsem je předvedla.“</p> <p>Zabručel. Pomyslela jsem si, že kapitánovo odhodlání dodržovat pravidla povede jen k tomu, že Trent zmizí v obláčku kouře a my už ho nikdy neuvidíme. Když si Edden všiml, jak přešlapuju, ukázal na mě, pak na zem, aby naznačil, že mám zůstat, kde jsem, pak zamířil ke Quenovi a Trentovi. Ruce schoval do kapes, ale zbraň měl po ruce. Quen sice žádnou zbraň neměl, ale když lehce přenesl váhu, napadlo mě, že ani žádnou nepotřebuje.</p> <p>Hned jsem se cítila lépe, když Edden muže lstivě rozdělil. Požádal kolemjdoucího důstojníka, aby se zeptal Quena na detaily bezpečnosti, zatímco sám se pustil s Trentem do řeči o nadcházející charitativní večeři FIK. Hezké.</p> <p>Odvrátila jsem se a dívala se, jak se slunce odráží ve žluté srsti psa. Žár mi pronikal do kostí a pach stájí mě zahříval vzpomínkami. Tři léta na táboře jsem si opravdu užila. Vůně potu koní a slámy podtržená náznakem pachu starého hnoje působila jako balzám.</p> <p>Jízda na koni mi měla zlepšit rovnováhu, vypracovat svaly a zvýšit tvorbu červených krvinek, ale myslím, že hlavním cílem bylo získat sebejistotu z ovládání krásného velkého zvířete, které udělalo cokoli, oč jsem požádala. Pro jedenáctiletou holku byla podobná moc návyková.</p> <p>Zkroutila jsem rty v úsměvu, zavřela oči a cítila, jak mi podzimní slunce proniká hluboko pod kůži. S kamarádkou jsme se jednou vyplížily v noci z táborového domu a šly spát do stájí ke koním. Jejich tichý dech byl nepopsatelně uklidňující. Naše učitelka zuřila, ale já už dlouho tak dobře nespala.</p> <p>Otevřela jsem oči. Byla to pravděpodobně jediná noc, kdy mě ve spánku nic nerušilo. Jasmína se ve stáji taky dobře vyspala. A to bledé děvče spánek potřebovalo. <emphasis>Jasmína!</emphasis> pomyslela jsem si a chytila se toho jména. Tak se tmavovlasá dívka jmenovala. Jasmína.</p> <p>Hlášení mě přinutilo odtrhnout pohled od polí, která ve mně vzbudila větší melancholii, než jsem čekala. Měla mozkový nádor, který se nedal operovat. Ani nelegální aktivity Trentova otce by něco takového nedokázaly vyléčit.</p> <p>Zadívala jsem se na Trenta. Mluvil s Eddenem, ale zelené oči upíral na mě. Upravila jsem si čepici a pramínek vlasů si zastrčila za ucho. Nemínila jsem se nechat rozrušit, proto jsem jeho pohled opětovala. Zadíval se za mě, a když jsem se otočila, viděla jsem, jak vedle vozů FIK zastavilo červené auto Sáry Jane tak prudce, až se kolem rozlétly piliny.</p> <p>Malá žena vyskočila z auta a v džínech a neformální blůzce vypadala úplně jinak. Praštila dveřmi a vykročila. „Vy!“ křikla, rozčileně se přede mnou zastavila a já překvapeně couvla. „Tohle je vaše práce, že ano?“ obvinila mě.</p> <p>Obličej mi ztuhnul. „Ach.“</p> <p>Udělala krok vpřed a já o krok ustoupila. „Požádala jsem vás, abyste mi pomohla najít mého přítele,“ zavřískla a v očích se jí blýskalo. „A vy obviníte mého zaměstnavatele z vraždy! Jste zlá čarodějnice, tak zlá, že se… že se <emphasis>k</emphasis> <emphasis>vám ani Bůh nezná!</emphasis>“</p> <p>„No,“ vykoktala jsem a bezradně pohlédla na Eddena. Spolu s Trentem mířili k nám, ucouvla jsem o další krok a přitiskla si kabelku k tělu. Na tohle jsem nepomyslela.</p> <p>„Sáro Jane,“ chlácholil ji Trent, ještě než se dostal k nám. „To je v pořádku.“</p> <p>Otočila se k němu a v blond vlasech se jí zalesklo slunce. „Pane Kalamacku,“ řekla a na tváři se jí objevily obavy a starost. Kůži okolo očí měla napjatou a sepnula ruce. „Omlouvám se. Přijela jsem, jakmile jsem to slyšela. Nežádala jsem ji, aby sem přijela. Já… já…“ Do očí jí vyhrkly slzy, vyrazila tichý zvuk, složila hlavu do dlaní a rozplakala se.</p> <p>Překvapeně jsem otevřela ústa. Dělá si starosti o práci, o přítele nebo o Trenta?</p> <p>Trent po mně střelil temným pohledem, jako bych za její rozrušení mohla já. Pak se mu na obličeji usadil soucitný výraz a položil malé ženě ruku na třesoucí se rameno. „Sáro Jane,“ chlácholil ji a sklopil hlavu, aby jí viděl do očí. „V žádném případě si nemyslete, že vám to kladu za vinu. Obvinění slečny Morganové nemají nic společného s tím, že jste šla za FIK kvůli Danovi.“ Jeho úžasný hlas se vlnil jako hedvábí.</p> <p>„A… ale ona si myslí, že jste ty lidi zavraždil,“ vykoktala, popotáhla, sňala ruce z tváře a pod jedním okem si rozmazala maskaru v hnědou šmouhu.</p> <p>Edden neklidně přešlápl. Hlasy v rádiu ve vozech se nesly nad vrzáním cvrčků. Odmítala jsem litovat toho, že jsem Sáru Jane rozplakala. Její šéf je darebák, a čím dřív si to uvědomí, tím lépe pro ni. Trent nezabil ty lidi vlastníma rukama, ale nařídil jejich smrt, takže byl stejně vinen, jako by je sám rozřezal. Vzpomněla jsem si na obrázek ženy na pitevním stole a zatvrdila se.</p> <p>Trent něžně přiměl Sáru Jane vzhlédnout. Přemýšlela jsem o jeho soucitu. Přemýšlela jsem, jaké by to bylo, kdyby jeho krásný hlas chlácholil mě, říkal mi, že všechno bude v pořádku. Pak mě napadlo, jestli vůbec existuje nějaká šance dostat od něj Sáru Jane živou.</p> <p>„Nedělejte ukvapené závěry,“ řekl Trent a podal jí kapesník s vyšitými iniciálami. „Nikoho ještě z ničeho neobvinili. A není třeba, abyste tady zůstávala. Proč se nevrátíte domů? Celá tahle ošklivá věc skončí, až najdeme zaběhlého psa, kterého čáry slečny Morganové objevily.“</p> <p>Sára Jane po mně střelila jedovatým pohledem. „Ano, pane,“ řekla drsně.</p> <p><emphasis>Zaběhlý pes?</emphasis> pomyslela jsem si a cítila se rozervaná mezi touhou vzít ji na oběd a upřímně si s ní promluvit, a vrazit jí pár facek, aby se vzpamatovala.</p> <p>Edden si odkašlal. „Rád bych požádal slečnu Gradenkovou i vás, abyste zůstali, dokud nezjistíme víc, pane.“</p> <p>Trentův profesionální úsměv zakolísal. „Jsme zatčeni?“</p> <p>„Ne, pane,“ řekl uctivě. „Jen vás o to žádám.“</p> <p>„Kapitáne!“ zakřičel psovod z prvního patra. Srdce se mi rozbušilo nad vzrušením v jeho hlase. „Pes sice nic neukázal, ale našli jsme zamčené dveře.“</p> <p>Ovládlo mě vzrušení. Pohlédla jsem na Trenta. Ve tváři měl nečitelný výraz.</p> <p>Quen a nějaký malý muž vykročili v doprovodu důstojníka FIK vpřed. Malý muž očividně býval žokej a teď z něj byl správce. Tvář měl opálenou a vrásčitou a v ruce držel svazek klíčů. Zacinkaly, když sundal jeden z kroužku a podal ho Quenovi. Z Quenova napjatého těla sálala znepokojivá, ladná hrozba, když ho podával Eddenovi.</p> <p>„Děkuju,“ řekl kapitán. „Teď se běžte postavit k důstojníkům.“ Zaváhal a usmál se. „Kdybyste mohl.“ Pokynul prstem dvěma důstojníkům, kteří právě dorazili, a ukázal na Quena. Přiběhli blíž.</p> <p>Glenn opustil dodávku techniků a rádio a zamířil k nám. Jenks byl s ním a třikrát ho oblétl, pak bzučel napřed. „Dejte mi klíč,“ řekl Jenks, když se v obláčku skřítkovského prachu zastavil mezi Eddenem a mnou. „Odnesu jim ho.“</p> <p>Glenn na skřítka pohlédl, pak se připojil k nám. „Nepatříš k FIK. Klíč, prosím.“</p> <p>Edden si téměř bezhlesně oddychl. Poznala jsem, že touží zjistit, co zamčený pokoj ukrývá, a musí se viditelně přemáhat, aby prohlídku nechal na synovi. Vlastně tu neměl co dělat. Fakt, že se chystal obvinit z vraždy městského radního, mu asi dávala lepší důvod než obvykle.</p> <p>Jenks hlasitě zaplácal křídly, když kapitán Edden podal klíč Glennovi. Přes vůni Glennovy kolínské jsem cítila jeho pot a nedočkavost. Okolo psovoda se psem se u dveří shromáždil hlouček lidí. Pevně jsem sevřela kabelku a vydala se s ním ke schodům.</p> <p>„Rachel,“ řekl Glenn, zastavil se a vzal mě za loket. „Ty zůstaneš tady.“</p> <p>„To teda ne!“ vykřikla jsem a vytrhla se mu. Pohlédla jsem na kapitána Eddena, ale podsaditý muž jen pokrčil rameny a tvářil se uraženě, protože taky nebyl pozván.</p> <p>Glennův výraz ztvrdl, když viděl, kam hledím. Pustil mě a řekl: „Zůstaň tady. Chci, abys sledovala Kalamacka. Přečti mi jeho emoce.“</p> <p>„To jsou pěkné sračky,“ řekla jsem, i když v duchu jsem připustila, že je to dobrý nápad. „Tvůj t…“ Kousla jsem se do jazyka. „To zvládne tvůj kapitán,“ opravila jsem se.</p> <p>Otráveně svraštil čelo. „Dobrá. Jsou to sračky. Přesto zůstaneš tady. Pokud najdeme doktorku Andersovou, chci, aby místo činu bylo uzavřeno pevněji než…“</p> <p>„Zadek panice ve vězení?“ nadhodil Jenks a malé tělíčko se mu rozzářilo.</p> <p>Přistál mi na rameni a já mu to dovolila. „No tak, Glenne,“ přemlouvala jsem ho. „Ničeho se nedotknu. A budete mě potřebovat, abych vám řekla, jestli tam nejsou nějaké smrtící čáry.“</p> <p>„To zvládne Jenks,“ řekl. „A nemusí při tom šlapat po podlaze.“</p> <p>Podrážděně jsem se zhoupla v bocích a zuřila. Věděla jsem, že pod oficiálním vzezřením je Glenn stejně ustaraný a vzrušený jako já. Detektivem se stal teprve nedávno a dokázala jsem si představit, že tohle je zatím jeho největší případ. Některým poldům se za celou kariéru nedostane na stůl případ, který může mít tak obrovský politický dopad. A právě proto bych měla být u toho. „Ale já jsem váš inderlandský konzultant,“ namítla jsem a chytala se stébel.</p> <p>Položil mi tmavou ruku na rameno a já ji odstrčila. „Podívej,“ řekl a špičky uší mu zrudly. „Musím se řídit protokolem. Svůj první případ jsem u soudu prohrál, protože někdo kontaminoval místo činu, a já nebudu riskovat, že ztratím Kalamacka jenom kvůli tvé netrpělivosti. Musíme místo činu vysát, vyfotit, oprášit, analyzovat a další věci, které mě napadnou. Ty přijdeš na řadu hned po médiu, dobře?“</p> <p>„Po médiu?“ zeptala jsem se a on se zamračil.</p> <p>„Dobrá, s tím médiem to byl žert, ale pokud překročíš práh té místnosti dřív, než ti dám svolení, poletíš odsud jako namydlený blesk.“</p> <p><emphasis>Namydlený blesk?</emphasis> Musel to myslet vážně, když používal metafory.</p> <p>„Chceš antimagický oblek?“ zeptal se a přesunul pohled ode mě k dodávce se psy.</p> <p>Byla to jemná výhrůžka a já se pomalu nadechla. Antimagická výbava. Když jsem se Trenta snažila dostat posledně, zabil mi svědka rovnou před nosem. „Ne,“ řekla jsem.</p> <p>Můj krotký tón ho očividně uspokojil. „Dobře,“ řekl, otočil se a odešel.</p> <p>Jenks se vznášel přede mnou a čekal. Vážčí křídla mu zrudla vzrušením a slunce se třpytilo ve skřítkovském prášku. „Dej mi vědět, co najdeš, Jenksi,“ řekla jsem a byla jsem vděčná, že aspoň jeden zástupce naší ubohé malé firmy bude u toho.</p> <p>„To se vsaď, Rache,“ řekl a odbzučel za Glennem.</p> <p>Edden se ke mně mlčky připojil a já měla pocit, jako bychom byli jediní dva lidé na střední škole, které nepozvali na párty u bazénu a kteří ji tak museli sledovat z opačné strany cesty. Čekali jsme s rozčileným Trentem, pobouřenou Sárou Jane a napjatým Quenem, zatímco Glenn zaklepal na dveře, představil se jako FIK − jako by to nebylo očividné − a odemkl.</p> <p>Jenks vlétl dovnitř první, téměř ihned byl ale zase venku. Letěl trochu nejistě a přistál na zábradlí. Glenn se do pokoje naklonil a zase se narovnal. „Přineste mi roušku,“ zamumlal do ticha.</p> <p>Dech se mi zrychlil. Něco našel. A není to pes.</p> <p>Důstojnice si přitiskla ruku na ústa a podala Glennovi chirurgickou roušku. Nad chlácholivou vůní slámy a hnoje se nesl slabý odporný zápach. Nakrčila jsem nos a otočila se k Trentovi. Tvářil se nečitelně. Parkoviště ztichlo. Zabzučel nějaký brouk a jiný mu odpověděl. Bylo mi zle. Jak si mohli nevšimnout takového smradu? Měla jsem pravdu. Blokovaly ho čáry.</p> <p>Glenn vkročil do pokoje. Na okamžik nastavil záda slunci, pak udělal další krok a zmizel v černém otvoru dveří. Důstojnice mu s rukou na ústech podala přes práh baterku. Jenks na mě odmítl pohlédnout. Stál zády ke dveřím na zábradlí, křídla měl svěšená a nehybná.</p> <p>Srdce mi bušilo. Když žena ustoupila ode dveří a Glenn vyšel ven, zadržela jsem dech. „Je to tělo,“ řekl druhé mladé důstojnici a jeho tichý hlas se nesl až dolů k nám. „Zajistěte pana Kalamacka kvůli výslechu.“ Nadechl se. „Slečnu Gradenkovou taky.“</p> <p>Důstojnice zamířila dolů k Trentovi. Vítězoslavně jsem na Trenta pohlédla, ale ihned jsem vystřízlivěla, když jsem si představila doktorku Andersovou mrtvou. Vzpomněla jsem si na to, jak Trent zabil vedoucího svého výzkumu, tak rychle a čistě, s alibi přímo po ruce. Tentokrát jsem ho dostala, protože jsem zareagovala dřív, než si stačil krýt záda.</p> <p>Sára Jane se držela Trenta. Oči měla vytřeštěné a bledé tváře zrudlé strachem. Trent si nevšímal toho, jak se k němu tiskne, tvář měl vážnou a netečnou a hleděl na Quena. Málem se mi podlomila kolena, když se Trent pomalu nadechl, jako by se proti něčemu obrňoval.</p> <p>„Pane Kalamacku?“ řekla mladá důstojnice a pokynula Trentovi, aby ji následoval.</p> <p>Trentovou tváří se mihly emoce, když ho oslovila. Řekla bych, že to byl strach, kdyby něco takového znal. „Slečno Morganová,“ rozloučil se a pobídl Sáru Jane. Edden s Quenem se k nim připojili a kapitánova kulatá tvář ochabla úlevou. Musel kariéru riskovat víc, než jsem tušila.</p> <p>Sára Jane se odtáhla od Trenta a otočila se ke mně. „Ty mrcho,“ řekla a v jejím tenkém, dětském hlásku zaznívaly strach a nenávist. „Nemáš tušení, co jsi způsobila.“</p> <p>Tolik mě šokovala, že jsem se nezmohla na slovo, když ji Trent vzal za loket a asi varovně stiskl. Ruce se mi roztřásly a žaludek stáhl.</p> <p>Glenn mířil dolů ze schodů a ruce si otíral vlhkým kapesníkem. Ukázal na dodávku techniků, pak na černý obdélník dveří. Dva muži se dali do pohybu. Napjatě, ale klidně se s černým kufrem vydali nahoru.</p> <p><emphasis>Dostanu Trenta Kalamacka za mříže,</emphasis> pomyslela jsem si. <emphasis>Přežiju to?</emphasis></p> <p>„Je to tělo,“ řekl Glenn, když se přede mnou zastavil, zamžoural a utřel si ruce do dalšího kapesníčku. „Měla jsi pravdu.“ Pohlédl mi do tváře. Musela jsem vypadat znepokojeně, protože se stejně jako já zadíval na Trenta, který stál s Quenem a Eddenem. „Je to jen člověk.“</p> <p>Trent se choval klidně a nevzrušeně, byl dokonalým příkladem spolupráce, na rozdíl od hysterické a vzteklé Sáry Jane. „Opravdu?“ vydechla jsem.</p> <p>„Bude ještě chvíli trvat, než budeš moct dovnitř,“ řekl, vytáhl třetí kapesník a utřel si týl. Ve tváři byl popelavý. „Možná dokonce až zítra. Chceš svézt domů?“</p> <p>„Počkám.“ Bylo mi nevolno. Napadlo mě, že bych měla zavolat Ivy a povědět jí, co se děje. Pokud se mnou bude chtít mluvit. „Je to zlé?“ zeptala jsem se. U dveří dva muži hovořili se třetím, vytahovali z černého, otlučeného kufru vysavač a na boty si nasazovali návleky.</p> <p>Glenn neodpověděl, těkal pohledem a odmítal se podívat na mě nebo na černý vchod. „Pokud zůstaneš, budeš potřebovat tohle,“ řekl a podal mi dočasný průkaz FIK. Lidé natahovali žluté policejní pásky a zdálo se, že se připravují na dlouhý pobyt. V rádiu se ozývaly krátké, ostré požadavky a všichni až na psy a mně se zdáli být šťastní. Potřebovala jsem se podívat nahoru. Potřebovala jsem zjistit, co Trent provedl doktorce Andersové.</p> <p>„Díky,“ zašeptala jsem a pověsila si řetízek s průkazem na krk.</p> <p>„Zajdi si pro kafe,“ řekl a zadíval se na jednu z dodávek, která s námi přijela. Shlukli se okolo ní důstojníci, kteří neměli co na práci. Kývla jsem, Glenn se vydal zpátky ke schodům a bral je po dvou nahoru.</p> <p>Jen jednou jsem pohlédla na Trenta, který stál v otevřené místnosti mezi stáními. Hovořil s důstojnicí a očividně odmítl právníka. Chce vypadat nevinně? přemýšlela jsem. Anebo se považuje za příliš chytrého, než aby ho potřeboval?</p> <p>Otupěle jsem se přidala k důstojníkům okolo dodávky. Někdo mi podal limonádu, a poté co jsem se chvíli vyhýbala jejich pohledům, mi vyhověli a nechali mě být. Nechtělo se mi uzavírat nová přátelství a lehká konverzace mi nebyla příjemná. Jenksovi se ale podařilo na každém vyškemrat trochu cukru a kávy a bavil ostatní napodobováním kapitána Eddena.</p> <p>Nakonec jsem se ocitla na okraji hloučku a poslouchala tři hovory najednou. Slunce postupovalo po nebi a vzduch chladl. Vysavač tiše bzučel, ozýval se a zase tichl a já začínala být nervózní. Nakonec ztichl a už se neozval. Zdálo se, že si toho nikdo nevšiml. Zvedla jsem pohled k prvnímu patru a přitáhla si sako blíž k tělu. Glenn před chvílí sešel dolů a zmizel v dodávce techniků. Nadechla jsem se a lehce vydechla. Dodala jsem si kuráž a vyrazila ke schodům.</p> <p>Na rameni se mi ihned objevil Jenks a mě napadlo, jestli mě celou dobu nesledoval. „Rache,“ varoval mě. „Nechoď tam.“</p> <p>„Musím se podívat.“ Cítila jsem se neskutečně. Hrubé zábradlí pod mojí rukou bylo stále teplé od slunce.</p> <p>„Ne,“ protestoval a hlasitě plácal křídly. „Glenn má pravdu. Počkej, až na tebe přijde řada.“</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou, rozhoupala cop a smetla ho z ramene. Potřebovala jsem se podívat, než hrůzu zmenší pytlíčky, bílé kartičky s úhlednými nápisy a pečlivě sesbíraná data, jejichž úkolem je dát strukturu šílenství, aby se dalo pochopit. „Jdi mi z cesty,“ řekla jsem mdle a mávnutím ho zahnala, když mi útočně zůstal viset před obličejem. Ucukl a já ztuhla, protože jsem ucítila, že jsem se mu prstem otřela o křídlo. <emphasis>Zasáhla jsem ho?</emphasis></p> <p>„Hej!“ křikl. Zatvářil se překvapeně, vylekaně a nakonec rozzlobeně. „Fajn!“ vyštěkl. „Jdi se podívat. Nejsem tvůj táta.“ Za tichého klení odlétl. Všichni se za ním otáčeli, jak ze sebe sypal jednu sprostou kletbu za druhou.</p> <p>Přinutila jsem své těžké nohy stoupat nahoru po schodech. Moji pozornost upoutal ostrý dupot a natočila jsem se bokem, abych pustila prvního muže s vysavačem. Táhl se za ním pach hnijícího masa. Zvedl se mi žaludek. Polkla jsem, šla dál a mdle se usmála na důstojníka u dveří.</p> <p>Nahoře byl zápach ještě horší. Vzpomněla jsem si na obrázky, které jsem viděla v Glennově kanceláři, a málem se pozvracela. Doktorka Andersová mohla být mrtvá jen několik hodin. Jak to, že mrtvola tak páchne?</p> <p>„Jméno?“ řekl muž a snažil se tvářit, jako by na něj nasládlý puch nepůsobil.</p> <p>Chvíli jsem zírala, pak jsem uviděla, že v ruce drží zápisník. Stálo v něm několik jmen, u posledního pak „fotograf“. Druhý muž na podestě zaklapl kufr a odtáhl ho dolů po schodech. U dveří stála videokamera, technickou úrovní někde mezi novinářskou a tou, kterou táta před smrtí zaznamenával moje a bratrovy narozeniny. „Ach, hm, Rachel Morganová,“ řekla jsem slabě. „Inderlandská konzultantka.“</p> <p>„Vy jste ta čarodějka, co?“ řekl, zapsal si moje jméno, čas a číslo průkazu. „Chcete k rukavicím a návlekům i roušku?“</p> <p>„Ano, děkuju.“</p> <p>Prsty jsem skoro necítila, když jsem si nejdřív nasadila masku. Voněla mentolem a zastírala zápach hnijícího masa. S povděkem jsem pohlédla na naleštěnou dřevěnou podlahu, která v posledních paprscích slunce žlutě zářila. Z dohledu za rohem se ozývalo cvakání fotoaparátu. „Nebudu ho rušit?“ zeptala jsem se tlumeně.</p> <p>Muž zavrtěl hlavou. „Ji,“ opravil mě. „A ne, Gwen nebudete rušit. Když si nedáte pozor, naverbuje vás a nechá vás držet měřící pásmo.“</p> <p>„Díky,“ řekla jsem a rozhodla se, že nic takového dělat nebudu. Pohlédla jsem dolů na parkoviště a rychle si nasadila návleky Čím déle tu budu stát, tím pravděpodobnější bude, že si Glenn uvědomí, že nejsem tam, kde mě nechal. Obrnila jsem se, přitiskla si roušku na tvář a trhla sebou, když mě do nosu udeřil silný zápach. Začaly mi slzet oči, ale ani za nic bych si ji nesundala. Ruce v rukavicích jsem schovala do kapes, jako bych se ocitla v krámku s černými talismany, a vešla.</p> <p>„Kdo jste?“ obořil se na mě silný ženský hlas, když jsem zastínila slunce.</p> <p>Obrátila jsem pozornost k štíhlé ženě s tmavými vlasy staženými do strohého ohonu. V ruce držela foťák a zrovna schovávala roličku filmu do černé tašky u boku.</p> <p>„Rachel Morganová,“ řekla jsem. „Edden mě přizval jako…“ Slova mi uvízla v hrdle, protože mi pohled padl na trup přivázaný k opěradlu židle. Ruku jsem zvedla k ústům a přinutila se polknout.</p> <p><emphasis>Je to figurína,</emphasis> pomyslela jsem si. Musí to být figurína. Nemůže to být doktorka Andersová. Ale já věděla, že je. K židli ji poutala žlutá nylonová lana, a jak trup ochabl, hlava jí spadla dopředu a skryla obličej. Střapaté vlasy slepené něčím černým schovávaly její výraz a já za to děkovala bohu. Nohy jí od kolen dolů chyběly a pahýly trčely ze židle jako nohy malého dítěte. Konce byly syrové, ohavné a oteklé hnilobou. Ruce neměla od loktů. Oblečení jí hyzdily cákance zaschlé černé krve, takže se původní barva nedala ani odhadnout.</p> <p>Očima jsem zalétla ke Gwen a její znuděný výraz mě šokoval. „Ničeho se nedotýkejte. Ještě jsem neskončila, dobře?“ zamumlala a vrátila se k focení. „Bože, copak mi nemůžete dát ani pět minut, aniž byste se tu courali?“</p> <p>„Promiňte,“ vydechla jsem a překvapilo mě, že pořád dokážu mluvit. Schoulené tělo doktorky Andersové bylo zbrocené krví, ale pod židlí jí bylo překvapivě málo. Dělalo se mi zle, ale nedokázala jsem se odvrátit. Trup jí otevřeli pod pupkem, kruhový kus kůže o velikosti mé pěsti podpíral stříbrný nůž a odhaloval pečlivě rozřezané vnitřnosti. Byly v nich podezřelé mezery a řezné rány byly naprosto čisté, jako by je něco dočista umylo − nebo olízalo. Kde kůži nepokrývala krev, byla bílá jako vosk. Rozhlédla jsem se po čistých stěnách a po podlaze. Tělo sem nezapadalo. Zmasakrovali ho někde jinde a přesunuli sem.</p> <p>„Tohle je pořádný zvrhlík,“ poznamenala Gwen a dál cvakala fotky. „Podívejte se na okno.“</p> <p>Ukázala bradou a já se otočila. Vypadalo to, jako by někdo na širokém parapetu postavil model města. Nízké, různě vysoké budovy tvořily rovné linie. Na místě je držely malé šedé chuchvalce jako lepidlo. Byly naaranžované kolem silného prstenu, který připomínal pomník. Podívala jsem se pečlivěji a vnitřnosti se mi stáhly hrůzou. Otočila jsem se k mrtvole bez končetin a zpátky.</p> <p>„Jo,“ řekla Gwen a dál cvakala. „Udělal si výstavku. Větší kusy těla naházel do skříně.“</p> <p>Zalétla jsem pohledem ke skřínce, pak zpátky k zastíněnému parapetu. Nebyly to budovy, nýbrž prsty. Uřezal jí prsty kloub po kloubu a naaranžoval je jako kostky lega. Pohromadě je držely kousky jejích vnitřností.</p> <p>Najednou mi bylo horko, vzápětí zima. Žaludek se mi převracel a já se bála, že omdlím. Zadržela jsem dech a uvědomila si, že hyperventiluju. Vsadila bych se, že při tom byla naživu.</p> <p>„Ven,“ řekla Gwen a ledabyle fotila dál. „Pokud se tu pozvracíte, Edden pukne zlostí.“</p> <p>„Morganová!“ ozval se podrážděný výkřik z parkoviště. „Je ta čarodějnice nahoře?“</p> <p>Odpověď důstojníka přede dveřmi byla tlumená. Nedokázala jsem odtrhnout oči od zmrzačeného těla na židli. Městskými ulicemi z prstů lezly mouchy a šplhaly po budovách jako netvoři v béčkových filmech. Gwen cvakala obrázky do rytmu mého srdce, rychle a zběsile. Někdo mě popadl za paži a já zalapala po dechu.</p> <p>„Rachel,“ řekl Glenn a otočil mě k sobě. „Seber svůj čarodějnický zadek a padej odsud.“</p> <p>„Detektive Glenne,“ vykoktal důstojník u dveří. „Zapsala se.“</p> <p>„Tak ji zase odepište,“ zavrčel. „A už ji dovnitř nepouštějte.“</p> <p>„Ubližuješ mi,“ zašeptala jsem, cítila se lehká a neskutečná.</p> <p>Vlekl mě ke dveřím. „Řekl jsem ti, abys zůstala venku,“ zamumlal prudce.</p> <p>„Ubližuješ mi,“ zopakovala jsem, když mě vytáhl ven, a tahala ho za prsty, kterými mě držel. Zadívala jsem se na zapadající slunce. Zasáhlo mě jako osten, zhluboka jsem se nadechla a setřásla ze sebe ochromení. Nebyla to doktorka Andersová. Tělo bylo příliš staré a byl to mužský prsten. Zdálo se mi, že jsem na něm zahlédla univerzitní logo. Napadlo mě, že jsme našli přítele Sáry Jane.</p> <p>Glenn mě táhl ke schodům. „Glenne,“ řekla jsem a na prvním schodě klopýtla. Kdyby mě nedržel, upadla bych. Na parkoviště zajíždělo další vozidlo FIK. Tentokrát patolog. Glenn nemínil nic riskovat a přinutil všechny přijet rovnou sem.</p> <p>Pomalu se mi vracela síla, jak jsem se fyzicky vzdalovala hrůze v patře. Dívala jsem se na žertující důstojníky a nechápala je. Očividně jsem se pro práci na místech činu nehodila. Jsem agent, ne vyšetřovatel. Můj otec pracoval v oddělení, kde končila většina těl. Teď už jsem chápala, proč u večeře o práci nikdy moc nemluvil.</p> <p>„Glenne,“ zkusila jsem to znovu, když mě odtáhl do otevřené místnosti mezi stáními. Trent stál v rohu se Sárou Jane a s Quenem a odpovídal na otázky. Glenn se zprudka zastavil, když je uviděl. Pohlédl na otce, který jen pokrčil rameny. Kapitán seděl před notebookem, který si položil na balík slámy. Někdo sem natáhl kabely z dodávky techniků a Eddenovy tupé prsty létaly po klávesnici, jak si hrál na podřízeného, aby mohl zůstat.</p> <p>Glenn podrážděně stáhl obličej a pokynul důstojníkovi, který hovořil s Trentem.</p> <p>„Glenne,“ řekla jsem, když k nám důstojník zamířil. „Tam nahoře není doktorka Andersová.“</p> <p>Na Eddenově kulaté tváři se objevil tázavý výraz. Glenn po mně střelil pohledem. „Já vím,“ řekl. „Mrtvola je příliš stará. Teď si sedni a sklapni.“</p> <p>Důstojník se před námi zastavil a já vykulila oči, když ho Glenn chytil za ramena. „Řekl jsem, abyste je zajistili,“ řekl tiše. „Co tu ještě dělají?“</p> <p>Muž zbledl. „Myslel jste v dodávce? Napadlo mě, že panu Kalamackovi bude líp tady.“</p> <p>Glenn stiskl pevně rty a svaly na krku se mu napjaly. „Zajistit pro výslech znamená odvézt do kanceláře. Když se jedná o tak důležitý případ, neprovádí se výslech na místě činu. Odveďte je odsud.“</p> <p>„Ale neřekl jste…“ Muž polkl. „Ano, pane.“ Pohlédl na Eddena, pak s omluvným výrazem zamířil k Trentovi a Sáře Jane. Vypadal vyděšeně a velmi mladě. Neměla jsem čas ho litovat.</p> <p>Glenn rozzlobeně přistoupil k otci a naťukal svoje heslo. Žaludek se mi zvedl a zklidnil. Přicvakla jsem mu ruku obrazovkou notebooku. Glenn zaťal čelisti a oba vzhlédli. Obrátila jsem se k Trentovi a Sáře Jane, kteří byli na cestě ven, a počkala, dokud se i Edden s Glennem nezadívali stejným směrem. Pak jsem řekla: „Nemůžu si být jistá, ale myslím, že je to Dan.“</p> <p>Sára Jane se na významný okamžik zatvářila nechápavě. Pak vytřeštila oči a přitiskla se k Trentovi. Otevřela a zavřela ústa. Zabořila mu tvář do ramene a rozeštkala se. Trent ji něžně poplácal po rameni a přimhouřil na mě vztekle oči.</p> <p>Edden zamyšleně našpulil rty, až mu knír trčel z tváře, a společně jsme si vyměnili lstivé pohledy. Sára Jane rozhodně neznala Dana tak dobře, jak chtěla, aby si všichni mysleli. Proč poslal Trent Sáru Jane za FIK s falešným oznámením o pohřešovaném příteli, když věděl, že Danovo tělo najdeme na jeho pozemcích? Pokud to ovšem věděl. Jak by to mohl nevědět?</p> <p>Glennovi očividně všechno tohle uniklo, protože mě popadl za nadloktí a odvlekl mě okolo hysterické Sáry Jane do stínu dubu venku. „Zatraceně, Rachel,“ zasyčel, když vzlykající Sáru Jane odvedli k vozu. „Řekl jsem ti, abys sklapla! Zmiz odsud. Hned. Tenhle tvůj kousek může způsobit, že Kalamacka sprostí viny.“</p> <p>Dokonce i když jsem měla podpatky, byl Glenn vyšší, a to mě dráždilo. „Jo?“ odsekla jsem. „Požádal jsi mě, abych přečetla Trentovy emoce. No, udělala jsem to. Sára Jane by nerozeznala Dana Smathera od svého pošťáka. Trent ho nechal zabít. A s tělem se hýbalo.“</p> <p>Glenn se po mně natáhl, ale já ustoupila z dosahu. Ztuhl, couvl a pomalu vydechl. „Já vím. Jdi domů,“ řekl a natáhl ruku pro můj dočasný průkaz. „Vážím si toho, že jsi nám pomohla najít tělo, ale jak sama říkáš, nejsi detektiv. Pokaždé, když otevřeš pusu, dáváš Trentovu obhájci další munici pro zviklání poroty. Prostě… jdi domů. Zavolám ti zítra.“</p> <p>Rozpálil mě vztek a poslední zbytky adrenalinu mě oslabily, ne posílily. „Našla jsem tělo. Nemůžeš mě vyhodit.“</p> <p>„Můžu. Vrať mi průkaz.“</p> <p>„Glenne,“ řekla jsem a sklonila hlavu, aby mi mohl průkaz sundat, jinak by přetrhl řetízek. „Trent toho čaroděje zavraždil, klidně mohl v ruce držet nůž.“</p> <p>Sevřel pevně průkaz a jeho vztek polevil natolik, aby odhalil frustraci. „Mohu s ním promluvit, mohu ho zadržet kvůli výslechu, ale nemůžu ho zatknout.“</p> <p>„Ale on to udělal!“ protestovala jsem. „Máte tělo. Máte zbraň. Máte motiv.“</p> <p>„Mám tělo, se kterým se hýbalo,“ řekl mdle, jak potlačoval emoce. „Místo motivu jen dohady. Mám zbraň, kterou tu mohl nechat kterýkoli ze šesti set zaměstnanců. Nemám nic, co by Trenta s vraždou spojovalo. Pokud ho teď zatknu, mohl by z toho vyváznout, i kdyby se později přiznal. Nebylo by to poprvé, co se něco podobného stalo. Pan Kalamack to mohl udělat úmyslně, nastražit tělo, abychom ho našli, ale neměli ho s ním jak spojit. Pokud mu tohle neprokážeme, bude dvakrát tak těžké hodit na něj další mrtvolu, i kdyby později udělal chybu.“</p> <p>„Prostě se bojíš ho zavřít,“ obvinila jsem ho a snažila se ho výsměchem donutit Trenta zatknout.</p> <p>„Dobře mě poslouchej, Rachel,“ řekl a přinutil mě o krok ustoupit. „Je mi úplně fuk, jestli si myslíš, že to Kalamack udělal. Já to musím dokázat. A tohle je moje jediná šance.“ Pootočil se a rozhlédl se po parkovišti. „Odvezte někdo slečnu Morganovou domů!“ zavolal. Aniž by se ke mně otočil, oddupal ke stájím a jeho těžké kroky byly na pilinách naprosto tiché.</p> <p>Zírala jsem za ním a nevěděla, co dělat. Obrátila jsem se k Trentovi, který právě nastupoval do vozu FIK, jenž se k jeho drahému obleku vůbec nehodil. Věnoval mi nečitelný pohled, pak se dveře s kovovým bouchnutím zavřely. Dva vozy se pomalu a bez majáků rozjely.</p> <p>Krev mi hučela v uších a v hlavě mi bušilo. Trentovi to neprojde. Nakonec mu dokážu všechny vraždy. Díky tomu, že jsme našli Danovo tělo na jeho pozemcích, získá kapitán Edden každý příkaz, o který požádám. Já Trenta usmažím. Budu trpělivá. Jsem lovec. Vím, jak stopovat kořist.</p> <p>Znechuceně jsem se odvrátila. Nenáviděla jsem zákony a zároveň jsem na ně spoléhala. Raději bych se postavila celému covenu černých čarodějek, než strávila jeden den u soudu. Čarodějům jsem rozuměla líp než právníkům. Čarodějky aspoň mají morálku.</p> <p>„Jenksi!“ křikla jsem, když kapitán Edden vyšel ze stájí a v ruce cinkal klíči. Bezva. Celou cestu domů budu muset poslouchat jeho kázání. Bylo příjemné zakřičet si, proto jsem znovu otevřela ústa, abych zaječela na Jenkse, když tu se skřítek objevil přede mnou. Doslova zářil vzrušením a prášek, který se z něj sypal, zavanul až ke mně, když se zprudka zastavil.</p> <p>„Jo, Rache? Hej, slyšel jsem, že tě Glenn vyhodil. Říkal jsem ti, abys nahoru nechodila. Ale poslechla jsi mě? Ne. Nikdo mě neposlouchá. Mám třicet dětí a jediný, kdo mě poslouchá, je moje vážka.“</p> <p>Můj vztek na okamžik polevil, protože mě napadlo, jestli opravdu chová vážku. Potom jsem se otřásla a snažila se přijít na to, jak aspoň něco zachránit. „Jenksi,“ řekla jsem, „dostaneš se domů sám?“</p> <p>„Jasně. Svezu se s Glennem nebo se psy. Bez problému.“</p> <p>„Dobře.“ Pohlédla jsem na kapitána Eddena, který se k nám blížil. „Pověz mi, co se tu bude dít, dobře?“</p> <p>„Jasně. Hej, i když je ti to možná k ničemu, je mi to líto. Musíš se naučit držet pusu na zámek a ničeho se nedotýkat. Uvidíme se později.“</p> <p><emphasis>A to mi říká skřítek?</emphasis> „Ničeho jsem se nedotkla,“ řekla jsem rozzlobeně, ale on mezitím odlétl do Glennovy dočasné kanceláře a zanechal po sobě pomalu se rozplývající šmouhu prášku ve výšce hlavy.</p> <p>Edden na mě pohlédl a prošel okolo. Zamračila jsem se, následovala ho k vozu a trhnutím otevřela dveře spolujezdce. Nastartoval, já nasedla a práskla dveřmi. Zapnula jsem si pás, paži si položila na otevřené okýnko a zadívala se na prázdnou pastvinu.</p> <p>„Co se děje?“ řekla jsem nepříjemně. „Glenn vás taky vyhodil?“</p> <p>„Ne.“ Edden zařadil zpátečku. „Potřebuju si s vámi promluvit.“</p> <p>„Jasně,“ řekla jsem, protože mě nic lepšího nenapadlo. Uniklo mi frustrované povzdychnutí, ale dech se mi zadrhl v hrdle, když jsem spatřila Quena. Stál bez hnutí ve stínu starého dubu. V obličeji neměl žádný výraz. Musel vyslechnout celý můj rozhovor s Glennem o Trentovi. Zamrazilo mě a přemýšlela jsem, jestli jsem se právě ocitla na Quenově seznamu „zvláštních osob“.</p> <p>Quen na mě se šokující intenzitou upřel zelené oči, pak se natáhl po nízké větvi, vyhoupl se na ni stejně lehce, jako by trhal květiny, a zmizel v koruně dubu, jako by nikdy neexistoval.22</p> <p><image xlink:href="#_15.jpg" />Edden zajel s vozem na malinké, plevelem zarostlé parkoviště kostela. Cestou skoro nic neřekl, ale jeho bílé klouby a zrudlý krk jasně prozrazovaly, co si myslí o mé tirádě, se kterou jsem přišla poté, co přiznal, proč si hraje na mého šoféra.</p> <p>Krátce po nalezení těla přišel vysílačkou rozkaz, že mám být „vyškrtnuta z platové listiny FIK“. Očividně se rozneslo, že FIK pomáhá čarodějka, a IBA začala hlasitě protestovat. Možná bych z toho vyvázla, kdyby se Glenn obtěžoval vysvětlit, že jsem jen konzultantka, ale neřekl ani slovo, protože pořád trucoval kvůli tomu, že jsem znesvětila jeho drahocenné místo činu. Beze mě by žádné místo činu neměli, ale to ho vůbec nezajímalo.</p> <p>Edden dupl na brzdy, zíral ven čelním sklem a čekal, až vystoupím. Musela jsem ho obdivovat. Není snadné jen tak sedět a mlčet, když někdo přirovnává vašeho syna k požírači chobotnic a k netopýřím výkalům.</p> <p>Schoulila jsem ramena a zůstala sedět. Pokud teď vystoupím, bude po všem, a to jsem nechtěla. Kromě toho jsem byla po dvacetiminutovém výlevu dost unavená a asi jsem mu dlužila omluvu. Paže mi visela z otevřeného okýnka a v dálce jsem slyšela, jak někdo hraje na klavír složitý kousek, který dokazoval spíše hbitost prstů skladatele než jeho talent. Nadechla jsem se. „Kdybych si mohla s Trentem promluvit…“</p> <p>„Ne.“</p> <p>„Můžu si aspoň poslechnout nahrávku jeho výslechu?“</p> <p>„Ne.“</p> <p>Promnula jsem si spánky a na tváři mě zalechtala neposedná lokna. „Jak mám odvádět práci, když mi ji nedovolíte dělat?“</p> <p>„Už to není vaše práce,“ řekl Edden. Zlost v jeho hlase mě přiměla zvednout hlavu. Zadívala jsem se stejným směrem jako on. Houf skřítkovských dětí sjížděl na kouscích voskovaného papíru, který jsem jim včera nastříhala, dolů po střeše kostelní věže. Edden se ztěžka pohnul a ze zadní kapsy vytáhl peněženku. Otevřel ji a podal mi několik bankovek. „Řekli mi, abych vám zaplatil v hotovosti. Neuvádějte odměnu v daňovém přiznání,“ řekl mdle.</p> <p>Stiskla jsem pevně rty, sebrala bankovky a spočítala je. <emphasis>Platba v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hotovosti? Z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kapitánovy kapsy?</emphasis> Někdo si pěkně kryje záda. Žaludek se mi stáhl, když jsem zjistila, že částka je mnohem menší, než jsme se dohodli. Strávila jsem nad tím skoro týden. „A zbytek dostanu později, že?“ zeptala jsem se a strčila peníze do kabelky.</p> <p>„Účtárna odmítla zaplatit za zrušený kurz doktorky Andersové,“ řekl, aniž by na mě pohlédl.</p> <p><emphasis>Zase mě podrazili.</emphasis> Nemohla jsem se dočkat, až Ivy povím, že nemám na nájem. Otevřela jsem dveře a vystoupila. Kdybych nevěděla, že je to nemožné, řekla bych, že někdo hraje na klavír vzadu v kostele. „Víte co, Eddene?“ zabouchla jsem dveře. „Už mi nevolejte.“</p> <p>„Nehrajte si na dotčenou, Rachel,“ řekl a já se bleskurychle otočila zpátky. Tvářil se napjatě a nakláněl se přes sedadlo spolujezdce, aby se mnou mohl mluvit otevřeným okýnkem. „Kdybych byl na jeho místě, zatkl bych vás a předal IBA. Řekl vám, abyste počkala, a vy jste pošlapala jeho autoritu.“</p> <p>Nadhodila jsem si řemínek kabelky výš a můj podmračený výraz zakolísal. To mě nenapadlo.</p> <p>„Podívejte,“ řekl, když poznal, že jsem pochopila. „Nechci ukončit náš pracovní vztah. Až se všechno uklidní, možná bychom to mohli znovu zkusit. Nějak vám zbytek peněz seženu.“</p> <p>„Jo. Jasně.“ Narovnala jsem se, protože celá věc jen posílila mé přesvědčení o tom, že šéfové reagují hloupě a zbrkle, ale Glenn si možná omluvu zasloužil.</p> <p>„Rachel?“</p> <p>Jo. Dlužím Glennovi omluvu. Otočila jsem se k Eddenovi a sklíčeně vydechla. „Povězte Glennovi, že se omlouvám,“ zamumlala jsem. Než mohl odpovědět, vyrazila jsem za cvakání podpatků po rozpraskaném chodníku a nahoru po širokém kamenném schodišti. Na okamžik se rozhostilo ticho. Potom Edden zařadil zpátečku a odjel. Hudba se ozývala zevnitř. Rozzlobená z toho, že nebudu mít na nájem, jsem trhnutím otevřela těžké dveře a vešla dovnitř.</p> <p>Ivy musela být doma. Bezmoc, kterou ve mně vzbudil Edden, polevila, protože se mi konečně naskytla šance promluvit si s ní. Chtěla jsem jí říct, že se nic nezměnilo, že je pořád moje přítelkyně − pokud chce. Odmítnutí stát se prostředníkem mohlo být v upířím světě neodpustitelnou urážkou. Ale nemyslela jsem si to. Když jsem ji viděla, vypadala provinile, ne vztekle.</p> <p>„Ivy?“ zavolala jsem opatrně.</p> <p>Hudba utichla. „Rachel?“ odpověděla Ivy ze sanktuária. Její hlas zněl vyplašeně, a to mi dělalo starosti. Zatraceně, uteče. Potom jsem povytáhla obočí. Neměla puštěnou nahrávku. My máme klavír?</p> <p>Shodila jsem ze sebe kabát, pověsila ho, vešla do sanktuária a v náhlém světle zamrkala. Máme klavír. Krásné černé piáno stálo v jantarově žlutém a zeleném kuželu světla, který pronikal dovnitř vitrážovými okny. Otevřené křídlo odhalovalo nitro, dráty se leskly a klapky byly sametově hladké.</p> <p>„Kdy jsi koupila klavír?“ zeptala jsem se, když jsem uviděla, že je připravená dát se na útěk. Zatraceně, zatraceně. <emphasis>Proč nemůže prostě zůstat stát a vyslechnout mě?</emphasis></p> <p>Ramena se mi uvolnila, když vzala do ruky jelenici a začala otírat naleštěné dřevo. Na sobě měla džíny a triko a já se v kostýmku cítila až příliš nóbl oblečená. „Dneska,“ řekla a utírala prach, kde žádný nebyl. Když pomlčím o tom, co se stalo, možná bude všechno zase jako dřív. Ignorování problému je dobrý způsob, jak se s ním vypořádat, pokud už se o něm žádná ze stran nikdy nezmíní.</p> <p>„Nemusela jsi přestat kvůli mně,“ řekla jsem rychle, než se mohla na něco vymluvit a odejít.</p> <p>Obešla piáno, pustila se do leštění křídla a já zatím ťukla na střední C.</p> <p>Ivy se napřímila, zavřela oči a přestala utírat prach. „Střední C,“ řekla a v oválné tváři se jí rozhostil klid.</p> <p>Zvolila jsem další klávesu, podržela ji a poslouchala, jak se tón odráží od stropních trámů. V otevřeném prostoru se silnými stěnami zněl nádherně. Obzvláště když zmizely žíněnky.</p> <p>„Fis,“ zašeptala a já stiskla dvě klávesy najednou. „C a dis,“ řekla a otevřela oči. „Příšerná kombinace.“</p> <p>Usmála jsem se a ulevilo se mi, když mi pohlédla do očí. „Nevěděla jsem, že umíš hrát,“ řekla jsem a povytáhla si řemínek kabelky na rameni.</p> <p>„Matka mě přinutila chodit na hodiny klavíru.“</p> <p>Nepřítomně jsem kývla a vytáhla z kabelky peníze. Naklonila jsem se přes piáno a podala jí je. Uvědomila jsem si, jak jsme rozdílné. Ivy si koupí piáno a moje skříň je z překližky.</p> <p>Sklonila hlavu nad penězi a spočítala je. „Chybí ti dvě stovky,“ řekla.</p> <p>Nadechla jsem se a zamířila do kuchyně. Provinile jsem odložila kabelku na Ivyin starožitný stůl a zašla si do ledničky pro džus. „Edden mě podrazil,“ zavolala jsem do sanktuária, protože mě napadlo, že dokud budeme mluvit o penězích, nezmizí. „Seženu zbytek. Znovu zajdu za baseballisty.“</p> <p>„Rachel…“ řekla Ivy v chodbě a já se s bušícím srdcem otočila. Neslyšela jsem ji přicházet. Když uviděla můj překvapený výraz, přelila se přes ni vnitřní bolest. V ruce držela Eddenovu nuznou odměnu a já všechno nenáviděla. Prostě všechno.</p> <p>„Zapomeň na to,“ řekla a já se cítila ještě líp. „Tento měsíc za tebe zaplatím.“</p> <p><emphasis>Zase,</emphasis> dokončila jsem za ni v duchu. Do pekel. Měla bych být schopná platit účty.</p> <p>Sklíčeně jsem si sundala čepici a pověsila ji na svoji židli. Pak jsem skopla střevíce, a to takovou silou, že odlétly dveřmi do obýváku. Jen v punčochách jsem se posadila ke stolu, nahrbila ramena a usrkávala džus, jako by to bylo poslední pivo před zavíračkou. Čokoládová zmrzlina by všechno spravila, kdybych ji do sebe dostala.</p> <p>Ivy se natáhla a strčila peníze do sklenice na lednici. Nebylo to nejbezpečnější místo pro peníze na účty, ale kdo by se odvážil okrást upírku z rodu Tamwoodů? Mlčky vklouzla na židli naproti mé, takže nás od sebe oddělovala celá délka stolu. Pohnula myší a větrák na počítači se rozběhl. Pomalu mě opouštěla špatná nálada. Neodešla. Pracuje na počítači. Jsem s ní v jedné místnosti. Možná se cítí natolik v bezpečí, aby mě aspoň vyslechla.</p> <p>„Ivy…“ začala jsem.</p> <p>„Ne,“ řekla a zděšeně na mě pohlédla.</p> <p>„Jen se chci omluvit,“ vyhrkla jsem. „Nechoď pryč. Nechám to být.“ Jak se mohl někdo tak silný a mocný tolik bát sám sebe? Tvořila ji protichůdná směs síly a zranitelnosti, kterou jsem nechápala.</p> <p>Těkala pohledem po místnosti a odmítala na mě pohlédnout. Pomalu uvolnila napjaté držení těla. „Nebyla to tvoje vina,“ zašeptala.</p> <p><emphasis>Tak proč se cítím tak hrozně?</emphasis> „Omlouvám se, Ivy,“ řekla jsem a přinutila ji, aby se na mě podívala. Její oči byly čokoládově hnědé bez sebemenšího náznaku černé. „Já jen…“</p> <p>„Dost,“ řekla a sklopila oči k ruce, kterou pevně svírala okraj stolu. Nehty se jí stále leskly průsvitným lakem, který použila před návštěvou Piscaryho restaurace. Viditelně se přinutila povolit sevření. „Já… pokud o tom přestaneš mluvit, už nikdy tě nepožádám, aby ses stala mojí prostřednicí.“ Její váhavý hlas znepokojivým způsobem odhaloval její zranitelnost.</p> <p>Zdálo se, jako by přesně věděla, co chci říct, a nedokázala to snést. Nestanu se její prostřednicí − nemůžu. Pouto, které by nás svázalo, by bylo příliš těsné a připravilo by mě o nezávislost. Sice jsem věděla, že v upírském světě není pití krve vždy spojeno se sexem, ale pro mě ano. Nechtěla jsem říct: „Můžeme být prostě kamarádky?“ Bylo by to omšelé a ponižující, i když jsem si skutečně nepřála nic víc než být její přítelkyní. Považovala by má slova za odmítnutí, protože je tak většina lidí používá. Měla jsem ji příliš ráda, než abych jí tak ublížila. A poznala jsem, že ji ke slibu nepřiměla hořkost. Už mě znovu nepožádá, abych se stala její prostřednicí, protože nechce znovu zažít bolest odmítnutí.</p> <p>Nerozumím upírům. Ale taková je Ivyina a má situace.</p> <p>Pohlédla mi do očí s kolísající jistotou, která však zesílila, když poznala, že mlčky souhlasím a budu ignorovat, co se stalo. Ramena se jí uvolnila, jak získala zpět trochu obvyklé sebejistoty. Ale jak jsem tak seděla v naší kuchyni a vyhřívala si nohy na slunci, zamrazilo mě, protože jsem si uvědomila, jak strašlivě ji zneužívám. Dobrovolně mě chránila před upíry, kteří by zneužili moji jizvu − v podstatě mi zajišťovala svobodnou vůli − a byla ochotná pominout skutečnost, že za to neplatím obvyklým upírským způsobem. Panebože, jak se za to nenáviděla. Chtěla ode mě něco, co jsem jí nemohla dát, a byla ochotná spokojit se s přátelstvím v naději, že jí jednoho dne dokážu dát víc.</p> <p>Pomalu jsem se nadechla a dívala se, jak předstírá, že necítí můj pohled, zatímco kousky skládačky zapadaly do sebe. Nemohla jsem odejít, ale nejen proto, že jsem nechtěla ztratit první skutečnou přítelkyni za posledních osm let nebo že jsem jí toužila pomoct zvítězit ve válce, kterou sváděla sama se sebou. V odchodu mi bránil strach z toho, že bych ve slabé chvilce dovolila prvnímu upírovi, aby ze mě udělal svoji hračku. Byla jsem vězněm vlastního pohodlí a tygřice zavřená v kleci se mnou byla ochotná lízat smetanu a příst, protože byla přesvědčená, že najde způsob, jak změnit můj názor. <emphasis>Bezva. Dneska v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>noci nebudu mít problém usnout.</emphasis></p> <p>Ivy mi pohlédla do očí a dech se jí zadrhl, když poznala, že jsem konečně pochopila. „Kde je Jenks?“ zeptala se, jako by se vůbec nic nestalo.</p> <p>Pomalu jsem vydechla a smířila se s vyhlídkami. Mohla jsem odejít a bojovat s každým chlípným upírem, na kterého narazím, nebo zůstat pod Ivyinou ochranou a věřit, že už se jí nikdy nebudu muset postavit. Jak říkával táta, známé riziko je vždy lepší než neznámé.</p> <p>„U Trenta, pomáhá Glennovi,“ řekla jsem a roztřesenými prsty se natáhla pro sušenku. Zůstanu. Uzavřely jsme dohodu. Anebo měl Nick pravdu a já chtěla, aby mě kousla, jen jsem nedokázala přijmout fakt, že se mé „zájmy“ změnily? Určitě muselo jít o to první. „Vzali mi případ. Našla jsem tělo a rozneslo se, že FIK pomáhá čarodějka.“</p> <p>Zadívala se mi přes monitor do očí a povytáhla tenká obočí. „Tys našla tělo? V Trentově sídle? Žertuješ.“</p> <p>Kývla jsem a opřela se lokty o stůl, protože se mi nechtělo dál přehrabovat ve své psychice. Na to jsem byla příliš unavená. „Jsem si docela jistá, že je to Dan Smather, ale na tom nesejde. Glenn je komisnější než skřítek v místnosti plné žab, ale Trentovi to stejně projde.“ V myšlenkách jsem se přesunula od Ivy k zmrzačenému Danovu tělu přivázanému k židli. „Trent je příliš chytrý, než aby zanechal na těle nějakou stopu,“ řekla jsem. „Vlastně nechápu, proč ho měl vlastně v sídle.“</p> <p>Kývla a obrátila pozornost zpátky k obrazovce. „Možná ho tam sám dal.“</p> <p>Přes obličej mi přelétla hořkost. „Totéž si myslí i Glenn. Myslí si, že Trent je vrah, ale chtěl, abychom tělo našli, protože věděl, že ho s ním nedokážeme nijak spojit, takže bude dvakrát těžší obvinit ho z vraždy, až příště udělá chybu. Odpovídalo by to reakci Sáry Jane. Nezná Dana Smathera o nic víc než svého pošťáka, ale něco…“ Zaváhala jsem a snažila se najít správná slova pro své pocity. „Něco není v pořádku.“ Vzpomněla jsem si na fotku, kterou mi dala. Stejnou jsem viděla i u něj na televizi. Měla jsem si uvědomit, že jejich vztah je falešný.</p> <p>Začínala jsem pochybovat o svém záštiplném přesvědčení, že vraždy má na svědomí Trent, a to mě znepokojovalo. Byl schopen vraždy − viděla jsem to na vlastní oči − ale zmrzačené, vykrvácené tělo, zmučené a přivázané ke křeslu, se v ničem nepodobalo čisté, rychlé smrti, kterou připravil svému genetikovi. Zamyšleně jsem se natáhla pro sušenku. Ukousla jsem si, vstala a vydala se k ledničce, abych se rozhodla, co udělám k večeři. Na problému jsem zatím nechala pracovat své podvědomí. Mohla bych uvařit něco speciálního. Už to bylo dlouho, co jsem naposledy udělala něco jiného, než jen otevřela krabice a ohřála obsah na sporáku.</p> <p>Pohlédla jsem na Ivy a cítila zároveň vinu i úlevu. Nebylo divu, že si myslela, že chci být něčím víc než spolubydlící. Byla to částečně i moje vina. Vlastně z velké části.</p> <p>„Co udělal Trent, když jsi našla tělo?“ zeptala se Ivy, cvakala myší a kontrolovala chatroomy. „Tvářil se provinile?“</p> <p>„Ach ne,“ řekla jsem. Potlačila jsem nepříjemné pocity, vytáhla z mrazáku čtvrt kila libového hovězího a hodila ho do dřezu. „Tvářil se překvapeně, ale ne proto, že jsem našla tělo, ale že bylo Danovo. Proto se mi nelíbí nápad, že ho tam schoval sám, aby si kryl záda. Jenže rozhodně ví víc, než říká.“ Zadívala jsem se z okna na sluncem zalitou zahradu a třpytivá křídla skřítkovských dětí, které zaháněly migrujícího kolibříka z posledních lobelek. Určitě migroval. Jenks by podobného vetřelce v zahradě nikdy nepřipustil, to by ho raději zabil.</p> <p>Děti volaly a pokřikovaly a společně se snažily vypudit nešťastného ptáčka ze zahrady a já se zatím v myšlenkách vrátila k tomu, jak se Trent tvářil, když jsem zjistila, že se mu kanceláří táhne silová čára. Víc ho rozčílilo, že jsem objevila silovou čáru než Danovo tělo.</p> <p><emphasis>Silová čára.</emphasis> Ta představovala skutečnou otázku. Zábly mě prsty, proto jsem se otočila a utřela si kousky ledu z masa do ručníku místo do kostýmku. Pohlédla jsem na okno a přemýšlela, jestli upoutám pozornost, když ho zavřu, nebo jestli mám riskovat a doufat, že Jenksovy děti jsou příliš zaměstnané, než aby nás špehovaly. Ivy si odsedla od počítače, protože si všimla mého nečekaného tajnůstkářství. Jenks nedokáže držet jazyk za zuby a já nechtěla, aby věděl, co tuším o Trentově původu. Pustil by si pusu na špacír a Trent by si najal letadlo a „náhodou“ nechal shodit na naši čtvrť atomovku, aby umlčel fámy.</p> <p>Zatáhla jsem aspoň závěs a zůstala stát u okna, abych viděla stín skřítkovských křídel, kdyby některé z dětí přilétlo dost blízko na to, aby nás slyšelo. „Trent má v kanceláři silovou čáru,“ řekla jsem tiše.</p> <p>Ivy na mě v modrém šeru zírala. „Fakt? To je ale náhoda.“</p> <p>Nedocházelo jí to. „Znamená to, že ji musí používat,“ ponoukla jsem ji.</p> <p>„A…“ povytáhla tázavě obočí.</p> <p>„Kdo může používat silové čáry?“ napověděla jsem.</p> <p>Čelist jí poklesla, když pochopila. „Je člověk nebo čaroděj,“ vydechla. Vyskočila na nohy tak rychle, až jsem znervózněla. Přistoupila ke dřezu, odsunula stranou závěs a hlasitě zabouchla okno. „Ví Trent, že jsi ji viděla?“ zeptala se a její oči vypadaly v šeru černé.</p> <p>„Ach ano.“ Zašla jsem si pro další sušenku a nepozorovaně se od ní vzdálila. „Musela jsem ji použít k nalezení těla.“</p> <p>Stiskla rty a štíhlé tělo se jí napjalo. „Už zase jsi položila hlavu na špalek. Svoji, moji, Jenksovu i celé jeho rodiny. Trent udělá cokoli, aby to utajil.“</p> <p>„Kdyby mu to dělalo starosti, neriskoval by a nepostavil by si na ní kancelář,“ protestovala jsem a doufala, že mám pravdu. „Mohl ji najít kdokoli. Pořád může být inderlanďan nebo člověk. Jsme v bezpečí, obzvláště když se o silové čáře nikomu nezmíním.“</p> <p>„Může to dojít Jenksovi,“ trvala na svém. „A víš, že to vykecá. Proslavil by se, kdyby zjistil, co Trent je.“</p> <p>Sebrala jsem sušenku. „Co mám dělat? Když mu povím, aby o silové čáře nikomu neříkal, jen se bude snažit zjistit proč.“</p> <p>Bubnovala prsty na pult a já jedla piškot s krémem. V znepokojivé ukázce síly se na jedné ruce vyšvihla nahoru a posadila se na pult. Celá tvář jí ožila a svraštila tenká obočí, protože se jí naskytla příležitost rozluštit dávné tajemství. „Takže co asi je? Člověk nebo čaroděj?