%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/18.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>ja</first-name><last-name>ja</last-name></author>
            <book-title>Untitled</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>ja</first-name><last-name>ja</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>979ca772-cb63-4fd3-9259-3392df3cca8e</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>1600</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><strong>Vysoký příliv</strong></p>

<p>Oblouk kotevního řetězu se převěsil a plachetnice definitivně zastavila. Pytel s věcmi jsem měl připravený a pevnina pár metrů daleko lákala. V poslední době jsem strávil na moři víc času, než mi bylo milé. Zvedl jsem pohled vzhůru. Zezdola se stěžně nezdály tak vysoké, naopak, shora vypadala paluba strašně malá.</p>

<p>"Pořádně, chlapi! Lana, plachty, za co vás platím!" hulákal Girinč, kapitán, kormidelník a bocman v jedné osobě.</p>

<p>Rybáři kotvící hned vedle nás čistili sítě a překládali úlovek do beden, rackové všude okolo se mohli zbláznit, aby urvali alespoň kousek jejich kořisti. Na nábřeží korzovali lidé, po molu se k nám blížil důležitě vyhlížející chlapík s břichem v doprovodu čtyř vojáků. Celník každým coulem. On zastupoval město a snažil se, aby to bylo patrné z každého jeho gesta. Velikost jeho sebevědomí a pupku byla ve vzácném souladu.</p>

<p>"Hej, ty tam, hejbni kostrou!" pobídl mě Grinč, můj bývalý kapitán.</p>

<p>"Jsem v Krahunu. Podle naší dohody tady končím," připomněl jsem mu.</p>

<p>Zanadával a pokrčil rameny. Byl jsem zvědavý, zda mu budu muset připomínat placení, ale bez dalšího vytáčení sáhl za košili a hodil mi měšec. Jen jsem ho potěžkal a schoval do torny.</p>

<p>"Se ani nepodíváš, jestli tě nevokrad?" zvedl oči od práce Floren.</p>

<p>Mnohokrát jsme spolu v noci zkoumali břeh, zda objevíme vhodné místo k předání zboží. S vesly to uměl jako nikdo jiný, a navíc měl pro moře cit.</p>

<p>"Ty by ses mě pokusil podfouknout?" odpověděl jsem mu otázkou.</p>

<p>"Ne," zazubil se.</p>

<p>K trupu přirazil člun a celník se s funěním vyškrábal nahoru, za ním jeho doprovod. Přeměřil si nás všechny nepřívětivým pohledem. Nikdo si ho moc nevšímal, a to ho vyvedlo z míry. Obvykle se kapitáni a majitelé snažili s mužíky jeho typu vycházet po dobrém, a když už neputovaly z ruky do ruky úplatky, něco na zub a zapití se objevilo vždy.</p>

<p>"Kapitáne, jaký máte náklad? Kolik toho vezete, jaká je cena? Všechno bude sedět do posledního puntíku, jinak vás vůbec nepustím na břeh!"</p>

<p>Hlas mu vztekem přeskakoval, za nedostatek projevené úcty se zjevně chystal pomstít.</p>

<p>"Á, dobrý den! Kde jste se tu vzal? Mohl jste si klidně ušetřit práci," zatvářil se Grinč, jako by si ho všiml teprve teď.</p>

<p>On se s celníky nikdy nebratříčkoval. Grinč byl pašerák a zboží jsme vyložili předchozí noci o dvacet kilometrů jižněji. Loď byla úplně prázdná.</p>

<p>"Hodíte mě na břeh?" zeptal jsem se nejpřístupněji vypadajícího vojáka. "Jsem jen cestující a tihle," ukázal jsem na námořníky, "budou mít ještě fůru práce, než dostanou rozchod."</p>

<p>"Místa dost," odpověděl lhostejně.</p>

<p>On vztek neměl, protože úplatky dostával jen jeho šéf.</p>

<p>Čekal jsem, až si Grinč vychutná celníka, a prohlížel si město. Měsíce na palubě Nahaté krásky uběhly závratně rychle. Šumění větru, vrzání lanoví a nekonečná píseň vln hojily staré rány a opět jsem se začínal cítit jako člověk, a ne jako v krvi střídavě namáčená a ždímaná houba. Fenidong i vyhlazovací válka v Gutawské poušti zůstaly daleko za mnou. Grinč skončil svůj rozhovor s celníkem a bodře mu popřál příjemný den. Za celou dobu, co jsem se s ním plavil, jsem nemusel vytáhnout meč z pochvy. Ve hře na honěnou byl nedostižný, a když nás přece jen celníci nachytali, neškudlil a uplatil je.</p>

<p>"Jedeš s náma?" připomněl se voják.</p>

<p>Zvedl jsem pytel a sešplhal do člunu.</p>

<p>"Kdyby sis to rozmyslel, budeme na kotvě ještě tři dny!" křikl Grinč, Floren mě pozdravil vztyčeným palcem.</p>

<p>Mávl jsem jim a posadil se.</p>

<p>V Krahunu jsem se mínil zdržet déle, protože jsem chtěl vidět zatmění slunce a také se něco bližšího dozvědět o Dýmovém ostrově. Rozděloval ústí Krahunského zálivu na severní a jihovýchodní větev, a přestože to byl opravdu jen ostrůvek, chránil přístav před silným severovýchodním pasátem a dělal z něj kotviště, kde přezimovalo nejvíce lodí na východním pobřeží. Na jedné staré mapě jsem našel varování, že se v jeho blízkosti špatně naviguje. V později připsané poznámce ho někdo označil za prokleté místo. A protože se na Dýmovém ostrově navíc nacházela činná sopka, stálo mi to za námahu a hodlal jsem se tam podívat.</p>

<p>Přirazili jsme ke břehu. Z loďky jsem vyskočil první, kývl na rozloučenou a s pytlem přes rameno začal pátrat, kde bych se dobře najedl a napil. Na lodi je jídelníček omezený a pro víno není místo. Upoutala mě cedule ve tvaru šipky ukazující do jedné z mnoha uliček ústících na nábřeží. Podnik se jmenoval Plné břicho.</p>

<p>Nespěchal jsem - prohlížel jsem si okolojdoucí, zastavoval se u pouličních stánků a díval se, co místní řemeslnící nabízejí. Potřeboval jsem pár nových svršků, a protože jsem hodlal na pevnině nějakou dobu zůstat, i ruksak, případně jezdecké brašny. Lidé vypadali tak nějak spokojeně a blahobytně. Až po chvíli jsem si uvědomil, že je to způsobeno spíše tím, jak já se na ně dívám. Před Plným břichem blokoval cestu dav lidí. Protlačil jsem se víc do středu, abych přes hlavy viděl, co se děje.</p>

<p>Na zemi ležela mrtvá žena. Někdo ji rozpáral od podbřišku až k prsní kosi a podle vnitřností rozházených okolo se v ní hrabal.</p>

<p>"Zabíječi se vrátili!" deklamoval vzrušeně starý shrbený muž a oči mu přitom svítily. "Naposledy vraždili před dvaadvaceti lety při zatmění slunce."</p>

<p>"A jak to víte, že ji zabili právě oni?" zeptal se někdo. "Třeba to byla štětka, která se nepohodla s kunčaftem."</p>

<p>Soustředil jsem se na tvář mrtvé. Byla trochu vyzývavěji nalíčená a za živa musela být pěkná.</p>

<p>"Chybí jí žaludek," odpověděl muž a hrábl rukama do rány, aby svá slova dokázal, "a tady je havraní pero. Vždycky ho nechávají na místě činu."</p>

<p>Dál jsem neposlouchal a začal se opatrně tlačit zpátky. Přesto jsem se ještě dozvěděl, že až budou mít dvanáct žaludků neřestných žen, chytí pannu a tu pak obětují ohni. Lidí okolo přibývalo, každý se zřejmě chtěl podívat na mrtvou šlapku a potěšit se neštěstím druhého.</p>

<p>Hostinec Plné břicho pro mě ztratil své kouzlo, pokračoval jsem dál. Cestou jsem minul kruhovou věž vestavěnou mezi domy ulice. Byla opravená a nový majitel jí přidal jedno patro. Málokdo dnes věděl, že zhruba před dvě stě padesáti lety, po Velké válce, těsně předtím, než začali být čarodějové hromadně pronásledováni, právě v takových stavbách zasvěcenci magie bydleli. Poměr výšky a průměru věže byl vždy přesně 2,71. Bůhví, proč to pro ně bylo magické číslo. Nový majitel věže o tom neměl zřejmě ani tušení, protože jinak by patro nepřidával.</p>

<p>Už jsem chtěl vejít do Baumingovy restaurace, na první pohled luxusního podniku, který nabízel vše, co si gurmán mohl přát, když jsem si všiml dveří s malou dřevěnou tabulkou. Text byl drobný a z dálky nečitelný, na první pohled však bylo zřejmé, že je to skutečný kaligrafický skvost.</p>

<p>"Vykupujeme knihy, nové i staré, celé i fragmenty. Taktéž se u nás můžete zbavit samostatných listů, pergamenů v jakémkoliv stavu, i nečitelných," přečetl jsem zblízka.</p>

<p>Kromě elegance si pisatel potrpěl i na archaický jazyk.</p>

<p>Vstoupil jsem dovnitř. Abych nízkými dveřmi prošel, musel jsem se hodně předklonit a uvnitř to nebylo o nic lepší. Obklopila mě charakteristická vůně knih smíšená s pachem solí pohlcujících vlhkost. Stěny byly obloženy policemi s knihami odshora dolů, na stolcích ležely celé stohy papírů.</p>

<p>"Dobrý den, copak jste nám přinesl?" zeptal se prodavač, aniž by odlepil pohled od stránky, kterou právě prohlížel lupou.</p>

<p>Odhadoval jsem ho na dvacet, pětadvacet let a zřejmě trávil většinu času právě tady, protože měl křídovitou barvu člověka, který zná slunce pouze z vyprávění, a břicho se mu pod volnou tunikou klenulo na všechny strany.</p>

<p>"Nic," odpověděl jsem a sestoupil po schůdcích od dveří.</p>

<p>Při zvuku mého hlasu sebou trhl a vzhlédl ke mně.</p>

<p>"Nemáme tady skoro žádné peníze! Jen pět zlatých a jinak samé knížky!" vyhrkl poděšeně.</p>

<p>Zkontroloval jsem se - meč byl stále v pochvě, ruce jsem měl prázdné a bandalír s noži zakrytý kazajkou. Ani žádnou krev jsem nikde neviděl a náhrdelník ze zmenšených lidských lebek jsem také nenosil. Možná byl jen trochu lekavější.</p>

<p>"Přišel jsem si prohlédnout vaše knihy," uklidnil jsem ho a pohledem bloudil po policích.</p>

<p>Kupodivu měli celou jednu stěnu vyhrazenou pro knihy a listiny psané rukou. Takové zápisky, zvláště pokud byly v pevné vazbě, vždy přitahovaly pozornost Konventu, snažícího se vymýtit vše, co mělo jakoukoliv spojitost s magií. A pokud měla kniha ještě okované rohy a zdobily ji ornamenty, mohl si být majitel jist, že ho odsouzení nemine.</p>

<p>Po dvou hodinách slídění jsem mezi spoustou rodinných oficiálních kronik, starých účetních ročenek a dalších jen málo zajímavých věcí, objevil knížku, která vypadala o poznání zachovaleji než ostatní. Otevřel jsem ji a začal prohlížet odzadu. Na poslední stránce stálo rozmáchlým rukopisem starobylou saxopolštinou:</p>

<p>Sepsáno roku 27 po poslední Velké válce mistrem bývalého klanu Aguupů Ebenezem Cmamwolem, doplněno o poznámky šermíře klanu Kaal Calva Nateva.</p>

<p>Zatajil jsem dech. Podle všeho jsem držel v ruce skoro tři století starou knihu napsanou skutečným čarodějem! Opatrně jsem přelistoval na začátek. Text byl z větší části v téměř zapomenutém jazyku mágů swaglish a jen z menší části v saxpolištině. Na prvním listu bylo týmž rukopisem napsáno:</p>

<p>Jak jsme málem zničili svět. Historie Poslední velké války a toho, co přišlo po ní.</p>

<p>Nechápal jsem, jak bylo možné, že kniha unikla pozornosti inkvizitorů a vymítačů magie. Klidně ji však mohlo chránit i nějaké kouzlo.</p>

<p>"Kolik stojí?" zeptal jsem se.</p>

<p>Mladík se na mě překvapeně podíval a zrozpačitěl</p>

<p>"Tady se knihy jen vykupují, prodávají se ve vedlejší ulici," řekl nejistě.</p>

<p>"Ale já tu knihu chci koupit a je mi jedno, jestli tady, nebo ve vedlejší ulici," nevzdával jsem se.</p>

<p>"Zavolám otce, on vede obchod, já jen pomáhám," přiznal a zatáhl za šňůru vedoucí otvorem ve stropě kamsi pryč.</p>

<p>Jeho otec, zhruba šedesátiletý vyhublý chlapík, se objevil téměř okamžitě. Vešel dveřmi ukrytými mezi dvěma policemi; z místa, kde jsem stál, nebyly vůbec vidět.</p>

