Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/176.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Raymond</first-name><middle-name>E.</middle-name><last-name>Feist</last-name></author>
<book-title>Sága trhlinové války - 03 - Stříbrný trn</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Raymond</first-name><middle-name>E.</middle-name><last-name>Feist</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>16.8.2019</date>
<id>a61f0919-5b9d-4963-a76b-1e8ad58eab64</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2003</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong><image xlink:href="#_0.jpg" /></strong></p><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_1.jpg" /></strong></p><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_2.jpg" /></strong></p><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_3.jpg" /></strong></p><empty-line /><p>A to povstání všech a v stejnou chvíli</p>
<p>Byl ten hřmot</p>
<p>Bouře vzdálené, však líté</p>
<p>milton, Ztracena ráj, Kniha druhá, verš 476</p>
<p> <strong>ÚVOD</strong></p>
<p>Na světě zvaném Midkemia vyrostlo mocné Ostrovní království, sousedící na jihu s říší Velká Kesh. Království se postupně rozšiřovalo, dokud nepokrylo cely světadíl od Královského moře až k moři Nekonečnému.</p>
<p>Ve dvanáctém roce vlády krále Rodrica Čtvrtého se v nejzápadnější provincii, vévodství Crydee, stal sirotek pracující v hradní kuchyni, Fug, učedníkem mága Kulgana. Nebyl příliš nadaným studentem, přesto se mu dílem náhody podařilo získat titul nižšího šlechtice. Zachránil totiž život princezně Carline, dceři vévody Borrice conDoina, a stal se panošem na vévodově dvoře. Mladičká Carline posléze k Pugovi zahořela dětskou láskou a chlapec byl tak nucen čelit nepřátelským výpadům o málo staršího panoše Rolanda, který byl do Carline zamilovaný.</p>
<p>Společně se svým nejlepším přítelem Tomasem našel Pug vrak neznámé lodi, na jejíž palubě umíral muž cizí národnosti. Vévodův kněz, otec Tully, použil svých magických schopností a přišel na to, že muž pochází z cizí planety, Kelewanu, ovládané mocnou říší válečníků Tsuranů. Pronikli na Midkemii kouzelnou branou, trhlinou v prostoru, a zdálo se, že si připravují půdu pro rozsáhlou invazi. Vévoda Borric přizval na poradu královnu elfů, Aglarannu, která souhlasila s jeho domněnkou, totiž že Vzdálenému pobřeží hrozí jakési nevysvětlitelné nebezpečí; elfové několikrát narazili na skupiny podivných bojovníků, mapujících západ Království, kteří pokaždé záhadně zmizeli.</p>
<p>Lord Borric usoudil, zeje skutečně třeba obávat se nejhoršího, a spolu se <emphasis>svým</emphasis> mladším synem Aruthou a doprovodem se vypravil varovat krále Rodrica. Panství Crydee svěřil do péče staršímu synu Lyamovi a mistru šermíři Fannonovi. Výpravy se zúčastnili mág Kulgan, Pug s Tomasem, seržant Gardan a padesát vojáků. V rozsáhlých lesích zvaných Zelené srdce byla vévodova družina napadena obávanými a nemilosrdnými peklomory, zlými elfy, jimž lidé přezdívali Bratrstvo temné stezky. Po dlouhém krvavém boji byli vévoda a ostatní přeživší zachráněni Dolganem, vůdcem trpaslíků, a jeho společníky.</p>
<p>Pokračovali v cestě. Dolgan je vedl podzemními chodbami Mac Mordainovy šachty, kde na ně zaútočil zlort a odřízl Tomasovi cestu k jeho přátelům. Tomas byl nucen uprchnout do hlubin pradávných dolů, zatímco Dolgan dovedl ostatní do bezpečí.</p>
<p>Poté se Dolgan vrátil do podzemí, aby Tomase našel. Ke svému nesmírnému údivu zjistil, že chlapci poskytl útočiště jeden z posledních mocných zlatých draků, starší, než kam paměť sahá, jehož dny měly byt zakrátko sečteny. Drak Rhuagh jim ve svých posledních okamžicích vyprávěl o svém životě, o setkání se záhadným čarodějem Macrosem Černým a o mnoha zvláštních a zázračných událostech. Rhuagh se těsně před smrtí vrátil do dob mládí a síly díky daru od Macrose; skonal tak ve ctí a slávě. Na rozloučenou zanechal Tomasovi neuvěřitelný dar, magickou zlatou zbroj.</p>
<p>Družina vévody Borrice se dostala do města Bordonu, kde nasedli na loď plující do Krondoru, hlavního města západní části Království. Bouře je cestou zahnala na Čarodějův ostrov, domov legendárního Macrose Černého. Tam se Pug setkal s tajemným poustevníkem, avšak později přišel na to, že jím byl sám Macros. Ten mu naznačil, že se ještě setkají, ale nepřál si byt hledán.</p>
<p>V Krondoru dal princ Eriand, králův strýc a zřejmý dědic královského trůnu, Borricovi na srozuměnou, že je třeba pokračovat v cestě až do Rillanonu, hlavního města celého Království, a žádat o slyšení u krále. V Krondoru se Pug seznámil s princeznou Anitou, Eriandovou jedinou dědičkou, a dozvěděl se, že dívka má byt po dosažení plnoletosti provdána za prince Aruthu.</p>
<p>Když vévoda Borric dorazil do Rillanonu, uvědomil si smutnou a závažnou skutečnost: král přesto, že měl dalekosáhlé plány s budováním země, nebyl příčetný. Trpěl častými nenadálými výbuchy hněvu, při nichž nebyl schopen rozumně uvažovat a činit jakákoliv soudná rozhodnutí. Vévoda Caldric z Rillanonu, strýc Borricovy zesnulé manželky, je varoval, že pokud Tsurané skutečně vtrhnou do země a zahájí válku, břímě ponesou západní lordi. Král princi z Krondoru nevěřil; ve svém pomatení byl přesvědčen, že proti němu připravuje spiknutí, a dokonce podezíral i Borrice, jenž byl druhým možným následníkem koruny. Odmítl povolat východní armády, bál se, že kdyby opustily Východ, neměl by jej kdo chránit. Avšak ve chvíli, kdy obdržel všemi tolik obávané zprávy o tsuranské invazi, odložil na okamžik svou nedůvěru a svěřil Borricovi velení alespoň nad západními vojsky. Borric se svými společníky se kvapně vrátili na Západ a trhlinová válka se rozzuřila naplno.</p>
<p>Nedlouho po začátku velké vojny podnikli Borricovi vojáci s Kulganem a Pugem nájezd na hlavní tsuranské ležení, během něhož byl Pug zajat.</p>
<p>Tomas zůstal s trpaslíky a bojoval pod Dolganovým velením. Malí obyvatelé náhorních plošin byli jedni z prvních, kdo se Tsuranům postavil. V Tomasově zbroji se objevila jakási tajemná síla, pokaždé, když ji oblékl, stal se z něj nepřemožitelný a strach nahánějící válečník. Pronásledovaly jej ovšem zvláštní představy a pomalu měnily jak jeho vzhled, tak i ducha. V líté bitvě, která se odehrála v trpasličích dolech, byli Dolganovi oddaní zatlačeni a donuceni uprchnout do lesů. Vzhledem k tomu, že neměli jiné útočiště, rozhodli se uchýlit do Elvandaru, města elfů, s nimiž se chtěli spojit. Královna Aglaranna je vřele uvítala na svém dvoře. Cosi v Tomasově vzhledu však vyděsilo staré elfí Zaříkávače, ale odmítli o svém strachu říci cokoli bližšího.</p>
<p>Lyam odjel z Crydee, aby se připojil ke svému otci, a včleniv hradu i okolním panství převzal mistr šermíř Fannon. Arutha byl jeho pobočníkem. Carline nepřestávala truchlit nad Fugovou ztrátou a útěchu hledala u Rolanda. Tsurané napadli Crydee, použili k tomu zajaté lodi. Během boje zachránil Arutha Amose Traska, kapitána onoho korábu a bývalého piráta.</p>
<p>Tsurané se pustili do obléhání Crydee. Mnohokrát byli odraženi, během jednoho z útoků byl však mistr šermíř Fannon zraněn a Arutha vzal velení do svých nikou. Po strašlivém podzemním boji mezi Aruthovými vojáky a Tsurany, kteří se podkopali pod hradbami, dal Arutha vzkázat okolním posádkám, aby se připravily ke konečné bitvě s Tsurany. Ovšem ještě dřív, než k boji mohlo dojít, dostal tsuranský velitel Kasumi z rodu Shinzawaiů příkaz, aby se stáhl a vrátil se se svým vojskem domů.</p>
<p>Uplynuly čtyři roky. Pug se dřel jako otrok v pracovním táboře v bažinách na Kelewanu, domovském světě Tsuranů. Spřátelil se s nově příchozím zpěvákem Lauriem z Tyr-Sogu. Po neshodách s dozorcem je odtud odvedl Hokanu, mladší syn lorda Shinzawaie, a převezl je na panství svého otce. Zde měli za úkol naučit Kasumiho svému mateřskému jazyku i všemu, co věděli o životě v Království. V té době Pug potkal mladou otrokyni Katalu a zamiloval se do ní. Bratr Kamatsua, lorda Shinzawaie, patřil ke Ctihodným, mocným mágům, kteří ztělesňovali samotný zákon. Jedné noci Ctihodný Fumita odhalil, že Pug byl učedníkem mága z Midkemie. Rozhodl se jej vzít pod křídla Shromáždění, což bylo rozsáhlé bratrstvo mágů, a oba zmizeli z Shinzawaiova domu.</p>
<p>Tomas mezitím vyrostl ve tvora ohromujících schopností a síly, což způsobila magická zbroj, již kdysi oblékal Valheru - jeden z Dračích vládců, podle pověstí prvních obyvatel Midkemie, kteří bávali pány všeho živého. Nebylo o nich známo víc, než že byli krutí a mocní a zotročili si elfy i peklomory. Aglaranna, její syn Galin a vrchní rádce Tathar se obávali, že Tomase pohltí vliv Ashen-Shugara, pradávného Dračího vládce, jehož zbroj mu nyní patřila. Děsili se návratu Valheru. Aglaranna pociťovala dvojnásobné pochyby, neboť se Tomase nejen bála, ale zároveň jej tajně milovala. Tsurané napadli Elvandar, ale Tomas s Dolganem seskupili svá vojska a za podpory Macrose Černého jejich útok odrazili. Po bitvě Aglaranna přiznala Tomasovi své city a stala se jeho milenkou. Tím nad ním však naprosto ztratila moc.</p>
<p>Pugovi byly vymazány vzpomínky a pod dohledem přísných učitelů se po čtyřech letech stal skutečnem mágem. Zjistil, že je nadaným následovníkem vyšší stezky, tak se nazýval druh magie, který na Midkemii dosud neznali. Kulgan byl mágem nižší stezky, proto nebyl schopen Puga učit. Pug byl přejmenován na Milambera a postavil se po bok tsuranským Ctihodným. Jeho učitel Shimone jej sledoval při závěrečné zkoušce, kdy Milamber stál na vysoké uzounké vížce a čelil bouři, zatímco mu před očima probíhaly celé dějiny říše Tsuranuanni. Poté byl shledán způsobilým k plnění první a vlastně jediné povinnosti - sloužit Říši. Pug nedlouho poté poznal prvního přítele ve Shromáždění, Hochopepu, bystrého a moudrého mága, jenž jej zasvěcoval do tajů a zákrutů tsuranské politiky.</p>
<p>Devátého roku války přepadly Aruthu obavy, že by mohli nadcházející boj prohrát, a jeho podezření potvrdil i zajata tsuranský otrok, když si všiml, že z Kelewanu přicházejí další posily. Arutha se s Martinem Dlouhým Lukem, vrchním lovčím z Crydee, a Amosem Traskem vydal na cestu do Krondoru, aby od prince Erianda získal další pomoc. Během plavby odhalil Amos Martinovo tajemství, totiž že je nemanželským synem vévody Borrice. Martin jej donutil přísahat, že tuto skutečnost nikdy neprozradí, dokud k tomu on sám nesvolí. Jakmile dorazili do Krondoru, zjistili, že město ovládl Guy, vévoda z Bas-Tyry, zapřísáhlý nepřítel vévody Borrice. Nebylo pochyb o tom, že má v plánu zmocnit se trůnu Království. Arutha padl do léčky Jockovi Radburnovi, veliteli Guyových biřiců a tajné policie. Po honičce městem se Arutha, Martin i Amos uchýlili pod ochranu Jízlivců, krondorského zlodějského cechu. Pomohl jim Jimmy Ručka, malý chlapec, který se živil zlodějnou. Uvnitř organizace se setkali s Trevorem Hullem, bývalým pirátem, jenž se nyní věnoval pašování zboží, a jeho pobočníkem Aaronem Cookem. Jízlivci skrývali princeznu Anitu, uprchnuvší z paláce. Jocko Radburn se ji zoufale snažil dopadnout dřív, než se Guy du Bas-Tyra vrátí z pohraniční potyčky s Velkou Keshí. S pomocí cechu Jízlivců se Aruthovi s Anitou a jeho společníkům podaří uniknout z Krondoru na palubě lodi. Během pronásledování Amos navedl Radburnův koráb na skaliska a vůdce Guyovy tajné policie utonul. Šťastně se vrátili do Crydee, kde však Arutha shledal, že panoš Roland padl v jednom z menších bojů. V té době již miloval Anitu, ačkoliv si to odmítal připustit, neboť ji považoval za příliš mladou.</p>
<p>Pug, nyní známy jako Milamber, se vrátil na panství Shinzawaiů pro Katalu a zjistil, že se stal otcem. Syn William se narodil během jeho nepřítomnosti. Rovněž odhalil spojení Shinzawaiů s císařem a jejich snahu donutit tsuranskou Nejvyšší radu, které dominoval Vojevůdce, uzavřít s Midkemií mírovou dohodu. Laurie měl Kasumiho, jenž již zvládl midkemianský jazyk i zvyky, doprovodit ke králi, aby mu mohla byt předána císařova nabídka ke smíru. Pug jim popřál hodně štěstí a odvedl si ženu i dítě do nového domu.</p>
<p>Tomas prodělal obrovskou proměnu. Po téměř nesnesitelné vnitřní bitvě se mu přece jen podařilo uvést dědictví Valherů i svou lidskou stránku do rovnováhy, téměř však přitom zabil Martina Dlouhého Luka. V nerovném souboji obou vlivů málem přišel o život, nakonec ovšem zvládl výbojnou sílu Dračího vládce a nalezl ve své duši klid.</p>
<p>Kasumi a Laurie prošli trhlinou a podnikli dlouhou cestu do Rillanonu, kde zjistili, že král zešílel docela. Obžaloval je z vyzvědačství a oni byli nuceni uprchnout. K útěku jim dopomohl vévoda Caldric a doporučil jim, aby vyhledali lorda Borrice, protože se schylovalo k občanské válce. Dorazili do Romeova ležení a setkali se s Lyamem, jenž jim oznámil, že jeho otec byl smrtelně raněn a umírá.</p>
<p>Milamber, jak se nyní jmenoval Pug, navštívil císařské hry pořádané Vojevůdcem na oslavu vítězství nad vévodou Borricem. Rozzuřilo jej, jak krutě se zachází se zajatci, obzvlášť s těmi, kteří pocházeli z Midkemie. V záchvatu vzteku zničil koloseum, zahanbil Vojevůdce, a tím uvrhl politiku Říše v naprostý zmatek. Poté unikl s Katalou a Williamem zpět na Midkemii. Nebyl nadále tsuranským Ctihodným a stal se znovu Pugem z Crydee.</p>
<p>Pug se vrátil včas, aby ještě stanul u Borricova smrtelného lože. Vévoda se svými posledními slovy přiznal k otcovství Martina. Nedlouho nato přijel král, rozlíceny neschopností svých velitelů ukončit dlouhou válku. Vyjel v čele vojsk do protiútoku a navzdory nepravděpodobnosti prorazil tsuranské linie, zatlačil je zpět do údolí, v němž Tsurané ukrývali zařízení pro udržení trhliny. Král však utrpěl těžké zranění a ještě před smrtí v jednom z vzácných jasných okamžiků jmenoval Lyama, nejstaršího muže z rodu conDoinů, svým nástupcem.</p>
<p>Lyam bez váhání poslal Tsuranům zprávu, že přijímá návrh příměří, který před ním Rodric odmítl, a ustanovil datum mírového jednání. Macros se vydal do Elvandaru a varoval Tomase, že se chystá při setkání panovníků zrada. Tomas slíbil, že přivede své válečníky. Trpaslíci rovněž.</p>
<p>Na mírovém setkání Macros vytvořil iluzi uskoku tam, kde žádny nebyl připraven, vypukl chaos a rozpoutala se vřava. Pak se Macros objevil a s Fugovou pomocí zničil trhlinu. Čtyři tisíce Tsuranů pod Kasumiho velením zůstaly na Midkemii. Bývalí nepřátelé se vzdali Lyamovi a ten jim oproti přísaze věrnosti udělil milost a svobodu.</p>
<p>Všichni se vrátili do Rillanonu na Lyamovu korunovaci, kromě Aruthy, Fuga a Kulgana, kteří odjeli na Macrosův ostrov. Tam poznali Gathise, čarodějova sluhu - tvora podobnému goblinům. Ten jim předal vzkaz, z něhož bylo zřejmé, že Macros během procesu uzavírání trhliny mezi dvěma světy zahynul. Odkázal svou rozsáhlou knihovnu Pugovi a Kulganovi, kteří se rozhodli založit akademii pro všechny mágy na Midkemii. Vysvětlil jim také svou lest. Podle jeho slov by na Midkemii mohla trhlinou proniknout tajemná a zkázonosná síla, známá z tsuranských pověstí pouze jako Nepřítel. Proto prý vzbudil zdání zrady, aby mohla byt trhlina zničena.</p>
<p>Arutha, Pug i Kulgan potom pokračovali do Rillanonu, kde se Arutha dozvěděl pravdu o Martinovi. Vzhledem k tomu, že Martin byl nyní nejstarším synem conDoinů, byl zpochybněn Lyamův nárok na královskou korunu. Bávaly vrchní lovci se však svého práva vzdal a Lyam se stal králem. Arutha byl jmenován princem z Krondoru, neboť Anilin otec již zemřel. Guy du Bas-Tyra se ukryl před spravedlností a v nepřítomnosti byl prohlášen za zrádce. Laurie byl představen princezně Carline a zamiloval se do ní; zdálo se, že ona jeho city opětuje.</p>
<p>Lyam, Martin, který se stal vévodou z Crydee, a Arutha se vypravili na cestu po východní části Království. Pug s rodinou a s Kulganem odcestovali na ostrov Hvězdno, aby započali se stavbou akademie. Téměř na cely rok zavládl v Království mír...</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Prolog</emphasis></strong></p>
<p> <strong>SOUMRAK</strong></p>
<p>Slunce se sklonilo za štíty vysokých hor.</p>
<p>Poslední paprsky se dotkly země svou teplou dlaní a ze dne zbyly již jen narůžovělé červánky. Od východu se rychle stahovala hluboká modročerná tma. Mezi kopci zadul vítr řezavý jako ostří meče a až do příštího rána zaplašil veškeré připomínky časného jara. Ve stinných skulinách a na dně roklin se stále ještě držel led, který pod opatky těžkých bot hlasitě praskal. Z večerního šera se vylouply tři postavy a vstoupily do kruhu světla kolem ohniště.</p>
<p>Stará čarodějnice vzhlédla a při pohledu na neočekávané návštěvníky se její černé oči lehce rozšířily. Znala osobu stojící vlevo, rozložitého němého válečníka s téměř vyholenou hlavou, jenž měl na temeni spletený jediný dlouhý copánek. Nebyl zde poprvé, jednou sem již zavítal, když potřeboval magická znamení pro záhadný obřad. Ač byl mocným náčelníkem, poslala jej tehdy pryč, neboť tento muž byl snad ztělesněním samotného ďábla. Čarodějka sice zřídkakdy brávala v potaz otázku dobra a zla, avšak i pro ni existovala jistá hranice.</p>
<p>Navíc neměla peklomory právě v oblibě, obzvlášť ty, kteří si vyřízli vlastní jazyk, aby tak dali najevo svou oddanost temným silám.</p>
<p>Němý bojovník si ji měřil modrýma očima. Světlá barva duhovek byla pro příslušníka jeho rasy neobvyklá. Ramena měl širší než kdokoliv jiný, byl mohutný i na peklomora z horského klanu, kteří byli urostlejší než jejich příbuzní žijící v lesích. Ve velkých zašpičatělých uších měl tento tichý obr zasazeny zlaté kruhy. Propíchnutí boltců muselo být velmi bolestivé, protože peklomorům chyběly ušní lalůčky. Po každé tváři se mu táhly tři jizvy, mystické symboly, jejichž význam čarodějnici unikal.</p>
<p>Válečník se gestem obrátil na své dva druhy a bytost vpravo neznatelně přikývla. Ten pohyb byl téměř nepostřehnutelný, neboť stvoření halil od hlavy až k patě těžký háv a jeho obličej se ukrýval v kápi stažené co nejníže. Ruce mělo sepnuté a chráněné dlouhými širokými rukávy. Pak promluvilo a jeho hlas zněl jako ze záhrobí. „Přicházíme, abys nám přečetla tajemná znamení.“ Slova zasyčela místností; budila přitom dojem jakési nepatřičnosti. Nato se z jeho ruky svezla látka a čarodějnice se zhnuseně odtáhla. Odhalená končetina byla jakoby znetvořená a pokrytá šupinami, připomínala pařát potažený hadí kůží. V témže okamžiku si uvědomila, s kým má tu čest: před ní stál kněz panthatianských hadích lidí. Ve srovnání s hadími lidmi se peklomoři u čarodějky těšili velké úctě.</p>
<p>Čarodějnice odvrátila svou pozornost od obou méně významných hostů a jala se studovat tvora uprostřed. Tyčil se nad svými společníky jako hora, o hlavu převyšoval i němého peklomora a jeho mohutnost byla téměř ohromující. Pomalu si sňal medvědí kůži s lebkou, která mu sloužila jako helmice, a odložil ji vedle sebe. Stařena ostře nasála vzduch, byl to ten nejpozoruhodnější peklomor, jakého kdy ve svém dlouhém životě spatřila. Oděn byl do silných kalhot s třásněmi na lemu a obut do vysokých kožených holínek, typických pro příslušníky horských kmenů. Hruď měl obnaženou. Jeho svalnaté tělo se v záři plamenů zlatě zalesklo, když se naklonil dopředu, aby si čarodějku prohlédl. Téměř dokonalá krása jeho tváře byla nevídaná. Ale pravým důvodem stařenina zalapání po dechu bylo něco jiného. Tím, co ji vyděsilo, bylo mateřské znaménko na prsou.</p>
<p>„Znáš mě?“ zeptal se čarodějnice.</p>
<p>Přisvědčila. „Vím, za koho se vydáváš.“</p>
<p>Naklonil se ještě dál, dokud jeho obličej zespoda nezalilo světlo a neodhalilo tak něco z jeho pravé podstaty. „Jsem tím, kým se zdám být,“ zašeptal s úsměvem. Ženu zaplavil pocit strachu, neboť za jeho půvabnými rysy, za neškodným úsměvem zahlédla tvář ďábla, zla tak čistého, tak koncentrovaného, že nesnesla pohled na ně a uhnula očima. „Přicházíme, abys nám vyložila znamení,“ zopakoval a ve vzduchu se zachvělo čiré ledové šílenství.</p>
<p>Kuckavě se zasmála. „I mocní mají svá omezení?“</p>
<p>Úsměv krásného peklomora se vytratil. „Nikdo si nedokáže předpovědět vlastní budoucnost.“</p>
<p>Čarodějnice se s povzdechem vrátila k tomu, co uměla nejlépe. „Potřebuji stříbro.“</p>
<p>Peklomor přikývl. Jeho němý druh vydoloval z váčku u pasu minci a hodil ji na zem před čarodějku. Ta, aniž by se jí dotkla, pustila se do přípravy jakéhosi lektvaru v kamenné nádobě. Jakmile byla tekutina namíchána, vylila ji na stříbrný kotouček. Ozvalo se zasyknutí, jak z mince, tak i od hadího muže. Zelený šupinatý pařát se pohnul a začal ve vzduchu kreslit magický obrazec. Stařena vyštěkla: „Přestaň s těmi nesmysly, hade. Tvá magie z horkých krajin mě ruší.“</p>
<p>Hadího muže uklidnil jemný dotek a úsměv od postavy uprostřed. Čarodějka byla pokývnutím hlavy vyzvána, aby pokračovala.</p>
<p>Skřípavým hlasem, protože jí strachy vyschlo v hrdle, žena spustila: „Pověz mi podle pravdy, co chceš vědět.“</p>
<p>Pozorovala syčící stříbrný peníz, pokrytý nyní kolotajícím zeleným slizem.</p>
<p>„Nadešel čas? Mám již učinit to, co je předurčeno?“</p>
<p>Z mince vyšlehl zelený plamen a roztančil se před jejich zraky. Čarodějnice pozorně sledovala jeho pohyb, její oči v něm zahlédly to, co kromě ní nikdo spatřit nemohl. Po nějaké době se ozvala: „Krvavé démanty se seskupily v Plamenném kříži. Ty jsi ten, jenž... ty jsi on. Ten, kdož je zrozen vykonat... vykonat!“ Poslední slovo vyřkla jakoby v mdlobách.</p>
<p>Ve stařenině výrazu bylo cosi neočekávaného, protože peklomor naléhal: „Co ještě, vědmo?“</p>
<p>„Stojí proti tobě tvůj sok, je zde někdo, kdo tě chce zastavit. Nejsi však osamocen, za tebou... Nerozumím tomu.“</p>
<p>Hovořila slabě a rty měla skoro sevřené.</p>
<p>„Co?“ Peklomor se tentokrát neusmál.</p>
<p>„Něco... něco ohromného, něco vzdáleného, něco ďábelského.“</p>
<p>Peklomor se odmlčel a uvažoval. Po chvíli se obrátil k hadímu muži a tiše, ale nesmlouvavě mu nařídil: „Jdi tedy, Cathosi. Povolej temné síly a zjisti, kde klíčí sémě vzdoru. Dej našemu nepříteli jméno. Najdi ho.“</p>
<p>Hadí muž se neobratně uklonil a vyšoural se z jeskyně. Peklomor se otočil na němého společníka a rozkázal: „Vztyč prapory, můj generále, a shromáždi oddané klany na pláních Isbandie pod srázy Sar-Sargothu. Nejvýš nechť vlaje ten plamenec, který jsem zvolil za svůj vlastní. Ať se všichni dozvědí, že nyní vyplníme dávné proroctví. Budeš velet mým vojskům, Murade, a všichni uvidí, že stojíš mezi mými služebníky na nejvyšším stupni. Čeká nás velikost a sláva.</p>
<p>Pak, až ten bláznivý had označí naši kořist, postav se do čela Černým katům. Ať ti, jejichž duše náleží mně, nám poslouží a vyhledají našeho nepřítele. Najděte ho! Zničte ho! Běž!“</p>
<p>Němý přikývl na srozuměnou a opustil sluji. Peklomor se znamením na hrudi se zahleděl čarodějnici do tváře. „Nu, ty lidská vyvrženkyně, poznalas, kam se obrátily temné síly?“</p>
<p>„Ano, ty, jenž přinášíš zkázu, vím to. U Paní temnot, já to viděla!“</p>
<p>Z hrdla se mu vydral studený neveselý smích. „Já mám znamení,“ řekl a ukázal na červenou skvrnu na svých prsou, která hněvivě zářila v odraženém světle plamenů. Bylo zřejmé, že to není jen nějaký neurčitý nádor. Byl to magický talisman, dokonalé vyobrazení letícího draka. Zvedl ukazovák a zamířil jím vzhůru. „Já mám moc.“ Vztyčeným prstem opsal ve vzduchu kruh. „Jsem vyvolený. Jsem osud sám.“</p>
<p>Čarodějka přikývla, cítila, že ji objala smrt. Náhle se z jejích úst vyvalila záplava slov a zaklínání doprovodil zběsilý pohyb rukou. V jeskyni se zhmotnila magie a nocí se ozvalo podivné zavytí. Válečník stojící před ní pouze potřásl hlavou. Nasměrovala proti němu své kouzlo, kterým jej chtěla znehybnit a usmrtit. Vysoký tvor však její moci odolal a zlomyslně se na ni zašklebil. „Pokoušíš se mě ovládnout svými ubohými čáry, vědmo?“</p>
<p>Když žena viděla, že se její snaha minula účinkem, pomalu zavřela oči a s hrdě vztyčenou hlavou usedla v očekávání svého údělu. Peklomor na ni namířil špičku ukazováčku. Vyšlehl stříbrný záblesk. Zasáhl čarodějnici a ta zaječela hrůzou a ochromením. V následujícím okamžiku se vzňala a vybuchla v bílém žáru. Kratičký moment se její tmavý obrys rýsoval uprostřed žhavého pekla a pak plameny uhasly stejně náhle, jako se objevily.</p>
<p>Peklomor krátce pohlédl na hromádku popela na špinavé zemi ve tvaru sedícího těla. S dunivým smíchem sebral svůj oděv a vyšel z jeskyně.</p>
<p>Venku na něj čekali druhové, kteří drželi jeho koně. Hluboko pod nimi se rozkládalo jejich ležení, zatím ještě malé, ale předurčené k růstu. Naskočil na oře a zvolal: „Do Sar-Sargothu!“ Trhnutím za uzdu se obrátil a vedl němého válečníka a hadího kněze dolů do údolí.</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola první</emphasis></strong></p>
<p> <strong>SHLEDÁNÍ</strong></p>
<p>Loď plula pod plnými plachtami domů.</p>
<p>Vítr se změnil a po palubě se nesly kapitánovy příkazy. V lanoví se posádka předháněla, aby splnila požadavky jak nestálé svěží brízy, tak i náročného kapitána, který se nemohl dočkat, až budou v bezpečí přístavu. Byl to ostřílený mořský vlk, téměř třicet let již sloužil u královského loďstva, a z toho plných sedmnáct roků velel vlastnímu korábu. A Královský orel byl chloubou královy flotily. Přesto se však kapitán v duchu modlil za trochu silnější vítr, trochu vyšší rychlost. Nebude mít klid, dokud jeho cestující nestanou na pevné zemi.</p>
<p>Nahoře na přední palubě se nacházel důvod lodivodových starostí. Vlastně tři důvody - tři vysocí muži. Dva z nich, jeden světlovlasý a druhý tmavý, stáli u hrazení a společně se smáli nějakému vtipu. Každý z nich měřil dobře čtyři palce nad šest stop [1] a jejich postoj byl pevný a jistý jako postavení válečníka či lovce. Lyam, král Ostrovního království, a Martin, jeho starší bratr a vévoda z Crydee, hovořili o mnohém, o lovech a slavnostech, o cestování a politice, o válce a sporech a čas od času mluvili i o svém zesnulém otci, vévodovi Borricovi.</p>
<p>Třetí muž nebyl ani tak vysoký, ani tak mohutný jako druzí dva. Pohroužen ve vlastních myšlenkách se opíral o zábradlí nedaleko nich. Arutha, princ z Krondoru, byl nejmladším ze tří bratrů a stejně jako oni přemítal nad minulostí. Před očima však neměl otce zabitého ve válce proti Tsuranům, nyní označované jako trhlinová válka. Pozoroval vzedmutou příď prorážející smaragdové vlny a z temné, sluncem prozářené zeleni na něj hleděly dvě jiskřící oči.</p>
<p>Kapitán vrhl krátký pohled vzhůru a nařídil natočit plachty. Znovu se jeho zrak obrátil ke třem mužům na přídi a snad posté se tiše pomodlil ke Kiliánovi, bohu mořeplavců. Nikdy předtím se tolik netěšil, až spatří vysoké štíhlé vížky Rillanonu. Ti tři byli nejvýznamnějšími muži v celém Království. Kapitán se bál i jen pomyslet na vřavu, která by se v říši rozpoutala, pokud by se jeho lodi přihodilo nějaké neštěstí.</p>
<p>Arutha si kapitánova křiku ani odpovědí důstojníků a posádky téměř nevšímal. Byl unavený shonem uplynulého roku, takže byl k dění kolem poměrně netečný. Jeho mysl se upnula na jedinou věc: vrací se do Rillanonu, vrací se k Anitě.</p>
<p>Arutha se usmál pod vousy. Jeho život byl až do osmnácti let přímo nudný a nevzpomínal si na nic, co by stálo za zmínku. Pak přišla tsuranská invaze a svět se pro něj navždy změnil. Stal se jedním z nejlepších vojevůdců v Království, nečekaně objevil v Martinovi staršího bratra a viděl tisíc hrůz i zázraků. Ale tím největším zázrakem, který Aruthu potkal, byla Anita.</p>
<p>Po Lyamově korunovaci se museli rozdělit. Po dobu jednoho roku Lyam s doprovodem cestoval pod královským praporem a navštěvoval východní lordy i sousední krále. Nyní konečně mířili domů.</p>
<p>Lyamův hlas zpřetrhal jemná vlákna, z nichž Arutha spřádal svůj denní sen. „Co to vidíš ve vodní tříšti, bratříčku?“</p>
<p>Martin se usmál, když Arutha vzhlédl. Bývalý vrchní lovčí z Crydee, kdysi zvaný Martin Dlouhý Luk, pokynul hlavou směrem k nejmladšímu bratrovi. „Sázím roční daně, že vidí ve vlnách pár zelených očí a živý úsměv.“</p>
<p>Lyam zavrtěl hlavou. „To se s tebou nevsadím, Martine. Od chvíle, kdy jsme opustili Rillanon, jsem dostal od Anity tři zprávy týkající se státních záležitostí. Všechno se proti ní spiklo a ona musela zůstat v Rillanonu, zatímco její matka se vrátila na své panství měsíc po korunovaci. Aruthovi od ní přicházely, podle mého hrubého odhadu, více než dvě poselství týdně. Není těžké si z toho udělat závěr.“</p>
<p>„Také bych se nemohl dočkat, až budu doma, kdyby na mě čekal někdo tak roztomilý,“ souhlasil Martin.</p>
<p>Arutha byl od přírody uzavřený člověk a těžce nesl, když měl odhalovat své niterné pocity. Na debaty o Anitě byl háklivý dvojnásob. Byl do té štíhlé mladé ženy zamilován až po uši, uchvacoval jej způsob, jakým se pohybovala, jakým se smála, i to, jak se na něj dívala. A přestože tito dva muži byli pravděpodobně jediní na celé Midkemii, kteří mu byli blízcí natolik, aby se s nimi podělil o své city, nikdy, dokonce ani jako chlapec nedokázal přenést přes srdce, když si z něj někdo utahoval.</p>
<p>Lyam se pokusil Artuhovu chmurnou náladu zaplašit. „Přestaň se škaredit, bouřkový mráčku. Nejenže jsem tvůj král, jsem stále tvůj starší bratr a můžu ti dát za uši, kdykoliv to budeš potřebovat.“</p>
<p>Skutečnost, že Lyam použil mazlivé přezdívky, kterou dala Aruthovi jeho matka, a těžko představitelný obrázek krále pohlavkujícího prince z Krondoru vyloudil na Aruthových rtech malý úsměv. Chvilku neříkal nic, ale pak se ozval: „Obávám se, že jsem se nechal příliš unést svou fantazií. Její dopisy jsou sice vřelé, ale formální a občas odtažité. A ve tvém paláci je mnoho mladých dvořanů.“</p>
<p>Martin mu odporoval: „Od chvíle, kdy jsme unikli z Krondoru, je tvůj osud zpečetěn, Arutho. Míří na tebe svým šípem jako lovec, který chce uštvat jelena. Ještě dříve, než jsme dopluli do Crydee, už když jsme se ukrývali v podzemí, se na tebe dívala zvláštním způsobem. Ne, není pochyb o tom, že na tebe čeká.“</p>
<p>„A navíc,“ dodal Lyam, „řekl jsi jí přece, co k ní cítíš.“</p>
<p>„Nu, asi ne právě nejlépe. Ale vyjádřil jsem svou hlubokou náklonnost k ní.“</p>
<p>Lyam s Martinem si vyměnili pohledy. „Arutho,“ prohlásil káravě Lyam, „vkládáš do svých dopisů touhu písaře zapisujícího roční výdaje.“</p>
<p>Všichni tři se zasmáli. Měsíce strávené na cestách jim poskytly čas potřebný k tomu, aby si zvykli na změny, které jim život přinesl, a přehodnotili svůj vzájemný vztah. Martin byl pro oba v mládí učitelem i přítelem, vštěpoval jim umění lovu i lesnické znalosti. Ale byl zároveň obyčejným poddaným, ačkoliv jako vrchní lovčí stál na společenském stupni vévodova dvora dost vysoko. Po odhalení jeho původu však došli postupně ke zjištění, že ve svém starším polobratrovi nalezli něco víc. Společně se přenesli přes falešná přátelství těch, kteří z nich hodlali něco vytěžit, i prázdné sliby a předstíranou oddanost mnoha šplhavců. Navzájem v sobě objevili muže, jimž je možno důvěřovat a kteří chápou veškeré důsledky svého náhlého vzestupu. Rovněž sdíleli tlak nově nabyté odpovědnosti. Každý z nich našel v těch druhých skutečné přátele.</p>
<p>Arutha potřásl hlavou a sám pro sebe se zasmál. „Řekl bych, že jsem to také věděl od samého počátku, ale hlodaly ve mně pochyby. Je tak mladá.“</p>
<p>Lyam nadhodil: „Myslíš asi tak v matčině věku, když se vdávala za otce?“</p>
<p>Arutha si Lyama pochybovačně změřil. „Ty máš odpověď na všechno.“</p>
<p>Martin plácl Lyama po zádech. „Samozřejmě,“ odpověděl za něj. O něco tišeji dodal: „Proto je také králem.“ Lyam se na Martina naoko zamračil, ale nejstarší z bratrů se nedal vyrušit. „Takže až se vrátíme, požádej ji o ruku, milý bratře.</p>
<p>Pak můžeme probudit starého otce Tullyho, zvednout jej z jeho zamilovaného místa u krbu a všichni se sejít u svatební hostiny v Krondoru. A já budu moci konečně skoncovat s tímhle vražedným cestováním a vrátit se do Crydee.“</p>
<p>Nad hlavami se rozkřičela hlídka ve strážním koši. „Na obzoru země!“</p>
<p>„Kterým směrem?“ zvolal kapitán.</p>
<p>„Přímo před námi.“</p>
<p>Všichni upřeně zírali ke vzdálenému horizontu. Martinovy cvičené oči lovce jako první rozpoznaly obrysy pobřeží. Mlčky položil ruce na ramena svých sourozenců. Po chvíli i oni v dálce spatřili vysoké věže rýsující se na pozadí azurové oblohy.</p>
<p>Arutha téměř šeptem vydechl: „Rillanon.“</p>
<p>Lehký klapot podpatků a šustění těžké sukně zvednuté nad kmitající nožky doprovázelo štíhlou postavu odhodlaně uhánějící dlouhou chodbou. Půvabná tvář prozrazovala královský původ, nyní však byla stažena výrazem, který nevěstil nic příjemného. Strážní hlídkující podél chodby stáli v pozoru, ale jejich oči sledovaly spěchající dámu. Nejeden voják v duchu probral možné cíle, na které se mohla zaměřit pověstná nálada této paní, a pousmál se. Zpěváka čekalo, jemně řečeno, nešetrné probuzení.</p>
<p>Nanejvýš neženským způsobem se princezna Carline, králova sestra, přehnala kolem vylekaného sloužícího, jenž se pokusil uskočit stranou a zároveň se uklonit, což vyústilo v komický pád na záda. Carline mezitím zmizela v křídle pro hosty, aniž by si toho všimla.</p>
<p>Přistoupila ke dveřím a zastavila se. Připevnila uvolněné tmavé lokny sponami a zvedla ruku, aby zaklepala. Zaváhala však a její modré oči se zúžily nelibostí při představě, že by musela čekat, než se dveře otevřou. Popadla za kliku a vpadla dovnitř bez ohlášení.</p>
<p>V komnatě vládlo šero, závěsy byly ještě zatažené. Na veliké posteli se pod přikrývkami choulila velká boule, která zasténala, když za sebou Carline s třesknutím zabouchla dveře. Princezna se propletla mezi svršky poházenými po podlaze a rozhrnula záclony, aby mohlo dovnitř vniknout jiskřivé dopolední slunko. Její čin doprovodilo další bolestné zavytí a zpod deky se vyhrabala hlava se dvěma zarudlýma očima. „Carline,“ ozval se vyschlý skřípavý hlas, „chceš mě snad zabít?“</p>
<p>Přešla k lůžku a vyštěkla: „Kdybys celou noc neprobendil a přišel na snídani, jak se od tebe očekávalo, mohlo se k tvým uším donést, že připlouvá loď mých bratrů. Přistanou během dvou hodin.“</p>
<p>Laurie z Tyr-Sogu, trubadúr, cestovatel a hrdina z trhlinové války, nyní dvorní minstrel a princeznin důvěrný přítel, se posadil a protřel si unavené oči. „Neúčastnil jsem se pitky. Hrabě z Dolthu trval na tom, že musí slyšet všechny písně z mého repertoáru. Zpíval jsem až do svítání.“ Zamrkal a usmál se na Carline. Poškrábal se v pečlivě zastřižených světlých vousech a řekl: „Ten chlap má neuvěřitelnou výdrž, ale má skvělý vkus, co se hudby týče.“</p>
<p>Carline usedla na okraj postele, naklonila se a krátce jej políbila. Obratně se vymanila z paží, které se ji chystaly obejmout. Nataženou ruku položila na jeho hruď a držela jej takto v uctivé vzdálenosti. „Poslouchej mě dobře, ty zamilovaný slavíku. Lyam, Martin a Arutha tu budou brzy a v okamžiku, kdy Lyam skončí se všemi ceremoniemi, promluvím s ním o našem sňatku.“</p>
<p>Laurie se rozhlédl kolem, jako kdyby si hledal kout, kam by se ukryl. Za rok se jejich vztah prohloubil a vyvinul se ve skutečnou lásku, ale Laurie se téměř pudově vyhýbal tématu ženění. „Carline, teď-“ začal.</p>
<p>„‘Carline, teď’, to slyším ze všeho nejradši!“ přerušila jej plesknutím hřbetu ruky do nahých prsou. „Ty mizero, východní princové, synové poloviny vévodů z Království a kdoví kolik dalších žebralo o to, aby se mi směli dvořit. A já jsem je vždy odmítala. A proč? Aby si nějaký bezduchý zpěvák zahrával s mými city? Nu, je čas se s tím vypořádat.“</p>
<p>Laurie se zašklebil a rukama si sčesal neposlušné blonďaté vlasy dozadu. Vztyčil se, a než se Carline stačila pohnout, vášnivě ji políbil. Když se odtáhl, prosebně se na ni zahleděl. „Carline, lásko má nejdražší, prosím. Už jsme o tom přece mluvili.“</p>
<p>Její oči zpola přivřené během polibku se v okamžení rozšířily. „Ach! Už jsme to probírali?“ vzkřikla rozhněvaně. „Vezmeme se. To je mé poslední slovo.“ Postavila se, aby se vyhnula dalšímu objetí. „Už si o tom povídají vrabci na střeše. Taková hanba! Princezna a její milenec minstrel. Dokonce to ani není původní. Začínají si mě dobírat. Zatraceně, Laurie, je mi skoro šestadvacet. Většina žen v mém věku je již osm devět let vdaná. Chceš, abych umřela jako stará panna?“</p>
<p>„To se nikdy nestane, má lásko,“ odpověděl pobaveně. Kromě toho, že byla velmi krásná a nikdo ji nemohl při nejlepším svědomí nazvat starou babiznou, byla o deset let mladší než on a on ji stále považoval za dívku. Tento dojem ještě umocňovaly časté výbuchy jejího dětinského hněvu. Posadil se na paty a rozpřáhl ruce v bezmocném gestu, potlačuje přitom své veselí. „Jsem jaký jsem, drahá, nic víc a nic míň. Zůstal jsem zde déle než kdekoliv jinde, když jsem byl svobodným mužem. Přesto připouštím, že toto je daleko příjemnější zajetí než mé poslední.“ Narážel na léta, která strávil jako otrok na Kelewanu, v tsuranském světě. „Ale nikdy nevíš, kdy ke mně znovu dolehne volání dálek.“ Viděl, že její zuřivost s každým slovem narůstá, a uvědomoval si, že je to právě on, kdo u ní často vyvolává ty nejhorší odezvy. Bez meškání změnil taktiku. „A navíc, nevím, jestli bych byl dobrým... jak se vlastně jmenuje manžel královy sestry?“</p>
<p>„No, tak to si budeš muset rychle zvyknout. Teď vstaň a oblékni se.“</p>
<p>Laurie popadl kalhoty, které mu hodila, a ve spěchu si je natáhl. Když byl s oblékáním hotov, postavil se před Carline a položil jí paže kolem pasu. „Zbožňuji tě od prvního dne, kdy jsme se setkali, Carline. Nikdy jsem nikoho nemiloval, a ani nebudu, tak, jak miluji tebe, ale-“</p>
<p>„Já vím. Celé měsíce neslyším nic jiného než tvé věčné výmluvy.“ Znovu jej třepla do hrudi. „Vždy jsi býval poutníkem,“ přehrávala. „Vždy jsi byl volný. Nevíš, jak by sis vedl, kdybys byl připoután na jednom místě - ačkoliv jsem si všimla, že ses v královském paláci usadil bez velkých obtíží.“</p>
<p>Laurie obrátil oči k nebi. „To je pravda.“</p>
<p>„Tak, můj milý, takové vytáčky ti možná projdou u nějaké dcerky chudého hospodského, ale tady na ně zapomeň. Uvidíme, co si o tom všem bude myslet Lyam. Řekla bych, že v archivech se najde nějaký prastarý zákon, jak zacházet s poddanými, kteří se zapletli se šlechtičnami.“</p>
<p>Laurie se přidušeně zasmál. „To ano. Mému otci náleží jeden zlatý, párek oslů a statek za to, že jsi mě zneužila.“</p>
<p>Carline se nečekaně zahihňala, pokusila se ovládnout, ale nakonec se rozesmála naplno. „Ty nestvůro.“ Pevně se k němu přitiskla a položila si hlavu na jeho rameno. Povzdechla si: „Nedokážu se na tebe zlobit.“</p>
<p>Něžně ji choval v náručí. „Sem tam ti dám příležitost hněvat se na mě.“</p>
<p>„To tedy ano.“</p>
<p>„Ale ne zase tak často.“</p>
<p>„Podívej se na to. Mí bratři se blíží do přístavu a ty se tu se mnou přeš. Odvážil ses zahrávat si se mnou, ale král se na celou záležitost možná nebude dívat tak shovívavě.“</p>
<p>„Toho se obávám,“ souhlasil Laurie se známkami znepokojení v hlase.</p>
<p>Náhle se Carlinina nálada změnila. V její tváři se objevil uklidňující výraz. „Lyam udělá, o cokoliv ho požádám. Nikdy mi nedokázal upřít nic, co bych doopravdy chtěla. Je to tak odjakživa. Ale tady nejsme v Crydee. Je si dobře vědom toho, že zde vládnou jiné poměry a že už nejsem dítě.“</p>
<p>„Toho jsem si také všiml.“</p>
<p>„Neotesanče. Podívej, Laurie, nejsi žádný obyčejný sedlák nebo cestář. Hovoříš více jazyky než kterýkoliv ‘vzdělaný šlechtic’, jakého znám. Umíš číst a psát. Jsi zcestovalý, byl jsi dokonce ve světě Tsuranů. Jsi bystrý a máš talent. Jsi schopen vládnout lépe než mnozí k tomu zrození. Kromě toho, když můžu mít staršího bratra, jenž býval předtím, než se stal vévodou, obyčejným lovcem, proč bych se nemohla provdat za bývalého zpěváka?“</p>
<p>„Tvá logika je nevyvratitelná. Nedokážu ti odporovat. Má láska k tobě je bez poskvrnky, ale to ostatní...“</p>
<p>„Tvoje potíž tkví v tom, že máš schopnosti vládnout. Ty jen nechceš přijmout takovou odpovědnost. Jsi lenoch.“</p>
<p>Zasmál se. „Proto mě také můj otec vyhnal z domu, když mi bylo třináct. Říkal, že ze mě nikdy nebude dobrý sedlák.“</p>
<p>Lehce se od něj odtáhla a zvážněla. „Věci se mění, Laurie. Hodně jsem o tom uvažovala. Dvakrát jsem již byla zamilovaná, ale ty jsi první muž, který mi dal zapomenout na mé postavení a způsobil, že takto jednám bez špetky studu. Když jsem s tebou, nic nedává smysl, ale tak je to v pořádku, protože se alespoň nestarám o to, zda dává smysl to, co cítím. Ale nyní se musím začít starat. Měl by sis vybrat, a to brzy. Sázím všechny své šperky, že Arutha s Anitou ohlásí své zásnuby, než skončí příští den. Což znamená, že všichni pojedeme do Krondoru na jejich svatbu.</p>
<p>Až budou svoji, vrátím se s Lyamem sem. Bude na tobě, jak se rozhodneš, zda se vrátíš s námi, nebo ne, Laurie.“ Jejich pohledy se setkaly. „Čas strávený s tebou byl nádherný. Naplňuješ mě pocity, o kterých jsem si netroufla ani snít ve svých holčičích snech o Pugovi a pak o Rolandovi. Ale musíš být připraven zvolit svou cestu. Jsi můj první milenec a ve svém srdci navždy uchovám lásku k tobě, ale až se sem vrátím, budeš buď mým chotěm, nebo vzpomínkou.“</p>
<p>Dříve než stihl Laurie odpovědět, přeběhla Carline ke dveřím. „Miluji tě nade vše, ničemo. Ale čas se krátí.“ Odmlčela se. „Teď pojď se mnou, pomůžeš mi přivítat krále.“</p>
<p>Přistoupil k jejímu boku a otevřel jí dveře. Spěchali na nádvoří, kde pro ně byla uchystána nosítka, aby dopravila uvítací průvod do přístavu. Laurie z Tyr-Sogu, trubadúr, cestovatel a hrdina trhlinové války, si ostře uvědomoval přítomnost ženy po svém boku a pokoušel se představit si, jaké by to bylo, kdyby mu její společnost byla upřena. Tato vyhlídka naplnila jeho duši nečekaným pocitem smutku.</p>
<p>Rillanon, hlavní město Ostrovního království, očekávalo příjezd svého krále. Budovy byly ověšeny prapory a girlandami skleníkových květů. Na vrcholcích střech a věží vlály pestrobarevné plamence a mezi domy cestou do přístavu se třepetala mohutná vlajkosláva. Rillanon, zvaný klenot Království, se rozprostíral na úbočích mnoha kopců. Bylo to nádherné město malebných vížek, vzdušných oblouků a kouzelných klenutých mostů. Minulý král, Rodric, započal s jeho opravami a většina domů v blízkosti paláce se skvěla novými fasádami a umnými mozaikovými průčelími. Jeho budovatelské zaujetí propůjčilo městu pohádkový vzhled a paprsky odpoledního slunce se zlatě odrážely od bělostných a pastelových zdí i lesklých oken a tepaných kupolí.</p>
<p><emphasis>Královský orel</emphasis> se pomalu sunul ke královskému přístavišti, kde již čekala vítací družina. Ulice města i domy, ze kterých se naskýtal výhled do zálivu, byly plné rozjásaných lidí, oslavujících návrat mladého krále. Dlouhá léta Rillanon trpěl pod temnou vládou duševně nemocného Rodrica, a ačkoliv byl Lyam pro většinu obyvatel stále ještě částečně cizincem, poddaní jej zbožňovali pro jeho mládí a krásu i pro jeho odvahu, kterou prokázal během trhlinové války. Navíc se rychle rozkřikly zprávy o jeho šlechetnosti a velkomyslnosti, zvlášť poté, co rozkázal snížit daně.</p>
<p>S naoko ledabylou zručností vedl přístavní lodivod královský koráb k dlouhému molu. Netrvalo dlouho a loď byla pevně uvázána ke kotevním sloupkům a spojovací můstek spuštěn. Arutha sledoval Lyama, jenž jako první sestoupil na pevnou zemi. Jak velela tradice, poklekl a políbil půdu. Aruthův zrak přelétal shromážděný dav a pátral po Anitě, ale v tlačenici šlechticů, kteří se hrnuli ke králi, ji nikde nezahlédl. Zasáhl jej chladný úder pochybnosti.</p>
<p>Martin pošťouchl Aruthu, aby podle protokolu vystoupil jako druhý. Arutha spěchal dolů po můstku a Martin kráčel krok za ním. Aruthovu pozornost zaujal pohled jeho sestry, která opustila své místo po boku zpěváka Laurieho. Vyběhla dopředu a nadšeně objala Lyama. Ostatní členové družiny se sice neodvažovali porušit ceremonii tak jako Carline, přesto však dvořané i vojáci hradní stráže spontánně jásali při pohledu na královu očividnou radost. Další byl na řadě Arutha, Carline mu položila paže kolem krku a vtiskla mu srdečný polibek. „Ach, chyběl nám ten tvůj kyselý pohled,“ sdělila mu šťastně.</p>
<p>Aruthův výraz byl lehce podmračený, jako vždy, když se utápěl ve vlastních myšlenkách. „Jaký kyselý pohled?“ otázal se.</p>
<p>Carline k němu vzhlédla a s nevinným úsměvem prohlásila:</p>
<p>„Tváříš se, jako kdybys spolkl něco ošklivého a hýbalo se to v tobě.“</p>
<p>Martin se tomu od srdce zasmál a Carline jej na oplátku objala. V první chvíli jej to zarazilo a ztuhl; stále se ještě necítil se sestrou tak uvolněně jako s oběma bratry, ale pak se uklidnil a objetí opětoval. Carline se jim svěřila: „Nudila jsem se, když jste byli pryč.“</p>
<p>Martin si všiml Laurieho stojícího opodál a zavrtěl hlavou. „Zdá se, že to nebylo moc zlé.“</p>
<p>Carline rozverně podotkla: „Neexistuje zákon, který by zakazoval ženám povyrazit se stejně jako muži. A navíc je to ten nejlepší muž, kterého jsem poznala, a není to můj bratr.“ Martin se tomu mohl jen usmát. Arutha se mezitím neustále ohlížel po Anitě.</p>
<p>Lordu Caldricovi, vévodovi z Rillanonu a královu nejvyššímu rádci, Lyamovu prastrýci, se po tváři rozlil široký úsměv, když se králova velká dlaň setkala s jeho a radostně si potřásli rukama. Lyam musel téměř křičet, aby přehlušil panující ryk. „Strýčku, jak se daří našemu Království?“</p>
<p>„Teď již dobře, když jsi zpátky, můj králi.“</p>
<p>Arutha vypadal stále rozčarovaněji, až to Carline nevydržela a schválně nahlas mu pošeptala: „Schovej si ten protáhlý obličej, Arutho. Je ve východní zahradě, čeká tam na tebe.“</p>
<p>Arutha políbil Carline na tvář a spěšně opustil sestru i rozesmátého Martina. Proběhl kolem Lyama a zavolal: „S vaším svolením, Vaše Veličenstvo.“</p>
<p>Lyamův výraz ve vteřině prošel celou škálou od údivu po nepokryté veselí. Lord Caldric i ostatní dvořané byli chováním prince z Krondoru zaskočeni. Lyam se naklonil ke Caldricovi a objasnil mu Aruthův nečekaný úprk. „Anita.“</p>
<p>Caldricův stařecký obličej se rozzářil jako sluníčko a vévoda se spokojeně zachechtal. „Takže se brzy vydáš znovu na cestu, tentokrát do Krondoru na svatbu svého bratra?“</p>
<p>„Raději bych ji uspořádal zde, ale tradice velí, že princ se musí ženit ve vlastním městě, a my se před ní musíme sklonit. Ale nebude to dřív než za několik týdnů. Taková věc si žádá přípravu a mezitím musíme vládnout, i když se zdá, že sis po dobu naší nepřítomnosti vedl velice dobře.“</p>
<p>„Snad, Vaše Veličenstvo, ale nyní je v Rillanonu opět přítomen král a mnoho věcí čeká na tvé osobní rozhodnutí. Petice i další písemnosti, které tě dostihly na cestách, byly necelou desetinou toho, co se zde za rok nashromáždilo. Však uvidíš.“</p>
<p>Lyam se potměšile zamračil. „Myslíme, že bude nejlépe, když dáme svému kapitánovi rozkaz vyplout ihned na širé moře.“</p>
<p>Caldric se usmál. „Pojď, Veličenstvo. Město si přeje spatřit svého krále.“</p>
<p>Východní zahrada byla až na jedinou osamělou postavu prázdná. Dívka se procházela mezi pečlivě ošetřovanými květinovými záhony, které měly do prvních poupat ještě daleko. Několik odolnějších odrůd sice již počalo rašit a živé ploty lemující chodníčky byly stále zelené, zahrada však přesto spíš navozovala dojem zimní nahoty než svěžího příslibu jara, které mělo přijít za pár týdnů.</p>
<p>Anita pohlédla přes park a kochala se vyhlídkou na Rillanon. Palác byl postaven na vrcholku kopce. Toto místo bylo jako stvořené pro pevnost, jež se později rozrostla v rozlehlý celek křídel a připojených budov. Původní stavba se zachovala jako srdce královského sídla. Přes řeku, která meandrovitě obtékala návrší a v dávných dobách tvořila důležitou součást obranného systému, se klenulo sedm mostů s vysokými oblouky. Odpolední vítr nepříjemně chladil a Anita si přitáhla šál z jemného hedvábí úžeji kolem ramen.</p>
<p>Dívka se usmála nad vzpomínkou. Její zelené oči se lehce zamžily, když se jí v myšlenkách vynořil obrázek otce, prince Erlanda. Před Anitinýma očima běžely události uplynulého roku i doby o něco starší. Vybavila si, jak přijel do Krondoru Guy du Bas-Tyra a pokusil se ji přinutit, aby se za něj provdala, a posílil tak své postavení, i jak do Krondoru připlul na zapřenou Arutha. Skrývali se společně pod ochranou Jízlivců - krondorských zlodějů - déle než měsíc, dokud se jim nepodařilo uprchnout do Crydee. S koncem trhlinové války odcestovala do Rillanonu na Lyamovu korunovaci. Během těchto měsíců se zamilovala do králova mladšího bratra. A nyní se Arutha vracel do Rillanonu.</p>
<p>Dusot bot na kamenné cestičce ji přiměl otočit se. Anita očekávala, že spatří strážného nebo sluhu, který jí přišel oznámit, že král dorazil do přístavu. Namísto toho uviděla znaveně vyhlížejícího muže v honosných, ale pomačkaných cestovních šatech. Blížil se k ní a s jeho tmavě hnědými vlasy si pohrával vánek. Pod očima měl temné kruhy a téměř vyzáblá tvář, která byla Anitě tolik drahá, byla zakaboněná, což značilo, že hloubá nad něčím vážným a důležitým. Obdivovala způsob jeho chůze, kráčel pružně jako šelma, každý pohyb byl rychlý a účelný. Zastavil se před ní a váhavě, skoro ostýchavě se usmál. Anitě vyhrkly slzy. V okamžení se ocitla v jeho náručí a přitiskla se k němu. „Arutho,“ bylo to jediné, co dokázala vyslovit.</p>
<p>Nějakou dobu tak stáli mlčky a svírali jeden druhého, jako by se báli, že je od sebe osud opět oddělí. Potom Arutha něžně zvrátil její hlavu dozadu a políbil ji. Beze slov vyprávěl o své touze a lásce a ona mu němě odpovídala. Shlížel dolů do očí zelených jako moře a na překrásný nosík jemně poprášený pihami, roztomilou chybičku na Anitině jinak bezvadné pleti. S unaveným úsměvem zašeptal: „Vrátil jsem se.“</p>
<p>Náhle se rozesmál svému směšnému prohlášení a Anita se k němu přidala. Cítil se lehce, jako by plul vzduchem, když držel tuto štíhlou mladou ženu ve svém náručí a dýchal slabou vůni jejích temně rudých vlasů, spletených do složitého účesu podle letošní dvorské módy. Radoval se z toho, že jsou zase spolu.</p>
<p>Anita o krok ustoupila, ale pevně držela jeho ruku. „Bylo to tak dlouho,“ ozvala se tiše. „Měl jsi být pryč jen měsíc... pak další a ještě jeden. Neviděla jsem tě přes půl roku. Nedokázala jsem se přimět sejít do přístavu. Věděla jsem, že budu plakat, až tě uvidím.“ Tváře měla mokré od slz. Usmála se a setřela si je.</p>
<p>Arutha stiskl její dlaň. „Lyam neustále nacházel další šlechtice, které musel navštívit. Královské záležitosti,“ vysvětloval s ironickým znevažováním. Ode dne, kdy Anitu potkal, nebyl Arutha schopen vyjádřit své city. Velmi silně jej přitahovala, avšak poté, co unikli z Krondoru, neustále bojoval sám se sebou. Toužil po ní, ale připadala mu příliš mladá, viděl v ní sotva odrostlé dítě; nebylo tomu dávno, co dosáhla plnoletosti. Nemohl ovšem pominout skutečnost, že na něj měla uklidňující vliv. Dokázala přečíst jeho nálady jako nikdo jiný, věděla, jak zaplašit jeho starosti, utlumit hněv a vytrhnout jej z temného zadumání. A on si její jemné způsoby zamiloval.</p>
<p>Nechával si to pro sebe až do posledního večera před odjezdem. Procházeli se tehdy v této zahradě a dlouho do noci si povídali. A ač ani jeden z nich nemluvil o ničem podstatném, v Aruthovi vyklíčil pocit, že si porozuměli. Lehký a tu a tam i poněkud formální tón Anitiných dopisů v něm vzbudil pochyby, strach, že se tehdy v noci zmýlil, ale nyní, když se na ni díval, věděl, že tomu tak nebylo. Bez úvodu spustil: „Celou dobu jsem na tebe myslel.“</p>
<p>Všiml si, že se jí do očí opět derou slzy, když jako ozvěna odpovídala. „A já na tebe.“</p>
<p>„Miluji tě, Anito. Přál bych si tě mít navždy po svém boku. Staneš se mou ženou?“</p>
<p>Stiskla jeho ruku a odvětila prostě: „Ano.“ Pak jej znovu objala. Aruthovi se pod náporem nezkaleného štěstí zatočila hlava. Pevně ji k sobě přivinul a zašeptal: „Jsi moje radost. Jsi mé srdce.“</p>
<p>Nějakou dobu tam stáli, vysoký hubený princ a drobná princezna, dosahující mu sotva po bradu. Tiše spolu rozmlouvali a zdálo se, že pro ně neexistuje nic důležitějšího než přítomnost toho druhého. Pak je vyrušilo nesmělé zakašlání. Otočili se a u vchodu do zahrady spatřili vojáka z palácové stráže. Ten promluvil: „Jeho Veličenstvo se blíží k paláci, Vaše Výsosti. Během několika minut vstoupí do velkého sálu.“</p>
<p>Arutha přikývl. „Asi bychom měli hned jít.“ Vedl Anitu za ruku a prošli kolem strážného, který jim vykročil v patách.</p>
<p>Kdyby se Arutha s Anitou ohlédli, uviděli by, jak se zkušený hradní strážce ze všech sil snaží potlačit široký úsměv.</p>
<p>Arutha naposledy stiskl Anitě ruku a postavil se ke dveřím, kterými Lyam prošel do velkolepého trůnního sálu. Dvořané se klaněli králi, důstojně kráčejícímu k vyvýšenému stupni, na němž se tyčil trůn. Dvorní mistr ceremoniář udeřil svým žezlem do podlahy a zvolal: „Slyšte, slyšte! Nechť vejde ve známost, že Lyam, první toho jména a boží vůlí právoplatný panovník, se vrátil a znovu usedl na svůj trůn. Nechť žije král!“</p>
<p>„Ať žije král!“ zahřmělo sálem v odpověď.</p>
<p>Jakmile byl Lyam na svém místě, pážata mu na hlavu posadila korunu, jednoduchý zlatý kruh, a přes ramena mu přehodila purpurový plášť. Král na úvod prohlásil: „Jsme rádi, že jsme opět doma.“</p>
<p>Mistr ceremoniář podruhé třeskl svou holí o zem a vyvolal Aruthovo jméno. Princ z Krondoru vstoupil do sálu, za ním Carline s Anitou a potom i Martin. Tak přikazovala dvorská etiketa. Každý z nich byl postupně ohlášen. Shromáždili se po obou stranách trůnu a král pokynul Aruthovi.</p>
<p>Arutha před něj předstoupil a naklonil se. „Mluvil jsi s ní?“</p>
<p>S potutelným úsměvem se Arutha podivil: „Mluvil o čem?“</p>
<p>Lyam se vesele zašklebil. „O sňatku, oslíku. Jistěže. A podle tvého sladkobolného úsměvu soudím, že odpověď zněla ‘ano’,“ zašeptal. „Vrať se na místo a já to za chvíli vyhlásím.“ Arutha se vrátil zpět po bok Anity a Lyam pohybem ruky přivolal vévodu Caldrica. „Jsme unaveni, můj kancléři.</p>
<p>Potěšilo by nás, kdyby slyšení proběhlo rychle.“</p>
<p>„Jsou zde dvě záležitosti, o nichž soudím, že by je mělo Vaše Veličenstvo vyslechnout již dnes. Ostatní mohou počkat.</p>
<p>Lyam naznačil, aby Caldric pokračoval. „První poselství je od hraničních baronů a vévody Vandrose z Yabonu. Hlásí neobvykle zvýšený pohyb goblinů v západní části Království.“</p>
<p>Arutha se přestal věnovat Anitě, neboť tato slova upoutala jeho pozornost. Západní část Království byla doménou prince z Krondoru. Lyam se na něj podíval, pak i na Martina a pokynul jim, aby se projevili.</p>
<p>Martin se ozval první. „Jsou nějaké zprávy z Crydee, lorde Caldricu?“</p>
<p>„Ze Vzdáleného pobřeží jsme žádný takový dopis neobdrželi. V současné době máme zprávy pouze z oblasti mezi Skalním hradem na východě a Blankytným jezerem na západě. Mluví se v nich o neustálém výskytu tlup goblinů táhnoucích na sever a o příležitostném drancování, jakmile ti zlovolní ničemové narazí na vesnici.“</p>
<p>„Na sever?“ Martin pohlédl na Aruthu.</p>
<p>Arutha promluvil: „Dovolí Vaše královské Veličenstvo?“ Lyam přitakal. „Martine, myslíš snad, že se goblini chystají připojit k Bratrstvu temné stezky?“</p>
<p>Martin chvíli uvažoval. „Nezavrhoval bych tuto možnost. Goblinové peklomorům dlouho sloužili. Ačkoliv bych spíš předpokládal, že se Temní bratři budou stěhovat na jih, do původních domovů v Šedých věžích.“ Zlořečení příbuzní elfů byli z těchto hor vytlačeni na sever tsuranskou invazí během trhlinové války.</p>
<p>Martin se obrátil na Caldrica. „Drahý lorde, zmiňuje se někdo v těch listech o Temném bratrstvu?“</p>
<p>Caldric zavrtěl hlavou. „Jedině obvyklý pohyb podél Zubů světa, vévodo Martine, ale nic kromobyčejného. Lordi ze Severenu, Železného průsmyku a ze Skalního hradu zaslali pravidelné zprávy, nic víc. O Bratrstvu ani slovo.“</p>
<p>Lyam prohlásil: „Arutho, necháváme na tobě a na Martinovi, abyste prohlédli tyto listiny a rozhodli, co je potřeba na Západě učinit.“ Podíval se na Caldrica. „Co dál, můj lorde?“</p>
<p>„Poselství od císařovny Velké Keshe, Vaše Veličenstvo?“</p>
<p>„A co si Kesh přeje sdělit Ostrovům?“</p>
<p>„Císařovna posílá do Ostrovního království velvyslance, nějakého Abdura Rachmana Memo Hazara-Chána, za účelem projednat ukončení sporů mezi Keshí a Královstvím.“</p>
<p>Lyam pokýval hlavou. „Tato novina nás těší, můj lorde. Záležitost s Dolinou snů již příliš dlouho bránila našemu království i Velké Keshi jednat rozumně. Pro obě země by bylo nanejvýš prospěšné, kdyby se nám podařilo dohodnout se.</p>
<p>Konečně bychom mohli mít s Říší dobré sousedské vztahy. Kéž by tomu tak bylo navěky.“ Lyam povstal. „Ale pošli Jeho Excelenci dopis, že nás bude muset navštívit v Krondoru, neboť tam budeme slavit svatbu.</p>
<p>Drazí lordi a mé dámy, s neskrývanou radostí vám musíme oznámit, že náš bratr Arutha se zasnoubil s princeznou Anitou.“ Král se otočil k šťastnému páru, vzal je oba za ruku a pokynul shromážděným dvořanům. Sálem se rozezvučel potlesk a provolávání slávy.</p>
<p>Carline vrhla ze svého místa po boku bratrů nevraživý pohled na Laurieho a šla políbit Anitu na tvář. Ve velké síni panovala radostná nálada a Lyam rozhodl: „Dnešní slyšení je skončeno.“</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola druhá</emphasis></strong></p>
<p> <strong>KRONDOR</strong></p>
<p>Město bylo pohrouženo do sna.</p>
<p>Od Hořkého moře se vinul závoj husté mlhy a halil Krondor mléčnou bělobou. Hlavní město Západního království nikdy skutečně neodpočívalo, ale obvyklé noční zvuky i stíny těch, kteří z jakéhokoliv důvodu nespali, překryl téměř neproniknutelný vlhký příkrov. Vše se zdálo být nepřirozeně tiché, jako kdyby si dokonce i kočky obalily tlapky látkou, aby svým nehlučným našlapováním nerušily panující klid.</p>
<p>Pro jednoho z obyvatel města byly tyto podmínky téměř ideální. Mlha změnila ulice v úzké temné tunely a každý blok domů se stal osamocenou skálou v neproniknutelné pustině. Všepohlcujícím šerem tu a tam probleskovalo slabé světlo nárožních lamp a poskytovalo tak náhodným nočním chodcům svou uklidňující náruč předtím, než se znovu ponořili do vlhké a nevlídné tmy. Ale mezi těmito malými ostrůvky bezpečí se všem, kterým bylo osudem předurčeno pracovat pod pláštěm temnoty, dostávalo této noci zvláštní ochrany, neboť zvuk jejich kroků byl utlumen a postava skryta před nechtěnými zvědavými pohledy. Jimmy Ručka byl na cestě za obživou.</p>
<p>Jimmymu bylo asi patnáct let a všichni, kterým příslušelo hodnotit, jej již pokládali za jednoho z nejnadanějších členů Jízlivců, zlodějského cechu. Jimmy se živil zlodějinou téměř celý svůj krátký život, byl to chlapec z ulice, který se ze zlodějíčka ovoce vypracoval na plnoprávného člena Jízlivců. Otce neznal a matka bývala prostitutkou v Chudinské čtvrti, dokud její dny neukrátila ruka opilého námořníka. Jimmyho rodinou se pak stali Jízlivci, mezi nimiž se jeho schopnosti rychle rozvinuly. Avšak to, co na chlapci udivovalo nejvíce, nebyl jeho věk. Jízlivci zastávali názor, že pokud je dítě dost zralé na to, aby kradlo, je dost zralé i na to, aby bylo ponecháno svému osudu. Odplata za omyly většinou přicházela sama. Neexistovali žádní špatní zloději, buď byli dobří, nebo mrtví. V případě, že chyba neohrozila přímo dalšího Jízlivce, smrt nešikovného zloděje nepředstavovala pro ostatní velkou ztrátu. Ne - to, co na Jimmym opravdu stálo za zmínku, byla skutečnost, že jeho nemalé sebevědomí pramenilo ze střízlivého odhadu vlastních sil.</p>
<p>Tak kradmo, jako by byl samým zosobněním všeho, co výraz „kradmo“ vyjadřuje, se chlapec pohyboval po místnosti. Noční klid rušilo pouze chrápání jeho nic netušícího hostitele a paní domu. Matný svit vzdálené pouliční svítilny, který sem vnikal otevřeným oknem, na nějaké rozhlížení nestačil. Jimmy se snažil prohlédnout tmou, ale po chvíli se raději soustředil na ostatní smysly. Náhlá změna zvuku při tichém došlápnutí naznačila, že konečně našel, co hledal. V duchu se zasmál; kupec si vybral pro svůj poklad jednu z nejběžnějších, a tudíž nejhloupějších skrýší. Malý zloděj účelným chmatem odstranil prkno z falešné podlahy a zajel rukou do tajného úkrytu Triga Zbohatlíka.</p>
<p>Vtom Trig něco nesrozumitelně zamumlal a otočil se na druhý bok. Vzápětí totéž zopakovala jeho žena. Jimmy ztuhl a téměř nedýchal, dlouhé minuty vyčkával, dokud se oba spáči opět neponořili do hlubokého spánku. Potom vytáhl těžký váček, citlivě uložil svou kořist do záhybů tuniky a připevnil ji opaskem. Vrátil prkno na své místo a otočil se k oknu. Bude-li mu přát štěstí, potrvá několik dnů, než kupec ztrátu zjistí.</p>
<p>Stoupl si na římsu, obrátil se a rukama se zachytil za okap. Kvapně se vytáhl na střechu a posadil se. Pak se naklonil přes okraj, s jemným zaklapnutím zavřel okenice a trhl za drát zaháknutý za západku, takže vlastně zavřel okno zevnitř. Tichounce se pro sebe smál, když smotával drát do malého očka, s neochvějnou sebejistotou si představil okradeného břicháče marně si lámajícího hlavu s tím, jak mu mohlo zmizet milované zlato. Jimmy chvilku nehybně ležel a naslouchal, jestli se někdo uvnitř nevzbudí. Když se nic neozvalo, uklidnil se.</p>
<p>Vstal a vydal se na cestu po silnici zlodějů, jak se krondorským střechám říkalo. Přeskočil z Trigova domu na další a posadil se na vlhké tašky, aby si prohlédl svůj úlovek. Váček vypovídal o tom, že kupec byl šetrný muž a pravidelně ukládal stranou značnou část svých příjmů. Jimmymu zajistí slušné živobytí na celé měsíce, pokud všechno neprohraje.</p>
<p>Lehký šelest přinutil Jimmyho přikrčit se. Bezhlesně se tiskl k šikmé ploše. Zaslechl další zvuk, jako kdyby někdo přeběhl po hřebeni střechy na tu stranu, kde se ukrýval. Hoch neslyšně zaklel a prohrábl si kudrnaté hnědé vlasy zvlhlé mlhou. Pokud tu byl někdo další, nevěstilo to nic dobrého. Jimmy pracoval bez vědomí Pána noci, což byl zvyk, který mu v minulosti vysloužil nejedno pokárání a dokonce bití, ovšem jen v těch několika případech, kdy byl přistižen. Jestliže však nyní ohrozí výpravu jiného Jízlivce, čeká ho něco podstatně horšího než ostrá slova a pár pohlavků. Členové cechu s ním jednali jako s dospělým, toto postavení si těžce vydobyl díky svým dovednostem a bystrému úsudku. Na druhou stranu však od něj očekávali, že se bude chovat zodpovědně, bez ohledu na věk. Ocitne-li se Jízlivec kvůli němu v nebezpečí života, podepsal si vlastní ortel.</p>
<p>Druhá možnost by se mohla vyvinout rovněž nepříznivě. Mohl tu pracovat zloděj na vlastní pěst, bez vědomí Jízlivců. Za těchto okolností bylo Jimmyho povinností určit totožnost nezávislého chmatáka a udat jej. Zmírnilo by to snad Jimmyho vlastní prohřešek, ovšem za obvyklou cenu dvou třetin kupcova zlata.</p>
<p>Jimmy se překulil přes špičatý hřeben a odplazil se podél něj co nejdál od zdroje hluku. Nyní zbývá prohlédnout si toho příliš samostatného zloděje. Bude mu stačit jediný pohled. Ohlásí, co viděl, a Pán noci rozšíří vetřelcův popis. Dříve či později jej navštíví několik ostrých chlapů z řad Jízlivců a naučí ho patřičným způsobům. Jimmy se vzepřel na rukách a opatrně nahlédl přes vrcholek střechy. Nic nespatřil. Rozhlédl se a koutkem oka zaznamenal nepatrné mihnutí stínu. Otočil se, ale zase nic. Jimmy Ručka se rozhodl vyčkat a uvelebil se, jak to nejlépe šlo. Dělo se zde cosi, co rozněcovalo jeho zvědavost.</p>
<p>Nepřekonatelná zvědavost patřila mezi jediné dvě Jimmyho slabosti - tou druhou byla příležitostná nechuť dělit se o lup s cechem. Občas jej tyto dvě rozporuplné vlastnosti přiváděly do zvláštních situací. Uvědomoval si to s ponurou naléhavostí. Díky výchově Jízlivců si vyvinul podivný názor na svět. Jeho pochybovačnost hraničila místy až s cynismem naprosto neodpovídajícím jeho věku. Byl nevzdělaný, ale přirozeně bystrý. Jednu věc věděl jistě: v nehybném ovzduší nevznikají zvuky samy od sebe - pokud není ve hře magie.</p>
<p>Jimmy se opět položil a přemítal, co to vlastně neviděl. Buď se po střechách proháněl neviditelný duch, což bylo sice možné, ale nanejvýš nepravděpodobné, anebo se v temných stínech na protější straně štítu skrývalo něco tělesnějšího, hmatatelnějšího.</p>
<p>Jimmy se znovu pomalu přesunul k hřebeni a nepatrně se nadzdvihl, aby mohl vykouknout přes. Zíral do tmy, a když se zvuk ozval potřetí, jeho snaha byla odměněna. Zahlédl pohyb. Někdo se tam skutečně schovával, zahalený do černého pláště. Jimmy jej mohl spatřit pouze v pohybu. Povytáhl se ještě blíž k špičce střechy, aby získal lepší výhled. Ocitl se tak přímo za číhající postavou. Znovu se vzepřel na loktech. Osoba se pohnula a urovnala si plášť kolem ramen. Jimmymu vstaly hrůzou vlasy na hlavě. Muž před ním byl oděn celý v černém a u sebe měl velkou kuši. Nebyl to žádný zloděj, byl to Puštík!</p>
<p>Jimmyho jako by zasáhl blesk. Překřížit cestu členovi cechu vrahů, kteří sebe samé nazývali podle noční sovy s nehezkou pověstí,[2] a navíc při práci, to člověku neskýtalo vyhlídky na pokojné, nebo aspoň vůbec nějaké stáří. Mezi Jízlivci však existovalo nařízení, že jakákoliv zpráva o bratrstvu nájemných vrahů musí být ihned předána výš. Nařízení přišlo od samotného Spravedlivého muže, svrchovaného vůdce Jízlivců. Jimmy se přesto rozhodl vyčkat, věřil, že má schopnosti na to, aby zůstal nepovšimnut. Možná se mu nedostávalo věhlasných vloh Puštíka, ale zato měl sebevědomí patnáctiletého chlapce, který se jako první v dějinách Jízlivců stal mistrem zlodějem. A pokud bude přistižen, nu, nebude to jeho první honička po silnici zlodějů.</p>
<p>Čas plynul a hoch trpělivě čekal. Zloděj, který nevydrží hodiny nehnutě vyčkávat, je-li potřeba, nemá mnoho šancí na dlouhý život. Příležitostně Jimmy zaslechl i zahlédl vrahův pohyb. Jeho uctivý strach z pověstných Puštíků se postupně zmenšoval, neboť tento muž nedokázal právě nejlépe setrvávat bez hnutí. Jimmy se již dávno naučil, jak střídavě napínat a uvolňovat svaly, aby zabránil přeležení a mravenčení. Pak tedy, uvažoval, je většina zkazek nadsazená, ovšem pro Puštíky je to vzhledem k předmětu jejich podnikání jedině dobře; udržuje to lidi v úctě a bázni.</p>
<p>Náhle se nájemný vrah pohnul a zvedl kuši. Plášť se mu přitom svezl z ramen. Jimmy uslyšel klapot kopyt. Pod nimi se objevili jezdci a útočník sklonil svou zbraň. Zřejmě to nebyli ti, kvůli kterým nespal.</p>
<p>Jimmy se vztyčil na loktech o něco výše, aby si mohl muže lépe prohlédnout, když jej nyní nekryl těžký kabát. Vrah se maličko natočil, aby sebral svůj plášť a odhalil Jimmymu svou tvář. Zlodějíček si srovnal nohy a připravil se tak k útěku. Pozoroval muže. Nerozeznával zcela jeho rysy, věděl pouze, že má bílou pleť a tmavé vlasy. Vrah pojednou zvedl hlavu a zdálo se, že hledí přímo na chlapce.</p>
<p>Jimmy slyšel své vlastní srdce bušit jako o závod a na okamžik se podivil, jak je možné, že vrah si takového rámusu nevšímá. Ten se však vrátil ke svému číhání. Jimmy se za hřebenem tiše přikrčil. Dýchal pomalu a snažil se potlačit náhlé nutkání zachichotat se. Když to přešlo, uvolnil se a odvážil se dalšího pohledu.</p>
<p>Útočník znovu vyčkával, Jimmy se tedy rovněž uvelebil. Nechápal, proč si Puštík vzal takovou zbraň. Těžká kuše nebyla pro zkušeného střelce příliš vhodná, jakýkoliv dobrý luk byl daleko přesnější. Hodila se tak pro někoho, kdo nemá se střelbou zkušenosti, protože vymrštěný projektil zasáhl terč s omračující silou - stejná rána od šípu by mohla být celkem neškodná, ale otřes z úderu vycházejícího z této zbraně býval často smrtelný. Jimmy jednou viděl v hostinci vystavené brnění. Kovový hrudní plát měl uprostřed díru o velikosti Jimmyho pěsti, způsobenou právě střelou z těžké kuše. Nebyl tam vystaven kvůli velikosti otvoru, ta byla běžná, ale proto, že jeho nositeli se zázrakem podařilo přežít. Ale nevýhody kuše přesto převažovaly. Nejenže byla na vzdálenost delší než tucet yardů[3] nepřesná, ale měla i krátký dostřel.</p>
<p>Jimmy natahoval krk, aby na Puštíka viděl. V pravé paži ucítil cukání. Přesunul váhu na levou stranu. Vtom pod jeho rukou praskla jedna taška a uvolnila se. S rachotem se sunula po střeše dolů, přepadla přes okraj a roztříštila se o kočičí hlavy dole na ulici. Jimmymu ten zvuk připomínal hromobití.</p>
<p>S nelidskou rychlostí se nájemný vrah otočil a vypálil. Jimmy sklouzl po střeše, aby uchránil holý život. Nedokázal se totiž sehnout dostatečně rychle, ale zemská tíže mu tentokrát dobře posloužila. Dopadl na střechu a nad hlavou mu zadrnčela střela. Kratičký okamžik si představoval, jak se jeho hlava rozlétává jako zralá dýně, a v duchu děkoval Banathovi, patronovi zlodějů.</p>
<p>Podvědomé reflexy Jimmyho zachránily i podruhé; nezůstal tam, kde dopadl, ale odvalil se doprava. Do místa, v němž ještě před chviličkou ležel, se zabodl meč. Jimmy věděl, že se mu nepodaří získat dostatečný náskok, aby mohl vrahovi utéci. Přikrčil se tedy a plynulým pohybem vytáhl z pravé boty dýku. Nerad bojoval, ale hned na začátku své životní dráhy seznal, že jeho život může záviset na schopnosti používat ostří. Pilně se cvičil v šermu i v zacházení s nožem pokaždé, když se mu naskytla příležitost. Nyní si jen přál, aby si byl mohl na svůj noční výlet po střechách vzít svůj rapír.</p>
<p>Vrah se otočil čelem k chlapci a Jimmy si všiml, že nepatrně zakolísal. Puštík měl možná rychlé reakce, ale nebyl zvyklý opatrně našlapovat na šikmých střechách. Jimmy se zakřenil, spíš aby zakryl svůj strach, než z nějakého pobavení nad protivníkovou nešikovností.</p>
<p>Vrah šeptem zasyčel: „Pomodli se k bohu, který tě sem přivedl, chlapče.“</p>
<p>Jimmymu poznámka připadala nepatřičná, napadlo ho, že jej pouze měla rozptýlit. Vrah se vymrštil a meč rozťal vzduch v místě, kde se ještě před okamžikem nacházel Jimmy. Malý zlodějíček však byl pryč.</p>
<p>Uháněl po střeše a přeskočil zpět na budovu, ve které bydlel Trig Zbohatlík. O pár vteřin později slyšel dopadnout i vraha. Jimmy hbitě pokračoval dál, dokud nedoběhl k zívající propasti. Ve spěchu úplně zapomněl, že na této straně vede mezi domy široká ulička. Otočil se.</p>
<p>Puštík se beze spěchu blížil. Špička jeho meče mířila na chlapce. Znenadání dostal Jimmy nápad. Začal zuřivě dupat a tancovat po střeše. jeho počin byl neprodleně vystřídán hněvivým křikem zespodu. „Zloději! Okradli mě!“ Jimmy si dokázal představit Triga, jak se vyklání z okna a volá noční hlídku. Doufal, že vrahovi se vybaví totéž. Takový povyk jistě způsobí, že budova bude během několika minut obklíčená. Modlil se, aby mordýř raději utekl a nesnažil se potrestat původce svého neúspěchu.</p>
<p>Vrah si však kupcova jekotu nevšímal a postupoval blíž k Jimmymu. Znovu ťal mečem. Jimmy se sklonil a přisunul se muži na dosah. Bodl nožem a ucítil, jak se špička zabořila do soupeřovy paže. Puštíkův meč s řinčením sletěl na ulici. Nocí se rozlehlo bolestné zavytí a umlčelo kupcův křik. Jimmy slyšel bouchnutí okenic a pomyslel si, co se asi honí Trigovi v hlavě, když se mu přímo nad hlavou spustilo takové boží dopuštění.</p>
<p>Nájemný vrah se vyhnul další ráně a z pouzdra u opasku vytáhl dýku. Znovu zaútočil se zbraní v levé ruce. Jimmy slyšel z ulice křik a odolal pokušení zavolat o pomoc. Nebyl sice zdaleka přesvědčen o tom, že se vrahovi ubrání, i když Puštík musí bojovat druhou rukou, ale právě tak se mu nechtělo vysvětlovat, co dělá na kupcově střeše. A navíc, i kdyby se dovolal, hlídce by nějakou dobu trvalo, než by se sem dostala a získala od kupce povolení ke vstupu do domu. Ve chvíli, kdy by se konečně ocitla na střeše, bylo by po všem.</p>
<p>Jimmy couval k okraji střechy, dokud jeho paty nevisely ve vzduchu. Útočník se přiblížil a sykl: „Už nemáš kam utéct, hochu.“</p>
<p>Jimmy se připravil k zoufalému pokusu. Vrah napjal svaly a právě na tento okamžik Jimmy čekal. Přidřepl si a zároveň učinil krok vzad. Protivník započal výpad, ale když se jeho dýka nesetkala s očekávaným terčem, ztratil rovnováhu a přepadl. Jimmy se zachytil okraje střechy. Téměř si přitom vykloubil ramena. Spíš cítil, než viděl padat vraha dolů temnotou, kde jeho tělo čekala jen tvrdá dlažba.</p>
<p>Jimmy ještě chvíli visel za okap a jeho ruce, paže i ramena sžírala palčivá bolest. Bylo by tak jednoduché prostě se pustit a ponořit se do chladivého zapomnění. Násilím zahnal takové myšlenky a donutil bránící se svaly k pohybu. Vytáhl se na střechu, kde hodnou chvíli jen ležel a popadal dech. Pak se překulil a podíval se dolů.</p>
<p>Puštík ležel bez hnutí na chladných kostkách a způsob, jakým měl zkroucený krk, vypovídal o tom, že již není mezi živými. Jimmy zhluboka nasál vzduch, teprve nyní k němu dolehl strach v plné tíži. Potlačil zachvění a přitiskl se ke střeše, protože dole po ulici spěchali ke kupcovu domu dva muži. Zvedli tělo a převrátili je na záda. Pak je popadli a uháněli pryč. Skutečnost, že mordýř měl poblíž spojence, svědčila o tom, že v této události byl zapleten cech vrahů. Ale kdo se měl stát jejich obětí v tuto pozdní hodinu? Jimmy zauvažoval. Navzdory nebezpečí, že se zde každou chvíli objeví městská hlídka, se rozhodl ještě vyčkat, aby ukojil svou zvědavost. Všetečnost opět zvítězila.</p>
<p>V mlze se ozval zvuk koňských kopyt a zakrátko se ve světle lucerny před Trigovým domem vynořili dva jezdci. Právě v tom okamžiku Trig sebral odvahu, otevřel okenice a znovu se rozkřičel. Jimmyho oči se rozšířily údivem, když jezdci vzhlédli ke kupcovu oknu. Jimmy jednoho z nich neviděl již rok, ale poznal jej na první pohled. Dobře jej znal. Užasle zakroutil hlavou, jako by nevěřil vlastním očím. Uvědomoval si, že je nejvyšší čas zmizet, ale bylo mu jasné, že dnešní noc ještě nekončí. Přítomnost muže na ulici o tom vypovídala zcela jasně. Vstal a vydal se po silnici zlodějů zpět k Baště Jízlivců.</p>
<p>Arutha přitáhl koni uzdu a podíval se vzhůru, kde se z okna vykláněl muž v noční košili a lamentoval. „Laurie, co se to tu děje?“</p>
<p>„Podle toho, co slyším mezi vzlyky a výkřiky, odhaduji, že se ten špekoun stal obětí zločinu.“</p>
<p>Arutha se zasmál. „Myslel jsem si to.“ Neznal Laurieho dobře, ale zpěvákův smysl pro humor i pohotovost se mu zamlouvaly. Věděl, že mezi Lauriem a Carline vznikly nějaké neshody, proto jej také Laurie požádal, zda by jej mohl doprovodit na cestě do Krondoru. Carline přijede za týden s Anitou a Lyamem. Ale Arutha si dávno zvykl nemíchat se do Carlininých záležitostí, pokud jej o to sama nepožádala. Kromě toho dobře chápal Laurieho nezáviděníhodné postavení, pokud se stal předmětem jejího hněvu. Hned po Anitě byla Carline osobou, s níž by se nechtěl dostat do sporu.</p>
<p>Arutha se rozhlížel po okolí, kde se začaly ozývat první rozespalé hlasy, dožadující se vysvětlení. „Nu, zdá se, že se bude brzy vyšetřovat. Měli bychom pokračovat dál.“</p>
<p>Jako by to svými slovy přivolal, vylekal je hlas ze tmy.</p>
<p>„Tady je to!“ Z mlhy se vynořili tři muži oblečení do žlutých tabardů a šedých plstěných čepic městské hlídky. Strážný vlevo, svalnatý chlapík s hustým obočím, nesl v jedné ruce svítilnu a v druhé halapartnu. Muž uprostřed byl pokročilého věku, podle všeho těsně před penzí, a poslední z trojice vyhlížel naopak velmi mladě. Všichni však vypadali jako zkušení vojáci, soudě i podle toho, že drželi ruce na pouzdrech svých velkých dýk. „Co se tu tak pozdě děje?“ otázal se starší strážce a v jeho hlase se mísila dobrosrdečnost s vážností.</p>
<p>„Nějaký ruch v tomto domě, hlídko.“ Arutha ukázal směrem ke kupci. „Jen jsme projížděli kolem.“</p>
<p>„Tak projížděli? No, snad nebudete mít nic proti, když vás požádám, abyste se chvilku zdrželi, než se všechno vyřeší.“ Naznačil mladíkovi, aby se rozhlédl po okolí.</p>
<p>Arutha mlčky přikývl. V tu chvíli z domu vykoukl zrudlý obličej. Jeho majitel máchal rukama a křičel: „Zloději! Vloupali se do mého pokoje a ukradli celý můj majetek! Co je to za pořádky, když už poctivý občan není bezpečný ani ve vlastní posteli?“ Všiml si Aruthy a Laurieho, kteří jej upřeně sledovali. „Tohle jsou ti zloději, ti proradní ničemové?“ S veškerou vážností, kterou se mu podařilo v objemné noční košili předstírat, zahořekoval: „Co jste udělali s mým zlatem, s mým drahocenným zlatíčkem?“</p>
<p>Urostlý strážný strhl povykujícího muže za ruku, až se kupec téměř otočil kolem své osy. „No tak, no tak, nech toho křiku, komediante.“</p>
<p>„Komediante!“ vyštěkl Trig. „Co, pro rány boží, ti dává právo nazývat občana, počestného občana...“ Odmlčel se a v jeho výrazu se objevil údiv, když se před jeho zraky z mlhy vyloupla skupina jezdců. V jejich čele jel vysoký muž černé pleti, oděný v tabardu kapitána princovy osobní gardy. Když uviděl to srocení, dal svým mužům pokyn zastavit.</p>
<p>Arutha potřásl hlavou a naklonil se k Lauriemu. „Tak to má být tichý příjezd do Krondoru.“</p>
<p>Kapitán se zeptal: „Hlídko, co se to tu děje?“</p>
<p>Strážný zasalutoval. „To jsem se právě snažil zjistit, kapitáne. Zadrželi jsme tyhle dva...“ Ukázal na Aruthu a na Laurieho.</p>
<p>Kapitán pobídl koně, aby si je prohlédl zblízka. Když spatřil jejich tváře, rozesmál se. Strážce se na vysokého kapitána nevraživě podíval, nevěděl, co má říci. Gardan, bývalý seržant z posádky v Crydee, švihl pravou rukou k čelu. „Vítejte ve svém městě, Výsosti.“ Když to ostatní členové princovy osobní stráže uslyšeli, napřímili se v sedlech a pozdravili svého pána.</p>
<p>Arutha jejich uvítání opětoval a pak si potřásl s Gardanem pravicí. Vojáci z městské hlídky se nezmohli na slovo. „Zpěváku,“ obrátil se posléze Gardan k Lauriemu, „jsem rád, že tě znovu vidím.“ Laurie pozdrav přijal s vřelým úsměvem. Znal Gardana pouze krátce z doby, kdy jej Arutha povolal do Krondoru, aby převzal velení nad městským i palácovým vojskem, ale stačilo mu to, aby si šedovlasého vojáka oblíbil.</p>
<p>Arutha pohlédl k místu, kde stáli noční hlídači s kupcem. Strážní žmoulali své čapky v rukou a nejstarší z nich ze sebe vypravil: „Prosím Vaši Výsost za odpuštění, starý Bert nevěděl, s kým má tu čest. Nechtěli jsme vás urazit, pane.“</p>
<p>Arutha zavrtěl hlavou, navzdory pozdní hodině a vtíravému chladu jej celá událost pobavila. „Necítím se uražený, hlídači Berte. Konali jste jen svou povinnost, a musím uznat, že dobře.“ Otočil se na Gardana. „Teď chci vědět, jak se vám, nebesa, podařilo mě najít.“</p>
<p>„Vévoda Caldric poslal plán vaší cesty společně se zprávou, že se vracíte z Rillanonu. Měl jste tu být až zítra, ale říkal jsem hraběti Volneymu, že se pravděpodobně pokusíte vklouznout do města už dnes v noci. A protože jste jel ze Saladoru, mohl jste přijet jen jedinou branou“ - namířil ruku k východní bráně - „a tak jsme tady. Vaše Výsost přijela dokonce dříve, než jsem čekal. Kde je zbytek doprovodu?“</p>
<p>„Polovina mužů doprovází princeznu Anitu na panství její matky. Ostatní se utábořili šest hodin jízdy od města. Nesnesl bych další noc na cestě. Kromě toho mám spoustu práce.“ Gardan na prince pohlédl tázavě, ale Arutha dodal pouze: „Víc, až si promluvím s Volneym. Teď ještě chci vědět,“ pohlédl na kupce, „kdo je tenhle chlapík se silným hlasem?“</p>
<p>„To je Trig Zbohatlík, Výsosti,“ odpověděl starší strážný. „Tvrdí, že se někdo vloupal do jeho pokoje a něco mu ukradl. Říkal, že ho probudil zvuk bitky na střeše.“</p>
<p>Trig mu skočil do řeči. „Prali se nad mojí hlavou, přímo nad... mojí... hlavou...“ Hlas se mu pomalu vytratil, když si uvědomil, s kým to vlastně mluví. „... Vaše Výsosti,“ dokončil rozpačitě.</p>
<p>Strážce s huňatým obočím na něj vrhl přísný pohled. „Říká, že slyšel nějaký výkřik, a pak schoval hlavu jako šnek do své ulity.“</p>
<p>Trig živě přikyvoval. „Jako by někoho mordovali, byla to odporná vražda, Vaše Výsosti. Bylo to příšerné.“ Svalnatý voják mu za opětovné přerušení uštědřil dloubnutí loktem do žeber.</p>
<p>Mladík se mezitím vrátil z boční uličky. „Tohle leželo na hromadě odpadků na ulici za domem, Berte.“ Ukázal vrahův meč. „Na rukojeti byla nějaká krev, ale na ostří nic. Je tam taky malá kaluž krve, ale žádné tělo.“</p>
<p>Arutha pokynul Gardanovi, aby mu podal meč. Mladý městský strážce si prohlížel vojáky a nemohlo mu ujít, s jakou ochotou spěchali vyplnit tento rozkaz. Podal tedy meč kapitánovi a smekl čapku.</p>
<p>Arutha přijal od Gardana meč. Když na něm nezjistil nic významného, vrátil jej hlídači. „Obrať své muže, Gardane. Je pozdě a dnes v noci se již moc nevyspíme.“</p>
<p>„Ale co ta krádež?“ vykřikl kupec, který se náhle vytrhl z tichého otřesu. „Byly to všechny mé úspory, mé životní úspory! Jsem zničen! Co si jen počnu?“</p>
<p>Princ otočil svého koně a přijel k příslušníkům městské hlídky. Promluvil k Trigovi: „Soucítím s tebou, dobrý muži, ale ujišťuji tě, že hlídka udělá vše pro to, aby ti byly tvé cennosti navráceny.“</p>
<p>„No tak,“ ponoukal Bert Triga, „navrhuji, abyste si po zbytek noci odpočinul, pane. Ráno můžete sepsat stížnost se seržantem městské stráže. Bude chtít popis ukradených věcí.“</p>
<p>„Popis ukradených věcí? Ukradli mi zlato, tak jakýpak popis! Celý můj majetek, je ze mě žebrák!“</p>
<p>„Tak zlato? Potom tedy,“ prohlásil Bert hlasem, ze kterého zaznívala zkušenost, „navrhuji, abyste si šel odpočinout a zítra začal znovu hromadit svůj poklad, protože tak, jako je v Krondoru mlha, nikdy z vašich úspor neuvidíte ani jedinou minci. Ale nevěšte hlavu, milý pane. Jste znalý muž a zlato se rychle kutálí k těm, kteří mají vaše postavení, zdroje a podnikavost.“</p>
<p>Arutha potlačoval smích, neboť navzdory kupcově osobní tragédii mu postavička onoho muže připadala nesmírně komická. Stál tam stále ve své dlouhé lněné košili a střapec noční čepičky se mu klimbal těsně nad nosem. „Dostane se ti odškodnění, dobrý muži.“ Vytáhl svou dýku z pouzdra a podal ji Bertovi. „Na této zbrani je vyryt erb mého rodu. Jsou tři takové, druhé dvě patří mým bratrům, králi a vévodovi z Crydee. Přines ji zítra do paláce a dostaneš za ni pytel zlata. Nechci, aby v den mého příjezdu byli v Krondoru nešťastní lidé. Přeji vám všem dobrou noc.“ Arutha pobídl koně a zamířil v čele doprovodu k paláci.</p>
<p>Když princ a jeho muži zmizeli ve tmě, Bert se obrátil na Triga. „Nu, pane, dobře to dopadlo.“ Podal dýku kupci. „A navíc se můžete radovat z toho, že jste jeden z mála poddaných, kterým se poštěstilo hovořit s princem Krondoru, i když za poněkud nezvyklých a složitých okolností.“ Svým společníkům pak přikázal: „Zpátky do práce, v noci, jako je tato, nás čeká víc než takovéhle povyražení.“ Pokynul jim, aby jej následovali, a vedl je pryč.</p>
<p>Trig osaměl. Po chvíli se jeho tvář rozjasnila a on zavolal na svou ženu i na ostatní, kteří se pořád vykláněli z oken okolních domů. „Mluvil jsem s princem! Já, Trig Zbohatlík!“ S radostným pohnutím vběhl do teplé náruče svého příbytku. Aruthovu dýku pevně svíral v dlaních.</p>
<p>Jimmy procházel nejužší z podzemních chodeb. Nacházel se v bludišti stok, kanálů a dalších staveb, kterými byla tato část města doslova podrytá. Každý yard v tomto teritoriu byl hlídán Jízlivci. Jimmy minul plvajzníka - člověka, který se živil tím, že vybíral z odpadní vody vše, co se dalo nějak použít. K zachycení chumáčů odpadků používal klacek. Plovoucí masa se nazývala plv, což byl zkomolený výraz, který začali používat nejprve ti nejchudší, a později se rozšířil i mezi ostatní vrstvy obyvatel města. Plvajzník se v plvu prohraboval a hledal mince i cokoliv jiného, co mělo jakousi hodnotu. Ve skutečnosti však působil jako strážce. Jimmy učinil smluvené gesto a sehnul se, aby prošel pod nízkým trámem, pravděpodobně zřícenou konstrukcí opuštěného sklepa. Ocitl se v rozlehlé hale, vyhloubené mezi chodbami. Zde se nacházelo srdce zlodějského cechu, Bašta Jízlivců.</p>
<p>Jimmy sundal ze stěny, kam se věšely zbraně, svůj rapír. Hledal tichý kout, potřeboval si oddechnout, neboť jej trápilo nedávné zjištění. Správně se měl přiznat ke své tajné výpravě, rozdělit se o zlato a přijmout trest, který mu za to Pán noci určí. Zítra odpoledne už bude cech tak jako tak vědět, že byl kupec okraden. A jakmile si ověří, že to nebylo dílo zloděje-nevázance, podezření padne na Jimmyho a na několik dalších, o kterých je všeobecně známo, že si příležitostně přilepšují neschválenou prací. Trest bude potom dvakrát tvrdší. Jimmyho však nyní nesužoval pouze vlastní osud. Vrahovou obětí neměl být přece nikdo jiný než samotný princ z Krondoru. Jimmy s Aruthou strávil mnoho času v době, kdy Jízlivci skrývali prince a princeznu Anitu před Guy du Bas-Tyrovými lidmi, a cítil k němu náklonnost. Arutha dal Jimmymu rapír, který stále nosí po svém boku. Ne, říkal si chlapec, nemohu být nevšímavý k nebezpečí, které princi hrozí, když vím, na koho Puštík na střeše čekal.</p>
<p>Po dlouhé době strávené tichým rozvažováním se Jimmy rozhodl. Nejprve se pokusí varovat prince a potom pošle zprávu o nájemném vrahovi Alvarnymu Rychlému, Pánovi dne. Alvarny je přítel a Jimmymu u něj projde daleko víc než u Gaspara daVeye, Pána noci. Alvarny Spravedlivému muži nepoví nic o zdržení, s nímž Jimmy novinku předá, pokud Jimmy nebude otálet přespříliš. Což znamená, že se Jimmy musí rychle dostat k Aruthovi, pak se neprodleně vrátit a promluvit s Pánem dne - nejpozději do zítřejšího západu slunce. Kdyby to měl odkládat déle, ani Alvarny by nemohl dělat, že si ničeho nevšiml. Byl sice velkorysý ke svým oblíbencům, ale stále to byl Jízlivec. Neloajálnost vůči cechu byla neodpustitelným prohřeškem.</p>
<p>„Jimmy!“</p>
<p>Jimmy vzhlédl a spatřil přicházejícího Zlatohlávka. Tento mladý elegantní zloděj byl zkušeným odborníkem na odírání zlata z paniček v nejlepších letech. Spoléhal víc na svůj krásný obličejík lemovaný zlatými loknami a na šarm než na šikovné ruce. Mladík vystavil na odiv své drahé šaty. „Co tomu říkáš?“</p>
<p>Jimmy uznale pokývl. „Ty ses dal teď na okrádání krejčích?“</p>
<p>Zlatohlávek se po Jimmym ohnal, ten se však jeho ráně hravě uhnul. Příchozí se posadil vedle něj. „Ne, ty nevědomý usoplenče. Mým dobrodincem je právě vdova po věhlasném pivovarníkovi Scotchnatovi.“ Jimmy o tom muži slyšel, jeho pivo bylo tak ceněné, že mělo své místo dokonce i na stolech zesnulého prince Erlanda. „A díky jeho, teď potažmo jejím, dalekosáhlým obchodním stykům se jí dostalo pozvání na hostinu.“</p>
<p>„Na hostinu?“ Jimmy věděl, že Zlatohlávek rád své posluchače napíná, a rozhodl se udělat mu radost.</p>
<p>„Ach,“ hrál si Zlatohlávek na zapomnětlivého, „Já jsem se ještě nezmínil o tom, že se chystá svatba?“</p>
<p>Jimmy obrátil oči v sloup, ale hrál svou roli dál. „Jaká svatba, Hlavičko?“</p>
<p>„Co? Královská přece. Budeme sice sedět daleko od králova stolu, ale zase ne úplně nejdál.“</p>
<p>Jimmy se narovnal jako pravítko. „Král? A v Krondoru!“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>Jimmy popadl Zlatohlávka za paži. „Začni od začátku.“</p>
<p>Hezký, ale ne příliš vnímavý, sebevědomý mladý muž se zakřenil. „Vdova Scotchnatová se dozvěděla od nákupčího z paláce, váženého člověka, kterého zná už sedmnáct let, že během měsíce mají být nashromážděny zásoby navíc, a to pro, cituji: ‘královskou svatbu.’ Není těžké si vyvodit, že král bude přítomen své vlastní svatbě.“</p>
<p>Jimmy zavrtěl hlavou. „Ne, ty prosťáčku, to není králova svatba. Arutha si bude brát Anitu.“</p>
<p>Zlatohlávek se chtěl rozkatit nad Jimmyho nevybíravou poznámkou, ale přece jen jej zaujal její obsah a oči mu zasvítily. „Proč si to myslíš?“</p>
<p>„Král by se ženil v Rillanonu. Princ se žení v Krondoru.“</p>
<p>Zlatohlávek přikývl, jako že to dává smysl. „Schovával jsem se s Anitou a s Aruthou, byla to jen otázka času. Proto se vrátil.“ Když viděl reakci na poslední větu, rychle dodal: „Anebo se brzy vrátí.“</p>
<p>Myšlenky se Jimmymu honily hlavou jako uragán. Nejenže přijede na svatbu do Krondoru Lyam, budou tu i všichni významní lordi ze Západu a většina z Východu. A jestli ví o sňatku Zlatohlávek, ví o tom polovina Krondoru a ta druhá se to dozví, než slunce zapadne.</p>
<p>Ze zadumání ho vytrhl Smějící se Jack, Strážce noci, starší pobočník Pána noci. Muž s úzkými rty přistoupil k Jimmymu a Zlatohlávkovi s rukama v bok a prohlásil: „Vypadá to, že máš něco na srdci, chlapče.“</p>
<p>Jimmy neměl Jacka v lásce. Byl to nevypočitatelný muž s neustále pevně sevřenými čelistmi, který propadal záchvatům zuřivosti a byl zbytečně krutý. Jediným důvodem pro jeho vysoké postavení v cechu byla skutečnost, že dokázal udržet na uzdě cechovní ranaře i ostatní horké hlavy. Jack Jimmyho nelibost opětoval, protože právě Jimmy dal Jackovi přízvisko „Smějící se“. Za celá léta Jackovy příslušnosti k cechu si nikdo nepamatoval, že by se kdy zasmál. „Vlastně ani ne,“ odtušil Jimmy.</p>
<p>Jack si dlouhou minutu prohlížel Jimmyho a pak i Zlatohlávka přivřenýma očima. „Slyšel jsem, že někdo zaslechl nějaký povyk nedaleko východní brány; někdo z vás se tam náhodou neochomýtal?“</p>
<p>Jimmy si uchoval kamennou tvář a podíval se po straně na Zlatohlávka, jako kdyby ta otázka patřila jim oběma. Jimmy uvažoval, zda Jack ví o Puštíkovi. Jestli ano, a jestli ho tam někdo zahlédl, nemůže od Jackových pohůnků čekat žádné slitování. Předpokládal však, že kdyby měl Jack jistotu, přišel by s obviněním, ne s otázkou. Jemné nuance nebyly právě Jackovou silnou stránkou. Jimmy s předstíraným nezájmem protáhl: „Zase se porvali opilci? Ne, spal jsem skoro celou noc.“</p>
<p>„Dobrá, aspoň budeš čerstvý,“ pokývl Jack. Trhnutím hlavy naznačil Zlatohlávkovi, aby se vytratil. Mladík vstal a bez jediného slova odešel. Jack si položil jednu nohu na lavici vedle Jimmyho. „Máme nějakou práci.“</p>
<p>„Dnes v noci?“ podivil se Jimmy, který počítal s tím, že pro dnešek už bude mít volno. Do svítání zbývalo sotva pět hodin.</p>
<p>„Je to něco zvláštního. Od něj,“ pronesl významně a myslel tím Spravedlivého muže. „V paláci se chystá královská oslava a přijede i velvyslanec z Keshe. Pozdě v noci má dorazit náklad zboží, svatební dary. Do paláce je dopraví nejpozději v poledne, takže dnes máme jedinou možnost je ukrást. Je to výjimečná příležitost.“ Jeho tón nenechal Jimmyho na pochybách, chlapcova účast není žádána, ale vyžadována. Jimmy doufal, že se trochu vyspí předtím, než se vydá do paláce, ale nyní byla vyhlídka na odpočinek tatam. S nádechem odevzdanosti v hlase se otázal: „Kdy a kde?“</p>
<p>„Odteďka za hodinu ve velkém skladišti, jednu ulici za hostincem U Kraba houslisty, nedaleko doků.“</p>
<p>Jimmy znal to místo. Přikývl a bez dalších otázek Smějícího se Jacka opustil. Záležitost s nájemnými vrahy a jejich komploty bude muset pár hodin počkat.</p>
<p>V ulicích Krondoru se stále převalovala hustá mlha. V oblasti skladišť kolem přístavu vládl jako vždy v tuto časnou hodinu klid, ale dnes se do panujícího ticha vkrádalo cosi nepřirozeného. Jimmy se proplétal mezi velkými balíky. Zboží v nich obsažené mělo tak nízkou hodnotu, že nestálo za to uskladňovat je uvnitř. Nebezpečí, že je někdo zcizí, bylo mizivé. Vršily se tu žoky s bavlnou, pytle s pící pro domácí zvířata i vysoké hranice naskládaného řeziva. Mezi tím vším se Jimmy pohyboval tiše jako myška. Zahlédl několik přístavních hlídačů, ale lezavé vlhko, zima, a ovšemže pravidelné úplatky jim sebraly chuť vzdalovat se od svých přístřešků, kde v železných koších plápolaly ohně. Od tepla by je dokázalo odtrhnout snad jedině ozbrojené povstání. Pro Jízlivce nebylo těžké vypařit se odsud dřív, než se nevšímaví hlídači stačili rozkoukat.</p>
<p>Jimmy dospěl k místu domluveného setkání. Rozhlédl se, a když nikoho neviděl, usadil se a čekal. Byl tu brzy, jak ostatně bylo jeho zvykem, protože si chtěl před akcí ještě urovnat myšlenky. V Jackově příkazu navíc bylo něco, co jej varovalo. Tak důležitá práce se většinou nepřipravovala na poslední chvíli a Spravedlivý muž jen velmi, velmi výjimečně podnikal cokoliv, co by mohlo vyvolat princův hněv - krádež královských svatebních darů se mezi takové činy řadila bez sebemenších pochyb. Ale Jimmyho postavení v cechu nebylo dost vysoké, aby chápal pravý účel jednotlivých kroků. Jen musí být ostražitý.</p>
<p>Slabý zvuk tichého našlápnutí přinutil Jimmyho napnout uši. Ať už přicházel kdokoliv, pohyboval se opatrně, jako by na něj někdo měl čekat. Zároveň s téměř neslyšnými kroky však chlapec zaslechl podivný šramot. Připomínal jemné cvaknutí kovu o dřevo. Jimmy si s rychlostí blesku uvědomil, co takový zvuk značí, a uskočil stranou. Ozvalo se hlasité zadrnčení a vzápětí se rozlétly třísky do všech stran. Z boku bedny, před níž Jimmy ještě před okamžikem stál, trčela střela z kuše.</p>
<p>Nato se ze šera vylouply dva temné stíny postav a řítily se k němu.</p>
<p>Smějící se Jack se s mečem v ruce beze slova přihnal před Jimmyho, zatímco jeho společník ve zběsilém spěchu připravoval kuši k dalšímu výstřelu. Jimmy tasil zbraně a odrazil Jackův výpad, dýkou zastavil ostří jeho meče a rapírem vedl protiútok. Jack uhnul do strany a oba se připravili k řádnému boji.</p>
<p>„Teď se podíváme, jak se umíš ohánět tím svým žabikuchem, ty usmrkaný parchante,“ ucedil Jack. „Třeba mě to rozesměje, až uvidím crčet tvoji krev.“</p>
<p>Jimmy neřekl nic, odmítl se dát rozptýlit nesmyslným dialogem. Jeho jedinou odpovědí byl vysoko vedený úder, kterým Jacka zatlačil dozadu. Nedělal si marné naděje, Jack byl lepší šermíř, ale Jimmy chtěl pouze zůstat naživu tak dlouho, dokud se mu nenaskytne šance na útěk.</p>
<p>Tancovali dopředu a zpátky, výpad střídal výpad a oba čekali na to, až ten druhý udělá chybu, aby mohli souboj ukončit. Jimmy se pokusil o protiúder, špatně však odhadl své postavení a v jeho boku se rozhořela palčivá bolest. Jackovi se podařilo říznout Jimmyho koncem meče. Rána byla bolestivá a mohla chlapce oslabit, ale nebyla smrtelná, alespoň prozatím. Jimmy se pokusil získat prostor, z bolesti se mu udělalo zle od žaludku. Jack stále útočil. Jimmy se vyhnul zuřivému úderu zleva, zatímco jeho protivník využíval těžší zbraně a snažil se vyrazit mu rapír z ruky.</p>
<p>Zvolání „Uhni!“ určené Jackovi upozornilo Jimmyho, že druhý muž znovu nabil svou kuši. Chlapec se od Jacka odvrátil a snažil se zůstat v pohybu tak, aby se Jack nacházel stále mezi ním a druhým zlořádem. Jack zaútočil a v mžiku zahnal Jimmyho zpět. Ostří jejich zbraní zařinčela a síla Jackova úderu srazila Jimmyho na kolena.</p>
<p>Vtom Jack odletěl dozadu, jako by jej nějaká obrovská ruka popadla za límec a strhla k sobě. Narazil do objemné bedny a v jeho očích se kratičkou chvíli zračil zděšený údiv. Pak se mu panenky zvrátily vzhůru a meč vypadl z ochablých prstů. V místě, kde bývala Jackova hruď, zela hluboká díra plná rozdrceného masa a kostí. Silně krvácela. Nebýt Jackova rozběsněného výpadu, terčem druhé střely by se stal Jimmy. Jack bezhlesně poklesl a Jimmy si uvědomil, že jej šíp přibil k bedně. Jimmy se přestal krčit a vstal, aby se postavil bezejmennému komplicovi. Ten zaklel a odhodil kuši stranou. Tasil meč a vrhl se na hocha. První výpad vedl na Jimmyho hlavu. Chlapec uhnul, ale klopýtl přitom a ztěžka upadl na pozadí. Na nic nečekal a po sokovi hodil nůž. Špička dlouhé dýky se cizinci zabořila do měkkého masa na boku. Útočník sklopil zrak, aby si prohlédl zranění - spíš jen neškodné škrábnutí. Tuto kratičkou nepozornost však dokázal Jimmy zúročit. Muži přeběhl přes tvář výraz nechápavého ohromení, neboť Jimmymu se podařilo zvednout se na jedno koleno a probodnout jej.</p>
<p>Hoch vytrhl rapír z umírajícího těla a muž padl naznak. Jimmy si vzal zpět i svou dýku a otřel obě ostří. Pomalu si prohlédl poranění. Shledal, že krvácí, ale nezemře.</p>
<p>Potýkaje se s nevolností kráčel k místu, kde se Jackovo tělo „opíralo“ o dřevěnou bednu. Hleděl na Strážce noci a snažil se porozumět. S Jackem se neměli nikdy rádi, ale k čemu ta promyšlená léčka? Jimmyho napadlo, že by to mohlo mít nějakou souvislost s nájemnými vrahy a princem. Aby záhadu rozřešil, musel nejprve promluvit s princem, protože pokud existoval přímý vztah mezi těmi dvěma událostmi, vrhalo to na Jízlivce značně nepříznivé světlo. Možnost, že by zradil někdo s tak významným postavením, jako byl Smějící se Jack, by otřásla cechem až k samotným základům.</p>
<p>Jimmy, který nikdy neztrácel přehled, ulehčil oběma mrtvým od jejich majetku, jenž jim nyní stejně nebyl k ničemu. S uspokojením zjistil, že měšce jsou příjemně těžké. Když končil s prohlídkou Jackova společníka, povšiml si, že mu kolem krku visí zlatý řetěz.</p>
<p>Sáhl po něm a vyndal jej. Na něm se houpal černý přívěšek ve tvaru černé sovy. Chvilku si jej oněměle prohlížel a potom jej uschoval do své tuniky. Rozhlédl se a zpozoroval vhodné místo, kam by mohl těla ukrýt. Odtrhl Jacka od bedny a odvlekl jeho i druhého muže do tmavého koutku mezi velkými balíky. Vylezl nahoru a shodil na ně další těžké žoky. dvě poškozené bedny obrátil tak, aby děravé stěny nebyly na očích. Potrvá celé dny, než budou těla objevena.</p>
<p>Jimmy nedbal svého zranění, podíval se kolem, aby se ujistil, že zůstal nezpozorován, a pak tiše zmizel v mlhavé tmě.</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola třetí</emphasis></strong></p>
<p> <strong>SPIKNUTÍ</strong></p>
<p>Arutha s vervou zaútočil.</p>
<p>Laurie povzbuzoval Gardana k většímu úsilí, neboť princ tlačil svého soka na ústup. Zpěvák se s radostí vzdal pocty prvního souboje. Zastával totiž místo Aruthova soupeře po cestě ze Saladoru do Krondoru každé ráno. A přestože cvičením získal zpět mnoho ze své bývalé šermířské dovednosti, která za dobu pobytu v královském paláci poněkud zrezivěla, unavovaly jej již neustálé prohry s bleskurychlým princem. Alespoň dnešního jitra nalezl někoho, s kým se mohl podělit o hořkost porážky. Princův starý přítel ovšem nebyl včerejší, znal několik opravdu dobrých triků, takže náhle to byl Arutha, kdo se musel stáhnout v obraně. Laurie zajásal, když uviděl, že Gardan ukolébal prince do falešného pocitu jistoty. Po zběsilé výměně však princ opět získal výhodu a Gardan zvolal: „Zadrž!“</p>
<p>Gardan s pochechtáváním ustoupil. „Za celý svůj život jsem poznal pouze tři muže, kteří mě dokázali pokořit svým mečem, Výsosti: mistra šermíře Fannona, tvého otce a nyní tebe.“</p>
<p>Laurie k tomu poznamenal: „Dobrá trojice.“ Arutha se právě chystal nabídnout souboj Lauriemu, když tu jej zaujalo něco jiného.</p>
<p>V rohu nádvoří, jež bylo vyhrazeno cvičným šermířským soubojům, se košatil vysoký strom. Jeho větve přesahovaly zeď dělící pozemky paláce od městské uličky. Mezi listím se cosi hýbalo. Arutha ukázal tím směrem. Jeden z členů palácové gardy byl již na půli cesty ke stromu, vyburcoval jej princův upřený pohled.</p>
<p>Náhle kdosi seskočil z nejnižší větve a lehce dopadl na nohy. Arutha, Laurie i Gardan měli v téže chvíli zbraně v rukou. Strážný popadl mladíka, jak si nyní mohli všimnout, za paži a vedl jej k princi.</p>
<p>Jak se k němu blížili, v Aruthově tváři se mihl záblesk poznání. „Jimmy?“</p>
<p>Jimmy se uklonil a lehce se zachvěl bolestí v boku. Dnešního jitra si ránu sám neuměle obvázal. Gardan se otázal: „Výsosti, ty toho chlapce znáš?“</p>
<p>Arutha přikývl. „Ano. Je sice trochu starší a trochu vyšší, ale znám toho mladého darebu. Je to Jimmy Ručka, legenda mezi brigandy a hrdlořezy v Krondoru. Je to ten malý zloděj, který pomáhal Anitě a mně uprchnout z města.“</p>
<p>Laurie si hocha prohlížel a náhle se rozesmál. „Neměl jsem možnost si ho dobře prohlédnout, protože ve skladišti byla tma, když mě a Kasumiho vyváděli Jízlivci z města, ale dám ruku do ohně, že je to tentýž chlapec. ‘U Matky je zábava.’“</p>
<p>Jimmy se zazubil. „A všichni se tam dobře pobaví.“</p>
<p>Arutha se ozval: „Takže vy dva se znáte?“</p>
<p>„Jednou jsem ti vyprávěl, že když jsme s Kasumim nesli králi Rodricovi zprávu od tsuranského císaře, provázel nás od skladu k městské bráně chlapec, který odlákal stráže, abychom mohli opustit Krondor. Byl to tenhleten, ale nemohu si vzpomenout na jeho jméno.“</p>
<p>Arutha odložil meč a ostatní následovali jeho příkladu.</p>
<p>„Dobrá, Jimmy, jsem rád, že tě opět vidím, ale co má znamenat tvá cesta přes zeď?“</p>
<p>Jimmy pokrčil rameny. „Myslel jsem, že byste se rád setkal se starým známým, Výsosti, ale měl jsem jisté pochybnosti, zda bych dokázal přesvědčit kapitána stráží, aby vám předal můj vzkaz.“</p>
<p>Gardan se nad tou drzou odpovědí pousmál a pokynul strážci, aby Jimmyho pustil. „Nejspíš máte pravdu, Jimmy z Otrhanců.“</p>
<p>Jimmy si pojednou uvědomil, jak ošuntěle mezi těmito dobře oděnými a upravenými obyvateli paláce vypadá. Od zubatého sestřihu až po špinavé bosé nohy vypadal jako žebrák. Pak v Gardanových očích zahlédl špetku veselí.</p>
<p>„Nenech se mýlit jeho vzhledem, Gardane. Je daleko schopnější, než je v jeho věku obvyklé.“ Arutha se po těch slovech obrátil na Jimmyho. „Tím, že ses sem dostal, jsi poněkud znevážil Gardanovy strážce. Předpokládám, že k tomu máš dobrý důvod.“</p>
<p>„Ano, Výsosti. Jedná se o nanejvýš vážnou a neodkladnou záležitost.“</p>
<p>Arutha přikývl. „Nu a čeho se ta nanejvýš vážná a neodkladná záležitost týká?“</p>
<p>„Někdo vypsal odměnu za vaši hlavu?“</p>
<p>Gardana chlapcův výrok ochromil. Laurie vykoktal: „Co? Jak...?“</p>
<p>„Co tě k tvému tvrzení přivedlo?“ zajímalo Aruthu.</p>
<p>„Někdo se už pokusil si ji vybrat.“</p>
<p>Kromě Aruthy, Laurieho a Gardana chlapcovu příběhu naslouchali ještě další dva muži. Hrabě Volney z Landrethu, který v poslední době zastával místo zástupce princova kancléře lorda Dulanice, vévody z Krondoru, jenž záhadně zmizel za vlády Guye du Bas-Tyry. Po Volneyho boku seděl otec Nathan, kněz Bílé Sung, bohyně Jediné cesty, kdysi jeden z hlavních poradců prince Erlanda. Byl tu na Gardanovu žádost.</p>
<p>Arutha ani jednoho z nich neznal, ale Gardan se jim naučil během dlouhých měsíců princovy nepřítomnosti důvěřovat a jeho názor znamenal pro Aruthu mnoho. Gardan ve skutečnosti působil jako rytíř - maršálek Krondoru, právě tak jako Volney převzal veškerou odpovědnost vrchního kancléře.</p>
<p>Oba byli zavalití, ale zatímco Volney vypadal jako muž, který nikdy nepoznal práci a je tlustý odjakživa, Nathan připomínal bývalého zápasníka, jemuž se svaly pomalu začínají měnit v tuk. Pod jejich změkčilým vzhledem se však skrývala síla. Nikdo nepromluvil, dokud Jimmy neskončil s líčením dvou soubojů, které se včera v noci odehrály.</p>
<p>Volney chlapce chvilku studoval, hleděl na něj zpod pečlivě učesaného hustého obočí. „To je úžasné. Nechce se mi ani věřit, že by někdo mohl připravit takové spiknutí.“</p>
<p>Arutha seděl s lokty opřenými o stůl a ruce spojil před obličejem do tvaru stříšky. Prsty neklidně ťukal o sebe. „Nebyl bych prvním princem, který se stal terčem vrahova šípu, hrabě Volney.“ Gardanovi přikázal: „Neprodleně zdvojnásob stráže, ale v tichosti a nic nevysvětluj. Nechci, aby se po paláci rozběhly klevety. Za dva týdny tu budou všichni šlechtici z Království, kteří stojí za zmínku, včetně mého bratra.“</p>
<p>Volney podotkl: „Snad byste měl Jeho Veličenstvo varovat?“</p>
<p>„Ne,“ odtušil Arutha rozhodně. „Lyam bude cestovat s celou královskou osobní stráží. Ať se k nim v Malacově kříži připojí oddíl krondorských kopiníků, ale ani slovo o tom, že to není jen obvyklý čestný doprovod. Pokud jej neochrání sto vojáků, neochrání jej nikdo.</p>
<p>Ne, naše potíže čekají zde, v Krondoru. nemáme na výběr.“</p>
<p>„Nejsem si jist, že chápu, Výsosti,“ prohlásil opatrně otec Nathan.</p>
<p>Laurie obrátil oči v sloup a Jimmy se zakřenil. Arutha se ponuře usmál. „Myslím, že naši dva zběhlí společníci pochopili, co musíme učinit.“ Zadíval se na Laurieho a Jimmyho a povzdechl si. „Musíme chytit Puštíka.“</p>
<p>Arutha mlčky seděl ve svém křesle, zatímco Volney rázoval sem a tam po jídelně. Laurie, který prožil mnoho let hladu, než aby dokázal odmítnout jídlo, jakmile bylo na dosah, jedl. Mohutný hrabě z Landrethu pochodoval po sále. V okamžiku, kdy začal další okruh kolem stolu, Arutha se unaveně ozval: „Drahý hrabě, musíte pořád chodit dokola?“</p>
<p>Hrabě, který byl zahloubán ve vlastních myšlenkách, se zastavil. Lehce se směrem k Aruthovi uklonil, ale v jeho obličeji se zračilo dotčení. „Prosím za prominutí, Výsosti, nechtěl jsem vás vyrušit,“ omluvil se, ale bylo zřejmé, že jeho slova nejsou ani v nejmenším míněna upřímně. Laurie se mezi dvěma sousty usmál. „Ale věřit tomu zloději je čiré bláznovství.“</p>
<p>Aruthovy oči se rozšířily a stočil zrak na Laurieho, který mu udivený pohled oplatil. Laurie promluvil: „Milý hrabě, neměl byste mluvit tak neobezřetně. Pojďte, povězte svému princi, co máte na srdci. Ale pravdu!“</p>
<p>Volney zrudl, když si uvědomil, že to se svou otevřeností přehnal. „Prosím za prominutí, já...“ Tonul v rozpacích.</p>
<p>Arutha nasadil svůj křivý úsměv. „Odpuštěno, ale pouze vaše hrubost.“ Chvilku si Volneyho mlčky prohlížel a pak dodal: „Vaši přímočarost shledávám osvěžující. Pokračujte.“</p>
<p>„Výsosti,“ prohlásil neochvějně Volney, „podle všeho, co víme, je tento chlapec součástí jakési tajné hry, jejímž cílem je zajmout vás, nebo vás zničit, přestože tvrdí opak.“</p>
<p>„A co mám podle vás dělat?“</p>
<p>Volney se odmlčel a pomalu zavrtěl hlavou. „Nevím, Výsosti, ale poslat toho hocha samotného, aby posbíral nějaké zprávy... nejsem si jist.“</p>
<p>Arutha se otočil. „Laurie, pověz mému příteli a rádci, že je vše v pořádku.“</p>
<p>Laurie polkl doušek výtečného vína a zadíval se na Volneyho. „Všechno je v pořádku, hrabě.“ Arutha střelil po minstrelovi zakaboněný pohled a Laurie dodal: „Popravdě řečeno, pane, vykonali jsme vše, co bylo v našich silách. Znám město tak dobře jako každý, kdo nepatří mezi lidi oddané Spravedlivému muži. Jimmy je Jízlivec. Může najít cestu k Puštíkům tam, kde selže tucet zvědů.“</p>
<p>„Vzpomeňte si,“ vložil se do vysvětlování Arutha, „setkal jsem se s kapitánem tajné policie Jocko Radburnem. Byl to podlý a bezectný člověk, který se nezastavil před ničím, když se snažil znovu zajmout Anitu. Jízlivci tehdy prokázali své schopnosti.“</p>
<p>Volney se nahnul nad židli, pak se upamatoval a gestem požádal prince o svolení. Arutha mu pokynul, a když se hrabě posadil, řekl: „Snad máte pravdu, zpěváku. Jen se nedokážu s touto hrozbou vyrovnat. Pomyšlení na nájemné vrahy, kteří tu volně pobíhají kolem, mě děsí.“</p>
<p>Arutha se opřel dlaněmi o stůl. „Více než mě? Nezapomeňte, Volney, já jsem měl být terčem.“</p>
<p>Laurie přitakal: „Po mně jít rozhodně nemohli.“</p>
<p>„Ledaže by to byl někdo, kdo má rád hudbu,“ opáčil suše Arutha.</p>
<p>Volney si povzdechl. „Je mi líto, že nemohu být víc nápomocen. Nejednou jsem si přál, abych měl pro správu princova panství lepší vlohy.“</p>
<p>„Nesmysl, Volney,“ nesouhlasil Arutha. „Počínal jste si velmi dobře a udělal jste velký kus práce. Když Lyam trval na tom, že jej budu doprovázet na cestě po Východě Království, bránil jsem se z toho důvodu, že jsem nechtěl nechat Západ trpět pod jinou rukou než mou vlastní. To však bylo zapříčiněno pouze důsledky vlády Bas-Tyry a nechtěl jsem tím nikterak vyjádřit nedůvěru ve vaše schopnosti. Jsem však potěšen, že mé obavy se ukázaly planými. Pochybuji, že by si někdo jiný vedl při vyřizování každodenních záležitostí lépe než vy, hrabě.“</p>
<p>„Děkuji, Vaše Výsosti,“ přijal pochvalu Volney, avšak bez velkého nadšení.</p>
<p>„Ve skutečnosti jsem vás chtěl požádat, abyste pokračoval. Když se Dulanic tak záhadně ztratil, nemáme v Krondoru žádného vévodu, který by se o město staral. Lyam nemůže ještě dva roky vyhlásit, že se úřad uvolnil, aniž by poskvrnil Dulanicovu pověst tím, že jej zbaví titulu. Ale dá se předpokládat, že skonal Guyovou či Radburnovou rukou. Takže za daného stavu věcí jsem uvažoval o tom, že byste se ujal kancléřství vy.“</p>
<p>Volney nevypadal ani trochu nadšeně, ale přijal tu zprávu statečně. „Děkuji Jeho Výsosti za důvěru.“</p>
<p>Další rozhovor byl přerušen příchodem Gardana, otce Nathana a Jimmyho. Nathanův býčí krk byl celý zrudlý námahou, protože napůl vlekl Jimmyho ke křeslu. Chlapcova tvář byla bílá jako stěna a po čele i po lících mu stékaly pramínky potu. Bez ohledu na etiketu Arutha ukázal na sedadlo a kněz hocha položil.</p>
<p>„Co se děje?“ zajímal se Arutha.</p>
<p>Gardan se napůl usmíval a napůl vyhlížel znepokojeně. „Ten mladý hrdina pobíhal od včerejší noci s ošklivou ranou na boku. Sám si ji obvázal a pokračoval ve svém úkolu.“</p>
<p>„Zanítilo se mu to,“ doplnil Nathan, „takže jsem mu musel zranění vyčistit a převázat. Trval jsem na tom, že to musím udělat dřív, než půjdeme za vámi, protože dostal horečku. Není žádná věda udržet ránu v čistotě, ale každý kluk z ulice si myslí, že je felčar. Teď mu to hnisá.“ Podíval se na Jimmyho.</p>
<p>„Je trochu bledý po šití, ale za pár hodin bude v pořádku - pokud si ránu znovu neotevře,“ dodal významně.</p>
<p>Jimmy se tvářil zahanbeně. „Omlouvám se, že jsem vám způsobil starosti, otče, ale za jiných okolností bych se o sebe postaral.“</p>
<p>Arutha se zlodějíčka zeptal: „ Co jsi zjistil?“</p>
<p>„Ta věc s chycením nájemného vraha bude ještě těžší, než jsem si myslel, Výsosti. Existuje způsob, jak navázat spojení, ale je spletitý a nejistý.“ Arutha naznačil, že má pokračovat. „Musel jsem se vyptávat spousty lidí na ulicích, ale něco jsem vyšťoural. Když si chcete objednat službu cechu vrahů, musíte jít do chrámu Lims-Kragmy.“ Nathan při vyslovení jména bohyně smrti udělal ochranné znamení. „Vyjádříte jí svou oddanost a přinesete oběť, do urny určené právě k tomu účelu vložíte požadovaný obnos, a to ve zlatě zabaleném do pergamenu s vaším jménem. Do druhého dne se s vámi spojí, kdy, to záleží na nich. Vy řeknete jméno oběti, oni cenu. Buď zaplatíte, nebo ne. Pokud ano, sdělí vám, kdy a kde máte nechat zlato. Nezaplatíte-li, odejdou a už se s nimi nikdy nemůžete setkat.“</p>
<p>„Jak prosté,“ poznamenal Laurie. „Určují si kdy a kde, takže nebude snadné nastražit past.“</p>
<p>„Řekl bych spíš nemožné,“ podotkl Gardan.</p>
<p>„Nic není nemožné,“ odporoval Arutha, jehož výraz svědčil o tom, že je hluboce zadumán.</p>
<p>Po nekonečně dlouhé chvíli Laurie zvolal: „Mám to!“</p>
<p>Arutha i ostatní se na zpěváka otočili. „Jimmy, ty jsi řekl, že si do příštího dne najdou kohokoliv, kdo nechá v truhlici zlato.“ Jimmy přisvědčil. „Pak jediné, co musíme udělat, je, aby ten, kdo přinese oběť, zůstal na jednom místě.</p>
<p>Někde, kde to můžeme obklíčit.“</p>
<p>Arutha jej pochválil. „Zní to tak samozřejmě, když už jsi to vymyslel, Laurie. Ale kde?“</p>
<p>Ozval se Jimmy. „Existuje několik míst, která bychom na čas mohli vzít do svých rukou, Výsosti, ale ti, kteří je vlastní, jsou nespolehliví.“</p>
<p>„Vím o takovém místě,“ prohlásil Laurie. „Pokud přítel Jimmy Ručka bude ochoten vyslovit svou oddanost bohyni smrti, aby si Puštíci nemohli myslet, že je to léčka.“</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl Jimmy. „V Krondoru je to těžké. Jestli mě podezírají, třeba už nebudeme mít další příležitost.“ Připomněl jim útok Jacka a druhého muže s kuší. „Mohla v tom být pouhá zášť, viděl jsem muže zešílet kvůli větším prkotinám, než je přezdívka, ale jestli ne... Jestli se Jack nějak zapletl s vrahy...“</p>
<p>„Potom se Puštíkům podařilo přetáhnout na svou stranu vysoce postaveného Jízlivce,“ dokončil Laurie větu za chlapce.</p>
<p>Jimmy náhle přestal předstírat zmužilost a zatvářil se ustaraně. „To pomyšlení mě trápí stejně jako to, že se někdo pokusil provrtat Jeho Výsost střelou z kuše. Opominul jsem přísahu Jízlivcům. Měl jsem jim všechno povědět minulou noc.</p>
<p>Musím to hned napravit.“</p>
<p>Volney pevně položil svou dlaň na Jimmyho rameno. „Opovážlivý drzoune! Troufáš si upřednostňovat nějaké zvyky pokoutních hrdlořezů před nebezpečím, které hrozí tvému princi a možná i králi?“</p>
<p>Jimmy vypadal, že se chystá Volneymu odseknout, když se ozval Arutha: „Řekl bych, že je to přesně tak, Volney. Přísahal.“</p>
<p>Laurie kvapně přistoupil k židli, na níž chlapec spočíval. Jemně odstrčil Volneyho stranou a sklonil se tak, že se jeho obličej dostal na stejnou úroveň s Jimmyho. „Máš své povinnosti, hochu, a my si to uvědomujeme. Ale časy se změnily. Jestli jsou mezi Jízlivci zrádci, pak by nebylo dobré podřeknout se. Ti, kteří byli mezi vás nastrčeni, by mohli zamést stopy. Jestli se nám podaří zajmout jednoho z Puštíků...“ Nechal myšlenku nedořečenou.</p>
<p>Jimmy přikývl. „Jestli bude Spravedlivý muž uvažovat stejně jako vy, zpěváku, možná přežiju. Bude pro mě lepší, když budu moci své jednání věrohodně vysvětlit. Brzy se budu muset zpovídat. Dobrá tedy, zajdu do chrámu Té, jež rozprostírá své sítě. A nebudu muset nic předstírat, až ji budu prosit, aby mi připravila místo, kdyby to měl být můj konec.“</p>
<p>„A já se zastavím u starého přítele, který by nám mohl pronajmout hostinec,“ prohlásil Laurie.</p>
<p>„Správně,“ souhlasil Arutha. „Zítra bude past přichystaná.“</p>
<p>Zatímco Volney, Nathan a Gardan sledovali, jak Laurie s Jimmym odcházejí pohrouženi do rozebírání svých plánů, Arutha rovněž vyšel z místnosti. Jeho tmavé oči ukrývaly tiché plamínky hněvu. Po tolika letech nelítostných bojů během trhlinové války se vrátil do Krondoru s nadějí na dlouhý a klidný život s Anitou po boku. Nyní se někdo odvážil tento mír ohrozit. A ten někdo za to draze zaplatí.</p>
<p>V hospodě <emphasis>U Duhového papouška</emphasis> byl klid. Okenice byly zavřené, protože od Hořkého moře se hnala bouřka. Výčep byl tudíž zahalen štiplavým modrým kouřem z krbu a nejméně tuctu dýmek stálých hostí. Náhodnému pozorovateli by hostinec připadal stejný jako za kterékoliv jiné deštivé noci. Jeho majitel Lucas spolu se dvěma syny stál za nálevním pultem. Čas od času se jeden z nich vydal otevřenými dveřmi do kuchyně pro jídlo a odnesl je ke stolu, kde si je objednali. V rohu u krbu, naproti schodům do patra, seděl světlovlasý minstrel a potichu zpíval o námořníkovi vracejícím se domů.</p>
<p>Pozornější průzkum by však odhalil, že muži u stolů se svého piva sotva dotkli. Přestože vypadali jako ostří chlapíci, chybělo jim cosi z tvářnosti přístavních dělníků či mořeplavců, kteří před nedávnem připluli z cest. Do jednoho měli tvrdý pohled a jizvy nezískali v hospodských rvačkách, ale v bitvách, kterými prošli. Byli to členové Gardanova oddílu princovy osobní stráže a někteří z nich patřili mezi veterány trhlinové války. V kuchyni se činilo pět nových kuchařů a kuchtíků. V patře, v pokoji nejblíž schodům, čekal trpělivě Arutha s Gardanem a pěti vojáky. Celkem měl Arutha v hospodě dvacet čtyři muže. Nikdo jiný nebyl přítomen, poslední z místních odešel, když se spustil liják.</p>
<p>U rohového stolu nejdál od vchodu seděl Jimmy Ručka. Celý den jej cosi trápilo, ačkoliv ani on sám nedokázal přesně pojmenovat příčinu svého neklidu. Ale věděl jedno: pokud by této noci vstoupil do zdejšího lokálu, jeho zkušenost by jej varovala. Doufal, že Puštík nebude tak opatrný. Něco tu nebylo v pořádku.</p>
<p>Jimmy se opřel a nepřítomně uždiboval sýra. Přemýšlel, co se mu nezdá. Bylo hodinu po západu slunce a dosud se neobjevila ani známka po někom, kdo by mohl patřit k Puštíkům. Jimmy sem zamířil rovnou z chrámu a ujistil se, že si jej všimlo několik žebráků, kteří jej dobře znali. Pokud by si ho někdo v Krondoru přál najít, snadno a levně mohl získat zprávy o tom, kde se nachází.</p>
<p>Přední dveře se rozletěly a dovnitř vešli dva muži. Oba si střásali dešťové kapky s plášťů. Vypadali jako bojovníci, možná hrdinové, kteří si vydělali pěkných pár stříbrných hlídáním kupeckých karavan. Oblečeni byli podobně: kožená zbroj, boty z teletiny, široké meče u boků a přes záda pod plášti připevněné štíty.</p>
<p>Vyšší z nich, se šedivě prokvetlými skráněmi, objednal pivo. Druhý, hubený blonďák, se mezitím rozhlížel po místnosti. Způsob, jakým přimhouřil oči, Jimmyho vylekal. Bylo zřejmé, že také vycítil jakousi nepatřičnost. Tiše promluvil ke svému společníkovi. Prošedivělý muž přikývl a pak si vzal od hospodského korbele s nápojem. Zaplatil dvěma měďáky a společně zamířili k jedinému volnému stolu vedle Jimmyho.</p>
<p>Starší chlapík se obrátil na Jimmyho a prohodil: „To jsou tu vždycky všichni tak střízliví?“ Jimmymu konečně došlo, co se mu celý den nelíbilo. Během čekání se strážci poddali starému vojenskému zvyku mluvit tiše. Ve výčepu chyběl obvyklý hluk.</p>
<p>Jimmy zvedl ukazovák ke rtům a zašeptal: „To ten zpěvák.“ Muž otočil hlavu a chvilku Lauriemu naslouchal. Laurie byl nadaný muzikant a navzdory celodenní práci měl stále krásný sytý hlas. Když skončil, Jimmy udeřil svým korbelem o stůl a zvolal: „Skvělé, minstrele, přidej, přidej ještě!“ a přitom hodil na pódium před něj stříbrnou minci. Jeho výbuch vzápětí následovaly obdobné výkřiky a pochvalný pískot, vojáci si naštěstí uvědomili, oč běží. Přidali rovněž několik mincí. Když Laurie znovu sáhl do strun a zahrál první akordy rozverné odrhovačky, v lokále se rozproudil běžný bzukot hlasitého hovoru.</p>
<p>Oba cizinci se uvelebili na svých židlích a poslouchali, příležitostně spolu prohodili pár slov. Očividně se uklidnili, když se nálada v místnosti vrátila do obvyklých kolejí. Jimmy chvíli seděl a sledoval muže u vedlejšího stolu. Něco mu na nich nesedělo, obdobně jako jej ještě před chvílí zneklidňovalo ticho zde v místnosti.</p>
