%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/193.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Raymon</first-name><middle-name>E.</middle-name><last-name>Feist</last-name></author>
            <book-title>Sága hadích kněží 02 - Stín temné královny: Žoldáci</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Raymon</first-name><middle-name>E.</middle-name><last-name>Feist</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>94559ffb-0fd6-4f23-b79b-485541f5ea2b</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2004</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><strong><image xlink:href="#_0.jpg" /></strong></p><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_1.jpg" /></strong></p><empty-line /><p><strong>Věnování:</strong></p>

<p><emphasis>Jonathanu Matsonovi, který je mi více než jen agentem - je mým přítelem.</emphasis></p><empty-line /><p>Osoby a obsazení</p>

<p><strong>Aglaranna -</strong> královna elfů z Elvandaru</p>

<p><strong>Alika -</strong> ,démonská’ kuchařka na Čarodějově ostrově</p>

<p><strong>Aithal -</strong> elf z Elvandaru</p>

<p><strong>Avery,</strong> Rupert ,Rup’ - mladík z Ravensburgu, společník Erika von Darkmoora; později vězeň; později člen Calisovy jednotky</p>

<p><strong>Calis -</strong> půlelf, syn Aglaranny a Tomase; též známý jako ,Kron-dorský orel’; velitel zvláštní vojenské jednotky</p>

<p><strong>Culli -</strong> zabijácký žoldnéř</p>

<p><strong>Dawar -</strong> žoldnéř Nahútovy jednotky</p>

<p><strong>de Loungville,</strong> Robert ,Bobby’ - seržant Calisovy jednotky</p>

<p><strong>de Savona,</strong> Luis - vězeň; později člen Calisovy jednotky</p>

<p><strong>Durany -</strong> žoldnéř v Calisově jednotce</p>

<p><strong>Ellia</strong> - elfka, již zachránila Miranda</p>

<p><strong>Embrisa -</strong> dívka z vesnice Weanat</p>

<p><strong>Esterbrook,</strong> Jacob - krondorský obchodník</p>

<p><strong>Fadawah,</strong> generál - nejvyšší velitel armád Smaragdové královny</p>

<p><strong>Finia -</strong> žena z vesnice Weanat</p>

<p><strong>Foster,</strong> Charlie - dozorčí kaprál Calisovy jednotky</p>

<p><strong>Freida -</strong> Erikova matka</p>

<p><strong>Galain -</strong> elf z Elvandaru</p>

<p><strong>Gapi -</strong> generál armády Smaragdové královny</p>

<p><strong>Gerta -</strong> stará babizna / uhlířka, s níž se setkali Rup a Erik</p>

<p><strong>Goodwin,</strong> Billy - vězeň; později člen Calisovy jednotky</p>

<p><strong>Greylock,</strong> Owen - mistr šermíř barona z Darkmooru; později člen Calisovy jednotky</p>

<p><strong>Grindle,</strong> Helmut - obchodník</p>

<p><strong>Handy,</strong> Jerome - člen Calisovy jednotky</p>

<p><strong>Chálí-ši -</strong> jméno bohyně smrti na Novindu</p>

<p><strong>Jarwa -</strong> Ša-šahan Sedmi národů Saaurů</p>

<p><strong>Jatuk</strong> - Jarwův syn, dědic a později Ša-šahan přeživších Saaurů</p>

<p><strong>Kaba -</strong> Jarwův štítonoš</p>

<p><strong>Kelka -</strong> kaprál Nahútovy jednotky</p>

<p><strong>Lalial -</strong> elf z Elvandaru</p>

<p><strong>Lender,</strong> Sebastian - advokát a právní poradce z Barretovy kavárny v Krondoru</p>

<p><strong>Lims-Kragma -</strong> bohyně smrti</p>

<p><strong>Macros Černý -</strong> legendární čemokněžník; je pokládán za nejmocnějšího mága všech dob</p>

<p><strong>Marsten -</strong> námořník z <emphasis>Trenchardovy pomsty</emphasis></p>

<p><strong>Mathilda -</strong> baronka z Darkmooru</p>

<p><strong>Milo</strong> - hostinský z hostince U Useknutého ocasu v Ravensburgu</p>

<p><strong>Miranda</strong> - záhadná Calisova přítelkyně</p>

<p><strong>Monis -</strong> Janíkův štítonoš</p>

<p><strong>Mugaar -</strong> koňský handlíř na Novindu</p>

<p><strong>Murtag -</strong> válečník z národa Saaurů</p>

<p><strong>Nakor Isalánec -</strong> podivný Calisův společník</p>

<p><strong>Nathan -</strong> nový kovář z hostince U Useknutého ocasu v Ravensburgu</p>

<p><strong>Notombi -</strong> bývalý keshanský legionář, později vězeň; později člen Calisovy jednotky</p>

<p><strong>Prcek -</strong> vězeň; později člen Calisovy jednotky</p>

<p><strong>Pug -</strong> též známý jako Milamber; mág veliké moci; je pokládán za druhého nejmocnějšího po Macrosovi Černém</p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>R</strong><strong>ian -</strong> jeden ze Zilových žoldnéřů</p>

<p><strong>Rosalyn -</strong> Milová dcera</p>

<p><strong>Ruthia -</strong> bohyně štěstěny</p>

<p><strong>Šati</strong>, Jadow - člen Calisovy jednotky</p>

<p><strong>Šíla</strong> -domovský svět Saaurů</p>

<p><strong>Šo</strong><strong> Pi -</strong> Isalánec, bývalý Dalův mnich; později vězeň; později člen Calisovy jednotky</p>

<p><strong>Taber</strong> - hospodský v LaMutu</p>

<p><strong>Tarmil -</strong> vesničan z Weanatu</p>

<p><strong>Tomas -</strong> manžel Aglaranny, otec Calise; nositel zbroje Ashen-Shugara, posledního z Dračích vládců</p>

<p><strong>Tyndal</strong> - kovář z hostince U Useknutého ocasu v Ravensburgu</p>

<p><strong>von Darkmoor,</strong> Erik - nevlastní syn barona z Darkmooru; později vězeň; později člen Calisovy jednotky</p>

<p><strong>von Darkmoor,</strong> Manfred - Ottův nejmladší syn; později baron</p>

<p><strong>von Darkmoor,</strong> Otto - baron z Darkmooru; otec Erika, Stefana a Manfreda</p>

<p><strong>von Darkmoor,</strong> Stefan - Ottův starší (legitimní) syn</p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Zila -</strong> proradný velitel žoldnéřů</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kniha první</emphasis></strong></p>

<p> <strong>PŘÍBĚH ERIKA</strong><strong><emphasis> </emphasis></strong></p>

<p> <strong><emphasis>část druhá</emphasis></strong></p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola první</emphasis></strong></p>

<p> <strong>CESTA</strong></p>

<p>Erik seskočil z koně.</p>

<p>Rup popadl otěže svého, Erikova a Billyho koně a odvedl zvířata stranou. Erik s Billym vytasili zbraně a rozběhli se, a celá řada vojáků s nimi.</p>

<p>Calis své muže trénoval neustále od chvíle, kdy odjeli z Brekova hostince u Šingázího přístaviště. Teď byli cvičeni jako jízdní pěchota. Na dané znamení útoku vždy jeden muž ze tří odvedl koně svých spolubojovníků za linii, zatímco druzí dva zaujali na určených místech obranné postavení. Mužům se tu příliš nelíbilo. Tvrdili, že je nesmysl sesedat z dobře vycvičeného koně a bojovat jako pěchota, ale jejich stížnosti nebyly vyslyšeny.</p>

<p>Nakor je odbyl smíchem a slovy: „Muž na koni je daleko větší cíl než pěší muž, který se schovává za skálou.“</p>

<p>Výcvik se stal druhou přirozeností jak pro Erika, tak i pro ostatní, kteří teď čekali, co se bude dít. Někdy se nestalo nic; jindy na ně cvičně ,zaútočila’ Hatonisova kompanie, složená z příslušníků jeho klanu z Města na Hadí řece, a důsledky mohly být bolestivé. Trénovali s těžkými dřevěnými meči, navíc vyztuženými olověnou tyčí, které byly dvakrát těžší než obyčejné krátké meče, jimiž byli vyzbrojeni. Erik by přísahal, že po týdnech výcviku s falešnými meči neváží jeho vlastní meč víc než peříčko - a to nejspíš také bylo účelem tréninku. Dřevěné meče ale dokázaly nadělat pořádné modřiny a při troše smůly i zlomit kost a příslušníci klanu z Města na Hadí řece bušili do Catisovy jednotky s obzvláštním potěšením.</p>

<p>Erik nedokázal pochopit politiku této podivné země; věděl, že Calis a Hatonis jsou staří přátelé nebo přinejmenším přátelští spojenci, ale ostatní muži z onoho vzdáleného města se na Calisovy vojáky dívali buď s nedůvěrou, nebo přímo s opovržením. Zeptal se na to jednoho veterána z minulého Calisova tažení a ten mu řekl, že válečníci klanů prostě nemají nájemné žoldnéře příliš v lásce. Erik z toho pochopil, že jen několik málo mužů - jako třeba právě Hatonis - ví, o co v této zemi vlastně jde.</p>

<p>Erik zaslechl za zády zacinkání a usoudil, že se Rup vrátil a skládá na zem zvláštní krátká kovová kopí, jež naložili u Breka. Byla z měkkého železa a sloužila k házení na protivníky, které měla buď zranit nebo jim rozbít štíty. Jakmile do něčeho narazila, nebyla k ničemu, protože se snadno ohýbala, takže je nepřítel nemohl házet zpátky. Z nedalekého návrší se ozval výkřik a zničehonic se na vojáky snesl déšť šípů. Erik zvedl svůj štít, skrčil se pod něj a cítil, jak do něj narazily dva šípy a roztříštily se. Uslyšel kletbu a usoudil, že Luis tolik štěstí neměl a cvičný šíp s tupým hrotem ho zasáhl. Nebylo to smrtelné, ale zásah pěkně zabolel a někdy se mohlo stát, že i zranil.</p>

<p>Pak se ozval rozkaz k útoku, Erik vstal a popadl jedno z těžkých kovových kopí. „Připravit!“ zavolal de Loungville. Útočící příslušníci klanu se rychle blížili; Erik napřáhl paži s kopím a de Loungville, jako by mu četl myšlenky, rozkázal: „Počkejte s tím!“</p>

<p>Válečníci se k nim řítili a muži z Calisovy jednotky čekali, dokud de Loungville nezařval: „Teď!“ a Erik s ostatními nevrhl své pilum - jak se těmto zbraním říkalo v Quegu. Protože neměli žádné cvičné pilum, naznačili všichni vojáci hod zbraní a s jasně slyšitelným zasténáním se připravili na boj s těžkými cvičnými meči.</p>

<p>Erik poznal muže, který se na něho řítil; byl to rozložitý chlap jménem Pataki. Erik se zapřel nohama do země, nechal Patakiho, ať udeří první, a pak ránu pohodlně vykryl štítem. Ustoupil doleva, široce se rozmáchl a jeho meč prolétl těsně nad mužovým štítem a zasáhl ho do temene. Erik sebou trhl, protože mu bylo jasné, jak ten úder musel bolet - i navzdory přilbě, kterou muž měl.</p>

<p>Rozhlédl se a všiml si, že jeho společníci už zatlačuji útočníky zpátky, a během několika minut příslušníci klanů odhodili meče a sňali přilby - to bylo mezi žoldnéři jasné znamení, že se protivník vzdává. Několik Calisových mužů jásalo nad vítězstvím, ale většina si užívala toho, že se pár minut nemusí hýbat. Značnou část dne jeli na koni a teď si náhlá bitva -třebaže jen předstíraná - vybírala svou daň; téměř všichni muži se naučili odpočívat, kdykoli to bylo jen trochu možné, i kdyby měl odpočinek trvat jedinou minutu.</p>

<p>„Dobře,“ zařval Foster. „Posbírejte ty krámy!“</p>

<p>Erik si zasunul cvičný meč pod paži a právě se sklonil, aby zvedl pilum, když zaslechl, jak Billy říká: „Tenhle se nehejbe!“</p>

<p>Erik si všiml, že Pataki ještě pořád leží tváří k zemi. Rup k němu dorazil první a otočil ho na záda. Sklonil se k němu a po chvilce řekl: „Ještě dýchá, ale je studený.“</p>

<p>Přispěchal k nim de Loungville. „Co se tu děje?“</p>

<p>Erik pozvedl své pilum. „Vzal jsem ho přes kokos. Myslím, že jsem ho praštil víc, než jsem chtěl.“</p>

<p>„Takty myslíš, jo?“ de Loungville přimhouřil oči, jako by se na něho chtěl vrhnout. Pak se nečekaně usmál a řekl: „To je hodnej kluk“ Rupovi přikázal: „Dones vodu, trochu ho polij a pak pokračuj.“</p>

<p>Rup zvedl oči k nebi a pak odběhl ke koním. Z jednoho sedla sňal měch s vodou a vylil ho na omráčeného muže. Pataki se probral, vyprskl vodu, a když se postavil na nohy, vrátil se ke svému oddílu.</p>

<p>Erik odnesl k nákladním koním své pilum, cvičný meč a štít. Naložil své vybavení a pak počkal na Rupa, který mu hned řekl: „Tys ho teda opravdu nešetřil.“</p>

<p>„Ty jsi to viděl?“</p>

<p>„Zrovna jsem neměl co dělat. Toho chlapa, co se na mě řítil, si vzal na starost Billy, a tak jsem měl volno.“</p>

<p>„Taky jsi mi mohl pomoct.“</p>

<p>„Jako bys to snad potřeboval,“ opáčil Rup. „Ty s tím cvičným mečem máváš, až z tebe jde hrůza. Možná by sis ho měl nechat, až dojde k pořádnýmu boji.“</p>

<p>Erik se usmál a potřásl hlavou. „Jasně. Nebo bych si mohl pořídit takové to kladivo, se kterým trpaslíci roztloukají skály.“</p>

<p>„Nasedat!“ rozkázal Foster a muži ho se sténáním a vzdycháním poslechli.</p>

<p>Erik s Rupem se začlenili do jedné řady se Šo Pim, Prckem, Luisem a Billym. Kompanie čekala. Pak konečně dostali rozkaz vyrazit. Do soumraku zbývala ještě necelá hodina; teprve pak budou moci rozbít tábor, což jim zabere nejméně dvě další hodiny. Erik se podíval na slunce, které viselo nad obzorem jako žhavá červená koule, a prohodil: „Na tuhle roční dobu je zatraceně horko.“</p>

<p>Zezadu se ozval Calis: „Roční období jsou tady obrácená, Eriku. V Království je zima, ale tady je časné léto. Dny budou delší a teplejší.“</p>

<p>„Vynikající,“ poznamenal Erik, který byl příliš unaven na to, aby přemýšlel, proč jede kapitán vedle nich;</p>

<p>„Až budeš příště bojovat s příslušníky klanu,“ řekl Calis s lehkým úsměvem, „buď k nim trochu ohleduplnější. Pataki je bratranec Regina, náčelníka klanu Lvů. Kdybys mu rozbil hlavu, mohlo by nám to nadělat pěkné problémy.“</p>

<p>„Budu na to pamatovat, kapitáne,“ kývl Erik bez humoru.</p>

<p>Calis kopl koně do slabin a rozjel se s ním zpátky do čela kolony. „To si dělal srandu?“ zeptal se Rup.</p>

<p>„A koho to žere?“ opáčil Billy Goodwin. „Je zatracený horko a já jsem moc utahanej na to, abych si s tím lámal palici.“</p>

<p>Prcek, který jel vedle Billyho, poznamenal: „Je to divný.“</p>

<p>„Co?“ zeptal se Rup.</p>

<p>„Slunko je tak červený a přitom do západu zbejvá víc než hodina.“</p>

<p>Podívali se k obzoru a přikývli. „Jak je to možný?“ zeptal se Luis, jedoucí za Prckem.</p>

<p>„To je kouř,“ ozval se jeden muž z klanu Lvů, který je zrovna předjížděl. „Včera v noci jsem slyšel, že Chaipúr padl. Teď už nejspíš hoří.“</p>

<p>Rup se podivil: „Ale to je přece stovky mil odsud! Tak nám to aspoň říkal kapitán.“</p>

<p>Nato tiše promluvil Šo Pi „Tak to musí být pěkně velký oheň.“</p>

<p>Výcvik pokračoval a Erik s ostatními už dávno nemuseli uvažovat o tom, co mají dělat; prostě to dělali. I každovečerní výstavba opevnění tábora se stala zvykem. Erik se už dávno přestal divit tomu, kolik práce dokáže udělat pětasedmdesát mužů.</p>

<p>Jednotka záhy vklouzla do rutiny, kterou se de Loungville s Fosterem snažili neustále narušovat, aby muži byli neustále ve střehu. Postupem času to Erik začal pokládat za pěkný nesmysl.</p>

<p>Od kompanie se oddělovali a zase se k ní vraceli poslové se zprávami od agentů, kteří tu pro Calise po celá léta pracovali. Vojska Smaragdové královny se namísto toho, aby několik let upevňovala kontrolu nad dobytým územím, připravovala k útoku na město Lanadu.</p>

<p>Erik, který jel ve druhém oddílu, zaslechl, jak Calis mluví s Hatonisem a poslem, který mu zrovna přivezl zprávu. „Od pádu Suithu a útoku na Hamsu už uběhlo sedm let.“</p>

<p>Hatonis namítl: „Ale uchvatitelé se museli prodírat Irabeckým hvozdem.“</p>

<p>„Tři roky od Hamsy ke Kilbaru a pak rok od Kilbaru k Chaipúru.“</p>

<p>Calis přikývl. „Zdá se, že čím větší část světadílu ovládají, tím více chtějí urychlit svůj postup.“</p>

<p>„Možná je ta armáda už moc velká na to, aby se dala ovládat, a generálové musí chlapy hnát pořád dál, aby jim nezačali vyvádět skopičiny,“ poznamenal de Loungville.</p>

<p>Calis pokrčil rameny. „Musíme změnit směr pochodu.“ Obrátil se k poslovi: „Dnes večer prospíš s námi v táboře a ráno odjedeš zpátky na sever. Řekni Ješandi, že nepůjdeme za nimi. Místo toho překročíme Hadí řeku a vydáme se přímo na západ. Dej vědět těm, kdo se s námi budou chtít spojit, že se pokusíme dohnat uchvatitele někde mezi Chaipúrem a Lanadou. Ať nás zkusí najit na Shromaždišti žoldnéřů.“</p>

<p>Erik nebyl sám, kdo se teď zahleděl k západu přes Hadí řeku; v dálce viděl široké údolí s lesy a loukami a za ním nízký horský hřeben. Až překročí řeku, budou tudy muset projet, a Jakmile se dostanou přes hřeben, budou pokračovat poříčím Vedry.</p>

<p>De Loungville se zeptal: „Vrátíme se k brodu u Breka?“</p>

<p>„Ne,“ odpověděl Calis, „tím bychom ztratili zbytečně moc času. Pošli dopředu stopaře, aby se porozhlédli po nějakém příhodném místě, kde bychom se mohli dostat přes řeku.“</p>

<p>De Loungville vydal rozkazy, stopaři vyrazili a o dva dny později se vrátili s tím, že o několik kilometrů dál se řečiště rozšiřuje a proud je tam dostatečně pomalý pro přepravu na vorech. Když k onomu místu dorazil Calis, souhlasil, že to může stát za pokus. Nařídil mužům, aby podťali těch několik málo stromů podél břehu a tak získali materiál na vory. Tucet mužů - včetně Erika a Prcka - podnikl s pomocí bidel nebez­pečnou cestu přes zrádnou řeku na druhý břeh a natáhl přitom lana. Na druhém břehu pak porazili několik menších stromů. Jejich kmeny svázali a vyrobili tak celkem čtyři vory, z nichž každý unesl čtyři koně. Zvířata z větší části spolupracovala, avšak během předposlední cesty přišli o jeden vor; šlahouny se přetrhly a svazky se rozpadly. Muži i zvířata naskákali do vody, ale zatímco vojáci se zachránili všichni, z koní na břeh doplaval jen jeden.</p>

<p>Měli sice dostatek náhradních zvířat, takže jim to nezpůsobilo žádné problémy, ale Erika osud utopených koní trápil. Připadalo mu to zvláštní, protože myšlenka na to, jak budou v bitvě umírat vojáci i s koňmi, ho vůbec neznepokojovala, ale pohled na zvířata, jak bojují proti proudu, který je strhává, ho nečekaně sklíčil.</p>

<p>Západně od řeky se údolí zvedalo, přecházelo do zelených rozlehlých lučin a končilo úpatím horského masivu. Když pochodovali desátý den, vrátil se ke kompanii zvěd, kterého Calis vyslal napřed, a ohlásil, že kousek před nimi je skupina lovců.</p>

<p>Calis k nim poslal Erika, Rupa a čtyři další vojáky pod velením kaprála Fostera, který měl vést jednání. Erik byl osudu vděčný za cokoli, co zpestřilo monotónní pochod. Každý den byl naplněn těžkou prací bez minuty odpočinku. Přestože měl Erik koně rád a rád s nimi pracoval, jako jezdec nijak zvlášť nevynikal. Dvanáct hodin denně v sedle, přerušených jen dobou, kdy kůň odpočíval a on kráčel vedle něj, a doplněných rozbíjením a bouráním tábora, cvičnými bitvami a příděly suché stravy, mu připadalo únavnějších než celý den strávený v horku kovárny.</p>

<p>Nízké kopečky se rychle měnily v hory a štíty. Byly sice nižší než ty, které Erik znal z domova, ale bylo jich víc. Tři nejvyšší vrcholy Darkmooru byly obklopeny mnoha kopci, ale jen o několika se dalo mluvit jako o horách. Většinou se tam krajina skládala z vysokých náhorních plošin a příkrých úbočí. Ale tady byly vrchy - i přesto, že nebyly příliš vysoké - natěsnány doslova jeden na druhý a ještě k tomu strmé. Od úbočí stoupaly prudce k hřebenům, mezi nimiž se nacházela slepá údolí a hluboké prolákliny, vymleté do povrchu potoky a vodopády. Stráně byly hustě zalesněné a žádný z okolních kop­ců se nezvedal tak vysoko nad ostatní, aby z něj byl rozhled po krajině. Erik věděl už dopředu, že cesta těmito horami bude stejně nebezpečná jako únavná.</p>

<p>Na předem dohodnutém místě na ně čekali lovci. Foster sesedl, odepjal si pás s mečem a s prázdnýma rukama k nim vykročil. Erik si mezitím lovce prohlížet.</p>

<p>Byli to horalé, oblečení do kožešinových vest a dlouhých vlněných kalhot. Erika napadlo, kolik se na okolních lesích a loukách asi skrývá stád ovcí nebo koz. Každému muži visel přes rameno spolehlivě vyhlížející luk, který sice nebyl ani zdaleka tak krásný jako dlouhé luky používané v Království, ale bezpochyby dokázal skolit člověka stejně dobře jako vlka, medvěda nebo jelena.</p>

<p>Jejich šedovousý vůdce popošel o pár kroků a mluvil s Fosterem, zatímco ostatní tři nehybně stáli za ním. Erik se rozhlédl, ale neviděl žádné koně; tito muži chodili na lov pěšky. Usoudil, že vzhledem k terénu je to daleko rozumnější než pokoušet se přesvědčit koně, aby se choval jako kamzík nebo svišť. Pokud vesnice lovců ležela ještě výš v kopcích, byli by koně nejen přítěží, ale rovnou nebezpečím.</p>

<p>Dva z mužů se vůdci velmi podobali, zatímco třetí s ním měl společné jen podobné oblečení. Erika napadlo, že všichni náleží k jedné rodině a ten jiný muž je manželem některé z dcer.</p>

<p>Foster po chvilce hovoru přikývl, sáhl do tuniky a vytáhl objemný měšec. Odpočítal několik zlatých mincí a vrátil se k místu, kde mu Rup držel koně. „Vy počkáte tady,“ řekl. Pokynem hlavy jim naznačil, že mají za úkol zabránit lovcům v útěku s penězi, které jim dal. „Přivedu sem zbytek kompanie. Tihle chlapi znají cestu přes hřeben, která je pro koně bezpečná.“</p>

<p>Erik se podíval na příkrý svah, před kterým stáli, a přikývl. „To doufám.“</p>

<p>Zatímco čekali, lovci spolu hovořili. Ten, který vypadal trochu jinak než ostatní, poslouchal, co mu říká jeho vůdce, a pak se beze slova obrátil a rozběhl se k lesu.</p>

<p>Jeden z vojáků, muž jménem Greely, zakřičel: „Kam utíkáš, ty zmetku?“ Lovec se zastavil. Greely na něho promluvil místním jazykem, který ovládal o hodně líp než Erik, ale jeho přízvuk horaly asi zmátl, takže se zatvářili překvapeně.</p>

<p>Vůdce se na něho podíval. „Obáváte se zrady?“</p>

<p>Erik si všiml, že se všichni čtyři lovci chystají sundat luky z ramen a v případě špatné odpovědi začít střílet; ohlédl se na Rupa. Ten najednou řekl: „Posílá švagra domů, aby řekl jeho ženě a dceři, že se syny dneska nepřijdou na večeři. Mám pravdu?“</p>

<p>Vůdce lovců přikývl a čekal. Greely řekl: „No... tak to nejspíš bude v pořádku.“</p>

<p>Vůdce ostře trhl hlavou a čtvrtý lovec se znovu rozběhl k lesu. Pak starý muž dodal: „A ani zítra. Čekají nás tvrdé dva dny, než se vyšplháme na hřeben, a pak ještě jeden den, než sejdeme na druhé straně o něco níž, ale potom, až už budete na stezce, mou pomoc potřebovat nebudete.“</p>

<p>Následovala čtvrthodina ticha, dokud nezaslechli zvuk kopyt, jak se zezadu blížil zbytek Calisovy jednotky. Calis jel v čele, a když zastavil, promluvil si s vůdcem. Rozhovor byl tak krátký a oba mluvili s tak silným přízvukem, že jim Erik nerozuměl jediné slovo.</p>

<p>Ale Calis se tvářil spokojené. Obrátil se k ostatním, kteří se shlukli kolem něho. „Totoje Kirzon a jeho synové. Znají cestu přes hřeben a dolů do údolí Vedry. Je úzká a nebezpečná.“</p>

<p>Celé dvě hodiny pak kráčeli za lovci po úzké stezce, jež se vinula po úbočí hřebene. Museli postupovat velice pomalu, protože jediná chyba by znamenala zranění koně, jezdce nebo obou. Když dorazili na malou paseku, lovec se zastavil a řekl něco Calisovi, Calis přikývl. „Tady se utáboříme. Vyrážíme za rozednění.“</p>

<p>De Loungville s Fosterem začali chrlit obvyklý vodopád rozkazů a Erik s Rupem bezděčně zrychlili krok. Uvázali koně ke kolíkům, zaraženým do země, odsedlali je a nechali, ať se napasou. Tak to dělali od začátku, i když to bylo časově náročnější, než kdyby je sehnali do řady a naložili jim seno,</p>

<p>Jakmile Erik a ostatní vojáci, určení k péči o koně, dokončili svou práci, měli už ostatní muži vykopanou většinu příkopu, z něhož vyhazovali hlínu na vnější obvod, kde měly být předprsně. Erik popadl lopatu a skočil do přikopu k ostatním. Netrvalo dlouho a obranná linie byla hotova. Z prken a trámů, které nesli nákladní koně, byla složena padací brána, která po spuštěni fungovala jako široký můstek. Pak se Erik společně s ostatními vyšplhal z příkopu dovnitř tábora, přešel přes můstek ven a začal udusávat hlínu na předprsních. Za okamžik dorazil na místo Rup s náručí dřevěných kůlů se železnými hroty, které rozmístili v pravidelných rozestupech po celé délce. Pak odběhli k ostatním do tábora, aby postavili svůj šestimístný stan, složený z navzájem spojených kusů látky; každý voják nesl jeden. Uložili si dovnitř spací podložky a odešli ke kuchyňskému přístřešku, kde se už vařila polévka.</p>

<p>Na pochodu jedli suchary a sušené ovoce, a pokud to bylo jen trochu možné, dostávali zeleninovou polévku. Zpočátku si nováčci stěžovali na to, že jim v jídelníčku chybí maso, ale teď souhlasili s veterány, kteří tvrdili, že těžké jídlo v boji zpomaluje. Přestože se Erikovi sbíhaly sliny už jen při pomyšlení na pečeni, skopové žebírko nebo tlačenku, kterou dělala matka, nikdy v životě se necítil silnější.</p>

<p>Každý voják dostal dřevěnou misku až po okraj naplněnou horkou rozvařenou zeleninou, která byla bohatě omaštěna lojem a zahuštěna moukou. Rup se posadil k ohništi a řekl:</p>

<p>„Dal bych jánevimco za čerstvej chleba, kterej bych si do toho mohl namáčet.“</p>

<p>Foster, který kolem nich zrovna procházel, utrousil: „Lidi v pekle by dali jánevimco za jedinej lok studený vody, mladej. Užij si to, co máš. Zejtra budeš žrát pochodový přiděly.“</p>

<p>Muži kolem ohně zasténali: Suchary a sušené ovoce sice člověka zasytily, ale téměř postrádaly jakoukoli chuť, a vojáci je mohli žvýkat celé hodiny, aniž by se staly byť o trochu stravitelnější. Ale co Erikovi chybělo nejvíc, bylo víno. Tomu, kdo vyrostl v Darkmooru, bylo víno druhým mateřským mlékem. Víno, které se tam pěstovalo, vynikalo jakostí, a proto i ty nejmizernější ,pomeje’, jaké pili k jídlu obyčejní lidé, čněly kvalitou vysoko nad průměr zbytku Království. Dokud Erik nedorazil do Krondoru, netušil, že by víno, které se mu zdálo příliš obyčejné na to, aby je někdo vozil tak daleko, mohlo v princově městě vydělat docela slušnou sumu peněz.</p>

<p>Když o tom řekl Rupovi, ten odpověděl: „Díky za solidní tip. Už se nemůžu dočkat, až na tom vydělám majlant.“</p>

<p>Prcek, který seděl naproti nim na druhé straně ohniště, se zachechtal. „Co? Ty chceš tahat ty vaše slivky do Krondoru a myslíš si, že s tím nepřijdeš na buben? To mě teda vomejvejte!“</p>

<p>Rup se pyšně napřímil. „Až mi můj tchán Helmut Grindle dá dost peněz, abych tenhle obchod mohl rozjet, dostanu dobrý víno na každej stůl Západu.“</p>

<p>Erik se zasmál. „Ale tys tu holku ještě ani neviděl! Až se vrátíš, třeba bude dávno vdaná a bude mít kupu dětí!“</p>

<p>„Jestli se vrátíš,“ odfrkl Jerome Handy.</p>

<p>Na to nikdo neměl odpověď.</p>

<p>Koně jsou vzpurná stvoření, pomyslel si Erik a zamrkal, aby se zbavil prachu v očích. Během přechodu hor odpovídal za stádo náhradních koní a vybral si za pomocníky půltucet nejlepších jezdců. Jediné překvapení mu uchystal Nakor, který se přihlásil dobrovolně. Většina lidí by pokládala jízdu za stádem - takovému postavení se říkalo ,ocas’ - v mraku prachu, který koně zvedali, za trest, ale neuvěřitelně zvědavému Isalánci připadala taková otročina docela zajímavá. A k Erikově úlevě se ukázalo, že Nakor je vynikající jezdec.</p>

<p>Dnes se koně už podruhé pustili po svahu k místu, kde by se nemohli otočit a museli by buď couvat - což byla pro koně jedna z nejneoblíbenějších činností - nebo by se museli naučit létat, což bylo podle Erika ještě nepravděpodobnější. „Hou!“ zařval na jednu z klisen, která dělala největší problémy a zrovna teď se rozhodla sejít z hor podle svého. Mrštil po ní kámen, který se jí odrazil od plece, a ona se otočila do správného směru. „Pitomá krávo!“ zařval. „To už tě omrzel život?“</p>

<p>Nakor přijel k okraji blíž, než by kterýkoli rozumný člověk pokládal za bezpečné, a snažil se od srázu odehnat neposlušného koně. Když mu Erik říkal, že ho může pokousat, jen se usmál a odpověděl, že na tom přece není nic divného. „Je nervózní. Klisny v horku většinou zpitomějí,“ poznamenal.</p>

<p>„Tahle by neměla moc rozumu, ani kdybysme se brodili po kolena sněhem. Aspoň že tu nemáme hřebce. To by bylo teprv peklo.“</p>

<p>„Kdysi jsem jednoho hřebce měl,“ zasnil se Nakor. „Obrovského černého hřebce, kterého jsem dostal od samotné císařovny Velké Keshe.“</p>

<p>Erik se na muže po očku podíval. „To je... ehm, zajímavé.“ Stejně jako ostatní, kteří už Nakora poznali blíž, nikdy nedokázal s jistotou říct, zda lže, nebo mluví pravdu. Jeho historky sice obvykle zněly naprosto nepravděpodobně, ale většinu toho, co v nich tvrdil, dokázal předvést znova, takže muži museli uznat, že na tom, co říká, nejspíš něco bude.</p>

<p>„Ten kůň umřel,“ dodal Nakor. „Byl to dobrý kůň. Bylo mi ho líto. Sežral nějakou špatnou trávu a dostal koliku.“</p>

<p>Výkřik zpředu Erika upozornil, že se koně tlačí na jednom místě. Poslal Billyho Goodwina, aby je provedl úzkou proláklinou v příkrém svahu. Jakmile ji nechají za zády, zamíří už přímo do údolí Vedry.</p>

<p>Erik zavolal na Billyho, aby se vrátil zpátky na ocas, a popohnal vlastního koně do čela těch třiceti, kteří sloužili kompanii jako náhradní zvířata. Jedna velká klisna se snažila otočit a Erik zahnal vzpurné zvíře zpátky do stáda, které se rozběhlo určeným směrem. Erik se zastavil a čekal, až proběhne zbytek koní, a pak se připojil k Nakorovi a Billymu vzadu.</p>

<p>„Teď už to bude sranda,“ poznamenal Billy udýchaně.</p>

<p>Najednou Nakorova klisna kousla Billyho koně a ten se po­stavil na zadní. „Pozor!“ vykřikl Nakor.</p>

<p>Billy neudržel otěže, vylétl ze sedla a s tupým zaduněním dopadl na zem. Erik seskočil z koně a rozběhl se k němu, zatímco Billyho klisna vyrazila za zbytkem stáda.</p>

<p>Erik se naklonil nad Billyho, jehož vytřeštěné oči zíraly přímo do oblohy. Ležel hlavou na velkém kameni a z týla mu vytékala temně rudá krev.</p>

<p>„Jak to s ním vypadá?“ zakřičel Nakor.</p>

<p>„Je po něm,“ odpověděl Erik.</p>

<p>Následoval okamžik ticha a pak Nakor řekl: „Já pojedu za stádem. Ty ho nalož, abychom ho mohli pohřbít.“</p>

<p>Erik se sklonil, aby ho zvedl, a tu si vzpomněl, jak nesl Tyndalovo tělo. „Zatraceně,“ zaklel a z očí mu vytryskly slzy.</p>

<p>Zjistil, že se mu třesou ruce a uvědomil si, že Billy je první, kdo zemřel z jejich šestice, odsouzené k šibenici. „Zatraceně,“ opakoval se zaťatými pěstmi. „Proč?“ zeptal se nebes.</p>

<p>V jednom okamžiku ještě Billy seděl v sedle; v dalším už byl mrtvý. A to jen proto, že jel na nezkušeném a mizerně vycvičeném koni, kterého polekalo kousnutí neposlušné klisny.</p>

<p>Erik nevěděl, proč je mu Billyho smrti najednou tak líto. Cítil, jak se třese po celém těle, a uvědomil si, že má hrozný strach. Zhluboka se nadechl, zavřel oči, sklonil se a vzal Billyho do náruče. Tělo bylo překvapivě lehké. Otočil se a přešel ke svému koni, který se začal plašit. „Hou!“ křikl a klisna poslechla.</p>

<p>Přehodil Billyho přes hřbet a vyhoupl se do sedla. Pak bezvládné tělo nadzvedl tak, aby se mu opíralo o stehna a kůň neztratil rovnováhu. Pomalu vyrazil za stádem.</p>

<p>„Zatraceně,“ zašeptal ještě jednou a pokusil se svůj strach a vztek pohřbít co nejhlouběji.</p>

<p>Na Billyho místo ve stanu se nastěhoval muž jménem Natombi, který mluvil se silným keshanským přízvukem. Pět bývalých Billyho přátel se k němu chovalo docela vstřícně. Přestože to byl přece jen cizinec, díky výcviku se s nimi rychle sehrál a věděl přesně, co má kdy dělat.</p>

<p>Dva dny poté, co provedli vojáky přes hřeben, se Kirzonovi muži vrátili zpátky do hor. Calis jim bohatě zaplatil a popřál dobrý lov.</p>

<p>Erik znovu vklouzl do rutiny pochodu, i když při obtížném sestupu z hřebenu mu příliš mnoho času na přemýšlení nezbývalo. Pohřbil všechny vzpomínky na Billyho a pokračoval jako předtím.</p>

<p>Pět dní poté, co překročili hory, narazili na další těžké stoupání. Erik vyjel s Calisem napřed, aby našli cestu, kudy by mohla projet celá skupina. I za nejlepších podmínek bylo otáčení skoro pětasedmdesáti jezdců a třiceti náhradních koní nebezpečnou záležitostí. V omezeném prostoru to bylo takřka nemožné.</p>

<p>Na vrcholku přitáhl Erik otěže a vykřikl: „Boží rány!“</p>

<p>Až teď zpozoroval daleko na severu sloup kouře, který už tak dlouho stínil slunce. „Jak daleko to je?“ zeptal se Erik.</p>

<p>„Pořád ještě pár set kilometrů,“ odpověděl Calis. „Nejspíš zapálili každou vesnici a statek týden cesty od Chaipúru. Vítr vane na východ, jinak bys ten kouř i cítil a ne jenom viděl.“</p>

<p>Erikovi se rozslzely oči. „Už ho cítím.“</p>

<p>Calis mu věnoval jeden ze svých zvláštních poloúsměvů. „Kdybys byl blíž, bylo by to daleko horší.“</p>

<p>Vrátili se o něco zpět a našli daleko schůdnější cestu, než byla ta první. Když se rozjeli zpátky ke kompanii, zeptal se Erik: „Kapitáne, jakou máme naději, že se vrátíme domů?“</p>

<p>Calis se zasmál a Erik se na něho překvapeně podíval. „Jsi první, kdo má dost odvahy na to, aby se zeptal. Už jsem si říkal, kdo se asi zeptá první.“</p>

<p>Erik neřekl nic.</p>

<p>Calis poznamenal: „Myslím, že naše naděje na to, že se vrátíme domu, závisí jen na nás. Jen bohové vědí, jak šílený je náš plán.“</p>

<p>„A proč tam prostě nezkusíte nasadit jednoho chlapa, který by se rozhlédl a pak zase zmizel?“</p>

<p>„Dobrá otázka,“ podotkl Calis. „Zkoušeli jsme to. Několikrát.“ Rozhlédl se, jako by byl neustále na výzvědách. „V této zemi existuje jen několik pravidelných armád, jaké známe v Království nebo v Keshi. Tady bojuješ buď za svou rodinu nebo klan, pracuješ jako palácová stráž pro nějakého městského vládce, nebo si vyděláváš na živobytí jako žoldnéř. Kompanie žoldnéřů jsou tu běžný jev.“</p>

<p>„Já myslel, že když proti sobě na obou stranách stojí takové skupiny jako je ta naše, bylo by docela jednoduché nasadit na bojiště chytrého agenta,“</p>

<p>Calisuv výraz mu napověděl, že je to dobrá poznámka. „Člověka by to mohlo napadnout. Jenže osamocený muž přitahuje spoustu pozornosti; obzvlášť pak někdo, kdo očividně nezná základní zvyky a pravidla. Ale kompanie nájemných mečů ze vzdálené země? To není v těchhle krajích tak neobvyklá věc. A pověst znamená hodně. Takže jsem Calis, velitel kompanie Karmínových orlů, a za elfem, který žije mezi lidmi, se nikdo ani neohlédne. ,Dlouhověcí’, kteří stojí v čele podobných jednotek, tu jsou sice vzácní, ale už k takovým případům došlo. Kdybys sem přišel sám, Eriku, odhalili by tě - buď magií, nebo zradou. Ale jako člena mé kompanie si tě nikdo ani nevšimne.“ Chvilku mlčel a díval se dolů do údolí, kterým protékala řeka. Nakonec řekl: „Je to krásná země, že?“</p>

<p>„Vypadá moc hezky,“ odpověděl Erik.</p>

<p>Calis se znovu odmlčel a pak zavzpomínal: „Poprvé jsem sem přišel před čtyřiadvaceti lety, Eriku. Od té doby jsem se sem vrátil dvakrát, jednou dokonce s vlastní armádou. Museli jsme vykopat víc hrobů, než si člověk dokáže představit.“</p>

<p>„Slyšel jsem, jak na Čarodějově ostrově mluvil de Loungville s Nakorem,“ přiznal se Erik a přitáhl otěže, aby prošel nebezpečně rozbahněným úsekem cesty. „Znělo to děsivě.“</p>

<p>„Bylo to děsivé. Během onoho pochodu zemřela spousta nejlepších vojáků Království. Osobně jsem ty muže vybíral. A vrátilo se se mnou jen několik z nich - Foster, de Loungville a ještě pár dalších - a to jen proto, že jsme riskovali a vydali se směrem, který nepřátelé nečekali.“ Po chvilce mlčení pokračoval: „Proto jsem souhlasil s Bobbyho plánem a přesvědčil Aruthu, že nám mohou pomoct jen muži, kteří zoufale chtějí přežit. Vojáci nejsou vždycky ochotni položit život za svou zemi a my potřebujeme muže, kteří kromě zrady udělají cokoli jen proto, aby přežili.“</p>

<p>Erik přikývl. „A z vojáků nejsou dost přesvědčiví žoldnéři.“</p>

<p>„To taky. Narazíš na spoustu mužů, kteří změní tvůj názor na to, čeho jsou lidé schopni, a budeš litovat, že jsi je potkal.“ Chvíli si Erika pátravě prohlížel. „Ty jsi jeden z té zvláštní skupiny. Hledali jsme v mužích ty vlastnosti, které nám pomůžou včlenit se do prostředí - schopnost jednat násilně, žádné ideály, prostě muže, kteří dokáží být stejně tvrdí jako ti, mezi nimiž budeme žít - ale potřebovali jsme i muže, kteří jsou něco víc než obyčejné bahno společnosti, jaké k sobě války většinou přitahují. Potřebovali jsme muže, kteří v dané chvíli neutečou, ale poslechnou rozkaz.“ Usmál se a v tom úsměvu bylo vidět skutečné veselí. „Nebo kteří budou přinejmenším utíkat správným směrem a neztratí přitom hlavu.“ Pak dodal, jako by ho ta myšlenka napadla právě teď: „Myslím, že tebe a tvou jednotku si nechám někde poblíž. Většina chlapů, co jsme takhle naverbovali, jsou obyčejní hrdlořezové, kteří by pro měďák s radostí podřezali vlastní babičku, ale vaše malá skupinka je plná nevídaných mužů. Měli bychom na krku pěknou polízanici, kdyby se Prcek před cizími vojáky rozhovořil o svém vztahu k bohyni smrti - které se v této zemi říká Chálí-ši, všichni z ni mají hrůzu a smí se uctívat jen tajně - nebo kdyby Šo Pi začal probírat filozofii s některým z těch pijáků krve, se kterými se potkáme. Řeknu de Loungvilleovi, aby vás šest dneska umístil co nejblíž k mému stanu.“</p>

<p>Erik mlčel. Překvapilo ho, že Calis o nich tolik ví jako o jednotlivcích včetně Prckových teorií týkajících se bohyně smrti nebo Šo Piho podivných názorů na to, jak věci fungují. A nevěděl, jestli pro ně bude znamenat taková blízkost ke kapitánovi, de Loungvilleovi a Fosterovi výhodů nebo spíš nevýhodu.</p>

<p>Po několika dnech opatrného postupu sestoupili z hor do jen mírně zvlněné krajiny. Po pětidenním pochodu dorazili k vesnici rozložené přímo kolem severojižní silnice mezi Lanadou a Chaipúrem. Domy byly prázdné, protože přítomnost oddílu ozbrojených mužů v těchto krajích většinou znamenala útok. Calis čekal na malé návsi skoro hodinu a jeho muži napájeli koně vodou ze studny - jinak se nedotkli ničeho.</p>

<p>Pak z úkrytu za stromy opodál vystoupil zhruba dvacetiletý mladík. „Jaká kompanie?“ zavolal, připraven při sebemenší známce potíží skočit zpátky do stínu stromů.</p>

<p>„Calisovi Karmínoví orli. Co je tohle za vesnici?“</p>

<p>„Weanat.“</p>

<p>„Komu sloužíte?“</p>

<p>Muž si Calise podezřívavě prohlédl a zeptal se: „Čí rozkazy posloucháte?“</p>

<p>„Jsme svobodná kompanie.“</p>

<p>Odpověď se vesničanovi očividně nezdála. Tiše promluvil s někým, kdo se schovával za ním, a nakonec řekl: „Odvádíme desátky knězi-králi Lanady.“</p>

<p>„Kterým směrem odsud leží Lanada?“</p>

<p>„Když pojedete na jih, budete tam za den,“ odpověděl mladík.</p>

<p>Calis se otočil k de Loungvilleovi. „Jsme mnohem jižněji, než jsem chtěl, ale dřív nebo později na nás ta armáda stejně narazí.“</p>

<p>„Nebo se přes nás převalí,“ zabručel de Loungville.</p>

<p>„Rozbijte pro dnešek tábor na té louce na východě,“ rozkázal mu Calis. Pak se otočil k napůl ukrytému vesničanovi a řekl: „Chceme uzavřít obchod. Potřebujeme oves pro koně, obilí na chléb, kuřata, pokud nějaká máte, ovoce, zeleninu a víno.“</p>

<p>„Jsme chudí. Nemáme co prodat,“ mladík zacouval hlouběji do stínů.</p>

<p>Erikova jednotka stála přímo za Calisem a Prcek, který rozhovor poslouchal, se naklonil a zašeptal Erikovi: „Jasně, a já jsem Dalův mnich. Tohle je úrodná země a ti žebráci všechno, co měli, schovali do lesa.“</p>

<p>Luis se na koňském hřbetě naklonil a řekl: „A nejspíš na nás celou tu dobu, co se tady poflakujeme, míří nejmíň tucet lučištníků.“</p>

<p>Calis zavolal: „Platíme zlatem.“ Sáhl do své tuniky, vytáhl měšec a obrátil jej dnem vzhůru. Na zem u nohou jeho koně se vysypal tucet zlatých mincí.</p>

<p>Jako na nějaké domluvené znamení se z úkrytů vynořit tucet mužů se zbraněmi v rukou. Erik si je prohlížel a srovnával je s vesničany, mezi nimiž vyrůstal. Byli to sedláci, ale zbraně drželi v rukou, jako by s nimi uměli dobře zacházet. Tito lidé často museli bojovat o to, co jim patřilo, a Erik byl rád, že Calis chtěl raději zaplatit za to, co potřeboval, než aby si to rovnou vzal.</p>

<p>Náčelník vesnice, starší muž s dlouhým mečem v pochvě na zádech, který kulhal na jednu nohu, si klekl a sesbíral mince. „Ručíš za mír?“ zeptal se Calise.</p>

<p>„Dohodnuto!“ Calis seskočil z koně a hodil otěže Fosterovi. Natáhl ruku a náčelník Vesnice ho uchopil za zápěstí; Calis sevřel v dlani jeho zápěstí a dvakrát si takto potřásli rukama.</p>

<p>Zpod stromů vyšli muži, které zakrátko následovaly ženy a děti. Přímo před Erikovýma očima pak uprostřed návsi postavili tržiště.</p>

<p>Rup řekl: „To by mě zajímalo, kde to všechno měli zašitý,“ a ukázal směrem k hrncům s medem, džbánům vína a košíkům ovoce, které se tu zjevily jakoby odnikud.</p>

<p>„Když tě někdo párkrát přepadne, tak se brzy naučíš, jak rychle schovat všechny cenný věci, kámo,“ smál se Prcek. „Nejspíš mají v těch barabiznách spoustu sklepů s tajnejma nástrahama a falešnejma stěnama.“</p>

<p>Šo Pi pokynul ostatním, aby ho následovali k místu, kde měl být postaven tábor. „Tihle sedláci vypadali jako válečníci,“ podotkl.</p>

<p>Erik sním souhlasil. „Dostali jsme se do pěkné, ale dost drsné země.“</p>

<p>Uvázali koně na místě, které jim určil kaprál Foster, a pustili se do stavby tábora.</p>

<p>Odpočívali a Calis čekal. Erik a ostatní netušili, na co by tak asi mohl čekat, a Calis se jim nesvěřil. Vesničané byli ve styku se žoldnéři opatrní; chovali se přátelsky, ale ne příliš vstřícně. Nebyl tu žádný hostinec, ale jeden z místních obchodníků postavil otevřený stan, kde prodával slušné víno a pivo. Foster muže varoval, aby se na veřejnosti neopíjeli, a každému, kdo příštího dne nebude schopen vyhoupnout se do sedla, slíbil výprask.</p>

<p>Každý nový den přinášel další cvičení a trénink. Celé tři dny nacvičovali obranu štíty proti létajícím předmětům. Foster a de Loungville stáli na kopci a házeli na muže kameny, které je nutily, aby štíty drželi pevně.</p>

<p>Uplynul týden. Pak jednoho dne zavolal strážný, který stál na severním okraji vesnice: „Jezdci!“</p>

<p>Foster začal řvát obvyklé rozkazy a muži rychle odložili cvičné dřevené meče a nahradili je ocelovými. Ti, kteří byli nejlepší v lukostřelbě, odběhli pod Fosterovým velením na určená postavení na vyvýšených místech, zatímco de Loungville a Calis odvedli zbytek kompanie do obranných pozic na severním okraji vesnice.</p>

<p>Calis přešel k místu, kde stál Erik se zbytkem skupiny, a řekl: „Blíží se rychle.“</p>

<p>Erik zamžikal proti bočnímu slunci a uviděl, jak se po cestě k vesnici řítí půltucet mužů v sedlech. Najednou - nejspíš jak zahlédli odraz slunce na kovu nebo pohyb vojáků - všichni zastavili.</p>

<p>„Už se sem tak nehrnou, když nás tady zmerčili,“ odfrkl si Prcek.</p>

<p>Erik přikývl. Rup je vyzval: „Podívejte.“</p>

<p>Erik se ohlédl k vesnici, kam přítel ukazoval, a s úžasem zjistil, že jsou zase sami a po vesničanech není ani stopy. „Teda, ti ale vědí, jak se ztratit jako pára nad hrncem, co?“</p>

<p>Jezdci znovu vyrazili cvalem k vesnici a když se ocitli tak blízko, že jim bylo jasně vidět do tváří, vykřikl Calis: „Pradži!“</p>

<p>Vedoucí jezdec zamával a tryskem se k nim rozjel se svými společníky v patách. Když se přiblížili ještě víc, všiml si Erik, že to jsou žoldnéři - nebo tak alespoň byli oblečení - a že muž v čele je zaručeně ta nejošklivější osoba, jakou v životě viděl. Z jeho tváře, rozryté vráskami, vystupoval neuvěřitelně obrovský nos a silné nadočnicové oblouky. Dlouhé vlasy, z velké většiny šedé, měl svázány do ohonu; kromě toho při jízdě neustále poškubával rameny a Erik si dokázal představit, jak to jeho koně musí dohánět k šílenství.</p>

<p>Muž sesedl a vykročil k obrannému postavení Calisovy jednotky. „Calisi, jsi to ty?“</p>

<p>Calis mu vyšel naproti a oba se s mohutným plácáním po zádech objali. Muž si podržel Calise na délku paže: „Nevypadáš o jedinej zatracenej den starší; lidi by ty dlouhověký parchanty měli kopat do prdele - nejdřív vyšukaj všechny pěkný holky, pak se vrátěj a vyšukaj jejich dcery.“</p>

<p>„Myslel jsem, že se sejdeme na shromaždišti,“ řekl Calis.</p>

<p>„Žádný nebude,“ zavrčel muž jménem Pradži. „Teda aspoň ne tam, kde sis myslel, že bude. Chaipúr padl.“</p>

<p>„Slyšel jsem.“</p>

<p>„Proto jsi taky tady a netáhneš se po břehu Hadí řeky,“ odtušil Pradži.</p>

<p>Foster rozkázal Erikovi a dalším pěti mužům, aby se postarali o koně. Když zvířata odváděli, stačili si ještě prohlédnout zbylých pět jezdců. Všichni vypadali jako zkušení bojovníci, ale v očích měli unavený, bolestný pohled. Pradži řekl:</p>

<p>„Pěkně nám tam přistřihli křidýlka, aby je ďas spral. Sotva jsem se z toho dostal s hrstkou chlapů. Dostali jsme se tak blízko k obležení, jak to jenom bylo možný, ale ti zeleňáci tam měli předsunutý jednotky, který po nás skočily jako hladoví psi. Ani jsem jim nestačil vysvětlit, že hledáme práci. Žádný příměří nebo takový krámy. Buď držíš s nima, nebo ti jdou po krku.“ Trhl palcem směrem ke svým společníkům. „Když jsme se odtamtud vymotali, rozdělili jsme se. Půlka chlapů odjela s Vadžou k Ješandi. Mysleli jsme, že potáhneš tamtudy, ale jen tak pro sichr jsem vyrazil sem, kdyby tě náhodou napadlo jet na Mahartu. A kdybysem se plet, tak bys mi poslal echo krz naše agenty. Dej mi napít, sakrapes; v krku mám půlku prachu z cesty odsud až k Chaipúru.“</p>

<p>Calis kývl: „Napijeme se a pak mi to dopovíš.“</p>

<p>Odvedl muže k otevřenému stanu a ještě k němu ani nedošli, když se ze svých úkrytů vyrojili vesničané. Erik a ti, kteří se měli postarat o koně, je odvedli k ostatním a Erik je prohlédl. Měli za sebou namáhavou jízdu; byli celí zpěnění a zhluboka oddechovali. Odsedlal koně, kterého vedl, a řekl svým druhům, aby zvířata začali provádět. Usoudil, ze potřebují nejméně hodinu odpočívat, než dostanou něco k jídlu nebo k piti, jinak dostanou koliku.</p>

<p>Jakmile koně vychladli, přivázal je Erik ke kolíkům, osušil a prohlédl je, aby zjistil, jestli není některý z nich zchromlý nebo nekulhá. Poté; co se přesvědčil, že jsou všichni v pořádku, vrátil se ke svému stanu.</p>

<p>Po příjezdu Pradžiho a jeho vojáků se řád v táboře trochu uvolnil a Erik zjistil, že jeho pět spolubojovníků leží ve stanu na matracích. Věděl, že do chvíle, kdy bude vydán rozkaz k odpočinku, zbývá stejně jen několik minut, a tak se s požitkem natáhl a slastně zavzdychal.</p>

<p>Natombi řekl: „Legionáři odpočívají každou minutu, kdykoliv to jen jde.“</p>

<p>„Kdo?“ zeptal se Luis.</p>

<p>„Vy jim říkáte psí vojáci,“ řekl Keshan. „Za dávných časuje drželi mimo města uvázané jako psy a pouštěli je jen tehdy, když potřebovali, aby dali za vyučenou nepřátelům Říše.“ Stejně jako Jadow si Natombi holil hlavu a zuby mu zářily v kontrastu s temnou kůži, kdykoli promluvil. Když se Erik díval do jeho skoro černých očí, připadaly mu plné nevyslovených tajemství.</p>

<p>„Takže ty nám chceš říct, že seš pes nebo co?“ zeptal se s předstíranou nevinností Prcek.</p>

<p>Ostatní se zasmáli. Natombi si odfrkl. „Ne, ty osle, já byl legionář.“ Posadil se na matraci a hlavou se skoro dotkl plátna stanu. „Sloužil jsem v deváté legii nad Hlubokým jezerem.“</p>

<p>„O devátý se toho vykládají celý romány,“ Luis mávnutím ruky naznačil, že to co slyšel, se mu příliš nelíbilo.</p>

<p>Šo Pi, který ležel na břiše, se obrátil na bok a opřel se o loket. „Pro mou zemi je Kesh srdcem Říše. Jsem sice Isalánec, ale vládnou nám Keshané. Ti, o kterých mluvil, jsou srdcem jejich armády. Co ale přivedlo někoho z legií až sem?“</p>

<p>Natombi pokrčil rameny. „Špatná společnost.“</p>

<p>Prcek se zasmál. „No, řek bych, že sis zrovna dvakrát nepomoh.“</p>

<p>„Sloužil jsem v hlídce, která doprovázela jednoho důležitého muže pravé krve. Jeli jsme do Durbinu a tam jsem upadl v nemilost.“</p>

<p>„Jak? Chlast, ženský, nebo co?“ zeptal se Prcek, kterého to teprve teď začalo opravdu zajímat. Natombi byl pro ostatní tak trochu záhada, i když s nimi od Billyho smrti spal v jednom stanu.</p>

<p>„Dopustil jsem, aby zemřel rukou nájemného vraha. Tím jsem přišel o svou čest a musel jsem utéct.“</p>

<p>„Tys ho nechal zabít?“ zeptal se Rup. „To jsi té jednotce velel?“</p>

<p>„V legii jsem měl hodnost kapitána.“</p>

<p>„Jo, jasně, a já jsem královna slavnosti slunovratu,“ uchechtl se Prcek.</p>

<p>„Je to pravda. Ale teď jsem na tom stejně jako vy - jsem zločinec, který žije jen díky tomu, že mu to dovolil někdo jiný. Můj život skončil a teď žiju jako někdo jiný.“</p>

<p>„To z nás nedělá zrovna lepší lidi,“ poznamenal Prcek.</p>

<p>Rup řekl: „A jak to v legii vypadá?“</p>

<p>Natombi se zasmál. „Však to víš sám. Žiješ jako legionář.“</p>

<p>„Co tím myslíš?“ Rup se zatvářil zmateně.</p>

<p>„Tohle je tábor legie,“ řekl Natombi.</p>

<p>„Je to pravda,“ přisvědčil Šo Pi. „Ty naše formace, to, jak pochodujeme, cvičení, všechno je převzaté z legie.“</p>

<p>Natombi řekl: „Tenhle Calis, náš kapitán, bude podle mě docela rozumný člověk.“ Poklepal si na spánek, aby dodal svým slovům váhu. „Tenhle kapitán nás cvičí pro to, abychom přežili, protože na celém světě neexistuje armáda, která by se mohla postavit legii od Jezera a přežít. Žádná armáda tady ještě nebojovala s keshanskými legiemi, a když s někým bojujete, je nejlepší ho překvapit taktikou, kterou ještě nezná. Tím se zvyšuje vaše naděje na přežití.“</p>

<p>Luis si čistil nehty dýkou. Teď ji nadhodil a vyvážil hrot na špičce prstu. Pak ji nechal sklouznout, uchopil ji za jílec a mrštil jí do hlíny. Chvíli sledoval, jak vibruje, zabodnutá v zemi, a pak řekl: „A o tohle nám tu všem přece jde, ne? O přežití.“</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola druhá</emphasis></strong></p>

<p> <strong>VESNICE</strong></p>

<p>„Jezdci!“ zvolala hlídka.</p>

<p>Erik i ostatní muži okamžitě nechali všeho, co právě dělali, a sáhli po zbraních; Pradži, od jehož příjezdu právě dnes uběhl týden, Calise upozornil, že po pádu Chaipúru tudy potáhnou směrem na Jih skupinky uprchlých žoldnéřů. Od té doby už kolem projely dvě skupiny ozbrojených mužů, ale obě se vesnici vyhnuly poté, co spatřily opevnění, které po poradě s vesničany nechal postavit Calis.</p>

<p>Erik si nebyl jist, zda kapitán opravdu chce vesnici bránit, nebo se jen snaží muže zaměstnat a vycvičit v dalším válečném umění. Na místě, kde dříve stála obyčejná vesnice, se teď rozkládalo solidní opevnění. Kolem obvodu vykopali hluboký příkop a hlína jim posloužila jako základ pro palisády. Cestu do vesnice zahrazovaly dvě pevné brány, zavěšené na otesaných kmenech dubů, které porazili za řekou - jedna na severním okraji a druhá na jižním, obě vyrobené ze silných kůlů a pobité železem. Erik sám vykoval všechny závěsy, pláty a závory.</p>

<p>Vesnická kovárna byla od doby, kdy zemřel poslední kovář, už pěkných pár let opuštěná, ale stará výheň ještě pořád stála. Erik neměl všechny nástroje, které by potřeboval, ale musel vystačit s těmi, jež měli uloženy v nákladním voze a které používal ke kování koni. Kdyby měl dost času, mohl by si vykovat vlastní nástroje a nakonec by určitě dokázal uvést kovárnu do provozu. Pokaždé, když se Erik na bránu podíval, cítil hrdost. K jejímu vyvrácení by bylo třeba pořádně velkého obléhacího stroje. Rozhlédl se a pomyslil si, že by se raději zkusil probít přes kolovou hradbu, možná by ji zapálil, poslal část kompanie ke druhé bráně a snažil se přežít ostřelování ze zdí.</p>

<p>Rychle si začal oblékat brnění, a když se ohlédl přes rameno, spatřil Fostera s de Loungvillem, kteří Calisovi v patách sbíhali s věže, postavené v samém středu vesnice. Tato věž, zbudovaná na vysoké hromadě hlíny, umožňovala hlídce rozhled do dálky; díky tomu se nikdo nemohl k vesnici přiblížit nepozorovaně.</p>

<p>Erik s Rupem běželi na určená místa a oba rychle kontrolovali, jestli mají všechny zbraně a vybavení. Rup nesl půltucet těžkých ocelových kopí a Erika překvapilo, jak jeho vyhublý přítel z Ravensburgu zesílil.</p>

<p>Na okamžik pocítil nečekané bodnutí bolesti při vzpomínce na matku a na Rosalyn, ale pak všechno pustil z hlavy, protože jezdci se přiblížili tak, že je zřetelně viděl.</p>

<p>Byla to kompanie přinejmenším třiceti mužů; všichni vypadali jako zkušení válečníci. V čele jel rozložitý muž ve středních letech, jemuž až k pasu splýval mohutný plnovous. Mávl na dva své společníky, aby po stranách objeli opevněni, a když se přiblížil na doslech, zavolal: „Hej! Otevřete brány!“</p>

<p>Calis mu ze zdi odpověděl: „Kdo o to žádá?“</p>

<p>„Bilbariho profíci se vracejí od Chaipúru.“ Ohlédl se na ostatní muže a dodal: „Nebo spíš to, co z nich zbylo.“</p>

<p>Zvědové se vrátili a Erik předpokládal, že právě veliteli hlásí, že vesnice není chráněna jen barikádou, ale i opevněním po celém obvodu. Calis zavolal: „Kdo velí? Bilbariho znám a nevidím ho.“</p>

<p>Vůdce se znovu rozhlédl. „Nejspíš já. Bilbari padl při obléhání“ - přežehnal se a odplivl si - „a my dostali den náskok. Jmenuju se Zila.“</p>

<p>Erik slyšel, jak Pradži, který stál vedle Calise, říká: „Znám je. Je to docela schopná banda, pokud chceš pracovat jako řezník, i když bych s žádným nechtěl spát v jedny posteli. Když jim poskytneš mír v táboře, budou ho víceméně dodržovat.“</p>

<p>„Nabízím mír v táboře,“ řekl Calis.</p>

<p>„Jak dlouho?“</p>

<p>„Dva dny,“ odpověděl Calis.</p>

<p>„To je slušný.“ Pak se Zila zasmál. „Víc než slušný. Kdo to tady vede?“</p>

<p>„Já. Calis.“</p>

<p>„Calisovi Karmínoví orli?“ zeptal se Zila a seskočil z koně.</p>

<p>„Přesně tak.“</p>

<p>„Slyšel jsem, že vás pobili u Hamsy,“ řekl, zatímco čekal, až muži na Calisův rozkaz otevřou bránu.</p>

<p>K Erikovi a ostatním, kteří čekali, co bude dál, přišel Foster: „Dejte si pohov, ale mějte oči na stopkách. Nebyli by to první zmetci, kteří slíbí mír v táboře, ale když se dostanou za bránu, rozmyslí si to.“</p>

<p>Všechny podobné úvahy však každého přešly, jakmile skupina vešla do vesnice. Byli to poražení muži. Erik si všiml, že několik jejich koní je raněných a všichni jsou unavení. Ani dva dny klidu nebudou stačit, aby se někteří z nich dali opět dohromady.</p>

<p>Zila si odfrkl, zakašlal a odplivl. „Zasraný prach. Ale kouř byl horší. Oheň hořel od jednoho obzoru ke druhýmu.“ Podíval se na muže z Calisovy jednotky. „Udělal jsi dobře, že ses tomu vyhnul.“ Ukázal na koně a zeptal se: „Máš s sebou nějakýho kováře?“</p>

<p>Calis pokynul Erikovi a ten podal svůj meč a štít Rupovi. „Budeš od té dobroty a odneseš mi to, že?“</p>

<p>Rup sice prohodil nějakou štiplavou poznámku, ale vzal Erikovu zbroj a odešel s ní ke stanu. Erik přistoupil k Zilovi, který mu řekl: „Někde cestou ta moje kobyla přišla o podkovu. Není sice chromá, ale určitě by se tomu nevyhnula.“</p>

<p>Erikovi stačil jediný pohled, aby věděl, že muž má pravdu. Zvedl koni nohu a prohlédl si zkrvavenou střelku kopyta. „Vyčistím to a ovážu. Když dostane novou podkovu a bude chvilku nosit obvaz a vycpávku, měla by se spravit - pokud na ní nebudeš jezdit moc rychle.“</p>

<p>„Fajn!“ kývl Zila. K Calisovi dodal: „Valí se sem třicetitisícová armáda. Málem z nás všech vymlátili duše. Pokud někdo na sever odsud nedá chlapy dohromady, tak jsme první z nějaký stovky kompanii, který se tímhle směrem povalí. Většina těch chlapů je dost nasraná, protože dostali od ještěrek pěkně na prdel -“</p>

<p>„Od ještěrek?“ zeptal se Calis.</p>

<p>Žila přikývl. „Budu ti o tom vykládat, když mi koupíš nějaký pití.“</p>

<p>Calis rozkázal Erikovi, aby se postaral o koně Zilových mužů, a mladý kovář pokynul nejbližším druhům, aby zaopatřili ostatní koně, zatímco sám odváděl Zilovu kobylku. Zvíře ztěžka kulhalo a než došli k ohradě, kde postávali náhradní koně, bylo Erikovi jasné, že je nejmíň na dva dny odepsaná.</p>

<p>Příchozí žoldnéři se rozdělili na dva stejně velké tábory: zatímco jedni přijali péči Calisových mužů o své koně, druzí trvali na tom, že se osobně přesvědčí, zda jejich zvířatům nic nechybí; Erika vůbec nepřekvapilo, že ve druhé skupině byli všichni majitelé nejlepších koní. Navzdory strádání byla právě tato zvířata v nejlepším stavu a k zotavení jim stačila jen trocha odpočinku. Ostatní na tom byla - mírně řečeno - špatně a Erik měl za to, že se kromě Zilovy kobylky najde více koní, kteří nejméně několik dnů nebudou schopni nést své pány.</p>

<p>Erik všechny koně prohlédla udělal si v duchu seznam zvířat, o něž se vyplatí postarat, a těch, které bude lepší hned utratit. Poradil se ještě s několika zkušenějšími jezdci z Calisovy kompanie a ujistil se, že jeho odhady byly správné.</p>

<p>Když vykročil z ohrady, přišel k němu jeden ze Zilových mužů. „Ty, jak se jmenuješ?“</p>

<p>„Erik.“ Zastavil se a čekal, co mu žoldnéř chce říct.</p>

<p>Muž ztišil hlas: „Já se jmenuju Rian. V koních se teda vyznáš jen co je pravda.“ Byl to velký muž s plochou tváří, zarudlou od slunce a pokrytou prachem cesty. Oči měl tmavé, ale vlasy rudohnědé a vousy prokvetlé šedinami. Chodil zlehka a jednu ruku měl neustále položenou na jílci meče.</p>

<p>Erik přikývl, ale mlčel.</p>

<p>„Hodil by se mi jinej kůň. Ten můj se uzdraví, ale jen tehdy, když na něho nejmíň tejden nesednu. Myslíš, že by mi váš kapitán nějakýho prodal?“</p>

<p>„Zeptám se,“ Erik se znovu obrátil k odchodu.</p>

<p>Rian mu položil ruku na paži a zastavil ho. „Zila je dobrej voják, dokud se válčí držkou,“ zašeptal. „Ale jako kapitán stojí za hovno. Táhnem dolů na Mahartu, abysme si sehnali nějakej kšeft u rádži. Než se ta banda převalí kolem Lanady, bude to trvat nejmíň půlku příštího roku.“</p>

<p>Rozhlédl se, jestli je někdo neposlouchá. „Ten váš kapitán se vyzná v opevnění a vy vypadáte spíš jako vojáčci z kasáren než jako nájemný duše.“</p>

<p>Každého muže v Calisově kompanii varovali nadřízení před špehy, a tak Erik odpověděl skoro bez rozmyslu; „Já jenom poslouchám rozkazy. Kapitán Calis nám všem nejmíň jednou zachránil život - a já to nerozebírám.“</p>

<p>„Myslíš, že by tu bylo místo pro další meč?“</p>

<p>„Zeptám se ho. Ale říkal jsi přece, že jedete do Maharty?“</p>

<p>„Člověk by si myslel, že po tom nářezu, co jsme dostali u Chaipúru, by se hodilo si na rok dva oddáchnout, ale popravdě řečeno nebyla žádná kořist a mě už to takhle nebaví.“</p>

<p>„Řeknu mu o tom,“ odpověděl Erik a nechal muže stát u koní.</p>

<p>Prošel vesnici a několik místních obyvatel mu přátelsky pokývlo. Calisových mužů se tu už dávno nikdo nebál, ale vesničané se rozdělili na dva tábory: jedni byli rádi, že tu je zlato žoldnéřů stejně jako jejich meče, které je měly chránit, a druzí měli strach, že opevnění na sebe přitáhne zbytečnou pozornost. Vesnice byla v posledních letech často napadána a vesničané se naučili utíkat před nebezpečím do hor. Pokud přišlo varování včas, ztráty na životech byly malé. Ale tahle pevnost na cestě byla jak ochranou, tak i pastí.</p>

<p>Erik najednou slyšel, jak někdo volá jeho jméno, a když se ohlédl, stála nedaleko Embrisa, čtrnáctiletá dívka, které se líbil. Byla svým způsobem moc hezká, měla silné paže a nohy samý sval a z tváře jí doslova zářily bledě modré oči. Erik ale věděl, že ještě než dosáhne třicítky, bude ztrhaná a předčasně zestárlá, bude mít tři čtyři děti a manžela, který bude dřít od rána do večera, aby je všechny uživil. Erik vyrůstal v městečku, a dokud nedorazil do této vesnice, neměl vlastně ani ponětí o skutečné chudobě a tvrdé práci.</p>

<p>Rychle se pozdravili; Erik se ihned omluvil a pokračoval k otevřenému stanu, který tu sloužil jako hostinec. Sedlák jménem Šabo využil zisku, jejž mu Calisovi muži poskytovali, a po jedné straně své nuzné chatrče postavil přístřešek s nahrubo sbitými stoly a lavicemi. Erik usoudil, že kdyby se tu usadili napořád, stal by se ze Šaby postupem času dobrý hostinský se slušnou hospodou. Jeho posledním vylepšením bylo proražení druhých dveří do boční zdi, takže už nemusel obcházet celou chatrč, aby hosty obsloužil. Erika sice napadlo, že v chatrči by během zimy mohl panovat pěkný mráz, ale na druhou stranu nevěděl, jak chladné zimy v této části světa vlastně jsou.</p>

<p>Calis se Zilou a několika dalšími muži seděli u jednoho stolu, zatímco ostatní muži ze Zilovy kompanie žíznivě pili a opravdu vypadali jako poražení. Ke Calisovi si právě přisedl Pradži a přikyvoval na Zilova slova. „Už třicet let dělám v týhle branži - začínal jsem jako malej kluk - ale takovejhle nářez jsem ještě neviděl.“ Zila do sebe hodil obsah džbánku a otřel si ústa hřbetem ruky.</p>

<p>Calis se podíval na Erika a ten řekl: „Půlka koní potřebuje buď měsíc klidu a volno od práce, nebo je bude třeba utratit. Ostatní můžou pokračovat v jízdě, pokud si nejmíň týden odpočinou.“</p>

<p>Calis přikývl. Ozval se Zila: „Moc toho nemáme - když děláš pro ty, co prohráli, tak ti nikdo nezaplatí - ale jestli by to šlo, koupili bysme nějaký tvý koně.“</p>

<p>„Co máte v plánu?“ zeptal se Calis.</p>

<p>„Táhneme na Mahartu. Rádža posílá svý Královský nesmrtelný, aby pomohli knězi-králi z Lanady bránit tu jeho krysí díru proti ještěrkám a jejich bandám. To znamená, že váleční sloni budou bojovat společně s těma praštěnejma zfetovanejma maniakama kněze-krále.“</p>

<p>Pradži podotkl: „Musí to vypadat zle, když se kvůli tomu spojí i tihle dva staří nepřátelé.“</p>

<p>Zila mávl na Šabu, aby mu přinesl další džbánek piva, a hostinský přiběhl. „Jo, ale taky to znamená, že rádža bude potřebovat další lidi, aby udrželi pořádek kolem města, a tak nás čeká prácička. Po tom, co mám za sebou, si vyloženě odpočinu, až budu pár let držet sedláky v lajně.“ Podíval se na Pradžiho a Calise. „Říkáte, že jste byli u Hamsy?“</p>

<p>„Ano,“ odpověděli oba.</p>

<p>„V Chaipúru to bylo nejmíň desetkrát horší. Než začala tahle válka, byli jsme na tom úplně jako vy - banda nájemnejch mečů, kteří si vydělávají na živobytí mezi Chaipúrem a Shromaždištěm“ - Erik věděl, že mluví o místě, kde se každý rok setkávali jezdci Ješandi a další kmeny, aby na hranici stepí obchodovali s nomády východních plání - „nebo jsme pracovali kolem Vedry. Jednou jsme dokonce doprovázeli karavanu přes Planinu Džamů k Palamdám na Satpuře.“ Potřásl hlavou. „Ale tahle válka... nic takovýho jsem v životě neviděl. Podepsali jsme to, když padl Kilbar. Slyšel jsem od těch, co to přežili, že to bylo dost špatný, ale nic nás nemohlo připravit na to, co bylo u Chaipúru.“ Odmlčel se, jako by si třídil vzpomínky. „Bilbari podepsal smlouvu, podle který jsme měli jezdit na hlídky a vozit zprávy. Rádža z Chaipúru byl jeden z těch blbců, co si drží armády, který vypadají skvěle na přehlídkách, ale bylo mu jasný, že potřebuje veterány. Ti měli útočníky držet mimo město tak dlouho, než si pořídí nějaký matkovrahy, aby se postarali o jeho vojáčky a udělali z nich opravdový bojovníky. Já s ostatníma chlapama sice nejsme Ješandi, ale ty prachy jsme si ježděním: a bojem vydělali poctivě.</p>

<p>Asi měsíc potom, co jsme podepsali smlouvu, jsme poprvý viděli útočníky. Na naše předsunutý postavení zaútočila kompanie asi šedesáti chlapů - podobná ty vaší - která tam udělala rozruch, ale žádnej opravdovej boj z toho nebyl. Prostě se stáhli. Tu srážku jsme nahlásili a čekali, co bude dál.</p>

<p>Jednoho dne jsme se probudili a obloha byla celá hnědá od prachu, kterej se zvedal na severozápadě. O tejden později na scénu dorazilo deset tisíc chlapů na koních.“</p>

<p>Zila se hořce zasmál. „Starej Bilbari si tenkrát nasral strachy do kalhot a řeknu vám, že ten den nebyl jedinej. Byly nás asi dvě stovky - v opevnění, který vypadalo proti tomu vašemu jako chajda z hlíny vedle královskýho paláce, a netrvalo ani minutu a už jsme hledali, kde nechal tesařskej díru.</p>

<p>Když jsme dorazili k městskejm hradbám, potkali jsme se se všema kompaniéma, který hlídaly na severu a západě. Každej se nemohl dočkat, až se uprdelí za hradbama. A druhej den po nás prostě skočili.“</p>

<p>Rozhlédl se po tvářích u stolů; všichni se dívali na něj a pozorně poslouchali. „Někteří z těch chlapů byli docela dobří a po třech měsících oblíhání byla spousta mužskejch z tý srandovní rádžovy armády skoro stejně drsná jako ti nejtvrdší žoldáci, jaký jsem kdy viděl. A bojovali o svý domovy, takže jim šlo o mnohem víc než nám.“</p>

<p>Zmlkl. Po chvilce se Calis zeptal: „Kdy vám přikázali, abyste se vzdali?“</p>

<p>Zila se zatvářil, jako by nebyl ve své kůži. „Právě kvůli tomu to všechno krachlo.“</p>

<p>Z toho, co slyšel a vidě1 v táboře, Erik pochopil, že chování žoldnéřů se řídí pevnými pravidly a zvyklostmi. Podle výrazu, který se objevil na Zilově tváři, poznal, že se stalo něco neobvyklého.</p>

<p>Konečně se Calis zeptal: „Kvůli čemu?“</p>

<p>„Vůbec nám nerozkázali, abysme se vzdali. Prostě se uprdelili těsně za naším dostřelem a začali se zakopávat a stavět oblíhací mašiny. Asi tejden to nebyl žádnej pořádnej boj, jenom občas někdo cvičně vystřelil z hradeb - čistě jen proto, aby nezapomněli, že tam jsme taky. Na chlapa, kterej za celej život držel v ruce akorát obřadní meč, měl rádža docela kuráž a postavil se do čela svejch voják...“ Zila zavřel oči, zakryl si je rukou a Erik měl chvilku dojem, že pláče. Když ale po chvilce vzhlédl, neměl v očích slzy, jen opilecký vztek.</p>

<p>„Ten pitomej zmetek tam jen tak stál s tou svou zasranou zlatou korunou na palici, držel v ruce vějířek a ty ještěrky se projížděly kolem hradeb na koních. Dokonce jim <emphasis>rozkazoval, </emphasis>aby šly pryč.“</p>

<p>Calis řekl; „Co dál?“</p>

<p>„Nedokázal pochopit, že to není žádná válka o ovládnutí nějakejch pitomejch pastvin nebo obchodních cest nebo krz cest, kterou vede s rádžou z Maharty nebo knězem-králem z Lanady. Nedošlo mu to ani ve chvíli, kdy vtrhli do jeho paláce a začali mu před očima podřezávat jeho ženský a děcka...“ Zila zavřel oči a pak zašeptal: „Myslím, že na to nepřišel ani v ty chvíli, kdy ho svázali a před jeho vlastním palácem ho narazili na kůl.“</p>

<p>„Narazili na kůl?“ vyhrkl Erik.</p>

<p>Calis se na žoldnéřského kapitána chvíli díval a nakonec řekl: „Něco jsi zamlčel.“</p>

<p>„Ale, je to hnusná věc,“ řekl Zila. „Kdybych to opakoval, mluvil bych špatně o mrtvejch. A popravdě řečeno i o sobě.“</p>

<p>„Jsi pod ochranou míru tábora,“ podotkl Pradži a ošklivý obličej mu zošklivěl ještě víc, jak se stáhl do podezřívavého výrazu. „Přešel jsi na druhou stranu?“</p>

<p>Zila přikývl. „Můj kapitán a další...“ Na okamžik se zdálo, jako by ztratil řeč, ale pak pokračoval: „Je vám jasný, že se člověk může dostat do obleženýho města nebo z něj, když má dost peněz. Ještěrky se nás neptaly, jestli se chceme vzdát. Prostě po nás šly - pořád dokola. Lidi, co bojovali na jejich straně, byli horší než ti, se kterejma jsem kdy válčil, a já už se něco naválčil i s vrahama, co měli srdce shnilý na padrť. Ale ještěrky...“ Zhluboka se napil. „Byly vysoký dva a půl, tři metry a na šířku měly jako dva vazouni. Když máchly mečem, dokázala ta rána ochromit chlapovi celou ruku nebo rozpůlit štít. A vůbec se nebály.“ Zavrtěl hlavou. „Museli jsme utíkat z hradeb a dávat jim je zadarmo.</p>

<p>Poslali agenta, kterej se sešel s naším kapitánem a jinejma a řek jim, že nebude žádná obvyklá nabídka, abysme se vzdali, a že po bitvě všichni, co bránili město, přijdou o hlavu. Říkal, že ten, kdo odejde z hradeb a bude se držet stranou, se po boji bude moct přidat k plenení.“</p>

<p>Pradži pomalu vstal a nahrbil se, jako by se na Zilu chtěl vrhnout. Obdařil ho dlouhým, vzteklým pohledem, pak si odplivl na zem a odešel. Zdálo se, že Calise zajímají spíš fakta než odsudky. „Co bylo pak?“</p>

<p>„Kapitáni nám tu nabídku předložili. Věděli jsme, že dostáváme na prdel. Jim připlouvali každý den po řece další chlapi a zásoby a my byli čím dál slabší. Někdo zapálil velký skladiště s obilím“ - Erik sebou trhl; věděl, že obilný prach, smíšený se vzduchem, může vybuchnout při sebemenší jiskřičce; proto také nebyl poblíž mlýna nebo sýpek v Ravensburgu povolen žádný oheň - „a ta šlupka zničila půlku zásob obilí a navíc ještě celou řadu baráků. Někdo jinej otrávil půlku sudů s vínem v boudě nedaleko paláce a spousta chlapů umřela v křečích.“ Zavřel oči a tentokrát mu po tváři sklouzla slza, kterou vyvolala lítost, vztek a pocit zklamání. „A ti jejich zasraní černokněžníci. Rádža si najal svý vlastní čaroděje“ a někteří byli fakt dobří. Bylo tam taky pár kněží, který léčili raněný a nemocný. Ale čarodějové ještěrek byli silnější. Při bitvě se třeba začaly ozývat takový divný zvuky a na chlapy najednou padl hroznej děs - i když zrovna vyhrávali. Za denního světla se ze stok vyrojily krysy a kousaly lidi do kotníků a škrábaly se jim po nohách nahoru. Mouchy a komáři lítali v tak hustejch hejnech, že je člověk vdechnul nebo spolknul, kdykoliv otevřel hubu.</p>

<p>Čerstvej chleba ztvrdnul hned, jak ho vytáhli z pece, a mlíko kyslo ještě ve džberu při dojení. A každej den ještěrky kopaly další a další zákopy a stavěly svoje oblíhací stroje.“ Zila se rozhlédl po tvářích mužů kolem něho. „Nevím, jestli byste se na mým místě zařídili jinak, ale pochybuju o tom.“ Jeho hlas zněl vzdorně. „Můj kapitán přišel za náma, řek nám, co se stane, a nám bylo jasný, že by nám v takový chvíli nelhal. Věděli jsme, že není žádnej zbabělec.“ Vyzývavě se obrátil ke Calisovi. „Říkal jsi přece, že jsi ho znal, ne?“</p>

<p>Calis přikývl. „Zbabělec rozhodně nebyl.“</p>

<p>„Dohodu porušily ještěrky. Změnily pravidla, války. Nedaly nám jinou možnost.“</p>

<p>„Jak jste se odtamtud dostali?“ zeptal se někdo zezadu. Erik se otočil a spatřil de Loungvillea, který přišel někdy během Zilova monologu.</p>

<p>„Něco z toho, co říkal ještěrčí agent, mýho kapitána znepokojilo. Nevím už přesně co, ale vím jistě; že když narazili rádžu na kůl, řekli těm, co zůstali ještě naživu, že se můžou buď přidat ke svýmu bejvalýmu vládci na kůlech, nebo jim sloužit.“</p>

<p>„Nedostali jste den náskok k opuštění bojiště?“ zeptal se Foster, který stál za de Loungvillem, a Erik ustoupil stranou, aby jeho velitelé na Zilu lépe viděli.</p>

<p>„Nedostali jsme ani dost času na to, abysme si posbírali svoje krámy! Ale Bilbari věděl, že se něco chystá, a šel s náma k nejmenší jižní bráně. Probojovali jsme si cestu ven a oni měli plný ruce práce, takže za náma nikoho neposlali. U ty brány náš kapitán padl, když nás vedl z města, který jsme zradili.“</p>

<p>„Takže to bylo rozhodnutí vašeho kapitána?“ zeptal se Calis.</p>

<p>Žila zavrtěl hlavou: „Byl bych lhář, kdybych to tvrdil. Byli jsme profíci a každej z nás měl s Bilbarim smlouvu. Jako každá profesionální kompanie jsme hlasovali.“</p>

<p>„Jak to hlasováni dopadlo?“ zeptal se de Loungville.</p>

<p>„To už je snad jedno, ne?“</p>

<p>„To teda kurva není!“ štěkl seržant, tvář staženou do vzteklé masky. „Zradit toho, kdo mu platí, je to nejubožejší, co může chlap udělat!“</p>

<p>Zila odpověděl: „Všichni hlasovali pro to, abysme odtamtud zmizeli.“</p>

<p>Calis vstal. „Máte mír tábora až do svítám pozítří. Pak vás nechci v životě vidět.“ Vykročil ze stanu a Erik se za ním rozběhl.</p>

<p>„Kapitáne!“ zavolal.</p>

<p>Calis se zastavil a Erika vyděsil zuřivý výraz jeho tváře.</p>

<p>„<emphasis>Co je?</emphasis>“</p>

<p>„Někteří z jejich koní potřebuji klid. Jestli budou muset vyrazit na cestu, budou za pár dnů zralí na utracení.“</p>

<p>„To je problém Zily a jeho kumpánů.“</p>

<p>„Kapitáne, Zila a jeho chlapi mě vůbec nezajímají. Já mluvím o koních.“</p>

<p>Calis se na Erika upřeně podíval a po chvíli nařídil: „Postarej se o koně, jak to půjde nejlíp, ale nijak zvlášť je nevykrmuj. Seno a voda - to je všechno. Co si nakoupí od vesničanů, je jejich věc.“</p>

<p>„Je tu jeden muž, jmenuje se Rian. Ptal se, jestli ho vezmeme. Říká, že se mu nechce jezdit k Mahartě.“</p>

<p>Calis chvilku mlčel. Konečně řekl: „Jestli tady uvidím jednoho z těch zrádců, až pozítří vyjde slunce, tak ho zastřelím.“</p>

<p>Erik přikývl a vrátil se k náhradním koním. Tam našel Riana.</p>

<p>„Kapitán říká, že nemá volné místo.“</p>

<p>Mužovou tváří se mihl výraz strachu a Erik si pomyslel, že ho bude prosit, ale nakonec jen pokrčil rameny: „Dobrý. Prodáš mi koně?“</p>

<p>Erik řekl: „Nemyslím, že by mi kapitán poděkoval, kdybych to udělal.“ Pak ztišil hlas. „Nech si svoje zlato. Vezmi si tamhle toho plavého valacha.“ Ukázal na koně. „Pravě se uzdravil; měl naražené hlezno - zničehonic mu oteklo a nikdo nevěděl proč - a občas je jankovitý. Ale je zdravý a za dva dny tě odsud odveze jako vítr.“</p>

<p>Muž jménem Rian pokývl: „No, počítám, že se tady ani tak dlouho nezdržím. Můj kapitán je mrtvej a s ním chcípli i Bilbariho profíci. Vyrazím na jih, abych si tam našel nějakou práci, než se to roznese. Jakmile jde o člověku řeč, že zradil, tak mu už nikdo nevěří.“</p>

<p>Erik přikývl. „Zila tvrdil, že jste neměli jinou možnost.“</p>

<p>Rian si odplivl. „Chlap má vždycky jinou možnost - buď zemře se ctí, nebo bude žít bez ní, ale jiná možnost se vždycky najde. Ten nafintěnej rádža byl chlap. Nikdy v životě jedinej den nebojoval, ale když mu rozkázali, aby se vzdal, jenom na ně z hradeb plivnul. Ječel jako malý děcko, když ho narazili na kůl, a vyl jako pes se zlomenou páteři, když mu vylezl ven břichem. Ale ani když po tom kůlu tekla jeho krev a hovna, nežebral o milost. Jestli má v sobě Chálí-ší“ - použil místní jméno bohyně smrti, která posuzuje skutky živých - „trochu spravedlnosti, tak mu dá na Kole života další šanci.“</p>

<p>„Zila tvrdil, že vám nedali možnost, abyste se vzdali.“</p>

<p>„Zila je prolhanej pytel kozích sraček. Byl náš kaprál a teď si myslí, že když kapitán a seržant chcípli, dělá to z něho rovnou kapitána. Nikdo z nás ho nezabil jenom proto, že jsme k smrti unavený.“</p>

<p>„Pojď se mnou,“ vyzval ho Erik.</p>

<p>Odvedl Riana k domku, který Calis používal jako své velitelské stanoviště, a požádal stráž o setkám s kapitánem. O něco později se Calis vynořil ze dveří, podíval se nejdřív na Riana, pak na Erika, a konečně odsekl: „Co je?“</p>

<p>„Myslím, že by sis měl poslechnout, co tenhle muž říká,“ navrhl mu Erik. Pak se otočil k Rianovi: „Jak to bylo s tím rozkazem, abyste se vzdali?“</p>

<p>Rian pokrčil rameny. „Rádža řekl zelenejm, že radši shoří v pekle, než aby před nima otevřel brány svýho města. Ale všem kapitánům ve městě nabídl, že můžou odejít - bez výplaty, to je jasný.“ Rian si povzdechl.</p>

<p>„Kdybyste znali Bilbariho, věděli byste, že to byl chamtivej syn nemocný oslice. Vzal si příplatek za to, že zůstane, a pak se dohodnul se zelenejma, že město zradí a oni mu dovolí, aby se přidal k rabování.“ Potřásl hlavou. „Ale byl v tom háček. Byla to nejhorší zrada ze všech: jak se rozhořely ohně a chlapi se pustili do plenění, zelený začali zabíjet chlapy z jedný kompanie žoldáků. Ti, co se bránili, umřeli, a ti, co se vzdali, dostali na vybranou: buď odpřísáhnou věrnost zelenejm, nebo půjdou na kůl. Žádnej náskok, žádný složení zbraní a odchod, nic z toho. Sloužit, nebo zdechnout. Jenom pár se nás odtamtud dokázalo dostat.“</p>

<p>Calis zavrtěl hlavou. „Proč jste zradili svou přísahu?“</p>

<p>„Já nezradil,“ Rianovi se v hlase ozval tón, který Erik zatím neslyšel.</p>

<p>Podíval se Calisovi do očí a opakoval: „Já nezradil. Byli jsme profesionální kompanie, vojáci na život a smrt, spojení přísahou jako bratři. Hlasovali jsme a ti, co hlasovali pro to, aby se zůstalo, byli v menšině. Ale přísahali jsme jeden druhýmu věrnost dávno předtím, než jsme vzali rádžovo zlato, a ať se propadnu, jestli bych nechal svýho bratra ve štychu jenom proto, že je to blbec.“</p>

<p>„Proč ses tedy chtěl přidat k nám?“</p>

<p>„Protože Bilbari je po smrti a bratrstvo v prdeli.“ Zatvářil se opravdu smutně. „Kdybyste znali Bilbariho, věděli byste, že se o svý chlapy dokázal postarat. Někteří z nás s ním byli deset, patnáct let, kapitáne. Nevěděli jsme, kdo je jeho táta, ale věděli jsme, že je to náš starší brácha. A vždycky zabil každýho, kdo by chtěl ublížit někomu z jeho lidí. Prodával jsem svůj meč od svejch patnácti let a tohle byla jediná rodina, jakou jsem kdy měl. Ale tahle rodina je teď mrtvá. Po Chaipúru už si nás nikdo nenajme a to znamená buď žít jako bandita, nebo chcípnout hlady.“</p>

<p>„Co budeš dělat?“ zeptal se Calis.</p>

<p>„Nejspíš dneska v noci vyrazím na jih a zkusím předběhnout pověst, co se o nás roznese. Možná chytnu loď z Maharty, jestli tam neseženu práci, a zamířím podél pobřeží dolů k Čátistánu; kde mě nikdo nebude znát. Najdu si nějakou jinou kompanii, která mě vezme, nebo obchodníka, kterej bude hledat osobní stráže.“ Chvíli se zamyšleně díval k severu. „Ale podle toho, co se tam nahoře děje, bych řekl, že žádnej z nás už nikdy nebude žít tak klidně jako dřív. Takovouhle válku jsem nikdy v životě neviděl. Viděli jste ten kouř, kapitáne?“</p>

<p>Calis přikývl.</p>

<p>„Když skončili, tak to město podpálili. Ne že by zapálili pár baráků - celý město. Když jsme utíkali, tak jsme se ohlídli a viděli jsme to na vlastní oči.“ Ztišil hlas, aby ho neslyšel někdo nepovolaný. „Plameny šlehaly od jedny brány ke druhý a kouř stoupal tak vysoko, že se rozšířil do placky, která vypadala jako stan. Celý dny padaly z nebe saze. Před branama stálo vyrovnanejch dvacet, třicet tisíc vojáků, řvali a chechtali se, ječeli a zpívali a mezitím zabíjeli ty, kteří jim odmítli sloužit. A viděl jsem i ji.“</p>

<p>„Koho?“ zeptal se Calis s nečekaným zájmem.</p>

<p>„Tu ženskou, co jí někteří říkali Smaragdová královna. Jenom zdálky. Neviděl jsem ji do obličeje, ale viděl jsem kompanii zelenejch na těch jejich ohromnejch koních a velkej vůz, daleko větší než všechny, který jsem za celej život zahlídl. A na tom voze byt obrovskej zlatej trůn a na něm seděla ženská v dlouhejch šatech. Měla korunu ze smaragdů a i na krku a zápěstích se jí blejskaly samý smaragdy. A zelení všichni ječeli jako praštění, syčeli a zpívali a s nima i některý z chlapů, který s nima už byli delší dobu, a všichni se jí klaněli, jak projížděla kolem.“</p>

<p>„Pomohl jsi nám,“ řekl Calis. „Vyber si čerstvého koně a jídlo, jestli chceš, a odjeď odsud za soumraku, až se budou střídat hlídky u brány.“ Rian zasalutoval a odešel.</p>

<p>Erik se otočil k odchodu a Calis ho upozornil: „Nech si pro sebe, co jsi tady slyšel.“</p>

<p>Erik přikývl. Pak se znovu zeptal: „Kapitáne, co ti koně?“</p>

<p>Calis potřásl hlavou. „Tak dobře. Dělej, co umíš, ale nedávej jim nic, co by nám mohlo chybět při péči o naše vlastní koně. Žádné léky, které bys nedokázal doplnit... rychle doplnit.“</p>

<p>Erik chtěl poděkovat, ale Calis se otočil, vrátil se do domku a nechal ho stát samotného. Po chvilce zamířil Erik zpátky ke koním; měl před sebou spoustu práce a pokud se mu nepodaří několik zázraků, odejdou odsud pozítří někteří Zilovi kumpáni pěšky.</p>

<p>„Eriku!“</p>

<p>Mladý kovář zvedl oči a u ohrady, kde prohlížel jednomu z koní nohu, uviděl stát Embrisu. „Nazdar.“</p>

<p>„Nechceš přijít dneska na večeři?“ zeptala se ostýchavě.</p>

<p>Erik se usmál. Dívka už ho takhle zvala dvakrát, aby se mohl sejít s jejím otcem a matkou - i když se s nimi viděl na trhu a zběžně je znal; chtěla formální setkání. Bylo jasné, že se rozhodla, že by se jí měl Erik dvořit, a jemu taková pozornost lichotila stejně, jako vadila.</p>

<p>V Ravensburgu by věku na vdávání dosáhla až za dva roky ale Ravensburg byl daleko. Lidé tady byli daleko chudší a děti začínaly pracovat už ve třech letech, kdy odcházely na pole, aby po sklizni sbíraly obilné klasy, které vypadly ze snopů. K těžké práci se přidávaly v šesti sedmi letech. Chlapec byl mužem už ve dvanácti a otcem v patnácti.</p>

<p>Erik přelezl ohradu a stanul vedle ni. „Pojď sem.“</p>

<p>Přistoupila k němu a on se jí podíval do očí a položil jí ruku na rameno. Pak tiše řekl: „Mám tě moc rád. Jsi nejhezčí holka, jakou jsem kdy potkal, ale já odsud budu muset brzy odjet.“</p>

<p>„Můžeš přece zůstat,“ namítla dívka kvapně. „Jsi přece jenom žoldnéř a můžeš z kompanie odejít. Kovář by tu byl dost důležitý člověk a netrvalo by dlouho a dělal bys tady náčelníka.“</p>

<p>Erik si najednou uvědomil, že kromě toho, že je opravdu hezká, je dívka i velice chytrá a dokázala v kompanii rozeznat muže, kteří by tady žili jako boháči - alespoň podle měřítek vesnice - kdyby jen zůstali a začali podnikat.</p>

<p>„Copak tady není žádný chlapec -“</p>

<p>„Ne,“ přerušila ho zpola zlostně a zpola zahanbeně. „Většina je buď ženatá, nebo mladá. Kvůli těm válkám je tu daleko víc holek.“</p>