<p>"Pán chce koupit knihu, objevil ji mezi nevytříděnými kousky," informoval ho syn.</p>

<p>Starý muž si mě přeměřil zkoumavým pohledem. Podal jsem mu kroniku, aby se sám mohl podívat.</p>

<p>"Tohle už mělo být dávno v trezoru," podíval se zamračeně na syna poté, co přelétl několik řádek textu. "Obávám se, že tento svazek je historická rarita a je velmi drahý, možná i neprodejný," obrátil se zpět ke mně.</p>

<p>Ani chvíli se nedivil, že právě já chci koupit knihu.</p>

<p>"Kolik?" zeptal jsem se.</p>

<p>"Sto šedesát zlatých," vyřkl okamžitě sumu.</p>

<p>Sáhl jsem do vaku a vytáhl měšec od Grinče. Měly v něm být dvě stovky. Pokud mě neokradl, samozřejmě.</p>

<p>"Ehm, spletl jsem se, dvě stě dvacet," zvedl stařík cenu, když viděl, že se chystám bez smlouvání platit.</p>

<p>Nechal jsem počítání peněz a podíval se mu do očí.</p>

<p>"Někdo z vaší branže vám řekl, že má zákazníka, vysokého a ošklivého, zbraněmi ověšeného chlápka, který u něj bez smlouvání utrácí spoustu peněz za staré knihy. A teď byste si rád namazal kapsu. Sto šedesát byla první nabídka. Víc vám nedám."</p>

<p>Než se vzmohl na jakýkoliv pohyb, vzal jsem mu knihu z ruky a vrátil se k přesunování mincí. Grinč neriskoval, čtyři desetizlaťáky mi ještě zbyly.</p>

<p>"Ale to je krádež! Já chci dvě stě dvacet!"</p>

<p>"Druhou možností je, že vám nedám nic a tuhle knihu odnesu úředníkovi zajišťujícímu v Krahunu styky s Konventem. Napsal ji čaroděj - je třeba, aby ji odborníci prozkoumali a zjistili, zda neobsahuje závadné informace. Než se to vyšetří, zavřou vám obchod a vás pravděpodobně strčí do vězení," předestřel jsem staříkovi svou představu.</p>

<p>"Ale dnes se to už tak nebere. A je to jenom kronika!" lekl se doopravdy.</p>

<p>"To pak vykládejte úředníkům," doporučil jsem mu.</p>

<p>Syn mezitím začal pomalu a významně přepočítávat desetizlaťáky, stařík se odmlčel.</p>

<p>"Slovník swaglish náhodou nemáte?" zeptal jsem se. "Zaplatil bych za něj víc než sto šedesát."</p>

<p>"Nemáme!" vybuchl obchodník.</p>

<p>Pokrčil jsem rameny a zamířil k východu.</p>

<p>"Můžeme vás nějak kontaktovat, kdybychom ho náhodou získali?" zavolal za mnou ještě jeho syn.</p>

<p>Vypadalo to, že bude víc než zdatným nástupcem svého otce.</p>

<p>"Pošlete zprávu Griuvatovi. Předpokládám, že ho znáte," odkázal jsem ho na největšího obchodníka se starožitnostmi na východním pobřeží. Sháněl pro mě staré knihy i jiné věci. Navíc jsem u něj měl svou soukromou úschovnu. On byl samozřejmě rád, protože existovala nemalá naděje, že mě dříve či později štěstí opustí a jemu zůstane slušná hromádka cenností.</p>

<p>Vzhledem k tomu, že jsem byl náhle mnohem chudší a v Krahunu nebyla pobočka Horowitzovy ani Guinyho banky a v Imperiální jsem se pro jistotu nechtěl ukazovat - od Fenidongských událostí jsem ještě stále ležel císaři pěkně v žaludku. Musel jsem začít šetřit. Baumingův restaurant se náhle stal pro mou kapsu nedostupným, zvolil jsem proto hostinec Veselá noha.</p>

<p>Sál byl větší než v podobných podnicích stejného ražení, strop vyšší, okna čistší - prostě šťastná volba. Když přede mě postavili džbán sice trochu trpčího, ale nepančovaného červeného vína a kouřící mísu se zelím, horou knedlíků a slušnou porcí masa, cítil jsem se skoro na vrcholu blaha. Zatímco jsem se spokojeně docpával druhou porcí, hostů pomalu přibývalo a kupodivu mezi nimi bylo mnoho žen. Zpočátku jsem předpokládal, že jsem si náhodou vybral místo, kde pracující holky loví kunčafty, ale ne všechny přítomné vypadaly jako profesionálky. Teprve když trojice muzikantů, které jsem od svého stolu nemohl zahlédnout, spustila pár zkušebních taktů, pochopil jsem. Seděl jsem v jedné z tančíren typických pro některá bohatší města na severu východního pobřeží.</p>

<p>Objednal jsem si další džbán a pozoroval houstnoucí mumraj. Sešli se zde námořníci, mladí kupci i řemeslníci, podezřelé existence mého ražení, manželské i nemanželské páry, které si vyšly za zábavou, pracující holky, skupinky dívek a žen chtivých tance nebo možná i něčeho jiného a samozřejmě profesionální tanečnice. Muži byli jako vždy v silné převaze. Bavil jsem se pozorováním a oceňováním otevřeně, decentně, nebo naopak i velmi nenápadně vystavovaných půvabů a upíjel víno. Už dávno jsem se přesvědčil, že věci z večera tak žádoucí a přitažlivé se s ránem změní a člověku pak zbude na patře jen pachuť po iluzi, kterou se snažil zamaskovat syrovou realitu. Ale pohled to byl pěkný a vybral by si milovník jakýchkoliv křivek.</p>

<p>"Je to místo volné?"</p>

<p>Metr pětašedesát, vlasy vyčesané nahoru, aby jí nebylo horko, nalíčená, plné rty zdůrazněné rtěnkou vzbuzovaly dojem úsměvu. Oddechovala rychle, pravděpodobně právě odešla z parketu. Skládaná sukně končila nad koleny a odhalovala plná, tancem vypracovaná lýtka. Střevíčky měla pohodlné, jen s polovysokým podpatkem. Samozřejmě, že místo u mého malého stolu bylo volné. Ke mně si nikdy nikdo nesedá. ...dobrovolně nesedá. Jiná věc je, když pro to má nějaký důvod.</p>

<p>"Děkuji," řekla, posadila se a zatvářila vstřícně.</p>

<p>Kolem nás prošel břichatý muž, který očividně někoho hledal. Ve chvíli, kdy ji zahlédl, se zatvářil potěšeně. Potom zaregistroval i mě, nasadil neutrální výraz a rychle se ztratil z dohledu.</p>

<p>"Nezatančíte si?" chytila se toho, v čem se cítila nejjistější.</p>

<p>Odhadoval jsem ji na profesionální tanečnici, která se bůhví proč jednoho zákazníka vzdala, aby ulovila jiného.</p>

<p>"Nedáte si něco k pití?" nabídl jsem.</p>

<p>"Ráda, víno s vodou," vybrala si.</p>

<p>Netušil jsem, proč ona, holka jako lusk, není už dávno vdaná, nestará se o děti a o manžela. Možná se jí však takový život nelíbil. Místní víno nebylo úplně špatné, ale s vodou? Představa téhle chuti se mi nezamlouvala ani trochu.</p>

<p>"A nezajdeme někam, kde nalévají lepší víno, než je místní?"</p>

<p>Souhlasila příliš rychle a bez jakéhokoliv upejpání a vytáčení se.</p>

<p>Tanečnice, která si občas někoho pozve domů. Zaplatil jsem, zvedli jsme se od stolu, u baru si vyzvedla lehký kabátek. Zdvořile jsem jí do něho pomohl, hostinský mi věnoval kradmý, obezřetný pohled. Přirozeně se do mě zavěsila a vyšli jsme ven. Vyměnila jistý zisk za nejistý, ani po mně nechtěla trojnásobnou taxu jako ostatní pracující holky. Už jsem si skoro nepamatoval, kdy jsem za některou z nich své zlato utrácel. Stárnu.</p>

<p>Mířil jsem k Bauminogově restauraci, ale před ní jsem zastavil.</p>

<p>"Co ode mě chceš?" zeptal jsem se přímo.</p>

<p>"Doprovod domů," přiznala.</p>

<p>"Ty se mě nebojíš? Co když u tebe budu chtít zůstat," řekl jsem.</p>

<p>Smrákalo se, proud lidé se před námi rozestupoval a za námi zase spojoval. Většina mužů na ni opatrně vrhala obdivné pohledy.</p>

<p>"Něco za něco," pokrčila rameny.</p>

<p>Netušil jsem, že v pokrčení ramen může být tolik smutku.</p>

<p>"Tebe se nebojím. Bojím se člověka, který dnes v noci zabil mou kamarádku. Bydlely jsme společně. Já pracovala tady, ona u Plného břicha. Mám strach, že si teď počká na mě. Podle mě ví, že v domě není žádný chlap."</p>

<p>Vzpomněl jsem si na vykuchanou mrtvou, kterou jsem ráno viděl.</p>

<p>"Kde bydlíš?"</p>

<p>"Mám malý dům na kraji města. Se zahrádkou, kterou protéká potok. Je tam spousta -" zarazila se.</p>

<p>Pokud měla něco ráda, byla to její zahrádka.</p>

<p>"Umíš vařit?"</p>

<p>Přikývla.</p>

<p>"Uděláme obchod, něco za něco. Doprovodím tě domů, v noci dům pohlídám a chci za to večeři. Velkou večeři se spoustou dobrot."</p>

<p>Má nabídka ji zaskočila.</p>

<p>"Moc jídla nemám," zaváhala.</p>

<p>"Na trhu ještě nezavřeli, jen se musíme stavit u nějakého obchodníka s vínem. Večeře bez vína, to není ono," rozptýlil jsem její pochybnosti.</p>

<p>Množství poživatin a pochutin všeho druhu, které jsme spolu nakoupili, by stačilo pro celou rotu. Nejvíce se samozřejmě pronesly láhve vína.</p>

<p>Domek byl malý, přesně jak říkala. Předsíň a dvě místnosti, na první pohled zde bydlely dvě ženy. Nervózně sklidila pár věcí, já zatím zatopil v kamnech. Venku začalo pršet a ochladilo se, teplo a praskání ohně místnost zútulnilo.</p>

<p>"Náš obchod je večeře za hlídání," připomněl jsem, abych ji uklidnil.</p>

<p>Má návštěva zřejmě nezapadala do obvyklého schématu, a to ji vyvádělo z míry. Otevřel jsem první láhev. Obchodník s vínem nám dal ochutnat místní červené a kupodivu nechutnalo špatně. Koupil jsem dvě lahve od každého ročníku za posledních sedm let. Rozhodl jsem začít od nejmladšího a postupně se propracovávat do minulosti. Nalil jsem do skleniček, které jsem předvídavě koupil také. Podal jsem jí číši, cinkli jsme si.</p>

<p>"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se.</p>

<p>"Erika," odpověděla.</p>

<p>"Na Eriky a Koniáše!" pronesl jsem přípitek a napil se.</p>

<p>Bylo to zemité víno, těžké chutí půdy, na které vyrostlo, a současně plné příslibů stejně jako větry vanoucí od moře na pevninu.</p>

<p>Postavil jsem se ke stolu, vytáhl jeden ze svých nožů a bleskově nakrájel rajče na průsvitné plátky.</p>

<p>"Čekám na rozkazy, co je třeba nakrájet, nastrouhat a tak. Vařit neumím, ale jinak..."</p>

<p>"Asi by bylo vhodné tu zeleninu nejprve umýt," upozornila s úsměvem.</p>

<p>Možná měla pravdu.</p>

<p>Poté, co byly všechny suroviny připraveny dle jejího přání, jsem pečlivě očistil nůž a položil ho na stůl, aby oschnul. Opatrně ho zvedla a pozorně si prohlédla čepel i rukojeť z namotané rejnočí kůže.</p>

<p>"To s tím nožem," naznačila rychlé krájení, "ses naučil kde?" zeptala se zamyšleně.</p>

<p>"Věřila bys mi, že jsem vyučený kuchař?"</p>

<p>Pochybovačně si mě přeměřila, ale potom se rozesmála.</p>

<p>"Jen když si to budeš přát."</p>

<p>U toho jsme zůstali. Dolil jsem nám víno a postavil se k oknu, odkud jsem mohl vidět ven. Pec hřála, venku se rozpršelo a na okno z laciného, sotva průsvitného skla dopadaly kapky vody jedna za druhou. Nic příjemného být někde venku na stezce v takovém nečase.</p>

<p>"Slyšel jsem, že se podobné vraždy odehrávaly už v minulosti," nadhodil jsem téma.</p>

<p>Bramborovou placku na pánvi pokryla štědrým množstvím mletého masa a neméně přejícně ji poprášila kořením.</p>