<p>Dveře se znovu otevřely a vstoupil další muž. Zatímco si otřepával vodu z širokánského pláště, rozhlížel se po výčepu. Nesundal si však kabátec, dokonce i hlavu si nechal zakrytou kápí. Všiml si Jimmyho a zamířil k němu. Aniž by počkal na vyzvání, odsunul židli a posadil se. Tlumeným hlasem promluvil: „Máš pro mě jméno?“</p>
<p>Jimmy přikývl a naklonil se přes stůl, jako by se chystal šeptat. Jakmile tak učinil, s náhlou prudkostí si uvědomil čtyři zásadní věci. Na vzhledu mužů u vedlejšího stolu sice nebylo na první pohled nic neobvyklého, ale meče a štíty měli na dosah, stačil jim zlomek vteřiny, aby se jich chopili. Rovněž nepopíjeli jako žoldnéři, kteří se právě vrátili z dlouhé cesty, piva se téměř nedotkli. Muž naproti Jimmymu měl od chvíle, kdy do hostince vstoupil, jednu ruku skrytou pod pláštěm. Ale nejvíce bily do očí jejich velké černé prsteny. Všichni je měli navlečené na levé ruce a v zasazených černých kamenech byly vyryty obrysy sovy. Velice se podobaly talismanu, který Jimmy sebral společníkovi Smějícího se Jacka. Jimmy horečně přemýšlel, protože takové prsteny již viděl dříve a chápal, k čemu slouží.</p>
<p>Jimmymu nezbývalo než improvizovat. Z boty vytáhl pergamen a položil jej na pravý roh stolu co nejdál od muže. Donutil jej tak neobratně se pro něj natáhnout. Pravou ruku měl schovanou pod stolem. V okamžiku, kdy se cizincova ruka dotkla pergamenu, Jimmy bleskurychle vytáhl svůj nůž a zaútočil, doslova přišpendlil Puštíkovu pravačku ke stolu. Muž ztuhl překvapením, pak se ze záhybů jeho pláště vynořila druhá ruka svírající dýku. Ťal po Jimmym, ale chlapec se ráně vyhnul tím, že bez váhání padl naznak. Neznámý muž si konečně uvědomil bolest a začal se svíjet v agonii. Jimmy převrátil svou židli a zaječel: „Puštíci!“ ještě dřív, než dopadl na podlahu.</p>
<p>V lokále to zavířilo. Lucasovi synové, oba váleční veteráni, přeskočili nálevní pult a v mžiku se ocitli před šermíři vedle Jimmyho stolu, kteří se právě chystali vstát. Jimmy visel nešikovně přes převrácenou židli a házel sebou, aby se dostal na nohy. Ze své pozice viděl zápas dvou hostinských s prošedivělým mužem. Druhý falešný žoldák měl levou ruku u úst. Jimmy zakřičel: „Prsteny s jedem! Mají prsteny s jedem!“</p>
<p>Ostatní strážní se vrhli na muže v kápi, jenž se horečně snažil sejmout prsten z probodnuté ruky. V okamžiku jej pevně drželi tři siláci tak, že se nemohl ani pohnout.</p>
<p>Vysoký Puštík mezitím odkopl oba Lucasovy syny, odvalil se stranou a rozběhl se ke dveřím. Cestou srazil další dva vojáky překvapené jeho rychlostí. Na kratičkou chvíli se otevřel volný průchod ke schodům, zatímco místnost vyplnily kletby mužů, snažících se naházet mu do cesty stoly a židle. Nájemný vrah se již blížil k východu a ke svobodě, jeho hubený společník se postavil mezi něj a hordu útočníků. Puštík skočil ke dveřím. S téměř nelidskou rychlostí se objevil Arutha a jílcem svého rapíru zasáhl šedovlasého muže do hlavy. Ten padl omráčen k zemi.</p>
<p>Arutha se napřímil a rozhlédl se po místnosti. Světlovlasý vrah ležel na zemi a jeho oči slepě zíraly vzhůru. Bezpochyby byl mrtev. Muž v plášti měl kápi staženou dozadu, a když jeden z vojáků uchopil dýku, aby ji vytáhl z jeho ruky, byl bolestí bledý jako stěna. Tři vojáci jej drželi, ačkoliv se zdál být tak jako tak příliš zesláblý, než aby se o něco pokusil. Jakmile nůž vyjel z jeho dlaně, vykřikl a omdlel.</p>
<p>Jimmy opatrně obešel mrtvého muže a vyšel po schodech k Aruthovi. Podíval se dolů, kde Gardan mezitím snímal z prstu muže na podlaze černý prsten, a pak se na Aruthu široce usmál. Zdvihl ruku, na níž vztyčil dva prsty.</p>
<p>Princ byl stále zrudlý námahou, ale nedokázal potlačit vítězoslavný úsměv. Nikdo z jeho lidí nebyl zraněn a zajal dva nájemné vrahy. Nařídil Gardanovi: „Střež je jako oko v hlavě a nedovol nikomu, koho neznáš, aby se k nim po cestě do paláce přiblížil. Nechci rozpoutat vlnu dohadů. Lucas i další se mohou ocitnout v nezáviděníhodné situaci, až cech vrahů zjistí, že jsou ti tři nezvěstní. Nech tu dost mužů, abychom zachovali zdání, že je tu všechno jako obvykle, a zaplať Lucasovi dvojnásob za škody, které jsme tu napáchali. Poděkuj mu.“ Někteří Gardanovi strážci nečekali, až Arutha domluví, a odklízeli poškozené stoly, zatímco jiní rozestavovali zbylý nábytek tak, aby si nikdo nevšiml, že několik kusů chybí. „Ty dva odveďte na místo, které jsem určil, a pospěšte si. S výslechem začneme ještě dnes v noci,“ dokončil princ.</p>
<p>Stráže ostražitě hlídaly dveře vedoucí do odlehlé části paláce. Pokoje, které se zde nacházely, byly využívány pouze příležitostně nevýznamnými hosty. Křídlo bylo vystavěno poměrně nedávno a přístup k němu vedl z hlavní budovy úzkou krátkou chodbou. Vstupní brána na druhé straně byla zevnitř uzavřena závorou a zvenčí ji hlídali dva vojáci, kteří dostali rozkaz nikoho - bez výjimky - nepouštět ani dovnitř, ani ven.</p>
<p>Ve zmíněném křídle byly všechny krajní komnaty pečlivě zajištěny. Uprostřed ústředního sálu si Arutha prohlížel zajatce. Oba byli silnými provazy upoutáni k masivním dřevěným ložím. Arutha nechtěl nic ponechat náhodě, obával se, že by se mohli pokusit o sebevraždu. Otec Nathan dohlížel nad svými akolyty, kteří vrahy ošetřovali.</p>
<p>Náhle jeden z mladých mnichů odskočil od pelesti lůžka, na němž spočíval prošedivělý muž. Pohlédl na Nathana a v jeho očích se zračil zmatek. „Otče, pojďte se podívat.“</p>
<p>Jimmy s Lauriem se postavili za kněze a za Aruthu. Nathan se naklonil akolytovi přes rameno a kolemstojící mohli slyšet jeho ostré nadechnutí. „Nechť nám Sung ukáže cestu!“ Vrahovi byla sňata kožená zbroj, pod níž se objevila černá tunika se stříbrnou výšivkou znázorňující rybářskou síť. Nathan natáhl ruku a rozhalil ji. Oči všech spatřily další košili z plátna nejtemnější černi, jež byla v místě srdce rovněž vyšitá stejným ornamentem. Vězeň měl již ruku obvázanou a přicházel k vědomí. Vzdorně a s nepokrytou nenávistí se zahleděl na služebníka bohyně Sung.</p>
<p>Nathan pokynul princi a poodešel stranou. „Ti muži nesou znamení Lims-Kragmy,“ pošeptal Aruthovi. „Znázornění Té, jež rozhazuje sítě, aby do nich nakonec polapila všechno živé.“</p>
<p>Arutha přikývl. „To souhlasí. Víme, že s Puštíky je možné vejít do styku prostřednictvím jejího svatostánku. I kdyby o tom představení chrámu nic nevěděli, někdo z jejich řad musí být s cechem vrahů spřažen. Pojďte, Nathane, musíme jej vyslechnout.“ Vrátili se k lůžku. Arutha pohlédl na ležícího muže a zeptal se: „Kdo nabídl odměnu za mou hlavu?“</p>
<p>Nathan byl odvolán k druhému vrahovi, jenž byl stále v bezvědomí. „Kdo jsi?“ naléhal princ. „Odpověz, nebo bolest, kterou jsi vytrpěl, bude pouhým stínem toho, co tě teprve čeká.“ Arutha nebyl vyhlídkou na mučení nijak nadšen, ale byl pevně rozhodnut nezastavit se před ničím, aby zjistil, kdo byl za útok na jeho osobu zodpovědný. Otázka i hrozba však byla odměněna pouze mlčením.</p>
<p>Po chvíli Nathan znovu přistoupil k Aruthovi. „Ten druhý je mrtev,“ oznámil mu tiše. „Musíme se o tohoto starat s větší opatrností. Znají způsob, jak přinutit tělo, aby se nebránilo smrti, ale naopak ji uvítalo. Říká se, že i zdravý a silný muž dokáže zemřít silou vůle, pokud má dostatek času.“</p>
<p>Arutha si povšiml stružky potu na čele zraněného. Nathan jej vyšetřil a pak prohlásil: „Horečka prudce stoupá. Musím mu dát lék. Teď ho nemůžeme vyslýchat.“ Kněz si spěšně došel pro jakýsi lektvar, a zatímco mu dva vojáci drželi čelisti rozevřené, nalil tekutinu muži do krku. Poté začal odříkávat modlitbu. Muž na posteli sebou prudce házel a jeho tvář byla zkřivena soustředěním. Na pažích a na krku mu vystoupily modravé žíly, poukazující na nesmírné úsilí, s nímž se snažil vyprostit z pout. Pojednou ze sebe vyrazil dutý smích a znehybněl. Víčka měl zavřená.</p>
<p>Nathan jej prohlédl a sdělil svůj závěr. „Upadl do bezvědomí, Výsosti. Zpomalil jsem zvyšování horečky, ale nevěřím, že by se mi je podařilo zastavit. Máme co do činění s jakousi magií. Schází nám před očima. Nějakou dobu potrvá, než zjistíme, jaké kouzlo jej obklopuje... jestli nám ovšem poskytne čas.“ V Nathanově hlase zaznívala pochybnost. „A jestli mé síly na takový úkol stačí.“</p>
<p>Arutha se obrátil na Gardana. „Kapitáne, vezmi si deset mužů, kterým nejvíc důvěřuješ, a vydejte se bez meškání do chrámu Lims-Kragmy. Vzkažte nejvyšší kněžce, že nařizuji, aby ihned přišla. Přiveďte ji třeba násilím, ale chci ji mít zde.“</p>
<p>Gardan zasalutoval, v jeho pohledu však probleskla nechuť. Laurie i Jimmy věděli, že se mu nelíbí pomyšlení na návštěvu kněžky v jejím hájemství. Přesto se však věrný voják otočil a bez jediného slova se jal plnit princův rozkaz.</p>
<p>Arutha se opět postavil nad zajatce, který se třásl zimnicí. Nathan zavrtěl hlavou. „Horečka stále stoupá, Výsosti. Pomalu, ale jistě.“</p>
<p>„Jak dlouho ještě bude žít?“</p>
<p>„Pokud nic nepodnikneme, tak do rána, déle jistě ne.“</p>
<p>Arutha vztekle udeřil pěstí do otevřené dlaně své levé ruky. Do svítání zbývalo sotva šest hodin. Méně než šest hodin na to, aby zjistil vše o útoku, který na něj byl namířen. Zemře-li tento muž, budou zase na začátku. Vlastně na tom budou hůř, neboť jejich neznámý nepřítel podruhé do takové pasti nepadne.</p>
<p>„Nemůžete učinit něco...?“ zeptal se tiše Laurie a doprovodil svou otázku pokrčením ramen.</p>
<p>Nathan uvažoval. „Snad...“ Odvrátil se od chorého muže a pohybem ruky odvolal své pomocníky od lůžka. Požádal jednoho z nich, aby mu přinesl tlustou knihu zaklínadel.</p>
<p>Jakmile ji měl v ruce, rozdal akolytům pokyny. Ti rychle splnili jeho přání, znali zamýšlený rituál i své přesné úlohy v něm. Křídou namalovali na podlahu pentagram a po jeho vnitřním obvodu mnoho run. Ve středu magického symbolu stálo lůžko a na něm duchem nepřítomný vězeň. Pak rozestavili do rohů pětiúhelníka hořící svíce a šestou podali Nathanovi, jenž listoval svazkem. Po chvíli počal Nathan pohybovat plamenem ve složitém obrazci a hlasitě předčítal v jazyce, který byl pro nezasvěcené nesrozumitelný. Jeho žáci stáli v tichosti stranou, jen na několika místech zaklínadla knězi jednohlasně odpovídali. Místnost se začala plnit magií a vzduch zhoustl. Jakmile byly vysloveny poslední hlásky, umírající muž žalostně zasténal.</p>
<p>Nathan s klapnutím zavřel knihu. „Nic kromě bohů samých nyní nemůže bez mého svolení překročit hranice pentagramu. Žádný duch, démon ani jiná temná síla nás nyní nemůže ohrozit.“</p>
<p>Nathan pak nařídil všem, aby zůstali mimo obrazec a znovu otevřel knihu. Pustil se do čtení dalšího zaklínadla a zakrátko se ze zavalitého kněze řinula slova jako vodopád. Dokončil svou práci a ukázal na ležícího muže. Arutha sledoval jeho pohyb, ale nespatřil nic neobvyklého. Otočil se k Lauriemu, aby se s ním podělil o své myšlenky, když tu náhle koutkem oka zahlédl slabé světlo. Vyplňovalo pentagram jako lehká pavučina z mléčných krystalků, neviditelná při přímém pohledu. Arutha se otázal: „Co je to?“</p>
<p>Od Nathana se mu dostalo vysvětlení. „Zpomalil jsem jeho čas, Výsosti. Hodina je pro něj nyní pouhý okamžik. Zaříkadlo vydrží do úsvitu, ale pro něj to bude jako čtvrthodina. Získáme tím čas. Bude-li nám přát štěstí, přežije takto do poledne.“</p>
<p>„Můžeme s ním nyní mluvit?“</p>
<p>„Ne, naše slova jsou pro něj míň než bzučení mouchy. Ale v případě potřeby mohu kouzlo odstranit.“</p>
<p>Arutha se podíval na pomalu se svíjejícího muže v horečce. Jeho ruka se zdála viset bez hnutí nad lůžkem. „Potom tedy musíme vyčkat, až nás nejvyšší kněžka Lims-Kragmy poctí svou návštěvou,“ prohlásil Arutha netrpělivě.</p>
<p>Čekání nebylo dlouhé, ale v chování nejvyšší kněžky byla patrná nedůtklivost. Za dveřmi se ozval ruch a Arutha se k nim rozběhl. Za nimi stál Gardan v doprovodu ženy v černé róbě. Její tvář se skrývala za hustým černým závojem. Okamžitě se otočila k princi.</p>
<p>Namířila na něj ukazováčkem a hlubokým libozvučným hlasem se bez úvodu zeptala: „Proč jste mě nechal zavolat, princi?“</p>
<p>Arutha neodpověděl a obhlížel celou scénu. Za Gardanem čtyři vojáci s překříženými kopími bránili vstupu družině odhodlaně vyhlížejících chrámových strážců v černých a stříbrných tabardech Lims-Kragmy. „Oč běží, kapitáne?“</p>
<p>Gardan prohlásil: „Dáma si přeje být doprovázena svými strážci a já jsem to zakázal.“</p>
<p>Kněžka se ohradila s chladnou zuřivostí. „Přišla jsem na vaše přání, ačkoliv duchovenstvo nikdy nepřijímá rozkazy dočasných vládců. Nepodrobím se však tomu, aby se mnou bylo zacházeno jako s vězněm, ani kvůli vám, princi z Krondoru.“</p>
<p>Arutha rozhodl: „Dva strážci mohou vstoupit, ale nepřiblíží se k zajatci. Vás, paní, žádám o spolupráci. Prosím.“ Arutha ukázal do místnosti. Jeho tón nenechal nikoho na pochybách, že princ není naložen právě nejlépe. Nejvyšší kněžka byla možná představenou mocné sekty, ale nyní stála před druhým nejvyšším vládcem Království, mužem, jenž nepřipouštěl možnost, že by se měl před někým sklonit, s výjimkou krále. Kněžka pokynula dvěma nejbližším strážcům a povolaní vešli dovnitř. Dveře se za nimi zavřely a Gardan před ně postavil dva své muže. Na chodbě se o zbylé uctívače bohyně smrti postarali další vojáci, bez hnutí sledující především jejich za opasky zasunuté zahnuté šavle.</p>
<p>Otec Nathan přivítal nejvyšší kněžku formální, avšak poněkud zdrženlivou úklonou. Jejich dva řády se neměly příliš v oblibě. Dáma se rozhodla knězovu přítomnost ignorovat.</p>
<p>Její první poznámka se týkala pentagramu. „Obáváte se zásahu nadpřirozených mocností?“ Její tón byl náhle zvídavý a vyrovnaný.</p>
<p>Odpovědi se ujal Nathan. „Paní, nejsme si mnoha okolnostmi jisti, ale snažíme se zabránit potížím jakéhokoliv rázu, ať už fyzického či duchovního.“</p>
<p>Zdálo se, že nevzala jeho odpověď vůbec na vědomí. Přistoupila co nejblíž k mrtvému a zraněnému. Jakmile spatřila černé tuniky, zarazila se a obrátila se na Aruthu. I přes hustý černý závoj princ cítil její zlovolný pohled. „Tito muži náleží k mému řádu. Jak to, že leží zde?“</p>
<p>Aruthova tvář odrážela dosud ovládaný hněv. „Paní, abych získal odpověď na tuto otázku, nechal jsem vás sem přivést. Znáte ty dva?“</p>
<p>Prohlížela si jejich tváře. „Tohoto neznám,“ ukázala na muže s našedlými kadeřemi. „Ale ten druhý je knězem z mého chrámu, jmenuje se Morgan. Nedávno mezi nás přišel z kláštera v Yabonu.“ Na chvíli se odmlčela, jako by o něčem přemýšlela. „Je oblečen jako bratr řádu Stříbrné sítě.“ Její hlava se pomalu otáčela po všech přítomných, až se zastavila s očima znovu upřenýma na Aruthu. „Jsou válečnickou odnoží naší víry, v jejich čele stojí Vznešený mistr sídlící v Rillanonu. Nezodpovídá se ze svých činů nikomu, pouze naší Matce vládkyni.“ Opět se odmlčela. „A to ještě jen někdy.“ Než mohl kdokoliv něco namítnout, pokračovala. „Nerozumím však tomu, jak je možné, že kněz z mého chrámu nosí jejich znak. Je snad členem jejich řádu, vydávajícím se za kněze? Nebo kněz, který si hraje na válečníka? Anebo není kněz ani bratr řádu, ale vetřelec v obou? Ani jedna z těchto možností není přípustná pod pohrůžkou hněvu Lims-Kragmy. Proč je tu?“</p>
<p>Arutha se ozval: „Paní, pokud to, co říkáte, je pravda“ - toto nepřímé obvinění v kněžce probudilo ostražitost, „pak to, co se stalo, bude zajímat váš chrám stejně, jako to zajímá mě. Jimmy, pověz, co víme o Puštících.“</p>
<p>Jimmy se v přítomnosti Nejvyšší kněžky bohyně smrti očividně cítil jako ryba na suchu. Mluvil rychle a bez obvyklých příkras. Když skončil, paní v černém pohoršeně prohlásila: „Výsosti, skutky, o nichž jsem se právě dověděla, zajisté vyvolají hněv naší vládkyně.“ V jejím hlase zaznívala chladná zuřivost. „V časech minulých někteří z věrných přinášeli lidské oběti, ale tyto praktiky jsme dávno opustili. Smrt je trpělivá; všichni k ní přijdou, až nastane jejich čas. Nepotřebujeme žádné vrahy. Promluvím s tímto mužem.“ Namířila na vězně prstem.</p>
<p>Arutha zaváhal. Všiml si otce Nathana, jenž lehce zavrtěl hlavou: „Potácí se na hranici mezi životem a smrtí. Je to otázka několika málo hodin i bez dalšího rozrušení. Pokud by výslech neprobíhal opatrně, mohl by zemřít dřív, než se nám podaří zjistit, co se v těchto kalných vodách skrývá.“</p>
<p>Nejvyšší kněžka se ohradila: „A co na tom záleží? I jako mrtvý je stále v mé moci. Jsem prodlouženou paží Lims-Kragmy. Z její vůle najdu pravdu i tam, kde smrtelník zklame.“</p>
<p>Otec Nathan se uklonil: „V království smrti je vaše moc neomezená.“ Obrátil se na Aruthu. „Mohu se se svými bratry vzdálit, Výsosti? Můj řád shledává zamýšlené metody poněkud násilnými.“</p>
<p>Princ přikývl, ale Nejvyšší kněžka jej ještě zadržela slovy: „Než půjdete, odstraňte zaklínadlo Zpomalení, které jste na něj přivolali. Bude to jednodušší, než kdybych tak měla učinit sama.“</p>
<p>Nathan její žádosti rychle vyhověl. Muž na lůžku počal horečnatě blouznit. Kněz s akolyty spěšně opustili místnost. Jakmile se za nimi zavřely dveře, služebnice Lims-Kragmy promluvila: „Tento pentagram zabrání cizím silám, aby narušily obřad. Musím vás požádat, abyste zůstali vně, neboť každý, kdo se nachází uvnitř, způsobuje vlnění v magické látce. Tento rituál je nejsvětější, ať bude pro nás výsledek jakýkoliv, má paní k sobě tohoto muže jistě povolá.“</p>
<p>Arutha se svými společníky a strážemi se rozestavili kolem obrazce a kněžka pokračovala: „Mluvte pouze tehdy, dám-li svolení, a dohlédněte, aby svíce nevyhasly. Jinak by mohly zmizet síly, které... není snadné znovu přivolat.“ Nejvyšší kněžka odhodila závoj z tváře. Aruthu její vzhled ohromil. Vypadala jako dívka, a navíc velmi roztomilá. Měla modré oči a pleť barvy ranních červánků. Její obočí slibovalo, že vlasy se budou lesknout nejsvětlejším zlatem. Pozvedla ruce nad hlavu a začala odříkávat modlitbu. Její hlas byl jemný a melodický, slova však zněla podivně a naháněla strach.</p>
<p>Uvázaný muž sebou zazmítal. Náhle otevřel oči, jejichž zorničky byly upřeny vzhůru. Křečovitě sebou škubal a napínal provazy, kterými byl svázán. Po chvíli se uvolnil. Otočil svou tvář na kněžku a přes obličej mu přeběhl nepřítomný výraz, jako kdyby se pokusil zaostřit a pak opět rozostřit. Nato se jeho rty stáhly do zvláštního, zlověstného úšklebku, ztělesnění potměšilé krutosti. Otevřel ústa a z nich vyšel hluboký a dutý hlas: „Čím posloužím, paní?“</p>
<p>Nejvyšší kněžka se zamračila, jako kdyby v jeho chování bylo něco nečekaného, ale zachovala klid a panovačně přikázala: „Oblékáš šat řádu Stříbrné sítě, a přesto jsi vystupoval jako kněz. Vysvětli svou zradu.“</p>
<p>Muž se skřípavě zasmál. Vysoký nepříjemný zvuk se po chvíli vytratil stejně náhle, jako se objevil. „Jsem služebníkem.“</p>
<p>Zarazila se, neboť jí odpověď nebyla po chuti. „Odpověz tedy, komu sloužíš?“</p>
<p>Znovu se ozval smích a tělo spoutaného muže se napjalo ve snaze uvolnit provazy. Nad obočím se mu objevily kapičky potu a na pažích vystoupily šlachy. Opět se uvolnil a potřetí se zasmál. „Jsem polapen.“</p>
<p>„Komu sloužíš?“</p>
<p>„Jsem ryba. Jsem v síti.“ Znovu ze sebe vyrazil choromyslný smích a pokračoval v pokusech přetrhnout silná lana, jež jej poutala k lůžku. Pramínky potu poukazovaly na nesmírné úsilí, které vynakládal na své osvobození. Hrozilo, že si křičící muž zláme kosti v těle. Vtom zvolal: „Murmandame! Pomoz svému služebníkovi!“</p>
<p>Pokojem zadul vichr a jedna ze svic pohasla. Odkud se zde vítr vzal, nebylo nikomu jasné. Zajatec na jeho dotek zareagoval jediným křečovitým záškubem, jeho tělo se prohnulo do oblouku, pouze hlava a chodidla se dotýkaly postele v místech, kde byl připoután. Provazy se napjaly do té míry, že se kůže pod nimi roztrhla a krvácela. V příštím okamžiku kleslo tělo bezvládně na lože. Nejvyšší kněžka o krok ustoupila, pak se vzpamatovala a naklonila se nad muže. „Je mrtvý,“ řekla tiše. „Zapalte znovu svíci.“</p>
<p>Arutha pokynul strážnému, který nad vedlejším plamenem připálil dlouhou třísku a přiložil ji k vyhaslému knotu. Kněžka se pustila do dalšího zaříkání. Oproti tomu prvnímu, jež působilo lehce zneklidňujícím dojmem, budilo druhé zaklínadlo v přítomných bezejmennou hrůzu. Ledový chlad čišící z nejvzdálenějších zákoutí země věčného zatracení prostoupil jejich mysl. Na svých strašidelných křídlech přinášel ozvěnu nářků těch, kteří ztratili naději. Odhaloval však i další odstín, mocný a přitažlivý tón lákající do náruče zapomnění a odpočinku až na věky. Slova se řinula z úst Nejvyšší kněžky dál a dál a předtucha všech, kteří čekali vně obvodu magického pentagramu, sílila a rostla. Sváděli nelítostný vnitřní souboj s touhou prchnout co nejdál od kouzla, jež se odehrávalo před jejich zraky.</p>
<p>A pak se najednou rozhostilo hrobové ticho. Nejvyšší služebnice bohyně smrti promluvila v jazyce Království: „Slyš mě, ty, jenž jsi s námi tělem, avšak duchem podléháš vůli naší paní, Lims-Kragmy. Tak jako Smrt vládne na samém konci běhu světa, tak já tě nyní vyzývám jejím jménem k návratu. Vrať se!“</p>
<p>Mrtvola na lůžku se zachvěla, ale znovu znehybněla. Nejvyšší kněžka zvolala ještě silněji: „Vrať se!“ Tělo se znovu pohnulo. Náhle mrtvý muž zvedl hlavu a otevřel oči. Zdálo se, že se rozhlíží po místnosti, ale i když měl víčka dokořán, jeho panenky byly stále zapadlé a z důlků svítilo jen bělmo. Přesto bylo patrné, že vidí, protože jeho hlava se zastavila tak, jako kdyby hleděl na kněžku. Roztáhl ústa, z nichž vyšel vzdálený a prázdný smích.</p>
<p>Nejvyšší kněžka učinila krok vpřed. „Ticho!“</p>
<p>Mrtvola zmlkla, ale v její tváři se objevil úšklebek, nejprve sotva znatelný, ale postupně se stále víc rozšiřoval, dokud nebyl tím nejodpudivějším výrazem samotného ďábla. Obličej se počal lehce třást, kroutit a hýbat. Samotné maso zrosolovatělo a pak se rozplizlo jako rozehřátý vosk. Barva pleti se změnila, zprůsvitněla a zbledla. Čelo vystoupilo a brada se zjemnila, pak se vyklenul nos a zešpičatěly uši. Vlasy tmavly, dokud nedosáhly barvy havraní černi. V okamžiku byl muž, kterého vyslýchali, tentam a na jeho místě leželo tělo, jež nepatřilo člověku.</p>
<p>Laurie tiše vydechl: „Bohové dobří! Bratr temné stezky!“</p>
<p>Jimmy neklidně přešlápl. „Váš bratr Morgan se narodil mnohem severněji než v Yabonu, paní,“ zašeptal. V tónu jeho hlasu neznělo pobavení, jen strach.</p>
<p>Znovu zafoukal ledový vítr neznámo odkud a Nejvyšší kněžka se obrátila k Aruthovi. Oči měla rozšířené strachy a zřejmě chtěla něco říci, její rty se hýbaly, ale nevyšel z nich ani hlásek.</p>
<p>Stvoření na lůžku, příslušník rasy nenáviděných příbuzných elfů, nepříčetně zaječelo. S ohromující silou trhl peklomor jednou paží a osvobodil ji z pout. Než stihli strážní zasáhnout, rozerval i ostatní provazy, vyskočil na nohy a vrhl se k Nejvyšší kněžce.</p>
<p>Žena neochvějně čelila mrtvému tvorovi a z celého jejího těla tryskala síla. Napřáhla na zrůdu ruku a zvolala: „Stůj!“ Peklomor uposlechl. „Při moci mé paní nařizuji poslušnost tobě, jenž jsi byl přivolán. V jejím království přebýváš a jejím zákonům se podřizuješ. Při její moci tě vyzývám, vrať se zpět!“</p>
<p>Peklomor na okamžik zaváhal a pak s děsivou rychlostí vyrazil. Jednou rukou uchopil kněžku pod krkem a svým vzdáleným hlasem zaskřípal: „Ruce pryč od mého služebníka, paní! Jestli svou vládkyni tolik miluješ, běž si za ní!“</p>
<p>Nejvyšší kněžka uchopila zápěstí, které ji škrtilo, a po paži mrtvého stvoření se rozletěly modré plameny. S bolestným zavytím ji peklomor zdvihl do výše, jako kdyby nic nevážila, a mrštil jí o stěnu nedaleko Aruthy. Narazila do kamene a bezvládně se sesula na podlahu.</p>
<p>Nikdo nebyl schopen pohybu. Tvorova přeměna i jeho nenadálý útok na Nejvyšší kněžku zbavil všechny přítomné dechu. Chrámoví strážci stáli jako vrostlí do země při pohledu na záhadnou temnou sílu, jež ublížila jejich paní. Gardan ani jeho muži na tom nebyli o nic lépe.</p>
<p>S dalším ohlušujícím záchvatem smíchu se příšera obrátila na Aruthu. „Nadešel čas našeho setkání, Pane Západu, a nadešel čas tvé smrti!“</p>
<p>Peklomor se zakymácel dopředu a dozadu a pak vykročil směrem k Aruthovi. Chrámoví strážci se vzpamatovali zlomek vteřiny před Gardanovými vojáky. Dva černostříbrní ochránci vyběhli, jeden z nich se postavil před omráčenou kněžku a druhý se vrhl na obludu. Aruthovi vojáci byli rovněž připraveni bránit svého prince. Laurie skočil ke dveřím a přivolal posily.</p>
<p>Strážce z chrámu ťal svou šavlí a zabodl ji peklomorovi do těla. Tvor se se zvráceným pobavením zašklebil a nevidoucí oči se mu rozšířily a odhalily červené žilky kolem bělma. V příštím okamžiku jeho ruce vystřelily dopředu a sevřely strážcovo hrdlo. Zakroutil prsty a ozvalo se hlasité zapraskání. Peklomor odhodil ochránce se zlomeným vazem stranou. První z Aruthových mužů, kteří se ke stvoření dostali na dosah, zaútočil ze strany. Vyryl mu svým mečem do zad hlubokou brázdu. Obluda se ohnala a jediným úderem hřbetu ruky srazila strážce k zemi. Uchopila šavli za jílec, vytáhla ji z hrudi a s pohrdavým odfrknutím ji odmrštila. Gardan využil chvilkové nepozornosti a napadl peklomora zezadu. Obrovský kapitán palácové gardy obemknul protivníka pažemi a zvedl jej do vzduchu. Ostré drápy mu drásaly paže, ale Gardan sevření nepovolil a bránil tvorovi v dalším postupu. Tomu se po chvíli podařilo kopnout Gardana patou do nohy a oba se svalili. Peklomor se znovu vztyčil. Gardan se pokusil o totéž, ale zakopl o tělo strážce chrámu.</p>
<p>Dveře se rozletěly; Laurie odhodil závoru, aby jak strážci paláce, tak i doprovod Nejvyšší kněžky mohli dovnitř. Přeřítili se kolem zpěváka právě v okamžiku, kdy se stvoření dostalo k Aruthovi na vzdálenost meče. Chystalo se udeřit, když do něj zezadu narazil první z rozeběhnutých vojáků, vzápětí následovaný dvěma dalšími. Ochránci z chrámu Lims-Kragmy se seskupili kolem bezvědomé Nejvyšší kněžky. Aruthovi lidé se do jednoho vrhli na peklomora. Gardan se již sebral po tvrdém pádu a spěchal k Aruthovi. „Odejdi, Výsosti. Udržíme ho tu, je nás přesila.“</p>
<p>Arutha s mečem v ruce namítl: „Jak dlouho, Gardane? Jak chceš zastavit mrtvé stvoření?“</p>
<p>Jimmy Ručka se odloupl ze svého místa vedle Aruthy a couvaje zamířil ke dveřím. Z bojujícího chumlu přitom neodtrhl oči. Strážní bušili do tvora pěstmi i jílci svých zbraní ze všech sil a snažili se ho podrobit. Jejich tváře i ruce byly od peklomorových pařátů rozdrápané do krve.</p>
<p>Laurie kroužil s mečem v ruce kolem míhajícího se propletence a čekal na příležitost, aby mohl zasadit nepříteli ránu. Koutkem oka zahlédl prchajícího Jimmyho a zakřičel: „Arutho! Jimmy se zachoval nezvykle rozumně. Odejdi!“ Poté bodl mečem a z klubka těl se vydral mrazivý sten.</p>
<p>Arutha se chvěl nerozhodností. Masa se pomaličku plazila směrem k němu, jako kdyby váha strážců obludu pouze zpomalila. Znovu zaskřehotal peklomorův hlas: „Uteč, jestli chceš, Pane Západu, ale před mými služebníky není úniku. Nikde nebudeš v bezpečí!“ Po těch slovech se mocně zvedl a setřásl strážce jako obtížný hmyz. Srazili se s těmi, kteří stáli před Nejvyšší kněžkou, a tvor se mohl na okamžik postavit zpříma. Byl zbrocen krví a jeho obličej vypadal jako jediná velká rána. Cáry masa a kůže mu visely z lící. Na jedné tváři měl odtržen velký kus i s částí rtů, takže vypadal, že se bez ustání škodolibě pitvoří. Kterémusi z vojáků se poštěstilo rychle vstát a mrštným pohybem napůl usekl peklomorovi pravou paži. Ten se otočil a bez velkých obtíží rozpoltil ostrými drápy mužův krk. Zasažená paže se mu bezvládně klimbala podél těla a on skrz rozedrané rty vycedil: „Smrt je mou potravou! Pojďte! Nakrmím se tou vaší!“ Zvuk těch slov zněl jako bublání bažiny.</p>
<p>Dva vojáci skočili na peklomora zezadu a opět jej srazili k zemi pouhých pár stop před Aruthou. Tvor si jich nevšímal a drápal se k princi. Zdravou paži měl napřaženou a prsty zkroucené v křeči. Další strážci jej zakryli svými těly a Arutha se vymrštil a zanořil špici meče skrz rameno hluboko do netvorových zad. Zrůdný tvor se zachvěl, ale pokračoval dál.</p>
<p>Spleť těl se jako nějaký obrovský odpudivý krab plahočila k princi. Úsilí strážců ještě vzrostlo, snad měli dojem, že Aruthu ochrání tím, že doslova rozškubají obludu na kusy. Arutha o krok ustoupil. Nechuť utéci pomalu povolovala tváří v tvář netvorově nechuti nechat se zastavit. Další voják byl s výkřikem odmrštěn. Zadunělo to, když dopadl, a jeho hlava narazila s hlasitým zapraskáním na kamennou podlahu. Jiný muž zaječel: „Výsosti, je to stále silnější!“ Třetí bolestně zavyl, neboť mu zuřivé stvoření zaťalo drápy do oka. S titánskou silou se peklomor znovu zbavil i ostatních a vztyčil se. Mezi ním a Aruthou již nestál nikdo.</p>
<p>Laurie zatahal Aruthu za rukáv a pomalu jej vedl ke dveřím. Kráčeli bokem a nespouštěli z odporného tvora zraky. Peklomor se opět pohupoval na chodidlech. Bělmo, žhnoucí z lebky potažené tmavě rudou směsicí masa, krve a kůže, upíral na vzdalující se muže. Jeden z ochránců Nejvyšší kněžky jej napadl zezadu, ale peklomor, aniž by se podíval, jej udeřil zpětným pohybem pravé ruky a rozdrtil mu čelo.</p>
<p>Laurie zvolal: „Znovu to používá paži! Samo se to uzdravuje!“ Tvor se na ně jedním skokem vrhl. Náhle Arutha pocítil, jak klesá k zemi. Někdo jej srazil. Mezi prudce se otáčejícími výjevy zahlédl Laurieho, jak uhýbá před úderem, který by Aruthovi utrhl hlavu od těla. Princ se dokutálel a vyskočil těsně vedle Jimmyho Ručky. Byl to právě tento chlapec, jenž mu podrazil nohy a vymanil jej tak z náruče jisté smrti. Za Jimmym spatřil Arutha otce Nathana.</p>
<p>Zavalitý kněz se blížil k příšeře s levou rukou napřaženou a dlaní obrácenou dopředu. Peklomor nějakým způsobem vycítil jeho hrozbu, neboť se přestal věnovat Aruthovi a otočil se k duchovnímu.</p>
<p>Střed Nathanovy dlaně počal žhnout a po chvíli se rozzářil pronikavým bílým světlem. Kněz namířil paprsek na peklomora, který stál bez hnutí, jakoby očarován. Z rozbitých úst vyšel hluboký ston. Pak začal Nathan zaříkávat.</p>
<p>Obludný tvor zaječel a schoulil se do sebe. Nevidoucí oči si zakrýval rukama, aby je uchránil před jasem Nathanova mystického světla. Místností se rozlehl jeho vzlykot: „To pálí... to pálí!“ Podsaditý duchovní udělal krok dopředu a stvoření zavrávoralo. Nevypadalo nyní jako nic ze světa živých. Ze stovek ran mu vytékala hustá, téměř sražená krev a z jeho těla visely velké cáry masa a oděvu. Přikrčilo se ještě víc a zavřeštělo: „Hořím!“</p>
<p>Pokojem se prohnal mrazivý vítr a peklomor vzkřikl dost hlasitě na to, aby vyděsil i zkušené, mnoha bitvami obroušené vojáky. Stráže se prudce otáčely na všechny strany ve snaze objevit zdroj nepojmenovatelné hrůzy, která vyvěrala ze všech pórů kamenných zdí, stropu i podlahy.</p>
<p>Vtom se netvor vztyčil, jako by se mu dostalo nových sil. Vytrčil pravou paži a sevřel původce své bolesti, Nathanovu levou ruku. Lidské prsty a drápy peklomora se propletly a z neživé končetiny se začalo kouřit. Stvoření napřáhlo volnou paži k úderu, ale Nathan v témže okamžiku vyřkl slovo, jemuž nikdo v místnosti nerozuměl. Tvor zaváhal a zasténal. Nathanův hlas zazněl znovu a vzduch naplnila svatá modlitba, magie kněží. Tvor ztuhl a pak se roztřásl. Nathan odříkával věty s rostoucí naléhavostí. Peklomor se zapotácel, jako kdyby mu kněz uštědřil ochromující ránu. Z celého jeho těla stoupal štiplavý dým. Nathan přivolal na pomoc sílu své bohyně, Bílé Sung, strážkyně čistoty. Jeho hlas byl ochraptělý, jak jej přepínal v zápase o život. Z úst neživého tvora uniklo hluboké zasténání, přicházející zdánlivě z veliké dálky, a znovu se otřásl. Nathan byl zcela zaujat magickým soubojem. Zvedl ramena, jako kdyby na nich nesl obrovskou váhu, a peklomor klesl na kolena. Pravou ruku se pokusil stáhnout, ale bezvýsledně. Z knězova čela stékaly krůpěje potu a žíly a šlachy na krku připomínaly napjaté provazy. Na peklomorově obnaženém mase se nadělaly puchýře a stvoření se srdceryvně rozeštkalo. Zvuk i zápach škvařícího se masa naplnil místnost. Z klečícího těla se začal valit hustý mastný kouř. Jeden ze strážných se otočil a zvracel. Nathan poulil oči nadlidským úsilím. Veškerou svou moc namířil proti svému protivníkovi. Pomalu se komíhali, maso neživé obludy po chvíli zčernalo a rozpraskalo pod náporem Nathanovy magie. Peklomor se zkroutil dozadu a náhle se po jeho uhelnatějícím povrchu rozlila modře blikotající energie. Nathan uvolnil sevření a tvor se svalil na bok. Z jeho úst, očí i nosu vyšlehly plameny, jež brzy zachvátily celé tělo a spálily je na popel. V komnatě po něm zbyl pouze odporný mastný zápach.</p>
<p>Nathan se pomalu obrátil k Aruthovi. Před princem stál starý muž. Knězovy oči byly stále rozšířené a po obličeji se mu proudem řinul pot, který skapával na zem. Vyschlým hlasem zachroptěl: „Je to za námi, Výsosti.“ Udělal krok, pak další a slabě se na prince usmál. Nato se skácel. Arutha jej zachytil do náruče dřív, než dopadl na podlahu.</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola čtvrtá</emphasis></strong></p>
<p> <strong>ODHALENÍ</strong></p>
<p>Ptáci svým zpěvem vítali nové jitro.</p>
<p>Arutha, Laurie, Jimmy, Volney a Gardan seděli v princově soukromé přijímací komnatě a čekali na zprávu od Nathana a Nejvyšší kněžky. Chrámoví strážci přenesli kněžku do pokoje pro hosty a hlídali ji, zatímco felčaři přivolaní z jejich chrámu konali svou práci. Byli u ní celou noc, stejně jako se o svého představeného starali členové Nathanova řádu.</p>
<p>Každý z přítomných mlčel, hrůzná noční událost je ochromila a nikdo o ní nechtěl mluvit. Laurie se jako první probral z otupělosti, vstal ze svého křesla a přešel k oknu.</p>
<p>Arutha sledoval Laurieho očima, ale jeho mysl se probírala tucty otázek, na něž neměl odpověď. Kdo nebo co usilovalo o jeho smrt? A proč? Avšak daleko důležitější než vlastní bezpečnost pro něj byla nyní jiná věc. Znamenají snad události předešlých dní hrozbu i pro Lyama, Carline a ostatní, kteří mají zanedlouho dorazit? A především: neohrozí i Anitu? Nejméně podvacáté za poslední hodinu Arutha zvažoval, zda nemá svatbu odložit.</p>
<p>Laurie se posadil na divan vedle napůl dřímajícího Jimmyho. Tiše se jej zeptal: „Jimmy, jak jsi věděl, že máš přivést otce Nathana, když sama Nejvyšší kněžka byla bezmocná?“</p>
<p>Jimmy se protáhl a zívl. „Pamatoval jsem si to z dětství.“ Gardan se jeho odpovědi zasmál a napětí v místnosti poněkud opadlo. Dokonce i Arutha se lehce pousmál a Jimmy pokračoval: „Byl jsem dán na nějaký čas do učení k otci Timothymu z řádu Astalona. Někdy to některým chlapcům dovolí. Je to na důkaz toho, že Jízlivci s nimi mají velké plány,“ pochlubil se pyšně. „Zůstal jsem u něj jen na tak dlouho, abych se naučil písmena a číslice, ale podařilo se mi získat i pár dalších vědomostí.</p>
<p>Vzpomínám si na přednášku otce Timothyho o povaze božstev - ačkoliv mě tehdy málem uspala. Podle jeho názoru existují protichůdné síly, kladná a záporná, které někdy nazýváme dobro a zlo. Dobro nemůže potlačit dobro a zlo nemůže zničit zlo. Abychom se zbavili ďábelského démona, potřebujeme kladnou sílu. Nejvyšší kněžka je většinou považována za služebnici temných sil a jako taková nemohla to stvoření zastavit. Doufal jsem, že otec Nathan by mu mohl čelit, protože na Sung a její služebníky se nahlíží jako na ‘dobré.’ Ve skutečnosti jsem nevěděl, jestli se to podaří, ale nedokázal jsem tam stát a dívat se, jak ta věc polyká jednoho vojáka za druhým.“</p>
<p>Arutha poznamenal: „Ukázal se to být užitečný nápad.“ Jeho tón vyjadřoval ocenění Jimmyho bystrého úsudku.</p>
<p>Do místnosti vstoupil strážce a oznámil jim: „Výsosti, ten kněz se probral a posílá vám vzkaz. Prosí vás, abyste jej navštívil v jeho pokojích.“ Arutha téměř vyskočil ze židle a vyrazil ke dveřím. Ostatní mu poklusávali v patách.</p>
<p>V paláci prince z Krondoru se podle zvyku starého přes sto let nacházel chrám se svatyněmi každého z bohů, takže zde hosté mohli nalézt duchovní klid bez ohledu na to, které z hlavních božstev uctívali. Řád, jenž měl na starosti bohoslužby, se čas od času měnil podle toho, koho si stávající panovník zvolil za svého poradce. Za Aruthovy vlády zde sídlil Nathan se svými pomocníky, stejně jako před ním za prince Erlanda. Kněžské komnaty se rozprostíraly za chrámem. Arutha vstoupil do rozlehlého klenutého sálu. Na opačném konci lodě se za oltáři čtyř hlavních bohů skrývala malá dvířka. Arutha k nim pospíchal a jeho boty klapaly po kamenné podlaze. Procházel mezi oltáři nižších božstev, rozmístěnými po obou stranách chrámu. Když se přiblížil ke dveřím, zjistil, že jsou otevřené a za nimi zahlédl pohyb.</p>
<p>Vešel do kněžské rezidence. Nathanovi akolyté mu ustoupili z cesty. Arutha byl překvapen, jak prostě je místnost zařízena. Připomínala spíš celu než ložnici. Chyběla v ní jakákoliv výzdoba či osobní majetek. Jediným předmětem, který neměl praktického využití, byla malá soška bohyně Sung v podobě mladé ženy v dlouhých bílých šatech, spočívající na malém stolku vedle Nathanova lůžka.</p>
<p>Kněz vypadal ochable a malátně, byl však při vědomí. Záda měl podepřena poduškami. Nathanův pomocný kněz se točil kolem, připravený splnit jakékoliv Nathanovo přání. Královský lékař čekal vedle postele. Uklonil se o řekl: „Nemá žádná tělesná poranění, Výsosti. Je pouze velice vyčerpaný. Buďte, prosím, stručný.“ Arutha přikývl a lékař společně se všemi akolyty opustil místnost. Jakmile odešli, pokynul Gardanovi a ostatním, aby počkali venku.</p>
<p>Arutha přistoupil k pelesti Nathanova lože. „Jak vám je?“</p>
<p>„Budu žít, Výsosti,“ dostalo se mu slabé odpovědi.</p>
<p>Arutha vrhl krátký pohled ke dveřím. Gardanův poplašený výraz potvrdil jeho dojem. Nathana jeho odvážný čin změnil. Arutha tiše prohlásil: „Víc než jen to, Nathane. Brzy budete jako dřív.“</p>
<p>„Prožil jsem děs, jaký by neměl zakusit žádný člověk, Výsosti. Takže snad chápete, že se vám musím s něčím svěřit.“ Pokývl ke dveřím.</p>
<p>Pomocný kněz zavřel dveře a vrátil se k lůžku. Nathan pokračoval: „Musím vám říci něco, co není obecně známo, Výsosti. Beru na sebe velkou zodpovědnost, když to prozradím někomu, kdo není členem kněžského řádu, ale soudím, že za současného stavu věcí je to nanejvýš naléhavé.“</p>
<p>Arutha se naklonil, aby slyšel každé slovo unaveného muže, který mluvil velmi potichu. Nathan se nadechl. „Věci mají svůj řád, Arutho, Ishap, bůh nad všemi, nastolil rovnováhu. Vyšší božstva vládnou nižším a všem jim slouží duchovenstvo. Každý řád má své poslání. Navenek se může zdát, že si leckdy jednotlivé řády odporují, či dokonce stojí proti sobě, ale vyšší pravdou je, že každý z nich má v běhu věcí své určené místo. Dokonce i boží služebníci, nižší členové řádů, tuto pravdu neznají. Proto také vznikají příležitostné spory mezi chrámy. Mé znechucení z obřadu Nejvyšší kněžky minulé noci nebylo skutečné. Dělám to spíš pro dobro svých akolytů než z nějakého skutečného odporu. Záleží na jednotlivci, na tom, kolik dokáže pochopit. To je jediným měřítkem, jak velká část pravdy mu bude odhalena. Mnozí k životu potřebují prosté rozlišení dobra a zla, světla a tmy. Jinak by se nedokázali vyrovnat s každodenními starostmi. Vy mezi ně nepatříte.</p>
<p>Jsem vychován k následování Cesty sjednocení, je to řád, který nejlépe vyhovuje mé povaze. Ale stejně jako všichni ostatní, kteří dosáhli mého postavení, dobře znám podstatu i projevy všech ostatních božstev a náboženství. To, co se objevilo v té místnosti včera večer, nepatřilo ničemu, co znám.“</p>
<p>Arutha se tvářil nechápavě. „Co tím míníte?“</p>
<p>„Když jsem bojoval se silou, která peklomora ovládala, vycítil jsem něco z její podstaty. Je to cosi cizího, temného a hrůzyplného, je to něco, co nemá slitování. Zuří a chce buď vládnout, nebo zničit. I ti z bohů, kteří jsou pokládáni za temné, Lims-Kragma či Guis-wa, nejsou skutečně zlí, pokud vidíme celou pravdu. Avšak toto je čímsi... skvrnou, jež nepoznala světlo naděje. Je to vtělené zoufalství.“</p>
<p>Nathanův pomocník Aruthovi naznačil, že je čas odejít. Princ vykročil ke dveřím, ale Nathan zvolal: „Počkat, musíte pochopit ještě něco. Odešlo to ne proto, že jsem to porazil, ale proto, že jsem zničil služebníka, v němž to přebývalo. Sebral jsem tomu tělo, nemohlo to pokračovat v útoku. Přemohl jsem pouze vnější projev. V té chvíli to odhalilo část skutečné podstaty. Není to zatím připraveno čelit mé paní Sjednocené cesty, ale pohrdá to jí i ostatními bohy.“ V jeho tváři se objevil varovný výraz. „Arutho, pohrdá to bohy!“ Nathan se posadil a napřáhl ruku. Arutha se vrátil a sevřel ji ve své dlani. „Výsosti, je to síla, jež považuje sama sebe za nepřemožitelnou. Nenávidí a rozděluje, snaží se zničit každého, kdo se jí postaví. Jestli...“</p>
<p>Arutha jej uklidňoval: „Tiše, Nathane.“</p>
<p>Kněz přikývl a znovu se opřel. „Musíte se dozvědět víc, než vím já, Arutho. Vycítil jsem totiž ještě další věc. Tento nepřítel, tato všepohlcující temnota nabývá na síle.“</p>
<p>Arutha zašeptal: „Spěte, Nathane. Zapomeňte na všechno, jako by to byl jen zlý sen.“ Pokývl pomocníkovi a vyšel z komnaty. Když procházel kolem královského lékaře, spíš jej prosil, než nařizoval: „Pomozte mu.“</p>
<p>Hodiny plynuly a Arutha stále ještě čekal na vzkaz od Nejvyšší kněžky Lims-Kragmy. Kromě Jimmyho, který spal na nízkém sofa, v místnosti nikdo jiný nebyl. Gardan dohlížel na rozmístění stráží, Volney byl zaměstnán vyřizováním běžných záležitostí části Království, kterou spravoval princ, neboť ten se plně zabýval záhadami předešlé noci. Rozhodl se, že o nich Lyama nezpraví dřív, než král dorazí do Krondoru. Jak již jednou poznamenal, Lyama bude doprovázet více než stovka vojáků, takže na to, aby jej něco ohrozilo, by bylo zapotřebí síly malého vojska.</p>
<p>Arutha na chvíli odsunul své úvahy stranou a jal se pozorovat Jimmyho. Vypadal stále jako dítě, dýchal pomalu a pravidelně. Vysmíval se domnělé vážnosti svého zranění, ale jakmile se rozhostil v paláci klid, téměř okamžitě usnul. Gardan jej něžně uložil na pohovku. Arutha lehce kroutil hlavou. Ten mladík byl obyčejný šibeničník, parazit, který za celý svůj mladý život neodpracoval poctivě ani jediný den. Bylo mu sotva čtrnáct nebo patnáct a už z něj byl podvodník, lhář a zloděj, ale ať byl čímkoliv, považoval jej princ stále za přítele. Arutha si povzdechl. Neměl tušení, jak s chlapcem naloží.</p>
<p>Dvorní páže přispěchalo se zprávou od Nejvyšší kněžky, jež naléhavě žádala prince o návštěvu. Princ potichu vstal, aby nevzbudil Jimmyho, a následoval páže do komnat, kde o kněžku pečovali její felčaři. Aruthovi vojáci hlídali přede dveřmi, zatímco uvnitř stáli strážci z chrámu. Arutha tento ústupek učinil na žádost kněze z řádu Lims-Kragmy, který přišel do paláce krátce po včerejší události. Kněz přivítal Aruthu chladně, jako by mu připisoval zodpovědnost za to, co se jeho paní přihodilo. Zavedl Aruthu do ložnice, kde o představenou pečovala jiná kněžka.</p>
<p>Vzezření Nejvyšší kněžky Aruthu vyděsilo. Spočívala na vysokém stohu polštářů. Její světlé bílozlaté vlasy lemovaly bezbarvý obličej, kterému snad byla vzorem ledová modř věčné zimy. Vypadala, jako kdyby za jediný den zestárla o dvacet let. Ale když na Aruthu upřela svůj pohled, znovu pocítil auru síly, jež ji obklopovala.</p>
<p>„Zotavila jste se, paní?“ Aruthův tón naznačoval upřímný zájem a svá slova doprovodil princ úklonou hlavy.</p>
<p>„Moje vládkyně má pro mne ještě úkoly, Výsosti. Zatím se k ní nepřipojím.“</p>
<p>„Jsem rád, že takovou zprávu slyším. Přišel jsem, jak jste mě žádala.“</p>
<p>Žena se vzepřela a posadila se, záda si opřela o podušky. Bezmyšlenkovitě si uhladila platinové vlasy a Arutha musel v duchu uznat, že navzdory svému ponurému poslání je Nejvyšší kněžka nezvykle nádherná, ačkoliv v její kráse nebyl ani náznak jemnosti. Stále napjatým hlasem kněžka promluvila: „Arutho conDoine, vaší zemi hrozí nebezpečí, a víc. V království bohyně smrti pouze jedna bytost stojí nade mnou. Je to Matka - vládkyně z Rillanonu. Nikdo jiný kromě ní se nesmí postavit mé moci v doméně stínů. Nyní se však vynořilo cosi, co vyzvalo samotnou bohyni, cosi, co je zatím slabé, co teprve objevuje svou moc, ale co již nyní dokáže lépe než já ovládat to, co náleží mé bohyni.</p>
<p>Chápete, doufám, závažnost mých slov? Je to, jako kdyby právě odkojené dítě přišlo do vašeho paláce, ne, do paláce vašeho bratra krále a obrátilo proti němu všechny jeho sloužící, jeho stráže, dokonce i jeho nejbližší a zanechalo jej bezmocného na trůnu, jenž právě pozbyl svého významu. Tomu nyní čelíme. Roste to. Zatímco zde hovoříme, mohutní jeho síla i zuřivost. Je to tak starobylé...“ Její oči se rozšířily a Arutha v nich na okamžik spatřil záblesk šílenství. „Je to nové i staré, obojí dohromady... Nerozumím tomu.“</p>
<p>Arutha pokynul léčitelce a otočil se ke knězi. Ten očima naznačil k východu a Arutha uposlechl. Když došel ke dveřím, zaslechl kněžčiny vzlyky.</p>
<p>Hned jak se ocitli v předpokoji, kněz promluvil: „Výsosti, jmenuji se Julian a jsem hlavním knězem Vnitřního kruhu. Poslal jsem zprávu do chrámu naší Matky v Rillanonu o tom, co se zde přihodilo. Já...“ Zdálo se, že to, co se chystá říci, jej silně trápí. „Nejspíš se během několika měsíců stanu Nejvyšším knězem Lims-Kragmy. Postaráme se o ni,“ pokračoval s pohledem upřeným na zavřené dveře, „ale nikdy již nebude schopna nás vést ve službě naší vládkyni.“ Obrátil se opět k Aruthovi. „Slyšel jsem od strážců chrámu, co se včera stalo, a slyšel jsem i slova Nejvyšší kněžky. Pokud bude v silách našeho chrámu pomoci, učiníme tak.“</p>
<p>Arutha nad jeho slovy uvažoval. Pro kněze bylo obvyklé, že se stávali rádci šlechticů. Urození museli často čelit záležitostem, v nichž se uplatňovala magie či mystika, a bez duchovního vedení to leckdy nebylo možné. Právě Aruthův otec byl prvním vévodou, který přijal za svého poradce i mága. Ovšem skutečná spolupráce mezi chrámem a světským vládcem, jinými slovy mezi dvěma vládnoucími prvky, byla vzácná. Konečně Arutha odpověděl: „Mé díky, Juliane. Až budeme vědět, co proti nám stojí, vyhledáme vás a požádáme o radu. Teprve si musím zvyknout na to, že můj pohled na svět byl poněkud zúžený. Předpokládám, že nám budete moci poskytnout neocenitelnou podporu.“</p>
<p>Kněz sklonil hlavu. Arutha se chystal k odchodu, když se ještě ozval: „Výsosti?“</p>
<p>Arutha se ohlédl a v knězově tváři spatřil znepokojení. „Ano?“</p>
<p>„Najděte tu věc, ať už se za ní skrývá cokoliv, Výsosti. Vyhledejte ji a zničte do posledního kořínku.“</p>
<p>Arutha dokázal pouze přikývnout. Vrátil se do své komnaty. Tiše se posadil, nechtěl rušit Jimmyho spánek. Všiml si mísy s ovocem a sýrem a konvice vychlazeného vína, kterou tam pro něj nachystali. Vzpomněl si, že dnes ještě nic nejedl. Naplnil číši, ukrojil si kousek sýra a znovu se posadil. Nohy si pohodlně položil na stůl a zabořil se do křesla. Přemýšlel. Vyčerpání po dvou probdělých nocích plných dobrodružství na něj dolehlo plnou silou, ale události, jež nabraly spád, mu nedovolily zdřímnout si. V jeho panství řádila nadpřirozená mocnost, magická bytost, která vyděsila, a nejen to, kněze dvou nejmocnějších řádů v Království. Lyam má přicestovat za necelý týden. Téměř všichni významní šlechtici se sjedou do Krondoru na svatební obřad. Do jeho města! A on nedokázal vymyslet nic, co by zajistilo jejich bezpečnost.</p>
<p>Arutha tam seděl asi hodinu a jeho mysl se toulala na míle daleko, zatímco nepřítomně žvýkal jídlo a zapíjel je vínem. Byl typem muže, jenž se často poddával chmurným náladám, když byl o samotě, ale jakmile před ním vyvstaly potíže, dokázal se jim plně věnovat. Zkoumal je ze všech možných úhlů, hledal slabiny a probíral všechny možnosti, jak jim čelit. Pohrával si s nimi jako kočka s myší, převracel je, odhazoval, aby se na ně mohl podívat s odstupem, a opět se jich chápal drápky svých zkušeností a znalostí. Ohledával nespočet cest, kterými by se mohl vydat, a probíral je krok po kroku, aby zjistil, zda vedou k vítězství. Konečně poté, co takto prozkoumal nejméně tucet plánů, si byl jist, co musí učinit. Sundal nohy ze stolu a z mísy před sebou si vzal červené jablko.</p>
<p>„Jimmy!“ zvolal. Malý zloděj se okamžitě probudil. Za léta nejistého a ošemetného života si vypěstoval zvyk slabého spaní. Arutha hodil chlapci jablko a ten se s udivující rychlostí posadil a chytil je několik palců před obličejem. Arutha pochopil, jak si hoch vysloužil přízvisko Ručka.</p>
<p>„Co?“ zajímal se chlapec a zakousl se do šťavnatého ovoce.</p>
<p>„Potřebuji, abys zanesl svému pánovi vzkaz.“ Jimmyho ruka se zastavila na půli cesty k ústům. „Chci, abys mi zařídil schůzku se Spravedlivým mužem.“ Jimmy rozšířil oči v němém úžasu.</p>
<p>Od Hořkého moře se opět valila mlha a zaslepovala Krondor bílým těžkým příkrovem. Dvě postavy rychle prošly kolem několika hospůdek, které ještě měly otevřeno. Arutha následoval Jimmyho, který jej vedl přes město. Když opustili Kupeckou čtvrť, procházeli čím dál tím méně přátelským prostředím Chudinské, dokud se neocitli přímo v jejím srdci. Zabočili dolů úzkou uličkou a stanuli na jejím slepém konci před vysokou zdí. Ze stínu se jakýmsi zázrakem vynořili tři muži. Arutha by přísahal, že tam ještě před okamžikem nikdo kromě nich nebyl. Ve zlomku vteřiny měl rapír v ruce, ale Jimmy se prostě ozval: „Jsme poutníci, kteří hledají průvodce.“</p>
<p>„Já jsem váš průvodce, poutníci,“ odpověděl na Jimmyho výzvu muž vpředu. „Řekni svému příteli, ať schová ten svůj žabikuch, jinak jej nahoru dopravíme v pytli.“</p>
<p>Pokud muži znali Aruthovu totožnost, nedali to najevo. Arutha pomalu zasunul svou zbraň do pochvy. Druzí dva muži vystoupili dopředu. V rukou měli pásky na oči. Arutha se zarazil: „Co to má znamenat?“</p>
<p>„To je způsob, jakým budete cestovat,“ dostalo se mu vysvětlení od mluvčího. „Jestli odmítnete, neuděláte už ani jeden krok.“</p>
<p>Arutha potlačil své podráždění a kývl. Muži k nim přistoupili a těsně předtím, než byl sám oslepen, zahlédl, že i Jimmymu bylo odepřeno světlo. Sváděl vnitřní boj s touhou strhnout si pásku z očí. Průvodce opět promluvil: „Zavedeme vás odsud na jiné místo, kde vás převezmou další. Možná projdete mnoha rukama, než dosáhnete místa určení, takže ať vás nevyděsí nečekané hlasy. Já nevím, kam máte namířeno, protože to nepotřebuju vědět. Ani nevím, kdo jste, ale příkazy přišly od někoho vysoce postaveného. Máme vás dopravit rychle a cestou vás máme chránit. Ale pamatujte si jedno: v žádném případě si nesmíte sundat pásky z očí. Od této chvíle až do odvolání nesmíte vědět, kde jste.“ Arutha ucítil, jak se mu kolem pasu ovíjí provaz, a uslyšel další slova: „Pevně se držte toho provazu a snažte se kráčet jistě, půjdeme dost rychle.“</p>
<p>Bez dalších příkazů Aruthu otočili a odváděli do noci.</p>
<p>Déle než hodinu, nebo tak to alespoň princi připadalo, je vodili po ulicích Krondoru. Dvakrát klopýtl a zvláštní pozornost, kterou jim průvodci věnovali, mohl prokázat několika pohmožděninami. Nejméně třikrát za cestu se jejich doprovod vyměnil, takže Arutha neměl tušení, koho uvidí, až mu sejmou pásku z očí. Ale konečně stoupali po jakýchsi schodech. Slyšel několikero otevření a zavření dveří a pak jej silné ruce usadily na židli. Rozvázaly mu pásku a Arutha zamrkal, když se před ním rozlilo jasné světlo.</p>
<p>Na stole bylo rozestaveno několik svítilen a za každou z nich naleštěné zrcadlo, odrážející světlo princi do očí. Jejich účelem bylo zabránit mu, aby spatřil kohokoliv, kdo bude stát za stolem.</p>
<p>Arutha se podíval doprava, kde seděl na druhé židli Jimmy. Po nekonečné minutě zpoza světel zaduněl hluboký hlas: „Vítejte, princi z Krondoru.“</p>
<p>Arutha zamžoural proti oslňující záři, ale muže, jenž k němu promlouval, nezahlédl ani na okamžik. „Hovořím se Spravedlivým mužem?“</p>
<p>Následovala dlouhá odmlka. Pak zazněla odpověď: „Spokojte se s tím, že jsem zplnomocněn uzavřít s vámi dohodu, kvůli které jste přišel. Mluvím jeho jménem.“</p>
<p>Arutha uvažoval. „No dobrá. Hledám spojence.“</p>
<p>Zpoza světel se ozvalo tlumené zachechtání. „Co může princ z Krondoru očekávat od podpory Spravedlivého muže?“</p>
<p>„Musím odhalit tajemství cechu vrahů.“</p>
<p>Po těchto slovech následovalo dlouhé mlčení. Arutha nedokázal odhadnout, zda se mluvčí s někým radí, či pouze přemýšlí. Trpělivě čekal, dokud se muž nerozhodl. „Odveďte toho chlapce a pohlídejte ho venku.“</p>
<p>Z temnoty vystoupili dva chlapíci, hrubě Jimmyho popadli pod pažemi a vyvlekli jej ze dveří. Jakmile byl pryč, hlas pokračoval: „Puštíci jsou předmětem zájmu Spravedlivého muže, princi z Krondoru. Bez svolení se procházejí po silnici zlodějů a svými zlomyslnými vraždami děsí obyvatelstvo. To vrhá na podnikání Jízlivců nepříznivé světlo. Stručně řečeno, kazí nám obchody. Posloužilo by nám, kdyby neexistovali. Ale co vás přimělo zajímat se o danou věc víc, než je obvyklé pro panovníka, jehož poddaní jsou svévolně vražděni ve spánku?“</p>
<p>„Představují hrozbu pro mého bratra a pro mě.“</p>
<p>Znovu se rozhostilo ticho. „To tedy míří vysoko. Přesto je pravda, že vrah nečiní velký rozdíl mezi králem a obyčejným člověkem. A každý si vydělává na živobytí tak, jak umí, i když je to jen nájemný vrah.“</p>
<p>„Měli byste si uvědomit,“ opáčil Arutha suše, „že vraždění princů je pro obchod výjimečně zlé. Jízlivcům by se nepracovalo právě nejlépe ve městě se stanným právem.“</p>
<p>„To je pravda. Co od nás žádáte?“</p>
<p>„Spolupráci. Potřebuji údaje. Chci vědět, kde se nachází srdce Puštíků.“</p>
<p>„Láska k bližnímu je člověku k ničemu, pokud leží studený v okapním žlabu. Cech zlodějů má dlouhé prsty.“</p>
<p>„Ne delší než já,“ poznamenal Arutha nevesele. „Vím, že pro Jízlivce to nejsou dobré časy. Jistě víte stejně dobře jako já, co by pro Jízlivce znamenalo, kdyby jejich cechu vyhlásil princ z Krondoru válku.“</p>
<p>„Z měření sil mezi cechem a Vaší Výsostí by neměl nikdo prospěch.“</p>
<p>Arutha se naklonil odpředu a jeho tmavé oči v jasném světle žhnuly jako dva uhlíky. Pomalu a pečlivě odměřil každé slovo. „Nemám potřebu něco získat.“</p>
<p>Po krátké odmlce bylo slyšet hluboký povzdech. „Ano, je to tak,“ prohlásil muž zamyšleně. Pak se zasmál. „To je jedna z výhod, když člověk zdědí postavení. Asi by nebylo snadné vládnout cechu hladovějících zlodějů. Dobře, Arutho z Krondoru, ale pro takovou věc potřebuje cech záruky. Ukázal jste bič a teď je na řadě cukr.“</p>
<p>„Řekněte svou cenu.“ Arutha se opřel o opěradlo své židle.</p>
<p>„Chápejte jedno, Spravedlivý muž s Vaší Výsostí soucítí, co se týká potíží s cechem vrahů. Nemá v úmyslu Puštíky trpět. Je třeba je vymýtit od základů. Ale je to velmi riskantní a nákladná záležitost. Bude to drahý špás.“</p>
<p>„Vaše cena?“ zopakoval Arutha odhodlaně.</p>
<p>„Kvůli nebezpečí, které nám hrozí, pokud se nám to nepodaří - deset tisíc zlatých dukátů.“</p>
<p>„To udělá v královské pokladnici pěknou díru.“</p>
<p>„To ano, ale zvažte, co máte na výběr.“</p>
<p>„Dohodnuto.“</p>
<p>„Později vám sdělím pokyny Spravedlivého muže ohledně platby,“ prohlásil mluvčí s nádechem pobavení v hlase. „Teď k druhé otázce.“</p>
<p>„K jaké otázce?“ zajímalo Aruthu.</p>
<p>„Mladý Jimmy Ručka porušil přísahu Jízlivcům a propadl životem. Zemře do hodiny.“</p>
<p>Arutha bez rozmyslu počal vstávat. Silné ruce jej zatlačily dolů a ze stínu vykročil rozložitý zloděj. Krátce zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Měli jsme v úmyslu vrátit vás do paláce ve stejném stavu, v jakém jste z něj vyšel,“ řekl hlas za stolem, „ale pokuste se v této místnosti tasit zbraň a doneseme vás k bráně v dřevěné truhle. Na následky budeme myslet až potom.“</p>
<p>„Ale Jimmy...“</p>
<p>„Porušil přísahu!“ skočil mu muž do řeči. „Čestně se zavázal, že nám oznámí každého Puštíka, kterého uvidí. Stejně tak nám měl povědět o zradě Smějícího se Jacka. Ano, Výsosti, víme o tom. Tím, že nejprve předal zprávu vám, Jimmy zradil cech. Jisté skutky mu mohou být prominuty vzhledem k věku, ale tyto v žádném případě.“</p>
<p>„Nehodlám tu jen tak stát a dopustit, abyste ho zabili.“</p>
<p>„Pak tedy poslouchejte, princi z Krondoru, povím vám příběh. Jednou se Spravedlivý muž pobavil se ženou z ulice, tak jako se stovkami dalších, ale tato děvka mu porodila syna. Jimmy Ručka je dozajista syn Spravedlivého muže, ačkoliv ten se o své otcovství nestará. Avšak staví jej to do poněkud nepříjemné situace. Pokud se zachová podle zákonů, jež sám ustanovil, musí nařídit smrt vlastního syna. Pokud se zákonům vyhne, ztratí svou tvář i důvěru těch, kteří mu slouží. Nezáviděníhodná volba. Cech zlodějů je už tak vzhůru nohama ze zprávy, že Jack pracoval pro Puštíky. Důvěra je křehká věc v každé době, nyní však téměř neexistuje. Máte nějaké řešení?“</p>
<p>Arutha se usmál, o jednom by věděl. „V časech nepříliš dávno minulých bylo možné koupit si odpuštění. Řekněte kolik?“</p>
<p>„Za zradu? Ne méně než dalších deset tisíc zlatých dukátů.“</p>
<p>Arutha potřásl hlavou. Jeho pokladnice zůstane téměř prázdná. Jimmy však dobře věděl, co dává v sázku, když zradil Jízlivce proto, aby ho mohl varovat. A princi to za tu cenu stálo. „Ujednáno,“ souhlasil Arutha kysele.</p>
<p>„Musíte si ale vzít chlapce k sobě, princi z Krondoru, protože už nepatří mezi Jízlivce. Neublížíme mu... pokud nám znovu nezkříží cestu. Pak s ním budeme jednat jako se zlodějem na volné noze. Nesmlouvavě.“</p>
<p>Arutha vstal. „Jsme tedy dohodnuti?“</p>
<p>„Ještě poslední věc.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„V časech nedávno minulých bývalo také možné koupit si šlechtický titul. Jakou cenu byste požadoval od otce za to, že jmenujete jeho syna panošem na princově dvoře?“</p>
<p>Arutha se rozesmál. Náhle pochopil celý vtip, který se ve vyjednávání skrýval. „Dvacet tisíc zlatých dukátů.“</p>
<p>„Výborně! Spravedlivý muž má Jimmyho velmi rád. I když zplodil i další potomky, Jimmy je pro něj výjimečný. Spravedlivý muž si přeje, aby se Jimmy o jejich příbuzenském vztahu nedozvěděl, ale bude jistě potěšen, že jeho syna čeká lepší budoucnost. Jsem rád, že jsme se dohodli.“</p>
<p>„Jimmy se stane mým dvořanem, aniž bych mu řekl, kdo je jeho otcem. Setkáme se ještě?“</p>
<p>„Zřejmě ne, princi z Krondoru. Spravedlivý muž střeží tajemství své totožnosti jako oko v hlavě, a dokonce i to, že jste se dostal až k tomu, kdo mluví jeho jménem, jej ohrožuje. Ale doručíme vám vzkaz hned, jak zjistíme, kde se Puštíci skrývají. A samozřejmě přivítáme zprávu o jejich vyhlazení.“</p>
<p>Jimmy si rozčileně poposedl. Přes tři hodiny byl Arutha zavřený v komnatě s Gardanem, Volneym, Lauriem a dalšími členy jeho osobní družiny. Jimmymu byl určen vlastní pokoj a nyní v něm musel zůstat. Dva strážci přede dveřmi a další dva na balkoně před jeho okny jej utvrdili v přesvědčení, že je zde z neznámého důvodu vězněn. Jimmy nepochyboval, že se mu v noci podaří zmizet, pokud se bude cítit dobře, ale po událostech posledních několika dní mu to připadalo nespravedlivé. Rovněž nepochopil, proč se vrátil do paláce s princem. Na klidu mu to rozhodně nepřidalo. V jeho životě nastala změna, a on nevěděl jaká a proč.</p>
<p>Dveře se otevřely a seržant palácové stráže nahlédl dovnitř. Mávl na Jimmyho. „Jeho Výsost tě chce vidět, chlapče.“ Jimmy rychle vyskočil a spěchal za vojákem, jenž jej vedl dlouhou chodbou do poradního sálu.</p>
<p>Arutha vzhlédl od jakýchsi listin. Okolo stolu seděli Gardan, Laurie a další muži, které Jimmy neznal. Hrabě Volney stál u dveří. „Jimmy, něco tu pro tebe mám.“ Jimmy se rozhlédl po místnosti, nevěděl, co má říci. Arutha pokračoval: „Toto je královský patent, jímž tě jmenuji panošem na svém dvoře.“</p>
<p>Jimmymu to, co slyšel, vyrazilo dech. Laurie se zasmál, když viděl, jak hoch doširoka rozevřel své kulaté oči. I Gardan se zašklebil. Jimmymu se konečně vrátil hlas. „Žertujete, nemám pravdu?“ Arutha zavrtěl hlavou. „Ale... já a panoš?“</p>
<p>Arutha odpověděl: „Zachránil jsi mi život a zasluhuješ si odměnu.“</p>
<p>Jimmy namítl: „Ale Výsosti, já... děkuji vám, ale... je tu moje přísaha Jízlivcům.“</p>
<p>Arutha se naklonil nad stůl. „Už není, panoši. Nadále nejsi členem zlodějského cechu. Spravedlivý muž souhlasil. Dohodli jsme se.“</p>
<p>Jimmy měl pocit, jako kdyby za ním zaklapla past. Nikdy jej příliš nebavilo být zlodějem, zato nalézal nezměrné potěšení v tom, že je skvělým zlodějem. Zamlouvala se mu příležitost dokázat všem, že Jimmy Ručka je nejlepší z cechu... nebo aspoň jednoho dne bude. A teď se má stát dvořanem - postavení s sebou nese povinnosti. A jestli Spravedlivý muž souhlasil, Jimmy má nadosmrti uzavřen přístup do společnosti ulice.</p>
<p>Když Laurie viděl chlapcovo „obrovské“ nadšení, vložil se do toho sám. „Mohu, Výsosti?“</p>
<p>Arutha svolil a zpěvák vstal, přistoupil k Jimmymu a položil mu ruku na rameno. „Jimmy, Jeho Výsost ti, obrazně řečeno, drží hlavu nad vodou. Vykoupil tvůj život. Kdyby to neudělal, plaval bys touto dobou v přístavu břichem dolů. Spravedlivý muž věděl, že jsi porušil přísahu.“</p>
<p>Jimmy pod tíhou těchto slov viditelně poklesl. Laurie mu povzbudivě stiskl rameno. Chlapec měl odjakživa pocit, že je jaksi nad zákon, že se jej netýkají nařízení, která svazovala ostatní. Jimmy sice nevěděl, proč s ním tolikrát jednali shovívavě, zatímco druzí museli za své prohřešky draze zaplatit. Nyní však seznal, že to se svými výstřednostmi přehnal. Ani na okamžik nezapochyboval, že to, co mu zpěvák řekl, je pravda. V jeho nitru se vzdouvaly smíšené pocity, když si uvědomil, z jaké blízkosti se tentokrát podíval do tváře své smrti.</p>
<p>Laurie jej utěšoval: „Život v paláci není tak špatný. Je tu teplo, dostaneš čisté šaty a najíš se dosyta. Kromě toho se tu děje spousta zajímavých věcí.“ Pohlédl na Aruthu a trpce dodal: „Zvlášť poslední dobou.“</p>
<p>Jimmy přikývl a Laurie jej vedl kolem stolu. Tam Jimmymu přikázali, aby poklekl. Hrabě v rychlosti přečetl dekret. „Všem našim poddaným: Na vědomost se dává, že mladík Jimmy, sirotek z města Krondoru, prokázal svou oddanost královské koruně tím, že uchránil prince z Krondoru před nebezpečím, jež mu bezprostředně hrozilo; a dále, na vědomost se dává, že jsme tímto mladému Jimmymu navěky zavázáni. Je mým přáním, aby vešlo ve známost, že je naším oddaným a milovaným služebníkem, a jako takovému mu uděluji místo na krondorském dvoře s hodností panoše, se všemi jeho právy a privilegii k tomu přináležejícími. Dále nechť vejde ve známost, že mu daruji panství v Mošnobrodu na řece Welandel, jemu a všem jeho následníkům až do posledního, se služebnictvem a majetkem k tomu přináležejícím. Správu panství až do dne jeho plnoletosti přebírá koruna. Sepsáno tohoto dne a zpečetěno, Arutha conDoin, princ z Krondoru, rytíř - maršálek Západního Království a Královských armád Západu, dědic královského trůnu v Rillanonu.“ Volney upřel zrak na Jimmyho. „Přijímáte tuto odměnu?“</p>
<p>Jimmy ze sebe vypravil: „Ano.“ Volney sroloval pergamen a podal jej chlapci. Tím zřejmě provedl vše, co bylo k proměně zloděje na panoše potřeba.</p>
<p>Hoch sice neměl zdání, kde leží Mošnobrod na řece Welandel, ale pozemky znamenaly zisk a tak se okamžitě rozzářil. Ustoupil stranou a prohlížel si Aruthu, který byl čímsi zaujat. Náhoda je dvakrát svedla dohromady a Arutha se dvakrát projevil jako jediný člověk, který od něj nic nechtěl. Dokonce i jeho nepočetní přátelé mezi Jízlivci se pokoušeli Jimmyho využít, dokud je nepřesvědčil, že je to pro ně příliš velké sousto. Pro Jimmyho byl vztah s Aruthou čímsi novým a osvěžujícím. Arutha mlčky pročítal listiny a Jimmy se rozhodl. Jestliže mu osud podává pomocnou ruku, přijme ji a nehne se od prince ani na krok. Dokud bude Arutha naživu, má zajištěný příjem a pohodlí, ačkoliv, pomyslel si střízlivě, to by mohlo přinést potíže.</p>
<p>Jimmy studoval svůj dekret a Arutha jej pozoroval. Je to chlapec z ulice, uvažoval princ, divoký, houževnatý, vynalézavý a občas i bezohledný. V duchu se usmál. Na dvoře dobře zapadne.</p>
<p>Jimmy svinul listinu, když Arutha nadhodil: „Tvůj bývalý pán je horlivý.“ K celé společnosti pak pokračoval: „Mám zde vzkaz, že již téměř odhalili hnízdo Puštíků. Prohlašuje, že každým okamžikem pošle zprávu. Lituje, že se musí zdržet přímé pomoci, až je budeme drtit. Jimmy, co si o tom myslíš?“</p>
<p>Jimmy se zazubil. „Spravedlivý muž ví, jak má hrát. Pokud Puštíky zničíte, obchody se vrátí do starých kolejí. Jestli se vám to nepodaří, nikdo jej nebude podezírat, že v tom má prsty. Nemůže prohrát.“ O něco vážněji připojil: „Také se obává dalších zrádců mezi Jízlivci. Jediný špeh by mohl ohrozit případný útok.“</p>
<p>Arutha chlapce pochopil. „Je to opravdu tak vážné?“</p>
<p>„Nejspíš ano, Výsosti. Jen asi tři nebo čtyři lidé mají ke Spravedlivému muži přístup. Jsou to jediní, kterým může plně věřit. Odhaduji, že má několik svých vyzvědačů mimo cech. Nikdo je nezná, možná ani jeho nejbližší pomocníci ne. Určitě je použil k vyčenichání Puštíků. Jízlivců je přes dvě stě, žebráků a bezdomovců ještě dvakrát tolik. Každý z nich může donášet cechu vrahů.“</p>
<p>Arutha stáhl koutky do křivého úsměvu. Volney podotkl: „Máte bystrou hlavu, panoši Jamesi. Budete pro družinu Jeho Výsosti přínosem.“</p>
<p>Jimmy se zatvářil, jako kdyby spolkl mouchu, a zažbrblal: „Panoši Jamesi?“</p>
<p>Arutha předstíral, že si Jimmyho znechuceného tónu nevšiml. „Všem by nám prospěl malý oddych. Dokud se Spravedlivý muž neozve, bude nejlepší, když si odpočineme od tíhy posledních několika dní.“ Zvedl se z křesla. „Přeji vám všem dobrou noc.“</p>
<p>Arutha kvapně opustil místnost, Volney sesbíral pergameny z konferenčního stolu a spěchal za svými záležitostmi. Laurie navrhl Jimmymu: „No, asi si tě raději vezmu do parády, mladíku. Někdo tě musí naučit, jak se máš jako pán chovat.“</p>
<p>Gardan k nim přistoupil. „To ale znamená, že chudáka chlapce odsuzuješ k tomu, aby byl navěky poskvrnou princovy družiny.“</p>
<p>Laurie si povzdechl: „Tím se jenom dokazuje,“ vzal Jimmyho kolem ramen, „že můžeš člověku dát postavení, jaké chceš, ale jak jsi jednou metařem v kasárnách, zůstaneš jím až do smrti.“</p>
<p>„Metař v kasárnách!“ vyštěkl Gardan s předstíraným hněvem. „Zpěváku, měl bys asi vědět, že pocházím ze starého rodu hrdinů...“</p>
<p>Jimmy odevzdaně vzdychl a následoval dva pošťuchující se muže. Když se to vezme kolem a kolem, napadlo jej, ještě před týdnem byl jeho život podstatně jednodušší. Pokusil se nasadit radostnější výraz, ale ať se snažil sebevíc, stále připomínal kočku, která spadla do sudu se smetanou a není si jistá, jestli má využít situace a chlemtat, nebo plavat, aby se neutopila.</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola pátá</emphasis></strong></p>
<p> <strong>VYHLAZENÍ</strong></p>
<p>Arutha si zkoumavě prohlížel starého zloděje.</p>
<p>Posel Spravedlivého muže trpělivě čekal, zatímco princ pročítal doručenou zprávu. Nyní mu opětoval upřený pohled. Arutha se otázal: „Znáte obsah tohoto listu?“</p>
<p>„Podrobně ne. Ten, kdo mi ji předal, mi ale udělil přesné pokyny.“ Stařík, jenž se kvůli ztrátě hbitosti nemohl nadále živit krádežemi, se nepřítomně poškrábal na holé lebce. „Říkal, abych vám vyřídil, že ten hoch vás může bez potíží dovést na místo, které je v dopise označeno, Vaše Výsosti. Také říkal, že ohledně chlapce byla rozšířena zpráva a Jízlivci považují záležitost za uzavřenou.“ Muž se ohlédl a mrkl na Jimmyho. Nově jmenovaný panoš stál opodál. Když uslyšel ta slova, spadl mu kámen ze srdce. Drobné zlodějovo gesto jej navíc ubezpečilo, že ačkoliv již nepatří mezi Jízlivce, může se přesto objevit na ulici beze strachu, a že starý Rychlý Alvarny je stále přítel. Arutha prohlásil: „Vzkaž svému pánovi, že mě těší, že si tak pospíšil. Chci, aby věděl, že dnes v noci s celou věcí skoncujeme. Bude tomu rozumět.“</p>
<p>Arutha mávl na strážce, aby Alvarnyho doprovodil, a otočil se ke Gardanovi. „Vyber skupinu nejdůvěryhodnějších mužů z posádky a svolej všechny pátrače, kteří jsou ještě v posádce. Vynech ty, kteří u nás slouží pouze krátce. Osobně jim přikaž, aby se po západu slunce shromáždili u zadní brány. Po jednom či po dvou je pak vyšli do města, ať jdou každý jinou cestou a dají si pozor, zda je nikdo nesleduje. Chci, aby se potulovali po městě a chovali se tak, jako kdyby měli volno. Můžou jíst, ale pít jen naoko. O půlnoci nechť se sejdou u <emphasis>Duhového papouška</emphasis>.“ Gardan zasalutoval a odešel.</p>
<p>Když Arutha s chlapcem osaměli, princ se usmál. „Musíš si myslet, že jsem se k tobě zachoval krutě.“</p>
<p>Jimmy se zatvářil překvapeně. „Ne, Výsosti. Snad trochu podivně, ale to už tak chodí. Kdyby nic jiného, vděčím vám za svůj život.“</p>
<p>„Nebylo pro mě lehké vzít ti jedinou rodinu, kterou jsi měl.“ Jimmy pokrčil rameny a Arutha pokračoval: „A k tomu vděku...“ Pohodlně se zabořil do křesla a podepřel si usmívající se tvář ukazováčkem. „Jsme vyrovnáni, panoši Jamesi, poněvadž kdybys té noci nezasáhl, byl bych o hlavu kratší.“</p>
<p>Oba se široce usmáli. Jimmy podotkl: „Jestli jsme vyrovnáni, tak proč ten titul?“</p>
<p>Arutha si připomněl slib, který dal Spravedlivému muži. „Považuj to za způsob, jakým na tebe hodlám dohlédnout. Pokud budeš plnit své povinnosti panoše, můžeš přicházet i odcházet podle libosti, ale jakmile zjistím, že z jídelny mizí zlaté poháry, osobně tě zamknu dole v žaláři.“ Jimmy se rozesmál, ale Arutha nasadil věcnější tón. „Také je tu nevyřešená záležitost s někým, kdo začátkem týdne zmařil plány nájemného vraha na střeše domu jistého kupce. Ještě jsi mi neřekl, proč jsi s tou zprávou o Puštíkovi přišel za mnou a neoznámil jsi to těm, kterým jsi byl povinován přísahou.“</p>
<p>Jimmy věnoval Aruthovi pohled, který do jeho dětské tváře nepatřil, hodil by se spíš pro člověka daleko staršího. Po krátké odmlce odpověděl: „Tu noc, kdy jste s princeznou utekli z Krondoru, se mi do cesty ke svobodě postavil celý oddíl jezdců Černého Guye. Vy jste mi hodil svůj rapír ještě předtím, než jste se dostal do bezpečí. A když jsme se ukrývali v tom domě, naučil jste mě zacházet s mečem. Mluvil jste se mnou vždy stejně upřímně jako se všemi ostatními.“ Zaváhal. „Jednal jste se mnou jako s přítelem. Já... nikdy jsem neměl mnoho přátel, Výsosti.“</p>
<p>Arutha chápavě přitakal. „Také mám jen několik skutečných přátel - má rodina, mágové Pug a Kulgan, otec Tully a Gardan.“ Potměšile se zašklebil. „Laurie je víc než jen obyčejný dvořan a já si myslím, že časem jej budu moci považovat za přítele. Dokonce jsem ochoten zajít tak daleko, že nazvu přítelem i toho piráta Amose Traska. No, a když může být přítelem prince z Krondoru Amos, tak jsem si myslel: proč ne Jimmy Ručka?“</p>
<p>Jimmy se zazubil a v očích se mu zalesklo. „Opravdu, proč ne?“ Ztěžka polkl a nasadil opět obvyklý výraz. „Co se vlastně stalo s Amosem?“</p>
<p>Arutha si opřel záda. „Naposledy jsem jej spatřil, když kradl královu loď.“ Jimmy se rozřehtal. „Od té doby jsme o něm neslyšeli. Dal bych nevímco, kdyby tu dnes v noci byl se mnou.“</p>
<p>Jimmy zvážněl. „Nerad s tím začínám, ale co když narazíme na další z těch proklatých bytostí, které neumírají?“</p>
<p>„Nathan si myslí, že je to nepravděpodobné. Myslí si, že se to stalo jen proto, že jej kněžka přivolala z říše stínů. Kromě toho nemohu čekat, až se duchovenstvu uráčí jednat. Jediný kněz, který mi nabídl pomoc, je Julian z chrámu smrti.“</p>
<p>„Už jsme viděli, jak pomáhají ti, kteří slouží Lims-Kragmě,“ podotkl Jimmy trpce. „Doufejme, že otec Nathan ví, o čem mluví.“</p>
<p>Arutha vstal. „Pojď, odpočineme si, dokud můžeme, čeká nás dlouhá a krvavá noc.“</p>
<p>Malé skupinky vojáků, oblečených jako obyčejní žoldáci, se proplétali nočními uličkami Krondoru. Členové palácové gardy se míjeli, aniž by dali najevo, že se znají, dokud se asi tři hodiny po půlnoci nesešli <emphasis>U d</emphasis><emphasis>uhového papouška</emphasis>. Byla jich celá setnina. Několik z nich vyndávalo z velkých vaků tabardy, aby se vojáci mohli před nájezdem znovu obléci do princových barev.</p>
<p>Jimmy vstoupil v doprovodu dvou mužů oděných v prostých lesnických pláštích. Byli to příslušníci Aruthova elitního oddílu zvědů, královští pátrači. Starší z nich zasalutoval. „Ten mladík má oči jako rys, Výsosti. Třikrát si všiml, že naši chlapi jsou cestou do hostince sledováni.“</p>
<p>Arutha tázavě pozvedl obočí. Jimmy se ujal slova: „Dva z nich byli žebráci, které znám, nebylo těžké jim odříznout cestu a zahnat je, ale ten třetí... Možná to byl jen někdo, kdo chtěl vědět, jestli se tu něco neděje. Každopádně, když jsme se mu postavili do cesty - samozřejmě nenápadně - prostě zabočil jiným směrem. Možná to nic neznamená.“</p>
<p>„A možná to něco znamená,“ odtušil Arutha. „Přesto s tím nemůžeme nic dělat. I kdyby Puštíci věděli, že něco chystáme, nebudou mít ponětí co. Podívej se na tohle,“ řekl Jimmymu a ukázal na mapu na stole před ním. „Dal mi ji královský stavitel. Je stará, ale on si myslí, že zakreslení podzemních chodeb bude přesné.“</p>
<p>Jimmy studoval plán s živým zájmem. „Před spoustou let snad přesná byla.“ Ukázal na jedno místo a pak na další. „Tady se provalila zeď, a i když tam stále protéká voda, je kanál pro člověka příliš úzký. A tady je nová šachta, nechal ji vykopat koželuh, který se potřeboval rychleji zbavovat odpadu.“ Jimmy si mapu prohlížel dál a po chvíli zvedl hlavu. „Není tu pero a inkoust nebo dřevěné uhlí?“ Někdo mu poslal kus dřevěného uhlí a Jimmy nakreslil do plánu několik značek. „Přítel Lucas tu má ve sklepě tajný východ, který vede do stoky.“</p>
<p>Starý majitel hostince stojící za barem otevřel užasle ústa. „Cože? Jak to víš?“</p>
<p>Jimmy se zakřenil. „Střechy nejsou jediná silnice zlodějů. Odsud,“ zabodl do mapy špičku ukazováčku, „se mohou skupiny vojáků přesunout do těchto dvou míst. Východy ze sklepení pod hnízdem Puštíků jsou chytře umístěné. Vedou do tunelů, které nejsou přímo propojené s ostatními. Dveře jsou od sebe vzdáleny třeba pouhých několik yardů, ale těch několik yardů představují pevné stěny z cihel a kamene, nebo několik mil[4] klikatých podzemních chodeb, pokud bychom to chtěli obejít. Trvalo by nám nejméně hodinu, než bychom našli cestu od jednoho východu k druhému. S tím třetím to bude nejsložitější. Ústí nedaleko velkého rozšíření, odkud se rozbíhá tucet stok. Je jich příliš mnoho, než abychom je mohli zatarasit.“</p>
<p>Gardan, jenž nahlížel chlapci přes rameno, se ozval: „Takže to znamená, že musíme útok sladit a načasovat. Jimmy, slyšel bys, kdyby někdo vtrhl dovnitř jedněmi dveřmi, a tys byl u druhých?“</p>
<p>„Snad ano. Kdyby se někdo dostal nahoru na schody, tak určitě. Zvlášť v tuto noční hodinu. Divili byste se, kolik zvuků se ozývá v kanálech za dne, ale v noci...“</p>
<p>Arutha se otočil na dva pátrače. „Najdete místa, která jsou na mapě vyznačena?“ Oba přikývli. „Dobrá. Každý z vás odvede třetinu vojáků k jednomu z těch vchodů. Zbývající třetina půjde se mnou a s Gardanem. Jimmy nám ukáže cestu. Ať se muži připraví na svých místech, ale nevydávejte se do sklepení dřív, než budete objeveni, nebo než uslyšíte útočit naši skupinu. Pak postupujte co nejrychleji. Gardane, muži na ulici ať jsou v pohotovosti. Mají své rozkazy?“</p>
<p>Gardan jej ujistil: „Každému jsem udělil podrobné pokyny. Při prvním náznaku potíží nedovolí opustit budovu nikomu, kdo na sobě nebude mít náš tabard a koho nebudou od pohledu znát. Na střechách mám třicet lučištníků, kteří by měli odradit každého od pokusu utéci. Trubač zatroubí poplach a dva oddíly jízdních vojáků nato vyrazí z paláce. Dostanou se tam během pěti minut. Mají přikázáno nemilosrdně se vypořádat s každým, kdo se v ulicích objeví a nebude náš člověk.“</p>
<p>Arutha si rychle natáhl tabard a hodil po jednom i Jimmymu a Lauriemu. Jakmile byli všichni oblečeni do purpurové a černé, Arutha prohlásil: „Je čas!“ Pátrači vyrazili v čele prvních dvou skupin do sklepa pod hostincem. Pak byl na řadě Jimmy, aby se ujal vedení princovy družiny. Přivedl je k tajnému východu za falešným vinným sudem připevněným ke stěně a pak po úzkém schodišti dolů do stoky. Několik vojáků se rozkašlalo a tiše zaklelo, když jim do nosu vnikl čpavý zápach. Stačilo však jediné Gardanovo slovo a v jejich řadách se rozhostilo ticho. Rozžali několik luceren. Jimmy názorným pohybem rukou přikázal, aby utvořili zástup a husím pochodem zamířili ke Kupecké čtvrti.</p>
<p>Po půl hodině chůze podzemními kanály, v nichž kalná voda unášela odpadky a špínu všeho druhu směrem do přístavu, se ocitli na dohled velkému rozšíření. Arutha nechal zhasit svítilny. Jimmy pomalu kráčel napřed. Arutha se jej pokusil následovat, ale ohromilo jej, jak neproniknutelná tma jej náhle obklopila. Napínal uši, ale Jimmyho nezaslechl. Čekajícím vojákům připadalo nejpodivnější hrobové ticho, rušené pouze občasným šplouchnutím pomalu tekoucí vody. Jejich zbraně i zbroj byly omotány a utlumeny tak, aby jejich řinčení případně nevarovalo nepřátelskou hlídku.</p>
<p>Jimmy se po chvíli vrátil a sdělil jim, že na úpatí schodů do budovy stojí samotný strážce. Se rty těsně u Aruthova ucha zašeptal: „Žádný z vašich mužů se nikdy nedostane dost blízko, aby ten chlapík nemohl vyhlásit poplach. Jsem jediný, kdo má nějakou naději. Přiběhněte hned, jak uslyšíte rvačku.“</p>
<p>Jimmy vytáhl z boty svou dýku a byl pryč. Vtom se ozvalo bolestné zachroptění a Arutha s vojáky vyrazili. V tu ránu bylo po tichu. Princ se jako první dostal k chlapci bojujícímu s mohutným strážcem. Mladíkovi se podařilo připlížit se k hlídajícímu silákovi zezadu, vyskočit a chytit jej pod krkem, ale úzkou dýkou jej pouze zranil. Nyní nůž ležel na kamenité zemi. Muž byl téměř modrý z Jimmyho sevření, ale přesto se snažil rozdrtit jej o zeď. Arutha souboj ukončil jediným pohybem meče a strážce se bezhlesně sesul na dlažbu. Jimmy se vyprostil a slabě se usmál. Dostal pořádně do těla. Arutha na něj zašeptal: „Zůstaň zde,“ a svým mužům pokynul, aby šli za ním.</p>
<p>Nedbaje slibu, který dal Volneymu, totiž že se bude držet zpátky, zatímco Gardan povede útok, Arutha v tichosti vyběhl po schodech. Zastavil se před dřevěnými dveřmi zavřenými na zástrčku a přiložil k nim ucho. Z druhé strany zaslechl tlumené zvuky a varovně zvedl ruku. Gardan i ostatní zpomalili svůj krok.</p>
<p>Arutha nehlučně odsunul petlici a lehce do dveří strčil. Opatrně nahlédl do velkého, dobře osvětleného sklepa. Kolem tří stolů seděl asi tucet ozbrojenců. Někteří z nich leštili své zbraně a spravovali zbroj. Celý výjev spíš připomínal kasárna než obyčejný sklep. Co však Aruthu zarazilo nejvíc, byla skutečnost, že podzemní zbrojnice se nacházela pod nejvěhlasnějším a nejlépe prosperujícím vykřičeným domem ve městě, který se jmenoval <emphasis>Dům u veselých vdov</emphasis>. Navštěvovala jej většina bohatých kupců a nemálo nižších šlechticů z Krondoru. Arutha pochopil, jak se Puštíci dozvídali o dění v paláci i o pohybu jeho samého. Mnozí dvořané se chlubili s tím, že znají nějaké „tajemství,“ aby udělali dojem na svou kurtizánu. Stačilo, aby se někdo náhodou zmínil, že se Gardan chystá k východní bráně a má se tam setkat s princem. Nájemní vrazi nepotřebovali slyšet víc, aby odhadli, kudy měl Arutha té noci jet.</p>
<p>Pojednou se v Aruthově zorném poli objevila postava. Princ nevědomky zadržel dech. Peklomoří válečník přistoupil k muži, jenž olejoval široký meč, a tiše s ním promluvil. Muž přikývl a Temný bratr pokračoval v cestě. Náhle se však otočil. Ukázal přímo na dveře a otevřel ústa k výkřiku. Arutha nezaváhal ani na okamžik. „Teď!“ zvolal a vtrhl do místnosti.</p>
<p>Ve sklepení propukla vřava. Část těch, kteří ještě před zlomkem vteřiny nečinně seděli a lelkovali, se nyní chopili zbraní a na útok odpověděli stejně nemilosrdně. Jiní prchali nahoru do nevěstince nebo dalšími východy do stok. Zhora bylo slyšet výkřiky a jekot zákazníků, vyděšených prchajícími vrahy. Ti, kdož se pokoušeli utéci podzemními chodbami, byli rychle zatlačeni nazpět ostatními oddíly Aruthovy gardy.</p>
<p>Arutha se vychýlil stranou před výpadem peklomora a uskočil doleva. Vojáci prodírající se směrem do středu sklepa jej od Temného bratra oddělili. Těch několik vrahů, kteří se z jakéhokoliv důvodu odmítli pokusit o útěk, napadli Aruthovy muže s naprostým pohrdáním vlastními životy. Dalo by se snad dokonce říci, že nutili vojáky, aby je zabíjeli. Jedinou výjimku mezi nimi tvořil peklomor, jenž se s lítou zuřivostí snažil probít k Aruthovi. Arutha zvolal: „Chci ho živého!“</p>
<p>Peklomor byl zakrátko jediným Puštíkem, který v místnosti zůstal naživu, a vojáci jej pomalu zatlačovali ke zdi, kde jej nakonec obklopili tak, že se nemohl ani pohnout. Arutha k němu přistoupil. Temný elf upřel na prince zrak a v jeho tváři se zřetelně zračila hluboká nenávist. Nechal se odzbrojit a Arutha rovněž odložil svůj meč. Princ se ještě nikdy neocitl tak blízko živému peklomorovi. Nebylo pochyb, že byli příbuzní elfům, ačkoliv jejich mírumilovní bratranci byli pohlednější. Jak se Martin nejednou zmínil, peklomoři byli hezcí tvorové, i když měli černou duši. Jeden z vojáků se sklonil, aby prohlédl válečníkovy boty, jestli v nich neukrývá zbraň. Vtom jej tvor prudce kopl do obličeje, dalšího odstrčil a skočil po Aruthovi. Arutha se stěží stačil vyhnout jeho rukám sápajícím se mu po tváři. Uskočil vlevo a viděl, jak peklomor ztuhl. Laurieho meč se mu zanořil do hrudi. Skácel se k zemi, ale v poslední křeči se ještě pokusil natáhnout a drápnout Aruthu do nohy. Laurie kopl stvoření nad lokty a zabránil mu v tom. „Dobře se podívej na jeho nehty. Všiml jsem si, jak se zaleskly, když dovolil, aby ho odzbrojili,“ vysvětloval zpěvák vzrušeně.</p>
<p>Arutha vzal mrtvého peklomora za zápěstí a pečlivě si ruku prohlížel. „Zacházej s ním opatrně,“ varoval jej Laurie. Arutha spatřil tenké jehličky vycházející zpod peklomorových nehtů. Na konci každé z nich se třpytila temná kapka. Laurie poznamenal: „Je to starý trik, jaký používají prostitutky, mají-li dost zlata a přítele felčara. Když se zákazník pokusí utéct bez placení nebo se k nim chová hrubě, stačí jediné škrábnutí a je po potížích.“</p>
<p>Arutha se na zpěváka zahleděl. „Jsem tvým dlužníkem.“</p>
<p>„Ať nás Banath ochrání!“</p>
<p>Arutha a Gardan se otočili. Jimmy se skláněl nad dobře oblečeným padlým mužem. Nevěřícně zíral na mrtvého vraha. „Zlatohlávek,“ vydechl tiše.</p>
<p>„Ty ho znáš?“ zajímal se Arutha.</p>
<p>„Byl to Jízlivec,“ odpověděl Jimmy. „V životě by mě nenapadlo ho podezírat.“</p>
<p>„Zůstal vůbec někdo naživu?“ zuřil princ. Jeho rozkazy zněly zajmout jich tolik, kolik bude možné.</p>
<p>Ozval se Gardan, kterému jeho lidé nahlásili skutečný stav věcí. „Výsosti, ve sklepě a v pokojích nad námi bylo třicet pět vrahů. Všichni buď bojovali tak, že nám nezbývalo než je zabít, nebo se obrátili proti sobě a vraždili jeden druhého a pak se vrhli na své vlastní zbraně.“ Gardan natáhl ruku a něco princi podával. „Všichni měli tohle, Výsosti.“ V dlani držel ebenového pouštíka na zlatém řetízku.</p>
<p>Pojednou zavládlo ticho, ne takové, že by se vojáci prostě přestali pohybovat, ale spíš jako kdyby něco zaslechli a zarazili se uprostřed kroku. Žádný zvuk se však neozval. Naopak všechno znělo nepřirozeně tlumeně, vypadalo to, že se nad místností rozestřel těžký a nesnesitelný příkrov. Aruthu i ostatní přepadla tíseň. Pak sklepením zadul mrazivý vichr. Arutha cítil, jak se mu ježí vlasy a zachvátil jej primitivní děs. Do místnosti vstoupil vetřelec, neviditelné, ale hmatatelné zlo. Princ se otočil, chtěl Gardanovi a jeho mužům něco říci, když tu zvolal jeden z vojáků: „Výsosti, myslím, že tenhle je živý. Pohnul se!“ Jeho tón napovídal, že dychtí svého prince potěšit. Pak se ozval druhý: „Tenhle taky!“ Arutha se díval, jak se dva vojáci sklánějí nad mrtvými vrahy.</p>
<p>Všichni ve sklepě strnuli hrůzou, když se jedno z těl pohnulo, jeho ruka vystřelila vzhůru a uchopila klečícího vojáka za krk. Mrtvola se posadila a zdvihla jej do výše. Strašlivé bublavé zapraskání se odrazilo od stěn mnohonásobnou ozvěnou, když mu neživá ruka rozdrtila hrdlo. Další tělo se vzepjalo a zabořilo své zuby do krční tepny druhého muže. Arutha se nedokázal ani pohnout, tak jej hrůzyplná scéna ochromila. Ostatní na tom nebyli o nic lépe. První mrtvý vrah odmrštil chroptícího vojáka a otočil se. Zabodl své mléčné oči do princových a usmál se. Z jeho úst vyšel hlas, ale zněl jakoby z veliké dálky. „Znovu se setkáváme, Pane Západu. Nyní tě mí služebníci dostanou, neboť jsi s sebou nepřivedl ty všetečné kněze. Povstaňte! Povstaňte! Ó, mé děti! Povstaňte a zabíjejte!“</p>
<p>Kolem dokola se začala těla kroutit a hýbat. Gardanovi muži zalapali po dechu a pomodlili se k Tithovi, bohu vojáků. Jeden z nich přemýšlel rychle - uťal hlavu druhé mrtvole, jež se začala zvedat. Tělo bez hlavy se zachvělo a padlo, ale okamžitě se pokusilo znovu vztyčit, zatímco koulející se hlava sprostě klela. Vypadalo to tam jako ve zvráceném divadle, těla trhaně a křečovitě vstávala jako groteskní marionety, vedené choromyslným loutkářem. Jimmy ze sebe zajíkavě vypravil: „Myslím, že jsme měli počkat, až se duchovním uráčí.“</p>
<p>Gardan vykřikl: „Chraňte prince!“ a muži se vrhli na nemotorná těla. Oháněli se a bušili do nich za všech stran jako řezníci na jatkách. Sedlá krev pokryla stěny i všechny přítomné, ale mrtvá těla se nevzdávala.</p>
<p>Vojákům klouzaly nohy po temné tekutině a studené oslizlé ruce je chytaly za nohy a za paže. Někteří ječeli hrůzou a bolestí, když se kolem jejich hrdel omotaly mrtvé prsty nebo se do jejich svalů zakously ostré zuby.</p>
<p>Ochránci prince z Krondoru sekali nalevo napravo, končetiny létaly vzduchem, ale jakmile dopadly na podlahu, mrskaly sebou a plazily se dál. Arutha ucítil dotek na noze a podíval se dolů. Useknutá dlaň mu svírala kotník. Zděšeně vykopl a ruka přeletěla místností a narazila do protější stěny.</p>
<p>Arutha zařval: „Všichni ven a zataraste dveře.“ Vojáci si s kletbami prosekávali a prokopávali cestu mezi zkrvavenými kusy masa. Mnozí z ostřílených veteránů byli na pokraji paniky. Zkušenost je nepřipravila na zrůdnosti, jimž museli v tomto sklepě čelit. Pokaždé, když nějaké tělo srazili k zemi, vstávalo znovu. Ale když padl druh, zůstal ležet mrtvý.</p>
<p>Arutha zamířil ke dveřím do nevěstince, nejbližší únikové cestě. Jimmy s Lauriem mu byli v patách. Arutha se na okamžik zastavil, aby se zbavil další mrtvoly, která se mu postavila, a Jimmy se kolem něj přehnal. Chlapec doběhl ke dveřím jako první. Vzhlédl a zaklel. Po schodech k němu scházelo tělo krásné ženy v roztržených vyzývavých šatech s velkou krvavou skvrnou v pase. Bíle zakalené oči upřela na Aruthu stojícího na úpatí schodiště a radostně vykřikla. Jimmy se zaklonil, aby se vyhnul jejímu nemotornému útoku a vší silou vrazil ramenem do jejího mokvajícího břicha. Stihl ještě zaječet: „Pozor na schodech!“ a oba se skutáleli dolů. Jimmymu se podařilo vyskočit na nohy dřív než jí a drápal se znovu nahoru.</p>
<p>Arutha se ohlédl a viděl, jak jsou jeho vojáci stahováni zpět do sklepení. Gardan a několik dalších se dostali do bezpečí vzdálenějších dveří a snažili se je zavřít, zatímco opozdilci, kteří se snažili k nim prodrat, byli vlečeni dolů. Hrstka statečných mužů se rozhodla zatarasit dveře zevnitř, nedbaje toho, že je čeká jistá smrt. Podlaha vypadala jako rudé jezero, kluzká a zrádná. Mnoho vojáků na ní uklouzlo a již nikdy nevstalo. Oddělené části těl se přitahovaly a znovu skládaly, takže mrtvoly mohly znovu obživnout. Arutha si vzpomněl, jak stvoření v paláci postupně sílilo, a zvolal: „Zataraste dveře!“</p>
<p>Laurie vyskočil na schody a napadl šklebící se děvku, která opět vstávala. Její blonďatá hlava se skutálela kolem Aruthy, uhánějícího po schodech za Jimmym a za zpěvákem.</p>
<p>Doběhli do přízemí vykřičeného domu a zjistili, že situace je zde stejná jako ve sklepě. Vojáci bojovali s obživlými mrtvolami. Jízdní oddíly již dorazily, vyčistily ulice a muži vtrhli do budovy. Ale právě tak jako ti dole nebyli připraveni utkat se s mrtvými soky. Před hlavním vchodem leželo několik těl. Šípy z nich trčely jako ježčí bodliny, protože pokaždé, když se pokusila vstát, snesl se na ně déšť střel z protějších střech a srazil je k zemi.</p>
<p>Jimmy se rozhlédl po hale a vyskočil na stůl. Neobyčejně mrštně přeskočil vysokým obloukem strážce bojujícího s mrtvým Puštíkem a zachytil se za závěs, který pokrýval celou stěnu. Ozdobná tapeta jej chvíli udržela, ale pak se uvolnila z úchytů nahoře u stropu a začala se trhat. Kolem Jimmyho se svinulo mnoho yardů kvalitního sametu. Chlapec se rychle vyprostil, popadl do náruče tolik látky, kolik unesl a vlekl ji k velkému krbu. Nacpal ji do ohně a potom začal snášet všechny hořlavé předměty. Během několika minut se plameny roztančily po velké hale a zamířily ven.</p>
<p>Arutha odrazil mrtvého nepřítele, strhl další závěs a hodil jej Lauriemu. Zpěvák se sehnul před dalším útočníkem a obratně jej zachytil látkou. Hbitě tělo roztočil a zabalil je tak, že se nemohlo téměř pohnout. Pak je kopancem poslal směrem k Jimmymu. Ten uskočil stranou a díval se, jak mrtvé tělo pohlcuje oheň. Bezmocná mrtvola nepříčetně ječela vzteky, když ji plameny začaly olizovat.</p>
<p>Vedro v hale se stávalo nesnesitelným a vzduch zhoustl štiplavým dýmem. Laurie se rozběhl ke dveřím a zastavil se těsně před prahem. „Princ!“ zakřičel na lučištníky rozmístěné na střechách okolních budov. „Teď projde princ!“</p>
<p>„Rychle!“ ozvalo se v odpověď a šíp mezitím srazil mrtvolu zvedající se několik stop od Laurieho.</p>
<p>Arutha a Jimmy vyrazili z ohněm ozářených dveří následováni hrstkou dávících se a kašlajících vojáků. Arutha zvolal: „Sem, ke mně!“</p>
<p>Po ulici se neprodleně přihnal tucet členů palácové gardy. Vyhnuli se podkoním, kteří přijeli zároveň s kavalerií, aby se postarali o koně. Zápach krve a sežehlých těl zvířata splašil a ta se nyní snažila vyškubnout čeledínům, kteří je odváděli pryč.</p>
<p>Když vojáci dorazili k Aruthovi, část z nich se jala zvedat proděravělá těla a házet je skrz okna do ohně. Ulicemi se rozléhalo vytí hořících zrůd.</p>
<p>Ze dveří se vypotácel mrtvý Puštík, levá strana jeho těla byla v plamenech a paže napřahoval k princi. Dva vojáci jej popadli a zatlačili dovnitř. Utrpěli přitom četné popáleniny, ale nevšímali si toho, jejich prvořadým zájmem bylo ochránit svého pána. Arutha opustil své místo u vchodu a vojáci mezitím bránili temným silám vymanit se z náruče hořícího pekla. Princ přeběhl na druhou stranu ulice a sledoval, jak nejpřepychovější nevěstinec ve městě pomalu zachvacuje oheň. Otočil se k vojákovi poblíž a nařídil mu: „Pošlete do podzemí zprávu, aby nenechali nikoho uprchnout.“ Voják zasalutoval a odběhl.</p>
<p>Zakrátko se celý dům proměnil v hořící sloup a ozářil okolí jasným světlem. Z okolních budov vybíhali vyděšení obyvatelé, neboť žár byl tak silný, že hrozilo vznícení celého bloku. Arutha přikázal vojákům, aby vytvořili řetěz a byli připraveni hasit sousední domy.</p>
<p>Necelou půlhodinu poté, co Jimmy oheň založil, se ozval hlasitý praskot doprovázený velkým výbuchem kouře. Přízemí se propadlo a celá budova se zřítila. Laurie poznamenal: „To by snad mělo těm příšerám ve sklepě stačit.“</p>
<p>Arutha jeho úlevu nesdílel. Tvářil se velmi pochmurně, když říkal: „Zůstalo tam také mnoho dobrých mužů.“</p>
<p>Jimmy se zaujetím zíral na scénu před sebou. Na tváři měl rozmazanou směsici krve a sazí. Arutha mu položil ruku na rameno. „I tentokrát sis počínal dobře.“</p>
<p>Jimmy se nezmohl na víc než na přikývnutí. Laurie otřeseně prohlásil: „Potřebuji se napít něčeho silného. Ach bohové, ten smrad snad budu cítit až do smrti.“</p>
<p>Arutha navrhl: „Vrátíme se do paláce. Naše noční výprava skončila.“</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola šestá</emphasis></strong></p>
<p> <strong>PŘIJETÍ</strong></p>
<p>Jimmy vztekle škubal za tuhý límec.</p>
<p>Mistr ceremoniář Brian deLacy udeřil svým žezlem o podlahu v přijímacím sále a chlapec prudce zvedl hlavu. Shromáždili se zde princovi panoši ve věku od čtrnácti do osmnácti let, aby mohli být zpraveni o povinnostech, jež je čekají při nadcházejících oslavách Aruthova a Anitina sňatku. Starý mistr, honosně oblečený a nesnesitelně pomalu mluvící muž, prohlásil: „Panoši Jamesi, pokud nedokážete chvilku postát, budeme pro vás musit nalézt živější činnost, řekněme, že byste mohl nosit vzkazy mezi palácem a odlehlými budovami pro hosty.“ Některý z chlapců sotva slyšitelně zasténal, neboť šlechtici, kteří přijížděli na návštěvu, většinou posílali nesmírné množství nepodstatných zpráv sem a tam. Odlehlé budovy, o nichž se ceremoniář zmínil a ve kterých byla většina z nich ubytována, byly od paláce vzdálené tři čtvrti míle. Taková služba znamenala téměř neustálé pobíhání tam a zpátky deset hodin denně. Mistr deLacy se obrátil na původce hlasitého vzdechu a sladce se otázal: „Panoši Paule, chtěl byste se snad k panoši Jamesovi připojit?“</p>
<p>Když se mu nedostalo žádné odpovědi, pokračoval: „Nu dobrá. Ti z vás, kteří očekáváte příbuzenstvo, byste měli vědět, že budete o takovou službu střídavě žádáni všichni.“ Při tomto prohlášení se ozvalo úpění a kletby ze všech stran. Žezlo znovu zadunělo o zem. „Ještě nejste vévodové, hrabata ani baroni! Dva dny služby vám nic neudělají. V paláci bude příliš mnoho hostí, než aby sloužící, poslíčci a pážata sami stihli splnit všechny jejich požadavky.“</p>
<p>Další z nováčků, panoš Locklear, nejmladší syn barona z Konce světa, se zeptal: „Pane, kteří z nás budou přítomni svatbě?“</p>
<p>„Dočkejte času, chlapče, dočkejte času. Všichni budete doprovázet hosty na jejich místa ve velkém sále a v banketním sále. Během obřadu budete uctivě stát v zadní části velkého sálu, takže všichni obřad uvidíte.“</p>
<p>Do sálu přispěchalo páže a podalo mistru ceremoniáři lístek. Pak odklusalo, aniž by počkalo na odpověď. Mistr deLacy si zprávu přečetl a oznámil mladíkům: „Musím se připravit na přijetí krále. Každý z vás ví, kde je dnes jeho místo. Setkáme se zde odpoledne, až král a Jeho Výsost zasednou v poradním sále. Kdo se opozdí, vyslouží si den běhání se vzkazy navíc. To je zatím vše.“ Když odcházel, potichu si pro sebe brumlal: „Tolik práce a tak málo času.“</p>
<p>Chlapci se začali rozcházet, ale když se Jimmy pohnul k východu, ozvalo se za ním volání, „Hej, ty nový!“</p>
<p>Jimmy se otočil a spolu s ním další dva hoši. Volající však upíral oči na něj. Jimmy čekal, dobře věděl, co se chystá. V příštích chvílích se mělo rozhodnout o jeho místě mezi panoši.</p>
<p>Když se Jimmy nehýbal, Locklear, který se také zastavil, ukázal na sebe a učinil váhavý krok směrem k vysokému chlapci s vystouplými lícními kostmi. Bylo mu tak šestnáct sedmnáct let. „Ne ty, chlapče. Myslím tamtoho skrčka,“ vyštěkl a ukázal na Jimmyho.</p>
<p>Vytáhlý mluvčí byl oděn v týž zlatozelený stejnokroj princových panošů, avšak na rozdíl od ostatních chlapců mu dobře padl, bezpochyby měl dobré zdroje příjmů, aby si jej mohl nechat ušít na míru. U opasku se mu houpala v pouzdře dýka s jílcem osázeným drahokamy a boty mu vyleštili tak, že zářily jako zrcadlo. Slámově žluté vlasy měl pečlivě zastřižené. Jimmy odhadl, že je to místní tyran. Obrátil oči v sloup a povzdechl si. Šaty mu neseděly, v botách jej tlačily paty a v hojící se ráně na boku jej neustále píchalo. Neměl právě nejlepší náladu na nějaké popouzení. Ať to mám raději rychle z krku, pomyslel si.</p>
<p>Jimmy pomalu kráčel ke staršímu chlapci jménem Jerome. Jeho otec byl panošem z Ludlandu, města na pobřeží severně od Krondoru. Nebyl to nikterak významný titul, ale zajišťoval svému nositeli slušné bohatství. Jimmy se zastavil před vyzývatelem a protáhl: „Ano?“</p>
<p>Jerome s pohrdavým úsměškem prohlásil: „Nelíbíš se mi, skrčku.“</p>
<p>Jimmy se pomalu usmál a nečekaně vrazil pěst do Jeromova břicha. Vyšší chlapec se zlomil v pase a skácel se na zem. Chvilku sebou zmítal a pak se zachrčením vstal. „Proč...“ začal, ale zarazil se, když spatřil Jimmyho s dýkou v ruce. Sáhl k opasku pro svůj nůž, ale nic nenahmátl. Podíval se dolů a zděšeně se rozhlédl kolem.</p>
<p>„Myslím, že hledáš tohle,“ nadhodil Jimmy vesele a podržel dýku tak, aby bylo vidět zdobenou rukojeť. Jerome rozšířil oči úžasem. Jimmy mrštným pohybem zápěstí hodil nožem a ten se se zadrnčením zabodl do podlahy mezi Jeromeho podrážkami. „A moje jméno není skrček. Jsem panoš James, panoš prince Aruthy.“</p>
<p>Po této příhodě Jimmy spěšně opustil sál. Po několika yardech ho dohonil mladý Locklear a přidružil se k němu. Poskakoval kolem Jimmyho a nadšeně se rozpovídal: „To bylo tedy něco, panoši Jamesi! Jerome zacházel se všemi novými chlapci moc ošklivě.“</p>
<p>Jimmy se zastavil, jeho rozpoložení se za těch pár minut nezměnilo. „To proto, že jste ho nechali, chlapče.“ Locklear ustoupil stranou a začal omluvně koktat. Jimmy zvedl ruku. „Počkej chvilku. Nechtěl jsem na tebe být hrubý. Jen jsem myslel na něco jiného. Podívej, Lockleare, jmenuješ se tak, že?“</p>
<p>„Přátelé mi říkají Locky.“</p>
<p>Jimmy si chlapce zkoumavě prohlížel. Byl ještě malý, vypadal stále jako dítě. Z opálené tváře mu zářily veliké kulaté modré oči. Jimmy věděl, že ještě před několika týdny si hrál na pláži s obyčejnými dětmi nedaleko venkovského hradu svého otce. „Locky,“ pokračoval, „až se tě ten cvok pokusí otravovat, kopni ho do koulí. To ho vyřídí celkem rychle. Podívej, nemůžu si s tebou teď povídat. Musím jít a přivítat se s králem.“ S těmi slovy se vydal svižným krokem pryč. Ohromený chlapec zůstal stát v chodbě a díval se, jak Jimmy mizí za rohem.</p>
<p>Jimmy se neklidně vrtěl, nesnášel těsný límec své nové tuniky. Jerome mu prokázal jednu službu, ukázal mu, že nemusí být odkázán na špatného krejčího. Jakmile to bude možné, proklouzne na několik hodin z paláce a podívá se do svých tří skrýší. Měl v nich uschováno dost zlata, aby si nechal ušít tucet nových šatů. Povzdechl si. Být šlechticem mělo i své stinné stránky, o kterých se mu ani nesnilo.</p>
<p>„Co je to s tebou, chlapče?“</p>
<p>Jimmy vzhlédl a zachytil přimhouřený pohled vysokého starého muže s tmavě šedými vlasy. Studoval Jimmyho zkušeným okem a Jimmy v něm poznal mistra šermíře Fannona, jednoho z Aruthových společníků z Crydee. Přicestoval lodí předešlého večera. „Škrtí mě límec, mistře šermíři. A taky mě tlačí nové boty.“</p>
<p>Fannon přitakal. „Nu, člověk o sebe musí dbát bez ohledu na pohodlí. Teď ale přichází princ.“</p>
<p>Arutha vyšel z velkých dvoukřídlých dveří paláce a postavil se do středu davu, který se zde shromáždil, aby uvítal krále. Od hlavní brány vedly na nádvoří široké schody. Za nádvořím a železnými tepanými mřížemi se rozprostíralo velké náměstí, z něhož byly tentokrát vyklizeny stánky a káry pouličních prodavačů. Krondorští vojáci vytvořili dva dlouhatánské zástupy podél celé královy trasy městem a za nimi se tísnili poddaní, dychtivě očekávající panovníkův příjezd. Poslové doručili zprávu o tom, že se král blíží k městu, teprve před hodinou, ale obyvatelé Krondoru zde čekali již od úsvitu.</p>
<p>Divoký jásot oznámil, že král je nadohled. Lyam jel v čele doprovodu na velkém válečném hnědákovi. Gardan jako velitel města jej provázel po levém boku. Za nimi se na koni nesl Martin, dále družina šlechticů z Východního království, oddíl Lyamových osobních královských strážců a dva bohatě zdobené kočáry. Po nich se objevili Aruthovi kopiníci a průvod uzavírala karavana vozů se zavazadly.</p>
<p>Lyam přitáhl svému koni uzdu a zastavil na úpatí schodů. Když seskočil, zahlaholily fanfáry. Čeledín přispěchal, aby se postaral o králova oře, a Arutha se řítil dolů pozdravit bratra. Podle tradice byl princ z Krondoru druhý po králi a tudíž nejméně podřízený šlechtic v Království, ale obřadní proslovy byly zapomenuty a oba bratři se láskyplně objali. Po Lyamovi slezl z koně Martin a v okamžiku stáli všichni tři opět spolu.</p>
<p>Jimmy sledoval Lyama, který představoval členy svého doprovodu. Kočár mezitím dorazil ke schodišti. Dveře prvního se otevřely a Jimmy natáhl krk, aby dobře viděl. Vystoupila z něj úchvatná mladá žena a Jimmy mimoděk uznale kývl. Podle toho, jak se přivítala s Aruthou, Jimmy odhadoval, že je to princezna Carline. Vrhl letmý pohled na Laurieho, který stál opodál s okouzleným výrazem ve tváři. Jimmy sám sobě v duchu přisvědčil. Ano, je to princezna Carline. Za ní spatřil starého šlechtice, o němž usoudil, že to musí být lord Caldric, vévoda z Rillanonu.</p>
<p>Z druhého kočáru vystoupila starší žena a hned za ní se vynořila známá postava. Jimmy se při pohledu na princeznu Anitu zarděl, neboť k ní kdysi zahořel. Starší dáma byla zřejmě princezna Alicia, její matka. Zatímco se vítaly s Aruthou, Jimmy se vrátil v myšlenkách do doby, kdy se společně s Aruthou a Anitou skrývali před Guyovými biřici, a sebejistě se zašklebil.</p>
<p>„Proč ses tak zatvářil, panoši?“</p>
<p>Jimmy znovu vzhlédl k mistru Fannonovi. S úmyslem zakrýt své vzrušení pokrčil rameny. „To ty boty, pane.“</p>
<p>Fannon si jej podezíravě měřil. „Nu dobrá, chlapče. Ale měl by ses naučit snášet malé nepohodlí. Nechci se dotknout tvých učitelů, ale nejsi právě nejlépe připraven na povinnosti panoše.“</p>
<p>Jimmy přitakal s očima upřenýma na Anitu. „Neživím se tím dlouho, pane. Minulý měsíc jsem byl zlodějem.“</p>
<p>Fannon otevřel ústa překvapením. Po chvíli dostal Jimmy příležitost vychutnat si to potěšení a lehce jej šťouchl do žeber. „Král přichází.“</p>
<p>Fannon vypjal tělo do pozoru. Léta vojenského výcviku přehlušila každé rozptýlení. Lyam se k nim blížil po boku s Aruthou. Za nimi kráčel Martin s Carline a ostatní je následovali tak, jak jim přikazovalo jejich postavení. Brian deLacy představoval králi Aruthovy dvořany. Lyam však příliš nedbal dvorní etikety a živě si potřásal s některými šlechtici rukou, dokonce jich několik objal. Mnozí ze západních lordů sloužili s Lyamem pod vedením jeho otce za trhlinové války a neviděl je od své korunovace. Hrabě Volney vypadal nejistě, když mu Lyam položil ruku na rameno a pochválil jej: „Dobrá práce, Volney. Poslední rok sis vedl při správě Západního království výborně.“ Takovéto důvěrnosti uváděly nemálo šlechticů do rozpaků, ale dav je zbožňoval a pokaždé, když se Lyam choval nenuceněji, než bylo podle protokolu přípustné, odměnil jej radostným výskáním a potleskem. Pravdou je, že Lyam většinu z přítomných zdravil jako staré přátele, nikoli jako své poddané.</p>
<p>Když král přistoupil k Fannonovi, který se chtěl uklonit, chytil jej pevně za ramena. „Ne,“ řekl Lyam tak tiše, že to zaslechli pouze Fannon, Jimmy a Arutha. „Ty ne, můj starý učiteli.“ Lyam k sobě mistra šermíře z Crydee pevně přitiskl. Pak se se smíchem optal: „Nuže, mistře Fannone, jak je u nás doma? Jak se vede Crydee?“</p>
<p>„Výborně, Veličenstvo, všechno je tam, jak má být.“ Jimmy si všiml, že stařec má oči vlhké dojetím.</p>
<p>Pak se Arutha ozval: „Tento malý darebák je můj nejnovější dvořan, Veličenstvo. Dovolíte, abych vám představil panoše Jamese z Krondoru?“ Mistr deLacy obrátil oči k nebesům, když si Arutha bez okolků přivlastnil jeho úřad.</p>
<p>Jimmy se uklonil tak, jak mu bylo přikázáno. Lyam chlapci věnoval široký úsměv. „O tobě jsem již slyšel, Jimmy Ručko,“ prohlásil a chystal se odejít. Po jednom kroku se náhle zastavil. „Raději bych se měl přesvědčit, zda mi nic neschází.“ Předstíral, že se ohledává, a Jimmy zrudl jako rak. Pomalu na něj doléhala tíže králových slov, když si všiml, jak se Lyam po straně ohlédl a mrkl na něj. Jimmy se rozesmál společně s ostatními.</p>
<p>Pak se Jimmy otočil a zjistil, že hledí do těch nejmodřejších očí, jaké v životě spatřil. Něžný ženský hlas promluvil: „Nenech se Lyamem vyvést z míry, Jimmy. Odjakživa rád někoho škádlí.“ Jimmy se zajíkl, chtěl něco říci, ale po králově žertu se nezmohl na slovo. Nevěděl kudy kam a tak raději vysekl nemotornou poklonu.</p>
<p>Martin se ozval: „Jsem rád, že tě znovu vidím, Jimmy,“ a stiskl mu pravici. „Často jsme o tobě mluvili a přemýšleli, jak se ti daří.“</p>
<p>Představil chlapce své sestře. Princezna Carline Jimmymu pokynula a potvrdila Martinova slova: „Mí bratři a princezna Anita o tobě moc hezky vyprávěli. Je mi potěšením konečně tě poznat.“ Potom odešli.</p>
<p>Jimmy za nimi hleděl jako ve snách. Jejich poznámky zcela zastřely dění kolem. „Takhle na mě působila celý rok,“ zazněl hlas za ním a Jimmy se otočil. Laurie spěchal, aby udržel krok s královskou družinou, která již zamířila k hlavní bráně. Zpěvák zvedl prsty k čelu na pozdrav a dál si prodíral cestu davem. Jimmyho údiv nad Carlininými a Martinovými slovy považoval za ohromení princezninou krásou.</p>
<p>Jimmy obrátil svou pozornost zpět k procházejícím šlechticům a pojednou se po jeho tváři rozlil široký úsměv. „Ahoj, Jimmy,“ pozdravila jej Anita, která se zastavila přímo před ním.</p>
<p>Jimmy se uklonil. „Ahoj, princezno.“</p>
<p>Anita opětovala chlapcův úsměv a řekla: „Matko, milý lorde Caldricu, dovolte mi představit vám mého přítele Jimmyho.“ Povšimla si jeho tuniky. „Nyní panoše, jak vidím.“</p>
<p>Jimmy princezně Alicii a vévodovi z Rillanonu vysekl další poklonu. Anitina matka mu podala ruku a Jimmy ji neobratně políbil. „Ráda bych vám poděkovala, milý Jimmy, slyšela jsem, jak jste pomohl mé dceři,“ pronesla princezna Alicie.</p>
<p>Jimmy cítil, že se na něj všichni dívají, a začervenal se. Hraná odvaha, která jej po většinu jeho krátkého života chránila, byla tatam. Nedokázal jí v sobě najít ani špetku. Jen tam stál a rozpačitě zíral na princeznu Anitu, která se na něj usmívala. „Uvidíme se později,“ dodala a v doprovodu matky a lorda Caldrica odešla. Jimmy nevycházel z údivu.</p>
<p>Další představování se již nekonalo a všichni šlechtici zamířili do velkého sálu. Po krátkém uvítacím obřadu se měl Lyam odebrat do soukromých komnat.</p>
<p>Náhle se náměstím rozezvučelo víření bubnů a dav vzrušeně vykřikl. Lidé ukazovali směrem k jedné z hlavních tříd ústících na prostranství před palácem. Královská družina se zastavila nedaleko od brány. Pak se Lyam a Arutha vydali zpět k vrcholku širokého schodiště. Ostatní šlechtici začali zmateně pobíhat ve snaze zachovat pořádek procesí. Král s princem přešli k místu, kde stál Fannon a Jimmy, a spatřili tucet válečníků na koních, kteří měli přes hlavy a ramena přehozené leopardí kůže. Na tmavých tvářích nelítostně vyhlížejících mužů se leskl pot, v divokém rytmu tloukli do bubnů připevněných po obou stranách sedel. Své oře obratně řídili koleny. Za nimi jel další tucet trubačů s dlouhými žesťovými nástroji, jež se jim obtáčely kolem ramene. I oni byli oděni do leopardích kožek. Pak se bubeníci i trubači rozdělili na dvě strany a uvolnili cestu mnohočetnému oddílu pěšáků. Každý z obrněnců měl na hlavě kovovou přilbici zakončenou vysokou špicí a kroužkový chránič na krku. Balonové kalhoty měli zastrčené do vysokých černých holínek a v rukou nesli blyštící se štíty s ostrými bodlinami. Za opasky se jim pohupovaly dlouhé šavle. Někdo za Jimmym je poznal: „Psí vojáci.“</p>
<p>Jimmy se zeptal Fannona: „Proč se jim tak říká, mistře šermíři?“</p>
<p>„Protože v dávných dobách s nimi v Keshi jednali jako se psy, lidé je od sebe odháněli, dokud nenastal čas poslat je do války. Dnešní vysvětlení je jiné. Prý se na tebe sesypou jako psí smečka, když jim dáš příležitost. Je to drsná cháska, ale už jsme jim ukázali, že jsme stejně schopní.“</p>
<p>Psí vojáci vpochodovali na náměstí a postavili se do špalíru. Jakmile se na dohled objevila další postava, tasili šavle a vzdali hold. K paláci důstojně kráčel obrovský muž, vyšší a mohutnější než král. Jeho ebenová pleť leskle odrážela sluneční paprsky, měl na sobě pouze krátkou vestu posetou ozdobnými cvočky a stejné široké kalhoty a vysoké boty jako vojáci. V pochvě však měl daleko lepší zbraň, zahnutou šavli zhruba o polovinu delší než psí vojáci. Hlavu měl odhalenou a namísto štítu nesl zdobené žezlo, odznak svého postavení. Za ním jeli čtyři muži na malých rychlých konících, které chovali obyvatelé pouště Jal-Pur. Byli oděni do typického šatu pouštních mužů, jenž v Krondoru nebyl neznámý, ale bylo jej možno spatřit jen velmi zřídka. Sestával z hedvábného pláště inkoustové barvy sahajícího po kolena a vpředu rozhaleného. Pod ním se nosila bílá tunika a nohavice. Obuti byli do kožených jezdeckých bot a na hlavách měli složitě uvázané turbany z modré látky, jejichž cípy jim halily tvář tak, že byly vidět jen oči. Každý z nich byl vyzbrojen obřadní dýkou pozoruhodné délky s vyřezávanou rukojetí ze slonové kosti. Rozložitý černý muž vystupoval po schodech a Jimmy zaslechl jeho hluboký hlas: „... před ním a hory se chvějí. Samotné hvězdy přerušují svou pouť nebeskou klenbou a slunce jej žádá o svolení vyjít. On je mocí Říše a v jeho nozdrách vanou větry čtyř světových stran. Je drakem ze Slunečního údolí, orlem vznášejícím se nad Štíty nekonečného klidu i lvem vládnoucím poušti Jal-Pur...“ Mluvčí došel až před krále a otočil se k Jimmymu zády, aby uvolnil cestu. Čtyři muži na koních mezitím sesedlali a vydali se vzhůru po schodišti. Jeden z nich kráčel v čele a zřejmě byl předmětem vzletného chvalozpěvu.</p>
<p>Jimmy se na Fannona tázavě podíval a mistr šermíř mu celou věc s lehkým náznakem despektu osvětlil. „Keshanská dvorní etiketa.“</p>
<p>Lyam se pojednou rozkašlal, zakryl si rukou ústa a odvrátil hlavu směrem k Jimmymu. Chlapec pochopil, že se král směje Fannonově poznámce. Rychle však znovu nasadil vážnou tvář a hleděl přímo před sebe. Keshanský mistr ceremoniář končil svou řeč. „... Je oázou svému lidu.“ Pohlédl králi do očí a hluboce se uklonil. „Vaše královské Veličenstvo, mám tu nesmírnou čest představit vám Jeho Excelenci Abdura Rachmana Memo HazaraChána, beje z Benni-Sherinu, lorda z Jal-Puru a prince Říše, velvyslance Velké Keshe v Ostrovním Království.“</p>
<p>Čtyři hodnostáři se po keshanském způsobu uklonili, tři muži za velvyslancem padli na kolena a krátce se dotkli čely kamenné dlažby. Velvyslanec si položil pravou ruku na srdce, sklonil se v pase a mávl levou paží. Když se všichni napřímili, letmo přiložili ukazovák pravé ruky na srdce, ústa a čelo, což bylo gesto značící upřímné srdce, pravdomluvný jazyk a mysl prostou myšlenek na zradu.</p>
<p>Lyam prohlásil: „Vítáme lorda z Jal-Puru na našem dvoře.“</p>
<p>Velvyslanec si sňal cíp turbanu z obličeje. Odhalil hubenou vousatou tvář stárnoucího muže s lehkým úsměvem na rtech. „Vaše královské Veličenstvo, Její nejsvrchovanější Veličenstvo, posvěceno buď její jméno, zasílá pozdravy svému bratru vládci, králi Ostrovů, a jeho zemi.“ Ztišil hlas do šepotu a dodal: „Dal bych přednost méně obřadnému příjezdu, Veličenstvo, ale...“ pokrčil rameny a nepatrným pohybem brady ukázal směrem ke keshanskému mistru ceremoniáři, naznačuje tak, že není v jeho moci takové věci ovlivnit. „Ten muž je tyran.“</p>
<p>Lyam se zazubil. „I my posíláme vřelé pozdravy Jejímu Veličenstvu císařovně a její říši Velké Keshi. Nechť její sláva stále vzrůstá a daří se všemu lidu.“</p>
<p>Velvyslanec sklonil hlavu na znamení díků. „Pokud Vaše Veličenstvo ráčí dovolit, smím představit svůj doprovod?“ Lyam přikývl a Keshan ladným pohybem ukázal na muže vlevo. „Tento zasloužilý muž je můj vrchní pomocník a rádce, lord Kamal Mishwa DaoudChán, šaríf z Benni-Tularu. A toto jsou mí synové, Shandon a Jehansuz, šarífové z Benni-Sherinu a mí osobní strážci.“</p>
<p>„Jsme potěšeni, že se s vámi setkáváme, milí lordi,“ uvítal je Lyam.</p>
<p>Mistr deLacy se pokusil znovunastolit pořádek mezi hemžícími se šlechtici, když vypukla další bouře v druhé z ulic vedoucích na náměstí. Král s princem se otočili za hlukem a ceremoniář zvrátil hlavu. „Co ještě?“ zabědoval hlasitě, ale pak se vzpamatoval a rychle nasadil důstojnou masku.</p>
<p>Ozvalo se bubnování živější a hlasitější, než předvedli Keshané, a na náměstí se vynořily pestrobarevné postavy. V čele vojenské přehlídky tancovali vzpínající se koně. Vojáci byli oděni v zeleném, ale každý z nich nesl štít pomalovaný živými barvami a s vyobrazeními zvláštních erbů. Hlasité píšťaly hrály mnohohlasně složitou melodii, cizí, ale svěží a s nakažlivým rytmem. Zakrátko mnoho přihlížejících občanů Krondoru doprovodilo jejich zvuk tleskáním a podupáváním.</p>
<p>Před palác dorazil první jezdec s velikým praporem vlajícím ve větru. Arutha se rozesmál a plácl Lyama po rameni. „To je Vandros z Yabonu a Kasumiho tsuranská posádka z LaMutu.“ Pak se v zorném poli objevili pochodující pěšáci, jejichž hlasitý zpěv zněl jako dunění vodopádu.</p>
<p>Když se tsuranská posádka postavila naproti Keshanům, Martin poznamenal: „Podívejte se na ně, měří si jeden druhého jako kohouti. Ubezpečuji vás, že by dali nevímco za dobrý důvod vyzkoušet se navzájem.“</p>
<p>„Ne v mém městě,“ zhrozil se Arutha, jehož bratrův postřeh nikterak nepobavil.</p>
<p>Lyam se zasmál. „No, to by tedy byla podívaná! Hou! Vandrosi!“</p>
<p>Vévoda z Yabonu přijel ke schodišti a seskočil s koně. Spěšně vyšel nahoru a uklonil se. „Žádám o prominutí za naše zdržení, Veličenstvo. Po cestě nás zastihla malá nepříjemnost. Přichomýtli jsme se k nájezdu goblinů jižně od Zünu.“</p>
<p>„Jak početná byla jejich tlupa?“ zajímal se Lyam.</p>
<p>„Nebylo jich víc než dvě stovky.“</p>
<p>Arutha odfrkl: „On to nazývá ‘malou nepříjemností!’ Vandrosi, zdá se, že jsi strávil příliš mnoho času mezi Tsurany.“</p>
<p>Lyama to opět pobavilo. „Kde je hrabě Kasumi?“ zeptal se.</p>
<p>„Právě přijíždí, Veličenstvo.“ Na náměstí se objevil první kočár.</p>
<p>Arutha si vzal vévodu z Yabonu stranou a řekl mu: „Pověz svým mužům, ať se ubytují u městské posádky, Vandrosi, chci, aby byli nablízku. Až se o ně postaráš, přijď do mé komnaty a vezmi s sebou Brucala a Kasumiho.“</p>
<p>Vandros postřehl vážnost Aruthova tónu a přisvědčil. „Jakmile se ubytují, budu u tebe, Výsosti.“</p>
<p>Kočáry z Yabonu zastavily před schodištěm. Vystoupili z nich lord Brucal, vévodkyně Fellinah, komtesa Megan a jejich dvorní dámy. Hrabě Kasumi, bývalý velitel útoku tsuranského vojska, nepřítele Midkemianů z trhlinové války, seskočil s koně a čile stoupal po schodech. Uklonil se před Lyamem a Aruthou. Vandros představil svou družinu, a když skončil, Lyam prohlásil: „Jestli teď nedorazí ten pirátský král z Quegu na válečné galeoně tažené tisícovkou mořských koníků, myslím, že se můžeme odebrat k odpočinku.“ Se smíchem se přehnal kolem mistra ceremoniáře deLacyho, který vypadal, že je na pokraji zhroucení. Chabě se naposledy pokusil o zachování jakéhosi řádu v králově procesí, ale vzdal se s pocitem, že tentokrát se mu uvítací obřad již definitivně vymkl z rukou.</p>
<p>Jimmy zůstal pozadu, několikrát v životě se mu poštěstilo spatřit keshanského kupce, ale ještě nikdy neviděl psí vojáky ani Tsurany. Přestože se choval na svůj věk neobvykle zkušeně a světácky, jeho obzory končily za hranicemi Krondoru. Novinky přijímal s obvyklým nadšením zvědavého čtrnáctiletého chlapce.</p>
<p>Kasumiho pobočník i keshanský kapitán udíleli rozkazy týkající se ubytování vojáků. Jimmy mlčky seděl na schodech a napínal chodidla, aby alespoň trochu vytáhl těsné botky. Užasle sledoval pestrobarevné Keshany a hned zase Tsurany, kteří se chystali opustit náměstí. Obě družiny si vzájemně v ničem nezadaly. Obě hýřily barvami, obě byly nanejvýš ukázněné, a pokud mohl Jimmy soudit, obě vypadaly stejně nesmlouvavě a divoce.</p>
<p>Jimmy se zvedl k odchodu, když cosi upoutalo jeho pozornost. Snažil se odhadnout, co to mohlo být, ale bezvýsledně. Pocítil podivné nutkání sejít dolů a zjistit, co se mu při pohledu na Keshany nezdálo. Došel téměř k nim, psí vojáci stále zachovávali přehlídkovou formaci. Pojednou chlapci padl zrak na dav za nimi a pochopil příčinu svého neklidu. Zamrazilo jej do morku kostí a nebyl schopen se ani pohnout, jako kdyby spatřil ducha. V tlačenici pomalu mizel Smějící se Jack.</p>
<p>Arutha přecházel sem a tam. Kolem poradního stolu seděli Laurie, Brucal, Vandros a Kasumi. Arutha skončil líčení útoku na Pouštíky a vzal do ruky dopis. „Tohle přišlo od barona ze Skalního Hradu v odpověď na můj dotaz. Píše o neobvyklém pohybu severně od jeho panství.“ Arutha pergamen odložil. „Následuje výčet, kde, kdy a kolik jich zahlédli a ostatní podrobnosti.“</p>
<p>„Výsosti,“ ujal se slova Vandros, „v naší oblasti jsme také zaznamenali jejich pohyb, ale nic významného. V Yabonu se chytří goblini a Temní bratři mohou posádkám vyhnout. Jakmile přejdou severní hranice elfích lesů, stočí se na západ. Přeplují podél břehu Blankytného jezera a obejdou tak naše hlídky. Poslali jsme do těch končin několik oddílů. Elfové a trpaslíci z Kamenné hory tam udržují pořádek.“</p>
<p>„Přání otcem myšlenky,“ odfrkl starý Brucal. Bývalý vévoda z Yabonu se vzdal svého úřadu ve prospěch Vandrose poté, co se ten snaživý a schopný mladý muž oženil s jeho dcerou. Ale stále si uchovával bystrou mysl vojenského taktika a s peklomory bojoval po celý život. „Ne, pokud se Bratrstvo přemisťuje po malých tlupách, mohou si přicházet a odcházet přes malé průsmyky, jak se jim zlíbí. Máme málo mužů na to, aby hlídali obchodní cesty, natož aby dokázali pokrýt všechny ostatní. Temní bratři jen musí cestovat v noci a držet se dál od hadatských vesnic a hlavních cest. Pak jim nic nebrání. Nebylo by moudré, kdybychom chtěli klamat sebe samé.“</p>