“</p> <p>Vrátila jsem se ke dřezu a pustila na zmrzlé maso horkou vodu. „Ani jedno,“ přiznala jsem otevřeně. Ivy mlčela a já zastavila vodu. „Není ani jedno, Ivy. Vsadila bych život na to, že není čaroděj, a Jenks přísahá, že je víc než člověk.“</p> <p><emphasis>Proto zůstávám?</emphasis> přemýšlela jsem a dívala se, jak jí září oči a mysl pracuje do rytmu s mojí. Její logika, má intuice. Navzdory problémům dobře spolupracujeme. Jako vždy.</p> <p>Ivy zavrtěla hlavou a její rysy se v modrém šeru rozmazaly, ale já cítila, jak její napětí sílí. „Žádná jiná varianta neexistuje. Když eliminuješ všechny možnosti, dostaneš odpověď, i když se zdá nepravděpodobná.“</p> <p>Nepřekvapilo mě, že cituje Sherlocka Holmese. Upjatá logika a drsné chování fiktivního detektiva odpovídaly Ivyině osobnosti. „No, když se chceš bavit o nemožném,“ zamumlala jsem, „můžeš přihodit i démony.“</p> <p>„Démony?“ Ivy ztuhla.</p> <p>Zlobně jsem zavrtěla hlavou. „Trent není démon. Zmínila jsem se o tom jen proto, že démoni pocházejí ze záhrobí a ovládají silové čáry.“</p> <p>„Zapomněla jsem,“ vydechla. Tichý zvuk mě zamrazil u páteře, ale tolik se soustředila na úvahy, že si nevšimla, jak mě děsí. „Tím chceš říct, že jste spřízněni. Čarodějové a démoni.“ Uraženě jsem si odfrkla a ona omluvně pokrčila rameny. „Promiň. Nevěděla jsem, že jsi na to citlivá.“</p> <p>„Nejsem,“ prohlásila jsem upjatě, i když jsem byla. Asi před deseti lety se strhl velký humbuk, když se jedné vlezlé ženské v oboru inderlandské genealogie dostaly do rukou rodokmeny, které přečkaly Zvrat, a ona z nich vyvodila, že když čarodějové dokáží manipulovat silovými čárami, musí stejně jako démoni pocházet ze záhrobí. Čarodějové nejsou s démony nijak spřízněni. Ale k naší hanbě nás věda donutila přiznat, že jsme se vyvinuli spolu s nimi v záhrobí.</p> <p>Ona žena kvůli té nechutné informaci získala finanční podporu, pak zašla ve své teorii ještě dál a s odkazem na mutaci ribonukleové kyseliny dokázala, že masová migrace na tuto stranu silových čár proběhla asi před pěti tisíci lety. Čarodějná mytologie tvrdila, že migraci způsobilo povstání démonů a že v záhrobí zůstali jen elfové, aby pošetile svedli marnou bitvu, protože odmítli opustit milovaná pole a lesy a dovolit, aby je démoni zničili a pošpinili. Znělo to jako dobrá teorie a elfové všechny dějinné záznamy ztratili, když konečně vzdali svoji planou snahu a před nějakými dvěma tisíci lety nás následovali.</p> <p>Z toho, že lidé ve stejné době objevili vlastní schopnosti ovlivňovat silové čáry, byli obviněni elfové a jejich míšení s lidmi, jehož cílem bylo zabránit vyhynutí rasy, které odstartovali démoni a zakončil Zvrat. V myšlenkách jsem se vrátila k Nickovi a nahrbila ramena. Je jen dobře, že čarodějové jsou tak vzdáleni lidem, že ani magie nedokáže rozdíly překonat. Kdo ví, co by nevycvičený potomek čarodějnice a člověka s pomocí silových čár provedl? Je už dost zlé, že do záležitostí silových čár vtáhli lidi elfové. Elfská schopnost ovládat magii silových čár vklouzla do lidských genů, jako by tam patřila. Šlo to tak snadno, že to až vyvolávalo otázky.</p> <p><emphasis>Elfové?</emphasis> uvažovala jsem a zamrazilo mě. Odpověď mi celou dobu zírala přímo do obličeje. „Ach, můj bože,“ zašeptala jsem.</p> <p>Ivy vzhlédla, a když spatřila můj výraz, přestala klátit nohama.</p> <p>„Je elf,“ zašeptala jsem a vzrušení z objevu mi rozbušilo srdce. „Nevymřeli při Zvratu. Je elf. Trent je zatracený elf!“</p> <p>„Moment, počkej chvíli,“ varovala mě Ivy. „Jsou mrtví. Kdyby ještě nějací žili, Jenks by to věděl. Vyčenichal by je.“</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou, přistoupila ke dveřím do chodby a rozhlédla se po okřídlených špezích. „Ne, pokud se elfové ukryli na celé jedno pokolení skřítků a víl. Zvrat je prakticky vyhladil, a nebylo by proto těžké, aby se elfové, kteří přežili, schovali, dokud i poslední skřítek, který znal jejich pach, nezemřel. Žijí jen asi dvacet let, myslím skřítky.“ Slova se ze mě doslova sypala, jak jsem se snažila vyslovit všechno, co mi přišlo na mysl, co nejrychleji. „A sama jsi viděla, že Trent nemá rád ani skřítky, ani víly. Je to skoro fobie. Sedí to! Nemůžu tomu uvěřit! Přišly jsme na to!“</p> <p>„Rachel,“ chlácholila mě Ivy a zavrtěla se na pultu. „Nebuď hloupá. Není elf.“</p> <p>Založila jsem si paže na hrudi a vztekle stiskla rty. „Spí v poledne a o půlnoci,“ řekla jsem, „a nejaktivnější je za úsvitu a za soumraku, stejně jako dříve elfové. Má skoro upíří reflexy. Má rád samotu, ale je zatraceně dobrý v manipulaci s ostatními. Můj bože, Ivy, ten chlap se mě pokusil uštvat za úplňku na koni!“ Rozhodila jsem pažemi. „Viděla jsi jeho zahrady a umělý les. Je elf! A stejně tak i Quen a Jonathan.“</p> <p>Zavrtěla hlavou. „Zemřeli. Všichni. Co by získali tím, kdyby přesvědčili lidi i inderlanďany o tom, že jsou všichni mrtví? Sama nejlíp víš, že druhy na pokraji vyhynutí doslova zasypáváme penězi. Hlavně ty inteligentní.“</p> <p>„Nevím,“ řekla jsem a dráždilo mě, že mi nevěří. „Lidstvu se nikdy nelíbilo, že jim kradou děti a vyměňují je za vlastní neduživá novorozeňata. Už jen proto bych držela pusu na zámek a nevystrkovala hlavu, dokud by si všichni nemysleli, že je po mně.“</p> <p>Ivy vydala nevěřícný hrdelní zvuk, ale já viděla, že začíná měnit názor. „Pracuje se silovými čárami,“ naléhala jsem. „Sama jsi to řekla. Když vyřadíme všechny možnosti, získáme odpověď, ať už je jakkoli nepravděpodobná. Není ani člověk, ani čaroděj.“ Zavřela jsem oči a vzpomněla si, že jsem jako norek při pokusu o útěk pokousala jak Jonathana, tak Trenta. „Nemůže být. Jeho krev chutná jako skořice a víno.“</p> <p>„Je elf,“ řekla Ivy a její hlas zněl šokujícím způsobem mdle. Otevřela jsem oči. Její tvář byla plná života a doslova zářila. „Proč jsi mi neřekla, že chutná po skořici?“ řekla, sklouzla z pultu a při doskoku na linoleum nezpůsobily její černé kotníkové boty žádný zvuk.</p> <p>Pud sebezáchovy mě přiměl o krok ustoupit, než jsem si to vůbec uvědomila. „Myslela jsem, že to bylo drogami, kterými mě omráčil,“ řekla jsem a nelíbilo se mi, že ji k pohybu přiměla zmínka o krvi. Hnědé duhovky jí mizely za rozšiřujícími se zorničkami. Byla jsem si jistá, že za to může vzrušení z odhalení Trentova původu, a ne fakt, že stojím v její kuchyni, srdce mi bláznivě buší a potí se mi dlaně. I tak… se mi to nelíbilo.</p> <p>Mysl mi horečnatě pracovala, přesto jsem po ní střelila varovným pohledem a přesunula se za ostrůvek. <emphasis>Dobrá, takže vím, co Trent je.</emphasis> Kdybych se o tom zmínila, určitě by si se mnou promluvil, ale jak říct masovému vrahovi, že znáte jeho tajemství, aniž by vás zabil?</p> <p>„Nepovíš mu, že to víš, že ne?“ řekla Ivy, omluvně na mě pohlédla a opřela se zády o pult v okaté snaze držet se co nejdál.</p> <p>„Musím si s Trentem promluvit. A pokud mu tohle předložím na stříbrném podnose, sejde se se mnou. Budu v pořádku. Pořád mám informace, kterými ho vydírám.“</p> <p>„Pokud mu třeba jen zavoláš, obviní tě Edden z obtěžování,“ varovala Ivy.</p> <p>Pohled mi padl na pytlík sušenek s malinkým dubem ve znaku. Pomalu jsem si přisunula pytlík blíž a vytáhla sušenku v podobě figurky s končetinami. Ivy se zadívala na sáček, pak zvedla oči ke mně. Téměř jsem viděla, jak se její myšlenky rovnají do řady s mými. Věnovala mi jeden ze vzácných upřímných úsměvů, který odhalil nepatrný záblesk zubu. Na tváři se jí usadil lstivý, a přesto téměř stydlivý výraz, který ji celou oživil.</p> <p>Zachvěla jsem se a vnitřnosti se mi stáhly. „Myslím, že vím, jak upoutat jeho pozornost,“ řekla jsem, ukousla čokoládové figurce hlavu a utřela si z prstů drobky. Ale vzadu v mysli mi hlodala nová otázka, kterou vyvolaly Nickovy neustálé obavy. Vzrušila mě představa nadcházejícího rozhovoru s Trentem… nebo záblesk Ivyiných bílých zubů?23</p> <p><image xlink:href="#_16.jpg" />Dieselový motor nepříjemně rachotil, když se autobus rozjel a pustil se nahoru do kopce. Stála jsem na plevelem obrostlém chodníku, čekala, dokud neodjel, teprve pak jsem přešla ulici. Tiché svištění aut tvořilo příjemnou kulisu pro ptáky, hmyz a občasné kvákání kachny. Otočila jsem se, protože jsem na sobě cítila něčí pohled.</p> <p>Byl to dlak s černými vlasy po ramena a se štíhlým tělem, které prozrazovalo, že běhá stejně často po dvou jako po čtyřech. Obrátil pozornost ode mě k parku, opřel se pohodlněji o strom a upravil si obnošený kožený kabát. Zaváhala jsem, protože jsem ho viděla na univerzitě, ale on se odvrátil, stáhl si čepici hlouběji do čela a nevšímal si mě. Něco ode mě chtěl, ale očividně věděl, že mám práci, a byl ochotný počkat.</p> <p>Samotáři už takoví jsou a podle jeho sebevědomého, samorostlého vzhledu jsem hádala, že on k nim patří. Asi pro mě měl úkol, ale nechtěl mi zaklepat rovnou na dveře, bylo mu milejší počkat a odchytit mě, až nebudu mít práci. Nebylo by to poprvé. Dlaci mají sklony považovat každého, kdo žije na posvátné půdě, za tajuplného a zvláštního.</p> <p>Cenila jsem si jeho profesionality, vykročila jsem po chodníku opačným směrem, než kterým odjel autobus, a do zad mě hřálo slunce. Mám ráda Eden Park, obzvláště tento konec, který byl jen velmi málo používaný. Muzeum umění, kde Nick pracoval na čištění artefaktů, leželo jen kousek odtud a občas jsme si tak dali můj oběd a jeho večeři na malé vyhlídce nad Cincinnati. Ale mým oblíbeným místem byl výběžek obrácený opačným směrem, k řece a k Díře.</p> <p>Otec mě sem brával vždy v sobotu ráno, jedli jsme koblihy a házeli drobky kachnám. Moje nálada potemněla, protože jsem si vzpomněla, že mě sem jednou vzal po hádce s matkou. Byla noc a my sledovali, jak se v Díře na opačné straně řeky rozsvěcují světla, jako by svět pokračoval dál bez nás a my byli chyceni v kapce času, která visela na okraji přítomnosti, zdráhala se ukápnout a vyklidit prostor následující. Povzdychla jsem si, přitáhla si krátkou koženou bundičku blíž k tělu a dívala se, kam šlapu.</p> <p>Včera jsem poslala Trentovi po zvláštním poslovi pytlík sušenek s kartičkou, na které stálo prosté: „Znám pravdu.“ Pytlík i samotné sušenky se pyšnily urážlivou směsicí elfské a magické propagandy, kterou zcela nevyvrátily ani osvícené časy po Zvratu. Hned ráno mě probudilo zvonění telefonu. A další zvonění, když se záznamník vypnul. A další. A další. A další.</p> <p>Osm ráno byla pro čarodějku hříšně brzká hodina − spala jsem teprve čtyři hodiny − ale Jenks nemohl telefon zvednout a probudit Ivy by nebyl dobrý nápad. Sečteno a podtrženo, Trent mě pozval k sobě na čaj. Ani nápad. Řekla jsem Jonathanovi, ať se se mnou Trent sejde ve čtyři, potom co si schrupne, v Eden Parku u mostu Twin Lakes Bridge.</p> <p>Twin Lakes Bridge bylo dost vznešené jméno pro betonový můstek pro pěší, ale znám trola, který pod ním žije, a vím, že se na něj můžu v případě nutnosti spolehnout. Voda zurčící po umělých kaskádách naruší špehovací čáry, a co víc, o fotbalové neděli bude park skoro opuštěný, takže budeme mít soukromí, a přitom tu bude dost lidí na to, aby Trent udělal nic pitomého, jako třeba že by mě rovnou zabil.</p> <p>Přinutila jsem se odtrhnout pohled od chodníku, protože jsem míjela Glennovo neoznačené služební auto zaparkované v zákazu u obrubníku. Asi dostal za úkol dohlédnout na Trenta. Dobře. Znamenalo to, že nebudu muset uspat důstojníka, kterého Edden na Trenta nasadil, abych si s ním mohla promluvit v soukromí.</p> <p>Schválně jsem si s sebou nevzala žádné talismany, jen obvyklý prstýnek na malíku. A neměla jsem ani kabelku, která by se mi mohla připlést pod nohy. Vzala jsem si jen řidičák a lístek na autobus. Všechno osobní jsem nechala doma ze dvou důvodů. Nejenže se mi bude líp utíkat, kdyby se Trent přece jen o něco pokusil, ale Trent nebude moct tvrdit, že jsem mu podstrčila nějaký talisman.</p> <p>Z rychlé chůze mě bolela lýtka. Rozhlédla jsem se po parku a zjistila, že je přesně tak pustý, jak jsem doufala. Zajela jsem o zastávku dál, protože jsem se chtěla dobře rozhlédnout, než vystoupím. A kromě toho je nemožné udělat dojem, když musíte jet autobusem. Ani kožené kalhoty, bunda a červená blůzka by nepomohly.</p> <p>Zpomalila jsem a prohlédla si vodu v rybníčku, která zezelenala síranem měďnatým, a bujnou trávu. Stromy pomalu měnily barvu, ale listí ještě nespálil mráz. Trentova deka působila na trávě jako rudá skvrna. Byl sám a předstíral, že si čte. Přemýšlela jsem, kde je asi Glenn, a dospěla jsem k závěru, že pokud se neschovává za několika mohutnými stromy nebo v bytech přes ulici, najdu ho asi na veřejných záchodcích.</p> <p>Zamávala jsem na Jonathana, který stál trucovitě na slunci vedle šedé limuzíny. Očividně ze mě neměl radost. Zvedl zápěstí k ústům a promluvil do hodinek. Při představě, že mě Quen pozoruje ze stromů, se mi stáhl žaludek. Přinutila jsem se pomalu vykročit k veřejným toaletám a mé upíry vyrobené boty přitom na chodníku nevydaly jediný zvuk.</p> <p>Záchodky vypadaly elegantně a hovořily o lepších časech, stěny porůstal břečťan a střecha byla z cedrových šindelů. Kovové okenice a dveře propůjčovaly stavbě dojem věčnosti, rostliny ji naopak dusily. Opravdu jsem našla Glenna na pánských záchodcích. Stál na jedné z toalet zády ke mně a vybitým okýnkem sledoval dalekohledem Trenta. Most měl také na dohled a já se hned cítila líp, když jsem věděla, že mě uvidí.</p> <p>„Glenne,“ řekla jsem a on se otočil a málem přitom spadl do mísy.</p> <p>„Panebože!“ zaklel, střelil po mně temným pohledem, pak obrátil pozornost zpátky k oknu. „Co tu děláš?“</p> <p>„Taky ti přeju dobré ráno,“ řekla jsem zdvořile, i když jsem mu toužila jednu vrazit a zeptat se, proč se mě včera nezastal a nedovolil mi dál pracovat. Místnost páchla chlórem a neměla žádné přepážky. Dámské toalety mají aspoň kabinky.</p> <p>Ztuhnul, ale musela jsem ho pochválit za to, že se ani na okamžik neodvrátil od Trenta. „Rachel,“ varoval. „Jdi domů. Nevím, jak jsi zjistila, kde Trenta hledat, ale pokud se k němu přiblížíš, osobně tě předám IBA.“</p> <p>„Podívej, omlouvám se,“ řekla jsem. „Udělala jsem chybu. Měla jsem počkat na svolení, než jsem vstoupila na místo činu, ale Trent mě požádal o schůzku, takže se můžeš jít zvrátit.“</p> <p>Glenn nechal dalekohled klesnout a překvapeně na mě pohlédl.</p> <p>„Čestné skautské,“ řekla jsem a uštěpačně mu zasalutovala.</p> <p>V očích se mu objevil vzdálený, zamyšlený pohled. „Už to není tvůj případ. Jdi odsud, než tě dám zatknout.“</p> <p>„Aspoň jsi mě včera mohl dostat k Trentovu výslechu,“ řekla jsem a útočně vykročila. „Proč jsi dovolil, aby mě odstavili? Byl to můj případ!“</p> <p>Položil ruku na rádio u opasku hned vedle zbraně. Vztek v jeho hnědých očích neměl nic společného se mnou. „Fušovala jsi do mého případu. Řekl jsem ti, ať se držíš zpátky, a tys neposlechla.“</p> <p>„Omluvila jsem se. A beze mě bys ani žádný případ neměl,“ vykřikla jsem. Frustrovaně jsem si založila ruku v bok a druhou zlostně zvedla, zarazila jsem se ale, protože v tu chvíli někdo vešel. Byl to nehezký muž v nevkusném obleku. Na tři šokované údery srdce zůstal stát a těkal pohledem od Glenna, který stál v drahém černém obleku na záchodě, ke mně v kožených kalhotách a v bundě.</p> <p>„Ach, přijdu později,“ řekl a pospíšil si pryč.</p> <p>Otočila jsem se zpátky ke Glennovi a musela nešikovně zaklonit hlavu, abych na něj viděla. „Díky tobě už nesmím pracovat pro FIK. O své schůzce s Trentem jsem tě informovala jen ze zdvořilosti jako jeden profesionál druhého. Takže si dej zpátečku a nepleť se do toho.“</p> <p>„Rachel…“</p> <p>Přimhouřila jsem oči. „Nezahrávej si se mnou, Glenne. Trent mě o schůzku požádal.“</p> <p>Ustarané vrásky okolo Glennových očí se prohloubily. Viděla jsem, jak bojuje sám se sebou. Vůbec bych se neobtěžovala s ním mluvit, ale kdyby mě uviděl s Trentem, zavolal by všechny od táty až po pyrotechnické komando.</p> <p>„Je to jasné?“ řekla jsem ostře, když sestoupil ze záchodu.</p> <p>„Pokud zjistím, že jsi mi lhala…“</p> <p>„Jo, jo, jo.“ Obrátila jsem se k odchodu.</p> <p>Natáhl se po mně. Vycítila jsem to, ucukla a otočila se. Zavrtěla jsem varovně hlavou, ale on vytřeštil oči nad mojí rychlostí. „Ty to prostě nechápeš, že ne?“ řekla jsem. „Nejsem člověk, tohle je inderlandská věc a ty na ni absolutně nestačíš.“ A s touto příjemnou myšlenkou, která mu v noci určitě nedá spát, jsem se otočila a vypochodovala do slunečního svitu. Věřila jsem, že na mě dohlídne a nebude se mi plést do cesty.</p> <p>Klátila jsem při chůzi pažemi, abych ze sebe dostala poslední zbytky adrenalinu, a když na mě upřel pohled Jonathan, zaštípalo mě na kůži. Ignorovala jsem ho, zamířila k betonovému mostu a snažila se zjistit, kde se schoval Quen. Na opačné straně dvou rybníčků seděl na dece Trent. Pořád držel v ruce knihu, ale věděl, že tu jsem. Nechá mě čekat, což mi vůbec nevadilo. Ještě jsem na něj nebyla připravená.</p> <p>Hluboko ve stínu mostu se táhl rychle tekoucí potok, který oba rybníky spojoval. Když jsem postavila nohu na most, zachvěla se v proudu fialová skvrna.</p> <p>„Hejdy hej,“ řekla jsem a zastavila se kousek od vrcholu mostu. Jo, znělo to dost hloupě, ale byl to tradiční pozdrav mezi troly. S trochou štěstí bude pánem mostu pořád Vostroun.</p> <p>„Hejdy hó,“ řekla tmavá skvrna ve vodě, trhaně se pohnula, kolem se rozběhly vlnky a nad hladinou se objevila mokrá, zbrázděná tvář. Modrou kůži mu porůstaly řasy a nehty měl bílé od omítky, kterou seškrabával z mostu, aby si doplnil stravu.</p> <p>„Vostroune,“ řekla jsem radostně, protože jsem ho poznala podle bílého oka, o které přišel kdysi v bitce. „Jak ti teče voda?“</p> <p>„Důstojnice Morganová,“ řekl unaveně. „Můžete počkat do západu slunce? Slibuju, že večer vypadnu. Zrovna teď je slunce příliš ostré.“</p> <p>Usmála jsem se. „Teď už jenom Rachel. Dala jsem u IBA výpověď. Kvůli mně se nestěhuj.“</p> <p>„Opravdu?“ Ponořil se do vody, až mu nad hladinou trčela jen tlama a zdravé oko. „Tak to je fajn. Jste moc milé děvče. Ne jako ten černokněžník, kterého tam mají teď a který se vždycky objeví v poledne s elektrickými holemi a hlasitým zvonci.“</p> <p>Soucitně jsem sebou trhla. Kvůli citlivé kůži nemohou trolové po většinu dne na přímé světlo. Mají sklony ničit mosty, pod kterými žijí, proto je IBA neustále vyhání. Ale je to marná bitva. Jakmile jednoho vypudí, objeví se jiný, a když se původní trol rozhodne získat domov zpátky, strhne se bitka.</p> <p>„Hej, Vostroune,“ řekla jsem. „Možná bys mi mohl pomoct.“</p> <p>„Pokud budu moct.“ Natáhl nafialovělou, hubenou paži a ulomil kus omítky ze spodní části mostu.</p> <p>Pohlédla jsem na Trenta a viděla, že se chystá vyrazit za mnou. „Netoulal se dneska dopoledne někdo okolo mostu? Nenechal tu nějaký amulet nebo talisman?“</p> <p>Olejovitá skvrna se přesunula na opačnou stranu mostu, kde mi zmizela ve stínu z očí. „Šest dětí kopalo dolů z mostu kamení, jeden pes se vyčůral u jeho paty a přešli přes něj tři dospělí lidé, dvě batolata, dlak a pět čarodějů. Před úsvitem tu byli dva upíři. Někoho kousli. Od jihozápadního konce ke mně zavanul pach krve.“</p> <p>Rozhlédla jsem se, ale nic jsem neviděla. „Ale nikdo tady nic nenechal?“</p> <p>„Jen krev,“ zašeptal a znělo to jako bubliny na kamení.</p> <p>Trent se postavil a ometal si kalhoty. Zrychlil se mi tep a upravila jsem si pod bundou ramínko halenky. „Díky, Vostroune. Pokud si chceš zaplavat, dám za tebe pozor na most.“</p> <p>„Opravdu?“ Jeho hlas byl plný naděje a nevíry. „Udělala byste to pro mě, důstojnice Morganová? Jste fakt správná ženská.“ Šmouha fialové vody zaváhala. „Nedovolíte, aby mi někdo sebral most?“</p> <p>„Ne. Možná budu muset rychle zmizet, ale zůstanu, dokud budu moct.“</p> <p>„Fakt správná ženská,“ řekl znovu. Dívala jsem se, jak překvapivě dlouhá fialová šmouha vyplavala zpod mostu, obeplula kamení a zmizela v hlubší vodě spodního rybníku. S Trentem budeme mít soukromí, ale trolův teritoriální instinkt byl příliš silný a já věděla, že na mě Vostroun dohlédne. Cítila jsem se zvláštně bezpečná s Glennem na pánských toaletách na jedné straně a s Vostrounem ve vodě na druhé.</p> <p>Otočila jsem se zády ke slunci a ke Glennovi, opřela se o zábradlí a dívala se, jak ke mně přes trávník míří Trent. Na dece nechal umělecky naaranžované vinné sklenky, láhev v ledu a misku s jahodami, které už ale teď neplodily, takže to vypadalo, jako by byl červen, ne září. Navenek působil klidně a sebejistě, ale já cítila, jak je hluboko uvnitř nervózní, což jen dokazovalo, jak mladý ve skutečnosti je.</p> <p>Na hlavu si nasadil lehký slamák, takže měl tvář ve stínu. Poprvé jsem ho viděla v něčem jiném než v obleku a snadno bych mohla zapomenout, že je vrah a obchodník s drogami. Stále vyzařoval sebejistotu bohatého obchodníka, ale díky štíhlému pasu, širokým ramenům a hladké tváři působil spíše dojmem dobře stavěného táty malého fotbalisty.</p> <p>Nedbalé oblečení na rozdíl od Armaniho obleku spíše zdůrazňovalo, než ukrývalo jeho mládí. Zpod vkusné košile mu na hrudi vyčuhovaly světlé chlupy a mě napadlo, že jsou asi stejně hebké a lehounké jako blonďaté vlasy, které mu vlály okolo uší. Jak se blížil, všimla jsem si, že mhouří oči buďto nad odrazem slunce na vodě, nebo starostmi. Vsadila bych se, že to druhé, protože ruce měl sepnuté za zády, abych mu nemohla potřást pravicí.</p> <p>Trent vstoupil na most a zpomalil. Výrazné obočí měl svraštělé a já si vzpomněla, jaký dostal strach, když na sebe Algaliarept vzal moji podobu. Existoval jen jeden důvod, proč to démon udělal. Trent se mě bojí, a to buďto proto, že si stále mylně myslí, že jsem na něj poštvala Algaliarepta, nebo protože jsem se mu vloupala do kanceláře třikrát za tři týdny, anebo proto, že vím, co je.</p> <p>„Nic z toho,“ řekl, zašoupal botami a zastavil se.</p> <p>Zalil mě studený šok. „Prosím?“ vykoktala jsem a odstrčila se od zábradlí.</p> <p>„Nebojím se vás.“</p> <p>Zírala jsem na něj a jeho zvučný hlas splynul se zurčením vody okolo.</p> <p>„A nečtu vám v mysli, jen ve tváři.“</p> <p>Tiše jsem vydechla a zavřela ústa. <emphasis>Jak jsem mohla tak rychle ztratit kontrolu?</emphasis></p> <p>„Vidím, že jste se postarala o trola,“ řekl.</p> <p>„A taky o detektiva Glenna,“ dodala jsem a dotkla se vlasů, abych se ujistila, že mi kudrny neunikly z copu. „Nechá nás na pokoji, pokud neuděláte nic hloupého.“</p> <p>Oči mu uraženě zchladly. Ani se nepohnul a udržoval mezi námi i nadále vzdálenost asi metru a půl. „Kde je váš skřítek?“ zeptal se.</p> <p>Podrážděně jsem se narovnala. „Jmenuje se Jenks a je někde jinde. Nic neví a byla bych ráda, kdyby to tak zůstalo, má totiž velkou pusu.“</p> <p>Trent se znatelně uvolnil. Postavil se naproti mně, takže nás oddělovala jen úzká šíře mostu. Bylo těžké Jenksovi utéct, ale nakonec zasáhla Ivy a vzala ho s sebou na neexistující úkol. Myslím, že ve skutečnosti šla pro koblihy.</p> <p>Vostroun si hrál s kachnami. Stáhl je pod vodu, pustil je a díval se, jak s hlasitým křikem odlétají. Trent se od jeho dovádění odvrátil, opřel se zády o zábradlí a zkřížil kotníky, čímž dokonale napodobil můj postoj. Byli jsme jen dva lidé, kteří se náhodně setkali, prohodili pár slov, užili si sluníčka. Jasně.</p> <p>„Pokud se ta informace dostane na veřejnost,“ řekl a zadíval se na toalety v dálce za mnou, „zveřejním záznamy o tom, co se dělo na otcově malém táboře. Vypátrají vás i všechny ostatní malé spratky a budou s vámi nakládat jako s malomocnými. Pokud vás rovnou neupálí ze strachu, abyste nezmutovali a nezačali nový Zvrat.“</p> <p>Změkla mi kolena. Měla jsem pravdu. Trentův otec se mnou něco udělal, nějak opravil, co se mnou bylo v nepořádku. A Trentova výhrůžka nebyla planá. V nejlepším případě by mě vyhostili na Antarktidu. Pohnula jsem jazykem a snažila se najít v ústech dost slin na to, abych mohla polknout. „Odkud to víte?“ zeptala jsem se, protože jsem byla přesvědčená, že moje tajemství je smrtonosnější než to jeho.</p> <p>Upřeně se na mě zahleděl, vykasal si rukáv a odhalil svalnatou paži. Chlupy měl vybělené sluncem a kůži opálenou. Hladkost pokožky však hyzdila klikatá jizva. Zvedla jsem oči k jeho a vyčetla z nich starý vztek.</p> <p>„To jste byl vy?“ vykoktala jsem. „To vás jsem odhodila na strom?“</p> <p>Rychlým, úsečným pohybem si stáhl rukáv dolů a schoval jizvu. „Nikdy jsem vám neodpustil, že jsem se kvůli vám před otcem rozbrečel.“</p> <p>Z uhlíků dětské zlosti, které jsem dávno považovala za vyhaslé, vzplál nový vztek. „Mohl jste si za to sám. Řekla jsem vám, abyste ji přestal zlobit!“ prohlásila jsem a vůbec mě nezajímalo, že můj hlas zní hlasitěji než okolní voda. „Jasmína byla nemocná. Tři týdny kvůli vám usínala s pláčem.“</p> <p>Trent se s trhnutím narovnal. „Vy znáte její jméno?“ zvolal. „Zapište ho. Rychle!“</p> <p>Nevěřícně jsem zírala. „Proč vás zajímá její jméno? Kvůli vašim posměškům si zažila krušné časy.“</p> <p>„Její jméno!“ řekl Trent a rychle si prohmatal kapsy, až našel pero. „Jak se jmenovala?“</p> <p>Zamračila jsem se a strčila si loknu za ucho. „Nepovím vám to,“ řekla jsem, protože jsem se styděla za to, že už jsem její jméno zase zapomněla.</p> <p>Trent stiskl rty a schoval pero. „Zapomněla jste, že?“</p> <p>„Proč se o ni vlastně staráte? Pořád jste ji jenom otravoval.“</p> <p>Podrážděně si stáhl klobouk do očí. „Bylo mi čtrnáct. Neohrabaných čtrnáct, slečno Morganová. Zlobil jsem ji, protože jsem ji měl rád. Až si příště vzpomenete na její jméno, ocenil bych, kdybyste si ho zapsala a poslala mi ho. V pitné vodě v táboře byly látky blokující dlouhodobou paměť a já bych rád věděl, jestli…“</p> <p>Zmlkl a já viděla, jak mu očima probleskly emoce. Začínala jsem být zběhlá v jejich čtení. „Chcete vědět, jestli žije,“ dokončila jsem za něj a poznala, že jsem hádala správně, protože odvrátil pohled. „Proč jste tam byl vy?“ zeptala jsem se a skoro jsem se bála, že mi odpoví.</p> <p>„Můj otec tábor vlastnil. Kde jinde jsem měl trávit léto?“</p> <p>Jeho intonace a lehké napětí ve tváři mi prozradily, že šlo o víc. Zahřálo mě uspokojení; odhalila jsem tik, který mi prozradí, když bude lhát. Teď už stačilo najít stejný tik pro pravdu a už nikdy mi nedokáže úspěšně zalhat.</p> <p>„Jste stejně odporný jako váš otec,“ řekla jsem znechuceně, „vydíráte lidi tím, že jim nabízíte lék, který nutně potřebují, výměnou za to, že se stanou vašimi loutkami. Vaši rodiče vybudovali impérium na utrpení stovek, možná tisíců lidí, pane Kalamacku. A vy nejste jiný.“</p> <p>Trentovi se téměř neznatelně zachvěla brada a já měla dojem, že okolo něj vidím tančit jiskry, ale asi si s mojí myslí jen zahrávala vzpomínka. Musí to být něco elfského. „Nebudu se před vámi ospravedlňovat,“ řekl. „Vy jste se taky stala velmi zběhlou ve vydírání. Odmítám se s vámi hašteřit o to, kdo komu před víc než deseti lety ublížil. Chci si vás najmout.“</p> <p>„Najmout?“ zvolala jsem a nevěřícně si založila ruce v bok. „Snažil jste se mě zabít v krysích zápasech a myslíte si, že pro vás budu pracovat? Že vám pomůžu očistit vaše jméno? Zavraždil jste ty čaroděje. A já to dokážu.“</p> <p>Rozesmál se, a když se smíchem zlomil v pase, klobouk mu zastínil obličej.</p> <p>„Co je na tom tak směšného?“ obořila jsem se na něj a cítila se hloupě.</p> <p>„Vy.“ Oči mu zářily. „V té krysí díře jste nebyla v žádném nebezpečí. Prostě jsem chtěl, abyste pochopila svoji situaci. Ale našel jsem si tam několik velmi vlivných přátel.“</p> <p>„Vy jeden…“ Stiskla jsem rty a zaťala ruku v pěst.</p> <p>Trentovo veselí zmizelo, naklonil hlavu varovně na stranu a couvl. „To bych nedělal,“ pohrozil a zvedl prst. „Opravdu bych to nedělal.“</p> <p>Zhoupla jsem se na patách a kolena se mi třásla při vzpomínce na jámu. Žaludek se mi stáhl, když jsem si vzpomněla na bezmoc, kterou jsem cítila, na to, jak jsem byla nucena zabít, nebo být zabita. Byla jsem Trentovou hračkou. Štvanice, kterou na mě uspořádal v lese, se s tím nedala srovnávat. Koneckonců jsem u něj tehdy kradla.</p> <p>„Dobře mě poslouchejte, Trente,“ zašeptala jsem, ale pomyšlení na Quena mě donutilo ustoupit, až jsem se zády dotkla studeného betonu zábradlí. „Nebudu pro vás pracovat. Dostanu vás. Najdu způsob, jak vás spojit s těmi vraždami.“</p> <p>„Ach, prosím vás,“ řekl a mě napadlo, jak rychle se z nás, z milionářského obchodníka a zkušené nezávislé agentky, stali dva lidé dohadující se o dávných křivdách. „Pořád vám jde o tohle? Dokonce i kapitán Edden si uvědomuje, že tělo Dana Smathera do stájí někdo nastrčil, proto poslal svého syna, aby mě sledoval, místo aby vznesl obvinění. A co se týká mého kontaktu s oběťmi, ano, mluvil jsem s nimi, protože jsem je chtěl zaměstnat, ne je zabít. Jste velmi schopná agentka, slečno Morganová, ale mizerný detektiv. Jste příliš netrpělivá a spoléháte na intuici, ale ta vás jen žene vpřed, brání vám udělat krok zpátky.“</p> <p>Uraženě jsem si založila ruce v bok a vydala nevěřícný zvuk. <emphasis>Jak si dovoluje mě poučovat?</emphasis></p> <p>Trent sáhl do kapsy u košile, vytáhl bílou obálku a podal mi ji. Předklonila jsem se, sebrala ji, narovnala se a otevřela ji. Dech se mi zadrhl v hrdle, protože jsem uvnitř našla dvacet nových stodolarových bankovek.</p> <p>„Deset procent předem, zbytek až splníte úkol,“ řekl a já ztuhla a snažila se tvářit nonšalantně. <emphasis>Dvacet tisíc dolarů?</emphasis> „Chci, abyste zjistila, kdo je vrah. Už tři měsíce se snažím najmout čaroděje silových čar a každý skončí mrtvý. Začíná mě to unavovat. Chci jen jméno.“</p> <p>„Jděte k čertu, Kalamacku,“ řekla jsem, a když si obálku odmítl vzít zpátky, hodila jsem ji na zem. Byla jsem rozzlobená a cítila jsem bezmoc. Přišla jsem s informacemi, kterými jsem z něj chtěla vynutit přiznání. Místo toho mi vyhrožoval, urážel mě a pak se mě pokusil podplatit.</p> <p>Nevzrušeně se sehnul, zvedl obálku, několikrát s ní plácl o dlaň, aby ji oprášil, a schoval ji. „Uvědomujete si, že díky kousku, který jste včera předvedla, jste další na vrahově seznamu? Dokonale odpovídáte profilu. Dokázala jste, že umíte ovládat magii silových čar, a dneska jste přišla na naše malé dostaveníčko.“</p> <p><emphasis>Zatraceně.</emphasis> Na to jsem zapomněla. Pokud Trent skutečně není vrah, pak nemám nic, čím bych zastavila skutečného vraha, až si pro mě přijde. Najednou mi připadalo, že slunce už nehřeje tak jako dřív. Nedokázala jsem popadnout dech a dělalo se mi nevolno z představy, že budu muset najít skutečného vraha, než on najde mě.</p> <p>„Tak,“ řekl Trent hlasem hladším než vodní hladina. „Vezměte si ty peníze, abych vám mohl říct, co se mi podařilo zjistit.“</p> <p>Žaludek se mi stáhl a pohlédla jsem mu do výsměšných očí. Udělám přesně to, co po mně chtěl. Zmanipuloval mě, abych mu pomohla. Zatraceně, zatraceně a zatraceně. Přešla jsem na jeho stranu mostu a zády ke Glennovi jsem se lokty opřela o zábradlí. Vostroun byl hluboko pod vodou a jen nepřítomnost kachen napovídala, že tu vůbec je. Trent stál vedle mě.</p> <p>„Poslal jste Sáru Jane za FIK, aby Edden přizval k vyšetřování mě?“ zeptala jsem se hořce.</p> <p>Trent přešlápl a ocitl se tak blízko, že jsem cítila čistou vůni jeho kolínské. Jeho blízkost se mi nelíbila, ale kdybych se odsunula, poznal by, že mi vadí. „Ano,“ řekl tiše.</p> <p>V jeho hlase jsem uslyšela podtón pravdy, na který jsem čekala, a vzrušení mě téměř připravilo o dech. Tady to je. Mám to. Už mi nikdy nedokáže zalhat. Když jsem si v duchu prošla naše předchozí rozhovory, uvědomila jsem si, že mi zalhal jen jednou, a to když jsem se ptala na to, proč trávil léta v otcově táboře. Jinak mi nikdy nelhal. Nikdy.</p> <p>„Nezná ho, že?“ hádala jsem.</p> <p>„Několikrát si spolu vyšli, aby udělali ten obrázek, ale jinak ne. Bylo téměř jisté, že ho zavraždí, když přijme práci u mě, ale snažil jsem se ho ochránit. Quen je velmi rozčilený,“ řekl lehce a pohled upřel na vodu, kterou čeřil Vostroun. „Skutečnost, že se tělo pana Smathera objevilo u mě ve stáji, napovídá, že vrah je stále sebejistější.“</p> <p>Zavřela jsem oči a snažila se uspořádat si myšlenky. Trent čaroděje nezabil. Udělal to někdo jiný. Mohla jsem buďto přijmout peníze a pomoct Trentovi vyřešit problém s jeho zaměstnanci, anebo jsem to mohla udělat zadarmo. Rozhodla jsem se udělat to za odměnu. „Jste bastard, víte to?“</p> <p>Trent poznal, že jsem pochopila, a usmál se. Jen taktak jsem mu neplivla do tváře. Jeho dlouhé ruce visely přes okraj zábradlí. Slunce dodalo jeho opálení teplou, zlatavou barvu, která ve srovnání s bílou košilí téměř zářila, obličej měl ve stínu. Pramínky vlasů mu poletovaly ve vánku a téměř se dotýkaly mých vlastních neposedných kudrn.</p> <p>Ledabyle sáhl do kapsy u košile a podal mi obálku, naše těla ji přitom ukryla před Glennovým pohledem. Když jsem si ji brala, cítila jsem se špinavá. Schovala jsem ji pod bundu a zastrčila za opasek kalhot.</p> <p>„Výtečně,“ řekl vřele a upřímně. „Jsem rád, že spolupracujeme.“</p> <p>„Jděte se zvrátit, Kalamacku.“</p> <p>„Jsem si téměř jist, že vrahem je mistr upír,“ řekl a ustoupil ode mě.</p> <p>„Který?“ zeptala jsem se znechucená sama sebou. <emphasis>Proč to vlastně dělám?</emphasis></p> <p>„Nevím,“ přiznal a shodil úlomek omítky ze zábradlí do vody. „Kdybych to věděl, už bych se o něj postaral.“</p> <p>„To se vsadím,“ řekla jsem kysele. „Proč je nezabijete všechny? Vyřešilo by to váš problém.“</p> <p>„Nemůžu náhodně probodávat upíry kůlem, slečno Morganová,“ řekl a mně dělalo starosti, že vzal otázku vážně, když já ji myslela sarkasticky. „Je to nelegální, a kromě toho bych rozpoutal upíří válku. Cincinnati by to nemuselo přežít. A utrpěly by mé obchodní zájmy.“</p> <p>Uculila jsem se. „Ach, a to bychom nechtěli, že?“</p> <p>Trent si povzdychl. „Maskujete svůj strach uštěpačností a působíte díky tomu velmi mladě.“</p> <p>„A když si vy hrajete s perem, působíte nervózně,“ odsekla jsem. Bylo příjemné hádat se s někým, kdo mě nekousne, když se spor vymkne z ruky.</p> <p>Zacukalo mu v oku. Stiskl rty, až mu zbělely, a otočil se k velkému rybníku před námi. „Ocenil bych, kdybyste do toho nezatahovala FIK. Je to inderlandská záležitost, ne lidská, a nejsem si jistý, jestli se dá IBA věřit.“</p> <p>Bylo zajímavé, jak rychle přešel k termínům „oni“ a „my“. Očividně nejsem jediná, kdo zná pravdu o Trentově původu, a nelíbilo se mi, že se tím náš vztah stal mnohem intimnějším.</p> <p>„Asi by mohlo jít o nějaký nový upírský coven, který se snaží získat moc tím, že mě zlikviduje,“ řekl. „Je to méně riskantní než pokusit se vyhladit některý z nižších rodů.“</p> <p>Nechvástal se, prostě nechutně konstatoval fakta a já zkroutila rty při pomyšlení, že mě platí muž, pro kterého podsvětí představuje jednu velkou šachovnici. Poprvé v životě jsem byla ráda, že je táta mrtvý a nemůže se mě zeptat, proč to dělám. Na mysli mi vytanula fotka našich otců před táborovým autobusem a já si připomněla, že nemůžu Trentovi věřit. Můj otec mu věřil a zabilo ho to.</p> <p>Trent si povzdychl a znělo to zároveň lítostivě i unaveně. „Moc v cincinnatském podsvětí se neustále přelévá. Všichni moji informátoři mlčí nebo jsou mrtví. Ztrácím kontakt s děním.“ Střelil po mně pohledem. „Někdo se mi snaží zabránit rozšířit moc. A bez čarodějky silových čár se dál nedostanu.“</p> <p>„Chudáčku,“ posmívala jsem se mu. „Proč nečarujete sám? Je snad vaše pokrevní linie příliš pošpiněná ošklivými lidskými geny, abyste zvládl skutečnou magii?“</p> <p>Sevřel zábradlí tak pevně, až mu zbělely klouby, pak se uvolnil. „Získám čarodějku silových čár. Raději bych si ji najal, než unesl, ale pokud každá čarodějka, s níž promluvím, zemře, nic jiného mi nezbude.“</p> <p>„Jó,“ protáhla jsem uštěpačně. „Unášet, to vy elfové umíte nejlíp, co?“</p> <p>Zaťal čelisti. „Opatrně.“</p> <p>„Vždycky jsem opatrná,“ řekla jsem, protože jsem věděla, že nejsem dost dobrá čarodějka na to, aby mě unesl. Dívala jsem se, jak jeho uši pomalu ztrácejí rudý odstín. Zamžourala jsem a přemýšlela, jestli jsou skutečně trochu špičaté, nebo se mi to jen zdá. Když měl na hlavě klobouk, dalo se to jen špatně odhadnout. „Mohl byste to nějak zúžit?“ řekla jsem. <emphasis>Dvacet tisíc dolarů za to, že properu cincinnatské podsvětí a najdu osobu, která kazí panu Kalamackovi náladu tím, že zabíjí jeho zaměstnance. Jo. To zní jako jednoduchý úkol.</emphasis></p> <p>„Mám spoustu nápadů, slečno Morganová. Spoustu nepřátel a spoustu zaměstnanců.“</p> <p>„A žádné přátele,“ dodala jsem jedovatě a dívala se, jak se Vostroun kroutí pod hladinou jako malá příšerka z jezera Loch Ness. Pomalu jsem vydechla a představila si, co řekne Ivy, až se vrátím domů a oznámím jí, že pracuju pro Trenta. „Pokud zjistím, že mi lžete, Kalamacku, půjdu po vás osobně. A tentokrát démon neselže.“</p> <p>Výsměšně se zasmál a já se k němu obrátila. „Můžete nechat toho blufování. Vy jste za mnou na jaře démona neposlala.“</p> <p>Lehký vánek byl studený a já si přitáhla bundičku blíž k tělu. „Jak jste…“</p> <p>Trent se zadíval na menší rybník. „Když jsem vyslechl váš rozhovor s přítelem u mě v kanceláři a viděl, jak jste na démona reagovala, pochopil jsem, že to byl někdo jiný. Musím ale přiznat, že když jste poté, co jsem démona osvobodil a poslal ho zabít osobu, která ho vyvolala, byla samá modřina a škrábanec, tak mě to skoro přesvědčilo.“</p> <p>Nelíbilo se mi, že vyslechl můj rozhovor s Nickem. Nebo že zareagoval úplně stejně jako já, když jsem získala kontrolu nad Algaliareptem. Trent zašoupal nohama a v očích se mu objevila opatrná zvědavost. „Vaše démonská jizva…“ Zaváhal a na tváři se mu na okamžik usadil uštvaný výraz. „Byla to nehoda?“ dokončil.</p> <p>Sledovala jsem vlnky, které rozháněl Vostroun. „Krvácela jsem tak zle, že…“ Zmlkla jsem a stiskla pevně rty. <emphasis>Proč mu to vykládám?</emphasis> „Ano. Byla.“</p> <p>„Dobře,“ řekl a dál hleděl na rybník. „To rád slyším.“</p> <p><emphasis>Sráč,</emphasis> pomyslela jsem si a napadlo mě, že ten, kdo na nás Algaliarepta nasadil, dostal tu noc dvojnásobně na frak. „Někomu se nelíbilo, že jsme spolu mluvili, co?“ řekla jsem a ztuhla. Z tváře mi vyprchala krev a zadržela jsem dech. Co když jsou útoky na nás a nedávná vlna násilí nějak spojené? Možná jsem měla být první obětí lovce čarodějnic?</p> <p>S bušícím srdcem jsem zůstala nehybně stát a přemýšlela. Každá z obětí zemřela ve vlastním osobním pekle: plavec se utopil, krysího pečovatele roztrhali a sežrali, dvě ženy byly znásilněny a muže, který pracoval s koňmi, něco umačkalo. Algaliarept dostal příkazem, že musím zemřít v hrůze, a dal si načas, aby zjistil, čeho se nejvíce bojím. <emphasis>Zatraceně. Je za tím stejná osoba.</emphasis></p> <p>Trent mlčky naklonil hlavu na stranu. „Co se děje?“ zeptal se.</p> <p>„Nic.“ Těžce jsem se opřela o zábradlí. Složila jsem hlavu do dlaní a snažila se neomdlít. Glenn by někoho zavolal a bylo by po všem.</p> <p>Trent se odstrčil od zábradlí. „Ne,“ řekl a já zvedla hlavu. „Ten výraz jsem ve vaší tváři viděl už dvakrát. O co jde?“</p> <p>Polkla jsem. „Měli jsme být prvními oběťmi lovce čarodějů. Pokusil se nás oba zabít, ale vzdal to, když jsme mu dokázali, že na nás démon nestačí, a já dala jasně najevo, že pro vás nebudu pracovat. Zavraždil jen čaroděje, kteří vaši nabídku přijali, že?“</p> <p>„Všichni souhlasili, že pro mě budou pracovat,“ vydechl a já potlačila zachvění nad tím, jak se jeho slova přelila přes moji páteř. „Nikdy jsem si ty dvě záležitosti nespojil.“</p> <p>Démona nemůžete obvinit z vraždy. Neexistuje totiž způsob, jak je uvěznit, proto soudy už dávno prohlásily démony za zbraně, i když srovnání tak docela neodpovídalo. Je zapotřebí svobodné volby, ale pokud platba odpovídá úkolu, démon neodmítne vraždit. Někdo ho však vyvolal. „Prozradil vám démon, kdo ho na vás nasadil?“ zeptala jsem se. Bude to nejsnadněji vydělaných dvacet tisíc v mém životě. <emphasis>Panebože.</emphasis></p> <p>Trentem probleskl vztek podtržený strachem. „Snažil jsem se přežít, ne vést konverzaci. Ale zdá se, že vy dva máte jistý pracovní vztah. Proč se ho nezeptáte?“</p> <p>Nevěřícně jsem vydechla. „Já? Už tak mu dlužím laskavost. Nemůžete mi zaplatit dost na to, abych se zahrabala ještě hlouběji. Ale něco vám povím. Vyvolám ho a můžete se ho zeptat sám. Jsem si jistá, že se dohodnete na platbě.“</p> <p>Jeho opálená tvář zbledla. „Ne.“</p> <p>Spokojeně jsem se otočila k rybníčku. „Neříkejte, že jsem zbabělec, když nejste ochotný udělat to sám. Jsem nezodpovědná. Ne hloupá.“ Ale pak jsem zaváhala. <emphasis>Nick by to udělal.</emphasis></p> <p>Trent se pousmál a jeho úsměv byl překvapivě upřímný. „Už zase to děláte.“</p> <p>„Co?“ řekla jsem energicky.</p> <p>„Zase vás něco napadlo. Jste tak zábavná, slečno Morganová. Pozorovat vás je jako sledovat pětileté dítě.“</p> <p>Uraženě jsem se otočila k vodě. Kdyby se démona na to, kdo ho na mě poslal, zeptal Nick, byla by to malá otázka, nebo velká? A vyžadovala by další platbu? Odstrčila jsem se od zábradlí a rozhodla se zajít do muzea a zeptat se.</p> <p>„No?“ ozval se Trent.</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou. „Po západu slunce vám dám vědět,“ řekla jsem a on mrkl.</p> <p>„Vyvoláte ho?“ Jeho náhlé, nestřežené překvapení mě zaskočilo, ale tvářila jsem se netečně. Fakt, že se mi ho podařilo překvapit, posílil mé sebevědomí. Sice ho rychle skryl, ale to mě uspokojilo dvojnásob. „Právě jste tvrdila…“</p> <p>„Platíte mě za výsledky, ne za to, abych vám krok za krokem popsala, jak jich docílím. Ozvu se, až něco zjistím.“</p> <p>Na tváři se mu objevilo něco jako respekt. „Zmýlil jsem se ve vás, slečno Morganová.“</p> <p>„Jo, jsem jedno velké překvapení,“ zamumlala jsem a zvedla ruku, abych si odhrnula vlasy, které mi do očí vhodil poryv větru. Hrozilo, že vítr odfoukne Trentův klobouk do vody, proto jsem se natáhla, abych ho chytila. Otřela jsem se prsty o klobouk, ale nahmatala jen prázdno.</p> <p>Trent uskočil dozadu. Zírala jsem na místo, kde ještě před chvílí stál, a hloupě mrkala. Byl pryč.</p> <p>Našla jsem ho stojícího o dobrý metr a půl dál a mimo most. Podobně se pohybují kočky. Narovnal se a tvářil se vyděšeně, pak ho rozzlobilo, že jsem si jeho strachu všimla. Slunce se odráželo v jeho jemných vlasech; klobouk spadl do vody a začínal odporně zelenat.</p> <p>Ztuhla jsem, když z nedalekého stromu seskočil Quen a dopadl přímo před něj. Stál tam, paže mu visely podél těla a v černých džínech a košili vypadal jako novodobý samuraj. Nepohnula jsem se, ani když za mnou zašplouchala voda. Ve vzduchu se vznášel pach síranu měďnatého a kalu. Spíše jsem ucítila, než viděla, jak se za mnou zvedl Vostroun, studený, mokrý a skoro stejně velký jako most, pod kterým žil, protože do sebe nasával vodu, aby zvětšil svůj objem. Tiché rachocení na nedalekých toaletách mi napovědělo, že Glenn je na cestě.</p> <p>Srdce mi bušilo, ale nikdo se nepohnul. <emphasis>Neměla jsem se ho dotýkat. Neměla jsem to dělat.</emphasis> Olízla jsem si rty, upravila si bundu a byla ráda, že Quen má dost rozumu na to, aby poznal, že jsem Trentovi nechtěla ublížit. „Zavolám, až budu znát jméno,“ řekla jsem tiše. Omluvně jsem pohlédla na Quena, otočila se a rychle zamířila k ulici. Mé podpatky sice nevydávaly žádný zvuk, otřásaly mi ale páteří.</p> <p><emphasis>Bojíš se mě,</emphasis> pomyslela jsem si. <emphasis>Proč?</emphasis>24</p> <p><image xlink:href="#_17.jpg" />„Ptám se už potřetí, Rachel. Chceš ještě kousek chleba?“</p> <p>Vzhlédla jsem od odlesků světla na hladině vína ve sklenici a zjistila jsem, že na mě Nick zvědavě a pobaveně hledí. V ruce držel talíř s chlebem. Podle jeho tázavého výrazu jsem poznala, že už ho drží nějakou chvíli. „Hm, ne. Ne, děkuju,“ řekla jsem a sklopila oči k jídlu, které Nick uvařil. Skoro jsem se ho nedotkla. Omluvně jsem se usmála a nabrala na vidličku další sousto špaget s bílou omáčkou. Byla to jeho večeře a můj oběd a chutnala báječně, vlastně ještě líp, protože jsem musela připravit jen salát. Nic jiného už dneska pravděpodobně jíst nebudu, protože Ivy měla rande s Kistem. Což znamenalo, že budu koukat tak akorát na pořad o vaření v televizi. Pomyslela jsem si, že je zvláštní, že se rozhodla vyjít si s živým upírem, který je horší než opice, když jde o sex a krev, ale rozhodně to nebyla moje věc.</p> <p>Nick už dojedl. Když odložil chléb stranou, opřel se a pohrával si s nožem na ubrousku. „Vím, že to není mým vařením,“ řekl. „Co se děje? Od chvíle kdy jsi, hm, přišla do muzea, jsi sotva řekla slovo.“</p> <p>Schovala jsem úsměv za ubrouskem a utřela si ústa. Zastihla jsem ho, jak dřímá. Štíhlé nohy si opřel o stůl a utěrku z osmnáctého století, kterou měl restaurovat, si položil na oči. Když nejde o knihu, nemá zájem. „Je to na mně tak vidět?“ řekla jsem a strčila si do úst sousto.</p> <p>Na obličeji se mu objevil známý křivý úsměv. „Mlčení ti není podobné. Jde o pana Kalamacka? O to, že ho nezatkli, i když jsi… hm, našla tělo?“</p> <p>Odstrčila jsem talíř stranou a zrudla studem. Ještě jsem Nickovi neřekla, že jsem změnila strany a teď jsem na Trentově. Vlastně ne úplně, ale přesto mi to vadilo. Ten chlap je slizoun.</p> <p>„Našla jsi mrtvolu,“ řekl, naklonil se přes stůl a vzal mě za ruku. „Ostatní přijde.“</p> <p>Přikrčila jsem se, protože jsem se bála, že mě Nick obviní z toho, že jsem se zaprodala. Musel vycítit moji úzkost, protože mi tiskl ruku, dokud jsem nevzhlédla. „O co jde, Ray-ray?“</p> <p>Jeho oči povzbudivě zjihly a jejich hnědé hlubiny se leskly v ošklivém světle lustru v kuchyni/jídelně. Obrátila jsem pohled k pultu, který ji odděloval od obýváku, a přemýšlela, jak začít. Celé měsíce už do něj hučím, aby nebudil spící démony, a teď ho chci požádat, aby pro mě vyvolal Algaliarepta. Byla jsem si jistá, že odpověď na moji otázku bude stát víc, než Nickova „smlouva na zkoušku“ pokrývá, a já stejně nechtěla, aby za mě platil. Nickovo kavalírství by mohlo napájet řeku Ohio.</p> <p>„Povíš mi o tom?“ zeptal se, sklopil hlavu a pokusil se zachytit můj pohled.</p> <p>Olízla jsem si rty a podívala se mu do očí. „Jde o Velkého Ala.“ Nechtěla jsem riskovat, že si Algaliarept vyloží každé vyslovení svého jména jako volání, proto jsem mu dala hanlivou přezdívku. Nickovi to připadalo zábavné; jak mi dělá starosti, že by se démon objevil bez zavolání, ne že mu říkám Al.</p> <p>Nickovy prsty vyklouzly z mých, odtáhl se a vzal do ruky sklenici s vínem. „Nezačínej,“ řekl a svraštil nazlobeně obočí. „Vím, co dělám, a budu to dělat, ať se ti to líbí, nebo ne.“</p> <p>„Vlastně,“ řekla jsem opatrně, „jsem chtěla vědět, jestli by ses ho nemohl na něco zeptat.“</p> <p>Svaly v Nickově dlouhém obličeji ochably. „Prosím?“</p> <p>Přikrčila jsem se. „Pokud to nebude nic stát. Pokud ano, zapomeň na to. Najdu jiný způsob.“</p> <p>Odložil sklenici a naklonil se blíž. „Chceš, abych ho zavolal?“</p> <p>„Dneska jsem mluvila s Trentem, víš,“ řekla jsem rychle, aby mě nemohl přerušit. „A zjistili jsme, že vraždy páchá démon, který nás na jaře napadl − měla jsem být jeho první obětí, ale protože jsem odmítla pro Trenta pracovat, nechal mě být. Kdyby se mi podařilo zjistit, kdo ho na nás nasadil, měli bychom našeho vraha.“</p> <p>Nick otevřel ústa a zíral. Skoro jsem viděla, jak jeho myšlenky zapadají na místo. Trent je nevinný, já teď pro něj pracuju, snažím se najít skutečného vraha a očistit jeho jméno. Znepokojeně jsem postrkávala vidličku po talíři. „Kolik ti platí?“ zeptal se Nick nakonec. Z jeho hlasu jsem nedokázala zjistit, na co myslí.</p> <p>„Dva tisíce předem,“ řekla jsem. Peníze jsem měla pořád v kapse, protože jsem ještě nebyla doma. „A dalších osmnáct, až mu povím, kdo je lovec čarodějů.“ <emphasis>Hej, budu si moct dovolit zaplatit nájem. Jupí.</emphasis></p> <p>„Dvacet tisíc dolarů?“ řekl a vykulil oči. „Zaplatí ti dvacet tisíc dolarů za jméno? Nemusíš mu vraha přivést ani nic podobného?“</p> <p>Kývla jsem a uvažovala, jestli si Nick myslí, že jsem se zaprodala. Já se tak cítila.</p> <p>Nick zůstal na tři údery srdce nehybně sedět, pak vstal a jeho židle zaskřípala po linoleu. „Pojďme zjistit, kolik by stála odpověď,“ řekl a vyrazil z místnosti.</p> <p>Zůstala jsem sedět a mrkala na jeho židli z kovu a plastu. „Nicku?“ Vstala jsem a zdržela se tím, že jsem odnesla talíře do dřezu. „Nevadí ti, že pracuju pro Trenta? Mně to vadí.“</p> <p>„Vraždí čaroděje?“ ozvalo se z chodby do ložnice. Následovala jsem jeho hlas a našla ho, jak vytahuje věci ze spíže a metodicky je rovná na posteli.</p> <p>„Ne. Myslím, že ne.“ <emphasis>Bůh mi pomoz, jestli se mýlím.</emphasis></p> <p>Podal mi hromadu nových, jasně zelených ručníků. „Tak kde je problém?“</p> <p>„Ten chlap je biodrogový lord a obchoduje se sírou,“ řekla jsem, přehodila si ručníky v ruce a vzala si od něj velké gumáky. Poznala jsem, že jsou to ty z naší zvonice, a přemýšlela jsem, proč si je nechal. „Trent se pokouší převzít kontrolu nad cincinnatským podsvětím a já pro něj pracuju. To je problém.“</p> <p>Nick sebral povlečení, protáhl se okolo mě a hodil ho na postel. „Nepomáhala bys mu, kdybys nevěřila, že to neudělal,“ řekl, když se vrátil. „A za dvacet tisíc dolarů? Za ty peníze si budeš moct dovolit terapii, pokud se mýlíš.“</p> <p>Ušklíbla jsem se, protože se mi nelíbila Nickova filozofie, podle které peníze všechno spraví. Mělo to asi hodně společného s tím, že když vyrůstal, musel se dívat, jak matka převrací každý dolar, ale někdy jsem uvažovala o Nickových prioritách. Jenže jsem musela najít vraha, abych si zachránila kůži, a ať se propadnu, jestli očistím Trentovo jméno zadarmo.</p> <p>Natočila jsem se bokem a nechala Nicka vejít do ložnice s hromadou svetrů. Spíž byla prázdná − vlastně v ní od počátku skoro nic nebylo − a jakmile uložil všechno na postel, vzal si ode mě ručníky a boty, přihodil je na hromadu a vrátil se ke spíži. Povytáhla jsem obočí, když odsunul stranou koberec a odhalil kruh a pentagram vyřezané do podlahy. „Ty voláš Ala do spíže?“ řekla jsem nevěřícně.