<p>"Před dvaadvaceti lety při posledním zatmění slunce. V poslední době se o tom povídá. Prý to pak přestalo samo od sebe," řekla neochotně.</p>

<p>Očividně si nechtěla kazit náladu.</p>

<p>"A proč si myslíš, že si tě ten vrah vyhlédl?"</p>

<p>"Protože se mi zdálo, že jsem tady v noci několikrát viděla postávat cizího chlapa," odpověděla, přerušila práci a podívala se na mě, jako by se snažila zjistit, kam mířím.</p>

<p>"Kde?" pokračoval jsem ve vyptávání a díval se přitom z okna.</p>

<p>"Soused má malou boudu na harampádí těsně u hranice mého pozemku. Schovával se za ní," řekla a v hlase se jí objevil strach.</p>

<p>"Dnes tam nikdo není," uklidnil jsem ji, "ale asi bys měla na pár dní odjet z města. Alespoň do zatmění slunce. Po něm to přece tehdy skončilo."</p>

<p>"Můžu jet na pár dní k sestře. Žije s manželem na statku," souhlasila váhavě.</p>

<p>"A uděláš to?"</p>

<p>Přikývla a na tváři se jí objevila úleva. Přesvědčila sama sebe, že tak vše vyřeší.</p>

<p>Jídlo bylo vynikající a víno z předloňské sklizně také. Cítil jsem, jak mi pomalu stoupá do hlavy, a vychutnával si to. Sklidila ze stolu a zmizela v předsíni, já přiložil do kamen a otevřel ještě starší ročník. Když se vrátila, zjistil jsem, že se odlíčila, falešný úsměv z jejích rtů zmizel. Tváře měla červené teplem i alkoholem a usmívala se doopravdy. Dívali jsme se na sebe přes desku stolu, lampy už zhasly, svítila jen jedna svíčka. Přál jsem si, aby ta chvíle trvala věčně.</p>

<p>"Ty mě nechceš," řekla a napila se.</p>

<p>"To jsem nikdy neřekl a ani nenaznačil. Něco za něco, pamatuješ?" připomněl jsem. "Večeře za doprovod a pohlídání domu. Nic víc, nic míň. Zítra na pár dní odjedeš a bude klid."</p>

<p>Položila ruku do poloviny šířky stolu. Schoval jsem ji do své dlaně a opatrně zvedl. Postavila se, jeden z druhého jsme nespouštěli oči. Vedl jsem ji kolem stolu a současně přitahoval. Posadil jsem si ji na klín čelem k sobě, položila mi ruce na ramena, Zajel jsem jí rukama pod blůzu a objal kolem pasu. Byla hebká a hřála. V sedě se mi dívala do tváře. Opatrně jsem jí rozepnul podprsenku. Od doby, kdy jsem to dělal naposledy, se nic nezměnilo, zvládl jsem to. Oběma rukama mě pohladila po tváři, slyšel jsem praskání vlastních vousů. Ňadra se do mých dlaní schovala stejně jako před tím její dlaně. Políbil jsem ji. Krásná, křehká, hebká a živá.</p>

<p>"Nespěchej," zašeptala a zavrtěla se mi na klíně, jako by chtěla popřít vlastní slova.</p>

<p>"V žádném případě," slíbil jsem a slib dodržel.</p>

<p>Ráno jsme vstali společně. Ani jeden z nás toho moc nenamluvil. Těsně před odchodem jsem se nerozhodně zastavil a uvažoval, zda jí přece jen nemám dát nějaké peníze. Včera si nic nevydělala, její dům byl chudý a občas si sem někoho přivedla právě kvůli stříbru.</p>

<p>"Odjedeš ke své sestře?" zeptal jsem se, abych přehlušil mlčení.</p>

<p>"Ano," zarazila se a pokračovala, "už tě ale nechci nikdy vidět, život by pak pro mě byl mnohem těžší."</p>

<p>"Mnoho štěstí," popřál jsem jí a zavřel za sebou dveře.</p>

<p>Na okamžik jsem se zastavil u kůlny. Ani déšť nedokázal úplně smýt skvrny tabákových plivanců. Musel je tam nechat chlap, kterého jsem včera v noci zahlédl z okna.</p>

<p>Plánoval jsem najmout si nějaký laciný pokoj v penzionu nebo hostinci, přečíst si knihu a pak se začít shánět po lodi, která by mě zavezla na Dýmový ostrov. A zpátky, samozřejmě. Kráčel jsem po nábřeží, prohlížel si lodě a vyhlížel místo, kde bych se mohl pohodlně usadit a číst si. Na hledání pokoje bylo času dost. Krahunské přístaviště bylo sice dokonale chráněno před větrem i vlnami z otevřeného oceánu, ale rozdíl mezi přílivem a odlivem byl vysoký, blížil se skoro pěti metrům, a některým kapitánům bezpečné kotvení dělalo problémy.</p>

<p>"Ta loď prostě není na prodej!" upoutalo mě razantní prohlášení.</p>

<p>V dnešním světě je všechno na prodej. Zdraví, štěstí, láska, život i smrt. Nebo alespoň si to někteří lidé myslí. Zastavil jsem se a začal si prohlížet trojici hádajících se mužů.</p>

<p>Stařík, víc k sedmdesáti než k šedesáti, s tváří poznamenanou větrem a sluncem, se rozčiloval a vzrušeně gestikuloval. Energie mu navzdory věku zbylo na rozdávání.</p>

<p>"Tvá loď má cenu šesti set zlatých, já nabízím sedm!" pravděpodobně poněkolikáté zopakoval nabídku mohutný červenolící muž s hustými černými vlasy. Byl oblečen poněkud nedbale, ale každý jednotlivý kus jeho oděvu byl té nejlepší kvality a musel stát slušnou částku.</p>

<p>"Potřebujeme Milenku, abychom se dostali na Dýmový ostrov. V Krahunu není žádná jiná loď, která by to bez problémů zvládla!" vmísil se do debaty nejmladší z trojice.</p>

<p>Mladý muž, mezi dvaceti, pětadvaceti lety, dobře stavěný, střední postavy. Stál trochu nachýlený dopředu, jako by se chystal na staříka v dalším okamžiku vrhnout.</p>

<p>"Ne a ne a ne! I kdybyste dávali tisíc. Milenka je moje a já ji neprodám!" vzrušeně ukázal stařík směrem k lodi na kotvě</p>

<p>Byla to krasavice. Stavěná pro rychlost, trup svými křivkami připomínal proudnicové delfíní tělo, a přestože to vlastně byla jen malá plachetnice, měla dva stěžně, oba vyšší, než se zdálo možné</p>

<p>"A co kdyby si pánové vaši loď jen pronajali? Samozřejmě s tím že ponesou odpovědnost za jakákoliv rizika?" vmísil jsem se do debaty.</p>

<p>"A to si myslíte, že ji nechám řídit někoho jiného?" vybuchl majitel.</p>

<p>"Jistěže ne, byl byste kapitán. Dopravil byste nás tam a zpátky," ujistil jsem ho.</p>

<p>"To by šlo," uklidnil se stařík v okamžiku.</p>

<p>"Nás?" podíval se na mě nedůvěřivě mladík,</p>

<p>"Kdo jste pane?" zeptal se nákladně oblečený muž.</p>

<p>"Jmenuji se Koniáš," odpověděl jsem. "Proč se vlastně chcete dostat na Dýmový ostrov? Slyšel jsem, že se mu většina lidí raději vyhýbá."</p>

<p>Za půl hodiny jsme všichni čtyři seděli v pracovně červenolícího obchodníka, pana Schipa Dejeva. Majitel lodi, Wiliam Bulson, bez dalšího zdržování podepsal smlouvu, ve které se zavázal dopravit posádku složenou z Dejevových lidí na Dýmový ostrov chtěl za to sto zlatých. Překvapilo mě, že se nad výší částky nikdo nepozastavil. Postupně jsem však pochopil proč Ostrov měl mezi místními ještě horší pověst, než jsem soudil, a nikdo se tam neodvažoval.</p>

<p>"A proč se tam vlastně potřebujete dostat?" připomněl jsem otázku, na kterou jsem stále nedostal odpověď.</p>

<p>"Protože sekta Slunečních zabíječů unesla mou dceru a chystá se ji obětovat právě tam," odpověděl mi Schip Dejevu.</p>

<p>"A jak to víte?" vyptával jsem se dál.</p>

<p>"Já, Echiron Ucbeg, jsem to zjistil!" vstoupil do místnosti bez vyzvání vysoký shrbený stařík v černém kaftanu s kapuci.</p>

<p>Tu naštěstí neměl na hlavě, protože by vypadal jako ztělesněná smrt. Uvědomil jsem si, že ho znám - to on včera hovořil k davu shromážděnému u mrtvé.</p>

<p>"A jak jste to zjistil?"</p>

<p>"Nechali na místě havraní péro a vlákna, zachycená na střepech v okně slečny Dejevové, jsou stejná jako vlákna, která jsem objevil pod nehty včera zavražděné ženy!"</p>

<p>"A odkud toho tolik víte o sektě Slunečních zabíječů?" pokračoval jsem ve vyptávání.</p>

<p>"Naposledy udeřili před dvaadvaceti lety při zatmění slunce. Už tehdy jsem jim překazil plány. Ale tentokrát je dostanu!" skoro vypískl stařík.</p>

<p>Dejevu i Henrik Gasdon, mladý kapitán jedné z jeho menších lodí, se na mě kvůli mému vyptávání dívali poněkud nevraživě.</p>

<p>"A proč by měli unést právě dceru tak bohatého a významného muže, jako je tady pan Dejevu? Který má možnost zorganizovat záchrannou výpravu?" zeptal jsem se naposledy.</p>

<p>"Protože musí obětovat dospělou ženu, která je panna! V dnešním zkaženém světě je panenství zaručeno jen u dívek z těch nejlepších rodin!" kontroval Echiron Ucbeg.</p>

<p>Poznámku, že náš svět je ještě zkaženější, než si myslí, jsem raději spolkl, protože jak Dejevu, tak Gasdon i majitel lodi vypadali rozpačitě. Asi nebyli zvyklí diskutovat podobné intimní podrobnosti na veřejnosti. Mně to nedělalo problémy. Už jsem párkrát nakupoval na tržištích s otroky a tam byla cena panny až třikrát vyšší než cena ženy deflorované, odborně řečeno.</p>

<p>"Chtějí ji hodit do kráteru sopky přesně při zatmění slunce," pokračoval v hovoru Echiron. "Musíme se na ostrov dostat co nejdříve."</p>

<p>"Kolik jich je?" zasáhl do rozhovoru poprvé Dejevu.</p>

<p>Stařík znejistěl.</p>

<p>"To přesně nevím. Myslím, že to je jen malá sekta, protože skrze smrt žen pro sebe chtějí získat věčné mládí a nesmrtelnost. Nemůže jich být příliš mnoho, lidé se neradi dělí o privilegia."</p>

<p>"Nemyslím, že se vám podaří najmout nějaké lidi," řekl Wiliam Bulson. "Ostrov má špatnou pověst a od doby, co se na něm vylodil Orlando, tam nepáchla ani noha."</p>

<p>"Lidé, kteří pojedou na ostrov a zachrání mou dceru, si mezi sebe rozdělí patnáct set zlatých. Řekněte to každému, koho najmete," vyřkl Dejevu neslýchaně štědrou nabídku a obrátil se na Gasdona.</p>

<p>Ten mi najednou přišel trochu zaražený, ale rychle se vzpamatoval.</p>

<p>"Ano, pane," skoro zasalutoval.</p>

<p>"Kdy vyrazíme?" zeptal se Bulson.</p>

<p>"Při ranním odlivu," rozhodl Dejevu, "nesmíme ji nechat v jejich rukách ani o chvíli déle. Zúčastníte se záchranné akce?" obrátil se na mě.</p>

<p>Mé zbraně mu neunikly, považoval mě za člověka vhodného pro takovou práci.</p>

<p>"Ano, ta odměna se hodí," přikývl jsem.</p>

<p>Někdy se na člověka usměje štěstí. Ještě před hodinou bych za dopravu na ostrov byl ochoten zaplatit. A jestli se tam náhodou právě poflakovala parta šílenců... Doufal jsem, že nás bude dost, abychom to s nimi skončili ráz na ráz.</p>

<p>Gasdon odešel shánět další muže, Bulson se vrátil k lodi, aby ji připravil, a Echiron, jak sám řekl, šel shromáždit své oddané pomocníky. Já zamířil za Orlandem. Od Bulsona, který ho znal, jsem se dozvěděl, kde bydlí. V kapse jsem měl doporučující dopis pro krahunského starostu. Chtěl jsem se podívat do místních archívů, zda v nich není zaznamenáno něco užitečného o našich nepřátelích.</p>

<p>Orlando bydlel v jedné z lepších čtvrtí. Zabušil jsem na dveře, otevřít mi přišla matrónovitá padesátnice v bledě modrých šatech z tak tenké látky, že toho z její postavy právě moc nezakrývaly. Nebyl to úplně povzbuzující pohled.</p>