<p>Arutha se usmál. „Proto jsem chtěl, abyste tu byl s námi.“</p>
<p>Kasumi vypadal zamyšleně. „Výsosti, asi je tomu tak, jak tvrdí lord Brucal. Poslední dobou jsme na ně narazili jen málokdy. Možná je unavila naše ocel a nyní se kradmo stěhují po malých skupinkách.“</p>
<p>Laurie pokrčil rameny. V Yabonu se narodil a vyrostl, takže o peklomorech věděl tolik jako všichni ostatní v této místnosti. „Je na pováženou, že se dozvídáme tyto podivné zprávy o přesunech na sever právě v době, kdy jsou peklomoři zapleteni do útoků na Aruthu.“</p>
<p>„Byl bych méně znepokojen,“ prohlásil Arutha, „kdybych věděl, že je porážka v Krondoru odradila. Ale nemohu se zbavit dojmu, že dokud nezjistíme, co stojí v pozadí jejich snažení, není nebezpečí zažehnáno. Možná jim potrvá měsíce, než se znovu dají dohromady, ale jsem přesvědčen, že se vrátí a budou se snažit své dílo dokončit. Jako že jsou bohové nade mnou, jsem si jist, že existuje nějaké pojítko mezi Pouštíky a děním na severu.“</p>
<p>Ozvalo se zaklepání a dovnitř vstoupil Gardan. „Hledal jsem všude, Výsosti, ale panoše Jamese jsem nikde nenašel.“</p>
<p>Laurie se zamyslel. „Naposledy jsem ho viděl stát na schodišti vedle mistra šermíře Fannona, když přicházeli Tsurané.“</p>
<p>Gardan přitakal: „Seděl na schodech i poté, co jsem jim dal rozchod.“</p>
<p>Z vysokého okna zazněl hlas: „A teď sedí nad vámi.“</p>
<p>Zraky všech se obrátily vzhůru a spatřily chlapce uvelebeného na klenutém okně osvětlujícím Aruthovu poradní komnatu. Než stačil kdokoliv cokoliv říci, mrštně seskočil dolů.</p>
<p>Arutha se zatvářil udiveně i pobaveně zároveň. „Když jsi žádal o povolení prohlédnout střechy, myslel jsem, že budeš potřebovat žebříky a... pomoc...“</p>
<p>Jimmy vážně zakroutil hlavou. „Nevidím žádný důvod, proč by se s tím mělo otálet, Výsosti. A kromě toho, který zloděj potřebuje žebřík nebo pomoc, aby šplhal po zdech?“ Přešel k Aruthovi. „Tohle místo je jediná velká spleť zákoutí a výklenků a klidně se tam může někdo schovávat.“</p>
<p>„Ale nejprve by musel proniknout na pozemek paláce,“ odporoval Gardan. Jimmy věnoval kapitánovi významný pohled. Gardan si uvědomil, že by to nemusel být až tak velký problém, a zmlkl.</p>
<p>Laurie navázal na přerušenou debatu. „No, přestože nevíme, co nebo kdo stojí za Pouštíky, alespoň jsme je zde v Krondoru zničili.“</p>
<p>„Také jsem si to myslel,“ prohodil Jimmy a rozhlížel se přitom po místnosti. „Ale dnes odpoledne, když se dav začal rozcházet, jsem na náměstí zahlédl starého přítele. Smějícího se Jacka.“</p>
<p>Arutha se na Jimmyho přísně podíval. „Měl jsem dojem, že jsi toho zrádce Jízlivců viděl mrtvého?“</p>
<p>„Tak mrtvého, jako by byl každý s šestipalcovou dírou od ocelové střely v hrudi. Je obtížné procházet se, když vám chybí půlka plic, ale po tom, co jsme viděli v tom hanbinci, bych se nedivil, kdyby mě v noci přišla pochovat moje drahá zesnulá matka.“ Jimmy mluvil roztržitě a nepřestával slídit po pokoji. Pak s lehce okázalým výrazem zvolal: „Aha!“ a zmáčkl něco za ozdobným štítem pověšeným na stěně. Se zaskřípěním se odsunula část zdi a objevil se otvor dvě stopy široký a tři vysoký. Arutha přistoupil k díře a nahlédl dovnitř.</p>
<p>„Co je to?“ zeptal se Jimmyho.</p>
<p>„Jedna z mnoha tajných chodeb v paláci. Vzpomněl jsem si, Výsosti, že když jsme se onehdy společně skrývali, princezna Anita nám vyprávěla, jak se jí podařilo odsud uprchnout. Pomohla jí služka. Zmínila se také o „průchodu,“ ale až dodneška jsem si myslel, že to nic neznamená.“</p>
<p>Brucal se rozhlédl kolem sebe. „Tohle by mohla být součást původní pevnosti nebo jeden z prvních přístavků. Doma máme únikový tunel, který vede do lesů. Neznám pevnost bez tajného východu.“ Zamyslil se. „Určitě tu bude takových chodeb víc.“</p>
<p>Jimmy se usmál. „Nejméně tucet. Když se trochu projdete po střechách, zjistíte, že některé zdi jsou příliš silné a chodby se dost nesmyslně stáčejí.“</p>
<p>Arutha nařídil: „Gardane, chci mít zmapovanou každou stopu těchto chodeb. Vezmi si tucet mužů a vypátrejte, kam vede tento průchod i kudy se do něj dá proniknout. A zeptej se hlavního stavitele, jestli neví, zda jsou některé z průchodů zakreslené ve starých plánech.“</p>
<p>Gardan zasalutoval a odchvátal. Vandros vypadal silně znepokojeně. „Arutho, stále nedokážu přivyknout skutečnosti, že mluvíme o spojení nájemných vrahů a Temných bratrů.“</p>
<p>„Právě proto jsem s vámi chtěl mluvit, než se rozběhnou oslavy.“ Arutha se posadil. „Palác je plný cizích lidí. Každého šlechtice doprovází tucet služebníků. Kasumi, přeji si, aby tví muži střežili všechna klíčová místa. Mezi ně nebude moci nikdo proniknout a jsou mimo podezření. Spoj se s Gardanem, a pokud to bude potřeba, v hlavní budově zůstanou pouze Tsurané, muži, které znám z Crydee, a mí osobní strážci.“ Obrátil se na Jimmyho: „Správně bych ti měl za tu tvoji malou eskapádu nechat vyplatit pětadvacet.“ Jimmy ztuhl, dokud se na něj Arutha neusmál. „Ale je mi jasné, že každý, kdo by se o to pokusil, by skončil s kudlou mezi žebry. Doslechl jsem se o tvém střetu s panošem Jeromem.“</p>
<p>„Ten usmrkanec si myslel, že je hlavní kokrháč na hnojišti.“</p>
<p>Arutha na něj káravě pohlédl, ale spíš jej zarazila Jimmyho mluva, než že by byl skutečně dopálený Jimmyho výstupem. „Nu, jeho otec je velmi rozčilený, a i když není příliš významným vazalem, je rozhodně jedním z nejhlasitějších. Podívej, necháš Jeromeho hrát si...“ na vteřinku se odmlčel, „... na hlavního kohouta a na cokoliv, co bude chtít. Od této chvíle se mi budeš držet nablízku. Sdělím mistru deLacymu, že jsi až do odvolání zproštěn služby a všech povinností. Ale nepodnikej žádné výlety po střechách, aniž bys o nich řekl Gardanovi nebo mně. Některý z mých horkokrevnějších strážců by tě mohl proklát šípem dřív, než by tě poznal. Poslední dobou jsou všichni poněkud napjatí, pokud sis toho ještě nevšiml.“</p>
<p>Jimmy princův sarkasmus nevnímal. „To by mě musel vidět první, Výsosti.“</p>
<p>Brucal udeřil dlaní do stolu. „Ten má ale vyřídilku,“ rozřehtal se a pochvalně na Jimmyho kývl.</p>
<p>Arutha se také usmál. Nedařilo se mu udržet vážnou tvář, když byl s tím malým darebákem pohromadě. „Tak dost. Před námi je týden hostin a večírků. Snad se strachujeme pro nic za nic a Pouštíci jsou již minulostí.“</p>
<p>Laurie si povzdechl: „Doufejme.“</p>
<p>Tím byla porada skončena a Arutha i jeho hosté se rozešli do svých komnat.</p>
<p>„Jimmy!“</p>
<p>Jimmy se otočil a spatřil přicházet princeznu Anitu. Vznešeně kráčela chodbou v doprovodu dvou Gardanových strážců a dvou dvorních dam. Když došla k němu, Jimmy se uklonil. Podala mu ruku a on ji políbil, jak ho to naučil Laurie.</p>
<p>„Stal se z tebe opravdový mladý dvořan,“ poznamenala pochvalně. Jimmy se k ní přidal a pokračovali v chůzi.</p>
<p>„Zdá se, že mi osud přeje, princezno. Nikdy jsem nechtěl víc než získat postavení mezi Jízlivci, nanejvýš jsem snil o tom, že se stanu druhým Spravedlivým mužem. Ale teď můj život získal daleko širší obzory.“</p>
<p>Usmála se, zatímco její dvorní dámy si špitaly s ústy skrytými za rukama. Jimmy neviděl princeznu od jejího včerejšího příjezdu a znovu pocítil slabé rozechvění jako minulý rok, když trávili týdny ve společném úkrytu. Chlapeckou zamilovanost již dávno překonal, ale stále se mu princezna nesmírně líbila.</p>
<p>„Vypěstoval sis ctižádost, Jimmy Ručko?“</p>
<p>Jimmy předstíral, že je dotčen. „Panoš James z Krondoru, Vaše Výsosti,“ opravil ji a oba se srdečně rozesmáli. „Podívej, princezno, pro Království nastala doba velkých změn. Dlouhá válka s Tsurany nás připravila o pěknou řádku mužů s tituly. Hrabě Volney zastává místo kancléře a Salador ani Bas-Tyra nemají své vévody. Tři vévodství bez pána! Zdá se, že muž se schopnostmi a bystrým úsudkem by za takových okolností mohl povýšit.“</p>
<p>„Máš nějaký plán?“ zeptala se Anita, již chlapcova nestydatost rozveselila. V jejích jasně zelených očích se roztančily rošťácké plamínky.</p>
<p>„Zatím ne, alespoň ne tak úplně, ale vidím před sebou příležitost. Jednoho dne bych mohl získat vyšší titul. Snad bych se mohl dokonce stát... vévodou Krondoru.“</p>
<p>„Nejvyšším rádcem prince z Krondoru?“ zvolala Anita s potměšilým údivem.</p>
<p>Jimmy na ni mrkl. „Mám dobré známosti. Jsem blízkým osobním přítelem jeho snoubenky.“ Ani jeden z nich nedokázal zachovat vážnou tvář. Smáli se jako blázni.</p>
<p>Když je záchvat smíchu přešel, Anita se zlehka dotkla Jimmyho paže. „Je báječné, že tu budeš s námi. Jsem moc ráda, že tě Arutha tak rychle našel. Myslel si, že nebude snadné zjistit, kde se pohybuješ.“</p>
<p>Jimmy málem klopýtl. Ani ve snu by jej nenapadlo, že by Arutha Anitě o vrahovi neřekl, ale teď zjistil, že je to tak. Samozřejmě, pomyslel si Jimmy, nechtěl, aby jejich svatbu cokoliv pokazilo. Rychle se vzpamatoval. „Byla to spíš náhoda. Jeho Výsost princ mi nikdy neřekl, že mě hledal.“</p>
<p>„Ani nevíš, jak jsme se s Aruthou o tebe celou dobu od našeho odjezdu z Krondoru báli. Naposledy jsme tě zahlédli utíkat podél přístavní hráze před Guyovými biřici. Neměli jsme o tobě žádné zprávy. Cestou na Lyamovu korunovaci jsme se v Krondoru zdrželi tak krátce, že jsme neměli čas zjistit, co se s tebou stalo. Lyam zaslal promíjecí listiny pro Trevora Hulla a jeho lidi a zaplatil jim za jejich pomoc, ale nikdo nevěděl, kam se poděl Jimmy. Arutha mi musel slíbit, že hned začne s pátráním. Nenapadlo by mě, že tě hned jmenuje panošem, ale věděla jsem, že s tebou má nějaké plány.“</p>
<p>Jimmy byl upřímně pohnutý. Anitina zpověď odhalila hluboký význam Aruthovy poznámky o tom, že jej vlastně již za přítele považuje.</p>
<p>Anita se zastavila a ukázala na dveře. „Musím jít na zkoušku. Dnes ráno přivezli z Rillanonu mé svatební šaty.“ Naklonila se k němu a lehce jej políbila na tvář. „Už na mě čekají.“</p>
<p>Jimmy zapudil náhlé vzedmutí emocí, jejichž síla jeho samotného polekala. „Výsosti... jsem také moc rád, že jsem zde. Čekají nás báječné chvíle.“</p>
<p>Zasmála se a vešla do dveří, následována svými dámami. Stráže zaujaly místa před vchodem. Jimmy počkal, dokud se dveře nezavřely, a pak se pustil dál chodbou a tiše si pohvizdoval. V duchu se ohlédl zpět za několika posledními týdny svého života a usoudil, že navzdory vrahům i těsným botám se cítí šťasten.</p>
<p>Zabočil za roh do méně rušné chodby a zarazil se. V okamžiku měl v ruce dýku a váhavě si měřil pár zářících očí ve stínu před sebou. Majitel žhnoucích červených kukadel po chvíli zafuněl a šoural se opatrně pryč. Tvor velikosti malého loveckého psa měl kůži pokrytou zelenými šupinami. Jeho protáhlá hlava připomínala lebku krokodýla, měl kulatý čenich a na zádech složená křídla. Protáhlý úzký krk mu umožnil ohlédnout se dozadu přes téměř stejně dlouhý ocas, když se za ním ozval dětský výkřik: „Fantusi!“</p>
<p>Malý chlapec, kterému nemohlo být víc než šest let, se rozběhl a omotal své paže kolem tvorova krku. Upřel na Jimmyho vážné tmavé oči a prohlásil: „Nechtěl vám ublížit, pane.“</p>
<p>Jimmy si náhle připadal trapně, jak tam stál s dýkou v ruce, a rychle ji schoval. To stvoření bylo očividně domácím mazlíčkem, i když, nutno podotknout, poněkud neobvyklým. „Jak jsi volal na to...?“</p>
<p>„Na něj? Fantus. Je to můj přítel a je moc chytrý. Ví spoustu věcí.“</p>
<p>„Odhaduji, že ano,“ souhlasil Jimmy, který se stále cítil pod pohledem malé příšerky nesvůj. „Co je zač?“</p>
<p>Hošík se na Jimmyho podíval, jako by byl ztělesněním zaostalosti, ale odpověděl: „Ohnivý dráček. Právě jsme přijeli a on nás celou cestu sledoval. Umí létat, víš?“ Jimmy se zmohl pouze na přikývnutí. „Musíme se vrátit. Máma by se zlobila, kdybychom nebyli v pokoji.“ Chlapec se bez dalšího slova otočil a vlekl za sebou svého miláčka.</p>
<p>Jimmy se ještě hodnou chvíli nepohnul z místa. Pak se rozhlédl, jako kdyby hledal někoho, kdo by mu potvrdil, čeho byl právě svědkem. Pak zaplašil svůj úžas pokrčením ramen a pokračoval v cestě. Po chvíli zaslechl zvuk loutny.</p>
<p>Opustil chodbu a vyšel postranními dveřmi do rozlehlé zahrady, kde Laurie ladil svůj nástroj. Chlapec se posadil na kamenný obrubník záhonu se sazenicemi, zkřížil nohy pod sebou a prohlásil: „Na minstrela vypadáš dost rozlítostněně.“</p>
<p>„Jsem rozlítostněný minstrel.“ Laurie se tvářil opravdu zkormouceně. Ještě chvilku kroutil kolíky a pak začal hrát vážnou, jímavou melodii.</p>
<p>Po několika minutách se Jimmy ozval: „Přestaň s těmi nářky, zpěváku. Tohle má být čas radosti. Co se ti stalo, že tak protahuješ obličej?“</p>
<p>Laurie si povzdechl a naklonil hlavu na stranu. „Jsi moc mladý, abys to pochopil.“</p>
<p>„Cha! Jen to zkus,“ pobízel ho Jimmy.</p>
<p>Laurie odložil svou loutnu. „To kvůli princezně Carline.“</p>
<p>„Pořád se za tebe chce provdat, co?“</p>
<p>Lauriemu poklesla čelist. „Jak...?“</p>
<p>Jimmy se rozesmál. „Už jsi mezi šlechtici příliš dlouho, zpěváku. Pro mě je to něco nového. Ještě vím, jak mluvit se sloužícími. A co je důležitější, vím, jak jim naslouchat. Služebné z Rillanonu hořely nedočkavostí, až o tobě a princezně Carline povědí místním. Jsi vážně pašák.“</p>
<p>Zdálo se, že Laurie Jimmyho veselí nesdílí. „Předpokládám, že jsi slyšel celý příběh.“</p>
<p>Jimmy zaujal pózu nezúčastněného pozorovatele. „Princezna je výhra, ale já jsem vyrostl v nevěstinci, takže můj pohled na ženy je poněkud méně... idealizovaný.“ Vzpomněl si na Anitu a zaváhal. „Přesto musím uznat, že princezny se od ostatních tak trochu liší.“</p>
<p>„Je hezké, že sis toho všiml,“ opáčil Laurie jízlivě.</p>
<p>„No, řeknu ti jedno: tvoje princezna je ta nejkrásnější žena, jakou jsem viděl, a že jsem jich potkal hodně, včetně tvých dobře placených kurtizán, a některé jsou velmi výjimečné. Většina mužů, které znám, by s radostí prodala svou matku, aby upoutala její pozornost. Tak v čem je potíž?“</p>
<p>Laurie si chlapce chvíli zkoumavě prohlížel. „Potíž tkví v tom, že neumím být šlechticem.“</p>
<p>Jimmy se pobaveně zasmál. „A co je na tom složitého? Prostě rozkazuješ lidem a házíš své chyby na druhé.“</p>
<p>Laurie se zachechtal. „Pochybuji, že by s tebou Arutha a Lyam souhlasili.“</p>
<p>„Dobře, král a princ jsou jiní, ale většina šlechticů je k ničemu. Starý Volney je celkem chytrý, ale není příliš nadšen tím, že tu je. Ti ostatní se jen snaží vypadat důležitě. Sakra, zpěváku, měl by sis ji vzít. Mohl bys tu chásku pozvednout.“</p>
<p>Laurie se po Jimmym přátelsky ohnal. Ten lehce uhnul a oba se rozesmáli. Cizí smích za nimi přinutil Laurieho, aby se ohlédl.</p>
<p>Opodál postával malý štíhlý muž s černými vlasy, oděný do pěkných šatů prostého střihu, a přihlížel jejich rozhovoru. „Pugu!“ vykřikl Laurie a vyskočil, aby mohl příchozího obejmout. „Kdy jsi přijel?“</p>
<p>„Asi před dvěma hodinami. Měl jsem krátkou schůzku s Aruthou a s králem. Teď se zavřeli s hrabětem Volneym a probírají přípravy na dnešní uvítací hostinu. Ale Arutha mi naznačil, že se zde děje něco mimořádného, a navrhl, abych se po tobě poohlédl.“</p>
<p>Laurie Pugovi pokynul, aby se posadil na jeho místo, a sám si dřepl vedle Jimmyho. Představil je a pak spustil: „Je toho hodně, co ti musím vyprávět, ale nejprve mi prozraď, jak se má Katala a chlapec.“</p>
<p>„Dobře. Je teď v našich komnatách a klábosí s Carline.“ Laurie se při zmínce o princezně znovu zatvářil zmučeně. „William někde běhá s Fantusem.“</p>
<p>„Ten tvor je váš?“ zvolal Jimmy.</p>
<p>„Fantus?“ Pug se rozesmál. „Tak už jsi ho tedy viděl. Ne, Fantus nepatří nikomu. Přichází a odchází, jak se mu zachce, proto je také zde, aniž by dostal svolení.“</p>
<p>Laurie poznamenal: „Pochybuji, že by byl na deLacyho seznamu hostí. Poslouchej, raději nejprve probereme důležité otázky.“ Pug se podíval po Jimmym, ale Laurie jej uklidnil: „Tenhle zdroj potíží je ve středu všeho dění od samého začátku. Nemohu říct nic, co by už nevěděl.“</p>
<p>Laurie vypověděl Pugovi o všem, co se přihodilo, a Jimmy jej několikrát doplnil, když vynechal nějakou maličkost. Když byl u konce, Pug prohlásil: „Nekromancie je zlá věc. Kdyby nic jiného, nasvědčuje, že ve hře jsou temné síly. Je to spíš záležitost kněží než mágů, ale Kulgan a já se pokusíme učinit vše, co bude v našich silách.“</p>
<p>„Kulgan také přicestoval z Hvězdna?“</p>
<p>„Nikdo by mu v tom nedokázal zabránit. Arutha byl jeho žák, pamatuješ? A navíc si myslím, že mu chyběly hádky s otcem Tullym, i když by to nikdy nepřiznal. Věděl, že Tully bude určitě oddávajícím knězem. Myslím, že právě teď se spolu někde přou.“</p>
<p>„Tullyho jsem neviděl,“ podotkl Laurie, „ale měl dnes ráno dorazit s družinou, která se z Rillanonu vydala mírnějším tempem než král. Ve svém věku dává přednost většímu klidu.“</p>
<p>„Musí mu být už přes osmdesát.“</p>
<p>„Skoro devadesát, ale pořád se drží. Měl bys ho slyšet v paláci v Rillanonu. Když některý z panošů nebo pážat při hodině projeví neznalost, sjede ho tak, že se chudáku chlapci dělají před očima mžitky.“</p>
<p>Pug se zasmál. Pak začal z jiného konce. „Laurie, jak se věci mají mezi tebou a Carline?“</p>
<p>Jimmy vyprskl a Laurie zasténal. „O tom jsme právě mluvili, než ses objevil. Dobře, špatně, já nevím.“</p>
<p>V Pugových očích se zračil soucit. „Znám ten pocit, příteli. Když jsme byli děti a žili v Crydee... Jen si vzpomeň, ty sám jsi mě donutil slíbit, že jestli se někdy vrátíme na Midkemii, tak tě Carline představím.“ Potřásl hlavou a zazubil se. „Je dobré vědět, že některé věci se nikdy nezmění.“</p>
<p>Jimmy seskočil na zem. „Nu, musím už jít. Těší mě, že jsem se s vámi mohl setkat, mágu. Hlavu vzhůru, zpěváku. Buď se s princeznou oženíš, nebo ne.“ S těmi slovy odběhl a nechal Laurieho, aby se s jeho logikou popral sám. Než zmizel za rohem, slyšel, jak se Pug směje na celé kolo.</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola sedmá</emphasis></strong></p>
<p> <strong>SVATBA</strong></p>
<p>Jimmy těkal po rozlehlé komnatě.</p>
<p>V princově trůnním sále byly přípravy v plném proudu. Panoši dohlíželi na pážata a poslíčky, kteří spěchali sem a tam s posledními vzkazy a jako všichni ostatní v paláci mysleli jen a jen na nadcházející obřad, jenž měl začít za necelou hodinu. Jimmy pomalu docházel k závěru, že jeho uvolnění ze služby mělo za následek jedinou skutečnost. Neměl co na práci. Arutha by jistě nebyl rád, kdyby se mu hoch právě nyní pletl pod nohy, takže byl Jimmy nucen zabavit se sám.</p>
<p>Jimmy se nedokázal zbavit dojmu, že pouze málokdo si ve svátečním shonu vzpomněl na hrůzy nedávných dní. Nebezpečí a strach zdusily pod svými okvětními lístky záplavy květin nebo je překryly jásavé girlandy pestrobarevných vlajek.</p>
<p>Jimmy zachytil nenávistný pohled panoše Jeroma a popuzeně k němu vykročil. Starší chlapec kvapně odběhl, jako kdyby se náhle upamatoval na nějakou neodkladnou práci daleko odsud.</p>
<p>Ozval se smích a Jimmy se otočil. Spatřil hihňajícího se panoše Lockleara s obrovským květinovým věncem v náručí, který se právě zastavil u tsuranského strážce, aby nechal svůj náklad prohlédnout. Ze všech princových panošů jedině Locky projevoval vůči Jimmymu slabý nádech náklonnosti. Ostatní se chovali buď nevšímavě, nebo zcela nepřátelsky. Jimmy měl malého chlapce rád, ačkoliv mu na něm trochu vadilo, že má sklony brebentit o naprosto nepodstatných věcech. Je nejmladší z rodiny, pomyslel si Jimmy, maminčin mazlíček. Na ulici by nepřežil ani pět minut, a i ty by pro něj byly pěkně horké. Ale přesto vynikal nad ostatními, jež Jimmy považoval za nesmírně nudnou chásku. Zprvu se sice bavil jejich trapnou hrou na světáky, ale ne příliš dlouho. Nedokázali víc než oplzle žertovat o mladých služkách či spřádat drobné intriky. Ne, Aruthovi a jeho přátelům se nemohli vyrovnat. Jimmy Lockymu zamával a zamířil k dalším dveřím.</p>
<p>Před nimi ustoupil, aby uvolnil cestu sluhovi s dalším košem květin. Jak poslíček procházel dveřmi, několik květů mu vypadlo. Jimmy se pro ně sehnul a posbíral je. Podával je sloužícímu, když vtom jej náhle cosi udeřilo do očí. Bílé chryzantémy odrážely slabé jantarové světlo.</p>
<p>Jimmy se obrátil a zvedl zrak vzhůru. Ve výšce dobrá čtyři poschodí nad ním se v klenutém stropě matně lesklo několik velikých barevných oken. Z velkého sálu nebyla patrná, dokud slunce na obloze nevystoupilo přímo nad ně. Jimmy pozorně zkoumal strakaté tabule, neboť kdesi uvnitř zaslechl známý varovný hlas. Náhle pochopil, co se mu nezdá. Každé okno ubíhalo dozadu a tvořilo kopuli zhruba pět nebo šest stop hlubokou, dost na to, aby se v ní ukryl trpělivý vrah. Ale jak se k nim dostat? Sál byl postaven tak, že by pro to, aby někdo mohl vylézt až nahoru, museli řemeslníci sestrojit složité lešení, a posledních několik dní se zde téměř nepřetržitě zdržovalo plno lidí.</p>
<p>Jimmy spěšně vyšel ven a pustil se spojovací chodbou na zahradní terasu táhnoucí se po celé délce trůnního sálu.</p>
<p>Směrem k němu kráčeli dva strážci. Hlídali prostor mezi budovou paláce a vzdálenou zdí. Jimmy je zastavil. „Řekněte všem strážím, že se budu trochu rozhlížet nad velkým sálem.“</p>
<p>Vojáci si vyměnili tázavé pohledy, ale kapitán Gardan jim již dříve nařídil, aby tomu podivnému panoši nebránili, pokud se bude chtít škrábat na střechy. Jeden z nich zasalutoval. „Jak si přejete, panoši. Dáme jim vědět. Dobře, že jste nám řekl, jinak by vás lučištníci mohli použít místo cvičného terče.“</p>
<p>Jimmy kvapně prošel kolem zdi dělící terasu od prostor trůnního sálu a přitom přemýšlel: Kdybych stál u hlavního vchodu do síně a díval se dovnitř, zahradu bych měl po levé ruce. - V duchu se zasmál myšlence na průhledné stěny. - Teď už jen odhadnout, kudy bych šplhal, kdybych chtěl někoho zabít. Jimmy bloudil zrakem po budově a pak si na vnější zdi spojovací chodby všiml mohutného reliéfu. Odtud to nebude na střechu nijak obtížné a potom...</p>
<p>Jimmy přešel od úvah k činům. Zatímco zkoumal strukturu zdi, odkopával nenáviděné boty. Vydrápal se po ozdobné desce a v okamžiku již běžel po střeše. Dospěl až k místu, kde pod ním chodba ústila do sálu, a vyskočil, aby dosáhl na mělkou prohlubeň vedoucí podél kamenné stěny. S neuvěřitelnou vervou ručkoval směrem k vzdálenému konci trůnní komnaty, tvář přitisknutou k chladným kvádrům. Když byl zhruba v polovině, vzhlédl. Asi jedno podlaží nad ním lákala svou blízkostí spodní část barevných oken. Jimmy však věděl, že musí získat lepší pozici, a pokračoval, dokud se nedostal asi do třetiny délky sálu. Zde, v prostoru pódia, na němž stál princův trůn, se budova rozšiřovala a stěna tvořila pravý úhel. Výstupek byl široký necelé dvě stopy, stačil však Jimmymu k tomu, aby mohl překonat zbývající vzdálenost k oknu. Jimmy poslepu nahmatal spáru a špičkami hledal další opěrný bod. Zaklíněn v úzkém rohu se navzdory zemské tíži pomalu sunul vzhůru. Byl to obtížný úkol a vyžadoval naprosté soustředění. Po zdánlivě nekonečné době však konečně zvedl ruku a prsty se dotkl římsy pod oknem. Nadešel rozhodující okamžik nebezpečného výstupu. Římsa nebyla širší než stopu a sebemenší uklouznutí by mělo za následek pád z výšky čtyř pater, který by nevyhnutelně skončil smrtí. Jimmy vytrčil pravou ruku a pevně se zachytil. Druhou rukou se pustil drobného výčnělku. Komíhal se zavěšený ve volném prostoru, celou jeho váhu nyní nesly prsty pravé ruky. Pak i levice našla pevný úchyt a Jimmy jediným hladkým pohybem přehodil nohu přes ochoz.</p>
<p>Postavil se na uzounkém chodníčku, objal roh klenutí nad zadní částí pódia s trůnem a naklonil se. Jedno z oken měl přímo před sebou. Udělal několik opatrných krůčků směrem k němu a rukou setřel prach. V tom okamžiku jej oslepilo prudké slunce, zářící skrz očištěné sklo a skrz okno ve stěně, po níž před malou chvílí vyšplhal. Zastínil si oči dlaní a čekal, až se jeho oči přizpůsobí příšeří, které panovalo v kupoli. Nebude to snadné, pomyslel si, dokud se slunce trochu neskloní. Náhle Jimmy ucítil, jak se sklo pod jeho prsty pohnulo a silné ruce mu sevřely krk a ústa.</p>
<p>Nenadálý útok jej na zlomek vteřiny ochromil, a když se začal bránit, bylo již pozdě, stisk byl příliš pevný. Chlapce zasáhl tvrdý úder do spánku a svět se s ním zatočil.</p>
<p>Když opět otevřel oči, spatřil před sebou rozšklebenou tvář Smějícího se Jacka. Zrádný Jízlivec nejenže byl naživu, ale vloupal se do paláce, a podle sveřepého výrazu a kuše opřené o výklenek byl i připraven zabíjet. „Tak, ty mrňavý spratku,“ zašeptal a cpal Jimmymu do pusy roubík, „už mám tvého slídění po krk. Odsud se už nedostaneš. Vykuchal bych tě přímo tady, ale nechci riskovat, že si někdo všimne, jak dolů kape tvoje krev.“ Otočil se v úzkém prostoru mezi sklem a otevřeným okrajem nad trůnním sálem. „Ale hned jak budu hotov se svou prací, půjdeš taky.“ Ukázal dolů na podlahu v síni. Omotal kolem Jimmyho kotníků a zápěstí tenkou šňůru a utáhl ji tak pevně, že nebýt roubíku, vykřikl by hoch bolestí. Jimmy se pokusil ztropit rámus, ale kvůli hlasitému šumu mnoha rozhovorů v sále vyšla jeho snaha naprázdno. Jack jej navíc odměnil další ranou do hlavy a chlapec znovu upadl do bezvědomí. Než jej smysly opustily nadobro, zahlédl ještě Jacka, kterak opatrně přehlíží sál pod nimi.</p>
<p>Jimmy ležel omráčen nějakou dobu, ani při nejlepší vůli nedokázal odhadnout, jak dlouho. Když se opět probral, uslyšel hlasité zpěvavé modlitby kněží vcházejících do síně. Bylo mu známo, že král, Arutha i ostatní dvořané vstoupí, jakmile kněží s otcem Tullym v čele dojdou na svá místa.</p>
<p>Chlapce se začala zmocňovat panika. Vzhledem k tomu, že byl zproštěn povinností, si při svátečním vzrušení nikdo nevšimne, že v sále chybí. Jimmy se nevzdával, ale Jack byl Jízlivec a dobře věděl, jak člověka spoutat, aby jeho šance na vyproštění byla co nejmenší. Kdyby měl čas a byl ochoten obětovat trochu kůže a krve, dokázal by se provazů zbavit, ale v dané chvíli byl čas tím jediným, čeho se mu nedostávalo. Podařilo se mu pouze nadzvednout se tak, že viděl na okno. Všiml si, že je upraveno tak, aby se sklo dalo odsunout do strany. Někdo je musel nachystat již před několika dny.</p>
<p>Podle změny melodie poznal, že Arutha i ostatní jsou na svých místech a Anita pomalu vykročila na dlouhou cestu k trůnu. Horečně se rozhlížel kolem sebe a hledal způsob, jak přervat pouta, nebo alespoň nadělat tolik hluku, aby ty dole varoval. Zpěv se nyní nesl halou natolik hlasitě, že kopat do skla nemělo smysl. Nanejvýš by si tím vysloužil kopanec do hlavy. Jimmy zaslechl poblíž další zvuk a pochopil, že Jack zasazuje do tětivy šíp.</p>
<p>Zpěv umlkl a Jimmy slyšel otce Tullyho udílet rady nevěstě a ženichovi. Viděl Jacka mířícího na pódium. Napůl zkroucený a přitlačený ke sklu klečícím vrahem neměl příliš na výběr. Jack se po chlapci letmo ohlédl, když se začal kroutit, a zaváhal. Nevěděl, zda má nejprve vystřelit, nebo umlčet Jimmyho, který se marně snažil kopnout jej do zad. Přes veškerou pompu byl samotný obřad krátký a Jack si očividně přál, aby jej chlapec nerozptyloval.</p>
<p>Jimmy byl mladý a silný a za léta šplhání po krondorských střechách si vypěstoval přímo akrobatickou mrštnost. Jednal bez rozmýšlení. Prohnul tělo jako luk, hlavu a chodidla zapřená o stěnu kupole. Napůl se převalil a napůl vymrštil, takže se mu podařilo posadit se se zády opřenými o sklo. Jack se na chlapce znovu otočil a tiše zaklel. Nemohl si dovolit promarnit tento jediný okamžik. Rychlý pohled dolů jej ujistil, že chlapec neupoutal ničí pozornost. Pozvedl kuši a zamířil.</p>
<p>Jimmyho zorné pole se zúžilo. Jediné, na co se dokázal soustředit, byl vrahův prst na spoušti. Pak se Jackův ukazováček pohnul a Jimmy divoce vykopl. Bosá chodidla narazila Jackovi do zad a kuše vypálila. Vrah se s nechápavým výrazem otočil a Jimmy kopl podruhé. V jednom okamžiku se zdálo, že Jack klidně sedí na okraji výklenku, a hned v příštím jeho tělo začalo padat. Zuřivě máchl rukama ve snaze najít něco, čeho by se zachytil.</p>
<p>Ve chvíli, kdy ztratil rovnováhu, měl Jack tolik duchapřítomnosti, že rozpřáhl paže. Vteřinu stál na samém kraji římsy s tělem vykloněným nad propastnou hloubkou zející pod ním a dlaně tiskl k hladkým kamenným stěnám kupole. Pak mu ruce začaly klouzat. Jimmyho však zarazilo i něco dalšího. Uvědomil si, že utichl zpěv, který měl provázet celý obřad. Jak se Jack pozadu kácel, ozvaly se zdola výkřiky.</p>
<p>Jimmy narazil hlavou do kamene. Měl pocit, jako by mu něco trhalo nohy z kyčlí. Pochopil, že Jack ze zoufalství sevřel to jediné, co měl na dosah - jeho kotníky. Jackova váha jej pomalu stahovala do náruče smrti. Jimmy bojoval ze všech sil, kroutil se a bránil, ale všechno marné. Bylo to, jako kdyby měl nohy zalité do želez. Kosti i svaly mu hořely bolestí, a přesto se mu nepodařilo Jacka setřást. Píď za pídí se sunul k okraji, nohama, boky i zády se tiskl k hrubému povrchu, ale zastavit se nedokázal. Skrz kalhoty i tuniku mu prosakovala krev z odřenin. Pak jej Jack převážil a on se v ústí kupole na zlomek vteřiny napřímil.</p>
<p>Padali. Jack pustil chlapcovy kotníky, ale Jimmy si toho ani nevšiml. Mozaiková podlaha se závratnou rychlostí blížila, aby jej rozdrtila na kaši. Zbývalo několik yardů, když Jimmyho opustil zdravý rozum. Nebo si to aspoň myslel, neboť jeho pád se znenadání zpomalil, snad aby měl Jimmy čas vychutnat poslední vteřiny před smrtí. Pak si ale uvědomil, že nad ním převzala moc jakási cizí síla. S mírným zaduněním dopadl na podlahu, lehce omráčený, ale rozhodně živý. Obklopili jej strážní a kněží a pomohli mu vstát. Nemohl tomu uvěřit, dokud si nevšiml mága Puga, který pohyboval rukama a neslyšně šeptal. Dokončil zaklínadlo a podivná lehkost se vytratila. Strážní přeťali Jimmyho pouta. Chlapec téměř omdlel bolestí, když se do jeho údů nahrnula krev, pálící jako žhavá láva. Dva vojáci jej chytili pod pažemi a zachránili jej tak před zhroucením. Když se mu mlha před očima rozptýlila, zahlédl přinejmenším půl tuctu strážných, kterak drží Jacka. Další mezitím pátrali po černém prstenu či jiných sebevražedných nástrojích.</p>
<p>Jimmy se rozhlédl a v hlavě se mu pomalu vyjasňovalo. Shromáždění svatební hosté se zdáli být přimrazeni uprostřed pohybu. Otec Tully stál vedle klečícího Aruthy. Tsuranští vojáci utvořili kruh kolem krále a jejich oči těkaly po všech koutech. Všichni ostatní užasle hleděli na Anitu, schoulenou v Aruthově náručí. Spočívala uprostřed rozhozených závojů a vypadala, jako když spí. V pozdně odpoledním slunci její svatební šaty zářily jako čerstvě napadlý sníh, jen na zádech se pomalu rozpíjela velká karmínová skvrna.</p>
<p>Arutha byl otřesen. Nepřítomně se naklonil dopředu, lokty opřené o kolena. Zíral do prázdna, nevnímal nikoho z těch, kteří s ním dleli v předpokoji. Před očima mu znovu a znovu běžely poslední minuty obřadu.</p>
<p>Anita právě řekla své ano a Arutha naslouchal Tullyho závěrečnému požehnání. Náhle se v její tváři objevil zvláštní výraz a zavrávorala, jako kdyby ji něco zezadu udeřilo. S údivem ji zachytil, připadalo mu divné, že by tak ladná dáma jako ona mohla upadnout. Snažil se vymyslet nějakou vtipnou poznámku, kterou by uvolnil napětí, protože věděl, že bude ze svého klopýtnutí na rozpacích. Vypadala tak vážně, oči rozšířené a rty pootevřené, jako kdyby se chtěla zeptat na něco nesmírně důležitého. Pak zaslechl první výkřik, vzhlédl a uviděl toho muže, pozadu vykloněného z kupole vysoko nad trůnem. Náhle se mu všechno spojilo dohromady. Lidé ječeli a Pug se vyřítil dopředu, mával rukama a mumlal zaklínadlo. A Anita se nezvedala, i když jí pomáhal ze všech sil. Pak spatřil krev.</p>
<p>Arutha zabořil tvář do dlaní a plakal. Poprvé v životě nebyl schopen ovládnout své pocity. Carline jej pevně objala. I jí stékaly po tvářích slzy. Byla s ním od chvíle, kdy jej Lyam se třemi strážci odtrhli od Anity, aby kněží a lékaři mohli konat svou práci. Princezna Alicie truchlila ve své komnatě zdrcená žalem. Gardan společně s Martinem, Kasumim a Vandrosem dohlíželi na vojáky pátrající po případných dalších vetřelcích. Na Lyamův příkaz byl palác během několika minut po vrahově útoku neprodyšně uzavřen. Nyní král mlčky přecházel po pokoji a Volney v rohu tiše rozmlouval s Lauriem, Brucalem a Fannonem. Čekali na zprávy.</p>
<p>Dveře na chodbu se otevřely a tsuranský voják vpustil Jimmyho dovnitř. Chlapec kulhal, nohy měl ošklivě rozdrásané. Lyam i ostatní sledovali, jak se zastavil před Aruthou.</p>
<p>Jimmy chtěl promluvit, ale neozvala se ani hláska. Stejně jako Arutha si v duchu promítal každý okamžik útoku, znovu a znovu, stále dokola. Téměř nevnímal, že mu Nathan a jeho akolyté obvázali četná zranění. Paměť jej zrazovala a mátla, viděl Aruthovu tvář před několika dny, kdy mluvil o vzájemném přátelství, a hned nato prince klečícího s Anitou v náručí s výrazem naprostého zmatku a ochromení. Pak mu před očima vyvstal obrázek Anity stojící na chodbě před zkouškou svatebních šatů a její líbezný úsměv. I tato představa pokaždé zmizela a nahradil ji výjev, kdy Arutha Anitu něžně pokládal na zem a kolem se sbíhali duchovní.</p>
<p>Jimmy opět otevřel ústa. Arutha se podíval nahoru a zaostřil na chlapce. „Proč... Jimmy, já... neviděl jsem tě tam.“</p>
<p>Jimmy spatřil v Aruthových očích hlubokou bolest a žal a cosi se v něm zlomilo. Vyhrkly mu slzy a tiše ze sebe vypravil: „Já... snažil jsem se...“ Těžce polkl; měl stažené hrdlo a nemohl se ani pořádně nadechnout. Pohyboval rty, ale nebylo nic slyšet. Konečně zašeptal: „Je mi to líto.“ Padl před Aruthou na kolena. „Je mi to líto.“</p>
<p>Arutha se chvíli tvářil nechápavě, ale pak zavrtěl hlavou. Položil Jimmymu ruku na rameno a ztěžka promluvil: „To je v pořádku. Nebyla to tvá vina.“</p>
<p>Jimmy klečel s hlavou mezi pažemi opřenými o Aruthova kolena a hlasitě vzlykal. Princ se jej nemotorně pokoušel utěšit. Laurie poklekl vedle chlapce a přesvědčoval jej: „Nemohl jsi udělat víc.“</p>
<p>Jimmy zvedl hlavu a pohlédl na Aruthu. „Ale měl jsem.“</p>
<p>Carline se k němu sklonila a setřela mu z tváří slané slzy. „Hledal jsi tam, kde to nikoho jiného nenapadlo. Kdo ví, co by se stalo, kdybys to neudělal.“ Nedokázala vyřknout myšlenku, která se honila v hlavách všech přítomných, totiž že Arutha mohl být nyní mrtev, kdyby Jimmy nekopl Smějícího se Jacka právě ve chvíli, kdy zmáčkl spoušť.</p>
<p>Jimmy byl neoblomný. „Měl jsem udělat víc,“ opakoval.</p>
<p>Lyam přistoupil k malému hloučku kolem Jimmyho. Laurie uhnul, aby král mohl pokleknout vedle chlapce. „Synu, znám muže, kteří bojovali s gobliny, ale zbledli by strachy, kdyby měli podniknout stejný výstup. Každý z nás se něčeho bojí,“ promlouval k němu. „Ale když se stane něco zlého, všichni si myslíme, že jsme mohli učinit víc.“ Položil svou dlaň na Aruthovu, která stále spočívala na hochově rameni. „Právě jsem musel velice důrazně přikázat tsuranským vojákům, kteří byli odpovědní za prohledání sálu, aby nepáchali sebevraždy. Aspoň nemáš tak pokroucený smysl pro čest.“</p>
<p>Jimmy vážně prohlásil: „Kdybych si to s princeznou mohl vyměnit, neváhal bych ani minutu.“</p>
<p>Král se tvářil zasmušile, když pokyvoval hlavou. „Já vím, že ne, synu, já to vím.“</p>
<p>Arutha pomalu přestával bloudit v myšlenkách v jakési vzdálené krajině a ozval se: „Jimmy... chci, abys věděl... vedl sis dobře. Děkuji ti.“ Pokusil se o úsměv.</p>
<p>Jimmy měl stále mokré tváře, ale pevně objal Aruthova kolena. Pak se posadil na paty a otřel si oči. Oplatil princi slabý úsměv. „Nebrečel jsem od té noci, kdy jsem viděl, jak zavraždili mou matku.“ Carlině vylétla ruka k ústům a její tvář zbledla ještě víc.</p>
<p>Dveře do předpokoje se rozlétly a vstoupil Nathan. Měl na sobě pouze bílou spodní tuniku v délce ke kolenům, neboť ze sebe strhal obřadní roucho, aby mohl pečovat o princeznu. Rozvážně si otíral ruce do ručníku. Obličej měl ztrhaný. Arutha zvolna vstal a Lyam sevřel jeho paži. Nathan ponuře prohlásil: „Žije. Zranění je sice vážné, ale střela ji zasáhla šikmo, takže se vyhnula páteři. Kdyby ta rána šla přímo, smrt by nastala okamžitě. Je mladá a silná, ale...“</p>
<p>„Ale co?“ naléhal Lyam.</p>
<p>„Šíp byl otrávený, Vaše Veličenstvo. A je to jed připravený za pomoci temných sil, namíchaný díky zaklínadlům černé magie. Nepodařilo se nám najít protijed. Alchymie, magie, modlitby, nic nepomáhá.“</p>
<p>Arutha zamrkal. Význam Nathanových slov mu unikal.</p>
<p>Kněz se na Aruthu zadíval a v jeho očích se zračila bolest a soucit. „Je mi to líto, Výsosti. Umírá.“</p>
<p>Žalář se nacházel pod úrovní moře. Byl temný a vlhký a vzduch zde zapáchal bahnem a plísní. Jeden ze strážců ustoupil stranou a druhý otevřel těžké skřípějící dveře. Lyam s Aruthou jimi prošli a ocitli se v mučírně. Martin již na ně čekal uvnitř, tiše rozmlouval s Vandrosem a Kasumim. Mučírnu dávno nikdo nepoužíval, s výjimkou krátkého období vlády Guye du Bas-Tyry, kdy zde vyslýchal vězně Jocko Radburn a jeho tajná policie.</p>
<p>Z místnosti byla odstraněna všechna mučidla, jen v rohu hořela výheň s rozpálenými železy. Jeden z Gardanových vojáků rozdmychával řeřavé uhlíky. Smějící se Jack byl řetězy připoután ke kamennému pilíři s rukama nad hlavou. Kolem něj stálo v těsném kruhu šest Tsuranů, byli tak blízko, že se jich sténající zajatec při sebemenším pohybu dotýkal. Tváře měli obrácené vzhůru a Arutha si v duchu pomyslel, že takového stupně ostražitosti nejsou schopni ani jeho nejoddanější osobní strážci.</p>
<p>Na druhém konci mučírny se od skupinky kněží, kteří byli přítomni svatebnímu obřadu, odloučil otec Tully a přešel ke králi. „Použili jsme nejmocnější kouzla, ale něco se k němu stále pokouší dostat,“ ukázal na Jacka. „Jak je Anitě?“</p>
<p>Lyam pomalu zavrtěl hlavou. „Šíp byl otrávený za použití zlých sil. Nathan říká, že její čas se krátí.“</p>
<p>„Pak si tedy musíme s výslechem pospíšit,“ prohlásil starý kněz. „Nemáme ponětí, s čím se potýkáme.“</p>
<p>Jack hlasitě zaúpěl. Aruthův nepříčetný hněv dostoupil vrcholu. Princ se téměř dusil vzteky. Lyam jej jemně odstrčil, pokynul jednomu z vojáků, aby ustoupil a postavil se před zloděje. Podíval se mu zpříma do očí. Smějící se Jack mu pohled oplatil, ale zorničky měl rozšířené strachy. Jeho tělo se lesklo a z orlího nosu mu skapával pot. Pokaždé, když se pohnul, zanaříkal. Tsurané s ním očividně nejednali v rukavičkách, když jej prohledávali a poutali. Jack se pokusil promluvit, navlhčil si rty jazykem a zachraptěl: „Prosím... Nedopusťte, aby si mě vzal.“</p>
<p>Lyam udělal krok do strany a jeho prsty sevřely zajatcovu tvář jako v kleštích. Zatřásl Jackovi hlavou a ostře se zeptal: „Jaký jed jsi použil?“</p>
<p>Jack neměl daleko k slzám, když odpovídal: „Nevím. Přísahám!“</p>
<p>„My z tebe dostaneme pravdu, chlape. Radši odpověz hned, jinak budeme tvrdí.“ Lyam hodil bradou směrem k rozžhaveným železům.</p>
<p>Jack se pokusil o smích, ale vydal jen děsivý bublavý zvuk. „Tvrdí? Tak ty si myslíš, že mě vyděsí železo? Dobře mě poslouchej, ty králi ubohého zpropadeného Království, klidně tě nechám, abys mi vypálil játra z těla, když mi slíbíš, že nedopustíš, aby si mě vzal.“ Poslední slova vykřikl se nemalým nádechem zoufalství.</p>
<p>Lyam se rychle rozhlédl po mučírně. „Aby si ho nevzal kdo?“</p>
<p>Tully si pospíšil s odpovědí. „Už hodinu ječí, abychom nedopustili, aby si ho ‘on’ vzal.“ Kněz se zamyslel. „Spřáhl se se zlými silami. Teď se bojí, že za to bude muset zaplatit!“ zvolal s náhlou jistotou.</p>
<p>Jack důrazně přikývl a pevně přitom stiskl víčka. Napůl se zachechtal a napůl vzlykl: „Jo, knězi, stejně jako by ses bál ty, kdyby se tě jen na okamžik dotkla taková temnota.“</p>
<p>Lyam popadl Jacka za střapaté vlasy a prudce mu zvrátil hlavu dozadu. „O čem to mluvíš?“</p>
<p>Jack otevřel oči tak, že mu bylo vidět bělmo kolem duhovek. „Murmandamus,“ zašeptal.</p>
<p>Náhle se v místnosti ochladilo a uhlíky i louče zaplápolaly a jako by pohasínaly. „Je tady!“ zaječel Jack bezmocně. Jeden z knězů se začal hlasitě modlit a po chvíli se ohně znovu rozhořely jasným světlem.</p>
<p>Tully pohlédl na Lyama. „To bylo... děsivé.“ Tvář měl zsinalou strachy. „Má to strašlivou moc. Pospěšte, Veličenstvo, ale nevyslovujte to jméno. Pomáhá mu to přiblížit se svému minionovi.“[5]</p>
<p>„Co to bylo za jed?“ naléhal Lyam.</p>
<p>Jack vzlykl. „Nevím. Opravdu. Dal mi to ten mrzácký goblin, ten Temný bratr. Přísahám.“</p>
<p>Dveře se otevřely, v nich se objevil Pug a v patách mu kráčel zavalitý mág s hustým šedým plnovousem. Pugovy tmavé oči odrážely celkovou zasmušilost stejně jako jeho hlas, když říkal: „S Kulganem jsme s pomocí kouzel zabezpečili tuto část paláce, ale něco se sem stále dobývá.“</p>
<p>Kulgan byl bledý, jako kdyby právě dokončil velmi namáhavý úkol. Doplnil Puga: „Ať je to cokoliv, je to pevně rozhodnuto dostat se dovnitř. Kdybychom měli čas, myslím, že bychom dokázali zjistit jeho povahu, ale...“</p>
<p>Tully za něj dokončil větu. „Dosáhne to svého cíle dřív, než se nám to podaří. Takže čas je to, co nám schází.“ Otočil se opět k Lyamovi. „Rychle.“</p>
<p>Lyam se vrátil k vyslýchání. „Ta věc, které sloužíš, nebo ta osoba... řekni nám vše, co o ní víš. Proč usiluje o život mého bratra?“</p>
<p>„Je to obchod!“ vykřikl Jack. „Povím všechno, povím vám všechno, co vím, ale nedovolte mu, aby si mě vzal.“</p>
<p>Lyam úsečně přikývl. „Ochráníme tě před ním.“</p>
<p>„Nedovedete si to představit,“ vyrážel Jack přerývaně. „Byl jsem mrtvý. Rozumíte tomu? Ten parchant mě střelil místo Jimmyho a já byl mrtvý.“ Rozhlédl se po přítomných. „Nikdo z vás to nemůže pochopit. Cítil jsem, jak ze mě uniká život, a pak přišel. Když už jsem byl skoro mrtvý, vzal mě na to temné mrazivé místo a pak... ukázal mi... věci. Řekl, že můžu žít a sloužit mu, slíbil, že mi vrátí život nebo... nebo mě nechá umřít a nechá... mě tam. Potom by mě už nemohl zachránit, protože bych nebyl jeho. Ale teď jsem, patřím mu. Je to... ďábel.“</p>
<p>Julian, kněz Lims-Kragmy, přistoupil před zajatce. „Lhal ti, ubohý člověče. To mrazivé místo stvořil sám. Naše paní poskytuje pohodlí a útěchu všem, kteří se ocitnou v její náruči. Ukázal ti, co sám chtěl.“</p>
<p>„Je to lhář všech lhářů! Ale já jsem teď jeho,“ naříkal Jack. „Přikázal mi, abych šel do paláce a zabil prince. Říkal, že jsem jediný, kdo zůstal, a ostatní by dorazili příliš pozdě, trvalo by jim to celé dny. Musel jsem to být já. Souhlasil jsem, ale... selhal jsem a on teď chce mou duši!“ Poslední věta téměř zanikla v srdcervoucím pláči. Byla to spíš prosba o slitování, zoufalá žádost, již však nemohl vyslyšet a splnit ani král.</p>
<p>Lyam se otázal Juliana: „Můžeme něco učinit?“</p>
<p>Julian pokrčil rameny. „Existuje jeden obřad, ale...“ Podíval se na Jacka a prohlásil: „Zemřeš, to jistě víš. Již jsi byl jednou mrtev a jsi zde mezi námi jedině díky nečisté smlouvě. Nyní se děj vůle boží. Zemřeš do hodiny. Rozumíš mi?“</p>
<p>Jack skrz slzy vykoktal: „A... ano.“</p>
<p>„Odpovíš tedy na naše otázky a nic nám nezatajíš, a až nadejde čas, zemřeš dobrovolně, abys osvobodil svou duši?“ Jack zkroutil obličej a skrz pevně stisknutá víčka mu kanuly slzy. Přesto však přisvědčil.</p>
<p>„Tak nám řekni, co víš o Puštících a celém tom spiknutí proti mému bratrovi,“ přikázal Lyam.</p>
<p>Jack popotáhl a přerývaně se nadechl. „Před šesti sedmi měsíci mi Zlatohlávek prozradil, že ví o něčem, co by mi pomohlo k bohatství.“ Zloděj se během řeči pomalu uklidňoval a z jeho hlasu se vytrácelo zoufalství. „Zeptal jsem se ho, jestli se domluvil s Pánem noci, ale on odpověděl, že to není záležitost Jízlivců. Nejsem zastáncem takových obchodů na vlastní pěst, cech se na to nedívá zrovna shovívavě, ale nejsem ani proti přivydělat si nějaký ten dukát bokem, takže jsem si řekl ‘proč ne?’ a šel jsem do toho s ním. Sešli jsme se s Havramem, tím chlapíkem, který už s námi pracoval dříve a který má vždycky plno otázek, ale nikdy vám na nic neodpoví. Chtěl jsem se na to vykašlat, nelíbilo se mi jeho jednání, ale pak položil na stůl ten pytel zlata a naznačil, že dostanu ještě daleko víc.“</p>
<p>Jack zavřel oči a chtěl si odkašlat, ale hrdlo měl tolik stažené, že vydal nepříjemný chrčivý zvuk, a chvilku vypadal, že se dusí. „Přišel jsem se Zlatohlávkem a Havramem ke ‘Vdovám’, použili jsme cestu kanálem. Když jsem tam viděl ty dva gobliní ksichty, nadával jsem si jako nikdy předtím. Ale měli zlato, spoustu zlata, a to mě vždycky uklidní. Takže mi řekli, abych šel a udělal to a ono a taky poslouchal, co se povídá mezi Jízlivci, jaké jsou příkazy Spravedlivého muže a tak, a že jim to mám vždycky přijít povědět. Bránil jsem se, že to nemůžu, že by mě to stálo krk, že jsem přísahal, ale oni tasili meče a vysvětlili mi, že mě to určitě bude stát krk, když jim nevyhovím. Myslel jsem si, že to zařídím tak, aby mě pustili, a potom na ně pošlu pár svých vymahačů, ale oni mě vzali do jiného pokoje u ‘Vdov’, a tam byl chlápek celý zahalený v plášti. Neviděl jsem mu do tváře, ale mluvil hrozně legračně a taky smrděl. Jednou jsem už takový zápach cítil, je to dávno, když jsem byl ještě děcko, ale do smrti na něj nezapomenu.“ Uvědomil si, jaký nesmysl právě pronesl, a ušklíbl se, v jeho výrazu však byl znát strach.</p>
<p>„Co to bylo?“ zajímalo Lyama.</p>
<p>„Cítil jsem to v nějaké jeskyni. Had.“</p>
<p>Lyam se tázavě obrátil na Tullyho. Ten nevěřícně vydechl: „Panthatianský hadí kněz!“ Přítomní duchovní začali vzrušeně mluvit jeden přes druhého, ale Tully zvýšil hlas: „Pokračujte, máme málo času.“</p>
<p>„Pak dělali věci, které jsem si vůbec nedokázal představit. Nejsem žádná upejpavá citlivka a nemyslím si, že je svět nevinný a přívětivý, ale něco takového... Přivedli dítě! Malou holčičku, mohlo jí být tak osm devět let. Myslel jsem, že už jsem viděl všechno. Ale jeden z nich vytáhl dýku a...“ Jack polkl, očividně se snažil nepřijít o obsah žaludku před tolika svědky. „Nakreslili takové obrazce její krví a skládali přísahu nebo tak něco. Nejsem právě zbožný, ale o velkých svátcích jsem vždycky hodil minci nebo dvě do chrámové kasičky u Ruthie nebo Banatha. Ale teď se modlím k Banathovi, jako že kradu bez výčitek za denního světla. Nevím, jestli to s tím má něco společného, ale nechtěli po mně, abych taky přísahal...“ Znovu se rozvzlykal. „Ach bože, oni pili její krev!“ Zhluboka se nadechl. „Souhlasil jsem, že s nimi budu spolupracovat. Všechno šlo dobře, dokud mi nepřikázali, abych políčil na Jimmyho.“</p>
<p>„Kdo jsou ti muži a co chtějí?“ nepřestával Lyam naléhat.</p>
<p>„Ten hnusný goblin mi jednou v noci řekl, že existuje nějaké proroctví, věštba o Pánovi Západu. Pán Západu musí zemřít a pak se něco stane.“</p>
<p>Lyam se podíval na Aruthu. „Říkal jsi, že tě nazvali Pánem Západu.“</p>
<p>Arutha se lehce vzpamatoval a přinutil se odpovědět celkem klidně. „Ano, dvakrát.“</p>
<p>Lyam se vrátil k výslechu. „Co dál?“</p>
<p>„Nevím,“ bránil se Jack vyčerpaně. „Mluvili jen mezi sebou, nepatřil jsem tak docela mezi ně.“ Místnost se znovu zachvěla a plameny zablikotaly. „Je tady!“ zaječel Jack.</p>
<p>Arutha se postavil vedle svého bratra. „A co ten jed?“</p>
<p>„Já nevím,“ naříkal vězeň. „Dal mi to ten zrůdný goblin. Je to...“ vzpomněl si náhle a přikývl, „jeden z nich tomu říkal ‘stříbrný trn’.“</p>
<p>Arutha se rychle podíval po tvářích přítomných, ale nikomu z nich název nic neříkal. Náhle se jeden z knězů ozval: „Vrátilo se to.“</p>
<p>Několik božích služebníků začalo vyslovovat zaklínadlo, ale po chvíli od toho upustili. „Překonalo to naše kouzlo,“ prohlásil jeden z nich odevzdaně.</p>
<p>Lyam se zeptal Tullyho: „Jsme ohroženi?“</p>
<p>Tully zavrtěl hlavou. „Temné síly mají přímou moc pouze nad těmi, kteří se jim dobrovolně odevzdají. Nám zde bezprostřední útok nehrozí.“</p>
<p>Mučírna potemněla. Louče sotva žhnuly a stíny v rozích se začaly protahovat. Ze zdí čišel chlad a prostupoval až do morku kostí. „Nenechte mě jemu!“ zařičel Jack. „Slíbili jste to!“</p>
<p>Tully pozvedl oči k Lyamovi a ten přikývl. Pokynul otci Julianovi, aby se zhostil svého úkolu.</p>
<p>Král naznačil tsuranským strážcům, aby uvolnili knězi Lims-Kragmy prostor. Julian se předstoupil před Jacka a zeptal se jej: „Nacházíš v hloubi svého srdce nejpokornější touhu odevzdat se slitování a náruči naší paní?“</p>
<p>Jack nemohl hrůzou ani promluvit. Zamrkal očima plnýma slz a kývl. Julian se pustil do tichého odříkávání. Ostatní kněží rychle dělali ochranná gesta. Tully se připlížil k Aruthovi a zašeptal: „Zůstaň v klidu. Smrt je nyní mezi námi.“</p>
<p>Zanedlouho bylo po všem. V jednom okamžiku Jack nesouvisle naříkal a vzlykal a náhle utichl. Pouta mu zabránila sesout se k zemi. Julian se obrátil k ostatním. „Je v bezpečí u Vládkyně smrti. Teď mu nemůže nic ublížit.“</p>
<p>Znenadání se zachvěly samotné stěny mučírny. Místností se přehnal černý stín a ze všech koutů se ozývalo vysoké kvílení. Cosi vymykajícího se lidskému chápání zuřilo nad ztrátou svého miniona. Kněží, Pug i Kulgan kvapně vytvořili proti běsnícímu duchovi magickou ochranu a v okamžiku se všechno zklidnilo. Zavládlo hrobové ticho.</p>
<p>Tully vyhlížel otřeseně. S hrůzou v hlase zašeptal: „Je pryč.“</p>
<p>Arutha s kamennou tváří poklekl vedle postele. Anita ležela s vlasy rozhozenými na bílém polštáři, vypadaly jako tmavočervená koruna. „Vypadá tak křehce,“ zašeptal princ tiše. Rozhlédl se po tvářích okolostojících. Carline se držela Laurieho paže, Martin s Pugem a Kulganem čekali u okna. Arutha si je mlčky prohlížel. Všichni měli zraky upřené na princeznu, až na Kulgana, který byl pohroužen ve vlastních myšlenkách. Stáli čestnou stráž u Anitina smrtelného lože, Nathan prohlásil, že mladá princezna nepřežije další hodinu. Lyam se ve vedlejší komnatě pokoušel utěšit princeznu Alicii.</p>
<p>Náhle prošel Kulgan kolem lůžka a šeptem, který se však v naprostém tichu nesl místností jako dunění hromu, se zeptal Tullyho: „Kdybys měl otázku a mohl ji položit pouze jednou, kam bys šel?“</p>
<p>Tully zamrkal. „To má být hádanka?“ Svým výrazem dal Kulgan dotčeně najevo, že v této chvíli nemá náladu na nějaké nevkusné žertování. Husté obočí se mu nad velikým nosem téměř spojilo, jak se zamračil. „Promiň,“ omluvil se Tully. „Nech mě přemýšlet...“ Zkrabatil obličej usilovným soustředěním. Pak vzhlédl, jako by objevil samozřejmou věc. „Sarth!“</p>
<p>Kulgan poklepal starého duchovního prstem po hrudi. „Správně. Do Sarthu.“</p>
<p>Arutha, jenž jejich rozhovor sledoval, se zajímal: „Proč Sarth? Je to jeden z nejméně významných přístavů v Západním království.“</p>
<p>„Protože,“ vysvětlil mu Tully, „je nedaleko Ishapianské opatství, o němž se říká, že tam přechovávají víc knih a vědomostí než na kterémkoliv jiném místě v Království.“</p>
<p>„A,“ dodal Kulgan, „pokud v Království existuje místo, kde bychom mohli zjistit něco o podstatě stříbrného trnu a snad i najít protijed, je to právě Sarth.“</p>
<p>Arutha bezmocně pohlédl na Anitu. „Ale Sarth... Žádný jezdec se nedostane tam a zpět dříve než za týden a...“</p>
<p>Pug učinil krok vpřed. „Možná bych byl schopen pomoci.“ Nato se jeho tón změnil a s notnou dávkou rozhodnosti přikázal: „Opusťte komnatu. Všichni, kromě otce Nathana, Tullyho a Juliana.“ Otočil se na Laurieho. „Utíkej do mého pokoje. Katala ti dá velkou knihu vázanou v červené kůži. Hned mi ji přines.“</p>
<p>Laurie se bez jediné otázky vyřítil z pokoje. Ostatní jej váhavě následovali. Pug tiše promluvil s kněžími. „Umíte zpomalit její průchod časem, aniž by jí to ublížilo?“</p>
<p>Nathan se ozval: „Provedl jsem to stejně s umírajícím Temným bratrem, když umíral. Ale tak získáme jen několik hodin.“ Zadíval se na Anitu, jejíž tvář již začala nabírat ledově modrý nádech. Nathan se dotkl jejího čela. „Začíná se potit. Odchází s každým dechem. Musíme si pospíšit.“</p>
<p>Tři kněží bez meškání nakreslili pentagram a zapálili svíce. Během pár minut byla komnata připravena a oni rychle provedli obřad. Princezna nyní snila svůj sen na loži obklopeném narůžovělou září, viditelnou pouze při nepřímém pohledu. Pug odvedl kněze z pokoje a požádal o pečetní vosk. Martin přikázal pážeti, aby jej doneslo, a Pug si vzal od Laurieho svou knihu. Vešel znovu do místnosti, kde Anita spala, a začal chodit kolem dokola a tiše přitom předčítal. Když skončil, vyšel ven a dlouho mumlal nekonečné zaklínadlo.</p>
<p>Na závěr umístil na stěnu v blízkosti dveří voskovou pečeť. Zavřel knihu a prohlásil: „Hotovo.“</p>
<p>Tully se vydal ke dveřím, ale Pugova ruka jej zadržela. „Nepřekračuj práh.“ Starý duchovní se podíval na Puga tázavě.</p>
<p>Kulgan spokojeně potřásl hlavou. „Nevidíš, co ten chlapec udělal, Tully?“ Pug se neubránil úsměvu, protože ještě za mnoho a mnoho let, až mu narostou dlouhé bílé vousy a bude se sklánět nad hrobem, stále ho Kulgan bude nazývat chlapcem. „Sleduj svíce!“</p>
<p>Ostatní nahlédli dovnitř a v jediném okamžiku pochopili, o čem Kulgan mluví. Svíce v rozích pentagramu hořely, i když nebylo snadné to za denního světla poznat. Ale při pozornějším pohledu bylo zřejmé, že jejich plamínky nemihotají. Pug jim celou záležitost osvětlil. „V tom pokoji plyne čas tak pomalu, že je téměř nemožné jeho běh zachytit a změřit. Stěny tohoto paláce se po věcích rozsypou na prach a svíce neshoří ani z jedné desetiny. Kdyby někdo přestoupil práh, chytí se jako moucha do jantaru. Znamenalo by to smrt, ale kouzlo otce Nathana zmírnilo pustošivé působení času uvnitř pětiúhelníka a chrání tak princeznu před zkázou.“</p>
<p>„Jak dlouho to vydrží?“ zeptal se Kulgan s pýchou i posvátnou úctou před svým bývalým žákem.</p>
<p>„Dokud nebude pečeť rozlomena.“</p>
<p>Aruthovy oči ožily a objevil se v nich první slaboučký záblesk naděje. „Bude žít?“</p>
<p>„Teď žije,“ odpověděl Pug. „Arutho, princezna dlí mezi dvěma okamžiky a zůstane tak navěky, dokud nebude kouzlo zrušeno. Ale pak pro ni bude čas plynout stejně jako dřív a bude potřebovat lék, pokud nějaký existuje.“</p>
<p>Kulgan si hlasitě oddechl. „Tím pádem jsme získali to, co jsme potřebovali nejvíc. Čas.“</p>
<p>„Ano, ale kolik?“ strachoval se Tully.</p>
<p>Aruthův hlas byl neochvějně pevný. „Dost. Najdu lék.“</p>
<p>Martin se ozval: „Co zamýšlíš?“</p>
<p>Arutha pohlédl na svého bratra a poprvé za ten den se vymanil z objetí ochromujícího hoře, šílenství bezmocného zoufalství. Chladně a vyrovnaně prohlásil: „Pojedu do Sarthu.“</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola osmá</emphasis></strong></p>
<p> <strong>PŘÍSAHA</strong></p>
<p>Lyam seděl a ani se nepohnul.</p>
<p>Dlouho pozoroval Aruthu a potom zavrtěl hlavou. „Ne. Zakazuji ti to.“</p>
<p>Arutha se mdle otázal. „Proč?“</p>
<p>Lyam si povzdechl. „Protože je to příliš nebezpečné a mimo to zde máš jiné povinnosti.“ Vstal od stolu v Aruthově soukromé komnatě a přistoupil k bratrovi. Jemně mu položil ruku na rameno a řekl: „Znám tvou povahu, Arutho. Nevydržíš sedět, když kolem letí dějiny. Vím, že nesneseš pomyšlení na to, že by Anitin osud vzal do svých rukou někdo jiný, ale při nejlepším svědomí tě nemohu do Sarthu pustit.“</p>
<p>Arutha se od včerejšího pokusu o atentát nepřestával tvářit zamračeně. Se smrtí Smějícího se Jacka však jeho hněv vyprchal a změnil se v chladnou odtažitost. Kulganovo a Tullyho prohlášení o tom, že v Sarthu by mohly být nalezeny vědomosti, jež by mohly princeznu Anitu vyrvat z náruče smrti, pomohl vyčistit Aruthovu mysl a zbavit jej počátečního zoufalství. Nyní mohl něco učinit, něco, co vyžadovalo jasný úsudek, schopnost uvažovat rozumně, chladně a bez zbytečného soucitu. Zabodl své tmavé oči do králových se slovy: „Byl jsem pryč celé měsíce, cestoval jsem s tebou po cizích zemích, takže Západní království mou nepřítomnost několik dalších týdnů unese. A co se týká mé bezpečnosti,“ dodal hořce, „všichni jsme viděli, jak bezpečný jsem ve svém vlastním paláci!“ Na okamžik se odmlčel a poté neoblomně prohlásil: „Pojedu do Sarthu!“</p>
<p>Martin až dosud tiše seděl v koutě a pozorně naslouchal rozhovoru svých nevlastních bratrů. Nyní se naklonil dopředu a promluvil: „Arutho, znám tě od doby, kdy jsi byl ještě dítě, a znám tvé nálady stejně dobře jako ty. Považuješ za nemyslitelné nechat životně důležité činy na druhých. Jsi v jistém smyslu namyšlený, bratříčku. Je to povahový rys, vada charakteru, chcete-li, kterou máme všichni společnou.“</p>
<p>Lyam zamrkal, jako by jej to zobecnění překvapilo. „Všichni?“</p>
<p>Arutha lehce povytáhl koutek úst v nesouměrném poloúsměvu a zhluboka si povzdechl. „Všichni, Lyame,“ ujistil ho Martin. „Všichni tři jsme syny Borrice, a ač měl náš otec mnoho skvělých vlastností, byl i domýšlivý. Arutho, ty a já umíme být stejně zlostní, já to pouze dokážu lépe skrývat. Nelze si představit nic, co by mě rozčililo více, než kdybych měl zbůhdarma sedět na židli, zatímco ostatní se pouštějí do věcí, o kterých si myslím, že jsem schopen je vykonat lépe. Ale v tomto případě není důvod, proč bys měl jet ty sám. Máme tu vhodnější jedince než ty. Tully, Kulgan a Pug mohou vzít do rukou pera a zapsat na pergamen všechny otázky, na něž chceme slyšet od opatů v Sarthu odpověď. A dále jsou tu muži, kteří jsou lépe připraveni pro rychlé a nenápadné doručení listu přes lesy mezi Krondorem a Sarthem.“</p>
<p>Lyam se zamračil. „Jako například jistý vévoda ze Západu, předpokládám.“</p>
<p>Martin se usmál svým typickým křivým způsobem a vypadal v tu chvíli jako Aruthův odraz. „Ani Aruthovi pátrači nejsou při cestování lesem tak dobří jako někdo, kdo byl vychován mezi elfy. Pokud má ten Murmandamus své pomocníky rozestavěné podél lesních stezek, pak jižně od Elvandaru není nikdo, kdo by měl větší šanci než já.“</p>
<p>Lyam znechuceně obrátil oči v sloup. „Nejsi o nic lepší než on.“ Přešel ke dveřím a otevřel je dokořán. Arutha s Martinem jej následovali. Gardan čekal venku se svou jednotkou a strážní se vypjali do pozoru, jakmile se panovník objevil. Král se obrátil na Gardana: „Kapitáne, kdyby se snad jeden z našich nedovtipných bratrů pokoušel opustit palác, zadržte jej a uvrhněte do žaláře. To je naše královská vůle. Rozumíte?“</p>
<p>Gardan zasalutoval: „Rozkaz, Vaše Veličenstvo.“</p>
<p>Bez dalšího slova se Lyam pustil dlouhou chodbou do svých komnat. V jeho tváři se zračilo zaujetí a obavy. Gardanovi vojáci si za jeho zády vyměnili udivené pohledy a pak se podívali za Aruthou a Martinem, kteří odcházeli jiným směrem. Arutha byl zrudlý hněvem, nedokázal své pocity ovládnout ani zpola, zato na Martinovi nebylo znát sebemenší pohnutí. Když byli oba bratři mimo dohled, palácoví strážci dlouho tázavě hleděli jeden na druhého, neboť vyslechli celý rozhovor mezi králem a jeho sourozenci. Gardan je musel vrátit do současnosti tichým, ale panovačným hlasem: „Stůjte rovně. Jste na stráži.“</p>
<p>„Arutho!“</p>
<p>Arutha s Martinem spolu při chůzi tiše rozmlouvali a nyní se zastavili, když viděli, že k nim spěchá keshanský velvyslanec s doprovodem v patách. Přihnal se k nim a lehce se uklonil. „Vaše Výsosti, Vaše Jasnosti.“</p>
<p>„Přeji dobrý den, Vaše Excelence,“ odpověděl Arutha poněkud obřadně. Přítomnost lorda HazaraChána mu připomněla nesplněné závazky jeho úřadu. Věděl, že dříve či později se bude muset vrátit ke každodenním vládním záležitostem. To pomyšlení jím otřáslo.</p>
<p>Velvyslanec promluvil: „Byl jsem zpraven o tom, Vaše Výsosti, že já a moje družina musíme požádat o svolení opustit palác. Je to tak?“</p>
<p>Aruthovo podráždění vzrostlo, ačkoliv tentokrát bylo namířeno proti sobě samému. Samozřejmě, že nechal zajistit palác, ale učinil tak, aniž by vzal v úvahu často otravnou otázku diplomatické imunity, nutného oleje v soukolí často skřípějící mašinerie mezinárodních vztahů. Podařilo se mu vloudit do svého hlasu omluvný tón. „Milý lorde HazaraCháne, je mi to líto. V tom zápalu...“</p>
<p>„Naprosto chápu, Výsosti.“ Rychle se rozhlédl kolem sebe a navrhl: „Směl bych jen na kratičký okamžik? Můžeme mluvit za chůze.“ Arutha souhlasně pokynul a Martin zpomalil, aby mezi debatujícími muži a jím a HazaraChánovými syny vznikl dostatečný odstup. Velvyslanec promluvil: „Teď není právě nejvhodnější doba obtěžovat krále se smlouvami. Myslím, že nadešel čas navštívit můj lid v Jal-Puru. Nějakou dobu tam setrvám. Vrátím se do vašeho města nebo do Rillanonu, bude-li třeba, abychom projednali dohodu, až... se věci usadí.“</p>
<p>Arutha si velvyslance pečlivě prohlížel. Volney mu již dříve prozradil, že císařovna pro jednání s Královstvím vybrala jednoho z nejbystřejších a nejmoudřejších mužů. „Milý lorde HazaraCháne, musím vám poděkovat za to, že berete ohled na mé pocity i pocity mé rodiny.“</p>
<p>Velvyslanec mávl rukou. „Není žádné umění porazit protivníka zdrceného žalem. Až tohle všechno skončí, přál bych si, abyste vy a váš bratr zasedli k debatnímu stolu k projednání otázky Doliny snů s čistou myslí. Hodlám si vydobýt ústupků od těch nejlepších, které máte, Výsosti. Nyní by bylo příliš snadné ocitnout se ve výhodě. Budete potřebovat uznání v záležitosti nadcházejícího králova sňatku s princeznou Magdou z Roldemu. Vzhledem k tomu, že je jedinou dcerou krále Carola, pak pokud by se cokoliv přihodilo jejímu bratrovi, korunnímu princi Dravosovi, její dítě by usedlo na trůny obou zemí. Na Roldem se již dlouhá léta nahlíží jako na objekt pod sférou vlivu keshanských tradic... nu, uvidíte, jak se cítíme být touto otázkou zaujati.“</p>
<p>„Klaním se před schopností říšské výzvědné služby, Excelence,“ prohlásil Arutha jízlivě. Věděl o tom jen on a Martin.</p>
<p>„Úředně žádný takový útvar neexistuje, ačkoliv skutečně máme jisté zdroje - ty, kteří si přejí zachovat status quo.“</p>
<p>„Oceňuji vaši přímost, Excelence. Rovněž musíme vzít v potaz záležitost s novou keshanskou válečnou flotilou, jež se staví v Durbinu a porušuje Shamatskou dohodu.“</p>
<p>Lord HazaraChán pokýval hlavou a vzrušeně řekl: „Ach, Arutho, ani nevíte, jak se na jednání s vámi těším.“</p>
<p>„Já se také těším. Nařídím strážím, aby dovolily vaší družině opustit palác dle vaší vůle. Musím vás pouze požádat, abyste zajistil, aby s vaším doprovodem neproklouzl ven nikdo cizí.“</p>
<p>„Postavím se k bráně a jménem ohlásím každého vojáka a sluhu, jak budou procházet, Výsosti.“</p>
<p>Arutha nepochyboval, že by toho byl schopen. „Ať nám osud připraví cokoliv, Abdure Rachmane Memo HazaraCháne, i kdybychom měli jednoho dne proti sobě stát na bitevním poli, vždy vás budu považovat za šlechetného a čestného přítele.“ Podal mu ruku.</p>
<p>Abdur ji přijal a pevně stiskl. „Je to pro mě velké vyznamenání, Výsosti. Dokud bude Kesh hovořit mým hlasem, bude vyjednávat v čestném duchu a ku prospěchu obou zemí.“</p>
<p>Velvyslanec pokynul svým společníkům, aby se k němu připojili, a požádal Aruthu o svolení opustit jej. Když odešli, Martin přistoupil k Aruthovi a nadhodil: „Alespoň jednu starost můžeme prozatím hodit za hlavu.“</p>
<p>Arutha přitakal. „Prozatím. Ten starý lišák z nás pravděpodobně vymámí tenhle palác a zařídí si zde velvyslanectví. Mě s dvorem nechá bydlet v nějaké barabizně u přístaviště.“</p>
<p>„To bychom měli požádat Jimmyho, aby nám doporučil některou z těch lepších.“ Náhle se zarazil. „Kde vlastně je? Neviděl jsem ho od výslechu Smějícího se Jacka.“</p>
<p>„Tak různě. Měl jsem pro něj několik úkolů.“ Martin pokývl na srozuměnou a oba bratři pokračovali v chůzi.</p>
<p>Laurie uslyšel, jak někdo vchází do jeho pokoje, a otočil se. Carline za sebou zavřela dveře a zarazila se, neboť vedle zpěvákovy loutny ležel na lůžku jeho vak. Laurie právě dobalil a na sobě měl staré cestovní šaty. Princezna zúžila oči a vědoucně kývla. „Někam se chystáš?“ Její tón byl mrazivý. „Chceš si jen zaběhnout nahoru do Sarthu a na pár věcí se zeptat, že?“</p>
<p>Laurie prosebně zvedl ruce. „Jen na pár dní, lásko. Brzy se vrátím.“</p>
<p>Posadila se na postel a podívala se na něj. „Ach tak! Jsi stejně hrozný jako Arutha a Martin. Myslíš si, že nikdo v paláci nemá dost rozumu ani na to, aby se vysmrkal, aniž by mu někdo řekl, jak to má udělat. Takže si raději necháš ufiknout hlavu nějakým lupičem nebo... Laurie, někdy se tolik zlobím.“ Usedl vedle ní a objal ji. Opřela si hlavu o jeho rameno a vzdechla. „Měli jsme na sebe tak málo času, co jsme tady, a všechno je tak... strašné.“ Hlas se jí zlomil a rozplakala se. „Ubohá Anita,“ vzlykla po chvíli. Vzdorovitě si otřela slzy a uklidnila se. „Nenávidím, když pláču.</p>
<p>A stejně se na tebe hněvám. Odjel bys a ani by ses se mnou nerozloučil. Vím to. Nu, když chceš jet, jeď si. Ale už se nevracej. Jen pošli zprávu, co jsi zjistil - pokud se toho dožiješ - ale neopovažuj se víckrát vkročit do tohoto paláce. Nechci tě už nikdy vidět.“ Prudce vstala a zamířila ke dveřím.</p>
<p>Laurie byl v mžiku u ní. Chytil ji za paži a otočil k sobě. „Lásko, prosím... ne...“</p>
<p>Se slzami v očích mu vyčetla: „Kdybys mě miloval, požádal bys Lyama o mou ruku. Už nechci poslouchat žádná sladká slovíčka, Laurie. Nechci slyšet nic o nějakém neurčitém neklidu. Skončila jsem s tebou.“</p>
<p>Laurieho se začalo zmocňovat zoufalství. Nepřikládal dřívějším Carlininým hrozbám velkou váhu, její podmínku, že si ji buď vezme, nebo se s ním rozejde, až přijde čas návratu do Rillanonu, považoval za plané řeči. Bylo to částečně úmyslně a částečně pod tlakem okolností. Nyní však pochopil, že byly myšleny vážně. „Nechtěl jsem se vyjadřovat dřív, než bude vyřešena záležitost s Anitou, ale - rozhodl jsem se. Nedopustím, abys mě nechala zmizet ze svého života. Chci si tě vzít za ženu.“</p>
<p>Údivem otevřela oči doširoka. „Co?“</p>
<p>„Říkal jsem, že si tě chci vzít za...“</p>
<p>Přikryla mu ústa dlaní. Pak jej políbila. Dlouhou chvíli byla všechna slova zbytečná. Potom se od něj odtáhla s nebezpečným úsměvem ve tváři. „Už nic neříkej. Nechci, abys mi znovu potáhl mysl pavučinou medových slibů.“ Pomalu došla ke dveřím a otevřela je. „Stráže!“ zavolala a neprodleně se objevila dvojice vojáků. Ukázala na ohromeného Laurieho a přikázala: „Ať se ani nepohne! Pokusí-li se odejít, sedněte si na něj.“</p>
<p>Carline zmizela za rohem a strážní se pobaveně obrátili na Laurieho. Ten si povzdechl a odevzdaně se posadil na postel.</p>
<p>O několik minut později byla princezna zpátky a vlekla za sebou rozmrzelého otce Tullyho. Starý prelát měl na sobě narychlo natažený župan, protože se právě chystal ulehnout. V patách za nimi kráčel Lyam. Laurie padl naznak na lůžko a slyšitelně zasténal, když trojice vtrhla do komnaty. Carline se zastavila a namířila na něj prstem. „Prohlásil, že se se mnou chce oženit!“</p>
<p>Laurie se posadil. Lyam si sestru nevěřícně změřil. „Mám mu blahopřát, nebo ho mám nechat pověsit? Z tvého tónu se to nedá odhadnout.“</p>
<p>Laurie sebou škubl, jako by ho bodl jehlou, a vykročil ke králi. „Vaše Veličenstvo...“</p>
<p>„Ať nic neříká,“ přerušila jej Carline a s obviňujícím výrazem na Laurireho ukázala. „Je to král všech lhářů a svůdce nevinných. Chce se z toho vymluvit.“</p>
<p>Lyam potřásl hlavou a brumlal: „Nevinných?“ Pojednou se jeho tvář zakabonila. „Svůdce?“ Zabodl do Laurieho pohled.</p>
<p>„Vaše Veličenstvo, prosím,“ začal Laurie znovu.</p>
<p>Carline založila ruce na prsou a špičkou nohy ťukala do podlahy. „Právě to dělá,“ mumlala. „Snaží se vymluvit z naší svatby.“</p>
<p>Tully se mezi Carline a Laurieho vložil: „Veličenstvo, smím?“</p>
<p>Lyam vypadal zmateně. „Přál bych si, abyste mohl.“</p>
<p>Tully se podíval nejprve na Laurieho a pak na Carline. „Mám tomu rozumět tak, Výsosti, že si přejete být oddána za tohoto muže?“</p>
<p>„Ano!“</p>
<p>„A vy, pane?“</p>
<p>Carline už otevírala ústa, ale Lyam ji okřikl: „Nech ho mluvit!“</p>
<p>Laurie poplašeně zamrkal. Zavládlo hrobové ticho. Pokrčil rameny, jako kdyby chtěl naznačit, že nechápe, proč kolem toho dělají takové cavyky. „Jistěže ano, otče.“</p>
<p>Lyamova trpělivost byla u konce. „V čem je tedy potíž?“ Otočil se k Tullymu. „Zařiďte ohlášky, ehm, někdy na příští týden. Po událostech posledních dní bychom měli raději trochu počkat. Svatbu odložíme, dokud se... věci poněkud nevyřeší. Jestli ovšem nic nenamítáš, Carline?“ Zavrtěla hlavou a oči přitom měla vlhké. Lyam pokračoval: „Jednou, až budeš stará vdaná dáma se spoustou vnoučat, mi to budeš muset všechno vysvětlit.“ Pak pohlédl na Laurieho. „Jsi statečnější než druzí.“ Letmo mrkl na Carline a dodal: „A šťastnější než většina mužů.“ Políbil sestru na tvář. „Jestli nemáte nic jiného na srdci, vzdálím se.“</p>
<p>Carline se na bratra vrhla a bouřlivě jej objala. „Děkuji ti.“</p>
<p>Lyam vyšel z místnosti stále potřásaje hlavou. Tully poznamenal: „Jistě musíte mít dobrý důvod pro zásnuby v tak pozdní hodinu.“ Rozpřáhl ruce a rychle dodal: „Ale poslechnu si to raději někdy jindy. Nyní, pokud mě omluvíte...“ Nedal Carlině možnost cokoliv říci a téměř vyběhl z pokoje. Strážní jej následovali a zavřeli za sebou dveře. Když zůstali čerství snoubenci o samotě, Carline se na Laurieho usmála. „No, tak se to stalo. Konečně!“</p>
<p>Laurie se na ni zazubil a obtočil jí paže kolem boků. „Ano, a ani to moc nebolelo.“</p>
<p>„Prý to moc nebolelo!“ zvolala a ne zrovna něžně jej žďuchla do břicha. Laurie se zlomil v pase, neboť mu doslova vyrazila dech. Skácel se na postel. Carline přistoupila k pelesti a poklekla vedle něj. Když se pokusil posadit, položila mu ruku na hruď a zatlačila jej zpátky. „Jsem snad nějaká ošuntělá babizna, kterou si bereš kvůli touze prorazit v politice?“ Rozverně zatahala za kožené třásně na Laurieho tunice. „Měla jsem tě nechat uvrhnout do žaláře. Nebolelo, ty bídáku.“</p>
<p>Laurie chňapl rukou po jejích šatech a přitáhl ji k sobě tak blízko, že by ji mohl políbit. Široce se zašklebil a zašeptal: „Ahoj, má lásko.“ Objali se.</p>
<p>Později se Carline probrala z polospánku a zamumlala: „Jsi šťastný?“</p>
<p>Laurie se zasmál a Carlinina hlava spočívající na jeho prsou poskočila. „Samozřejmě.“ Něžně jí prohrábl vlasy. „Co to mělo znamenat s tvým bratrem a otcem Tullym?“</p>
<p>Zahihňala se. „Po roce přesvědčování, aby sis mě vzal, jsem nechtěla promarnit příležitost. Příště by sis už nemusel vzpomenout, co jsi slíbil. Jak tě znám, byl to jen způsob, jak se mě zbavit, abys mohl vyklouznout a vydat se do Sarthu.“</p>
<p>„Sladkou dobrou noc!“ zvolal Laurie a vyskočil z postele. „Arutha!“</p>
<p>Carline se obrátila a uvelebila se na právě opuštěné podušce. „Takže ty se budeš plížit z paláce s mým bratrem.“</p>
<p>„Ano - ne, chci říct - zatraceně.“ Laurie si natáhl kalhoty a rozpačitě se rozhlížel. „Kde mám druhou botu? Mám nejméně hodinu zpoždění.“ Když byl s oblékáním hotov, posadil se na postel vedle Carline. „Musím jít. Aruthu nic nezastaví. To přece víš sama nejlíp.“</p>
<p>Pevně se přitiskla k jeho paži. „Bylo mi jasné, že půjdete oba. Jak se chcete dostat z paláce?“</p>
<p>„Jimmy.“</p>
<p>Přikývla. „Předpokládám, že určitě existuje tajný východ, o kterém se zapomněl královskému staviteli zmínit.“</p>
<p>„Tak nějak. Musím jít.“</p>
<p>Ještě se k němu na chvíli přivinula. „Nebereš svou přísahu na lehkou váhu, že ne?“</p>
<p>„V žádném případě.“ Naklonil se k ní a políbil ji. „Bez tebe bych nebyl ničím.“</p>
<p>Tiše se rozplakala, cítila se prázdná i naplněná zároveň. S jistotou v té chvíli věděla, že našla životního druha, a strachovala se, že jej znovu ztratí. Jako by četl její myšlenky, ji Laurie utěšoval: „Vrátím se, Carline; teď už nás od sebe nic neoddělí.“</p>
<p>„Jestli se nevrátíš, půjdu za tebou.“</p>
<p>Laurie ji ještě jednou krátce políbil a byl pryč. Když se za ním nehlučně zavřely dveře, Carline se zachumlala do přikrývek a přitiskla tvář k polštáři. Vychutnávala zbytky tepla a Laurieho vůně tak dlouho, jak jen bylo možné.</p>
<p>Laurie proklouzl dveřmi do Aruthovy komnaty v okamžiku, kdy strážní došli na své pochůzce na opačný konec chodby. Ve tmě uslyšel zašeptat své jméno. „Ano,“ odpověděl.</p>
<p>Arutha odkryl stínidlo lucerny a místnost zalilo slabé světlo. V matné žluté záři vypadal předpokoj jako nějaká jeskyně. Arutha zpěvákovi vytkl: „Jdeš pozdě.“ V polostínu připadali Lauriemu princ i Jimmy jako dva cizinci. Arutha měl na sobě prostý oděv žoldáků: vysoké jezdecké boty, tlusté vlněné kamaše a přes modrou tuniku měl silnou koženou vestu. Navrch si oblékl těžký šedý plášť s kápí hozenou dozadu. Co však Laurieho zaujalo nejvíc, byl jas, který vycházel z Aruthových očí. Jejich cesta do Sarthu měla započít a princ hořel nedočkavostí. „Veď nás.“</p>
<p>Jimmy ukázal na nízké tajné dveře ve zdi a sám jimi prošel jako první. Rychle procházeli starobylými průchody palácem a směřovali do podzemí. Zakrátko se ocitli pod úrovní nejhlouběji položených vězeňských cel. Arutha s Lauriem se snažili nedělat hluk, ačkoliv zpěvák se několikrát neudržel a tiše zaklel, to když šlápl na něco, co pod jeho nohou uhnulo či zapištělo. Byl rád, že mají jen chabé osvětlení.</p>
<p>Po jisté chvíli se ocitli na schodišti vedoucím vzhůru. Stoupali po hrubých kamenných stupních. Na vrcholu se Jimmy opřel o zdánlivě neporušený strop a v něm se se zaskřípěním pootevřel průlez. „Je to dost těsné,“ podotkl chlapec. Vyškrábal se nahoru a jeho společníci mu podali svá zavazadla. Základna vnější kamenné zdi byla chytře vyvážená tak, aby se průchod dal otevřít pouze z jedné strany, ale vzhledem k tomu, že tuto starodávnou cestu již dlouho nikdo nepoužil, nebylo možno jej zcela uvolnit. Aruthovi i Lauriemu se přesto podařilo protáhnout se úzkou škvírou. Aruthu zajímalo: „Kde jsme?“</p>
<p>„Za živým plotem v královském parku. Zadní brána je asi sto padesát yardů odsud tímhle směrem,“ ukázal Jimmy. „Pojďte za mnou.“ Vedl je hustým křovím do malého lesíka, kde čekali tři koně.</p>
<p>Arutha poznamenal: „Nežádal jsem tě, abys připravil tři koně.“</p>
<p>Jimmy s drzým úsměvem, zřetelně patrným v měsíčním světle, odtušil: „Ale ani jsi neřekl, že to nemám udělat, Výsosti.“</p>
<p>Laurie usoudil, že se do toho raději nebude míchat, a začal přivazovat svůj vak k sedlu nejbližšího oře.</p>
<p>Arutha se nevzdával: „Pojedeme rychle a já na tohle nemám trpělivost. Nemůžeš jet s námi, Jimmy.“</p>
<p>Jimmy přistoupil k jednomu ze zvířat a mrštně se vyšvihl do sedla. „Nepřijímám rozkazy od bezejmenných dobrodruhů a hrdinů bez práce. Jsem panoš prince z Krondoru.“ Poklepal na zavazadlo za sebou a tasil svůj rapír - týž, který mu kdysi Arutha věnoval. „Jsem připraven. Ukradl jsem dost koní, aby se ze mě stal dobrý jezdec. Kromě toho se mi zdá, že události se hýbou tam, kde jsi ty. Nudil bych se tu bez tebe.“</p>
<p>Arutha se podíval na Laurieho, jako by od něj čekal radu. Ten jej však zklamal. „Raději ho vezmi s sebou, tak na něj alespoň můžeme dohlídnout. Když to neuděláme, stejně se potáhne za námi.“ Arutha se chystal ohradit, ale Laurie ho přerušil: „Nemůžeme zavolat palácovou gardu, aby ho zatkla.“</p>
<p>Arutha neradostně nasedl. Zanechali rozhovoru, obrátili své koně a vyrazili z parku. Mírným tempem projížděli ztemnělými městskými uličkami, aby nepřilákali nežádoucí pozornost. Jimmy se po chvíli ozval: „Tímhle směrem se nachází východní brána. Myslel jsem, že pojedeme severní.“</p>
<p>Arutha mu vysvětlil můj záměr. „Na sever se stočíme později. Kdyby mě někdo viděl opouštět město, zařídil jsem, aby vyhlásili, že jsem odjel na východ.“</p>
<p>„Kdo by nás mohl vidět?“ nadhodil Jimmy lehce, ačkoliv dobře věděl, že každý, kdo projede branou v tuto hodinu, nemůže zůstat nepovšimnut.</p>
<p>U východní brány dva strážní ze své budky sledovali procházející, ale protože nebyl ani zákaz vycházení, ani poplach, tři jezdci je sotva vytrhli ze hry tavli, oblíbené zábavy během dlouhých nočních hlídek.</p>
<p>Za hradbami se rozprostírala vnější část města, vystavěná poté, co se obyvatelstvo rozrostlo natolik, že je vnitřní starobylé čtvrti již nemohly pojmout. Opustili hlavní východní silnici a zabočili mezi temné budovy na sever.</p>
<p>Arutha přitáhl svému koni uzdu a zastavil. Lauriemu i Jimmymu přikázal učinit totéž. Zpoza rohu se vynořili čtyři jezdci v těžkých černých pláštích. Jimmy měl v momentě rapír v ruce, setkání dvou skupin jezdců v boční uličce nemohlo být náhodné. Laurie rovněž tasil, ale Arutha prostě řekl: „Schovejte své zbraně.“</p>
<p>Když se muži na koních přiblížili, Jimmy s Lauriem si vyměnili tázavé pohledy. „Tak jsme tady,“ pozdravil Gardan a vedl svého koně tak, aby kráčel Aruthovi po boku. „Všechno je připraveno.“</p>
<p>„Dobře,“ pokývl Arutha. Pak mu zrak padl na Gardanův doprovod. „Tři?“</p>
<p>Nocí zaduněl Gardanův dobrosrdečný smích. „Když jsem ho nikde neviděl, napadlo mě, že se panoš Jimmy možná rozhodl připojit se k vám, ať už s dovolením nebo bez. Takže jsem učinil příslušná opatření. Mýlím se snad?“</p>
<p>„Ne, kapitáne, ani v nejmenším,“ protáhl Arutha, aniž by se snažil skrýt svou rozmrzelost.</p>
<p>„Každopádně tady David je vaším nejmenším vojákem, takže kdyby nás snad někdo pronásledoval, na dálku bude chlapce připomínat.“ Mávl na tři jezdce a ti se vydali zpět po cestě, kterou přijel princ a jeho společníci, směrem k východní bráně. Jimmy se zachichotal, když se za nimi otočil. Jeden ze strážců byl hubený tmavovlasý chlapík a druhý světlovlasý s vousy a přes záda měl zavěšenou loutnu.</p>
<p>„Řekl bych, že vojáci u brány sotva zvedli hlavy, když jsme jeli kolem,“ poznamenal Arutha.</p>
<p>„Ať vás nemýlí jejich zdánlivá nevšímavost, Výsosti. Jsou to dvě největší klepny z městské hlídky. Pokud z paláce prosáknou zvěsti o vašem odjezdu, během pár hodin bude celé město vědět, že jste jeli na východ. Ti tři budou pokračovat až do Temných Slatí, pokud je cestou nebude nic rozptylovat. Pokud mohu, navrhuji, abychom hned vyrazili.“</p>
<p>„My?“ opáčil Arutha.</p>
<p>„Rozkazy, pane. Princezna Carline mi naznačila, že pokud se jednomu z vás něco stane,“ ukázal na Laurieho a na Aruthu, „nemusím se do Krondoru vracet.“</p>
<p>Jimmy předstíral dotčení. „A o mně neříkala nic?“</p>
<p>Ostatní si jeho poznámky nevšímali. Arutha upřel zrak na Laurieho, který si zhluboka povzdechl. „Přišla na to už hodiny před naším odjezdem.“ Gardan souhlasně přikývl a Laurie pokračoval. „Kromě toho dokáže být velmi obezřetná, když to situace vyžaduje. Někdy.“</p>
<p>Gardan dodal: „Princezna by svého bratra ani snoubence v žádném případě nezradila.“</p>
<p>„Snoubence?“ podivil se Arutha. „To byla tedy rušná noc. Nu, na každý pád bys skončil buď tak, že by tě vyhnala z paláce, nebo přinutila k sňatku. Ale nikdy nepochopím - co se týče mužů - její vkus. Tak tedy dobrá, zdá se, že se ani jednoho z vás nezbavím. Jedeme!“</p>
<p>Tři muži a chlapec pobídli koně a vydali se na cestu. Během několika minut opustili vnější hradby a zamířili do Sarthu.</p>
<p>Chýlilo se k polednímu, když jezdci za ohbím příbřežní cesty spatřili osamělého poutníka sedícího u kraje Královské cesty. Byl oděn do loveckých tmavozelených šatů. Vyřezával loveckým nožem kus dřeva, zatímco se jeho hnědák popásal opodál. Jakmile spatřil blížící se skupinku, odhodil klacík a posbíral své věci. Ve chvíli, kdy u něj Arutha zastavil, měl již na sobě plášť a přes rameno dlouhý luk.</p>
<p>„Martine,“ zvolal Arutha na pozdrav.</p>
<p>Vévoda z Crydee vyskočil na koně. „Trvalo vám to déle, než jsem čekal.“</p>
<p>Jimmy zavrtěl nevěřícně hlavou. „Je v Krondoru vůbec někdo, kdo by nevěděl, že princ odjel?“</p>
<p>„Pokud jsem si všiml, tak ne,“ odpověděl Martin s úsměvem. Pokračovali v cestě a Martin se po chvíli ozval: „Lyam mi řekl, že zajistí tolik falešných stop, kolik jen bude moci.“</p>
<p>Laurie nechápal. „Král o tom ví?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ prohlásil Arutha. Ukázal na svého bratra. „My tři jsme to plánovali od samého začátku. Gardan postavil ke dveřím neobvykle mnoho vojáků, když mi Lyam rozhodně zakázal odcestovat.“</p>
<p>Martin dodal: „Lyam vybral několik svých osobních strážců, kteří jsou nám podobni. Jednoho chlapíka s dlouhým obličejem a jednoho se světlými vousy jako Aruthu a Laurieho.“ Poctil své druhy vzácným úšklebkem. „Pak je tam pohledný drsňák představující mou maličkost a Lyamovi se dokonce podařilo vypůjčit si od keshanského velvyslance toho vysokého mistra ceremoniáře se zvučným hlasem. Až dnes Keshané odjedou, proklouzne zpátky do paláce. S falešnými vousy se bude podobat tady kapitánovi. Přinejmenším má správnou barvu. Bude ho vidět, jak se potlouká po paláci.“ Gardan se rozesmál.</p>
<p>„Pak jste ale neměli v úmyslu utéct nepozorovaně,“ vzdal se Laurie.</p>
<p>„Ne,“ souhlasil Arutha. „Snažil jsem se zahalit svůj odjezd do oblaku zmatků. Víme, že ať za útokem stojí kdokoliv, pošle další vrahy, o tom byl Smějící se Jack přesvědčen. Takže jestli mají v Krondoru své špehy, potrvá jim několik dní, než zjistí, co se skutečně děje. Pokud odhalí, že jsme zmizeli z paláce, nebudou si jisti, kterým směrem jsme se vydali. Pouze těm několika lidem, kteří byli u toho, když Pug začaroval Anitinu komnatu, je známo, že máme namířeno do Sarthu.“</p>
<p>Jimmy se zasmál. „To byl mistrovský tah. Když se někdo od jednoho doslechne, že jsme jeli na sever, od druhého na východ, třetí bude prohlašovat, že jsme stále v paláci a kdoví co ještě, nebudou vědět, čemu věřit.“</p>
<p>Martin přitakal. „Lyam byl velice důkladný. Další skupina, oblečená stejně jako vy, vyrazila dnes na jih s Kulganem a s Pugovou rodinou. Budou se naoko dost neobratně skrývat, takže si jich každý všimmne.“ Jeho další slova patřila Aruthovi. „Pug slíbil, že bude pátrat po léku pro Anitu v Macrosově knihovně.“</p>
<p>Arutha přitáhl uzdu a ostatní zastavili. „Jsme půl dne cesty od města. Pokud nás nikdo nedohoní do západu slunce, můžeme spoléhat na to, že nás nepronásledují. Pak se budeme muset soustředit pouze na to, co leží před námi.“ Odmlčel se, jako by to, co se chystal říci, nebylo snadné. „Ale odmyslím-li si všechny ty žerty a silná slova... zvolili jste nebezpečí, vy všichni.“ Podíval se každému zvlášť zpříma do očí. „Považuji se za šťastného muže, protože mám takové přátele.“</p>
<p>Jimmy vypadal nejrozpačitěji. Vyčistil si však sevřené hrdlo a řekl: „Máme - měli jsme mezi Jízlivci takový zvyk, přísahu nebo tak něco. Vznikla ze starého přísloví: ‘Nemůžeš si být jist, že je kočka mrtvá, dokud nebude stažená z kůže.’ Když před námi vyvstal obtížný úkol a člověk chtěl, aby ostatní věděli, že je rozhodnutý dotáhnout jej do konce, řekl: ‘Dokud nebude kočka stažená.’“ Rozhlédl se po svých druzích a slavnostně prohlásil: „Dokud nebude kočka stažená.“</p>
<p>Laurie se přidal: „Dokud nebude kočka stažená.“ Gardan i Martin větu zopakovali jako ozvěna.</p>
<p>Nakonec Arutha nepatrně sklonil hlavu. „Děkuji vám všem.“ Nato pobídl svého koně a jeho družina jej věrně následovala.</p>
<p>Po nějaké chvíli Martin popojel k Lauriemu. „Proč vám to trvalo tak dlouho?“</p>
<p>„Zdržel jsem se,“ oznámil Laurie prostě. „Je to trochu složitější. Budeme se brát.“</p>
<p>„To vím. Gardan a já jsme na Lyama čekali, když se vracel z tvého pokoje. Mám dojem, že to mohla zařídit lépe.“ Laurie se ošil. Když to Martin spatřil, maličko se usmál a dodal: „Anebo možná nemohla.“ Natáhl se a podal Lauriemu pravici. „Hodně štěstí.“ Potřásli si rukama, ale Martin se nedal jen tak odbýt. „Přesto to nevysvětluje vaše zpoždění.“</p>
<p>„Je to poněkud choulostivé,“ zatvářil se Laurie ztrápeně a doufal, že jeho budoucí švagr změní téma.</p>
<p>Martin si Laurieho dlouho pátravě prohlížel a pak chápavě přikývl. „Pořádné rozloučení se může lehce protáhnout.“</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola devátá</emphasis></strong></p>
<p> <strong>LES</strong></p>
<p>Na obzoru se objevila skupina jezdců.</p>
<p>Bylo pozdní odpoledne a jejich černé postavy se jasně rýsovaly proti načervenalé obloze. První je zahlédl Martin a Arutha nařídil zastavit. Od chvíle, kdy opustili Krondor, až dosud nespatřili jiné cestovatele než obchodníky. Martin zašilhal. „Na takovou dálku toho moc nevidím, ale myslím, že jsou ozbrojeni. Mohli by to být žoldnéři.“</p>
<p>„Nebo banditi,“ uvažoval Gardan.</p>
<p>„Nebo někdo jiný,“ vložil se mezi ně Arutha. „Laurie, ty jsi z nás nejzcestovalejší. Vede tu nějaká jiná cesta?“</p>
<p>Laurie se rozhlédl a snažil se rozpomenout. Zanedlouho ukázal směrem k lesu rozprostírajícímu se za úzkým pásem zemědělské půdy. „Asi hodinu jízdy odsud je na východě stará stezka, kterou kdysi používali horníci, ale teď je téměř opuštěná. Dostaneme se po ní na cestu ve vnitrozemí.“</p>
<p>Jimmy se ozval: „Pak bychom si k ní měli pospíšit. Zdá se, že je už nebaví na nás čekat.“</p>
<p>Arutha zvedl hlavu a zjistil, že chlapec má pravdu. Jezdci se rozjeli směrem k nim. „Veď nás, Laurie.“</p>
<p>Sjeli z Královské silnice a zamířili k řadě nízkých kamenných zídek, ohraničujících jednotlivé pozemky. „Podívejte!“ vykřikl Jimmy.</p>
<p>Aruthovi společníci spatřili, že druhá skupina na jejich odbočení zareagovala cvalem. V oranžovém odpoledním světle vypadali jako rozmazané černé body na pozadí šedozelených kopců.</p>
<p>Princ i jeho druhové snadno přeskočili první z nevysokých ohrad jediným plavmým pohybem, zato Jimmymu nechybělo do pádu mnoho. Nicméně se mu podařilo znovu nabýt rovnováhy, aniž by přitom příliš zaostal. Neřekl ani slovo, ale z hloubi duše si přál, aby před ním nebyly další tři naprosto stejné překážky. Jeho obavy však byly zbytečné, k lesu se dostal bez větších obtíží.</p>
<p>Ostatní na něj již čekali, a tak zastavil. Laurie ukázal na pronásledovatele. „Nemohou nás dohnat, tak se nám pokusí překřížit cestu severněji.“ Pak se zasmál. „Jenže tahle stezka vede severovýchodně a naši bezejmenní přátelé si tudíž vychutnají míli cesty hustými křovisky navíc. Budeme daleko vpředu, až se k chodníku dostanou. Pokud jej ovšem najdou.“</p>
<p>Arutha však přesto poznamenal: „Stejně si musíme pospíšit. Do tmy nezbývá mnoho času a tyhle lesy nejsou bezpečné ani v klidných dobách. Jak daleko máme k cestě?“</p>
<p>„Měli bychom se k ní dostat tak dvě hodiny po západu slunce, možná o něco dřív.“</p>
<p>Arutha Lauriemu pokynul, aby se ujal vedení. Zpěvák otočil svého koně a družina se pustila do hloubi rychle se šeřícího lesa.</p>
<p>Po obou stranách se táhla neproniknutelná černá hradba stromů. Ve slabém světle středního a velkého měsíce prodírajícího se skrz husté větvoví vypadal les jako stěna. Razili si nocí cestu po něčem, co Laurie tvrdošíjně nazýval stezkou. Ve skutečnosti to vyžadovalo značnou představivost, pojmenovat tak honosným názvem cosi, co se otevíralo několik stop před Lauriem a rychle mizelo necelý yard za Jimmym. Chlapec neviděl žádný rozdíl mezi meandrovitým pruhem země, po němž kráčel jeho kůň, a ostatní lesní půdou. Na jejich pěšince snad jen nebylo tolik chrastí. Neustále se ohlížel přes rameno, zda je neznámí jezdci nedohánějí.</p>
<p>Arutha opět rozkázal zastavit. „Nevidím žádné známky pronásledování. Zřejmě jsme je setřásli.“</p>
<p>Martin seskočil s koně. „To se mi nezdá. Jestli s sebou mají zkušeného stopaře, tak tenhle chodníček našli. Určitě se pohybují pomalu, tak jako my, ale udržují stálé tempo.“</p>
<p>Arutha rovněž sesedlal. „Chvíli si tu odpočineme. Jimmy, sundej z Laurieho sedla pytle s ovsem.“</p>
<p>Jimmy si tichounce brumlal, zatímco pečoval o koně. Již první noc na cestě si uvědomil, že jako panoš se musí postarat o zvíře svého pána - a všech ostatních.</p>
<p>Martin si hodil přes rameno dlouhý luk a oznámil jim: „Raději se vrátím o kus zpátky a zjistím, jestli se nás nedrží. Vrátím se do hodiny. Kdyby se něco stalo, nečekejte na mě. Najdu vás zítra v noci v Ishapianském opatství.“ S těmi slovy zmizel ve tmě.</p>
<p>Arutha se posadil na své sedlo. Jimmy se s Laurieho pomocí staral o koně a Gardan ostražitě hlídal okolní les.</p>
<p>Čas plynul a Arutha se poddal teskným myšlenkám. Jimmy jej sledoval koutkem oka. Laurie si toho všiml a přitočil se k chlapci. Společně hřebelcovali Gardanova oře. Zpěvák zašeptal: „Ty máš o něj starost.“</p>
<p>Jimmy pouze přikývl, jeho pohyb byl však ve tmě téměř nepostřehnutelný. Po chvíli odpověděl: „Já nemám rodinu, zpěváku, ani mnoho přátel. On je... je pro mě důležitý. Ano, mám o něj starost.“</p>
<p>Když byl chlapec s prací hotov, přistoupil k Aruthovi. „Koně jsou nakrmení a usušení.“</p>
<p>Arutha se vytrhl ze zamyšlení. „Dobře. Teď si trochu odpočiň. Vyrazíme za rozbřesku.“ Rozhlédl se kolem. „Kde je Martin?“</p>
<p>Jimmy se ohlédl směrem, kterým přijeli. „Ještě je na výzvědách.“</p>
<p>Arutha sledoval jeho oči.</p>
<p>Jimmy se uvelebil na holé zemi, kolem sebe ovinul plášť a hlavu si položil na sedlo. Ještě dlouho zíral do tmy, než se mu podařilo usnout.</p>
<p>Jimmyho probudil tichý zvuk. Blížily se dvě postavy a Jimmy se už už chystal vyskočit, když vtom si všiml, že je to Martin s Gardanem. Vzpomněl si, že Gardan zůstal na hlídce. Nehlučně došli až k malému tábořišti. Jimmy zburcoval ostatní. Když spatřil Arutha bratra, neztrácel čas. „Našel jsi nějaké stopy po pronásledování?“</p>
<p>Martin souhlasně kývl. „Několik mil na stezce za námi. Tlupa... chlapů, peklomorů - nevím, co byli zač. Měli jen malý oheň. Nejméně jeden z nich je peklomor. Kromě něj jsou všichni navlečení do černé zbroje a dlouhé černé peleríny. Také mají divné přilby přes celou hlavu. Hned mi bylo jasné, že se asi nebudou chovat zrovna přátelsky. Narafičil jsem falešné stopy, na chvíli je odvedou, ale stejně bychom měli hned vyrazit.“</p>
<p>„A co ten peklomor? Říkal jsi, že nebyl stejně oblečený jako oni?“</p>
<p>„Ne, ale zato to je ten největší proklatý peklomor, jakého jsem kdy viděl. Má obnaženou hruď, na sobě má jen koženou vestu do pasu. Lebku má až na jediný dlouhý cop vyholenou. Zřetelně jsem ho viděl ve světle táboráku. Předtím jsem nikoho takového nepotkal, ale slyšel jsem o jemu podobných.“</p>
<p>Laurie se ozval: „Yabonský horský klan.“</p>
<p>Arutha zpěvákovi věnoval tázavý pohled. Laurie svou poznámku vysvětlil. „Když jsem vyrůstal nedaleko Tyr-Sogu, slýchali jsme o nájezdech severských horských klanů. Jsou jiní než jejich lesní příbuzní. Ten copánek znamená, že je to vůdce, důležitá osoba.“</p>
<p>Gardan nadhodil: „To vážil dlouhou cestu.“</p>
<p>„Ano, a znamená to, že od dob trhlinové války byl nastolen nový pořádek. Věděli jsme, že mnozí z těch, kteří byli zahnáni Tsurany na sever, se snaží připojit ke svým druhům obývajícím Severní ledové pláně, ale teď to spíš vypadá, že se snaží přivést své bratrance zpátky.“</p>
<p>„Jinými slovy,“ vydechl Arutha, „znamená to, že se podřídili jeho velení.“</p>
<p>Martin přitakal: „Jestli je to tak...“</p>
<p>„Sjednocení, spolčení peklomorů. Toho jsme se vždy obávali,“ doplnil Arutha. „Pojďme, je už skoro světlo. Tuhle hádanku nevyřešíme, pokud budeme jen nečinně sedět.“</p>
<p>Připravili koně a zakrátko znovu mířili k Lesní silnici, hlavní vnitrozemské spojnici mezi Krondorem a severem země. Mnoho karavan ji nepoužívalo; byla sice kratší, ale většina cestovatelů raději volila bezpečnější cestu podél pobřeží. Laurie tvrdil, že se nacházejí na úrovni Korábového zálivu, zhruba jeden den jízdy od Ishapianského kláštera v Sarthu. Samotné město Sarth se rozprostíralo na poloostrově ohraničujícím severní stranu zátoky. Opatství se naproti tomu ukrývalo v horách severovýchodně od města, takže princ s doprovodem musí odbočit z cesty ještě před městem. Pokud si pospíší, mohli by tam být ještě před setměním.</p>
<p>Les byl tichý a po nebezpečí nebylo ani vidu, ani slechu, Martin však přesto soudil, že jim tlupa s peklomorem v čele jde v patách. Nikdo kromě něj nedokázal vycítit jemné odlišnosti ve zvucích ranního lesa, které jeho zkušenému uchu napověděly, že nedaleko za nimi cosi ruší běžný řád.</p>
<p>Martin jel za Lauriem po Aruthově boku. „Myslím, že se trochu zdržím a podívám se, jestli nás ještě sledují.“</p>
<p>Jimmy se odvážil ohlédnout se přes rameno a mezi stromy spatřil černě oděné postavy. „Pozdě! Viděli nás!“ zvolal.</p>
<p>Aruthovi muži svorně pobídli své koně a tryskem vyrazili vpřed. Dunění kopyt se neslo tisícerou ozvěnou lesem. Jezdci se museli sehnout co nejníž ke hřívám, aby se vyhnuli nízkým větvím. Jimmy se stále co chvíli otáčel, aby viděl, co se děje. Vzdálenost mezi nimi a černými válečníky se nezmenšovala, za což Jimmy v duchu děkoval bohům. Po několika minutách zběsilé jízdy se před nimi otevřela hluboká rokle, kterou koně nemohli přeskočit. Přes strž vedl vratký dřevěný můstek. Princ s družinou se přes něj přehnal a zastavil. „Stůjte!“ Otočili se, pronásledovatelé nebyli daleko.</p>
<p>Arutha se chystal nařídit, aby se připravili k útoku. Jimmy však mezitím rychle seskočil na zem. Odvázal svůj vak a utíkal k začátku mostíku, kde poklekl. Arutha na něj zakřičel: „Co to děláš?“</p>
<p>Jimmyho jediná odpověď zněla: „Držte se zpátky!“</p>
<p>Dusot kopyt se ozýval už docela blízko. Martin sesedlal a sňal ze zad svůj luk. Napjal tětivu, a jakmile se v dohledu vynořil první útočník, měl šíp nasazený. Bez zaváhání jej vypustil a střela se neomylně zabodla černě oděné postavě přímo doprostřed hrudi s drtivou silou, jaké byl na takovou dálku schopen docílit pouze dlouhý luk. Zásah jezdce vyhodil ze sedla. Druhý bojovník se padlému muži vyhnul, ale třetí spadl, když jeho kůň zakopl o mrtvé tělo.</p>
<p>Arutha se pohnul, aby se postavil druhému z jezdců, který se blížil k lávce. „Ne!“ zaječel Jimmy. „Zpátky!“ Náhle bylo chlapce vidět, jak uhání, co může, pryč od mostíku, po němž opatrně postupoval černý nepřítel. Jeho oř již téměř dosáhl místa, kde Jimmy před okamžikem klečel, když tu zazněl nepřirozeně hlasitý sykot, doprovázený velkým oblakem kouře. Kůň se splašil a pootočil se na úzké lávce, pak se vzepjal. Udělal vrtkavý krok vzad. Ve chvíli, kdy narazil zadnicí o hrazení, byl válečník vyhozen přes zábradlí a s těžkým zaduněním dopadl na skály hluboko pod mostem. Kůň se otočil docela a prchl stejnou cestou, kterou přišel.</p>
<p>Kůň prince Aruthy i ostatní zvířata se v momentě výbuchu nacházela dosti daleko, přesto však Laurie musel vyrazit a rychle chytit otěže Jimmyho hnědáka, stejně jako Gardan Martinova. Lučištník měl plné ruce práce se střelbou na blížící se útočníky, jejichž oři se vzpínali a plašili.</p>
<p>Jimmy nyní běžel zpět k mostu s malým flakonem v ruce. V pohybu vytrhl zátku a hodil ji do kouře. Ve zlomku vteřiny byl začátek lávky v plamenech. Černí jezdci nedokázali zvládnout své koně, šílící při pohledu na mohutný oheň. Vzpurná zvířata pokaždé odmítla vkročit na most, a tak nepřátelé jezdili před roklí kolem dokola.</p>
<p>Jimmy se odpotácel od hořícího dřevěného přechodu. V tu chvíli Gardan zaklel: „Podívejte, ten padlý vstává!“</p>
<p>Skrz plameny a hustý dým spatřili prvního jezdce se šípem v prsou, jak klopýtá směrem k mostu. Druhý, kterého zasáhla Martinova střela, se mezitím pokoušel vyškrábat na nohy.</p>
<p>Jimmy doběhl ke svému koni a nasedal. Arutha se zeptal: „Co to vlastně bylo?“</p>
<p>„Kouřová bomba, kterou nosím ze zvyku. Jízlivci ji často používají ke krytí ústupu a k vytvoření zmatku. Moc nehoří, ale zato hodně kouří.“</p>
<p>„Co bylo v té lahvičce?“ zajímalo Laurieho.</p>
<p>„Něco z nafty. Znám v Krondoru alchymistu, který to prodává sedlákům, aby mohli vypalovat pařezy.“</p>
<p>„To je sakra nebezpečná věcička, nemám to rád,“ ušklíbl se Gardan. „Nosíš to s sebou pokaždé?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Jimmy již ze sedla. „Ale taky obvykle necestuji do míst, kde člověk potká věci, kterých se může zbavit jen tím, že je upeče. Po těch peripetiích v nevěstinci jsem si myslel, že by se to mohlo hodit. Mám ve vaku ještě jednu.“</p>
<p>„Tak ji hoď!“ zvolal Laurie. „Most ještě nechytil.“</p>
<p>Jimmy vytáhl druhý flakon a pobídl svého koně. Pečlivě namířil a mrštil láhev do ohně.</p>
<p>Plameny vyskočily o pořádný kus výš, dosahovaly nyní dobrých dvanáct stop nad úroveň můstku a zcela jej pohltily. Na obou stranách se zástupy koní rozřehtaly a pokoušely se před ohněm utéci. K obloze stoupal mastný černý dým.</p>
<p>Arutha se podíval na druhou stranu rokle na nepřátelské jezdce, kteří nyní trpělivě čekali, až plameny pohasnou. Za nimi se objevila další postava, byl to ten polonahý peklomor s copánkem na holé hlavě. Seděl v sedle a pozoroval Aruthu a jeho doprovod. Z jeho výrazu se nedalo vyčíst vůbec nic. Arutha cítil, jak se mu jeho modré oči propalují do duše. A cítil nenávist. Zde poprvé spatřil svého skutečného protivníka, jednoho z těch, kteří ublížili jeho milované Anitě. Martin začal na černé válečníky znovu střílet a neozbrojený peklomor je němým pokynem vedl zpět mezi stromy.</p>
<p>Martin znovu nasedl. Přitočil se k boku svému bratrovi, jenž soustředěně sledoval, jak peklomor mizí v lese. Po chvíli Arutha promluvil: „On mě zná. Byli jsme tak opatrní, a přesto věděl o každém našem kroku.“</p>
<p>„Ale jak?“ divil se Jimmy. „Použili jsme tolik lstí.“</p>
<p>„Nějaká černá magie,“ odpověděl Martin. „Ve hře jsou podivné síly, Jimmy.“</p>
<p>„Pojďme,“ povzdychl si Arutha. „Vrátí se. Tohle je nezastaví. Jen jsme získali trochu času.“</p>
<p>Laurie se znovu vydal v čele skupinky směrem k severní cestě do Sarthu. Oheň za nimi hlasitě praskal, ale ani jeden z mužů se neohlédl zpět.“</p>
<p>Po celý zbytek dne jeli téměř nepřetržitě. Po pronásledovatelích nebylo ani stopy, ale Arutha věděl, že nejsou daleko. Když se slunce chýlilo k obzoru, zvedla se lehká mlha, neklamné znamení toho, že se blíží k pobřeží, kde se cesta stáčela podél Korábové zátoky na východ. Podle Laurieho měli k opatství dorazit po slunce západu.</p>
<p>Martin zajel vedle Gardana a Aruthy, jenž zíral do prázdna a svého koně řídil naprosto nepřítomně. „Vzpomínáš na staré časy?“</p>
<p>Arutha se na bratra zamyšleně podíval. „Na prostší časy, Martine. Jen vzpomínám na jednodušší dobu. Nemůžu se dočkat, až bude ta záhada Stříbrného trnu vyřešena a já budu mít Anitu zpátky po svém boku. Hořím dychtivostí!“ V jeho hlase se ozvala touha. Povzdechl si a téměř šeptem se přiznal: „Přemýšlel jsem o tom, co by na mém místě učinil otec.“</p>
<p>Martin se podíval na Gardana. Kapitán prohlásil: „Přesně to, co právě děláš ty, Arutho. Znal jsem lorda Borrice dobře a můžu s čistým svědomím potvrdit, že se mu povahou podobáš ze všech nejvíc. Všichni jste jako on: Martin svým zvykem všechno pečlivě prozkoumat, Lyam mi ho připomíná v dobách, kdy býval veselejší, ještě než ztratil svou paní Kateřinu.“</p>
<p>„A já?“ zeptal se Arutha.</p>
<p>Na princovu otázku odpověděl Martin. „Proč se tak ptáš? Ty myslíš jako on, bratříčku, víc než já nebo Lyam. Jsem tvůj nejstarší bratr. Nepřijímám od tebe rozkazy jen proto, že jsi princ a já tvůj vévoda. Nechám se tebou vést z toho důvodu, že činíš správná rozhodnutí. Kromě otce jsem nepoznal nikoho, kdo by měl tak přesný úsudek jako ty.“</p>
<p>Aruthův zrak se rozostřil, jako by hleděl do veliké dálky. „Děkuji ti. Je to pro mě vysoké uznání.“</p>
<p>Na stezce za nimi se ozval slabý zvuk. Byl právě tak hlasitý, aby byl slyšet, ale přitom nebylo možno určit jeho původ. Laurie se snažil vést své druhy co nejrychleji. Šero a mlha však jeho úkol značně ztěžovaly. Slunce mělo každou chvíli zapadnout a hustým porostem již pronikalo jen málo světla. Viděl pouze několik yardů před sebe. Dvakrát musel dokonce zpomalit, aby rozeznal pravou stezku. Arutha popojel k němu a řekl: „Snaž se stále jít. Musíme pokračovat třeba pomalu, ale hlavně nezastavovat.“</p>
<p>Gardan zpomalil, dokud jej Jimmy nedojel. Chlapec se neustále rozhlížel kolem, aby mohl varovat ostatní, jakmile zahlédne mezi stromy pohyb, ale v posledních paprscích zapadajícího slunce viděl pouze šedivé cáry mlhy.</p>
<p>Náhle z křoví vyrazil jezdec. V jednom okamžiku tam nebyl a v příštím málem srazil Jimmyho ze sedla. Chlapcův kůň se otočil kolem své osy, když se kolem přehnal černě oděný válečník. Gardan po něm ťal svým mečem, ale minul.</p>
<p>Arutha zvolal: „Tudy!“ a pokusil se vyhnout dalšímu útočníkovi, který mu zatarasil cestu. Pohlédl svému nepříteli do tváře. Byl to holohlavý peklomor. Arutha si poprvé všiml tří jizev táhnoucích se po obou lících Temného bratra. Čas se na chviličku zastavil. Aruthou proběhlo zvláštní poznání, neboť před ním stál tvor z masa a kostí. Již nebojoval s neviditelnými úkladnými vrahy ani s tajemnými zlými silami bez těla a bez duše; toto byl protivník, jemuž se mohl směle postavit a vylít si na něm svou zlost. Peklomor se bezhlesně napřáhl k mocné ráně. Arutha se sklonil a to jej zachránilo před ztrátou hlavy. Zároveň princ provedl výpad svým rapírem a ucítil, jak se jeho špička noří do masa. Narovnal se a zjistil, že peklomorovi způsobil hlubokou řeznou ránu napříč zjizvenou tváří. Stvoření však pouze podivně zasténalo, onen zvuk Aruthovi připomněl mučírnu, bylo to něco mezi zachroptěním a přiškrceným výkřikem. Arutha si rázem uvědomil, že peklomor nemá jazyk. Tvor se na Aruthu krátce zadíval a pak obrátil svého koně pryč.</p>
<p>„Pokuste se utéct!“ zakřičel Arutha a sám zabodl svému oři paty do slabin. V mžiku byl tentam, stejně jako jeho druhové.</p>
<p>Zprvu se zdálo, že peklomorova tlupa je příliš překvapená, než aby se pustila do pronásledování, ale po chvíli se černooděnci vzpamatovali a vyrazili. Byla to dozajista ta nejzběsilejší jízda ze všech zběsilých jízd, které Arutha zažil. Řítili se lesem zahaleným mlhou a černočernou noční tmou, kličkovali mezi stromy po stezce jen o málo širší než chodníček vyšlapaný divokou zvěří. Laurie Aruthu předjel a ujal se vedení.</p>
<p>Dlouhé minuty letěli s větrem závod. Jakýmsi zázrakem se jim podařilo neodbočit z pěšiny, což by zcela určitě byla poslední chyba v jejich životě. Pojednou Laurie výskl: „Cesta do kláštera!“</p>
<p>V té rychlosti se Aruthovi a jeho společníkům jen tak tak podařilo zatočit na širokou cestu. Když kopyta zabušila na udupané silnici a jezdci se konečně mohli trochu narovnat, spatřili, že vychází velký měsíc.</p>
<p>Netrvalo dlouho a vyjeli z lesa. Ocitli se v udržované zemědělské oblasti. Koně byli zpěnění a uřícení, jejich páni je však stále pobízeli k ještě většímu tempu, neboť nepřátelé se jich stále drželi jako klíšťata.</p>
<p>Uháněli tmou, drápali se vzhůru po cestě, která se zvedala z mírných kopců obklopujících rovinu, jež dominovala této úrodné části země. Po nějaké době se silnice zúžila a oni museli pokračovat jeden za druhým. Martin počkal, dokud ostatní nepřejedou, a uzavíral skupinu.</p>
<p>Se stoupající výškou se chodník stával zrádnější a byli nuceni zpomalit, naštěstí na tom byli stejně i jejich pronásledovatelé. Arutha kopal svého oddaného koně do slabin. Ubohé zvíře však se však ve strmém stoupání vydávalo z posledních sil.</p>
<p>Večerní vzduch byl ztěžklý mlhou a neobvyklým chladem. Okolní kopce se široce a líně vlnily krajinou. Vystoupit na nejvyšší z nich by netrvalo ani hodinu. Byly porostlé luční travou a křovinami, stromy zde lidé dávno vykáceli, aby mohli půdu využívat.</p>
<p>Sarthské opatství se rozkládalo na špičce vysokého, rozeklaného návrší, připomínajícího spíš malou horu než kopec. Byla to vlastně obrovská vrásčitá žulová skála, jejíž vrcholek byl rovný jako stůl.</p>
<p>Zatímco spěchali podél kamenné stěny, Gardan se podíval dolů. „Nechtěl bych toto místo dobývat, Výsosti. Tuhle cestu by dokázalo udržet šest babiček s košťaty... navěky.“</p>
<p>Jimmy se ohlédl, ale v šeru útočníky nezpozoroval. „Tak nějaké babičky pošlete na ty dole, ať je na chvíli zpomalí,“ zavolal.</p>
<p>Arutha se otočil přes rameno, čekal, že je černí jezdci každou chvíli doženou. Cesta se stáčela a k vrcholu již neměli daleko. Objeli skalní výběžek a zčistajasna se ocitli se před klenutou bránou opatství.</p>
<p>Za zdí bylo vidět v měsíčním světle jakousi věž. Arutha zabušil na vrata a zakřičel: „Haló! Hledáme pomoc!“ Nato všichni uslyšeli to, na co čekali: dusot kopyt na tvrdé stezce. Tasili zbraně a otočili se, aby mohli svým soupeřům čelit.</p>
<p>Černí jezdci se vynořili ze zatáčky před branou kláštera a bitva se znovu rozproudila naplno. Arutha se vyhnul úderu a sám vedl útok rapírem. Soupeři tentokrát bojovali s neuvěřitelnou vervou, jako kdyby se potřebovali Aruthy a jeho družiny zbavit co nejrychleji. Peklomor se zjizvenou tváří málem převálcoval Jimmyho koně, když se hnal směrem k princi. Jimmy zůstal naživu jedině díky tomu, že si obr nevšímal nikoho jiného než Aruthy. Gardan, Martin i Laurie se snažili udržet černooděnce od těla, ale netrvalo dlouho a hrozilo, že je jejich přesila udolá.</p>
<p>Náhle se nad silnicí objevila záře. Jako kdyby plné denní světlo zdesateronásobilo svůj jas a bojovníky zalil mámivý třpyt. Arutha byl stejně jako ostatní přinucen zakrýt si oči, jež mu od oslepující bělosti slzely. Slyšel tlumené kvílení černých jezdců a krátce nato zvuk těl padajících na zem. Arutha s přimhouřenými víčky opatrně nahlédl přes poroztažené prsty a spatřil nepřátele, jak se nehybně kácejí ze sedel. Výjimku tvořil peklomor a tři z ozbrojenců, kteří si stejně jako Aruthovi lidé stínili oči dlaněmi. Němý válečník jediným výmluvným pohybem obrátil své tři zbylé druhy a společně se pustili po cestě dolů. Jakmile byli mimo dohled, třpytivá záře pomalu vyhasla.</p>
<p>Arutha si setřel slzy a jal se je pronásledovat. Martin na něj však zakřičel: „Stůj! Jestli je dohoníš, bude to tvá smrt! Tady máme spojence!“ Arutha přitáhl uzdu, zlostný, že ztratil protivníka. Vrátil se k místu, kde stáli ostatní a mnuli si rozbolavělé oči. Martin seskočil s koně a poklekl vedle padlého černého jezdce. Sundal mu helmici a rychle ustoupil. „Je to peklomor a smrdí, jako by byl už nějakou dobu mrtvý.“ Ukázal mu na hruď. „To je ten, kterého jsem zabil u mostu. V prsou má stále můj zlomený šíp.“</p>
<p>Arutha se otočil k budově opatství. „To světlo zmizelo. Ať je naším dobrodincem, kdo chce, musí vědět, že je již nepotřebujeme.“ Brána se pomalu začala otvírat. Martin podal přilbu Aruthovi, aby ji mohl prozkoumat. Byla velmi zvláštní, nahoře ji zdobil reliéf draka s křídly svěšenými dolů a pokrývajícími boční části. Dvě úzké zdířky sloužily jako průzory a čtyři malé dírky umožňovaly dýchání. Arutha hodil část výzbroje zpět Martinovi. „To je škaredý kus železa. Vezmi to s sebou. Teď půjdeme navštívit klášter.“</p>
<p>„Klášter!“ zvolal Gardan, když vcházeli dovnitř. „Vypadá to spíš jako pevnost!“ Přístupovou cestu střežila mohutná, železem pobitá vrata. Napravo se vypínala tucet stop vysoká skalní stěna, táhnoucí se zdánlivě až na vrcholek hory. Po levé straně naopak žulová masa ustupovala a tvořila převis nad třiceti yardy volného pádu ke spodní části jediné cesty, která sem nahoru zřejmě vedla. Za hradbami se tyčila několikapatrová věž. „Jestli tohle není klasická pevnost, tak jsem nikdy žádnou neviděl,“ prohlásil rezolutně kapitán. „Nechtěl bych to opatství brát útokem, Výsosti. Je to ta nejdokonalejší obranná pozice, jakou jsem kdy spatřil.“ Zaklonil se v sedle v neskrývaném obdivu nad vojenským důvtipem stavitele.</p>
<p>Arutha pobídl koně. Brána byla nyní otevřená a neviděl důvod, proč by neměl se svými společníky vstoupit. V čele své družiny rozvážně vjel na půdu Ishapianského opatství v Sarthu.</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola desátá</emphasis></strong></p>
<p> <strong>SARTH</strong></p>
<p>Klášter vypadal opuštěně.</p>
<p>Nádvoří potvrdilo to, co odhadovali zvenčí. Toto kdysi bývala pevnost. Kolem starobylé věže byla nalepená větší jednopodlažní budova a vzadu vyčnívaly dvě další. V jedné z nich se určitě nacházely stáje. Ale kam oko dohlédlo, nikde nebylo ani živáčka.</p>
<p>„Vítejte do Ishapova opatství v Sarthu,“ ozval se hlas zpoza brány.</p>
<p>Arutha měl meč v ruce dřív, než stihl mluvčí dodat: „Nemáte se čeho bát.“</p>
<p>Poté muž vystoupil. Arutha zasunul svou zbraň zpět do pochvy. Ostatní seskočili s koní a princ si prohlížel neznámého dobrodince. Byl zavalitý a malý, zhruba ve středních letech a na rtech mu pohrával mladistvý úsměv. Hnědé vlasy měl zubatě ostříhané nakrátko a tvář hladce oholenou. Oblečen byl do prosté hnědé kutny, v pase svázané jediným koženým řemínkem. U boku měl zavěšen váček a jakýsi svatý symbol. Nebyl ozbrojen, ale podle způsobu, jakým se pohyboval, nabyl Arutha dojmu, že prošel vojenským výcvikem. Konečně se Arutha představil: „Jsem Arutha, princ z Krondoru.“</p>
<p>Muž se tvářil pobaveně, přestože se neusmíval. „Pak vítejte do Ishapova opatství v Sarthu, Výsosti,“ zopakoval ještě jednou svou úvodní větu, tentokrát však přidal správné oslovení.</p>
<p>„Posmíváte se mi?“</p>
<p>„Ne, Výsosti. My z Ishapova řádu neudržujeme příliš styky s vnějším světem a jen málo lidí nás během roku navštíví, natož z královské rodiny. Prosím, promiňte mi mou netaktnost, pokud vám to vaše čest dovolí, neboť jsem nechtěl být hrubý.“</p>
<p>Arutha sesedlal a s únavou v hlase rezignoval: „To já bych měl žádat o prominutí...?“</p>
<p>„Bratr Dominik, ale prosím, jen žádné omluvy. Z okolností provázejících váš příjezd je patrné, že jste pod velkým tlakem.“</p>
<p>Martin měl také něco na srdci. „Máme za to mystické světlo poděkovat vám?“</p>
<p>Mnich přisvědčil. Arutha poznamenal: „Zdá se, že máme hodně o čem mluvit, bratře Dominiku.“</p>
<p>„Existuje mnoho otázek. S většinou budete ovšem muset počkat na otce opata, Výsosti. Pojďte, ukážu vám, kde jsou stáje.“</p>
<p>Aruthova netrpělivost však byla silnější. „Přicházím v nanejvýš důležité záležitosti. Potřebuji mluvit s vaším opatem. Hned.“</p>
<p>Mnich rozhodil ruce v gestu naznačujícím, že taková věc je mimo jeho pravomoc. „Otec opat bude zaneprázdněn ještě další dvě hodiny. Medituje a modlí se v kapli s ostatními členy našeho řádu, proto jsem zde také na vaše uvítání sám. Prosím, pojďte se mnou.“</p>
<p>Arutha chtěl trvat na svém, ale Martinova dlaň na rameni jej uklidnila. „Znovu se omlouvám, bratře Dominiku. Jsme samozřejmě vašimi hosty.“</p>
<p>Dominik dal svým úsměvem zřetelně najevo, že Arutha svou náladu vůbec nemusí ospravedlňovat. Vedl je k druhému z menších přístavků za budovou, jež kdysi sloužila jako hlavní část pevnosti. Skutečně to byly stáje. Jejich jedinými obyvateli byli v současnosti šedý kůň a malý statný oslík, kteří nově příchozí netečně sledovali. Zatímco zaopatřovali svá zvířata, Arutha převyprávěl všechny události posledních několika týdnů. Když skončil, zeptal se: „Jak se vám podařilo porazit ty černé jezdce?“</p>
<p>„Nesu titul Strážce bran, Výsosti. Mohu do opatství vpustit kohokoliv, ale nikdo se zlými úmysly nesmí překročit práh bez mého svolení. Jakmile jste se ocitli na území kláštera, ti, kteří usilovali o váš život, poznali mou moc. Dali všanc mnohé již tím, že se vás odvážili napadnout tak blízko u brány. V tomto případě si svým hanebným činem vysloužili smrt. Ale znovu musím opakovat, s dalším rozhovorem na toto i další témata budete muset počkat na otce opata.“</p>
<p>Martin si na něco vzpomněl. „Jestli jsou všichni v kapli, budete potřebovat pomoct s odklízením těl. Mají nechutný zvyk stále ožívat.“</p>
<p>„Děkuji za nabídku, ale zvládnu to. A nemějte strach, zůstanou mrtví. Kouzlo, jehož jsem použil, z nich vyhnalo zlého ducha. Vy si teď musíte odpočinout.“</p>
<p>Vyšli ze stáje a mnich jim ukázal cestu do budovy, jež připomínala kasárna. Gardan to samozřejmě neopomněl zdůraznit. „Tohle místo vypadá vojensky, bratře.“</p>
<p>Vstoupili do dlouhé místnosti s jednou řadou postelí. Mnich přikývl. „V dávných dobách byla tato pevnost domovem loupeživého barona. Království i Kesh byly dost daleko, takže si vytvořil zákony podle toho, jak se mu to hodilo. Loupil, pustošil a znásilňoval bez obav z trestu. Po nějaké době se lid vzbouřil a svrhl jej, vzhledem k jeho tyranii neměli co ztratit. Země tam dole byla rozdělena mezi sedláky a rolníky, ale nenávist k baronovi v jejich srdcích byla tak silná, že tato pevnost zůstala opuštěná. Když toto místo objevil potulný léčitel z řádu Poutníků, poslal o něm zprávu do chrámu ve městě Kesh. Když jsme pak chtěli pevnost využít jako opatství, potomci těch, kteří svrhli barona, proti tomu nic nanamítali. Dnes si původ tohoto místa připomínáme pouze my, kdož v něm sloužíme. Pro obyvatele měst a vesnic podél Korábového zálivu je známé již jen jako Ishapovo opatství v Sarthu.“</p>
<p>Arutha nadhodil: „Předpokládám, že toto byla kasárna.“</p>
<p>Dominic přitakal. „Ano, Výsosti. Nyní tyto prostory využíváme jako špitál a ložnici pro příležitostné hosty. Udělejte si pohodlí, já se musím odebrat za svými povinnostmi. Otec opat vás zanedlouho navštíví.“</p>
<p>Dominic odešel a Jimmy skočil do jedné z postelí s hlasitým úlevným výdechem. Martin prozkoumal malá kamínka na jednom konci místnosti a zjistil, že v nich hoří oheň a vedle je připravena konvice i ostatní náležitosti pro přípravu čaje. Bez meškání dal vařit vodu. Pod plátnem našel chléb, sýr a ovoce, které podal dokola. Laurie prohlížel svou loutnu a zjišťoval, zda divokou cestu přečkala bez úhony. Gardan se prostě posadil naproti princi.</p>
<p>Arutha si zhluboka povzdechl. „Jsem rozpolcený. Mám strach, že tito mniši nebudou o Stříbrném trnu nic vědět.“ Na okamžik jeho oči prozradily vnitřní muka, ale pak se v nich znovu objevila netečnost.</p>
<p>Martin naklonil hlavu na stranu a nahlas přemýšlel. „Tully si myslí, že toho vědí velmi mnoho.“</p>
<p>Laurie odložil loutnu. „Kdykoliv jsem se ocitl v blízkosti magie, kněžské nebo jiné, vždy s tím byly jen potíže.“</p>
<p>Jimmy se na Laurieho obrátil. „Ten Pug vypadal na mága dost přátelsky. Chtěl jsem si s ním promluvit víc, ale...“ Nedořekl větu, nechtěl zbytečně připomínat to, co všechny nejvíc trápilo. „Na první pohled nevypadá nijak pozoruhodně, ale Tsurané se ho bojí a někteří z dvořanů si o něm špitali.“</p>
<p>„O něm by se mohly zpívat ságy, chlapče,“ odpověděl Laurie. Vyprávěl Jimmymu o Pugově zajetí a vzestupu mezi Tsurany. „Ti, kteří na Kelewanu provozují magii, jsou zákonem sami o sobě. Cokoliv poručí, je okamžitě splněno. Na tomto světě je to docela jiné. Proto jej Tsurané z LaMutu chovají v takové vážnosti. Zvyk je železná košile.“</p>
<p>Jimmy se zamyslel. „Vzdal se spousty věcí, když se rozhodl pro návrat.“</p>
<p>Laurie se rozesmál. „Vlastně to nebyla tak docela otázka volby.“</p>
<p>Jimmyho zajímalo: „Jaký je Kelewan?“</p>
<p>Laurie barvitě vykládal o svých příhodách v cizím světě. Měl dokonale vyvinutý smysl pro podrobnosti, v čemž také tkvěl úspěch jeho písní. Jen dobrý hlas a muzikantské schopnosti by mu nestačily. Ostatní napjatě poslouchali, odpočívali přitom a upíjeli čaje. Všichni již příběh o Lauriem a Pugovi znali, ale pokaždé, když jej zpěvák vyprávěl, se znovu a znovu vžívali do dobrodružství, při kterých se tajil dech. Nejpřitažlivější na nich bylo ovšem to, že byla skutečná. Přitom si ani v nejmenším nezadala se starými legendami o hrdinech a velkých bitvách, vnitřních i těch vojenských.</p>
<p>Když Laurie skončil, Jimmy se zasnil. „To by bylo skvělé, podívat se na Kelewan.“</p>
<p>„To není možné,“ poznamenal Gardan. „A jsem rád, že to mohu říci.“</p>
<p>Jimmy se nevzdával. „Když to šlo jednou, tak proč ne i podruhé?“</p>
<p>Martin se ke Gardanovi připojil. „Arutho, ty jsi byl s Pugem, když Kulgan četl Macrosův list, v němž vysvětloval, proč musela být trhlina uzavřena.“</p>
<p>„Trhliny jsou nezvladatelné. Klenou se přes jakýsi neprostor mezi světy a snad i přes časová období. Ale něco v jejich povaze umožňuje určit, kam povedou. Jakmile je otevřena jedna, ostatní ji snad ‘následují,’ objevují se ve stejné oblasti. Tak nějak to říkal. Ale ta první se nasměrovat nedá. To je vše, co jsem z toho pochopil. Zbytek ti bude muset vysvětlit Kulgan nebo Pug.“</p>
<p>Gardan Jimmymu poradil. „Zeptej se Puga. Když se budeš ptát Kulgana, dostaneš lekci.“</p>
<p>„Takže Pug s Macrosem zavřeli tu první, aby ukončili válku?“ zjišťoval Jimmy.</p>
<p>„A nejen to,“ potřásl Arutha hlavou.</p>
<p>Jimmy se rozhlédl po pokoji. Vycítil, že ve vzduchu je ještě další tajemství, se kterým se nechtějí svěřit. Laurie po chvíli řekl: „Podle Puga existovala v pradávných dobách jakási ďábelsky mocná síla, kterou Tsurané nazývají Nepřítelem. Macros tvrdil, že by si to našlo cestu na oba světy, kdyby zůstala trhlina otevřená. Trhliny to prý přitahují jako magnetit železný hřebík. Bylo to stvoření úctyhodné síly, která dokáže zahubit armády a porazit mocné mágy. Tak to alespoň Pug vysvětloval.“</p>
<p>Jimmy se zašklebil. „Tenhle Pug je asi důležitý mág, že ano?“</p>
<p>Laurie se zasmál. „Kdyby tě tak slyšel Kulgan. Podle něj je Pug nejmocnější mistr magie od doby, kdy Macros zemřel. A je to bratranec vévody a prince i krále.“</p>
<p>Jimmy se zatvářil udiveně. „Je to pravda,“ potvrdil Laurieho slova Martin. „Náš otec Puga adoptoval do rodiny.“</p>
<p>Martin se znovu ozval: „Jimmy, ty o čarodějích mluvíš tak, jako kdyby ses nikdy s žádným nesetkal.“</p>
<p>„Ba jo,“ odporoval Jimmy. „V Krondoru je několik zaříkávačů a ti jsou pěkně podivní. Jednou byl mezi Jízlivci zloděj známý jako Šedý kocour, protože se pohyboval tak tiše jako nikdo jiný. Byl také velmi odvážný a jednou něco ukradl mágovi. Tomu se to však hrubě nelíbilo.“</p>
<p>„Co se s ním stalo?“ zeptal se Laurie.</p>
<p>„Teď je z něj šedivá kočka.“</p>
<p>Čtyři posluchači chvilku seděli tiše. Pak pochopili. Gardan, Laurie i Martin vybuchli smíchy. Dokonce i Arutha se usmál a pobaveně pokyvoval hlavou.</p>