<p>Erik přikývl. V jeho vlastní kompanii - i když se skládala z mužů odsouzených k trestu smrti - byl nejeden selský syn, který odešel z domova, aby se živil jako voják nebo bandita.</p>

<p>Najednou vedle nich stál Rup a Erik věděl, že nejspíš vyslechl celý rozhovor, třebaže to nedal najevo. „Embriso! Skoro bych tě prohlídl. Jak se máš?“</p>

<p>„Dobře,“ odpověděla dívka, ale podle jejího zamračeného výrazu bylo jasné, že přehání.</p>

<p>Jako by se nic nedělo, otočil se Rup k Erikovi. „Už jsi dneska mluvil s Henrikem?“</p>

<p>Erik věděl, že Rup hovoří o mladíkovi, který pocházel z vesnice nedaleko Ravensburgu a teď slouží u jiné skupiny, ale se kterým během celé cesty neprohodil víc než tucet slov. Henrik nebyl příliš bystrý mladík a na řeči moc nedal.</p>

<p>„Ne, dneska jsem ho neviděl,“ odpověděl Erik, kterému nebylo jasné, kam tím Rup míří.</p>

<p>Rup ztišil hlas: „Říkal, že by se sem možná později vrátil, až budeme hotoví s prací. Říkal, že by se tady docela rád usadil“ - podíval se po očku na Embrisu - „našel si ženu, udělal pár dětí a postavil mlýn.“</p>

<p>Embrisa vytřeštila oči. „On je mlynář?“</p>

<p>„Jeho táta mlynář byl, aspoň to říká.“</p>

<p>Embrisa se začala loučit: „No, budu muset jít. Škoda, že dneska nemůžeš přijít na tu večeři, Eriku.“</p>

<p>Odešla a Erik se podíval na Rupa: „Díky.“</p>

<p>„Zrovna jsem šel kolem a slyšel jsem, k čemu se tady schyluje,“ řekl Rup s úsměvem. „Napadlo mě, že mlynář je jedinej člověk, kterej by tady dokázal vydělat víc než kovář, a tak jsem tvý ctitelce předhodil lepší cíl.“</p>

<p>Erik se zeptal: „Opravdu Henrik říká, že by se sem vrátil, nebo mu jenom chceš nadělat spoustu problémů?“</p>

<p>„No nevím, jak moc problémů by mu to nadělalo vzhledem k tomu, že je to fakt pěkná holka s prsama tak akorát a měkkou prdelkou. A jestli se jí podaří chytit do sítí mladýho mlynářova syna, tak kdo ví? Může z toho bejt láska na celej život a jeho může opravdu napadnout, že by tady zůstal.“</p>

<p>Erik potřásl hlavou. „Nebo ho může napadnout, aby se před jejím tátou schoval někam hodně daleko.“</p>

<p>„Možná, ale o tom bych pochyboval, protože její táta odjel s mámou a ostatníma bratrama dolů po řece. Myslím, že na tebe chystala past.“ Ohledl se směrem, kterým dívka odešla. „I když musím uznat, že by to mohla bejt docela příjemně strávená noc.“</p>

<p>„Rupe, té holce není ani patnáct.“</p>

<p>„V těchhle krajích už je dost stará na to, aby z ní byla máma,“ odpověděl Rup. „Ale stejně nevím, jestli by to stálo za tu námahu, protože kapitán by nás radši zastřelil, než aby nás tady nechal.“</p>

<p>„To je fakt,“ souhlasil Erik.</p>

<p>„A kromě toho za dva dny odjíždíme.“</p>

<p>„<emphasis>Cože?</emphasis>“</p>

<p>„Asi před deseti minutama si to sem přihasili jezdci od jihu. Za dva dny se k nám přidají další vojáci a všichni vyrazíme na sever.“</p>

<p>„No tak to abych se dal do práce. Musím nějak vyřešit tu věc se Zilovými koňmi. Nejspíš tady budeme muset nechat nějaký tucet zvířat.“</p>

<p>„To se vesničanům bude líbit,“ poznamenal Rup s úsměvem. „Ty, který se jim nebudou hodit k orání, prostě sežerou.“</p>

<p>Erik přikývl, protože věděl, že přítel nežertuje. „Tak mi pojď pomoct.“</p>

<p>Rup zavrčel, ale přeskočil s Erikem zpátky do ohrady, aby mu pomohl oddělit chromé koně.</p>

<p>Erik se netrpělivě podíval k jižní bráně. Zila se svými kumpány odjel přesně podle dohody včera a teď se blížila druhá skupina vojáků, která se s nimi měla spojit. De Loungville oznámil, že pokud jezdci od jihu dorazí ještě před polednem, vydají se všichni co nejdřív na sever s výjimkou tuctu mužů, kteří tu zůstanou pro případ náhlého ústupu na jih. Teď už Erik pochopil, proč stavěli tak silné opevnění. Tucet dobře vyzbrojených žoldnéřů by dokázal udržet vesnici proti trojnásobné přesile útočníků a kdyby se k boji přidali i vesničané, bylo by ke zdolání opevnění potřeba malé armády.</p>

<p>Muži se už chystali k odjezdu, přestože k tomu ještě nedostali rozkaz. V bráně, kterou přijížděli noví vojáci, zahlédl Erik najednou známou hřívu bílých vlasů a zavolal: „Greylocku!“</p>

<p>Owen Greylock se otočil. Seskočil z koně a podal Erikovi ruku na přivítanou. Pak ho přivinul na hruď a poplácal po zádech, až mu skoro vyrazil dech. Když ho zase pustil, řekl: „Vypadáš dobře, synku.“</p>

<p>„Jednou jsme si s Rupem mysleli, že jsme vás zahledli na palubě <emphasis>Hlídky,</emphasis> ale nevšimli jsme si, že byste se vylodil.“</p>

<p>Bývalý mistr šermíř barona z Darkmooru si stáhl z brady šátek, kterým se během cesty chránil proti prachu, a vysvětlil:</p>

<p>„Protože jsem se nevylodil. Plul jsem s několika ostatními do Města na Hadí řece, abych zařídil pár věcí, a pak jsem jel do Maharty, abychom se postarali o něco jiného. Když <emphasis>Hlídka </emphasis>odplula do Krondoru, jeli jsme celý týden jako s démony o závod, než jsme dorazili do Lanady, a pak jsme si vytřásali kosti cestou sem.“</p>

<p>Jižní branou projížděli vojáci v šatech různých barev a střihů. „Kdo to je?“ zeptal se Erik pochybovačně.</p>

<p>„Nenech se zmást tím, jak otrhaně vypadají. Patři k nejlepším bojovníkům těchto krajů a během několika posledních let je osobně vybral náš přítel Pradži.“ Tišeji dodal: „Nesmíme na sebe upozorňovat tím, jak vypadáme.“</p>

<p>„Co tady vlastně děláte?“ zeptal se Erik. „Naposledy jsem vás viděl předtím, než mě zatkli.“</p>

<p>„To je na dlouhé povídání. Musím se jit ohlásit Calisovi, a až napojíme koně, dáme si spolu džbánek vína a já ti budu vyprávět.“</p>

<p>„V tom případě to odložíme, až se dneska večer utáboříme,“ řekl Erik. „Vyrážíme za hodinu. Teď máte čas leda na výměnu koní a malou svačinku.“</p>

<p>Greylock zasténal. „Ten parchant nenechá člověka moc odpočinout, co?“</p>

<p>„Obávám se, že ne. Pojďte, mám tady několik docela slušných koní. Vyberu vám nějakého s měkkým hřbetem.“ Greylock se zasmál: „Tak dobře.“</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola třetí</emphasis></strong></p>

<p> <strong>SHROMAŽDIŠTĚ</strong></p>

<p>Calis dal pokyn zastavit.</p>

<p>Erik a jeho společníci, kteří jeli za velitelem jako první, přitáhli otěže a předali rozkaz dozadu. Po Calisově boku jel Owen Greylock, ale Erik ještě neměl možnost s ním promluvit.</p>

<p>Po cestě se k nim řítili dva zvědové, kteří byli vysláni za úsvitu. Když k nim dorazili, jeden z nich, příslušník klanu, jehož jméno Erik neznal, hlásil: „Asi hodinu cesty odsud někdo přepadl obchodní karavanu. Snažili se bránit, ale nebylo tam víc než šest strážných na šest vozů.“</p>

<p>De Loungville prohodil: „Obchodník cestoval nalehko.“</p>

<p>Druhý zvěd, muž jménem Durany, dodal: „Ani neměli čas, aby ty vozy zastavili. Vypadá to tak, že se na ně útočníci vyrojili z lesa a prošpikovali je jako jehelníčky dřív, než jim vůbec došlo, ze se něco děje. Pak všechny svlékli donaha, pobrali zbroj a zbraně a všechno, co dokázali unýst.“</p>

<p>„Kolik jich bylo?“ zeptal se Calis.</p>

<p>Muž z klanu řekl: „Dvacet, pětadvacet, možná víc.“</p>

<p>„Kam ti banditi odjeli?“ zajímal se Erik.</p>

<p>Calis se ani neotočil, aby zjistil, kdo se ptá, jen přikývl a Durany odpověděl: „Stáhli se zpátky do lesa. Sledovali jsme jejich stopy asi hodinu jízdy až na místo, kde se otočili na jih. Od tý doby jedou podél cesty.“ Rozhlédl se. „Nedohonili jsme je. Možná už jsou dávno za váma.“</p>

<p>„Co vesnice?“ zeptal se de Loungville.</p>

<p>Calis se zamyslel: „Naše dvanáctka ji dokáže udržet, pokud budou na nebezpečí upozornění. Ale tihle útočníci se chovali spíš jako žoldnéřská kompanie při plenění než jako banditi. Pokud se k vesnici přiblíží nezpozorováni...“ Otočil se k de Loungvilleovi: „Bobby, vezmi si šest mužů, vraťte se do vesnice a varujte ji. Pak nás co nejdřív dohoňte.“</p>

<p>De Loungville přikývl. „Ty jedeš se mnou,“ řekl Erikovi, a když se otočili, pokynul ještě zbytku Erikovy skupiny, aby se k nim připojili. Odbočili z řady, otočili se a za chvilku už co nejrychleji uháněli zpátky k vesnici Weanat.</p>

<p>Ještě nedojeli na dohled a kouř už jim prozradil, že přijeli pozdě. Když dospěli na návrší před vesnicí, spatřili spálené, zčernalé zbytky vnější zdi a stále ještě nedokončenou věž, která teď plála jako pochodeň.</p>

<p>Erik nečekal na rozkazy, kopl koně do slabin a cvalem dojel tak blízko k plamenům, jak to jen šlo. Zavolal několik jmen vesničanů, které znal, a po chvíli jeden z nich vystoupil z lesa.</p>

<p>„Tarmile!“ zakřičel Erik. „Co se stalo?“</p>

<p>Vesničan byl sice celý špinavý od sazí a vypadal uštvaně, ale jinak se zdálo, že zraněn není.</p>

<p>„Ti chlapi, kteří odjeli včera ráno, se v noci vrátili s další bandou chlapů a chtěli, abysme jim prodali zásoby. Ti vaši vojáci řekli, že ne, a začali se hádat o to, že jim dali nějaké slovo nebo co a že je vyhnali a ještě o pár věcech, kterým jsem nerozuměl.“ Mávl k cestě. „A zatímco na sebe řvali u jižní brány, přelezla ta další banda přes severní zeď a bránu otevřela.</p>

<p>Vaši vojáci se dali do boje, ale ti druzí na ně šli ze dvou stran. Většina z nás, co jsme mohli, vyklouzla jižní bránou nebo přelezla přes zdi; pak někdo zapálil oheň. Po tom už se o nás banditi zase tak moc nestarali, protože měli plné ruce práce, aby ukradli všechno, co se dalo, než to shořelo.“</p>

<p>„Utekli všichni?“</p>

<p>Tarmil zavrtěl hlavou. „Ne. To asi těžko. Nějací chlapi - nevím ani ze které bandy - odešli do kopců se dvěma ženskýma, s Finiou, Drakovou manželkou, a Embrisou. Nevím, možná jich odvlekli víc.“</p>

<p>Dojel k nim de Loungville. „Už nikdy takhle bez dovolení nevyjížděj z jednotky,“ napomenul Erika.</p>

<p>„Odvedli nějaké ženy do kopců.“</p>

<p>De Loungville zaklel. „Říkal jsem Calisovi -“ Pak se raději odmlčel. Podíval se na Tarmila. „Jak dlouho to je a kolik jich bylo?“</p>

<p>„Necelá hodina. Bylo jich pět nebo šest.“</p>

<p>„Rozdělte se,“ rozkázal de Loungville svým mužům. „Hledejte nějaký stopy.“</p>

<p>Nakonec Natombi našel stopy, podle nichž velká skupina koní odjela na jih, a Šo Pi odhalil šlépěje další, menší skupiny, které mířily do kopců. De Loungville pokynul bývalému mnichovi a keshanskému legionáři, aby se zařadili za ostatní, a vydal se po stopách do lesa.</p>

<p>Nemuseli jet daleko a křik žen je upozornil, kde se bandité nacházejí. De Loungville pokynul šesti jezdcům, aby sesedli a rozdělili se, a všichni se potichu vydali za zvuky.</p>

<p>Erik si v okamžiku, kdy uvázal koně ke stromu, navlékl na paži štít a vytasil meč, a ohlédl se na Rupa, který mu šel po pravé straně, a na Luise, kráčejícího po jeho levici. Pomalu se kradli mezi stromy, dokud nenarazili na něco, z čeho Erikovi přeběhl mráz po zádech.</p>

<p>Dva muži tam drželi na zemi dvě ženy, z nichž jedna ještě bojovala. Ta druhá ležela nehybně. O něco stranou seděli další tři bandité, popíjeli z kameninového džbánu a sledovali, jak jejich druhové znásilňují oběti. Jeden z mužů právě se zaskučením skončil, vstal a začal si natahovat kalhoty. Nato jeden z těch, kteří seděli stranou, odložil džbán, vstal, a zatímco přecházel na místo toho prvního, pomalu si rozepínal kalhoty.</p>

<p>Najednou se zastavil, podíval se na nehybné tělo na zemi a pak řekl: „U všech zasranejch bohů a démonů, Culli, ty blbče, dyťs tu zatracenou čubku zabil!“</p>

<p>„Furt kousala, tak sem ji zakryl hubu.“</p>

<p>„Jasně, a taky si ji udusil, ty parchante!“</p>

<p>„Ale no tak, nemůže bejt mrtvá víc jak minutku dvě, Sajere. Pusť se do toho; dyť je eště teplá.“</p>

<p>Erik se podíval na tělo na zemi a srdce se mu sevřelo: byla to Embrisa. Najednou mu na tom, jak ležela, připadlo něco povědomého, a na okamžik viděl Rosalyn s roztrhanými šaty v podobné pozici. Bez přemýšlení vykročil k mužům. Jeden z nich sledoval hádku mezi oběma svými kumpány, ale druhý se začal zvedat. Nestačil se ale ani napřímit a zemřel; Erik mu jediným máchnutím meče srazil hlavu.</p>

<p>Erikovi spolubojovníci s pokřikem zaútočili a čtyři zbýva­jící muži se postavili do obranných postojů. Erik přistoupil k muži, kterému říkali Sajer, zatímco ten jménem Culli skočil po svém štítu a meči. Sajer vytáhl od pasu svou jedinou zbraň, dlouhou dýku, a Erik se na něho vrhl jako smrt vtělená do lidské podoby.</p>

<p>Po mužově tváři přelétl vyděšený výraz, ale připravil se k obraně, jak nejlépe mohl. Naznačil výpad dýkou, avšak Erik jen vykročil, udeřil ho štítem a srazil ho na záda. Zvedl meč vysoko nad hlavu a vší silou sekl. Uťal Sajerovi ruku zvednutou k obraně a rozpáral mu hruď od ramene až k břichu.</p>

<p>Musel se nohou zapřít o mužův trup, aby vyprostil meč z raný, a když se mu to konečně podařilo a otočil se, viděl, že zbývající tři muži odhodili zbraně a sňali si přilby v gestu, které mezi žoldnéři znamenalo, že se vzdávají. Erik upřel vytřeštěné a krvi podlité oči na toho, který se jmenoval Culli. Zamračil se a vykročil k němu.</p>

<p>De Loungville mu zastoupil cestu a vší silou ho odstrčil. Bylo to, jako by se pokoušel pohnout stromem, ale na okamžik Erika zadržel. „Seber se, von Darkmoore!“ rozkázal.</p>

<p>Erik se při zvuku svého jména zastavil. Podíval se na místo, kde ležely obě ženy. Finia měla šaty roztrhané a ležela nehybně na trávě. Jedinou známkou toho, že ještě žije, bylo pravidelné zvedání a klesání jejích drobných ňader. Embrisa ležela o kousek dál, - také nehybně, ale od břicha až ke kolenům zakrvácená. Erik se otočil a upřel pohled na muže, kterému se říkalo Culli. „Chcípne. Teď. A pomalu.“ .</p>

<p>„Ty jsi ji znal?“ zeptal se ho de Loungville.</p>

<p>„Jo,“ odpověděl Erik a překvapilo ho, že ji neznal seržant. „Bylo jí teprve čtrnáct.“</p>

<p>Jeden ze zajatců vykřikl: „Dyť to byly vesničanky! Nevěděli sme, že někomu patřej!“</p>

<p>Erik znovu vykročil a tentokrát do něho de Loungville vrazil ramenem, aby mu zabránil v pohybu. „Zůstaneš stát na místě, když ti to rozkážu, sakra!“ zařval na Erika.</p>

<p>Otočil se ke třem mužům a zeptal se jich: „Z jaký kompanie jste?“</p>

<p>Culli se zašklebil: „No. kapitáne, v poslední době sme se o sebe starali tak ňák jako sami.“</p>

<p>„Přepadli jste tu karavanu půl dne jízdy na sever?“</p>

<p>Na tu otázku muž vycenil zčernalé a polámané pahýly zubů. „No, nebylo by spravedlivý, kdybysme si chtěli všecky zásluhy připsat na vlastní účet. Šlo s náma dalších pět šest chlápků a ti se pak přidali k nějakejm chlapům, co chtěli zplanýrovat tu vesnici s pevností. Vedl je ňákej tlusťoch na velkým grošákovi.“</p>

<p>„Zila,“ zavrčel de Loungville. „jednoho dne mu to sečtu a podtrhnu.“</p>

<p>Culli pokračoval: „My to všecko sledovali z lesa, a dyž odtáhli pryč, tak sme si šli taky kousek urvat. Všimli sme si, jak tyhle dvě ženský vylejzají z hořícího baráku, a napadlo nás, že bysme si mohli užít trochu srandy.“ Ukázal na omráčenou, ale pořád ještě živou Finiu a mrtvou Embrisu. „Nechtěli sme bejt tak krutý, ale tohle byly jediný dvě, který sme našli, a nás je pět. Jestli patřily vám, kapitáne, tak vám zaplatíme zlatem, abysme vám to tak ňák vynahradili. A ani nemuknem o těch dvou našich kámoších, co ste už zabili. My sme zabili jenom tu jednu. Dva za jednu mi přijde docela fér, ne? Ty druhý bude stačit pár hodin na vyspání a může posloužit docela dobře vám šesti a nám třem.“</p>

<p>„Na kolena,“ rozkázal de Loungville. Prcek, Natombi a Luis srazili muže na zem a drželi je za krkem.</p>

<p>„Já chci tohohle,“ Erik ukázal na Culliho. „Nacpu mu hlavu do mraveniště a budu poslouchat, jak řve, dokud nezdechne.“</p>

<p>De Loungville se otočil a udeřil Erika vší silou do tváře. Erik se zapotácel, klesl na kolena a po nečekané ráně málem upadl do bezvědomí.</p>

<p>Když se mu znovu rozjasnilo před očima, viděl, jak se de Loungville právě zastavil za prvním mužem. Úsporným pohybem vytasil dýku, popadl banditu za vlasy, stáhl mu hlavu dozadu a jediným pohybem mu prořízl hrdlo.</p>

<p>Druzí dva se začali zmítat, ale Prcek s Luisem je drželi na kolenou. Než Erik stačil vstát, byli popravení i druzí dva bandité. Erik udělal krok, zapotácel se a potřásl hlavou, aby si ji pročistil. Pak přešel ke Culliho mrtvole a podíval se na de Loungvillea. Ten na něho houkl: „Postarej se o tu ženskou.“ Když Erik zaváhal, zařval: „Dělej!“</p>

<p>Erik s Rupem přistoupili k Finii, která ležela s očima upřenýma do korun stromů. Když si k ní klekli, zdálo se jim, že se pokouší zaostřit na ně pohled. Pak je poznala a zašeptala: „Už je po všem?“</p>

<p>Erik přikývl a Rup si sundal plášť, aby ji zakryl. Pomohli jí na nohy, ale když vstala, zapotácela se. Rup ji vzal kolem ramen, aby ji podepřel, a ona se ohlédla na Embrisu. „Říkala jsem jí, aby udělala, co chtějí. Kousala a kopala. Ječela a brečela, takže měla plný nos. Když jí pak zakryli pusu, nemohla dýchat.“</p>

<p>Erik pokynul Rupovi, aby ji odvedl ke koním. Pak si svlékl plášť a zabalil do něj Embrisu. Zvedl ji a nesl tak opatrně, jako by jen spala. „Teď už si bohatého manžela nenajdeš,“ zašeptal.</p>

<p>Erik došel ke koním jako poslední a de Loungville mu podal otěže. Podal seržantovi dívčino tělo, nasedl a de Loungville mu mrtvolu znovu předal. Poté, co nasedl i seržant, řekl Erik: „Nechal jste je z toho vyklouznout moc lehko.“</p>

<p>De Loungville odpověděl: „Já vím.“</p>

<p>„Zasloužili si pomalu upéct nad ohněm.“</p>

<p>„Zasloužili si trpět, ale něco takovýho jsem nemohl dovolit.“</p>

<p>„Proč? To vám na takových parchantech tolik záleží?“</p>

<p>De Loungville popojel až těsně k Erikovi, takže se nosem skoro dotýkal jeho nosu, a odpověděl: „Na takovejch parchantech mi <emphasis>vůbec</emphasis> nezáleží, ale záleží mi na tom, co by to udělalo s tebou, Eriku.“</p>

<p>De Loungville nečekal na odpověď, mávl rukou a zavolal:</p>

<p>„Jedeme zpátky do vesnice. Čeká nás dlouhá cesta, než doženeme kapitána, zatraceně.“</p>

<p>Erik vyrazil za nim; sice docela nechápal smysl jeho slov, ale jakýmsi způsobem ho znepokojovala.</p>

<p>Do Calisova tábora dorazili asi hodinu po soumraku. Stejně jako vždycky museli vojáci postavit úplné opevnění, a když de Loungvillova skupinka přijela blíž, zastavila je hlídka, aby se ohlásili.</p>

<p>„Dobrá práce,“ řekl de Loungville. „Teď spusť bránu, nebo ti urvu obě uší.“</p>

<p>Jeho hlas by bezpečně poznali všichni vojáci z Calisovy kompanie i ve spánku, takže most přes obranný zákop byl spuštěn bez dalších otázek. Kopyta koni zaklapala na dřevě a kovu a vojáci vjeli do středu tábora, kde už na ně čekal Calis.</p>

<p>„Zila se spojil s banditama a vypálili vesnici. Většina lidí utekla.“ De Loungville se podíval na Erika. „Zabili jednu holku a my sejmuli pět chlapů, kteří to udělali.“</p>

<p>Calis přikývl a pokynul de Loungvilleovi, aby s ním šel do velitelského stanu. Erik uchopil otěže seržantova koně a společně se svým ho odvedl na místo, kde stála uvázána náhradní zvířata. Trvalo přes hodinu, než koně zchladli a on jim vyčistil kopyta, vyhřebelcoval je a naložil jim čerstvou trávu; Když skončil, byl k smrti unavený a věděl, že to není jen únava z jízdy a boje. Rozrušení ze zabití oněch mužů si také vybralo svou daň.</p>

<p>Cestou k místu, kde jeho společníci postavili stan, vzpomínal na to, co vlastně udělal. První muž, kterého zabil, byl jen překážka, jež mu stála v cestě - nic víc. Nesnažil se ho zabít, jen ho chtěl odsunout stranou. Luis později říkal něco o tom, že to byla stejně jako v případě druhého muže, kterého rozpáral, strašlivá rána, ale Erikovi to připadalo jako něco vzdáleného, jako by to za něho udělal někdo jiný. Pamatoval si pachy: kouř z hořící vesnice a štiplavý dým táboráku v lese, zápach potu a semene, smíšený s kovovou příchutí krve a strachu. Cítil zpětný ráz ran, které zasadil mečem, tep vlastní krve někde za čelem, ale to všechno bylo jako rozmazané, zahalené mlhou a on nedokázal najít nic, s čím by v sobě bojoval a co by mu pomohlo pochopit, co se vlastně stalo.</p>

<p>Věděl, že chtěl, aby Embrisin vrah trpěl. Věděl, že chtěl, aby ten muž tisíckrát prožil její bolest, ale teď už byl mrtvý a necítil nic. Pokud byla pravda to, co tvrdil Prcek, byl teď souzen bohyní smrti, ale ať už tomu bylo jakkoli, nic z bolesti, kterou mu mohl život oplatit, už necítil.</p>

<p>Možná měl pravdu de Loungville. Erik si uvědomil, že je to právě on, kdo teď trpí, a to pomyšlení v něm vyvolalo smutek a hněv zároveň. Došel ke stanu a zjistil, že Rup vytáhl jeho stanový dílec z batohu a postavil jej, takže jejich šestimístný příbytek už jen čekal, až si do něj lehne.</p>

<p>Erik se podíval na starého přítele: „Díky.“</p>

<p>Rup odpověděl: „No, taky ses dost dlouho staral o mýho koně.“</p>

<p>„A o mýho,“ dodal Prcek.</p>

<p>„O koně nás všech,“ řekl Luis. „No řekněte, copak bysme se tomu klukovi neměli nějak odvděčit za to, že je na nás takovej hodnej?“</p>

<p>Erik se podíval na Luise, který smyslem pro humor obvykle příliš nehýřil, a všiml si, že se na něho vznětlivý Rodézan divá s nezvykle přívětivým výrazem ve tváři.</p>

<p>„No, možná že jo,“ pousmál se Prcek. „Nebo bysme za něho občas mohli postavit stan jako dneska.“</p>

<p>„Svou práci dokážu zvládnout sám,“ zavrčel Erik. „Nikdo za mě pracovat nemusí.“ V hlase mu nečekaně zaznělo podráždění. Najednou měl velmi popudlivou náladu.</p>

<p>Prcek se na něho podíval přes úzkou uličku, která rozdělovala šest spacích matrací na dvě trojice, a řekl: „Však my víme, mladej. Akorát že ty sám děláš víc, než bys měl. Možná ti to ještě nikdo neřek, ale v naší malý bandě hrdlořezů ses tak nějak vyhoupl na flek vrchního štolby.“</p>

<p>Při slovu ,hrdlořez’ se Erikovi před očima mihl obrázek, jak de Loungville popravuje bandity - najednou se cítil slabý a otřásla jim zimnice, jako by dostal horečku. Zavřel oči a řekl:</p>

<p>„Díky - já vím, že to myslíte dobře...“ Okamžik mlčel, pak vstal a vyšel ven. „Hned se vrátím. Jen se potřebuju trochu vydýchat.“</p>

<p>„Nezapomeň, že ve dvě nastupuješ na hlídku,“ zavolal za ním Rup.</p>

<p>Erik kráčel táborem a snažil se uklidnit. Cítil, jak se mu svírá žaludek. Rozběhl se k odpadové jámě a dorazil tam těsně předtím, než si znečistil kalhoty.</p>

<p>Po několika minutách, kdy dřepěl a před očima mu přebíhaly černé kruhy, se mu zvedl žaludek. Ještě se stačil otočit a začal zvracet. Když bylo po všem, měl pocit, že nedokáže udělat krok. Odpotácel se na břeh potoka, který tekl kolem tábora, opláchl se a odešel ke kuchyňskému ohni, kde narazil na Greylocka, který si zrovna bral misku guláše a krajíc chleba.</p>

<p>Přestože se právě dosti nedůstojným způsobem zbavil všeho, co měl v žaludku, jakmile ucítil vůni jídla, dostal Erik hlad jako vlk. Owen jen sledoval, jak mladík popadl dřevěnou misku a bez ohledu na to, že si do horkého jídla ponořil ruce až po zápěstí, nabral si až po okraj.</p>

<p>„Podívej se, co děláš!“ vykřikl Ówen. „Vždyť se opaříš!“</p>

<p>Erik zvedl misku k ústům, zhluboka se napil šťávy a řekl: „Horko už mi neublíží. Myslím, že jsem za ty roky u výhně nějak otupěl. Ale zima, ta mě bolí.“</p>

<p>Owen se zasmál. „To máš takový hlad?“</p>

<p>Erik si z jednoho bochníku, který ležel na jídelním stole, utrhl velký kus chleba a navrhl: „Popovídáme si?“</p>

<p>Owen Erikovi pokynul, aby se posadil na kládu, kterou sem vojáci přikutáleli místo lavice pro strávníky. Poblíž nebyl nikdo kromě dvou mužů, kteří měli po večeři uklidit kuchyňský stůl a přichystat všechno na snídani.</p>

<p>Owen se zeptal: „Čím začneme?“</p>

<p>„Chtěl bych vědět, jak jste se sem vlastně dostal, ale... můžu se nejdřív ze všeho na něco zeptat?“</p>

<p>„Jistě.“</p>

<p>„Jaký je to pocit, když člověk zabije někoho jiného?“</p>

<p>Owen chvíli mlčel, pak nafoukl tváře a pomalu vydechl. „Nemáš jednoduché otázky, co?“ Na okamžik se znovu odmlčel, pak zvolna pokračoval: „Zabíjel jsem lidi dvěma způsoby, Eriku. Jako mistr šermíř svého pána jsem byl taky vykonavatelem jeho spravedlnosti a několik lidi jsem oběsil. Je to pokaždé jiné a nikdy to není jednoduché. Taky záleželo na tom, proč jsem je věšel. Když to byli vrazi, násilníci nebo hrdlořezové... moc jsem přitom necítil, leda tak úlevu, že už je po všem. Když to bylo něco ošemetného - jako třeba tvůj případ - tak to bylo zvláštní. Vždycky bych si potom hodně dlouho a co nejsilněji drhnul ruce pískem, i když jsem k tomu dostal příležitost jen málokdy.</p>

<p>Když ale musíš zabít někoho v boji, přijde to většinou hrozně rychle a většinou máš spoustu práce s tím, abys zůstal naživu, než abys to rozebíral. Je tohle odpověď na tvou otázku?“</p>

<p>Erik přikývl, zatímco převaloval v ústech sousto šťavnaté zeleniny. „Svým způsobem. Chtěl jste někdy vidět toho druhého trpět?“</p>

<p>Owen se poškrabal za uchem. „Na něco takového si nepamatuju. Pár lidí jsem chtěl vidět mrtvých, to jistě, ale trpět? Ne.“</p>

<p>„Já dneska chtěl, aby jeden muž trpěl.“ Erik mu povyprávěl o Embrise a o tom, jak chtěl pro jejího vraha co nejdelší, nejbolestnější a nejkrutější smrt. Když skončil, dodal ještě: „A teď jsem se málem podělal. Nejdřív průjem a pak jsem zvracel. A najednou tady s váma sedím a jím jakoby nic.“</p>

<p>„Vztek dokáže s člověkem nadělat divy,“ řekl Owen. „Myslím, že se ti nebude líbit, co ti teď řeknu, ale jediní dva lidi, které jsem znal a kteří by dokázali udělat něco takového jako ty, byli tvůj otec a... Stefan.“</p>

<p>Erik potřásl hlavou a smutně se usmál. „Měl jste pravdu. Nelíbí se mi to.“</p>

<p>„Ale ve skutečnosti byl takový jen tvůj otec. Když měl vztek, radši by nepřítele viděl trpět v bolestech než mrtvého. Ale to se stalo jen jednou jedinkrát.“ Tišeji dodal: „Stefan byl horší. Tomu se opravdu líbilo, když jiní lidi trpěli. Ono ho to... vzrušovalo. Tvůj otec musel uplatit nejednoho otce v baronství a vynaložil spoustu peněz na... odškodné.“</p>

<p>„A co Manfred?“</p>

<p>Owen pokrčil rameny. „Na to, co má za rodiče, je Manfred docela slušný kluk. Kdybyste se mohli poznat, určitě bys ho měl docela rád, ale to by muselo být jindy a jinde.“ Owen si Erika chvilku prohlížel a pak dodal: „Znám tě spoustu let, Eriku, už od doby, kdy jsi byl ještě v peřince, a i když máš v sobě něco z otce, krev, která ti koluje v žilách, <emphasis>není jen</emphasis> otco­va. Tvoje matka je možná tvrdá ženská, ale nikdy nebyla podlá. Nikdy nikomu neubližovala jen proto, aby se pobavila. A můžeš se vsadit, o co chceš, že Stefan zdědil od otce i matky jen to nejhorší.</p>

<p>Myslím, že chápu, proč ses tak rozzuřil na muže, který zabil tu holku. Měl jsi ji rád, že?“</p>

<p>„Svým způsobem.“ Erik se usmál. „Chtěla mě zatáhnout do postele, aby se mohla stát manželkou vesnického kováře.“ Lítostivě potřásl hlavou.</p>

<p>„Bylo to strašně průhledné a ne moc povedené, ale svým způsobem...“</p>

<p>„Lichotilo ti to?“</p>

<p>„<emphasis>Ano.</emphasis>“</p>

<p>Owen přikývl. „Všichni jsme marniví a pozornost pěkných děvčat se nelíbí jen málo mužům.“</p>

<p>„Ale to nevysvětluje, proč jsem chtěl tomu muži tak strašně ublížit. Já to ještě pořád cítím, Owene. Kdybych ho mohl vzkřísit z mrtvých a donutit ho ječet bolestí, myslím, že bych to udělal.“</p>

<p>„Možná by to bylo spravedlivé. Ta holka umřela v bolestech a on na oplátku dostal smrt rychlou.“</p>

<p>„Přestrojena za spravedlnost přichází někdy pomsta,“ ozval se hlas za jejich zády.</p>

<p>Owen s Erikem se otočili a ze tmy se vynořil Nakor. „Šel jsem kolem a zaslechl jsem, o čem si povídáte. Připadalo mi to jako zajímavý rozhovor.“</p>

<p>„Vykládal jsem Owenovi, co se dneska stalo. Slyšel jsi o tom?“</p>

<p>Nakor přikývl. „Říkal mi o tom Šo Pi. Dostal jsi vztek. Chtěl jsi tomu muži způsobit utrpení. Bobby ti zabránil ve zneužití tvé síly.“</p>

<p>Erik přikývl.</p>

<p>Nakor řekl: „Někteří lidé se uchylují k působení bolesti druhým, jako se jiní uchylují k požívání silných nápojů nebo drog. Pokud v sobě tyhle sklony objevíš včas a naučíš se je v sobě tlumit, určitě budeš zase o něco lepší, Eriku.“</p>

<p>„Já nevím, co jsem vlastně chtěl,“ připustil Erik. „Nevím, jestli se mi zdálo, že trpěl málo, nebo jestli jsem chtěl něco vidět v jeho očích, než zemřel.“</p>

<p>Owen ho doplnil: „To, že někoho zabili, účinkuje na většinu vojáků jako projímadlo. To, že ti bylo špatně -“</p>

<p>„Tobě bylo špatně?“ zeptal se Nakor.</p>

<p>„Jako bych snědl zelená jablka,“ odpověděl Erik.</p>

<p>Nakor se usmál, „V tom případě se nijak nelišíš od lidí, kteří se něčím otrávili. Kdyby ti špatně nebylo, znamenalo by to, že jed nenávisti si ve tvých útrobách našel domov.“ Natáhl se a píchl Erika prstem do boku. „Snědl jsi nenávist, ale tvé tělo ji odmítlo strávit, stejně jako by odmítlo strávit zelená jablka.“ Usmál se, očividně s tímto vysvětlením spokojený. „Cvič každý večer reiki a dovol své mysli, aby se zklidnila, a ve zdra­ví přežiješ hrůzu, kterou jsi potkal“</p>

<p>Owen s Erikem si vyměnili pohledy naznačující, že ani jeden z nich nechápe, o čem to Nakor vlastně hovoří. Erik řekl: „Takže teď už mi řeknete, jak jste se sem dostal?“</p>

<p>„Víš co?“ navrhl Owen. „Přestaň už se mnou mluvit jako s někým urozeným. Jsem teď voják stejně jako ty.“</p>

<p>„Dobře. Tak jak ses sem dostal?“</p>

<p>„Za to můžeš ty,“ odpověděl Owen.</p>

<p>„Já?“</p>

<p>„Když tě chytili,“ vyprávěl bývalý mistr šermíř, „spěchali lady Mathilda a tvůj nevlastní bratr do Krondoru zařídit, aby tě bez soudu oběsili.</p>

<p>Když jsme se tam dostali, požádal jsem jednoho přítele, který sloužil u princova dvora, aby mi vyjednal slyšení u Nicholase, a tomu jsem se potom snažil vysvětlit, jaké jsi měl dětství.“ Pokrčil rameny, „Očividně to k ničemu nebylo, protože tě chtěli oběsit, a navíc baronka-vdova zjistila, že jsem jednal ve tvůj prospěch.“ Podíval se na Erika a usmál se. „Bylo mi řečeno, že udělám nejlíp, když požádám o uvolnění ze služby. Manfred říkal, že mě o to žádá nerad, ale koneckonců je to jeho matka.“</p>

<p>„Nikdy jsem ji neviděl, ale podle toho, co o ní říkají druzí, dokáže být docela přesvědčivá,“ poznamenal Nakor.</p>

<p>„Dá se to říct i takhle,“ připustil Owen. „No, v Království není zrovna velká poptávka po propuštěných mistrech šermířích, a tak jsem se zajímal o práci v princově stráži. Byl jsem připraven sloužit přinejhorším jako pěšák nebo se pokusit získat uplatnění někde na hranicích. Kdyby nevyšlo ani to, zkusil bych štěstí jako žoldnéř a přidal se k těm, co doprovázejí obchodní karavany do Doliny snů nebo Velké Keshe.</p>

<p>Ale ten zmetek Bobby de Loungville na mě narazil v jedné hospodě a opil mě, a když jsem se druhého dne probudil, zjistil jsem, že běhám jako magor z Hledlenu na Konec světa a vyřizuju zprávy pro prince Nicholase a Calise.“</p>

<p>Owen se na okamžik odmlčel a pak dodal: „Je to zvláštní chlapík, ten náš kapitán. Věděli jste, že ho u dvora znají jako vévodu?“</p>

<p>Erik řekl: „Já ho znám jenom jako -“</p>

<p>„Krondorského orla,“ dokončil za něho Owen. „Já vím. A kromě toho je mi jasné, že je důležitý. Ale zpátky k věci: když se prach trochu usadil, byl jsem na palubě <emphasis>Hlídky Svobodného přístavu</emphasis> se seznamem úkolů, které bych dokázal pohodlně splnit za tři měsíce; jediný problém byl v tom, že jsem na to měl jen měsíc času od chvíle, kdy dorazíme do přístavu v Mahartě.“</p>

<p>Erik dojedl: „To je mi moc líto, že jsem tě do toho zatáhl, Owene.“</p>

<p>Owen se zasmál. „Bylo to v kartách, jak říkají hráči. A popravdě řečeno jsem se v Darkmooru začínal pěkně nudit. Víno je tam sice nejlepší na světě a holky přítulné jako kdekoli jinde, ale jinak tam moc zábavy není. Už mi lezlo krkem věšet bandity a jezdit po zuby ozbrojený od jednoho bezpečného města ke druhému. Myslím, že je nejvyšší čas podniknout něco úžasného.“</p>

<p>Nakor potřásl hlavou. „Před námi toho moc úžasného není.“ Vstal a zívl. „Půjdu spát. Máme před sebou tři dlouhé dny.“</p>

<p>„Jak to?“ zeptat se Erik.</p>

<p>„Zatímco jsi zabíjel ty chlapy, dostali jsme zprávu o Shromaždišti.“</p>

<p>„Co to je?“ chtěl vědět Erik. „Už jsem o něm něco slyšel.“</p>

<p>„Místo setkávání,“ odpověděl Owen.</p>

<p>„Velký tábor,“ doplnil ho Nakor. S úsměvem dodal: „Tam si obě válčící strany přicházejí najmout kompanie, jako jsme třeba my. Tam najdeme armádu Smaragdové královny a tam začne dobrodružství našeho přítele Owena.“ A zmizel ve tmě.</p>

<p>Owen zavrtěl hlavou: „Tohle je ten nejdivnější člověk, jakého jsem v životě potkal. Od včerejška jsme spolu mluvili jen párkrát, ale ještě nikdy jsem nepotkal chlapa, který by měl tak zvláštní názory. Ale v jednom měl pravdu: zítra nás čeká dlouhý den a my se potřebujeme oba vyspat.“</p>

<p>Erik přikývl a vzal si od Owena misku. „Já to umyju. Stejně půjdu umýt svoji.“</p>

<p>„Díky.“</p>

<p>„Poděkovat bych měl spíš já.“</p>

<p>„<emphasis>Za co?</emphasis>“</p>

<p>„Za rozhovor.“</p>

<p>Owen položil Erikovi ruku na rameno. „Přijď, kdykoliv budeš potřebovat, Eriku. Dobrou noc.“ A odešel za Nakorem.</p>

<p>Erik přešel k vědru, které sloužilo k umývání nádobí, opláchl v něm obě dřevěné misky, očistil je pískem a znovu opláchl. Pak je položil na místo, které k tomu vyhradila kuchyňská služba, a odešel ke stanu.</p>

<p>Všichni už spali, až na Rupa. Ten se ho zeptal: „Jsi v pořádku?“</p>

<p>Erik si povzdechl: „Nevím. Ale je mi líp.“</p>

<p>Zdálo se, že Rup chce nějak zareagovat, ale pak si to rozmyslel a otočil se na druhý bok. Erik ležel ve tmě, a zatímco se v sobě snažil vybudit sebeuzdravující energii, jak ho to naučil Nakor, usnul jako dřevo.</p>

<p>Tábor byl obrovský. V údolí, které klesalo od horského hřebene na východě k řece na západě, se tísnilo přinejmenším deset tisíc ozbrojenců. Prostředkem tábora se vinul jeden z mnoha přítoků Vedry.</p>

<p>Přímo uprostřed údolí seděli pod velkou okrovou plachtou zprostředkovatelé, kteří sepisovali smlouvy. Erik se společníky jel na obvyklém místě v řadě vojáků nedaleko čela kolony a díky tomu slyšel, o čem s muži kolem sebe mluví Calis.</p>

<p>Pradži ukázal před sebe. „Některý z těch praporů vypadají zatraceně divně; myslel jsem, že znám každou pořádnou kompanii na tomhle bohama zapomenutým světadíle.“ Rozhlédl se. „A některý z těch dalších jsou pěkně daleko od domova.“</p>

<p>„Jak to vypadá?“ zeptal se de Loungville.</p>

<p>„Na nějaký odhady je ještě moc brzy. Chaipúr padl před necelým měsícem. Překvapilo by mě, kdyby se tady vyslanci ty Smaragdový královny objevili už za tejden. Ale vsadím se o celej stan kurev, že kněz-král z Lanady rozhazuje prachy celejma hrstěma jako mariňák, když dorazí do přístavu.“ Znovu se rozhlédl: „Radši bysme měli vyjet vejš do údolí a mrknout se na nějakej pěknej flek u tý říčky.“ Nasál vzduch. „Poslední místo, kde bych se usadil, je tamhle někde dole pod všema těma táborama, kde se každej pitomec nachlastá a pak chčije do vody.“</p>

<p>De Loungville se zasmál. „Vypadá to, jako by nejlepší místa byly obsazený.“</p>

<p>„Jen tehdy, když ti chutnaj cizí chcanky ve vodě,“ ucedil Pradži. „Tohle je jenom začátek. Už se o tom mluví skoro pět let. Začíná válka, která skončí všechny ostatní války, a každej chlap, schopnej udržet meč v pazouře, kterej tady není, brzy vyrazí plundrovat.“ Potřásl hlavou. „Nedává to moc smyslu, co? Člověk by řek, že každej, kdo má obě oči, uvidí, že -“</p>

<p>Calis ho zarazil zvednutou rukou. „Tady ne. Je tu moc uší.“</p>

<p>Pradži přikývl. „Hledejte prapor s červeným orlem, stejnej jako ten vás. To bude Vadža - pokud dorazil.“</p>

<p>Calis přikývl.</p>

<p>Vjeli do tábora a Erik cítil, jak se mu zrychluje tep. Ještě nikdy si ho tolik lidí nepřehlíželo tak podezřívavě. Shromaždiště bylo neutrální území, kam si obě znepřátelené strany přicházely najímat kompanie - a často vojáky přeplácely - a podle tra­dice měl každý, kdo se k táboru přiblížil, nechat meč v pochvě. Ale tradice a vymahatelná spravedlnost byly dvě odlišné věci a při podobných setkáních nejednou vypukla nelítostná řež. Žoldnéři v tomto táboře věděli, že jedinými jistými spojenci jsou muži v jejich kompanii. Každého jiného mohli už několik dnů nebo týdnu poté, co opustí shromaždiště, spatřit na druhé straně bojiště jako nepřítele.</p>

<p>Prošli kolem velkého žlutého stanu, který stál na druhém břehu potoka, a pokračovali nahoru proti proudu dál od hlavního tábora. Calis našel malé návrší s plochým vrcholem, z něhož byl skvělý výhled na údolí, a pokynul de Loungvilleovi, že se utáboří tady. „Žádné opevnění; to je proti dohodě, ale postav zdvojené stráže. Až přijdou děvky, ať si muži užiji, ale žádné pití ani drogy - překupníky odežeň pěkně daleko. Nechci, aby nějaký blbec začal krveprolití jen proto, že v kouři zahlédl nepřítele.“</p>

<p>De Loungville přikývl a vydal rozkazy. Bez kopání zákopů a budování předprsní byla práce hotova rychle. Jakmile Erikův oddíl postavil stan, přišel k nim Foster a rozdělil je do stráží. Erik zasténal, když se dozvěděl, že dostal druhou hlídku, která trvala od půlnoci do dvou hodin před úsvitem. Připadalo mu, že přerušovaný spánek je stejně nanic, jako by celou noc nespal.</p>

<p>Nicméně po třech dnech v sedle se mu bude hodit každá chvilka, kdy se natáhne. A jestli má dneska půlnoční hlídku, znamená to, že zítra bude mít jitřní a pozítří žádnou. Sice to nebylo moc uspokojivé, ale byl rád, že si našel vůbec nějaký důvod k optimismu.</p>

<p>Zazněly trumpety a Erik se s trhnutím probudil. Byli už v táboře pět dní a on zrovna odpočíval po noci přerušené stráží. Vylezl ze stanu a všiml si, že se všichni dívají do údolí.</p>

<p>Za zády se mu zastavil Rup a zasmál se. „Vypadá to jako mraveniště, do kterýho někdo píchl klackem.“</p>

<p>Erik se také zasmál, protože Rup měl pravdu. Všude se hemžili lidé. Pak táborem proběhl Foster s voláním: „Všichni ke koním! Nástup na přehlídku!“</p>

<p>Erik a Rup se otočili, vrátili se ke stanu a vytáhli meče a štíty. Odběhli k místu, kde už všichni sedlali koně, a připravili vlastní zvířata. Když zazněl rozkaz k nástupu, vyhoupli se doseděl a odjeli se zařadit. Foster projel kolem a řekl: „Chvilku si odpočiňte, miláčkové. Nakupování teprv začalo a vy toho dneska moc nenaděláte. Až přijdou zprostředkovatelé, tak se snažte vypadat jako tvrďáci.“</p>

<p>Zazněl smích a někde vzadu v řadě se ozval hluboký hlas Jadowa Šatiho: „Tak postav dopředu Jeroma, chlape. To je vyděsí!“</p>

<p>Ozval se další výbuch smíchu a de Loungville odpověděl: „Až zase někdo otevře hubu, tak bych mu doporučovat, aby řek něco opravdu srandovního. Jinak si bude přát, aby jeho máma složila slib čistoty, ještě než ho zplodila.“</p>

<p>Kompanie zmlkla.</p>

<p>Asi o hodinu později se z údolí ozval dusot kopyt; Erik se otočil a spatřil skupinu dvanácti jezdců, kteří se k nim blížili. Včele jel rozložitý muž s šedými vlasy, který ale vypadal překvapivě mladě. Byl oblečen jako švihák, a přestože byl pokryt prachem cesty, bylo na něm vidět, že si. na vzhledu dává záležet. Jezdec po jeho boku nesl prapor s karmínovým orlem.</p>

<p>„Vadžo!“ zařval Pradži, sotva jezdci zastavili. „Ty mizernej starej kozle! Už jsem si myslel, že někdo udělal zbytku světa laskavost a zabil tě. Kde ses tak zdržel?“</p>

<p>Druhý muž, navzdory věku hezký, se zasmál a odpověděl:</p>

<p>„,Však nás najdeš’. Kdybych se nedoslechl o tom, že už je Shromaždiště otevřené, jel bych teď ještě pořád na jih do Města na Hadí řece, abych našel tohohle kapitána a jeho bandu cucáků.“</p>

<p>Když Vadža a jeho muži sesedli, přijel k nim Calis. „Dorazili jste právě včas. Dneska začínají přehlídky.“</p>

<p>Vadža se rozhlédl. „Tak to mám ještě spoustu času. Tohle nás čeká ještě tak další tři čtyři dny. Už dorazily obě strany?“</p>

<p>„Od Smaragdové královny zatím nikdo. Jen kněz-král,“ odpověděl Calis.</p>

<p>Vadža kývl: „Dobře. To mám hromadu času na to, abych se vykoupal a najedl. Stejně žádnou nabídku od toho šaška nevezmeš.“</p>

<p>Calis odpověděl: „To víš možná ty a já, ale jestli tady máme někoho přesvědčit, tak se to nesmějí dozvědět oni.“ Trhl palcem ke stanu zprostředkovatelů. „Musíme se tvářit, jako bychom zvažovali nabídky obou stran.“</p>

<p>„Rozumím. Ale stejně mám dost času na vykoupání. Vrátím se tak za hodinku.“ Vadža se otočil a i se svými společníky odkráčel.</p>

<p>Pradži ho sledoval pohledem: „Válčím s nim už devětadvacet dlouhejch let a přísahám, že jsem dodneška na celým světě nepotkal nikoho marnivějšího. Ten by se vykoupal i na svou vlastní popravu.“</p>

<p>Calis se usmál a Erik si uvědomil, že je to po mnoha týdnech první kapitánův úsměv.</p>

<p>Celé dny stáli na přehlídce a zprostředkovatelé se na ně chodili dívat. S Vadžovými a Hatonisovými muži měla jednotka přes sto mužů: byla tedy natolik velká, aby ji bylo třeba brát vážně, ale ne dost velká, aby ji kdokoli věnoval zvláštní pozornost.</p>

<p>Po třetím takovém dnu začaly přicházet nabídky a Calis jim zdvořile naslouchal. Odpovídal ale vyhýbavě.</p>

<p>Týden po tom, co začaly přehlídky, si Erik všiml, že některé kompanie odjíždějí. Zeptal se na to u večeře Pradžiho a starý žoldnéř odpověděl: „Podepsali smlouvu s knězem-králem. Nejspíš jsou to chudí kapitáni, kteří nemají na žold pro svoje chlapy. Budou si muset rychle najít zaměstnavatele, nebo se jim lidi rozeběhnou do jinejch kompanií. Většina tady ale čeká, aby si poslechla nabídku druhý strany.“</p>

<p>Ubíhaly další dny a druhá strana se stále ještě neobjevila,</p>

<p>Dva týdny po příjezdu požádal Erik o dovolení odvést koně dál proti proudu potoka, protože místo, kde byli původně, už vypásli a za seno a obilí si obchodníci v táboře počítali nehorázné sumy. Calis mu to dovolil, ale připomněl Erikovi, že zvířata musí bez ustání hlídat stráž. Minul další týden.</p>

<p>Skoro měsíc po příjezdu se Erik právě vracel z kontroly koní - byl to třikrát denně jeho rituál - když se z hlavního tábora ozvalo krátké a hlasité troubení. Bylo horko; jeden z příslušníků klanu mu řekl, že právě přichází nejteplejší část léta, které brzy skončí. Byl to zvláštní pocit, nezažít zimu a místo podzimu se vrátit do jara. Erik věděl, že Nakor by problém s obrácenými ročními obdobími určitě dokázal vysvětlit, ale nebyl si jist, zda by Isaláncovo vysvětlení vůbec pochopil.</p>

<p>Troubení pokračovalo a Erik se rozběhl, aby zjistil, co se děje. Když dorazil ke stanům v táboře, přiběhl k němu Foster a zařval: „Přiveď sem rychle ty koně! To je signál k pohotovosti! Někdo nás varuje, že má začít boj!“</p>

<p>Erik se vyškrábal do kopce a seběhl do malého vedlejšího údolí; zamával a zavolal na muže, kteří tam stáli na stráži. „Odveďte do tábora tolik koní, kolik dokážete!“ Odběhl k nejvzdálenějšímu místu, kde byla zvířata uvázána ke kolíkům, a popadl otěže čtyř koní. Ostatní také přiložili ruku k dílu, takže všichni koně byli brzy dopraveni do hlavního tábora.</p>

<p>Muži zrušili tábor rychleji, než by Erik čekal. Calis vydal rozkazy ke stavbě obranného opevnění a celá kompanie se bleskově pustila do budování předprsní. Lučištníci pátrali očima po úbočí pod nimi a snažili se zachytit pohyb, který by prozradil, že se k nim někdo blíží.</p>

<p>Navzdory troubení k pohotovosti se zdola neozvaly žádné zvuky boje. Místo toho jim k uším dospělo podivné bzučení a Erikovi trvalo poměrně dlouho, než si uvědomil, že slyší lidské hlasy. Doléhaly k nim hádky a kletby, které zněly dost vztekle, ale pořád ještě neslyšeli žádný zvuk boje.</p>

<p>Nakonec Calis přikázal: „Bobby, vezmi si pár lidí a běž dolů zjistit, co se děje.“</p>

<p>De Loungville zavelel: „Prcek, von Darkmoor, Jadow a Jerome - se mnou!“</p>

<p>Rup se zasmál. „Bere si čtyři největší vazouny, aby se za ně mohl schovat.“</p>

<p>De Loungville se bleskově otočil a podíval se na Rupa: „Ty taky, skrčku.“ Se zlostným zábleskem v očích se usmál a dodal:</p>

<p>„Budeš stát nalevo. Kdybych se musel bránit, vytasím pravačkou a tebe hodím na prvního chlapa, kterej po mně vyjede.“</p>

<p>Rup obrátil oči k nebi a zařadil se vedle Erika. „Tohle mě už snad naučí držet hubu.“</p>

<p>„Pochybuju,“ utrousil Erik.</p>

<p>Vyrazili do tábora pěšky, protože na sebe nechtěli příliš upoutávat pozornost. Když se přiblížili na doslech, připadalo jim, že se tam snad hádá každý s každým.</p>

<p>„Na to já seru. Je to urážka. Pojďme, pojedeme na jih a vezmeme to, co nám nabídne ten kněz-král.“</p>

<p>Další hlas odpověděl: „To si chceš prosekat cestu ven, aby ses mohl otočit a bojovat znovu?“</p>

<p>Erik se snažil pochopit smysl oněch poznámek, ale de Loungville řekl: „Za mnou.“</p>

<p>Prošli kolem několika podobných táborů, z nichž nejeden vykazoval známky kvapného balení a příprav k odjezdu. Jeden muž řekl: „Jestli vyrazíme na východ proti proudu řeky a řízneme to přes hory na jih, může nám to vyjít.“</p>

<p>Žoldnéř, který stál vedle něho, se zeptal: „A ty ses rozhodl, že si budeš přivydělávat jako věštec, nebo co?“</p>

<p>De Loungville je vedl ke stanu zprostředkovatelů; ti stáli venku a tvářili se vyděšeně. De Loungville se kolem nich protlačil dovnitř.</p>

<p>Za nízkým dřevěným stolem, který zprostředkovatelé používali ke své práci, seděl ramenatý muž v jemně kovaném brnění; bylo dobře udržované a přitom bylo vidět, že je muž nemá jen pro parádu. Nohy měl položeny na leštěné desce stolu a z jeho bot stékalo bláto na rozložené dokumenty. Od ostatních mužů v táboře se příliš nelišil - snad jen tím, že byl starý, daleko starší než Pradži a Vadža, nejstarší muži v Calisově kompanii. Spíše než věk z něho ale vyzařovala aura člověka, který toho hodné poznal a zažil. Klidně sledoval, jak de Loungville a jeho muži vcházejí dovnitř, a pak kývl na vojáka, který mu stál za zády. Oba měli na levém rukávu smaragdovou pásku, ale jinak nic, co by připomínalo stejnokroj nebo výložky.</p>

<p>De Loungville se před mužem zastavil. „Kterej blbec nechal troubit pohotovost?“</p>

<p>„Nemám tušení,“ řekl starý voják; „Já rozhodně nechtěl způsobit takový poprask.“</p>

<p>„Ty jsi agent Smaragdový královny?“</p>

<p>Muž odpověděl: „Jsem generál Gapi. Nejsem ničí ,agent’. Přišel jsem, abych vás seznámil s vašimi možnostmi.“</p>

<p>Erik na tom muži pozoroval něco, čeho si všiml jen u několika málo lidi - u prince z Krondoru, vévody Jamese a příležitostně i u Calise. Byla to naprostá velitelská jistota, přesvědčení, že jeho rozkazy budou vyplněny hned a bez ptaní. Erik usoudil, že mužova hodnost rozhodně není marnivostí žoldnéře. Tento člověk určitě velel celé armádě.</p>

<p>De Loungville si založil ruce na hrudi. „Aha. A jaký možnosti teda máme?“</p>

<p>„Buď budete sloužit Smaragdové královně, nebo zemřete.“</p>

<p>Takřka neznatelným pohybem hlavy naznačil de Loungville svým mužům, aby se rozestoupili kolem. Erik popošel doprava, až stál přímo naproti jedinému dalšímu vojáku ve stanu. De Loungville řekl: „Většinou dostávám za boj zaplaceno. Ale z tvýho tónu je mi jasný, že bych si protentokrát měl na vejplatu nechat zajít chuť.“</p>

<p>Gapi si povzdechl. „Pokud máš dost odvahy, tak zkus porušit mír tábora, kapitáne.“</p>

<p>„Nejsem kapitán,“ opáčil de Loungville. „Jsem seržant. Můj kapitán mě sem poslal, abych zjistil, co je to tu za kravál.“</p>

<p>„Ten kravál, jak tomu říkáš,“ odpověděl Gapi, „je důsledkem starostí mužů, kteří jsou příliš hloupí, než aby si uvědomili, že ve skutečnosti nemají na vybranou. Takže abys neslyšel nějakou zkreslenou verzi toho, co jsem tady říkal už před hodinou, zopakuji ti svůj rozkaz, abys jej mohl vyřídit svému kapitánovi.</p>

<p>Všechny žoldnéřské kompanie v tomto údolí musí přísahat věrnost Smaragdové královně. Nejpozději do měsíce zahajujeme tažení po proudu řeky na město Lanadu.</p>

<p>Pokud se pokusíte uniknout, abyste přijali službu v řadách nepřátel naší paní, budete uštváni a zabiti.“</p>

<p>„A kdo zařídí to štvaní a zabíjení?“ zeptal se de Loungville.</p>

<p>Gapi s mírným úsměvem objasnil: „Třicet tisíc vojáků, kteří právě v těchto chvílích obkličují toto malebné údolí.“</p>

<p>De Loungville se otočil a vyhlédl ze stanu. Přejel pohledem po hřebenech nad údolím a zpozoroval pohyb, odlesky na zbraních a stíny - ne mnoho, ale stačilo mu to, aby pochopil, že se kolem údolí stahují početné jednotky vojska. Povzdychl si a řekl: „Už jsme si říkali, proč vám to sem trvá tak dlouho. Nevěděli jsme, že sem přitáhnete s celou armádou.“</p>

<p>„Předej zprávu svému kapitánovi. Nemáte jinou možnost.“</p>

<p>De Loungville se podíval na generála, jako by chtěl něco říct. Pak ale jen přikývl a pokynul ostatním, aby ho následovali.</p>

<p>Dokud nevyšli z hlavního tábora, nikdo nepromluvil, ale pak se ozval Erik: „Vypadáte nějak ztrápeně, seržante. Myslel jsem, že jsme sem jeli proto, abysme se k nim přidali.“</p>

<p>„Nelíbí se mi, když druhá strana mění pravidla,“ vrčel de Loungville. „Tady je zvykem, že se lidem za boj platí. Nejspíš jsme do toho sklouzli dál, než jsme mysleli.</p>

<p>A kromě toho,“ dodal, „když se mnou má někdo vyjebat, tak mám radši, když si o to hezky řekne. Může mi urvat srdce, když na to zapomene.“</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola čtvrtá</emphasis></strong></p>

<p> <strong>OBJEV</strong></p>

<p>Rup ukázal dopředu.</p>

<p>V dálce plály ohně a označovaly místa, kde se bojovalo. Generál Gapi dodržel slovo a zaútočil na každou kompanii, která opustila údolí a snažila se odjet na jih. Několik kapitánů se tvrdošíjně pokusilo probít si cestu obklíčením, ale narazilo na odpor vojáků rozmístěných v lepších postaveních a navíc zakopaných.</p>

<p>Údolí se sice ideálně hodilo pro shromáždění, ale jako místo, odkud měl být veden útok, se nedalo příliš doporučit. Na severu a jihu mělo stěny příkré a vysoké, takže jedinou možnost ústupu skýtala východní strana, kudy sem přišel Vadža. Podle něho to byla cesta do zrádných kopců po nebezpečných stezkách, kde po jediném chybném kroku hrozila smrt. Některé menší skupiny se touto cestou neustále vydávaly na útěk.</p>

<p>Jiní udělali to, co Calisovi Karmínoví orli: buď se rozhodli sloužit za jakoukoli odměnu, kterou by si mohli vybrat v budoucím plenění, nebo při první vhodné příležitosti zmizet. Kam se Erik podíval, všude viděl nespokojené muže. De Loungville nebyl jediný člověk, kterému vadil způsob, jakým rozhodli o jejich osudu.</p>

<p>Ti, kteří se rozhodli poslouchat rozkazy generála Gapiho, se seřadili u ústí potoka do Vedry. Od mostu, spáleného v dávno zapomenuté válce, přejížděly řeku přívozní čluny a svážely vojáky na východní břeh Vedry.</p>

<p>Calisova kompanie dorazila k přívozu mezi posledními, protože byla ubytována nejvýš ze všech. Díky tomu měli vojáci víc času na pozorování a posloucháni ostatních žoldnéřů. Přes řeku přejížděli muži a několik žen z celého Novindu, aby se připojili ke kompaniím, které už byly na druhé straně.</p>

<p>Přijel k nim muž se smaragdovou páskou na paži.</p>

<p>„Jaká kompanie?“</p>

<p>De Loungville ukázal na Calise, který seděl na koni po jeho levici, a řekl: „Calisovi Karmínovi orli z Města na Hadí řece.“</p>

<p>Muž se zamračil a podíval se na Calise. „Od obléhání Hamsy?“</p>

<p>Calis přikývl.</p>

<p>Muž se zazubil, ale v jeho výrazu nebylo nic přátelského. „Už jsem tě skoro měl, ty kluzkej parchante. Ale rozjel ses na východ k Ješandi, a než tě moje jednotka stihla dohonit, ztratil ses ve stepích.“ Přejel Calise pohledem od hlavy k patě. „Kdybych tenkrát věděl, že patříš k dlouhověkým, jel bych na východ rovnou. Hodně z vás žije u Ješandi.“</p>

<p>Vytáhl z rukávu svinutý pergamen a kus uhlu, něco si poznamenal a dodal: „Ale naše paní přijímá všechny, kdo k ní přicházejí, takže jsme teď najedný lodi.“ Mávl k jihu. „Pojedete asi dva kilometry po proudu řeky. Tam najdete správce tábora a ohlásíte se mu. Za pár dní dostanete rozkazy. Prozatím se budete řídit táborovými zákony; jsou jednoduché: vyvoláte rvačku a jste mrtví. Teď jsme všichni bratři pod praporem Smaragdové královny a každý, kdo začne dělat problémy, jde na kůl. Nedoporučuju to nikomu. Už jsem viděl pár lidí, kteří se na něm cukali ještě po hodině.“</p>

<p>Nezeptal se, jestli rozkazu rozuměli, jen kopl koně do slabin a odjel k další kompanii.</p>

<p>„To bylo docela jednoduchý,“ prohodil Pradži, který seděl po Calisově levici.</p>

<p>Calis řekl: „Najdeme toho správce tábora a ohlásíme se. Aspoň se rychle ubytujeme.“ Kývl na Pradžiho a Vadžu, kteří se beze slova oddělili od zbytku kompanie a zmizeli v davu.</p>

<p>„Co to bylo?“ zeptal se Erik tiše.</p>

<p>Foster, který jel vedle něho, se utrhl: „Zavři klapačku.“</p>

<p>Ale Nakor se zasmál. „Při všem tom zmatkuje docela jednoduché ztratit se své kompanii. Pradžimu a Vadžovi může trvat pár dlouhých dní, než nás zase najdou. Do té doby můžou zaslechnout spoustu zajímavých věcí.“</p>

<p>Calis zavrtěl hlavou a ohlédl se přes rameno, jako by chtěl Isalánce varovat, aby mlčel, ale malý mužík se jen zasmál. „No, myslím, že se taky na chvilku ztratím.“ Seskočil z koně, hodil otěže Luisovi a dodal: „Pěšky mi to půjde lip.“</p>

<p>Než mohl Calis cokoli namítnout, rozběhl se k místu, kde právě z přívozního člunu vystupovala velká skupina jezdců a kudy projížděla další skupina vojáků ze západu. Během několika minut se obě kompanie promíchaly a Nakor zmizel v davu. Krčil se mezi jezdci, kteří na něho křičeli kletby, protože jim plašil koně.</p>

<p>Calis prohodil: „Takhle to dělá vždycky.“</p>

<p>Foster se díval za Nakorem vzteklým pohledem, ale Calis a de Loungville jen zavrtěli hlavami.</p>

<p>O několik hodin později konečně našli správce tábora. Měl úzkou tvář, a zatímco se mu Calis hlásil, přejížděl po vojácích tmavýma, pronikavýma očima. Udělal si poznámku na listině, kterou držel v ruce, a mávl k břehu řeky. „Najděte si místo nejdál tři kilometry po proudu. Po obou stranách cesty už jsou rozmístěny další kompanie. Severně od vás by měla být jedna, která si říká Gegariho přikázání a přes cestu další, které velí kapitán Dalbrine. Pokud půjdete dál na jih, budete pokládáni za dezertéry a budete dopadeni. Ti, které naši vojáci nezabijí rovnou, budou přivlečeni zpátky do tábora a veřejně popraveni. A nepokoušejte se překročit řeku.“ Mávl ke druhému břehu, kde v dáli viděli klusat skupinu jezdců.</p>

<p>Něco na nich Erika mátlo a najednou si uvědomil, že jezdci i koně jsou na tu dálku moc velcí a že jedou podivně rychle.</p>

<p>Zamrkal a pak si uvědomil, na co se to vlastně dívá. „Hadí lidé!“ vykřikl bez rozmyslu.</p>

<p>Správce tábora je varoval: „Spojenci naší paní se jmenují Saaurové. Neříkejte jim ,ještěrky’ ani ,hadi’, pokud na sebe nechcete přivolat její hněv.“ Pokynul Calisovi, aby odvedl svou kompanii, a otočil se k další přicházející skupině žoldnéřů.</p>

<p>Erik zamžikal proti odpolednímu slunci a snažil se vypozorovat víc.</p>

<p>„Ti koně musí mít nejmíň dvacet dlaní,“ řekl Šo Pi.</p>

<p>„Spiš dvaadvacet nebo čtyřiadvacet,“ usoudil Erik. „Jsou větší než tažní koně, ale jezdí jako váleční.“ Sledoval, jak jezdci mizí v dálce, a obdivoval plavné pohyby jejich zvířat. Saaurové na nich seděli pevně, i když se zdálky zdálo, že mají těžiště poněkud víc nahoře; brnění měli vykované do trojúhelníkového tvaru se širokými ramenními kryty a úzkým pasem. „Docela rád bych se na ty jejich koně podíval,“ řekl Erik.</p>

<p>„Na to zapomeň,“ štěkl de Loungville. „Aspoň tehdy; když na nich budou sedět.“</p>

<p>Erik užasle potřásl hlavou a sledoval, jak se jezdci ztrácejí v odpoledním oparu za řekou.</p>

<p>Našli místo k utáboření a Calis šel pozdravit sousední kapitány. Bylo však jasné, že se nechtějí s nikým příliš vybavovat, protože nikdo nevěděl, který z jeho sousedů bojuje o věc Smaragdové královny z přesvědčení a kdo byl ke spolupráci přinucen stejně jako oni.</p>

<p>Erik nebyl žádný vojenský odborník, ale měl pocit, že v této zemi, kde se lidé k válce běžně najímají, není asi nejlepší nápad přijímat pod svůj prapor muže, kteří neodpřísáhli věrnost. Zdálo se ale, že k žádným třenicím zatím nedošlo, z čehož Erik usoudil, že ti, kdo stojí v čele tohoto vojska, vědí něco, co neví on, a tak na to přestal myslet.</p>

<p>Calis nařídil mužům, aby šli spát, aniž by stavěli stany. Nedostali ani rozkaz k budování obranných přeprsní. Bylo jasné, že velitel chce, aby v případě potřeby byli jeho muži schopni okamžitě vyskočit a nasednout na koně.</p>

<p>Po dvou dnech začaly okolní tábory navzájem komunikovat a žoldneři, kteří zrovna neměli službu, chodili na návštěvu ke svým novým spolubojovníkům. Muži spolu obchodovali, hráli, častovali se hrdinskými historkami nebo jen tak klábosili a zmírňovali napětí mezi dvěma bitvami. Důvěra vzrůstala, třebaže jen pomalu, když se ti, kdo byli ke službě donuceni, smiřovali s osudem. Možná přijali s nevolí, že si nemohli zvolit síranu, za kterou budou bojovat, ale pro většinu kapitánů byla jedna strana stejně dobrá jako druhá a kořist byla kořist.</p>

<p>Některé kompanie se chovaly přátelsky a vítali každou novou tvář, která mohla přinést nějaké nové zprávy, zlato do hry nebo jen trochu zábavy po nudné službě. Ale jiní žoldnéři zůstali pořád obezřetní a Erik s Rupem byli už dvakrát odmítnuti s tím, ať si hledí svého, když k takovým táborům přišli.</p>

<p>Druhého večera procházel Foster ležením a zastavoval se u skupinek mužů, aby si s nimi pohovořil. Nakonec dorazil i k Erikovi, Rupovi, Šo Pimu a Luisovi, kteří seděli kolem ohně a sledovali, jak si vede Prcek s Natombim při své první kuchyňské službě. „Pojďte sem!“ rozkázal mužům, kteří se nepokrytě bavili.</p>

<p>Jakmile k němu došli, vytáhl měšec a každému dal dvě zlaté a pět stříbrných minci. Tiše dodal: „Žoldnéři přece občas dostávají zaplaceno, a kdybyste si nekoupili nic od kšeftařů nebo si semtam nezaplatili nějakou tu děvku, mluvily by o nás všechny tábory kolem. Ale jestli se někdo ožere jako prase a bude se vykecávat do nepovolanejch uší, bude se dívat, jak si peču jeho játra k večeři!“</p>

<p>Erik sevřel mince v dlani a cítil, jak jsou chladné. Najednou si uvědomil, že nedržel peníze v ruce od chvíle, kdy opustil Darkmoor, a měl dobrý pocit z toho, ze si konečně může něco koupit. Vložil je do kapsy, kterou si našil zevnitř na košili; tam budou v bezpečí.</p>

<p>Později večer přišly k jejich táboru prostitutky a začaly provozovat své řemeslo. Bez stanů tu nebylo příliš velké soukromí, ale zdálo se, že většina mužů si z toho těžkou hlavu nedělá. Prostě vybranou ženu svalili pod přikrývku a nevšímali si těch, kteří posedávali nebo postávali jen kousek vedle.</p>

<p>Dvě ženy přišly i k Erikovi a Rupovi, kteří seděli na kládě, a jedna se zeptala: „Nemáte zájem o trochu společnosti, mládenci?“</p>

<p>Rup se usmál a Erik se najednou začervenal studem. Když přišly prostitutky do tábora posledně - to bylo ještě na druhé straně řeky - staral se právě o koně, a než dorazil ke stanům, byly už<strong> </strong>pryč. Bylo mu jasné, že je nejspíš jediným mužem v kompanii, který ještě nikdy v životě nespal se ženou. Erik si pomyslel: <emphasis>Třeba je to moje poslední šance</emphasis>, a řekl: „Proč ne?“</p>

<p>Druhá žena řekla: „Platíte předem?“</p>

<p>Rup se zasmál. „Až naprší a uschne.“ Ukázal gestem na tábor. „My vám nikam neutečeme - ale to se o vás dvou říct nedá, co?“</p>

<p>Ta, která je oslovila jako první, se na něho kysele podívala, ale přikývla. „Vsadím se, že nejseš tak mladej, jak, vypadáš.“</p>

<p>Rup vstal. „Jsem starší, než jsem kdy v životě byl.“</p>

<p>Zdálo se, že ženu jeho prohlášení zmátlo, ale nechala se jím odvést stranou.</p>

<p>Erik osaměl s druhou ženou. Možná byla mladá, ale to se dalo jen stěží odhadnout. Při tvrdém výrazu její tváře a ve slabém světle táborového ohně bylo těžké poznat, zda má blíž k patnáctce nebo ke čtyřicítce. Několik šedin v jejich vlasech ho přesvědčilo o tom, že je starší než on, ale nevěděl, jestli by ho to mělo uklidnit, nebo ne.</p>

<p>„Tady?“ zeptala se.</p>

<p>„<emphasis>Co?</emphasis>“</p>

<p>„Uděláme to tady, nebo někde jinde?“</p>

<p>Erik náhle zaplavila vlna studu. „Pojďme dolu k řece.“</p>

<p>Neobratně ji podal ruku a ona ho za ni vzala; stisk měla pevný a dlaň suchou. Zničehonic se za ten dotyk styděl, protože měl ruku zvlhlou potem a nevěděl, jak moc ji může sevřít.</p>

<p>Tiše se zasmála a on se zeptal: „Co je?“</p>

<p>„<emphasis>Poprvý, že jo?</emphasis>“</p>

<p>Zakoktal: „No... jasně že ne, jenom... už je to dlouho a s tou cestou a tak..“</p>

<p>„Jasně,“ odpověděla. Erik nedokázal posoudit, jestli v jejím pobavení slyšel náklonnost nebo pohrdání. Vedl ji na břeh řeky a cestou málem šlápl na párek, zmítající se ve skoro dusivém objetí. Došel na poměrně tmavé a opuštěné místo a zůstal nejistě stát.</p>

<p>Žena ze sebe rychle shodila oblečení a Erik cítil, jak v něm při pohledu na její nahé tělo stoupá vzrušení. Nebyla to žádná krasavice; kolem pasu a na stehnech měla trochu moc přebytečného tuku a pokleslá ňadra, ale najednou si uvědomil, k čemu se vlastně chystá, a začal ze sebe shazovat šaty. Svlékl si tuniku a právě si zouval boty, když řekla: „Ale jsi kus chlapa, co?“</p>

<p>Erik se podíval na své tělo, jako by je viděl poprvé v životě. Postupem času mu díky tvrdé práci narostly ještě větší svaly než předtím v Ravensburgu. Vždycky byl silný, ale teď už se zbavil i posledních zbytků měkčího masa a široká kovářská hruď a ramena se mu doslova vzdouvaly svaly, jako by byl sochou, kterou vytvořil umělec k poctě nějakého bájného siláka. „Na svůj věk jsem byl vždycky trochu velký.“</p>

<p>Posadil se a stáhl si boty. Žena k němu přistoupila a začala mu rozepínat opasek. Zastřeným hlasem řekla: „Tak se podíváme, jak moc velkej.“ Stáhla mu kalhoty, přes místa, která už byla očividně připravena k milování, a potěšeně se zasmála. „Tak akorát!“</p>

<p>S ohledem na své povolání byla nečekaně jemná. Nikam nespěchala a nesmála se Erikově neobratnosti. Chlácholila ho, když to potřeboval, a přestože bylo jejich spojení rychlé a divoké, nechyběla v něm i něžnost. Když bylo po všem, rychle se oblékla, ale zůstala ještě chvíli potom, co jí zaplatil. „Jak se jmenuješ?“</p>

<p>„Erik,“ odpověděl, ačkoliv nevěděl, proč ji to vlastně zajímá.</p>

<p>„Víš, Eriku, ty jsi ještě pořád divokej kluk v mužským těle. Až si najdeš nějakou ženskou, určitě se jí tvý objetí bude líbit - jestli si budeš pamatovat, jak jsi silnej a jak je ona křehká.“</p>

<p>Najednou se cítil nejistě. „Ublížil jsem ti?“</p>

<p>Zasmála se. „Ne tak docela. Byl jsi... nadšenej. Možná budu mít na zadku pár modřin z toho, jak jsi se mnou nakonec třískal o tu zatraceně tvrdou zem. Ale nebylo to nic proti těm chlapům, kteří si myslí, že mě můžou mlátit, aby se udělali.“</p>

<p>Erik se oblékl a zeptal se: „Proč to děláš?“</p>

<p>Žena v šeru téměř nepostřehnutelně pokrčila rameny. „Co jinýho můžu dělat? Můj chlap byl voják jako ty. Umřel před pěti lety. Nemám žádnou rodinu ani postavení. Můžu buď krást, nebo se kurvit.“ Pak bez lítosti nebo vzdoru řekla ještě jednou: „Co jinýho můžu dělat?“</p>

<p>Než na to mohl něco odpovědět, zmizela ve tmě za dalším zákazníkem. Erik cítil úlevu a prázdnotu zároveň. V jejich spojení něco chybělo a Erik nevěděl, co to bylo, ale na druhou stranu věděl, že už se nemůže dočkat, až tuhle skvělou věc udělá znovu.</p>

<p>Šest dní poté, co se utábořili, se vrátili Pradži a Vadža. Calis jim pokynul, aby se posadili k němu, poblíž Erika a jeho skupiny, kteří právě dojídali oběd. Muži pokývnutím pozdravili staré žoldnéře a ti přešli ke kapitánovi a klekli si vedle něho.</p>

<p>„Co jste zjistili?“ zeptal se Calis.</p>

<p>Pradži promluvil první: „Nic, co by nás překvapilo.“ Širokým gestem ukázal dokola na kompanie, jejichž tábory ze všech stran obklopovaly ten jejich. „Všichni jsme nacpaní na jednom fleku od těch kopců na východě až k řece. Na sever od nás táboří dobrejch dvacet, pětadvacet tisíc mečů a armády z Lanady a Maharty se dávaj dohromady nějakejch osmdesát kilometrů jižně.“</p>

<p>„Rádža z Maharty posílá svou armádu tak daleko na sever?“</p>

<p>„Říká se to,“ doplnil Vadža tak tiše, aby to slyšeli jen muži kolem ohně.</p>

<p>Pradži pokračoval: „Tohle tažení se vleče od pádu Irabeku celejch patnáct let. Napadlo by tě, že dřív nebo později některej z těch rádžů vezme rozum do hrsti. Města podél řeky padaj jako mouchy jedno za druhým a každý doufá, že zrovna jejich severní soused je ten, u kterýho Smaragdová královna přestane mít žízeň na ostatní.“</p>

<p>Calis se zeptal: „Co ještě?“</p>

<p>„Myslím, že. co nejdřív vyrazíme - nejpozději do tejdne.“</p>

<p>„Co jste slyšeli?“ zeptal, se Calis, u něhož se mezitím zastavili de Loungville s Fosterem.</p>

<p>Pradži odpověděl: „Nič, co by jasně řeklo: ,Vyrážíme tehdy a tehdy tam a tam’. Jenom jsme se dívali a poslouchali.“</p>

<p>Vadža mávl k severu. „Stavějí velký most přes řeku - tam, kde byl kdysi přívoz. Dnem i nocí tam dře nejmíň šest kompanií a pár set otroků.“</p>

<p>„Z tyhle strany řeky se nikdo nedostane na sever bez propustky,“ dodal Pradži.</p>

<p>„A nikdo nemůže tuhle oblast opustit, aniž by dostal rozkazy,“ doplnil ho Vadža.</p>

<p>„Na severní straně řeky,“ pokračoval Pradži, „mají tábor staří veteráni, kteří se účastní tohohle tažení od samýho začátku - oni a ti saaurští hadi.“</p>

<p>Calis chvíli mlčel. „Takže-my všichni jsme podezdívka?“</p>

<p>„Už to tak vypadá,“ pokýval hlavou Pradži.</p>

<p>Erik se obrátil k ostatním mužům ve své skupině a zašeptal: „Podezdívka?“</p>

<p>Prcek promluvil tiše, aby ho neslyšeli důstojníci. „To znamená, že potáhnem na městský zdi jako první, mladej. A taky pod těma zdma zůstanem; proto se tomu tak říká.“</p>

<p>Luis si přejel prstem pod bradou, aby naznačil podřezávání hrdla. „První kompanie, který potáhnou k hradbám, tam většinou nechaj všechny chlapy,“ dodal tiše.</p>

<p>Calis řekl: „Musíme zůstat ve střehu. Potřebujeme se dostat co nejblíž k té Smaragdové královně a jejím generálům, abychom zjistili všechno, co se dá. Pokud to znamená, že musíme jako první projit branou a zvítězit na hradbách, abychom dokázali, že jsme dobří, tak to uděláme. Jakmile se dozvíme, co potřebujeme, začneme si dělat starosti, jak odsud zmizíme.“</p>

<p>Erik si lehl na matraci a položil si ruku pod hlavu. Díval se na mraky, které se v odpoledním vánku pomalu přesouvaly po obloze. Čekala ho noční hlídka, takže usoudil, že bude nejlepší, když si trochu odpočine.</p>

<p>Ale pomyšlení na to, že by měli jako první útočit na městské hradby, se k němu vracelo znovu a znovu. Už zabil čtyři muže při třech různých příležitostech, ale bitvy se dosud ještě nezúčastnil. Dělalo mu starosti, že by mohl nějak něco zkazit.</p>

<p>Pořád ještě uvažoval o nastávajícím tažení, když k němu přišel Foster a kopnutím do boty mu naznačil, že je nejvyšší čas jít na stráž. Erika překvapilo, že už je tolik hodin. Úplně se ztratil v úvahách o blížící se bitvě a ani si nevšiml, že už zapadlo slunce. Vstal, sebral meč a štít a vyrazil k řece, aby strávil dalších pár hodin hlídáním tábora před nevítanými problémy.</p>

<p>Připadalo mu jako ironie, že stojí na hlídce uprostřed tábora armády, která by se na Calisovy Karminové orly vrhla okamžitě, jakmile by zjistila pravý důvod jejich přítomnosti. Navíc nevěděl, před kým má vlastně tábor hlídat, když nejbližší nepřítel je od nich na osmdesát kilometrů daleko. Ale dostal rozkaz hlídat, a tak to dělal.</p>

<p>Nakor stál na okraji davu a díval se, jak kněz zvedá do výšky mrtvou ovci. Saaurští válečníci, rozestavění kolem ohně, vyrazili z hrdel radostný výkřik, syčení, které se ozývalo nocí jako sbor podrážděných draků. Lidé, kteří stáli kolem kruhu hadích mužů, užasle přihlíželi, protože tyto rituály neznal nikdo kromě Saaurů. Mnoho přítomných lidí učinilo ochranná znamení ke svým božstvům.</p>

<p>Velká oslava byla v plném proudu a Nakor volně procházel mezi skupinkami lidí. Viděl tady už mnoho věcí, které ho těšily a děsily zároveň; těšilo ho, že odhalil několik zásadních skutečností, které Calisovi pomohou rozhodnout, co podnikne dál, a děsilo ho, že ještě nikdy ve svém dlouhém životě neviděl takové množství lidí oddaných zlu soustředěných na jednom místě a tak odhodlaných.</p>

<p>Srdce této armády tvořili Saaurové a velká skupina lidí, kteří si říkali Vyvolená stráž. Ti nosili jak smaragdovou pásku na rukávu, tak i stejně zelený pás kolem hlavy. Jejich krutost zřetelně předváděl jeden z nich, který stál několik metrů od Nakora a kolem krku mu visel náhrdelník z lidských uší. V táboře se říkalo, že to jsou největší násilníci, nejnebezpečnější a nejzvrácenější lidé v této armádě černých duší. Ten, koho byli ochotni mezi sebe přijmout, se musel zúčastnit několika tažení a prokázat se dostatečně temnými a krutými skutky. Říkalo se také, že posledním stupněm přijímací zkoušky je obřadní kanibalismus.</p>

<p>Nakor o tom nepochyboval. Ale poté, co před několika lety navštívil Skašakanské ostrovy, také věděl, že muži v této jednotce praktikují věci, při nichž by se většině kanibalů zvedl žaludek.</p>

<p>Nakor s úsměvem pokynul hlavou muži, pokrytému po celém těle tetováním, který u sebe držel malého chlapce. Ten měl kolem krku obojek a oči zastřené drogovým opojením. Muž na Nakora nepřátelsky vycenil zuby, ale Isalánec se usmál ještě srdečněji a odešel.</p>

<p>Nakor se snažil vyplést z hlavního davu těch, kdo sledovali oslavu, aby se dostal na nějaké vyvýšené místo, z něhož by mohl pozorovat stan Smaragdové královny. V nočním větru se vznášely proudy podivných energií a mezi slokami rituálního zpěvu zněly staré známé ozvěny vzdálené magie. Nakor pomalu začínal tušit, koho nebo co tady najde.</p>

<p>Ale nebyl si zatím ještě úplně jist a bez jistoty se nemohl vrátit na druhou stranu řeky ke Calisovi, aby mu řekl, co má podnikat dál. Jediné, čím si byl jist, bylo, že se budou muset vrátit do Krondoru a sdělit Nicholasovi, že ať už se bál čehokoli, co by se mohlo dít v této vzdálené zemi, přicházejí tu k moci daleko horší síly. Ve vzduchu visel nezřetelný nádech něčeho, co bylo daleko starší než magie, kterou používali Pantathiané.</p>

<p>Nakor se podíval k nebi a zavětřil směrem k oblakům, z nichž cítil démonské pachy, jako by měly začít dopadat na zem jako déšť. Zavrtěl hlavou. „Už asi stárnu,“ zamumlal a vykročil kolem obrovských saaurských válečníků.</p>

<p>Jedním z Nakorových nejlepších triků, jak tomu říkal, byla schopnost proplétat se davem tak, že si ho nikdo nevšiml; nepůsobilo to ale vždycky a právě teď jedna z těch chvil nastala.</p>

<p>Saaurský válečník se k němu naklonil a zachrčel: „Kam jdeš, človíčku?“ Hlas měl hluboký a jeho přizvuk připadal Nakorovi drsný.</p>

<p>Isalánec se zadíval do hlubokých očí, jejichž temně rudé zřítelnice obklopovalo zářivě bělmo. „Jsem jen bezvýznamný člověk, o mocný. Nevidím dopředu. Chci přejít na místo, odkud budu moci lépe sledovat váš nádherný obřad.“</p>

<p>Když Nakor poprvé přišel do tábora, byl na saaurské válečníky zvědavý, ale teď se od nich snažil za každou cenu držet co nejdál. Ještě pořád pro něho byli záhadou. Byli podobní Pantathianům asi jako lidé elfům, což znamenalo, že na první pohled vypadali skoro stejně, ale při bližším zkoumání byli úplně jiní. Byl si skoro jist, že pocházejí i ze stejného světa a že jsou stejně jako lidé, trpaslíci nebo elfové teplokrevní, což o Pantathianech neplatilo.</p>

<p>Docela rád by si na toto téma promluvil s nějakým vzdělaným Saaurem, ale všichni, na které v táboře narazil, byli mladí samčí válečníci a jejich postoj k lidem se nedal nazvat jinak než opovržlivý. Nepochyboval o tom, že kdyby muži v tomto táboře nebyli služebníky Smaragdové královny, Saaurové by je s největším potěšením povraždili. Stěží dokázali svou nenávist k lidem udržet na uzdě.</p>

<p>Průměrný Saaur byl přibližně dva a půl až tři metry vysoký. Byli rozložití v ramenou a hrudi, ale hlava spočívala na podivně tenkém krku, a třebaže měli nohy dost silné, aby stehny uřídili své obrovské koně, nezdálo se, že by jejich rasa měla v oblibě běh nebo skákání. Nakor předpokládal, že v pěším boji by se jim lidé dokázali bez potíží vyrovnat.</p>

<p>Saaur zamručel. Nakor sice netušil, zda to mělo znamenat souhlas, nebo ne, ale pokládal to za dovolení jít dál. Předpokládal, že se dokáže vyrovnat s důsledky, kdyby snad soudil špatně.</p>

<p>Nebylo toho však třeba. Válečník už obrátil pozornost zpět k obřadu.</p>

<p>Stan Smaragdové královny byl postaven na vysokém stupni, buď dřevěném, nebo z navršené hlíny - Nakor to na tu vzdálenost nedokázal rozeznat - ale rozhodně alespoň o dva metry převyšoval ostatní stany v táboře. Stavbu obklopovala jednotka Saaurů, za jejichž zády Nakor vůbec poprvé zahlédl pantathianské válečníky. Usmál se, protože se konečně dozvídal něco nového, a objevování neznámých věcí ho vždycky bavilo.</p>

<p>Kněz se nyní otočil, položil vykrvácenou ovci na žároviště a polil ji vonnými oleji. Kouř, který z oběti začal stoupat, byl těžký, dusivý a točil se v kruzích. Kněz i ostatní Saaurové jej pozorně sledovali. Pak na něj kněz ukázal a promluvil nějakou nesrozumitelnou řečí, ale jeho tón byl klidný a Nakor usoudil, že říká něco v tom smyslu, jako že duchové jsou obětinou potěšeni nebo že věštba je dobrá či nějaké jiné podobné kněžské nesmysly.</p>

<p>Nakor se zahleděl na postavu, která se pak vynořila z hlubin stanu: byl to muž v zeleném brnění, za nímž šel další, který pak učinil místo třetímu, jehož zelené brnění bylo ozdobeno zlatem. Tento rozložitý muž byl generál Fadawah, nejvyšší velitel celého vojska. Nakor cítil, jak se kolem tohoto muže vznáší ovzduší zla jako kouř kolem ohně. Na to, že byl voják, z něho nezvykle silně sálala magie.</p>

<p>Pak vyšla ven žena se smaragdy na krku a zápěstích, oblečená v zelených šatech s hlubokým výstřihem, aby záplava smaragdů na náhrdelníku byla lépe vidět. Na havraních vlasech měla nasazenu smaragdovou korunu.</p>

<p>Nakor zamumlal: „Tohle je i na tebe strašná spousta smaragdů.“</p>

<p>Žena kráčela způsobem, který Nakorovi připadal zvláštní, a když došla až ke kraji stupně, aby pozdravila svou armádu, přepadly ho starosti. Něco tady bylo velice špatně!</p>

<p>Prohlížel si ji, zatímco hovořila: „Mí věrni! Já, vaše paní, která nejsem než nádobou daleko mocnější síly, vám děkuji za vaše dary.</p>

<p>Nebeská horda Saaurů a Smaragdová královna vám slibují vítězství v tomto životě a nesmrtelnou odměnu v životech příštích. Naši zvědové se vrátili a ohlásili, že nevěřící leží táborem jen tři dny daleko na jihu. Brzy na ně vytáhneme a rozdrtíme je; pak zaútočíme na jejich města a změníme je v hromady popele. Každé další vítězství přichází rychleji než předchozí a naše řady se rozrůstají.“</p>

<p>Žena, zvaná Smaragdová královna, postoupila až na samý okraj stupně a podívala se do tváří těch, kdo k ní byli nejblíž - jak Saaurové, tak lidé. Ukázala na jednoho muže a řekla: „Ty budeš mým poslem bohům této noci!“</p>

<p>Muž vítězně zvedl pěst a vyběhl první čtyři schody, které vedly na stupeň. Na poslední dva padl na břicho, takže čelo tiskl před svou paní k zemi. Královna zvedla nohu a na okamžik ji obřadně položila na mužovu šíji, pak ji zase stáhla a obrátila se zpátky ke stanu. Muž s úsměvem vstal, mrkl na spolubojovníky, kteří mu nadšeně tleskali, a následoval královnu do jejího stanu.</p>

<p>„Ach jo, tak tohle je strašně zlé,“ povzdechl si Nakor. Rozhlédl se a usoudil, že oslava začíná nabírat na obrátkách. Brzy budou všichni opilí, a pokud je to tady dovoleno, dojde na rvačky. Vzhledem k uvolněné disciplině, kterou tady zatím Nakor vypozoroval, předpokládal, že se do jisté míry toleruji bitky a krveprolití,</p>

<p>Teď bude muset projít davem velice opilých zabijáků a nějak se dostat na druhý břeh řeky ke Calisovi - totiž za předpokladu, že Calisův tábor vůbec najde.</p>

<p>Nakor si nikdy s ničím nedělal těžkou hlavu a tohle rozhodně nebyla chvíle, kdy by začal měnit staré zvyky. Nicméně se tady nemínil zdržet příliš dlouho, protože teď už věděl, co stálo za konfliktem, který trval už skoro dvacet let - a co víc, uvědomoval si, že je pravděpodobně jediným člověkem na světě, který dokáže plně porozumět všem rozličným stránkám toho, co právě viděl.</p>

<p>Malý mužík potřásl hlavou nad složitosti života a začal se proplétat davem pryč od okraje stupně, na němž stál stan Smaragdové královny.</p>

<p>U tábora zastavil posel a zeptal se: „Kapitán Calis?“</p>

<p>„<emphasis>To jsem já.</emphasis>“</p>

<p>„Rozkazy. Vezmete svou kompanii a přebrodíte řeku“ - muž pokynul rukou na sever a Erik z toho pochopil, že brod neleží daleko - „a pojedete po proudu nějakých patnáct kilometrů. Jeden z našich zvědů tam zahlédl válečníky kmene Gilani. Generálové chtějí, abyste protější břeh od těch zmetků vyčistili.“</p>

<p>Otočil koně a vyrazil; Pradži řekl: „Zmetků?“ Podíval se za odjíždějícím mužem a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Je vidět, že tenhle blbec nikdy v životě neviděl jedinýho Gilana.“</p>

<p>„Ani já,“ podotkl Calis. „Co jsou zač?“</p>

<p>Pradži si začal sbírat věci a chystat se k odjezdu. „Barbaři.“ Na okamžik se odmlčel a dodal: „Ne, jsou to divoši, opravdu. Kmenovej národ. Nikdo tady vlastně neví, odkud přišli. Mluví jazykem, kterej umí jen pár lidi, a sami nedávají lidem zvenčí moc příležitostí, aby se ho naučili. Jsou pěkně tvrdí a bojuji jako šílenci. Potulují se na planině Džamů nebo pod pohořím Ratn’gary a loví bizony, co jich tam jsou obrovský stáda, nebo honí jeleny a losy.“</p>

<p>Vadža zvedl svou matraci: „Většina problémů, které s nimi lidi na téhle straně řeky mají, se točí kolem koní. Jsou to zatraceně nejlepší zloději koní na světě. Chlapa si tam považují podle toho, kolik lidí zabil a kolik koní ukradl. A co jsem slyšel, moc na nich nejezdí; jedí je.“</p>

<p>„Budeme s nimi mít nějaké problémy?“ zeptal se Calis.</p>

<p>„Sakra, budem rádi, když aspoň nějakýho zahlídnem,“ odpověděl Pradži. Hodil svou matraci Erikovi. „Podrž mi to na minutku.“ Sklonil se k pytli, v němž přechovával zbytek svého majetku. „Jsou to takoví malí tvrdí zmetci, na vejšku asi tak poloviční jako trpaslíci.“ S prohnaným úšklebkem ukázal na Rupa: „Nebo jako on!“</p>

<p>Muži se rozesmáli. Pradži si vzal od Erika matraci a všichni se vydali ke koním, uvázaným ke kolíkům. De Loungville s Fosterem začali vykřikovat rozkazy. Pradži pokračoval: „Dokážou zmizet v ty trávě kolem řeky, jako by byli duchové. Žijou v takovejch mrňavejch chajdách, který si splítaj z trávy, a člověk od ní může stát na pět kroků a stejně ji nevidí. Je to s nima těžký.“</p>

<p>„Ale bojovat umějí,“ doplnil ho Vadža.</p>

<p>Začali sedlat koně a Pradži navázal: „To teda dovedou, to zase jo. No, kapitáne, teď víš o Gilani asi tolik, co většina lidí v tyhle bohama zapomenutý zemi.“</p>

<p>Calis řekl: „Jestli se chtějí vyhýbat problémům, tak stihneme ujet těch patnáct kilometrů podél řeky a vrátit se do večera.“ Jako by ho něco znepokojovalo, ohlédl se na tábor a řekl<strong> </strong>de Loungvilleovi: „Nech tady hlídku, ať pohlídá věci.“ Pak tišeji dodal: „A řekni, aby dávali pozor, jestli neuvidí Nakora“</p>