<p>"Potřeboval bych mluvit s panem Orlandem. Je to -" zaváhal jsem, "námořní záležitost. Hodila by se nám jeho rada."</p>

<p>"Pojďte dál!" usmála se na mě. "Zavřete prosím za sebou," dodala pragmaticky, protože chodbou bych se kolem ní neprotáhl. Poslechl jsem ji. Při chůzi ve svých šatech vypadala jako velký ledovec. Velký veselý ledovec. V každém její gestu bylo něco optimistického a skoro dívčího.</p>

<p>"Orlando! Máš návštěvu!" zavolala a ukázala mi na dveře vlevo.</p>

<p>"Jděte dál, bude vás čekat. Za chvíli přinesu něco dobrého," řekla.</p>

<p>Snad se to skrývalo v intonaci nebo odstínu hlasu, ale byl jsem si jist, že pohoštění pro svého muže a jeho návštěvu připraví ráda.</p>

<p>Poslechl jsem a vešel do velkého pokoje zařízeného zvláštním přízemním nábytkem. Stůl měl nohy dlouhé sotva dvacet centimetrů, místo židliček ležely na naleštěných parketách podušky, skříně byly nezvykle nízké.</p>

<p>Na podlaze seděl muž a skláněl se nad nějakou prací. Příčinu zvláštního zařízení pokoje jsem pochopil okamžitě. Orlando neměl nohy, něco mu je uřízlo vysoko nad koleny.</p>

<p>"Poslal mě za vámi Wiliam Bulson," řekl jsem místo pozdravu.</p>

<p>"Posaďte se," pobídl mě.</p>

<p>Sedl jsem si na zem před něj. Než přišel o nohy, musel to být vysoký člověk. Veselý modrý ledovec vešel do pokoje a postavil mezi nás tác s lahví kořalky, dvěma skleničkami a talířkem plným plátků uzeného masa. Orlando ho políbil na tvář a pohladil po pozadí.</p>

<p>"Až když se mi to stalo," ukázal na své nohy, "uvědomil jsem si, jaký v ní mám poklad. Stále se však divím, že se mnou zůstala," řekl zamyšleně, když nás jeho žena nechala o samotě.</p>

<p>Mlčel jsem. Stolek, nad kterým se skláněl, byl plný klenotnického nářadí, v mističce leželo několik surových smaragdů. Už jsem věděl, jak si mrzák jako on vydělává na živobytí.</p>

<p>Venku zaštěkal pes. Orlando zbledl, otevřel láhev, nalil si plnou sklenku a okamžitě ji do sebe překlopil.</p>

<p>"Nenávidím ty bestie," vyhrkl, "už předtím jsem se jich bál, ale teď je ke všemu nenávidím. Promiňte," dodal a nalil nám oběma.</p>

<p>Byl to rum. Dobrý silný rum z cukrové třtiny, který mají tak rádi námořníci, a hlavně piráti.</p>

<p>"Přišel jsem se vás zeptat na Dýmový ostrov. Jste jediný, kdo se tehdy z výpravy vrátil," přešel jsem k věci.</p>

<p>Orlando zbledl a přikývl.</p>

<p>"Myslel jsem si to. Žena mi říká o všem, co ve městě zaslechne. Takže zase unesli nějakou holku," řekl a napil se.</p>

<p>"Tehdy také někoho unesli?" zeptal jsem se.</p>

<p>"Já vlastně nevím. Vrátil jsem se s lodí právě z moře. Tehdejší zástupce městských gard Ramul Keel za mnou přišel, zda mu nepomůžu. Někdo kuchal ženský a on si myslel, že sídlí právě na ostrově. Nikdy jsem moc nedal na pověry - a to byla chyba. Přijeli jsme tam a do zátoky jsme se dostali v pořádku, i když to bylo o nervy. Je tam silný spodní protiproud a v některých místech vystupuje téměř k hladině, loď to stáčí. Keelovi maníci se s několika mýma chlapama vylodili, já čekal na lodi. Dlouho se nikdo nevracel. Šel jsem je hledat, ale ty bestie je už dostaly všechny. A mě připravily o nohy."</p>

<p>"Jaké bestie?" chtěl jsem vědět.</p>

<p>Venku zaštěkal pes a Orlando sebou trhl, až vybryndal polovinu obsahu skleničky.</p>

<p>"Psi. Obrovští, dvoumetroví psi. Měl jsem kuši. Byli dva, jednoho jsem zabil, ale druhý - stačilo mu jednou kousnout a moje noha byla pryč. A pak podruhé. Něco ho potom zahnalo. Nevykrvácel jsem, protože jsem ležel v bahně, a to rány ucpalo. Málem jsem se zbláznil bolestí. Jediný z mužů, který se kromě mě vrátil, byl právě Keel. Naložil mě na loď, a přestože nebyl žádný námořník, se štěstím jsme se dostali zpátky. Víc vám neřeknu. Nevím a - nechci na to vzpomínat."</p>

<p>"A Keel? Nevíte, kde bych ho našel?"</p>

<p>"Netuším. Rok jsem se pak zkoušel upít, ale vytáhla mě z toho má žena. Říkala, že jsem šikovný, a donutila mě najít si tuhle práci," ukázal na malou brusku. "Pokud vím, vyhodili ho, protože prý pro cestu na ostrov neměl žádný podklady. Prý si to vycucal s prstu. Ale něco tam je; minimálně obrovští zlí psi."</p>

<p>Rozloučil jsem se a nechal mu láhev napospas.</p>

<p>"Něco vám musím ukázat," zastavila mě Orlandova žena na odchodu a zavedla mě do pokoje vyzdobeného obrazy. Na všech bylo moře v nejrůznějších podobách. Za svítání, za soumraku, v bouři. Malíř neměl příliš talentu, ale snaha o zachycení okamžiku čišela z každého plátna.</p>

<p>"To maluje můj muž," prohlásila pyšně. "Nádherné, že jo!"</p>

<p>"Ano, madam, jsou nádherné. Jsou tak nádherné, že ani nevím, zda by obyčejní lidé mohli tu krásu ocenit," řekl jsem a dal si pozor, abych vypadal naprosto vážně.</p>

<p>Od Orlanda jsem zamířil na městský úřad, kde mi díky Dejevově dopisu vyšli vstříc a nechali mě nahlédnout do starých kronik a zápisů. Nedozvěděl jsem se nic nového. Vraždění žen začalo asi měsíc před zatměním slunce a poslední případ se stal jeden den po něm. Keel podle zápisů neměl jediný důkaz, že se vrah nebo vrazi skrývají na ostrově. Vzhledem k tomu, že při výpravě zahynulo patnáct mužů, mu to pak bylo přičteno k tíži a musel svůj úřad opustit. O obrovitých psech nebyla v zápisech ani zmínka. Vlastně jsem se Orlandovi nedivil, považovali by ho za blázna. Navíc on v té době asi dvakrát příčetný nebyl.</p>

<p>Zastavil jsem se ještě jednou u Dejeva, abych ho informoval a přitom zjistil, kolik lidí se vlastně podařilo Henrikovi Gasdonovi sehnat.</p>

<p>Dejev mně i sobě nalil sklenku vína, postavil se k oknu a zamyšleně se díval ven.</p>

<p>"Vy tomu věříte, myslím těm psům?" nadhodil.</p>

<p>"Ne, pane. Na jakýchkoliv historkách nezáleží. Podle mapy je na ostrově jediné kotviště. To nám usnadní práci. Vylodíme se, najdeme stopu, ty darebáky chytíme a zachráníme vaši dceru. Za to nám vyplatíte půl druhého tisíce zlatých," shrnul jsem plán.</p>

<p>Měl jsem pochybnosti, ale ty jsem si nechal pro sebe. Všechno bylo příliš narychlo, a i když jsem nemohl najít žádný zádrhel, zdálo se mi, že soukolí událostí skřípe. Buď byl někde písek, nebo se do děje míchala i další otáčející se kola, která jsem neviděl. Víno nebylo špatné, ale Dejev ho pravděpodobně koupil za cenu, která dělala z prodávajícího zloděje.</p>

<p>"Poptal jsem se pár svých obchodních přátel a dostal jsem na vás jen ty nejlepší reference. Kupodivu i od těch, kteří neměli to štěstí a nenajali vás do svých služeb," změnil téma.</p>

<p>Čekal jsem, co se z toho vyvine.</p>

<p>"Henrik Gasdon je ctižádostivý mladý muž, ale zatím velel jen malé lodi, spíše člunu, a převážel pro mě některé důležité zásilky. Nejsem si jist, že tuhle akci zvládne. Tohle vyžaduje zkušeného a znalého člověka."</p>

<p>Měl jsem za to, že chtěl říct tvrdého a bezohledného. Neopravoval jsem ho.</p>

<p>"Převezmete velení? Dostanete padesát zlatých navíc."</p>

<p>"Ano, pane."</p>

<p>Převzal bych velení tak jako tak, protože jsem nemínil riskovat svůj život kvůli štěněčím chybám.</p>

<p> "Můžete mi dát obrázek vaší dcery? Rád bych věděl, koho přesně hledám. Zítra ráno vyplouváme," připomněl jsem mu.</p>

<p>Stál jsem vedle Wiliama Bulsona, který svou vrásčitou rukou pevně držel kormidlo a vedl loď na moře. Henrik Gasdon se činil - sehnal pět lidí, dva noví přišli s Echironem.</p>

<p>Nejvíc se mi zamlouval stříbrovousý ramenatý chlapík. Byl oblečený v železnými šupinami pobité kazajce, v pochvě na popruhu přes rameno nosil jezdecký meč. Obočí měl stříbrné stejně jako vousy a kromě svého jména, říkal si Kevin, nepronesl jediné slovo. Dva námořníci, Jug a Jugwir, jeden jako druhý, vypadali, že také dokáží zastat svůj díl práce. Raméz byl obrovský chlap, vyšší než já a o hodně těžší. Chodil zápasnickým způsobem, lehce přihrben a nohy nikdy moc nezvedal od země. Něco mi na něm nesedělo. Kapitolou sám pro sebe byl Eleón, hubený, nervózní chlapík. Měl dlouhé prsty a na první pohled bych ho tipoval na chmatáka. Už teď se očividně bál. Nechápal jsem, co ho přinutilo zúčastnit se takového podniku. Se svými dlouhými prsty si určitě přišel na pěkné peníze.</p>

<p>Ucbegovi věrní společníci byli spíš přítěží než pomocí, nejraději bych je okamžitě hodil přes palubu. První byl silný vesnický chasník, který nedokázal do pěti napočítat. Následoval Echirona jako věrný pes a neustále slintal. Každou chvíli si ukázal prstem na hruď a vykřikoval Daniel. Jeho jméno se mu očividně líbilo a byl na něj hrdý. Druhý chlapík, jmenoval se Ben, byl patolízal, který považoval Echirona za mistra nad mistry a neustále mu všemi možnými i nemožnými způsoby prokazoval úctu.</p>

<p>Henrikovo chování se na moři změnilo. Zprávu, že přejímám velení, přijal se špatně skrývaným ulehčením a pokud jsem viděl, neustále po očku pozoroval Echirona. Jeho předchozí důvěra v nepřítele Slunečních zabijáků byla ta tam.</p>

<p>Milenka byla opravdu skvělá loď. I za mírné brízy jsme dělali deset, jedenáct uzlů. Stačilo se rozhlédnout po palubě nebo v podpalubí a bylo jasné, že její jméno je přesné. Wiliam Bulson ji opravdu miloval, všechno bylo vyrobené pečlivě a dokonale. Po pěti hodinách plavby před námi začal z vody růst Dýmový ostrov. Jako závoj ho halil šedý opar, ve kterém se zřetelně rýsovala homole centrální sopky. Postupně si pro sebe uzurpoval větší a větší část zorného pole a nakonec jeho členité pobřeží zabíralo téměř třetinu horizontu.</p>

<p>Odhadoval jsem, že nás od něj dělí něco přes deset kilometrů.</p>

<p>"Jak jsme daleko?" houkl jsem na Bulsona.</p>

<p>"Počítám jedenáct námořních mil," opověděl a dál se laskal s kormidlem.</p>

<p>Po chvíli stočil loď rovnoběžně s pobřežím a hledali jsme zátoku s kotvištěm. Měla se nacházet na straně odvrácené od pevniny. Loď se náhle zhoupla, příď se propadla do hlubiny, vzápětí ji něco vykoplo vzhůru, rázem jsem měl obličej plný vodní tříště. A znovu. Vyjeli jsme ze závětří ostrova a vystavili se napospas vlnám, zvedaným větry někde na nekonečných pláních východního oceánu. Když jsme konečně našli vjezd do ostrovní zátoky, měli jsme vln všichni plné zuby a někteří už hodnou chvíli krmili ryby.</p>

<p>V úzkém hrdle voda jen klokotala, ale díky rychlosti jsme projeli bez problémů. Už jsem pochopil, proč Henrik trval právě na Milence. Zpátky, s nutným křižováním, to vypadalo na hru s ďáblem. Možná nebyl až tak zbrklý, jak o něm soudil Dejev.</p>