<p>Rozhovor hladce plynul, probírali to a hned zase ono. Poprvé od odjezdu z Krondoru se tlupa cestovatelů cítila v bezpečí.</p>
<p>V hlavní budově se rozezvučely zvony a dovnitř vstoupil mnich. Beze slov jim pokynul, aby šli za ním. Arutha se ujistil: „Máme vás následovat?“ Mnich přisvědčil. „Abychom se setkali s opatem?“ Další přikývnutí.</p>
<p>Arutha seskočil s pryčny a rázem zapomněl na veškerou únavu. U dveří byl první.</p>
<p>Opatova cela se dobře hodila pro rozjímavý duchovní život. Byla zařízena prostě, ale každého z návštěvníků udivily police s knihami. Na dosah ruky se tu nacházely tucty svazků. Opat, otec Jan, vyhlížel jako laskavý muž na prahu stáří, štíhlý a asketický. Jeho šedé vlasy a vousy ostře kontrastovaly s temnou pletí, vrásčitou tak, že připomínala mistrovsky vyřezávaný mahagon. Za ním stáli dva mniši: bratr Dominik a bratr Antonín. Posledně jmenovaný byl hubený mužíček se svěšenými a shrbenými rameny a neustále šilhal po princi.</p>
<p>Opat se usmál. V koutcích jeho očí se objevily veselé vějířky a Aruthovi se v tu ránu vybavily kresbičky starého dědy Mráze, bájné postavy, která dětem o slavnosti zimního slunovratu rozdávala dárky. Opat hlubokým a mladistvě znějícím hlasem promluvil: „Vítejte do Ishapova opatství, Výsosti. Čím vám mohu být nápomocen?“</p>
<p>Arutha rychle přednesl důležité události poslední doby.</p>
<p>S odvíjejícím se příběhem opatův úsměv pomalu mizel. Když princ skončil, opat prohlásil: „Výsosti, nekromancie v paláci nás velmi znepokojuje. Ale k onomu neštěstí, jež postihlo vaši princeznu, jak bychom vám mohli pomoci?“</p>
<p>Arutha shledal, že váhá, jako kdyby jej děs z toho, že zde pro něj radu nemají, docela ochromil. Martin vycítil bratrovu stísněnost a řekl to za něj. „Jeden ze spiklenců, ten, který se o atentát pokusil, tvrdí, že mu peklomor předal jed připravený s pomocí tajemných sil. Nazývá tu látku Stříbrný trn.“</p>
<p>Opat se zaklonil a v jeho očích bylo možno vyčíst soucit. „Bratře Antoníne?“</p>
<p>Malý mnich pokýval hlavou. „Stříbrný trn? Začnu ihned hledat v archivech, otče.“ Šouravým krokem kvapně opustil opatovu komnatu.</p>
<p>Arutha i ostatní sledovali, jak sehnutá postavička vychází ze dveří. „Kolik času na to bude potřebovat?“ zeptal se princ.</p>
<p>Opat pokrčil rameny. „Záleží na tom. Bratr Antonín má pozoruhodnou schopnost vytahovat údaje jakoby z rukávu. Pamatuje si všechno, co četl před deseti lety. Proto také povýšil na místo vrchního archiváře, našeho Strážce moudrosti. Ale průzkum může trvat několik dní.“</p>
<p>Arutha očividně nechápal, o čem opat mluví. Starý kněz navrhl: „Bratře Dominiku, co kdybys naše milé hosty provedl a ukázal jim, čím se zde v Sarthu zaobíráme?“ S těmi slovy vstal a lehce se princi uklonil. Dominik mezitím zamířil k východu. „Pak je vezmi do věže.“ dodal ještě opat a otočil se znovu k Aruthovi. „Brzy se uvidíme, Výsosti.“</p>
<p>Princovi přátelé následovali kněze ven do hlavního sálu kláštera. Dominik ukázal na dveře. „Tudy,“ navedl je. Prošli brankou a pustili se po schodišti dolů. Zastavili se na odpočívadle, odkud se rozbíhaly čtyři chodby, a vydali se jednou z nich kolem řady dveří. Zatímco kráčeli, Dominik vysvětloval: „Tento kopec není stejný jako ty okolní, museli jste si toho všimnout, když jste sem jeli. Tvoří jej téměř jednolitá skála. Když do Sarthu přišli první mnichové, objevili pod pevností tyto tunely a sklepení.“</p>
<p>„Co v nich je?“ zajímal se Jimmy.</p>
<p>Přistoupili k bytelným vratům. Dominik vytáhl velký svazek klíčů. Jedním z nich odemkl a dveře se váhavě otočily. Jakmile vstoupili dovnitř, zase za nimi zamkl. „Původní majitel, loupeživý baron, tyto vyhloubené jeskyně používal jako sklad potravin pro případ obléhání a k hromadění kořisti. Musel se nechat ukolébat dlouholetým klidem, jinak by se vesničanům nikdy nepodařilo jej vyhladovět. Je tu dost místa pro zásoby na mnoho let. My jsme přidali další sklepy, takže je teď celý kopec provrtaný jako mravenčí hnízdo.“</p>
<p>„A k čemu to?“ podivil se Arutha.</p>
<p>Dominik jim pokynul a prošli dalšími, tentokrát odemčenými dveřmi. Ocitli se ve velké klenuté místnosti. Po stěnách se táhly dlouhé police a nekonečné přihrádky se tyčily i uprostřed sálu. A všechny se prohýbaly pod stovkami knih. Dominik k jedné přistoupil, vzal do ruky svazek a podal jej Aruthovi.</p>
<p>Arutha si knihu prohlížel. Do vazby byla vypálena nyní již vybledlá zlatá písmena. Když ji Arutha opatrně otvíral, kladla lehký odpor, jako kdyby ji nikdo již léta neměl v ruce. Na první stránce spatřil podivné klikyháky neznámého jazyka, snaživě poskládané hustě vedle sebe. Pak zvedl knihu k nosu a přičichl k ní. Ze stránek stoupal slabý štiplavý pach.</p>
<p>Vrátil knihu Dominikovi. „Konzervační činidlo,“ odpvěděl mnich na nevyslovenou otázku. „Každou knihu jsme před založením ošetřili, aby odolala zubu času.“ Předal knihu Lauriemu.</p>
<p>Zcestovalý a světaznalý zpěvák prohlásil: „Nemluvím tím jazykem, ale řekl bych, že je to keshtina. Ovšem to písmo mi není povědomé ani trochu. Nepodobá se žádnému písmu, které jsem v říši viděl.“</p>
<p>Dominik se usmál. „Tato kniha pochází z jižní oblasti Velké Keshe, od hranic s Keshanskou konfederací. Je to zápisník lehce šíleného, ale jinak nevýznamného šlechtice z nižší kasty. Je napsán v jazyce zvaném Spodní Delki. Horní Delki je, jak se nám podařilo zjistit, tajný jazyk přístupný pouze kněžím jakéhosi podezřelého řádu.“</p>
<p>„Kde to vlastně jsme?“ zeptal se Jimmy.</p>
<p>„My, kdož sloužíme Ishapovi, zde shromažďujeme knihy, příručky, svitky a pergameny, dokonce i jejich fragmenty. V našem řádu máme takové pořekadlo: ‘Ti ze Sarthu slouží bohu Moudrosti.’ Není to daleko od pravdy. Kdykoliv někdo z našich bratří najde nějakou písemnost, pošle ji sem nebo nechá vyhotovit kopii. Ve všech místnostech pod opatstvím jsou stejné police jako zde. Všechny jsou plné, některé z nich jsou nacpány knihami od podlahy ke stropu. Přesto stále hloubíme další sklepy. Od vrcholku kopce až k jeho úpatí se uvnitř nachází přes tisíc komnat. V každé je mnoho set svazků. Některé z velkých síní pojmou až několik tisíc knih. Při posledním sčítání jsme dospěli k číslu dosahujícímu půl milionu prací.“</p>
<p>Arutha byl ohromen. Jeho vlastní knihovna, zděděná po předcích společně s trůnem v Krondoru, obsahovala necelý tisíc spisů. „Jak dlouho se tomu věnujete?“</p>
<p>„Přes tři století. Mnozí členové našeho řádu jezdí po světě a kupují či opisují knihy. Některé pocházejí z dávných dob, jiné jsou v neznámých jazycích a tři mají dokonce původ na jiném světě, získali jsme je od Tsuranů z LaMutu. Máme tu magické knihy, skryté před zraky všech, kromě několika vysoce postavených kněží.“ Rozhlédl se po místnosti. „A přesto je toho stále tolik, čemu nerozumíme.“</p>
<p>Gardana zajímalo: „Jak se v tom všem vyznáte?“</p>
<p>Dominik mu to s chutí objasnil: „Jediným úkolem některých bratrů je sepisovat a třídit tato díla, všichni pracují pod vedením bratra Antonína. Připravují knihy, jejichž obsahem jsou pouze seznamy a stručné popisy děl s údaji, kde je lze vyhledat. Neustále vytvářejí další a zastaralé zprávy nahrazují novými. V budově nad námi a ještě v jiné místnosti hluboko v podzemí jsou seřazeny výhradně tyto průvodce. Když potřebujete něco nalézt, podíváte se nejprve do nich. Knihy jsou označeny číslem sklepení - teď se nacházíme v komnatě sedmnáct - číslem police a pořadím v přihrádce. Snažíme se doplnit v seznamu ke každému svazku jméno autora, pokud je známe, dále název a také stručný přehled toho, o čem se v něm pojednává. Práce jde ale pomalu, zabere nám to ještě nejméně další století.“</p>
<p>Aruthův obdiv k tomuto nesmírně rozsáhlému snažení ještě vzrostl. „Ale proč vlastně všechny tyto knihy sbíráte?“</p>
<p>Dominik odpověděl: „Za prvé pro vědění samotné. Máme i další důvod, nechám však na opatovi, aby vám jej prozradil. Pojďme, zajdeme za ním.“</p>
<p>Jimmy vyšel ze dveří jako poslední a ještě na odchodu se ohlédl přes rameno. Opouštěl místnost s pocitem, jako by se před ním pootevřel svět, o jehož existenci zatím neměl ani tušení. Zalitoval, že nikdy nebude v jeho silách zcela odhalit všechna tajemství, která se ve skalách pod opatstvím ukrývají. Cítil, jak jej toto vědomí tíží a sráží. Poprvé za celý život měl Jimmy dojem, že jeho dosavadní obzory byly nepatrné a za nimi se rozprostírá vesmír daleko větší a složitější.</p>
<p>Arutha i jeho společníci čekali na opata ve velkém sále. Na stěnách hořelo mihotavým světlem několik loučí. Po chvíli se otevřely dveře a vstoupil opat s dalšími dvěma muži. Bratra Dominika již znali, ale s druhým se doposud nesetkali. Byl to starý muž, vysoký a stále vzpřímený, jenž navzdory kutně vypadal víc jako voják než jako mnich. Tento dojem ještě umocňovalo kladivo, které mu viselo u pasu. Prošedivělé vlasy mu dopadaly až na ramena, ale stejně jako vousy byly pečlivě zastřižené. Opat jim pokynul na pozdrav a řekl: „Je čas otevřeně si promluvit.“</p>
<p>Arutha opáčil poněkud kousavě: „To budeme rádi.“</p>
<p>Mnich, kterého dosud nikdo nepředstavil, se vesele zazubil. „Zdědil jsi po otci břitký jazyk, Arutho.“</p>
<p>Arutha si muže prohlédl pozorněji, protože jej jeho tón překvapil. Najednou mu všechno došlo. Nebylo divu, že tohoto muže nepoznal hned, neviděl jej již déle než deset let. „Dulanici!“</p>
<p>„Už ne, Arutho. Teď jsem prostě bratr Micah, ochránce víry... což znamená, že teď místo pro tvého bratrance Erlanda louskám hlavy pro Ishapa.“ Poklepal na kladivo za opaskem.</p>
<p>„Mysleli jsme, že jsi mrtvý.“ Vévoda Dulanic, bývalý rytíř-maršálek z Krondoru zmizel, když Guy du Bas-Tyra převzal v Krondoru vládu a stal se během posledního roku trhlinové války vicekrálem.</p>
<p>Muž s novým jménem Micah se zatvářil překvapeně. „Měl jsem za to, že to všichni vědí. Když Guy dosedl na krondorský trůn a Erland už byl téměř nad hrobem, bál jsem se občanské války. Raději jsem se vzdal úřadu, než abych se buď musel postavit proti tvému otci, nebo zradit svého krále. Ani jedna z možností pro mě nebyla přijatelná. Rozhodně jsem se však se svým odchodem netajil.“</p>
<p>Arutha mu popsal tehdejší situaci. „Když zemřel lord Barry, předpokládali jsme, že jste oba padli do rukou Guyovi. Nikdo nevěděl, co se s tebou stalo.“</p>
<p>„Zvláštní. Barry zemřel na zástavu srdce a já jsem Guye zpravil o svém záměru vstoupit do kláštera. Ten jeho poskok Radburn byl u toho, když jsem mu podával svou rezignaci.“</p>
<p>Martin pokývl. „To by to celkem vysvětlovalo. Jocko Radburn se utopil u břehů Keshe a Guy zmizel z Království, takže kdo nám potom mohl říci pravdu?“</p>
<p>Opat se ozval: „Bratr Micah se ocitl ve velkých nesnázích a Ishap jej povolal do své služby. Vyzkoušeli jsme ho a usoudili, že je to spravedlivý a zasloužilý muž. Nyní je jeho život šlechtice již jen pouhou vzpomínkou. Pozval jsem jej sem proto, že je moudrý a rozvážný a zároveň vládne vojenskou taktikou, obojí nám může pomoci pochopit síly, které se zde poslední dobou objevily.“</p>
<p>„Dobrá. Ale co nás vlastně zajímá kromě toho, že potřebujeme najít lék pro Anitu?“</p>
<p>„Pro začátek by snad stačilo porozumět tomu, co ji zranilo a co se pokusilo ukrátit tvé dny,“ odpověděl Micah.</p>
<p>Arutha nasadil lehce provinilý výraz. „Samozřejmě, omluvte mou zaujatost. S nadšením si vyslechnu vše, co vnese trochu světla do toho chaosu, který mě od minulého měsíce pronásleduje.“</p>
<p>Opat pokračoval: „Bratr Dominik vám ukázal část naší práce. Možná se zmínil, že jsme v našich sbírkách shromáždili mnoho proroctví a dalších děl věštců a jasnovidců. Některé jsou věrohodné jako dětská nálada, tím myslím, že se jim nedá věřit ani trochu. Ale několik málo - velmi málo - z nich jsou skutečné předpovědi těch, které Ishap obdařil vnitřním zrakem. Ty vidí skutečnou budoucnost. V těch nejstarších jsme našli odkazy na nebeské znamení.</p>
<p>Obáváme se, že na našem světě se objevila jakási tajemná síla. Zatím nevíme, jestli je v našich silách se jí postavit, ani jak bychom to mohli provést. Jedno je však jisté: je to nemilosrdná moc a na konci bude buď sprovozena ze světa, nebo nás zničí. Osud je nezvratitelný.“ Ukázal nahoru a dodal: „Ve věži nad námi byla zřízena pozorovatelna. Sledujeme odtud hvězdy, planety a měsíce. Používáme k tomu několik šikovných zařízení, které pro nás sestrojili výjimeční tvůrci z Království i z Keshe. Díky nim se nám daří zaznamenávat pohyby všech nebeských těles. Mluvím o znamení. Můžete jej vidět sami. Pojďte.“</p>
<p>Vedl je po dlouhém schodišti nahoru do věže. Vystoupili až na střechu, kde se ocitli mezi mnoha podivnými předměty, jejichž účel nechápali. Arutha se rozhlédl a poznamenal: „Je dobře, že tomu rozumíte, otče, protože já tedy ani trochu.“</p>
<p>„Stejně jako lidé,“ začal vysvětlovat opat, „mají i hvězdy a planety svou hmotnou a duchovní stránku. Víme, že kolem ostatních hvězd obíhají světy, jako je ten náš. Ověřili jsme si to i tím, že-“ ukázal na Laurieho, „jeden z těch, kteří prožili nějaký čas na cizí planetě, tu dnes stojí s námi.“ Laurie se zatvářil překvapeně, ale opat se usmál. „Nejsme tak odtrženi od společnosti, jak to na první pohled vypadá. Něco tak výjimečného, jako jsou vaše příhody z Kelewanu, se před námi nemohlo utajit, Laurie z Tyr-Sogu.“ Vrátil se k původnímu tématu. „Pro nás je nyní podstatné viditelné postavení hvězd. Stálice mohou těm, kteří sledují jejich pohyb, jejich vzájemný vztah i vztahy celých souhvězdí, odhalit mnohá tajemství. Nechápeme sice tyto jevy do důsledků, ale víme, že v časech, kdy k nám noční obloha vyšle jasné a čitelné poselství, nemůžeme my, kteří se sledováním kosmu zabýváme, tento vzkaz přehlédnout. Zůstáváme otevřeni všem zdrojům vědomostí, i těm, které jsou často zpochybňovány.</p>
<p>Není příliš obtížné naučit se ovládat tyto přístroje ani není složité naučit se z hvězd číst. Každý, kdo má dostatečné vzdělání, to může zvládnout. Tyto pomůcky,“ rozmáchlým gestem přelétl observatoř, „je snadné používat, jakmile vám to jednou někdo předvede. Nyní se, prosím, podívejte skrz tohle.“ Arutha zkoumal podivnou kouli, již tvořila soustava kovových mřížek. „Tento přístroj slouží k měření vzájemného pohybu hvězd a viditelných planet.“</p>
<p>„To znamená, že jsou i neviditelné?“ zeptal se Jimmy bez rozmýšlení.</p>
<p>„Správně,“ pochválil jej opat, místo aby jej pokáral za vyrušování. „Alespoň jsou takové, které nevidíme, ačkoliv kdybychom se k nim mohli přiblížit, spatřili bychom je.</p>
<p>Podstatnou část umění předpovědi tvoří odhad doby, kdy věštba dochází naplnění, což většinou bývá víc dílem náhody než nějaké skutečné znalosti. Existuje věhlasné proroctví šíleného mnicha Ferdinanda de la Rodeze. Podle všech dostupných záznamů se mělo vyplnit při třech různých příležitostech. Nikdo se však nedokáže dohodnout na tom, která byla ta z předpovězených.“</p>
<p>Arutha pozoroval pomocí přístroje oblohu a opata poslouchal jen na půl ucha. Skrz otvor viděl nebe plné hvězd navzájem pospojovaných tenkými liniemi. Odhadl, že jemné předivo vláken je jakýmsi způsobem vymalováno uvnitř koule. Uprostřed zorného pole rudě žhnula pětice hvězd. Úsečkami byly spojeny do tvaru písmene X. „Na co se to dívám?“ zeptal se. Uvolnil místo Martinovi a bývalý lovec nahlédl do přístroje.</p>
<p>Opat odpověděl na princovu otázku. „Těm pěti hvězdám se říká Krvavé démanty.“</p>
<p>Martin se podivil. „Ty znám, ale nikdy jsem to souhvězdí neviděl.“</p>
<p>„A neuvidíte dřív než za dalších jedenáct tisíc let - i když je to jen odhad, na potvrzení bychom si museli počkat.“ Zdálo se, že jej vzdálená budoucnost nijak neděsí, naopak vypadal, jako kdyby byl ochoten čekat. „To, co máte před očima, je Plamenný kříž nebo také Ohnivý kříž. Zmiňuje se o něm jedno ze starodávných proroctví.“</p>
<p>„Co je to za věštbu a co má společného se mnou?“ chtěl vědět Arutha.</p>
<p>„Ta předpověď vznikla nedlouho po válkách Chaosu, je nesmírně letitá. Praví se v ní zhruba toto: ‘Až na obloze zazáří Plamenný kříž a Pán Západu padne mrtev, tehdy se navrátí Moc.’ V originále je to nesmírně poetická báseň, ale překladem ztratila na půvabu. Pro nás je z toho zajímavé především to, že se někdo snaží o vaši smrt proto, aby vyplnil proroctví, nebo se aspoň snaží přesvědčit ostatní, že čas naplnění se blíží. Další závažnou skutečností je, že tato věštba pochází od panthatianských hadích lidí. O těchto tvorech víme jen málo. Avšak pokaždé, když se objevili, znamenalo to jen potíže. Jsou to služebníci zla, upnuli se na cosi, co nedokážeme zatím pojmenovat, ale oni to, zdá se, mají dobře promyšlené. Rovněž je nám známo, že v proroctví je Pán Západu také nazýván Zhoubou Temnot.“</p>
<p>„Takže Aruthu chce někdo zabít proto, že je předurčen je porazit, jestli bude naživu?“ ověřoval si Martin svůj závěr.</p>
<p>„Tak tomu aspoň věří,“ přisvědčil opat.</p>
<p>„Ale kdo nebo co?“ tázal se Arutha. „To, že někdo usiluje o mou smrt, není žádná novina. Co ještě mi můžete říci?“</p>
<p>„Obávám se, že je to všechno.“</p>
<p>Laurie pokrčil rameny. „Přinejmenším to trochu vysvětluje útoky Puštíků.“</p>
<p>„Náboženští zaslepenci,“ odfrkl Jimmy. Pak si uvědomil, co řekl, a otočil se k opatovi. „Promiňte, otče.“</p>
<p>Opat si jeho poznámky nevšímal. „Je důležité vědět, že se o to budou pokoušet znovu a znovu a znovu. Neskončí to, dokud nenajdete a nezničíte původce toho všeho, toho, kdo vydal rozkaz vás zabít.“</p>
<p>„Nu,“ podotkl Martin, „víme, že v tom má prsty Bratrstvo temné stezky.“</p>
<p>„Sever,“ ozval se bratr Micah. Arutha i ostatní na něj tázavě pohlédli. „Odpovědi na svoje otázky najdeš na severu, Arutho. Podívej,“ řekl a v jeho hlase stále zněl panovačný tón, na který byl jako vévoda zvyklý. „Na severu se rozprostírají vysoké hory, jediná překážka, která stojí obyvatelům Severních plání v cestě. Na západ od Elvandaru se tyčí Velké severní pohoří, na východě jsou Severní Střežci, Visutá pevnost a Snové hory. A uprostřed se táhne největší zátaras ze všech, Zuby světa - třináct set mil téměř neproniknutelných skalisek. Kdo ví, co se skrývá za nimi? Kdo z lidí, kromě odpadlíků a pašeráků zbraní, se vypravil na sever a vrátil se, aby nám o tom mohl vyprávět?</p>
<p>Naši předkové ustanovili hraniční baronáty před dávnými věky, aby uzavřeli průsmyky ve Skalním Hradu, Severenu a Železném Průsmyku. Posádky vévody z Yabonu chrání další hlavní cesty přes hory západně od Hromových stepí. A na stepích žádný goblin ani Temný bratr nepřežije, protože nomádi tam hlídají místo nás. Stručně řečeno, o Severních pláních nevíme zhola nic. Ale právě tam žijí peklomoři a tam taky najdete řešení.“</p>
<p>„Nebo nenajdeme nic,“ odtušil Arutha. „Vás možná zajímají proroctví a věštby, ale já mám starost jen o to, abych vyluštil záhadu stříbrného trnu. Dokud nebude Anita opět v bezpečí, nenechám se ničím rozptylovat.“</p>
<p>Mnich se zatvářil znepokojeně a Arutha pokračoval: „Nepochybuji o tom, že proroctví existuje. Ani se nechci přít o to, že mě chce nějaký choromyslný blázen s tajemnými schopnostmi zabít. Ale tvrzení, že to všechno představuje nějaké obrovské nebezpečí pro Království, je odvážné. Příliš odvážné. Potřebuji důkaz.“</p>
<p>Opat se chystal odpovědět, ale Jimmy zvolal: „Co je to?“</p>
<p>Oči všech se otočily do míst, kam Jimmy ukazoval. Na obzoru plápolalo modré světlo, které jasnělo s každým okamžikem, jako kdyby se k nim blížila stálice. Martin nadhodil: „Vypadá to jako padající hvězda.“</p>
<p>Po chvíli však bylo zřejmé, že to není hvězda. Blížící se objekt v dálce vydával nepříjemný zvuk, zpočátku slabý, ale postupně sílil a sílil, dokud nezněl velmi výhružně. Po obloze se k nim řítil modrý požár. Náhle se přehnal nad věží a zasyčel, jako když se rozžhavené železo ponoří do vody.</p>
<p>Bratr Dominik vykřikl: „Z věže, rychle!“</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola jedenáctá</emphasis></strong></p>
<p> <strong>STŘETNUTÍ</strong></p>
<p>Na okamžik zaváhali.</p>
<p>Těsně po Dominikově varování se ozval Micahův výkřik a všichni se hnali dolů ze schodů. V půlce cesty Dominik zadrhl a lehce zavrávoral. „Něco se blíží.“</p>
<p>Jakmile Arutha i ostatní doběhli do přízemí, nahrnuli se ke dveřím a vyhlédli ven. Po obloze neuvěřitelnou rychlostí přelétal velký počet žhnoucích předmětů. Záhadná světla se objevovala ze všech stran, svištěla nad nádvořím a jejich zlověstné hučení nahánělo strach. Pohybovala se stále rychleji a rychleji, po chvíli již lidské oko rozeznávalo pouze barevné šmouhy, modré, zelené, žluté a červené pruhy hněvivé záře protínaly tmu a trhaly ji na kusy.</p>
<p>„Co je to?“ zakřičel Jimmy.</p>
<p>„Jakási magická hlídka,“ odpověděl opat. „Cítím, že prohledávají oblast pod sebou.“</p>
<p>Vzorec pohybu se pomalu měnil. Světélkující předměty již nelétaly přímo nad hlavami přihlížejících, ale začaly se stáčet a po tangentě se odpoutávaly od původního směru. Zároveň očividně zpomalovaly. Jejich dráhy se zužovaly a přibližovaly, takže po chvíli tvořily vysoké oblouky přímo nad opatstvím. Přitom stále snižovaly rychlost. Netrvalo dlouho a bylo možno rozeznat jejich tvar. Byly to ve skutečnosti velké koule pulsující jasným vnitřním světlem a v nich se rýsovaly zneklidňující temné obrysy. Jejich pohyb se bez ustání zvolňoval, dokud nevytvořily nad nádvořím opatství velký kruh. Jakmile se tak stalo, dvanáct zářících kotoučů se zastavilo a tiše viselo nad opaty i jejich hosty. Pak se náhle ozvalo hlasité zapraskání a mezi každým protilehlým párem vytryskly s bolestivým bzučením záblesky energie. Šest čar spojilo koule a další se rozeběhla po obvodu, takže se nyní na obloze vznášel dvanáctiúhelník.</p>
<p>„Co je to za divné věci?“ divil se Gardan nahlas.</p>
<p>„Dvanáct Očí,“ vydechl opat v posvátné úctě, „pradávné a ďábelské kouzlo z pověstí a legend. Říká se, že žádná živá bytost nemá moc je zformovat. Je to zároveň pátrací nástroj i zbraň.“</p>
<p>Jakmile to dořekl, koule se znovu začaly pohybovat. Nabíraly zvolna rychlost a míhaly se ve složitém vzorci. Linie se kroutily a proplétaly tak zběsile, že je lidské oko nebylo schopno sledovat. Nakonec vytvořily oslepující kompaktní hmotu. Z jejich středu vyšlehl blesk a udeřil do jakési neviditelné překážky nad střechami budov.</p>
<p>Dominik zaječel bolestí. Martin jej musel zachytit. Mnich si pevně tiskl ruce ke spánkům a naříkal: „Taková síla. Nemohu tomu uvěřit...“ Otevřel oči, z nichž se mu řinuly slzy, a prohlásil: „Ochrana vydržela.“</p>
<p>Otec Jan vysvětlil: „Vědomí bratra Dominika je základním kamenem magické obrany opatství. Prochází těžkou zkouškou.“</p>
<p>Lítá energie znovu napřáhla svou paži. Od neviditelného štítu se odrazily myriády pestrobarevných jisker a rozprostřely se jako déšť nad nádvořím. Po stranách mystické bariéry se svezly k zemi sloupce čarovné duhy a ohraničily tak očím přihlížejících jejich ohrožené útočiště. Ochrana však opět odolala. Útok přicházel jeden za druhým v zuřivém sledu. Netrvalo dlouho a Arutha i jeho druhové spatřili, že s každým úderem štít klesá o trochu níž. Dominik při každém zásahu bolestně vykřikl. A najednou vybuchl jediný bílý paprsek a pronikl skrz. Zasáhl zemi, zasyčel a čpavý zápach vehnal lidem slzy do očí.</p>
<p>Ve stejný okamžik bratr Dominik v Martinově náručí ztuhl a zasténal. „Přichází,“ zašeptal těsně předtím, než omdlel.</p>
<p>Martin opatrně položil mnicha na zem. Otec Jan pokýval hlavou. „Musím do sakristie. Bratře Micahu, musíš to udržet.“</p>
<p>Micah tiše řekl: „Ať je to cokoliv, prorazilo to magický štít, druhou nejsilnější ochranu našeho řádu, nejmocnější hned po štítu v hlavním chrámu. Nyní tomu musím čelit. Jsem ozbrojen a zaštítěn samotným Ishapem.“ Dokončil rituál a odpoutal od pasu válečné kladivo.</p>
<p>Hromové burácení otřáslo opatstvím, jako kdyby tisíc lvů naráz vydalo z hrdel divoký vzteklý řev. Začalo vysoko u zvuku skřípějících zubů a přes celou škálu uširvoucích tónů kleslo do hřmění, při němž se otřásaly základy budov. Paprsky energie se zdánlivě náhodně rozletěly po okolí, a kam dopadly, přinášely zkázu. Kameny pod jejich náporem praskaly jako ořechy, všechno hořlavé se okamžitě vzňalo a tam, kde se záblesky dotkly vody, se valila již jen oblaka páry.</p>
<p>Sledovali, kterak Micah opouští budovu a zaujímá postoj přímo pod rotujícím diskem. V předtuše zvedl kladivo vzhůru. V téže chvíli vyšlehl další blesk a oslepil všechny, kteří výjev sledovali ode dveří. Když prvotní bílý žár ustoupil, viděli, že Micah stojí zpříma s kladivem nad hlavou a praskající jiskry se v kaskádách snášejí kolem něho. V tom žhnoucím pekle zářily plamínky všemi barvami spektra. Kam dopadly, hořela a kouřila samotná hlína, ale mnich zůstal nezraněn. Pak tok energie ustal a Micah bez zaváhání mrštil svým kladivem proti tajemnému nepříteli. Zbraň opustila jeho dlaň tak hbitě, že to lidské oko téměř nepostřehlo. V téže chvíli se proměnila v modrobílý plamen, tak jasný jako jeho cíl. Vzepjal se vysoko, daleko výš, než by člověk mohl dohodit, a zasáhl žhnoucí kotouč přímo do středu. Zdálo se, že se od něj odrazil a vrátil se k Micahovi. Tajemná věc na mnicha znovu zaútočila, ale ten byl již opět chráněn magickou mocí. Jakmile světelná sprcha ustala, vyhodil kladivo podruhé. Když je okamžik nato pevně sevřel v dlani, z budovy opatství bylo vidět, že se kotouč maličko zachvěl. Potřetí kladivo vylétlo vzhůru a zasáhlo nepřítele. Tentokrát následoval trhavý zvuk a disk se rozpoltil tak hlasitě, že si lidé na zemi museli zakrýt uši. Otáčející se nástroj zla se nepravidelně rozkmital a z jeho nitra se vyvalily malé cizokrajné stíny. S mokrým plesknutím dopadly na dlažbu, groteskně se zkroutily a vyvalil se z nich kouř. Noc prořízlo vysoké naříkavé zavytí a z postaviček vyšlehly plameny. Nikdo nebyl s to rozpoznat jejich skutečný tvar, ale Arutha měl dojem, že je to tak lepší, neboť v okamžiku vznícení připomínaly ze všeho nejvíc strašlivě znetvořené děti. Pak nastal klid. Déšť mihotavých barev se jako hvězdný prach snášel na opatství. Jedno světélko po druhém zamrkalo a vyhaslo, až nakonec na ztemnělém nádvoří zůstal jen starý mnich, tichý a osamělý, s magickým kladivem v napřažených pažích.</p>
<p>Ti, kdož se skrývali v bezpečí opatství, na sebe pohlédli. V jejich tvářích se zračil úžas. Dlouho se nikdo neozval, trvalo hodnou chvíli, než se jejich duše zklidnily. „To bylo... neuvěřitelné,“ zašeptal Laurie. „Nevím, jestli najdu slova, kterými bych to mohl popsat.“</p>
<p>Arutha se chystal promluvit, ale něco ve způsobu, jakým Jimmy a Martin nakláněli hlavy, jej zarazilo. Jimmy téměř neslyšně řekl: „Něco slyším.“ Všichni znehybněli a naslouchali. K jejich uším dolehl vzdálený zvuk připomínající pleskot křídel obrovitého ptáka nebo netopýra.</p>
<p>Jimmy vyběhl na nádvoří dřív, než jej kdokoliv stačil zastavit. Hbitě se otáčel kolem dokola a zkoumal noční oblohu do všech světových stran. Když se ohlédl přes střechu opatství, směrem na sever, něco zahlédl. Oči se mu rozšířily. „Banathe!“ zvolal a rozeběhl se k starému mnichovi, který se stále ještě nehýbal. Micah vypadal jako v transu, oči měl zavřené a téměř nedýchal. Jimmy jej popadl za paži a zatřásl jím. „Podívejte!“ zakřičel a mnich otevřel oči.</p>
<p>Micah pohlédl naznačeným směrem. K opatství se blížilo cosi, co svými mocnými, nestvůrně mohutnými křídly zakrývalo velký měsíc. Mnich bez váhání odstrčil chlapce stranou. „Uteč!“</p>
<p>Mnichův prudký a nepromyšlený pohyb způsobil, že Jimmy zavrávoral. Mezi ním a opatstvím stál nyní ochránce s kladivem a na návrat nebyl čas. Uháněl tedy přes nádvoří, kde stál vůz s pící, a zaletěl pod něj. Dvakrát se překulil a obrátil se tak, aby viděl, co se děje. Bez hnutí sledoval prostranství.</p>
<p>Z nebes se sneslo ztělesnění zoufalství v podobě nejděsivější noční můry. Padesát stop široká křídla lenivě pleskla o sebe a bytost přistála před mnichem. Bylo to strašlivé stvoření, dvacet stop vysoká směsice všeho odporného, co si může představit snad jen chorá mysl vybavená zrůdnou fantazií. Z prapodivných napodobenin muřích nohou trčely černé zahnuté drápy. V místech, kde zdravý rozum předpokládal kolena, ptačí pařáty přerůstaly v cosi, co připomínalo kozí nohy. Ale tam, kde měly následovat boky, visely z lidské hrudi pouze laloky tuku, obrovské sádelnaté boule, které se třásly a přelévaly. Po celém těle stékala jakási hustá slizká tekutina a odkapávala na dlažbu nádvoří. Ze středu hrudi té věci zírala modrá, ale jinak normální tvář muže s očima rozšířenýma děsem. Zmítala se a ječela v protikladu k výsměšnému chrochtání a bučení odporného tvora. Paže mělo stvoření mohutné a silné jako paže orangutana. Celá bytost pak žhnula proměnlivou slabou září, nejprve červenou, pak oranžovou, žlutou a dále všemi barvami spektra, dokud se nevrátila znovu k červené. Po celém opatství se šířil nesnesitelný zápach, jako kdyby veškerá hniloba a sněť celého světa byla vydestilována a soustředěna do této jediné zrůdy.</p>
<p>Ovšem nejstrašnější ze všeho byla hlava, neboť tvůrce ve své absolutní krutosti posadil na krk tohoto příšerného monstra hlavu ženy, příliš velkou, než aby se hodila k tělu, ale jinak normální. A vrcholným nechutným žertíkem byla skutečnost, že rysy byly až do nejmenší podrobnosti vykresleny podle podoby princezny Anity. Kadeře divoce vlály do všech stran a rámovaly tvář do rudé záplavy. Avšak její výraz byl výrazem pouliční děvky, nemravné a chlípné. Oplzle si olizovala rty a koulela očima po Aruthovi. Pak se její krvavě rudé rty roztáhly v širokém úšklebku a odhalily na místě špičáků dlouhé kly.</p>
<p>Arutha pozoroval tu věc s odporem, v jeho nitru se vzedmula vlna hněvu a zatlačila všechny myšlenky kromě jediné: zničit tu necudnou zrůdu. „Ne!“ vykřikl a tasil meč.</p>
<p>Gardan byl v mžiku u něj. Srazil prince k zemi a celou svou vahou mu bránil vstát. „To je právě to, co chtějí!“ křičel přitom.</p>
<p>Martin se přidal Gardanovi na pomoc a společnými silami táhli Aruthu ode dveří. Obluda se otočila, aby si prohlédla muže za dveřmi, a nepřítomně si přitom protahovala drápy. Pak našpulila ústa jako malá holčička a chtivě se na Aruthu po očku podívala. Náhle vyplázla jazyk a podmanivě jím zakmitala. S dunivým smíchem se napřímila v celé své výšce a s pažemi zvednutými vysoko nad hlavu zavyla na hvězdy. Jediným krokem se přiblížila ke dveřím, kde čekal princ. Vtom se však zakymácela, zaječela bolestí a otočila se.</p>
<p>Arutha a jeho společníci se podívali za tvora a všimli si modrobílého záblesku, jenž se vracel do Micahovy dlaně. Zasadil první úder ve chvíli, kdy se příšera nechala rozptýlit. Znovu zaútočil. Plamen našel svůj cíl v obrovském břichu a vyvolal další vlnu hněvivého a bolestného řevu. Z rány se vyvalila kouřící černá krev.</p>
<p>Za Aruthou se ozval hlas: „Ach, můj bože!“</p>
<p>Laurie se zeptal bratra Antonína, který právě přiběhl z hlubokého sklepení pod opatstvím, a nyní uhranutě sledoval strašlivé stvoření: „Co je to zač?“</p>
<p>Na archiváři nebylo znát nic kromě zvědavosti. „Myslím, že je to vyčarovaná bytost, vytvořená s pomocí tajemných sil, možná uvařená v kádi. Mohu vám v tuctu různých děl ukázat několik odkazů na způsob jejich vzniku. Jistě, mohla by to být nějaká vzácná příšera přirozeného původu, ale to se mi zdá nanejvýš nepravděpodobné.“</p>
<p>Martin vstal a nechal na Gardanovi, aby se postaral o Aruthu. Sňal z ramen všudypřítomný luk a rychle napjal tětivu. Pak do ní zasadil šíp. Vystřelil ve chvíli, kdy se tvor vrhl na bratra Micaha. Lučištník otevřel ústa údivem, když šíp proletěl krkem obludy bez sebemenšího účinku.</p>
<p>Bratr Antonín přikývl. „Ano, je to kouzlo. Všimněte si, jak je to netečné k běžným zbraním.“</p>
<p>Tvor zaťal jednu z mohutných pěstí a ohnal se po bratru Micahovi. Starý bojovník však pouze zvedl kladivo. Rána se zastavila stopu nad napřaženou magickou zbraní a stvořením proběhlo zachvění, jako kdyby narazilo do skály. Zařvalo vzteky.</p>
<p>Martin se otočil k bratru Antonínovi. „Jak se to dá zabít?“</p>
<p>„To nevím. Každá Micahova rána ubírá moc zaklínadlu, díky němuž ta bytost vznikla. Ale zdá se, že je výsledkem ohromných magických schopností a může vydržet klidně den nebo i déle. Kdyby Micah zaváhal...“</p>
<p>Ale starý mnich stál pevně a neohroženě odpovídal na každý pokus o zásah výpadem a každým příšeru zraňoval. Ovšem zdálo se, že přestože jí kladivo působí bolest, její síla neslábla.</p>
<p>„Jak se takový tvor dělá?“ zajímalo Martina. Arutha již nebojoval, Gardan však přesto stále klečel a držel mu ruku na rameni.</p>
<p>Antonín, jenž se nad Martinovou otázkou krátce zamyslel, odpověděl: „Jak se dělá? Nu, je to vlastně soubor...“</p>
<p>Tvora mezitím Micahovy výpady rozběsnily k nepříčetnosti a nesmyslně tloukl po mnichovi pěstí. Unaven taktikou, jež nevedla k žádnému cíli, klesl na kolena. Zároveň zvedl paži k další ráně, přes ruku, jako kdyby kul podkovu, ale v posledním okamžiku změnil směr a udeřil do země těsně vedle ochránce.</p>
<p>Náraz vyvedl Micaha na zlomek vteřiny z rovnováhy a to bylo vše, co zrůda potřebovala. Vymrštila paži do strany a odhodila Micaha napříč přes nádvoří. Starý mnich ztěžka dopadl na tvrdou zem a neobratně se převalil. Zůstal omráčen ležet. Kladivo se odkutálelo stranou.</p>
<p>Pak se věc znovu pohnula k Aruthovi. Gardan vyskočil na nohy, tasil meč a jedním skokem se postavil před prince, aby jej mohl bránit. Ostřílený kapitán se ocitl tváří v tvář obludě, jež se na něj potutelně usmívala. Z Anitiny znetvořené podoby se mu dělalo nevolno, přesto se jí statečně postavil. Tvor po Gardanovi rozverně chňapl jako kočka po myši.</p>
<p>Ze dveří vedoucích do nitra pevnosti vyběhl otec Jan. V ruce nesl dlouhou kovovou tyč se špicí ve tvaru podivného sedmihranu. Postavil se do cesty Aruthovi, který se snažil vyrazit na pomoc Gardanovi, a zvolal: „Ne! Nemůžete nic dělat!“</p>
<p>Něco v jeho hlase Aruthu přesvědčilo, že je marné pokoušet se příšeru zničit, a ustoupil. Opat se otočil, aby se s magickou bytostí utkal sám.</p>
<p>Jimmy se mezitím vyplazil zpod vozu a postavil se. Věděl, že je zbytečné vytahovat dýku. Zahlédl ležící tělo bratra Micaha a utíkal k němu, aby se podíval, jak mu je. Starý mnich byl stále v bezvědomí a Jimmy jej odtáhl do relativního bezpečí pod žebřiňákem. Gardan zbytečně sekal po stvoření, které si s ním bezectně pohrávalo.</p>
<p>Jimmy se rozhlédl a zrak mu padl na čarovné kladivo bratra Micaha, jež se povalovalo opodál. Skočil po něm a uchopil rukojeť ještě v letu. Dopadl na břicho a okamžitě se podíval po nepříteli. Tvor si chlapce nevšímal, a tudíž nevěděl, že se mu podařilo získat zbraň. Jimmy byl překvapen, když kladivo zvedl, neboť vážilo dvakrát tolik, než očekával. Zvedl se a rozeběhl se k příšeře, která k němu byla otočená zády. Právě se natahovala po Gardanovi a Jimmy stanul pod její odpornou zadní částí pokrytou kožešinou.</p>
<p>Kapitána sevřela mamutí ruka a zvedla jej k rozšklebeným ústům. Otec Jan zvedl svou hůl. Z ní se vyvalily zelené a purpurové vlny a zalily tvora od hlavy k patě. Obluda se zkroutila v bolestné agónii a zmáčkla Gardana v dlani. Voják zaječel.</p>
<p>Martin se vrhl k Janovi. „Dost! Rozmačká Gardana!“</p>
<p>Opat zanechal magie a stvoření se zlostným frknutím odhodilo Gardana proti dveřím ve snaze zranit svého mučitele. Kapitánovo tělo narazilo do Martina, bratra Antonína a opata a přibilo je k zemi. Aruthovi i Lauriemu se podařilo padajícím mužům vyhnout. Princ se otočil a zjistil, že hledí do oplzlé napodobeniny Anitiny tváře. Mohutná křídla naštěstí tvorovi bránila vstoupit do budovy, ale dlouhými pažemi mohl přesto po princi šmátrat.</p>
<p>Martin vyskočil a pomohl na nohy otřesenému opatovi i bratru Antonínovi. Archivář s náhlou jistotou zvolal: „Ale jistě! Samozřejmě! Ta tvář v hrudi! Tam se dá zabít!“</p>
<p>Martin měl v okamžení šíp připravený, ale skrčená příšera cíl zakrývala. Znovu sáhla skrz dveře po Aruthovi, ale náhle s bolestným zavytím stáhla ruku a ztěžka dosedla.</p>
<p>Na kratičký okamžik tak odhalila tvář v hrudi a Martin napjal tětivu s tichou modlitbou: „Nechť Kilián vede můj šíp.“ Vystřelil. Mířil dobře. Šíp se s neochvějnou jistotou zabodl do čela choromyslné tváře uprostřed tvorovy hrudi. Oči v modrém obličeji se zvrátily k nebi a z rány skanula červená lidská krev. Tvor se zastavil uprostřed pohybu, jako když do něj udeří blesk.</p>
<p>Všichni sledovali ten zázrak v němém úžasu. Příšera se zachvěla a její povrch se rozzářil, neboť skryté měňavé barvy zablikaly v rychlém sledu. Pak se začala zvolna rozplývat, průsvitněla a ztrácela se v barevných kotoučích dýmu a plynů, vířících v bláznivém reji a hnaných nočním větrem. Žhnutí pomalu vyhasínalo, dokud se nádvořím znovu nerozlila černá tma.</p>
<p>Arutha a Laurie přistoupili ke Gardanovi. Kapitán byl při vědomí a slabým hlasem se zeptal: „Co se přihodilo?“</p>
<p>Oči všech se obrátily na Martina. Ten však ukázal na bratra Antonína. „Vévodova otázka mě přivedla k řešení. Ptal se, jak jsou tyto bytosti stvořené. Nečisté síly potřebují jako základ k jejich vytvoření skutečné zvíře či člověka. Ta tvář byla vším, co zbylo z ubohé nemocné duše, kterou někdo použil jako ohnisko ke vzniku té příšery. Byla to jediná smrtelná část, zranitelná obvyklými zbraněmi, a jakmile byla zabita, magie... vyprchala.“</p>
<p>Martin se skromně bránil: „Nemohl bych vystřelit, kdyby se tak náhle nezaklonila.“</p>
<p>„To bylo štěstí,“ pokýval hlavou mnich.</p>
<p>„Štěstí s tím mělo jen málo společného,“ ozval se rozesmátý Jimmy. Přistoupil ke skupince mužů s Micahovým kladivem v ruce. „Nabral jsem ji přímo do zadnice.“ Pak ukázal na omráčeného Micaha. „Bude v pořádku,“ oznámil a podával kladivo opatovi.</p>
<p>Arutha byl stále otřesen skutečností, že vrcholek té hrůzy korunovala Anitina tvář. Laurie se s mírným úsměvem obrátil na opata: „Otče, neměl byste nějaké víno? To byl ten nejhorší smrad, jaký jsem v životě poznal.“</p>
<p>„Cha!“ vyhrkl Jimmy rozhořčeně. „Měl jsi to zkusit z mého konce!“</p>
<p>Arutha pozoroval východ slunce nad Calastiovými horami. Stoupající sluneční kotouč měl barvu krve a ozařoval prvními paprsky opatství. Několik hodin po odražení temných sil se útočiště Ishapových mnichů vrátilo k zdánlivému klidu a řádu, ale Arutha cítil v nitru pouze zmatek. Ať již za stvůrami usilujícími o jeho život stálo cokoliv, bylo to mocnější všeho, s čím se dosud v životě setkal. Přestože jej otec Nathan a Nejvyšší kněžka Lims-Kragmy varovali, nečekal, že bude jeho nepřítel tak schopný a silný. V touze nalézt lék pro Anitu se dopustil neopatrnosti a to neměl ve zvyku. Dokázal být smělý a statečný, pokud bylo potřeba, a díky tomu vybojoval několik vítězství, ale poslední dobou smělost ustoupila a namísto ní se dostala do popředí tvrdohlavost a vznětlivost. Arutha poznal cizí a zvláštní pocit, takový, jaký neměl od útlého dětství. Pochyboval. Byl tak opatrný při vymýšlení svého plánu, a přesto Murmandamus buď předpokládal každý jeho krok, nebo byl schopen reagovat s neuvěřitelnou rychlostí.</p>
<p>Arutha se probral ze zamyšlení a pohlédl na Jimmyho, jenž k němu přistoupil. Chlapec potřásl hlavou. „Jen to dokazuje, co jste vždycky říkal.“</p>
<p>Navzdory obavám, jež se Aruthovi honily hlavou, jej chlapcův tón pobavil. „A co vlastně?“</p>
<p>„Nezáleží na tom, jak obezřetný si myslíš, že jsi, něco může přijít a tumáš čerte kropáč. Pak si říkáš, ‘To je to, co jsem zapomněl vzít v potaz.’ Po bitvě je každý generálem, říkával starý Rychlý Alvarny.“</p>
<p>Arutha se v duchu podivil, že mu snad chlapec čte myšlenky. Jimmy pokračoval: „Ishapiané tu sedí, brumlají si v duchu modlitby a jsou přesvědčeni až do morku kostí, že vytvořili skutečnou magickou pevnost - ‘nic nemůže proniknout naším čarovným štítem,“ zapitvořil se. „Potom se objeví ty světelné koule a jedna létající příšera a hle! ‘To jsme nepředpokládali’ Brebentí o tom, co měli nebo neměli udělat, už hodinu. Nu, já si myslím, že se tu brzy vynoří něco silnějšího.“ Jimmy se opřel o kamennou zeď a zahleděl se na skály kolem. Za hradbami opatství se z mlhy a stínů pomalu vynořovalo údolí. Slunce stoupalo po své každodenní pouti oblohou. „Starý Antonín mi prozradil, že kouzla, která nám připravila včerejší podívanou, potřebují nějaký čas na přípravu, takže si na chvíli od magie můžeme odpočinout. Budou ve své pevnosti bezpeční... dokud nepřijde něco, co jejich obranou zase trochu otřese.“</p>
<p>„Ty jsi vlastně tak trochu filosof,“ usmál se Arutha jemně. Jimmy pokrčil rameny.</p>
<p>„Jen se bojím čurat si do vlastních kalhot a vy byste si měl taky dát pozor. Ty nemrtvé zrůdy v Krondoru byly dost zlé, ale včera v noci... nevím, jak se na to díváte vy, ale já bych zvažoval, jestli by nebylo lepší odstěhovat se do Keshe a změnit si jméno.“</p>
<p>Arutha se smutně usmál, protože Jimmy jej přinutil uvědomit si skutečnost, které se až dosud vyhýbal. „Abych byl upřímný, bojím se stejně jako ty, Jimmy.“</p>
<p>Jimmy vypadal překvapeně, když princovo doznání slyšel. „Opravdu?“</p>
<p>„Opravdu. Podívej, jenom šílenec by se nebál, kdyby stál tváří v tvář tomu, čemu my, a všemu, co možná ještě přijde. Ale nezáleží na tom, jestli máš strach, nebo ne, ale na tom, jak se chováš. Můj otec mi kdysi řekl, že hrdina je ten, kdo se prostě bojí tolik, že u něj zvítězí zdravý rozum a on uteče, a pak se s tím snaží nějak žít.“</p>
<p>Jimmy se rozesmál a jeho obličej na chvíli prozářilo chlapecké veselí. Na okamžik vypadal na svůj věk; jako kluk, ne jako předčasně dospělý. „To je také pravda. Já si nejraději splním své úkoly, tak rychle, jak je to jen možné, a jdu za zábavou. Tohle utrpení pro velkou věc je dobré tak pro ságy a pověsti.“</p>
<p>Arutha pokýval hlavou. „Aha, takže je v tobě opravdu kus filosofa.“ Změnil téma. „Včera v noci jsi jednal rychle a statečně. Kdybys tu obludu neodlákal, aby ji Martin mohl zabít...“</p>
<p>„Tak bychom byli na cestě zpátky do Krondoru s vašimi kostmi, kdyby je ovšem nesežrala,“ dokončil Jimmy větu za prince s ironickým úšklebkem.</p>
<p>„Nezdá se, že by tě ta vyhlídka příliš potěšila.“</p>
<p>Jimmyho úsměv se roztáhl ještě víc. „To tedy ne, jen co je pravda. Jste jeden z mála, kdo z mého okolí za něco stojí. Tohle je podle všech měřítek veselá banda, i když jsou časy zlé. Mám-li říct, co si opravdu myslím, docela se bavím.“</p>
<p>„Máš zvláštní smysl pro zábavu.“</p>
<p>Jimmy zavrtěl hlavou. „Ne tak docela. I když se člověk bojí až k zbláznění, může si to užívat. O tom je vlastně zlodějina, pokud to chcete vědět. Vloupat se uprostřed noci k někomu do domu a nevědět, zda jsou vzhůru a číhají na vás s mečem nebo s kyjem, aby vám rozmázli mozek po podlaze ve chvíli, kdy tam strčíte hlavu. Nechat se honit po ulicích městskou hlídkou. Není to legrace, ale je to zábava, jestli mi rozumíte. Každopádně je to vzrušení. A navíc, kolik lidí může prohlásit, že zachránili princi z Krondoru život tím, že rýpli démona do zadku?“</p>
<p>Arutha se rozchechtal z plných plic. „Ať se propadnu, ale tohle je první věc, která mě rozesmála od... od svatby.“ Položil Jimmymu dlaň na rameno. „Za dnešní den si zasloužíš odměnu, panoši Jamesi. Co bys chtěl?“</p>
<p>Jimmyho tvář se stáhla, když chlapec předstíral, že usilovně přemýšlí. „Co mě tak jmenovat vévodou z Krondoru?“</p>
<p>Arutha zůstal stát jako opařený. Otevřel ústa, jako by chtěl něco říci, ale zase je zavřel. Od zbrojnice se k nim blížil Martin. Když spatřil Aruthu s tak podivným výrazem v obličeji, zeptal se: „Co tě trápí?“</p>
<p>Arutha ukázal na Jimmyho. „Chce být vévodou v Krondoru.“</p>
<p>Martin se hurónsky rozesmál. Jakmile se uklidnil, Jimmy se nevinně otázal: „A proč ne? Dulanic je tady, takže víme, že jeho odchod nebyl předstíraný. Volney ten úřad nechce a komu jinému byste ho chtěl dát? Jsem bystrý a prokázal jsem vám pár služeb.“</p>
<p>Martinův smích se znovu rozezvučel naplno, ale Arutha prohlásil: „Za to jsi už odměnu dostal.“ Princ si nebyl zcela jist, zda se má bavit, nebo hněvat. „Podívej, ty nestoudníku. Mohl bych snad přemýšlet o tom, že by ti Lyam mohl přenechat nějaký nevýznamný - velmi nevýznamný - baronát, až dosáhneš plnoletosti, což je tak za tři roky. Prozatím ti musí stačit, že se staneš starším panošem na mém dvoře.“</p>
<p>Martin kroutil hlavou. „Udělá z nich pouliční gang.“</p>
<p>„Nu,“ pokrčil Jimmy rameny, „aspoň si vychutnám, jak se bude ta prasečí držka Jerome tvářit, až od vás deLacy dostane příkaz o mém povýšení.“</p>
<p>Martin se přestal smát a vážně pronesl: „Myslel jsem, že budete chtít vědět, že Gardan bude v pořádku a bratr Micah také. Dominik se už vzpamatoval.“</p>
<p>„A co opat a bratr Antonín?“</p>
<p>„Opat je někde pryč a dělá to, co opati většinou dělávají, když je jejich opatství znesvěceno. A bratr Antonín se vrátil k hledání Stříbrného trnu. Říkal, že bude v knihovně šedesát sedm, pokud s ním budeš chtít mluvit.“</p>
<p>Arutha se krátce zamyslel. „Půjdu jej najít. Chci vědět, co objevil.“ Byl již na odchodu, ale ještě se zastavil a otočil se. „Jimmy, co kdybys mému bratrovi vysvětlil, proč bych tě měl jmenovat druhým nejdůležitějším vévodou v Království?“</p>
<p>S těmi slovy Arutha zmizel uvnitř pevnosti, aby nalezl hlavního archiváře. Martin se obrátil k Jimmymu a chlapec se na něj široce zazubil.</p>
<p>Arutha vstoupil do rozlehlé komnaty zatuchlé věkem a čpící slabým zápachem konzervačních činidel. Pod blikající lucernou si bratr Antonín četl v prastarém svazku. Aniž by se podíval, kdo přichází, prohlásil: „Je to, jak jsem si myslel. Věděl jsem, že to tu bude.“ Posadil se. „To stvoření bylo podobné tomu, jež bylo zničeno, když byl před třemi sty lety napaden chrám Tith-Onanky v Elarialu. Podle těchto zdrojů je jisté, že za tím tehdy byli panthatianští hadí kněží.“</p>
<p>Arutha se zeptal: „Kdo jsou ti Panthatiané, bratře? Slyšel jsem o nich jen pohádky, kterými se straší malé děti.“</p>
<p>Starý mnich pokrčil rameny. „Po pravdě řečeno o nich mnoho nevíme. Většinu rozumných bytostí na Midkemii jistým způsobem chápeme. Dokonce i peklomory, Bratrstvo temné stezky, kteří mají některé rysy společné s lidmi. Jistě víte, že mají velmi nesmlouvavé mravní zásady, i když podle našich měřítek naprosto odlišné. Ale Panthatiané...“ Zavřel knihu. „Nikdo neví, kde Panthatie leží. Na kopiích map, jež po sobě zanechal Macros a které nám poslal Kulgan z Hvězdna, nic takového není. Tito kněží vládnou magií, která se nepodobá ničemu, co známe. Jsou to obávaní nepřátelé všeho lidstva, ačkoliv několikrát v minulosti měli s pár lidmi něco společného. Jedna věc je však jistá, jsou to nesmírně zlí tvorové. Pokud slouží Murmandamovi, znamená to, že Murmandamus představuje nebezpečí pro všechno dobré. A zároveň z toho můžeme vyvodit, že je třeba se jej obávat.“</p>
<p>Aruthův hlas zněl neradostně. „Pak tedy nevíme o mnoho víc, než nám prozradil Smějící se Jack.“</p>
<p>„Správně,“ souhlasil mnich. „Ale nikdy nesnižujte váhu toho, že mluvil pravdu. Je stejně důležité vědět, co věci nejsou, jako vědět, co jsou.“</p>
<p>Arutha potřásl hlavou. „Objevil jste v tom všem zmatku něco o Stříbrném trnu?“</p>
<p>„Ve skutečnosti ano. Chystal jsem se vás o tom zpravit hned, jak dočtu tuto pasáž. Obávám se však, že nám to příliš nepomůže.“ Když to Arutha slyšel, srdce se mu téměř zastavilo, ale pokynul mnichovi, ať pokračuje. „Důvod, proč jsem si na Stříbrný trn nemohl vzpomenout, je, že toto jméno je překladem jiného, o němž jsem již dříve slyšel.“ Otevřel knihu ležící opodál. „Toto je deník Geoffreye, syna z Caradocu, mnicha ze silbanského kláštera západně od Yabonu - téhož, v němž byl vychován váš bratr Martin, ačkoliv Geoffrey v něm žil o několik století dříve. Byl to tak trochu botanik a trávil volný čas sepisováním a tříděním veškerého místního rostlinstva. Zde jsem našel vodítko. Přečtu vám to. ‘Rostlina, jež se zve Jarabina podle elfů, je rovněž známa lidem z kopců jako Jiskřící trn. Předpokládány jsou u ní magické účinky, je-li postupováno při destilaci essencí dle náležitého receptu, ač tento recepis není obecně znám, neb vyžaduje mystický obřad jakýsi, jenž lidé nejsou s to vykonati. Je nesmírně vzácná a toliko nemnoho mužů ji spatřilo na vlastní oči. Já sám jsem rostlinu nikdy neobjevil, avšak svědectví těch, s nimiž jsem o rostlině hovořil a jimiž mi popsána podrobně byla, jsou nanejvýše věrohodná.’ Mnich zavřel knihu.</p>
<p>„To je vše?“ otázal se sklesle Arutha. „Doufal jsem v lék, nebo alespoň náznak, jak bychom jej mohli nalézt.“</p>
<p>„Ale stopu přeci máme,“ zamrkal starý mnich. „Geoffrey, který dal spíše na klevety, než aby se věnoval skutečné botanice, se zmiňuje o jménu Jarabina jako o elfím názvu rostliny. To je očividně zkomolenina slova iarbena, jež v jazyce elfů vyjadřuje stříbrný trn! Což znamená, že pokud někdo ví, jaké jsou magické účinky a jak se příznaků zbavit, pak jsou to Zaříkávači z Elvandaru.“</p>
<p>Arutha chvíli mlčel, ale pak se ozval: „Děkuji, bratře Antoníne. Modlil jsem se, aby mé hledání skončilo zde, ale aspoň jsi mi nechal naději.“</p>
<p>Starý mnich rozvážně opáčil: „Vždy existuje naděje, Arutho conDoine. Předpokládám, že v té vřavě vám opat nestihl říci pravý důvod našeho počínání.“ Rozmáchlým gestem ukázal na řady polic obtěžkaných knihami. „Jediným pravým důvodem, proč zde shromažďujeme takové hory písemností, je naděje. Je mnoho věšteb a zlých znamení, ale jedna z předpovědí mluví o konci všeho, co známe. Tvrdí, že až všechno pohltí síly temna, jediné, co zbyde, je ‘to, čím byl Sarth.’ I kdyby se proroctví splnilo, doufáme, že uchráníme semínka vědění pro ty, kteří přijdou po nás. Pracujeme pro ten den a modlíme se, aby nikdy nenastal.“</p>
<p>Aruthu taková pokora udivila. Tiše poděkoval za mnichovu snahu. „Jste velmi laskavý, bratře Antoníne.“</p>
<p>„Člověk rád pomůže, když je to možné.“</p>
<p>„Děkuji.“ Arutha vyšel z knihovny. Stoupal po schodišti vzhůru na denní světlo a v duchu znovu probíral vše, co mu mnich řekl. Než došel na nádvoří, měl všechno promyšlené. Laurie a Dominik se mezitím připojili k Jimmymu s Martinem. Bratr Dominik se již z otřesu zotavil, ale stále byl bledý a vypadal vyčerpaně.</p>
<p>Laurie prince pozdravil a ohlásil mu: „Gardan bude do zítřka jako rybička.“</p>
<p>„To je dobře, protože odjíždíme ze Sarthu za úsvitu.“</p>
<p>„Co máš v plánu?“ zajímal se Martin.</p>
<p>„Posadím Gardana na první loď do Krondoru a my budeme pokračovat v cestě.“</p>
<p>„Pokračovat kam?“ nechápal Laurie.</p>
<p>„Do Elvandaru.“</p>
<p>Martin se usmál. „Bude hezké znovu navštívit Elvandar.“</p>
<p>Jimmy si povzdechl a Arutha si toho všiml. „Co se děje?“</p>
<p>„Jen jsem si vzpomněl na kuchaře v paláci a kostnaté koňské hřbety.“</p>
<p>Princ jej utěšoval. „Nemusíš na ně myslet příliš dlouho. Vracíš se do Krondoru s Gardanem.“</p>
<p>„A to si mám nechat ujít všechnu legraci?“</p>
<p>Laurie mrkl na Martina. „Ten hoch má opravdu pokroucený smysl pro humor.“</p>
<p>Jimmy chtěl něco říci, ale Dominik se ozval první. „Výsosti, jestli mohu cestovat s vaším kapitánem, rád bych se k němu připojil. Jedu také do Krondoru.“</p>
<p>„Zajisté, ale co vaše služba?“</p>
<p>„Převezme ji za mě někdo jiný. Nebudu schopen ještě nějaký čas plnit své povinnosti a my nemáme čas. Není to žádná hanba ani potupa, je to prostě nutné.“</p>
<p>„Jsem přesvědčen, že Jimmy a Gardan vaši společnost uvítají.“</p>
<p>„Počkat...“ začal Jimmy.</p>
<p>Arutha si však chlapce nevšímal. „Co vás nutí do Krondoru?“ zeptal se mnicha.</p>
<p>„Pouze to, že leží na cestě do Hvězdna. Otec Jan se domnívá, že je třeba zpravit Puga a ostatní mágy o tom, co se přihodilo a co z toho vyplývá. Provozují magii mocnější, než je ta naše.“</p>
<p>„To zní rozumně. Potřebujeme všechny spojence, kteří se k nám budou ochotni připojit. Měl jsem na to přijít sám. Přidám vám nějaké další zprávy, pokud dovolíte. A přikážu Gardanovi, aby vás do Hvězdna doprovodil.“</p>
<p>„To je od vás velmi laskavé.“</p>
<p>Jimmy se neustále snažil o vyslyšení. Nehodlal připustit, že by měl být poslán zpět do Krondoru. Arutha však jeho protestů nedbal a obrátil se na Laurieho. „Vezmi našeho mladého budoucího vévodu dolů do města a najdi loď. Zítra vás najdeme. Také se poohlédni po čerstvých koních a vyhni se potížím.“</p>
<p>Arutha odkráčel s Dominikem a Martinem směrem ke kasárnám a zanechal Laurieho a Jimmyho na nádvoří. Jimmy se ještě pořád pokoušel prosadit svou a opakoval: „... ale...“</p>
<p>Laurie poplácal Jimmyho po rameni a žertem prohlásil: „Pojďte, Vaše Milosti. Vydáme se na cestu. Podaří-li se nám všechno vyřídit rychle, můžeme se podívat po nějakém hostinci, kde se hraje.“</p>
<p>V Jimmyho očích se rozsvítily malé čertovské plamínky. „Hraje?“ zeptal se pro jistotu.</p>
<p>„Vždyť víš, třeba pashawa nebo oko bere. Skořápky nebo kamínky. Hazard.“</p>
<p>„Ach,“ vydechl chlapec. „Budeš mi muset ukázat, jak na to.“</p>
<p>Otočil se ke stájím a Laurie mu uštědřil kopanec do pozadí. „Ukázat jak!“ zvolal. „Nejsem nějaký vidlák z venkova. Mám takový dojem, že bych hned napoprvé přišel o celý měšec.“</p>
<p>Jimmy se rozběhl a se smíchem se otočil. „Za pokus to stálo!“</p>
<p>Arutha vstoupil do zšeřelé místnosti. Podíval se na postavu spočívající na lůžku a otázal se: „Poslal jste pro mě?“</p>
<p>Micah se zvedl a opřel se o zeď. „Ano. Slyšel jsem, že odjíždíte. Děkuji vám, že jste přišel.“ Pokynul Aruthovi, aby se posadil na pelest. „Potřebuji se trochu vyspat, ale za týden už budu v pořádku. Arutho, váš otec a já jsme byli jako chlapci přátelé. Caldric právě tehdy vymyslel, že by mladí panoši měli být vychováváni na dvoře, tak jako je tomu dnes. Byli jsme pěkná cháska. Brucal z Yabonu byl starším panošem a honil nás ostošest. V těch dobách jsme bývali nerozluční přátelé, váš otec, já a Guy du Bas-Tyra.“ Při zmínce o Guyovi se Arutha zamračil, ale neřekl nic. „Rád se vychloubám tím, že jsme tehdy byli páteří Království. Dnes jste jí vy. Borric vás a Lyama dobře vychoval, i Martin mu dělá čest. Já nyní sloužím Ishapovi, ale Království stále nosím v srdci, synu. Jen jsem vám chtěl říci, že se za vás modlím.“</p>
<p>Arutha sklonil hlavu. „Děkuji vám, můj lorde Dulanici.“</p>
<p>Micah se opřel o podušku a nadzvedl se. „Už ne. Jsem nyní prostým mnichem. Mimochodem, kdo nyní vládne vaším jménem?“</p>
<p>„Lyam setrvá v Krondoru, dokud se nevrátím. Volney zastává místo kancléře.“</p>
<p>Micah se zasmál, což mu způsobilo nemalou bolest. „Volney! U Ishapa! Ten to musí nenávidět.“</p>
<p>„Taky že ano,“ přitakal Arutha s úsměvem.</p>
<p>„Chcete, aby ho Lyam jmenoval vévodou?“</p>
<p>„Nevím. Ať se brání, jak chce, je to nejschopnější úředník, kterého mám. Během trhlinové války jsme ztratili mnoho dobrých mužů.“ Arutha nasadil svůj křivý poloúsměv. „Jimmy mi navrhl, abych vévodou z Krondoru jmenoval jeho.“</p>
<p>„Neberte ho na lehkou váhu, Arutho. Cvičte jej, dokud to půjde. Naložte mu tolik odpovědnosti, až se pod ní bude prohýbat, a pak mu ještě přidejte. Vychovejte ho dobře a pak to zvažte. Je výjimečný.“</p>
<p>Arutha se na Micaha pátravě zadíval. „Proč to všechno, Micahu? Proč se tolik zajímáte o věci, které jste nechal za sebou?“</p>
<p>„Protože jsem i přes své pokání domýšlivý stařík a hříšník. Jsem stále pyšný na to, jak si mé město vede. A protože jste syn svého otce.“</p>
<p>Arutha dlouho mlčel a pak si dovolil otázku. „Vy a otec jste si byli blízcí, že ano?“</p>
<p>„Velmi. Pouze Guy byl Borricovi dražší než já.“</p>
<p>„Guy!“ Arutha nemohl uvěřit svým uším. Nechápal, jak by mohl otcův nepřítel ze všech nejnenáviděnější být kdysi jeho přítelem. „Jak je to možné?“</p>
<p>Micah Aruthu chvíli upřeně pozoroval. „Myslel jsem, že vám otec všechno pověděl, než skonal.“ Odmlčel se. „Zřejmě ne.“ Povzdechl si. „My, kteří jsme byli přátelé Guye i Borrice, jsme přísahali. Zavázali jsme se, že nikdy nevyzradíme příčinu konce jednoho z nejhlubších přátelství a důvod, proč se Guy rozhodl oblékat až do konce svých dnů černou barvu, díky níž si vysloužil přezdívku Černý Guy.“</p>
<p>Arutha poznamenal: „Otec se jednou zmínil, že to byl akt osobní odvahy, ale jinak pro Guye neměl dobrého slova.“</p>
<p>„Nemohl. A já také nemohu, protože dokud mě Guy nezbaví závazku mlčenlivosti nebo se neprokáže, že je mrtev, nepromluvím. Ale mohu říci tolik, že před tím rozkolem byli jako bratři. Ať už běhali za děvčaty, hádali se nebo válčili, vždy stačilo zavolat a přišli tomu druhému na pomoc.</p>
<p>Teď ale jděte spát, Arutho. Musíte brzy vstávat a potřebujete si odpočinout. Nemáte času nazbyt, abyste tu jen tak posedával a dumal nad spory dávno pohřbenými. Musíte najít lék pro Anitu...“ Oči starého muže se zamlžily a Arutha si uvědomil, že pro svůj vlastní žal zapomněl na skutečnost, že Micah byl odjakživa členem Erlandova dvora. Znal Anitu od malička. Byla pro něj jako vnučka.</p>
<p>Micah těžce polkl. „Ta proklatá žebra. Zhluboka se nadechnu a oči mi slzí, jako kdybych jedl syrovou cibuli.“ Dlouze si vzdechl. „Držel jsem ji v náručí, když jí kněží Bílé Sung žehnali, ani ne hodinu po jejím narození.“ Zahleděl se kamsi do dáli. Pak odvrátil tvář a zaprosil: „Zachraňte ji, Arutho.“</p>
<p>„Najdu lék.“</p>
<p>Micah promluvil tiše, aby nebylo poznat, že pláče. „Jděte v míru, Arutho. Nechť vás Ishap ochrání.“</p>
<p>Arutha stiskl starému Micahovi ruku a opustil místnost. Procházel hlavní halou, když jej zastavil jiný mnich. Němě princi naznačil, aby jej následoval. Odvedl ho do opatova obydlí, kde již čekal opat s bratrem Antonínem.</p>
<p>„Je dobře, že jste si našel čas a navštívil Micaha, Výsosti,“ prohlásil opat na uvítanou.</p>
<p>Aruthu jeho slova vylekala. „Micah se přece uzdraví, nebo ne?“</p>
<p>„Dá-li Ishap. Je starý na takový počin.“</p>
<p>Bratra Antonína ta poznámka rozdurdila a podrážděně odfrkl. Opat si toho zvuku nevšímal a pokračoval: „Přemýšleli jsme nad problémem, který je třeba vyřešit.“ Postrčil k Aruthovi malou truhlici. Princ natáhl ruku a zvedl ji ze stolu.</p>
<p>Truhlička byla na první pohled starodávná, umně vyřezávaná a časem vyhlazená jako oblázek na pláži. Když ji princ otevřel, spatřil malý talisman spočívající na sametovém polštářku. Bylo to bronzové kladívko, zmenšenina toho, které nosil Micah u pasu. Malou dírkou v topůrku byl provlečen kožený řemínek. „Co je to?“</p>
<p>Anthony podal vysvětlení. „Jistě jste si položil otázku, jak je možné, že vás váš nepřítel vystopuje, kdy se mu zachce. Je to pravděpodobně proto, že vás odhalí jakási síla, nejspíš magie toho hadího kněze. Používá kouzlo nebo zaklínadlo. Tento talisman je odkazem našich dávných předků. Byl zhotoven v nejstarším známém svatostánku naší víry, v ishapianském klášteře v Lengu. Je to nejmocnější pozůstatek, který vlastníme. Skryje vás před všemi kouzly, která vás mají vypátrat. Pro každého, kdo by vás chtěl sledovat pomocí magie, prostě zmizíte z dohledu. Nemáme žádnou ochranu proti zvědavým očím běžných slídilů, ale pokud budete opatrný a zamaskujete se, snad se dostanete do Elvandaru bez překážek. Nikdy však talisman neodkládejte, jinak vás hledací kouzlo v okamžiku dostihne. Díky kladívku se také stanete odolný vůči útokům podobným tomu včerejšímu. Takové stvoření vám nebude moci ublížit. Vaši přátelé však budou zranitelní, jich se moc talismanu nedotýká.“</p>
<p>Arutha si pověsil řemínek s amuletem na krk. „Děkuji vám.“</p>
<p>Opat vstal. „Ishap vás ochraňuj, Výsosti. Pamatujte, že zde v Sarthu vždy naleznete útočiště.“</p>
<p>Arutha znovu poděkoval a zanechal opata s bratrem Antonínem o samotě. Vrátil se do své komnaty. Balil si věci do cestovního vaku a celou dobu přemýšlel o všem, co se dozvěděl. Nakonec zaplašil všechny pochybnosti. Znovu se rozhodl, že Anitu zachrání.</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola dvanáctá</emphasis></strong></p>
<p> <strong>NA SEVER</strong></p>
<p>Po silnici uháněl osamělý muž na koni.</p>
<p>Arutha se otočil, když je na blížícího se jezdce Martin upozornil. Laurie bez váhání tasil meč. Martin se však rozesmál. Princ z Krondoru prohlásil: „Jestli je to ten, kdo myslím, uříznu mu uši.“</p>
<p>Martin pokýval hlavou. „Pak si rovnou můžeš nabrousit nůž, bratře. Podívej se, jak mu vlají lokty.“</p>
<p>Netrvalo dlouho a Martinova předpověď se splnila do písmene. Jimmy přitáhl koni uzdu a zastavil. Na rtech mu hrál šťastný úsměv. Arutha se nikterak nesnažil skrýt svou nelibost a obrátil se na Laurieho. „Myslel jsem, že jsi říkal, že je zaručeně na palubě lodi do Krondoru spolu s Gardanem a Dominikem.“</p>
<p>Laurie se na prince zahleděl s výrazem naprosté bezmoci. „To také byl, přísahám.“</p>
<p>Jimmy se rozhlížel po třech cestovatelích. „Nikdo mi neřekne ahoj?“</p>
<p>Martin se snažil tvářit vážně, ale jeho elfí neproniknutelnost podstupovala v té chvíli těžkou zkoušku. Jimmy vypadal bezelstně jako dychtivé štěně, což byla póza stejně falešná jako většina jeho ostatních. Arutha se ze všech sil pokoušel zachovat přísný výraz. Laurie skryl smích tím, že předstíral záchvat kašle a zakryl si ústa dlaní.</p>
<p>Princ vrtěl hlavou a díval se do země. Konečně vzhlédl a odměřeně se ozval: „Tak dobrá, co si vymyslíš tentokrát?“</p>
<p>Jimmy se nenechal odradit. „Především jsem přísahal; pro vás to možná nic neznamená, ale přesto je to přísaha a svazuje nás, ‘dokud nebude kočka stažená z kůže.’ A také je tu taková maličkost.“</p>
<p>„A to?“ zajímalo Aruthu.</p>
<p>„Od chvíle, kdy jste opustili Sarth, vás někdo sledoval.“</p>
<p>Arutha se v sedle zaklonil, vylekal jej jak chlapcův nedbalý tón, tak i samotný obsah sdělení. „Jak si můžeš být tak jist?“</p>
<p>„Za prvé jsem toho muže znal. Je to jistý obchodník z Hledienu jménem Havram, ve skutečnosti je to pašerák, kterého zaměstnávali Jízlivci. Od doby, kdy se Spravedlivý muž dozvěděl o tom, že Puštíci pronikli do jejich řad, byl nezvěstný. Byl v hostinci, když jsme s Gardanem a Dominikem čekali na loď. Vstoupil jsem na palubu s tím dobrým kapitánem a mnichem a proklouzl jsem zpátky na břeh těsně předtím, než zvedli kotvu. Za druhé toho muže neobklopoval obvyklý doprovod, který si pokaždé platil, když se věnoval obchodu. Za normálních podmínek je to hlasitý a společenský člověk, který hodně dá na vnější dojem, když si hraje na kupce, ale v Sarthu se halil do hluboké kápě a skrýval se v temných koutech. Na takovém místě by si nedovolil vypadnout ze své role, aniž by jej k tomu netlačila tíha okolností. Sledoval vás z hostince, dokud nebylo zřejmé, kam máte namířeno. Ale nejdůležitější ze všeho je, že byl častým společníkem Smějícího se Jacka a Zlatohlávka.“</p>
<p>Martin si vzpomněl. „Havram! To je ten muž, který podle Smějícího se Jacka naverboval jeho a Zlatohlávka k Puštíkům.“</p>
<p>„Budou se spoléhat na špehy a vyzvědače, když teď nemohou využívat magie k tomu, aby tě našli,“ dodal Laurie. „Dává to smysl. Měli v Sarthu někoho, kdo na nás čekal, až se vrátíme z opatství.“</p>
<p>„Viděl tě odjíždět?“ zeptal se princ.</p>
<p>„Ne,“ zasmál se Jimmy. „Ale já jsem ho viděl odcházet.“ Všichni tři se na chlapce tázavě podívali a chlapec podal vysvětlení. „Postaral jsem se o něj.“</p>
<p>„Co že jsi udělal?“</p>
<p>Jimmy zářil spokojeností se sebou samým. „Dokonce i v tak malém městě, jako je Sarth, existuje podsvětí, pokud víte, kde ho hledat. Využil jsem své pověsti Jízlivce z Krondoru, nechal jsem se poznat a navázal dobré vztahy. Jistí lidé, kteří si přáli zůstat neodhaleni, se dozvěděli, že vím, co jsou zač. Souhlasili s tím, že výměnou za službu se o nich nezmíním městské posádce. Vzhledem k tomu, že se domnívali, že se stále těším výsadnímu postavení mezi Jízlivci, rozhodli se nehodit mě do zálivu, zvlášť když jsem podpořil nabídku malým měšcem zlata, který jsem měl náhodou s sebou. Prozradil jsem jim, že ani jediný občan Západního království nebude postrádat jistého kupce, který právě odpočívá v hostinci. Pochopili mě. Náš milý nepravý obchodník je teď nejspíš na lodi obchodníků s otroky na cestě přes Durbin do Keshe a poznává krásy veslování.“</p>
<p>Laurie udiveně zakroutil hlavou. „Ten hoch je kruťas. Zdá se, že se ve světě neztratí.“</p>
<p>Arutha odevzdaně vzdychl. „Myslím, že jsem opět tvým dlužníkem, Jimmy.“</p>
<p>Jimmy však měl v rukávu další eso: „Podél pobřeží táhne malá karavana, je asi hodinu cesty za námi. Když pojedeme pomalu, dostihne nás někdy kolem slunce západu. Můžeme se nechat najmout jako strážci a pokračovat s vozy a několika dalšími žoldáky. Murmandamus hledá tři jezdce, kteří vyjeli ze Sarthu, ne cestující kupce.“</p>
<p>Princ se musel smát. „Co bych si bez tebe počal?“ Než stihl chlapec odpovědět, rychle dodal: „Ale neříkej nic o vévodství v Krondoru.“ Obrátil svého koně. „A neříkej mi, kde jsi přišel k tomu koni.“</p>
<p>Řízením osudu anebo působením ishapianského talismanu se Arutha a jeho tři společníci dostali do Ylithu bez jakýchkoli potíží. Jimmyho předpoklad, že je kupci brzy dohoní, se ukázal správný. Byla to sice jen maličká a chudá karavana, sestávající z pěti vozů, které chránili dva nájemní vojáci. Jakmile se kupec, jenž byl za průvod zodpovědný, ujistil, že nejsou zločinci, s radostí je přijal jako doprovod. Za cenu několika jídel získal čtyři ochránce navíc.</p>
<p>Dva týdny se plahočili po cestě, aniž by cokoliv narušilo její poklidný a jednotvárný průběh. Potkávali pouze obchodníky, kupce a karavany všech velikostí doprovázené žoldnéři, táhnoucí oběma směry po pobřeží mezi Hledienem a Sarthem. Arutha byl spokojen. Nebylo pravděpodobné, že by je mezi tolika hrdiny na cestě nějaký špion odhalil.</p>
<p>Konečně krátce před soumrakem spatřili v dáli světla Ylithu. Arutha jel vpředu s dvěma ochránci kupce Janova. Zpomalil, aby jej mohl dostihnout přední vůz, a když se ocitl na jeho úrovni, oznámil: „Před námi je Ylith, Janove.“</p>
<p>První povoz přejel a zavalitý obchodník s hedvábím a drahými látkami z Krondoru vesele zamával. Aruthovi se hned zpočátku ulevilo, když zjistil, že Janov je výbušný a elánem kypící muž, neboť díky tomu nikdy nevěnoval pozornost tomu, co říkají druzí. Aruthova narychlo vymyšlená pohádka tudíž obstála. Pokud mohl princ soudit, Janov jej nikdy předtím neviděl.</p>
<p>Martin dohonil Aruthu jako první. Jeho místo bylo vzadu za posledním vozem. „Ylith,“ prohodil Arutha ledabyle a patami popohnal svého koně.</p>
<p>Jimmy a Laurie měli hlídat karavanu z boku, přejeli tedy cestu a Martin poznamenal: „Brzy se téhle výpravy zbavíme a poohlédneme se po nových koních. Tihle si potřebují odpočinout.“</p>
<p>Laurie se ušklíbl. „Těším se, až budu od Janova co nejdál. Za celou cestu nezavřel pusu.“</p>
<p>Jimmy pokýval hlavou s předstíraným soucitem. „A nikoho nepustil ke slovu, když se kolem ohně vyprávěly příběhy.“</p>
<p>Laurie na Jimmyho upřel zlobný pohled. Arutha se vložil do počínající hádky. „Tak dost. Budeme se chovat jako skupina poutníků. Jestli baron Talanque zjistí, že jsem zde, bude z toho státní záležitost. Budou se konat oslavy, turnaje, lovy, recepce a každý mezi Velkým severním pohořím a Keshí bude vědět, že jsem v Ylithu. Talanque je dobrák, ale rád si zahýří.“</p>
<p>Jimmy se zasmál. „To není sám.“ Výskl a pobídl svého koně. Arutha, Martin i Laurie byli chvíli zmateni, ale pak se v jejich duších rozlila úleva, že se konečně dostali do Ylithu, a vyrazili za chlapcem.</p>
<p>Arutha se přehnal kolem předního povozu a zavolal na rozloučenou: „Dobré obchody, mistře Janove!“ Kupec za nimi hleděl, jako kdyby zešíleli. Za jejich služby jim měl podle dobrého zvyku vyplatit malý obnos.</p>
<p>Když se přiblížili k městským branám, zpomalili, protože cestu zatarasila početná karavana a před branou čekalo ještě několik dalších poutníků, až se průchod uvolní. Jimmy zastavil za károu vrchovatě naloženou slámou a otočil se čelem ke svým druhům. Rozpustile se smál, radoval se z přítomného okamžiku jako malé dítě. Beze slova se zařadili do zástupu a sledovali, jak vojáci pouštějí vozy do města. V časech míru strážci pouze zběžně prohlíželi ty, kteří do sídla přicházeli.</p>
<p>Jimmy se rozhlédl kolem. Ylith byl první velké město na jejich cestě z Krondoru a živý rytmus mu připomněl domov. Cítil se dobře. Pak nedaleko brány zahlédl osamělou sedící postavu pozorující každého, kdo procházel kolem. Podle vlněného plédu a krátkých kožených kalhot to byl nepochybně hadatský horal. Vlasy mu spadaly přes ramena, ale válečnický chochol měl vyčesaný vysoko. Nad očima měl uvázaný srolovalný šátek. Na kolenou mu spočívaly dva dřevěné štíty, chránící ostré břity dlouhého úzkého meče a kratšího meče, jaký nosili jeho lidé. Nejzajímavější však byla jeho tvář. Kolem očí od čela až k lícním kostem a na bradě pod rty měl kůži namalovanou na bílo. Nepokrytě sledoval prince, když jej míjel, potom zvolna vstal. Jimmy a Martin jeli za Aruthou s Lauriem a všimli si toho.</p>
<p>Jimmy se nečekaně nahlas zasmál, jako kdyby Martin řekl nějaký vtip, a protáhl se. Přitom se po očku ohlédl. Horal pomalu procházel branou za nimi a cestou zastrkoval za opasek své dvě zbraně.</p>
<p>Martin se zeptal: „Ten Hadati?“ Jimmy přikývl a vévoda pochvalně poznamenal: „Máš dobré oči. Sleduje nás?“</p>
<p>„Ano. Setřeseme ho?“</p>
<p>Martin zavrtěl hlavou. „Vypořádáme se s ním, až se někde zabydlíme. Jestli to ovšem bude potřeba.“</p>
<p>Pokračovali dál po úzkých městských ulicích. Ze všech stran se na ně valily známky blahobytu. Obchody zářily do večerního šera, aby kupci lépe přilákali pozdní zákazníky na haldy všemožného zboží, kupící se na pultech.</p>
<p>Dokonce i v tuto časnou noční hodinu bylo všude plno rozjařených flamendrů. Do města se každodenně vracely karavany i lodě a ochránci i námořníci vyráželi do ulic, aby si za své zlato koupili tolik radosti, kolik jen mohou. Proti čtyřem poutníkům se po ulici motala tlupa neurvale vyhlížejících bojovníků, kteří se očividně snažili překonat všechny rekordy v množství vypitého alkoholu. Smáli se a povykovali a jeden z nich narazil do Laurieho koně. Nasadil hněvivý výraz a vykřikl: „Hej ty! Dávej pozor, kam tu bestii vedeš. Nebo tě snad mám naučit, jak se máš chovat?“ Předstíral, že se chystá tasit meč, k velkému pobavení svých kumpánů. Laurie se rozesmál společně s nimi, zatímco Martin, Arutha a Jimmy pozorně sledovali, jak se situace vyvine.</p>
<p>„Promiň, příteli,“ smál se zpěvák. Ten muž se napůl usmál a napůl zašklebil a znovu naznačil, že vytáhne svou zbraň.</p>
<p>Další ze skupiny žoldnéřů jej hrubě odstrčil na stranu a řekl, „Jdi se napít.“ Muž se na Laurieho podíval. „Pořád ještě neumíš jezdit líp než zpívat, Laurie?“</p>
<p>Laurie byl v mžiku na zemi a bouřlivě toho muže objal. „Roalde, ty zatracený tchoři!“</p>
<p>Plácali se radostně po zádech a pak jej Laurie představil svým společníkům. „Tenhle ničema je Roald, můj přítel už od dětství a nejednou kumpán na cestách. Jeho otec měl usedlost vedle naší.“</p>
<p>Muž se zasmál. „A naši otcové nás vyhnali z domu ve stejný den.“</p>
<p>Laurie jej seznámil s Martinem a Jimmym, ale když přišla řada na Aruthu, použil domluvené jméno Arthur. „Těší mě, že poznávám tvé přátele, Laurie,“ prohlásil žoldnéř.</p>
<p>Arutha se rychle rozhlédl kolem. „Překážíme tu. Měli bychom si najít ubytování.“</p>
<p>Roald mávl rukou, aby jej následovali. „Bydlím o ulici dál. Ten hostinec je celkem civilizovaný.“</p>
<p>Jimmy pobídl koně, ale nespouštěl ze zpěvákova kamaráda oči. Zkušeným zrakem jej hodnotil. Vše na něm ukazovalo na zkušeného vojáka, takového, který si na živobytí vydělává mečem dost dlouhým na to, aby se dožil svého věku. Jimmy si všiml, že se Martin ohlíží, a zajímalo ho, jestli je jim Hadati stále v patách.</p>
<p>Hostinec se jmenoval <emphasis>Seveřan</emphasis> a na to, že byl situován tak blízko přístavu, to bylo slušné místo. Malý čeledín se zvedl od svého ubohého jídla a převzal koně. Roald mu přikázal, „Postarej se o ně dobře, chlapče.“ Bylo patrné, že jej hoch zná. Martin mu hodil stříbrnou minci.</p>
<p>Jimmy čeledína sledoval, jak chytá peníz za letu, a když mu předával opratě, prostrčil palec pravé ruky mezi ukazováčkem a prostředníkem tak, aby si toho chlapec všiml. Vyměnili si krátké pohledy a čeledín krátce přikývl.</p>
<p>Když byli uvnitř, Roald zamával na obsluhující dívku a ukázal ke stolu v rohu, nedaleko dveřím do stáje a stranou od největší vřavy. Odtáhl židli, a než se posadil, sundal si těžké kožené rukavice. Pak promluvil tak hlasitě, aby to slyšeli ti, kdo seděli kolem stolu. „Laurie, kdy jsme se naposledy viděli? Před šesti lety? Přidal ses tehdy k laMutské hlídce, abys našel Tsurany a měl o čem zpívat. Teď jsi tu s...“ ukázal na Jimmyho, „...tímhle zlodějíčkem.“</p>
<p>Jimmy se zašklebil. „Znamení?“</p>
<p>„Znamení,“ přitakal Roald. Ostatní vyhlíželi zmateně a Roald jim to vysvětlil. „Tenhle hošan Jimmy dal čeledínovi na vědomí, že je zloděj z jiného města. Tamten to poví místním a ti dají od jeho věcí ruce pryč. Dodrží dohodu a jejich laskavost se jim vrátí. Je to tak?“</p>
<p>Jimmy souhlasil. „Správně. Řekl jsem jim tak, že nebudu... pracovat v jejich rajonu bez svolení. Pomáhá to udržovat dobré vztahy.“</p>
<p>Arutha se tiše zeptal: „Jak jsi to věděl?“</p>
<p>„Nejsem zločinec, ale nejsem ani svatý. Za celá ta léta jsem vystřídal mnoho společností. Většinou jsem ale prostý válečník. Ještě před rokem jsem byl žoldnéřem u yabonských dobrovolných oddílů. Bojoval jsem za krále a za vlast za stříbrňák denně a všechno, co najdu.“ Oči se mu lehce zatáhly a zahleděl se kamsi do dálky. „Strávil jsem na frontě sedm let. Z chlapců, kteří do toho šli s naším kapitánem ten první rok, přežil jen jeden z pěti. Každou zimu jsme se stáhli do LaMutu a náš kapitán se vydal verbovat další. A každé jaro jsme se vraceli do boje v menším počtu.“ Sklopil zrak k pivu na stole. „Bojoval jsem proti banditům a zločincům, uprchlíkům všeho druhu. Sloužil jsem na moři na válečné lodi a lovil jsem piráty. Bylo nás méně než třicet, když jsme stáli ve Studené průrvě a bránili se dvěma stovkám goblinů celé tři dny, než se Brianovi, pánu ze Skalního Hradu, uráčilo přijít a vysekat nás odtud. Ale nikdy jsem si nepomyslel, že se dožiju dne, kdy ti zatracení Tsurané odtáhnou. Ne,“ řekl tiše, „jsem rád, že hlídám tyhle mrňavé karavany, které nestojí za povšimnutí ani tomu nejhladovějšímu vyděděnci v celém Království. Teď se už zabývám jen tím, jak neusnout nudou.“ Žoldnéř se usmál. „Ze všech mých přátel jsi byl ten nejlepší, Laurie. Svěřil bych ti vlastní život, i když ženu ani peníze ne. Napijeme se na staré časy a pak si začneme lhát, co říkáš?“</p>
<p>Aruthovi se otevřenost bojovníka líbila. Obsluha donesla další rundu a Roald ji přes Laurieho protesty zaplatil. „Zrovna dneska jsem přijel s velkou rozvrzanou karavanou ze Svobodných měst. Mám pusu zalepenou měsíc starým prachem a zlato se mi stejně dříve či později rozkutálí. Tak proč ne právě teď?“</p>
<p>Martin se zasmál a přikývl. „Ale jen tu první, příteli Roalde. Ty další budou na nás.“</p>
<p>Jimmymu se stále honilo v hlavě něco jiného. „Viděl jsi tu někde hadatského horala?“</p>
<p>Roald máchl rukou. „Je jich tu spousta. Má to být někdo určitý?“</p>
<p>„Zelenočerný pléd a bíle pomalovaný obličej,“ odpověděl Martin.</p>
<p>Roald se zamyslel. „Zelená a černá jsou barvy nejsevernějšího klanu, nevím kterého. Ale ta bílá kresba...“ Vyměnili si s Lauriem pohledy.</p>
<p>Martin byl netrpělivý. „Co?“</p>
<p>Byl to Laurie, kdo se ujal slova. „Krevní msta.“</p>
<p>Roald jej doplnil: „Osobní poslání. Záležitost cti klanu nebo něco takového. Jsou v těchhle věcech stejně posedlí jako ti zpropadení Tsurané z LaMutu. Možná musí potrestat křivdu nebo zaplatit dluh za svou vesnici, ale ať je to cokoliv, jenom blázen by se postavil do cesty Hadatimu na stezce krevní msty. Většinou s mečem neváhají.“</p>
<p>Roald dopil svůj nápoj a Arutha navrhl: „Co kdyby ses k nám připojil na večeři?“</p>
<p>Bojovník roztáhl rty v úsměvu. „Moc rád, mám hlad jako vlk.“</p>
<p>Objednali si a zakrátko měli jídlo na stole. Rozhovor se stočil na historky z dob, kdy byli Laurie s Roaldem odloučeni. Roald zaujatě naslouchal Laurieho vyprávění o příhodách z trhlinové války, ačkoliv minstrel vynechal své spojení s královskou rodinou a nezmínil se ani o tom, že si bude brát královu sestru. Žoldnéř hltal každé jeho slovo a ústa měl přitom dokořán. „Nikdy jsem nepotkal zpěváka, který by neměl sklony k přehánění, ale ty jsi ten největší prášil, jakého znám, Laurie. Tvůj příběh je ale tak zvláštní, že by to mohla být pravda. Je to neuvěřitelné.“</p>
<p>Laurie se zatvářil dotčeně. „Já a přehánět?“</p>
<p>Ještě ani nedojedli, když k jejich stolu přistoupil hostinský a obrátil se na Laurieho. „Vidím, že jsi zpěvák.“ Laurie s sebou nosil svou loutnu již ze zvyku. „Poctíš náš dům svými písněmi?“</p>
<p>Arutha se chystal něco namítnout, ale Laurie mu to nedovolil. „Samozřejmě.“ Pohlédl na Aruthu a řekl: „Můžeme odejít později, Arthure. V Yabonu je zvykem, že i když zpěvák za jídlo zaplatí, zazpívá, je-li o to požádán. Pro strýčka příhodu. Když to udělám, mohu pak zpívat a jíst, i když jsem bez peněz.“ Přešel k pódiu v rohu místnosti, kousek od vstupních dveří, a posadil se na stoličku. Naladil loutnu, aby každá ze strun měla správný tón, a spustil. Na úvod zahrál lidovou písničku, známou po celém Království všem, kteří chodili do hospod a pivnic. U posluchačů byla nesmírně oblíbená. Melodie byla příjemná, ale slova protivně sentimentální.</p>
<p>Arutha zavrtěl hlavou. „To je strašné.“</p>
<p>Ostatní se zasmáli. „To je pravda,“ souhlasil Roald, „ale oni to mají rádi,“ ukázal na dav.</p>
<p>Jimmy se přidal: „Laurie hraje to, co je lidem srozumitelné, nejen to, co je dobré. Živí se tím.“</p>
<p>Laurie dohrál a sklidil mohutný potlesk. Jakmile odezněl, sáhl do strun znovu. Byla to sprostá monotónní odrhovačka, kterou zpívali námořníci ze všech přístavů kolem Hořkého moře. Vyprávěla o pletkách opilého plavčíka s mořskou vílou. Skupinka mořeplavců, kteří se nedávno vrátili z plavby, se přidala a tleskala do rytmu. Jeden z nich vytáhl malou dřevěnou flétničku a pískal na ni promyšlený doprovod. Nálada v hostinci zhrubla a Laurie přešel plynně k další oplzlé písničce o tom, čím se zabývá kapitánova žena, když je muž na moři. Námořníci zajásali a ten s píšťalou začal tancovat před barem.</p>
<p>Veselí nabíralo spád, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupili tři muži. Jimmy je sledoval, jak se pomalu prodírají lokálem a povzdechl si: „Ach jo, potíže.“</p>
<p>Martin se podíval směrem, kterým chlapec hleděl. „Ty je znáš?“</p>
<p>„Ne, ale znám ten typ. Začne si ten velký vpředu.“</p>
<p>Chlapík, o němž byla řeč, byl na první pohled vůdcem skupinky. Byl to vysoký rudovousý bojovník, žoldnéř s mohutnou hrudí, který většinu svého svalstva nechal přeměnit na tuk. Měl dvě dýky, ale jinak byl neozbrojen. Kožená vesta mu sotva stačila zakrýt obrovské panděro. Jeho dva společníci vyhlíželi jako rváči. Jeden byl vyzbrojen mnoha různými kudlami, od stiletu až po velkou dýku. Druhému visel u pasu velký lovecký nůž.</p>
<p>Rudovous vedl své druhy směrem k Aruthovu stolu a cestou vykřikoval sprosťárny. Každého, kdo se mu postavil do cesty, hrubě odstrčil. Jeho chování však nebylo tak docela nepřátelské, s několika muži, které zjevně znal, neotesaně žertoval. Zanedlouho stanul před Aruthou a jeho doprovodem. Zrakem přelétl čtyři sedící muže a zvolna roztáhl rty v nepříjemném úsměvu. „Sedíte u mého stolu.“ Podle přízvuku pocházel z některého z jižních Svobodných měst.</p>
<p>Naklonil se dopředu a pěstmi se opřel o stůl mezi talíři se zbytky jídel. „Jste cizinci. Odpouštím vám.“ Jimmymu klesla čelist a instinktivně se odtáhl, neboť silákův dech prozrazoval, že strávil den pitím, a jeho zuby byly prohnilé skrz naskrz. „Kdybyste byli Ylithané, věděli byste, že když je Dlouhán ve městě, sedává každou noc u svého stolu u Seveřana. Odejděte a nechám vás žít.“ S těmi slovy zvrátil hlavu dozadu a rozchechtal se.</p>
<p>Jimmy byl první na nohou a omlouval se: „Nevěděli jsme, pane.“ Slabě se usmál a ostatní se po sobě podívali. Arutha naznačil, že si přeje zmizet a vyhnout se tak nesnázím. Jimmy předstíral, že jej tlustý zápasník vyděsil k smrti. „Najdeme si jiný stůl.“</p>
<p>Muž zvaný Dlouhán chňapl po Jimmyho paži nad loktem. „To je hezoučký chlapec, co říkáte?“ Zazubil se a otočil se na své kumpány. „Možná je to děvče převlečené za kluka, je tak pěkný.“ Znovu zaduněl jeho hřmotný smích a tentokrát jeho slova patřila Roaldovi. „Ten hošík je tvůj přítel? Nebo je to mazlíček?“</p>
<p>Jimmy obrátil oči v sloup. „Přál bych si, abys to nikdy nevypustil z úst.“</p>
<p>Arutha se natáhl přes stůl a položil tlusťochovi ruku na rameno. „Nech toho chlapce běžet.“</p>
<p>Dlouhán se volnou rukou napřáhl a jejím hřbetem zasáhl prince do hrudi. Arutha odletěl dozadu.</p>
<p>Roald s Martinem na sebe odevzdaně pohlédli. Jimmy rychle zvedl pravou nohu, aby dosáhl na dýku ukrytou v botě. Než se kdokoliv stačil pohnout, špička Jimmyho kudly lechtala Dlouhána na žebrech. „Myslím, že by sis měl sám najít jiný stůl, kamaráde.“</p>
<p>Obrovský muž sklopil oči k Jimmymu, který mu nesahal ani po bradu, a potom na dýku. Chrochtavě se zasmál. „Jsi legrační, drobečku.“ Prázdnou rukou švihl dozadu s neočekávanou rychlostí a sevřel Jimmyho zápěstí. Bez větší námahy dýku odklonil.</p>
<p>Jimmymu vyvstal na čele pot, ze všech sil se snažil rudovousému muži vykroutit. Laurie v rohu zpíval dál a nevšiml si, co se u stolu jeho přátel děje. Hosté z princova okolí začali vyklízet prostor, byli zvyklí na podobné potyčky. V přístavní hospodě to nebylo nic neobvyklého. Arutha seděl na podlaze, stále byl otřesen z první rány. Jakmile se vzpamatoval, sáhl dolů a rozepjal pochvu, aby měl rapír připravený.</p>
<p>Roald kývl na Martina a oba pomalu vstali. Dávali přitom jasně najevo, že se nechystají tasit zbraně. Roald prohlásil: „Podívej, příteli, nechceme nikomu ublížit. Kdybychom věděli, že je to tvůj stůl, drželi bychom se od něj dál. Posadíme se jinam. Nech toho chlapce jít.“</p>
<p>Muž znovu zaklonil hlavu a smál se. „Cha! Myslím, že si ho nechám. Znám jednoho queganského kupce a ten mi za tak hezkého kluka dá bez rozmýšlení sto zlatých.“ Nato se zaškaredil a rozhlédl se kolem stolu. Zrak mu padl na Roalda. „Ty si běž. Ten kluk se omluví, že šťouchal Dlouhána do žeber, a já ho možná pustím. Nebo možná půjde k tlustému Quegánci.“</p>
<p>Arutha zvolna vstal. Nebylo snadné odhadnout, zda chce Dlouhán vyvolat skutečný souboj, ale poté, co byl princ udeřen, nehodlal mu ponechat výhodu rozmýšlení. Místní tlusťocha očividně znali, a jestli se chtěl jenom kočkovat a Arutha by tasil zbraň první, mohlo by mu to vysloužit jejich hněv. Dlouhánovi společníci roztržku obezřetně sledovali.</p>
<p>Roald opět mrkl na Martina a zvedl svůj korbel, jako kdyby chtěl dopít. Náhle sebou trhl a stříkl Dlouhánovi obsah poháru do obličeje. Zlomek vteřiny poté se ohnal dozadu a srazil prázdným korbelem chlapíka s noži. Hubený muž zvrátil oči a sesul se na podlahu. Třetího rozptýlil Roaldův nečekaný výpad a nevšiml si vévodovy pěsti, která jej uspala dřív, než stačil přeletět stůl za sebou. V tu chvíli se moudřejší návštěvníci hostince začali sbírat a hrnout k východu. Laurie přestal hrát a postavil se na stoličku, aby viděl, co způsobilo ten náhlý rozruch.</p>
<p>Jeden z výčepních, jehož nezajímalo, kdo má bitku na svědomí, přeskočil nálevní pult a vrhl se na prvního z účastníků. Náhodou to byl právě Martin. Břicháč stále drtil Jimmyho zápěstí a přitom si otíral pivo z tváře. Laurie opatrně odložil loutnu, rozběhl se a přeletěl vzdálenost mezi pódiem a stolem za Dlouhánem. Pověsil se na rudovousého rváče, omotal mu paže kolem krku a začal jej rdousit.</p>
<p>Dlouhán se při nárazu zpěvákova těla zakymácel, ale znovu nabyl rovnováhy. Laurie se ho držel jako klíště. Tlusťoch si jej však nevšímal a poulil oči na Roalda, jenž stál připraven k boji. „Neměl jsi na Dlouhána lít pivo. Teď vidím rudě.“</p>
<p>Jimmy již bledl bolestí z pevného stisku. Laurie zvolal: „Pomozte mi někdo! Ten chlap nemá krk, ale kládu!“</p>
<p>Arutha se vyškrábal na nohy právě ve chvíli, kdy Roald vlepil Dlouhánovi políček. Mohutný muž nevěřícně zamrkal, pak popadl Jimmyho a surově jím hodil po Roaldovi. Žoldnéř byl odmrštěn dozadu na Aruthu a všichni tři se svalili v jednom chumlu. Druhou rukou sáhl Dlouhán za sebe a uchopil Laurieho za tuniku. Přehodil zpěváka přes hlavu a praštil jím o stůl. Noha stolu nejblíž k Jimmymu se zlomila a Laurie se skutálel na Roalda a Aruthu, kteří se znovu pokoušeli vstát.</p>
<p>Martin se potýkal s výčepním a zakončil svou část tím, že jej hodil zpět za pípu. Pak se ohlédl, chňapl Dlouhána za rameno a otočil jej čelem k sobě. Rudovousému muži se rozzářily oči, když před sebou spatřil soupeře hodného pozornosti. Martin byl vyšší, ale do Dlouhánovy hmotnosti mu mnoho chybělo. Tlustý rváč vyrazil radostný bojovný pokřik a vrhl se na Martina. V okamžení se oba ocitli v zápasnickém postavení, jednou rukou se navzájem drželi za krkem a druhou svírali protivníkovo zápěstí. Dlouho se jen kymáceli dopředu a dozadu, teprve po chvíli se o maličko pohnuli. Oba se pokoušeli získat lepší pozici.</p>
<p>Laurie se posadil a protřepal si hlavu. „To není lidské.“ Pojednou si uvědomil, že sedí na Roaldovi a Aruthovi a odvalil se stranou.</p>
<p>Jimmy se vyhrabal na nohy, ale stále trochu vrávoral. Laurie se na chlapce přísně zahleděl. „Co jsi to zkoušel s tím žabikuchem?“ zeptal se malého zloděje. „Chtěl jsi nás zabít?“</p>
<p>Jimmy se hněvivě podíval na dva velké muže, propletené a strkající se sem a tam. „Nikdo o mně nebude takhle mluvit. Nejsem žádná děvka pro potěšení.“</p>
<p>Laurie prohlásil: „Nesmíš si to brát tak osobně.“ Začal se zvedat. „Chce si jen hrát.“ Kolena se mu podlomila a on se musel zachytit chlapce. „Aspoň myslím.“</p>
<p>Dlouhán nyní vydával zvláštní chrochtavé zvuky. Vévoda zůstával potichu. Oba se snažili ze všech sil. Náhle se Martin naklonil dopředu a získal tak díky své výšce výhodu. Roztržka, která ještě před okamžikem hrozila vyústit v krveprolití, se změnila na celkem přátelské pasování, i když poněkud hrubšího rázu. Dlouhán se odtáhl, ale Martin jednoduše sledoval jeho pohyb, uvolnil sevření na krku, soupeřovo zápěstí však nepustil. Pak se jediným mrštným skokem ocitl tlusťochovi v zádech a paži mu držel bolestivě zkroucenou. Rudovous se šklebil, ale Martin mu zvedal ruku stále výš, a nutil jej tak do kleku.</p>
<p>Laurie pomohl Roaldovi vstát a žoldnéř zatřepal hlavou, jako kdyby si chtěl urovnat myšlenky, rozházené při několikanásobném pádu. Když se mu před očima vyjasnilo, zadíval se na souboj. „To asi není zrovna pohodlné,“ nadhodil.</p>
<p>Jimmy přitakal. „Proto se mu asi žene krev do hlavy.“ Provokatér měl tvář nachově fialovou a oči mu lezly z důlků.</p>
<p>Roald chtěl pronést další poznámku, když tu koutkem oka zahlédl cosi, co jej přinutilo otočit se k Aruthovi. Jimmy a Laurie jeho pohled sledovali a ztuhli úlekem.</p>
<p>Arutha si všiml, že na něj ti tři zírají a otočil se. Ke stolu se blížila postava zahalená v černém plášti. Tajemný muž využil toho, že byli všichni zaujati zápasem a prodral se až k Aruthovi. Nyní stál za princem a ve zvednuté pravé ruce měl dýku. Jeho oči hleděly přímo dopředu a rty se mu neslyšně pohybovaly.</p>
<p>Aruthova ruka vystřelila a vyrazila mu nůž z prstů, ale zrak přitom nespouštěl z postavy za černým útočníkem. Hadatský válečník, kterého Jimmy s Martinem viděli u brány, se chystal k další ráně. Tiše napadl vraha zezadu a zachránil tak princi život. Umírající zákeřný nepřítel se sesul k zemi a Hadati rychle vytáhl svůj úzký meč z jeho zad. „Pojďte, jsou tu další.“</p>
<p>Jimmy zběžně prohlédl mrtvého muže a zvedl ebonitového pouštíka na řetízku. Arutha se otočil k Martinovi a sykl: „Martine! Puštíci! Skoncuj to.“</p>
<p>Martin na svého bratra kývl a trhl Dlouhánovi s paží tak silně, že mu málem vykloubil rameno. Tlusťochova kolena se konečně dotkla země. Vzhlédl ke svému přemožiteli a odevzdaně zavřel oči, když viděl vévodovu zvednutou pravou ruku. Martin však úder v půli cesty zastavil a pokrčil rameny. „K čemu vlastně?“ otázal se sám sebe a prudce do Dlouhána strčil.</p>
<p>Mohutný muž padl tváří na zem, ale hned se posadil a třel si bolavé rameno. „Cha!“ vyrazil hlasitě. „Někdy se zastav, velký lovče. Pěkně jsi to Dlouhánovi nandal, u všech bohů!“</p>
<p>Spěchali ke stájím. Čeledín téměř omdlel, když spatřil, jak se k němu ženou ozbrojení muži. Arutha na něj křikl: „Kde jsou naše koně?“ Chlapec ukázal k zadní části stáje.</p>
<p>Martin podotkl: „Dnes v noci nevydrží dlouho běžet.“</p>
<p>Arutha zbystřil jiná zvířata, čerstvá a nakrmená. „Čí jsou tihle?“</p>
<p>Hoch odpověděl: „Mého pána, pane. Ale mají být prodáni příští týden v aukci.“</p>
<p>Arutha dal svým společníkům pokyn, aby osedlali odpočinuté koně. Čeledínovi vyhrkly slzy. „Prosím pane, nezabíjejte mě.“</p>
<p>Arutha jej uklidňoval: „Nechceme tě zabít, hochu.“</p>
<p>Klučík se přikrčil a couval pryč, zatímco se princovi muži chystali na cestu. Hadati sundal z háku sedlo, které podle všeho patřilo hostinskému, a osedlal šestého koně. Arutha nasedl a hodil chlapci měšec. „Tumáš, řekni svému mistrovi, ať prodá naše koně a rozdíl vyrovná z toho, co je v tom váčku. Něco si nech od cesty.“</p>
<p>Když byli všichni připraveni vyrazit, Arutha dal povel a vyjel jako první. Zamířil přes dvůr k otevřeným vratům a pustil se dolů úzkou uličkou. K smrti při hospodské rvačce nedocházelo často. Mohli je pronásledovat, záleželo pouze na tom, který důstojník městské hlídky má právě službu. Arutha se rozhodl, že nic neponechá náhodě, a tak se družina řítila k západní bráně.</p>
<p>Městští strážci sotva zvedli hlavy, když se kolem nich prohnalo šest jezdců a vydalo se po silnici k Svobodným městům. Poplach se neozval.</p>
<p>Cválali po prašné cestě, dokud světla Ylithu v dálce nevybledla. Teprve potom přikázal Arutha zastavit.</p>
<p>Pohlédl na Hadatiho. „Musíme si promluvit.“</p>
<p>Seskočili s koní a Martin je vedl k malé mýtince nedaleko silnice. Jimmy začal koně otírat hrstí slámy a Arutha položil první otázku. „Kdo jsi?“</p>
<p>„Jsem Baru, zvaný Hadobijec,“ odpověděl Hadati.</p>
<p>Laurie uznale prohodil: „To je jméno mocných. Aby si je zasloužil, musel zabít okřídleného ještěra, wyverna.“</p>
<p>Arutha se otočil po Martinovi, který obdivně sklonil hlavu. „Ulovit draka vyžaduje odvahu, sílu paží a štěstí.“ Wyverni byli nejbližší příbuzní draků, rozdíl byl především ve velikosti. Postavit se wyvernovi znamenalo čelit zuřivosti, drápům, rychlosti a tesákům tvora, který měl v kohoutku dobrých dvanáct stop.</p>
<p>Hadati se poprvé za celou dobu usmál. „Jsi lovec, jak tvůj luk vypovídá, vévodo Martine.“ Při těch slovech Roald strnul. „Většinou je to otázka štěstí.“</p>
<p>Roald na Martina nevěřícně zíral. „Vévoda Martin...“ Pak se obrátil na Aruthu a vykoktal: „Pak vy musíte být...“</p>
<p>Hadati dokončil větu za něj. „Je to princ Arutha, syn lorda Borrice a bratr našeho krále. Ty jsi to nevěděl?“</p>
<p>Roald se otřeseně posadil a tiše, ale důrazně vrtěl hlavou. Podíval se na Laurieho. „To je poprvé, kdy jsi mi řekl <emphasis>pouze část příběhu</emphasis>.“</p>
<p>Laurie se usmál. „Je to dlouhá historie a ještě podivnější než ta, kterou jsem ti vyprávěl.“ Pak se opět věnoval Baruovi. „Vidím, že jsi seveřan, ale nevím, ze kterého klanu.“</p>
<p>Hadati vzal cíp svého plédu mezi palec a ukazováček. „Tohle značí, že jsem z Ordwinsonovy rodiny z klanu ze Železných hor. Mí lidé žijí nedaleko místa, které nazýváte Blankytným jezerem.“</p>
<p>„Jsi na stezce krevní msty?“</p>
<p>Baru ukázal na svinutý šátek, který měl ovázaný kolem čela, a kývl. „Jsem na výpravě. Jsem Hledač.“</p>
<p>Roald řekl: „Je to svým způsobem světec... ach, Výsosti.“</p>
<p>Laurie to vysvětlil blíž. „Je to zasvěcený válečník. Na šátku jsou jména všech jeho předchůdců. Nenajde klid, dokud své poslání nedokončí. Přísahal, že vykoná krevní mstu, nebo zemře.“</p>
<p>„Jak to, že mě znáš?“ zajímalo Aruthu.</p>
<p>„Viděl jsem tě na mírovém jednání s Tsurany na konci války. Na ty dny můj klan nikdy nezapomene.“ Zadíval se do ohně. „Když nás král povolal do boje, postavili jsme se Tsuranům a potýkali jsme se s nimi devět let. Byl to silný nepřítel, jejich muži neváhali zemřít pro čest a slávu, znali své místo v Kole osudu. Byl to spravedlivý boj.</p>
<p>Na jaře posledního roku války přišli Tsurané v hojném počtu. Tři dny a dvě noci jsme stáli na bitevním poli a rozsévali v jejich řadách smrt. Na sklonku třetího dne nás, kteří jsme přišli z Železných hor, obklíčili. Všichni bojovníci z klanu ze Železných hor se ocitli v úzkých. Pobili by nás do posledního, ale lord Borric si naštěstí všiml, že jsme v ohrožení. Kdyby se nám tvůj otec nevydal na pomoc, naše jména by nebyla ničím víc než šeptem ve včerejším větru.“</p>
<p>Arutha si vzpomněl, že Lyamův dopis o otcově skonu obsahoval zmínku o hadatských horalech. „A co má smrt mého otce společného se mnou?“</p>
<p>Baru pokrčil rameny. „Nevím. Hledal jsem u brány znamení. Mnoho lidí tamtudy projde a já jim kladl otázky. Pátrám po náznacích, které mi pomohou splnit můj slib. Pak jsem uviděl vás. Napadlo mě, že by mohlo být zajímavé zjistit, proč se princ z Krondoru ukázal v jednom ze svých vlastních měst převlečený za obyčejného žoldnéře. Na nějakou dobu bych se tím zabavil, protože odpovědi na mé otázky přicházejí pomalu. Potom se objevil ten vrah a já jsem nemohl jen tak stát a dívat se na tvou smrt. Tvůj otec zachránil všechny muže mého lidu. Já jsem zachránil tebe. Snad jsem tím částečně splatil dluh. Kdo ví, jak se Kolo otočí příště?“</p>
<p>Arutha se zamyslel. „V hostinci jsi říkal, že jsou tam další.“</p>
<p>„Ten muž, který se tě pokusil zabít, tě sledoval do hospody, chvíli tě pozoroval a pak se vrátil na ulici. Tam promluvil s chlapcem z ulice, dal mu peníze a hoch odběhl. Uviděl ty tři, kteří s vámi pak bojovali, a zastavil je. Neslyšel jsem, o čem se domlouvali, ale mezi řečí ukázal k hostinci a ti tři vešli dovnitř.“</p>
<p>Arutha podotkl: „Takže ten souboj byl nahraný.“</p>
<p>Ozval se Jimmy, jenž právě dokončil hřebelcování: „Spíš znal Dlouhánovu povahu a pro případ, že by měl namířeno jinam, zajistil, aby se dozvěděl, že u jeho stolu sedí banda cizinců.“</p>
<p>„Možná nás chtěl rozptýlit, dokud nedorazí posily. Pak se mu zdálo, že je to příliš velká příležitost, než aby ji promarnil,“ uvažoval Laurie nahlas.</p>
<p>Arutha tak docela nesouhlasil. „Kdybys tam nebyl, Baru, tak by se mu to nezdálo.“</p>
<p>Hadati se rozhodl považovat to za poděkování. „Nic mi nedlužíš, princi. Jak jsem řekl, možná jsem to já, kdo splácí dluh.“</p>
<p>Roald se vložil do hovoru. „Dobrá, zdá se, že jste si všechno vyjasnili. Já jedu do Ylithu.“</p>
<p>Arutha s Lauriem se po sobě podívali. Minstrel promluvil: „Roalde, starý brachu, myslím, že bys měl své plány změnit.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Nu, jestli si někdo všiml, že jsi byl s princem, což je pravděpodobné, protože v hospodě bylo třicet nebo čtyřicet lidí, když bitka začala, ti, kteří ho hledají, by se tě na něj mohli vyptávat.“</p>
<p>Roald vzdorovitě prohlásil: „Jen ať si to zkusí!“</p>
<p>Martin mu přátelsky domlouval: „To bych neříkal ani žertem. Už jsem kdysi měl co do činění s peklomory a musím přiznat, že nejsou právě něžní.“</p>
<p>Roald rozšířil oči. „Bratrstvo temné stezky?“</p>
<p>Martin přisvědčil a Laurie pokračoval v nátlaku. „Kromě toho, jsi teď přece bez pána.“</p>
<p>„A tak to taky zůstane.“</p>
<p>Arutha to zkusil s přísností: „Odvážil by ses říci ‘ne’ svému princi?“</p>
<p>„Nechci se vás nijak dotknout, Výsosti, ale jsem svobodný muž a nejsem ve vašich službách. Neporušil jsem zákon, takže nade mnou nemáte žádnou moc.“</p>
<p>„Podívej,“ snažil se Laurie dál, „je zřejmé, že ti vrahové se nebudou párat s nikým, kdo s námi má něco společného. A i když jsi tvrdý chlapík, viděl jsem, co dokážou, a já osobně bych nechtěl, aby mě dostali samotného.“ Roald však vypadal nezlomně.</p>
<p>Martin konečně kápl na správnou notu. „Samozřejmě budeš za svou službu náležitě odměněn.“</p>
<p>Roald viditelně ožil. „Kolik?“</p>
<p>Arutha odpověděl: „Když s námi zůstaneš, dokud nesplníme své poslání, zaplatím ti... sto zlatých dukátů.“</p>
<p>Roald nabídku bez váhání přijal. „Ujednáno!“ I pro zkušeného strážce karavan znamenal tento obnos čtyři měsíce strávené za každého počasí na prašných cestách.</p>
<p>Arutha pak obrátil svou pozornost zpět k Baruovi. „Mluvil jsi o tom, že potřebuješ něco zjistit. Můžeme ti být nějak nápomocni?“</p>
<p>„Možná. Hledám jednoho z těch, které nazýváte Bratrstvem temné stezky.“</p>
<p>Martin se letmo ohlédl na Aruthu a povytáhl obočí. „Co máš s peklomory?“</p>
<p>„Pátrám po velkém peklomorovi z yabonských kopců, který nosí cop, takhle -“ ukázal ohon nahoře na hlavě - „a má na každé tváři tři jizvy. Zjistil jsem, že je na nějaké černé výpravě na jihu. Doufal jsem, že se od poutníků něco dozvím, protože takový jako on se od jižních peklomorů dost liší.“</p>
<p>Arutha po krátkém rozmýšlení prohlásil: „Jestli nemá jazyk, tak je to ten, který nás napadl cestou do Sarthu.“</p>
<p>„To je on,“ přikývl Baru. „Ten němý peklomor se jmenuje Murad. Je vůdcem klanu Havranů, nepřátel mých soukmenovců na život a na smrt již od počátku věků. Dokonce i jeho vlastní lidé se ho bojí. Tři jizvy na obou tvářích vypovídají o tom, že se spolčil s temnými silami, ale pověsti o tom nic víc neříkají. Už léta ho nikdo nespatřil, od té doby, kdy ještě před trhlinovou válkou podnikaly tlupy peklomorů z močálů nájezdy na Yabon.</p>
<p>On je příčinou toho, že jsem se vydal na krvavou výpravu. Před dvěma měsíci se po dlouhé době objevil. Vedl skupinu černě oděných válečníků přes jednu z našich vesnic. Neměl k tomu žádný důvod, ale přesto se zastavil na tak dlouho, aby ji vypálil a pobil všechny kromě jednoho malého pasáčka, který mi ho popsal. Byla to má vesnice.“ S téměř odevzdaným povzdechem pokračoval: „Jestli byl u Sarthu, musím se tam vydat. Ten peklomor už žil příliš dlouho.“</p>
<p>Arutha kývl bradou na Laurieho a ten promluvil: „Nu, Baru, popravdě řečeno, když zůstaneš s námi, tak si tě nejspíš najde sám.“ Baru se na prince tázavě podíval a Arutha mu pověděl všechno o Murmandamovi a jeho služebnících i o pátrání po léku pro Anitu.</p>
<p>Když skončil, Hadati se usmál. V jeho výrazu však nebylo nic veselého. „Pak se tedy hlásím do služby, Výsosti, jestli mě přijmeš. Osud nás svedl dohromady a já dostanu jeho hlavu dřív než on tvoji.“</p>
<p>„Skvělé,“ odvětil Arutha. „Jsi vítán, neboť nás čeká dlouhá a nebezpečná cesta.“</p>
<p>Martin ztuhl a v témže okamžiku Baru vyskočil a rozběhl se mezi stromy za vévodou. Martin si přiložil prst na ústa a zvedl ruku, aby byli všichni zticha. Než se ostatní stačili pohnout, zmizel v lese pouhých pár kroků za horalem. Všichni se chystali za nimi, ale Arutha jim němým gestem přikázal zůstat na místě. Jakmile znehybněli, uslyšeli ve tmě to, co vzbudilo v Martinovi a Baruovi ostražitost. Nocí se rozléhalo dunění kopyt. Po silnici z Ylithu se blížili jezdci.</p>
<p>Uběhlo několik dlouhých minut, než zvuk utichl v dálce na jihovýchodě. O chvilku později se z šera vynořili Martin a Baru. Martin zašeptal: „Jezdci, tucet nebo víc, uháněli po silnici, jako kdyby je honili démoni.“</p>
<p>„Měli černou zbroj?“ otázal se nehlučně Arutha.</p>
<p>„Ne, byli to lidé. Ve tmě sice nebyli moc vidět, ale přesto odhaduji, že to byla pěkně ostrá cháska,“ odpověděl vévoda.</p>
<p>„Puštíci si mohli najmout další vrahouny, jestli potřebovali. V Ylithu je to snadné,“ poznamenal Laurie.</p>
<p>Jimmy přitakal. „Možná jen jeden nebo dva z nich byli Puštíci, ale najaté nože jsou stejně ostré jako vlastní.“</p>
<p>Baru Martina doplnil: „Mířili ke Svobodným městům.“</p>
<p>„Vrátí se,“ podotkl Roald. Arutha se otočil za hlasem, ale žoldnéřovu tvář ve slabém měsíčním svitu sotva viděl. „Tvůj baron Talanque nechal na každé páté míli po cestě postavit nové celnice. Dnes odpoledne jsem tamtudy procházel s karavanou. Zdá se, že se poslední dobou hodně pašuje zboží z Natalu. Od stráží se dozvědí, že tamtudy nikdo nejel, a obrátí se zpátky.“</p>
<p>„Potom rychle pryč,“ rozkázal Arutha. „Otázka však je, jak se dostaneme do Elvandaru. Měl jsem v úmyslu jet po silnici do Yabonu a pak se stočit na západ.“</p>
<p>Roald nesouhlasil. „Od Ylithu na sever můžeme potkat někoho, kdo si tě pamatuje z války, Výsosti. Obzvlášť kolem LaMutu. Kdybych měl všech pět pohromadě, přišel bych na to za chvíli taky.“</p>
<p>„Tak kudy?“ domáhal se princ odpovědi.</p>
<p>Martin navrhl: „Mohli bychom jet odsud přímo na západ, vzít to Jižním průsmykem a potom podél západního úpatí Šedých věží přes Zelené Srdce. Je to nebezpečné, ale...“</p>
<p>Arutha mu skočil do řeči. „Ale goblini a trolové jsou viditelní nepřátelé. Je rozhodnuto. Kupředu!“</p>
<p>Nasedli na koně a vyrazili. Martin jel v čele. Pomalu se proplétali temným a tichým lesem směrem na západ. Arutha se snažil potlačit svůj hněv, který se mu dmul v hrudi. Klidná cesta ze Sarthu do Ylithu jej ukolébala a on na chvíli zapomněl na protivenství, která mu chystal jeho sok. Léčka v hostinci a pronásledování jej však naštěstí vytrhlo z otupělosti. Murmandamus a jeho služebníci sice nemohli používat magii, aby jej vypátrali, ale stále měli rozestřenou síť špehů a přisluhovačů, a Arutha se do ní málem chytil.</p>
<p>Jimmy se kolébal na svém koni jako poslední a neustále se ohlížel. Doufal, že se pronásledovatelé neobjeví. Zanedlouho nechali cestu daleko za sebou. Chlapec se přestal otáčet a upnul zrak na Roaldova a Laurieho záda, jediné dva světlé body, které byly v neproniknutelné tmě vidět.</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola třináctá</emphasis></strong></p>
<p> <strong>HVĚZDNO</strong></p>
<p>Vítr načechrával vodu do bílé pěny.</p>
<p>Gardan hleděl ke vzdálenému pobřeží Hvězdna a v duchu si přál, aby mohl jet do akademie na koni. Bohužel však univerzita stála na ostrově. Musel se tedy odevzdat osudu a doufat, že bárka, na níž se budou plavit, přirazí ke břehu tou správnou stranou nahoru. V minulosti již přežil několik cest po moři, ale navzdory tomu, že strávil celý život v přístavním městě, vodu nenáviděl. Nikdy by to však nepřipustil nahlas.</p>
<p>Z Krondoru se vydali lodí. Zamířili podél pobřeží na jih, dokud nedopluli k úžině mezi Hořkým mořem a Jezerem snů, které nebylo tak docela jezerem, protože voda v něm byla slaná. V Shamatě si vzali koně a pokračovali proti proudu řeky Dawlin až k jejímu začátku, jímž bylo Velké hvězdné jezero. Nyní čekali, až přívoz přirazí k molu. Loďku poháněli bidlem dva muži v prostých tunikách a kalhotách, podle vzhledu místní rolníci. Jakmile bude člun u břehu, Gardan, bratr Dominik, Kasumi a šest tsuranských vojáků do něj nastoupí a loďka se vydá na cestu. Od Hvězdného ostrova je dělila asi míle.</p>
<p>Gardan se při poryvu nezvykle chladného větru zachvěl. Bylo jaro, ale ani v pozdním odpoleni nebyl vzduch prohřátý slunečními paprsky, jak by člověk v tuto roční dobu očekával. „Já jsem uprchlík z teplých krajin, ne ty, kapitáne,“ zachechtal se Kasumi.</p>
<p>Gardanův hlas zněl vážně. „Ne, je sice chladno, ale je tu i něco jiného. Od princova odjezdu mám zlou předtuchu.“ Bratr Dominik neřekl nic, ale jeho výraz napovídal, že sdílí tentýž pocit.</p>
<p>Kasumi přikývl. Zůstal v Krondoru, aby hlídal krále, a když v paláci dostali Aruthův vzkaz, přijal Lyamův návrh, aby doprovodil Gardana a ishapianského mnicha do Hvězdna. Kromě touhy znovu spatřit Puga jej k tomu však přiměla i další skutečnost. Z Lyamových slov bylo patrné, že pokládá mnichův bezpečný příjezd do akademie za životně důležitý.</p>
<p>Bárka se přiblížila k mělčině a jeden z převozníků vystoupil a uvázal ji ke břehu. „Musíme jet dvakrát, abychom přepravili i koně, pane,“ oznámil.</p>
<p>Kasumi, jenž družině velel, prohlásil: „Dobrá.“ Ukázal na pět svých mužů a přikázal: „Tihle pojedou první. My počkáme.“</p>
<p>Gardan na to, že vojáci dostali přednost, neřekl nic; ani v nejmenším netoužil podrývat Kasumiho autoritu. Pět Tsuranů nastoupilo do člunu i s koňmi a beze slova se rozkročili, aby mohli vyrovnávat kymácení vratkého přívozu. Z jejich tváří se nedalo vyčíst, co si o takovém způsobu cestování myslí.</p>
<p>Loďka se pohnula směrem k protějšímu břehu a Gardan ji v tichosti sledoval. Pak se zahleděl za ni. Až na několik nepatrných známek osídlení na vzdáleném ostrově vypadaly břehy Velkého hvězdného jezera opuštěně. Proč, divil se v duchu Gardan, si někdo vybral k životu takovou samotu? Pověsti tvrdily, že z nebe spadla hvězda a vytvořila zdejší jezero. Ale ať už byl jeho původ jakýkoli, na jeho březích se lidé nikdy neusadili.</p>
<p>Jediný tsuranský strážce, který s nimi zůstal na souši, něco pronesl v mateřském jazyce a ukázal k severovýchodu. Kasumi se podíval za jeho rukou. Gardan s Dominikem se také otočili. Na obzoru se před postupující nocí vznášelo několik okřídlených postav. Lehce klouzaly vzduchem a rychle se blížily. „Co je to?“ zajímal se Kasumi. „Jsou to ti největší ptáci, jaké jsem na vašem světě až dosud spatřil. Jsou téměř tak velcí jako člověk.“</p>
<p>Gardan přimhouřil oči, aby lépe viděl. Vtom Dominik vykřikl: „Pro milost Ishapovu! Všichni zpátky na břeh!“</p>
<p>Převozníci se otočili, byli od břehu již pořádný kus, i když se loďka pohybovala pomalu. Jakmile si všimli, že Gardan i ostatní tasili zbraně, rychle se začali odstrkovat dlouhými bidly směrem k nim. Létající bytosti se nyní střemhlav snášeli k družině na pevné zemi. Jeden z bárkařů vykřikl strachy a začal se hlasitě modlit za Dalaovu ochranu.</p>
<p>Bizarní nazí tvorové se podobali lidem, mužům. Měli modrou kůži a mohutný trup. Ramenní a prsní svaly se jim napínaly, když mávali obrovskými netopýřími křídly. Jejich hlavy vypadaly jako holé opičí lebky a všichni švihali dlouhými chápavými ocasy. Gardan počítal: byl jich rovný tucet. Vydávali nepřirozeně vysoký pískot, ze kterého bolely uši.</p>
<p>Gardanův kůň se splašil a kapitán se jen tak tak stačil vyhnout vysunutým drápům jednoho z polétavců. Za ním se ozval výkřik a Gardan koutkem oka zahlédl, jak stvoření zvedlo do vzduchu převozníka. Mocným máchnutím rozepjatých křídel se vzneslo a s opovržlivým jekotem roztrhlo muži hrdlo. Pak jej pustilo a nad bárkařem zalitým vlastní krví se zavřela voda.</p>
<p>Gardan ťal po jedné z oblud, která se jej pokusila uchvátit stejným způsobem. Ostřím ji zasáhl přímo do tváře, ale ona se jen stáhla jediným pohybem perutí. V místech, kde se mělo objevit zranění, nebylo vidět vůbec nic. Tvor se zašklebil, potřásl hlavou a vrhl se na kapitána znovu. Gardan spadl na záda a veškerou pozornost soustředil na ostré spáry. Lidské prsty zakončené dlouhými ostrými drápy zaskřípěly o ocel jeho meče. Ostřílený voják v duchu zaklel, že jeho kůň nestojí dost blízko, aby si mohl sáhnout pro štít.</p>
<p>„Co je to za zrůdy?“ zakřičel Kasumi, když se přívoz dostal téměř ke břehu a Tsurané vyskákali ven.</p>
<p>Dominikův hlas se ozval odněkud za ním. „Jsou to bytosti stvořené s pomocí temných sil ze základních živlů. Naše zbraně jsou k ničemu.“</p>
<p>Tsurany tato skutečnost zřejmě nerušila a dál na ně útočili jako na kteréhokoliv jiného nepřítele. Ani na okamžik nezaváhali. I když jejich zásahy tvorům neublížily, rozhodně jim působily bolest. Zuřivý útok je na okamžik zastrašil, stáhli se a chvíli se vznášeli v uctivé vzdálenosti.</p>
<p>Gardan se otočil a zjistil, že Kasumi a Dominik stojí nedaleko. Oba měli štíty a byli připraveni se bránit. Vtom polétavci znovu udeřili. Jeden z vojáků vykřikl a Gardan jej viděl padnout k zemi.</p>
<p>Kasumi se díky svému meči, štítu a rychlosti vyhnul náletu dvou okřídlených tvorů a navíc získal dobrou pozici pro okamžitý protiútok. Ale kapitán, který měl přehled o všem, co se kolem dělo, věděl, že nemají naději na přežití. Bylo pouze otázkou času, kdy je neustálé útoky unaví a zpomalí jejich reakce. Stvoření nevykazovala žádné známky únavy. Napadala muže se stejnou prudkostí jako na začátku.</p>
<p>Dominik se ohnal svým palcátem a létající obluda vypískla bolestí. Zbraně sice nedokázaly protnout čáry chráněnou kůži, ale aspoň mohly lámat kosti. Stvoření se zamotalo do vlastních křídel, a ač se zoufale snažilo udržet ve vzduchu, pomaloučku se v kruzích snášelo k zemi. Podle toho, jak se mu třepetala jedna z perutí, bylo zřejmé, že mu Dominik zlomil klíční kost.</p>
<p>I dalšímu náletu se Gardan vyhnul a odskočil stranou. Za dvěma útočícími tvory spatřil, jak se zraněná bytost dotkla země. Jakmile došlo ke styku s půdou, tvor vydal ohlušující kvílivý zvuk a vybuchl ve spršce drobných zářících hvězdiček. Potom následoval záblesk, který Gardana ve večerním šeru téměř oslepil a polétavec zmizel. Zanechal po sobě pouze kouřící stopu. Dominik zařval: „Jsou to stvoření vzduchu! Nevydrží dotek země!“</p>
<p>Gardan zakroužil svým mečem a strašlivou silou zasáhl tvora po pravici. Úder byl tak mocný, že jej srazil dolů. Zrůda se dotkla země pouze letmo, ale i tak byl její osud zpečetěn. Stejně jako ta první se rozprskla v oblak jisker. V posledním okamžiku však ještě stihla sáhnout nad sebe a zachytit ocas svého spolubojovníka. Ten byl rovněž zneškodněn.</p>
<p>Kasumi se otočil kolem dokola a zjistil, že tři z jeho šesti mužů jsou mrtví. Nad hlavami se nyní vznášelo devět křídlatých stvoření. Stále se vrhali na zbývající vojáky, ale v jejich přístupu se začala projevovat jistá obezřetnost. Jedno se zaměřilo na Dominika, který stál pevně rozkročený a očekával výpad. Avšak namísto toho, aby se obluda vrhla na mnicha přímo a zvedla jej do vzduchu, začala ho tlouci křídly ve snaze povalit jej. Gardan k polétavci přiskočil zezadu. Dával přitom dobrý pozor, aby se vyhnul nabroušeným drápům. Vymrštil se dopředu a pevně obtočil paže kolem tvorových nohou. Meč mu přitom málem vypadl z prstů. Přitiskl se obličejem k obnaženým stehnům a žaludek se mu obrátil. Zápach té bytosti připomínal něco velmi dlouho mrtvého a pohřbeného. Díky své váze, znásobené ještě dlouhým skokem, se mu podařilo protivníka stáhnout k zemi. Přestože ječel a zběsile mával křídly, ztratil rovnováhu a Gardan zvítězil. Stejně jako ti předtím se proměnil v rej jisker.</p>
<p>Gardan se odvalil stranou. Na pažích a hrudi cítil palčivou bolest. Všude, kde se dotýkal tvora v okamžiku jeho zničení, mu naskočily ošklivé puchýře a popáleniny. Rostoucí naděje však myšlenky na utrpení zaplašila. Na břehu nyní stálo sedm mužů - Gardan, Kasumi, Dominik, tři vojáci a převozník mávající dlouhým bidlem. Polétavců bylo osm.</p>
<p>Nějakou dobu jim útočníci kroužili jen tak nad hlavami a drželi se mimo dosah jejich zbraní. Pak se začali jeden po druhém odklánět z původní dráhy a znovu se chystali k náletu. V téže chvíli se o kousek dál na pláži zatetelil vzduch a jakoby zešedl. Gardan se v duchu pomodlil k Tithovi, aby to nebyl další protivník. Jeden navíc by jistě zvrátil poměr sil a muži by neměli šanci.</p>
<p>V jemném mihotavém světle se na písku objevil muž oblečený v prosté černé tunice a kalhotách. Gardan s Kasumim v něm okamžitě poznali Puga a varovně na něj vykřikli. Mág vyrovnaně přehlížel situaci. Jeden z tvorů zahlédl neozbrojený cíl, vítězoslavně zapištěl a snesl se k němu.</p>
<p>Pug se ani nepohnul, ani se nesnažil bránit. Střemhlav se řítící bytost se k němu přiblížila asi na deset stop a narazila do neviditelného štítu se stejným účinkem, jako kdyby tam stála kamenná zeď. Bezmocně se sesypala na zem a zmizela v záblesku světla.</p>
<p>Vzduch naplnil vyděšený jekot, zbylí polétavci pochopili, že před nimi stojí sok mnohem silnější než oni. Bylo jim jasné, že mágovi neublíží, ani kdyby se snažili sebevíc. Sedm okřídlených tvorů se jakoby na povel otočilo a zamířilo na sever.</p>
<p>Pug zvedl ruce, zamával jimi a na dlaních se mu roztančily malé modré plamínky. Nasměroval je za prchajícími bytostmi a mírným pohybem je vyslal vpřed. Ohníčky se spojily v jedinou modrou kouli, která se za nimi rozletěla. V mžiku je dohonila, ač plachtili, co mohli, nad vodami řeky Dawlin. Zahalila je modrým pulsujícím světlem a k uším ohromených poutníků se donesl plačtivý křik. Pak se podivné bytosti ve spirálách začaly snášet dolů, dokud se nedotkly vodní hladiny. Proměnily se v zelený plamen, který zakrátko přelily vlnky.</p>
<p>Gardan sledoval Puga, jenž přicházel k vyčerpaným vojákům. V mágově vzezření bylo cosi neobvykle pochmurného a v jeho očích se zračila nadlidská moc. Gardan předtím nikdy nic takového neviděl. Náhle se však Pug uvolnil a tajemný výraz zmizel. Jeho tvář nyní vypadala mladě a chlapecky, i když mu bylo již dvacet šest let. S přívětivým úsměvem je pozdravil: „Vítejte ve Hvězdnu, milí páni.“</p>
<p>Hřejivý oheň ozařoval místnost útulným světlem. Gardan a Dominik odpočívali ve velkých ušácích před krbem. Kasumi podle tsuranského zvyku seděl na zemi na polštáři.</p>
<p>Kulgan obvazoval kapitánovy popáleniny a motal se kolem něj jako matka kolem zaostalého děcka. Ti dva se znali z Crydee dost dobře na to, aby si Kulgan mohl dovolit ostrý tón. „Jak jsi mohl být tak hloupý a chytat tu věc za nohy - každý ví, že dotýkat se bytosti stvořené z některého z živlů je holý nesmysl. Návrat do výchozího stavu provází uvolnění energie, většinou žáru a světla.“</p>
<p>Gardan, jehož mágovo hubování již unavovalo, prohlásil: „Nu, nevěděl jsem to. Kasumi, ty ano? Dominiku?“</p>
<p>Kasumi se rozesmál, když Dominik odpověděl: „Abych řekl pravdu, věděl.“</p>
<p>„Ty mi vůbec nepomáháš, mnichu,“ brumlal si Gardan pod vousy. „Kulgane, jestli jsi hotov, nemohli bychom se najíst? Už hodinu tady cítím vůni horkého jídla a začínám z toho šilhat.“</p>
<p>Pug se se smíchem opřel o vyhřátou zeď vedle velkého krbu. „Kapitáne, spíš je to tak deset minut.“</p>
<p>Seděli v komnatě v přízemí velké rozestavěné budovy. Kasumi nadhodil: „Jsem rád, že mi král dovolil navštívit vaši akademii, Pugu.“</p>
<p>„Já také,“ přidal se bratr Dominik. „Přestože jsme v Sarthu vděční za kopie prací, které jste nám až dosud poslali, nemáme ještě stále zcela jasno ohledně vašich záměrů. Potěšilo by nás, kdybychom věděli víc.“</p>
<p>Pug odpověděl: „S radostí přijmu každého, kdo přichází s láskou k vědění, bratře Dominiku. Možná jednoho dne budeme od vás žádat totéž a navštívíme vaši věhlasnou knihovnu.“</p>
<p>Kulganovi se štěstím zatočila hlava. „Raději to od vás žádám už teď, bratře Dominiku.“</p>
<p>„Budete vítáni, kdykoliv se vám to bude hodit,“ usmál se mnich.</p>
<p>„Na toho si dejte pozor,“ hodil Gardan bradou po Kulganovi. „Jak se vám jednou ztratí v podzemí, nikdy ho už nenajdete. Jde po knihách jako medvěd po medu.“</p>
<p>Do sálu vstoupila úchvatná žena s tmavohnědými vlasy a velkýma temnýma očima. Za ní kráčeli dva sloužící a všichni tři nesli mísy vrchovatě naložené jídlem. Žena položila svůj náklad na dlouhý stůl v protějším konci místnosti a obrátila se k přítomným mužům, „Prosím, je čas k večeři.“</p>
<p>Pug ji mnichovi představil: „Bratře Dominiku, toto je má žena Katala.“</p>
<p>Mnich se uctivě uklonil. „Má paní.“</p>
<p>Přívětivě se na něj usmála a řekla: „Říkejte mi, prosím, Katalo. Jsme zde zvyklí na neformální oslovení.“</p>
<p>Dominik znovu sklonil hlavu a zamířil k nabídnuté židli. Vtom se otevřely dveře a mnich se k nim otočil. Poprvé od chvíle, kdy jej kapitán poznal, se přestal ovládat. Čelist mu klesla a natáhl krk dopředu jako husa. Do místnosti vběhl William se zeleným šupinatým Fantusem v patách.</p>
<p>„Ishapova dobroto! To je ohnivý dráček?“</p>
<p>Willian utíkal k otci a objal jej. Ostražitě pozoroval nové hosty. Kulgan se ujal vysvětlení: „Toto je Fantus, pán usedlosti. My ostatní tu žijeme jen díky jeho laskavosti. Trpí nás tu, ale zdá se, že Williamovu společnost snáší nejlépe.“ Dráček stočil pohled na Kulgana a chvíli na něj upřeně zíral, jako kdyby do puntíku souhlasil. Pak jeho velké červené oči objevily plný stůl a přestal si mága všímat.</p>
<p>Pug se podíval na synka. „Williame, pozdrav Kasumiho.“</p>
<p>William se s úsměvem lehce uklonil. Promluvil tsuransky a Kasumi mu se smíchem odpověděl.</p>
<p>Dominik vypadal zaujatě. Pug si toho všiml. „Můj syn mluví plynně jazykem Království i tsuransky. Se ženou s ním procvičujeme obě řeči, protože mnohá z mých děl jsou v tsuranštině. Je to také jedna z hlavních potíží, jež mám se zaváděním vyšší stezky na Midkemii. Většina z toho, co dělám, je výsledkem způsobu mého myšlení a magii myslím v tsuranštině. William pro mě bude jednoho dne znamenat velkou pomoc, s jeho přispěním jistě přijdu na to, jak praktikovat magii v královském jazyce, abych pak mohl své zkušenosti předávat těm, kteří tu žijí.“</p>
<p>Katala vstoupila do hovoru: „Pánové, stydne vám jídlo.“</p>
<p>„A má žena u stolu nedovoluje debaty o magii,“ doplnil Pug.</p>
<p>Kulgan si odfrkl a Katala přisvědčila: „Kdybych nebyla přísná, tihle dva by nesnědli ani sousto.“</p>
<p>Gardan se navzdory bolesti hbitě zvedl a vydal se ke stolu. „Mně není třeba říkat dvakrát.“ Usadil se a jeden ze sloužících mu ihned začal nakládat na talíř.</p>