<p>Foster pokynul další skupině, která už nasedla na koně, a začal na ně štěkat rozkazy. Erik, který právě zvedal sedlo na hřbet koně, se ohlédl. Kde vlastně je ten Nakor? Pomyslel si.</p>

<p>Nakor zvedl prkno, zavrčel a tiše proklel toho blbce na druhé straně, který nejspíš nikdy neslyšel o něčem, čemu se říká ,koordinovaný pohyb’. Ten muž, jehož jméno ani neznal, ale kterému v duchu říkal ,ten blbec’, pořád jen zvedal, nosil a skládal, aniž se obtěžoval s nějakou domluvou s Nakorem. Právě z tohoto důvodu získal malý Isalánec v uplynulých dvou dnech nezáviděníhodnou sbírku modřin, odřenin a škrábanců.</p>

<p>Všechno začalo ve chvíli, kdy se chtěl vrátit ke Calisově kompanii. Oslavy se konaly severně od přítoku do Vedry, zatímco Calis se společníky tábořil stejně jako ostatní nové kompanie na jih od potoka. Přes přítok nyní směli přecházet jen jezdci vybavení propustkami, které vydávali pouze generálové. Nakor měl ve svém vaku tři takové propustky, protože je před dvěma dny ukradl, ale nechtěl je použít, dokud si je neprohlédne - a tohle rozhodně nebylo nejlepší místo, kde by si takové dokumenty mohl prohlížet, aniž by vzbudil pozornost. Kromě toho, že se propustky ještě mohly hodit, měl Nakor ve zvyku neobracet na sebe pozornost - pokud k tomu samozřejmě neměl dobrý důvod.</p>

<p>Ale generálové rozkázali, aby byl znovu vystavěn most přes přítok, a skupina dělníků se pustila do práce. Nakor usoudil, že bude nejjednodušší, když se bude vydávat za dělníka, a až most dosáhne na druhý břeh, zmizí prostě v obrovském davu, který tam tábořil.</p>

<p>Naneštěstí práce pokračovaly daleko pomaleji, než původně doufal, protože dělníci, kteří tu pracovali, byli otroci, a ti - jak známo - nemají nikdy naspěch. Kromě toho byl teď každou noc pod přísným dohledem. Strážní si ho možná nevšimli, když sem dorazil; pokud byl při večerním počítání ve skupině jeden otrok navíc, usoudili by jen, že se ráno přepočítali, ale určitě by si všimli, kdyby jediný otrok chyběl.</p>

<p>Což znamenalo, že si bude muset pečlivě vybrat chvíli, kdy bude chtít splynout s davem na druhé straně přítoku Vedry. Věděl, že jakmile se jednou zbaví strážných, kteří ho teď hlídali, nebude mít s útěkem problémy, ale rozhodl se, že si ke zmizení zvolí co nejlepší příležitost. Honba za uprchlíkem by v jižním táboře mohla být docela zábavná, ale Nakor věděl, že musí Calisovi a ostatním co nejrychleji říct o tom, co viděl, aby mohli začít plánovat útěk z této armády a návrat do Krondoru.</p>

<p>,Ten blbec’ pustil svůj konec prkna dřív, než stačil Nakor zareagovat, a malý Isalánec proklel další odřeniny na rameni. Právě chtěl tajně provést jeden ze svých triků, který by způsobil, že by se muž cítil, jako by si právě sedl na sršně, když mu přejel mráz po zádech.</p>

<p>Ohlédl se a cítil, jak se mu svírá hrdlo, když necelé tři metry za svými zády spatřil pantathianského kněze, jak tiše mluví s lidským důstojníkem. Nakor položil svůj konec prkna a se sklopenýma očima pospíchal pro další. Už se s Pantathiany a jejich prací setkal kdysi před lety, když sem doprovázel Nicholase, nynějšího prince z Krondoru, ale ještě nikdy neviděl živého hadího muže z takové blízkosti. Když kolem tvora procházel, vnikl mu do nosu slabý pach - po chvilce si vzpomněl, kdy něco takového cítil naposledy: když jednou narazil na staré hadí hnízdo, ale v tomto zápachu bylo něco cizího.</p>

<p>Nakor se sklonil, aby zvedl další prkno, a uviděl, jak ,ten blbec’ zakopl o kámen, zapotácel se a udělal krok k hadímu knězi. Tvor sebou trhl, otočil se a švihl pařátem s dlouhými drápy. Zasáhl ,toho blbce’ do hrudi a roztrhl mu tuniku, jako by po ni přejel ostře nabroušeným nožem. Muž vykřikl a hruď se mu zalila krví. Pak poklesl v kolenou a zhroutil se na zem, kde sebou chvíli škubal a pak znehybněl.</p>

<p>Lidský důstojník přikázal Nakorovi: „Odnes ho odsud,“ a Nakor ještě s dalším otrokem popadli bezvládného muže za nohy a ruce. Než ho stačili donést do prostoru přiděleného otrokům, byl nešťastník mrtvý. Nakor se pozorně zadíval do ztuhlé tváře, z níž hleděly vytřeštěné oči. Po několika minutách si byl stoprocentně jist, jakým jedem měl Pantathian napuštěné drápy. Nebyl to přírodní jed, ale směs několika prudce smrtelných jedů a Nakorovi tento objev připadal úžasný.</p>

<p>Také ho zarazila Pantathianova potřeba dát před lidským důstojníkem najevo, že dokáže zabíjet pouhým dotekem. V táboře Smaragdové královny zuřila skrytá řevnivost, o níž ti, kdo stáli výš na žebříku moci, neměli ani tušení, a Nakor si jen přál, aby měl víc času seznámit se těmito třenicemi. Znalost jakýchkoli problémů v táboře nepřítele se mohla hodit. ale naneštěstí si nemohl dovolit ztrácet čas snahou dostat se někam, odkud by mohl tyto malé boje o moc sledovat.</p>

<p>„Hoďte ho tamhle,“ ukázal strážný na hromadu odpadků, kterou za soumraku odveze vůz k jámě vykopané asi kilometr daleko od řeky. Nakor rozkaz splnil a strážný nařídil oběma otrokům, aby se vrátili k práci.</p>

<p>Isalánec pospíchal zpátky ke stavbě, ale Pantathian i lidský důstojník už byli pryč. Trochu litoval, že si hadího kněze nemohl prohlédnout o něco lépe, a ještě víc mu bylo líto smrti ,toho blbce’. Ten chlap si možná zasloužil žihadlo do zadku, ale rozhodně ne bolest, jaká provázela smrt selháním plic a srdce.</p>

<p>Nakor pracoval až do oběda. Pak se posadil na konec mostu, který se nacházel už jen několik metrů Od protějšího břehu, a houpal nohama nad vodou, zatímco do sebe házel nechutnou ovesnou kaši a tvrdý chleba. Celou dobu uvažoval, co asi dělá Calis.</p>

<p>Calis pokynul průzkumníkům na pravém křídle, aby se rozestoupili a utvořili řadu, dlouhou tři čtvrti kilometru. Muži, kteří k němu byli nejblíž, předávali rozkazy dál.</p>

<p>Jeli po břehu odpoledne a pořád ještě nezahlédli žádné známky života. Buď bylo hlášení o pohybu kmenových válečníků nesmysl, nebo už odsud odešli, nebo - jak tvrdil Pradži - se uměli ukrýt tak, že je nedokázali odhalit.</p>

<p>Erik se rozhlížel, jestli nezaznamená nějaký nezvyklý pohyb, ale odpoledne bylo hodně větrné a vysoká tráva se vlnila jako mořská hladina. Aby mezi stébly zahlédl nějaký pohyb, musel by mít daleko lepší oči.</p>

<p>O chvilku později Calis řekl: „Jestli nejdéle do půlhodiny něco nenajdeme, vrátíme se zpátky do tábora. Stejně k brodu dorazíme až za tmy.“</p>

<p>Jeden z průzkumníků najednou zavolal a všichni se otočili na západ. Erik si zastínil rukou oči proti ostrému odpolednímu slunci a viděl, jak na ně mává jezdec, který stál u nějaké terénní nerovnosti. Calis dal rozkaz a celá kolona se stáhla k muži.</p>

<p>Dorazili k základně návrší, které bylo porostlé stejnou travou jako zbytek planiny a Erikovi připadalo jako obrácená mísa. Bylo skoro půlkulovité a leželo poněkud mimo od dalších nerovností, jež přecházely do kopečků, táhnoucích se na západ.</p>

<p>„Co je to?“ zeptal se Calis.</p>

<p>„Je tu jeskyně a stopy, kapitáne,“ odpověděl průzkumník.</p>

<p>Pradži s Vadžou si vyměnili tázavé pohledy a sesedli. Došli s koňmi k jeskyni a prohlédli si ji. Do temnoty vedl krátký tunel, ve kterém se průměrný člověk musel sklonit.</p>

<p>Calis se sklonil. „Ty stopy vypadají dost staře.“ Seskočil z koně, přistoupil ke vchodu a přejel rukou po kameni. „Tohle nevzniklo přirozenou cestou.“</p>

<p>„Nebo jestli jo,“ Pradži se také dotkl stěny, „tak to někdo trochu poopravil. Pod tou hlínou si někdo máknul na zedničině.“ Smetl nános prsti a všichni viděli hrubě otesané kameny.</p>

<p>„Sarakan,“ řekl Vadža.</p>

<p>„Možná,“ připustil Pradži.</p>

<p>„Sarakan?“ zeptal se Calis.</p>

<p>Pradži znovu naskočil na koně: „To je opuštěný trpasličí město v pohoří Ratn’gary. Celý pod zemí. Před pár stoletíma se tam nahrnuli nějací lidi, nějakej praštěnej kult, ale už vymřeli. Teď je zase prázdný.“</p>

<p>„Kolem zálivu lidi na vchody do města zakopávají v jednom kuse,“ dodal Vadža, „stejně jako poblíž Velkého jižního hvozdu.“</p>

<p>Calis se to nelíbilo: „Opravte mě, jestli se pletu, ale nejsme náhodou, stovky kilometrů na sever od zálivu Ranťgary?“</p>

<p>„To je fakt,“ odpověděl Pradži, „ale ty zatracený tunely se táhnou všude.“ Ukázal na návrší. „Tenhle se může klidné napojovat na další támhle“ - mávl k horskému hřebeni - „nebo může skončit po pár stech metrech. To záleží na tom, kdo ho postavil, ale vypadá jako jeden ze vchodů do Sarakanu.“</p>

<p>„Možná ho postavili stejní trpaslíci, ale vede do jiného města?“ nadhodil Rup.</p>

<p>„Možná,“ odpověděl Pradži. „Už je to dávno, co trpaslíci nežili jinde než jenom v horách a lidi z města se nepotulovali po planině Džamů.“</p>

<p>Calis se zeptal: „Můžeme ho použít jako skladiště? Mohli bychom sem uložit nějaké zbraně a zásoby pro případ, že bychom z tábora odjížděli trochu narychlo.“</p>

<p>Pradži zavrtěl hlavou. „Já bych to nedělal, kapitáne. Jestli jsou tu někde kolem Gilani, tak ho možná používaj jako základnu.“</p>

<p>Calis chvíli mlčel; pak promluvil tak hlasitě, aby ho slyšel každý voják kromě ostatních průzkumníků. „Zapamatujte si tohle místo. Zapamatujte si okolní krajinu. Brzy se nám může hodit, že tohle místo dokážeme najít co nejrychleji. Pokud budeme muset z nějakého důvodu utéct z tábora nebo si cestu ven probojovat a kdybyste sami netrefili do Lanady, jděte sem. Ti, kteří se sejdou tady, se musí snažit dostat co nejdřív na jih. Všichni musíte dorazit do Města na Hadí řece, kde na vás bude čekat jedna z našich lodí.“</p>

<p>Erik se rozhlédl a pak sklopil oči ke koni. Pokud by ho otočil nozdrami mezi vrcholky těch dvou vzdálených hor - ta jedna vypadala jako zlomený tesák - a stál zady k řece a po levé straně by měl další vzdálený vrcholek, dokázal by sem trefit.</p>

<p>Když si muži vštípili místo do paměti, otočil se Calis k dalšímu průzkumníkovi, který stál na úbočí kopce. Zamával na něho a naznačil, že se vracejí.</p>

<p>Muž zamával, že pochopil rozkaz, a otočil se, aby jej předal vzdálenějšímu průzkumníkovi, zatímco Calis se obrátil k návratu k armádě Smaragdové královny.</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola pátá</emphasis></strong></p>

<p> <strong>SHROMAŽDIŠTĚ</strong></p>

<p>Nakor zamával.</p>

<p>Už před mnoha lety se naučil, že pokud člověk nechce, aby ho obtěžovali nižší důstojnici, musí se tvářit, jako by měl nějaký velmi důležitý úkol. Důstojník, který stál na druhém konci mostu, Nakora nepoznával a Isalánec věděl, že by ho ani poznat nemohl. Otroci nebyli lidé. Člověk je prostě nevnímal.</p>

<p>A teď rozhodně jako otrok nevypadal. Vykradl se z ohrady pro otroky včera v noci, aby večerní sčítání otroků souhlasilo s ranním. Procházel se po táboře, usmíval se a klábosil s vojáky, dokud nedošel k místu, kde si schoval své věci předtím, než se zapojil do stavby mostu.</p>

<p>Za úsvitu se vrátil mezi otroky a zařadil se jen o krok za stavební četu. Prošel až ke skoro dostavěnému mostu a kolem strážného, který sebou trhl. a začal se ho na něco ptát. Nakor ho jen přátelský rozšafně poplácal po rameni a popřál: „Dobré jitro, chlapče.“ Strážný zůstal stát a škrábal se zmateně na bradě.</p>

<p>Pak Nakor zavolal na důstojníka: „Hej ty, chytej!“ a hodil mu svou matraci a batoh. Důstojník bezmyšlenkovitě poslechl a balík chytil - a pak jej odhodil na zem, jako by ho kousl.</p>

<p>Isalánec mezitím přeskočil metr a půl prostoru, který zbýval mezi rozestaveným mostem a jižním břehem. Oprášil se a řekl: „Nechtěl jsem riskovat, že to náhodou upustím do vody. Jsou v něm důležité dokumenty.“</p>

<p>„Důležité...?“ zakoktal důstojník, ale to už si Nakor nahodil batoh na rameno a matraci zastrčil pod paži.</p>

<p>„Díky. Musím donést tyhle rozkazy kapitánovi.“</p>

<p>Důstojník zaváhal, což byla chyba, protože právě v okamžiku, kdy se pokoušel formulovat další otázku, kolem něho Nakor proklouzl. Na chvíli ho zakryla projíždějící jednotka jezdců a když se usadil prach, nebyl malý mužík nikde v dohledu.</p>

<p>Důstojník se zmateně rozhlížel a vůbec si nevšiml, že na místě, kde kolem vyhaslého ohniště ještě před chvílí spalo šest žoldnéřů, jich teď leží sedm. Nakor ležel bez pohybu a čekal, jestli se ozve volání na poplach.</p>

<p>Usmál se, což byla jeho obvyklá reakce, když se mu podařilo úspěšně zmizet. Vždycky ho udivovalo, že většina lidí si vůbec nevšímá toho, co se jim děje přímo před nosem. Zhluboka se nadechl, zavřel oči a rozhodl se, že si trochu zdřímne.</p>

<p>Asi o hodinu později zaslechl hlasy, a tak oči znovu otevřel. Jeden z vojáků, kteří leželi vedle, se posadil a zíval. Nakor se otočil a všiml si, že důstojník, kterého ošálil, stojí na břehu zády k táboru.</p>

<p>Nakor vstal, popřál rozespalému žoldnéři dobré jitro a vykročil po stezce, která ho - jak doufal - zavede k místu, kde táboří Calis.</p>

<p>Erik seděl jen několik metrů od Calise, de Loungvillea a Fostera a leštil si meč. Do tábora se vrátili až po soumraku a Calis odešel podat hlášení do důstojnického stanu poblíž mostu, zatímco se Erik s ostatními staral o koně. Když se vrátil, nedal na sobě znát, jak setkání s velitelem proběhlo, ale Calis na sobě jen zřídkakdy dával vůbec něco znát.</p>

<p>Ale teď Erik na Calisově tváři zahlédl něco; co se blížilo projevu citu: úzkou cestou, vyšlapanou kopyty koni a nohama mužů, přicházel Nakor.</p>

<p>Mužík se k nim přiklátil se svým obvyklým dobromyslným úsměvem na tváři. „Uf,“ oddechl si a ztěžka se posadil na zem vedle Fostera. „Vás taky najít, to je práce pro vraha. Je tu spousta praporů, na kterých jsou ptáci, ještě víc jich je jich červených a většina těchhle chlapů“ - do širokého gesta paží zahrnul tábory všude kolem nich - „se moc nestará o to, kdo táboří vedle nich. Je to banda pitomců.“</p>

<p>Pradži, který se šťoural v zubech dlouhou třískou, řekl: „Nikdo jim taky neplatí za to, aby mysleli.“</p>

<p>„To máš zase pravdu.“</p>

<p>„Co jsi zjistil?“ zeptal se Calis.</p>

<p>Nakor se naklonil a promluvil tak tise, že ho Erik skoro neslyšel, i když se stejně jako ostatní muži v kompanii snažil tvářit, jako by byl hluchý. „Nemyslím, že je nejlepší nápad o tom mluvit právě tady, ale řekněme, že až ti povím, co jsem viděl, budeš si přát, abych ti to neříkal.“</p>

<p>„Ale nebudu,“ oponoval mu Calis.</p>

<p>Nakor přikývl. „Jasně, ale to pochopíš, až ti všechno řeknu. Jen bych ti na začátek rád řekl, že pokud jsi vymyslel nějaký plán na to, jak nás odsud dostat, bylo by nejlepší uskutečnit ho dnes v noci. Už tady nepotřebujeme zůstávat.“</p>

<p>Calis se zamyslel: „No, když už víme, kde je brod, se tamtudy můžeme pokusit proklouznout nebo zkusit přelstít strážné a říct jim, že nás zase poslali pročesávat druhý břeh.“</p>

<p>Nakor otevřel svůj všudypřítomný vak: „Možná by jim mohla zamotat hlavu jedna z těchhle propustek.“</p>

<p>Erik se vší silou snažil zadusit smích, když Spatřil výrazy na tvářích de Loungville a Fostera. Prohlédli si dokumenty a de Loungville řekl: „Já teda na takový papíry nejsem zrovna odborník, ale vypadají docela důvěryhodně.“</p>

<p>„No to by měly,“ opáčil Nakor. „Ukradl jsem je ve stanu lorda Fadawaha.“</p>

<p>De Loungville vytřeštil oči. „Ve stanu nejvyššího generála královniny armády?“</p>

<p>„To byl on. Měl spoustu práce a mě si nikdo nevšímal, protože jsem si hrál na otroka. Napadlo mě, že by se nám jeden dva mohly hodit. Na tom generálovi mi připadalo něco legračního. Není to, za co se vydává, a kdybych neměl tak naspěch s těmi zprávami, ještě chvilku bych se zdržel, abych zjistil, kdo to opravdu je.“</p>

<p>Calis si pročetl čtyři listiny. „Mohlo by to vyjít. Je to dost všeobecný rozkaz všem jednotkám, aby nechaly držitele projít. Neříká se tady, že by měl držitel mít s sebou celou kompanii nebo víc než stovku mužů, ale myslím, že pokud vezmeme rozum do hrsti, vyjde to.“</p>

<p>Pradži vstal. „No, půlka dne je za náma, takže jestli máme vypadat důvěryhodně, měli bysme radši vyrazit. Nebo chceš čekat až do zítřejšího rána?“</p>

<p>Calis se podíval na Nakora, který zavrtěl zamítavě hlavou. „Odjíždíme,“ rozhodl Calis.</p>

<p>Od muže k muži šel rozkaz, aby se chovali, jako by neměli naspěch, ale okamžitě se připravili na cestu. Erik si nevšiml, jestli je z vedlejších táborů někdo sledoval. Zdálo se, že okolní kompanie se věnovaly vlastním věcem. Odjezdy nebo příjezdy druhých jednotek je nijak nezajímaly.</p>

<p>Za necelou hodinu se muži seřadili a Calis pokynul Erikově skupině, aby se zařadila hned za muže, kteří jeli s ním - za Nakora, Pradžiho, Vadžu, Hatonise a de Loungvillea. Foster jel jako poslední a velel zadní stráži, nejzkušenější skupině v kompanii. Když se dozadu k Fosterovi rozjel Jadow Šati a Jerome Handy, spletl Erik z prstů šťastné znamení, které mu Jadow oplatil a přidal navíc jeden ze svých nejzářivějších úsměvů.</p>

<p>Vyrazili na sever po cestě, která se vinula kolem řeky, až dojeli k mostu. „Docela jim to odsejpá,“ poznamenal Pradži.</p>

<p>„Dělá na tom spousta lidi,“ souhlasil Nakor. „Já sám přikládal pár dní ruku k dílu, abych se mohl dostat na druhou stranu.“</p>

<p>„Je tu přece kolem dost brodů,“ podotkl Vadža. „Proč tolik zbytečné práce?“</p>

<p>„Královna si nechce namočit nohy,“ odpověděl Nakor.</p>

<p>Calis se - stejně jako Erik - na malého Isalánce podíval. Nakor se neusmíval.</p>

<p>Dorazili.ke strážnici a naproti jim vykročil obtíoustlý seržant. „Tak co, kampak?“</p>

<p>„Tak se vidíme znovu, seržante,“ řekl Calis.</p>

<p>Seržant poznal kapitána kompanie, kterou včera večer pouštět zpátky do tábora, a zeptal se: „To už vás zase posílají ven?“</p>

<p>„Generálům se moje hlášení moc nelíbilo. Myslí, že jsem nejel dost daleko na jih. Mám jet až do zítřejšího odpoledne a vrátit se mám až pozítří ráno.“</p>

<p>„Nikdo mi neříkal o tom, že by měla řeku přejet tvoje kompanie, kapitáne,“ pohlédl na něj s podezřívavým výrazem seržant, „ani o tom, že by se měl někdo zdržet venku přes noc.“</p>

<p>Calis mu klidně podal propustku. „Rozhodlo se o tom až před chvilkou. Velení mi raději dalo tohle, než by to vzkázalo po poslovi. Ten by nemusel dorazit včas.“</p>

<p>Seržant si odplivl: „Zatraceni ofícíři! My dostaneme svoje rozkazy a pak si nějakej kapitán vymyslí, že jeho kamarád od džbánu může tyhle věci porušovat, jak se mu zlíbí. Kterej z těch nafintěnejch pitomců si myslí, že může podepsat...“ V okamžiku, kdy na spodním okraji propustky uviděl podpis a pečeť, ho zradil hlas.</p>

<p>„Jestli chcete poslat svého muže ke generálu Fadawahovi a říct mu, že nedodržuje předpisy a že chcete schválení, tak my klidně počkáme,“ podotkl Calis sladce. „Stejně se mi na ty Gilani moc nechce. Ale co, myslím, že to generálovi vadit nebude, seržante.“</p>

<p>Seržant rychle svinul propustku a podal ji Calisovi. „Můžete přejít,“ mávl rukou. Obrátil se k vojákům na druhém břehu a zavolal: „Přecházejí na druhou stranu!“</p>

<p>Ti mu zamávání oplatili a znovu se pohodlně rozvalili na břehu, zatímco Calis s koněm vkročil do mělké vody.</p>

<p>Erik cítil, jak ho svědí zátylek, jako by měl někdo každou chvíli začít křičet, že se pokouší o útěk nebo že v generálově stanu kdosi ukradl propustku.</p>

<p>Ale brod přejeli v pořádku všichni včetně kaprála Fostera, který průvod uzavíral. Pak Calis rozkázal, aby se vydali klusem k jihu. Erik bojoval s touhou zabořit koni paty do slabin a vyrazit tryskem. Napadlo ho, kolik jeho spolubojovníků uvažuje o tomtéž.</p>

<p>Když odjeli o něco dál po proudu, rozkázal Calis zvýšit rychlost, a jakmile urazili kus cesty, přešli znovu do klusu. Nakor zavolal na Calise: „Chceš, abych ti o tom vyprávěl teď?“</p>

<p>„Radši hned, než spadneš z koně a zlomíš si vaz.“</p>

<p>Nakor se usmál. „Je to špatné. Pamatuješ si na naši starou známou lady Cibullu?“</p>

<p>Calis přikývl. Erik neměl ponětí, kdo to může být, ale temný výraz na Calisově tváři mu napověděl, že kapitán ji zná. Překvapilo ho jen, že de Loungvilleovi to jméno podle všeho nic neříkalo. Ale Pradži řekl: „Myslíš tu čubku, která dole ve Městě na Hadí řece zneužívala Dahakona a Nejvyššího Valgašu, když jsme se potkali prvně?“</p>

<p>„Přesně tu,“ přikývl Nakor.</p>

<p>„Ona je Smaragdová královna?“ zeptal se Calis.</p>

<p>Nakor zavrtěl hlavou. „Přál bych si, aby to bylo tak jednoduché. Totiž Jorna - tak se jmenuje doopravdy nebo aspoň tohle jméno používala, když jsme se brali -“</p>

<p>„Cože?“ vydechl nevěřícně Calis a Erik vůbec poprvé pozoroval, že ztratil svůj příslovečně klidný výraz.</p>

<p>„To je dlouhá historka. Budu ti o tom vyprávět někdy jindy. Ale když byla ještě mladá, byla strašně marnivá a celou dobu, co jsme spolu žili, se snažila najít způsob, jak zůstat mladá navždycky.“</p>

<p>„Jestli se z toho dostaneme, tak nám to budeš vyprávět pěkně dopodrobna,“ de Loungville vypadal úplně stejně užasle jako Calis.</p>

<p>„V každém případě,“ pokračoval Nakor, jako by ho nikdo nepřerušil, „měla ta holka nadání pro triky - nebo pro to, čemu vy říkáte magie, a když jsem se s ní nechtěl podělit o tajemství věčného mládí, které jsem ostatně ani neznal, opustila mě. Když byla lady Cibullou, používala jiné tělo.“</p>

<p>„Jiný tělo?“ zeptal se Pradži. „A jak jsi ji vůbec poznal?“</p>

<p>„Když někoho znáš opravdu dobře, tak na těle nezáleží,“ vysvětlil mu Nakor.</p>

<p>„No to bych řekl,“ podotkl Vadža, který se tímto rozhovorem nepochybně královsky bavil.</p>

<p>„Zavři klapačku,“ usadil ho Nakor. „Tohle je vážná věc. Ta ženská se dohodla s Pantathiany na tom, že pokud jim pomůže, dostane od nich darem věčné mládí. Jenže ona neví, že ji využívají. Varoval jsem ji. Říkal jsem jí: ,Chtějí víc, než jim můžeš dát,’ a měl jsem pravdu. Vzali si ji.“</p>

<p>„Co tím myslíš?“ zeptal se Calis.</p>

<p>Nakorův výraz zvážněl. „To, co se stalo tvému otci se zlatým a bílým brněním.“</p>

<p>„Ano?“ Calisovi z tváře vyprchala barva.</p>

<p>„Je to stejné jako tenkrát. Jorna - nebo Cibulla - nosí na hlavě smaragdovou korunu a ta ji mění. Děje se s ni totéž co s tvým otcem.“</p>

<p>Calis vypadal otřeseně a chvíli nic neříkal; pak se otočil k de Loungvilleovi. „Řekni Fosterovi, že chci, aby zadní stráž jela patnáct minut za námi. Chci vědět, jestli je nám někdo v patách. Jestli někoho zahlédnou, vyrazí za námi nejrychlejší jezdec a ostatní se pokusí odvést nepřítele z naši stopy. Počkáme chvilku v té jeskyni, kterou jsme objevili před dvěma dny, a pak vyrazíme přímo na Lanadu.“</p>

<p>De Loungville řekl: „A co když ti, co za námi půjdou, na tu návnadu neskočí?“</p>

<p>„Tak bude dělat návnadu zadní stráž,“ řekl Calis.</p>

<p>De Loungville přikývl, obrátil koně a odjel dozadu. Erik se ohlédl a viděl, jak Foster a šest dalších mužů zpomalilo a pak úplně zastavilo poté, co jim de Loungville předal rozkaz. Počkají čtvrt hodiny a pak se zvolna rozjedou za Calisovou kompanií; celou cestu budou doufat, že je za den dva budou moci zase dohonit.</p>

<p>Bylo už skoro poledne následujícího dne, když někdo zezadu zavolal: „Jezdec!“</p>

<p>Erik se ohlédl přes rameno a spatřil Jadowa Šatiho, který k nim uháněl jako o život. Jeho kůň byl celý zpěněný a podle toho, jak kobylka rozpínala chřípí, Erik poznal, že nemůže popadnout dech. Bylo jasné, že je k smrti vyčerpaná. Jadow se v koních vyznal natolik, aby věděl, že takovouto jízdou může koně zabít, takže Erikovi bylo jasné, že vyvstal nějaký vážný problém. Rozvázal řemínek, který zabraňovala meči ve vyklouznutí z pochvy, protože mu nikdo nemusel říkat, že se schyluje k boji.</p>

<p>V dálce, asi kilometr za Jadowem, se zvedala oblaka prachu. Erik zahlédl na obzoru postavy, a než Jadow stačil přijet natolik blízko, aby promluvil, zvolal: „To jsou Saaurové!“</p>

<p>„Jak jsi to poznal?“ zeptal se de Loungville.</p>

<p>„Jejich koně vypadají na tu dálku strašně velcí.“</p>

<p>Právě v té chvíli dojel Jadow na doslech a zakřičel: „Kapitáne! To jsou hadí muži! Jdou po nás.“</p>

<p>Calis se otočil k de Loungvilleovi: „Zůstaneme v sedle. Dvouřadou rojnici!“</p>

<p>De Loungville zařval: „Slyšeli jste kapitána! Chci prvních padesát seřazených nalevo ode mě!“ Prvních padesát mužů jednotky se seřadilo po de Loungvilleově levici. Erik stál hned vedle seržanta.</p>

<p>Zastavil vedle nich Jadow, jehož kůň se třásl po celém těle. „Kde je Foster?“ zavolal na něho Calis.</p>

<p>Jadow zavrtěl hlavou. „Neskočili na to. Jakmile jsem vyrazil, hnali se jen za mnou a kaprála si vůbec nevšímali. Tak se za nima otočil a zaútočil zezadu, abych měl trochu náskok, kapitáne, ale...“ Víc říkat nemusel.</p>

<p>Erik si vzpomněl na toho obrovského chlapa, Jeroma Handyho, který se s nimi potom, co ho na lodi Šo Pi tak zahanbil, docela spřátelil. Podíval se napravo, kde seděl na koni právě Šo Pi, a kývl na něho. Šo Pi kývl také, jako by přesně věděl, nač Erik myslí.</p>

<p>„Tak těm ještěrkám trochu pustíme žilou,“ zavrčel Luis natolik hlasitě, aby ho slyšeli všichni, kdo stáli poblíž.</p>

<p>Erik vytasil meč a sevřel uzdu mezi zuby. Ze zad si odvázal štít a pevně ho sevřel. Dokázal by řídit koně jen stehny, ale raději držel uzdu v zubech pro případ, že by ji potřeboval prudce přitáhnout.</p>

<p>Zvířata Saaurů musí být stejně silná jako jejich jezdci, pomyslel si Erik, neboť jestliže byl Jadowův kůň unavený k smrti, ti jejich vypadali jen sotva zadýchaní. A válečníci se zelenými šupinami ani nezpomalili, když před sebou spatřili řadu padesáti jezdců.</p>

<p>„Moc jsme je asi nevyděsili,“ ozval se Nakor za Erikovými zády, ale ten nedokázal odtrhnout zrak od blížících se jezdců.</p>

<p>Calis řekl: „Až dám rozkaz, zahájí lučištníci palbu. Pak zaútočí první řada. Druhá čeká, dokud nerozkážu.“</p>

<p>Lučištníci, kteří stáli ve středu druhé řady, založili šípy do tětiv a de Loungville zamumlal: „Čekat!“</p>

<p>Saaurové se na ně řítili jako lavina, a když se přiblížili, začal Erik rozeznávat podrobnosti. Někteří měli na přilbách chocholy z peří a jiní zase na štítech namalovaná podivná zvířata a ptáky. Koně byli hnědí a kaštanoví a někteří černí, ale i když tu a tam zahlédl pár běloušů, nikde neviděl grošáky ani vícebarevná zvířata. Erika napadlo, proč ho tak překvapuje, že se na něho neřítí jezdci na grošácích nebo strakáčích. Připadalo mu to velmi směšné.</p>

<p>Pak Calis zavelel: „Pal!“ a čtyřicet lučištníků ve druhé řadě pustilo tětivy. V dešti šípů padl půltucet jezdců a několik koní zařičelo. Pak Calis křikl: „Na ně!“</p>

<p>Erik zabořil koni paty do slabin a divokým výkřikem a stiskem stehen popohnal zvíře do cvalu. Neohlížel se na ostatní, ale soustředil se na Saaura, který měl na přilbě kovový hřeben, z něhož vybíhal žíněný ocas ostře rudé barvy, takže se Erikovi nemohl mezi ostatními ztratit.</p>

<p>Když se jeho kůň srazil s větším zvířetem, Erik to víc cítil než viděl. Daleko větši pozornost musel věnovat tomu, aby se vyhnul ráně, která mu mířila na krk. Saaurský válečník používal jednoduchou sekeru, což znamenalo, že zpětným úderem sice může omráčit, ale ostřím může tnout jen dopředu. Erik skoro spadl do mezery mezi dvěma zvířaty, když se jeho kůň po nárazu zapotácel. Pod zeširoka vedeným úderem sekerou se sklonil, ale napřímil se včas na to, aby vrazil hrot, meče Saaurovi do stehna.</p>

<p>Nestihl se podívat, jestli tvor z koně spadl nebo odjel dál, protože už útočil na dalšího Saaura, který právě srazil ze sedla jednoho z členů Hatonisova klanu. Erik máchl mečem a vrazil mu hrot pod štít ještě dřív, než se tvor stačil otočit a podívat se, ze které strany mu hrozí nebezpečí. Saaur přepadl dozadu a sklouzl ze sedla.</p>

<p>Erik zaklel a stěží stočil vlastního koně stranou, když cizí oř bez jezdce vykopl přední nohou. „Bacha na koně!“ vykřikl. „Ti taky útočí!“</p>

<p>Erik přejel na pomoc Rupovi a Luisovi, kteří společně bojovali proti jedinému Saaurovi. Vynořil se hadímu muži za zády a vší silou jej udeřil do týla pod okrajem přilby. Saaur spadl z koně, přilba se mu odkutálela z hlavy a všichni viděli jeho tvář, zelenou a pokrytou šupinami, po níž stékala rudá krev.</p>

<p>„No, takže jim neteče zelená,“ zařval Prcek, který projížděl kolem. „A taky docela rychle chcípají.“</p>

<p>„To my taky,“ Rup ukázal před sebe. Prcek s Erikem se otočili a všimli si, že většina Saaurů sice byla sražena ze sedel, ale že za každého mrtvého tvora zaplatili smrtí nejméně jednoho ze svých spolubojovníků.</p>

<p>Prcek si posunul přilbu do týla: „Je nás třikrát víc a stejně to vypadá na plichtu.“</p>

<p>„Pal!“ zvolal Calis a deset zbývajících lučištníků začalo posledních pět Saaurů zasypávat šípy.</p>

<p>Jadow vykřikl: „Podívejte!“ a ukázal směrem, odkud přijel.</p>

<p>„Tak proto se nás vůbec nebáli,“ zařval de Loungville. „Tohle byli jen stopaři!“</p>

<p>V dálce se k nebi zvedal temný sloup prachu a i na tu vzdálenost bylo slyšet dunění koňských kopyt. Erik nečekal, vrazil koni paty do slabin a zaútočil na posledního Saaura, který se snažil zdržovat lidské protivníky tak dlouho, aby je mohli napadnout jeho druzi.</p>

<p>Prcek zavýskl a rozjel se Erikovi na pomoc. Dorazili k Saaurovi společně a udeřili na něj z obou stran. Erik jej zasáhl do ruky, v níž držel meč, sekl hluboko do masa a zlomil mu paži, zatímco Prcek ho mlátil ze všech sil do štítu.</p>

<p>Netrvalo to dlouho.</p>

<p>Calis nařídil: „Jedeme k jeskyni! Tam se schováme!“</p>

<p>Erik se zhluboka nadechl a otočil unaveného koně. Jiná možnost nebyla. Koně Saaurů byli silnější, daleko větší a vydrželi víc. Bylo jasné, že jim nedokážou utéct a na otevřeném prostranství by v boji muž proti muži neměli naději.</p>

<p>Erik doufal, že tunel opravdu někam vede, jak říkal Pradži. Kdyby byl jen slepý, nebylo by to nejpříjemnější místo na smrt.</p>

<p>Calisovi Karmínoví orli, vyčerpaní a unavení krátkým, ale divokým bojem, se v nepravidelně řádě vydali k návrší. Náhradní koně nechali, ať se rozprchnou nebo jdou za nimi.</p>

<p>Nakor byl první, kdo k jeskyni dorazil, a naprosto bez půvabu napůl spadl a napůl sklouzl ze sedla. Vzal vak s vodou a sedlovou brašnu s jídlem, pleskl kobylku po zadku, zaječel, aby ji zahnal, a vběhl do jeskyně.</p>

<p>Erik s ostatními sotva stačili seskočit z koni, když zaslechli jeho voláni: „Jsou tu dveře! Pojďte rychle!“</p>

<p>„Světlo!“ rozkázal Calis. De Loungville vytáhl lahvičku s olejem a natáhl ruku, aby mu někdo dal pochodeň. Svazek pochodní se jim podařilo sundat ze sedla jednoho z koní společně s několika dalšími věcmi, které dokázali zachránit, ale většinu vybavení - stejně jako všechny koně - museli obětovat.</p>

<p>De Loungville nalil olej na pochodeň a ocílkou vykřesal jiskru. Olej chytl, pochodeň vzplála a seržant vstoupil do vchodu.</p>

<p>Erik se vydal za ním a musel skoro lézt po kolenou, aby prošel pod nízkým stropem. Asi po třech metrech se strop chodby zvedl, jak chodba přecházela v podzemní jeskyni.</p>

<p>Erik se ohlédl po dveřích a zjistil, že je to velký kruhový kámen s těžkým železným a dřevěným rámem. Zevnitř mohlo dveře zavřít několik silných mužů pomocí kolíků, vsazených do vnitřní strany, ale zvenčí byl kámen hladký, bez jakýchkoli výstupků či úchytů, takže proniknout do jeskyně po zavření dveří bylo úplně nemožné.</p>

<p>Když poslední muž vešel do jeskyně, Erik, Prcek a Jadow uchopili dřevěné kolíky a snažili se odtáhnout kámen od stěny. Další muži se postavili na druhou stranu chodby, aby jim pomohli tlačit a uzavřít průchod.</p>

<p>Kámen se pomalu a neochotně pohnul a se skřípavým zvukem se začal posouvat na železných závěsech, když se před vchodem do jeskyně ozval zvuk kopyt koní pronásledovatelů. Chodbou se nesly vzteklé výkřiky v cizím jazyce, zatímco se kámen pomalu přesouval na své místo.</p>

<p>Erik najednou ucítil protitlak a usoudil, že na druhé straně je Saaur, který se jim pokouší zabránit v zavíráni. „Tlačte!“ vykřikl a pod jeho rukama se objevily další. Podíval se a všiml si, že se Rup vrhl na dveře a snažil se přispět všemi svými silami. Mladík ležel na břiše a nohou byl zapřený o malý výstupek na podlaze.</p>

<p>Nakor zavolal: „Zavřete oči!“</p>

<p>Erik se maličko opozdil a vzápětí ho oslnil silný záblesk světla. Nakor něco zapálil od de Loungvilleovy pochodně a prohodil to dveřmi na druhou stranu, kde byl Saaur.</p>

<p>Zvenčí se ozval jekot a zlostné výkřiky, ale tlak ustal a dveře se s hlubokým zaduněním zavřely. Erik cítil, jak mu otřes proběhl rameny a pažemi až do konečků prstů.</p>

<p>Najednou cítil, že mu měknou kolena, a ztěžka se posadil na chladnou kamennou podlahu. Zaslechl Prckovo uchechtnutí. „Tohle bylo těsnější, než by se mi líbilo.“</p>

<p>Erik se najednou rozesmál taky a pak se podíval na Jadowa. „Co Jerome a Foster?“</p>

<p>Jadow zavrtěl hlavou. „Všichni umřeli jako chlapi.“</p>

<p>Calis řekl: „Bobby, zapal další pochodeň, ať se tady můžeme trochu rozhlédnout.“</p>

<p>„Máme dost pochodní?“ zeptal se de Lourigville.</p>

<p>„Mám tady celej balík, seržante,“ odpověděl mu hlas ze tmy.</p>

<p>Calis přikázal: „Půjdeme se podívat, co je před námi, a chci, aby Prcek a von Darkmoor mezitím udělali inventuru našich zásob. Většinu toho, co jsme měli s sebou, jsme ztratili, ale chci vědět, co nám zbylo.“ Rozhlédl se. „Ovšem pokud odsud nevede žádná cesta, tak na tom stejně nesejde, co?“</p>

<p>Aniž čekal na odpověď, odešel do tmy, zatímco de Loungville rozžehl další pochodeň, podal ji Luisovi a vykročil za kapitánem.</p>

<p>Nakor posbíral ze země několik větších ostrých kamenů a zasunul je jako klíny pod kamenné dveře. „Takhle je neotevřou ani do soudného dne,“ dodal s úsměvem.</p>

<p>Prcek se otočil k mužům: „Ták, panáčci, teďko obraťte kapsy a ukažte strejčkovi Prckovi, co jste stačili sebrat, než jste práskli do bot.“</p>

<p>Erik se uchechtl, ale věděl, že ho rozjařilo jen to, že vůbec zůstali naživu. Neměl tušení, kolik jeho spolubojovníků si toho všimlo také, ale když utíkal do tmy, ohlédl se ještě jednou přes rameno a viděl, že ze sta mužů, kteří dnes ráno vyrazili na cestu, leželo přes třicet mrtvých na zemi. Překonali první překážku na dlouhé a trpké cestě, která je čekala, a skoro třetina mužů už byla mrtvá.</p>

<p>Pustil tu myšlenku z hlavy a začal sčítat jednotlivé položky toho, co jim ještě zbývalo.</p>

<p>Hodiny ubíhaly a z druhé strany kamenných dveří se občas ozývaly tiché škrábavé zvuky, takže věděli, že se Saaurové snaží prorazit si cestu k nim. V jednom okamžiku uvažoval Rup nahlas o tom, co budou dělat, jestliže si Saaurové přivedou nějakého mága, který dveře prostě roztříští, ale vlna hněvu, která se na něho snesla, ho přinutila okamžitě zmlknout. Erik si nevzpomínal, že by kdy viděl, aby Rup ztichl tak rychle.</p>

<p>Když se Calis konečně vrátil. Prcek hlásil: „Máme jídlo tak na čtyři, pět dní, kapitáne. Pár zbraní navíc, ale většinou jen to, co kdo držel v ruce. Máme spoustu zlata a drahokamů, protože seržant stihnul stáhnout ze sedla výplatní brašny, a navíc docela slušnou zásobu obvazů a bylinek.</p>

<p>Ale všechny naše věci na táboření jsou v háji, a jestli rychle nenarazíme na nějakou vodu, budem mít brzo žízeň.“</p>

<p>Calis se podíval po mužích: „Ten tunel se o něco dál začíná dost svažovat a míří k horám. Objevil jsem známky, že jej někdo nedávno používal - možná před měsícem - ale žádné jiné stopy.“</p>

<p>„Kmenoví válečníci?“ zeptal se Rup.</p>

<p>„To je fuk,“ Pradži vstal. „Jestli se nechcete nějak skamarádit s tou bandou nasranejch ještěrek, který čekají venku“ - trhl palcem ke dveřím - „tak půjdeme tamtudy.“ A ukázal do tmy.</p>

<p>Calis řekl: „Všichni připraveni?“</p>

<p>Nikdo neřekl ne a Calis se obrátil k de Loungvilleovi. „Nějak je seřaď a pak se půjdeme podívat, kam tahle cesta vlastně vede.“</p>

<p>De Loungville přikývl, otočil se a začal chrlit rozkazy. Jakmile se muži seřadili do zhruba podobného pořadí, v jakém jeli v jednotce, Erik se trochu uklidnil, jako by uposlechnutí rozkazů činilo stísněnost tunelu a tmu snesitelnějšími.</p>

<p>Pak Calis vydal příkaz a vyrazili.</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola šestá</emphasis></strong></p>

<p> <strong>SETKÁNÍ</strong></p>

<p>Zazněl gong.</p>

<p>Zvuk se odrazil od vysokých stropů z jemně opracovaných barevných kamenů, zazvonil velkou síní a Správce se otočil. Miranda si všimla, že si ji prohlíží s naprosto nečitelným výrazem. Ale když k němu přicházela, neučinil ani žádné výhružné gesto.</p>

<p>Od chvíle, kdy opustila Nekropolis, obrovskou soustavu ulic, známou též jako Město mrtvých bohů, letěla pořád přes hory. Poslechla rady, které dostala od věštce v Hostinci, vrátila se na Midkemii a dostala se na Novindus, odkud se dopravila do Nekropole. Pak se spolehla na vlastní schopnosti a navzdory únavě letěla vzhůru a na vrcholcích hor hledala ono bájné místo, zvané Příbytek bohů.</p>

<p>Nakonec, když už musela použít své umění na to, aby kolem sebe udržela dostatek vzduchu k dýchání, našla, co hledala, nádherné místo nad oblaky, obrovskou soustavu síní a teras, které vypadaly, jako by je někdo vybudoval z ledu a sněhu a ne z mramoru a kamene.</p>

<p>Mraky zřídly a ona na vrcholku nejvyšší hóry v oblasti spatřila obrovskou budovu, v jejíž zdi byl jediný široký vchod.</p>

<p>Prolétla mraky, obklopujícími Nebeské město, a bez problémů prošla vchodem. Ucítila přitom lehké zabrnění, když pronikala kouzlem, které udržovalo mráz venku a vzduch uvnitř.</p>

<p>Muž, kterého viděla na druhém konci obrovské síně, se k ní začal přibližovat. Mezitím měla dost času na to, aby si prohlédla místo, kde se nacházela. Klenutý strop podpíralo skoro sedmdesát schodišť, zpevněných dvanácti silnými kamennými sloupy nevídané krásy; Prohlédla si ten, který se jí líbil nejvíc - byl vyroben z malachitu a zelené žilky na leštěném povrchu se proplétaly tak krásně, že by se na ně dokázala dívat celé hodiny. Sloup z růžového křišťálu byl také velice hezký, ale ji něco přitahovalo k tomu zelenému kameni.</p>

<p>Podlaha síně se chvěla slabým vyzařováním energie. Miranda použila všechny rozeznávací triky, které znala, a usoudila, že pole nejsou bariéry nebo pasti, ale něco jako podpisy, jako by každá oblast používala jinou identitu, kterou dokáží rozpoznat jen ti, kdo jsou schopni tato energetická pole vycítit. A v každé této oblasti se pohybovaly bytosti, které zjevem připomínaly lidi, i když jejich oděv byl nejpodivnější, jaký Miranda kdy viděla.</p>

<p>Obrovská okna byla osazena křišťálem tak čistým, že vypadala jako tabule zmrzlého vzduchu, a sníh na vrcholcích hor venku odrážel jasné odpolední slunce, takže se celá síň koupala v záři růžových a zlatých odstínů. Lidé vrhali dlouhé stíny, které rušilo měkké bílé světlo z krásných vykládaných koulí; toto světlo rozhodně nemohlo být přírodního původu.</p>

<p>Muž, který se k ní blížil, plul vzduchem; vůbec se přitom nehýbal, jako by ho nějací neviditelní nosiči přepravovali na nosítkách. Zastavil se a dotkl se nohama kamenné podlahy.</p>

<p>Miranda udělala totéž.</p>

<p>Několik lidí jejich setkáni mlčky sledovalo. Miranda si stáhla z hlavy kápi pláště, potřásla tmavými vlasy a rozhlédla se síní.</p>

<p>„Kdo přichází do Nebeského města?“</p>

<p>Pobaveně odpověděla: „To jste mi teda pěkná banda bohů, když ani nevíte, kdo k vám přisel na návštěvu. Jsem Miranda.“</p>

<p>Správce se zamračil: „Nikdo nesmí vniknout do okrsku bohů bez pozvání.“</p>

<p>Miranda se usmála. „To je zvláštní. Ale jsem tady, nebo ne?“</p>

<p>„Nikdo nesmí vpadnout bez dovolení a dožít se návratu mezi smrtelníky.“</p>

<p>„No, tak mě pokládajíc za nezvaného hosta, ne za někoho, kdo sem vnikl.“</p>

<p>„Jaká záležitost tě přivedla do Síně bohů?“</p>

<p>Miranda se pátravě zahleděla na postavu před sebou. Stejně jako ostatní, které viděla v síni, na sobě měl zvláštní šaty, těsné v ramenou, ale kolem pasu rozšířené, takže tvořily dokonalý kruh skoro dva metry v průměru. Miranda usoudila, že do lemu je všit tenký ocelový pásek nebo silná šňůra. Rukávy byly tak dlouhé, že Miranda měla pocit, že mluví se skoro dvoumetrovou loutkou, poskládanou ze spojených válců papíru s nabarvenou hliněnou hlavou nahoře. Zvláštní člověk, pomyslela si.</p>

<p>Jeho pleť měla olivový nádech, jako by byla celá léta vystavena působení ostrého slunce, a vousy měl bílé jako sníh venku. Zpod bělostných řas si ji pozorně prohlížely jasně modré oči.</p>

<p>Rozhlédla se síní a přála si, aby si to místo mohla prohlédnout pozorněji. Jeho velikost se nedala označit jiným výrazem než ohromující, a přitom na něm bylo něco velice cizího a chladného jako vrcholky okolních hor. Do tohoto příbytku bohů by nedokázal najít cestu žádný smrtelník kromě těch, kdo ovládají magii; to bylo dáno jeho umístěním. Nejméně sto metrů pod místem, kde palác ležel, byl vzduch tak řídký, že se v něm nedalo dýchat, a teplota se nikdy nezvedala nad bod mrazu.</p>

<p>Sledovala ji teď většina přítomných. Všimla si, že každá skupina vypadá odloučená, omezená onou neviditelnou hranicí, kterou zaznamenala už při příchodu, jako by podlaha byla rozdělena do oblastí, jež nemohli opustit. Po chvíli už si byla jista, že žádný člověk nepřechází z jednoho hloučku do druhého.</p>

<p>„Ty rozhoduješ o tom, kam mohou bohové jít?“</p>

<p>„O tom rozhoduji sami - jako ostatně vždycky,“ odpověděl. „Znovu se musím zeptat: v jaké záležitosti přicházíš do Síně bohů?“</p>

<p>„Přišla jsem, protože se shromažďují hrozivé síly a tento svět je ohrožen. Navštívila jsem Věštkyni z Aalu a ta je připravena vstoupit do fáze plození. Nějaký čas se nám nebude dostávat jejich vizí. Nastupující síly jsou odhodlány udělat vše pro to, aby zanikl tento svět, jak jej známe - včetně tohoto.“ Mávnutím ruky obsáhla celou síň.</p>

<p>Správce na okamžik zavřel oči a Miranda usoudila, že s někým komunikuje. Pak řekl: „Mluv dál.“</p>

<p>„O čem?“</p>

<p>„O tom, co tu chceš nalézt.“</p>

<p>„Doufala jsem, že najdu nějaký důkaz, že bohové Midkemie jsou odhodláni odpovědět na hrozbu zániku své vlastní existence!“ Už nedokázala skrývat hněv a v jejích slovech zaznělo pohrdání.</p>

<p>„Toto jsou pouhá vtělení bohů,“ odpověděl Správce. „Tito muži a ženy byli z důvodů, které jsou mimo chápání nás, smrtelníků, vyvoleni, aby hovořili jejich jménem. Žijí své životy jako smrtelné vtělení bohů; stali se ušima a ústy bohů, a tak zaručují pohled smrtelníků na svět, jenž obývají.“</p>

<p>Miranda přikývla: „Pak bych si ráda promluvila s těmi vtěleními, pokud dovolíš.“</p>

<p>„V tom ti nemohu zabránit,“ odpověděl. „Nejsem než Správcem Nebeského města. Mým úkolem je zpříjemnit čas těm, kdo zde přebývají.“ Zavřel oči. „Můžeš hovořit s kýmkoli, kdo bude ochoten hovořit s tebou.“</p>

<p>Miranda prošla kolem Správce a vykročila k oblasti nejblíž ke vchodu, kde skupina mužů a žen obklopovala postavu, která je převyšovala nejméně o hlavu. Všichni byli oblečeni v bílém beze stopy jiné barvy a žena uprostřed hloučku měla úplně bílé vlasy. Její pleť také neobsahovala žádný pigment, ale nevypadala jako albínka - spíš se zdálo, jako by patřila k nějaké jiné rase, která má přirozeně bílou pokožku. Ti, kdo ji obklopovali, se rozestoupili a uvolnili Mirandě cestu. Miranda se v uctivé vzdálenosti zastavila, sklonila hlavu a řekla: „Sung, prosím tě o pomoc.“</p>

<p>Živé vtěleni bohyně se na mladou ženu zahledělo. V jejich očích se skrývala tajemství, jejichž rozsah mohla Miranda jen tušit, ale tvářila se vlídně. Přesto ji neodpověděla. Miranda naléhavě pokračovala: „Objevilo se tu velké zlo, které - pokud nebude zastaveno - rozpoutá síly rovné tvým. Musím najít nějakou pomoc!“</p>

<p>Bohyně si Mirandu dlouhou chvíli prohlížela a pak jemně pokynula k dalším oblastem síně. „Hledej toho, kdo mezi nás ještě nepřišel.“</p>

<p>Miranda se odebrala do části síně, v níž bylo připraveno prázdné pole. prošla zrakem každé pásmo vnímání, které znala, a hledala nějakou stopu, jež by jí napověděla, co tu může najít,</p>

<p>Ve spektru světla, jaké by většina lidí nikdy nedokázala spatřit, se chvěl piktogram. Otočila se a zjistila, že ji Správce celou cestu následoval a teď se znovu vznáší asi čtvrt metru nad podlahou.</p>

<p>„Kdo tu umístil to znamení?“</p>

<p>„Ten, kdo sem stejně jako ty přišel nedávno.“</p>

<p>„Co ten symbol znamená?“</p>

<p>„Tu je znak Wodan-Hospura, jednoho ze Ztracených bohů, které zde očekáváme.“</p>

<p>„Vy čekáte na návrat jednoho z bohů ztracených během Válek chaosu?“ zeptala se udiveně.</p>

<p>„V Síni bohů je možné všechno.“</p>

<p>„Jak se ten muž jmenoval?“</p>

<p>„To nemohu říct.“</p>

<p>„Hledám Puga z Hvězdna. V Hostinci v Síni světů jsem se dozvěděla, že ho mohu najít tady.“</p>

<p>Správce pokrčil rameny. „O této věci nic nevím.“</p>

<p>„Byl tady?“</p>

<p>„To nemohu říct.“</p>

<p>Miranda se zamyslela a pak se zeptala: „Pokud mi nemůžeš poradit, nevíš aspoň, kam mám jít hledat teď?“</p>

<p>Správce zaváhal. „Možná bys měla hledat na místě, odkud jsi nesprávně vykročila.“</p>

<p>Miranda podotkla: „To jsem si mohla myslet.“ Mávla rukou a byla pryč; jen tiché zapraskání naznačilo, že tam kdy byla.</p>

<p>Jedna z postav, rozestavených kolem boha poblíž, se otočila a odhodila na ramena kápi. Byl to malý muž a jeho oříškově hnědé oči vypadaly staré a unavené, třebaže plnovous měl tmavý jako vous dvacetiletého muže; jeho chování a postava ale nedokázaly zakrýt auru moci, která ho obklopovala.</p>

<p>Přešel na místo, kde stál Správce. „Svému účelu jsi posloužil dobře.“ Mávl rukou a postavy zmizely, takže tu zůstala jen prázdná místnost. Nechráněným vchodem se dovnitř vřítil ledový vítr a roztočil se nad kamennou podlahou tak divoce, že si muž přitáhl plášť těsněji k tělu.</p>

<p>Rozhlédl se a přesvědčil se, že po iluzi nezůstala ani stopa. Právě zvedl ruce, aby se přenesl někam jinam, když mu za zády zazněl hlas: „U všech bohů, bez té iluze je tady ale pěkná zima.“</p>

<p>Muž se otočil a necelý metr za ním stála Miranda. „Pug z Hvězdna?“ zeptala se.</p>

<p>Muž přikývl. „Skvělá práce, paní. Tenhle trik by dokázalo prohlédnout jen málo lidí.“</p>

<p>Usmála se a na tváři se jí na okamžik objevil povědomý výraz. „Mně se to nepovedlo. Ale něco mi v tom připadalo zvláštního, takže mě napadlo, že když vzbudím dojem, že jsem pryč, něco se dozvím.“</p>

<p>Muž se usmál. „Takže ses prostě zneviditelnila a udělala ten zvuk.“</p>

<p>Žena přikývla. „Ty jsi Pug?“</p>

<p>„Ano, jsem Pug z Hvězdna.“</p>

<p>Na tváři se jí objevil ustaraný výraz a znovu se v něm mihlo něco známého. „Dobře. Musíme jít. Čeká nás spousta práce.“</p>

<p>„O čem to mluvíš?“ zeptal se Pug.</p>

<p>„Chaipúr padl a Lanada byla zrazena.“</p>

<p>Pug přikývl. „To vím. Ale kdybych jednal příliš brzy -“</p>

<p>„Pantathiané by se ti svou magií postavili. Já vím. Ale jde o něco víc než o obyčejný souboj mágů.“ Dech se v mrazivém vzduchu srážel do malých obláčků.</p>

<p>„Myslím, že bych měl zjistit, co vlastně víš, než ti začnu vyprávět o tom, že jde o síly, které ani nemůžeš pochopit.“ Zmizel.</p>

<p>„Zatraceně,“ zaklela Miranda. „Nesnáším, když mi tohle chlapi dělají.“</p>

<p>Když se Miranda objevila vedle Puga, měl už víno nalité do dvou pohárů. „Proč jsi to udělal?“</p>

<p>„Kdybys mě nedokázala najít, nemělo by smysl ti vůbec něco říkat.“ Podal jí pohár. „Něco mi na tobě připadá povědomého,“ poznamenal.</p>

<p>Miranda si vzala víno a posadila se na pohovku naproti psacímu stolu; Pug vytáhl zpod stolu židli a sedl si na ni.</p>

<p>„Kde to jsme? Na Hvězdně?“ Rozhlédla se po malé a nevyzdobené místnosti. Dokázala odhadnout jedině to, že je to knihovna. Kolem zdí se táhly police, přeplněné svazky - kromě jednoho místa, kde bylo okno; nebylo tu ani moc nábytku, jen pohovka, stůl a židle. Na každém konci místnosti hořela jedna lampa.</p>

<p>Pug přikývl. „Mé soukromé pokoje. Nikdo kromě mě se nedostane dovnitř ani ven a nikdo ani nečeká, že se tady objevím. Posledních pětadvacet let mě tady nikdo ani nezahlédl.“</p>

<p>Miranda se rozhlédla. „Proč si ji udržuješ?“</p>

<p>„Poté, co zemřela moje žena, jsem se zbavil většiny pout, která mě tady držela.“ O smrti své ženy mluvil věcným tónem, ale Miranda si všimla napjatého výrazu kolem jeho očí. „Pokud by mě někdo hledal, s nejvyšší pravděpodobností by jel na Čarodějův ostrov. Nechal jsem tam dost lidí, kteří pracují s magii, takže každé kouzlo, které by tam magii hledalo, by zazvonilo jako chrámový zvon.“</p>

<p>„A protože tady se magie užívá každý den, nikdo by si niče­ho nevšiml, kdybys chtěl na něčem pracovat.“ Upila vína a poznamenala: „Čistá práce. A to víno je opravdu dobré.“</p>

<p>„Opravdu?“ zeptal se Pug. Pak se napil také. „Skutečně je. Zajímalo by mě, který ročník...“ Zvedl láhev. „Až se vrátím, musím se Gathise zeptat, jestli ve vinném sklepě ještě nějaké zbylo.“</p>

<p>„Proč všechny tyhle falešné stopy?“</p>

<p>„Proč jsi mě hledala?“</p>

<p>„Ptala jsem se první.“</p>

<p>Pug přikývl. „To je pravda. Pantathiané o mne vědí a uvědomují si sílu mé moci. Našli způsob, jak mě neutralizovat, takže musím dávat pozor, aby mě oni a jejich agenti nenašli.“</p>

<p>„Neutralizovat? <emphasis>Tebe?</emphasis>“ Přimhouřila oči. „Už jsem na pár hadích kouzel narazila a vždycky za mnou zůstaly hořící mrtvoly. Pokud jsi tak mocný, jak se říká -“</p>

<p>Pug zvedl ruku. „Je spousta jiných způsobů, jak zastavit útok, než jen postavit proti němu větší sílu. Co kdybych měl v náručí tvé milované dítě a u krku mu držel čepel dýky?“</p>

<p>„Takže pokud nevědí, kde jsi,“ uvažovala Miranda, „nemůžou ohrozit to, na čem ti záleží.“</p>

<p>„Přesně tak. Takže proč jsi mě vlastně hledala?“</p>

<p>„Věštkyně z Aalu zahájila období rození a nemůže nám už pomáhat. Požádali mě -“</p>

<p>„Kdo?“ přerušil ji Pug.</p>

<p>„Jistí lidé, kteří by neviděli rádi, kdyby tenhle svěť přestal existovat,“ opáčila. „Požádali mě, abych pomohla při ochraně Kamene života -“</p>

<p>Pug vstal. „Jak ses dozvěděla o Kameni života?“</p>

<p>„Jsem Keshanka. Pamatuješ se na muže, který přišel během bitvy královské armádě na pomoc?“</p>

<p>„Lord Abdur Rachmad Memo Hazara-Chán,“ odpověděl Pug.</p>

<p>Miranda přikývla. „Trvalo celé roky, než jsme pronikli iluzemi a naučili se vyhýbat falešným stopám, ale po nějaké době vyšla pravda najevo. Těch několik, kteří dokázali proniknout až k Věštkyni a vrátit se zpátky s radami, které jim poskytla, nám přineslo informace - přestože používali jako přechod jen sochu na Malacově Kříži.“</p>

<p>„Takže pracuješ pro Říši?“</p>

<p>„A ty snad pracuješ pro krále?“ opáčila Miranda.</p>

<p>„Borric a já jsme něco jako bratranci,“ Pug se napil vína.</p>

<p>„Vyhýbáš se otázce,“ připomněla mu Miranda.</p>

<p>„No a co?“ opáčil a postavil pohár na stůl. „Prostě řekněme, že mě má věrnost svazuje o něco méně než kdysi. Což je ale docela jedno. Kdybys o Kameni života něco věděla, bylo by ti jasné, že národní zájmy jdou v tomto případě stranou. Pokud se znovu vrátí Valheru, budeme trpět všichni.“</p>

<p>„Pak mi musíš pomoct,“ naléhala Miranda. „Jestli přežije aspoň jediný z těch nešťastníků, které jsem princi pomáhala zachránit, budeme vědět, proti komu nebo čemu stojíme.“</p>

<p>Pug si povzdechl. „Ty, Keshanka, jsi pomáhala zachraňovat lidi pro prince?“</p>

<p>„Připadalo mi to jako schůdné řešení problémů mého skutečného vládce.“</p>

<p>Pug jen zvedl obočí. „Co je to za nešťastníky?“</p>

<p>„Vede je Calis.“</p>

<p>„Tomasův syn,“ zamyslel se Pug. „Neviděl jsem ho od doby, kdy byl opravdu mladý; to musí být už nějakých dvacet let.“</p>

<p>„Je ještě pořád mladý. A navíc vzteklý a zmatený.“</p>

<p>„Je to výjimka. V celém vesmíru není tvor, který by se mu podobal. Je důsledkem spojení, z něhož neměl vůbec vzejít potomek, a jako výjimka také jednoho dne zemře.“</p>

<p>„A osamocený.“</p>

<p>Pug přikývl. „Kdo ještě?“</p>

<p>„Skupina mužů, odsouzených na smrt, nikoho z nich neznáš. A Nakor Isalánec.“</p>

<p>Pug se usmál. „Chybějí mi jeho bláznivé nápady. A ten jeho smysl pro humor.“</p>

<p>Miranda zavrtěla hlavou: „Obávám se, že poslední dobou si moc zábavy neužije. Po Aruthově smrti se Nicholas stal nadějí Západu, Království a celého světa. Neochotně souhlasil s plánem svého otce, ale moc nadšený z něj není.“</p>

<p>„Co to je za plán?“</p>

<p>Vyprávěla mu o předchozích výpravách na Novindus a o porážce, kterou Calis se svými muži utrpěl posledně. Vyprávěla mu o plánu poslat muže na jih, aby se připojili k armádě uchvatitelů a pak se vrátili se zprávami o tom, kdo vlastně proti nim stojí.</p>

<p>„Takže si myslíš,“ zeptal se jí Pug, když skončila, „že to není nic víc než obrovské soustředění armád na Novindu, aby mohli zaútočit přes moře a získat Kámen života?“</p>

<p>„Pantathiané si moc nelibuji v jemnůstkách,“ odpověděla Miranda, „ale možná jimi někdo manipuluje stejné jako peklomory během Velkého vzestupu.“</p>

<p>Pug usoudil, že by to mohla být pravda. „Ale podle náznaků, které jsme mohli sledovat, se snaží dostat Novindus pod svou nadvládu, aby stvořili největší armádu na celém světě - a od toho je jen jediný další logický krok - budou se chtít stou armádou vrhnout na Království, možná přistát přímo v krondorském zálivu, a pak pochodovat přes půlku Království k Sethanonu,“ Po krátké odmlce pokračoval: „Neřekl bych, že je někdo využívá v tom smyslu, o kterém jsi mluvila. Podle všech možných měřítek a podle toho, co jsem sám pozoroval, jsou Pantathiané příliš jiní.</p>

<p>Třeba mají na vesmír názor tak zvrácený, že popírá veškerou logiku, ale mají ho v sobě tak zakořeněný, že nejdříve museli dobré dva tisíce let sledovat, jak vesmír skutečně funguje, než se odvrátili od fanatického uctívání ke svým unikátním pohledům na věc.“</p>

<p>Miranda zvedla obočí. „Tohle je na mě trochu moc analytické, Pugu. Už jsem narazila na spoustu fanatiků a nezdálo se mi, že by kteréhokoliv z nich nějak zvlášť zajímala realita.“ Mávnutím ruky odmítla jeho komentář. „Ale vím, co jsi měl na mysli. Jestli na tuto temnou záležitost vynakládají tolik vlastních sil, je jasné, že riskují všechno, nebo nic.“</p>

<p>Pug zavrtěl odmítavě hlavou a povzdechl si. „Ne tak docela. Nejhorší na téhle zatracené věci je, že je můžeme klidně znovu porazit a možná i zničit každého tvora a člověka, kterého přes moře pošlou, ale co tím získáme než hromady trosek na našem vlastním pobřeží?“</p>

<p>„Pořád ještě nevíme, kde vlastně žijí.“</p>

<p>Pug přikývl. „Všechno, co víme jsou jen nepodložené báchorky. Na severu, poblíž delty Hadí řeky, v Hadím jezeře, dole ve Velkém jižním hvozdu, někde v hloubi Irabeckého hvozdu. S jistotou to neví nikdo.“</p>

<p>„Ty jsi je hledal?“</p>

<p>Pug znovu přikývl. „Použil jsem každé kouzlo, které jsem našel nebo vymyslel, a prošlapal jsem na tom světadíle nejedny boty. Smutná pravda je ta, že jsou buď neuvěřitelně nadaní, pokud jde o skrývání před ostatními - ať už magicky nebo normálně - nebo dělají něco tak očividného, že jsem to přehlédl.“</p>

<p>Miranda upila ze svého poháru. Po chvíli dodala: „Ale pořád tu ještě zbývá armáda, kterou je třeba zničit.“</p>

<p>„Obávám se, že nejen to.“</p>

<p>„Jak to?“</p>

<p>„Věřím, že v srdci tohoto tažení najde Calis něco daleko silnějšího, i když nevím, proč jsem o tom tak přesvědčen.“ Přešel ke knihovně. „Je tu několik tlustospisů, ve kterých se píše o vchodech, stezkách a cestách mezi jednotlivými úrovněmi reality.“</p>

<p>„Jako Síň světů?“</p>

<p>Pug zavrtěl hlavou. „To místo existuje v objektivním vesmíru, jak ho chápeme, i když je to něco jako lidský výtvor, který umožňuje poutníkům Síní existovat mimo omezení této objektivní reality. Vzpomínáš si, jak opravdově vypadala Síň bohů?“</p>

<p>„Ano. Velice přesvědčivá iluze.“</p>

<p>„Bylo to něco víc než jen iluze. Narazil jsem na vyšší úroveň reality - pro nedostatek vhodného pojmu řekněme na stav vyšší energie. Kdysi dávno jsem se vydal do města mrtvých bohů a skrz.... šev v realitě jsem vstoupil do Síně bohyně smrti. Mluvil jsem s Lims-Kragmou.“</p>

<p>„Zajímavé.“</p>

<p>Pug se na ní pátravě podíval, ale nezdálo se mu, že by ho brala na lehkou váhu.</p>

<p>„A byla to opravdu bohyně smrti, s kým jsi mluvil?“</p>

<p>„To se ti právě snažím vysvětlit. Žádná bohyně smrti neexistuje, a přesto je. Najedno straně existuje přírodní síla tvoření a na straně druhé přírodní síla zničení. To, co ukončuje život jedné živé bytosti, je palivem pro nový život. O těchto věcech toho víme strašně málo,“ řekl s nádechem zklamání. „Ale tyhle personifikace, tihle bohové a bohyně, jsou možná jen způsob, jakým my kdo žijeme v jedné úrovni reality, můžeme komunikovat se silami, bytostmi a energií reality jiné.“</p>

<p>„Zajímavá teorie,“ podotkla Miranda;</p>

<p>„Ve skutečnosti je z velké většiny Nakorova.“</p>

<p>„Ale co to má společného se vším tím zabíjením, které před námi stojí?“</p>

<p>„Bytosti z těchto jiných realit existuji. Mluvil jsem například s Vládcem děsů.“</p>

<p>„Opravdu?“ zeptala se a zjevně to na ni udělalo velký dojem. „Podle toho, co jsem slyšela, by člověk neměl moc žertovat s pijáky životů.“</p>

<p>„To bylo první vodítko, které jsem měl.“ Pug úplně ožil, když říkal: „Když jsem s Vládcem děsů bojoval poprvé, cítil jsem v něm jiný rytmus, jiný stav energie. Když jsem ho porazil, naučil jsem se několik věcí.</p>

<p>Během let jsem poznával další věci. Život na Kelewanu, domovském světě Tsuranů, mi poskytl úhel pohledu, který bych tady na Midkemii nikdy nezískal.</p>

<p>Jedna z věcí, které jsem zjistil, byla ta, že Vládce děsů ,nepil’ životy bytostí na tomto světě. Měnil jen jejich energii do stavu, kdy jí mohl lépe využít. Nepříjemný vedlejší účinek ale znamenal smrt pro každého tvora, kterého se dotkl.“</p>

<p>„Obávám se ale, že takové akademické úvahy nemají zvlášť velký smysl pro ty, kteří zemřeli.“</p>

<p>„To je pravda, ale pochop, že je to důležité. Pokud to dokázal Vládce děsů, proč by tvorové, které normálně nevidíme, nemohli manipulovat energií v našem světě?“</p>

<p>„K čemu se tímhle chceš dostat?“ zeptala se Miranda a ani se nesnažila zakrýt netrpělivost.</p>

<p>„Jak vypadal Kámen života, když jsi posledně mluvila s Věštkyní?“ zeptal se jí Pug.</p>

<p>„Co tím myslíš?“</p>

<p>„Vypadal tak jako vždycky?“</p>

<p>„Nevím.“ Miranda se zatvářila zmateně. „Viděla jsem jej poprvé.“</p>

<p>„Ale připadalo ti na něm něco zvláštního, ne?“</p>

<p>Miranda pokrčila rameny. „Měla jsem pocit...“</p>

<p>„Že Valheru, uvěznění v kameni, něco dělají.“</p>

<p>Miranda se zamyslela. „Hýbou se. Myslím, ze právě tohle jsem řekla. Hýbali se víc než obvykle.“</p>

<p>„Obávám se, že si našli způsob, jak se spojit přímo s nějakým člověkem nebo skupinou ve středu pantathianské komunity. Možná s tou jejich Smaragdovou královnou, která je teď vede.“</p>

<p>„To je dost děsivá myšlenka.“</p>

<p>Pug řekl: „Je něco, co ví jen málo lidí. Víš o Macrosovi Černém?“</p>

<p>„Jen z pověstí,“ odpověděla Miranda suše a Pug usoudil, že nevěří nafouknutým historkám o Černém mágovi.</p>

<p>„Většina z toho, co dělal, bylo jen divadýlko, ale část byla magie, kterou jsem dodnes nepochopil. Tak třeba dokázal dělat věci s časem, které mi vůbec nejdou na rozum.“</p>

<p>Přimhouřila oči. „Cestování časem?“</p>

<p>„Víc. Jednou jsem s ním a s Tomasem cestoval až na samotný úsvit stvoření a vrátili jsme se. Ale on sám dokázal přenést vlastní mysl a vůli přes celé eóny.“</p>

<p>„Co tím myslíš?“</p>

<p>„Použil své schopnosti, aby vytvořil svazek mezi Tomasem, mým přítelem z dětství, a Ashen-Shugarem -“</p>

<p>„Tím Valheru, jehož brnění pak nosil!“ dokončila větu Miranda.</p>

<p>„Nebyl to žádný jednoduchý případ starého kouzla, přetrvávajícího v mystické zbroji. Macros to brnění použil jako médium pro své manipulace s mým přítelem, aby během Trhlinové války mohl jednat tak, jak jednal.“</p>

<p>„Ten prohnaný zmetek,“ zamumlala Miranda.</p>

<p>„Co když Tomasovo brnění není jediným takovým médiem pro manipulaci?“</p>

<p>Miranda vytřeštila oči. „Je to možné?“</p>

<p>„Samozřejmě, že to je možné,“ kývl Pug. „Čím jsem starší, tím jsem si jistější, že jen málo věci je opravdu nemožných.“</p>

<p>Miranda vstala a začala přecházet po místnosti. „Jak bychom to mohli zjistit?“</p>

<p>„Počkáme, až se vrátí Calis nebo nám nějak pošle zprávu. Když jsem posledně viděl Nakora, řekl jsem mu, že by měl pokud možno jet s Calisem, protože má obzvláštní nadání k rozpoznávání podobných problémů. Mluvili jsme spolu o téhle možnosti před nějakými třemi lety. A když jsi mi teď řekla, že je s Calisem, budu čekat, až se vrátí. A do té doby se budeme držet Pantathianům z očí, protože nechci sloužit jako něčí terč.</p>

<p>Vím určitě, že bych se stejně jako ty dokázal nějakou dobu bránit, ale muset to dělat neustále by bylo dost únavné a zdržovalo by mě to od jistých studii.“</p>

<p>Miranda přikývla. „A k čemu měl vlastně posloužit ten zmatek se stopami a tím vším, se Síní světů a Městem bohů?“</p>

<p>„Chtěl jsem se držet stranou a přitom jsem chtěl, aby mě našel ten, kdo bude mít dostatek rozumu a nadání. Kdybys mě hledala v Síni a kladla různé otázky na různých světech, narazila bys na problémy.“</p>

<p>„Varovali mě před tvou tělesnou stráží.“</p>

<p>„Kdo ti o tom řekl?“</p>

<p>„Slyšela jsem nějaké řeči u Poctivého Johna.“</p>

<p>Pug si povzdechl: „Až si budu chtít příště někoho najmout a budu to chtít držet v tajnosti, nejspíš se Hostinci zdaleka vyhnu. Kdo tě navedl k Mustafovi?“</p>

<p>„Boldar Krvák.“</p>

<p>„Když jsi odešla od Mustafy, šel jsem napřed do hor, abych na tebe počkal. Poslat tě, abys šla hledat někam jinam, byl můj poslední trik.“</p>

<p>Usmál se. „Kdyby se ukázalo, že nejsi dost rozumná, zbavil bych se tě na těch chladných vrcholcích, aby to bylo pokud možno co nejdál od Hvězdna, kdyby si toho Pantathiané všimli.“</p>

<p>Miranda se na něho kysele podívala. „Chybí ti jemnost.“</p>

<p>„Možná, ale času je čím dál míň, a zatímco budu čekat na Calise s Nakorem, musím udělat spoustu práce.“</p>

<p>„Můžu ti nějak pomoct? Kdyby se ti hodil Boldar Krvák, čeká na mě v hostinci v LaMutu.“</p>

<p>„Prozatím mu pošli zprávu, aby čekal. Ať si ten žoldnéř užije dosyta Tabertových holek a piva. A pokud jde o tebe... jestli by ti to nevadilo, je tu spousta věcí, o které by ses mohla postarat.“</p>

<p>„Vařit nebudu,“ prohlásila bojovně, „ani prát a žehlit.“</p>

<p>Pug se rozesmál. Zdálo se, že ho to opravdu pobavilo. „Hrome, takhle od srdce už jsem se dlouho nezasmál.“ Potřásl hlavou. „Toho se rozhodně bát nemusíš. Jídlo a prádlo mi obstarávají na Čarodějově ostrově. Prostě řeknu Gathisovi, a když je všechno hotovo, přenesu jídlo a šaty tam, kde právě jsem.</p>

<p>Ne, potřebuji, aby ses prokousala většinou velice staré knihovny a hledala stopy.“</p>

<p>„Stopy k čemu?“</p>

<p>„Stopy, které by nás přivedly k někomu, koho bychom mohli potřebovat - pokud ta nutnost nastane.“</p>

<p>Sklonila hlavu na stranu, a jako by už znala odpověď, zeptala se: „Koho hledáš?“</p>

<p>Pug se na ni zpříma podíval: „Pokud mi Calis donese zprávy, kterých se bojím ze všeho nejvíc, budeme muset najít člověka, který, se jako jediný může postavit magii, proti niž budeme stát. Budeme muset znovu hledat Macrose Černého.“</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola sedmá</emphasis></strong></p>

<p> <strong>CESTA PODZEMÍM</strong></p>

<p>Calis zvedl ruku.</p>

<p>Muži vpředu se na místě zastavili a každý zvedl ruku, aby varoval toho, kdo šel za ním. Od chvíle, kdy před dvěma dny vstoupili do tunelu, šli potichu. Komunikovali spolu jen gesty a snažili se působit co nejméně hluku.</p>

<p>Zatímco všichni muži v Calisově kompanii byli k něčemu takovému cvičeni, příslušníci klanu pod Hatonisovým velením a žoldnéři, které najal Pradži, zprvu nadělali dost rámusu. Učili se ale rychle a už dávno jim nikdo nemusel připomínat, aby byli zticha.</p>

<p>Ze sto jedenácti mužů, kteří spolu tábořili od chvíle, kdy se setkali na Shromaždišti žoldnéřů - šedesát šest jich bylo pod Calisovým velením a čtyřicet pět přivedli Greylock, Pradži, Vadža a Hatonis - přežilo šarvátku se Saaury jen jednasedmdesát.</p>

<p>,Na povrchu’ teď podle odhadů ležela Planina Džamů. Tunel neustále klesal a Nakor odhadoval, že se nyní nacházejí nejméně čtyři sta metrů hluboko. Když se minulého večera utábořili, pošeptal Erikovi, že někdo musel velice chtít podnikat něco na pláních, když si dal takovou námahu s vykopáním tunelu. Buď to bylo takhle, nebo chtěli mít zadní dveře v bezpečné vzdálenosti od předních.</p>

<p>Tunel byl stále stejně velký a jen občas se v něm vyskytly kusy spadlého kamene, které bylo jednodušší obejít než je prokopat. Mimo tyto drobné odchylky si tunel udržoval stálou výšku dva a čtvrt metru, třímetrovou šířku a zdánlivě nekonečnou délku.</p>

<p>Na několika místech byly do skály vykopány výklenky, které mohly sloužit jako místa k odpočinku nebo provizorní skladiště zásob, ale nyní se jejich původní využití dalo těžko odhadnout.</p>

<p>Calis spustil ruku k boku, vrátil se k Luisovi a pokynul mu, aby s ním šel dopředu. Erika to udivilo, ale pak si všiml, že kapitán vytáhl od pasu dýku a podal ji Rodézanovi.</p>

<p>Vpředu leželo další rozšíření chodby, ale Erik měl pocit, že tentokrát to je něco většího. Cítil průvan a napadlo ho, jestli náhodou nedorazili na okraj podzemního města. Věděl, že ještě nedošli tak daleko, aby dospěli k tomu, o kterém Pradži říkal, že leží daleko na jihu, ale možná tady v horách leželo nějaké další.</p>

<p>Calis s Luisem zmizeli ve tmě. Uprostřed skupiny mužů zůstala jediná hořící pochodeň a její záře sotva dosahovala ke konci řady. Erik nevěděl, jak to Calis dokáže; musel mít neskutečně ostrý zrak, protože v tom mizerném osvětlení Erik stěží viděl záda seržanta de Loungvillea, který stál úplně vpředu. Erik si začal rukama třít ramena, protože v tunelu bylo chladno. Všem mužům byla zima, ale snášeli ji mlčky.</p>

<p>Od chvíle, kdy ztratil Fostera, přenášel seržant úkoly, které předtím dával kaprálovi, rovnou měrou na Erika a Prcka. Erik si nebyl jist, jestli to má znamenat nějaké ocenění jejich schopností nebo jen to, že je měl vždycky po ruce; většinou stáli de Loungvilleovi přímo za zády.</p>

<p>O nějakou chvíli později se Calis s Luisem vrátili a kapitán promluvil tlumeným šeptem, zatímco Rodézan zaujal své místo v řadě. „Chodba tady končí; za tímhle průchodem je velká dutina, po jejímž obvodu vedou římsy nahoru a dolů. Jsou dost široké, aby mohli jít tři muži vedle sebe, ale není tam žádné zábradlí a doluje to pěkný kus, takže jim připomeň, aby si dávali pozor, až vyrazíme. Já půjdu dopředu na průzkum. Vy tady počkejte půl hodiny, a jestli se<strong> </strong>do té doby nevrátím, jděte po římse nahoru.“</p>

<p>De Loungville přikývl a vydal rozkaž k odpočinku. Ti, kteří stáli za nim, pokyn opakovali a muži si posedali na místech, kde zrovna stáli. Erik se chvíli vrtěl, až si našel relativně pohodlné místo, a opřel se o chladný kámen.</p>

<p>Zaslechl tichý škrábavý zvuk a uvědomil si, že de Loungville počítá uzly na šňůře. Byl to starý trik: člověk popouštěl v prstech kus provazu, řemene nebo lana, a v duchu si recitoval starodávnou říkanku, jejíž délka se častým opakováním ustálila tak, že byla přesná skoro stejně jako písek v přesýpacích hodinách. De Loungville se přesunul k dalšímu uzlíku vždycky, když dokončil rým. Až dospěje ke konci šňůry, uplyne deset minut; až to udělá třikrát, bude čas vyrazit na cestu.</p>

<p>Erik zavřel oči. Nemohl usnout, ale snažil se co nejvíc odpočívat. Bezmyšlenkovitě si přiložil ruce k bolavým lýtkům a cítil, jak se zahřívají uzdravující silou, kterou ho naučil využívat Nakor. Protože do zbytku těla ho studila skála, byl to velice příjemný pocit.</p>

<p>Erika napadlo, jak se asi vede zbytku vesničanů z Weanatu a co se s nimi asi stane, až do jejich kraje vtrhne armáda Smaragdové královny. Při tak velkém počtu útočníků už se nebudou moci ukrýt v lese a počkat, až vojsko odtáhne. Armáda sní všechno v okruhu deseti kilometrů na obou březích řeky. Jediná naděje vesničanů spočívá v útěku do hor; vysoko v údolích by mohli nalézt útočiště. Možná by se dočkali pomoci od Kirzona a jeho lidí. Ale Erik o tom pochyboval; na dlouhou zimu budou mít dost zásob sotva pro sebe.</p>

<p>Pak ho napadlo, jak se asi má matka. Vůbec netušil, kolik asi může být doma hodin - vlastně ani nevěděl, jaký je čas na povrchu; odhadoval to ale na poledne, takže v Ravensburgu teď bude kolem půlnoci a matka asi spí ve svém malém pokoj i v hostinci. Erika napadlo, jestli ví, že její syn ještě žije. Poslední zpráva, kterou o něm mohla dostat, byla asi ta, že byl odsouzen k smrti. Vzhledem k utajení této mise a možnosti, že vůbec nepřežije výcvik, předpokládal, že ho má za mrtvého.</p>

<p>Tiše si povzdechl a přemýšlel, jak se jí asi daří a jak se mají Rosalyn a Milo a ostatní lidé ve vesnici. Připadali mu tak vzdálení a život tam tak cizí, že si už stěží vzpomínal, jaké to bylo, každé ráno vstát a čekat jen těžkou práci u výhně.</p>

<p>Najednou ucítil na zápěstí dotek a když zvedl hlavu, viděl de Loungvillea, který mu v šeru naznačoval, že je čas jít. Erik se natáhl a šťouchl do žeber podřimujícího Prcka; ten přikývl a strčil loktem do muže vedle sebe.</p>

<p>Erik vstat a vykročil za seržantem, který prošel východem do skalní dutiny a obrátil se doprava k stoupající římse. V hluboké tmě mohl Erik jen tušit velikost tohoto místa a byl už vpůli cesty na druhou stranu kruhové galerie, když se z postranního vchodu vynořil muž s pochodní. Najednou Erik spatřil celou dutinu a bezděčně couvl ke stěně. Dno komína se i navzdory světlu pochodně ztrácelo v temnotě, stejně jako strop. Nahoru stoupal mírný průvan a byl z něho cítit vlhký, zatuchlý pach.</p>

<p>Erik si přál, aby nevěděl, jak strašlivě je římsa úzká a dno hluboko, protože se mu teď půjde o poznání hůř. Vykročil a následoval de Loungvillea nahoru do tmy.</p>

<p>Občas cestou narazili na vchody do dalších tunelů a vždycky je pozorně prozkoumali, jestli u některého neudělal Calis svou značku, aby se vydali za ním. Žádné ale zatím nenašli.</p>

<p>Nacházeli široké úseky, kde byly římsy vytesány hlouběji do skály a umožňovaly daleko bezpečnější pohyb a kde bylo dost prostoru, aby muži mohli usednout. Erik nedokázal odhadnout, jak dlouho už za Calisem jdou, ale věděl, že ho bolí nohy jako nikdy. Neustálé stoupání si vybíralo svou daň.</p>

<p>Najednou ve tmě před sebou zahlédl Calise, který jim oznámil; „Tahle oblast je opuštěná.“</p>

<p>Muži se po jeho prohlášení očividně uklidnili a de Loungville se zeptal: „Pradži, je tohle to trpasličí město, o kterým jsi mluvil?“</p>

<p>„Moc se mi to nezdá,“ odpověděl starý žoldnéř. Ztěžka oddechoval a vypadal, že má radost z toho, že se alespoň na pár minut zastavili. „Ale říkal jsem ti, že jsem o tom akorát slyšel, i když mi to vyprávěli lidi, který jeden druhýho vůbec neznali.“ Rozhlédl se. „Tohle místo... nevím, co to je zač.“</p>

<p>Calis řekl: „U nás doma máme taky trpasličí doly a já jich pěkných pár prošel. Jsou tam sice galerie jako je tahle, ale tohle vypadá nějak jinak. Myslím, že takhle by to trpaslici nevykopali. Tohle není důl.“</p>

<p>Erik zaslechl, jak se vzadu ozval Rup: „Vypadá to jako město, kapitáne.“</p>

<p>Erik se otočil a Calis se zeptal: „Město?“</p>

<p>„No, aspoň jako něco podobného,“ připustil Rup. „Tyhle tunely by mohly vést na jiné takové galerie. Do jeskyň, kde se spí nebo kde se skladují zásoby. Ale tahle široká místa, jestli jste si všimli, v sobě mají systém vždycky je jedno mezi dvěma vchody a všechny jsou jedno jako druhé. Myslím, že by to mohlo být něco jako místa pro obchodování.“</p>

<p>„To by znamenalo, že tohle je něco jako centrum, něco jako jsou hlavní ulice ve městech, jenže míří odzdola nahoru, místo aby se táhly ze severu na jih,“ poznamenal Prcek.</p>

<p>„Ale kdo by něco takového stavěl?“ napadlo Erika.</p>

<p>Calis pokrčil rameny: „Nevím.“ Pak změnil téma hovoru. „Podle mě jsme teď v nejvyšším patře, takže bychom měli pomalu začít hledat cestu ven. Půjdu na průzkum do další chodby, na kterou narazíme. Chci, abyste se utábořili na dalším tom místě pro obchodování, na které dojdeme.“</p>

<p>„To už je večer?“ zeptal se de Loungville.</p>

<p>„Řekl bych, že je tak hodina po soumraku,“ ozval se zezadu Nakor.</p>

<p>„Spíš dvě,“ opravil ho Calis.</p>

<p>„Jak to víte?“ vyhrkl Rup.</p>

<p>Calis se v šeru usmál. „Vrátím se před svítáním.“</p>

<p>Rychle vyrazil a unavená kolona mužů ho následovala, dokud nedošli k dalšímu rozšířenému místu. Tam se vděčně uložili k odpočinku.</p>

<p>Erik zjistil, že v těchto jeskyních úplně ztratil přehled o čase. Calis jednou de Loungvilleovi řekl, že jsou tady dva a půl dne, což podle něho obnášelo něco přes třicet kilometrů pochodu od pahorku k úpatí hor a pak postupné stoupání vnitřkem vysokého kopce. Erik měl pocit, jako by to bylo daleko víc, ale uvědomoval si, že většinu času stoupali po kruhové galerii uvnitř hory.</p>

<p>Calis sice dříve prohlásil, že podle něho je celá tahle oblast opuštěná, ale něco v jeho hlase prozrazovalo, že je tu cosi, o čem chce mlčet. Navzdory skálopevnému přesvědčení, že musí dbát jen sám o sebe a neplést se do cizích věcí, si Erik nedokázal pomoci, aby se mu pořád nehonilo hlavou, co se asi skrývá za kapitánovými slovy.</p>

<p>Jediným příznivým důsledkem Calisova průzkumu bylo, že se nejspíš přiblížili k východu z tohoto bludiště temných chodeb a vysokých jeskyní. V jednom místě Calis zaváhal před dvěma tunely, z nichž jeden sestupoval hlouběji do hory a druhý vedl nahoru. Očividně chtěl vykročit tím, který se točil doprava a dolů, ale nakonec se vydal vzhůru. Erik uvažoval, co asi mohlo Calise do toho tunelu táhnout.</p>

<p>Později dalšího dne ohlásil voják, který nesl vak s pochodněmi, že jim začínají docházet. Calis jeho hlášení vyslechl, ale neřekl nic.</p>

<p>Erik ucítil nečekané bodnutí strachu při myšlence, že by těmito doly měli procházet bez světla. Když spali, nesvítila jediná pochodeň. První noci se probudil do naprosté tmy a musel v sobě dlouho potlačovat touhu volat na poplach. Nikdy podobně hlubokou temnotu nezažil. Nehybně ležel a uvědomoval si, že není jediný, kdo nespí, protože z několika stran slyšel zrychlený dech mužů, kteří v podobných podmínkách nedokázali usnout, a tiché vzlykání jednoho nebo dvou, kteří nedokázali snést hrůzu, již on sice dokázal pochopit, ale nedokázal pojmenovat.</p>

<p>V naprosté temnotě strávili další neklidnou noc a po probuzení pokračovali v pochodu. V poledne pátého dne se zastavili, aby snědli další část sušených zásob. S vodou byl problém, protože měli jen dva velké měchy a několik menších, které naplnili včera ráno u podzemního jezírka. Ale teď nebylo po vodě ani stopy a Calis nařídil pouštní příděly - jeden doušek, nic víc.</p>

<p>Když se připravovali na další pochod, donesly se k nim tunelem vzdálené rány, jako by někdo přehazoval kusy skal. Calis pokynul, aby se nikdo ani nehnul. Po chvíli de Loungville zašeptal: „Sesuv?“</p>

<p>„Možná,“ odpověděl kapitán. „Ale chci se o tom ujistit.“ Ukázal nahoru a doleva. „Jestli se nepletu, tak byste měli někde o trochu výš narazit buď na otvor, který vede přímo na povrch a jímž bude dovnitř proudit světlo, nebo na širokou chodbu, která se stáčí nahoru a doleva. Nevšímejte si chodeb, co vedou přímo dolů nebo doprava.“ Usmál se. „Měli byste se na povrch dostat právě ve chvíli, kdy vás dohoním. Vydám se za vámi hned, jakmile se přesvědčím, že za námi nic není.“</p>

<p>„Chceš pochodeň?“ zeptal se de Loungville.</p>

<p>„Najdu si cestu i bez ní. A pokud nás sleduji Saaurové a já se k nim dostanu blíž, nechci, abych je pochodní na sebe ještě upozorňoval.“</p>

<p>Erik se podivil, jak si někdo může najít cestu v takové tmě, a i kdyby to dokázal, jestli by se vzdal útěchy, kterou člověku žlutý plamen poskytuje. Calis přešel podél řady a krátce plácl každého muže po rameni nebo na něho kývl.</p>

<p>De Loungville pokynul, že od této chvíle budou používat k dorozumíváni jen znamení rukama, a ukázal jim, aby vykročili za ním. Erik teď šel jako druhý v řadě. Hleděl do šera, kterým viděl sotva tři metry před seržanta, protože blikající pochodeň uprostřed řady vrhala po zdech divoké stíny. Doufal, že Calis měl pravdu a tahle chodba je zavede k východu z jeskyní. Vyrazili.</p>

<p>Chodbou se rozléhalo prskání, jak pochodeň dohořívala. De Loungville soudil, že Calis je pryč už půl dne. Muži byli unavení a byl nejvyšší čas utábořit se a spát.</p>

<p>Zvedl ruku, a když se řada zastavila, zašeptal: „Kolik ještě pochodní?“</p>

<p>„Po téhle už jenom dvě,“ odpověděl někdo zezadu.</p>

<p>De Loungville zaklel. „Jestli se kapitán brzy nevrátí, budeme zejtra opravdu bloudit ve tmě - jestli nám teda ta chodba, která tu má bejt, neleží přímo před nosem. Zhasněte tu pochodeň, co hoří, a postarejte se, abyste mohli novou zapálit hned, jak k tomu dám rozkaz. Chci dvě hlídky, první na čtyři hodiny, druhou na dvě. Pak z týhle bohama zapomenutý díry vypadneme.“</p>

<p>Erik věděl, že bude mezi těmi, kdo budou spát jako první, takže si lehl, jak nejpohodlněji dokázal. I když byl unavený jako nikdy v životě, pořád ještě se mu v inkoustové temnotě jeskyní spalo špatně.</p>

<p>Zavřel oči a zaslechl mumlání; podle toho poznal, že pochodeň zhasla. Naprostá nepřítomnost světla netrápila jen jeho.</p>

<p>Snažil se myslet na příjemné věci. Napadlo ho, jak asi doma probíhá vinobraní a jak vypadají hrozny. Vzpomínal, jak se letos pěstitelé chvástali, že bude rekordní úroda, ale to nebylo nic neobvyklého. Zpravidla se dalo poznat, jestli jen tak naprázdno mlátí slámu nebo jestli to myslí vážně. Čím víc bouchali pěstmi do stolu a utvrzovali se o tom, jak skvělý rok letos bude, tím byla většinou sklizeň horší, ale pokud o úrodě mluvili věcně a skoro až bez zájmu, přicházely dobré roky.</p>

<p>Pak přemýšlel o tom, co asi dělají další mladí lidé ve vesnici. Vzpomněl si na Gwen a litoval, že si s ní nevyšel do staré zahrady, když k tomu měl v minulosti příležitost. Styk se ženou byl daleko příjemnější, než tušil, a vzpomínka na něžnost té prostitutky v táboře ho navzdory únavě vzrušila. Přemýšlel pak o Rosalyn a vzpomínka na její nahé tělo ho zaujala a zneklidnila zároveň. Viděl ji takhle při nespočtu příležitostí, když se jako děti koupali, ale pohled na její dospělá ňadra, když tam ležela pod stromem... Ta vzpomínka ho teď podivně trápila, jako by bylo něco špatného na tom, když si vybavoval, jak vypadala po znásilnění.</p>

<p>Erik se otočil na druhý bok a podařilo se mu jen to, že ho skála tlačila ještě víc. Možná by si měl o svých vzpomínkách na Rosalyn promluvit s Nakorem; malý Isalánec znal spoustu věci a možná by mohl Erikovi vysvětlit, proč se mu ty nepříjemné vzpomínky pořád vracejí.</p>

<p>Přesto, když se v duchu vrátil k oné noci, připadal mu vlastní hněv a vztek podivně vzdálený, jako by se to všechno přihodilo někomu jinému. Ale ta malá pevná ňadra...</p>