</p> <p>Nick vzhlédl z kleku a tvářil se lstivě. „Kruh už tu byl, když jsem se nastěhoval,“ řekl. „Hezký, že? Je vykládaný stříbrem. Dobře jsem ho prověřil a zjistil, že je to prakticky jediné místo v celém bytě, kudy nevedou elektrické dráty ani plynové trubky. Další je v kuchyni, je vidět v černém světle, ale je větší a já nedokážu uzavřít tak velký kruh dost silný na to, aby ho udržel.“</p> <p>Dívala jsem se, jak bouchl zespodu do polic, vyrazil je z podpěr a naskládal ke stěně v chodbě. Když skončil, vstoupil do kruhu a napřáhl ke mně ruku. Překvapeně jsem zírala.</p> <p>„Al tvrdil, že v kruhu má být démon, ne ten, kdo ho vyvolává,“ namítla jsem.</p> <p>Nechal ruku klesnout. „Je to součást zkušební smlouvy. Já ho nevyvolávám, nýbrž žádám o audienci. Může odmítnout a neukázat se, ale to se nestalo od chvíle, kdy mě díky tobě napadlo uzavřít do kruhu sebe místo jeho. Teď už se zjeví, jen aby se zasmál.“ Nick znovu natáhl ruku. „Pojď. Chci se ujistit, že se do něj oba vejdeme.“</p> <p>Rozhlédla jsem se po části obýváku, kterou jsem viděla, protože jsem nechtěla lézt s Nickem do spíže. Tedy, ne za těchto okolností. „Použijme ten v kuchyni,“ navrhla jsem. „Klidně ho uzavřu.“</p> <p>„Chceš riskovat, že si bude myslet, že ho voláš ty?“ zeptal se Nick a zvedl obočí.</p> <p>„Stejně ho to napadne,“ řekla jsem, ale když se zatvářil podrážděně, vzala jsem ho za ruku a vstoupila do spíže. Nick mě ihned pustil a ověřil si, kde máme lokty. Spíž byla docela široká a hluboká. Teď to bylo docela fajn, ale až se objeví démon a pokusí se dostat dovnitř, bude to možná působit klaustrofobicky. „Asi to není dobrý nápad,“ řekla jsem.</p> <p>„Všechno bude v pořádku.“ Nick rychle a trhaně vystoupil z kruhu, natáhl se k poslední polici nad našimi hlavami a sundal z ní krabici na boty. Rachotil v ní pytlík se šedým popelem a asi tucet mléčně zelených a téměř vyhořelých svíček. Otevřela jsem ústa, když jsem poznala, že jde o svíčky, které zapálil, když jsme jednou v noci, ach, použili Ivyinu vanu. Co dělají v krabici s popelem?</p> <p>„To jsou moje svíčky,“ řekla jsem, když jsem pochopila, kam se poděly.</p> <p>Položil krabici na postel, vytáhl pytlík a největší svíčku a zašel do obýváku. Ozvala se rána a o chvíli později se vrátil se stoličkou, na niž jsem postavila kytku, kterou ode mě dostal jako blahopřání k novému bytu. Mlčky postavil svíčku na místo, kde obvykle stával lopatkovec.</p> <p>„Kup si vlastní svíčky na vyvolávání démonů,“ prohlásila jsem naštvaně.</p> <p>Zamračil se, otevřel šuplíček ve stolku a vytáhl krabičku se sirkami. „Poprvé se musí zapálit na posvátné půdě, jinak nefungují.“</p> <p>„Myslel jsi na všechno, že?“ Kysele mě napadlo, jestli celá ta noc byla jen výmluvou k získání svíček. Jak dlouho už démona vyvolává? Našpulila jsem rty a dívala se, jak zapálil svíčku a zamával sirkou, aby ji zhasl. Nervózní jsem začala být, teprve když z pytlíku nabral hrst šedého prachu. „Co je to?“ zeptala jsem se ustaraně.</p> <p>„Nechceš to vědět.“ V jeho hlase zaznělo překvapivě silné varování.</p> <p>Zrudla jsem, protože jsem dříve lidi jako on zatýkala za vykrádání hrobů. „Ano, chci.“</p> <p>Vzhlédl a podrážděně svraštil obočí. „Jedná se o ohnisko, které má zajistit, že se Algaliarept nezhmotní v kruhu s námi. Díky svíčce se nedokáže soustředit na nic jiného než na popel na stole. Koupil jsem ho, dobře?“</p> <p>Rychle jsem zamumlala „promiň“ a přestala se vyptávat. Nějak se mi podařilo najít Nickovo bolavé místo a dupnout na ně. Já se ve vyvolávání démonů nevyznala, on očividně ano. „Myslela jsem, že stačí uzavřít kruh a zavolat je,“ řekla jsem a dělalo se mi zle. Někdo prodal babiččin popel, aby Nick mohl prostřednictvím jejích ostatků vyvolat démona.</p> <p>Nick si oprášil ruce a znovu pytlík zavřel. „Tobě by to možná prošlo, ale mně ne. Chlápek v obchodě se mi snažil prodat příšerně drahý amulet k uzavření kruhu, protože nevěřil, že to člověk zvládne bez něj. Jakmile jsem ho uzavřel do kruhu, ze kterého se nedokázal dostat, mi na všechno dal desetiprocentní slevu. Asi ho napadlo, že vím dost na to, abych přežil a vrátil se pro další nákup.“</p> <p>Jeho podráždění zmizelo, sotva jsem na něj přestala štěkat. Uvědomila jsem si, že je to poprvé − no, vlastně podruhé − co mi může předvést své dovednosti, na které byl nesmírně pyšný. Lidé se musí velmi snažit, aby dokázali manipulovat se silovými čárami stejně dobře jako čarodějové, proto se lidé často spolčují s démony, aby dokázali s čaroději držet krok. Jakmile to ale udělají, dlouho nepřežijí, protože nakonec vždy udělají chybu a démon je vtáhne do záhrobí. <emphasis>Je to tak nebezpečné. A já ho k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu ještě vybízím.</emphasis></p> <p>Když si všiml mého výrazu, přistoupil ke mně a položil mi ruce na ramena. Cítila jsem na kůži drsný popel. „Všechno bude v pořádku,“ chlácholil mě a hubenou tvář roztáhl v úsměvu. „Dělal jsem to už dřív.“</p> <p>„Toho se bojím,“ řekla jsem, ucouvla a udělala mu místo.</p> <p>Nick odhodil pytlík s popelem ke krabici a já si pokusila setřít popel z ramen. Nick vešel za mnou do spíže, pak ale zabručel, protože si na něco vzpomněl, a vrazil dřevěný klín do škvíry mezi panty. „Jednou mi zabouchl dveře,“ řekl a pokrčil rameny.</p> <p><emphasis>To není dobré,</emphasis> pomyslela jsem si znovu a na zádech se mi začal sbírat pot.</p> <p>„Připravena?“</p> <p>Pohlédla jsem na zapálenou svíčku a hromádku popela. „Ne.“</p> <p>Zašimralo mě v konečcích prstů, jak Nick zavřel oči a otevřel druhý zrak. Přepadl mě strašidelný pocit, jako by se někdo pokoušel přerovnat mi vnitřnosti a vytlačit je do krku. Vytřeštila jsem oči. „Moment!“ vykřikla jsem, když pocit přešel v nepříjemný tlak. „Co je to?“</p> <p>Nick otevřel oči. Měl je zakalené a já poznala, že vše vidí zmatenou kombinací normálního a záhrobního zraku. „O tom jsem mluvil,“ řekl dutě. „Poutací zaklínadlo. Bezva, že?“</p> <p>Přešlápla jsem a dala si dobrý pozor, abych zůstala v kruhu. „Je to příšerné,“ přiznala jsem. „Promiň. Proč jsi mi neřekl, že je to tak zlé?“</p> <p>Pokrčil rameny a zavřel oči.</p> <p>Tlak v mém nitru sílil a já se snažila najít způsob, jak se s ním vypořádat. Cítila jsem, jak v něm pomalu narůstá energie záhrobí stejně jako ve mně, když jsem se napojila na silovou čáru. Moc dosáhla vrcholu a přinesla s sebou zlomek toho, co jsem cítila v Trentově kanceláři. Nutila mě reagovat.</p> <p>Mučivě pomalu dosáhla moc úrovně použitelnosti. Dlaně mi zvlhly a žaludek se stáhl. Přála jsem si, aby si pospíšil a uzavřel kruh. Hluboko v nitru jsem cítila vlny moci a potřeba něco udělat sílila.</p> <p>„Můžu pomoct?“ zeptala jsem se nakonec a sepnula ruce, aby se mi křečovitě nesvíraly.</p> <p>„Ne.“</p> <p>Ze šimrání v dlaních se stalo svědění. „Promiň,“ řekla jsem. „Nevěděla jsem, že je to takový pocit. Proto nespíš? Budím tě?“</p> <p>„Ne. Nedělej si s tím starosti.“</p> <p>Začala jsem podupávat podpatkem a vibrace mi pronikaly do lýtek jako oheň. „Musíme pouto zlomit,“ řekla jsem nervózně. „Jak to snášíš?“</p> <p>„Sklapni, Rachel. Snažím se soustředit.“</p> <p>„Promiň.“</p> <p>Pomalu vydechl a mě nepřekvapilo, že vyskočil, když najednou přerušil energii záhrobí, která jím protékala. Námi protékala.</p> <p>„Kruh je uzavřený,“ řekl zadýchaně a já odolala nutkání podívat se. Nechtěla jsem ho urazit, a protože jsem cítila, jak ho utvářel, věděla jsem, že je v pořádku. „Nejsem si jistý, ale je možné, že kvůli tomu, že mám v sobě trochu tvé aury, můžeš kruh taky přerušit.“</p> <p>„Budu opatrná,“ řekla jsem a hned se cítila ještě nervóznější. „Co teď?“ zajímala jsem se a upřela pohled na svíčku na stoličce.</p> <p>„Teď ho pozvu do našeho světa.“</p> <p>Potlačila jsem chvění, když Nick začal odříkávat zaklínadlo v latině. Zkroutila jsem rty nad jeho cizostí. Jak ho Nick pronášel, měnil mírně podobu, stíny pod očima se mu prohloubily, takže vypadal nemocně. I jeho hlas se změnil, zněl zvučněji a rozléhal se mi hlavou. Energie záhrobí pomalu sílila, až jsem ji téměř nedokázala snést. Byla jsem celá nervózní a skoro se mi ulevilo, když konečně pomalu a precizně vyslovil Algaliareptovo jméno.</p> <p>Nick schoulil ramena a nasál do plic očistný dech. V uzavřeném prostoru jsem i přes vůni deodorantu cítila jeho pot. Jeho ruka krátce vklouzla do mé, stiskla ji a zase ji pustila. V obýváku tikaly hodiny a za oknem hučela tiše auta. Nic se nedělo.</p> <p>„Má se něco stát?“ zeptala jsem se a cítila se směšně, jak jsem tam tak stála v Nickově spíži.</p> <p>„Může to chvíli trvat. Jak jsem řekl, smlouva je jen na zkoušku, ne skutečná.“</p> <p>Třikrát jsem se pomalu nadechla a poslouchala. „Jak dlouho?“</p> <p>„Od chvíle, kdy jsem se začal uzavírat do kruhu, to trvá tak pět, deset minut.“</p> <p>Nick se začínal uklidňovat a z ramen, kterými se mě téměř dotýkal, mu sálal žár. V dálce zahoukala sanitka a ztichla.</p> <p>Zadívala jsem se na hořící svíčku. „Co když se neobjeví?“ zeptala jsem se. „Za jak dlouho budeme moct ven?“</p> <p>Nick mi věnoval neutrální úsměv, kterým zdravíte cizince ve výtahu. „Ach, v tom případě bych neopouštěl kruh až do svítání. Dokud ho nepošleme zpátky, může se objevit kdykoli od zavolání do svítání.“</p> <p>„Tím chceš říct, že pokud se neukáže, budeme trčet ve spíži až do rána?“</p> <p>Kývl a odtrhl ode mě oči, protože se k nám v tu chvíli donesl zápach spálené pryskyřice. „Ach, dobře. Je tady,“ zašeptal Nick a narovnal se.</p> <p><emphasis>Ach, dobře. Je tady,</emphasis> zopakovala jsem uštěpačně v duchu. Panebože. Jsem v háji.</p> <p>Hromádku popela na konci chodby ozářila šmouha záhrobí. Narůstala rychlostí tekoucí vody, zvětšovala se a rozšiřovala, až získala hrubý obrys zvířete. Nutila jsem se dýchat, protože se objevily oči, rudé a oranžové se štěrbinami zorniček. Žaludek se mi sevřel, když se zhmotnil primitivní čenich, ze kterého začaly na koberec kapat sliny, a následně se šmouha proměnila v psa o velikosti poníka, kterého jsem si pamatovala ze sklepení univerzitní knihovny: Nickův strach ze psů v živé podobě.</p> <p>Jeho drsný, chraplavý dech probudil hluboko v mé duši strach, o kterém jsem ani nevěděla. Oklepal se, objevily se tlapy s drápy a mocné běhy a z posledních zbytků mlhy se stala hustá žlutá srst. Nick se otřásl. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se a on kývl, přestože byl celý bledý.</p> <p>„Nicholasi Gregory Sparagme,“ protáhl pes, posadil se na zadní a věnoval nám krutý psí úsměv. „Tak brzy, malý kouzelníku? Právě jsem tu byl.“</p> <p><emphasis>Gregory?</emphasis> pomyslela jsem si a Nick se na mě bez lítosti ušklíbl. Nickovo prostřední jméno je Gregory? Nick ho démonovi prozradil? A co dostal výměnou?</p> <p>„Nebo jsi mě zavolal, abys udělal dojem na Rachel Marianu Morganovou?“ dokončil, vyplázl rudý jazyk a obrátil psí úsměv ke mně.</p> <p>„Mám několik otázek,“ řekl Nick a jeho hlas zněl odvážněji, než jak působila řeč jeho těla.</p> <p>Pes vstal, vykročil chodbou a rameny se skoro otíral o stěny. Nickovi se zadrhl dech v hrdle. S hrůzou jsem sledovala, jak olízl podlahu před kruhem, aby ho vyzkoušel. Závoj záhrobní reality zasyčel, když se jazykem dotkl neviditelné bariéry. Začalo se kouřit, dým páchl po spálené pryskyřici a já jakoby přes tabuli skla viděla, jak Algaliareptův jazyk černá a začíná se pálit. Nick ztuhl a mně se zdálo, že slyším, jak kleje nebo se modlí. Démon podrážděně zavrčel a rozplynul se.</p> <p>Srdce mi bušilo, když se jeho tělo prodloužilo, zvedlo se a přijalo obvyklé vzezření britského džentlmena. „Rachel Mariano Morganová,“ řekl. Pronesl jméno s elegantní precizností a se správným přízvukem. „Musím ti poblahopřát k nalezení té mrtvoly, lásko. Za posledních dvanáct let jsem nikoho neviděl používat magii silových čar tak dokonale.“ Naklonil se blíž a já ucítila levanduli. „Vyvolala jsi pěkný poprask, víš?“ zašeptal. „Pozvali mě na všechny večírky. Čáry mojí čarodějky pronikly až na náměstí a rozezvučely zvony ve městě. Všichni je ochutnali, i když ne tolik jako já.“ Démon zavřel oči, otřásl se a jeho obrys se zakomíhal, jak jeho soustředění polevilo.</p> <p>Těžce jsem polkla. „Nejsem tvoje čarodějka,“ řekla jsem.</p> <p>Nick mi sevřel loket. „Zůstaň v té podobě,“ řekl Nick pevně. „A přestaň obtěžovat Rachel. Mám otázky, ale než ti je položím, chci znát cenu odpovědí.“</p> <p>„Tvoje nedůvěřivost ti přivodí smrt, pokud to ještě předtím neudělá drzost.“ Algaliarept se otočil tak rychle, až za ním zavlály šosy kabátu, a vrátil se do obýváku. Z místa, kde jsem stála, jsem viděla, že otevřel skleněná dvířka Nickovy knihovny. Natáhl prsty v bílých rukavicích a vytáhl jednu z knih. „Ach, přemýšlel jsem, kam se poděla,“ řekl a přinesl ji zpátky k nám. „Báječné, že ji máš zrovna ty. Příště si z ní něco přečteme.“</p> <p>Nick pohlédl na mě. „To obvykle děláme,“ zašeptal. „Luští pro mě latinu a občas mu něco uklouzne.“</p> <p>„A ty mu věříš?“ Nervózně jsem se zamračila. „Zeptej se.“</p> <p>Algaliarept vrátil knihu na místo, vytáhl další a hned se mu zlepšila nálada. Předl a hladil ji, jako by našel starou přítelkyni.</p> <p>„Algaliarepte,“ řekl Nick. Vyslovil jméno pomalu a démon se i s knihou v ruce otočil. „Chci vědět, jestli jsi na jaře napadl Trenta Kalamacka.“</p> <p>Nevzhlédl od knihy, kterou hýčkal v rukách. Ovládla mě nevolnost, když jsem si všimla, že si prodloužil prsty, aby ji lépe podepřel. „Odpověď spadá pod naši dohodu,“ řekl nepřítomně. „Protože Rachel Mariana Morganová ji už uhádla.“ Vzhlédl a jeho oči nad kouřovými skly zářily oranžově a rudě. „Ach ano, tu noc jsem ochutnal nejen tebe, nýbrž i Trentona Aloysia Kalamacka. Měl jsem ho rovnou zabít, ale představoval takové překvapení, že jsem se s ním zdržel a jemu se zatím podařilo uzavřít mě do kruhu.“</p> <p>„Proto jsem přežila?“ zeptala jsem se. „Udělal jsi chybu?“</p> <p>„Kladeš mi tu otázku ty?“</p> <p>Olízla jsem si rty. „Ne.“</p> <p>Algaliarept zavřel knihu. „Tvá krev je obyčejná, Rachel Mariano Morganová. Je velmi dobrá a má zvláštní příchuť, které nerozumím, ale jinak není nijak výjimečná. S tebou jsem si nehrál; snažil jsem se tě zabít. Kdybych věděl, že dokážeš rozeznít zvony ve věži, možná bych se zachoval jinak.“ Usmál se a já cítila, jak se jeho pohled přese mě přelil jako olej. „Možná ne. Měl jsem vědět, že budeš stejná jako tvůj otec. On taky rozezvučel zvony. Jednou. Před smrtí. Doufej, že nedopadneš stejně.“</p> <p>Žaludek se mi stáhl, ale Nick mě chytil za ruku, než jsem se mohla dotknout kruhu. „Tvrdil jsi, žes ho neznal,“ řekla jsem a hlas mi zdrsněl vzteky.</p> <p>Uculil se. „Další otázka?“</p> <p>S bušícím srdcem jsem zavrtěla hlavou, ale doufala, že mi poví víc.</p> <p>Dotkl se prstem nosu. „Pak by se měl raději na něco zeptat Nicholas Gregory Sparagmos, než mě odvolá někdo, kdo je ochotný za mé služby zaplatit.“</p> <p>„Nejsi nic jiného než upovídaný informátor, víš to?“ řekla jsem roztřeseně.</p> <p>Algaliarept se mi zahleděl na krk a vytáhl mi z mysli vzpomínku na to, jak jsem ležela na podlaze ve sklepení a prýštila ze mě životodárná krev. „Jen když mám špatný den.“</p> <p>Nick se napřímil. „Chci vědět, kdo tě poslal zabít Rachel a jestli tě stejná osoba posílá vraždit čaroděje silových čar.“</p> <p>Algaliarept nám téměř zmizel z dohledu a zamumlal: „To jsou velmi drahé otázky a dohromady by je naše dohoda nepokryla.“ Sklopil oči zpátky ke knize a otočil stránku.</p> <p>Přepadl mě strach, když se Nick nadechl. „Ne,“ řekla jsem. „Nestojí to za to.“</p> <p>„Co chceš za své odpovědi?“ zeptal se Nick a ignoroval mě.</p> <p>„Tvoji duši?“ řekl lehce.</p> <p>Nick zavrtěl hlavou. „Vymysli něco rozumnějšího, jinak tě pošlu zpátky a už nebudeš moct mluvit s Rachel.“</p> <p>Démon se rozzářil. „Začínáš být arogantní, malý kouzelníku. Už tě skoro mám.“ Hlasitě zabouchl knihu. „Dovol, abych si odnesl svoji knihu zpátky silovou čarou a já ti povím, kdo mě poslal, abych zabil Rachel Marianu Morganovou. Ale to, jestli mě posílá zabíjet čaroděje Trentona Aloysia Kalamacka stejná osoba? To si ponechám pro sebe. Tvá duše za to nestojí. Možná duše Rachel Mariany Morganové. Je škoda, když si muž nemůže splnit své tužby, že?“</p> <p>Zamračila jsem se a zároveň si uvědomila, že se přiznal k vraždám čarodějů. Mě s Trentem muselo udržet naživu čiré štěstí, když ostatní čarodějové zemřeli. Ne, ne štěstí. Quen a Nick. „Proč vlastně tu knihu tolik chceš?“ zeptala jsem se.</p> <p>„Napsal jsem ji,“ řekl a jeho tvrdý hlas jako by mi vrazil slova přímo do mysli.</p> <p><emphasis>To není dobré. Vůbec ne, vůbec ne, vůbec to není dobré.</emphasis> „Nedávej mu ji, Nicku.“</p> <p>Otočil se a v těsném prostoru do mě přitom strčil. „Je to jenom kniha.“</p> <p>„Tvoje kniha,“ souhlasila jsem, „a moje otázka. Najdu jiný způsob, jak získat odpověď.“</p> <p>Algaliarept se zasmál, prstem v rukavici odsunul závěs a vyhlédl ven na ulici. „Než mě znovu pošlou tě zabít? Jsi námětem rozhovorů na obou stranách silových čár. Měla by ses zeptat rychle. Pokud mě nečekaně odvolají, raději si uspořádej své záležitosti.“</p> <p>Nick vykulil oči. „Rachel! Jsi další na řadě?“</p> <p>„Ne,“ odmítla jsem a toužila Algaliareptovi jednu vrazit. „Říká to, jen aby získal tvoji knihu.“</p> <p>„Použila jsi silovou čáru k nalezení Danova těla,“ řekl Nick úsečně. „A teď pracuješ pro Trenta. Jsi na seznamu, Rachel. Vezmi si svoji knihu, Ale. Kdo tě poslal zabít Rachel?“</p> <p>„Ale?“ Démon se rozzářil. „Ach, to se mi líbí. Al. Ano, můžeš mi říkat Ale.“</p> <p>„Kdo tě poslal zabít Rachel?“ obořil se na něj Nick.</p> <p>Algaliarept se zakřenil. „Ptah Ammon Fineas Horton Madison Parker Piscary.“</p> <p>Podlomila se mi kolena a musela jsem se chytit Nickovy paže. „Piscary?“ zašeptala jsem. <emphasis>Ivyin strýc je lovec čarodějnic? A má sedm jmen? Jak starý vlastně je?</emphasis></p> <p>Démonův úsměv mě rozechvěl. „Žádné sliby,“ prohlásil potměšile a zmizel. Kniha, kterou držel v ruce, spadla na koberec, vzápětí se z police ozvalo bouchnutí, jak svazky sklouzly a popadaly. Naslouchala jsem vlastnímu tepu a třásla se. Co řeknu Ivy? Jak se mám ochránit před Piscarym? Už jednou jsem se schovávala v kostele. Nelíbilo se mi to.</p> <p>„Počkej,“ řekl Nick a stáhl mě zpátky, než jsem se mohla dotknout kruhu. Stejně jako on jsem se zadívala na hromádku popela. „Ještě není pryč.“</p> <p>Slyšela jsem, jak Algaliarept zaklel, pak popel zmizel.</p> <p>Nick si oddychl a přerušil kruh špičkou nohy. „Teď můžeš jít.“</p> <p>Možná v tom byl Nick lepší, než jsem si myslela.</p> <p>S nahrbenými rameny a celý ustaraný šel sfouknout svíčku, pak se posadil na kraj gauče, lokty si opřel o kolena a hlavu složil do dlaní. „Piscary,“ řekl koberci. „Proč nemůžu mít normální přítelkyni, která se schovává jen před bývalým přítelem ze střední?“</p> <p>„Ty vyvoláváš démony,“ namítla jsem. Klepala se mi kolena. Noc se mi najednou zdála mnohem děsivější. Spíž vypadala větší, když v ní Nick nebyl, a mně se nechtělo ven. „Měla bych se vrátit do kostela,“ řekla jsem. Napadlo mě, že si ustelu v sanktuáriu a vyspím se na místě, kde kdysi stával oltář. Hned poté, co zavolám Trentovi. Řekl, že se o to postará. <emphasis>Postará se o to.</emphasis> Doufala jsem, že Piscaryho propíchne kůlem. Piscaryho zákony nezajímaly, tak proč by měly zajímat mě? Zapátrala jsem ve svědomí, ale necítila ani bodnutí viny.</p> <p>Natáhla jsem se pro bundu a zamířila ke dveřím. Chtěla jsem zpátky do kostela. Chtěla jsem se zabalit do AMV deky, kterou jsem ukradla Eddenovi, a posadit se pěkně do středu vysvěceného kostela. „Musím si zavolat,“ řekla jsem tupě a zastavila se uprostřed obýváku.</p> <p>„Trentovi?“ zeptal se zbytečně a podal mi bezdrátový telefon.</p> <p>Vyťukala jsem číslo a zaťala ruku v pěst, aby neviděl, jak se mi třesou prsty. Ozval se Jonathan a podrážděně, sprostě odsekl. Hučela jsem do něj, dokud nesouhlasil, že mě spojí přímo s Trentem. Konečně se ozvalo kliknutí. „Dobrý večer, slečno Morganová,“ pozdravil Trent plynule a profesionálně.</p> <p>„Je to Piscary,“ řekla jsem místo pozdravu. Na pět zabušení srdce se rozhostilo ticho a já přemýšlela, jestli nezavěsil.</p> <p>„Démon vám řekl, že ho Piscary posílá vraždit čaroděje?“ zeptal se Trent a já slyšela, jak luská prsty. Ozvalo se škrabání, jak něco psal, a já přemýšlela, jestli je s ním Quen. Trent se snažil působit unaveně, abych neslyšela, jaké si dělá starosti, ale nefungovalo to.</p> <p>„Zeptala jsem se, jestli se vás pokusil na jaře zabít a kdo ho poslal,“ řekla jsem, pochodovala sem a tam a žaludek se mi obracel. „Navrhovala bych, abyste se po západu slunce zdržoval na posvátné půdě. Můžete na posvátnou půdu, že?“ zeptala jsem se, protože jsem nevěděla, jak na podobné věci elfové reagují.</p> <p>„Nebuďte hrubá,“ řekl. „Mám stejně tak duši jako vy. A děkuji vám. Jakmile informaci potvrdíte, pošlu vám po kurýrovi zbytek odměny.“</p> <p>Trhla jsem sebou a pohlédla Nickovi do očí. „Potvrdím?“ řekla jsem. „Co tím myslíte?“ Nedokázala jsem potlačit třas v rukách.</p> <p>„Poradila jste mi,“ řekl Trent. „Za rady platím jen makléřům. Sežeňte důkaz a Jonathan vám vypíše šek.“</p> <p>„Právě jsem vám dala důkaz!“ Srdce mi bušilo. „Mluvila jsem s tím zatraceným démonem a on mi řekl, že zabíjí vaše čaroděje. Jaký důkaz ještě chcete?“</p> <p>„Démona může vyvolat víc než jedna osoba najednou, slečno Morganová. Pokud jste se ho nezeptala, jestli ho čaroděje poslal zabíjet Piscary, máte jenom spekulace.“</p> <p>Dech se mi zadrhl v hrdle a otočila jsem se zády k Nickovi. „Za tu odpověď chtěl příliš mnoho,“ řekla jsem, ztišila hlas a přejela si rukou po copu. „Ale napadl nás na Piscaryho rozkaz a přiznal se, že vraždí čaroděje.“</p> <p>„To nestačí. Potřebuji důkaz, než půjdu a probodnu mistra upíra kůlem. Raději byste ho měla rychle sehnat.“</p> <p>„Chcete mě podrazit!“ vykřikla jsem, otočila se k závěsem zataženému oknu a strach ustoupil bezmoci. „Proč ne?“ křičela jsem uštěpačně. „Už to udělali Vlkodlaci. FIK taky. Proč byste vy měl být jiný?“</p> <p>„Nechci vás podrazit,“ řekl a vztek proměnil jeho hlas ze šedého hedvábí v chladnou ocel. „Ale za podřadnou práci platit nemíním. Sama jste řekla, že vás platím za výsledky, ne za to, jak je získáte − ani za spekulace.“</p> <p>„Vypadá to, že mi neplatíte vůbec! Říkám vám, že je to Piscary, a ubohých dvacet tisíc mě nedonutí nakráčet do doupěte čtyři sta let starého upíra a zeptat se ho, jestli posílá démona vraždit cincinnatské občany.“</p> <p>„Pokud tu práci nechcete, očekávám, že mi vrátíte zálohu.“</p> <p>Zavěsila jsem.</p> <p>Měla jsem pocit, jako by mě telefon v ruce doslova pálil, proto jsem ho opatrně odložila na pult mezi Nickovou kuchyní a obývákem, než jsem jím mohla po něčem mrštit. „Odvezeš mě domů, prosím?“ požádala jsem napjatě.</p> <p>Nick zíral na polici s knihami a přejížděl prsty po titulech.</p> <p>„Nicku,“ řekla jsem hlasitěji a cítila se rozzlobená a frustrovaná. „Opravdu chci domů.“</p> <p>„Okamžik,“ zamumlal a soustředil se na knihy.</p> <p>„Nicku!“ zvolala jsem a sevřela si lokty. „Čtení na dobrou noc si můžeš vybrat potom. Fakt se potřebuju vrátit domů!“</p> <p>Otočil se a v dlouhém obličeji měl mdlý výraz. „Vzal si ji.“</p> <p>„Vzal si co?“</p> <p>„Myslel jsem, že mluví o knize, kterou držel v ruce. Ale on sebral knihu, s jejíž pomocí jsi ze mě udělala svého důvěrníka.“</p> <p>Ohrnula jsem ret. „Knihu o tom, jak udělat z člověka důvěrníka, napsal Al? Může si ji nechat.“</p> <p>„Ne,“ řekl a bledá tvář se mu napjala. „Když si ji vzal, jak pouto zrušíme?“</p> <p>Poklesla mi čelist. „Ach.“ <emphasis>To mě nenapadlo.</emphasis>25</p> <p><image xlink:href="#_18.jpg" />Tiché <emphasis>lub-lub-lub-lub</emphasis> motorky mě přimělo zvednout oči od knihy. Poznala jsem motor Kistova motocyklu, proto jsem si přitáhla kolena k bradě, zabalila se do přikrývky a zhasla lampičku u postele. Kousek oblohy, kterou jsem viděla pootevřeným vitrážovým oknem, pomalu přecházel z černé v šedou. Ivy se vrátila. Pokud půjde Kist dovnitř, budu předstírat, že spím, dokud neodejde. Ale motorka sotva zastavila a už mířila pryč ulicí. Očima jsem zalétla ke svítícím zeleným číslicím na hodinách. Čtyři ráno. Je doma brzy.</p> <p>Vložila jsem prst mezi stránky knihy, zavřela ji a snažila se zachytit zvuk jejích kroků na chodníku. Do ložnice pronikal chladný vzduch zářijové noci těsně před úsvitem. Kdybych byla chytrá, vstala bych a zavřela okno; Ivy pravděpodobně zapne topení, až vejde dovnitř.</p> <p>Děkovala jsem všem svatým, že moje ložnice je součástí původního kostela a spadá tak pod zákon posvátné půdy: nemrtví upíři, démoni a tchýně na ni nesměli vstoupit. Až do úsvitu budu v posteli v bezpečí. Pořád mi sice dělal starosti Kist, ale nedotkne se mě, dokud bude Ivy dýchat. Ani když bude po smrti.</p> <p>Začala jsem být neklidná. Vytáhla jsem prst z knihy a odložila ji na bednu zakrytou ubrusem, kterou jsem používala jako noční stolek. Ivy ještě nevešla dovnitř. Byla to Kistova motorka, kterou jsem slyšela odjíždět.</p> <p>Poslouchala jsem tlukot svého srdce a čekala na Ivyiny tiché kroky nebo na bouchnutí dveří kostela. Místo toho se ke mně chladnou nocí nesl tichý zvuk zvracení.</p> <p>„Ivy,“ zašeptala jsem a odhodila přikrývky. Vyskočila jsem z postele, ale zamrazilo mě, proto jsem sebrala župan, vklouzla do chlupatých růžových pantoflí a vyšla na chodbu. Zastavila jsem se ale a vrátila se zpátky. Zůstala jsem stát před komodou a přejela prsty po parfémech.</p> <p>Vybrala jsem si ten nový, který jsem našla mezi ostatními teprve včera, a netrpělivě se jím postříkala. Pokojem zavoněla čistá a ostrá vůně citrusu. Když jsem ho vracela na místo, s hlasitým rachotem jsem polovinu lahviček převrhla. Cítila jsem se zmatená, téměř jsem kostelem běžela a přitahovala si župan blíž k tělu. Doufala jsem, že parfém bude fungovat lépe než ten poslední.</p> <p>Hlasité šumění křídel bylo mým jediným varováním, vzápětí slétl od stropu Jenks. Zprudka jsem se zastavila, protože zůstal viset přede mnou. Zářil černě. Šokovaně jsem zamrkala. Zatraceně, září černě.</p> <p>„Nechoď tam,“ řekl tenkým, vystrašeným hláskem. „Zmiz zadem. Nasedni na autobus. Jeď k Nickovi.“</p> <p>Zadívala jsem se na dveře. Znovu jsem slyšela, jak Ivy zvrací, a odporný zvuk provázely srdceryvné vzlyky. „Co se stalo?“ zeptala jsem se vyděšeně.</p> <p>„Ivy neodolala.“</p> <p>Stála jsem tam a nechápala. „Cože?“</p> <p>„Neodolala,“ zopakoval. „Dala si B negativní. Ochutnala víno. Už zase praktikuje, Rachel. A je úplně mimo. Jdi. Moje rodina čeká u zadní zdi. Odveď je k Nickovi. Zůstanu tu a dohlédnu na ni. Postarám se, aby…“ pohlédl na dveře. „Postarám se, aby po tobě nešla.“</p> <p>Ivy přestala zvracet. Stála jsem v noční košili a v županu v sanktuáriu a poslouchala. Nedokázala jsem se pohnout a hluboko v žaludku se mi usadil strach. Uslyšela jsem slabý zvuk, který přešel v tichounký pláč.</p> <p>„Promiň,“ zašeptala jsem a obešla Jenkse. Srdce jsem měla v krku a kolena se mi podlamovala, když jsem otevřela křídlo těžkých dveří.</p> <p>Záře pouliční lampy stačila na to, abych viděla. Ivy ležela v koženém motorkářském oblečení ve stínech dubů na nejnižších dvou schodech, kam ji odhodili, aby se postarala sama o sebe. Vazké, tmavé zvratky kapaly v ohavných, sirupovitých chuchvalcích na chodník. Nasládlý pach krve byl tak silný, že přemohl i vůni mého citrusového parfému.</p> <p>Nadzvedla jsem lem županu a sešla dolů ze schodů s klidem zrozeným ze strachu.</p> <p>„Rachel!“ křikl Jenks a hlasitě tloukl křídly. „Nemůžeš jí pomoct. Zmiz!“</p> <p>Když jsem Ivy překračovala, zaváhala jsem. Nohy měla rozhozené, vlasy ulepené a ramena se jí třásla tichými vzlyky. <emphasis>Bože, pomoz mi vypořádat se s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tím.</emphasis></p> <p>Zadržela jsem dech, vzala ji zezadu pod pažemi a pokusila se ji postavit na nohy. Při mém dotyku sebou trhla. Tváří jí problesklo poznání. Nedokázala se ale soustředit a na nohy se vyškrábala jen s mojí pomocí. „Řekla jsem ne,“ zachroptěla a hlas jí selhal. „Řekla jsem ne.“</p> <p>Její hlas zněl tak zmateně a ohromeně, až se mi stáhl žaludek. V krku mi uvízl kyselý puch zvratků. Cítila jsem rovněž vůni čerstvě zorané půdy, která se mísila s její vůní vyhořelého popela.</p> <p>Postavila jsem ji na nohy. Jenks poletoval sem a tam a sypalo se z něj tolik prachu, že okolo nás vytvořil zářící oblak. „Opatrně,“ šeptal hned vlevo, hned vpravo. „Buď opatrná. Pokud zaútočí, nedokážu ji zastavit.“</p> <p>„Nezaútočí,“ řekla jsem a zlost se ve mně svářela se strachem, až se mi dělalo zle. „Neztratila sebekontrolu. Poslechni si ji. Někdo jí ublížil.“</p> <p>Když jsme dorazily na nejvyšší schod, Ivy se zachvěla. Dotkla se dveří, aby se o ně opřela, ale ucukla, jako by ji spálily. Začala se se mnou rvát jako zvíře. Zalapala jsem po dechu a couvla. Její krucifix byl pryč.</p> <p>Stála před dveřmi kostela a ztuhle se narovnala. Z jejího pohledu mě zamrazilo. Ivyiny černé oči byly prázdné. Náhle jimi probleskl strašlivý hlad a zaútočila.</p> <p>Neměla jsem šanci.</p> <p>Ivy mě popadla za krk a přirazila mě ke dveřím kostela. Do žil se mi bolestivě vlil adrenalin. Její ruka pod mojí bradou připomínala teplý kámen. Mé poslední nadechnutí znělo ošklivě. Visela jsem jí v ruce a prsty u nohou se sotva otírala o zem. Vyděšeně jsem vykopla, ale ona se ke mně přitiskla a já cítila přes župan žár jejího těla. Vytřeštila jsem oči a snažila se uvolnit prsty, kterými mě držela za krk.</p> <p>Bojovala jsem o dech a sledovala její oči. Ve světle pouliční lampy byly naprosto černé. Strach, zoufalství a hlad v jednom. Nezůstalo v nich nic z ní. Naprosto nic.</p> <p>„Poručil, abych to udělala,“ řekla a její lehounký hlas tvořil šokující kontrast s tváří staženou čirým hladem. „Odmítla jsem.“</p> <p>„Ivy,“ zachroptěla jsem, když se mi podařilo vtáhnout dech do plic. „Postav mě.“ Znovu se ozval ošklivý zvuk, jak zesílila sevření.</p> <p>„Takhle ne!“ vřískal Jenks. „Ivy! Nechceš to udělat!“</p> <p>Zaryla mi prsty do krku. Plíce se mi nadouvaly a hořel v nich oheň, jak se pokoušely naplnit vzduchem. Černota v Ivyiných očích se prohlubovala, jak moje tělo začínalo kolabovat. V panice jsem se natáhla po silové čáře. Dezorientace, která doprovázela napojení na čáru, probleskla chaosem tak rychle, že jsem si jí skoro nevšimla. Hlava se mi točila z nedostatku kyslíku, proto jsem popustila uzdu moci a nechala ji prostě explodovat.</p> <p>Ivy odlétla dozadu. Spadla jsem na kolena, protože mě strhla dopředu, než mě pustila. Drsně jsem zalapala po dechu. Když jsem koleny přistála na kameni, bolest mi vystřelila až do lebky. Rozkašlala jsem se a prohmatala si krk. Nadechla jsem se. A znovu. Z Jenkse zůstala jen zelenočerná šmouha. Černé skvrny, které mi tančily před očima, se scvrkly a zmizely.</p> <p>Vzhlédla jsem a našla Ivy stočenou do klubíčka u zavřených dveří, pažemi si zakrývala hlavu a kolébala se. „Řekla jsem ne. Řekla jsem ne. Řekla jsem ne.“</p> <p>„Jenksi,“ zachraptěla jsem a sledovala ji přes prameny vlasů. „Přiveď Nicka.“</p> <p>Vyškrábala jsem se na nohy a skřítek zůstal viset přede mnou. „Neodejdu.“</p> <p>Dotkla jsem se krku a polkla. „Přiveď ho, pokud už není na cestě. Musel cítit, že jsem načerpala moc ze silové čáry.“</p> <p>Jenks se tvářil zarputile. „Měla bys utéct. Dokud můžeš.“</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou a pozorovala Ivy. Kolébala se a plakala. Její obvyklá jistota se roztříštila na tisíc kousků. Nemohla jsem odejít. Nemohla jsem se sebrat a zmizet jen proto, že by to tak bylo bezpečnější. Potřebovala pomoc a já byla jediná, kdo měl šanci v její společnosti přežít.</p> <p>„Zatraceně! K čertu!“ křičel Jenks. „Zabije tě!“</p> <p>„Budeme v pořádku,“ řekla jsem a klopýtala k ní. „Přiveď Nicka. Prosím. Potřebuju ho, abych tohle ustála.“</p> <p>Bzučení jeho křídel sílilo a sláblo, jak se nedokázal rozhodnout. Nakonec kývl a odlétl. Ticho, které se poté rozhostilo, mi připomnělo klid v ošklivém nemocničním pokoji po smrti pacienta. Polkla jsem a svázala si pevněji pásek županu. „Ivy,“ zašeptala jsem. „Pojď, Ivy. Půjdeme dovnitř.“ Obrnila jsem se, dotkla se jejího ramene a ucukla, když se otřásla.</p> <p>„Uteč,“ zašeptala, přestala se kolébat a napjala se jako drát.</p> <p>Srdce mi bušilo, když zvedla prázdné oči a zadívala se na mě přes rozcuchané vlasy.</p> <p>„Uteč,“ zopakovala. „Když se dáš na útěk, budu vědět, co dělat.“</p> <p>Chvěla jsem se, ale donutila jsem se stát naprosto nehybně, abych ji nevyprovokovala.</p> <p>Najednou jí ochabl obličej, svraštila obočí a v očích se jí objevil kroužek hnědé. „Ach bože. Pomoz mi, Rachel,“ zakňourala.</p> <p>Děsila mě k smrti.</p> <p>Nohy se mi třásly. Chtěla jsem utéct. Chtěla jsem ji nechat na schodech kostela a uprchnout. Nikdo by nic neřekl. Místo toho jsem ji vzala v podpaží a zvedla ji. „Pojď,“ zašeptala jsem a postavila ji. Když jsem ucítila dotyk její horké kůže, všechny instinkty na mě křičely, abych ji pustila. „Pojďme dovnitř.“</p> <p>Visela mi v náručí. „Řekla jsem ne,“ šeptala a slova jí začínala splývat. „Řekla jsem ne.“</p> <p>Ivy je vyšší než já, ale moje rameno pěkně sedlo do jejího podpaží. Podepřela jsem ji a strčila do dveří.</p> <p>„Neposlouchal,“ řekla Ivy a byla úplně mimo, když jsem ji odvlekla dovnitř, zavřela za námi dveře a skryla tak zvratky a krev na schodech.</p> <p>Ve vstupní síni panovala dusivá tma. Klopýtavě jsem vykročila a v sanktuáriu se rozjasnilo. Ivy se zlomila v pase, sténala a lapala po dechu. Na županu jsem měla čerstvou krev, proto jsem se podívala pozorněji. „Ivy,“ řekla jsem. „Ty krvácíš.“</p> <p>Zamrazilo mě, když řekla: „Tvrdil, že je to v pořádku.“ Začala se hihňat. Byl to hluboký, strašidelný smích a mně vyprahlo v ústech.</p> <p>„Ano,“ řekla a slovo jí vyklouzlo z úst ve žhavém oparu. „Krvácím. Chceš ochutnat?“ Přepadla mě hrůza, když její hihňání ukončilo zasténání a vzlyk. „Všichni by měli ochutnat,“ kňourala. „Už na tom stejně nezáleží.“</p> <p>Zaťala jsem čelisti a chytila ji pevně kolem ramen. Zlost se ve mně svářela se strachem. Někdo ji zneužil. Někdo ji přinutil vypít krev proti její vůli. Byla úplně mimo jako závislák, který si právě šlehl dávku.</p> <p>„Rachel?“ Hlas jí zakolísal a zpomalila. „Myslím, že se pozvracím…“</p> <p>„Už jsme skoro na místě,“ řekla jsem ponuře. „Drž se. Jen se drž.“</p> <p>Zvládly jsme to jen taktak. Držela jsem Ivy špinavé vlasy, zatímco se zalykala a zvracela do černé porcelánové toalety. Ve svitu nočního světla ve tvaru lastury jsem se jednou podívala, pak jsem musela zavřít oči, protože znovu a znovu zvracela hustou, černou krev. Ramena se jí otřásala pláčem, a když skončila, spláchla jsem, protože jsem se chtěla té ohavnosti zbavit.</p> <p>Natáhla jsem se, rozsvítila a koupelnu zalila růžová zář. Ivy seděla na podlaze, čelo si opírala o toaletu a plakala. Kožené kalhoty se jí až po kolena leskly krví. Hedvábnou blůzku pod bundou měla roztrženou. Lepila se jí na kůži krví, která jí stékala z krku. Ignorovala jsem varování zdravého rozumu, opatrně jsem jí odhrnula vlasy stranou a podívala se.</p> <p>Stáhl se mi žaludek. Někdo Ivy rozsápal její dokonalý krk a zanechal na něm dlouhou tržnou ránu, která hyzdila ryzí bělost její kůže. Rána pořád krvácela a já se na ni snažila nedýchat pro případ, že v ní zůstaly upíří sliny, nechtěla jsem je probudit.</p> <p>Vyděšeně jsem pustila její vlasy a couvla. Z upířího hlediska ji znásilnili.</p> <p>„Řekla jsem mu ne,“ šeptla a začala vzlykat pomaleji, když si uvědomila, že už nad ní nestojím. „Řekla jsem mu ne.“</p> <p>Podívala jsem se na svůj vyděšený, bledý odraz v zrcadle. Nadechla jsem se, abych se uklidnila. Chtěla jsem, aby všechno zmizelo. Chtěla jsem, aby prostě všechno zmizelo. Ale musela jsem z ní dostat tu krev. Musela jsem ji uložit do postele, aby se mohla vybrečet do polštáře. Musela jsem jí sehnat hrnek kakaa a fakt dobrého cvokaře. <emphasis>Existují vůbec psychiatři, kteří se specializují na traumatizované upíry?</emphasis> přemýšlela jsem a položila jí ruku na rameno.</p> <p>„Ivy,“ přemlouvala jsem ji. „Musíš se umýt.“ Pohlédla jsem na vanu, kde pořád plavala moje hloupá ryba. Potřebovala sprchu, ne vanu, kde by seděla ve špíně, kterou by ze sebe smývala. „Pojď, Ivy,“ pobídla jsem ji. „Dáš si sprchu u mě v koupelně. Přinesu ti noční košili. Pojď…“</p> <p>„Ne,“ protestovala, v očích měla rozostřený pohled a ani mi nedokázala pomoct, když jsem se ji snažila postavit na nohy. „Nemohla jsem ho zastavit. Řekla jsem ne. Proč toho nenechal?“</p> <p>„Nevím,“ zamumlala jsem a můj vztek sílil. Podepřela jsem ji a pomohla jí přes chodbu do své koupelny. Loktem jsem rozsvítila, opřela ji o pračku a šla pustit sprchu.</p> <p>Zvuk tekoucí vody ji probudil k životu. „Smrdím,“ zašeptala nepřítomně a pohlédla na sebe.</p> <p>Odmítla se na mě podívat. „Dokážeš se osprchovat sama?“ zeptala jsem se a doufala, že ji tak přiměju k pohybu.</p> <p>S prázdnou, ochablou tváří zírala na sraženou, vyzvracenou krev. Stáhl se mi žaludek, když se opatrně dotkla lesklé krve prstem a olízla ho. Ramena mi tak ztuhla, až mě rozbolela.</p> <p>Ivy se znovu rozplakala. „Tři roky,“ zašeptala, tiše vydechla a po oválné tváři jí tekly slzy. Když si utřela bradu rukou, zanechala na ní krvavou šmouhu. „Tři roky…“</p> <p>Sklopila hlavu, natáhla se po zipu na kalhotách a já klopýtla ke dveřím. „Uvařím ti kakao,“ řekla jsem a cítila se neschopná. Zaváhala jsem. „Zvládneš to na několik minut sama?“</p> <p>„Jo,“ vydechla a já za sebou tiše zavřela dveře.</p> <p>Zamířila jsem do kuchyně a cítila se lehká a neskutečná. Rozsvítila jsem a objala se pažemi, když jsem uslyšela ozvěnu v prázdné místnosti. Její stůl se stříbrným vybavením vonící lehce po ozónu zvláštně ladil s mými naleštěnými měděnými kotlíky, keramickými lžícemi a svazečky sušících se bylin. Kuchyň byla plná našich věcí, které sice byly od sebe pečlivě oddělené, zároveň je ale uzavíraly stejné stěny. Toužila jsem někomu zavolat, vztekat se, zuřit, požádat o pomoc. Ale všichni by řekli, ať ji opustím a vypadnu.</p> <p>Roztřesenýma rukama jsem vytáhla mléko a kakao a pustila se do vaření. Horké kakao, pomyslela jsem si hořce. Někdo Ivy znásilnil a já jí mohla udělat jen zatracený hrnek kakaa.</p> <p>Musel to být Piscary. Jen Piscary byl dost silný nebo odvážný na to, aby ji znásilnil. A bylo to znásilnění. Řekla mu, aby toho nechal. Vzal si ji proti její vůli. Bylo to znásilnění.</p> <p>Mikrovlnka cinkla a já si přitáhla pásek na županu. Z tváře mi vyprchala krev, když jsem uviděla, že mám župan i pantofle od krve. Část byla černá a ztuhlá, část čerstvá a rudá z rány na jejím krku. Z té černé se kouřilo. Byla to krev nemrtvého upíra. Není divu, že Ivy zvracela. Musela jí spalovat vnitřnosti.</p> <p>Ignorovala jsem smrdutý zápach spálené krve, odhodlaně jsem dokončila Ivyino kakao a odnesla jí ho do ložnice, protože ve sprše stále tekla voda.</p> <p>Lampička na nočním stolku ozářila měkkým světlem růžovobílý pokoj. Ivyina ložnice stejně jako její koupelna v ničem nepřipomínaly upírské doupě. Kožené závěsy, které zadržovaly ranní slunce, ukrývala bílá látka. Celou jednu stěnu zabíraly fotografie v kovových rámečcích, které zachycovaly ji, její matku, otce, sestru a jejich životy a připomínaly tak spíše svatyni.</p> <p>Byly tu zrnité fotky rozesmátých postav v županech a s rozcuchanými vlasy před vánočním stromkem. Obrázky z dovolené, postavy se spálenými nosy a v kloboucích se širokou krempou před horskými drahami. Východ slunce na pláži a Ivy se sestrou v náruči otce, který je chránil před chladem. Novější fotky byly ostřejší a barevnější, ale už se mi tolik nelíbily. Úsměvy na nich vypadaly strojeně. Ivyin otec působil vyčerpaně. Mezi Ivy a její matkou se vytvořil odstup. A na nejnovějších fotografiích pak její matka nebyla vůbec.</p> <p>Odvrátila jsem se, shrnula stranou přehoz a odhalila černé saténové povlečení vonící po dřevěném popelu. Kniha na nočním stolku pojednávala o meditaci a dosažení změněného stavu vědomí. Znovu mě popadl vztek. Tolik se snažila a teď byla znovu na začátku. Proč? K čemu to všechno bylo?</p> <p>Šálek s kakaem jsem postavila vedle knihy, přešla chodbu a zbavila se zakrváceného županu. Adrenalin mi zrychlil pohyby, učesala jsem si vlasy a oblékla si džíny a černé triko bez rukávů, nejteplejší čisté věci, které jsem měla, protože zimní oděv jsem si ještě nevyzvedla ve skladišti. Župan a kouřící pantofle jsem nechala na odporné hromádce na podlaze, bosky jsem prošla kostelem a sebrala její noční košili z věšáku na koupelnových dveřích.</p> <p>„Ivy?“ zavolala jsem a opatrně zaklepala na dveře své koupelny, protože jsem slyšela jen tekoucí vodu. Neodpověděla, proto jsem zaklepala znovu a otevřela. Koupelnu zaplnila hustá mlha, která mi naplnila plíce, takže se zdály nesmírně těžké. „Ivy?“ zavolala jsem znovu a přepadl mě strach. „Ivy, jsi v pořádku?“</p> <p>Našla jsem ji na podlaze sprchového koutu v uzlíčku dlouhých paží a nohou. Voda jí stékala dolů po sehnuté hlavě a z rány na krku jí v tenké stružce stále crčela krev. Na dně sprchového koutu se třpytila světlejší rudá, která jí stékala z nohou. Nedokázala jsem od ní odtrhnout pohled. Vnitřní strany stehen jí hyzdily hluboké škrábance. Možná šlo o znásilnění i v tradičním slova smyslu.</p> <p>Obrátil se mi žaludek. Voda přilepila Ivy vlasy k tělu. Kůži měla bílou a paže a nohy zkroucené. Její černé nákotníky vypadaly na bílé pokožce jako okovy. Třásla se, přestože voda byla skoro vařící. Oči měla zavřené a tvář staženou ve vzpomínce, která ji bude pronásledovat po zbytek život i po smrti. Kdo řekl, že upírství je okouzlující? Byla to lež, iluze, která skrývala ošklivou skutečnost.</p> <p>Nadechla jsem se. „Ivy?“</p> <p>Zprudka otevřela oči a já ucukla.</p> <p>„Nechci už přemýšlet,“ řekla tiše a nemrkala, přestože jí po tváři stékala voda. „Když tě zabiju, nebudu muset.“</p> <p>Pokusila jsem se polknout. „Mám odejít?“ zašeptala jsem, ale věděla jsem, že mě slyší.</p> <p>Zavřela oči a svraštila obličej. Přitáhla si kolena k bradě, aby se zakryla, objala je pažemi a znovu se dala do pláče. „Ano.“</p> <p>Přestože jsem se uvnitř třásla, natáhla jsem se přes ni a zastavila vodu. Sebrala jsem bavlněný, na dotyk drsný ručník a zaváhala. „Ivy?“ řekla jsem vyděšeně. „Nechci se tě dotknout. Prosím, vstaň.“</p> <p>Slzy se jí tiše mísily s vodou, vstala ale a vzala si ručník. Poté co mi slíbila, že se osuší a obleče, jsem posbírala její zakrvácené oblečení a spolu s mými pantoflemi a županem jsem je odnesla na zadní verandu. Z puchu pálící se krve se mi dělalo stejně zle jako ze shnilého kadidla. Později zakopu oblečení na hřbitově.</p> <p>Když jsem se vrátila, našla jsem ji schoulenou v posteli, voda z vlhkých vlasů jí vsakovala do polštáře a šálek s kakaem stál netknutý na nočním stolku. Ležela tváří ke zdi a nehýbala se. Přetáhla jsem přes ni přehoz z nohou postele a Ivy se zachvěla. „Ivy?“ řekla jsem a zaváhala, protože jsem nevěděla, co dělat.</p> <p>„Řekla jsem mu ne,“ zašeptala a její hlas mi připomněl kus hedvábí, které vítr zavál na sníh.</p> <p>Posadila jsem se na ubrusem zakrytou truhlici u stěny. <emphasis>Piscary.</emphasis> Ale odmítla jsem vyslovit jeho jméno nahlas, abych něco nespustila.</p> <p>„Zavezl mě k němu Kist,“ řekla a znělo to, jako by tu vzpomínku znovu prožívala. Zkřížila si paže na hrudi a já viděla jen prsty, kterými si svírala ramena. Zbledla jsem, když jsem pod jejími nehty zahlédla něco, co připomínalo maso. Potáhla jsem přikrývku výš a zakryla je.</p> <p>„Zavezl mě k němu Kisten,“ zopakovala pomalu a pečlivě. „Zlobil se. Tvrdil, že působíš potíže. Řekla jsem mu, že mu neublížíš, ale on byl rozzlobený. Tolik se na mě zlobil.“</p> <p>Naklonila jsem se blíž. Vůbec se mi to nelíbilo.</p> <p>„Řekl, že pokud tě nedokážu zvládnout já, udělá to on,“ zašeptala tak tichounce, že ji skoro nebylo slyšet. „Slíbila jsem, že z tebe udělám svoji prostřednici, že mě budeš poslouchat a on tě nebude muset zabít, ale nedokázala jsem to udělat.“ Hlas měla vysoký, skoro horečnatý. „Tys to nechtěla a má to být dar. Je mi líto. Je mi to tak líto. Snažila jsem se ti to říct,“ řekla obrácená ke stěně. „Snažila jsem se tě udržet naživu, ale on tě teď chce vidět. Chce s tebou mluvit. Tedy pokud…“ Její chvění ustalo. „Rachel? Včera… omluvila ses za to, že jsi mě zatlačila do kouta, nebo protože jsi řekla ne?“</p> <p>Nadechla jsem se, abych odpověděla, a šokovalo mě, když se mi slova zadrhla v hrdle.</p> <p>„Chceš se stát mojí prostřednicí?“ vydechla tišeji než provinilou modlitbu.</p> <p>„Ne,“ zašeptala jsem k smrti vyděšená.</p> <p>Roztřásla se a já si uvědomila, že znovu pláče. „Já taky řekla ne,“ řekla a lapala po dechu. „Řekla jsem ne, ale on to stejně udělal. Myslím, že jsem mrtvá, Rachel. Jsem mrtvá?“ zeptala se a v úleku dokonce přestala plakat.</p> <p>V ústech mi vyprahlo a objala jsem se pevně pažemi. „Co se stalo?“</p> <p>Rychle se nadechla a na okamžik zadržela dech. „Zlobil se. Tvrdil, že jsem ho zklamala. Ale prý je to v pořádku. Jsem prý dítě jeho srdce, miluje mě a odpouští mi. Řekl mi, že ví, jak to s mazlíčky chodí. Kdysi je prý taky choval, ale nakonec se vždycky obrátili proti němu a on je musel zabít. Řekl, že když se nedokážu přinutit dostat tě pod kontrolu, udělá to za mě. Já řekla, že to udělám sama, ale on věděl, že lžu.“ Unikl jí vystrašený sten. „Věděl, že lžu.“</p> <p><emphasis>Jsem mazlíček. Příliš nebezpečný, než aby se dal zkrotit. To si o mně Piscary myslí.</emphasis></p> <p>„Řekl, že chápe, že toužím po přítelkyni, ne po mazlíčkovi, ale je příliš nebezpečné nechat tě takovou, jaká jsi. Řekl, že se rozneslo, že jsem ztratila kontrolu. Rozplakala jsem se, protože se choval tak laskavě a já ho zklamala.“ Vyrážela ze sebe slova ve shlucích a musela bojovat, aby je ze sebe vůbec dostala. „Posadil si mě vedle sebe, objal mě a šeptal mi, jak je na mě hrdý a že moji prababičku miloval skoro stejně jako mě. To jediné jsem vždycky chtěla,“ řekla. „Aby na mě byl hrdý.“</p> <p>Bolestivě se zasmála. „Řekl, že chápe, proč chci mít přítelkyni,“ zašeptala a tvář ukryla za vlasy. „Řekl, že celá staletí hledal někoho, kdo by s ním přežil, že moje matka, babička a prababička byly příliš slabé, ale já mám dost silnou vůli na to, abych to dokázala. Řekla jsem mu, že nechci žít věčně, ale on mě umlčel s tím, že jsem jeho vyvolenou, že s ním zůstanu navždy.“</p> <p>Ramena se jí pod přehozem třásla. „Objímal mě a chlácholil můj strach z budoucnosti. Řekl mi, že mě miluje a je na mě hrdý. Pak vzal do ruky můj prst a pustil si žilou.“</p> <p>Do krku mi vystoupala žluč a já ji spolkla.</p> <p>Hlas měla tenoučký a její hlad a touha působily jako skrytá stuha z oceli. „Ach bože, Rachel. Je tak starý. Měla jsem pocit, jako by z něj vytékala elektřina. Pokusila jsem se odejít. Chtěla jsem to, přesto jsem se pokusila odejít, ale on mi to nedovolil. Řekla jsem ne a dala se na útěk. Ale chytil mě. Snažila jsem se s ním bojovat, ale bylo to marné. Tak jsem ho začala prosit, aby to nedělal, ale on mě držel a donutil mě, abych ochutnala.“</p> <p>Její hlas zněl zastřeně a tělo se jí třáslo. S hrůzou jsem se posadila na kraj postele. Ivy ztuhla a já čekala. Neviděla jsem jí do tváře, bála jsem se do ní pohlédnout.</p> <p>„A pak už jsem nemusela přemýšlet,“ řekla a mdlost jejího hlasu mě šokovala. „Myslím, že jsem na okamžik omdlela. Chtěla jsem to. Tu moc, vášeň. Je tak starý. Strhla jsem ho na podlahu a obkročmo se na něj posadila. Vzala jsem si všechno, co nabízel, a on mě k sobě tiskl a vtahoval mě hlouběji, ponoukal mě, abych si vzala víc. A já to udělala, Rachel. Vzala jsem si víc, než jsem měla. Měl mě zastavit, ale dovolil mi vzít si všechno.“</p> <p>Nedokázala jsem se pohnout, protože mě hrůza přimrazila na místě.</p> <p>„Kist se nás pokusil zastavit. Pokusil se dostat mezi nás, zastavit Piscaryho, zabránit mu, aby mi dovolil vzít si příliš, ale s každým hltem jsem ztrácela kus sebe. Myslím, že… myslím, že jsem Kistovi ublížila. Myslím, že jsem ho zlomila. Vím jen, že odešel, a Piscary…“ Když zmínila jeho jméno, unikl jí tichý povzdech plný rozkoše. „Piscary si mě přitáhl blíž.“ Malátně, podmanivě se pod černými přikrývkami pohnula. „Něžně si přitiskl moji hlavu k sobě, až jsem si byla naprosto jistá, že mě chce, a zjistila jsem, že mi může dát víc.“</p> <p>Unikl jí drsný výdech, stočila se do klubíčka a z uspokojené milenky se stalo zbité dítě. „Vzala jsem si všechno. Nechal mě, abych si vzala všechno. Věděla jsem, proč to dělá, přesto mě to nezastavilo.“</p> <p>Zmlkla, ale já věděla, že ještě neskončila. Nechtěla jsem slyšet víc, ale musela se vypovídat, jinak by z toho pomalu zešílela.</p> <p>„S každým douškem jsem cítila, jak jeho hlad narůstá,“ šeptala. „Jak jeho touha sílí. Věděla jsem, co se stane, pokud nepřestanu, ale on řekl, že je to v pořádku, a bylo to už tak dlouho.“ Téměř zasténala. „Nechtěla jsem přestat. Věděla jsem, co se stane, a nechtěla jsem přestat. Je to moje vina. Moje vina.“</p> <p>Věděla jsem, že totéž si říkají i oběti znásilnění. „Není to tvoje vina,“ řekla jsem a položila jí ruku na rameno.</p> <p>„Je,“ řekla a já se odtáhla, protože se jí do hlasu znovu vloudil zastřený žár. „Věděla jsem, co se stane. A když jsem přijala všechno, požádal, abych mu krev vrátila − přesně jak jsem věděla. A já mu ji dala. Chtěla jsem a udělala jsem to. A bylo to úžasné.“</p> <p>Přinutila jsem se dýchat.</p> <p>„Bůh mi pomáhej,“ zašeptala. „Cítila jsem se živá. Nežila jsem celé tři roky. Byla jsem bohyní. Mohla jsem dát život. Mohla jsem ho vzít. Prozkoumala jsem ho a toužila být stejná jako on. V nitru mě sžírala jeho krev, jako by byla má, jeho síla byla má, jeho moc byla má a vypalovala do mě ošklivou, nádhernou pravdu jeho existence. A tehdy mě požádal, abych se stala jeho prostřednicí. Požádal mě, abych zaujala Kistenovo místo, říkal, že s nabídkou čekal, dokud nepochopím, co to znamená. A až zemřu, budu mu rovna.