<p>Večeře probíhala v příjemném ovzduší, mluvilo se o běžných maličkostech, jako kdyby hrůzy uplynulého dne odešly zároveň se slunečním světlem. Nikdo se ani slůvkem nezmínil o tom, co Gardana, Dominika a Kasumiho do Hvězdna přivedlo. Aruthovo poslání, Murmandamova hrozba i zlověstné události v opatství, všechno bylo pro tento okamžik zapomenuto. Na krátkou chvíli neexistovaly žádné rozpory. Na hodinku byl svět příjemným místem plným starých i nových přátel, těšících se ze vzájemné blízkosti.</p>
<p>Potom jim William popřál dobrou noc. Dominika ohromilo, jak je chlapec podobný své matce, ačkoliv se choval a mluvil jako přesná napodobenina otce. Fantus dojedl zbytky - ovšem v množství normální porce - z Williamova talíře a vykolébal se za chlapcem.</p>
<p>„Stále se mi nechce věřit vlastním očím, že tu máte dráčka,“ prohlásil Dominik, jakmile se za nimi zavřely dveře.</p>
<p>„Je to odjakživa Kulganův miláček,“ opáčil Gardan.</p>
<p>Kulgan, jenž si právě zapaloval dýmku, se bránil: „Cha! To už není pravda. Ten chlapec se s Fantusem spřátelil hned první den a od té doby jsou naprosto nerozluční.“</p>
<p>Katala poznamenala: „Na těch dvou je něco neobvyklého. Někdy si myslím, že jeden druhému rozumí.“</p>
<p>Dominik částečně souhlasil. „Paní Katalo, na tomto místě není mnoho věcí, které by se nevymykaly běžným pořádkům. Soustřeďují se zde mágové, pak tahle budova, všechno je tu výjimečné.“</p>
<p>Pug vstal a vedl ostatní k pohodlným křeslům rozestaveným kolem krbu. „Ale chápejte, že na Kelewanu, kde jsem studoval ve Shromáždění, je vše, co zde vidíte u zrodu, dávno zavedené a dá se říci starobylé. Bratrstvo mágů je tam obecně přijímaná skutečnost, stejně jako výměna znalostí a jejich šíření.“</p>
<p>Kulgan spokojeně zabafal. „Tak by to také mělo být.“</p>
<p>Pug dané téma uzavřel. „O vývoji akademie v Hvězdnu si můžeme popovídat zítra, provedu vás naší pospolitostí. Dnes v noci si přečtu vzkazy od Aruthy a opata. Vím o všem, co přimělo Aruthu opustit Krondor, Gardane. Co se stalo mezi tím a Sarthem?“</p>
<p>Kapitána se již začala zmocňovat dřímota, ale probral se a rychle převyprávěl všechny události, jež se přihodily po cestě z Krondoru do Sarthu. Bratr Dominik mlčel, dokud Gardan neskončil; nebylo nic, co by k příběhu mohl doplnit. Pak přišla řada na mnicha a on podrobně popsal průběh tajemného útoku na opatství. Když domluvil, Pug a Kulgan mu položili několik otázek, ale jinak se nevyjádřili.</p>
<p>Po dlouhé chvíli Pug prohlásil: „Zprávy, které přinášíte, jsou velmi závažné. Přesto, je pozdě a já si myslím, že na ostrově žijí lidé, s nimiž bychom měli celou záležitost probrat. Navrhuji, aby se tito unavení a potlučení pánové odebrali do svých komnat. K naléhavým otázkám se vrátíme časně ráno.“</p>
<p>Gardan přemáhal zívnutí a jen kývl. Kulgan doprovodil Kasumiho, bratra Dominika i kapitána a popřál všem hezké sny.</p>
<p>Pug s Katalou v jídelně osaměli. Pug vstal od vyhřátého krbu a přešel k oknu. Díval se na odraz malého měsíce na vodní hladině. Po obloze se hnaly těžké mraky a co chvíli měsíček zakryly. Katala se postavila za svého muže a objala jej kolem pasu.</p>
<p>„Ty jejich novinky tě znepokojují, drahý.“ Bylo to konstatování, nikoli otázka.</p>
<p>„Vidíš do mne jako vždycky.“ Otočil se, aniž by se vyprostil z jejího sevření, a přitáhl ji k sobě blíž. Zabořil tvář do jejích voňavých vlasů a pak ji políbil na tvář. „Doufal jsem, že strávíme život stavěním akademie a výchovou dětí a o nic jiného že se nebudeme muset starat.“</p>
<p>Katala se na Puga usmála a oči jí zářily nekonečnou láskou ke svému manželovi. „Mezi Thurily máme přísloví: ‘Život je řada nesnází. Žít znamená překonávat je.’“ Pug povytáhl koutky rtů. „Je to pravda,“ trvala na svém Katala. „Co si myslíš o tom, co Kasumi a ti druzí vyprávěli?“</p>
<p>„Nevím.“ Pohladil ji po hnědých vlasech. „Poslední dobou mám pocit, že mě něco uvnitř hryže. Myslel jsem, že jsou to jen obavy nad pomalým postupem stavby, ale vím, že je to něco víc. Zdá se mi mnoho snů.“</p>
<p>„Já vím, Pugu. Viděla jsem tě bojovat ze spaní. Ještě jsi mi o svých snech nic neřekl.“</p>
<p>Pohlédl na ni. „Nechtěl jsem tě děsit, lásko. Domníval jsem se, že jsou to jen duchové vzpomínek na nelehké časy. Ale teď... já... nejsem si jistý. Jeden se mi často vrací, posledních pár týdnů každou noc. Křičí na mě hlas na nějakém tmavém místě. Volá mě, žádá o pomoc, prosí a naříká.“</p>
<p>Katala mlčela. Věděla, že jí muž všechno poví, až bude připraven podělit se o své pocity. Konečně promluvil: „Já ten hlas znám, Katalo. Už jsem ho slyšel, v nejtěžším okamžiku, v dobách, kdy se na nás valily potíže ze všech stran. Když výsledek trhlinové války visel na vlásku, když osud dvou světů spočíval na mých bedrech. Je to Macros. Slyším jeho hlas.“</p>
<p>Katala se zachvěla a pevně se ke svému muži přitiskla. Jméno Macrose Černého dobře znala. Jeho knihovna posloužila jako základ pro výuku ve vznikající akademii. Byl to bájný a nesmírně mocný čaroděj. Nesledoval vyšší stezku jako Pug, ani nižší jako Kulgan, ovládal jiné umění. Žil tak dlouho, že to vypadalo jako věčnost, a viděl do budoucnosti. Zasahoval do trhlinové války od samého počátku, hrál s lidskými životy jakousi kosmickou hru, jejíž pravidla a účel znal pouze on sám. Zbavil Midkemii trhliny, magického mostu mezi dvěma světy, z nichž jeden byl Pugovým domovem a v druhém se narodila Katala. Položila hlavu Pugovi na prsa. Dobře chápala, proč je Pug znepokojen. Macros byl mrtev.</p>
<p>Gardan, Kasumi a Dominik stáli na prostranství před stavbou a obdivovali postupující práce. Řemeslníci najatí v Shamatě na sebe vršili jednu vrstvu opracovaných kamenů za druhou a vysoké zdi akademie rostly k nebesům. Pug s Kulganem prohlíželi opodál nejnovější plány, nakreslené mistrem stavitelem odpovědným za konstrukci. Kulgan pokynul hostům, aby se k nim připojili. „Tohle je pro nás velmi důležité, takže s námi, prosím, mějte strpení,“ omlouval se tělnatý mág. „Začali jsme se stavbou teprve před několika měsíci a nechceme práci přerušit.“</p>
<p>Gardan ohromeně kroutil hlavou. „Bude to ohromná budova.“</p>
<p>„Pět a dvacet poschodí vysoká s několika vyššími věžemi pro sledování oblohy.“</p>
<p>Dominik se tvářil zaujatě. „To je neuvěřitelné. Takový dům pojme tisíce lidí.“</p>
<p>Kulganovi blikaly v očích veselé jiskřičky. „Podle toho, co mi Pug povídal, bude to pouhá část toho, co existuje ve Městě mágů na tom druhém světě. Tam srostlo celé město do jediné gigantické budovy. Až za několik let dokončíme svou práci, stále budeme mít pouhou dvacetinu jejich díla. Je tu však prostor pro další růst. Jednoho dne třeba pokryje akademie celý Hvězdný ostrov.“</p>
<p>Mistr stavitel odešel po své práci a Pug se přidal k úvodní Kulganově omluvě: „Promiňte mi zdržení, ale musel jsem učinit jistá rozhodnutí. Teď se můžeme vrátit k obhlídce.“</p>
<p>Prošli podél stěny a zabočili za roh. Ocitli se na místě, kde byla rozseta skupinka domečků. Vypadalo to tam jako v malé vesnici. Mezi chatkami se hemžili muži i ženy v rozličných úborech, královských i keshanských. Uprostřed si hrálo několik dětí, mimo jiné i William. Dominik se rozhlédl a spatřil Fantuse, který se vyhříval na sluníčku u dveří nedaleko od návsi. Děcka se zuřivě snažila trefit do hadrového míče a kopnout jej do sudu. Hra na první pohled poněkud postrádala pravidla.</p>
<p>Dominik se rozesmál, když to viděl. „Hrával jsem jako malý kluk tutéž hru každý šestý den.“</p>
<p>Pug se usmál. „I já. Hodně z toho, co zamýšlíme, ještě není hotovo, takže děti mají práci jen tu a tam. Nezdá se, že by jim to vadilo.“</p>
<p>„Co je to za místo?“ zajímalo Dominika.</p>
<p>„Prozatím je to domov naší mladé společnosti. Křídlo, kde má komnaty Kulgan a moje rodina, a několik dalších učeben jsou jediné části akademie, které je možno již využívat. Byl to první dokončený úsek, i když stavba v dalších poschodích stále pokračuje. Bydlí tu ti, kteří se přijeli do Hvězdna učit a sloužit v akademii. Až bude hlavní budova v provozu, přestěhují se.“ Pokynul jim, aby jej následovali, a vydal se k největší budově ve vesnici. William zanechal hry a pověsil se otci na paty. Pug položil synkovi ruku na rameno. „Jak ti dnes jde učení?“</p>
<p>Chlapec protáhl obličej. „Moc dobře ne. Pro dnešek jsem to vzdal. Nic mi nejde tak, jak by mělo.“</p>
<p>Pug zvážněl, ale Kulgan rozverně plácl Williama po zádech a postrčil jej zpět k hřišti. „Utíkej, hochu. Neměj strach, tvůj otec byl stejně tvrdohlavý, když byl ještě mým studentem. Všechno má svůj čas.“</p>
<p>Pug se ušklíbl. „Tvrdohlavý?“</p>
<p>Kulgan povytáhl obočí. „Nu, snad by bylo přesnější říct nechápavý.“</p>
<p>Pug otevřel dveře s povzdechem. „Kulgan si ze mě do smrti nepřestane utahovat.“</p>
<p>Budova se ukázala být prázdnou skořápkou. Jediným vnitřním vybavením byl mohutný stůl táhnoucí se po celé její délce. Kromě něj se v domě nacházel pouze krb. Vysoký strop byl podepřen dřevěnými krokvemi, z nichž visely na řetězech lucerny a propůjčovaly místnosti jasné a příjemné světlo.</p>
<p>Pug odsunul židli na jednom konci a pokynul i ostatním, aby zaujali místa.</p>
<p>Dominik měl z plápolajícího ohně radost. Přestože bylo pozdní jaro, dny byly stále chladné. Obrátil se na Kulgana s otázkou: „Kdo jsou ty ženy a děti kolem?“</p>
<p>Kulgan vyňal z kapsy dýmku a začal ji plnit tabákem. „Ty děti jsou synové a dcery těch, kteří k nám přišli. Máme v plánu zajistit pro ně výuku. Pug se čas od času zmiňuje o tom, že jednoho dne by měla do školy chodit všechna děcka v Království, ale já se obávám, že se myšlenka všeobecného vzdělání neujme. Ženy jsou buď manželky mágů, nebo mágové sami, i když mágům ženského pohlaví se většinou říká čarodějnice.“</p>
<p>Dominik vypadal znepokojeně. „Čarodějnice?“</p>
<p>Kulgan si zapálil dýmku plamínkem, jenž mu vyšlehl z ukazováčku, a vyfoukl obláček kouře. „Na jméně přece nezáleží. Provozují magii. Nechápu, proč obyvatelstvo v mnoha koutech naší země toleruje muže, kteří se zabývají čáry, ale jakmile se projeví tatáž schopnost u ženy, společnost ji vyžene ze svého středu.“</p>
<p>Dominik namítl: „Ale má se přece za to, že čarodějnice získávají svou moc službami temným silám.“</p>
<p>Kulgan mávl ledabyle rukou. „Nesmysl. To jsou pověry, omluvte mou upřímnost. Zdroj jejich síly není o nic temnější než ten váš. A navíc jsou obvykle mnohem laskavější než někteří z nadšených služebníků nejednoho chrámu.“</p>
<p>Dominik přikývl: „To je pravda, ale nezapomeňte, že mluvíte o uznávaných členech zákonitých řádů.“</p>
<p>Kulgan se zpříma zadíval Dominikovi do očí. „Promiňte mi mou poznámku, ale navzdory vaší dobré pověsti, která hovoří o Ishapianech jako o lidech světaznalých a snášenlivějších než ostatní svatí muži, mi vaše tvrzení připadá vhodné tak pro omezeného vesničana.</p>
<p>Snažíte se snad říct, že pokud žena slouží v chrámu, je svatá, a když se její moc projeví v chatrči v lesích, je to čarodějka? Co když má prostě do kláštera tak daleko, že ani neví, že existuje? Ani můj starý přítel otec Tully by nespolkl tak dogmatický blud. Vás nezajímá otázka dobra nebo zla, mluvíte jen o tom, kdo je v lepším cechu.“</p>
<p>Dominik se usmál. „Vy se tedy snažíte vybudovat lepší cech?“</p>
<p>Kulgan vypustil další oblak dýmu. „V jistém smyslu ano. Hlavní důvod našeho počínání však tkví v něčem jiném. Snažíme se zde sjednotit a zaznamenat co nejvíce magických tradic a učení.“</p>
<p>Dominik sklonil hlavu. „Promiňte mi mé nepříjemné otázky, ale jedním z mých úkolů bylo odhalit vaše pohnutky pro vystavění takového díla. Král je mocný spojenec a náš chrám měl obavy, že by se za vašimi skutky mohlo skrývat něco jiného. Bylo rozhodnuto, že když mám možnost se sem vypravit...“</p>
<p>„Mohl byste napadnout naše počínání a poslechnout si, jak se budeme bránit,“ dokončil za něj větu Pug.</p>
<p>Kasumi se do toho vložil: „Znám Puga již dlouho a vždy jednal čestně.“</p>
<p>Dominik však pokračoval: „Kdybych měl sebemenší pochybnost, nic bych vám neřekl. Je naprosto zřejmé, že vaše úmysly jsou čisté. Jen...“</p>
<p>Pug s Kulganem promluvili zároveň. „Jen co?“</p>
<p>„Chápu, že víc než cokoliv jiného se snažíte založit společenství učenců. To je samo o sobě chvalitebné. Ale nebudete zde navěky. Jednoho dne by se akademie mohla stát v nepovolaných rukách mocnou zbraní.“</p>
<p>Pug mnichovi odporoval: „Věřte mi, podnikáme všechny kroky pro to, aby se tak nestalo.“</p>
<p>Dominik na něj upřel zrak. „Věřím vám.“</p>
<p>Nato se Pugův výraz změnil, jako kdyby něco zaslechl. „Přicházejí,“ oznámil přítomným.</p>
<p>Kulgan jej zaujatě pozoroval. „Gamina?“ zeptal se šeptem.</p>
<p>Pug přisvědčil a Kulgan si spokojeně oddechl. „Spojení bylo lepší než kdykoliv předtím. Zdokonaluje se s každým dnem,“ řekl pochvalně mladý mág.</p>
<p>Ostatním pak krátký rozhovor osvětlil. „V noci jsem si přečetl dopisy, které jste přivezli, a povolal jsem někoho, o kom se domnívám, že by nám mohl pomoci. Přichází s ním ale ještě někdo.“</p>
<p>Kulgan se ujal slova. „Ten někdo je... schopen vysílat myšlenky a přijímat je s pozoruhodnou přesností. Jsou velmi srozumitelné. V současné době je jediná, u koho jsme takovou vlastnost objevili. Pug vyprávěl o podobných schopnostech, využívaných na Kelewanu během výcviku, ale vyžadovalo to dlouhou přípravu jak učitele, tak i toho, kdo měl myšlenky zachytit.“</p>
<p>Pug pokračoval: „Je to jako dotek vědomí, používaný některými kněžími, ale zde není nutný tělesný dotek, dokonce nezáleží ani na vzdálenosti, jak se zdá. Navíc nehrozí nebezpečí, že pronikající vědomí uvízne ve zkoumané mysli. Gamina je vzácný talent.“ Na Dominika to učinilo silný dojem. Pug mezitím hovořil dál. „Dotýká se vědomí a je to, jako kdyby mluvila. Doufáme, že jednou toto nespoutané nadání prozkoumáme a najdeme způsob, jak učit ostatní.“</p>
<p>Kulgan vstal. „Slyším je.“ Obrátil se k přítomným. „Prosím, pánové, Gamina je velmi plachá a zranitelná. Zažila hrozné věci. Pamatujte na to a buďte k ní laskaví.“</p>
<p>Poté Kulgan otevřel dveře a do rozlehlé místnosti vstoupili dva lidé: stařičký muž s řídkými prameny bílých vlasů, které mu spadaly na ramena a vypadaly jako chomáčky nadýchané bavlny. Ruku měl položenou na rameni své průvodkyně. Kráčel shrbený a pod červenou kutnou se rýsovalo drobné znetvoření. Podle mléčně zakalených očí hledících strnule přímo před sebe bylo zřejmé, že je stařec slepý.</p>
<p>Ovšem pozornost všech okamžitě upoutala dívka. Bylo jí asi sedm let, na sobě měla podomácku tkanou tuniku a pevně svírala ruku na svém rameni. Měla obrovské modré oči, které zářily v bledém jemném obličeji jako dva akvamaríny, a vlasy téměř stejně bílé jako stařec, pouze s nepatrným nádechem do zlatova. Kasumi, Dominik i Gardan se nemohli ubránit pocitu, že je to nejkrásnější dítě, jaké v životě spatřili. Z rysů mladičké dívky bylo možno vyčíst, že jednou vyroste v nádhernou ženu.</p>
<p>Kulgan zavedl starého muže k židli hned vedle své vlastní. Děvčátko se neposadilo, zůstalo stát za kmetem. Obě dlaně mu položila na ramena, jako kdyby se bála ztratit fyzický kontakt. Na tři neznámé cizince pohlížela s výrazem divokého zvířete zahnaného do kouta. Ani na okamžik se nepokusila svou nedůvěru zakrýt.</p>
<p>Pug muže představil: „To je Rogen.“</p>
<p>Slepý muž se naklonil dopředu. „S kým mám tu čest?“ Jeho tvář byla i přes pokročilý věk živá, vstřícná a usměvavá. V naprostém protikladu k dívce se očividně těšil z toho, že pozná nové lidi.</p>
<p>Pug Rogena seznámil se třemi muži, kteří seděli naproti němu a Kulganovi. Slepcův úsměv se ještě více rozšířil. „Těší mě, že vás poznávám, milí páni.“</p>
<p>Poté Pug řekl: „A to je Gamina.“</p>
<p>Dominik i ostatní téměř poskočili úlekem, když se uvnitř jejich hlav ozval dívčí hlas. <emphasis>Ahoj.</emphasis></p>
<p>Ústa té holčičky se ani nepohnula. Stála bez hnutí a její velikánské oči se na ně soustředěně upíraly.</p>
<p>Gardan se zeptal: „To mluvila ona?“</p>
<p>Kulgan přisvědčil. „Vědomím. Neumí hovořit jinak.“</p>
<p>Rogen jemně popleskal děvčátko po paži. „Gamina se s tímto darem narodila. Svým tichým pláčem však málem přivedla svou matku k šílenství.“ Starcova tvář se zasmušila. „Gaminina matka a otec byli vesničany ukamenováni k smrti za to, že přivedli na svět démona. Ubozí pověrčiví lidé. Dítě se báli zabít, aby na sebe nevzalo svou „skutečnou“ podobu a nepobilo je do posledního. Tak ji nechali opuštěnou v lese. Nebyly jí ještě ani tři roky.“</p>
<p>Gamina se na muže zadívala svýma pronikavýma očima. Stařec k ní obrátil tvář, jako kdyby ji viděl, a řekl: „Ano, tehdy jsem tě našel.“</p>
<p>Pak znovu promluvil ke všem přítomným. „Žil jsem v lese, v opuštěné lovecké chatrči, kterou jsem objevil. Také mě vypověděli z rodné vesnice, ale to bylo dávno předtím. Předpověděl jsem smrt jednoho mlynáře a oni mě z ní obvinili. Vysloužil jsem si tak doživotní vyhnanství.“</p>
<p>Pug se ozval: „Rogen má vyvinutý vnitřní zrak, snad je to náhrada za oči. Je od narození slepý.“</p>
<p>Rogen se vřele usmál a poklepal holčičce na ruku. „My dva jsme si v mnohém podobní. Vždycky jsem měl strach, co s ní bude, až zemřu.“ Přerušil svou řeč a znovu se obrátil k dívence, kterou jeho slova rozrušila. Roztřásla se a oči se jí naplnily slzami. „Ale no tak,“ pokáral ji něžně. „Já taky, všichni musí. I když doufám, že to nebude příliš brzy,“ dodal s přidušeným smíchem. Potom se vrátil ke svému příběhu. „Přišli jsme z malé vesnice nedaleko Saladoru. Když se k nám donesla zpráva o tomto podivuhodném místě, vydali jsme se na cestu. Trvalo nám šest měsíců, než jsme se sem dobelhali, hlavně proto, že jsem tak starý. Zde jsme našli lidi, kteří jsou jako my a pohlížejí na nás jako na zdroj poznání, nikoli zdroj strachu. Jsme doma.“</p>
<p>Dominik potřásl hlavou. Nemohl uvěřit, že ten stařík a dítě ušli stovky mil. Byl pohnutý až k slzám. „Už začínám chápat i další příčiny, které vás vedly k založení akademie. Je tu víc takových, jako jsou tihle dva?“</p>
<p>Pug odpověděl: „Ne tolik, kolik bych si přál. Někteří ze zavedených mágů se k nám odmítli připojit. Jiní se nás bojí. Nechtějí odhalit své schopnosti. Ostatní prostě zatím netuší, že existujeme. Ale pár z nich nás vyhledalo, jako tady Rogen. Dnes zde žije téměř padesát mágů.“</p>
<p>„To je sakra hodně,“ pokývl uznale Gardan.</p>
<p>Kasumi jej však zchladil. „Ve Shromáždění byly dva tisíce Ctihodných.“</p>
<p>Pug přisvědčil. „A skoro stejný počet mágů nižší stezky. Navíc jen každý pátý z těch, kteří začali s výcvikem, obdržel na konci černou kutnu, odznak vyšších mágů. Podmínky přípravy byly daleko tvrdší, než hodláme zavést zde.“</p>
<p>Dominik měl otázku. „Co se stalo s těmi, kteří ve studiu neuspěli, Pugu?“</p>
<p>„Byli zabiti,“ odvětil Pug nevýrazně.</p>
<p>Dominik poznal, že by Pug v tomto tématu nerad pokračoval. Dívčinou tváří probleskl stín strachu a Rogen ji uklidňoval. „Ale no tak, tady ti nikdo neublíží. Mluvil o velmi vzdáleném místě. Jednoho dne z tebe bude velká učitelka.“</p>
<p>Napětí zmizelo a holčička se zatetelila pýchou. Nade vší pochybnost starému muži naprosto důvěřovala.</p>
<p>Poté se Pug na Rogena obrátil s prosbou. „Rogene, děje se něco, čemu by nám tvá schopnost mohla pomoci porozumět. Smím tě požádat o pomoc?“</p>
<p>„Je to důležité?“</p>
<p>„Kdyby nebylo, neprosil bych tě o to. Princezna Anita je upoutána na lože a je ve velkém nebezpečí. Prince Aruthu bez ustání ohrožuje jakýsi neznámý nepřítel.“</p>
<p>Gardanovi a Dominikovi se zdálo, že Pugova slova dívku znepokojila. Rogen naklonil hlavu a chvilku naslouchal. Poté řekl: „Já vím, že je to nebezpečné, ale dlužíme Pugovi hodně. On a Kulgan jsou pro lidi jako my jedinou nadějí.“ Oba jmenovaní muži zrozpačitěli, ale neřekli nic. „Kromě toho je Arutha králův bratr, a byl to jejich otec, kdo nám všem daroval tenhle nádherný ostrov. Jak by se asi lidé cítili, kdyby věděli, že jsem mohl pomoci, a odmítl?“</p>
<p>Pug zašeptal Dominikovi: „Rogenův vnitřní zrak je... jiný než všechny, o kterých jsem slyšel. Váš řád zná do jisté míry tajemství proroctví.“ Dominik přikývl. „On vidí... možnosti, nedokážu to lépe popsat. Co se může stát. Zdá se, že to odčerpává velké množství jeho energie, a i když je houževnatější, než vypadá, přesto je již dost starý. Je jednodušší, když na něj mluví pouze jeden člověk. Vy rozumíte nejlépe povaze magie, jež hraje v celém případě velkou roli, tak si myslím, že byste mu měl vypovědět všechno, co víte.“ Dominik souhlasil. Pug promluvil nahlas: „Prosím všechny ostatní, aby zůstali úplně potichu.“</p>
<p>Rogen se natáhl přes stůl a vzal mnichovy dlaně do svých. Dominika překvapila síla ukrývající se stále v roztřesených starých prstech. Ač Dominik sám nebyl schopen předpovídat budoucnost, byl s příslušným postupem dobře obeznámen. Mnohokrát jej již viděl předvádět bratry ze svého řádu. Očistil svou mysl a pustil se do vyprávění celého příběhu. Začal u Jimmyho prvního nočního setkání s Pouštíkem na střeše kupcova domu a skončil u Aruthova odjezdu ze Sarthu. Rogen mlčel a Gamina se ani nepohnula. Když Dominik došel ve svém tichém monologu až k věštbě a nazval Aruthu ‘Zhoubou temnoty,’ starcovy rty se zachvěly a neslyšně se pohnuly.</p>
<p>Nálada v místnosti potemněla, zatímco mnich mluvil. Dokonce i oheň zdánlivě pohasl. Gardan se přistihl, jak se zimomřivě objímá.</p>
<p>Dominik dokončil příběh, ale Rogen stisk svých rukou nepovolil. Nedovolil mnichovi, aby se odtáhl. Zvedl hlavu a krk se mu lehce prohnul dozadu, jako by naslouchal vzdáleným hlasům. Ústa se mu otvírala a zavírala, avšak žádný zvuk z nich nevyšel. Teprve po chvíli se mu z hrdla vydrala první slova, tak tichá a nezřetelná, že jim nebylo rozumět. Znenadání však promluvil jasně a pevně. „Vidím přítomnost... bytosti. Vidím město, mocnou baštu mnoha věží obehnanou vysokými zdmi. Na hradbách stojí hrdý muž, odhodlaný bránit je až do konce. Teď... je město v obležení. Je přemoženo a věže hoří jasným plamenem... Je to umírající město. Kruté nepřátelské hordy se ženou po ulicích a zdi kolem nich se bortí. Ti, kteří bojují, jsou nelítostně zatlačeni a stahují se do pevnosti. Nepřátelé plení a znásilňují... nejsou to jen lidé. Vidím ty, kteří kráčejí po Temné stezce, a jejich přisluhovače gobliny. Zaplavují ulice a z jejich zbraní kane krev. Vidím zvláštní žebříky, po nichž šplhají na vysoké hradby, a tajemné světelné mosty. Teď hoří, všechno hoří; všechno je v jednom plameni... je po všem.“</p>
<p>Následoval okamžik ticha, ale pak Rogen pokračoval: „Vidím dav shromážděný na pláni, s podivnými prapory vlajícími ve větru. Černě oděné postavy sedí mlčky na hřbetech koní a na štítech i tabardech se klikatí pokroucené erby. Nad nimi stojí peklomor...“ V očích starého muže se objevily slzy. „Je... krásný... Je... je to ďábel. Má znamení draka. Stojí na kopci a pod ním pochodují vojska a zpívají bojovné písně. Zubožení lidští otroci táhnou obrovské obléhací stroje.“</p>
<p>Znovu se rozhostil klid. Potom: „Vidím jiné město. Představa je rozmazaná a chvěje se, neboť jeho osud není tak jistý. Jeho hradby jsou rozbořeny a ulice potřísněny krví. Slunce skrývá svou tvář za černá mračna... a město křičí v mukách. Muži a ženy jdou v nekonečných řadách, svázaní řetězy. Jsou... bičováni stvořeními, která je trýzní a ponižují. Vedou je na rozlehlé náměstí, kde hledí na svého pokořitele. Na hoře... hoře z lidských těl je vztyčen trůn. Na něm sedí... ten krásný, ten zlý. Po jeho boku stojí druhý, černá kutna halí jeho podobu. A za nimi je něco dalšího... nevidím to, ale je to skutečné, existuje to, je to... temné... Je to nehmotné, nemá to tělo, není tam tak docela, ale... je to tam také. Dotýká se to tvora na trůnu.“ Rogen bolestivě sevřel Dominikovy ruce. „Počkat...“ řekl a zaváhal. Ruce se mu začaly chvět a potom zbědovaným hlasem vzlykl a vykřikl: „Bohové, slitujte se! Vidí mě! Ono mě to vidí!“ Brada starého muže se neovladatelně třásla. Gamina se tiskla k jeho ramenům, oči rozšířené hrůzou. Nečekaně se Rogenovy rty roztáhly do děsivého šklebu a on zasténal, byl to zvuk vypovídající o čirém a nepoznaném utrpení a beznaději. Jeho tělo se napjalo a znehybnělo.</p>
<p>Bez varování v myslích všech přítomných vybuchla palčivá bolest, jako kdyby jejich mozky proklálo doběla rozžhavené kopí. Gamina neslyšně křičela.</p>
<p>Gardan se chytil za hlavu a téměř omdlel pod náporem ochromující agonie. Dominikova tvář zpopelavěla a on se skácel do křesla, když mu první úder křiku projel vědomím, jako kdyby jej srazil mocný palcát. Kasumi pevně tiskl víčka k sobě a ze všech sil se pokoušel vstát. Kulganovi vypadla dýmka ze rtů a dlaněmi si sevřel spánky. Pug se vrávoravě postavil a musel použít veškerou svou magickou moc, aby se ubránil bolesti, jež mu rvala smysly. Silou vůle zaplašil čerň, která jej hrozila pohltit, a vztáhl po holčičce ruku. „Gamino!“ zaskřípěl.</p>
<p>Dívčin duševní jekot však neutichal a ona zuřivě škubala za starcovu tuniku, jako kdyby jej tímto nesmyslným běsněním mohla vytrhnout z náruče hrůzy, kterou prožíval. Obrovské oči nepřítomně poulila na svého ochránce a bezhlasným nepříčetným řevem přiváděla všechny kolem na hranici šílenství. Pug sebral svou magickou sílu a na kratičký okamžik zastavil proud nesnesitelné bolesti a děsu, který dívka vysílala do mozků přítomných lidí.</p>
<p>Gardanova hlava těžce dopadla na desku stolu stejně jako Kasumiho. Kulgan se vzepjal a omráčen padl naznak do židle. Kromě Puga a Gaminy zůstal při vědomí pouze Dominik. Něco uvnitř něj jej nutilo dosáhnout na dívku bez ohledu na to, že mu všechny smysly napovídaly uniknout před trýznivými mukami, kterými jej obdařovala.</p>
<p>Dívčin primitivní strach Puga téměř srazil na kolena, ale přinutil se vydržet. Vyslovil zaklínadlo a dívka padla k zemi. Jakmile bolest pominula, zachytil ji, ale zavrávoral a sesul se do židle za sebou. Objímal její bezvládné tělo a strnule hleděl před sebe.</p>
<p>Dominik měl pocit, že mu shoří hlava, ale překonal jej a díky tomu se udržel při vědomí. Starý muž byl stále ztuhlý, ležel prohnutý přes židli a rty se mu slabě chvěly. Dominikovi se podařilo vzpomenout si na uzdravující kouzlo. Použil jej, aby zmírnil starcovo utrpení. Konečně se Rogen uvolnil a poddal se náruči svého křesla. Tvář měl však pořád staženou bolestí a děsem a ochraptělým šeptem vyrážel slova, jimž mnich nerozuměl. Pak upadl do mdlob.</p>
<p>Pug s mnichem si vyměnili zmatené pohledy. Dominik cítil, jak se jej zmocňuje slabost, a dříve než omdlel, se v duchu podivil, proč se mág náhle zatvářil tak vyděšeně.</p>
<p>Gardan rázoval po místnosti, kde předešlé noci večeřeli. Kulgan seděl u krbu, a když už to nemohl snést, obořil se na něj: „Jestli se neposadíš, vyšlapeš nám tady propast.“</p>
<p>Kasumi mlčky spočíval na podušce vedle mága. Gardan klesl na kamennou zem vedle Tsurana a povzdechl si: „Tohle pekelné čekání!“ Dominik a Pug se s pomocí několika dalších léčitelů starali o Rogena. Stařec se potácel na hranici mezi životem a smrtí od chvíle, kdy jej přinesli z velkého domu ve vesnici. Gaminin duševní ryk zasáhl všechny v okruhu jedné míle, ačkoliv ti vzdálenější jej nepocítili tak bolestně. Přesto několik lidí pohybujících se kolem vesnice upadlo na delší dobu do bezvědomí. Když křik utichl, všichni, kteří zůstali při sobě, se běželi podívat, co se přihodilo. Přiřítili se do poradní budovy a našli tam všechny zbavené smyslů.</p>
<p>Katala se tam dostala mezi prvními a nařídila, aby byli všichni přeneseni do jejích komnat, kde dohlížela na jejich stav. Kromě Rogena se do jednoho probrali po několika hodinách, ale starý muž nikoliv. Událost se odehrála uprostřed dopoledne a nyní bylo po večeři.</p>
<p>Gardan udeřil pěstí do rozevřené dlaně a roztrpčeně zvolal: „Zatraceně! Nikdy jsem na takové věci nebyl. Jsem voják. Tyhle magické obludy a bezejmenné síly... Království za nepřítele z masa a kostí!“</p>
<p>„Vím velmi dobře, co umíš provést s nepřítelem z masa a kostí,“ ozval se Kasumi. Kulgana to zaujalo a Kasumi pokračoval: „V prvních letech války jsme se kapitán a já ocitli na protilehlých stranách při obléhání hradu Crydee. Až když jsme si dlouho po válce vyprávěli své příběhy, zjistil jsem, že byl pobočníkem prince Aruthy a několikrát sám vedl útok.“</p>
<p>Dveře se rozletěly, dovnitř vstoupil vysoký muž a sňal si šedý plášť. Měl plnovous a obličej ošlehaný větrem. Vypadal jako lovec nebo dřevař. Zvolna se usmál a pravil: „Odejdu jen na pár dní a podívejme, kdo se tu ukáže.“</p>
<p>Gardanova tvář se roztáhla v širokém úsměvu. Vstal a napřáhl pravici. „Meechame!“</p>
<p>Potřásli si rukama a muž jménem Meecham Gardana pozdravil: „Rád tě zase vidím, kapitáne.“ Kasumi se s ním rovněž přivítal, neboť byli staří známí. Meecham byl svobodným mužem a vlastnil nevelké pozemky, poskytoval však své služby už dlouhá léta Kulganovi a za tu dobu se mezi nimi vyvinulo přátelství.</p>
<p>Kulgan se ho zeptal: „Měl jsi štěstí?“</p>
<p>Lesník se nepřítomně poškrábal na dlouhé jizvě, která se mu táhla přes levou líci a zavrtěl hlavou. „Ne. Samí podvodníci“</p>
<p>Kulgan vysvětlil ostatním: „Doslechli jsme se o skupince potulných věštců a cikánů, kteří se utábořili několik dní odsud směrem k Landrethu. Poslal jsem Meechama za nimi, aby zjistil, jestli mezi nimi není nějaký skutečný talent.“</p>
<p>„Byl tam jeden takový,“ ozval se Meecham znovu. „Možná byl opravdu z těch, koho hledáme, ale jakmile jsem prozradil, odkud jsem, stáhl se a přestal mluvit. Možná se tu ukáže sám.“ Rozhlédl se po jídelně. „Řekne mi někdo, co se tu děje?“</p>
<p>Právě když Kulgan končil s výčtem nejnovějších zpráv a událostí, otevřely se dveře. Dovnitř vstoupil William a vedl za ruku Gaminu, takže muži svou debatu přerušili. Chráněnka starého slepce byla ještě bledší než ráno. Podívala se na Kulgana, Kasumiho a Gardana a její hlas pronikl do jejich vědomí. <emphasis>Mrzí mě, že jsem vám způsobila tolik bolesti. Bála jsem se.</emphasis></p>
<p>Kulgan k ní pomalu natáhl paže a dívenka mu ostýchavě dovolila, aby si ji posadil do rozložitého klína. Něžně ji objal a řekl: „To nic, děvčátko. Rozumíme ti.“</p>
<p>Ostatní se chlácholivě usmívali a ona se trochu uklidnila. Pak přiťapal do místnosti Fantus. William se po něm ohlédl a prohlásil: „Fantus má hlad.“</p>
<p>Meecham se ušklíbl. „Ta potvůrka má hlad pořád.“</p>
<p><emphasis>Ne,</emphasis> přišla myšlenka. <emphasis>On říkal, že má hlad. Nikdo si na něj dnes nevzpomněl s krmením. Slyšela jsem to.</emphasis></p>
<p>Kulgan ji od sebe trochu oddálil tak, aby na ni viděl. „Co tím myslíš?“</p>
<p><emphasis>Říkal Williamovi, že má hlad. Právě teď. Slyšela jsem ho.</emphasis></p>
<p>Kulgan obrátil udivený obličej na Williama. „Williame, ty slyšíš Fantuse?“</p>
<p>William se na Kulgana překvapeně podíval. „Jistě. Ty ne?“</p>
<p><emphasis>Mluví spolu pořád.</emphasis></p>
<p>Kulgan ožil. „To je úžasné! Neměl jsem tušení. Není divu, že jste si vy dva tak blízcí. Williame, jak dlouho už umíš s Fantusem takhle mluvit?“</p>
<p>Chlapec pokrčil rameny. „Odjakživa, co si pamatuju. Fantus si se mnou vždycky povídal.“</p>
<p>„A ty je slyšíš, jak spolu mluví?“ Gamina přikývla. „Ty s Fantusem také umíš mluvit?“</p>
<p><emphasis>Ne. Ale slyším ho, když si povídá s Williamem. Myslí legračně. Je to těžké.</emphasis></p>
<p>Gardan byl rozhovorem očarován. Slyšel Gaminin hlas ve své hlavě, jako kdyby poslouchal. Podle dívčiných poznámek k Rogenovi, které mu dnes ráno zůstaly utajeny, usoudil, že dítě je schopno hovořit, ke komu chce.</p>
<p>William se otočil k dráčkovi. „No <emphasis>dobře!“</emphasis> odsekl dopáleně. „Raději půjdu do kuchyně a něco mu přinesu,“ oznámil Kulganovi. „Může tu Gamina zůstat?“</p>
<p>Kulgan dívku jemně stiskl a ona se uvelebila v jeho náručí. „Samozřejmě.“</p>
<p>William vyběhl z komnaty a Fantus spěchal za ním, poháněla jej vyhlídka na potravu, a tak klusal i přes svou nesmírnou lenost poměrně rychle. Když byli pryč, Kulgan se zeptal: „Gamino, umí William mluvit i s jinými tvory kromě Fantuse?“</p>
<p><emphasis>Nevím. Zeptám se.</emphasis></p>
<p>Užasle zírali, jak holčička naklonila hlavu na stranu, jako kdyby naslouchala. Po chvíli přikývla. <emphasis>Říká, že jenom někdy. Většina zvířat není moc zajímavá. Myslí jenom na jídlo a na ostatní zvířata.</emphasis></p>
<p>Kulgan se tvářil, jako kdyby dostal dáreček. „To je skvělé! Takový talent! Nikdy jsme neslyšeli o případu, že by člověk přímo mluvil se zvířaty. Několika mágům se sice v minulosti podařilo vypěstovat si takovou schopnost, ale nikdy ne tak dobře. Musíme to pořádně prozkoumat.“</p>
<p>Gamině přeběhl po tváři výraz očekávání. Posadila se a otočila se ke dveřím. O chviličku později vstoupil Pug s Dominikem. Oba vypadali unaveně, ale v jejich očích nebyla bolest, které se Kulgan i všichni ostatní obávali.</p>
<p>Než se stihl kdokoliv zeptat, Pug řekl: „Stále žije, ale je velmi postižen.“ Všiml si Gaminy na Kulganově klíně. Zdálo se, že bez lidského tepla nemůže být. „Je ti lépe?“ usmál se na ni. Opětovala mu slabý úsměv a přisvědčila.</p>
<p>Pak mezi ní a Pugem proběhl neslyšný rozhovor a Pug odpověděl: „Myslím, že se zotaví. Katala u něj zůstane. Bratr Dominik nám nesmírně pomohl, je v léčení zběhlý. Ale Rogen je hodně starý, Gamino, a i když se neuzdraví, musíš to chápat a být silná.“</p>
<p>Gamině se v koutcích očí objevily slzičky, ale lehounce přikývla. Pug přišel blíž a sedl si na židli. Mnich následoval jeho příkladu. Pug si teprve nyní všiml Meechama a pozdravili se. V rychlosti jej seznámil s Dominikem. Pak se znovu obrátil na Gaminu. „Gamino, myslím, že bys nám mohla hodně pomoci. Chtěla bys?“</p>
<p><emphasis>Jak?</emphasis></p>
<p>„Podle všeho, co vím, se nic takového jako dnes ještě nikdy nestalo. Musím vědět, proč ses o Rogena tolik bála.“ V Pugově hlase byly znát hluboké obavy. Snažil se je skrýt, aby děvče nevyděsil, ale nepodařilo se mu to zcela.</p>
<p>Gamina vypadala vystrašeně. Zavrtěla hlavou a něco Pugovi soukromě sdělila. Pug odpověděl: „Ať to bylo cokoliv, mohlo to Rogena změnit. Potýkáme se s něčím, čemu nerozumíme. Musíme se dozvědět všechno.“</p>
<p>Gamina se kousla do spodního rtu. Gardan byl dívčinou odvahou dojat. Podle toho mála, co slyšel o jejím osudu, musel být strašlivý. Nedokázal si představit, že by vyrůstal mezi podezíravými a pověrčivými hlupáky a slyšel každou jejich myšlenku. Divil se, že z toho nezešílela. To, že těmto mužům důvěřovala, hraničilo s hrdinstvím. Rogenova dobrota a láska musela být bezmezná, jestli dokázala vyvážit bolest, kterou zakusila. Gardan si pomyslel, že pokud si někdo zaslouží přízvisko ‘svatý’, které chrámy příležitostně udělovaly svým hrdinům a mučedníkům, pak je to Rogen.</p>
<p>Pug si s Gaminou vyměnili dalších několik vět. Konečně Pug navrhl: „Mluv tak, aby mohli slyšet všichni. Ti muži jsou všichni tví přátelé, dítě, a potřebují se dozvědět pravdu, aby mohli Rogena a ostatní ochránit před další bolestí.“</p>
<p>Gamina přitakala. <emphasis>Byla jsem s Rogenem.</emphasis></p>
<p>„Co tím myslíš?“ nechápal Pug.</p>
<p><emphasis>Když použil vnitřní zr</emphasis><emphasis>ak, šla jsem s ním.</emphasis></p>
<p>„Jak se ti to podařilo?“ otázal se Kulgan.</p>
<p><emphasis>Někdy, když někdo na něco myslí nebo něco vidí, tak vidím nebo slyším, co to je. Je to těžké, když přitom nemyslí na mě. Nejlíp mi to jde s Rogenem. Vidím to, co vidí on, tady, ve své hlavě.</emphasis></p>
<p>Kulgan jemně odstrčil holčičku od sebe, aby se jí mohl podívat do velikánských očí. „Ty chceš říct, že vidíš Rogenovy představy?“ Děvče přikývlo. „A co sny?“</p>
<p><emphasis>Někdy.</emphasis></p>
<p>Kulgan ji k sobě přivinul. „Ty jsi tak báječné dítě! Dva zázraky v jeden den! Děkuji ti, zázračná holčičko!“</p>
<p>Gamina se usmála. Byl to první projev štěstí, jaký u ní kdo kdy spatřil. Pug se na svého bývalého učitele tázavě zahleděl. „Tvůj syn umí mluvit se zvířaty,“ ohromil ho Kulgan. Pugovi klesla čelist a tlustý mág pokračoval: „Ale to teď není důležité. Gamino, co Rogen viděl a co mu tak ublížilo?“</p>
<p>Gamina se zachvěla a Kulgan ji objal pevněji. <emphasis>Bylo to zlé. Viděl hořící město a oškliví tvorové tam honili lidi.</emphasis></p>
<p>Pug se zeptal: „Znáš to město? Je to některé z míst, které jste s Rogenem navštívili?“</p>
<p>Gamina zavrtěla hlavou a oči přitom měla jako dva veliké talíře. <emphasis>Ne, bylo to prostě město.</emphasis></p>
<p>„Co dál?“ naléhal Pug jemně.</p>
<p>Dívka se roztřásla. <emphasis>Viděl něco... muže?</emphasis> Její myšlenky doprovázel pocit naprostého zmatku, jako kdyby se potýkala s pojmy a představami, které tak docela nechápala. <emphasis>Ten ‘muž?’ viděl Rogena.</emphasis></p>
<p>Dominic se tiše podivil: „Jak by nějaká vize mohla vycítit pozorovatele? Vize je něco, co se prorokovi zjevuje jako možná budoucnost. Co by mohlo rozpoznat magický pohled přes hráze času a pravděpodobnosti?“</p>
<p>Pug jen přikývl. „Gamino, co ten ‘muž’ Rogenovi udělal?“</p>
<p><emphasis>On? Ono? se to po něm vztáhlo a ublížilo mu. On? řekl nějaká slova.</emphasis></p>
<p>Do místnosti vešla Katala a dítě k ní tázavě vzhlédlo. Katala jim sdělila poslední novinky. „Rogen usnul. Je to obyčejný hluboký spánek. Teď už si myslím, že se uzdraví.“ Postavila se za křeslo, v němž seděli Kulgan s Gaminou a opřela se o opěradlo. Pak se natáhla a vzala něžně dívku za bradu. „Měla bys jít do postýlky, dítě.“</p>
<p>Pug zaprotestoval: „Ještě chvíli.“ Katala poznala, že je manžel zaujat čímsi závažným, a souhlasila. Pug pokračoval: „Těsně předtím, než omdlel, vyslovil Rogen větu. Musím nutně vědět, kde ji slyšel. Myslím, že slyšel toho muže, tu zlou věc, použít ta slova. Je to moc důležité. Zajímá mě, co přesně ten ošklivý muž pronesl. Vzpomeneš si na ta slova, Gamino?“</p>
<p>Děvčátko přitisklo hlavu Kulganovi na prsa a stroze kývlo. Očividně je děsila pouhá vzpomínka na záhadný vzkaz. Pug se chlácholivě zeptal: „Řekneš nám je?“</p>
<p><emphasis>Ne. Ale můžu vám to ukázat.</emphasis></p>
<p>„Jak?“ zajímal se Pug.</p>
<p><emphasis>Můžu vám ukázat, co Rogen viděl,</emphasis> odpověděla. <emphasis>Prostě můžu.</emphasis></p>
<p>„Nám všem?“ chtěl vědět Kulgan. Znovu přisvědčila. Drobounká dívenka se narovnala a zhluboka se nadechla, jako by sama sebe přesvědčovala. Pak zavřela oči a vzala je na temné místo.</p>
<p>Nad hlavou letěla černá oblaka. Mrazivý vítr je hnal k městu. Schylovalo se k bouři. Masivní brány ležely v troskách, neboť obléhací stroje již dokončily svou práci. Všude kolem se povalovaly obrovské třísky a kusy oceli. Kam oko dohlédlo, se šířil oheň a město umíralo. Stvoření lidská i jiná vraždila ty, kteří se skrývali ve sklepeních a na půdách, a po ulicích tekly potoky krve. Na hlavním tržišti se kupila hora těl dvacet stop vysoká. Zohavené mrtvoly podpíraly podstavec z tmavého dřeva a na něm se tyčil trůn. Na trůnu seděl peklomor s překrásnou tváří a přehlížel zkázu, již jeho stoupenci vnesli na toto místo. Po jeho boku stála postava zahalená v černém šatu. Široké rukávce ji zakrývaly natolik, že nebylo možno poznat, co je zač.</p>
<p>Ale pozornost Pugovu i všech ostatních přitahovalo cosi za oběma tvory, přítomnost temnoty, jakási neviditelná věc, kterou však jasně cítili. Schovávala se vzadu a byla skutečným zdrojem síly dvou vůdců. Stvoření v černém hávu natáhlo ruku, na něco ukazovalo, a objevila se končetina pokrytá zelenými šupinami. Pak se záhadná bytost v pozadí s pozorovateli spojila a odhalila se jim. Věděla, že je sledována, a odpověděla vlnou hněvu a pohrdání. Vztáhla svou moc přes propast času i prostoru a promluvila. Její poselství obsahovalo nenávist a hlubokou beznaděj.</p>
<p>Všichni v místnosti se od dívčiny představy odtrhli. Dominik, Kulgan, Gardan a Meecham vypadali rozrušení, mrazilo je z hrozby, již jim Gamina zprostředkovala. Přitom si dobře uvědomovali, že zahlédli pouhý stín toho, co musel zažít Rogen.</p>
<p>Ale Kasumi, Katala a Pug byli otřeseni. Když dítě skončilo, po Katalině tváři se koulely hořké slzy, a dokonce i Kasumi ztratil svou neproniknutelnou tsuranskou masku. Tvář měl zsinalou a brada se mu třásla. Puga se však prožitek dotkl nejvíc. Ztěžka dosedl na podlahu a sklonil hlavu. Na chvilku se uzavřel okolnímu světu.</p>
<p>Kulgan se vyplašeně rozhlížel kolem sebe. Zdálo se, že Gaminu víc vyděsila reakce přátel než samotné vyvolání představy. Katala vycítila dívčinu úzkost, zvedla ji do náruče a pevně ji k sobě přivinula. Dominik promluvil jako první. „Co se to děje?“</p>
<p>Pug vzhlédl a jeho obličej byl náhle ztrhaný a unavený víc než kdy dříve, jako kdyby na jeho ramenou opět spočívala tíha dvou světů. Konečně se ozval, ale hovořil pomalu a ochraptěle. „Když se Rogen po dlouhé době oprostil od bolesti, jeho poslední slova zněla: ‘TEMNO, TEMNO.’ To je to, co viděl za oběma postavami. A Temno, jež Rogen spatřil, proneslo tyto věty: ‘Vetřelče, kdokoliv jsi a kdekoliv se nacházíš, věz, že můj čas se blíží. Můj služebník již připravuje cestu. Třes se, neb já přicházím. Jaká byla minulost, bude i budoucnost na věky věků. Ochutnej mou moc.’ Pak se ‘TO’ zvedlo, dotklo se Rogena a způsobilo tu příšernou bolest a děs.“</p>
<p>Kulgan stále nedokázal pochopit to, čeho byl svědkem. „Jak je to možné?“</p>
<p>Pug tiše a nešťastně odpověděl: „Já nevím, starý příteli, já nevím. Ale dodává to nový rozměr záhadě, kdo stojí za útoky na Aruthu a kdo usiluje o jeho život. Tato černá síla je zodpovědná za tajemné bytosti a zlé čáry, se kterými se střetáváme.“</p>
<p>Pug zabořil tvář do dlaní. Když po chvíli znovu vzhlédl, Gamina se tulila ke Katale a všechny oči v sále se upíraly na něj.</p>
<p>Dominik potřásl hlavou. „Je tu ale ještě další otázka.“ Podíval se na Katalu a Kasumiho. „Co je to za jazyk? Slyšel jsem ta neznámá slova stejně dobře jako vy, slyšel jsem i Rogenův křik, ale nerozuměl jsem ani zbla.“</p>
<p>Byl to Kasumi, kdo konečně vyjasnil i poslední záhadu. „Ta slova byla... starobylá, je to jazyk, kterým se mluví jen v chrámech. Rozuměl jsem jen trochu. Ale ta slova byla tsuranská.“</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola čtrnáctá</emphasis></strong></p>
<p> <strong>ELVANDAR</strong></p>
<p>Les byl tichý.</p>
<p>Nad hlavou se proplétaly mohutné větve, starší, než si kdokoliv pamatoval, a stínily slunce. Pod nimi se mezi kmeny rozlévalo rozptýlené nazelenalé světlo. Ozařovalo klikatou, téměř neznatelnou stezku i hluboké rokle, které se táhly podél ní.</p>
<p>Projížděli elfím lesem již déle než dvě hodiny. Chýlilo se k polednímu a zatím nespatřili jedinou známku, že by zde byli nějací elfové. Martin očekával, že je někdo zastaví krátce poté, co překročili řeku Crydee, ale dosud na nikoho nenarazili.</p>
<p>Baru pobídl koně a připojil se k Martinovi a Aruthovi. „Myslím, že nás někdo sleduje,“ řekl Hadati tiše.</p>
<p>Martin přisvědčil. „Už nějakou dobu. Před chvílí jsem něco zahlédl.“</p>
<p>„Jestli nás pozorují elfové, tak proč se neukážou?“ otázal se Jimmy.</p>
<p>„Nemusejí to být elfové,“ podotkl Martin. „Nebudeme v bezpečí, dokud se nedostaneme do Elvandaru. Buďte opatrní.“</p>
<p>Jeli dalších pár minut a pak utichlo i štěbetání ptáků. Vypadalo to, jako kdyby les zadržel dech. Martin a Arutha popohnali na úzké pěšině své oře. Náhle ticho prořízl rámus, v němž se ozývaly jednotlivé výkřiky. Kolem Baruovy hlavy prosvištěl kámen a po něm následovala sprška oblázků a klacků. Zpoza stromů a keřů vyskočily tucty malých chlupatých postaviček, které divoce křičely a metaly po jezdcích drobné nálože.</p>
<p>Arutha vyrazil kupředu a snažil se ovládnout svého vyplašeného koně. Ostatní učinili totéž. Řítili se mezi stromy a vyhýbali se větvím a trní. Před nimi stálo na cestě několik tvorečků, velkých asi jako šestileté děti. Když viděli ženoucí se skupinu, zaječeli hrůzou a uskakovali na všechny strany. Arutha jednoho z nich oddělil od ostatních a hnal jej před sebou. Zakrátko se stvoření ocitlo v úzkých. Před ním se rozpínala hluboká strž. Otočilo se a bázlivě hledělo na prince.</p>
<p>Arutha měl v ruce meč ve chvíli, kdy přitáhl uzdu a zastavil. Byl připraven zaútočit. Když ale uviděl maličkou postavu, která couvala, kam až mohla, a jakmile se ocitla na samém kraji srázu, roztřásla se strachy, vztek a bojovná nálada z něj vyprchaly. Tvor se vůbec nesnažil bránit.</p>
<p>Princ si jej zaujatě prohlížel. Tvář podobnou lidské zdobily měkké hnědé oči, malý nosík a široká ústa. Rty měl stažené dozadu, jako kdyby vrčel, a odhaloval poměrně ostré zuby, ale v očích se mu zračil čirý děs a po chlupatých lících mu kanuly veliké slzy. Tělem připomínal malou opici.</p>
<p>Kolem Aruthy náhle vypukla vřava a malí tvorové jej obklíčili. Dupali a skákali jako diví a pronikavé pištění a kvílení trhalo uši, ale Arutha věděl, že je to plané zastrašování. V jejich postojích nebylo nic skutečně výhružného. Několik nejodvážnějších sice předstíralo útok, když se k nim však otočil čelem, se zděšeným jekem zbaběle prchli.</p>
<p>Mezi stromy se objevili Aruthovi společníci, což vyvolalo mezi pidižvíky další vlnu nářků. Baru zastavil vedle prince a sdělil mu: „Jakmile jsi zaútočil, utekli za tebou.“</p>
<p>Jezdci si všimli, že horda tvorečků zanechala směšných zběsilostí a v jejich výrazech se projevily obavy. Švitořivě si mezi sebou povídali a jejich dorozumívání vzdáleně připomínalo lidskou řeč.</p>
<p>Arutha schoval svůj meč do pochvy. „Neublížíme vám.“</p>
<p>Halas utichl, jako kdyby princi rozuměli. Ten, který uvízl v pasti, jej ostražitě sledoval.</p>
<p>Jimmy se zeptal: „Co jsou zač?“</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl Martin. „Lovil jsem v těchto lesích od dětství, ale nikdy jsem nic podobného neviděl.“</p>
<p>„Jsou to gwali, Martine Dlouhý Luku.“</p>
<p>Muži se otočili a zraky jim padly na skupinku pěti elfů. Jeden z tvorů k nim přiběhl a postavil se před ně. Zvedl ručku a ukázal na muže na koních. Zpěvavým hlasem žaloval: „Caline, člověkové přijít. Ublížit Ralala. Udělej neublížit.“</p>
<p>Martin seskočil na zem. „Buď zdráv, Caline!“ Objali se a pak se vévoda pozdravil i s ostatními elfy. Poté je přivedl ke svým druhům a řekl: „Caline, mého bratra si pamatuješ?“</p>
<p>„Zdravím tě, princi z Krondoru.“</p>
<p>„I já tebe, elfí princi.“ Podíval se stranou po shromážděných gwali. „Zachránil jsi nás před přesilou.“</p>
<p>Calin se usmál. „To sotva. Vyhlížíte jako schopná družina.“ Přistoupil k Aruthovi. „Není to právě včera, co jsme spolu mluvili naposledy. Co tě přivádí do našich lesů, Arutho, s tak zvláštním doprovodem? Kde jsou tví strážci a vlající prapory?“</p>
<p>„To je dlouhý příběh, Caline. Rád bych jej vyprávěl před tvou matkou a Tomasem.“</p>
<p>Calin souhlasil. Pro elfy byla trpělivost způsobem života.</p>
<p>Jakmile napětí opadlo, gwali zahnaná do kouta se prokmitla kolem a zamíchala se mezi příslušníky svého druhu, kteří nyní stáli opodál. Několik z nich ji začalo prohlížet, upravovali jí srst a poplácávali ji po ramenou, aby ji po přestálém nebezpečí utišili. Když zjistili, že se jí nic nestalo, uklidnili se a pozorovali rozprávějící elfy i lidi. Martin se obrátil na Calina s otázkou. „Caline, co je to za tvory?“</p>
<p>Calin se zasmál a kolem koutků světlých modrých očí se mu zavlnily veselé vrásky. Stál vedle Aruthy a byl téměř stejně vysoký, ale dokonce ještě hubenější než kostnatý princ. „Jak jsem řekl, jsou to gwali. Tenhle lumpík se jmenuje Apalla.“ Jemně poplácal mrňouska, který s ním předtím mluvil, po hlavě. „Je něco jako jejich vůdce, ačkoliv pochybuji, že si na něco takového hrají. Nejspíš je jen upovídanější než ostatní.“ Pak přelétl zrakem Aruthovu družinu. „Kdo jsou tito muži?“</p>
<p>Arutha je postupně představil a Calin nakonec pronesl: „Vítejte v Elvandaru.“</p>
<p>„Kdo jsou vlastně gwali?“ zajímalo Roalda.</p>
<p>Calin odpověděl: „Když na ně ukážu, bude to ten nejlepší popis, jaký vám můžu dát. Dříve s námi žili, ale nyní se ukázali poprvé za celou generaci. Jsou velmi prostí a naprosto bezelstní. I ve skupinách jsou plaší a cizincům se obvykle vyhýbají. Když je něco vyděsí, utíkají, dokud se neocitnou v koutě. Potom předstírají útok. Ale nenechte se zmást jejich velkými zuby; louskají s nimi ořechy a krunýře brouků.“ Sklonil se k Apallovi. „Proč jste chtěli postrašit tyhle muže?“</p>
<p>Gwali vzrušeně poskočil. „Powula dělat malý gwali.“ Zazubil se. „Ona ne hýbat. My báli, že člověkové zranit Powula a malý gwali.“</p>
<p>„Chrání svá mláďata,“ pochopil Calin lámanou řeč. „Kdybyste Powule a maličkému opravdu chtěli ublížit, asi by se na vás odvážili zaútočit. Kdyby nerodila, nikdy byste je nespatřili.“ Apallovi pak řekl: „Už je to v pořádku. Tihle muži jsou přátelé. Powule ani jejímu miminku nic neudělají.“</p>
<p>Když to gwali uslyšeli, vystoupili ze svých úkrytů za stromy a začali se pomalu trousit blíž. Zakrátko se jim vrátila kuráž natolik, že se jali cizince s neskrývanou zvědavostí zkoumat. Tahali je za šaty, značně odlišné od elfích zelených tunik a hnědých kalhot, a prohlíželi si jejich zbraně. Arutha vydržel jejich zájem asi minutu a poté prohlásil: „Měli bychom se brzy vypravit na dvůr tvé matky, Caline. Pokud tví přátelé skončili...“</p>
<p>„Prosím,“ ozval se Jimmy s nakrčeným nosem, zatímco odstrkoval gwaliho, visícího na větvi před jeho obličejem. „Copak se nikdy nekoupou?“</p>
<p>„Bohužel ne,“ zašklebil se Calin a otočil se k malým tvorům. „Tak dost, musíme jít.“ Gwali jeho příkaz dobrosrdečně přijali a kvapně zmizeli mezi stromy. Zůstal pouze Apalla, který vypadal odvážněji než jeho druhové. „Klidně by tím strávili celý den, kdybyste jim to dovolili, ale nevadí jim, když je odeženete. Půjdeme.“ Sklopil znovu oči k Apallovi. „Jdeme do Elvandaru. Postarejte se o Powulu. Přijďte, když budete chtít.“</p>
<p>Gwali se vesele zašklebil, živě přikývl a odskotačil za svými bratry. Zanedlouho po nich nebylo ani vidu ani slechu.</p>
<p>Calin počkal, až Martin s Aruthou nasednou. „Do Elvandaru je to pouze půl dne cesty.“ S těmi slovy se společně s ostatními elfy rozběhl. Kromě Martina všechny překvapilo jejich tempo. Pro koně nebylo obtížné jim stačit, ale jen málokterý člověk by dokázal běžet tak rychle půl dne.</p>
<p>Po nějaké době se Arutha připojil vedle Calina, který ukrajoval vzdálenost k elfímu sídlu dlouhými vyrovnanými skoky. „Odkud ti tvorové pocházejí?“</p>
<p>Calin zavolal: „To nikdo neví, Arutho. Je to legrační cháska. Snad přišli odněkud ze severu, nejspíš zpoza velkých hor. Ukáží se tu, zůstanou rok nebo dva a pak zase zmizí. Někdy jim říkáme malí lesní skřítci. Dokonce ani naši stopaři je nedokážou sledovat. Naposledy sem zavítali asi před padesáti lety a předtím před dvěma sty.“ Calin se ani nezadýchal a dál pokračoval po lesní pěšině.</p>
<p>„Jak se vede Tomasovi?“ zeptal se Martin.</p>
<p>„Princ-choť se má dobře.“</p>
<p>„A co dítě?“</p>
<p>„Také tak. Je zdravé a silné, je to hezké děcko, i když možná bude trochu odlišné. Má ojedinělý původ.“</p>
<p>„A královna?“</p>
<p>„Mateřství jí svědčí,“ odpověděl její nejstarší syn s úsměvem.</p>
<p>Nato se odmlčeli, protože pro Aruthu nebylo snadné pokračovat v rozhovoru a přitom se vyhýbat pokrouceným větvím. Calinovi to zřejmě nečinilo potíže. Rychle postupovali dopředu a s každou minutou byli blíž Elvandaru a splněným nadějím... nebo ztraceným.</p>
<p>Po nějaké době se ocitli u cíle. V jednom okamžiku se proplétali hustým lesem a v příštím stanuli na prostorné mýtině. Kromě Martina spatřili všichni muži Elvandar poprvé.</p>
<p>Nad okolní les se vysoko tyčily obrovité stromy. V odpoledním světle jejich vrchní listoví zářilo ve zlatých slunečních paprscích nespočtem barev. I na dálku bylo možno rozeznat obrysy postav procházejících se po klenutých mostech a cestách mezi jednotlivými kmeny. Několik nesmírně mohutných stromů bylo vskutku neobvyklých, se stříbrnými, zlatými, a dokonce i bílými lesklými listy. Jak se stíny prodlužovaly, zdálo se, že jiskří vlastním slabounkým svitem. V Elvandaru nikdy nebyla doopravdy tma.</p>
<p>Vydali se přes paseku a Arutha zaslechl obdivné poznámky svých souputníků.</p>
<p>Roald vydechl: „Kdybych jen věděl... museli byste mě uvázat řetězem, abyste mi zabránili jet s vámi.“</p>
<p>Laurie přitakal: „Kvůli tomuhle stojí za to strávit pár týdnů v močálech.“</p>
<p>I Baru se přidal: „Je to ještě velkolepější, než se zpívá v baladách.“</p>
<p>Arutha čekal, že se i Jimmy přidá se svou troškou. Jindy výřečný chlapec však mlčel a princ se po něm ohlédl. Jimmy jel v němém úžasu a očima se vpíjel do nádhery tohoto místa, tak nepodobného všemu, co až dosud spatřil. Prostořeký mladík konečně poznal něco, co se vymykalo jeho zkušenostem a naplnilo jej posvátnou úctou.</p>
<p>Dospěli k vnější hranici stromového města a k jejich uším ze všech stran dolehly tlumené zvuky čilého ruchu. Z druhé strany mýtiny se blížila skupina lovců, kteří nesli velkého jelena. Mířili s ním mimo obvod sídla, aby jej stáhli a naporcovali. Volné prostranství opodál bylo vyhrazeno právě takovým účelům.</p>
<p>Konečně stanuli pod stromy a zastavili. Calin přikázal svým průvodcům, aby se postarali o koně, a vedl Aruthovu družinu nahoru po točitém schodišti vytesaném do kmene největšího dubu, jaký kdy princ i ostatní muži viděli. Vyšli na plošinu, kde pracovalo několik elfů na výrobě luků a šípů. Jeden z nich se s Martinem pozdravil a vévoda jej stručně požádal, zda by mohl využít jejich štědrosti. Zbrojíř mu s úsměvem podal náruč umně vyřezaných střel. Martin poděkoval v elfím jazyce a ihned je uschoval do svého téměř prázdného toulce. Poté pokračovali v cestě.</p>
<p>Calin kráčel v čele družiny k dalším schodům a na další plošinu. Tam se k nim obrátil a doporučil: „Odtud to možná pro vás nebude lehké. Držte se uprostřed stezek a prostranství a nedívejte se dolů, jestli je vám to nepříjemné. Někteří lidé se výšek bojí.“ Poslední větu pronesl tak, jako kdyby pro něj byla tato skutečnost nepochopitelná.</p>
<p>Pustili se po schodišti. Zde již potkávali více elfů spěchajících za svými povinnostmi. Mnozí byli oděni jako Calin v prostých oděvech lesních barev, ale jiní měli na sobě dlouhé pestrobarevné šaty ušité z drahých látek nebo jásavé tuniky a kalhoty. Ženy byly všechny překrásné, i když jejich půvab byl podle lidských měřítek poněkud zvláštní. Většina mužů vyhlížela mladě, asi v Calinově věku. Martin však znal pravdu. Někteří z elfů, které potkávali, byli mladí, bylo jim tak dvacet třicet let, zatímco druhým, kteří nevypadali o nic starší, mohlo být až několik set let. I Calinovi, jenž se zdál být mladší než Martin, táhlo na druhou stovku roků. Když byl vévoda malý, učil jej loveckému umění.</p>
<p>Postupovali po chodníčcích téměř dvacet stop širokých, táhnoucích se podél ohromných opracovaných větví, dokud se neocitli u kruhu kmenů. Mezi stromy největšími ze všech se rozkládala široká plošina. Dosahovala v průměru více než šedesáti stop. Laurieho napadlo, zda by si při dešti jedna jediná kapka dokázala najít cestu na královské čelo skrz hustý baldachýn olistěných haluzí. Byli na královnině dvoře.</p>
<p>Zamířili přes dřevěnou konstrukci k vyvýšenému pódiu, na němž byly posazeny dva trůny. Na nepatrně vyšším seděla elfí žena, jejíž nadpozemskou krásu ještě umocňovala aureola klidu a vyrovnanosti. Tváři s vyklenutým obočím a jemně cizelovaným nosem vévodily bleděmodré oči. Její vlasy byly rudozlaté se zlatými pramínky - jako Calinovy - a budily dojem, že jsou obarvené sluncem. Na hlavě neměla korunu, pouze jednoduchou zlatou čelenku, jež držela její bohaté kadeře z čela. Nebylo pochyb, že před nimi sedí Aglaranna, královna elfů.</p>
<p>Na trůnu po její levici seděl muž. Byl urostlý a statný, dokonce o dva palce převyšoval Martina. Vlasy měl světlé jako mořský písek a jeho tvář vyhlížela mladě, ačkoliv v jeho pohledu byla vepsána jakási starobylá zkušenost. Usmál se, když viděl Aruthovu družinu přicházet, a to jeho obličej ještě více omladilo. Podobal se elfům, avšak byly zde patrné jisté rozdíly. Jeho očím scházel ten lehký šedavý nádech a obočí netvořilo tak výrazný oblouk jako u elfů. Neměl tak vystouplé lícní kosti a jeho brada byla spíš hranatá. Uši odkryté díky zlaté čelence byly mírně zašpičatělé a vysoko posazené, avšak ne tolik jako u ostatních příslušníků elfího národa. A především měl daleko mohutnější hruď a širší ramena.</p>
<p>Calin se před nimi uklonil: „Matko královno, princi vojvodo, hosté nás poctili svou návštěvou.“</p>
<p>Oba vládci Elvandaru vstali a přistoupili k příchozím, aby se s nimi pozdravili. Martinovi se od královny i od Tomase dostalo vřelého přijetí a ostatní byli uvítáni zdvořile a srdečně. Tomas se zadíval na Aruthu. „Výsosti, buďte vítán.“</p>
<p>Arutha opáčil: „Děkuji Jejímu Veličenstvu a Jeho Výsosti.“</p>
<p>Kolem trůnů seděli v kruhu další elfové. Arutha mezi nimi poznal starého rádce Tathara, pamatoval si jej z návštěvy v Crydee před mnoha lety. Rychle proběhlo vzájemné představování. Potom královna pokynula, aby vstali, a všichni se odebrali do přijímacích prostor připojených k hlavnímu dvoru. Tam se uvolněně posadili a služebnictvo začalo podávat jídlo a rozlévat víno. Aglaranna prohlásila: „Jsme šťastni, že se shledáváme se starými přáteli-“ pokývla na Martina a Aruthu - „a je nám ctí uvítat nové,“ pokynula ostatním. „Přesto se nestává často, aby nás lidé navštěvovali bez příčiny. Jaká je ta tvá, princi z Krondoru?“</p>
<p>Arutha po celou dobu pozdního oběda vyprávěl svůj příběh. Od začátku až do konce elfové pozorně naslouchali a dbali, aby jim neuniklo jediné slovo. Když Arutha vyprávění uzavřel, královna se obrátila ke svému rádci: „Tathare?“</p>
<p>Starý moudrý muž přisvědčil: „Výprava bez naděje.“</p>
<p>Arutha se vylekal: „Říkáte, že o stříbrném trnu nic nevíte?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděla královna. „Výprava bez naděje je pověst, kterou si náš národ předává z pokolení na pokolení. Známe rostlinu iarbena. Víme o jejích účincích. O tom všem vypráví legenda o Výpravě bez naděje. Tathare, prosím, vysvětli to blíž.“</p>
<p>Starý elf, první, u něhož Jimmy a ostatní nalezli známky pokročilejšího věku - mělké vrásky kolem očí a vlasy tak světlé, že byly téměř bílé - se ujal slova. „Podle pověsti žil kdysi v Elvandaru princ a ten se zasnoubil. Jeho vyvolené se dvořil peklomoří válečník, ona jej však odmítala. Ze vzteku ji otrávil douškem šťávy z iarbeny a ona upadla do spánku, z něhož není probuzení. Princ se vydal na Výpravu bez naděje. Hledal lék, iarbenu - stříbrný trn. Jeho moc může uzdravovat i zabíjet. Ale iarbena roste pouze na jediném místě, v Pekraelinu, ve vaší řeči to znamená Černé jezero. Je to posvátná oblast peklomorů, místo, kde vyvěrá tajemná síla a kam nesmí vkročit noha elfa. Pověst dále praví, že elfí princ kroužil kolem Pekraelinu tak dlouho, že kolem něj vyšlapal hluboký kaňon. Protože nesměl na půdu Pekraelinu vstoupit a odmítl se vrátit bez léku pro svou lásku, chodí tam prý dodnes.“</p>
<p>Arutha rozhodně promluvil: „Já však nejsem elf. Půjdu do Pekraelinu, pokud mi ukážete cestu.“</p>
<p>Tomas se rozhlédl po tvářích přítomných. „Navedeme tě na stezku směřující do Pekraelinu, Arutho,“ řekl. „Ale ne dřív, než si odpočineš a vyslechneš naše rady. Nyní vám ukážeme komnaty, v nichž si můžete oddechnout a vyspat se. Vzbudíme vás k večernímu jídlu.“</p>
<p>Po jeho slovech se elfové zvedli a zanechali Calina, Tomase a královnu s Aruthovou družinou o samotě. Martin se otázal: „Jak se daří vašemu synovi?“</p>
<p>Tomas roztáhl rty do širokého úsměvu a pokynul jim, aby jej následovali. Vedl je po mostě chráněném hlavní větví do pokoje uvnitř obrovského javoru, kde v kolébce spalo dítě. Podle vzhledu bylo staré asi šest měsíců. Tvrdě dřímalo a zřejmě se mu něco zdálo, neboť ze spaní zatínalo malé pěstičky. Martin se naklonil nad postýlku a prohlížel si je. Pochopil, co měl Calin na mysli, když říkal, že jeho původ je výjimečný. Miminko mělo spíš lidské rysy než elfí. Jeho ouška byla posazená jen trochu výš a nechyběly jim lalůčky, což byl jev u elfů nevídaný. Mělo kulatý obličejík jako normální buclaté děcko, přesto však v jeho konturách bylo cosi ostrého. Zjevně se vydařilo spíš po otci než po matce. Aglaranna natáhla ruku a něžně se jej dotkla.</p>
<p>Martin se šeptem zeptal: „Jaké jste mu dali jméno?“</p>
<p>Královna stejně tiše odvětila: „Calis.“ Martin přikývl. V elfím jazyce to značilo ‘dítě zeleni’ a odkazovalo na život a růst. Bylo to příznivé a šťastné jméno.</p>
<p>Nechali dítě spát a Martin i ostatní se odebrali do vykázaných komnat. V nich našli připraveny dřevěné necky s teplou vodou a rozestlaná lůžka. Rychle se vykoupali a uložili se do postelí. Jen Aruthovi se spánek vyhýbal. Jeho mysl těkala mezi Anitou odpočívající v nehybném strnutí, obklopenou neproniknutelnou hrází Pugova kouzla, a stříbřitou rostlinkou rašící na břehu Černého jezera.</p>
<p>Martin seděl sám ve výšinách Elvandaru a vychutnával první večer, který mohl po roce strávit na tomto místě. Ani v hradu Crydee se necítil tolik doma jako zde, protože v Elvandaru vyrůstal a hrával si tu s elfími dětmi, jako kdyby byl jedním z nich.</p>
<p>Tiché elfí kroky jej přiměly otočit se. „Galaine,“ vyhrkl radostně, když spatřil mladého Calinova bratrance. Byl to Martinův nejstarší přítel. Vyskočil na nohy a objali se. „Čekal jsem, že tě uvidím dřív.“</p>
<p>„Právě jsem se vrátil z hlídky u severní hranice našich lesů,“ omlouval se Galain. „Děje se tam něco moc podivného. Slyšel jsem, že bys do tamních záhad mohl vnést trochu světla.“</p>
<p>„Nanejvýš tak poblikávající plamínek malé svíčky,“ pokrčil Martin rameny. „Ale není pochyb o tom, že jsou ve hře zlomyslné síly.“</p>
<p>Rychle Galainovi vypověděl o nedávných událostech a mladý elf smutně pokýval. „To je strašlivé, Martine.“ Vypadal, že jej Anitino neštěstí upřímně rmoutí. „A tvůj bratr?“ Otázka obsahovala po elfím způsobu mnoho jemných odstínů a každý z nich vyjadřoval zájem a obavy o různá hlediska Aruthovy přetěžké zkoušky.</p>
<p>„Zatím se drží. Někdy se mu daří odsunout všechny myšlenky stranou, jindy zase nechybí mnoho, aby se pod jejich tíhou zhroutil. Nechápu, jak si dokáže uchovat zdravý rozum. Miloval ji z celého srdce.“ Zahleděl se do prázdna.</p>
<p>„Ty ses nikdy neoženil, Martine. Proč?“</p>
<p>Martin pomalu zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem nepotkal tu pravou.“</p>
<p>„Ty jsi smutný.“</p>
<p>„Arutha je složitý člověk, ale je to můj bratr. Pamatuji si na něj, když byl ještě malý. I tehdy bylo těžké přiblížit se k němu. Snad je to tím, že mu matka umřela v raném věku. Udržuje si od všeho odstup. Ale přes veškerou houževnatost a nepoddajnost je velmi citlivý a nedá mnoho práce ublížit mu.“</p>
<p>„Jste si hodně podobní.“</p>
<p>„To je právě ono,“ souhlasil Martin.</p>
<p>Galain vedle Martina chvíli jen tak mlčky stál. „Uděláme, co bude v našich silách.“</p>
<p>„Musíme jít do Pekraelinu.“</p>
<p>Mladý princův bratranec se zachvěl, což bylo i na nezkušeného elfa velmi neobvyklé. „To je nemilosrdné místo, Martine. Název Černé jezero nemá nic společného s barvou vody. Je to studnice šílenství. Peklomoři tam chodí snít sny o moci. Leží na Temné stezce.“</p>
<p>„Bylo to místo Valherů?“</p>
<p>Galain němě přitakal.</p>
<p>„Tomas?“ V otázce opět zaznělo množství náznaků. Galain s Tomasem si byli velmi blízcí, elf svého nynějšího vůdce následoval již v trhlinové válce.</p>
<p>„Nepůjde s vámi. Má novorozeného syna. Calis bude malý jen krátkou dobu, za pár let vyroste. Otec by měl tento čas strávit s miminkem. A navíc je tu nebezpečí.“ Nemusel pokračovat, Martin rozuměl. Byl v Elvandaru té noci, kdy Tomase skoro pohltil choromyslný duch Valheru, který se v něm ukrýval. Martina to tehdy téměř stálo život. Ještě nějakou chvíli potrvá, než se bude Tomas cítit natolik silný, aby se postavil čelem k vlastnímu odkazu a znovu probudil hrůzu, jež nyní dřímala uvnitř. Na území Valherů by se odvážil vstoupit jedině v okamžiku nejvážnějšího ohrožení, a i tak by se jistě dlouho rozmýšlel.</p>
<p>Martin zkroutil tvář v typickém křivém poloúsměvu. „Pak se budeme muset vydat na cestu sami, my slabí smrtelníci skrovných schopností.“</p>
<p>Galain mu úsměv oplatil. „O tvých schopnostech se dá říci ledacos, ale rozhodně ne, že jsou skrovné.“ Pak zvážněl. „Přesto uděláte nejlíp, když se před odchodem poradíte se Zaříkávači. V Pekraelinu vládnou temné síly a magie je nad sílu i odvahu.“</p>
<p>Martin kývl. „Uděláme to. Už brzy.“ Podíval se stranou, kde se k nim blížil elf s Aruthou a jeho doprovodem. „Myslím, že právě teď. Přijdeš?“</p>
<p>„Nemám své místo v radě starších. Kromě toho jsem celý den nejedl. Potřebuji si odpočinout. Zastav se na kus řeči, budeš-li chtít.“</p>
<p>„Určitě.“</p>
<p>Martin spěchal připojit se k Aruthovi. Následovali elfa, který je zavedl zpět do poradního spolku. Když se všichni usadili před Aglarannou a Tomasem, královna se ozvala: „Tathare, promluv jménem Zaříkávačů; prozraď, jakou radu máš pro prince Aruthu.“</p>
<p>Tathar vystoupil do středu kruhu. „Posledních několik obratů prostředního měsíce se dějí prapodivné věci. Očekávali jsme, že peklomoři a goblini se vydají na jih zpět do svých domovů, odkud je vyhnala trhlinová válka. Avšak nestalo se. Naši stopaři na severu sledovali mnoho tlup goblinů, táhnoucích přes Velké severní pohoří na Severní pláně. Peklomoří vyzvědači se objevili nezvykle blízko našich hranic.</p>
<p>Gwali k nám zavítali s tím, že se jim místo, na němž doposud žili, již nadále nelíbí. Někdy je těžké jim porozumět, ale víme, že přišli ze severu.</p>
<p>To, co jsi nám řekl, princi Arutho, nám působí hluboké obavy. Předně proto, že sdílíme tvou bolest. Ale i proto, že úkazy, o nichž jsi hovořil, vypovídají o rozpínání mocného zla s dlouhými prsty a hustou sítí přisluhovačů. Ale především kvůli našim vlastním starověkým dějinám.</p>
<p>V dávných dobách, předtím, než jsme vyhnali peklomory z našich lesů za to, že se vydali po Temné stezce moci, byl elfí národ jednotný. Ti z nás, kteří žili v lesích daleko od našich pánů, Valherů, nebyli otráveni sny o moci tolik jako ti druzí. Ty, kdož přebývali v jejich blízkosti, sny o moci svedly na nesprávnou cestu. Stali se z nich peklomoři.“ Upřel zrak na královnu a na Tomase a oni oba přikývli. „Existuje však skutečnost, o níž se nemluví, a tou je příčina rozdělení elfů a peklomorů, kteří byli kdysi naší krve. Až do dnešního dne jsme ji žádnému člověku neprozradili.</p>
<p>Za temných časů válek Chaosu nastalo na Midkemii mnoho změn. Z elfího národa povstaly čtyři nové.“ Martin se dychtivě naklonil dopředu. Ač znal elfy lépe než kterýkoliv jiný člověk, toto mu zůstalo utajeno. Až dodnes byl přesvědčen, že peklomoři a elfové jsou jediné dvě odnože téže rasy. „Ti nejmoudřejší a nejmocnější, převážně Zaříkávači a učenci, byli eldarové. Schraňovali a hlídali vše, co jejich vládci naloupili při svých výpravách napříč vesmírem, tajemství magie, ztracená umění, jednotlivé střípky i netušená bohatství. Právě oni byli první, kdo započali s tvořením Elvandaru; díky svým znalostem mu propůjčili magický rozměr. Zmizeli během válek Chaosu, neboť patřili mezi přední služebníky našich pánů. Má se za to, že právě proto, že jim byli tak blízcí, vymřeli zároveň s nimi. O elfech a Bratrstvu temné stezky, o eledorech a peklomorech, jak je nazýváme v našem jazyce, něco víte. Je tu však ještě další příbuzný druh, rudomoři, což znamená ‘ti zvrácení’ nebo ‘ti šílení’. V průběhu válek Chaosu se změnili, stal se z nich národ choromyslných krutých válečníků. Nějakou dobu byli elfové a peklomoři jedno a totéž a válčili s nepříčetnými rudomory. I potom, když už byli peklomoři z Elvandaru vypovězeni, zůstali jejich zapřisáhlými nepřáteli. Neradi mluvíme o těch dnech, mějte na paměti, že i když používáme názvy eledor, peklomor a rudomor, všichni jsme příslušníky téhož druhu a bude tomu tak navěky. Pravda je taková, že někteří z našich bratrů si prostě jen zvolili temný způsob žití.“</p>
<p>Martin byl ohromen. Podle všeho, co o elfí kultuře věděl, se vždy domníval, tak jako ostatní lidé, že peklomoři náležejí k jiné rase, příbuzné elfům, ale přesto odlišné. Nyní s úžasem pochopil, proč elfové bývají tak zamlklí, je-li řeč o jejich vzájemném vztahu s peklomory. Nahlíželi na ně jako na bytosti stejné, jako jsou oni sami. Poznání Martina udeřilo jako blesk z čistého nebe. Elfové truchlili pro své odrodilé bratry, kteří se vydali na Temnou stezku.</p>
<p>Tathar pokračoval: „Jedna z našich pověstí vypráví o době, kdy byla na severu svedena poslední velká bitva a vojska peklomorů a jejich služebníků goblinů konečně rudomory rozdrtila. Peklomoři běsnili a vyhubili naše zvrácené bratrance do posledního. Vraždili starce, ženy i právě narozené děti, jen aby nemohli znovu povstat a vypořádat se se svrchovaností peklomorů. Je to ten nejčernější úsek našich dějin, nesmazatelná hanba, jež dopadla na hlavy nás všech, když jedna skupina našeho lidu vyhladila druhou.</p>
<p>Vás se však týká následující: v srdci peklomořích hord se tehdy zrodila tlupa zvaná Černí vrazi, byli to válečníci, kteří se vzdali smrtelnosti a stali se zrůdami s jediným zájmem - zabíjet pro svého pána. Jakmile zemřou, znovu vstanou a dál plní mistrovy příkazy. A jakmile jednou vstanou z mrtvých, nemůžete je zastavit ničím než kouzly, tím, že je naprosto rozmetáte, nebo jim vyříznete srdce z těla. Ti, kteří se vám postavili na cestě do Sarthu, byli Černí vrazi, princi Arutho.</p>
<p>Již před touto všeničící bitvou zašli peklomoři na Temné stezce dost daleko, ale cosi je přinutilo ponořit se ještě hlouběji do hrůzné studnice kruté síly, přivést na svět Černé vrahy a vyhladit celý národ. Stali se nástrojem nepříčetné stvůry, vůdce, který se snažil povolat zpět ztracené Valhery a vrátit jim nadvládu nad světy. Byl to on, kdo shromáždil peklomory pod svým praporem a dal vzniknout tomu ztělesnění ohavnosti, podlým Černým vrahům. Ale v této poslední bitvě byl smrtelně raněn a s jeho odchodem zanikl i peklomoří národ. Jeho pobočníci se sešli k poradě, aby vybrali nástupce. Nedohodli se a vrhli se jeden na druhého. Od těch dob se peklomoři chovají jako goblini - žijí v klanech, rodinách, vesnicích, nejsou však schopni sjednotit se na dlouho pod velením jednoho vůdce. Obléhání pevnosti v Carsu před padesáti lety byla směšná potyčka v porovnání s tím, co peklomoři dokázali za vlády tohoto netvora. Byl jedinečný. Byl přesvědčivý a úlisný, měl neuvěřitelnou schopnost naklonit si všechny na svou stranu. On jediný měl moc vytvořit z tlup peklomorů národ.</p>
<p>Vůdce se jmenoval Murmandamus.“</p>
<p>Arutha vyhrkl: „Je možné, že by se vrátil?“</p>
<p>„Všechno je možné, princi Arutho, tak to aspoň připadá někomu, kdo žil tak dlouho jako já,“ pokýval Tathar vážně hlavou. „Snad ten, který by chtěl znovu peklomory sjednotit, použil pro svůj účel starobylé jméno a myslí si, že se mu tak lépe podaří svolat Temné bratry pod svou zástavu.</p>
<p>Je tu však ještě záležitost s hadím knězem. Panthatiané jsou tak opovrhovaní, že dokonce i peklomoři je vraždí na potkání. Skutečnost, že jeden z nich slouží tomu Murmandamovi vypovídá o chmurném spolčení zla. Je to pro nás varování. Možná čelíme silám daleko mocnějším, než si umíme představit. Pokud národy Severu povstanou, nastane pro nás pro všechny čas zkoušky, těžší, než jsme podstoupili, když naši zemi ohrozili mimozemci.“</p>
<p>Baru vstal a po hadatském zvyku tak naznačil, že si přeje promluvit. Tathar na něj pokývl a horal řekl: „O tradicích peklomorů můj lid neví mnoho, ale Temní bratři jsou našimi úhlavními nepřáteli. Mohu vám však sdělit jedno: Murad je velký válečník, možná nejslavnější ze všech, a v jeho moci je rozkazovat mnoha stům bojovníků. To, že slouží po boku Černých vrahů, svědčí o Murmandamově nesmírném vlivu. Murad by sloužil pouze tomu, koho se bojí. A ten, kdo dokáže zastrašit Murada, musí být opravdu děsivý.“</p>
<p>Arutha lehce popuzeným tónem prohlásil: „To jsou všechno dohady, jak správně děli Ishapiané. Já se nyní musím soustředit jen na to, abych nalezl stříbrný trn.“ Avšak už když ta slova vypouštěl z úst, věděl, že nemá pravdu. Existovalo příliš mnoho náznaků, že je hrozba ze severu skutečná. Nebyli svědky žádného ukvapeného nájezdu goblinů na pohraniční usedlost. Před nimi vyvstala možnost invaze rozsáhlejší a ničivější, než byl vpád Tsuranů. V tomto světle se jeho nechuť naslouchat čemukoliv, co se netýkalo léku pro Anitu, ukázala být tím, čím doopravdy byla: posedlostí.</p>
<p>„V tom nemusí být rozdíl, Veličenstvo,“ pravila mírným hlasem Aglaranna. „Zdá se, že jsme odhalili šílencovu touhu shromáždit peklomory a jejich přisluhovače i spojence pod jeho velení. Aby se tak stalo, musí se naplnit proroctví. Není pro něj jiné cesty než zbavit se Zhouby temnot. A co udělal? Přinutil tě vydat se na jediné místo, kde má jistotu, že tě najde.“</p>
<p>Jimmy se strnule napřímil a oči měl široce otevřené. „Čeká na tebe!“ vykřikl a zapomněl přitom na dvorskou etiketu. „Je u toho Černého jezera!“</p>
<p>Laurie s Roaldem mu svorně položili ruce na ramena v uklidňujícím gestu. Jimmy se opět posadil a zatvářil se zahanbeně.</p>
<p>Tathar se nevesele pousmál. „Když to slyšíme z úst mládí... Společně jsme dlouho rozvažovali a podle našeho nejlepšího úsudku je to přesně tak, princi Arutho. Od té doby, kdy ti dali Ishapiané talisman, je Murmandamus nucen hledat jiné prostředky, jak tě najít. Jinak mu hrozí, že se jeho spolčení rozpadne. Peklomoři jsou do jisté míry jako ostatní - musí pěstovat obilí a chovat stáda. Bude-li Murmandamus otálet s vyplněním předpovědi příliš dlouho, mohli by mu utéci. Ovšem zůstanou mu ti, kteří složili zlověstnou přísahu, jako například Černí vrahové. Jeho vyzvědači mu určitě poslali zprávu, že jsi odjel ze Sarthu, a vsadil bych se, že od svých pomocníků z Krondoru se již dávno dozvěděl, že ses vydal hledat lék pro Anitu. Ano, ví, že pátráš po stříbrném trnu. A on sám nebo jeden z jeho pobočníků, třeba Murad, na tebe bude čekat v Pekraelinu.“</p>
<p>Arutha s Martinem se po sobě podívali. Vévoda pokrčil rameny. „Nikdy jsem si nemyslel, že to bude snadné.“</p>
<p>Arutha si dlouze změřil královnu, Tomase i Tathara. „Děkuji vám za vaše moudrá slova. Ale pojedeme do Pekraelinu.“</p>
<p>Arutha vzhlédl, když uslyšel Martina přicházet. „Starosti?“ zeptal se starší bratr.</p>
<p>„Jen... jsem trochu přemýšlel,“ odpověděl princ.</p>
<p>Martin se posadil vedle něj na kraj plošiny nedaleko komůrek, ve kterých byli ubytováni. V noci zářil Elvandar vlastním nevtíravým fosforeskujícím světlem, jež halilo elfí město do tajemného závoje jemné magie. „O čem jsi uvažoval?“</p>
<p>„O tom, že jsem se možná nechal zaslepit obavami o Anitu a zapomněl jsem na své povinnosti.“</p>
<p>Martin zavrtěl hlavou. „Pochybnosti? Nu, alespoň ses konečně otevřel. Poslouchej, Arutho, pochyboval jsem o této výpravě od samého začátku. Ale když dovolíš nejistotě, aby tě ovlivnila, nikdy nic nedokončíš. Musíš se prostě rozhodnout a jednat.“</p>
<p>„A když se rozhodnu špatně?“</p>
<p>„Tak ses rozhodl špatně.“</p>
<p>Arutha sklonil hlavu a opřel čelo o dřevěné zábradlí. „Potíž je s cenou. Když jsem se zmýlil jako kluk, prohrál jsem hru. Nyní bych mohl ztratit zemi.“</p>
<p>„Snad, ale stále to nic nemění na tom, že musíš učinit rozhodnutí podle svého nejlepšího svědomí a pak jít za svým cílem.“</p>
<p>„Vymyká se mi to z rukou. Napadlo mě, jestli by nebylo lepší vrátit se do Yabonu a poslat do hor Vandrosovo vojsko.“</p>
<p>„Těžko říci. Jsou místa, kam se šest lidí dostane, ale armáda jen s obtížemi, nebo vůbec ne.“</p>
<p>Arutha se hořce usmál. „Není jich mnoho.“</p>
<p>Martin mu úsměv vrátil téměř jako zrcadlo. „To je pravda, přesto však existují. Podle toho, co mi o Pekraelinu vyprávěl Galain, bude důležitější pohybovat se kradmo a tiše. Ne vždy je síla to hlavní. Co kdybys tam přitáhl s Vandrosovou armádou a zjistil, že Pekraelin leží za takovou pěknou cestou, jako byla ta do opatství v Sarthu? Vzpomínáš si, co o ní s posvátným strachem řekl Gardan? Že by ji ubránilo půl tuctu babiček s košťaty. Zaručuji ti, že Murmandamus bude mít tam nahoře víc než jen půl tuctu stařenek. A navíc, i kdybys s Murmandamovými hordami bojoval a porazil je na hlavu, kde bys vzal právo nařídit jedinému vojákovi, aby za Anitu položil život? Ne; tuhle hru hraješ ty a Murmandamus. V sázce je hodně, ale je to pořád hra. Pokud si Murmandamus myslí, že tě vyláká do Pekraelinu, stále máme šanci, že se nám podaří připlížit se tam a získat stříbrný trn.“</p>
<p>Arutha se na bratra podíval s novou nadějí. „Máme?“ zeptal se, ačkoliv znal odpověď předem.</p>
<p>„Samozřejmě. Dokud past nespustíme, nezaklapne. Taková je povaha pastí. Nebudou-li vědět, že už jsme uvnitř, možná se dostaneme ven.“ Chvilku mlčky hleděl k severu. „Je to tak blízko. Nahoře v těch kopcích, ne dál než týden cesty. Tak strašně blízko.“ Zasmál se na Aruthu. „Byla by to ostuda, dostat se tak blízko a vzdát se.“</p>
<p>Arutha kroutil hlavou. „Jsi blázen.“</p>
<p>„Možná,“ souhlasil Martin. „Ale uznej, je to přece tak blízko.“</p>
<p>Arutha se musel smát. „No dobrá. Odjíždíme zítra.“</p>
<p>Příštího rána se vydalo šest jezdců s požehnáním elfí královny i Tomase na cestu. Calin, Galain a dva další elfové běželi vedle nich. Když jim královnino sídlo zmizelo z dohledu, mezi stromy se to zahemžilo gwali. „Caline!“ křičeli.</p>
<p>Elfí princ přikázal zastavit a zubící se gwaliové seskákali z větví. „Kam člověkové jít, Caline?“</p>
<p>„Apallo, vedeme je na severní cestu. Mají namířeno do Pekraelinu.“</p>
<p>Gwali se zatvářil znepokojeně a prudce vrtěl svou chlupatou hlavičkou. „Nejít, člověkové. Zlé místo. Malou Olnoli spapat zlá věc.“</p>
<p>„Jaká zlá věc?“ zajímal se Calin, ale gwali se zděšeným jekem utekl dřív, než ho elfí princ stačil zadržet.</p>
<p>Jimmy rozvážně pokýval hlavou. „To není právě šťastné rozloučení.“</p>
<p>Calin se obrátil ke Galainovi. „Galaine, vrať se a najdi Apallu. Zkus, jestli se ti z něj nepodaří dostat kloudnou odpověď.“</p>
<p>Galain nic nenamítal. „Zjistím, co tím myslel, a doženu vás.“ Mávl na dva běžce a odspěchal za malým tvorem. Arutha pokynul ostatním a pokračovali v cestě.</p>
<p>Tři dny je elfové provázeli k hranici svých lesů, táhnoucí se podél úpatí Velkého severního pohoří. V poledne čtvrtého dne dorazili k malému potůčku. Na druhém břehu spatřili cestu vedoucí zalesněnou oblastí ke kaňonu. Calin jim oznámil: „Tady končí naše území.“</p>
<p>Martin nadhodil: „A co Galain, co myslíš?“</p>
<p>„Možná že nevyzkoumal nic podstatného, možná mu trvalo den nebo dva, než Apallu našel. Gwali není lehké vypátrat, když se rozhodnou zůstat v skrytu. Jestli ho cestou zpátky potkáme, pošleme ho za vámi. Dostihne vás, pokud dřív nepřekročíte předěl Pekraelinu.“</p>
<p>„Kde to bude?“</p>
<p>„Držte se téhle pěšiny asi dva dny, dokud nenarazíte na malé údolí. Přejděte je a na jeho severním konci uvidíte vodopád. Odtud vede chodník. Dostanete se po něm na plošinu v blízkosti horní části vodopádů. Sledujte řeku proti proudu až k jejímu zdroji. U jezera najdete další stezku nahoru, zase na sever. Je to jediná cesta do Pekraelinu. Pak se před vámi otevře hluboká rokle, která obklopuje jezero kolem dokola. Pověst praví, že jsou to stopy truchlícího elfího prince, který tam chodí tak dlouho, že vyšlapal kolem vody propast. Jmenuje se Stopy beznaděje. Zde se nachází jediný přístup do Pekraelinu, most, jejž postavili peklomoři. Když přejdete přes tu lávku, budete na místě. Tam najdete stříbrný trn. Je to rostlina se světlými stříbrozelenými trojlaločnými listy a s plody, jako má cesmína, jenže červenými. Určitě ji hned poznáte, protože její název ji dokonale popisuje; trny mají stříbrnou barvu. Kdyby nic jiného, přineste alespoň hrst těch bobulí. Roste blízko u jezera. Teď běžte a nechť vás bohové ochraňují.“</p>
<p>Spěšně se rozžehnali a šest jezdců se vydalo na sever. Martin a Baru jeli v čele, Arutha s Lauriem za nimi a zástup uzavírali Jimmy a Roald. Než zahnuli za zatáčku, Jimmy se ohlížel, dokud elfy neztratil z očí. Pak se v sedle narovnal a hleděl přímo dopředu. Věděl, že nyní jsou odkázáni již jen sami na sebe, bez spojenců a bez útočiště. V duchu se pomodlil k Banathovi a zhluboka se nadechl.</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola patnáctá</emphasis></strong></p>
<p> <strong>NÁVRAT</strong></p>
<p>Pug upřeně zíral do ohně.</p>
<p>Malá otevřená kamínka vrhala na stěny a strop jeho pracovny tančící odlesky. Přejel si rukou přes tvář, cítil, jak únava prostupuje celým jeho tělem. Nepolevil ve svém úsilí od Rogenova vidění, spal a jedl pouze tehdy, když ho k tomu Katala přinutila. Nyní pozorně zavřel zatím poslední z Macrosových mnoha knih; pročítal je důkladně jednu po druhé už celý týden. Od setkání se záhadou ze slepcovy předpovědi pátral po sebemenším útržku vědomostí, jenž by ji mohl pomoci rozřešit. Na tomto světě byl kromě něj pouze jeden mág, který věděl o všem, co se týkalo Kelewanu, a to byl Macros Černý. Ať byla temná přítomnost ve vizi, čím chtěla, mluvila jazykem, který by rozpoznalo necelých pět tisíc lidí na Midkemii - Pug, Katala, Laurie, Kasumi a jeho tsuranská posádka v LaMutu a pár stovek bývalých zajatců roztroušených podél Vzdáleného pobřeží. A z nich jediný Pug dokázal plně pochopit význam slov, které jim Gamina zopakovala, neboť tento jazyk byl vzdáleným a dávno mrtvým předchůdcem dnešní tsuranštiny. Pug se proto vrhl do marného hledání v Macrosově knihovně a pokoušel se zjistit, co za temnou sílu se jim zjevilo.</p>
<p>Ze stovek svazků, které Macros Pugovi a Kulganovi odkázal, byla roztříděna a popsána pouze třetina. Macros jim skrze svého goblinovi podobného pomocníka poskytl soupis všech titulů. V některých případech to byla velká pomoc, protože obsah knihy byl zřejmý již podle samotného názvu. V jiných případech však byl k ničemu, dokud si člověk dílo neprostudoval. Jen příruček s názvem Magie tam bylo dvaasedmdesát a tucet dalších skupin knih s podobným názvem. Pug se ve svém pátrání po užitečných údajích uzavřel s těmito neznámými díly a procházel je pečlivě od začátku až do konce. Teď seděl s knihou na kolenou a uvnitř něj rostla jistota. Již věděl, co musí učinit.</p>
<p>Opatrně odložil knihu na psací stůl a vyšel ze studovny. Sešel dolů po schodech do chodby, která spojovala zatím všechny využitelné místnosti v budově akademie. Práce na vyšších poschodích byly zastaveny pro déšť, jenž nyní Hvězdno sužoval. Otvorem ve zdi zavanul ledový průvan, Pug si přitáhl černou kutnu úžeji k tělu a vstoupil do jídelny, sloužící v těchto dnech jako společná denní komnata.</p>
<p>Katala vzhlédla od svého vyšívání. Hověla si u krbu v jednom z těch pohodlných ušáků, které zaplňovaly polovinu místnosti. Bratr Dominik s Kulganem byli zabráni do rozhovoru a zavalitý mág přitom potahoval ze své věčně zapálené dýmky. Kasumi sledoval Williama s Gaminou, kteří seděli v rohu u malého stolku a hráli šachy. Jejich dětské tvářičky byly napjaté soustředěním; zápolili nejen se soupeřem, ale tak trochu i se svými čerstvě nabytými znalostmi. Williama tato hra nikterak nenadchla, dokud o ni dívenka neprojevila zájem. Ale když jej poprvé porazila, vzbudilo to v něm soutěživého ducha, dosud omezeného pouze na hřiště a bojovnou hru s míčem. Pug si pomyslel, že pokud mu to čas dovolí, bude muset lépe probádat jejich nadání. Pokud čas dovolí...</p>
<p>Objevil se Meecham s konvicí vína v ruce a nabídl Pugovi pohár. Pug mu poděkoval a posadil se vedle své ženy. Katala nadhodila: „Večeře bude až za hodinu. Čekala jsem, že zase budu muset jít a přivléct tě.“</p>
<p>„Dokončil jsem svou práci a rozhodl jsem se, že se před jídlem trochu uvolním.“</p>
<p>Katala přikývla. „Dobře. Moc se přepínáš, Pugu. Učíš ostatní, dohlížíš na stavbu tohoto kolosu a teď ses ještě navíc začal zamykat v pracovně. Nemáš na nás vůbec čas.“</p>
<p>Pug se na ni unaveně usmál: „Peskuješ mě?“</p>
<p>„To je neodvolatelné ženské právo,“ opáčila a oplatila mu úsměv. Katala Puga nikdy nepeskovala. Když se jednomu z nich něco nelíbilo, otevřeně to přiznal a společně se nesrovnalost pokusili rychle vyřešit, ať už kompromisem nebo prostě tím, že se s nepoddajností svého druha smířili.</p>
<p>Pug se rozhlédl. „Kde je Gardan?“</p>
<p>Kulgan vyprskl: „Pcha! Tak tady to vidíš. Kdyby ses nezavíral ve své věži, pamatoval by sis, že dnes odjel do Shamaty, aby poslal po vojenském kurýrovi dopisy Lyamovi. Vrátí se za týden.“</p>
<p>„Jel sám?“</p>
<p>Kulgan se pohodlně opřel. „Předpověděl jsem počasí. Déšť potrvá ještě tři dny. Většina řemeslníků se raději vrátila domů na krátkou návštěvu, než aby tři dny zbůhdarma posedávali ve svých přístřešcích. Gardan se svezl s nimi. Co jsi, k čertu, v té své věži posledních pár dní dělal? Už týden jsi skoro nepromluvil.“</p>
<p>Pug přelétl zrakem všechny přítomné. Katala se zdála být zaujatá svou výšivkou, ale dobře věděl, že napjatě čeká na jeho odpověď. Děti se plně věnovaly hře. Kulgan a Dominik na něj hleděli se zájmem. „Četl jsem Macrosovy práce, hledal jsem něco, co by nám mohlo poskytnout vodítko. A vy?“</p>
<p>„Dominik a já jsme se radili s ostatními ve vesnici. Podařilo se nám dojít k jistým závěrům.“</p>
<p>„A to?“</p>
<p>„Teď, když se Rogen uzdravuje, byl nám schopen dopodrobna vyprávět, co ve své vizi viděl. Někteří z našich nadanějších mladých studentů se vrhli na řešení tohoto oříšku.“ Pug rozpoznal v hlase staršího mága směsici pobavení a pýchy. „To, co má v úmyslu napadnout Království a Midkemii, má omezenou moc. Předpokládejme, že je to, jak se obáváš, nějaká zlověstná bytost, která sem nějakým způsobem pronikla během války trhlinou z Kelewanu. Má slabé stránky a bojí se plně projevit.“</p>
<p>„Pokračuj, prosím,“ požádal Pug a zaujetí na okamžik zaplašilo jeho únavu.</p>
<p>„Vycházejme z toho, že ta věc pochází z Kasumiho domovské planety, a nehledejme zatím žádné neobvyklé vysvětlení pro skutečnost, že to použilo starobylé tsuranské nářečí. Na rozdíl od Kasumiho bývalých spojenců však nepřišla s otevřeným útokem a místo toho se snaží využít ostatních jako svých nástrojů. Řekněme, že se sem dostala trhlinou. Trhlina je už rok zavřená, což znamená, že je tu už nejméně rok, ale možná také jedenáct let, a shromažďuje služebníky, jako například ty panthatianské kněze. Pak se pokusí upevnit své postavení a použije k tomu peklomora, toho ‘krásného’, jak jej popsal Rogen. Čeho se musíme skutečně obávat, je temná bytost za tímto hezkým peklomorem a ostatními. To je hlavní původce krvavého zla.</p>
<p>A teď, jestli je tohle všechno pravda, se snaží prosadit lstí a úskoky, ne přímou silou. A proč? Buď je příliš slabá, než aby jednala, a musí zaměstnávat jiné, nebo čeká na příležitost, kdy bude moci odhalit svou pravou tvář a vystoupit do popředí.“</p>
<p>„To ale přesto znamená, že musíme vypátrat skutečnou podstatu a povahu téhle bytosti, té síly.“</p>
<p>„Správně. Ale také jsme uvažovali možnost, že to, čemu čelíme, nepochází z Kelewanu.“</p>
<p>Pug jej přerušil. „Neztrácej s tím čas, Kulgane. Musíme se držet předpokladu, že před námi stojí záhada, která je z Kelewanu. To nám alespoň poskytuje způsob, jak k tomu přistupovat. Jestli je Murmandamus prostě jen nějaký peklomoří čarodějný král, který se vyšplhal k moci vlastními silami a jen náhodou mluví dávno mrtvou tsuranštinou, je v naší moci se s ním vypořádat. Ale invaze temných sil z Kelewanu... na tom musíme stavět.“</p>
<p>Kulgan si hlasitě povzdechl a zapálil si vyhaslou dýmku. „Přál bych si, abychom měli víc času a lepší představu, kudy se ubírat. Přál bych si, abychom mohli prozkoumat některá hlediska tohoto jevu, aniž bychom se vystavili ohrožení. Přál bych si sto dalších věcí, ale ze všeho nejvíc bych chtěl jedno jediné pojednání od spolehlivého svědka něčeho takového.“</p>
<p>„Existuje místo, kde by se takové dílo mohlo ukrývat.“</p>
<p>Dominik vyhrkl: „Kde? Rád vás doprovodím a je mi jedno, jestli je to nebezpečné.“</p>
<p>Kulgan se hořce zasmál. „To pochybuji, milý bratře. Můj bývalý žák mluví o místě na jiném světě.“ Stroze se na Puga zadíval. „Knihovna Shromáždění.“</p>
<p>Kasumi nevěřil vlastním uším. „Shromáždění?“</p>
<p>Pug si všiml, že Katala ztuhla. „Je to možná jediné místo, kde najdeme odpovědi, které nám pomohou v nadcházející bitvě,“ řekl tiše.</p>
<p>Katala nezvedla oči od práce. Pečlivě ovládaným hlasem poznamenala: „Je dobře, že je trhlina uzavřená a není možné ji znovu otevřít. Byla by to moc velká náhoda. Byl by v sázce tvůj život. Vzpomeň si přece, že tvé postavení Ctihodného bylo zpochybněno ještě před útokem na císaře. Teď není pochyb o tom, že jsi byl prohlášen za zločince. Ne, jsem ráda, že není cesty zpět.“</p>
<p>Pug seděl strnule. „Je cesta.“</p>
<p>V tom okamžiku Kataliny oči zahořely a nesmlouvavě prohlásila. „Ne! Nesmíš se vrátit!“</p>
<p>Kulgana zajímala praktičtější stránka věci. „Jak by mohla existovat cesta zpátky?“</p>
<p>„Když jsem studoval ve Shromáždění,“ vysvětloval Pug, „dostal jsem závěrečný úkol. Stál jsem na Věži zkoušky a viděl jsem svým vnitřním zrakem Cizince, potulnou hvězdu, která ohrožovala Kelewan. Byl to Macros, kdo v poslední chvíli zasáhl a zachránil planetu. Macros byl znovu na Kelewanu toho dne, kdy jsem téměř zničil Velký císařský stadion. Měl jsem to celou dobu přímo před očima, ale pochopil jsem až tento týden.“</p>
<p>„Macros mohl cestovat mezi světy, jak se mu zachtělo!“ zvolal Kulgan a v jeho obličeji se zračil úžas. „Macros věděl, jak sestrojit ovladatelné trhliny!“</p>
<p>„A já jsem jej objevil. V jedné z jeho knih je přesný návod.“</p>
<p>Katala zašeptala: „Nesmíš jít.“</p>
<p>Natáhl se k ní a vzal její zaťaté pěsti s bílými klouby do dlaní. „Musím.“ Otočil se na Kulgana a Dominika. „Znám způsob, jak se vrátit do Shromáždění, a musím jej využít. Jestli je Murmandamus služebníkem nějaké temné kelewanské síly, nebo má jen odlákat naši pozornost, než se tato síla projeví sama, byli bychom beznadějně ztraceni. Pokud máme najít postup, jak se s takovou mocí vypořádat, musíme ji nejprve pojmenovat, obnažit její jádro. A proto musím na Kelewan.“ Zadíval se na svou ženu a pak na Kulgana. „Vrátím se do říše Tsuranuanni.“</p>
<p>Meecham se vzpamatoval první. „Dobrá. Kdy se vydáme na cestu?“</p>
<p>Pug se podivil. „My? Musím jít sám.“</p>
<p>Vysoký muž oponoval: „Nemůžeš jít sám.“ Řekl to takovým tónem, jako kdyby to považoval za naprosté šílenství. „Kdy vyrazíme?“</p>
<p>Pug upřel na Meechama tmavé oči. „Neumíš jazyk. Jsi na Tsurana moc vysoký.“</p>
<p>„Budu tvůj otrok. Častokrát jsi přece povídal, že jsou tam midkemianští otroci.“ Z jeho hlasu bylo patrné, že hádku považuje za skončenou. Podíval se z Kataly na Kulgana a dodal: „Nebyl by tu už nikdy klid, kdyby se ti něco stalo.“</p>
<p>William k nim přiběhl s Gaminou v patách. „Tatínku, prosím, vezmi Meechama s sebou.“</p>
<p>Prosím.</p>
<p>Pug odevzdaně zvedl ruce. „No dobrá. Vymyslíme nějakou šarádu.“</p>
<p>Kulgan poznamenal: „Cítím se o něco líp, ale je to jen relativní a neznamená to, že bys měl můj souhlas.“</p>
<p>„Tvoje připomínky jsou zbytečné.“</p>
<p>Dominik se ozval: „Když už je o tom řeč, tak bych vám chtěl znovu nabídnout doprovod.“</p>
<p>„Vaše nabídka zazněla ještě dřív, než jste věděl, kam půjdu. Jednoho Midkemiana s sebou můžu vzít, ale dva už by byli příliš.“</p>
<p>„Mohl bych vám být užitečný,“ odporoval Pugovi Dominik. „Znám léčitelské umění a umím provozovat svůj druh magie. A taky mám silné ruce a dovedu se ohánět kyjem.“</p>
<p>Pug mnicha upřeně pozoroval. „Jste jen o málo vyšší než já. Mohl byste vypadat jako Tsuran, ale je tu pořád ta potíž s řečí.“</p>
<p>„V Ishapově řádu máme magické prostředky k učení jazyků. Zatímco budete připravovat svá zaklínadla k otevření trhliny, mohu tsuranštinu zvládnout a podpořit i Meechamovo učení. Pokud mi paní Katala a hrabě Kasumi pomohou?“</p>
<p>William se nabídl: „Já vám mohu pomoct. Mluvím tsuransky.“</p>
<p>Katala nevypadala nadšeně, ale souhlasila. Kasumi přikývl. „Nezůstanu stranou.“ V jeho tváři se však zračilo znepokojení.</p>
<p>Kulgan podotkl: „Kasumi, z nás všech, co jsme tady, jsem si myslel, že se budeš chtít vrátit nejvíc. Zatím ale mlčíš.“</p>
<p>„Když byla poslední trhlina uzavřena, můj život na Kelewanu skončil. Jsem teď hrabě z LaMutu. Můj svazek s říší Tsuranuanni je už jen vzpomínkou. I kdybych měl možnost se vrátit, neudělal bych to. Přísahal jsem králi věrnost. Ale,“ obrátil se na Puga, „předáš, prosím, mé vzkazy otci a bratrovi? Nevědí ani, jestli jsem naživu, natož že se mi skvěle daří.“</p>
<p>„Samozřejmě. Je to jen správné.“ Pak požádal Katalu: „Lásko, mohla bys ušít dvoje šaty, jaké nosí kněží z řádu Hantukana?“ Přisvědčila. Pug vysvětlil ostatním: „To je řád misionářů; jeho členy je často vidět, jak cestují po celé zemi. Když se za ně budeme vydávat, nebudeme přitahovat nežádoucí pozornost. Meecham může být náš žebrající otrok.“</p>
<p>Kulgan zavrtěl hlavou. „Pořád se mi ten nápad moc nezamlouvá. Nejsem z toho šťastný.“</p>
<p>Meecham se na něj podíval. „Jsi šťastný, když máš starosti.“</p>
<p>Pug se tomu zasmál. Katala svého muže objala a přitiskla se k němu. Také nebyla šťastná.</p>
<p>Katala zvedla kutnu a řekla: „Zkus si to.“</p>
<p>Pug shledal, že mu padne jako ulitá. Katala pečlivě vybrala látky, které nejvíc připomínaly ty, z nichž se šily šaty na Kelewanu.</p>
<p>Pug se denně scházel s ostatními obyvateli Hvězdna a rozděloval úkoly na dobu své nepřítomnosti - a pro případ, o němž se nemluvilo, ale všichni jej měli na paměti, totiž že by se nevrátil. Dominik se od Kasumiho a Williama učil tsuransky a pomáhal Meechamovi se zvládnutím cizího jazyka. Kulgan studoval Macrosova pojednání o trhlinách, aby mohl být Pugovi nápomocen s otevřením průchodu na Kelewan.</p>
<p>Kulgan vstoupil do Pugova soukromého obydlí právě ve chvíli, kdy Katala prohlížela svou ruční práci. „V tom zmrzneš,“ poznamenal.</p>
<p>Katala jej vyvedla z omylu. „Můj domovský svět je horký, Kulgane. Takovéhle lehké šaty se tam nosí zcela běžně.“</p>
<p>„Ženy také?“ Když přitakala, zachechtal se: „Příjemně necudné,“ a přitáhl si židli.</p>
<p>Do pokoje vběhli William s Gaminou. Holčička se úplně změnila od chvíle, kdy začalo být jisté, že se Rogen uzdraví. Stala se Williamovou nerozlučnou společnicí; hráli si, soutěžili a hádali se, jako kdyby byli bratr a sestra. Katala ji ubytovala v jejich rodině, vyčlenila jí pokojík hned vedle Williamova.</p>
<p>Chlapec vykřikl: „Meecham jde!“ Radostně se rozhihňal a zatočil se kolem dokola. Gamina se také hlasitě zasmála a napodobila jeho piruetu. Kulgan s Pugem si vyměnili tázavé pohledy, neboť to byl první slyšitelný zvuk, který kdy dítě vydalo. Meecham se objevil ve dveřích a k dětskému smíchu se připojil řehot dospělých. Statný leník měl na sobě krátkou tuniku, z níž mu čouhaly dlouhé chlupaté nohy, a rozpačitě přešlapoval v napodobenině tsuranských sandálů.</p>
<p>Rozhlédl se po místnosti. „Co je tady k smíchu?“</p>
<p>Kulgan vyprskl. „Tak jsem si zvykl na ty tvé silné lovecké kalhoty, že jsem si ani nedokázal představit, jak vypadáš.“</p>
<p>Pug se přidal: „Vypadáš jen o maličko jinak, než jsem čekal,“ a snažil se potlačit smích, který se mu dral z hrdla.</p>
<p>Meecham znechuceně kroutil hlavou. „Skončili jste? Kdy vyrazíme?“</p>
<p>Pug odpověděl: „Zítra ráno, hned po úsvitu.“ Veškerý smích v komnatě náhle odumřel.</p>
<p>Mlčky čekali rozestaveni kolem návrší na severním konci Hvězdného ostrova, na kterém se košatil jediný strom. Déšť ustal, ale vál chladný vlhký vítr s příslibem další přeháňky. Většina příslušníků pospolitosti přišla Puga, Dominika a Meechama vyprovodit před dalekou a zároveň tak krátkou cestou. Katala stála vedle Kulgana a rukama svírala Williamova útlá ramínka. Gamina se tulila k její sukni a vypadala rozrušeně i trochu vyděšeně.</p>
<p>Pug opodál v osamění studoval svitek, který si připravil. Meecham s Dominikem vyčkávali nedaleko a chvěli se zimou. Kasumi na ně bez ustání chrlil každičkou podrobnost o Kelewanu a tsuranském způsobu života, na kterou si vzpomněl a která by pro ně mohla být důležitá. Připomínal si další a další detaily, o nichž si již myslel, že se mu dávno vykouřily z hlavy. Leník držel cestovní vak, do nějž Pug zabalil obvyklé náležitosti potulných kněží. Kromě nich se však uvnitř nacházelo i několik předmětů, které by se kelewanskému duchovnímu jen málokdy dostaly do rukou: kovové zbraně a mince. Podle tamních měřítek představovaly nesmírné bohatství.</p>
<p>Kulgan postoupil na místo, které Pug vyznačil. Nesl dřevěnou hůl pro tento účel ji pro ně zhotovil řezbář z vesnice. Zarazil ji hluboko do země, pak vzal od pomocníka další a umístil ji několik stop od té první. Ustoupil a Pug začal nahlas předčítat ze svitku.</p>
<p>Mezi berlami se vytvořilo světelné pole a barvy duhy tančily nahoru a dolů. Ozval se praskavý zvuk a vzduch začal být cítit jako po úderu blesku, ostrý a štiplavý.</p>
<p>Světlo se počalo rozpínat a měnilo odstín, barvy se míhaly od jednoho konce spektra na druhý stále rychleji, dokud se neobjevila bílá záře. Byla stále jasnější a pronikavější, až nebylo možno se na ni dívat přímo. Pugův hlas se stále nesl nad hlavami přihlížejících. Pak mezi dvěma tyčemi zaduněla hlasitá rána, připomínající burácení hromu, a za ní následoval krátký silný poryv větru, jako kdyby byl vzduch náhle vcucnut do prostoru, na nějž se zaměřilo Pugovo zaklínadlo.</p>
<p>Pug odložil svitek a podíval se, co stvořil. Mezi vztyčenými holemi se chvěl šedý obdélník ‘nicoty’. Pug pokynul Dominikovi a prohlásil: „Projdu první. Trhlina je nasměrována do stinné zahrady za mým starým panstvím, ale mohla se vynořit kdovíkde.“</p>
<p>Kdyby se prostředí, v němž se za okamžik ocitne, ukázalo nepřátelské, musel by obejít kůl a vstoupit do trhliny znovu ze stejné strany. Zjevil by se zpět na Midkemii, jako kdyby proskočil obručí. Pokud se mu to podaří.</p>
<p>Obrátil se a usmál se na Katalu a Williama. Synek se rozčileně zavrtěl, ale Katala mu chlácholivě sevřela paže a chlapec se uklidnil. Jeho matka s kamennou tváří kývla.</p>
<p>Pug vstoupil do trhliny a zmizel. Shromážděný zástup hlasitě zašuměl, protože jen několik málo lidí vědělo, co se stane. Následující okamžiky se nekonečně vlekly. Diváci neuvěřitelného skutku mimoděk zadržovali dech.</p>
<p>Náhle se Pug ukázal na druhé straně trhliny a z hrdel přihlížejících se vydral úlevný oddych. Mág se vrátil k ostatním a oznámil jim: „Trhlina se otevřela přesně tam, kde jsem čekal. Macrosovo zaklínadlo bylo bez chybičky.“ Vzal Katalu za ruce. „Je to hned vedle odrážejícího jezírka v meditační zahradě.“</p>
<p>Katala bojovala se slzami, které se jí hrnuly do očí. Kolem toho rybníčku pěstovala květiny a ráda sedávala na kamenné lavici, z níž byl výhled na klidnou vodní hladinu. Avšak doby, kdy bývala paní velké usedlosti, byly ty tam. Přikývla na srozuměnou a Pug ji k sobě přivinul. Pak se sklonil a objal svého syna. Jak tak před ním klečel, Gamina nečekaně rozpřáhla paže a pověsila se mu kolem krku. <emphasis>Dávej na sebe poz</emphasis><emphasis>or.</emphasis></p>
<p>Něžně ji k sobě přitiskl. „Budu, maličká.“</p>
<p>Pak kývl na Dominika a Meechama, aby jej následovali, a prošel trhlinou. Jeho průvodci zaváhali jen na zlomek vteřiny a pak vstoupili za ním do šedého meziprostoru.</p>
<p>Ostatní tam ještě dlouhé minuty stáli a dívali se do místa, kde zmizeli jejich tři přátelé. Začalo znovu mrholit, nikdo se však neměl k odchodu. Déšť zesílil a Kulgan se konečně vytrhl ze zamyšlení. „Ti z vás, kteří zde mají hlídku, zůstanou. Ostatní zpátky do práce.“ Dav se pomalu pohnul. Nikdo neměl Kulganovi za zlé, že použil ostrý tón. Všichni sdíleli jeho starost.</p>
<p>Yagu, vrchní zahradník na Netohově panství nedaleko města Počátku, se otočil a spatřil, jak po cestičce od meditační zahrady přicházejí tři cizinci. Dva z nich byli kněží Hantukamy, dárce požehnaného zdraví, ačkoliv oba byli na kněze dost vysocí. Za nimi kráčel jejich žebravý otrok, barbarský obr zajatý v nedávné válce. Yagu se zachvěl, protože byl ošklivý, po levé tváři se mu táhla dlouhá klikatá jizva. Ve světě válečníků se Yagu vymykal. Byl to citlivý muž, jenž dával přednost svým kytičkám a rostlinkám před společností mužů, kteří se holedbali pouze svou ctí a válečnými úspěchy. Přesto si byl vědom povinnosti ke svému pánovi a vydal se třem neznámým lidem naproti.</p>
<p>Když jej zpozorovali, zastavili se. Yagu se uklonil první, protože započal rozhovor - byl to běžný postup, dokud se nevyjasní, kdo má vyšší postavení. „Vítejte, ctění kněží. Jméno toho, kdo se odvážil přerušit vaše kroky, je Yagu, zahradník.“</p>
<p>Pug a Dominik se také uklonili. Meecham postával vzadu, podle zvyku si jej nevšímali. Pug řekl: „Zdravím tě, Yagu. Pro dva ponížené kněze Hantukamy není tvá přítomnost nikterak rušivá. Daří se ti dobře?“</p>
<p>Yagu odpověděl: „Ano, velmi dobře.“ Tím bylo formální uvítání cizinců u konce. Zahradník zaujal hrdý postoj, zkřížil paže a vypjal prsa. „Co přivádí Hantukamovy kněze do domu mého mistra?“</p>
<p>Pug spustil připravenou řeč. „Cestujeme ze Seranu do Města Plání. Procházeli jsme kolem, spatřili toto panství a doufali, že si zde budeme moci vyprosit trochu jídla pro chudé misionáře. Je to možné?“ Pug věděl, že není v Yagově pravomoci to rozhodnout, ale rozhodl se udělat šlachovitému zahradníkovi radost.</p>
<p>Sadař si chvilku hladil bradu. „Je vám povoleno žebrat, avšak nemohu vám slíbit, že něco dostanete. Pojďte, ukážu vám, kde je kuchyň.“</p>
<p>Po cestě k budově se Pug zeptal: „Mohu se otázat, kdo přebývá v tomto nádherném domě?“</p>
<p>V Yagově tváři se odrážela pýcha nad pochvalou jeho pána. „Je to panství Netohy, zvaného ‘Ten, jenž povýšil rychle.’“</p>
<p>Pug předstíral nezájem, ale v duchu se radoval, že jeho bývalý sluha je stále vlastníkem usedlosti. „Snad,“ zkusil Pug, „by od nás nebylo příliš smělé vzdát čest tak vznešené osobě.“</p>
<p>Yagu se zamračil. Jeho pán byl velmi zaměstnaný, ale také si nezřídka dokázal najít pro takovéto tuláky čas. Nebyl by rád, kdyby zjistil, že je zahradník odehnal, i když byli jen o málo víc než žebráci, jejich řád nebyl bohatý a slavný jako služebníci Chochocanovi nebo Juranovi. „Zeptám se. Možná pro vás bude mít můj mistr pár slov. Jestli ne, snad vám dá alespoň najíst.“</p>
<p>Zahradník zamířil ke dveřím, o nichž Pug věděl, že vedou do kuchyně. Odpolední slunce se jim opíralo do zad, když čekali na zahradníka, který zmizel uvnitř. Dům tvořil zvláštní propletenec navzájem spojených budov. Pug jej nechal postavit před necelými dvěma lety. Započal tak svým způsobem převrat v tsuranské architektuře, ačkoliv nyní pochyboval, že by se tímto směrem místní stavitelství ubíralo i nadále. Tsurané byli velmi citliví na obraty v politice.</p>
<p>Dveře se odsunuly a vyšla z nich žena s Yagem v patách. Pug se uklonil dřív, než stihla zahlédnout jeho tvář. Byla to Almorella, bývalá otrokyně, které Pug daroval svobodu. Nyní byla vdaná za Netohu. Bývala to Katalina nejbližší přítelkyně.</p>
<p>Pug se stále ještě v hlubokém předklonu zeptal: „Daří se vám dobře, paní?“</p>
<p>Když Almorella uslyšela jeho hlas, vyrazilo jí to dech. Musela se přidržet zárubně. „Já... mám se dobře.“ Oči měla rozšířené úžasem a chystala se vyslovit jeho tsuranské jméno.</p>
<p>Pug zavrtěl jemně hlavou. „Seznámil jsem se kdysi s vaším ctěným manželem. Doufal jsem, že by si mohl najít chvilku pro starého známého.“</p>
<p>Almorella ze sebe téměř neslyšně vypravila: „Můj muž má vždycky čas na... staré přátele.“</p>
<p>Pozvala je dál a zavřela za sebou dveře. Yagu zůstal stát venku ohromen chováním své paní. Ale když mu zmizeli z dohledu, pokrčil rameny a vrátil se ke svým milovaným květinám. Kdo kdy pochopí boháče?</p>
<p>Almorella je vedla rychle a mlčky skrz kuchyň. Ze všech sil se snažila zachovat klid, ale stěží se jí dařilo zakrýt roztřesené ruce, když míjela vylekané otroky. Ti si však jejího vzrušení nevšimli, měli oči jen pro Meechama, největšího barbarského otroka, jakého kdy v životě spatřili. Byl to skutečný obr mezi obry.</p>
<p>Došli k Pugově bývalé pracovně. Almorella odsunula dveře a zašeptala: „Přivedu manžela.“</p>
<p>Vstoupili dovnitř a posadili se, Meecham ovšem poněkud neohrabaně, na polštáře rozprostřené po podlaze. Pug se rozhlížel po místnosti a zjistil, že se tu nic nezměnilo. Měl zvláštní pocit, jako kdyby se nacházel na dvou místech současně. Cosi uvnitř jej přesvědčovalo, že kdyby otevřel dveře, našel by v zahradě Katalu s Williamem. Ale na sobě měl šafránově zbarvenou tuniku kněze Hantukamova, nikoli černou kutnu Ctihodného. A strašlivá síla hrozila ovládnout oba světy, s nimiž byl jeho osud svázán zřejmě navždy. Od chvíle, kdy začal pátrat po způsobu návratu na Kelewan, cítil vzadu v hlavě jemné ponoukání. Věděl, že jeho podvědomí pracuje, zabývá se daným problémem, tak jako již mnohokrát předtím, zatímco jeho pozornost se věnovala něčemu jinému. To, co se přihodilo na Midkemii, mu bylo vzdáleně povědomé a bylo mu jasné, že brzy přijde na to, co jej k tomuto pocitu vede.</p>
<p>Dveře se rozletěly, vešel muž a za ním Almorella. Zavřela za sebou a muž se poklonil až k zemi. „Prokazujete mému domu poctu, Ctihodný.“</p>
<p>„Čest tvému domu, Netoho. Jak se ti daří?“</p>
<p>„Dobře, Ctihodný. Čím vám mohu sloužit?“</p>
<p>„Posaď se a pověz mi o Říši.“ Netoha bez váhání usedl. „Ještě panuje Ichindar ve Svatém městě?“</p>
<p>„Nebeská záře stále vládne Říši.“</p>
<p>„A co Vojevůdce?“</p>
<p>„Almecho, kterého jste znal jako Vojevůdce, se zachoval jako čestný muž a vzal si život poté, co jste jej zahanbil na císařských hrách. Bílou a zlatou nyní obléká jeho synovec Axantucar. Je z rodiny Oaxatucanů, jedné z těch, jež získala mnoho ze smrti ostatních, když... bylo porušeno příměří. Všichni, kdo měli právoplatnější nárok, byli zabiti, a mnoho z těch, jejichž oprávnění postoupit na místo bývalého Vojevůdce bylo stejně platné, bylo... odstraněno. Strana sváru má stále Nejvyšší radu pevně v rukou.“</p>
<p>Pug uvažoval. Jestli byla Strana sváru stále nejmocnější, nebyla velká pravděpodobnost, že by našel v Nejvyšší radě někoho, kdo by mu byl ochoten naslouchat. Velká hra však pokračovala. Tento strašný a zdánlivě nekonečný boj o moc mu skýtal naději, že nalezne spojence.</p>
<p>„A Shromáždění?“</p>
<p>„Poslal jsem ty věci, jak jste rozkázal, Ctihodný. Ostatní jsem podle vašich pokynů spálil. Dostalo se mi pouze stručného poděkování od Ctihodného Hochopepy, nic víc.“</p>
<p>„Co se povídá na tržišti?“</p>
<p>„Neslyšel jsem vaše jméno vyslovit už mnoho měsíců. Ale těsně po vašem odchodu se říkalo, že jste se pokusil vlákat Nebeskou záři do léčky a ztratil tak svou čest. Byl jste prohlášen za zločince a jako první vypovězen ze Shromáždění a zbaven černé róby. Vaše slova již nadále nejsou jako zákon. Kdokoliv by vám pomáhal, ten se vystavuje nebezpečí, že propadne životem svým i životy své rodiny a svého klanu.“</p>
<p>Pug vstal. „Nebudeme se tu zdržovat, starý příteli. Nechci ohrozit vaše životy, ani životy příslušníků vašeho klanu.“</p>
<p>Netoha šel otevřít dveře a cestou pravil: „Znám vás lépe než druzí. Nikdy byste neudělal to, z čeho vás obvinili, Ctihodný.“</p>
<p>„Podle rozhodnutí Shromáždění už nejsem Ctihodný.“</p>
<p>„Pak se skláním před dobrým člověkem, kterým jste, Milambere,“ použil Netoha Pugovo tsuranské jméno. „Dal jste nám hodně. Jméno Netohy z Chichimecha je vepsáno na svitcích Hunzanova klanu. Mí synové budou díky vaší štědrosti vyrůstat ve slávě.“</p>
<p>„Synové?“</p>
<p>Almorella si poklepala na břicho. „O příští sklizni. Kněz, který umí léčit, si myslí, že to budou dvojčata.“</p>
<p>„Katala bude mít dvojnásobnou radost. Předně proto, že se sestře jejího srdce vede dobře, a také proto, že budeš matkou.“</p>
<p>Almorelle zvlhly oči dojetím. „Katala se má hezky? A co chlapec?“</p>
<p>„Má žena i syn jsou v pořádku, mám vám vyřídit, že vás mají rádi.“</p>
<p>„Pozdravujte je od nás a řekněte, že na ně také myslíme s láskou. Modlila jsem se, abychom se mohli jednoho dne znovu sejít.“</p>
<p>„Možná se tak stane. Ne moc brzy, ale jednou... Netoho, je vzorec neporušený?“</p>
<p>„Ano, Milambere. Všechno zůstalo při starém. Je to stále váš domov.“</p>
<p>Pug vstal a pokynul ostatním, aby šli za ním. „Možná jej budu potřebovat pro spěšný návrat do své země. Pokud zazní gong ohlašující můj příchod dvakrát, ať všichni okamžitě opustí dům, protože za mnou se mohou objevit další, kteří by vám ublížili. Doufám, že k tomu nedojde.“</p>
<p>„Jak si přejete, Milambere.“</p>
<p>Vyšli z komnaty a zamířili k vzorcovému sálu. Pug pokračoval v udělování pokynů: „V zahradě u jezírka je cesta k mému návratu domů. Přeji si, aby zůstala neporušená, dokud ji nezavřu.“</p>
<p>„Rozumím. Nařídím správci, aby tam nikoho nepouštěl.“</p>
<p>U vstupu do vzorcového sálu se Almorella zeptala: „Kam chcete jít, Milambere?“</p>
<p>„To vám nepovím, protože to, co nevíte, vás nikdo nemůže přinutit prozradit. Už tak jste v nebezpečí jen proto, že jsem pod vaší střechou. Nechci vás vystavit dalšímu.“</p>
<p>Bez dalších řečí Pug postrčil Dominika a Meechama do dveří a zavřel za sebou. Vyňal z váčku u pasu svitek a položil jej doprostřed velkého mozaikového vyobrazení tří delfínů. Byl zalepen černým voskem s otiskem pečetního prstenu Ctihodného. „Posílám příteli vzkaz. S tímhle symbolem se ho neodváží dotknout nikdo nepovolaný.“ Zavřel na okamžik oči a svitek se vypařil.</p>
<p>Pug potom pohybem ruky Dominikovi i Meechamovi naznačil, aby si stoupli na vzor vedle něj. „Všichni Ctihodní v Říši mají ve svém domě vlastní vzorec. Každý je jedinečný, a pokud si jej mág pamatuje přesně, může se na něj sám přenést nebo poslat nějaký předmět. V několika případech mu může sloužit jako vzorec i jiné místo, musí je však znát do nejmenších podrobností, jako já třeba kuchyni v Crydee, kde jsem pracoval jako chlapec. Je zvykem přát si, aby na místě, kam míříme, zazněl gong, ale tentokrát jej, myslím, raději vynecháme. Pojďme.“ Rozpřáhl ruce a objal oba muže. Znovu zavřel oči a zamumlal zaklínadlo. Vzduch se zachvěl a sál kolem nich se změnil.</p>
<p>Dominik zakoktal: „Co...?“ Pak si všiml, že se přenesli na jiné místo. Podíval se dolů a pod nohama uviděl jiný vzorec připomínající ornamentální červenožluté květy.</p>
<p>Pug vysvětlil: „Ten, kdo tu žije, je bratrem jednoho z mých starých učitelů, který zde tento vzor umístil. Ten Ctihodný sem často přicházel. Doufám, že bychom tu stále mohli najít přátele.“</p>
<p>Pug přešel ke dveřím a maličko je pootevřel. Opatrně vykoukl ven a rozhlédl se na obě strany chodby. Dominik přistoupil k němu. „Jak daleko jsme cestovali?“</p>
<p>„Přes osm set mil.“</p>
<p>„Obdivuhodné,“ vydechl Dominik tiše.</p>
<p>Pug je rychle vedl do jiné komnaty, do níž pronikalo oknem odpolední světlo a vrhalo na dveře stín jediného muže nacházejícího se uvnitř. Pug bez zaklepání vstoupil.</p>
<p>Za psací deskou seděl starý pán a jeho kdysi statné tělo bylo shrbeno věkem. Mžoural na pergamen před sebou a jeho rty se neslyšně pohybovaly. Na sobě měl tmavomodrý šat, jednoduchý, ale umně střižený. Pug zůstal stát mezi dveřmi jako opařený. Pamatoval si toho muže navzdory věku vzpřímeného a čilého. Poslední rok si zřejmě vybral svou daň.</p>
<p>Muž vzhlédl k vetřelcům. Otevřel překvapením ústa. „Milambere!“</p>
<p>Pug pokynul svým společníkům a zavřel za nimi. „Čest tvému domu, lorde Shinzawai.“</p>
<p>Kamatsu, pán Shinzawaiů, nevstal k pozdravu. Upřeně hleděl na bývalého otroka, který povýšil do stavu Ctihodného, a promluvil: „Jsi z nařízení Shromáždění prohlášen za zrádce a ztratil jsi svou čest. Propadl jsi životem, a budeš-li nalezen, přijdeš o hlavu.“ Jeho tón byl chladný a tvářil se nepřátelsky.</p>
<p>Pug byl zaražený. Ze všech jeho spojenců při přípravě spiknutí, které vedlo k ukončení trhlinové války, byl Kamatsu ten nejoddanější. Kasumi, jeho syn, byl pověřen předáním císařovy zprávy králi Rodricovi.</p>
<p>„Čím jsem si zasloužil tvé pohrdání, Kamatsu?“ chtěl vědět Pug.</p>
<p>„Měl jsem syna mezi těmi, které jsme ztratili, když ses pokusil svou zradou pokořit Nebeskou záři.“</p>
<p>„Tvůj syn stále žije, Kamatsu. Dělá svému otci čest a posílá vřelé pozdravy.“ Pug Kamatsuovi podal list od Kasumiho. Stařec do něj dlouhou dobu zíral a každé písmeno přečetl snad desetkrát. Když konečně zvedl hlavu, po vrásčitých tvářích mu stékaly slané slzy. Nijak se je nepokoušel zastírat. „Může to všechno být pravda?“ zašeptal.</p>
<p>„Je to pravda. Můj král nemá s úskokem při mírovém jednání nic společného. Ani já v něm nemám prsty. Je to na dlouhé vysvětlování, nejprve si vyslechni zprávy o svém synovi. Nejenže je živ a zdráv, ale má v mé zemi vysoké postavení. Náš král neměl v úmyslu se na bývalých nepřátelích mstít. Daroval svobodu všem, kteří mu přísahali věrnost. Kasumi i všichni ostatní jsou volní a slouží v jeho vojsku.“</p>
<p>„Všichni?“ podivil se nevěřícně Kamatsu.</p>
<p>„Čtyři tisíce mužů z Kelewanu jsou nyní vojáky královských armád. Jsou považováni za nejoddanější služebníky krále. Dělají svým rodinám čest. Když byl život krále Lyama ohrožen, tvůj syn a jeho muži dostali za úkol zajistit jeho bezpečí.“ V Kamatsuových očích zazářila hrdost. „Tsurané žijí ve městě zvaném LaMut a bojují statečně proti našim protivníkům. Tvůj syn byl jmenován hrabětem tohoto města, je to významný titul rovnající se postavení lorda rodiny, bližší válečnému vůdci klanu. Oženil se s Megan, dcerou vlivného kupce z Rillanonu, a jednoho dne budeš dědečkem.“</p>
<p>Starý muž vypadal, jako by se mu vracela životní síla. „Vyprávěj mi o něm,“ požádal Puga. Začali rozmlouvat o Kasumim, o jeho osudu za poslední rok. Mluvili o jeho povýšení do šlechtického stavu, o jeho setkání s Megan těsně před Lyamovou korunovací a jejich rychlém zasnoubení a sňatku. Povídali si téměř půl hodiny a na tu dobu byla naléhavost Pugova poslání zapomenuta.</p>
<p>Když skončili, Pug se zeptal: „A co Hokanu? Kasumi se na svého bratra ptal.“</p>
<p>„Mému mladšímu synovi se daří také výborně. Hlídá severní hranici před nájezdy Thünů.“</p>
<p>„Pak Shinzawaiové šíří svou slávu na dvou světech,“ usmál se Pug. „Mezi všemi tsuranskými rodinami jedině Shinzawaiové se mohou pyšnit takovým tvrzením.“</p>
<p>Kamatsu přisvědčil. „Je to zvláštní věc.“ Pak jeho hlas zvážněl. „Co zapříčinilo tvůj návrat, Milambere? Jistě jsi nepřišel jen proto, abys zmírnil bolest starého muže.“</p>
<p>Pug představil své druhy a pak prozradil pravý účel své návštěvy. „Temná síla povstala na mém světě a proti mé zemi, Kamatsu. Zahlédli jsme pouze část její moci a snažíme se poznat její podstatu.“</p>
<p>Kamatsu se zarazil. „Ale co to má co společného s tvým pobytem zde? Proč ses vrátil?“</p>
<p>„Ve svém vidění se jeden z našich věštců střetl s touto tajemnou silou a byl osloven ve starodávném chrámovém jazyce.“ Vyložil Kamatsuovi vše o Murmandamovi a zlověstné bytosti za peklomorem.</p>
<p>„Jak je to možné?“</p>
<p>„To je právě to, proč jsem se odvážil vrátit. Doufám, že v knihovně Shromáždění najdu odpověď.“</p>
<p>Kamatsu potřásl hlavou. „V sázce je hodně. V Nejvyšší radě panuje jisté napětí, větší, než je pro Velkou hru obvyklé. Mám tušení, že stojíme na pokraji zásadního převratu. Ten nový Vojevůdce se zdá být ještě posedlejší ovládnutím národů, než byl jeho strýc.“</p>
<p>Pug okamžitě pochopil tsuranskou řeč náznaků. „Mluvíš o konečném střetu mezi Vojevůdcem a císařem?“</p>
<p>Stařec s těžkým povzdechem přisvědčil. „Obávám se, že se rozpoutá občanská válka. Kdyby jen Ichindar postupoval se stejnou jistotou, s jakou ukončil trhlinovou válku, odvál by Axantucara jako listí ve větru. Většina klanů a rodin stále považuje císaře za svrchovanou autoritu a jen málo lidí důvěřuje novému Vojevůdci. Ale císař hodně ztratil tvář. Kvůli tomu, že donutil pět největších klanů zasednout k mírovému jednání jen proto, aby byl zrazen, přišel o značnou část morálního vlivu. Axantucar má nyní volnou ruku. Myslím, že se Vojevůdce snaží spojit dva úřady. Zlatý proužek mu nestačí. Řekl bych, že touží obléknout zlato Nebeské záře.“</p>
<p>„Ve Velké hře rady je všechno možné,“ podotkl Pug. „Ale všichni jsme byli při mírových rozhovorech zrazeni.“ Pověděl Kamatsuovi o posledním vzkazu Macrose Černého, připomněl mu starobylé učení o útocích Nepřítele a nezapomněl se zmínit o Macrosových obavách, že trhlina by mohla tuto děsivou moc přitahovat.</p>
<p>„Taková dvojakost ukazuje, že císař nebyl o nic větší blázen než ostatní, ale přesto to neomlouvá jeho chybu. Přesto by mu tento příběh mohl získat o něco větší podporu Nejvyšší rady - pokud má taková podpora vůbec nějakou váhu.“</p>
<p>„Ty myslíš, že Vojevůdce je připraven jednat?“</p>
<p>„Každým okamžikem. Vyřadil ze hry Shromáždění tím, že jeho vlastní mágové-mazlíčci zpochybnili jeho nezávislost. Ctihodní nyní debatují o vlastním osudu. Hochopepa a můj bratr Fumita se nyní do Velké hry vůbec neodvažují vstoupit. Z politického hlediska je to stejné, jako kdyby Shromáždění neexistovalo.“</p>
<p>„Pak hledej spojence v Nejvyšší radě. Řekni jim toto: nějakým způsobem se oba světy opět propojili a tentokrát je poutem jakási tajemná zlá síla tsuranského původu. Blíží se ke Království. Je to moc vymykající se lidskému chápání a pravděpodobně se chystá vyzvat samotná božstva. Nemohu ti říci, jak jsem k tomu dospěl, ale cítím jistotu. Padne-li Království, padne i Midkemie; a jestli zahyne Midkemie, Kelewan ji bude následovat.“</p>