<p>Tiše zasténal, posadil se a najednou se cítil ve tmě podivně dezorientovaný. Zničehonic si uvědomil, že na konci tunelu vidí světlo. Bylo slabé, ale v naprosté temnotě jeskyně by zřejmě zahlédl i tu nejslabší jiskérku.</p>

<p>Před sebou spíš cítil, než viděl nehybné de Loungvilleovo tělo a všiml si, že voják, který seděl na hlídce, usnul. Nijak se na něho nehněval: zůstat vzhůru v úplné tmě bylo skoro nemožné. Tiché oddechování, které slyšel<strong> </strong>ze všech stran, prozradilo Erikovi, že je možná jediný člověk, který je vzhůru a může světlo v tunelu vidět.</p>

<p>Natáhl se přes de Loungvillea a šťouchl hlídku do žeber. Muž se probudil a řekl: „Co?“</p>

<p>Vzápětí se probudil i de Loungville a také zašeptal: „Co?“</p>

<p>Než voják na hlídce stačil něco říct, ozval se Erik: „Markovi připadalo, že před námi vidí světlo, seržante. Ptal se, jestli ho taky vidím.“ Otočil se k hlídce a řekl: „Ano, vidím ho,“</p>

<p>De Loungville přikázal: „Probuď ostatní. Potichu. Žádný pochodně. Prvních šest jde se mnou.“</p>

<p>Vydali se tunelem a po několika krocích si Erik uvědomil, že se to světlo pohybuje a že přichází zleva, z chodby napojující se na křižovatku asi patnáct metrů od místa, kde tábořili. Když se k té křižovatce přiblížili, uvědomil si, že světlo je pořád jasnější, a najednou de Loungville všem pokynul, aby se přitiskli ke stěně.</p>

<p>Zvuk kroků se ozval jen několik vteřin předtím, než se na křižovatce vynořila postava, která prošla kolem bez jediného pohledu stranou. Erik sevřel v dlani jílec meče, aby byl připraven v případě potřeby tasit.</p>

<p>Tvor byl totiž hadí muž, oblečený v tunice a suknici, zpod jejíhož okraje vykukoval krátký ocas.</p>

<p>Za nim šli dva další, větší a oblečení v brnění. Erik už viděl Saaura docela zblízka, popravdě řečeno z daleko větší blízkosti, než by si sám přál, ale tihle tvorové byli jiní. Kráčeli nahrbeně a ten vyšší z dvojice byl o hlavu menší než průměrný člověk. Jejich pohyby připadaly Erikovi pomalé a namáhavé. Napadlo ho, jestli jim třeba v chladu jeskyně netuhnou svaly, když o nich Nakor tvrdil, že jsou studenokrevní.</p>

<p>Kolem prošla další dvojice strážných a jeden z nich se podíval do chodby, v níž se skrývali. Erik strnul, ale tvor pokračoval v chůzi bez jediného slova nebo zavolání na poplach. Erik mohl jenom usuzovat, že jeho vnímání uškodila pochodeň nesená příliš blízko oči, takže lidé přitisknutí ke stěnám pro něho byli neviditelní.</p>

<p>Následovala další dvojice, pak ještě jedna, až kolem ústí tunelu prošel celý tucet Pantathianů.</p>

<p>De Loungville pokynul ostatním, aby počkali, a sám přešel až k ústí tunelu, kde světlo pomalu sláblo. Rychle se rozhlédl, vrátil se a zašeptal: „Už jsou pryč.“</p>

<p>V tunelu se zase usadila obvyklá tma a oni se. vrátili k řadě čekajících mužů; teď už nebyl ospalý nikdo. Přišel k nim Nakor: „Hadí lidi, co?“</p>

<p>„Jak to víš?“</p>

<p>„Cítím je,“ odpověděl Isalánec. „Vůbec tady kolem cítím spoustu divných věcí. Tohle je zlé místo.“</p>

<p>„O tom se teda hádat nebudu,“ řekl de Loungville. Pomalu vydechl. „Chci odsud zmizet Jak to jen půjde nejrychlejc.“</p>

<p>Erik si uvědomil, ze seržantův hlas zněl ve tmě podivně ustaraně. Pak se de Loungville zeptal: „Kam teď máme namířeno?“</p>

<p>Nakor zašeptal: „Jdeme zhruba na jihovýchod. Myslím, že bychom spíš měli jít tam, odkud přišli ti hadí lidi, než abychom je sledovali. Myslím, že přišli zvenčí a jdou někam dovnitř hory. Jsme dost vysoko na to, aby nám bylo chladno - možná dokonce zima - až vylezeme ven. Hadí lidi nemají zimu rádi, takže si myslím, že se tam nebudou moc zdržovat.“</p>

<p>„Myslíš, že žijí dole v hoře?“</p>

<p>„Možné to je,“ odpověděl Nakor. „Těžko říct, ale jsou tady a my musíme udělat spoustu věcí, než se zase dáme do boje. Jestli tady padneme, nikdo se nedozví, oč tady vlastně jde, a to by bylo úplně nejhorší.“</p>

<p>De Loungville mlčel. Erik byl každou vteřinou nervóznější, až nakonec řekl: „Seržante?“</p>

<p>„Drž hubu,“ vyštěkl de Loungville. „Uvažuju.“</p>

<p>Erik ztichl. Pak se temnotou konečně rozlehl de Loungvilleův hlas. „Greylocku!“ zavolal tiše, ale naléhavě.</p>

<p>Bývalý mistr šermíř z Darkmooru se opatrně propletl mezi vojáky. „Ano?“ zeptal se.</p>

<p>„Předávám ti velení. Očekávám, že odsud vyvedeš do bezpečí tolik lidí, kolik jen bude možný.“</p>

<p>Bývalý důstojník řekl: „Jistě, seržante. Chci Erika na místo pobočníka.“</p>

<p>De Loungville nezaváhal ani na vteřinu. „Von Darkmoore, dočasně tě povyšuju na seržanta. Jadowe, ty budeš kaprál. Všichni poslouchejte, co vám řeknou Nakor s Hatonisem.</p>

<p>Situace vypadá takhle: já tady počkám na Calise. Nechci dělat značky na tunelech, kterýma půjdeme, aby si toho Pantathiani náhodou nevšimli. Nechte mi jednu pochodeň a já tady počkám tak dlouho, dokud nebude jasný, že se kapitán nevrátí.“ V jeho hlase zněla beznaděj a naléhavost tak silně, jak to u něho Erik ještě nikdy neslyšel. Napadlo ho, jestli by si něčeho všiml v de Loungvilleově tváři.</p>

<p>„Pak vás doženu,“ pokračoval seržant.</p>

<p>„Vy uděláte tohle: až dorazíte na povrch, půjdete přes planinu tak rychle, jak budete moct, a zamíříte k pobřeží. Tam si buď koupíte koně, nebo ukradnete člun, ale nějak se prostě musíte dostat do Města na Hadí řece. Pokud tam na vás nebude čekat <emphasis>Trenchardova pomsta,</emphasis> tak už dávno šla ke dnu, protože Nicholas dal rozkaz, aby aspoň jedna loď zůstala na kotvě. Hatonis a jeho chlapi znají nejlepší cestu.“</p>

<p>Hatonis vzadu promluvil tak nahlas, aby se jeho slova donesla až dopředu. „Je tam stará obchodní cesta z Isparu do Města na Hadí řece přes Mahartu. Teď už ji skoro nikdo nepoužívá, ale na koni by měla být průjezdná.“</p>

<p>De Loungville se zhluboka nadechl: „Dobře, zapalte pochodeň a vypadněte odsud.“</p>

<p>Muž, který nesl svazek pochodní, vykřesal jiskru a brzy se rozhořel jasný plamen. Erik zjistil, že musí proti světlu přivírat oči, což ho vzhledem ke vzdálenosti, v jaké od pochodně stál, překvapilo; Otočil se a podíval se de Loungvilleovi do tváře; seržant se tvářil jako obvykle rozhodně a nezúčastněně. Erik usoudil, že by si jeho starostí ani nevšiml, kdyby mu je měl vyčíst z tváře.</p>

<p>Beze slova natáhl ruku a krátce stiskl de Loungvilleovi rameno; bylo to jediné gesto, které mohl udělat, aniž by něco řekl.</p>

<p>Seržant se na něho podíval, kývl hlavou a Erik pokračoval dál tunelem. Greylock došel na křižovatku, rozhlédl se a pokynul mužům, aby ho následovali doleva. Erik zahnul za roh a celou dobu bojoval s touhou ohlédnout se a ještě naposledy se na seržanta podívat.</p>

<p>Kdyby tu jen byl kapitán, řekl si v duchu. Kde vlastně Calis byl?</p>

<p>Calis se s vytřeštěnýma očima tiskl zády ke zdi a nevěřícně zíral před sebe. Už mnohokrát mluvil s otcem o jejich neobvyklém dědictví, odkazu starodávné magie, proměněné uměním Macrose Černého, díky němuž jeho otec získal moc převtělovat se do legendárního Valheru.</p>

<p>Tomas se dvořil královně elfů Aglaranně a nakonec získal její ruku a zplodil Calise, nečekané ovoce svazku, který v dějinách neměl obdoby. Calis byl podle toho, jak počítali věk elfové, stále ještě mladý, protože mu bylo teprve jen něco přes padesát let. Podle lidských měřítek byl mužem ve středních letech a podle měřítek duchovních měl za sebou nejméně deset životů zkušeností při sledování utrpení a bolesti tvorů, kteří obývali tento svět.</p>

<p>Ale nic ho nepřipravilo na to, že se bude muset vypořádat s důsledky vlastní zvědavosti.</p>

<p>Elfové měli schopnost řídit se podle nejslabšího záblesku světla, v noci podle jediného měsíce nebo vzdálených hvězd, ale ani trpaslíci nedokázali vidět v naprosté temnotě svých dolů. Přesto měli i jiné smysly a Calis na rozdíl od elfských bratranců prochodil zamlada s trpaslíky dost dolů na to, aby se naučil znát některé jejich triky: cit pro proudění vzduchu, vnímání tichých ozvěn odrážených od stěn, počítání zatáček a odhad vzdáleností. Říkalo se, že pokud trpaslík projde po nějaké stezce, vždycky se dokáže po svých stopách vrátit. O Calisovi platilo totéž.</p>

<p>Když kompanie zmizela za rohem, odešel chodbou zpátky k obrovské válcové jeskyni v centru hory. Vůbec nepochyboval o tom, že to v dávných dobách bylo - jak podotkl Rup - podzemní město. Ale mladík z Ravensburgu neměl ani zdaleka tušení, jaké město to bylo.</p>

<p>Na základě toho, co studoval s Tatharem a ostatními elfími Zaříkávači v Elvandaru, dospěl Calis podle celkového vzhledu města k přesvědčeni, že bylo do hory vytesáno spíše elfy než trpaslíky. Ale elfové, kteří toto místo postavili, se od Calisova lidu lišili stejně jako od ostatních smrtelníků. Tito elfové žili jako otroci Valheru a hrdá rasa mohla něco takového vytvořit jen pod vedením svých dávných pánů.</p>

<p>Když dorazil na galerii, usoudil Calis, že zvuk, který zaslechli, nebyl opravdu ničím jiným než vzdáleným sesuvem skály. Neviděl jedinou známku, že by je někdo pronásledoval; nicméně vydal se dolů, aby se ujistil, a prošel kolem podivné křižovatky, do níž ústil tunel, který ho předtím tak zaujal.</p>

<p>Scházel do temné hlubiny, a protože nikde neslyšel nic víc než vlastní zrychlený dech a bušení krve v uších, otočil se zpátky. Ale když se znovu přiblížil k podivné křižovatce, kde zaváhal už poprvé, když kolem procházel, zastavil se a opět ucítil, jak ho cosi starobylého a vábivého láká do tmy tunelu.</p>

<p>Bylo to šílené riziko, ale Calis tomu nedokázal odolat. Věděl, že by se měl nejdřív postarat o to, aby se všichni dostali ven, ale věřil v de Loungvilleovy schopnosti a Nakorovu orientaci.</p>

<p>A teď už si uvědomoval, co ho tak přitahovalo. V srdci této hory přebývalo něco starodávného. A on se na to s úžasem a strachem těšil.</p>

<p>Vykročil tunelem, který vedl dolů na další galerii, menší než ta, z níž právě sestoupil, přitom ale natolik rozlehlou, aby se do ní vešlo menší město. Odněkud z výšky sem pronikal paprsek světla ze zdroje vzdáleného jako slunce v poledne, ale tento vstup na samém vrcholku hory mu naznačil, že jeho úsudek byl správný.</p>

<p>Toto starodávné místo bylo kdysi domovem nějakého Valheru, stejně jako byl Mac Mordain Cadal, starý trpasličí důl v Šedých věžích, před staletími domovem Ashen-Shugara, toho Valheru, jehož duch kdysi posedl jeho otce atak mu změnil povahu.</p>

<p>Přešel po úzkém kamenném můstku a dorazil k obrovské dřevěné bráně, tak široké, že by jí prošel drak; Calis věděl, že i to je docela dobře možné, protože Dračí vládci si svá zvířata často drželi poblíž. Součástí velkých vrat byl menší vchod, užívaný kdysi dávno otroky a služebnictvem.</p>

<p>Calis stiskl těžkou železnou kliku a k jeho překvapení se západka odsunula lehce a bez zaskřípání. Dveře se zhouply na závěsech, které někdo nedávno naolejoval, a Calis zamrkal, když ho na okamžik oslnilo nečekané světlo.</p>

<p>Na konci dlouhé klenuté jeskyně byla vytesána římsa, ozářená tisícem pochodní; a uprostřed jeskyně stála vesnice z hliněných chatrčí, ledabyle postavených kolem několika puklin. Ze skrytého zdroje tepla ve dně jeskyně stoupala pára a nad největší z puklin se vzduch chvěl horkem. Calise náhlá změna teploty zmátla. Když opouštěl ostatní, málem se třásl zimou, a tady se potil, jako by byl na pouští. Tato síň starých Valheru byla vystavěna na místě vyhaslé sopky.</p>

<p>Vzduch byl prosycen puchem rozkladu a ostrým zápachem síry. Když se Calis zahleděl před sebe, cítil, jak ho pálí oči.</p>

<p>Celou síní se hemžili hadí lidé a vzadu stál na vysokém stupni obrovský trůn. Na trůnu, kde kdysi sedával Dračí vládce, teď seděl jeden ze členů jejich kmene, tvor se šupinami a drápy, ale oči měl upřené do prázdna, protože byl už celé věky mrtvý. Pantathiané, kteří chodili kolem oné postavy, byli nejspíš kněží, protože na sobě měli zelená a černá obřadní roucha a skládali mumii nějakého pradávného hadího krále hold.</p>

<p>Calis nebyl žádný Zaříkávač, ale cítil ve vzduchu ostrou příchuť magie a kolem základny trůnu viděl artefakty, které musely vzniknout před celými věky.</p>

<p>Právě přítomnost těchto předmětů ho trápila nejvíc. Umíral touhou přejít, síň, odmrštit hadí tvory, vystoupit po schodech až k trůnu, svrhnout z něj onoho nízkého tvora a ujmout se vlády nad mocnými výtvory své rasy, které ležely před trůnem.</p>

<p>Calis si byl totiž nad veškerou pochybnost jist, že tyto předměty patřily starému Valheru. Nikdy v životě se v něm krev tak nebouřila - snad jen jednou, když mu otec dovolil vzít do ruky bílý a zlatý štít, který nosil do bitvy.</p>

<p>Calis silou vůle ztlumil ony bláznivé touhy a snažil se rozeznat všechny podrobnosti na tom, co před sebou viděl. Dělal by obrovskou chybu, kdyby toto místo pokládal za nějakou obyčejnou pantathianskou vesnici, protože tu bylo mnoho podivných věcí; přál si jen, aby tu teď s ním byl Nakor - schopnost malého Isalánce vidět věci jasně by se mu určitě hodila.</p>

<p>Calis se alespoň snažil zapamatovat si každou maličkost, které si všiml, vpíjel se očima do protikladných obrazů a vrýval si je do paměti. Nepokoušel se však vyložit si nějak jejich smysl, protože by chybou v úsudku mohl pominout nějakou důležitou věc.</p>

<p>Asi po půlhodině bylo do síně přivlečeno několik lidských zajatců. Většina měla v očích prázdný pohled, jaký lidé mívají následkem těžkého otřesu nebo pod vlivem kouzla či drog, ale jedna žena se v řetězech vzpínala. Knězi se postavili do řady na nejnižším stupni a ten, který stál uprostřed, zvedl ruce; v jedné držel obřadní hůl ozdobenou velkým smaragdem.</p>

<p>Promluvil řečí plnou sykavek, kterou Calis na této cestě zatím neslyšel, a pokynul strážným, aby zajatce odvedli na určené místo. Calis si přál mít u sebe svůj luk, aby toho kněze mohl zabít; pak ho napadlo, odkud se v něm vzala tak temná zloba.</p>

<p>Pak kněz pokynul, aby byl první zajatec předveden před trůn, a dva strážní jeho příkaz vyplnili. Několik obřadních mávnutí holí provázely hrdelní skřeky a hluboké syčení a smaragd na vrcholku hole začal jasně zářit.</p>

<p>Jeskyní se prohnala vlna temné magie, když jeden ze strážných zvrátil zajatcovu hlavu dozadu, zatímco druhý bleskově vytasil dlouhý nůž a odřízl muži hlavu od těla. Calis se navzdory návalu vzteku nedokázal ani pohnout. Strážný odhodil hlavu do kouta a půlelf sledoval, jak s vlhkým mlasknutím dopadla na hromadu dalších hlav; některé teprve hnily, zatímco z jiných, které se zakutálely až za trůn, už zbyly jen lebky.</p>

<p>Dva hadi, kteří drželi mužovo tělo, je zvedli, odnesli k odkryté díře v podlaze a hodili je dovnitř do tmy. Když Calis uslyšel hladové výkřiky a syčení, jen ztěžka polkl.</p>

<p>Žena, která vypadala, jako by jí věznitelé nepodali drogy, se rozječela a Calisovi skoro začaly povolovat nervy. Sevřel v ruce jílec meče a nejraději by na toto doupě nestvůr zaútočil sám. Jeden po druhém byli podříznuti všichni zajatci, jejich hlavy - po té, co z nich magie vysála všechnu životní sílu - hozeny na hromadu a těla posloužila jako krmivo pro pantathianské mladé.</p>

<p>Žena, která se krčila na podlaze, nepřestávala vřískat; její hrůza byla daleko větší než její vyčerpání. Nakonec zůstala mezi kněžími jediná živá. Had se smaragdem na holi pokynul strážím, aby ji zvedli; poslechli jej, napřímili ji a strhali z ní šaty, takže stála nahá před knězem, který si ani nevšímal horké rudé skvrny, do níž šlápl.</p>

<p>Knězi rozkázali strážím, aby ženu položili na zem a pevně ji drželi. Hlavní kněz začal znovu máchat holí, a zatímco zpíval svým cizím jazykem, koncem hole se dotýkal ženy.</p>

<p>Calis cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Už poznal, co dokáže pantathianská temná magie. Tito tvorové dokázali stvořit Pantathiany, kteří vypadali do poslední podrobnosti jako lidé. Calis to viděl a věděl, že tady pod zemí dochází k uvolňování obrovských sil černočerných kouzel.</p>

<p>Sice nebyl příliš školený v magii, něco o ní však přece jen věděl, ale to, co se stalo potom, bylo tak zvrácené, že to přesahovalo jeho chápání. Když kněz vytáhl ze záhybu roucha dlouhou dýku a přistoupil k ležící ženě, odvrátil raději oči.</p>

<p>Usoudil, že na tomto místě temné magie už strávil dost času, a začal pomalu ustupovat zpátky do šera. Ušel pár kroků průchodem a pospíchal pryč dlouhým tunelem. Rychle vyklouzl ze dveří, zavřel je za sebou a na okamžik se zastavil, aby se jeho smysly znovu přizpůsobily tmě.</p>

<p>Zatímco čekal, uvažoval o tom, co právě viděl. Nedokázal si představit, co asi mohli pantathianští kněží získat pomalým mučením té ženy. Nepochyboval, že kněz nakonec nešťastnici zabije a její hlava se dostane na stejnou hromadu jako hlavy těch, kteří zemřeli už dřív. Její tělo pak nakrmí mláďata.</p>

<p>Na okamžik si přál, aby tu s nim byl Nakor, protože podivný malý muž, který prohlašoval, že nevěří v magii, se v ní vyznal daleko lépe než kdokoli, s kým se Calis kdy setkal. Ten by mohl nalézt nějaký smysl v tomto obřadním mučení a vraždění, které patrně mělo něco společného s mocí Smaragdové královny a artefakty moci Valheru.</p>

<p>Calis spěchal tmou.</p>

<p>Aniž by o tom uvažoval, počítal kroky, odměřoval sluchem vzdálenosti a doufal, že najde svou kompanií tam, kde jí opustil.</p>

<p>De Loungville skoro vyskočil z kůže, když se Calis dotkl jeho paže. Otočil se a zaslechl, jak se známý hlas ptá: „Kde jsou ostatní?“</p>

<p>„Kapitáne!“ vyhrkl de Loungville.</p>

<p>„Právě jsem se chtěl trochu pomodlit k Ruthii a pak radši i k Lims-Kragmě a vypadnout odsuď. Teď už se můžu zase uklidnit a padnout k zemi s puklým srdcem!“</p>

<p>„Promiň, že jsem tě polekal, ale nedokázal jsem v té tmě rozeznat, kdo tady sedí, a i když to páchlo jako ty, chtěl jsem mít jistotu.“</p>

<p>„Páchlo jako já...?“</p>

<p>„Už je to dlouho, co ses koupal naposledy, Bobby.“</p>

<p>„No, ty taky nevoníš jako pugét růží, Calisi.“</p>

<p>„Máš pochodeň?“</p>

<p>De Loungville vykřesal jiskru na bavlněný klůcek, přivázaný na kusu větve. Odměnou mu byl malý plamínek, který se ale rychle rozrostl, a když jej de Loungville trochu rozfoukal, měli světla dostatek.</p>

<p>„Teda - nic osobního, ale vypadáš, jako by sis tam dole nadělal do kalhot,“ řekl seržant.</p>

<p>„Cos tam našel?“ zeptal se vzápětí.</p>

<p>„Řeknu ti to, až se od toho dostaneme trochu dál. Kudy?“</p>

<p>„Našli jsme chodbu, kterou používají hadí lidi, takže jsem předal velení Greylockovi a poslal chlapy na druhou stranu, nalevo.“</p>

<p>„Dobře. To by mělo znamenat, že už jsou nahoře. Jestli si pospíšíme, doženeme je dřív, než nám utečou moc daleko. Jsme daleko výš, než když jsme do toho tunelu vlezli, Bobby.“</p>

<p>„A o moc dál od místa, kde jsme chtěli bejt, když jsme začínali,“ odpověděl de Loungville.</p>

<p>„Pospěš si, Bobby. Do cíle nám schází ještě kus cesty,“ řekl Calis. „A obávám se, že na to, abychom se k němu dostali, máme moc málo času,“ dodal tiše.</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola osmá</emphasis></strong></p>

<p> <strong>ÚNAVA</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p>Erik se přikrčil.</p>

<p>Vzduchem zasvištěla sprška šipek a odrazila se od štítu, jímž se kryl. Už od chvíle, kdy vyšli z jeskyně a začali sestupovat na planinu, Nakor a Šo Pi neustále hlásili, že je někdo sleduje.</p>

<p>Když nakonec došli do oblasti poseté úlomky skal, kde velké kusy vápence, břidlice a žuly tvořily ostrůvky ve vysoké trávě, nečekaně na ně zaútočili Gilani. Šest mužů padlo během prvního útoku, který nakonec s vypětím sil odrazili vojáci, kteří šli v čele.</p>

<p>Greylock vzápětí zorganizoval obranu a boj se teď táhl už skoro půl dne. Při ústupu nahoru do svahu, kde hledali lepší obranné postavení, padli další dva muži. Pradži s Vadžou přešli dopředu a teď, když se k nim blížit Erik, se radili s Greylockem.</p>

<p>„Všichni jsou rozložení nejlíp, jak to jen jde, Owene. Dostáváme nářez.“</p>

<p>„Všiml jsem si,“ odpověděl velitel suše. Podíval se na Pradžiho a zeptal se: „Nemáš náhodou ponětí, proč na nás útočí?“</p>

<p>Pradži pokrčil rameny. „My jsme tady a oni jsou Gilani. Oni nemaj rádi nikoho, kdo není Gilani, a my jsme na kraji jejich planin. To je jejich území a oni se nám tímhle pokousej naznačit, abysme vypadli.“</p>

<p>„Jak to, že je ta zatracená tráva v téhle roční době tak vysoká?“ zeptal se Greylock.</p>

<p>Vadža řekl: „Jsou druhy trávy, které rostou v zimě a další, které rostou v létě - a podle mě tady dole rostou smíšeně.“</p>

<p>Greylock se snažil nedat najevo hněv a zeptal se: „A není z těchhle hor nějaká jiná cesta?“</p>

<p>Pradži pokrčil rameny. „Můžeš stejně dobře jako já hádat. I kdybych přesně věděl, kde jsme vylezli, ve zdejších končinách jsem nikdy nebyl. Sem se z celejch Východních pláni zatoulalo hodně málo lidí.“ Rozhlédl se. „Hádám, že jestli se dostanem přes támhleten hřeben“ - ukázal nahoru k nejvyššímu vrcholu masivu - „mohli by smě sejít k Satpuře. Možná bysme si stloukli pár vorů a dopluli na pobřeží někde poblíž Čátistánu. Nebo bysme mohli vylízt nahoru na ty kopce tak vysoko, aby se za náma ti zatraceni Gilani netáhli, zamířili bysme na jih, přešli kolem řeky Dee a potom dolů k Isparu - ale já bych to moc nedoporučoval.“</p>

<p>„Proč ne?“</p>

<p>„Protože bysme museli projít Velkej jižní hvozd - a z toho na druhý straně nevylezlo moc živejch lidí. Říká se, že tam jsou uhnízděný Pantathiani a taky tam lovej tygři, který dokážou mluvit jako lidi...“ Když se na něho Greylock nedůvěřivě zamračil, dodal rychle: „Ale tohle se jen říká.“</p>

<p>Zasvištění je varovalo před další dávkou šipek právě včas, aby se stačili krýt. Erik se snažil natěsnat celé své rozložité tělo pod kruhový štít. Výkřik a několik kleteb mu prozradilo, že ne všem se to podařilo tak dobře jako jemu.</p>

<p>„Jak špatně na tom jsou ranění?“ zeptal se ho Greylock.</p>

<p>„Ranění na tom jsou docela dobře,“ odpověděl Erik. „Jeden z chlapů dostal šipku do nohy, ale zasáhlo to měkkou část stehna a s trochou pomoci bude moct chodit. Pár zlomených rukou a Gregory z Tiburnu má vykloubené rameno.“</p>

<p>Greylock usoudil: „No, nemůžeme tady ležet věčně a čekat, až jim dojdou ty zatracené šipky.“ Zklamaně dodal: „Sakra, ani nevíme, kolik těch Gilani tam vlastně je.“</p>

<p>Malí mužíci se vždycky vyrojili před vojáky a zase zmizeli v trávě, když se Calisovi muži užuž chystali, že se na ně vrhnou. Pak už jen občas zasvištěla sprška šipek.</p>

<p>Greylock se rozhlédl. „Eriku, zkus se dostat dozadu a řekni chlapům, aby se začali stahovat zpátky k jeskyni. Zkusíme najít nějaký jiný východ, kterým bychom se dostali z tohohle sršního hnízda.“</p>

<p>Erik se přikrčil a vyrazil; dvakrát musel zalehnout mezi kameny, aby se vyhnul letícím šipkám. Byly sice vyrobeny dost primitivně, ale docela chytře. Několik stvolů ostré, trávy svázaných dohromady mělo připevněn hrot ze zaostřeného skla nebo kamene. Svázané stvoly byly překvapivě pevné a dopadaly s takovou silou, že se poměrně hluboko zabodly do jakékoli nechráněné části těla. Pradži vysvětlil, že Gilani používají prak, kterému říkají atlatl, jímž vymršti šipky pod ostrým úhlem do značné výšky, takže k zemi dopadají dost velkou rychlostí. Erik mohl jejich účinnost potvrdit.</p>

<p>Dospěl na konec řady a začal muže znovu řadit k odchodu. Za necelých deset minut se k nim připojili Greylock, Pradži a Vadža, poslední z předsunuté jednotky, která šla vpředu.</p>

<p>Erik se podíval ze svahu, ale neviděl, že by je někdo sledoval. „Nezdá se, že by se jim chtělo vylézt sem za námi.“</p>

<p>Pradži odpověděl: „Nejsou pitomci. Jsou akorát malí. Věděj, že bysme jim to v normálním boji natřeli dřív, než dořeknu tuhle větu - ale na plížení ve vysoký trávě tady není žádnej větší odborník než právě Gilani.“</p>

<p>Erik o tom nediskutoval. „A proč se na nás vlastně tak vrhli“</p>

<p>Pradži se ohlédl. „Prostě jim vadí, když se tady fláká někdo cizí; klidně by se na nás sesypali už jenom pro tu srandu. Nebo je Saaurové tlačí na jih a jim z toho tečou nervy.“</p>

<p>Erik namítl: „Ale Saaurové, kteří nás pronásledovali, nemohli dát dohromady tolik mužů, aby tyhle lidi vyhnali z jejich lovišť. Na to by potřebovali armádu nejmíň tak velkou jako je ta, která táboří u Vedry.“</p>

<p>Vadža poklepal Erikovi na rameno a ukázal na kopec. Po úbočí k nim spěchal Calis s de Loungvillem.</p>

<p>Když k nim kapitán došel, zahlédl Erik na tvářích mnoha mužů z kompanie úlevu; byli rádi, že zase vidí Krondorského orla mezi sebou. Calis si vzal svůj dlouhý luk od muže, který mu jej nesl, a řekl: „Proč šplháte zpátky?“</p>

<p>Greylock ho rychle seznámil se situaci a Calis řekl: „Přes hory se nedostaneme. Cestou sem jsem nezahlédl nic podobného průsmyku a nemůžeme riskovat, že se budeme vracet do té jeskyně a hledat další východ.“ Raději nikomu neříkal nic o tom, co viděl, než si bude moci své názory porovnat s Nakorem.</p>

<p>Otočil se k de Loungvilleovi. „Pošli dopředu Šo Piho a Jadowa. Řekni jim, aby našli cestu na jih. Pokud se vydáme po úbočí těchto hor a za územím Gilani sejdeme dolů, můžeme se dostat do Maharty bez větších problémů.“</p>

<p>De Loungville přikývl a přešel podél řady, aby vydal rozkazy mužům, kteří pojedou na zvědy. „Jak jsme na tom s vodou?“ zeptal se Calis.</p>

<p>„Nejlepší by bylo, kdybychom tak co dva tři dny narazili na pramen,“ odpověděl Greylock. „Máme o osm žíznivých hrdel míň, než jsme měli před pár hodinami,“</p>

<p>Calis přikývl. „Pradži, jak to tady vypadá s vodou?“</p>

<p>„Klidně bysme mohli bejt na poušti,“ odpověděl žoldnéř. „Na planině Dzamů jsou nějaký potoky a jezírka, ale pokud nevíš, kde přesně ležej, tak můžeš klidně chcípnout žízní dva metry od vody.“</p>

<p>„Nedá se to nějak poznat podle ptáků?“</p>

<p>„Pár jich tady žije, ale ať jsem zatracenej, jestli je poznám,“ přiznal starý žoldnéř, „V kopcích na jihu podél pobřeží je to prej lepší. Slyšel jsem, že tam je spousta pramenů, jezer a potoků.“</p>

<p>„Takže na jih,“ rozhodl Calis.</p>

<p>Vůbec na sobě nedal znát, že je také unavený, a vykročil podél řady mužů, aby zaujal místo v čele.</p>

<p>Erik se vydal za nim a snažil se nevnímat bolavé a odřené nohy. Každý krok do kopce ho stál spoustu sil a byl jen rád, když Calis konečně nařídil odpočinek.</p>

<p>Erik nedočkavě sledoval, jak k němu putuje měch s vodou, a zhluboka si zavdal. Cestou dolů prošli kolem jezírka, takže nemuseli šetřit.</p>

<p>Když poslal měch zpátky, zahleděl se na planinu a něčeho si všiml. „Co to je za kouř tam v dálce?“ zeptal se, aniž by se obracel na někoho určitého.</p>

<p>Uslyšel ho Pradži a okamžitě k němu přiběhl. Zamžikal a řekl: „Už ani ty zatracený oči nejsou to, co bejvaly.“ Otočil se do svahu a zavolal: „Kapitáne! Na tohle by ses měl podívat!“ Ukázal na obzor.</p>

<p>Calis se tím směrem dlouho díval, pak vykřikl: „Bohové! To jsou Saaurové!“</p>

<p>„Ale to je přece nesmysl,“ namítl de Loungville. „Jestli jich je tolik tak daleko na jihu...“</p>

<p>„Tak tu musí bejt ještě druhá armáda,“ dokončil za něho Pradži.</p>

<p>„Není divu, že nás ti parchanti tak moc chtěli zastavit, když jsme se hrnuli do té jeskyně,“ dodal Vadža.</p>

<p>Calis řekl: „Musejí používat nižší patra jeskyně jako základnu. Proto byli naši malí přátelé v trávě tak rozdivočelí - tahle armáda jim rozšlapala domy.“</p>

<p>„To znamená, že chtěj udeřit na Lanadu zezadu!“ usoudil de Loungville.</p>

<p>Po další minutě, kterou většina mužů strávila nadáváním a klením, Calis zavrtěl hlavou: „Kdepak, tihle jedou na jihovýchod. Míří na Mahartu.“</p>

<p>Pradži řekl: „Jestli rádža poslal svý válečný slony na pomoc armádě kněze-krále do Lanady, tak teď Mahartu brání akorát palácová stráž a žoldáci.“</p>

<p>De Loungville zaklel. „Ti parchanti nás nechtěli naverbovat jako vojáky, zatraceně! Dělali jen všechno pro to, abysme nepracovali pro druhou stranu.“ Odplivl si.</p>

<p>„Jak dlouho jim bude trvat, než dorazí k městu?“ zeptal se Calis.</p>

<p>Pradži odpověděl: „Mám jenom mlhavou představu o tom, v jaký díře teď jsme.“ Chvilku přemýšlel: „Možná tak tejden, nejvíc deset dní. Jestli budou šetřit koně, tak dva tejdny.“</p>

<p>„Dostaneme se tam dřív než oni?“</p>

<p>„Ne,“ zněla suchá odpověď. „Určitě by to šlo, kdybysme měli křídla; možná by to šlo, kdybysme si proklestili cestu přes ty malý zmetky v trávě a na druhý straně měli připravený čerstvý koně, ale jestli půjdeme přímo na jih, neznám jedinej způsob, jak bysme mohli k městu dorazit dřív než tejden po těch hadech.“</p>

<p>„A vydrží město týden?“</p>

<p>„Možná,“ odpověděl Pradži upřímně. „Záleží na tom, jak velkej zmatek nadělají ti, kteří budou před touhle armádou utíkat na jih. Když se dovnitř bude chtít dostat hodně lidí, tak to oblíhání nebude trvat moc dlouho.“</p>

<p>Erik navrhl: „Nemůžeme je obejít?“</p>

<p>Vadža odpověděl: „Kdybychom se dokázali dostat do Čátistánu, mohli bychom si tam najmout loď, která by nás dovezla přímo do Města na Hadí řece.“</p>

<p>Calis poznamenal: „To je strašná spousta všelijakých ,možná’. Měli bychom vyrazit k pobřeží a pak k Městu na Hadí řece.“ Na Hatonise zavolal: „Chceš se s námi vydat k Čátistánu, nebo se raději vrátíš domů?“</p>

<p>Hatonis pokrčil rameny a když se usmál, vypadal navzdory šedinám mladě. „To máš jeden boj za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet - a když nedostaneme hady u Maharty, budeme se s nima muset prát na našich zápražích.“</p>

<p>Calis přikývl. „Tak jdeme.“</p>

<p>Erik dohlédl, aby se všichni v pořádku seřadili, a plácl Rupa po zádech, když ho dávný přítel míjel. Rup se na něho křivě usmál a jeho výraz naznačoval, že tu není vůbec nic, co by mu bylo k smíchu; Erik souhlasně přikývl. Počkal, dokud kolem něho neprošel poslední muž, a zařadil se na post zadní stráže. Najednou si uvědomil, že aniž by mu to kdo přikázal, převzal na pochodu Fosterovo místo. Podíval se dopředu, jestli si ho de Loungville nezavolá k sobě nebo jestli ho sem někdo nejde vystřídat, ale když nepřišel žádný rozkaz, aby kaprálovo místo předal někomu jinému, pokračoval v chůzi a myslel na jediný úkol, který před sebou měl: zůstat naživu.</p>

<p>Štěstěna jim přála a brzy narazili na cestu, která mířila na jih. Vypadala jako hornická stezka, protože byla širší, než jakou by potřebovali honáci stád, a na několika místech prošli kolem úseků vytesaných do skal, kde si dělníci proráželi cestu, aby vozy mohly pohodlněji projíždět.</p>

<p>Muži v Calisově kompanii si připadali, jako by se na ně konečně usmálo štěstí. Postupovali rychle, chvíli klusem a chvíli zase ostrým krokem, aby do konce dne urazili co největší vzdálenost.</p>

<p>Ranění dokázali se zbytkem držet krok, i když muž s poraněnou nohou večer skoro upadal do bezvědomí bolestí a ztrátou krve; Nakor mu ránu ovázal a řekl Calisovi, že pokud se on a Šo Pi budou muži celou noc věnovat, bude mu zítra lépe.</p>

<p>Našli vodu a jejich rychlost se ještě zvýšila, když zostra kráčeli do mírného stoupání. Cestou už slyšeli burácení; jakmile se vyhoupli na hřeben, spatřili před sebou vodopád.</p>

<p>De Loungville zaklel. Před nimi ležela rokle, zaříznutá hluboko do masivu hory; zhruba třicet metrů pod nimi hřměl vodopád a voda padala dalších šedesát metrů do malého jezera. Z něj se pak vinula řeka na jihovýchod k oceánu.</p>

<p>Stará skaliska označovala místo, kde byl kdysi upevněn provazový most s dřevěnými příčkami. Další dvojice kamenných ukotvení se tyčila na protější straně rokle.</p>

<p>„Tohle je Satpura,“ řekl Pradži. „Teď už vím přesně, kde jsme.“</p>

<p>„A kde?“ zeptal se Calis.</p>

<p>„Přímo přes Planinu Džamů leží Maharta.“ Pradži se otočil ke Calisovi a dodal: „Nevím, jaká magie v tom tunelu byla, ale jsme zatraceně dál od toho vchodu z planin, než jsem myslel.“</p>

<p>„Co tím chceš říct?“ zeptal se de Loungville. „Od tý jeskyně, kterou jsme vlezli dovnitř, nemůžeme bejt dál než osmdesát, sto kilomtrů.“</p>

<p>„To spíš pět set,“ odpověděl Vadža. „Trvalo by vám víc než měsíc jízdy na vynikajícím koni, než byste dorazili zpátky k tomu pahorku,“ poznamenal, „pokud byste se dokázali dostat přes Gilani, přirozeně.“</p>

<p>Nakor řekl: „Tak to byl docela dobrý trik, protože já ho vůbec necítil.“ Usmál se, jako by mu to udělalo kdovíjakou radost. „Vsadil bych se, že to bylo hned u vchodu do té mohyly. Vsadil bych se, že tam vůbec žádná jeskyně nebyla. Musela to být iluze.“ Potřásl hlavou. „Nejradši bych se tam hned vrátil a prozkoumal to.“</p>

<p>„Někdy jindy,“ řekl Calis. Pak se otočil k Pradžimu. „Jak daleko je to do Maharty?“</p>

<p>Pradži pokrčil rameny. „Karavana z Patamd do Přístavu hořkosti jede měsíc. Do Maharty nikdo nejezdí po souši - lodí je to pohodlnější. Ale vede tam stará vozová stezka, pokud vám nevadí banditi a jiná chátra, která se tam rojí.“</p>

<p>„Kudy to bude nejlepší?“ zeptal se Calis.</p>

<p>Pradži si chvíli mnul bradu. „Myslím, že bysme měli Šo Piho a Jadowa poslat tudy,“ ukázal na svah poblíž rokle, „aby se podívali, jestli tamtudy nevede nějaká stezka. Jestli jo, tak se dáme po ní. Jestli půjdem podél řeky, za nějakej tejden jsme v Palamdách. Tam si mužem najít nějakou karavanu nebo koupit koně a jet do Přístavu hořkosti. Odtamtud poplujem lodí a pak už to záleží jen na tobě.“</p>

<p>„Musím se dostat zpátky do Krondoru,“ řekl Calis a několik mužů kolem něho už začalo jásat.</p>

<p>Nakor odporoval: „Ne, nejdřív musíme jet do Maharty a teprve pak do Krondoru.“</p>

<p>„Proč?“ zeptal se Calis.</p>

<p>„Ještě jsme nepřišli na to, proč Smaragdová královna ničí jedno říční město za druhým.“</p>

<p>„To je dobrá otázka,“ poznamenal suše Vadža.</p>

<p>„Hatonisi, Pradži, nenapadá vás něco?“ zeptal se Calis.</p>

<p>Hatonis přemýšlel nahlas: „V téhle zemi není tak neobvyklé dobýváni území jako takové - ať už pro kořist, kvůli rozšíření podmaněné země nebo pro čest - ale tahle armáda prostě bere všechno...“ Pokrčil rameny.</p>

<p>Pradži zauvažoval: „Kdyby bylo v ty Mahartě něco, co bych strašně moc chtěl a přitom bych nestál o všechny ty města za zádama...“</p>

<p>Erik dodal: „Možná to má něco společného s tím, že chce všechny meče svázat pod jedním praporem.“ -</p>

<p>Calis se na něho chvílí díval a pak přikývl. „Mají v plánu zaútočit na Království největší armádou v dějinách.“</p>

<p>„Ale jak se tam chtějí dostat?“ ozval se Rup.</p>

<p>Na Nakorově tváři se rozhostil úsměv a Calis vykřikl: „Cože?“</p>

<p>Rup trochu zahanbeně opakoval: „Jak se tam chtějí dostat? My jsme potřebovali dvě lodi, abysme sem dopluli se všema zásobáma. A jich je kolik? Sto, možná dvě stě tisíc vojáků? A spousta koní a vybavení. Kde chtějí sehnat lodě?“</p>

<p>Hatonis odpověděl. „V Mahartě mají své doky nejlepší rejdaři na Novindu. Jen stavitelé z Pa’džkamackých ostrovů se jim můžou rovnat. Náš klan už odedávna nakupuje lodi v Mahartě. Je to jediné místo, kde je v krátké době možné postavit tolik plavidel - možná za necelé dva roky.“</p>

<p>Calis řekl: „Vtom případě tomu musíme zabránit.“</p>

<p>Nakor přikývl. „Ano. Musíme ty doky spálit.“</p>

<p>Hatonis vytřeštil oči. „Spálit... ale to město bude obležené. Určitě do ústí přístavu navezou trupy, aby dovnitř nemohly vplout lodi Smaragdové královny, a nedostaneme se ani třicet kilometrů od města, protože oba břehy řeky budou hlídané.“</p>

<p>„Jak dlouho by trvala obnova doků, kdyby byly zničené?“ zeptal se Calis.</p>

<p>Hatonis pokrčil rameny. „Ty doky jsou obrovské; stavěli je několik staletí. Trvalo by celé roky, než by je opravili. V horách Sothu a Sumanu by se musela vytěžit spousta dřeva a to by se muselo odvézt po pevnině nebo lodí. Než se vytesá, dá dohromady a spustí na vodu velký trup, trvá to někdy i víc než rok a stojí to strašnou spoustu práce a peněz.“</p>

<p>Nakor skoro nadskakoval vzrušením. „Kdybychom ty doky spálili, získali bychom pět, šest, a možná i celých deset let, než dokáží postavit lodě. Za tu dobu se může stát spousta věcí - skoro cokoli! Myslíte, že by tahle Smaragdová královna dokázala držet svou armádu na uzdě tak dlouho? Já bych ani neřekl.“</p>

<p>Calisovi nad tím pomyšlením zazářily oči. Pak ale ovládl své nadšení. „Moc jí nepodceňuj, Nakore.“</p>

<p>Nakor přikývl. Oba spolu dlouho hovořili o tom, co kapitán viděl, a věděli, že stojí proti nejnebezpečnějšímu nepříteli, který se tady od Trhlinové války objevil. „Já vím, ale muži jsou přece jen muži, a pokud to pantathianské kouzlo není tak silné, že by jim zaslepilo srdce, spousta vojáků od jejího praporu uteče, když jim nebude platit.“</p>

<p>„Nicméně,“ dodal Hatonis, „pokud jí ty doky vyfoukneme před nosem, bude to vítězství. Můj otec řídi nejúspěšnější obchodní dům v celém Městě na Hadí řece - můžeme poslat své lidi na Pa’džkamacké ostrovy a postarat se o to, aby jí žádné lodě neprodávali. Osobně se můžu zaručit, že pro ni nebude pracovat žádný rejdař ve Městě na Hadí řece.“</p>

<p>Calis se na něj podíval: „Víš, že po Mahartě se vrhnou na vás? Je to jen logické.“</p>

<p>„Vím, že s ni nakonec budeme muset bojovat. Jestli bude třeba, odejdeme z města a budeme znovu žít v divočině. My z klanů jsme nežili ve městech vždycky.“ Na Hatonisově tváři se objevil temný úsměv. „Ale spousta jejích ještěrek chcípne, než ten den přijde.“</p>

<p>Calis řekl: „No, jednu věc po druhé. Jadowe, Šo<strong> </strong>Pi, zkuste najít cestu dolů.“</p>

<p>Oba muži přikývli, odběhli po stezce a začali hledat cestu kolem vodopádu.</p>

<p>„No, když už musíme čekat,“ nadhodil Nakor a sundal si z ramene svůj nezbytný batoh, „dáte si někdo pomeranč?“ Zašklebil se, jeden vytáhl, vrazil do něj palec a postříkal šťávou Pradžiho a de Loungvillea.</p>

<p>Cestu dolů našli - uzoučkou kamenitou stezku stejně zrádnou, jako byla ta první příjemná. Tři muži zahynuli, když se pod nimi propadla zdánlivě pevná kamenná římsa. Teď už zbývalo jen šedesát mužů, skrytých v úzkém průsmyku, kde se krčili kolem dvou táborových ohňů a snažili se vydržet další náhlý rozmar počasí, kdy teplota klesla hodně pod bod mrazu.</p>

<p>Calis s dalšími třemi muži vyrazil na lov, protože zásoby docházely, ale vrátili se s tím, že poblíž žádná zvěř nežije. Kompanie je příliš velká, řekl Calis, a zvěř před ni utíká. Slíbil, že vyrazí za úsvitu a bude se snažit dostat co nejdál po stezce, aby našel nějakou srnu nebo jinou divokou zvěř.</p>

<p>Pradži tvrdil, že se po pláních prohánějí obrovská stáda bizonů a spousta z nich se občas stahuje do podhůří. Calis řekl, že na to bude pamatovat.</p>

<p>Erik s Rupem seděli přitisknutí k sobě, drželi ruce nízko nad plameny ohně a stejně jako ostatní se snažili udržet si i to nejmenší teplo, které jim ještě zbylo pod šaty.</p>

<p>Jedinou výjimkou byl Calis, který stál stranou a chlad mu podle všeho vůbec nevadil.</p>

<p>„Kapitáne?“ zeptal se Rup.</p>

<p>„<emphasis>Ano?</emphasis>“</p>

<p>„Proč nám neřeknete, o co tady vlastně jde?“</p>

<p>De Loungville, který seděl u vedlejšího ohně, štěkl: „Zavři klapačku, Avery!“</p>

<p>„Tak mě teda oběste a skoncujeme s tím,“ vyrazil Rup mezi jektáním zubů. „Je mi taková kosa, že mi to ani nebude vadit.“ Otočil se ke kapitánovi: „Co jste se vrátil, tak si s Nakorem pořád šuškáte jako milenci, pane, no a pokud tady máme natáhnout brka, tak bych docela rád věděl, proč jsem se sem vlastně táhnul.“</p>

<p>Několik dalších mužů se připojilo: „Jasně!“ a „Má recht,“ než je umlčel de Loungvilleův řev.</p>

<p>„Jestli tady ještě někdo otevře hubu, tak mu ji zacpu botou! Je to jasný?“</p>

<p>Calis ale prohlásil: „Ne, připadá mi, že by to bylo spravedlivé.“ Podíval se na muže, kteří se choulili kolem ohně, a pokračoval: „Většina z vás se domů nedostane. To vám muselo být jasné už tehdy, když vám byl poskytnut odklad trestu. Vy ostatní jste tady, protože jste věrni klanu Lvů nebo protože jste Pradžiho staří přátelé.“ Podíval se na Greylocka, který se usmíval.</p>

<p>Calis si klekl mezi muže: „Už jsem vám říkal něco o tom, co vás čeká, a varoval jsem vás, že pokud tahle Smaragdová královna zvítězí, tenhle svět tak, jak jej známe, zanikne.“</p>

<p>Pradžiho žoldnéři a příslušníci, klanů to dosud neslyšeli a začali si mezi sebou užasle mumlat. Hatonis své muže umlčel a Pradži houkl: „Říká pravdu. Držte huby a poslouchejte.“</p>

<p>Calis pokračoval: „Před mnoha tisíci lety vládli tomuto světu Dračí vládci. Možná jste o nich slyšeli legendy, ale nebyly to legendy. Byla to pravda.</p>

<p>Když muži z Království před půl stoletím bojovali proti Tsuranům, byly otevřeny dveře mezi světy. Dračí vládci, kteří z tohoto světa odešli před dávnými věky, se jimi pokusili proniknout zpátky. Několik odvážných a duchapřítomných lidí je zastavilo.</p>

<p>Ale oni jsou pořád tam někde,“ ukázal na noční oblohu a muži zvedli oči k chladným a vzdáleným hvězdám. „A pořád se snaží vrátit.“</p>

<p>Jako další nečekaně promluvil Nakor, „Tuhle ženskou, tu Smaragdovou královnu, jsem kdysi znal. Klidně byste oni mohli říct, že je to čarodějnice. Uzavřela smlouvu s hadími lidmi a ti jí slíbili věčné mládí. Jenže ona neví, že tím způsobem ztratí svou duši a život a stane se něčím jiným.“</p>

<p>Nakor pokračoval: „Pod tou horou je velice zlé kouzlo.“</p>

<p>Calis na něj pohlédl: „Já myslel, že v magii nevěříš.“</p>

<p>Nakor se usmál, ale nebyl to moc veselý úsměv. „Můžeš tomu říkat triky nebo duchovní síla nebo jak se ti zachce, ale tihle hadí lidi používají svou moc strašně zvráceným způsobem. Dělají zlé věci, které by rozumného člověka nikdy nenapadly, protože taky rozumní nejsou.</p>

<p>Nejsou to tvorové, o kterých by matky vyprávěly dětem, aby nezlobily. Tohle jsou strašně špatní tvorové, kteří si myslí, že jedna z Dračích vládců, Alma-Lodaka, je bohyně. Co víc, oni si myslí, že je to matka všech stvoření, Zelená matka, Smaragdová paní hadů. Vytvořila je pro vlastní potěšení jako sluhy, své hračky, nic víc, ale oni si myslí, že jsou jejími ,oblíbenci’, že jsou její děti, které miluje, a že když jí pomůžou k návratu, vyzvedne je do postavení polobohů. Nikdy neuvěří, že pokud by něco tak zvráceného udělali, Alma-Lodaka je zničí stejně jako všechno ostatní.“</p>

<p>Nakor se na okamžik odmlčel, pak řekl: „Calis si nevymýšlí. Jestli se ta ženská, ta Smaragdová královna, chová tak, jak si myslím, pak je situace hodně špatná. Calisi, řekni jim o svém otci.“</p>

<p>Calis přikývl, „Můj otec se jmenuje Tomas. Byl to normální lidský chlapec jako vy všichni tady. Náhodou se mu dostaly do ruky mocné artefakty - starobylé brnění a zlatý meč - které kdysi patřily jednomu Valheru jménem Ashen-Shugar. Můj otec to brnění a meč nosil v průběhu Trhlinové války, bojoval s jejich pomocí proti Tsuranům a během let se měnil.</p>

<p>Můj otec už není člověk. Stal se na tomhle světě něčím výjimečným - žije v lidském těle, které bylo proměněno duchem dávno mrtvého Dračího vládce, jemuž brnění a meč patřily.“</p>

<p>„Byl výjimečný až do této chvíle,“ ozval se Nakor. „Protože Smaragdová královna se může přeměnit stejným způsobem.“</p>

<p>Muži začali mumlat a Calis dodal: „Z důvodů, které jsem dodnes nepochopil, je můj otec pořád ještě mladým chlapcem -“</p>

<p>„Tohle nech na jindy,“ přerušil ho Nakor: „Já ty důvody chápu a oni o tom nemusí vědět nic.“ Otočil se k mužům a pokračoval: „Je to jednoduché. Tomas je navzdory své moci pořád člověk s lidským srdcem. Ale tahle žena, která si kdysi dávno říkala lady Cibulla...“</p>

<p>„Takže Smaragdová královna je lady Cibulla!“ vykřikl Hatonis. „Už je to přes pětadvacet let, co utekla z města s Valgašou a Dahakonem.“</p>

<p>Nakor pokrčil rameny. „Je to její tělo.“</p>

<p>„Jde o to,“ vmísil se do řeči Calis, „že pokud Pantathiané používají svou magii k tomu, aby z ní udělali to, co se málem stalo i z mého otce...“</p>

<p>Calis jim krátce vypověděl, jak jeho otec, chlapec ze Vzdáleného pobřeží, získal nošením brnění a meče i vzpomínky dávno mrtvého Valheru. „Nakor je přesvědčen o tom,“ dokončil, „že ta Smaragdová královna je žena, kterou kdysi znal; a i když má magické schopnosti, je pořád člověk - jako vy. Prodělává proměnu podobnou té, jíž před nějakými padesáti lety jen o vlásek unikl můj otec.“</p>

<p>„V tom případě se mezi námi může znovu objevit Dračí vlád­ce,“ dodal Nakor.</p>

<p>Prcek řekl: „A proč si to s ní nemůže vyříkat váš táta - a pak bysme mohli jít všichni domů?“</p>

<p>„Jde o daleko víc než jen o boj dvou Dračích vládců. O víc, než bych vám mohl říci.“ Podíval se na Nakora, který jen přikývl.</p>

<p>Nakor řekl: „Ještě není Valheru.“ S jistotou přikývl. „Kdyby byla, tak by přeletěla oceán na hřbetu draka. Nepotřebovala by celou tuhle armádu.“</p>

<p>„Víš to jistě?“ zeptal se ho Calis.</p>

<p>Nakor se usmál, ale znovu nevypadal příliš pobaveně. „Nejspíš ne.“</p>

<p>„V každém případě se někdo z nás musí vrátit do Krondoru a říct princi Nicholasovi, co se tady děje.“</p>

<p>„A co když se zpátky dostane jenom jeden z nás?“ zeptal se Luis. „Co máme říct?“</p>

<p>Calis se na chvíli odmlčel. „Musíte říct tohle: Pantathiané shromažďují armádu, aby dobyli silou to, co nedokázali získat lstí. V jejich čele stojí člověk s pláštěm Dračího vládce, který jim to může dát. Tomas s Pugem musí být varováni.“</p>

<p>Podíval se. na tváře mužů, na nichž tančily žluté a oranžové odlesky plamenů. Nikdo už nemyslel na chlad. „Jenom tyhle tři věci. To bude jako varování stačit.</p>

<p>Teď opakujte po mně: Pantathiané shromažďuji armádu, aby dobyli silou to, co nedokázali získat lstí...“ Muži po něm větu opakovali, jako by se učili nazpaměť látku ve škole.</p>

<p>„V jejich čele stojí člověk s pláštěm Dračího vládce, který jim to může dát..“ Muži to zopakovali.</p>

<p>„Tomas s Pugem musí být varováni.“ Kompanie opakovala i poslední větu. „Možná vám budou klást spoustu doplňujících otázek; odpovídejte na ně pravdivě a nijak nezveličujte ani nepřibarvujte svůj podíl. Pravda je naším jediným spojencem. Ale hlavně si pamatujte tyhle tři věty.“</p>

<p>Nakor se k nim obrátil: „Teď vám pomůžu pochopit, co každá z těch vět vlastně znamená, takže i kdybyste byli naprostí blbci, kteří si nedokážou zapamatovat víc než tři věty najednou, mohli byste na pár otázek odpovědět správně.“</p>

<p>Několik mužů se zasmálo, ale většina zůstalá zticha.</p>

<p>Calis se otočil a vyrazil na lov; v duchu přemýšlel, jestli muži skutečně dokáží pochopit tak složitou záležitost.</p>

<p>Za úsvitu vyrazili celí prokřehlí znovu na cestu a silná jinovatka jim křupala pod nohama. Několik mužů mělo horečku a všichni byli zesláblí hladem. Calis byl už dva dny někde před nimi, a zatím ještě nezahlédli jedinou stopu po divoké zvěři.</p>

<p>Vody měli naštěstí dostatek, ale pokud se muži co nejdřív nenajedí, začnou umírat. Nakor jim vypomáhal svou nekonečnou zásobou pomerančů, ale v tomto podnebí potřebovali k přežití něco sytějšího, protože už jim nezbýval žádný podkožní tuk a namáhavý pochod je vyčerpával. Ve dne bylo chladno a za nocí klesala teplota hluboko pod bod mrazu.</p>

<p>Někteří už měli žaludeční potíže z příliš jednotvárné stravy.</p>

<p>Erik nikdy neviděl Rupa tak bledého a bylo mu jasné, že on sám nejspíš vypadá stejně. Procházeli hustými lesy, které však působily bezútěšně, protože uschlé podzimní listí leželo v husté vrstvě na zemi.</p>

<p>De Loungville se právě otočil, aby přikázal zastavit, když se najednou ozval výkřik a ve vzduchu zasvištěly šípy. „Obrannej čtverec!“ zařval seržant.</p>

<p>Erik stejně jako ostatní muži před sebe nastavil štít a klekl si, aby si chránil co největší část těla. Celá jednotka utvořila velký čtverec s patnácti muži na každé straně, a připravila se na útok.</p>

<p>Z okolních křovisek a hromad listí vyskákali až dosud ukrytí muži a ostatní přiběhli z nedalekých skrýší. Erik zpozoroval zelené pásky na jejich pažích a vykřikl: „Patří k hadům!“</p>

<p>Zařinčela ocel a Erik se vší silou rozehnal po muži, kterému přilba zakrývala celou tvář. Prorazil jeho obranu a mečem mu ťal hluboko do levé paže; pak uskočil, když se muž začal kácet dopředu. Rup přiskočil za něho a bodl útočníka pod paži, v níž držel meč. Muž byl mrtvý, ještě než dopadl na zem.</p>

<p>Erik skočil doleva a udeřil na dalšího, zatímco Rup se otočil a bránil se muži, který se na něho řítil plnou rychlostí. Muž náhle skočil dopředu, třískl štítem do Rupova štítu a srazil menšího mladíka k zemi.</p>

<p>De Loungville, Greylock a tři další muži utvořili uvnitř čtverce oddělenou jednotku, která byla připravena přiskočit na pomoc a zaplnit jakoukoli mezeru v obraně. De Loungville vykročil, rychle zabil muže, který tiskl k zemi Rupa, a zařval na mladíka: „Vrať se zpátky do řady, Avery! Chceš se vyhejbat poctivý práci?“</p>

<p>Rup se převalil, vstal, potřásl hlavou, aby se zbavil černé skvrny před očima, a pak napůl skočil, napůl přeběhl zpátky na své místo vedle Erika, Bitva pokračovala a žádná strana nezískávala výhodu. Erika napadlo, jak dlouho takhle ještě vydrží, protože cítil, jak každým pohybem ztrácí síly.</p>

<p>Najednou se ozvalo zaječení, za okamžik druhé, a muži na přední straně obranného čtverce viděli, jak se útočníci kácejí k zemi se šípy v zádech. Calis stál opodál na stezce, nasazoval do tětivy jeden šíp za druhým a pečlivě si vybíral cíle. Než si útočníci uvědomili, že za nimi někdo stojí, padli čtyři z nich mrtví.</p>

<p>De Loungville si všiml zaváhání na přední frontě, zařval:</p>

<p>„Na, ně!“ a se svými pěti společníky vyrazil do největší řeže.</p>

<p>Protiútok očekávali útočníci ze všeho nejméně, a proto je vyvedl z rovnováhy. O několik vteřin později už se snažili zachránit útěkem.</p>

<p>Erik se rozběhl za dvěma muži po úzké stezce; jednoho dohonil a srazil k zemi úderem do týla. Další se k němu otočil čelem, bleskově pozvedl meč a Erik se pokusil zasáhnout ho zeširoka vedeným sekem.</p>

<p>To ale muž očekával a Erikovi se zatmělo před očima, když mu nepřítel vrazil štít do tváře. V hlavě se mu rozezvonilo, couvl o krok vzad a reflexivně pozvedl štít.</p>

<p>Dlouhé hodiny výcviku mu o okamžik později zachránily život, když na štít dopadla čepel meče. Erik máchl svou zbraní naslepo a ucítil, jak protivníkovi oplatil ránu do štítu. Před očima se mu rozjasnilo právě včas, aby dokázal odrazit další úder, a oba muži o krok ustoupili, když si uvědomili, že narazili na rovnocenného nepřítele.</p>

<p>Zezadu Erik zaslechl, jak de Loungville volá: „Chci zajatce!“</p>

<p>Erik se pokusil vykřiknout, ale nedostal ze sebe ani hlásku. Odplivl si a v ústech se mu zakýval zub. Na jazyku ucítil sladko a pravé oko ho pálilo, protože mu do něj začala téct krev.</p>

<p>Zhluboka se nadechl a zaječel: „Tady!“</p>

<p>Muž, který proti němu stál, obrovský ošlehaný chlap ve středních letech, na okamžik váhal a pak udělal další krok dozadu. „Tady!“ zařval znovu Erik a zaútočil na něho. Muž se snažil ránu vykrýt, jenže mladý kovář nemáchl širokým obloukem shora, ale přikrčil se a vrazil do nepřítele ramenem, aby ho vyvedl z rovnováhy.</p>

<p>Muž se zapotácel a Erik se stáhl a odskočil, když po něm protivník sekl. „Tady!“ zaječel Erik ještě jednou a ukročil doprava, aby muži odřízl cestu k útěku.</p>

<p>Muž se narovnal a Erik se připravil odrazit další ránu, ale útočník najednou pustil meč a štít na zem. Rychle si sundal ještě přilbu a mrštil jí o zem.</p>

<p>Erik se ohlédl a všiml si, že za ním stojí Calis se šípem v tětivě. Ztěžka vydechl. „To to ale trvalo,“ zabručel.</p>

<p>Calis se na Erika podíval a mírně se usmál. „To se ti jen zdálo.“</p>

<p>Jakmile se muž vzdal, byl docela sdílný. Jmenoval se Dawar a pocházel z Hamsy, ale posledních sedm let pracoval pro kompanii, která se jmenovala Nahútova velká banda.</p>

<p>Calis, de Loungville a Greylock ho zpovídali, zatímco Nakor se Šo Pim ošetřovali zraněné. Erikova zranění byla jen povrchová: malá sečná rána na čele, rozražený ret, pár vyražených zubů a slušná sbírka modřin. Šo Pi mu dal na užívání, nějaké byliny a dodal, že pokud bude nejméně půl hodiny provádět reiki s rukama přitisknutýma ke tváři, možná si zachrání uvolněný zub.</p>

<p>Erik se posadil na balvan, přiložil si dlaně ke tvářím a lokty opřel o kolena, zatímco muži kolem něho úpěli bolestí; ti, kteří ovládali reiki, buď léčili sebe samé, nebo se věnovali ostatním.</p>

<p>V boji zahynulo sedmnáct mužů z kompanie; na straně útočníků bylo čtyřiadvacet padlých. Když je Calis napadl zezadu, mysleli si, že se na ně vrhla další kompanie, a rozprchli se - jinak by to bylo daleko horší.</p>

<p>Dawar řekl, že kolem čekalo v úkrytu sto mužů. Včera si všimli, jak kolem nich prochází Calis, a zvěd z Nahútovy jednotky vyrazil po jeho stopách zpět. Když zahlédl, jak se blíží kompanie, vrátil se s hlášením ke svému veliteli a kapitán připravil past.</p>

<p>„Neberte to osobně,“ řekl Dawar. „Takový jsme měli rozkazy. Dostali jsme tuhle stezku a měli jsme zabít každýho, kdo by po ni šel. Takhle jednoduchý to bylo.“</p>

<p>„Kdo vám ty rozkazy dal?“ zaslechl Erik Calisovu otázku.</p>

<p>„Někdo vejš ve vedení královniny armády. Mužná samotnej Fadawah. Nevím. Je vám jasný, že Nahút se se zbytečnejma řečma moc nebabral, jo? Prostě nám řek, co máme udělat, a my to udělali.“</p>

<p>Calis prohodil: „Takže si drží zadní hlídky.“</p>

<p>„Nejspíš jo. Je tam pěknej bordel a lidi běhaj kolem jak magoři. Ani jsme nevěděli, kdo nás sem přijde vystřídat.“</p>

<p>„A kdy to mělo bejt?“ zeptal se de Loungville.</p>

<p>Erik cítil, jak ho teplo, stoupající z rukou, pomalu zklidňuje; jinak už by je dávno přesunul jinam, aby viděl na zajatce.</p>

<p>„Tak to fakticky nevím,“ odpověděl Dawar. „Za pár dní, možná za tejden. Už jsme tady skoro měsíc a to stačilo, aby kapitán začal vzteky žvejkat svý sedlo.“</p>

<p>Calis přikázal: „Odveďte ho támhle.“</p>

<p>Erik slyšel, jak Dawar říká: „Kapitáne, měl bych otázku. Dáte mi den náskok, nebo mi chcete nabídnout službu?“</p>

<p>„Proč?“ zeptal se Calis.</p>

<p>„No, teď jsme zrovna v pěkný prdeli, kam je odevšad daleko. Mám koně se všema svejma věcma schovanýho dole u stezky, a určitě jste si všimli, že je pěkná kosa. Před vašima chlapama bych moh začít zdrhat tak někdy zejtra o soumraku.“</p>

<p>Calis řekl: „Můžeme mu věřit?“</p>

<p>Ozval se Pradžiho hlas. „Stejně jako všem těmhle zmetkům. Nahúta znám podle pověsti. Nebyl zrovna z nejhorších, ale taky žádný eso.“</p>

<p>„A ty bys bojoval proti lidem ze své kompanie?“</p>

<p>„Stejně jako vy. Zákony války. Nedostal jsem žádnej příplatek za to, že zdechnu kvůli prohraný věci.“ Jeho hlas se ztišil skoro až do mumlání. „Zatraceně, kapitáne, nikdo z nás nedostal zaplacíno dýl než měsíc a tady toho na plenění zrovna moc není - kdybysme teda zrovna nechtěli brát veverkám prázdný skořápky od ořechů.“</p>

<p>Následovala chvilka ticha a pak řekl Calis: „Když nás zavedeš k táboru své bývalé kompanie, dáme ti koně a můžeš si jet, kam se ti zachce. Nikdo ti nepojede v patách, pokud nebudeš mířit zrovna na Palamdy.“</p>

<p>„To mi přijde docela férový, kapitáne.“</p>

<p>Erik slyšel, jak stráž odvádí muže pryč, a pak zaslechl, jak de Loungville tiše říká: „Zblbnul jsi? Tam dole je ještě pořád nejmíň sedmdesát nebo kolik mečů.“</p>

<p>„Ale netuší, že se na ně vrhneme.“</p>

<p>„Výhoda překvapení?“ zatvářil se de Loungville nevěřícně.</p>

<p>„Je to jediná výhoda, která nám ještě zbyla, Bobby,“ odpověděl Calis. „Musíme se táhnout pěšky. Potřebujeme jídlo a odpočinek. Oni mají v táboře jídlo a koně. Jestli tu kompanii přepadneme, můžeme se bez dalších problémů dostat až do Maharty.“</p>

<p>„Co máš v plánu?“ zeptal se Greylock.</p>

<p>„Jestli na tomhle křídle panuje opravdu takový zmatek, jak říkal, nemusí ten, kdo přijde vystřídat Nahúta, vůbec vědět, jak vypadá. Jestli na ně budeme čekat tady, na dohodnutém místě, s těma zelenýma páskama na rukávech...“</p>

<p>De Loungville zasténal a Erik byl rád, že si zakrývá tvář, takže seržant nemohl zahlédnout jeho pobavený úsměv.</p>

<p>Erik čekal. Calis, Jadow, Šo Pi a Luis se pomalu plížili dopředu a hledali strážné; věděli, že na ně co nejdřív musí narazit. Calis zvedl ruku a pokynul doprava, pak podal svůj luk Jadowovi. Dotkl se Šo Piho ramene a vytáhl od pasu dýku. Šo Pi položil štít a meč na zem a vytasil nůž. Luis učinil totéž. Calis jim pokynul, aby se přesunuli doleva. Pak kapitán ukázal na Jadowa, aby počkal.</p>

<p>Poté všichni tři, Calis se Šo Pim napravo a Luis nalevo, zmizeli v šeru z dohledu.</p>

<p>Na nebi zářily všechny tři měsíce - prostřední stál vysoko a velký s malým právě vyšly nad obzor. Erik věděl, že postupem času bude noc čím dál jasnější, takže nejpříhodnější čas k rychlému přepadu byl právě teď.</p>

<p>Noci se náhle ozvalo zašustění listí a tiché zabručeni a potom bylo zase ticho. Erik čekal, jestli se ozve křik na poplach, ale nic se nestalo.</p>

<p>Pak se vrátil Calis, sebral ze země luk a pokynul, aby se vydali za ním. Erik mávl na ostatní a vykročil po stezce, jak nejtišeji dokázal.</p>

<p>Několik metrů za místem, kde se Calis s ostatními zastavil, narazili na mrtvého strážného. Ležel na zádech a jeho otevřené oči prázdně zíraly do korun stromů. Erik na něj vrhl letmý pohled a potom se znovu soustředil na to, co ho čeká.</p>

<p>Nos ho ještě pořád bolel, i když to bylo jen tupé brnění, a rty měl nateklé. Kdykoli se uvolněného zubu dotkl jazykem, zakýval se, a tak se tomu radši vyhýbal, přestože to bylo nečekaně obtížné. Odpočívali necelou hodinu, pak Calis nechal mrtvé na místě, zraněným rozkázal zůstat vzadu a Dawarovi nařídil, aby mu ukázal, kde leží tábor jeho bývalých spolubojovníků. Dva ze zraněných, kteří byli schopni chůze, potom dostali za úkol zajatce hlídat.</p>

<p>Uviděli před sebou světla a Erika napadlo, kolik mužů v tom táboře asi je, když jsou tak bezstarostní jen několik hodin poté, co utekli z bitvy. Pak zahlédl pohyb a uvědomil si, že přece jen trochu rozumu mají, protože kolem tábora stálo na hlídce nejméně deset mužů.</p>

<p>Co ale Erika udivilo, bylo to, že nikde nezahlédl žádnou obrannou linii. Tábor tvořilo dvacet čtyřmístných stanů ledabyle rozestavěných kolem velkého ohniště. Noci se neslo ržání koní a Erik usoudil, že někde na druhé straně muži zatloukli do země řadu kolíků.</p>

<p>Erik sledoval Calise, který na něho najednou mávl, aby přišel blíž. Erik k němu tiše přeběhl a kapitán zašeptal: „Chci, abys odvedl prvních deset chlapů, kteří jdou za tebou, tamhle mezi ty stromy.“ Ukázal doprava. „Obejděte to a připravte se k útoku.</p>

<p>Teď jsou obezřelí, ale pokud se pár hodin nic nestane, zklidní se. Možná si budou myslet, že jsme utekli jinudy nebo že se nám nechce trmácet ve tmě a počkáme do rána.“ Podíval se na oblohu. „Do půlnoci zbývají tak čtyři hodiny. Jakmile budete na místě, čekejte, ale odpočívejte. Neudeříme na ně, dokud většina neusne.“</p>

<p>De Loungville řekl: „Až něco - cokoli - zaslechnete, pusťte se do nich. Vrhněte se na ně co nejrychleji a na tom, že jich je víc, nebude vůbec záležet. Budou tak zmatení, že si neuvědomí, co se to ve tmě děje - ale jen pokud ně došlápnete opravdu rychle.“</p>

<p>Erik přikývl a vrátil se k ostatním. Poklepal deseti mužům v řadě za sebou - počínaje Rupem - na ramena a pokynul jim, aby šli za ním. Když vyrazili k lesu, Natombi, bývalý keshanský legionář, se vesele zazubil.</p>

<p>Erik se pohyboval tak tiše, jak jen dokázal, ale nemohl se zbavit pocitu, že ho každou vteřinou někdo uslyší a spustí poplach. Když byl zhruba ve třetině obvodu tábora, zastavil své muže. Přímo naproti místu, kde teď byli, stálo skryto mezi stromy několik strážných, které ale očividně více zajímalo tlachání než bezpečnost tábora. Erik doufal, že Calis měl pravdu.</p>

<p>Pokynul mužům, aby se posadili, naznačil, že si mohou odpočinout, a kývl na Rupa, aby držel hlídku jako první. Pak se sám posadil a znovu si položil ruce na tvář. Cítil, jak mu kůží proniká teplo a byl rád, že ho Nakor tento, způsob léčby naučil. Opravdu nerad by o ten zub přisel.</p>

<p>Po několika hodinách Calis vykřikl a se svými muži zaútočil. Tábor na to zareagoval dost pomalu, protože většina žoldnéřů tvrdě vyspávala.</p>

<p>Zatímco ti, kteří se vymotali z přikrývek, běželi odvrátit útok na jedné frontě, vpadl jim Erik se svými deseti muži do zad.</p>

<p>Erik se vrhl na žoldnéře, který vylezl ze stanu a nestačil si ještě ani natáhnout kalhoty. Rozespalý muž zemřel dřív, než stihl sáhnout po meči. Další se právě otáčel, když dostal zásah ostřím, a pak se před nimi objevil jeho kumpán s vyděšeným výrazem ve tváři. „Jsou za náma!“ zařval.</p>

<p>Erik ho tvrdě udeřil mečem naplocho a muž se s výkřikem zhroutil k zemi. Natombi vyrazil nějaký keshanský válečný pokřik a Prcek zařval tak, že až tuhla krev v žilách.</p>

<p>Muži postupně vylézali z nízkých stanů a Erik jich několik vyřadil z boje plochou stranou meče dřív, než si stačili uvědomit, co se vlastně děje.</p>

<p>Pak žoldnéři začali hromadně odhazovat na zem přilby, zbraně a štíty. Odněkud se přiřítil de Loungville a rozkázal, aby byli zajatci odvedeni k ohništi. Několik zpola oblečených, rozespalých a zmatených mužů nahlas zaklelo, když se rozhlédli a zjistili, jak malý počet protivníků je přemohl.</p>

<p>Z Calisových čtyřiceti tří mužů se boje účastnilo jen sedmatřicet a ti takřka bez jediné kapky krve zajali dvojnásobný počet žoldnéřů.</p>

<p>Najednou Erik cítil, jak se mu hrdlem dere smích. Snažil se jej ovládnout, ale nedokázal to. Nejdřív se jen uchechtl a pak vybuchl nahlas. Ostatní z jeho kompanie se k němu přidali a brzy všichni oslavovali první vítězství Calisových Karmínových orlů po dlouhé době.</p>

<p>Calis došel k ohništi a řekl: „Přiveďte sem Nahúta.“</p>

<p>Jeden zajatec odpověděl: „Je mrtvej. Zabili ste ho včera nahoře na stezce.“</p>

<p>„Proč nám to Dawar neřekl?“ zeptal se de Loungville.</p>

<p>„Ten o tom neměl páru, chcípák jeden. Odnesli jsme Nahúta sem do tábora a tady zběhnul u večeře. Rána v břiše. Pěkný svinstvo.“</p>

<p>„Kdo to tady vede?“</p>

<p>„Nejspíš já.“ Jeden z mužů vystoupil. „Menuju se Kelka.“</p>

<p>„Jsi seržant?“ zeptal se de Loungville.</p>

<p>„Ne, kaprál. Seržant to taky dostal sežrat.“</p>

<p>De Loungville se na něj zadíval: „No, tak to by teda vysvětlovalo, proč tady nebyla žádná pořádná obrana.“</p>

<p>„Mám otázku, kapitáne,“ řekl Kelka. „Nabídnete nám službu?“</p>

<p>„Proč?“ zeptal se Calis.</p>

<p>„No, už sme nějakou dobu nedostali zaplaceno, a dyž teď nemáme ani kapitána, ani seržanta... Sakra, kapitáne, dyť ste nám nakopali prdele a přitom nás bylo jednou tolik. Nejspíš budete pořádnej řízek, a než bysme před váma zdrhali, tak radši půjdem s váma.“</p>

<p>„Budu o tom uvažovat.“</p>

<p>„Kapitáne, budete nám chtít vzít naše stany?“</p>

<p>Calis zavrtěl hlavou. „Vrať se k ostatním. Až se rozhodnu, tak ti řeknu, co udělám.“</p>

<p>Pak pokynul de Loungvilleovi: „Dej jim trochu najíst a pak pošli pro raněné nahoře na stezce, ať přijdou dolů i s Dawarem. Chci, aby sem dorazili nejpozději zítra v poledne.“</p>

<p>Erik se posadil, protože se mu třásly nohy únavou. Měl za sebou dlouhý a namáhavý den a věděl, že stejně utahaní jsou všichni muži v kompanii.</p>

<p>Pak vzduch rozechvěl de Lqungvilleův řev: „Co je? Kdo vám řek, že máte odpočívat? Nejdřív musíte postavit tábor!“</p>

<p>Muži začali sténat a de Loungville pokračoval: „Chci tady vidět pořádnej zákop a předprsně, osazený zaostřenejma kůlama. Přiveďte sem koně a uvažte je někde při ruce. Chci seznam zásob a chci vědět, kdo z vás mrzáků je zraněnej. Pak, až bude tenhle tábor jakžtakž vypadat, budu možná uvažovat o tom, že vás nechám trochu zdřímnout.“</p>

<p>Erik se silou vůle donutil vstát. Vykročil a nenávistně zamumlal: „Kde asi tak vezmeme lopaty, ty chytrolíne?“</p>

<p>De Loungville za ním zařval: „Jestli bude třeba, tak ten příkop kopej rukama, von Darkmoore!“</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola devátá</emphasis></strong></p>

<p> <strong>PRŮNIK</strong></p>

<p>Calis něco zašeptal.</p>

<p>Erik sice neslyšel, o čem kapitán mluví, ale Pradži a Greylock přikývli.</p>

<p>Zajatci byli shromážděni v malém výmolu, kde je mohla hlídat jen hrstka mužů. De Loungville je postupně vyslýchal, i když Erik docela nechápal, k čemu to může být.</p>

<p>Podle tradice dostávali ti, kdo se vzdali, jednodenní náskok před vojáky vítězné strany. Podle Pradžiho obvykle na ty, kteří se dali na útěk, nikdo neůtočil - pokud se nezastavovali. Erik se zamyslel, a tak si nevšiml, že k němu přichází Rup.</p>

<p>„Jak vypadají koně?“ zeptal se ho nejlepší přítel.</p>

<p>„Jsou trochu vyhublí; v téhle roční době tady tráva nestojí za nic a oni moc dlouho stáli na jednom místě. Ale jinak jsou v pořádku. Jestli je během příštího týdne párkrát přesuneme na nové pastviny, můžou se trochu spravit - zvlášť jestli najdu nějaké místo, kde by se mohli na noc schovat před větrem. Zima jim škodí víc než cokoli jiného. Ale začíná jim pomalu narůstat hrubá zimní srst, takže by to mělo být lepší.“</p>

<p>„Co má podle tebe kapitán v plánu?“</p>

<p>„Tak to netuším,“ odpověděl Erik. „Připadá mi divné, že mluví o tom, jak potáhneme do Přístavu hořkosti, tak nahlas, že ho slyší všichni zajatci.“</p>

<p>Rup se usmál. „To není divné - jenom chce, aby nás královnina armáda hledala právě tam. Co dál?“</p>

<p>„Čeká nás spousta práce,“ řekl Erik. „A radši bychom se do ní měli pustit dřív, než se vrátí de Loungville. Jestli nás najde, jak se tady poflakujeme, tak nechci slyšet ten řev.“</p>

<p>Rup zasténal. „Umírám hlady.“</p>

<p>Erik si najednou uvědomil, že naposledy jedl v noci. „Pojďme si něco najít,“ navrhl a Rup se konečně zatvářil spokojeněji. „Pak se pustíme do práce,“ dodal. Rup se sice zamračil, ale vykročil za přítelem.</p>

<p>Včera večer udělali důkladný soupis zásob a zjistili, že ačkoli Nahútovi muži nedostávali pravidelný plat, byli skvěle vybaveni. Erik s Rupem se pak vrátili ke stanu, o který se dělili s Prckem a Luisem - Šo Pi s Natombim se přestěhovali k Nakorovi a Jadowovi, kteří přespávali v dalším čtyřceltovém stanu - a zjistili, že oba spolubojovníci už spí. Poblíž vchodu dovnitř ale ležela půlka pecnu cestovního chleba, upečeného před několika dny, a miska s oříšky a zrny. Erik se posadil, povzdechl si a zvedl chleba. Rozlomil jej napůl a jeden kus podal Rupovi; pak si nabral do hrsti oříšky se zrny a pustil se do jídla.</p>

<p>Vzduch byl chladný, ale slunce hřálo a Erik by se po jídle nejraději natáhl a zdříml si. Pohled na spícího Prcka a Luise, ho lákal, ale raději si to rozmyslel. Pořád ještě zbývala spousta nedodělané práce a věděl, že pokud je de Loungville do ní bude muset nahnat, bude to jen horší.</p>

<p>Erik vstal a vzbudil Prcka i Luise. Prcek se podíval na Rupa s Erikem a zavrčel: „Doufám, že máš něco opravdu důležitýho.“</p>

<p>„Jasně,“ zašeptal Erik. „Pojďte se mnou.“</p>

<p>Luis si Erika změřil svýma krhavýma očima, které teď vypadaly ještě nebezpečněji. Vstal a Erik se ho zeptal: „Máš nůž?“</p>

<p>„Vždycky,“ zašeptal Luis a vytrhl dýku od opasku pohybem tak rychlým, že téměř nebyl vidět. „Potřebuješ snad podříznout nějaký krky?“</p>

<p>„Pojďte se mnou,“ vyzval je znovu Erik.</p>

<p>Vedl je mezi stany a cestou se rozhlížel, jako by se chtěl ujistit, že je nikdo nesleduje. Mířil k místu, kde vojáci pokračovali v rozšiřování úzkého zákopu, který udělali včera v noci, v pořádně široké opevnění.</p>

<p>Když dorazili na okraj, ukázal na hromadu čerstvě nařezaných kůlů, která ležela na zemi, a řekl: „Rychle, než vyschnou! Musí se zaostřit a zarazit do země po obvodu tábora.“</p>

<p>Rup s Prckem se usmáli a vytáhli od pasu nože, ale Luis se zamračil. „A tos mě budil kvůli tomuhle?“</p>

<p>„Radši já než de Loungville, ne?“</p>

<p>Luis se na Erika chvíli upřeně díval. Okamžik mu mihl hrotem dýky na břicho, ale pak se se zavrčením ohnul, zvedl kolík a začal jej ostřit.</p>

<p>Rup s Prckem se zasmáli a Erik řekl: „Vynikající. Já teď půjdu dohlédnout na koně.“</p>

<p>Na odchodu se ještě ohlédl přes rameno na muže u kůlů. Řada naostřených dřev na okraji předprsní by nadělala spoustu problémů každému, kdo by se chtěl přes zákop dostat. A až budou tábor rušit, mohou si je vzít s sebou.</p>

<p>Erik přešel na protější stranu tábora. Připojil se ke dvěma mužům, kteří stavěli padací most z klád, získaných z okolních Stromů. Práce byla těžká, protože neměli žádné pořádné nářadí a stromy museli porazit jedinou sekerou, kterou Nahútova kompanie měla, a prkna upravit noži a dýkami. Erik by dal značnou část zlata z vlastního měšce za pořádnou pilu a další železné nářadí.</p>

<p>Erik toho o tesařině moc nevěděl, a tak navrhl, že by mohli vyřezat nějaké kolíky, vydlabat díry, stlouct prkna co nejpevněji dohromady a celé to ještě pojistit kusem provazu. Sice bránu potom nebudou moci sundat a odvézt s sebou - jako třeba tu, kterou vyrobili ve Weanatu a pak o ni přišli společně se zbytkem vybavení před mohylou na Planině Džamů.</p>

<p>Erik uvažoval, zda by se neměli vydat přes planinu. Ačkoliv teď byli mnohem dál na jihu než tenkrát, když poprvé narazili na Gilani, věděl, že střet s těmito drobnými válečníky by jejich úkol mohl obrátit v trosky. Nakonec si řekl, že ví o spoustě jiných věcí, s nimiž si může lámat hlavu, takže tyto starosti nechá na Calisovi a de Loungvilleovi a sám se bude věnovat nejnutnějšímu chodu tábora.</p>

<p>Když dokončili stavbu brány, všiml si, že už se blíží poledne. Nařídil zapálit několik táborových ohňů a rozhodl, že bude třeba vystřídat stráže. Na hlídkách stáli pořád titíž muži, které určil Calis včera v noci. Vrátil se tedy ke stanům a kopanci z nich vyhnal několik protestujících mužů se slovy, že je řada na nich, aby drželi stráž.</p>

<p>Právě dohlížel u kuchyňského ohně na přípravu oběda, když se de Loungville vrátil od výslechu Nahútových mužů. Seržant seskočil z koně a hned se ptal: „Jsou už vykopaný předprsně?“</p>

<p>„Asi před dvěma hodinama,“ odpověděl Erik.</p>

<p>„Kůly?“</p>

<p>„Ostří se a chlapi je právě teď zasazují.“</p>

<p>„Brána?“</p>

<p>„Na místě.“</p>

<p>„Padací most?“</p>

<p>„Hotov - ale myslím, že to nebude žádná sláva. Jestli po něm bude přecházet víc koní najednou, tak se rozpadne.“</p>

<p>„Vystřídal někdo stráže?“</p>

<p>„Postaral jsem se o to před pár minutami.“</p>

<p>„Kde je kapitán?“</p>

<p>„Radí se s Greylockem, Pradžim, Vadžou a Hatonisem.“</p>

<p>„Úplně jako v pravidelný armádě, co?“ zeptal se de Loungville a z celty poblíž kuchyňského ohně zvedl šálek. Ponořil jej do kotle s bublajícím obsahem a chvíli do něj foukal, aby si vařící polévku ochladil.</p>

<p>Erik krčil rameny: „No, já nevím, seržante. Ještě pořád v tom neumím moc chodit.“</p>

<p>De Loungville se na něho překvapivě usmál; pak jedním douškem vypil polévku, zašklebil se a řekl: „Potřebuje to přisolit.“ Hodil šálek zpátky na celtu a vykročil od ohně. „Kdyby někdo něco potřeboval, jsem u kapitána.“</p>

<p>Erik se otočil k jednomu z mužů u ohně: „To by mě zajímalo, co ho tak pobavilo.“</p>

<p>Voják se jmenoval Samuel. Patřil do jedné z prvních skupin, které šly na šibenici, a pod de Loungvilleovým velením strávil hodně času. „Seržant má svý důvody pro to, co dělá.“ Pak se odmlčel a po chvíli dodal: „Ale tohle je první opravdovej úsměv, kterej jsem u něho viděl od chvíle, kdy padl Foster, kaprále.“</p>

<p>Erik chtěl muže opravit, protože ho zatím nikdo oficiálně kaprálem nejmenoval, ale pak ho napadlo, že pokud to muže přinutí rychleji udělat všechno, co jim řekne, může se to jen hodit. Jen pokrčil rameny. Protože už bylo jídlo skoro hotovo, rozhodl se, že nejlepší bude, když vojáky rozdělí do směn, aby se ke kuchyňskému ohni nenahrnuli všichni najednou a aby se mohly najíst i hlídky.</p>

<p>Erik dohlížel na předávání koní těm z mužů, kteří si zvolili jednodenní náskok. Calis jim udělal neobvyklou nabídku: pokud pojedou přímo na jih k řece Dee a potom podél jejího toku až k pobřeží, kde se vydají buď do Částistáriu nebo Isparu, nikoho za nimi nepošle. Varoval je ale, že pokud budou následovat jeho oddíl k Přístavu hořkosti, zabije je do posledního. Mimoto jim vyplatil menší obnos ve zlatě jako příplatek. Ti, kteří se rozhodli nepřipojit se ke Calisově kompanii, se chystali na cestu.</p>

<p>Erika ale překvapilo, že víc než dvacet mužů Nahútovy jednotky se přidalo ke Karmínovým orlům. Velení nad nimi bylo svěřeno Greylockovi s tím, aby je držel stranou od těch, které cvičil de Loungville. Měli jet po boku příslušníků klanů, jimž velel Hatonis, ale přibírání žoldnéřů v tak pozdní chvíli připadalo Erikovi jako riziko, které by rozhodně nepodstupoval. Ale na druhou stranu si uvědomil, že právě proto je Calis princovým Krondorským orlem a on jen dočasným kaprálem.</p>

<p>Po jeho boku se postavil de Loungville a pozoroval oněch šedesát mužů, kteří se chystali opustit tábor. Dostali ty nejmizernější koně a věděli to, ale žádné ze zvířat nebylo zchromlé. Mohli si s sebou odvézt zásoby na jeden týden a zlato, které jim dal Calis, stejně jako své zbraně. Ostatní zásoby a věci zůstaly Karmínovým orlům.</p>

<p>Odjíždějící muže bude půl dne sledovat půltucet Calisových mužů na koních a pak se vrátí. Když byli všichni připraveni v sedlech, vydal Calis rozkaz a kolona poražených spolu se stráží vyrazila.</p>

<p>Erik se díval, jak odjíždějí, a potom se zeptal: „Seržante, proč jsme přijali ty muže?“</p>

<p>De Loungville řekl: „Kapitán pro to má svý důvody. Ty si hleď toho, aby dělali, co se jim řekne, a nestarej se, proč tady jsou. Jo, ještě jedna věc: řekni všem, aby se s těma novejma nebavili o tom, jak jsme utíkali před Saaurama.“</p>

<p>Erik přikývl a odešel to rozhlásit. Ve středu tábora narazil na Greylocka, který mužům rozdával zelené pásky. Erik si jeden vzal: „K čemu to bude?“</p>

<p>„Od dnešního rána jsme Nahútova velká banda.“ Kývl bradou směrem kde Loungvilleovi, který si opodál prohlížel ukořistěné zásoby. „Támhleten je Nahút. Přinejmenším ti chlapi, kteří se k nám přidali, tvrdí, že je mu Bobby z nás všech nejpodobnější.“</p>

<p>Erik pochopil: „A Calis předpokládá, že si o nás Saaurové myslí, že jsme všichni jeden jako druhý, že?“</p>

<p>Greylock se usmál. „Vždycky jsem si myslel, že nejsi žádný hlupák. Jsem rád, že jsem se nepletl.“ Stiskl Erikovi rameno a odvedl ho trochu stranou od mužů, kteří si navlékali své pásky na rukávy. Pak tišeji dodal: „Nahúta tady měli každým dnem vystřídat. Alespoň to všichni tvrdí.“</p>

<p>„Takže pokud se odtud dostaneme, můžeme vejít hlavní bránou do královnina tábora a nikdo se za náma ani neohlédne.“</p>

<p>„Něco v tom smyslu. Pokud se těmhle chlapům dá věřit, je tady ještě větší zmatek než nahoře nad Lanadou. Je sice možnost, že se potkáme s, někým, kdo si nás odtamtud pamatuje, ale zdá se dost mizivá.“</p>

<p>Greylock se rozhlédl, aby se ujistil, že může mluvit dál, a pak pokračoval: „Už to tak vypadá, že sem Nahútovy chlapy poslali, aby chytili přímo nás.“</p>

<p>„To je pravda, nebo odhad?“ zeptal se Erik.</p>

<p>„Odhad, ale nejspíš docela přesný. Dostali rozkaz, aby hlídali tuhle cestu. Jejich hlídky je měly upozornit na kompanie, které by sjely z hor, neměly zelené pásky a neznaly heslo. A netuším, jaká jiná kompanie by tak asi mohla sjet z hor, jestli ne ta naše.“</p>

<p>„Máš pravdu. Nevsadil bych si na to, že nehledali přímo nás.</p>

<p>Greylock pokrčil rameny. „Možná si dělají starosti, jestli jsme je v tom bludišti chodeb a jeskyní náhodou nezahlídli.“</p>

<p>„Já toho viděl dost na to, abych si rozmyslel, jestli se tam ještě někdy vrátím.“</p>

<p>Greylock se usmál. „Co koně?“</p>

<p>„V pořádku. Přesunuli jsme je na lepší pastvinu a po té vysoké trávě se docela spravili. Nejsou to sice koně, nad kterými by nějaký šlechtic u nás doma lomil rukama, kdyby pošli, ale pro žoldnéře je to docela slušné stádečko.“</p>

<p>„Tak mi vyber nějakého dobrého,“ požádal Greylock. „Musím zpátky. Předělali jsme rozpis hlídek, abychom ty nové rekruty nekrmili jen tak zbůhdarma, a pak budeme čekat.“</p>

<p>„Na co?</p>

<p>„Na vystřídání, abychom se mohli připojit k útoku na Mahartu.“</p>

<p>Erik potřásl hlavou. „Bojujeme v téhle válce docela legračně: pořád jen pomáháme nepříteli, aby dosáhl svého.“</p>

<p>Greylock pokrčil rameny. „Pokud zapomeneš na všechno to zabíjení a bolest, může být válka docela zábavná věc, Eriku. Přečetl jsem každý spis o válkách, který se mi dostal do ruky, a dozvěděl jsem se jedno: jakmile je jednou vypracován plán bitvy, začne si zničehonic žít vlastním životem. A jak poprvé narazíš na nepřítele, nemá smysl řídit se nějakým plánem. Musíš vyhrát každou šarvátku, abys nakonec mohl vyhrát bitvu, a musíš vyhrát jednu bitvu po druhé, abys nakonec zvítězil ve válce. Většinou obě strany doufají, že protivník udělá nějakou chybu a ony budou mít kliku.</p>

<p>Ještě než jsme se vydali na cestu, měl Calis připravený skvělý plán, ale jakmile Nakor v královnině táboře zjistil, oč tady vlastně jde, už si původního plánu ani nevšiml a teď za pochodu vymýšlí další.“</p>

<p>„Takže doufá, že protivník udělá chybu dřív a že my budeme mít kliku?“</p>

<p>„Něco v tom smyslu.“</p>

<p>„V tom případě se jdu pomodlit k Ruthii,“ řekl Erik. Greylock se otočil a odešel.</p>

<p>Erik uvažoval o tom, co zatím viděl a co je ještě čekalo, a nakonec musel přiznat, že Greylock měl pravdu. V tom, co Calis podnikal od chvíle, kdy narazili na královninu armádu, bylo jen velice málo plánování, ale spousta odvahy a víry ve štěstí.</p>

<p>Erik pustil z hlavy všechny složité úvahy a rozhodl se, že pokud se teď věci vrátí k rutině, měl by trochu času věnovat své zbroji a zbraním. Odebral se do stanu; našel ho prázdný, protože všichni tři spolubydlící pracovali na dokončování palisád. Erik si sňal přilbu, odepnul od pasu pochvu s mečem a svlékl si prsní plát. Pak popadl kus hadru a olej, který si vzal ze zásob, a začal zbroj čistit. Zamračil se, když si všiml, jak se na kovu rozlézá rez, a zuřivě začal drhnout všechnu nečistotu.</p>

<p>Přes hřeben se přehoupl jezdec, který hnal uříceného koně po stezce, jak nejrychleji dokázal. Erik se okamžitě otočil a zavolal: „Blíží se jezdec!“</p>

<p>Muži pod de Loungvilleovým velením se rozběhlí pro zbraně a zalehli do pozic ještě dřív, než muž dojel k bráně. Erik poznal, že je to jeden z jejich vojáků, a dal pokyn, aby spustili padací můstek. Poté, co Calis převzal Nahůtovu kompanii, se tábor díky předprsním a zákopu změnil v prvotřídní základnu. O něco dál za lesem narazili na stádo divokých bizonů a několik jelenů, nemluvě o hromadách oříšků. S jídlem, které získali od poražené Nahútovy velké bandy, si se stravováním nějakou dobu nemuseli dělat starosti.</p>

<p>Jezdec dorazil ke spuštěnému mostu, zastavil a co nejrychleji seskočil z koně. Pak zvíře převedl přes prkna, která hrozivě zapraštěla a prohnula se, ale držela líp, než Erik předpokládal. To, že použil namočené řemeny, které se stáhly, pomohlo mostu k větší pevnosti, ale pokaždé, když přes něj přecházel kůň, Erik znervózněl.</p>

<p>Jezdec hodil Erikovi uzdu a přeběhl k místu, kde už čekal de Loungville s Calisem. „Ještěrky,“ vyrazil bez dechu.</p>