“</p> <p>Hladila jsem ji chlácholivě po vlasech. Zavřela oči a přestala se třást. Začínal ji zmáhat spánek a tvář jí ochabovala, jak se jí uvolňovala mysl a nacházela způsob, jak se s noční můrou vypořádat. Přemýšlela jsem, jestli to má něco společného s tím, že se nebe za závěsem rozjasňuje úsvitem.</p> <p>„Podvolila jsem se, Rachel,“ zašeptala a do rtů se jí začala vracet barva. „Podvolila jsem se mu a on se do mě zakousl jako zvíře. Vítala jsem bolest. Jeho zuby v sobě nesly Boží pravdu a zařezávaly se mi do duše. Choval se surově, protože ho radost z toho, že získá zpět moc, kterou mi daroval, zbavila kontroly. A já si jeho krutost užívala, i když mi drtil paže a drásal krk.“</p> <p>Nutila jsem se k tomu dál ji hladit.</p> <p>„Bolelo to,“ řekla tiše a víčka se jí zavřela. Najednou vypadala jako malé dítě. „Žádný upír nemá dost slin na to, aby přeměnil tolik bolesti, a on si užíval mých muk a úzkosti spolu s mojí krví. Toužila jsem mu dát víc, dokázat svoji věrnost, dokázat, že i když jsem ho zklamala a nezkrotila tě, budu jeho prostředníkem. Krev chutná lépe při sexu,“ řekla slabě. „Hormony ji osladí, proto jsem se mu otevřela. Odmítl, i když zároveň sténal touhou, protože mě nechtěl omylem zabít. Ale já mu nedala pokoj, dokud se nepřestal ovládat. Chtěla jsem to. Chtěla jsem to, i když mi ubližoval. Vzal si všechno, a když jsme dosáhli vyvrcholení, zabil mě.“ Otřásla se, aniž by otevřela oči. „Ach bože, Rachel. Myslím, že mě zabil.“</p> <p>„Nejsi mrtvá,“ zašeptala jsem, ale bála jsem se, protože jsem to nevěděla jistě. Kdyby byla mrtvá, nemohla by vejít do kostela, ne? Tedy pokud nebyla v přechodovém stádiu. Období, kdy se chemie mění, nemá žádná přesná, jasně daná pravidla. Co to, k čertu, dělám?</p> <p>„Myslím, že mě zabil,“ zopakovala a slova jí začínala splývat, jak usínala. „Myslím, že jsem zemřela.“ Její hlas zněl dětsky. Víčka se jí chvěla. „Jsem mrtvá, Rachel? Dohlédneš na mě? Postaráš se, aby mě ve spánku nespálilo slunce? Postaráš se o moje bezpečí?“</p> <p>„Šššš,“ zašeptala jsem vyděšeně. „Spi, Ivy.“</p> <p>„Nechci být mrtvá,“ mumlala. „Udělala jsem chybu. Nechci být Piscaryho prostřednicí. Chci zůstat tady s tebou. Můžu zůstat s tebou? Dáš na mě pozor?“</p> <p>„Tiše,“ mumlala jsem a hladila ji po vlasech. „Jdi spát.“</p> <p>„Pěkně voníš… jako citróny,“ zašeptala a mně se rozbušilo srdce, ale aspoň jsem nevoněla po ní. Hladila jsem ji, dokud se jí nezpomalil a neprohloubil dech. Přemýšlela jsem, jestli ve spánku přestane dýchat docela. Nebyla jsem si jistá, že Ivy pořád žije.</p> <p>Zadívala jsem se na vitrážové okno. Okolo závěsů pronikalo dovnitř světlo úsvitu. Brzy vyjde slunce a já o proměně upírů věděla jen to, že musí být dva metry pod zemí nebo v místnosti, kam nemůže žádné světlo. A taky že se upíři o následujícím západu slunce budí hladoví. <emphasis>Ach bože. Co když je Ivy mrtvá?</emphasis></p> <p>Obrátila jsem pohled ke šperkovnici na mahagonovém toaletním stolku. Ukrývala stříbrný náramek s informacemi „pro případ úmrtí“, který odmítala nosit. Ivy měla dobré pojištění. Kdybych zavolala na číslo vyryté do náramku, do pěti minut by tu byla sanitka a odvezla ji do pěkné tmavé díry v zemi, kterou by po soumraku opustila jako krásná znovuzrozená nemrtvá.</p> <p>Se žaludkem na vodě jsem vstala a vydala se do své ložnice pro malinký křížek. Pokud je mrtvá nebo třeba jen v přechodu, nějak na něj zareaguje. Omdlít v kostele je jedna věc; přitisknout si na kůži posvěcený kříž něco docela jiného.</p> <p>Když jsem se vrátila, bylo mi nevolno. Zatajila jsem dech, podržela náramek nad Ivy a amulety zacinkaly. Žádná reakce. Přiblížila jsem jí křížek ke krku za uchem a hned se mi dýchalo snadněji, když nijak nezareagovala. V duchu jsem požádala o odpuštění pro případ, že se mýlím, a přitiskla jí křížek na kůži. Nepohnula se a puls na krku zůstal klidný a pomalý. Když jsem křížek odtáhla, pokožka byla bílá a nedotčená.</p> <p>Napřímila jsem se a tiše se pomodlila. Byla jsem si téměř jistá, že není mrtvá.</p> <p>Pomalu jsem se vyplížila z Ivyina pokoje a zavřela za sebou dveře. Piscary znásilnil Ivy z jediného důvodu. Věděl, že jsem odhalila pravdu. Ivy říkala, že se mnou chce mluvit. Pokud zůstanu v kostele, půjde po mojí matce, po Nickovi a možná i po mém bratrovi.</p> <p>V myšlenkách jsem se vrátila k Ivy, která se v šokem navozeném spánku choulila pod přikrývkou. Moje matka bude další na řadě. A zemře, aniž by věděla, proč ji mučí.</p> <p>Uvnitř jsem se celá chvěla, když jsem šla do obýváku pro telefon. Prsty se mi tak třásly, že jsem musela číslo vyťukat dvakrát. Tři drahocenné minuty jsem se hádala, než mě spojili s Rose.</p> <p>„Promiňte, slečno Morganová,“ řekla a její hlas byl tak ledově politicky korektní, že bych jím mohla zmrazit vejce. „Kapitán Edden není přítomen a detektiv Glenn nechce být rušen.“</p> <p>„Nechce být…“ vykoktala jsem. „Poslyšte. Vím, kdo je vrah. Musíme okamžitě za ním. Než někoho poštve na moji matku!“</p> <p>„Je mí líto, slečno Morganová,“ řekla žena zdvořile. „Už nejste naší konzultantkou. Pokud chcete podat stížnost nebo oznámení, prosím počkejte a já vás spojím s centrálou.“</p> <p>„Ne! Počkat!“ prosila jsem. „Vy to nechápete. Prostě mě nechte promluvit si s Glennem!“</p> <p>„Ne, Morganová.“ Rosein klidný, rozumný hlas zastřel nečekaný vztek. „Vy nerozumíte. Nikdo tady s vámi nechce mluvit.“</p> <p>„Ale já vím, kdo je lovec čarodějů!“ zvolala jsem. Spojení se přerušilo.</p> <p>„Vy zasraní idioti!“ zařvala jsem a hodila telefonem přes pokoj. Praštil o stěnu, kryt odpadl a baterie se rozkutálely po podlaze. Bezmocně jsem oddupala do kuchyně, vysypala Ivyina pera na stůl a jedno sebrala. S bušícím srdcem jsem naškrábala na papír vzkaz, který jsem se chystala přilepit na dveře kostela.</p> <p>Nick je na cestě. S ním si Glenn promluví. Dokáže ho přesvědčit, že mám pravdu, poví mu, kam jsem šla. Budou se muset objevit, třeba už jen proto, aby mě zatkli za obtěžování. Řekla bych mu, aby zavolal IBA, ale Piscary měl agenturu s velkou pravděpodobností v kapse. A i když lidé mají proti mistru upírovi asi stejnou šanci jako já, jejich vyrušení by mi mohlo zachránit zadek.</p> <p>Otočila jsem se, otevřela kredenc, sebrala z háčků amulety a nacpala je do kabelky. Trhla jsem spodní zásuvkou a sebrala z ní tři dřevěné kůly. Ze špalku s noži jsem vytáhla velký sekáček na maso a přidala ho k ostatním zbraním. Následovala slizová pistole nabitá nejsilnějšími čáry, jaké má bílá čarodějka k dispozici: uspávacím lektvarem. Z ostrůvku jsem vzala láhev se svěcenou vodou. Zamyslela jsem se, otevřela ji, lokla si, zase ji zavřela a strčila k ostatním věcem. Svěcená voda moc nepomůže, pokud to nebyla jediná věc, kterou jste za poslední tři dny pili, ale já se chytala stébel.</p> <p>Aniž bych zpomalila, odkráčela jsem do síně pro boty. Nazula jsem si je a s rozvázanými tkaničkami zamířila k hlavním dveřím. V chodbě jsem se zastavila, otočila se a vrátila se do kuchyně. Sebrala jsem hrst drobných na autobus a vydala se na cestu.</p> <p>Piscary se mnou chce mluvit? Fajn. Já chci mluvit s ním.26</p> <p><image xlink:href="#_19.jpg" />V pět ráno byl autobus narvaný k prasknutí. Pasažéry povětšinou byli živí upíři a rádoby upíři, kteří se vraceli domů ke své ubohé existenci. Obloukem se mi vyhýbali. Možná za to mohl pach svěcené vody. Ale mohlo to být i mým příšerným zimním kabátem s falešnou kožešinou na límci, který jsem si vzala, aby mě řidič autobusu nepoznal a zastavil mi. Ale vsadila bych se, že to bylo nejspíše kůly.</p> <p>S napjatým výrazem jsem vysedla u Piscaryho restaurace. Zastavila jsem se na chodníku a počkala, až autobus zavře dveře a odjede. Zvuk motoru pomalu utichal, až splynul s hukotem ranního provozu. Přimhouřenýma očima jsem se zadívala na světlající nebe. Dech se mi srážel v obláčky páry, které zahalovaly křehce vypadající světle modrou. Uvažovala jsem, jestli je to naposledy, co vidím nebe. Brzy nastane úsvit. Kdybych byla chytrá, počkala bych, dokud nevyjde slunce, a teprve pak šla dovnitř.</p> <p>Přinutila jsem se vykročit. Budova Piscaryho restaurace měla dvě podlaží a začerněná okna. V přístavišti stále kotvila jachta a voda tiše šplouchala o břeh. Na parkovišti stálo jen několik aut. Patřila asi zaměstnancům. Při chůzi jsem si hodila tašku dopředu. Vytáhla jsem z ní kůly a zahodila je. Šokovalo mě, jak hlasitě zarachotily o asfalt. Bylo hloupé vzít je s sebou. Jako kdybych dokázala probodnout nemrtvého upíra. A slizová zbraň vzadu za kalhotami byla asi také zbytečným gestem, protože jsem si byla jistá, že mě prohledají, než mě odvedou k Piscarymu. Mistr upír tvrdil, že si chce promluvit, ale bylo by hloupé myslet si, že to tím skončí. Pokud se k němu budu chtít dostat s amulety a talismany, budu si muset cestu probojovat. Pokud dovolím, aby mi je vzali, dostanu se k němu bez problémů, ale budu prakticky bezmocná.</p> <p>Otevřela jsem láhev se svěcenou vodou, vypila ji a posledních několik kapek jsem si nastříkala na ruce a krk. Prázdná láhev odrachotila za kůly. Mé boty nevydávaly při chůzi žádný zvuk a v pohybu mě udržoval strach o matku a zlost nad tím, co provedl Ivy. Pokud jich uvnitř bude příliš mnoho, nechám si vzít všechny talismany. Mým esem v rukávu budou Nick a FIK.</p> <p>Se staženým žaludkem jsem zatlačila na těžké dveře a otevřela je. Chabá naděje, že restaurace bude prázdná, se vzápětí vypařila, protože od rozdělané práce vzhlédlo šest osob, všechno živí upíři. Lidští zaměstnanci už byli pryč. Vsadila bych se, že krásní, zjizvení, zbožňující lidé odešli domů s oblíbenými zákazníky.</p> <p>Číšníci se pustili do úklidu a světla přitom rozsvítili naplno, takže kde dřív velká místnost se srubovými stěnami působila tajemným, vzrušujícím dojmem, nyní vypadala špinavá a unavená. Tak trochu jako já. Přepážka z barevného skla, která ji rozdělovala, byla rozbitá. Drobná žena s vlasy po pás metla zelené a zlaté střepy ke stěně. Když jsem vešla, zastavila se a opřela se o smeták. V krku jsem cítila zvláštní pach, hutný a nasládlý. Zaváhala jsem, když jsem si uvědomila, že se ve vzduchu vznáší tolik upírských feromonů, že je cítím v ústech.</p> <p><emphasis>Aspoň že se Ivy nevzdala bez boje,</emphasis> pomyslela jsem si, když jsem si uvědomila, že většina upírů je ovázaná nebo pohmožděná a všichni až na upíra u baru mají špatnou náladu. Jednoho pokousali, krk i límec uniformy měl roztržené. Ostré ranní světlo zbavilo upíry půvabu a sex-appealu a odhalilo jen unavenou ošklivost. Znechuceně jsem ohrnula ret. Jak jsem teď na ně hleděla, necítila jsem nic než odpor. A přesto mě začalo šimrat v jizvě na krku.</p> <p>„Podívejte, kdo se objevil,“ protáhl upír u baru. Na sobě měl vybranější uniformu než ostatní, a když si všiml, že hledím na jeho jmenovku, sundal si ji. Stálo na ní SAMUEL, upír, který pustil tu noc, kdy jsme tu byli, Tarru nahoru. Samuel vstal, naklonil se přes pult a přepnul vypínač. Nápis OTEVŘENO v okně za mnou zhasl. „Rachel Morganová?“ zeptal se s upírskou sebejistotou pomalu a blahosklonně.</p> <p>Pevně jsem sevřela kabelku a odvážně prošla okolo nápisu POČKEJTE ZDE NA ČÍŠNÍKA. Jo, jsem fakt zlobivá holka. „To jsem já,“ řekla jsem a přála si, aby tu bylo méně stolů. Zpomalila jsem krok, protože můj vztek konečně přemohla opatrnost. Porušila jsem pravidlo číslo jedna: Nikdy nechoď do akce naštvaná. Nebylo by to tak zlé, kdybych zároveň neporušila druhé, mnohem důležitější pravidlo: Nikdy nechoď do konfrontace s nemrtvým upírem na jeho domácí půdě.</p> <p>Číšníci přihlíželi a mně se zrychlil tep, když Samuel přistoupil ke dveřím a zamkl. Otočil se a ledabyle hodil svazek klíčů přes místnost. Postava u vyhaslého krbu zvedla paži a já poznala Kistena, kterého do té chvíle halily stíny. Klíče přistály s cinkáním Kistovi na dlani a zmizely. Nevěděla jsem, jestli na něj mám být naštvaná, nebo ne. Prostě Ivy vyhodil před dveřmi a odjel, ale zároveň se je snažil zastavit.</p> <p>„Tahle dělá Piscarymu starosti?“ řekl Samuel s úšklebkem na krásné tváři. „Vyzáblá malá holka. Prsa nic moc.“ Chlípně si mě změřil. „A žádný zadek. Myslel jsem, že bude vyšší.“</p> <p>Natáhl se po mně. Pohnula jsem se a ohnala se pěstí, ale zasáhla jsem jen otevřenou dlaň. Stočila jsem ruku, chytila ho za zápěstí, trhla dopředu a narazila ho na zvednutou nohu. Dech mu explodoval z plic, když jsem ho zasáhla do břicha a odkopla dozadu. Následovala jsem ho dolů, šlápla mu do rozkroku a vyskočila na nohy. „A já myslela, že budeš chytřejší,“ řekla jsem a ucouvla, zatímco on se svíjel na podlaze a lapal po dechu.</p> <p>Asi to nebyla ta nejchytřejší věc, jakou jsem mohla udělat.</p> <p>Číšníci odložili hadry a smetáky a znepokojivě pomalu se ke mně blížili. Zrychlil se mi dech. Vyklouzla jsem z kabátu a nohou odstrčila stranou jeden ze stolů, abych získala víc prostoru. Sedm kulek v pistoli. Devět upírů. Nikdy je nedostanu všechny. Z tváře mi vyprchala barva a já se zachvěla, když jsem na holých ramenou ucítila průvan.</p> <p>„Ne,“ řekl Kist v koutě a ostatní zaváhali. „Řekl jsem ne!“ křikl, vstal a vydal se k nám, musel ale zpomalit, aby skryl kulhání.</p> <p>Obličeje se jim zkřivily v ošklivém příslibu, ale zůstali stát a ve vzdálenosti dvou a půl metru mě obklíčili. <emphasis>Dva a půl metru,</emphasis> pomyslela jsem si a vzpomněla si na trénink s Ivy. Byl to dosah živého upíra.</p> <p>Upír s bolavým rozkrokem se vyškrábal na nohy, hrbil ramena a obličej měl bolestivě stažený. Kist se protlačil kruhem, zastavil se před ním, rozkročil nohy a založil si ruce v bok. V tmavé hedvábné košili a kalhotách vypadal normálněji než v tradiční kůži. Po lehce zarostlé tváři se mu táhla modřina a jen o vlásek minula oko. Podle držení těla bych řekla, že ho bolí žebra, ale hádala jsem, že skutečnou ránu utrpěla jeho hrdost. Kvůli Ivy přišel o status prostředníka.</p> <p>„Říkal, že ji máme přivést dolů, ne ji zmlátit,“ řekl Kist a ze rtů mu vyprchala krev, když si všiml, že hledím na škrábance od nehtů, které schovával pod ofinou.</p> <p>Samuel byl sice větší, ale Kist vyžadoval poslušnost. Jeho nedbalé flirtování nahradila tvrdost, kterou u mužů považuju za atraktivní. Jako každý jiný manažer i Kist měl potíže se zaměstnanci a skutečnost, že se musel vypořádávat s hloupostí jiných, mu ještě dodávala na přitažlivosti. Změřila jsem si ho pohledem a mé myšlenky zamířily tam, co mé oči. <emphasis>Zatracené upírská feromony.</emphasis></p> <p>Větší upír stále lapal po dechu a těkal pohledem ode mě ke Kistovi a zpátky. „Musíme ji prohledat.“ Olízl si rty a z toho, jak na mě hleděl, se mi rozbušilo srdce. „Udělám to.“</p> <p>Ztuhla jsem a vzpomněla si na slizovou pistoli. Bylo jich příliš mnoho.</p> <p>„Udělám to já,“ řekl Kist a modré duhovky mu začaly mizet za rozšiřujícími se zorničkami.</p> <p><emphasis>Nádhera.</emphasis></p> <p>Samuel trucovitě ustoupil a Kist napřáhl ruku pro moji kabelku. Zaváhala jsem a on povytáhl obočí, jako by říkal: „Dej mi důvod.“ Podala jsem mu ji. Vzal si ji a hrubě ji položil na nejbližší stůl. „Dej mi všechno, co máš u sebe,“ řekl tiše.</p> <p>Aniž bych z něj spustila oči, sáhla jsem pomalu za sebe a podala mu slizovou pistoli. Upíři nevydali ani hlásku. Možná v nich moje červená paintballová pistolka vzbudila respekt? Nevěděli, čím je nabitá. Už když jsem si ji strkala za opasek, jsem věděla, že ji nepoužiju, přesto jsem se zamračila nad promarněnou příležitostí, která vlastně neexistovala.</p> <p>„Kříž?“ požádal. Rozepnula jsem si náramek s amulety a vložila mu ho do dlaně. Mlčky odložil náramek i zbraň na stůl za sebou. Přistoupil blíž a rozpřáhl paže. Poslušně jsem ho napodobila a on se ještě víc přiblížil, aby mě prohledal.</p> <p>Když jsem na sobě ucítila jeho ruce, zaťala jsem čelisti. Na místech, kterých se dotkl, mě hřejivě šimralo a teplo se mi šířilo do břicha. <emphasis>Jizvu ne, jizvu ne,</emphasis> opakovala jsem si zoufale, protože jsem dobře věděla, co se stane, pokud se jí dotkne. Ve vzduchu se vznášelo tolik upírských feromonů, že byly skoro vidět, a už jen vánek od větráku u stropu ve mně probouzel příjemný pocit, který se mi táhl od krku k rozkroku.</p> <p>Otřásla jsem se úlevou, když ze mě sundal ruce. „Talisman na malíku,“ obořil se na mě. Sundala jsem si prsten a pleskla jsem mu s ním o ruku. Odložil ho vedle zbraně. Stál přede mnou a v očích měl napjatý pohled. „Pohni se a zemřeš,“ řekl.</p> <p>Nechápavě jsem na něj zírala.</p> <p>Kist se přiblížil a já se syčivě nadechla. Sálalo z něj napětí a já věděla, že jeho následný krok bude záviset na mé reakci. Dýchl mi na klíční kost a já se v myšlenkách vrátila k tomu, jak se mi před čtyřmi dny otřel rty o ucho. Sklopil hlavu a váhavě se na mě zadíval. V očích měl prázdný pohled, dobře totiž skrýval hlad.</p> <p>Natáhl ruku a prstem mi přejel od ucha dolů po krku a přes hrbolky jizvy.</p> <p>Rozklepala se mi kolena. Nasála jsem vzduch do plic, narovnala se, a přestože mě zalévaly vlny touhy, která křičela po uspokojení, ohnala jsem se po něm. Než jsem ho mohla uhodit, chytil mě za zápěstí a strhl mě k sobě. Otočila jsem se a vykopla. Chytil mě za nohu.</p> <p>Trhl a pustil.</p> <p>Přistála jsem na zadku a věděla, že budu mít modřiny. Zírala jsem na něj, zatímco ostatní upíři se smáli. Kistův obličej však byl prázdný. Žádný vztek, žádná otázka. Nic.</p> <p>„Voníš po Ivy,“ řekl, když jsem se s bušícím srdcem postavila. „Ale nejsi s ní spoutaná.“ Jeho klidnou tváří probleskl záblesk uspokojení. „Nedokázala to udělat.“</p> <p>„O čem to mluvíš?“ zavrčela jsem a vztekle, zahanbeně se oprášila.</p> <p>Přimhouřil oči. „Bylo to příjemné, že? Když jsem se dotkl tvé jizvy. Jakmile tě k sobě nějaký upír připoutá, dokáže podobnou reakci vyvolat jen on. Kdo tě kousl a neobtěžoval se uplatnit nárok?“ Tvářil se zamyšleně a mně se zdálo, že mu obličejem probleskl chtíč. „Anebo jsi útočníka zabila, aby tě k sobě nemohl připoutat? Jsi nezbedná malá holka.“</p> <p>Mlčela jsem a nechala ho, ať věří, čemu chce. Pokrčil rameny. „Nejsi k nikomu připoutaná a podobnou reakci tak může vyvolat kterýkoli upír.“ Povytáhl obočí. „Kterýkoli,“ zopakoval a mě zamrazilo při pomyšlení, že na mě čeká Piscary. „Myslím, že tě čeká zajímavé ráno,“ dodal.</p> <p>Oči se mu rozjasnily, sáhl za sebe a sebral moji kabelku ze stolu. Ostatní upíři spolu začali hovořit a nenuceně, znepokojivě spekulovat o tom, jak dlouho vydržím. Jako první odhalil Kist řeznický nůž a upíři téměř vyli smíchy. Pak vytáhl hrst amuletů, které vzápětí zarachotily o stůl, a já se zatím rozhlédla po Piscaryho zničené restauraci.</p> <p>„To je Ivyina práce?“ zeptala jsem se a snažila se najít střípek obvyklé sebejistoty. Čím déle je donutím se mnou mluvit, tím lepší šanci bude Nick mít dostat sem FIK.</p> <p>Upír, kterému jsem šlápla do rozkroku, se ušklíbl. „Jistým způsobem.“ Pohlédl na Kista a já měla dojem, že blonďatý upír zaťal zuby. „Tvá spolubydlící je dobrá v posteli,“ řekl Samuel a tvářil se samolibě, když se Kistovi zrychlil dech a začal se v mé kabelce přehrabovat hruběji.</p> <p>„Jo,“ pokračoval Samuel a líně přitom protahoval samohlásky. „S Piscarym nadopovali celou restauraci upírskými feromony. Skončilo to třemi rvačkami a několika kousnutími.“ Opřel se o stůl, založil si paže na hrudi a uculil se. „Někdo zemřel a museli ho odvézt do provizorního městského sklepení. Vidíš? Jeho obrázek visí na stěně a získal kupon na večeři zdarma. Měli jsme zatracené štěstí, že jsme včas zjistili, co se děje, a dostali odsud všechny neupíry, než se rozpoutalo peklo. Kdyby Piscary ztratil SVL a musel o ni znovu žádat, nezachránil by nás ani sám Bůh. Posledně mu to trvalo celý rok.“ Samuel si vzal z misky burák, vyhodil ho do vzduchu, chytil ho do pusy a s úsměvem žvýkal.</p> <p>Kistův obličej zrudl vzteky. „Sklapni,“ řekl a stáhl tkanice kabelky.</p> <p>„Copak?“ posmíval se Samuel. „To, že jsi Piscaryho nikdy takhle nerozpumpoval, neznamená, že z ní udělá svoji prostřednici.“</p> <p>Kist ztuhl. Nikomu ještě neřekl, že už to Piscary udělal. Pohlédla jsem na něj, ale jeho vztek mě donutil držet jazyk za zuby.</p> <p>„Řekl jsem, abys sklapl,“ varoval ho Kist a já skoro viděla, jak z něj sálá žár.</p> <p>Upíři okolo nepozorovaně ustupovali. Samuel se smál a očividně chtěl Kista zatlačit, kam až to půjde. „Kist žárlí,“ řekl mi, aby ho podráždil. „Když na to šli s Piscarym spolu, rozpoutali nanejvýš bitku v baru.“ Plné rty roztáhl v zákeřném úsměvu a drze se rozhlédl po upírech. „Žádný strach, starý brachu,“ řekl Kistovi. „Po smrti Piscaryho omrzí a ty budeš zase na vrcholu − anebo dole − anebo někde mezi, když budeš mít štěstí. Možná ti dovolí dívat se a Ivy tě pár věcí naučí.“</p> <p>Kistovi se roztřásly prsty. Během jediného úderu srdce se pohnul. Tak rychle, že jsem ho skoro neviděla, proběhl kruhem, popadl Samuela za košili a praštil s ním o podpěrný sloup. Dřevo zasténalo a já slyšela, jak Samuelovi něco prasklo v hrudi. V obličeji většího muže se objevilo překvapení a šok, vytřeštil oči a otevřel ústa bolestí, kterou ještě neměl čas cítit.</p> <p>„Drž hubu,“ řekl Kist tiše. Čelisti měl zaťaté a cukalo mu v oku. Pustil Samuela, strčil do něj, a když muž upadl na kolena, zkroutil mu paži do nepřirozeného úhlu. Dech se mi zadrhl v hrdle, když se ozvalo hlasité lupnutí, jak mu vykloubil paži.</p> <p>Samuel vytřeštil oči. Otevřel ústa v tichém výkřiku a klečel s paží zkroucenou za sebou, protože Kist stále nepustil jeho zápěstí. Když to udělal, Samuel zalapal po dechu.</p> <p>Stála jsem tam − nedokázala se pohnout − a děsilo mě, jak rychle se celá věc odehrála.</p> <p>Najednou se Kist objevil přede mnou a já sebou trhla. „Tady máš kabelku,“ řekl a podal mi ji. Sebrala jsem ji a Kist naznačil, že mám jít před ním. Kruh se rozestoupil. Upíři vypadali náležitě vystrašeně. Nikdo nepřispěchal Samuelovi na pomoc, ležel tam bez hnutí a jeho trhaný dech mě zasáhl do hloubi duše.</p> <p>„Nedotýkej se mě,“ řekla jsem, když jsem Kista míjela. „A nikdo z vás ať se ani nedotkne mých věcí, zatímco budu pryč,“ dodala jsem a uvnitř se celá třásla. Zastavila jsem se ale, když jsem pohledem zavadila o talismany a uvědomila si, že na stole leží jen asi půlka toho, co jsem si vzala s sebou.</p> <p>Kist mě vzal za loket a táhl mě vpřed. „Pusť mě,“ řekla jsem, ale vzpomínka na to, jak vykloubil Samuelovi paži, mi bránila v tom, abych se mu pokusila vyškubnout.</p> <p>„Sklapni,“ řekl a napětí v jeho hlase mě zarazilo.</p> <p>Mysl mi horečnatě pracovala. Podvolila jsem se jeho ne zrovna něžnému zacházení, propletla se mezi stoly a vešla lítacími dveřmi do kuchyně. Číšníci za námi se vrátili k práci a začali mezi sebou zaujatě hovořit. Samuela ignorovali.</p> <p>Nedokázala jsem si nevšimnout, že moje kuchyň je sice menší než Piscaryho, ale hezčí. Kist mě vedl ke kovovým požárním dveřím. Otevřel je, rozsvítil a odhalil malý bílý pokoj s podlahou z dubového dřeva. Kousek stranou se ve zdi nacházely stříbrné dveře výtahu. Skoro celou stěnu zabíralo široké spirálové schodiště vedoucí dolů. Vypadalo elegantně a neokázalý lustr nad ním tiše cinkal v průvanu. Naproti schodišti visely na stěně dřevěné hodiny o velikosti stolu a hlasitě tikaly.</p> <p>„Dolů?“ řekla jsem a snažila se nepůsobit vyděšeně. Pokud Nick nedostal můj vzkaz, nahoru už se nedostanu.</p> <p>Požární dveře se za námi zacvakly a já cítila, jak se změnil tlak. Průvan zespodu neměl žádnou vůni, jako by ho tvořila prázdnota. „Pojedeme výtahem,“ řekl Kist nečekaně tiše. Netušila jsem, na co myslí, ale celý jeho postoj se změnil. <emphasis>Nechal mi několik talismanů…</emphasis></p> <p>Jakmile stiskl tlačítko, dveře se otevřely a já nastoupila. Kista jsem měla těsně za zády a stáli jsme tváří ke dveřím, když se zavíraly. Výtah začal sjíždět dolů a mně se lehce zhoupl žaludek. Okamžitě jsem si přehodila kabelku dopředu a otevřela ji.</p> <p>„Idiote!“ zasyčel Kist.</p> <p>Zavřískla jsem, když mě vmáčkl do kouta. Kabina výtahu se se mnou zatočila, ztuhla jsem a připravila se zareagovat. Zuby měl jen několik centimetrů ode mě. V démonské jizvě mi tepalo a zatajila jsem dech. Nebylo tu tolik feromonů, ale zdálo se, že na tom nesejde. Pokud spustí výtahová hudba, začnu ječet.</p> <p>„Nebuď pitomá. Myslíš si, že tu nemá kamery?“</p> <p>Zalapala jsem po dechu. „Jdi ode mě.“</p> <p>„Myslím, že ne, lásko,“ zašeptal a jeho dech způsoboval, že mi z krku vystřelovaly mrazivé výboje a krev mi bušila v žilách. „Vyzkouším, co s tebou jizva na krku udělá… a až skončím, najdeš v kabelce lahvičku.“</p> <p>Přitiskl se blíž a já ztuhla. Vůně kůže a hedvábí byla nesmírně příjemná. Nedokázala jsem popadnout dech, když mi nosem odstrčil stranou vlasy. „Je v ní egyptský balzamovací roztok,“ řekl a já se napjala, protože se mi při každém slově otíral rty o krk. Neodvažovala jsem se pohnout, a kdybych k sobě měla být upřímná, musela bych přiznat, že jsem se ani pohnout nechtěla, z jizvy se mi totiž do těla šířily šimravé úponky příslibů. „Dostaň mu ho do očí a omráčíš ho.“</p> <p>Nemohla jsem si pomoct. Moje tělo žádalo, abych něco udělala. Ramena se mi uvolnila, zavřela jsem oči a přejela mu rukama po širokých zádech. Překvapeně ztuhl, pak mi sklouzl rukama k pasu a sevřel mě. Svaly na zádech mu pod hedvábnou košilí a mými prsty ztuhly. Natáhla jsem se a nehty si pohrávala s vlasy na jeho temeni. Hebké prameny měly jednotnou barvu, a já si uvědomila, že si barví vlasy.</p> <p>„Proč mi pomáháš?“ vydechla jsem a dotkla se černého řetízku na jeho krku. Teplá očka měla stejný vzor jako Ivyiny nákotníky.</p> <p>Zavlnily se mu svaly, ale napjaly se bolestí, ne touhou. „Říkal, že jsem jeho prostředník,“ řekl a zabořil mi tvář do vlasů, aby schoval své pohybující se rty před skrytými kamerami − to jsem si aspoň říkala. „Říkal, že s ním budu navždy, a zradil mě kvůli Ivy. Nezaslouží si ho.“ V hlase měl bolest. „Ani ho nemiluje.“</p> <p>Zavřela jsem oči. Nikdy nepochopím upíry. Nevěděla jsem proč, ale něžně jsem mu prohrabávala vlasy a chlácholila ho, zatímco on hladil moji démonskou jizvu. Můj chtíč sílil a dožadoval se uspokojení. Zdravý rozum mě nabádal, abych toho nechala, ale ublížili mu a mě zradili podobným způsobem.</p> <p>Kistovi se zadrhl dech v hrdle, když jsem ho škrábla nehtem pod uchem. Vydal tichý hrdelní zvuk a přitiskl se ještě blíž, až jsem cítila jeho žár skrz tenkou látku blůzky. Jeho napětí se prohloubilo, stalo se nebezpečnějším. „Můj bože,“ zašeptal zastřeně. „Ivy měla pravdu. Nespoutat tě a nechat ti svobodnou vůli je jako šoustat s tygrem.“</p> <p>„Dávej si pozor na pusu,“ řekla jsem zadýchaně. Jeho vlasy mě lechtaly na tváři. „Podobný slovník se mi nelíbí.“ Brzy bude po mně. <emphasis>Tak proč si neužít poslední okamžiky?</emphasis></p> <p>„Ano, madam,“ řekl poslušně a submisivita v jeho hlase mě šokovala, přestože v následujícím okamžiku přitiskl rty tvrdě na mé. Políbil mě tak silně, až jsem se hlavou uhodila do stěny výtahu. Zatlačila jsem zpátky a vůbec se nebála.</p> <p>„Neříkej mi tak,“ zamumlala jsem mu do úst, protože jsem si vzpomněla, že podle Ivy rád přijímá podřízenou úlohu. Submisivního upíra bych možná přežila.</p> <p>Opřel se o mě a odtrhl rty od mých. Pohlédla jsem mu do očí − do dokonale modrých očí − a dech se mi zadrhl v hrdle. Pochopila jsem totiž, že i když nevím, co se stane, modlím se, aby se to stalo.</p> <p>„Vyhov mi,“ řekl a jeho dunivý hlas téměř hraničil s vrčením. Vzal mě za bradu, abych nemohla pohnout hlavou. Zahlédla jsem záblesk zubu, pak už byl tak blízko, že jsem nic neviděla. Znovu mě políbil a já se vůbec nebála, protože jsem pochopila.</p> <p>Nešel po krvi. Ivy chtěla krev; Kist chtěl sex. A skutečnost, že se jeho touha mohla proměnit v krvežíznivost, mě připravila o rozum a vybičovala mě k bezhlavé smělosti.</p> <p>Rty měl hebké, vlhké a teplé. Jeho světlé strniště tvořilo šokující protiklad a zvětšovalo můj zápal. S bušícím srdcem jsem si ho nohou přitáhla blíž. Zalapal vlhce po dechu. Unikl mi tichý zvuk čiré rozkoše. Jazykem jsem mu přejela po hladkých zubech a svaly pod mýma rukama se napjaly. Odtáhla jsem škádlivě jazyk.</p> <p>Naše ústa se oddělila. V očích měl žár, černou, horečnatou, bezostyšnou touhu. A přesto jsem se nebála. „Vyhov mi…“ vydechl. „Neroztrhnu ti kůži, pokud…“ nadechl se, „mi vyhovíš.“</p> <p>„Sklapni, Kistene,“ zašeptala jsem a zavřela oči, abych se nemusela dívat na matoucí vír sílícího napětí.</p> <p>„Ano, slečno Morganová.“</p> <p>Zašeptal to tak tiše, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem slyšela správně. Omamná touha mě zbavila veškeré příčetnosti. Věděla jsem, že bych neměla, přesto jsem mu s tlukoucím srdcem zaryla nehty do krku a zanechala mu na kůží rudé šrámy. Kisten se zachvěl, ruce mu sklouzly dolů po mých zádech a jejich pevný dotyk byl pátravý. Sklonil hlavu, našel moji jizvu a po krku se mi rozlil tekutý oheň. Těžce dýchal a rty do mě vysílal jednu vlnu rozkoše za druhou.</p> <p>„Já ne… ne,“ vydechl a já si uvědomila, že balancuje na hraně. Otřásla jsem se, když mi přejel něžnými zuby po krku. Myslí mi táhla šeptaná, nesrozumitelná slova a probouzela mé city. „Řekni ano…“ žadonil a v tichém, vábivém hlase mu zazníval naléhavý příslib. „Řekni ano, lásko. Prosím… vyhov mi i v tom.“</p> <p>Kolena se mi rozklepala, když jsem na kůži znovu ucítila jeho chladné zuby. Zkoušely mě, snažily se mě navnadit. Rukama mě pevně držel za ramena. <emphasis>Chci to?</emphasis> Oči mě pálily neprolitými slzami a přiznala jsem si, že už sama nevím. Ivy mě nedokázala rozpálit, ale Kistenovi se to podařilo. Modlila jsem se, aby to Kisten necítil v prstech, kterými jsem ho svírala, jako by to bylo to jediné, co mě drželo při smyslech.</p> <p>„Potřebuješ, abych řekla ano?“ vydechla jsem vášnivě. Raději bych zemřela tady s Kistenem než ve strachu s Piscarym.</p> <p>Ozvalo se cinknutí a dveře výtahu se otevřely.</p> <p>Okolo kotníků mi zavanul chladný vzduch. Realita se vrátila bolestivě rychle. Bylo pozdě. Zdržovala jsem příliš dlouho. „Je lahvička na místě?“ zeptala jsem se a propletla prsty krátkými vlasy v jeho týle. Opíral se o mě celou svojí vahou a vůně kůže a hedvábí mi už navždy bude připomínat Kistena. Nechtěla jsem se hnout. Nechtěla jsem vystoupit z výtahu.</p> <p>Cítila jsem, jak Kistovi tluče srdce, a slyšela jsem ho polknout. „Máš ji v kabelce,“ vydechl.</p> <p>„Dobře.“ Sevřela jsem čelisti a pevněji ho chytila za vlasy. Trhla jsem mu hlavou dozadu a vykopla kolenem.</p> <p>Kist uskočil. Výtah se otřásl, jak narazil na protější stěnu. Minula jsem. Zatraceně.</p> <p>Bez dechu a rozcuchaný se narovnal a prohmatal si žebra. „Budeš muset být rychlejší, čarodějko.“ Odhodil si vlasy z očí a pokynul, ať jdu první.</p> <p>Kolena se mi podlamovala, přesto jsem se vzchopila a opustila výtah.27</p> <p><image xlink:href="#_20.jpg" />Piscaryho byt, kde trávil den, vypadal úplně jinak, než jsem si představovala. Vyšla jsem z výtahu a otáčela hlavu ze strany na stranu, jak jsem se snažila spatřit každičký detail. Stropy tu byly vysoké − dobré tři metry − a natřené na bílo nebo zakryté pruhy látek v teplých, základních barvách konejšivě poskládaných do záhybů. Velké obloukové průchody napovídaly, že se dál nacházejí stejně prostorné místnosti. Pokoje svým vlídným pohodlím připomínaly byt playboye s přídechem muzea. Pokusila jsem se najít silovou čáru a nijak mě nepřekvapilo, když jsem zjistila, že jsem na to příliš hluboko pod zemí.</p> <p>Kráčela jsem po hustém bílém koberci. Nábytek byl vkusný a několik uměleckých děl ozařovala bodová světla. Mezi nimi stály prosklené knihovny a zdálo se, že svazky v nich pocházejí z dob před Zvratem. Nick by si je zamiloval, napadlo mě a zoufale jsem doufala, že našel můj vzkaz. Díky první naději na úspěch jsem se pohybovala sebevědoměji, než asi bylo záhodno. S Kistenovou lahvičkou a se vzkazem pro Nicka se odsud možná přece jen dostanu.</p> <p>Dveře výtahu se zavřely. Otočila jsem se a všimla si, že tu není žádné tlačítko, kterým by se daly znovu otevřít. A neviděla jsem ani schodiště. Muselo vést někam jinam. Srdce mi poskočilo a zase se zklidnilo. Dostat se odsud? <emphasis>Možná.</emphasis></p> <p>„Zuj si boty,“ řekl Kisten.</p> <p>Naklonila jsem nevěřícně hlavu na stranu. „Co prosím?“</p> <p>„Jsou špinavé.“ Upřeně hleděl na moje nohy. V obličeji byl pořád rudý. „Zuj se.“</p> <p>Zadívala jsem se na široký bílý koberec. Chtěl, abych zabila Piscaryho, a starost mu dělaly šlápoty na koberci? Ušklíbla jsem se, zula boty a nechala je u výtahu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Zemřu bosky.</p> <p>Bylo ale příjemné cítit pod chodidly koberec, když jsem Kistena následovala a snažila se neprohmatávat kabelku a nepátrat po lahvičce, kterou tam prý schoval. Opět byl napjatý, čelist měl zaťatou a choval se mrzutě, v ničem se nepodobal pánovitému upírovi, který mě téměř přiměl kapitulovat. Tvářil se žárlivě a ublíženě. Přesně jako zrazený milenec.</p> <p><emphasis>Vyhov mi…</emphasis> ozvalo se mi ve vzpomínkách a já se zachvěla. Přemýšlela jsem, jestli stejně prosil i Piscaryho, protože jsem věděla, že mě žádal o krev. A stejně tak jsem přemýšlela, jestli je pro Kistena pití krve jen zběžným závazkem, nebo něčím víc.</p> <p>Tichý hukot provozu mě přiměl odtrhnout pohled od obrazu, na kterém muž připomínající Piscaryho popíjel pivo v anglické hospůdce s Lindberghem. Kisten zpomalil, aby zamaskoval kulhání, a vedl mě dolů do obýváku. Na jeho opačném konci se nacházel dlážděný snídaňový výklenek s oknem, které poskytovalo výhled na řeku z výšky prvního patra. Piscary se líně rozvaloval u kovaného stolku ve středu dlážděného plácku obklopeného kobercem. Věděla jsem, že jsem v podzemí a že jde jen o video projekci, přesto vypadala jako skutečné okno.</p> <p>Nebe projasňoval úsvit a dodával řece měkčí odstín. Vysoké cincinnatské budovy tvořily na pozadí světlého nebe tmavé siluety. Z komínů parníků se kouřilo, jak se připravovaly na první nával turistů. Nedělní provoz byl řídký a svištění jednotlivých aut zanikalo v řinčení, zvonění a křiku, které tvořily ruch města. Dívala jsem se, jak vánek čeří hladinu, a jeho poryv mi rozcuchal vlasy. Takový detail mě zaskočil, proto jsem pátrala na stropě a po podlaze, dokud jsem nenašla průduch. V dálce se ozvala siréna.</p> <p>„Užil sis, Kiste?“ řekl Piscary a já se odvrátila od muže se psem, který běžel po chodníku podél řeky.</p> <p>Kistovi zrudl krk. Sklopil hlavu. „Chtěl jsem vědět, jestli měla Ivy pravdu,“ zamumlal a vypadal jako kluk, kterého nachytali při líbání sousedovic děvčete.</p> <p>Piscary se usmál. „Vzrušující, že? Nechat ji nespoutanou je zábavné, dokud se tě nepokusí zabít. Ale právě o to jde, že?“</p> <p>Znovu mě ovládlo napětí. Piscary působil uvolněně, jak tam tak seděl na jedné ze dvou kovaných židlí v lehkém, půlnočně modrém hedvábném župánku. V ruce držel složené ranní noviny. Tmavá barva županu ladila s jeho jantarově zbarvenou kůží. Skrz stůl jsem viděla jeho bosé nohy. Byly dlouhé, hubené a měly stejně medově zlatou barvu jako jeho holá hlava. Jeho nedbalé ložnicové vzezření jen zesílilo moji úzkost. <emphasis>Bezva. Přesně to jsem potřebovala.</emphasis></p> <p>„Hezké okno,“ řekla jsem a potěšilo mě, že je lepší než okno toho žabáka Trenta. Mohl všechno vyřídit sám, kdyby zasáhl, jakmile jsem mu řekla, že vrahem je Piscary. Mužští jsou všichni stejní. Jen lžou a berou si, co můžou, bez placení.</p> <p>Piscary se pohnul na židli, župan se mu rozevřel a odhalil koleno. Rychle jsem se odvrátila. „Děkuji,“ řekl. „Za života jsem nenáviděl východ slunce. Teď je to má nejoblíbenější část dne.“ Ušklíbla jsem se a on ukázal na stůl. „Šálek kávy?“</p> <p>„Kávy?“ řekla jsem. „Myslela jsem, že pít kávu s někým, koho se chystáte zabít, je proti gangsterským pravidlům.“</p> <p>Povytáhl tenké černé obočí. Uvědomila jsem si, že ode mě musí něco chtít, jinak by na mě prostě poslal Algaliarepta.</p> <p>„Černou,“ řekla jsem. „Bez cukru.“</p> <p>Piscary kývl na Kistena a ten tiše zmizel. Vytáhla jsem zpod stolu židli, usadila se naproti Piscarymu a kabelku si položila do klína. V nastalém tichu jsem vyhlédla z okna. „Líbí se mi vaše doupě,“ prohlásila jsem uštěpačně.</p> <p>Piscary pozvedl jedno obočí. Přála jsem si to taky umět. Ale teď už bylo pozdě se to naučit. „Kdysi tudy vedla podzemní dráha,“ řekl. „Byla to jen odporná díra v zemi pod přístavním skladištěm. Ironické, že?“ Neodpověděla jsem, proto dodal: „Bývala to brána do svobodného světa. Občas pořád je. Nic neosvobodí tak jako smrt.“</p> <p>Povzdychla jsem si, otočila se k oknu a přemýšlela, kolik moudra si budu muset vyslechnout, než mě zabije. Piscary si odkašlal a já se obrátila zpátky k němu. Zpod županu mu čouhaly černé chlupy a na lýtkách, která jsem viděla skrz kovaný stůl, měl vypracované svaly. Vzpomněla jsem si na chtíč, který mě ovládl ve výtahu s Kistenem, a věděla jsem, že za to z velké části mohly upírské feromony. <emphasis>Lhářko.</emphasis> Z představy, že by se mnou Piscary provedl něco podobného či mnohem víc jen svým hlasem, se mi dělalo zle.</p> <p>Nedokázala jsem se zastavit a zvedla jsem ruku ke krku, jako bych si chtěla odhrnout vlasy. Ve skutečnosti jsem si chtěla zakrýt jizvu, i když Piscary ji pravděpodobně vnímal víc než nos uprostřed mého obličeje. „Nemusel jste ji znásilnit, abyste mě donutil přijít sem,“ řekla jsem a rozhodla se, že vztek je lepší než strach. „Hlava mrtvého koně v mé posteli by stačila.“</p> <p>„Chtěl jsem to,“ řekl a jeho hlas s sebou nesl sílu větru. „I když si ráda myslíte opak, Rachel, nejde tu jenom o vás. Zčásti ano, ale ne úplně.“</p> <p>„Říkejte mi slečno Morganová.“</p> <p>Na tři vteřiny se výsměšně odmlčel. „Rozmazlil jsem ji. Začínají se šířit řeči. Nastal čas přivést Ivy zpátky. A bylo to příjemné − pro nás oba.“ Usmál se, v ústech se mu zableskl špičák a unikl mu téměř neslyšný, hrdelní vzdech. „Překvapila mě, protože zašla dál, než jsem čekal. Už nejméně tři sta let jsem se nepřestal takto ovládat.“</p> <p>Zachvěl se mi žaludek, protože mnou probleskla upírem vyvolaná touha a zase zmizela. Její síla mě připravila o dech a já zjistila, že se po ní natahuju a snažím se ji zachytit. „Bastarde,“ řekla jsem a vytřeštila oči, protože mi v žilách začala tepat krev.</p> <p>„Lichotnice,“ opáčil a povytáhl obočí.</p> <p>„Změnila názor,“ řekla jsem, když poslední zbytky touhy pohasly. „Nechce být vaší prostřednicí. Nechte ji být.“</p> <p>„Pozdě. A chce to. Nijak jsem její rozhodování neovlivnil. Nemusel jsem. Pro tuto pozici se narodila, byla pro ni vychována a až zemře, díky komplikované povaze z ní bude výtečná společnice, bude pořád jiná a tak moudrá, že se navzájem neznudíme. Víte, Rachel, není to tak úplně pravda, že upíří zešílí z nedostatku krve, a proto vyjdou na slunce. To nuda s sebou přináší nechutenství, které vede k šílenství. Ivy, její výchova, mě od ní uchránila. A teď, když jsem odhalil její potenciál, mi pomůže zachovat si zdravý rozum.“ Milostivě sklonil hlavu. „A já udělám totéž pro ni.“</p> <p>Upřel pohled za mé rameno a mě zaštípalo v týle. Byl to Kisten. Otřel se o mě vánek, který rozproudil, když procházel kolem, a já potlačila chvění. Potlučený upír přede mě mlčky postavil šálek s talířkem a zamířil pryč. Nepohlédl mi do očí a tichá bolest z něj přímo čišela. Páru, která stoupala z porcelánového hrníčku, odnášel umělý vánek. Nechala jsem ho stát na stole. Zmáhala mě únava a z adrenalinu se mi dělalo zle. Vzpomněla jsem si na talismany v kabelce. Na co Piscary čeká?</p> <p>„Kiste?“ řekl nemrtvý upír tiše a Kisten se otočil. „Dej mi to.“</p> <p>Piscary natáhl ruku a Kisten mu do dlaně vložil zmačkaný papír. Svaly ve tváři mi v panice ochably. Byl to můj vzkaz pro Nicka.</p> <p>„Volala někomu?“ zeptal se Piscary a Kist sklopil hlavu.</p> <p>„FIK. Zavěsili jí to.“</p> <p>Šokovaně jsem pohlédla na Kistena. Všechno viděl. Schovával se ve stínech, zatímco já držela Ivy vlasy nad záchodem, díval se, jak jí vařím kakao, a poslouchal, když znovu prožívala svoji noční můru. A zatímco já se kodrcala autobusem, Kisten strhl moji spásu ze dveří. Nikdo nepřijde. Vůbec nikdo.</p> <p>Aniž by mi pohlédl do očí, odešel a tiše za sebou zavřel dveře. Střelila jsem pohledem po Piscarym a dech mi zmrzl v plicích. Jeho oči byly úplně černé. <emphasis>Do prdele.</emphasis></p> <p>Zíral na mě očima černýma jako obsidián, nemrkal a já cítila, jak se mi potí dlaně. Vyzařoval napětí dravce. Seděl přede mnou v županu v barvě půlnoční modři, falešný vítr mu čechral chlupy na holých pažích a vypadal snědý a fit. Při sebemenším pohybu se lem jeho županu zavlnil. Hruď se mu zvedala, jak dýchal, aby uchlácholil mé podvědomí. A na mě najednou dolehla obludnost toho, co se stane.</p> <p>Vydechla jsem, nadechla se a zatajila dech. Poznal, že jsem pochopila, že zemřu, pomalu mrkl a vědoucně se usmál. Ještě ne, ale brzy. Až nedokáže dál čekat.</p> <p>„Je zábavné, že o ni máte takovou starost,“ řekl a moc, která prosakovala z jeho hlasu, mi sevřela srdce. „I když vás zradila. Moje krásná, nebezpečná filiola custos[2]. Před čtyřmi lety jsem ji poslal, aby vás sledovala, a ona vstoupila do IBA. Koupil jsem kostel a poručil jí, aby se do něj nastěhovala; a ona to udělala. Požádal jsem ji, aby zařídila kuchyň pro čarodějku a vybavila ji vhodnými knihami; ona zašla ještě dál a vysadila zahradu, které se nedalo odolat.“</p> <p>Z tváře mi vyprchala krev a nohy se mi rozklepaly. <emphasis>Její přátelství byla lež? Oklamala mě, aby mě mohla sledovat?</emphasis> Nemohla jsem tomu uvěřit. Vzpomněla jsem si na ztracený zvuk jejího hlasu, když prosila, abych ji ochránila před sluncem, a nedokázala jsem uvěřit tomu, že její přátelství bylo jeden velký klam.</p> <p>„Řekl jsem jí, aby vás následovala, když jste dala výpověď,“ řekl Piscary a v černých očích se mu odrážely napětí a vášeň. „Tehdy jsme se poprvé pohádali a mě napadlo, že konečně nastal okamžik, kdy z ní budu moct udělat svoji prostřednici, kdy projeví sílu a vzepře se mi. Ale kapitulovala. Nějaký čas jsem se obával, že jsem udělal chybu, že jí chybí vůle potřebná k tomu, aby přežila věčnost se mnou, že budu muset počkat další generaci a zkusit to s dcerou, která by se narodila jí a Kistenovi. Byl jsem tak zklamaný. Neumíte si představit, jak mě potěšilo, když jsem zjistil, že má vlastní plány a jenom mě využívá.“</p> <p>Usmál se a odhalil zuby o něco víc, o něco déle. „Upnula se na vás, protože ve vás viděla záchranu před budoucností, kterou jsem pro ni připravil. Myslela si, že dokážete najít způsob, jak by si mohla zachovat duši i po smrti.“ Zavrtěl odměřeně hlavou a holá hlava se mu zaleskla. „Není to možné, ale ona tomu odmítá uvěřit.“</p> <p>Polkla jsem, zaťala ruce v pěst a zrazený pocit zmizel. Využívala ho, neřídila se jeho pokyny. „Ví, že jste zavraždil všechny ty čaroděje?“ zašeptala jsem a z představy, že to celou dobu věděla a nic neřekla, mě bolelo u srdce.</p> <p>„Ne,“ řekl Piscary. „Určitě něco tuší, ale o vás jsem se zajímal už dřív, než Kalamack zahájil své tažení za svatým grálem, než se rozhodl najmout čaroděje silových čar.“</p> <p>V klíně jsem svírala kabelku, ruce jsem měla těsně nad jejím otvorem a odmítala jsem k nim sklopit oči. Nemohla jsem sáhnout pro lahvičku. <emphasis>Pokud Piscarymu nešlo o tohle, tak proč mě chce zabít?</emphasis></p> <p>„Když jste přežila útok démona, přišla za mnou a prosila o shovívavost. Muselo to nesmírně ranit její hrdost. Byla tak rozčilená. Je těžké být mladý. Chápu víc, než tuší, jaké to je toužit po někom sobě rovném. Když jsem poznal, že mě bez mého vědomí využila, byl jsem připraven dál ji rozmazlovat. Proto jsem vás nechal žít pod podmínkou, že přeruší půst a připoutá vás k sobě. Kdybyste se stala jejím stínem, byl by to ironický zvrat, a to se mi líbilo. Slíbila, že to udělá, ale já věděl, že lže. Přesto mi to nevadilo, dokud vás s Kalamackem držela od sebe.“</p> <p>„Ale já nejsem čarodějka silových čar,“ řekla jsem tiše, aby neslyšel, jak se mi třese hlas. Jenže i kdybych slova vydechla, neuniklo by mé rozechvění jeho pozornosti. „Proč?“</p> <p>Od chvíle, kdy domluvil, se už nenadechl. Patami se zapřel o podlahu a napjal lýtka. <emphasis>Skoro,</emphasis> pomyslela jsem si a přesunula prsty k otvoru kabelky. <emphasis>Už je skoro připravený. Na co čeká?</emphasis></p> <p>„Jste dcera svého otce,“ řekl a kůže okolo očí se mu napjala. „Trent je syn svého otce. Každý sám o sobě jste otravní. Společně… byste mohli představovat problém.“</p> <p>Pohled se mi rozmazal a zase zaostřil, když jsem mu pohlédla do očí. Věděla jsem, že se mi na tváři objevila hrůza. Obrázek mého otce a Trentova před žlutým táborovým autobusem. Piscary je zabil. Byl to Piscary.</p> <p>Ve spáncích mi bušila krev. Mé tělo požadovalo, abych něco udělala, ale zůstala jsem sedět, protože jsem věděla, že když se pohnu, pohne se i on.</p> <p>Pokrčil rameny. Byl to promyšlený pohyb, který přitáhl můj pohled k záblesku jantarově snědé pokožky pod županem. „Byli příliš blízko rozuzlení elfské hádanky,“ řekl a čekal, jak zareaguju.</p> <p>Když mi prozradil Trentovo největší tajemství, tvářila jsem se netečně a dala tak najevo, že ho taky znám. Očividně jsem udělala správně.</p> <p>„Nedovolím, abyste pokračovali tam, kde oni skončili,“ dodal, aby mě popíchl.</p> <p>Nic jsem neřekla a žaludek se mi obracel. Piscary je zabil. Trentův otec a můj byli přátelé. Pracovali spolu. Pracovali spolu proti Piscarymu.</p> <p>Piscary ztuhl. „Poslal už vás do záhrobí?“</p> <p>Bleskurychle jsem vzhlédla a vnitřnosti se mi stáhly strachy. Tady to je. Otázka, na kterou hledal odpověď, schovaná mezi ostatními, abych nezjistila, oč mu jde. Jakmile ji zodpovím, jsem mrtvá.</p> <p>„Nemám ve zvyku hovořit o záležitostech svých klientů,“ řekla jsem. V ústech mi vyprahlo.</p> <p>Nadechl se a jeho klidný výraz dostal trhlinu. Drobounkou, ale byla tam. „Poslal. Našla jste to?“ zeptal se, chystal se naklonit přes stůl, ale na poslední chvíli se zarazil. „Přečetla jste si to?“</p> <p><emphasis>To? Přečetla co?</emphasis> Mlčela jsem a zoufale se snažila skrýt, jak mi na krku tepe žíla, ale přestože mu zčernaly oči, nezajímala ho moje krev. Bylo to skoro příliš děsivé, než abych tomu uvěřila. Nevěděla jsem, jak odpovědět. Když řeknu ano, zachráním si život, nebo ho ztratím?</p> <p>Zamračil se a dlouze si mě změřil. Poslouchala jsem, jak mi buší srdce, a paže mi orosil pot. „Nevím, jak si vyložit vaše mlčení,“ řekl podrážděně.</p> <p>Nadechla jsem se.</p> <p>Piscary se pohnul.</p> <p>Adrenalin bolel. Ve slepé panice jsem se odstrčila od stolu. Moje židle se překlopila i se mnou.</p> <p>Piscary odhodil stůl stranou. Káva, které jsem se ani nedotkla, se rozlila po bílém koberci.</p> <p>Plazila jsem se dozadu a bosé nohy mi pískaly na dlaždicích. Prsty jsem nahmatala koberec, chytila se ho, překulila se a přitáhla.</p> <p>Zavřískla jsem, když mě popadl za zápěstí a trhnutím mě zvedl. Zpanikařila jsem a škrábala ho nehty. Nechal si to líbit. S netečným výrazem mi nehtem přejel po modré žíle na pravé paži. Po kůži se mi rozlil napřed oheň, pak rozkoš. Divoce jsem se snažila osvobodit, ale on mě držel za zápěstí, nehybný jako strom. Vytryskla mi krev a já cítila, jak ve mně narůstá šílenství. <emphasis>Znovu už ne. Nemůže se do mě znovu zakousnout upír!</emphasis></p> <p>Zadíval se na moji krev, pak mi pohlédl do očí. Volnou rukou mi ji rozetřel po paži.</p> <p>„Ne!“ vykřikla jsem.</p> <p>Pustil mě a já spadla na koberec. Drsně jsem lapala po dechu a plazila se pryč. Vyškrábala jsem se na nohy a s adrenalinem bušícím v žilách jsem se obrátila k výtahu.</p> <p>Piscary mě strhl zpátky.</p> <p>„Ty zkurvysyne!“ zaječela jsem. „Nech mě být!“</p> <p>Udeřil mě do hlavy tak silně, až mi před očima vybuchly hvězdy.</p> <p>Zhroutila jsem se. Ležela jsem mu u nohou a lapala po dechu. Tyčil se nade mnou a v ruce držel amulet. Pomazal ho mojí krví, amulet se rozzářil a ruku mu obklopil rudý svit. Postrčil převrhnutou židli dál na koberec. Zvedla jsem hlavu a přes vlasy jsem uviděla, že vzor na podlaze před námi tvoří dokonalý kruh. Modré dlaždice okolo bílého kamene byly z jediného kusu mramoru. Byl to vyvolávací kruh.</p> <p>„Panebože,“ zašeptala jsem, protože jsem věděla, co bude následovat. Piscary hodil amulet do kruhu. Koule záhrobní energie se rozšířila a utvořila ochrannou bublinu. Kůže mě brněla mocí jiné čarodějky, kterou aktivovala má krev. Piscary se chystal vyvolat démona.28</p> <p><image xlink:href="#_20.jpg" />Piscary zvedl ruku k ústům, aby olízl zbytek mé krve, ale ucukl. „Svěcená voda?“ řekl a tváří mu probleskl odpor. Utřel krev lemem županu, dlaň ale zůstala lehce zarudlá. „Potřebovala byste jí mnohem víc, abyste mě třeba jen roztrpčila. A nelichoťte si. Neměl jsem v plánu vás kousnout. Nemám vás rád, ale vy byste si to užila. Místo toho zemřete pomalu a v krutých bolestech.“</p> <p>„Uvidíme…“ vydechla jsem. Choulila jsem se mu u nohou a snažila se zaostřit.</p> <p>Ustoupil do vzdálenosti dva a půl metru a zůstal stát mezi mnou a výtahem. Z úst se mu začala linout precizní latina. Poznala jsem několik slov z Nickova zaklínadla. Tep se mi zrychlil a horečnatě jsem se rozhlédla po přepychovém, prostorném bílém pokoji. Byla jsem příliš hluboko pod zemí, než abych se napojila na silovou čáru. Algaliarept přicházel. Piscary mě démonovi vydá.</p> <p>Ztuhla jsem, když Piscary vyslovil Algaliareptovo jméno. V ústech jsem cítila pachuť spálené pryskyřice a ve vyvolávacím kruhu se objevil rudý opar záhrobí. „Podívejme. Démon,“ zašeptala jsem, odvlekla se k převrácenému stolu a vytáhla se nahoru. „Je to čím dál lepší a lepší.“</p> <p>Vrávorala jsem a sledovala, jak šmouha utváří siluetu metr osmdesát vysoké postavy. Záhrobní rudá se vlila dovnitř a zhmotnila se v atletického muže se snědou kůží a v bederní roušce ozdobené kamínky a barevnými stuhami. Algaliarept měl holé, svalnaté nohy, neuvěřitelně štíhlý pas a úžasně vypracovanou hruď, která by rozbrečela i Schwarzeneggera. A místo lidské hlavy měl šakalí se špičatýma ušima a dlouhým, psím čenichem.