<p>Kamatsu, lord Shinzawaiů a bývalý válečný vůdce kanazawaiského klanu, vypadal znepokojeně. Tiše se podivil: „Je to možné?“</p>
<p>Pugův výraz naznačoval, že věří tomu, co tvrdí. „Může se stát, že budu zajat nebo zabit. Pokud ano, musím mít v Nejvyšší radě spojence, kteří tento případ přednesou Nebeské záři. Nebojím se o svůj život, Kamatsu. Bojím se o osud dvou světů. Jestli zklamu, Ctihodní Hochopepa nebo Shimone se musí vrátit na mou planetu se všemi znalostmi o těchto temných silách, které se jim podaří nashromáždit. Pomůžeš mi?“</p>
<p>Kamatsu vstal. „Zajisté. I kdybys mi nedonesl vzkazy od Kasumiho, i kdybych o tvých slovech pochyboval, jedině blázen by neodložil staré spory a nenaslouchal tvému varování. Hned se vydám rychlou lodí po řece dolů do Svatého města. Kam máš namířeno ty?“</p>
<p>„Budu hledat pomoc i jinde. Uspěji-li, předstoupím před Shromáždění. Nikdo nezískal černý šat, aniž by se naučil naslouchat a teprve potom jednat. Ne, skutečné nebezpečí mi hrozí pouze od Vojevůdce. Když o mně neuslyšíš tři dny, zachovej se tak, jako kdybych padl do jeho rukou. Budu buď mrtvý, nebo zajatý. Pak bude řada na tobě. Jedině mlčení nahrává tomu Murmandamovi. V tomto nesmíš selhat.“</p>
<p>„Neměj strach, Milambere.“</p>
<p>Pug, kdysi známý jako Milamber, největší z tsuranuannských Ctihodných, se zvedl a uklonil se. Musíme jít. Čest tvému domu, lorde Shinzawai.“</p>
<p>Kamatsu se poklonil níž, než mu jeho postavení přikazovalo. „Čest tvému domu, Ctihodný.“</p>
<p>Pouliční obchodníci pokřikovali na kolemjdoucí a slunce pražilo. Tržiště v Počátku se hemžilo lidmi. Pug a jeho společníci zaujali místa vyhrazená na náměstí pro žebráky s povolením žádat milodary a potulné kněze. Po tři rána vstávali od ochranné zdi táhnoucí se kolem náměstí a trávili den kázáním každému, kdo byl ochoten zastavit se a naslouchat. Meecham procházel mezi malými hloučky s žebráckou miskou v ruce. Východně od Svatého města Kentosani se nacházel jeden jediný chrám Hantukamův - v Yankoře, daleko od Počátku. Nebylo tedy nebezpečí, že by je za tu krátkou dobu, na kterou hodlali ve městě zůstat, odhalil jiný potulný kněz. Řád nebyl nijak početný a jeho členové se toulali po celé zemi. Mnoho Hantukamových služebníků nevidělo své bratry celá léta.</p>
<p>Pug dokončil ranní promluvu a vrátil se k Dominikovi. Mnich právě udílel rady matce zraněného děvčátka. Pokud se prý bude držet jeho pokynů, zlomená noha se jí zahojí za několik dní. Žena nemohla dát víc než vřelá slova díků, ale Dominikův milý úsměv naznačoval, že to stačí. Meecham se k nim připojil a ukázal jim několik malých drahokamů a tenoučkých kovových plátků, které v Říši sloužily jako platidlo. „Člověk by z toho mohl být docela slušně živ.“</p>
<p>„Vyděsils je tak, že ti dali celé jmění,“ podotkl Pug.</p>
<p>Rozruch v davu je všechny přiměl otočit hlavy. Sledovali skupinu jezdců na koních. Byli oděni do zelené zbroje, kterou Pug znal z doslechu. Byla odznakem domu Hoxakova. Byli to členové Strany sváru. Meecham poznamenal: „Zdá se, že se jim jízda zalíbila.“</p>
<p>„Jako Tsuranům z LaMutu,“ zašeptal Pug. „Mám dojem, že jakmile se jednou zbaví strachu z koní, zblázní se do nich. S Kasumim to bylo stejné. Když vylezl na koně, bylo skoro nemožné ho dostat dolů.“ Bylo zřejmé, že lidé v Říši si na krásná zvířata zvykli a kavalerie našla své místo v arzenálu tsuranských zbraní.</p>
<p>Když koně zmizeli za rohem, ozval se za nimi další hluk. Před nimi stanul zavalitý muž v černé kutně. Holá lebka se mu v poledním slunci leskla jako zrcadlo. Všude kolem se obyvatelé města ukláněli a klidili se stranou, aby náhodou nevstoupili vznešenému Ctihodnému do cesty. Pug a jeho přátelé se také poklonili.</p>
<p>Mág přikázal: „Vy tři půjdete se mnou.“</p>
<p>Pug předstíral rozechvění. „Jak si přejete, Ctihodný.“ Pospíchali, aby s ním udrželi krok.</p>
<p>Černě oblečený mág směřoval přímo k nejbližší budově, obchodu s výrobky z kůže. Vešel dovnitř a oznámil majiteli: „Potřebuji tuto budovu. Můžeš se vrátit za hodinu.“</p>
<p>Kupec se bez váhání ohnul v pase. „Jak si přejete, Ctihodný,“ a svolal všechny učně, aby je co nejrychleji vystrkal na ulici. Za minutu byla budova až na Puga a jeho doprovod prázdná.</p>
<p>Pug a Hochopepa se objali a tělnatý mág prohlásil: „Milambere, jsi blázen, že ses vracel. Když jsem obdržel tvou zprávu, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Proč jsi riskoval a posílal jej přes vzorec a proč tohle setkání uprostřed města?“</p>
<p>Pug letmo pokynul hlavou. „Meechame, hlídej okno.“ Hochopepovi pak odpověděl: „Není snad pod svícnem největší tma? Dostáváš vzkazy přes vzorec často a koho by napadlo zpovídat tě proto, že se bavíš s obyčejnými kněžími?“ Obrátil se a představil své společníky.</p>
<p>Hochopepa shodil věci z lavice a posadil se. „Mám asi tisíc otázek. Jak se ti podařilo najít cestu zpátky? Mágové, kteří přisluhují Vojevůdci, se pokoušeli znovu najít tvůj svět, protože Nebeská záře, nechť ho bohové ochraňují, je pevně rozhodnut pomstít se za zradu při mírovém jednání. A jak jsi dokázal zničit původní trhlinu? A přežít?“ Viděl, jak se Pug tou záplavou otázek baví, a raději skončil: „Ale hlavně - proč ses vrátil?“</p>
<p>Pug se přestal usmívat. „Na mém světě se vynořila jakási tajemná síla pocházející z Tsuranuanni, ďábelská zlá bytost, která ovládá černou magii. Pátrám po vědomostech, protože je z Kelewanu.“ Hochopepa na něj tázavě hleděl. „Na mé planetě se dějí podivné věci a to jsem použil to nejmírnější vyjádření, Hocho. Doufám, že tu narazím na nějakou stopu, že pro to najdu vysvětlení. Je to děsuplná záhada.“ Podrobně vyprávěl celou historii. Začal u důvodů, které vedly Macrose ke zradě, zmínil se o snaze prince Aruthy a skončil u vlastního výkladu Rogenova vidění.</p>
<p>Hochopepa chvíli mlčel a pak zavrtěl hlavou. „To je divné, na Kelewanu o ničem takovém nevíme - alespoň já jsem o takové bytosti nikdy neslyšel. Jednou z výhod naší společnosti je, že dva tisíce let spolupráce těch, co nosí černé hávy, zbavily tento svět velkého počtu takových hrozeb. V našich dějinách se mluví o vládcích-démonech, o čarodějných králích, o temných duchách a zlověstných bytostech, ale všichni byli poraženi spojením našich sil ve Shromáždění.“</p>
<p>Meecham se od okna ozval: „Vypadá to, že jste jednoho přehlédli.“</p>
<p>Hochopepu zarazilo, že na něj promluvil obyčejný člověk, aniž by byl tázán, ale pak se zachechtal. „Možná, nebo pro to snad existuje jiné vysvětlení. Nevím. Ale,“ otočil se znovu na Puga, „vždycky ses zasazoval o dobro společnosti v Říši a já nepochybuji, že to, co říkáš, je pravda. Budu ti dělat vyzvědače, zajistím ti bezpečný přístup do knihovny a pomůžu ti s hledáním. Měj však na paměti, že Shromáždění je rozerváno vnitřní politikou. Není v žádném případě jisté, zda budou hlasovat pro to, abys zůstal naživu. Musím se vrátit a ovlivnit je. Možná to potrvá několik dní, než budu moci otevřeně přednést záležitost týkající se tvého dalšího osudu.</p>
<p>Ale mám dojem, že bych mohl uspět. Je tu příliš mnoho nezodpovězených otázek. Svolám zasedání tak brzy, jak jen to bude možné, a vrátím se pro tebe, až předložím tvůj případ k posouzení. Jedině blázen by nevěnoval pozornost tvé výstraze, i kdyby to, co napadlo tvou zemi nepocházelo z Kelewanu. Přinejhorším dostaneš na čestné slovo svolení použít knihovnu a odejít; přinejlepším bys snad mohl být znovu přijat. Budeš však muset ospravedlnit své činy.“</p>
<p>„To mohu a chci, Hocho.“</p>
<p>Hochopepa se zvedl z lavice a postavil se před svého starého přítele. „Možná se jednoho dne naše národy usmíří, Milambere. Kdyby se podařilo vyhojit staré rány, měly by z toho prospěch oba světy. Já například bych hrozně rád navštívil tu akademii, kterou buduješ, a setkal se s tím jasnovidcem i s tím dítětem, co mluví vědomím.“</p>
<p>„Chtěl bych se s tebou podělit o spoustu věcí, Hocho. Ovladatelné trhliny jsou pouhou desetinou toho, co stojí vážně za řeč. Ale o tom později. Teď jdi.“</p>
<p>Pug se chystal vyprovodit Hochopepu ke dveřím, když tu koutkem oka zahlédl něco, co zaujalo jeho pozornost. Meecham stál u výlohy ztuhle a nepřirozeně. Dominik zaujatě naslouchal rozhovoru obou mágů, takže si nevšiml změny v Meechamově postoji. Pug si jej okamžik prohlížel a náhle vykřikl: „Zaklínadlo!“</p>
<p>Vyrazil k oknu a dotkl se Meechama. Vysoký muž se nehýbal. Za ním na ulici Pug spatřil vojáky valící se k budově. Než se stihl vzpamatovat a ustavit ochranné kouzlo, dveře s ohlušujícím praskotem vybuchly. Mohutná vlna srazila všechny uvnitř na podlahu a na chviličku je omráčila.</p>
<p>Pugovi se točila hlava. Pokusil se vstát, ale v uších mu zvonilo a všechno se mu rozpíjelo před očima. Vrávoravě se vyškrábal na nohy. Vtom něco vletělo rozbitými dveřmi do obchodu. Byl to kulatý objekt velikosti lidské pěsti. Pug se opět snažil vyslovit ochranné zaklínadlo, ale koule k němu vyslala oslepující oranžové světlo. Pug měl pocit, že mu hoří oči, a pevně stiskl víčka k sobě. Tím však přerušil vzorec zaříkadla. Začal znovu, ale objekt v tom okamžiku vydal vysoký houkavý pískot, který mu zdánlivě vysával všechnu sílu. Slyšel někoho spadnout na zem, ale nedokázal určit, zda Hochopepa nebo Dominik zkoušeli vstát a nepodařilo se jim to, nebo jestli se skácel Meecham. Bojoval ze všech sil proti magii otáčejícího se kotouče, ale vzhledem k tomu, že byl zmatený a vyvedený z rovnováhy, jeho umění mu bylo k ničemu. Klopýtal ke dveřím ve snaze uniknout dosahu té příšerné ječící věci, protože věděl, že jakmile se vymaní z její ochromující moci, snadno své přátele zachrání. Magie nepřátel však byla příliš pohotová a příliš silná. Na prahu obchodu se zhroutil. Padl na kolena a zamrkal. Ať už to zapříčinil výbuch nebo magická koule, viděl rozmazaně a dvojmo. Dokázal však ještě rozpoznat muže blížící se k němu přes náměstí. Měli na sobě stejnokroje Vojevůdcových Císařských bělásků, jeho osobní čestné stráže. Nořil se již do prázdnoty bezvědomí, když si všiml, že jejich velitel je oblečen do černého hávu. Z dálky k němu mezi zvoněním dolehl mágův hlas: „Svažte je!“</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola šestnáctá</emphasis></strong></p>
<p> <strong>PEKRAELIN</strong></p>
<p>V údolí se válely mlhy.</p>
<p>Arutha vydal pokyn zastavit. Jimmy se snažil prohlédnout mléčný opar před nimi. Vedle jejich chodníčku, po němž se blížili k Pekraelinu, duněl mohutný vodopád. Nacházeli se nyní skutečně ve Velkém severním pohoří, v oblasti rozkládající se mezi elfími lesy a Severními pláněmi. Pekraelin ležel vysoko v horách, na skalnatém holém místě těsně pod hřebenem. Čekali, dokud Martin neprozkoumá průsmyk vpředu. Od chvíle, kdy opustili elfí průvodce, se pohybovali za nepřátelskou linií. Byli na válečné výpravě a byli odkázáni jen sami na sebe. Mohli sice důvěřovat Aruthově talismanu, který je chránil před Murmandamovými pátracími kouzly, ale nebylo pochyb, že jejich protivník ví, že se brzy v Pekraelinu objeví. Rovněž si nedělali marné naděje, že by je nespatřili jeho nohsledi, bylo pouze otázkou kdy.</p>
<p>Martin se vrátil a gestem jim naznačil, že cesta před nimi je volná, pak ale znovu zvedl ruku, aby se nehýbali. Proběhl kolem nich a zamířil zpět po stezce, kterou přijeli. Když míjel Barua a Roalda, pokynul, aby jej následovali. Seskočili s koní a Laurie s Jimmym vzali jejich uzdy. Arutha se ohlédl, zvědavý, co Martin zpozoroval, zatímco Jimmy stále hleděl dopředu.</p>
<p>Zakrátko se Martin i druzí dva vrátili, ale za nimi volným krokem přicházela další postava. Arutha si oddechl, když zjistil, že je to elf Galain.</p>
<p>Tísnivá a pochmurná povaha jejich poslání způsobila, že i když mluvili, pak jen tlumeným šeptem, aby je ozvěna slov neprozradila. Arutha elfa pozdravil: „Mysleli jsme, že se již neukážeš.“</p>
<p>Galain odpověděl: „Vojvoda mě za vámi poslal se zprávou jen několik hodin poté, co jste odjeli. Našli jsme Apallu a ten malý gwali nám řekl dvě důležité věci. Za prvé, blízko jezera žije jakýsi lítý netvor, gwaliové ho však popsali dost nejasně. Tomas doporučuje, abyste byli opatrní. Za druhé, do Pekraelinu vede i jiná cesta. Zdálo se mu, že je to dost významná skutečnost, takže mě vyslal, abych se s vámi o ni podělil.“ Galain se usmál. „Kromě toho jsem se domníval, že by mohlo být užitečné podívat se, jestli vás někdo nesleduje.“</p>
<p>„A sleduje?“</p>
<p>Galain přisvědčil. „Dva peklomoří stopaři překročili vaši pěšinu necelou míli od hranic. Značili vaši cestu a jeden určitě běžel napřed, aby varoval své kumpány, že se blížíte k Pekraelinu. Připojil bych se k vám dřív, ale musel jsem se ujistit, že nikdo neunikl a nepředal zprávu o vašem příchodu. Už je to v pořádku.“ Martin kývl. Věděl, že elf je oba zabil tiše a nečekaně a nedal jim možnost vyhlásit poplach. „Po dalších není ani známky.“</p>
<p>Martin se zeptal: „Vrátíš se?“</p>
<p>„Tomas mi důvěřuje. Nemá velký smysl vracet se z takové dálky. Mohu cestovat s vámi. Jen nesmím překročit Stopy beznaděje, ale dokud nedojdeme k branám Pekraelinu, luk navíc se může hodit.“</p>
<p>„Vítej,“ usmál se Arutha.</p>
<p>Martin nasedl a Galain beze slova vyběhl napřed hledat cestu. Rychle se drápali vzhůru. Kolem vodopádu byla navzdory časnému létu zima. V těchto výškách nebylo krupobití, a dokonce sníh ničím nezvyklým ani v nejteplejších měsících, a do nich zbývalo ještě několik týdnů. Noci byly chladné a vlhké, ačkoliv ne tolik, jak se obávali, protože byli odkázáni na studené táboření. Elfové je vybavili potravou - sušeným masem, tvrdými sušenkami z ořechové mouky a sušeným ovocem. Bylo to výživné, ale žádné potěšení z jídla neměli.</p>
<p>Chodník se vinul podél útesu, dokud nevyústil na vysoko položenou louku, z níž byl výhled do údolí. Pod nimi se v odpoledním slunci třpytilo stříbrné jezero, jemně se vlnilo a jediné zvuky, které doléhaly k jejich uším, byly zpěv ptáků a šumění větru. Jimmy se rozhlédl kolem. „Jak... jak může být tak krásný den, když nás nečeká nic než potíže?“</p>
<p>Roald jej poučil: „Řeknu ti o vojančení jednu věc: máš-li nasazovat život, nemá žádný smysl být u toho mokrý, promrzlý a hladový, pokud to není tak docela nezbytné. Užívej si slunce, chlapče. Je to dar.“</p>
<p>Napojili koně a po příjemném, ale krátkém odpočinku pokračovali dál. Stezku severně od jezera, o které Calin mluvil, našli snadno, byla však strmá a obtížná.</p>
<p>Schylovalo se k večeru, když se Galain vrátil se zprávou o slibné jeskyni, v níž by mohli v bezpečí rozdělat malý oheň. „Nadvakrát se stáčí a kouř v ní stoupá nahoru skrz pukliny, které ho odvedou pryč. Martine, když hned vyrazíme, mohli bychom mít čas něco na březích jezera ulovit.“</p>
<p>Arutha svolil, ale měl připomínky: „Nezdržujte se dlouho. Dejte signál, až se budete vracet, třeba krkavčí křik, který tak dobře umíš, Martine. Jinak vás přivítají hroty mečů.“</p>
<p>Martin krátce přitakal a předal otěže svého koně Jimmymu. „Nejpozději dvě hodiny po západu slunce,“ řekl a společně s Galainem se rozběhli zpátky po cestě k jezeru.</p>
<p>Roald a Baru vyrazili v čele a po pěti minutách objevili jeskyni, o níž se zmínil Galain. Byla široká a prázdná, s plochou podlahou. Jimmy prozkoumal zadní část a přišel na to, že se asi po stu stopách zužuje, takže případní návštěvníci by museli vstoupit ústím. Laurie a Baru nasbírali dřevo a rozžehli první ohýnek za posledních několik dní. Jimmy s Aruthou se usadili k nim a čekali na Martina a Galaina.</p>
<p>Martin s Galainem leželi a vyčkávali. Z keřů nasbíraných v jiné části lesa si vytvořili přirozeně vyhlížející skrýš, přes kterou dobře viděli. Byli si jisti, že zahlédnou každé zvíře, jež se přijde k jezeru napít, aniž by byli sami spatřeni. Asi hodinu se v naprosté mlčenlivosti ukrývali po větru od jezera, dokud se od skalní stěny neozval dusot kopyt.</p>
<p>Oba nasadili šípy do tětivy, ale jinak zůstali potichu. Na louku přijel seshora po chodníku tucet jezdců v černých šatech. Každý z nich měl na hlavě onu podivnou dračí přilbu, jakou viděli v Sarthu, a neustále se rozhlíželi. Bylo zřejmé, že něco - nebo někoho - hledají. Pak se za nimi objevil Murad. Na tváři měl navíc jednu jizvu, kterou mu Arutha způsobil svým mečem na cestě do Sarthu.</p>
<p>Černí vrazi zastavili a napojili koně. Zůstali přitom v sedlech. Murad se zdál být uvolněný, ale ostražitý. Tichých deset minut nechali zvířata pít.</p>
<p>Když byli koně napojeni, otočili se a vyrazili po stezce, kterou před nimi kráčel Arutha s doprovodem. Když zmizeli z dohledu, Martin zašeptal: „Museli se sem dostat někudy mezi Yabonem a Kamennou horou, aby se vyhnuli vašim lesům. Tathar se nemýlil, když předpokládal, že na nás budou čekat v Pekraelinu.</p>
<p>Galain podotkl: „Jen málo věcí na světě mi vadí, ale tihle Černí vrazi mezi ně patří.“</p>
<p>„Tos na to přišel teprve teď?“</p>
<p>„Vy lidé se často necháte vyvést z rovnováhy zbytečně.“ Galain se podíval směrem, kterým se před chvílí vydali jezdci.</p>
<p>Martin nadhodil: „Zanedlouho dohoní Aruthu a ostatní. Jestli tenhle Murad umí stopovat, najdou jeskyni.“</p>
<p>Galain vstal. „Doufejme, že Hadati odvedl svou práci dobře. Jestli ne, alespoň je napadneme zezadu.“</p>
<p>Martin se zasmušile pousmál. „To těm v jeskyni určitě vylepší náladu. Třináct proti pěti a jen jedna cesta ven.“</p>
<p>Bez dalších řečí si hodili luky přes záda a rozběhli se po horské pěšině za peklomory.“</p>
<p>„Slyším jezdce,“ oznámil Baru. Jimmy okamžitě zadusil oheň hlínou, kterou s sebou nesli pro případ potřeby. Jedině tak bylo možno uhasit plameny rychle a bez kouře. Pak se Laurie dotkl Jimmyho paže a pokynul mu, aby šel s ním k zadní stěně jeskyně a pomohl utišit koně. Roald, Baru a Arutha se plížili k místu, odkud mohli, jak doufali, vidět na ústí jeskyně, aniž by se sami vystavili nebezpečí, že je zahlédnou nevítaní hosté.</p>
<p>Večerní světlo působilo poté, co vyhasla jasná záře plamenů, ponuře a neproniknutelně, ale jakmile jejich oči šeru přivykly, spatřili muži ze svého úkrytu skupinu jezdců, míjejících vchod. Ten úplně vzadu přitáhl uzdu chviličku předtím, než ostatní vyplnili jeho němý rozkaz a zastavili. Rozhlédl se, jako kdyby cítil něčí přítomnost. Arutha prsty sevřel talisman a v duchu se modlil, aby chování peklomora způsobila pouhá opatrnost, nikoli skutečnost, že o svých protivnících ví.</p>
<p>Mrak zakrývající malý měsíc, jediný, který té noci svítil na obloze, odplul a scéna před jeskyní se poněkud vyjasnila. Baru ztuhl, když uviděl Murada, neboť teprve nyní mohl jeho tvář jasně poznat. Sáhl po svém meči, Arutha mu však sevřel zápěstí. Princ sykl horalovi do ucha: „Ještě ne!“</p>
<p>Baru se chvěl nedočkavostí, neboť si uvědomoval, že se mu naskytla příležitost pomstít smrt svých blízkých a dovést krevní mstu do vítězného konce. Hořel touhou vrhnout se na peklomora bez zřetele na to, že by tak riskoval vlastní život. Nebyl však sám, musel brát ohled na své společníky.</p>
<p>Pak vzal Roald Hadatiho za krkem a přitiskl líc těsně k jeho. Mohl mu tak šeptat do ucha, aniž by ani ti, kteří stáli těsně vedle, slyšeli jediný zvuk. „Kdyby se na tebe sesypal tucet jeho nohsledů a zabili tě dřív, než by ses k Muradovi dostal, jakou čest bys přinesl památce tvé vesnice?“</p>
<p>Baruův meč sklouzl nehlučně zpět do pochvy.</p>
<p>V naprosté tichosti sledovali Murada přehlížejícího okolí. Oči mu padly na vchod do jeskyně. Zíral dovnitř a Arutha na sobě chvilku cítil jeho pohled. Pak se dali znovu do pohybu. Zanedlouho byli pryč.</p>
<p>Arutha se plížil k východu, tam se vyklonil a zkoumal, jestli se jezdci nevracejí. Náhle se za jeho zády ozval hlas: „Myslel jsem, že vás odsud vyhnal medvěd.“</p>
<p>Arutha se otočil jako na obrtlíku, srdce mu splašeně tlouklo a ruku měl na jilci rapíru. Před ním stál Martin s Galainem. Uschoval zbraň a vyčítal jim: „Mohl jsem vás zabít.“</p>
<p>Z hloubi jeskyně se vynořili ostatní a Galain prohlásil: „Určitě by se tu porozhlédli, ale zdálo se, že někam pospíchají. Mohlo by se vyplatit vyrazit za nimi. Budu je sledovat a označím cestu.“</p>
<p>Arutha se zeptal: „Co když tudy půjde další tlupa peklomorů? Nenajdou tvé značky?“</p>
<p>„Jen Martin pozná moje znamení. Žádný horský peklomor nedokáže stopovat jako elf.“ Sebral svůj luk a klusal za jezdci.</p>
<p>Zmizel ve tmě a Laurie zapochyboval: „A co když ti Temní bratři přišli z jižních lesů?“</p>
<p>Galainův hlas zazněl kousek od nich: „Pak bych se měl bát stejně jako vy.“</p>
<p>Když byl Galain bezpečně z doslechu, Martin se ustaraně ušklíbl: „Přál bych si, aby jen žertoval.“</p>
<p>Galain utíkal zpátky po kamenitém chodníku a mával, aby jeho přátelé zamířili k remízku nalevo od cesty. Okamžitě jeho příkazu uposlechli, spěchali ke skupině stromů a seskákali z koní. Zavedli zvířata do lesíka tak hluboko, jak to bylo možné. Galain zašeptal: „Hlídka.“ On, Martin a Arutha uháněli zpět k okraji remízku, odkud mohli pozorovat každého, kdo se blížil po cestě.</p>
<p>Několik minut se nekonečně vleklo; pak se na pěšině vynořil tucet jezdců, tlupa sestávající z peklomorů i lidí. Peklomoři měli na sobě šedé pláštěnky a bez nejmenších pochyb to byli obyvatelé jižních lesů. Projeli kolem tří skrytých mužů bez zastávky, a když se ztratili za zatáčkou, Martin rozzuřeně zasyčel: „Pod Murmandamovým praporem se teď už shlukují i odpadlíci.“ Téměř si odplivl. „Je málo těch, které bych s radostí zabil, ale lidé, co slouží peklomorům pro hrstku zlata, jsou mezi nimi.“</p>
<p>Vrátili se k ostatním a Galain řekl Aruthovi. „Asi míli odsud mají u cesty ležení. Jsou chytří, kolem tábora není snadné projít a museli bychom tu nechat koně. Druhá možnost je přehnat se přímo přes ně.“</p>
<p>„Jak daleko je k jezeru?“ zajímalo Aruthu.</p>
<p>„Jenom pár mil. Ale až budeme za ležením, ocitneme se nad hranicí dřevin a není tam žádný pořádný úkryt, nanejvýš se můžeme skrčit za skálou. Bude to zdlouhavá cesta a raději bych ji podnikl v noci. Určitě jsou kolem slídilové a na cestě k mostu bude plno strážců.“</p>
<p>„A co ten druhý vstup, o němž mluvili gwaliové?“</p>
<p>„Jestli jsme jim správně porozuměli, tak byste museli sestoupit dolů do Stop beznaděje. Tam je někde jeskyně nebo puklina, která vede skrze skálu na povrch náhorní plošiny u jezera.“</p>
<p>Arutha uvažoval. „Necháme koně zde.“</p>
<p>Laurie se nevýrazně usmál. „Stejně dobře bychom mohli koně pustit a nechat je běžet, kam se jim zachce. Mrtví je nebudeme potřebovat.“</p>
<p>Roald se na něj obořil: „Můj starý kapitán se s vojáky, kteří před bitvou pořád mluvili o smrti, vůbec nemazal.“</p>
<p>„Dost!“ přerušil je Arutha. Postoupil o dva kroky a pak se k nim otočil. „Toho jsem se obával celou dobu. Dostal jsem se až sem a neustoupím, ale... jestli chcete, můžete se vrátit. Máte poslední příležitost. Nebudu vám to mít za zlé.“ Podíval se na Laurieho, pak na Jimmyho, Barua i na Roalda. Odpovědí mu bylo ticho.</p>
<p>Arutha přelétal zrakem jejich obličeje a pak stroze přikývl. „Výborně. Uvažte koně a odlehčete svým vakům. Půjdeme pěšky.“</p>
<p>Peklomor pozoroval cestu pod sebou, dobře osvětlenou velkým a středním měsícem. Malý měsíc právě vycházel. Dřepěl na skalním výběžku, ukrytý za velkým balvanem. Našel si místo tak dobře, že jej nebylo možno z cesty zahlédnout.</p>
<p>Martin a Galain namířili na peklomorova záda a Jimmy se protáhl kolem výběžku. Pokusí se projít kolem nepovšimnuti, ale kdyby se peklomor otočil nesprávným směrem, Martin s elfem jej hodlali zabít dřív, než vyhlásí poplach. Jimmy vyrazil jako první, neboť bylo pravděpodobné, že natropí nejméně hluku. Po něm šel Baru, pohyboval se mezi skalami s jistotou rozeného horala. Laurie i Roald postupovali dopředu nesmírně pomalu a Martin se v duchu ptal sám sebe, jestli vydrží mířit na cíl celý týden, než ti dva projdou. Pak se plížil Arutha, lehký vánek spolehlivě pohltil zvuk nepatrného zaváhání, když mu bota sklouzla do prohlubně. Pokračoval dál a zakrátko se připojil k ostatním mimo dosah hlídky. Během několika vteřin se objevil i Martin a za ním Galain. Elf prošel kolem nich a postavil se znovu do čela.</p>
<p>Baru naznačil, že půjde druhý, a Arutha souhlasně kývl. Chvilinku po něm následovali Laurie a Roald. Jimmy těsně předtím, než se vydal za nimi, přiložil tvář k Martinově a Aruthově líci a zašeptal: „Až budeme odsud pryč, první věc, kterou udělám, bude, že si zařvu tak, že se mi z toho rozskočí hlava.“</p>
<p>Martin jej dobrosrdečně plácl po zádech, aby už šel. Arutha se na Martina podíval a neslyšně pohnul rty: „Já také.“ Pak se princ pustil dolů vyschlým korytem. Martin se ještě ohlédl a vyrazil za ním.</p>
<p>V tichosti leželi v dolíku u cesty a před peklomory projíždějícími kolem je chránil jen nízký skalnatý výčnělek. Téměř nedýchali a ani se nepohnuli. Jezdci zpomalili. Arutha i ostatní zažívali dlouhé mučivé okamžiky v obavách před vyzrazením. Každičký nerv v jejich těle křičel touhou po činu a každičký sval požadoval pohyb. Jezdci pokračovali v obhlídce. S úlevným oddechem, který neměl daleko ke vzlyku, se Arutha odvalil a zjistil, že chodník je volný. Kývl na Galaina a přikázal tak vrátit se na cestu. Elf se znovu plížil napřed a ostatní pomalu vstali a následovali jej.</p>
<p>Na hřebenech vál mrazivý noční vítr. Arutha se posadil a opřel se o skálu. Sledoval Martinovu napřaženou paži, ukazující na něco před nimi. Galain objímal protější stěnu převisu, pod nímž se krčili. Překročili hřeben východně od stezky, čímž se zdánlivě odchýlili od původního směru, ale pokud se chtěli vyhnout husté síti hlídek, neměli jinou možnost. Nyní se před nimi otevíral hluboký kaňon, v jehož středu se vypínala náhorní planina s malým jezerem. Po levé straně se pěšina stáčela podél okraje propasti a mířila dál do hor, kde o něco výš mizela za vrcholkem. Všechny tři měsíce jasně ozařovaly krajinu.</p>
<p>V místě, kde se chodník přibližoval okraji kaňonu, stála dvojice kamenných věžiček. Další pár se nacházel na plošině na protější straně průrvy. Mezi nimi se pohupoval provazový most. Na všech čtyřech mohutných sloupech plály louče, jejichž plameny se pod nápory ledového vichru prudce zmítaly. Podle pohybu na mostě i na věžích bylo zřejmé, že celá oblast je pod dohledem. Arutha se znovu opřel zády o chladný kámen. „Pekraelin.“</p>
<p>Galain přisvědčil: „Opravdu. Zdá se, že mají obavu, že sem přitáhnete s vojskem.“</p>
<p>Martin na něj mrknul. „Taky nás to napadlo.“</p>
<p>Arutha se obrátil na Martina. „Měl jsi pravdu, když jsi mi připomněl silnici do Sarthu. Tady to není o nic lepší. Ztratili bychom tisíc mužů, pokud bychom chtěli přejít, ovšem za předpokladu, že bychom se dostali tak daleko. Na mostě, v zástupu...? Byla by to jatka.“</p>
<p>Martin se zeptal: „Vidíš ten temný obrys za jezerem?“</p>
<p>„Nějaká budova,“ přikývl Galain. Vypadal ohromeně. „Je neobvyklé vidět tuto budovu...jakoukoliv budovu na území Valherů, i když oni byli schopni všeho. Je to místo síly. Museli to postavit Valheru, ačkoliv jsem nikdy nic takového neviděl.“</p>
<p>„Kde najdu stříbrný trn?“ chtěl vědět Arutha.</p>
<p>Galain odpověděl: „Většina pověstí říká, že potřebuje vodu, takže roste na břehu jezera. Nic bližšího.“</p>
<p>Martina zajímala jiná otázka. „Jak se tam dostaneme?“</p>
<p>Galain jim pokynul a všichni tři opustili vyhlídku a vrátili se k ostatním. Elf poklekl a nabral hrst země. „Jsme tady a před námi je most. Někde dole v propasti je malá jeskyně nebo průrva, dost velká na to, aby jí prošel gwali, takže si myslím, že se jí budete moct protáhnout. Mohl by to být komín, kterým se lze vyšplhat nahoru, nebo třeba propojené jeskyně. Ale Apalla zdůrazňoval, že on a jeho lidé strávili na této plošině nějaký čas. Nezůstali zde kvůli té ‘zlé věci’, ale pamatoval si tolik, aby Tomas s Calinem uvěřili, že tu opravdu byl.</p>
<p>Na protější straně útesu jsem zahlédl rozpraskaný povrch, takže půjdeme kolem kaňonu, dokud nebudeme mít tu černou budovu mezi sebou a mostem. Tam najdete začátek cesty dolů. I kdyby po několika stopách pěšina zmizela, můžete se spustit po provazech. Já je pak vytáhnu a ukryji.“</p>
<p>Jimmy poznamenal: „To bude opravdu šikovné, až budeme chtít šplhat nahoru.“</p>
<p>Galain měl připravenou odpověď. „Zítra o západu slunce je spustím. Nechám je viset do svítání a pak je zase schovám. Další noc zrovna tak. Myslím, že se mi podaří najít skrýš v nějaké puklině. Možná že budu muset pelášit do křoví, ale určitě se nenechám nachytat žádným peklomorem.“ Jeho hlas nezněl příliš přesvědčivě. „Kdybyste potřebovali provazy dřív, prostě zavolejte,“ dodal s úsměvem.</p>
<p>Martin pohlédl na Aruthu. „Dokud nevědí, že jsme tady, máme naději. Pořád se dívají k jihu, myslí, že jsme někde mezi Elvandarem a Pekraelinem. Dokud se neprozradíme...“</p>
<p>Arutha se zamyslel. „Je to dobrý plán, nic lepšího mě nenapadá. Jdeme.“</p>
<p>Rychle, protože se potřebovali dostat na dno propasti před východem slunce, se plížili mezi skalami a mířili k nejvzdálenějšímu konci kaňonu.</p>
<p>Jimmy se tiskl ke skalní stěně v místě, kam most vrhal stín. Nacházel se asi sto padesát stop pod okrajem, ale přesto by jej mohli shora zahlédnout. Úzká černá trhlina zvala do své náruče kousek od něj. Jimmy otočil hlavu na Laurieho a zašeptal: „Samozřejmě musí být přímo pod mostem.“</p>
<p>„Doufejme, že se nebudou obtěžovat podívat se dolů.“</p>
<p>Předali zprávu dozadu a Jimmy vlezl do otvoru. Prvních deset stop se musel plazit, ale pak se chodba rozšířila v jeskyni. Otočil se a požádal: „Podejte mi louči a křesadlo.“</p>
<p>Vzal obojí do rukou, když vtom se za ním něco pohnulo. Varovně sykl a v mžiku měl v ruce dýku. Slabé světlo, které sem vnikalo zvenčí bylo spíš na škodu než k užitku, neboť díky němu se jeskyně utápěla v inkoustové tmě. Jimmy zavřel oči a spolehl se na ostatní smysly. Ustoupil zpátky k průchodu a v duchu se pomodlil k bohu zlodějů.</p>
<p>Před sebou uslyšel škrábavý zvuk, jako kdyby zaskřípaly drápy o kámen, a pomalé těžké funění. Vzpomněl si na gwali a na jejich vyprávění o „zlé věci,“ která snědla jednoho z jejich tlupy.</p>
<p>Zvuk se ozval znovu, tentokrát mnohem blíž, a Jimmy horoucně zatoužil po světle. Odsunul se doprava a zaslechl Laurieho tázavě vyslovit jeho jméno. Chlapec zašeptal: „Je tu nějaké zvíře.“</p>
<p>Laurie něco řekl mužům za sebou a pak se začal plazit ven, aby uvolnil cestu. K chlapci se donesla slabá slova, zřejmě Roaldova: „Martin jde za tebou.“</p>
<p>Jimmy sevřel nůž pevněji v dlani a pomyslel si, ano, když se jedná o boj se zvířaty, taky bych poslal Martina. Čekal, že mohutný vévoda skočí každým okamžikem do jeskyně za ním, a divil se, proč mu to trvá tak dlouho.</p>
<p>Pak opět cosi zašelestilo a tentokrát to mířilo k chlapci. Odskočil a instinktivně se začal drápat nahoru po stěně. Ucítil, jak se cosi dotklo jeho lýtka, a uslyšel cvaknutí čelistí. Jimmy se ve vzduchu otočil, využil svých vrozených akrobatických schopností a schoulil se, aby se po dopadu odvalil stranou. Dopadl však na cosi, co nebyla skála. Bez váhání se rozmáchl a bodl dýkou. Cítil, jak se její špička do něčeho zanořila. Dokončil kotoul a spadl ze hřbetu tvora, který zafrkal a zasyčel způsobem připomínajícím hada nebo ještěra. Chlapec se zkroutil, a jakmile se zvedl na nohy, vytáhl nůž z masa. Stvoření sebou mrsklo téměř stejně hbitě jako Jimmy, jenž opět naslepo uskočil. Praštil se přitom do hlavy o nízký strop.</p>
<p>Napůl omráčen ztěžka narazil do stěny jeskyně v témže okamžiku, jako se vymrštil jeho protivník. Znovu minul jen o vlásek. Jimmy, jehož smysly nebyly s to vnímat naplno, máchl v obraně rukou a zjistil, že se jeho paže omotala kolem krku té příšery. Jako pověstný jezdec na tygrovi nemohl uvolnit sevření, protože dokud se pevně držel, zvíře na něj nemohlo dosáhnout. Jimmy si dřepl na zadek a nechal se vláčet kolem dokola po jeskyni. Přitom neustále vrážel svou dýku do kožnatého povrchu netvorova těla. Nemohl se však příliš rozpřahovat, takže jeho rány nebyly nikterak účinné. Zvíře sebou házelo a tlouklo Jimmym o kamenné stěny. Chlapec krvácel z mnoha odřenin a cítil, jak se jej zmocňuje zoufalství, protože příšera se zdála nabývat na zuřivosti a svým zběsilým třeštěním mu trhala ruku z ramene. Po Jimmyho tvářích tekly slzy strachu a pološílený hrůzou bušil do tajemného zvířete. „Martine,“ napůl vykřikl a napůl vzlykl. Kde je? Jimmy s náhlou jistotou poznal, že štěstí, s nímž se tolik chlubíval, se od něj tentokrát odvrátilo. Poprvé, co si pamatoval, zakoušel bezmoc. Z této situace mu nemohla pomoci žádná výmluva ani sebelépe vymyšlená lest. Zvedl se mu žaludek, tak strašně se bál o svůj život. Nebylo to žádné vzrušené rozechvění, jaké zažil, když jej honili po zlodějské silnici, ale děsivá omračující ospalost, zachtělo se mu schoulit se do klubíčka a ukončit své trápení.</p>
<p>Tvor se nepřestával zmítat a dál Jimmym tloukl o chladný kámen. Pojednou však znehybněl. Jimmy do něj ještě chvíli bodal, dokud se nad ním neozval hlas: „Je mrtvý.“</p>
<p>Stále omámený malý zloděj otevřel oči a uviděl Martina, který se nad ním tyčil v celé své výšce. Baru a Roald stáli za ním, žoldnéř měl v ruce zapálenou louči. Vedle chlapce ležel podivný ještěrovitý tvor. Byl sedm stop dlouhý a připomínal leguána s ostny na hřbetě a krokodýlí tlamou. Z místa mezi lebkou a krkem mu trčel Martinův lovecký nůž. Vévoda poklekl vedle Jimmyho. „Jsi v pořádku?“</p>
<p>Jimmy se odtáhl co nejdál od nehybného tvora, pořád byl strnulý hrůzou. Když jeho ochablé smysly pochopily, na co se ho Martin ptá, a uvědomil si, že je naživu, prudce zavrtěl hlavou. „Ne, nejsem v pořádku.“ Otřel si slzami smáčené líce a znovu řekl: „Ne, zatraceně, nejsem.“ Znovu se rozplakal a stále dokola opakoval: „Zatraceně, myslel jsem, že...“</p>
<p>Arutha prolezl těsnou chodbou jako poslední a rychle ohodnotil nastalou situaci. Přistoupil k chlapci, který se bezmocně opíral o skalní stěnu a jemuž se po tvářích řinuly potoky slz. Něžně mu položil ruku na rameno a utěšoval ho: „Už je po všem. Už je to dobré.“</p>
<p>Jimmy roztřeseným hlasem, v němž se mísil strach s hněvem, ze sebe vypravil: „Myslel jsem, že mě to dostalo. Do háje, v životě jsem se tolik nebál.“</p>
<p>Martin prohlásil: „Jestli tě mělo konečně něco vylekat, Jimmy, pak se k tomu tahle potvora báječně hodí. Podívej se na ty čelisti.“</p>
<p>Jimmy se zachvěl. Arutha mu domlouval: „Všichni se něčeho bojíme, Jimmy. Ty jsi prostě jen po dlouhé době potkal něco, co tě opravdu vyděsilo.“</p>
<p>Jimmy přikývl. „Doufám, že to tu někde nemá většího bratříčka.“</p>
<p>Arutha se zeptal: „Utrpěl jsi nějaké zranění?“</p>
<p>Chlapec se rychle prohlédl. „Jen modřiny.“ Pak bolestivě zamrkal. „Spoustu modřin.“</p>
<p>Baru se ozval: „Skalní had. Je obrovský. Zasloužíš si uznání, vévodo Martine, když jsi ho zabil takovým nožem.“</p>
<p>Za světla budil tvor úctu, ale nebylo to nic v porovnání s představou, kterou si o něm Jimmy vytvořil ve tmě. „Tohle je ta ‘zlá věc’?“</p>
<p>Martin přisvědčil. „Nejspíš ano. I tobě připadal příšerný, a jen si pomysli, jak na něj asi museli pohlížet tři stopy vysocí gwaliové.“ Zvedl louči, kterou mu Roald podal zřejmě ve chvíli, kdy do jeskyně vstoupil Arutha. „Pojďme se podívat, kde to vlastně jsme.“</p>
<p>Nacházeli se v úzké, ale vysoké sluji, podle vzhledu nejspíš vápencové. Podlaha se směrem dál od vchodu mírně zvedala.</p>
<p>Jimmy vypadal potlučeně a i roztrhaný oděv vypovídal o prožité zkoušce, přesto však vzal Martinovi louč z ruky a prohlásil: „Pořád jsem ještě odborník na lezení do míst, kam mě nikdo nezval.“</p>
<p>Rychle se pohybovali soustavou propojených skalních dutin, z nichž každá se prostírala o něco výš než ta předchozí. Navazující jeskyně vypadaly podivně a celá družina měla pocit zvláštního neklidu. Náhorní plošina byla dostatečně rozlehlá na to, aby jejím nitrem mohli cestovat nějaký čas, aniž by příliš stoupali. Ale Jimmy se po nějaké době ozval: „Postupujeme ve spirále. Přísahal bych, že teď jsme někde nad místem, kde Martin zabil toho skalního hada.“</p>
<p>Pokračovali dál, dokud se neocitli ve slepé uličce. Jimmy se rozhlédl a ukázal nahoru. Asi tři stopy nad jejich hlavami se otevíral úzký otvor. „Komín,“ oznámil Jimmy. „Nahoru se šplhá tak, že se opíráte zády o jednu stěnu a chodidly o druhou.“</p>
<p>„Co když se rozšíří příliš?“ strachoval se Laurie.</p>
<p>„Pak se obvykle sleze dolů. Rychlost výstupu je na vás. Doporučuji postupovat pomalu.“</p>
<p>Martin podotkl: „Když se nahoru dostanou gwaliové, pak bychom to měli svést taky.“</p>
<p>Roald se ušklíbl. „‘sím Vaši Milost za prominutí, ale myslíš si, že se dokážeš taky mihnout mezi stromy jako oni, aby tě nikdo ani okem nezahlédl?“</p>
<p>Martin si kousavé poznámky nevšímal a věnoval se chlapci. „Jimmy?“</p>
<p>„Ano, půjdu první. Nechci předčasně skončit s tímhle světem jen proto, že se jeden z vás pustí a spadne na mě. Stůjte stranou, dokud na vás nezavolám.“</p>
<p>S Martinovou pomocí se Jimmy obratně dostal do komína. Byl správně široký, přesně na to, aby měl člověk dost místa k pohybu. Pro Martina a Barua bude možná trochu těsný, ale protáhnou se, pomyslel si chlapec cestou. Netrvalo dlouho a ocitl se nahoře, asi třicet stop nad spodní jeskyní. Shledal, že se nachází v další sluji. Bez světla nedokázal odhadnout její velikost, ale podle slabé ozvěny svého dechu usoudil, že je dost prostorná. Slezl o kousek dolů, aby mohl zavolat na ostatní, a pak se znovu vyškrábal na rovnou zem.</p>
<p>Když se v díře objevila první hlava, Roaldova, Jimmy zapálil louči. Zanedlouho byli všichni nahoře. Jeskyně byla obrovská, napříč měřila dobře dvě stě stop. Strop se klenul asi ve výšce pětadvaceti stop. Ze země čněly stalagmity různých rozměrů a tvarů, některé se dokonce spojovaly se stalaktity visícími nad nimi a tvořily tak vápencové pilíře. Krápníková sluj připomínala kamenný les. V dálce bylo vidět několik dalších jeskyní a chodeb.</p>
<p>Martin se rozhlédl kolem sebe. „Jak vysoko jsme podle tvého názoru vylezli, Jimmy?“</p>
<p>„Ne víc než sedmdesát stop. Nejsme ani v polovině cesty.“</p>
<p>„Kudy teď?“ zeptal se Arutha bezradně.</p>
<p>Jimmy odpověděl: „Nemáme jinou možnost než vyzkoušet průchody jeden po druhém.“</p>
<p>Vybral jeden z mnoha východů a zamířil k němu.</p>
<p>Po několika hodinách průzkumu se Jimmy otočil na Laurieho. „Jsme na povrchu.“</p>
<p>Poslali o tom zprávu dozadu a Arutha se protáhl kolem zpěváka, aby se podíval. Nad chlapcovou hlavou byl úzký průlez, spíš jen trhlina. Arutha spatřil denní světlo, jež po tak dlouhé době strávené ve spoře osvětlených podzemních chodbách téměř oslepovalo. Jimmy pokývl a lezl dál, dokud svým tělem nezastínil blankytný jas.</p>
<p>Když se vrátil, řekl: „Ústí pod skalním převisem. Jsme asi sto yardů od zdi té černé budovy, která je nejblíž k mostu. Je veliká a má dvě poschodí.“</p>
<p>„Jsou tam stráže?“</p>
<p>„Žádné jsem neviděl.“</p>
<p>Arutha chvíli uvažoval a pak rozhodl: „Počkáme do setmění. Jimmy, mohl bys zůstat blízko u povrchu a poslouchat?“</p>
<p>„Je tam římsa,“ přisvědčil chlapec a začal se znovu škrábat nahoru.</p>
<p>Arutha se posadil a ostatní následovali jeho příkladu. Čekali na tmu.</p>
<p>Jimmy napínal a uvolňoval svaly, aby předešel křečím. Na planině vládlo hrobové ticho, až na ojedinělé zvuky, jež sem přivál vítr. Nejčastěji slyšel útržky slov nebo dusot bot, které přicházely od mostu. Jednou měl dojem, že zaslechl podivný hluboký zvuk z černého domu, ale nebyl si jistý. Slunce se sklánělo za obzor, ale obloha byla stále světlá. Bylo určitě dvě hodiny po čase k pozdní večeři, ale v této nadmořské výšce, tak daleko na severu, a navíc krátce před letním slunovratem slunce zapadalo mnohem později než v Krondoru. Jimmy si připomněl, že v minulosti častokrát kvůli práci vynechal jídlo, ale kupodivu to žaludku nezabránilo v hlasitém kručení.</p>
<p>Konečně se dostatečně setmělo. Jimmy se z toho upřímně radoval a i ostatní očividně sdíleli jeho pocity. Něco je na tomto místě přivádělo do stavu vzteklého pobouření. Dokonce i Martin několikrát polohlasně proklínal ‘to zpropadené čekání’. Dělo se tu něco zvláštního, jakoby ze země vyvěralo ‘cosi’, co ovlivňovalo jejich pocity a nepozorovaně měnilo jejich postoje. Jimmy věděl, že se nebude cítit v bezpečí, dokud nenechá Pekraelin daleko za zády a vzpomínky na něj nevyblednou.</p>
<p>Jimmy vyšplhal vzhůru a dával pozor. Po chvíli se z otvoru vynořila Martinova hlava. Vévoda se postavil a za ním vylezli i další. Podle dohody se rozdělili do tří dvojic: Baru s Lauriem, Roald s Martinem a Jimmy s princem. Budou na břehu jezera pátrat po rostlině, a jakmile ji najdou, vrátí se do průrvy a počkají dole na ostatní.</p>
<p>Arutha a Jimmy byli vysláni směrem k vysoké černé budově. Domluvili se na tom, že začnou hledat nejprve za ní. Připadalo jim rozumné poohlédnout se nejprve po strážích, než se začnou potloukat kolem starobylého odkazu Valherů. Nebylo možné odhadnout, jaký k němu mají peklomoři vztah. Mohli jej chovat v téže bojácné úctě jako elfové a neodvažovat se do stavení vstoupit, nebo se mu mohli vyhýbat - s výjimkou nějakých oslav - pokud je považovali za kapli, nebo mohli být uvnitř v hojném počtu. Nikdo nemohl říci, která z variant je ta pravá.</p>
<p>Jimmy klouzal neslyšně tmou, přitočil se k budově a přitiskl se k rohu. Kameny byly podivně hladké. Jimmy po nich přejel prsty a zjistil, že mají podobnou strukturu jako mramor. Arutha čekal se zbraní v ruce, zatímco Jimmy se rychle plížil kolem dokola. „Nikdo v dohledu,“ zašeptal, „jsou jen na mostě.“</p>
<p>„A uvnitř?“ sykl Arutha.</p>
<p>Jimmy odvětil: „Nevím. Je to velký dům, ale má jen jedny dveře. Mám se podívat?“ Doufal, že princ řekne ne.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Jimmy vedl Aruthu podél zdi za roh, kde se ocitli před jediným vchodem do rozlehlé budovy. Nad ním se lesklo půlkruhové okno, z něhož se linula slabá záře. Jimmy naznačil Aruthovi, ať mu udělá stoličku, a mladý zloděj se natáhl k římse nad dveřmi. Chytil se rukama, vyšvihl se na ni a nahlédl oknem do útrob domu.</p>
<p>Rozhlížel se po vnitřním prostoru. Pod ním, za dveřmi, se rozprostírala jakási předsíň s podlahou z kamenných desek. Za ní byly otevřené dvoukřídlé dveře a dál už jen čerň. Jimmy si všiml na zdi pod oknem něčeho zvláštního. Uhlazený kámen, který jej před chvílí tak zaujal, tvořil pouze vrchní vrstvu průčelí.</p>
<p>Jimmy seskočil dolů. „Přes okno není nic vidět.“</p>
<p>„Nic?“</p>
<p>„Vede tam chodba do tmy, to je vše; po strážích ani památky.“</p>
<p>„Začneme hledat kolem jezera, ale pořád tu budovu hlídej.“</p>
<p>Jimmy souhlasil a oba zamířili dolů ke břehu. Podivné stavení v něm probudilo jeho svrbění, kterému říkal ‘něco není v pořádku’. Zaplašil však všechny pocity, které by jej mohly rozptylovat, a soustředil se pouze na hledání.</p>
<p>Dlouhé hodiny pročesávali oblast kolem vody. Našli jen několik málo druhů bahenních a vodních bylin, na planině téměř nic nerostlo. V dálce se několikrát ozval slabý šelest, o němž Arutha předpokládal, že jej způsobila některá z dvojic jejich přátel.</p>
<p>Když začalo nebe šednout, Jimmy Aruthu upozornil na nadcházející svítání. Princ se znechuceně podrobil a doprovodil chlapce zpět k převisu. Laurie i Baru již byli uvnitř a Martin s Roaldem se k nim připojili o několik minut později. Všichni svorně hlásili, že stříbrný trn nenašli.</p>
<p>Arutha na to neřekl nic, jen se pomalu otočil k ostatním zády. Zaťal pěsti a zaklonil hlavu, jako kdyby utrpěl těžký otřes. Všechny zraky byly obráceny na něj a sledovaly, jak tam stojí a zírá do tmy. Slabé světlo shora ozařovalo princův profil a jeho přátelé spatřili na potemnělých tvářích slzy. Náhle se otočil čelem ke svým společníkům. Chraplavým hlasem zašeptal: „Musí tu být.“ Hleděl postupně na každého z nich a oni v jeho očích poznali onu nezměrnou hloubku upřímného citu, bolest z nepřekonatelné ztráty a sdíleli obavy zároveň s ním. Viděli utrpení a pomalé umírání. Jestliže nenajdou stříbrný trn tady, pak Anitě není pomoci.</p>
<p>Martin chápal bratrovu bolest a vnímal ji jako svou vlastní, ale nejen to. V srdci stále choval živou vzpomínka na otce v jeho odloučenosti v dobách, kdy byl Arutha ještě příliš malý, než aby si to uvědomoval. Borric nesmírně truchlil nad ztrátou své milované Kateřiny. Lovec vychovaný mezi elfy cítil, jak se mu stahuje hruď, když si představil svého bratra, jak znovu jako otec prožívá osamělé noci před krbem, vedle prázdného křesla, pouze s podobiznou na zdi, na niž nepřestává upínat zrak. Ze tří bratrů pouze Martin zahlédl nesnesitelnoou hořkost, která pronásledovala jeho otce každým dnem až do úplného konce. Jestliže Anita zemře, Aruthovo srdce i radost zemřou s ní. Martin se odmítl podrobit pohlcující beznaději a zašeptal: „Někde tu určitě bude.“</p>
<p>Jimmy se připojil: „Je tu místo, kde jsme ještě nehledali.“</p>
<p>Arutha pochopil: „Uvnitř té budovy.“</p>
<p>„Pak musíme udělat jednu jedinou věc,“ prohlásil Martin pevně.</p>
<p>Jimmy s údivem uslyšel sám sebe říkat: „Jeden z nás musí dovnitř trochu se tam porozhlédnout,“ a okamžitě mu bylo jasné, že se za to bude nenávidět.</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola sedmnáctá</emphasis></strong></p>
<p> <strong>VOJEVŮDCE</strong></p><empty-line /><p>Kobka páchla shnilou slámou.</p>
<p>Pug se pohnul a zjistil, že má ruce připoutané ke zdi pomocí řemenů z needří usně. Kůže z netečného a tupého šestinohého tsuranského zvířete byla vydělána tak, že byla téměř stejně pevná jako ocel, a byla pevně zapuštěna do kamenné zdi. Puga bolela hlava po střetnutí se zvláštní světelnou koulí rušící magii. Znepokojovala jej však ještě jiná skutečnost. Snažil se zahnat duševní otupělost a pohlédl na pouta. Začal v paměti skládat zaklínadlo, které mělo rozpustit úvazy na nehmotný plyn, když tu náhle pocítil nesprávnost. Nedokázal to popsat jinak než <emphasis>nesprávnost</emphasis>. Jeho magie neúčinkovala. Pug se opřel o stěnu a uvědomil si, že celu zahaluje jakési kouzlo, jež v zárodku maří jakýkoliv pokus o jinou magii. Samozřejmě, pomyslel si. Jak jinak udržet mága v žaláři?</p>
<p>Rozhlédl se po místnosti. Byla to tmavá díra, do níž pronikalo jediné světlo maličkým zamřížovaným otvorem vysoko nade dveřmi. Něco malého a mrštného zašelestilo ve slámě u Pugových nohou. Vykopl a titěrný narušitel se zapištěním odpelášil. Zdi byly vlhké, takže usoudil, že on a jeho společníci se nacházejí v podzemí. Nedokázal odhadnout, jak dlouho tu už byli ani kde by mohli být. Mohli je zavléct na jakékoliv místo na Kelewanu.</p>
<p>Meecham a Dominik byli přivázáni ke zdi naproti Pugovi a po jeho pravici visel v poutech Hochopepa. Pug ihned pochopil, že Říše se ocitla na ostří nože, jestliže se Vojevůdce odvážil pokořit i Hochopepu. Zajmout vypovězeného odpadlíka byla jedna věc, ovšem uvěznit Ctihodného, to bylo něco zcela jiného. Podle práva měl být Ctihodný vůči Vojevůdcovým rozhodnutím imunní. Kromě císaře se mohl jedině Ctihodný vzepřít Vojevůdcovu nařízení. Kamatsu měl pravdu. Vojevůdce chystal již brzy nějaký zásadní útok či převrat ve Velké hře Rady, neboť Hochopepovo zajetí ukazovalo na pohrdání všemi protivníky.</p>
<p>Meecham zasténal a pomalu vzhlédl. „Moje hlava,“ zamumlal. Když zjistil, že je připoután, zkusmo zatahal za řemeny. „Nu,“ podíval se tázavě na Puga, „co teď?“</p>
<p>Pug mu pohled oplatil. „Počkáme.“</p>
<p>Bylo to dlouhé čekání, možná tři čtyři hodiny. Konečně se někdo objevil. Dveře se bez jakéhokoliv varování rozletěly a vstoupil černě oděný mág. Za ním kráčel voják v císařské bílé. Hochopepa vyštěkl: „Ergorane! Zešílel jsi? Okamžitě mě odvaž!“</p>
<p>Mág pokynul vojákovi, aby uvolnil Pugovi pouta. Hochopepovi řekl: „Dělám to, co dělám, pro Říši. Spřáhl ses s našimi nepřáteli, tlusťochu. Přednesu Shromáždění zprávu o tvé zradě hned, jak potrestám tohoto podvodného mága.“</p>
<p>Pug byl vyvlečen ven a mág jménem Ergoran mu oznámil: „Milambere, svým představením na císařských hrách minulý rok sis vysloužil uznání - dost na to, abychom zajistili, že kolem sebe nerozpoutáš další takový humbuk.“ Dva vojáci mu připevnili na zápěstí vzácné a drahé kovové náramky. „Magická opatření v tomto vězení ruší veškerou magii přicházející zevnitř. Až se octneš mimo žalář, nahradí je tyto kroužky.“ Naznačil dvěma strážným, aby se Puga chopili, a třetí jej postrkoval zezadu.</p>
<p>Pug věděl, že nemá smysl ztrácet s Ergoranem čas. Ze všech mágů, kterým se přezdívalo Vojevůdcovi mazlíčci, byl tento nejzuřivější. Patřil k těm několika málo Ctihodným, kteří věřili, že Shromáždění by se mělo stát prodlouženou paží výkonného vládnoucího uskupení v Říši - Nejvyšší rady. Ti, kdož jej znali, byli dokonce přesvědčeni, že Ergoranovým konečným cílem je dosáhnout toho, aby Shromáždění převzalo moc Nejvyšší rady. Tradovalo se, že zatímco navenek vládl horkokrevný Almecho, za jeho rozhodnutími stál přečasto Ergoran, byl to právě on, kdo prý určoval politiku Strany sváru.</p>
<p>Pug po dlouhých schodech vyšel do ostrého slunečního svitu. Po temnotě v cele byl na okamžik oslepen. Táhli jej přes nádvoří nějaké obrovské budovy a jeho oči si pomalu zvykaly. Byl veden po širokém schodišti, a zatímco se plahočil nahoru, ohlédl se přes rameno. Zaznamenal dost významných prvků v okolní krajině, aby věděl, kde se ocitl. Viděl řeku Gagajin, která pramenila v horách zvaných Vysoká stěna a klikatila se až k městu Jamar, kde vtékala do moře. Byla to hlavní severojižní tepna v říšských centrálních provinciích. Pug byl zavlečen do samotného Svatého města, do Kentosani, hlavního města říše Tsuranuanni. A podle přítomnosti tuctů bíle oděných a ozbrojených strážců poznal, že je ve Vojevůdcově paláci.</p>
<p>Postrkovali jej dlouhou chodbou, dokud se nedostali do hlavního sálu. Kamenné stěny zde končily a před ním se odsunuly pevné pomalované dveře z kůže a dřeva. Vojevůdce se rozhodl vyslýchat vězně ve své osobní poradní komnatě.</p>
<p>Nedaleko středu místnosti stál další mág a čekal na příkazy svého pána, který seděl a četl jakýsi svitek. Tohoto mága, Elgahara, znal Pug jen letmo. Věděl však, že zde se pomoci nedovolá, ani pro Hochopepu, protože Elgahar byl Ergoranův bratr. Magické nadání v jejich rodině zapustilo své kořeny hluboko. Elgahar odjakživa následoval příkladu svého bratra a v otázkách politiky tomu nebylo jinak.</p>
<p>Muž sedící na kupě podušek byl středního věku a na sobě měl bílý háv, jehož výstřih a rukávy lemoval zlatý proužek. Pug si vzpomněl na Almecha, Vojevůdcova předchůdce, a uvědomil si, že tento muž, Axantucar, co se týče vzhledu, je naprostým opakem svého strýce. Zatímco Almecho byl zavalitý silný muž s býčím krkem a pohyby rozeného válečníka, tento připomínal spíš učence či učitele. Byl hubený jako lunt, jako nějaký odříkavý poustevník a jeho rysy nebylo možno popsat jinak než slovem jemné. Potom zvedl hlavu a Pug si konečně všiml podobnosti. Tento Tsuran měl v očích týž šílený hlad po moci jako jeho strýc.</p>
<p>Vojevůdce beze spěchu odložil svitek a vstal. „Milambere, máš odvahu, ne-li přímo drzost, když ses vrátil. Samozřejmě budeš popraven, ale než tě necháme pověsit, rádi bychom znali odpověď na jednu otázku: Proč ses vracel?“</p>
<p>„Na mém světě roste síla, tajemná ďábelská bytost, která se snaží vystoupit na povrch a zničit mou planetu.“</p>
<p>Vojevůdce se zatvářil zaujatě a pokynul, aby Pug pokračoval. Pug vypověděl vše, co mu bylo známo, bez přikrašlování a zveličování. „S pomocí magických prostředků jsem zjistil, že tato věc pochází z Kelewanu; osudy obou světů se spolu jakýmsi způsobem znovu propojily.“</p>
<p>Když skončil, Vojevůdce promluvil: „Vymyslel sis zajímavou pohádku.“ Ergoran vypadal, že jej Pugův příběh nepřesvědčil, ale Elgahar byl upřímně znepokojen. Vojevůdce hovořil dál: „Milambere, je to vskutku škoda, že jsi byl od nás při té zradě odtržen. Kdybys zůstal, mohli jsme pro tebe najít místo vypravěče. Ohromná temná síla, zrozená v jakýchsi zapomenutých zákoutích naší Říše. Ach, jak dojemný příběh.“ Pak se jeho úsměv vytratil a on se naklonil dopředu. Loket si opřel o koleno a upřel na Puga oči. „Tak teď pravdu. Ta podlá noční můra, kterou jsi mě chtěl vystrašit, není nic než ubohý pokus odvrátit mou pozornost od tvých skutečných záměrů. Strana Modrých kol a její spojenci jsou v Nejvyšší radě na pokraji zhroucení. Proto ses vrátil, neboť ti, kteří tě dříve považovali za spojence, jsou zoufalí, vědí, že Strana sváru zanedlouho získá naprostou převahu a že to již nemohou zvrátit. Ty a ten tlouštík jste se znovu přidali k těm, kteří v průběhu invaze na tvůj domovský svět zaprodali Partnerství pro válku. Bojíte se nového řádu, jenž přináším a představuji. Za několik dní vyhlásím rozpad Nejvyšší rady a tím překazím vaše plány. Nevím, co jste si připravili, ale dostanu z tebe pravdu po dobrém, či po zlém. A přinutím tě prozradit jména těch, kteří se proti nám spikli.</p>
<p>A získáme od tebe tajemství návratu. Jakmile budu mít Říši pevně v rukou, vrátíme se na tvůj svět a rychle dokončíme to, co mělo být vykonáno již za vlády mého strýce.“</p>
<p>Pugův pohled přelétal z jedné tváře na druhou. Uvědomoval si krutou pravdu. Setkal se a hovořil kdysi s Rodricem, šíleným králem. Vojevůdce nebyl tolik choromyslný jako tehdy král, ale nebylo pochyb, že není zcela příčetný. A za ním stál někdo, kdo neprozrazoval příliš, ale přesto dost na to, aby Pug pochopil. Ergoran byl hnací silou, jíž bylo třeba se obávat, on byl ten nepochybný génius, jenž měl na svědomí nadvládu Strany sváru. On by se stal skutečným vládcem říše Tsuranuanni, a jednoho dne snad i veřejně.</p>
<p>Přiběhl posel, uklonil se před Vojevůdcem a podával mu pergamen. Vojevůdce jej spěšně přečetl a pak prohlásil: „Musím jít do Rady. Uvědomte inkvizitora, že požaduji jeho služby na čtvrtou noční hodinu. Stráže, odveďte tohoto lháře zpět do cely.“ Strážní se Puga chopili a vlekli jej za řetězy. Vojevůdce mu ještě připomněl: „Uvažuj o tom, Milambere. Možná zemřeš pomalu a bolestivě, ale zemřeš. Volba je na tobě. V každém případě z tebe pravdu dostaneme.“</p>
<p>Pug pozoroval Dominika, jak upadá do transu. Pug svým společníkům vypověděl o Vojevůdcově odezvě. Hochopepa nějakou dobu zuřil a posléze propadl zamlklosti. Jako všem ostatním, kteří nosili černý háv, připadalo zavalitému mágovi naprosto nepřípustné, aby jej kdokoliv pomíjel. S uvězněním se téměř nebyl schopen vyrovnat. Meecham toho jako obvykle mnoho nenamluvil a mnich rovněž nevypadal příliš rozrušeně. Rozhovor, který mezi nimi proběhl, byl krátký a odevzdaný.</p>
<p>Dominik se krátce nato začal věnovat svým cvičením, která Puga okouzlovala. Posadil se a začal rozjímat a nyní se oddal jakémusi vytržení. Pug v tichosti přemýšlel o mnichových duševních schopnostech. Dospěl k závěru, že ani v této smrduté cele bez naděje na útěk, se není třeba podvolit strachu a dovolit mu nechat ze sebe učinit primitivní vyděšené ubožáky. Pug se v duchu vrátil do dob, kdy trávil dětství v Crydee. Vzpomněl si na pocit marnosti při Kulganových a Tullyho hodinách, během nichž se snažil ovládnout magii, o které o mnoho let později zjistil, že se pro něj nehodí. Škoda, pomyslel si. Během doby strávené v Hvězdnu objevil mnoho věcí, jež jej přesvědčily o tom, že nižší magie je na Midkemii daleko rozvinutější než na Kelewanu. Bylo to způsobeno nejspíš tím, že to byla jediná magie, která si na Midkemii našla své místo.</p>
<p>Pug si jen tak zkusmo vybavil zaklínadlo, které ho Kulgan učil, jedno z těch, které nikdy nezvládl úplně. Hm, podivil se, kouzla nižší stezky tu nic nerušilo. Začal bojovat s podivnou překážkou uvnitř své mysli a celkem se u toho bavil. Jako chlapec se této zkušenosti bál, protože byla předzvěstí neúspěchu. Nyní však věděl, že to prostě bylo dáno uzpůsobením jeho vědomí pro vyšší stezku, která ovládnutí nižší magie popírala. Přesto jej účinky protimagických opatření donutily věnovat se tomu problému pečlivěji. Zavřel oči a představil si jedno ze zaklínadel, která nesčíselněkrát zkoušel, a pokaždé tehdy selhal. Vzorec v jeho mysli se vzpíral požadavkům nižší magie, ale když jej přepracoval podle svého obvyklého zaměření, nějak se vzepřelo ochranným štítům, odchýlilo se a... Pug se posadil a široce otevřel oči. Téměř na to přišel! Na kratičký okamžik skoro pochopil. Potlačil své vzrušení, znovu zavřel oči, sklonil hlavu a soustředil se. Kdyby se mu jen podařilo vrátit se k tomu bodu, onomu zlomečku vteřiny, kdy se dotkl poznání... chvilce, která pominula stejně rychle, jako se objevila. V této zatuchlé špinavé kobce stanul na pokraji jednoho z největších objevů v dějinách tsuranské magie. Kdyby jen dokázal znovu uchopit...</p>
<p>Dveře do žaláře se otevřely. Pug vzhlédl, stejně jako Hochopepa a Meecham. Dominik setrvával nadále v transu. Dovnitř vstoupil Elgahar a přikázal vojákovi, aby za ním zavřel. Pug vstal a protahoval si ztuhlé nohy, které mu promrzly na chladné kamenné podlaze poházené slámou, když přemítal o svém dětství.</p>
<p>„To, co jsi řekl, je znepokojivé,“ prohlásil černě oděný mág.</p>
<p>„To by také mělo být, je to totiž pravda.“</p>
<p>„Možná, ale možná také ne, i kdybys tomu ty sám věřil. Chci slyšet všechno.“</p>
<p>Pug mágovi pokynul, aby se posadil, ale ten odmítavě zavrtěl hlavou. Pug pokrčil rameny, znovu se uvelebil na tvrdé zemi a pustil se do vyprávění. Když došel k místu, kde popisoval Rogenovo vidění, Elgahar vypadal nesmírně zaujatě a přerušil Puga mnoha otázkami. Potom Pug pokračoval, a když skončil, Elgahar potřásl hlavou. „Pověz mi, Milambere, je na tvém světě mnoho těch, kteří by porozuměli větám, jež slyšel ten věštec ve své představě?“</p>
<p>„Ne. Jen já a snad dva další by je dokázali přeložit a pouze Tsurané z LaMutu by byli schopni odhadnout, že je to starobylá tsuranština z Vyšších chrámů.“</p>
<p>„Pak je tu děsivá možnost. Musím vědět, jestli jsi o ní uvažoval.“</p>
<p>„A o čem?“</p>
<p>Elgahar se naklonil k Pugovi a pošeptal mu do ucha jediné slovo. Pug zbledl a zavřel oči. Ještě na Midkemii jeho mysl započala se spřádáním poznatků, které měl k dispozici. Podvědomě celou dobu věděl, jaká je odpověď. S dlouhým těžkým povzdechem přisvědčil. „Ano. Celou dobu jsem se bránil připustit tuto možnost, ale myslím na ni dnem i nocí.“</p>
<p>Hochopepa byl zvědavý: „O čem to mluvíte?“</p>
<p>Pug se na něj nevesele usmál. „Ne, starý příteli. Nemohu ti to zatím prozradit. Přeji si, aby Elgahar zvážil sám, co vyvodil z mého vyprávění, aniž bychom jej ty nebo já ovlivňovali. Je to něco, co jej musí přimět znovu přehodnotit svou oddanost.“</p>
<p>„Snad. Ale i když to udělám, nemusí to nutně změnit naše současné postavení.“</p>
<p>Hochopepa vybuchl vzteky. „Jak můžeš něco takového říct! Na jakých okolnostech záleží ve světle Vojevůdcových zločinů? Dospěl jsi snad už tak daleko, že se veškerá tvoje svobodná vůle poddala tvému bratrovi?“</p>
<p>Elgahar na to odvětil: „Hochopepo, ze všech, kteří oblékají černou róbu, bys měl ty nejlépe pochopit, co se děje, protože jsi to byl ty a Fumita, kdo hráli ve Velké hře po boku strany Modrých kol celá léta.“ Měl na mysli úlohu obou mágů, kterou sehráli, když pomáhali císaři ukončit Trhlinovou válku. „Poprvé v dějinách Říše se císař ocitl v jedinečném postavení. Po zradě na mírovém jednání je stále nejvyšším vládcem, ale zároveň ztratil tvář. Nemůže tedy využít svého vlivu a svou moc již nevyužije nikdy. Pět válečných vůdců pěti klanů při tom neslýchaném úskoku zemřelo, všichni, kteří měli největší naději stát se novým Vojevůdcem. Mnoho rodin přišlo kvůli jejich smrti o pozice v Nejvyšší radě. Kdyby se znovu pokusil poroučet klanům, odmítli by ho.“</p>
<p>„Mluvíš o královraždě,“ vydechl Pug.</p>
<p>„Nebylo by to poprvé, Milambere. Ovšem tentokrát by se rozpoutala občanská válka, protože není dědice. Nebeská záře je ještě mladý a nezplodil dosud syna, pouze tři dcery. Vojevůdce touží po stabilitě Říše, nechce svrhnout dynastii vládnoucí déle než dva tisíce let. K současnému Vojevůdci necítím ani lásku, ani nenávist. Ale císař musí pochopit, že jeho vliv je pouze duchovního rázu, a musí svou výkonnou moc předat Vojevůdci. Pak nastane pro Tsuranuanni opět doba rozkvětu.“</p>
<p>Hochopepa se hořce zasmál. „To, že věříš takové pitomosti, svědčí jen o tom, že nemáš dobrý přehled o Shromáždění.“</p>
<p>Elgahar si jeho útočné poznámky nevšímal. „Jakmile se vnitřní řád Říše ustálí, pak se můžeme postavit hrozbě, o níž jsi vyprávěl. I kdybys měl pravdu a můj odhad se ukázal správný, mohlo by trvat léta, než se s tím budeme muset vypořádat na Kelewanu. Budeme mít dost času na přípravu. Musíš si uvědomit, že jsme ve Shromáždění dosáhli nových vrcholů, o nichž se našim předchůdcům ani nesnilo. Co pro ně bylo děsivé, může se nám jevit jen jako nepříjemnost.“</p>
<p>„Mýlíš se ve své nadutosti, Elgahare. Všichni se mýlí. Hocho a já jsme o tom už mnohokrát rozmlouvali. Tvůj předpoklad, že jste se dostali dál než vaši předchůdci, je chybný. Dokonce se jim ani nerovnáte. Mezi pracemi Macrose Černého jsem našel svazky, v nichž jsou popsány síly, které za tisíciletí existence Shromáždění nikdo neodhalil.“</p>
<p>Elgahar se zatvářil zmateně a dlouhou chvíli mlčel. „Možná,“ přikývl pak zamyšleně a zamířil ke dveřím. „Dosáhl jsi jednoho, Milambere. Přesvědčil jsi mě, že je důležité nechat tě žít déle, než by si Vojevůdce přál. Vládneš znalostmi, které od tebe musíme bezpodmínečně získat. A co se týče toho ostatního, já... potřebuji si to promyslet.“</p>
<p>Pug naléhal: „Ano, Elgahare, přemýšlej o tom. Měj na paměti jedno slovo, to, které jsi mi pošeptal.“</p>
<p>Elgahar vypadal, jako by chtěl něco dodat, pak ale zabušil na dveře. Strážce okamžitě otevřel. Když byl Elgahar pryč, Hochopepa prohlásil: „Je šílený.“</p>
<p>„Ne,“ nesouhlasil Pug. „Není šílený, jen věří tomu, co mu bratr říká. Každý, kdo se podívá do Axantucarových a Ergoranových očí a přitom si myslí, že mohou a chtějí Říši prospět, je blázen, naivní idealista, ale není šílený. Ergoran je tím, koho se musíme skutečně obávat.“</p>
<p>Znovu se rozhostilo ticho a Pug začal opět přemítat o tom, co mu Elgahar pošeptal. Tato možnost byla však příliš děsivá, než aby se jí dokázal zaobírat dlouho. Raději se vrátil k pokusům o vyvolání onoho okamžiku, kdy se poprvé v životě přiblížil zvládnutí nižší magie.</p>
<p>Čas plynul. Pug nevěděl, jak dlouho se věnoval pokusům o proniknutí do tajemství nižší stezky, ale usoudil, že musí být čtyři hodiny po setmění, doba, kterou Vojevůdce určil pro výslech. Strážci vpochodovali do cely a odpoutali Meechama, Dominika i Puga. Hochopepu nechali v kobce.</p>
<p>Tři Midkemiané byli odvedeni do místnosti vybavené mučícími nástroji. Vojevůdce zářil ve svém zelenozlatém šatu a hovořil s mágem Ergoranem. Muž v červené kápi mlčky čekal, až budou vězni připoutáni ke kamenným sloupům tak, aby na sebe navzájem viděli.</p>
<p>„Navzdory mému nejlepšímu úsudku mě Ergoran a Elgahar přesvědčili, i když každý z poněkud jiných důvodů, že bude prospěšné, když tě necháme naživu. Zdá se, že Elgahar je, neznámo proč, nakloněn věřit tvým povídačkám, alespoň natolik, aby považoval za moudré naučit se od tebe co nejvíc. Ergoran a já si nejsme tak jisti, ale chceme se dozvědět něco jiného. Proto uděláme vše, abychom z tebe dostali pravdu.“ Dal inkvizitorovi znamení. Ten strhl Dominikovi tuniku a nechal ho stát pouze v bederní roušce. Pak otevřel zapečetěnou nádobu a špachtlí z ní nabral jakousi vazkou hmotu. Přiložil ji Dominikovi na hruď a mnich se vzepjal. Tsurané neměli kovy, takže vyvinuli postupy trýznění odlišné od midkemianských, avšak stejně účinné. Pasta v nádobce byla žíravina, která po doteku s tělem začala pálit jako oheň a leptala kůži i maso. Dominik pevně sevřel víčka a potlačil výkřik.</p>
<p>„Z úsporných důvodů nás napadlo, že nám budeš chtít povědět pravdu, když dáme přednost tvým kumpánům. Podle toho, co nám řekli tví krajané, i podle tvého nezapomenutelného výbuchu hněvu na císařských hrách se zdá, že máš citlivou povahu, Milambere. Prozradíš nám skutečnost?“</p>
<p>„Všechno, co jsem řekl, byla pravda, vojevůdče! Mučení mých přátel na tom nic nezmění!“</p>
<p>„Pane!“ zaznělo zvolání.</p>
<p>Vojevůdce se otočil na inkvizitora. „Co je?“</p>
<p>„Ten muž... podívejte.“ Z Dominikova obličeje se vytratil bolestný výraz. Visel v poutech a po tváři se mu rozléval blažený klid.</p>
<p>Ergoran se postavil před mnicha a prohlížel si ho. „Je v nějakém stavu vytržení.“</p>
<p>Vojevůdce i mág se podívali na Puga. Černohávník vyštěkl: „Jaký trik ten nepravý kněz použil, Milambere?“</p>
<p>„Není knězem Hantukamovým, to je pravda, ale na mém světě je duchovním. Může uklidnit svou mysl bez ohledu na to, co se děje s jeho tělem.“</p>
<p>Vojevůdce kývl na inkvizitora, který bez otálení vyňal z pouzdra na stole ostrý nůž. Přistoupil k mnichovi a rozřízl mu rameno. Dominik se nepohnul ani se mimoděk nezachvěl. Inkvizitor vzal do ruky širokou pinzetu a přiložil do rozšklebené rány žhavé uhlíky. Opět žádná odezva.</p>
<p>Inkvizitor odložil kleště a prohlásil: „Je to zbytečné, pane. Jeho mysl se toulá někde daleko. Už jsme takové nesnáze s kněžími měli.“</p>
<p>Pug se zamračil. I když se chrámy od politiky neodvracely, přesto byly obezřetné a nemíchaly se do Hry Rady otevřeně. Jestli Vojevůdce vyslýchal služebníky boží, znamenalo to, že část řádů byla ochotna spojit se s protivníky Strany sváru. Vzhledem k tomu, že ani Hochopepa o tomto tahu nevěděl, bylo rovněž zřejmé, že Vojevůdce jednal tajně a měl dobrý přehled o soupeřových tazích. Kdyby nic jiného, prozradilo to Pugovi, že Říše se ocitla ve vážných potížích a zmítá se na hranici občanské války. Útok na ty, kteří stojí při císaři, přijde již brzy.</p>
<p>„Tenhle není kněz,“ nadhodil Ergoran a ukázal na Meechama. Zvedl obličej, aby se mohl podívat vysokému leníkovi do očí. „Je to obyčejný otrok, takže bude o něco poddajnější.“ Meecham plivl Ergoranovi do tváře. Ergoran, zvyklý na to, že k němu jako ke Ctihodnému vzhlíželi poddaní s úctou a strachem, byl otřesen. Zuřivým chladným hlasem sykl: „Vysloužil sis pomalou a strašlivou smrt, otroku.“</p>
<p>Meecham se usmál, poprvé za celou dobu, co jej Pug znal. Byl to široký a pohrdavý úsměv a propůjčoval jeho zjizvené tváři strašidelný vzhled. „Stálo to za to, ty vykastrovaný osle.“</p>
<p>Meecham ve vzteku promluvil jazykem Království, ale tón jeho urážky nenechal Ergorana na pochybách. Sáhl za sebe a z inkvizitorova stolu sebral nabroušenou dýku. Rozpřáhl se a vyřízl v Meechamově hrudi dlouhou rýhu. Obr se napjal a tvář mu pobledla, když začala z rány vytékat krev. Ergoran se před ním vítězoslavně vypínal. Midkemian plivl podruhé.</p>
<p>Inkvizitor se otočil na Vojevůdce. „Pane, Ctihodný ruší mou choulostivou a jemnou práci.“</p>
<p>Mág ustoupil a upustil nůž. Opět si setřel sliny z obličeje a vrátil se po bok Vojevůdce. S nenávistí v hlase vyštěkl: „Nemusíš pospíchat se svou pravdou, Milambere. Chci, aby si tahle mršina užila dlouhou lekci.“</p>
<p>Pug bojoval s rušivou magií kovových náramků, ale bezúspěšně. Inkvizitor se začal věnovat Meechamovi s pečlivou promyšleností, hrdinský leník však odmítl zasténat. Půl hodiny jej zpracovával svým krvavým uměním, dokud Meecham konečně nevydal přidušený výkřik a neupadl do stavu polovědomí. Vojevůdce se klidným hlasem otázal: „Proč ses vrátil, Milambere?“</p>
<p>Pug prožíval Meechamovu bolest jako svou vlastní, přesto musel trvat na svém: „Řekl jsem všechno, opravdu.“ Pohlédl na Ergorana. „Ty víš, že je to pravda.“ Bylo mu však jasné, že jeho prosba dopadla na neúrodnou půdu. Rozběsněný mág se chtěl pomstít Meechamovi za to, že na něj plivl, a nezajímalo ho, jestli Pug mluví nebo ne, ani co říká.</p>
<p>Vojevůdce naznačil, aby inkvizitor začal s Pugem. Tyran v červené kápi roztrhl Pugovi šat. Otevřel nádobku s žíravinou a trošku jí rozmázl Pugovi po prsou. Roky tvrdé dřiny v bažinách zanechaly jako svůj odkaz Pugovi svalnaté štíhlé tělo, které se nyní vzepjalo bolestí. Zpočátku nic necítil, ale o chviličku později, když chemikálie v pastě začaly působit, mu na hrudi naskákaly palčivé puchýře. Pug téměř slyšel, jak se mu škvíří kůže. Skrz bolest k němu dolehl Vojevůdcův hlas: „Proč ses vrátil? S kým ses setkal?“</p>
<p>Pug zavřel oči a snažil se pálení nevnímat. Utekl se ke zklidňujícím cvičením, které ho Kulgan naučil v dobách, kdy byl Pug ještě jeho učedníkem. Kat přiložil další dávku hmoty a Pug zakusil nový výbuch bolesti, tentokrát na citlivé pokožce vnitřních stehen. Jeho mysl se bouřila a snažila se najít únik v magii. Znovu a znovu se vrhal celým svým vědomím proti ochranným zdem mocných náramků. V mládí byl schopen najít cestu k magii pouze v okamžicích nejvyššího ohrožení. Když byl jeho život v sázce při střetnutí s troly, vyslovil své první zaklínadlo. Když se pral s panošem Rolandem, vyšlehla z něj nadpřirozená síla a téměř svého soupeře zabil. A když zničil císařskou arénu při výročních hrách, čerpal moc z dobře ukryté studnice vnitřního hněvu a zuřivosti. Nyní se jeho mysl zmítala jako šelma v kleci, narážela do magických mříží a zmítala se v divokém záchvatu. Stejně jako zvíře jednala slepě, vrhala se proti překážce stále dokola, s ponurým rozhodnutím osvobodit se, nebo zemřít.</p>
<p>K obnaženým svalům mu inkvizitor přitiskl řeřavé uhlíky a Pug zaječel. Byl to zvířecký křik, směsice bolesti a zášti, když vtom se jeho mysl rozletěla. Jeho myšlenky se míhaly v prudkém sledu, jako kdyby se ocitl v krajině lesklých povrchů, v místnosti plné zrcadel, z nichž každé odráželo představu. Viděl chlapce z kuchyně v Crydee, který se na něj díval z jedné strany, pak jinde Kulganova žáka. Třetí odraz představil mladého panoše a čtvrtý otroka v bažinách Shinzawaiů. Ale v odrazech odrazů, jako kdyby stála dvě zrcadla naproti sobě a navzájem promítala své podoby až do nekonečna, spatřil něco nového. Za hochem z kuchyně viděl muže, sluhu, ale nebylo pochyb, kdo tento muž byl. Pug, bez magie, bez výcviku, dorostlý v muže jako prostý člen vévodova služebnictva, zaměstnaný v kuchyni. Za obrazem mladého panoše zahlédl královského šlechtice s princeznou Carline, jeho ženou, zavěšenou do jeho rámě. Vědomí se mu točilo kolem dokola. Zoufale se snažil něco nalézt. Zkoumal výjev Kulganova studenta. Za ním se odrážel dospělý mistr nižšího umění. Pak uviděl zdroj tohoto odlesku, možné budoucnosti, která nikdy nenastala, možného osudu, který mohl změnit jeho život. A v této alternativě konečně našel to, co hledal. Objevil únikovou cestu. Náhle pochopil. Před ním se otevřela brána a jeho mysl se rozběhla do nových dimenzí.</p>
<p>Pug prudce otevřel oči a pohlédl za červený obrys inkvizitora. Meecham ztrápeně visel na svých poutech a chrčel, neboť znovu přišel k sobě. Dominik byl stále pohroužen v transu.</p>
<p>Pug použil svých nově nabytých schopností a odtrhl se od myšlenek na bolest, v níž se svíjelo jeho tělo. V okamžiku trýznivý pocit ustal. Pak se jeho mysl vztáhla k černě oděnému Ergoranovi. Ctihodný téměř zavrávoral, když se jeho pohled setkal s Pugovým. Poprvé v dějinách získal mág vyšší cesty moc nad nižším uměním. Pug se Ergorana chopil v souboji vůlí.</p>
<p>S omračující silou přemohl svého soka a zmocnil se jej. Mág v černém hávu se prohnul dozadu, když převzal vládu nad jeho tělem. Poté zavřel oči a prohlédl Ergoranovým zrakem. Srovnal si smysly a nyní patřil tsuranský Ctihodný jemu. Ergoran natáhl ruku, z jeho prstů vyšlehla záplava jiskřivé energie a zasáhla inkvizitora do zad. Kolem jeho těla se roztančily červené a purpurové blesky a tyran se vzepjal a vykřikl. Potácel se po místnosti jako nějaká loutka, jeho pohyby byly trhavé a nesouvislé. Z úst se mu řinul nepříčetný jekot.</p>
<p>Vojevůdce byl zprvu ohromen, pak ale vykřikl: „Ergorane! Co je to za šílenství?“ Chňapl po mágově róbě v okamžiku, kdy inkvizitor narazil do protilehlé stěny a bezmocně se sesul k zemi. Ve stejné chvíli, kdy se Vojevůdce mága dotkl, se trýznící energie odpoutala od kata a obemkla Vojevůdce. Axantucar se křečovitě zkroutil a padl nazad.</p>
<p>Inkvizitor mezitím vstal a třásl hlavou, aby si ji pročistil. Pak začal vrávorat zpět k zajatcům. Sebral ze stolu úzký nůž. Vytušil, že původcem jeho bolesti je Pug. Vykročil k němu, ale Meecham se chytil svých pout a nadzdvihl se. Prohnul se v zádech a objal inkvizitorův krk nohama. Držel jej jako v kleštích a nepovolil, i když se tyran bránil, jak mohl. Svíral jej neuvěřitelnou silou. Inkvizitor se po Meechamovi ohnal nožem a bodl jej do nohy. Pak znovu a ještě jednou, dokud Meechamovi po stehnech i lýtkách nestékaly potoky krve, ale naštěstí ve zmatku sáhl po malém noži a nemohl tak způsobit hluboké zranění. Meecham vítězoslavně zaryčel a pak s heknutím a trhnutím zlomil nenáviděnému katovi vaz. Když se muž v červené kápi zhroutil k zemi, z Meechama vyprchala veškerá síla. Podklesl a ve vzpřímeném postoji jej udržely pouze pevné řemeny. Se slabým úsměvem na Puga kývl.</p>
<p>Pug přerušil zaklínadlo, které působilo bolest, a Vojevůdce se svalil směrem od Ergorana. Pug mágovi přikázal, aby přistoupil. Vůle Ctihodného byla měkká a poddajná jako máslo a zcela se podřizovala Pugově magické moci. Jakýmsi záhadným způsobem Pug přesně věděl, jak ovládat mágovo tělo i jednání a uchovat si přitom vědomí vlastních činů.</p>
<p>Mág začal Puga zbavovat pout, když se Vojevůdce vyškrábal na nohy. Uvolnil mu jednu ruku. Axantucar se belhal k východu. Pug se musel rozhodnout. Kdyby měl možnost pohybu i vyšší magie, až budou náramky sňaty, snadno by se vypořádal s jakýmkoliv počtem stráží, které by Vojevůdce povolal. Nemohl však ovládat oba muže a nemyslel si, že by se mu podařilo nad mágem udržet moc na tak dlouho, aby zabil Vojevůdce a osvobodil jej. Nebo snad ano? Pug konečně poznal, odkud mu hrozí nebezpečí. Tato nová magie se ukázala být obtížná a jeho úsudek nebyl dost hbitý. Proč jen nechal Vojevůdce uniknout? Bolest z mučení a duševní vyčerpání si vyžádaly strašlivou daň a na okamžik jej oslabily. Vojevůdce začal odsouvat dveře a zaječel na vojáky. Když se dveře otevřely úplně, Axantucar popadl kopí. Napřáhl se a zasáhl Ergorana do zad. Tou ranou srazil Ergorana na kolena dřív, než stačil Pugovi uvolnit i druhou paži. Puga udeřila další vlna bolesti. Prožíval Ergoranovu smrtelnou křeč.</p>
<p>Pugovo vědomí zahalila mléčná mlha. Pak něco uvnitř prasklo a jeho myšlenky se rozvlnily v moře střípků, když se jednotlivé odrazy v pravé i nepravé paměti roztříštily na tisíce kousků. Jeho vědomím prolétaly zlomky představ: útržky hodin s Kulganem, jeho rodina, záblesky chutí, vůní i zvuků, to všechno se mu míhalo a prolínalo zároveň.</p>
<p>Uvnitř v hlavě mu tančila mihotavá světla, zářící prach hvězd, a před ním se začal otevírat nový obzor. Zrníčka vířila v divokém reji a pomalu tvořila nový vzorec - kruh, tunel a potom cestu. Rozletěl se po právě otevřené krajině a ocitl se v dosud nepoznaném stavu vědomí. Kráčel po nových stezkách a vstřebával nové pravdy. Úzká chodba, která se mu dříve odkryla pouze ve chvílích primitivního děsu, se nyní proměnila v pohodlnou široširou louku, po níž se mohl procházet podle své vůle. Konečně se chopil sil, jež byly jeho zděděným odkazem.</p>
<p>Pugovo vidění se vyjasnilo a on spatřil vojáky bojující na schodech. Soustředil pozornost na zbývající pouto na zápěstí. Pojednou se rozpomněl na jedno z Kulganových zaklínadel. Upjal svou vůli na vytvrzenou kůži, která v okamžení změkla do původního stavu, a Pug vyvlékl ruku.</p>
<p>Znovu se zkoncentroval, magické náramky se rozskočily a s řinčením dopadly na zem. Pohlédl ke schodišti a teprve nyní si plně uvědomil, co vidí. Vojevůdce a jeho strážci vyběhli z místnosti, když se nahoře rozpoutala bitva. Muži v modrých stejnokrojích kanazawaiského klanu leželi mrtví vedle bíle oděných říšských vojáků. Pug kvapně vyprostil Meechama a položil jej na zem. Silně krvácel z mnoha ran na nohou i na hrudi. Poslal Dominikovi mentální příkaz: Vrať se. Dominik v okamžení otevřel oči, a jakmile mu spadla pouta, Pug mu nařídil: „Postarej se o Meechama.“ Bez žádosti o vysvětlení mnich poklekl nad zraněným leníkem.</p>
<p>Pug uháněl po schodech a vřítil se do cely, kde ležel uvězněný Hochopepa. Když jej tlustý mág spatřil, polekaně se zeptal: „Co se děje? Slyšel jsem zvenčí nějaký hluk.“</p>
<p>Pug se nad ním sklonil a přeměnil řemeny v pružnou useň. „Nevím. Spojenci, myslím. Mám dojem, že se nás strana Modrých kol snaží vysvobodit.“ Vytáhl Hochopepovy ruce z poddajných pout.</p>
<p>Hochopepa se postavil na roztřesených nohách. „Musíme jim pomoct pomoct nám,“ prohlásil odhodlaně a ani si neuvědomil, jaký nesmysl právě řekl. Pak si uvědomil, že je volný, a dotkl se změklé kůže. „Milambere, jak jsi to udělal?“</p>
<p>Pug byl už ve dveřích, když odpovídal: „Nemám ponětí, Hocho. Budeme si o tom muset promluvit.“</p>
<p>S těmi slovy se rozběhl po schodech nahoru do vrchních pater paláce. Na úzkém balkoně táhnoucím se po celé délce vnitřního nádvoří byli ozbrojenci propleteni v nespočtu soubojích muže proti muži. Vojáci v mnoha různých barevných stejnokrojích se vrhali na Vojevůdcovy bělásky ze všech stran. Pug se rozhlédl po krvavém poli a zahlédl Axantucara, jak se snaží prodrat davem. Jeho útěk kryli dva strážci v bílém. Pug zavřel oči a napjal své síly. Když je znovu otevřel, spatřil neviditelný proud energie, který vytvořil. Měl tvar paže a Pug jej pociťoval jako svou vlastní končetinu. Natáhl svou nehmotnou ruku a chňapl Vojevůdce za krkem jako kotě. Zvedl jej a táhl zmítajícího se a kopajícího muže k sobě. Vojáci se přestali vraždit a užasle hleděli, jak se nad nimi Vojevůdce vznáší. Axantucar, nejvelkolepější válečník Říše, vřeštěl hrůzou a zděšením z tajemné síly, která jej nesla nad nádvořím.</p>
<p>Pug jej přivlekl zpět k místu, kde stál s Hochopepou. Někteří z císařských bělásků se vzpamatovali z ohromení a domysleli se, že původcem potíží jejich pána je onen odrodilý mág. Pár se jich rozeběhlo Vojevůdci na pomoc.</p>
<p>Náhle prostorným atriem zaduněl hlas: „Ichindar! Jedenadevadesátkrát císař!“</p>
<p>V tom okamžení každý voják, bez ohledu na to, na čí straně bojoval, padl na kolena a přitiskl čelo k zemi. Důstojníci stáli v pozoru s hlavami skloněnými. Jedině Hochopepa s Pugem sledovali suitu válečných vůdců těch rodin, kteří tvořili stranu Modrých kol. V jejich čele kráčel Kamatsu, znovu na čas válečným velitelem klanu Kanazawaiů. Seřadili se na nádvoří do dvou zástupů, aby tak uvolnili cestu císaři. Ichindar, nejvyšší vládce Říše, pomalým slavnostním krokem došel na ochoz. Zářil jako slunce na nebesích ve svém obřadním zlatém šatu a vzdával tak hold svému tradičnímu titulu. Zastavil se před Pugem a promluvil: „Ctihodný, zdá se, že kamkoliv vstoupí vaše noha, tam nastávají potíže.“ Pohlédl na Vojevůdce visícího ve vzduchu. „Kdybyste ho sundal dolů, mohli bychom dosáhnout na samé dno této špíny.“</p>
<p>Pug uvolnil svůj stisk a Vojevůdce se zaduněním dopadl na tvrdou zem.</p>
<p>„To je podivuhodný příběh, Milambere,“ řekl Ichindar Pugovi. Hověl si na poduškách obsazených ještě před několika hodinami Vojevůdcem a usrkával jeho chochy. „Bylo by snadné prohlásit, že vám věřím, a na všechno zapomenout. Ale potupa, jež dopadla na mou hlavu přičiněním těch, které nazýváte elfy a trpaslíky, je příliš velká a vítr ji jen tak neodvane.“ Kolem něj stáli váleční velitelé klanů Modrých kol a mág Elgahar.</p>
<p>Hochopepa se ujal slova: „S laskavým svolením Nebeské záře, pamatujte, že byli pouhým nástrojem, pěšci v sh+hu, chcete-li. A nezáleží na tom, že se ten Macros snažil zabránit příchodu Nepřítele. On je zodpovědný za zradu a zbavuje vás tak závazku pomsty vůči komukoliv jinému kromě něho samotného. Vzhledem k tomu, že je pokládán za mrtvého, je tato záležitost spíše předmětem akademické debaty.“</p>
<p>Císař jej naoko pokáral: „Hochopepo, váš jazyk je hbitý jako reli.“ Odkazoval na tvora podobného vodnímu hadovi, pověstného svou mrštností. „Nehodlám trestat bez příčiny, ale rovněž váhám zaujmout stejné stanovisko k mírovým rozhovorům s králem jako posledně.“</p>
<p>„Veličenstvo, to by, myslím, tentokrát stejně nebylo moudré,“ vyjádřil Pug svůj názor. Když se Ichindar zatvářil zaujatě, pokračoval: „Přestože doufám, že jednoho dne se naše národy opět setkají v přátelském duchu, v této chvíli nás tlačí jiný kámen. Skutečnost od nás žádá odlišný přístup. Na krátkou dobu je třeba chovat se tak, jako kdyby se naše dva světy nikdy nespojily.“</p>
<p>Císař se posadil. „Rozumím těmto věcem jen povrchně, ale předpokládám, že máte pravdu. Nejprve musíme vyřešit zásadní otázky. Stojím před rozhodnutím, jež navždy změní běh tsuranských dějin.“ Odmlčel se. Dlouhou dobu si urovnával myšlenky a vážil svá slova. Konečně se znovu ozval: „Když za mnou přišel Kamatsu a ostatní a pověděli mi o vašem návratu i o jakémsi zlověstném nebezpečí tsuranského původu na vašem světě, nechtěl jsem tomu zprvu věnovat pozornost. Dokonce mě ani nezajímala možnost nové invaze do vaší země. Bál jsem se znovu jednat, neboť kvůli útoku na váš svět jsem ztratil před Nejvyšší radou svou tvář.“ Na chvíli se ponořil do vlastních úvah. „Váš svět byl krásný, podle toho mála, co jsem viděl před bitvou.“ Povzdechl si a upřel na Puga své zelené oči. „Milambere, kdyby Elgahar nepřišel do paláce a nepotvrdil zprávy vašich spojenců z Modrých kol, s největší pravděpodobností byste byl nyní mrtev a Axantucar na své cestě ke krvavé občanské válce. Získal svou bílou a zlatou jedině díky touze po odplatě, která byla tehdy všudypřítomná. Zachránil jste mi život a možná jste zabránil daleko větší pohromě v Říši. Myslím, že je zapotřebí to vzít v potaz, ačkoliv jistě víte, že pravý rozruch teprve nastane.“</p>
<p>Pug přisvědčil: „Jsem vychován Říší, chápu, že Velká hra bude nyní ještě bezohlednější a tvrdší.“</p>
<p>Ichindar vyhlédl z okna, kde se houpalo ve větru Axantucarovo tělo. „Budu se muset poradit se svými dějepravci, ale věřím, že toto je první Vojevůdce, kterého nechal císař oběsit.“ Smrt oběšením byla pro válečníka tou největší hanbou a nejkrutějším trestem. „Přesto doufám, že vzhledem k tomu, že pro mě chystal stejný osud, se národ nevzbouří, alespoň ne tento týden.“</p>
<p>Přítomní váleční vůdci klanů se po sobě podívali. Nakonec promluvil Kamatsu: „Nebeská záři, mohu? Strana sváru ve zmatku odstoupila. Vojevůdcova zrada je zbavila veškerých podkladů a práv pro jednání uvnitř Nejvyšší rady. Ve chvíli, kdy zde stojíme a hovoříme, již není Strany sváru. Klany a rodiny v ní sdružené se rozhodují, ke kterým stranám se připojí, aby získaly zpět alespoň část bývalého vlivu. Nyní vládnou umírněné strany.“</p>
<p>Císař zavrtěl hlavou a překvapivě rozhodným hlasem učinil prohlášení: „Ne, ctění lordi, mýlíte se. V říši Tsuranuanni vládnu já.“ Povstal a podíval se na všechny shromážděné. „Dokud nebudou rozřešeny záležitosti, na něž nás upozornil Milamber, a dokud nebude Říše doopravdy v bezpečí nebo se hrozba ukáže planou, Nejvyšší rada je dočasně rozpuštěna. Nebudeme mít žádného nového Vojevůdce až do chvíle, kdy nařídím volby. Až do odvolání jsem zákonem já.“</p>
<p>Hochopepa si dovolil otázku: „Veličenstvo, a Shromáždění?“</p>
<p>„Žádná změna, ale varuji vás, Ctihodný, dohlédněte na svoje bratry. Jestli se další muž v černém hávu pokusí znovu zaplést do spiknutí proti mně, Ctihodní přestanou stát mimo zákon. I kdybych byl donucen postavit proti vaší magické moci všechna vojska Říše, nedovolím nikomu vzepřít se svrchovanosti císaře. Vyjádřil jsem se jasně?“</p>
<p>„Ano, Vaše císařská Milosti. Elgaharovo i Ergoranovo odstoupení a Vojevůdcovy činy dají ostatním členům Shromáždění čas k přemýšlení. Přednesu celou záležitost při zasedání,“ odpověděl Hochopepa.</p>
<p>Císař se obrátil na Puga. „Ctihodný, nemohu přikázat Shromáždění, aby obnovilo vaše členství, ani se necítím právě nejjistěji, když vás vidím. Ale dokud se tato věc nevyřeší, máte povolení přicházet a odcházet dle vlastní vůle. Až se budete znovu vracet na váš svět, zpravte nás o tom, co jste zjistil. Budeme se snažit vás podpořit ve vaší snaze uchránit vaši planetu, bude-li to v našich silách. Nyní“ - zamířil ke dveřím - „se musím vrátit do paláce. Čeká na mě budování Říše.“</p>
<p>Pug se díval za ostatními, jak odcházejí. Kamatsu k němu přistoupil a usmál se na něj. „Ctihodný, zdá se, že to pro tentokrát dobře dopadlo.“</p>
<p>„Pro tentokrát, milý příteli. Pokuste se Nebeské záři pomoci, neboť jeho život by mohl být krátký, až budou dnešní rozhodnutí veřejně vyhlášena.“</p>
<p>Lord Shinzawai se Pugovi poklonil. „Jak si přejete, Ctihodný.“</p>
<p>Hochopepovi Pug řekl: „Pojď, zajdeme pro Dominika a pro Meechama a vypravíme se do Shromáždění, Hocho. Máme co na práci.“</p>
<p>„Hned to bude, jen se chci na něco přeptat Elgahara.“ Statný mág se podíval na bývalého Vojevůdcova mazlíčka. „Proč ten náhlý obrat? Vždycky jsem tě považoval za nástroj tvého bratra.“</p>
<p>Štíhlý mág odvětil: „Zprávy od Milambera o tom, co se děje na jeho světě, mě přinutily zamyslet se. Chvíli mi trvalo, než jsem uvážil všechny možnosti, a když jsem Milamberovi přednesl odpověď, která se nabízela, bylo to proto, že do sebe všechno zapadalo. Je to příliš vážné nebezpečí, než abychom je jen tak přehlíželi. Ve srovnání s tím jsou všechny ostatní spory nicotné.“</p>
<p>Hochopepa se obrátil zpět na Puga. „Nerozumím mu. O čem to mluví?“</p>
<p>Pugovi poklesla ramena nejen vyčerpáním a do jeho výrazu se prodral hluboko ukrytý strach. „Váhám to vyslovit.“ Rozhlédl se po okolostojících. „Elgahar došel k závěru, který jsem očekával, ale bál jsem se jej připustit, dokonce i sám sobě.“</p>
<p>Chvilku bylo ticho a všichni přítomní zatajili dech. „Nepřítel se vrátil.“</p>
<p>Pug odstrčil silný svazek v kožené vazbě, který ležel před ním. „Další slepá ulička.“ Přejel si rukou přes obličej a zavřel unavené oči. Měl toho tolik na práci a čím dál tím víc se jej zmocňoval pocit, že čas letí jako splašený. Skutečnost, že v sobě objevil schopnosti mága nižší stezky, si zatím nechával pro sebe. Ve svém nitru nalezl netušená zákoutí a nemohl se dočkat chvíle, kdy je bude moci v soukromí probádat.</p>
<p>Hochopepa a Elgahar vzhlédli od svých knih. Elgahar pracoval stejně tvrdě jako všichni ostatní, snažil se tím projevit lítost nad svými činy. Byl to jeho způsob pokání. „V těch záznamech je neuvěřitelný nepořádek, Milambere,“ poznamenal.</p>
<p>Pug souhlasil. „Už před dvěma lety jsem říkal Hochovi, že Shromáždění ve své nadutosti zpohodlnělo. Tenhle zmatek slouží jako názorný příklad.“ Pug si upravil černou kutnu. Když důvody jeho návratu vešly ve všeobecnou známost, byl na základě návrhu svých starých přátel, který podpořil i Elgahar, bez váhání znovu přijat za plnoprávného člena Shromáždění. Z přítomných mágů se jen několik zdrželo hlasování a nikdo nebyl proti. Každý z nich stanul ve své době na Věži zkoušky a stal se svědkem běsnění mocného Nepřítele.</p>
<p>Shimone, jeden z Pugových nejstarších příznivců ve Shromáždění a jeho bývalý učitel, vstoupil v doprovodu Dominika. Od střetnutí s Vojevůdcovým inkvizitorem se mnich obdivuhodně zotavil. Svým magickým léčitelským uměním uzdravil Puga i Meechama, ale podstata jeho kouzel byla taková, že je nemohl použít sám na sebe. Přesto se mu podařilo mágům ve Shromáždění poradit, jak namíchat z léčivých bylin a dalších přísad placky zabraňující hnisání ran a popálenin.</p>
<p>„Milambere, tenhle tvůj přítel kněz je poklad. Poradil nám skvělý způsob, jak sepisovat a třídit naše knihy.“</p>
<p>Dominik se bránil: „Jen jsem se s nimi podělil o zkušenosti ze Sarthu. Je tu dost velký nepořádek, ale není to tak zlé, jak to na první pohled vypadá.“</p>
<p>Hochopepa se protáhl. „Co mě znepokojuje nejvíc, je, že jsme zatím nenašli skoro nic, co bychom už nevěděli. Je to, jako kdyby vize, kterou jsme všichni měli na Věži, byla nejranější vzpomínkou na Nepřítele a žádné dřívější zmínky jako by neexistovaly.“</p>
<p>„To klidně může být pravda,“ uvažoval Pug. „Vzpomeňte si, že většina opravdu velkých mágů zmizela u zlatého mostu. Zůstali tu pouze učedníci a mágové nižší stezky. Mohlo trvat roky, než někdo začal schraňovat záznamy.“</p>
<p>Vstoupil Meecham s plnou náručí dalších svazků. Pug mu ukázal na podlahu a Meecham je položil nedaleko od něj. Pug rozvázal stužku, která držela balík pohromadě, a rozdal jednotlivé díly. Elgahar jeden z nich opatrně otevřel. Kožené desky zapraskaly. „Bohové tsuranští, tohle je staré!“</p>
<p>„Patří k nejstarším ve Shromáždění,“ poučil je Dominik. „Zabralo nám to s Meechamem hodinu, než jsme je objevili, a další hodinu, než jsme je vydolovali.“</p>
<p>Shimone nevěřícně kroutil hlavou. „Tady to je téměř cizí dialekt, je tak starobylý. Jsou tu slovesné vazby a časování, o jakých jsem nikdy neslyšel.“</p>
<p>Hocho se ozval od svého díla: „Milambere, poslechni si tohle: ‘A když most zmizel, stále Avarie trvala na konciliu.’“</p>
<p>Elgahar překvapeně vzhlédl: „Zlatý most?“</p>
<p>Pug i ostatní přestali číst a věnovali svou pozornost Hochopepovi. Tlustý mág pokračoval: „‘Z Alstwanabi těch přeživších zůstalo pouhopouhých třináct, čítaje Avarii, Marlee, Caron’ - atakdále - ‘a nebylož mezi nimi pokoje, avšak Marlee vyřkla slova moci a zklidnila jejich děsy. Jsme na tomto světě stvořeném pro nás Chachakanem’ - mohl by to být zastaralý výraz pro Chochokana? - ‘a my vytrváme. <emphasis>Ti, kdož se dívají, pravili, že jsme před Temnotou bezpečni.</emphasis>’ Temnota? Je to možné?“</p>
<p>Pug téměř vytrhl Hochopepovi knihu z ruky a přečetl si pasáž ještě jednou. „To jméno použil Rogen po svém vidění. Je to příliš přesné, než aby to byla náhoda. Teď máme tedy jistotu: Nepřítel je jakýmsi způsobem zapleten do útoků na prince Aruthu.“</p>
<p>Dominik nadhodil: „Je tu však ještě něco.“</p>
<p>Elgahar přisvědčil: „Ano, kdo jsou <emphasis>‘ti, kdož se dívají?</emphasis>’“</p>
<p>Pug odložil knihu. Vyčerpávající dny v knihovně si vyžádaly svou daň. Chtělo se mu strašně spát. Ze všech, kteří mu pomáhali v pátrání, vydržel pouze Dominik. Ishapianský mnich vypadal, že dokáže překonat únavu silou své vůle.</p>
<p>Pug zavřel oči, chtěl jim jen na okamžik dopřát úlevu. Jeho mysl zaměstnávalo mnoho otázek a mnoho otázek musel odsunout na pozdější dobu. Nyní mu za zavřenými víčky probleskovaly představy, ale žádná nevystupovala do popředí.</p>
<p>Netrvalo dlouho a Pug usnul. Snil.</p>
<p>Ve svém snu stál opět na střeše budovy Shromáždění. Na sobě měl šedou tuniku studenta a Shimone mu ukazoval na Věž. Věděl, že musí nahoru a znovu čelit bouři, podruhé projít zkouškou, která mu vyslouží postavení Ctihodného.</p>
<p>Vykročil a stoupal vzhůru. S každým schodem se před jeho zrakem otevřel jiný pohled. Viděl dravce, který se střemhlav snesl na hladinu pro rybu, jeho šarlatová křídla blyštící se na pozadí modrého nebe a zeleného jezera. Další obrázky letěly jeho myslí: horká džungle, kde se lopotili otroci; válečná vřava a umírající voják; Thünové ženoucí se severní tundrou; mladá manželka svádějící vojáka, jehož zaměstnával její muž; kupci s kořením v malých krámcích. Pak jeho oči znovu zabloudily k severu a on spatřil...</p>
<p>Ledová pole, štiplavý mráz a vítr bodající jako tisíce jehliček. Cítil zatuchlost věků. Z věže ze sněhu a ledu se vynořily zachumlané bytosti. Jejich postavy připomínaly lidské, kráčely však s lehkostí, jaké by člověk nikdy nedocílil. Byli to tvorové prastaří a moudří, uchovávali vědomosti lidem nepřístupné a pátrali po znamení na obloze. Zaklonili hlavy a dívali se. Dívají se. Hlídají. Strážci.</p>
<p>Pug se prudce posadil a otevřel oči. „Co se děje, Pugu?“ polekal se Dominik.</p>
<p>„Přiveď ostatní,“ zněla odpověď. „Už vím.“</p>
<p>Pug stál před svými přáteli a jeho černý háv vlál v ranním vánku. „Opravdu nechceš, aby šel někdo s tebou?“ zeptal se Hochopepa už asi podesáté.</p>
<p>„Ne, Hocho. Pomůžeš mi, když vezmeš Dominika a Meechama na mé panství, aby se mohli vrátit na Midkemii. Posílám Kulganovi i dalším zprávy o všem, co jsem tu zjistil, a připojil jsem seznam těch, kterým mají moje sdělení předat, protože je to pro ně důležité. Možná se vydávám na zbytečnou cestu za pověstí, když jdu na sever hledat Strážce. Uděláš pro mě víc, když dopravíš mé přátele domů.“</p>
<p>Elgahar udělal krok k němu. „Jestli smím, rád bych je na tvůj svět doprovodil.“</p>
<p>Pug se podivil: „A proč?“</p>
<p>„Shromáždění nepotřebuje mága, který se zapletl v té záležitosti s Vojevůdcem, a podle toho, co jsi nám vyprávěl, jsou v tvé akademii budoucí Ctihodní, kteří potřebují pokračovat ve výcviku. Považuj to za akt usmíření. Zůstanu tam - alespoň na nějakou dobu - a dohlédnu na výuku tvých žáků.“</p>
<p>Pug zapřemýšlel. „No dobrá. Kulgan ti poví, co je potřeba dělat. Nikdy ale nezapomínej, že postavení Ctihodného na Midkemii nic neznamená. Budeš prostě jeden ze společenství. Bude to těžké.“</p>
<p>Elgahar se nedal odradit. „Zvládnu to.“</p>
<p>Hochopepa se rozzářil. „To je skvělý nápad. Už dlouho se na ten tvůj barbarský svět chci vypravit. Konečně si odpočinu od své ženy. Půjdu také.“</p>
<p>„Hocho,“ domlouval mu se smíchem Pug, „akademie je drsné místo. Nebudeš tam mít žádné pohodlí.“</p>
<p>Hochopepa se však již rozhodl. „To nevadí. Milambere, budeš na svém světě potřebovat spojence. Mluvím sice lehkým tónem, ale pravda je, že tví přátelé se zakrátko bez pomoci neobejdou. Nepřítel je něco, s čím nikdo z nás nemá zkušenost. Začneme s ním bojovat raději hned. A k tomu nepohodlí, myslím, že to vydržím.“</p>
<p>„A navíc,“ měl jej Pug přečteného, „si olizuješ rty nad Macrosovou knihovnou už od chvíle, kdy jsem o ní začal mluvit, viď?“</p>
<p>Meecham pochybovačně zavrtěl hlavou. „On a Kulgan. Dva kohouti na jednom smetišti.“</p>
<p>Hochopepa nechápal. „Co je to kohout?“</p>
<p>„To brzy zjistíš, starý brachu.“ Pug Hochopepu objal a pak i Shimona, s Meechamem a Dominikem si potřásl rukou. Ostatním členům Shromáždění se uklonil. „Aktivujte trhlinu přesně podle pokynů, které jsem vám napsal. A nezapomeňte ji uzavřít, jakmile projdete; Nepřítel by ji stále mohl využít k proniknutí na oba světy.</p>
<p>Přemístím se na panství Shinzawaiů, je to nejsevernější místo, kde mohu použít vzorec. Odtamtud pojedu na koni přes Thüní tundru. Pokud Strážci ještě existují, najdu je a vrátím se na Midkemii se vším, co o Nepříteli vědí. Pak se znovu setkáme. Do té doby, mí drazí přátelé, o sebe navzájem pečujte.“</p>
<p>Pug vyslovil příslušné zaklínadlo, vzduch kolem něj se zachvěl a po mágovi nebylo ani stopy.</p>
<p>Ostatní chvíli mlčky stáli na svých místech. Konečně se Hochopepa probral ze strnulosti. „Pojďme, musíme se připravit.“ Podíval se na Dominika, Meechama a Elgahara. „Pojďte, přátelé.“</p><empty-line /><p>Kapitola osmnáctá</p>
<p>MSTA</p>
<p>Jimmy se s úlekem probudil.</p>
<p>Nad jeskyní někdo kráčel. Jimmy ležel nejblíž k povrchu. Společně s ostatními prospal den, aby v noci mohl znovu vyrazit a hledat stříbrný trn. Dnes měli v plánu prozkoumat tajuplnou černou budovu.</p>
<p>Zachvěl se. Celý den se mu něco zdálo a jeho sny byly podivné. Míhaly se v nich znepokojující představy. Nebyly to skutečné noční můry, jeho sny byly spíš plné nepřístojných tužeb a ponurých poznání. Bylo to, jako by zdědil cizí sny a jejich původní majitel nebyl člověk. V mysli mu přetrvávaly vzpomínky na zuřivost a nenávist a nemohl se jich zbavit. Připadal si špinavý.</p>
<p>Setřásl nepříjemný pocit zmatku a podíval se dolů. Ostatní podřimovali, s výjimkou Barua, který zřejmě rozjímal. Seděl se zkříženýma nohama a vzpřímeným trupem, ruce měl položené na kolenou, oči zavřené a pravidelně dýchal.</p>
<p>Jimmy se opatrně plazil nahoru, dokud se neocitl těsně pod povrchem. Nedaleko někdo mluvil: „...někde tady.“</p>
<p>„Jestli byl tak hloupý a vlezl dovnitř, pak je to jeho chyba,“ odpovídal další hlas se zvláštním přízvukem. Temný bratr, pomyslel si Jimmy.</p>
<p>„Nu, nehodlám ho následovat - ne potom, co mě varovali, abych se držel zpátky,“ ozval se další mluvčí, podle hlasu člověk.</p>
<p>„Reitz řekl, že máme Jaccona najít, a víš, jak se dívá na dezerci. Jestli Jaccona nenajdeme, uřízne nám uši jen tak pro zábavu,“ uvažoval první muž.</p>
<p>„Reitz je nula,“ prohlásil peklomor. „Murad nařídil, že do té černé budovy nikdo nesmí vstoupit. Chcete snad vyvolat jeho hněv a poznat jeho Černé vrahy zblízka?“</p>
<p>„Ne,“ odsekl první lidský hlas, „ale raději vymyslete, co řekneme Reitzovi. Já jsem tu nový...“</p>
<p>Hlasy se vytratily v dálce. Jimmy čekal, dokud neodumře i poslední slabý zvuk a pak se odvážil vykouknout ven. Dva muži a peklomor se blížili k mostu a jeden z lidí divoce gestikuloval. Zastavili se před mostem a ukazovali směrem k domu, zřejmě něco vysvětlovali. Ten, se kterým mluvili, byl Murad. Na vzdálenějším konci mostu Jimmy viděl skupinu lidských jezdců, čekajících, až ti čtyři přejdou na druhou stranu.</p>
<p>Jimmy se spustil dolů a probudil Aruthu. „Máme nahoře společnost,“ zašeptal chlapec. Pak ztišil hlas tak, aby ho Baru neslyšel. „A tvůj starý přítel se zjizvenou tváří je s nimi.“</p>
<p>„Kolik času zbývá do západu slunce?“</p>
<p>„Necelá hodina, do setmění asi dvě.“</p>
<p>Arutha přikývl a pohodlně se posadil. Museli být trpěliví. Jimmy prolezl kolem něj a seskočil na podlahu spodní jeskyně. Začal se přehrabovat ve svém vaku a pátrat po plátku sušeného hovězího. Kručelo mu v žaludku, celý den neměl nic v ústech a usoudil, že jestli má dnes v noci zemřít, neuškodí mu, když se předtím nají.</p>
<p>Čas se pomalu vlekl a Jimmy si všiml, že nálada všech členů výpravy je napjatější, než by bylo v jejich situaci obvyklé. Martin i Laurie upadli do mlčenlivého přemítání a Arutha byl tak obrácen do svého nitra, že vypadal, jako by byl mrtvý. Baru neslyšně prozpěvoval své modlitby a zdál se být v transu, zatímco Roald seděl obrácen čelem ke skalní stěně a zíral na něco, co viděl jen on sám. Jimmy zahnal z mysli obrazy podivných lidí, zvláštně oblečených a zaujatých nepochopitelnými činnostmi, a přinutil se k bdělosti. „Hej,“ zašeptal tak hlasitě, aby upoutal pozornost ostatních. „Vypadáte všichni... ztraceně.“</p>
<p>Martin zaostřil. „Já... myslel jsem na otce.“</p>
<p>Arutha tiše řekl: „To je tím místem. Já... skoro jsem ztratil naději, málem jsem byl připraven vzdát se.“</p>
<p>Roald se také podělil o své obavy. „Byl jsem znovu ve Studené průrvě, jenomže jsem měl jistotu, že vojsko ze Skalního Hradu dorazí pozdě.“</p>
<p>Baru zvedl hlavu. „Já jsem zpíval... svou píseň smrti.“</p>
<p>Laurie se postavil vedle Jimmyho. „Je to tohle místo. Zdálo se mi, že si Carline našla jiného, zatímco jsem byl pryč.“ Zadíval se na Jimmyho. „A ty?“</p>
<p>Jimmy pokrčil rameny. „Tak mě to vzalo, ale snad je to věkem nebo čím. Jen jsem myslel na divné lidi v podivných šatech. Nevím. Rozčiluje mě to.“</p>
<p>„Elfové tvrdí, že sem peklomoři chodí snít sny o moci,“ připomněl Martin.</p>
<p>Jimmy přikývl. „Možná. Já jen vím, že jste vypadali jako ty chodící mrtvoly.“ Přesunul se k římse. „Je tma. Zkusím to tam nahoře obhlédnout, a jestli je klid, můžeme pak vyrazit.“</p>
<p>Arutha navrhl: „Myslím, že bychom měli jít spolu.“</p>
<p>„Ne,“ odporoval chlapec. „Nechci, aby to vyznělo neuctivě, ale jestli mám nasazovat život při něčem, na co jsem odborník, nechte mě to udělat po svém. Budu se muset proplížit tím domem a nechci, aby se mi přitom někdo věšel na paty.“</p>
<p>„Je to příliš nebezpečné,“ namítl Arutha.</p>
<p>„To nepopírám,“ odpověděl Jimmy. „Vsadím krk, že v té kapli Dračích vládců to bude vyžadovat zkušenost a šestý smysl, a jestli máš špetku rozumu, necháš mě jít samotného. Jinak bude po tobě, než bych řekl: ‘Nechoďte tam, Výsosti,’ a vůbec jsme se sem nemuseli plahočit. Mohli jsme prostě nechat Puštíky, aby tě zapíchli, a mohli jsme si celou tu dobu užívat v Krondoru.“</p>
<p>Martin jej podpořil: „Má pravdu.“</p>
<p>Arutha se nechal konečně přesvědčit. „Nelíbí se mi to, ale budiž.“ Když se chlapec otočil a začal šplhat nahoru, dodal: „Řekl jsem ti už, že mi občas připomínáš toho piráta Amose Traska?“</p>
<p>Ve tmě nemohl nic vidět, ale chlapcův široký úsměv přesto vycítil.</p>
<p>Jimmy se vyškrábal na skalní římsu a opatrně se podíval ven. Když nikoho nespatřil, rychle se rozběhl k budově. Přitiskl se ke zdi a pomalu ji obcházel, dokud se neocitl u dveří. Chvilku tiše stál a rozvažoval, jak se nejlépe s daným úkolem vypořádat. Znovu prozkoumal vchod a pak hbitě vylezl po zdi, prsty a špičkami chodidel přitom hledal opěry v hrubém povrchu vedle dveří. Opět oknem dlouze studoval předsíň. Dvoukřídlé dveře byly otevřené jako předešlé noci a za nimi panovala tma. Vstupní místnost byla úplně prázdná. Jimmy se podíval nahoru na holý strop. Co na něj čeká uvnitř, aby jej zabilo? Jimmy si byl tak jistý, že se tam skrývá past, jako že mají psi blechy. Ale jaká a jak ji obejít? Jimmyho staré známé svrbění, že s tímto místem není něco v pořádku, bylo tentokrát téměř hmatatelné.</p>
<p>Seskočil zpět na zem a zhluboka se nadechl. Natáhl ruku před sebe a nadzdvihl závoru. Strčil do dveří a okamžitě uskočil stranou tak, aby ho dveře s panty na pravé straně zaštítily před vším, co mohlo být za nimi. Nestalo se vůbec nic.</p>
<p>Jimmy opatrně nakoukl dovnitř a nechal své smysly pátrat po nesrovnalostech, jakýchkoliv nepatrných změnách ve vnitřním uspořádání, jakékoliv stopě po nastražené léčce. Nic nenašel. Jimmy se naklonil ke dveřím. Co když tu byla magická past? Proti kouzlu, které mělo zabíjet lidi, nepeklomory, kohokoliv v zeleném nebo bůhvíco jiného, neměl obrany. Strčil ruku mezi zárubně, připravený okamžitě ji stáhnout. Zase nic.</p>
<p>Jimmy se posadil. Pak si lehl. Zespoda všechno vypadalo jinak a on doufal, že něco zahlédne. Když vstával, konečně jej cosi zaujalo. Podlaha byla poskládaná z mramorových desek stejných rozměrů a skladby a mezi nimi se táhly tenké drážky. Zlehka položil nohu na dlaždici před prahem a pomalu, pomaličku na ni přesouval svou váhu. Čekal, že ucítí její pohyb. Žádný nenastal.</p>
<p>Jimmy vešel dovnitř a podél stěny se přesouval k protilehlým dveřím. Prozkoumal každý z mramorových čtverců, než na něj stoupl a ujistil se, že to není past. Prohlížel stěny i strop, přeměřil a odhadl každičký palec, jen aby získal představu o povaze léčky. Nic. Svrbění bylo čím dál silnější: něco tu nebylo v pořádku.</p>
<p>Jimmy se s povzdechem otočil ke dveřím vedoucím do nitra budovy a vstoupil.</p>
<p>Jimmy ve svém životě potkal mnoho odpudivých lidí, jeho bývalé zaměstnání k tomu přímo vyzývalo. Tenhle Jaccon by mezi ně skvěle zapadl. Jimmy ležel přitisknutý k podlaze a odvalil tělo stranou. Jakmile se váha mrtvého muže přesunula na další kamennou desku přede dveřmi, ozvalo se slabé zadrnčení a něco prolétlo vzduchem. Jimmy Jaccona prohlédl a našel v jeho hrudníku pod klíční kostí zabodnutou malou šipku. Nedotkl se jí, ani nemusel: věděl, že je napuštěná rychle účinkujícím jedem. Dalším zajímavým předmětem byla nádherně vytvarovaná dýka s rukojetí posázenou drahokamy. Jimmy ji vytáhl z opasku mrtvoly a schoval si ji pod tuniku.</p>
<p>Pak se posadil na paty. Prošel již dlouhou prázdnou chodbou bez dveří, která se svažovala dolů do podzemní části budovy. Odhadoval, že stojí necelých sto yardů od místa, kde na něj čekal Arutha s ostatními. Zde, u jediných dveří vedoucích z chodby, narazil na tělo. Kamenná dlaždice přímo za dveřmi byla stále mírně stlačená.</p>
<p>Vstal a prošel dveřmi, stoupl přitom na desku, která se rozprostírala úhlopříčně za tou sníženou. Nástraha byla tak zřejmá, že přímo volala po opatrnosti, ale tenhle blázen se ve svém spěchu za pohádkovým pokladem ani neobtěžoval rozhlédnout a vběhl do ní. A zaplatil za to.</p>
<p>Něco však Jimmyho napadlo. Ta past byla příliš do očí bijící. Jako kdyby ho někdo chtěl ukolébat tím, že ji odhalil. Potřásl hlavou. Jestli měl ještě před okamžikem sklon k nepozornosti, byl nyní ten tam. Plně se soustředil, choval se jako zkušený zloděj, který si dobře uvědomuje, že jediný chybný krok může být jeho poslední.</p>
<p>Jimmy si přál, aby tu bylo více světla, než kolik ho vydávala jediná louče, kterou si vzal s sebou. Prohlížel podlahu pod Jacconem a spatřil další podezřelý kámen. Přejel dlaní po zárubni, ale neucítil žádný drát ani jiné zrádné zařízení. Překročil práh, vyhnul se přitom dlaždicím přímo přede dveřmi a pokračoval dál k samému srdci budovy.</p>
<p>Byla to kruhová místnost. V jejím středu čněl štíhlý podstavec. Na podstavci se třpytila křišťálová koule, ozářená seshora jakýmsi neviditelným zdrojem světla. A uvnitř v její dutině spočívala jediná větvička se stříbrozelenými listy, červenými bobulemi a stříbrnými trny. Jimmy se přibližoval s nesmírnou obezřetností. Podíval se už všude, kromě samotného podstavce. Prozkoumal každou píď místnosti, kterou mohl, aniž by vstoupil do sloupce světla kolem křišťálu. Nenašel nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo léčku. Ale to svědění vzadu v hlavě, které jej provázelo od chvíle, kdy překročil práh tohoto domu, nepřestávalo zvonit na poplach. Poté, co objevil Jaccona, narazil ještě na tři další pasti, ale každou z nich bylo pro alespoň trochu zkušeného zloděje velmi snadné překonat. A teď v místě, kde čekal poslední nástrahu, nebylo nic.</p>
<p>Jimmy se usadil na zem a začal přemýšlet.</p>
<p>Arutha i jeho společníci se vylekali. Jimmy se spouštěl dolů na římsu a odtud na podlahu jeskyně, kam dopadl s tichým žuchnutím. „Co jsi zjistil?“ vyhrkl Arutha netrpělivě.</p>
<p>„Je to velké místo. Je tam spousta prázdných místností a všechny jsou chytře postavené tak, že se můžeš pohybovat jen jedním směrem od vchodu do středu budovy a zase zpátky. Není tam nic, kromě nějaké schrány uprostřed. Je tam několik pastí, ale dost okatých na to, aby bylo snadné je obejít.</p>
<p>Ale celá ta věc je nějak přehnaná. Něco tam není v pořádku. Ta budova je padělek.“</p>
<p>„Cože?“ Arutha byl přesvědčen, že se musel přeslechnout.</p>
<p>„Jen si představ, že se budeš chtít chytit a bojíš se, že budeš příliš chytrý. Nemyslíš, že bys nastražil ještě jednu léčku navíc pro případ, že by všichni mazaní chlapíci, které sis najal, aby tě dopadli, byli trošičku pomalí?“</p>
<p>„Ty si myslíš, že ta budova je past?“ ujistil se Martin.</p>
<p>„Přesně tak. Velká, promyšlená a chytrá past. Podívej, řekněme, že máš tohle tajemné jezero a všichni tví soukmenovci sem přicházejí provozovat magii nebo získávat moc od mrtvých nebo kdovíco tu vlastně ti Temní bratři dělají. Chceš nastražit tu poslední past a snažíš se tedy myslet jako člověk. Možná Dračí vládci nestavějí domy, ale lidi ano, takže postavíš budovu, tuhle velkou budovu, ve které nic není. Pak někam položíš snítku stříbrného trnu, třeba do té svatyně uprostřed, a políčíš na sebe. Někdo najde ta malá uvítání, která jsi položil po cestě, dostane se přes ně a myslí si o sobě, že je moc a moc šikovný a prohnaný. Chvilku se jen tak prochází kolem, najde stříbrný trn, zvedne jej a...“</p>
<p>„A past sklapne,“ doplnil Laurie v úžasu nad chlapcovou logikou.</p>
<p>„A past sklapne,“ souhlasil Jimmy. „Nevím, jak to udělali, ale vsadil bych se, že ta poslední nástraha bude nějaká magie. Ty ostatní jsou příliš nápadné a pak, nakonec, nic. Dám na to krk, že když se dotknete té koule, tucet dveří za vámi se zabouchne a sesype se na vás stovka těch mrtvých válečníků, kteří vyskákají ze zdí, nebo na vás celá budova prostě spadne.“</p>
<p>Arutha zavrtěl hlavou. „Nejsem si tak jistý.“</p>
<p>„Podívej, máš tu chamtivou hordu zločinců. Většina z nich není moc chytrých, jinak by nežili v lesích a neživili se přepadáváním pocestných, kterých tamtudy projde pár do roka. Byli by to spokojení zloději a bydleli v nějakém městě. Kromě toho, že jsou hloupí, jsou už jen hrabiví. Takže ti sem přijdou, aby si vydělali pár zlaťáků tím, že budou hledat prince, a ty jim řekneš: ‘Nechoďte do té budovy.’ No a každý z těch chytráků si myslí, že peklomoři lžou, protože přece ví, že všichni jsou stejně přitroublí a chamtiví jako on. Pak se jeden sebere a jde se tam podívat a skončí s otrávenou šipkou ve chřtánu.</p>
<p>Když jsem našel ten podstavec s křišťálovou koulí, vrátil jsem se zpátky a pořádně jsem si to tam prohlédl. To místo postavili peklomoři docela nedávno. Ten dům je asi tak starý jako já. Je ze dřeva a má kamenné obložení. Byl jsem ve starých budovách. Ale tahle rozhodně stará není. Nevím, jak ji vybudovali. Možná s pomocí magie, možná se jen hodně otroků pořádně nadřelo, ale není starší než pár měsíců.“</p>
<p>„Ale Galain říkal, že je to místo Valherů,“ namítl Arutha.</p>
<p>Martin podotkl: „Myslím, že měl pravdu, ale myslím si, že Jimmy se také nemýlí. Pamatuješ si, co jsi mi vyprávěl o tom, jak Dolgan zachránil Tomase z podzemní síně Valherů těsně před válkou?“ Arutha přisvědčil. „Tady to vypadá podobně.“</p>
<p>„Rozsviťte louči,“ navrhl Arutha. Roald jeho příkaz vyplnil a všichni se vzdálili od převisu.</p>
<p>Laurie nadhodil: „Všimli jste si, že na jeskyni je tu dost rovná podlaha?“</p>
<p>„A stěny jsou poměrně pravidelné,“ připojil Roald.</p>
<p>Baru se rozhlédl. „V tom spěchu nás ani nenapadlo pořádně si to tu prohlédnout. To není přírodní jeskyně. Chlapec má pravdu. Ta budova je past.“</p>
<p>Martin uvažoval nahlas: „Tahle soustava slují měla dva tisíce let nebo i déle na to, aby se ohladila. Nad námi je puklina, takže sem každou zimu prší a prosakuje voda z jezera. Reliéfy na stěnách už skoro nejsou vidět.“ Přejel dlaní po něčem, co na první pohled vypadalo jako nerovný kamenný povrch. „Ale některé přece.“ Ukázal na nezřetelnou rytinu.</p>
<p>Baru pokýval hlavou. „A tak sníme pradávné sny bezmoci.“</p>
<p>Jimmy připomněl: „Jsou tu ještě nějaké chodby, které jsme neprošli. Pojďme se na ně podívat.“</p>
<p>Arutha se rozhlédl po svých společnících. „No tak dobře. Veď nás, Jimmy. Vrátíme se do té velké jeskyně s mnoha východy, jeden si vybereme a zjistíme, kam vede.“</p>
<p>Ve třetím tunelu narazili na schody mířící do hlubin země. Vydali se po nich a přišli do obrovské chodby. Podle vzhledu a vrstvy usazenin musela být prastará. Baru si ji chvíli prohlížel a pak poznamenal: „Už celé věky sem nevkročila ničí noha.“</p>
<p>Martin hrábl špičkou boty do vlhkého prachu. „Musel se tu hromadit léta.“</p>
<p>Jimmy je vedl dál, procházeli pod vysokánským klenutým stropem, z něhož visely na dlouhých řetězech zanesené svícny a úchyty na louče, zrezivělé tak, že by se mohly rozpadnout pod jediným dotekem. Na nejvzdálenějším konci haly objevili komnatu. Roald zkoumal obrovské železné panty, z nichž do dnešního dne zbyly již jen pitvorně zkroucené pláty rzi. Dveře, které na nich byly kdysi zavěšeny, musely být kolosální. „Ať těmi dveřmi prošlo cokoliv, rozhodně to nebylo ochotno čekat.“</p>
<p>Jimmy prošel portálem a zastavil se. „Podívejte se na to,“ vydechl.</p>
<p>Stáli na prahu rozlehlé síně, z jejíž bývalé velkoleposti zbyl již jen slabý odlesk. Podél zdí visely kdysi nádherné tapiserie, nyní však potrhané a vybledlé do špinavě žlutého odstínu. Louče, které muži s sebou nesli, vrhaly na vysoké stěny mihotavé světlo a probouzely z tisíciletého spánku pradávné vzpomínky. Po celém sále byly roztroušeny trosky něčeho, co muselo před eony sloužit jako vnitřní vybavení. Válely se tu hromady třísek, zohýbané kusy kovů i zlaté úlomky a jejich původní tvary i účel nebylo možno odhadnout. Jediným nedotčeným předmětem byl mnohasetletý kamenný trůn na vyvýšeném podstavci uprostřed komnaty. Martin se k němu přiblížil a zlehka se jej dotkl. „Kdysi tady sedával Valheru. Bylo to jeho sídlo moci.“ Všichni v sále si vzpomněli na své sny a přepadl je tísnivý pocit. Toto místo bylo nesmírně cizí. I po mnoha miléniích tu přežívala ozvěna síly Dračích vládců. Nebylo pochyb: stáli v samém srdci obydlí starobylé rasy. Zde se nacházel zdroj peklomořích snů, jedno z míst moci ležících na Temné stezce.</p>
<p>Roald nadhodil: „Moc se tu toho nezachovalo. Kdo to způsobil? Lupiči? Temní bratři?“</p>
<p>Martin se rozhlížel, jako by v prachu na stěnách tušil běh dějin. „Nemyslím. Podle toho, co vím z pověstí, stojí to tady takhle už od válek Chaosu.“ Ukázal na dílo zkázy. „Bojovali na hřbetech draků. Vyzvali samotné bohy, tak se o tom praví v mýtech. Přežilo jen velmi málo těch, kteří se stali svědky bitvy. Pravdu se nejspíš nikdy nedozvíme.“</p>
<p>Jimmy těkal po sále a nahlížel pod haldy trosek. Po nějaké době se vrátil a oznámil jim: „Nic tu neroste.“</p>
<p>„Tak kde jen může stříbrný trn být?“ povzdechl si Arutha hořce. „Pátrali jsme už všude.“</p>
<p>Dlouhou minutu panovalo hrobové ticho. Pak konečně Jimmy promluvil. „Všude ne. Dívali jsme se kolem jezera i“ - mávl paží k síni - „pod jezerem. Ale nehledali jsme v jezeře.“</p>
<p>„V jezeře?“ podivil se Martin.</p>
<p>Jimmy živě přikývl. „Calin a Galain říkali, že roste blízko u břehu. Napadlo někoho zeptat se elfů, jestli tu letos hodně pršelo?“</p>
<p>Martin se plácl do čela. „Hladina stoupla!“</p>
<p>„Půjde si někdo zaplavat?“ usmál se Jimmy vítězoslavně.</p>
<p>Jimmy stáhl nohu zpátky a třepal s ní. „Je studená,“ zašeptal.</p>
<p>Martin se otočil k Baruovi a ušklíbl se. „Městské dítě. Je sedm tisíc stop vysoko v horách a překvapuje ho, že je voda v jezeře studená.“</p>
<p>Martin vstoupil do vody, pomalu, tak, aby necákal. Baru jej následoval. Jimmy se zhluboka nadechl a vydal se za nimi. Ošíval se při každém kroku, ale byl statečný a nořil se stále hlouběji. Dospěl do místa, kde se dno náhle svažovalo, a voda mu bez varování dosáhla až po pás. V němém výkřiku otevřel ústa dokořán a Laurie na něj z břehu soucitně mrkl. Arutha s Roaldem hlídkovali, připraveni varovat své přátele, kdyby se po mostě někdo blížil. Všichni tři potápěči se nahrbili za prahem, který nedaleko od kraje jezera tvořilo kamenité dno. Do svítání nebylo daleko, Aruthovi muži se po poradě rozhodli, že počkají s pátráním do rána. Bylo pravděpodobné, že strážní budou podřimovat, pokud to budou lidé, a peklomoři by mohli dojít k závěru, že těsně před úsvitem se již nic mimořádného nepřihodí.</p>
<p>Slabé šplouchnutí a po něm nádech napověděly, že Jimmy poprvé strčil hlavu pod vodu a zase se vynořil. Nasál vzduch a potopil se znovu. Jako druzí dva muži poslepu šmátral po dně a spoléhal se jen na svůj cit. Náhle mu rukou projela bolest. Jak tápal mezi slizkými kameny, píchl se o něco ostrého. Vynořil se nad hladinu a hlasitě zalapal po dechu, ale nezdálo se, že by si toho někdo na mostě všiml. Opět se sehnul a našel řasami porostlý skalní výčnělek. Pak se mu podařilo nahmátnout trnitou rostlinu, i když jen díky tomu, že se o ni zase bodl. Tentokrát však nenadskočil. Než ji pevně uchopil, píchl se o její trny ještě dvakrát. Konečně ji sevřel a začal tahat, ale kořeny držely dobře. Nevzdával se však a po chvíli byla jeho snaha odměněna. Vynořil se a zašeptal: „Něco mám.“</p>
<p>Radostně se zašklebil a zvedl rostlinu, která ve světle malého měsíce vypadala téměř bílá. K větvičkám podobným růžím se tiskly červené bobule, mezi nimiž vyčnívaly stříbrné trny. Jimmy vděčně vydechl: „Hurá, našel jsem ho.“</p>
<p>Martin s Baruem se k němu přibrodili a zkoumali bylinu. „Bude to stačit?“ zeptal se Hadati.</p>
<p>Arutha pokrčil rameny. „To nám elfové neřekli. Zkuste najít další, jestli můžete, ale zdržíme se už jen několik minut.“ Opatrně zabalil rostlinku do kusu látky a schoval ji do svého vaku.</p>
<p>Za deset minut nalezli ještě další tři. Arutha usoudil, že jich už mají dost, a gestem naznačil, že je čas vrátit se do jeskyně. Jimmy, Martin i Baru byli promrzlí na kost a kapala z nich voda. Bez otálení pospíchali do skrýše, zatímco ostatní hlídali okolí.</p>
<p>Když byli v jeskyni, Arutha vypadal jako znovuzrozený. Zkoumal rostliny ve slabém světle malé louče, kterou mu Roald držel. Jimmy se usmál na Martina. Jektal přitom zuby, ale vypadal blaženě. Arutha nemohl od bylin odtrhnout oči. Žasl nad hřejivým pocitem, který se mu rozléval po celém těle, když hleděl na ty stříbrné trny, rudé plody a zelené lístky. Za snítkami totiž viděl daleko víc. Slyšel znovu tichý smích a cítil hebkou ruku, která se dotkla jeho tváře, vnímal sladké štěstí, o němž věděl, že mu k němu schází už jen pár krůčků.</p>
<p>Jimmy se obrátil k Lauriemu. „Ať se propadnu, jestli jsem konečně nezačal cítit v kostech, že to dokážeme.“</p>
<p>Laurie hodil Jimmymu tuniku. „Teď už nám jen zbývá dostat se dolů.“</p>
<p>Arutha zvedl hlavu. „Rychle se oblečte. Vyrážíme.“</p>
<p>Arutha se přehoupl přes okraj kaňonu a Galain jej uvítal: „Už jsem chtěl provazy vytáhnout. Načasoval jsi to dobře, princi Arutho.“</p>
<p>„Myslel jsem, že bude lepší, když odsud zmizíme co nejdřív. Nechce se mi tady v horách prodlévat zbytečně dlouho.“</p>
<p>„Správná úvaha,“ souhlasil elf. „Minulou noc jsem zaslechl hádku mezi hlavou odpadlíků a peklomořími vůdci. Nemohl jsem se přiblížit natolik, abych slyšel každé slovo, ale je jisté, že Temní bratři a lidé spolu nebudou vycházet dlouho. Mám dojem, že si brzy půjdou každý svou cestou. Jestli se tak stane, Muradovi možná dojde trpělivost a pustí se znovu do hledání.“</p>
<p>„Pak bychom se měli pokusit dostat co nejdál, než se rozední.“</p>