<p>„Kde?“ zeptal se de Loungville.</p>

<p>„Dole na stezce. Velká hlídka, možná dvacet. Nezdálo se, že mají naspěch.“</p>

<p>Calis se na okamžik zamyslel. „Řekni chlapům, aby se uklidnili. Chci, aby vypadali ostražitě, ale nerad bych, aby to bylo podezřelé.“</p>

<p>Erik předal zprávu mezi vojáky, zatímco odváděl zpěněného koně. U kolíku měl zrovna službu Luis; řekl mu, že zvíře je třeba chvilku provádět, aby vychladlo, pak je vyhřebelcovat a nakrmit.</p>

<p>Vrátil se právě včas, aby viděl, jak se muži vracejí na původní místa, ale všiml si, že všichni mají po ruce zbraň a spousta jich vypadá nervózně. Procházel mezi nimi a občas utrousil:</p>

<p>„Klídek,“ nebo „Uvolni se. Za chvilku uvidíš, jestli budou problémy.“</p>

<p>Trvalo však celých dvacet bolestně dlouhých minut, než se v dohledu objevil první saaurský jezdec. Erik si je pozorně prohlížel, protože posledně, když je viděl sedět na jejich koních, měl plné ruce práce s tím, aby zůstal naživu, a na koukání mu nezbýval čas.</p>

<p>Rup se postavil vedle něho a utrousil: „To je ale podívaná.“</p>

<p>„Můžeš si o nich říkat, co chceš, ale na těch zvířatech vypadají skvěle.“</p>

<p>Saaurové jeli v pohodlných sedlech s dlouhými třmeny. Každý z jezdců měl vzadu na sedle upevněný krátký luk a Erik vyslal k nebi tichou děkovnou modlitbu, že skupina, na kterou narazili předtím, na ně raději zaútočila, než aby se držela stranou a střílela. Většina měla kulaté štíty, vyrobené ze dřeva potaženého kůží a pomalované symboly, které Erik neznal. Velitel měl na hlavě přiléhavou kulatou přilbu zdobenou obsidiánem a chocholem z žíní nabarvených na modro. Ostatní nosili prosté kovové přilbice se širokými lícnicemi a nánosníkem. Když přes hřeben přejel i poslední jezdec, Erik je rychle spočítal. Bylo jich dvacet a za nimi jel nákladní vůz, tažený čtyřmi koňmi.</p>

<p>Jakmile dojeli k táboru, zastavili se a jejich vůdce zavolal: „Kde je Nahút?“</p>

<p>Měl silný přízvuk a jeho hlas zněl dunivě a dutě, ale dalo se mu rozumět. De Loungville, který měl na hlavě přilbu, jež mu zakrývala tvář, přešel na konec můstku. „Co je?“ zavolal.</p>

<p>„Máš něco, co můžeš nahlásit?“</p>

<p>Calis to předvídal a řekl všem mužům v kompanii - kromě nováčků z původní Nahůtovy kompanie - co bude následovat. „Napadli nás nějací chlapi, kteří se tudy snažili sejit dolů. Zahnali jsme je zpátky do hor.“</p>

<p>„Cože!“ zařval velitel Saaurů. „Dostali jste přece rozkaz, abyste okamžitě poslali jednoho vojáka, kdybyste narazili na někoho, kdo by se pokoušel sejít z hor,“</p>

<p>„Však jsme taky jednoho chlapa poslali!“ zařval de Loungville a ze všech sil se snažil křičet vztekle. „Chceš snad tvrdit, že k vám nedorazil?“</p>

<p>„Já nechci tvrdit nic, člověče,“ zařval nevrle Saaur. „Kdy se to stalo?“</p>

<p>„Před necelým tejdnem.“</p>

<p>„Týden!“ Saaur zařval něco ve své rodné řeči a polovina jeho jednotky vyrazila vzhůru na stezku. Vůdce řekl: „Potřebujeme zásoby. Teď se sbal a vrať se do tábora. Nejsem potěšen.“</p>

<p>„Jo, a můžeš se vsadit, že já taky nejsem potěšenej, že jste mi někam zašantročili mýho nejlepšího zvěda, sakra!“ houkl de Loungville. „Postarám se, aby se o tom dozvěděl generál Fadawah!“</p>

<p>„A noční víly s tebou dneska přijdou šoustat, protože jsi krasavec,“ štěkl na něho Saaur vztekle. Erik se uvolnil. Kdyby chtěl Saaur bojovat, rozhodně by nesesedal z koně a zároveň na de Loungvillea neřval urážky. Ať už byl tento důstojník kdokoli, uvěřil, že de Loungville je Nahút, a spokojil se s tím, že si s ním vymění pár urážek, než se posádky vystřídají.</p>

<p>„Nějaký problémy s Gilani?“</p>

<p>„Ne,“ zavrčel saaurský důstojník. „Naši jezdci zahnali ty malé chlupaté lidi zpátky do hor severně odsud. Cesta bude tak klidná, že si budeš moct v sedle zdřímnout.“ Přešel s koněm přes můstek, který pod jejich váhou varovně zapraskal, ale i když se silně prohnul, vydržel. Saaur tomu nevěnoval pozornost a vkročil do tábora. Erik vyslal k nebi další modlitbu díků - tentokrát za to, že můstek vydržel. A byl rád, že nebude poblíž ve chvíli, kdy prkna nevydrží váhu Saaurů.</p>

<p>De Loungville zařval: „Zrušit tábor! Chci všechny v sedle a připravený k jízdě do deseti minut!“</p>

<p>Erik se rozběhl, protože stejně jako všichni věděl, že čím déle se budou zdržovat kolem Saaurů, tím větší je pravděpodobnost, že někomu uklouzne něco, co vyprovokuje boj. S Rupem po boku doběhl k jejich stanu, kde Prcek s Luisem už začali balit. „Rupe,“ řekl Erik, „posbírej mi moje věci. Půjdu pohlídat Nahůtovy chlapy.“</p>

<p>Rup neprotestoval, jen slíbil: „Já se o to postarám.“</p>

<p>Erik přešel na místo, kde čekalo dvacet členů bývalé Nahůtovy kompanie, a všiml si, že si mezi sebou něco mumlají. Nehodlal jim dát příležitost, aby se rozhodli, že Calise zradí Saaurům, a zařval: „Zvedněte prdele a začněte odvádět koně! Nejdřív šest pro důstojníky. Pak nachystáte koně pro první stan, potom pro druhej a třetí, až každej dostane svý zvíře. Pak si sbalte svý krámy a do sedel! Jasný?“ Řval tak nahlas a divoce, že jako ,zlej kaprál’ zapůsobil naprosto přesvědčivě a mužům došlo, že poslední věta není otázka, ale rozkaz.</p>

<p>Dvacet žoldnéřů sebou trhlo, několik vyhrklo: „Rozkaz, kaprále,“ a odklusalo ke koním.</p>

<p>O chvilku později se vedle něho objevil de Loungville. „Kde jsou nováčci?“</p>

<p>Erik ukázal ke koním. „Rozkázal jsem jim, aby osedlali všechny koně, a budu na ně dávat pozor.“</p>

<p>De Loungville přikývl. „Skvělý,“ a bez dalších slov se otočil a vrátil se ke Calisovi a Greylockovi:</p>

<p>Saaurský velitel měl plné ruce práce se stahováním bandalíru ze hřbetu jednoho z nákladních koní a Erik se otočil a sledoval Nahútovu bandu. Dvacet nováčků se rojilo kolem koní a snažilo se chovat co nejtišeji, zatímco tábor kolem nich kypěl horečnou činností. Erik odběhl k místu, kde jeho spolunocležníci balili vybavení a Rup mu hodil jeho vak. „Sbalil jsem ti ho jako první.“</p>

<p>Erik se usmál a řekl: „Díky,“ popadl své sedlo a vrátil se tam, kde nováčci chystali koně. Vybral si jednoho, rychle ho osedlal, řemínky připevnil vak a vyhoupl se do sedla.</p>

<p>Klusem přejel podél řady a měl dojem, že se mu tábor rozplývá před očima. Stany byly rozloženy na jednotlivé dílce, které vojáci zabalili do celtových obalů a naložili na nákladní koně. Z palisád už příslušníci kompanie vytahali zaostřené kůly, svázali je a naložili na hřbet dalšího zvířete. Žoldnéři vyskakovali do sedel, dokud Nahútovi muži nepřivedli posledního koně. Saaurům tady nechali jen zákop, most, bránu a několik kuchyňských ohňů.</p>

<p>Erik sledoval, jak Saaurové budují vlastní tábor. Už postavili deset kruhových stanů, složených z dřevěných holí nebo prutů, ohnutých do oblouku, na nichž bylo napnuto něco, co vypadalo jako kůže. Stany byly tak malé, že skoro pochyboval, jestli se v nich velcí Saaurové dokáží uložit. Raději se na to ale žádného neptal a obrátil pozornost k posledním přípravám na odjezd.</p>

<p>Nováčkům chvíli trvalo, než se seřadili, ale nakonec byli všichni připraveni vyrazit. Calis dal rozkaz a Erik, který popojel stranou, sledoval, jak žoldnéri vyjíždějí na stezku. Všiml si také, že saaurský důstojník se na muže pozorně dívá.</p>

<p>V těch jeho červenobílých očích bylo něco, co mu připadalo jako podezřívavý výraz - alespoň měl ten dojem - ale pak mu velitel najednou zamával na rozloučenou. Erik zvedl ruku a pozdrav mu oplatil ještě dřív, než si to mohl rozmyslet. Pak otočil koně a zaujal své místo na konci řady.</p>

<p>Přejel můstek, který tady Saaurům nechávali, a pomyslel si: „Zvláštní. Jako by si dva staří přátelé přáli navzájem šťastnou cestu.“</p>

<p>Sestoupili z kopců nad Planinou Džamů a jeli stepí, po níž hlídkovaly saaurské kompanie. Ať už stráže uchvatitelů dělaly cokoli, kompanie žoldnéřů se zelenými páskami na rukávech, která klidně mířila do srdce jejich armády, je vůbec nezajímala.</p>

<p>Několikrát projeli kolem táborů nebo pozůstatků po táborech. Calis usoudil, že Saurové a jejich spojenci oblast pravidelně projíždějí a pročesávají - možná proto, aby udrželi Gilani v uctivé vzdálenosti, nebo ji možná střežili přede všemi, kdo by chtěli pozdržet tažení na jih.</p>

<p>Jeli celý týden, aniž se setkali s jakýmikoliv potížemi, až konečně dorazili k prvnímu důležitějšímu místu - táboru obehnanému vysokou stěnou, do něhož se mohlo pohodlně vejít několik set lidí a koní. Hlídka na věži na ně upozornila stráž a sto metrů před branou už čekala jednotka Saaurů.</p>

<p>Bez nějakých úvodů Saaur v čele houkl: „Rozkazy?“</p>

<p>„Máme se vrátit k armádě,“ řekl Calis klidně.</p>

<p>„Kompanie?“</p>

<p>„Nahútova velká banda,“ odpověděl de Loungville.</p>

<p>Saaur v čele se na seržanta pozorně zahleděl: „Vypadáš jinak.“</p>

<p>De Loungville hrubě odsekl: „Jen zkus pár tejdnů sedět v těch zasranejch kopcích, kde ti táhne mráz na prdel, a uvidíš, jak jinak budeš vypadat.“</p>

<p>Saaur ztuhl, jako by to nebyla odpověď, kterou čekal, ale Dawar, který byl v původní Nahútově kompanii, řekl: „Tak už nás pusť dovnitř, Murtagu. Nemáme čas na ty tvoje srandičky.“</p>

<p>Saaur se otočil a štěkl: „Tebe znám, Daware. A měl bych vás oba nechat popravit za vaše mizerné vychování.“</p>

<p>Dawar se ušklíbl: „A kdo by tě pak nechal podvádět v hraňákách?“</p>

<p>Následovala dlouhá chvíle ticha a pak Saaur jménem Murtag vyrazil z hrdla zavytí, které znělo, jako by někdo přejížděl koženým řemínkem přes napnutou blánu bubnu. Pak řekl:</p>

<p>„Projdi, zkurvysynu, ale musíš se utábořit trochu stranou. Máme tady narváno. A až dneska přijdeš hrát, přines si s sebou spoustu zlata.“</p>

<p>Když od skupiny vojáků poodjeli, přitočil se Erik na koni k Dawarovi a zeptal se: „Co to bylo za zvuk?“</p>

<p>Žoldnéř potřásl hlavou a odpověděl: „Věř tomu, nebo ne, ale on se chechtal, Murtag je dost drsnej, ale většinou má akorát spoustu blbejch keců. Jo, dokázal by tě rozseknout na dva kusy, kdyby chtěl, ale větší radost mu udělá, když se roztřeseš a nachčiješ si do kalhot nebo když mu ty jeho sprosťárny vrátíš. Ti, co to neudělaj, tak právě ti ho strašně znervózňujou. Už jsem s ním hrál snad stokrát. Když se trochu ožere, tak je na ještěrku docela správnej kumpán. Zná spoustu srandovních fórů.“</p>

<p>Erik se usmál. „Zasloužil sis příplatek.“ Dawarovi se objevil ve tváři vypočítavý výraz. „Možná bysme si o tom měli trochu pokrafat, kaprále.“ „Hned jak obstaráme koně,“ přikývl Erik. Přejel rychle do čela, kde jel de Loungville s Calisem, a naklonil se v sedle, aby s de Loungvillem mohl mluvit tiše. „Řekl jsem Dawarovi, že dostane příplatek.“</p>

<p>De Loungville odpověděl: „Tak mu ho zaplať.“</p>

<p>Calis pokynul kompanii, aby se rozjela k východní stráně tábora, kde už tábořila další skupina mužů, kteří jejich příjezdu nevěnovali nejmenší pozornost. Otočil koně a zeptal se: „Co je?“</p>

<p>„Tady mladej von Darkmoor rozhazuje tvý prachy plnejma hrstěma.“</p>

<p>Erik mu podal vysvětlení a Calis se na něj zadíval: „Něco tě trápí?“</p>

<p>„Připadalo mi, že se nás nějak moc rychle snažil dostat přes toho Saaura. Nevěřím mu. Pamatuju si, že se stejně rychle i vzdával, skoro jako by...“</p>

<p>„Jako by chtěl, abychom ho zajali?“ dokončil větu Calis.</p>

<p>De Loungville se usmál a Erik znejistěl: „Co se děje?“</p>

<p>„Těm dvaceti chlapům, které jsme mezi sebe přijali,“ odpověděl Calis, „bych osobně moc nevěřil, Eriku.“</p>

<p>De Loungville řekl: „Proto na ně taky musíš dávat bacha.“</p>

<p>Erik se v sedle narovnal, chvíli se na ně díval s otevřenými ústy a pak řekl: „Jsem blbec.“</p>

<p>„To rozhodně ne,“ poznamenal Calis. „Ale musíš se ještě něco naučit o té skrytější stránce války. Těch dvacet chlapů, které jsme mezi sebe vzali, odpovídalo při výslechu podezřele rychle a jasně. Myslím, že ta Smaragdová královna mezi své vojáky poslala spoustu špehů. Netvrdím, že s námi jede dva­cet špehů, to ne, ale jsem si jist, že tak dva tři mezi nimi budou. Takže na ně musíme dávat pozor.“</p>

<p>„Pěkná banda zmetků,“ zavrčel de Loungville. „Takže poslouchej. S několika chlapama, kterejm můžeš věřit - řekněme s Prckem a Jadowem - se kolem nich budeš pořád vochomejtat, dohlídneš na to, aby neměli moc volnýho času, a dáš pozor na to, kam půjdou. Jestli si to některej namíří k tý pevnosti, chci, aby aspoň jeden z vás šel za ním.“ Sáhl do tuniky a vytáhl objemný měšec. „Nějaký zlato jsme ztratili s nákladníma koněma, ale většinu jsem zachránil.“ Otevřel měšec a podal Erikovi nějaký tucet menších minci. „Něco rozdej těm, co ti budou pomáhat - až si těch dvacet chlapů bude chtít zajít na pivo, tak budete nejspíš první, od koho si budou chtít půjčit. Jasný?“</p>

<p>Erik přikývl. „Postarám se, aby neměli volno víc než čtyři najednou.“ Otočil koně, kopl ho do slabin a odjel zpátky na konec řady.</p>

<p>„Vybarvuje se nám docela slušně,“ podotkl Calis.</p>

<p>De Loungville řekl: „Ale, pořád ještě není ani z půlky, tak hnusnej, jak by měl. No, vezmu si to na starost.“</p>

<p>Calis se usmál a znovu si začal prohlížet tábor.</p>

<p>Erik přecházel kolem tábora a kontroloval, jestli je všechno v pořádku. Vzhledem k nedaleké pevnosti Calis nařídil, že nemají kopat zákop ani předprsně. Muži rychle postavili stany, postarali se o vybavení a připravili se na noc.</p>

<p>Cestou si Erik všiml, že osm mužů z Nahútovy kompanie, kteří byli určeni ke hlídání koní, je na svých místech; sice se spolu ve dvojicích baví, ale jinak poctivě dělají svou práci. Čtyři další šli spát - nebo to tak přinejmenším před deseti minutami, když procházel kolem jejich stanu, vypadalo. Čtyři další měli službu u kuchyňského stanu; to znamenalo, že zůstávali ještě čtyři, a pokud Prcek dělal co měl, potloukal se někde kolem nich.</p>

<p>Ve stanu Erik našel Rupa, který se pokoušel usnout. „Neměl jsi mít hlídku?“ zeptal se Erik a posadil se, aby si stáhl boty.</p>

<p>„Vyměnil jsem si ji s Luisem. Chce se pak zajít podívat do pevnosti po nějakých děvkách.“</p>

<p>Zmínka o ženách Erika zaujala a přestal se zouvat, „Možná bych se tam měl taky mrknout.“</p>

<p>Rup se převalil na druhý bok a ospale zamumlal: „Tak si to užij.“</p>

<p>Erik rychle vykročil k velitelskému stanu, kde narazil na Calise. Hovořil s de Loungvillem a Greylockem, který si už někde stačil sehnat dýmku a tabák. Erikovi ten zlozvyk připadal nechutný, ale musel jej snášet celý život; v nálevně hostince U Useknutého ocasu kouřili úplně všichni, i když se to při příležitostech ochutnávek lepších vín zakazovalo. Erik chvilku uvažoval, kam se asi ztratil ten krásný zapalovač, který bývalý mistr šermíř používal doma.</p>

<p>„Co je?“ zeptal se de Loungville.</p>

<p>„Zašel bych si do pevnosti,“ řekl Erik, „jestli proti tomu nic nemáte. Je tam Luis a myslím, že i Prcek.“</p>

<p>De Loungville přikývl. „Dávej pozor,“ a mávnutím ruky ho propustil.</p>

<p>Erik došel na návrší, na němž byla pevnost postavena, a kráčel podél obvodu, dokud nenarazil na bránu. Byla ještě pořád otevřená a strážní poklimbávali v malém přístřešku, vedle kterého stála budka, kde se o něčem dohadovali dva Saaurové, z nichž jeden měl na prsním plátu něco, co bylo pravděpodobně označením důstojníka. Erikovi ani jeden nevěnoval sebemenší pozornost.</p>

<p>De Loungville o pevnosti prohlásil, že je to ,klasická ukázka stylu násep-parkán’, a Erika stavba zaujala. Na rovině byl z hlíny navršen val a na něm postavena věž. Kolem tohoto valu a věže byla volná plocha - parkán - a ke stěnám byly přilepeny stavby. Erikovi najednou došlo, že je to přesně totéž, co Calis nařídil postavit ve Weanatu, ovšem v daleko velkorysejším měřítku. V této věži mohl být při troše dobré vůle ubytován půltucet lučištníků, kteří v případě potřeby mohli střílet z plošiny umístěné asi deset metrů nad zemí. Kolem malé vesničky byla vystavěna pětimetrová stěna z klád s dřevěnou baštou, zpevněná navezenou hlínou. Armáda by si s takovou pevností poradila bez problémů, ale většina žoldnéřských kompanií, které v těchto krajích obstarávaly boj, by si na ni vylámala zuby.</p>

<p>Uvnitř byl asi půltucet dřevěných budov se střechami pokrytými došky z hlíny a sena. Kolem velkých budov byly vystavěny menší přístavby se střechami z košatiny a to všechno dohromady tvořilo docela slušně velké městečko. Erik už chápal, proč jim Saaur u brány říkal, že se budou muset utábořit vně zdí; bylo tu docela těsno.</p>

<p>Zaslechl smích a zamířil k budově, která patrně sloužila jako hostinec; když vešel dovnitř, zjistil, že hádal správně. V nepříliš osvětlené místnosti se vznášela oblaka kouře a pach piva, rozlitého vína a lidského potu Erika udeřil jako pěst. Najednou se mu hrozně zastesklo po domově; ještě nikdy předtím si tolik nepřál být zpátky v hostinci U Useknutého ocasu. Přinutil se pustit podobné myšlenky z hlavy a proklestil si cestu k nálevnímu pultu.</p>

<p>Hostinský, obtloustlý chlapík s růžovými tvářemi, se ho zeptal: „Co to bude?“</p>

<p>„Máte nějaký dobrý víno?“</p>

<p>Muž zvedl obočí - zdálo se, že tady všichni pijí pivo nebo pálenku - ale přikývl a vytáhl zpod pultu tmavou láhev. Zátka byla zapečetěna a Erik jen doufal, že láhev byla opravdu nenačatá a ne jen znovu zalitá voskem. Staré víno chutnalo jako rozinky zalité octem, ale průměrný hostinský se nedal přesvědčit o tom, že nemůže dost dobře zazátkovat večer láhev, druhého dne ji znovu otevřít a čekat, že si zákazníci nebudou stěžovat.</p>

<p>Hostinský vytáhl pohárek a nalil. Erik upil. Aby mu chutnalo, muselo by víno být daleko méně sladké, ale nebylo tak hutné jako dezertní vína z Yabonu. Nakonec Erik usoudil, že je docela přijatelné; zaplatil a naznačil hostinskému, že mu má láhev nechat na pultu.</p>

<p>Rozhlédl se po místnosti a na vzdálenějším konci zpozoroval Prcka, který se ze všech sil snažil vypadat nenápadně a vůbec se mu to nedařilo. Opíral se o stěnu za stolem, u něhož sedělo pět lidí se dvěma Saaury, Hadí lidé byli příliš velcí na židle lidských rozměrů, ale krčili se, jak jen se dalo, a plně se soustředili na hru. Erik zaslechl, jak po desce stolu rachotí hraňáky, jak tady říkali kostkám, a jejich chřestění doprovází vítězný pokřik vítězů a nadávky prohrávajících.</p>

<p>Po několika minutách od stolu vstal Dawar. Přistoupil k Erikovi. „Máš chvilku čas?“</p>

<p>Erik pokynul hostinskému, aby mu podal další pohár, a nalil muži víno. Dawar upil a zašklebil se. „Není nad víno z velkejch vinic doma, co?“</p>

<p>„A kde to je doma?“ zeptal se Erik.</p>

<p>„Daleko odsuď. Pojď na chvilku ven.“</p>

<p>Erik si vzal láhev a Dawar s nim vyšel na čerstvý, chladný noční vzduch. Muž se pátravě rozhlédl a pokynul Erikovi, aby s ním šel do rohu ponořeného do tmy pod stěnou a shora krytého palisádou.</p>

<p>„Podívej, kaprále,“ začal Dawar. „Myslím, že je nejvyšší čas vyložit karty na stůl. Nahúta poslali, aby zastavil vaši kompanií - nikoho jinýho.“</p>

<p>„Proč si to myslíš? Mohl to přece být kdokoli.“</p>

<p>„Nejsem dnešní,“ zašklebil se Dawar. „Vím, že váš kapitán není ten, o kterým to říkáte, ale ten vyhublej blonďák.“</p>

<p>„O co ti jde?“</p>

<p>„Chci jen trochu zbohatnout,“ řekl Dawar s chamtivým zábleskem v očích.</p>

<p>„A jak bys to chtěl dokázat?“ zeptal se Erik a pomalu sjel rukou k jílci meče.</p>

<p>„Podívej, možná bych si vydělal pár zlaťáků, kdybych Murtagovi řekl, že nejste ti, za který se vydáváte, ale to by bylo akorát pár zlaťáků a pak bych si zase musel hledat novou kompanii.“ Rozhlédl se. „Ale nelíbí se mi, co kolem sebe poslední dobou vidím - však víš, to s tím velkým dobejváním. Strašná spousta lidí chcípá za strašně málo zlata. Jestli to takhle půjde dál, tak nám toho moc nezbyde, chápeš? A tak mě napadlo, že bych tobě a tvýmu kapitánovi moh trochu pomoct, ale chtěl bych za to víc než jen pár drobnejch a to, co si sám nakradu.“</p>

<p>„Na plenění budeš mít dost šanci, až dorazíme do Maharty,“ řekl Erik vyhýbavě.</p>

<p>Dawar k němu přikročil blíž a ztišil hlas do Šepotu. „Jak dlouho to podle tebe dokážete držet pod pokličkou? Nechováte se jako žádná kompanie, jakou jsem kdy viděl, a to jsem byl ve spoustě takovejchhle partiček. Mluvíte strašně srandovně a vypadáte... nevím... jako nějací vojáci bez těch nesmyslů s parádemaršema, drsňáci, jako žoldnéři. Ale ať už jste cokoliv, tak teda rozhodně nejste to, co chcete, aby si lidi mysleli, že jste, a mně by se mohlo vyplatit, kdybych držel hubu.“</p>

<p>„Takže proto jsi nás kryl u té brány?“</p>

<p>„Jasně. Lidi připadají Saaurům jeden jako druhej a Murtag je kus pitomce - ale bacha, na Saaura je dost výjimečnej blb. Proto taky trčí tady v tyhle pevnosti a není u hlavního vojska. Myslím, že bych vás mohl prásknout kdykoliv, ale myslel jsem, že by bylo docela fér vám dát příležitost, abyste mi udělali lepší nabídku.“</p>

<p>„No, já nevím,“ Erik zvedl ke rtům pohár s vínem, zatímco pravačku sevřel kolem jílce meče.</p>

<p>„Podívej, von Darkmoore, jestli si přijdu na svý, tak to s váma potáhnu až do konce. Takže co kdybys teď šel za kapitánem Calisem a probral to s ním -“</p>

<p>Najednou se ze tmy za Dawarem vynořila obrovská postava s rukama jako lopaty, které ho popadly za zátylek a bradu a s hlasitým prasknutím mu zlomily vaz.</p>

<p>Erik vytasil meč, ale ze tmy se vynořil Prcek. „Našli jsme špeha,“ zašeptal.</p>

<p>„Jak to můžeš vědět tak jistě?“ zasyčel Erik a s bušícím srdcem zasunul meč do pochvy.</p>

<p>„Docela určitě vím, že od tý doby, co jsme s touhle bandou, tě nikdo neoslovil von Darkmoore, ale ještě líp vím, že nikdo neříkal kapitánovi jménem.“ Erik přikývl. Calis vydal přísný rozkaz, že ho nikdo nesmí oslovovat jménem. „Jak jinak by moh vědět, co jsi zač?“</p>

<p>Erikovi se sevřelo hrdlo. „Ani jsem si toho nevšiml.“</p>

<p>Prcek se ve slabém světle usmál. „Ani bych neřekl.“ Zvedl Dawarovo tělo a přehodil si je přes rameno.</p>

<p>„Co s ním chceš dělat?“ zeptal se Erik.</p>

<p>„No co, odneseme ho do tábora. Počítám, že to nebude první ožrala, kterýho odsuď povlečou jeho parťáci.“</p>

<p>Erik přikývl, zvedl poháry a láhev s vínem, které odhodil, a pokynul Prckovi, že půjdou. Poháry a prázdnou láhev postavil vedle dveří hostince a vykročil za Prckem.</p>

<p>Erik napjatě sledoval, jestli je u brány někdo nezastaví, ale přesně podle Prckova odhadu se strážní za jedním opilcem, kterého vynášeli dva další, ani neohlédli.</p>

<p>Vyrazili, za prvního světla. Erik povyprávěl Calisovi a de Loungvilleovi o rozhovoru s Dawarem; tělo nechali v jednom výmolu nedaleko místa, kde nocovali, a celé je pečlivě zakryli kamením. Poté následovala krátká porada a Calis řekl, že to, co bude třeba udělat, udělají v uctivé vzdálenosti ode všech Saaurů.</p>

<p>Jediný, kdo jim věnoval pozornost, byl jeden saaurský válečník, který se u nich zastavil, zatímco balili, a zeptal se, co dělají. De Loungville mu jen znovu vysvětlil, že dostali rozkaz, aby se připojili k hlavnímu vojsku, a válečník jen něco zabručel a vrátil se do pevnosti.</p>

<p>Calis poznamenal, že pevnost je tu spíš kvůli tomu, aby stála dezertérům v cestě na jih za svobodou, než aby chránila zadní voj armády před napadením nepřáteli.</p>

<p>V poledne, kdy muži odpočívali a obědvali cestovní příděly, řekl Calis Erikovi, aby přivedl pět žoldnéřů z Nahútovy kompanie na nedaleký pahorek, kde bude Čekat s de Loungvillem. Když tam přišli, Calis řekl: „Jeden z vašich kumpánů, Dawar, se včera zapletl do rvačky o jednu děvku. Zlomili mu vaz. Už nechci vidět, aby někdo dělal takovou pitomost.“</p>

<p>Pětice mužů vypadala zmateně, ale všichni přikývli a odešli. Pak byla před Calise předvedena další skupina, a pak další. Nakonec Erik odvedl na pahorek poslední čtyři muže a Calis zopakoval varování. Tři z mužů na sobě nedali nic znát, ale čtvrtý při zmínce o Dawarovi strnul. Calis k němu přiskočil a okamžitě mu přiložil čepel dýky ke krku.</p>

<p>De Loungville přikázal Erikovi: „Odveď je,“ a společně s Calisem a Greylockem muže odvedli, aby ho vyslechli.</p>

<p>Erik se s trojicí mužů vrátil ke kompanii a na otázku, co se děje, odpověděl: „Chytili jsme dalšího špeha.“</p>

<p>O chvíli později se vzduchem rozlehlo zaječení. Erik se tím směrem podíval, a když křik utichl, oddechl si.</p>

<p>Pak se jekot ozval znovu a Erik si všiml, že se otočili všichni muži v jednotce. O několik minut později se vrátili Calis, de Loungville a Greylock se zachmuřenými výrazy ve tvářích. De Loungville se rozhlédl a nařídil: „Do sedel, Eriku. Musíme urazit pořádnej kus cesty a nemáme na to moc času.“</p>

<p>Erik se otočil k mužům. „Slyšeli jste seržanta! Do sedel!“</p>

<p>Vojáci se začali zvedat a Erikovi se při tom náhlém ruchu ulevilo. Křik vězně, který umíral během mučení, mu drásal nervy. Připadalo mu, jako by ho náhlý ruch zbavil všech starostí - neboť teď měl cíl, na který se mohl zaměřit.</p>

<p>Zanedlouho oddíl vyrazil směrem k hlavnímu vojsku armády Saaurů a k útoku na Mahartu.</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola desátá</emphasis></strong></p>

<p> <strong>NÁPOR</strong></p>

<p>Erik zamrkal.</p>

<p>Vzduch byl na kilometry daleko prosycen štiplavým hustým kouřem, v němž bylo stěží vidět na deset metrů. Rezavý vítr přinášel pach Spáleného dřeva a dalších, poněkud méně aromatických obětí divokých ohňů.</p>

<p>Nakor přejel podél řady k Erikovi, který se pořád držel na místě zadní stráže. „Tohle je špatné. Strašně špatné.“</p>

<p>Erik odpověděl: „Za celý poslední týden jsem neviděl nic, co by bylo aspoň trochu dobré.“</p>

<p>Cestovali už více než čtyři týdny; mířili přes pláň k vojsku, obléhajícímu Mahartu. Čím byli místu bitvy blíž, tím hustěji se kolem nich rojily všechny možné druhy lidí: hlídky uchvatitelské armády nebo malé kompanie žoldnéřů, kteří se raději rozhodli město opustit než bojovat - většinou nechávali Calise s jeho muži projet, ale dvě kompanie se pokoušely vyvolat potyčku. Když si vyjasnili, že Calis nemá o boj příliš velký zájem, podělily se s nimi kompanie o tábor a o novinky.</p>

<p>Ty byly smutné. Lanada padla díky zradě. Nikdo nevěděl přesně jak, ale někdo dokázal přesvědčit kněze-krále, aby poslal své jednotky na sever, a tak město zůstalo jen pod ochranou malé skupiny vojáků. Jak se ukázalo, její velitel byl agentem Smaragdové královny a otevřel brány města saaurským válečníkům, kteří přijeli od jihozápadu. Obyvatelé města se po honosné přehlídce odebrali do svých domovů a šli spát.</p>

<p><emphasis>Z</emphasis> městských bran vyšli váleční sloni kněze-krále, na jejichž klech se blýskaly nabroušené kosy a kteří měli nohy obepnuté kruhy s bodci, a v palankýnech na jejich zádech seděli lučištníci, připravení zasypat každého nepřítele v dohledu deštěm šípů. Za nimi pochodovali Královští nesmrtelní, soukromé vojsko rádži z Maharty, složené ze zdrogovaných šílenců - každý z nich byl schopen skutků odvahy a síly, jakých by nedosáhl žádný obyčejný člověk. Nesmrtelní měli v případě, že padnou v rádžových službách, zaručenu velkou slávu a lepší život, až se narodí znovu.</p>

<p>Následujícího jitra už bylo město v rukou Saaurů a jeho obyvatele probudil pláč a křik, protože dobyvatelé vtrhli do každého domu a nahnali všechny bez rozdílu, muže, ženy i děti na hlavní náměstí, aby vyslechli kněze-krále, jehož z paláce vyvedla ozbrojená stráž. Sdělil svým poddaným, že od tohoto jitra jsou poddanými Smaragdové královny. Po tomto prohlášení byl společně s podřízenými duchovními odveden zpět do paláce a už nikdy o nich nikdo neslyšel.</p>

<p>Armáda z Lanady, která byla vyslána na sever, aby se střetla s vojskem, jež ve skutečnosti měla za zády, se vrátila zpátky na rozkaz vrchního velitele, který předal její velení generálu Fadawahovi a pak se odebral za svým pánem do paláce. Po městě se roznesly řeči - počínaje těmi, podle nichž byl kněz-král se svým dvorem, generály a služebnictvem rychle popraven, až po ty, které tvrdily, že posloužili Saaurům jako oběd.</p>

<p>Jedna věc byla ale jasná: invaze vrcholila. V okamžiku, kdy pád Lanady byl otázkou několika dní, nechal generál Fadawah tábořit vojsko, které získal od kněze-krále, severně od města a zbytek obrovské armády vrhl směrem po proudu řeky k Mahartě. Vyrazili jen pár dní poté, co Calisova kompanie dezertovala.</p>

<p>Královnina armáda měla tu výhodu, že se díky svému rychlému úderu na jih nesetkala se skoro žádným odporem. Jednotky obránců byly většinou na druhém břehu řeky. Teď se po silnici na jih přesouvala i část armády dosud tábořící severně od Lanady, zatímco ženisté stavěli několik mil od města prozatímní mosty přes řeku.</p>

<p>Erik se rozhlédl po zčernalé krajině; někteří místní obyvatelé zapálili Suchou zimní trávu - nejspíš proto, aby se vyhnuli pronásledování ze strany Saaurů, pomyslel si Erik - a ohně vzplály na několika místech současně. Jen chladné deště zabránily tomu, aby se plameny rozšířily na celou planinu.</p>

<p>Erik se zachvěl zimou a uvědomil si, že doma je teď doba letního slunovratu. V době, kdy odjedou z Maharty, pokud se jim to vůbec podaří, uplyne skoro přesně rok od chvíle, kdy utekl z Darkmooru.</p>

<p>Rychlý přesun Fadawahova vojska na jih poskytl Calisově kompanii jednu neocenitelnou výhodu: většina pochodující armády se zmítala ve zmatku a chaosu. Příchod na frontu byl proto neočekávaně jednoduchý.</p>

<p>Včera se jakýsi důstojník pokoušel z Calise vymámit nějaké propustky, ale ten mu jen řekl: „Nikdo nám nedal nic na papíře. Prostě nám řekli, abysme sypali na frontu.“</p>

<p>Důstojníka to zmátlo, a tak jen mávl rukou, aby pokračovali kolem jeho kontrolního stanoviště dál na jih.</p>

<p>Teď stáli na hřebeni, z něhož měli výhled do údolí pod sebou, kde se Vedra vlévala do Modrého moře. Erik se pozorně rozhlédl po dějišti bitvy.</p>

<p>Maharta byla postavena z bílého kamene a sádrové omítky, která kdysi na slunci přímo zářila, ale teď byla po několika týdnech, kdy z nebe padal popel, jen špinavě šedá. Město se rozkládalo na dvou hlavních ostrovech a na menších ostrůvcích v deltě bylo roztroušeno několik předměstí. Hlavní město obklopovala ze severozápadu, severu a severovýchodu vysoká zeď, zatímco zbytek obvodu ohraničovala řeka, přístav nebo moře. V hlubokém toku řeky a ze strany od moře ležela poblíž několika přítoků kotviště. Na mnoha drobných ostrůvcích byly rozloženy vesnice a na západním břehu řeky stálo předměstí, obehnané svou vlastni zdí.</p>

<p>Nakor se zahleděl na vzdálené město. „Myslím, že to už nebude trvat dlouho.“</p>

<p>„Proč si to myslíš?“ zeptal se Erik.</p>

<p>Nakor pokrčil rameny. „Vidíš tamhletu pevnost na tomhle břehu?“</p>

<p>Erik zavrtěl hlavou. „Ne. Je tam strašná spousta kouře.“</p>

<p>Nakor ukázal. „Podívej se tamhle, tam, kde vtéká řeka do moře. Byla tam spousta mostů - když se pořádně podíváš, uvidíš vypálené základy - a na těch ostrůvcích pár vesnic, ale na tomhle břehu je docela velké město, obehnané zdí.“</p>

<p>Erik přimhouřil oči a snažil se proniknout zrakem silnou vrstvou kouře a odlesků zapadajícího slunce. Po chvilce zpozoroval na pozadí tmavé vody o něco světlejší tečku. „Myslím, že už to vidím.“</p>

<p>„Tak to je západní předměstí Maharty. Ještě pořád se drží.“</p>

<p>„Musíš mít stejně dobré oči jako kapitán.“</p>

<p>„Možná, ale hlavně vím, kam se mám podívat.“</p>

<p>„Co budeme dělat?“ zeptal se Erik.</p>

<p>„To nevím,“ odpověděl Nakor. „Možná to ví Calis, ale na druhou stranu to možná neví ani on. Já jen vím, že se potřebujeme dostat tamhle.“ Ukázal na druhý břeh řeky.</p>

<p>Erik se podíval na řady vojáků, které zaplňovaly celý jejich břeh řeky. „No, zdá se, že všichni tady chceme totéž, Nakore.“</p>

<p>„<emphasis>Co?</emphasis>“</p>

<p>„Dostat se na druhou stranu.“ Erik ukázal na sever. „Slyšel jsem, že asi dvacet kilometrů severně odsud se staví spousta mostů. Jestli je to tak, proč všichni napochodovali sem tak blízko k pobřeží? Přece tu řeku nechtějí přeplavat, ne?“</p>

<p>„To by bylo těžké plavání,“ usoudil Nakor. „Pochybuju. Ale předpokládám, že mají plán.“</p>

<p>„Plán, aha,“ řekl Erik sarkasticky a potřásl hlavou, když si vzpomněl, co mu Greylock vyprávěl o válečných plánech a jejich uskutečňování. Povzdechl si. „Musíme se jen prodrat touhle armádou, překročit řeku a poprosit obránce, aby nám otevřeli bránu.“</p>

<p>„Vždycky se najde nějaká cesta,“ poznamenal malý Isalánec s úsměvem.</p>

<p>Erik znovu zavrtěl hlavou právě ve chvíli, kdy zazněl rozkaz k sestupu dolů. Nedokázal se zbavit pocitu, že je v postavení myši, která útočí na kočičí doupě.</p>

<p>Ve srovnání s okrajovými jednotkami armády, jež se utápěly v chaosu, bylo srdce vojska přísně organizováno. Calis si všiml několika silně obsazených kontrolních stanovišť a vyhnul se jim; dvakrát musel najít vhodné výmluvy pro velitele jízdních hlídek. Tvrdil, že nedokáže najít tábořiště pro svou kompanii nebo že jsou mezi těmi, kdo půjdou v první vlně.</p>

<p>V obou případech důstojníci usoudili, že by nikdo nelhal, aby se dostal přes řeku první, takže jen mávnutím poslali Calise dál. Ale čím déle procházeli středem tábora, tím víc chápali, jak to tady chodí.</p>

<p>Ve středu tábora bylo nasypáno návrší, na jehož vrcholu stál královnin stan. Kolem něj byly rozmístěny stany důstojníků a jedna řada saaurských strážných za druhou, za nimiž se rozkládaly bojové jednotky Pantathianů. Dále následovaly stany pantathianských kněží. Vzduch byl tak prosycen jejich magií, že až páchl, poznamenal Nakor. Kolem tohoto srdce armády se jako loukotě kola rozbíhala ležení ostatních jednotek.</p>

<p>De Loungville prohodil: „Škoda, že tady kolem netáboří ještě nějaká jiná armáda. Tihle mrzáci se tak chystaj na útok, že vůbec nemysleli na obranu.“</p>

<p>Erik toho o vedení armád moc nevěděl, ale po měsících kopání obranných předprsní a zákopů to bylo jasné i jemu: v rozložení vojska byly závažné chyby. „Nejspíš chtějí zaútočit co nejdřív,“ poznamenal.</p>

<p>„Proč si to myslíš?“ zeptal se Calis.</p>

<p>„Greylocku, jak bylo to slovo, co jsi mi říkal, to o zásobování?“</p>

<p>„Logistika.“</p>

<p>„To je ono. Logistika tady nestojí za nic. Podívejte se jen třeba na to, kde mají koně. Každá kompanie si je drží u tábora, ale přitom tu není žádný způsob, jak by se jim dala z řeky nosit voda. Za pár dní s tím budou mít pěkné problémy.“</p>

<p>Calis přikývl, ale neodpověděl a jen se rozhlížel.</p>

<p>De Loungville přitakal: „Máš pravdu. Tahle banda tady nemůže zůstat dýl než tejden, aniž by to neskončilo průserem. Buď ti chlapi budou nemocní, nebo se začnou mezi sebou rvát, nebo jim dojde jídlo a budou muset začít zabíjet koně. Dýl tady rozhodně zůstat nemůžou.“</p>

<p>Calis řekl: „Tamhle,“ a ukázal dopředu.</p>

<p>Erik se podíval a poblíž ohybu řeky spatřil písečný výběžek, zčásti krytý vysokou travou. Vyjeli do mírného návrší, pak přes kamenité pole, vymleté dešti, dolů na písečnou kosu a zase nahoru na. určené místo.</p>

<p>Erik seskočil ze sedla a klekl si na břeh. Nabral trochu vody do dlaně, ochutnal a zjistil, že je slaná a nechutná. „Tohle se nedá pít.“</p>

<p>„To vím,“ řekl Calis. „Dej dohromady pár chlapů, kteří sem budou vozit vodu pro koně. Musí vyjet dost daleko proti proudu.“ Podíval se na zapadající slunce a dodal: „Stejně tady nebudeme dlouho.“</p>

<p>Rychle rozbili tábor a Erik se postaral o to, aby všech osmnáct zbývajících mužů z Nahútovy kompanie bylo celou dobu pod přímým dohledem. Nebyli si úplně přesně jisti tím, co se stalo Dawarovi a tomu druhému žoldnéři, ale věděli, že to skončilo jejich smrtí, a bylo jasné, že rozhodně nechtějí dopadnout stejně jako oni. De Loungville poznamenal, že mezi nimi může být ještě jeden agent, ale pokud tomu tak bylo, musel Erik připustit, že by to musel být muž velice zkušený a obratný, protože žádný z těchto lidí se nepokoušel o nič podezřelého. Přesto jim Erik přikázal, aby se utábořili co něj blíž u řeky, takže jejich ležení z jedné strany ohraničovali koně a Calisovi muži a z druhé proudící voda.</p>

<p>Rup našel Erika, když zrovna kontroloval, jak jsou na tom koně. „Kapitán tě chce u sebe,“ ukázal k místu, kde stál Calis s de Loungvillem, Nakorem, Greylockem a Hatonisem.</p>

<p>Když dosel na malou vyvýšeninu, na které stáli, zaslechl, jak Nakor říká: „... třikrát. Myslím, že se tu děje něco divného.“</p>

<p>Calis namítl: „Je to dobře opevněné místo -“</p>

<p>„Ne,“ přerušil ho Nakor. „Podívej se na to pořádně. Zdi jsou pevné, jasně, ale není tam žádná cesta, kudy by mohly přicházet posily, a ten chlap mi říkal, že pokaždé, když zaútočili, tak proti nim stáli odpočinutí vojáci. Třikrát za jediný den.“</p>

<p>„Táborový žvásty,“ utrousil pohrdavě de Loungville.</p>

<p>„Možná,“ usoudil Nakor. „Ale možná taky ne. Ale jestli je to pravda, tak odtamtud“ - ukázal na malé západní předměstí na tomto břehu řeky - „tamhle.“ A máchl rukou ke vzdáleným světlům Maharty. „Možná právě proto se ty zdi snaží celý týden prorazit. Kdyby tam nebyla cesta dovnitř, proč by obránce prostě neobklíčili a nenechali vyhladovět?“</p>

<p>De Loungville se poškrábal na bradě. „Třeba jenom nechtějí mít problémy s cizíma lidma za zádama.“</p>

<p>„Pche!“ odfrkl si Nakor. „Vypadá snad tahle armáda, že by si dělala starosti s nějakými problémy? Problém je tahle armáda. Nebo brzy bude, pokud se nedostanou přes řeku. Co nevidět dojde jídlo. Je to prostě mizerná...“ Otočil se k Erikovi. „Jakže bylo to slovo?“</p>

<p>„Logistika.“</p>

<p>„Mizerná logistika. Zásobovací kolony se táhnou v řadě odsud až do Lanady. Chlapi močí do řeky a ti, co táboří po proudu, brzy onemocní nebo přinejmenším dostanou těžké průjmy. Brodíme se tady po kolena v kobylincích. Chlapi nedostanou najíst - chlapi se začnou rvát. Je to jednoduché. Chtějí dobýt tohle předměstí“ - mávl rukou dolů - „projít tunelem pod ře­kou a vylézt nahoře ve městě.“</p>

<p>„Pod Hadí řekou byl kdysi taky tunel,“ poznamenal Calis.</p>

<p>Hatonis řekl: „Ale Město na Hadí řece leží na skalnatém podloží. Našim klanům trvalo kvůli letním bouřkám a monzunům dvě stě let, než ty tunely vykopaly. Když se moře bouří a vane silný vítr, není možné přecházet po mostech.“</p>

<p>„A tady v Mahartě mají taky tak silné bouřky?“ zeptal se Nakor.</p>

<p>„Ano,“ odpověděl válečník klanu. „Ale nevím, jak to tady vypadá pod zemí.“</p>

<p>„Na tom nesejde,“ řekl Nakor. „Dobrý stavitel, si vždycky najde cestu.“</p>

<p>„Trpaslík by to rozhodně dokázal,“ dodal Greylock.</p>

<p>Calis trochu podrážděně mávl rukou. „To je jedno. Riskovat budeme tak jako tak. Proto tady přece nejsme. Nenechám se ale zbytečně zabít při pokusu dostat se do města, ze kterého nevede žádná cesta. Ani nevíme, jestli vede nějaká cesta z toho západního předměstí. Víme jen to, že na druhém břehu leží Maharta, ale nevíme, jestli pod hladinou vede nějaký tunel.“</p>

<p>„Co kdybych tam zaskočil a po nějakém se podíval?“ na­vrhl Nakor.</p>

<p>Calis zavrtěl hlavou. „Nemám tušení, jak by ses chtěl dostat dovnitř, ale odpověď zní: ne. Chci, aby byli všichni připraveni o půlnoci vyrazit.</p>

<p>Říká se, že se dneska v noci koná nějaká slavnost. Pantathiané a Saaurové připravují nějaké válečné kouzlo a zítra ráno mají na město zaútočit jednotky ze severu.“</p>

<p>Nakor se poškrábal na hlavě, „Spousta lidí staví mosty severně od hlavního tábora, ale ještě je nedokončili. Proč tohle? A taky by mě zajímalo, jakým trikem chtějí hadi přenést vojáky přes řeku. Už od rána něco chystají.“</p>

<p>„To nevím,“ řekl Calis, „ale chci, aby byli zítra za úsvitu všichni mí chlapi na druhém břehu.“ Otočil se k Erikovi. „Mám pro tebe práci. Ti chlapi z Nahútovy kompanie.“</p>

<p>Erikovi se najednou stáhlo hrdlo. Věděl, co mu chce Calis přikázat. „Ano?“</p>

<p>„Postav je na stráž ke koním a dej jim trochu chlastu.“ Podal Erikovi velký měch, ve kterém šplouchalo. „Nakor tam dal něco, co je na pár hodin uspí.“</p>

<p>Erik vzal měch a cítil, jak se mu ulevilo. „Už jsem myslel...“</p>

<p>„Kdyby mi Nakor nedal tu drogu, rozkázal bych ti, abys je zabil,“ dodal Calis. „Postarej se o to.“</p>

<p>Erik se otočil a odcházel pryč. Po zádech mu přeběhl mráz, a i když nechápal proč, styděl se.</p>

<p>Táborem se nesly podivné zvuky, hudba z dalekých krajů, výkřiky radosti a bolesti, smích a klení, ale ze všeho nejvíc zvuk bubnů.</p>

<p>Saaurští válečníci tloukli do velkých dřevěných bubnů, potažených kůží. Zvuk se nesl přes řeku jako dunění hromu a tepal v uších jako krev. Válečníci se připravovali na zítřejší bitvu a kruté obřady neměly konce.</p>

<p>Přes řeku se nesl zvuk trumpet, dunění zvonů a nekonečný dusot bubnů.</p>

<p>Hatonis stál se svými muži u koní a Erik se rychle přesvědčit, že všichni Nahútovi muži jsou opravdu v bezvědomí. Věděl, že kdyby na některého z nich droga neúčinkovala, musel by ho zabít.</p>

<p>Vrátil se k Calisovi. „Všech osmnáct spí jako dřeva.“</p>

<p>Pradži prohlásil: „Pokud dokážou spát v tomhle děsným kraválu, tak ta droga faktický musela zabrat.“</p>

<p>Calis natáhl ruku. „Sbohem, staří přátelé.“</p>

<p>Potřásl mu s ní nejdřív Pradži, pak Vadža a nakonec Hatonis. Spolu s osmi zbývajícími muži z kompanií se vydají proti proudu řeky a pokusí se přejít přes jeden z mostů na severu, zatímco hlavní vojsko bude útočit na město. Ve zmatku boje se pokusí nenápadně zmizet na východ ke Městu na Hadí řece. Ať už se v následujících dnech stane cokoli, armáda Smaragdové královny nakonec přitáhne i na břehy Hadí řeky. Hatonis připraví klany; kdysi to byli nomádi stejně jako jejich bratranci Ješandi, a pokud bude třeba, vrátí se znovu do kopců nad městem, udeří na armádu a znovu se stáhnou do hustých lesů. Hatonis věděl, že tato bitva skončí daleko od jeho rodného města a o vítězství bude rozhodovat daleko víc než jen síla.</p>

<p>Noc byla temná, protože od moře táhly po větru těžké mraky a zastiňovaly světlo měsíců. Jen ti s mimořádně ostrým zrakem si všimnou toho, že se na břehu řeky někdo pohybuje.</p>

<p>Nakor zavětřil. „Myslím, že bude pršet. Nejpozději zítra.“</p>

<p>Calis mávl rukou a Erik se otočil a pokynul první skupině, aby šla do vody. Plán byl jednoduchý: přeplavat rychle proudící, ale mělkou vodu delty najeden z menších ostrůvků poblíž městských hradeb, najít cestu přes jižní vlnolam a přelézt přes něj do přístavu. Pak zaútočit na jeho nejjižnější část, na ústí říčky, jež protékala kolem rejdařských dílen, vlévala se do řeky a tvořila tak přírodní spouštěcí rampu pro nové lodě. Calis měl od svých agentů, kteří na tomto světadíle pracovali už celá desetiletí, dokonalé zprávy, ale o loděnicích toho mnoho nevěděl. Předtím, než se o tom zmínil Rup, totiž nikoho nenapadlo, že by Smaragdová královna mohla potřebovat lodě.</p>

<p>Po založení ohně v hangárech rejdařů byl plán pořád stejně prostý: ukrást člun a plout na východ k Městu na Hadí řece. Erik si - nikoli poprvé - pomyslel, že prosté určitě nebude znamenat jednoduché.</p>

<p>Voda byla chladná, ale Erik si na ni brzy zvykl. Muži obalili meče, zbroje a štíty kusy hadrů, aby neřinčely, a někteří se dokonce vzdali plátů zbroje, aby se jim plavalo lépe.</p>

<p>Po chvíli brodem dorazili nebezpečně blízko jak k okraji tábora Smaragdové královny, tak k opevnění předsunuté obrany. Pochodně na zdech zřetelně ukazovaly, že obránci si jsou vědomi příprav v táboře armády. Erik doufal, že všichni sledují světla na vrcholu návrší a ne skalnatý břeh pod zdmi.</p>

<p>Každý muž v kompanii byl schopný plavec. Ti, kteří neuměli plavat dřív, se to naučili v táboře u Krondoru. Ale když dorazili na místo, které označovalo první bod setkání, na malý ostrůvek zhruba ve třetině šířky řeky, chyběli tři muži. Po chvilce počítání došli k poznání, že na malém písčitém ostrůvku, na němž rostly jen husté traviny, se jich sešlo dvaatřicet. Calis dal znamení k další cestě a Erik počkal, až všichni vejdou do vody; ještě jednou se rozhlédl po třech chybějících mužích a pak vstoupil do vody za ostatními.</p>

<p>Čím více se blížili městu, tím byl proud silnější a voda hlubší a slanější. Opodál se ozvalo zakašlání, zaprskání a zašplouchání následované zalapáním po dechu a Erik si uvědomil, že někdo má potíže. Vydal se tmou za zvukem, ale když se dobrodil na místo, neslyšel vůbec nic. Rozhlédl se šerem, chvíli poslouchal a nakonec začal plavat ke vzdálenému břehu.</p>

<p>Najednou do něčeho narazil kolenem a zjistil, že mu v cestě stojí malý podvodní ostrůvek. Najednou se dostal do jazyka silnějšího a hlubšího proudu a ze všech sil se musel snažit, aby udržel hlavu nad vodou.</p>

<p>Brnění ho stahovalo ke dnu a Erik musel kopat a máchat rukama ze všech sil. Cvičil sice celé hodiny plavání se štítem na zádech a mečem u boku, ale žádný výcvik ho nemohl připravit na noční můru, kdy musel plavat v inkoustově černé temnotě.</p>

<p>V prsou ho pálilo a ruce mu těžkly, jak se vší silou snažil probít ke břehu. Zvednout jednu paži, natáhnout ji, zabrat a kopnout, zvednout druhou, zabrat a kopnout. Pohyboval se dopředu, ale neměl ponětí, jak daleko je a kolik cesty ještě musí urazit.</p>

<p>Pak před sebou zaslechl jiný zvuk a uvědomil si, že voda naráží na skálu. Navíc slyšel muže tiše kašlat, klít a vyfrkávat vodu. Ještě jednou vší silou zabral a zničehonic vrazil hlavou do kamene.</p>

<p>Za očima mu vybuchl roj červených jisker, který se proměnil ve žhnoucí kouli, a ta od něho odlétla tunelem inkoustové černi.</p>

<p>Když Erik začal přicházet k sobě, zakašlal, vyplivl vodu, vysmrkal se a začal zvracet. Otočil se a znovu narazil hlavou do kamene. Zaslechl Rupův hlas. „Nech toho! Lež klidně, nebo si ten svůj pitomej mozek z ty svý pitomý palice vymlátíš.“</p>

<p>Erik zasténal bolestí. Měl pocit, že jeho tělo je jedna velká modřina, a nikdy v životě se necítil tak mizerně. „Vychlastal jsi nejmíň půlku moře,“ ozval se někde poblíž Prcek. „Kdybych zrovna nestál na tom šutru, kterej jsi chtěl prorazit hlavou, tak bysme tě asi nikdy nenašli.“</p>

<p>„Díky,“ řekl Erik slabě. V uších mu zvonilo, oči ho pálily, bolel ho nos a vzato kolem a kolem, vůbec si nebyl jist, jestli je rád, že ještě žije.</p>

<p>Přišel k němu Calis a zeptal se: „Můžeš se hýbat?“</p>

<p>Erik topomě vstal. „No jasně, proč bych nemohl?“ I když by si nejraději ještě chvilku poseděl, bylo mu jasné, že ti, kteří nebudou schopni chůze, zůstanou vzadu a sami.</p>

<p>Rozhlédl se. Pak přimhouřil oči a počítal. Na skalách postávalo nebo sedělo třináct mužů. Prohlédl si tváře, otočil se k Prckovi a zeptal se: „Co Luis?“</p>

<p>„Někde tady bude,“ odpověděl Prcek a máchl rukou k řece.</p>

<p>„Bohové,“ vzdychl Erik. Do řeky vstoupilo dvaatřicet mužů a jen třináct se dokázalo dostat na druhý břeh.</p>

<p>Šo Pi, který seděl kousek od něho, řekl: „Možná některé z nich vyplaví proud o kousek níž.“</p>

<p>Erik přikývl. Ale samotnému mu bylo jasné, že pravděpodobnější je, že je proud odnese až do moře nebo že se utopili.</p>

<p>Erik si uvědomil, že se nacházejí na hrotu jižního vlnolamu, dlouhé řady kamení, která sem byla naskládána, aby zabránila přílivovým vlnám poškozovat lodi v přístavu. Calis zvedl ruku a muži se seřadili. Opatrně došlapovali na hrany těžkých kamenů, navršených do několikametrové výšky. Chůze po nich byla ve tmě nebezpečná. Po půlhodině pomalého postupu dorazili k cestě, která vedla po vrcholu vlnolamu. Nakor zašeptal: „Nasypali sem hlínu, aby po té cestě mohli vozit další kameny pro případ, že by bouřka vlnolam poškodila.“</p>

<p>Calis přikývl a gestem naznačil, že chce ticho. Ukázal na drobné světléko v dálce. Pár set metrů před nimi stála malá budova a za ni se vlnolam měnil v přístavní hráz. Ta bude určitě střežená.</p>

<p>Erik se podíval k ústí přístavu a sevřelo se mu hrdlo. „Kapitáne!“ zašeptal.</p>

<p>„Vidím,“ odpověděl Calis.</p>

<p>Erik se ohlédl a všiml si, že ostatní sledují jeho pohled a pozorují přístav. V jeho ústí byly potopeny tři lodi, aby se žádní útočníci nemohli dostat do doků. A jako kuřata kolem kvočny se kolem doků tlačila jedna loď na druhé. Žádná z nich ale už na první pohled neměla tak malý ponor, aby dokázala proplout kolem potopených plavidel, která blokovala ústí.</p>

<p>Dva strážní na hlídce v budově se právě dívali přes řeku na druhý břeh, takže zemřeli, aniž by si uvědomili, že za nimi někdo stojí. Calis se spolehl jen na holé ruce, bleskově muže zabil a položil na podlahu.</p>

<p>Pokynul ostatním, aby se shromáždili kolem něho, a řekl: „Rozkazy jsou jednoduché: čekáme, dokud neuslyšíme, že začala bitva. Smaragdová královna se možná pokusí proplout kolem hráze s malými čluny, takže sem může zamířit několik obránců, ale většina vojska bude na severních hradbách chránit město před útokem z pevniny. Až to začne, vydáme se po téhle hrází až na břeh, odbočíme doleva k loděnicím a zapálíme všechno, co nám přijde pod ruku. Jestli se vás někdo pokusí zastavit, zabijte ho.</p>

<p>Pak se vrátíme k hlavním dokům, ukradneme člun s nejmenším ponorem, který tam bude, a zkusíme z téhle bitvy zmizet. Pokud byste se z nějakého důvodu nedokázali do přístavu vrátit, zkuste uniknout z města na severozápadní straně a upalujte do Města na Hadí řece.“ Přejel pohledem po jejich tvářích. „V tom případě se každý bije sám za sebe, chlapi. Nikdo nebude čekat na parťáka. Jestli se do Krondoru nevrátí ani jeden z nás, bylo tohle všechno k ničemu. A jestli má většina z nás padnout, tak ať to aspoň za něco stojí.</p>

<p>Odpovědí mu bylo jen zamračené pokyvování hlavami. Muži se rozmístili v malé budově, jak nejlépe uměli, a čekali.</p>

<p>Erik se zachvěl. Na chvíli si zdříml, ale v hlavě mu cukalo tak, že nedokázal usnout. Nemohl uvěřit tomu, jak byl unavený. A bolest v nose mu vysávala síly jako žádná bolest nikdy předtím.</p>

<p>„Máš ho zlomený,“ řekl Rup.</p>

<p>„Co?“ zeptal se Erik, otočil se a v předjitřním šeru uviděl těsně vedle sebe přítele.</p>

<p>„Ten tvůj nos. Je na kaši. Chceš, abych ti ho spravil?“</p>

<p>Erik by jeho pomoc nejraději odmítl, ale jen přikývl. Rup prošel tolika pouličními rvačkami, že musel vědět, co dělá. Přiložil prsty na strany Erikova nosu a rychlým pohybem zatlačil kousky chrupavky zpátky na místo.</p>

<p>Bolest projela Erikovi hlavou jako rozžhavený hřeb. Z oči mu vytryskly slzy a na chvíli si myslel, že ztratí vědomi. Pak náhle bolest ustala. Cukání, které ho trápilo celou noc, pominulo a Erik začal doufat, že mu tvář nakonec přece jen neodpadne.</p>

<p>„Díky,“ vydechl a otřel si slzy.</p>

<p>Případnou Rupovu odpověď přehlušil hlasitý zvuk. Znělo to, jako by samotná obloha pukla a tisíc draků začalo chrlit oheň. Ozvalo se hluboké hučení, jako by největší vodopád od stvoření světa padal do nejhlubší rokliny, a od pobřeží se přihnal vichr.</p>

<p>„No ne!“ řekl Nakor. „Tak tomuhle <emphasis>já</emphasis> říkám trik!“</p>

<p>Za řekou se rozzářilo oslnivě bílé světlo s jasně zelenými okraji, pomalu se roztahovalo do sirky a postupovalo na druhý břeh. Vykročili po něm lidští a saaurští jezdci; zvířata vedli na uzdách. Koně šli zdráhavě; klenutý světelný most se jim očividně nelíbil.</p>

<p>Nakor dodal: „Teď už aspoň víme, proč se shromažďovali tady u ústí naproti Mahartě - a proč tu nestavěli žádné mosty. Používají kněžskou magii, aby přešli na druhou stranu.“</p>

<p>Calis přikázal: „Vyrazíme hned.“</p>

<p>Vyšli na hráz a bez překážky doběhli až k hlavní oblasti doků. Muži, kteří postávali na molu, si jich vůbec nevšímali, protože se všichni dívali na most, který se táhl vzduchem nad řekou. Erik se silou vůle donutil utíkat za Calisem a musel před sebou postrkovat muže, kteří s otevřenými ústy zírali na zářivé kouzlo.</p>

<p>Proběhli bludištěm úzkých uliček a pokračovali po úzké šíji mezi dvěma kanály. Erik vůbec netušil, kde jsou, ale usoudil, že v případě potřeby si dokáže najít cestu zpátky.</p>

<p>Pak utíkali doleva po široké ulici. Kolem nich se prohnala skupina jezdců, oblečených v bílých tunikách a kalhotách s rudými turbany a černými vestami. O chvíli později zastavil jeden z nich vedle Calise a zavolal: „Kam běžíte?“</p>

<p>„Máme svoje rozkazy!“ odpověděl mu Calis. „Doky jsou v nebezpečí!“</p>

<p>Zdálo se, že muže tato odpověď zmátla, ale neuvěřitelný most světla, který se táhl přes řeku, ho děsil tak, že nad Calisovými slovy příliš nepřemýšlel a jel dál.</p>

<p>Dorazili do další ulice, napojující se na tu, po níž šli dosud, a Erik se zastavil. Před nimi ležel suchý dok. Tyčil se vysoko k obloze a stál v něm kýl velké lodi, kterou vytáhli k čištění trupu. Dřevěná konstrukce měla na délku nejméně sto třicet metrů a záď lodi vystupovala vysoko nad ní. Podíval se za ní a spatřil ústí řeky, jež pokračovalo do jezera, napájejícího hlavní přístav. Ústí bylo obklopeno podobnými doky, které obepínaly skoro tři čtvrtiny jeho obvodu. Oba konce od sebe ležely skoro kilometr a půl daleko.</p>

<p>De Loungville řekl: „Vezmi si pár chlapů a běž tudy.“ Ukázal doprava.</p>

<p>„Až dorazíš na konec, vrať se sem a cestou zapal všechno, co uvidíš. Snaž se dostat zpátky do přístavu. Ale pamatuj si, že teď jde každej za sebe!“ Nakonec natáhl ruku a stiskl Erikovi rameno; sám pak vyběhl doleva.</p>

<p>Erik ukázal na na Rupa, Šo Piho a Nakora, kteří stáli nejblíž. „Vy tři pojďte se mnou.“</p>

<p>Rozběhl se a snažil se nevnímat bolest hlavy, která mu opět začala třeštit. Kolena se mu podlamovala, ale srdce mu bušilo jako o závod a nervy měl napjaté jako struny na loutně a po chvilce se mu hlava trochu pročistila.</p>

<p>Znovu kolem nich projeli jezdci, kteří mířili tam, odkud Erik s ostatními přišel. Jen taktak stačil uskočit z cesty jednomu muži, který by podle všeho spíš někoho přejel, než by zastavil koně. Podle výrazu v jeho tváři Erik usoudil, že strážní nejednají podle něčích rozkazů, ale utíkají před svou nejhorší noční můrou.</p>

<p>A když se podíval nahoru, nemohl se jim vůbec divit. Most se nyní klenul přes čtvrtinu řeky a stály na něm tisíce Saaurů, jejichž válečný pokřik se nesl z dálky jako nekonečné hromobití.</p>

<p>Erik zahnul za roh a zahlédl před sebou dva suché doky. Šo Pimu, který stál nejblíž, nařídil: „Běž tam a zapal to. Nakore, pomoz mu.“</p>

<p>Popadl Rupa za paži a společně se vrhli k boudě, která stála u další obrovské dřevěné konstrukce. Tahle byla prázdná. Dveře do budovy byly zevnitř zavřeny na petlici. Rychle stavbu oběhl a našel jediné okno. Štítem je prorazil a řekl Rupovi:</p>

<p>„Konečně se nám bude ta tvoje velikost hodit.“ Pomohl Rupovi prolézt oknem dovnitř.</p>

<p>Rup proběhl budovou, odstrčil petlici a Erik se zeptal: „Je tam něco, co by se dalo zapálit?“</p>

<p>„Pár papírů a pochodeň. Máš křesadlo?“</p>

<p>Erik sáhl do váčku u pasu a podal mu kus pazourku. Rup jej použil společně s dýkou, vykřesal pár jisker do pochodně a foukal, dokud se nerozhořela. Jakmile byl plamen dostatečně silný, podpálil hromadu papírů a spolu s Erikem vyběhl z boudy. Utíkali k obrovské konstrukci, poblíž které si všimli hromady odřezků. Erik je nahrnul k základně a Rup je zapálil. Hořely pomalu a valil se z nich hustý černý kouř, ale nakonec z nich vznikl docela slušně velký oheň.</p>

<p>Erik se rozhlédl a na druhém konci doků zpozoroval další sloup kouře, ale po nějakém velkém ohni nebylo nikde ani stopy. Mávl na Rupa, aby běžel za ním, a vyrazil k dalšímu suchému doku; tam ale zjistili, že jej hlídá rejdař s celou svou rodinou. Připravení k boji tam stáli tři muži středního věku a čtyři mladíci, kterým ještě nebylo ani dvacet let. V rukou svírali kladiva a sochory.</p>

<p>„Jděte mi z cesty,“ řekl Erik.</p>

<p>„Co chcete udělat?“ zeptal se nejstarší muž.</p>

<p>„Nerad říkám něco takového mistru řemesla, ale musím spálit tvé skladiště na popel. Stejně tak i tvé nástroje a tenhle dok.“</p>

<p>Muž přivřel oči a řekl chladně: „Jen přes mou mrtvolu.“</p>

<p>Erik řekl: „Poslyš, nechci s tebou bojovat, ale nikdo nebude stavět lodi pro Smaragdovou královnu. Rozumíš?“</p>

<p>„Ale vždyť tohle je všechno, co mám!“ protestoval muž.</p>

<p>Erik ukázal mečem na vzdálený most z bílého a zeleného světla, který se pomalu posunoval k městu, a řekl: „Seberou ti všechno, co máš. Znásilní ti ženu a zabijou tebe nebo z vás všech nadělají otroky a donutí vás stavět pro ně lodě; pak na nich připlují k mému domovu a zabijou mě a moje lidi.“</p>

<p>„Co máme dělat?“ zeptal se rejdař a znělo to jako prosba i jako výraz bezradnosti.</p>

<p>„Nasedni na loď a odpluj pryč, příteli,“ poradil mu Erik. „Pober syny a dcery a utečte, dokud je čas. Běžte do Města na Hadí; řece a žijte tam tak dlouho, jak to jen bude možné, ale zmiz odsud hned, nebo tě budu muset zabít.“</p>

<p>Kolem Erika proběhl Prcek se dvěma dalšími muži a pohled na pět ozbrojenců už rejdař nedokázal snést. Přikývl a řekl: „Budeme potřebovat asi hodinu.“</p>

<p>Erik zavrtěl hlavou. „Dám ti pět minut - pak začnu pálit.“ Uviděl u doku uvázanou malou plachetnici. „To je tvoje loď?“</p>

<p>„Ne, patří sousedovi.“</p>

<p>„Tak ji ukradni a zmiz odsud.“ Erik pokynul mužům, aby se rozptýlili, a když kolem nich procházel Prcek jeden z mladíků vykřikl: „Ne, otče! Nesmíme je nechat spálit náš dům!“</p>

<p>Než se Prcek stačil otočit, udeřil ho mladík do týla sochorem. Erik vykřikl: „Ne!“ ale už bylo pozdě. Podle hlasitého prasknutí uhodl, že Prcek má zlomený vaz.</p>

<p>Rup se na mladíka vrhl, udeřil ho štítem do tváře a srazil na zem před jeho bratry a strýci. Sochor vypadl muži z rukou a Erik se sklonil nad Prckovým nehybným tělem.</p>

<p>Rejdař s rodinou zůstali stát bez pohybu; Rup se tyčil nad mladíkem a chystal se, že ho zabije. Erik k němu přistoupil a odstrčil přítele stranou. „Proč?“ zařval a sklonil se nad vyděšeným mužem. Popadl ho za tuniku a jednou paži zvedl do vzduchu, až se jejich tváře skoro dotýkaly. „Řekni mi proč!“ zaječel mu do obličeje.</p>

<p>Chlapcova tvář byla zrůzněná hrůzou. Pak Erik zaslechl ženský hlas: „Je to můj jediný syn.“</p>

<p>Erik zařval: „Zabil mi přítele. Proč bych ho neměl zabít?“</p>

<p>„On je všechno, co mám,“ odpověděla žena.</p>

<p>Erik cítil, jak z něho vztek vyprchává. Odhodil chlapce k jeho matce a řekl: „Běž.“ Mladík udělal krok k němu a Erik zaječel: „Hned!“</p>

<p>Pak se obrátil k Rupovi. „Zapal to tady!“</p>

<p>Rup donesl pochodeň a vběhl s ni do domu rodiny, která teď jen stála a bezmocně sledovala, jak se do jejich majetku zakusují první plameny. Erik přikázal: „Nasedněte do toho člunu a odplujte pryč. Jinak všichni zemřete.“</p>

<p>Otec přikývl a odvedl rodinu, zatímco si Erik klekl vedle Prcka. Otočil ho na záda a podíval se do jeho otevřených očí. Najednou zaslechl smích, a když se otočil, stál za ním Nakor. „Vypadá překvapeně,“ řekl malý Isalánec.</p>

<p>Erik najednou zjistil, že se směje také, protože to byla pravda. Ve tváři obrovského muže nebyl patrný vztek nebo bolest, jen úžas.</p>

<p>Erik vstal. „Zajímalo by mě, jestli je bohyně smrti opravdu taková, jakou si ji Prcek představoval.“ Otočil se a uviděl Rupa, který zrovna vyšel z budovy. V patách se mu valily kotouče dýmu.</p>

<p>„Pojďte,“ vyzval ostatní Erik. „Už nemáme moc času.“</p>

<p>Rup se podíval přes řeku a všiml si, že most se klene už přes polovinu prostoru mezi oběma břehy. Ze severu sem doléhaly zvuky bitvy: třesk zbraní, křik a jekot a Erik věděl, že útočníci pravděpodobně prorazili zeď nebo to aspoň brzy udělají, protože obránci v hrůze prchali před kouzly Smaragdové královny a její armády.</p>

<p>Z druhého konce doků se zvedaly sloupy kouře, které označovaly práci Calise a jeho skupin. Šo Pi se dvěma dalšími muži přeběhli ke druhému suchému doku a zapálili jej, zatímco Erik s Rupem seběhli po kamenných schodech k seřadišti, řadě dřevěných dílen na skalnatém výběžku. Tam rychle založili několik ohňů. Nakor běžel dál.</p>

<p>Když se vrátili na nábřeží, zjistili, že se oheň rozšířil na druhou stranu ulice a nabírá na síle. Erik běžel ulicí, dokud nenarazil na další rejdařskou dílnu, v niž rychle založil nový požár.</p>

<p>Když se znovu vynořil na hlavní ulici, všiml si Erik davů lidí s ranci na ramenou, a usoudil, že útočníci už vnikli do města. Rup zatahal Erika za rukáv. „Co je?“ zařval Erik.</p>

<p>Rup ukázal dopředu a houkl: „Kapitán!“</p>

<p>Nad hlavami vyděšených mužů a žen Erik zahlédl Calise, Nakora a de Loungvillea. Pak je znovu pohltil dav.</p>

<p>„K přístavu!“ zakřičel Erik z plných plic pro případ, že by se poblíž nacházel ještě někdo z jeho skupiny.</p>

<p>Klestili si s Rupem cestu davem, jak to šlo nejrychleji. Erik používal sílu paží a Rup se držel jen krok za ním. Ostatní nikde nezahlédli.</p>

<p>V jedné z postranních uliček narazili na de Loungvillea. „Kde je kapitán?“ vykřikl Erik.</p>

<p>„Někde vpředu.“</p>

<p>Erik si všiml, že de Loungville má řeznou ránu na paži, a rychle mu ji ovázal. „Dobrý?“</p>

<p>De Loungville řekl: „No jo, asi si ještě chvilku požiju.“</p>

<p>„Kam všichni utíkají?“ zařval Rup.</p>

<p>„Tam, co my,“ odpověděl seržant. „K dokům. Město jde do hajzlu a všichni si chtěj najít nějakej člun. A my je musíme předběhnout.“</p>

<p>Rup se ohlédl přes rameno. „Aspoň že jsme zapálili ty doky.“</p>

<p>„Jo, aspoň že to,“ přikývl de Loungville.</p>

<p>A právě v tom okamžiku začalo pršet.</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola jedenáctá</emphasis></strong></p>

<p> <strong>ÚTĚK</strong></p>

<p>Erik se otočil.</p>

<p>„<emphasis>Ty ohně!</emphasis>“</p>

<p>„Co teď budeme dělat?“ zeptal se seržant.</p>

<p>Najednou se ze záplavy těl vynořil Calis a prorazil si cestu k nim. Za jeho zády se vynořil Nakor se Šo Pim. „Musíme se tam vrátit!“ zakřičel malý Isalánec.</p>

<p>„A co budeme dělat?“ zeptal se znovu de Loungville.</p>

<p>„Musíme ty ohně trochu přikrmit,“ řekl Nakor. Déšť nabral na síle, jako by je chtěl přesvědčit o tom, že je to marné, a vytrvalé bubnování na střechách domů se slilo v jedno hlasité hučení. „Jestli budou mít pořádný žár, tak je neuhasí ani ta nejprudší bouřka!“</p>

<p>Calis přikývl. Rozběhli se zpátky k dokům a Erik se ohlédl po Rupovi. Naděje, že překřičí hluk davu, byla sice malá, ale Erik přesto zařval v jazyce Království: „Zpátky k dokům! Zpátky k ohňům!“</p>

<p>Ať už se ve zbytku města dělo cokoli, tady kolem přístavu to vypadalo jako při povstání. Vojáci, kteří sem byli vysláni, aby udrželi klid, se připojili k rabování skladišť. To, že ústí přístavu bylo zahrazeno a mohly jím proplout jen čluny s malým ponorem, podle všeho obyvatele Maharty nijak nezajímalo.</p>

<p>Posádky lodí dělaly všechno pro to, aby udržely dav daleko od svých plavidel, a několik kapitánů nařídilo zvednout kotvy a odplulo dál od doků a zdivočelých lidi. Ulicí se zuřivě prodíral půltucet jezdců a muži a ženy se jim snažili utéct z cesty a ječeli přitom, jako by je na nože brali.</p>

<p>Erik zařval: „Na koně!“ a když se první zvíře, vyděšené davem, vzepjalo na zadní, přiskočil, popadl jezdce za paži a vychýlil ho z rovnováhy. Pak překvapivě silnou ranou - vzhledem k tomu, jak unaveně se cítil - srazil muže ze sedla. Pro něj to nejspíš znamenalo rozsudek smrti, protože ho dav okamžitě ušlapal, ale Erik nemohl mít soucit s někým, kdo byl schopen srážet k zemi ženy a děti jen proto, aby sám unikl.</p>

<p>Kůň měl rozšířená chřípí a v očích mu bylo vidět bělmo. Snažil se couvat, a když za sebou ucítil dalšího koně, bez váhání vyhodil zadníma. Zasáhl jen nevinného obchodníka, který v náručí svíral půltuctů lahví svých nejcennějších mastí, jež mu teď upadly na dlažbu a roztříštily se. Muž sám skoro ztratil vědomí a Erik ho jednou rukou zachytil a postavil na nohy, zatímco druhou pevně držel otěže koně. „Zůstaň stát, člověče,“ zařval na něho. „Jestli půjdeš k zemi, je po tobě.“</p>

<p>Muž přikývl a Erik ho pustil, protože už neměl času nazbyt. Vyskočil do sedla a všiml si, že jeho příkladu následoval i Calis s ostatními - kromě Nakora, na kterého poslední jezdec zaútočil. Erik kopl koně do slabin a vyděšené zvíře vyrazilo dopředu. Erik ho pevnými pohyby dovedl davem k místu, kde Nakor ze všech sil uhýbal před zakřivenou šavlí jezdce. Erik vytasil vlastní meč a jediným máchnutím srazil muže ze sedla.</p>

<p>Nakor vyskočil koni na hřbet a řekl: „Díky. Popadl jsem otěže dřív, než jsem vymyslel, jak ho vlastně z toho koně sundám.“</p>

<p>Erik popohnal vlastní zvíře kolem Nakorova a vyrazil ulicí za Calisem a de Loungvillem. Dva zbývající jezdci se nejspíš rozhodli, že když jim nechali koně, nebudou na ně útočit a překážet jim vodjezdu.</p>

<p>Koně dokázali rozdělit dav a projet i tam, kde by samotného muže lidé srazili k zemi a ušlapali. Jakmile znovu zahnuli do ulice, která vedla k dokům, tlačenice prchajících zeslábla. Když se před nimi znovu objevily suché doky, viděli, že vlivem hustého deště začínají ohně skomírat</p>

<p>Erik přijel k plamenům tak blízko, jak to jen bylo možné, protože se tak nejlépe vyhnul davu, který se valil ulicí. Kůň se při pohledu na plameny plašil, ale Erik ho tlakem stehen a pevným držením uzdy udržel pod kontrolou.</p>

<p>Na konci ulice, kde založili první oheň, stál trup lodi a velká dřevěná konstrukce pořád skoro nedotčená kromě několika zčernalých míst. Přednedávnem velké plameny už začínaly uhasínat. Na druhé straně ulice uviděl Erik opuštěný dům a rozjel se k němu. Seskočil ze sedla a plácl koně přes zadek, aby ho odehnal.</p>

<p>Vběhl do domů a našel spoustu zpřevraceného nábytku. Nepořádek měli na svědomí buď lupiči, nebo rodina, která se snažila odnést co nejvíc rodinných cenností, než je pohltí plameny. Popadl židli, přeběhl ulici ke hrázi na místo přímo nad ohněm a hodil ji do plamenů. Tuto cestu přes rozblácenou ulici opakoval ještě několikrát a postupně naházel do ohně všechen nábytek, který z domu dokázal odtahat. Nakor měl pravdu: když v ohni vznikl patřičný žár, hořel pořád i přes silný déšť, který teď, když utichl vítr, neútočil v poryvech a dokonce i poněkud zeslábl.</p>

<p>Ve vedlejším domě našel Erik další hořlaviny a do ohně, který se každou minutou rozrůstal, putovaly i ony. Když si byl konečně jist, že dřevěná konstrukce i trup budou hořet dál, přestal nosit, ale pak se podíval podél hráze a hruď se mu sevřela. Jeho oheň byl jediný, který hořel natolik silně, aby odolal dešti, a on sám už o mnoho více udělat nemohl.</p>

<p>Rozběhl se k dalšímu ohni, který teď už skoro skomíral, a když se otočil, zjistil, že přes ulici stojí krám. Velké dveře byly rozraženy; jedno křídlo leželo na ulici, zatímco druhé viselo na závěsu. Erik zvedl vylomené dveře a odnesl je na druhou stranu ulice, pod níž začínaly doky. Hodil dveře tak daleko, jak jen dokázal, a ty s tříštivým zvukem přistály na okraji jednoho z ohňů. Naneštěstí ještě víc udusily plameny.</p>

<p>Erik zaklel a rozběhl se zpátky ke krámu. Přední část byla skoro netknutá; ať už vyrazil dveře kdokoli, stačil mu jediný pohled a utíkal dál. Nebylo divu, protože to byl hokynářský krám, a pro ty, kdo začali rabovat, v něm nebylo nic obzvlášť cenného. Erik vrazil dovnitř a vzadu našel štůčky plachtoviny. Navíc tam ještě stály vyrovnány soudky s dehtem na těsnění trupů. Rychle vyvalil jeden ven na ulici k zábradlí. Tam jej zvedl a vší silou mrštil přímo do plamenů. Soudek do nich dopadl s uspokojivým zapraskáním a dehet začal rychle hořet. Erik o krok couvl právě ve chvíli, kdy k nebi vyrazil vysoký sloup plamene.</p>

<p>Přiběhl k němu Nakor. „Cos to našel? To byla pěkná šlupka.“</p>

<p>„Dehet,“ odpověděl Erik. „Uvnitř.“ Otočil se a malý Isalánec ho následoval do krámu. Nakor rychle proběhl přední míst­ností a pozorně si prohlížel všechno, co tam leželo. Vyšel ven s několika menšími džbánky a položil si je vedle vchodu. Pak se znovu vrátil dovnitř; ven se vynořil o chvilku později a kutálel před sebou soudek, zatímco se Erik vracel pro další.</p>

<p>Mladík se zastavil a ohlédl se na západní oblohu. Most světla se už skoro blížil k vrcholu svého oblouku a Saaurové a lidé na něm stáli celé stovky metrů nad hladinou vody.</p>

<p>Nakor zatoužil: „Kdybych na to tak znal nějaký trik. Kdybych mohl tuhle věc zrušit“ - luskl prsty - „takhle jednoduše, to by byl pohled, jak by všichni padali dolů, co?“</p>

<p>Erik mezitím vyvalil další soudek a společně jej kutáleli přes ulici ke třetímu suchému doku. „A proč to ještě nenapadlo nějakého mága tady kolem?“ vyrazil ze sebe a lapal po dechu únavou.</p>

<p>„Válečná magie je těžká věc,“ řekl Nakor a poradně zatlačil. „Je to takhle: jeden mág udělá trik. Druhý proti tomu triku postaví obranu. Třetí mág postaví obranu proti tomu druhému. Čtvrtý mág se zase pokusí tomu druhému pomoct. A tak všichni stojí na místě a snaží se přetlačit ostatní, až se přivalí armáda a rozseká je na kousky. Je to strašně nebezpečné a jen málo mágů na to má dost odvahy.</p>

<p>Vlastně jde jen o překvapení.“ Odmlčel se, když dospěli k chodníku svažujícímu se k hlavní budově doků, která už stála v jednom plameni. Vší silou postrčil soudek po svahu a ještě jej na cestu nakopl. „Tenhle trik by se dal nejspíš zastavit docela snadno, kdyby ho nějaký mág dost dlouho studoval. Na tom mostě spolupracuje spousta Pantathianů. Soustředí se na něj spousta hadích knězi. Strašně jednoduché. Strašně zranitelné. Je to jako párání plátna. Stačí vědět, za kterou nit v osnově zatáhnout, a pak už to jde samo.“ Erik se na něho s nadějí podíval. Nakor se ale jen usmál. „Já ale nevím jak. Pug z Hvězdna nebo nějací tsuranští Ctihodní by to určitě dokázali.“</p>

<p>Erik na okamžik zavřel oči a pak vzdychl: „No, jestli se tady nechtějí ukázat a přiložit ruku k dílu, tak to budeme muset nejspíš udělat sami. Pojďme!“</p>

<p>Vraceli se k hokynářství a Nakor pokračoval; „Ale i kdyby to zkusil Pug nebo nějací jiní velcí mágové. Smaragdová královna má dost svých mágů na to, aby je spálila na popel jenom...“ Zastavil se. „Mám nápad!“</p>

<p>Erik se zastavil a chvíli lapal po dechu, než vyrazil: „Co?“</p>

<p>„Běž pro ostatní. Ukradněte si tady někde člun. Nečekejte. Zmizte odsud co nejdřív. Já se o ty ohně postarám!“</p>

<p>„Jak, Nakore?“</p>

<p>„To ti vysvětlím později. Dostal jsem skvělý nápad! Tak už mazej! Rychle!“ Malý Isalánec se rozběhl k hokynářství a Erik se zhluboka nadechl a otočil se. Přinutil vyčerpané tělo k dalšímu běhu a vyrazil najit Calise a ostatní.</p>

<p>Na druhém konci ústi našel Calise, de Loungvillea a Šo Piho zrovna ve chvíli, kdy přikrmovali jeden velký oheň. Těla dvou strážných, která ležela poblíž, mu napověděla, že proti tomu někdo protestoval.</p>

<p>Déšť znovu nabral na síle a Erik už byl promočený na kůži. Doběhl ke Calisovi a hlásil: „Nakor říká, že si máme sehnat loď a zmizet.“</p>

<p>Calis odpověděl: „Ještě toho tady zbyla spousta nepoškozená.“</p>

<p>„Vzkazuje, že se o to postará. Vymyslel nějaký trik.“</p>

<p>Calis okamžitě pustil na zem dlouhé prkno, které nesl k ohni. „Viděl jsi tady nějaké čluny?“</p>

<p>Erik zavrtěl hlavou. „Ale já se ani po žádných nedíval.“</p>

<p>Běželi zpátky po ulici, dokud nedorazili k první plošině, která vedla do spodní části doků, kde se ještě pořád kouřilo z několika menších ohňů. Déšť se pomalu měnil v průtrž mračen a zahaloval magický oblouk, který se klenul nad řekou, do přízračné mlhy.</p>

<p>Erik se snažil proniknout pohledem skrz padající vodu, „Myslím, že tamhle něco je.“</p>

<p>Ukázal. „Je převržený,“ poznamenal Calis.</p>

<p>Šli podél okraje mola a několikrát si už mysleli, že našli to, co hledali, ale vždycky se ukázalo, že je to jen převržený člun nebo plavidlo s rozdrcenou přídi. Pak Šo Pi vykřikl: „Tamhle! Je uvázaný k bóji!“</p>

<p>Calis odhodil zbraně a skočil do vody. Erik se nadechl a vrhl se za ním. Plaval za kapitánem spíš jen podle zvuku čeřené vody. Únava a chlad z něho vysávaly silu takovou rychlostí, že měl strach, že každé následující tempo bude jeho posledním.</p>

<p>Ale pak se rukou dotkl boku člunu. Byla to rybářská jednostěžňová plachetnice uprostřed s hlubokou nádrží, ve které byla voda a sypal se do ní úlovek. Stěžeň ležel podél pravobočního obrubníku, připravený k nasazení. „Máme tady nějaké námořníky se zkušenostmi s malými plachetnicemi?“ zeptal se Calis.</p>

<p>Erik se napůl vytáhl a napůl přepadl do člunu a vyrazil: „Jenom to, co jsem se naučil na <emphasis>Pomstě.</emphasis>“</p>

<p>De Loungville se podíval do skříňky na plachty. „Stejně tady žádný plachty nejsou.“ Zašátral na obrubníku člunu a našel dva páry vesel.</p>

<p>Calis se posadil, popadl jeden pár a zasadil jej do havlinek, zatímco de Loungville odřízl člun od boje. Když Calis zabral potřetí, nasadil už seržant svá vesla a přidal se ke kapitánovi.</p>

<p>Šo Pi našel kormidlo a páku a sestavil je dohromady, zatím­co Erik sklouzl níž do člunu. Byl promočený do poslední nitky, otlučený a unavený, ale skoro děkoval za to, že si může na chvilku sednout a nikam nechodit.</p>

<p>„Viděl někdo Rupa?“ zeptal se. „Nebo Jadowa a Natombiho?“</p>

<p>De Loungville zavrtěl hlavou. „Kde je Prcek?“</p>

<p>„Mrtvý,“ odpověděl Erik.</p>

<p>Pak de Loungville řekl: „Najdi si nějakej kýbl. Jestli budem nabírat tolik vody, budem brzo muset plavat.“</p>

<p>Erik se rozhlédl a ve skříňce na návnadu našel velké dřevěné vědro. Chvíli stál a pak se zeptal: „Co mám dělat?“</p>

<p>„Hledej kaluže vody, nabírej ji do toho kýble a vylévej přes bok,“ odpověděl de Loungville. „Námořníci tomu říkaj ,vybírat’.“</p>

<p>„Aha,“ Erik si klekl. Člun měl nade dnem vsazenu mříž, nahrazující palubu, a právě pod ní se hromadila voda. Odhodil mříž přes palubu, nabral půlku vědra a vylil je ven.</p>

<p>Nenabírali žádnou vodu kromě té, která napršela, a nemusel ji proto vylévat moc rychle. Erik se podíval dopředu.</p>

<p>Na jižním okraji přístavu vpluli do pomalejšího proudu, který je nesl přímo k ústí řeky. Calis zavolal na Šo Piho: „Kormidluj tím směrem. Do hlavního přístavu vede kanál pro lodi s hlubším ponorem. Tenhle člun by možná dokázal proplout mezi trupy v přístavu, ale nechci moc riskovat.“</p>

<p>Erik zabručel: „S tím, jaký byl v přístavu zmatek, se dostaneme jen z deště pod okap.“</p>

<p>„A ty drž hubu a vybírej,“ houkl na něho de Loungville.</p>

<p>Vzduch se zachvěl podivným zvoněním a Pug se posadil. Na Hvězdně byla nejhlubší noc a ještě před okamžikem spal jako když ho do vody hodí. Natáhl si šaty právě ve chvíli, kdy se postranní dveře do jeho pokoje otevřely a objevila se v nich Miranda ve velice krátké a průhledné noční košili. „Co to bylo?“ zeptala se.</p>

<p>„Poplach,“ odpověděl Pug. „Rozmístil jsem po celém Novindu vysílače, abych mohl sledovat, co se děje, a přitom na sebe příliš neupozorňovat.“ Mávl rukou a zvuk ustal. „To bylo v Mahartě.“</p>

<p>Během oněch týdnů, které spolu strávili, si Miranda začala s Pugem docela dobře rozumět. Pobavilo ji, kolik ,záhad’, jež ho obklopovaly, bylo prostě jednoduchými triky.</p>

<p>Když ,zmizel’, byl většinou někde poblíž, jen neviditelný. K pohybu mezi Hvězdnem a Čarodějovým ostrovem používal magickou bránu a tyto cesty obvykle podnikal v noci. Vždycky na něho čekalo - k Mirandině potěšení - čerstvě připravené jídlo a čisté prádlo.</p>

<p>Pug se jí zahleděl do tmavých očí, jimiž si ho pozorně prohlížela „Co teď budeš dělat?“ zeptala se. „Půjdeš tam?“</p>

<p>„Ne,“ odpověděl. „Mohla by to být past. Pojď. Mám něco, co by tě mohlo zajímat.“ Vyšli z jeho soukromých pokojů ve věži uprostřed Hvězdna a začali sestupovat po schodech. Najednou se zastavil.</p>

<p>„Mimochodem, co kdyby sis na sebe oblékla alespoň <emphasis>něco? </emphasis>Při pohledu na to nic, co si na sebe bereš na noc, bych se možná nedokázal soustředit.“</p>

<p>Miranda se na něho usmála a odběhla do svého pokoje. Popadla šaty a přetáhla si je přes hlavu. Punčochami, botami a zbytkem se bude zaobírat později.</p>

<p>Vrátila se na chodbu a spěchala za Pugem ze schodů. Během týdnů, kdy u něho bydlela, vycítila, že Pugovi připadá přitažlivá, a už několikrát na něho myslela trochu osobněji, ale zatím se o tom ani nezmínila, ani to nijak nedala najevo. Od večera, kdy spolu přišli na Hvězdno, spala sama v oddělené ložnici.</p>

<p>Vzniklo mezi nimi zvláštní důvěrné pouto, protože i když toho Miranda o sobě mnoho neprozradila, myslelo jí to rychle a učila se bleskově; mimoto měla stejně suchý smysl pro humor jako Pug. Nebránil jí v pohybu po jeho pokojích a ona už většinu místností navštívila, přestože všechny dosud ne.</p>

<p>Několik pokojů bylo zamčených, a když se ho na ně zeptala, řekl, že tam jsou věci, které nechce nikomu ukázat, a okamžitě začal mluvit o něčem jiném.</p>

<p>Když se k jedněm takovým dveřím přiblížili, mávl rukou, a aniž se jich dotkl, dveře se otevřely. Chápala všechny složky kouzla, které právě použil, ale když si tytéž dveře prohlížela před necelým měsícem, nevypozorovala v nich ani trochu magie.</p>

<p>V místnosti byly rozloženy všechny možné sledovací přístroje. Pod kusem sametu ležel nějaký předmět ve tvaru koule a když z něj Pug látku stáhl, spatřila dokonalou křišťálovou kouli.</p>

<p>„Zdědil jsem ji po svém učiteli Kulganovi, který už dávno zemřel. Vyrobil ji Aithafain z Varse.“ Přikývla; jméno legendárního výrobce magických předmětů znala velice dobře. Když přejel rukou po povrchu křišťálu, vnitřek zmatněl a vytvořil se v něm mléčně bílý obláček, který vzápětí začal růžově žhnout. „Podle téhle věci poznal, že ve mě dřímá nějaké nadání,“ řekl a tišeji dodal: „Ale to už je strašně dávno.“</p>

<p>„Co to dokáže?“</p>

<p>„Je to sledovací pomůcka a nejlepší na ní je, že je velice tichá, abych tak řekl. Ten, koho s její pomocí člověk sleduje, by si musel dávat opravdu velký pozor, aby ji zaznamenal.“ Posadil se na židli a pokynul Mirandě, aby si sedla poblíž.</p>

<p>„Problém je v tom, že stejně jako je tichá, je i neohrabaná. Když nevíš přesně, na co se chceš dívat, je ti k ničemu.</p>

<p>Naštěstí vím, kde jsem umístil vysílač.“ Trochu zamžikal a Miranda cítila, jak upravuje a zaostřuje kouzlo. Pug řekl:</p>

<p>„Takže zjistíme, co se vlastně v Mahartě děje. Teď by tam mělo být dopoledne.“</p>

<p>Zaměřil vůli a v kouli se objevilo město Maharta v pohledu z ptačí perspektivy. Po ulicích se převaloval kouř a hustý dým.</p>

<p>„Co spustilo poplach?“ zeptala se Miranda.</p>

<p>„To se právě snažím... myslím, že tohle.“</p>

<p>Obraz v kouli se zachvěl a posunul se. Pak uviděli světelný most, rozklenutý přes řeku. Pug se na něj chvíli díval a pak zavřel oči.</p>

<p>Za okamžik je zase otevřel. „Pantathianům se musí přiznat jedno: ani zdaleka nechápou význam slova <emphasis>jemnost.</emphasis> Dělají s tím takový rámus, že pokud bych nezaútočil přímo, vůbec by si nevšimli, že je zrovna sleduji.“</p>

<p>„A Maharta padne?“ zeptala se Miranda.</p>

<p>„Už to tak vypadá,“ odpověděl Pug.</p>

<p>„Co Calis?“</p>

<p>„Zkusím ho najít.“</p>

<p>Zavřel oči a obraz v kouli se změnil; když je znovu otevřel, vířící kolotoč barev se ustálil. Objevil se malý člun, probíjející se divoce zčeřenou vodou. Dva muži veslovali, jeden seděl u kormidla a čtvrtý vyléval vodu přes. bok. Pug obraz trochu přiblížil a ukázalo se, že u prvních vesel sedí Calis a nadlidskou silou zabírá proti divoké vodě.</p>