<p>Zakotvili jsme patnáct metrů od oblázkové pláže. Panenský smíšený les začínal jen o kus dál. Ticho rušilo pouze šumění stromů, bzučení hmyzu a občasné zašvitoření ptáka, běsnění zpěněné vody zůstalo kilometr za námi. Podíval jsem se do mapy; ostrov na ní vypadal jako elipsa s delším rozměrem čtyři a kratším dva kilometry. To by znamenalo, že zátoka vedla hluboko do vnitrozemí. Něco se mi na tom však nezdálo.</p>

<p>"Vylodíme se?" zeptal se tiše Henrik.</p>

<p>Vzhlédl jsem ke břehu. Obrovské topoly se proplétaly s olšemi, prostor mezi stromy zaplňovala džungle akátů, jeřábů a už napohled pichlavá neprostupná vegetace. Napravo od nás vtékal do moře potok, skoro malá říčka.</p>

<p>"Au!" zařval Eleón. "Píchl mě sršeň, na to se může i umřít!"</p>

<p>Ohnal se po něčem ve vzduchu, zaslechl jsem, jak hmyzí tělo udeřilo do stěny kajuty.</p>

<p>Měl sice pravdu, ale my jsme se sem přišli vypořádat se s něčím větším, než byli sršni. Podíval jsem se, co ho doopravdy bodlo. Nebyl to sršeň, ale vosa, i když spoustu sršňů svou velikostí strčila do kapsy. Hodil jsem ji do vody a díval se, jak se marně snaží vzlétnout z hladiny.</p>

<p>"Spusťte člun na vodu, první pojedu já, Kevin, Eloén, Ben, Daniel. Ty si vezmeš na starost druhý člun," rozkázal jsem Henrikovi.</p>

<p>"Nechoďte na břeh, nikoho kromě nás na palubu nepouštějte," připomněl jsem Bulsonovi.</p>

<p>Ukázal na svůj luk a šípy připravené u kormidla.</p>

<p>"Žádnej strach. Spánek mám lehkej jako fajnový dámský prádýlko," usmál se.</p>

<p>Otočil jsem se zpátky k pobřeží. Les mlčel a bůhví proč se mi zdálo, že toho ukrývá mnohem víc, než se na poctivý prales sluší. Doufal jsem, že budeme s úsměvem i odjíždět. Všichni muži náhle zmlkli.</p>

<p>"Do práce! A rychle, zlato si musíme zasloužit!" povzbudil jsem je jen proto, aby bylo něco slyšet.</p>

<p>Než jsme se vylodili, nachýlilo se odpoledne k večeru. Stopovat potmě bylo zbytečné a hloupé, proto jsme se utábořili přímo na místě. Prošel jsem kus břehu a pečlivě prohlédl všechna místa vhodná k zakotvení, zda nenajdu stopy po vylodění někoho jiného. Zátoka vypadala stejně neposkvrněná lidskou přítomností jako v den, kdy svět vznikl. To však nic neznamenalo.</p>

<p>Muži mezitím rozdělali oheň. Natahali celé hromady dřeva a nešetřili jím - plameny šlehaly skoro dva metry vysoko. Jindy bych jim vynadal, ale tady jsme byli chráněni před cizími pozorovateli ze všech stran. A pokud v okolí náhodou někdo čekal, musel si všimnout už Milenky. Na první večeři jsme měli zásoby z lodi a byla hojnost chleba i masa, Henrik dokonce za Dejevovy peníze koupil pár lahví vína. Později už měl každý žít z toho, co nesl na zádech.</p>

<p>"Žádné stopy jsem neobjevil," pronesl jsem do praskání dřeva.</p>

<p>"Zítra budeme mít víc štěstí," nenechal si zkazit optimismus Echiron. Doufal jsem, že má pravdu.</p>

<p>"Proč jsi vlastně tady?" zeptal se Kevin.</p>

<p>Právě od mlčenlivého žoldnéře mě otázka překvapila.</p>

<p>"Podíl z patnácti set zlatých není dostatečným důvodem?" opáčil jsem.</p>

<p>"Tvůj meč má cenu téměř nevyčíslitelnou, navíc mi nepřipadáš jako někdo, kdo touží po penězích. A taky bys je mohl vydělat snadněji, než na výletě na prokletý ostrov."</p>

<p>Kroužil svým plecháčem, jako by v něm něco rozmíchával, a po chvíli se dlouze napil.</p>

<p>"To je pravda. Byl jsem zvědavý, co tu najdu a plánoval jsem, že se sem podívám," přiznal jsem.</p>

<p>Všichni kromě Echirona mi věnovali jen lehce udivený pohled.</p>

<p>"Ostrov nemá dobrou pověst, mnoho lidí tu už umřelo," zamumlal starý muž tiše.</p>

<p>"Jdu spát," řekl pomalu Kevin, "hlídat budu až zítra."</p>

<p>Zabalil se do dek a okamžitě usnul.</p>

<p>Rozdělil jsem hlídky, ale věděl jsem, že toho moc nenaspím a každé šustnutí mě probudí. První stráž měl Echiron, po něm jeden po druhém bratři rybáři a úplně nakonec za světla patolízalský pomocník Ben.</p>

<p>Než jsem se uložil ke spánku, zašel jsem se vymočit a při cestě jsem si čichl ke Kevinově hrnku. Nebyl tam jenom čaj, ale také něco jiného. Nedokázal jsem však identifikovat žádnou z přísad.</p>

<p>Doopravdy jsem usnul, až když začali zpívat první ptáci.</p>

<p>Někdo zadupal, proběhl mi kolem hlavy, praskla větev a zase bylo ticho. Otevřel jsem oči.</p>

<p>"Děje se něco?"</p>

<p>Ticho.</p>

<p>"Hlídko, děje se něco?" zavrčel jsem o poznání vztekleji.</p>

<p>Zase se nikdo neobtěžoval s odpovědí. Postavil jsem se s mečem v ruce, Kevin se krčil za padlým stromem a přehlížel les před námi.</p>

<p>"Echironův poskok tu není," řekl klidně.</p>

<p>Několik kamenů svítilo tmavší stranou proti jednolitému odstínu oblázkové pláže, na travnatém pruhu před hranicí lesa někdo při běhu vykopl drn a zlomil spodní větve napůl uschlého topolu.</p>

<p>"Poplach! Vstávat!" probudil jsem spáče a s mečem v jedné a nožem v druhé ruce jsem opatrně sledoval stopu. Nemusel jsem jít daleko. Ben, ranní hlídka, ležel na zemi s pahýlem větve zaraženým do oka. Ani po podrobné prohlídce jsem žádné další stopy v okolí neobjevil.</p>

<p>"Útočník je mohl zahladit," řekl tiše Kevin.</p>

<p>Pochybovačně jsem se na něho podíval. Určitě existovalo pár lidí, kteří se ve stopování vyznali lépe než já, ale i zahlazené stopy se dají objevit. Moc vám toho sice neprozradí, ale vy víte, že tam jsou. Navíc na to neznámý neměl čas. Opatrně jsem začal dřevěný pahýl vytahovat z Benova oka. Nebyl naostřený a pronikl tak hluboko, že se jeho konec zastavit až o vnitřní, týlovou část lebky. Kevin se rozhlédl a ukázal na čerstvě zlomenou suchou větev jednoho ze stromů. Původně čněla volně do prostoru zhruba ve výšce obličeje průměrně vysokého muže.</p>

<p>"Ulomil ji, zavolal na Bena, ten sem přiběhl a pak mu ji vrazil do oka," navrhl jsem pochybovačně.</p>

<p>"Nebo ho rovnou přinutil, aby si na ni naběhl sám," předložil jinou variantu Kevin.</p>

<p>Jedna byla příšernější a méně pravděpodobná než druhá. Posnídali jsme rychle a v tichu, jenom Daniel se usmíval a slintal.</p>

<p>"On se pořád bál a já mu říkal, že se jednou uděsí k smrti," obšťastnil nás svou moudrostí.</p>

<p>"Jdeme," zvedl jsem je od ohniště. "Do rojnice a budeme pátrat po stopách."</p>

<p>Ani ne po pěti minutách nás Jug zavolal. Na zemi mezi lopuším ležel špinavý kus látky.</p>

<p>Henrik zbledl.</p>

<p>"To je Valerie, totiž slečny Dejevové," opravil se. "Měla takové šaty."</p>

<p>"Jsme tu správně," zkonstatoval Jungwir.</p>

<p>Nemělo cenu dál váhat. Zpočátku jsem se snažil objevit v pralese nějaké další známky přítomnosti lidí, kteří tudy prošli před námi, ale bylo to zbytečné. Poměrně snadno průchozí les z vysokých buků a javorů se střídal s džunglí z divokých trnek, maliní a šípkových keřů. Pravděpodobně jsme cestu, kterou putovali oni, velmi rychle ztratili, ale pokud ji chtěli obětovat ohni, museli jít k sopce.</p>

<p>Zastavili jsme se až za soumraku a utábořili se. Neochotně jsem povolil rozdělat malý oheň. Sám bych zůstal potmě, ale měl jsem obavu, že by muži noční tmu nezvládli.</p>

<p>"Viděli jste už něco podobného?" přerušil stísněnou večeři Jungwir.</p>

<p>Objevil velkou kudlanku a šťoural do ní tenkou větvičkou. Dravec na ni zaútočil a jediným skousnutím kusadel dřívko přehryzl.</p>

<p>"Ta má ale sílu!" vydechl obdivně jeho bratr.</p>

<p>Bůhví proč jsem si vzpomněl na dvoumetrové psy. Henrik vypadal znepokojeně, on o nich asi také věděl.</p>

<p>"A proč jste tu vy dva?" zeptal jsem se bratrů.</p>

<p>"Kvůli penězům, co jiného," odpověděl Jug. "Máme společně jednu ženu. Je jí smutno, když my dva jsme pořád na moři, chce kamarádku. Jenomže když budeme mít druhou nebo i třetí ženu, budeme mít i víc dětí a musíme mít i větší dům. Z rybaření se špatně šetří," vysvětloval.</p>

<p>"To je jasné," přikývl jsem dřív, než Raméz nebo Henrik stačili něco nerozumného plácnout. Už jsem se mnohokrát potkal s lidmi žijícími podle jiných pravidel než většina národů na Kontinentu.</p>

<p>"Každý z nás je tu kvůli penězům," zabručel Eleón. Na chlapíka jeho vzrůstu a konstituce měl podivuhodně hluboký hlas.</p>

<p>"Taky se chceš ženit?" uchechtl se Raméz.</p>

<p>"Ne, potřebuju peníze. Na léky," ohradil se skoro ublíženě. "Trpím vzácnou chorobou -"</p>

<p>Přestal jsem jeho brebentění poslouchat. Udělal si ze svých nemocí koníček, i takoví lidé se najdou.</p>

<p>Echiron se sklonil k ohni, přiložil k plamenům tenkou trubičku a několikrát z ní potáhl. Do dýmu z hořícího dřeva se vmísila vůně tabáku. Kouření byl zvyk rozšířenější víc na jihu a obvykle jen ve vyšší společnosti. Tady se většinou tabák žvýkal. Zahlédl jsem, jak schovává kovovou krabičku s doutníky zpátky do kapsy. On jediný ani nepředstíral, že je tady kvůli penězům.</p>

<p>"A ty, Ramézi?" obrátil se Kevin na obra a opět krouživým pohybem promíchával čaj ve svém hrnku.</p>

<p>"Podíl, jak jinak," zasmál se Raméz.</p>

<p>Měl jsem dojem, že jsem jeho neobvyklé jméno už někde slyšel. Kdysi byl určitě známý zápasník.</p>

<p>"Kterou budu mít hlídku?" zeptal se Kevin.</p>

<p>"První," oznámil jsem mu.</p>

<p>Přikývl, k čaji pouze přivoněl a dál ho hýčkal v ruce. Byl jsem si jist, že si do něj přidává nějakou drogu, ale netušil jsem jakou a proč.</p>

<p>"Krásný večer," prohodil a rozhlédl se po ztmavlém lese okolo nás.</p>

<p>Nejprve jsem si myslel, že si dělá legraci, protože ostatní viditelně zápasili se svým strachem, ale on to myslel vážně.</p>

<p>"Budu hlídat po tobě. Potom Raméz a Henrik," určil jsem pořadí.</p>

<p>Kevin mě vzbudil někdy po půlnoci a v ruce stále hýčkal svůj plecháč.</p>

<p>"Co si do toho přidáváš?" zeptal jsem se přímo.</p>

<p>"Ty ses včera díval," řekl klidně. "Všiml jsem si, že se ti na mém čaji něco nezdá a odložil jsem hrnek přesně mezi dva suky," zazubil se. "Ty jsi ve tmě nemohl vidět."</p>

<p>"Ano," přiznal jsem.</p>

<p>"Jsem nemocný. Mám v hlavně něco, co roste a užírá mě zevnitř. Přes den se to dá vydržet, ale večer mě trápí bolesti a mám halucinace. Ta droga je namíchaná přímo pro mě; pomáhá mi usnout."</p>