<p>Obloha již začínala blednout a objevila se první předzvěst svítání. Štěstí jim bylo tentokrát částečně nakloněno, protože na těchto svazích hor setrvají stíny déle než na protilehlých, do kterých se zanedlouho bude opírat slunce. Budou se tak mít kde ukrýt; nebyla to velká pomoc, ale lepší než žádná.</p>
<p>Martin, Baru a Roald rychle vylezli s pomocí provazu za princem. Laurie se trochu trápil, šplhání mu příliš nešlo. O tuto skutečnost se s ostatními poněkud zapomněl podělit. S malou podporou svých společníků však přece jen po delší době stanul nahoře.</p>
<p>Jimmy hbitě ručkoval jako poslední. Bylo již poměrně hodně světlo a on měl obavy, že jej proti skalní stěně z mostu zahlédnou. Ve spěchu se dopustil chyby a uklouzl na mokrém výstupku. Špička mu sjela po kluzkém povrchu. Sevřel pevně lano a spadl o několik stop níž. Narazil prudce do skály. V boku mu vybuchla palčivá bolest, přesto se mu však podařilo potlačit výkřik. Neslyšně lapal po dechu. Otočil se zády, křečovitě si omotal provaz pod levou paží a uchopil jej. Opatrně sáhl pod tuniku a nahmátl nůž, který sebral mrtvému muži. Když se oblékal, byl tak nepozorný, že jej zastrčil zpět pod tuniku, místo aby ho uložil do vaku tak, jak měl. Nyní mu v boku vězely nejméně dva palce ocelového ostří. Ovládaným hlasem zašeptal: „Vytáhněte mě.“</p>
<p>Jimmy se málem pustil, když jej zaplavila první vlna bolesti, jakmile se pohnul směrem vzhůru. Zachvěl se a zaťal zuby. Netrvalo dlouho a stál na útesu.</p>
<p>„Co se stalo?“ zajímal se princ.</p>
<p>„Neopatrnost,“ odpověděl chlapec. „Zvedněte mi tuniku.“</p>
<p>Laurie tak učinil a zaklel. Martin na hocha kývl a Jimmy gesto opětoval. Když vévoda nůž vytáhl, chlapec málem omdlel. Martin uřízl ze svého pláště pruh látky a obvázal mu bok. Pokynul Lauriemu a Roaldovi a oba si chlapce vzali mezi sebe, aby mu pomáhali po cestě dolů. Pospíchali po rychle se rozjasňujícím úbočí a Laurie kroutil hlavou. „Tys to prostě nemohl udělat jednoduše, viď?“</p>
<p>Podařilo se jim vyhýbat se peklomořím hlídkám první polovinu dne. Jimmyho stále nesli. Peklomoři zřejmě vůbec netušili, že Pekraelin již své tajemství vydal, a stále se dívali směrem dolů, čekajíce na příchod těch, kteří již mířili domů.</p>
<p>Nyní však sledovali peklomora na stráži. Seděl na skalním výběžku, který se jim cestou do Pekraelinu podařilo obejít jen s velkými potížemi. Neměli na vybranou. Bylo krátce po poledni a oni se tísnili v malé prohlubni, která je jen tak tak stačila zakrýt. Martin dal Galainovi znamení, kterým se jej tázal, jestli chce jít první, nebo druhý. Elf se začal plížit napřed a Martin jej tedy následoval. Odpoledne bylo tiché a klidné, nevál ani lehký vánek, který by odnesl případný zvuk bot na kamenné stráni. Daný úkol vyžadoval naprosté soustředění a elf s Martinem ze sebe vydali všechno, když překonávali pouhých dvacet stop dlouhý úsek, jenž je dělil od hlídkujícího peklomora.</p>
<p>Martin nasadil do tětivy šíp a zamířil přes Galainovo rameno. Galain vytáhl svůj lovecký nůž, vztyčil se vedle peklomora a poklepal mu na záda. Odrodilý elf se po nečekaném doteku otočil a Galain mu jediným pohybem podřízl hrdlo. Peklomor se vzepjal a v tom okamžiku mu Martinův šíp proklál srdce. Galain mu objal kolena a narovnal jej zpět do sedu. Zkroutil Martinův šíp a ulomil jej, považoval to za jednodušší než pokoušet se vytrhnout osten z těla. Peklomor byl mrtev a přesto z dálky vypadal, že stále plní svou povinnost.</p>
<p>Martin s Galainem se připlazili zpět k ostatním. „Najdou jej za několik hodin. Možná je napadne, že jsme jej zabili cestou nahoru, a prohledají nejprve Pekraelin, ale pak se pustí z kopce dolů. Musíme letět jako jestřábi. Když nebudeme stavět, máme to k hranicím elfího lesa dva dny. Jdeme.“</p>
<p>Klopýtali po kamenitém chodníku a Jimmy křivil bolestí tvář, když ho Laurie vlekl pod paží. „Jen jestli tam koně ještě budou,“ mumlal tiše Roald.</p>
<p>„Jestli ne,“ přinutil se Jimmy ke slabému úsměvu, „je to aspoň s kopce.“</p>
<p>Zastavili pouze na tak dlouho, aby si koně odpočinuli a byli schopni pokračovat ve cvalu náročným terénem. Bylo pravděpodobné, že zvířata nebudou po zvládnutí této cesty použitelná, ale nedalo se nic dělat. Arutha by nedopustil, aby mu cokoliv zabránilo v návratu, teď, když měl lék pro Anitu. Ještě před nedávnem se princ zmítal na pokraji zoufalství a beznaděje, zato nyní v jeho nitru hořel plamen a on nechtěl, aby vyhasl. Jeli bez zastávky celou noc.</p>
<p>Zpěnění, uřícení koně byli svými vyčerpanými jezdci vedeni po lesní pěšině. Vstoupili již do hlubokých lesů na úpatí hor a k hranici neměli daleko. Jimmy se snažil udržet při vědomí, ale vzhledem ke ztrátě velkého množství krve, únavě a bolesti to nebylo nic jednoduchého. Rána se mu v noci opět otevřela a on nebyl schopen učinit víc, než si tisknout bok rukou. Pak se chlapci zatmělo před očima a spadl obličejem na tvrdou cestu.</p>
<p>Když se mu smysly vrátily, seděl a Baru s Lauriem jej podpírali, zatímco Martin s Roaldem mu obvazovali zranění dalšími pruhy látky z Martinova pláště. „Do Elvandaru to bude muset vydržet,“ poznamenal nakonec Martin.</p>
<p>Arutha chlapce pokáral: „Jestli se to znovu otevře, řekni něco. Galaine,“ obrátil se pak na elfa, „jeď s ním a nenech ho spadnout.“</p>
<p>Znovu vyskočili do sedel a úděsná jízda pokračovala.</p>
<p>Před večerem druhého dne klopýtl první kůň. Martin rychle ukrátil jeho utrpení a prohlásil: „Chvíli půjdu po svých.“</p>
<p>Vévoda běžel tři míle, a i když zničení koně cválali pomaleji než obvykle, přesto to byl hrdinský výkon. Pak jej vystřídal Baru a po něm Galain, ale i tak dosahovali až na dno svých sil. Koně zpomalili do klusu a nakonec do volné chůze.</p>
<p>Tiše postupovali vpřed temnou nocí a všichni v duchu počítali vzdálenost, která je ještě dělila od bezpečí elfího lesa. Věděli, že někde za nimi se v čele Černých vrahů žene němý peklomor. Před úsvitem překročili malou křižovatku a Martin podotkl: „Tady se budou muset rozdělit, protože nemůžou odhadnout, jestli jsme nezatočili na východ do Kamenné hory.“</p>
<p>Arutha rozkázal: „Všichni sesedat.“</p>
<p>Bez váhání uposlechli a princ pokračoval: „Martine, odveď koně kus cesty směrem ke Kamenné hoře a pak je pusť. Dál půjdeme pěšky.“</p>
<p>Martin to udělal přesně tak, jak Arutha řekl. Baru zatím zakrýval jejich stopy. Vévvoda je k dohonil asi o hodinu později. Blížil se k nim po lesní stezce dlouhými skoky. „Myslím, že jsem vzadu něco zaslechl. Nejsem si jistý. Vítr se dnes točí a ty zvuky byly slabé,“ varoval své přátele, když se dostal až k nim.</p>
<p>Arutha zaklel. „Budeme pokračovat do Elvandaru, ale rozhlížejte se po dobrém obranném místě.“ S těmi slovy se vrávoravě rozběhl. Ostatní jej následovali, Jimmy ovšem s Martinovou vydatnou pomocí.</p>
<p>Téměř hodinu napůl běželi a napůl klopýtali. Pak se za nimi ozvaly první zvuky pronásledování. Strach v nich probudil nové síly a pobízel je k většímu spěchu. Náhle Arutha ukázal na půlkruhovou skalku, tvořící dokonalou přírodní předprseň. Zeptal se Galaina: „Jak jsme daleko od posil?“</p>
<p>Elf se rozhlédl po okolí zastřeném ranní mlhou a odpověděl: „Jsme téměř na kraji našich lesů. Mí lidé budou hodinu, možná dvě odsud.“</p>
<p>Arutha elfovi kvapně podal vak se stříbrným trnem. „Vezmi Jimmyho. Zdržíme je tu až do tvého návratu.“ Všichni věděli, že zavazadlo mu dává pro případ, že by pomoc dorazila pozdě. Anita by tak stále měla naději na uzdravení.</p>
<p>Jimmy se usadil na skálu. „Nebuď směšný. Bude mu to trvat dvakrát tak dlouho, když mě bude mít na krku. Stejně mohu líp ve stoje bojovat než běžet.“ Těžkopádně se převalil přes kamenný zátaras a vytáhl dýku.</p>
<p>Arutha se na chlapce zadíval. Byl unavený, znovu krvácel a téměř omdléval vyčerpáním a ztrátou krve, ale zubil se a nůž měl v pravé ruce připravený k obraně. Arutha stroze přikývl a elf odběhl. Zbylí muži zaujali postavení za skalním výběžkem, tasili zbraně a čekali.</p>
<p>Dlouhé minuty se krčili za balvany s vědomím, že s každým okamžikem se jejich šance na záchranu zvyšuje. Při každém nadýchnutí téměř cítili, jak se z jedné strany blíží pomoc a z druhé se na ně valí zkáza. Jejich přežití bylo otázkou náhody. Jestli se Calin a jeho válečníci zdržují někde poblíž hranice a Galain je objeví rychle, měli naději. Jestli ne, pak žádná naděje nebyla. V dáli sílilo dunění kopyt. Vteřiny se táhly jako celá věčnost, nikdo z nich téměř nedýchal ze strachu z odhalení a všichni se zmítali v bolestných mukách nečinnosti. Pak, téměř jako jisté vysvobození, zazněl výkřik a nepřítel byl tu.</p>
<p>Martin vstal a v okamžiku, kdy spatřil první cíl, zadrnčel šíp. Peklomor, který se ze všech nejdříve objevil mezi stromy, byl pod náporem střely, jež se mu zaryla do hrudi, vyhozen ze sedla. Arutha se svými druhy se připravili. Tucet peklomořích jezdců, zmatených nenadálou sprškou šípů, se hemžilo sem a tam. Než stihli cokoliv podniknout, Martin zabil dalšího. Tři se otočili a ujížděli pryč, ale ostatní zaútočili.</p>
<p>Skalní útvar, který si vybrali za svou pevnost, se zvedal a rozšiřoval, takže bylo pro peklomory nemožné podniknout přímý nájezd, přesto však své koně popohnali k trysku a pokusili se o to. Dusot kopyt na mokré zemi zněl jako vzdálené dunění bouře. Ačkoliv byli peklomoři přitisknuti ke krkům svých ořů, Martin dva z nich zasáhl ještě dřív, než se dostali k jejich redutě.[6] Kromě těchto dvou se však zbytek peklomorů vydrápal až k nim. Baru vyskočil na balvan, jeho meč zasvištěl vzduchem a jeden z útočníků padl s paží oddělenou od ramene.</p>
<p>Arutha s mohutným rozběhem skočil a strhl dalšího Temného bratra ze sedla. Peklomor skonal s nožem v srdci. Princ se otočil na patě, vytáhl rapír z pochvy a v tu chvíli byl u něj další jezdec. Princ se až do posledního okamžiku ani nepohnul, pak uskočil stranou a jediným seknutím jej srazil k zemi. Druhá rána již byla vedena přesně doprostřed hrudi.</p>
<p>Roald také chňapl po jednom z peklomorů a oba se svalili za skalnatou zídku. Jimmy vyčkal, až bude vhodná příležitost, a jakmile spatřil odkryté tělo, zabořil svůj nůž hluboko do hrdla Temného bratra.</p>
<p>Dva zbylí viděli, že Martin s Lauriem jsou připraveni, a rozhodli se stáhnout. Martinův luk však v chladném jitru zazpíval a oba padli. V okamžiku, kdy se ocitli na zemi, Martin přeskočil předprseň. Rychle prohledal těla a vrátil se s krátkým lukem a dvěma toulci šípů. „Už mi téměř došly,“ vysvětlil a ukázal na svůj poloprázdný zásobník. „Nejsou to sice šípy do dlouhého luku, ale přinejhorším mohu použít tenhle malý.“</p>
<p>Arutha se rozhlédl. „Brzy tu budou další.“</p>
<p>„Utečeme?“ zeptal se Jimmy.</p>
<p>„Ne. Získali bychom snad malý náskok, ale takhle dobré místo bychom už nemuseli najít. Počkáme.“</p>
<p>Opět se minuty vlekly hlemýždím tempem a oči všech se upíraly na stezku, o níž věděli, že k nim peklomory zavede. Laurie zašeptal: „Běž, Galaine, běž.“</p>
<p>Les byl nekonečně dlouho tichý. Pak se v oblacích prachu a za zvuku kopyt objevili jezdci.</p>
<p>V čele jel němý obr Murad a za ním tucet Černých vrahů. Další peklomoři a lidští vyvrhelové následovali s mírným odstupem. Murad přitáhl svému koni uzdu a dal povel zastavit.</p>
<p>Jimmy zasténal: „Těch je aspoň stovka.“</p>
<p>Roald jej opravil: „Sto jich není, spíš třicet.“</p>
<p>„To stačí,“ zatvářil se Laurie znepokojeně.</p>
<p>Arutha vyhlédl přes skálu a prohlásil: „Možná se pár minut udržíme.“ Všichni věděli, že jejich postavení je beznadějné.</p>
<p>Pak se Baru zvedl. Než mu v tom kdokoliv stihl zabránit, začal na peklomora něco vykřikovat v jazyce, který byl princi, Jimmymu a Martinovi nesrozumitelný. Laurie s Roaldem svorně kroutili hlavami.</p>
<p>Arutha se chtěl po horalovi natáhnout a zadržet jej, ale Laurie se ozval: „Nedělej to. Vyzývá Murada na souboj. Je to otázka cti.“</p>
<p>„Přijme?“</p>
<p>Roald pokrčil rameny. „Je to nevypočitatelná cháska. Už jsem s Temnými bratry bojoval. Někteří z nich jsou hrdlořezové bez srdce, ale většina z nich si potrpí na obřady a rituály. Záleží na tom, odkud pocházejí. Pokud je to tlupa vrahounů z močálů severně od Yabonu, tak si s tím nebudou lámat hlavu a zaútočí. Ale jestli má Murad kolem sebe bandu staromilských Temných bratrů z hlubokých lesů, možná by se před nimi neodvážil říci ne. Snaží-li se předvést, že za ním stojí jakási magická moc, nemůže dost dobře odmítnout, aniž by ztratil jejich oddanost. Ale stejně záleží hlavně na tom, co si o záležitostech cti myslí Murad.“</p>
<p>„Ať už bude výsledek, jaký chce, Baru způsobil v jejich řadách pěkný zmatek,“ ohodnotil nastalou situaci Martin.</p>
<p>Arutha si všiml, že peklomoři stále stojí na svých místech a Murad s předstíraným nezájmem zírá na Barua. Pak Murad mávl rukou směrem k Hadatimu a jeho společníkům. Dopředu vyjel peklomor v plášti, otočil svého koně tak, aby viděl Muradovi do tváře, a na něco se ho zeptal.</p>
<p>Němý znovu cosi ukázal a peklomor, který se prve ptal, ostatním nařídil, aby ustoupili. Všichni peklomoři, s výjimkou Černých vrahů, odcouvali o několik yardů zpět. Jeden z lidí přijel k Muradovi. Zakřičel na vůdce peklomorů něco, čemu nebylo rozumět, a několik dalších mužů souhlasně zamručelo.</p>
<p>„Martine,“ obrátil se Arutha na bratra, „slyšíš, co si povídají?“</p>
<p>„Ne, ale ať je to cokoliv, určitě si nelichotí, to je jisté.“</p>
<p>Murad náhle tasil meč a na potvrzení Martinových slov proklál bouřícího se muže. Další z lidských odpadlíků zařval a chystal se vyrazit, ale dva peklomoři mu zatarasili cestu. Se vzdorovitým výrazem se muž obrátil a vrátil se do řady.</p>
<p>Murad znovu máchl rukou směrem k lidem a zabodl koni paty do slabin.</p>
<p>Baru seskočil z balvanu a vyběhl, aby zaujal postavení o kousek vpředu. Stál bez hnutí s mečem napřaženým k ráně. Když byl kůň téměř u něj, Baru se ladným pohybem vyhnul Muradovu výpadu a zakroužil paží. Kůň bolestně zaržál a klopýtl.</p>
<p>Zraněné zvíře se svalilo na zem. Murad se navzdory své velikosti odrazil od padajícího koně, mrštně se překulil a vyskočil na nohy. Zbraň stále držel v ruce. Byl rychlý a otočil se právě včas, aby odrazil Baruův útok. Ocel se setkala s ocelí a souboj začal.</p>
<p>Arutha se rozhlédl. Tucet Černých vrahů mlčky a klidně čekalo, ačkoliv nikdo nebyl schopen odhadnout, jak dlouho to vydrží. Pokud to pro Murada byla záležitost osobní hrdosti, mohli by vyčkat do úplného konce. Princ si zbožně přál, aby tomu tak bylo.</p>
<p>Všichni byli zaujati duelem. Martin je však varoval: „Nenechte se ukolébat. Jakmile bude rozhodnuto, ať tak nebo onak, znovu se na nás vrhnou.“</p>
<p>„Aspoň můžu popadnout dech,“ liboval si Jimmy.</p>
<p>Arutha přehlížel okolí. V dálce se blížilo dalších dvacet peklomorů. Jediné, čeho Baru svou odvahou dosáhl, byl odklad.</p>
<p>Murad provedl úspěšný výpad a Baruovi vytryskla krev. Odpověděl stejným způsobem. Během několika minut oba soupeři krváceli z mnoha ran, potvrzujících, že každý z nich je téměř schopen druhého porazit, ale ne docela. Seky a odražení se střídaly s výpady a protiútoky, bojovníci uhýbali a zasazovali další rány. Souboj pokračoval. Hadati byl stejně vysoký jako peklomor, ale Temný bratr byl mohutnější. Rychlým sledem úderů vedených přes hlavu, podobně, jako by se oháněl kyjem, začal Murad Barua zatlačovat dozadu.</p>
<p>Martin si připravil vlastní meč. „Baru je unavený. Zanedlouho bude konec.“</p>
<p>Ale jako tanečník, který své pohyby slaďuje s hudbou, nechal Baru Murada upadnout do jednotvárnosti. Meč stoupal a dopadal v neměnném rytmu, a pak najednou, když mířil vzhůru, Baru místo toho, aby ustoupil o další stopu, udělal krok do strany a dopředu a rozťal Muradovi žebra. Byla to hluboká rána a silně krvácela.</p>
<p>„To je ale překvapení,“ prohlásil Martin nevzrušeně.</p>
<p>„Zatraceně dobrý tah,“ uznale pokýval hlavou Roald, který celý duel hodnotil zkušeným okem veterána.</p>
<p>Ale Murad nebyl ochoten dopustit, aby jeho život ukončil jediný překvapivý zásah. Otočil se na místě a sevřel Hadatiho pravou paži. Neudržel však rovnováhu a stáhl s sebou Barua k zemi. V jediném propletenci se kutáleli dolů ke skalce, na níž stál Arutha. Zbraně jim vypadly ze zkrvavených prstů a vrhli se na sebe pěstmi.</p>
<p>Po chvíli se znovu vztyčili a tentokrát držel Murad Barua kolem pasu. Zdvihl jej do vzduchu a spojenýma rukama drtil jeho kříž ve snaze zlomit mu páteř. Baru zvrátil hlavu dozadu a zaječel bolestí. Pak se rozpřáhl a vší silou plácl rozevřenými dlaněmi Murada do uší. Prorazil mu tím ušní bubínky.</p>
<p>Murad vydal děsivý bublavý výkřik a pustil Barua na zem. Zakryl si uši rukama, strašlivá bolest jej na okamžik zaslepila. Baru se zaklonil a celou vahou svého těla zasáhl peklomora pěstí do obličeje. Rozdrtil mu nos, vyrazil několik zubů a natrhl mu ret.</p>
<p>Baru se znovu napřáhl a udeřil, pak znovu a ještě jednou. Muradovi se po každé ráně zvrátila hlava dozadu. Hadati byl pevně rozhodnut utlouci peklomora k smrti. Ale Murad jej znovu chytil kolem pasu a opět se oba svalili na zem.</p>
<p>Murad se na Barua obkročmo posadil. Oba dlaněmi svírali soupeřovo hrdlo. Škrtili se a chroptěli přitom námahou.</p>
<p>Jimmy se sklonil a vytáhl z těla mrtvého peklomora dýku, aby měl jednu navíc pro případ nouze. Martin pokýval hlavou. „Už brzy.“</p>
<p>Murad přenesl na ruce celou svou váhu. Zbrunátněl a i Baru měl tvář nachově rudou. Ani jeden z nich nemohl dýchat, takže záleželo pouze na tom, kdo podlehne první. Barua tížil na prsou statný peklomor a Murad měl v boku pod paží hluboké krvácející zranění, z něhož mu s každou vteřinou vyprchávala životní síla.</p>
<p>Pak se ozvalo zachrčení a zasípání a Murad spadl dopředu na Barua. Zavládlo ticho. Dlouho trvalo, než se Murad pohnul. Odvalil se z Baruova těla a Hadati pomalu vstal. Z peklomorova vlastního opasku vytáhl nůž a beze spěchu podřízl Muradovi hrdlo. Pak klesl na kolena a posadil se na paty. Zhluboka dýchal a nabíral síly. Pak se záměrnou netečností k vlastnímu nebezpečí vnořil dýku hluboko do Muradovy hrudi.</p>
<p>„Co to dělá?“ tázal se udiveně Roald.</p>
<p>Martin mu podal vysvětlení. „Pamatuješ, co říkal Tathar o Černých vrazích? Vyřezává Muradovi srdce z těla pro případ, že by se pokusil zase vstát.“</p>
<p>K peklomorům a zločincům přihlížejícím souboji se přidávali další a další. Nyní více než padesát jezdců sledovalo, jak Hadati zohyzďuje mrtvé tělo jejich vůdce. Baru prořízl hrudní kost a sáhl dovnitř. Jediným pohybem vytrhl Muradovi srdce a zvedl ruku tak, aby všichni shromáždění peklomoři viděli, že srdce jejich velitele dotlouklo. Pak je odhodil stranou a s námahou se postavil.</p>
<p>Klopýtavým nejistým krokem se snažil doběhnout ke skále vzdálené pouhých deset yardů. Jeden z peklomorů na koni vyrazil kupředu a chystal se Barua proklát svým mečem, ale než jej dostihl, Jimmy hodil dýkou. Její špička se zabodla tvorovi do oka a on s výkřikem spadl ze sedla. Ale za ním se řítil další a ten Barua zasáhl. Bodl jej ze strany a Hadati padl.</p>
<p>„Svině!“ zaječel Jimmy a neměl daleko k slzám. „Vždyť vyhrál. Měli jste ho nechat, aby se mohl vrátit!“ Hodil druhý nůž, ale jezdec se uhnul. Peklomor, který zaútočil na Barua, ztuhl a otočil se. Arutha i jeho druhové spatřili, že mu ze zad trčí šíp. Nato se ozvaly rozzuřené výkřiky od dalšího peklomora a jednoho z lidí.</p>
<p>„Co se to děje?“ nechápal Arutha.</p>
<p>Roald řekl: „Ten, který zabil Barua, je odpadlík, nemá žádnou čest. Ten chlapík na koni na to měl zřejmě stejný názor jako Jimmy. Hadati zvítězil, takže mu mělo být dovoleno vrátit se sem a zemřít společně se svými druhy. Teď ten vrah, další odrodilec a lidští zločinci řvou jeden na druhého. Získáme tak trochu času, nebo aspoň někteří z nich odejdou, když je teď jejich velký vůdce mrtvý.“</p>
<p>Pak Černí vrazi zaútočili.</p>
<p>Martin se vztyčil a spustil palbu. Lučištníkova rychlost byla nevídaná, a než první jezdci dospěli ke skalnímu oblouku, tři z nich zůstali ležet na zemi se šípy v těle.</p>
<p>Zbraně zařinčely a bitva se rozproudila naplno. Roald vyskočil na balvan jako předtím Baru a jeho zbraň zasáhla každého, kdo se ocitl v dosahu. Žádný z peklomorů nemohl přijet tak blízko, aby jej ohrozil svým krátkým ostřím, zatímco žoldnéřův široký a dlouhý meč rozséval zkázu na potkání.</p>
<p>Arutha odrazil výpad vedený proti Lauriemu a pak se skrčil a bodl špičkou rapíru vzhůru. Jezdec padl. Roald vyskočil, stáhl jednoho ze sedla a utloukl jej jílcem. Ještě dalších sedm peklomorů našlo u půlkruhové reduty svou smrt.</p>
<p>Arutha poznamenal: „Nezaútočili všichni.“</p>
<p>Ostatní pohlédli naznačeným směrem a zjistili, že někteří peklomoři se drží zpátky, zatímco jiní se stále ještě přou s lidskými vyvrženci. Několik Černých vrahů se mezitím řadilo k dalšímu útoku bez ohledu na své kumpány.</p>
<p>Jimmy vytrhl další dýku z těla mrtvého peklomora těsně před valem a pak si náhle něčeho všiml. Zatahal Martina za rukáv. „Vidíš toho škaredého chlapíka s tím svérázným červeným hrudním plátem a zlatými řetězy?“</p>
<p>Martin se podíval na muže, sedícího na koni v čele oddílu mužů. „Ano.“</p>
<p>„Můžeš ho zabít?“</p>
<p>„Je to těžký úhel. Proč?“</p>
<p>„Poněvadž stejně jistě, jako jsou v lesích elfové, tak tenhle ničema je Reitz. Je to kapitán té tlupy lotrů. Když ho sejmeš, tak ti ostatní pravděpodobně utečou, nebo se aspoň budou držet v povzdálí tak dlouho, dokud si nezvolí jiného kapitána.“</p>
<p>Martin vstal, zamířil a vystřelil. Šíp proletěl mezi kmeny stromů a zasáhl určeného jezdce do krku. Ozvalo se lupnutí, Reitzovi se zvrátila hlava a on spadl naznak na zem.</p>
<p>„Úžasné,“ ohodnotil Martinův výkon Jimmy.</p>
<p>Martin s jistou dávkou pýchy prohodil: „Musel jsem mířit mimo tu jeho příšernou zbroj.“</p>
<p>Laurie suše poznamenal: „To není čestné, střílet bez varování.“</p>
<p>„Můžeš jim tlumočit mou omluvu,“ ušklíbl se Martin. „Zapomněl jsem, že vy zpěváci trváte na tom, aby se hrdinové chovali přesně jako v těch vašich ságách.“</p>
<p>„Jestli jsme opravdu hrdinové,“ odhadoval Jimmy, „tak ti zločinci prchnou.“</p>
<p>Přesně podle Jimmyho předpovědi začali lidští odpadlíci mezi sebou vzrušeně drmolit, po chvíli se obrátili a vyrazili pryč. Jeden peklomor na ně rozzuřeně zakřičel, ale pak mávnutím ruky znovu poštval své bratry proti Aruthovi a jeho přátelům. Jiný peklomor si před ním odplivl a otočil svého koně. Pokynul na své druhy a asi dvacet z nich se rozjelo za zběhlými muži.</p>
<p>Arutha počítal: „Tentokrát jich je míň než dvacet a k tomu ti vrazi.“</p>
<p>Jezdci sesedali, včetně těch, kteří se prvního útoku nezúčastnili. Přišli na to, že na koních se ke skále nedostanou. Běželi opatrně a kryli se přitom za stromy. Vytvořili vějíř a obklíčili skalní pevnost.</p>
<p>Roald zabručel: „Tohle měli udělat hned na začátku.“</p>
<p>„Jsou trochu pomalí, ale nejsou tak úplně hloupí,“ podotkl Laurie.</p>
<p>Jimmy sevřel svou dýku pevně v dlani, když Temní bratři vyrazili do útoku. „Byl bych raději, kdyby byli.“</p>
<p>Peklomoři se na ně tentokrát vrhli ve vlnách a zakrátko se rozpoutala pravá bitevní vřava. Jimmy uskočil a vedle něj narazil meč do skály. Bodl vzhůru a zasáhl peklomora do břicha.</p>
<p>Roald s Lauriem stáli zády k sobě obklopení Temnými bratry ze všech stran. Martin napínal tětivu, dokud mu nedošly střely, a pak sáhl po peklomořím luku a šípech. Jeho palba byla tak přesná a rychlá, že než sáhl po meči, padlo dalších dvanáct peklomorů.</p>
<p>Arutha bojoval jako posedlý, jeho rapír se nořil do těl nepřátel s neochvějnou pravidelností. Žádný z peklomorů se nemohl přiblížit, aniž by za svůj pokus nezaplatil přinejmenším zraněním. Přesto si však princ uvědomoval, že čas hraje proti nim. Obránci se unaví a zpomalí, a to je bude stát život.</p>
<p>Princ cítil, jak mu v pažích ubývá síla, a tušil, že kolem něj obchází smrt. Nemělo smysl marně doufat. Ze všech stran se na ně valilo ještě nejméně dvacet peklomorů a jich bylo pouhých pět.</p>
<p>Martin sekal svým mečem nalevo napravo a kosil všechny, kteří se ocitli v jeho dosahu. Roald s Lauriem odráželi a sami podnikali útoky v rychlém sledu, ale i na nich bylo vidět, že již dlouho nevydrží.</p>
<p>Jeden z peklomorů přeskočil předprseň a otočil se, aby stanul přímo před Jimmym. Jimmy jednal bez zaváhání, ztuhlý bok mu bránil v pohybu pouze nepatrně. Napřáhl se a řízl peklomora do předloktí, takže protivníkovi vypadl meč z bezvládných prstů. Temný bratr druhou rukou sáhl k opasku a vytáhl dýku. Jimmy zaútočil podruhé. Tentokrát však peklomor uskočil a chlapcově ráně se vyhnul. Pak se zakmitl a ocitl se u Jimmyho. Chlapec se divoce ohnal, ale ztratil rovnováhu i nůž a nepřítel na něm v tom okamžiku klečel. Ostří se rozletělo k Jimmyho obličeji, ale on uhnul hlavou a dýka narazila do skály. Jimmy sevřel peklomorovi zápěstí a snažil se udržet nůž od své tváře, ale byl již příliš zesláblý. Smrtící hrot se přibližoval k jeho obličeji a nebylo naděje, že by chlapec silnějšího peklomora setřásl.</p>
<p>Náhle peklomorova hlava vystřelila dozadu a Jimmy užasle sledoval nůž, který se mihl pod krkem onoho tvora a zanechal za sebou hlubokou krvavou stopu. Pak jej čísi ruka popadla za vlasy a odtáhla jeho tělo s chlapce. Tatáž dlaň se pak natáhla k Jimmymu.</p>
<p>Galain stál nad ním a pomáhal mu na nohy. Jimmy se omráčeně rozhlédl kolem. Les byl náhle plný zvuků loveckých rohů a vzduchem se nesl déšť šípů. Peklomoři ustupovali před elfími válečníky.</p>
<p>Martin a Arutha upustili zbraně a vyčerpaně se posadili. Roald s Lauriem se zhroutili přímo tam, kde stáli. Calin se k nim blížil dlouhými skoky a cestou udílel rozkazy. Elfí bojovníci se pustili do pronásledování.</p>
<p>Arutha vzhlédl a v očích se mu objevily slzy úlevy. Ochraptělým hlasem zašeptal: „Už je po všem?“</p>
<p>Calin se povzbudivě usmál. „Je po všem, Arutho. Na nějaký čas. Vrátí se, ale to už budeme všichni v bezpečí elfího lesa. Pokud peklomoři neplánují invazi, nepřekročí naše hranice. Naše magie je tam stále příliš silná.“</p>
<p>Jeden z elfů se skláněl nad Baruovým tělem. „Caline! Tenhle ještě žije!“</p>
<p>Martin ležel na balvanu a lapal po dechu. „Ten Hadati je tvrdý chlap.“</p>
<p>Arutha odmítl Galainovu ruku a postavil se sám. Nohy měl jako máslo. „Jak je to daleko?“</p>
<p>„Necelou míli. Musíme jen přebrodit malý potok a jsme v našem lese.“</p>
<p>Přeživší účastníci bitvy cítili, jak je beznaděj pomalu opouští, jejich naděje na záchranu byla nyní veliká. S elfím doprovodem jich bylo tolik, že peklomorové s největší pravděpodobností nedají dohromady tolik sil, aby nad nimi zvítězili, i když by byli tak pošetilí a znovu je napadli. Navíc teď, když je Murad mrtev, byli bez vedení. A podle chování mnoha Temných bratrů bylo jasné, že pro ně byl němý válečník nesmírně důležitý. Jeho smrt jistě Murmandamovy plány na nějakou dobu oddálí.</p>
<p>Jimmy se schoulil a objal pažemi. Pocítil náhle podivný chlad a vzpomněl si na chvíli, kdy stál v jeskyni v Pekraelinu. Měl dojem zvláštního porušení toku času a ihned věděl, kde již stejné mrazení zažil. Bylo to dvakrát - jednou v paláci a jednou v domu ‘U veselých vdoviček’. Vlasy se mu naježily a s hrůznou jistotou si uvědomil, že se tu zhmotňuje jakási magie. Seskočil ze skalky a rozhlédl se po mýtině. Natáhl ruku a zařval: „Musíme jít. Podívejte!“</p>
<p>Tělo Černého vraha se pohnulo.</p>
<p>Martin rychle navrhl: „Můžeme jim vyřezat srdce?“</p>
<p>„Pozdě,“ křikl Laurie. „Jsou ozbrojeni, měli jsme to udělat hned.“</p>
<p>Tucet Černých vrahů beze spěchu vstávalo. Se zbraněmi v rukou zamířili k Aruthovi a jeho družině. Postupovali nejistými vrávoravými kroky. Calin zavolal na své válečníky a elfové se chopili téměř bezvládných mužů. Dva nesli Barua a všichni se rozběhli na jih.</p>
<p>Mrtví vrazi klopýtali za nimi, zpočátku jejich rány stále krvácely, ale postupem času se stávaly pohyby hladší a plynulejší, jako by se jim nějakým kouzlem vracela vláda nad ochrnutými údy.</p>
<p>Pronásledovali je stále rychleji. Elfí lučištníci chvíli běželi, pak se zastavili, otočili a vypálili, ale velký účinek to nemělo. Šípy sice našly svůj cíl, ale mrtvými peklomory pokaždé pouze otřásl jejich úder, několik jich dokonce spadlo, ale stejně se znovu zvedli a pokračovali v honičce.</p>
<p>Jimmy se ohlédl přes rameno. Pohled na tyto zvrácené tvory běžící krásným jitřním prosvětleným lesem byl z jakéhosi neznámého důvodu ještě děsivější než cokoliv, co viděl v paláci nebo v krondorských stokách. Jejich úprk byl překvapivě ladný a Jimmymu připadalo, že se k taseným zbraním a hrůzám, jež zamýšleli, vůbec nehodí.</p>
<p>Ti elfové, kteří nesli zraněné a vyčerpané lidské trosky, běželi dál. Ostatním Calin přikázal, aby peklomory zpomalili. Elfí válečníci se chopili zbraní a zaútočili na chodící mrtvoly. Po několika výměnách se pokaždé znovu o kus stáhli. Zadní voj Černé vrahy zadržel jen na okamžik, neexistoval způsob, jak je zastavit nadobro.</p>
<p>Elfové postupovali podle stále stejné šablony. Otočili se, bojovali, o několik yardů ustoupili a znovu bojovali, pak utíkali. Ale vzhledem k tomu, že nepřátelům nemohli způsobit zranění, natož smrt, nebylo jiného východiska. Supící znavení elfové se ze všech sil snažili zadržet neúprosnou záplavu. Po několika minutách byli muži napůl přeneseni, napůl dovlečeni přes podhorskou bystřinu.</p>
<p>Calin prohlásil: „Jsme v našich lesích. Zde se zastavíme.“</p>
<p>Elfové tasili meče a čekali. Arutha, Martin, Laurie a Roald se také připravili k boji. První peklomor vstoupil do vody a brodil se k nim. Vylezl na břeh a jeden z elfů se rozmáchl k úderu, ale tvor se v okamžiku, kdy se jeho noha dotkla země, upřeně zahleděl na něco za elfy. Elf mu zasadil ránu, která neměla velký účinek, ale Černý vrah přesto zavrávoral a ustoupil. Ruce zvedl před sebe, jako by se chtěl bránit.</p>
<p>Pojednou se kolem obránců přehnala postava zářící v bílé a zlaté zbroji. Tomas se na peklomory vyřítil na hřbetě legendárního oře Elvandaru. Elfí oř se vzepjal na zadních a Tomas seskočil na zem. Jeho meč zasvištěl vzduchem s takovou rychlostí, až oči přihlížejících spatřily zlatý oblouk, a téměř rozťal Černého vraha vedví.</p>
<p>Tomas se proháněl po břehu potoka jako blesk a nedal příležitost ani jednomu z peklomorů, kteří vstoupili na výsostné území elfů. I přes svůj nečistý původ byli proti spojené síle Tomasových paží a jeho vlivu Valherů bezmocní. Několika se podařilo tu a tam provést výpad, každý byl ovšem ihned odražen a krutě ztrestán. Zlatý meč projížděl černou zbrojí tak snadno, jako kdyby to byla jemná jelenice. Kupodivu se však nikdo z nemrtvých nepokusil uniknout, přicházeli, aby přijali z Tomasových rukou zkázu. Z těch, kteří doprovázeli Aruthu, jedině Martin viděl Tomase válčit již dříve. Ale nikdy to nebyla taková podívaná jako dnes. Zakrátko bylo po boji a Tomas na břehu bystřiny osaměl. Pak k jejich uším dolehl zvuk dalších koní. Arutha se otočil a uviděl elfí oře, na nichž jel Tathar a ostatní Zaříkávači.</p>
<p>Tathar se lehce uklonil. „Buď zdráv, princi z Krondoru.“</p>
<p>Arutha vzhlédl a ochable se usmál. „Děkuji vám všem.“</p>
<p>Tomas zasunul svou pohádkovou zbraň do pochvy a promluvil: „Nemohl jsem cestovat s vámi, ale jakmile tyto zrůdy překročily hranice našich lesů, mohl jsem jednat. O bezpečí Elvandaru se postarat mohu a musím. Každý, kdo se do něj opováží vtrhnout nepozván, skončí jako oni.“ Pokývl na Calina: „Postavte pohřební hranici. Ti zlověstní démoni již více nepovstanou.“ Ke všem pak dodal: „Jakmile budeme hotovi, vrátíme se do Elvandaru.“</p>
<p>Jimmy padl do trávy na břehu, byl příliš unavený a zesláblý bolestí, než aby se hýbal. Během okamžiku usnul.</p>
<p>Příští noc oslavovali. Královna Aglaranna a princ Tomas hostili Aruthu i jeho doprovod. Galain přistoupil k Martinovi a Aruthovi a přinesl jim dobrou zprávu. „Baru bude žít. Naši léčitelé tvrdí, že je to ten nejodolnější člověk, jakého kdy viděli.“</p>
<p>„Jak dlouho potrvá, než bude zase v pořádku?“ chtěl vědět Arutha.</p><empty-line /><p>„Dlouho,“ odpověděl Galain. „Budete ho tu muset nechat. Správně měl zemřít hodinu předtím, než jsme ho sem přinesli. Ztratil spoustu krve a některá jeho poranění jsou velmi vážná. Murad mu téměř rozdrtil páteř a dýchací trubici.“</p>
<p>„Ale stejně bude za čas jako nový,“ ozval se Roald přes stůl.</p>
<p>Laurie se věnoval vlastním úvahám. „Až se vrátím domů ke Carlině, slibuji, že už se od ní nehnu ani na krok.“</p>
<p>Jimmy se posadil vedle prince. „Vypadáš zamyšleně na člověka, kterému se podařilo nemožné. Myslel jsem, že budeš šťastný.“</p>
<p>Arutha si dovolil úsměv. „Nemohu být šťastný, dokud nebude Anita zdráva.“</p>
<p>„Kdy pojedeme domů?“</p>
<p>„Ráno se vypravíme do Crydee. Elfové nás doprovodí. Odtamtud pojedeme do Krondoru lodí. Měli bychom tam být do slavnosti Banapisu. Jestli mě Murmandamus nemůže vypátrat s pomocí magie, bude na lodi bezpečno. Pokud ovšem nedáváš přednost stejné cestě, jakou jsme přijeli.“</p>
<p>Jimmy se zašklebil. „Ani ne. Mohlo by tam pořád být pár těch Černých vrahů. Radši se utopím, než abych si s nimi ještě jednou hrál na honěnou.“</p>
<p>Martin podotkl: „Je dobře, že se zase podívám do Crydee. Musím uvést svůj dům do pořádku, čeká mě tam spousta práce. Starý Samuel bude u konce se silami, co se týče správy panství, i když jsem si jist, že baron Bellamy si po dobu mé nepřítomnosti vedl celkem slušně. Ale než odjedeme, mám před sebou mnoho úkolů.“</p>
<p>„Odjedeme kam?“ zajímalo Aruthu.</p>
<p>Naprosto nevinným tónem Martin odvětil: „Proč se tak ptáš? Přece do Krondoru, to je snad jasné.“ Ale zrak mu přesto zabloudil k severu a myslel na totéž, na co jeho bratr. Tam nahoře čekal Murmandamus a bitva ještě ani pořádně nezačala. Nebylo nic rozhodnuto, svedli zatím první potyčku. S Muradovou smrtí přišly síly Temna o kapitána, byly potlačeny a ve zmatku se stáhly, ale nebyly přemoženy a jistě se vrátí. Jestli ne zítra, tak určitě někdy jindy.</p>
<p>Arutha se obrátil na bývalého zloděje. „Jimmy, jednal jsi moudře a odvážně. Učinil jsi víc, než se od panoše požaduje. Zasloužíš si odměnu. Co by to mělo být?“</p>
<p>Chlapec právě obíral velké losí žebro. Spolkl sousto a odpověděl: „Nu, stále ještě potřebuješ vévodu v Krondoru.“</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Kapitola devatenáctá</emphasis></strong></p>
<p> <strong>POKRAČOVÁNÍ</strong></p>
<p>Jezdci přitáhli uzdy a zastavili.</p>
<p>Dívali se nahoru a pozorovali horský hřeben táhnoucí se do nedohledna na obě strany, který tvořil hranice jejich země. Obdivovali nádherné štíty Vysoké stěny. Dva týdny se plahočili vzhůru po úbočích majestátních hor, dokud se nedostali mimo dosah obvyklých tsuranských hlídek. Byli nad hranicí kosodřevin a pomalu procházeli průsmykem, jenž hledali celé dny. Pátrali po něčem, co žádného z Tsuranů dlouhé věky ani nenapadlo, po cestě přes Vysokou stěnu do severní tundry.</p>
<p>V horách bylo chladno, což byla pro většinu jezdců nová zkušenost, s výjimkou těch, kteří sloužili během trhlinové války na Midkemii. Pro mladší vojáky shinzawaiské domovní gardy byla zima podivná a téměř děsivá. Ale nedali to na sobě ani v nejmenším znát, kromě toho, že si čas od času nepřítomně přitáhli pláště úžeji kolem ramen, když sledovali zvláštní bílé vrcholky, tyčící se stále ještě mnoho set stop nad jejich hlavami. Byli to prostě Tsurané.</p>
<p>Pug, který měl na sobě stále černou róbu Ctihodného, se otočil na svého společníka. „Myslím, že už to odsud není daleko, Hokanu.“</p>
<p>Mladý důstojník přitakal a pokynul hlídce, aby pokračovala. Již dlouhé týdny vedl mladší syn lorda Shinzawaie tuto výpravu za pomezí říše Tsuranuanni. Nacházeli se v divoké rozeklané krajině, kde nebylo nic než kamení a skály, rozkládající se mezi Říší a tundrou na severu, domovem Thünů. Dokonce i v doprovodu Ctihodného se Hokanu cítil zranitelný. Kdyby narazili na Thüní kmen, nedaleko by se jistě pohybovalo nejméně dvacet mladých válečníků, kteří obvykle tvořili křídlo migrujících klanů. Tito mladíci vždy pod jakoukoliv záminkou stínali Tsuranům hlavy a vystavovali je jako své trofeje.</p>
<p>Zahnuli za zatáčku a před nimi se otevřela úzká průrva, díky níž bylo vidět oblast za horami. Poprvé spatřili nesmírnou rozlehlost tundry. V dálce na obzoru bylo možno při pozornějším zkoumání rozlišit dlouhou bílou masu. „Co je to?“ zeptal se Pug.</p>
<p>Hokanu pokrčil rameny. Jeho tvář byla stejně neproniknutelná, jako kdyby se díval na kus chleba nikoli na něco, co v životě nespatřil. „Nevím, Ctihodný. Řekl bych, že je to další pohoří na druhé straně tundry. Nebo je to možná ta věc, kterou jste popisoval, stěna z ledu.“</p>
<p>„Ledovec.“</p>
<p>Hokanu pokračoval: „Může to být cokoliv. Ale je to na severu, kde jste říkal, že by mohli být Strážci.“</p>
<p>Pug se podíval za něj na deset mlčenlivých jezdců. „Jak je to daleko?“</p>
<p>Hokanu se zasmál. „Dál, než bychom dojeli za měsíc, aniž bychom hladověli. Musíme zastavit a něco nalovit.“</p>
<p>„Pochybuji, že tu bude dost lovné zvěře.“</p>
<p>„Víc, než byste myslel, Ctihodný. Thünové se sice každé jaro snaží dosáhnout jižních plání, které jim kdysi po tisíce let patřily, ale nějak tu přežijí každou zimu. Ti z nás, kdož zimovali ve vašem světě, vědí, jak najít jídlo v krajině pod sněhem. Budou tu jistě tvorové podobní vašim králíkům a jelenům, jakmile sejdeme zpět do pásma lesů. Přežijeme.“</p>
<p>Pug zvažoval možnosti. Po chvíli přemýšlení prohlásil: „Myslím, že ne, Hokanu. Možná máš pravdu, ale jestli to, co doufám, že najdu, je pouhá pověst, pak jsme sem šli všichni zbytečně. Já se mohu vrátit do domu tvého otce pomocí svého umění, snad bych s sebou mohl vzít tři nebo čtyři další, ale co ti ostatní? Ne, domnívám se, že je nejvyšší čas se rozejít.“</p>
<p>Hokanu se chystal něco namítnout, protože mu otec přikázal, aby Puga chránil, ale Pug nosil černou kutnu. „Jak si přejete, Ctihodný.“ Mávl na své muže. „Přineste polovinu zásob.“ Pugovi řekl: „Zásoba vám vydrží na několik dní, pokud budete jíst střídmě, Ctihodný.“ Když byla potrava rozdělena, naskládali příslušnou část do dvou velkých vaků a pověsili je Pugovi za sedlo. Hokanu nařídil svým vojákům, ať čekají.</p>
<p>Mág s důstojníkem popojeli o kus dopředu a Shinzawaiův syn promluvil: „Ctihodný, přemýšlel jsem o vašem varování i o této výpravě.“ Zdálo se, že mu otevřené vyjadřování činí potíže. „Do života mé rodiny jste přinesl mnoho změn a ne všechny byly k lepšímu. Ale stejně jako můj otec spoléhám na to, že jste čestný muž a nedopustil byste se zrady. Jestliže jste přesvědčen, že za všemi nesnázemi na vašem světě stojí legendární Nepřítel, a pokud se domníváte, že si našel přístup na naši i vaši planetu, musím tomu také věřit. Připouštím, že mám strach, Ctihodný. Stydím se za to.“</p>
<p>Pug zavrtěl hlavou. „Není to žádná hanba, Hokanu. Nepřítel je něco, co se vymyká našemu chápání. Vím, že si myslíš, že je to mýtická bytost, něco, o čem jsi slyšel jako malý chlapec od svých učitelů dějin Říše. Dokonce ani já, který jsem jej spatřil v magické vizi, nedokážu odhadnout jeho sílu. Vím jen, že představuje pro oba světy s ničím nesrovnatelnou hrozbu. Ne, Hokanu, není to ostuda. Bojím se jeho příchodu. Bojím se jeho moci a jeho zuřivosti, neboť jemu se v běsnění a nenávisti nic nevyrovná. Pochyboval bych o zdravém rozumu všech, kdo by z něj neměli hrůzu.“</p>
<p>Hokanu souhlasně přikývl a pak se zadíval mágovi přímo do očí. „Milambere... Pugu. Děkuji vám za úlevu, kterou jste poskytl mému otci.“ Mluvil o vzkazech, které Pug přinesl od Kasumiho. „Nechť vás provázejí bohové obou světů, Ctihodný.“ Uklonil se na znamení úcty a mlčky otočil svého koně.</p>
<p>Zanedlouho stanul Pug v průsmyku, kterým neprojel žádný Tsuran již celé věky, sám. Pod ním se rozprostíral na severních úbočích Vysoké stěny hustý prales a za ním pláně Thünů. A za tundrou? Snad sen, snad pověst. Cizí bytosti, které každý mág na okamžik zahlédl ve svém vidění na Věži zkoušky, když podstupoval závěrečný úkol k získání černé róby. Tvorové známí pouze jako Strážci. Pug doufal, že budou vládnout znalostmi o Nepříteli, že budou vědět něco, co ovlivní průběh nadcházející bitvy v jeho neprospěch. Protože ve chvíli, kdy přehlížel vzdálené neprobádané oblasti a studený vítr, který se proháněl nejvyšším pohořím největšího světadílu na Kelewanu, cítil strašlivou jistotu, že souboj začne a bude to střetnutí, jež by mohlo znamenat zkázu pro oba světy.</p>
<p>Pug pobídl koně a začal sestupovat po prudkém svahu, vstříc tundře, vstříc neznámu.</p>
<p>Pug škubl za uzdu. Od chvíle, kdy opustil Hokanua a jeho vojáky, neviděl v horách cestou dolů nic, co by stálo za zmínku. Nyní, den cesty od úpatí Vysoké stěny, se k němu po pláni řítilo stádo Thünů. Stvoření podobná kentaurům hlasitě prozpěvovala válečnou píseň a jejich mohutná kopyta vířila do rytmu. Na rozdíl od mýtických kentaurů však z koňského trupu vyrůstalo tělo, které ze všeho nejvíc připomínalo ještěra s lidskými rysy. Jako všichni ostatní původní obyvatelé Kelewanu měli i Thünové šest nohou a podobně jako další inteligentní tvorové, hmyzoidní cho-ja, se jim horní pár končetin změnil v paže. Na rukou však měli oproti lidem o jeden prst víc.</p>
<p>Pug klidně čekal, až se Thünové přiblíží, a v poslední chvíli kolem sebe vztyčil magický štít a díval se, jak do něj tvorové narážejí. Thünové byli všichni obrovští, toto byla skupina samců válečníků. Pug si nedokázal představit, jak asi vypadají jejich samice. I přes svůj značně neobvyklý vzhled se však chovali přesně tak, jak by Pug za stejných podmínek očekával od mladých lidských bojovníků. Několik z nich zbytečně, ale o to zuřivěji tlouklo kopyty i zbraněmi do ochranné stěny, zatímco jiní se stáhli a s bezpečným odstupem jej pozorovali. Pak si Pug rozepjal plášť, který mu věnoval pán Shinzawaiů na cestu. Skrz mléčně zakalenou bariéru si jeden z mladých Thünů všiml jeho černého hávu a zakřičel na své druhy. Všichni do jednoho se otočili a prchli.</p>
<p>Následující tři dny jej sledovali z uctivé vzdálenosti. Někteří odběhli a zanedlouho je vystřídali jiní. Obměňovali se pravidelně podle jakéhosi nepochopitelného klíče, ale důležité bylo, že se Pugovi stále drželi v patách. V noci kolem sebe a svého koně mág vytvořil kruhovou ochranu, a když se příštího rána probudil, Thünové se na něj stále dívali. Pak konečně čtvrtého dne uzavřeli mírovou dohodu.</p>
<p>Jediný Thün vyjel proti Pugovi s dlaněmi sepjatými nad hlavou, což bylo na Kelewanu od pradávna symbolem příměří. Když se přiblížil, tak Pug zjistil, že vyslali starce.</p>
<p>„Čest tvému kmeni,“ promluvil Pug první. Doufal, že tvor rozumí tsuranštině.</p>
<p>Odpovědí mu bylo nejprve téměř lidské zachechtání. „To je prvníkrát, černý. Nikdy muž nevzdal čest pro mě.“ Nemluvil dobře a měl silný přízvuk, ale dalo se z jeho slov pochopit, co chce vyjádřit. Navíc doprovázel svou řeč výmluvnou mimikou, která působila na jeho plazí tváři podivně. Thün nebyl ozbrojen, staré jizvy však vypovídaly o tom, že kdysi býval mocným válečníkem. Dnes z jeho bývalé síly nezůstalo mnoho.</p>
<p>Pug se zatvářil podezíravě. „Jsi oběť?“</p>
<p>„Můj život tvůj, když chtít. Přineseš z nebe oheň, když tvé přání. Ale to ne, myslím, tvé přání.“ Znovu se kuckavě zasmál. „S černými Thünové setkat. A proč jednoho ve věku, kdy brzy odejít, ty měl brát, když oheň z nebe může spálit celá kmen? Ne, ty jít pro důvod jiný, je to tak? Zabít ty, který brzy odejít za lovci ledu, zabíječi stád, to ne tvůj důvod.“ Pug si Thüna zkoumavě prohlížel. Nebyl daleko den, kdy již nebude stačit tempu mladších samců a bude ponechán napospas šelmám v tundře.</p>
<p>„Tvůj věk s sebou nese moudrost. Nechci se s Thüny potýkat. Procházím tudy na sever.“</p>
<p>„Thün slovo Tsurani. My jsme Lasura, národ. Černé já viděl. Vy dělat potíže. Boj skoro vyhraný, pak černí přinést oheň z nebe. Tsurani bojovat dobře a hlava Tsurani velká trofej, ale černí? Nechat Lasura v mír, to oni ne. Proč ty chtít projít pláně?“</p>
<p>„Existuje vážná hrozba, Nepřítel z časů dávno minulých. Je to nebezpečí pro všechny na Kelewanu, pro Thüny i pro Tsurany. Myslím, že na severu přebývají ti, kteří by mohli vědět, jak tomu ohrožení čelit, ti, kteří bydlí vysoko na ledových polích.“</p>
<p>Starý válečník se vzepjal jako vyplašený kůň a Pugův vlastní oř uskočil stranou. „Pak, pomatený černý, běž na sever. Tam čekat smrt. Tu ty najdeš. Ti, kteří bydlí v ledu, nikoho nevítat. Lasura nebojovat s pomateným. Těm, kteří ublížit pomatený, bohové ublížit. Tebe dotkli bohové, a proto pomatený.“ Domluvil a odběhl pryč.</p>
<p>Pug pocítil úlevu i strach. Vzhledem k tomu, že Thünové znali ‘ty, kteří žijí v ledu’, znamenalo to, že Strážci možná nejsou jen představou dávno zanesenou prachem věků. Ale Thünovo varování v něm probudilo strach, že by nemusel své poslání naplnit. Co na něj čekalo na věčně zamrzlých ledových polích?</p>
<p>Stádo Thünů zmizelo za obzorem a Pug pokračoval v cestě. Vál ledový severák, takže si přitáhl kabát těsněji k tělu. Ještě nikdy se necítil tak strašně osamělý.</p>
<p>Uplynulo několik týdnů. Kůň pošel. Nebylo to poprvé, kdy byl Pug odkázán na koňské maso. Občas použil své umění a přenášel se na krátké vzdálenosti, ale většinou kráčel pěšky. Víc než jakékoliv jiné nebezpečí jej znepokojovala časová neurčitost. Podle toho, co věděl, mohl Nepřítel potřebovat léta na to, aby vtrhl na Midkemii. Kdyby totiž měl stejnou moc, jakou předvedl v dobách zlatého mostu, přehnal by se nad Midkemií a žádná síla na planetě by mu v tom nemohla zabránit.</p>
<p>Pug se poddal otupující jednotvárnosti. Kráčel, dokud nenašel nějaký mírný výstupek, a pak upřel oči na vzdálený bod. Soustředil-li se, mohl se na něj přenést silou vůle, ale bylo to únavné a mělo to svá úskalí. Vyčerpání utlumilo jeho schopnosti a jakákoliv chyba v zaklínadle, které používal pro nashromáždění energie, díky níž by se přenesl o několik mil dál, jej mohla velmi poškodit, nebo dokonce zabít. Takže šel pěšky. Vždy po nějaké době, když se zase cítil dostatečně pozorný a stanul na místě, odkud bylo dobře vidět, znovu použil kouzlo.</p>
<p>Jednoho dne v dálce spatřil cosi zvláštního. Nad rozeklaným ledovým útesem se tyčil zvláštní obrys. Byl však příliš odlehlý, než aby mohl Pug rozeznat, na co se vlastně dívá. Posadil se. Mágové nižší cesty používali jedno zaříkadlo pro ostré vidění. Pamatoval si je, jako kdyby je četl včera. Tuto schopnost u něj stonásobně zdokonalil smrtelný strach ve vojevůdcově mučírně a magie rušící jeho pokusy vydat se po vyšší stezce. Nyní mu však scházela stimulace, k tomu, aby mohl použít kouzla nižší magie, mu musela bezprostředně hrozit smrt. Nepodařilo se mu zaklínadlo vyslovit. Povzdechl si a znovu se plahočil na sever.</p>
<p>Tři dlouhé dny mířil k vysoké a tenké ledové vížce, která se vypínala nad předním okrajem obrovského ledovce a dosahovala až do oblak. Konečně vystoupil na malý, sněhem zavátý pahorek a zahleděl se do dáli. Přenášet se bez známého cíle, bez vzorce, na který by mohl soustředit svou mysl, bylo nebezpečné, dokud místo určení jasně neviděl. Vybral si malý skalnatý výčnělek před něčím, co vypadalo jako vchod, a zhmotnil se na něm.</p>
<p>Ocitl se skutečně přede dveřmi do věže z ledu, vytvořené s pomocí jakýchsi tajemných umění. V bráně se objevila zahalená postava. Pohybovala se pomalu a ladně. Byla vysoká, ale v černém stínu kápě nebylo možno rozeznat její rysy.</p>
<p>Pug mlčky čekal. Thünové se těchto bytostí očividně báli, ale Pug neměl strach o svůj život, a navíc věděl, že sebemenší chyba by jej mohla zbavit jediného zdroje možných poznatků o Nepříteli. Přesto byl připraven se v případě nouze bránit.</p>
<p>Náhlý poryv větru rozvířil kolem temné postavy rej sněhových vloček. Tvor Pugovi naznačil, aby jej následoval, a otočil se ke dveřím. Pug na okamžik zaváhal a pak za ním vykročil dovnitř věže.</p>
<p>Uvnitř se táhlo dlouhé schodiště, vydlabané do obvodových stěn. Vížka byla postavená z ledu, ale kupodivu tam nebyla zima, naopak, po štiplavém větru v tundře v ní bylo Pugovi téměř teplo. Schody vedly vzhůru až do samé špičky, která se ztrácela vysoko nad hlavou, a dolů do nitra země. Stvoření již mizelo v hloubce pod ním, když Pug vstoupil. Mág sestupoval za ním. Nořili se stále níž, jako kdyby se jejich cíl nacházel pod ledovcem. Když zastavili, Pug si byl jist, že jsou mnoho set stop pod povrchem.</p>
<p>U úpatí schodiště se nalézaly velké dveře, spíš brána, vytvořená z téhož teplého ledu jako zdi. Tvor otevřel a prošel jimi. Pug znovu vykročil za ním. To, co spatřil na druhé straně, jej omráčilo.</p>
<p>Pod kolosální ledovou stavbou, pod neproniknutelnou vrstvou ledovce, v mrazivých pláních Kelewanu se před Pugem prostíral les. A co víc, byl to les, jaký na Kelewanu nikde jinde nerostl. Pugovi bušilo srdce jako o závod. Užasle hleděl na mohutné duby, jilmy, javory a borovice. Pod jeho botami byla prsť, nikoli led, a všude kolem se rozlévalo příjemné světlo rozptýlené mezi zelenými větvemi. Pugův průvodce ukázal před sebe na stezku a znovu se dal do pohybu. Došli na velkou mýtinu v srdci lesa. Pug nikdy nic takového neviděl, ale věděl, že existuje místo, nesmírně vzdálené místo, které se tomuto podobá jako vejce vejci. Uprostřed prostranství se tyčily gigantické stromy, mezi nimiž se rozprostíraly mocné plošiny, propojené navzájem cestami vytesanými do silných větví. Stříbrné, bílé, zlaté a zelené listy se třpytily vlastní magickou září.</p>
<p>Pugův společník zvedl ruce a pomalu si sňal kápi. Pug otevřel údivem ústa, protože před ním stál tvor, který patřil k druhu z Midkemie. Pugův výraz odrážel naprostý zmatek a mág nebyl schopen vypravit ze sebe jediné slovo. Elf s mírným úsměvem promluvil: „Vítej do Elvardeinu, Milambere ze Shromáždění. Nebo si přeješ být raději oslovován Pugu z Crydee? Čekali jsme tě.“</p>
<p>„Raději Pugu,“ vydechl nevěřícně. Ještě se nevzpamatoval, byl tak překvapený, že našel druhou nejstarší rasu z Midkemie na tomto neuvěřitelném místě, na cizí planetě hluboko pod ledem, že se zmohl jen na otázky. „Co je to za místo? Kdo jste a jak jste věděl, že sem přijdu?“</p>
<p>„Víme mnoho věcí, synu Crydee. Jsi zde proto, že nadešel čas postavit se největší z hrůz, kterou nazýváte Nepřítelem. Jsi zde, aby ses učil. My jsme tví učitelé.“</p>
<p>„Kdo jste?“</p>
<p>Elf pokynul Pugovi k ohromné plošině. „Je toho mnoho, co musíš poznat. Zůstaneš zde s námi rok, a až odejdeš, budeš tak mocný a budeš vědět tolik, že dnes nejsi schopen zahlédnout ani zlomek toho všeho. Bez našeho učení bys nadcházející bitvu nepřežil. S ním se ti snad podaří zachránit oba světy.“ Kývl bradou a srovnal svůj krok s Pugovým. „Jsme elfí rasa původem z Midkemie, ale už dávno jsme se odtamtud přesídlili sem. Jsme nejstarší druh, bývalí služebníci Valherů, těch, jež lidé nazývají Dračími vládci. Z důvodů, které se dozvíš, jsme se rozhodli zde zůstat. Díváme se a hlídáme návrat toho, co tě sem přivedlo. Připravujeme se na den, kdy se Nepřítel vrátí. Jsme eldarové.“</p>
<p>Pug jen stěží věřil vlastním uším. V tichosti vstoupil do dvojčete elfího města Elvandaru, místa hluboko pod kelewanským povrchem, do města, jež eldarové pojmenovali Elvardein.</p>
<p>Arutha uháněl chodbou. Lyam se mu snažil stačit. Za nimi spěchali Volney, otec Nathan a otec Tully. Fannon, Gardan a Kasumi, Jimmy s Martinem, Roald a Dominik i Laurie s Carline, ti všichni jim poklusávali v patách. Princ měl na sobě stále tytéž potřísněné a rozedrané šaty, které si v Crydee oblékl na cestu lodí. Plavba netrvala o nic déle, než předpokládali, a naštěstí proběhla bez příhod.</p>
<p>Dva strážci, kteří měli právě hlídku u komnaty, již Pug začaroval, zasalutovali. Arutha jim přikázal otevřít dveře. Když tak učinili, odehnal je netrpělivě pryč. Tasil meč a jílcem rozdrtil pečeť přesně podle Pugových pokynů.</p>
<p>Princ a oba kněží vběhli do princeznina pokoje. Lyam s Volneym zastavili ostatní venku. Nathan otevřel flakónek obsahující medicínu, kterou připravili elfí Zaříkávači. Dle jejich návodu nechal na Anitina ústa skápnout jedinou kapku. Zprvu se nic nedělo, a pak se princezniny rty zachvěly, pohnuly a Anita kapku slízla. Tully s Aruthou ji podepřeli a Nathan jí zvedl lahvičku k ústům. Naklonil ji. Princezna ji vypila celou.</p>
<p>Přímo před očima se Anitě vrátila barva do líček. Arutha k ní poklekl a ona otevřela oči. Lehce naklonila hlavu a téměř neslyšně zašeptala: „Arutho.“ Zvedla ruku a lehce se dotkla jeho slzami smáčené tváře. Plakal vděčností. Sklonil se k její dlani a políbil ji na prsty.</p>
<p>Lyam a ostatní se již nedali déle zadržet a vtrhli do komnaty. Otec Nathan vstal a Tully vyštěkl: „Jen na minutku! Potřebuje klid.“</p>
<p>Lyam mu odpověděl svým plným veselým smíchem. „Jen si ho poslechněte! Tully, pořád jsem ještě král.“</p>
<p>Tully se nenechal odbýt. „Mohou tě jmenovat třeba keshanským císařem, králem Quegu nebo nejvyšším mistrem Bratrstva Dalova štítu, když budou chtít. Pro mě budeš vždy jedním z mých pomalejších studentů. Chviličku, a pak všichni ven.“ Otočil se, ale i v jeho očích se leskly slzy radosti, stejně jako tomu bylo u všech ostatních.</p>
<p>Princezna Anita se rozhlédla po všech těch šťastných obličejích a podivila se: „Co se stalo?“ Posadila se, ale zamrkala bolestí. „Ach, to bolí,“ a rozpačitě se usmála. „Arutho, co se stalo? Naposledy si pamatuji, že jsem se na tebe při obřadu obrátila...“</p>
<p>„Vysvětlím ti to později. Teď musíš odpočívat. Brzy se na tebe přijdu podívat.“</p>
<p>Usmála se a zívla. Zakryla si ústa dlaní. „Promiňte mi. Jsem ospalá.“ Zachumlala se do přikrývek a zakrátko spala jako nemluvně.</p>
<p>Tully je začal vyhánět z komnaty. Venku se Lyam zeptal: „Otče, budeme moci brzy dokončit svatbu?“</p>
<p>„Za několik dní,“ slíbil Tully. „Ozdravné účinky tohoto lektvaru jsou fenomenální.“</p>
<p>„Dvě svatby,“ libovala si Carline.</p>
<p>Lyam se zatvářil překvapeně. „Myslel jsem, že s tou vaší počkáme do Rillanonu.“</p>
<p>„Ani za celý svět,“ odsekla Carline. „Nechci nic ponechat náhodě.“</p>
<p>„Nu, Vaše Milosti,“ obrátil se Lyam na Laurieho, „mám dojem, že je rozhodnuto.“</p>
<p>Laurie se zarazil. „Vaše Milosti?“</p>
<p>Lyam se rozesmál a mávl rukou. Znovu vykročil směrem ke svým komnatám. „Samozřejmě, copak ti to neřekla? Nemohu dopustit, aby se má sestra provdala za obyčejného poddaného. Jmenuji tě vévodou ze Saladoru.“</p>
<p>Laurie vypadal otřeseně. „Pojď, lásko,“ přitočila se k němu Carline a vzala ho za ruku. „To přežiješ.“</p>
<p>Arutha s Martinem se chechtali na celé kolo. Martin poznamenal: „Všiml sis, že šlechtický stav poslední dobou nějak upadá?“</p>
<p>Arutha se otočil k Roaldovi. „Ty ses s námi vypravil kvůli zlatu, ale mé díky se nedají zlatem vyjádřit. Volney, tenhle muž dostane měšec se stovkou zlatých dukátů, to je naše dohodnutá cena. Pak mu přidej ještě desetkrát tolik jako odměnu. A pak dalších tisíc jako poděkování.“</p>
<p>Roald se zazubil. „Jsi štědrý, Výsosti.“</p>
<p>„A jestli přijmeš mé pozvání, můžeš tu s námi pobýt, jak dlouho budeš chtít. Možná by se ti dokonce zalíbilo přidat se k mé osobní stráži. Chystám se obsadit místo kapitána.“</p>
<p>Roald zasalutoval. „Díky, ale ne, Výsosti. Poslední dobou uvažuji o tom, že bych se usadil, obzvlášť po téhle poslední výpravě, ale nechci se už nechat odvést.“</p>
<p>„Pak buď naším hostem, dokud se ti tu bude líbit. Řeknu královskému hofmistrovi, aby ti připravil pokoje.“</p>
<p>Roald se nepřestával potěšeně šklebit. „Mé díky, Výsosti.“</p>
<p>Gardan se ozval: „Má ta zmínka o volném kapitánském místě znamenat, že jsem konečně volný a mohu se vrátit do Crydee?“</p>
<p>Arutha zavrtěl hlavou. „Je mi líto, Gardane. Kapitánem mé stráže se stane seržant Valdis, ale ty máš do odpočinku ještě daleko. Podle zpráv od Puga, které jsi přivezl z Hvězdna, tě budu potřebovat. Lyam tě brzy jmenuje rytířem-maršálkem v Krondoru.“</p>
<p>Kasumi poplácal Gardana po zádech: „Blahopřeji, maršále.“</p>
<p>Gardan koktal: „Ale...“</p>
<p>Jimmy si mezitím významně odkašlal. Arutha se k němu otočil a pokývl bradou. „Ano, panoši?“</p>
<p>„Nu, myslel jsem si...“</p>
<p>„Chtěl ses na něco zeptat?“</p>
<p>Jimmy se podíval z Aruthy na Martina. „No, jen mě tak napadlo, že když tak rozděluješ odměny...“</p>
<p>„Ach ano, samozřejmě.“ Arutha se obrátil a zrak mu padl na jednoho z panošů. „Lockleare,“ křikl.</p>
<p>Mladý panoš bez váhání přiběhl a poklonil se svému princi. „Výsosti?“</p>
<p>„Doprovoď panoše Jimmyho k mistru deLacymu a zprav mistra ceremoniáře o tom, že Jimmy je od nynějška starším panošem.“</p>
<p>Jimmy se zazubil a společně s Lockym odkráčeli. Na odchodu chtěl ještě něco dodat, ale rozmyslel si to a uháněl za Locklearem.</p>
<p>Martin položil Aruthovi dlaň na rameno. „Dávej na toho chlapce pozor. On vážně chce být vévodou v Krondoru.“</p>
<p>Arutha se zatvářil zkroušeně. „Ať se propadnu, jestli toho jednoho krásného dne skutečně nedosáhne.“</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>Epilog</emphasis></strong></p>
<p> <strong>ÚSTUP</strong></p>
<p>Peklomor tiše zuřil.</p>
<p>Před třemi náčelníky, kteří před ním stáli, však svůj hněv nedal najevo. Byli to vůdci nejvýznamnějších nížinných sdružení klanů. Už když se blížili, přesně věděl, co řeknou. Přesto jim naslouchal trpělivě. Světlo z velkého ohně mu ozařovalo hruď a v odlesku mihotavých plamenů budilo mateřské znaménko ve tvaru letícího draka dojem pohybu.</p>
<p>„Ó, pane,“ ozval se náčelník uprostřed. „Moji válečníci jsou podrážděni. Panuje mezi nimi nepokoj a stěžují si. Kdy zaútočíme na jižní zemi?“</p>
<p>Panthatian sykl, ale konejšivé gesto jeho vůdce jej utišilo. Murmandamus se pohodlně opřel na svém trůnu a mlčky dumal. Jeho nejlepší vojvoda byl mrtev a nemohly to napravit ani síly, kterým poroučel. Svářící se klany na severu vyžadovaly činnost, zatímco horské klany se od něj den za dnem odvracely. Muradova smrt je vyděsila. Ti, kteří přišli z jižních lesů, si mezi sebou špitali o malých průsmycích, jimiž se dalo projít zpět do země lidí a trpaslíků. Chtěli se vrátit do svých domovů na úpatí kopců v blízkosti Zeleného srdce a na vysoko položených horských loukách Šedých věží. Jedině klany z vrchoviny a Černí vrazi zůstávali neochvějní, ale přestože byli divocí, bylo jich málo. Ne, nedalo se nic dělat. První bitvu prohrál. Shromáždění náčelníci čekali na slib, na nějaké proroctví, které by uklidnilo jejich popuzené spojence dřív, než propuknou neshody. Murmandamus věděl, že zde neudrží nečinné vojsko déle než několik týdnů. Tak daleko na severu, kde do podzimu zbývaly již jen dva krátké měsíce tepla, než nastane podzim a zanedlouho po něm krutá zima. Jestli nezačne válka a s ní drancování a loupení, které válečníky zabaví a nakrmí, budou se muset vrátit do svých domovů. Konečně Murmandamus promluvil.</p>
<p>„Ó, mé děti, doba, kdy se splní pradávná věštba, ještě nenadešla.“ Ukázal nad hlavu, kde slabě zářily hvězdy, sotva viditelné ve svitu táborových ohňů. „Plamenný kříž zvěstuje pouze začátek. Správný čas nás teprve čeká. Cathos říká, že čtvrtý Krvavý démant zatím není v přesném postavení. Nejnižší hvězda bude na svém místě o letním slunovratu příštího roku. Nemůžeme na hvězdy pospíchat.“ V duchu však běsnil, že mu Murad svým skonem připravil krušné okamžiky a zapříčinil, že tak důležitá výprava skončila nezdarem. „Svěřili jsme svůj osud do rukou toho, který jednal příliš rychle, a proto neuspěl.“ Náčelníci se po sobě podívali. Všichni považovali Murada za nejschopnějšího, za jednoho z mála, který by mohl nenáviděným lidem přinést zkázu. Murmandamus jako by četl jejich myšlenky. „Murad i přes svou obrovskou moc podcenil Pána Západu. Proto se musíme lidí bát, proto musí být zničeni. Až bude mrtev, cesta na jih bude volná, neboť potom budeme moci rozdrtit všechny, kteří se vzepřou naší vůli.“</p>
<p>Povstal a pokračoval: „Ještě však nenadešel čas. Budeme čekat. Pošlete své válečníky domů. Ať se připraví na zimu. Předejte všem toto poselství: nechť se zde všechny klany shromáždí příštího léta, aby sjednocená vojska mohla kráčet za sluncem, až se znovu obrátí na své pouti k jihu. Neb o příštím slunovratu Pán Západu zhyne.“ Jeho hlas nabýval na síle i přesvědčivosti. „Byli jsme vystaveni zkoušce moci našich předků a shledáni nepřipravenými. Byli jsme odsouzeni vinnými za to, že jsme zklamali. Již se to nesmí stát.“ Udeřil pěstí do dlaně a téměř křičel: „Za rok touto dobou se světem rozletí zpráva o smrti Pána Západu. Potom potáhneme na jih. A nebudeme sami. Všichni se před námi skloní a budou nám sloužit. Povoláme své služebníky, gobliny, horské troly i obry. Všichni se budou bít za naši věc. Vydáme se do země lidí a vypálíme jejich města. Vztyčím svůj trůn na jejich mrtvých tělech. Pak, ó, mé děti, prolijeme krev.“</p>
<p>Murmandamus udělil náčelníkům povolení odejít. Letošní tažení bylo u konce. Pokynul svým strážcům, aby jej doprovodili, a přehnal se kolem pokrouceného hadího kněze. V duchu tesknil nad Muradovým odchodem a nad potížemi, které mu to způsobilo. Plamenný kříž bude příští rok vypadat téměř stejně jako teď, takže lež o vzájemném postavení hvězd obstojí. Ale čas hrál proti nim. Zimu stráví přípravami a vzpomínkami. Tato porážka vyvolá zlobu, která odolá všem mrazivým a dlouhým nocím, ale probudí zároveň novou touhu, z níž se zrodí plán. Pán Západu zemře, nebude již Zhouby Temnot. A s jeho smrtí bude zahájen útok na národy lidí. Zabíjení se nezastaví, dokud se všichni nebudou plazit u nohou peklomorů, jak tomu mělo být odjakživa. A peklomoři budou sloužit jedinému pánu, Murmandamovi. Otočil se a hleděl do tváří svých nejvěrnějších. V mihotavé záři jejich loučí tančilo v jejich očích šílenství. Jeho hlas byl jediným zvukem, který se v prastarých chodbách odrážel. K uším oddaných sluhů se donesl jeho krutý šepot. „Kolik lidských otroků jezdci zajali k vlečení našich obléhacích strojů?“</p>
<p>Jeden z pobočníků odpověděl: „Několik set, pane.“</p>
<p>„Zabijte je. Hned.“</p>
<p>Kapitán odběhl vyplnit jeho rozkaz a Murmandamus pocítil, jak jeho hněv ustupuje, když za Muradův omyl zaplatili vězni svými životy. Téměř syčel, když pokračoval: „Chybili jsme, ó, mé děti. Příliš brzy jsme se shromáždili, abychom získali to, na co máme od počátku věků právo. Za rok, až v horách roztají sněhy, se srotíme znovu. A tentokrát všichni, kdo se nám postaví, poznají, co je pravý děs.“ Přecházel po sále. Jeho nádherná mohutná postava byla omračující a kolem něj se vznášela téměř viditelná aura síly. Po chvíli se otočil k Panthatianovi: „Odcházíme. Připrav bránu.“</p>
<p>Had přikývl a Černí vrazi zaujali svá místa podél zdi. Když se každý z nich postavil do svého výklenku, obklopilo je zelené pole energie. Strnuli v nehybnosti jako sochy a zůstanou tak až do příštího jara.</p>
<p>Panthatian dokončil dlouhé zaklínadlo a ve vzduchu se zatetelilo stříbřité chvění. Murmandamus i Panthatian bez dalšího slova vstoupili do brány a opustili Sar-Sargoth. Kam měli namířeno, to věděli jen oni dva. Brána zablikala a zmizela z povrchu světa.</p>
<p>V síni zavládlo ticho. Pak sem zvenčí dolehly zmučené výkřiky umírajících zajatců.</p><empty-line /><p>[1] stopa = 30,48 cm, palec = 2,54 cm, tj. cca 193 cm, <emphasis>(pozn. překladatele)</emphasis></p>
<p>[2] Na Midkemii byl puštík považován za zvěstovatele neštěstí, obdobně jako v našich krajích sýček, (pozn. překladatele)</p>
<p>[3] yard = 0,91 metrů, <emphasis>(pozn. překl.)</emphasis></p>
<p>[4] míle = 1,61 km, <emphasis>(pozn. překl.)</emphasis></p>
<p>[5] minion - přisluhovač temných sil bez špetky vlastní vůle, zcela podřízený svému pánovi, <emphasis>(pozn. překladatele)</emphasis></p>
<p>[6] reduta - malá pevnostní stavba kruhovitého půdorysu, <emphasis>(pozn. překl.)</emphasis></p>
</section>
</body><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD//gAcU29mdHdhcmU6IE1pY3Jvc29mdCBPZmZpY2X/2wB
DAAgGBgcGBQgHBwcJCQgKDBQNDAsLDBkSEw8UHRofHh0aHBwgJC4nICIsIxwcKDcpLDAxND
Q0Hyc5PTgyPC4zNDL/wAALCAJ1AXoBAREA/8QAHAAAAgIDAQEAAAAAAAAAAAAAAAYEBQIDB
wEI/8QAYRAAAQMDAwIEAgYFBAkPCQcFAQIDBAAFEQYSIRMxByJBURRhFSMycYHRFhdCkaEk
UpSxM1Zik6LB0uHwCCUmNDVDRlVjZHJ0grLCJzdlc4OFkpWzNkVTdYSj4vEYRKTD/90ABAA
o/9oACAEBAAA/AO/0UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUV//9Dv9FFFFFa3yQ
yop744qsMsZP1Sj+NW9Ius471y1npi0/SU+JFkplLdEKSplSylKSnJT95refDiJxjUWqE49
ru7QPDmMFbhqXVOf/zZde/q7ZPfVGqj/wC9V/lXg8Oo4SAnU2qQB7XZdenw7jlIT+k2qcD/
ANLLrw+HTBTtOqNVf/Nl/lXv6u2fTVGqv/mq/wAqP1eNYH+ynVXAx/uqv8qD4dskYOqNVYz
n/dZf5V6fDxkjH6T6qHvi7L5rD9XLG/d+lGq84x/usv8AKvf1cxsY/SbVXfP+6zlejw6jf2
y6qP8A73crz9XMfJP6Taqz/wDmzlZDw8jpAA1NqngYz9LOV5+ruPx/sm1Tx/6WcrxXhzGV3
1Lqnjt/rs5Xo8Oo4/4TaqP33Zyj9XcfH/2m1V7/AO6zlB8O4xGDqXVJ/wDe7leDw5jJzt1L
qof+9nKy/V4zgj9J9Vc/+lV15+rxkjB1Rqr/AOar/Kvf1eMf2z6q5/8ASy68/V2z6ao1UP8
A3sv8qy/V82Bgap1Vn3+lVflXg8Pmhz+lGqc+/wBKK/Kj9XreOdU6qPOf91FflQfD1kkH9J
9UjH/pRX5V5+r1vGP0q1Vj/wDNFflX/9Hp/wCr5vcT+lWqufT6UV+VB8PmiMHVGqvv+lVfl
Xn6vGP7Z9U//NV0Hw8Z24/SfVX3/Sy80fq+b4/2Vaq47f66K/KvD4egnI1bqscY/wB0v/40
foA4MY1jqoEf8/Sc/wCBXn6AyMgjWuqB/wDq0H/wUDQUoDjW2qP6Uj/IrBXh9LWMK1xqjb3
x8Ugfx2VmNBzU8I1tqUDHq+0f/BWY0VdE5xri/wDPuWT/AOCvRou5nIXrfUBB/mqZT/8A86
yVoZxacL1dqcn3E1Kf6kCrGy6b+hXXl/TN3nh0AbZ8nqhGPVPAxU4oVn+wA/PdU6kvUGP1o
aQ756M3/uIp07UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUV/9Lv9FFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFB7VFKSTkI4
qVSbqD/zmaP/APVzf+4mnKiiiiiiiiiiiiiv/9Pv9FFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFB
4Fa+/OP41spN1Bn9Zmj8H/e5uR/2E05UUUUUV/9Tv9FFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFF
FFFFFFFFeKGUke4qvKVgkCW8kD0CU8fwr/1e/0magA/WdpAn/8Kbj/AOBFOdFFFFFFFFFFF
FFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFf/9bv9FFFFFBrVkZ9a20mahH/AJTNHnH+9zef+wmnOiii
iiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiv/1+/0UUUUUUUUUUUUUGsC2Cc81nSZqH/zm6PH/Jzf+4m
nOiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiv/0O/0UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUV5mvaTNQA/rO0gf+Rm/9x
FOdFFFFFFFFFFFFFf/0e/0UUUc5+VFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFaFJ8x5T3rfSZqE48
TNH/NuaP8BNOdFFYIeacWtCHEKU2cLSFZKT359qgwb9arlKMaHOZeeDfU2oVyU7ikke+FJI
PsRVWvWLKdQO2ZVpujbqANshyP8AUqyrakhQJO0nPOOAOa//0ulsa3kyrg9AhwGJcuOMLaj
yNyXjtQoltwgJwncQQrB4GKto2pFuSfhpVpmx5JS0oM4DiglaikqO04ASRzyeOasLpdolng
LmS1L6SeMNNlalH2AGSTxUmNIblxmpDKtzTqAtBIxkEZHBrbRRRRRRRRWDTrb7SXWXEuNqG
UqScg/caxVJYRIbjrebS84CpDZUApQHcgeuMj99baKKKKKgQ75arhLeiQ7jGfkskhxpt0FS
cHByPv4qfXgz617RRRRRRRRRRRRRRWsuJBIr/9Pv9JWoyP1naNHrsmn/APbTTrVddZ0qAIr
jEVMhpb6W38upbLaFZG4bsA844z68VUt3GRqRth62z12t2M+4xLiSWEqUVBP2CM+nCgQSCK
pJVzsMKTNksSGGbY4URVPAfVsy2ivl0DCxwlIyTg4AHz9uF0+InPStOzGWnrYwl52E/DSym
QytW5SkurAKQRnkHG4c1HhJv64K5On35imG7g4PgXEtEBpGxJaKnFZwSF4Uk482ar9HXVSJ
vwSNKH4yIuU4pyMUtJMwYC2yAopSClQwScH0xUqLdNTfpulia3a4s7pCUlh1QWsxFuYW31c
DBRt3YGQasJMaTJfvS42mlKK2XIuxmSlDclBBWlwL4wSSRgAkKPJ9au7bqm1twGYzvxUaY1
C+IVCkNqVI6aRgnGMrPHpkn8at7VdYV7trVwt74eiug7F7SnODg8EAg5BHNTaKKKKCQBknF
L+rLm5DtyWI8L49cjKVx2pfReLWPMpv1URxwMffVVf1asaujKNOXa2rLrYxb5jQy22By4Vb
tyju2p9ua1twoUazW2xruD1ousmHIbjw25eQHFAKUcp7lJPHI4JxWcaY/JmWlV6hC3XC3tI
V8S+8FMrUvyOISUq+3xwFe+cVYXrVlqjsCOJSSqSroJeLLi2EqK9hC3EDCecjkjmr23wI1r
gMQYjfTjsJ2No3E4H3nmpNYPOpYZceXnY2kqVtSVHAGew5P4VzBXiv8BrBxm7MiLYlpCW1r
bUHWT+ytxPcBftjKQU57016u1NY7VbY8a6XJ6Ii5kMtOxjhYBx5wR9kDI5+dVp8MLPHkwZl
plSYEiI+H0utqCitPAKCTyU7QRjOPMScmqlvxfijUtwZdjBVhjrS2mc1uUvPAKyjGSjcoAE
fx5x0mJKYnQ2ZcZxLrDyEuNuJ7KSRkEfhW6iiiiiiiv/U7/RRRRRRURZZ3qyysnPJ21LpL1
CkfrN0eo//AIc3/uJprmz4lujF+bJbjs5Cd7itoyewHz+Vc4YWmc5dTY3LhdIThS3GcUvq/
CSFZ3LKVr3EAhCsEcdx3plv0KUTaZzUmA+/aHEuzDJRzsKcLcBTylW3cQMc9q0IGnrm4/eo
VrFzizdjcotpBHUQvAKmlY8w3EknkBP3VHXZXYlzkWK13KDEtzjCpDUVK8utKxtIKFBQU0S
QceXHao0lEu3aisUidLuCJbzSOouK71IshaW1FbCGiRtKgNwVj0qxu61WvWlulRpiIjclOZ
jBhqIkJB2g9QZwoFSePbucVFSdO9GO9NedutvLqnmZsolbbQfygNBR+2CSpODnGRn0rTa4t
sh3iRNhWOXCjtMpZZgdMMdZbxyvCDgHhI7nI2q495VosqZOooV/tklhERth1hyC44l4MLwE
gNFJIRwnkA/hUli63DT1jlJuUC0QXGndsXZK6MaRuOe6hlCu+cjk/fWu36zuKGvi9Q2ZNrg
rZceQ4l4vKQEHB3gJwAR5gQSMU0QrjHnAhslDg5LS8BYTkgKxnscZB9RUhx1trb1HEo3KCU
7jjJPYD51Xzb3FixJbzS2nzFSFPJDyUhA75UonA4yefaqS7376TkWy3Wic407cI0h5t5kjc
3sRwpSVJOU7iPxx3pKlPTYLNqZvLOoLvClbXELU6kKek7NxZDRCTsISsYVjGSBWV/h6Ui2p
liFPl2S6RXROgInIWkJcCdwaBcBAQCoBQSePXtVtC0+uJfJF6skezv3CdHQpqO/JJShtRJc
dbUASEKKvsgYzznmtCbM5Dfulzt4isShGbeEZtAXGbksqKTtcWgAeVOFYIVjJ4wDW+/QrfC
1Lbbk7bbbKst3QEzwVgp6qsbZG08EAEgq9lc1Khr0+UG3Wa+2OT9IpSjDiW1bghBSMBGEqU
Dt4I7A00wHZEmVHclvvRpDTa2lwztCH1Apy6njcUj0PH2uRVxS7qvVbOm4Z6bJmXBaFONxE
HnYkZUtWASlAHc4+XesNPP2vV9ogahcsyGpDqdwEhgdRBGOxIyRwMH1GKx1Voi26qiy0SMt
yn2EsJf8AtFtAVu8oPbJ7+/FWdssUe3WMWgvSJcYILf8AKXN6ig8bc98Y4qR9E2/awn4KPi
Pt6Q6Y8m0EJx7YBOPvqWAEgAAADgAelf/V7/RRRRRRRRRRRRRRUVT5C1DA4NSqTNREjxL0d
7FE0f8A7aavLu9Z21Jk3KW2hMJSVlC3cIClHCCpOcE5Hlz6jikJi5m6TrlqWHDd+FfbTEcF
odCpratw5dSFFOQB3xuAOPSpTdnf01qRM273Qy48iN8CyoyC3IkA5VlaRgOKSnypx5ueK0Q
rRa2blPhN2CWyhDbj3xUgPlpcc4StKQVElwpUTwO9XEhhi2t2qbarCmXDjtJQ/Je4dDDgCV
HB8ylAJSVBQyR25qUJVrhQJcyw2d2ZMMktoi9Mt4ebRtwnfgISEjuMA+nJqBJYu0nTrGqIk
ZC9Q/CgqakLUtEZQQQsNIG7Cj2IHf17VuMi5w5s+JJaYlWlbAdiqTDDghyNwPScQjkgbkqB
wD35r22TpwF1j3+4RkPNSCmSqKpZ+qU3htaAFksepJPsT86Xoen9Mt3D4WRdHmbi8oy7bdI
61tqdY2g5U4AELI5znuMZqLJLomztOtouVvYnyRLaizI6X0yWwlRdbbUFHBXtJCSR29M1do
h3RT8vT8yYj6Lhxg+y42yUtpbAA6EhPdXl54PIzn2qvs4dtknTF2bacdNzdEZyeuSl9tlk7
ihlHY4UQMEjIzgmp+otYPt6kRAnWO4NWuH9fKf6CVlsJOW3kKST5ThQIxkA+lQJUFnRd1+M
jKu1wtUp1XRgw3EFkuPKz0VtkdsK3BRI9vaqu1QYlvueyIy9FZWwt5+Mppcd62x1p2dVpRV
gjypKxySeRUdy4WHTEu1yrVqG3XZCNqpMRxflU5yEPoThW1QzyEYUe9M8VjUk+P1pwjS9QR
1uNsJfGyMthSSeptAK0ZB25OMlIqtgKs2rUu2hdtfhTYkJMeC81cClG9rhSGld0EEpByNxG
CRW4GBM0R0GbbcZ09p95tMNy5F2Q2TubU40ok7kjB25wO/atl2nzLpp9mJqGyQrfEUwpt9V
0kIEgsYTl1spBCVDgkEDnFW9ktiVX028WqFP0+GWZEa5IbbBEhvCfMUnKleUHIAx2r//1ut
sNTrde7rPuuyTAYa6sOT0AXmknJcaASNxA2pPbJ+dVtj8SId11EqzS7dLtbzilfBmXhPxKQ
M5290kjkAjnB9QRTO1ZbczMmS0xG1SJgw+4sbitOMbef2cenao1sk2GTOkQ7a7FXJgOKDrT
J5aUs5VkfM0r6h09qpGt4eprNJal9JKmFQXXC00GducZ5ysq9fTjin1pS1MoU4jYspBUjOd
p9Rn1rOlV/XDDDl1P0ZMXGtznQW+kow49lIDaUlW7JKxgkAGtx1lDjuBi4xZMKX9Xlhzaoj
epYHKSR2bUo88CorviBCYt8ec9bLkhiQlTrX1SSVMpSFKdwFZCQCO/PPatr2vrMLfNkxluy
VRWpDim0IIJ6JAUM+nKhj3q2g3Nz9GmbrdWkxF/DCQ+2CSGht3Eds8Co1u1bablIZjNOvNy
XllCGH2FtryEBfII4G0g5+daHNZW9m+ToDykIYhdFt6SV5w86rCG9oGfnnsKhP67Q7qCFbL
RAduTb5w9JaCwiNhaknf5fXarHvj0HNOFFFFFFFFaztyfKK2Ul6kz+svRgHbEz/6aakasl3
BuWxBhW1qZ8Wy4sDdglxsZCXB6tqztyeASPekGHcriieU3iNOtF4QxJaTJQhLqXC2nKXg2k
ErWErxnsRn1GKYNTNtqFnN0kTn2hIbk9ZuM4/HdSdpUlQA8p3AlGORx71YyYcadKXbrZOcV
Glb5Tkb4k4e2+VbaFA7mSFlBPPckY71q05CZgXd4WmNPtcZa3xJTJbU4mStsBPV3k4R5lE5
PK8Z9KytFvvbcGwPMyXnA648u4q3tnetSSEuKKeFJBA8qe+RntUKzXFiyQ5DUKI9Blv3PYq
MqI4hD23alakpwQ2FZ3ZGRV9b4tysFy+Be33KNcpS1mWG9rjI6fJdUkYP2UpBwOPuqPGZus
O13JEG3utojPbW3JX10ia0nO4d0/8ARQSonHetdn0pbFOWmcbRcYwEVTKYb8jc1Eb2gFtSC
cHOPnz3q9uen2L9Gdi3VDamUuBcRbGUOs4A5Cs8KznkY4qrd0wIFh+gLQw6pgKMpD0qQop3
hwK2FQUF5Jyc8j3z2qjtmltWuOspulyJiOwFFccltKIksKBQWwhIykEZGc/PvTJaLZqJi8O
SLvOjSmFshpSWtyUHHO4NnICskg84IxxX/9ftT9pajRLo5bYkf4yYC4oPZKHHAgJTuHoMAD
io9gsi7Ra7bHYCITLLai/DQS4ncrkpStRyEpVnArK52eFcbeY0dyPFaLgW8pptOVJ/aGf2S
RxuHI9Kr5WmVxZ0+9Wpq3t3hTSWYbzqVjKdqQUukK8/2eD6Uv3jT8iRMtzwiaeiXSYUS5Ma
Xlxbj6dvULZzgYSkeYA54zWm7qkSr2wJWnY1uMOYVwZZSSh9tKgT9ajzNk5JAIIVkirC6zN
RQHLkxHtZnmZOMZsTn1Ka2LR5CgBGAgHIUPl3NX9p0rbLOpi4ohBuc1GCFpjuL6edoCtjZO
B9nA4zSfMuOtrRcUaukNuLtUlxtlyxoG51ponAUP8AlMkHA77semama7fvK1m4W/TjMuPbU
NvPCTHStyUCQShs907Bkk984A9aa3NmqrHGLE2XBbe2uOpaOx4Jxy2r1QeRnGDxS7A8KrXb
NRLvEK5XKOsghKGnsbU5B259U8Hg5zuJzT7RRXP7t4f3C7znZsm4wHXFrb3NKhkNvoQpSk9
UBfmIJHbHb51Ku+g13KZLuCJbbUty1fAMoSghppRCgVgZ9lED2BNRHvDtyWi3lbkSMLe2EM
x2Assk9VK1bgTyFJSBg1rY8M3IcWehiYyt2emM2+pxKsbUK3PYAPdeBTlqC2O3ixSra04Gh
JSGlqOeGyRvAx6lOQPvqgc0rKtN6jTrHHjvJajuoPxkpzeXXCjzlRCiryoAx7cCqB3wuuKn
HSq7IkKlDrSHHkgESAl0pKQBykLcCuTkbQKt9I6WuWn76+uQw24ytpttMluWoAhLaRgtYxk
q3nP91T1RRRRRRQKiKcIWRz396l0maiGfEvRxz+xM4/8AZpq81CZCITKmPgAnroDxmbgnZn
snH7WduK0s32y/AOXpMxbsZZUpKyhS8BOEkoSBu28ZyBjnNRTIfnyHblab4H7S4woPBna4p
haUgpU0Ak5JGcpOe4x7VRuBhFztmotO9F5ma64t118OpQhB29QBKEgJJ2qUSv1GPumW6c3f
km23afIaVLU+/EQh4JMiIrKEklIHHmyBndwDVDK1VJ02u7WCyRozLFnyGm0MFWEKbbDKMZ5
Up1xR+YSa/9Dp9pvFzReBEmzDIjs24zZLrsXoqSVKwhJT6YCF0oNav1Df9MW91cstfTMtUU
ItkYrfjspSvevnsrOz/ojnvXRLgxc7Zo9cezqMi4R4yW2VOgFSyMAnngqxk88ZpTtN/ul4v
SYkS7S3oUSEmQ5KERtPUdKlnY7keXCUgYSB69qr7frG/wCoTZ2mXn2WrgcdWJHSVhLbaQ45
hfASXV4+5PHeqpfiDqFL1wdt8pyYGnFJ6LzKEgJDh2qbOAVZaadJPbOMVeWabO1dqDTD8yS
8GEtSbr0AAlJQpzbHCgO+EnP4Vc66u14Zn2612NcsSnmXnyIraFK8oSEbt/ARuUMnvxSWrW
ep1ydOramuvzLw8rqQGEthDbSHABtJHBUlDmST79sVFe15f3bLcb4bg826xP6EO3oSghaFD
ereMHcAgjBBxxnnNe2S1olaaasqlPx27nf0MOoXsS+emje8F4GMbknCecAj3rs10tEK8W5U
Ca1vjqwcJUUkEHIII5BBHcUp6juDUP6UjwEs3y7RGTJXbpXK2o6kbFJbUE55wDg5JyfcVBs
Ldius4i13G4qjt2xlb0dqWr4RGPsAqPmSobc+nA5prtTM6XY4U2dJalXBIXIbMZ0pZUVA7U
5H2kgEDJHpmqC1WTWUTUUC5u3hiTGkoWbowt1Sm0qz5QwnsnaOM+vOaprhdPEJes3rna7RI
Va2mumi3yCEpeGT5858qspJB54KcjmupNFamUKcSErIBUkHOD7ZrS3AiNTFzG4zSJK07FOJ
SASM5x+85qTRRRRRRRRRRRRRRRRRRRVa442HVghOcn1Ff//R78c44pO1F/5ydG/dM/8Appp
puEn4OA9I6Lz2xOemwncs/cPU0hx4trQIsVMcxbkmeoMyNoV9aGxg5QkbkHO0525wr2pjac
MKMyb41GipispkqXE6iWkrTlKskADHIwk/PjiqlyK4sajEph+2W6UFFMwzA4kkp6fDSfsg5
3fPjPsJ8PTsgXuOu4RrZKgwGkC3vlsiQyoISkj2xkE5z6j2qymaYs09MsSIKCZjiHX1JUpC
lrRjYdySCMYGMGtK9HWN14PLivKc6HwylGU7528KG1Xm832ld8nmojVi0je3FmGmM65Fe86
oUpSFNr2hOFFtQ5wlIwfaru5WqFd4Xwk5ouM5CsBakEEdiFJIIP40l6dVo97XNwtNrtYYm2
5kDqocOx1ONqsJCsEjO0kjPer68WjTVqtrVzmwGkM2lk9EoBBbSCDtSAeckDj1NVelbjpTV
DhTFtLcWdbk9L4d9tIcbRyOMEgp8yhx2ORTEzZbLaJKrm1FjxXUR0x1PZ2hLKeyfYAVPEeO
uSJgabL5b6YdAGdmc4z7Z5pXfc0ZpW/QYK4kKHcLk8pxkpaAJXgjcT+zncQPcqxV0jTdjbk
fEItMJLvSDO8MpzsGMJ7duB+6tEOPpu8TRcoSLfLkxHljrs7VqacIwrkdjjFXdaREjCUqWG
GviFoCFOhA3KSOQCe+K51re76Ug3mzaXukZ36PJ6j7cchDDST5W+tjkJyeOw9aatQ3F212m
NBszIVOmn4aCEJ+raO0ner0CUgZ+eAPWue6XfuPh/fXIrtluTlmnqQhPTaU4tpxJKeoQM56
m1SyB9kbfeux0UUUV4ABnAxnk17RRRRRRRRXgztG7GfXFf/S7/RRRRVberzGssByQ+42lQB
2BZwndg43H9kEjGTwK2WW5IvNjgXNsAJlx0PBIOcbkg4z8s1CfdAfcGxP2j+186u6TNRDPi
Vo4+yZn/0004PN9VlbYWtG9JTvQcKTn1HzpBgIvVmvqlvxY6IjYbjyJsxtCVyG95CVpdb7q
8w8ikjvwan6TahN3O4QVKuSJUZZU3EuMguqbZXt8yTuO5JKcjJJScjir2xWCHYYjrMYblvO
qddeWBvcUpROVH1xnH3Cq7VOoZMBH0bZ2HZF4eRvQlLClpabz5nFdgcAHCc5JwKh6F1Nd7t
Fdi3+3usTGFKHxQa2svAEDvnhYJwR2yDjIqbfnL9cZSrNaoq4cdxOH7q4pOEJI5DSQclfpk
gAd+aS42lNQ6L1k/K08G34MxsIEd1Kg3tQAEpKkjKVk583buTyacbhcrjdrcxa4K2bXeZbW
95mQ6FOxms4UtITncc8DnHOfSlb9XdzsmrYVx02qMwyy4lJLyire3sw71OMlSiE4AOAQT3N
O95sbl6nQOvKxbYznWdihH9ncTyjcrP2QecY5IFLk/Rjdjv0XUFnmwbRGhtBEgPIJS63kBS
VKzwAkAj+6yTWrXNv1BrCM7a4ERKLO2EuuqW6Abh2UltBB8qPdRx8qm6F+n7RaXbVfGCIsB
BTGuLiwOohPHmTkkYxwfVOOxpY/Q9HiBZ5d3har+Lk3BxDD0tLG1DLLayS20nunnaeTzj50
6XVF2RpKLGl3iDb5bmyPLl7SQd3lPTyRhZJGM5wT2pKt+htW6U1lKulifZkwemkGI4votvp
+ylAAJwpKQPOe59OTVlry63jUDK9M6fZkoWtxDE+UhB2tFQB6YVx6ZKiOwGO5rboS7XS1yf
0avVumx463HfoqU+Sre0CSG1HuFAcjPpx6VfK0HpyVb3oUuMqcHn+tIckOlbjrmCBvUO+Ae
B2HGKWZmsE6NnRoUCIV6Utzvwct/C3XGlkFRIVn7KMoBzk+bA7V0mNJZmRmpMdxLrLqAtta
TkKSRkEVtooooooor//0+/0UUUUUUUUHkYooqlvep4FkWlhxRemrQXURGuXFoTyogfIAn54
OK59JbuitWqno6Uh9zDrEhiP1Q8lSNjaTz5WVDIV6Bac55FdMtVtj2mOuNHyltbing1nhvc
clKR6JznA9M1Xvq/lDnlR9o/sn3q/pO1EM+I2jjnHEz/6aacT2471SS7bcbg8iPJlKajNIQ
4mTEdU06p4E5Ck8jYRg4yal3a5wrJDVOlnHZtIQnc46o/ZQkDkknsK57b/ABOuUPVKrbqO1
rjsS3VJipZbUt5jBwA4kZyk4JCh7HjHNdRykYyQCe3zrnesrBefEFqbbG0vWy3RCeit1W0y
pAIwogchsDdj3JB9K1WXVU3Rq27FrKUX3C/tZngpKG2VcNdVXGCopV79uafLg/J+j1KtqA8
+vCUKCk4Ru43nJ5AznHriueS/Cq4ou7d9g6hcVem/OJLyTlStvY8kbCokkYwAAABySzSdQ3
W0WViPcIaJOoJBW1GYhJUpDyh2WSfsJ5BOTx86StJ3jV+mbu9Bu1nuU+C+51H3UpU4qM4cb
ik8haTlJIHbJAzg036003cNYYsq30RbP0+q8tKsuPrzwgp9EjvnPfHtXug7XLsNkXEfvTVx
iR0hASjzGM4nPUbCu5SD2B5HapVwjM64tMD4SalVjfUVygkKSt9A7N+hSCftevGKh6X0W/o
+9y/ouS0bLNUpxyKtOCwscJ2Y7jbgHPJxmlXxAteoNetyTbkuxLbZ3dzSXEKCpjqe60gc4R
jjjzHOPSm20awfGjkXG8Wm4Mz2FiK9FbYK3HHcDlIHcHIOew59qUrP4hXq2a0vLOqIMhm2K
cYSlwJHTgKWDtST+0D6q7Ag+lPuptSN2aI2zECJV3l+SDECuXFHgKPsgdyrsBXNosaX4ea+
jRZMmVcol9ZJuAabV9U4SB1eOw3KxnOcH0wKe49603p6/wAHRMRjouvNKcQhCcoB5OFEnJU
cE85/jTYlKUICUJCUgYAAwAK//9Tv9FFFFFFFFFFFFFFFFFFFUGqrfKkQWJdsjJeuMSSy+2
jcEFwJVhSSo/3Kl/vrLT2nItnQJHQS3McbCHEturW20M7ihsKPlTkk4GKvNqd27aN2MZxzi
oLhHUVyO59an0naiGfEbR3yEz/6aacar71e4Fgtrk64PpaaTwkZ8ziscJSPVR9BVXpu/WrW
kRq4ograkw3P7DLbAdjqUnIPrjclQII9DVzLfhQ1tuvrjtvOK2NFxSUlascJBPrSLdtFah1
S+m8XC7qttxjIWbdDiOEtR1nGFLVjKycc8YwfX1brUzeoNh6d0lMXC4toOHGWukHDjgEEnn
Prx9wpPuHhszdtMuP3aWv6ceT8RIkvObm0uY+yU9i2kZSB6Aq55NS9G6HOnLi3cLbeg9bHY
yWywElSXhjIdznG7JOMDG3A+dPlFVUTUdpmMTXkTEIRBdW1J6p2dIoODnPYfPsaU9T6riuL
losQlKu0cBpyZFiJeUwgErIUgkKKPKeR+GTUF17UhcY1A6G37OqMH1qtD60kpwVBYaUQN53
AkkngYIPFWulLy83IDa24TNlkI+IjXDeczCvtkkJAc4JUAPXiv//V7hb7xCuUNcphza22pS
XA6NhQUnByD27Z+6pwKdu4EYIzn0pX1jqC6W1lqBp2GiZfJAK2mnUqLaG0gkqUQRjtgcjJN
GitQK1Zpvq3OGhi4oUpqdEU0pIbUCcAhXuMH171Vs+IunzrBVukxCw4XfhIc/phSXju2lOR
ykbwoDPB2mm28oui7a4mzLitzlYShyUCUIBPJwOSQOQPelKd4XW2RG+MbkvfpEhXWRdnVEr
63HmIBAxxjGMAU1WA3ZVmjm9qhruGCHFwiekrngjPPIxVnRRRRRRQBgUUUUUUUUUUUUVXXq
6G028vNxX5chZ2MMMoKitZ7AnsB7k8CkeyO6j05r34K7JVMiXloOl9tZV030pys7T9hsAhP
4I9SaarRqP6avMtqKyTbWUYblFJ2vrCsK2nttHb5nPoObFaU71ZXzn2qdSdqEkeJOj/AGKZ
g/8A20041SytMWy4XF6bNS7JeW2Wkhx5W1lJGDsAI2k/zhzz3qoiaKtVjuUae1dJMR7KWvK
6htMglalbVjHnJ3YHqAOKkXLQ1uv1wlTL4fj1q8sRC04RFRjHlGcFWSSVH5e1b9PwJmlbAu
Pd7yq4sRsdKQ4ztcSjAGFYJ3YOee+O9Tpd2XGultjoiLfjTStBktHcGlAZTuAHYgK5zwQPe
v/W6JqOTqtq8TIsGZBctjkRx1RchF0xikD6tQSrKt43Y4/A1qm6hkxdNsRLM9Hg3O3strfh
CGt1KxsBDDedvKipIHrgHjg1FR4gXiZbDJFtat0yP9Z9HzFFK7g2lJ6gazhSVJIPoew963P
MxocEXGw6lVBZuMMrzJm9cNqyCl1IdUfXyEDA8w9qqSqTNtMidd51utt4kMlssS2Uth9tKU
l1t0EHylQJCweyuKjNvxnLoqNa70blq+FGyyhTZZYfbSCoN7kja5hLmOMA8HilSfYb9HuMS
FMTJackPkgRWSGnkhlIKFsoP1fCigLB5549aYhCtjVyjwnHXLfZ5vxqlxZ6EKjtpSjyuNgj
CClROBwSASaiyFMWCyrcbt7caZbUx2OpGzIbu0Jae6xtwTsSo5OcEd6nXm4RWQhaNQ3G42S
7xnm3HC4W46FdRIbbStKMNYG8ZPcCmXRd9eh2yXaFzmbrdIynFR465g660klSUEqABAQUHf
kjk+1W2tZs+Hp0Sk3Ji0RynEtfSLr3OBtZwQCs8gcHuDVFA0TpPWemrbcramVEaLCGmlpID
iQhecnOcLykjd35PvWdj8T4MvXEzTzrrbUCPiNEmPK5lPpwFjd2zz+P44pi1Nb7vfnU2Zjb
EtLqQqZMS79YtOTllKRyM8ZVntwKpdIaFvOjZqWouoTIsgCiuG8yVEH02HPl9z6HPaqlzV+
u4Gokzlafky9OycluMlnEhlIUEg8c7j9rar0PcVf6p1jebfHta9P6fkXBUtBfeDzS0BloDO
DgZCz2Ax+FXVg1RFvwLYjTIc1CNzsWWwptaOcdyMH7wauW3mnVLS26hamztWEqBKT7H2rOi
iiiiiiiiiiiiiqbUBu7yI8C0fUOSVEOzSkKEZsdyAe6j2A7evpSpDul40PPRbrzuuFvnSFm
JIS6pxyPlQCUOFQ5BJT5s8FR4wKYtWvuq038MiM2uZcCmI2y5kgKX9rO0g4ACicEfZqHoK+
OzrWbXPt6LdcbcOkuO2nDakJJQFt/3JKSPw+6mctpKicDvX//1+/0naiP/lI0cPlM/wDppp
wVuKDtICscEjIzSjG0jc7fem7vDvi/iXyPpFt5vc1I5z5U58hAJA5PAGc85w1xo2XqzoKan
JYVCSXIjZKgn4g8BxZHPlHKcep5yOKnLva9Kaeiu6qmJefKwyuTFjL2qPOCUjOO3ftk1om6
yQmzm5NWaa9b0bhN6yOiuOkYyS2vBVwSePalpiJB0ZBciXKd07NJedeiT4KFIMFTh4QVZVt
BSrynAAx8xWm2QkRZQclapdhXS4LZYJZWh2S635yz1VKR5SeedvYAfOl+8y5mkHoF2uaroq
8fEJjTJEtaTHkDcCC0ogpSU4BGUp4KvWrnULkPVFymyYV4bkRAYqmlF9CWUL2rISlwBRG4p
AUnAxnNZtRbjd4cq3tGPJRItmXYFxwhyGHCc9JaUedHHHPcDJr25abmWe2Q7pOuh+JiuIVH
kyY6VkNlCUmPI2YLmT5U7cnPqaqrc1E1HY3rX9CSGHLUp8wZEJlcZS14TkoUtQ2KBUfIvgg
DB4qPAlrQ8vU860zWbhJkx4LKGUtrcecSPMQVIBCvIUqGcc5B4q1ud3sGnlMWhenkt/RDHx
IjtuBbbkhzahbRyMrIS6CT65FeWLUduvF6ZsNotjEO1xpRlMGW084V9iClKSAgEKURu4xji
qh7W9uuUaIy/YIwtzT5lzGQXElpSlOELwFDjAbXzn7VWel7vCuepbo7cpSmVt2ZW6c29haF
ZCnyCO20qSlPcgN1dWhNq8SFu/E3OapMFrpNwnkJbfZURtLyiMhSlAHBGAMnjNWtg0TJ07H
n2td1S9YZba1KRt6LrLqjg7FJwAjH4g1gLh4cWtlq1NybGlVvUXmo/UQVIcA7/NX8c1zywX
BbKmbrMuTiIk+ZGVIkoLqWx5nH1hRVkbk7UIynCcKxV7fdRX+ffZMyA3ObtMyK7b7a6gENr
cUUgO47jzFWFEDhIx3qtss+/wBz1TCbvE66wresiJIDSztU75UIT7pSssLO4c+cDI3VczI9
xk6bvkyRdp60tzHLfakMvuNqyX9oUog5WQpWB6bUfOqy8aivGnp0+FAlSja2CsMPvOqWoLY
T5wpSsnC3HEJ+5Jroeg7RGtunw+0sOSZqutLdTLMhLjvZSgr545wKaaKKKKKXtR6ikWuZBt
dshJm3afvLLK3OmhKEAblrVg4AyB25Jqnc17KjW4tybSlN6TcE24xhIAaLqkdQK6hH2Sn5Z
zxit9z1herPaokyXpZ0qddDDrbcxslK1LSlG3+cFFXyxWErX0mE85He0xcFyY8T4uW2y60r
oI3KAySoAkhJOB6Vsd8RYS8qt1putybaYbfkritJwwladwCtygSrac4GTVpbNW2q7z1RYji
1AQm5weIAQppZIBBznPHPFf/Q6tD8QLFOnW2G0uQHbjvMYqZISoAqAUT6BWxW3Pesp+q+qW
olkMZ2e9Nchp+K3pQFNpJWryjKgMfLn1q3k3eLbnrdEnvpRKnKLTSUpOFrCSpWPYYBPNVqt
dabTF+KNzR8OX1R0uhCilxaRlQSQPMB7jivZl903L08NQuvxZdvhqLzbxwQhxPHGeysnHpy
azsuoUXK3wJc5uPDVcFkwWg+HFOJ27gcgY3YycDP31PRFt4vb0tIR9IqYS2s7/N0wSR5c8D
JPOK2KbRvOSvOfQVLpN1GP/KRo059Jn/0005UV4pQSkqUQEgZJPpS1eJjsppdvuGnnJtvlP
KY+rcSQoABSFEEjgnPIPGKpoELUNp61vjrRPiNTiTAkkKWqG4BgJWpRJ2Eq798Ee1TZFqRH
1NcZKjZBbZkUCWhzhxCUJO1xQJKFDOR2HAHJxSRqSPCd1VbjMsTslUBDanZERDRElClAJdI
bUlWfIcAfZwTgim+53SxW74S+RWFy7a/MdROdZSXGm1erq04PKVISM+gzS3quNZoL67TqCI
FW2WwqTDmW9ggRFgAKcUhA4HmzklXr2zWTC42pnWI9zuVvhXCyqUgrYBT8fF6YJCVHH1ask
KACsY4xURxp+Zp29ri3WTb4kJWGI77vxiESmfrNyXFAnp7QOD2PoKj3YwbrfLTGut/twhTU
Rn3m2FHfLfUAClYSRjeOyxgeh4q9hR4uq5TFkvzE21uxFLdgxZMpsuqynaFI2jOGwAQo5OS
c9q3yrJoS0vRbhcJbj1xgzXHFS1El199I3qSvAwr9nA7dgKhsXHSX6QfGMN36PImrLc5ACk
IbK1lKQ8O48ysDHpimPT1o0fe0Tn7fbUKDSl259S8/WJQlKPfkbUpANMMewWiO0w0zb44bj
NrabTsBCUq+0n8fXNJV5naU0r4kQpkkSm5slpwvyG15aZCtqE9Udwk4AGeBjPrSX4vyLhdv
EW0WCTJcasj8YOsoQ700SHfNwVfeEj5Z+dVeqNM6L0/aWmpdlKrzJaLceNEfWtSnMYCvlz3
zn25rpOkos7R/hCmJc5qGLmxBelIQ4AtTKRkgbT325APpk4rTadSXufEu9xnXVcCNBZ6YbF
uSpCnNgBUhZ+0rqBQ2fcK2QNS6jE1qFd3mI70aCJsxaIJWgZUpQQpW7Datie/PJ47VU2bXO
pb8sRWn4UVh1hUlU9yGU9DppBdQG1K82CtA3HH7XBpvjpa1npqIzInfCSek05cY8VQSrC0B
RbVnlIVkHI5+dFn0/8AC3kXjT186tpk4S5CUsushIBBLRz5VZ/DvVvJ1PbImo4thddUJ0pB
UgBOUjGSAo+hIBIHrg1c0UV//9Hv9FLN7s11VqOJfrOuIuQzGXFXHlFSUqSpQUFBSQSCCO2
OapX9LXyNaZEdUO0Xx25PuSZ4lqU0lLqgkJKOFeVKUgY4PHcVti6NucS3aStS5glRbbIMma
66skqUlJ2JSD3SFH17ACqq9aGnXDUkm9vw25jjtxShUJUooQ9BDaU8jIGUqyrB+YrY5Fvum
k3q1RIEZSbzOWqLcHJSGm2+okAJUk+YqSAcADnHpUe56IurF1tdptLak256zt2ybcEkAttI
XuUAM53KBI+WflXt1sk9r6cu0K0vb7a/CbtkdKcKcajkFWwex3rFb9E2W6N321PXKE6z8Lb
XZDi1jAMqS7uWkfNKRj8a1eJFnuF9v7TkdiU4xZoRklhtJSmXvWAtoKHqW0q7e49606nVdX
7pEl6WjOQ41ltgktoTDHnDqgFIQlQwFpQkkD3OK1os82e9Et9ijfG2+3kz5i7gtTHxkt4FQ
PCT9nO7GMAkD0qHpa/Q4T+jmry8Yrdusy1BTragC8tQbCe3cJSr99N+jglzV+rJExJFyMwJ
b3jn4QJHSKf7kncfvpwUnzHk9/epFIWsrnEtXiHop6Y5023HJLKVEcblpSE5/E0+0UgTb3N
tN/uMO6Qpbka5nEdCX0rbDaQEuKR6pIQQooIx5VEGqy9yHGtOQG3rbLnWS1yWkqnPOluUFo
XtCwnACk8gbgeQTUW1fF3SdfEQLpNtN1mbC3Bcy6qO6nqZKlFKh0V4BBGB6cetjFtcKHqN6
GrT8h6XFjuTIa+Om6rGHGUObuG8rGG1AYyT7UuzZabKpq/M2yVbosh543S2XJgOJT2A6eBn
JLvACgPMrjvVnZI91t8p+JbtGykQJQWpxl6QlmMlt3gFLXmG7CRuTyRzgc1WQJ2oba5PagR
LteNqXfirbdQGQGCPqilJ7nCVpwjg4HANWUlEG92WJaDCDMSchSrfeEgyW4mMZSNxCmiAnH
PAINV8FE682Sc4xYYGoSZTrEp4SEM9UJIS24EgYO4BKiTwdtU0+LZntIaaZtttuqLwWW0sP
LbIaSEOIK3XOfOlKlcdxx2AryReLRbrjEhpvTl3Wub8a7NYb6aojnVGS1ngoUkqG0Ej7RGa
nX6xQUX9yYm8243i2yXLjKhOvu7VKLyVownbwnpgZUB378VeQfD+Vdptwvrd+hKvS5SVKMd
RdZYcAVvQU55Kd42k8gpBpwsOjlaWiXRmzz1/ypDfRMoFzpLSjZk88ggJ447VjpzSM3Tt8k
y03l2XGmIK5Tb6cqckFRPUGDhIxgYA7AVYOaO0+7GlsP25p1qXIEmQHSVdVYOQVZPIHoO3y
rkHizcIYvWk9LWSKu4i3OJfXGiHqOhKcBKArkjgH+FMGjNL6nu3iIrWmp4LduQyyWokMLCl
DIxk9/Qk5znJ9q6NdtNWm+SY0i4Res7Gz0zvUngkEpOD5k5SDg8cVAe0Fp99ElC4rwRIeTI
WlMlwAOBRUFJAV5fMonj1r//S6g7pCNJvE8rgKEZ2K3HU4ua4fiUkFKwpAPOE8AnnJrx7SN
luE5wXa3xmXVPrMdLMpQMhvYgHcnjI8qcp5HAqNetJvr1Ku4WGOY0u4M9CZcDI2paawE8NY
8y8DynsDWl+1QfDUyNQNXJ9qxtsBEq3q84KhhKVtjIAV2z781dHSGnbpa1j4XqNTHhNL4cV
1FLPIUF53DA4GDwOKyt+pbHGuyNMNzXVS46ekkyNx6ikpBKQ4eFLAIJGc80x0V4o4Fe1WXv
UNq07ETKu01qK0tYQkrPJJPoP4n2HNWLbiHmkuNrSttYCkqScgg9iDUW5y3oUB1+NCdmvpH
kjtKSlSznHdRAA9T8q53qTR+pJXwupmZzg1FHXvDMU+RDe07WUg/aG4jcTjIJPoBWN6hu+K
lqXF2KiO2txbciG6Sn+U8BKwtP2kAbyPc0x6Us180wJzN0vKJ9oQSYfUyXWGx6LWe4xUnVF
9nxYkaPp9pEq6SvrWUFBWjpJ8yioggAEeUHPdQqJpbXjV5M+HdIirbdbchTklgq3JKASCtB
7lPHtUix61YvF7etrsGVCUpAdhKkoKPimvVSQexBGcHnBBrRrLXCdLS4LSGUPpK0uTSVY6E
cqCN33lShgeuFe1Nza0OtpcbUFoWApKknIIPY1ljNeYGc4Ge2awKEEnINbK5T4uWWNqHUGl
rbJcdaSv4pYcaVhSSlCVAg/eKX9KXefojxBiW65X+RMsl0YXtcnvk9FaBnOVcD2/H5V3GPI
Zlx25Ed1DzLiQpDjatyVD3BHevJEVmWwtl9AW2sFJB9j35pHOjoklCYsSJHgyI1wLrvReUp
AbOCR084w4kBJSeO5xS2zbVwvin7zATBtzbnwQet819p5tKVgJWlJJ3I5zge3Y0ySrlDslp
jyrJqS3BKkoeWmYAr4sqOOotafMknAG7GARyKrfgp98RdbndYa5NqUOpCgSAHnWH8pBICfM
EZGRgg4J4qsuc28RrrZ7pK1PJci9QPoCLaroR1KUELQ4raCEFJUE5AIzk+9Weu7ym03diBC
Q4zIZju3AzEubnNh3FbadyVYCtvuMcY9qU50+xwLY463fL2lfSLL7brTbvQQpz6xtwEjduU
2o++Cferdu66TVb7jCjNToaHJPUZFuiuR/inQemQAheVgLySAU8fdUSxTdExNNtWy5zLklx
1n4mO58Opt5KFqSS2hSMkkqI7e+M8V7cWrFbL9YIGo5MlbEaKlxlPwgcMpsFSm0ONDK0lAO
OR5uaaJ0FZeRqO3WGLc5jinfo4Py1NZaWgKJUhwZKj5gE44HsK//9PrNjttxjX565BLbFvu
MVt16HsCFMyQBk8DnI7knukUykgDJOK9rmc74nxD11NsZefZ0zZwEyzHdKPi31DOwqHO1PO
QPyrVJuNr0BcnG9OaWbet0RSEXWVHSVPNFYJAB5KtoAJBP7Q966ZFkszYjMqOsLZeQlxtQ/
aSRkH91baKqpl+ixJUiJtWuUy0lxLfCQ6pRUEISo4BUSkjFK8mc/qO9w0MWe3ypFvfbec+I
eU09BQ4kHBGM7+/by8e9ONvchJaVBiSEumHtaWnq9RaOMgKJJOcYPNLl40MjUciY5e56pSC
CILSW9iIn90Bk719vMfuwKhpaR4d21+Gi+NKYlLDVpiziQGFnPlKxklHbv27Z5rTevDVq56
Vaih9L93aW7JTMc8u+Q4MKWSOQATkAfzU+1WMy+X+3aUDMi3qVqJ0KjRUx09Vt1wDCXSRwh
HqQrGORzWzR2rX74kwbnbpEG6sNbnQtH1b2DsUttXqncP4jv3qtv6LxrVl6FAhyoVuaSvLs
klhUl3sjaAdwQk+Yk4zgD3qZou8TmSrTN+D/wBKwspbkOJJTKaH2VBQGCoAjcM96kfojblu
Ou32WbpMkq2odlEI2pCgoNoSnAA4Gcfa9c1hpWx6g05ap8KTNiTkBRcgJCVNJbzk9M9yEA4
x34pe1fYb83Y5F/ceDt9bUHGnIhXiGhPZDSD9oqOAonuCeOAKabReJ0G0zTqcBp63DLsxLe
1p9G3IWke/cED1HzqtsuvUydS/Q12hs2x+QwJEXc7ytJPCFZAAXtIVgE98V7qKJqPVYnWWA
59EW1JDbkxxOXJQP2koH7KcHG71PArHRDt6tTVwtt6guR7XBUow5sh9JIZz5UK9fKnndz7H
tTKmJZ25itQBMVLy2NipgUAFN5B5V2I4HPyFZzIlrkyIVzlJYU5FJVGfUrGwrGDg/McVDtt
iZbXcZc5xma/cHdy17PKG08IQM54SP4kmtlmssHTyfhokqQGVgJajvyC4lATk4QFcgYPbtg
CrfckjO4fvrwLQVlIUCodxnmtZC9xwnjP86t1c58QUhzW2j2ySN3xYBHfPTTVJfdIWfU/wb
c6M5siuZbLaikrHYpPyJA7VY+Dz78A6i0s7uLVpnExt/cMryUj+Gfxrp+KpVNW6yzWn3rkG
nVNlKw+tJckgHy5J5JBVgY/nY9qrbdpC2x79+kdmKIypgQt5JYB3p8xO3dygq3DP/RHFe3O
BbYDT0yDpQS3orjgcQ0hLRWlxGXFJzgOZGAR6n7q//9TobaLJpm7xtRRI7kG2T4SUP9GL9U
klSdinCD5T5iMkfjxVh8Lclu3i2uvWhS5P17AjuKYeUCQCXAM9gANw7+1SpNgsmo5ypVxtK
zJj74wU/lPUR64APmQcnGaUfEiFpCxwWviNNquNwus0FiNFUpCn3wnaCSD2wcYHv2qjtcyy
zbg7p/VunX9MzGWFyY7yZagjZv6q1JXng5yeM8ZHFNX6vNGwp1vuMeFNdWtbIjqjrW4hOza
pKjjIA8ick8fvqo1tqSyS7VImSI8y2z2JAhyWXWUtvOJUlRSFODJSg/aCgTjHY9qu5mgrG3
ZEzb3OmPqt4L6Jpkq6jbKCVhO7PPlJBOMkVuZ1/NXCZuKdHXxdreALTzSEOOlB7KLQVuAIw
agSGZniZcozUq23O2aYjZcdTJzHdmucbRtB3BA5Ppk1H1BpKLpGyzLgjWGoYFobTuXDakJc
Kj2CW1LBIJ7d6Z9IyNNW/RDMuyPIRaG21PLcUvJB7rKyf2s5zULRmtbHqp+6QokL4N9D6y4
y6kAvggZXx3PICh3HGaw11rf9Co8ZuDCZkFCUrdayU7Gt6UJSkJH2lFWEjt5T7U1Wm7wb5b
mZ9vkIeYdSCClQOD7HHYj1FTqVb3Zrmi3tyY99/lUaSqQHprYU2hspOU7EbQrA5GcnvVM7Y
kI1nY770ZcuctoszZEdghmShbaglR82EbcZ59FY5JrJL1wsMi3xVWtM+T1XVx3YDRQ0llI2
hC1FeN+3GCrI4x3pjs90k3VuFdApSIMxs9JhDe8jPmStav2fKMY7ZPc15fNHWjUImG4NuLc
lRvhivectoznyDsPNgn3wM1WXa2y7JpBjTdh+OfflExmZDiir4ZB5UpS/QJTnHqeBRpeNf9
KWeQjVN3hSbfFbyy+MhxCU54WSBnjHz9Oe9U9o1VfrVPRO1K0+bJc2w9HkBnPwWTkJd2pGx
O1SRlRJyDmm7UOoUWhhLEZpUq6yE4iRUJKt6uwKsdkA8k+gzVbozWg1KmVb5cf4W9wBtlsj
+x5yU7kH1TlJHuCCDVTe9HX3VdvkSLqbezchtRCaQta246QQVKCsAhaiBzjgDAqbp6+3SzS
FWXVjiAW2Vuxbivy9dtCtp6noF4wrAJ4OeOaaXbzbmbqxbHZjSZ0hBW0wVeZYHqP3H9x9q1
XKxQbvLhvzUrd+DX1G2ishsr9FKT2URjjPaqm/XDTdyuzWmblHTKkSUqbKuiFpYUUlSQpR+
wpQSSkeuKtNO2Y6fsjFr+NfmIY3JbdfOV7MkpBPrgcZ+VU96TdNSuKszVrdi24OZlSZSkgP
JSchCEpJJCiACTjy596XNNWx2TZ5WhdXWx1KJCnH2FsIUllTZWVbAocJIOSE/wA0j7qZ9Qa
OZuWl4dktymYjcNbRjqcbLgaCO2BkZOPfI9xSx+qq4JLTLeotsVAkDHw534dTtxnd9kegGB
wKvLLoEWi4IkfSK3W0xVsltSM5cWEhTmSTydoqnc8JlN2t6NHvbrrxaDbLktHUDZ2tpJAz7
NkD23fKrjSOiZWnb1MuMu4tzFvshlKg0UrIBBypRJz2x91OJVg9q//V7/XPdcKQ3r7SDjuN
iUTCSQo48ifbmpscpkghvahpSgQ5sJwckf14pD1C/cNFaqOtLZueYcCGrrFKSOo2ON49iMf
6c12e33CNdLbHnxHQ5GkNh1tY9UkZqvRJ09qtmRHafhXFDCwh0IWFltQORyORyAfwq0ixWI
UcMRm0ttAqUEp7ZJJP8STWu4xHJ0FyO1MfiLWMB9jbvT92QR/Ck3dcLRcIUG8avYLzzDzfw
zkUL66UglDg7YWAMqHIVjgVWRfhk3W2amZfl3iGjbFTPYaAfCytSXA8CAS3lScADjbx8596
1C/ZNRzX5FlS7LaYJbcS+pPXhJwpZRwQXEqPKTjjGDVLebG5etOW+9aOebDVkf8Ajbap4lx
L6dpLieSVZ3A9+f66rrUxqXVer7ZqTUEGGenbXXbdAaBUysLTj61wghOd3Y5Pypqj2hdzvM
qXYrk7p+cgqZuMXyvlZ4KFpTuKU/I45BxgVLs9pkNadE7X3wL0yG+uSZGAAEpBCSvAAOATg
c4BHrVI4nV/iBZ5kiPOgW3TVyHSaZfYJf8Ah84K89gVDOAfQ0+PNwW24dlLjqV7AphKCtOQ
1jupPYduCefnVLp7U93ukJh9+3x3EvSzHQ7HLiQEpKgtSkqTlOCnAzwc9xWrW2sdO2CZbIt
3jIlrXJQogpChFCspDqs8AZOPfv7Ve3KxWy7RI7T6f5E06JBZaVtbdI5G8D7SfXHrgVRacX
pXVVweu9tjuIkwZO3By1tVtJ3hIOMLC8k/tcZ7CrNWjbQ6JqpiHZbkyQmQ8484d2UHKEgjG
Ep9BXN9M6w0vp3U12cj2ZEK1GQiIi5MOFSAeUgOJJ4JLZI2g8cnvXUL5Of+iwLUHnpTyepH
6I4WE4UUlRBSncOBn3pXYnyZ+obwzdo8huYGUSLVEQQvagJUkrT2T1ApSsjPbFYRLe1Ah3E
wLvLkRWY/TeiNurS6uQgKS4oDBUnOUq8nqM855lWuZaWo9vMl+3W25zQFxmI6SlSm1EDaUq
xkqwRkgEFWO/NaJDqYMmHDS/OtDEJKJsdnYFlxpKfrWsJVykBSR5hwckE+jzCkqlxw8WS0F
KOzK0q3JzwoFJIwRgj76kUg+IK5rM+HJMKNOtMOM9NfZfjbxua2nheeFFKlYGO6ajP68vad
NOXOXpfosKV09i3N5/FOATkEYA4OCMjjMCN4qphs2uIixuN9V8RgHnlgg79oQNySSvBCiDw
PenayXqw3a53ZVvaSiXb3TFluqY6ZyCSRuI5Gdx/HPrSjetQ6qmSoF8skV1u1t9QtMrTuTM
T2BWE8p3EoCPvKjgU127UH6S6ZFys0eNImAltTD7uEtOjhaVKAPb5Dnj3qgvegbjOtC5bVz
UvUhWHxIHlbDgICcD0ShO4JH90SQSabIs2U/blMpChcktuJSqQypCFrQdu/jOElXIGc4NV6
dE296wfR85x16S478S7NQoodMj/8RJH2SOw9hgVY2G1zbTCVGmXeRcyFfVuyEJC0pwOCUjn
nJyfev//W7/RRRRRRWJxn7NZVzvXgKtcaUSkjd05pA/8AZprQ8+5GWpTexZJwCncQOe9RVR
EvgddsPNvgpe3IUQQcg+vz/jSM1ZZli1NadNO6lu8XTN0cU2hpp3YW3D2byc+U5A+ea6InQ
WllmG5YLlcYCmv9bXHbVJ2lRRk4d+Y5578iquXpN9Ilu6ld1XJgMOpbbS3ckuJW1yOosJ2k
AY57nnPvUuwX5zQDtxsl0t99kwjNUu1vtMLlJMcgYTvGTwQePnTILzprXcZVsZuK2pbTqHU
tHLElpaTuCkpWM+h9PepKXU6MsKlXOS9KaVKVuloYTubStRwt3GBx6qx88VRq/SpE64W6bG
YuTcllaYay+pkvNgpySpAw0cLI45UUjtitulNBfQL7slvqRnApZS0JSnGXULTnYpB4AQo4B
HJxn1xW/UF7iW63RtKotca6XeYwEC1x07WQn9pS/wCY2OeTSo/crLbYvwNz0s0zqy2pS3bY
7KXHkvKPLRQ5jKkg4zu7YNWl2s8qVEjL8QNQhyEy2JL0CFFUhpZTjPUUMlSQSOOO2ahuTZs
tx5qWmaqHKmOCBEYCHG3WkN8pbK9oOcBacggYOM1LZeblQU3L6TucyyQlLdckB4okxioBKm
FJTyrbkqUVYKRjGabtM25qIJUmBeV3C0yilcVCnusGiMhe1wklQJ9M8EGsf0fsFotMxdySw
6w46ZMuTO2ncrPClKPAxnA9hVemE5qC2xLdZZrbGlgwEfEsOb3ZCRlJbST9kDGCrv7Ypb1F
pu4aNvb2p9MRlBhmGtchlCS6uU4XEYaKe4SEdiPs4pnabu+rmhHvlk+jbSttK1I+NV13F8H
H1ZGE9wQTk+1QYWnPD57UM2xsWqKqbHSHXo60KKDkJ5APlJA2du2R71dqcj6VREtNrs8kwi
y+6PhWytLJThWOePMVHAyO3FIsFV0e0/FtkByRJhpe+LXMQz0XnkqV1AtpO5QcwrO5HlPYY
Hq1OW1uJqePeZDEV+Z1NqnG0DrdPpEJKgpXlOQrhA5z24q1Y07ZlwbhG2LcZnuKckNuPKJB
VyQOco55wMVtj6ZtTNzXclRW3Z60KaU+pPmLZ/YPoQAAOfb5mrdKEoQEJSEpSMADgAVBu94
t9gtj1xuUlEeK0Ny1qP8AAD1PyFSIsuNPiokRH2pEdwZQ40oKSofIjg1uwPav/9fvTsWO+4
0t5htxbStzalpBKD7j2NZhCRuwkDdyeO9LsvWtig6mjacekpTJeSRu46bauMIUc8KIPA+73
Gba1Wa32SM5HtsVuMy46p1SEdio9z/UPkAKnV5kZxnmgkAgEgE17UUXGIbkbcH0GYGusWQf
MEZwCfYZqVVVK1JaIUWXKkTmkMRHA1Ic5KW1n0JH3j99WDEhqSy260rKVoC05BBwe2QeRW3
I96KrYb12eukwS4rEe3t4RHIc3OOn1WccJHsO9WO3517XPdcrSnX2kEqOApMxJ490JFRno7
a2Qjjc5jGQRzn5fjXqLcw4hAKsr77QTx68D8TSTqiI9ctT6bsEVxpt9+Z8UZivKWg1yduc8
4z+4U4W2yx3NPyWGpK5z67qiY7OTu3OJUryOtLOEhQTgHbxwRirNxNz0w9KVKkKu0RxXUVG
jxy46WsYUVhaySEgIwQecnIORVi80YciTcYl4mQ2ZzJbbRJQXGGXcApdAV9hOPLt4BPsap9
etR5kWPerVGan3bT85pyQlgYf2DlaB68g5x6irbT+vNL62Q5AYfSZCk4dgTG9i8eoKTwr8M
1fSX4mnrHIkqCkxYbK3VAEqO0Ak96QLE1qnxFt7N9lX1+x2iTuMeDb0gOqRkgKU6ecnHoKZ
bNatOaTuqYMdp5Fwnkj4qTvcXJKQVEdVWckDJxn3qXqC/tWuRAiNI6k2a+GWgGyrAyNxBAx
kA5wSOAfalBMq3zI6hGbVFu78Hc3LmNnpTGtyVv5QMgkHflOMjJxwai2iBZ3b0kw9QvPwFK
L1thRMR0LU3uJaSRjkFSsgYyCN3ar22mbdrzIm2a6R2GNxXOtTsdKFtSOntCXFJBKuQMn+5
GDV/p6NGt7s63RpEfDLiXFxWUECOpwb1ck8hSipQ9s1E1A07er1brImK6YbbqJkx5acNlKC
ShsE/aJUASPQDnuKh2O06h0tKXDbMe42Z6QtxpCcNORQt0qPJ+2kBRPvngVV6vOptQ3eTH0
pNLH0MhKlFLm1LsknPTV6KARjIPGVj2q3ses351lkida5DN/gsdSRbUoO5Z9FI90qPb29aq
X9F3dVji3OM+03q1uUqYXlOKDeXFAraVj7SdqUp/7I7U3wVXx62ykXSPCalbSloxnVLQvju
cgEc+mfxr/0G21OS4UiLOahQbdBjNtMPFTOVRVAhK2yOVKPHlUCB5znOKsdV2BjVFzSr4SV
DmBl6I3JXFDqDkpCXCArsApe0ntuV2qoR4QT2t5Rf215Q2lW+Ov67altO1zC+U/V5AGDk96
YIWhJ9sh3H4O/vpnTIhY+JUCSFg+VfKjyBx+NMluh3KDptiI7ORMubUcIMp5JCXHAPtKA5x
moMPSyXpX0hqB5F0nc7AtvDDAPo22SQPmo5J96gv2+x6CccvTU1NptPTKZEID6p1f7JQn9l
fB+z39e1Xen9RW7U1sROtzwWkgBxtXC2VYyULHooe1JkrxGucNbbZs/WdC5IcbSlwLUG3FJ
SEDaRnYEqJPGFcVFmeIWpYk74R2ysBQS66sgqA2JaQQlGcFR3qOSB2Hb1pouWkNPrtkWM43
HjJQ4ekXQFhbqwRlW77auSRnnPPpTSlISkJHYDApK185CLtsRIe6rrTvUTbVbwJgPlwCn9t
JOR7evuFVt9b2n73eoLbcq7fSCFIbYUsyENfEDa2v2G1A7elDkZ6HNu7LrrMm6RILbUUOha
n/AIhacqdb9Nu945I/mj2qukwdS2+L0rcy+w404806wwXOmkubY6Skn7WMdXPzroekWo0m+
X+5NDepLzUBLpyVKS02nPf+6Ur91V9zg3C5eJxjEPotKITMl9xKlBKloW5tQMepJCj/ANAU
ruW8MaStj10kuzrk8sPtW6UwtSJbSQW0MkAYCsEKyedxyauLpFVdbhqFNtS6088uJaEOtpV
ltH2nDnHYAkZz+zVdZ42o5N0ttzfiSW2o1xDkpBWsHqO+RWEEedKUbOc4GVd6aNUa2k2W8N
JhRfjIMT/dQoSSpoK5GFdgUpClEH0wO5FNTFzjyLi7CaDqnGmkuqX0yEYV2AV2J4zgVL3fI
1lXPNdjOudKHGSlqYofeEJrEQ3VtsIC0fbTjOMqGTnj8TWcmN0Wlc5bxggnHmwR3z8hStY4
hvfjI1HlSmGG7FHEmKw2jzSC4gbjn2GRT9eYLDd/jG5zortrl/VohTSjDb4xsUyCnk43ZBP
qK0/o23IitXCdeG7nLiPh2JPXtZLKAoFSCUeUjg54GQccd6s7jbLjeIMVp6RAcZ+JbdfbDa
9jrYAO0EKzncMg9sYBBqjukqK3qxkTJLNvuioSiw3JaBivugg7g4cFRThIxwexHatGuXrZM
8PFyr63GjXcMdSKhp0KcRKx5A0RyfNjt6d6pndMeIestOKg3rVEG3F1lJdhxY4UspI4Dis5
GcHOOO/ernQ+ovoaNbNHXy2yrbcI7QjsOuIzHlFA/wB7X2JIGcGpd21C6ibKfmJTDt0BJxI
VHMjClcNvoKQRgDeFA9vxqFAlNTLtMUyGX2nQmQptpgNvuNKA6jp3k5QsJAISAeBj3qut0m
FbGWI9iu7tuYujXxFoivRd7TTpT5my4oHB3ZG3Ixms1Wu2l5TF5089JuCnEOyEttBiOor25
dK92FbFFXmHPmPHNf/R63Ei26yXi221tVwKkRnegpx1SmgnenyqJPKhkBOcnFXzAfKV/EBs
K3nb08/ZzxnPrjvXP/FfUt0tlpNr0+F/Sb7e5breNzLZUEDHsVKUAPuJ9KvdEaug6lskZIm
MKubTQTKjh1KlpUnylWAeUkjIPYgiqGUi8XDU8zUenukuNaVLjCFjamesgF4hQ/aztSDzyk
052O8sX23/ABbceRGcSrpusSWihxtY7pIP39xxXP8AVsHVOuZcJViEm3W+JKAS88osqUoZ3
PbTyUp7JB7kk9qZbJ+ky4k+16rtseYhpKizLYWnbKSDwlSO6VdvlS/eJbV5ly7rCsspN9gw
mVuNKklqQlsKS7tQ3ghXdQzjkgpoiyrdPt7EdVzctupeutzqspSl5xW0qBUgp8yTwCAnG7j
vTTZ9ROrgwFXFiUmbNQkrZ2AiO7sH1ascpKuVDd7nJHamNpS1soWtstrUkFSCQSk+2RWdFJ
uobNp1EtUzUl2SXZCtkJM15IQwrIx00cAnOOSCT2PFMsK1QoLrj7EdlMl5ID76GwlTpGTlW
Byckn8am1To+nhqx4uGJ+j/AMKC3jPW6+7nP9ziq29aWiavK337o47DLWyKiOobWl58zgUP
tK4A+QyB3NS9NW68Wj4qDcJvx0Jsp+DkOr3PFO3zBfA7EZB+fyq/ooorFS0oAKlBIJwMnHN
ZUUUdqQbBcdLXhh/TKoPSbdcU8hp9e4TE71Hqbs+YkpJwece4pytduatNuZgsOOrZZG1vqq
3KSnPCc+wHA+QqZRXO9d7f080oD36U3IzjjYmpjxACHNqUpJ8qgU5UCf8APWa0lUlIKMo+y
QSME59aQ406Ax4yWidIkR4jUS2OfEvOLCUkElCATwM5PHypzvkyx6n1YzY4WoFRrwzGcCkN
s7wtlxKSoAkYBwEkEHNQrn4SsSUyW4U5ESKtDaGo3R3MowgpcV0wQNyjtVn0KQaRpNon2PV
7Frs791v8uFOTLlMxlrbShJA2haivaFYGMDAwflX/0nK0aeOrNUXm7ar0z0oymWWIkSetL5
QobitSMEhAPl7e1RXbBp6yNsyPoq1Wy6SdvwMKYvK9wXhSCs7hhQ2jgDGe9MT1vemxIktiP
MtNyKygMxJILe4IHldKQoBA2YHHH/aNLr0p7V9ztz9ymtQrLYLmlJfdx1ZkpvjsOEJ7/fVx
dzcUToaokhLMKfJaabZwl2IpobsgjGR1EKzwMApGTzUNWqUTA5Fuymo0PcGm7xZnlJS358d
NRICkHO0ED0OeBUJrRjz9sVEj3dNxcdfcMtDQ/kjmFBJ3jcSh0HkqTgkg1OZVe7/YLmWG7Z
doz2Y7KWHFFpwhIwrzOZbSFJAKBznmn5uA0sodktpce2t5SSVISpOSClJ4ByTz37e1V2pdW
WzSrMZy4qX/ACh0NoSgAkcgFRzgBIyMn51utVjiQFypYecmSJi+o5JfUFqKR9lIwMBKc8Af
f61Tv6o0xadZtWER2m7jKSEuPNMpCUqI8iFqHIJCeB7D7qY48eDZrcGo7bMSGwknAwlCB3J
/x5rluotWaqmX2BedOQ5C7HHK0tIB8tw5wolI5CeMJJ7kg9q6RDv0Z+wG8SUOwWENqW8mUk
oU1t+0Dn2wefWlGLqfUt9mwYTlkdgMy97pXwtDsQjAKlA5bcwQQOefavbVAbiR59xW/JkOW
YvJEhckqeeCBnpOq2jKcbTt7A85qmufivaEzVODT7M96J8MrrNqS4UhxBWdp28FOD6/uqxg
eKsF2Gw4LMWrpKkpZdjB5CcK+rTuUr284AJHoaa7ZrG13bVNy09G6xnW9KVPko8nOOAr35p
grVKdcYiuutMqfcQkqS0lQBWfbJ4H41zu56BuWtJ7E/UkqOw0AQIcdO8tI48oWfU5O4gfzc
dquNEybyiZdrNcG+pDtroaiSiFAqSckIJV9spTtBV65/GnGqrUFvn3S3mDCmNxEPEokOlBU
sNkchHIwo+57e1L2jtPL05erhBtt4bkWRtKcw1qCnWJBJKu2AhJGOMev73aitSJLTkl2OlR
LrQSVjaeArOOex7Gtpqnau8hy0SH0REypsZxTT0WM6D5gewUrHOCD+OKUzPDNnjORB9OW9R
TKahSHdstkhZUAgBOV7eeCcgI9aZot+dukS5MxYrrVwitfYUnKS4UnhJOArCgR6Dj2NXMfq
/DNdY5d2DecY82OeKXtRRL7eHlQIBVChto6ipSZBbW85+yhJTlSUg8qPrjA7mqGdqSfpzTz
lv1Yy48VERxMjObC80rcCsn0WEpJIGe4xyaZZ+nLbebHFjQ1oittdNcSVFQkraSnGC2og4y
BjPsavkjagJJKsDGT3Ne1//T7/XNfEMLVrbSobKQstTBlQBH2U+9DhW3tU0HF5WnBO04+72
ANa1okKaS/uWCpJUrcpIB4z2/DFc/1xpFmaw5e0soclRUBwsrXhDqAclKsEHt2Ix3qx8OLD
rGHbbXqKBYrBMKoxQy66+tt/pHsCeR8u2cDFOBuPiDFQ5PuVy07CcUSU2mSfKhHOD1Qc5O0
n24rGPpm7W61PXgTGXtRzX3JzrMRZS3IQpASplByOyQkpUexHzNTCmxW3U622ESrHdZMVa1
SHAenIRsypfcpWtJ/nc9/SokW+yrjbWrPfYz02PMcUqNPaAUJTSQtacFrypdBQPLwCP3Vba
qn/oxpBd9kiMZUUFxEZpAS29JWQEq5827k9jzk0t2Z2LZoF8ev6bgBKkI+OuaArKn9qTgNo
B2ISCE5PftV5AuEa2wlMRb6pc2CyEKQ60URFL2pbQk+XCfMU5Skg5J+6oWqYSTcfglXyGyu
YgPyrbJdX9rIUQhYPlSrZtJUCABkDuDhqudGtqPphcu0suPIQ0navqnHDrKtnG4hZPbA2q3
E8Yq7tNpkypElp63JtwUlr6QfbcKxOUUkqQknzBI3Abu/GPSrJrWlpOqXdOrUtmSghDa3Bh
DqsAlKT7jI79/TOKyXpKJPfmvXtw3NUlJaSh1IShpnOQhIHzAJPc4/CsLfpdnS9olxtMIDT
rgHSblPrW0lXvgk475wMZwKrJ3hlZ7naGo05Tr0tLpfdlpO1TzpySpQ7d+3sBgcV7puHd7d
bnImqJTLlvCEMtpmOocUtRJGFKwARjYACMkk8mnNCEoCQhISkDASB2Hyqh1Nqq0aeQ0zcN7
y31BJYab6ikoJxvUn0QCQM/OpzN4t8u3syY0pMiPIUG23I2Vgk8fs9sep9PWkOy3c6cn3KO
4hxLRmPIkNOviQer0UuJUlQG9zckYKeSKurXqQyFWtKbSzDXJY+Jk72jhbYbySztGVEFSRh
QBwat4kmyXiOJcOA3KS878O8fhglTeOcOBQBABA4+Y4q6Qy024taGkJWvG5SUgFX3+9bKVt
RxrrqCQbE1FXFtS8GXOWpJ6iO/TQkHPJ4JOOM+9RtPR9QaX0vIt8mGi4Kgq6Vu6DgC5DZ+y
V54RjOD8gePfOxz9WMajXbr9EYkRn2jIalxEkIjnP9iVnv64PfjnvTRMmR7fDelynUtMMpK
1rUcAAUtWrVKtUxrhBhpes12aSFJRMaClBtXKXQnPmB5HyPBqArw8+jbhFuthnLYuTQQh1b
6iUvp3ZcLg/aKhn7ic090VipaEfaUkZ9zil266jm29xlpNvY670hTbTDssJW+2MedsAEE8/
ZJHalx6ZrIXkQ0sKQgz23lqZaUEOtgje2lxROBgg8pTnCgK/9TqT8C7222SjJecnsxlh2J9
HthiQck7goDCFYCs8AZx2zVfZrlIuun40qJMceubBQ2h843zI6VoUpXTJwCoEJJPKST27VT
i1XOE1Om22RdIKHZhffiuykoci5QA4rKg4HgeCAO3pg0xaRim1Xa6xBqc3GMVFxuDJJVIjY
OCSVHcUk/LHYjvVqi2Wy7XWTNfkCcrpIbSw4BiOk4XwnGQVEJVk88D2qZYbO3YLQzbGHVrj
sFQZC+ShBUSlGe52g4yfarKiiubeITe/W+lcjOGpZ/wUV6wwAFJUDsWexQAE4PfJNYoHTUh
tC1EJT38vBORkA8/jWhTDU+EWnHFpQ6hSdxA9UnjB/CoXhDexctEztIvSfh7tbQ6wN45DZJ
2qA9QCcfuq3t1muSZs22Q72+JTbEfrtzWFvR9yUhKi2pW0qBGQRk9xmtr0CUtz4e93d6Eli
OtRTFy0gFrBS8wB6BJ8yTkZPY4r2/S0XqDc2hDU0/aWm5kZ98JCyoqyhaFZ2hCghQOSD7iq
lWq39KIkWwMy5d4febbtkF1KCyVuJyShxCEjaCo5zzx86v7Roh6Upm6awnG6XVB3tNg7Y8V
X/Jo7Ej+ccmqS6OP2560M32a3cLRFkrStbrm1bjwWSguAjzhCME44JGfSqlma3BsC48lZed
i3ZEy6sGeyr9or8gKgEpLm3gmrKUJc+5X8tOLakX5tDEQmQwWlR9qUlacK3lQBcPHFV+irL
Oa1PDcmlyU1GbWx1YyW32iB5EpcOTs+rabPvlVdBsbF1b0m4Wo7cS5yXH3kokkkIK3FFJXg
k52lPGflxWhzw/tUqxm3y3H1vurD0mahQS885nJUVY45JwP2fTFMVsiPwYCI0iWuWpvIDrg
AUU543Y7kDAz60jamtGqNWzW3oKnLVDguq6CHHNjjrnIDxCc+UZyEnvznvV9pzUxlras14L
MfUTTW+RGbVuHGPMCOOQQducjNUWurVcNayW9PxGHGrbEebfnyFDYXODhtokYKuck9hxVpo
G6XaTZxb75bp8afE3ILslOUvICiEkLHCjgDPv39aZFW6C7IckLiMKedQlC3C2CpSUnKQT6g
HkUq6itSrBZmV6Yt0Rj4VfWdbZGx5bQUlTiWsA+ZW0A570rlmWm5SYYtMlVvedduSFJ6Ml5
D5SkoWgfs4O/7WeQQPSreHP1DMslnvrUxhxQK2XNzKV9RhRwl4JGFJWMJ3IBxwe1PsKO0y0
paIyWHH1dV5IABKyBknHc8fwrch5t3PTcSvacHac4PtWi4pmrt76be4y3LUkhpbySUJPuQO
+PalezaVu1iv65jd1cmxX2VmQiS6rc475dqgOUjkK7AYBAxxWgad1HDKL6m6revhXukRC8f
hHGyofVpSfslKeyhjnJPenhPYcYPtX/1e9SY0eWyWpLLbzWQoocSFDIOQcH2IBpLg+Ilqk6
0ctLsb4dDiNsSe5gJkEKKSnPoMg498fMZeaKrpF5hsR4shKi8xJeSwhxkb05USATj0yMZpY
vUBh2+Sk30PmC6UGDIShLikHaeq0AEkhKgnnI5GRmtEmJIu6rlpZE5aGrd8KuO4wyOq2CTj
d1MhQG0EKTg8e45vLFIRItE22xLg+mVDUtnfJQovM55QVhwkq4Oc9jVdDbamvWmX9PqZuUs
9V5uFIK2JnSGFhCTkAds457/fWJmWj6TsAtsZyBInGQWl9EI2A+Z1KkHspRT7HsTUWKl643
CPcpzsSVLgu7oLzKMPLQQUuNqQlfdJI3Htz2qbLjz0XeBdo6bay42vdLdaSem+yoIS5ucwP
MCMpBznAqPNl3dqR8dGuEpppa9/w0hhpLm8OBPROQMpUncEnPJA5Iqzvd+m2d+O449AZS6w
4Q1IUpKCtKk/76EnGUk8Ed/wAan2TUcW9YbS07HldJLxZdT3QeykqHlWn5gmrmiue64aS9r
vS6FAbfh5pOeP2E+tZRWlpacLpBSg4AIG1PORzivUMpExUkOHJG0I8u0p98nsPavFR0SIyT
1BgkZAwQDg9v66QNZaHRdkfS9rd6F2ZSkpcSoEP4Twkj3JGM/LBzT1Zb7cdR6Dh3uGFPCSg
t3KMjf194w2rokKAQRgnGPXNEuK1b2YkGZIRMvAfL0Fc991JSyArGVjjqBG4EAHOMkHFMNr
iuouDC5N4PWkRButwdDjakpwA4glIX6jPpk1Qt2+InXdlsVv3Lh2GK7NeBO4h1zyoBJ/aIU
s1aXC/2+7acZm5S3a5g6IlLUUuR31LCEeX0wonJzwR+NLfwUtuLb4NseEyXbXA+iap9poQ0
nCVJWjJJbUkKI98jtjNVg0tc7S/CuUuMLshpfxi+m60lLZUlbik8kDb1lJO854SPasINtnW
uyX+2yrS5Kv7yFutSGm0qS22QAnpc5OFLXgJ9QaZ4kQQdNxUfGyYkLDTboiQfh5G/qAJWsD
JSnA2njsSc1bR7/wDR9iVPuL8mT1pTqIjQilLygCQlvanv2OFcAjBNULKNRzJTGqo65D1wQ
cLtIJSx8OolJaCjx1UlO4q/Dtimu76iRBsaJLceT8bKQUxIZaPVW5jISU+mPU9hVHpTUN2j
WuRa77bp67tCQpbfk3GW2MYUFfZ3ZOCM8cVVXXRt2fsTMwOSReCX5jiYzm1SJLiTsAVuGEp
yEnvnaKctLz7hMtrjF2Z6dwhvGM+sAhDxABDic+igQfkcj0qovt01BM1EhjTCWXWrWCucl1
WEvrUPKyDjg4yon0O33q7sWoI17Q6ENuxpbBCZER9O11lXzHqD6EcGq7UUNmbeof0lEjG3p
aPSmLCd0eQVDbyfQ8ADnJxX/9a61BZH0zrra2HZ4nIjv/RS0pSkyAtvK2QUgYSknj5n3FO9
tt0KZLaZEGA3NtKWAh8JDpQCMqRnjavO737g+uKnTLJdZGs4F3ZvbrNsjsKbet4T5XVnOFE
/iP3UrSPDS6OPylxr81C+KkuvPqjR1IKwpSVJGAsDI2gZ9QT6mm/TFg/Ru1KgCSp9vrKcQV
A+QHHl5J9cn8auqxKckHFe1omtsOwn2pWPh1tqS5lW3ykc8+nFc9sTGgtSznozAW44lWz4O
VkJW2lICAgHgoAO4BPbdk966JFjNQ4rUZkKDTSAhAUoqIAGByeT+NUmoblLss2LOShlyEtC
2Fhalp2OEbkKJGUhJKQkkjjPf0rXNlS9N2PehIlyJEpKWUuK2tsl1WAFK/mpJwPfgAUR71O
euKymHJWhDqo62sJS2nYvaXQtQBJIIwnPYcVAvN5usGTBmqS3EgSXMvfycmS0222pxQXyU4
8qhx6K45rVbdSuOyrfJkRVMyJrvQcw0G0OoUhS2nVZyoDyFIGfU5HapbHXtcBtt9SZMtLqF
3NTSF8JcBTua5GAMD7PoDxk1k6meu7S7Z9CBmIHFPt3JoJKQlSRv4zu6ijvTlPuDVdNttvT
EatUdiK1NkJcMIyHHlrbjuBPVWsq5B9MEjnAzWuNK+FNwiWmzLjyY0lt5VtbaKNrZUW1OpO
QhzcgbgnsCOcmsPiJkuJc16os5ZYiNBKp0lOBIj9TJBQ2rAUAAQc8HnjtVup19EKOnT8mFG
t8YJQw3IAcZmIUAEbVhWR5uPmfvFMFqObbEBiJhLDKd0Xj6r+544wOam0VzzXbyWNc6WUoc
BqZ64/ZRVdcbtHs9pfmy3FBlGCpJznGCBn5ngffVdbNUJXBal3CK5FjqXw90yEAKJ2pyeeB
gFWAnJ4NMjcgBlaEpQMJCjyBg44AP7v3V44VFtJaVgYACiRnODnHHfPFcytF+vvhTeUIkyW
5mmJMpfVShPmZKj3Hsf3g4NdUsWqdNaueeg2zUAludNS0NOpIdbWSfrEEgHgKwMdvettxtt
0ssK53G0MSrjfG4yS18U5uZWtR8/TSVFSfs525A7CsvD5i3r09IlRZz8m4zXFOXB98APpfx
gpUn9nbjAT6CqTVV0lWCQ3p5MaFcW5kVC2zOU2hllSMJKlIKQk5JCsA+hxisUtW+MuAIDcC
QA18LMtyNg3qdCloT5QApvKjkYIxk9xVnbWkNWibFZ08EzE5iuIct/kUyCdred3nSEng5x8
h2rTEj2md8OGXHFKtrkWOl5Toa2IICwptZBWtCjhO0nnGKjQgxag9Mn2x1mIFuRLgC4Hh08
LXlZyfqwSQkDB82CKZdJ6it90bctrNuftUiIkfyCQgIWlo/YUkDjaQPTt2r//XddYazu0S4
JgafabU3GeAlultSipQIPSQQMZJKEEn1cHscWEvVUq53KymzKbbjOMqlSzICQvpBWFoRn9t
JBCh6D54rz9YEly2RprFqjPCSw5MQhE4HDCEgqKjtwFZUBt9881L05qCdqW/ypUd6Kizxgp
gxw5l/q5+2sY4BwQBn58+my861btGoFWpcbesNtOhW/HkPUK1duyUtH8SBxSj9J32Roz6Ti
3vdJus1swmmFAqAOctA7BzycqIOAnOeKatNXeXd9QXMD4ERoTioi8MrMhZRwCXCdpGd/AFe
XRVzvkWQuDBbbnW2UQiLPRuZdKSFJcQRjzEYwc4BJyDiqrUiV2y8258SWo84xnBCly5O8Id
25W24gJypBwnzZ4IH3Fm0s3Elx131rYZVwSnrrbI2q2lW3hJI7Hv3IxmmCvD6cVBn3u12tZ
RPuEaMoI3kPOBJ25Izz6cGo7Op7C85tavEFalK2BIkJJ3D0Az3qZcLlFtVufuE50MxWEFbj
hBO1I9eKhP6igNaadv7DipkFDBfSYw3lxI/mj3pX1PfrdcdAw79PsrzsRx1C/hJqyyUJJIJ
cAzkYGcYOeOKWp+r9FXR6FDNplxQh9bzMiEUNqTtR9oKScgEJ7ZCvIAR2FMjHizZjMjQ1w5
zZc8pU5sJSrzcHCiOyCc5xV8i6N6w0U7OsUh9pT7a/h3B5VBxJOAfTG4YPoRUWFf1Xn6Nhl
JU9KSZCnG2EraY6ZTubWoqxu35GU9vwrBz6NuV3bRcprVwehxEuBkhKYy3FuEIWMkjflspH
t+NeRLn8S66wQ5AnPS9kqDch1EukskhDagSAnCcgj2ORniq5q6okSLZDuDMN+03EFoF2Spx
okKOQEKbHO8hKcnsO1bpMvZZ4EJKHbFC+kHWnvryhfRbUoAoP2sKOztjAPtVnNn26NebfDf
ub8O4IStmO046VCQlQCUqWRnuoDBODkVHhSbg5EfbudqckBtpCY8VZCpMgtr8zhUohIBO0g
E54z64rKz3GCuOqyxHHbVckrLnQllLj607t6icE5zk9jkA+lV0CSi4RLZ8Jdpb4sq1R50V1
IQ9IV9j6xKlABJP84E+xzmrOzpg2uL8ajSqral9IOxhtClD6zCElKOxOd3HAzyalacuzd1n
Tj0m1vx8MuSggNqcwpeE7CSoJTngnuScUx0Vz3XSd+ttMDKQehNwScAHYitjMVLbRC2N4cC
cJWsqA2nP7uaQ75ZlWvYqWy5KZeWpZnqbW+qOjuB0zlIPcBQAAA7VlZL2y2yYluiSJCn3VL
YQ88SllIbHK1nkgnny5Cd2M+lOrCGrlb25iPrAnC8NqBR9nOQr1FVEuPGlMPR3oYkN8pWF4
IOMe4xmlLUengpmJK07Fbi3aI6l5hwYQTtJGzIx8u9f//QuD41yWNMXlu6W5u2akhMpUww6
vKJG443Jz7d8c/fTLoHSrjMpnWUm9SJs2629BkoKUpbKlbVAgJ9gMD76sby1b40ORHuDZuc
lPXkwmZbqUl8rSvc03jk4SSnseFClu5rmWm2QtRiK/ETIQxGMEZcehjlOUqSPMlKSVlJHcd
xioNwc1XCdS89JuUq1XMJioeju7iPKgNu7E4U2FKClHBJIUQcEZq+ZlXhFruMO5xJ8eVJVh
tiGFvlOxI6hbdUQAFDlOSMHPcipc/TcEtSL06+9Ftr8BJmxvhz1VrSQtDpx/viT38pzVyu/
QUuuOtwZLs5qOhSQY5StSVjITvIwPs85OAe9XjS23mkrQUEKAVwQe/Nc78SU222xmXLpcHG
4bzpEeFFYbS4HChQUtK+CRhRUR6nA9cVZI0TGujFvki8Ori/B/DqSwy2hMhhSkrwcDjO0Ak
dxVTZ9QK0pMeS82+5pVch1tm4KCcNOBaisqCE52biRuUfT8aaLhpWy6jkv3YrU45MtxgB9l
wEdFRJJT8znvSrBcsE7V8C1fTd3XPtW9tiTtQ2y4eNzYISEqIAA4GcAjNOlh02xp9coxpkx
1qQ4pzovu7kNlSio7RjjJJrTqXVtt0o0y7ci6EPBRSpCc5KSnj7/N/A0ty/E7TEhbLyZMvq
RnFOFpDZTvRtc554Ug7c8Hvtqdata6KhpV9HuJjJlSCpzZGWgFRCfrFeXASdyAFHgkimq1X
SLera1PhFxUd0EoU42psqHvhQBwfQ+tTTwM1yyxXe2+Lki5MzrRJt79rDsZKyoKyl1JQeSk
YUMZxU4+ENq/lKRPkbHgSAW0EoWRt3g4znGMe1NmobGb9bWoCpSmY3WbXIARkuoSc7M+mSB
k+w+dUmjNLXDSM6bBTNXLsrjaXGVPqytLxUreAPROCn8aaZzUV6E58ZHQ+ygdQoW3v7c5A9
TXNRN1BFuirkvTkRyw3Bafh21R0oXHcWSEuOAAq5IQVZ5G4exrYdMXq16jtC3ocK5RJS1sS
4kaKlqNHZABSsA5woKUo9+d2K6JBtMG1RTHtsVmI3t2gMoAA744/E0qyrU/pqyM22G5Pkx1
IUEMwkBLxe3FxS95O1CcA4TwD29QKz0xEf+jG978KU3IQox3l20tuhwKUoF4A4yCT/ADec4
71ldoE/4oo+EV9EW0x5MRERsF115KjlABP2cHknGM+2a1XVu2WuMbQLrMtjKGmlp3MrU01h
3eVFzGMn7JyrgYqxusqcZ7j0ZVvnWlDfTmxpLgbDJ8qt4VtO4bTyDx25qDcH7hLuExmdZHP
o5lXUccLKXuu0nBQlsoUFbt4KuxxmorVxXBubr89mfBnzGvq2S+++ylSlHaFqCC22eAOO2S
PnUn4WLb5DMqQ3LjQrdKcYiMrQuQXipoJ3AAFQH2++c5JzzVdFkvXdt65Ijx98UNsLmI3qU
taHgrb0E8oHf7RyMjIxmttpk25uC6iHarlFi7lz3HHytpLYIwvYMEEJBVhJHJTkZ71caXat
gkJlxFhbkiKGmi0ypDZYaWraRkYz5+T69xxTTX//0e/1z3XSinXGlikDcGZmM5/mIFS46sI
b3KWnI2rPmIwec/xrF1pKG3E7t4x9pSVKITk/L5mlmfYHpTrM1Z+IjqaCZUVG4KdQhJKcYH
bOfLkAkjnjFVn6RSWLai8LnJjQVKT8PBioDpcb2nchYwCFjGODtT86YIs6DLblbJQLg8rgG
MBeBx7ZBwOKzlsobU4tTJUUHZkAjkkEke+Ko71om0agkok3OK666hvpJcSspIGeN2PXnj76
PDqUvSPiA7pVVycXZ5UASorctzlpe/btST7+bj5V1u5WW33Yx1TI6XFx3UvMudlNrByCCOR
/jpftemocO473YzcULkLkRQqUVPNr27cAYxjClnGVYJ+fE26aekuM21NpltxVQ3FKJWhX1g
UMK+yQATlRzgjJzilW/u6yh6sfkWKAswyhlguPIQovLTuOSSoEN84Ku+RwK1O3HxN6Lyfhm
EqSyl4FthO5SlFv6oZVgYyvk/zalXzV8eFpOHabzLdbvk2Ij4hmPFLziAQOpuQnsCCR+PFS
9GSY1wLX0bLcRbm3CIpjoP17aEpTskb0lQUjgDkZGK0X6bp+0agKNVym5My5q6UZARlENgH
CTnujKiCVfzsegpntWmIlms8i2wJExuI9/YkdckxwUhOGyeUjjPryaqLRqbTgvz2h2G+mYb
KUID2C26QAVIST9pScjPzJqfNsUS0aaeh2uZ9CQEqU8+61yW2+SsIzwj7/AE9qWbF+hevrO
xaUwnWTbBlhh9Wx5KVJ4dSQSTkEHPcE+hp1sdslWmCYci5PT0IX9Q4+AXEowPKpQ+1g55x2
96TdN6Z1VKu8/wDTpyBcrc271IAwCUKyRkAAYG045qNfY/h/pa/Mw5liSJM1lHTKUZQQCGg
nlWAcE+nYH1qK3d/DiXHTM+h3gxHDKVOBshPJ6aUnCvMAWu3P2QRXSbBLiztPW+TBZUzEcY
QWW1DlKMcD91IXiv4kK0q23YoLSxdLiyelJUoIQwCdoVk+uc/dXOIv6Z+GapV3tlxTdIJUF
zmpCVeZXdSuf+8Dn3FN+lvFCXN1TKuV3v8AZmNNvNJ6LCn0h1lZAwnb9rOcgk8e1T7m14mu
Kdm2e4RpURTrr0YNqQfqyVbQTnCuNpA4HvUV2Z4q9RgoiuKU02gqSW2kNuHyHkhROThYIHA
4xV/pO8a9m3CCNQWuPHiONqDym2VIUFYUQTlXHZIxj1roPpk0t6s1hH0o7bxIa6jchausoL
ALLScZcwe4BKf30wKfT8KZDQ6ydm9Ib53jGRj3zXMhrNtTca5TNTOtz1Og/REWOFJSjgqbU
lQ3btvdZIAIPoKcLP8ACXKBAkRH5UB9xj4hEZboLiWlrCiFIJIwe2fQHAIoiuTYd9uSkLmT
oa9u1hWNzLg3FW3dtGwgpAwTyDUV27CA43Hlql3B55b5ikNKS06klR6R4wpaUpVgEc4+df/
S6rbl3e4lcuDMQuB00BgTGSC4cELCkpxjnac4z9oYrC4t6h+k25NskxXzBfUlcVx87pDS9p
IONqUKTk4yFcY55rUbqF3RiJISmNdkyFrbZlzUpzlGB0xglTajkcDIINYss3tF7WzcplzYa
+I67DsZxDzTiCsDor+qBR6fgT5uKpZKLx9J3CFBhzmbguQJamCd8VY2qBy7uSooXxx3SoDj
FW6Q9cJ8a6y4DHXf/kiW40glLrWErWSraCShSFgA4BGfer/TklmTb+q31G1Onrqiunzx937
BHccg8fgOAKuKK5/rXza90mkg7S3Lzj/ooqaQGWXClzarcnGDkAHI/wAVR5DimwpSlpB2/a
Uk8nHoPvqKhKkQUPKIcWrIVtBBGMkf6CqK9aYjXOBKaipHxBIUkgKBcKckJWRzt3cnHqKi2
zRkFNt6l0i9SQlaHUoeQne0oDGwFJxtzzgce+amQ7jBmyW40Z95xwZVlppQQsjAVhXZRSTy
M+tXZKpEhTyAlZzyO2MEd/c9qp9WaOt+p47YktLQ62Clh9I2rQc++e3PY0jXHxH1IzodOnp
VvusORbnEMybsw6c7Uqx7DOe32qeHZlq15BizbLqq3tyGoKojn0kwlTyFH9sAqGxR5yRmhe
gNROxIr1o1Wp13pKQqT13NpAaShASkEjuFHd6bjwafbPFuVt0pDhzX1Srgwxhx5S95Wvn9o
4zXArPc7xcdWPI1Lqm7xWHU7X1sF1v4N5SsIQvjakZ/DBrqrbP6MXU2XSdjTdbkpkP3GZLm
bXNpOBucIJKjg4HYAVk43crZeZcpywPy1qbaitoVPT0UN5JQpK1JGSVgbweQQD5s1fRtKQQ
w/Nv4YlXCUlfxT6uEAKAGxIPZIAAGfme5NbbNYLnY7VNgM3x2S2QfgXJaOouPx2JyN4HGM+
1VX0NoyalGk5T0aVcYyStW9eJHUV5lOBXfdlRVx2zU2ZZ4lv0tERf7lJnRbYOq4pfHxIT9g
OAfbxxx6kDNK0rxF0SvUGnkSLS79IScOMOttJ3R1qVs2qKTnOU4PfgCp0vUut7dIkl2w/EM
dRxEYtIKirzOhsqA7Dytg9+Dmten9VaxkTkvXu3NxbcC4HlLjqb2pHVPUBKs7QEIByOd2eK
Sp/iFJ1ChuZK0QypmaVx7TOfVvSp4EltJBA4Kh8quoptWm/C6Neta6ZgtToy9jERtASpw7y
UADJAPmUfuz91RP11XRyA3BsGhJjUnGxhLmS2gD5BIz/CtVm0rdr5dTqPWjvxty2FLEQIBb
jD0xg4z6/LvnNOTEAOxyHktrQQS6lbflII5Bz34zSlcfD3TdxcuaGLY1FccbVtdQ2Upb7EF
Izioel/EO/aDsUbT1y0hJloiAoakw15StO4nJwCM8+/4V0fQ3iTbNbmTHbZcg3GMshcN9Q3
7Rjzfv4PtX//T78Ofuo9aV71ouBepUubc33XVrRsa9o7e0ghI9ScqOTnnHsKTY1zv9lj2i5
2lMq5acjsqjoaUgl2S3wrqgAeXCQQndyQnHdQq11ZqTTtzgqgbkFL5SH5nSCkRXUnc2l4fa
5KTkegBzgc1EeuN40tamVw7GHbpOKGnrm++l4OvqB2JQlJBUgngfZSnP31fm5RJfWtd4ZfD
jTbbU+5sHoN9VKOoUlSVBSQAcgny84zk1qttt1BYLg3IMuReLW+5tW3LUgOwkgYDoXuwpOA
cgDPI9c161hi8Ktq7i3BjF1t+CtgltD5ccK1NEE+ZXkPIPZfavNWzZjN/YZs7ahPRDdeU40
whZBJSlAcUr7KCQonHPk4pQut7fRFZkzURri5dmETnYhbSEx2wpK0lJHm3dJDhznukGrSHq
+SmHOvhajblzA1HIQc9HZ1Vnk8nppQOPUdq8N+vVxs7ctLSZD70gW9t1LXwz29SPOlJzlKU
upGTgHAPsDTpeHlWWwOvJZZfmyVtMqGClLrqylvOM8Dn9wrcxPUNULtDLaUxo8FDq1BBzuK
ilKc9hgJPHfke1XNFc+1spSNfaUUADhqYSCM4G1HOKxSsNzyytPI8yEgYGCoZ9uea8ER4u7
3nep5BxjIbAz8+9GHn29jiUYA3Hak9iBzW9t1CIyXEIIykpC8HdwAc/OoNwjsTovw0lpexR
JJJKdwyO5znHy+dIt/hs2K7yHPot4M4SxBbhrW22pSgM5IVkZPGxPfvg+myw6qVDSli64ZV
Gb6ZW6FAqcB2qSvI5UMZJTnA7n1ptZuTdwgtSou5aHQHQFN7eD8j8/8AT1qOtsP/ABKChtz
qKO4FIUkjJJ4zyO9L0zw60q4Nzlu6W9AyttxSfMc8gZwKi2a9XXwkCkFty6aXeUlY84DsZR
7kDtj+B47V3S3XGLebaxcILodiyGwttYPcGufyIfX8YbjZFMtTrVdreh25MLb4Z2gpQd3zx
VtG0na4Idi6XlOQ5CFKVMPXUp1YCVoQFpWCVIznAykcZBqXp+3amiJiodatYhuFLkje6+tf
YfYQoYbOckjJ5qFqaHdNdldtgKXFsbDikS1uZQqaoZ8iCBkIChyr1PbOKt9Nt6kg6fkxrq3
HclxioRF/EFSXUYygLVjIx9knGTjNUNr0rZ9V2GLPbnlV0jSnVfSkX7SXuruWEZyNuRgZHK
fvpikwrfKk2i03a7CTPjK+KSwpaEKklOQFKQO4B544yPlWm2+HemrTqV6+xLehExz7IAGxv
32pxwc8578mmkjmuJ+J/iGl9q8aat1mkSkMARpMwO7EoUvjCQAdx/z1/9Tmb9z1TKtcKyru
KHYkGRvi7X0AtrTwnCuMgZ4/H2py03Ff1Gu3P6r1BCki2I3RIhkhalk5X1HMnnAH+DziuoS
b7a2n2Y7k9jckJdWlw4OxWSDknGDg1GXqS0dT/dGCrbtCSlwEglJUOx5ynOMVjH1NbJcFlL
U6EVdPPT3A7yew75z2471Ot89m5W0y46D0y3hHlACxx/pzWUhGYsgJR5glSkjGBxzwc981z
7VWn7kboxqPSzpi3lCdrikYQHE9j34JwfX0q1svidqHRyizrth2bFeKelOhISpLRxylQGOf
9Bmr9nx40k9emoTYmGKtQQZxa2tIJ7Zyc/jin+9sz5tlfYtMhpmU8kJQ8vJCEkjKhjuQM4+
eKU9E6QvGlurFN1eNuakuBuO6oOdVogFKge7ask5AyP660KmWLVS9Swo1pVJLDrIcTDWlty
aORuySBtCtySc84P3VWXLSc6z2Jy4l+Bbkx4KmmmFvq2o8yQhBXkZKUggKz9pZ9BVtFhvGw
/H3GeuBapSC/dX330refOAhKUrQNoa2gcjkgjsc1nab+bXJaixLe83aSwTEtyEKdllOc9Ug
nDTeOAFHPbt2q9t8KDeGXLjGRFMSVslRloZ2OpWQCpSjnucJ9uBisGlXp28kO2lhpHQ885K
0pLqkHAbKfMQgkqIOcgfPNVLOm5ES5R34djgssBaUzIpbStKg4kha2nOFcZ2kEAYBwK1Ksk
WG0i5XiFGiOTE9IoQwHEMLUpKW07QTk7QlJIGPLzTILQtMta2oFvaCZoktukqUpRUjatZTg
ALwSByRW2TAVfG3ol0hlqO06hxhxqSQtSknIV5cFJBA9T3rfEs0WFcHZzJf6zrSGnN7ylBY
SMAkE43Y9e9WFFIOsyka+0sCohS2JqQAMnlCKxSw80wcgcK9FhRA9j+ArxMla1eZIS0lQCk
gAAfmOa0NLIdbbA3IdUAHFEbVAH2/fU3c2lsdIMlRynccHA288DtUBL6FtIU6sbgSdxTncc
c4H4d68uEaFcG1IlNNuMBRKkEbiex9OR9/ek286VRaenMhplIafC2nQhZSEJcWAN+ASGwMk
7eSTyfWh96Xp+G4y7cGptzwUm2tkOJSpJ2pKAgZSMfsnv7+tWFtmhSWmpYaYnqb6jsXchW0
ZPJzgjv7euKt1KaeKVIShKdvskjgmoV6gLn2KVFCEJDjS0IKiCjJHH4djUTwq1o/ZHYmh9Q
wkwVsNLVHlrdGx0ZJxzx68EH0qV4sag05ZNS2aR52L+l1h0TUIVtEbedwJH2hjPGD3pn0/f
bzetCXS5R7hbJt1SXVRXICN6SAMtpUk4OfTB55r//Vc7trjVdrQW2tPPSVRVluQ6I6yHPIr
aUge5AJxkDOKubDqi+3iWG5Nj+BZUwHkle4q4ICknIABJPH3VI1RLVOt0KyMIW3KvKktqQo
7VtMYy6o47YTlP3qFUul7TedHamft3wSpFiuKy406yrcYy0gDK+32gATj1+VXjujo869ybp
cXFLlGS07FdZJQphDYwlGfmVLz6HdTK++1GZW8+4htpA3LWtQCUj3JPauS3bxuh2y63yP0Y
8huKkC3KjP9Qylkc5xwEjnJ+Vc/sirfMgyJ19uUd+ZcpRnvRycJaKSe+fx4+Q71MLWmnlob
cuKA4w8Dv6gA3KXvCe3GTnt2AxVnbNG6cuQeUxLfnPMqbZWsSQQ0E8bRgDAIBBHtmolyuGh
9SznZTl8EeYAlsLQtTZBCCnCSRjHmz8yK1/RekoVsQX9QqRGbUh0NtyG1BakpACikDccjH8
a02nTmlbvAlSrXdZKo8dDrYccCUhgEfa27Rg8bsj2++nGzXGxosojQZyGG4iUNK6v1alggb
V4VgndnIPrVii62e4PpTFnxXnXUFaW0KSSoc9gDzWh36rKFIUtRZBTwMAq5NeO/VspBQlaU
rIAWE4Jz7evfFVl707GuNklQU21lv4ppSg422kHqDO08dyKr9L+O0S1aXtFtm26XMuDCVMy
elxsbR2Xz3O3uPka7Bb7nb9Z6aMm1z1/DS21JS+z5XG8jB7jhQqltFj0w1qhm7Wu6Nh+KwY
Ijsuo2kIThQVxlRHlPfjHzNW96tcLU3RZ+lCgs71tpYWk4cxtC8c5KN2R6ZI+VUmmYT2k4V
3+mX3k2uK2Cp2Q6VtkjcVFCSMgYKcgcFWQAAK8ftLWoLXMvenrg/IYuaQ6YgUGUvKCQkJUv
bvSjA5Tx6+9VVvTedJORLey+bpclLDkuBb2BsbQe61qURjhISkZSAOwIFdJhPPyITTsmKqK
8tOVsKWFlB9sp4P4VIqt1BEuM6xS4tpmohT3EbWZCk7g2ffFVN7td6kaCNtbluybuGW0LfZ
c6BdWCnccgjaDg5wQcUuC3+I6nJwemFLbinER0Mra2tpLSgg7j5iArZnODnnmmGwI1WzeTH
vCw9b2o60pkZby8vqHYSAAQdmM+lNVFc91xuGu9LlCwlYYmFJPvtRW2OHUtKaITtWcFxBGf
XORjgd6wkIQtfSXtVkA7Nycffj8K0pWpuMyle0rWMBQUAkYHbA+dZlaGm3EpUgrUraSkjjt
WPTCiDlCjjbyrG3I9vwH8axaDQddO/GFAknBwSPzFf/W6Wl0FIStSQrJxtH2uR3x+FUVwtA
ZjutafUxGVNfC3esk7GhnzKbH8498Hg/KoEOzQ4K3FbsvPLSXnFKCluEEjKifv/CrNq3sqS
pnegLb5CCU8nBz6HH761GOoKSUK3rSCMfspynjHFRLvp+0aghMpukRuU2wlQS8t7aUHAzjG
D+HyqjieF7P6RwZir0/KgQcdCJJIcCR6JBJ+zk9selTJlmuGjru9qfR5jJQWx8dajwh8J9U
Y7Kx2/H7q6bpDV9r1pZk3G2rPlOx5lfC2V45Sof4/Wq3xA1NcLHbAzZGevc1p6xAQV9NlKg
FK2juTkAfj7VfWaTAvcCDf47KCuTGSUOFI3pQrkpJ9Oe49xVpVDrLUzWj9LTL27HXIEcDDS
TjcSQBz6DJ71x3W2tv1hKslhiP/R9vfYEy6JddSkpGQUtk+/Gceu4ccVdQLHpWOHIUWHCQS
wttTjSkFxSfsKO/v6kE1Fi6RsDMcNNw3lEHKUCRnPKvMfTICj+81K/QezyZMl15Tieqtaik
SMBIUCSntwDvVn768uunnoelrhB088wxKlNoZSp1wlIQCrIB9D5yM/P7qj+GEK1X1U/S1+0
naFvWdtCTKZbCw5njClHnd/n7Yqb4leGmn7RomZdLFEiWqRDWmUt7YVlQH7CSSduSR24qF4
c2b4jTc29Xf4d1+/OF5bDaQlCW8EYAHqcnj7qmfq504HHlqcnLSpOFNqklW7CRtB9SE8YqB
bNEW62X5EyLN+ojtnbGATyo5BUo8ZOCRTepDYw2dh2tAgEAZGfyobUw6gNoSgqT9pJx39ef
41GuEthLagy8gLHAO8AJ5qsj2+wMTJD8CPCbnJITJX5Q4SvP2h7HP40p6Hvk/wAOddLstxf
jiwXAuyQtI8rRAJJHtjbgj7qly2tCzdT2xt/U00RJofkRXEttojAulSFIz3Qcg5zwT7U/xv
DK0Rbv9MRpTLLSJPxbAZZSgNDc2sjcDyCEEZ9Ao09gR5ccEdJ5hwBQIwpKh3B9jUC1afgWW
ZcJEFK2/jnA861uygLxgqA9CfX3qzDaEqUpKUhSvtEDk/fXNNYTdTwLxCfCUvqW+pESG0hQ
YSo8NqUvI3uZydh8oGScYzVrbtdNwZ4tOoZUFElqO2XH2HStPUPCkqwkBJHBJ7DIzjinjvR
RRRX/1+/1z7W2P0/0oFDILM31xjyJqpe1Na2YsiXEmvLZSp1C1JRk7m+V8Ht2wPvHvW1V+Z
aiNPTY7kALCU5loSknCVKKhgnjCf3nHrVedSwI7a0vR5xaSG3l7Uj6hJBA3ZwRnvgZOAazV
qm3/Bl1LzmUPOsqQgcp6SCpZ+7gevOR71ru+oJTLDikxHoz5WG4oWpC1PKUMgbUq7DknJHF
Ro2qzGZdbuCSbo1GXMea2bUJAUU7R5jk5+fOfSrKy3G5TdRNmJBd+h0OLaW+oowpwZBIyrc
ACMcDk/Krh7pNNuKbeA8xUVDOSnvk8VGUpBcWdu5SyFpBGcjOe5rcnY0lK1gJG5KjjnuffB
rXIeW6hASgpAyMhXc4IyePlQy0FRzsV50YUdpGMbM+b3FTI63FJddbbHUAKj5/kAP6qHXWy
2A+8EubjgqJ5Vu9v40mSp6/DfWLOoWI23T92w1c0oHDToJw6B6Z7/v9xXW7SzaZbki9251E
n6RSgqfS5vSpKRgBPsO/A9SanxYkeDGRGiMNsMIGENtpCUp9eAKq5WrtPw7bNuLt2i/CwVb
JC0L39NXbaQMnOfSuIan1OnxU1tAtVuduX6MNtFUnaktBSxu8/rn9kAH1rRO0VpzS9lQ5dZ
0x1b0sFx8JJLgCFYTn9kc8n1/qiPW/TkiEyti7LYDbaQ4fhVKUQ4lxwnj+5UrJOcbPSvYzF
jhB+VK1BMj7w0hz4aI42EoSVIKFADjdg9+RjPNO0PV1kdeZhqn9R2W6noJSFZUDjAJ2+Xv6
17qm7LtWmps1CvPGb3IWhY5VuABI+8ir7wX0+qzaDZmSPNNuizMeWTkkK+zz93P4mnm6WyJ
ebXJts5rqxZLZbcR2yDXDpMa6+DM9DMlX0jpGW/sZdWolyITnjA+WSccHHoab5l7Qxb51zS
0l1lERbqAlZ83l4xx68fhSTOeNiCxFlJk3R51uRc5DbYcDSEkFSSUp8oVnHJxgZoRe58zUL
CBOejxZjhQXnijalhTi+mprPbyNqG49yrtWiDqCXFblzRcXyI0tbcdpakkusJSVlauOTtKe
ePT3reW2rFY393VjXKXF6zgLiCtTvbKSkY5UoeXuM1XC4SY0Y3hC0uyQy09MWhCSp3e+EtI
7cHYFfvq11Bpi6XC22qawIz15gYcUy6Bse3ZKmj6Y9MevPvSTerVcFWuXeb9Z40YqS3Bt1u
YO1DJUSd2Acp5BPPcqNdz0/oG5wvD6Fp+ZeVOFO5T6Qk4WgjIZznITnvjuMjjNWmmbG1pi4
CC5fNxfRmPbArCEJCU7ihKiVY3bjwcYPbim+v/Q7/US4WyFdYpjT4zchncFbHBkAjsR7Gke
X4f2+0uypkWJKlsuMdEwmHShUhSnM7VkEANgYGO2N2c+uWl9RsW3fFverLW86kulbSApOxf
UwrK1nsCoJAAAptTqSyKDp+loY6IJc3PJGwBRRk57DcCK3Rbxb5jjzbEptSmVFKwTjtjkZ7
jnuOK3tzIzshbDchpbzf220rBUn7x6Vvornmuy4NcaYLSN6/h5u1OcZOxOBSXM0xIQTsjF+
KGY6NkfAWoqKOtt5A7NJOfdRqym2h25t256LHlNiCXZDKJx3rLwUAlCsk8EFfPpx7VXJtk2
Q7MgfR0hImOpe6qnElKGwlIKT88pIx885rV+h9zZZ6RjqdjOxmesy0sby4spEjGSP2G/f9q
rt5gsu22WxZrituIH0fCuSAt5KlpTtWSVEEfaHckA1VTdKz511anFpth6RLb6raHCsJjBtK
lpzx+1kY/GrPSbKrcopl2+QxLcyp2Q4/ubWorKlbUhRx9r2Har55QabdQ20VFXbzL77gP6z
WuRJZaSsrZKEtpBU4VHtzuPyFLdw1gqBCccbgGShvp/2JxR8ixuDiiEnbk+h5x+6rZV2gty
Ho6y4hyM411FqSralbmAlIJ4JORx86G71DkzhFbktlTzLnSbwQVbCEH8M8fvrZJ1ExaG46Z
yJS3XnChHQjrcCjjtkevB/jWA1RaX3kJUZLQ66mkuuMLDa3ccpCjwSCk/uNQbnftPXG3LZk
TI0mGrCHOqCpGVLJB+7yk5+Wao9L3SDofVyJVs+OGnpqVMy4ZYcKozwTuSoIIz5hyPkT7V0
bW/ifZ9G2hiSR8ZMlAFiGhe1ZSf2leqR+HfiuD2ux/Ts1QZsk62WXrCbcjMcKgsJCiEJO1O
Rgq+fPyrpf0/YYyExTLiRY7TaFJbUrYEoIynj7qtlwIc+3Bl2O3KxhaErSVJOR3HpyDUS6W
zT9us1wdFrajx+ioPrZawvbsIIGRweT++lKE/ohUWJCDR+FQ4lwtr39TIK8FfqRkrq0iStI
JW/NiqgtPNKMoOJdOfOoZPf18vHzHFWc+52J+wvx5cqIYUttKSFuJ2q8x9c+5B/dXObZqCX
4d6q1DEtNx6DbEYBiFNUVIdWQDwScApySPftXQ2fHJCLdbITFscvd/eYSqS1BOG0KxkgHnJ
x3xwPeq7Vlw1H4jSrfaZWnJFnsjDyJMpczu6Rnygj0wSOPfNNCksNrcQWQWW09NIUTsA7fd
jFR2m7fb2XWWIkdtCU7SlpBCSnnykY59artWogyU2uFKU1FgvoWt8qwCENpKticjgkkdueD
X/0dMFiLKd6l3eV1JNvUshhSUlIbSA6h4AZznBz+HGOaZ+IIDFiYjNv9RllMoFa/Kw86cpz
nn7KCMDuce9bkS5MJlMyEsylSFR1yG2gktqkO7ilOAMDHl/cD3rpMOBIYaZbkqXIcbbSlby
hhJUBknH35+XaoGqtNR7/AlW59RR1sLbdTnyKTyDj19a3+Fmr7mmc/ojUICrnAY3xpG7Ifa
GMZJ9QCOfb7qtrhoa73eUi6uXhMS5OSG3FrjoCvh0JzhLSyM9jzwASVZ74quv921GxMh3KG
+t2NbZAiKWpJS3KUEkOrWhPOMngjIGxR54BdLJdbzdH0KlWluFES2d7hfDnUXnjp4/ZxnlW
D8qvqKSZ/hXpqb8UtCJUZ2WtS33WHyFObjkg5zwfasB4WWVucJbUqelxAHSCnAtLR6nUJCV
Ajk++RSgxYwPFYWF2z3NUFLnxIuCkgNKQAXAzwnHT3H3zkCug2m2Wy261u7saYtydcG0yJD
JQClAB2JO4DjsRgn3PpTPRSDrIBXiBpQHOQzMIwcc7UetZRW209NkNjfjO0BXl5xyc++axi
BIlKALi14wTg47Z4r1KGm2S6XNgSCveU5SE4yfwqruepbfa4bVwccU/GkLLSFxylRP3cjjP
HHuPSpb0+AXUx5MpmPIfQjbHcdSl0EjgYBySamyUHcjC8cgbUkg4xUR9ttD6XQhQSnPlRkn
nufwxWK1tKUpQeK1HIABOFeb1B+dVF4jSZlsuMSKo9VbJb8xUQM5SMfKqCBZLs7OjPPMQ3I
K5CJD7BdUekpICED7PnCUjOOMk/Kpzmm5l3gzW5CmmRJmqk5TvWcBopaxwOygFfhWq0aMuF
vuEGfJlpdfbKkPobRx09h5SSAcknJzxkmmC4wXn5lucQUFiFIW84lSTuUQ3tTj3HmJ/dS3C
0XOkWhuHdC10Geo8pKJS1lx9WMKAIAQPtZHzqjm6SFgti5064xw3GHVfKUHatSSkNoAxnnK
x/2hVNcNWRbpZ591EFb3UmH42M4soSlK2y21gjkgJHfjmvdFs6FZlQ7ldLi6xckq3oiyyot
tjPl820Z45GTjtXYnywptSFqPRko2/aVuWNpHB9iP66VV6EsSFmUpye44pssKLjqlnHTIAH
H804pttwcatYwpW5KAhI2EAAAY/hUaRBRPD0dwF+I+khxCs4UAe+Pxqlm6Gsci5OKVFKHZG
A503FICcZThHPHev//SsGtDWgP/AATDctjYApp0KIUk+Xn2zlCf41U37RmnrJaIi5ki4yMO
NNAIAUCs8eVBBznkn+FSLlB0/eL0y5ddO4UnpMyXHX8LQpSCsApSeQEp5OeMj2NWGjRaokK
K3bLclhVylSNiW2trrbTaeNyskqzlJ78bu1ev6xUl2OZUAot8r/arqn+Q2lxDalqTjGPOCB
nt7VshX2XPurUNMNlluZHEhKJDy0qWlWSkoAGDgBJI7+aoMnVU1DDEuRChqMsvMxkNOLGVo
XsTnPoo/uFXNriyLpeboi4JZfiQi0wy24jclpe0KWoZH2srAz8quY1qabedcSwhsvD61zpc
u+2SO/4/Kufa01PcLRqeNb2Y1tgsvNh1MuelW04Ury5HbH+OouitRPzL5LsEtFskIQj4pl6
2o+r3pOeT749cZqwY163LhtPSIMrprZStSWnQrGdyQCSRydijj2Hzq1d1tZmzKcDstam9uE
tM5CwAc7R642HOeBg1Taqj2DVaBLYlTG700FIYEdCkLeyCQ3nHIyFDcOBg84q18KNbW7Tvh
xGN6uTrzz1zVFbaGXFtFWMJI7gcE/jXbFISttSCPKoEHBxXMdOR703qwP2m7W5+1pQqNIhp
fKmmdiiG0IGchwJ8yiRzk/LDVoqVqiVbJS9VxYseWJK0spjqBSWuMHgn1z86ZApJUQFAkdw
D2qj1lbLheNMyIVsWhMla2zhbikBaQsFSSpPIyAR+NKcfS2t4z4ZavaW4hQE4bfUQ2grSSh
AUknKRuwsnkYGBisLfB8Q3n30SJTrDaJikpeccbUpTXA3JSBjBGcBQJBFXumNMTrZeV3mS6
2h2fBaE6OhIx8SOVLBzjnKu3GeacKKQNZKKfEHSqsgAR5uSf+gmsESApX1ThwhXCQknAz24
9KjX1f0fZpjvUwFNdNIAIAUolAPP3j91JyLWtrUVuh3F5pcOO2hlTq1YSGxvKEqCuBu6Iye
x7VFuUhxy4TplviQ3YSW3HcvN+VDbpSjqITjB4ZUv0yDn1q20wx1bnMUVwVslwtNhxIMg/D
pSjIye3lJ7euabVqKC44QEpxvIVjIwRnjNEd0FDhWsqClcEJ5PpjP41GkOJfQTtP28JSc5A
ORj/Q1ojAzXnSsYQU7O5/DP7j61t2NxEtpHTSgAYwkjaSTjt7+9SmAtKxgJPvlKgMEHjvWR
DiypQCQlPlCik9yOcCvMFlle5IJUlRJUnGRgYxntzW6SpttCG1PbSFny7OSPXPPav//Ti67
nzL7Ic0XaIAuU18JWt1g+VgBz9rGe3qTjGac9T+F94my7fd7DdIsW7NwkxZpfaC25O1IG4g
gjPHqPaubah0xJsviNZ4es7oxOjXNgCQ6kGO02AVBIJTjOCPlVhouBqKDqO7m8fEGGlIaS4
skhZSSEdL5BPtxXRlLS2IyS6MEFK933H8qxjLD0RxnrJUlIVgEEFIxUqEhDKHXgoIQEHJQC
TzjmtU8dSThAbSkOZJ5BxnjnPf8AOvFhLDhUgjCVBPIOE9+1VF0sTd+jMoefWlDbxcSlPlO
7YoA5zkEdx8xWEnRcaSVS3pTxkuOfyqQpoJW+2ptILXySdo7cjmly4y2NJ3Yy7cJEeDCeU2
8UpSsFbiUKLaEnJHCE5OeN1arjGixJitOuBUzKUtoEx1LKW2UFDpbQQkknKwD6nb8qubOiR
crlHu0hakwUJ6sCO28hRZ3o25UAkEZTggZI5q5iWCDHRAS4wVG2AmLvJyDsAyR6n5+9WECC
LZFntNqkOfEvqlOLWvJKlEfdj0qXtLrSlHlIQNquSAc84/0+VVtwjxbi2lc+IxKQCkoDje8