<p>Miranda si povzdechla. „Asi bychom mu nemohli nějak pomoct?“</p>

<p>„Bez toho, že bychom Pantathianům ukázali, kde jsme, to půjde stěží. Kdyby jich bylo jen několik, tak bych je zvládl. Ale ti, kteří hlídají most...“</p>

<p>„Já vím.“</p>

<p>Pug se na Mirandu podíval. „Ty ho máš ráda, že?“</p>

<p>„Calise?“ Chvilku mlčela. „Svým způsobem ano. Je výjimečný a já cítím že... jsme spolu spojení.“</p>

<p>Pug se opřel do židle. Z tváře se mu nedalo nic vyčíst. „Už je to hodně dávno, co jsem něco podobného k někomu cítil.“ Znovu se zahleděl do koule. „Možná bychom mohli zkusit -“</p>

<p>Najednou křišťálovou kouli vyplnila oranžová záře.</p>

<p>„Co to bylo?“ zeptala se Miranda.</p>

<p>„Co to bylo?“ zařval de Loungville, když v docích vybuchla koule oranžového ohně. Od chvíle, kdy vypluli z přístavu a dostali se do říčního proudu, který jim - společně s odlivovou vlnou - pomáhal, ubíhala cesta rychle. Znovu se zvedal vítr a déšť také nabíral na síle, takže Erik musel bez přestávky vylévat vodu ze dna člunu.</p>

<p>Už dlouho nikdo nepromluvil. Bylo jim jasné, že navzdory obrovské snaze přikrmit před odjezdem požáry je déšť poráží. I největší ohně už teď musely uhasínat. A ať Nakor vymyslel cokoli, nebylo to zatím vidět. Pak se v dálce ozvalo zahučení, následované po chvilce oslnivě bílým bleskem, který šlehl z mostu do středu loděnice.</p>

<p>Do vzduchu vylétla obrovská koule ohně, za níž se táhl sloup hustého černého kouře. Hromový výbuch je zabolel v uších a o chvilku později se kolem nich přehnal závan horkého větru tak silný, že až postrčil člun po vodě.</p>

<p>„Vesluj dál!“ zařval Calis na de Loungvillea.</p>

<p>Erik vylil přes bok další vědro vody a podíval se přes rameno dozadu, kolem Šo Piho, který se také ohlížel. „Podívejte!“ vykřikl Šo Pi právě ve chvíli, kdy z doků vytryskla tenká modrá záře a zasáhla přední část světelného mostu.</p>

<p>Za okamžik se do přístavu snesl další obrovský sloup energie a budovy i skladiště vybuchly v plamenech. Dvě nepoškozené lodě, které stály na kotvách připraveny k opravám, začaly hořet, když oheň zachvátil jejich plachty.</p>

<p>Teď už hořela polovina loděnic a žár ohně byl natolik silný, že jej déšť už nemohl uhasit. Calis s de Loungvillem zabrali vesly a o několik minut později do mostu udeřil další modrý blesk.</p>

<p>Třetí ohnivá koule byla velká jako obě předešlé dohromady a plameny zalily polovinu doků. Najednou se de Loungville chraplavě zasmál. „To je Nakorova práce!“ zvolal.</p>

<p>Ani Calis nedokázal skrýt úžas.</p>

<p>Erik to šokovalo: „Ale on mi přece tvrdil, že proti mostu nedokáže najít žádné kouzlo!“</p>

<p>De Loungville odpověděl: „Ale <emphasis>oni</emphasis> to nevěděj!“ Trhl bradou k mostu, který se teď klenul přes dvě třetiny řeky. „Ať už dělá, co chce, oni si myslí, že na ně útočí a dělaj za nás naši práci! Spálí půlku města, jen aby dostali toho malýho magora!“</p>

<p>Najednou se Erik rozchechtal. Nedokázal se ovládnout. Představa toho, jak malý Isalánec přebíhá z jednoho místa na druhé a vždycky se nějak vyhne děsivému ničivému ohni, který na něho sesílali Pantathiané, byla neuvěřitelně směšná.</p>

<p>„Je to iluze,“ řekl Šo Pi. „Ti hadí kněží jsou tak nažhavení na boj, že se ani neobtěžují přesvědčit, jestli to je vůbec skutečné. Prostě jednají tak, jako by to skutečné bylo.“</p>

<p>K nebi vyrazil nový tenký blesk, v odpověď se mu opět přiřítila ohnivá koute a další část doků vybuchla.</p>

<p>„Bohové,“ zašeptal Erik. „Jak se z tohohle dostane?“</p>

<p>Miranda přimhouřila oči, aby ji žár neoslnil. „Co se to děje?“</p>

<p>„Někdo přesvědčil Pantathiany, že na ně útočí, a ti se ho teď - ať už je to kdokoli - snaží ze všech sil zničit,“</p>

<p>„Můžeme mu pomoct?“</p>

<p>Pug se zamyslel. „Myslím, že teď už je tam dost velký zmatek na to, aby si nikdo nevšiml, že jsem přiložil ruku k dílu. Zkusím tam vklouznout a trochu Smaragdové královně zatopit.“ A zavřel oči. Miranda cítila, jak z něho začala sálat moc. Pohnul rty a vír energie v místnosti se přesunul.</p>

<p>Miranda se posadila, dívala se a čekala.</p>

<p>Pokaždé, když se na doky snesla další ohnivá koule, byl Erik přesvědčen, že Nakor už musí být mrtvý, ale vždycky pak k mostu vystřelil nový malý blesk a v odpověď na město dopadla další záplava plamenů. Hořela teď celá Čtvrť doků - od rejdařských dílen až po hlavní přístav. Když vyplouvali po řece k oceánu a nechali se unášet odlivem kolem uzávěry, viděli, jak u mola planou veliké lodi. Erik raději ani nemyslel na to, že v docích uprostřed všeho toho ohně a zmatku někde pobíhá Rup, kterému nezbývá nic jiného než vrhnout se do vod přístavu.</p>

<p>Vyhnuli se skalám a vydali se podél dlouhého vlnolamu, po němž se dostali do města. Erik najednou zahlédl nějaký pohyb. „Co je to tam?“</p>

<p>V dešti toho moc vidět nebylo, ale Calis řekl: „To jsou naši chlapi.“</p>

<p>Přikázal Šo Pimu, aby zajel blíž, ale dával pozor na skaliska. Erik zpozoroval tři muže, které ztratili v řece včera v noci. Jeden byl vážně zraněný - nebo tak alespoň vypadal - a druzí dva ze všech sil mávali.</p>

<p>Calis vstal a zavolal: „Musíte plavat. Už se nemůžeme víc přiblížit.“</p>

<p>Muži přikývli a jeden vklouzl do vody. Druhý pomohl zraněnému a oba ho pak drželi nad hladinou, když se pustili ke člunu.</p>

<p>Jedním z těch mužů byl Jadow a Erik byl rád, že konečně vidí známou tvář. Ale ze skupiny, která společně prošla šibenicí, už zůstal jenom Šo Pi. Rup a Luis mezi těmito muži nebyli, stejně jako Greylock.</p>

<p>Právě když Calis začal znovu veslovat, zaslechl Erik volání. Bylo slabé a vzdálené, ale ten hlas znal.</p>

<p>„Počkejte!“ řekl a zahleděl se dál podél vlnolamu.</p>

<p>Z dálky k nim přibíhala malá postava. Když se přiblížila, cítil Erik, jak mu padá kámen ze srdce, protože k nim kulhal Rup. „Hej!“ křičel a mával rukama nad hlavou.</p>

<p>Erik vstal a zamával na něho. „Vidíme!“ zařval.</p>

<p>Rup doběhl co nejblíž a pak skočil nohama napřed do vody. Sotva začal plavat, vrhl se Erik pres bok člunu a vyrazil mu naproti. Když k němu doplaval, popadl ho za košili a napůl ho táhl, napůl nesl ke člunu.</p>

<p>Překulil Rupa dovnitř a pak se přes bok nechal vytáhnout sám. Když dopadl na dno, zeptal se Rupa: „Co tě tak zdrželo?“</p>

<p>„Nějakej pitomec vyplašil koně a ten mě pokopal. Skoro mi zlomil nohu, zatraceně.“ Posadil se. „V přístavu byla děsná mela a tak mě napadlo, že jestli budete zdrhat, budete zdrhat tudy. A tak jsem šel sem.“</p>

<p>„Chytrý,“ poznamenal de Loungville, zatímco Calis začal znovu veslovat. „Tak popadni ten kýbl a vybírej,“</p>

<p>„Co mám vybírat?“ zeptal se Rup.</p>

<p>Erik ukázal na vědro, které leželo na dně člunu. „Seber to, naber do toho vodu a vylej přes bok.“</p>

<p>„Ale já jsem zraněnej!“ protestoval Rup.</p>

<p>Erik se rozhlédl po člunu, v němž měli všichni do posledního pěknou sbírku jizev a ran, a zašklebil se: „No to mi teda drásá srdce. Vybírej!“</p>

<p>Rup se pustil do práce a Erik se zeptal: „Co Natombi a Greylock?“</p>

<p>Rup odložil vědro: „Natombi to má za sebou. Schytal to od jednoho vojáka, kterej se na něho vrhnul, když se rval s dru­hým. A Greylocka jsem neviděl od chvíle, kdy jsme vyrazili k ohňům.“</p>

<p>De Loungville zavrčel: „Hele, mladej, kecat můžeš, jak se ti zachce, ale začni už vybírat tu vodu, zatraceně!“</p>

<p>Rup si něco zamumlal, ale popadl vědro, ponořil je do vody na dně člunu a zvedl je, aby obsah vylil přes bok.</p>

<p>Všichni se otočili k městu, když se vzduch rozvlnil magií a zazněl vysoký zvuk. Veslovali skoro hodinu a byli už dost daleko od ústí přístavu, tak daleko, aby mohli trochu zpomalit. Právě se otáčeli na severovýchod k Městu na Hadí řece.</p>

<p>Světelný most se skoro dotýkal druhého břehu a vojska na něm stála od jednoho konce na druhý. Ale najednou se nad pobřežím rozlehl ten podivný zvuk, který je doslova bolel v uších, a Erik si jen mohl představovat, jak hlasitý musí být na tom mostě.</p>

<p>A pak najednou most zmizel.</p>

<p>„Co to bylo?“ zeptal se Rup.</p>

<p>O okamžik později se ozvalo dunivé hřmění a poryv větru, který mrštil člunem proti vlnám. Šo Pi suše konstatoval:</p>

<p>„Někdo ten most zrušil.“</p>

<p>De Loungville se zasmál. Byl to zlostný, neveselý zvuk.</p>

<p>Erik se na něho podíval: „Co?“</p>

<p>„Doufám, že ti Saauři na mostě uměj plavat.“</p>

<p>V šeru zasvítil Jadowův široký úsměv. „Podle toho, jak byl ten most vysoko, chlape, bych spíš doufal, že uměj <emphasis>lítat</emphasis>.“ Rup sebou trhl, „Muselo jich tam být pár tisíc.“</p>

<p>„Čím víc, tím líp,“ kývl de Loungville. „Tak, miláčkové, kdo to vezme na chvilku za mě?“ zeptal se a zničehonic se na svém místě u vesel zhroutil.</p>

<p>Rup se Šo Pim ho posadili pohodlněji a Erik se chopil vesel. „Má na paži ránu,“ všiml si Erik.</p>

<p>Šo Pi seržanta prohlédl. „V boku taky. Ztratil spoustu krve.“</p>

<p>Jadow popadl kormidelní páku a Calis rozhodl: „Budeme veslovat až do rána a pak přistaneme. V té době už bychom měli být dost daleko před těmi, kteří utíkají po pobřeží, a možná najdeme místo k odpočinku.“</p>

<p>Šo Pi vstal. „Kapitáne!“</p>

<p>„Co je?“</p>

<p>Isalánec ukázal dopředu. „Myslím, že před námi je loď!“ Calis přestal veslovat a otočil se. Před nimi se v šeru pozdního odpoledne tyčil vysoký trup a bílé plachty zářily proti temným bouřkovým mrakům.</p>

<p>„Doufám, že nás nebudou chtít potopit,“ staral se Rup.</p>

<p>Po chvíli se Calis otočil zpátky a na tváři měl široký úsměv. „Díky bohům! Je to <emphasis>Hlídka</emphasis>.“</p>

<p>„Teda, asi dám kapitánovi pořádnou pusu,“ řekl Jadow.</p>

<p>„Drž hubu,“ štěkl na něho Rup. „Chcem, aby nás vzali na palubu, a ne aby před náma utekli.“</p>

<p>Ostatní se zasmáli. Pak Calis zavelel: „Začněte něčím mávat, aby si nás všimli.“</p>

<p>Muži vstali a začali máchat meči s nadějí, že se od nich odrazí slunce, i když se paprsky prodraly mraky jen občas. Jiní zase mávali košilemi.</p>

<p>Loď se začala pomalu otáčet a zamířila k nim. Po zdánlivě nekonečné době připlula na doslech a hlídka na přídi zavolala: „Jste to vy, lorde Calisi?“</p>

<p>„Pojďte nám pomoct! Máme tady raněné!“</p>

<p>Loď zpomalila a námořnici slezli po síti dolů, aby pomohli raněným vojákům na palubu. Nechali člun napospas vlnám a sotva vylezl na palubu poslední z mužů, přišel k nim kapitán a řekl: „Rád vás zase vidím.“</p>

<p>Erik vytřeštil oči. „Výsosti.“</p>

<p>Nicholas, princ z Krondoru, odpověděl: „Tady jsem jen admirál.“</p>

<p>„Jak jsi přesvědčil krále, aby tě pustil?“ zeptal se Calis.</p>

<p>„Jakmile se <emphasis>Hlídka</emphasis> vrátila se zprávami, které jsi poslal, řekl jsem prostě Borricovi, že jedu. Erland zůstal v Krondoru s Patrickem jako jeho regent, takže máme oba to, co jsme chtěli. Ale o dvorní politice ti budu vyprávět později. Teď jdi do podpalubí a obleč si na sebe něco suchého.“</p>

<p>Calis přikývl. „Musíme odsud co nejdřív zmizet. A musím ti toho hodně říct.“</p>

<p>Nicholas zavolal: „Pane Williamsi!“</p>

<p>„Ano, pane?“</p>

<p>„Otočte loď a napněte všechny plachty. Vracíme se domů!“</p>

<p>„Rozkaz, pane!“ odpověděl první důstojník.</p>

<p>Erik si byl jist, že v důstojníkově hlase zaslechl úlevu. Námořníci odvedli všechny vojáky do podpalubí a někdy potom Erik omdlel. Muži ho vysvlékli a uložili do teplého lůžka.</p>

<p>„Riskoval jsi,“ řekla Miranda.</p>

<p>Pug se usmál. „Vzhledem k okolnostem ani moc ne. Ve skutečnosti jsem je jen trochu podráždil. Město už bylo stejně jejich.“</p>

<p>„Co dál?“</p>

<p>„Další čekání,“ řekl Pug a ona si uvědomila, že mu čekání ve skutečnosti vadí. „Až bude královna připravena k dalšímu kroku a dá nám najevo, jak se chce zbavit těch věcí, které teď vlastní, budeme vědět, co uděláme dál.“</p>

<p>Miranda se protáhla. „Myslím, že bychom si měli někam vyrazit.“</p>

<p>„<emphasis>Kam?</emphasis>“</p>

<p>„Někam, kde je teplo a příjemně a kde jsou prázdné pláže. Jsme už celé měsíce zamčení mezi těmi knihami a ke klíči k celé hádance nejsme ani o krok blíž.“</p>

<p>„V tom se tedy pleteš. Klíč už znám pěkně dlouho. Je to Macros Černý. Problém je v tom, že nevíme, kde hledat zámek.“</p>

<p>Miranda vstala a klekla si vedle něho. Položila mu paži kolem ramene. „S tím si můžeme lámat hlavu někdy jindy. Potřebuju si odpočinout. A ty taky.“</p>

<p>Pug se zasmál. „Jedno takové místo znám. Teplé pláže, skoro žádné problémy - pokud si tě nevšimnou lidojedi - tam bychom si mohli odpočinout.“</p>

<p>„Dobře,“ řekla a políbila ho. na tvář. „Půjdu si zabalit.“</p>

<p>Vyběhla z místnosti; Pug se posadil a zamyslel se nad touto zvláštní ženou. Lehký dotek jejích rtů na tváři sice nebyl dlouhý, ale ještě pořád jej cítil a věděl, že je to z její strany jasný signál, i když trochu ostýchavý. Neměl čas na zamilování od chvíle, kdy mu zemřela manželka, což bylo skoro před třiceti lety. Měl sice milenky, ale s těmi netrávil moc času. Miranda bude nejspíš něco jiného.</p>

<p>Najednou se usmál a vstal; uvědomil si, že prázdná pláž bez rušivých vlivů bude dokonalým místem, na němž bude moci odhalit její tajemství. Severní souostroví bude v tomto ročním období nádherné místo a je v něm víc ostrovů pustých než obydlených.</p>

<p>Pug vykročil ke svým pokojům a cítil, že má po dlouhých letech krok zase lehký jako zamlada; měl pocit, že problémy celého světa jsou pryč - alespoň pro tuto chvíli.</p>

<p>Loď se hnala po hladině a Erik sledoval bílé čepičky vln. Rup ho seznámil s nejnovějšími klepy: princ Nicholas sem připlul z Krondoru na palubě <emphasis>Hlídky Svobodného přístavu,</emphasis> aby se osobně ujal velení. Přečetl si hlášení, která Calis poslal po řece po prvním setkání s Hatonisem, a rozhodl se pohybům nepřítele předcházet. <emphasis>Trenchardovu pomstu</emphasis> nechal zakotvenou ve Městě na Hadí řece a plul podél pobřeží pro případ, že by tudy prchal Calis se svými muži.</p>

<p>Kotvili skoro měsíc v Mahartě, když mu agenti, rozmístění ve městě, přinesli zprávu o chystané blokádě přístavu. Zvedl kotvy, odplul na poslední chvíli ve člunu, v němž se tísnila jednotka městské stráže se vzteklým velitelem přístavní policie, a unikl i šalupě, která ho chtěla pronásledovat. Na moři pak strávil celý týden, a když se vrátil, byl přístav uzavřen.</p>

<p>Nicholas pak křižoval podél pobřeží a držel se z dohledu od města pro případ, že by se k němu blížily nepřátelské lodi. Jakmile uviděl kouř první bitvy, nařídil, aby se co nejvíce přiblížili ke břehu, aby mohl pozorovat, co se děje. Právě připlouval k přístavu, když zahlédl rybářský člun s Calisovou kompanií.</p>

<p>Na palubu vyšel de Loungville s obvazem kolem paže a žeber a postavil se vedle Erika. „Tak co, jak to vypadá?“</p>

<p>Erik pokrčil rameny. „Docela dobře. Všichni odpočívají. Mě ještě pořád všechno bolí, ale dá se to přežít.“</p>

<p>De Loungville podotkl: „Tam dole sis vedl docela dobře.“</p>

<p>„Dělal jsem, co jsem mohl,“ odpověděl Erik. „Co nás čeká teď?“</p>

<p>„Nás?“ opáčil de Loungville. „Nás už nic. Jedeme domů. Zastavíme se ve Městě na Hadí řece, abysme povykládali klanovejm náčelníkům, co se tady děje - pro případ, že by se tam Hatonis s Pradžim nedostali - pak sebereme <emphasis>Trenchardovu pomstu</emphasis> a vracíme se do Krondoru.</p>

<p>A až tam doplujem, budeš zase svobodnej.“</p>

<p>Erik chvíli mlčel, až pak podotkl: „To je zvláštní myšlenka.“</p>

<p>„Co je zvláštní myšlenka?“ zeptal se Rup, který k nim přikulhal. Zívl. „Nikdy mě nenapadlo, že by se mi tak líbilo probudit se na palubě lodi.“</p>

<p>„Právě jsem říkal,“ opakoval Erik, „že mi připadá jako zvláštní myšlenka to, že bych měl být zase svobodný.“</p>

<p>Rup řekl: „Pořád ještě cítím kolem krku tu oprátku. Vím, že tam není, jasně - ale pořád ji tam cítím.“</p>

<p>Erik přikývl.</p>

<p>De Loungville se maličko pousmál: „Jenom jsem se vás dvou chtěl zeptat, co máte v plánu dál.“</p>

<p>Erik pokrčil rameny, ale Rup řekl: „No, v Krondoru žije obchodník s ošklivou dcerou. Tu si vezmu a zbohatnu.“</p>

<p>De Loungville se zachechtal a Erik se jen usmál a zavrtěl hlavou. „Helmut Grindle,“ povzdechl si.</p>

<p>„Jo, to je ten chlap,“ pokýval hlavou Rup. „Mám plán, podle kterého ze mě bude do roka, nejdýl do dvou boháč.“</p>

<p>„A co to je za plán?“ zeptal se de Loungville.</p>

<p>„No, kdybych to každému vyklopil, tak by to už nebylo žádné překvapení, ne?“</p>

<p>De Loungville vypadal opravdu pobaveně. „To teda ne.“ Otočil se k Erikovi. „A co ty?“</p>

<p>Erik řekl: „Já nevím. Zajedu do Ravensburgu navštívit matku. Pak nevím.“</p>

<p>„Myslím, že vám neublíží, když vám řeknu, že dostanete pěkně tučnou odměnu ve zlatě.“ Erik se usmál a Rupovi se rozzářily oči. De Loungville řekl: „Dost na to, aby sis mohl pořídit vlastní kovárnu.“</p>

<p>„Tohle už mi připadá jako strašně starý sen,“ zavrtěl hlavou Erik.</p>

<p>De Loungville se na něj podíval: „No, máme před sebou docela dlouhou cestu a ty budeš mít dost času na přemejšlení. Ale mám pro tebe návrh.“</p>

<p>„Co?“ zeptal se Erik.</p>

<p>„Tahle bitva byla jenom první ze spousty. Řízli jsme je do živýho a oni krvácej, ale zatím ještě nechcípaj. To spálení doků nám dalo nějakejch pár let. Calis si myslí, že možná pět a možná taky šest, ale potom zase začnou stavět lodi. Hatonis se svejma lidma jim bude pepřit život; budou otravovat karavany s dřívím, který pojedou z hor, a nákladní čluny na řece. Trochu je to zpomalí, ale dřív nebo pozdějc ty svý lodě postaví.</p>

<p>Máme tam spoustu agentů a během tý doby zas nějaký lodi spálíme a budeme jim to ztěžovat, ale dřív nebo pozdějc...“</p>

<p>„Přijdou,“ dokončil za něho Erik.</p>

<p>„Přes Nekonečný moře až do Hořkýho a přímo před brány Krondoru.“ Mávl směrem k Mahartě, která už byla mimo dohled, ale kterou si ještě dobře pamatovali. „Představ si, že se tohle bude dít u princova města.“</p>

<p>„Moc hezká myšlenka to není,“ připustil Rup.</p>

<p>„Máme před sebou s Calisem ještě spoustu práce. A šiknul by se mi schopnej kaprál.“</p>

<p>Rup se usmál a Erik se podivil: „Kaprál?“</p>

<p>„Máš správnej grif, mladej, i když nejsi dost hnusnej. Sakra, Charlieho Fostera pokládala spousta lidí za docela slušnýho chlapa, než jsem si ho vzal do prádla. Taky občas mluvil jako kniha a ani moc nenadával. Ale za pár let se mnou chcal blesky a plival podkováky!“</p>

<p>„Já a armáda?“</p>

<p>De Loungville řekl: „Ne nějaká obyčejná armáda. Nemluvím o nějakejch posranejch blátošlapech. Nicholas chce dát Calisovi plnou moc podepsanou králem. Postavíme si takový vojsko, jaký ještě nikdo nikdy neviděl. Vycvičíme je a proženeme je blátem, a až s nima skončíme, budeme mít tu nejlepší armádu, co svět světem stojí.“</p>

<p>Erikovi se to moc nezdálo. „No, já nevím.“</p>

<p>„Přemejšlej o tom. Je to důležitá práce.“</p>

<p>„Já mám na nějakou dobu zabíjení po krk, seržante.“</p>

<p>De Loungville promluvil tišeji, ale rozhodně. „Právě proto je to důležitý a právě proto jsi na to místo jako dělanej. Musíme tyhle lidi vycvičit, aby zůstali naživu.“</p>

<p>Plácl Erika po rameni. „Jak říkám, máme před sebou dlouhou cestu. Budeme mít spoustu času na to, abysme si spolu pokrafali. Půjdu si teďko na chvilku zdřímnout.“</p>

<p>Erik s Rupem se dívali, jak odchází, a Rup řekl: „Ty tu práci vezmeš, co?“</p>

<p>„Nejspíš ano,“ odpověděl Erik. „Nevím, jestli chci být celý zbytek života voják, ale nejspíš na to opravdu grif mám a líbí se mi ten pocit, když vím, že někam patřím. Doma jsem se takhle nikdy necítil. Vždycky jsem byl ,ten baronův pancharť nebo ,syn ty potrhlý ženský’.“ Chvíli mlčel a pak dodal: „Ale v té Calisově armádě bych prostě byl kaprál Erik.“ Usmál se. „Kromě toho nemám v úmyslu zbohatnout jako ty.“</p>

<p>„Tak v tom případě zbohatnu za nás za oba.“</p>

<p>Erik se zasmál a pak už jen oba stáli mlčky u zábradlí a užívali si toho, že přežili.</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Epilog</emphasis></strong></p>

<p> <strong>SETKÁNÍ</strong></p>

<p>Poutník přimhouřil oči před září slunce.</p>

<p>Na stráni vedle cesty seděla povědomá postava a hrála na tenkou rákosovou píšťalu... falešně.</p>

<p>Poutník se opřel o hůl, kterou vyrovnával své kulhání, jež z větší míry zapříčinila ošklivá rána mečem do stehna, která se teprve začínala hojit. Sundal si klobouk, prsty si pročísl vlasy a postava na stráni na něho začala mávat.</p>

<p>Owen přikulhal blíž a konečně řekl: „Nakore?“</p>

<p>„Greylocku?“ zavolal Nakor a seběhl z kopce. Cesta byla přecpaná tisícovkami uprchlíků, kteří se po staré pobřežní silnici snažili dostat do vzdáleného Města na Hadí řece.</p>

<p>Muži se objali a Nakor se zeptal: „Ty jsi nevypadl s ostatními?“</p>

<p>„Ani sám nevím, kdo to zvládl,“ Greylock se opřel o hůl, aby se mohl posadit na zem. Nakor si dřepl vedle něho a schoval píšťalu do svého všudypřítomného vaku.</p>

<p>„Většina tam zůstala,“ řekl. „Viděl jsem člun a myslím, že v něm byl Calis. A pár dalších. Pak tam připlula loď, ale to už bylo moc daleko na to, abych něco dokázal rozeznat.“</p>

<p>„Takže někdo přece jen donese zprávu princi z Krondoru?“</p>

<p>„To si piš,“ usmál se Nakor.</p>

<p>„A co máš na práci teď?“</p>

<p>„Jenom jsem trochu cvičil na flétnu a odpočíval. Jdu do Města na Hadí řece.“</p>

<p>„A nebude ti vadit, když se k tobě přidám?“ zeptal se Greylock. „Ale obávám se, že tě budu zdržovat.“</p>

<p>„To je v pořádku,“ mávl rukou Nakor. „Mám hromadu času.“</p>

<p>„Cos tam vlastně dělal?“ zeptal se Greyiock. „Já se zamotal v tom davu, který se tlačil do doků. Měl jsem sice koně, ale z toho jsem spadl a nějaký voják se po mně ohnal mečem.“ Ukázal na svou nohu. „Sotva jsem se dokázal vybelhat z města, když lidi rozrazili severovýchodní bránu. S útočníky se něco stalo a moc jich tam v tu chvíli nebylo, takže jsem zdrhnul. Pár dní jsem se schovával, dokud se mi noha neuzdravila natolik, abych mohl aspoň kulhat.“ Promasíroval si ztuhlou nohu. „Nevím sice, co se tam dole stalo, ale někdo jim ten jejich útok pěkně opepřil.“</p>

<p>„Pug z Hvězdna,“ řekl Nakor. „Myslím, že to byl jeho trik. Naházel je všechny do řeky. Byla to nádhera. Moc jsem toho ale neviděl, protože jsem musel dávat pozor, aby mě nespálili na popel.“</p>

<p>„Takže za ten rumrajch ve městě jsi zodpovědný ty?“</p>

<p>„No, většinou ano. Byl to jen trik. Pantathiani udělali všechnu práci za mě.“</p>

<p>„Jak ses z toho pekla vůbec dostal?“</p>

<p>„Našel jsem ten tunel, o kterém jsem říkal Calisovi - ten, který vedl do západního předměstí. Prošel jsem kolem několika závalů a několika strážných, a když jsem dorazil na západní břeh řeky, většina obránců už byla pryč.“</p>

<p>Greylock zazářil: „Dokonalé.“ Pak se zamračil. „Tak moment. Jestli jsi byl na <emphasis>druhé</emphasis> straně řeky, jak jsi mohl...“</p>

<p>Greylock se opřel o hůl, ztěžka se postavil a řekl: „Co kdybys mi o tom vyprávěl během cesty?“</p>

<p>Nakor se usmál. „Dobře. Jestli si pospíšíme, tak dorazíme do Města na Hadí řece ještě předtím, než Calis s ostatními odpluje domů.“</p>

<p>„Víš jistě, že to přežili?“</p>

<p>„Říkal jsem ti o té lodi, kterou jsem tam viděl?“ Nakor se usmíval. „Byla to <emphasis>Hlídka Svobodného přístavu,</emphasis> jestli v tom člunu byl opravdu Calis, tak zrovna teď pluji támhle.“ Ukázal na severovýchod. „Do Města na Hadí řece. Budou se tam radit s náčelníky klanů, dělat plány a spoustu jiných věci.“ Vykročili. „Jestli se nebudeme flákat, tak se tam dostaneme včas.“</p>

<p>„Co myslíš, mohli bychom ukradnout nějaké koně?“ zeptal se Greylock.</p>

<p>Nakor se místo odpovědi jen usmál; sáhl do batohu a vytáhl velký kulatý předmět. „Dáš si pomeranč?“</p>
</section>