<p>"Takže ty si chceš ještě užít. Vůně lesa, hučení vln -" nadhodil jsem.</p>

<p>"A mravenčení v konečcích prstů, když jde do tuhého, pocit nebezpečí, smysly vybičované k prasknutí..." pokračoval.</p>

<p>Rozuměl jsem a chápal.</p>

<p>"Dobrou noc," popřál jsem mu.</p>

<p>Napil se svého elixíru a za chvíli už spal.</p>

<p>Les šuměl, hvězdy nebyly přes koruny vidět a z ohně se stala jen hromada rezavého a pomalu tmavnoucího popelu. Opatrně, abych nezlomil ani sebemenší větvičku, jsem se blížil k Echironovi. Krabička, ve které schovával doutníky, mě zaujala. Takové věci si člověk hlídá, po letech se stanou částí jeho osobnosti a lze z nich ledacos usoudit. Já právě proto nic podobného neměl. Vlastně ano - své nože.</p>

<p>Opatrně, kousek po kousku jsem sunul ruku pod deku a současně naslouchal rytmu jeho dechu. Byl pravidelný a páchl po zkažených zubech. I kdyby se náhodou vzbudil, nemohl ve tmě vidět, kdo u něho stojí. Konečně jsem krabičku držel. Kov v prstech chladil. Vytáhl jsem ji. Okamžik jsem se nemohl rozhodnout, zda neprohrábnout oheň, ale potom jsem na hladkém povrchu nahmatal vyrytý monogram. Nebyla to písmena EU, jak jsem očekával, ale RK. Vlastně mě to ani nepřekvapilo. Ramul Keel, bývalý velitel městských gard, a nynější napůl potrhlý Echiron Ucbeg byla jedna a tatáž osoba. I po dvaadvaceti letech byl posednutý touhou dostat sluneční zabijáky. Vrátil jsem tabatěrku na místo a posadil se. Přemýšlel jsem, zda to něco znamená pro naši výpravu. Když noc zestárla, vzbudil jsem Raméze a usnul. Ve tmě jsem se cítil mnohem jistěji než s ohněm.</p>

<p>Noc proběhla bez problémů a mně se ulevilo. Skoro jsem se začal obávat, že je ostrov opravdu začarovaný.</p>

<p>Až teď jsem si uvědomil, že se ráz lesa změnil. Přibývalo borovic, topoly se držely jen okolo potoků a na skalách se objevovaly břízy. Včera jsme i v těžkém terénu urazili dobrých deset kilometrů. Odložil jsem hrnek a placka, kterou jsem právě polykal, mi uvízla v krku. Deset kilometrů?</p>

<p>Rozložil jsem mapu.</p>

<p>"Podívejte se," pobídl jsem ostatní, "na mapě má ostrov délku čtyři, nejvíce pět kilometrů. Včera jsme ušli deset. A když jsme od něj byli s lodí vzdáleni zhruba deset kilometrů, zabíral skoro třetinu horizontu. To znamená, že má na délku nejméně třicet pět kilometrů, ale pravděpodobně ještě víc! A je to logické, protože chrání krahunský přístav před vlnami. Malý ostrůvek uprostřed ústí velkého zálivu by nikdy nic takového nemohl dokázat! Můžete mi někdo z místních vysvětlit, jak mohlo k takovému omylu dojít?"</p>

<p>Všichni jen vrtěli hlavou.</p>

<p>"Špatně se podle něj naviguje, lodě se od něj obvykle drží dál," řekl nakonec Henrik.</p>

<p>"Pro nás to znamená, že to máme k sopce dál," shrnul Kevin.</p>

<p>"Tam někdo je!" vykřikl náhle Eloén. "Chlapík v kápi, s holí v ruce!" hlas se mu zlomil.</p>

<p>Všichni jsme se otočili ukazovaným směrem, já s Kevinem jsme se kryli u stromů, abychom neposkytovali snadný cíl. Nikoho jsem neviděl.</p>

<p>"Je tam," sykl Jug k Jungwirovi. "Nadběhneme mu."</p>

<p>Podle jejich pohybu jsem odhadl, kde nepřítele vidí, a snažil jsem se uzavřít mu cestu středem. Kevin postupoval paralelně se mnou. Nakonec jsme se všichni čtyři sešli u smrku, jehož kmen se asi metr a půl nad zemí rozděloval na dva. "Viděl jsem ho!" "Já taky!" stáli si bratři na svém.</p>

<p>Prohledal jsem okolí po kolenou, ale nenašel jsem jedinou stopu, ani ve vzduchu se nevznášela žádná podezřelá vůně.</p>

<p>Vrátili jsme se k ohni; muži vyčkávavě pozorovali jeden druhého, Eloén vypadal na zhroucení. Neměl jsem pocit, že bych jim cizincovu přítomnost dokázal rozmluvit. Musel to být zrakový klam, který ošálil jejich smysly. Kde nejsou stopy, tam prostě nic být nemůže.</p>

<p>"Mějte zbraně v pohotovosti," doporučil jsem jim, "oceli na tomhle světě neodolá vůbec, ale vůbec nic." Oceli jsem věřil. Zatím mě nikdy nezklamala. Vydali jsme se na další cestu; už nikoliv v rojnici, ale jeden za druhým. Po pár minutách pochodu jsem pod stromem, na zřetelně viditelném místě, uviděl další cár známé látky. Vlastně to byly téměř celé umolousané šaty. "Teď už musí být skoro nahá," zhodnotil Raméz. Henrik sevřel rty a vypadal zamračeně. "Asi se ubírají stejnou cestou jako my," řekl jsem. "Asi," zopakoval Kevin a díval se přitom na mě. Přemýšlel nad stejnou věcí jako já. Bylo to možné, ale velmi nepravděpodobné. Na ostrově jsem až dosud kromě pár veverek a jiných hlodavců nezahlédli žádná jiná větší zvířata. Pokud jsem nepočítal přerostlé vosy, kudlanky a jiný dravý hmyz. Nesledovali jsme proto žádné prošlapané zvířecí stezky a šli, kam nás oči vedly. Ti před námi to museli dělat stejně. "Jdeme," pokrčil jsem rameny.</p>

<p>V houštinách byla chůze s mečem v ruce nepohodlná, vyměnil jsem ho proto za nůž. Raméz byl se svými tesáky ve svém živlu a skoro se mi zdálo, že má potěšení z každého keře, který se mu postaví do cesty. Střídavě jsme se prodírali džunglí a pohodlně procházeli pod věkovitými stromy tyčícími se k nebi jako skutečné věže. Až dosud jsme, kromě dvou útržků šatů, neviděli jedinou známku lidské přítomnosti.</p>

<p>"Přestávka!" oznámil jsem krátce po poledni.</p>

<p>"Musíme spěchat! Budou ji chtít obětovat při zatmění slunce," zatvářil se nespokojeně Henrik.</p>

<p>"To stihneme, ještě máme tři dny," uklidňoval ho Kevin.</p>

<p>"Néé!" prořízl klid zoufalý Eloénův výkřik.</p>

<p>Rázem jsme byli za pahorkem, odkud křičel. Ležel na zemi s napůl staženými kalhotami. Zřejmě si odskočil na záchod. Celé tělo měl pokryté černými, žlutými a modrými boláky, na krku mu naskákaly tmavé boláky.</p>

<p>"Nepřibližujete se k němu!" sykl jsem. "To vypadá, jako by umřel na záplavu všech nakažlivých nemocí najednou!"</p>

<p>Zastavil jsem se dva kroky od těla. I ze svého místa jsem viděl zřetelný otisk dvou párů ochozených bot a v ostrůvku lesního mechu hluboký otisk, který mohla vytlačil hůl, o niž se někdo opíral.</p>

<p>Vytáčel jsem své mozkové závity do nejvyšších obrátek, ale nenapadalo mě žádné rozumné vysvětlení.</p>

<p>"Pokračujeme v cestě," řekl jsem pouze.</p>

<p>Otočil jsem se a mé oči padly na zřetelné otisky obrovských psích tlap. Pes musel stát mezi dvěma nízkými smrčky a potom vycouval. Velikostí odpovídaly medvědím.</p>

<p>Kromě mě si jich naštěstí nikdo jiný nevšiml.</p>

<p>Rozdělili jsme si prostor kolem nás, každý dával pozor na jeden výsek. Postupovali jsme nalepeni jeden druhému na záda a při každém šustnutí se otáčeli. Po dvou hodinách jsem měl pocit, že i když nás nikdo další nepřepadne, pozabíjíme se nervozitou sami.</p>

<p>"Utáboříme se tady," vybral jsem pahorek porostlý malými borovičkami. "Budeme mít rozhled až ke vzrostlým stromům.. Nasbíráme na noc hodně dřeva a na vše si důkladně posvítíme. Připravíme zásobu pochodní."</p>

<p>Mé rozhodnutí přivítali všichni s úlevou.</p>

<p>Skoro až do večera jsme shromažďovali dřevo. Tahal jsem provazem bukovou soušku, slibující po dlouhou dobu hodně tepla, když ze svahu nade mnou zaznělo praštění dřeva, vrzání kořenů a sténání země. Vyrazil jsem za zvukem. Ať to bylo cokoliv, potřeboval jsem to vidět. Dorazil jsem k vývratu, ale v okolí nic nebylo. Všechny vyvrácené stromy směřovaly jedním směrem, ty uprostřed byly zatlačeny do země, na okrajích odhozeny až k prvním stromům neporušeného lesa. Dřevo právě začínalo pouštět pryskyřici. Obešel jsem vývrat kolem dokola. Dvacet metrů na šířku, půl kilometru na délku. Nic, co by vysvětlovalo, jak vznikl.</p>

<p>S mravenčením v zádech jsem se vrátil do tábora, všichni byli naštěstí v pořádku. Přemýšlel jsem, zda je mám o svém objevu informovat, nebo ne.</p>

<p>"Útok!" zařval Raméz.</p>

<p>Právě se vracel se dřevem na oheň a najednou stál tváří v tvář muži dobře o tři hlavy většímu, než byl sám.</p>

<p>Obr po něm sáhl levou rukou, Raméz proti němu přímo z ramene vrhl kmen stromu, jako by to bylo gigantické kopí. Dřevo udeřilo do lebky, gigant zakolísal. Ohnal se proti Ramézovi pěstí, minul a místo něho zasáhl javor kousek vedle. Kmen zapraštěl a zlomil se. Vyrazil jsem s taseným mečem, Kevin pět metrů přede mnou.</p>

<p>Obr zaútočil levým hákem, ale Raméz pod jeho masivní paží podklouzl a sekl ho tesákem do břicha. Ocel viditelně odskočila. Útočník zasadil kladivový úder shora, vzápětí zespodu, kosti zapraskaly. Kevin už byl v dosahu, vodorovně ťal, v rychlosti změnil směr, otočkou se dostal obrovi za záda a sekl podruhé.</p>

<p>Gigant viditelně krvácel, ale bleskově se otočil k novému nepříteli. Raméz skočil a pověsil se mu zezadu na krk. Konečně jsem byl v dosahu. Sekl jsem, ocel rozčísla biceps, ale rána ho ani nezpomalila. Kevin se vyhnul svištící pěsti, přitom ale zakopl, ztratil rovnováhu a upadl na zem. Zoufale jsem bodl, meč uvázl v paži, a ani neprošel skrz.</p>

<p>Raméz visící na obrovi zařval, na spáncích mu naskákaly žíly, prohnul se vzad a jediným náporem zlomil gigantovi vaz.</p>

<p>Obr padl dopředu a Raméz na něm zůstal ležet. Snažili jsme se mu pomoct, ale jen kroutil hlavou. Rychle bledl a rty mu modraly.</p>

<p>"Musel mi něco zlomit, byla to strašná rána," sípěl, "asi krvácím dovnitř. Najednou tu byl, ale nebál jsem se ho. Věděl jsem - věděl jsem, že ho musím zabít holýma rukama. A dokázal jsem to!" vydechl šťastně a umřel.</p>

<p>Obr byl skutečný, z masa a kostí, monstrum, které nemělo existovat. Nebyl jsem si jist, zda ho tam najdeme, až se na místo vrátíme později. Začínalo se mi rozsvěcovat.</p>

<p>Shromáždili jsme se na pahorku a zapálili oheň. Pomalu se smrákalo a všichni jsme doufali, že světlo a žár udrží přízračné obyvatele v dostatečné vzdálenosti.</p>

<p>"Orlando se bál psů," začal jsem vypočítávat, "a podle toho, co mi řekl, se jich bál, ještě než se sem vypravil. Zmrzačili ho psi. Čeho se bál tvůj sluha," obrátil jsem se na Echirona, "se nedozvíme, každopádně ho to vyděsilo natolik, že se rozběhl do lesa a nabodl se na ulomenou větev. Eloén byl hypochondr, dostal ho stařík, kterého si zřejmě představoval jako zosobnění všech nemocí na světě. Raméz -" zaváhal jsem.</p>

<p>"Raméz byl gladiátor, dobrý gladiátor," doplnil mě Kevin, "kdysi se v aréně setkal s lepším borcem. Jmenoval se Bysty Brou. Raméz byl ozbrojen, ale Brou ho spráskal holýma rukama. Od té doby už do ringu nenastoupil, ztratil srdce."</p>