</p> <p>Otevřela jsem ústa, odtrhla oči od egyptského boha mrtvých a pohlédla na Piscaryho. Najednou jsem viděla upírovy rysy v novém světle. Piscary je Egypťan?</p> <p>Piscary ztuhl. „Říkal jsem ti, aby ses v této podobě nezjevoval,“ řekl napjatě.</p> <p>Šakal se zakřenil. Fascinovalo mě, že zvířecí hlava je živá a jeho součástí. „Zapomněl jsem,“ protáhl neuvěřitelně hlubokým hlasem, který mi rozezvučel vnitřnosti. Z tlamy mu vystřelil tenký rudý jazyk, kterým si olízl čenich. Zacvakal zuby.</p> <p>Srdce mi bušilo a Algaliarept se ke mně otočil, jako by ho slyšel. „Rachel Mariano Morganová,“ řekl a nastražil uši. „Ty malý větroplachu.“</p> <p>„Sklapni,“ řekl Piscary a Algaliarept přimhouřil oči do štěrbin. „Co chceš za to, abys ji přinutil říct mi, jak daleko už Kalamack je?“</p> <p>„Šest vteřin s tebou mimo kruh.“ V hlase mu zaznívala tak čirá touha zabít Piscaryho, že mě z ní zamrazilo.</p> <p>Piscary zavrtěl hlavou. Jeho chladem to nijak neotřáslo. „Dám ti ji. Nezajímá mě, co s ní provedeš, jen když už se nikdy neobjeví na této straně silových čar. Ty ji na oplátku přinutíš, aby mi řekla, kam se Trent Kalamack dostal ve svém výzkumu. Než si ji odneseš. Platí?“</p> <p><emphasis>Do záhrobí ne. Ne s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Algaliareptem.</emphasis></p> <p>Algaliarept se potěšeně zakřenil. „Dostanu za odměnu Rachel Marianu Morganovou? Hm, souhlasím.“ Egyptský bůh zaťal ruce v pěst, vykročil a zastavil se na okraji kruhu. Zastříhal šakalíma ušima a pozvedl obočí.</p> <p>„To nemůžeš!“ protestovala jsem s bušícím srdcem. Pohlédla jsem na Piscaryho. „To nemůžete! Nesouhlasím.“ Obrátila jsem se zpátky k Algaliareptovi. „Nevlastní moji duši. Nemůže ti ji dát!“</p> <p>Démon po mně střelil pohledem. „Má tvé tělo. Když ovládáš tělo, ovládáš i duši.“</p> <p>„To není fér!“ vykřikla jsem, ale ignorovali mě.</p> <p>Piscary přistoupil ke kruhu. Založil si ruce v bok. „Nepokusíš se mě zabít ani dotknout,“ zdůraznil. „A když poručím, sebereš se a odtáhneš rovnou do záhrobí.“</p> <p>„Souhlasím,“ řekl šakal. Sliny, které mu ukáply ze špičáku, zasyčely o bariéru záhrobí mezi nimi.</p> <p>Aniž by spustil oči z démona, přerušil Piscary palcem kruh.</p> <p>Algaliarept vyrazil ven.</p> <p>Zalapala jsem po dechu a couvla. Natáhl mocnou ruku a popadl mě za krk.</p> <p>„Stát!“ křikl Piscary.</p> <p>Zalkla jsem se a pokusila se zlaté prsty uvolnit. Tři prsteny s modrými kameny mi štíply kůži. Zahnala jsem se a vykopla, ale Algaliarept mě zvedl výš, aby se kopnutí vyhnul. Unikl mi vyděšený zvuk.</p> <p>„Pusť ji!“ poručil Piscary. „Nedostaneš ji, dokud mi nedáš, co chci!“</p> <p>„Získám ty informace jinak,“ prohlásil šakal a dunění jeho hlasu jen podtrhlo hučení mé krve. Měla jsem pocit, že mi snad vybuchne hlava.</p> <p>„Povolal jsem tě, abys z ní dostal informace,“ řekl Piscary. „Pokud ji zabiješ, porušíš dohodu. Chci ty informace teď, ne příští týden nebo příští rok.“</p> <p>Prsty na mém krku povolily stisk. Spadla jsem na koberec a lapala po dechu. Démon měl na nohou sandály z kůže a stuh. Pomalu jsem zvedla hlavu a promnula si krk.</p> <p>„Jde jen o krátký odklad, Rachel Mariano Morganová,“ řekl šakal a při mluvení kmital jazykem. „Dnes v noci mi zahřeješ postel.“</p> <p>Klečela jsem před ním, nasávala vzduch do plic a ani jsem se nesnažila přijít na to, jak mu zahřeju postel, když budu mrtvá. „Víš,“ zasípala jsem. „Už mě to začíná unavovat.“ S tlukoucím srdcem jsem se postavila. Přijal úkol. A to znamenalo, že mohl být znovu vyvolán. „Algaliarepte,“ řekla jsem jasně. „Volám tě, ty vraždící čubčí synu.“</p> <p>Piscarymu ochably překvapením svaly v obličeji a já bych přísahala, že na mě Algaliarept mrkl. „Ach, můžu zase vypadat jako ten v kůži?“ řekl šakal. „Boj se ho. Rád vypadám jako on.“</p> <p>„Jasně, pro mě za mě,“ řekla jsem. Klepala se mi kolena.</p> <p>Na snědých rukách se mu objevily černé kožené rukavice a ztuhle vzpřímená postava egyptského šakalího boha se uvolnila a sebevědomě schoulila. Démon přijal podobu Kistena oděného v kůži a v černých botách se silnými podpatky. Ozvalo se cinkání řetězu a ve vzduchu jsem ucítila závan benzínu. „To se mi líbí,“ řekl démon, zablýskl špičáky a uhladil si dozadu vlasy. Byly stále mokré ze sprchy a voněly po šampónu.</p> <p>Taky se mi líbil. Naneštěstí.</p> <p>Kistenův dvojník pomalu vydechl, kousl se do rtu, aby mu naběhl krví, a olízl si ho, čímž mu dodal vlhký lesk. Zachvěla jsem se, když jsem si vzpomněla na hebkost Kistových rtů. Jako by mi démon četl myšlenky, vzdychl a silnými prsty si přejel dolů po kožených kalhotách, aby přitáhl můj pohled. Nad okem se mu objevil šrám, který odrážel Kistovo nové zranění.</p> <p>„Zatracené upírské feromony,“ zašeptala jsem a potlačila vzpomínku na to, co se stalo ve výtahu.</p> <p>„Tentokrát ne,“ řekl Algaliarept.</p> <p>Piscary zmateně zíral. „Povolal jsem tě já. Musíš udělat, co chci!“</p> <p>Kistenův dvojník se otočil k Piscarymu a ukázal mu prostředník. „A Rachel Mariana Morganová mě povolala taky. Čarodějku ke mně váže nesplacený dluh. A protože ze mě vymámila slib, že mě může vyvolat i bez kruhu, míním naši dohodu dodržet.“</p> <p>Piscary zaskřípal zuby. A vrhl se na nás.</p> <p>Zalapala jsem po dechu a uskočila. Ucítila jsem trhnutí a jen jsem zírala, když Piscary narazil do stěny záhrobní energie a přistál šokovaně na zemi. Zamrazilo mě, když jsem si uvědomila, že nás Algaliarept uzavřel do vlastního kruhu.</p> <p>Hustý rudý opar pulsoval a hučel a tlačil mi na kůži, přestože jsem od něj stála dobrého půl metru. Piscary se postavil, upravil si župan a já se prstem dotkla bariéry. Povrch se zavlnil a do prstu se mi zařízla ledová bolest. Ještě nikdy jsem nespatřila silnější stěnu záhrobí. Cítila jsem na sobě Algaliareptovy oči, spustila jsem proto ruku a utřela si ji o džíny.</p> <p>„Nevěděla jsem, že něco takového dokážeš,“ řekla jsem a démon se zasmál. Když jsem to zvážila, dávalo to smysl. Je démon. Žije v záhrobí. Samozřejmě že ví, jak uzavřít kruh.</p> <p>„Chci tě naučit, jak manipulovat tak velkým množstvím záhrobí a přežít, Rachel Mariano Morganová,“ řekl, jako by mi četl myšlenky. „Za jistou cenu.“</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou.</p> <p>„Možná později?“</p> <p>Piscary vyrazil vzteklý výkřik, popadl kovanou židli a udeřil s ní do bariéry. Vyskočila jsem a vyschlo mi v ústech.</p> <p>Algaliarept na rozhněvaného upíra úkosem pohlédl. Piscary utrhl židli nohu a pokusil se jí bariéru propíchnout jako mečem. Démon zaujal útočný postoj u okraje kruhu a odhalil mi pevný zadek v kožených kalhotách. „Odprejskni, dědo,“ posmíval se Kistovým hlasem a rozvzteklil Piscaryho ještě víc. „Brzy vyjde slunce. Asi za tri minuty dostaneš další šanci.“</p> <p>Zvedla jsem hlavu. <emphasis>Tři minuty? Východ slunce nastane už za tři minuty?</emphasis></p> <p>Rozzuřený Piscary odhodil kus železa, to odskočilo a odkutálelo se po koberci. S očima černýma jako jámy nás začal pomalu, uvážlivě obcházet a čekal.</p> <p>Ale prozatím jsem byla v Algaliareptově kruhu v bezpečí. <emphasis>Nezní to trochu divně?</emphasis></p> <p>Přinutila jsem se svěsit paže, kterými jsem se pevně objímala, vyhlédla jsem ven z Piscaryho falešného okna a viděla, že slunce už ozařuje vrcholky nejvyšších budov. Tři minuty. Přitiskla jsem si špičky prstů k čelu. „Když tě požádám, abys zabil Piscaryho, budeme vyrovnaní?“ zeptala jsem se a vzhlédla.</p> <p>Natočil se ke mně bokem. „Ne. Přestože plánuju Ptaha Ammona Finea Hortona Madisona Parkera Piscaryho zabít, pořád by to byla žádost a musela bys za ni zaplatit, nevyrovnala by tvůj dluh. A kromě toho, kdybys mě na něj poslala, pravděpodobně by mě prostě znovu vyvolal a ty bys byla zpátky na začátku. Jediný důvod, proč to nemůže udělat teď, je, že jsme se ještě na ničem nedohodli a nacházíme se tak jistým způsobem v patu.“</p> <p>Zazubil se a já se odvrátila. Piscary stál, poslouchal a očividně přemýšlel.</p> <p>„Můžeš mě odsud dostat?“ zeptala jsem se, protože mě napadlo, že by bylo lepší utéct.</p> <p>„Silovou čárou, ano. Ale tentokrát tě to bude stát duši.“ Olízl si rty. „A pak budeš má.“</p> <p><emphasis>Je krásné mít na vybranou.</emphasis> „Můžeš mi dát něco, čím bych se před ním ochránila?“ žadonila jsem, protože jsem začínala být zoufalá.</p> <p>„Cena je stejná…“ upravil si rukavice. „A už máš vše, co potřebuješ. Tik-tak, Rachel Mariano Morganová. Za cokoli, co ti zachrání život, zaplatíš duší.“</p> <p>Stáhl se mi žaludek. Piscary se zazubil a zastavil se dva a půl metru ode mě. Zalétla jsem pohledem ke kabelce s lahvičkou od Kista. Ležela z dosahu na špatné straně bariéry. „O co mám požádat?“ vykřikla jsem zoufale.</p> <p>„Když ti to prozradím, nebudeš mít dost na to, abys za to zaplatila, lásko.“ Naklonil se blíž a dechem mi zčechral kudrny. Ucukla jsem, protože jsem ucítila síru. „Jsi vynalézavá čarodějka,“ dodal. „Každý, kdo dokáže rozezvučet zvony ve městě, dokáže přežít střet s upírem. Dokonce i s tak starým, jako je Ptah Ammon Fineas Horton Madison Parker Piscary.“</p> <p>„Ale jsem tři patra pod zemí!“ protestovala jsem. „Odsud na silovou čáru nedosáhnu.“</p> <p>Kůže vrzala, jak mě obcházel s rukama sepnutýma za zády. „Co uděláš?“</p> <p>Tiše jsem zaklela. Před kruhem čekal Piscary. I kdyby se mi podařilo utéct, Piscarymu všechno projde. Dost těžko jsem mohla Algaliarepta požádat, aby svědčil.</p> <p>Vytřeštila jsem oči a vzhlédla. „Čas?“ zeptala jsem se.</p> <p>Kistův dvojník pohlédl na své zápěstí, na kterém se mu objevila kopie hodinek, které jsem rozbila paličkou na maso. „Minuta třicet.“</p> <p>Zbledla jsem. „Co chceš za to, že podáš před soudem IBA a FIK svědectví o tom, že Piscary je masový vrah, který zabíjel čaroděje?“</p> <p>Algaliarept se zakřenil. „Líbí se mi, jak uvažuješ, Rachel Mariano Morganová.“</p> <p>„Co chceš?“ vykřikla jsem a zadívala se na slunce, které začínalo šplhat nad budovy.</p> <p>„Moje cena se nezměnila. Potřebuju důvěrníka a získat duši Nicholase Gregoryho Sparagma trvá příliš dlouho.“</p> <p>Moji duši. Nemohla jsem to udělat, ani kdybych tak uspokojila Algaliarepta a v konečném důsledku zachránila Nicka, který by tím pádem nepřišel o duši, nebyl vtažen do záhrobí a nestal se démonovým důvěrníkem. Svaly ve tváři mi ochably a zírala jsem na Algaliarepta tak upřeně, až překvapeně zamrkal. Dostala jsem nápad. Byl pošetilý a riskantní, ale možná dost šílený na to, aby fungoval.</p> <p>„Stanu se tvým důvěrníkem dobrovolně,“ zašeptala jsem, i když jsem nevěděla, jestli přežiju nával energie, kterou by mým prostřednictvím mohl načerpat nebo mě donutit zadržet. „Stanu se jím dobrovolně, ale ponechám si duši.“ Když mi zůstane duše, možná mě nedokáže vtáhnout do záhrobí. Mohla bych zůstat na této straně silových čar. Tím pádem by mě mohl využívat jen po západu slunce. Možná. Otázkou bylo, jestli si Algaliarept celou věc důkladně nepromyslí, než kývne. „A chci, abys svědčil, než budu muset splatit svoji část dohody,“ dodala jsem pro případ, že přežiju.</p> <p>„Dobrovolně?“ řekl a na okrajích se rozplynul. Dokonce i Piscary vypadal šokovaně. „Tak to nefunguje. Ještě nikdo nikdy neměl důvěrníka, který by svoji roli přijal dobrovolně. Nevím, co to znamená.“</p> <p>„Znamená to, že jsem tvůj zatracený důvěrník!“ zařvala jsem, protože jsem věděla, že pokud o tom začne přemýšlet, uvědomí si, že ze mě získá jenom půlku. „Pokud neřekneš ano hned teď, za třicet vteřin budeme buďto já, nebo Piscary mrtví, a ty nebudeš mít nic. Nic! Souhlasíš, nebo ne?“</p> <p>Kistův dvojník se naklonil blíž a já ucukla. Pohlédl na hodinky. „Dobrovolně?“ Kulil oči úžasem a hrabivostí.</p> <p>V panice jsem rychle přitakala. Budu si s tím dělat starosti později. Pokud bude nějaké později.</p> <p>„Dobrá,“ řekl tak rychle, až mě napadlo, že jsem určitě udělala chybu. Zalila mě úleva, vzápětí mě ale zasáhla tvrdě realita a otřásla mi duší. <emphasis>Bože, pomoz mi. Budu démonovým důvěrníkem.</emphasis></p> <p>Ucukla jsem, když se natáhl pro mé zápěstí.</p> <p>„Máme dohodu,“ řekl a s upíří rychlostí mě chytil za paži.</p> <p>Nakopla jsem ho do břicha. Zhoupl se na patách, ale jinak zůstal stát bez hnutí. Zalapala jsem po dechu, když mi přeškrtal démonské znamení. Z rýhy vytryskla krev. Trhla jsem sebou, ale démon se s chlácholivými zvuky nad zápěstím sklonil a foukl na ně.</p> <p>Pokusila jsem se odtáhnout, ale byl silnější. Dělalo se mi zle z krve, ze všeho. Pustil mě, já klopýtla dozadu, sklouzla dolů po bariéře a cítila přitom brnění v zádech. Pohlédla jsem dolů na zápěstí. Kde dříve bývala jedna čára, byly nyní dvě. Obě vypadaly stejně staré. „Tentokrát to nebolelo,“ řekla jsem. Byla jsem příliš napjatá, než abych cítila šok.</p> <p>„Nebolelo by to ani poprvé, kdyby ses ránu nesnažila sešít. To, co jsi cítila, byla hořící nit. Jsem démon, ne sadista.“</p> <p>„Algaliarepte!“ vykřikl Piscary, když jsme zpečetili dohodu.</p> <p>„Pozdě,“ řekl křenící se démon a zmizel.</p> <p>Dopadla jsem na záda, protože spolu s ním zmizela i bariéra, a zavřískla jsem, když se na mě vrhl Piscary. Zapřela jsem se o podlahu, zvedla nohy, vykopla a přehodila ho přes sebe. Natáhla jsem se pro kabelku s lahvičkou. Vrazila jsem ruku do tašky a Piscary mě strhl zpátky.</p> <p>„Čarodějko,“ zasyčel a chytil mě za rameno. „Dostanu, co chci. A pak zemřeš.“</p> <p>„Jdi k čertu, Piscary,“ zavrčela jsem, otevřela lahvičku a vychrstla mu obsah do obličeje.</p> <p>Piscary vykřikl a vší silou se ode mě odstrčil. Ze země jsem sledovala, jak klopýtl dozadu a horečnatě si utíral obličej.</p> <p>Se srdcem v krku jsem čekala, až padne k zemi, až omdlí. Neudělal ani jedno.</p> <p>Vnitřnosti se mi stáhly strachem, když si Piscary utřel tvář a přičichl k prstům. „Kistene,“ řekl a jeho znechucení se změnilo v unavené zklamání. „Ach, Kistene. Ty?“</p> <p>Tvrdě jsem polkla. „Je to neškodné, že?“</p> <p>Podíval se mi do očí. „Přece si nemyslíte, že bych přežil tak dlouho, kdybych svým dětem vykládal, jak mě můžou zabít, že ne?“</p> <p>Nic mi nezůstalo. Po tři údery srdce jsem na něj jen zírala. Zkroutil rty v dychtivém úsměvu.</p> <p>Pohnula jsem se. Piscary se ledabyle natáhl a chytil mě za kotník, když jsem se pokusila vstát. Upadla jsem, vykopla a zasáhla ho do obličeje, než si mě k sobě přitáhl a znehybnil mě pod sebou.</p> <p>Jizva na mém krku zapulsovala a prolétl jí strach. Dělalo se mi zle.</p> <p>„Ne,“ řekl Piscary tiše a přitlačil mě ke koberci. „Za to budeš trpět.“</p> <p>Vycenil špičáky. Kapaly z nich sliny.</p> <p>Bojovala jsem o dech a snažila se zpod něj dostat. Pohnul se a levou paži mi přitiskl k podlaze nad hlavou. Moje pravá ruka byla volná. Zaťala jsem zuby a zaútočila mu na oči.</p> <p>Piscary ucukl. Upíří silou mě popadl za pravou paži a zlomil ji.</p> <p>Můj výkřik se odrazil od vysokého stropu. Prohnula jsem se v zádech a zalapala po dechu.</p> <p>Piscaryho oči se černě zaleskly. „Pověz mi, jestli má Kalamack životaschopný vzorek,“ poručil.</p> <p>Plíce se mi nadouvaly, jak jsem se snažila dýchat. Z paže se mi šířila agonie až do hlavy. „Jdi k čertu…“ zachroptěla jsem.</p> <p>Tiskl mě ke koberci a mačkal mi zlomenou paži.</p> <p>Zkroutila jsem se v agonii. Všechna nervová zakončení mi žhavě pulsovala. Unikl mi hrdelní zvuk bolesti a odhodlání. Nepovím mu to. I kdybych znala odpověď.</p> <p>Opřel se mi celou vahou o paži a já vykřikla, abych nezešílela. Ze strachu mě rozbolela hlava, protože Piscaryho očima probleskl hlad. Jak jsem s ním bojovala, probudila jsem jeho instinktivní chtíč. Oči mu zčernaly. Vyrážela jsem bolestivé zvuky, ale jako by je vydával někdo jiný. Začaly mezi námi prskat stříbrné jiskry a moje výkřiky umlčela úleva. Omdlím. Díkybohu.</p> <p>Piscary to poznal taky. „Ne,“ zašeptal a rychle si olízl jazykem zuby, aby zachytil sliny, než mohly skanout. „Jsem lepší.“ Zvedl se z mé paže. Zasténala jsem, jak agonie přešla v tupé bušení.</p> <p>Sklonil se a ze vzdálenosti několika centimetrů s chladnou netečností sledoval moje zorničky. Jiskry zmizely a já znovu zaostřila. Pod jeho maskou nezájmu narůstalo vzrušení. Kdyby už neuspokojil hlad s Ivy, nedokázal by se ovládnout a vysál by mě do sucha. Poznal, když se mi vrátila vůle, a dychtivě se usmál.</p> <p>Nadechla jsem se a plivla mu do tváře, mé sliny se přitom smíchaly se slzami.</p> <p>Piscary zavřel oči a na obličeji se mu objevil výraz unaveného podráždění. Pustil moji levou ruku a utřel se.</p> <p>Zahnala jsem se a chystala se ho praštit levou rukou přímo do nosu.</p> <p>Chytil mě za zápěstí, než jsem se ho mohla dotknout. Držel mě za ruku a špičáky se mu leskly. Pohlédla jsem na škrábanec, který mi způsobil, aby mohl aktivovat amulet. Srdce mi zabušilo. Dolů k lokti mi líně stékala stružka krve. Vytvořila kapku, ta se zachvěla a teplá a hebounká mi dopadla na hruď.</p> <p>Dech se mi třásl. Zírala jsem a čekala. Jeho vzrušení sílilo a mně se napínaly svaly z toho, jak na mně ležel. Upřel pohled na mé zápěstí. Další těžká kapka ukápla.</p> <p>„Ne!“ zavřískla jsem, když mu uniklo smyslné zasténání.</p> <p>„Už chápu,“ řekl. Jeho hlas byl děsivě tichý a tepala v něm touha. „Není divu, že Algaliareptovi trvalo tak dlouho, než zjistil, čeho se bojíš.“ Přitiskl mi paži k podlaze a sklonil se ke mně, až se naše nosy ocitly vedle sebe. Nedokázala jsem se pohnout. Nedokázala jsem dýchat. „Bojíš se touhy,“ zašeptal. „Pověz mi, co chci vědět, malá čarodějko, jinak tě podříznu, naplním tvé žíly svojí krví a udělám si z tebe hračku. Ale ponechám ti vzpomínku na svobodu − budeš má navždy.“</p> <p>„Jdi k čertu,“ vykřikla jsem zděšeně.</p> <p>Odtáhl se a pohlédl mi do tváře. V místech, kde mu sklouzl župan a dotýkal se kůží té mé, jsem cítila žár. „Zůstanu tady,“ řekl a zvedl moji krvácející paži, abych na ni viděla.</p> <p>„Ne…“ protestovala jsem. Můj tichý hlas zněl vyděšeně. Nedokázala jsem tomu zabránit. Pokusila jsem si přitáhnout ruku k hrudi, ale Piscary mě držel pevně. Zvedl ji pomalu, sebevědomě k sobě, zatímco já se ji snažila udržet nehybnou. Pokusila jsem se proti němu použít zlomenou paži, ale dělalo se mi zle a neměla jsem větší sílu než kotě.</p> <p>„Bože, ne, bože, ne!“ ječela jsem, a když sklonil hlavu a olízl mi předloktí, vzepřela jsem se ještě silněji. Se sténáním ho olízal, pak se přesunul k ráně, ze které volně vytékala krev. Pokud se mi jeho sliny dostanou do žil, budu jeho. Navždy.</p> <p>Zmítala jsem se. Házela sebou. Teplou vlhkost jeho jazyka nahradila chladná ostrost zubů, škrábal mě jimi po kůži, ale neporušil ji.</p> <p>„Mluv,“ zašeptal a naklonil hlavu, aby mi viděl do očí, „a zabiju tě rovnou, ne za sto let.“</p> <p>Nevolnost se ve mně smísila s temnotou šílenství. Vzepjala jsem se pod ním. Prsty zlomené ruky jsem nahmatala jeho ucho. Trhla jsem a ohnala se mu po očích. Bojovala jsem jako zvíře a instinkt tvořil nejasný opar mezi mnou a šílenstvím.</p> <p>Piscary lapal drsně po dechu, protože ho můj odpor a bolest vybičovaly do poblouznění, které až příliš často popadalo Ivy. „Ach, do pekel s tím,“ řekl a jeho hlas se do mě zařízl. „Vysaju tě. Získám odpovědi jinak. Jsem možná mrtvý, ale pořád jsem muž.“</p> <p>„Ne!“ zaječela jsem. Ale bylo příliš pozdě.</p> <p>Piscary ohrnul rty. Přitlačil moji krvácející paži k podlaze a sklonil hlavu k mému hrdlu. Opar bolesti zavířil v extázi, když mi zaryl prsty do zlomené paže. Zavřískla jsem a on nedočkavě zasténal.</p> <p>V dálce se ozvala hlasitá rána a podlaha se otřásla. Křečovitě jsem se zkroutila, jak žhavé vytržení v mé paži ustoupilo šokující bolesti, která mě připravila o dech. Přes závoj mdloby jsem slyšel mužský křik.</p> <p>„Nedostanou se k nám včas,“ zamumlal. „Pro tebe je příliš pozdě.“</p> <p><emphasis>Takhle ne,</emphasis> pomyslela jsem si, k smrti jsem se bála a proklínala hloupost celé věci. Nechtěla jsem takto zemřít. Sklonil se nade mnou a tvář se mu stáhla divokým hladem. Naposledy jsem se nadechla.</p> <p>Můj dech explodoval, když Piscaryho zasáhla zelená koule záhrobí.</p> <p>Přesunul nepatrně váhu a já se zavrtěla. Aniž by se ze mě zvedl, zavrčel a vzhlédl.</p> <p>Vytrhla jsem mu jednu paži a vrazila mezi nás koleno. Zrak mi zakalily slzy a bojovala jsem s novým zoufalstvím. Někdo tu je. Někdo mi přišel na pomoc.</p> <p>Piscaryho zasáhl další zelený výboj. Zhoupl se dozadu. Dostala jsem pod sebe nohu, nadzvedla nás a shodila ho ze sebe.</p> <p>Vyškrábala jsem se na nohy, popadla židli a ohnala se po něm. Trefila jsem ho a vzhůru paží mi vystřelil šok.</p> <p>Piscary se otočil a v obličeji měl neurvalý výraz. Ztuhnul a připravil se na mě skočit.</p> <p>Ucouvla jsem a pevně si k sobě přitiskla zlomenou paži.</p> <p>Kolem mě prolétl třetí zelený výboj, zasáhl Piscaryho a odmrštil ho na stěnu.</p> <p>Otočila jsem se k výtahu.</p> <p><emphasis>Quen.</emphasis></p> <p>Stál v oblaku prachu u velké díry ve zdi vedle výtahu a v ruce mu narůstala koule záhrobní energie, pořád byla rudá, ale pomalu přejímala barvu jeho aury. Musel čerpat energii ze svého ki, protože jsme byli příliš hluboko pod zemí, než aby dosáhl na silovou čáru. U nohou mu ležela černá brašna a z rozepnutého zipu čouhalo několik dřevěných kůlů. Podobaly se mečům. Za dírou jsem viděla schodiště. „Konečně jsi tady,“ řekla jsem udýchaně a zavrávorala.</p> <p>„Zdrželi mě,“ řekl a v rukou se mu pohybovala magie silové čáry. „Udělala jste chybu, když jste do celé věci zatáhla FIK.“</p> <p>„Neudělala bych to, kdyby váš šéf nebyl takový blbec!“ zakřičela jsem, pak jsem se mělce nadechla a snažila se nerozkašlat z prachu. Kisten sebral můj vzkaz. Jak se sem dostala FIK, pokud ji nepřivedl Quen?</p> <p>Piscary se postavil na nohy. Prohlédl si nás a odhalil špičáky v širokém úsměvu. „A teď ještě elfská krev? Tak dobře jsem se nenapil už od Zvratu.“</p> <p>S upíří rychlostí vyrazil přes velký pokoj ke Quenovi a cestou mě uhodil. Odlétla jsem dozadu. Zády jsem narazila na stěnu a sklouzla dolů na podlahu. Omámená a na pokraji bezvědomí jsem sledovala, jak Quen uhýbá Piscarymu. V černém oděvu připomínal stín. V jedné ruce držel kůl dlouhý jako moje paže, ve druhé zvětšující se kouli záhrobí. Ze rtů mu splývala latina a slova černého zaklínadla se mi vpalovala do mysli.</p> <p>Tepalo mi v temeni. Dotkla jsem se bolavého místa a přepadla mě nevolnost, nenahmatala jsem ale žádnou krev. Když jsem se vyškrábala na nohy, černé skvrny, které mi tančily před očima, zmizely. Oblakem prachu jsem malátně zapátrala po kabelce s talismany.</p> <p>Výkřik agonie přitáhl moji pozornost ke Quenovi. Srdce se mi zastavilo.</p> <p>Piscary ho chytil. Objal ho jako milenec, zakousl se mu do krku a oba je podepřel. Quen ochabl a dřevěný meč zarachotil o podlahu. Bolestivý výkřik se proměnil v extatické sténání.</p> <p>Opřela jsem se o stěnu. „Piscary!“ křikla jsem, a když se otočil, ústa měl rudá Quenovou krví.</p> <p>„Počkej, až budeš na řadě,“ zavrčel a ukázal mi od krve umazané zuby.</p> <p>„Já tu <emphasis>byla</emphasis> první,“ řekla jsem.</p> <p>Rozzlobeně Quena pustil. Kdyby měl hlad, nic by ho od kořisti neodtrhlo. Quen zvedl zesláble paži. Nevstal. Věděla jsem proč. Byl to nádherný pocit.</p> <p>„Nevíš, kdy toho nechat, co?“ řekl Piscary a blížil se.</p> <p>Začala jsem ze sebe chrlit latinská slova, která Quen použil při útoku. Pohnula jsem rukama a provedla gesta černé magie. Jazyk mi otekl pachutí kovu. Natáhla jsem se po silové čáře, ale žádnou jsem nenašla.</p> <p>Piscary do mě vrazil. Nedokázala jsem popadnout dech. Znovu se po mně natahoval.</p> <p>Ze strachu se v mém nitru něco zlomilo. Zalila mě moc záhrobí. Slyšela jsem, jak křičím nad nečekaným přívalem energie. Z rukou mi vystřelil zlatý výboj protkaný černou a rudou. Piscary ze mě odlétl. Narazil do stěny tak silně, až světla zablikala.</p> <p>Když dopadl na zem, vytáhla jsem se nahoru a uvědomila si, odkud energie přišla. „Nicku!“ vykřikla jsem vylekaně. „Ach bože. Nicku! Promiň!“</p> <p>Načerpala jsem jeho prostřednictvím energii z čáry. Nasála jsem ji skrz něj, jako by byl můj důvěrník. Proletěla jím stejně jako mnou. Použila jsem víc síly, než mohl zvládnout. <emphasis>Co jsem to provedla?</emphasis></p> <p>Piscary ležel na zemi u stěny. Pohnul nohou a otočil hlavu. V očích černých nenávistí měl rozostřený pohled. Nesměla jsem dovolit, aby vstal.</p> <p>V bolestech jsem sebrala nohu židle, kterou Piscary utrhl, a klopýtala přes pokoj.</p> <p>Zvedl se na nohy a rukou se opíral o stěnu. Župan měl skoro rozvázaný. Najednou zaostřil pohled.</p> <p>Popadla jsem kovovou tyč jako baseballovou pálku a v běhu se zahnala. „Tohle máš za to, že ses mě pokusil zabít,“ řekla jsem a udeřila.</p> <p>S mokrým plesknutím jsem ho udeřila tyčí za ucho. Piscary zavrávoral, ale neklesl k zemi.</p> <p>Rozzlobeně jsem dýchala. „Tohle máš za to, že jsi znásilnil Ivy!“ křičela jsem a vztek nad tím, že ublížil někomu tak silnému a zároveň zranitelnému, mi dodal sílu. Zachrčela jsem námahou a uhodila.</p> <p>Kovová tyč ho zasáhla do temene a znělo to, jako bych praštila do melounu.</p> <p>Škobrtla jsem, ale zůstala stát. Piscary klesl na kolena a z hlavy mu prýštila krev.</p> <p>„A tohle,“ řekla jsem a oči mě pálily slzami, „máš za to, že jsi mi zabil tátu,“ zašeptala jsem.</p> <p>Vyrazila jsem zmučený výkřik a udeřila potřetí. Znovu jsem ho zasáhla do hlavy. Setrvačnost mě roztočila a strhla na kolena. Ruce mě bolely a tyč mi z nich vyklouzla. Piscary obrátil oči v sloup a padl na zem.</p> <p>Můj dech se podobal spíše vzlykům. Pohlédla jsem na něj a hřbetem ruky si utřela tvář. Nehýbal se. Přes vlasy jsem se zadívala na falešné okno. Slunce ozařovalo budovy. Pravděpodobně zůstane v bezvědomí až do soumraku. Možná.</p> <p>„Zabijte ho,“ zachraptěl Quen.</p> <p>Zvedla jsem hlavu. Zapomněla jsem, že tu je.</p> <p>Quen vstal a ruku si tiskl na krk. Krev, která mu protékala mezi prsty, zanechávala na bílém koberci ošklivé šplíchance. Hodil mi druhý dřevěný meč. „Zabijte ho, hned teď.“</p> <p>Chytila jsem ho, jako bych chytala meče celý život. Roztřeseně jsem ho obrátila, zapřela se hrotem o koberec a postavila se. Z díry ve zdi doléhaly křik a volání. Dorazila FIK. Jako obvykle pozdě. „Jsem agent,“ řekla jsem, v krku mě bolelo a má slova zněla hrubě. „Ne nájemný vrah. Já cíle zatýkám, nezabíjím je.“</p> <p>„Pak jste hloupá.“</p> <p>Odklopýtala jsem k polstrovanému křeslu a svezla se do něj, než jsem mohla upadnout. Upustila jsem meč, sklonila hlavu mezi kolena a hleděla na koberec. „Tak ho zabijte vy,“ zašeptala jsem, protože jsem věděla, že mě uslyší.</p> <p>Quen nejistě přistoupil ke své brašně u rozeklané díry ve zdi. „Nemůžu. Nejsem tady.“</p> <p>Zafuněla jsem, i když to bolelo. Vzhlédla jsem, když pomalu a opatrně prošel místností. Sebral ze země meč a zakrvácenou rukou ho vrazil do brašny. Zdálo se mi, že jsem v ní zahlédla šedý štůček výbušnin, který mi prozradil, jak udělal díru do zdi.</p> <p>Byl unavený a štíhlou postavu měl schoulenou bolestí. Jeho krk nevypadal nejhůř, ale já bych radši strávila šest měsíců v sádře, než se nechala jednou kousnout Piscarym. Quen je inderlanďan a nemohl se tedy stát upírem, ale podle strachu, který nahlodával jeho sebevědomé vzezření, věděl, že může být k Piscarymu připoutaný. U upíra tak starého může pouto trvat třeba celý život. Teprve čas ukáže, kolik poutacích slin Piscary do kousnutí vložil, pokud vůbec nějaké.</p> <p>„Sa’han se ve vás mýlí,“ řekl unaveně. „Pokud nedokážete bez pomoci porazit upíra, pak je vaše hodnota pochybná. A nevyzpytatelnost vás dělá nespolehlivou a tudíž nebezpečnou.“ Quen na mě kývl, otočil se a zamířil ke schodišti. S otevřenými ústy jsem sledovala, jak odchází.</p> <p><emphasis>Sa’han se ve mně mýlí,</emphasis> pomyslela jsem si uštěpačně. <emphasis>No, bezva pro Trenta.</emphasis></p> <p>Ruce mě bolely a dlaně mi zrudly popáleninami prvního stupně. Schodištěm se rozléhal Eddenův hlas. FIK se o Piscaryho postará. Budu moct jít domů…</p> <p>Domů k Ivy, pomyslela jsem si a nakrátko zavřela oči. <emphasis>Kdy se můj život stal tak ošklivým?</emphasis></p> <p>Vyčerpaně jsem vstala zrovna ve chvíli, kdy dírou, kterou udělal Quen, vtrhli dovnitř Edden a zástup důstojníků FIK.</p> <p>„To jsem já!“ zachraptěla jsem a zvedla zdravou ruku, protože se ozvalo děsivé cvakání pojistek na pistolích. „Nestřílejte!“</p> <p>„Morganová!“ Edden zamžoural do sedajícího prachu a sklonil zbraň. Jen půlka důstojníků udělala totéž. Bylo jich víc než obvykle. „Žijete?“</p> <p>Vypadal překvapeně. Sehnula jsem se bolestí, zadívala se na sebe a zlomenou paži si přitiskla k tělu. „Jo. Myslím, že jo.“ Roztřásl mě chlad.</p> <p>Někdo se zachechtal a i ostatní sklonili zbraně. Na Eddenův pokyn se důstojníci rozestoupili. „Piscary je tady,“ řekla jsem a ukázala pohledem. „Do západu slunce bude v bezvědomí. Myslím.“</p> <p>Edden přistoupil blíž a zadíval se na Piscaryho, kterému se rozevřel župan a odhalil kus svalnatého stehna. „O co se pokoušel? Svést vás?“</p> <p>„Ne,“ zašeptala jsem, aby mě tolik nebolelo v krku. „Snažil se mě zabít.“ Pohlédla jsem mu do očí a dodala: „Někde tu je živý upír jménem Kisten. Je blonďatý a naštvaný. Prosím, nezastřelte ho. Kromě něj a Quena je tu už jen osm živých upírů nahoře. Ty můžete postřílet, pokud chcete.“</p> <p>„Velitel bezpečnosti pana Kalamacka?“ Edden si změřil pohledem má zranění. „Přišel s vámi?“ Položil mi ruku na rameno, aby mě podepřel. „Zdá se, že máte zlomenou ruku.“</p> <p>„Jo,“ řekla jsem a trhla sebou, když se po ní natáhl. <emphasis>Proč to lidi dělají?</emphasis> „A jo, přišel. Proč jste tu nebyli vy?“ Najednou mě popadla zlost a píchla jsem ho do hrudi. „Pokud mi ještě někdy odmítnete vzít telefon, přísahám, že na vás pošlu Jenkse.“</p> <p>Edden se zatvářil útočně a pohlédl na důstojníky, kteří obezřetně obklíčili Piscaryho. Někdo zavolal sanitku IBA. „Neodmítl jsem váš telefon. Spal jsem. Není zrovna příjemné, když vás probudí šílící skřítek a panikařící kluk s tím, že jste se vydala propíchnout kůlem jednoho z cincinnatských upířích mistrů. A kdo vám dal moje číslo? Není v seznamu.“</p> <p><emphasis>Ach bože, Nick.</emphasis> Zpopelavěla jsem, když jsem si vzpomněla na energii, kterou jsem jeho prostřednictvím načerpala ze silové čáry. „Nick,“ vykoktala jsem. „Musím zavolat Nickovi.“Ale když jsem se rozhlédla po pokoji a snažila se najít kabelku, ve které jsem měla telefon, zaváhala jsem. Quenova krev byla pryč. Všechna. Asi to myslel vážně, když tvrdil, že nechce, aby zůstal nějaký důkaz o tom, že tu byl. <emphasis>Jak to udělal? Trochou elfské magie?</emphasis></p> <p>„Pan Sparagmos je na parkovišti,“ řekl Edden. Zadíval se mi do bledé tváře a zastavil důstojníka, který procházel kolem. „Přineste mi přikrývku. Je v šoku.“</p> <p>Otupěle jsem mu dovolila, aby mi pomohl k díře ve zdi. „Chudák omdlel, takové si o vás dělal starosti. Odmítl jsem pustit jak jeho, tak Jenkse z auta.“ Oči se mu rozzářily nápadem a sáhl pro rádio u opasku. „Povězte panu Sparagmovi a Jenksovi, že jsme ji našli a je v pořádku,“ řekl do rádia a někdo chraplavě odpověděl. Vzal mě za loket a zamumlal: „Prosím, řekněte mi, že jste doopravdy nenechala na dveřích vzkaz, že jdete probodnout Piscaryho?“</p> <p>Upírala jsem pohled na kabelku, která ležela na opačné straně místnosti a ve které jsem měla amulet proti bolesti, po jeho slovech jsem se ale zprudka otočila. „Ne!“ ujistila jsem ho a po rychlém pohybu se mi zatočila hlava. „Napsala jsem, že si s ním jdu promluvit, protože vraždí čaroděje. Ten vzkaz musel nechat na dveřích Kisten, protože můj je někde tady. Viděla jsem ho.“ <emphasis>Kisten vyměnil můj vzkaz?</emphasis></p> <p>Edden mě táhl dál a já zmateně klopýtala. Kisten vyměnil můj vzkaz a dal Nickovi jediné číslo, které sem mohlo dostat FIK včas. Proč? Udělal to proto, aby mi pomohl, nebo jen aby zamaskoval svoji zradu?</p> <p>„Kisten?“ zeptal se Edden. „To je ten živý upír, kterého nemám zastřelit, že?“ Vzal do ruky modrou přikrývku, kterou mu někdo podával, a přehodil mi ji přes ramena. „Pojďte. Odvedu vás nahoru. Promluvíme si později.“</p> <p>Ztěžka jsem se o něj opřela, přitáhla si deku blíž a trhla sebou, když mi hrubá vlna odřela ruce. Ani jsem na ně nepohlédla, protože ve srovnání se skvrnou, kterou mi na duši zanechaly černé čáry, které jsem pochytila od Quena, to nic nebylo. Pomalu jsem se nadechla. <emphasis>Záleží na tom, že znám černé čáry? Mám se stát démonovým důvěrníkem.</emphasis></p> <p>„Můj bože, Morganová,“ řekl Edden, když si pověsil rádio zpátky na opasek. „Musela jste udělat díru do zdi?“</p> <p>„To jsem nebyla já,“ řekla jsem a soustředila se na koberec metr před sebou. „Byl to Quen.“</p> <p>Další důstojníci dupali dolů po schodech a já se mezi nimi najednou začala cítit jako vetřelec. „Rachel, Quen tu není.“</p> <p>„Jo,“ řekla jsem, silně jsem se zachvěla a ohlédla se po čistém koberci. „Asi jsem si ho jenom představovala.“ Adrenalin vyprchal a zmáhaly mě vyčerpání a nevolnost. Okolo rychle chodili lidé a mně se z nich točila hlava. Paže mě bolela. Chtěla jsem svoji kabelku a amulet proti bolesti, ale mířili jsme špatným směrem a zdálo se, že ji někdo označil evidenčním štítkem. Bezva.</p> <p>Moje nálada ještě víc potemněla, když žena v uniformě ukázala Eddenovi moji pistoli. Byla v důkazním pytlíku a já se po ní natáhla. „Hej, moje slizová pistole,“ řekla jsem. Eddenovo povzdechnutí neznělo vůbec šťastně.</p> <p>„Zapište to,“ řekl provinile. „A identifikujte slečnu Morganovou pozitivně.“</p> <p>Žena vypadala skoro vyděšeně, když kývla a odvrátila se.</p> <p>„Hej,“ protestovala jsem znovu, ale Edden mi nedovolil ji následovat.</p> <p>„Promiňte, Rachel. Je to důkazní materiál.“ Rychle se rozhlédl po lidech okolo a zašeptal: „Ale díky, že jste ji nechala na místě, kde jsme ji mohli najít. Glenn by bez ní ty živé upíry nezvládl.“</p> <p>„Ale…“ vykoktala jsem a dívala se, jak žena mizí i s mojí pistolí. Prach ve vzduchu tu byl hustší a já těžce polkla, abych se nerozkašlala a neomdlela.</p> <p>„Pojďme,“ řekl unaveně a pokusil se mě odtáhnout. „Nelíbí se mi to, ale musím vás vyslechnout, než se Piscary probudí a vznese obvinění.“</p> <p>„Vznese obvinění? Kvůli čemu?“ Vytrhla jsem se mu a odmítla se pohnout. Co se, k čertu, děje? Právě jsem chytila vraha čarodějů a zatýkají mě?</p> <p>Důstojníci okolo bedlivě poslouchali a na Eddenově tváři se objevil ještě provinilejší výraz. „Za napadení, ublížení na zdraví, pomluvu, nedovolený vstup, poškozování cizího majetku a další věci, které jeho právníka z dob před Zvratem napadnou. Co vás to napadlo jít sem dolů a pokusit se ho zabít?“</p> <p>Cítila jsem se tak uražená, že jsem sotva dokázala promluvit. „Nezabila jsem ho, i když bůh ví, že si to zasloužil. Znásilnil Ivy, aby mě sem přilákal, protože jsem zjistila, že vraždí čaroděje!“ Dotkla jsem se hrdla, jako bych dokázala potlačit bolest v krku zvenčí. „A mám svědka, který je ochotný dosvědčit, že ho Piscary najal, aby oběti zabil. Stačí vám to?“</p> <p>Edden povytáhl obočí. „Koho?“ Otočil se a pohlédl na Piscaryho, kolem kterého postávali nervózní důstojníci a čekali na sanitku. „O kom to mluvíte?“</p> <p>„Nechtějte to vědět.“ Zavřela jsem oči. Stanu se démonovým důvěrníkem. Ale aspoň jsem naživu. Neztratila jsem duši. Musím se soustředit na pozitivní věci.</p> <p>„Můžu jít?“ zeptala jsem se, když jsem za dírou spatřila první schody. Netušila jsem, jak se po nich dostanu nahoru. Možná kdybych Eddenovi dovolila, aby mě zatkl, vynesl by mě nahoru. Nečekala jsem na svolení, vysmekla se mu, přitáhla si paži blíž k tělu a kulhala k rozeklanému otvoru ve zdi. Právě jsem označila nejmocnějšího upíra v Cincinnati za sériového vraha a jediné, co jsem toužila udělat, bylo vyzvracet se.</p> <p>Edden mě dohonil, ale pořád neodpověděl. „Můžete mi aspoň vrátit moje boty?“ zeptala jsem se, když jsem uviděla, že je Gwen fotí, opatrně postupuje s kamerou pokojem a všechno zaznamenává.</p> <p>Kapitán sebou trhl a pohlédl na moje nohy. „To vždycky chodíte na lov upířích mistrů bosá?“</p> <p>„Jenom když jsou v pyžamu.“ Přitáhla jsem si přikrývku blíž k tělu, protože mi bylo bídně. „Chtěla jsem, aby to bylo fér, však víte.“</p> <p>Po Eddenově kulaté tváři se rozlil široký úsměv. „Hej, Gwen! Nech toho,“ zavolal, vzal mě za loket a pomohl mi odklopýtat ke schodům. „Není to místo činu. Jsme tu kvůli zatčení.“29</p> <p><image xlink:href="#_21.jpg" />„Hej! Hej!“ křikla jsem, narovnala se na tvrdé sklápěcí sedačce a zamávala na kolemjdoucího prodavače. Do začátku zápasu zbývalo dobrých čtyřicet minut, a přestože se tribuny začínaly plnit, prodavači nebyli zrovna pozorní.</p> <p>Zamžourala jsem, a když se otočil, zvedla jsem čtyři prsty, on zvedl osm. Škubla jsem sebou. <emphasis>Osm babek za čtyři hot dogy?</emphasis> pomyslela jsem si a podala dolů peníze. Ach jo. Lístky jsem si koneckonců koupit nemusela.</p> <p>„Díky, Rachel,“ řekl Glenn sedící vedle mě, když mu v ruce přistál v papíru zabalený rohlík, který prodavač hodil. Položil si ho na klín a chytil i ostatní, protože já měla ruku v závěsu a nemohla ji tedy použít. Jeden rohlík podal tátovi a Jenksovi vlevo. Druhý strčil mně a já ho předala Nickovi po svém druhém boku. Nick se na mě pousmál a ihned obrátil pozornost zpátky k Vlkodlakům, kteří se rozcvičovali na trávníku.</p> <p>Schoulila jsem ramena, Glenn mi rozbalil hot dog, podal mi ho a využil to jako záminku a naklonil se blíž. „Dej mu čas.“</p> <p>Neodpověděla jsem a upřeně jsem hleděla na dokonale zastřižený trávník. Přestože to Nick nepřiznal, strach mezi nás postavil novou zeď. Při bolestivém rozhovoru minulý týden jsem se mu ze srdce omluvila za to, že jsem jeho prostřednictvím načerpala ze silové čáry tak obrovské množství energie, a ujistila ho, že to byla nehoda. Prohlásil, že je to v pořádku, že to chápe a je rád, že jsem to udělala, protože mi to zachránilo život. Jeho slova zněla upřímně a já v hloubi duše věděla, že je myslí vážně. Od té doby mi ale jen zřídkakdy pohlédl do očí a dělal, co mohl, aby se mě nemusel dotknout.</p> <p>Aby dokázal, že se nic nezměnilo, trval na tom, abych u něj jako obvykle o víkendu přespala. Byla to chyba. Rozhovor při večeři byl přinejlepším formální: <emphasis>Jak se ti dnes vedlo, drahá? Dobře, děkuju; a co tobě?</emphasis> Následně jsme několik hodin koukali na televizi, já seděla na gauči, on v křesle na opačné straně pokoje. Lehnout jsme si šli nekřesťansky brzy, už v jednu v noci, a já doufala v nějaké zlepšení, on ale téměř ihned předstíral spánek a já se skoro rozbrečela, když ucukl před dotykem mojí nohy.</p> <p>Dokonalým závěrem pak byla noční můra, která ho probudila ve čtyři ráno. Když zjistil, že je se mnou v posteli, skoro zpanikařil.</p> <p>Tiše jsem se rozloučila a vymluvila se na to, že když stejně nespím, měla bych se ujistit, že se Ivy dostala v pořádku domů. Řekla jsem mu, že se uvidíme později, a odjela autobusem. Nezastavil mě. Seděl na kraji postele s hlavou v dlaních a nezastavil mě.</p> <p>Zamžourala jsem do jasného odpoledního slunce a potlačila slzy. Na vině bylo slunce. Nic víc. Kousla jsem do hot dogu. Jen s velkým přemáháním jsem sousto požvýkala, a když jsem ho konečně spolkla, sedělo mi těžce v žaludku. Pod námi na sebe Vlkodlaci pokřikovali a házeli si míčkem.</p> <p>Odložila jsem hot dog na papírový obal na klíně a vzala do zraněné ruky míček. Pohnula jsem rty, bezhlesně pronesla latinské zaklínadlo a zdravou rukou načrtla do vzduchu složitý symbol. Když jsem pronesla poslední slovo, prsty, v nichž jsem míček držela, mě zabrněly. Pocítila jsem melancholické uspokojení, když nadhazovač zahodil míč. Chytač se po něm natáhl, tázavě zůstal stát, pak si znovu dřepl.</p> <p>Jenks otřel křídla o sebe, aby upoutal moji pozornost, a vesele mě palci nahoru pochválil za to, jak málo magie silových čar jsem použila. Oplatila jsem mu široký úsměv pousmáním. Skřítek seděl na rameni kapitána Eddena, aby lépe viděl. Usmířili se při debatě o country zpěvácích v karaoke baru. Nechtěla jsem znát podrobnosti. Opravdu.</p> <p>Edden na mě taky pohlédl a podezíravě přimhouřil oči za brýlemi s kulatými skly. Jenks odvedl jeho pozornost tím, že začal hlasitě vychvalovat přednosti tří žen, které stoupaly vzhůru po betonových schodech. Podsaditý kapitán se začervenal, ale dál se usmíval.</p> <p>S povděkem jsem se otočila ke Glennovi a zjistila, že už snědl svůj hot dog. Měla jsem mu koupit dva. Bez obleku a kravaty působil jako někdo docela jiný, v triku s logem Vlkodlaků vypadal pohodlně a bezpečně. „Díky svědectví démona máme případ víceméně v kapse,“ řekl. „Očekával jsem vlnu násilí, ale zločinnost naopak poklesla.“ Pohlédl na otce. „Myslím, že nižší rody čekají, až Piscaryho oficiálně odsoudí, teprve pak rozpoutají válku o jeho území.“</p> <p>„To se nestane.“ S pomocí gesta a zaklínadla jsem energií záhrobí postrčila další míček. Bylo čím dál těžší čerpat energii z nedaleké čáry. Bezpečnostní opatření stadionu začínala působit. „Piscaryho obchodů se ujal Kisten,“ řekla jsem kysele. „Všechno běží jako obvykle.“</p> <p>„Kisten?“ naklonil se blíž. „Není mistr upír. Nezpůsobí to problémy?“</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou a srazila stranou další míček. Napětí hráčů pomalu sílilo, když míč narazil do stěny a odkutálel se špatným směrem. Glenn neměl ani tušení, kolik problémů to způsobí. Ivy je Piscaryho prostřednice. Podle nepsaného upírského práva se měla o všechno starat ona, ať už se jí to líbilo, nebo ne. Agentka IBA na odpočinku tak stála před obrovským morálním dilematem. Na jedné straně měla jako upírka jistou odpovědnost, na druhé straně chtěla zůstat věrná sama sobě. Piscary ji zval k sobě do vězení a ona ho ignorovala, stejně jako spoustu jiných věcí, které se nepozorovaně začínaly vršit.</p> <p>Všichni si stále mysleli, že Piscaryho prostředníkem je Kist, čehož Ivy využívala, nic nedělala a tvrdila, že i když Kistenovi schází fyzická síla, má dostatečný vliv na to, aby udržel všechno pohromadě. Nevypadalo to dobře, ale já ji nemínila nutit k tomu, aby se ujala Piscaryho obchodů. Nejenže zasvětila život boji se zločinem, ale zbláznila by se, kdyby se měla vyrovnat s krvežíznivostí a dominancí, které by nové postavení ještě znásobilo.</p> <p>Když Glenn pochopil, že nemíním celou věc dál komentovat, zmačkal papír a strčil si ho do kapsy. „Tak, Rachel,“ řekl a pohlédl na prázdnou sedačku vedle Nicka. „Jak se má tvoje spolubydlící? Už je jí líp?“</p> <p>Ukousla jsem další sousto. „Zvládá to,“ odpověděla jsem s plnými ústy. „Šla by dneska s námi, ale slunce jí dost vadí − v poslední době.“</p> <p>Od chvíle, kdy se opila Piscaryho krví, jí vadila spousta věcí: slunce, příliš hlasité zvuky, příliš tiché zvuky, malý výkon počítače, dužina v pomerančovém džusu, ryba ve vaně, kterou si nakonec vzal Jenks a opekl ji, aby dětem zvýšil hladinu proteinů před podzimní hibernací. Po návratu z půlnočních bohoslužeb jí ráno bývalo příšerně zle, ale odmítala na ně přestat chodit. Tvrdila, že jí dovolují zachovat si odstup od Piscaryho. Duševní odstup. Čas a vzdálenost mohou zlomit pouto, které nižší upír vnutí kousnutím jiné osobě, ale Piscary je upírský mistr. Pouto bude trvat, dokud ho Piscary sám nezruší.</p> <p>S Ivy jsme pomalu nacházely novou rovnováhu. Když stálo slunce vysoko na nebi a jasně zářilo, byla to moje Ivy, kamarádka a partnerka se suchým, uštěpačným smyslem pro humor, společně jsme vymýšlely kanadské žertíky, které bychom mohly provést Jenksovi, nebo jsme hovořily o tom, jak vylepšit kostel, aby se v něm příjemněji bydlelo. Po západu slunce odcházela, abych neviděla, co s ní noc nyní dělá. Za slunečního světla byla silná, po západu slunce se z ní stávala krutá bohyně, neustále balancovala na ostří bezmoci v bitvě, kterou sváděla sama se sebou.</p> <p>Podobné myšlenky mi nebyly příjemné, proto jsem se dotkla silové čáry, svedla míček stranou a nechala ho praštit do stěny za chytačem.</p> <p>„Rachel?“ řekl kapitán Edden a oči za brýlemi měl tvrdé, když se naklonil přes syna, aby na mě viděl. „Dejte mi vědět, až si bude chtít promluvit s Piscarym. Rád se zadívám jinam, pokud ho bude chtít trochu proplesknout.“</p> <p>Znovu se opřel a já se mdle usmála. Piscaryho předali do vazby IBA a ta ho strčila do upírovzdorné cely. Předběžné slyšení dopadlo dobře, případ vyvolal takovou senzaci, že si na něj soud udělal nečekaně čas. Algaliarept se objevil a dokázal, že je hodnověrný svědek. Démon se dostal do všech novin, protože na sebe bral různé podoby, aby vyděsil všechny v soudní síni. Nejvíce mě zmátla skutečnost, že soudce se nejvíce bál kulhající a šišlající dívenky s plavými vlasy. Myslím, že démon si to skutečně užil.</p> <p>Když se na trávníku objevil pálkař, aby odpálil několik míčků do vnitřního hřiště, upravila jsem si červenou čepici s logem Vlkodlaků tak, aby mi slunce nesvítilo do očí. S hot dogem na klíně jsem pohnula prsty a bezhlesně pronesla zaklínadlo. Bezpečnostní zábrany stadionu zesílily a já do nich musela prorazit díru, abych se dostala k silové čáře. Nečekaně se do mě vlila energie záhrobí a Nick ztuhl. Omluvil se a proklouzl okolo mě s tím, že jde na toaletu. Jeho štíhlá postava seběhla dolů po schodech a zmizela.</p> <p>Nešťastně jsem vyslala úponek záhrobní energie k míčku. Ozvalo se hlasité prasknutí a pálka se zlomila. Pálkař zlomený kus jasanového dřeva odhodil a klel tak hlasitě, že jsem ho slyšela. Otočil se a upřel obviňující pohled na tribuny. Nadhazovač si založil ruku v rukavici v bok. Chytač se postavil. Spokojeně jsem přimhouřila oči, když trenér hvízdl a svolal všechny k sobě.</p> <p>„Hezké, Rache,“ řekl Jenks. Kapitán Edden sebou trhl a tázavě na mě pohlédl.</p> <p>„To jste byla vy?“ zeptal se a já pokrčila rameny. „Vykážou vás odsud.“</p> <p>„Měli mi zaplatit.“ Dávala jsem si dobrý pozor. Nikoho jsem nezranila. Kdybych chtěla, mohla jsem jim vyvrtnout kotníky nebo zasáhnout míčky hráče. Ale já nechtěla. Prostě jsem jim zkazila rozcvičku. <emphasis>Kde mám kečup? Ten hot dog je naprosto bez chuti.</emphasis></p> <p>Kapitán neklidně poposedl. „Ach, co se týká vaší odměny, Morganová…“</p> <p>„Zapomeňte na to,“ ujistila jsem ho rychle. „Myslím, že vám pořád dlužím za to, že jste mě vyplatili ze smlouvy s IBA.“</p> <p>„Ne,“ řekl. „Měli jsme dohodu. Nebyla to vaše vina, že kurz zrušili…“</p> <p>„Glenne, mohla bych si vzít tvůj kečup?“ zeptala jsem se bryskně, abych Eddena umlčela. „Nechápu, jak lidé mohou jíst hot dogy bez něj. Proč mi ten chlap, u Zvratu, žádný nedal?“</p> <p>Edden se opřel a těžce vydechl. Glenn poslušně hrábl do papírového obalu a vytáhl bílý plastový polštářek. Se staženou tváří pohlédl na moji zlomenou paži a zaváhal. „Já ti ho, hm, otevřu,“ nabídl.</p> <p>„Díky,“ zamumlala jsem. Vůbec se mi nelíbilo být bezmocná. Snažila jsem se nemračit, když jsem přihlížela, jak detektiv pytlíček opatrně roztrhl. Podal mi ho, já si položila hot dog na klín a nešikovně na něj kečup vymáčkla. Tak úporně jsem se soustředila na to, abych se trefila do správného místa, že jsem si skoro nevšimla, že Glenn zvedl ruku k ústům a potají si olízl červenou šmouhu z prstů.</p> <p><emphasis>Glenn?</emphasis> pomyslela jsem si a poklesla mi čelist, když jsem si vzpomněla na zmizelý kečup. Kousky skládačky zapadly na místo. „Ty…“ vypravila jsem ze sebe. <emphasis>Glenn nám ukradl kečup?</emphasis></p> <p>Zpanikařil, natáhl se a skoro mi zakryl ústa, než zase odtáhl ruku. „Ne,“ prosil a naklonil se blíž. „Nic neříkej.“</p> <p>„Vzal jsi nám kečup!“ vydechla jsem šokovaně. Viděla jsem, jak se za Glennem Jenks vesele pohupuje na Eddenově rameni. Slyšel, o čem si šeptáme, a zároveň rozptyloval kapitána rozhovorem.</p> <p>Glenn střelil provinilým pohledem po otci. „Zaplatím ti za něj,“ žadonil. „Cokoli budeš chtít. Jen to neříkej tátovi. Ach bože, Rachel. Zabilo by ho to.“</p> <p>Chvíli jsem jen zírala. Sebral nám kečup. Rovnou ze stolu. „Chci tvá želízka,“ řekla jsem najednou. „Nedokážu sehnat žádná, která by nebyla olepená umělou fialovou kožešinou.“</p> <p>Uklidnil se a odsunul se ode mě. „V pondělí.“</p> <p>„To stačí.“ Můj hlas zněl klidně, ale uvnitř jsem zpívala. <emphasis>Zase budu mít želízka!</emphasis> Bude to příjemný den.</p> <p>Provinile koukl po otci. „A seženeš mi i… láhev ostrého?“</p> <p>Vykuleně jsem na něj pohlédla.</p> <p>„A možná grilovací omáčku?“</p> <p>Zavřela jsem ústa, aby mi do nich nevletěla moucha. „Jasně.“ Nedokázala jsem tomu uvěřit. Budu potají pašovat kečup synovi kapitána FIK.</p> <p>Vzhlédla jsem a spatřila, jak nahoru po schodech běží pořadatel v červené polyesterové bundě a rozhlíží se. Když se naše pohledy střetly, zkroutila jsem rty v úsměvu. Zatímco si klestil cestu poloprázdnou řadou před námi, odložila jsem zbytek hot dogu na Nickovo sedadlo a schovala míček do kabelky. Byla to legrace. Do hry bych nezasáhla, ale to oni nevěděli.</p> <p>Jenks se vznesl z ramene kapitána Eddena a přilétl ke mně. Na počest týmu si na sebe vzal oděv v tak jasně rudé a bílé barvě, že mě z toho bolely oči. „Ach,“ posmíval se. „Jsi v průšvihu.“ Edden po mně střelil varovným pohledem, pak se otočil zpátky k trávníku a předstíral, že ke mně nepatří, aby ho taky nevyhodili.</p> <p>„Slečna Rachel Morganová?“ zeptal se mladík v červené bundě, když k nám dorazil.</p> <p>Vstala jsem. „Ano.“</p> <p>„Jsem Matt Ingle. Bezpečnost silových čar stadionu. Mohla byste jít prosím se mnou?“</p> <p>Glenn se postavil, doširoka se rozkročil a založil si ruce v bok. „Problém?“ zeptal se a zatvářil se náležitě rozzlobeně. Pořád jsem byla mimo z toho, že mu chutná kečup, takže mě ani nerozzlobila jeho potřeba chránit mě.</p> <p>Matt zavrtěl hlavou a nenechal se nijak zastrašit. „Ne, pane. Majitelka Vlkodlaků se doslechla o tom, kolik námahy slečna Morganová vynaložila na to, aby získala zpět maskota týmu, a ráda by si s ní promluvila.