</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCADuAT4DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+8B5Jo2iWJYGQWtlkPa22
8/6HAeZJInds5PVm2fdHAFOEhb5mgtQzABv9Ds26ZxlvIycduwzxVS4eTzEO59gtbEsVPTN
lbk8njJOTTQZgBIhMitwFfJIHqcYGcjHHY9KALP2uVGAKW8oJyWWztRtH93CwHJ78kH+dIJ
Z3dnUWyIwGG+w2ZYjgYIMAbt3PYcVWWKQ52F48nJD9z6jA6fXmrCCQcOVYAcEZ3E++eP5UA
SvdSqyqsFu+4Zz9mtQB16nyCP5Ui3LyMUe3tgF55tbVgT04zbgZGeoqKRypADRrxn592evb
BHFV4riZppklhWO3REMF1vG25kYt5iCI/vIxDtX53+WXfiPlGoAm8+4cERwWsadCps7PBPH
OGt+e3btUq3EkSgy/ZsHgKLK0AU9eqw4x+Qqu0jEEebCM913Aj6HJppkUKBIUlHQbclgfU5
4/LH0oAtvP+7ZUW0BOCALWyxnI5w0BXoO4P54pEnmZVXFqmwDJFrZPuA45AgUL+Ax6AVUVI
mhYr8vzY3PjI5XuB0IOB9amULGi7V3bgAzIB0x1JOPXv+NAFhrtwcLHaMPXybNf08k1AbyT
JAjt4mJPIs7RxIc4A3eQBwT15681ScoBtj2svB3/AMWe4yMDHtj8an/eeXF8iOuBjapLLwO
RkgZ98YJGSKALq3E6x5dLUvnvbWigjPr5GM/hTxcthSVtgSAcfZrXr6A+Tz16jrWZK0mwqV
fZkHdJy2c9MjAx6cZo3LIIhnaYgOD1c/LwuO/y98dR70AahuSOCtsD6G2tR/7Sqk93cK3/A
C67WY422lm2Bn0EBPQ8Z5NMlUyDcwSMcDLghxj3HGDn0PFV02B+QzEMNuzGGIPfIzg8Yxg0
AXGvph8ipAzdd5srVSR1xs8j9c9OaUXgwTJbWwfGRmytPnPc5+zjGT169ahODIZGcxHGNuc
OOMc9Rg+ncVnw6pptzdXtjDqulXl9pxUXmnxahaXWoWO/lBeWVvO9zZeYCuDdRQgkqBycUA
aJvps/Ilsi9lFnZkD1/wCXcdTT0v5gCWigcev2S1UD64t+/vVFm3HOFXpwowOPbJ/GpA4C7
E4D4Dl+3bIxjA5Ocg0AXGvVK7zb2xYnBzZ2px2Hzm3IPAHGPbtThfyFSwgtsL1zBaA9M8D7
Pk/gKpFwFETEMi8ho+uTk9WyOp9KbtRvuEg9ArkFmPJwuAB0HegC7/aT/wDPC3/8B7X/AOR
6VLuVDhobYhmyWjtLQhR3yEt+T9SCeKpCL+9IiHurZBH149OacGEP3XLE8gIfk9MMOp98Ec
UAXnvDgYEMZz942Fsc8HjBhA9/wqKS5kQ532rOBlcWFkevbcITjvVaWfzEVSMMGBJHTgEcd
+9QKASASFz3PQfWgDSjllYbw1qrMMtiwss9e5EIP5077U6MAz2799q2Noc9eMrESK5u81rR
9Lu7Kyv9a0rTr3VZja6VaX+pWdjdatcAKWt9LtrqaGfUpk3KHiso53jJAdVJxWiocNhQQ4J
GOjAjORjqCOaANhbzeSAkGQMkGzth/OGmm/UcFIQfQ2VuP/aNZ0chjdy4bcRg+oOepzTh5e
9fNcyH+8CCgHOA2Rnrk8HHI96ALZvITkmK1J682Nrkn6mClS7Tb5hhtEIOMC0tC3YZGIAec
+nSqjxwk5SRRk8gkYH0wP55qJowoJEiNjsCcnnH/wBegDVadnCEQWsinnLWtoNoOOcGA5Pt
x0pDNIrfu0tcY/1QtLNcnu27ycj8qy/Ok2qoO0KMArkE/XnB/IUu+TaXx3x5uDuH+zuz056
Y7mgCxJc3G4BltDkkAG0sW289D+4JGOMkgUfapU+UQ2vmdQ6WdkePTC2+PUHmqwdWILqMjo
y8bj6yZzkE8nGOp9aVPmxIHSFjn5BkEYJHPXqOevegCc3MyFWaO0JJ3cWVjuyCCckW+Qeev
XP0px1AMwU29oXYEqptrMuwXqVBt9zBe+Acd8VEsRIchopCRkk7iQTnoRjBPPPPIqIbYnVz
H+/QEKzhTtVx8wU43LuGN2Dg9wewBOLmU7mWOzXbzzZWIYYyRj/RwSRjsOtLNJJcWMxeOIk
Xdpjy7aCPOYb3OfKiXdjAA3btuTjG45p8s3Tlj0HqT0H41ZYutjOpLLtu7PAyRgGG+J/PrQ
A6YBp4VPINrp4IyRkfYrf0qQQR7z82QM/uwxG05HcNnjnOe5/CmXccTOiSEMGtLEDps4s7c
fODzg4BGOcH1ppSQIGTaxJxvQNvI5Jyc8jIGfUgUAPleQMqxMMY5OAQDk9SQcfiaF8pziQ5
kAyx3kA+mMMF6Y6V+ef7e37W3xh/Y58Faf8AFHwp8IPBHxK+GZuNO0bxPqOs+PtV8OeJdA8
R6veyW2mqmg2mh3dvqOgXCrDG+oxakl5DezCB7HyiJ6/J21/4L2fFLVLi1sNK/Zl8AS6jf3
dnY6dbf8J54nuGvLy9uYrS2s4wNJhAluZ5o4onZgodhlSSBQB/TMZATtGY0P3v4z+BIyOnY
0BZIxlGd0Ykru+cjOM7VbdsXI4AwB261886RrX7UN18C59d1P4ffB+z/aMnia90v4cR+MvE
7/DqOKS5glttG1fxf/ZJ1WDXl0x54Ls21jJpketJHCl09kXuR+EGu/8ABeb45eF9X1fw5rH
7Mfwu0/WvD+q6loWr6fc+N/GBkstX0m8msL+0aSK1dJDb3cE0TPGxjk2h0YqQSAf02Nbxoj
FmPBB3Y5A44xnB78+/ty3bDGoaNlRm+84QMzd/mUng98/hX5h/8E+P2zv2hf20dL1/x94o+
FXwn8B/CLQtV1HwrJqeieKvFWp+NtR8X29hp2pQ22n6Rf2z6amh2lvfINTvr26t7hp5YobK
CTy5nH6Y0ATtKc7S3mRnBYbRHk56ZAyMYByD7UhljCsfKI2jP+sc+gGFA55I4HWvxq/4KM/
8FHfjH+xD8UfB3hPwv8OfhR468LeOvB7+JNJn1zV/FVv4s06fTtRfS9WGs2Olyw2MOn3FyU
fRp4Q5mihuhcMksYjPwJpn/BeP9oHWL+x06L4JfAvTG1HUdO01L/UNY8etZac2o3cVml7qG
y/VxZ2jSie6Me6QQo+xScUAf1GMWf5jz2JCgD9AB3p2+RlC5JC9MDoPfA/nWVpDao+kaQ+s
zWD6u+ladJrDaLJNJoM+qSWcL38+jNc5um0mW6aSTTWuiLk2hhM48zdn5a/bP+KX7QfwN+D
Wv/F/4FeHfhh4sh+H2k6r4m8feHviHN4mt9QvfDOnx2zNc+D5fD9zawSalp4e5vL201SRI7
q0jEdnItz8rgH2BFlRkoCwJ5eTbxj+4fr1/wAlpll34GFy2FG1cdcDDFeR75561/KVJ/wXs
/aUVA0XwX+CFugAILL43lVcnJJLeI1GGz3GATnOcV9KaT/wUl/4Kf6n8OdO+MVp+xP4f1n4
X6jYx63p/ijSvDnjm6sr7RAXL30MFp4jvNYi0+RI3aPUV0soqwtKheDeaAP6JniZoyXx5mR
yWAGPpkL0z2zVVmY4UkHZlRgD2HUDnoOTn9a/n0+Dv/Berwbrus6doXx8+Dl94E06/u2t7r
xp8PNeuPFWn6PHI4jhutQ8M6naWutyW9u+46hJpt7fXUKqxisJnjaM/u74K8ceDfiH4S0Px
14F8TaT4t8G+IdPi1PRfEmiXqXen6hYugYyx3CAPFPEcx3VtPHFd2dyklvdW8NxG8SgHxF/
wUd/bMk/Y/8Ag5aSeFYXvvjN8U59S8M/Cmy+yy3MWnXttbK+r+LLqLy2juxoFvcRyadpys0
17qstmhiNukzV+Ln/AAS+/Zj/AGy9T/an8G/tJa7o3jrwb8P1vtf1j4jeOfiC99pV98UdO1
e0uUu9Dg0bUpI9W8Rza1qM1tejULuyTTbD7KbqG5EkUEb/AGZ/wUX/AG0v2sf2Qfij4Qg1H
wv+zd8RPAfi19a8TfCDWdb8AazfeIPDD6Xcxafe6fqjah4k22/iK0sLuw3a5oxtYdSju2WK
GBInir5//Z3/AOCrH7ef7UPxy8D/AAQ8GaJ+z7o2t+M72/WXXNY8FeJr3TdB0jSrKfUdU1a
9tofGC3d0lla27CKztSGuZ5IoTNCJDIAD+mVY0Kb2k284wBk9cdM5/HGKjdUBUoxbGeo29R
gj3BB79DyOar6XBfpYWC6zLHLqK2VqupXNvAbS2n1FYI1vJrW1aSdrW1muRNLa2zyyyQW7R
QvLK6NI1oqFdQHRgSOeSAM/xdOPXB6ZoAIiQ3BK8HkJv9P4f84p0srKjMGZ1CksVhAIx2AU
FiSOmOT0rw39or9ob4cfsvfC/Xvi78T9TlsvD+jmGzsdO0yL7RrPifXrxJDpfhrw/ascTan
qUkT4eVktbO3iuL68litoJGr+a3xh/wAFlv21vjd46tPBf7OPhHRfAR8S6t/ZnhDwt4d8L2
/xC8f6vNO7m1W61XWkl01L0QqZbo2GlWen2sSSzSTCFGkAB/WBGQcMY2fKg7TuVhnBBIHII
6EH1x1ptfzm6r8Wv+C7fwV8MSeO/Fvg3R/iBoFrbfbNUsB4U+HfjLXNLtwvmyPfaT4EutP8
QJHbohNybNb0W4yZCAm5fsL/AIJV/to/GH9sTTvj3efGS70J9d8FeLvBsWhaN4Y8PQeHrLR
NC1nStQhu7YWoluby6B1fTJ5LmfULue8ilLQqUjXylAP11HyKHUkMeCCg245PBIIPQe/X3r
zj4tfFTwX8Efhn40+K/wAQrybTvB/gbRbnXNau7aJ57toYCkcFjZQIrCS+1G7lt7G08zbAl
xcxvcSRQK8i+jYkb93hzt52EEEfh26/rX5p/wDBU/47/Eb9nD9nTT/H/wAOfEngLTtT1Dxp
p/g7U/BvxA8D6b46sPiDpPiG1uEutMtbDUriKC0TR4bebVdSkmtryC7tFW0dYGdXcA/ne8Z
WH7a3/BTf9oDUfiz8Pvh74/ns21SO38CajCt7oPgH4VeGrS8D6Elt4m1GWx0a31C0jW31Dx
BqOizXGpanq6zTqkym2jX+yPwFpfiLRPA3gvR/GGrxeIvFWh+E/DmkeKNeiJjj13xBp2j2V
nrGrRBljlMeoahFcXSvJGkriXdIisSK/j+T/gs/+3Np1ja6ZpfiL4S6NpunwR2Nlp2l/CLw
9Z6bY28CKsNvY2sdx5VrFDGqJHFCixoihVUBQB/R9/wTe+OXjn9o/wDZc8I/FT4meNtG8Z+
NvEGueJ4NbXQ/DNn4Vg8LPpWotp8Xhmeys5ZY7ye2jhW/Oqyx2z3aagkSQCO3R3APvRVUAO
r7d/VAokIB5wcknp3OD3qzsWNTsUeuCeM8DktnH8q8k+NHxm+HP7Pnw68RfFT4o+Irfw34P
8MQI13dCNrnUtQvJ3EOn6NpGnRstxq2s6lORDZ2FqrSSNvlfy4IpZk/mX/aH/4LnftD+KdW
vNH+Bnhfwr8GPDPmFbHVdd0+Dxt46v7UyuLe5un1D/indKluoxGwtLDTL17d28r7fOwJAB/
V2ssQZ9yBSeGIJcMe+McAfTr+FMaSIDYse5DySSQ2fqQSOg/Cv5s/gv4V/wCC6Pxi0Gw+IM
HxoT4e6Fq1tFfaLY/E+58G6Bf6naTr51tcnwfa+CNU1LTbO4jaOS3OrW9hNLbypIsRjO4eb
ftJftR/8Fj/ANkvTLqH4x6vo0Hh3W47nSdM+KHh7wR4G8T+HorydZFtxY+I9HsLaLRdYkZs
6dHr2m2d0SokgtrgxYoA/qT3R8YgIJ+6TI2M9sZAB5xVtSY4yZsdecAdDjHCjFeBfs0ePr7
4nfs8/A34g6nPdXeo+LfhZ4H13VLy7kilnvdWutBsv7WvJZISY3mutRjuZ5WUKPMkb5V+6P
c5ZHkBYBhHwDnpkH+fIoAsFoZCvyscH5SEYDn1IGCPWlZIWk2suXIz1YDAB9CBX48/8FaP2
p/jb+y14Q+DniD4JfFa08H694q8Q+I9C1Xwjc+FPDXiH+3NJsdOj1BvE63WuW15d2A0W5Nv
pPk2sa2dxJqSCd1mhRT+GUv/AAV2/wCCgW9y3xntVk8slWi+HvgOPohCqN2hso3HknaeTuo
A/tTVWRiEiAUkAkyE5AJwcHOOCTio7l1wU/jyD07Y9a+V/wBjDx/r3xQ/Zi+DPxD8RfES5+
KGv+M/CNpr2u+MLjSNL0CW41a7nul1PRRo+jpFY2v/AAjOoRz6CsqxRyXqWC3cyiWZxX09t
dnIlYKeeWz0x8uepyRxxgc0AMq1hTYT7nIJu7TOVJxiG+x35yM/TGKrfdI6HB79Dg/hkHHt
Voqz2U5VAAbu0wF4GBDfA4yevIzQBLcKFdS6K+LSx/5a7SNtlADgDk5I4/Tg1XWRYzvXPII
8s5wo653nOeQOw6+1WrlA0kcn7sqlrZFlUEZH2OA9+On3fRcDtUK/Zid5OMj7jDhfoAvXj1
PU0Aflx/wWRjhn/YB+KxhiMkkPij4XTPgFzEq+NdP3OcklAA+3IGSHzgha/jw8CX1/o/jHw
ZrGn2T6tfaP4r8OavYaMnyNql9pmtWd5Z6ZvVJJQ2oXMMVpH5UckpkmQJFIcIf7Hv8AgrxF
C/7AnxpyQjHVPh1NujwsjunjfSI4w7YJZBvAA+8GCjIFfx8fDAxwfE74ZMt3tlHxE8COd0s
hKFfFmjnDqAc/LlsR88A9jkA/psuf+Con7bfnrcw/8Ey/iahWZHZGg+JLebJ5qlf3o8DAp8
3ygiIgnnbt4r+Zr40a7rvjD4zfFTxJ4i8N3PgzX/EvxF8Xa9rXg++88XfhbV9Y1u8vr3w/d
m7trO6E+mXU8lnM1za20oaMtJBG3yj/AEOTdK80swuJW23OUw0iiQCQHHzhSQw4PQHJFfwH
ftdQiP8Aaz/aYKyh0Pxy+JZVwu52z4q1EneSVDHJIJ6kjvnNAH9Kn/BDbyx+xt4jWMfMPjp
44Mrc/M7aL4VAHuIgvlggkMBu4yRX7IooLLHvVPNfG52CqCRyxZuiqoLseiqGY4ANfjd/wQ
5mii/Y48TwbI0EPx08YxNI6gF5JNE8KFWDA/8ALQyKoyASW/GvsH/goL8fbX9nL9kf4vePY
9T/ALM8TaroNz4C8BSIP9Kk8aeMre40nTWtARlJtOtWv9X87K+SunM+4ZBAB+EWoeBov+Cp
n/BQz9qGSybVLv4ffDj4WeN9C8EX9reGK2h1nwppzeFvh5GLhB5CWeueOJNS11IEbbc2u9p
fMCy1+HF1ZalY3Wp6Xq0ctpqen3l1pOrwSlFntr+xuZrC9glUnJmguIJYn2Z2yJk4GDX6rf
sUa7/wUW/ZL8BX3xv+An7P1744+D/xMTTtd1zWL3wV/wAJVH4m0vwtNqFpHcW9zoepweMtJ
sYZ31MPcWtoYZpGkvPLuIwrN8B/Gvx1ovxZ+LnxF+JGkeDU+HkHjrxHeeKb7wh9r/tGDw/4
g1dluvEljp901pZz/wBn/wBuvf3NjBd2sV3b2twtvdhpomdgD+zH/gm38bl+PH7HHwf8S3V
19p8R+FNGX4ZeLmeUSzPr/gWG30v7XKSTJnU9JOl6kGk+Zzcs2WHNe0/tZ273f7Lv7QtvC7
GWX4MfEVQoVQVA8MagzYaRZI8AAZBUEj7pBGa/AX/ghN8eZNA+JnxQ/Zv1i/D6Z490W3+If
gyOUpiPxX4XiktfElnbL8rKdQ8MtbXkm1dpbR1BBJJX+gD9qa3e7/Zm/aCtkme28z4NfEUm
eLYZoxF4X1GbEayI6nzPL8tztyqOdpBIIAP8/eRTFpxCnL/ZkPmbyrBDGMoI8nrgNuHPav8
AQD/ZOuQ/7MP7O8kLlXPwW+HgYphMD/hHLJSMJgAH5gygDLbtw3E1/n9oyyWKLtLB7USMWJ
MiCOEMVLgj92QD8o69ziv7+P2QGL/sp/s3kt974L/D49WZAp0C0wwdiXO4EsVbG3OADySAf
zdf8FqP2V/D/wAFfi34P+MPw+0ez0Lwd8bxqq+I9E0qyitNK0z4j+H0trjU7ywt7dVisU8U
6deR6rcW0YWE6hb388camdyx/wAEV/2qNe+G/wAeV/Zu13Uru4+GnxnXUX8Pafc3G/TvC/x
LsLSbUbG405JkIsh4utLe60nU4oykN5fppty6vcR72++f+C991o0H7PnwVs7x9+s3HxhvJt
CETsH+y2vhG9GuOeQViCXNgm7ABkbaDkjP4F/sQWOqap+2J+zFZ+Gop4taf4weDZ7dyxKiK
x1IX+pTv5WXeMaTBerKXQlEJGcMXAB+wf8AwX9jMWofsuXbJmWSz+J8CopLKpim8KsXxg4+
VgFDIDnJ5K18G/8ABHqd4/2/fhb5MQjSbwr8SYpUDmUPu8MTMAXcF4ThGyA3zE9BtxX6Bf8
ABwLCZG/ZcmjcRv53xWVyuQjJs8LOgUDJ4LDGT9K/PL/gkK88P7fvwZSNVjFzY+PLSbzBne
sng7VHbaFYfPmIHLZHqp7AH9o7sGOVBUYHyli2Djnk9ec0jMz4zztGOFAwPfAH61ZaEqmGM
QAP39p3d+M+ntiqowGUnJAIJAJAIB5GMgHI9RQB/Oj/AMF9H8Ssv7M1vJLqEXgLPxEluPJV
5LB/GY/4R9LP7RGFWI3cWgNdNZs0hYQte7V++a/Cz9mD46eIv2XPjx4G+OvhvSdG8VX/AIK
utSVtD1iW4ttP1TStZ0+50nVbT7XbDzrK6ksbqQ2l8sNx9luFR2gmQPG39qnxi0v9n79qbx
B8Sv2Nfij4bv8AWr/Q/A3gv4n6hFKYtOa103xNf6vpeh+IvBOtwzS39n4g0DUdMnivZltUh
hF5bxTLe21zLFX4g/G3/ggx470d77U/2ffi5oni6xzLNY+EfiXbSeF9eKYdo7UeJdGhvdBv
5ExGgnu7HRvO5DLGTwAfdnwf/wCC1v7I/jq2sIviCnjD4Ia3MqiVfEumN4k8LwzbgpeHxN4
WiuJVty2dst7otiURXebaoZq+qvgB8JPgn/wvL4p/tU/s8/EHwb4i8JfHXwfoOmePvDvgS7
0nVPD9x480LVpb238cw3Wl3bnRtR1LS7iWy1nRrqwt5Lq9Mmqb0kuJY2/jo+PH7LP7Qv7M1
9a2Hxt+FeteEU1GSS10nXJI7bVvCGsXECGV4tJ8S6RPdaPdTiH9+tibmLUEg8yWS1VVZhn/
ALLP7RvxA/Zj+NHgz4kfD/V760it/EOl2vizQIrqePQ/F3hu91C3t9X0XXbCOaKG9jmtJJJ
LWaQefZ3kcFzbyxuhyAf38uzgZQbm9228Y6k4PoOP8K/nI/4Kd6td/tVft4/sx/sZ+G4LrU
rDwpqek3XjRLfcsaX3jC6s9a8STCZ3igMehfD/AEtPtUlxtWyuL+ZGKlzu/oN8U+MNA8C+C
/EvxH8QXUsHhjwn4W1XxpqzysC0ejaRpU+tXEag7R9oe2h8iFSx8ydljBy4r+PT4A+B/wBu
r9qj42fGb9sD9l24e08faR401K9vNfuPE+gaPqti/jmO7mtfC+gxeJoZ7O/WDwvbxWd5ayt
Hbw2nkxM+blFoA8O/4KF/AHSv2bv2t/ip8NdE0+TRvCE97Y+M/AdoyiS2i8IeLbb+0NPsrR
0Lq8Wk3SX2jowcnFgd6qa/Vv8A4IH/ABzNvqXxo/Zx1W8to4ry3sPi14JglCrcy31t5Ph/x
laW8jEtMi2Q0PURBtIi23kwIMrmvzM/bu+Jv7V3jjxL4A8Lftm/DhPCPxU+Hmja1odj4sm8
NQaFeeO/Duo3lpfJ9rvdIlm8K+Il0q7haS11Dw9Iiol7NHdQxysWfx79jX42S/s4/tRfBz4
svvGn+HvF1jp3iWEStbfa/CviRm8P+IbSVzlPKSzvzfN5qmNZbKJ+ClAH6zf8F6PjJqup/F
T4P/ApJJY/DXhLwhJ8TdRtsEW+oeK/Et9qOiafdSqFCuNM0TTJY4FdmCzX9xMqqSpr4f8A+
CVfwW0n43ftq/C+y8XWVpqvhvwRp3iH4o6jp19BHe2eqP4OggXQ7C4t5y8bRx+IdQ068eOR
XQi1QNGyPg/Yv/BeH4W61bfGr4PfGWwgOoeD/HHw5Pg/+1bd1a1GveE9S1DVoLZ2Ztv+meH
dXgvLKVmP2qOCcoCUxXzF/wAEcviRovw9/bn8F2mryRW1r8TfCni34a2VxO2wQa3rEFtq2i
oGLCNUvLrRV08AgFri6hUHJGAD+yrUbmC2trvUbxnWCzguL64ljSaWSOCCN57iRI4VknlKR
I7eVCju4GyKNjtSvzq+In/BQf8A4JxePPDHi34YfET45eDNU0DxPpWoeHPE/h7XfC/jiJWt
rqGW3nWaO68JGWx1Cxcm4s5jHFeWV9DDND5ciq1fo6pyFPzLyD3VlIPtyGBHBHIIyK/kJ/4
Ldabp2l/trm/062t7abX/AIOfD3V9Y2QRRSX+q/bPEOnnUZ2hSMyzzWljbxTTSM8s32ePe5
AxQB+0v7JX7YH7Enwk+Fvwo/Zv0H9qXw38StY8Mg+C/B82meFPH39pavpV94ivG8LadLbL4
buWW50+y1Kz07UL+SSO0LwNfzPBC7+V+q8ikSNGEKFWKMgbf86kg8jIPIxwSOMg4r+Xf/gg
Xo2nT/F/9obxFcWVtLq+mfDbwdb6Vez26tNZR6r4nvG1NNOmdDHbyXqWVkk7K6yvEAmdjuD
/AEO/tI/GPTP2ffgb8UPjLqjAw+BfCWpajp8MC5a+8QXEf9neHLCJHIDyXeuXmnxFGIDRGQ
5JGCAfgt8akb9uT/gsD4N+E93ZweIPhN+z7dx6J4k06RzeaVqGg+ClbxH4+a7tXPlldT8W3
Vr4cuPLUrPFaRxPuZAK/GP9q34PXfwD/aT+MXwmuYWjtvCXjPVYtFlkQwC48NarINb8PXMU
J+QQNpV/bRRshKhINqEhcD7I/Y7/AGT/ANvj4x+HPFn7Uv7Nvj6DwV4g1PxL4i8P6lrEvju
98GeK/Gd61xb6/wCIn0+9m0670zUNGk1q4SOWPU72GKbUrZ4pUPkE180/tnz/ALTWr/GGKX
9rfwxd6L8Y7LwtpGh3mt3mg2OjXfjXQ9EElvpGvT3uk/8AEh8STR20gsjrekKiTQxwx3EaT
owIB+6//BCf41f8JD8H/ij8DNU1B7jUvhp4ntPF3he0b5mTwf4185dRW2wAzW1j4otpXcYI
gGqRs5US7j+8GZC/IXZj7247s+m3bj8d3TtX8Qv/AATS+NVx8CP2yPhVqN1f3Nh4Z8damnw
q8Y4uI4UGl+OJ7fTtJu3kZXi8rT/EA0q6m3BfKgE5Lx4JP9vRhMUsoLuzB2RlZwyoyHayqM
cYIIIJJByDQAyGOOJpniZ2M05mbfIZFR8Ku2MNkRoNufLHy5JOMkk6gaV7GY7lH+lWuOFGB
5V7kYCnqcYz6detZyoighVC5OTtJXksGJwpAyT1yDkE+tXA+LCYbUOLu05K5JzDfHnnnGOP
QE0AX5EAICvkm1shnAONtnAoOOQcjnnjmoWyijhXOcEttTI556Yz0H61YuMJgrtX/RrTkjg
YtIQMgdgAB9BVVx5kS5BfJz+7IHqMjd27EHnJoA/Mv/grtJYxf8E//jWNQlEBudS+HlrYK5
Cm51GTxvpEkNrESQDK8cUj5GSqRs2MAkfxo+Cb610jx54O1W5Kiw0nxd4Y1G7naTi3tLLXN
Oubm4yoBfyoYpHwB0U+lf3cftHfsc/Av9qu48Nf8Lw0rxt4isPDcEtrpWgaX8Q/FPhjw5JL
Ncvdfbr/AEHQ7+10zUtXiZnit9Uu4Xvbe1Y20UyxHbXzPF/wR2/4J9RyuH+EniQKFZfLk+J
/jkg7l2kPt1UFsZJGSf8AAA/Tizni1P7FqNjIl1ZalFa6hYzREOlxZX8cd1a3EQGd0U0EqS
qy5UoScnBr+BT9rrUNO1D9q39pPVNOmjnsL743/EiW1uLQLJBNF/wlGoL5sJhYx7XKNiVCQ
w5BIbNf21aD+y98LvCXwR1L9nvQz48tfhjqcVzbzQD4l+NZPFNlZXctrJLpukeN5NX/AOEn
0bTEWzgtbbT9M1C2trWx82ygjS3nlR/laL/gkH+wCqh/+FK6tcM33jP8SvHzqxJJaQbdfRv
MY8s7FixLMRkk0AeAf8EKbqC6/ZM8fafbPFLd6f8AHPXpbq1injnuol1Tw14Xezlmt0dpYY
7kROtu7KFmaKUICyOF+Lf+C0/7QFj8XfjD8L/2SfBet2Vxp/gLWbK98f3ayRNptj8S/Gk0G
gaJp15eE/ZwfC/h7ULi51EiQpY3GqSxTbJrWXZ+1vwr/wCCef7KXwT1fWtb+FfgLxR4N1Px
F4b1nwlrM1h8TfH/AJF9ouu2b2F+ktu/iBo0v4raSQaZq0QTUtImka4025tp8yV5zJ/wSa/
YQla4+0fBK6vDcztcXD3XxE+IdxJcXLZD3U80viUzXFzJktJc3Dy3EjszvIWYmgD7m+G/gf
R/hf8ADzwR8PdDhjt9L8CeEvDvhSwjtysKPDoukWWntcIITsIvZYXvmkjG2VrhpPmLFj+BH
/Bb/wDZi+F+j+DfCv7TvhjTdE8KePdU8aWfgrxjY6dFDYP8Q7fVLK7uLTXGsoPLiudb0CSy
EepahDbtcXdheRtfymWFJW/fD4b/AA78L/Cnwj4f+Hvg601Cy8LeG7aSz0ez1bWtX8R31va
ySyziGbWdevdQ1a8VJZHEJu7yYwRBIIikMUaL4b8a/wBij9mj9oHxSvjH4x/DX/hNdeisrf
TLa6vfFPi6ys7aytPMEMdppOma5Z6VaybZWSa5gso7m6TatzLKFXAB/Ev8Afixr3wA+O/wy
+MmhMwvfh/4o0rWbyGORom1LQnkFj4h0qQphpIdR0S6v7V4lyWVw4BIBr+3T47fEDwTrv7H
/wAXvilpev6bc/D7xD8AvGevaR4iW4R9OvNM8Q+Er2DSFjkLEPc3F3fW1kLfP2gX4NoY/O3
IPDU/4JW/sCI5kb9nvSZXJJ3S+LPHTEDbtCjb4kXCqB8o7epr0QfsBfshH4cJ8IZfhCsnwx
i8UP40i8Ev42+ID6EviWSxi0579rZvFOXga2hjYaY7tpkd4G1CK0jvWacgH8JNtDMLS2jKL
EEijIB/eKJRF5ewtwzBjt6kgHjb1r+vX9kn/gpb+xp4T/ZM+C+i/ET416N4P8c+BPh1o/hH
xL4P1DRvEl54hh1fw5bNYYs7PTNIu11GzvliglsJrWZo3SVY3aGRJAv0mn/BLr9gbyyzfs2
+E/KyQUXWvGe4k8ZGfEhHp2p0f/BL/wDYGDBov2ZPBjeUVYF9V8YyD5DlTIreJCrj5fmVgV
YZBBBIoA/mN/4KOftuv+2n8XdBk0Cwv9F+F/gCyudE+HejahA8Wr61fas9sdc8UalYQyXDQ
X2t3FraQabpaSXFxpunQQW080l3NcBf0r/4I8f8E9/HPhbxjb/tZfGbQLrwoNN0m9svg54S
12GfTvEc1xrto9nf+O9R06YJPptgmkzzWfh63vUiur17uXUWihgigE37YfDr9kT9l/4SXqa
x8Nv2f/hZ4T1SKRJYdZs/Clhf6xbzRjCSWuq6yupahZyJnKtaXEG1juGDzX0Q4kyHfcS2GD
Mck4xg5OSccdenFAH84X/BwBq2mmT9mTQ49RtH1uxHxI1K702CaG4vLWwvl8Lw2s15bxyGS
1gupIpfs7XEaLcCNxFu2Nj8yf8Aglp4j0rwd+3x+z5qeuX8On6bqWs+I9A+230y2VnHfa54
V1ey0yOaeVlgi+03skVsgkdMySxxqSXAP9W3jz9gr9j34n+LvEPj3x98BvCHijxl4rvTqHi
HxBqlz4hkvNTvCqKZpUj1qO1iAEa7Ire3ihjOTHGhYmuZP/BNX9gxlKN+zD8PNrLsYpL4mj
cKRg7HTX1aNscqyFWVsFSCM0Afc8kwlTIcEEghV2shHZlkGdwPUEHB7VBWdo+j6V4d0jSvD
+hWg0/RdD02y0jSbBZJZUstN063jtbO1SSZ5ZmS3t4o4kaSR5Cqgu7MSTqF8lflQbewBw3T
73POcdsdTQB/PL/wVY+NXjr9kP8AbT/Zp/aR+Gd1Aut33wm13w14m0bUA50XxZ4d0nxY0d5
4b1iONw5t7yy1QSQ3cYFzpt7b2l5bbpI8H67+FH/BZX9i/wAf6BY33jnxPrvwW8RtbRnV/D
njLw9rmqWdneFQZE0vxH4c03UrHU7HJb7PNPDp946482yjblv0J+IXwE+CPxd1nQvEfxS+G
Pgn4ga14a03UtH0GbxholtrtvpGnavc2t1qUNpY3yTWQku57G1drh4HuIwjRxSxpJIrfNPi
X/gmN+wP4tuZbvUv2cfCunXU7O0k/hjU/E3hVN0mSzLbaFrdnaJycrttxtwABgYoA/Hr/gq
n/wAFJfgb+0J8I9I+A3wKutS8aWc3jHSPFfiTx9qWg3OieH9PXw8t8bHTfDsWuW9vql/e38
t3vu9TFpZWcGnxvBHLcyXUiRfDn/BO/wDYH+JH7VPxT8I+L9Z8P3ug/ADwd4h0vXfF/jbVr
F7Sy8Tpo95BqEXg/wAHmRE/tq/1mSGOC7vrYSaXpdl9qkurk3HkW0v9QHgz/gm9+wn4Eu7S
80T9nDwLd3tgySWt94qOteMpFmjfzI5nh8T6pqllNKjncGls2HyqpUqNp+07Ky0/T7S2sLG
K1sLCwiWCwsNPtoLKwsreMfJBa2VvDFa20Mf8EMEUcS9AmOKAPxH/AOCzv7VvhjwJ8Cbn9m
rwh4p04fEb4r3un2vivRtFuory58NfDDTZvteqW2ttbOw0W78RXkNjpVpplzsvJ9PS+nMMd
oB5ntP/AARw8L+D/Df7DfgS68OatomreIPGGveKPGPj3+zbu1uNT0zXrzVZ9JsdH1+GFhc2
d5pmiaRYw28N5DAWgcyQBo3JH2L4k/Y3/ZP8YeI9d8Y+JP2evhN4m8XeKNSl1rxF4h1nwjp
9/qus6pcpGtxqeoXUybri6nEcQkduG2j5cjI734Y/A/4N/BddZh+Evwz8F/DtfEjWba8vgr
QbLQ11ltOWddPOo/ZkX7S1iLm6FqXyIhcSgffNAHzn/wAFCvh98FviN+yj8VLL42XXh/StN
8NeFdf8UeDfEur3Wn2GqeHfGui6Zcahoknhm8uwbo3up38Fvpl5penCSXVbS8e3lhbcksf8
MM32e4RFmZS01uplJl8qRGkXJKoWJ4Y5Vjk575Ga/wBEL4hfCL4VfFjTNO0n4q/D7wl8QtJ
0rUH1bS9M8aaFp/iCy07VXt3tH1Czt7+CaK3vGtJHtzPGFcwuyZwTXmyfsffskxI7w/s1fA
1QM7tnwx8JEkk5536WSevfj2yKAPzA/Zj1P4K/8FPv2ANB/Z1+JviaxT4pfDjRrfwvqT/bb
efx54b8ReCoEtPB3xU0PS7i5ivNU0y60SeytNVuEWaxut2p6XeywTtFIv4K/Hv9jv8Aah/Y
r8bxan4m8IeIrO08Ma3bav4M+MXgi3vtU8JXd3p15HPoutafrtlDM2iajDNHBcy6VrKWd3Z
zDyJFnjPmyf2l+DPgD8Cfhtr7eKfhz8Gvhj4E8StZXOlnxF4S8FaBoGt/2ZemNrzTzqGm2N
vcNaXRhiNxb+asUpjQurbRj2jZHc280MsaXMM2Y5oLyOO4gmUgApNBIrRSxkMfkkRlJJyOa
APwO/Zz/wCC6PwP1jwPpek/tN6b4r8GfEzRrW2sdX1jwh4dHifw14qkggVJNcjt7W6t9V0P
Ub1k86/0q4sp7SG4kd7K6kt2CR/jB/wUg/ar8B/teftIXXxL+H8Orad4M0zwZ4c8GaI3iWG
y0/WdU/sWbUbm51WfTre4uPsMF3canKtnazXEtwlvCjTrHLIY4/7Ldc/Z/wDgTr90954g+B
3wf1e6klMrXWofDXwbczPLz+8aaTRzKzcnLOxJzkknmsuH9mb9muMho/2ffgnFKGJWT/hV3
gohePU6KzAnnocZ57mgD+bH/ghb8VvBHgn4+fFLwb4t8XaJod/8SPAGgaX4BtdT1a0srfXv
EWkeJHurjR7ESyCOXW7qxuhNZWufPvVt5oYQ8gSM+x/8Fr/21PBni/TfDf7Lvwv8baZr66R
r3/CT/GO/0DV7O70iHU9HN1b+G/Al1LbMyXOpaZqQk1zVYYZXhsZ4tPhlb7UGjT+gCx/Z4+
AOm3mn6ppHwS+EGn6ro99b6tpmo2Hw38IWl9pup2cqz2d/p13b6NHcWl5bTostvcQyJLDIi
vGysM1HN+z18BLlrm8uPgb8HLie7uri6u55/hn4MmuLq7u5muLq6uZ5NFaWe4ubiR5p5pXa
SaV3kkZnYkgHz3/wTjPw7tv2Kv2ftH+G2vaN4gsNK8B6ZJ4luNIvrO8nsvHGt+ZrninTtej
tJpn07W7bUr+RZbG8EV0tuIJCmx0NfPP/AAWLi+A1x+yZ4jPxU1fQNN+I2nSW+qfA2G6u7S
28W6j4rhvrWC/sdAjdW1C80O5024uU8SW8JTT0T7Pc3c0M8NvIP098LeCvBngezuNN8EeEf
C/gzTby7a/vLDwpoGl+HrG6vnRImvbm00m1tIJ7swxxxG4kjaXyo0j37EVRV8VfDv4e+N59
PuPG3gXwX40n0hJ00m48V+F9F8RSaYl2Y2uk099YsbtrNLloYmuFtzGszRIZAxUUAf54sGo
i3ljuLLUEtp4J4pra6hnjEttdQSLLbzxPuOyaGVEljIbIdAc8V/cH+wP+2F4D/ay+CPhK/s
fE2mXHxa8MeFtGsPiz4OFzANd0fXbCGPSLnXZbFJZHbQ/ENza/2hp+oxmS3kku3t5Gjuo5I
h9Jn4F/BEhg3wa+E7BhjDfDfwYQMFiCo/sQYIDEA9QAo7Vu+Gfhr8OvBV5cah4N8B+DfCV/
d2ws7y88MeGND8P3N3aLIJltrqXSLCze4t1lAlWGZpI1lAkVQ/NAHbrJtOzcF3g5yAcgdcZ
7/NwAQSenSrpkVLGYKNwW6tRn7pO6K9PPB6YwOv8ASq3lyhSdp24yTx0Azn8ualCM1hOQMg
3dpjkDOIb4Hqe2RQBdcFJEVwfmtrEDAyMrZQK2SOBz69aYVLkqyDYOVIYgkjjopBAwTU8m3
cuHZv8ARrL7xJwPscOCOB94fMfU88VA2XJTDoByHUgZxjjIye/cdqAKpEe9XThUPzZY5yD2
DEk8HtVlREf3uAC46sev4E4HTtQVhBClU3HplRk/pT9iEAFVIHQEAgfQHpQAm4lgFCsn8RD
DIPPbv2/WodsqyO6qGVhgAtjHT/CpGPlg7ECjqWwAgOcfMFwT+FReZOeVVGU9GAOD7jLfzF
ADWcFgZI8jHLI7EAc9duB17E5/MU5o4nAKPtJ5+8STnthm4NN8oxRsxbdjnZk+Weg+ZT1/T
oKh2qxDF41yc7QGAHtwCBQA9omDAlEAxypl+91Gck7gO3HpUyxMAWD7cjO3AcD2BbOQPXqa
hcx3LqPnVuNuWAX5TvwdvzEHkEZwc4PFWQ4QBZBjAwDgAMfRQo4HpkCgCmFkmO7Kk9MZVTx
z90Y9fSpmVggV40+VeCZMHIHXjGT6A5pxeNADiOB8gDeoyAeOqA8np1+tPMTMMkq5bqHyyr
nvGOCp/wDrUAVIlBOX5TJBUE7s44O1Tu/H+lBEQJKuwIJIBXoecAnP4fz7094TG+VZkUAfO
TjBOeMqAeenA+tPWIkHaqncOXkG4HI+9HjkZ5PIzyPTFAEBWSRTIeRnGBjPGBnaB79cfWrB
G1Y1eQ4YAbdi9MAEZxkcHGevfqKMNFGUJ24OfN/hGccf3vbpih5ogq5/eEKfmUZYEAcjIzk
9RjJyPXFAC7I4pCQG4GNoVmHI7NzzSrbruD7j94NjaPXOOv4V4l8YP2lPgV+z/pa6j8YPir
4O8BCWMzWmna9rEDeINRQKzj+z/Ddn9p168VwpEckOnmFjhfNBIr8u/iP/AMF2v2XPC9xPZ
fD7wR8UvihcRl0ivxpmneCNEuHUEKYZ/EF5JqskTOACTpET7CHVSCKAP21aGNjkrkn3I/QE
CmmCEAkoeBnguT+QOa/mj8S/8HA3iHzW/wCEU/Zk0OCIMAB4m+JGp3U7LjgmPRvD9rFGx4J
AlkAz1PFcZb/8HAPxiDzm5/Z2+F8kW9DbJH4z8Y28qx/xpLI9vcRyO3RHVIgpxuRs4AB/Ue
oUjZHuTGTkoTxnkZf1Jz+dNIwCTOOOuEjJ49sZr+bvwf8A8HBSNeCDxz+zHcGE7fMl8GfEd
Li4hQ7dzLZa34fjSc45AN5CFB+ZsZYfavwv/wCC0f7EHj+aCy8Ua546+D+ozuEYfEHwu76J
C5B3GTxH4Zn12xSLdhRNcRWychnKKGwAfrlGMgMX3KRwCir368D2PFPJVWC7eT0wuRzxyQM
D8a4DwR8QfBPxL8P2vir4c+MfD/jbwxexrLa614W1yw1zTyjBWCy3Gm3E8dvMAwL28/lTxk
4eNTmu688KVDqy5A5JGMep5JxQAkjFWJ81lAwABEpHrgMRz9OnX0om25Cliu4dFQMTz1zjI
/Cp/kkUHAZTyMjI9MjPfr71WkXkGSQJIB8hXcBjPfgn1HBFADlliRQhJOM9VIPUnp2PNRhr
cZ2ZVgASQGbaCcAlSSME5ALDGc96XdFtA3RM/wDEzqSSOec4zn0J9PbFRrAJAWjO0cKd/JJ
HI5UYwM8DscnvQArJHw5lJ3HPCjr15UEYz06cVNvt5GGc56D7yjuecED8TVf7PlziRcouGU
bsDn7xGOvbNAEaqQzowJz8oPmfRSRgepzxgGgCwJcsY1VCqHALPjI56E5yfxJqVwm07lyvG
QAc9Rj7vPWqsQiJO2N36Z3bDt54I6YOfxqxMx2lRlAcfvM4AOenB3c4x07+nNAFcmAEBYzk
nDAs6kA4/wBr+f8AKiVFAIjUEcEESFjnPPyZPbv/AIU0K7E+R5TuCu83G4owJ5KFQWDdT83
B6HFS+S5lBI2Lj70XyDv9SCe9AEYV5Qg8vaI8BieCRwCecdlOcHv9Ke0YD5hJ3Y4GAydOfm
bIzjsec1JMwQICX5zghuDjH3/Uc8gds03zUVVUPErsTtAUhTjGSBjOQOtAANqAiRQjScbgS
wJ6Ekfw4LZ4459qFijUfLIofn5zg8em0nb+OM08qJQrOCAgyCCNr5wSR947flB5xwaixHLI
Y1VAmN25FAbOBxnpjnnj9aAGTMzFAxAAJBKsGJHy5JAOAccge5FOZytjOEYlRd2mCVAPzQ3
xPr1IH/1uap7NjOAzt8x+8c4wTwOBgVbD4sJhtQ4u7TkrknMN8eeecY49ATQBeljXzEYptI
trLGHY9LOAYIzj5SMAkc4zUcvmbR5RAbPOcdMH14647Zp8xnZ0I2KPs1l1B6mzgLdyeDkc1
AxuFGRsbnGADn68kcUATgdMgZwPTrSO4QZIY/7qlj+QqIncVkWTCJ98fNjPU5H496kL/KGV
S4PTbj39SPpQBEqOVLSsAwPytkYUdTkcKe/3gcfhUcsbsi4l3LnIIKRjv/EBzn0FWPn2tvC
uc8Ko4I44w3p15NIY1kRQylAOQowMdfTj8qAGpjaygrGSeAHEh6AZ5POcYxThkEhwgA6OSo
LH6YAH9KVIY06KCc5yQCRxjg44oPzkho/u5Ks2CCenHcevIFADZFUAsxxGAAyBRzk4+994c
kdCOn1qCdk2RbCMDkDPIHGM55H40gjlZSr+ZknglsoBx1GSc9fzFSCBHCq8ZHlkMGB272Hr
tILL1yr5U91PYAVZJJBuWJSM4yWHb6ipI0ILOx5fqvUL7A55qOU7corpECAcAEN165UYGcY
+lRR7nMm6WQhBkFXIz19c+lAFmV1VTlwp47Bj/wB8nP8AKqrzsMbJS3XOUUY6Y7c55phYP8
uQB13yfM/03DnHYDHc0/7OXA8sHOOCcESEj5dg68noGx1GaAOQ8cePPCfw18J+IfiB4/8AE
em+FfB/hTTJ9W8QeINXnjt7HT7G3RmJbdzNczlfJs7OBJLu8uGWC1illcIf5ef2y/8AgtL8
SfiPqGq+Cv2VzqPwv+HbLc6fcfEC/t4Y/iN4rgdmikvNIV0kTwRp9xHk2whM+utE6ST3FhL
ut188/wCCwX7X+t/G347ar8BPCutsPhB8GtUXTpbfTppI7Txb8RLeBI/EOtayFbbeWnh66M
uh6FCweCC4tr6+jUy3Cuv4+BZgW37ZBGf3bSFjgKTzHhgFBwM7hjGOODQBoa1q+teJdcuNb
8RaxqOua7flpb7Wtc1K51nVLx2BbN1qOozT3MjKSeHlOPugAVmyBwUY3AEKqzyYWEsQuCFG
4YGQGHt3B6VWbfcTGVt0jOuduSEIHAYAEenXOD1rtvhbrPh7w18Tvh34g8aaNYeI/COieO/
C+peKfD2pQmfTdZ8N2usWr61puoQk5ntriw85JYuA65BPQUAavw6+EPxe+Ll99n+Fnw28c/
EO9MrRsvhHwzqmupASrEG6urWzawtoygIBmuIwOETNe4+Iv2Dv2z/BWi3mv+I/2ZvivY6Vb
QNNcXlv4dh1YW9uEDGa4t9Hu7+7iVRkyh7bfGqkuAA2P13/AOCgP/BTvx58AfiHd/s2/se2
Hg34Y+FvAFlo0fiLxLpfhDRXW51LVtKtNatdE8K6NJCdF0nTNJ02/slvb2bTZ7++vp5Y0eG
CDdN9Kf8ABJz/AIKBfF79qbWfiF8LvjbJpWr+MPBegaZ4v8OeNNI0m20O61fRrnVI9I1PTt
d07TI4dNa7s7mezuLW9s7e1EkMkkU0DMolIB/KHcRyxJIJmmtby0uJ7a5sZYJLS6spIXKTQ
XCOscyTwyfLNbyIJI8/OtZ8RDK5eRmIICh4+D7c8EfXPXvX9Ov/AAW9/Zg8EJ8MNE/ae0ix
0PQ/Hdj8QNE8IeKJdK0mx0c+LND8TWF3HYSa3JaKja3rOiajpbz2+p3KC/ex1K7tp5Jrezg
2fzFhv9YXUx7GAwcAsC+1toGcbR8xzjj34oA9J+Fnxj+KPwO8T2fjL4S+PfEvw/8AEFlKsq
XfhzVJ7C3uSAwaLUtNBbTNVt5VZlmttRs7mGZfldCAMf0yfsIf8FjvDHxXudD+Ff7T66d4G
+Id1NaaVoPxPs1js/BPjXUrmURW1rrlgzLF4L1e4LIkMqPLoF7OWUy6ZI8UL/ytXEUe2MiC
RUYbg0xVg55BKqFwBycZJPrVV3BCwYt8ORlpo2Zj2wNp+VB6Kd2QGBBAAAP9IwTsxP747Cu
UcRqdwIBUgYHyspyCDyMEcEVKuI2C5Eisclz0X2zyB26kda/FT/gjH+17rnx2+EPiP4LfEn
V21rx/8D4tLXQdZubl5dV8RfDTUmktdLkvnuC897ceFb6JNEe+keSSayudMMzs4NftEFZGC
SFkRuWGcAj8Mg8j0zQBLNJEzFHYIqnhhg7jjp2HGfWpEwsLmJixDEg7ec4XPBznjmmbUk+S
IAFOd5AO4HtnGep7+lD5zw32cY+5yuf9r5Mjnpzz8vpjIA1ZNxImJP8AdGNp3ds7QD+ByPa
p1jkYfvWGM8qFXkdvmUAg59PT3pY48gFxG4IBDBSWJ9Sx5z79c09gfMU/PgDsRs7/AHlPU+
49R6UAIqxRk7SoJ4I3ZPHbBJpHMauCysWx1AcjHI6D5T+VI2Nx/cZ5PzYTn3yef601llB8t
GbaRkyMSWBznGRggcAdO57GgBplQvh42VQMq43Lls/dIwpyFAYnlcnaOhNOaSOUbA5UnnJG
OnPU4pMyAESRiQKDtYgHp/EcnJzjJ7mo4lMkgcxrswRwoC5weo5557+3egCJxISFYsyoSqt
t425xkY65AB6n61YhU5G07oueqgENj359OhxTkmUNIkhVVU7VGMDALAjHPGAOKZI0hwIFzG
ScmMbduBkljkdThcAZ6Z45oAhcoJVVZfmZzw3GMMOgJ+YDPPb160OzJKSrhjgDcAuMEdMDI
/zmh4ogUZ4n83BCMSpO4gbsHk4Jxn1pkoBhaFlKSH+MfKcE5I3KQwyuQCCO3NADypTa8iBm
Yl42z91sYLEDg8N0bj0p7MWsrgscn7XZ9gP+WN/2AApqZRBG6s4KqsPmEORxgHcxLkn5c5Y
nI7VId0dhKjIpKXVmMsMs2Yb45Y55PHB44J9aAL9w5ODGpZha2hVWOwMTaQkDceB15Paqzt
IRtTiQYLcHaBjJAZhg8kD357VLJ5yuuRkC2ssgkliRZQBgp3Y+8DnPUnPNKCSASCpPY9R+V
AEe1tjA/vCw6HCdeoJUfr1oCNsVQfKI6hfm9eMt169aa252GRMg6ZVlA+pHJ/8ArdqmUbQB
knHdjkn6mgCKNViBBcEk5+YgH09fapFVQS69W6nJIP05IH4U1oldlZsnbxjjafqCOfzp4AA
wAAB0AGAPwFAC0zlSxaTg9AQoA+nc0+q7OhZlkMZA4UFSSD75yPrigBqygfMZXZR1/dAD6E
gcdRTlyGLxEPvIJBO3aDznHJ79MCmsSg2MYFB5K7HwffAOO314qNY2ZmMcig9SE3KPYY449
BmgCSVVeQKVxlR+9ycLjJxjhecY59fXFS+UhRVPOFwGBIzx14Iz9DkVE5kaMmUBUBG4LkOe
RjBJK4yRnPYetRJNIQyxqCqDrySBzjJBA3cHIAyD2oAa8DB9iAtxnJGB379P1pWeSKKeSKD
dPBbzyQqZGUyTxQyPEqg5BLSooACkZIGCDio0dzhTM4GD8zOxz1PJHXrge2KekjK4fc7SRs
GiJO5Q4OQWDdVJCkgEZGQaAP8AOr8VX2t6t4u8aXt5b3Ml7ceNPFl5fxSRl5xeSa9qMl55+
1Vk2pM8gYHywrBmwM1zkkv2ls/ZljdQA4DyEY+YBhG27cFZCNuWB5XJIr9Dv+Cln7Luufsw
ftQeOYrKC/tPhr8UL++8ffDrUG82O3uLXXrhtQ8R+H7e4j/dSXfhfW7m6tLm3d/N/s2bT53
iMcwr89ZFaDy2O1AwKbnGWdUbcVG3srOzYIADPlcEmgCGa4ePyvKtnvDJO8TvHFHbsiiJ5E
mCsq5iZlSNkQeYpl3FGCPinLLJMFIhG0LmUHPyKxUHfwOO3OOeOpqaadwWMLsyoyHakgUq7
qyiQLuBDsqlCwH3FA6dUTfGAzsIlbDMrsAJVUFyr5OwouA/7z5AwDE8UAW7i4vNWuLi/wBS
vdQ1G+mxJdX19cT3tzOY0SJZLq+u5JJZDHBGkYknlYpHGkYIRVA/qp/4Im/sxax8MfhH4v8
A2gvGmnNpmq/Gf+z7XwRBfRtaXdr8NfDUt1O+tXAndFtrbxFrD/boJ5NkL6VplveMVhmWUf
mt/wAE4P8Agmr4h/aJ8QeHPjH8aNE1Pwh+z3pF9Df2On6is1rc/Gm/tbhpINK0+1JjuLfwU
0yLHrGsHEepLA9hpolSaeaP96f2xP2a/wBpn9o3wtH8KfhR8bPh98Bvg1/ZNnpuq6Tpnhvx
LL4w8S2dvbrbroV1qukXtnY6N4Qgt0SCHQ9HET38ICajdGEfZyAfh7/wV0/bo0f9oPxfpXw
P+EupW2p/C34Ua7d3+veI7Zme18c/EFIZtKuG05iGhm8PeEbf7Xa6fqUDSQazfX93d2zm1g
gkm/Ep3jmRzJIxkDYCptA2nOSzKODngdMk5zwK/aL9pT/gmT4P/Yk+Bfi/4r/Fz4s2fxK8R
aoLXwD8JPAnhbR77wnZS+NdeDsviHVb+91O81LUbHwpo9teaq2lWdtFaTy/ZotRn8iVEb8Y
rcIsN1D9nT96E3SbVbyBG2Sw3DcfQkEMepzQBDFhZAPJlkSPbvVxMFYvkqFlIy4JI3FWwr4
j68VWETySKzDaysAqr82eep7j3GOlWfMmR3UTb49u1WG5WGQMkc4Hcdz+ZpfLZRkssbAZUM
23I9d33VHuSMd6AP2M/wCCHF9qsP7a95YWSMbK9+CfxCh1rAJUWtte+HbqzZ+MDZqSW7R8j
LnI3YxX9eixs4LLjC8ct0/E1+An/BDb9mHVfBvgzxl+094x0t9P1L4naXD4P+GaXCyR3E3g
Ky1IX2v+IijoFa28Ra1Z6ZbaZMGZprHSZZ0AhuFLfv7ABIjMJf3SsVfaxxkYyOMjcpwCCMg
8HmgAeIxorbuWOCB0HU8EHmpEdpFZHIxu2l2wCBgEbAQA6+jKSMkjOQRUoiDqBuBiHKYzu7
/eyMEcnpg8D3pdm35nWAKOThCDj9R+YoApkojMHl2qDhT2Zs8Drjn9asLOZD98xnnChA+cA
nOSM57Y9hjrUbRW7uS7IVDB0XaDtYHg4ZSAR2IwQeQRTpQGZXiwEwQzqMBGGTubG0nOQPl3
HnkAc0AOaZiqGPzCerboypI7ZBBx7ipVdiPMbcoBIMYXJPoc43dx7cUw5kRQkvzIMuQWGfx
4J6d6jjf5dxlbeCcK7MUI9wOTwTjnrigCQXBdpEQJlCAdzbSNwyuQwAzg5wCQOhwcgAkIXY
z4kzkFFV+PYKNvrnjNMdom2dGcnkoAAWOPvbhkqT2z608iVG+WKI8feVcfh94GgCYFCo3Mp
JABJwpPHORwQfbjHSoXaJVMaKWOQdqlvY53Ak/hmmuiygEbVdATKAMHPVh6EggjJzz39Ykj
ZmzFuVeRuJ5BxyMrjr9KAHNGBtYOOPmYEjKdDgAkkkc8YySBxT/KWY7vNJJ/2QDxx0BH8qf
5ccmACN8fDbQAC3+1kZYZU989eeaBFIr718oHGMBWC/kO/wCNAEbtLGCjgMGBVDxkADGRgd
eQeec1IET+z5d4AJu7bdkkHIivNueRjgnHr1pjT5dQI1YhsHIyd2QPkOeMkcE+2elTSENaT
lljQ/arTIdQW4hvcbjkA8ZK4JwMgjmgCe6jDSwuWxst7U44x/x7Qnk9qrSAN1dHUkYQsEA9
DuX5ie2Dwc+oFWrnEmFUjJtbT143WkJB/EHNVI4olbaSHkA+YHkDkc4Ix3AoAnb7pw2zj73
BA9+ePxNRxuzMVPzBRkSdm6dMcd+1Iis+TKCADgKDhWUc/MvIP41IwYACPauPUcY9gPegB9
NdFcAMM4OQMkc/h/8AXpABGpJZiOpLsWxQpZiWypQ/dwDn8c0AMZpQDlQo7lTuYD1ClcH8e
2T2oaPzVTLHIw2SoBP1HapqKAGkvuACgoerZwQee3ft39fTlHDEfKxXrnABz7c9PwqrM753
bmjIAAj3EFuT83ynHfHJz8p9qWGQkEASucfNlgQPcZPFADNiFd+zBHHk5bLds5zu754Hb60
7d5IDCIJ5noxLdOuCCM8/ietSsRD8xRnx/wAtGKlhnjGThvw9/SoS5kJMasx5J34YJ6bB/D
9RzwKALMbjb8z85P3wEOPp6e9VHEaGRpMNu3FNhLEdTkhT7jA5zzwaiLsVw2GP94jL/Tcec
e3SnRpvDfIzEDjaQACc4zn1/oaAPBP2hf2c/hb+1T8MdS+F/wAUtGW+0m/V7zQ9ct1jtvEf
g3XjbNHZ+IvDd/LG0lnqFqWT7Tav/oeqWyNYajFNbsAv8i/7X/8AwTi/aH/ZO1DU9Uv9Gn+
Ivwc82ZtJ+KXhPT5riwt7KL/Vx+MtKgSe88H6kEZUd7v/AIkt1MrGw1GVMKv9szKViIaPDb
s7ztPBxxnrURVJ4Li1uVgntbqB7a4truJbi3uLaVWSW3mt5VeGaCRCUlhmR4pFO10YcUAf5
yMa2RdPs3mOrorCaNUlDA4DKgEoVypJVfLclscbua6Hw1r0vhHxJpviKytdM1W/8Pagl7b6
X4p0Cw13w9dXVuS8EOsaLf77LVbNJNkj2d0k1s7qFnjlAKV/ZB+0B/wSb/Y9+Ot3fa5Z+E7
74OeMr3fJL4m+EcttodhcXMgYtPqPgy7gufC12zO2+RrOx0qd2H/HwOtfln8RP+CCXxYspL
qT4UfHrwH4tt3lk+xWPj3Q9b8H6r5JHyLc6jo6+I9KkuC5wXENrEclsA9AD41/4e9ft6x2U
NlbfFHwjYW9qsUFtbad8MPANvZ21vbr5UMVnCNGeG3tURVjiggVUjRQkSJGop0P/BXL9vu7
QiT4yaQCivJGifDz4fqhEKbyJQugDG4gKik/PnYuSRW5rn/BF79vjS0ls7XwT4A11I3G2fR
fil4cRJFRmKtbx6qNNnAYEZR4kPAUgYNYtj/wSK/b+DiJfgxpdt5hCtLN8SvAcUA2qcPOo1
mRpI2I2k7W68qRkUAfOX7SP7YH7Q37VVr4Gsvjl4osfFFr4OuNbvfDMek+HdN8PGO81xbSC
/utRtdGhtYLm4ENjFb2c724a3tjKit++Yn5YihljLYkETEqVygfIJILNkZAAyRgHcQR71+w
Xhf/AIIoftta/dI/iNPhR4JhdNstzqnj9dWmjX5flW08N6XqTyYHVFlQZXG7pX238Lv+CBv
hq3a1vPjV+0HqutlRC1x4d+GPhqPQ7aULvMtn/wAJJ4kkv74RElFW4ttHtZEHmMmDtNAH82
+kaNda5qVjoeladf63rWo3CW9jp+i2d1f6rqM80hSG3sdNtkluZrmRiqxrBGckEEgZNfvv+
wx/wRo8Qa1qui/E79rjTToHhO1e21TR/gtHclvEfieZDHNbj4hTwEjw9o2VD3Xh+1nbWb1T
5F1JYQM8b/uj+z/+x/8As6/sv6alp8IfhloWg640KQ6j4zvoBrXjXUwqbSbnxPqhu9VhjkB
3PaWVza2W5n2W6q20fTEaOzbgGIB5KnDZ68Enr70AVbDT7LS9NsNG0mystL0zSrW2sdO0qx
tYNP03TdPtI1gtrOxtYFSG2tbWALHb20SLHHGoRVAFXTbhPmTa6DlguFySf9jkk9Sep75qc
eWB+8jwOm+QKxJ9CRkk4zg+g61UPmR8ZZM84BIz74B/nQBIXDLskRolVvkxlsjHfdjHJPc0
C4YqVcBwTzk7eOOPlA7/AOHSq0rTNGwRgZP4PNZzGD33bQzdOmAeevFSKm4cMN3QJySTx0P
Ax15Pp0oAsLJJINkYVAo5yc/L07g9M9/z71A1v5RkZZjKrMGCu0f7vgL5cQRVOzjf8xdtzO
d2MKJfKkAGxZFY8OdwwR9AQfwqN4ijhGYDIzu5wOvXv2oAm2mVIlUEbMElhgc46Hv6025B8
zODjaOcHHU9+lKgI6SO4A6RsQF9yGxkew/KnBzK4iZlZG5JQEYwCRyfcDqO9ADAkZQEZR1X
dkjhjjPG44PI7DH509N0yYaXqcbcLk4wR6H3qtJkSeVuY45RWJJ27igIz23Arn1FPC+WQzs
VIz8inD4PAII4x6jINAEpSGI/MTI38IHYj1we5wOfQ8dad9ok/wCeR/8AHv8ACkiYOJGKJl
ACpKgtnDcsx5ZuASe5yaiaR2BfzNrdNill4HfjjuaAJowU3b1P77GAoJxnOQ2OV+8P1p7Rh
v3Q2qgOeGywOM/dPOOfX3pYmlKMXHRRsPduD1569PTrVZluGbftKsRjKnHH4GgC2xHlOAwO
2NgSCOoUjsTjpUShDYS7lYn7Va5OGIOIr0LjHoMg446Z5xVVW2iQMX3Nxw2ATyDv/vden19
ak3MLCfDEYu7TGCeMw32cfXAz64oA1LldxVc4zbWoyP8Ar1h5qktuUO5ZCCRgnaDwfrmrl3
0HO3/RrX5ueP8ARYeeOfyqgPMcBFmU4GcjeGI929Of5elAFsnaMnJwOcDk/gKYVSVQWUkdQ
DuU/iOD+dO3KpVWYbiOBzzTWYklI2XeOWDZPH4fUUAIzYkVdxG4fc2ghuvVjyKVRIJHyfkw
No446egyMcj/ABpjBnRiIysg4XO3d16qQeOPcH8acr7I0804PQ5yTnnqee1AEtRESsSM7FG
cMMMW9Mgjj8Kkbdg7SA3YnkfjVZpHBIMsQI4I2tn39OfxoAa0OwE7PNA53FmBHONoUHnHXP
ufSqzhSV2llO8MyAsgUg8KWyCy8nIPykdRVyP51Lo0gIJAEjFlPAzkdxg8eh57VT1bUdM0b
TrzVtZ1DTdI03TrO61DU9U1OeGz0+wsbOFri8vb29uGjt7S1toEeae4uJEijRSWYdwCZowQ
cJGp9fOzj8CcVHJJNtWOGRYWVlDSbVk3KpGR8xCgMAQW5IByORXzT4S/bG/ZY8b399p3hH4
8fDvX73TNB8Q+KryK21G7jiXwv4Tt2ufE3iOG6vbC1s77RNDtg09/qVhcXVrHGNySPisWy/
bx/Yv1m7sdM0z9pT4UXmo380FtaWNnrc0l5eXF26xW1tb24sVka5upGEdtA4V5ZHRVyWGQD
6wEcpcmVzICxO9EBCrjhPkGDg+vPzc9BQAUPKEkn92WynOeDjoeccEkD3r86fg//wAFF/gr
rvhTxV44+M/xQ+D3wt8OyfEvWvDHw/hsfHF34mu30GxsY7jT7bx3qmnaXL4f0jxzdwLJqk3
hzSb+9Nvp88JuDHPFKlfWvw//AGhvgl8VdfHhr4dfEjRPG2uf8Inpnj6Ow0VdVmb/AIQrWZ
mg0nxL9quNNgsDpmpTRyQ2kouhJPLBcIkRaCYRgHsga4LGO48pjliFVtqlASY8uVU79oBcA
7d+QpK4y+NEXe77MjlBvzjGTjrz2Azk8V8yfE39sr9lr4SeLr/wN8S/jf4M8GeMtLOnR6j4
c1d9XOoWcmq2cWo6bFMbLS7u3E97Yzw3UFsszXDRSxkxguBXFj/goJ+xh9r0ywX9oPwZNqG
swy3OkadbWPiu8v8AUobe7vbG4NpY2vh2W7ma2vdOvrW6hWHzreW0nWeOPYcgH2Q7GR8hcE
gcDnp+FIrsmRkqrEK/Az3GOejdcAEHP0r5S8Qftz/sl+F/CPhH4heIPjn4P0bwX49uvEGn+
D/EtxB4gXStc1DwpeJp3iXTraWHRZJrfUdGvXWC+sL6C0u42YMsLx/PVrxJ+2x+yr4T8c6n
8MPEPxd0ux+IWkaOniDUfCqaP4p1LUrfRj4dj8W/2u0ek6FfxtYQ+G5Y9buJxJ/o1i3mzBG
DKAD6klkCIiKkjq8gUShCQCQzFnP8MYI2lsn5ioxzkGNowyBmcZXDZK56ZCk4Oex54xXyH4
Y/b4/Y+8a6ZNqXhD456B4ms7bxD4a8LXEuh6P4x1JYfEXjOe6tvCejyQW/hx51vfEVzZ3Vt
pQ8ry7m5haASCUqjeJx/wDBR74Van8co/Dvh3xX4Hn+A3hrSn074i/Eq9s/iA/iPSfidqF9
Jp2g+ErHRbLwtLZ6TYWl9D9m8R6j4uk0kR3EyR6Y1zHFNMoB+lUYMZDs2wcjgKz89tjEEA9
cnjA4qMAswA6k8duf6VxfxM+JPgr4SeCtf+I3xF1k+HvB3he2jvfEOviw1HVbbTLKSSOBby
e10a01C9ForSxeddLbtDboxmuHiiBYeLaP+2X+zr4kl+GkHhfxb4g8R3HxisL3V/hiuheAP
Hmpt4t0bTdTfR9R12yS18OSPZaJY6nHLa3GrasunWQ8qWaOZ4I2lAB9TLblhhlCkclwxYsf
QrnA69fb3qs0bcqVbHQ8MM4PtXxRqf8AwUc/Y+0ibxVa6l8XpbNvAGqXGi+PJn8B/EeS08G
6vBqE2lfYfE2p23hWex0iaTULea1t0vLhPtcigWxk4J7n9o/9pzw98HP2Z9b/AGgvD2teF9
WsL7Q9Am+HWqaze6lbeD9Z1Hxo1vF4U1LVbrTLG91QaCVul1O7S0s/t1zbW8lnCIrmUFAD6
gbLDb5Z3jGTlskAYGV6DtzjP51Ipkyou41LnP8Aq5Gfaoz0wiZ6ZPBNfGsH7Ynw58J/snfD
z9pz4kePvC8XhrxRpnh+21f4h+F/CnjvUvAEniDULu5069uNM0NrA+MtP0GXUtOvbOwm1i2
ikSZIluDtmiVvonT/AIr+A9T+GMPxlm8QQ6H8OpvCkXjdPE/iaG48M21r4Smtft0WualBqs
cNzp1rPZ4u4EuEWeWCSEpGzzIjAHockigbfJ+QH5SSy5479D69SaRZEjGUdm5zsKAZPTluS
OPQ18L6N/wUf/ZN8Qaz4b0OPxv4r0yLxt9qHw48R+JPhj498N+EfidPZxkyWfw/8T61otnp
3iW9nn22Gn20DxPqV/NbWtoXkuIQ/W+EP25P2afH3w1+LHxa8KeKfE174J+CMyWnxLvrzwN
4o0rUfD1+0ixPpo0LUtPttWv9RgldYrqztLWSa3kbZIu9XVQD662SSkuuPm5wHHGfbOR+VL
ukh2x4G+Rjhsg7AB1YkYCnaQOTknpXw/qP/BQr9l7RvivpfwM1bxj4m8O/FjW7/QdL0vwt4
i8AeLtI83UPEum2ur6JZ3WpTWA060kv7G9tmj867QR3Eq20pSUMq5F//wAFIv2VrCX4c2eu
6t8S9Ff4v6hcaR8ObrWfhf4u03TvE95aeJ5PBt9DZ6pJbiyg/s/xHFLp98bm7tZLRgJ5EFu
ySSAH34u9eSiZf7zGQfN6nHTv0XFMKRGQRoAMjO8MxIIBJGM45Ax+Oa8v8EfFnwn8QPFvxN
8C+HYPEU2qfBzXrPwn4xvrvQ7yx8PR+ILvTbfVV0vRPEFwzWfiG5tdOurS41JbBmbTjcww3
nl3DGIekoP4hKEPT+IH8wO/1oAnP7ogRqwIP7xtmdwGORnPbPTFNaUGYOi7wFxjB569vbPp
SZdc+Y8hVuEYOdpz3IJzjnkY9eKi4Rhtk4xyybsjPUAcEn24z645oAsHYWVhA5Ync/3xg5B
JAHB5z2A6cUsjQsciMs/Hy4dePXAx/KmBn2I+6WMlQ2JWPzHAOMAnHuGOOcUimZ2EqqCQNu
QBj8s+9ADkETh8oEZR8uXbOeexPYgfnVcSuV25IUMeCMEkHrnqR3HOOlOcqTwGDZO/JBG72
9s56+1SQtECN4OeeTyvtxg8/pQA1Y1cFkZiEOJCylccZJTP31xnleMjHXNTMsX2GfEhx9rt
Mkoevk32Bj35/L3pPLkjZ2TaY5MEjGURQDk4PPIYluoPYDpT3YfYpuYT/pVp0Qgf6m964HJ
9PQZ9aAJ7pmeaFAG2Nb2m8FcZDWsBwTjIwDg4IIOfSnKoUAKMAcDvj8TzRNKiyxICzlray5
JyB/okGDzg5YYY+5zwSaRmVBljgdM0AKQGBUjIIwR7fhVaYRBFTdtAPAX5j+IJzj698U5ZB
IwZVkwCAcMAvr8wzk9aZIo3sY1DyE/OrAEAccgEADt3oAk+SUgjKOOFLcEd+FJwR16g07ZJ
/wA9j/3wn+FRBYWYfvXZs/LljkfQkcfnTxGdzAtMABwfM4PsO/5n8qAHB3DAOI1B6/PyBzz
ggZ54pzFsAoA2e5OBj2ODmozGsx3OrKR8oGRyBznjPckde1IYSAoSRwARkFjjA7ACgBjMwU
xTEl25BRQflyOMDHdTnjpXyV+3NF4Jv/2WfihofxLsfF9x8PPEVt4e8K+L77wLFPceK/D+i
+I/E+j6TP4s0vToLa7l1dfC73Met6joi20o1TS7O9tm2IWavr5gg+dguR/ERkjt1xnvUInU
tlI2cx5ww28AgqSMkEAjIPqPWgD+b/8AZp0z4seHP2mvgt+zH4M+Iuhftp/sm6b4e1VNR13
U/hHe6XYfBzwXqVpqEF5osfjW90+2n0bUryG104XHh+y1y/0vWoLpNIu9KSVjFH6V+y7ovh
DXf+CmX/BRHTPFmi2F/wCCPF+lXp0gaxpFzDoetzeE9d0DVL6Tw7dvZw2t3c6LLp812ZdLu
UktX083Nu58nev76efIybUVY7cMGKlQIxIBgOVTALYIAOCQTyTUhMkkaxqECIAFJUbMc48t
R90ckkYHXmgD+Ub9iHwP4Y8d+EvhZ8Lfin4QutT8M+Kv2+/iRN4q8KeKNB1iygvfCPiT9n3
xJpGl6vci6soJbSym1d7WLTNajeAwas9r5F3FerEK/RP9gH9n3Vv2Vv2xP2pPglf+LNe8V+
CNO+GXw71P4PXusRX+bXwPqHifxBrlx4WN3Ig08al4XvdUlXUrGyuDGRfR6nHbW63rRr+1C
GQErJlywIMhwcocHYSfmwSoJXpkA1AZU5hYOy+YcKSGVGJILID90nPUDPTrigD8LP8Agsro
Wn29j+y1L4W8Majdap/w0hH8SPGMnhzw7rGsXYsbWy0LTtT8WeIZdLtLpo4LW2s7WwikunV
PKt1gtowkG1fK/wBr3w14Ci/4Kl/BTxfcnx34E+D+rfCK81Tx58UPhDpnjXRrjTdX8a6Z45
eDWIPEfgrSby503VdeS/0mXUJbWB7mdLtZtQiDTzO/9FG1432QztHkZ2hnGeDydoA/OhJJE
KxpceWu/wCZYi6bmJAYnbgFm7sepJyaAP5/viV8I/hR+1Hpn7NHwQ8O6R4pk+Gw1b9oXwTo
PxW1nwlr3hPXfH3xA0D4L6DZ6f8AF7X9HvdKsjof27xrp2k6RH4h1yKCTxhe6fqWoQwMLtf
M+X9Q/Z81b9m79sD4eaD4ii8VeK9S0/8AYk8eaX8TviRY+HfF3ibTNY+M3iL4aePdPWwl8S
Raddm4kVJND8N+HoVm/d6XZaPZrCkjha/qlcszMvnO7uoDrK7OHQdA4P38D7obIHYdKiE7R
hUWUoEbKLCzxxo2cEuoIz2JwPUUAfzk+K/2QtB8EH/gn5+1/wDDCLUvCdjq/jD9l/R/2gPA
mh+G/EkS6pd6DNpVw3j/AFDw7a2RmsH8MahpF5H4sh1DSYLWCRrfXQ8c73DT8L+yrH8PfCX
iD9qzxH8aNH/aE0V2/aQufij8N/B3h7wF8Vrzwz8atEs77xbbvoOteFbbw5L4U1+38Rxay2
nR3XiZ7Z9NtdUTVLe6higdh/TaZZ2md45XMjqQzxs6F1P3gxyCc/xAkg+9WRcy48tbuUh8L
IryyMxzwQpzgcEjrg8dqAPif9sE6tq/7A/xrgl8LXljr3iD4F3FlZ+C/DdvqfiK+tfEWs6X
ZR2HhPT7bSbSS+1NrO9mj0uWSK1MMgtppZ1W3DMfxQ/Zm0X4y/scePP2I/jn4f0j43+J/Bf
xe+Gw+FX7Tfw2v/C/jPxFf/DWTw14iubRbq30s6Gbvw94b0qXU7PxNomkwW0axS2+v/Yjdx
6i5H9QSBUlCI0qNH8ysrkbSQD8uOQcN1H0p0bMJC8zsZWdGjeRi8hZAQrBiSwZQSFOQVDNj
ALZAP5DfHfwO+PHi5/+CgPi3wfpvxXs/Dsn7Q/hf4n6b8K7n4c+MB4T/aR8ID4h68lpGmn3
WgRah4gfQ7i60/Vv7Milis59Jurqa9tUMdvcR/ql8Q4/E/7e0PwB+DvhbwzqPwI8JeHfg7r
nxZ8e6b8Qfgz4pm8EaT8TI9Eb4deHPg3eabqkPhXT5bfw1Ya34j8TWr6ZfPd2CW+gX+mxXN
xE1uf2iuC7ESNcSBg3yl5HIGRg7epU4HUduD1qMSSyMiyXTSruHyO8jqSOBw+VyOxPTtQB/
KPp3h/4/XP/AATD+N/7HmvfB/4uap4z8B/Gfw1e/Cj7P8NvHs6eOPB974yfUdVutBnl8PxR
Lpmkahb3l/HDcPDLHp+rwzNFuzt++PjDpnxX/as/Yi0f9kP4UfDH4keHfFeg/ATwJq3jzWP
iZ4I8U/Djw9P4i+HUHhePTvhL4UvvEtjp8Gva94o1Oz1FpryFpNI0+20u2a4ncagDB+4skj
MxHnXDsOqLK2FGMZAJwBjAwD3+tQspcAMs7AcgNICAfUZJoA/nP+NPhj4y/tW/sy/sZfsve
FP2dfjT4K+L3wg8T+CYfiNrnjzwHf8AhPwX8NtJ8F6C3h2/1yy8c6gbbRtXttWCW2qWVtoF
1c3jraeQ8K3IgEnX237L/wAWPCX/AAUF+Jnwg0Lwr4ovf2Tf2j/GXwv+LvxR8Yp4f1hvCzX
ngJb7x9c+DZNaS2ewhuvEPjS3httUWSdIWsbmK0mJdjCf38cyyfuhvCx8gH5mA9Dkgd+360
3zmJGSVUdRGSmeSegOM5PJxzQB+T3xE/ZE8N/tVfEH9unwf8SfDvizwwdQ8b/Cjxj8FPie/
hXVrRNE8ReHfhbZ6He+IPBuszQWtv4gs4tWtW0jX9DsLqSG8hG+32TR204+W/ih+zv438af
8Eg/ht8NNU+DvxJ8Q/H/AOHHiBo/BHhyDwZrreNtN8YxePdefVdbFvJAt9aeHta8JX1xePf
38sNjdGWz3y/bxGo/oI8w8ZmkZT91N7fJk/xZ+XHY49+vYDvIrk70wxQup2xkAKQSBksDnG
cdh2FAHzf+yZ4TtfBf7NXwZ8PQ+Hdd8L6gvgnRrzxXpXimy1Gw8Vt481SBb3xtqPiqLV2bV
p9d1PxK+oXt9eX8kslwssLRytbeQB9GRxSIS115IG5sLEz5KEfJkE53Zzu2nbgcHrTD97ls
8/eGeffnmrDwl/njYyDgckls9+TjgdaAGF1QkxE4Y4ZCvb0BOTzkjsaeJtnyBDEO5HzMPwc
c56cnjtTCjYAcJFjo2MFvXJXJJHXn8KQoXPEgkbsPmLEfVh2HPJoAsecH2hGfIwDhAdx4xn
GdoJznA6Z7ClaNnO5okJxjPmMOPwAqsMRg5dtx4IQlSpA6Mehwew9OvqnnSbdu4/72Tu65+
9nP/wBagBA7xs4QhTnBAAOMdvmBPGfqeM1ItzIpG4hgQcAgLnHcEDJx3qLYyuGZTtkKkA4L
MeNxJzznKgZxxwasuHJBWBAB03IhIz179/8ACgCONsiViwUfeKHGHzuO3J5GenHPP0qUqjW
EzAhAbu1yuc42w3oHJOfmyTz6cVECBkpFuCnMoYIcdSQucBRwQMnHTPTJdIyvZ3DKuwfa7L
5fl4xDfj+Ekc9eDQBoTxR+ZG20ZFvZ4PPG21hA79gAKYSBySAOmSQOfTmp5/vp/wBe9p/6S
w1WkUsuF2ZyD867hj6evoaAIchQYyihpOgDEq2eOT1BPtntU0eAoX5QQOVDbsc+p5PXqaj3
wyHbuG4EoCAQysDghSRkYPpUckLL80RcsT8x38kY7njNACIIiQrwlGYnAO7n8yMcg9KtLsH
yKQNv8IIJH4ckde9V1VkdQ7oxJyNwZnxj+Fj0H/16c7+Uxdgu1uBtADevzE9Rx60ATKrKMM
xc56kAYHpx/WmSyGIA4zk4qKGUDahYyb/mV8kjHTHzYPBU/nUsojIXzDgA5Huffg0AM89H+
UMyE9GwOMc55yO2Oac+zam8GT0ZRnnHX5cDmlVYXGVRCOmdg/wqUAAYAAA6AcAfhQAwMrLu
IIH+2Mfz96hZmckCIMI8lSSQD6bcDBJxxUkwBjYEhQccnOB8w9Mn2oRAY4xuPygcqSob6ju
PY0ARDEnzyxqq9CzMQeOnBwMZ4qTy1/5ZOE/vbcNn0zknGOcfU0rBGkAZiTj/AFZ5Qj1KkY
yOuc9aSNApkwrLnjJIwevK46Y/TIxQAx5BGDG0j7uDvCg8HsOcUecMYJBLDCFSGOexYYGw5
IP1zwMU8QJu3Hc5xj5zuB+uR27UOIUxuCLnOCFAPHcEDgjIwaAI1t9xDzHewOccgZB+U5BH
I/KiOT/Wqz4IJCdNw6gbR1YjjA5yeO9Sq6Km7eSuT8zEsc+nTJpGTO1o1jB+9lk55wQQQMg
9T60AIgLjDjcnXc2VckdMqAOByByeOfaoBbPuBIXbuBIz/DnkdPT3qWRpo13EoRkDgHvQGl
MUhcbSFypHHbrwaAGiFfOOQuzHCbuc4HOOvXJ/Gn8khiiEJyCrlmAHoB1PsTUcapsWV3dWb
ILBjnqR1AJ6CkXfAyqMMJDngckDtyRyc0ALI0ZO4QszE87gw4x7Z9ABx0pzR5wHKnIHzMwV
kHoq9wPfr0oEkryMihUwM4YZI6dSD15z7dKYuZz+8Vjg7dyEBQPfPJoAaYYx0kLeyAMfrgH
OPf3HrVpfLQhUUkHqVyyj/ebJwaEUISojxgcSHblhwcZHP5+nrSCEIP3bMD1ALHaT7gYzQB
Gf9Y/SI/8APQ/x9ML83y/lknAp0SNFG2dud2QS2BjgcnHHemOkwyx2yZ/hIJC8dQCcD04Gf
fmojKuDgyk9g7blP+8pPIoAlMUnMkbrl8luhXB54bByPfj8qhEDEbshlHUod5/ADqfbPSpx
cIEQYBYjBUDAB+nTH0/CmtHNuAUhVI5MeUUHnqARk9OcdMelADvNKKqIjnA2kspXHocc/iK
ineJVO597kqBIASBlgAMRhvp0wM5JAqw/mqiBcMQMOTz+JyQfXPWoQIG5d1Df9MwVXHbjHX
1PegCNXbBQyEcbVCgMDnjGfSpQixISzBZM8FTlsHttOByM546c54pii3JPLLtPBJ4PPUcE+
/IqNlLSFYyXUKCrM+52YklgQQCAueCTgjjqKAGEjcT94bieeMjPfHTPt0qzHP8AwIiKOTyx
A/MimKsPIIYSLxhiMM44xgdtw79u9PdcQEtGiPuH3VAOMj0zQBE0hYsHAfkhTk4XJ/hxjI4
GM9h7mljZwoxIQufuphnznrt64Pc9utEccowRGpDY5dVYAevJyOvNWC6Qj5lTzBwdi7Tg8+
g/HmgCs0ZyTvQkkkDcNxPJxt67sfwjkVJ5Z+wz5KqTd2hwxwRiG+6jGRnOR6gE1JJtDQ4RB
5jZztG5S20ZVuobDH5hzU0vlpZzBjki6tdxYFmyYrwrk4JPGceg+tACTOdyrGEVmtbHkuQe
bKDG0HOcDgfmeeqxs33XDbgOWI+U89m6Hg/zp0ixySxuF2lLaxIxgDmzgYZwOwOB9PTFDLu
GMsvOcqSp+mR29qAIFd8MJN6kt8rlAFUdMkkAD0yfXrUErtJ+7Hz7DneozuGOuF4AGccVIZ
MMEQmVW+8GJYn1ALcYwPSlxCCSWaJjwyqcY9vlGMdDigCOTygyxxop3AkyeZwhGNoOSeuDn
kdRjvU0G4ZUujKF4Cspxz7c9z1/woaCNAWzjHdvmX05XHNMZJNqtEV5PWNdhI9+RkZHSgBJ
Q5PmoCgRQPmG1s5PIBHT5uvrnuKniDlQzOW3KDggAA/UDNQuzLKgkYFCPmGCEI56qSQTnH6
elSKxYkRumB0Gw8DsM5AoAmUsR8wAOegORj64HvTDISxVACVPzbjj2yPXHfpSgS5G5lI7gK
QfzzTwqgkgAE9SAAT9T3oAWomd/mCIcgHJYED228HcfbFS0hzg464OPr2oAqI0hGJHeP3aM
Bfb5iByf/rVO7EKoyjbhglnCbuByMdc57dOMVEJDnE5QDuhUkkdjnkdRnHPT3FPlEThMtty
D5eOBzjHGPp6UAQIsTOE8tCCCdyyMw4z3Bx1HNOdMsm2VG2twrMoI5GFGMknjHIzxUZT7Oc
q6llHC7T0PX2HUnH40KQuXEkZY/NgoxIPXCnt1x09OlAEkk0udgTD8H5fn4xzwQex5/wpUn
ZsghAVwDvfbk98Aj25Havl79ov9qLwj+zza6RJqsOj+JfEOqlrg+C4fiT8OfBHjFdBHmQL4
i0nSviB4i8Ow+ILAahGLC5jsb2OW2/e3TeZHA6V0XhX9o/4O6z8Lbf4teIfiR8NPCfh62eC
y8U3Nx8SfCGu+H/CviWS3S7n8I3fjHSNQk8P6rrlpBJE1xDpU9wD5gMImjHmEA+gP3btukE
XTqJc8jHGMgdKnLBdqhWIOACoJAHQZPYe57c14Xov7RHwC8V+E9e+IXhj4zfDHXPA/heOFv
E/ifSfGOjXmkeGY5phDFPr8sNyX0aKWdhEs+oQ28THo5CkjqtG+Kvw08SeB734leHfiD4Y1
r4eaZbard33jfSdat9R8LQWuheYNauW1m1Z7P7PpRhlF9Kkjpb+W+9vlNAHptVTK7ZVoW2n
g4DdO+OB/Ovn/wAJftS/s3ePdXsfD/gr9oP4ReKNd1NzFpmj6P8AEHw/c6jqUowTDp9q19H
Lez4YH7PbLLPgg+XgiuU/aL/ak0/4BeIfg/4VmsvCl3qvxU8WDS7i78Y+O9F8B6P4Y8J2Fx
ZW2v8AiQyak02p+INVin1GysdD8O6Jp11NqOoymK7nsoR5tAH1OwGSFtmK9ifMB/H/APXVn
zVC/wB1h0WQ7M+/PJHvjtXkPxU+Pfwe+B9vY3Xxd+KHgv4fRatObbR4/E2qxWWo6xKM/Lpe
jRG51e/PBDG0spo1cGMvvG2uBm/bL/ZWg8M6Z42vfj78MLbwhrGvaj4W0vxFea01tpd94l0
m3trrU/D0NxcWyFdZsbe8tZbjTpEjukWZcRMQwUA+lncsACiSAHO1HLEYB5IUZwM4JPHIqW
WUx9Nh4zhnCuecfKp5YDvjpVG2voJ4obu3CPbXVvDcW0iIU82C4jSaGUb1V9ksTrIoZVJVl
JA6VKXiaNsj5xwhc72HTO1sZA9s4oAmFzGVG4EEg5AGQOvfI7VEJIg6+XGo/wBpmK4PPuRj
FKoxGjMYlBHBaPc2RnqfbHH/ANamCBSpYSrtU4J2nAPB/qKAHPPu+Vo1bB4IYkZ6ZBHX2oU
Mf3kjssinAXaC+3jkKcEjLHtjg+lRbAh3MCyH7rKQMn17n19KdvGRIHIZeArkux69+ABz+e
fWgCd2iKKHJdscdmBx/EoIwfY1HHI8UZBVRgk7Wba/JA+7jJHfPp9KfE6TBt0ahxnJIXJOc
Bgf9rqOcjIzzUBJQ/vFJk6jedw2njBBz2zjn3oAe04fG6INjp8x7/SmhmjcSCIqoGMENjkY
zkjvU6shQFY0ZwMsQqjYf7x47deM9KhllZhs3K6nByoI5z05Pt+RoAHlVxlhvPOAQF8vP90
ry3pz2HuajUsw8vcAp5+YgDPB6ke3HNNVGYEqMheT046/4GnxrnldrPyPLZc8evPHTn/69A
DohKC3ln7uCwBHzYzgDrnOCBj1qbzZc7to/wCuX8Y/2sbdwHueOacjbc4VG6b/AC1C7MZzu
/vd8Y9D61HMM/v0c4OFGMg9OeeD26UAQLsLEybh82doHXkkg8gj09attMgspgi/Kt1agckH
5or0nOc9x69D7VURQ5O5wpJGMgncTn/PPrV1rdVsZQSSTdWpJHHSK8A4Oezc0ALLlZEZGOx
bWxMgIAJH2KDGBzk7eTyMHpTS6geZEu924IBO7HckDJ4IHakmmWNlDLuDWlhnJAGPsNv1BF
QxNDLM4SVQ6j5oo2w8edpAbA4BUg9vvCgB6SMqsVjVeclSxDN9ARk/4+tMe43Eq8WduDyWA
ywPTvkd/TI9RRv3sHZ1QocKCCcgdzg04rGxLSZAbpIDhWPThcEj8fQ+1ADPJMsMiRTSJu4y
oRWBOOVLBwCAByVP0qcptijVwjMD/E2wZOT8v9B29+tIrpCrZVlJOQrEEt2yCBgU52aSNGR
AxJzhgDgc88kYOe45+ncAkkRm6HIwAUPCtz3PUfh6Y6U1Gwdh8tQBgAPkg56EHBpjCRSFTe
6EfMd3zg+gYngYA4x6+tVXJLbSoGGxkgbz2+Zv4j7/AI0AaRZR1YD6kD+dGQRkcjGRjnP09
aozxMp3DcyhRlmbcc5Ixzz6cVZhdSiqCCyqMj0oAcZDsLqjE5wFIIJ5APABOMZOfamgkAs7
7S44QgAqfRc4JPtjJNDKWcD94FI+8r4UcE9B1z0z701gw4KiUDIXpvT3LMTkn1GDkUAJuBT
a6yuM5yYyPp0pgVU5SRhuIyFUHb6B+flxkjnHQ+hp2QvJd0fssjFxg9yB69ueoqUNGoGSmX
AyQPvE+oweueAfWgCrI5XJLrMgKjaGGcsQASF5wCc9RwM1GTGScrs29AuWDHnqcjA6DI7H2
FXT5CEgiNSQM/IOR2zgciovKKhyEEnmcqQANnXB56feGNuOnbigD8Af+CuXj/wNe+OvCv7O
fw+tfBenfHT4+23hHwv8X/ib4te1is/h18E9Kv7vUtC0G48R61v0zwnZa7qN3qOv61b2T2V
1qWl2EYuZne/sxXh3xMsPhX8PPHf/AAT88TfDGwvPGP7AP7O/xHvvAvjzx3F4dn1jwd4i+K
9tdWt14q+K2rWVpa3P9taZLcX0drJ4o1GxmsZZdDvtN0qaa3tImm/pal0PS7qZ573RNKvJp
MGSe60vTrm4kKrsTzJ7i3llfYnyLuY7Uwq4XirUWn2NvB9igsrO0s3Vo2sEtLZLGVJDl42s
ooktWRz/AKxWiIkJ+bPNAH8zvxtn8NePv2pv26/i7+zrLp938DD+xD4u0H4q+O/C+nGz+HX
ivx9qXhqCz0vR9M1BLa20nXfEVzqa6XKr6eLiU3NpeA4klkd/or9j39pX4WeFv+Cbnw0+Bt
trlj4i+LXiT4ZfHHQ7v4eaawfVfCulJZ+Pdc1vxX40iki8nQPD+kaPtui2oPBc6vcXthZaZ
FcS3LPD+6jWOnQ2v9ljTNMj01WEg0+306zt7DzOoY2UcItSc8kmEknB6gGnrp2k2Z3Q6Rpi
NKjKzR6dYo7I4CPGzJbBmjdcK6ElWX5WBXigD+RXw5rXw58Uf8ElvB/wa0TTF1/9qZ/2hTq
Xwv8AB3hvw/f3XxL0S8uPE9jOuu28+n6c+o6BpEukPOsmqXlza2Uii3jaYtCnk+0/tgeA/j
F+1J8IPiV+0GmqeCfEDfsp6Z8K/g8mpXut62PHFv47+GdhpOsfFvxh4Kis4T4a1228ceN/E
p0horqKLUNYg8JxXmjXc0QRJ/6hITZwFza2NtZud8bvaWtvZyMuSHUvDDGzRuc5GSjg55BF
TNaW0URWC1s4Y9uWjjtLeNGYAfMUSNUZwAMMylhgYIxQB/NP4D+Mcg/bM/Z3/bx+Puiajrf
wY+InwH0v4eRfEEeHdX13RP2f/i/o/h4aL4s0fxFpNrZ3lz4buG1+01LUYp76wgV9M8Yf21
ZTSpA0ia//AAVQ8ZfA74k/DbwVrnwBu7XxPHJ+1P4W8S/EXX/CGmalL4b1nxNa/D82l3qmn
eXZxwX1/p+hw6EPFurWMH2P7VLp0V9dS6mbhU/o3CwpHIiQxoJ2zcIsUQhn4K5miCBJG2hR
mRWOB7CpLeC2VWjWCziV25RLWBd2VCsQFjCAsoCk7csAFJIAAAG6dcwXun6ddwyfa7W70+w
ubeWEeZBNFPaQyxTxSg/OkkbhlbOGVs1JhJVLRq2QSuEVyNwODksARj1AIYYIJHNPlieIKY
5WEWBGsSjCjj5SCDwAARtAC4IwOKdbpuVjucfN/CxGeO+OpoAjEsoURqCpXrgHd36gg461M
kcakBWLMeVkUZC8dDgkA49R3FN3SLIyxqGI6sRliOPvNkZ6j9KQ+bGjBEZE6kkgsDwMggjH
QdvX1oAe0ETMpnVflYlH8x0LMeCSFZQcjtyPaldNrBV2CMjLRs23c2Tzzk9h09KRJkZQsgG
VAwz/ADZPr0Jz+NMeVCMOFkJA+dRtIGfu5IJ7Entg4oAZKkgMRigUqWO5kcttGAQduPmyeO
CMdasfvJkwyhFJ5PO4YORgEDqcDOfWoGdVCeXI4/vLvYhRxxxgflUk04IKoTk4IdTjHPI9e
n0oAUptBEoZ0AxGVGSvHUgYx7ZJ6U1RGEzG6iQHhnIUgdDwSRjH9aVDLhcK5DY3F23Ag9SA
Txkd+eKHjEKZUIyjH+sXe5JJzlj2HGPyoAjjdwzgL5hc4cjJHUgnK8AHJ56dxU5KIuySMgZ
yQoJX2O7I5z9KiLgBMoYiw+9GwUHOPmIUZIB5APTketPBVo/LLmZic4BIYjr1YHp9aAHxhS
smwIAw42tk8hsbx/Cfb1z6VEsLryrgSdCuRwP59Mdqcksaq67fLKjHGNzEAjqB94ep7nNJG
efMWORuCMlwfw5AP+FADPKaQ8oI9p+djkbs9WGeDjBPHHPWpHiAspwsiFTd2eCWHaG9yDjO
Dzx6gGqz3sccscJkCSTlgiTMW3bfvbBwMKD8w6ngCkvZZYdPleG0lvC97ZjZaiFNqiC/y58
6WJcA4UhSTlgcYyQAT3sMMuIJ4kmSezsEdc7/AJRaW5xtBw3zAMB3GD6VVtrG3tJp54FaKS
52mYoSzsY1CpuiYkRhVGPlwAMcc1szRjcm4Ln7NZgMqhWBFpCCQcZHI+XGMDA7Vn5KTPhwv
GNz5bI+U49c+/t+FADo2QtnZGmCOWfDZ7nB4P8AjmpnjRvmVEcseSWIBHqCMg1Wh2liGMZy
3RkyTn+6T09ge/XrVnzFRipdFUcBApBHT049eAO9AD1ZnU8qp6BkYOB/9enZCqA7DnjLELn
+XP0qFFcxupVY2J4KgL6c/KetNDf8sjH5pTqeO/cBs46465oAewRAUCcMMnOQnH95+i+3qc
UxWDblkRVRMGNtx2twc4JwDg4AxnI5prIHUsszbBw24ueePXHt2PY1GEB4DNMAMBVJXZz94
7u3bAwcnNADmd5kbAfsNqqWU4IOS3UHnp7D1q1GMRKGGPlAIPHbnOelQeUIY2LM5wc4RioO
cAcdM56n04piIZOVncAAlkLMSNx5JJOSewx8oHRQM0ANuIbaVCjrG0ZKk4cl9ysGUhVYZww
U9egOQRSowTcY975GGJX7g/vcZz+OOlSr5AGEUSMTwCAWPrywHQZOKaQ67jHEV3A787SoH+
yARjvmgBA0ZG58SAcFmIEnsNgOMe/19KiVnRsqGVHYY+X7wB4AyOeD29aIkbIfy/MXkY+Xr
j0Pp9KfIJ3xlNqpkrjAwPz7AdqAHtL+8ysRL4wCQwbGP7vPH9KXdECCYishwRuBA3fUnpnq
cdOcVVXzHbgsWI65OcD3JqxKuVVZzu3KVXaSu0kAMXIO4jkcqQeCQQeoA+ViyDftCbhlkO8
5GeMcD681BEPvOEVghByxIKgZOcLnJwM9OvqKr3C3arF9lNu8QmiEv2hplT7OAwlEPl7ibk
/L5bTDy87t56GpyrwhDuzvAYqM7eMHBGfmHOOevoKAJEuFLszx7SMruByTg4yMHBU9QeuMc
U2VpWkiceQI0Bd8yHzDjDKqKOAScbt2eOBzioFeTzJGdYSpK+WFQ8LtAYOpypbcCVK4+UgE
Zpt1P9ltLmaK2e/mWF5IraBoYppZAPlhikuXjhR3J+VpZEjGPmYZFAFkSMGM+FO7jbu5HbO
OuOPpz2pI3RdzMuXzlPQHnv8A/WphTbEpIYthdz8BdxGWXaM4Kn5epGQTnplgxkZBIzyAcH
H1oAsvJNtEm7ajHAAwccH1HfBNRO4LKSTIAOQwC9+nHapC6SIsf+rCnILHdnqMcDr8xP4Yp
kaggttztJ+YkbBx1ZepHfH4c0ATgK8aiSENHkMqruYhgSQccEAHJzkjOByDQJ8KSGD467yF
btwqjOR/XNMJkIwWVIuNsigqGPPy7QdwHUnjHH0y2IZRh5W/J+8CoI4HAJ5FACtcBxho1IB
zyT1/KnALtJNs4bsNr7SOOp9evb6dTVZ5EgYl9igkKBLtblioA+pJAyOx59anZZEkVC7vkZ
AVyD3GAScDp+IoAH3uqqUEQXpuJGfYFgMn2zUBSQAkqwGQclTwBnIzjocj8qmbc5wokLIck
O4YAfj0+tW43WVSSvGSuDg5wAf6/pQBVEYRUcIZNwBIwflxyTx1z71MpWSUSLv4BH3fl6Hq
3I79PXFMkmUHywrDacDY20HtggDGPaom87cEAKEjIRDtHQnOAcZwOc80AWHIy5ZZHxkp8h2
qeuQ3cZxyQQMdDUInBjKyAyPnPPAPPtyMfjkjPGcBrtMqqr5UcgHOCfY4PP41Cu0H5gSPQH
B/PBoAlTyxuMiEB+UwDx1zgkjIGR6/4ixox/1ihPViqtnH90np75/CnOVdVzIoCKdq7TuAw
PlJ6EjAGeATz0pI0JXcsZdskZO0p9Cp7+/rQAqiJS2NrgHnedhwM/cAJ3k+nHb1qZFhkb5U
Tbgnljv445XPT3qqHKs2UQknkFQQCCeF7Ac9vQVMHGwMY9vON8ZCHrjHHPbp0OKAFnhtvkL
Qq0i7jCxXcVfGMrk8Hkc4/UUm6RLGccri7tMAjpuhvieCO+BS24mZJJJYtr7m8pXdZSFUnY
24dC42kjgjAyadIC1nOZWCsbqzyApOMQ3uOnqCT+FAE90qeZGsfl+Z9lsyuZPnAFpCFKrkk
gADnkdM+9UbTJtli3uh3blyzFh0OBjsa054rRAHd5g4tbUMUgjcgJawqAkjTo2CFBPyqM9u
M1Ul+yCCN1muRuYDP2eMuQQ3DH7WM9PXsOKABEjJ3CMqQf4gQc+oyeadIEIG5GcA8BQTg46
kDt9adALOWNws12BnBLQx7s4H3SLokfnT4zab2iEtzmMDJa3jOc89ftWe/cUAU2DSgl4iuO
M/MXAzn5VwM+//ANakSSGLjDhsYYlSCe/IJ4q8kMCKV+03DEnhjbIdv4G7P8xVeMWlxJNG8
s/7l9pK2sSljjrn7WeOehHvmgCrCsxU+WwC7uckdcDPY9sVMTOwChkDL94hgT+Ixx69sn0q
S2jtXQstxcqQ5Azbx7einlRd4Oc+o7egp8i2sOG864LSMFY/Zo8HOScD7WMfmaAKkiliAAJ
AR/ryyhUwT8pwcdu4P3vXFJHGpJ24kYAbskhR7oRncfTp+tX1trRWBE9xtGcobaMgnBGT/p
WPTsenX0ZCtr5s4WacEEf8u0QAznp/pfb6CgCtuG7a7SuD/AYwC3pwDnjGePSopIWB3Kh2s
SQACSo/2hjj8TV6eK2VGla4uN6gAFbaNeCwXp9r9CQfmH+LV+yxKjNcXTifaFH2aMFdwznJ
vD69qAKPkybd209cYwd31xjOPelWWQFQWbAIGMDOAcYxjOe3rV0PYx3S2/nXpkZNwJgiMeC
HPP8Apec4Q/w4zj8HyfZI2CvLMTKSFK2kQKnIGSTd5J+YHIweD60AV5Nr5Ii+fjBmDRoT0A
Zh0/I+lQOyMMGRjtyFG0ED2ByMjgDPpzVkw25l8k3VycruybZCOM9R9s68VOlraKHBnmbcA
ATax/L15H+ln19ulAGbEspOYwQcHDEEL9M4IpzRjOSxGMl942k+vlgn5+/p29atyw2sMWft
N1kEDi3QDkn+H7Xx+dIn2SaNnaa4PkgkZtYhnC5+YfazuzjkZHf1oAZGiFAS+YsnCuAozk8
5z16/4VEuyPJYB2zuQqdwG3kbiDgckdc9/SrRe1+ziTzJvvYx9kix1I+79rx+OahnisImjb
zLkkg5Itot20lSQD9qGAfTkUAQSSSOCSCEJBAxwCOODjuck89akFyExliy8ZLALtHcDHXt1
/Kl86yxsMl15Y5A+zQ7s+pb7XzyT26YFMnlsWRmD3AVI5GYfZYTuCqWIP8ApeDkKRzwc84F
ACPOGYkgPH/Cp4xx1BHPr3wfyqUgHCqRDG33w3yk+pUN1GOAcgZqCxFjdwwPFLcRRy26TIh
tIRsRgMIQt5tBGe3HHFX5oLcqXa5nOxTwLSMZA5/5/OtAFUwREEeeoJGAQUyD68nFNK+Uyu
h8wKMsRyAeRglcgcYpC1jtAEl0G7n7NEQRz0H2vjt39aUPZBCvnXeSeMW8QXt1H2vmgCMlZ
HZnyueRgbueB3I/OnMC0iiSRTkY3BgQBzwTwOv86nijspgVWa5VlALE20RBHTgC747UeVZP
G8qTXKqhwVa2iJJGCSCLvAGCOMdQfWgCobyH7U+nw3DyXUNtFdyRCGQKtrNJLBHIJTH5T7p
YJUKpIzqUJZQrKzKI94HzIArEgM4U5IAJx3BHHOR7Zq/I9tDbK6Sz/cZsfZYhuxGzEE/auM
7cZ59cdQaFhJbXUNrOXmja4Tf5fkRzKhwcgsbiLfjsdi89uKAJZGBWOMH5kOCRyM8dD3qz5
cZO2Rg7kEjJAcqD2CkEgdM4+tMnhtoijefMd8qpgWsahc5JIH2s5xjheM+op+bUx/ajNcb0
+UH7NH0LAEY+1985+8OQDjigCCRGZioePap+VC4BAOQBjrzgjnrg+lMaFlBBVy/GNqkpj/e
Hf2wPxqVprBxy1yHxyy20K5POCf8ASySASSMnjJ9akUWfkmVp7wgNjAhjB6gdPtZHf1oAYw
WNI/vKzqNyqM7yAMq2TkcnsM8n0xQpBGx0SNCSWVnKsPQ7Tg4JxzkfnStPYMFy93lPuk28X
Xjr/pfPQZpYWtZpwWlnJ2ng2sWOB/19mgCIyuzBYwVRDglfmG3OAScYAAHX681ZQkgYZZEI
ysgYHcf+AjGM5Gc9qFNm5mJluAISSQltEu4DdkEC7O7heM46n1pN9kYRIstysOcKi2sSMpy
RkFbzGM5OMd6AIzKsTfLGQGPzEgjODyRnIOMnvT5LgGznIUkC6tAMnBO6K9PbPTbx7dalg+
xShiJbo4IH7y3ibHHb/Sjj3+gqSW1iktplhlb5ri1Y74VjC7IrtRjZNJuLb8nIXGO+eAD/2
Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKhAY8DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5i0u1huJwZlDqBnBrpohB
CGEVrCm7rhAT+tY1gRJdJgbcCtkHFdlKKau0c9STTsjV0q5lhuCIXMYI6LitVr+8brcOcet
YunnN9HxWoxAPSvYw9ODjsjjnJj0mk5+Y1ILmdVZRK2GGCM9aiC5oAzXaqcexnzMcePT8qn
Wd0ztdlz6VFRVuKe6JF3N2wPwqLBb0GPapSMUlHIht3GM7N1xx7U05Ppj6U9uoo+7x1pct9
xArsq4Bx9BS+a/940tFJU0iuZknnShdqyMBjGKjLkEZwads96NnvTUI9hc1hjO+R82frR5r
Yx2PUU/Z704LinyR7BzlfPsPyqXP0/KpMUz7vHXNOyJv2De6nKt056UrzyzcyyFyOAW7Uyi
lyR7DGHj0/KjPqAfwo35YIBlm6DPWjaefajR7DasOMrFdnG30x0qPzCj7hw3qBQelR1DV9x
DzK5zyeevvTQ7qQUIU+uKSlAzz6VHIiuZki3M6rtDkL1xSNNI33nY/WmE5ppODj1pciQczH
q5XkAZ9cVL9sueP378fpUA608DAq+RPdBzMlNzNIuHkZx6NzU6Xt0DvEvzdOgqqOoqSq9lD
sHMyZ7u5kbc8pJ6Zppmk6s276imhcjNKF560KEOiFzWAMZBuIXPT7opyEqc4U+xUEU0rk9c
UBcHrR7KHYOcmM2IiixRqvoEH+FVZEilOXhjORj7g/wAKmPIxUbfLS9jTX2V9wczIfstr/w
A+0WPdBSJa20f+rt4l5z9wdalByM0tP2UP5V9w+ZjfLiPWGL/v2v8AhTJLW1lXD20Lf9sxU
tOC5Gc0eyh/KvuFzPuVVtrWMbVtYf8AvgUGC2IwbWE/WMVYYdqQDApOjTf2UPmfcptY2TD5
rKDpj/Vimf2Zp/8Az4wf98Vdb71GPlzU+yh/Kh80u5nNpenbs/YYM/7gqWGwsFDKLKDp/wA
8xVojIpmMbh7VDowfQaqM4LSxi7B9RW6BisPSk/0wjP8ADXQqc9q8Oj8J2VfiL2mruvVXIH
U8/StNwvGBVLQ7WW51q2tYAHlncIgPGSamlvLZJGRpkBVipye4NetQnCEffdjkkm9iwDntT
guagS7tX6Tp+dTwzRTFtrjCjJNdarU3opL7yHGS6C7PenBcVGuoWDHC3cX4mnvND2niP/Ax
R7an/MvvJtLsOpAuKSGaKQkRsGx1x2qetIyUldMl8y0ZX2e9Gz3qS4mgtdhnlWMPkLuPXHW
ohfWZ/wCXmL/voVDqwjo2h2k9kSYp2zgDPSoWvrRduZ0+bpg1aC5GaqM4y+F3E+Zbkez3pQ
MUTyw20YknlVFLbcse9Q/brD/n7i/E0e0gtJSSFyt7InAxS1WOoWQYA3UXPo1PS7s5DhLqM
n0zU+1h/MvvHyS7D37U2pAQwBFGK0EnYhYAAsTgAZNc1qWvl2MNkduODJmukuJIIIwZ5Qgc
7cnv7Vmj+x1IMYtVP1BrixLlJcsZpHTTstbXMKx+0XV8jRbjLkZcnge9dreSLNcGRc8qAWP
VyBgsfqazxcWaA4miA6/KRU6MsiK6MGVuhFY4PDxpNtTTZVWo5bqwm33pG61IRikr0znuRU
U8jahY9PWqv9oWav5bTru+nSuedSEPidilFvYmC4BFJs561YjVZ0YwyxSEclQ43D8DzVYXC
/bBaqpZsbmI7Cn7Wm9mPkfYlEeB1pdnvUwGBSjGa3tYzuV22RIZZJAqLySe1YN34gDSGG1U
AHje3Wty8NjIGtbuRecZUnFVo7HRkAKrCcHOS2cV5+Ic5+7CSS9Tog1H4kN8LG4uNaV1k2I
mWmaQ/IV/iz+FbDlWmYoNqlsgeg7D8qrRSWuRHC8eD0Cd6tAYFXhKCpJ+9cirU5nsOC55pC
MHFPX7tLjPFdpzkRGRgVGykcGie9s7VvLmuEV+uM01buyuHGy8hBY4Cs2DWLxFJOzkjRU5P
Wwmz3pwHy4q21ncJbmYxkx4zvXkAfhWTbXn2i4kVUAReA3rT9rC6Se5XK7XLYGBQRkYo25Y
c0/Z71tYybISMGgDJxTpJIo22vIA3XBqM3FsH5nQH0JrN1ILRtFWkKVw+c0HgU37VasMfaI
8/WpdncHOaalGWzDVbkf3lpuMZ+lS7Pem7PmPPajlGcDo8e69HOMiunW3Y1zegrv1A84wma
69ISBgmvDwUOaF2dmJdpWJNMZ7LUra9jHzQyBwD0OO1Y2q28AvYhFHsXADDOc810Cris3XE
EU8TDkuOfrTzGnGKi0hYeV7ou6Vo/26aKCJQWkbbk9q29Z0O107U9Q0mGQukTeSZCMEkAA/
r0qx4AiSfX7Ynaf3iDB7c1Y1pM+IdSOf+XmT/wBCNTl9OMpO6DEScbWPKZrT7FrLWTyb1BG
GI65roI9KhZFVX+d2wAR1rL18Y8QyN9K3PD8/majEZCR2AIrzqqjGbiuh0xbcU2bt9oSeHL
saetyZ5Wijlm4ACMVztH0BFRVreJZmn8U6hK+cmXbg8EAAAfyrMAx3r6nDwUKcUjyqjbk7n
LeLYdq2ku7kMR0/GsO1t2lDMuOPWtbxZKVvILc87V3/AJ1Fp0kH2KWNtgZxjJr53GNOs2ke
jRuoI2fDHhtNYa/ne68r7BbNdKoXO8r2rV29803wFOkWsxRSOUSc+Sx9Q3BH61YaFo3aNuC
hKn6g4r0MsatJLyOfFdDI1yxF9pcnzFTEPMHviuFhXe231r025/48rg+kbfyrzFBh8ZrDMo
pTUu5rhG2mi4tqzsEt4y7E4wO9U3Zo32vHtboR0xXrPwySG1k1DUjErzW9rLJESAdjBTg8+
5FZOs6SmpWj5H74AsHxyT71y0cM60XJdDadZQaTOQ0zVri2mVcl4y33CeK7aN1niWVCCrV5
soKSEHqDg/Wux8LXKzXElhMTmYfuyOz9vwPStcJinSlyvYyq0lLVDvEGnfa9PMgcq0ILdOt
cXbw+Ycbgv1r0m9G21mB5Ow/hxXm0R+YHHQ4rXM4KM1LuLCNtNHV+FvDD67qEts0/kQxxvL
JKFzhVUt/T9a2I0SOFI4wAqjHSpPB87xWeoBePMtpEPsCtGz3roy2Cs5kYiWqQ2gLhCc1IB
iqWrTJbaXNKTgkbBXq1JckHLsc0dXY56/vXub7y422xocYHc0xrS6dneG3aQcsSO1UoJf3w
Kjnsa9w02CPw/wDCKC/tIkF/qkxt5LjAJRAMkLnpnpXysebEVNd2em0oI8SSWSabbKvluOM
k8V3PhCxSe21xyVZoLEuGxn+NB/Wob7TLe/jKuAj4+Vx1FVvBU8mma1quny5Jns5oevT5QQ
ff7tdM8NLD1I31VzNVVUTsaQi5+9TtnvUoXnOadjdx619IeWjgPEEfla6/OchW/Oq9uu8rh
tvzYye1S65MZNcuR0Xfj8qbbzRrAFJ6GvkK7Tqy9T2Ka9xXOz0rQGi0Qa00wcNMIdoGcHaT
nP4VaC89aveHphdeFdTsgvzKkdwnP91vm/Q1VI5xmvdy5r2VkefiL82o3blga5jW9aPnNY2
j7ccO4PX2FaviC6+xaS5U/vJfkTnp6muEUCSQEDb075zWWYYlw/dxNMPSv7zJlhLkyD5mPr
TJlkjY/u2yBnIHFeu+BfD2l2miXviLW7UXaWyBo4TwHcnCqT7n+VU9Qu5NTuZJ7pI8txsRA
qqOwAHSuDDYR19b2R01Kyp6Hm2m3rJOF3EqeCueDXplpZW6+AbW8iUK4vnjb3ygP/sv61xe
taMscb3tivlsBllH861vDetG48MvpT84uFlznodrL/Wrp0pUK8YszlOM4No0QON3pS43c0o
Q5GKcQQcY5r6dNI845LxXBi4trgyYBBXGP1rASHfg7sjuPatrxXKG1KOLGfLTOfrWVbTBEM
ZHLdDXyGLcXWlY9eknyK5uaJoAvVuLhZlj+zQNPjruwwGPbrXSBcIFz0GKwfDl0bfUFVWZP
PDROc8bSCMEfXFdEUIHPYV6eV2tK25yYpu6ISMHFN253HPapW+6ai3Y3DHavaaszjucR4dX
/iaP7JXZonvXH+GGzqkwx0XNdoq4715eX/wjrxL98fs96wtYLLOvbkiujiGTn0rH8QmPdAV
YcHpWOZ/DH5jwvUk0u/utLUTW0pil4ZWHUEdKy9S8QarLdyXEl7IJJGLuf7xJ612fg7TrLU
NXskv4g1u8igqT15qbVPDWif2teRiz2okzqAGPQMcCvNoYeda/IzoqVFC1zzAzzXd2Jrh98
p6t610GifJc7Thh1rM1m0hsdblt7YbIwAQKv6Q4RtxrllFxk4voa83Mk0d3rQ3a7en/AKat
/OqOK1NSTfq942cZlJqjKPLtpZuojUtivr6btBX7Hiyu5Hm2qM2p+JmjiPLyCJf5Ua3p6aL
4ivdIguftMdrKYllx9/Hf881p+ELJtT8YWxXIdGe4YjsFUsf5VR8SbP7XFzG4cSrk4P8AF3
r5SSc7zPbj7tol/Rrho542UYMZDV3Oqw7NWuGLAmVvN4/2gG/rXmmmSkTEMMjGM16JJK13b
2d03G6BUP1Ulf6Cu7LpWqOPc5cVH3bla7GbC4/65t/KvMEXc3XGa9Qu/wDkG3X/AFzP8q84
soXlmCpy3pWmZ7w+f6CwnU9J8FErp98oJGbSYHH+7Twuzvmr3g21un0vUrhoiEjspgwPY4F
U27V0ZdZwZhilqmeda1ALXWZ1UfeO4H607TJzDciReGUgj6ir3ilf+JnG3rGKyLLCXC55BO
K8fER5askehSd4HpOuIq/aZEGEmgE4x/tpu/mTXk0a5K89AK9h1rDeGrGcDhrFo8+uxmH8i
K8mgXc2a6sZPnjTfkZYdW5kd94Lj82DUOcbbOVvyAqxs96j8HP5UeoKRy9rIv0yBVt05HNd
+Wq0Gc+KdmkRAYrD8Uf8gpR6yCt8Jz1qhrtq1xpEqqeU+fp1xXbiU5UpJHPTdpIytKh04WF
pvtUZmB8125YtnnHoBXYR+IEt9H/4R3VtzaezebbTRjmJ8dfcEdRXl9reNBMkyHaycAdq1J
dSa4hERAAPOBXycJOL5kexOPNodoI0eAzW88dxESQGQ8j6r1FY89jcLrlte2pXCrtkJPOOl
c5BPLA6SRPsOc11Gmaml3IIJTtmIypPRj6H0r2YYuFa0Kxwui4awNVfu/So7iXybeWTH3EL
VL25GD6Vm67OLfQ7jKhjINgz7169WXLBs4oxcpI5HRNGuPE2sSwLMIAIpJ5JGGdqqpY8d+m
KxI8o2T19K9H8C6dImkazrbDbFHEtqG/25GAx+QNcBfxiG/uEByBIRn15r5Jxbjz+Z7Slry
noPgW8YXS27HCTI0Lf8CGP61dIKblbll4P1HFcT4bvTZ6hFcBc+VIrYz1wQa9I1JEGq3TRj
CNIXUezfMP5162WTXvRZw4qNrNnnXi6dmv4Lfoqx5+uf/1Vi2EIkuoozn5nA4+tafir/kYJ
B/sLVfRRm/iHq4rz8XK9aTZ2UVaCPY9Q22fg6z0+NtwlnYs394RjCn8ya5wrgda3dX/49dK
XsLbfj3Zj/hXOaq9ymlTtZqWnVflA6172GSp0E/meZUfNOxIUDoQwyCMEVy+mafcWPiae3E
beTnfuxxis4eItWV9jONwOCCORWlZapq93II4xvkJwAo5NefWxlGpKMmnodMKM4ppdTqwMD
FKOorPsotYg1GaDVYZInQD5HXBHpVy+l8jTriYD7iE160KynTdRI43Hlkos4O5t21rxXLBH
KI/MlCb26IM4yazr61Gn6pcWnnrOsEhQSqCA4B6jPrW/4Ssbi+1eaaJMi2ieaQ+i+v61Q8V
QmPXnA5DRqc/hXy8ouadXzPWi0rQKlpcKssbDnDA9a9GjBMIZjk45ryuIESoAMnI4r0jTXD
6XA4/u4Iz0IrvyyVqjj3MMUvduWJO9Rjo30qQnJzTD1b6V9Fys844TwkM6nLz0jBrvkTjGR
+NcJ4PXdqc3/XMV6DCnOM9a8vLtKKudWK+Mmijw6HPU1zXiJBBrMMbNkFM5xXXQp83WuS8W
t5mtQzgHY6fLn0rmzJ2jH5lYXdnVeDW2ajZDGSLmMg/8Crcvm3aldcY/fOf/AB41zHhB5Y9
Ssw2ebiMcnP8AFXUXaf6fcc/8tG/manLX8T9B4roeWeLPl8SzHruVT+lGmBklwy4B4FM8XH
b4nuV64x/KrOkxk3CMXBxg8V5db+LL1OqHwL0PSNTjA1i5UHA3msLxLL9m8OXbhtrMoQe+T
XS6iN2q3J6fOf51w/jiYpbWlsBw7byf0r6KvLkoX8jzaUeaocXZTz2souLeUwuP4lOCKff6
hf6s0L3siyNCuxX2gMwznkjqfc12GneEdL1LwdbX8s8yX08sn3D8qouABj1JJ/KuP1jS7vS
bvypeY/4Hxwwr550JqHtLaHqqcXLl6kdtlLkZHevTdNdp/DMZJB8i5aP8GXIP/jpry6OUtn
NegeEpvO0zU4GXLKkcy8/3Xwf0atMLPkqxZFeN4WLF78+n3PbETH9K84s5dsmNvXoc4Ir0/
UFC6ZdEf88mrypIicEHpXdme8fn+hz4TqeueBLueSy1iBnJQ6fMSCepAFV9nHWmeBHJh1JB
xmxmz+VXSnJGa3y2yizLFrVHB+MPk1K3Xr+6/rWNYN/pMfHQitfxawOtCIHPlxgVmaeN0gT
3ArysW71pHdRVoI9P1sY8G6VH/dtp+fX568fRsZr2HWRjw5axZO5LBmIP+0Wb+RFeRrGViB
HNaYlWhTIoPWR2/g5mK3fzD/UOOe/Ara2buc9KwfBxHm3CnvC39K6QjFeplv8ACZx4t+8iA
jJzUct3bQMsU8iqZOFU96thc85rlfEw2azpzdcDP612Yiq6UOZI5qcVN2M7XPDs8Ny91YoX
gPzFR1Wud8xwWQ5z0Oe1esKN8at0yo4rL1Lw/Y6iCxUQzEf6xB1+tebXy/m9+l9x2U8Ty+7
M4SOb91s2/jmtC0ly6YXlSCDms++sZtNvJLSYgsnQjoRUmnyMJQR2Oa8RpxdmehpJXR6vqJ
WV7a8XGLuBJWwOjdG/UVxPi+b5ba2HfLt9K6iCQyeHtKL9kkH/AJENcN4gnFzrrqg4jAQH1
r28RVawkU+p51OF6zItK8R6loytHZXBjRz8ydVb6jofxrN1S/bUtVnvZIIoXmOWSIbVB9QO
1dprngmygMUVhdyvN9njeQyAY3soYj2xnFcHcWs1rO8M6FHU9D3ryalGdNKUlozvhOMnZFz
T22zLxmvU23T6dp11jma0TcfVlyp/9Bryi1l2MoxnkV6jpQ87wnbTHjybh4vwZQw/rXXl8+
WsvMwxS9y5wXi5Suv/AO9Gpqro3/H9H/vCtnxpFia1nAySpT+tYGmuEvIiem8Vji42rSRpQ
leCPZtUi8u10otzvtAVP0Zs1kk84rd1Ai48H6FdqQwTzYGx2III/Q1iYyQK+hwslKirHlVl
aZ5jrUKxeIrgA8eZmvSPhRHE3i6zkfDKJFU8dia8417jxDd57PXY/DO4a21+3dR0nTv15Ff
NVP4j9T1Iv3EdV4gme48UarM5JZrqTv2BwP5Vx3iqfytFaLvOwWuv1OPOuag27k3Mh6f7Rr
gfGL+ZfW9rn7qbvxJxX0GJnyYb1R59Nc1UwdK1O90mR5bOd4/MGxwDgMvofak1jVW1OSEtb
RQmJNmUHLc55rqn8C2knhTTdQhvpBe3e9zGyjaqjge/JzXE6hp9xp1yYLpCr9R6GvnnSnGC
m1oz1FOMnZPUgRzHNkdfWu98OTCTw+igfNFMynn1Ga89H3hXY+D3yt5b5+8ok/IgfyNbYOX
JWiyKyvBnTZ+bOKXOdx9qaRg009W+lfVnkHIeCQP7TuCRnEY/nXokS7y3OK828LnbqFwEGA
UGB6c130chOccV5mCVqSOnE/GbCgBclutcLr/zXtunpkZ/GunluUgiMkrYUdPr2rlNccR6r
AlwxTZGDwe/auTMpfCl5muFjuzpPBi79Zs4j0+0Rn64NdhdoEv7kDp5zgf99GuC8L63b2Gr
W9zK+UilVj24BrtrjUrCS+vJY7uNohKzF88AE5FLLpRTkrixKeh5T4vXPiu6Gem3+VWvD6q
bsKCVbK4J571ma3dxaj4muZoWzGWwp9hWppd1BBqMMhPyrjNeZVd6jZ1xj7qR6pqQzrF57S
sP1rynxVdm68SNb4wsShAc5r0vXNV0u2nu76O+jljdRONp7sM7frnivI4s3N3JeMcM75Pvm
vRxtaMoRhF3OWhBxk2erRQCxsLGyDbvJtkB4xyfmP6tWVr9gmoaPNC331UshxzkV0mpzW0u
s3EdvKsqrsOV54KKRWZeTxW1rJPM4RFU8mvVpxi6KT2sck5PnueKDlwtd94JLS6kLY8iZHi
OOpypx+uK4mMqbze/c5xW/oOpNpWuwXsDbTFIrqfoa+Wi7O57LVzsrxsaZc/9cj/KvLEOMC
vUvFF9p0cN3Lb3iNDcoZYsHqH5A+o6fhXk27awGOlejj6kZuPKcuFi43uen+C0bdebW/5c5
ScH2rXmYJG0jHCopJJ7V5/oPiK60G/N5AiScFWjk5VgeoP1qHU/El7qUbQbVghJ+4pzx6Zo
wuLjRg4tE1qEqkkyhfzm9v5roniRiQPatbw5aNdX6QqCdxHTtWGmE5IzXoHg/TpILX7dJuR
pBhARjjua46UJVZ2OmTUImzrZMlrdvjCiLy1B7Kq4H6CvKI03yJFnrzmvVPE91DZeH7ku37
yVfLRfXNeZ6X5YlZnYLgcZrsx9uaMV0OfC7NnXeF4ijTgnpGTxW9WN4MubcXN9a3E6Rma3c
Ru5wNwwQM/ga2l2sA6MGU9CO9d2XSXs2jlxUXzJjQc+1cf4yO24s29Af512tcb41jwbN8/3
hjFb4/8AgsjDfGdLpY87RLS6Uny5RtBPZh1B/T86ssoBBJ4rlPCviu50W1ntmtI7yynAEtv
J0OOhHdSPUUuo+KkefOn2zqh5CykMV/HHNcdDMIRhy1N0b1cNJyujL8XyI2srGg+5GAax7J
C0ynGQSBTrh3ubh5pWJdzkmui8KaZFPqKzSZMcPzEY4J7CvLm/b1W4rc7VanDU7Ca3XTrKG
2cHdawDfz0b7x/nXnujWsmreKbWFRua5nUAeoJrr/E+opZ6XKhfNzc8e/PWoPhtHbv4zs/N
QAFX2ZOAX2nHP1rtxjipQpLoc9C7Up9zemPm3EkhzyxwD2HYflXJeMNNR7JdRA/eRHax9Qa
65OUBFY3imVI/DtwjMAXwoGeTzXr4iKdBp9EcNKTU00ebQjLDnoc16r4TXzvC2pqDzF5VwB
jqAdp/nXmVp5W8mVtteh+AdWsYNRm0+5uRFb38LWzSngIT90n2zivmKM+SakevVV4tFXxPa
G80aQqcPDiQcZ47159AQJlOehFeuOnzSRvhihKMucgEdRXn3iLRZNOuftkKf6K5yf8AYPpX
r5hRcrVoHFhZ8rcJHp/hRv7Z8F6rpSndc222+hH+794D3wazlAIG1sg98Vwfh3xJeaHfx31
jKUmQ8DPUdx+Nb+reOtOuTNc2WnNa3EvLRq2Yw3cqOw9qxweMjSi4TLr0HKSaON1/nxBet/
00NbvgmbytYtQFzmZAf++hXMO7XE7Tsclzkn3roPCdzDZ+IrKadsRrPGzH0AYZrzZSTnzHX
y+5Y9E1Blk1a7fPBnc5/wCBGvNNRmF94mc443hfqBXf+IbyDT5dSnDrIqSMU2tkOCcqc+4I
Nee+HxDc+KrJrlgkck672PYFuTXq4+pFxjBHHhoO7kz1PVI0tbiKxQDFtbxRccc7Qx/Vq5j
xHp8V/o0hKgSwgurY/Suo10EeJNSVjkrcOPwzx+mKybx1TTrgvgL5bcn6V6fLF4flfY4+Z+
107nkHeuj8JEjxBBDniYNEfowP9a58YaUAcAmtjTZzpWt2l2rbvs8yS5+hzXzEWozT7M9mX
vRZ28kOMjd+lNVMKRntV658mS7lkt3DQuxeMjup5H6EVGE4bnt/WvsYSTSZ4rVnY4TwWm/U
rhc4+QV6D5JPQ5rg/A3OoXR/2F/nXpSJ715mBf7o3xDvMoXWmJfQCEyGPDq2cZ6HNN8QeBo
b7W5blNSkgDKvyeWGx8o75ragEYuYmlztVhyK0ri6t5rh5GclmOT8uKyxNXBRnavJJ+bsdW
GwmNrRvQg5Jdlc4JPAAQ5XV3P/AGyH+NacHhVYdHu9ON87rcYw+zGzB9M811EclqzY8wD8M
Vc2L6VVCGEqLmotP0ZliI4qhLlrJxfmrHm3/CuUf7urSDH/AEyH+NTp8OnjbI1dwO/7r/69
ehBBjB5xUIvLfzMB844yRilVpYOlb2llfu3/AJjoLF17+yi5W3srnDS/D5ZE2nVWHOc+T/8
AXpq/D4x526s+M8fuv/r16Ds6c9KjlARNzNwParnhsNFc0lZLzZlCpWnJRhq2c5pGhnR1lU
3Jn805yUwR+tM1/Sv7X09bMT+V82/djPStvzEm+4c4qKYhCuT71XtMNGhzcy9n3vp95aoYl
1/Zcj5+1tfuOA/4QH+9qh/CL/69A8CFGBGplvrF/wDXruOwPrTHI7HNY1KeCpRUqlkn3ZpS