<p>"A vyřítil se na něj obr, kterého on mohl zabít jen holýma rukama. Meče nás ostatních neúčinkovaly. A čím víc pronikáme do vnitrozemí, tím jsou strachem tvořené přízraky stálejší a hmotnější. Ty první byly jen přeludy, pak začaly zanechávat stopy a teď jsme viděli i tělo. Domnívám se, že se po okolí ještě stále potulují psi, které před dvaceti lety vyvolal Orlandův strach," pokračoval jsem ve vysvětlování.</p>

<p>Nejvíc mě děsilo, že nikdo proti mým slovům nic nenamítal. Dostali jsme se na místo, kde pravidla hry určovala kouzla, ne síla našich paží a ostří mečů.</p>

<p>"Velké vosy, pavouci a kudlanky mohou být zhmotňovány odrazem myslí jejich kořistí. A proto se ptám, pánové, čeho se bojíte vy? Ať víme, na co se připravit!"</p>

<p>"Já se nebojím ničeho," odpověděl klidně Kevin.</p>

<p>Věřil jsem mu.</p>

<p>"Já také ne," pronesl důstojně Echiron a dementní Daniel jen horlivě přikyvoval.</p>

<p>Echironovi jsem moc nevěřil, ale v průběhu celé cesty ani jednou neztratit hlavu.</p>

<p>"To, čeho se já bojím, vás nemůže ohrozit," řekl bez ptaní Henrik.</p>

<p>I jemu jsem věřil, protože jsem do něho začínal vidět.</p>

<p>Jug s Jungwirem se na sebe vesele zašklebili.</p>

<p>"My se bojíme bažinných anakond, ale ty tady nežijí!"</p>

<p>Vzpomněl jsem si na průsmyk v lese a zamrazilo mě. Nebylo důležité, že existence takového tvora odporovala přírodním zákonům. Ty tady neplatily.</p>

<p>"Pánové, vezměte si své věci a vraťte se co nejrychleji na loď. U pobřeží působení téhle tajemné síly není tak silné. Váš podíl na odměně nebude o nic zkrácen, za to se vám zaručuju," řekl jsem.</p>

<p>"Hned teď?" zeptal se Jug.</p>

<p>"Ideální by bylo, kdybyste celou dobu běželi. Čím dříve budete z dosahu, tím lépe."</p>

<p>Kupodivu neprotestovali a okamžitě se vydali na cestu. Teprve poté jsem ostatní informoval o průseku, který byl s největší pravděpodobností stopou po anakondovitém monstru.</p>

<p>Spát jsme kupodivu šli v nejlepším rozpoložení za celou dobu, co jsme byli na ostrově. Jen jedno mě děsilo: nikdo se nezeptal, čeho se vlastně bojím já. Možná si mysleli, že ničeho, ale to byl velký omyl.</p>

<p>Ráno vítr přivál mlhu. Nepáchla po síře ani žádných dalších sloučeninách, které bych očekával v sopečných výparech. Oheň ještě hořel, stačilo přiložit. Doufal jsem, že se Jug s Jungwirem v pořádku dostali k lodi. Odskočil jsem se vymočit, a když jsem se vrátil, káva v kotlíku už bublala. Kevin ještě spal. Nalil jsem si, Daniel už hltavě pil. Jako pokaždé se spálil. Možná si to nepamatoval.</p>

<p>"Dobrá káva," smál se.</p>

<p>Echiron odložil hrnek a zamířil stranou, aby si po noci také ulehčil.</p>

<p>"Nepijte to!" vyhrkl náhle Henrik a sám svou kávu vyplivl. Sledoval jsem jeho upřený pohled. Na kraji kotlíku ulpělo jediné bílé zrnko.</p>

<p>"Vyzvracej se, rychle!" řekl jsem Danielovi.</p>

<p>Nechápavě se na mě podíval, dobrácký výraz mu z tváře zmizel, zlomil se v pase a začal lapat po dechu. Umřel o pár minut později.</p>

<p>"Až se ten bastard vrátí..." Henrikova tvář byla zosobněním pomsty.</p>

<p>"Echiron se už samozřejmě nevrátí. Určitě nás pozoroval z dálky a teď už pokračuje v cestě ke svému původnímu cíli, k sopce. Ty jsi mu nevěřil od chvíle, kdy jsme se sešli u Dejeva. Proč?" zeptal jsem se, i když jsem odpověď tušil.</p>

<p>"Já jsem do té doby nevěděl, že Valérie, teda slečna Dejevová, měla být unesena, protože je panna. Ona -" začervenal se.</p>

<p>"Ona už panna není. A ty jsi jediný, kdo to kromě ní ví," dokončil jsem za něho.</p>

<p>"Kevine, vstávej, musíme chytit Echirona a vytřást z něj, kam tu holku schoval," zacloumal jsem žoldnéřem.</p>

<p>Byl studený jako led. Musel umřít už z večera, jeho choroba ho dostihla.</p>

<p>Nebyl čas na pohřbívání mrtvých ani na zbytečné zdržování.</p>

<p>Zatmění slunce se blížilo a neměl jsem pocit, že by si Echiron života Valerie Dejevové příliš cenil. On maximálně toho vlastního.</p>

<p>Šli jsme rychle, mlha houstla. Nevoněla, nepáchla. Už jsem nevěřil, že je sopečného původu, musela mít něco společného s magií jako skoro všechno na tomto ostrově. Nebál jsem se, že ztratíme cestu, protože jsme stále stoupali do prudkého kopce. Jak se půda stávala kamenitější, ubývalo stromů i velkých keřů. Přestože bych v téhle výšce očekával vítr, panovalo naprosté bezvětří.</p>

<p>"Už jsme skoro nahoře!" otočil jsem se k Henrikovi, když se svah zmírnil.</p>

<p>Byl pryč, v průběhu výstupu jsme se od sebe oddělili. Nebo v tom byl něčí záměr. Zaklel jsem a pokračoval v cestě. Kopec náhle přešel v úplnou rovinu, jen o pár metrů dál jsem v mlžném oparu spatřil jezero. Než jsem ho začal podrobněji zkoumat, objevila se po mé levé ruce silueta muže. Kráčel rychle a rázně, pohyboval se jako někdo, kdo byl k chůzi stvořen. Věděl jsem, že má na předloktích pouzdra s noži a umí je zatraceně rychle použít. Také jako by k tomu byl stvořen. Nedokázal bych mu vzdorovat. Věděl jsem to a nechal jsem proto své vlastní zbraně v pouzdrech.</p>

<p>"Ahoj," pozdravil jsem, když jsem definitivně poznal svou vlastní tvář.</p>

<p>Můj strach si mě našel.</p>

<p>Stáli jsme proti sobě, ruce volně podél těla a přitom v dosahu mnoha bleskově použitelných zbraní. Byl to chlap, kterého jsem se stejně jako ostatní bál.</p>

<p>"Víš, co je to za jezero?" zeptal jsem se.</p>

<p>"Ano," odpověděl.</p>

<p>Můj vlastní hlas mi zněl cize, nemelodicky a skřípavě.</p>

<p>"Je to koncentrované zřídlo, hmota je tak nasycena surovou mocí, že ztrácí své přirozené skupenství," vysvětloval.</p>

<p>"Jak to, že si mohu povídat sám se sebou? Ty jsi přece jen mé zrcadlo, nemůžeš vědět nic, co nevím já," řekl jsem a vydal se podél břehu.</p>

<p>Následoval mě.</p>

<p>"Třeba neodrážím tolik bariér jako ty. Tohle všechno máš ve svém podvědomí a jen si to odmítáš připustit," navrhl.</p>

<p>"Je to možné," zabručel jsem. "A přízraky strachu jsou tu od toho, aby zřídlo chránily před náhodnými návštěvníky. A daří se to už od Velké války."</p>

<p>"Nebo ještě déle," doplnil.</p>

<p>Před námi jsem zahlédl nezřetelný obrys shrbeného Echirona.</p>

<p>"Já si teď musím něco vyřídit a nenechám si v tom zabránit ani sebou samým," řekl jsem výhružně.</p>

<p>Opět jsme oba měli ruce nedaleko zbraní. Nezvládl bych to. Otočil jsem se k němu zády a zamířil k Echironovi.</p>

<p>Skláněl se nad jezerem a máčel v něm kamínek zavěšený na obyčejné kožené šňůrce.</p>

<p>"Kde je Valerie Dejevová?" oslovil jsem ho, když jsem stál těsně u něj.</p>

<p>Vzhlédl ke mně a zatvářil se nadšeně, jako by měl radost z toho, že mě vidí.</p>

<p>"Dokázal jsem to! Tohle je krystal s kouzlem, jenže už v něm nezbyla žádná moc. A já ji teď obnovím!" chrlil ze sebe. "Budu nesmrtelný a získám umění čarovat! Dívejte se!"</p>

<p>Uchopil krystal do dlaně. Vrásky se mu začaly vyhlazovat, kůže napínat, věkem pokroucené páteř se viditelně napřimovala. Pustil krystal a šťastný jako malé dítě ho opět ponořil do zřídla.</p>

<p>"Jak získáš schopnost ovládat moc?" zeptal jsem se.</p>

<p>"To ještě nevím. V té knize se o tom nic nepíše, ale já na to přijdu. Našel jsem ji, když jsem před dvaceti lety pátral po vrahovi těch žen. Stopy vedly do staré věže a já tam objevil tenhle léčivě-omlazovací kámen a deník. V něm se psalo, jak a kde je možné kámen znovu dobít. Na ostrov nikdy nikdo nechtěl jezdit, všichni se báli. Předstíral jsem, že zabiják se schovává právě tady, a zorganizoval výpravu. Jenomže se na nás vrhly bestie, příšery ze špatných snů a všechny pozabíjely. Schovával jsem se na pobřeží a zmrzačeného kapitána jsme odnesl na loď. Bez něj bych se zpět nedostal. I když blouznil, říkal mi, jak mám loď řídit. Potom mě zbavili úřadu a já si změnil jméno, abych mohl pátrat dál. Tu věž jsem koupil a při přestavbě jsem našel tenhle náramek!"</p>

<p>Ukázal mi kožený nátepníček posázený drobnými červenými krystalky. Byly tak malé, že jsem nedokázal rozpoznat, o jaké kameny jde, snad rubíny. Krystal ponořený ve zřídle začal zářit, až to bylo pro oči téměř nesnesitelné.</p>

<p>"Psali tam, že chrání nositele před přízraky strachu. Celých pět let jsem čekal na možnost dostat se na ostrov. Měl ještě horší pověst než kdysi a já neměl dost peněz, abych si koupil loď," pokračoval ve svém vychloubání a sledoval oslnivě zářící bod těsně pod hladinou.</p>

<p>"A pak se na mě usmálo štěstí. Někdo začal zabíjet ženy stejně jako tehdy! A opět se blížilo zatmění slunce! Využil jsem toho, rozšířil legendu o sektě slunečních zabíječů a -"</p>

<p>"- unesl Dejevovu dceru a předstíral, že je právě tady na ostrově. Mělo mě to napadnout mnohem dříve. Ty nastražené stopy byly až příliš okaté. Kde je?"</p>

<p>"V jeskyni v Hrdlové zátoce. Při vysokém přílivu ji skoro celou zaplavuje voda. Tentokrát bude příliv obzvlášť silný kvůli zatmění. Utopí se," odpověděl mi klidně, jako by mluvil o pečení chleba.</p>

<p>"Ale už ses dozvěděl dost!" vykřikl, vytáhl krystal ze zřídla a pozvedl ho před sebe. "Zhyň!" zadeklamoval.</p>

<p>Byl jeden z těch tupců, kteří si myslí, že magie splní všechna přání. Leccos jsem se o moci a složitostech jejího využívání dozvěděl. Pokud byl krystal určený na léčení, nedalo se s ním dělat nic jiného. Vytáhl jsem nůž, přeřízl šňůrku, krystal zabalil do váčku a zastrčil do opasku.</p>

<p>"To nesmíš!" křičel na mě, ale ničeho jiného se neodvážil.</p>

<p>Jeho příčetnost se hroutila jako domeček z karet. Dalším řezem jsem mu sundal jeho ochranný náramek.</p>

<p>"Pamatuj na všechny přízraky, co slídí kolem," připomněl jsem mu, otočil se a rozběhl se dolů.</p>

<p>Henrika jsem našel o kus níž, na hranici, kde mlha začínala houstnout. V rychlosti jsem mu všechno řekl.</p>

<p>"To nemůžeme stihnout, vysoký příliv bude zítra ráno," zbledl.</p>

<p>"Ale můžeme se o to pokusit. Běžíme!"</p>

<p>Zaťal zuby, přikývl a vyrazil vpřed.</p>

<p>K lodi jsme se dostali rozedraní do krve ještě před setměním. Jugovi, Jungwirovi a Bulsonovi jsme řekli o Valerii v jeskyni. Všichni svorně tvrdili, že dál se štvát nemá cenu, že je už ve skutečnosti mrtvá.</p>