“</p> <p>„S radostí jí vyhovím,“ řekla jsem. Jenks se zachechtal a křídla mu zrudla. Přestože se kapitánu Eddenovi podařilo zatajit mé jméno před novináři, celé Cincinnati včetně Vlkodlaků vědělo, kdo vyřešil vraždy čarodějů, dostal vraha a povolal do soudní síně démona. Můj telefon nepřestával zvonit, jak mě všichni najednou žádali o pomoc. Přes noc se ze živořící podnikatelky stala úžasná agentka. Co mi mohla majitelka Vlkodlaků udělat?</p> <p>„Půjdu s tebou,“ řekl Glenn.</p> <p>„Zvládnu to,“ opáčila jsem mírně uraženě.</p> <p>„Já vím, ale potřebuju s tebou mluvit a mám takové tušení, že tě odsud vyhodí.“</p> <p>Edden se zachechtal a uvelebil se na tvrdém sedadle. Z přední kapsy vytáhl klíč a podal ho Glennovi.</p> <p>„Myslíš?“ řekla jsem, zamávala Jenksovi a pohybem prstu a kývnutím jsem naznačila, že se uvidíme v kostele. Skřítek kývl a znovu se usadil na rameni kapitána Eddena. Výskal a pokřikoval a příliš dobře se bavil, než aby odešel.</p> <p>S Glennem jsme následovali pracovníka ochranky ke golfovému vozítku, kterým nás odvezl hlouběji do stadionu. Obklopil nás chlad a klid a hučení tisíců lidí se ztišilo do téměř podprahového hřmění. Matt zastavil vozítko až v místech vyhrazených personálu, mezi černými obleky a šampaňským. Glenn mi pomohl vystoupit, já si sundala kšiltovku, podala mu ji a načechrala si vlasy. Oblékla jsem si pěkné džíny a bílý svetr, ale každý, koho jsem za poslední dvě minuty viděla, měl na sobě kravatu nebo diamantové náušnice. Případně obojí.</p> <p>Matt vypadal nervózně, když nás výtahem vyvezl nahoru do dlouhé, přepychové místnosti s výhledem na hřiště. Byla plná pěkně oděných lidí, kteří mezi sebou hovořili. V nose mě šimral slabý závan pižma. Glenn se mi pokusil vrátit čepici, ale já mu naznačila, že si ji má nechat.</p> <p>„Slečno Morganová,“ řekla malá žena a omluvila se skupině mužů. „Ráda vás vidím. Jsem paní Sarongová,“ řekla, když ke mně s napřaženýma rukama přistoupila.</p> <p>Byla menší než já a očividně dlak. Vlasy jí prokvétaly stříbrem, což jí nesmírně slušelo, a ruce měla malé, ale silné. Pohybovala se s dravčí ladností, která poutala pozornost, a jejím očím nic neušlo. Dlaci měli co dělat, aby skryli hrubost. Dlačky naopak vypadaly nebezpečně.</p> <p>„Ráda vás poznávám,“ řekla jsem, když se krátce dotkla mého ramene, protože pravou ruku jsem měla v závěsu. „To je detektiv Glenn z FIK.“</p> <p>„Madam,“ řekl krátce a malá žena odhalila ploché, rovné zuby v úsměvu.</p> <p>„Těší mě,“ řekla příjemně. „Mohl byste nás omluvit, detektive? Musíme si před začátkem hry se slečnou Morganovou ještě promluvit.“</p> <p>Glenn kývl. „Zajisté, madam. Pokud dovolíte, přinesu vám něco k pití.“</p> <p>„To by od vás bylo milé.“</p> <p>Obrátila jsem oči v sloup nad jejich politicky korektními zdvořilostmi a ulevilo se mi, když mi paní Sarongová položila lehce ruku na rameno a odvedla mě stranou. Voněla kapradím a mechem. Všichni muži nás sledovali, když jsme společně mířily k oknu, které nabízelo nádherný výhled na hřiště. Z té výšky se mi trochu točila hlava.</p> <p>„Slečno Morganová,“ řekla a netvářila se vůbec omluvně, „právě se mi doneslo, že si vás najali, abyste získala zpět našeho maskota. Který se nikdy neztratil.“</p> <p>„Ano, madam,“ řekla jsem a překvapilo mě, že mi připadá naprosto přirozené oslovovat ji uctivě. „Když mi to oznámili, nikdo nezohlednil ani čas, ani energii, které jsem vynaložila.“</p> <p>Pomalu vydechla. „Nerada chodím okolo horké kaše. Začarovala jste nám hřiště?“</p> <p>Její přímost mě potěšila, proto jsem se rozhodla oplatit jí stejným. „Strávila jsem tři dny tím, že jsem plánovala vloupání do kanceláře pana Raye. Přitom jsem se mohla věnovat jiným zakázkám,“ řekla jsem. „A i když přiznávám, že to nebyla vaše vina, někdo mi měl zavolat.“</p> <p>„Možná, ale faktem zůstává, že ryba nezmizela. Nemám ve zvyku platit vyděračům. Necháte toho.“</p> <p>„A já se obvykle neuchyluju k vydírání,“ řekla jsem a skutečnost, že mě obklíčila její smečka, mi pomohla udržet zlost na uzdě. „Ale bylo by ode mě nedbalé, kdybych vás neinformovala o tom, co si o celé věci myslím. Dám vám slovo, že do hry nijak nezasáhnu. Nebudu muset. Dokud mi nezaplatíte, budou se vaši hráči pokaždé, když zahodí míček nebo zlomí pálku, ptát, jestli za tím nejsem já.“ Usmála jsem se, aniž bych odhalila zuby. „Pět set dolarů je malá cena za klid mysli vašich hráčů.“ <emphasis>Ubohých pět set dolarů. Měla jsem chtít desetkrát tolik. Pořád jsem nechápala, proč po mně Rayovi poskoci stříleli kvůli pitomé rybě.</emphasis></p> <p>Rozevřela rty a já bych mohla přísahat, že při výdechu tiše zavrčela. Atleti jsou proslulí svojí pověrčivostí. Zaplatí.</p> <p>„Nejde tu o peníze, paní Sarongová,“ řekla jsem, i když zpočátku tomu tak bylo. „Ale pokud dovolím jedné smečce, aby se ke mně chovala jako k prašivému psisku, stanu se jím. A já nejsem prašivé psisko.“</p> <p>Odtrhla oči od hřiště. „To nejste,“ přitakala. „Jste vlk samotář.“ Ladně pokynula nedaleko stojícímu vlkodlakovi, který mi připadal docela povědomý. Pospíšil si k nám se šekovou knížkou o velikosti bible vázanou v kůži. Musel ji držet oběma rukama. „Vlci samotáři jsou nejnebezpečnější,“ řekla, zatímco psala. „Ale také mají mimořádně krátký život. Sežeňte si smečku, slečno Morganová.“</p> <p>Hlasitě šek utrhla. Nevěděla jsem, jestli mi radí nebo vyhrožuje. „Děkuju, už jednu mám,“ řekla jsem, a aniž bych zkontrolovala částku, schovala jsem ho do kabelky. Klouby na ruce jsem zavadila o baseballový míček a vložila jsem jí ho do ruky. „Odejdu, než začne hra,“ řekla jsem, protože jsem věděla, že mě za žádných okolností nepustí zpátky na tribunu. „Jak dlouho se nesmím vrátit?“</p> <p>„Do konce života,“ řekla a ďábelsky se usmála. „Ani já nejsem prašivé psisko.“</p> <p>Opětovala jsem jí úsměv. Opravdu se mi líbila. Vtom se objevil Glenn. Vzala jsem si od něj skleničku se šampaňským a postavila ji na okenní parapet. „Sbohem, paní Sarongová.“</p> <p>Vzala si od Glenna druhou sklenku šampaňského a kývnutím mě propustila. Postávali za ní tři zakabonění, pěkně oblečení mladíci. Byla jsem ráda, že nemám její práci, i když se zdálo, že má určité přednosti.</p> <p>Glennovy boty hlasitě klapaly na betonu, když jsme bez Matta a jeho golfového vozítka mířili ke vstupní bráně.</p> <p>„Rozloučíš se za mě s ostatními?“ zeptala jsem se a myslela tím hlavně Nicka.</p> <p>„Jasně.“ Pohledem sledoval velké nápisy se šipkami ukazujícími k východům. Když jsme vyšli ven, slunce krásně hřálo. Uvolnila jsem se a zamířila na zastávku. Glenn se zastavil vedle mě a podal mi kšiltovku. „K tvojí odměně…“ začal.</p> <p>„Glenne,“ řekla jsem a nasadila si čepici, „jak jsem řekla tvému tátovi, nedělejte si s tím hlavu. Jsem vám vděčná za to, že jste mě vyplatili ze smlouvy s IBA, a díky dvěma tisícům od Trenta mám dost na to, abych přežila, dokud se mi nezahojí ruka.“</p> <p>„Mohla bys sklapnout?“ řekl a sáhl do kapsy. „Na něco jsme přišli.“</p> <p>Otočila jsem se, sklopila oči ke klíči v jeho ruce a vzhlédla.</p> <p>„Nedovolili nám zaplatit ti za zrušený kurz, ale na odtahovém parkovišti stálo auto. Pojišťovna ho odepsala, takže jsme ho nemohli dát do aukce.“</p> <p><emphasis>Auto? Edden mi dá auto?</emphasis></p> <p>Glennovy hnědé oči zářily. „Nechali jsme vyměnit spojku a převodovku. Taky s elektrikou nebylo něco v pořádku, ale chlapi v garáži to zdarma opravili. Dali bychom ti ho už dřív,“ řekl, „ale úředník na dopravním inspektorátu nedokázal pochopit, o co mi jde, takže jsem tam musel třikrát zajít, než se nám konečně podařilo zapsat ho na tvé jméno.“</p> <p>„Vy jste mi koupili auto?“ řekla jsem a hlas mi přímo bublal vzrušením.</p> <p>Glenn se zakřenil a podal mi zebrovaný klíč na klíčence s fialovou králičí pacičkou. „Peníze, které do něho FIK vložila, tak akorát odpovídají tomu, co ti dlužila. Odvezu tě domů. Nemá automatickou převodovku a myslím, že se zlomenou rukou řadit nedokážeš.“</p> <p>Rozbušilo se mi srdce, vykročila jsem spolu s ním a rozhlédla se po parkovišti. „Které to je?“</p> <p>Glenn ukázal a cvakání mých podpatků na asfaltu utichlo, protože jsem červený sporťák poznala. „To je Francisovo auto,“ řekla jsem a nevěděla, co si o tom myslet.</p> <p>„Nevadí to, že ne?“ zeptal se Glenn ustaraně. „Chtěli ho sešrotovat. Nejsi pověrčivá, že ne?“</p> <p>„No…“ vykoktala jsem a cítila, jak mě lesklý rudý lak přitahuje. Dotkla jsem se čistého, hladkého povrchu. Střecha byla stažená. Otočila jsem se a usmála se. Glennovo ustarané zamračení nahradila úleva. „Děkuju,“ zašeptala jsem a sotva dokázala uvěřit tomu, že je skutečně moje. <emphasis>Je moje?</emphasis></p> <p>Lehkým krokem jsem ho obešla. Mělo novou poznávací značku s nápisem LOVEC. Bylo dokonalé. „Je moje?“ řekla jsem a srdce mi tlouklo.</p> <p>„No tak, nasedni,“ řekl Glenn a tvář se mu rozzářila spokojeným nadšením.</p> <p>„Je úžasné,“ řekla jsem a odmítla se rozplakat. <emphasis>Už žádné propadlé jízdenky na autobus. Už žádné postávání v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mrazu. Už žádné maskovací talismany, aby mi řidiči vůbec zastavili.</emphasis></p> <p>Otevřela jsem dveře. Kožené sedadlo bylo díky odpolednímu slunci teplé a hebké jako čokoláda. Veselé cinkání upozorňující na otevřené dveře znělo jako nebeský chorál. Zasunula jsem klíč do zapalování, ujistila se, že řadicí páka je na neutrálu, sešlápla spojku a nastartovala. Předení motoru představovalo svobodu. Zabouchla jsem dveře a zářivě se na Glenna usmála. „Opravdu?“ zeptala jsem se a hlas mi selhal.</p> <p>S úsměvem kývl.</p> <p>Byla jsem nadšená. Kvůli zlomené ruce jsem nemohla bezpečně řadit, ale mohla jsem vyzkoušet všechny knoflíky. Zapnula jsem rádio a napadlo mě, že je to znamení, když se z něj začala linout Madonnina píseň „Material Girl“. Ztlumila jsem ho a otevřela odkládací skříňku, abych se podívala na registraci se svým jménem. Ven vypadla silná žlutá obálka. Sehnula jsem se a zvedla ji ze země.</p> <p>„To jsem tam nedal,“ řekl a v hlase mu znovu zazněla starost.</p> <p>Přitiskla jsem si ji k nosu a svaly na tváři mi ochably, protože jsem ucítila čistou vůni borovice. „Je od Trenta.“</p> <p>Glenn se narovnal. „Vystup,“ řekl tvrdě. Jeho hlas prodchla autorita.</p> <p>„Nebuď hloupý,“ řekla jsem. „Kdyby mě chtěl zabít, neposlal by Quena, aby mě zachránil.“</p> <p>Glenn zatnul čelisti a otevřel dveře. Auto začalo pípat. „Vystup. Nechám vůz prohlédnout a přivezu ti ho zítra.“</p> <p>„Glenne…“ protestovala jsem, otevřela obálku a její obsah mé námitky umlčel. „Hm,“ vypravila jsem ze sebe. „Nesnaží se mě zabít, zaplatil mi.“</p> <p>Glenn se naklonil blíž a já ho nechala nahlédnout do obálky. Zamumlal kletbu. „Kolik v ní je, co myslíš?“ zeptal se, když jsem ji zavřela a schovala do kabelky.</p> <p>„Hádám, že osmnáct tisíc.“ Snažila jsem se působit nonšalantně, ale třásly se mi ruce. „Tolik mi nabídl za očištění jména.“ Odhrnula jsem si vlasy z očí a vzhlédla. Dech se mi zadrhl v hrdle. Ve zpětném zrcátku jsem uviděla Trentovu šedou limuzínu zaparkovanou v zakázané zóně. Ještě před chvílí tam nebyla. Tedy, aspoň jsem ji neviděla. Stáli vedle ní Trent s Jonathanem. Glenn se otočil, aby zjistil, na co hledím.</p> <p>„Ach,“ řekl a ustaraná obezřetnost mu napjala koutky očí. „Rachel, půjdu támhle k pokladně…“ ukázal. „A promluvím si s tou paní o nákupu lístků na piknik FIK na příští rok.“ Zaváhal, pak zabouchl dveře. Jeho tmavé prsty se na rudém laku jasně vyjímaly. „Budeš v pořádku?“</p> <p>„Jo.“ Odtrhla jsem oči od Trenta. „Díky, Glenne. Pokud mě zabije, pověz tátovi, že se mi auto líbilo.“</p> <p>Pousmál se a zamířil pryč.</p> <p>Jeho kroky se vzdalovaly a já upírala pohled do zpětného zrcátka. Ozval se řev fanoušků, hra začala. Sledovala jsem, jak se Trent dohaduje s Jonathanem. Nakonec tam nechal rozzlobeného vysokého muže stát a pomalu se vydal ke mně. Ruce měl v kapsách a vypadal dobře. Popravdě lépe než dobře. Na sobě měl neformální kalhoty, pohodlné boty a svetr, který ho chránil před mírným chladem. Vyčuhoval mu zpod něj límeček hedvábné košile barvy půlnoční modři, která nádherně kontrastovala se snědým odstínem jeho pleti. Tvídová čepice mu stínila zelené oči a udržovala pod kontrolou jeho vlasy.</p> <p>Pomalu ke mně přistoupil, díval se mi do očí a na auto ani nepohlédl. Zašoupal nohama, pootočil se a pohlédl na Jonathana. Žralo mě, že jsem mu pomohla očistit jméno. Za posledních šest měsíců zavraždil aspoň dva lidi − a jedním z nich byl Francis. A já teď seděla v jeho autě.</p> <p>Nic jsem neřekla, zdravou rukou jsem svírala volant, zlomená paže mi ležela v klíně a připomínala jsem si, že se mě Trent bojí. V rádiu se slova ujal upovídaný moderátor a já ho ztlumila, takže nebyl skoro slyšet. „Našla jsem peníze,“ řekla jsem místo pozdravu.</p> <p>Zamžoural na mě, pak se postavil vedle bočního zrcátka, aby schoval tvář do stínu. „Nemáte zač.“</p> <p>Vzhlédla jsem k němu. „Neděkovala jsem.“</p> <p>„Stejně nemáte zač.“</p> <p>Stiskla jsem pevně rty. <emphasis>Osel.</emphasis></p> <p>Trent sklopil oči k mé paži. „Za jak dlouho se zahojí?“</p> <p>Překvapeně jsem zamrkala. „Nebude to trvat dlouho. Je to čistá zlomenina.“ Dotkla jsem se amuletu proti bolesti na krku. „Mám mírně poškozené svaly, proto zatím nemůžu ruku používat, ale prý nebudu potřebovat terapii. Do šesti týdnů jsem zpátky na ulici.“</p> <p>„Dobře. To je dobře.“</p> <p>Byl to krátký rozhovor − a po něm následovalo dlouhé ticho. Seděla jsem v autě a přemýšlela, co chce. Vypadal nervózně a obočí měl vysoko vytažené. Nebál se ani si nedělal starosti. Nedokázala jsem říct, co chce. „Piscary tvrdil, že naši otcové spolu pracovali,“ řekla jsem. „Lhal?“</p> <p>Trent zavrtěl hlavou a světlé vlasy se mu ve slunci zaleskly. „Ne.“</p> <p>Měla jsem pocit, jako by mi po páteři sklouzl úlomek ledu. Olízla jsem si rty a utřela smítko prachu z volantu. „Co dělali?“ zeptala jsem se nedbale.</p> <p>„Pracujte pro mě a já vám to povím.“</p> <p>Zadívala jsem se mu do očí. „Jste zloděj, podvodník, vrah a velmi zlý muž,“ řekla jsem klidně. „Nemám vás ráda.“</p> <p>Pokrčil rameny a působil při tom naprosto neškodně. „Nejsem zloděj,“ řekl. „A nevadí mi manipulovat vámi, abych vás přinutil pracovat pro mě, když je třeba.“ Odhalil dokonalé zuby v úsměvu. „Vlastně si to užívám.“</p> <p>Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Vy jste tak nadutý chlap, Trente,“ řekla jsem a litovala, že nemůžu zařadit zpátečku a přejet mu nohu.</p> <p>Úsměv se mu rozšířil.</p> <p>„Co?“ obořila jsem se na něj.</p> <p>„Oslovila jste mě jménem. Líbí se mi to.“</p> <p>Otevřela jsem ústa a zase je zavřela. „Uspořádejte večírek a pozvěte papeže. Můj táta možná pro vašeho tátu pracoval, ale vy jste darebák a ty peníze vám do tváře nehodím jenom proto, že jsem si je zasloužila a potřebuju z něčeho žít, zatímco se budu zotavovat ze zranění, která jsem utrpěla, když jsem se vás snažila zachránit před vězením!“</p> <p>Oči se mu třpytily pobavením a já zuřila. „Děkuji, že jste očistila moje jméno,“ řekl. Natáhl ruku, aby se dotkl mého auta, ale neudělal to, když jsem vydala ošklivý varovný zvuk. Otočil se, aby zjistil, jestli se Jonathan pohnul. Nepohnul. I Glenn nás sledoval.</p> <p>„Zapomeňte na to, dobrá?“ řekla jsem. „Za Piscarym jsem šla proto, abych zachránila život mámě, ne vám.“</p> <p>„Stejně vám děkuji. Pokud vám na tom záleží, lituji, že jsem vás poslal do krysí díry.“</p> <p>Naklonila jsem hlavu, abych na něj viděla, a podržela si vlasy, protože mi je do tváře hodil poryv větru. „Myslíte, že mi na tom záleží?“ řekla jsem napjatě. Pak jsem zamžourala. Třásl se. Co to s ním je?</p> <p>„Přesedněte si,“ řekl nakonec a podíval se na prázdné sedadlo spolujezdce.</p> <p>Zírala jsem na něj. „Cože?“</p> <p>Pohlédl na Jonathana, pak zpátky na mě. „Chci se svézt ve vašem autě. Přesedněte si. Jon mě nikdy nenechá řídit. Tvrdí, že je to pod moji úroveň.“ Zadíval se na Glenna, který postával vedle sloupu. „Pokud ovšem nechcete, aby vás domů odvezl támhle detektiv a celou cestu přísně dodržoval stanovený limit?“</p> <p>Byla jsem tak překvapená, že jsem se ani nenaštvala. „Umíte to s řadicí pákou?“</p> <p>„Lépe než vy.“</p> <p>Podívala jsem se na Glenna, pak zpátky na Trenta. Pohodlně jsem se usadila. „Mám návrh,“ řekla jsem a povytáhla obočí. „Můžete řídit, pokud se cestou budeme bavit o jedné věci.“</p> <p>„O vašem otci?“ uhádl a já kývla. Začínala jsem si na dohody s démony zvykat.</p> <p>Trent schoval ruce do kapes a zamyšleně se zhoupl na patách. Zadíval se na modré nebe a kývl.</p> <p>„Nemůžu uvěřit tomu, že jsem na to přistoupila,“ zabručela jsem, hodila kabelku dozadu a nešikovně přelezla přes řadicí páku na vedlejší sedadlo. Sundala jsem si červenou kšiltovku, zatočila si vlasy do drdolu a schovala je pod čepici, aby mi je necuchal vítr.</p> <p>Glenn vyrazil vpřed, ale zpomalil, když jsem mu zamávala na rozloučenou. Zavrtěl nevěřícně hlavou, otočil se a vrátil se zpátky na stadion.</p> <p>Zapnula jsem si pás, Trent otevřel dveře a vklouzl na sedadlo. Upravil zrcátka, dvakrát zatúroval motor, sešlápl spojku a zařadil jedničku. Zapřela jsem se o přístrojovou desku, ale rozjel se hladce, jako by se živil parkováním aut.</p> <p>Jonathan rychle nasedl do limuzíny a já střelila pohledem po Trentovi. Přimhouřila jsem oči, když si na semaforu dál pohrával s rádiem, přestože naskočila zelená. Našel stanici, která hrála Takatu, zesílil zvuk a já se ho chystala plácnout po ruce za to, že si hraje s mým rádiem. Nevrle jsem knoflíky zablokovala.</p> <p>Na semaforu naskočila oranžová. Prudce se rozjel a proletěl křižovatkou před vozy, které začaly hlasitě brzdit a troubit. Zaskřípala jsem zuby a v duchu si přísahala, že pokud mi rozmlátí auto dřív, než k tomu dostanu příležitost já, vysoudím na něm i poslední košili.</p> <p>„Znovu už pro vás pracovat nebudu,“ řekla jsem, když na navztekané řidiče přátelsky zamával a zařadil se do provozu. Moje zlost polevila, jakmile jsem si uvědomila, že úmyslně propásl zelenou, aby Jonathana donutil počkat na další.</p> <p>Nevěřícně jsem na Trenta pohlédla. Když poznal, že jsem pochopila, šlápl na plyn. Ovládlo mě vzrušení a on mi věnoval rychlý úsměv. Vítr mu vmetl krátké vlasy do zelených očí. „Pokud se vám pak bude lépe spát, slečno Morganová, klidně tomu dál věřte.“</p> <p>Opíral se do mě vítr. Zavřela jsem oči před sluncem a cítila, jak mi hučení kol na asfaltu vibruje v kostech. Zítra začnu přemýšlet o tom, jak se vyvléknout z dohody s Algaliareptem, jak odstranit démonské znamení a zbavit Nicka pouta důvěrníka a jak žít s upírkou, která se přede mnou snaží zatajit, že opět praktikuje. V tu chvíli jsem se ale řítila po silnici s nejmocnějším svobodným mládencem v Cincinnati a v kapse jsem měla osmnáct tisíc šest dolarů a padesát sedm centů. A nikdo nám určitě nezabrání překročit povolenou rychlost.</p> <p>Za týden práce to není špatný výsledek.Kim Harrison</p> <p>Americká spisovatelka. Největších úspěchů dosáhla s cyklem příběhů, ve kterých hraje hlavní roli mladá čarodějka Rachel Morganová.</p> <p>Ačkoliv si Kim Harrison pod pseudonymem Dawn Cook získala mezi čtenáři solidní renomé, nechtěla svou tvorbu omezovat jen na klasickou fantasy. Lákal ji totiž bouřlivě se rozvíjející žánr moderní urban fantasy. Napsala tedy román <emphasis>Dead Witch Walking </emphasis>(2004, č. Mrtvá čarodějka přichází, FANTOM Print 2010). Svěží, originální příběh si ihned získal obrovskou popularitu, a to hlavně zásluhou hlavní hrdinky Rachel Morganové. Impulzivní, někdy až ztřeštěná čarodějka, která dává přednost činům před slovy, čtenářům prostě učarovala a román se tak stal základem veleúspěšného cyklu. Ten se skládá už z osmi knih, přičemž autorka pokračuje v psaní dalších. Zatím poslední z nich se jen pár <emphasis>dnů </emphasis>po vydání okamžitě vyšplhala do čela prestižních amerických žebříčků nejprodávanějších knih.</p> <p>Jednou ze zajímavostí této série jsou i samotné názvy jednotlivých knih. Ty Kim Harrison volí jako parafráze známých filmů, přičemž má obzvláště „spadeno“ na filmy Clinta Eastwooda.</p> <p>Zaujala-li vás Kim Harrison, více o ní zjistíte na jejím webu www.kimharrison.net.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Kim Harrison</p> <p><strong>Hodný, zlý a nemrtvý</strong></p> <p>1. vydání</p> <p>Anglický originál The Good, the Bad, and the Undead</p> <p>Překlad Kateřina Niklová</p> <p>Obálka Dorothea Bylica</p> <p>Grafická úprava obálky Lukáš Tůma</p> <p>Jazykový redaktor Jiří Popiolek</p> <p>Odpovědný redaktor Libor Marchlík</p> <p>Vydalo nakladatelství <strong>FANTOM </strong><strong><emphasis>Print</emphasis></strong></p> <p>jako svou 198. publikaci</p> <p>Ostrava 2010</p> <p>Tisk Těšínská tiskárna, a. s., Český Těšín</p> <p>Doporučená cena vč. DPH 249 Kč</p> <p><strong>www.fantomprint.cz</strong></p> <p><strong>www.facebook.com/fantomprint</strong></p><empty-line /><p>[1] Nitro Oxid System. V zásadě jde o přidání oxidu dusného do spalovacího prostoru motoru, což má za následek výrazné zvýšení výkonu (pozn. red.).</p> <p>[2] Latinsky, dá se to přeložit jako dceruška strážkyně (pozn. red.).</p> </section> </body><binary id="_11.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABoBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAA/9k= </binary><binary id="_18.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABQBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AD/2Q== </binary><binary id="_12.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdAAwBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA P/Z </binary><binary id="_13.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABcBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AD/2Q== </binary><binary id="_9.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABoBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAA/9k= </binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w AARCAEPAQoDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2 uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL /8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1 dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD7LooooAKKKKACiignAzQA UnfGKUUUAFFFFABRRQTigAooyPWkZsUALRTDIAwU9+lOzz7UALRRTS20ZNADqKbk5JOMUMw CZY4FADqOKheXa0aAAljUdzOsUZLEKoGSfSgCVHZ5mAxsFSjBqvaKRApP3m5NTg+tAC0UZH rSY96AFooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoopMDrQA3ftk2EHnoafUcib1Pr2PpUVv ciRmiY7ZEOCCMfj9KALHU4NKMdjUcjlAGxlc847CoklRJdmcK3Kk9PwoAs01/u9cZ4pc56V BdAvbOBjdjIyOKAI/M2bWLcj5Se1SmUNEG9RmucuL9PJfy8KXGQAfu+vTqKis9bj8hVJZts ojOecc/40AdKz7vJcEEE1aHSuchvlFmFBVfKm2sMds+ldCGOAe1ADj0qpLMjSIoOSGBqwzE IfpXKw6hNL4hSFnG3cRjd+tAHVM6oOTVa5mG2Jc7fNfbnuKpazeraqnzYfqAOSay7nUkj1K 38xtsccZbJHfH6HpQBoNepLq7xBtywDrnof8/zpWkFzdeSsgJyCT2xnpiuQi1AO8zM0mGbc WP8AKtrRrzHmTdguRkZ+tAHV+aqOEyMAcnrih5M7FBwW5xXO2+qC6unwMg857gdhWxZyNMZ Lh8CMHCHPb1xQBbd1iQYI54Ap8YIXBxVC3c3l01wrEwIMKu3gn1B9K0OeKAFooooAKKKKAC iiigAooooAKKKKACiiigAoopCcEDmgCCebySGI+X19DWdfF8fbbTBlh++gHLD0rVkjEkZVh kHtiuannm066+zyElTwhJxuXPSgDRiv0uIfnJVZRtXJHDYzVQ3DMr2/yiWEExty27/DpWHc zxRzN5LlYZWBDED5GpJrz7TAZzNieAbTjq+OvFAHb2dwt1brKpByMEA5wamIHRhkHr71xvh 7X4XvDDI4UTAEDBAU+nNdiX5wM80Aed6pNJY6hNbEKqqfkJ6YJrItr5Ibxo2K5cfdHAJ/p9 a3vHaSRSQ3SlQjqUbd2/GvOJJJIp/NZvMCgcL6+g96AO9S+KPchzuDKsq7ecdCc/57132ny mewgl3bgyA59a8bivC8kMisrblI28kkY4zXqPhi5jufD0Egf7oxgnpigDVvJBFaTSHJAU8Y rg/Ds32nxWXAGORweRj1rqvEd1Hb6Bcs78FcHJ7GuM8GzeZ4hfLKNkZPy8Z5PGPyoA0vFGp pHrCREj5Pl45I75rkrjVfOu7p5ZcKE2A4Oc/X8aPEF+ja5cSbi3zdskEdsCufUsJpRkR5OX bnnjuKAOghnkeNYv8AXRhMhcdDnv8A/Wrf+1/ZNO8vK7pBt2L8uB3rmrGVMRnJCr1YfLyRz +lW57wNdLErZVOFOeW4559+KAN/S3kupVjiByx2dfQ11txP5Zi0u1I81hyT2HrXL+H5FsLW bUp0VUxsQD7xI6cVq6AWluJb2eTMsvzncc7F7D2oA6WMRWlsFBCqo7mlE5LqgA3Hkj+7WJd aqGmzDiRVxtXON5z1rXs4mjhLygeY/JwKALYyetFMD5cqM5HXinnpQAUUgpaAA+1IDkZpaK ACiiigAooooAKKKKAAnAzSBlbkc0vaqFzHPApnthuCgkx4yWoAv1natp639myjiVeUb0qW1 vorgBd2JO6txirfWgDyKS5kXzLW6AIzgIuVx6cmsT7bJZ6ntXe4AIIfHIrv/G+gfaLdtRs0 HnLjcvZgK8xmkM07ZO90AHtjHOc9PSgDVN5JBdiSCRQxb5WJ6dwf8+lesaDqq6rpkc/AkUb XBPOfWvC7ySWFjgDYMEKxx1H6VDp3js6BNI9zcmOKQbdo5OfoKAPY/Gxs7vQJYzKrSRHcFJ 7gV4bNqqKjt5m0gjjOMDocfmfyp194n8QeIowLOE28L5BZ/vFc9cVVj8DW01qbme9luZC+X BfGOOmAeDQBDN4rt4PlSYtgDIQ5Y+3FdHo3xCvbfTdlvYXjhuhCkbiTyfaua26VbahBExjE eCWXI6ggfXp37Yra8O61Dd38k0QK2ADJCm35hj+I+pPpngfWgC1e+NdU1HTGt/7Ku1lJBYB Tx26k/Wq+keLrvSLh7iWwvE3RDJER9OScVzeqX+rw69cmKNopJXIicRGRxE3LHg9R6Yr0fS td0ObQEeQKfLTBcKxGRxxxn6+9AHF2vii2vbwNNN5TPIcowwQO31P+NbE08dwJLpJvlJCqs bAj8z2pk8nhy7W9GoxW0P2cHJXGJARuVhnnPGCOxFY9v4eTVRBc6S8lgdu/yy2cdccZ445o A6e3u1XaCcsRgbjz1q7ZRC7vRblGMpYYIXvk5/AY/WuBb+3dFu2OpRmWIsT50Iyx/Cuq0Lx PbraT3FrIvnY8pF2gbPfHXP1oA7TUb2J5k0yKRWhtcK5HV29yf88VqSanHaWYgzh5cF2yfl HTGa4W2uY4RJPMu8JyoJ5ZvXrxW/4X06517U/MuVYW0bB5c9AcfdoA7Xw/YNMEv5VIjXmIH +dbs9yRMtvAMuR17D61mavrcGmLHZWi752GFRMfKKu6ZaNDCJrjJmk+Zie2aAL8UYRME5Pc +tSHpTSwA9BVP7W087Q2+fl6t6elAF0e1LSAEDmlHTmgAooooAKKKKACiiigAooooAD04pv 1zTqKAMfUtLac/abUhZV7H+L29j71nWviLyZjbakPJccHA6V1NYeveHrXWIGJUJcAYWQcGg DUPlTwkcPHIMeoIrxjxrpK6JeNMigROd4x2POMVfTxLqPhO4ksb1C0Y42lsscdxXIa5rN34 u1CTTdOm2WqkGaXsc/wrj6UAc7PrV3rAGk6fEkknKm4UfLHyOh/yfSq2j2On2F5PLqTCe9j kChpCGwxAxx079a6yx0vQ9GM9tHewfaVO8xg7mHTgj1rhbjSL2Sa68QXcUkFuLwbvMBB2Fg OB3HNAHQ6je2n9owW1haNc3zjLKsmxDjrz9ewq94d8J6xq+r3E11YzWMbqGWJHBUtjB6deA OTXp2h+DdLeyF+0UasqgpIVAK+p/IV0D6xZaXaCK0t0nlQYbYQBn60AfPOv+AtTTUrjbcLu KlNjx8HPTnOc+9exeAvDluvhuGSezNvI0YLRuuc44z781laxPd3V3JdhRGT1CjaD+OPrz7e 9YWtX97DYiWaeW1RFKmTOMDHTJ6mgDpJ/B9zqniqeVXWGOGONIm4OcnLgZ9gB+NdZZ+CrGC yuIfMDtPI0rOoAwT0+vQV4lpWnvpfhjTfEUjSJfPOt5K5Y8wSfLg+u1CjexBr0jTp7yMK8J WRQMAfr1B/zmgDh/ib4Kk0mxT+x7CS7aSdWkOdzSZIzz26Vl+DdN8R6ddTothcW3mt5jGdg 6+mOv8ASvaReXLFJLlTJGeCHwwX655/Wr1re6ZLbiCWCKGVxjdHyAf5igDwfXL02WszX1z+ 6nkQRfZ7j7r46lGHTjqOmetW7rwnZazoVtrGjz+RdSR7kbdjzOM4Iro9f+G2ralr08ltPFJ Z3FwtyrHlo8YDBT0wRng96oeKPtHgu6s0LO9isqsUzkrjIAA6nt+FAHLWMt5ZXtvpmqIsUp bHzHCvnuM+1ew2mt2Ph/w4lvp2DeyAZxzzjqa46abRPEtjBFLGq3koJCnqrAZ5569KwtJN1 4b8QRW2ts0yb18lwCAeOhz6YoA9i8NaHLPcf21qWZZWOYi/Yev51111d29lbma4cIorHHib TodMWdp0MhGBEh5Jx0qlbabfa7dLfarmGAEFIRwcdeaANCG5u9ZceSDBZ/3uhf2rbijSGMR qMAUscUcKBI0CKvQAdKfQAA5ooooAM0fhRRgUAFFFFAB2pADjnrS0ZFABRSE469PegNnpQA tFFFAAelVrqeO0t3lkYhRzyask4Ga8z+JPiRNP06RIJVaQrtVc8Mx6D/PFAHFeN9VfxLrC6 TYusjch5VXPlL9cVWuNI0PQ7Zba4vysiQtIlssxTfjkkheTzXO6Br+naHqaLe3K/b7yRWkE gJCg8gHPQdq3pNKh8ZeJ0ubC7azdSVDxyDLAHPAPGM55+tAHMaRZ31/4ktdNEUkUE0gnUM2 XVVIJ5HXPHJ9a+h7y10DTdDQatDGdy8xYyXPXGK5/TvDGm+BbGXXtRma6uiu0M7bnlPUKK5 jVNee7uZdR1CcRwwwsXdztSJRk4yeg/CgDc1HXbm+BtIM29qrYCRZGFHvXlXiL4w+D/Dc32 FJptc1KLKfZrI/Ijdg0h479Bk8dBXnHiz4g6549u28O+F1ubTR3YoFtoi93fxjqQBgrHx7D 1PaoNC8Aa/okDXdrpGk6XLEpPmX8xubhSR12xjavrwfxoA6CTxv8VvHWrw6Ro8a6NJOgmTT 9KiD3KRZxvlmkyIl9zj2Bqa9+GMyapaW+r61PqOp3dxGpae6kmESEfvCCxAY7FfnaMYFeie G9Mfwd8JpbDw3erceLddw11q9yhKh2XczdMlI0Bwvrj1rn/hX4F1Gy8Z6vrmtrPf3UdukMV 7LN5zXLSjdK56YwoUBcAjcfagDvbq3tb2K6s54ke1uYjC6DnajDHA9cfyr5RudO1Dw5rDtY 63c6GYHeKe4S7dMOpwwVVO5skZAx0NfUmjeItN1P4i+IPB0KJ5+iRQyK5/iJHzj6qSoqm+m 6Zo3xCuNSHhx9VvNTEd1E0SKuWGY3BdzheingEnJ9KAPINH+KnxN0NVmk1RfEFkSW26vp0s JceqzbR9OSa9K8MfGLwv4luI7bU4T4a1eRf3SXLDypDn+CUfK3PGDzWe/7QlnbX8tlr3gPU 9MitZWgllWVZdqhvmDLgEnPP9DT/GfgrwN480CXX/CUdp9rlUToiMqQ3fTKtGANj54yACCe c9KAPZLHW7/S55jOwdCcyB8kbsf145FW/EmlWnjnRF+wOqTqcPlcsFIwR7D3FfK/g34j6r4 GiTTvESza54SXCR3DHfPpjZwY2HUhTkFD0Iyp7V9A+G9Xt08jUdLmjkglAkRo3yskZ7jHXj t2oA5W48OW3wxMGo3BeW6ciPzTls+2T0zxTPEPiPR/EMlrpRhaSe5YhZEH+rcAHk5969f8Q 6bp3i7ws8sZWRJF5wOf8c1882Nu2jeK9PF+JJPJeWEMVwGwcAn04oA7LwhffYNf/s7XYhJN EcxbzuDj+8OfpX0BazR3FukkZBUgYI6V4b4x01Tax6tp4Rbq1AdCnt1Hvmuw+HfipdVsY0m cKSD8uDlWHXJ/z2oA9JoqC4vLa0haW5mSJAMks2K5688W2yymK1G/j77HA9sZ/DmgDp2YKM kgfU1B9pR2ZI8sQMk9h+NcP/b/AJ7AOWuJXxiP7qj2rRtbe/vCA0i28P3iqNjHrQB0T3kUb 4ZyzcYValiaSZQ5Xy1PRW+9TLSzht0XywS3PzNyatgYoAQDHeloooAQjIxUTxqOQ+0n3qbt UEm7Of4R7UAQyS3MBOIVkU9MHmqU2r24DKztbsDwWHWpLi58sldrBiOGB4P4VzOqXTT8/Mw +6RJH1/GgDWXXmjJO6OdBn7vDflVq28TafKyxyMYZG4w3TPpXml3ceXIiiNIFY5wG3dvUdO 1Uria7cbEYtgjB+9+vc+9AHstzqVvHYyTrKjhVJ+Vgc/SvANckbxX41Nk777S2wzD/AGien /1qTUtTvtNsnJmmRFQ9WI5HUn/PeovAtzDb6fcapcXCpcXjA7mBbk8Dj1yaAOW8aeD7rS53 dN7wuQyRR8yM+cnp2AwK7n4O6LClz9ov7ZoLuFiF8wZwvGCM9ODzV3wleHxB4wuYNRkjmmt m8tVRsqASeR3GeeP512PxGu9M8L+EGu4YhFeSMIYdnByerfgM/jQBzXjLxHHqmuC3icNawH EbNnGRwW/+v9K8B8QXt34+8VT+FdNuRHodgzPf3RGVmYcHuMqpwAP4mOOnNS+MPEl9pWgXD 2vmC6uy0MJ5BGer/gM/jisPS7o+E/hnG1rbhr+7UTfMh+8eI1P97ufxNAHW2eoWGj+b4Y8E aSt3qiwKbmaTC/R5ZSenPCj6Ad65jxJpHxCFu03iHU54dMlUqTo1wrQRcfKZFGHA9WOeKr+ F7/UNE8A311DAZdZmkeQF13bnDADcR6ZPH9K6HwN4912fV00fxTaQSs6uYLuIIEI/ijfb8u MZ/CgDr0g1Txx8KLF9Hu20/Vrdk8xkufI2SxDbKN65IGMt0OeODkV67oO/wZ8JG1TxHqQvr 6wtXvbu8bGZWK5HvwNq568V5DYz+H9H1rTPDmkmX7RfzPPLDApeIwrkneT0bACjHXGCAMV2 vjbWtB1HQ7bQvEur2+k2F/I/mxXUnkh1RdwUHg8uV/AUAcJ4ZgOma3pHjANBK13IDfXCNlZ o7g4dwRxw5Qn/AHR716T4uFlY2K6o2+L+zn8y4lRidkLkKz/L12nYxHoDXBzH4PeF/DF5pd j41RvtcZd4FvWnQs3GVVQcfh1xzXc+E/EVhr3gW0YTxXNtf2jQTSFcqpA2N16/MCcGgDOv/ Amn3+ot4osrCyv9WmRW887GMyY+UrnKliOQeM8AkVxem+N57rUL2xg8OawJLNV+0xvbonkg kgfITk854rkvBvxQ8XfDjW30fxFpza34eMzBoLe3zLaksQTHx93gkL930xXpzfFn4f6zHdX VvrcMEkiHcl8BFKTjB3hhwe2BkcUAcbd2vgnxddS/Z7NLPVEUm4lgi8qb382M/LIvHORz65 5qj4P1q6+GXiUaFrGyTwvqUp+zXcZZorWbPUZ5VW4yp+6Tnkcnzzx3qV14k8YDU/Cou2s9P iS3gvIYjGJCMliO5XJA9wOetdhZ6mvi7wNJbXNmy3EsZikRk4EyqTx6Dr7kNQB9IeHdbbS9 VNtPEUsbkhH3dAT0b3rf8QeENMmtGnSGNWiy4yOAT3r54+H3i99Z8IxRXk0kl/p3+iyluro v3JAfcAg+4Ne8+GL/AFLxT4bEMFwsJtj5MzHl24yP0oA8t8PT3S6/fW+p3rnT4o9oWZxgyZ 6jvtx6ccVXtdUm0HxDNBp6gQXTF0OeMk84HYe9SeJdKn0bx6J7pnMCLhCxJUsQQQe2RwcH1 71k6tINU0aHVYJB50Ay21Aoz0PI68Y4oA9CuL68niV5rtpXKYZN+/GeeafbW0szL5ysW29z 7cYrA0mQLYwSRyYUqOAOTxnJ9f8A69bMN/LH1BPADHoSe3PfFAHXWEMIXeSsYDDgH2rp7S/ so4lSPLkdMDAP41wEEzTQsqxfvW7k8k/n04zWvapNLgtcIys3J6Zz0+vf8qAO2TUVYA42ei jk1aSXzF3Rrn2NYVrBHEVLl5enOOv+cVtwvKVwsJUdfmoAtKSRyAKWowJOrED6VJQAUUUUA RTRq6EFAx96xLzToCNyK6svIwcg/XNdB0GTULmBuGKmgDzTUrCNJ92/JzgZB6965mSC4hfY kq8Nt3cYAI5/CvYbnTdJlBEjKnuHxiufvfB+j3MDmG+EYYdyOfxoA8S8XazJJpiWskW/zSo 3AYLDdg4H+TWtBPpsej7baKO1uGQAtMuBnGOCPXr7Vl+KtIjh8S2NmlxvHncYbBb8fz/SsT xL4ibT/M0KTTQfJjI+0O+d3AJwP60Aeo/DfTYrKXzjfJLdzMJXZlAyegAI9qzPjSdYu9X0t bDyJnsYy72NzGrRT7j1yQSjYAwfetj4TaRJd+H4rm+Lxy5LoFxnGTjJ+lc58QNTH/CT6oUO ZElWLIHO1QB07c96AOBsJtE183AGj2L3kGBcWtzaxmSBuP4QOc9iOtaL29hIFtp9K0+SDHI e2jIx2GCP8814zFZav4i+IGpXmiTz22pJfGBHiAA2qPmeQ/3FCjjvkCvVraXULWytJtSdLr z41KXCArEGPVD6NnIwTzjg0AW4LbTJ7R7ZdL02CxjbAiaCPZnpwBwc1attH8Nov+j6FokR+ 8GFpCGznoOPY9K5mXw3pOo67/ankpb3gi8uUDaYZmOMNjHyv9OD9azdfg0jw9ZNqT6Jbzam 7JGtv5WTI20+WwHRQcckf/WoA9RjtNFS7X/iXaUspxjbBGrqMZ644/Dit6bSNN1SBWv7PSL na2Ak0ELKOBnr3+mK59LvS/AXw5331vBdS6Zp7PKZIg3nXBXJz7eYcYz0xXyUkL6tJLf3d0 VkkffJIdzF5XJ+VFByWz29OtAH2nF4R8L+Y5g0Xw+jlcb1sockHr2qtYWcWl3dxpVuyLatG LhFt41SIAYDYAGBzg8dyTXyrdfD7WdO01dQvbPVbS1ckNPLF8o44yFbI+vSjwjeS+DPiTZM 1yFgeQ2lwySb4njkGFbPcZINAH0tdeGtJ1jXEkvtItboTLkiVdzCTgE8dAcDFW/+FaeDwC1 14W0sbAF+5gj2POcnHWvPviW5vvBEzAstxYOs8WM7So+8Gx94c5wfSub0qWHX7G1srPRoJd RmiEhFpGfLPc8nlCMjk8cZzQB67c/DzwQkq48GaT8uEZ5I2PX0yadB4T8L2DgWHhuyjXcQz JvKsR/wLBPHf8KwPB3gC18KxyajdX0t/ffc/eSu8NuvPEYPJY9Cfy9aXxB4/Fhpd6+kQx3Z t2Ae6mOII3ZlUKSOXfkcD8cUAWtWg8HeFdO8650jT9PikbCJGjh5uSQiorZJyc4966f4Jap rE3irUPtWmw6Vpt5bgw2mXabepzvkLMcZUngV86+ONN1DSPE/h7xHqer3GpXL3CEs5CiPa6 k7F6Ip7D8+a+h9BcweLbNo5JIkeURb142gnH9aAOv+K9laz6NI0MwFxs4UHGTnjpXlNvYG3 0iW2junl85P3aHsdpDMBjn0/Cu08aa3d2U8lhZaVcPMCYxdSRsVz2K4GTXI+D9S0q3klGrX KpqUjPEjyqyEqSMBQwwAf1oAl8HWl/eQRJEnnPHlQn49cH8Pzr02y8E6tKqmZUgA5wxIzke 1cx8O5vsHibUbYMiBZdxDYB5/DjivcFv7MIpN3Fg9ywoA5qw8D2ds0ck07uyDAC8Ct6DRtO t+Y7ZAc55GefWpjqNkGCm6jyeg3Dmn/bbXGfPTHselAEyxon3FCj0FOqIXEbcB1J9uakDAj OaAFooooAQkKMk4qJ51QZOceuKm7c1DKUBAJIPsKAKM2sW8QwwY8fMAvSse68QWflBzE7MR xt659vzrTvHtusrso4HC5yKwrifTEyn2a4mHIIXBH+RQBg32pQMCkcUm7GOR1xnOOlcrfXY mgkZZ3VgMhd+0/mfr+FdHf39iBiK0ctnKgvt7dx2rnNRvI0y4hUblHG/IBzjORQBwhu5X8Y acJwrqhYIGyxB9K0tY0gazrw1KaEpaxKtszj/loWfJ/LGCazrmYReL7CSXbhWcOynBORg+2 e/rxXoHinWdFt/DtnbxziMeYi4j4IPv/jQB6p4Wt/I0ZESNeODxjtXz34+N0vj/AFiRd7/6 SyoMEfNxj0yMnvxXufg3xNpupQLp9tIGmiUF8cjkcc+vFeS/EdNvifXY5CAWlG0lT3VTj8u /0oA8k+E6qut+Pr9nUXNqWAZvu4LuzY/FV49qxfhZq+peKVuPDupEzBQ8ss0gyPKdslT2yC TgVN4H1m30H4y+INKvkaG216Iw7BznIDAc9cgsPXNaN9Fqfw507UbjULiC8m+zkwXCJsWSM fLEpAx83OW55J6mgDR8S+IPC/hfxHDo1tJqEun7TBcXlwm+O2mH8DSDl+DyOqk45HSx5v8A amp2Fmzfa7S1xdxOp3lAB2f0PA/HtXD+D9U0XxF4Yk0TU1VLldzyowJ3sT/rVznJ65Gf5A1 ueAPDzaOl9IGmmSWRbeMydNqjLFfQEsOOuRQBB8X/ABBdt4fttHZ2Z76UzzxqCSsaAHnGeN xB/CuP+EeqaZpHxGs73UxHPBapJPBHMNyNNjC5H0/UV7fZaTZa/a37FLa+jSXyJGhmO+Apw Bkcq4JJ9/pXlHjL4ZzWryXemXCtGhwZlQRtGT08xRwpP/PQfKe4U0Aeqa/8cL++uLq0kksx a7CqRyIrIwIINfMV1I2qalOYI3mLMVgQISVUHjAHpwKtQeHdduLpreeCSBt4iYyoevoq9XO M4C5r1rw94ItrO2jjliWNE+XyUYbpgepmkGSe37tcKOhzQB0ujQTeJPCNjdMPs8TW4SVZgS zP0banfkH2roNKg0HwX4eWJTHp9sCAzMS7zHPG4j5nOeigeuAKx7rWk0jbptjB9q1ILgQRH CRL2Z8fcXngdeOBXAX2qXejfEKM+KZftklzbxzWTg+XDC/QgDPA4PPXgZNAHZz65eeKjLqG oTy6B4Tt1Z2LuElmAHVz1VTxhRyc4rI8UeGNe1fTdFu7dRF4etXS5FtaoCMbgUkPQAFenoe vJ44rxhd6x4q1qxtre9Z7Db8lrtJ+cE4wq5Lsc8dce3Ner/CS4vNF0288IeIJhdwrF5ltDK cCKByVdOM8qx6D+8aAOD+LWu2V3JoWm2sfziSS4cYwy7yo24JPUjP4+te3aC87+LNK83ywB cxxgNlS2COD7+/FfNN/pst18YDo8shlMWoLEuTnEKnK855+XrX014LU3vjLTVQtua4BPOMK Mn9OaAPcvEFnZDT555UCnGcjqT2rwn+39FhWdborcNcTlYFUBicsMD2xXtnjWW3bQZoJZVU SKUwTgcjv6V886HoKajqzXVrbRw2FqzFXAA8xicDB9AP50AXLU2p8S38rTzodyOXVSNue/u K6+MWYmkVL51TqDJGSeep4/OuC01Z38Q37upHlsEODwvXr+nrXd2dw0D52q3Rsg9e3HpwfS gDoLLT7SZkaTWWAPqh5/Oums9L07zVkGpOxAPyDv9f1rm7O6w2Vg+QDA44Pvz6V1thMqkS/ ZZB5gyflBx+AoA0LfS7aIbVmlJ7knvWlFAkaBVzgdiarw3kbcFHBH+wcVaWVCdq59elAEnS ikBBGQciloAa24gbSBUMiSH5t4HrU5YDrUE15axcSTKvGetAGdcpIqEvOznHAwAPrXJahNb IkskkynaRlc5GO2fqe1buo6ksy4itJJc8ZAIPPHFcve2167Yj0yNVI43ggj2oAwbye2mmAU lAuQSQck/zFVjFE0bOLj7O2CdpGc+owO9Xp9NnildnWNV2nKg9T3we3asie22SM8ZLiQ8Lk HPt/WgDkvFVrZWc9ncwztMqTBmZUGVH/ANbPT3rK8c3TXmmafBaRmPEm9Pm4c44/mK0fE9v I1s8kO2RoiXVwcbR7+vp+FXfM8PS+FLbWL63D3cIAXL/dc8c/0FAFv4Jalcw6zd2gRnlMyi TKkH7uB7dBXWfFywaLWIrqMFftcWN/bcvBGfoRWF4HtINL8XzanLd7FaNA0K4Cj3zXp3jmC 28ReDJriw/f3NkfOjC43HAw4x/u8/hQB8RfE2xubbVtP1uyia2G0RmSMY8uRG3RnPXOD1/2 a6iw8TaP4/8ACUWm+ISlrdBQDMXAUupGCjMNvJ/hPT8a6LxXoyaxol3pUzEmVQ8cirgrIOV 6nnkdfevGPDmy0urzRdTVVjdWLqVzuyMHA9DnINAHaX/gWy0t21SK/WaSAeaksESQMOwyUO 0nJ9Ofxrr72afw/wCAnnlcefaWm5mzgtNjJ4/3jXkfh3wvE3jPT2S7iNqk3nNA0mZFWP5vm XptJxhuhyPpXdeMby3uV07Rbh0WO9nHmMucbQc4PHTO0fjQBxmn22v+G0HiDwpfz2t4kSte RvKGWYtySRn5gc9+mevTPpXh/wAaS+JFX7VZtYaokhRoz/q5G7gMeM/7JOecGsbR/Dk+iTy RT3r3ttCoEEGAGJP3gx6hAeg6/SrUiWhtYbWSFFZhmGCOEDYM9sfcXOfmOMUAdNcaRbNLHP DbrBdJE6hQflw3JA3fcznoMA8DtXC+KfE3imyZ9F0fTJbGVAI5LiQqpTPP7sHn6N9Mc1pjx qPCd/baf4kdb+MoHWe13SfZFJ+VZH2gSe5AGMd66a/fS9YsoJXIu7QfNbTwbWlj9NrEHpno ePpQB5v4O06+8Pa1FqF1qQefUd1vPE7lpNxyVYnpnII6nr2rqfGFjZQ6bDqmowJNBYFVdWY 7FRiMEnvhgPrzXHeMdL8R6BDFqEN4ktpbOssc0UeDJ8+Ru7hgccflmvRZwniLwzKpO5Lu2B QDkBiAy5XuMjkexoAw4vHdx4e8OS6vYeHg1om0JJFGsKndkDBzvI564rE8BeJfEPiDxjf6j dyK1u0BURpHhIh5gOE7/jnPFZHii4/tGzstCsJGlkco8xQ5WNVAAUKB1JzhRzx0710Vu1t4 U8NO0lqssoUBo4xnDEbY4wR3z1x/EzUAVNKsZLr4w61q5zKlo5+6efMZQufYfer6J+DunT3 HjG4vgzPb2luSSRjLtwB/6F3rxXwxYjS9FkW5kzf37Ge5lyCGdhnH0H9Tivqf4T6TFo3geO 7nxHLft55LcHZjCcHp3OPegDH+LEdvBGk7qGldcKZJSqKfXnjj07159Yw3cHh2Gf7RkMN67 flB9D9D/Ku4+Jup3txLFZW1u88LMNhiALZ7g5PQjjNctLbS6J8PhFqIEc0m+TaWzjJJ2j6Z /nQBzvhj7V5l1PMpUzytu384xwMHvnrXZ2kO6YgAkEBXHZTnuf8APSmeEfC8n/CPK6+Z533 8jgDPJ/OtY21xZKFlRZAp3ArwcnO049MZoAuQWcp8sJuGw8lACG+net6ws76ON2+0SktkgH PT61QsbmEmIjYme7cEH2rsLJVeMSJcY28Y4YEdqAG2Ueo+SAbgkknG7OfrzWnEbxR8+0jPB 9qnSMgAYBFTgADAGKAGKW6EYqSiigBjRq3JGaYYIBhjEuR3xUpOAOM5qBzcEHylUehagAYo o+WIADuRjFYOp39rEAHuo8qQdqjJB+vatN9MluJA9zduw/uLwKF0ayiGIbaMHOSTyTQB55e y3l189tZyEOMCRjjoTz/9b3rJu7O6bMTncHYEKvJXtg/Q16u+iW8jFpHOT6ACqt0+haIglu AgdQTjG5seuKAPILnwnf3cTGG1ITvlWGB6f59a5rwlp1ra6pqHh/WvKPIIVuQVbgjnr/SvT dc8cXF2slvp0f2a25Uuy8njpx0ryHXor2HVF1PaxWM5dgeCD159QaAK2s6XbweNZdOgeS1t DEm3a7KAvcDnk+/WvffAKaRpWmHTLWaJSMO8bPl+R1bPP415VLo9v4n0+2fT5pX1CJQ6zbc j6fTt61p+BdNvNK8STXPiG7QTwqRtU9VJBySfcfhmgDM8eeGX0PxDLbB2+yTkzWjH+4WG6M H2P49K+fPHOhvNerq+nJsuwSskan7+fbsD2HfJHpX2f4g1nwh4zth4cN/ELt2/0aZDuMcg7 jHJHr7GvmX4g2M2hS3Wl6rZm2ngTDowLLKOTuU904zn+tAGJ4Fie6sLvXbqDMgAsoVkTBAG GdT3I3ED866draD7Wl01ujXkaNGJu6AnJ2gnA+vUDvVKzvLHwx4Ss1vLp7cIokkaZ8tJI/z MAT1POPwGelefv45tdc8UJaTTSaLo0hO6YKshkbPymUEHC9sdqAOwutXuJ7sW2lAm33eXJq bRlra2z1Axwxzx6A9T1pmv2OpeG2j1Tw+7apdx7m1EX05drpeo2oMAADJG3p9KPFHgrxTrq r9j8ST61pnlgxW6SxwIy+i7V8tl/EfSqWm+APH0syWNyfslpEBIk1zOplXGMKAhbpzQAlp4 y8N+JYBZX1otrKFb9xNlhnAGEkHQYB64q9a6deaZHJeeFoY1t3J/0AFjA4wM7c5IbjOc8nr WxDp/h7wNp7yhLrUdSlyPKjiBln5PCDqBnqx4/lXCWehePNc16fULAzaN9ofebe2ikiigXs pyFUkAe5JoA9A03U9P1yGSKL93NJkXdjOgD/8AAlPUE45FadtHFYxQQ2dmYYYkHlqpJCAHo c5NcF4/0y18IaNaXM/iO+vPEgcJaS4VNwH33ZQAdo4GDnOevBq34O+I9nqLppeurHbalL8q 3PAjkGOOTwD7HigDL8R6va+F/EU8cVqiTz/vh5QyzBsnqcgZJIOMVPoWm3ut3set6uVhggU ta2sZLBWIwXJPJI7HpnpxW/420ux8yw1c20c6WwMDcYZQ3KMCDyc5HPr61d0K3vNZ1K20rT 7V57q4ACIjYGFAyf8AZUDqaANzwR4Ml8W+K4rACRdPiYT3Ui5UhAfucd2+6PxPavS/iJrer aVfT6bHKYbGazkaFFBUxMoAAUj27U7RtW0DwLDLY2d6st/jzrydshXIAz7AAdBnOPrTvHWr WHiLQVC2yteSpmJCufm28H2oA5nwteXeueIlaZj9ks40jDBuXYjk565HApfGay6lrFtolkx O5t7LjO0A9+a6PSLS28P+EFMpEOU3SHgHOMEn/PaqPgbTJtd1641q4g+SRhHGrHOF9f0oA1 NLg8UaNYx4id0CY4+Yfjn/ADzTpdSuJJx58YErYEhI289/5+lexW0CQ2yRBQABjFU73QtLv pFkns42dPusBgigDzKO2NwuQ/lnPBUc4/u/5966HT7eWPaw/dgcEhs8Z44/GtJ/CJt5S9hd FUx/qzxz9amtluLZxBe2qvGgGHPOPxoA1YEu0hUo6suOhPSraSSbR5iY46g0lvLHLGDGSR6 GrHB5oAarZ4wQfenUUUAFFFFABUE9zFbxl5WCgDPqalcMR8uB7ms25hhjBdg0zDnkk0AZeo 6xezIY7CPyQ3Hmv0HpXE6mMz/PO08pH3w2dp+ldhdwvcOo3EpjonO01h3UUNsJFz50rcgfw qOnPPNAHJSoY1aW4i8tGyRtOD15IA/nWdqMAvYIoljQR7TlFBYdPTv/AI100VhPqzrbwp5k /UMBjaD156YruNE8HWFgiTXKLPcAAAnkLgdBQB4t4Ku5fCmvnStUXYsx3QF+c+oPvXa+NNN F3pX27SZ1t7gqQduN2D2981Z+JHhe3ms3vFxE6fMknVg/bHt1/OvL01pte0+HRL67lt545F V2ibYJQPf8RmgCp4WNn4c8V2lxeNBLAT5azqm10Yn7r49favbvGXhHw38QvCsKagy2txGo+ z3aLloj/dI/iQnqP5V5W3w5037OLmwidnjbewLsQ2OcEmquteItUSxSD+1j5e7a9sqFWwP4 Q4JOT6nqKAPJfGvw38YaRrq3HiK8/tFgx+yzQR4hIBzlR0HJHXmsG90WK4Gy4SBpFcbC6E8 9cjHK57gceor6x+Gar4g067k1i3WbTm+WKC6w+EAA5B984J5rm/FPw90i/wBdnXw9cLEtsp xDKxIDt12sBn88/WgD5dsrPxh4cvHbw1r06QOWJVHGwnvkcr+JAq1P41+KLWmz+37lUHLG1 CBhnrygz/KvZNX+G+t6V+9n0a4SNBvMkce+Ijpyy5/UVz9rYNLKYZTG8YJ27iGwcjj5s46H 86APKtA8UeKNBvpboWj6m9x87i+jd2LDuH6j6HIrrm+Kvi66dVt9EsoJ8kgvIZTnBGdmST7 DpXSSaWFkBt7eFmX5MNHGpPoenT3q0/kRFY3mUhSMQq6gljz0GPfsaAPLZPDWv67qbav4n1 CYyt995fldgCOFUjIHP93HWuyh8KaAlgY49Lg3sv8ArZV3tIehxnkZz+nGK9F0jwRrutq76 foFzcROcGWdfs8YHf5mxke4B6VYbwiNJuJVu7F9Xe2x5sVq/lW6sOdhduWP02igDjPB3hLx v4iupvDOjKt/or7C9xdthbHB4O/qxGB8vJ/CvqXwl4B0XwToc9pYr5l5cR/6ReFcSSkZPH9 1QScKPxzXOeDviLox06DTbaxisyreUlpEoTZjGSR7dSanvvidbf8ACRTaNF92OP5pc/ec9E UdzjJoA8e8f6JHB4tldLooZy0zo7EIAOF6dcnGK6LRBNeaL/aN55iXoBiETNv2bcDr37811 SeE5tSvZ9f1Mp8yARwuAflUnBPvk5rltd8RGJBoOnw7pnOFEa5+pPbGaAOe1TWbvULhtHWQ yQ/enYNkDH8PA9/xr2H4f67YW9qlhdQm2mGVUgfKFGOvp1rz/TdAW0td8y/6TIMyOeC2T6c d62Y4+jYMb/dy3Qn3oA94jZXXcpBB7jvTq890HW5NNjjtriRpoT8y55IH1/pXeW1zFdQLLE 2QaAJqCARgjNFFAEXkRg5UbT7U4BlI6EAfjT6KAAciiiigAooooAazAcYycdBVV4g2WmO1B /D61bwAc1VndxkQp5kmOCegoAyL0NsOc20PICqfnk4rPtdHuNRXDxG0tegDfeYetdHFp6mX z7o+ZJkED+EfQVeAxwBxQBWsrC1sIvLtYgg7nuadd3cNnA00zBVA/OpndUUsSAB61594o1W W7l+zwqTGMjaM/MMd/agDnPFGt3er3bIGVbfBEQGfrk/rXntz4dGoStJZ7heK37shejdyfY 12V1HFFKjSSEy/xleh9MeuKa85soAqctMcs4OGVfT8qAOftPFV5pdhNoV5GkVxggMDjeO5D H8DWZoHgvVtYklhGpBIhghhHlmB6gk9z61Y1fSjfweY2d4+YfLgk5+hxkH9KZ4d1LxD4Zml EUZuLAd0OXA7e2KANbxTea14R8LPp9sBaiNFCzJ0A4HTrnFN8DNd/aYpDrC3QlZZGinQBj1 7j2qbxF4lsfGljFYqyH92QxYgOG6dPY1keH7K3jmitLxTb6oi+UJSSBIozjHb0NAH0Fda9Z 2mkiVpUUyEKo6cnjFU9Lm8PeJo5Vm0m2uGt38qRbi2UkMP94ZrxrxRPeaVPYRS3xmj8zzkD 8kbVPX1HWpvDuq+I49BtZdNtx5905leff0ydxOP4j0GPwzQB6rqUfg+y1K3sP8AhG9MlmuW KYFpHxxyTx0/xqpLqukaFf3iXOiWGmWMQHlXUMSLvJ9cD5SDXm+sJ4un1mDUra1dXiiER8z kNnBLcdORVS/u/EGrWz2t1aNPBt2TluIyOmAO+KAPbE8Q202kQXSSByrbGA5ya5bWfE0MOj 6ibvT4rcBmWJgRlxjIP168deK8/wDDumeJ4rO8s3meO2iG6N5OHdfeprnwxN4jgCzvJFZD7 8kjjdIfx5AI79eBQBxHgoXE/i64uLWA+ZOGMRc4Xbnkj+dddYeA9V03xFJqtxd2zEzNIqyx k5Hr1BFdK2p+FfCltHBF5Qli+UEFS6nB7D8fwrDF/r3jXUfstqGtbUsA7OMu6ZyAPTpQBsa /4uupyuk6KguLtk24VfkXpyTWLF4M1LSlOrX2ZZZmy0ka5H0B7Dg8d69Q8J+BLPSII3eN/M 5LtJyznnr612UtpbXNq1nJEDERjFAHiyuJiPOVTJjIXGD+vSrdtaTAh0Vyjcknv7HPtWnrv ha5067eSHDRNyj4xz7+9N0e78i6e2vQDE/XPTPsPyoAuWcEnlRm3USxrgvH/Eg74NdHpMn2 d/lcsuem7JA9x/Wo4NLNtL9ts5N0TDPQD8/1rTWzgusXMGYLgfeAHWgDYjYMgII59KfVK1l YP5My7H7eh+lXcj1oAKKKKACiiigAooooARhu47UBQvQY70tFABSFgoJLAAetLUEhJwPU8C gDF1W5luV8qFPkJwMg8n1rmrqzeN/KU+ZNgln39f8AZ9xXXywGKJ1jz5jfecdQPas+fT8Kp IPmkEdPu/8A16AOCntppZfK2EkcMwOVOPaobmxS1iGIwy7SGI+8R6/59q7R7CGJRO6BIVPz Bj941zWoNLcTNMEGxO/Yj/8AXQBzsVlcXUyQxhpGLg7Sp4B4z+HX8K9Ol8O6dpfhhkkUGSK M5fGcn/DNReENCEDHUpwHZh8h64+nt2p3jS/VbZLFGJJ+ZwPT0oA8Rv8AwzbXd01xCnkPIx AKckEnqPcelZpsPEOjXD+TOt4T1Mg+b049/Q126xGCTLKgyDwOh9/p9aSOFT8zMTvfc0h57 /mRQBxGoavPevB/bGjSr5RbleSoI2lhzzxS+Fda+xTQWtzrWLG3ZTGPKILgc/MT0wR2rvLL R5NQ1uFZEDxqxcgg9OvI/Cup8N+EbHUNOupZ7dV3zEDcAce/15oAyp/iJoM9sbWS5RUIAPG OD2H4fzrIn+IGgq8T26lggJCRxbjnpnH07H3r0I/DrRCvFpEP+AYNXLbwRpNuuEt0XdwcIO lAHkWo+Nr67Y/YNOkZZFO4smFwO2fr+VZ+mWni/V45rWO4FnCqn5VYs+Mdv1r2LxL4fsrbR Wuo4xuhOc44x0/wrnfA80UGveW6IGlBXd0yO2B260AcLp/g5H024vWBnu7XAkaQ7yB6jj1r o/Dd1JpOsxTugEbMEkT+9747V1n2ZNJ8bva7cW16CuG6c5PXv0rF1XSH03WWgAIQKSMDAKn ntQB62jKyKVIIIyMUoUA5ArnPCmoC40/7LIuyWEcA9SvrXSUAQ3FvFcwmKZQyHtXG3nhxo5 5BGAoP3CB19a7imSRrIuGGfT2oA57QbshfskqFQOh7YrdFvGsnmJwxOT71TuNN8zLxYSUcg kZFWbV3EYil++vfHWgCwUDD5gM0KpXjORTqKACiiigAooooAKKKKACiiigAqNlPYcnv6VJR QBEsQAzjaar3Ee/93nGerY7VdPSqdwHZTHERz94n+VAGDfr5zNFEMRINoX+99PWqFjphvb0 IpHlwn5jt6n0HtW1LBvBRF256buuemeK1LC0FpaomBvxluc8+1AEwCW8AAAVUXoOBXnniF/ td6YmGA5DOWP3R2Fd5qDhbVsnAxk5HYVxK2ovTPeufmbIWTptHpQBhx6fG/mOw287QR6Dtz 2qhNZxQQeYQYz1wWHAz612E1ksFioEIMkpCYAyfoKz59OzIkBQZ3BcYz+npQBd8Naa9tpc9 25Uv5RCsevSuq8PQGDRIQy7XbLMB60z7FHY+HTbRhV2pgkDr6mtKzj8qzijyThR1oAnoooo Ap6nbLd6ZcW7DIkQivLbOOS01BJOcwyddvU5568V66RkYxmuQvdPWLUJF2YSTJHGfwFAE/i W0W60uHUYUDSR7TvXrg/0pNSt49T0WDUYhuljXG7PJHf8AWtDSyl9oX2Z/m25jZc+lQeH90 KXGlzEHyWO0dwp9aAMvTkayvEuFDqg+Uq/TBrs0ZXUMpBBGQRWOlqEu3iYEpjqfyAFX7PMS mBiSF5X6UAW6KKKACmsgbnvTqKAEAwAPSloooAKKKKACiiigAooooAKKKCARg9KAAHNFFFA Ac44qEoQMbuvf0qamkqTgjmgCvFAfNErAdOAO1WqB0oJxQBjay8jqlrCCXlbDYPQetL9gEa wwKOEHJHrU9vC02oSXj/dHyoKvbcHd1oAxp4Fkv1RTgRIWPNVLaATaqrDkKdx46H1+tbMUJ LTSnHznAGOg96ZY26rLNMQAWbHTsKALN0m+3ZB3qZBhQKRxnAxnmn0AFFFFABVW4gEhUnsc 9atUhx1xQBl2O2DUrm2GNpAdQBxRLGbfV1uM7UkG08d6sTqqXsM+3HO0sKmuIvOgxnBHIPo aAHtHuweMih1PDD7wpYySgz1xzT6AAHIyKKAAOlFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFF FABRRRQAUm0bs0tFABTJMlNoOCafRQAiqFUAChgSOKWigBoXCbRxQi7R9adRQAUUUUAFFFF ABR160UUARzRh4iop68qO9LSAYoAAMUtFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAf/9k= </binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w AARCAMhAj4DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2 uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL /8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1 dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD2WUsCv3cBRjgZ6D2qAOyk sAo9flGD+lTS8soHJ2j8eBURXcv3a5jpEaQ9Bt644Uf4VEXYZ3BTz02j/CnEDdnBJPeo2HG Og/zzSGG4Y5AGOQNopqluQAoPb5RS5AbG3k8etKMDAx8vXgfpSuNIQkZOVGcYA2AUwooOdq 4HB4FPABbK5b270jYwBkr2pDKjohlyQuM9NoqYRxRHCxqCR02jkVXkf94CGBwcYNSsxPzfl QmOxN5UajJCke4H+FKsUe4EquD7ColkZhxxnpT4yHJWQcetO4D/ACYVO7apHTG0cVM0UMqM oK5HsOKrq4VtgyFPFRyTCBwc8A0AWQiBMMFJzg8Dmpo7YqDvRV/4CKqJMHbfyfXNacEhYbT 1HbNNE2KctsOyLgH+6P8ACqvmGOUsAvPYgc1svgggrwe9ZFxtQ/eG09ulJjRYj3FAw2rjn7 gxVyMZVgwTP+6Ky472IjYj7iO45qeO8dWISB346AUrgX/KVUYKR75Uf4VnPGTPgBTzxwKdJ e3ONvkEE+hHNU1luBLkwN16mhsaNGbzgCMIMdio/wAKoSeaki52c8jgf4U83is+HDKR6j9a mWKGbDJJgY45pbhsOypT7oz3+Uf4VC87ocALtY/3AP6VcUDOAQ6gVWlgBuGDcZ70pNghFhd 33Arg/wCwKnVssUATg8naOP0p0beXEcgktwO/6UsCYdiDjjOAaEA7YFIKhNxOfujFT+WSQB t4P90f4VEVIkO1QCO4qxEeCDncOM9RiqTJZIu8gZC+n3QPw6VLED0KpgcnKikRS3JPbp1zU 0ajqAT75poTLVoGMoBVQF/2RWqjnP8AD7/IKgtIdkWehPNWQoC5xkU0JhvO3kL9No/wp29g OAv/AHwKAufmNGCTzQIRXbHRfptH+FO3njhcdvlFMY8kDpVF70PKYoTnHU0roNy+0+z5QEJ 9NopVZmGSF/75H+FVIlycgZ781djweg6VSDoSqSB0X/vkU7c+OiY/3R/hQF7U8DtTJGAsSe F/74H+FSLvPO1f++B/hTlTnpUqrj3oAQbhjhP++BUg3Dsn/fA/wpQO5FPAz0piEBbPRf8Av kU8bs/w/wDfA/wpVXuRTsgUwDnphf8AvkU7Lei/98iq8t3BCpMkiqB6ms+XXLdBneoX+8zA ColVjHdlxpylsjX3N/s/98ijeScfL/3yK5+TX4ApKTxZ7fNSrrcEW0POmT3zwaz+sQvuafV 59jf3Me4/75FLuPt/3yK5c+LrQTSwpG8hjALMCNoz05/CnxeKrC4cRxS5k7+1J4qn3D6rV/ lOl3H2/wC+RShm9v8AvkVlrq9oAoeeNSeOWFX45llUMpBHtW8asZbMxlCUd0TZb/Z/IU0ls 4+X/vkUA0vQVoZ2Gkt22/8AfIppL4/h/wC+RTiRimMTjApBYaGfbn5P++BULyOBn5Cf9wf4 VKemKY+OnapGQGR3HAX/AL4FRs0hUcJ9dgqRgfX9KhblflyDQUQSPLuxtTHrsFC+aCDhMf7 o/wAKcVBYjGfXNKmV6856UgBS7KRtX67R/hUTtMv9z/vkf4VMSA2OoFREHr3oAjyxByF/75 FMkkbPCr/3yP8ACpDwpJqFsAE7vzouBDIwbqinjqFFFu37w5VQAO6ChyQgP580tuf3pGO3a pGchL1GAANox+QqI/MBzg1PcdRs/ujn8BVY7imCOPag0DH97JpjEjgL3pxLcYOPf1oyd3U0 iiuxboOvSlZiVAzgd/SpHUEA7sUwA7vvZFSwI9xwRxu+tSeZuBPAz2NMKBmJUZIpWyOAucj mkBRl3CZsqFB5P19aWWQmIOjDjg461ZnTzAOMe3pVLyyHOVOf84qSh8UxI+Y8+3apo5FVS2 /B9M0yS2ypK4Ug+vWoQMsyPnOMcGq1GXSfMXuDjIwKhjLElZART4h5ahWl3e56inStFtBOM Y/Kh7CFVVDb1Hy+lSPdCJwQwB5yO9Z32xmk8uH7pP3j2FSwtFFM4fDuOcmhMLF157qfBAES jueuKSOwgZv3su9+vLdKdPOjiMois/QHPFLDZzzzgyKiqo/hPX0piGtFFbsFUAEnmpI7tZp wkIyiHDYHOafcaaH2oGK454qTT7NrZdjDv97+970hOxSvGcyiUKeAMHaCf171La5WMpJnzO p+XFajW8bzIhkXrnGfy4o+yrHJjdlgMc/nTsFzMaSNZgjRgq5IOe2P6U9I7W4Z/Kj2443Lx z3q3NYxmIuEBbb0PP5VlWdrdRtG3ksCBjO4d++KnYZeltp4Iw0Z3qOgzj9ajSRHkCygqx/v evtVq7ZzbqJRtCnO7HA+tQwCK8V9+0kDHHT6ikHQjkbzHwucDsBTo32gIoaq7W8tsfMDboz wD3FW7ONQRIxByPXgUkM0UTanzEdO9VlWVnJAO0mpPmmlCLwo5yKsxxgDgAgfhzVolj1iG4 MRgVahQFlAJOfWo0ZQdvB9vWrlqm6TLdQKaJL64VVXHSpgM4zzioM4IA/Op4+maokdjjHeo 2YKMngU5sdegrLvZ2cbI2wFIzSbQ0rj7uR3GyMgA9/Wsu3VhcFMEA9yetXrdzITvHTgU4wg MsgHQipunqXsXIBgYAq5GuBnFRQocZPSrip0zVozYqDvjmnhTTlX0qQDiqJuIq44p4GPrQA TUirz60xAFp4HYDAoOFXPpWLda3DHIUSKaXb/ABIhIrOdWMPiLhTlN+6bEsiwpuasm8v/AC omkd9o7Csi/wDEtlCjpPMqPjIUtyK8d8ZfFESXDwWThY0yowe/rXDWxataGrPSw2BlN+9oj 0bUfEMIZvn3sPXoKw31Y3Lj/QwSfuszYH6147D4iubhTfXl0cDlFZhx74qCfxJYXcHnf2m7 y5Pybj2GcV4c51ZS2PpKeEpwitT1o6/sm2z+XA6nGNwom1loiFM4jB4GG615c95A0MdwWlc lAWA/hqlNqDT7BFNIiLz8zbuPpUJz7m6oR7Hf6xrMbRgrq0LO3ygFwtc0+ta7BA2wP5SnAZ Mn8vWuSivGmuCbsI4GVXA7H69KvR309vsWydbdFPyq2CD+dU209TRUNNDpNI8QarPeea/2m dAfn8s4Zf8ACvbvCmub7IPbzynysCaGfO9O/IPavFLDV7e7AugFjvYzhpojjd6Z9/8AGuut PEGoRXdrdSSmXGBu2geYp6gkf1rSlX5J32OHE4d1Icp7/bXCXEIkQ8Gp8jHpXH+GNRFwzKO E4IU9s11ueK+po1PaQTPja1N05uIrHnAqNjj60/PFR7v8mtGYigY4qKTpjnp2NPLHPSo5Dn BI5pDGE57VGwPH6U5ugwOT6Uw5K4PX19aQxnzHG04FNYHaCTnmlxmkbODuOKQDSCwIpjHgD NOJwuc8VETnFAEcj/N1qFuByeoqWQAHlagfPzDNAyJmyAN3y0+GQLNnk/L6e9QH73Q8etT2 y7pjzjikM5SRdkg9MD+VRMPm5bpVy4GZCcdFHb2qs6HBJXikWRYO7OOenFJtDAgcH3qQIQQ RkH+VOCsHz0I7k0DRF5YVCDyO4PSq5QrKSOF960tvGeoHpUXljzMAHr0pDRTQ7SwwQDz9Kc UXd8p79astD83OcDrSCM446k9fSgCjKuCzqSWHOMUyOJWxIFOW9e34VfngBQcZ49ajhQ4Ib kfShDI3RXJDA4I/AVA9u20djjqavmIBen5U1kOcjoOaYGM7NA+WGV75qB5DdS4XKxjqx689 qt3SG4kMCg4xlnHaoZIYbcCF1BO3IGO1Qx3JIzBCpGRtHYDPNV3glleeYqVHVe+7AqtEHa4 S3xsV+SgOeP6V0iRBcHHy9MimgvYls1V4EbaBlRWlGmFByAetUomVQFj/AAzWbqfivTdPYw KxurgcGOIjAPu3T8OtUQzomXfjuR61DOfKjLOUiUdydtcc+seItUlSGMtZ+d/q7a2A8xh3J Y9B7mrcvh2OBAb2RJbxzhEZzIdx6ck89ewoA2rG3S4tbi4GCZWzGw7BTx+ua1oJI7lVeOVJ AR90MCRTYLdbWGKGPlYlCAnviuB1rS44NZn8srbAPuMjNtyG5HA5J5PSmB6UIFYZ2bT7cVW dBv7FfUCuGtb3XbFd9pe30sKgcXNqzRkexPIrasvF1vORFqtuLNycCZDuiJ+vVfxpCNO4t2 uCmzAKfwnOGHTBqNLJ7WAtGRkA59PpWqig7ZVcOrDhlOQRTyilGyBjHaoaHexg21xHJGUkA G3+InvUdzA6IJrf7h5KjjNXLnSlZpJXORjIA4FEF5bfZmU/dHt1xUFX7Eti8UsWEJyetW1J ViiZJIrFhZ0IuYCwgkPKntW/AVMQZcdODTixMfDCqncV7VoW3CM3GT6VVQHbjPXvV+KPEQH GTWiIbFVSzDjA61Y/GmoAO1DuEXPSjYRVvJiAFU49cCqJwSRj8cVaZtwIBzn1FQRgY2kc9K yZaI4gEfcBx2xVmGTzAVPGKRE5bkY706IbZDjPNUhs1bfiMDHarajPUVTtSCncVeQc81ojF jguO9SDrTRxUyLmrsIEQmpQuBSquKcaaEV7lWa1lVfvFSBXHX+oeRpLzLP5ZQYMagZB+lds wyCDXlvj+6e3s/s0WAxbeW9AK8zHtwjznpZfD2lRQPH/AB9rJtNLuZHy882RnIBH1Pavnue 7uzeBjOxHXk5r0vWxfeKdTlsbNvMiQne5HAx1+tY9v4GitY5J9Rm27RgAHJP0rHAxVOF57s 9XHS5pKMHojjX1a/VBEsxAHQGrtpfyeck8kqBx2Ybf1qtqNpJbTMFVZIgeOORVKOdBkSCRQ eCM5r03SjKOiPOjiJRlrI9G03xRDBbCG8iRufvbsZHqT3q1JrehXC7SfIbOAUbtnv7V53av A0o2qFPYg8H8Ku+Uu0tGEVj3VRXmzwcFK57FPHTcejN+41SC0uFmt7hZsDPp9OtdFpOt2V9 BvaSNh0IcY575ryq7trkuQCXB9R/9erNnDf21pK8ZCSKwK47etFXBU5QVnqFLMaiqNOOh65 BBFazm7spdsbnDKGyAfb2q8deutLv4EWNWgbJ2k8EH0rl/DuorLbGwvEWLd1YdveukuLORI 2SPy57dfxK+9ePKPJLlmeu5xmro9h8I65b+aslvIDG4Hynqp9K9XtL+G6iDI4I/lXyZo2qX GlXqZY7DgcnHFeq6f4guoVjubeXKH7wJzXo4XFul7stjwcbgfaPmie05yKYetcvoXiiLUAs Em1Jh2J61028EcDmvchUjUV4nztSnKnLlkgzzxxTWPy+1IevJprkhT71ZmIzHOBTSoIJIpC OSQST25pQ2Dgj8aQCdBjA561Ec4xtz71JljkMMDtTCCM80gGY3Ejp7Uwj5cD9acflbOKT/A DigEVjuB4qFlJyM1aftnrUJXdnikMrMoCnPWlgIV+p6dqUhTnHFLFjzTzjjt3oGYM0RZvT5 V4H0pghyeKvupGOD90Y9+KaEyTkfWjcdykYGyTydvcU0p8w/rWmsQ5B78Z9KieHDZbB5xx2 oaKTKITA6cjvTMFXGRn8KtsoLH5cYpPLyMnt2zUDIeNuQeaiCqrZxj8KtmHHQ5B5+lRuig5 bgHrQAzYhXlai8kqcDtzn+lTDdjBO7jjnqKsRouCSMehpoCp5WOB35qhfSeTHhW5PA471vM o2bhjjrWOYPtV7k5Kp/OkCZkQzxWrBX3MzH5iR0PvT5o7e8lBZhu6DBwcVPqOluGbycsx52 g/rUmn2hiBMsYD+pHJFLyKutyFLCG2jJVcMe55/WpoWZAd/CjkknirM7oD5Y6e/Ncvq1zPq V6dFsWAQf8fEn/sv+P5VYitqut3WpSmx0pnSBsjzIxl5sddo7L70yw0G8t8MgtbRl5LuDNJ /QCrytBp0i6fpkCy3Lr8zNxx6sew9BVW80fWZv30119rjHLQW7mM/gMYagDotBjSws7q7Lm 5v5iQZXGM4OFUDPAzTdM0KZPE8d9dSi5kUNI0zE7i3QAA/dHJ6elZ+ixpeaFc6SJNuwMilu DtblSf5H6V0vh2zfTNK2z3PnnJO5iSFUdgTzjrTE9CaTVI18Tx6MFyWgMhbHAPYflzT7yJI tQhuxafaJGQx9gQRyOT071hrKt6BrNvIryCQzZAzwDyp9DtyK6acLJZGSHLuB5q4745/UUC MK88WXthqMlrc6J8kZ++s4zg98EDIqxLDo/iKy+0QfJMVIDlcMD/dYdxVx7S01K3hvokiml VcQyOBlR3HtzWWurXK6o1j9guvMRS2TtCkDqRQCMS1vb7w5dPFCvn2aE+dabsmL/aX2712d rfW99ZLdW0gkifp7e2OxrDmm0vUbjyZ4BHeLnaWXZIPoe/61RiMvh2/FxGfN06Y4mCjp6Nj sR3xwaQ7XOvT5yYwc47VjalZiGZjHkCRWyB61prIF+dDuV8EMOhB96siJJCCwByOM9aykgW hnWMQkslUr2p9mzW9w1u5whOUNF4Gtdq2+4M3RV9addAfZ0lB/eJz70hmxGQxGPXp61olli Tk4rAsrh5dm04HrWgxYn7xq1IloumYYHIxjqTVS4mLsqJk+/anogx83J9KGUZC4xQ2BCN27 5j06ipQgB47jOaXYCcg/NTlU9DjNQMRVw+MZJ5pyqc5K+xqQDIwAc96m2ADAq0hMltumKvq OOtU7fGRjNX0HetUZsco5qyid6ZGhqcDFUQ2GDik706m1Qhkn3Tg4968U+I6Xg0fVbxU8wQ rx6jrk17awypzzXC+IrAT6XqSMuVeFkYfXivPxlPnid+Dq+zlc+fvC+lDS/CsNzIP9Ju085 yeozyB+Vc/rp8wMqjljmvSfEKR2cEFnGBtjiVMAccAVwWsCCGBppGCKg3FvQVzQetz0JK8T g59PJBJB55+tc9faYW5QZOecV0x1BrqMyxlLO2PSWUZd/oKs6fP4feV45tUZpTyhYAAH/wC vXoRm0jhcEzzfZJBKVNWFu5kXhgwA711/iLQlkL3dmimLh8qOx61xMmInKk5I4rVNTIfNT2 ZK97IW+Y7QejdcVet9SnhiKSqJEfoy96ySw44+Vu1WIV2y4jOYwCStKcItWaNaVWXNozqdK 1q0jkRJ4w3ODIvX8a7NdQubTypYJ8wMOO6uPSvJY7oxXASdRyepHP4Gu0068c6Y9nKcgrvX 6juK8nE4dL3kj3MLiHP3Wd2lxaajabkIABwVJ+aM/wBRWjomp3UO+1WXEsY3IG5DDuK81td