ji60nClFya3SVzi28E7hhtTP4Rf/AF6gPgcHrqTD/tl/9eu0pVTg806lLA0knNpX21f+YUo
4ytJxpRcmt7Lb1OKj8FKAf+Jkf+/X/wBepP8AhCEdtx1Nh9Iv/r112z3pFXccdPc1vLCYWE
eeSsvV/wCZzQq4icuSGr7WMew8L6ZZSiV1a5cf89Pu/kK6eOXC4C8Dpz0qqIwB1zQGx9KjD
4jBzfJQmm/I6MTgsbQjz4im0u7RQ1/Q011oC1y1uYQQMLuzn8axB4FUD/kKMf8AtiP8a6sP
z0qQnJzRiKeEhJOs0nLu9zOgsTUi/ZRbUd7K9jkB4NCAqNSbn/pl/wDXrobSA2dpDalt/lj
bu6Zq8VEnJ6imGPBHNa044ejU5I6SfQzlHEVabq2bit30AjJzWF4l0ibVksYYjgedhzjO0Y
610O33p4wDyw/CpxWJwyTpVZpfM0w2BxVVe0o03JeSbOFl8DTImbLUyX9HTGfyqkfB2ulsk
wZHrJXpeR2OacozzmsaeFwtdc1N3Xkx1KmIoS5KqafmrHCWfgmcspvrtRz92NSePrXYWOmw
afbiCDhR6jrVwsAcd6FmQDr9a0/2TCO8pKLfdip0cVi/4UHK3ZX/ACOV17wo+ran9rS9EOU
C7Smen41Ti8GXcWNmqAAdxGQf512xljY/e5+lSKMqQaiFPB4iTcJKT8mVVp4vDJe1g4p91b
80ZOnWMlpYR28sm906tjrWP4g8Ly61cxTJeiERIV2lCQe+a645Bx1J70jKR8p713yowlD2b
2OBVJKXMtzzX/hALjtqUZ/7Zmnx+CLuE7f7Sjwe3lmvQGGDnPSmMQ38QxXnVaWBpNKo1H1Z
6NGOMrpujByS7K/5GNo+lyaZZG3eYSsW3ZAI/nV2W3SWJ4plDxuMFSOCKtqB0DCnFcDrXZQ
q0JQtRknFedzmrYevSklWg4t900cVe+CNOmkMtpPLaMecD5l/Ks4+BZ2OBqSc+sZr0IqCeW
Wm7QDgY/CuCU8tk7ucfvO2OFzFL+FL/wABf+RwH/CBXSqR/aUeP+uZpY/BN3EylNQTg9fLN
d/t5ApSoxkkfStpYfBwipS0T8znhPE1JOnBNtdLHEXHhG7uraGJ79AYSx4QkEGq8fgm7iZW
XUYxg5+4a74KCOOKay4bOac8LhKceaei82KlPE1ZezpK77JXMXSbCewikjuLj7Q8hzv5/rT
dd0eTWLAWsdwsLBw2WGQfatsruPWnhMd62pfV61PkpNSj5O5nWo4ihNOtFxfmrHnLeAbwNk
ahCf8AgJpv/CD6gnzC+h49jXpXlgqSXAPoageHJxvFcbp4CL5ZTSf+I6408dJKUacmv8L/A
MjmNG0mbTIZEnnWVmI+6K2FGFYe39asPDtB+bOKiCcNz2/rXpYd0nD9y7rydzz68akZWqpp
+ascN4AGby7+i16any++a8y8Bc6jdD1C16RXBgv4SOnEW5ydvvR/739KtW8EMsW6VQzZ6k4
qmONvtVmGzFxFvMhXBxwK8HFKo8y/dwUny7M+pwTpQyi9apKEXPeOr/NEd4kKsnlY5HODWr
ECIU3Kd2OcVkyxmzuEKtuOA3IrZ/rzW2UL9/Wckou6ulstyc+n/suGUJOUbNqT3e25FcTGG
3dlHJGPxrGMf7pZM5BOKu6lJ86RKc45NVzPIbYQeTwO/NeXmdWOIxM1K9oqysnue5klGphM
HSnG16kryu0vd+ZqW7+ZAsnTPBHpSyjchXPBFZ9kxO9SeOoq4y4/KvqsurLE4WM5at7nw2b
4Z4LGzpR2TuvToZ0TeROy43ds0yQmWbIGMcVLcLtRWHUGo4oiykjk96+ep4STxn1GT/dxfN
8ux9ZWzGH1D+04x/eyXJ8+rGSDGOar+lWJIicA8EVGq4KL/tV6mewVSNKn3kjyeHKroyr1V
uoN/iiOlJz2p5+86+9PdCgTP8QzXzeIqOvSjf8A5dpL53sfWYKksJXnb/l7Jteijf8AUhVc
0r84HrWjHbEpyKpMhjlZD1zX0WcP3aMJfA5K58rw+nz4ipT/AIii+X1ImiJ5FIOwq6Yjn5e
RUDrucKOuayzaFGl7J0ElPmVrG2Q1a9b28cQ26fK731XkI0ee9NAxV5bUuhY1Dbxb5sZ7Yq
85oqvWoU27XbJ4exDw2HxNZK9kvzI1+4TQnSnyx+Q7J2NPto96Nz3xXDhsROpmFOFX4opp/
wCZ34zC06OUVqlH4Jyi15eXyIz90n14qWG2SSEu3Jp13GFiBHqKtWKE2gI5PpXdONOebNVE
muVbnlxq1aeRqVKTT9o9nboZsiCFlxkj3rQiw0AJHWoL45lRVwTjkehrRjhEcUatyQBU5dy
xx1aNL4PLa5ebSnPLcNOv8bvq92iFolCkgdBms2FFdyGIx7nFbTqNpI44rJs7dJ3YOxAX0p
ZxGUsTQjBJvXR7fM0yGUIYPEynJxVlrHf5Dxa2wI+dSf8Aeq0qbU2ij+z4euXz9anEYCkbs
16uBpVIXdSEY/4f1PDzGtSq8vsak5r+/wDoV9me9Ruv3uas8Kp5HFVXOWzXq8ya0PFcWtyK
QbYW78VXhVZFIYY981YkPysMdqgih80E7sYr5PM4TnmFOMIKTts9j7nJqlOnldaVSbguZax
32JFhjTkfMRzSserY6U9Lfa2Q5J+lSsh8lgeODXsYenKnRlzwjB66R9D53F14VMRD2dSU0r
ay3323ZnovmHGduBnNSeQuMmTkf7VLBAJm2lyvuKc1oFbaJHP1r5rLaFWdG8aUJK71lvufZ
51iaFLEuMq9SDstI7beo5UyuAc1BIhWTaauRxlQAar3S4vBz0xXr53phIx80eFw0+bHzl/d
kKUwevSolQO+CcD3rSaH7zFv0qp5Fvcuf3jBunArTNKLqqklJcyeie0tDLJcT9XlWcoy5Wr
OUd467kJtXLboyGUdcGp4YCUIY4INMlsZIMyCUMoHpgirNkgli3HqD1rkwMowxvJUpck2uj
0a9DqzKEquXc9Kv7SkpfaXvJvzIns0eTLO3PpVVYVa78kscZxnvW4q4YL+uKpWyW5aV3ybg
ybUX0HdqnNsLRVSi1BXlLXzKyPG4hUcQnNtRhou2+xWksUXJV249ajWFFDArk46/jWpIu0Y
zmoD824e39a+lpUoUY8lNWR8nXr1K8/aVpOT7s8h8BjF9ct/sgfzr0dGPPFee+ABuvroeu2
vTlUEgEZ9648FL90jSurzFtUE80UZbbk4yK1YIfs8ZhDbsHOcVRsYE+3xf72f0rTPWto4en
7X29veta/kL6xV9j9X5vcve3mVLmyFy6uZSmB6Zq0q7UVepHBPrS8djRkDqaUMNTpzlUirO
W5VTFVqlONKcrxjsuxVFmBcmZpCSTnbjpVkqW6UtO+705zTo4enQuqStfVir4mriHF1ZX5V
ZeSKUdiI5hL5hOD0xV3YO3FPRhzlc0djSo0KdBONJWT1HiMVWxMlKtK7St8inPamZAgO3Bz
mmRWrQptB3Z71a/z+lPTlfrTVCl7V1re9a1/ITxNV0Vh2/cTvbz/Mg8gdxioFscXQnDkkfw
4qvqV/eW99bWNisXm3ALb5TgACpWvpoNBkv7u3EE0QOY88Mex+hrGt7Cq17RX5Xfroy6Fat
QUlTduZWe2qHT6es0/meYU5zjFSXNgty6N5hXaOgGc1T/tJ7rw7HfxTRQM+PMdxlU7HA61a
mu4NPtYWurvhgAHI+9XMsLhJKS5dJavV/wCZ1/2jjIyhJz1grLbRFs+wxUFxbR3KjKhXHAY
D+dNstUtNRR2tJvMCHDZBBFWQcV3TpU68OSSTRwUq1XD1FUptxkupnHS5wuBcDB9iKkhs/I
xzuORzTNW1b+zLWOVQN7yBMHpjuavTS2kNoLmW4CQEbg7dDXFQwWDw9RyhH3l3v+p6OKzXG
4qn7OrO8X00V/W24pqpDYmGUvvzkYxii11KwvtxtpxKE+8OhFRz6xp1rKY57gRsOoI6eldV
SFGo41Z68uzucNKtXpRnSpuylo/MsTWwmj27iD64pttaG2VgZN+TnpioRrGm/althepvfGA
O+enNTXd9a2QX7VMIt3TNT7DDSq/WLLmXW/8ASNPrWJWH+q8z5L3t/Wo6e2M8WwNt5zmqn9
myIMC4PPt/9ep7G+tb6KR7SXzAhwc8YqhqGoiPU4bUajBaxnBcEFmY56egFYYnB4SvL2tWP
M/V/wCZ04XMsdhIeyoT5Vvay/VF6CxjjO58s2c56VcpTgncpBU8g+opCWC5BIruw+Ho4ePL
RjZHFicXXxU+evJyfmIw+Q+/FZ5sCgIWY5+nempqqtLfJOqxx2zAbi3UEZJqf7RCkCzO+IW
xhzx1rnr4XDYu0qyvbzZvhcfi8FdYeVr76J/mmVzZyKTumOfbJ/rVtBtjWPOcDGag+1RyQm
dXTy8E7geKp6XqKyyMZ9Qtn3uESOMdPxPJqKOFwuEnejGzfn/mx4rMMXjoKGIldLyS/JItz
WzG480MMdSDT9m5D2pGvWGuLYeUpUwebuJ5BzjFPub6zt3VLi5SN34VSeTXTQp0KLm6atd6
+pz4ivXrqCqu6irLbREQg3RMobk8dKdBaMinLZ59Ksb44ofPklVYsg7s8Y9ak86BWjVpUzJ
9zn730pyo0XVVd/EuooYmsqEsOn7jd2vP8yNYgFzupHjJRh6jBx2pbi8srPie5SMgZIJ5xU
izW7QC4WRWixu354ArZuMk43OZLlaaMv8As+dQAsqgY9DSrYTjlrhePrWm00CojtKoRzgEn
r9PWnnAzxx6V5P9jYJ7R/F/5nvviHMXvNf+Ax/yKkcDKoyc471HLZySziRSMcVeBBHAxTgC
WA6Z7131cJSrU1SqK6Wx5lDG18PVlXpStKV09F13Grgj5lyO4qnJpzPJ5lu4U+h4xWmIuCB
0pjfuyB1zUYnCUsTFQqq6Q8Jjq+Dm6lGVm9+qfyMtrG7D4mnXHscmrcCpFGI19c/WpJW4Pv
x+tQAsDwanDZdRw8ueCu+7d/zNMZmuIxcFTqNcq6JJL8Eiz7ZxVD7G0V35xkQjO4AdamJLH
JNQynJxj8a6K2Ep13GVT7LuvU5sPja2HU40nbmVn6DZp9w2dPpUS9G+n9aY0fzd/wAqVU4b
r0/rXTqjj33PMPh6Stxetj+7XpqtkV5p8PDm4vfov8q9DrgwavSR2Yj4zTs3AvYc8fN/Q1o
Fs1jWrH7ZCM5y1aLzA/dFdcTmvYnoyO5qJJS2flxineYO9WFx9H5+lFFJ26jDsD+NO+97Yp
Qc57U0jHfNACUoOKSiklYDI1t7JGij1GzllgIJWeIZKN6ccimQrcnwbdrcLJ8yOYt/39n8O
fetrn/GjvmuaWH5pN3NfaaJHP3S58CpGseCY0BwOc5Hap9XAeXSY2j3oJlyO33e9bRYk5pO
O4yfWksMu/Sw/asxoAIvE10UiADW6kkDAJzWtvHQ8U4LgYUcUwrjpW9OmoXt1InPmMbXgZL
KFQhY+ehxjPGag8SpNItm8YJjikyyqu4D3x3rdYNkZFHklurbayqUFPm13LjVaSXY5nSgZd
Y+1pM8wVCrFrfylPtVuO1WXUdXaWIN8oA3Ln+Ht+Vb4jAGCd1OAxxnNZrDRSSb63G6zbOQF
tGPCFs4tx5yzK2dvzferZ1OMT6zpKSx74xIxIYcHjvWxz/n+tNLqoO51X6nrWXsqdJe9JLb
y2NYynN+7G5jWUCReJdTVIwqFEbpwTWEBLZy3VvcyeVK8jNt+y+bvz0O6uwN3CCP3ikexpV
vLXHzSLntmuaU8M7fvV96/wAzqjhsX/z5l/4C/wDIh0u3e20qCFy5Kr/EMH8u1XP69KjWeF
j8sqH8al3BjkYIHoa9CjVpuKVOSfozgq0qsJXqRa9VY468hk/tO+uXjMtrBcI0sYHLgDgj6
Vqa0yXWgl4slGKbcDtmtsgFvb0pNg6nk+tTHDOPMr7kupe2mxjazBt0hRFEGjjZC8aDGVHX
is66m0671TS5NPt2BSYFpBHtAH90+9dWAOQeRSgKOAMD0p1MM5O6f4BGpZGOUP8AwmSgZx9
kPP8AwKqQks7PUL/+1YhvkbdG7R7gyex9a6YYB4UCnYVx86A/XtSlQb69bgqnkYujWLzeHn
iukaJJi/lo/OxD0qroyy3GooLkFf7NQwrno7njP5V1AYZIxx9aY6gqCoxz0o9gny67DVVq+
m5i/ZbefxXcm4hWRUtVxuGR1pvh+JZdMubZ0whndAvYitpEJJLR84608AY4XHt0JoVCKlzC
9p0OT022nmvY9KuRmHS5CxPqf4RXUHaxyF+hpmnabFZRzkMzyzyF3dup9BV5UAI5qsPT9nG
zCrPmd0VVQsB/hVhI8LjJqfbjnNAG456Y9q6GzIYsWeQaSS33jLdu9WVKheTRuBUkGo5gKD
Wy7Djk+lVZICCD2NarEbTg/N6VXbJ4birUhNXKJjAUgVCyfNzzV1lPmYHTHWmMMjaK0TFYp
MoVSR0p8RyjfT+tTsnynJpqpw3BPHQDnrQJLueO/D8Ykvjnuor0RWyQfSvOfAB3C747j+Ve
hxDDDmuLB/wkdeI+Nlq1O3UIeOhJ/wDHTWio21Ss/m1CJemMnP8AwE1fIAA5rtTZySHg57f
5zQFwwKik+705pVYEYHagkmo/z1qFSSM4qYdc/WgaYUf56UUhbGMUBcWiimb/AGoC7H0UwH
HanE4oK5hcHjIxSkYpOe5zRQO4UpGD60n8GaUHAqWxgwxjmk7AUVUub5YwyQAO/Qt/drhxe
MpYWHPVZ6GAy+vj6vsqCu/wXqWmkijUtLJt9BVCXUlDEQpnPc8YrPd2kbc5JPqabXw2Kz7E
Vrqk+Vfifp+A4UwdBKWI9+Xnt93+ZK9xLIcs7emAeKiwKKK8KU5zfNN3Z9bSo06MeWlFJeW
gU1hkihpI0+/Iq/VgKaJ4mPyyxt9GBpWZXPHuO+6cdaeGZfuuy/Q0lFCbTuhyjGatJXRch1
CWIEMiyfXirsF7FKME7D0waxqK9jC5zisO7c3MuzPm8dw1gMWm1Hkl3X+Wx0VFY1tdPE+JD
vTvk9K1o2Rk3IQRX3OX5nSxsfd0l2Py/NMmxGWy/eaxezW3/AJVbb2qXG4Zz1qJWxxUqjJH
PevSbPEJUiUoT3oWPBHPepYxheuaUrk9aQDfL+YHNIIQO5P4VMBkdaXbjnNRcCMRjOBxTcf
NipSx29OvFAHf0p3tuBH0+WnovzAe9PB3LSoNppNgMmwtQHhefSrE3U/SqkgzxTiAyR+ScC
omfeR0HNJIvzY56U1Rg4Na2Jb1H7B65+lGzjrTt2HUY49fSpCVIwDU3ZRXIwaVSoDZOOP61
I/ypt65qNM4bBI47fWi7EeLfD4ALeSZ/iXj8K9ARevNeefDwZju/wDeWvQVYpniubBa0Uzo
xL980bFQb6DnruH6Grm0Y69qzbN/9Oi6d/5GtAOF645FdqTOWQoOM8VKpwMYqtv4Ix1qdGP
PFW79CSZTjt/nNPBz14oUY70MM1ADAcU8ADvQAFzknmk2e9AA3UUbPelJxj3pGbH+NADsj1
qJ36cVGWHfignNWkBKrYH1oJzUQbANJvLd8UrAWQ2QBS/jVQSEcbetPMgUFjwQKyqTVOLnL
ZG9KEqs1CO70Iby7aMeVH/EPmPpWXTmYscnvTa/JcbjJ4us6svl5I/ecry2nl+HVGK16vuw
oopa4uY9YoatqB0zTnuxCZtpxtHv6+1cVda9quoSFY5/LzwEhFdvrFutxo11Bycxk8e1c94
FtYBps9+UVp2fYCesYHp9a9bCSpQpSqTV2j5LN44qtiqeGpTajJflv5mFJY6k6CWS2mbHBO
0n+dZ4lCymMZU55PQ167kn5vSvPPGVrDb6vHLCmwzpuYdsg124XH+2nyONjxc0yP6nR9tCd
9dbk2m61dWZVJHaWLI4fnH412qSCVEkXowB4rzRJ1eyj+bLqe9d5oDmTRYiexKj6A1nmFCC
h7SKszo4czCs631abumtL9LGmRkg0tFFeEffhU9vOYnAz8pPNQHpSAYGK1o1Z0aiqQdmjmx
WGp4qlKjVV0zpETKKex6EelSovTmqWkz74jEeqDj3FaAXHTnPNfqeExKxNGNVdT8Fx+Elgs
TPDy6fkWIxtBqQLwTSRsAAvenbvmx7+tdDZwjRwc1IvPWikJ4zSAcRg8U0/dNJ5hCkYpC+R
jpRYADYHHXtTlYnJPaoxyfanjAHBzRYBXOVJxwBVdj0IGM8VMXOOlRF8jH4U0gI2Dk5Woyv
y7mXLVOG+XFIfumrArhcKW9aF6gVMPuH1phQEbs0XAZISFKnAz0xUIbG7PPHX8adKMEd8da
VQvzBlDcc+/IpoR4r8O1/0a7xz84H6V6J5O7qSPwrhfhcm+zu8nHzj+VemvDwPmNc2El+6S
N8Qvf1KNnAf7Rt1xjL4/MGtFrdmAB4xUlrCp1G3JOct/SrOD6V1qRztXKYt89Tj6VIoJzhi
MVaC57YoWJR/DmnzE2ZCCRxjnvTwCOpP41YEaDtSGNW68/SldD5SHKn7ppu/wBQakC5B4Ip
MH0p3uTYhZzkcUhOPehiR2oC4qkAwsT6U0LipTGAetK68jmq5gK5XHqaAuatKjn0o8olgQe
lK4EKZbPaorsYt/qaubPc/lUN7GXtSw/h5ryc1T+p1Ldj2cl5VmFDm/mRi0UUV+TI/fQoop
aAEIyMEZBqCzsrawiMVrEI0Zi5A7k1YpSdx6U1JpWJcIuSk1qhd2e1eceMr1Z9bMCgfuF2E
g9+tdrrWqxaRp7SMQZX+WNT3NeYPF9tfzcyG5d/nGMg57ivbyyg+Z1ZbHxnEuNjyLCwer1Y
y1RpJEjQEu54Ar1iwgFtp8FuBjYoz7nvWF4e8OrZhb26BM38Clcba6almGJU/wB3D5l8PZb
Oiniaqs3sFFFFeRc+yCg9MUd6a33gaa3A0tFOy/wP4lIrogvXt7Vz2iANf7scqpIroXJ65z
xX6DkMX9V17n45xW4vMHbeyuOwApGaaq9+ntUe8g5xUgkyORX0R8iPJwuR1pokwMADFRtIM
5FN3cYoAlL8UwnDYqM8LmmEkn0p2Yizu+Uim5IYAVCpPTk08cGkCdx7uwOWGfpTFYOwJHHp
TixIxihVycntQMdx24paTA3ZHFKOufSgBcfLmomI3e9SlsjpUTfeoAYw6nPNR93+n9RUrfd
NRhiN42k8f1FAjyP4WLu0+8J4/eD+VeokZOTXmHwrJOm3gx/y0/pXqaZxx/KuHCO1NI6qyv
K4tvGBfW5BJwSf0Naf2dexIqrbJ/pkJ57/APoJrRIwBjvXTzmNkQiBV6kn603yQvQk5q5x6
Z703YPWlzhYp+SPU0eR/dFWzET0qbYe5p84uUzucZxUYRipDcVoPEvHJFN8pf7xp84uUzWt
2UEhs1EyOvYfnWo8QyPmqBkHGea0UhOKRUWNSPm6/SkEKscnPHtVgRqPehhiq5ibIqsNozS
dSTU0kY4AJNO2DsMU+YojZc0x13Q7ByCKs4yMUiRMq4z0rOaU4uMtmVCThJSjujmXRldkbI
K8U1ehzW1fWLSp58edy9vWsOvyvMMDLCVXH7PRn7pk+awzHDqf21uv67ikAEYNPqKnBsV5h
7YAZqrqGo2ul2bXFw44+6ueWPpVfV9YttKgDzZeVvuRqOT7/SvOdT1G71O7M9wTgfdUDhRX
pYTBus7y0R4Oa5xDCRdOnrP8vUTUr+41nUvOnBVc4UDkKK7CQ+C/D8luun3Fxqc4jV5JzFs
VHPVVHt61xVvdG3Ur5IfJzkjpUklwkwO5MHtivpHTi4ci0R+aRxNRVvbvWW+up23/AAmGmk
ErDO34Cn6NqGoarqM926mGxQbEj/vH1rh7QoLiNZcgFvSvV1t4bOGGztxiKBAmc/ePUt+JN
ePi6FHD0/dWrPsMqx+MzDEJVX7sdXbT7wooorxbH3IUEZBo71padYSTyCQjESnP1NdOGw1T
E1FTprU4MdjqWBoutVei/F9i5plt9ngEhzuk55HatIHIpREx5PAHan7PrX6jhqMcPSjSj0P
wjGYmeJrSrT3bIG+9SYzkEVKyfOOtOKj1/Oum5yFZ13ZNKoBjOTjFSMgUYBJwO9Mxkd/yp3
ARQOmaGQZ60AYHeloAF4G3saU8NxzSDkZ6+9AznOKAJFPelJJ5qPOWGakB4xQA1iRjAzmng
5+WnKCVxigIVIPepuAmwDvj61FIPmx6VO3PWonQYLZoTAhI53UgP3ieOP6inE7QDUJ+bd9P
61Qjyz4ULnS73PaYfyr1SMcEHjH615h8JgG0e8J4/ff0r1WNAQAR1PevNoO0Eds1eRPap/p
cIz0z/I1a8v61FZf8f8ePRv5VccbFyB+FbKRnIr7j6UoJ78YqIyEnkUvmbuuBj3rTlMyyGz
QrZGOOKqmQnuFpnmn+6KOUC2zZxniomYHrioPMZuv4UwnPb/P+eatQJ5iZpA+MdqjftUKkj
jGTTicEe9aWQm7i5UdaYTmlbtikVeck9OlMQAkdqfRSg44oBK4xehpVJbtUixlgc8YpABHx
61N0WlYTGRgjiqV7pkc/zRYR8fnWjnpzzRnkiuWvQp14clRXR2YXF1cLUVWi7M5Ce1ntn2y
xke/Y1DXYXJjEDmVA6ehrObSrO7O+2lAA4wvIr4jFZJKEuWhJPy6n6TgOKoTgni4Nf3lqv+
AYOxW5OPxFHlRd1U/hWlNod/HkogkUf3Tz+VUWt7hDh4JF9MrXiVMNXpO04tH1NDH4PEK9K
pF/NX+7cgaGEHiNP++RSeVD/wA8U/75FS7cD5sj603I9RWPvHZyw7Iia2gdcNDGffYOKlp6
xSucJE7f7qk1bg0nUbgEpasBnGW+WtY0q1V2jFs554nDUFecox+aRRpyqzuEQFmPQAZrorT
ww5IN5PsOc7EGcj61vWum2dp/qIVUnqx5Nevh8orVNanur8T5vG8UYWknGh78vuX3/wCRzd
loUuVku/lTr5YPJ+tbkcKrHsUbR0xV6WEbsr0xUQjBzkkY/nX2GEw1LCw5aa+fc/N8wx+Ix
1T2lZ/LoiAR7R1pdn1qwqcUuwetd3OeZyspPH84bPSmOoLZz+FXXRTweajMahSR+VWpJia7
lIoMHBzSKpHGDirO0FgcYpwOMDsarmJsisyYB5IqIqMetWJQCMKcgioQrjA4xVpktDB0xjA
p4GOKeqZ65FSCIdiaOZBYrFSWwBUscZGM1KF5yM4p3apchqIBQF60oGaVVDd6fjaSBzmo5i
rELqATzVeTvVqSMNk5NVJlZeAMr61pFohorvz9KrG4iTeCe3f61bIG3HWqsumi6DHeUOOn4
1omluS7nnnwgQNot43Uedn9K9VUA5yccV5d8IPl8P3WOcz5r1ELn1ryKD9w9GoveLFmCl9F
/tZH6Vfl/hqhbf8AH9bn0cGtF+Tmtk7mbVjOeMK5yTzxVd4zxwfyrRkjDHJ5pjDGOa6VI52
VCuRnB4oCkdjVjzIgcF1H0NPbAx8wo5mKyKJXnoaTB9P85q3+6bIR1OOuDSm3PYk1XOFing
+hpCpPqKu+WR1/SmvGTjFCmFiryf8A9XembQCfapmyOx+tM5q07isFKQAwOfzpOwJ700gHq
aoSdiVmw2B+dI3amHcONtOGfSlbsVcTHtz608DaD3pQuKcFJz1zWbZRkanIjOqxs5uj91Yz
/OraSNpthH9q+aQnhUHJ9qZDpt7bXgmhZZAxwwfqKnvitvqVneTDNuuVb2PY18zJVIOeJku
WV7eSXfzPp06VVU8JB80Fd+baXw+X4jrbUo55hC8UsUjfdEgwDVtnRZFjZwHf7o7ms+9uIN
RktrezbzZBIHLp/CBUtwofxJapyBHGzdO9awxU9Vfms0r97/5GdbBwfLLlcLxk2t7W9ddS5
tiwGmKdcZfH9akWC3ddwij9sKKztYRGtraNhlXnUEe1QtCNN1y1htXfy5shombIHvWlSvy1
HHl0VtfUxoYSNWip875mpO1tPd31v+hpXcrWlurQvGhZguZGwAD3+tWg+ItzsPlGS3b61ga
9MJLm1tSjOvLsEGTyOKtabNJeaTLaSZE6go+7g4I4NYLFf7ROkvl69jeWXtYSnXfV6+Sb3B
NTv7gmWy04SW4bAZnwW+lO1eWeCKz1AK6eVIPMTPGD1qCz1IWFpHY3FnP58Q2hUUkP+NaUS
XF9pjrfqI2lBAQfwDtn1NRCTqx5HJuTXpZmlWMcPUVTkSgnbe7kvv8Anoi6HDRh1OQRlT61
FuPpRaQfZbOO3Mhl2DG5upqZgDyP0r2KTfKubc8Cooqb5dunoRqc9eKH4OO1KM0xjjjHWtj
O1hrYwdpyMVGcbM56c09sAEDAqI52mrSsZN3GlieMVGxO0YHWpACEIOPwppyO5+mK0SERYI
4I5o2/xZ5HT3pWJPOOaE5YZ4qieYmQBgCxIqUIBwDmmAYGOtLnBqG7juOKjHy9utRtk/Ljg
04yEnaAKaWIPrSC6ECBRxzTlPfFN3n0o3nuMUO4XRI24/MMVDIpYMueTgVJvzGRxUJb5scY
NOzC6IWhCZwfm7Gow4USM+cAY4+tWHxnBOPamYGGHt9e4q73Jv2PLfhCwXQLjkf64jn0xXq
cb5x714/8Mbq3tPD03muQxkIxivSkukkgDQzZrzaDSilc7aj946C0XF9H+J/Sr5468fWsCw
vJVvo8gEBWPPspplzf3M6FT8gbriumNNswlUSNZ76zRsGbcf8AZGaz7i/DjZCPbcazkBGc1
Iq7s1uoJGLmxoB37up9Ke32hxgOw/SnhURcsxGalhkEzEZ247niruSncIEMJyD8x7nvWglw
/OQD9TURtmHRgc+9Ajc9Y2/Cs3qVqi15yN1OKk2g9DWcyMMbhipImKA4PX3qB8xZaLIwVP5
VXNvubOTU63MgHIDD3pst0seNynnnpTTY7oiNsT3ppt9pGeajn1FY0xGm5unPSqy305wWwe
ntWi5ugm0XxEcHdSKren50+K5WTqNtTEA96TdirlYqxxnr7VIgJHH41MUUEEHNIkZXlealu
4xyKMHmnuiyqUkUMp6gihehp4yOgrFq+jNYtjILS3ts+RCsZPdRiq91pkN1P5zSzRyYC7o3
xV8A5pcbSAPrWE6NOceWS0N6derTlzwk0+5m3mnJdQxRmdk8o7gw5YmorXTkt7n7S0sk8+M
B5eSK1GjC9CajpfVqTnzuOposXXVP2Sl7v+f4kUdpEt7JeZPmSAL/ALo9qlFnBHcNcIv7x1
wzetOUAgZPSpA2BVexgtl5mLrTlvLpb5DAuDkdfpmnUAgHOe2KY3WtFEy5rDmOQcc00DAyT
z1phk2jAwaAcrz3qrC5kSbsqen0FRsB1zSgAfSmuBuAzximiXLsRsAec0wg44HJ4obKvgD8
6ejHGWwDWhFyMDbwSKjc/MB2pzZZ+lIynORyPX1oJbGFucDmjB6kc+lKqgNnPfNPPLYq7ok
YpYuAKkYsPlOKhmuIrZS0sqRoBnc5xWDeeM9Et8jz/NdeydDUOUVuxqLex0I4ORSMxLcDNc
HN4/8AMJ+xWLMeg3Zqk+ueJtQBMSeSh444FZSxFNbM0VKXU9GaeONSzyKmPU1Um1exTcGuo
sj/AGsmvOmtdQlVjd3wyMk4BJIpi2UDzNG95K7DGVGB+ormeL7I0VDuzu5Ne0+PLNPwOgHe
qsnizTwNqgk9smuWXTLNQzcs3ozFs0xmt7fcyxKAg7DvWbxVRlqlA6NvF8LgMkBfPHc/0qC
XxVI5ZUtGAx0Kk96y0lTywyjHek8zJZsjp6+9S69V9SvZw7HIeBYy+jkDp5h5r0GGXywAAM
j0rh/h6N2gOfR67MNtBPcdPeuC5rJGzYXmLxQV5KsMnPORWiJkk4GePSsGwAe+AyxGxzz9K
0IHVW3AkV2U8RKCsjllBM1PsjM2EyfrTfJlj6KefUUJqJQBupP6VONTRwvyfWu+OKhbVmXs
2U/s1wfvq3txUotJCcgkYq2+oOADGqH6ms6a9vpixAK46AVTxEUHs2WoxJEcNIAc55NaaTE
L93jtiuOd7gtuZSpI7A0far+LiORsEdOay+sxe6HyM6W91O1s7RppgSw4C9ya5N9eu2lLJG
UBOQp5xTJEmmYtM7uffmo2RYQAeR2z1zXPLEv7JShfc1YtcnMgEiDH1xWkdYjmG2SHbg5GD
mubgiaYFyMc5qwBt6kVDxM1sy/ZrsbwmtZuefl45qzDaQzpujk/A8Yrn4pQCFGB+NaUUzwr
uVuMit6WKlL4jNwNNbNlOcnNSLBcI2MBgf0qnHrKH+EGrq6pCx6j866o1VPZkuA9dwcqwwP
WrqqvOKzJroyOpWMe+DUTX12OFjUYHbJrbkbJU7bm0FGOVxSjb/Ca5qS51J1wknlrjnH/AN
eq4lu05a7lx9aPYvuV7VHYBcjJprKARzWFDqbquJJgxJ43VYbUyWHEePXdWfsmV7Q0SSSfa
mlQetRR3Mb/AMS59jUcl4kWRJwPWizJ5yyE780MAec1ntrljGhBk5xkACqg8QW7MAU4PpWb
nFbspts16QsAQD3qCG5huQHjbj3NT7dwB6itVYi/cYV5BGTRyACB3qUKR6nPelIxTbC4ADI
9+tI20EgAe1IXCKQWA+pqrLdwxkeY+T22nNK6juPV7E0gBOc9qjAJ4AqmdTQP8q/L64p66p
Fs+ZTz6Cs/b0+4nGXYsAHOGH5Urgrw3XqaqjVrVW2s5T3Pamy6rp4z519EpHbPNUqsJaphy
PqWdnoeTQEAIG7n0rMn8QacqhLYy3U3QLGhxn61k3Op6ncOwAFtxyiHLYrKeJhFFxoyYeJ9
LGoSqTdOkaJgqmOa5VNIsY7o27AM6xhyTyea6/EkOixmY4kkOSXOMAn/AArhpr26bXLy+WF
iHYKg2n7o4FeZOo5u53RhyqxelghjaNFZQoOSQBwKn0pg+mfLnDuST6c1nPPNLFKzptLIVA
PbPekt764trYWsW0AdOKhAaF2XT5QThjgGsuwLS6hdMo+TfjPpjpUVxqN6ZA7MoCggcd6qW
mpnT/M2kOzcnNWlYh6nRnjoc45OazL7cLCeQnaCcKfU1HHrSXKMskZ3txwvFO1AifS44Y3G
d4JAH509REsMUvkoS+RgVOYwu4cnjsaltRCY0BfpwB61aeSNd+IgcAfzqeawWOa+G1uW8NO
y5OZCK7U2m7G1SenSvN/Ar6l/YOyyV9nmHlen516DZDWmmVZmhWE9fm5rhndO9zscUzRsLY
x3B6n5GPAqdoCAMA/jRartupGjmQ/umOM1C1zdhiWaMpnisFUbD2Y5JyBzgGmLdKR8p57iq
srbuQ5Uj2qqCxkHzYP+zWqqC5Eacd26gkvzmp7a6becvgggYPesyOORySiE/hVqGxkm+Xy2
U9uOlCqtA6VzfgS3u4yTlCOxqlJZlV3fNwfSpbGKeM7ZUKKOrHoa0Z7uxt0LTTqeOcEE1rH
Eze6IdCJz4ikcEqhUDqSPwqP7ArOHkBZhytakd7b3bYhcfiRzUyJ6Y59fWt5SMYwZS8mNRk
DlutQvbKMZFa6Wu7JYn8TVpbKIqwfv6Vwuq+hv7NHKTARpuCjPrVi0lMkZBwQDitWbTYpoy
MNg9SO1QQaUbWMqrhs8/NVxxKRMqPYzXjaKdQCdr9/Sp0OIh6jNTywsqfOAT2xUMce/Iz0P
SumFZLYxdNk3PUNgn3qxDNMctHyMDPtTo7ByhY5x+gqEpLbSO8D5JQoy5HK1rLFv7IRw99y
1HMHOGC8mle2t3ILS7QaxTfbQQI9pI6PwapNfXMgy5ypI4FdEcxaWpn9VudHLBZRuU4LDrz
VWQwRnAXr0xVKO9gb/AFoKt046Va3wv0cN6/Wk8zlayD6sRG88piYsj8apzag8uQxZs9qvG
KNyTkn60LbxKc7OfesJYuUt2NULbGbtkYBgnI9RTTFc4y2Aw6AdK18LjHFMdB6VzSxCNVRf
Uzkl1ONgIym09Tk1r2mo3yxFbmbIA7CqLBgpC5I9qjPns21UbkY96FipdGDo9zUk1V45P9b
uxyeetRXOt3bL/o8eR0yc1kPbTiTdtzjvU4kaGMtMm1RzkelJYiotpFeyiQiW8luBLJM7ex
7VbExAO7Ge1VkvbWQHZKp9AKR/NdsrESPpWTqy6spU0W47o79px9TUrzKVYAjkd/ese4eeJ
OPlz6dayLjU5o2IKbwB19KIuUtmXyJG21hayJK7XUk0icZ3jk/hU7aVaWot3ZVZpG5yc8Yy
a5a0u7+5JS0t8jP3lUgA/WtSGzvxIHvriR2XovYVo3beRUbdEdE9/bW04CRRlQp+6KzJZ5P
tcs6qAW9RTVhbGckY4HtV2O03xZz+tc8qzLtczJpJ7nmZiwAxyKqlAGCmMknvW/FZkSAM2F
rmta8V6To2pTadHH9okQD51PG4nkUoTctIg0upMbQudxTAA9KjltEjJO0ZHet20li1WyW6s
42KFck9lx1z6VFFYWuoQefb3PnIflLRkEA+lP2sovUXKuhys9skh25ySOcGoF0WE/NtJ54z
XYr4djD7sMVJ61O2iwxxHauNoqvrKWiDkOMFl5bfIpCjqR0pkkRRsgE/hXTSWMmSFUhPpWb
cWzqSArEeorWNch00Y5mljOVBGKifUZxuIbn0NS3jy27fMjBO+VrJuJYWG9ZNua6YyurmTh
Y1fhu7L4Z8sDI8xq7YxSE/I5bP51w/w1Yt4fA9XJr0CKSKJwWfGK82s7M7YpPYXTbWVbicF
M7reQdOnFWY9Jlk4yAPX8Ku2F9ALpvlZgIXPB6cU57+RlCwp5RHHNYu5pojG1GC30eEz3De
eGB+RThhWEmtxXKrJa2kYXPK4ySP8a2b/RZL28a8llaZnG0rnj8Ky7fw/NZuTEQc9j2rojK
CWu5i07lqHU3BbyF2Z6hlPNPuLvUpAj27mIpzgcBqcloV6KSeh4qxGpAw3FZc6WxTiznbm6
1SaKSG7M21znOSSKsW1tNPufzmL8Ak9666OC3dcvECaBp0RyYl2g9q2+sdiHAxbCF7eQfLg
jvjpWxFPMZWWSPeh+6yDOKRbOUqVUZ9c/59qli3wOA4DKeTtPIodVkWL8MrmPJGMUx5Xyvz
YzUxuI2hzEy4H61mSXGW5AwPSokr7DNCKUHPmP8AhSTOCvJGazPtUR6MBSEs4DFiR61jyju
yyXUjBxULLGspkQYpwiLjOD7VchgTY3mYwe5oTtsG5mXPiP7HGYxArkjjmqlvqLagxeK1lQ
k9+PyrYms7EuoYIzHgA9qlFmzoRbXIjAGc7eKtSTVrDsclqEepxJI8jIIgeHxlgPfFULZxH
9+5aUno23sa6+5hkWIx3ckLbh1U9awLiwjJYwoxQA42jgVcGuomrDd9tEhdpPM77arzaloy
SBXJXd/t4qosB3fv1/d+pYA1ch0/TJUz5aEHpk5rVcq3Fa5pQNbOm61udy9cBt2Khm1O4gJ
G1HQjk96ZDpthACYlEf0bFVruBwWG9SCCetXFxb2M5RfQng1qMyBZF2gnrWkdRsyu5ZlPHc
1wk11HBIUc4NT23nT8xgBc9WFaTw8HsZRqSW52q6pCQd2Np7Uj3towzvCjpknFYRs0gt/Nv
LsQpnB56ZrTg0uxiQSgLIp+fcxzmudwitjZXGS3km/FsTN7Dn8KbdajqK6Ndyf2eQ6x8b1w
Pr71n3/iOy/s+5gs5Et71W2KvQj3FVbPxPJqek31vqRVZVXEbKuAe1UqbWthuSN7wzE0ujp
58aM/K7ggGf8A69dCtlJwDhB0rmdKeY6E0ESnzHYhSeAAe+a1NIE1lJ5mp6g15MflCKMKAO
n1rCvBc7dy4y0sX59FEkLkNlj371z0vh9Yp83CyyoOiKvDflXVtfcgj7o7VRl1u0LzNJN5T
W4G48YJPQAVnCctkU2jOtJbcStZWttiWMbjGFxgepp2oXSWVtLJPCy7UZtxHoO9cVq2vavD
qsmr6PMI5nJjkUDd8v09qY+pa5reii1u3LM0mZH2kEr1x6V0LD296RHMiSHxjbtbn7VlLrs
iqcHPSuittQdNPE7bpWGPkj5b6AVzFr4ctXvIbq4RvNiOVwcL7ZHeurtovn2rMu7OemM/Sn
U5Le6gVyS5bW557NrC2ijtnjzN5/ylSfTHSsOXwVatdtMVi3M27HUZ+tdKbh4kAkdlGcfNx
mq3iDUG0TRjqDoHG9VUE461jGpOGkUW13KmneHdRt7EWbagWtnB3wrLsXn6DmtHTNIOkLND
pl1FFLLjKrhgP8KltLhLi3icup80BhsbPvTJLewN8YmnMdwFDEBsHHY1Tqy2YcvUvSXWrJc
rAbAsmfvg5BPsKgnuL9ZXU2hwF5wvApYvsw1A2Mt1KkoQPye1edS+NpNL8S6wyq91FM5SMb
8bSOM1cFz/AGSJKx2UupzAFpLc7fXBxVFtTjVSwQEem3mk8Ma5HfaIRJcATJIUZSuQT161s
vplnqUa+bIUI4PlErgfhTTpRdpoXK7XRxtxrLXRKPYSKM4ywwD+dYNz9jYsNsan0Ulv5V3O
oeDA9uTptwwbcNwlbPHeqU3ge5+yQi0cC5UnzS5+XHGK6IVaNtGZ8szmvALMmhbVOF3E/rX
cBx/Fx9K5b4baa934WWZTg7yPYjNdTcQNbvsnBXuO2a5avxHRG6NbSnUXMuOQ0Eg+b6Vci2
4yw5wK5mJpXm3R5VVU9M1p28soOCTz2Nc80bRkdHbJGckDp3B60XEcTJG6qQygjgdfrVSC6
aKLG0c08X8DttdwG6jnFSh3QC3Q88rx2prQKFyFz3H/ANep1y/LjDdSPbv+lJI42fLLt9fe
pC5Go2A72GDUyyMABgHsKoSSF3CtgA9/WmPcxWse+eQRJnAZmwP1rWMU9jJyNdCVVvUn86q
GN+SMNn07VyHiLxZJZPbx6XcrI4/eShSGG304q1o/i6K7tLqa8xA0MZkUdAcA/wBcVu6Emr
mfObbWVxAGcSM4JJIIwKr2k0U+4iPhTghuoNcDpnj7VG1XGoFVilcB0xwo6d67e6syZjcW7
GJpOSFPDVo4uGjJvc1AbXvCqc+mKTbb5ZcKR2B4xXOTtrMTKI4JJc+hx/OozDr13EF+zG3P
rvyay9m31KTsbt5Z+a2+21HyeMbM8VyF9JrVpfKPtAkiPUI2Rio77S9WsZt0cxji5ZpJZM5
NU43nvWXbJuA5JUcEf4V006PL1uS5xIr7VLxZY9rtGFO7HTJp9p4p1HB2yu/PYZqSe1Fpa3
F3cxqqxoW5zXH6VrVzYwMiBAxcvyM81soRe6M230Om1jxTqEN8GtkVljj2NvGcN1z9a3tJv
brWNJiu2uSSBtkA4Oa4jVkjtbG1kLLK91mSVwec9zVvQ9btNIs7wLcNIWX91Ht6uen4VMqc
baFKbN28vrWG+hhivItrEiX5gSvIGPr7UuvX8Oj28KAieaeQYjz/AA/hXKnSp5rGbfgXRXz
g2PmZ85I/KrFrc2cuq2F9qU26do8Yk+6pUUciDmNabxTZW8zQbDIEhLMEycN6VnaT4iubyJ
o5VH71mCOT3PQVt2CaJPrGqXTrAAYlYyA4Dk/eAH6VTm0mzTw5d3VkiDICpgD5Pm4P15rSK
itjNtswdQmurh1sliV5mONwHNbmoTXnhfR4ra6kBuZihRM8gdT/AIVb8CeH4tR1J5Jrlne1
b5u5Yj0NV1isPE3i+W8aFkWNnjEcr7vmU+n9Kt6k2sT3mpS67YW6QQBYEI8zPDKfceh4p+q
av9n0lbNme1dFwjLzuAH8qXxhqem6RJc6bDGUvTAuCi7RyT/Ic5rI0e0n1YxX1/CUgiXHnE
EquBn8jStEauUra2guraa7MzMIhuLZrqrOy0mwtIL64mFwsjYDZGzOM9PoKwPGeq2Fra/2T
pTJJ5wDO6/wr2HsT6Vz/h6yvdbuf7MtnbBUk/NwnH86zacjRaHrseqWfntbxMrIFDKQeoPp
SzarawsDlT7k15u/ivUdNgi0STat1ZP5UjMoIZV6AH1OcH6CmSa1eX8c7xuhWUguf+eWOw+
tYPDormR3Mni5UuBClt5wbjKZ4rB1OL7XqEVwH2KGy2081nwausqSltsaIF2jGCx71pu0Xl
pKXARgMEng1OtN2SNVGMlcs2tzZJIYooVlcHLb+uDVz7UiqQQsMeOSOma4rVr62t5fs6uRL
OCQ6n7lVbjVJF0uOytwWw2XZz1GQf6Vp7O+7Iuk9j0RJ4w0W5twdtqnvUGo6ymmalaWpCsJ
GJl65jHasC01eNtAutUu5I91sGVIs9WPK4HU8/yrldMfUdY1BVmm3ySkB5GJzzUqkr6g5PY
9H1/Vg7WT2syy2kP+kSSqcqFHb61zHjLxj/wk8dtb2sDw20GWbd/G1Zmv3q2Mcnh3Sbw/Y8
hrlAdwMg7KeuKxo/MVI28s7V5NaqK08iWdD4Z1+fR7m1uJ9zWMcu6ZQedpGMiut0yyvdf8R
X/i+9EkelWu1lRTyVzhB7+tZ3hvSrTUrWXbaedAPllkzhUzt4OSB64rpvDekajaaB4j0ews
J7mWCYSw/NlJUHWPcONw9B3ptJu4lscZ4q1yVtUutRSZlkb93EAeg6CuJt980wByXZvTNae
p2er32sAXlnJZOTxG6kCMZxzXU2HhSKwtYrxil87gMFVyNmTznH8qaF1LHgqSDT7yeG6mQW
E6ITcSDascnPynPr611EWpaQ2vGwtLtXfy/M85JMoefu/WsbXNAvLDwRp0DwwQNdyKrhPmb
qSpJ9MVFonga5XVkVNXhjnjXzPL/iweORWU6Snq2ac1tDd8ReIP7I0K4nhuVE7YSMnkk1Do
fivVdS0p55YIgwOM7sZHrWfqngW+1jXZbUaxHOtq211A/wBWcZwfeult/CcNtYosM5OxQAE
HWsXThFW6juZHwq2x+CrcjGWduv1r0Ca0t7mIpLGJAa8F8JapcWmlWMcUxVI3LMueDXstn4
qsREBIM5H97P4VNWMk7lJ3Iv7DMRnNqP8Almcgj8RWY0F3GR5qMD7A109j4l0uW8UFfkwQ3
Sp57/RXUyGc4HQE4rO5S0OEvL9rGFpJ5XAH61naTqv2kNdzgQmM/L5nA+vNemW6aXcpiNUc
H1AOajvdK0C8iKT2UWfVR/hWkHHW5Duedw65q1v5s8WpxXFqzEmSdceWByeffoKt6V4wtNU
VY5JAkzSbFUA9O1WdQ8FaXdhoYruaGIkkqOVJ+lVIPB9tYadNBDJ5kj8iTGCp7YrdQpS3M3
KRT8TeIJLa4hitRG0lqwlcZ4HYA4rN0+5u/FnmWGoXQWHf5uMckH6elW18Mywzb5pTKr58z
uX9fzrT0bwzG6/a51EaSKdkQyPlORye9bwpxXwoz52cff2lnpV6kMVzC3diZAST0/yKqJJc
SwkNt+zZ5RcguPTNX7m0sIzOFgG9XZFO3PI61che9lt49NdbeF/K80bM7jnsePStDM564sr
qWQXMFi7N/EsXzdK1Z/Fl9JcWVvA8qpb4dvMXaSw9fpVx1udPsoB9qaB5p0jyTyBnk5q9rs
thp00t26LLEsbBG4O9u360WuVc3rbxCJNOju2BUkYIPAB+tVL/AMWwEeRauJZCOfKNeejxD
dX2nwaZdLGsAkyXUYbHpXSSJayMlzpcUcsqpsWLIXp3NEYRWqRMnLqY+qa7eJfiG+8yYRvm
aDpuH+FTaVrlvBfQZ+W2BIKk9AfesO5SdpnmuWV5ZH+Y9yfSqcoeAEna0eSMr2PpTZSVztt
fvH1LUYIpQ9tpoZSj4z52T1Ppj0rnNT0td/nWs7Oih2clNoAH881jxaldqhR/nj2kbWJ4+l
a+n6paNCYbyEFXAG5+enSpSsNJok0mya9tXlkkVcSJGokbHyHt+NUtS0a40/Vttkr3MbNlD
GN/Ppx6U+z1NLeIo9mZ98qsrb8fdPAFa1jqNxc3K/ZpTp0cLbjkhxuLd8jPejQpnTPZi68N
fZnmf+1Eha5CKcMxIxjHpx0rzpori5hlN0WW7twF8krtIX1xXptqt39vMsuuQi5LCAgwLwT
yAOK5fxdpwsr4asmpC7ublyrMqgKMDHbqahK4kYmk+as6LL/qSMOSO3rXSa4U0zRV0a0fzJ
r9gAAc4UfxVnaFYG5vEaZjKTnaJPuA+hFJc27RareC6ut15niVVO1Rn7q+lNJDbOYi1XW9I
lmt7O/uLf5iD5bEE1Lo+p32lajHqURZ5Fbed38frn61f8T2CwXUd7bEyQSgZbHG7uKu6Vax
zaFKnlxuSshfcuWTAG3H40ehV0Ytxe32v67Pf3efOnbtztHYD6V3P/CR6ovw8bTNP0/EluT
DdzAfcX+E7evPrXP6HBBPalJo3gYN/rRhePqa7XTItItdG1iaLUFW9ktyqb5VLOByePyqRJ
Hk1taXF5epbJHIXkbA4yfyro7+Q+F4rqwtN8VzcxKpZwA6kHJIweKU3M8aib7KPNiw6lBzn
1rnZJxqF895d3AMsjbiD/Kr2C5CpeZnluHZ5CclnPJNPtrmS0utyDKNwwPQirTWqOu6NxwP
WqzR4UlcsR6c0mI37KxS8bcJgFc8EsAMd60xpzNY3SXc/wDxKLAeYk6nlmI4jHrg074fG7O
tRQf2V9utJR8+VGU5HzAmt/4mxTWEVkrND/Zxc7LSIbCGAzub1oauC0PM2hutRZrhoGLNnY
O6AU+wuPL1GJSAVJwwf+VaUNxpzR28hEwO87iGxgf4Vk38EcU5mguFlRmOCOMenFIpMdfs1
6QkMIhZyGEKHIJPFaUnl+G9FVNqnV7pSCD1gX1+vpXPh2iIdRyD37UrLPdztc3MjOzHlm5J
pFNEllb+ZcK0hOM81q3EcP2USA7eO5xTbZWjtmIVeM9epq1Isb23mXDLHFjgBe9AE/hPxFL
o+pbxHHNHnJif7r+x9f6V9D6JfadrXh8XGmwzyLJltgkKpG5PIIGB+fWvmWGBIbwMEbJAZR
716F4J1m50a8CGJjbSSLLLbK5BJXv9f50WuTdo6W3tLLVfFlxC9mgud0mXxu8sLz06fnWVp
d3Prlm8d/IG+zTlUMfyAheRkdK3obK/sPEN/qumMskd4H8oSgjZvx94etcdd2cvhO5tLO7l
XZfSEsc9OQM5/GtFHQhyNZZbzxJ4LjmurmGPU47zbHKwGRGCQBjuKxdchu9Hs7vVDrAe7eE
QLJGMcE9BXVvp9nZQb5FVFPCYHX8a878UXB1S+SxgnT7NDyXPG5vQfSnoiW22bXhbx1FaWQ
tntsXk8i+bcZzvA4yffFel2GpxalpQvdMjM0bZXGMlcHkcV4DGbfQ7+ylutzoSSyjr9K0dR
8Y3PmXcehGTT7S5kEjpG5DMR3yOn4daylFM2VzG8Olv7OTA4ro43ntwAisc+orB8MTxxaao
a3lk9GRcgV0drfwO0gltJztOBgZOPeokm+hqnY39OWV4ZX2lWCZ/WpZbKaVdvzmq2ma7ZKZ
gtpcttAB4A7/Wr0/ihLcKTpEq722gs69TWDpz7D5i5YfarGMRwq4Unkknit+KSd1/iz7VyU
/iyVXSOHSFcHk5nXinr4x1dVwNEjwOP+PlR/SsXQmw5l1OuLy7GkI/doMsSMYHrWTaarFf2
8M1mN4lkK+uADjNcxfeMNaurG5sY9Lhj85ChYXAyM1naXqt1pGnJbWtrZwopLYeYszH8Olb
0qTXxGcn2Ou1/VU0C2triaHzY5pfLb5c7R61d0/V7K8tRNCxjiIG3fxj/wCtXDX3ia41W3Q
Xf2BkQ5VHBOD9Kqz+ItQghSK3vNPjjXhQkHArojdIhxOm8QXOj6Vp73EZSe5Yt5cQOcsepP
tWd4R0C7muG1nVd6yT52r0x7kGuUTWZJLoi41KAOp/1n2fJP4gVI/iO+e4ZDq8rIPulYiM/
hWmpnynQX+m3mteLvs96Vhtrc5U54I9R6k1L4m8Py6ve20dncIsEagMrHAz61yq306mSQ6h
eSu3OdoH9ajiuD5Jkvbq5ZzzsD44o5vIaidqPB2kQ6W1q9/GZiQwkIBI/wAmsC70GWztHFt
eozqpYssgGfpWHa3Mc7OJTO3JxiXHFRiErqbQrIUVcAbn3EcUlJorludZHZWflRZ1C0P3ZM
eYp5xz1rNk0dZr2AXmqWP2eNyxwwyRnPYVC1lHaxxu0ME0rNk5yc1MroqNiwtR9Y//AK9NM
VrEl7pWh3XiX7Umo28en5G5EOCR3xWRqGkWP9qzCx1W1SzJzGH3ZUelS3LLEF22VuufSOq8
c4J+e3h/FKNOoGjo9ppdm6LfalbTwo+8Fc5Bret38JefKZr5SjkE8EHO7PH5Vyc88RibbBC
DjoEqpZTq+S9vGxzjMi8iiyA9Wh1rwbG0krXqF2kE3f7wGB2rn9cufDOsmBIdQjhRHZjvOO
vJ4xXNMbZhn7LASP8AZ/8Ar1G32c/8ucA/A/40WFdHXw3Wi2NgRY39lNchcI07kKp9cAVy0
Z1CG+LHVrC485vMbL5XP4jiq8MduVLmzRyfcipPIsjgmxWNv9lzTSsM29TlW70eDTVm06Ab
iTsl3Ak+melVtF05rK6Uzanb+TuBZUucbvY8VmS2tscEQsNvP36pyQp9qVEVwoGSFfJpNdg
uemT6V4SuzA1xexRpGAGjEm7eMcceuakbR/DVtotz/ZRjnupI5Ivmxu+bGCM+mK85NpAyja
tyNvPDg1AkZM/LXSxgcnHI/Wo5WNSOqj0W/SycyKqhVJPzgEj8681jhJkwQRlsHH1rpJ2tR
C2bm7IAP3gOtYlsVPz4OM8AVWoWXQ2NO0yC4YJJMVGcda7HS9F0mxZd6+cM7mzg1x9hcCOV
Tj+LvW3fa2Y7QwWwIlbgPj7tJIGrHUeC9WWGe4ljMMREroikYAQsOB+Ga6nUho2r6eY9SRJ
L0D5LmNATGecY9vUV4tJ9ntbcRl7tpGO4shXAJqxE9skYYX96GxnaVB/rVWQJ2Nj+wrOS9k
kurKSGJJNjNziQY+8B9arP4d060njuJHlmtzkGPaV2n8ecYrLm1N/NCQ6lMACG+ZeQfpmpJ
L26Z0li1o7vRty/pUtDQ3xF/YlnpotdNtJGkkYN5pU/L+dYT3sSyqEgKqkeAvXJ9a2b681E
whJNUhmVuqh8/wA6xLmEi4JyCCAcijYVyBruZp1blU7itWC/t5YfLkPPbPPNZogB5521btb
Nd4JBC0hpnS6VavqEkBCcocF8YFdx4Xu9Iubi8SKLdNbOELvwCehxXPaG/kqqrhRnvWZpFz
Hb2niMyJvXeTtDYLDPY0NWC51vxC8aJp3ifT7TR5Ff7Eu6dY2yu4n7re+M1x3ivVpPFl+l5
ErpBEqoiHnaT1JP1qSz1HwpcPul8NICOM+c+c11UOp+FYLB7S20fyopxiTEm7P51op6ak8v
YwPB9rq1xODfX5S1jJ8tZzkMF+8eew9ap6pozxeI7qJNphLGVJFOVKHkEH0rvodR8N3ECB1
YeTC9vGuOAjjDDjrmq2qRabrWlxWGm3dtabUWEzyDDGMfwj/GobuWkeb20drqOqxXd7Gk9r
5ojCmULhADyf51Tl0qWC6kgTa+7LxeW24MmexrvD4KuVXGnXWnsAxL4bPykY4yOuKluvBs7
+HbeGC2aG7gyPNgAbK7unFTcep5jodw8dgq7toNbavICSrsC3XBrn9MjP2CNlHNaAmlVgCp
wfamFzZs3IhlVgC56se1MnlmWMFn3gOp55PWp9O/e2uobxjZEHBx33D/ABrK1C6MNqzwxEq
CCSeg5oFc2bho/tWUZWjI+U9/xpiBlbmRgDzzzWEt7NDerL5SyopDGJjwwrQln8x/NhQxo/
IQ/wAPtQUSMsu95ElPznoe1R5YxjzCQe4p3mSsOEBPXio9xkZtwxignmKx+Xp3qKVmddoGR
7VbiXdChxnP6VBL8jYAxTsLmKfleUdzqfrUiMu5nGM1NcLlACfyqoTt6CkItJcs+dqY+tLK
xdRn0qosvlLyOW5p3ns5wAM1SsIs2kYST5cnnvU+p74SL2FY2KABlIzn3qG1YiTJ4FM1Kct
CsYIKt1xTshm3FcefbxO4QADI296a9wFIIUsKz7RmitQhBO0dD2pJZjt9PamlYRZneSZQUh
LDucVTZdpAOR9asR6iCu1Yz6dKYrNI/wA6j8qAK0hUdMnjtTLZSuSQRk960ntgxyoAAqJog
ikA5NTqgEDRgfe4PfNKWX5sEe1LbxEth14q41pGWGDx7CquFivbYCEE+9ThVPLH8BUgtkBA
3AfjSyRKiMQ4JHQ5ouL1IJOhC88VBDbqreYS273NPEhIwQBQBzncaZF2WA8KZ3Pgn1NAmjR
HI2OvY55qIW8cq55bHG6o2hILbMUrILsrX0kTWrbRjORWJbNsiwATzWpd8xEYxgVkwHACj1
qWzQupM6kMIzjPXFOmluHjLCJgvALdMVNAilRjnJ6Veu1VdObbtyCMihK4GVmedgvzZFSeX
c+YEO7P0zirto4+0+ThQSOCeprdtLVTccoGOKGhnL/YZy+7YSV54FJ5U5YF4yAORxXY3MUM
K/MoK5wQDz+dU3hieA+XnuM9xUlWOPuCS3YEcVPMeQuOAOtRX8Jhumzwp55p7yhuMA5HUUC
YkeMhRyKvRShWwwwB0xVFFZWBANTg569aBNWLF3q06BFhYKTW9p2rWZsCJbW2YsMP8uM1xt
2f3q88ipoHcKAn40/UDorqTSG3NHbiOXtsOAKYi2nlc3xUnttrFZXY5KnPrTVZkkCkk/WkX
udFFp9zKM299Ad3C5bBqxb6Zq9uoDYmC85Rs1gpK2AT+lXIr+WIHZKy+wY0CszfS9uLVQJR
IhBzzkUjeLb20iCW15IoIztDe9Zcet3KcO6uncMM0ybVLKQlXsoy2ByvFAamLo0DHRo59hZ
RwwAzj3rRewBRJF3FHOFPrUfhafZZxRuB5RPIPQ13Gr6ANPtvt2nq8kb8yQj5sf7Q9KpO24
PXY5e1hY292p3r+6BwOjYYdTWZqAVdOmQchjXSBIRZXDxygkor4Ppu6VxupXG2AoCDuNNMm
xsPo815pUFza58yNAX2j+H1PtV+2toZ7VHkDLIPvKMDFdb4EhjfdG21t0ABVuflODjH1zV3
xB4RnN+b7S1EcgXDRYwrVm2k7MuxxEkEagY/OsmeKP5wJScDJAraaT7RI8QAR4jtdG+9ms+
+t1gtJJR1C4+taJGVzLsZmOnrs+Zge9NkUmVmbIHanWC7bWHbgiQdvXPSprlAsfzZB96Yyh
KSy9TVUFwwyDj3qy3LcEYpWCjG3BrMZUbdIRkdPSpY4+cgHNTBFP3R+VTpGVBC5DHv6U0hC
wg8+o6+1U76N40Q8MWOSQK0o4hGhC/xdT3qvekSvGMc9MetOyGW4MtzjqAf8attGmPmPHrU
VkAbdXHODt49O1S3KOIsoMkjnNUS2UFkVLgoCMetSngg5zVSK3kzvY/MTV9UjK/M4z9aBi5
dun6VGYnXJwT71PAuzjAx65pchrgIT8oFMV0VvLk6gPxQZ7tOm49+RWxBahuAc5NTy2kCxs
7KQqD5jUtjMuNzKilwN3celPaJJImUsR24NWTabV6MM8gg02OFjgYIwaOZAZ6WIETFnYE9M
ms5ZHMxQPhQep711DW3mfKSckYOTis6XRVjySxkbOcimSkNhKJGE80YPXmm3BCrtQ1Klipx
wcZ79avmxCwncMgjOfSmScrdsTwRjIrHiYhz6VvajCI8jPQcZ9KwYRukTHIzUM1RpWruyBc
d8cVsX8UMem/K3UjPNUbHyMlGOGyMc96tan/x5BMcbhQgasUWYRzLKrAMBxmrEWsiDd5mZJ
SONh6Cs+6bcYogQuBkmun0DQbe4RZ5DuPcdRUiGR6qlxpscUtrPlRgv1ye1RgTxzqjjCMuV
HbFelaPodvIjwvEjRgZwBXOeItKSzR1Rdht33DPp/hQUrnBaqpZ/mGeOKhMC5B5zipdSmPm
DJU0MMgY9OtA3uAXjHf61HKPLRpH4CjOalQZIPJIqaaFZbcq4OMc0FWMCdy0ikHIJ/Sr9pz
jHP0rPuVVJgqjAFWYd6qCMighm6kHByD7VSlgbzdyA9aZHdXSxgZOPTFSpcuV+ZcYPcUAmG
10GWU7c4zigsMZH4VMr+YMk5Xp7VFKq7vl7daCypPI4BK1QE0pkYknpWi5Uo2etVHRCxJOO
KANvwuhl0/aR8y4YflXt2hOt9a28jgMJFwV7EV4n4TkVXELkZaNT+AzzXqvgTUUnjjgDrmC
Uxn6dqc9rkQ3sS614EuL17+TRY40kjG6WAnAkB/ka8d1Gwj8zykVt6MQ4P8ACQOhr6ysYUF
tqk4P3lHT9a8f1/wrBe2R1aEmK6CYcjkOT3I9eayjPuXYXwIig2jjlim0/TIr1KeyEssihT
0Bryr4cLOdVjsb1WWWHCkeozwR+Ve3LbgXvlnOGXis6rvLQ0gjx/xB4FFzDcanp7bL0NtMX
QSGvMr+ZxazW86GOdDhkPb3r6RvryG21f8AsueDyxMQ8UmQQxHX6V5/488B2s8L6np7+XeO
SSgGVYHtTpVejIqU7ankmmROdHiZAN0chIzU94ivEhySTzVK0luLe3liZSkikZRhyO1WbUv
ckxsM7emO3rXYYmay7WIANEZHPQ1oSWmMs27J9qhEGG4DAeg71mkBLDEMFwvsMd6eIioLN3
p6blHKnHSkknVvk9Kq47ECTNhvk/WqshLzQkc/NmlO8sQARTkCi7RW/hYDg+gpaAaOn5Fqy
4+YYJFWpHWRAR070kIALOAAWyGx9ag3DMkCkEA8etIEVbiVbdyg5B6H0NUxeMTgbfyqSXy3
cpK/K9Rnr71RMjLctCjYXaSD6mi4JXNJbyVVwGAx0GKLe9neUmQgAnkgVXjt3YkEMTkD86v
RpDGWDkKEbHJouVym7aOxAO3GDjmrWoh10yb1MTEgjsKzLa682UWtpC9zKRkLGNxqLXP7Wt
WMdzI8UbJzCw29etIOU3LQG4sk3hc7Qp49RUq2gVQuc4rG0q4ulEMKuBCAMgnJBrbMxUAOR
k/hQLlIzAEG7nOM/SoHOAN/y896uNMo4JGD39apXsitqWnxLjYWZm55IA/+vTuwcStPIkWG
ZSU9R0qs148xyjHb6VvT20TJwAwx0qhLbxpkBNvFNPuTaxzGqbTGWz82Mdaw7MKCBkDqea3
tVgwGxnAGefWsC2zv244zRIEbaRwJD5zv5fTk9Kn1FP8AQlYHccg5piRQ3Nr9mmOEJ9cGp7
5VSw2oQQCBxUlN3MiRE81dxGcAV6LoNqYYlSEBVI49685Uk3SlhjBGfzr0/SGRooyrDjjig
TdjuPCdvJM1w7xlSoCe1c98Q45rdZo0tywkhyXBAGRmu48H7DazHIIL4J/Cud+JESeSCzYD
RsOvWpu72KtZXPn2+ZnZT9O1XcgJt74qK4iQQfIPSpVUvjA5NXYkiNzHDIqN95zgVosymDb
kbiORVQ2e6RS0O5geDV0WrCFiUKnrgjmkaHM3oxc1ct3BjXd1zVXUBtu8Hj61ZtlBQZoIka
cflEDJFWAsDpglT+NUUjB5IzzTHgXzMoCD6g0CL5hRVyhG3tUMsWQQf0qBBNF0kyP9rmpTI
xU5UA/SgtFOQLyoOag8tW65qyYlJOc803ygi4QHFAzV0jTrvTotM1W5Ci2ul8uN/X1/Sur8
IXJsNfv7dzt+ZZRnv9Pzro/DVnaXvw20mO5hWVBG3B7cda4x4p9O8YS2xfzA6qIyOu3IAB9
6l66Aj6HiuAnhi9ugNqGLcD6gnGf5VxxXz/C0j5+U/wCOa6PWm+y+Ant4872ijQDHJ+bp/O
ufgDDwc6su0qpJFczVyk2Ufhxb/bfEtxd5BeJxGD24z/jXrEin+11CnovSvPvg5Y50y41Fg
QrTPgnvjgmvR0VZtWMqHIUde1NrUpM8x8UM660bL5hLazF1kzwVcA8/QitNi99YWfm4D525
Xvz1rQ8TaaNS8Si2hQiZYTLNJjqMcDNZmlSCfVrPTl+YRcvj2rmjFps66004RSGeMvh5pWo
aJd6lBAItQRCyNHxuYDpivnS2u5bWZknjZJVOSrDGfXFfbEtsk9i8bjCkYrzPxZ8ONI1HTC
6WcKXj8mRThs+pr0ISa0ZwSSZ4BK0t2Qlmvmlv4V5Cj1Y+vtUsVtNC58zJLd60X8K/2Xr0u
j3cIR2O5M5AY46A+47U6bwsXl2mBYYxwQMsf/rVvcwZnRxzSh4YQWbq2OQKINNul5ktJDzw
SMVDaQ6VBfXNpdSOjRMUDJg7vz4rVtl0u0jLS6Tc3uOk0gKKPoAal2KSZWj01mmYSKwUtjc
Rxgcn/CswWplljaMOwacA9TgYNan9mC+m86SxEFvASXiiJG/PU59RVkWej2nzPfLLEeFjmD
RyKfw4NTFqWzLaktxs1uIpHTaygNxnjqP8RWVtEf7zO5gNuByTU93b6dteXDW8QG4PLKWZv
oBWA0+dQieDzEjVwQWblsHqaegkmMuZHF4pK/MvzOpH6VJDcG5Du4Ug5AwmMflW3qelG6vZ
pIf3Uh+aQFiOT3rLXTJUUrJKwYdMnr9KqxPNYfA264SBkkeXHAU4DDsSe2Ks29tCtxeXEcP
mtByWlfKr6n3+lZ/2fymZzcvuI7Lk1XtrqSOUwXO/7M7+Yw/vH3pcrK5j0Tw5NpGmJcS22s
BrmVQXRBlpCeiqMdPepfGsWhy+GZZdRtrldc8vzITJlcDp19PauRtLuGS+lvYZFglYiKAM2
PLHrVrxdrEsuk22kG+inRT5krryXboMt1NJofMjXhXw9D4Usf7PuC93GqtJleST1qpfagsU
CyJiXJx8vPWsnRdStlslTykDK2CfUVFG0d9f3V3e3LW2nRyY3IuSx7BRSKLl7rEfljcGXj6
c1WsrS4u7uO7upJIdo/cgnnn+lWHgt5rkTW9s6wxjKCQhs+5rch025vYjKAc4+X2qJSsO1y
KO+ljHkyph+4I5I9qrXFzLdyfuWB2HBA611b6cb7T4Z5ISHI2k4wynpWFP4d1PTbW5vbWRJ
YIULyI4w4H16UlNMjlOY1SRkiZZRtLDjNc5FL5Y8xueckVs6nc/boUl7oMYFYD8Qc9ea1as
JG9Y3cVyoVExhuhrRvQv2FuecisLw/CZbwgk7AMnFdJqFukVgWwygsME00J2MaKMtcEcDle
T65r07RbcQQpvILdeK84t7T7TqLhZWXBU5A969O00xW8ZEk25Y1BZ242jHNNIyk9TvNAkUa
fI0Jyd/TPfFcn8RJ28i1ErBQyOetdB4VvrPULKT7M4PzE4z29f0rC+IisPsgSHzPkk5OD2o
ujRXPEpmY2IZOS2eR9a0dNhcopm5cH9Kz9y/Y1B+XJII/GtW1LC5Cr0OKTRSZrC0U/OoPFM
uNyQMcEDGDkdKuloordBI4XedoOe9MuoT9lK7iVwc81jdlnnmqEm8BPGaktJSQq8cnFR6pz
eEenSm2hVJF571oRI3beORmKmIlRzkVM9uyndtY+lW9Mmt+GZgc8YrVnihkXdGCeOgoHE5z
ys8spz6UhgYHgHHvWvJbsoLbMfWkS18xAMHPQZ6igownjcsdqk00KeQefwrdks8AjGKzlt3
EsiyKQB0PSgLHrHg5d3w904EZxFkmuetIo9Q+IUbkbtiKWx0GDWt4I1S0m8DW9tG+Zo4drJ
3+tHgWOKbUdT1d1+VWEKE9Bjk0tgueh6vMbq/tNNiwQkYldepAGcZ9ua45b9JPD18qS5yzK
Oe1amkzSvH4l8UXeUU27iEMf4RjBH415vpOoTXWlCzA+eWTaMDqzHFYqA27ntfw7tZLH4fW
gI2mUZHvk11tu32aaQMQC+AoPesmzutN0rTLe2muUS1solDMTjJArjYPHdjrWsXF2buO0tY
/lhVztZh6mnGlKb0CU0ju7+++zzXV1JtVjHsUkc471xXw6d2uNQ1i4UDfM4j3entWXrnjSz
lR4LMiYlctJyFUfzP4Vw9p43v9P0uWyskgCxK0glOcZJHGM89a7Pq6ja5g6zbPddT8YW1gr
NcSRRRerHGa4TUPi/oaZt4llu5pFIBjXhPrXifiPWrnU71s3LzJjJf37hfSsCG68iZZI181
s9M1nKMFokVHmauz1zVteTxHAHvw1uYQMXCqAzAdB/nvVu0vo0soEvLiF7kABznH+TXni3F
xfWTIYfK2kMpRutZTvfibKiUknLkN1pqLJbXQl8Q201r4guG8vy0mfzU2ngg9xXR6bZ3F9p
8ezVJGGS7gNgIgrl9Zkmnjgk2ShEXBducV1/gVF1m1vLO3mt01SUJFHbyKcSIuWZ8jp0wRU
OJpF31RJaJJMuqQR6lKz20W+QP8o5PP4YrI1rU9NSysbe1Iu7uNy8gXOO+ATTfHjRWfiCSC
zmMc8kQNysRIUludvrXLW8rxRttCRju3U0krFtlyaWWaRGuSMDlUXoKd9nkdQ7qI0Bzg/1q
ok8SPmAm5c881NJBeXaB7uQpFnAiXgDmmI6mZ5GuY2JBZFBBU8OuP1NTvbhk3KNy9R3rMtI
pLd47Jmc2zNtRm+9GSevuK6S2tSbdkLLheQVOQfempGUoo5yS1LE/ujj6VAtmzdYfzFdT9m
UcFTTTaADhSfpWiaMmc1Lp8McZklQEKM/jWRPZKLbzvLxvyRn0rpb8BnS2QbtxwR7moNdt1
gijiBIWOHPAzjP8qHYcbowre1ty8UUkXytwfXNamo2UNhp0cVuxPnSAlM8HHeqs6x286Fsg
YDYJ6iprjUILy+RnmVUiAUE9z61D0NS1baf5sSyb3THbdjNdJb2+ryWUa29y64wBWZFd2cd
tiO6j3HoN1ddp0sUOjtdKQdkeduehrmqNmyNXwX593cX5u5N620ca47M5zkn9K2NYhgmttQ
seFFxasMA459a5DwZqSw3OpQtIAX2SEGo/EHiVE8UxLp0iTbbYo/OVDE+1ZKN5pIXNZHm32
CXysLgjkYzyKyprKX7IcRsZM424r0GDTVmU5UsCSSB0GarvoF/9rjMUGY89f7td90zEwPCN
ov2uYXIaNdo5bitjxDcWQghtoJA25gTtOR1ro4PDRk2lz8x4OB2rSsfh7pM1yr3CuVX+Hsa
dyL3PNbZM6mzGXy4xtyRz3rZ1nWs6e1ra5ywCuQh+YV6dF4N8P2Mpki05XPXLc1ox2GnRj5
bCFQxySUFWldEtmD4Etp7dIZijLE0OMt0Jp3xEmnC2X2cqc7xyMg8V1aGGNdiKoUcgLXD/E
e7+zPpckZDZZ/lOfSsnHlZonc8YYk2+DjcHI/WtO4uGsrQzLgy8BAfWqMqRGBZUAEjMSR36
1Nr0UkdnbyAEKxHXvxSbuUkXoNRF3bWr3jpGVnXJxwATzW7dTOhkgYq2MgMOhHqK5OwVPsa
NPGzoJl3KDg7e+K6y9s0glj09JRJiMvHI3VgTwv5VNjU4TU4832Bn1qOG3cAMFOc8Grd6jD
UwjqQVyCK1LK3VtoZeAciqsZyKlmJgQhByTniujtmkZVjAyuep6iqZsz9pXAIx6VoxptBGO
KGrCTJihMTA54OQc0RbEj3MQoGSST0/GkjcBQGbjvmo5gJBHagBxcP5f1zSNC/H9guogyXC
OccbXFVpLOMyMQ46cA1pw6RbQNHbxwohCBFYKMrzyailtGOqNp6OoYKXJznAzxmptYDzTS9
W1Ozto/ssoCIMkgdhxXsfhWW0tvDCi/uora2LGa4kY4yT/CK8Gs5JIshWIUjNdVa6/OyNBN
bLcq4ChM459aoSSWx3Hin4gWepWdzpWjtLDYKi+ZIi48xQeg/E1jeGNYsrSZPs7sZi2UVh/
Fjk1nWtldXdlK0GjSTGUhBtICqM5A/SqMVleo7Xaac1sEOd2GG3PIPHtVJrsRKN+p1/wDbm
pakki3MpKpIyqueBg9frWO9wbcBizcn7oPJ7f4VR07SdeuYZLmKSaKN5DtLHaG/OorzTbi0
aIXeqxbmBJ2SeYV/AV0+2Vkkc6pdya61NraB45M73yNo7/j2rFe6kkXfcssUJ5WIdPx/SoX
t72V2IjkbnqRmp7fRpXfdcyE+wrnlU5up0xpW6FN5pbr5IEOPTHNXLHTXacC4jZF7nNdDp0
OnQuyffx2QZP59Kfdbtu2NAqnqQeaiOrKk1FeZZitkhiULnB96kFvEBgrke/NU4rgptjdwA
vrTp7+3x8kvI9q9BOJ52omqRRPos4Cg7RkYrk9PvLnT7lbqzna3uI/uyIcMv0q/d6o8xK+Z
lMYIxisVW2y4IIT1HauSo07WOukuW9zQ1G5vNUvWvLu6aaV/vyMBk1Wjs9zfvBlgcc96vQ2
weNjtZ0xnclWIhpSxZnjnZux6YrI3KsS28N38xCrg9auPcNcSxRW0Z2s6jLDHORxVOVI5Ji
beByD261e0qOQarZrPGRGJN7fRRmgDr54YDKUmjeF1b5Gxw3NQ3V9FpAYKN0TsFAB4U1q2u
radKjxyMA5Pyhxz+Nc/4iW1eJQjBWDbm2c4xRCLepnN2dmJD4lt5QfOXYwOMDuKsjW7aWNh
ApZmGFB9a4GXDtviLFTyW6ZoSWWPGGIBrSyI5TtdKVr2/M5G4R9wOCfX+tVfEQmaadxCCqq
I9+09OvXp3rKsdWntJNkMwjT7zA9/YUsurNdQzhwoaRs8AjqfTNJjSsT6vZN56s0Zw0SFT1
7Y/nWammyFSTGGAOCT2rutXtILi3s3t33EwAMFGeQR7+9QWOmrK8cewnzk9cjcDg1LdyrnI
f2SxI2xKMe9TxWN8imNb2SNG6qGNdxb+HSQS0TB1OCMVp2ugBWwY89xkdaVxcxxelacyXRS
W4nk3gblzjI98V2FrocGRLFGEOMYHHFbttokiqDFHhs5JUc1vWWkuADImO/Xk0NjOft9LCl
NsR49ulbFrpwJMZGCSOldFbWEcScLnaec1bWKPgqg47igaRiw6Wiv6CrcdoY8kDtzV91BOB
jGOQapvJI8TxBjCBwGFO7RLSIZEByAcH+VVG8lDhjnHJ6VNI/lREM4yO4FYt1yxkSTJHUZ7
UOTDlLEt7EinrxyD6Vw/iO7tr9Ak0LyLHnZ2wfY1p3MzszZbj2rEu42kJJHGM4FHNzbi0Wx
xeoaXGtv5lqWATkqxzUviSJf7BsGTJyQT7Vr3SheBGzccrt61TntDdaa6SZEcSkxg9j2p2B
MydGVXltoJMZedRtPpg//AFq76WxR9LUHIurdf3bn+JPf3FcBYaRNNZ/2it3FGEO4q6gnIH
at/S7y5m0ueV5xIEfaMAAD1xUl8xzOsXDXXiCa4fG5m5wMc1fsN5K56Z6VUubCeXUTIqHYe
SelbNkkMQUPlT71pqRdFplIbeR2x7U+PZJkRNuAJUkdj3rP1O9ZCunxNlm/1gXqidyK257a
ysSq2E3mWgjDLJnIzjJqLMpWM6dJEjb5TjHWtrQdJwEvrgEyZ/dg9vfFRWNq+oRpOV22/UP
0DV0cYnkjAtYcnpuP3V96zc0tGaWMnVr5oLtbewiE92/AHZT6mrul2iWNrLdXTh7mU/PKRj
PsPatC0023tg0hPnTk/M5HT6U+5jEiH7oAGcdB1rOUr7AfN0MoC8+lWknjI+9gioFVXjXeM
ADgjjNMEbdhW4G9barepA8aX8qDG1cPjGev6cfjUiapqCQyQi/m8uTAZTIeQBgD8qwwpVOU
xzTSMdeKBbmy90JCBPcu69ADISAKsQ3WmQ8spPptPNYqjOeamVFkOGHT0pWKWhvvr8h+W1t
VGBwz9vwqu09/eczSEq3JVRgGo7W1dmICHmuisbJUBVwDg4oskNyb3HaZYnPyq3QcelWJES
Tft5SEHOP8/StK4nisLSRyQhx8o7k1zWoXM1tpQEZAaVwXyOcGt4ROWUmylK0khBPH0qF4Z
CejCtTyYwBnOT6mrkUVozEPcov1Fb8ncw5jkp7V1HII9apbHKEg4XoTXW6nFaxtthmEox1U
E1glVazeFeSzbqwlBI2jO+4aZqc2nSHa25WGCMVtS+IYJItpswqk84HFc6lpI2flNSC3nU7
YWVsjBDCo1NNDfbVtOcAo6RnpjnmnWMttJJPe+YfJjXYDjliTzx9BXMCCSJttxAw9wauwKj
R+XG+5c/dbg1BXMdtbaposAyXO4jGXTpWDq1/byiTycngj5RVFbfyVJaSSMHswyPwNQxRPO
DJhjF3ZDVQ91WJl7zuynG/7pcrgIMfWrVtE0z5KgoDyw559KkSPzpV2JvOdsYHy/jWpBaCH
dvPlHrlgRz9asTuQjQ4ZkaXBYIMkA5FU57e2igZ4YdmCvPJ54z1rQa/ZLmezf5sKOSeRn6d
ahvxEts2Ji+SpXcrDv05paMZuXCzRQW89uFYYw4Qe3XB+lW7PVGWwyDG7wShhtwDg9uO2RV
S4v7SSzRYfmkTGQyeYAe/NVIdTWzgmGyLDqQcptHtxU8oHf2euQy3ELTRrE0wAIDfka6OG4
jdMDbx2zXha30o8+4SXecKBjtjsKW41O4DxEXcidGb5zkfU1SSRLu9j3tL5omBTG08EYq7F
qka/O429frn0rh9L1y1j0qCSSOTaVxndu2+5qzD4h0y6l8u3uUJB6k9faiTj0RC5jr/7fhW
FmAJz2Ixms1/FMETqqQuo6k54H4Vnia3kchXUg9g2fyp/kQFgx+Yn7uazNrmoPEErjzNq47
DHamnWpWOWiAB6k1mMkaIVUgZH4CqsrOBgkHjt04qGmyec17rUPMj25WqDznaQ2OfSqDO2R
3p0bNwGPzg0uV9xuVx0kYdSVXPrWe8AaTAQ49K0XnePOVLZ9qbs3/vR8uP4T1FGqAxZrFmc
jyiDjvVaTT8I3mDbGFywPHFbF1OkKtLLIqRoMsTWdOJNWiM0yGKwj+ZUP3pT/tDsD6UKbK5
ThJl8vVYrGyml/s2Y4Yk85PXBrpP7PSzs2htRtjJ5B5JNZuuRC21yzgZcfKXbHUE84/DFdS
tsLm2jlUhgwzkVTklqHKc8bZu6n69qrXU8WnwiVhubOFRRzXTS28NvaySTcIgLEseBXM6XF
LrmsTTLAUhgHyqR0B7/AFNXGorEezfQS2tymntfXSlpJ+Sx/h9q1tFSErHa3xK2cowzgcxH
/Cta+01m01IVGVwAR7VRlgNtAfJhLqAcqfT1NPmQWa3Ne4klt7B4kjGyP93genYio7bUvs1
h505MURYIpfqcf41k6Zfz3Hh2M3DZdMoWx1GeM+tXbiNbqOO0jQTQp+8cg8hh2xXLOPv3ex
0xacC+viDT47loLq6S3OcKjE/P36/0rg/F3ie91NBDHE9tZbug+85B/l6Vsa7ZWg1qxWWNP
JkV5Ssg4J2jrXK3jpczl41H2dchCBwa2iluQcxbOJIgHAGKsiAsMhDj2q7bWKTxIwh2gjqp
6mrFvECjRZEcq/wtzn6VskuphzGY1u4GCrDNNit1aIySqcBsda6FbKKTIcEEDjmoVsAD9nk
XKn5hnoTT5bApGN5MOcI+D70qxyK25VJX1ro4tOjYsVQI2MjI61EbGRU3L8hHVTQ4hz32KV
tcTHjb8/bjrWhHfXaAr9znv3pscW3JZNrDrx0pAZQDhRIO/FRyofOQPfTSXa/apVVF5XOcZ
qzcpe3kISVV8sfNlRj8aqyWiToGj4J7VZ066ntd0Unzxd0b+H6VSbRDsx8cUuCZJGcdiKiZ
IUJAkMbn0GRW+EtbpMw5OPvAcYrLv7eyMqJ9oHmsMhRya01IXoVdspOXUso6uh4pWtbeQbo
my/8Asj+dKkV1bJkFwp71bgVJCBcgxS9pUHJ/CoKsRRwmAkz2hYDjepqSYWgtTK+xQvG7oa
mk1JLST975VzEejxnkH3WsvV7ltTRbfT7NnDEMzgH+tA7GhZRx3UDFGWQdxKKZdaTZeWzFT
bkDqeVqv9tksLMIiRgNwWbqD7VDLdT3MCG9nbapyqRqBn3NILsjawv5LRJ1DC0/hJOd3vg9
qr3c4aaOGJljBxu2ZAAqw13FHkLFukIyNzE1XLzNPCCoMQ+bOOp96ZdzRsp57ePzFsknLjA
835Qo9AafJfX3mE/bIooz1hX5hVBzKpznzWP4hfpUIRxuwOvWiwuYeZIPtUkq53cB93APPp
Sz3DPbncqICwwAD0zUC/vJdpHI4470+4RtgUjq69PXNFh3RGZ5y+PMbbnHXtRuO0qzdRUrW
7IwzUcsZ3ZUHHQGiwXTC3n8tnCsAGGBnnkVEkr+cQ7Ao2ckDvThEqE5BB6jJoZVZgquFz+t
ILlqz1G7tpDEbl0UHO3NbUOrxS2EsTGRBg7Tnp71zU6sx3r95RyfWoVlkYeS52g0mFjrNF8
RakXUSzRlAcAleTjpXbxeIHmRAMeZwDu715NYTQRSlZJeAeK73Sr60eIeXIGIPII/rQ2Jo6
/7bI6AsAe5/wD10fbEB2uuPaswXbyofIXeo4yF6Uo3yFWOODWN7DUbl+W5VcsitwO/AqAX5
MiqyY9MdKnjgWSMluDQbJVGccDqfShTQcthyymY5DmNVPOD1pLqeC0j8yaTAJwFzy7egHeq
NxdNbzixskFxeuMiLsgP8THsKmsNJME7Xd/Iby87SuuFUeir2FQ5FRiQxWcl5OtzqCKUXmO
EHIX3PqanuZ4rjU4dNiA2Q/vZsDBH91fxqzczQWNlNdycJGC31NU7ErZaPcahcJtupgZpSe
xxkD8Bis07mhxOvSfafFAl4wWdV9wo/wDr11XhZ1u9OkiLgtC+Me1cVBNDda1pSz43TJO5/
wB5un8qupeXdtc/2bZMFkvYwJH/AOeKnq34VvNXjZAtzQ1G/ttb1hdOtWDWlt882P8Alow4
wT6Dqa6Lwbp3myardkHYXCIfXHasTS7KCylvzAhC8AM3VsDqa9C8IWQtvD0MbKQ8r72z1OT
XFUnZ2R6EKdoczMzVojHM8cY5A+7iuelh81JIplYo4IPY112txqdalRRu+XdgVz08YVztP4
V2QdkeZLfQyhDGgaNF2rgLgf59qzn1DUtIDiwhWWLurLyPXmtYqrb8uAcDj3HNV3WGWNieu
MH2q/i3BNo4jxFqep6pfWzvG4whGwADAzzVK5vpUYRrHsQDpt6V09/pLS3UdzG4Cqu0j0rM
azYFgwzjvTVguNsIT9gVGXcjDBoubJowobdtJ+V+hH1rQ0dBf6THLC4Eq8SfX0p7XAW+NjO
mW25II7VoncyasUIpJAvk3Cgt/C1WZonVVWXDRtwH/pVm405zaCWKNnizhsclabA3lxhLgF
rc8ZP8qu7RI2HMBCTFmhPAfuPrVxoI5F3Ekjsy1I5s7a2Pmyp5TDuensapJq1vZFkgBuYW5
wBnHtTTCxQWR5tcmtJPnSKLqBjcavR2BDqVXazfd96o24kGtTXxTbFKmFB/lVibVblIREHi
Rc5DcZo5Q9DQGmiVXMY2EckHoaqyWsO4LKViYcjccVn3OoXGxfPumPsnFZ0t6hwdryMOm85
qdgNaK8jg8zyt0jY4I6E1myNeS60l5MiLn5do6Yqst9IpyI12ntSRtm+WXeSvcZ6UirWNeb
VLuVjEbhEiz8ihQTVKZLMSAuZZWHfeeKr+UUlJ+9ISffA9qUqQfn4J9apeYiVJ4o2xDAq85
yRkmlubu5li8pJTkn+HioGx0FQXBYGMxn+LmkPcvm1AdZZmEhC/KpqNtwbLDA7VbdmYgk5A
GKjMckpGVIHv3qrE+pX8ppeAQPQ45p3lzC4VSmU/LNWGV4yOP0p3zSYOM/Sm4kqRH5ToQJQ
F915zTVeAgliVx13jAx9atbdxBOcjpzTggjO7APOfm5Bpj5kVSImlDQhGXHJQ5qO5KsI9mc
b1/nVmRLK4cB7RYWJxvQ4X8qSfTrSJFdrzaMjGxyxJ7cGo1GkTtCckbDmqk8W19v3R1FWYL
qQzoLiRVj6BihOT77elJdyJ9odX3MAQV8tc/L755q3ZEJMzShZtwUkDFRy27KSVUnHIxWko
jjlVGLqSSn7xdvPbrV1rQshUptIGVHrU8qY+Zo5jfIHChCVzyMZpLiLGHwduOPb2raNo8YY
qCuetVDG+drQ5Un1rOxopNmQcBuK39K1W2gIWWAnB+8B0PrVG8tFiVWgG5G447GqqLhQhYA
nr7VOxZ6hp19MLQC6TzIZnVVy2CATgHiuqgto1QKgLA8knmvINO1a4EkVn8zrvU/ka9Dj1G
+tb+S3nVzG8aPEMYHI6UpRutCU3E6VYkUHdlR1yTVL7RLd3ckFgGhgQfNclfveyf41CGmuT
H/aK+avBWCPO3PuR1/lWxb7jGC8TRYGAD1ArnkuU2TuU7TTre0dpIYQskh+Zics31NW2XK5
x1FSAKDgKT9Kp6nqNnplpLcXcyKVXIQtyx7AD61ldjMu9t31C9XTAreSuJZz/AOgio/F10L
bw+8SgB5fkGPp/gK0tFUwaczzyj7TcHzZW64Y8gewAwK4fx3qBl1MWYbAhGwn0bqf6fnVQX
NKyG1ZXMKZzpl/os/lb9lp5uD3zn/61S6EZhqCXt6jSec+yPHTd7+uM1XdL3W9Rt7OJAJDA
PLwMbEX+pr02y0mA+FtMeKEq8L7iH5O7uc/Wtak1FF0480jNdStvLEGAdnxnHU16dp1sILa
ziJ6KD9OK4WK2We+jQjO+XP416bbwZ8kD5sKOfSvN6noz0Vjk9RSNvENwN2SExx6VhXSRoc
rzn1rav96+KrtSuF8on6DNcx4jZk0K5dc7xt8sA4LHcOBXUmzy2tSre2aurPhlI7g1VW2kM
f3DyK0bK/TUICDC8UhGCjjGSOtSPE0UfCEDnk1pz20Bpow5EdVKEVlvEGdiR2roZTIFbqOM
4zWW6JvfdkHHarU7BynJabqf9kSLPbo8isq7wf4m9asyag+oa8b57drdShUbu9ZccvnQhNm
FC80QXFw96yu2VQY5HSu3lsczdzY/t7UI4GgtmjiXfgluc/hVKSW5AYy3JUHjg4qosLM7NO
CFDfIo9PWpJVWTGW6UJC06CG7jb78fm/73NWIdSJXEaLHj1WqXkAfdNAj2fjQk0GhehubqS
5l81yyAcZ7VXWDFw9xcfMSx2KewpllNIzyKSCBx0qyQ0nUZxTROiIHUytuY8ioWh/vGtCO3
badynNI1vIuPkJo5QTMwx46gjjimW9wiTlXjMmemDjFan2aRv4Dx7VGti3nBjHz7DFHKUpC
LIHd9soUHqF4P60fZZQMkHHStFbdgpUwjB9RSpDLET5fAPVX+YflT5SOZFJbcrnK5qQRRj5
nXaR0pLiaZSNiCNc4LfeA/wqW0hkYbxIWbtxmpbSKs2CxqxwSce9W0jCqQAfxojtb03DIxj
29R+7FTvbXUUTHdhgCRletNVYoPZyZVeNz/AAZpixFSflOD1qysN0YUkklCA9flFLbIJ7xo
vOygYKCgzyaftYsXs5EKIrDIycU94socKc1vP4ZvpE3WpMm04KZwxz3q3b/DvWruAyrHEu0
kbfOIORR7VdgVJvqcDNGryqfmCksSc+lE4hSGJVfP78Dls8V3sXgPUikpbS5gkZw+QCR749
K53xT4ZbQ7GyklQh5JsdRjGP51gql3sbezt1K4ltYWCswLddtRX1/A0rGUvHG0RVSOpYciu
wTwbeXMNveJHHGHjB+aTOR61zuv+GL+CJJZACquEHl85J6UnW5pWKjRildszblUu7O4aGzl
eUIs6yyPnaMc4BPqPQ1ct9MiaFPtTywSFRlvMxtPUHB4IPtXOGK9smiJhkjKs0WX6Z9Oa7H
SPFLvYQ2uo2QcIvl+ZH6DjJ96TnJbD5UUNU0S5giaSK4ilhfG4B+SfUAGsmLw5qc8RkJaMr
1DdTXXazfWUSQPZosxbBJQYPFUl1K7mjILx2y4++/p+NS6j6FRgc+uk6haBssJARyCeKz9R
tvLuI9itlkDHI4B9vauytbRr1QFV5iv/LWVtqfh61m63ahS26UHC7SRwB7VSfMRLQw9OdVn
WWVh5kYyNv8AWuy1XWr7zbKWKZXZbaNACOpA6VxSRRWo3Byd/TAyK30uIp9AvNxH2mzdDGx
HDK3Ufga1Wm5mzb0vxHqElwr3rCGND9xBjP1NdYviZZlBhg80jILbsAfia8W/ta5E2WcFFO
QpXitS11eeWImKR4+MdODWclF7Djodx4g8Q6rYi3uIriMrI2xoU4yPXd1qtpcTeI782t3ap
HDF87bXLMxI4+Y+nWuKkjuru5ErymYqQFO7gH6V6L4RsJNPla5u3eQuMZX7pzUSVo6Gqdzp
LfbBob3U/wAv2ZG3seg28c/57149fXZvbqe8kO7zGOM929v611/jbWlt7y40aymWWK4UPMF
OSp7jP4CsWx0rfphu5UKs+EgUnoCefxrKFoLmZok5vlR6D4I0qKeKPUZYY1k8rywFH3R9e5
rop1it9MZGwgQnAHb0p/hS2W20dVK4I4+gqDW28u0kRRyf/wBVcdWTkzrpw5UUtAiE+uxo6
bkUFh6gmvTYIVQ7+gArzvwkrHUGkx82Np9AK9KQbgOnNRFGlR3PP9UwfE15tBOYQc+2a4Px
lcSpp6WquULyJyOoG7rXolzED4uukyAPIPPXGDXnvimJJreGeVgiTXaIuT1UA810wV3c4Z7
lNrq4Gq2G4eYqsVZ0H3/l4J9K247uG+8xLYlokJVmIwM+grmllfVpVt7KNorZMB5icbzjkL
XU2lkILOOJRhY+n+NXJW1JuV7i3yMA9KzJ7Ni7FSCcCt51bBwh2Yqs0DFm+lRcL33PHreWM
KRnGAM59O9TWgBunZ+5wxqrFGQQWXGRirdtHsYnBHHNem3c5bIuOp+7056UwRDvzWgluGX5
gSO1TC3Q9eK35THmsZf2ZsAqd3qBUKJJvLGLIHSujWCNOvekEKEHCDnrRyXDnOd0+D99IQj
c+orZFngD90QfZqsRLsb72R3q4FHZs/SnCnbclzuVDEidRjNKka44GT3q4V3dRmk8v/Zp2Z
N2W7Kw0+VMz38cJ9DUN5b20RxFOko9arGEt/s/jSi1AbLDmtEr9BXY3APQD0pDEFGdpx71e
WOJRyACfSrAlR1IKDA9qHEDj9VDxtHPbsUlHDH1HofaoLXVEjbFxBsPeSPkH3xXRapZie2d
YcBsZHHWuIImjkZJVKsOxFcdWNjspSvod1bahY3gXy5EYgfwnn8utaSpbvEd33W4Oc15mAP
My6knrn/69bVtqV0qKIb1nf8AuygMPzPNcbj2Z1pp9DvLO30hIHhksxIB0ySTW/pHh+3nt2
uLTS4Y1Jyqh+SPda87ttbvox+9sUlHd0YqfyPFb+keMUs5QfKukweNqBv5Gpu1uxcj6JnbL
9riZoY4oIivRVySO/Sqdw2tkYF6U91Tbz69aqnxx4bmgJ1G2u5C5LFtki/ljpXIXWt6XLfS
m01XUZbRjlI2Vtyj0JxVL1IcZdjoNQfWXHz63LGQOX8zFcdqNpeXk0QvdWfUY0bcCgMjD64
rSh1XT8kW2mTXEvXMq5P5satrruuMfLtdNht8DG6V+fwAFHPbcOSb6HXaC0l5YRxx2/2kIA
geQbCMdiKp+LbwafDZxiS2hdbtJZcMGYIvJNchd6prMjBZNQIOCGFsm3A9M965wxRHUZmup
mIW2dhvYsxOelTDlbuaypSjuWdYvbC6vtRkWVpPOvRc2z7cb1AIYH06VWs42cSPYwCOGZ2k
Ac7ioJ6fhioI7VJ47YBXZ1tzgDhdxzxmug0mwfyIVuIxGFQKVB/OtJTSJhBt6lODSb27ufs
9rMDcuu7IAYkenXin3/hq70lILnV47iYySCOMPKEAY9Pwrr9PhtbSdZbdAjqRgg0vjadtQs
bTecssm8YPcDg1l7Vl+zvsYlncXelySyf2aknlqWYPLnHH0qQx6j4gsWvE0W1S2f5svMcgd
M9Kssxn0qTcNzPGcnpW94dMTWNjpq4w3zyL/srz/PApKtYc6K5eZHnuo6LdxyxWh0pBPKp8
sLMeQKrLpWp2sckM+niP7UMDLdx2r2LWtMgkv7S8jUh4cgbewrG1Cza58QWIdfkjbcv1rSV
dIyp0XPU82h8IazJGWTRSUPVjJgD6ntTW0C/h1MafFpJeYrvWNZs5HrXuJ05YQwMpWEkkr6
k9qxnsUXxfY3sYKlY/LznoM9Kz+seRoqGh5zF4R11Qk0mjeSQ2AGm2k/hiulTSfF9no013/
ZqQpEvys1wMn6DFei6hEkskQfggZ47VenhB0Oe3f5h5ZNEsQZxpNysfPS+HdctrS41C4tI2
O0yec8gJGev14rpbB/ti2MUYUqdrBU7Vt64dunLYqMRyoxYfQdPzrJ8GQeakdySSkUI2+m7
FYTqOaPQpU1TbuenaOjx6bluASSSeKwfEFwQGVWAGeBjpW/ZyrHpiQ5G8ruZDXF6zdO8hcE
FCSB7D1rm1ZaVjpfB0ZaQydia9CjJCgDG2uG8GxgQIQvIA/D1ruEB29KuOxnNq5554nVtM1
z7VPcLbWUsRSadjyq5zhR3J6V57q2qjxTqAb7H9m0m1cLBG45dgMFm/wr1Px/BDJY2kksKy
NFLuTcM7TjgivNWtdulZ2AOctgdz611QnZHO6d9RmmpEpZYvuhyFxXVWjRvZLuYEnI6Vj6R
aeXZiUxEBF3Ek55q7pnOnpICSrEsCfrVzd0c7Vi1KqDhPwqlKUVm9cdBVtzLklRlapzxksw
Izx0rER4/DCSv3T0q7GkaDJU+9Fpb+SVKynOclW5U/4UrMy582Pyxnkg7h/iK9hNHI7l1ZN
owTxUwmVegqkigoDu3ZO3I7+9TBM9eK3i+xm13LgmjbrS71H3TUCQt3x+FWPJX+9T5uxnYA
QTg1KN3bH4UixrnJOfSnqpKnBwaOZgKJH/iAFLvI70bGb+En6VNFZyykjaWPtVxkwIQ57Gl
aQEjDVcfS5ox90gYzVB02HDAg0+Z9QHGQ92o8w/3uKqh/Q0nnr6UcwFsyFh1zXL6xbqJ0m2
fK33h71v8A2mJRy20VWu0gnXYCWRhWVSzLhJxdzlBG0RPlOyA++adA8sJP3Hz2II/UU6SMw
TNFIeM8H1oUAPz94V553p3L0N/dqDshfGecSA/zFWU1i5hOI7ZlU8nco6+1VIGLBs+tatpY
+bGWGByOprGSXY64NfzECa3dspVbZ3BOSGUH+tPN/fSSRzR2ccJHGOMVqJpjL82/8u9X0tI
UVQVGeprKz+zEvnh9qZhhtWa4W4KQpKP4hnH5DFTTW+rXBHnXwwf7i4rZkSFQWxgeuap/bb
VcHf05qlCb2Rm6lNdWxq6ZD5eCJJsYyXY4P4U829rDOknlIpUFRgVXuvENnCdkTh2rJl1Ka
5U7pUjPQYGcVaw7fxMzlilb3Ub3n2Fuedi459arXHiKMnEEe8Dj5eK50xGRwXldu3Bqylsi
jpnHvXTHDxRxyrSe7Oi0XUr25u2WTaIsZwF5z71t6xKs1tCCACOABXO6LuW4OB1wB711Vzb
B7aNtpJHOM1jiYKNrHThprYpRoFsAo4GNvNaPgdXlmubqQ/KJPLjP+yB/9eszVW8jT1hQDz
LgiNFHqep/Lmui8Pxx6dZRRbgnc/WuC6SOmSbdkdTcxCWHeCdynIIPSqTRCS6glGPlOORV+
JhJGVz8jdMVVhVWypGArfpWTd2aU1ZM0rm1c2QcPkdj6GspImhu4HforY3HtXU2sQls+OQe
QDVK5tVLZ24ApyKjsVGVZZkI5XpmtGfd/Z04K4+ToPpUscH7tV2DI68Y5qSWIiylVlI+Uj+
n86lK5K3PMvENuF0h7hhgIrc56cUzwxafZPCtshG2R4wzEdq1/FVof7AuIejFQAPXtUgjSC
COEnARAvT0FUn7tjob5mZOvavPon2d4Bu86IwAHs38P9apz2xFvbQs27YqhiOcnuaram9pq
PiSd7nE9rZR4CA9SRkmqnhZZbzVBawmRrSJztDHnBPf6Ulctx0uz1vwvaLDCjAZrp3OAewx
VHSrdYkxtwFHrV6fGOORVI45u7OQ8ZoZrO3jj5HmjOfTBrjtU0xorG3CAhzxiu28VMq2tpI
PlX7SqOT6EH+uKzdQtjNLao3JGGxnnFWtwbsjEeIWPh25J+R1jPLc5NJo1uf+EYspCODEDg
9896teK9sGjNEMDeO/p/8ArrmLXxKlt4ctkjZd0EIVkPqK6FdnHJW1Ol8tcABhVaeD7zR/M
cdu3Ncvb+MZJAhnhWKNjyc8AVof8JRYxnbgkMudxzjrUunIWh59pt2j22J0BI6gjP8AKrss
8RjKwwoCe5XIH51zcct5YKBcwYD85FX7e9jm4Egz6MMV68eRnHJPoadolvNZqJU3uh5KnDD
8asy2RMn+jONrc7ZOo9sisRLqa2unKHtuAxwfat21uBOoljYFSOAOaSbWxMvMpl1E7xoxyp
xgjFSjceilvpUmpLD5gcEh8c47VGFbAAHA6VvDUyasPDMT83SnAt2poSVui5qNndOhxmtOW
wi2txKP4iv0q7Bc3AO6Nyp+tYhdl6nFSC4K9HH5000txWubs1xdlfnkOPrWZM7FgSck1Ua6
5G5yaY0/o1S5Iqwrg4461AzuozjIqKeV1KkN1qs945GO1ZSaLjFk7XaYKkgVSuJFGMPkmoX
Y5zVV2bGawc7m6gh00JxuHJ9c/wD16hE3l/e5PbmomLKMA8GqrsWYDvWLdzZaGpDdKT1P4C
ti11SKBPmZgQQQNvNcvFNNF9xyv0qfzbmQ5kmLEetLQep1LeIucRwMAehPFMk1zUYFyIkKt
zuHNYCrOwwZgQKnSF8DLlvTNXYzLMup315km4PTkBdtJbm5ijC4GCc8nOaAmOSOamiBzx61
SgQ5EogVwWeME/SlSBQf9X+RpwL8gd/alUuOBWtkY3AxD0qNgQwC5wanO/FNVSxyRR6AbWi
INykg53gV3Eq/6KCo5xXGaQPnRR/fFdLrt29tpyW9sR9qusxoBzjjlvwFcmJ1sdGH+O5lWb
rqOsPcgZt7ceTC3UMc/MR6+n4GtnUbj7DaJcR5fYwLgf3e9UNNhhtLSC2jG0RAKOf1rXu0g
lsxBIB+9+XGev415k7dD16as9To9KuYruzR0PXpT4WRmkKYKbiM56+v61xfhy+nu77+wEmj
VbcnfKOsiZ6D0+tdpMIoUKR/KB0A7dqw2ZvKMUdBp1yDaAA8Dgn1qWYqZ0DdKxdKlcgpnv0
7VpSucgnqBWxy9TRj2lgB0p86oylFOc1DasrxbgQccde9SbgblVUjqOlFhnGeKhtheMnP3f
51S1FGa1nSMkSMpxg46jioviLfi0uo4Ub5pJUUYH+1Ut7IxlZsfL6VPLYuMtTgdJtmt7a9E
3zv/q2PfpzXSeBbMrcSTrHhd2BVMWnl3d1dM23zeZAe/pXbeFLLytONw6bC3IHtT1exrOqk
mjudPIa0eQ/MxOFptxPtIXHPU1Yt7cxWCqFPC5PtWVqMn2eCaeThVXrVHKtTL19Rd6NFHn/
X3AjUjsxHH05xWfYXEeoXGnhXXz2icSJnJVlOGH51zvxV1G4sfhlpT2s5ja5uiWwcb1AyK8
Y03xPf6feNd2Uht5HBO9ZDnn7wrop07q5jOetj174hakkCvGxCqmFAIySe+K8tkvkMbosmx
ZOdpFV59euNVmM19I0shP3y5JFMeFRZPcLCxEYAUk8Z/rW9OHKZznzRsQmaGMmJSzn6nirC
3txgIhcnHTaCKhtLyB4x5iESZOWIrS02Nbq6aOH5mCk8dua1sc92bMI0DVSBPfMsarnyyD1
rI/smKbxKIdLVZYsDiToPWp7azKAEsinA52jmrqW9nBOHN1tc8Z4rH2qT3On2TJr/AMOx2U
DT3MgAHZTwD7Vz9nPJYFdqEIG+XI4FdZ5E9ygCNNKCMfdFFxpk6WjSyW7gAdSKFie5HsDBu
5FlkdoFduMnPYVgza3cwttaNHA4ySa6U29vIpPmKO2M1yep2bBjsjcHPcGuhV29jL2KW5u6
dqAv4DIFKsv3lHIq9t3feFcXY3d7p8u1AVVuoI61r6Td3BvTHPKdjc4auqFdbM550mtUbci
IcZGaqG3jH3QTVl54mumgQsTjjg8/jSMADitnyy2MbNEBXkZFOZAe1NLcjJqTcPWosluUmU
5ldmHGQKqGIjqK1GEfeoWjVugzWbRadjLKs3QZpBBID9wfnWhs29qNg9KjkLU7FEWaHrgVB
LYBs7WA/CtxbbPJQ/nUhtlzwlP2aDnOY+wEHnNTJaj+4fzrfe2jBFRm1XIIpeyH7Qy0t2UY
xmrMcTY5XpVsxIDwP1p+xNmVJz3BppWIciFIxuAI4NWEgTrnmnJGGGNp4NTiIA9KuxJD5I6
jg0gi9Vq55ftR5ftVpE3KuzPak8sgjA4q0QPSqrXClzFF8z+oHA+tSM0rG4S3ZTglt2Qo5L
ewrb0uK71K4vdWuwFJHkQxg5EajqfqTXN2220WS4ZsyBTz7+gr0Hw/B5fh+CNxhwuW+prkx
XwnVh/iMNC63Owj7p6VW8Tahd20Vs1vH8oByxPQkYAq7qm6zuPMHyqeCaypGj1G/sjIQ8SF
gwPQccV5Fj2o67D7A2lp4dsL60uVTU4CZSoGTMC2CCa63RtTl1VWvpMKsoxsH8JFUIdBhjT
SjHt/0UkEjuD2/Op9HtxaahqKBSkDTZQZ46DNZSs2dcLKDOu0lgZiFPNal5tUZ4wBmsrSti
ykYJ5/KtDUQ8lo8aZyRwAMVpZo85tdDQsGC2TNngkkVNaOZJz3A53VmxXAhs44T8p24wRWj
pXFtJPIMAZOSce9NO5LuebeO7dr7xfp6IN6LOhYA/7VaN8hMxQjrUNyf7S8Rmdvm2TJjtj5
qf4vv7XRLWWRpo1uSAI43bDc98UO7aQS9w5u9uEuNai0qD5iSDKfT2r0vRrWR5YLWIErEA7
nP5CvC9FvBA2qapPIJ5YZQFw23efY16HZ/FCPTLVYbfSFcl2JkMoO4hNxJ/lXQ4NaHOpX3P
cPJDxHCjgY+leW+Ptfs1urfRLe7j8+Vx5u3nYO+T0FcHqXxF8TeI51tIrp9NtZJI42ECDPz
LnJPXFW/DNta23h2bWNaEbRxlmLqh5AJ5brmiSXUtNrUsfFSfT9U0rRfD9nKtw1rE8paM5A
KgcH3rx65srOFkDAeUwSVQvVlPUfga6jV9dS91i9utDgZo8JLvKYCLyGz2AOa5diEkXZcqy
RuY3nP3drDgAVtCLSIbTdy35NpbkSSwDGMhIzz7bj2qrPri/NGbcPgYGOFX2AqGS6layjtY
08uPqxPLOfr6VWNsH+Yj5vStkmZSaIpL+Q3PmRjap6oOlbXh27eXUXxGFby+ccd6yBaMHB2
cema6Dw1axDUJXkOwlMeveqs2Z6HWaL4s8OXVghn02NJFADDyx1/Kuqih0rWLRpTpypGhAR
hxu459OlePeG7bdZyt1y6Cu/0/Xbq3hawht1YK5USO1efNJOyPQhBuNylYa8IkmMMEwWNyg
BIYZyR1J5rZGuX5JEkCphgAHIIPHtXOtZraQRoox5ku/G7PU1qf61sdWLHHbpxWUp9jWFFf
aHB3WR3VYkL8nYvU9qr3ECy4EscbZbutXltyVUnJyoHH1pr28jwgrGzYPYZqVUn0ZrKnRRh
zp5DL9xckgZQVz8+lTPO8qFRuORz2/CuxudOllK74yqqMjPHNUJIxHhWaMfVxXdTb6nnVHG
T0RUsrUwQgszEqAB8x4p7QKTkHk8mnJKhYkSKx7gCngE9K9XC2abZ52IeqsUzbqe2KYIj9a
tlGHUUmwjoKuRimQi2Q/eNSrCinDHj19aFDGnEMaSaW47MU2tuaZ9mhzwCMetS9h60pBBye
9J6jVxoCjgCnFQQdo7UlOAYUJklZ4CSMr+tJ9nZgcDFWyVPWnAAdKrRBczWtZh0OKVY5lIB
xjvwK0SAeoppRT1FKyQ+YaghWPDKuT6ZprBARipVijx3B96Y8eD96mmhNsbuHrUMs6wxM8n
QDJxUvlv/dNNaEsCGXOeOaT8hq3UzklkvYhJuaKE/wAKjlvqe1ToqJHsUYA6U9tPXGYi8J9
UPB/xqFxcQrmRAyj+Jev4io2NNHsK7qZIY3P3nB/Ac16dotxC9qIw3LHI+leVRMJrzdnKIm
M/3STXR2OqG2aAK2WUZOTjjNc9dc8bI2ou0tTp/EdsHtpFIz8p5FcToEpeby5D8yNnnvXU3
PibRZ4fLuZtsjDjHI/SuN0t0HiWWJTlC5IA7jtXmqLUWmj1YzSldHrNiqy2qrgbQMkCjyPL
mZghyWzjNXdEtSLZWIO0jgU7UYxDIMHb7n0rjOhNpWJ9LR5JwVHyg8jNbk0TCNvl6Vk+Fz9
rjuJ1+aNX25HqOtdBc4WHd0J4rb1OSzTOfSGWW6TcTtB6VP4r1iLQvDUixsBJKNiDuSetaF
sAHy3HP5V5l431iO91aRY8MtirIi46yngfkKIpIabJNJjnPg/V9QtZSt1FGZI264ccg814x
qE2pX97JcX0stxcOcs8jbiTXvfge2B8K6kly4EJUguOM4Xn9a83u9EtZIVuYbu0jhC5EYk+
YjFb0nyiqLm1OQiJj8OSISS0k/3c9QBWfub+6a6CwskuLVY2IUqXZsnpSTWttFKIQwkkP8K
8n9K6XJIyhG6MiCWcOpRmyD0Ga6648UX8XhY6S9zGLSUCJovs7q23PIBJxWX/AGbN5ZlVYk
RRk7pCjfp0rHupZLi5CRuxWPgK8pdQe5yaFaWoSTTsS3l3lTDGGhglVtkUeQWHYNVbLSAvM
o5x+7HA4HU0uxUJO8vKo5LHoPao4YpLufYhIT+J/SrM37u5as3S4uNzAqq9/X2q4YFZyQp6
8GrFvDGsSxxJhV9etWCmBgKc10whpqccptvQoeQNxGM1paNHsvzuGFKGohESQStX4E8ob0B
DAUOJPMzO8P3el2GntHfLLHK8gcL5e/AA6ZyK3hr2irJ+5iupXZi3CKoOfoTXMW0OotaKEu
/LVlyd0asR+JGaY6a6xATUJCBwADt/lXmuMJO7Z6yVSOiOxbU1mZAug3UuBwWcrj/x3FTJq
dxAcx6XZQE5/wCPi4HH5tXDrZ6nKD50rSkdmlJpRpk7NhrePd2OScUuSn5GiVVnff28zYWb
XdHtWbgJCm9v/HVNU5tcsi5jfXtQuiTki3t9q/mT/SvP7mUafqEKzRogBBOFrqrkaHfXzXF
jNOsUgBESqUC8f1rTkjHoczlK9i/PeaUSFeK8kJGQJ5gP0FJHFBIu6GxRQ3O6Qlj+GaS3tL
KJRiIbz3kPJ+nvWh5eUIVevJrWC5nojmm+XqUiFKkBAv0GKQRr2OKuGDAXcmD3qQxgdVr04
uxwFDyQe9Hkj+7+tXzDzgrzTUXDYxwai4FAQr2X9aTySe2KvOo3cDineUmetIq9ikIAeQMU
eVu/hrQ8uIEjkfShI1YHA6UXDVlBbdcHIzS+S3ZR+JrQW3B+6C1OaDaOY+vTmqsugXZlmAK
wDLjPvTxEP4h9KueW38a80hi745qQK2wJkY/CoGHoKvbAclhzUDoo7VW4WRUckdPSowTn5j
zVoLGwJPWomjTOQ1RqN2QgbH3nwaUyBuc5/CmbY6MKDx0ouxWHlhjrUeCzBFBLNwABmn4Uj
iq9xHK0ZEUhjfHDDrSbZSVjK1ZdOgkKjcb0HOUOAp9/WqE9zcSBDOrA7MDaMbh71WuLnUIp
3jaXJU4OQKryaleuQXuCSo2jPOB6VyuVzsUbGnHLBHGzuoTjJ4xmtyygJvluItqvtBLA5wD
61w019cvlXcMCMHNap1e9gaFrVlQGNcnHXFYyjc6Yzse+aZ4rsrexig8gyyIMHHArP1LV73
UbkiGFUUgqvtXkdr4r1WEhmjhkIPJbrWxp3i+8vtZtbaYeRGdxITGScetcboNbHSqqZ7B4J
uRo3h8WeoFfPMhZyGznNbM+rwXFyqqwSFOSxPU+leIweNxFtW8huioAGVANXYvHmlAZMt0D
6GHOKJU5sOaB6zc63bwSBS2IlUu744x6fWvNJoo7yKW9uJIwZZGmKhsNnPHA9gKybnxZpN+
hW7vL0qx/1KW+1CPfn+tZl1q+m70TT558SSp+4W3EKkZ5DMDmhU5dRc0VsdNc+JLPTdFksj
fCJ5UIIPygA9eOprj1uLjV449N0fTXnKxhdxTAHuT2zWpqWsaDbNc2MPhm2nKniZgC2fXcc
k1lWWvanb3Kppiiwj2sXVTu359eK3jCxlJyb2LcnhLVPJV9WurSzgj+Z4oeWVR6461XurHw
7ZQq0N5cTSYDBcYDD3x2/GqF9cXlzA4ub2V+MbAdoz+HWoJWU8Mx6AfX/GqSb3G4pDJp4Li
J/k8mMybdqE8rjv8AjVKe4hGUthtUDBam3MiLCiqSASWI71FbW7304jUbY+/bNboxlLSyJr
G1l1CZYo8qn8Tk44rqhplrbokcMnmoOfxqLTtMvJYhHDAFij/jJGPxNbsenJGiiW7gRv7ua
Pa0oO0pajWDxVWPPCDt32X4tFK2tFJ4T6c1b+ygDBHzfpVhbORRvgljlReSFPNV3lIfaTtP
oa6qdWnU+B3OOvhq9C3tY2v/AFuTLZpgMUBHrmp44othPlgjHTPvVJbkoQM5A7YqQXmFYDj
jpj3rV2Ocx7ZIxGm/KZQDoRmrqiDPyuvA7SVUtLhfIXIYhlH3WzVwLCyKQn5pXzrT6n1icU
M8vOSkmM9g9XI1wgZznHTnFJFbMTlU49kqpql79ihMe5t+Plyo61KUpOyCVWMThdelNxrDk
HIHyiup05SVAKqpSNRyfb2ri5N82oED5jmvQNMtpRNIGHynaOvtivTa0seI5a3NW2tnceZj
avXOMZq4pAzmlU7V2RngU1ioxg1104cq1OGc+Z3HlgepzT2cYHPP0qEFOckfhSbt3vWuvQg
Hkc9+tNDcYJpWBJppGOgoJtclZQeR0qVId4yKh8w9N3zCpkmkCj5untQCRaW3AHzLlj1oEC
gcL+tQ/aiP4s/hTjdE/dqdtyx3l+WN23FMLM5yRz/OmGeVhg9O9NaTb0bGfaqTuIcVZsYFN
aN1HzLihZQDgtyemaR5mZcE7jQxJEDbgOKhIVh96pjnsOKiIUU0xPyIvKCjrUZQDtUjsc9a
YW55NK47dyBkI7Ug296nwD1phjG7gcVmUMwQeOlO255xUhQDtVeW48pdiLudunt70mCOP1n
jU5TEcr1NZRAJye4re1+zSGRJ0TPmD5mz1b1rAdCSme/Fcx3LZB5ZaNjtzU7g/Z7Rx02kGo
hbHG4OTircMLzaWpDYaNyo9qCkCeXgfrVuxZItVtZkI+V8H24qkILsAqshb8BTrQTpeQh9u
DIoOQPWk9i09ToUhgZM7O57mnvHaQ2zTMuQo3EhSaWS31EMdsUIVePuHj9agniv/sUwKRmP
ad2Frk1fU9BNJbCoYZoA8ZwrDI4xmq0kbG5t4l/iemQC7NvERIqrjA+WkVbhr7Y8uSiFgQM
Y7VolYyunrYsC3TL7juckknNVvMSK6co4OEC/Lzye1JPbSMhd5WcAdziorfZFZszKBlt31F
aRRlOb7CSSM067hnJzz7U2eeK3Jcth2HHqf8KqS3ublTCOg4NXLO1hmPn3c4V88KVzmrsc8
pFa2sjqUm4ypEAAApOM4rpNG8Oo26a5fFpD8xCn759Kz5fs3m5WJB6bM11xiKwWOnRkqHTz
JMVnVkopRvv+R1YKkqkpVGr8vTu3t/wTNvb29nb7PFiG2X5VjTj8/WqsIl3gs27nnIrct40
kM6tCm2Nep9aba2aS3SeauVz69aunKFOLsrWMq9KtiakHOXM57dlrb7itC0kbBkYqfbitIN
HfJ5b/AC3C8g4+9VRIwLvYF+UP09s1oG4SK7IjiQxg8MByKnENtpwjeW5tgFGMZRrzSpt8r
Tu/mu1u/wB5kupVmBGGBxSIC7YxkkVo6lEGKuigF+SagsS1tOZCFc46GuqjVdSClax52Kw/
sK0qXNexycF6vljEkZIAGAuK1odXtTGNtix+m6uQt4pSv7ts59quZv0UBWkA+tc7in0NVKS
6nQN4hSGIiGJxnrk96wtQurq6lMzq4VRkZHftSGe6GCZAfrzT2Wa8YB7pnI6A8UKKWyByb3
M3SrVnumeRThcHk+9eixtHAJORkngDPTtXKRx3Rl+fOf8AdxWxunl5YE49K3gl1MKj7Got2
gzkUq3C85OKzkWV884xVqKBskEYro5kc/KXBKg64H0qfzI17Zyazwp7D8qdtkPY0r3Cxd8z
d046j8O1KZM/d49aqFpB0oUuueaBWLW07+alG4Dpk9+ap5lbGTnFPBftSGlcubBt6c04oOq
jr2qi8suR2pwuHjyCue9IOVmgI0x82AaaYl/iyfXFZ4vHHvUy3Zz80nH0oBploxxjkHp6VE
RF0Dd6Tz0P8XH0pnmQ+p/EUBYkxGc5OM/pUflxkElvpUZkjA6nNR+c3979Kd7CsK8R7DNVn
GGGac8shI+Y1C7sSMmkBIWHrSK4PeossaY8oiUksAew9aQElxcrEhJ5JHA9aqxxttaSXmQ/
oPSm+SZZYZ525HIU9F/+vVfULx4z5cLgYHXFTfuaW7EerRXE1pwqMEG4A9fwrk8o3G7DA9K
0p7q6ZeJmzjsapLaeehZpVWQnlmfBrKTT2OiKa3JoEbqVJXuRzUli2z7VEAQMhqyZEmglIj
kPHVkPWpYL2484NJMTkbckZ4qS0zpI9gGRx65FVbxArxzx9FYE4+tZx1e/OF8xGHTmNacLq
6mXaxTDccJ/9eoszTnO/mROXkl8oA4HfIxmqt3PZeRPHDIWJU4wOvFc+b7UrgKRsOABu8oE
/rUrQ6xLbO7vKFwfmCAAD8KydI0VVpC2IeXT4TtLKMjOO2aqCZYryVnbAPykqM8U23s3Ojx
zvM0i8rtz0qjKAq7IiVPQ57VqoIl1HYnutSAiZYlOP7zcn8qzoYry9YbCSq8ZPAxViCKMMD
KxlOenStaPypQq+TjB9BVxj2MJTfUx102dGBCH5T1rVsrNiwMgJ54ya2Y7WNkVtmDVqK2Xb
936GteQxdQqRWkQUZjBOetbd6Xjmt54uCIgAf51XS36fLmtQQGey2uvzp90+3pXPWilKM5L
TZ/M78FOU6dWlB2k0mvl/wAAqWiMbO6cthmwM496s2kWbqNkYbB27inRwPHaSRKMEnNEEck
UgbOMUnTk4zffYqOJpxnRV/h+L13J/ssSZIZcnkk9ahNugQ4cE9uKikglZmkOcfWpILdt6F
gdv1ro0pQ5pPX+tDkjGWJrKnTWl/w6ti3catGq5ywXmqsEH70g8DbyPxq/NGWcnOBjpRbQ5
mIxkYp0I8tOKYsdVVXETnHa/wCR5FD5uOCcDpzWjHvcfO5yPep59LvLQDz7OSIEDBKnB+h7
1XKSZwAc1kMkNoD1b9aclmFO4OSR6VGnnLnrTytyehYfSnoLU0LVZFHzzMynrkVeiOOFY5P
4VmQQTANlmNaEKSg5KnFaK5DRoIw55qwhIOd2aqwpIxI2k/hV+K3lJOYzitTEeGTtS+YF7Z
7U0xSA4CHI68UwAn7yn8qAJd4/u0hlQdVpvO3gHJ9qaA3cH8qaEyRZFPRetSFg3SoVBH3UJ
pwDjPyngZ6UhJj2K5GKdxnLjmojvJyUI9KkBZgD5ZNA0IVixyKZtQ846VNjnGDk/Woyjj7q
mkDdiElT9aYXIHWpDG3ZTUZQkcqaVmF0QtKxP3qRrhQvXJ+lDqR/CajaMAZKn2pWYyGS6ky
MVGbwqpMg4HepJAdm4A5HtWZci5JIx8p9RU3ZSimWZNTwpESkmqRlnaRZ5WBcHgDotQI0sL
fcUn1OaWW+boYsfSpcr7mqglsOnvbht2JDWe9xIR8zk1KZUb159RTWiVgMISDU3ZSSRRklc
nAbjFVJCWbjnFX5Ld8khOBTFsJ2ORH39aQyiN2RnOKs/u9pEaEk9yM1aGmXLdICPqalh0+Z
R0xz60AZogIIeSJhz16VJll5i3jHT61sfYbl04ZiD70gs5ohjkAcnIoAyxcaiq5jkfAOalT
UtVWB0eWQxkHOWq6LWabIGcetMmsDDbOWDMaAHafPIbIJgYz6CpWgUksw3GrdhpksloGWMq
c1fTSJWXlSCRTSbIckjLtbaJ3GUB5/KtaG0RABsHXmli0m4icEKcDmtSGykKnep61cbmUmM
hi+UDbVyOID+HpzTo7VlwNhYdzVgRhSBsIB9BWquYsRCAmCBj6UgmdGwtPK84CnH0oEZ6FD
jvxQ0pKzKhOUJKUXZolWYOm05B9aPmA6g/WoyhB+VTj6UBXZhhTn6Yrj9jUhpTlZfeep9co
VtcRSu+6fK366NEmV6NyfSjzQeF4HpTPLkPOw/lSbHU/dI/CmqV3zVHzP+ugp4xKDp4eCgn
v1b9X/AJWHEgnBqxYxtJdMka5OzOPxqvtbA+Vix6YWtzwxpN7qWsvHCAojiJkY/LjkYGa3b
seelc5/xD/yJelf57V5w33zRRWR0iDoKnTvRRQBfX7p/CrMf3R9aKK2iJmjb/eNXrf+L8KK
K0OcU/65/wAKqjv9aKKADuaKKKYCp1/Gnjt9RRRSMQPUfSnx9WoooLiDf66P60vZfpRRQEi
I9DUDdqKKbJIJvvr9KST7o+lFFI1K5+7+NVZ/ufhRRWRaM2T761Tn+830oorI2Ih0WrcX3E
+poooAbL97/gVTW/Vf96iigDSfr+FZcnU/jRRQTEu2H/Hsn+8f5U66+7L/ALtFFBRXtPuGn
3X+p/EfzFFFAG/Y/wDHsv41oL900UVrDY5Z7oQ9Kmj6H60UVcSZE6dqQ/fSiirJHfwt9aVv
9Y/1oopIBB1p6/eX/e/pRRQxolH+oP1/rUT/AH1+o/nRRWJoLbffh+tdr4M/4+dQ/D+lFFR
U+Eun8R//2Q==
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0