<p>"Vyplujeme, jakmile rozeznáme pevninu od vodní hladiny," prohlásil Henrik. "Jsme placeni za záchranu Valerie Dejevové! A až budeme venku ze zátoky, vyvěsíme na stěžně všechno, co najdeme, vítr nevítr! Prostě to zkusíme!" dokončil.</p>

<p>V noci nespal. Seděl na palubě a čekal na svítání.</p>

<p>Vyjeli jsme v okamžiku, který určil, a na volné moře jsme se dostali skoro bez problémů. Bulson byl jedinečný kormidelník a s námi u lan dokázal s Milenkou, co chtěl. Jenomže od pevniny nás teď dělilo více než šedesát kilometrů, to nemohla stihnou žádná loď na světě. Obloha byla zatažená, vítr vanul od moře a neustále sílil. Bulson přesto nezmenšil plochu plachtoví ani o kousek, prořezávali jsme vlny jako hladová kosatka. Dělali jsme patnáct, možná i šestnáct uzlů.</p>

<p>Do přílivu zbývala hodina, pod clonou oblačnosti se držela tma jako za soumraku, a to pravděpodobně zatmění slunce ještě nezačalo. Vítr dál sílil, loď se víc a víc nakláněla na bok.</p>

<p>"Co stojíte chlapi! Vyvažovat! Do lan, každá troška je dobrá!" hulákal na nás Bulson.</p>

<p>Kormidlo svíral jistě a oči mu svítily.</p>

<p>Henrik si kousal nehty. Viseli jsme na návětrné straně nad vlnami a pomáhali lodi v jejím boji s větrem.</p>

<p>S naší zázračnou rychlostí jsme už urazili dobrých pětatřicet kilometrů. Milenka vibrovala jako živá bytost, lana skřípěla a pomáhala stěžňům v jejich údělu. Svět ještě víc potemněl, voda získala hrozivě černou barvu. Valerii Dejevové, připoutané někde v jeskyni, zbývaly poslední osamělé desítky minut života. Už to mohl stihnout jen pták. Otočil jsem se a spatřil za námi hrozivě se zvedající přílivovou vlnu podporovanou větrem. Byla vysoká čtyři, pět metrů a stále rostla.</p>

<p>"Podívejte se!" ukázal jsem na obludu v našem závěsu.</p>

<p>"Dno tady hodně stoupá! Příliv i vítr žene vodu do zálivu, v přístavu to pomlátí spoustu lodí stejně jako před lety! Potřebujeme se dostat ještě blíž ke břehu!" hulákal Bulson.</p>

<p>Dokázal nemožné a nabral do plachet víc větru, aniž by nás to převrhlo. Svět zčernal úplně, na horizontu, kde nebyly mraky, se objevily hvězdy. Zatmění vrcholilo, vlna nás dostihla. Už byla vysoká přes deset metrů a víc než přílivovou vlnu připomínala tsunami. Loď se naklonila přídí dolů a začala ze svahu ujíždět ještě rychleji. Řítili jsme se neustále z kopce dolů, pár metrů za naší zádí se s ohlušujícím rachotem lámal zpěněný hřeben. Bulson nás bravurou kouzelníka udržoval na svahu. Pokaždé, když se zdálo, že nás vlna předstihne, nabral do plachet vítr a současně změnil směr, abychom jeli rovnou dolů, pokaždé, když se zdálo, že se přídí zaryjeme do vodní masy před námi, dokázal zpomalit.</p>

<p>Vlna dál rostla a zrychlovala, vyděšení rackové nám nestačili a ztráceli se kdesi vzadu, před námi se objevila pevnina a strašidelně rychle rostla.</p>

<p>"Musíme projet hrdlem!" zakřičel Henrik.</p>

<p>Vítr a moře nám bičovaly tváře, všichni jsme měli obličeje plné rudých podlitin. "Já vím!" dokázal Bulson přehlušit běsnění moře. Vlna se zvedla ještě výš a Milenka balancovala na jejím vrcholu stejně jako vášnivá žena.</p>

<p>Byli to šílenci dobrovolně se ženoucí smrti do chřtánu, nikdo neřekl jediné slovo protestu!</p>

<p>"Jak je hrdlo úzké?" zařval jsem Henrikovi do ucha.</p>

<p>"Asi šest metrů!" odpověděl.</p>

<p>To byla právě šířka lodě.</p>

<p>"Ale zvedne nás to výš, kde jsou skály dál od sebe!"</p>

<p>Opravdu útěcha! Mířili jsme přímo proti skalní stěně, žádnou soutěsku jsem neviděl. Držel jsem se jednou rukou, zbraně a lano ke šplhání do jeskyně jsem svíral v druhé. Vlna se ještě víc zvedla, v tu chvíli záď uhnula a já věděl, že Bulson nad lodí ztratil vládu.</p>

<p>"Leť holka! Leť!" křičel starý muž a my jsem se vznášeli na křídlech zpěněné záplavy jako gigantický pták.</p>

<p>Podlaha pod nohama se roztříštila a vyrazila mi vstříc, dopadli jsme na břeh.</p>

<p>Otřeseně jsem se postavil, z krásné Milenky zbyly jen dřevěné trosky.</p>

<p>"Jdeme!" překřičel vytí větru Henrik a sprintem zamířil k pravému břehu zátoky. Těsně nad hladinou se občas objevoval vchod do zaplavené jeskyně. Vodní hladina musela teď být o mnoho metrů výš než obvykle.</p>

<p>"Jugu, podívej se po ostatních!" přikázal jsem otřesenému rybáři a vyrazil za Henrikem.</p>

<p>Lano jsme uvázali k velkému kameni a vrhli se do příboje. Jediná šance pro Valerii Dejevovou spočívala ve vzduchové kapse, která se v dutině mohla vytvořit a nepustit vodu dovnitř. Mezi dvěma útoky vln jsme pod vodou proklouzli do jeskyně, kde už bylo klidněji.</p>

<p>V příšeří jsme se stěží orientovali. Našel jsem hladinu a zhluboka se nadechl. Dutina byla naštěstí velká a voda ji celou nevyplnila. Jenomže žádná žena tu přivázaná nebyla.</p>

<p>"Je dole!" zoufale vykřikl Henrik, který se vynořil vedle mě.</p>

<p>Znovu jsme se ponořili. Tma, nahoru a dolů se pohybující voda, ostré úlomky skal. Ležela tři metry pod hladinou přivázaná ke kolíkům zatlučeným do skály. Vlny z ní servaly šaty. Naštěstí ji připoutal jen provazy. Stačilo dvakrát říznout a táhli jsme ji vzhůru. Svaly mi tuhly zimou, nedokázal jsem potlačit drkotání zubů. Z posledních sil jsme ji položili na plochý kámen.</p>

<p>"Nedýchá!" vzlykal Henrik.</p>

<p>"Já umělé dýchání, ty masáž srdce. Víš, co to je?"</p>

<p>Pouze přikývl.</p>

<p>A ke všemu je studená jako led, napadlo mě, ale nahlas jsem to neřekl. Dali jsme se do práce. Její tělo se v šeru lesklo, pleskání vln přehlušovalo jen naše sípavé oddechování.</p>

<p>"Dokud se neprobudí, dokud se neprobudí," opakoval si Henrik jako zaklínadlo.</p>

<p>Čas plynul a my pokračovali v marném oživování. Nádech, výdech, čtyřikrát zatlačit na hrudník.</p>

<p>Voda začínala opadávat. Už jsem necítil žádnou naději, mučil jsem se jen proto, abych vyčerpal všechny síly a bojoval proti osudu až do konce. Henrik se zhroutil, přemohly ho křeče - chladem ztuhlé svaly mu vypověděly poslušnost.</p>

<p>Zatočila se mi hlava, ztratil jsem rovnováhu a převalil se na bok. Něco pod opaskem se mi bolestivě zařízlo do břicha. Pokusil jsem se to odstranit a místo úlomku skály jsem nahmatal zářící drahokam. Položil jsem ho Valerii do žlábku mezi ňadra. Henrik nic z toho neviděl, ležel zkroucený do klubíčka se zavřenýma očima. Kámen postupně pohasínal, až vypadal jako obyčejný krystal, potom naopak nepřirozeně ztmavl a nakonec se rozpadl na prach.</p>

<p>"Hej! Hej !" zatřásl jsem Henrikem. "Ona dýchá! Žije, zachránili jsme ji!"</p>

<p>Rozplakal se jako malý kluk a nebyl k utišení. Voda ustoupila, zanedlouho jsem mohl vyjít suchou nohou ven. Ti dva se stále tiskli k sobě a zahřívali jeden druhého.</p>

<p>Opíral jsem se o zeď, naslouchal zvukům noci a čekal. Tohle byla má třetí osamělá noc v řadě za sebou. V opasku a po kapsách jsem měl čtyři sta deset zlatých, svůj podíl za záchranu Valerie Dejevové navýšený o velitelskou prémii. Jug s Jungwirem a Henrik také nepřišli zkrátka. Wiliam Bulson svou poslední plavbu nepřežil, ale věřil jsem, že umřel šťastný. Stvořil svou Milenku pro plavbu na křídlech hurikánů, a to se mu splnilo. Nechal za sebou i ptáky.</p>

<p>Po třech dnech mě přestávaly bolet všechny rány a téměř jsem se cítil lépe než před tímhle podivným dobrodružstvím. V temnotě přede mnou se něco pohnulo, v odlesku světla dopadajícího z jediného rozzářeného okna široko daleko jsem viděl kradmo se přibližující se postavu. Zastavila se u staré kůlny, na okamžik mě oslnil záblesk světla na čepeli nože. Vyšel jsem ze stínu. Všiml si mě, až když jsem stál krok od něho. Pokusil se o chabý výpad. Uchopil jsem mu ruku v zápěstí, zapáčil mu loket, nůž mu vypadl z rukou. Byl to dlouholetým používáním opotřebovaný řeznický nůž s čepelí ne širší než palec. Poddal se bolesti, navedl jsem si ho zády ke mně a na hrdlo mu přiložil ostří.</p>

<p>"Proč je zabíjíš?" zeptal jsem se.</p>

<p>"Já musím, musím, nutí mě to!" vychrlil. "Jsou tak špinavé!"</p>

<p>"A proč jsi nezabíjel celých dvaadvacet let?" položil jsem další otázku a napůl čekal, že se pokusí zapírat.</p>

<p>"Pustíš mě, když ti to řeknu?"</p>

<p>"Pustím," slíbil jsem.</p>

<p>"Tehdy jsem se oženil a má žena - spousta povinností. Musel jsem s ní spát, starat se o obchod, neměl jsem nutkání," koktal.</p>

<p>Nožem v druhé ruce, o kterém neměl ani tušení, jsem ho bodl do podbřišku, potáhl ránu až k prsní kosti a pustil ho. Složil se na zem jako pytel masa, kterým teď už byl. Na ruce jsem cítil mazlavou krev a jeho vnitřnosti.</p>

<p>Přestože jsem nic neslyšel, vzhlédl jsem. Ulicí se ke mně blížil muž, na kterého jsem nestačil, v ruce držel řeznický nůž dlouholetým užíváním ztenčený v břitvovité ostří. Blížil se a byl připraven zaútočit. Vždy byl připraven zaútočit.</p>

<p>Dýchal jsem zhluboka, vzduch byl chladný a čistý. Takový mám rád.</p>

<p>"Netušil jsem, že tě potkám i tady," přivítal jsem ho.</p>

<p>"Byl jsi přímo u zřídla a docela dlouhou dobu. Věci se pak změní," odpověděl.</p>

<p>"Přišel jsi mě potrestat za tuhle smrt?" ukázal jsem na chladnoucí tělo u svých nohou.</p>

<p>Přikývl.</p>

<p>"Ale ty víš, že mi to nedělá žádnou radost, nemám to rád," řekl jsem.</p>

<p>"Opravdu?" nechal viset otázku ve vzduchu.</p>

<p>Pokrčil jsem rameny a vrátil nůž do pouzdra.</p>

<p>"A proč jsi ho zabil tak ošklivým způsobem?" zeptal se tentokrát on.</p>

<p>"Bariéry v podvědomí?" zasmál jsem se s pocitem ledu za krkem. "Chtěl jsem, aby věděl, jaké to je umírat v bolestech s rozpáraným břichem," přiznal jsem. "Aby věděl, co cítily."</p>

<p>"A co když i ty budeš jednou na opačné straně nože?"</p>

<p>Díval jsem se mu od očí, oplácel mi stejně. On byl já.</p>

<p>"To přece víš. Vynesu kartu, kterou mi život namíchal," řekli jsme oba současně.</p>

<p>"Drsná hra."</p>

<p>Na to se nedalo nic říct. Rozplynul se ve tmě stejně tiše, jako se z ní vynořil.</p>

<p>Pohledem jsem zabloudil k Eričinu svítícímu oknu a nakonec jsem svůj nůž nechal v ráně. Ona bude vědět. Přišel čas podívat se opět někam dál.</p>
</section>

</body>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0