Rezu1dWOxxkqf4h3rrLa5BlguYnBwRg+oNeZUpuHoenTakrHqVhcm8aF0leCTOd8RyufevT NF1a6hKWWoyeYSBskPRq8SsLgQ3AYKFO7LAf4V6hYTpeWWA3ITgqenvW2GruL3PNxtCMlto ekBsqMYpjDPNYPh/VvtdrErsWcgjJ71vvjbwRzX0NOopx5kfLVKbpy5WRggE0bs5bHtTQCS CRmjAHPbNaGZJnj1NRnAxjmlznp29aaQQhIPPtSAaR75z60hC4yKTcDnrkdqjLMQeaAQ18l gc5FQMcNgZFSvyOv4VXkVjxuI9xSGMbGSehNOhDGQkEdKjKDPzDn69aLYhp3XngUhlZo8zD /dX+VSKgBGODTNp3jBbhRjn2FWE596tAxDHxzz61HIgCkDjFWCCF4OCPWqlxIyjJIx/KhgU psqT29/WoA5OGxxjBp8rckFifeqbuFJG7H0NZsotGdQtRvLvBAbhuKz5JyJAQeAKkWYsMfL z+FIouruPU5x3q2qlkGO9Zqvk47fSr8cmB1PHpQJkV1vSNiQQQKis0MVsCxKsx9M1JdzM+2 LGQxA+tWH2iHBG049KSH0Kto7TXEocfNGcfhVi8MUNq0zkccDJxzTrS3jjjLKxLk5JPUmq2 rwzTWqRxO8Dht6upzgj19RVIRzF7fNBayzhlLAcDI+92rL0rNppc14+JJZC25uo4P9TXSQ3 o+0rY3zJDdFdwHaQeo/wq8U25ztPsQOaYziNEMyC+upyJJXYElWDDp04/CjTtX1KK9SO9uY rqCRgpCup8on0x2zXYF4AzI7wRgdQ20UA2G0Zksx7nZQMy557SGQSwg/abmQIpiA6nqWz2r YuL6zisCl3MIIXIjLHpjv+YFCfZiAEaBh2wFIqXbaMCkstuOh2uV/kaYrmXHdeE9OVpIbuJ XkXnY7NkDtitXQ9Rt7rTF+zSeYkTGPJBGAOnB9sU8QWJJ2izPvhKaiwQ3flwtFtlXpHjAI9 hQI519R1fQdcuTHH9qs3f5ocduPmXHfGK3YvFOiXOC1ybaTGTHcLsYfn/Sn3VtDcPH5kKSj o28ZzjpSDSdPYNvsbXOP7ooGch4juE1a5hXTVkdLbLeagwN5/unv/wDXrQ0y7lvbBrW5UrK P3coK4zno1dCNE0o4zpluceq5xUkemaZbvuhsYUY9SoI/DrSC5heHr9vIm0yUEtathP8AaT /6x4/KuotJwyEZBZTj8DVCW00u0je6kghgXli5JXr179+Kh0qeabUw0Nr9ns2BA3kl39Dgn gVLWgXNW9ikaIuoJ+g6Cq0coZFhDBiQck8k1rqTtKnp0rGkjP252Xjpjv8AWsxoLAFblovQ 559K3Acn171iJldRRhnDDFbkUTtyF600DH78EYNG7OOc470phYNycEU4KuQpySOnagkUDK8 k5qRVG3d3pyKpXjipBgY44pgOjwQeKlVc5ytNhUl8noKtqg6+tWiWxIVw3Sr8a54xUEaYYG rqLirSM2xyjAFO/Wl9u9L1q0SJik4p2KaaoBpHGKx9YtBPZXKqmXeJlGO/FbJFRSJuTjqPW s5Ruiotpnyzrur79dFhf2U9nK/C+aMo30YcV5/45vDZWjWci5Jxz6jPFd18Z/C2tT+MLl1l lFmVSS0iiUkyZPzDjpj1PFeZeMoJfs2mRXQcM1sPmdstwSBn3xiuCnR95XPVlWvB2Rwl3Nc agxijlISOMsqKpOfbjpVS0sbqW5RY4XJGCSeMV02mrJZOfKIAYYz6g1twm3tInkMQaVz970 Fdrny+6kcfJz+82PdTpHhpri4l3u6lFUnjnvivMpm8xy2c5PNdR4h1KW8Ag3bYgchfSuVcY Y4q6KS1JrSew9RuCkZ45NW7H5pJ4jwdnFUojtlQjgVp2G3+0o5GAGflOT+GaKuiZeH1kinc j5lB6EZrasr/AGW0AYk7UdQPx6Vj3xDOwQg7CRkd/emQzARx4J+Uc1nKCnDU6o1PZ1XY7A7 XiV4yDkZB9PrW94fm3xGFjj+nPSuXtHyI5Qx2P8rgDOPcVc0W/WLU4ixwqOM+/NeRWp3i12 Pfo1PeXmeySJ5cjCPLDYM4HQ4rrPDl6TAIpSQduAc9u9chOJQizQP5bM5C4PDd8Vu6W86zQ TOmwSgDn+90INeJRm09TvxFNON0ep6IvkW/7vHzHJP9411cbB41b1H5VwOkvcWlxFGWLwT5 2n+6RXbWcm5B2NfR4OatZHyGMg+a5YPoD0pAcc4FSADd9aaccgEEV6R5o3nrUZYYPP4U45/ SoZFwvekA0sM8DGaj3FTjGR3zTsHr6c0xue/0pDF4I461AxO7pmpDxg5PPP0qJznPNAETZ3 EkjntSQFvOYADdjnNMfIzgd6ktyvnEuxAK8ZNIZGwORgEfKP5VIq9+9KwyV9lXn8BUirhT7 81aERuSE5rMuZD3q/OxAKg9aybg5Bz0oGio75THOM1Wdgw5xkdDinyKWHynFQEEYyBj6UtC iBz0OBn0xQsoHBbj3qOdwD93pzxUPmEjO3J9+KljNaGaPGGYA/zrSjaIjlvxFcss+ByDnrV yG4AA7H0pBY122NexgNnAJ4pt1eTNI8PlgKo7dTWbb3B+3gqe1aaAvc+dIuFbAH4VJRsWVt i1Uyr8wGeKo60/lplc5AH8617c/KBnI96x9dR3lcrknaMAVdtCLnGX9m2qeIHt9rM0aIsYD bfmPOSfQda3YIJ7a3xNK1z5eUZiAGUDv78YqvoihvH12j5z5G5ePYCqulz303iG8tnEghnl aTe4+4Aev5Yp2GXbmC0uhHPKg8yHmOReePQ+oqu8tlHbS3bJHM8I2gqoO7J+79c1c1q5s9M iYWVlLOif8fJjYYTPIP19hxWdpYS8to4obpZLe4O4oEC7OpIPvRYZu6UFstGWW5VVkcG4lG MBcjOPwGBXmlwx1fUrm8lwrOxckjO0Zwqgdz0Fdv4mlmTR3ggjdnnxHhR/D3/T+dchoEsVr 4htWuB+7V8spX+IA4/WiwkWB4VulsxO9jcqmM9sgfT/AOvWfHb/ANj6ra3sT7ljYSbhwGU9 Rj869Bu/FJaQqkyqnYcfrXBXUxvdSmEQ8wOx2Ioz37frQw9TuNXX7VpE0OM5Xcpz3HIrnNO mF3ZwJ5Eck7jGYk747j8OvSug0m3uLnSLdZkKPENjh+5HH41cgsrLS7ZmQLDHklmJ5JPb/w CsKB3KemaDHZXBuppneYnITeSiH+p/Sr17qsdrBM0WJniXc5JwqD3P9KzJry6vJW2lrKwj4 Z3+VmA78/dH61Uv7O51TRo0ssLpxO7EYz5o7Nn69uvekBU8QW9zJp8Wo3d28zEjES8Ivfgf 1rt7d1PkTIMZCtnHqK5LxNdQf2JbwQjDu+7GMEADB/nXSW7SLZ2q4/gUfoKQGpdypbje+8g 9AoJrHkn82dd5EUTdcHBI9zW7JGWISQ9KpTmJZlDDgZzn0rEaGlowYfLIwrADHNdHEw8oNn NcsXt3i225XAcfdFaqMwhz52OKpOwNGiX5Y4qLq4JJOTWers6ZEoP1qwiFgAXwe+KVxWNJV AGPxqcAZHSqiDAGXJqwq5GAc1aJLMYxzVuNe386rwKRgE89atpnec1oiGTqvQ1YA74qNRwO KlFWjNiigD1pQM9KdiqAT600gU6g9KQEZphH6VIeO1NIqgMHxNbQXGiyiRVPIwT2r5R+JN5 4fvra50yOQW19aPtjnPKuo6j2ya+u9YtTdaXNCOTjIHrivk74reCbKUTanDlJTJuCAEDGPm /Uj9a4aj5ayvszuo+9SaPFNPuSt35DtuGeDWvf3J27QvPQfSsqLTpLWXeTluwxVmd/3f7zr jkHitp6u6CGkbMxLlmZ2ZupNUShJ9a0JFBY9etVJMZreBhLUrPwOOMVYjkLxh92HTj6+lV5 jk9aar7Y245z19auSuiYTsy3OwWfzFGEk5x6HuKrIm/cVYepHSpAwKHnk/w1FDGWmGBtHQ1 C0Ru3do6HR5E8p4pXAUc560+yYtqXkW55aQEMevWqCMlpG0hJfjgVLp8zx3schPzdc9xXFO N1KSPVpTs4RZ7g+qRCySBCPNQ9c8dOtaWh68bm7WKcB1DBkUDjI5ry99RIAJc7xz9a6LSHZ 2gut5C8cD+VfNqi4as+nnKMlZH0Jay7rWG43ZET7z6dK7DTpvMRWX7pXINeYaGRcaasF18w JA5/SvR9O8uAIisMY4FenhJO58tjYJaG7njjpioxtXpxk0BupHAFHUV7VzxGhc5z6VHI3yc H5e/tT2GDmo5CBlSfwoAZneD+lREKMAA1I3TI4FV2bBC5zUgKxYj6e1QuQpPqacx5A5qNjk DjvQMjdj9fXFFuD5zBjjinMBuz0oj3CY7TjjvQMmZPmUcYAHbrwKULkHHSl7rj0XP5CpAox gcVZJQnx16fWsi43ZPWty5j+U1jzgnnFAzNYFjjOT2qEhlY8dauMAc5498dKhdQTSGZtwvH K81VdiP4ePrV+4X36VnyFQMdSfbFLUZEZMH7oz0p6ykAnjHUVFnjAGKcqqANzH6AUiiSC5C agpPQjGK2n1CFWiDE5LcVzMjrHcRsgzyRzTryd5JI1AwRkikOx39jdpISEOQvB+tPviS5x3 XFeP3XxBtdCmeyluHFwo37FRmOCcA5A9qy2+LvmTKXin2jjPltWii2hcknqkehPdHS/Gttd SAeXJGI2YcYHT/Ctq6tl0iSfUBK0kUgZwG6Rj720e2TXArrkHiPRob63fzEiYhiQQQOmMfW uj0/xHGuivaamN0aAqH9Rjvjn8aLCIdF1hJRPb34AklLMGI4bPY/0NXfDtikV9dTR20iKoC BnPysSSTgewA/OvO9d8b6Hb3Jt4LiW6IHCBjJtGfXGR+frWj4R8d6bO32b7TKbko0hSUMOn JxkY44p8rHZ2vY9Ph+y3t3cWwmikmiG2SFsE4PJ471zmt+FkluFa33kAZ2g/NGPXP8S+3UV QgtjeW0V/bSGK+JMokRj8xJzWla65fzyQpf2yvKrbBcK21d3vjoamxJzh0O+MqrKSqk7Q5O d30x1/Cuq03Qlt4gjrtXqUX7zH1dh/6COK2mt4mG8qqS8/OOM59awtdvtVsY/ItIFg3D/XS N2/2fWgDbkuBbMLWJVkn28RrgbR6n0FYOoTSWmtWsupSedDKhC8YWJs9cfl71X0uzfTbuK+ uLjdcO2yQDnhu5P1rd1WGJrIzTRh1hO85J6d+lDA57XfO1ZY44pCIM/NGMlSc8HgZPpitTw xBcaQ72Vw2YpAZY0bjYR94Y985xT49Ze2017u2sxJCi7twxGD/U1k6Zqmp3+tNczMBAI2Gx R8q8jp79OaQzP1y0aTxS9mv3XZUjAHAB5ruoVYzRxjoCAD9K5Ywi78YtcZH+jorEe+OK6zS ozJe7mOVjGT/SkxmyOScgAViagsZuNyruduFB6VtzJ8pGTt9qylUSXTMowAMZJyfrWLHEqG L7MiRKO/JA6mtMuBF7gVnzJsukAJwTnPpVx4mdMkA5FJDZLaAcEgc1oqqYBCYrMiRkC9RWj GJAPvHHvTQmTxgZGelXVwSOKpxh8ckHNWUY49atEF6I5Aq2i5Oe1U4z0OKuw/NzWiIZZUcf WpAMU0DAp9aIzFHWloHSimAUhpaWkBGaQjHepD0pp6UwIiMg14L8ctPudK0lNRsomaB3wwU Z2MfXHavezxxWVrmlR6xpUtnIwXf0bHQ1jWhzx03RtRqckr9D4A1m21OCVZUPmRldxdkKD8 M8msZ53lGJAAwr6B+IXgT7M07Tby6chv4WrwjULRraZk24I4NYU6ilpY7KsUtUzIkIyfmH1 FU361adWJ+6c5qJoyOo5NdadjkaKLDJ6UzpnjGasumBkCqz8fia2TuZbA3BHrVuKcCLDfMQ OlVSBuBA7VGGxJScbo2hNxZou6OgcjaqjoPWp9MZmvN3U96p4doWQDPcUthctaXsUxXKq3z A9x3Fc8oXi0jshUUakZPY61Qsl/HDJLsBxtYjIB9DXomlrb6d+6c7t4IZMZUHtivOAUa4We 2uFYEcbuDj0I9fSt6wv5XuI0V2kK8HPcV4dem5JWPpaNRRv5nuGkvcf2fGyfLHkFST1967f RvtPD3E4aRVBAHb615po+oXNzpkUSlpF3bTgZIFeg6LKsZ5XG4bcNXNQklJHPjIvlZ6CpLQ oykcgYqVQPTnNQ2o/wBHVW7CpdxUc19InofKS3EY4JB6mmHBHFKxyR7VGwIyRTZIhJPGd3q Khk44UVKV5GAR61DISDx68GkA1hnAPOarkYzjpU7H5CScGq4ZgDkZz70DQMw2jjntRayAyk kjO3uPeoZNzYCnPeiAfvMHg7ecUDLqEhwvX5Qf0FWQCecYHpVNAVIzliqjGfoKtx59eTVok ZMoK881jTqNxBrckGVOelYtwvzH1oYzOdVww/yKruRg4BNWGyGbcfxqBlAORnJpDKUyvjIA I9az5Ynbk4GK15SQBxj8aoseeBk0hopPFgjPX61GUKgjPFWykhGDwOopnlEjIGfekUZtyhC 5xkD5qstJGIUfaNx4BI6ZqV7Z2BDAAd6isvLXfbuR8p7+lGwHnHj3QfPtjf277bmI7kYHOP UH1Brza1na5thLtMZyVZSehBwa9x8UQp9mnDAbcZB9eK8NtBhZ9mMCeTH/AH1WGInyU+Zdz 3clblXdJv3bX+eh6P8ACuQs17bykmJpXVge4NHjHXm0Jp7SNizPhUC9WPQCsfwPqK6Zb387 tjMzgc9DXO6lfya7rkmpS/NFGSsPuehb+g/GumrUVOHPI82hhpYnEOlHu7+SuU4ImgjeWV1 8xyXlbtn/AAFdV4C0ya91D+2Zo5PLdhDCADnZnJP41z1np9xr2rR6Rb/cJDTsOy9h+NfSHh 7RLfSNLiSONUMacEjlePXtWdByceee7O3M6tOMlhqPwx39e3yOT1/XrHwvKD5szCU/LbopO WxknHbiqmjePodY1aK0k89JWHyKU2hx3FYHxKtLtru31C2tZp7aFmLso45GBjOM/WuS8Nx3 954nsJbS1miaEs+6RAAeOnvmrblz8qjp3OKFKh9XdSU7TT0XfY+kRqkmkiFZVa5t5Buby0O IR6KTy3uMVqSXFpf2qSo6z2+cgA9Pp6GvO9T8cDTdAme5sCZ4o2bYudrkDpntWdovjexvyG tithcjCvAeAD6Ed/qKrfQ5OV25uh2+saddraNNa3LNCvzjAw30atq2kW80qN2ORLHgj3xz+ tZ1l4i025xG8ohn2/MhIw309RVkappsTBY5I0QfwrwB+FKzEc7fM0kA02IsZWI3kfwgdePr 2rQVY9L013YDcqcheo9F+uT+Z9qqarr2l6fqDSxkbphuygGW9eT0qO1vLe+nS8vJ1RYzmKF TwD6k96LAW9KV4o5Zp1/0iY73Oefp+FdjpC+XY+cFOZDn5vSuYsm064vthuhsbliD2rpbzU LVLI/ZZkKqMbc9qiV7DZdnkbGVG72rOiSSS5MqqUXBHIxnniqdpdSNFsj+YvLtGR0Hc1f1B zaxIwzjoayY7WEWIXGpE/3OPxrT8gpjOD26VnWkc0cZuD3+Y8VopcllGcEHpQrAyRUQ8EYq wsZAyr5HvUMcgY9M1OoI+7TJHLkLgjFSQ8MCelMZWx1606INnBFMC/CcnArQhBrLh4Oc4xW rb/dFaozkWR09KUUgFLWiMx1FApaYCcGiiikAd6aeKcaafSmA00w80/pSEfhTA4zxloB1a2 wsW9SMNgZI96+bfE3w2vLIzXc8EiQrk7ipGRX2CwrJ13SodW0ee0lX7ynafQ1xVaL1nB6nX SrJWjJaHxLJ4Njfw/b6xDL58dyCV+XbsIJBU+4xXFXmmMkrA9RX08NAitrHVdKWLbHn7RHH 2jf7rgexIBrxvXNN8udlwBg1w0cRJy1PQnSTjoeY3EBQYx+FZMo5xXS6mgjYqB0NYE6c8Cv ZpSujyaisyFeV6ZxTCQQOefWpNpTkde9IULcAda2JTL9somTAOHxwa1JYraziiKwxyXLABi eQv4ViQRXlriYQuEHJYDIrpdLEd5aTX3lh3iGMHpmuCu+TXoe1hP3i5ftFtLmFoRHNHHHIR wUG0j8qWxItbtLlSHAYZ5qj5HmkzZIbuPerGnrtmRXGVPBB5rhkrRdmepB80kmj2rwlfLGo aNtpPOD1+lem6TcQXdwjBdkw6AnIavDtBdYJPLkzheev616fp80sFsrEhsfxDqK8enPknZ7 HZjKPMrrc9gsHJiAY8dOeoq6Aec4z3rC0W9W7s4p1bdlefetxOQCfTrX01GV43PjKseWTTE wuTwc+lRt7jGeae+Bn5uTxTXJAGACa1MSMjH8+ajfO70yO1TEZOAM/0qJztYY4+tICvIewJ Cj1qDJyO1WpQpBJqDbyfloKK2SCcEYz2p0G0sevTnmkkHXAxk5otwrSE8dOvrQBdAA28YO0 Zz9BVhHGzOOagfLvjphVx+QqWMZQBuRVokkfDIcjnHasu6TbWqMY9cVVuowVNAHPyoCxBqs 6Z/iq9MNrkY59arSA8GpKKkkQPJ4NVioJ6cVdZeDVVuM7hmgaIivGSPao3kWPgDcQOlSSc/ eOB6AVAyHOFH50AV5Hds8kA9qoSoYZhMM7c4OK0SmCwPP0qJ4TMNoBOfSkWjD8UxpcaG7Jk FVJDV4LYqxim5B/fyc+vzV7zrxeHSJraQdAdvHavFdMiL2srAcGeXn/AIEa4MxqKFBN9z6H h6m54xr+6/zRiRXF1Nc3emwkqjyM0jDqq5/melX7mQWdqvlpluI44wOp7D6VpWmmpbtMy8v PIZHYjrnoPoK3fh5oNt4p8Vvc3qZtbYmOJDxz3Y+hrGlWWOq2XwRR6Fej/Y+FlN/xKjf9fL 8zrfh54dt9A0ZdR1PH2mceY5PLMx7AV111rE01wi3drNFYgkFFyrsPXPfHpXQXXgx7BftCO 90pHys38A9MdqqT2uYWSQNjGOmfzB617Ddz4zc8e+I1+k99axWN68qzE7jIxfAC56HpzWD4 XubyHxJZWMlyGhumYEbMYIGaXxVaiPxxDtJJYSEg59B61lzxzLrGlGLIYyt0OP4a4ZYiUcX GjfRr/M96jgqUsrqYpx95Pf7j0P4ofZrHw88FuxLzJ82TknJ/SvMbm0M5DK7RSoflkTgium 8ax3kGjhWyEcAkEgg89axdSE1tplzPCAskakgkZwayx9V06lNQdm/+AdeR0qdShXdVXirN/ iVlbVRGqHVZSV5BK5I+lWVvtcAwdXkJ90GTT9K8OeK9VthPFeRIpGR+5BqrremeJNDAkuLm J0DAH9yBnkf41q4Y1faX9fIzjXyZ2tSl/XzHvcatKys+pMdvTKDini71jGBqb46D5P8A69S aj5ttptzNDhXjUlSRkZrW0XwN4w1mxW5hvIQrDP8AqAa5MNWxWJi5wkrLT+tD0Mfh8rwM1T rU3dq+l/8AMzIdU8QQA7NXcZ6nyxz+tXYfF3iXT4zMdQWZIxuZHj+8O461V8T+G/Ffhi2M9 1cwuoH/ADxAqC/i/wCJTctjH7kn9KdaviKE4RqyXvP+ugsNhsuxlOpKhTacF1v5+fkfTfgK 5XVdOF4UxuAZc+mBXR3sQu7uO3GNo+Y+1cD8MbhoPC1vgnJiXA9eK9HsFKuXlGWY5Jr0ppc 1kfF+ZcWACIpjgjFJHZRxweXj3q8oBXK88UuDn/61PlQrmNHayLeleRGecVO8j286Kw3Bjg YrSKDORTDGjEErkily2FcqyTRxldxxnirCyLxk4zUM9tHPjcOlEkLfIQMgdjRrcehfhKs+K 1oQNgxWGhcTR4Xr1rchPGK0iZyJu1Lk4oFLWqIFFLSCloAKSijmkAnSkJpSecUxiaAFJppp OvWmk1QATUbkAHNOPuaiOCcYpMaPO/FOnLaao19HkJcoVYdsjkH9MV4H4sjjie7mAxknBr6 I8e6jbxaasCNmYnHHQA14P4qtBPZeWxOCN7H+leBVjGFZ22PboNypanhGpPvldj3P5VV03R dW1q6FvpVhPdyHqIoycfU9BXdabpOlXGrCO8tzMob7pJx+Ne0Wmu6D4X0IELDaIBxFEoBP+ Nej9ZUVaKMFheb3pM8Si+D/AIljh33z29s5GSjPnYPcis288OabZSjTLK7/ALT1EAtLKvEF so6lj1P4V1PizxpquvRyyAm10pckRjgy49TkHJ7CuegjXTtG+yNxNckTXJ98fKv4D9a0jUn a8gnRhBaIw/shRysTPIBwW5AP4elami7IxLaSpgPgghcVp2lt5zJFGmXJzjHSunTwqz2Ujg KrYzt7VzYiSlFxZ1YO8Kikjz+W0uLXUCygyQScEDkr71YMQikjkTnnOR3qW8t5oA4k3K0bY +h9qmG5olmwCrLhwOx9a5HN2TZ7MaaUnb1Ok0Yz3rhwyoqnaw6k5r1/w9aG0iDXjeaGTr2H pXjfh12W+hePp91hXs1hdCeBIVQlh/FjpXmyt7Q6azlyWOy8K/6ODDuJjdyyg9q7UEheBwK 4fRWH2tfLOYs5J9DXdLzGuD1FfQYV+4kfIYxe/cgkPPUg9TUTuxbCqxAqwU7E4+tQMCHz1r rOEUuQBg1CV/eF/wCvFSA7c5x9KjJB4XkZ70gIzgsRnOajJ4AHAPpUmQBVaQ4yB+tAxsp+U YJ9KjjBWc5OBjin5G0g8HFJEN0pwTnbQM0MKGX3UfyFSjgdKjbAcBuflX+QoUkn/GrsSTgc AH8aimAKnHaldm3cdKryzcf4UAZl0o3mqT8Cr0zhjVST2/CpKK7DI4OaqtjkDH1xVph0z3q uR85HUUDRDsUj5qjYAD5V47mpyoz03celKsQ4LD3pDKQhLt0wPWp0hCAgde/FTsBnpmmSMF +8fzqhbnJ+NIl/sSQ5wwGRXi2iJu01mOc/aJf/AEI17T4tbdpEhbBGDXjehD/iWN/18S/+h mvFzr/dfmvyZ9Tww7Y1/wCF/mivpN99qvNQsZifOtpmC8/ejzwfw6Vt6JfN4e8UR3Kk/Zrx sMuOBIP8Rz9Qa4xYbiDWLzVbZWaSG5fcmeJEz8y/59q62aKLUtN2o+UlUOkg7Hqprjmnl+J hWj8E1r+v+Z6kJ/2vg6mGn/Ept2/G3+TPq7wrqC6hpi3BbKv90eg9Kk1PSbO68wxjymAJO3 oT9K8b+G/i+4fRjYzv5dxCfLcD+EivYrQsYC4uC+RnDV9M32Pg3Fp6nzF45sWtvHtsjkEbZ QCv0FYTRqviPRPmI/ftznGPlrrfiH83xDtSvZZe/sKwbZf+Kw8P8cee/wD6DXiVX/wq0/T9 GfW4Z/8ACFV/xfqja+JWP7AiG/njv7iuS1qHGiXpGfuH+denfF/YvhiFVXJO0cD3Fec64Ma He56bP6ilmn+8Yf1/VDyF/wCyYr0/SR7X8NtJurvw9BstAAUHzSYUf41yPxm0xLHT2Vn8yU EEhRhV5FeqfCxx/wAItAewjH8q4H46tnTpRs4yuD68ivel1PkYfEjybWo9ui3p6jZnp7ivo v4dXEMPh22VowWZB17e5r561wf8SK+4/g/qK97+HlhPPokEm5NojXhh+NeBkt/q0rfzfoj6 zihp4qF/5f1Zz3xuQS6FPIFAVUJHHtXkGpRAaFdnn/UMf0r2L42yeX4bnjcjf5Z4X6V5JqY /4p+7/wCvdv5VObP95Q9f1RfDztRxP+H9Ge2fCiBpvDtvLIMgRrj24r08Lhselee/Cf5fC9 sh6eWv8q9JCc5HXtXuyXvM+OT0HRFl6Hj0q4jB19DUCJkccN6etPTjjofQ96BE2F2+lNZcj K8U8cgZ7UpUbKGBV2YP1p4XpTn4GRxSr82M80rDFiwHxmtSI8Csq3QfbhkZBrYVQBxVxIkS 5paTpRmtCBwopB0paQCZoJzSGkJoAQnmkJ/Gg8800mqATPvUbMOuaSWRUUljivKfH/xPGjS SaRohEmoYxJL1WD/FvbtWFWvGkryOmhh6leahBHbeIfGGheGos6ndgTEZWBPmcj1x2Hua85 1PxLr3iRVv5LibQfDIXIhjbFzfDsS3VEPtya8MsNSuPGXj6LTmuJbi1jk87ULlmyXUH7mfc 8V6r4i1QXcRT7qDgAcAY7V51TEVXvpfp/mep9WpU/djq+r6fIqDVJNa1OSaT93Zw/Ki9sfS ue1q4a9leMHpwKr3OsJaQ+UhAzxx3rGTUT5rTSkJGD0PU1ycrk9De6joI9rFpkbOAPObnPU 1mtBHP52panKWt4BuKlsF27Iue5qxe6i+pXH2exjwn8UhrlPFeoLAo0hGlCQcyb0BWRuzA9 eOldtOm7+ZkmpO72Rl3GoNrOuGX7OscEH7xl2rnA+4pI4OOn4VN9oaebceSOue9V9NiS30B rmTiW5fd747Vf0618/aMdTzxXY7JehwynKcrs7nwZYebmd4xnoCRXeyIEt2VVGMVn+HYobW wSEAA8fjW35Yk9SM9q4JatnevdSR5tqemRXEz27kCQEuu7+IGufVotPlktp0chmwCOgr1PV dB+1Q+ZECsqcrjtXA6pbs0j29zGQ46Pjv7157i4S5Xsz3aVVVKaa3Q6wWO1uI5YzwT/CeD7 16RpFy8jIrOyxu23C9/wAa8w0wF9sbNuMZ+pru9Kv0F5Z268gt+XauKpzRkjraU4XPZ9Jhi is0jgBAJzyc5966yEkwqowcCuT0wXO2N3VY0UDYo5rq7bJhX5cnbg19Bg5NxPisWveBs59j TWO0HkZqYoR1qFwTkYwRXoHAQyNkD5enaojjPQmnlWLHA7cmojw2GGD9aQDZMOCuTkjBqqY GFuiRyNuUj5j3GasyghieufSo92F+8fYUDK0rKCCVxg96dAu+Qnr8tMuY7yQN5LRqpAAJXk etWbJNrld2SF5Yd+aBlhsiRd3J2gY/CgMxG4jFSkLkY/uj+QqKTASrJGySHZzVGSY7iDx7V JLJhSP1PeqMjc57VLGNd8vjNQyOOTximu3PHT1qtcyFIGPoKBksssQHzOAe/tVTzI2JIkGM +teS694x1dtYu9OtLRI3gOMyTYLqejAAdDWdaeMNbsZ0k1BIzbs6qzJLkrk4HGB3IrF4iip +zc1zdjsjgsQ6ftlB8vfoe3rtUAA1ITgAnvWVpV59qsllBznmsbxbr40PTJrk5OxC2B3xW9 tTkOqLqAfmFVZCXPHIFeQxeN9VguY5b61WO3aRUZlm3Fdxx0xz1Feq6dcC8tVkHIIzxUQqQ qR5oO6NqtCpQly1YtPzMPxWuNGkGR0NeN6GP+JY3fFxL/6Ga9r8VxE6NJjP3eK8W0VSunOr cHz5c/8AfZrx86/3Veq/Jn0XDX++v/C/zRseCdITVX1WJ13f6TIP1rMWzm0PWLjRLkbYyTL bHHUZyy/gefxrt/hBbmbVtQUj5Wu5P510Pxb8HubMapYIVurZvMjYeo7fQ9DXoYjDLE4f2b 7aep5mFxjwWNdZbXd/NXPL4Lt9G12DUkYrBMRFcAdj0Vv6flX0h4a1G31DSEZmzLswGB6iv muKS31PTAxQ+VOmGU8FT0I+oP8AKu3+GGu39uZtJuJd8ludh3dx2I+orhyrEOdN0KnxQ/L/ AIB6WfYNQqLFUvgnr8/+D/mY3j8MvxCtAWLfJLj8hWJGG/4SvQdh+bz3x/3zWt42eSXx/ay SIVJST/0GsqMgeLdBJ6Cdyf8Avmoq/wDI1p+n6M2w/wDyI6v+L9Udp8WhM3hy2Y5+UKDke4 rgtc/5Ad96bP6ivQvizcRy+F4lXBPy/wAxXnuu/wDIDvv9z+oqcz/3jD+v6oeRf7pivT9Ge +/Cxbv+wY0XiIxggntxXGfG0SHTm5Y4IyT9RXcfDi+aPw5b7YnYiMA4GO1cJ8aWuZLCVnQK u5SR3+8K96W7Pk4fEjzrXGI0O+J/uf1FfQHw6upZPDsMVuufkA3HoK+ftbH/ABI70ZH+rP8 AMV9C/DIlfD1u2MYQV4OSf7tL/F+iPquJ/wDeof4f1ZyfxotDF4funlO9yhOT9K8o1QH+wr zOCTbt/KvZvjjl/DVy6DI8sk/lXjOqZ/sC75/5YN/KlmytUoev6orh7+DifT9Ge/fCqHd4X tiq8+UvT6V6Km5GGa4X4RJjwva5GP3S/wAq9GlhXORwK+gmtT45MTarrleKXG7huo6Go0Jj fBHBqYjuDUDE+YHDGlZu1NBxwe1MbOeDxQIcScj3qReBiq247uanU5oKH24xeqfWtfj0rJh OLmP8a0wxAq4GciTNGajDetKGrQkk6cUUzdS5pALkZpCRSZpvQ9aAEY+1RSyCKIu3QVKelY HijUU03Rpbl+kaM5x3wKipLki5M0pwc5KKOL8f+Nv7F054bZ83swwgHJUf3v8ACvk/xX4iu BM+l2jtJfXDfvHByQSemfU13fizWprWwudf1FvMvJ/9Sh5wT049ugFYHg7wPPbgeJdf/wCP mX544m52Z7t714lOaqydarstkfWVaX1SkqFL45bvsjc8EaH/AMI1ou2TBu7gB5W/p+Faeq6 gIoecse59arX+u6PYIWu9WtoieiF8t+QrhNZ8Y6XcEiC8DIP7uea1jCVaXMzglalGyF1HU3 aVinAz1qihuLxlDsQnpnrWHJr1m8oc+Yw74Wp4/FltA6tHZyuVIPzEAV3qkorRHHdyerO1Q DSdIuLj5Fl2nZ5jgDPbJNeU6hLvyuwRtI2TtJ2nPpnt7muo1Hxul9DH/wASaFjHyolJYD3x XF310bqYyiCOH/ZjGBVUYSveSNcRKnClywldmrcagPLjhXIVABiuk8O3YkljHYHp6VwBkLj Oc10fh64Me4lu44zWtSn7p5sKj5z3bSrhZXSPPQdq69XWNMLgkduxNeT+HtVzcmQntiuzfW 4vljDgt6CvN5OVnqKfMjrbGB7n5c5J61ynjLQtsqXgiHTaxH8X1rpvD1wHAdiOelXNcEd3b yIoDADJ9CayqwTjY3oVXCdzw63ItNYXCkMTn2P1Feh2OnWs8S3HmHcoBUrwUOf5GuR1e1jj 1NVQ7cruU98Vv+H76TyJIphk44b1+tePV6Nn0KbcbxPWdCuJ4lh82YyRNwCTyD6GvRLQj7O hGCSM15L4YuRe2LoSQ4cEccYzivVLHItVGeAMV7OBZ8rmEbSJ2+8euOtRMpPK4zUhyetNf6 59q9VnkkDsQCACDUBVs/WrJ6A4wT2NRSHA6475qQIWXavT8Kh28ZCgk+vapGmIOM8dx6mmO VxuDcdT7UDI3wy7M/LyPSpbVDvwOMLTWZSMkYA6k1LbgeYcN2oGOJYYBwTtX+QqCZjnFLJI BIvPIVf5Co3cdatklaQ8EepzVKVcv7GrcjZwvHA4qrI3PXrUjRWkOGA96hlQSRFT39alkIL YAzUfUfSgo8M+KOny6fOmq2smy4hOVb1HdT7H0rnNcONIcg4/eR9f98V3PxeA/siUgdq4XX MDR5M9PMj/APQxXi49L63hpdb/AOR9RlEpfUcXG+ij+jPb/CLM2iRFjzgda4n4tMV0eVQeo rr/AAhJGNDjzIAMAYri/i06HSZQGDcAcfUV7j3PmOxx2tH/AIleehEsX/oY5r3Dwl82iRsT nIBzmvDtbP8AxKsf9NYv/QxXrel61b6R4YFzcyLHEibix6DivGyXXCv/ABP9D6XiP/fF/hX 5s6rVrH7Zp7R45Irxi58KeKLC8nh0/ToLqB5WkVmkKEbjnBGDXQ3HxWtlY+UssgzwRE3+FL D8WLMSbpLWX/v03+FelVpUq0eSpZo8XD1sRhp+0otp+n+Z2vwn8J32jWclxqMSx3M8rSsqH IXJzjNej+ItPi1DT3hdc5GK8Vh+NVvEPkglUf8AXJv8K3tG+LWnarfxWbzbJJDhVdSu4+nP et9NEjllCbblJHnniDwPrujanPLo1rHdQXDbzE7lNjdyOOhq74I8M+KU8VxX9/p0Npb+UY5 Nkpct3XjHY5/OvXNb8R6Xp2mtfXjxxxKMlmrkLb4qeHxcGKOVM9sqRn86544elGp7VR959T reMxMqH1dyvBdLL87X/Ey/Hng3VLu7ttS0mGOW4gLZjkJUMCMcEDrWH4Q8FeJr7xZp95qmm Q21ral2ysu8sSMeldhd/F7Q4T5ZdGfuoG4/kK3/AAp8QdE1ZnjtpUMqDcyYIIHrg9qv6vSd VVWveREcVXjQdCL9x9LL87Efj7wU+r+HJba2VVmZPkYjgN1FeNyeDPGuob7B9FhiSQhWk8/ OBnqBj2r2nXfilommXps7i7jEmASmCSAeh4qhH8VvDRtTcpLEQM/NnGKdTDUqslKau47eQU cXiMPTlCnKylv5/ed14Y0b+zdESFlwyoB0rjfiP4Ym1/Sbm3g2iWRCFZugbtWdD8bdFeYp9 pVY/wC9g4/OusXxPZXGni8Do0bKHDA5BHXNayV9jltJanz7P4T8aXxk099DhhWb5DL5+4AZ 64xX0d4X0dtJ0uGArgBAOlcUnxP8LzXSxR3lvlmADZIBPTr0rvm8QWy6KLkMAAvrWFHD0qM XGlGyOvFYvEYmSlXd2vT9DB8feH5Nf0K6so+HkjZVJGQCRwTXhE3hHxrdJLpv9hxKJB5Zl+ 0ZGOmcYr0jUfjJpELusNws4B6oCw/lVJfjRpGQ3lEZ77D/AIUVMPSrOLqK/LsPD4rE4dSjR dlLfT/gHrPgjSG0jRYLdhhljUH8q6089eleAD452EakKWHoNh/wrT03416TdTpHNdLCWOPn yOfyrd6nFyS7HtDJximZK5Bqjp+qRXdsswYYIzWHrnjTTtJDGWVRgc81NhHU9D0pr8dBXil 38btKilZYp1cD+5838qig+OGmtKFll2jP8QIFDRXK3qe2kHg1Ir45J49a4TQ/iHperqhinR g3Qg12JuI5bJ5YiD8uRilawiRtQhhuIy7dDWvFcxzLlGr5j8feJtWTxZY2+m38ls8CSyYBy knKgBh3HJ+lLovxsuLCU2+rQvBOgwy9Rn1B7ilCpD2jp31XQ2lhqipKtb3XpfzPqHcKXdXz 6Pj1p3eQ/kali+O+mPKA0+0H1rc5+Rnv4PGKXNcD4W8eWHiKPfaXUcwB2kowOD6V3atlQQe tIlqw4mgmm5oJ4piAnjFcB8Rp1Omix3ZacBdo6kZ5ruLiZIIXmlbakalmJ7AV4L4z8ViS9n mVszScKD/yxTsPr3NeZmFZQp8r6ntZRhpV66aWxxXiFbOVhbvbRTtGwcFxkKw6Y+lcpq1xe 3EbrNfzOpGNu84/KrN9fNI7MT7nNc5fXxwwBzXy9KU5ytHY/TJUKVOHNNanM6hYxCRiSMnr zzWHJFEr4Xn3rX1C5yGyawzMN2Qa+tw6ny6nwWPdL2nuouJaoVzgVIbWIAYGCTVMXTAdeKk W7JYc8CtHGfcwjOja1iw9ogjKgckcVlz2+OMYrU+0gjHOajdw5KCiEpReoVqdOa0MJ1ZWx0 xWhpt15LnNRXkflqCeuapoxV8qcV2r3ongVI+ynY7631UWke5WCkjNaum6nNLcISc554rgI HeWWNST2rv9C02SV0YfjmuacUtzaEnLY9P0LVWUIicdq9GtoEl0hpEA39fwrzTSYFg2jHPq e9em+HS08Yi6r0Ncco6ndGTSPHvEkyReLo9OK8eSSre5Ygj6dPyrT0+GRNtoEIeTK4zzTfi BpD23xCiJfb5duW5OAecj+daXhjZMRPcOzSRFiT6/SvGxEFzWR9Dhpv2V2d34S06exHlMu7 OCWH9K9VtwoiAUHp3rk/C1m/lfvMuijABFdgihI8KMGvXwcLQufNY6pz1HcOATzj+lRseR8 vFSsARhqryHBPJAFd7PPGOw3Anr/Kq0hLcAD6VPkO/PPfioyozhW/OpArFeNrce59ajbCIV cY7g1LKQegyc9u1RM7uwyBxSKGqFCheDmnW7YuWw2PlxkjrSxgDJOCB3HGKntthlYn0pgVX ZPM55JRf5CoZWJ5PQVMxxhRnAUfyqmXYseML71TEQudzNjkVXY45Gfxp8hbO5znHoKgZvl5 wRSGhjnBzxioyxz259Kcehz3qPp/8AWoKPJfi6P+JRPjuK4nV7We+0mW2tiolYqVLHA4YH+ ldr8XW/4k830ri9Xu5rHS5bq3VGlUqAHBwckD+teDm3tPbUPZfFd2v30PrMh9n7DFe2+Gyv btrcdYal4q0+3EKC3I6Z84/4Vn64PE2uQ+XN5CqcZ/fZ4z9KsWUHi+9gE0VjZ7T3Ib/GqWq XnifR033ljaBQRnG7pn61s3mvaP8AXzMFHI9Pen/XyNDWv+QWf+usX/oYrutV0q71DwM8Vp E0kgQEKD97GDjn6Vw2tADSz/11i/8AQxXunhuW0i8PRG4xjaOtGSq+Efq/0HxG7Y2LX8q/N nhk2qyRSsj6VqYI6jyOn60wa0S3Gl6n/wCA/wD9evcbjXfCkMp84R7hx2pB4k8GKOkP6Vf9 iYR62f3/APAM/wDWTHd4/d/wTwl/E1pA6pPa30JZgoLwYHPHrV+/mkh+ySIxDLdxHOfetL4 m6toN6kaaaE8zzE5X/eFZWrj91Bj/AJ+4v/Qq4KuCpYTGUFSvq+p6tDMq+OwGJda3urppvc 6/x9ezNoNjHuJEk8II/wCBiuS1KwTU4ooJpHWOOUSEIcFsAjGe3Wuj8dgnSdNBPS4h/wDQx XL60k81tb2lvKYjdTrCzL12nJOPyrfM4VJ4ujGk7N31MMlnTp4HETrRvFNXXfQh/tTSbCT7 HZo0sgODHaRlyD7kcZ/Guo8Hwald+JDqK6deW1vFasjNMm0MSwIxzzXrfgH4Z6NY6JA/2VQ 2AScck+9dxq2iWVh4fn8mMAhfSvQw2XUsPP2ibcu7Z4+MzqviqbotKMOyXY+WZ7iSfxHrDu Tu8xF/JaymsNN0+4udUv5lPmSFw0x+WPPYDua0iP8AiotZx089f/QaueCPCieLvGtzJqR82 C0lMUMR+6uO+PWvI+rzxGPrQjPlXW29tND6D63SwmV0Ks4c0teW+yeupjQayl3lLCx1C6BG A0VucH88V3Qt9S0n4X2y3cTxzLbco/BHFe+6X4H0nT4UCQKNo7AVwvxgtUt/Dc6xAKBGe3t Xu4XB0sLdU769z5XHZnWx1vbW0vay7nz9dOy+Dywbpaqf0FemXeqXEfw6Z8nc1uSf++a8zu /+RNY/9Oi/+givQdRAHwxzjnyPT/Zrz8l/hzv/ADHscR/xKX+BHDxXS2mgRXMrN5cVujNgZ ONo7VUj8SWcq7oob5x1ytsxovAB4Lk/69F/9BFek+A9T8Kx6HCt0se/YM5Arzcvy+ji1UnU vdSa0PXzXNsRgZUqdG1nFPVHnf8Ab0B62mof+AzUye/k1CyntrPT9RkllQog+zMOT0r3f+2 PBPXbDgDnIFaWn6n4VJJtVj3AdhXqxyfDQkpq+nn/AMA8OfEWMnFwfLZ6bf8ABMWTxG3hjw Qj3bmORIBuyeQcc14/dTXuv3Jv9ZZ2VzujtGPyoOxYdz7dBXQ/EPUk1XxLZ6ahzbqTM4HRg vQH8SK5PU2u7i4tdHsGK3V8xXzB1jQfeI9+1Z5jXqzrRwdB2ctW/I3yjDUKVCeYYlXUdEvP +tEE+taVYy/ZfOBkXgxQIWK/UL0pq+INLeQRzSyW5PA+0RNGD+J4r3XwR8JtI0/Somkt1Lk ZLMMsT65rZ1/4YaPeadKqWyE4PVRzSWS4dKznK/cHxNiee8YR5e2v53Pn37M9vOLzS5BaXI +bKfck9mA/n1r2T4feN/7W0qS2ucpPGCkiMeVYdc143PpkvhnxE+hSkm2ky1uSfuEdU+mOR 6YNWtJvH0jxhbzRttjvUMbjsWXkH8v5VOCqVcPiHgqzuvss0zGlQxuDWY4ePK07SX9fn1Rb 8XSb/iIcHI8h/wD0JawrzWtPsLpbS4eXzmUOFSJn4P0rT16QTeOlfrm2fn8VqbwlpttqfxO 8m5UOgtUOD/vGssRhoYnMfZzvbl6G+ExlTB5QqtJK/NbUw/8AhIbEDPl3frn7K/8AhU9hrF lqUzxWrSF4xuIeMrx0719SXPgLRRpTyC3TJTOcV816tp0GneO72K3XapgzjH+0KeLyqhRoS qQbuvMMuz7E4nFQozUbN9F5ep0Xwxu5YfiFqNuHIRlhbaPXbivq6A/6PGT12ivkj4bgn4mX uD/BD/KvraD/AI94/wDdFe1g/wDd6fovyPmM0/3yr/if5kuc0ZpaQ11HmHF/EbVX07wnIkb 7ZLlxH+HU/wAq+Y9Y1FVkdyS7k8k+te9fGN3XT9PGflJfj8q+Y9ZnYXBXJ6183jYurXafQ/ QMicaOF51u7mfe6mz5yeKwbi8JBLGnXDHJzWLdSfMQT0rrw2Giticdjp9WQ3U5lcmqWTmnu 2ahzivZhGysj5CrUc5XZIz8fSmK5znOKazdaQNVpGDnqXUcEdaXf83WqitinF6jkN1V0EvJ mkkxngVWB5oY5bNJjvXRGNlY8+pNzk5M29ICtdpu7V61o1zDFBH8wPHb9K8f0xtsufbtXaa RdyK4XOMdia46yudlB2R6taX0bkKo4H4V6T4KkZ5tp6V5FoqvIVIz+XSvWvB8bpcb+gxXC3 qdn2bmF8TdOL+MredwTHJb7c/j/jUXgewWa+eAr0TLH8a6X4lwzTXeix20XmyOjDpz1Ga2/ AfhsWcbXMygSNwfb1rknS56tkdsMRyYa7O30y0W2skQDAx0q4QM07GBgUwkjqa9iMVFWR8/ KTk7sQ+5FQPtI+YinE54J4qI4x0z9KbERqQFOMUyRs/hSE5UkDgVAxb3GakYMQTyMZOKTy8 gBWyfWkIIX5eNx5yaFLK3zY6dqQw4TIPQdaWHmXgbgRkUrDnJOAfWi3BEpIAYYwB6UwK833 gQcfKvT6VVl6+9WJgQ/QjCjp9KqyM2PlBNUySjKxDZ659O1QHGeT0qzJ1yeR2qq6buh9jz1 oLGkndyQfemdzTicACmFeaQHkvxbx/ZE30rh9c50eQNj/WR/wDoYrufi1g6TNg9q4nXVP8A ZDt/00jH/j4rx8er4nDPz/yPp8o/3PF/4f0Z7F4RhhOixgxqTjrXGfFaGNdJkKoBgdvrXb+ EARokP0rjviwP+JPJnB4/qK9vqfMLocTrHOmY/wCmsX/oYrs/FGoS2vgUxI5XzVVMg4OCQK 47WEI00HH/AC2i/wDQxXUeNY/+KNhPXBj5z/tCvFydWwj9X+SPqeIv9+j/AIV+bOYns9IhU yXEFuiA43SHA9uTVXPhn+/p/wD32v8AjU/iGCOTTVjlACNcRhs+m6vUPDngXwVcaPG88NsZ CBklQa4MDgZ4mj7WVWS1senmmY08FiPYwoRasnqv+AeUKnhksuP7PLZGPnXr271a1U7obbP P+lxf+hVq/Erwt4c0mKOXSooVcSIRsA/vCs7WExFbnGP9Li5/4FVzwbw+Moe+5XfUmjj1jM BibU1Cy6dTp/HmBo+nN/08Q/8AoYrnLs5vtK4/5fU/k1dH46AOi6aQf+XiHp/viufuxi/0o kdb1P5NXfi1/t9B+p5eX/8AIrxXyPrXwmv/ABIIPoKs+Ix/xIbn/dqHwkv/ABIIcjnAqx4k X/iQXGBztr2T5XqfIT/L4k1rI589f/Qa7f4MjPiLVDj/AJe25ri3QHxHrXH/AC3X/wBBFdv 8GM/8JJqg5GLtq8XCL/b678l+h9Vj3/wk4b1f6n02F+UV5D8aFz4euCT/AMsz/KvYAPlryD 40f8i9cZ4+Q9fpXtrc+UufOd3j/hD2H/Tov/oIr1FtPe9+GpSNd3+j+n+zXmN4gHg1m9LRf 5Cvoj4e2cF14ShS4wFMQ/lXh5MrU6n+I+t4jt7Sl/hR87291p0ukw289zbshhVXRpB/dGQR moltvDij5RZr9JgP6179q3w38E3d281xbWokY5bgc1lf8Kt8CknFvak/7orNZO4NuFWSvrp /w43xCppKph4ysra/8FHjHkeHsdbX/v8Af/Xpbu3tbXS7i6s08uSOMyI8cjDBAyCOa7Dx74 A8KaZp7y2McCtgn5QPSuL2AeCMgcCx/wDZK5MThquFnSkqspXklr/w56WBxlHHwrRdCMeWL eiX+Qlney3uvefMxZja5yf94VveGUjk+JlqZRkJbDbnp945rDjs3sm0u/YHypE8l29NwGD/ AN9AD8au3E0+l6laa5bqT9mJWYAdUPf8D/Ou2palminLaSsjz6EXiMjlCG8JXf33/Jn2Np6 qNPh2jjbViTBRs9K888I+P9Kv9JiLXCZxj71auteN9KsrCSQTrkD1r2HF3Pk7HhnxYWNfFu mtHjf9pHTrjBz+lcbftjUNJwcN9qHI/wB01f1bVX8U+LH1JQTZ2pYIezyEY4+gz+JqOxszq 3jWwsIxuFqjXEh9CeFH868Wr+8zKmo/ZWv4n12Hi6GS1ZVNOd6fgv0E1An/AIS5GP8Az7P/ AOhLW98PsN8U2Pf7Kn/oRrL16DyvHCR9xbP/AOhLWt8Pkx8VH/69U4/4Ea0S/wCFRv8AumL /AORGv8Z9WXef7DfA/wCWdfJPiY4+IN56+R/7MK+uLoZ0Jv8Ac718j+Jvm+Id6M5/cZ/8eF deY/7pU9P1R5mSf8jCl6v8mXfhsC3xLvgDxth5H0r63txi3i/3RXyT8NRj4mX+QfuQ/wAq+ t4B/o8frtFbYRf7PTXkjDNP98q/4n+ZLikIp2PWkrrPMPOPi1p7XXheG5QE/Z5vm47EY/ni vlPxBF5czHHzV9zanYW+p6bPYXSboZ1KMP6j3r47+Iug3Og6zdWFypzEcq+OHU9GH1FePiq TVVTWzPrMnxKdJ0XutTym4mHO7g1gzvyTnJrR1CVA5A4xWK8m5q9GhTsrnBja6bsNZveoyc mlJ4pmc12pHiSkOzxSHpSUU7GfMODUham5pKLCcmL3opKUVRBpaecToPUfnXZaJEJLtVNcN avtZD6Gu60GUi6Ujj1IrkqndQ1PZNCtVCIdueK9L0Hail+wGOlee+HgzwoxGFxyPWu+sDsg IBAzjFeaz0GbviC3WQ6VcgfOjbQfqRXV6dEkFqqIMAViTQfa7fT1ABaNw3PTpXTQx7IVA5w Ota0V77kctafuKJJkAmoXPU4z2qYtxTGUY6Z5rrOMhJzxjnvTCOeOo9alZQuT1qEsAvXHrU jIZCxOPbtVcoc+2e9WWIDdOPUmo3YAYFJjRCyjIHGR0pq4Lc9acwO7jANQBmDcCkMlkJB4A +uadaEeY2Wzx2FV5T8wySO9S2X+tce3WmBFOM4z/dXr9BVKQkKQV5HTHeppmZZFwARgZH4C q0j4TlTkcDnpRcEirMTx0AFV8g1JJIpkB/DNQEjOB096VxiO2CRx+dRZJFOYc9MH1pnIGc8 U7jPLfirA0mjXDgfdUmuI1rEulMgBy0sX/oYr3LWtHg1a2kt7iMPG6lSp6EVw8PwwsIb5Jz JdMqPvCNMxXI6cE1zV8O6tSnUvbld/yPTweOWGoVqTjf2it6b/AOZ1vhZGh0eJWHQCuQ+Kl uZdEndRyq5r0WythBCFUY4qHVNDg1e2ltbmNXSRSpU9CD1rrvqeZseF6r+9skjH8U0Q/wDH xXZeOLGVfBSsYz8mwn6bhXQaX8H9Nj1KK4eW7kEbh1R52KAg5HBNelal4PtNV0aTT7iBZIp F2spGMiuPCYd4ek6bd9Wz1Myx8cZiFWjG1klb0dz5o1K0h1K1a1lkkjXeG3J1BHI602C1ub eMRw6zeqo/3f8ACvS7r4Dq8rtb6hqCqTkL9obj9arj4Czd9U1H/wACGripYDE0o8tOtZeh7 GIznAYifPVw933ueZXejLfurXmp3cu1g2Dt7HPp7Vb1W3a+sfKik2Sq6yoT03KcgH0+tehH 4CTZA/tTUvr9oap4fgIwceZqWpMv/Xw1DwOKlONSVW7jtoKGc4CFOdGGHaUt7NHnerX8upa FZOchobmFZFPVCHGQafMn2jU9HjjyWN6h/Rq9jsfgnpdrYXNswuJ/tIUSNNKzH5eQQeoxU2 h/BXTtL1mDUTPezvC+9FlmZ1B9cGu+ph5VK9Os38O55FDMKdHC1sMk/f2fb1PUPCsTR6FCr cEAVP4hjL6HcKOuOK0LK3W2tVjAxinXcIuLZ4iMg9q7TxbnxpcxNbeJ9aSUYYzI3/jld18F rZn1rVJhnabx8E12Hif4PWWu6s1+JLm2lcAO1vKU3gdM4rqvAvgOz8JWf2a28xgzl2eVizM x6kk1x0cM6dedZv4v+AexicwjVwVLDJWcHv8Af/md8B8oryb4wWsk/h+52c4jP8q9cxgVg+ IdHTVbRopEDhhtwa7UeMmfGF4Q3g1kByTaqP0Fe4aRcXOkeAlkiU7lg3AHv8tQN8CNNa7/A OPm+W23DEHnsUAH8OD2r0yXwpC2jfYNnybNuPwxXDg8O8NGUW73dz2s0x8MbOEoq3KrHzBL q2u6pFHdT65NG0qByscSgDIziq+/Vev/AAkF1/3wtekaj8CW88tYapqFvF/DEkxKqPQZ7VS /4UVqX/Qc1P8A7+muV4fGtu1Zfd/wDvjj8qSXNhnf1/4J5xe2FzqMey71u5dTxjaopb2KO2 8MT2iOWWK1MYJ6nAxXon/CitTPH9t6j/39NXrL4DO8gF9q2oyxk/OhmOGHoaylgcTUlF1aq aTv/Wh0QzjAUYTWHoOLkrb/APBIrDwautfDyKKSPO+EcY5HFeeF7nTbs6VrQ8q7U7Ukbhbg eoPTd6ivrnSdDh07SktAmVjUKPoBXMeJ/hvpXiCF47i1jkDdmGa78XhoYqPLLR9GeJl2Y1M BU54ap7rv/wAE+Zv7OiilMlhdz2BJ5WI/L9dp6fhSPp7XLAX2q3d0n/PMsFB9jjn9a9KvPg PNHIfsOqX9vH/cSYkD86rp8DL98+dreosvp5xGa4fqmMUeVV9D2nmmVyl7SWG1+X9fgefXW oW2nRx2ltGJLlvlgtIRyfTgdB716r8LvA9zY2Nxq2rDdqF3+8lPp6KPYV0vg/4Q6LobLdrb B7g8mWQ7mP4mvTbfT4re3MSKAMV04XCww0Xyu8nuzzMyzSpjpJNcsVsj5Z8YW72/xADMCFa 3kAPrhlq38OIDP8UZpQC3l2kef++jXqvjT4aW3iSeObzJ7adCQssDlGGcZHuOBVrwD8K4PC eoz3rXNzdzzAKz3DbiAOgFaRoP608RfS1rCePh/Z6wdnfmvfoemXSH+xWUDny6+SvFcLW3x BujIMB7fj/vsV9iPCHtfKIyCMV4/wCNvhVB4kvVuUmuLS4QFRLbvtJBOSCOh6VviaTrUZU0 7XOLL8THC4mFeauk/wBDyr4YwPL8R9RlUFlVYRn/AIDX1lCoECf7oryzwD8L4fCdxcXJuLi 7muGBeS4bceBgYr1lQFUD0FXRg6dOMH0VjLGV1XrzqxVlJt/eIRTccVIw4pprU5EMYcV4j+ 0JoMd54QttXiULdQTCFmHdGyf0Ir281wnxVsBf/D69iI+6Q4+orDEaU2+x24J2rxXfT7z4D 1C3XewTcx+lY7wsD9016Rqdkqu+2MKPpiuUv7fC59OKzoYlS0PZxmWuN5HOFSO1Jg4qxIgB xUeK9FSPnXTsyLFJUhFJiquZcoykqVUycY5psilXKmnfoLkdrjM8UUGlpkE0J/nmuy0CULc RHvmuMh++ee1dRoMjeai9cHFc9VaHXQep9C+GpM2iN29q7/Txvtj8vQ9a848JOWtVGa9M0r a0RUjnFeda9z0ZaHZaNiXtnatb54Axiuc8OP8AvJFyDx/WuifLHHat6XwnBV+IbnkZ60Hn1 5o7jnIpGO0elamRE75BU561GRgZPB/nT5Dh854+tNblR14qRkLfd5PeochifmJPt2qWUnbt CYFQBSvI9M0hjWBIbB96gJ6ngdsZp53DOBgHnrTWGDllzxSGQyvuKgAgY71YtCVkO/8Au9h mqzN04ySc/SpYGDtjceB1oGVpd4fbnnaOfwquyEZZiTkdKvXAG4E8Dav8hVSQAA5bI9KYGZ NgscDP4VCxYHJxirLYySKgJJbnJFIYwkelMJGcAfjUhAXjiomYFvTtmgA4OADwO1MkORwT+ JpSW69KRhgZIxTAEGfYGr0AG7OOc1SXqD2q7bcEZxQB0NlyAa3IlIAJUge4rDs/uivHtJs5 /D37WFvotnrGpy6XdabLeizuLuSWOJmVsqoYngFcjPTOKpK5nJ2PodOTgA5NSd+RXmnxru7 qx+CfiO6srqa1uI4k2TQuUdT5ijhhyK6T4fzSz/DPwzPcSvLNJptuzySMWZiYxkknkn3p20 uS3rY6kelOB/Co8g08GmIeKXqeOabmvM/jxf3unfBHXrzTryeyuo/J2TW8hjdczIDhhyOOK Ymen+xpc8Z61y/hLUo4fhj4f1LVL0Kp022ea4nk6lkX5mY+pPU+tdMCOh4+tMQ4HvS96ZkE 0y4uILS1lubmVYoIkLyO3RQOpNAywT3pp7iud8N+K08TtPNZaHqltpyEiK+vYRAlzj+KNWO 8qexKgV0TYoYEXXOaOKMe1L9azGApeMUgAzT1I3DvzTENI9RijAFeL/s86zq2teG/FM2sap d6hJBrk0MT3MrSFECjCjPQe1ev6hf2el6fPqF/Otva26GSWV84VR345oegJk7KCuKYFw1Yv hzxMPE1o97baJqlhZ5/czahAIPtA7MiE79p6gsBW4eCOamxQ0/So3GUIx1FSE9Md6Yfumk9 ikQwD9wATmndzSQ/6rJ45oB54FQhisAWX/eFaoHSsmRgoBI4yK1hyBWkN2TIXtSd+gp3tSf gK1IEAApPejkHmlpIAPSmkUvbFNJpgNY461zfjNlPhW7RhkOuOa6NjXJ+MJN+lPAD1UmuTG StRkdWFV60fU+QNfCrdTKAODwK4bUOUY9TXfeLIGt9UmUcBjkVw1xGGRyceleRg5KyZ+hY9 c8bI5aTqTUJBq/cRbXI/pVYoMV9FGV0fCVKbTK+09fSjbUpUd/woO0fw5rS5hyEQzu4pJ8s QWGDipC3I2rimyNK0Y3dBR1JlblaK9AFLRWpxk0A/eD6V0WhSBbraeuRXO2+RKK19NLrfoI wSScYHesKmzOqjo0fRPg8FoFHSvUNKQrHnqT0ryvwXJMIIhLEVPfNeqaa+VOOPTNefF3uej WW1jqPDmVvGBH3ga6g4xk1zeh/8fIz/cNdGc9a3pfCefV+IbtOcimlSw5GfWlL8cAZNJuZR zg59atmZBICM55zTS2eACMdqsEggdMGq7EKp3fiaQyJXVvf0HpULjJ2q3y1OAMkjGcYzUDf IQTUjRCMrkMAe2KJM4BzT5GB2ngYqJsHgHGRQMiZQpJ2n60Wm4XDsqgAjvQ27f1zngZPSpL U4kII7daLAQS/M2Ovyr/IVSl3dPxq7NgN1yAo/kKpzYCZPB70DKUv3Cd2MVByMnJ4qxIowe 4quc5wRx04oGIQG7dKhbjoKmY7enU1A43MPSgBMngdMUMc4PrRggj0xSPtANMBFBA5HSr1s MMFPPvVBSAMg1oW55H86VwN+z+ua8H8feI9Q8LftP6frGl6Bca/dR6KEWytid7Bt4JGAenX pXu1keK8tm/5PJ0o/wDUBf8Ak9aQ3MpnH/En4seLPEPw11jRtQ+FmraLaXMarJfTlykOHU5 OYx1xjr3rvtZ+I5+HP7PnhG8s7dLrWL/T7e3sYWBK7/KBLsByQo7dyQK6D47bv+FD+J/m/w CWMf8A6NSvJvGbQ2dv8BNV1TA0mCOBZ2b7qnELZP4DP4Vas0Zu6Z0ul/D749a7pyavrXxWm 0O8uF8xbGNCRDnkKwTAX6DOKt+A/iD468NfE5Phf8UZI725u1zp2qLged1KgkABlbBAOAQR g17znnOQSe+etfP3xnaK8+OXws0+xw2qpeCRgv3liMqEZ9vlc/nQndg1Y6D4w/E3xB4f1bS vA3gS1W58VawAUcqH+zoSQCAeNxwTk8KFJNeafE7wH8VdL+E+qa34w+KEmqwIIjcaWikxuT IoA3cA4JB6dq665MNl+3BbyamAq3mkBLFn6b/KIwPf5XH411/7QoH/AAoPxF/2w/8ARyU1p YT1uVfE3P7ItwD/ANC1D/6LSuI8EeAPi14h8AaHrdj8Zr/T7W8tUkitWjZzCvQLu3c4xXc+ Jhj9kaf/ALFqH/0WldH8HB/xY/wfz/zDk/mafcOx578INR8ZwfGjxn4O8U+LrzxEmj2sYR5 jhN5ZSWC9jg461t/C3xLr+r/Gb4maTqmr3F3YaZdKlnbysClupdxhePYflWP8Oxn9rL4pH/ phF/OOn/B3/kvfxfGP+X1P/Rj0CNj4/wDiXX/DWh+Fp9B1e506W61mO3meBgDJGVOVOR0r2 OQ4ZgBxk14L+0z/AMi94M/7D8X/AKCa96l+8x9zUvYrqR1zPjjRvEeu+F20/wAKeJD4c1Iz I4vlTeQgPzLj3rpqM8Y4qEUfNvi3wz8XPBfhW+8R6v8AHaVbSzTO0Wx3SseFRfdjgV2f7P0 3j3VPBs3iTxvrV1fpqciNp8dzjckS5BfgDhiePZQe9cVq80nx++MieHbSSQ+AvC8nmXkqZC 3s2cYB9yCq+ihj3FfSlvDFBHFBBGsUUQCIiDCqo4AA7ACrb0IW54V+zLx4W8X9z/wkE/8A6 CK3fgH4j13xN4L1q98QapPqNzBrVxbxyTEZSNQu1RgDgZNYX7MvHhXxdn/oYJ//AEEVY/Zn x/wr3xB3/wCKguv5JQ+oLoXfiP4m1/Sfjl8M9E07VZ7XTdVnkW9t0I23ADAANkZ/KvXyO9e E/Ff/AJOO+EH/AF8S/wDoS17u1RLZFLdjD14FRuTtNPFMf7tZGhXgf91+JoVgZCCahgfCMB 13GpECglsdepqE9ChZiSg92FbaHKj6VhysEhLkZArahcSRI46EVrTerIkSfTmk7Udh6UNWx A3rQabmgGkAH6U0kelO96afUUwIpGrz7xbqAiikZjgcgV3V1Jsgdj6V4745v0Fs6iQButed jbuPKehgo+/c8Q8Xyxy3jD+IknjsK4CcHzGU/wAq3dXvvN1mZd3BAODXOXc224BPQ8VwUKL hofazxEZ0U+2hlXvD46mqG1mPT8KvXLB5SQc1BtOMdq9qDtE+YrLmmyPyCfvFQPekMcK5+b efanlWOAKRo9v3uvpVp92YuK6IahjVs+Xke5q7HqNhHA0cunrKCO5qosLytgED61qW3hsXS MZLxVfHAA4BrGrKlFfvGdOGp4mbtQin6pfqc3O0bTu0Mflxk5Ck5x+NR9Twc1NdW01pcvbz rtkQ4IByKhxiu+LTSsfP1FJTakrMkiLCRT6Guh0JA+rwnGQDmudVsHiuq0QpDN5rckDisqr 0ZtRV2j23RL9YWRQc8c16boFyZ3UHuK8N8OztcXaAtxXsnh5xDLCD3wK82Ojsz056o9P0iP ZMC3JIIrd25GO2axbIgbGHrWzu4GK6qex5dTcaVIOSKRxkjJ4pxJzycDvTCT07VbIIyhG0I c++aY68kvwPapm+UgioZGRgdxxtGc0hkTAiTPGBwABUUjEkqOG71IzDuR9KgB53Ywc0hoY6 Pn5gDUIbbyx5qw5JHPeoSoPAPPegZA5GeCBketSWzZkI56UybA+U/wD6qdaltx2p27mkMhn 4xgbsqP5Cqbk9P8mrb7sjcv8ACOM+1VZWOASBimIqShcA1XYdA1TSnp/OoSvOSR9aTKGkYP B/Oo2HO7OSTUrZzkdqjb7xznPfmkMiz2xTXJ25NOPXjjmmyDI6/n60xESkbuav27YwKzc4O evHFXYGJOaAOis35A7GuTPg3W5f2ibHxyiW40aDSjaOTL+88whv4MdORzmums3xtretm4FU nYiSuc/8UPDmp+LvhfrPh3RhE1/exosQmk2JkOrHLY44BrP1L4ZWvin4MaV4I8QEQXlnZwI txD8/2e4RAu5f7w6gjuCa9CjOQDUoNNPSxLR8+ad4a/aX8NWA0PSdf0LVLGBfLt7i7YNIqD oBvXPA7Nmuk+Gnwj1jRvFtz4++IGtprniqdSkRRi0dsCME5IGWxwMABR0617CDzipB0quYj lPOfip8LYPiJp9lc2V+dJ8Q6W3mWN+oPy852NjnGQCCOQefWvL/ABH4P/aS8TeELnwjrc3h 7ULCcIr3Hmqk0gVgwO7A5yB2r6YU07iqTE1c8n/4Rzxvqv7POoeCdX0mztNdXThp9uIbsPD OFACuW/hOByD36V2Hw60O/wDDXwy8PaBqiIl9YWawzLG+9QwJzg966igUXCx5V4Q8D+ING+ Pfjnxjfw26aRrMUa2jpMGdiCmdy/w/dNcOvgz44+GPid4x8ReCNO0SS1167MoN7OrMUDEqd uRtPJr6O7VzPjrwfF458KvoE2rXulI8qS/abF9soKnOAfQ96dxWPmL4sX3xdkPha1+JVvod tb/2rE9smnyAyM+QCSMk7cE8+pFfR3jf4peE/Amr2Ola3JeSX+oZMFtZWxnkYbto4HPJ4Hr g1y3hb9nnwV4d16316+vNT8Q6jbOJIX1KYMsbA5DbQOSDyM55ro9N+G1hb/EvVPiDrV4dX1 i4ISy8yPbHp0IGAsYyctjq3ucYzQ2gSZ2dvKZ7WKYwyQmRQ3lygBkyOjDJwfWuP+KVj4w1X 4dahpXgfyhq14VgLSSCPbC3EmGPAOOPxrs+B0FcZ8SfHtt8O/Bz67NaNeTyzJa20I4DStnG 49lABJ+lZrctnjPgrwz+0L4A8OroXhzwz4YS28wyySSzq0krHuzbhnAwB6AV7J8Orr4nzrq B+Jdjpdo6NGbP+z2DBhzv3YJ/2cV20bFokY9SoJx9KfkZxjFNu5NrHlfwS8F+IfBOgeIbTx FaxW819q8t5AIphIGjYDBOOh46V5z4R8MftEeA7HUNK8NaDoElldX0t5m6uFd8uQOoYcYA4 r6ariPiJ8PU+IVjp9o/iTU9C+xytLv09trS5XG1vbvRzdwseB6je/Ei6/aJ+GkXxJtNKtLy K7P2aPT5A3yE8lwGOOQMdO9fWJzivK/AvwR8GeCvEI12O9vdc12IEJdX84dosjBIUdDgkZO TXqbdOBSk77Din1EzzUDnt2qUnHNRsuRxzWTNEY85cTeWhPPPFXYgVQKeOKY8aicnHJ/SpV HYY4rNRsWEuPL5I/xrbjwIl2jAArBnb922TxW5GcxL9BW0N2RMlBzx2pHYAUmcVG/zCtjMh 8zJOKlDcVGsXOSKeFpWGOzTWNH40xzx1oAydZuBFakE9a8C8e3ccizFnxwckcV6v4u1MQiR d2NoxXzP4/1zAkUSfez0NccvflY9KguSPMeZTXBk1qYoxZVHWqt784z3zRYEESSufmdj+OK huJcOUPWqa9/ToenTf+z69SONGYkYqwLfA+YZqO3HGVODVkGXvROTvoOlCNrtEMmYxiNBkf mKplnNabIWXGOTSQ2crONqBj71KqJK7NJ0JTlaJLp1vvxujBNdPa2abfmXFVLK1vEQfvo4l /2Uyf1rVWFv47ydvpgfyFeFi6/M9H+Z9bl+FVOKvHX5HKeLtLt4baO+hiZHLBGPXPua4w16 +9pBd2ktpLveKVdrbjz9a8s1Owl0zUZbOXkoflb+8vY16+VYnnh7KT1X5HyvEmXulVWJgvd lvbv/AMEqKPmH1rpLJmV1x37Vza8MDXSWpyU9xXqVdj5eien+D4s7XI+bNesaNPm9jHTHSv K/DDCK2TdkE4zjvXoWjzkXsecAg9q8uT1PWj8J7VZEmFea3E5j3Hriud05g9spHpXRwj9yv fiuumzy6q1FwpABI9aY7KPlxxUjADHNQvkjHBrRmQjMpBLHp+lVmIIyozntUr4YYJ61XJkQ ELggdOaQxrKFkOFyT+lKORn34piszvlvlz+lJyoI3k/1pFCsoz8vOO2aidcIPQdcGmFWLDJ Kg84pzkqOtAERRSTnGOn/ANan2675TxgBaYwO5TxipbUHzXOfzoAp3DEP0/hH8hVJwSxO7J 9asTly3XoB0+lVGY4wTjFK4yu4O8HPHSoWfLlSCuD+dSuOSS2M1E2M8cAe1MYh6VE6/NkNT lyR83amNg5LZ46UgGkjZ0796ZIRtz27CnHngkfU0xz6DNAFbqeeTnpViJtp4/Oq545P8qdG SGBPA60Ab9pJ90dK6G1fIFcvaPggcV0dm3yg0CZ574h8bfGPT/E+oWPh74YQ6rpUMm22vGn KmZcD5sbh3yPwrmdb+NPxc8L2tveeI/hhZ6bZzTpbrNLO+C7duGPOAfyrU1f4269ZeONa8L aH8OLzX5NJlEcktrMxOCBhioQ7euPwrzn4t/EHxR4s8MaZp2t/DrUfDNvHqUUy3N0XKuwBG zlAM8k9e1bJeRzt+Z9eqSUU9yM1w3xh1XUdE+D+vavpV29pfWaRywzRnlGEqc//AFu4ruI/ uL/uivO/jsP+LD+Kf+vdP/RqVK3Lexw2l/Fb46ajo9nf2vwhgvoLiJZI7lJmVZlIyHA3cZ6 4rqfhh8UfE/jLxvrvhbxP4Xt9Bu9It0lkjjlZ3DMwG1s8dCDxXYfDQH/hUvhM9f8AiV2//o ArzX4dj/jK74of9cIf5pWmmpmuhVPxp+JepeK/EOj+E/hpb65Fot69pJLFcOCMMwUsOMEhS eKkX4zfE7T/ABN4f0vxX8MoNEttYvo7JJ5bhycswB2jnJAOea4bwf4+17wV8SPiPHovgPUf FK3esu0jWW7EBV5MBsK3XJ9OlaviHxX4z+I3jbwGlx8L9b0ODStaiuZJ5YpHXaSoOTsG0DG cmnYVzs/i7478X+C/il4Qg8KWn9qvqdrPA+luTtum3rtx/dYc4P1FYeufHD4t+GdJfV/EHw gj02wjKq9xNcuFUk4A4z1NavxVx/w0r8I/+u0v/oQrX/aYGPgJqv8A1823/owUaaB3MKL4u fGyazS8i+CbPbyRiVZBcNgqRkH6YrqvBPxUvvFvwc1rx3caPBaz6ebkLaxysyP5SBhliMjO cV3OjD/i3umn/qFRf+iRXg3wb/5NO8Xf72pf+iRSYyfSP2hvE3ifS7VPCPwzutb1gIXvo4Z GFvbHcdqh8ZJK4POOvesf9ojX/FF34H8LW2oeFWs7W6MF7dTlifs138w+y+5wSc+1ek/s8W 8EPwG0F4YkjaZppJCowXbzWGT6nAA/CsL9p/n4X6UPXWYP/QXpXXNZDs7Ha+H/ABb4yvfhf qviLWfBo0jWbFJmg0yWRsTrGgZTuxkbuR+FXPhd48X4keAbbxJ9jSyneaSCa3Ry4jZTxgnB OVKn8a7CNVa3RXUMhQAg9xjpXzP8N9bX4Yaj8XfCty5WPRPM1SzVj1XBVcfXdDU73HseqeA /iXd+OPHnizRbfSIYdJ0CXyEvhMWad95XG3GB91j19Kl+HnjCf4qeCtWuru1bRhHfTad/oN ywfaoX5w+MqTu7dK5z9mzQZNL+EEer3QP2vXbqS+kY9WXOxM/98k/8CqD9mc/8W61wDH/If uv5JTaWolc1LzV9G+Fvj7wb4A8NeF7SO28SSOs12ZW85SpA3MTkyE56sa9YYjFeFfFQ/wDG SPwh/wCu0v8A6EK9zPTJqJbIpDST/wDXpD0pCc1GzYHT8qzZYxgpcknFMdlBOOlQTM5HBps Zc43c0XKSGuZJPlOVXP4muhSRRCmDk4HFY4AI5HNTRTvF0ANVHQUtTWBJ5f8AKlyPSs8Xx7 pS/b1z6VpzIjlZezSEmqQvkPfrS/awe4p8wuVlomq88ojjdj/CCab9pHqKztUuhHp8re2Km UrK5UY62PI/HmphFkJfrnvXy14u1M3N+yBsgdea9u+Imp5E/wA2Dz3r5t1WdpLqRiT1rHDR u7s7cRLkiookS4lgeMPEQjY28dQaSWRZbqTaScHFb8+m+dcWMK8eWsbH8ADWfrli0F0bmFS iseo7GqUoylpubKc4wtLZDI7cqAeQcdqmEmDtPNUU1KUw+XMg3AfK4HX61I1xEzAo4Y+1Zu EvtHowr0re4zUh2swXArbtIEBB21h2odXQspG48Z710EBZPvda8nE32R9NgLPVlzac5HAqV Rjr0xVbzlPLNjmgzrjAYGvKcJHvKpFFuF/nK5ri/G0O65trpR2MZP6j+tdMJ8SHnrWF4kKz 6c47r8wrvwCcMQpHkZy1WwU4fP7jh/eul0sCSOHHfrXM5/Cui0CUfIh6g4r6mqvdufl9F+8 eqaKPKgVd3GO/euv0qc/bIxxnPPNcZp0y+WoI5A610eluTdRjeOoORXlyR60GfQWitvsU+g rqYQ3lLjsK47wy+6xj5zwK69HKoAfSuikzgrL3iQHrmmngj9aQuCOvNRF+Sc844rZs5wO3c STwar4LH0ANSb+CxbJ9O1MYqzAcgrzwam5QjDnp9Kiycn06GlYgjIPPb3qHd82elGgx7Kc5 Byf5VFMMA/rmnlzwTUWTsYdTSAj4Cryc44zU9v8A6wkYyRzzUTcgA4yaW3JWZuN3FAGfOCC OMHAH6VVcjBxxmrM7APknJ2jv7VSl67cZz0oGRkg+n1pnXjgjse9OwQoGc+3TFIfu5BoAYR jI/lULZx71Ixy2QeKY+cdfpSGQ9v0pG4WnFcLyelNcfLkHpTAq54J/MU5OCCeTTD1agYyAe MVKGadowDAZ6muoszlRXJ2jYYAda6mwbIAzmqJPAbXxy/w7+O/xA1G78L6zqkGpTJHG1lAS BtAJOSMEc9qzPix8Uz8QvDFhpOn+CvENlJa38d2z3FuSGVQwwNo6819XwO20AMePQ1bV328 ux/GtFJdjFxZl+Hdc0/xJ4ftNZ0xpTbXCAhZo2jdCOqsrcgg8VyXxyhmn+BnieKCKSaVoEC pGpZm/ep0A5Neh8k5JyfepkJB4NK+o7aWOW+HEckfwq8KxyRtG66XbhkddpU7BwQelecfD2 3uU/ao+J0728qQyQw7JGjIR+U6EjB/CvdOvWgcjB6DtVJk2Pk3wj8SYfhl8RPiIupeFtb1F dT1d5InsoDtAV5M5JxnO4YxXo+jftFaPrWvafo8XgvxLbyX1wluss8ChELEDcxz0Gea9uBY dGIpcsR94n8aq6FZnhHxRtp5P2j/hNJHbyOkcsu90QlU+YdSOB+Na37SkM03wI1SOCGSVzc 2+FjUsf9YOwr2IDHTvTsc5HBovsFjA0ZGHw+05WUhhpcYIIwc+SOK8H+D9tPH+yj4tikt5Y 5S2pYR0IY/uhjAIzX0tjio5DwaG9AseTfAFJIvgR4djkjeNwJsq6lSP3rdQaX45eDNY8bfD RrDQEE2pWV1HexQEgedtBBUE98NkeuMd69PJOc5pMjHSsr63LtpY8v8Ahj8WJPG19J4c1Xw vqWia5Y2vm3Qnj2wkqQp25w2STnBHHqa8a/aR8M6rD8TdP1HRY5seJrJdPn8pCQ7rIow2PU eWf+A19bZJ6nP1pRj8apSs7olxurGfoekQaB4b03Q7YDydPto7Zcd9igZ/Egmvlj4U/GLRv hx4c1bQtX8Pa3dTy6rcXSvaW4KbWIAHzEc/Ka+tzjHWuK+ID/EpbGw/4VtHpT3XmsLv+0jh Qm35dvvmhNX1G11PB7/4k6X8SP2hvhlc6XpWo6elhdNG4v4whcscjbgnjivqlj8uDXh3hz4 b/EbW/iRpHjr4p67YPLouWstP05RtVjnqQAAM8nqTgdK9plkwD2qZtdBxT6iNJyc9KgklGM VFK7cnFU5JwOhrJmyRO8wBpouccfpWe0xZhkUqyLkVNx2NL7dt7UHUEwMis9pU59agdgec/ hRzMdjWN/HwM4pv2yM9G496w3Y9R3FRNK2cDNLnDlRvfaUPIbil+0/7XFc8JpAM5zketAuZ MDkgkdTS5x8p0JueOCay9euymizHdVZLt+zc1i+Kb/y9DkLnGTU1Je7YulG80eA+Pr4NM6B 89c5rxS8bMrH3r0PxjeNJdy5Ptz3rze4OXPWu3Dq0TPEu8j0eLCXMUvJJiXnt0FVroRzbkk UFTxTpXKG2UDgxLgn6Cq0j5G0D61wwWtzvk9CBdIhg0a8nYiSZvljHoKxl0S5kkiijXLSHJ Y9F+prXa7McRQtUtvdmPo2DXUpTSOfkhJltvDFlHb20KXDAg5lkJOW9h6VoS6XpJtRbxK8f YMsh3fzrOXUXdiSeSaV73Ax19Bniue0nudsaijsVL3Q7UbY4Lu4U+rPmqEttcWMDPbajMzg DCnp1q/JOz85yaqs3J3n61tGOlmYyqtO8XZlGPX9YUhGCzD3Tn9Kk1C6vDYNLc2LQo4x9/p n261aN7FAvAGfasLVNSkvCsZb5FOcVpGjBtNRsZzx1dRcXNv1M3t1rU0eXZcAZwCayu9WrF 9l0vOOa65q6PJg7SPVLG5GxSTyK7jw5CZ5Vc5IB6EV57px3JFhO1em+FwCEGMD0xXlzsexA 9t8LKRbrxjIrrFOBXMeGfliA7ba6MNwMmtKexy1viJjtYDjmmOuRkcUgbBoyCOcj3qzAZgA YyMetRkAs23HvT2H+19aiPoOQOTSGI6hlxjIxURznIHSnZY85IHtURGH3A8E85NIYElhk/n SFtoJxx7UpwAT1HaozuO4k9RxigY3erZ7ccGp7YgSFg3aqZGN3B5PapbbLswB6etUIzpWAk HJztU/pVRz1Bz9atz8PnA5UfyqmxJyKAIgCDySaXJBOeP5U3/loMjCgZ4pQd2c4xTAjz0GO aaSNueppxwGHpTJPXHFIZGx+nvTHHynnp3FSkggYP50xj8pHagCo3DcCk3c8nmkc5fGe2eK TA3Bs8A0kMu2py/J711WnHgHiuStm+bP+TXUaceB+FMR0sB45q2OV61RgOAOe1XFORTIJRU q9KgBGeO9SqelNCJweKcMUwGndKaJHj604dKYDxThVEjh1xS/Sm0uelMBScVDKQFPrUpqC4 Pyc0mCKxPXmm559/amlgc/yphasjQnzTs8ZzVcP+GKPM/WlcdicuAM5qGSTapOaiMmM89s1 XaQng9KVxpE6z7hjv6VWmfjOaZuweKZJnHWpYyKaZn4UEL9apvj+9yasS8jk+4xUBToOoqb spFcjOB/k0EndxmpzH8v3fwpvkkAlRj8Kkort19+lIR8p4+tWvI9qeLfIHy4+tS0FzPYc96 iKZPA6d61DbLjkdaabc+lFguZZXIwR0o2Y4xWibYdlppt+M9PelYdygQcYODn2rh/iHffZ9 PSHO3CljmvRfI5+avDfipqW26nVSeOKmSu1E3o6Ny7HhviG5E1zKw6Fia5GU5bkVq6ncGSd jnvUOj6LqHiDV4tL0yJXuJATl3CqijqzE9BXq00oxuzgqycpWR08t0jR2bn+KJR+lV7ibAw TWPeXctmw06cL51mTGWjcOpI7gjrUDan5o+bg9K5o0XujqdeNrE0sxMntmrMUvyKM/NWQ0q ls5p/2pFwQeldHIc/tNbm4kpAxwe/FOeQj5sdqwxqbJ91RUEt/PL1fihU2U6ySNd74Lkfrm qc+ogn72fYVls7NyzE03FaxppGEqrZYku3cYziq+T3oxxRWiVjJu4tTWxxcp9ah7VJEcSKe nNDBbnpelOPIiOck8V6p4XJBjUnj1xXkXh0mdURM8da9m8NQfPEMYwa8iro7Ht0neNz2nw8 NsIb/AGDW4GA5zWPow2WQY9NpGa0Q/anF2RyVdZFkMCfehn461WJ/u8U4M2eTgVVzIexB6n GD1pvONoHbrUat8/OPenMx24HSi4DWDYOGwDwMVEGJOeM0pYiMBRj2Jpr8gN0boKBitnJAb nFRs2E6jgU4ON2x+Gx+dRSYIxjJ6imAgIA7k1NaY89ie69D2qAucFepzzUtsVV2OCTj0qgM 6c8qQeMD+VUmILEZGR6GrUmA2DxhR/KqpUM5K/pTAb3y3WkYYUnH5mngjhgPbnvTGwVJPHr QBE7Z/Co+e5/rUzAK2VOR6elQOe4NADMjJHBpkhG0gk/jSnr1FRuxP0ouMrMQD1pD2PWmu3 zcjA7YpuQRkcDrU3AuWx5B7V1GmnpmuUtjzz6102nscY7/AEp3EzqYDxVxScVnQNwOauqeP rTJsTAjdUy+tVgRxU6Hpz+dNEssL6ZqQVEvWpQeKokcKX9aaOKd2qiWL1paaD60ueaAF6Cq 1y2Eqcmqd2fkIpPYa3KjNk0zcKiL/wD6qj38kDtWDNUWDJjJBpjSY+tQ5YkEin7fanYBu4k 89TTtpHzGnBAG45NLsLUWGRgDHvTCpqxsx2o2Y4xzQ0BUaPI6cYpogyRV3ZSrED2qbDuUjA O3WneSMDirnl+1O8scGnyi5ikIhjpTxDxwKteXx0p3l5FHKK5S8kAYx3pDF7Vf8rgE0nlij lC5nmHg1GYgMECtIxnn0qNouMYxRyhcxL51trKadjgKpr5V+I1+ZbyXBB3E96+m/Gc4tdBc dCxr5H8bXBmvXwazir1DqWlK/c4ex0q51jUY7W3XczuFGPet7RPC0tj421bSdZgKf2WZDcx MeojGdp9ido/GvQ/gb4Z/tLxxZSSpmOEm4bP+z0/XFYepaitx8WvHt7grFcvOF3H/AG1/mF Nb1JycZJHPGKUk2eW6pG8mpXUsh+cucgAAD2AHAArNZMHrWvfSCS7uXHGZDj35rMfGM12Qv ZHLLVkPTpRnilI54pO4rUgKOKcQaaRSAKM0UhpgLRxSY5paAFpy9aZ2p6g0mB6P4GjZrxh/ B1r3fQowGQgjJ/CvDfA3+vcc5A9Ote4aI3+r5+UV5VX4z2qHwHq2nyEaeoyfTNaCEkdKx9J lWWFIwcn0rcVCOh4pHNU3Drx6dqAwyB39aXG0YNGzOCRQZiYOc9TSk4JoAIOMfjSOMDnNIB m4HtxTSAeffNKG/djgn0pqgk7Twfp1qhjHClsHOcdaTZkHuRUhAIxk+2KaTgHaMk9BmmIjI wcjA/Cpbf5Z23NxjpUbN8oKjNSWqh52DDGF6VQGTPxMCMfdGfyFQZAOACTU1wDuzxjA/lUG QAeeKoQp4HHOe1RsAfTFJI+xd4GcdcGlVwVJHORRcZXOVdsnrUUhGPQfzqYnBbOaryZzjoP ekBDvByB2qIsNw6Y70rZ/Tkio3z7e1FxleUgMo4xmmb+M9PY02ZgD7CohId3Ue9ZOWpZoW7 AHpXSWD9OefWuUhkGQffH0roLCU8ZYAetXclo7C2cYHNXkYYFYtrLlevFaSPkClclouq3I9 6tRkVno2TVyI5q4kMtqeakBz0qJakHStCB+aUH2pvUUuOKYh3pxS8U2gnHNMQMewqlecxnn Bqy7gL6Cs67m/dkjjjr3pDRmu5HGRn0pUxkZqsCXkOBnmrcSnPHOaxNidUOAe1SBRjpQi1I FqkSAXjoKdgDAA4oC8cA08LgdKYhm00bcckVIB3pQO9AyPZx0pwTFPHX608ClYRH5eRml2f lUwBIowfpTC5FsGaXYAafjHFGPSgQ0qMdKQrTsUYpgRFeKjZe2OtTkfhUbkBSTwAKAPMfid diOyS3Xk4z9K+UdZb7XqhjQAndt9e9fQPxVvp3ecITgjAINeB6RB9q8TW9uBuZ5Aqj1yawp a3kd01aMYnvXgKKLwT8Ltd8YSSw28qWxS2eYgAuBkD3y2OK+VrvW7g6te34k86S8VxK7jli 2dxHoea+pfj5pUOk/CXQrGKZUjt5tnldpGKH5sd8c/nXyDITn3rroxTTucFWXvaDWmZuvfr UZekOaTv6V1WMBc80AgMKTPPTNHamBIWWmkimdqOaLAKaPakooAXNH0pKBQA6lBwOOtN/Cn AflQB6h4Wg8hIJdwHnIG/SvXtHm2xptPQda8j0CVG0PSZAw3GLYTnuCRXpFhdYgQhsDFeTN u92ezS+FJHsHhLdcXfDEqqmu4EBrzz4cXPmXEiH+4ea9NB6elVBXRzVviK4gIzimGEgnnNW wwxzio3JJwMH3qrIxuVdi+YFOQT1pzQh1px2uevJoJIznkClYog2DGCKY21cknGD1NTsAQc cknPXpTJI45AqugYA55osMjKDb+lQFNr4A49cVZYjPqP5VG7MOg60AQFGzwDg1LDxIQB2pF wc5JzUluBJMdrcquMCmBgXBJcjP8I/kKrYIz39qmm5IY4yAP5VGAfmz/wDrpgMx0446EUNg ZA6GkZVYhmHTpQecY/GkIhHQk+v51BKo/TuKsHPrn3FVnO5Tn049KGMqscdsk+naozxkE9f SpGHJPTFQSnHK5x0pFWKNydr5bvx1qt5gB/LFSXj444qnu5BGck96we5VjQt5AH2k4+lb1j IAVPQD8q5q3b5R1BzW3aNtAz+VPmA62zk4HNasclc9aSnAJ4wPXmtWKQnJznNO4jVjfnrWh C/yjvWNG5yADxWlC3TmtIszaNJTn3qUEYquh4FSB62RmTA/lTt3vVfzQpxnJo83GMjn0piJ 9wHSmM/OKj3E8mk/E0wsNc5zVW4UNGQfwqwxPIHWojHk5Y5oAzUtWzgABfQCrqQ7eOKnCKP enheKmyKuNWJsU8R+lPUY+lP6UrCGBMUbPpTxS8UWAjCE+lG3HSpKafrTsAgANSKoqLPvUg PFFgJNval28daaDwOadkUAIVpNv504nmkLepoEN29u1IRxTiQBTC3NADW4FZ2oy+TaOc8kY q8z5rkvEmpIji2DYOPWs6jsjalHmkeSfEK5hNlcO/JxxXkXga3N541tCowwlBXPc54r0D4n zLFpeFPLn1qh8B9EbU/HS3kiEwWMZnYkcZ6L+v8AKlFe40joqO0teh0f7Tt3DDo/h+zaQ/a SJCRnjbhRn86+TZTlq9y/aN1k6h8TprJWJjsIUgA9Djc36mvC3PPNdlJWR5s3dkR60Uppcf Kc1uQN6fWk5pTRQAUY/GlowcUAN/GlpcUUAJxR+FLiigBKUZpO1SQxSTTJDEu6R2CKPUk4F FwPQ/D7geH9OHTbu/VjXcQ3G2NFQ8npXLSaY+lWttZgcRKAT796v6dJI8uGzx0zXmNKWp6q vFWPefhVLuuJS7fMUOB+PNeuAg4NeJ/C9pR4hdCPkNsx4+or2ZWwM0R0MqurJiVwfftUZfG ODyccUgOaQdcnr6UXMwCtvzjNOc+nalVuccimydMHgmi4EBCtn19aY7lB64FPGFUgc4NMYA vk+lIZCX3DDMNvrQHGzOc49aYyA8gkE9qaGKrtPNABuxuyOOvvUtpKu8kMVyOtQrlhkt8vp 60+3IEhVgehxQBhy43ckdBx+FNOQMHkmiQjcA3YD+VNZwAcfpWghCMD6dqTuc04nPzdKYAc scd6QEJJCqBnH0qCThc8D61Zkx1FU5yMEGmMpk5Yg9uRUUhOWxnmnNjduJ5FVnPJOML9Kgr oZ965zgDI96o+Y2/oPqKsXxO48D6VQz/dBx06YrB7lo0YGywYZ6fjWzbvhRgnntWBakluRw K2LduQOxqWB0dpJ0NbEUgxyK5y3k+Xg4/rWmk/Hy9fSncVjXjmGOTtGa17aTKg/nXMLOqqR j7vr0q1Hqu4BIMMR1Pb8K0gS0dYJgg3O20UfaC/Knavv1NYKX/8Tne3p6VaS5Zx8xAA7DpX SiOU1RL82E/E+tSK2RnPPqazopM4NT+cASAeaol6F8NjqaTfkcVT8wk5NPEi9KCLE+RgjpR mofM98UB/TpQOxYB5pwyDUAel3+1Sx2LQNAP4VAHOaUvjjNILE+eaCwqDfxxSGQ0XFYnLUw t+lQmWozJii47FhnGBihZOgJqt5h6ZpN/NFx2L4fvTt/HWqIkp/m0rhYtmQ+tIX98VS87ig TcYouLlLRfFRl++armX3ppk460XHYdPP5cTMT0FeH+KvEyW3iqLzXyjN5ZGemeM167qk4TT 5m3YAUk18g+PdXeXxQwEgIVgePXNYTXNKx20Pdi5G98ULkSWURU/dr1z4D6D/ZHgFNSnUC4 1V/N9xGOFH8zXzp421sX0gtg2cADn6V9M/B+8jn+HVgiziUwF0bH8JznFaK6SJrK97HyR8S tRbU/iJrl2TnfeSnr6MQP5VwznJrb8RTifxDqEu7rcSHp/tGsJiCa74fCjzJbjaPrSUflWh IvtSGjpRQAtFJR+lADqO1JzR3oAPrRRR2oAK7r4baH/AGjrzanMmbbTwG56NIfuj8Ov5Vwy qWdVUEljgAdzXtvhWCLSfCsNjGB585Lyn1Pf/CuavLljZdTpw0FKd30JtWeN7jK+uKbaWwX Eg6detOu7cleDgnnmltt6hQeT3rnivdR2yd3qel/Cu4K+KHidvvwMo57gg17eD054r538J3 v9na/aXYOAJAG+h4NfQisM8DjtUsxmice1GfWo1Y5pS+O1IgkDAN9aYzbuc8U0MSTnvSd+T yaAEPIKsKjJBPOBihmO7Hf+dRvgnGPqaAHFeBg9qjYZHIwDQWCJ2x2oyrLkHGB0pBYZJH8p 2kgEelPgLGQ5HOOuODSZOxdxz3BNPthmYgYIx+VMLHOzfeBH90fhxVdmIK5XHP51LcTOrhV TJKg/pUe8lckD+lWAuT0J+lOXpnJ9eaQMMDjjvSgHOexpgMfk9O1UpxhDyfYVoSIcZzWbcs QcE5oAoSkBueOOnvVV2znAIJ9andg2e5x1qpIfmPOD6HtUMdzLvDuznGc8+1UtwLEfmB3q5 fMBkgfr1rOViWOOnQHpXPJXZp0L0DKXwcDI6D8K2YuGHPT1rEtgN3XGOAQetXDeCKPcXCcd 6ljOhjmAyScY60651eK2CxqBJMxAUIc4+v61zSXss0hZTtiHO7+v86cl9bxO5iGXUcseKpL QpRb2Nk3c7qxv5wFJJEUec/ifX9Kt296XZVjIUOM49P8APNco9zIxfDDcWHOc5P8A+qtKwk PmLyHP3ckEfpTi+xUoKK1O0tpRsJJzxjNbFvIoQMT0PNc9A/lbTJ8w4+X19q0Fm8xg7YUDs K6krHPJ3NgXJZsIcD1qeOUheSKy0mwv3gcc5qZJcHlu1PmRFjVWXcPlBxUgcYGetZgmw338 1KJunPSjmFY0RIO5pwf6mqAmPc08Tf7XBpXQWLwenB/U1Q8/HenCalzDsX9/vxRvFUvOz3p fMH5UuYLFsy0wye9VjID+FNL5GKXMOxYMhzTS+e9VjJ6Gk3jPrmlcLFnfzmnB8iqgc9KfuO P/AK9LmHYsh8UeYcmq2454zSliffNHMFifzM8HmkL1CGyaN2PYUXAl3+1IXPvUW49sUhY4o uBl+I5/K0K5bOMoRk18VeJ7h5PFOd29GnVcenNfYXjcTt4VuWgXcVGTXxZrq3iak8z43LJv +hzmiGs2brSn8ybVLS/1DxCtlbWzzXU8m2OCIEtn0xXrPwm8fWXhX+0dA1yY2IlV8PLwI5A p4PpnpXlvhvxfLoXj/TfE15aif7LN5jxqfvAggkHscEmvavjL4Y8Pa54Cb4k6POscnkxyb4 1+W5RyFGfRhn9K0kmmo20M5SVmz5jupjNcSSE5LsWz9aqNnNSScGojya70tDz2JSUvvSVQh aSiigApTSUdKAFoPtRR9RQAVr6XprXEQuDGXO47R2woyzH2FZFdLa63c6Totv8AZFi85w6Z Zc4UgfgTQBMJWtZ9k20NgSKdvBUjgj2rrvBs9xq+o3kiyyPbxlEUHAUH2/xrgLyaSa3a5lv jPK2FycZHHT2AHFdp4Dv20Ly0vUKW92QwkBHysehPesK6vDRG+Hdpq7PQprIl3DAYHHPast 02yYB6dcV34011tS+FkMg3Z9M964K+m/0xo5NoIOPl7iuePwpnoSWpds7jy/v9e3NfSWlzG XSLORz8zQIc+pKivmKKHcGk3Z2D5gewr6T02RU0mzVD8ghQA/8AARWbM57GvvwBzzSbwRjv 61VEwPU5+lHncEggYqLmRZ3ENycilLnGRjFU1mYsSce2Kd5hY55oAmL4O7A+opGJx7+tRK6 hju/WlL7lOM9aVxiOTxle3SmoVKkfdOKc7g/KCM1WYjBBJ9KoCyQgUknC4zUtmgR2KvnPrV ET/JgHI/WprORzKx3beMYAoFYw5SRzj+EfyFREhht6e/rRMzb1weij+VML8biMAd61JJl5X B4qQcLjvUKOJF3A8VKGH17UwFbBjwazLgEkj/IrUf7nPSsu6I247k44oAyJTtY5OBmq0mAz Y7nmpJ5FU5ZsZ9e9U5Z1B6gZ55qWMzb4gI27GM9KzDcIq4JOFp2rTomWlcgnlVHf8O9ctdX s7Odz+SiZ3Aj5sevTj6VzuN2Xc6I6kocooMjA8ADjPuaGuoo2X7QweXptByF9sVyMmpJHEi Q8bgS74wSPQU5ZvNRi2NrHOdx6kGj2fc2hG+50suqSSAxqWiJGFI6H0oW55D7wT6c9+DWPa SM+1Ioiz42qcc5wcdPStzTNKjicT6i4aYncV28d+TVKK3Zu6ihpE1bCOe4hJz5KMuRIe/P/ ANauitQIgogIJHylsHnvWPHucAMq7G6KRwPpWxACqoM/KOeKnRPQ5pSctzUgMpG1yzbv51o xEBduc4NZkJIIw3tV6JiOD255FXfQg0EYhckH6VYV8NnH1zVGOTOBjGfbtU6MQRk80yTQVx 6//WqVXB+XOeeaoI/UE4z61Mrg89vagdi+shzgVJ5ny9KoCUEcMfzp6yYGM5+ppCsXRIdx+ tKJCTiqgk49O3NKHweo/CmBb8zjp0pfMPPPFVQ4Jz+tOyOepoET+ZnnNBk9yTUSsOwNHJJG PwosO47zTnrTlbLZqIDgdjTlbj/61AXJ14FPHsKhU9DipFPHP5UAOzShh2pgb8aXcKAFzzz QSabuAB4oLA0guP3HnPSm7jTCfUcUZAFMBJY0nheGVdyOMEH0r5d+K3gptC1Vr6GJjaynPA 4xX1GTx0rM1fStP1vT5NP1O3E9u4wR3HuD2NLZ3RUZWPgi4i2P6xt0IrvfAOua5qHkeAryx m13wvqE6xT2YDbrfc2fMRxyhB+bnjg19K6b8NPBmneH30RtJiv7WSRpi12A77m44bAI4Axi p/CPgbw/4IN//YaTot6weQTSF9oXOFHsMn3rb2jeljNo+Stb+H1zD4y1nSNIlaazsrpoIpZ vvOAfbqe1Y134PvrTiSRGOcDbzn1A+mOTX0DqsUEE894Uw92WlkBOMnPJJ7DH4nFeda5Ish dXI5XBzwcdsj+FeThep70415NjdCKVzy86UUGSckjj39/p71Vkt/L69PXHWuruwCSCOp53D o3v6nkcdsVz91w7ZBHPIJ5/H9RiulSbOaUUjMK4NNqV+tR1qZMSgAfWipERnbbGrOcEkAdh yadwBY9xqQWxPIJNPhAJAzjPetWGNMZJ8vjJY/wDsPxqGykilY6NeajfwWNspaSeVYlA9WO K6/4m22nabrVjo+lQxxRWluqO0Y5kYcbmPcnFWfCvh1dcnvbi5mltbTTrczExHayseEAPuc n8KyNas7q2jju9RkNylyrNbSStukeNWK5PfGQcVpFXVzKTs7HJHDHazcKP1q3cy3SlI5NwK DKD0HaqTdACBz81dB4S0+68S+MdJ0bzCRczqjsR92Mcuf8AvkGpbstTSKu7I9e1nxFeaZ4d 0h2nkWV7VPl+qg8/nXDjxDLJcrcIgDLzz3NdH8R7mC48QSW8a4ih+RFUfdA4A/KuBiikjkd JY2jKnG1hyK8+n8J6tRu9jpl1u+1fVItO09Nk18FtuPVm6+2Ov4V9ZWSrZ6fb2qNvWCNYw2 fvbQBmvilPtMEr3tvKInhkQbgeQScDH619macHTSbMS5Mnkpuz64GaKiskzn5m3ZmkJemR0 96USZGPzqD8ODUnOOQTWBRKG7AAU7zDgN2781Ahbr705z0OOaAHeaSxPepPPG0d+KqhfnJx we1OXaeAvfvQBYLpuIDcmoS/UA5z1zTNuVO4HJOeKcMLkt16fSmAqsEZevoPc1ZtnUzMMn5 RjFVZFcY8s59qfaOrTMWGw4wc96YjDnkzKYxnJUc+nFRqqY7gCkmkbzyqqMhRk+nApgbdz9 4enatiCyrHjn8qnXdgE4/CqBl2lQSAO/vU8U5YEZ46Uxlh245OBWTfTqqMc8itJjkHeMDrz XP6ndwqzAAyOp+6BjB9z2oFczbyVUJeQ7UXks3QCuevNTaYlbNflxnceC3vU188lwyG5lCK WHB+6PwrCur+3DuIYySD99f4qTXcer2ILy48kESDdK3qfm49T6VyGqXks0/zqohBG3aeAa1 JBM0krvu5YnGM/rWFdMBdLuUYJ+UAc/l6+1JLU00iToYyY9z7g3JGM5Ppiteysbm92BFAiU 5JxwD6VFptor/NcvtONwB5Oc55xXSW/mtGfLjAgwPlUEdutTJ9ENTZatVjsx5dvteUctI/9 K04SRukklJfOWO/r7cfyqjBattAABIGTnn6c1rQ2zoSwjDsfapuCL1uYBhWboOuc5+taEUq 4PzAc89eaz4ba4Khew5+UbcVdjt9q545H51LV9guX45FULg5z61bjYEAcY7iqkK4YHn8avR 7V6jjsetVysVydC38J5PfFThiT3qvHztJBx1wKsrktkL+vSnysRMHIGRk/hUqS+zH8KhUEn OOKsKuFGQAcdCc0+UVyRJO+1h7+1Sq7H+Eg+/eox15wT1xUwA2iiwXHrkjlT+NSDdnIqIE8 DpTg/oefpTsIlXPGeM08dzmoQ+e+MdBR5mcdqBE+70GaTPP1qIPnr9KXPqaQEmeccUuahLH NHmc+tJjLIYDFODcetV1b5vrUisP61IyXcfWmliD3pu8U0senFAEm7saXNQ7u+KC/FMCTfj HWnb+cGq5cgdqcHGM0AS5yD2xTCCepphcdj9aUEHnNABtwMCquozC10y6uWOBHEzk59Aatg 1z3jW6+y+C9TkzgtH5Y+rECgDxPX74z7QmSF6beo4Oce+O54A96891KbLkhhjJPB6epBP1P zH04rptTkC27ZOcgDGPbOMd+3HbOTXEX84abglixyeh9RnPfvz0GeKulEuqyhPKroSrfhna QP6A8j1OKw7k5OM5HY4xn6D3681oTNkE9+oI5/H8+cn1rNnwc4wAecdh/jiu2KOOTKTd+KZ T2yOen1pn1NWZMMV7J8B/BsfiHWNa1G9hDWkFm9mjMOPMmUr+YXP5146AK+yfgnoH9i/CjT pJE23GpFr1+OcMcJ/46B+dZ1pWiXTV2fI13Yz6Xql1plyNk1pK0EgPYqSD/KtCAjaD0wc/Q noD7V2vxv0b+yfixezom2LUYo7tfckbW/VT+dcNYo1zcRWyh8scHaNxVerHHcAZ/KmtUmC0 PRdE1KCw8MWnhqzUz6nrc3n3DK2fKTlY1/rjturk/iDqsV54hays2/0TTolsoseicE/nmuu 8I/Y9K8L6v4uniDSzBltJCoUiNPlQAdsnH5V5HcSPLcFnYlmJZj3JJrdbGDs5XNbR/Deq65 Z3l9pCR3MlgBLJb5HmFBzlVP3uhyPau0+E0THxVqXimTy7e3sLd+EXCmSQEBR6DAJ/KvNYG 8tid7xH+8CR+derRKvhb4XWVtJlLvV/9NlUHorDCD/vkA/jXJiZNQst3odmGgpTu9kU7SWX xD4zAWPdGJfNcMf4FOTVbWQ1x4rlgtRueeUIqjuxOBWJo8+ppqJmsJmhMylSwGdyHrXvnww +H9g1yfEurmS81CGQGENgJGcfex3PoTXM4SjLme1jq9rGULLe4/4UeBpdOtNWuNfs7a4F0y eUrxhxgFjnn8MV66F+XBHAqRUREwq7e+B0pOxHepk+Z3MVoNAyARS7W6jinDIAzTjySB1qL FDRS8NyAKPunB70vCjFAEZTJ+XOfWgDABbJI9O9ShflxTCOQM0DA/6vHYiljx/y06jvSMMI eeOtIuNoBHPv3pgOIBfg4p1tGJJXHcetQuRkYbDY71Yto2LkKeg5yaAMKVADllG4qCcfSqi xqhY9CTmrUzBSu7LEgfyqs3ygszA59K1RAkm3y+MDp8xpzTRWqnLBi3Y8msue+VX2RqJXHQ n7qn+tZkt4I90krl5cZPetEhGvPdTz5Ct5Kg5yetYV9crHGy2o3MxJLt6/40PdySx4IwDyA Kz7h2CDnGe2ORT9DRQW8jn79m8xsHcx7tWG7ssbbmPA5xz37mtq9Cl8449BWPPFHEpe6J2n pGDyfep5e5M59io7+YzMr8M2PQD61BNCsUpKgSSc8+n09P8A69STHzH2xRjy+gJ4J96YltI CFAJ7Yz3qrGDk2XNLiUFWkc57gt3rtbWMNCAFOFHryPcVxlqjK4ZucDselddppSRcM/zH36 UuUuMjYiKlVIjwfX6VaRhu+4Rn060tvaxYRgxPBxz0q0FVW4ZTn1//AF0uQvmFiQ5Jx1xVh IpG9Cfr1piuqnAK5qdXPJ2/h0o5baBcsLC6jkCrW3IxwPxqoknOCo6dc9anWQY+XGPrRYZa Q49PSpgcHPfriqcb4ODjJ6VMr45Jz6ikItKSG4HB7VMDk4zVVXG48jAqRZMfxfXtmkMnzgc H86eHJ71W8znB6/Sn7wM54FIZY8w9M0vmY4zmqvmYOeMEY4pPNGff0oAuebkZ7e9L5ozz1q k0vGAP/wBdAlyeAD3pBYveaN2KcsmQT1FVFfkjHX0p3mDOMUgLXmHuOtAk69Oaq7yelLvzw e/rQMt7z24pwcjPNU9+ORmnbvwNSwLPmelKX/Gq4fPUfjS7sn26UrgWQ/50m+oQcHnpTt6g ZNADzjOO/qaXORnvUW7I9qA3XPSgCYMD159qdwT0zUIYbfSnqfmxj9aYE2D3xXEfEyYJ4RE Odvm3CDr1ABNdoWO2vMvitdFINKtTn52kkIHXAAH9aYlueI63OQHUEDHy45yc9B9M8479TX GXbhnDM5JU8dCeP54/IYrpNbkBZtoyMYO4kA59e+Dx7tu9K5K4chirZ5PcdfTI/p0HNdVFa GdV6leWTcmBgAnOD0P9T3H5VTmP5+/X/wCtT5HG7PPpyev4/wCFQyH5Pb8hXRaxz3uV2xni m9qUmk+lMg1NA0mbXvEOn6NBnzL64SAH03HBP4DJr9ALS1hsrKC0t0CwwRrEg9FUYH6Cvlb 9nnw2dS8eSa7NHmDSoSyE9PNf5R+Q3GvrPbxXHWleVjppqyufPP7Sek5s9A1xF5SSS0kPsR uX9Qa8Cs7eaWCQwxlnkZbeJll2FXc9QBywwDkdOea+q/jnZm/+GGoEAFrN47kZ7BWwf0Jrw DwLYR3PibTVCwSraRtdu6Kd29uFRieuOOnHJrooK6SMKz5bs2/HyR6L4T07QoWACqqgD+6g xn8WLGvI4gZLnAAOT1PQV3HxF1QXviC4WNsxW4EKe+P/AK+a4yyXBeQ5wPl4/wA9K6qmmhz UdVcnaMFDEwyGHT+97g102r+IzrtrYQtAVeGBIGweG2jGV9BgDiucPJORnceQP4/pU9upLr 1YkjO0dfYe/rWEoqTTfQ64zcbpdTv/AAjZRT3URYAkkMGxgHnhgPTtivpnwxAtppfloMA4P 6V88eCFzcx9OuSR0J9R/s9vrX0lpCqLBPoK5axtDY0hg96XyxQMY4PSgtjpyK5jSw7Yp5xm nBBjimBhn0pQ/IwKAHFATk0hUfgOacD2zxSbSSTn2+tICPHJHYDrRtAHrTtpyT6+lIVPXdz QUMcfJinAfLjg0oAPsaQLzwc455oAaE3k8A46elW7VRuz6DFVVkHOWNWLfeWygzxTEcNcXh LyFh8wAxj6d6xY5bkwEXfy7ScAH9a0Lt16LgHA5I9qyZ5SSQ3HfpWqHy3IJLgg7UUgY6jjF UrlmKdxzggd6kdl7HGfTtVeVzINqgZyMn8aq1xtpbFkEMhOOPSopYWlYSZwQOc8ADjvU8KR IhZ3xk8DqT+FU7yZ3by4h8h7g9K1VkjFybMi9eOMMijfL1z71hyQs7CSTLMc5J9K3J4WX5l XPORz1NU5YwIx8hB7g9v8KVyGijtIVhsXb6k0PIRgFNufRv0p0jfNhc5x19Kqs5yCeD+HFP clkqPIrAhgRx1rVs7za3UKMcnFYJlAOcDPTBxipEnOcYwM5xQgR6HpuqlwEaUY6ZArZEpf7 jZwOcjr+teZW98Ufg8D3rptO1hANrg8d6DRM6tN+37549V/+vUqvIcYkJ7fdH+NULe5hmT5 W69hVgkJ0H45/KpZRZBbOTKR+AqxFKw+9JjPPasvzn24T+VSLI4Gc8+wqegzVWYBsluT0qZ ZTknOfxrJErFh82704/Wn/aDnAbnODSGa4lPGHqRZ9y4B6+1ZCznp2p4ugFzn6ZpAa4lATn pSNPgjHP8AKss3h9T6UxrrPTrigZq/aeeozUbXIHoT7islrn5vTPrUbXXzZ69qLDNtblj9D Uiy4OR+fSsMXbgn5hn0qUXnTd39algbYlI7896eJsjO8k9qx0udynnr60/zwQPm5HYUgNYT fNjNSK+SMk5rKSYE8HOasJMR2/CkM1Q2Mdfwp2eBiqCybuev41ZRuetJisWOSORnHWpQABx 0NVg/UU7e2OmaQE2CO3/6qCe3NRGQ4x19qcGXaMfnSsA/nHPNHIOelIHAXpQX9xmmA4EgYx xml3God+W6/WgNnmmBZDHgivHPi5d51+wiBz5VozN3A3P/APW/p3r1kS89T+NeJfE2cv4vm QnAS3iXIHPQnj8/1oBbnlOpP5j5wSckYz19efU55btkAVzVyoI2YDA/xBcZB7D6/wAxW7do N7DAZfTtgdR/u9R7nFYl1JljncWzzzgnP9T+ldtPRHPU1ZluNrMvXjgjk4/pUDnP1/M1NcH OCBkdsDC//rqqTkc8j371uYDev+NSwQPNKqLgE+vaouc881t+HNMuda8Q6fotkMz30ywgjt k8n8Bk1LdkCR9W/BPRF0T4ex3Pl7ZdRfzueDsHyr/In8a9OD8HrzWfY2kFhYW9jbLsgt41i jA7KBgfyq5njjsK89u7udlrKxxfj0wT+G9UtLhwsU1rKJCf4V2Ek/gBmvBfCMk9n4avPEF0 DLd3uXVyQvQYU4A9ew9K6z4xa/d2l3qOm3Tva290kdrCXXjY2GlcHuTgL9M1wOq+JbCLRLW ysWcwAKqPHCxQqB6+ua9LDRUVdnnYpyk0onGeI7dozFMM4kYhssD8+ATj8/1qpHHsiRc8hc khcEevHf0ronjs5jZ3uozrDbrayTWqyIf9JkDZJA7c4HP92ueMjyuZJG8x3JYk9S3+Perm7 yuOmrRsO4x2BPYfwj29/arNqpZgCDyQMDr+H+1VMMev3sknJ/n7GrlsRuGAcZ6nj8/9r0NQ anqfgnAmjb5QM9e3Xt7f+zV9F6S++wT5iTivnHwW6+amWAYN3/X8R0P1zX0Ho0n/ABLlHpX LX2OiBtc45P0owQR6VCJMjnmpC4HJrjuakoOODTd3PX8BUYfJwBmlX73ToaVxk4LDtTw2BU YfjkZo3DsetAEgfk+1I20rg8d6YpAJNIXJJAA5oATk8jFKSNp44AqLJXp0NG5cHJ696YDSy E5JwevFXLdmL7VbAA7CqIYZ3N8wHGatWhAmbBOCCaAPPLxgAuAcnHI+grIuH2nkdTwBWhfS /gygcY68Vi3kh2gc7e/pWyQNlN5WdsDA9u1SiaG35JDSHpms2e7KZ8rgn+I1nrcv53znP41 afYzdzd80ySFiSCTzxU6oOMA9KzoZUYcsKuJKuAVIOP1ouwsSOIkQc8461kXHl56ZGM1pyK JRgKq8VG9hmHf94Ac4pX0Bq5z0+Tk7ee2RWPcM4LBeD/OumurZQhATA7Bv8KwbiB1BCjryM VaZmzM8xgMvyQc8U5WPmZ/hJ470ksbLwAee9INwjGTk47GrMywkrZ4UZ7c1dhllLBjnH1rN VmJOPl2+1W4iyqWdiT6Uikbttq725AD/AJselb1rr29huUYJzyTXFEgsCo5PvVmIMMDLYHS osWpHoMN8ki4OPQdaseZkcdBXCRXzwhcSEj0zW3Z6nvxwCMf3qmxonc6FWy5IHSpAXZiMD3 qnDIzYKsAff/GrgByGR/m4z0pFEuZFX7h2imkuf4cH6VYR2dTkg4ppZmBwoXjqaQFR5SpyT u/DvUKzOSeAAR1JqzNYqGjD3AVpO5459qik0xImyk2fXpRsFiEy8lDIDgdhmkEuerYOaJLJ /wCGUYqE2bJnc4UE8ZP8qjmKLayHdzjmrMbBuc5/CqUOUQ7gOOeO9P8At6ow+UA9ME0r3Ga QwAOvPpSgPnjBBNZi3ryAgthTzUqTbeA+R7UtQNiHpnJq2sseM8j+tY6zblI3tnoABmmo77 izSbvbsKdgN5bhSduMe1WY5V6k1gibB6cGrKXWODnpQ7AbiyrjrgVIJlzx296xVuD05FTLN 2K8igRrGUHGD260gkGB37Zqgkm7v+FTq5OMtQBdVlIwOtOIXrVIOQOCD7UGRupOO1Ai3kYx +tR84+U1GoOc5wKsRx8+tAEZkLLhjzmvCfiLcq/jDUFyCyrGnA5+4P8AGvfXiBQLxXzj4zH neItRuR8wknYDntnA/l+WaaEcDeyARPkgnqPTjv8AQY49SK5qdgxAYZ9s8nufz6+1bmqSAg fP05yOv1x/IexrAmOGII6cYBz74z+v413Q2Oae5WmIPOd2P4j0PuBVZjz3/rU0jE5JOeevv 7VD/nmtDMQe3Ne4/s++HPtGt33iq4X93Zr9mt8jrI4yx/BeP+BV4dzzwSfQd6+z/AGgL4Y8 CaVpRTZOIhLcHHWV/mb8s4/CsasrRsXSjd3O0DkYwOMVMkhxg8CqiOVGQcH6VZWTkblz7iu I6yK/0vTdUtzDqNjb3cRGNs8SuMfiK+ZPjLpsfhnxfbWWnW0cOnXFqs0UWz5UbJDYH4CvqQ MueDXh37RWnCXRtD1lF5gne2c/7LLuA/NTWtKTUrGVSKaPne7uZ7qXzrg7iFCqOgRR0AHYV CG9T9f8/wBakk+6DjmoMjtXbE5mibzOeR+f6A+1TwyFCDuA9SefxPt6VSDcf4frip4m+dSO COmP6ew9KoR6Z4PmxMgG4ZI5zyPQfXHOe/Svorw7Nv0sdiO34V8zeEJds0eCAoAwc8AE/qC efbFfR/hp2fSgMEEevWuet8JvTOkL/WnDdjr1qNRyTjnHc08HnGOfeuA6B4OOhp4k5I/Soi QP6YpBnJyPxpATGQbuD+XalLn/APVUB5IHQ0Yb+9TGThx60eYp46Ed6rjGeKVPv9BikBISD 1P5UoCke1N3BeQM07cCvH60xCgEkjqAelWbdGL5U449arRHAO71q5auBKxAycVQHleoEKeT g7QQR34rmr2WfymcZ69B1rqrqIBgWU5IHA+lYOpQBScZGT0q0waOSkkmIIcH1+tVgxQnPy8 1r3UJLYBx71jzKwY7cenPatEzJovW16EADcAd61re+TC/Pkcc1xjvMjnc4Pt6UC9kRcK2B3 zVWFc9FhvIwucn6elPN8hXkcY/OuAjv7jA+Y+nNaMF27kAkgnrmk0PmOlnaO44jww+mKqnS 1dPnGc9qr29yRt74PXNacd6xG3byfQ0h2uZNxoQxkrkVh3WnGMnA7evSu3ZzICTnn0rOuLQ SgHHHrVXJcTjCuwEBfrz2oX5v4hjGM9K2rmwCkhU/Gs54GVipIyOOTVXIsPiCooyalaVOR1 7c1SlV425I5HbmmlWznBPfOaBlkONxwePWrlvJIuCMED9azFyGBH6npV2CUdCeKTBG6uqyx xbQBu9P6VZh1dicnIPvWOHjCk4BP1qJ5ERuAz45xmoNE2jtrPVkWQNMzEBex4+taP9tWTKW y2fYV59BevHIp6Z4IrRhvkkbcwAHt3qGi1I3JdUhmmZ5EdkUfIB/D7/AFpw1FyP3UZx6l+S PzrKM6nBjAbHSrcCTzAYiiT6rnNJopM0jd3G3Plpt6fe7+lQSXrqNsyBxk9KcFlgUliHJ6g DFZr34ZmVk7+lJJFMkM/mE8Y4wcU6MIH4JGffrVVbhXYlAAPXjinDczcD5aaViTQURbguxi T3FWgY4yN3ftnms2NpS22OXIAzkLg0FfLOWfcxPU85ppDNYXCjjIA96WO5ZiDvHFUId0r84 IHPJ61ZEQ2/LJjPbFDVhWLYuGfAIBx6VYjdRhi2Pr2qhHBMoLAn6AcVciimxksBnnpWTKSN CNmxtYgVLEwzgNVUMRwQDxVhY3GxgcehouFiyjMOccfSp1lx29+e9QqwUgyDpU0YhYdt360 7iJVm6buvpipA248nNQbY0IIP0q1CUORuyP1p3ESRNgguPxq8hG0Ef/qquEQE8jPrTjIqrk EcUhElzN5NpNPj/VoW/IZr5l8VXOY243O3XnAJPb8fX0FfQWtXeNEvMZ/1RGB3zxXzZ4iuE lmljOHz2/ve3sD0+gprcpbHDXEhdy7M394tjk/7WPU9h9aypWO7A4wMYHb2rSvN28kN0JOR /wChfX0/H1rKkGT0wemB/n8a9CGxxT3I2YHn8M/0FQkHPp9KeTjv+X9KYTn0/CrMzsvhh4f PiP4kaVZOgeCF/tUwPQpH82PxbaPxr7CwQx3AjNeFfs8aKnla14hkGHLJZRE+n33/AJqK99 SEclnye1cVV3lY6qS9242PA/pVlR2/Wm+XjAzz7VIAO57ViajgRxgckda4H4xaWdS+FGrFV 3S2my7Uf7jDP/jpau+A6VWv7KLU9Lu9OnA8q7heFz7MCD/OhaO5MtUfCDD5CxIxj0/z/k1U Y/Mc9a1tRsJtLvLvTboYns5nt3B4+ZSR/TP5VkP7V6EWcjANmpYmG4Z5BxkdM/8A16r55/l TlJGDn8q0RDO78KyFbtQG6nqTjnufr2x3Ga+mfCbE6YgyDlQOOh9D718p+G7pYr6LJCgnkn oPf6Dt6GvqDwTcebpqgHtn6cZx/L/JrKrrE3pHYZPbrSb8nBzj1pTjGcfhSAZOR0715x0kg YevWnB+MbvzqBuOrdutRZA70hloynuf/wBVRFjjGfzqLzAx560BiSc8/WmBOsnHJ/Knbx/S qwJB4A+tSK3PAxRYCwDt5Xn+lKSfbBFMTaBw2KfjPTrRYQ9Tng8irlkP3jEntVAARKWZuM9 TV6zmMbn5d5Ipgef36KFyflG0cYz2rnbs7hgruI9RXXalaRzEHe33Rx+Fcrd2U0W4bdw9R/ WmhnOXgXaWGdo5wOa5+7uUGSARxgcZrfvombPGD0x0rnbu2KsegPbNaIykZb3AJJIyT0yaj Ey5xjb6806SFiSxGPpVeSJlUA8+tamLJTeKANo5FH25gch8jtzWc+efTpyaAfm/vY/Sq0Yr nRW2qFWAyMeua37PVI5Dnfz7muJiXCjPHp6VahlKENu49qlopSPSYLuPGeoPQmrJmicYPf8 ASuFtNQOQCxP41u2t6kuMtt+tQ1Y2TuaksMZB/pWXdafuJO3p+NbluglXcckY457VeWzUp9 0EHjFK5XLc89ubZ4xjaCOx9aolWRiuMg816Hd6SJUyV57CsafRGQn5DjvTTM3E5MKSwGCT7 jmp0iZTguAPfitdtNPpgdMVA1tt6cg9M00xWI0lQfx+1K1wpQbfX1qpdEouzAGP7pquscj9 CwweKLBctTSYhGDyT6077Vt4wQQPTP4VVa2mKAhuPWq8nmKR85BHSqSQrmrDq7wvlUDY65r pdN1hJYtzlIz2HpXnzMY/mAG4809bgsylCY8AZ56mk4XHGdj0uWaKXnzNzN0O7pUEliZckF cdckVzNjcPEQ08hYZ7mt46oqQZ3jnHGc4NZNWNlJMimikt3AKqFHFKspwOTt4qnJeGY5J3Z /WnQ3W3JK8d800SasEsqlhHHuBB5x0q7Csf8eAR1zVODWoEiwkeT0oOr+a/EY47nFFirnQ2 qQBcmP8ASpZnhjYFgM9OawotVlICpHvbpkY4qN9Rn87Ei4P+1SaKujqYXV13KoxjiplLFj0 Oa5uPUpBwVwB6Vaa/Enyvuwew4xUNDujeBOM7efQU17mSMYKH2z2qjFqMfl4Awo4pZ7lMEb we+AKkZILmQkBjn6VaikOcjsaxkuQCfnGDVmG8LDAI+lMk2RKdvXirduzswwM+1ZSSoVDk4 qeO78s4BHp1qgN9I5Co+c1IYirDGTnv2rPt9TRm2Myg9OtaayK6Z9KLCMXxEVi8NXpOQQn5 8ivkrxBfu2uyBJMqDgkdM+3sK+tfEVu174c1OKM4la3cp/vAZH8q+NdQ+a/MhP3jnH90c4r SmvebIm/dJJVLLluM8k+n+eAPzrOuEx1GB2H+f1963pAPsokPy8DoOf8AOP1OKwboc4GMdC M5H4e1dUDnmiix5/zz/wDWpgNPbAbPJHvTApc7BnLcA/WtDI+yfg7oH9m/CbRmbiS7Vrxv+ BsSP/HQK7ryHU4Bz9aj0S0XT/D+nafGAEtraOIfRVArTUAjJFedLV3O1KysQRx8AN1pwQem KewxjHGetRc7iO1IdxGA4pOcf4UuM/Wlwc57+lAj5b+PGix6b4+GoQx7Y9Ut1mbHQyKdrfn hPzrx496+ov2gdHa78GWGsRx5bT7nY5HZJBj/ANCC/nXzA2AxHauyk7xOae5CQOlC9frT9u SaTaa3MjU0+Y28quBkcEp6jPABr6P+F2qLJEsbSAgjGfU9/wBSBXzPblgwIxnOR6BvX2xXq fw91k2l8gDEAHge2cfqx/zmpkro0g7M+nljDAHqKd5QHfBqHSrqK9sEnjbOOD7VdZC1ea1Z nWVXQHkjmq2wKcetXpEIHfPtVV155H4UhlfbzgGnbTjkU/HpyaXPGSQcUhkZA3dOaevK5zS bST0x7ZpyLg+9AEg65wKnjClai2nA9D1qRC33BgD1oEDqWRs/d7ZGKtWLJ5rMOcr09OahYE x8nGD+dWrJMSFQQTt/rQBy91Gm9VZiWwvQewqncQxsu0jHv6Vo3GMhSMyMoOPTiqygFADx/ OmM5G/0kO5KJkkdea5bU9OnBI8vg8cDivV2gBjA2AZ/SsO/sC+4Ko6ZznNNOwNXPIbuAxZy hB9SOtYkzDeQRx65ru9dt3bMZjACHjHOa4y4tHZ8FcewraLuc0lYypiCwLDIzwRio167g+B /d7mtNNOdj93rUv8AZ5HVMfQVrczszMWR1Jzgj8qeszEcDjtV17QAAY5A/OoGt8dFHpQgGx ysc84P1rVsruRJFJb86zkiIGetWokJ2nJGOaGhpneaZqIwMgZbnrXT21wHxgAnHIrzSzlZW HzNxXRWeqGLAJJ5x7Vg0dMZHbABx93OeKSS1VhtK5+tZ9jqEcgGWGeuM10kBhcDGDnkVJZy t3prbDtj3dzXOX2mTAHCtg+leqslqM7tpwO9ZV7DFIpAAAxVJslq55Bc2jxbiw56mq/2mOP 7x5Nd1qmnIpJbrj8K467sQzMyLznoKtPuZNWKb6mNmPuj271UklaT5hjC9+1STWSAbnIV89 jmqLmNThGxj36+1WiGx6sq8NyDnOO1SAqSNgP4Cqjurkc/l0pI5GikDKxBz1Bq7Emh9smQ7 WLYxxuGKb58zHdk59qie4W4KmRz5ijAemG4C8Snaw6H1FId2X4L8qcOSD9a6bS5IrnAYcDr kda4pf3zKQQQe44/WtzTJJLWXqvHXuPzqJIuEtdTvY7CF+FQZ7cVXn042+7gIPp1o0/VTJH lZO3UCrNzqIcYL78jGB2rn1OnQw5b0R5ULhh93BqBbpZG3HIHqTVe+Znudqrjd7fnUltGsa fOwA/PFaW0M76mzbqGjPXHXJPOK07RLdXw8bBiO4rAW8jtoiYzuccZIz/ntUY1e5kcFSEHT g81LVyuZI6uV4oQCEIBz261mXV7gZVTGo4GeKyjJdYBcncQRndij7PNPKQRGnP3i2SanlG5 di2uoSNwCMeoFXrW4YZJOWB9etQw6fEnzPOX/RasRXEUQG2NAR0xzx/nFOwIthLyQDyzgYG TVyO1n2oWbH41ni+XIJOCABgnvU8V7/t8j8aLDNmK08o7i4bHT5q1Y7hxGAXy3TNc3HfsNp dgO/pmr0OpxmQJv69Oc0yTU8yVnwWLL3yO1fJXimxfTPFOo2LjHkXDoMjtnj9MV9bxSxFDj r6etfPfxm002/jGPUo0/dX8If8A4Gnyn9NprSG5nPY4GRj9mUluDwf8/X+QrLnxjpj/AD0/ DvV9x+6AxkY5OM/57/n71QlK9zn+f+c10QMZFGTr65psTBJkduisGP4GpHHHao9m7I9RWhk foFaSh7KCSMnayKQfYgVaW4HChec+lYHga7GsfDzw/qSksZ7GLJ/2lXaf1BraK7Rhsbq856 M7U7jnuADhmANKWUjI4qm9vksxY5o2SK5wc+2am47FvPp39KXP459KqBmyMkjPUVIJHzzRc LGd4o0aLxF4S1PQ5AP9Lt2jUns+Mqf++gK+GbiGSCd4pkKSRsUdTxhgcEfmK++d3v0r5H+M nh86J8Sb2SNALfUQLyLHQFuHH/fQP510UX0MKi6nnqLwPen7QRn1pnRSMUbyc89a60YkkQY PkEhjwTjkDv8AWug0K5FveJIvHQgD24X9e1YEfOVOMHsfz4NaFs7JMGIy4OQuOp6L+P8AOq EfUHgLXQxhtXkUpMuwYP8AEOn54r0wN8uPxr5W8LapLFIEjmZdpGxgehGAMflmvpPRtSGqa Lb3ikFnXD47MOo/OuOtCzudUHdGoxHYA1VlAJOeAe9Ss2QSDUZ3E81zGpCF+ak27SPXtU7c EfXimYz3FACKoPOOaeFAGaaPlbGeKcM446CkwJAueCcZ96dghcg4xwKb2B71KrBozuHNAEQ ZgmMb88H2FaNl94knHHrVIIqpnBJNWrXHmHIO3HGKAOTnM4lIPKkDHPXgUxZAGAMZPY81cw uV3jEeB1PtQbWMSs4GQRyTz+QpXKGTXCIgO3n0B4rBv5ZZGOG4PYdK2pYA56DPpVJ7Ri20I Rk/eoA5OXTTcnLLlT2qq3hksCfKGc5xiu8hsFAztP19auLZL0xnitLktI8ruPDgiO4IxGKy Z9P2FgVYD0r2W40tHUjZWBfeHw+SFx2zTTJaPKZrf5idpxWfNCWfpXod94ekQHC9/SufuNL ZGK4xz3q0zNxOW8liQAvPpUgjdTyuBWm9uYZF+X7xxzSMgEnOMd896bkLlM2WGfALThF7KO 9W4rjy4yvzA44JqQmMvjLZ78VXmnjDMuN3UcngUr3Haxp2+peU2WkIA5ODzXT6fr3KsGOSM jB4rziWSJjsIznoM9at2811gCMhV4GSaHEam0erpq6ugZmTA/izk0pvmmbELdf4q4Kzuljd Tcy+Z6AnA49q6a31iIFUypBxyOPwrOzRoncvyac88e5jIz46M2M1iX+hyiJtjhPbk81utra lcR8KON5NZt7qJeLGCSOOOppJtMbSOC1Sxnt8l5eMY4rm7gENx8x9q7fUTLNCzunGehHQVy k1rulBOQW5rogzmktTLWO5fIB2/wBau20DN8rrn1PpVyOFkUbl69MirMQAYZXORjpVuRNir cWa5DRAgD071V8h88plfU1rzTohII3en50w3AwdqAD1pJsbRDBbqi5jDAkZz27dQe9Ne6MM pV0Ybv4wc0jTM5win1x2qtLcY/1rZbHanYLmhFfMVLRzSErkMOlSf255YxI8hx34rBkn2L8 zrgjjmq5uodpBkGPQdKFC4czOjXVjI33iobgn1q/akSKfmdWboWGM1xceoNE+YlHHqBzWpb 6rI4HQ5Pb1ocLbAp9zsQiIAvmoOeVOPzqBlcyr5RVc9wM//qrF+2P5avsYnrlh0pY7y4kXY FOP909KjlL5jWeUgECVkc9ynGavW16scYVpQSehYVz6JdksyNKc/wB2Ns1MsF48eSk5HumC KTSGpM69L7fYhciSOHuR0B9T3qFHDSAtIqJnovGa5kW+piJgqTCIn7jYH9eadFaajJFuaNc Dn5jU8qK5mdestouMSk55BNTi4skwN3Xnhq5KKC9Kj99FjP8ADnirsOnXsrDZcbgTkY4NKw +Y6iKW1OCcY7Fs5xWxbTLgfNEmeV55I96yNH8L313sM08jKOTnt7Cu4tvD8ECjbCrsowWPX H1oHcz4iCekjNjgD+VcX8UNKm1Twct8lvgadOrl8/wt8rD8yD+FepQ6TNJ8pAWEfwqCN31Y 9voKqeOLGCT4ba9bxAZFk7KB6qN39KFowk9D5FuYtkRVR8y8dOv+cfrWDMSDnpk4GOc10V0 d0OOoIzn/AD9BWFOpJ6nPbjof8ev1rpgYTKDrxgfl/SiNSRxStxkeo/SrdiE3EEDPv/P+f5 VqYn1b+z/q4u/hy+lSuS+n3DKB/sP8w/XdXqdwFVtw4zXzp8CdQOn+KJ9MkfauowlAp/vr8 w/TcK9/ukmED4BLJ29q46i1Z1Qeg9pU54qJpo84B61l/ayBhhn1zT0uVfG0fjWFjUu+apOc 59qTOSTk81Ejo3BA6elDBgflPWmA8uV68A9K89+LXhE+K/B7T2kQfVNN3TwYHMi4+eP8QMj 3Feg8HAxk45pocA/MAQOeacW07kyV1Y+DmPHFMBOeK6HxnpP9i+NtZ0wDakF04T3Qncv6EV z2K9BHEWIyCT0wfUcVoW4JcODgj7oPOSfT14rMiIz+mavwOMFuncEdM98+nFWgOs0qXaARw B7+gx/M/wBfWvdfhxrO4y6dIQFkBkQd9w4Yflg/hXzvYXDA+Yhwq4YjPJUHj9ea9E8N6t9g u4LqPgwsDj1wBuH6ms6keaNjWDsfRgbjr+XWlzwRjg9/WqVrdR3FvFcRPlJEDqfUEZFTmTB yDmvOZ1EhIzmo8jsfrSF1z71HvA6nvSAkLY5xSK5BP60zKdjTjt64H0oGTJImOetTbkwqkZ BqsCnHGeafvUY2NSCxYUjGAMqD1qzbt+9bAAyKpox3YXBB/Wr1tExmYhc5X1piOaVYtymR2 Ztq4OO2Km8r978rMw+ntUW7MoBIXCD8sCrABIU459M9akoasO7nbz6+1SfZ8gmJNxPbpV2O IlMY4q5FbnaMDrTRLZmwwOf9YAB7VbW3AGduRV9bbaM7akMCgVRNzLaEEdMGoTbgrgg1peS EZmLZpu1cM2cDpQMwLyyj4ymQawL7Q4XUsq8nsOtdzKqsmNufSqEkUQB4GPQ07geKa1p00U uwR554BrmbidowytgsRjBr3DUbDT7y8VWXa+3HPB6VxGu+HLRWMn2UnB4wTVXJafQ8zmuSH LnLY4x61XeYuS0nyr6AcmtTUrUQzeWsIDNnA74rGmhlD8EkelbRszCV7j5ryBVzFhD3Peqp vUIyCFI44OKZLYh23/MD3OeTUcVlGmck475FWrE6lxZ9wDF2yOSM81p2l6kYHnTMOPX/AOv WSLQdC2Mn0/niongMbFS28HttNFkxptHcWutWCMIklLn3YfyzWut/C8YAddg6AdK82jjdVJ U7QDyAvT8a1LWaTGxJDnjBNQ4ItTZ1c3kyjDMTng84xWd/Z9sXDBhtJxgGoIoZrmHJnVnLc 54IqtcW17BIPvOp5yqgj86lRG2bqWtmpCNGrEDrnOaJbKyCl41Cse3rXHyzaorlYoZGAPUr Ss+uXBw0EuB/snFVyMOddjU1KEKgG6NMHOV6msSVvnwoJY8n0q8LK/lJD28xYdSyGrI0mfI LIEHYEEZ/SmlYh3Zz5kf5tw+YdgKqXLSbmYDJPAAFdVJYBOJnXHGTis64sRyVIPvkVakiXF nIySMXJ6H0FNQgnBren08ABigBx3IrLmtJIySsfAOM5FaqRDQqDoV2jFXonKrnIHHasg+ah OYz0p0c0wcfKefY0wR1FncMSA5Zs8Yz2ro7KTcm1C2cc561w0F66Eb4zjPUL1roLPUDEgcI 3J4JFYTRrE6xU3qCABjoSa0bfSfMJYBSOSDzWXpmrabOVEzrG54yen5V1tne2CAqJN2xeMD k1i7mqIYfDvmhFkkzt/UVPc6TBbW20MGOeM9h7VorqkTlUijkZz+R9q0bbR7u7uC11EUhBG 3J/pmpaZehyFroE91NuhhJQnBYiu60fwnDAA06ZY9c9TXQWVrHAgSJAOw461orE5AMhH0oA ppax28e1MDtxUsQ2vkEjPcmrTqsa84z2ANPghwd7gEjnGadibirHuQnkD1Nc/4re3h8Kaoj tuMtrKgUHkkoRmtG51mJUZURgwOAh6/WuU1K1m1COd5m3ZjYYPoRRcLHyxMG+yqFB5UdPwr EuVVWIYe3PQ/57V0UikwgcDaMNxWFd4VyeCwPP+fTI5966IPUzktDJmU7jnr/ADNLaOFnUE /LnqeMf4d+adMCPUAcfT3qGPlxwcDk/StzDqereEL02Go2WpIxSS1lSTI9AQW/Qt+fHFfXU jK6rOiZVgD9QRXxh4ckZgqtgjbg/wA8fmT9Poa+v/C9w134M0mV2Ys9qgOfYY/pXJUWp0x2 KN/Zxxyk4+RuR2rOVFjOOQO1dFeQb4XjIyyDK/SsEqW+VuCOorFo1QB3UffAx60w3LockH8 KVoyoGGyOtM84ZwPvdOlTYomS6OQeMnt0qYTKQNxwf1qiUSTH8NMKuhJWTIHcGgR8/wDx10 wW/jW21KNfkv7YZIH8SHaf0215GRivov4y6bJf+Era/wBmXsbgEkf3HG0/rtr57liKjPauy nK8TjmrNlbJBq5CwJHOCeMj+o/CqZGKmgyXGM5HTHUfSt0Zm3DLslEoG0E7jt9B3FdLpF3t ZVb2BA9ep/p/L0rk0YFcryCc5HGQP5H+daVlMySKT1HXP5mhmidmfTfgPUBd+FY4iwZ7ZzH 7gdQP1rp2bA968p+Feqob+605mJMsQcZPUr/9Y16hNIAfvYx6159RWkzri7olLcHHX0FRmT LEY5HvSRyBwQD2pGUnPAY1kULuDAKTmpwMjG7kHvVZVP8AD+tSr8vBzzTAtD5RuNCthsDAH UZpEYMOSeOxp3lp3b86QFuHacbR81XI5GWT92QOOc1mQkJNgkjvWjatuOQVPHekI51dhcFh ngAcc1oRbY4wzYJfsOtY5mG8bcE4HP4Vp29ymMHGR3AoKNqBcxjpn0FX1AABBzWRbz9MVej nGOTk+lNGbLp5XjnFRs3GDxTd7NwKXbjk81QiA+Yw4HHqaYQAfm+b6VLNKAuP5VmXF0kasQ RjFIaJJrhVJHB7c1h6hfCJQQQQc9apajqyKCS4X+dcJrPiFH3RCbbtHUdhTsPY1dY1uKCaO V2UsvynPamWni/T7yX7DdgntvxzXm19qEMn7wztITzjI4rM/tGLzN0e9d3BOP5VaiQ6h6/q Hh/Tr1RcWmyQY6g/NXH6roflSFAhU+oHI+tc5pni280ucNFPviB5QmvQdJ8W6Lrp8m7QRXB HWizQ7xkcPc6U6gARAjsckVTawiZssAhHUE8mvS9U0XEPnW7B0xnPUGuRu7UBHUKFcnPA5J qlITgjGS0ttu/7vs3enj7OVZNm7+o/zmq8iyeYCQQ3+2etOHmbQzKyjrnb0FaIzHyRxGAwR w5BIwF6n2NRxaY7co4QA8ZWpReCMfLg598mpEvQ7lACpA60egyzY2sMBDyMDg9R7V1dlBZT kO+SSP4sYrkhKXcDJXv07VdtbuWNwY5MAdfm7Uikd7ZadYM+UjQt6YrU/s2y2HMSofRVAri rPW4ISC1wfYbc5rUh8RwvJgOpU9MAZpWKOiSxg2kYUelIdPgK7HRcD05rI/4SKMEptI9QFG f51p22pxSRrIJFCejjBFADZtKsJU+aNW9SRWFe6JYsx8u1VyP4gmMVvy6mm3PmDB6AYqudQ tijb2H0xQFjjbnw9YtkvYRvkY9Me9ZMmh6fuJOmRNj3ru5ntpAds4j55+Umsa6trfYWW43A 5zxipu0PlRwt7pehyO5fTV3AdI2IyazP7G0AkkQzoe43EgV3EmnxOjZdTjqPWs240dEiMic Z6dxWikZuPkYCaR4dBXE86c8k5xV1tE0k7Wt9Vk2YwBuwaHtUA5z78dKrRg4ZbcMScA4Faa szenQtpoFsCGg1Vjx0z0/Wt210mVliSTUsJnHI6/U1hWtmEPmyK5K/lWtHeLHgRbgw7k5p2 uCaPT9CsLGxiQRgyOcfO/JNdxaxeaoJIx7V4np+sNFIpcuxz69K9F0TxHGyKpbt3NZSgaqV zuwqqo2jNRAN5nC8+5rKfWITE0hk2gD1rGfXri4nKWAkKg4aTjFZ2Glc6yWZYgfMmjVvSuN 1nxHd/amtbeCRIOjSBCd30I6VvQxBoWNwHlLdSBinva6dLj/Rstjkmi4bHO2k8e3BUgEc5B yKunlCofg101jbW0KFUjwCecknP51LLb2wORbpg9RiiwXPiy9jKSTr02OwPvg4rmL7If7vT pn/AD9PwNd14nt1t/EurQIABHeTAEdB85P+FcPe8M2TjnjHb/6/X+Vaw3M5bGPIRjjoMfgO 34UyMEv64/WnyHk8gY5+nvUWQD6D2roMDt/DU5LqOCFIA49//wBePrivsTwCySeAtJIxxGR x/vGviDRbtoJhjJJPToP89vyr7b+Hsch+HOhylsNJbiT7vqSa5qi1ubweh0V1HkBwORXKal A0F0WXIV/mxj8xXaMMjBGfcism/sxcp5bKQQeCKxZomclvCk8CgBSNzYOe9XbjSbuM5jiJB /OqxsrhT89vI4HoMVBdyLgcqRx61GznbkHHpg08xuEYSRsrdsg1C20YyucelCYzL8R2Q1bw zqWny/N59uyrxnnGR+oFfKM8ZXchXBXr7V9dSMq9fwBNfM3jCwXTfFuo2qj5BMzKPVW+Yfo a3pvoY1EcS4IO3vSxNtYdPapbpCjkf5/z1qup+autM5WakLgkZPHckdQOgIq/bliTnJOep5 9zWRE7ZDA4IwR6j0+o71uaSgldcKzAYwPx4/M0Mpane+CrmTTfEWl3rNtTzxFIT3VvlP617 bezfLuC5OcYFeNPYmz8OrcIMNHiQH3Bzn8wf8ivTH1SGcR+a4iEiggv9K4KzvZnbBW0NmC5 Xb1wf51pJcxsgAfNc7EsRG7cX988Y9vWtCMHy/l4A6isEWafmAjgEn1oSQscGq6bm6E4NTg bTyKoRZj+YYHB9qfsk3EjkD1qoJAMHp+NWPNYDlhyM5JoAckzeaqsvHStezOJCBn7v9a5w3 BZtgbJ65rTtZ49+d3JXtRYRzwuokl2hBjaMn8KcmoRrIV3AnqcVx8ureW+S+MgfTFQf2xId rKFIY8nPWmij0uG+OQQ23jpWpbXTSfdIzXnqah5SwszH95wq+vvXUWGoRoQAw7dD04oFY6y N8Abmwac1yu0j16Gudl1RAnD7SPfOarSauoQAk880XJ5TWvL9Ygc46etcVrPiERMwViwH4D P1qLVtWJgKoyIuCSWbt6V53q+o2CHfdXe5uu1T1ppNib5SbWPEajdJlVPXqTXGXer3F2x8q Mvn+J/lH61QvdZjUyLbxfe4Jxz+ZrGe9uZCxKct/Ea6owfU5pTuaNxPkFnnii4wVX5vyNQQ XEEjBR5srdgxIFVUiZ0PKr64xz+VMBETJj5X9fX1q+Ui5pNJiXCqIlUcqoxmplvXGPKJBzg AHBrNnmDT5Xleny8ZqAyoMHgdcgU+UOY9B0XxvqmmMIZH+0wgYKk9B6e9d3aajoviGAtC+y UdU6YP9K8GR3lASC3BC87mOPzNbVrNcwiN/NVJB/zzOMfjWUodjaNR9T0680d4G3hTKgxt9 a56eHdMymIE+5xj1q3ofjRwFtdSUOCcbuuf/r1tXGm2mqRmewn3Mecen+NY3tubWUvhOLnt EjLMZEhI/gU53UgQKBwG/DNWb/Tbi1lYOCR03AcGs8RSo3qT0rVamL0NKN4i4xEwGOS3OKc 7+WzAsMLyNvIqKCSRVxnPPOetTkPMvygAHnBFOwyCOczh0fKrjnpU9uxSUKgJAHC9/wNUvL IulUR/lT34dRvIf680WF6nT2U0JcEgqPfmt6OOGdRsAI9c9a423vQMiTLEcBsVswTzQkPAQ 3qO9Q0WmbB0ksMjDoR0Jxg1Sl0qSIcSMnockVoWerxOvlyp8/TBNTSTIHy5BK9B6VFy7XON uYdSjaRkmlWIcBt2c/rVBrnU1zvvHQEdDya6S9uEY/NhRj0rnr24USMREGVeNxxj8TVpkMR brWTGf358v1ZQant7/W72T7HZwC7lxyAAAB7mrOj+H9T1krKENvaseuMEj2HpXq2i+HrTTL JIYYvLIGdxPLn3p3Ekzgk8IzTQIbtlWdxlwgOM+nJqs+lJZnY0O4jjHSvVDaAAM3LEcDOKy LzTS6kmNGOeOuapMHFHnkkIP3UAH0qnJZy5ZlG36V1uoadNDGZFQMvTK5zXNXkrRR5lY4Hq cVqpEOJUlT7Om6SRuvSkTxDFZNgsR9e9YGqa/EF8uNfNboeeBXKT3MlxKS7kY6cnAq0m9zJ u2x7Fb+KY3VWNwpXuWPT8K63SNfsLqdU+120ajGAWAr5yhZypUuSB6HpWnbzSQ9wR274rOU DSNXufV66paKieXdwueyhxzVy1uXuAHVBjuMg4FfNWnXm0Z811b0NdJYX8kRDQ3Uqn2cj8q xtY0umfQ1uB324/lUk+CnBrzLSNauXRQ96+M5+9XRf2nd52CfeD39aQ7Hzz4+txD4+16Irg G5L8d9wDf1rza+I3twMD1PH+eleo/Evevj69kJyZYopD9duD/KvLb4gFs8f5P8A9f8AP2q4 7ky2MSXG7g/if8/nUOeeOnpU0zHfk9c8/wCf88VB0610nOaNhuaZEUEsxCj6mv0M0SwXS/D 2naeowLa2ji/JRmvhD4f6cdT8faDZYGJb+EHjPG8E/wAjX6CAgscDvWFQ1gRYHY1DJGrGru FPemsi46cViWmUnWMjJUc9arOkK+1X3SMDtz71nXCI3QjPbJpMaGGFXHBBqjdWyDIaFT+FS +d5LbSknPcDIpk82F+dhz0zxSRRzt7aKXJCLj0KZr56+MenC18U2l6sQjju4APqyHB/Qivo 26lPJ25HXOeK8d+NdkbvwjaaiEG6xuhuIPRXGD+oWtIbky2PALtd6hh/n/PNZ/ANaj/NHtJ /E/596zHyGrpic8i3ao0joCDtJ6jt616P4f0VnkhmMYDvgnI+U56H6AdfTrXHeGbcXN/HEy 7gWAIPRueF9iTjmvo/w/oENlppSTMmScjHzbv4vbdn5R2YVjVnbQ6aNO+pzeswi38PSIVP3 NvPXt19+mfrmt+1jhuNA0+d0JD26cj6VR8YqkekyBQoJHJHTv8Ap1x9Meldj4KsZbr4f6JK WRw1suQRz1IrnkrxNpaSMO3LwkCPLAenOK0oLti43g/U10cmhK2WEO1upKZGfyqD+xJF6NI B1+bmsrMd0VYrgFevPvVhXynIwSPrS/2ZMjcANjnoBUTpLETlTxVINAlcAH1BzTZ51KgbiS OwqvI0pfBXt2NRyvsBymM9SaBDHeUKzL1zz64q9Y3xyAx5C96yHkwSGJ5HFNt2BbLnBx0z0 pjPPJ5nxtyTkd/pUYZopE3tn0wetMuZSXBXHTtVZnHlgE4JHU9KtGDZp/2rIk4ldmkcDABP QVpWmvTAs6c9uvSuPeXIBB2+npUaTNvyjYIGAB2p2BTZ6SviBIrdHuHUsRnFc9q/j5C/lWy mSQjBCnpXH363FwVDzPgDoDwDVWC2WFyQQp9duTVKK6kyqvoal1ruoXSscspPGSelYM0c0k m9yS2OrVoKVJJkJYegGKjkwBhIwOO/OK0VkZO73M42oU8NnjjmovJO1kwAG+bJNWZQ7N8zF vfNPcgxKCCNg6CrTJMSQ+UQgYdeaqtI2/g/iafeFvOOeCT0qAIXPI681qkQ2attC00asIhj qSe9W1srdZA8kKH6niiwZvsyxswAUYXP/wBarp8onrubHYcVDKQwqruscSjYOMKOKV4cfeP JHanoykiQbU29hnmiRt0m7o386ixdyORGTG1eowNy4J/Cr2n6jcWMqSRXRIzxHyfxqiY3ba 7cAjA5Oal+zGMhg4yRwBxioa01KTa1R39j4j069h8q/QBxxluo+tTzaNBNiW0ZWRyduDmvO l5wRywPYV1mj6re2BiYsJYc/cPOP8KxcWtUbxnfSSLL6PLG/AwB1zUQs51kPIx6Dt+td7ay 2GrJuSQMxGdp4ZePSop9Dj8omE7ueg65oVRrdD5IvY4tbYsPuHjkc4qrNCHJ2oq4GCe9dBd Ws9vLiVXKk4wVqsY0Y5VEDY5I6irUr6onlMBo5ockpu3dwf5CrUNzIIgoO0Z49avPH5qfOQ NvQ45qkwRJdyzKSP4s4xzTvcVrGjBOHI8xfmH8XpU01xNDHujkMhPXC/MBWS96u1BGwB7gd 6hkujKjKr7GA6GpaGmTta3t1N5skwSLgiLd976mt/TdH02NfOuSbmbdkAj5F+grkobi5huF Lkt6jHFdro83nqCu0ep61OqHFJnV6ZM4YJENq9sCujhExKlgW9yelYNpsQAgFT7jrWnHexR AO7v16dc1V7lNGt5IZSzswxWXeSqB5ceMf3qgutUDxExrtHfceBWDPd3FyVSNnxnsMLTuTY bqV2saMFy57nPArzPxEt3dOxRti4JOB1r03+zDJkyMSSOazdR0qMK2EBwORijm6g43PCLuI wyHL4JHK4plpE0mSw+X0713OpeGPtFxvXAOcFcdBWZJoFzbEHylRE9fvN6Y9a6FVTRyum0z LSIKgCrjPUY4p23YR6DqT3q88LW2UkjcMP73FVZSCcng+lNO5LVhwkdf3gx6Ag5xWpZasYp Qj5we5rC3ScgDjPWpAdzAnHHShq41Jo9I0/XbSNwJZ1A9F65rq7XxGkoVIo2OSBuA6V49ZH yJfOQLnuW5Ndlp16WjDqysRjJB6VjJG8ZXMj4nMr+KYJlLMZbRckjHRj2ryrUOvA+nP+f8j 3r0jx1O1zqOnynL4idM/iDXm1+zbjgZA/X/AD/WnFaikzGcAkgdPQURxhm60rdcdfanocMP SugwPUvgZYLdfF/RQfuwebPx6rG2P1Nfaw27RgYNfH/7PcPmfEyW5yALaxkP0JZQP619fQ8 xj865qj942jsBjKksjdexoDjADcH0qTa7Ag0fZweTWTKKlwoC7h82K47WrqaNvtC5Cg7T3x XbmNWDEjgVzWtWSTQSIeEkUjjtSZSOYg1e4K4WYjPr3qaW/kmjBlffj8K5SO6lgnkQqvy8E HoTUMt3dMCBnk+v9Kzua2L2oXpVjhtpH904rlvE7PrHhDVtObJMtu2z/eX5h+oFTXU0hPz8 EdSDWe1yFYDdn26/hVKViZI+fYzvhwfTvVKYYc1t6vaLp3iO/swDsSYlAeMqeR+hrIuhznH Wu6JxvY3fBs/k+IIG8xYyTgM4ygPqw9AMmvqvTyr6UnO0LGuN/PlrjK5buuMtu7Eivj/RZj DqsDqWBDAfJyT7Y756Yr6n0XUifD8EoKs7IWyg+UnPzFQexOAU9FNYVlqmduGd00cr44vWx 9mwflPryD3B9+gPuM9zXqvw8dU+HejK5yywkHP+8a8I1q8a91hUByg9+MdjnuMHOfRiO1e3 +Cl8jwZp0ZJ4Vuo6fMah7Dlq7nZ+amOtIZU6HBrKkuBHzk1Ul1WGMYLrmoJsbLyxAcqAKzr p4iPasC51kltvmBR61my6sQ5xMCPalYaRsztHuyAOetY19doyFc45xWdcarkGMOxYjrnpWR JeFm2qcfjSYzXllzuQMu1enrSWpJmcLgYHJrBlusKyoxJPJbNWLOck4YeZ8oO08AfSgdzkp VG9A2VwB9TxTNiMo5PHGDUhkDOzkZ4H4DFKUQS5HXHStDArvAqpgr8wP6VEI1CbiMgnt1q0 VOSoPJHfrUcQADYGW96LisVzGrAsvTrjtVd4sDJOfQVfZCSfmBwOKgkiyAv3D15NNMTRSRF K/e/A9qZLE2xtpDKPXrV3yEDAhty1G0cu1QBhGzV3IMloXORnYOnI5qrfTiIKq8H9a1JgRl i2WzxntWFcDzZidvIOOe9axIZmzjc4Ygc8/WkTIwSOKtmBmiG1Dw2B7mmSoY5NhPPetbkE9 lMVmCscA+v6VtLJmLG0bulc4F+b5eRW9bSeZCHOQ+OgHGalopFobGHKHORyKtfu2hC+V5ZH O/HWqqSHDJuAyeeKky5LM7H1AJrJmiHNHE3CE59SKWOHdhX4Hc0igtnjAxT1VVIVvmB6H1q WBMsKY2oBkk9On41fhikjbiMBR3otolVQflwRkDA4NasNuzRYYE7v1rNmsUSWatHMsqu4f1 HWux07V2ceXdAK/Z1HX61g28CJt3yhMHpjJq+si7kVgqgDj5cCpNEjql+z3CbWRJR2I6isa 80W3l3G28tjzkEdKopcSRFvLlCpnPXGKufbY2jDqfmPp61LXVFXMO4s44wRLbAEdawbmCCI syQKcfe711l8ZLqIZKjOcNWPLpbyLuQjAHaqiwlHsc4/kvgpHsHqvf8ACiS1ADMm5jj+I4P 4VYu4RA2F3Bh944IqjLNIkQQMSScliT1961RgyqJWgkOXJXOPm7V0WnXzpJmLBHrnFcw7O0 uSFJ6ZcZzU32i4tlB3gx4421pypkKTR6baa0ZMCWUfTsa0ftLuDJAu8dhmvNLHUo5ZQDIR6 MV25rstMvQmCj59az5bGylc2VSW4kzLn/dJ6VpxQeUFIbIA5AHSo7ee1nUZ4OO1XAWidRGc fhnNQ0WhxbaxJOc8YNZ94Yt5zIAcd6lubhNhJ+Vu/vWOZxNcbwuF9M9qkCRrG3lKMryMepI GAD+NRXuiQSQq0e9m6kntWnaxCSRDEpA9/wCtaTo6xFNm1R1OOSakdkeSanoZZ8L8y5zzXM XdmIZHAb5QcdD1r229sLdkLiD5jjaTnn6Vy2q6JHIhjRCQQSGx1P8AWrhUs7ETp32PKVBLB QDyeg605dwcjp7VrXmmPA+QhKdc4PFURasSVGcnOOK61JNHI4tEtuj55zj24q4rSptZWKEc Z9KbZ28hc7gRzjPSr7wFXBkXcuBkHiolYtGHrd1LNHahxyhYbsYznH+FcXf5MhyfwFdlrZw kYyNockDHTj/9VcXfNluvHoKcVqPoZT43HnNORjnPemMeaQEgmtTI9z/Z7mWDxNqbkcvAkQ /76J/pX1vp7brZWJ7V8X/B+4NvdXMig+Y8yKuOpwP/AK9fX+j3AWySMybjjJNctT4jeKvE3 wV9aduHrWW11g+1L9sGOuDUXKsXJWUKeBzWPchZMxkA1JPcMVLDOKz3mIJmB56GoY0jn9R8 MxXE8lxExUk8/WsY+GZHchASDwXY4H5Cu3hvFbMbMMnrViNQ0WEXio6l3aPOZvCDEkzXKIO uETn8zmsq68MWsRz5krj0L9a9Kvo8A85rlr51DEenSqskFz51+K+hR6bren6jAmIrqIxtj+ +h/wACPyrzq4TMZPGf8/5/Cve/irZC+8FzTKB5lhIs6/T7rfof0rwc/PDgnr+ldVN6HPNWZ StW2XSMCAQ3BzjHvX0Xod9u8Lb2bICBWzhSDjCqw/hbHRxwS/NfOJ+WXPHXoa9P0TXvL8Mm AMwIjI5+YgdyP7yk5JU8jAxVVI8yRpQkotk2lu194lnUktiQjkY75PH17f417TpGoraaFDb sSpTcMZ6fMa8a8Axpc627jHzHgjn0/wA/lXeX14YtWurePAjWVhx0rGfY0vpc37vXHDEg9e 3pWMdVnmmIMgQc9TWVJOzsygjmo0dtpxjH1x3rnbZSZ0EchkALufzzUckgwf3gBHQdKoxTk oCOgODzVae7xJgDHGKSuNjri4KtlgCDwKpG7KEhSAW9e1VbicO6kbSc9BzVaWXBx0I7dRVp Gdy8breQQVBBxxVy3nkaV23k8YwvtXOeeyMSV6Hg1o2k5CZKvz3U4zVWBMjIKoECHOBnFLk eYIwoIxkN3zUsucYj4AAz+VRYTaWYHcfy+lK5IxmZgRtIJJ+Y+lIhCnbuCtj0pgDcZHAH50 gUMQzZwBx7UAO+8FLN8w6Y7VFI4AJxz79SaZ5rbyVb29M0NuL9iMZ96pEjnCRwjscZHuaiY kQ5Y44z14zUmGcAPgDGee1QXIKxdtucdeaslmTeSoJAFy3PXpVCSNdvP3uvpVmV0L85OKjU KWJZTtJrdGLBQhHCkY6DNZcqbX55wa2QijgA4rLvRickKQD+tUhMrnazDAIx1PatezleOPg /KxySRmsTcS3XAx+VaNnNztLkY4psEbLP5jjdjaeOB0p5lZfkR12jvjkioUf5E3qZmJ7mp8 xZVTGBgdSScmsmaE9sZHYyFySTjip4whOG53d+pHrVdZ5pFUZYBeARwKv27lXw6q2MZLH24 rNlo0LS1beAxIU88AEit5IYUKBA4XHJbvVGyZQQzKu4cAYyK2IDG6gyyEMeRgZNZs1RKrR5 +6CR0wMmnl3YBIoyCR90cj8z0pERmBldPLiTq+OvsKi+yXuoL5NujQ2+PvH7zVJoV0kV74W /nefKDkRxrwPqfSty305yRNdPz6L0HtVjSNDitIgDDsOfmbqTWgybThc8d8UMEZs0QQcY2j kDNZU7uGAWNlB6n1/+tXSFEdCOCD696zbxYYIt0rb2HQDqKku5ymoLiIyypGv91h3rkbm5A bZuJ/2c9RWxr2pRxv5IOT1AB7VybzxuzGSQKvU55rogc1R6lme4YoFiCrjtnkfnVSRX2gyM kZzjrk/pT4LZbrIRww9OuPxp4so43CNF8xOOV5P41rzWMbXLEMqCEbGyyg5O7aG/OtTT9Qa IqoJUDvuBH51kS24K72Dqw9B1pYVIb5QobPQHk0XuPY7611nywnzkfXpXS2OvJIArsG6ELm vJRO0LYcuVyOA3IrQh1WOMqWLZPcDrUtGiker3M0N5DgDPtjms23tlF8iWxWaXJBhY4OPbt XLxeIEijDNvQdQ2DitrTdcsrrZ5sqDJ+Vu4/EVi4s1TTOzt1MVwtvInkuO/XntUxdUZ4W3O wPr0qJbjTry0CSyibjAd2+YVSkSS1h3W7tLGT97uv1rN36lo0nVJ3EIZmOOAtZ8sMeCrICT xjHGKUXLtEuwBWBHLNg//AKqez+axwoU9uakZh32lw3CbfLVS3OccZrlrjw80bYUY7fWu/a PchXeCoOSRyBWdczwBmXarsOF55zVRk0S4JnHJpGyM5U9c5A61Ve2xGxXCsD/Ea7qHTdRu4 TJBAHXHBx3rNu/BviC7c4SOAHksT0/xrVSM3A8q14stsilVyH6g+1cHeH5icYz2r1vxz4Vn 0DQo7qa6M0jzBML0GQTXj942XOGzW8DBlBiAeO1NDEH0prnnFNyB16VqZHv/AMF9Pii8Pvq s0i5luHCg9RtwP8a9/wBOv9qp84/OvCvhlLBa+CtNhmG3chkJx13MTXq0VzF9nVojyK4qjb kztglyo7yK6WSM/MD60GT5QBzXK2eoSABd2VNbNvcBlwT09ai42jQa4Ag296qhlkiY569ap zMwy4fOTinWmBGSxwT29aW47GW0rRXBQvkg8AeladrqaxowZ8Ac89ay7+3E1xuR9p746muR 8Yand6YkcNq2wMmN45anGOom1Y6bVPFdjFuT98zAc8Y/nXF6h4ohYkqmxfQ8n68Vwsus3Us uZZmkHfJ5NRXVwsjlkLRkjufXtQ07kqStob2oXq6vp91ZPnZcxNEeMdRivn0b41ZHzuUlT7 EcGvbLS4VHHUPjOTzivJPEduln4q1KFRhPNLqOvDfN/WtqPVGVTuYTn5+nNatleFLMwjOC2 4gHjj+R96ypOvBqS3k2v+nPf6+1dRinqeqfC6cHxQsZGQfbg46nHr/9euou592q3k3O153Y D8TXJ/CxQNbmujkCFCQc/wA67DyUlhExOC+W4565NctTdnUtYor+aA7Et9aqC5VJjyCpPXN OnhdSdg46n6VmuGE23OBnp3rFJML2NQaiYpNqnKg561TkvWlcuVwSe3eqkwYcnPzdOKiEmz 5cHFNJCcmWWlBJKkAioZbg5+ds54FQSyKU46euKrGRt5bAOBzWiRNy4zsEwejHvzVuGVs4j JAA7d6y/OzHkjAJqe2uAsjAjHFFgub8wxtZiM45xUG12kxtLk/dCKT0qwVLRkEBWwBuHOay tQiv4pPtemyyh41+a3WQqso/xrCTkl7quzppRhKaVR2XfcuK2WXJB/DH5UrkHhhk5yQR0rD iufFNzYmO10eK0VyQZ03Myg9euQPrW6h2wjzl8yQrgt6n1pRcmryVvmFSEYv3Hdd7NfmVXi XyQ5xtzkZp3mquCqGT/ZxTpJQ5KbeBzz2qsXDKwQkEnv2rRGDHmUzFpSoUt27YrIubktIwJ xH0zWjPIRD8uMgVzcrfN6471rEzkSllY/KCe2cVJGiZwy5zUG8ADnPtVlAxlIUA7R+RrUzH sMIAxwM9qzruJXQqoPHQdK0uCNxBJ9ulRTBTBgAbiPxoQNHOrsDnzAWGOMetKkwjIZhk+4p zxlWKtj1qNipPA6VqQb2nXwvFaJ9wZTk4HX3qxKAr7VJAH941gWt0lpOGDFF7gDkitt23R5 X5gecmoa1LTJ4JhvUEq4PGa07WSNJFyokbPAI9Kxg4Qggnj6DNXIN9zOzIAFRQGdjhV+prJ lo66GdWw5jUY4C9x7VuWjICHkiEkmMR246sfU+n0rD0mKSRQtkm9mOGlYEAf4fzrv8ASdNt rILM/wA0oPJNYHQkWLTTZ5Ast4QzHpGq/Kg/xrZS0iRgyquT6DmiK6VyVTlfXNW4GRjwg3e p707lFd7eQgdj6Uya03RfvNua11CKfMYBeOD6VQupE3NlsgdTSSFcw54CmWVc/XtXF+ItTF nG8QYNM3X0FdH4g12Gzt3SBkMxU9T0ryLVdQe5nZnfIPfuaaV2KUrIzL2eSebfu3tmqLwu5 JDZI7kcCrMbIFbPJPUH0qOTzCNyRhUXr8xNdC00OR6kUE728h3KWyOSOK3ra981NqOrt/ck UE/Ud652ZkJVmJYH72D1pP8AVyZWIfLyMcGqauNOx0TLvkPyPCV5KynI/A+lSskJZQx+c88 nj8MViQ6o7MI7hTgfLu7/AJ1dgukiQR8NCTgDJO3P05qLGikiy7FGwDjGRkdT9apy3Lljtl YE9Oegq7NbMbZpYpEzt3bCckCsidlihAJ+Yck5zmriRIkF7Mv3yfrmnQ6xJG6tGxJHQCsa4 n3v8uemajjaYOMJy3Qnt+Fa8qI5md7aa6kxSK4JZByAOOa7jTfGFskEMEzLgnaCX6L+PNeL xGVEH7xge/GK0rV4UYStGWkXB+asJUl0N41n1PeWsILorfWb43D7oPB9Kkis7wzZmba3Ixn 1rzXRvGM9i4Esm6NcEL1xXo+l+J7bUgocYLAc9xXO4WOhTutDRSzRY/LeZvm6jpVGZLOyja fy1ynQnmtaXasO6JvMVjwc8iue1hnlsJxHlQq9cUmkldBd9TRsPFloioDtOTjCntUmteMpI bUx6Vop1GTbuy0ojRfqT1/CvK7ZZM4JBbJPHQfjW3ayPHCsctwGLYJyMj/61MLp9DifHuve KtVskl1iO2tbEygJbwjJDbTgk/TNeT3LZkOPryK9W+Jrqn9npt2tIzOcHIICgf1rya5b5z9 a6qeqOWe5TY96QZZgO59ac3TGalsoTPfQxLyWYCtDE900KSHT9Cs4EBDRwqOecHHpXQ23id YIW3OCB2XGfxFeLy6/eOgjj/doBjGc1Qe9mkb5pG9+ah0ebc1Vbl0Po3TvGMUpWOO5U8jIx Xb2eqrNET1OM7q+TNE1SWzvlUMdjnpnoa9t8O6yZolVpGJx61zTpcp0QqqZ6at6JJQu4D1y KuwszHqAo5wDXKW93lPmO7PQHtW5Zz7GVHdTuHFZrQ0kSTzGM5RMtXKeKYV1OyEoTDJxz1r r5YlyGDE561mCOGS8ksGXO4bgaq+pnujxi/0qRcEAnuKybpnUhHxnHrXtlz4cQxygxZI7/w D1q4DX/DLicOi/N2wOtT7RXJ5HbQ5aC5IIG/npXC+NUC+JElA4lgQn6jIr0Q6TPbuGbGM46 Vw3j2ICXTpQvJR4ySOuCD/WtqTTloZTTtqcW7Z7U2MkMBQx5p0K7pQK6jI9Y+HkMtvpGo3o XA8tue5wD/n8K3tOuB9gg+bnywcUzS7ddJ+F13Ifld4T+v8An8sVkWUnk20SyAj5Rz+Fcst dTqelkdIzfM3I3e4rJuE/fnC4GPypGugV4fntnpVOe5Vx/wDXxWaQmx0u4w8Yx6HmqG85Mh PJ7Uss0hQqGIUdARk1VZnUZJDfpVJEsklZjtx0qLnr6nqKAx24IxnuKZI+WAxjt9askOQA2 4rzU0BLEgY6Z5qFpcqCwyTzUlq7EHoMUwOskdyoCnjAGPqKmhjgVNskhLDAYjOFH9aq3KOm 1BlCVBI/Ksu+W9ElrPp+oPE8LZKY4Oe49+lczu1odMeW/vFTxB4isL1U0+x8T3cVtGBGyJE 6iQZxj1FasRC2kESTNIkQAEh6vVPWv+Et2Jp00to4Y4nljKyOo6gNxlfep0DR26oW7dc9a5 sIkqbt37p/kvzO/MpP2kU+iXRr8/xsOkk3tuX730wKiAZpPL29gSR0p8ac7UGTnqasCEjqe vpXWeVuU7oKtqSFIY8Z9B6VzlyrEkjBHvXT6myR26xnjPr0H+c1z08K45Uj2rWJEiugy6rH ke5q/EgQHBzk96rQr+8AUdauHEaYGM9TVkByW+VsFqglO3pyfWrKHjfksTxj2qKZht2EYPU kU0BjXy8ZB59KzgACcnrWpOFc5JzntWU+1HYdcVqjNiN90HHQ1r6fcD7EyySAsvTttFY6K8 rELwD2rSgstgUAmSV8YCjOD2+poltqOO5bPlTsGlLooPReGb/Ae9dfoOhm8MdxdxssK/6qE MVyPX/655NQ6J4fMQ8+9H7zqsZ5x7t6mu1tkjZVwckDBPr9K5ak+iOqnT6svWscdkkaRlRI BnaozitKITOyhnJ74Haobe1jwXIA+vNSfaDCNqcepHNc9zpsbkKpEo3uBn1NaNrcI7fI2T3 OOlckk7ykbmJp0mrW2l2j3d1MEUDAUnBJq4smS0udfPOgVmaVcKMsScCuB1zxnawq0VvKMj ILr/SuT13xrcX4KxgrB2jBwCPf1rjZLqIKzsS7H7qk/drZRbMHNLY1NS1drqSR4lbBPVz19 6x5JNiZwRI3Q+lVzNub7oCgdM80yaRG+8CijgE85rRRtsYOVywo+UM021uuScE1AxKZAfK9 evNVjchpAI/mC+vepo4L+di0Vo2D3K4FVsTcTaVAXcMdSB2prSwpuQS7h37Vei8P6jKNsre UOu0DPHbmtS18LRDBlUswzyalziupai2cpJIZZAkZZgeAPSrlkl8GGyH5RwVYYru7Hw1CZB GiFI25VivBrUfSbawt4vPG0sSu/qCc+tQ6y2RapM4sWN2Zl3MWBGdvUYq4tjZx5EjEnbk7h 8p9q6Q6bvUtGpUEHj396yLuzLIGH77jBwaSmU42OOuLZGkMke2ME8ACqzW8ozmUA/yrqn06 RY94QZPzYwKoT2uVbcr7h0C81spmDiYyebj76HtyamXzRgFgF6cHOKm2oDtZQcdjg496eGX aGXH4jANaXJtYiiZt4BH/AH0a6XSdSlimRYGKkdc1z0YLuN/l4z1Ga1rNGEmZZkjC9WHXip lYqLPTNO8Qywx8kAsMEE9auzXsdzZvls5Xgg4wa4y3nikgEg/ekccHANUbzUJQ22Fjx6dRX PJKWiOiMmtzSuHjhmkEkoLDpzx7/Wqy6nEHyXwiDnjOff2rnrqaQhv3hB75rB1B9RchndnR ugQYFJQuEp2JfHOqR6hqtnHBL5iW8Bz7Enp+QFcLKfmJNaF2xF1LuJyPlPrxWe2M59a6oqy sc7d3dlUkc5610fgvTTqPia2jHQHNc/sJPWvTfhbpgOspeSNtAYKi9N5PQD9TSnK0Wx0480 kkcfIhjmeI8FWK/kai49K7vx/4Qn8NeIZB5Dpa3RMkZI4VjyyA9/Ue30riZISvOKdOpGcbx FVpSpy5ZIhQkMCD3zxXf+GtZlTb83IrgACTjFaukzGKTk8e9VNJoiLsz3fTNZSZcb8MPUV0 MOpk7CG+6eD615DpurdFfIA4z0rXTWzCVUPlc8jNcjg0zrU1bU9ltr9ZUw7fhmppGRLyO5Q 8n5cV5lp3idWmRVbA9Ca6uPVI5YseYARyOalxLUk9jtkKscsRlh0zXO6hYpJLwuT6VbsdRh ktUdjjHOaS8eN5BIGA47GsHHUs5u80mDyyrLjPTvzXivxTsRa2unuo4Ezr7cr/APWr3e7mj ZHCHDds1458XQx0GyfAH+l/+yGrpK0kZ1F7p4u/3qu6VEZr+KMDJZgBjrn/AB9PeqTZ9a1v DyhtXh3EAbvT/P8An6V3vY5Y7ntOvWxt/h+sQIx5aEhen+f/ANXasK5RJIw8LE44B6dq6jx SXXwh8pz+7zzz+f8An+dct5ysFdRjcgb9K5JbI6p/EzMcSBiVBA6YzUTO2/JPPTpV2UM5XA +XuaoyuC2NvTg0IzZZiLMjZ5HtUMr8HaOtSwSBVJONpGDmmzKrqfX2poRWMg27R3qBjuVuP p70515xVdiR8p59qokkEm5FU5GKsW5IGF5OMms5mbcBuxjmrELkj5QRx61VgudpNctIAzN8 20D2NNitZJ2ZY9qsi72csEWIdiWPAqOTKnc64GBtrndcuzdNbaJtn8ppDNcCMckDhQM8GuS V7WiddFRcrzdkiSXw8Umuh/bbyXc/zvNFLuEin1PetWIbLdUdtxAC5Pf3rDk1HSo7qzW1e5 tI7WDyn+0QNuYf8Bzz+lXY7lZYlkRjtYZ3YqaDlKF5Kz9LGuMUY1PclePrfzf4mtGgKnB+U dTV3aPJV84U8E56Viwzny9gbA7+9Ty3OIRgllXsf8K2scdyjqlx5lxuY5C8AZzVBjuB9SM/ So3k82XexLEnPTipVUY5zz19q2WiMmEYycqMeuKsbfnx/dpkY3EgcBT1HepFbO45AB5+tFw E5RiDzu5qN+VyBgD1pJmH+sZsc4AHpVNrmJ5NpLEjqeKpCFKJyzOAT91fWsqawZTvZxtB69 AKtXM0cZ35O7soqex0+e82faspDnIj6E+5q721Fa+hFptnNesY7VQkSn55SP8AP5V3Om6db 2kY8iJhKR8zsAWb29hVextRGoWKNUjUdMVu2uANxOMDPSuec7m8I2LVlaySPukGFIHGK37W 0iUBm5HXkVjw3ZKgfcPBxWrFdIiKcg5Fc7bOqK0uW5pJCBHCApx61EIj82R83fPOTSCXbCZ JMJjpnmsXUvE9vZxtHC++4AwNo3Y9/rRa+wNpBretDSoSNwafnaF7V51qOsXd9LvuZnYdva tG9XUNRkaTZ5anGDJ1+uKrR+GnnfM7SAYBwBjj1remlFanLNyk9DFmn5278kDn1pYLO6uWU Q28kpPfGAT9a7S18N2kTAeVtZh8uTzW/a6akcWyNuRxkj86t1UthKk3ucPB4Z1G5dI9sUIz 82Dkn61ozeDra3YfaJzcMThgvO36119uPsrM5f8AeFTwR19sU1pIXjbLMBI2cEY/OsXUkzX 2UUjGs9EsrRkSK2QRnq5XJFaEVmjSCFIJJnP3EjXhR6sauQusVtiSJmZl4Abgc8VZt7ySNG No7WxOFfuSKhyb3LUUZqWkcUchI3yE8Be3rSQLE5aGSMspOdw6jBq/5m93RoyUwRkDFU3Td 8ke5UTOe1CG0jQ+3NHDggbSRhFAGB6Vbe/szYN55BBGXULkewrIxHhAItygZLE89P1qtI9u UCbjk5YsSQAPTFFgubW/S0t98jNbocbVUhiQapNPpwcNbxnGTw4zgdqxHnVMBZ/Y4POPSq8 d9EqtkEOed2RnpVqJPMa8tzaOjBQiKgzjPJNctffO8sjncBySnAx6VDdazaCQzTSZwf8Avr 8Kwr7XI3RhAjKX6HOK2jBmMpoLq6jQlQoU55Oe1ZZ1GIMdrEY6ZOc1QuZZZpXZzkntVPHPN dKjocrZ01tcCZc+Zt+nc1v6fpX2pkkmkLR8cHqf8K4eyuTBMpJO0GvT/CMb37fIylC23PXP 6VnVlyK5rSjzOxr22k+RDuhhJiJGM9BVfV9EukhSYqVB6AjOMV6XpltHGUglhQJgDnnmtDW tOtP7OkVirEc7WwMe1cLqPdHX7PofOl9HN55BGwLSQXCQxv8AaFHlIPMYnjAAya7XWtMi+1 sDEsIz93j5V9q4TxHbpHbC2R8+ccsR2QV0RfMYSXKcJdztLI8zcNIxc49zmqmSTgCpr1l+0 ts6A4qOHbuG6us5+pbt7cFfNlHyA9T0/GujsvEjadcwm2YqIyCMdvU/U/0rl5byR4BbqAsY bdUCyEHOa56sedcrO7C1HSmqi3PqjxNqumeMvhZb37sv2gRBHPdXHRq8KuLItCHUfX3NZVn 4p1C10WbSlmIglxkdenStbRZPP0lZJZckMQB/eOa5sPTnTcr7Hbj6lGrGLp79f8jLltyjEY qS1XZNhq2pLfzFwRjfyKj+wsNk+3O04JxXdzHi21L8SuEEik46etTecQQDyfpUlsAEEZwcn tU8truJIBII4xU3L5Sslw0cnyNituDW3iVS2Wx6Vz8luV5GB6VFuk+YHPSlZMlXR6PpXiny gyGQ7MZ59K3LbXWukysgOOnPWvHYbnymH3iBwea1LXVWs3Qhsxkdzms5QNY1O56lNqEaQ7w xZ+hJP3TXlfxTu5LjRLTJBAuc59flNak+sGZCUk+QcBh3/wAK4zxzIzaXakk4M3Qn/ZNZwX vIucrxOAY8mtvwySNZh6Agjk/5/Xt16ZrBJ5rY8Pvs1WLjPOMZ6/5/xrsZzR3PorWoI7zwY EXDM0ZHTHb07fTt07V59YwNLp1vIfm2DYxPbtXW20ksemRF5cI64GT975f8n8+4NcnZu8F7 eWEihYyxZT6ZzkVyz+E7GuZ6BcgAMuApX1rFmRlYMST+PFa1xciS3AP+tU7WrMnkJBAAI7Z pRMWRiXYu3Oahadu3T0pkhwuQORUQJzjHStEiblgzFsdvoagc4bnjnrSlsHgcVE5B6DNMBr n5x6DtVm1JyedvFVWIDdMkVNAw3tnpTEdnKNxwzFiAMZHTimQ2093IzW8KyNGAGZmVMZzxk kVNMRuHyhcj19qoTadHfyoV1eDTpI2zl3JZh3yg65riqz5IOV0vXY78NSVWqoNNry3LF3YT 2xVruFQHOAwZWB9sgnmsyWMjPYDt0FU306xfXLq30+7v44o8He7EoT35rSf5lC7txA5Jp0J ucFJvcWLpRpVXCKenfX8URREIgZm4zRLIDC4IHzd6fGqxZeT5l67fWoid25mGecgVvc5LFI feKhR8p5NKT8u1e/Wp3jwSxAweaqg7X54PU1RBZgYEOo49DT3UjhMAHvUFvIoDZBHFO81n3 DOPen1Ap3QfeI0+6eprPaV9/kxDe2cKEHBrTuLd5ZFhgfcvSSQ9AfT3rYstGt7VAzHLtjk9 SapySQuVt6GVp2kiN1muCJJ+y9lroYoZWEZxtTOCe9AhWNg2Bu6flVyKVo0ZFxt25z/SsXJ s3jFImjV0yvysv+yKHu3jQgRAbu1VVnKrtA24PBz0qJjJuAQ8d8nvUWKuW47qRlyxUAHJGe lXrW8laVhv57CspCGYAKV5HHerkbxKwlkBbauAqnHFDSLi2adzqDJbNEjNPIVwFHT8TTbC1 ijxLcRQ7iQRheB9SakBspItwh8tQBhR1NQq7SXAUIyRHnjp3qEPqWLpkllb7qEtnkdaruqK xcsSSQPb8qthZphtYAupGM4z+NOTyssCgBXnn+VA9xsMQZ/MDEsoyWA/rWm0RyDuLk9dvbi qQlkWJyFVMnOw9QPWnPczKGeMFQRwo/rSsylawx1UAMH3knaW7J/jTQJ2kk2J8jDGc479qz Jb65cFOEYdMDrnuPajzZ1hZd4UYGScjBppEXN5XIthFJMqR4x7k0hlxB5SKFwdxLNwR2rnF uN6lljYjqSxwOvaq93qtvbSAS3AKkYKKcgeopqIOSSOjuJ4gFVpyygfLjpn3NUhd7RM0vCq OCDnNcpceJEaNlijdlyNqsdorGn8QXt07JEot4yPur/9etFTfYydVHaSa5Dbhsc7ueTwBis KXXRIB5kp3rncBycVzbPNLtaWRyR0H/1qrNvkkCkjB79hW0aaMZVGzUudflkysYYD/a7Vnt qN2yHc3BHA7YqMW5DbCQ1PMAEYR0BxzkVqkkZuTKjO7N8ozjvih0kON+QSateX+8GT/CCxH T6USpGMKSVAPGe5qhFMQsVB7dKruhPAWrx2AEElD2NLbxlrjB57Ee1FxWKtnZzSTAKpJYcc Zr1DwzYYtP3F0LDUsblicHbKueh9M1m6Tpg8lHigaWSTHPZOcV6RDbRWlvDILSK5+QBnC/L njv8A55rgr1G3od9CnZXNSy8RxQKsWpQrY3qrnfKSY2PbDf40mr3cptnM03nlkDeqgnuPbp XG6xdyW8TSRgtCeTbyHI/xrAbVrn7PJJb3oGPv2sh+U/7tZRhfU2lO25Nr98blhGBsfoWB6 Yrz7xDdvar5TSFpGGA3oPStqTVRcTzGSIq6guwP8P0rhdUuZL26MjdBwPau+nGx585XdzPL FmLE8nk0qkEc1GRk8mpFGDWjYoxuLjqaQZ70vUgDJPpVpLTcvzvtbsMZqUmzZtR3KucCu40 i3lTS7aJVwcbsH1PNchZWv2i+itjwXkCH255r23SdHguFZS6osYG1QPvH0/Ks5ysUoORnaV ot1eyHco9ge9dDD4fjZpbOaIKXXC7exrrLbSjaRmaDATAOCeKtTQOhilWIFg/zn6nnFcspN u5qqaSPNIdLMcRWRCZIJDHIB3HY1ojTQUYr09BXQ3oittfZJQPKu+FOcAOOx9KIbIMQQCB/ WqU9dRcmmhw95pFy+CgHWsS6t7q3Uu6HA6jHNewQWcaDDLkjnnFYeuaTbzcoRjnLKK0jUM5 Uux5FLcKJCcFTnnmobi8HkqI3+YcDA7Vs6vojRM5AJHXNctNDLEMMp49RXSmmcsk0aVpqex wHXPqc1H4rvftOk2abgR5rH/x2shWx61BqcheKCPrjLY/Km4K9yU2ZQUs2O9bWjW7rq0CuM K3BPUAH1Hp60zw9aRXevWdvO4jjllCFj0GTgfrXvWm/DW3mjiubSb54QCrheVI/mOxHpn1p SaRpCLk9Cwljnw6hkjbcBkkjkHGfzz37nn+KvMr3UVi1/AbAJZHx07YNe1XFt5Gl+RKrDy0 K7eu0gfd98evstfOt+7HVbzcCGEx/z9K5ZaxaPRpaVEzVnvHW63ScRv8ALg/3hRLKZMdj0r ONwzAMVyOGz7/5FKLksxYkjPatIxukziqe7JxLpBPJH4UxlOOe9NWRWXkcdqQk55I4p2IEA z0PSkbAyCevtRnIOODSbfT9aYyN8Z5zU0TgErnA+lQkBj9KkjA8w7v1pkncsQVG45bAA/Ti s3VYNCNpLf6np0l28Q2xokhj+pJHJ6irbFgmQF+VRn9KzrqPVPKbULC4jtxbkBi+DuJ5AC9 Sa8+tzcnuu34Hp4N0/a/vFdWeyv07FGxs9NktGmFvcWW0bzA8xddvZlbjP0NaYQHDB8qBjO etZ9/d6/fQPYTafZQl8LJPFHtdl649u3arkMbwwKCAwiGBzV0lOzc/l1IxMqTcVT367pfc9 vPoSFcNkZzTeedo/LtSLO7Ehwoz0J6CopbiUMURVI6DArazONsikZlwBz65qkS28pggk9e9 TySttJbA9ah5kRipwBxk8VdrEMUyEOVTkE4qYWsj7FzgjnHtnpU1la7otylSwGWPpWklsfM HAK+vc0nK2xSjcht7QJblAeeG471pQxyIgBUuQAM54FW4bdYwSE3EDgZzirIR3Y4T5T2JrJ ttm6iZxtnbIQfOSee1OSAx8EkKOvc1fFtMSBgKPbvUwgZYyFXJOME9QBRcdjLlEZlwkflp2 B5NHlKOBwoxwOc+1XriE5KvGcnnnjFQRqJH2FtjIQB60XFYZDA7OUfIQ4I9Sa0BayIdssI8 sjJJpqhPOjEUe6Td3PIrTSKUqAxz3PI4qWykil9ntvM+bfsH8IJ5/wAKmjk8ghWgEiMARg/ hzUixq0zEOMHt6UyU2cW7Dv8ANySx5NJD2L8MNvcMq7xEXz8+RxU6W8CfOPmjB2l+5rl59a 0y3i4Byq4HbPNY954/aJfLtYU2kYwTmqVNvYTqxW5321HSWWKFRnnleawNU1BIXED3Sx92A bJxXnt34w1i7Cp9rdF6EJwKyXu3YcFt56uTnNaxoPqYyrp7Ha3fiDTYo2jCmVgeDnt6Vk3n im7nULAI4EUcY5auZZcIH8z5jn5fSmqdpPGe9bKlFGLqSZoXGqXk0gJncJ6Fs81BvuZSAGZ stySaYjZ42BsepqVpARuVOc9ugq7W2I3HhWDsZX2jOMdcmm8biQGK+5FSQsz9UAxyeOtPka JmDYYL0APSlcdiHzYozld2cdSKBOjIseO/epXFqxJ5pqLA2UYEEDrnvQmgsRoUOcvhz79Kd G4EjRl9+eBzStFA7nBOB6dqZ9kj3tw5HU4HandBZkzS7QFcY2+9MkMcgYhgvQmmm1YMQcL8 uc96jEDu6kpkd+cUXQWHA/dKlXOcHPPFSs0cU2AmwjpjmnxWsSjcSGVcUi2YlmDxONpPpSu gszd0zX3t3RVcqqDkDv6132na/Le6csDbUhDjO8YAPb9a5LQ/CFzcKsjJtQ85buOv513EWh qqb44WUrg4IyCeP/r1xVZxvodtHmW5kancyi2QNMGeck/KB8uOx9M9K811i6QuVVR14wenN dv4qju7HzlR28qYHORwuewrzaS2mZ8yErxwOp/+tWlKUYrmkxypzqvlgrkUl1LBp5VmLPcH 8dorCmbPT8atXEj+YQxJYfLVB3y/AzjrXZeyOJRd7DQOaUnHyjkmgkAGrVrBgCZsbj0HoKl K7NZS5VZD4rcQje/Mh7+lTg0uw4pMc4IxWyscru9WWdCXf4stkHOZOn4V9A+H7yK1mR5LZX 7Yfofy6V4X4PiWXx3aowBA3Ng98Ka9oV2j2gDerZHAAArhq72PRpvRHc291b3duHEqxsGyF JwF+vrTbuZIYAWGZB044b3rj0iliiOXJJbIGcU67vbloPLkl3bgOe3HSsTovHcbqawaxBPb TyMkgJ8srwM54PtXb+HdJhutLj81laXYBvzwx6ciuFt7SS4kjcquST1547dK7zw/I+m2otk Ysqdd3JqOTmJcra9y0dK8nciqGCnkEdPas+70l50bylC5GBx0rvLZLa7RsuokI6dKx9XZdP ZpVQsVGdink/SrUdDLm1PM9b8NiJndogAQCDXm2taVGsckYX96ehHTFe+ahc2uo6FJeMjKF TlSPmX8K8i1BoZZ3jjkAHQ7h2qoNp2InFSR5VNaPBL+8QqD+tZV6ublw3RAAP5/1r0fXrCM 2buhUFfmB7n1x7V54uJJQznHmuSOePau2MuY5HHlZs+F9NW9u/IIwzKdp2557f5/DuK+sfC Drc6VDc42NLGjOp7NjDfqD/kivmrwbGkOsxxOMbuFPqe39Ppx6GvpfwkdsDQZ3JnzIzjHDc kfnz+I9KiqbUu43XLCN45JlYY6EHjA/wA/yr5P1XyzqFzKnCvIzjHoTx+mK+r/AB9ew6V4L 1G7LBX8sonpuPA479a+R7+U3F9sThSQorld3ZHfSaScmPhj3W27HzHn8Kizg57ZrUCERqqc YXB4qhIv7zFdUNFY82er5iWOQBOmPSlD5HXJ9qhyRxUygYyOaGiUPUk8etL0GR2pFB55xT+ TndmpKI+rZI7U9MAkk1ESd/tipI2O8qRlcZFMR18oYEDIGcEgGsq+v9UtsRaVbu7ZLeemSU Y8dAPStFpIkkyQWkIH0qJLLTby4b+0NU+yOD+7jgH70n1ySABXBX9moXq7L+uh6eCdb2yVD 4ndaW/UyZdR8SSwmK5v47sjn9+gLqfr1FSxzyspEvynHKj+VTaxf3VtbDTLOxvLqJTgX+oI Cx/3WAH6k1RaXgtIwGRycd+9VhnGUOaMbIjHRnTqctSfM1968vP72TeeB8x4Udef0qvNdFp CFyvfA71XAmuCNpwp454Aq5DZBW3Fix9cYrpuluefqxyxkqoZVHseau29mJyyjaoUFmdzxx 0H19qltrMMVaQ/Nk81u2FpAJVM0bMijHy8c1nKRtGNyjYWRKsoU8jJHYV0FvYxyBCIxgY4N S21skUx2oPm6Z6VsrGIwFjHH0rNyN4wKC2qKfmQ8n7o4FT+UAPuj6VZJReSwP1NVpLu1jB8 x1GO2aReiHFFYjKqM+lNZSgP6H2qlJq8I6OsSL1LVg6j4ptwpSLMj+q9PzqlFszc4o3rhlZ AzfPjiseWYLIQqBTn7zHP6VgHxBdyoRFEqnruc9PwrK1HUL64YzS3hCKNo8obcVapsydRdD vBq2mWsKyCQiVQS2Tgf41Ql8ZabBO7AtOpGCqHlj9a82lmbHzgsfVjmovOkPAbFaqgupm6z 6Hc33ie+kV2t1W2U84zuOPesOXWb2ZmZp2J9CeKzBKn2YguTk56VGSxQnopxwBWkYJGbk2T SXdzcMys52/3artg5pyxsSGbco6ZpHI27R83vmtFpsQRjIHB49qAz52gnANPTnqD6YFSqhx txjnrincViOJHdsMev6VMqyAkxorDuWHSpwh+TdHQ6v5eACOelRcdiMx4AG0DnmrVskPllW QDdnk9qgXeW2RqCRxxUhEzMcowGOPrTYyby0dNiEgEnoKh+yDAbcwGccnk0qyTLEWYrkjGA eaHldmz5Z2gVI7izQrlUVh0546e1RJblwXeVeM5BFTC5HlbojtbPpz9aVZF2yZUEMfmY96N RjNuQywlG4wWORTI0n2sI0wMfwt/OlOxRtXnA69s04TFVVFcbeFYjgn8aBFcNMW2ksD/ADq SOdlXeAQB8vzc8U4PEZBtHlgHJNWC42s0ZAXONxHWgZW85C7M205ONq1t6AbUzYePlWzj1N Yfm/KPlXcDzxjNR+esUokRyvfg9frScbqxUZWep9AeHL+xjsMbEQbRKzSN8qDGTmqPiD4na cwWDRraOVY+DNK4QOfYDt9a8vtNbnfSJbSS+ZFmhaFucnBGB9K4C80/UrZwjtuH8LA8GuF4 eUtE7Hq08RRp+9OHMelavrV/qpMl5e28aAcJGQMVxd1rNvCrJCvmOc89hXO+Vd9wT6jdSCO cf8smpwwfK7ydzonmqlHlpxUULLLJK7Mx5brUXTrUnlXDnAhfNa9h4a1LUMStGVhLBdw7n6 122stTyHJN6amPBCZn3uPkU/ma0MkGtC60lrIKjELjsO1USBxitotW0OSV76ieacc80u8ke 1HlHGacsWRjFMQ/SLw2niaK5D7NuRn6rivV9M10NHgupUAbQa8pjihSYsycnv3NbFvM8CrL bvvQdQe1YTjc6IzPX4r2OeEE4XjO01E7qXCFlKkc+3uK4Sy8SGBcySGMjru/zzW7aa0t3jM nA/uisHBo2U7nS2Uz2bW7lsruJHP9K7bSNQsboAeYUZx1ry77UwmXYzbG5OfX+lPi1KWNgy KybDxjpnms+V3uaKStZntcpeFRJFJkA8YP8qdLqENxCu5N5Hyn615rb+JrhLRPtbMFOSBu5 zis7UvE106J5GEBXqOCT+FF21YdorW52Oq6tFPbTwW0ZjePcrBn4kGcGvDLzUzFNcW+d7B/ lweQM/rXUG9kmtJXeUswHJzg4NeeXzBdZbJzhu3pWtKO9znqzvaxu316y6NcXWekZwD6mvP UOJUGT8oxXW63OyaPHCOPNkAHHYc/4VyS480keuOa6aaOeTOw0Uzfa45BhsHGDX0l4KvI7j TY7jksAFyT1Hrj165993px8zaNdiJ43TGVPIx1Few+FvEEUKlEZVJGQB0B7/X/AD60qqNqR P8AG7Xoxpljo0b4aWXznA7hR/jivn+CRH1JCfu5zXTfETXm1bxhcsGzHbr5K9+f4v1rjrDd /aKY6tjFYKOp0SnaFl1OpcjYW9uKz5FYk9DV2PzAM/Tg96jlQZJ2457VadmcjKiruIHU4qw iBRtK8+5qEDDg4P4VMCOoqmShQcnJpSQPr7UigZJI6UpQcc4+tIoibAboMe9SBlzgrTZNud uOKeF3Me9AHQZRrpVLcnGFB7YHP0qC7s9CvImuNV1YWuCQNsG8oM4HO4cn0xWYtyYZmzud2 ABx1+lONndrEuoMY4EnJRfN2OJNvXKHt74rmrRla0ZWOvDOnzv2kXJW6dPMNXtNPsREmk65 dvbTgMltK5yV/vZHy4/Cn22lTyMpkbPG7k/zp866hLdW4utLj3QwBIzENgK4yp2kdMYragE qwbViKg8knr+NZUHONO09/l+hrjXTnVvT2+f6lSG2Rm2k9B06VcjjBBZBwf509JbWHf5kqB m9OTmmzazYWkfygM2P4iOPwrWzZyaItWtvKkpEsZJPAA/nXS2sdpHETLII3Hr0P1rzyfxSw BKS7efuovP51nvr1zIS0anJ7uc1XspMPapbHqNzrOnwg7Jd7rwzKP5ViXnjWCNmSNQpHAwd xrgnmvLhQZ5nbP8ACpxmpbfS7m4mEcUW0Z5PerVKK3JdaT2Ohn8TTzgkF5B14O0Vnm/vJSw DbN393k/ma6HSvBFxKoaRGGea7TT/AAdZQx4e2UsB1I70nKK2DllLc8rhtrmUgsryE9jzQ1 hOPvZUe1evPpdvafJ5S8dQBVC60mCaN3jdUXbliw5H0pc4/ZnlM++3iBjh3EjGMd/Wsl0u5 HVShIJ3EGu11bYpZokO3oMj7w9axRCu5VZOepUdT35qovqQ42Oea1l+633up5pBbN90Dnpn sK2LmaSNWeKEIrAgHbk1nlX27mzk+9bJtmTRCUSNtudwXqT3NMCtLKAigHrirnlquPMyO/F QoEV8uxz1wKq4DH2KuZpCzE9B2FAuIEIIgVuMYbn8aiuE+fOBn0zTOApyeRRYRcN+q42xKp 9RxmmrekHeFyfaqZZAvIyT0p28L2GOuPSjlQXLpvJWHzljk5Az0phufMHO4mq3mMzZOBx2q wGhjwx5J/hHWlZDLUEnmKFweD24qfZv6yFVOR1pttI5XLQhFb7gAqUwE7hlN2eOcYHvUt6l JETxxkjY3tTQhV+cn0HpQbeQZYseD0XtUMXn7mYAg+p7UrhoW2CRwb2ADDn5fpUS4OMkfNx tFRNK5bAUkHAAIxUsZWOfdI2xsZ9eaNh6CMzrLscAqD8wx1qI+U5LEMCT+AFTu5aRpBuZQP lB71A8TMS6clzx7U0xNE+VUmONQ5bgNTPLJ+ViN2ABk9qhkjmikB2FmbvSiVZrkR45P8Oe9 VYQ6TEZIZhz/dFUXyec5FXZEaQjYh3Efdx+tVpLeYbwykbeoppoRXMhV/lJBHHFMlmnlADu zAdM9qdsY/w1KsJwN3GarRC1ZVCEnpmrcdnuG5uBxipB5KfdBcil2XEoJiRgnTjsKTkFkaN kmmQFRcRCVupHStufxJG2nJZWcBXbycDGD24HWuYS0SNw1yxIbjAPOanaRoovJiCxrk5K/w CNZSimzaM3FaFe5jnnmL3Mm3d2POKrfZkRQcc9Tn9KtyhjtJcP7VETuGScAjGa0Rm9yoRks Tx6UDrtIxzSsCCQuefWkwBtOcqKoQuORk89KcHaN/lJH6U5RnGOCKHiJ4yTnpSv3HbsXVli uE/fx8hfvD1q7CZrPaynzYW5GDyP8awxHIo3LkKTyKv2N9JEm0jzIv7rfriokuxSl3Ou0y/ glQBhuU5Bz1z9O1btqk/2LErII3PK46GuKjFvcMZLaf7PNxgE4/8A11r6frzWk8dtqEflNu BHPysPrXPKLexvFrqdaILcRKkiKwJxt6bazr+3ty7FR5eDjBOMD+taMUsFwQQwBI+Xj1xWN rdnNIu+32sqHGVHNZpruXK5i3r7WKxnOe1ci7yHUmYx7iW4AGa6PzprdT5qloxwVI6e4qhd NEGM6Q7doyjYwD6CuqOiuczi5OyMHV7ppLpEcFREuMdOT1rHLjdgdDXeW+mwi1USIHduWJG earz6HZSgkQAfTiuOOPhe1j3JZHW5U00YGmyskgCNz6V19lqg0+1a8kJLIMgep9Mf57Vzja BcxSb7Nizf3W/xqWez1GS3VbmIRiPBc56iup4inJXTPP8AqOIhLlcWY2oTNPK00hPmSEuxJ 7k5pbbcuqIE6jAHPtUV5hp1X3q3bwYuFmydwqo6xuY1vdnY6qOGN7dXzjPX6VUu4thyDnI4 FTwzeXCrbRtI6YqvLJvj2k8+vpWavczexRA5z604MOoHHpSAdBnr3p4XB69q1IJFz1x19qe GzzjBpiHI44NPwR2zUsaGMp3c8E08YBwDTXL4wOg9qfETuJxk0gNZ7KO1wzlS+AdzH7v4VU kuNB86KLVmnCxZ2vEuS2Tk9sUXMrHGVMjYGcnNZUxlZh5gDHryKwnR9pa7at2OmhifYN2im mrNM3bnXdNN9Nd6bdoY2iWPyrgmN/lAAIyMc+lZVxr924ATCL7c1mTDdyUGT6DFCxFiABzi tKNFUo8t7kYjEOtPnta/YbJcXMrFnkYk0JGzHnn3NWGgKxgn8hUYjzxg7s10XRy2JI7cOuQ QW7A8ZrRg04sAuV/OqkYAbkHI64rb0q0a5nVCCqDr71nKWhUVc2tF0WOUiSTa4U8DrXpGhe FFfbI0OFz0A61laHYwW+xzs+bHA5A9sV6ZpVyjKEQkFs49QPU1ySk2dkYWRpab4ftoFBcBm HAqzdWNmEICjCHLH1qA3jJuMTk7envWXfayYkdHXgDOT3NSXYxvEa21onmFgG6g9j9a8u1X W2kUpCeO5Hf2ra8TeIhNI0SnLEfpXCTuJSCw2jqAD1rWKvuZTlbRE/2sSki4YEZxknoKZM0 aSfuWGW798Vizb1l3FiQD06k1SkuJdxbeRzyPStlEw5jYuMcICHAGAB61T8rMg4VmI4yM1G s/nsN4wABjJ6VIsili64yflHtT2JZXmjcqZGG7+7noKrIGEu7IyDnFXgMmRtxLqAOOmarxR D94SwYgctnjNWmIz59qyHg571BuBBDDmtOS3SSNpA2Tz261niFiWA4+varTJZHgD2o254xV xbcKg3EsxGcAVEQeMJgU0xWGFPKUM3U9BU9jHE8glnGQvOKikSUjJIGOOtWrcpFAVYtuYcd hSb0AnN2XU7iVVTkD+lSR5yJCNoxyP7xpgtQLdHMqAN0Ucsafb28ssrPLMVjTLhcYz+FZ6F ak4GF86UnaMcD1p/zuQyqCTzz/ABVctbW3uYyxgYIAAu49frTbs2FsCVlTeOgB/SouXYpTS DbjyR8ncVG9rG0Hnkgkrwneoxc2+XZmZpGxnHTFQmb955cOduc/OeT/APWq0mTcHidI9+7H A+U9elEbsFVnwpx8uasxLLclmdSH6bauafo01/eCGKMsQOR1x6mhySWo0n0GQQPdnytjFvY Vo2vguadhIrgjP1/Suu0Dw8wtm2ZDyHGQcV6HYaQ0VvHHBbguR8rsM545rinXadonXCinrI 8pXwjLAVZD5gXnJ6Een50+bwvcGGUww7pNpDLIPU8AV7pBokZVFZPlA4Kjmqt5o6yuY0Hlg ZG3b1rn55bmjpRPnK68K3AtXkUHejY2gZ2isttJIjDzS7VXjHc17tq3hdrffJtZyyAD0xmv PNd0a6SdyINwH8I44xXVTrvZnNOlbVHDrbwQH93kk/pThcsGywyg6Yqy8RRdkh2sR0bjNUz DhUJYgNwRjnFdSaZhYYJGaVTIoAHOOtP+WW4MrrlOyA4qdoolLm3kz0B3dcY60kUqxFyRkD pu9fSnfsIqmPgZIBY9B2FK0f7tvLIcccEYIqSNTL8hBQgZAx+dRzmSLZGrfKRuXBzgU0GhR nyHYYCmo9uVAHBPJ9qklJZzuOXNWre2XeC5wOckc1bdkCVyELheRzU6JIQXVQR3PpSmNxud k4PIOKb5ipuJ4AwcVFzRKwssRj+YsAO9VRcFXwijaRg57n1p8zyXT7YwQvp61q6Zozhxc3C YROQrfxU7qK1J1k9CKNJRGjBR8y88Z49a0nEOoWaQ3jFQB+7kUZK/41YSECbaBgHnB6VqHT 7WVFksZP3i4+Vj1Pfj0rCUzVQMSKTWNA2ywyi9sj02nOP6ium0/U4NXUQyzmFsD5Cce9LFZ Rx24SVvKlYbSNvBzVMWcVuVkkTZI5xlTx9KxlNTRrFOJ0jeHbS4PmqgdQp685rl/EGlRwrb rAg2TXBG302jJ49M4rsbXUWtLBZJWVUQ79xPHSp7TTD4mvmuw6NORiONeiL/AInqa8+vXlS jZa3PXwGGVWopy2W5wCwPyMdKetqWDErgDmvVIPAqxKz6g6xKvJ5rgfFepadaSPa2ONo43D +KvNjGbtdWufWqvB35en3HOXN3Dbg8qT1rmdR1ppAVDcDt2qlf3ks0pRMkjsOaqLZTuQ0gw Ca92hg0lzSPl8dm0m3CnsQq7T3at75P0rct4t2AvI/nVGOBI2woGPX1rYt9kYCJy3f0r0mu VWR805OUrssSAlOCSPTPWqbK27p1/GrroTEX5J9BVcu3IYY7VmmNjVUFSWHAH50npUmM8AA Cl2buABxTuAqr+dBBD5PXvTywwAM570bVIOSaVwImB9880q5XJ4BoK5bkce5qZImcYHHfIo AuPbgkuepA4qvJaJ8u/wC6Dznqa1wgjO1+OB07VXlUCRnCA+jHtWaYNGTLaQDhASxOABUCx gbio+Ue1ahjy24kgjIyRUa7iWRl+RRwFFVdisQJGGXbjJIJ9h71Qiw8wjVSCT1x2q+C2Qqr tjJ5x/F9fap3eIKJGABUZAxTuIjgiL5O1UGOXbjA9a2LJ0BjRGJ559/WsLznkG0qTk5A6Cr EFy0TMEBZu+O/tUtFRZ69od5aC12um5+gI/hrq7S9t4IFWMjzW+8W7CvIdMvHjgAeUBsbmH QLV+TX3RNkblgATuHasOU7FNW1PUZ/EUFvbF43UszbUz29TXB674ikmDxiUkE5JHU//WrlL zWbqUAy8MPlWMelYtxLczybQ5Bc8+wqlEylU7FueR53ZQwXvn0qFysp2YKqvAPrTNjJExJY YwCf8KZIirGs3IJ6nPQVoYEM0W0HZx0xk4pYLSPqwBYn5s05P3ilgu7AGM8VaWEEkltnfA5 ouG5mXlu6yLtbahPpUEcMgIL/ACtnqRW3cR7VG2QNJjADdqjktGY/OSwIx6GqUibFG3WNpz FtC5G4sT1+tMuY4nYKhwB1IGAxq61sqRP8pUAZ5qq6lnAYbhgYU8D61SYEcUNxHFs2A7TwC fX+dRtGxlEYiXJ9TVhZZJAFOfRfc1K0SuyiPAzwSB/Ki4FJ2iaPajcscfLnAHrTGithCSjm RlPGAcVfezQkxRcKBlsHNP8As8assbt8g6L/AI0uYVjHkiPJYjI5+WonB+VmJAXtnrW2tom 4jaC56L2FMfT4ztgI3MP4hVKaFYxkkLTKIUJfPy0xZ5vNyXbGa1VsJopPNiAPFOGnBkVQ6g 9Tx0NPnQWZnNf3zIYonZU9uKhS3kd8MxZzjits2UUb/dLDpTpYfs7N5TbdwA2j19aOddA5T LS0LEqzAEdRmporaRp8KqxovBJGSTUrrbhsMzZHXjgmnxS4dDJnaWySO9F2FjS061SYmAg5 xye5rvPDujRKxgtnkEsoAZumfx9K5jRBB9pe4DHaF+76c8GvSNFuRao2x98j/LIufcE1x1G 3odtKC3On0vRYrXT4YiwdmJzIT7119tAuAqxqEAyCfSubs7y2ZBB8yZGSc5z/APrrqbe5jE alIwNyjC9hWCR0PQsPGssSRxhlbk/SnLY7liMhJYDkf3qs2ow3zgsGHL1YZhgKD0HWmombZ hXNi0rEhflbqD29K5fWdFgkaV2iAOcAAcHivQJB8rNwAKybi1Erlyu4dTz39qTiCZ4Fq3g2 A3E0nlMkj52qTkH6Vyl34cmgbNuGMbfJgnPOMn6V9GX2mR3CmSaD5uBux/KsB/DsTOZGQFC +VTb0pxnKJDgpHz7/AGfLbu7PAXz8o28D61Ff2DrAgLHCDO0dea9w1LQ4plPlW+FIG0kck1 zGqeHYUAKx4dWO8t9OfxzWsazvqZyo6aHlLlljZnJVmUAAd/eswxO8jbGYsPSuv1DSm+0sJ XKiM9D0A9qoGzEYQxxFskEsa641FbQwcHcyorJkAkkUk9DmrYt9zxquB2JHp61peWsg5jKg 8g9hSxWy5RXfO7gY7D0qXNstJIybkNHGyhi/+FV4dPub2RVSM4PAHvXWxabCygquct37j2r r/DPh9JnMgQDCbsHqMdah1eVaDUOZnN6L4OeJo535ccgEcDj/AOvXYw+F/PkAeM524zjr71 6XpWgQFCqqPm6Aiuht/DiKVIXoOnpWHM3qzoSjE8RHhOa3mLPAWiye3anDw3cW7+ZFZn5sn Jr32PQ7cx+Wy5XPPHNSpoluIyqoBs6ZFFwuj5+utN1Ex+bFFtcDbjGQa50aJdSo7zh2lMmc 9vyr6abQLPBZohyc8DrXO6joVpHIYxFtHtUc1ilZngetWF/LoE9tCrmUqNhzwT/+qud8N6v rWhX4mlguYWXgARMyt+Ve+3ujKEyIlZOvTg1FFo9nM22SMEHgtjvis5WkrSR10a86LvB/Jn jmr+LPFWrLIV+1mDHPy+WPzPJrgp49RubhkkJU/wAQPGPzr6Xh0SCzaRFjUpycMM1wfijwo NQWS5ijXeOhUdRW1D2cXsZ4nE16qtzadloeZWOkxwuHlHmP3HYVd1G1iazLqpDLzwKfp3mW 8y288bGKTIjkYenardyrMHjPToa73LU8izOSbaoBU5pY5Pm69KJYmid4yMkH9KhCsDwKsVz WSfKqi8MO3qKG2jnJJqtCJMfd561a8pmb5RkH9Kydi7kYdi549hUwXI/nS+QQ3Az6+1TLAR g4OO9JtDQwIp/h575pCAMYBx/OrIiOPlAx1xTXRgBsAOO+OaVyiJlBBBzkU+OCRWOzrjoKe qPjOMc9+lW4EdskAE+lK4WNK4/4+F+g/lSj74/3hRRWJT3K03/LT6mqzf8ALf6UUVoiGM/5 dI/pVO7+434UUULclklv/wAs/p/Sp7L/AFL/AO9RRSkNGl/y6N9f6Uq/8e5/D+dFFI1YyT/ j8l/3j/Kli6/8CoopdSB7f6tfqapXv3D/AL1FFNbg9hI/+PIf7v8ASrS/w/RaKKbBDbv/AF q/T/Cn/wAa/j/Siil0DqSS9IvpWbdf8fg/z60UVa3J6CwfdP8AnvSwf8fJ+p/pRRVsRLF9+ X6j+VQv1m+g/nRRUjJYOo+lKP8AWn/rmKKKQInb7r/hVSP7p/CiihbDZb/hH1NZOo/63/gR /pRRVR3JZTufvP8A7woP3l/3RRRWxm9zoNI/1c30X+dej6Z/x9T/AEP9KKK46u56FHY7jTP +PpP+uddba/6iP/eoorBG8jpbf/j0b61I3+pH1oooMGQz/cNVk/1Lf79FFJlFfUf+QaP94V nSf6kfVqKKiQGPd/ftvov9a5HV/wDX3f8A10/pRRUrcroeX61965/z3rMb/VxfhRRXXE5Jb srd0+tWB9y3ooqyFuaVp9yH/PavUfDP+tm+n+FFFYz3OimepaX1g/CutT7x+lFFKI5bir/r Hp69W+hooqmIqnt/uisHV+j/AO9RRWUjRbHMXn+pP4/zrNg/1C/9dDRRQUiRv9U31Fc/cf8 AHi/1P86KKaEeUah/qYv+ujVmz9T9BRRXXA4pnNXX+uf6/wCNQR9RRRXWtjBlyD74+laMX3 /x/pRRWU9y4kg6j6U5v9Uv1oorE1G96WT7o+tFFIa2Hfwr9TWjZ/6sUUUDP//Z </binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABoBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAA/9k= </binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABABAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA P/Z </binary><binary id="_20.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABQBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AD/2Q== </binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdAB8BAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAA/9k= </binary><binary id="_19.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABoBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAA/9k= </binary><binary id="_21.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdACQBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAP/Z </binary><binary id="_5.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdACUBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAP/Z </binary><binary id="_6.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABQBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AD/2Q== </binary><binary id="_7.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABQBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AD/2Q== </binary><binary id="_8.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdACIBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAP/Z </binary><binary id="_17.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdACIBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAP/Z </binary><binary id="_14.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdACUBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAP/Z </binary><binary id="_15.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABUBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AD/2Q== </binary><binary id="_10.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdACUBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAP/Z </binary><binary id="_16.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAdABoBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAA/9k= </binary> </FictionBook>