A8+h7d6whQ48NtaIUdhg4JCEN7QrPPp99YLtMGQv4aXEiLZfSkFv4cHKk5x27mo7tht0tRj
uW+O4jd5kITsUThXPHblSsj51pmWy1WdchdtkMQ7xKQ6mI8+4QlCygkgZPA5J9hnPrSLpK6
3Pwyi9a+6YYm2yZI6r0xDgdcCk/YUOSkcqyDxnPeu9Ma2sci7262IkrEm4RhJY3IISUkZAz
23EZOPlSvqjQlhVOhy599VBcckyC3uIBW4+QPLyOUnHPPHetznhLbuo4Yk5yMysPEstNgJK
lA9MnBGemTkUMeHUyNpnUdtNxEuRdZAeS66tSeygRu784GMAYOBUWLojWEGYoovjS4gSPqm
nnGeoovJWeOQnyhSRj0OKZdF2e+2lq5qv08y3pMxTzeHNyUp7DHA2jjt6VY6qgXO6aZnQrN
NEK4Ot7WXySNhz7jkcZGa06Ott6tOmYsO/3JNwuDeQt9IPb0GTyce5q+rSppwykOh9QbSkg
tADCicc578f46Q9b5/T7SgAyelM4/wCyisCEKaCgFJdU4Mbc47+vParBUdLgWy+hBCj9kJK
jnO4GtT8Zp9vpTIkdxoYBbdaCgQDxkevritDyBuCEsNEhsZSGsJCdvb7+Kjt29tRMtqMz8Q
4glTxZAXjBH2s1vWy67FWGUpBKSpSl9yDyRjNf/9ToTcVwZ4Slrznjv39u3rUJcbpyS1ucS
C1ytOCFEHB+6tlvb2JShYHSU4nBHJxgjk+vYVvei7UOltaVpKNxRnjIzjPvVa5LjxWkyn5D
bbSSOo64rCBkcck+/wDirN+6RIlvlSZsxlqM2d6X1EhOD2xzzSzpzXNm1M65AjuuJloJCQ+
nb1UY7jk/jn91Rta3GbGei2KzMok3S7JWyhO8pU1kAbhzx+PFbNJ21Hh+IKbdbBI1TMZ2y1
SHlLaBCuWErSNqXCRnzcDHJ7Z6anXkGbGuDVpacmXaEtLLkAAhSXVHACj22g5yocDBqBNhM
eJ+kJlou9tlWmcgpC0vM5LSwchTaiMKScHkentSNcPD7XumUxv0evS78ykFDsWYQnYOPs7l
f1EYrU7J17byXpWg1rGMbmJIXt+4Amo9m19b37gbfcokq3S3VBtPWGQVAjyhQ/xj1qW+3q5
6GUW91Tchh1wq6jiSHk9RRHGeU7Sge9VEN7Xg+qmDKG3GQShhLilDdyrg8+x9qa7LKutwgL
N5ZaRMDg+yyUhadqVeh7gqUnPyq7jo6TqS20kqWpJCCg8ckbiDWySPL0yQV7tqtrXyIzSzI
0iu4LCEXNtFtffXIUktDelwt4yDk7sEDykdj34FWTmkCiQud9JvrfcacTKWqOgpcyckAYyj
jAyPYVhZtOMWcPSW31SHyw2yCppCMIbACBgY5weSfYVZ3FyJbdnXcQx1EkKC1DzgAknv2HP
3VubltutLQlxtTZQACjkElIPfP+maSbhetUR5txbYgqU22+ExUojqUlSRnJVg99wAHyVn0o
n3vVbS4ym7K0oF9CT9WspbTvcSckE5J2p5xjzVrlTL59BRpTLSUzHZiW3WhEWFITggp8xPr
+1wCO2KjHU2qfimWm7aI6PhnVpLjCllxwDgcfMHAzyCKvbRcZc9N6enx1RGIjgUh74ZaCts
JKicE54xmk+8z4fihcrbYrHGlyD8W24/JDRSllrbhRyTx+709atpHhTraQ8dK/Ex1aXZkBb
ct0gulonO0evHtwM117UUm0afs8R2TbEzTGUkQ2EtpUvelJOUbuAQlJOeMAGo7EOw65iKvL
T7kpp+MqKhK8bWMnz4QoeVeQM5/milp9d70ppiba9Pz5l5mwYw6sh4IU3ECQSUpH2lLPokk
4GPuPSoanVwmFP46pbSV4GBuxz/ABqPdbvBs0NUqc+hpAHlST5ln0SkdyT2AFIuptdX2Vad
mi7aHr0zICJkGUgF6OjHBKQrGDxzk96tbxreRptq1JuluSp+RHDstLLoy2rKUkIT+3yrtns
Ks7JrC36gukiDBbfUY7aXFukDZ5sYAOeT3/caYK//1e/1zzXCy3r3S6k4B+HmckZH2UVoQW
1Np3KXnencQkEkFSv9M1YNZbUTvISSMFKQSoEdsD7qxW39S4su9PyAgYyQCMgVHfUW3msbh
ngc5GMZzz2rwIXsGATlRy2pPYY7Dn296wQH/rA0jyNkIThOM/L8KV9aamRpeyFLClLuMnc1
HbCQFbzjnHsPb7hVOzpPxVVBLjmo4bRdQFpZccR1FO7d3Sxt4VjPGaz0p4lQYVkUL7KEW6R
XCmS0WcLXg8bRjv7itlpuviHc7W9eGrZaxClr3x3JchLJbSSQnIJzzn171UTNMXxiSxbtcX
qQq1OtrlExWwWVbUqUUdbHB8o4we4xW60eH0VN1lt3D6RuFtgw2rlDta3QkPIWMqO/IGEkE
dgTirq9Wy3361NypdhXamY8WM5bZ1nacW6C4CrphIA34Tgn2zjIrzSmmLFp1cjUEjVz1xus
mHmHIbiLdXHQvKOoUeYkggjngYwaf9LP3FOnZspq8xJ9uPWdYuRQOqfKnBWlICSQrfnPPAp
UgQdJwtMHXtjucpVwjtDrPdQpMhzd5kONnON6u/35FXkDxS+LtZhuQFN6nS3kwik7CdpUFA
9ykgDgZUCQMVWWHUV/alSHrTtuELah9+LIX0i06pa+o00ShJ3Dk4Wc9verS5X/AFQjQV51P
GkQnVhJXGhBg4YbSrCtxOFFeM5HYYrjFl0/ctUR7W+xbIsC0pkrmOLRIKy4vgEYUSU/Zxj8
a6zFQVXAjJSoZ8wQDjnGP8dTZsNDqQ6QW0BYz74zj0PvSFcdWR47bzrLoS43cHEBhCCo9BA
O7k8EnaefmPas7hNnsqjW+53Foi5NtFanGUBMUFfmGTwRtCsE+qaytj8iM7a7VbS1KdkmR8
O64naHEpUAl9WTk91dvtbR6VtZjJmatEN26Pqdta2+iEx0lJVsBcWrIIBJOO/FN2ory9brD
MXEH14Z6TLikA/WrwlPB+ZpHiamudzv0SJH6kRuVHSouLZTuSoZU4sAjA+ypKfT1qJfZzs+
U/bJk2RIEJSvg1FhC1vPKWA2lXlxwQsHt86Y7HIlXG7yJUv40rjLLKEJATGUEhKCE+537j+
FNQUhUlvyrQHknBbAIPofxrVtALiC0pTh5AxgcH+Pc1k8QtyKtWVnylRzkDn/ADYqjvtyh2
5j4+TKSxFDuVLVng4OAkep47c5pMhQnfFjXEiFbb5Lg2pmGFLUUlKncnkBG4AjJ7/Kuj6a8
LpultfsXOBdMWRuEGDHJO9agnHmHY85Vmun0ram15pXTExqLe7i01JKS4lrplxQHbOADjPN
f//WY7P4m6PmX+bAszNzgu3Ntx5UxLQCNyEKUXEoUSAcJPOOSBmjQeo9LzJDl5sv0q2S+1b
5DUhScOKWpRS6s/tKJKiTnIz9wqwe8RrO9eEz0XK7sRoyizJYQ00tgYJ5UeTlRwAUnI+VSV
+JOmH1uyrnbZLLtuWNqnowWtoqISMEE4UTngHsKo25Vm/TKHMgG7RnZM19S5yjtSkqW2koU
0UkFCiUAE4IrqkmK0tCX3IjUqSwhRaKkp3ZxyAT9nPaqrTdvmxi/JlRItvadCUsW+OlGGUj
JJUtIG5RJOQOBjj1NMFFc91xs/TzTG/GDHm8Ed/KivAWdq1oSgBKgkrCARgqz29eM1uQpLr
oS2pI2ISCcAftHFbiEKYSSQVrTuBBB7D76juZSEkpSE44I5JJTk/hWlJV9adp2DHK/KM49P
WtrjZMd3obEbV42AZ9Rn+uuaXCAiZ42WKJJX0mlxlpjOlAIQ8Er2qAPBIWEmrm5RJ4OoLdc
Jz/AMWm5Nz/AKlKYjrqV/UhTa1kpxgJ7EHkg96kKs0ech1+0T7TP3Fe5hcNpUtKm07VOJU6
eT1EjI+zjt71XXK0M3Zlu7uSrjItJbUubGUpkPJ2pWtI2HIISUOJAXkAEbe2a3My7bAi223
w9Q3NDQbbVGh/VuR3GXXDnqbsBZwcFI5Tg4yBVnHmJtk0PXtEsS3JJgNTRKWGXksoKm0qJA
O1aioKB4JT7VL09fmLdDNlnsSrXBuB3olsyAlqEp1kOBlCzjGAFEYyBkCtUJbVvj29cBcO7
lM9UJp6HJUy78M44hxS3ABgqSrG49iDz9o1ZyLTa9P6Ju7M5+7W+xpnKUqMQgrWgq5QgjJL
a1H1wcZ7VEgaN03p5MvWdsdSuyvMJnN29bYLfUSklCkknIVknH34rbF1FZ9ZWifB1BbIkC8
Rdyi1JCk7gnJ6rSsBZA83I5BqlivWy6z7rbbwqI1agy1NgvSWG3n32ylTZWCMlSsBOFHzDi
sTckaJ8PL+/abpDvbR6bykPRy2pK3TsUVgHkHb2wDkHNU3hZDnRLC81cmkobeUp2M3x5EqT
knv9n1xTnbHFdc7GxvRk8FIBH+gNTi04WfrHEJ2rK3SrGAM8f10s3LSsJ22QrWmWenGbcQt
xIGVrXnz47cZP76k2rS6fpGJOuU8SZLa1JPkAQUFCkhIGeANyjyeSTWtOnWUtMhUt0rjttM
xX0pG9otlakke48wSfcCpsK1yIE9avj0uMPPLfUwI43blYP289hx6VPuNqRdQhLjKm0tSUu
qwE90HIB+WcH8Kq3tOde6PXNmdJjTTjY40lCghO3bsAUD8zn3qDH0zDbKUxxISl5bSnFOFJ
UFNneCD6EqyTnuTV7arGbU8Sm4S1sOoW70JDbe0FStx2kJByCo4yTX/133c20pnalZASU/Z
SSVZ7jP41DlytsgpSgFwIGAR25/LFU9zvUKEptEqdHjpQCFJW8kEpx6DPypb09CHixrdpLo
dVpqzpClcEJed9sfP+ofOur6o03DiOwNS26M81Os48rUJKUl9k4Cm1A4GMc9+OavrvfG7Va
mbh0FPtOOtN4QtOQHFBIPJweSO1UjmulI0w/f02Z9UJG0tH4hvLqSSAQM8H7PlPPmrlTD6G
9W6m1FOhJnKkqCIynCjc2pQSEtbSeOVAZ7eWqfUiJt3XFven0vRrnaAUPgKQEo3OFCUJI4U
Scj2INdKsWobBL8PIqjp2CuU/LTGl2xtpDSUy+T5t3Cc7cgn3AFS3b3oq1tu28adZbfEhLD
kRuK2cOqQHOcHBAPH317p5rTC339H3K3W/wCk05D5YidFiQUELwgkkkp3pyM5BzTm3puzNP
uPotzHUcWHFKKc+YFJB+XKUn7xVpRRRXPdaJQ54h6VQ4gLT0JhKT6+VNZtpJDiUtkt4CRwl
Iye3f8AGtaXW1LX9X03EnGAUgAD5/ea8Qv4hlIX9W4hSUqWCOeT24+da5cgkoKEFQ2jzFQB
9RyP9P3164VltSC2tCNykqOQTkJHP+n9dYqCXG1DpqSgE5C1+mB2xSr4jWsydPOXSAltiba
HBJYcSDuG1Q3YP8cfKnp++R774WRLtMftkVU6O1ldyb3M7yRkEZHqDj99Vt5tdjnuWq0QZl
ig3l1gJUphwoUEbSfq0JIC05JO1fBHoaXL1Y2WxGhz0b7k9K+DFxjFTIGx3chHSGEjelZG7
lO4jPvWpOnYc+cqzwojsODcG3W3VqmomlqQc7XVoBPTVkKGQrvwcVHh3CdqW33G3/ENquMa
P8b8AzHWw+zMbWAV5P8AZCU5VjOASOPWrOYEzmbY/bJm5Nyacb6NwQZTTqd+E5StY2uo3HI
HHpk4q2nMxWLfb7HJtjS7al0Q37mtKmH1rQApQQ2lvJKi2nBBwcUz6v07a79BEi+THDY4rK
nnIyThClAZDilDk4GcDtSjCf02nwyjN6VYeuilyB8BClOqJMlHPmSVeUDBXj7Pr6irWJOOu
IFuVcLYbTerfIZlvNSmVAdMKwrYsjsobhj9/vStPeulwARHhqLcOKuRHRCZMV61AZSk5Kvr
gQFZSO+PnVzKlWzXdjvVuix0ouC7YGXpMhvovrXgLb+rIzsPKs547YpV0LeU3DQ8VCsGRH/
kywkDIKTgZ+9OP406RIyG1pw2QsZVtQBgjsDWEgrmKKQ1wAQtIIwR/oBX/9ByQyXmd7qCFK
UAcbeBn5VNcQlxptxKQHDySSOwyOBUNDTJ6S0NqR5tx2qwR3HA9ecVPQensUEDpBJKjjzYK
T3H4fwrJToDa3EIUUk5IA57A/46p7jPgxpqYjshlmQ8NzbIxuUffH5UKuFuh7UOyGw687sQ
h1WCCM5H8DU6DJYn7VlbDqAnGUkYSntwM89sVHWplpzft3rSoHygYwSO3z/z0p6k1fLtupk
Wq12N+6PdL4h1DI8yUhRGcBJ74z+IrLRfhoNYXe46p1laHozT60/CwXVqSQAMEqxg44GARz
zXRbDqPQ9tjIgWeRDhMlK3UtBotBYTkKUMgbvsnnntU6RrDScpPwD16gOCU2Ehvqg70rHA/
EEfvrmOnB/rM7bLtq+ELZHeSuAlKFLKGwVoZyo4AwvnHfKBkitGptRQ7PHcssWayh3TSUvy
I0eCppuSpRQkKCt/C07s5ORk55xWu0WePqeym6qdjOQZkpctxoRgHT5lktrUDzgkcgDgVax
tMrgviOLglVtSWlPNdDlxTOAgleeE8JJHuO+DVdAkOSNfam0+1Jgt2q5xUzHZDrQcDKUpCP
5wAUO4PPOKv9O6Ytmo2FXiz3BSpUVwo/lkc8uB8PBShuzgpwPfBz8qtn9I2W72pHUvkN26t
l5v45oIUESH1Z3BOchQPCRu4psi3u2xxCtz92jvzlthIKSMukeUqwM4yUn9xqYu7W5uO3Ic
nRksuoLjbinQErSBkkH1GKjRtRW6ZfnbPGeS9IaZ6zhQoFKBkAJPPfnOParWiuea1A/WJpX
d26Ev9+1FSGGxgoV1CFKBKht8w3H3++sGY7SS6FbyFYKRkYA/0AoUiKkoUsuqOwqGCnbwPn
9/P3VqejtLWJaC4hSvtArSP9O9ehxoKcaUFbdqgV+XbnPFayENx0qSrGBuwCnKqg6hgm6WG
4W5x0MuSWlpSvIJSVYP3kcDOK5y5prWd3g2fSt7fiosFuUFb2F8rSM4+ZOCQOABUyF4T2tu
BL2z5KZxWFw3/srYKSeDg8+nt6VcW6/+KtrbVAkRbRduhgNPyledeO2CCMnj15qVp7WGhtQ
XuK1cbAza9VSFqKnno46aJCRwdxIzkgYHv8+adZWh5cxpmWZ8dq55XIkqSwFoefU2EYyrzJ
bwMFI7jjIquvOgZb9gkNpi26TI2KabYYQWiG1LC1FDitxS5uyd3bnt61f3i226y2udeEiS0
tKhKcabeUQ84EkBBTyMKKsEDGTiv//RatP3F3UjErR+pSuIILgWrEboNTI6ANzYzwEpVgHH
dIHuabNL6UtlknzLlaJ7j0OdtV0NyFtNlI2p6ZA4AT5cZP8ACru7xzLtrkb4ViSh7CHGn1b
UFBPm9D6ZxXMmFXKBFu0F6HcmIL/VMKa8r4lYZSsAIWwrKijKzzjO0j5VeuOXl6NZZjttiK
AdZamvsILb6XQopUUJWnBa9O+SlRxSJM8MdYaPut3uWlTAnwJSysQns7wMk8DgZGSBg9qna
K1K9qewPPzIRjSobymHkNDgEAHsckdz88imhlbbqnFoTkZATt28c1m40h9tC1hQ2AjaceUg
n/NWtaEoS2gLVwsADgJGRyKzS8hlpKQ4CtA5Udo+dTW5CFNtKOSpxO3KVDA/0zRJiNhOxtW
wHG48e2MfwpT1Fo63325JckSZKQWg2pCCnCtoUUHOM5BUePkKr5HhzbFRnh9IOrecfLrj62
0LJ3AhXGBj7aiMdiAawn6fgaNjXbUTTr8p1hlxaUu4x5inakkdwDj99cpZkXiRKul1XdZqr
lDjpfS/Fw4zg7fJnsnAV2HA2mmlOqJOnZFu17Bu8e4SnmWoUuK4OVgJG8d8g5Gc49fWvpmK
+JcJiQElPWbSvae4yM4pUb8NLChMkZllb6lKLgewpJO7OMAAfbPpWbHhrpuPBRESw90koKP
7MQcFKBnI9cNpqmPh7ZTdG9OmBcU2xEQPpkplK2OLDpJQvj7QKyR8ifanh6x2qQZBft0VxU
lAbfUtpJLqR2CjjkffXJtQeGN50lcFXjw9IcQ8r+UWp9QLf3ozjj5Zzz3quf0fr67WRa9TX
W0WSzOeeYgHa423kZBIBHOPVVdH09oDR2k7fLkwozRiyGkqeekuBxJbT5s5PGPWlZzVfh07
erhCiahlJdvzjTLvweUNtlPHCtvl3diec59K2XqxWeZc/hdIMvRrmJCEOSGWFfDAJUjdleN
u5sJ4SDwcjuanm23GzMamKI0uO0iEY8NwuNBgtNtBKVFRO4LyVnnArYLeb/J01dLbbWnrRb
Gwlth5SCFFSthUNpIygICh3Bz71e6LiSYcWaiZHmMyHZTj7gfSjZuWtSjsKeSO3f5U0UVzf
X6lJ11pnarafhpnmx28qK2x3nFspS8rcjGcjgZHI/jmpJALS9pKeo2FHyjzH1JJ7cZrAq+r
jrDm4oHCVc5H3n7hmoZS665uU95E5zjGOR8qzcQpT+9L6FOBtYCsjHYe3+OtTaHWnFdV37I
I5UOORjt34r//0m995TiG0qC9yhzlQzjsO1e7WYSULD6S2UgOjdjAwc59h2qhl61stus026
xZzciO2djaGlDcpZPYDGf/AOlVEG8ao8RXWmtGMm3x46EiVOkkbUKwDsTxk49xz91e6h8P9
auWp2HLkW7VK2kAoSlYblRyeykk8kcdiecUaD1LqOw6Uv8Ab9RTJsKctjZZzcTty7tUNqCv
vzt+QppQnxRbfjMQ0v8Aw7jeVvSXGFlBLaQe+TkKyR6HNTFRPEb9KG4wcccszclK1vuOs5c
b66TgAAEfV7gR/VTdquyKvVsXGjsNF+QBFdfUcKajqUOptPfkDGPfHtUDSWh16NkOMW68yH
LMoqUi3vtpV0yccpX375+/P4m4v9rFyjtfU/EKbKghlWNhK0lG5QJGQAonAOe9Kf0fcYNlg
26c61FeU25Et6EvLJbkBK9ikuDJKVJ5wr7OAOTXtlYi6hfvdjvES7pecbR8U3KUSxvBIK2F
+mThXlOBx86ieI2trvpOTBstnbaemXRIbiOPDCWCnhSlKJ85OR7Ywc5zXNksX2yXq26L05c
WDdboFS7hPUkKBcUSSOQcABHtzn51bt3XUmg72zatZrbMOSr+S3JlICCrOSFYA9/UcfMUy2
fU1lvMd5MScxLeaIWpts88K78+nz+dWgddLW3BSMhY+zjOT/nrDrMpdXylSloBWe6e39fHa
pTq0BlPRWra1zuzgEY9Bj0qFPvEK1R3JE+5NRwAQpa1jKhj0HqeaUJ3ijpZSXXWLrJ3AYA6
C96zjGRxgCtEbVmp9WOqRpHTkp3cCDNmEIQD2z6A9vf8Kl6Y1L9O6V1CNXfDLXblLaksox5
0JIJ8g9iMZ98U0eCVs6GhpLzsNTEefMdeYYdT/vJwE8H0wKs4ng/o6LqCRdzbQ6466HUMrV
9U0rOTtSOMZ9DmnsDAwK5vqLVF6gzJb0OelKDcfo2PGW0gpGWk5dJxu4cUPXHp61O07crm7
rF+1Lu7kyFCS4VuOoQFOqIaAGUgcJV1Rx93OKgXXUlygfSE+JMdcSLupPRVhSRFjt7ngkY4
JIUPxFGltUXedqy3x5TrrkCRCW0FlrCFyEBK1EKHBIypGP7g1aa0uTNvu9rkPzVqjNLCXYU
eUWnQpahsd2pOVpG1QKTxgk+lJVu1Fc2LpAY1JNcEBpIcfW7w28FtOvBBB7nzITj121s8SX
58TwTtCZMt9gyX2EzSc7umsKUUn1wOOPlilCQuJq+BG0vojTb6UKkNuruKmukhraftZ75x6
k5rp+qZtygXV+FZQGmGobUVe1RRtdkvbUuJSAQVDBPOO9VE+bcHbc+iVMW3DFxVbR8ZIU02
4EvLccUpY5AKEJQD94Het15k2qG/MTanhFFhglKUNSled1xOEYTu5QjqAlRHcj2q+0dLUm/
SYMBTztmDRUh9xxSwtaQ2kqSpWeCd/Y48pNPVf//T7/XPdZqQnxF0sXDhHw0wE5xjIQK0tT
Esx+m0E43AFe7O3Ock+9WanlLeUkEY6Q2bDz2PP7x/Hmo2EsRQhl4edYSEgcgHueflQ8200
03sKQlKEg8enb99anAGEbFOKVwopSD2GOyuK1SeqofEBxvevOQFjy8d+341m5HS84vD+1RQ
FlQcwOFZ9PXFIOoL5M1ZIuOlNJwV3KQ6jpSZiFbWmhu/nevtn92avrd4c6C0zOs93mzkGVD
LcaQ2hwOMKk7cZWMEp5PqQM4p4+mo9glXK1RrSzGajhpxgMbUpd6hIUogABISQck8fMUn26
3XSwX/AK60Q2IEKV8TIlpQehIbdG3CD5lpUjeo45SNx5GabL5Z9OaynWI3WBJdWgrkRFFCg
jy4yFkcYPBAPfFNcmQzCiOyX1pbZZQVrUeAlIGSaWNOa8i6nt9zehQJPxkBRC4SlI6i8jKc
HOOe3fggilu2J17B8RV3OVa+tbbokdZhuQFJiNpACOTjzjJKgMgg8V1GisVoCwCUpKk8pJG
cH3pKntaivEJBMUwr3b5w6LjTqxGebznJPcpKeDkEg+lUGtNJKvvh9MlTbW8JLSRJjW+KB1
WH9x6u1eDuCyc4x6VX+G9g0toiDab1dTKh3y7NltDc/lTZyAQnCRtz5eTzzinS93fQmp7Z8
DdZ9umRij4gIU52CSfMMcg8H58GkfUGlvC25y4S4V3FmkbEobXbfIlQJ43eUjPI5JB96kyN
D650/GU7BvEe/wARlW74OSjY842OwC/VXJ7/AOaqKP4da81gXLw/dndPJU4fh7esrCm0jsS
E4x69+ato/g5qx9ITcvECbsA27WN/bGMcqFXVh8DNL2qYibcFyrxJSc/yxQKM++0Dn8Sae1
acsay2VWeAS2MIJjI8o+XFWKEJbQEISEpHAAGAK5NrTwRiagvqbjaJf0aZTqlXLlR6qVEEl
I7ZyDweOa6lb4TdttsWC0pSm47SWklZySEjAz8+Kk0UnXSDbUX2XDiWCLLkyIjkuapwcrST
hKB81qT93l98UmKvAYZsiotqsTlwSh1xLaYTiVMbFN4YAzuSvc4eTxxnHNS5Wq37TGhutRL
VDhXPe5GHwhV8MguAKccwrzFSCpWAByPXms2PESRbVsR7hbYcZKENupLbZTkbFrd2pJ8qtp
bOPTqYOaZtASWr5YE3aS205OVJfC3d/V2+c+VKjyE4wMDiv//U74tlt0AONoWAQQFJzgiol
2s9uvsEwrpDalxipKy06MpyDkGtzjkS2QVOOFqNFYRkk4SlCR/UKRZ10vEzWL1phSpvwqpH
K4yWd7KEtt7iCsY273BnueDitd2u1zKLnLttwkSYLARAZStttXXlqWlBKMpAwn3JwVZ9BUG
73662y8oix5EtxUdht174llk7ydzjjbikgAENIO0J7k+tNOl5tyduTjEyZ8SFQmZTiQ2lKY
7jhUemnA7YA75Prnmmuiuda2JHiHpnBA/ksvuceiK86bqCpeEKSVNhS0qICcKI/wAdbg680
BtSSrYQFA8E8jitDgf3jckNp2/tEnnb/mArc4susdZ8ENqI2pSk8JAzz71GWUvOLGSUJWTw
DlXAIPNal7RsUghSjyoKyQPT7u1JuvL3NXJtenLVJ6U+5q+HK1HAaSSAfT1J9P5tdZ0xouP
pLT0O12t/oKbUFynw2kqknB3ZJ7cnj2xSjHsrE2/XsS40yK3b4iT0GGW0SH1rVvU6SjIWVF
oY7HuMVHs9ocuMVh9N9jLYmb44lqg4ktyVf2RpaVg7krwoqCsYI4PNeypF40vaJWoXIdtSm
K4frUMOgSgoBsoSjgs5KE5UcjsRxVu+LtaYabLan3R0WsNxnUqc6jBb5Ad2pw7uJwN3oO1Y
wY9zv+j/AIefNekOPyVLjxZbiI6pjA2jY5tSSkDncAMnHsak6giWPw/XK1hHiuiY62iIiGw
spadUTwNoB+ZzjjB45NX+kNXW/WdkTcoAWgghDzK/tNLwDt+fBHIrWdeabCH1fSaUiO4Gnd
7Lidqj+zynvjn7ualHV1gTJWwbrHC0M9dRydoRtCs7u32SDjOcGsrvqKJZ5lriuoddfuT/A
EGEtjPpkqJPYAVYvzI0Vxht95Da31FDSVH7ZAKiB+AJ/CqdetdNpccR9MRiW2i8vaSQEgbs
5AxnBBx3qvuSNIasMGfInNOqieeO4h8tlG9WzPoclSdvPrWEbwv0xGt6IaYz6kI5StT6t4P
mwrPv51fwqQz4d6bZiqjiG4tKt25S3lFSioAEk57nAqTq/V1t0VZPpCfuWNwQ2w39tw5GcD
5DJP3VZWi82+/W5ufbJTcmM4OFoPb5H2PyNT8Yoooor//V7/RRSldrjZI0243F+fLYcS0ba
8WEHIUlBeBScHzBKlc9ucVDsE3TcCah7qzvpW4PqhqM9JDy3EpCyFADA8u3kcfZFQY6dExo
zs1kSpwhMvSEpWVL6bTalNKQkHAABWrA9e/oKkPx9Ix3g27ZpLjdsR8S6+UqWmMrppWEqO7
JO1tHHI4Ge9Wr9y+A0zInw4DtremyEgKkNpWEOOFKA6pKVfZyRkZrLTGpnp8qRZLwgMXyGV
B1ARhDyBjDiDkjBCkkpzkZ5ql1fqG+Muvz7U29GttnC1vPOJATLdAH1O04VtP2QoZ8xGOAa
aW7nbbxpYz5zYat7zBMhuWko2DGFJWD7ciq+wW/SN5t0KfZ4sd1iMpXQcCVJU2rdlQOcKBz
g8/Kp6dJWBEd+Oi1sJZfUFuNgEJKgcg49Dk5yKliyWsMlr4FgoJBIUjOSE7ATnv5ePuqn0u
yxarhdLO1DRGS291mSiOtAW2QACVHIURjHB7DsKZ6K5zrlW3xC0v9rPw0sDb37Jra++hh4J
VypaBhI3EYz649e9ZLShW1vCwUq3AbzjH+mRWXnCEqWtLoyEZ6ihjv2457isJLIMUcr2KUB
9pRIyn/ADVocAW2tbja0pVlHKSCsBAxg1JSwlhCt7RSFJOAAck7uOP3Ura30vbtTMMx9/Ru
rKVLivN5Ckef9od8Z/H8au/BjVl21JYZ8W9OF+XbJHQMgjBcTjjPzGD/AAp3u9jj3ZlaCeg
8vAMhtI6gGFDhXcHClYPpk1UMaGjxpLL7N0noywGJbaVgImJwcqWAOFnJO4EGoUTTV4dlS4
VydLtqZcWqNHLxUzIZUPI2vPmBQUjPcEKI5rcjSMq42mO1dUwg+mU48AUdf4RKvspZUrGCC
EkEj5YqBqPQszWLzrk24fCTYSA1BkMMqSEKK95XyefKEJ47EKq0hSLTP1RFt9xuTcrUdqjZ
cYQVJbysDLgQeN2D88BXzq8ttigWiVMfgshj4tSVuto4RuAxkJ7AkAZ98Uk3DSmoJcfqMKT
HlmRNmqWlaSStX1bSMkHGWyeR2qqVpS+psyLcqzq+GiS3HnNjiCuSlboHkBPYMgjzEeg9Kd
WlSLvqy1T0wn2oMaE8re4UEB1ZQNvlUeQlKvlz3qLrSzXi8SW1W9TrYiwZCmFtLSlRkLAQk
c+m0r5pRb0VfXbbbLGzbzCjwZji3pW9B6u9w4Ukc5AbGOR3IGOKYrLpB8XSxy7nHWXosd96
U6p0KDslTiSCQO4+0oeg49qfq//W7rcLjDtUJyZPktx47YypxxWAP8/yrnNp1yLj4hG16ks
8eEmQwV2Z59IDiml90qyeFKAB28dsV5q+x6tvmpgrTcl20QbWUA4y0JTiuVKAHCwkbRz35F
OmlrtdbtblLvFletcps7FJWsKS57qTjnH31e0UUUUUUiT/AA+cuEiQ8ualCpMl514jdkoWp
ICRzgENpKc98mtLHh3MaKXPpUdaK4kxMJyFJDocUXScqUtWEgkEfZFZRvD2TDiy2WpbDnxb
cZl3ekjahBy7jHcrPPPvzU2dpi8SGb7CZkwRCuSy6FOJUXNxCE7DjgJwgjPJ59Mc2MqxzJ1
qt1vcVGjMNvIdlojhRC0oVuShOewJAzn0z71C1dqtywvsiGzGkLabW/KSskqS2ClISnHZa1
KASD3Iq3actOsLAFKb+IhP/bacBSUqSeUqHcEEcg+1V0qBctQzUR5bAhWWK+FFlZC3Jmw5T
nBwlGQDjknHOKiWy0XKw65nG3wGlWW4JQ6+5u2qadG7KuSd5Jzntgbe9b75dtSRLwHLXa3J
kFkoacYKAkvlWSpSFk8BIAHPBKsfOmpCtyEqKSkkZwe4qhtrplammPhUtxtCFMp68QIS0oK
wpKF4BIOAec54INMGPnRXOtbhI8QdMqVu4jS+3p9iht0KIJQsNp2g4BHOVYNb0F0S17kL2q
AKCFE+mQK05W9HRjcVJWUqAJIwOxJ9M1ktRWlJWVbT6kHCQM0mv67TatR/RLkF+REbfbYem
4OxlTg4SRj1+/0p2COqlxallCwO+FE8gdv3GuT2Cy33xT1VPvUCW9ZEQGw1FkbFLCjuOUk5
GTjJP4V03S+gL7pHUMJNuvSF2ENKVNacR9ZIfOcrPHvj14AxXtw0prBN3kSLVOit9af8SqW
5Id6imgDtaKANu1OSPn34qL+jOv4j8pxm9OOMsMpVHSqSXFOuhlechQxguEcdsfdXio3ini
ahEhOC22tpwqZJU4G1FSUjHlSV7U8+g7+tdQbK+mjqYCykbgPf1qNdFSm7XJVAUwiXsPSVI
JDaVe6selc+d8LJce/sX6139Ue5oTudkOtlZfcIUFFY3bcHKRgAYA+6v//X7zEEhMNgS1Nq
khtPVLYwkrxyRn0zmsLhOYtlukTpKtrEdsuLPyArn1r1Rdtb2y4WF+KLTeA8lElnqYW1DXz
1E9/Nt8vyJBqVonSOodF3GXAamxpenHHy4wh4kPsgjJIwMd+MfjXQKKKo9SXp61MxY0FtD1
znO9KK059kkAqUVY5CQkHn7qg2O72fXUFhyXBQmbBeDjkGTguRnQOCR68KyD8/erHUdusMu
3LfvzMYx2UKPVeOC2PUhXcHgduaQtE+KYlTZULULC7ZFU8E2199CkpU3jKULWr9vGDk9811
VJCkhSSCDyCPWvaKKKKKKKKKxW623t6i0p3K2p3HGT7D51FVdYCWnFiZHIRnOHU99pVjv7A
n7hS5adSaYnxXripiNB+JkbVGSG0qfWjbg8E5wSnBPyI7iriJeLChbseHOgpUl7a422tIw6
tWMED9oqz95rRI1faWb9Aszb3XlzCcdHzJbAB5UfTJBA9c/dU263612Qs/SU1uN1iQ3vz5s
d/wGRzWLuoLWxIlsOy0ochtocfBSrCEq+yc4wc/KsbpfGrZcLbBLS3Hp7ikJ28BCUp3KUT7
Af11E07qhvUUichqMWm46k7FqXnrIVkpcSMfZIHB+/2pgopC1YlSvEjS4GeYswDHPO1HpXj
ikREKQsKUpQAKdnclXv8AjW9lDOUKUQ2pSU8A+4I5/wBPQ1rQtsJS2UpQgjKVAHDnAJOKU9
QazmIvTOnrHajdLu6nJZCyENtn+ef4/cRzzil7UVn1JYNLKkX9mPGRdb6xIlrjEuCM2gDbu
Ptkfw+dOdznOwrNKlxGfiVIiqkNAAqCvUY+RzX/0LrwKvthYsYs4upXepkhyQ5EW2pOw45C
eMYwM12Wil7V16uNohRG7NEZl3KZJSy006SE7cFS1HHoAD++q+Z4gRrXo6Ff7hb5TSpBCVR
duFpIyVkZxlICSc+ox701syGnYyJKHAWXEBaVHgYIyKoda6VVrKyG0LuTsKI4cv8ASQFKcx
ykZPYA4J98UtzdD3q+2FNlut/kxIltdPQlN7epICcFtxw57JGQRxyM5p8tSZaLYwmc8y/IC
cKdZBCV+ygCT3GDVTfdaWaxXGJbpT4VMlqKG20kYSrGUhZJwjceBnvUKAzqpjV3x8puO9ap
zCQtlJSlcFYycZ/3wehPv2GKb6hT7xbLWthFwuEaKqQvpsh91KC4r2GTzWi+XyPY4aXXEOP
yHTsjxmRucfX6JSP6z2A5NIMe/an0Ze5Nw1iVPWW4PNoQ6yvemCopJxtA+wD5dx5yB706oG
m0TWtRCRC680JZZmLfBCweyUEnHOOye+K8n6Xsbl4Yv7zPw82ICr4hpwtZTncd+CAoe+aT2
tbwbzraDbr5ZoqLe+117XJkIKlBZUQkqJG1BWBkDv298V0aTBiTUFMmM08kgghxAVwRg9/c
cVsYYajR247KAhppAQhA7JSBgCtlFV0u/WuBcGIEucyzKfALbazgnJwPkMngZ71rhamslwd
U1FucZxaSQUhYBOBkkZ7jHORxVe9rqxsXeRbVSMuMRxIW4lSOntIBACt2MnIAHzHoas7FfY
Wo7Ui429SlR1qKUlacHg+1ThIZK1oDzZW2QFpChlJPYH2zWYUDnBBwcH5V4VpCwgqG49hnk
1lS1qu3XC5SLUiF1UCO65JU83sylSW1BCfMCOVK9vQ0hr0HfI8S5bmC8F29lltDZTvU8tCW
3ljJxkJCsZ/nGmqUi4y5NtiP22au2xmQ8VPhpPVfGdgdwoBKUkA8A5JT7UnvaJ1Heo9u3wl
QVQY+1JccTuU+ApzqeUnjrbPX0Jpo0JZbnZLk8m4RpqVOR2kFwKbMclKE5PfduKiv0xVne9
NO6i1My69JcZtjENbCwypOXytY3tqyCQnahOcYPPeoMuz3iXDvDptgDki5R1Ij9ZGXIzJR6
5wCdqjg+9Euc/erqmWwI0cMW+UwyX5Sf9sqUlG3A7hJTtKhxk4FT9Kadm6bcVGdkolMlO1D
ziiXdiUoCEdsbUnqfvHrmmuv/9Hv9c+1mtaPEPSvTTuWWJYAIyOyOajPRnMdZSFFbu05KBj
3PGflU1LRCUK8oJAVhQBOc5I+7FaneX2WArYhJ2r49z71X+DtpS4m+aofKFyblNcbaPcoZb
OAM/f/AFCn7UNna1Dp6faHlbES2lNFe3O3PqAfauVS/CvV2nkrXpTUhmslKWxDuXm2pH81X
bgjtgcVceG+gbvatRXHU2qG4Quj6EtMJigbUJx5lHHqeB+B966j64orwgEgkDI7H2pfumjr
de5E165qek/ExzGQhahtYQR5tgxwTgEk5PApQ1dpC6SdNM6Vs6pjkKFHW+H5DuN6gfqmtw5
VtBUcHjypzTJpbVrErTtpVelot1ykfyfoSDsU46kc7Qffgj763ays86/wm7Y08Y9tcC1zXk
LIcKQOG0gdwSefkMc5pf0BeZ9i0CP0liS4zEFGWJMhQUp9okhtIH2t2MDBHtXmmpGl/E/S9
zS5bGIsqU6fj2BjrIWCQhZJGc4AIPpzXQWgzGhoSlwBlpATvUrOABjk/hXP4PiS/I1uILsI
JsM5XQtk0+UvupTlRGTygngEDvj3rDUGhLhr2LNlXoJt8koDMCOF9QMoByVLI7lRweDxtT3
5pg0tOuUawmPqSEuNLtbIDsokLaeSAfOlQ9cJ5HcGp1nvVn1hbHH4qBIYafLa25DOClxOCM
pUOD2IqiXpRzU6ZIv0FmFCDSmYMBpYPRJOVOkpwNxIGMdhnnk1E07YNUP21zTesm0T7c0r6
ue1KKVvoTjalxI5UDznJ5xznvTldLFbLzbDbrhCafieXDZGAnb2xjtjHpUmDDat8FmIyp1T
TKQlJdcK1Y+alEk/jUiiikDUujbhfX9RSy84C6y21CjIcSlLuxBKVKOMghalYGQMgE1TSdN
ahkXp6e3Z1spk2w2uG2Hm8QUeUb3MK5OCs+XPoKsWrdeGYN/btVmkxWZMXa0xKLe5MlXkKm
ylR8m0BRz6jinQNGxab6cKIZCocbDcdvCS4Up4A+ZxXNrpbtQ6gvNxuUG0vx4ZkRZSOrlly
R0toQAnGeD1FEKx3TTZpea+9b7wmIyv6VM555xqa240gblkJG7byNiU/ZzS9qi13WdJvV7L
SGDCCGmXUJWp4bW/MW+2EbnCSfUI7VWXb425vOLhfEvWoNIbaeW84hKEeVlD6UjlRClOqxx
nAPtXYWUFphtsrKylISVK7nA7ms6//9LqWomJGp7irTKWHW7YlKXbhJJKN6TkpbbPqSQCT6
Dj1qotsLV+i20Kfki9WhptCpAKlOSQTnqKQTyQOFbeSckD0FOEu/wYWnzeny6iL0w4kLbKX
FZ+ynaedxJAA780jN6c1PbLe7ebdJeYnPpXLegJPUSuQp3cEFB4wEKKTtIJIB9KbLZdl3eP
Js85xUC9NIUh1LXlUU9g81nOUngjvg8HkVrjaX0zLiJjMttSW4zLkNWHd+3coLXu5+2VAKy
ec81tsLVwtLqLNOmO3I7XHkTHEFJS3uAQhR7KVgnnI7dqYKK55rXzeIGmkYzuiy0kfI7Kn/
DBTh6LYU2jaUjaMJPIPP3Vp2qDhCUtuL2gK3JBG3B/f/pmtK1JQlmQtrA5JUUgEDg9vT/PR
4NKDnh2wsDyqlSCnjHBcNdAooooooopH1j4fuawclOyLiGnEspat+1BxHO4KUtWFeckpGPb
ArK/wtYXK1MWKHNbjSVo3ybw0nYAArhCEZJ3kYzzgc+9Z6Tu1xmwY1r1XapDV0ZHUDzrG5p
0JPlXvGUpX2yDg57VWI1XbtQaxn2O0NtwbkWSiPd1MhQkIBAdDZ43FOMA5IyPlXll09K8OL
BcmZt1F4s7illiE8z9ctxeAlsHODuOQRj1z71O01cLJr/RkeVeIMFbkNShJiKTlMVxGRjB7
cCqW/a0vEB+LqmAha9JR5CYrzXSwXWiOZAzzgKwB74PvTfcmXNWwYKLfNY+g5aepKdQcrdR
wQ2n0AVyFHuO3rxQjw/uFi1G5dtJ3BmKiS6t6XGllxaHlKH2cA8AHJB7gk844roCN2xO/G7
Hm29s/KsqKKKKKKK//9Pv9FFFFFFFFFeKSlQAUkHBzyK9qov7tzTDDFni9SZIy2mQogIjg/
tq5ycegGcn2qgh6FkaekLl6cu7rLi0tpciSUhUd3akJyQAFBRxncD3PrTojd0078BeBu29s
/KsqK59rRCV6/02CM5izPXBHCKsWkqUglThVuHDeDxz3++ozgcbkpC0nAb2IUCBg8578Yxx
VDe4VzFhlJgsF2UphzpBSgnzFOO/3cj7qsPB29Wl3RUSyMO9G5W5JRLiu+VaV5yVY9UknvX
R6KKKKKKKKMVHnQY1yhOw5jSXo7o2uNq7KFVVy0hZrm1DSqMYzkFJTEdiqLS4+cZ2FPbsKs
ZFrhy34j8lhLzsRRWwpznYojG4emcetRbbpqz2abIl22C3Fckp2vBobUueYqyR2Jyo8/OrN
TTa2i0tCVNkYKSMgj2xQ202y2G2kJQgdkpGAPwrOiv/1O/0UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUU
gawdLXiJplYHIiTcfPyoq1iym0tBpobM4USDz2zzxx61GMwuOqDbrZSTnAOeTyc8dqzU8ly
QkpdD3lKe+NvB4/jSpqTQtiv0gPz4ZRKSyEB9p0tqPBxnHBwcf1Vb+DN2kzdFuW2c6p2ZaZ
TkNxSlZJAOU/wOPwrolFFFFFFFFf/V7/RRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRXOtbpWv
xC0yEKSMRZZOTjjCKswhxBUScJCE87jkkd/66weSOoI7ZScNhWVLJycevHyrFQSEjphSVOL
yoBRIPlz7f6YrQ4XpDQbLaVtp3BRyT93f/HSLp7UUfw88UrtEuuY9ovXTdbkEHYh0DnPsMl
QP4V3dC0uIStCgpKhkEHgiv/W7/RRRRRRXhOPTNe15gZz617RRRRRXhIHc1iXmh3cQP8AtC
sgQexBr2iijI96xC0E4Ckn8a9CkqGUkEduDXtFFFL+qtVxNMQ0LcciKkuH6uO/KSwVpyNxB
PHGayXqqEy3DBQ7IdkR/iMQkF5CUAZJ3gYx3A9T7UfpnYWrXFuMy4NwGJWej8b9SpeO+Eq5
qexe7XKtBuzE9hy3hKlmSlYKAE5yc/LBr16822PHiyHpzDbMtSUR1qWAHSoZAT75HNVkbXW
lZi1ojX6C6pDanFBLoOEpGVH7gKtF3e3txoklctoMzFobjr3cOqXykD3zWtF+tThn7J7Cvo
//AG2QrhnjOFHsDgVG0zfl6ktpuSIzbUNxREZaX0uFxIJBJ28J5HbJq6IyMUAYAHtX/9fv9
IeqnA34k6ZOAT8JMxnt2RVkt5DqnvOCkkHgngZz6f4qjpcZ3IWBlRUlKiFkbscc/wAa1/Fl
KGxsWSSVKBJJSjHbPr6V45LG9SEIGHFHy7lHOU5/xUi+MCujpaMlaVGKJzJkBCd2G+cgH7x
/Guu6evNtv9ii3G0OdSC6nDZ2lOMcYIPYjGKtKKKwedbjsOPOqCW20lalH0AGSa+VbvdtX6
2utxuLLl6McqV8CmIlaWmm9w2k7eCCjd8810TQWirLqzTiZEm46jYuEdXQmxl3BaS06AM8e
x7/AI/KnCN4W22GvdHvmom+c4FyX3xit36uo+TnUepCCe30ir8qwkeGVsllBfvGoVqQMAm5
uVq/VNYN24zr6T7/AEo7+defql0/g/y2+c9/9c3ef414fCPTxJ3Tb4R6A3N3j+Na1eENkKl
bLtqBCFY8qbkvHH31tHhNY9u1Vyv6k+xujn50J8JNPDvMvhPubm7+deJ8IdLgYWu7OD2Xcn
v8Sq2p8IdFhO1VtkOD+7nvn/x14fB3Qiu9j/8A9t7/AC6FeEGiiSU2x9GfRE58D/v1rPg/p
TGG03Nr/oXF7/GqvR4R6aySp68KBGMKub3+VWB8HtME/wBmvGPb6Rd/OtR8FdIqABFzIHYG
e5+dKWu/DnSGmbOyiCzI+lri+IsMvz1pSlau61c9kjn91LLNjvuh7gu5aSv0e5CAw27cmI8
oOJKcKLqlJPpxxjnmvo+DKbnQI0xo5bfaS6k/JQyP66kUUVyrVs+7N66mXK3BCIlrhsxJTy
4peLaHVFa3EDIyU7UZHtmqyTaLXEi3u3uXMwoLIhwo78htSm3i2C+tK8Y8qivB5HsPatDF0
j/TVmW3Ih6Wbj2xb3Sehl1vqPO8hIJTjKUBXyCu1f/Q7VIgLmaWfgurbfcfiKbUtDfTSsqS
RkJycA57ZrkcKZLuOhn7y+w63HsVmMGGlxBBXLW2EuLxj9nhIP31ImOlnw0nwGNRRbjHRGj
wOlGg9NUcLUlJUpQJJ8u709KtdayHNSR7FC0jJ3GN15TbjSOPqW9uwEjhR34B9DW2b/rnZr
LpvStsR8I8ymbNakqU0Okk/wBjcVtJ3qWCDwSdqver/wAOUSWLHPizI3wz7NzkhTQJUlO5Z
WNpIGR5u+KcKKK57rNLSvEXS/VB2iNLPt6IqZje6oBpRKQCT/OGDgisW1neUlLm4jjIwnj1
/jWJR0lIShROBsx5hj7/AH/CtDUdSY6ipbgWDkAE5PlIH+KsLrDEqy3COEBxb0RxsIcBVlW
zgnPbnFRvAm4xpXh0zBbBTJgPONSEEYIUVFQP7j/Cum0UVWajjrl6Yu0do7XHYbyEn2JQQK
5HcbREn/6n20XVO9qRaoqHkbHFIC8LAWk4PO7B/HFXelY0DSnizKstsbdbhXa1tzQhThXtc
Sog5JOeQa6pSDpPxbsOr9SOWODHmtSEpWpK3kJCFhJ5xhRPz7Uwav1dbNFWNV1uhcLW8Nob
aAK3FH0AJHpk/hVbafEe0XfRE3VjUeY1Aib96XEJC1bQM4AJHrjvWlXifZkeH6dZORpiICl
9NLRSnqqO7bwN2P40tp/1QWmwlK3rRe2mlf74qOjbj3+1XR7Pf7Zf7K3d7bJS/DWkqCxxjH
cEehFU+jdfWzW0WdKgRpbEeG501uyUpSlRxnjBPYf11EtXidaL9qt2w2aHOnllWHprKEmOg
e5UVZxnjtz6Zqmvnjjp+yX2ZaVW66SX4jpacUw2gpJHfHmz/Ctlg8arLqG+xLTFtF4belOb
ELdZSED5khXbipzfi1YXNe/ogGJnxvXMfrbU9LeBnvuz8u1Nt7vMPT1ll3We5sjRmy4sjuc
eg9yewpf0R4i2rXcec/bo0xhuGUhwyUpGcgnjBPtW7ROvLdruLNk2yNKaZiuhoqfSkbyRny
4J/wBDUXXXiZZdAriNXFuRIfkgqS1GCSpKR+0ckYGeKbIMxq4W+PNYJLMhpLqCfZQyP665f
reXYXfFa3MakVFNsgWh6UW5KQpK1KVjASe5wkn8K//RlaaTabV4H6i1AhlmO7ejJQlDaQAn
KlNttpHt64+ZrsWm4i4GmLTDc+2xDabV94QAas6KKMV4UgjBAIoKUnuAfvFe0YGMY4rzaAS
QBk96AAPSvaKKKK57rDJ8R9MgKCSIspWSM/zKtQULbQ0kFaccAJHfcfWofWLS9iQhwlG7aR
xzn8azQ5uIcCsOA+cFIISrGRXvV6rO1l1IUnIKwOxH/wDUVqfC2W1Z2LJXhShnASP6u+aUf
DIPxPGLV0NpAZhOMIkKaR9neSkg8f8ASVXaKKK8IBBBGQe4rjerdB6vh2CRZdPOx7lYHJYk
mA4em8hO7eWgs8FO78ao/Byz3hzxVv1yvzDjE6Oweo053Sp1QIx8toNdp1XcfojSV2uGcFi
I4tJ+e04/jXzj4a25Wnda6HuSgpP0wy/u3dvtLQMfhtP41aeKl5OsbxenQomx6aaLKcHh6U
s7R+4/wT86tL80NL/6mSBC7PXAtlXzLiy4f8EYqN4jxlW3wp0NpRgYemKaUtI7lW0Z/wAJz
+Fd1ctMH6ANtkR2nIiY3RUhaQRtCcf1Vwjwyujlp8J9dvoWr4WOtz4fJ7KUjHH+DSHaNTT2
9GQ9NNqdt1mmTSm4XEIJ3lRHlB9gkAkev3V9R6c0/ZtFaYEe1NJTGaaLq3u6nSBkqUfWuDe
F+sZVjfv1yGlbneHLlJ3l+K2SlOCokZwecqr/0ulaT1s9qJM92VpifZ2obfU6ktO3f3yBwO
2K+erQytu5WjXDhI+I1GptavkSlX+NVdM8WbodVagGkYrpTb7Wwu5XdxPolCdwT9+D+9Q9q
q9AH9HP9T9qS9coXLU6Gz+AbT/EmnHwgRF0v4OtXWasNNLDs15R/mgkD+CRXNpFuVr3S+sN
e3daOsUFu2MqWB0kIUCSB93l+/dXafCu4fSfhjYX85UmP0lfeglH/hrn3jJp2Fd/EnSSLi4
6zEuCVQ1utEZSQrKe/wA1imCyeCkK1PxG5N/nzrXEkfFM29wBLYd9FHHf+FdSoooooooooo
ooooorn2sCseI2mdhAJiywTt3HB2elWJghyOpbKkoSpXAI7nJPvUSPCeeWrrkNrTsIKW8A8
n+H+atymFrkISnZkK3cJGM4P8OK1KRltTjgG5J747ZHJ/h/GsLwWottclSXktMspLq1k4GE
gE8D/TmoPhBbXnod11XMaU3IvUkuMhX7MdPCBj09fwxXS6KKK8WtKEKWogJSMkn0Fc+8KG3
bhb7vqmQkh69zlvI3dwyjyIH3cGsfGt2b+reXEgRpEh6Y62yUsNlZCc7jkD08uPxpF8TtMX
a3aT0M5Zoz6p1uQGPqEEqQpSUnOAOOQa//09estGT7B4Waf0xChvSJ9xmpeuDjLZWd+OdxH
oCoDJ/m1eeLVomT5Wi9KwIb7sIPp6y0tkoQlO1A3EDjjdVZ4ryZrXijp55qyT59us7bbqkR
2VEKVuJwDjHYJqZe9e6w1vBXYdO6PuED41PSdmS0qSG0Hg84AHHr/CtOt9KStG+CcXTNrYf
my5cpJlLjNFW9XKlHgdvKkDPsKb734cxrj4RN6aix22pLEZDrJCcfXpGST/0jkH76W7DqC+
O+Bl5gTbZPRd7fGVCQlbCtzqVDakj3wCQfuqh8PtfXHRGk2LKdEXmQ6lxbi3UtqSFFRz22+
2B+FPMnXFx1L4Zammtaen2+Q0yqOy06kqW4pacZAwDxupKuekp7H+pytjbMKR9IMykzC0lt
RcBUsjtjPAI/dWa9PXXT3gtdrlIjypeotRrSJADZU4hCj2IAyPLkn5nFTtb2efafAKyWGDA
kPPv9HrttNKUpJILisgdvNxRrG2Xi5QNLeG1qiSURQ0yq4Sw0oNoAHbdjBxyT88VeTfAXSC
bVJERiYZXRV0iqQcb8cHH31I8Cm58Xw/VBuESRGcjS3EpQ+2UHacK4B9Mk1l43RF/ofEvLT
e9y0T2pWB/Nzg/1iuh26czcrbFnRzlmQ0l1B+ShkVJooooorwq244JyccV7RRRRRRRRXO9a
FY8RtMlvaFCLKIKu37FTYrocaLaledRA2kdj/oKkKlKjpbyU7VJ8yVJ82O/+n3Vqbdyy2tL
e0hX2QBnHr/XWiY8y1CdU+emyE7lKcKQlIAJJJrndpRqPxbW3G+FZiaQZl4eeBw4+E87cA8
549MD8K73HYaix247DaW2WkhCEJGAlIGABX//U7/RRRSz4hXE2rw+vsxKglaIi0pJ91eUfx
NTNIW82rR1nglOxTENtKk+x2jP8auqKKKKKKKKKKKKKKKKrb/aGb/p+faXzhuWwpon2yOD+
B5pc8KZ70rQMOLKTsmW1a4MhB7pU2ogf4O2nWiiiiiiijIzj1oooooor/9Xv9c81mEr8Q9O
oUkqzDlnA/wCx+VTGltxeHSfq/wBop9c+nypR8QNQRrTpycoTWGrguKPhm1uJDpz5SUjv7n
/+lYaf8Fku2KHLTqi9QnpcZtx9tpwbdxSCe/PrVmjwKszrqDcr9fLgyk56L0gBJ57HAzXSr
Za4VmtzNvt0ZuNEZTtbabGAKl0UUUVz7xe2v6atttWfq591jMLGMkp35OP3V0AAAAAYAr2i
ilTXmqp2lLS1Lt9rNweUpRW3kgJQlBUVE/gPvzXO7V4gapemwbhKfzb340m4PtIaTsYQEq6
bO/3BQTg4PPParWTr/U1gQliY3Cl9NTDTj62nEqClMh1wq28cFQSAAMkjtTRobWUjVMTfKj
R2nVKWtHQcyOkNuDgnJ8xUnIGMoNUj3ibJXqp+0QE2yQ2mUhDa+osEtBJU8onsCgDnt7YPe
p8zXV2tuhoF9ds6JcuY+Q3GjkpyzhS9/m5HkTnHzrdp/Xyr1eYcFcaOyJPV2q62T9WhsqAG
OTvWRj2STTeiahdxdhpSSpptLilhSSBuJwCM5B4zyMUl3zXM1rQtxvVqjsKktT1RIoUd6HQ
l3YVdx6BR744pWieNsq4sNoYtUdicp9losPLUSd5XkhI5ICEpOf7qujaOv0jUVmM+R8BlTm
ECG+XQlJSCAskDCxnBFMFFFFc50epdq8U9ZWVxJDclTVxj+xCk4X/hf1V0aiiiiiiv/9bv9
FFFFFFFFc/1aceJOnCeB8FLG7OMfY5rYHm+gUuuAvZwRu4zknjPypR0Labbq/xI1Hd5zDNx
iQA1FhrcbCkAjkkZ4JGP412oAAAAYAooooooopA8RgH77oiJtCi5eUuY+SEEmn+ilKP4gQZ
janIdpvclAcU1uahEp3JUUnnOOCCK2K1m4E8aY1BnJA/kqf3/AGqq7p4tafsTrbN+iXS2uO
o3oRIik7xnBxtJqt/Xr4fpQpIkydv80Q1YNYq8eNDKwltc15aiAECKQSe3qcUxI1kUbSjSV
+TkYSUxUdv/AIqxOsoaSFr0tfUq5IP0dk89+xqpneNOjbbKXDnfHx5DPCmXYSgpPHt9xqsX
47aAQ4haWJa1tklChDAKSe5GTxmsT/qgdH9XMeFcHHnSE8MoSVe2SVfOmNnWklbRaTo2aGg
fspkxCnnnt1MVi7qiO4tLr2ipa3EYUFH4VSkkdv8AfOMVTTPGvS2nZa7bJtNwhOtncplDLe
ATznyqxzmtH/8AcPo/A/k9z/vKf8qpVs8eNK3W6xLfHj3EOyXUtIKmkgAqOBnzV1Giv//X6
HKPwvjhb1YAEyyuoznuUOA/1GnyiiiiiiiiiiiiiiiuSeK+oUaY1ZYriptbziYcpDDKBkuO
KKAkfdUWL4f681FbGXbzqtNtbkgLchxYwCm0kfZ3cHOOD/jrpeldL2/SFgYtFtSrot5Upa/
tOKPdR+dXVFFFFFFFIuvEto1RoeU6pKUt3VTe4j1W0oAfiQKeqK4rdfA12fqCZKb1a7Dblv
uPojNtnyhRycDeM9/aow/1PkzHm1rL/Bk/5dbrV4MotEhcp3UNruhW12ucTqpQnP2k/Wcc8
Zq3T4TvhOW29KpJHChZs/1rxUK4eEvXYfiP3jT8cKR5y3Z2m1oB4BB3ZHPY1Ca8AG3AUt62
nLS2raQhGdpHcfb4Nan/AAEVGUgu66ktIWoJHURtKiewHn71Ltfg8Iba47WorRPdeWVdSZb
UPunHBAJWTgfwq+a8KpCW8KutrSr16diYA/jmv//Qap3htBdgyIdy1XFbYcbJd6dvisKCAc
E7tuRg8ZquT/qctMKRuTd7oQoZSQpvH/dqnk+AulIbzjMnWSmHG9pWh0tJKQo4TkE8ZPb3q
7014O2uIxINn1OxMb6pQ4tUFiRsWOCnJzgj1FTp3huxb0NKmant8YOuBtsu2eKnco9kjI5N
Q42gLPdJ8RlnW0CQ8hwSG24kOKlxXTVyQUc9xg4rsNFIV6O/xq0slIJU3bpa1+wSdoB/fT7
RRRRRRRRRRRRRRRSPforEnxX0v12m3OnElLQFpztUNmCPnTxRRRRRRRRRSV4oxVq0oi6tJ3
u2iWzPCf5yUKG7/BJP4U5MuofZQ80oKbcSFJUPUHkGssj3FKsvSTszxGhancmp6ESMWm44S
d247gTnOMYV2x3Ar//R76vdsVsI348ue2a5JO8G5k6Oy0b0wgIjIZIDBOTklz1HlJJUB74z
2rq8SOIkJiMlRUlltLYUe5AGK59qzwzk6tvUmdIuEZlKi22x02PMGQk7wvkblbsFJOQNo4q
+0JpBej7TJjPTfi5EmQX3XQnaCcBPbJ5ITkn1JNbNYaalanjRIjUyPGjtvJddLkfqOZSoKT
sVkbTwQe+QaXdJeFqtNagiXV+6olGOwpAbTH2fWKJyoHJwMK7ep5robyC6w42lxTalJKQtP
dOfUVyGX4FqkYSnVEghIA3OsBalecqVuOeQc9vfnmutxI6IcJiK2SUMtpbST3wBgf1Ui6k8
MhqS9y5z13LDMlTe9htnO5KUKTySojdhRwoAY9jV7o3S0bRdjNublF8rdLq3VgJ3HAHb7kj
7+9QtbaRh6uVAU/eXYAiFZCmVgElQA4JPB4/cTVRpPw+sek78bq1feurpkFC1NpT1DwpQx2
44A9M07P6gs0VCVv3WE2lStiSp9IBV7d6sQQQCDkHsa5/b3HLx43XV4JBjWW3IiBX/ACjpC
z/AfwroNFFFFFFFFFFFFFFFJ12APitp057QJfH4opxooooor//S7/RRRWibEanwX4b6dzL7
am1j3BGDXN9KaimxNCX6xOki/wCm47zISR5nEpQS04B6ggD/AENfP0eFOZMXUFyukWZFfeQ
5JjN3NPxC0qVyCgK3A/1Zr6X/AFR6PUQr4OYPXHx73+VWf6qNKg5bZuDfGAEXF8Y/wqzHhj
YkoKUy7ynPtc3v8qs0eGtiR/v93V99zf8A8qsh4badTwBcgMYx9JyP8us0+HliRna5dUg+g
ukj/LrS94ZafkJCXnbq4Acjdc3z/wCKo/6o9Ile9caas5yd0945/wAKsh4S6PGf5BJPzM5/
j/DqUPDLSAAAtJwP+dPf5dC/DLSC0kG0kZ9RKeB/79Rl+EujFkH6MeTj+bNeH/jrA+D+h1q
Sp2zqdKe3UlvK/wDFWafCLQaVFX6OsEn+c44f61Vl+qXQf9rcX/4l/wCVXEtWaJ0/J1rqa3
MzrZp5NuRHENEh3Yh3ckKUeeSefT5V0zQOs/onwV+mbvITIFt6rCFBf9lCDhCQT3zwBTH4a
WqRB0sLjcAfpO7uqnSiRyCvlKfwTgU5UUUUUUUUUUUUUUV//9Pv9Jt2GfFjTp54gS/60U5U
UUUUUUUUUVzzXGirpIvcfVmlH0M32OjpusOcNy2v5qv8/wDDApE1LG1ffxa4f6tkQIESUl6
UiKWSp7ackJPGEnn3zXRDry9pSSfD6/8AA9C0f/FR+sWWlZS7ofU6CB6RUq/qVWY8RztKla
Q1OkZx/tHOT/8AFWR8Q187dIanUR6fA/8A8qxV4hSUjI0Vqcnvj4RP+VWS/EGQjGdF6nye2
Iif8qsD4kFP2tIanBB5/kOcfxo/WUyCc6X1MMDP+55/OgeJCVDy6T1Oo+3wB/OvR4gTnElT
WhtSqA/nR0J/rVQnxAnjl7Q2pUD1wwhX9Sq8/WU2Ad+lNTJwcH/W8n/HWP6zmFKwjS+plH2
FvP51gPE4LBLej9ULwcECDjH8a1ueJc/no6B1MsA4yY6U/wCOkO7TrtI183qmH4d3V5LjHQ
uEadFSsLSMYUjvhWBj8KuoFlm+IWoIDr1gcsWjrYvrIguthoy3u+S2OMf5/fjsYAAAAwB6U
UUUUUUV/9Tv9FFFFFFFFJ91APirp4+ogS/626cKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKK8zyRzXtFFFFF
FFf/1e/0UUUUUUUUUUUUUUUUn3X/AM62nvb4CX69+UU4UUUUUUUUUUUUHtRRRRRRRRRX/9b
v9FFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFKF0H/lU08eP9oSx/Fum+iiiiiiiiiiiiiv/1+/0UUUUUU
UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUn3Yj9amnRx/tGX/WinCiiiiiv//Q7/XgzjnGflXtFFFFF
FFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFf/R7/Sbd+fFbTYHpBlk/wCBTlRRRRRRRRRRRRRR
RRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRX/9Lv9FFFFFFFFJV7kMxvFPTqn3ENIMGWApagBnKOOaafpa2
/8YRP78n868+mLYBn6RiY/wDXJ/OvRdrcRkXCLj36yfzr36Vtw/8A8+L/AH5P50C6249p8U
/+2T+deG7W0d7hF/vyfzrz6YtgOPpGJ/f0/nXhvNrB5uUP+/p/Oj6atROBc4f9/T+deC92o
9rnD5/5dP51l9M2vGfpKHz/AMun86xN7tSe9zhj/wBun86Ppu0/8Zwv7+n86DfLSO90hD/2
6fzo+m7SRkXOHj366fzo+nLRjP0pCx/69P50fTlo/wCNIX9IT+dYfpBZs4+loOf+sI/Ovfp
6zj/71g/0hH50C/2YnAu0En/rCPzr036zjvdYP9IR+deHUFmBIN2g5H/OEfnQdQWYDJu0HH
b/AGwj86Pp+zH/AO9oPfH+2EfnQb/Zh3u0H+kI/Oj9ILMDg3aDn/rCPzo/SCzf8bQf6Qj86
8GobKTxd4H9IR+defpHY/8Aji3/ANJR+dA1HYyCReLfgd/5Sj86/9Ptg1HYz2vNv/pKPzrE
amsJOBerf/SUfnXo1LYiMi82/H/WUfnQNS2In/dm389v5Sj86DqWxDvebf8A0lH517+kljz
j6Zt+fb4lH50fpFZP+OIH9JR+dB1HYx3vFvH/AOpR+dYnU1hCdxvVvx/1lH517+kti/45t/
v/ALZR+dYK1Tp9Pe92/tn/AGyj869Gp7Acf6927n/nKPzr39J7B/x3buP+dI/OhOp7Cv7N6
tx+6Sj86lRbrb5zhbiTo0hYGSlp1KiB+BqXRVZdtO2a/Fo3W2xphaz0y8gK2574/dVYfDzR
576ct395FH6u9Hcf7HLdx/yIo/V5o/GP0ct2P/Uig+Hmj1Zzpy3c/wDIivD4daOP/By3f3k
V7+rvR39rlu/vIo/V3o7+1u3f3kV7+rzR/wDa5bf7wKP1eaP/ALW7b/eBXn6vNH/2t23+8C
vf1e6P4/2OW3j/AJAUfq90fk/7G7b/AHgUfq80fnP6N23+8Cj9Xuj/AO1u2/3gUfq90fjH6
N23+8CgeH2kAMfo3bcf9XTWX6AaRxj9HLZ/R014PD/SAJI03bMn/m6aD4faQPfTds/o6a9G
gNIgYGm7Z/Rk/lR+gOkc5/Ru2f0ZP5UHw/0gTn9G7Zn/AKun8q//1Ot/q/0hjH6N2z+jpo/
V/pA/8G7Z/R016NAaQB/+zds/o6fyr0aC0kP+Ddr/AKMn8q9/QPSR/wCDdr/oyfyo/QPSX9
rdr/oyPyr39BdJ/wBrdr/oqPyr39BtKYI/Ry1YP/NUflR+g2lM5/Ry1f0VH5V5+g2lOf8AY
3auf+ao/Kj9BdJ5/wDs3av6Kj8q9/QbSmAP0ctXH/NEflXg0LpMf8G7V/RUflXn6CaS/tbt
f9FR+VH6CaTxj9G7X/RUflXv6C6Tzn9HLX/RUflXo0NpROcactXPP+1UflR+g+lMY/Ry1Y/
6oj8qBofSo/4OWr+iI/Ks/wBC9L/2u2r+iI/Kj9DNLj/g7av6I3+Ve/obpgnP6PWr+iN/lU
m36es1pkKft1qhRHlJ2KWwwlBKc5xkD5VZUUUUUUUUUUUUUUUUV//V7/RRRRRRRRRRRRRRR
RRRRRRRRRRRRRRRRX//2Q==
</binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD//gAcU29mdHdhcmU6IE1pY3Jvc29mdCBPZmZpY2X/2wB
DAAgGBgcGBQgHBwcJCQgKDBQNDAsLDBkSEw8UHRofHh0aHBwgJC4nICIsIxwcKDcpLDAxND
Q0Hyc5PTgyPC4zNDL/wAALCAJxAXkBAREA/8QAHAAAAQUBAQEAAAAAAAAAAAAAAAECAwQGB
QcI/8QAWRAAAQMDAwIEAwQECAYOCgIDAQIDEQAEBRIhMQZBEyJRYQcUcRUygZEjQqHSFhdS
sbPB0fAkJTM0YnMmNkNUVWNkhZOUorLh8TVERVNydIKSlaNlwnWEpP/dAAQAKP/aAAgBAQA
APwD3q2VqYTJlSfKdu42qQmkBn86dRRRRRRRNJzRRxNE80A7b0tFJzR3paKKKKKKKKKQcUs
0hIHJFEj1okUSKJA5NIFA96NQg70oI9a//0Pfp3okTE0gUPUUupPqPzo1J9RRI9aWiuc9af
amGQz8zc23ipSou2zmhwd9jXGV0TKgf4TdR7cj587/sqP8AgG0oyrqLqIn/APyKh/VT/wCA
lv3z3UR/5yXR/AS30x9v9Rf/AJJdJ/AG2/4e6iP/ADkvekT0DapM/bnUP/5JdIroG2UFTne
oN+P8ZObU/wDgHaDjN9QD/nJymHoC0P8A7c6g35/xk5R/F9Z6Y+2+oOZ/9JOUv8X9lJP2z1
BuZ2yTlIfh/ZkAfbXUG3/8m5SD4fWJBCsxnyfX7Sc/tpB8PMeDP2tnT9cm7/bT/wCL7GlIH
2lnNv8A+Sd/tpP4vcZAH2jmh6/4yd/tp4+H+MCp+0M2f+cnf7ab/F5iv9/5r/8AJO/20v8A
F7i/9/5ofTJO/wBtH8XuKBkX2aB9Rknf7aT+LvE977Mn/nJ3+2hPw7xKf/Xsyf8AnJ3+2l/
i8xP+/czxH/pJ3+2j+L3ERHzmYiP+Env3qRXw8xCubvL/AP5J396g/DrDEybrLn65F396j+
LvDBUi5yw/5xe/epf4vMNEfMZX6/aL371NPw5wu5FxlZPf7Rd/epR8OcIDPj5TiP8A0i9+9
QPh1hQZFxlR9Mg7+9X/0fUf4ucKZl/Kbn/hF796gfDjBAf5TJ//AJB396j+LnBb/pMl9PtB
3b/tU7+LrBTOrI7f8ve/epD8O8Cdz8+T737371Kn4dYBIiL/AP687+9Qn4d4AAbX5/8A953
f/tUfxddPySU30n/lzv71H8XeAI3+f/687+9Sfxc9P6p03+3/AC5396kT8N+nxMpvjPf552
f+9R/Fx09pjw7z6/Ouz/3qUfDjp0H/ACV3z/vx396uJ1d0jjMHgVZCwVes3DdwxoV844Ylx
IOxV6GvRxMCaWobROi2Q3v5Bo/LapqaP66dRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRX//S9/oooooooooo
FFFHNFFFJ60tFFZL4kf7TXf/AJm3/pU1rRxRUNqdVsgkzz/PU1IaWiiiiiiiiiikig1//9P
3+iiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiik70tFIeKynxHMdGvEf74t/6VFawcUVBaGbZPsVD8iRU9F
FFFFFf/9T3+iiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiikIkRWT+I+3Rjwn/1i35/1qK1g
4pa/9X3iz/zcf8AxK/7xqekpaKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKK//1vf6KKKK
yfxGGro1+d4uLc//ALUVqxwKWoLP/Nhx95X/AHjU9IaWiiiiiiiiiioLi8YtC0H3AjxXA2i
Qd1HgfsqgOoceu9t7Zp3WbptSrdwf5N0gkFIVxq24ri4zqa9yt0+zZoZLrra1NofdSDbuIV
oUhSU7lMidQJ5q8cwu6yt9grhw467KQbR5B1eKCmSUyIkEGRvTbXK5KxydjiMiq3url7US6
0lSD4YBhZERzAIB2muyL5l5TzNu4hy5bST4RMGZI39pETVNd/dqfTaPITZOKZS8HQrxEyCP
ETwAI4kneZ7VzX38liWMmU5O2feK1Xdow+ST4CQNaSRvzMHeJHNaKyum76yYumVJU28gLSU
K1CCOx71PRRRRRRRRX//X9/ooooooooopKWist8Qt+j3t4/wi3/pkVqBxS1Xsv81H/wASv+
8asUhilFFFFFFFFJvqPERzS1Xvb23x9m7d3LgbYaTqWs7hI9az+Z6gU1i2bhNnkda3/wBAm
2SlZeAII33ASoesE/WuNgF3XUfy61eO5YsulDiVKHdIcS4lQCTIKigxyBvXYRcMXAbxot8m
3ehlbpuHG/DUkBRjWtMfeKeByKrWN+31LgUoctQq/tA1C33giFrQBrSpJJBhR53pjdxdWOM
wy8814TzLwYVdreSFtwk6lKUdiFlMdjCh3ro3/wBouvX1uvIW9mHlNHG3AUEqKuSgifMJH4
hVXL61u3kNKdWXQl1XiNMgBK2T2UlU6jAjb12rPYNNszdO3Fvc/LJeuHX7mwv0paXbswQrS
ncgagCTMGuhZX+OtM9YY7G5RtVq8yot2aFIKAmPKpB5I8qhAnnetTX/0Pf6KKKKKKKzmS60
xeKzzeLuFKEgeNcSPDYJ+6FmZE+vaRPNaJKgtIUkgpIkEcGlooooooopO9A4payfxGIHRz0
z/nFvx/rUVqxBAI4pags4+WTHGpX85qemkiaUDeaWiiiiiuPnMu/j0tW1jaqusjcT4LQ2SA
OVKPAA/aYFUuk87dZS2ft8g06i+t1HUVM+GHEFRCVJEkdiOe1dTLh960Fow2si5JZccQoAs
oIMr35jbb3rEZlp0eE8nFfN2NkhVilNzdlhaiBpAWCSlxKu20yRXQsD1Da4ey+RtrK3tm0Q
qwcUpTrTe5B1fyht5YM8VLj71Vpe2bDy7q1ddZcbbHgBFs87JIOkgELI80bA7+lf/9H1dNz
btXbWRdvLizSUJcu0vtkNO6wEJEmQkggbA99+Zrg4Bmytby8fy6MbaWbikM2ptwPAfk60nU
fvOJIImu1ftrwr2Ftlsv3lihSmw644la1OqB0BQUJPoDI3Imob04bMWl3jr5IxSMY4hKlOF
sFIWgKSUqM6dzyO6aM18o7k7a8tXMqq5bQ1+kspLT6CSRqMhJHlPfbVVzLXOIu7awyoXbov
HEkWCrnU2HFKTGhfeDPBqbp/HtMtsP2XyLdiWj+gt069DqlErhyfuySIArQDimqcQgpC1pS
VGBJiTTqx/Xdjn8jjXmsUVIaaYLqfBdKHXXphKduAPve5gV1elb/KZDp+2uMxYmzuykaklQ
Orb70dp9DXakESDIrD9XfEAdOXzYZYRcWlu4hN+sElSNe4SmP1oBUZ7R61p7HP4vI4j7Vtb
1pdkEa1uatkCJOr0I9KgwXU+N6h+ZTZKcDluoJdadQULTIlJg9iNxTsj0xhsrftXt9YtvvN
xBXwYmJHBiTE11gAkAAAACAB2paKKKKKKKKQUp4rJ/Ej/aY//wDMW/P+tTWrTskD0pYFV7E
RaJH+kr/vGrFNOxpRS0UUV//S9e6v6oY6VxCrstKuLkyGbdEyv1O3AHc/21csMw3m8CnI4h
TTynG5QlSoCVx91XcQea52Ix3UWKvND98zkbN5SVOF5SkuNKI8+naCnVwOwrRrWlptbip0p
BJgSYHtXn+Yby+d6oUwxoaFu0h22WHYKEqJ1hyIUkOJ27wU9q46S2zcP2jtmteOye4Qq6Q4
h1xAABQ6nzFwlKY1Ed+4rq47GqetMLkMYxaqfUyWnb1StVwzsUhyVQFgRBBFdtTWTx93eXJ
tbK/uytAbUXg0ty3jeQZAUCSJ7g1ULQt+qGmreyfs3VWatLC1zavwE+XaQgoP+jvV5qxGYw
rtjeWTmOs0OL1pb0pS+NSpjaQDsqRB35rmYWwVasDMv5R1YtlOoWbt9SwER5QUzCFAkTydv
er12vHZJiycvmMe9dL1fpGyXktuplMkQCUAkyTAG1WHEOs9PXlrdiyFmsFq3daCUtIaKNlL
BMABUjae1VrLFY20uGsa05bfNqYi5QIKC6AClzSRuoHcCRsa7tvb2OBxryyWrdlMvPr+4nV
HmVHAmOK4vSfXVh1SXkIbVaOpOplt5QBebMwtPrwQfQ1z+vOk831FcW1xj71ps2hBtm1kpC
HOS4SOSIAA+tavGi+tMWPti5t3H2gdb7Y0JUkcKIPBjntVTp/qrF9TG8GNcUsWrvhqKhGrb
ZSfVJ7H2rn9V4PM9R2t3j2r1NlYFk6Cyr9I+uOFGPKifSSaXobFZzC4gWGWcZcZaAFtCypx
Cf5KjEH2PvHauNfdU9PWmRucJeYdsYVbhS9dBIU14pVuVgDYFUiZ5SfStj9l4m9x/hIt2F2
jqkuw1AQ4REEx94bD61x0dAYVGRReoD4dDy33VB0hTqjEalDfSI2HFX811Zh+n7m0t8jdBt
y5XpSAJ0j+Ur+Sn3rrtPNXDSXWXEONqEpUgyCPqKkoooooomaKKKIrKfEYkdHPR/vi3n/pU
1qh2pa//9P3aw/zJv8AH+c1ZpqvelB2mlooopqkNqUCtKSeASKx2aPUllkmn8FjkJx1s5L1
sgISboEeYj0PAHG4M9q1to+bm1afUy4yVpCi26IUn2PvXH6u+1DhAjEtPOOqeQHQw4ELDUy
vSfWBG2+9Zm8yyl9T2nyVrdXl03cfLtqKS2ltGn9I24SZUQBrBUI9JpEYXI31nljYP2trcN
rDjVnYv6fBuAIKVqAAIIgwRyatI6dTeW9nd5qzX8wXUt6/FbS7oWCFNuRCSkExAknY81ebW
k5lGNvsa0zaNNm0Su5T4irhJgt6V9/uqlJ7wamv1rF5dpy+SYsbckpsEoXoXGkJKyZ33XER
ttUWKfRdpyFmHHL9BtkqLNy2Ui4JBBUComEqIiIABB9antMRjGru3t2mriyuLdpD6m2XF+F
EmUE/dVuTI5iKztzf37OXORt+nl3eAuVOtPJSxqeKVRqcAJkJURGkCCBPcVvbS2tbaxZtLd
hDVulADbOmAlPpFcq8wV7e49tC8mBfW7qnWLkW6DB306kkHgGCRE0dSX2Px2AS7nGBdIBSV
NtokLWN+DsBsTuY2qpgMJ0tkW7fqDG2LKvGS2tpZE+HpmAB+qRJmO9VOser7/FsOnCWnzJs
lpVevLSfDbTyUT3UR6TFdS0vcb110+lbLrybda0+O1GlQIgltYI4O0+oqtjOgcRiMy3k7By
6ZdSVFSUu+VzV2VtuB2HaqPXPWuQwLBRhcY5evsuIFy4UHw2gqCE+6jPaYmtDhs3YdT4dNz
Y3IIcbAcS2uFsqI3B7gjf8qqX3RmKvMZZY7QUW9q4FhP3tYmVBU8k7yedz6118djLPE2xtr
FhLDGsr8NPAJ5gdh7VbrkZHpnDZQuqu8ey446ZW4U+Y7Rz9Kj6a6Wx/Stiu0x/jFC1alKdc
KiTJ/Ac9hXboopKWiv/U9+nj1paKKKyfxG/2mvmdvmLf+lRWrG4ogVXx5nHsGIlANWaaaE8
U6iiisP1F071DmrlN41eNW7ts6VWbaHCA1AgLJjcmZIOwAjuTXa/hC3jXMdj8utAyV0Qgpt
wVIBJgKJ/VBPE99q7tKKrvO2tklTzzjLCXFgFa1BOpR2G55PAqZKEIKilIBUZUQOTWVzV90
30438pe2y1tPvG6cQlJcS0dQ/SKk+UaiOO9aR+3YvWEpdGtvUlYhRG4MgyK4WXt7Wzxl07n
1faVmHkLt2i1LhUVAhECNXmiBHA3mrzWVXkOn28lh7UvOPNgstOkNwSY83pHf6VlMR0/1Jh
s6Mo3cpurfIOIGQtnUQsHeXAZgQTwOwFX38x1SjItXtvjPGxjlwbdNoUaXgkbeKSeJIOxgR
Hc1ostb317iXWLC6FldOAJD5TqLYncgesTFcbo/B5/Bm6t8nlkX1lrJtgqVOoE91Hmd9u1d
3LYq0zWMex9834lu8IUmY9wZ9jUWIweOwNoLXG2qGGttWkRqIESffaugpCVpKVJCkkQQRII
oS2hsQhKUz6CKN+1VsjjbXK2S7S8aDjK+RwQfUHsfcUWWMssa2UWVqywCAk+GgCQBAn12qy
AfXanUV//1ff6KO9FJS0UR70m88fjSzScUtJ35rJ/Ej/aY/PHzFv/AEqK1naio7cRbNbk+Q
bn6VLTZESdoqha5vHXWTfxrN0hV4ykLW1uDpIkEeo35FdGiuddZ7FWWUYxtzfstXj4lplSo
KqMs7kkttNYy3Qt11WlTzigEMj+URyr2ArMdM2XUmCyaLK7Q9fWN0FvPXL1wFKt1yfKPUEa
dvWa6F10Zgcmwpi4W++4m4D63jcHxdY4lQ32GwHbtXUuby26dwiXH3H3GmEpbBUfEccOwH1
Jq1YX9rlLBu7sn0u27olK0GRWU6h6UyfVGR1Xl6yzYsFQt7ZKCsKlBGtcx5gSCPSPeqi+qn
elMEzjuqLku3xhtT1jupppXlS4snhXPHMTHNWUdKYPqPpy5Tb5O5vTdrBdvluhTiynhKtoA
E/djbnmuaxcZ+1xSun7HJt3D1gn9NfMMlRaQkSlrzTrcPH053q9iXbbrMWicpdus5CyZUm4
xyT4ZbdI0lzbfg7b7T611OkMDlOnkXllc3bb2NS5/gKOVtoO5BPpJ2H7a5N/YdYv5hWcxT/
gnx/A+zbpf6NTAMazEwSZO28EfStzbqdVbtqfQlt4pBWhKtQB7gHvUneiik5Nf//W9+G8EU
EwJpmqSYmlSvXBHHrT6TftSHmaX7qZoBkUGiiikG6j6U6ikM9hNFBmDHNINQAnmlG4BrKfE
hIV0Tc6uA8x/SorVil3qK3Xrtm1ARKRUh5rB3d4/muosjhbnLN29i60lNuLdcOOEagoDbsQ
dX0A27pY9MnLZW3fvm3WHLBn5VxTJLMuoI0OojkFKj7DjtW9GworPZ3EYFGJvjk7fxGrlwL
dBWorcXI0pSZnsAAKoYHNXljmW8JmQlpdwwHrMRAR6s6p85SI83eT6V284jJXDLNnjj4QfU
Uv3UiWW43KR3UeB6c1kLLA3/Q2WubyzVbu4O6fC7ht1elxmTGsKUd4HMneJrTXeIOYyFrdP
PNPY1psqQwncOLUCNSjMEBJ2+v0rnOYw9KB+5xl26py9eUG7F4gocdUAEBP8kJiTHbniq2H
6ifv7q86c6hK2XyShi7bCmBcgEg6T2VtOx3G9aG36YxFvZvWoskONvnU8XiXFOGIkqUSSYq
Cx6YTi+oH8jY3jrTFzJuLQ7oWvsoTwf6q7BZGjSlIHmnbav/X93bsrdu6VdC3aFwtIQp0IG
ogdp5irFFFFIeDSJUCmRvS96J3imuJC06VTB9DTFpCmihIgRUiRpCR+FLHrS0lG8Ug4giKX
eiKRQ247UCAPwpRS0Uh42oFFHNAnesp8R9+irr08Zifp4qK1adkgUSfSorRWuzYVMy2k/sr
gdTryXjW7TNvdvY9xC0viyKQ5O0CVEQIkyN5ArO4Lp1/KqfuXbu5TbLWHbS9bIQ/uNDrawR
sTpEkcncVvvEtsdZth11DLLYS2FOrj2Ak965uby11bLRZYu38fIuJ1p1oUW20DlSiPyAmSa
TpjqBGfxgcWlLV6yotXduDu04DBH022qjZuX+R6tvvtbDoZtMcf8X3alGF6h5jBMT7xtXVy
3T2NzSZu2T4wACH21FDiIJI0qG4gma//9D3xpBaYQ2VqWUJCdazuqO596zF3hbnqe5uTlEK
trJsLatWJklXHjKHB/0QeOeeIMHZZzpZTOKFqnIYkLht9telxkKMxpJ3Qn6z7VrF27Ljrbq
2kKcaktrKQSmRBg9qivMbZZAtG8tGLgsq1tl1sK0K9RPBq1SAkzIIg/nS0UUUUUh4oOw2pa
QEyQRSmmbBW5kxTuDWT6y6xtulrjDtu3DbZu7tKHUqEkMwdSvaDG9awEFIIMg7g0hPMc0Ai
PSnUUhMUT78UnO/tS0tFJzRO5FEn0paSeRWV+IySeirmI2eY5/1qK1Q4pa//9H3TGT9lWk8
+Cn+aq2furC1xL5yKlfLrToKEEhSyeEpgzJ9qy3TvWTSM9cdOXmORiksJQm0SpeyiROgmI1
RB2J7810Mlgb7qdD4yqGrW3SgotrcL8TzHYuKOwmJAG8TPNW+ljfWGNXjcw8hd1Z7l7xQoL
aJJSd99h5ZPOmaMzePXlk3b4NBdXfoJ+bYI0obHJC+NR4H1ntWeFhnbzoe46fu7Ry4vm3Ah
LinVI1N6gdQX3KZIEnfTPFVnMd8Q2k3LjN0SoLUlhJWhWhBUiIkwo6Qfve/rV1C+vi6pc6G
kuOeR1tonTMJ3TyBufXtvUrn8MnMHiHLJfh3SkuP3Idg6Qd0IVIJJgxtH1Fcy86g6uxjySb
G5u7rw2w5otlFkBWk+VIO6xqWk7/qjiuh/Cvqi0ZXdXmEbWwlIXobQtKwCEmN5EgEj6iu/w
BM5fJ5VF6MpjhZO273hpA1QsfyhI4/srvUUUUUUUUUUUnelpNpmg15V8ZGrkv9MvW1k284m
/CUrWjV5jEJO/B9PavVG9Xhp1xqgTHE0ukRQKU0UUhEj0NAomgUtf/S9/ikpaQiRRFZX4jC
eibvj/Ksf0qK1Q4pap2Cks4i1U6pKEpZRJUYA2FZW36i6ezfWSWNNwq8YSpNqt7ZlwgSpTQ
mCYP3o44rpdSWeDOIur7LstltlpQLitliY+6f5UgR71c6czDWZxDb7bbjK2yWnWXVArbUna
FR34P41WyWPyGayS7N9tu3w6YLikrly64Ok/yUTM9z9Ko4Lp6+6Xzxt7AqfwlyiVhxwA27g
H6qfQxv7n2rX0UUUgpaKKKKKKKKKSloopPxpusExVJzKNNZFmxUqXnm1OtiOQkif5xXD68f
YZx2L8VaUqVlLbQFdzrB2/Ca0d7eMY+ydu7p0NsMoKlqPYVOFamwtO8iRNMDiFOKbStJUnk
A7j61/9P34kjtQOKWk3oAgUEiRSJg7inUhMUtJzQTHAk0tZT4jCeibwDnxWP6VNaocCiaoM
Wtvf4Vli6aRcMONplDidQUORINRXmAxt0u2cNshp61WlbLjICVI08CR2jaPSob3p20yt74u
QUu6t0JHh2qz+jSr+UQPvH68UWnS+PsMycnZ+LbuLSQ602uG3SSTqUnuZPNU8rcdVLyhXir
a3FlbGFNv83Plk6T+qJgD3mdq0Fo+q5tGnlsOMLWkKLTkakH0MbTU9FFFFFFFFFFJULt5bs
PMsuvttuvkhpClAFZAkwO+1QZXJfZVqi4Nq/cI8RKFhhOooSTGojkgd4q5rTEyKdSAz7URX
//1Pf6YtQRBJgTFYu/Xd9F3Tl+XXrrp9aip9skrctCd9YPKkT27T6U/q53xun7TqLEKQ+vH
OJvELQr77P+6JEcyntWe+J2Yt7nDdK3bQS6zcZJl5BnYpif660/Uizl85iun2zLSlfOXgB/
3NBGlJ/+JUf/AGmrOY6hcORTgMMW3Mu4jWoq3TbN/wDvFevaE95q7gsGxh7dxIWt64dVreu
HPvur7k/1DgV1zxSRJk9qdSUGaINLRRSEgAmlFFFZT4jpJ6Ju42hxn+lTWqHFLXDyF8/h+k
U3tu2hxVsy2tSVGBoEau430zFPX1NiBh2sqb5r5JyAlYMkk/qwN59ua53TWMv7fKZHIvZ1z
IWV6Q5at/qNJO4j8D2riXHxDvbHOXGPcxguFfOm2bS0rTpA4lRJBJ222PPtMn8aDLt63b2u
IunA4z4jS1qCNZnSAAd41SJ9qsWvxFTcXTjBxD6VM3BYePipISAoJKveFKG3pvW5ooooooo
oqK4uG7ZrxHNWmQnypKjJMDYV/9X13C9W47JB1ty6Q3cIdWjQ6A0qQojTBJkjYH61x8l1Rk
W/mlNNkhlTj1s+yAq2dbCQUh1fCQZJkEcCkZzFlc5RWTbyQtry4aQ2zb3pBtyEnzLbI5kag
CDv6VcHUCHru5GIdvLh1tpTrts62pJTJABAUNXZUACJ5pXXbS7zyMXmLZQQ60lTTjiUhu8W
kDeRuFDfy+lR5DJv/wALG7K4XeW1tbqS/bqtxpQ+gIJWF86gkgbDffjvXVvOqLGzuW2idaf
GSy6rUlPhKUAUyFEEzPaa7SXELUtCVAqR94DtT6pZRq9esHEY55pm62KFvI1p27ESKzC+os
lj0FvqTBufLkaVXViC+yR3Kk/eSPwNeXZDNXPQtybvpu8RkulL5wqeZgKS2TIU3PKTExxWK
z+bfubHHWiGblOJtbh1di+tJQpTZIOn0lPqPWtRc/ETJWWSySsda3KM3knkNAXLXmaYSkBt
KR/KMya9C6MOL6Qsi2+89lOpbsBy7bt0+M8CR9w+iR6kgTWzxFxnru7VcZC2trOzKf0VulZ
W7M8rP3R9BP1rtgyaXvNApaKKKKQiaDyPelpJ3pay3xEE9E3o/wBNn+lRWoSIAoke9VU2jF
xi02ty0h5hbYStDg1BQjgzzWaY6cVdZB566tG7CzQXBb29usatahpU8SNgopgADjem4DE5/
p/JNY8XTN5gm2zoW4IeaPZIjkfXt3rXaEKMlCeZ3Hf1pAy1rC/CRqAgHTuBSC0t0lZFu0Cs
6lkIHmPqfWpqK//W9/ooooopCQkEkgAbkmspm+qrFdjd2Vs3cXF0pCkm3S24hZbkJUtO3mA
mduYMVkcfd3d1jMdalNq5buvjwg42pDhWwoFZdUY3OkKJ52iDvS3GSTkM6+y7dOm1YDYt2V
o8IWzy1QllxKdloVtMzHrTLf5Fu2v8Tl7C7tLW9cQ9aWyiFsNBJkqCklWkFY3A4BHrXZt7m
9yD2Uyts+xeBDKU2ymIZeSEq1ONRpKo4iRJ/Gs4/wDJt4TI4v5a/t763cTfWHzzyVkPyCW2
yk+g4mYPFaqwcurbFvNIVj8hmsY8pxDduncNrUCpMT5VFJUOfSpb6/yWLyr+rFquLd9ZNkt
UOrQ6EKVOkCQk8DfaPeuexeKbzzGSx14+1dXts8leMvi5DjySYAUTpRuDxyOK0txmcsXyxi
8Zb35bQkvL+bDYQpQnSJBkRG/vTftXqgkz00wBH/CKf3azWQz3xIUJs+k7JGlZT5rtK9Q9Y
kV4z1mrqZx526y2GbxqVuFK/BZ8JLhngwfPxzvXL6svOoX3rK2zlubYMMAWrAaCEJbPGkDn
60uac6gvPse5ybWhx1oItHyA246hMASfbsTW/wCkrb4mWbDX2XjLNm3Usa1LS0nxPdRB1Ee
9ep2J65cbPzbeEbIgjSpwz7VcUOrlLKkKwyRp7+IZrtWXzYtGRe+EbmP0hZnRPtO/pVmR2P
BopaKQzMigExMUDcURJk0tN/HinVlfiKQnom8JMDxGZ/6VFakbgGlr/9f26/TjnMGpOTcaR
YltPiLcc0JA2g6pEbxThkbFbVuWrxhaHzDJDoIc24Tvvt6UPX1sxrLr7SC2ApWpYEA8E+nF
WE3VupCFh9spWJSdYgj2qRDiFiULSoexmqj+WtmMgxYHxV3Dw1BLbalBKfVRAgD61eoorlZ
7K3GLsS5aWDt7ckHQ2gHSIEkqIBgR+JOwpMH1FY57GfOW69OjZ9peymVDlKh2rkt9WPLzVg
FWqWsRfqUzb3DkhbiwJCo4CVbgTuea1cgCTRMiRXJ6iF4vE3Ddm226FNqDzZXpWUFJ2QeAT
77Vk3VBxppONt7xdxeWP6BvxktrSyzpGjUkmdWskKnmN6rWrWFs8Q7h3jcN3DJS0Lt9nUht
Y3StY3SkyuN41TO8iuPaMZDK2rltbKs3783BXctBAShCJkpcC0wtIMkRBAVWssunkWV9cXd
s4HmlN+Awi4ttQYUlWv8ARhMDR9N5A3qvfrQjI4vOv36Le5K3m0Ni1Lzo1QdBCQDAQkyCJB
IniuFkrK6TkEt2LWFdcv1PIQw5bOJafIcBSpQiNYgg78b1JkLy9yefftFrYx2RtLJxxNs2n
zOvLbOpsKBAUCAlXqJFSdO2eTVa4XM2j7NzY27am0lxxSH1pUjza1K2P6TgR2BmrbGNv8s3
gshmE36cjZOq8UC31IAQoyIEAFaSNxI22rZ9POoexhU1dIuGQ6tLelnwvDSDHh6f9GCKv3T
xt7V14MuPFtJUG2xKlew96zq2ups1up5rB2qphKEh24I9yfKn8J+teMdYY9rPdR/wa6Wtn8
jdtkm8vn3PEWtQ/wBMmEpHeIk1yOr7DK4/G49y6ySb23xtybK3UpsHzJAUuD+skKlIn0qxl
+mup7vKv5NLgyd5ZJQt1oMiEtFILZSg7KSRIgDYg1v/AIeW+Lz+LVcYK+vMHk2U6bm1adC2
ir+UG1T5SfSPSvQcQeo2bsW2Sbsri0CTpu2FKQufQoP84Nd6IBAFA3+lKQKSZFLQNx6Gjea
CYO5r/9D373opZpBzRWV+I3+0i92n9Izt6/pUVqk/dHpS1TvHLFvFqcyBYTZpQC4XwNAHvO
1eULU1iWLLPLZFrift5y4tkFOnSwppSZSO2oiQPcVJfY/xrFGRyT1h9pvL+0X8ffKhC2Qkp
Q2f/hG/ETO1XrjGYbM2fRzCMSzbG9cDxZKZLbISXFIB/kkkfnUjh+ws3m8BgmkW9zkF27dq
hJ2aBbOtyPQAE/WK7nRNslF1mXG1LUxbvpx7BUZlLKQCfxUpVbAUgUCSByOaXYVwOpM07ZM
m0x8KyDiCudOoMNgSpxQ7+gHcmK4vR3UtoLC5tsm1a2GQs2kLulJSEJWkiQdgOJgjsaoZbI
N5zOYdGVx7rOHuFKTZuz4ZSspUApRPGoTCYkeUzvFayz6ow72VGGavNdylJCCsGHSmNWlXC
iO8e9dl1vxWFtBa0aklOtBhSfce9ea5N513qHKpTkHmH2y2yLe+aQLa8SP1Srknz+oO/erm
Vx1/Y2Csljrhp62Q8l+3ftUBK22lElxJCUkOJ4Mfj2FLbNWNn0Zcps7J137QvAy2b5wr8Yq
UEock76QmCO/lH1qpbN3mHy6sW/d/MKtbRb91duWynS+lRJKFLJ8kpQNu5rnWHVDuPtLK8d
tbNVmzcglbdp4RYBbJdAHPl1NjVAnetDgVZW/6pZVeJtkm3tkXLjiE6Z8ZA8mnjVqSSVcxA
rt3ahd9YW1o400ti1tFXStbYVpcKglBBPBAC+Ky1qm+uum7vLB+5aurlzxv0j7aPFamT4UT
pUWwEgnerGUx9plcDiGrdQLb9k6pgXTJUrduRsISFjtIJ5iruOzCGMa3boIYu3rNdw4lWp9
4BKUhKilIiYKZTtXU6MuWbvpW1dYDYQor8zaFICjqMqhW4kyd67wJ1FKh22rL5q7ucveO9P
YtxSDpBvbtP/q6D+qP9M/sG9RLxGM6F6WfRhrVKLl39E0pRlx15ZhMqO53I/AVlfiN0qm0+
GmKxjHhlxi8aSt1fKlrkKV+KlTWqzNqcDe4nNtgeCylNlepSIBaVASv6JV+wmm3vRzdpnD1
H08lljKadLjStmrhJ5BgbE7eYV3MHm2Myw7CVsXTCtFxbOCFsq9D6j0Pev/R9+Gw5o39aad
xAp3elpBS0gGwnePWjeO1HrS0UVlfiLt0ReGJhxn+lRWoT90fSnVWtEoextuFpStKm0yCJB
2FPuLW3uUJQ+w26gHUErSCARwd6qXmLsL9aDd2Vu+W/uF1oK0n2mrKbS3L7b5ZbLzaShC9I
lIPIB7DYflTRjbIZE5AWrPzhR4Zf0DXp9J9Kfa2lvZMlq1ZQ02VqWUoEDUoyT+JJqDJZaxx
Nv417cttJM6Qo+ZZ9Ejkn2FY7L5rNYl3HZ59m4RbPvht61BkNsqICQUwSXJOqR6RXYz13k8
pYNs4ALUi4aLvzjbgSAnslKvUn8hPemdG3pvGski5t9GTtrgs3LpbCVPgDyLMd429iDVrNp
tbZ5N5Z4m2yOYZEtspWhDuhRgmTwNzXHT1XbZi8T0x1BhL7G3N8lSW0uEFDkb+VaTsdpmtH
cdOYm7sWLO5sm3GbcgtA7FBHBBG4NdNa9DalwTpBMJEk/SsBeXX2lbXF3fMG0RdDSl9L4cN
ioeUFZJhsmQCEiQZqW1tLRdza5O9aDFtc2hSpJuC6wl0HSkgzpSNPBETq9aW7xl+3j8Zi3r
YOWbbA8VNspR+WcRuhQc1awJAHBp+PxGEWl64uLW4Yaei2bR806oXTRSEhRQDP6xmRI5NdN
hjDXy2i5jmfEug62UlxCpQkBJMA7ghKRt7TFXbe8t2kXd8iyUlPh63HGylZXokBICSSdtx9
a4d9msQ3bMZ7IYlp26ZTqLjS21qbaH68kg6QSRHM9qo/aOBC3re26at7izaDdy8lDSAtoKB
OtTZEkie09/Sp8h4lrlPtJvGnJrtnFLY0Xehu3UUhICgogJ8hEQDuTVZ+2Y6evGWcZjm2nM
oypb5duSm4aBIkNlUp8oJOnbiv//S9n6dwqMFixZNvh5hKyWTpAhB3AMbE+/euxVS3sbWze
uXbdkNruF+I7p4UqImPWm3WNtr26srl8FRtFlbSZ8oUREkeoBMfWuN1zZs3fT6A+jWhu8tl
xP/ABqR/MTXdvLJm+sn7S4SFsPoLa0n0Ig0WdoLS0ZtwtawykIC1mVGBEn3qVQSlQ2EqO9O
SIFBmm7iOYp259hRsB67UoNE0tJIiaIokDnagUtZX4jf7Rr6DuVsx/0qK1CfuiaX86gsAE4
+3AEDw07fhU6uKjcjk+s1Vx2Xx+VXcpsbpt82znhO6DOlXMVeiufl8onF26NLS37l46LdhA
3cV6ew9SeBWJZyF3gOskWefQbti6Ql9q50FxNs8pWkhMjyIkhO3oD3NaXqfO2WJab8ey+ee
b/wgMpCSW0p5c34jgdyTAqa2yFjbdOsP4W1Vc26/Lbs26dpJOx/kgGZniuVheqcllTkLJWP
trbLsKltlxxQQ43Ma50yN+0TEetc+/6YzGNy9jn8c58/ltRF4XF6UuJj7gkwlHYAA7wSeai
6qxK0de9OZjHreTl33A0tggLR4A3cJn7sAxI5mvRaQCBWIz+MUM827aISw86strdU2EpcQ4
gggEEaynSVQoHmqVnZ4+y6axHh2OTUwl8XrSPESG2Sny6SpUBKFEzHeTX/0/WV3dnlbm9t7
dZZydqQH2m1kLUgTE6SJ2JjfYms0m6bxOAs8vbhWp64BuD4qkq1BZCgUxCQE6irj7vNdTHo
Vb4+3v2MnZ37TKnEXLikp0JSVHWsqjVMCIGxO9WMDd4hfTNrkLW3Rj27xaS98oNKW1jbzeg
8ukyPap12+Ifw1ovqBTNyFu6Eu3DHh6yVHSlSY/Ydid6FW1p8w7mMS3aJLNsu3LpbSCC2oD
RJAMeUjmBFNjLZayu7fI4hh6zubFtaWS6BDsedpR377hXtXat8bbOY+0aurRK/ASClL58Uo
VEfePJgkT3q8AlCUpSAlI2AGwFLM0RINJG0e9cvqOxfyOFctrZAW6pxpQBVAgLSTv8AQGut
SU1QBgkcUsSmJiloAER2oo2I2NJNHeKWlpIo78UtIfrWT+JI1dE3Y1RDjJ+v6VNawfdAFLU
FmtLlmytBOkoETUhmuVnWMhe2SbOy0th9Wh97VBbb/W0juSNh6TNZy7xOTwvUzGQwjKnmUW
nhu2oGlBbSUhLaTxqkqUCd+3FbocUEd64d71NY22YbxiwsrWoNreSAUNKUPIlR7ExsKacDi
bLGXqr4reQ8PFurm4WdatO4MiNIHYCAO1f/1PV+k28MxYX19ii+zaOOFTrDwKfBUgQYSfuy
IPvzTcd190zkbkMtXvgOOjU2q4aUyHRxKSoAKpMh17jbXIfZ9gxc5e7SNTrdgkOeEn1UZj8
K5txlLnP3Vp1B0mpm4urJLltdWF4S0oJVBgyJSqUj2rr9P9WnKXq8Xksc/i8s2nX8u8ZS4n
upChsoVoz7GkVpVspMj3qk3irRLAtUoHySWw2m1gaEwZkd/wBvakTjErzv2k4pJU2z4TISC
CkKIKp3gyUpjbaKRzC27zxdeUt1Sj5tcFJTv5NMREKjYSYEmnY7EMY5b62wkreVuQ2lMJE6
UwANhJ/Op3ra0TaPIdYa8BQK3ElI0q7kkd68MvOruqeo83eZzCshWHsz4Kce8dSLkDny9zv
PttS9adXWnXrvT+MxyL1lwPa75jSUBAMTJ7xvvXV+EfUNjishlOnbu+dS85fqRZ27oUTpE9
42mPbivZiORTJjaZoE04Hc+lLtRFHeimqlQ2Me8U6YG9LSR70dqQADikifXmafSc0fSlpO9
BpNj3rLfEUBXRd4SeFs/wBKitUngUtf/9X3xmPBRAAGkGBWO6its31FchmydesMdaO61uNO
AO3ShuAiJATMc8/hUlp1DkrDptCs9aoazKgENW6HATcLI8sAbjcwfSD2qkL/ACHR2St1ZS4
eu8deISLh5bhV8u8TClCdgglSRE+8c1vAZEigiQR6+lcW56UxFzhHMUq1T4KyV6j5lhzsvU
dyoeprNZy6scNjWsc4t7MDHfprgXFyQG252DhGy1cBKVc813rHAY7FP3963evJtsjLjzLro
LRUr9YTuNtuazOKvMBePMdI39n87jkJKLG7u0hQd0n7qduw2BHMe4na4fp7EYBtxGKx7Fol
wyvwkwVfU1zM10mbq/8AtfD3X2blwIL6Eyh8fyXU/rD35FZ13obqnIZG0yGV6t03NoVFlVn
ahOjVAIk8gjsait+scz01dXuCzVtdZPJBz/F7zLMC5Qr7uojYQeTXYxPVeUTnvsbqKxtbO4
dYNxbOsOlTbiRynfuK7rHUWIfC1NZK0WEqhRS8nb671ifiJ8SLLGYK4tsHl2DllOJbT4JCy
2J8x9BtIrMudPZ24CnLjrXKrdKZSUOKSjVG3B4q7098S8x00i0w/VWMu3U+MWftIqJ1Sdju
N/zmK9idbS+0tpYlC0lJHqDzXgCb1v4f5PJdNZRt426HS/aXDKCSpKo2P4ftBrt/ws6fVao
yBvrVKHUFJLg/SbbEFIE+lcBHVOFR8Rcf1CGnrq0s7c/MO2zR8iiSkKVI3jUP2V9A290zeW
zdzbOJcZdSFoWkyFA8GnRqVOxgxTgN6Akb870oG30p1IeRQaOBRS0Uk7mkEHf3okA70oI3E
7ijee0V/9b34UtFITAFJEDbast8Rt+iL4D+Uz/SprUoMpBAp1Uby2fuMM5bWz5ZeW1oS4Bu
Nv2fXtWUwWLvejPmTfZCyRhVkOkKlJacI3Ce0TEDk/WqmQ6kurfM22bftXEYdsRK7cBSWVb
eKVEagSoiEj9UEkVvGzb31olYLVww4kKSdlJUPX3qcAAR2paKpXuKsshZXFnc26FM3H+VSP
Lr45I+gqBjp7GtYxjHOW4uba3UVNIuP0mjckDf0mB7UZTp3GZhLIu7eSwZaUhRQUekEenI9
4NdMCAB6UtIRJB9KYpAKpIE1n+p+j8X1WzbN5NCyLdZWgtrKTuIIn04/KvKvi30Zh8FicZk
cdZot0JfDDyESAtJBIJ99jv71QYf6Fxq0v2yLV9W3hpSlbrhJPYGd6uudZNXFxbM4mxfyF4
8tSVWKZbUiNzqEGuZl8Pl8g8nqPPW97jce1kGGl2jgUoNtd1/n3jvX0RbXDF1boet3UOtLA
KVoVII+tKthpwgrbQojupINZxPQHTQ6iczhxzartY3SrdAV/K08TXUVgMM01d6cZaNpuWyh
8oaSnWnuDFZ/wCF61noSyRqJaQt1LJPdsOK0/srYA8/nT9qaSJFOB7Uo4pv61B5oVumDX//
1/fdjSg0tIoSNqTknaKRJBnbb19aUDcmBSmmCSogkxMiKfvSHb60ivMnfalA8tYL4o5/G2X
TysW7dJTf3i2wy0ASogOJJPsNu9bxExzTpqC8VctWSzZMocuIAbQtWlM+59BWaxuVyVpfnG
dUKsy+8ddo6ygpQ5BPk3J84EH6H2rTvNM3DDjDzaXG1pKVoUJCgexFR2Nrb2Voli1YQwwmd
LaBAEmTt9aspEA7zvS0Uh4opaTvS0lBFBqjkcNjsyw2zkbRq6ZbcDqUOCRqEwY/E1St+jun
LTKN5G3wtkzdtzocbZCSD67d6stdP4m2yzuVYx7Dd+9s4+lEKUPc1eeYauG1tPNpcbWIUhQ
kEe4rF5PowYZ1vL9KNusXbDoWuxbeKWblE+ZGknSDEwasXXWeSxqw9k+l7+2x2wXcJWh0tn
1KUEmPeuxjepcPmVqbx+Ttbh0J1FDbgKgPcc1fu0fMWTrIXp8RCkah2kc1jfh7lBasDpG8t
vlsli2gFJmUvI/94n29frX/0PfY5NKKaTuKY46200pbqwhCRJWowAPrSh9ogQ6jcbebmnlQ
G5NE0GmknV9PenSJp1IRR3oomimExKie1LGpJBO1IqNQJMAb1zLjP4i0cKbjK2TRE+Vx9II
/bXBzvxJ6dx+Hul2mYtbi9LahbtMq8Qqcjy7D3ivK/shTvSlxm8olx/L3KkOqduB5mz4ohK
QeBBr6EYKvCSFxrgao4mpIFI3q8NOuNUCY9a4uZyWFt7lqzy7jLYcT4jZuAAglJ7KO2obGO
az9i1nOs8f8/wDbS8ZYPOL8BuzahxSQohKlLUTIMTAA5qwxm8n05mrXG9SX9m7Z3LShb3ob
LR8RJ+6uSRJBntxXbb6r6fXcJt0ZqwU8owEC4TM/nXZBkSKKKKKSNyaWk3k7UtFFf//R9/7
zRSUCggEQdxWWz3R6cpe2d/YXn2ZfWqlRcMspUpSVCCDNcXDdRP8ATmeymA6iv1PJt2vm7S
8fgF1qJUNuSDNRdE3Ftmeqshnbu5Yby1ywE21jrBXb2+xBUB3OxPpXRY+JFiH32L21dbLTq
kBbRCwpKVKSVkD7olJMbmCOalY+I2JefDSmbtsFzQXC1KRskySJ28w37SK1yiBvOxFeSfEf
q5rPf7EOn3vmLh91Kbx1AlDTYIkauPr9K5Cvhljwhlab7ICQDIfBgD+binPdANrUhKMzl0o
mFJNzO0f21WXfZboC+x119vZB+wN2lu7ZuP0idHcj8B2r1/FdYYDNsB2wyts6FRCCvSufQp
O9doaVD171is31hmMTn71hGMDuPZabLbpQsAqVpklQmQNXAH9dVbr4jZK2uVJ+wVKSChHhF
wpUlSjypRTAHMfhWs6czS87j3bpy3SwUPuM6Uuap0mJ3AifSK6xpCCVelBMECKXkCkUArY9
6yvVfW2N6XCWlLVc5BwfobFnzOOHt9B71gbhPUvWivEz147j7Q/5PG2SoJH+mr+/4VInorp
9iG3cawoDYKJKlKP1J3rrMYKxswl62x9s0pJ20toB3PFUuqrdkdO3S0hQMtcDb/KJ2r1pH3
Yp8+1LVS7s7e9bLVzbtPokEIcQFCfoanCEobCUJCUp2AAgAVWyGMsctZqtr+1ZuWFGSh1AU
J9d65d50f0+rD3NmjD2bbamlAeGwkEGDuDHNZ7onrnDt4HE4rIZBTeQS0GVfMIUkFQ2A1ER
MR3r0GdqY2824SEOIXHOkgxX/9L3+iiiiikpaKKKSjikkKG3esz1l0Zi+rcb4F43ofQkhm5
QPO2f6x7Vlvhza4+26gyjV7YhnqaybS1dOJUSh1EABaB2kBM1vTgMQ4VKVjrWVOh4nwk/f/
lfXc71WV0xg0rcdGOt0uOoCFlKYkCNv+yPyrzb4g9SXWU6zselLDKKYsnG5ujaq85V5joJH
GwG3vV3FYjG4NI+Rt0NNrA1GPOqO5JrpC4bWgBcmNgBG1K4lorCUqcBieBvtUD9ozetFq5Z
Q8hRnS8lJEjv9d64GW6Nw2SbV/gbTK5JQ9bAIUPy2P5VDjuoM/0G43bXV2b3BvkstPXO6rV
ZBCSo/wAmR+XpWx6SvMvgunLzLdYZq1ft1LDjbjagpKEcQCAJkxArlv8AxRyeUu0u9L4D5z
HoOhT1yvw1OHuECa7uC+JOOyF2nHZW2ew+SUqEs3P3HD/or4NbZRgTR2pkoWvyrBKTBAPH1
pQry+hG21Y7rrq9zAW1tYWDRdy+QJRaiPKg8FZPoJrGYPp8Yx57I3rqr/KvSXrlw7zvIHpX
YTqbbCQkA6juTx6cVZS4CUBxHnQQZBmTMU9u4lakONFRkCSkAc+tcrqtQ+wLlOyAos6dO8/
pE716umQkbzTq/9P35I0oAmYFIeaTlPpSpHlpap5DE2WTsXrO6t23GXgQoKSDz3HoazDfSn
UDlgjE3vUmvGI8pU0yUXLiBwlTmr8CQJrk9YdDY3C4K6znT5fxuRsG/GQth1WlenchSSYO1
b/G3CrrGWr6oKnGULJHElINW+9FFFFIKWiiikNB5pqAhACUgD2FEg+UmvIrrqfHdMfGPPv5
FZSh2xaS2hCCpTi4TCQB3NPT8WcrYdQW/wBuYQY/C3JKW3ZK3ExwSEzvxIid6t5D4mZXItu
J6a6deeZPlTd3ag2kH10HcgVn+m+nl4rx3rtxm4vrl3x1upREE/qgnfufStEpxS0+UqB2Mb
dqkYUFKSUgCI/ERzUbyGkuqHiFJMKkCeRVlKkBtQ2EgkzHfmqx0KcKU6iqTue/pUd1bIfs1
MXAQ428FNuJO4M/Wsjjekr8PDHX96q56ftXC9a2pWIUonfUPQftra2rTFulKWW0stoT5QgC
B+EbVyupunm8/iVsm4LZSsOtuhAJSfT6b1y/4RdZ9KZFu2ZuHc1a3LXhsi5EFlcQCoj0+u9
ar4W9RdSZy8zDecvLd5qzWGgltACgvcncdoqe66AyJzL2Qts2GvGvk3Sx4ZSQkKJ0iDB57i
u9icY701ibwXOTXcA/pg6+snTCBqMqJ21An8a//9Q6NWc439vZG4uLrI63Gy644VJQPRKeE
iK17jikNqSlM6gSJO443pQHAUnYEGdIVzx609vcuqK9IB2IgwZqTxVJcU4pQUnSYEx/VXK6
qaCen7nza92tICuB4idq9bTskU6KRP3AfamkiPagb04UUtJG896rZCzRkbC5snh+hfbU0v6
EQf56x/SnUD+Kv2uj+oElvIMo02lzH6O7bHEH+UByPatv4qJUNaZTyJ3FcWx6xwF+0lbWSZ
Rq1Ql4+GSEiSYVG0bzVlnqTB3EeDl7FcqCBpuE7qPA55q43f2jxIaumHCFaTocBgzEfWrFJ
S0UUm8+1FYvqZ7qhrqRleJRcLsUW+sobSgpU5JkEn2jauQrLdeP3F+GbQpU22dDZbRCZAI3
ndYB44rrttdZXXS2Rm5bYy7iUotdSUpSiAnUradydXMxtXmOItrvJfEF9WXfavsjYWqG3Ll
AltLoO/mgAqE/sPpW5+UZuSlxaQSFEp1pEhXr7U9rw5KSDvsDIk7/ANVDR8JokOzCdX3gRt
/51HqJbQorSJP3TE0g8x0nTvuYUBtUKtK3AlRhXKVTPapEpK0BIcKdAI/t5qNxfhuLe1zts
J5+lf/V1qFBai6RCSfujcQfWpp1OklaQEn2FAd/TyTIkAyBAqRB0B1JWSdpM8VXdaKihRJK
YEyYM+/5VmHGsz0z1hb9QYa1Ny3cJDd5bpIGsCOJ7+/qK6Gf6yZvOosZkby16kx7NiqVMst
BbTxmYUUq/CuSTlOt725yWeXdNY9aiLTHai2AnsVAc/8AnWjsrNmxa+Vs0Jt2RsEN8f34qy
Q4l+Q4CnccztTkb+dEQZBjtx/ZSFJSsJcMHkk99+9PSopZ0a0KSOBG8fWqHU7wXgbpCgk/5
HdE7fpU8zXrSBCQPSnVWu/FTj3flgkuhs6ApJUDtxAIn86zWKy1+pvFBq1R8v8A5reMpbKV
WzoH+keJgd/rWrAkA07vR3paKTuBFeefFy3S109Z5dg6b7H3rS7dSR5iSoApH1/qrj9NPdP
2vXGVzlz1RpVfhSRY3AU0pBURIVq9IgVr0fDzp4Nthlp9tpKSkIQ8oJIIPI/+pR+pNTv9C4
Z+7VclDyXC2tvZe0KUpRPHMqNQYzoDG4q8s7hhxw/LOuuwoAFwrAgKIidMSJ71rBS0UUUU0
qgSaTeSPyogcxTXQChSSSkKBEjkbV4l0RbBoZy1Yc8WxZvVJZeXAccI+8Se/av/1t6pvw20
ymAQTzBNMQlLugJVC07mDz70wCVOICoVMJA+s801KVrSNxIE7naN+1SDS00hSgmQrYDgmKr
qSlbqVJ0qHGkHj+ypSEqW4NJiCYB/vtTQhIt/DWnuVAKP51EkpUoQdIXx6c7fzVO9buJ1LU
rYkAjV6mmeHqdMxq4iffampZShKtchUgq0q+tC0ktpUFEoPAmY7Ujp8wIhBTEwSRxH4c0iy
ErSvWY3gHuY+lC0KQgOeIlR5IE/zfjSoU4tbiUkeUERM09aIZhTg1DuFciZpjYVqC1bQZkq
IqROpwq1qbKVD9VXvUgZ8UbElMDcHaZrjdSEo6cuvKAdTW4PP6VO1evjilqnkFITi3luXSr
VCW9Sn0kAoA3J3Fca4u2rxpCylttpDqvEBQVOBY2StvbfzEHVBG9dnGuqfxds6tDqFqaSVJ
eA1gx+tG01bBkUClopCY3rB3iV9YddpsvDP2RgnQ5cFX+63MSkD2TM1qc3iLLNYq6sry2be
Q4giFJmDGxB7GsN0b8QcRj+ice1mcgBeM62VtpCnHAEKIBUACQIjmt9iM1j87YIvcbdN3DC
v1kHg+hHY+xq8TFLRRX/1/U8FieprLqrM3uTyibnGv8A+aMaj5N9to8sDbaZqi78Q3LNNub
3FAKdStRDVwDCUlYO6gJP6MwO8ip/4xrBxtS2LO4dShKlOQpIKNMgg787Db3rSYvIjKWDd2
GlNalKQptRBKVJUUnce4q7QdhWV636nc6fxrTdkwLnJ3ivBtGSdiqJKj7AVkOl7P7DwzNmt
3W8dS3SNgVKVJiu2q4SVKSVEwfMN+1QiAtQKTKv1piBNStracSQUqT3kKJM7+tNSVN60pUQ
QNtSuaYApxZC0pA1EjzEE/3mqziUaiEmZ7bkSOaRpTjS0lMpnsJ3FSqe1LSFagoTpk/SoEq
8RzVughR2JO8H/wAalKypKdAKyCOVehpGlFZTqGlwkFKhIg77H0p4IW0WkBRWSJOqI5qK5C
QEJhIIMg6if5qEEBtQIEODgE/t2piXtCSoAlwjyxuB9Pbmgk6SFEbbGCdjtUiXfDLiNHmA2
MkSPWo1qJ0lKSNMkGT+IqREebSFqAJMzxSa1FWrSFoA0qJBmJ9qlFwv7pkKUnaCZiuP1IpS
+nrwwZBaTBJn/Kp3r2FH3eadVe+dZYsXnH2/EaCSFIAB1A7RB5msQhxGOvLNpi+ty42Hl29
soFazblMoQSEkpAI/YBvW3tGWrezaaYbS22lI0oSIAHtUwOwNKDNL23oqlksrj8RbG4yN4z
as/wAp1QE/T1r/0PSuiCbvM9SZa2SsYy+ukLtlrQUlwhAC1AH9WeK2YG31qo1i7C3eW4xZW
zTjk61IaSkq+pA3rDdNJssH8U+pMa28hpq6aauW2dQSkLP3gkeu/avRTFFBANLSRULtnbvJ
AcYaVpMp1IBg+tNFhapCtNuyNZ1LhAGo9yalQlKBpQkAAzA9acO9ZvqzrjD9IW6FZB0ruHJ
DVu0NS1n6dh7mvO7ZOXz3VSOpsu0m3ZQyW7Sy1EltJ7ntMHeu6orHKPLvViFpDhEFUmI7fW
q7ZKyUrKo9Z96lA1oEjzzIHFWEpT8sV+WCdgZPB3/GmLtSUaxJcUnneE1WcYUktkgcwTJ37
cULa1S5qPtM9qHQA7H3pPoahh0pUOInuTAqSNKVFMjhRAJ3+lVwpSVDSJGrUZJ2Enepm3Vm
VhMK2EmQaVbTmjZROoaoAgUoUW20J0qUQBIHb0qHxCgpV5lKJjg8+hpATKwgkmNyZP41M42
UtEnzSCAZ49a4ieocddZleIbfHzjIJ0EGFmJifb0rqsg8OTpJJPmPM/zVOErQByEwFcQFCZ
7U7WolSw2kgxBE8TXI6oCk4R9IK1AuNTIIA/SJr2IbClr/0fe9QdYSrSSFAGPrWetsA2nLN
XiWBZ+GCIQr9K6ZiXFA+YEBJg7zWjTumgUopaK8+wGJY6g61z+Wy/8AhbmOvTaWTTgltlIS
FSBxO/NegQAOKBTVmN6z3UfSGH6kQpd7ZoNyEEN3KCUuIPIII9DVT4bZS6yfRds5f3Cn7pl
11hbiuVaFkD9kVrp9KXvRSbxRMUxbiW0kqIA7knaubk85jcNZrvsheM27CROpSufp6n6VgD
8ZPn7t9vAdOXuRaaEF3UEb9toNcfB4B65uXM5nGg/mrhwuKKjqDA/VSntWsZaSCdcpXJKSZ
Mf+FItBKyl3zBI2G8HemKUPMgDmQDqJnf8AtpocUXEhOokpkp07c0jYUSVDcSOSed6soSFW
iVpBMK3B2qRuDpUorIVsDB2FVVBTgCQVGJ8on+emJQkoGsKBUCYBPMDanvoASlWkgztuR/f
iqy3FeJq8LiTtzzTwoOBEoVqMjTpMbnmoyhWpSQkAAwJnff1pyUbBzQF7yAqTT/DSpxczOk
Agg+WO/tSTCy03v5TzJJPI5/GmSvlBSFTMDaB7e9PQrSmCk6u+xkV//9LTZa/Zxthc3bqwl
Nu2XII+8RwPxMVi8n0fesfDix6lbtVryr14b64W2D4iWl8e8DY/jWxx2VtMqwi4sbhLzZMz
BlPqCORXQLcKBSsKIPlVpMcxxT2RocEzo0xCZ5/vtXE6kfUMC+BqILjIOqf/AHqa9iRBSD6
06oLkras1BhTaHAIQXEkpB4Egb1wrDK5C66lu7J5u1aathCknUHV7CHE9tBMj2itCn7tOHE
0tIpQSkqJAA3JPavPsmUdYdeuYM39wMZZWIeWLN8ol5StiVJ9BuBWq6c6dtOmscqztFvO63
FOuvPr1OOrPKlHudhXX3mlpqkhaYIke9cPqvJvYXpm/v7dguusMKUhAEyY2/Ln8K826Hser
bDFMfwbu8VfYy7HzDj1zq/QukQtEJM8+1bbpDqHM3mZy2CzzVqL3H6FJdtUqCHEKGxgmtjR
TZAVBPvVe9fNvY3L6Gy4tltSw2OVECYFeDJ6gz/xCsRa5DJ2NtaF4l20ttSLhQB2SZ/V710
bTorFWbiHHjc3jiCA2LpZWloDeAOK66srjra5bskLaZulJ1hqAkr9wP78Vzsr1Dd43Kv26L
cOt+GhTSW2lEyYnUoGAfTt79qaOob5N2JstaFPeCEBCwpAkzJIiRA423q9is7cX989aXNn4
ZbYSsqRr2J/V35if566rjikXIToIOoQRI709p9AdB0kx6A8TVhtTanSIlCk6wlPFPYCkJUh
QKQTO2554qRMhK3dSiDA47b7/AM1RPqdDikAAogwd9tv2VEbZYkgSUjywDFI5qOkEqJBI44
/8N6//09efEEqlSZVABTsB61KkedsEqPskdqVY1pK9Wwg7pn17Gn6VeUlCnDIMpTG3NMBQl
1RKVaXIkEmmqRpkNwd4OobihtK0pSpahsogpj2qG8WQCErhOr7x24+tZnB4t/4kdSGVFHTe
OeGsSf8ACVjt9P5gfevcPCQ20GkISlCUhKUgbAcRFeNda41rojrSzy1o0bbEZEFF4lpEoQ4
O8DvvP51PYdZ4K6v0WrF6hxTg8qXEKRJn7skD2rQtXSR5tQBnSUxwJridUFP8H30j73jM89
v0qa9fTskClmmLQXG9OpSCYMpO9cm0wbVnknr43VzcPLSW0eO5qDaCdRSn2n1k7CuuBtAoR
90UtcDraxVkui8taouCwpVupQXMcbwT6GIrk/C44656KtL+xxrNk5cSHw0mAtaSUzJ3PH7a
2o70gMqpe9J3mfwrhdXKzSOnrpXT7TTuRA8iXIiO8TsTHrXD+FybZPR4eZDyXl3Dhu0vQCl
6YUIGwG3FYC96qvB8Rz1PjCGcV821jXlT/nKZ3Me3r9K951CAfWkUTtBHO9Qrurdp9DK320
vL+4hSxqV9B3p5A1Akgwa8P67RZs/GPCpsmUNvFsKuPCTGsnVzHtXYvb75bG3L6UEqYbU4J
kzAJj33ivGsgWsnYoyCHcm7nNRXcqLP6MJ7aSPuwP7ivSMFnrXFYKytc3mLd29UmP8AKBZQ
mPKklPJHvWxbelqTCvKZWBE+9LcPFaVBO5I+8BG81//U1pDSSNTiwo99zyf2U8upAJKwZ58
pG81Ky+lDaAkFUgJ4NKhTivMCogRMzxHpU6Vy2rUYKRMH+qh1xZTCTBI2In0qPxSEhxagTM
DamKdSHXFTI3O+30qF0tkKgrE7kxwZpwcSFJMwVDgjc70qS2rU4ggGRq1D3poWsq1AwgpOw
T+yo7l1QWlK9zAMlPNSJUsKSpIhRESk/wBVP1LgcTMb78Vlusbx2y6byDiVy6r9ElUd1GNv
wJr1To7B23T/AErYY+3QBpaSpwj9ZZEkn8a7xE8UxbTbiClxCVpnhQkVletuirTqvBO2rbT
TN8jz21wEwULHuN4NYmx6F6/yMqv8rZ4xbSYR4bYdLxHdXoP7xWfzGRvccbvA9RWyWckpTB
t3WQVN3ADid/bYTX0IOKWobtbrdm+thGt5Lai2j+UqNh+dYJec60YeS27i0PLSVHyWytLgi
eQryxx3mtbgrrIXOPJybKWrlDq0HQgpSoA7KAJJiPeumnnjmn1h/izaJuegL5xV47bi3hyE
KgOmYCFeoM10bXO4Lp7pJh9y8s2bS0abS4LYylCjGwAk7maZnusG8bj8bf2aWbm0vVwHi5A
CSJBEAkz/AOdchPxQtEJCn8a+EpKvFKFpVpgKIAEySdPpAnmtBhOrrHPXfgWzF22rwfFl5r
SD92U88jUmfrWgkVGPMJHA9a8rtcne/DV3K2WYx9y7hri5cetsi0NYSV76Vjtv3rFYO3Yz3
QLuOt3wu7Di7mARqbc1Skfj/XXsnw/z7nUXR9nf3SQi5TqaeHA1IME/jzXD6m+JFxbX19je
ncanIvWjHiPXHigNsmDz6xzE1//VoDB3uSFtnncwy/nkOpuFOPXEtJTqgI23Hp+Ypc31Znb
/AKvtFZlFzbjFrCynEpK0u7zvKtpAiT27U/IMZnrnqRGfbt04RLQ0sOOAl1zt5hPuf/Gujf
Y7KZzrW1wdpl3LBDdj8y47bg7qmJifpUNoMjjcrlunM9fm5DlsV2zikBJeQUq1aT3Pt7Gsr
c3OEZ+HXT2luwF6brVeISAXVthSt1EbgbCtKjrD5S88dRtn+nnHQ21eNEhTSonSpPM+0Vt2
XUPtJWytK0OI1oVt5h2IPemOhKEH9HKfwPenL0rQROwM7JHrUiV6UKQkEzBCo7T7UqUykkf
rRA0j8uaVsrdgJCAlOx99tqRZ8FBCQQCeRuCSKR5XgJSCDCtgIHHtSaW41/qyRG3NDqEo+4
QATyoUh0uJQkoAJJOoDkUzRrkqASNp0p3malUhstoQXEhemQdI/Kobkl06tGyYBhIHb37Un
hpSoLDqCVCR+VStKS6FqTpCgNiQB24rI9cWi7rpm7LZAXbrS8QdtQSd4/Ofwr2bAZFnLYOy
yFuqW7hhCx+XFdEbgb0ExHpFAAkGaXvHeKyHxJtml9IvvltBdbdZ8NZSCUy6iYPath2mjek
QSptJUIJAJHpTFDzGnxCYprdSVn+sn8A306+OpCj7NURrCifMQZAEbkyO1eDu2LeSfy+W6f
xikdNq0NGwKilVyhO6lJ5ggiR/XuK2tn8XekMZhrKytMXeL+WQlCLZTYJbj/SJ3Nf/1vT+m
s7051tjnbq3tWCqC08y80nxEjuD6g/lWgYxdjaOJXbWrTJSgtgtpCYSY2/7I/KnXd5a2TQV
dXTbCNhqccCRP41Vy2fxWAsV32SvWmWAOSZKj6ADcn6V5+x8ZcNksq3j7nEvoxl0sNN3T8a
Fng6kkccdzWX68ZxvRnXNjfdOotB4zKvmLRK4RIM77wmdoHqKXGYr7ZslXVnmb5jDZFxT7m
PbOghwmFAr9J/OtLadOWGLwt1ZWLIYaukqS6QslRBGmZM71zP4GtAhQurkFsBKN0q0ysKJH
vt3q1l8G26lZaedDzi2tRUvfSNQUCeTIURWdtmhY9VsWeLtHsreMMw5bsJCQlRMkrcJj8K2
PS3S3UCOrb3qbMBm2U6wGWrJtzWUpBHJ4/V/M1W+MDbV9a4jDsp/xtcXGu3UNi2gTrUT2Ef
zVir/AB2CvsM9a2GEctsct5DTWXbSCkvTA2PmKCTG1UGLJr7PR0tbuFCzkVJefegouHECCj
wx5kAdidjvxXqVs2GGkNNobS0hJQhIjyx7VFcMobA2Oo+Yg/n2qVGleslIKjtMjkVK0psqP
iAQE9o39hTtaQgBKdKOxkD1pyW0IBBBOqDtHpTXJKRo80cp0x+M0s+IoEQQkkzApFNNoCEJ
BUQtR1EjntSHSpASl0FQOxIHPeo1FJKW9e+mNSeRv7UpV/uZclwxBVyT/ZTHEnxgAtMgAgC
IioiG9ISpe8DcGalSpC/8mqDt5jEd6a4sNoKioBsaipSokgDesfn+q8ZcYF5rH3Dd1c3P+D
tNNjcqVtJB39d69j6WwzfT/TVli2xHgNAGTMqO6j+ZNdrfTwJ9KUxsBQkgeWRPpS95rKfEZ
X+wu79nWP6VFasEGPpTq//X99WtDbZWtQShIkqUYAFQJuGVuKQh1ClcwlQJp7ryGWypxaUD
1UYrkZvqjE9O4p3I3tykNNwAlBClLJ4AHrWCu/jDknGQcZ0ffqUoeVVxITvwdh/XXCLHUXW
mTt77qpu3ZtbQq8KwSkwpR7qEn9p3itsw3b27CGkaQ3ASAlOkAT2gbVTdw9unIG4QywHlkk
LSgFQ35msnf/D1l3IPZJi/vbR54lZLKwN53PAj6TUwPxBwrC2cbnmr9pYASLwS6jtIJkftp
B0Pb5NtDuevb7I3zgBW6p8wD30j0pll8N7K2vQ7eP3N+lGzbT58qBG0+vpFdfqTHY68xrWP
u7VwtLaUpvwUAlgJglY9OQKyJ6U6VXaWyU5G7bcLSnHwCQt5AJnUkjaCP2cVrMUrCWLFviL
K8ahuEtoWoEqJ3mffetAlpDraFatQTIHETO4p/gEILjadKNpHbnas71hkV4zDXt+2JeQ0A3
I3CiYH5TNWOgs90v07iLjFv3aGb21CXb+5cSUhTiiJ8x5gmK0d98Q+kbN8NvZq01aNQ8NRX
IPG4n8q896gzTedyr/VS7VTeFx1o7b2/iq0LvdYKTpngebms6nF2K+l2b3p24urvIWq23Fs
PrK3rVvklDcAGCeYI3rWdHovMgh3IZOzQHi7ptrl63S3cuI7lcfh+2tXcMfLpSpKEBRBk/2
VRfUUeGrxgTMGTwOZqRUlsLC299vNyKe0V+GhSVJSpPY9/wBlWtJ0lSvD1zBSD339qicQEA
KS4lH1NOCS6BAI23I9wJ7UxYhOhAA0Akaj/famnU68sLWgq4B2n60wIDaoSFElf57b1K2nU
onYKjY89+9Qp85S0VJnuTP9lSlokJU2NCUcebnmdjUTjOoa1JRA8s6t6VaPDCAJ8NW5AVPM
1VyTbj1u7auKSEOoUiQdwFJiRXA6Icx9hjMPbM4KyvM/8xcW/iLAStBbM6lGOIVPrttX/9D
do68e8W/Hh2zjbPiIb8Nw60uJUEISqdvOqY+ldLC9UE44ruVl4MY5F7cOqiQVEnTsAP1T+Q
qB7rDIY1xH2la2w1NocKWSolAUlwhBnlUoA95q7a5zLXF+/aus2Vm61bhzQ8FkqJSCVJOwU
kKJSe+1U2OrcmG8aLm2tFPZNoOWyG9QMlSRBBnhKio/SqvV11c3nS2eW84FMt37LLKAI0hL
jeoz33J/KvQEiBHNOrm56wbyeFuLF14MtvgIWs+kiR+PH415D13c33w8ytpe4ssrcukutMl
ST+iBXqjmFQCkCeIrmZbFZHIWDmU6wzl08hsa1MMK0NtfSOT9BWXOJcx1tbdSv4RDmDW4Cg
C91rSD92RPPtH1r1OxvGb+2avGlr0PI8RrUOZHB9K6HipR5wNwJG/vBqVSg8rSVCIBMH3/A
JqVKkuCElYUoj7uxSJ3o8QJSo6VLCIme1CocCCsoQnspPIFRB11LzZS4VIkQTt/ftUqnIU4
lShMBIBEyfWmXlhaXXgfMBSg0kxpWUiFDcbcyI2+lUrvpvF3q3CppetbRSVJdUJGrV2jvUS
sTjbG28fwoFunUDrUqAmVTHfvUVp1Hj0sW6vmdIdOpIKCNiqDO229dJHUNgFhScjbkBrxZL
seUnn27fnXB6w1Zjp69x+MWzdXbiEKDaHUyE6gqfyrnN4fLdTZC3Xn7KzsbJhKS5bMQVXKw
mApahyPxrpsdHYS0YXaox7BZdUFrCzr3AjkyR3qHqLpFrLKtHrZbLV1Y6Q14iNbTiB+qUdx
XQx2BuPtdOdyV6bi/SyplKWUBppCfQJG/tua0IWtsLVoJAUCCsgxx7etVrhxSmllTckid1e
lVCW9J8whQ2ngH+81KpfitAbFSQDJMVKw5C4KQYII3P49qsqR4dspalgK7+b22EVRLhS2kq
ASEjY/11MCpNv/AJVR8pmD2iolvfowomYQIBVJ24oK9tUAL0GAT+yR+Ff/0duhavDUUkpBG
yirkyN6CXDAUSobHnmDTAoKSlc6T2KjBpPGKQN4TqgGYPemKcBc1pXJ2hM8bGhD3m1SeBvM
7gVDdafmwVKVA5HM7ccVyOh8VbZfrDqhBQrQ06y43cIVCmnBM6T2mDPsIr0BvofDpuWFONq
eSyiA24rUhZ3hSh+sRqVBPrTbbojH2zl0lq6vEsXDBZct9Y0FMEAcTtqMQatNdI2Hhs/Mrf
u3m7lF0XX1ypS0CEz2gdhUjnTrLt27cP3l4+HG3GwhbvlbSv7wTA/nmKufYOPN7YXngw/Ys
qZtzOyEqABgeu1Znq/FN4voC8tmnHntV026pbqtSipT6STP1rcjilridYP/AC3SeRfCtBQ1
qChHlMiDvWPzuQwPUHw6ey2dtk3FuwSP0BMhYOmUKMeo343rznFXl5ZZbFMpvbm9weXZUWk
XYBWjTKSk8jYjtyIqe66IsMhlSpF07b2jiw4qzb+6TwVATtO/amYk9YO3uTdxFqnJY6xeVa
/KIUBoH6ukc7AV1bvP9S4axF7mul7i1slkJU6lwkon+Un+2K7oz7Atm3RcNhp+PCdUSAueB
/PUictZqXAvLZQKdv0wBHcH1p6MzaNAn5q1UFI1f5btPM+lWjcFzwikgjuRx32NMW4pSg6V
JSZlIjip0P6UqOiVFQIMniO9TOKQGSEgyfvFBpzDqwVKUnVzyo/1VXe0XKHGH0ktuJKVJBO
4PvG9cl7prGqQ0gMLShKfCSpDqk6RMiPapG+mMe1jvAbDqACNLgUSpJBEEGO0CpLLBWVg4X
mZC/DKQS4TJIT/AFIFdBGsQtBEBMaF7/1etV9IU6hK9flA5V2/L8KmaLnnHiAAmN1Hb9lTF
JR5NRUrSd5M09bjqG3PF8TeYEn2qodZQSsgmDIknvX/0talGoAKJJA9TvUjSlLQTqMoAA0+
s1M24EJQtazECNyIPpUzizBhRWIBClHjao3X0wCWwpBI3A52qJSUmTrgJIhKTz5d6YTqBMk
LBmATHapleG6zrU4ErV92VEkf2U1KExp8OUgRMHf+2kcCwQIH4qO+9QiAkA6juANzvH0qwN
OgkySmJ5E1El0+EE6AFHuTuBFJbkhYCgACNwSQDtxXPzuWYxlhcXj5BQ0mUhJ+8rgJ/Ou78
KMBcYrphV5ethN5k3VXTgiCAfug/tP411euMm/jsZaptTcBx16XPliA54SUqUsieNgN/esh
9vZW3xf2i9mFO3rC3GgyhY0FpDUlah3JUU+b6RzXVzmS1/KWyMu54zWNLjRYfhT9yVBKBt9
7cKkcetcxi6ymRd+Zsbk/adxkFJai8KklpGpWlTfCAdAH/wBRrc9HrvXsS7c31ybh1+5dWF
QQEpCiAEg8ARtVT4j6h0TdaZ/yzE/9KitUBtS1G+w1cWy2Hm0uNLSUqQsSFD0IPNeSi1Z6e
6ncxGZKHsRcw2pL0oZUkklKyDKSoGAYI+kCofiNjrvE9Q9NXWLwan8daJcbQzaogalH7uw2
HH7akwHwxOVwlxedSJuLbNXT5U04095rZH6oEGPXat/0d0ladHYT7PtnVvKW4XXXnB5lqPr
+G1cbP/D4ZXJ5fIu5O6eavLJTKbJaiUIXAhQ37EAxHNeXfD64Re4NzHuKPj2T+tKZ3iZG3p
M1oEdLWK7fRqeHOox5pn6e1PV0vartVNlx0qUCtTsCUkk7jaBuSYrus6UshASo6RplW5V7n
14piHS5CVJA9yD7zUviLDyiokpJ557cVabfWhCkpUQoAnzAn/y5pvirCFyUlJJI0/hzQy5o
Zlc7HYlO0TvvUxfHhoaDmpJVqA33/H8a/9PdBxH6RelUao0mQOae84lK/KCfKCBvAHeoEuw
oqSCSlIkkkVGbgLcQFCJPeSTtxTw9pcEJAG4IIkDjaroeClwEqCkoJ1Gd4jeo1TqWs6IgmD
JJqutSlocTBSNxO8/nUDhTplRVpnnv709tY16UiCpW4j3qQNpKFpJ1biAZ9+KUJKGdOmNgA
TPPekTKUoABUn6GmFQcTGgg8QQd9uKTSqCFDY7zJn8qULQiT59iQBGxpynwqQU6YPcGN/5q
Y4txS9QVKdthO2/P0pviBMRJAMDYieYpUHUIlW2xg/lTFuJGlQJB35SdqaskDyrWZ2MDY1m
lBrP/ABMweEfE2TI+bcbPDixJAI9Nh+2vc0gNoCQIHAFROMMOKb8RCVKAISVJmAed/eoPsb
GAuEWFsFOoCHFBlMrSOx23HtQzisfalsMWNu34QOjS0kaB7bbcmpLfH2lu6t1i2ZbWsypSE
BJJ94qyylKUQlISPQVmPiMT/Aq6g/7sx/SorVDcClqve3bVlYPXbwX4TTZcXpEnSBJ2rLOd
XdOPvrNww6p1tGiHLUqUdUAoGxk+ZMgetWneuMA2loJulL1/qttKUUCNUqAGwjeat2vUmJv
Grl5q6HhWpl1S0lIA4BEjcGDuNjUSOtcAohK74NKKSopWkgpgwQfQz253q9Y57G5O6VbWV0
h9xKA4rQCQEkAgz7yKxnXvQdu/jLjMdP2ptc5b/pEKtfKXt90kDYyKy+G6payDiLJ/x7bJF
AS9bXCVIJPcpnmv/9TboQ2tQUgpQryhQUODvvzTFeVbiVSANxpkg1FPhtpIc+9B0+1WGULW
hZ0gg76hPMfWk8RBCHNap570/clQ07aZAIM05KCtKtUpQoAwJg+1KkaFp0K1HeDJO4nenIU
2+lQV97kkkjvEVTdASW1EKVI0gSeJ5p6GdSpbcUUnaTJn2NVAlKyCZB1CDB/KriEBtOlJKo
VMbzxzUvjJmEtzIPY+lCQ44tWghMAxIg+lcBGcbubd64YYWpCAvUomApzVpSgHuTtv2kVXv
858ribldwwpi6t3Q1CFByJAMjiYTJ34iu1auITcrsBqcW00hReWedRIEx3gdqofbhZYQ+i1
KrRQcDLvi+Zwtgq+72SQkwamuc0TcfLsMfMOKcQ0guL0I1FGsifYR+JqFOVdTct2Py6hdrb
S4pkOSEhRUDJ9AEzPuBTWXby8yDbzA8OzbW40SFiVkSnUduJHE+9Xcpfs4yyeu7hKlNt6QQ
knkkCR+dc93MNvZL5CxbNy+2oBUK0pMiVHVvsNh9SBVK7v7i/Qy5aru7dppATcqaeAjUsjS
AZkggeYbwfeuzZP3VzcK0WaEWYWpBdW6da4UROmOJB710UIlSlBQSAoJhM7GmFCVqE7qHO1
VlNqUZBIgev48TQshaEhaokbgjvWbymPyuL6kx/UmGZbuLu2bKHmFmAtO+4P0JFei9MfECx
6ifTYXFu9jcsE6jaXKY1AclB/WFbACjuaTfVEiKQmFpEetPHpWV+I4nom7Hq6x/SorVI+6J
9KXf2r/9X3i8Y+ZsX2AGz4rakQ4nUncRuO49qw2C6fvWs7cqy+MtnW1LMXUJCtSY0qAHZQ7
RIKdydqv5vD420HyuOxra8hfDQgFJ0toS34ZUojhKUnjvMd6zVo25gl5LHZzGOrxt1u5eMk
6WmwYCSZkJEg+Xgk7bTWod6O6bt/BS468yp9QSz/AIUoFTmx1J33X5efauviemsZhLhx+xZ
UhxxCUKJWTISNua60DesL8Q+iz1JZMZHGFKMzZK8S3XMBYBkoJrz913r9SvHHShQhlWp4Bc
lY/wBHf+aajdzvVDiHclb9NXKMYwoJfLoPi+8CffsKgR1wGL0MZfG3ONAgoccSo/8A3CBz7
Vr7a7aurQvtvpeaWI1smZEUlnkbO7urmzRctKfZEOMmdSBtXVcUjQsIClEEajvAHoKgDaEt
pTKkp1ETpJj3qUJJS2sFQCe+kx33qNx1oJSAohJPJ2J3pFKaCyVhZG25G077bGom1L1CUmD
sYSYFRPL1uGUnYAgRt9f2VaQ8EnUjkiNWn270mpBBOtRTyQoHj61G629ocXaphwoUU6piYM
THauW3g7hjHt4xMOWIdaUDJCkpBlafX7wBB9/aufc9N3Vxbrty+pttCXG2dCpU6VE+ZyQSV
RpE+xro2rGSRcXYetFLN2EAPoc+4A2EjbnkH86RGMu7zGhh9ppj5exVbW6Ur1anCnTrmNhG
0e5pi8ddW2Mbx/yjN4p1JLjinI0vGTrAieTII32FSW2MvWb9y9UtJWopbcbUdltJRsrf9bV
J/E1FgbZdvbJS5ZoZdIlx1CwrxF7k8cck/jV/KW6btplC9BbLxU9rBhSdJ2j6kflXKaxr+O
v3XbBhg+IhTKEhcBseUJJHf7vbeprXpxVpcocA8Z1FyNKnFnSpARpBKeNQICpjmruEsn7O1
W0uxRbrIRrdDmrxVAnUfbcn866iClCwFAElQkAH3qNYSlYgkr0kqIHaq7qNSp1QI88jeaal
sghAUVK5ACdz7VYW0rxUSAlSdx5T6Cst1XcjHZTp3JLWhldvkkpLn3dCDGoE+lf/1vb7HKW
WTaWqyu2LjSYUWXAoA/hV0GefSmq1GFJifelmXAI9a52ezth03iXslkHCi3aidIkqJOwA7k
15rnfiZgOqum7rHW5ube5cdZLKLhuPFh1B2IJHrXrqYj60sUHisX1H0/l84pwPqaXbpdhm3
acUgJTyVqV3UQIA4EzvSYxGT6Yxxus9mkNWDBhSHoXqBA4XsoeaYB1GAK0LFy3krEPWLjLg
fbKmlqGpBkbExyK4OQ6C+2EG6yGUfVlgCWrhoaEMHaNCO3HMyd967do7d4fFPLzt9buotxt
dJSUFaAOVDfzT6c1YxGYss3jGMhYueIw8JSYgj6jtV3SB2FReEEIg7iSalAEdqrXuPs8laL
tb62auGFiFNuJCga8yzPwdVb3Dl70llXcc8fN8stRLZPoD2/GarfxRX1rhUX9vfJc6pS6Xn
HlLPhug8tmf54rPXPWTtg38pfY65Rlkuqbds0JOwH6wPcc1eses8NcspWu/bYKx9x0wpPqD
/wCdahh63uLZo2i9nEAgpMgieR+2mE/4QEhC1kJMatpNOUkABDhhSoBRHaOaRQSo7KIVEiB
IiOf56hZDQXrOpUp0hI2iBVtaSpBBBSNu3Ow/spGUhwyFwpR8wMbCptBaSEpWdKlEyewoSC
kHWSreCQPcVEto8urUoKPsIJ/uBU6bdGnSlSgUQewmTz/VSKSAUCCE7HWRvJPH9dSeGpxS0
htRb7FW0bf200gBbKVApQngmIUf771VUlsB0A6oV5hp5ketI2nxHVNFUICfuzsD605TSPGm
PKn/AEo2mv/X26WSgHzGPFmYmDMfzU4JQpqCgckwR2n3qJLul2JCN5Jj17UKaKkpXIgLjbY
xE1H4IStKwmUkBRJ7AjiaVTWlYWQopPKjzJqYNQ/rDKyhY4kCKr3OLYvWFN3TCHmFLBCXEh
Q1dj+2s1auZbozrK6yGGwwu7G5twLhhpaW06geU++3Ed69G6Z+IGD6hx7bpumLO7UooctH3
QlxChyIMT9a7eVzWMwePVe5C8at7cHZa1cn0HqfpWHuPjZ0o0FeH889yAUW5AP5kVmMtnXf
ijlLS3Zt3rbp+zWHHS6IU+5Gwj+8STV7qKwYOA8RTKT8s+ypmExoPihMD8DXsgED2pJPoaF
qS00patkpEn6CqOLylpmLBq/snfFt3RKVRH7K4mQ6Ycz4fVn7hLjUKSza2+zbYkQsyJK9ue
BJ2qq5jh0o4bu3yd8429cKU1jYbKXVrk+GgRI3M87RV3p3qK9ucjc4bOW6GMmyolK2kkNPJ
gK8pJO4BEj8aOpFYGxuWr3O3a1pcIbZtnFFTYV3UlscmJkmY9qv4rCYS2dGRxdsygupnxGF
eVwHuQDB9vSuLn77qTK2bqOn7Vy1abXCrh2EuOwf9zSeB7n8B3rp4nI5hV6qwy+NKVoQCL5
g/oHeOxMpPtXaS625q8NaSUmFQZg+hp6dxue9OBFG37arrs7Zd0m5Ww0p9KSlLhQCoA8gGu
I70P0wtu6R9h2INzPiEMpkk957fhXjnTr95hM/kOl3lM3TePlTT6d4Ejy/9r8N61ztySFAK
BkpgdxTiqEtgqUVASVRP9+1OWtWltY2SQIEiP56LULWsTCQk7KHFWG3VnVpAUBysinpcOpZ
ZKVJgkmADEelSBRCgElJBMhRjmkAUllbgGrT+R9RX//Q26yVhSlFEzqGwgUNrcIKSkJ2gzE
gU54LCQFpSGyQPpBpVOFbSf1lzKhHbekU4oECCEzKR+FVXEqRcKUSCO8etJtqCvCnmSY9v2
1L94BZQqQYJgARO1SJUspWkJnTvHB5j+uhzxVKEp0pVA3Mx7RUa2x5jrRpAmIAmKY69KEb6
Y7J3/rqLywQdIBEbgb7f+VXGbguo0FAVsEiBxSJdVACwAdUyE87Uq1u+FoCtYB2AA249Khu
A2QFaRCpB1AfntWbyvR2Eyd2u6ftlB1Q5aXpJPEkDvVD+BviXNv81lb2+x1srUxZ3C9QSZ4
J4j2ArUIaZ0pSLcJSkDSkIAAE8R+yrlmUm4LRQITwkDifaqnUiT/B65jSlIfYkgAcup3r1c
UflQoBSSCAQRuD3rit22Pwq31WTVvbP3RCUoK9CFuR5RHAJ9hNVrrMLeJatLm3LrKCtxpAK
y4oH7iTx2UDyR6VdsvDummL3Is2ab5gEam16w1I7KIBEiKmustjrVlT7l015EpWSnzkBWwM
DeD61xMVisFl1uXb97b5fIKBLj6HP8mlQI0pAPkTCiP/ABq/juncb06Vv2bjzDIC1LbU+ot
AE6idJMCPbtXMy2a6iVdsXWExybnGN7rmNVyCkEFBnYbwD3M9hXWRdW3UuHX8ldvtJWQham
jocbUCJSZGx7GuNhekLzp7JrdsMghdk8pPjMPNnWYJJXrndUnvyK2AEKiab4SVRyYM808JA
44pTtvTHCEjWRxvXh/xFt2+jOt7LqG1b/wbJakXjKR94ggkgevB+o96/9Hmp6ny7pcyDfTt
y5iPEhDyUHWADye39XvWvxeVtMlYt3No+HmFCCTsQe4IPFdJpJU0VKB0EgAJgVEy4nWCUkr
iAAB6VOlIcVAQdKuZ32H9dOd1MkHRpnZJSAI45oZC1p1EKgmRxIiOP21OFoDQQnUogweAJ9
6ruEJ8gAIMkGeN/wCanIcRrShIV5hueIHeKGw4SoFEoHuN9zU6yoBshowBEEgfmKYlxTVsC
gGdIHrUpWi7HilOoGSCQBvH0qupYLaZkbSIjaoS8VpLYlQkhICeTUqnFIUFKAVtpiB/bRKG
VN/pCoKUTAFQpcKj4elISRPI23p/haUhZSSVJGpJIE+9RgANlCUwCNQ1EcxETRZlTSipSt1
J2E8H6fnVtpwOlYKCFDcQJ7UoVAMqKZETEQOwmoyNZKNeqQfSBVZ3UHnFqUIUYCYE/wB4qI
EhSl7qhW5MDf6Va8RvUFaSJgx+P04pyUAKbcQU7wREGN/7/nXP6jWpfTVzIJ/SsESRz4qBX
rY4pao5pdw1hbx21UQ+00XEQJkp3j8Yj8awGIvlXeQfvL5firYt0vttKePiNrVLnlb7wlaR
z+rFd2zecsrBd7eNtZKz0h22u7G3lZ1g6zoHH1HY+tc5q3OMfLuPxCshiLt5m5U8lPinRo0
iElUyIHAgDtXQylsMdfWeRTjHlpZeU2lbKZcbbKPKAhsbtzMg7g1YwCGrKycu7PGocthbJc
ZdYTDrxUSpaIVBEK4BPf2p4cuMpjWL/EZdvwXUqKGbxsKS4ZJUlZ+8I3EDiO9df7TtBjnLt
p1D7TKSVfLfpNx2ATyfav/S9BvbXqm7fczNm2ixQyEuW1iVnW9v5/FCRBUUiAJMTzWjt+ob
d3BqyXy9yCglDlsGyp1LgMFEDkzt6VKjMFK8ci6tH2HryRo0lYbIEwpSdga6g4mnUGq1xeW
jJLb1yy2r+StYBryXIs3vV/U3UDmHXaqu8Qlpiw8UhbSQo6lrHI1GIBrSZFvqe3wOLaZ8Jy
6WhLF54SAUAkbr+gj9teeWlpfY565RZWDNvouE+OhLQIPl7nVsSewG1WzkOolsOoUwESp0N
pbZKzsBomTG8k6u8U+4uc5bavCZDiQgeZFtOo6lAmAe4Cdvee1djEXWRdv7j51lDTARLISI
gyUwTO5iD+NdDIXTNqmVq2WClKABKlBMmPwBNQWl/YrS22i8tytxakJAdAJKfvflUKOoMU1
aMvKugEugqSpQO4EknjjympWr5i5ffZacQTbgawk8BW4/mq8yQCdKVRpJABnedjSpeA584K
YmQI3qRR06NZUSR+W0U9RUlASAUH7v3fbj9lN16kKEyqIlG0GBt9aqPrV4ygFApCf1iKFEN
IQhIIKjECOZ/tNKlZU8NRKDJPlAifWnB0afu61pjcxvzNQ3KkqSFhIAUQkJETPrVhTyC2hP
mSCPulI/v61z3lalABQMqG427f1UWsatYUQpJO+0cVcdLwSpwqClJEyN5H41NcalsIUEKkH
VMj0qLWk3ClKAJ0kHeIJ9Kied8N1BU2Pr3PpVVt7S8YGqVcJVM1ZYQoLUsoEASNpkzUrKng
YSpCFCSe/eub1I041027qcTKXGTHrLyDXrdLX/0/c8ohLmKuULcZbBbMrfEoHuoSNvxrHXN
3cW1rbXyUMWTF6IuNLYC2io6StLsxMkECNxxVl/H5Kzt1sYbKKLYd8RLV6spKdHKEkwVJUS
JMwO01Vs8ai/xK2bm4N45ardSFtXikLbekQlJmAB2KiSOKe1cF/qXHP4lu4beUl1nIIdIUQ
lBB3k8zsCNoX22qfHW2RyCMi4/bv27rjybht5F+HGxoIIaAH3e4VtHuagybVm9i03ONunGm
3/ABHWW0J8QlzUQopbUkkoJUdUciIG9TWjLDNjZ372MbsPmX2kPi1bUpDiRuhRA0lHmI3Ik
cHapr3qReKy6kXNx49u+FC1YatHA4XATKAdwqYPp+Vce26gzOE6hD/UKS1Y5BYCWyRpszvG
4mREalGN1Ctplcs1jLNDoaduHXDpYZZSVFxXYCOB7nasivF9UYvJNZZF69fX127L1kgaWEI
idJJJAAAIBABKlCdq2+PvkZGxaukNutBY3bdQUKSQYIIPvVlSglJUeAJNYXp3pnGZ22v8tm
MUh96+u3HG13Tcr8EGEbH7ogcVqsdhMbh2VNY6yYtUK+8GmwnV9Y5q2pv2kRuK8Y6/wzPS/
XGP6oDC0Yp9RRd+CT5XTq85Hf1/Cu7aXFs8hLlupLrKwCleqdj34qTUlSkKSU6CdKvSIgfj
U2pIU7K0wFew32rm55uzurUG8uFMJZKlF4OhMeWFCT6hRFY9GYwd5cFnH2GayKSVyLdMoMk
mOAdiSfx9K6WPax2fadbVb5G2vLBJYuU3BCXFAghM7dgTttO3Nde3s8dhVX965coQu4SlTh
fcSIA78dySakxGfxWUulM2WSYcWDAbAgke0gbfSuw9CSNKgTAKRIJPelS94yoK9k8g7VbLj
ITM6lFO0HvVZABT5lJ8Tcz/ACNqYsFSiTuCPKZ71VeS4pR43+76BX9xUjakS0VgQqQqSfWp
HENHQdYk7zPvTFEawsn7vfeBzUmhC0pSpSleUxPf9naori3DjQE/5OBIPeKgQ0dEEalRpMn
tH9/yqd1sJQSgBKzuR2I4q0ClSd9TepEglU8V/9TdhLOlRUP1ZnVE7+tQXLaXGtaVQRwor9
xTHGmU+GVAgJEwDG+237KUEhSlwF+XzAdjP0qyyW0oVDaUqJBk7n+/NcvqUn+Db5KUoSXmS
nv/ALqivVxxRv60jjaHW1IcSFIUIKVCQRWJyVs5aWTlyGlJxdm429bWmoMqQpBMjgyknSQO
TNXnc+1dJuhc4oeHYsB25DriCps6A5pCe/6u/rTLu8sX7tiy+yUP3F5bKU4FqSgpaJGoE99
zwPSqqOqMam1tPsq1cW8EKZtUrd0pnUUALJPHkJBPYV2lD5LE2+VyDZTc2TC3nWbYgIUop8
23B4MVzsv1BY3CrRtu0S66LrTbLdZCwpaCkKDe483mIB/0VHtUVhnLlhvK5ZdmF2b10hNsl
ogLcJUG/NKjBkDaBt7zU9/1fjWLi4aLTzrtq6ptzQlJ06UBalbngA/nXQF9Y5nBO3a7Fdza
HUEIU2FF9IPKR3Bjb12rM2XVeRxOdctsxjBYYNKW2rdQbI8EkEhJPChA3I2SfbetrfX4srE
3KLd+740t2yNalTxH9vFYxt3P2fWjeSv0qbt32ylVo0pTgDYTMgDkpOmYG5UrsBW8D7SnA0
HE+IUawgnzafWOYp8UUm57965uewlp1DiLjF3qVG3uE6VFMSn0I9xXn2S+EKcda2lx0jdKt
8nbqGpd06Sh5PfUAOfoKlY+HnVNygfaHVabclMaLG2AA+ijBqvkPhlncXbi56e6jubm7Kpd
av1Atuj222P95qti+gcx1Dlxfdatst2duoC3sGFyhSu5PO23rJqPq7AZHM9TW2I6WtrezOD
bbdAU+WkK17iEpHtE/hVm0+EmZQTkP4UvW2VuyTfrbTqSuTPl4O394rRWfwp6ZZcauL23ey
V4ndb926pRWfcTEe1cfrfoDKXnVWLznTdvYIctxpcQ8dA1A+VUAb7fzCqjnR/xDtCi+byuP
vnyT4looFDafTSYB/m/Gr9n8NM1d2vzWV6qvmMksf5O0IDLfomO/b0qpfdIdd4hlLmNy9tl
vOElh5kNkDsqf/GqNy18Qen8iwLjHpzDL7RUpNkjSlpcxBVHYetc5XXdvb5VzH5W1usbdIg
aLk+UGByRxWoDnjtol0ap1AhUhQ/DtX//1dopspWryoEyJ5M8zU7PiHSSnyzxPEkU5TUFXi
qhX3RO1K4CFJUl0yk7QvkflVZJWFFUgAjhZ3PrvFCAhrzyYG5AV37U9SvFAO5UOQpXFTadI
QCtIBT5iCf2VB4OvxFFZIAJ2PbbtTlBCGQCAuIPPNRhkvNJ3RKN5JMxP9lPYQllSkuzpJBA
JkHeamUgpWoagdIkL4Eb9q5XVKf9jr4Jn9KwZHB/TJr1UcUs1Wv7oWWPfulFADSCslatKQB
6mDA/Cstm0NfO2DfzT6EIU7dttqbNwl8pAVIhU+WTA/ZsKY9hw7j791m48VOVKnW1izIdI2
VoUSR5YTpAMVSvG1ONJz5cTdMqtVIW4xaBXghOqVJlcg77gT92rFj0djDcfNYu+tnvDWnUh
5oOolLQQARIjkq+qq7r1wrM9PXqENr0vFy3bUwmTp+7rhUe5/rNV8ZjbJ7HYa+s31/LWTDh
bDjcqUtQgqUOdQ80j1JrjXYtrK+YF7lmW1XFy3fPxZLba0JHlkzCCSJJJnjai16Rt70v39t
fKUL21eZCy3AlayS5E+hj6AV3LLIM2AulO3tojFWhRatBKSC2sQCFngbkVayt+kWLSrSxOT
VcnQ0hEFBBHKlcBMd/56xAvM90x1O7kMp4pwzTSGV27CT4LYUoBCmkgbwZEcwJ7gV6FbX7V
/jU3dktJS4k+EXAUgnjcESN6xOcsc7icti8szcm7um0ltwqGhtQUqVN9z5iUJQO0Sa1lz1H
jsfirfIZJ02SHkhQQ8k6wYkggb7d/SuolSXEBSSFJIBBHcUKWhtMrUlAmJJilmaWmnsB2rg
9VdSNdOYlV0G/mbpS0tMWyTCnHFGAK463evbNkOHG4nISNfhNvKaUk+nmkGlwuJz971oOpM
rbW+OQLP5YWrT3iqX5tUqMAbVuK//W9/pIkUT3oo9jWE6vXf3PV+ExYyl1jMfdNuw/bEBS3
hBSkk+0xQfhb087ibyyfbeuH7vzO3z69T5X2IUePpXmfRmSVb5i96XedVcpsVrSy+jgpSrc
H+qt2ohJBW6UJHm8y4FWG7lC3NyRKdttvWeKnW4EgJnUqQog7fjtUSlFSdidvLq3JFQKC0u
Rq4AhR2narLSUlSkwlRAkKTzMetCkI1QXTrG6gDvx/wCFWSEugKQmSEwdRPP9xTF6luKhIT
qkeYHc7QPbiqz2mAvWkkyIH4/+FFulxTC2zuVHY6oj22qwthQSAok6gNwZmpEa+ZUTpEkbb
b1x+rE/7FrgAHZ1iAR/xqNq9ORugfSlqG8ft7azeeulJTboQS4Vcae81mW1Yy+y777d/cW7
S7cIcadlobyAUFUKQfKeIB2qvmLrIYa6RcM5Ju5uHHNLNksn9KyIMJH8sSd+4ia6FsnqP55
LT7GMXjlL/SaApKtBBJ2M7gx9Z7Vyeq7TTcsqQ2lDySvw3rV0sm3bASrUuSEq825BPHAO9W
cxdt4rL2d4u+ybbJWlTriW1usK1bBEDYTvxuDHrUV0i1ucI/pySbjE3upVnDehxh8Eq2IAg
AgnzCRG9OsscxncRbXNzZLtMhaQ3bPKWCXUphUp7KQrfiZFIxZO2+M+0TeXOEbeDbvyyWwU
WxCfMlQI+6Y345p6c3i7bJ3Nrikm+duda3mEQUJd7qXyoA7AmCkQOKTEu5z/ABcxYY5nHYw
alBD0uKCZEpVxoO5iNQrYOkpZUpLZcITIQIlXtvtWMyvTOT6oSi4y7qGG2w4pmyb84aJSQl
RIjUsTPMAgR3NaHpwZE9P2Yyw/wsJ82oDVAPlKu2qImO9c6/6QTlBePX96u4unk6GVFACGE
TISlPcEgTPMem1RYB1rppNpgcjl0O3TqE+AwoyUQN0hXcSDE79q/9f1fqDpp3qa4LGQeSMY
0mWmWpC1OEfeUfQdgPWulgLXKWeNbt8tdM3T7flDzaCkrSOCQe/Ncu+6gzmOyyQ5gHHsY44
Ww5bK8R1McLUkbBJ+s1pwQVEd+9cU9KYZOaXmk2LZyKjPzCiVEGI2kwPwrsoTp3kmfU0+N6
Wik3paK4XVOaucLj2FWbDb15dXKLZhDqtKNSu6iN42PFcpnprN5bJWV71LkLUt2TwfZtLFs
hOsTBUpW5iteEwTXjvXfRmVwWfc6r6Xt/GQ8P8ADbNKSdXqQByDyY3B3rMX+fuOtLRXT+Ix
l6Ly6IS6HBCWQFAkk+n5VRNlj/sjNox+azzd5hW/MlxQ8Nw6giABukTPPau5grjMWfRGPuW
G3r64cc1KCtSiGzq7/gOfWuk31JkC5bMrx5S6lbSHlBSoBWNikcnvI7VUyPU1/YPXTKrELK
Aotr85CwCkAbDmSf2Vbb6muW2i45aqDSSUqWl07AGBtE8j8BvvQx1cVeM4bYMkoQoFxcp35
7ieD+Y9a1zCxdNNvJCwlxsL3naQDFJdJdQCVEq0EnUAR9JqjLytKwAJnZUiKnQsSpAQpCj+
sJImdoqUKc8PdslWpUaZ9amafcLOlSSElIgRBG5PNcfqpxaulrpKlEnxGDtMCHU16kOBRHv
VPLstXGJuWnkKWhSIKUrCSfSCdhvWZvGWG8n4+SsXFMu49CHTdqBbbSlZ1alAEaoVPvVy4x
bFv4Ntds2rtg8R4zs6Cl3YIUJO3CQI3mKZePDEY58XrC7nFvPaHXQ8txTTZTupQiYnbbgb0
WVkMXdh9lFrcfOM+DbOlxQK0pEoSsknVtPmgn2ipbW3txeO4J9pCGQpVx4bqg6LkLJUSJ3G
lfYcbVVucxfWmSt8feY6xJXdaEKCinxG1ASpAI3IlWoT22moFWNkt161uM6g2903rsm3kBD
lqoTHhbCEgDiJ2r//0N1bPv2D7L+a8Z20ySXkutoCnEOOJWPCUlMkJK0nYAifSuy8FZm6tL
vHl1zHXKfAfLai2tkpUTJB7EgpUImpW2fsnLWbJuHWGFuFsJCCW3ZCtCASTpKQk8AAyK01R
3FwzaMKfuHUNNI3UtagAPqTWGzHV2Vt79nLWVuXOnWVFl6Uwp8kp86NpIEkjsdKt+K17d+j
KYj5vD3Fu94qJZdJJQT7xvWduOgrTIWgVkrl5/IF3x13KFFB8TtHoEwAPQT6mrS7l/pPA6b
6+eyl0tzw7UKSA46ojZG3O8mfSsvi87kcB1wqyz124r7QBOhRUpDR1AJUnslKiSkD2STzXo
l7e2+Ns3Lq7dS0yjdS1Gsne2WX6nauLsfMWDKGF/IsoWUOLcPC1iRHAhJPff0rqdK55vJ2K
bO5ebGXtR4d5b6hqQsbE+4PqK75dbS4EFaQs7hM7n8KeDNLRSTAntRO01nLvr3piwy68VdZ
dhm8QQlSVzCSexVEA/jXL+JLrF50DcX9pdtFVo43csOoWCNSVCII77mtnbLLlu24oEFSQqD
9KkNNUJIiq4YbacKm2kJUo7kJG9ZHr51jpzo3LX1niWHH7tPguqQ2Ezr8upZHMTXm2MzGa6
RwlpbZ7AX7Vu0Q0LtKpRpJlPt39a9Ct2U+GVrWfMQrjf2+tNKGklpGhJ4J0pO+1DTFupwo0
yF7k6CdXrVpOPaUhI0IcEbyjnajyoSvylMjSNiJH94/KlecOg6pJSkj7kRVRUuqAS2SDO5B
4HenGG9IKCIUJIFRayJIWpKOR5TtvVy3J0pc1kgDnTMCf/OuL1WtK8HdAJga2SkxE/pUV6k
Nk7elGo/yTX//0feL21ZvbJ62uEFbLiSlSQSCR7Ebis3gLtOVs8pZJuW1w64220+ouLbbjT
DiTv8AeCtv21IjA2CMNZJsUpuLa23UwxBRcKTsJKjylQkb7RFVUsZPp/5m3xhYv7EFTy7de
7zGolRSlI+8DuADBB9RVZDPjZRh4rOOuLxCUpDAU4y4UlOnfbQoAKSRttzV/I4XD47IjIPF
5ltbyXgGknS2/qjXI4KtQSRwaoW1yTa3l1cLvctjbd5C223G4ubd1BJUVCE7DYjk/Wrt5aO
5a8Vb31w4vGXSWnbJ1tGhxp2SrSFDcbAGT6xVZeLylrfY22XmVXboZPjtLWlEJSpOlxKdJk
giD3M1aWpzJKcs2rM292hTS3V29x4a20qVqKojmQTBG479q0r1sy+WVPNhxTS9aCR91UET+
01MNtqa4226gocQlaDylQkGlW2hxtTa0pUhQ0lJEgj0rj5rKWvTuOAYtC6+6VC3tLZHmdXE
mAPpJNR9PdRt521Wh1oW2QYOi6tCrUW1R69x/wCVdlbaFqQVoSpSdwSNx9KgN5Y/aSbJT7H
zimi4GSoaygHcxzE1z+qcpjcPixe5BlD6ml67dkgFSnADGme4E79hvUmBz9nn7Fu4tlpS5H
6ZhRhxpXdKhyDT3MXj7O8fy1vjULyBQfM2AFr/ANEE7CawuW6Pz108rOOFv7ScSlxSkedVt
oKlhDY78ITtzqUa3WCyj2SsyLuyes7xoJS+y4nYKifKrhQ9xVLO9X2ODvG7Mtu3NypJdcaZ
AJaZTupw+wHbk13be4aurdt9lYcacSFoWncKB4NSEiN6zXUFp1Qbv5rA5G00eHpVZXbUpn+
UFJ3B+u1Q9L9Ht47C3LWYbtry9v3lv3itGpClKPAB7AQKrK+FXSSr5q5bx62Q2sLLLbyg2s
jiUzW14oppG4+lMWsITqPHr6V59c9UZHquxvbTE9Mrvca8HGPmnrhLSHBuklIgkia61r0lc
ZL4asdN558l824bcdbMlJBlMHvED8qwQxnVXSOWexP2ff53HlKVWty2N0JA3ST2+k9tqt43
qRx3LvY2/sbjHX6GwvwbgbrRxII5qfKdWY3BtoN2+2hwmEpTKlH8B2q3juqMflGC9YPtOJP
O8KSY7g7iocr1DicSGjeZBhJdVskHUe3IB2Ff/9LbIeaWmS+ogpOk8hQO+xqM3C2SkpKlIM
gz2prV0tbalAHQSAdvSpw4XWtlxJgAj352qVt1xFvoS5EkCIAn2rn9RnX0rdeKZWVMT6pJd
T/ZXqI+4APSk8T2p54qFthhlxammUIUs6llKQNR9T6mpENoaRpQhKUjskQKp3WObunGXA44
y406l3U0rSVxPlV6iCdjSW2Hs7O7Fxat+DDZR4Tflb3VqnSNpknf3qVzG2bwcDtuhYcdS6s
K3BWmIP4QPyqVxlC23EQUhwEKKTpO4iZHf3pzSQhpKRMJECTJpr1szcaS60hZQoKSVCYI4N
MYsre3fuH2mgl19QU6rkqIED9lTjjajvS96KpjGWv2ockWyq6KPDC1KJ0J9Eg7Ce8c1QV0p
ihlWcky0u3umlSlTK9IIlRII4IUVEn12rp33zXyT3yIaN1p/ReMSET7xvXnnVNo/wBIWuKz
TNivJXNtcl+/uxPiLBSQocbJ32HA0itpZJxfUVtZ5n5VLutkhovI3SlXIg8HaK5uSfxOEvr
g421tldQX0JS22keIsmAFKjcIGxJ429azPTGQv8D1wvFZa5uVN5FBLYuVFUOpOxBJP3hJgb
CUjmvT+1c1eSx95c3GKZyTab0IOpDTifEb9wD3FUVdHYn5R5pLSy88y40u4cWVrXrjUVEnc
7D8BHFVLXGPdH4hNjiGLq/duFANpUf0bK9IBUT+qkkTA7nasxZ5PqrpF2cyHcnbXVyoECSt
HmSlJRJM6pJCOwFej2V4xkLNm7YKiy6kLTqSUn8QdwaspUlUwQfpTqKSN5pFHav/0/elJKk
6Y2PP0qGzs2LG1Ra27LbTTYIShtISAJ9BVscUhFcHqPo3C9VNpGStpeQIbuGlaHEfRX9Rqr
h/h30xhQks4xp95Ijx7oB1Z/E8fhUV/wDDHpDIOl1zDMtLPJtyWgfwTAqzZfD/AKUxzDjTG
DsylwaVl1vxCR9VSayOQ+E15bXinOmOoHsdbrJUbZ0FxCT/AKPoKktPhRfXkK6h6ovblM7s
Wn6JBHof/Kn5D4NYh1J+ysrk8cuPupfK0E9jB3/bWbbfzXQ10q06mt1v2QEMZVpJUk7/AK/
9/wA60drcs3SUXDaUutqQChSIIO/NQdVPD+DV0gQQpbJSI9HU9/SvUUmUpPtTo9qU8U0cin
UneiN570tIRNLRRRRRRRRXA6gvM1qRY4FhBuzDq37lJDKUA/dnuoxEDgb1J03mFZvGKN2x4
F8yrwru3KSNC/aexEEfWupdXLFjaOXNw4lphpJUtSjAAFcnAZmwzjt5cMWire8ZWGnkOpSH
QIBTME7QRV3JYXH5csG9t/EUw4HW1BaklKhwZBH5U3MnJqs0s4pKA+8sILyyIYSeVx+sR2H
rWYyHQ1zb2GMZwV8Wbm2vVXS7l8BalrVOpSj32JEbTPtWss7m5Ri0v5Vtm2fQkl4Ic1ITHc
HbaN6//9T2lPUFlcYZWUsC5esA6Ui3QVKUqYiPr+VZ/pvMZ24uk2fUWKVLiytl9DJ0t8wlX
YcGFA8RME1ocsnJOWSG8UWU3ClhBed3DSO6gP1iOwrK9PYrO9HZNbD5Xksdf3UJLW5t1Hcr
VPY7zG20960OdzT7C1Y3FtKdyamvEnwyUMo386vXgwkbk1wcJm+rOo8KwtuzGOWEKLl480C
XSD5Q22TtMblXHaa0uFyr13gGr7KWy8e+hJD6H/KElOxM/wAnuDWOuOu8kjPMXSbdKcA6pC
Eamla3EqJBdnhKRpJ+keor0UEKAKTINKOeaUcRS0UUUUUU1WxFQ3lqze2zlvctIdZcSUrbW
JCgexrzj+JTp1OQdeTcXybZRkWyXoSkek8kVT6s+HmO6e6dcvcTeX7KG3mddsp8rbcBcSNw
ePWvWEcT680+immnTxRRRRRRRRRRRRRX/9X3+kCQCSAATyY5rm32FZyV6y9dvPOMMwpNpI8
IrBkKUIlRHoTG3FcLM9NX7PULWb6cTa290sgXYWopS+J31gbRE7jeYrXpnSNUTG8UtFc7L4
oZhhu3duHG7cLCnm0AfpgP1SfSeR34rh4jpS86eyrf2VfJGLUkG6YflSnXCTqcBGyVfd9jX
Szj2QWGsbjGXUu3Uhd3p8lujuqf5XoPWslj2cz8Og87kb1vIYBa9RiQ8wtSv1QZ1D1EzuTW
8sspZ5DFN5Nh4G0cR4gcWCny+pnisXedZ5pi7cy7GOQ502lCdClIIde80FSTMDudwBAG+9b
TF5OzzFgi8sXkusL4IEQe4I7H2pMhjrPLMpYu0+K0hwLLeo6VEcBQ7j2O1MyeIs8tYfJXbZ
VbaklTaTpCgDOkx29RWVxHVWIxecZ6YthduMKWtDd24SppLkk+ElR5iCB9IqTqjH529uH75
q7etbbHtly0ZtFkruXYBBWP5M7afc1qMTfO5DHtPv2j1o8fK4y8mClQ5+o9DV6iijvRRRNJ
EGlpkT9Ky3xGH+wi7/1rHH+tRWqSITtTqKaahcvrRpbrbly0lbLfiuJUsAoR/KPoNjvXPf6
qwFslCnsxZIC0BxMvDdJ4I9qc71PhGb9qxcydum5d06Gyvc6uPpM7Va+1seLW6ujdteBaKU
h9zVs2U/eB+lWkLS62lxCgpCgFJI7g06v/1vf6KKKKQgGJ7GaWiiiiiikpaSg0RUT9szdsL
ZuGkOtLBCkLEgj6VXv8RY5K0btLpnVbtqSpLSVFKduAQOR7HarL1sxcW5t3mULZIgtqSCkj
0iqWVOSTboZxDLIddVpU84qEsj+Vp/WPtWXHSmT6eypy2GvHbxbhK7xi5d3uiSOD91MAGNv
biuv1Lkre16XcucjcXOOQ4EhYahTonlA535G31qpcdIYTN4m3+UdcaYRbhu1ct17NCQrWmf
1jA83Ndfxh090/4mQu3br5ZvzPKSNbpmAIHc7CuV0x1iMvlr/DX7Tdrk7Vc+CgkgogHkjci
YNavUNWmRMTFLRRRRTCeTE07eiaD2rKfEf/AGj3kHfxGf6VFapBlA+lJJr/1/f6ZO8b815V
kgch8Qbi5v1K+w1Xjdg6lHCnEICkBz/iypREesTVmxuG7jqvMi3zWMs3VXqbZFu+wHFqShI
SAmVCBJPapU3lnadUKXibxq+av7wrvbN1iXGChO6wdikApGx9dq5/2dlnugkOKv1BrN3gUu
1FqJh52TKuR5a9YQkIQlCdgkACnU3nmKX2paKQkCiRPNIVgckfnQFeWTtSa9xEHfegE/t70
6dqTeTB/CgTr+8CPSlJA5oSZo7UEgDkU3VMiYg0qTI5p1N1DTPYUvamKUko5/GqF7icfk3W
bi8tkPrbQpKA5uAFc+Xie01XwmCtcEu4bsVOoYeX4ngKVKEK3kpHafTjaus5BGlQmfaoizb
puEvFpsPbkOaBq3gHf8q5Nv04za9RDL/aFyu8XrDqVK8riD91OngBPaPf1rQUUUhUEgk9q/
/Q9+PFGkelLSEbHeKQHY9zWV+I/wDtGvSOzjP9KitUDAmjWKdTEiJk96aGmylUtohStR2G5
9aAw0FavCRqmZ0iaeG0BRUEJBPJilgREbCiBMxvS0RRSRS80xaSqIpuhWuREcUqmwd4FRLC
z5I7feqVCNACANo5pypgRSaZBFU8i+5Y467u0NrdW00paUJ5UQOBWZs8pm2LPGITc2OQeyL
qgh9SyEpGkqkBKRsAmPWTT7vMZZlvP5BpVu43YuIZZZWSEqISCrcCdRUoD02q7bZ6+Gdbwr
9m2q6U2h9xbSzoQ2ZlW45CgAB3mjqXqtjp65tWHmS4LhDqyoKjRoEgfiYFco9aXAsbjJLtb
dVq3cptEstOFTpcKgkztA7/AJCnXvVuRtEuurxjPhWqm2rtHjEqS4sTpSYgwkpJPvtUWP67
Xk7i0trK3YbfuAEg3LhAQrTqUmAJJBITT7jO39stzqBxZOI1Bhm2S4JWoL0lyNPEBRieBPf
Zr3WFxdOv3FqWmrLHMquXm1KldynzhIG2w2Sf/qFPc65fuhdpxdmw6m0YLzjzjpCCEoBUkb
TMnSPoTXXzOZ+ycRbXyrVTq3ltNoYSoAlSyABJ2707GZG4u768tLhlDLlqy0XdDmoJWsKJT
x2ATv71/9H0Jvq/JiybukWloQm1XevS4qPCC4SE/wCkoSd/Suvi8+/lrqyb+WQhNxbOXCiF
yUJCwlv8xJ/Cu682pcEAbAipA1EHkiN6cEnvShMT9aRIOmDyKUplJHrS0c0UUDYRWT+Ix/2
FXoJ/3Rj+lRWsH3aN/QUHg0DgUJiNqWiiiiiiiiikpaiWgqnnf9lPSZSKUmKZ4g1EH8Kr3i
HLi3Lbdyu3XIIdbAJEH0IIqhYYG1sH7QpU64q38VQWqN1OGVKMDmfT1pW+nbZrFqsnH3nW1
XXzalKiVK8TxIMDiR+VXGrJlGSdyCZLzzaGlTwEpJIj/wC41RymCx2WuFO3iHFrKEJ0hUaQ
lesfmQJ+lf/S9YZ6WsfkhY3D791ZJdU4hpzTAKgoEGAJHmJk7zFQO9G2Ly3PHubx1pZDhaU
4I1hIRrmJJIT+00606YtLLM/aVlc3NusuOrcbASpKtagpQ3G0kDipk9J2gS2w7c3T1sgqLT
DixpbBCwQABv8AfO5ntUlt0lZ2zLtui5ufk3PD1W8p0yjQAZieEARPrUV/0taXN0u4D1yhL
i/8IaSRD41BQSradM9hG21dHMYe1zCGWbtJUy2SoJBgElJT/Mo1St8Mm0N4pu8upuQQ6DpJ
JCAkKBiZAFVGulrT5hharq4LTbLTAY1AIWGySnVtvuZ9OK6eGwFvhPEW0686tSEtJLqgdDa
Z0oTAGwk11As6wDxPbtU1LRRRSd5pe1JS0hFZP4kR/AW9B2lxkf8A7UVrE7JFLQeKTtQKWi
iiiiiiiiiimOJKm1AGCRyK/9P31CQlAA4AoJ8wE1G42CoL4Ip4bEU4DikKZ23ik0pACfypA
lP4kb03wUhWx7zFOLaSNPaIqIt+dM7Jjc/SpwkTI5oKRpj1qPwvIASZjtSuN+IE7wBvSFoD
f8/ek8NISnykyR+FSwFCmhIQo78+tPFLRRRSTvFLSUdpo4rJ/Ekx0Ne+viM/0qK1iRApaKT
vQO80tFA3FFFf/9T3+iikO4MVGSdttu9IZ1Sd+KkTyr61C44tKgBxMTFKSYBmCNpp2pWxI7
U2VKE8EdqeFHTz9adqknfYd6BMHfvSaiQSTHpUZ2KFExIimqcUSPxpyioFKp/CKJKhB3k09
Ktx5p3NKpRlPoe9EnRM703UQCODH50hUqJA3PIoRuvaOO1PUopmoHFkAHnf70VIhWnSme1P
SrYbye9LJn2pCTq578UoBB9qb5tWqOafQNh+NFHeaynxIIHQt+T/ACmf6VFatPApa//V9/p
KWiiiiiiiikpYFEUU2AT9KNuKXaiQD9aOBTQtM6fwp9JI9RSKUlMTx2ppWhO8iJ5NOUpIgE
jegEHiKNaQR70LUlAlXFCFJKRHeloMCTRt7UbUhIAJMRQIIBpR60tFFf/W9/ojeabp3maXc
fSk/WrK/Egj+Al+TxrZ/pUVq0/dFLRSGloooooooooooopoEKJnmkKSd6NJj8aSDJ4ieKCF
cSOf2UBO5IAg70oT353maaEQqYoKZURsAeab4f6NaTvqPc0ga8oGkbcUpT5RIFKlCVoEHbe
nLT92O1KE7b8mjT3AB4oKZTBr/9f3pKZ3MST2p2jeaiW0opUABG8CpEI0o2ESKkAgRRRRRR
RSRPNJHmmayfxMH+wS+2nzs/h+lTWtT90UtFJFLSbH86WiiijvRSEwKb4gHrxNLrG3NE70s
7xUbawQo7807V2A3pCokKjmhRSidQMczUXiEmSCnUN5qUKkQNqWSEz3olQiYk0pUJiDX//Q
96KpGwnfikDpnZJI4Jp7clHm9TTdZlOmI7g07WCojcxSSJmNhxTtUDigEkGmhUFIjeKfO00
0KMn6xFLqCSBRrHvQVxRrkkDtQVAUoUDSaqdRSEb81lPiRP8AAa9gE+dn+lRWrHFLRRRRRR
RRSfSlpCJETSFIIA9KTwx+2aXT7mlioUMoSVQTP81f/9H37SJB9KQJAA9qFIC9jNMUyFCFS
YpUNhIG5MU+NoojcUwNwomdjSpQE/jTUt6ePx96elGkRJpNAn2maVKAJ9zNBT70hRKgZO37
adEAxSJTA33pSJoIBFJo3mTS6RSBAFKEgfnNN8MUunYbniKNAp1FFZT4jwOhr7fhbP8ASor
VJJKRIilooooopKWkr//S9+iloooooppABKvXahUxtQnuPenUUg96aCqSDG3egFRn9m1NCl
akif2Uuoyd5JGwjikSSkEGdt6NZ0iTJgUiCoIBKt6eCVJO/rTYUFq3gQKWVE7HmlQSZkRvT
uPpQN6DyBFLRRRRRRRRRWU+I8Doa+/1jP8ASorVDiiT/J/bX//T9/oooooFJS0UUUUUUUik
hSYPFIpWkb0iQQTvzvFOmRIpZopO9KKTakCQDNOpKNqWkNLRMUn3hsaKWiiig0V//9T3+ii
iisp8SAD0NezuNbP9KmtUPuiilpCYFLRSdqWk70tFFFFFFFFN0gme9LG9LRAme9FIRS0UUU
UUUUUV/9X3+iiiiiidtqKKKKKKynxHgdDXxI4Wz/SorVDgUtFIeKBxS0UUUUUUUUUUUUUUU
Uk7xSFXmFL3oncAcetf/9b32d6QKMTtRrJHoadqAFIpUUuoAj3pAqQTxRJilBpaKKKKKKKK
KKKynxGMdD3p22cZ5/1qK1Y4oopDwaBxS0UUUUUUUUCiiiv/1/f6KKKbpBoKQfaligpBEdq
TSJB9KNIiKNPuaWB6UhTQU8dopdPO9EbRREUtFFFFFFFFFFHesr8RhPQ19x99nn/WorVDii
ikUYG9LRRRRRX/0Pf6KKKKKKKKKKKKKKKOaKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKyvxHj+At/P8pn+lR
WpHFLX/0ff6av7u9OoooooooiijvRRRRRRxRRRRzvRRRQaKKKKKKKKKKKKKK//S9/oooorK
/Ecf7BcgZ4U0f/2orUjiloppUO5FKDIpdqJFFISAOaNXM7RRqE80ah6ijUD3FEj1pC4lPKg
Npo1AiQRHrSg+4pNQgSRvSyB3okTzRIpaKSR60tJIpZopCQO9LNJI9aWaSRRI9a//0/ftQk
iRtzRqHqKNSfUUhWgCSofnRrT6il1JmJH50niIInUI+tGtPJUB+NIXUASVpj60utH8pP50a
0gTqH50a0/yh+dLqT6j86yfxIWg9CZAa08td/8AjU1rRxRUN3aM31m7aXKNbDyShaZIkHkS
N6y6vhv0qVH/ABaRPpcOiP8AtU9Hw56ZCQDYu8z/AJ27+9R/Fx0vqn5B3/rTv71Kr4c9LkD
/ABe5t/yp396mH4bdL6pFg5PvdOn/APtS/wAW3Sv/AAcv/rLv71Cvht0qoQcav8Ll396gfD
XpSI+zV+v+dO/vUh+GvSkR9mq/6y7+9TU/DTpff/AXB6f4S7t/2qB8M+ltMGxdPv8ANO/vU
0/DLpfWSbJ3TER807+9T0/DTpZKCn5F0z3N07P/AHqar4Z9LHYWLojn/Cnf3qX+LPpeB/gL
xj1unef/ALqd/Ft0tx8g7zP+dO/vUfxa9Kxvj3P+tO/vUo+GvSgEfZq4/wDmnf3qB8NulAo
KGNXP/wA07v8A9ql/i36VmfsxX/WXf3qafhr0pP8A6OXP/wAy7+9SD4adLRtYO/8AWnf3qd
/Fr0rv/i5yT/yp396v/9T1M/DXpUnfHOf9ad/epP4telf+DnPr807+9Qfhr0pIP2avb/lTv
71Kfhr0of8A2Yr/AKy7+9TR8M+lAd8asjsDcu/vU7+LXpMCPsxX/WXf3qP4tekj/wCyv/8A
od/epP4tOktSj9lc/wDKHf3qUfDTpEEkYnnn/CHf3qQ/DPpEmfsgT/r3f3qd/Ft0h/wOj8X
nP3qar4Z9IKicOn8HnP3qcPht0kDP2Qn8X3P3qVXw36SWsrVh0FR7l5z96kT8NekEAgYVqD
6uLP8A/ag/DXpA84Rr/pF/vUfxa9IRH2I1H+sX+9Qfht0gecK1xH+UX+9R/Ft0jt/iZvb/A
I1z96hPw26RSZ+xm/8ApXP3qcfhx0iecK1/0i/3qEfDnpJC0rThWZSQoStZEgyNprU8Ciim
q5/KnDiiiiiikFHcUfrCig8UtA70V//V9/ooooooooo70UUd6KKKKKPWjvRRRRRRRRRRRRX
/2Q==
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD//gAcU29mdHdhcmU6IE1pY3Jvc29mdCBPZmZpY2X/2wB
DAAgGBgcGBQgHBwcJCQgKDBQNDAsLDBkSEw8UHRofHh0aHBwgJC4nICIsIxwcKDcpLDAxND
Q0Hyc5PTgyPC4zNDL/2wBDAQkJCQwLDBgNDRgyIRwhMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyM
jIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjL/wAARCAEBAT0DASIAAhEBAxEB/8QAHAAB
AAICAwEAAAAAAAAAAAAAAAcIBQYBAwQC/8QAVxAAAQMDAgMEBAULEQYGAwAAAQACAwQFEQY
hBxIxE0FRYQgicYEUFTKRsyMlN0Jyc3WhsbLBFhcYJDM0NkNSU2J0goOU0dI1RVVWo+EmVG
OSk8OiwvD/xAAUAQEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/8QAFBEBAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAP/dA
AQAKP/aAAwDAQACEQMRAD8AnhERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQ
EREBERAREQEREBERAREQERR1xC1verXfLbpXStFHUX24M7UPl3bFHkjOOn2rjk7ADocoJFR
RDQa41ppXWFssmuqeimprs7s6arpBjkfkDHdkZIyMZ9YHPcpOvt5pdPWKtu9aSKekiMjw3q
cdAPMnA96DIIoVotQcYNRWoajtVLa4LfJmSnonNBfIweGdzn2jPcpA4e6yj1vpWK6dk2GqY
8w1ULTsyQdcZ3wQQR7cdyDakWg8P9WXTUWpdZUNwfE6C1XA09KGRhpDOeQbnv2YEfqy6t41
x6XEkfxY639uWdmObn335uvcg35FGnGfW900bYaA2aaOGsrKgt7R0YeWsaMnAO2clvVbJw/
1O7VuiLfeJjGKh7CyoDNgJGkh23dnGceBQbOig7RXFu76k4tPtMk0RslU+ZlLGIgC0Ma5zX
c3Ukhu+c9VMN8vVDp2y1V2uMvZ0tMzneRuT3AAd5JwB5lBkEUNUN54q6/h+NLE63aftEhzT
moAe+VueuS1xPTrho9q7qbXurdDXyltfEOGmqKGsdyQ3akADWnO/MABsMjuaQN90EvovFd6
yShsdfW07WySwU0ksbSdnFrSQPxKH+EXFi66j1BNZtSVET5KhhkopRG2PcdY9gM7ZI7/AFT
1QTaijw6mvTeOQ02agfFDrd24h7JpPNj5XNjI3HjhfHGHU180xYrXNYaxtLU1Nc2nc90TXg
gtcftgcbgdyCRkULV114vaFg+M7u63X+2RYNQKdoDo2d5yGMcPbhwGN9lKmm9Q0GqbDTXi2
yF1PO3OHbOY4bFrh3EFBlURY++Xmi09Zau7XGTs6WlZzvIGSe4AeZJAHmUGQRQ1RXripxAi
+MbF8A09Z3uzTvqAHSTNz13a4n5mg+JUr2aCupbLRwXOpbVV0cLWzztGBI8DdwGB1KD3IiI
CIoUor7xB4l3W5VWl7rS2WyUU5p4nSRhzpSN8nLSc4wSNgMgb7lBNaLH2OnuNHY6Onu1Y2s
r44wJ6hreUSO8cYCiyp1vrLX1+q7boBtPRWujk5JbrO0OEh8sggDwABO2cjOEExotY0XatU
WqiqWaovcV1nfIDC+OMNDG43HQZ3Wvy6huw48w2AVrxanW3tjTcreUvw7fOM/jQSOij/i1r
C5aT09Ri0OiirrhUimZUSjLYRgku32z06+axEeh+JszWPqOIjWuznENPtj24H5EErosRqa3
3O56cq6Kz3I2+4SBvZVeM8mHAnp4gEe9QjLTcQYuJMGjf1d1LppaYz/CezPK0crjjl/s9c9
6CwqLDaWtt0tFggo7zdTdK1jnF9UW8pcC4kD3DZZlAREQf/9CeFCGqZ7tFx/abHHBLdPici
lZP8guw4nJyMbZ7+qm9RzPpa8ycdqbUjKYC0R0BifP2jd3crhy8uc9SO7CCObtW6rZxN0pP
xIpGw0MdV+1BS8nZB+R62xPR3JkHfA285Q4zNLuE18AJG0J2+/MXTxU0vdtTQWBtpp2zGku
LJ5syNZysHU7kZ9yzXEWyV2o9A3W021vNV1DGCNvMG8xD2uIydugKCOtORcWHaYtDrHUWZt
rNDB8HbMBzhvZt67dc5Xr9H9tRFbdSU9SR2sdxw9rT6ofjDsfN+JSRpC3VNn0dZrbWNDaml
o4opWtdkBzWgEZ71rHC/St30w7URusLY/htwdPCWyNdzMOdzjp16INP1LDqXhNqe+ars9NT
V1iusgkqWSvwYZXO7xkH5TnYIyMOwcbLNcOdOagumraniDqdkEE9bTBlHTQnPLGQMOO5x6o
GNydznC2bijYLjqfQNdarVE2WrlfEWMc8NBDXtJ3O3QFbDYqWWh09baSdobNBSxRSAHOHNY
Ad/aEEXcUI2XbixoG0yR87GTOne3lzzNL2kg+WIitUtmoDw8s/EPSr5hHJTPL7c1x9ZwkIj
yP7Jjd86ki6aTu1w43WfUpp4/iihoTEZDIObnxLj1evV4+ZYHiVwnrtW67tl2oRC2klayO4
Fz+VzQ0/KA7yW7e4INQprINH13CireOzlq5XOqHbDeR7Dv7GyAH2Le/SDbUO4cxGHPZNr4z
Nj+TyvAz5cxb78LI8VtIXXUltsjrDCx9Xb61soYZBGAzHXJ8CGrd7zZ6K/wBnqrXcYRLSVL
CyRp/ER4EHBB7iEH3anUb7RROt4aKIwMNOG9Oz5Ry492FoHHZ9I3hfVtqCwSunhFOHdS/nB
OPPl5/dlYWi0xxQ0JG+26aq7febQHE07K08r4Qd8bkY9xI8gvTRcPdUavv9LeOIdbTGmpHc
9PaaXePP9LuxsM7uJ6ZA2QbZTCdvB+NtYXtnFhAlOPWDuw396g6i0/UP4N2fV9qBbdLHWyS
lzRkmLtM+/ldg+wuVlrlTvqrTWU0QHPLA+NudhktIC1HhvpCq09w+FgvkUEj3vmEsbHc7HM
eenvBQaDp2/Uup+PVqvVOcMq7RztYHZ5Xhjg5p8MEO+YHvWb4+fwfsGTj67R7+HqOXh0Fwh
uukeJct1fNA60QNlFO4PzI8OGGgjGxAO58ltPFnR921lYrdS2d0LZ6etbO50r+XDQ1wyNtz
khBvFfJSw26pkriwUjYnGYyfJ5MetnyxlRZ6PTagaCrTICIHXF5hz3jkZnHlkfPlcXbRXEb
WVTLQ37UFHRWF0pzDRN+qSszsCMeGOriPIqTbJZqHT1mpbVboeypKZnIxvee8knvJOST4lB
71GXHqGeXhjM6EOLI6qF8vL/JyRv5ZLVJq89fQ0tzoJ6GthZPTTsMckbxkOaUEOWDTnFGs0
9bqi2a5tzaCSmjMDWwNw1nKMN/c+4be5S7ZoK+mstHBdallVXxwtbUTsbgSPA3IGB19iiym
4b660bNLDonU9ObXI/mFJcW57PPh6rh7SOXPgpTszbkyz0jbw+nfcRGBUOp89mX95bkDZB7
kWsWGi1ZBqe9z3q401RZ5Xg26CNuHRNyevqjuwOpyd1s6Aq2cMbZxDrrHcX6SvduoKAV8jZ
I6loLjLysJI+pu2xyjr3HZWTWjcLdHXHRWn66huUtNJNUVz6lpp3Oc0NLWAA5A39UoM22kv
f6h5aSvqY6m9GikY+aEcrXSlpwRsMb47goJ4Vae1Xe9Nzu0/rMWuOCpIlouQktcQPWPt/QV
ZRRhf+FldHqGfUOir66yXCpdzVEJGYZD3nAB6nfBBGd9kG0aKseobHRVMOoL+bxI94MUhZy
mNuNx5rS5jj0mqbpvaT3+TlumjKTV9HR1TNX3GirpzIPg76VvKAzG+fVbvlY6XRlwfxgh1c
J6f4AyhNOY+Z3ac2COmMY38UGc1ZpS2aysclqukbjEXc8cjDh8TwCA5p8dz86ierZrng1DH
Vivbf8ASzHBj45ctfACcDrkt64BBLcncDIUmazotYVkFINI3OioZGucag1TOYPGBygeq7vz
4dVoVfw54kaqYLfqjV9EbUZA6SOli9Z4ByNgxvuydsDqgly3V0NztlLX0xJgqoWTRkjB5XA
EfiKiiuaR6T9tJbgG2Eg4xn1JPnUs0VHDb6CnoqZvLBTxNijbnOGtAAHzBafVaKrp+LtFrB
tVB8Dp6M07oTzdpkh422xj1h3+KDd0REBERAREQEREBERAREQEREBERAREQFwDkuHKRg4ye
9cogIiICIiAiIgIiICIiAdh0z5LhpJaCQQSOh7lyiAiIgIiICIiAiIgIiICIiD/0Z4Ge9ER
AREQEREBERAREQEREBERAREQBnvREQEREBERAREQEREBERAREQEREBEXzzt5wzPrEZx5IPp
ERAREQEREBETuQEXhuN4tllgbLdLlS0UZ2a+pmbGHHyyRkrx0WsNNXKqhpaHUFrqaib9zhi
q2Oe7bOA0HOfL2oM0iIgIvFc7tb7JROrbnWQ0lMHBplmfytyeg3WEdxH0W0AnU9r3GdqhpQ
bQix1ov1pv9O+otFwp62KN3I98Dw4NdjOD7isjkHO/RARFrWvLvWWPSlTX2+426iqot2Or/
ANzk2PqDcese7ruOiDZUUT8OeJ1y15qWWOZ1st9FFAMUZfzVE8mPWLMkeqNz0ONvMqWEBER
ARRpJrC/ak4lVOmdOT0lFRWsZr6meMPkec4Ijbnu6Z8ck9wMloCIhOBk9EBFplTxZ0LSVzq
OXUVP2zXcpMccj2Z+7a0t/Gtso6ymuFJFV0dRFUU8reaOWJ4c1w8QR1Qd6IiAi6KysprfSS
1dZURU9NE3mklleGtaPEkrUKfi9oOqrRSR6hhEjncodJFIxhP3bmhoHmThBuyd64BDmhzSC
CMgjvXKAiLXr9rnTWmK+norzdYqSoqBzRscxzts4ySAQ0Z7zgbHwQbCi65aiGGmfUySNELG
GRz+oDQMk/Msbp3U1n1XbnXCy1nwqmZIYnP7NzMPABIw4A9HD50GWREQEWGOqrK3VI00az6
7uj7UU/ZP3bgnPNjl6DxWnPvOpLHda3Uus7syz6djk7KmtsETZ3SZHql7mtJGfI9fAdQkpF
00lVDX0UFZTP54J42yxvH2zXDIPzFdyAThEQADoEH//0p4REQV0usFkvHHW8Uev6iWKka3s
6ASSGOPHq8gLh0BBJ7hknKlOycJ9GWS6U12t1ueKmA88MhqZHgHHXBdg9Vk9W6DsGtaZsd3
pOaZjeWKpiPLLGPAHvHkchRI1l94Kays9ALs+4aaukpYIZOsY5mhxDd+Vw52nI2d3jwCwBA
IwRkIuCA5pa4Ag7EHvXKDGX3T9r1NbDbrxSippC8PMZe5u46HLSCoEu+hdN0vHqz6chtjWW
iop+eSnEzzzHkkOc83MN2jv7lY5QrqED9k5pt7XBwfRBwIOftJv8kEo6d0rZNJ0s1LZKEUk
Mz+0e0SPfl2MZ9YnuCzKIgKDdX0cGtuPFLp27zOFot1L2roefkDjyc5388tBOxwPepyUCXm
yU2o/SJulnrHSCmq7eGSOi2e0di07EggHYb+aDw8XrHpXSws1ZpR0VHfW1ILIaOTmJZuQ8j
JwQ4ADxyeuNrCQOldTwmZgbKWDnA6B2N/xqu/EThZRcO7VS6n0/cqvtqWrjwyqDH4dnLXAh
oGxA2IKn+y1rrlYrfXvAa+ppo5nBvQFzQdvnQe5ERBC/D+IRce9bNbkDle725kYf0qaFDHD
8k8e9b8wweR/fn+MYpnQFH3Gm51Ns4Y3B1LIY3zvjgc5pwQxzvWHvGR71IKjPjz9jCo/rUP
5UGFsWm+F9u4fUTL660fC5aNktVJNUM+EB72B5DcHmBHMMAd2PHf79Hh1WdM3dpMhtza3FK
X+PL63/wCvvyu+x8HNG3/SNpr6ikq46qqoKd75WVLg4Ext3wct/EvDwYnqbPrDVGj2Vpq7X
QSOfTucc8pD+U48M53HTI270E1IiIIa491UtQ3TGnxM6OC41hM3L1IaWNH55OPILp4hWXhh
a9BVsFK21R18MXLSGlla6oMv2uSCXEbb52696+uObT+qPQ7+UkCteM5/pxbL61XwL0vTacu
dfbpa6Crp6eSePmmDmEtaXYILem3cUG48I3Vr+FtiNeXmXsnBnP17Pnd2fu5OXHlhbso94L
XqrvfDekfWyOlmpZX03aOOS5rcFufYCB7lISAq78XrBNqfjJQWemcG1E9qJiz3vYJnhvvLQ
M+asQoU1VK6H0mdMOb1NG1vuPbA/lQZThTqwag4cVtquD+WttMDqaYPOCYuUhrjnwALT9z5
rq9Hb7Htb+FJPoolrevI5uGfFNmpqVjhab1G9lTHFj5RGHjHjnlePPK2T0dvse1v4Uk+iiQ
S4iIghK+1kNk9Jm2VdwlbT0tRRhjZZHBrd43tGSf6Qwslx/ulC3QMdD8KiNTUVUb44g4Fzm
gEk48MEb+YW66z0NZNb25tPdYXdpFkw1ER5ZIz34PeD4HZQzwJ0PYdQQ1d6ukL6mqoalrYY
Xn6kNg4OI+2Oc7HbbognTSdLLQ6NsdJO0tlgt9PE8EYw5sbQfxhZhEQEREBERBFd/0LxDuN
9rqq3a4NHRTTF8NO10jezbnZuy67HwguB1JQ3zV2pZrzNREPggLXcgcDkbuPQHBwAMn8e26
r4i6d0ZWQUl5qJo5p4+0YI4XP9XOOo8wtfPHjQwGRV1h8hSuQSWijMceNDYz8KrOuMfBXL4
PHzRA/jLgdv/Lf9/8A+wgk9aTddCS3HiladYi4MZHQU/YmmMWS/wDdNw7O37p4dywf6/8Ao
rGfrl7Pgw/1Lh/pAaKa4gC5PHi2mGD87kEpoor/AGQOi/5u6f4dv+pP2QOi/wCbun+Hb/qQ
SotHboCRvFl2thcW9m6DsjS9lvnswz5Wem2ei2+310Vzt9LXU4d2FTCyeMuGCWuGRkeOCF6
UGrcQdIv1vpV9mjrG0jnSskEro+ceqemMhZuzW/4psdvtvOH/AASmjg5gMB3I0Nzj3L3IgI
i1nU3EDTOkQW3W5xtqAMimi9eU+Hqjp7TgIPJYtBiya+veqfjIzG5tLfg3YcvZ7tPyuY5+T
4DqtxUG3T0kKCKUstOn6ioZviSpnEW/d6oDsj3hYM+kfe+0yLFbxHn5JkfnHtz+hBY5a1rv
SI1vpiSymtNHzyMk7YRdpjlOcYyPyqKKL0kz6ra7TP3T4Kv8jSz9KkDTfGDR+pZGQR15oat
+wgrW9mSfAOyWn2Zyg1yo4KXWXs44dfXGClZBFAIGQuDeVkbWHYSgb8uenf3rddD6BtGg7d
JT27tJZ5yDUVMvy5CM4G2wAycDz71tQIIBByCiAiIg1DWmgoNZ19kq5a59K61zmZoZGHdpk
tOOu3yAtnr6UV1vqaNzi1tRC+IuHUcwx+lehEGs6F0dDofTxtEFZJVMMzpu0ewNOXAbYHsW
zLA6r1jZtGWz4dd6nkDsiKFg5pJnAdGj9JwBncqE7n6R90fUv+KrHRxQZ9Q1T3SOI8TyloH
s7vNBYpafdNAU904iW3V7q+aOahiEYp2sHK/HP39R8v8AEomtnpH3Nk7BdbFRyxdHmle6Nw
8wHF3zfjUzaQ1xZNbUDqm01BMkeO2p5RyyxZ8R4eYyEHZrHSVBrTT0tory5jXOD4pmAc0Tx
0cM+8HyJXn0Joul0Jp91qpaqWpD53TvlkABLiANgOgw0LZ0QEWN1BeYtPafr7vPE+WOjhdK
5jOrsdwyooHpH2PvsdxG/c9n+aCaC0EEePValoHQFHoGhraWkrZ6ptVMJS6YAFoAwBt+VaI
fSPseRix3HGd/XZ/muP2R9k7Ro+I7hyH5Ti9mR7soJqREJAGScAICIiD/054PsyiIgrd6R3
8LLR/UT+e5Qwpn9I7+Flo/qJ/PcoYQEREBERAREQXc0Zn9Qun89fi2n+jas4te0Gebh/p08
5f9boPWd1P1MLYUBEUf8X9aP0fo54pH8txryaenIIywY9Z/uG3tcEGl8WOMktBUz6e0xMGz
s9Spr2EHkPeyPz8Xd3QeKr9LLJPK+WWR0kjyXOe85LiepJ718kkkknJPUlcICIiAiIgk/hp
xduGk6iC23aWSrsZPLynd9N5sPUt/o/N52kpqmCtpYqqmlZNBMwPjkYctc0jIIPgqGKxXo9
askrbdW6YqpOZ1G34RS569kTh49gcWn+35IJu370REBFxj1id9xjquUFO+KupKnUev7m+WR
xp6OZ1LTsPRrGEjp5kE+9aWvffMm/3LLuY/CpfW8fWO68CAsxpjUlfpO/013t0nLNC71mE+
rKw9WO8iP8+oWHRBeix3ik1BY6O7UL+anqohIzfcZ6tPmDkHzBWQVf8A0e9YiOSp0nVyAB5
NRRFx78euwe4cwHk5WAQarxKa5/DXUIYAT8CkO5xsBk/iVMVdPiEwP4c6jBJH1unPzMJVLE
BERBfhFwM4Geq5QEREBETuQQzxn4eah1je7bWWSkjnZDTGKQunazB5sjZ2PFRl+sbr3/hcH
+Lj/wBStmvljAxvK3OOu5ygp1qDhdqvS9okut1oYoqSNzWue2oY8guOBsDnqtOVseOn2LK/
79D+eFU5AXrtluqbvdKW20bQ6pqpWwxNLsAuccDc9F5FsfD8NPETTgcAR8Ywdfuwg2scBNb
nrDQjr1qR/kvr9YPW/wDN2/8AxP8A2VqM7470QYfSdsqLNpCz2yr5PhFJRxQychyOZrQDgr
MIiAqvekDeXV+vo7aD9Tt1MxmM/bv9cn5iz5laFU14ozGfidqB5GMVZZ/7QG/oQaiiIg2LR
Wj67W+o4rRRObF6pkmmfuIoxjLsd53AA8SOnVTyz0d9KClDH192dNjeQSxgZ9nIsB6NlIwn
UNYRmQdhED4A85P5B8ynxBT3iPw5rOH9zhY+cVVBVAmnqA3lJIxlrh3EZHt+cDSVP3pF6ho
ZKa26eikbJWxzfCpg057JvKWtB8zzE48APEKAUBSFwTr3UPFO2MBPJUslgfjvBYSP/wAmtU
ere+DVM+p4q2UM6RukkcfACN3/AGHvQW9REQEREFF76MahuYznFXLv/bKx6y2qG8mrr03ri
vnH/UcsSgIiIPXa7jUWe60lypHBtRSytmjJGRzNORkeCuxpq/0mp9O0N5oiexqo+blPVjhs
5p8wQR7lRxTbwA1r8CuUulK2U9hVky0eftZQPWb7HAZ9rfNBMvEQyN4dai7NrSfi+YO5iRt
yHPQHdUtV1eIGP1utR5OPrbP3/wBAqlSAiIgvuCCAQcgrlfLCHRtLRhpAIX0gIiIP/9SeER
EBERBHHHT7Flf9+h/PCqcrY8cxnhXcNxtND9IFU5AWw6Edy8QNOnm5frjBv/eBa8s5otxZr
rT7hjIuVP1Gf4xqC7fKOYuwOYjBK5REBERAVMOJJJ4k6iyMft6T8queqY8Svslai/r0n5UG
qoiIN30HxLuGgKWvioKGlqHVj43OdOXYby52ABHXK9954361u0b4o62G3xuPSji5XAeHMSX
D3EKOUQfcssk8z5ppHySvcXPe85LiepJPUr4RctAc4AuDQTguPQfMg4U/+j1pGWIVmqquIt
bI001HzD5QyC948tg0H7pYbhvw30VeqqKWv1VTXOoaeb4ug5oQ7HjzgPcPYB7VY6CCKlp44
IImRQxtDGRsbhrWjYADuCDsREQEREFHtV7awve+f2/Pv/eOWIWX1X/DG+fhCf6RyxCAvp0b
2NY57HNDxzNJGOYZIyPEZBHuXypbqtGOvvASz36lY59bbDPzjHyqftXlw/sn1vZzIIkXfRV
lRbq+nraWQx1FPI2WJ46tc05B+cLoRBbm4ajp9W8EbreIeX6vaZ+1YP4uQMIc33EbeWCqjK
QdA6xfbdN6o01VTNFFX22pkgDjjlnEZ2H3TRj2gKPkBERBfGik7Whp5OUN54mu5R0GQu9eW
2f7Ko/vDPzQvUgIiICIiAiIgj7ja3m4TXc82OV0Bx4/VmD9KqQrc8ayRwlvWBkEwZ36fV41
UZAWb0d/DiwfhKn+kasIs3o7+HFg/CVP9I1Bd1ERAREQD7cKmXEwAcS9Q4z+/X9RhXNxvlU
04nxmPibqFp76tzvnwf0oNSREQEUq8IOHNl13S3d92krGOpHxNj+DyBo9YOznLTnoFvFd6O
FmfFigvtfDJjrPGyUfMA1BXJFu+t+FmoNDxCqq2xVVuLuUVVOSQ0noHA7tJ9481pCACQQQc
EdCFN3B/ixXxXin05qCskqaWqIipaiZ2XQv7mlx3LTsN+hx3KEV20s8lLVw1ELiyWJ7XscO
ocDkFBfNF8RPMkLHkYLmgkL7QERcZPMRjbHVBR/Vf8Mb5+EJ/pHLELNavaWa1vrSMEXCoBH
945YVAVs+CjWTcJLbG+NrmOdO1zSMhwMrs5VTFbPgcc8KbZ5Sz/SuQV34i6Rk0ZrGrtoafg
jz21I7rmJxOB7RuD7FqitZxs0b+qXR7rhTRl1wtYdNGGjJfH9u35hzD7nzVU0BERAREQXut
n+yqP7wz80L1Ly2z/ZVH94Z+aF6kBERB//VnhERAREQaDxp+xJfP7j6eNVFVuuNP2JL5/cf
TxqoqAs1o4A63sAIyDcaf6RqwqzOkncms7E7+TcKc/8AUagu+iIgIiEgdSgKm/FRhZxP1AC
4H9tZznPVoKuO5rXjDmgjIOCO8bhU64rsazijfw0AD4QDsO8taSg01ERBP3o1vf2eo49uQG
nd17/qinpQH6NeP/Eu2/7W3/8AkU+INR4kAVHDzUsMtM8xsoHPa9xbyuIBIxvnLSAdwO7GV
TVXR4i78ONRb/7vm/NKpcgIiIL40efgVP4dk38gXeuii/eNP96b+Rd6Ac426ogz3ogpJrUO
Gu9QBxJd8ZVGST/6jlgln9ckHX+oiM4+MqjqMfxju5YBAVtOB32KbZ98n+lcqlq2fA/bhRb
Ns/VJ9v71yCRCA4EEAg7EFVB4r6NOjtaTxQx8turM1FJgbNaTuz+ydvZjxVvmkuYHFpaSM4
PULQ+LWi26w0dN8HhD7nQgz0hA9Z38pn9oDp4hqCoiJ0OCiAiIgvba3c1pov6vGdvuQvWPN
eCyPdLYrfIXNdzU0bgWjAOWBe9AyBjfqiIgIiDYdc+aAiIg0HjT9iS+f3H08aqKre8ZWh3C
a+g/yYT/ANZiqEgLMaTfyaysb8gctwpzuQP4xveVh1ktOkN1NanHOBWQk4IB+WPEH8iC8yH
cdceaIgIiICp1xZz+ulf8/wA+PzGq4qp3xa+ynf8A7+38xqDS0REE8+jV+66l+5pv/tU/qA
PRq/ddS/c03/2qf0Gs8Rfscaj/AAfN+aVS1XS4ifY41F+D5vzSqWoCIiC+NF+8af7038i78
A426Loos/AKfPXsm/kC70BERBSjXv2Q9SfhOo+kcteWxa9B/XD1Jt/vOo+kctdwcZxsgK2f
A77FVt2x9Vn9/wBUcqmgEkAAnOwVseBzXt4XUDXte0iabZ238YUEjIiA5QVQ4z6JfpbVz6+
nZ9bbo500RA2jkzl7PnOR5HyKjZXc1bpih1fp2ptFe09nIOaORvyo5B0cM+H4wSFUDVWkbv
o+6uoLtSujOSYpQMslb4tPf7OoQYJMZOAilfg7w1rL/fKW/XKndFZ6R4lYZG/vmRpy1oB6t
B3J6bY9gWXtlOaS00dMW8phgZGRtthoHcvURkYRN90BE32RB//WnhERAREQdVTTU9ZTvp6q
CKeB4w+OVgc1w8wdisX+pHTX/L1p/wAFH/pWZRBhv1I6a/5etP8Ago/9K+4tL6eglbLFYrZ
HIxwc1zKSMFpG4IOOqyyICYBxt0REBERAXkmtVuqJXSz0FLLI7q98LXE+8hetEHg+JLT/AM
Lov8Oz/JPiS0/8Lov8Oz/Je9EHRTUVJRhwpaWGDm+V2UYbn24XegIPQog+XsZJG5j2hzHAh
zXDIIPcV5G2e2NOW26kG2NoG9PmXtRB5HWq3PILqClcQ4PGYWnDh0PTqux9HTP+VTQncH1o
wei70QEREBERB1mCJxJMTCT1JaN0+Dw4x2MePuQuxN8+SDrEEIxiKMY3+SF2IiAiIgLz1tB
R3KmdTV1JBVQO6xzxh7T7ivQiDWKbh1o2knE0OmraJAcgugDsH2HK2ZrQ1oa0ANAwAO5c77
ogIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAib58kQEREBERAQ7DpnyREDPTzREQEREB
FwSAQN9/JcoCIiAiIgIiICIiD//154REQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAR
EQEREBERAREQEREBERAREQEREH//2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD//gAcU29mdHdhcmU6IE1pY3Jvc29mdCBPZmZpY2X/2wB
DAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj
4+JS5ESUM8SDc9Pjv/2wBDAQoLCw4NDhwQEBw7KCIoOzs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7O
zs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozv/wAARCAKOAZcDASIAAhEBAxEB/8QAHAAA
AgIDAQEAAAAAAAAAAAAABAUDBgECBwAI/8QATBAAAgEDAwEFBAYGCAQFAwUBAQIDAAQRBRI
hMQYTIkFRFDJhcRUjQoGRsQczUnKhwRYkNUNTYnOyNmOS0SUmNOHwVZOiRFR0gsJF/8QAGQ
EBAQEBAQEAAAAAAAAAAAAAAAECAwQF/8QAKxEBAQEBAAICAgIBAwMFAAAAABEBAgMhEjEEQ
RNRIjJhcRQj4SRCUqHB/90ABAAo/9oADAMBAAIRAxEAPwDmNl4b2H99a6vAq7fdrk1n/wCt
h/fWurx/q1oCtq1Krd37v2qHFb/ZrUYbCplrQrt/6a2pBNWxWo1oiLGeelajKBF5qbbW/wB
qtq3Ea7Vr21a9WVWtQY2rWjLU1Z20gEZahZeaYbF5ocxc0gE2Vju6KEfNbd1USAilalKP7u
sd3UigvE6BT0FY7qju6rbuqgCih8RGzd51gryeMfCmAj4rQJyasAe3/LW69OevlRO2vbM9O
tIBttbbKn7utttIBu7rPd0SE3H7q0xjj0qEDmPmsuzGMIei81KwrFBDtXZx1rVkqY9a0ahE
Wxa0ZamIyRzionGGIzn41VRlea0K81LXmTaAx6GkRGOlerPyr1IMjpWD1rx4ANYLVIrbaGr
ZUjUHcma0HIrB60glOzuxsBDedQugJyTk16sGotVHW3lh1dgXcRsRjHyFAxPM+ooqO5DsBz
TTtBMv0nGqgd4q1HpNu41SFzt5UtgHnrXPftvPpbo3jaJRJ1UAHiobrSo50ZkUEEVHkdQMG
p4bh42znjIyPWm4lcv123FrrE8KjaFI4+4GvVP2okWbtDeSKu0Fxx9wr1RoDp39oW3+qtdU
i6Vyuw/tK2/1VrqUXStJogVtWlb1WW9Qy3hR+6jTe1EIlAwyLDcTu/rXPvqbk9PV+P4s6u7
lgqC+xL3U8ex6aqGKbh7tImmW9u4QnlTn3YzV8e7t9n5Pizj4+pu/oNNqQSTuooWlYVva3y
3EndvG0cg8qCsLmG1id5ftNWklylxqEDp1DYrnnm3Mza9W/ic7eM49Zff/AAdXU/ssHe7c4
qSJu8iVx581BqsTNp0mPIVrY31oLGPMqKQORXf5f5zXizw3xfLnLqS3vFmuJIwpBjOKlub1
NPiMjpvzS/SAZLq4nX3S2Kzrg72S2g/aasfydfx/L9u2/jcf9RnH6/8ABlaXEF7a96FwTQl
9fxWbqjZ8VD6KWhmuLRuqHIoC8Htl1czfZiGKxvl6zj5ft24/C438jeN/04fxgOoYdCM1mX
uoY+8lfatRaZ47GI+i0G6HU9Y7iTiKEdK69eTczHk8fgzrvq/WMvrVoGwA5X1xRdpNBeeKJ
s/Cj1tokQIqLtAxikup2/0dcxXtuNmWw4+FZvfPvpvjjweX/HnNzf17pr3eAT6ULDeW09y0
CN4lOD86OyHt946MmaqiwsneXydYZvF8s1PL5Ph9Nfjfjc+TOvl61ZLiSO1j7yXpXkCyIHX
3WGR8qB1mYTaOsidHYN+NMbQYs4h6xr+Vb563djj34c58edf7wvl1G0hkZHlwwOMbaJs72N
nVoJAzqOaX20Ec2u3SvGGwPOs6lpiWyi9tRsdDyBXP+TuX9PRv4/g+WcXc60wYlmJPUmvba
2tbk31lBKyjdtGfnipQuDiu+bceHvn47uP/0LTtrSTaoJY4AomVDCpLdCu6kCRtq1y7TPtg
RiAPWt9dz6+2/D4fnd62YPW4gkbakgOKk9a1t7K0t2DxIM0Sy7juxjNXnd/bHecZs4+gZXk
1qehqd15NR8c5FacYhPSoTt3nccCij0pTcr7Rf903urWe+vi7+Hxfybt2Zn7T+EsQhyPWvH
gc1iO1igbKVHdTGEAL7zVM69XUzx5138eN/wDxuK9Qq2bN4pGOT1FFRoEQKOgpz11v3jXk4
449c9Xf+Hs4rYoe7DHoTQX/AOvf5VtPIVj65/lWfn63V3wbnfPN+xG70r3Wgkti6Bu8PNER
x92mN1Xnrd+8PL4uONmdXf8Aj/ykz4sev8azIB027ceVCzQ8lxKwI9K0RGkAd5GJJrG+Tc6
kdefBxvj+fz/+lb1cquoTyA+IYx+FTdlz3t5NNu6ChdSH/iNwoGVUjP4Ci+ypBublgMDA4q
vOse0Im4PyDWM5bJOeRW2c5+dZQqGbcm7IrTDmnaH+3bv9/wDkK9WNf41u5+Y/IV6st4g07
+0rb/VWuqR1y3S/7VtP9Va6lHWk1NWRXlXw7vs1L9mkZeSh9PXdPP8AOiV92t4YEiJZB1rO
5dx348mcc7z/AGEv41ikt3Twtupq/Fuzf5a1e3SfYHXpRQjyu2mc7m7uL15c655539Eumnf
CLdVyZGJJ9BU99CsV5ZKi4561vYR91rMsG3ComRRFx3c99GD70fIFY/j/AMI6f9Rz/Nvf62
me3ikN9Y2/01bp3Y2uMkVYB0oeS0ikvEuTnvI+lb8nPzc/x/N/Fu6kWJIo9qLtFJ7z6zXbe
P8AZGafZzz60G1jEb43RzuxTrLmZh4fJnG7u/so1Jm0/Uu/H94hFb2dp/4JLJ/igtTW706H
UFCSbvDzUqW6CHuV90Ltrn/Ht3Xo38vn+PnP3n2XaH49OT4Gh1J03XWaUYjnHWnNlp62Ufd
pyCc1PdWUN3F3cyVr4b8cz945Z5+M8vX/AMemVIKgg5BHFI9elW6nh0+Bt7swLfCpz2bKnZ
HfSrGfsimNnpFppygw5Z2HLH1pvy79bka8e+Hw78s6u/r1Gyp3duE/ZXH8KTaDCLi1vI2+1
IRVh7vOV/aBoXTtO9gWYB8mRt2PnWuuLvtjjzZz49/vdVK4c29tcafL1jkBX5Zq1W3/AKWH
9wflQ+p6Ct/cJNv7tl6n1o+OIRxrGOiqB+FZ8fHXPW46/lefjy8c/H7IdOGdev8A/wCedFa
3cJb2Lox8cnhArEmizd/cyxXZj7054FbW2hIkwnuJWuJR0zUzO/jvMXryeHfJnl+X1+ok0q
1MGlQ5GCOSPnR23it9vwx8K9XfnmZHg8nXz63Q1wpaJwPMEVWdO022uZZYZmcSqx4HnVwpZ
f6Ml3J30TdzKPtetcvJxdser8X8j4ZvNlDW+jQ2Uwkj3Z+NGNUFpbalDPi4ue8iAouaMvAw
ibZIRwa3xM59Y5ebd78k66v+4VveNaFea3tIJ47cC5fc2a3IwSK3XHrJsQiLcpbgbefnSGS
F5tSlCuUx6VYHFLEtJE1CSY+63SuPlzeo9P43l/j+W/tFDbvDndNvoS/TM0Zzsz503Kc1Bc
W/fKVx9/pV64/xh4fyNzzfPoF7E/UXBxREcZ7oIWUkHq3nUAhvbcbEYOo6UUgcxKZBhscip
48/Xtrz71vves3P9gMq7b+QZBwOo6VkjOQehqWKBjfO5TKYrFyrpxGvPpV59ZtZ8+/Lvj47
+sDGOWI7ozkeYqWOTvVzjB9KjD3OMGPGa3hRowS3U9axxs2c/Tv5v9H/AHdz5fqMy/qjUVv
xCD6ZqST9WagU4gPyNa6/1PPzv/p9zf2quoIXvbhy3BPSmXZIKFuB8aRXDkTSOnhbcefWn3
Zg8S7qrksB6VtDGskmGfbkH76jHNeHWtM1zjtIMa5cj0Yf7RXqz2i/t26+Y/2ivVloPpX9q
2n+utdWWuVaR/a9n/rr/urrEVaTW1SbvDtrWs0rL//RbrRCVAlEeS4rTKZK8LhfamhPG1Ad
1ZSgr/T2up3wgeNkjH4MaDWJkfUb24EngUqPwFH6eYzF3vhDOcmqhDYyzv7Dbv4yzq6/sgU
yXS5I7CWIaOxRnUbPD0x1qUi11iPg0jtbGdNbEwikSMIAo4wBgcUQYd3aNZTZNhVwJeKUgu
TU0ivPZdm6QnA+Pxqa6l7gQ46vIF/GlU9tcR68b+GPPAj+Y9aCsbG++sZxLu75Tz58nmlWL
YOKkVap9tpup+xzGNpUnEgALcA+tTXFpfLbQ9+tzJKyn9SfdbPU/dVqRb9tR3UncWrS4zgV
Xja3kU13MvtLFwx8z0ximKpcS9nLlpVlLSbiB9rHwpSGkT95Cr7feUGobWfvjP4cd25H8Kr
iLeJZQm3aeMPOEXvid2CAGx8utZv1uYlkRTdqgkkEfdZzu2jGaUi1dKguJ/Z2hGP1smKC1z
vUsLclrlUJHeGH3844z99Kybl9RtRdNdmYBSR9nbs5J+Oa1SLOybWI9Dih0nhlmkiRwXj6r
6Ugu2u7e3st91dq8kIcFedzk8g/Cori6lE2rTWdzL3gKr3ZBAUZG49PSpSLMV54Oa9Vfgm1
F5baQzuVCpkAZDguRn8MVPot87XNx7RdPIERC6HpG5PK/ceK1UhzWjSqjBC2C/QetLu0El1
H3ItbhoshmJVR5DFBe03vs36zMywTDvNozkSYB/ClZh47rGQ7naCcCpfvzQl13tpZRePvJA
yZf1O4UDoV9d3d3eJPIrKrYUD7PiPFWrDWUog3McVBM6pEZM5Crmk2oXNzJa3q3GwRwSqAX
HLAHPH3VFd6hM0txEs0fdmKRRABzgLwazVh6pEihx0YZrSQYzQunXMk+h9+zIsgQ8fsfClL
3tw6e099GQ1uoYMvGd2KVIcNKgcRfbbmo3HJpJ7e8cPe+BnjUopHQ+LFMIbuaXS++dfrFHi
Hr/8ABSrBK+A7sA1G53OTjGfKoWnlbS/aFUAsMgY6c+dLm1O5V4o+6DEk7yvTrSpDIkGTaD
4sVGGTvNm7xEZpYb2b2hpNseWj8A9Bu86jS+mF6jnuyQmG9OvlUWHJIZAR0oN2G8igl1Nk7
qJULKQSx9OTUL3kzSPIqAkgbefKrSGB6VoxxUEd0XUArgnHFbZI69aVll2zWCxcBM9BxWN1
aHrUjSm30L+2yDGQG5pp2bKm6l29MUHqRC63Ljzxn8BW2iSFNYCt1waw2tlbpUe/aBnz6VI
taYc57Rf27dfMf7RXqx2k/ty5+Y/2ivVlvEOkf2vaf66/7q6ynSuTaT/bFn/rrXW192tJra
vVv9mttnh92iPRUSrZ+zUQK90F2+IedSLWRuWYSoPI1i2ndo5Gk6LW5TemKWNcy2qXMd5gF
lJRh9qg17JJuS6u/OWU1aFqv6Mhi0El4ckhj3f7VKpkuhBZQ2yTJI0jEr6dOetFi8V6kl6k
0fsAj7x2V/F6UvtrfVGgnffN3okBAPHXihForwqstb6gNQuFLz4Ee04BPl60bCtxDqUNvmc
phWJPTgc1aQ/So4b+3ml2R5ZlYgnHSkWpTSDW4lglnyFUgJnb15reFLuGCJ42m3yGUv69Dj
+VKRYVuNt4kG3PeLnNELNFJKYg3jjGTVP2ySR289tLeb1Ri5bPLcZB+Fbtdze23byzXY8L9
4BnAP2cUpFpljtnu4A/64AlKw1xCjSK78xEbvvpV2faVpLUtNNOrQsXaTyORxS3VrC9uL+8
MSP3U57t8f5QG/LP40pFyXBUEcgivFearJ1O8eSeOOWQMsTSY29AUXH8a0vfpSO7jjiv5ht
jQt4Rzncf5UpFr2D0rSSNER5HUFVUscVV11S8fUoVa8dSQB3BXkqYiS341G+oX40wJc35iZ
3XMxUecYbb/GlItEDrPBHMowsihh8iM1pJbrKNrLwGz99Vq01S5iuLCBbwRgRxqLfZ1Xuwd
341Ha6rqqI8kt0HHs7yKpQDbiJX/MmrUi27BjpUE3dxRSSSdFU0lTWZ2lt2Ey929wyDHnjp
/GmeqlH0a7KNlRE4+/mrSMXEUd7EqK3BYOPxqYBAcr51W5dVvVvbqICIJENgDY45Az/GtX1
zUUSBFkikbvmDSDowBA/nSp8dWloo5FwVXnml4W2kmeRUTduMZOPSgU1e/VrjeYcbtiHbwo
MhXn8KAF1OLZSWgkZJ3dm8nzIRxRY//9K9GGIIyhFCnqMUJPbwGJoliGCMAFaEudQ1BIZGQ
QAmdo0yvQDP/aibKUTyzS7F70opJHTpW2YBOmFwVWJBGOoIqWKOC2VYsBcjaoFQPqkk8EkE
0QCCTY37wBP8qHuLyWWaAiNNkbqT6525oQ0liG3BXj0oGa0gZlLRLlTlcjzrSbVbmGOLMCO
8zZGzPArbWLeGeKCRos4lU80IBms4A8mIE8fXjrQ5SKMBFiACjAArB1JzG5S1GA2FzkcUPL
fM0QYwYbPQNVrM1KtvEzLI6jKdK1WC3ViVTrQslzKSdkQHp4vMVNaO0swhYYcjJ+VSqmEMI
kDlOQMCvFNoxjFECIBuua9IEAznPwoQIetaNkHIqRsbjjgVFJ4QT8KixUbsk3kxMZJdutFd
n4R9Ihiw8+nypRfPi5ZhjJY1YOyyFzNOR0wKy0sB9ypU8SkelRyAbTjyFYSdY3G8gbiMep4
rTNc+7R/23c/Mf7RXq01/nW7o4I8Q4PyFerLTXRf7Zsv9Va64nSuSaF/bdn/qrXXovCjc1p
NZrf59Ki92Xn3WqWiNRWO/+oSTHMmAoqZUYdaFbx6jHDneEG7H7FZDIdKTdqIe8sIgPf70b
adiq52vZ5RY2yPh5JRg+lGlgjmjsrRPaJFTge9UMMVzdXZvlkCLjbGpGcrQlvoq2RFwsjzy
D39/JPxpzDJ3qgp+VBLbs+PrV5oil95ewadbvc3TbUUUkbtpG36vS75k/aEXFEi0769uoCO
bvIYpeRvGcHqtSrPxRE7xwrdGWMcsMVKlKdR1iPTIkklgmlDH+6XNCRdv9KLd3Ha3hccMBF
QWhI6JEI2+7WbECaGOVQQHUMAeoyKN21asQQoFA4xU+BQmpXcFjYy3E84gRRy5GcGqLpPbm
4vNcitr2/S3tQxCTd3jvvQVCOid0OuBXtg9KkBDKGHQ8ivUVH3QznAz8q1MSNwUB+6odVvh
pmmXF22MRLk5/hS/szc6jf6aL6+njdLgBokQYwp5GfuoGxgi4Oxc1q8MZGSi46VLWD0NEgV
rS32hdgO3PPpWIrVUh7oJkUBd9q9Bsbv2W51CNJgdpXrg+YJ8qbW88F1brLbSLIjAEMDkYq
1AF5pccsEqxqsbyjG4LknHrQ1hosNvaJDMiSsrmTO3ABPpT3bWuylAPsVu25XgjIc5bcvWv
NpOmmJEa0h2xnco29DWt/q2m6YcXl7FCx6AtzWYbq3v7dZrWcSKRwVqgeW2gJwYk4YngVos
SIPCoHyozaMcnJ9a0wtKgCXT4LiMxyQqys28jHnXvoezaUTm3XeF2g48qLWe2FyITNGJDzs
zzUs8sUKjfIFB6Eng0Unl0WxEZTuQAG3D51FPBuUI8eFU0xnOc9PupbPdumUB6UCmeytoi2
I+Sc0K9tDuztwevFGTuGYlm5NLGvWa+7lYWwvBk8qFZaxgRy7Kdx61qirHM0mMcYWp3ORmo
jwefPpQSmTOTULnPNZrQ+9z0rI99mhb3Hs0hPktEtS/VZNllJ8a0YqUyBpWwp4OcnpVq7ND
GnHp7/lVXXwYfaT8+lXHs/CE0xZMYEmSSPLmstCbm5htU3Sk5boq9TQlvPKbhbm4tHFvjEe
PeX5ivBVuXlvD7o8Ef8/401iACIB6D8qalc37SEHW7kgEAleCMfZFerPaf+3rrPqv+0V6io
tB/t2y/wBWuuKvhrkfZ7+3rH/VWuw1pNQTJ3kLJ+1W9pL7RbJJ69a3Yr5UFp/ha5g/Yk3fj
RKMubjuLYyv9kVDpckUY5lMrycmTHBqOdvaL+G0I8IHeN8aaqAF4ArK1vC24biPuqv6n/We
1thD/gqWqw1W2vYIe0l5cSHcUQIijq7UV//TsNzqUFo2xyd/7KjJqaHUUCZMMit6baFsrbB
a5mGJ5uSB5CiStEhTr0cmsWElosbRsx3KT0pdY9onsjHY6xbG3YeESj3CBTnULv2KESdxLN
jjbGtItT1CTU7JrRNIug0gwpdMAUVZyvgWQHKPypFbLQOnxy2+mW9tK3Ma8j0otelGRtuYy
PFSPsaqntRrRABxIKbjoKS9k0lt9e1h2RlDSDkiix0KJqIHSlsM9GrJvAFFU79JDfVaVE7Y
he5BcftCkvbHtLpGp6VFo1hAe/71UDsNoTBx1p7288V3og8vahRf6QLOF+yN0/cBnTaVIHS
gsWnxNBptrC7bmjhRSQc5IAFEUB2fLHs9pxfqbePP/SKY0CDtt/whqP8ApfzqTsd/wjpv+g
PyFR9uR/5O1H/S/nU/ZVdvZXTPjbJ+QoG1L9ekaHQb+RDhlgc/wpl50r7Sf8Nal/8AxnoKF
oGp9ltO7LIuppHLd3KlpA0eWYkkjBp3+jBZT2cmkH6qSZjCvouelCdm9W7N2XZOxg1N4DN3
WSjpliCan/RyCz6tPboY9NkuCbUEYGM+VBd855HStW8Klh1ALfwrx6cVHK+2Nvkf50HNtAO
iXlzqmo688Jd7h1QTnoB6Vt2Rkj+n9WOnE/RgYd2R7ufhWnZKwsNR06+9stUmK3T4LDnyqH
RI10vtfqNlbDZbbFbu/SgvDzYHWsLOuKWPc5qJZ+TWmVM7QrcP2rvry2cl7NVcD4U57Uasu
p9mbC4Q8yTISBUGnR+0ds9RU+68IU0g1NZtMuzosn6o3SyR/LNGnTQ2+zj2/sjNL50wxz0p
jbwK0aDfjgVJeQwwoQTkmiKF2mbZdae+fD3uKx2nIXSGxwSwp1qVla3cTxSJvQjz8j8Kq2j
6bHPezid3kW3fEYJoh3aKRZxZ67BWZ8LHwOc0UMY4GK0ljDLtByW5xWRBsPU1C4JmPPAFFo
VMCu4wpHPzodUBJZzjJoIRz8qVa3GZYljRc7j+FPJgqjAOR5HFV7UpS98Yv2Vq1cIJ4zHkN
yF6VbLD2+906CCaRYrZVyVVeW58zVcsoRLfxwkZy9XxIhHGoA4AqLuhpAiQBFXAGABjiiF6
jGB4fKo7tsQHjzFeWISMHYZyvAHlTUc77Sf25c/Nf9or1e7TLt1+4HxX/aK9RWvZz/iKx/1
Vrsu3/LXHuy//ABHp/wDq12tE8FaTQGze+33aE/UX/efYkGxvn5UylgoWaDfCyHzqoGj8Wr
sf8KMLTNaUaEmwTxn3lfmnVYWNlbrVO0OBdQ7WX142dkDeH76tN05jtJnHURk0p7EKqWNxN
3asHf8AlRVgrcr08OOKxtragrvaPtAuhCEG1M/eHpmk39Ph/wDSZP8AqrP6R/11h+8aozg7
jgnrQXj+nsf/ANKm/Gvf0/j/APps/wCNUoRkDxGtSpz1NBek/SFD/wDTp6Lj/SDApJOm3XI
8hXN8n1rOX9TQdNT9JdmnvafdfhRln+lDT5biOAW1wjyMFG4Vysl8DNTad/a1p/qrQfQttc
pdso2ZxyMjpTAgMMEAj0NJtLKbhToNxQZAAGBwKxLIkKGSV1SNRksxpdr2vWnZ7THvbtsDH
gX9o1xXXe1+o9obvfdyMlrk93bp0x5ZqDp2r/pF7N2LPC0rXjdCka5FJG/S9axALBo02wcD
L44/CuZOzF22qFHlio8HzJqjqsX6YbEsPaNLnjH+U5p7pvb/ALOa1iD2kRs4wYp1x91cNA5
rDJjkUH0YNI0mcJIbK2YAeBgoIxRaxpFGEjVVReAFGAK4X2Y7b6j2ekWF5Dc2Z4aJuqfEV1
W316C/06K7tm3RuN3HUZoHh60LdElGViNrcEfCkLarKX4JxUvtzSRgfCrErQW9rZBxbxqgY
5OPOk9yLS1mlvGVI2YYeQ+lG3MrKGYnwgEmuV9oNak1W/kUsRbxsQFH2vjUIt03bDTI3K96
zkHHhFetu1elzTbTKUJ/bGKoEcsuPA234VndK/6xiwq0jr2nR2SStfQqrPKvvA9axqVjYX8
8c9xbhpIvdPpXOdC1yfR7hYy5a1lOCh8jXQFmEqh1OQwyDWkj/9R2b4Wp713CKPU1BLr1nM
T/AFyL/wC5SrtV/YM9UKF4hEu63VjjkknmrUjpT6jZvlfa4eevjoFPYrRnlhniIlOWO+qGQ
GORAoB8s1qxAUgxY+80pHSElU8oQVPmDkVK5Tw4zyOaS9nCDocefKmRlFIiFHdpXSU+GM5C
1JI4JOOlQPJtuB/zPDUF0S7LApIJ6kelIJn3IjSYOCKqk93D30jSq2SeKe3qgW0mTk46mqt
dsqKibKjRroYE2sxMg8quG4tNsxjHnVY7KKJJppsY2qAKsQdlfczHYT1PlQa6mm20wDnxCp
iMIh+A/Kh9QkDWvDq3iH51O7hVBPGOvpQc37THOv3HzH+0V6ou0DrJrNw6EEFhgj5CvUBPZ
P8A4p0//VruCJXEOyH/ABVp/wC/Xclq0RTRMU8NLDIXn7gJsZffp5Qdxbbz3qcSAcGlZVyM
PZ9qdv8Ad3cePwqx8qCPI1XtU9utbq01GcRCGB8OYx5GrICGAI6Go0U62/daPct6R4qDsao
/o7HhOrMePnWva+VYtDkDdZG20Z2Zi7jQLUdPBQNQtRTzRWibriRY1/aao7zULXToTLczKo
XyPWk0MsOqD6U1KQLbIfqYT5/P41BX/wBIE8c9zpxikWRPVapzSKrnwjrVt7W2Mt7cW91Y2
csueSFj90elVh9Lv8kvpl0Of8OqIO9rXvamEcMRAuLeeEkHbkedCHbmgmDx+lbDHlQ+2p4D
EDiXcxPu7KDZs7evFS6SN2t2S/8ANFatHJ5W1xj9yiNFgm+nbImCUL3o95aDullanNN41WO
LLcY60HavjjFDdqNQGm9mr66zhljOPv4oOR9vu0La52gkRW/qtoSka/5gcGqzCSZQT1NaHL
Rq5OSxJJrZOooCZZdsmKiw5+zUbN4qa6RY3mouY7DTWvGTlsHFACobHKmtX5GKdXMMIL209
rLYXyDJik6MPhSIvhiduPhQeB2HcOh4NW7sLqfcak2mytmG4G6P97zqnMc80bo9w0OrWEg6
JcL/ABNB2J4lUnK81A68nFFXE558NLnOWz61pkLq/h0u7P8Aym/KuRJJgkDz611zV/7Gu/8
ASb8q4351lowjkVFA9a3lkBAI8qAQVOE4oPSzZAq8djtSF1p5tm/WQ8D92qIU5plod+dL1O
KcHwk7XoLp2rLDQZwRlSBn4VQYDiMc5xV67WTB+z0rr0Yg1zwHgUDuGWF0w3Wg7zbk7OlCq
1ZY5FBcOz/1Olwlvddc/fmj+ec9ai0SISdnLdSPLP8AGiUUNGT9peDVYA3krwwd7Hw6HI4z
UtsXeNZZOZGGTxgVDqaZ0+UBcsSOamgVu4j5z4RVUDrcuy0bJAJqqu+5MPhiKedpH8cMRPH
UiklyYyNqDJ8vhWWlr7MDZpksp8802iP1A8Xl0oPSrdxo8ceN0ko6fGotQe6uJBpmnjbJHj
v5fJflQEalJAkcbSSRphwck8j7qDubq71Ud3ZREWw96Q8bwOoqGTRre0MTSMZX3clj1NMtR
ufZdPdkUJldoBoKBrez6Tk7uPu1GBs9OBXq01Uf11vkD/AV6gY9iv8Ai7T/AN//APzXcRXE
Ow3HbHT/APU//wA13Bjl80HjWPeWpaj8qJAdzarcWksDe664oPs9dG60od5+st27o04VeDS
bS1Wy1i+sm8ImPfR1FJe3D75LG0/afpVjkmi07ThI5VVRPCPWqn2pvYv6RQEgn2UgkeVMbW
y1HXD9JyyCBV/UoV6/OgK0vR472MXWooZnkO5Vk5AFNYdE06CYTJbKrD8Kit49SuF7q7WOB
R9uFj4qJbSnQK0c8hx9mRtwqCa6KxWzOgGRS+7beiWygs8nvH9kVLqDSTp7DCwWZgNxHkKw
Vt9KiAJ3SNwM9XqD/9VR2+jEer2cSdFiNVBOtWntxJcNrtuZ0VPqziqsG5pg0YNmidMKpqF
qzeUwqE0VpQxqtl/qig7dp1sjQh5EXnkcVO1vGrZCL8OKgt58ECmwVHg3q2TiiRra9BSH9J
zY7EXPxZB/EU9g98VXv0q/8Eyf6ifnRXHZU2LCP8oNap1rNy3ii/cH5VsvOKCB/fNdI/R92
k0Ps92cna8ulS5klPgC+IjFc6dR3nPSs71Toq5HQkUFi7Y9o4u0muJfW8RiggTarEctVZVy
0mT1PNed2Y8+dYzhennQZdvGfnR2mpvvrID7Uyn/APKglBbNWrsNo73upC7kH1Nt0+dB0kY
fhz4cVB3HiNSnPn1rKg1pku1u3UaFesOvct+VcTPSu56/4ezl7g8mJvyrhwrLTyVOpG2tdv
hHhx8akVRigiIyc1kDFTMm3n1qNhjigfNqHtfY+WBvfgYD7qrw4VflWrOy5VTwetbqfCKDf
aPWvH3a13VkdKDonZ1d3Z+2/c/maIltUY7slWHmP51r2bA/o9a4HOz+ZpiV46USK1rs+3T5
Y3HdOQMMPtUwsYt1rEcD3B+VQ9qY8aNI+OhB/jU2jzd9YWzeTRgj50VWe0cFw2qhIlyTgAD
zFV8LtGX3bwwBJHSrF2iuA2pzID4kHH4UgkdN+5h4CMH4mixbdQ7QW1jpsdtpcnfXEigd4O
icfnRui2L2tpulz3sp3tmlfZ/Qitkb65GAQTGh8vjVitWYxoWXapHSiA79MywADjfnNJO0V
+0tz3MZyIjzT7WnW3hjlUZxyKqTIZJTKwOXOWzUXCPUX7y6LeoFerbVgBe4AAGPL5V6qmmv
YVd3bHT/AN4/7a7mFXva4b2C/wCNNO/eP+2u5NjdQELa+HihJA6OUce8MqaYW067NtDa1DL
7F7TF9Y0Hj2jzHnQRp0PFKO0NnMbdNQtB/WLXxD/MKbRTwmyN2jpJHtzxRAAeLkcEVBxq4k
OtdoSyDYLiYAiuwRWey3VU6AAVy+xgUduEto02Kl1yfXGa7MgXuqBTjuE3NXrmeC1smuJ22
qvNbX67Zrdi/wBXvwf5UrudPk1/WQkhxYWhyR/iNUAej2NxezXOozTXEaTnEahiOKn+hDZ3
JubZmlY9VmYn+NWxbYLGFAwAMAUDPhLlI/2uag4/2/E30/bmZUB7o9DVQXrV3/SUMdp4h/y
TVLto+8k2npW8GlF6Z4NStG9JBUcixq2F8qL0WMTa3YIRkd9zQdZtZg2MNuY/wpxZ4z1ocW
oTouKKjhLABBzUBMZ2SE/Gqt+lGTPYxx6yr+dWcDavPvCqf+k1v/Kp/wBVfzqjldx+sj/cH
5VqvvVtdDxx8fYH5VGvUUGze9WhHNZbO/k1KqI396goINtZhbY/iGRRElvIsYdfFGftCocY
69aDeQ72JBwAc7D510bsb2hsrm3j07uhbTIuMftYrmh60XZ3clvc29wnvwSLj5Gg7aI9ylj
0rCMIxn7q9FOJraNwfCygj8K0fpVrJb2kOdCvT/yzXGkG6uxdpBjs9dn/AJZrj8fu1Gm5GA
BWQfCa2D4TFa8bfvoMJJuBQ9R0rQ9eaN+i5I9Ih1VMmJpSjj0rXULVIJgYW3RPyp9RQBlax
t6VuOtYPWgyBxWeAp+NYHSsn9WfvoP/1mHZiLPZyz/0/wCZplMI4oz3gOT0x50F2YKxdlbS
VmwFiycfM1MsNxfXIu93dRpwgPP30AOs20t3o9wFjwAueaX6Cpbs3FL9qIkH7s1a2t2Nq6O
29ip5xjNc5t9cGk2OoadMuS7EL8KBTcze13c8v7bE1FYW4u9Strcjgv4vlUDyyrCIXYBGbd
mnnY639o15WHIjXNQXRo1htzFMNqKCB+FZsIt9nGevB/Oirl9qMu3cSD+VBWN3FFYjbywzu
+FAm7SuiSxW3VnO7FIbyYJbqSQoZsAedZ1W9a7u5rhj9rA+7ilpzt3scHHHxo3hdqQK3hBz
0869Wl626cN8K9VY067B/wDF1l9/+2u2o3FcP7Dtt7WWn3/7a7YtyO7VfSgI7wqvhoizmdl
aM0v73caaWaqI2agVanoL91M+mMImk/WQ/ZepdO1JLlWgeJ7edBzE9PIv1VJte0uC9s3ZT3
U6r9XKOooOeaX9b25MmPD7S2P411gEBfHXI+w0a/0hhEmXIdstXQta1t5XGlaMomu28LOOk
Q9TUEWvXIvx9F2pzK5DOf8ADHr86d6PbQ2VgltG2dg8THzNKtP7J21pHuZ3M/VpQ3OaxHa6
ipeEXi92fMDBoLD3qnKeYpdq6SGzaeAYlh8Q/nUthbC2j5QA+oOc0W67kZfWoOLfpEx/SG3
PmbbcapQLICatPbKcza4p/ZiYfxqqZ8q0N1ORmm3Zobu0Wmf64/OlG2nHZX/ibTP9cUHeVj
R3K+lSeBQO760mj1WNlube1zJcGUqNo4Bx1ptaW8kFsqTPufqx+PnWaNiuT4qpH6VFx2WX/
WFX3bVE/Syv/liL/WFUcmuP1i/uL+VarW8/60fuL+VaL71URv1NdK7H9n9J1LstbyXdlHI7
Mw3Ywetc1f32rs36PYlPYu0Pxb/caCndrtEg7KXNtcWBYRXBKPG/I+6qdOVE0gQYUMcD0Ga
6J+lfiDTV/wCY35Vzqf8A9Q/7x/OgyPcryt4D9351FWU6N/8APSg7XYMfo+3/ANNfyojxYr
fT7fNhbn1jX8qMSD4Vpkg7Sj/y1e/6dcdj/V12ztfFs7LX5/5dcUi/VH51lpLGm4c17bhmB
HGKysuxcVrvySaDoHZDTU1TsRNauvDu+351TvZpAs+lyj622Ylfl510b9HLY7Kr8ZH/ADpN
280trC+h1y3Xwt4JfnQc/wAEcHrXsN5LRV5FGs+6Igo/iU1AevTHwoI+fOtsjYVHXFZrIXw
N8qC96PqTroNpo7L9bPgof8uavsahI1UDAAHFVKwgjSHQLlgOU2Vd1VcDJoNI4t4rm/6SdO
W31OCVAqiVcN866pKscUW/POK5d+klu/vrPxcFWoYpNysYjAzmQHHwxVq7EabMtrNqcI8cb
4X/ADDzFVS5RIm25JB+0PKul9i2Nj2egD/q5iSGPrkioJ3KXUV3dnKqibVXd0xQGpTrYdlc
8CWYeH7zUl/MLZ9UhQ4DRbqQ9q7ktb6ciEkJDucZ+VRcIiVjyitk9cULczs0bqQMii7iSMo
0kce0MMgmlJO8nnJqtIbz9euf2RXqxdn6xQfSvVWNNuxfh7U2n3/7a6/AjS421yPsOu7tTb
//ANq7FAvdo1WCRM76cWn1MLbqTwuY/eFTSXe1aRk29qXZSzU7r+rSv+yhoeG8ba+KB1af/
wALuvQwtUWqLo8FxdXghhbuSc7mHpXVNEWx0y2WKNMMerHqa5n2Ub+vSf5V4q7WayF6FW/v
Ay+Gg5Yih7wniprXwRruqWbDQk9aK1jbw14vyKTXpnsNskYeW335Kj3lrN3rFpJad7FN4kb
xKeD+FZHHO1xdO1N5EPsbsfKklum5evNWDtzGU7Tu2D9ZCGb76QQvsboa0NW4NMdBhkm1ux
hgkEbtIMPjpS53jYnApz2Rbd2p00f80UH/17zYWV9ZQLAgt4/2pAPET60xggeHrPI5891Zy
prG+sAsNxVD/S5/wzB//IH5GroJOKov6WZM9nrYf88fkao5fOv9Z5692v5VgR4wa1aZDJkn
ooFeDjf71aGrr4jXbP0dRA9ibIerP/uNcVfG412bsGdnY6xI/wA3+6gr/wCluHZ9Fj/mN+V
c3uRi8lH+dvzro36Wpd30Ux6AvXO7kqbqVvVyf40GHxtHh8qjX3/w/lXs1uPc+/8A7UHfbF
gLCAf8tfyqdXXBpbavi0iH+QflUneVakB9sZx/RK/X/JXE4vcNde7Xt/5Xvf3K5DH7tRXtu
6t9m0fdW6FcDisS+6cUHUP0ef8AC6f6jfnVj1Kyh1LSZ7KXpKp/Gqj2Fm2dnIh/nb86sZnY
jNBxy7tnsrqWxm96BiKh69aufbbRXnI1K2jzIv6wfD1qn7+8GV++gjOfSvfYOfStmqawtJN
QvYrWNcgtlz6Cg6Qtt7Z2TsFRts8SBkrOndsu6lEOrQNDIvhDnoa3gcR93Ev92gFYuoYbxG
jmiDA0Dp9SFxGGRwyNyCPOuf8AbS736tbqvOxOamS/+hdSNsHaWyYgFvKM+lKO0s4n1OWRD
lSu0GgSSyNcyFvsuc4rp1mippdvACQojHQ/CuVoUjuIu8yFUgnHzq2vrF1q8pttJUxRhQGn
NQNNWt3t2715WMUq90+fsjqDVX1Gfvr4tuykYCr8cACmWpadLYaYZFv5GJ97PINIFJiUMzb
/AJ0bxDOw35XIX0oUShWPXmpbttxyBjPlUOxmHHQ9aqIbo5cGvVNqcIjuVVemwflXqMnPYP
8A4ng/dauuu3g4rj/Yj/iaL91q6170WfJaAheV8VQ3CCSNgDwa07/wVq8uasZaxvtobUTv0
6df+W1S7KX6zJt0m55+xUaLuzB330sjoqYUdBVzimC8VReyJJkm58hVwV9oBGKCwif6tDuo
iGV5oyPKqjqF6yxLiQIpcZOani1e5ePZbABB/eNyDQOdZ1KOzijBZQznbmkuoxx3mn/W2aj
xLhieTzUklqXX2uYm4lHQeS/Kor2+SfTlj92XevHpzQawWdtpvaGRZEV47mLcN4zgr1ojU1
tbXRZ71rWMMVJQbByfKh9ch7zTg8as88bbwfMgdaA7Zatv0DT4lbd3siscefwqBn2a0OGHR
IWntozJLl2yo4zzWWSysb6R2gjR1C90NvJPwpto16lzaKkkRt5IlAKseoxS+/MMutwtMQI7
VgVP7TNWQxtTN3G+QeI8/KiFesuQsRZVz8BQc12tujSSRuFBCjjPWgOzvqO6srK+hEV1bJM
AejjND3Ny1r3Ax+sfzqO3vnluJ1P91Js/hmg9/RrQCDnTLb/7dQv2V0HdkaZb/wDTRklyFJ
YgnPpUs9wIbWOTA8TqvPxIFAv/AKH9n2//AOZB/wBNMLbT4bO3EFqgjiToo6CpmkSKeOM++
2eKjub0WipIVyskqr8snFWgDU9Ds9SKjULVJu76bvKlMvYrQ+T9Hx/jVjjv4ru9aJegTk+p
3VKUyuB0qinv2N0HGBp65HxqOPsdoiv/AOj4yCFz51a3hXJoW6It4ZJse4p/iKDaKBEh2xj
CgYA9BQ7DDEfGj45m7sMo4IqCXx5PrVCu+tUvbeS3nXdFJwRSX+hPZ/8A/bSf/cNWnGBQsi
rlieg5NAiTsJoEh/USgf6hqO47B6ErYVZB8O8NPO/CxF090DPFDtKJoll3e9yKCGz02HS7Y
WttnuxzyaLjjYgCoHuRFJGpyd5xTa2UcYFAFJbFkIYZU8EVWNW7DwXMzTW8jQOxycdDV8kG
F6UslZmdgBQUBexVwHAmvAV/yrinmm6Xb6SuIQS2MFz1NOpEbzFDOrAMQuRUAoyZJCR4eK1
aCKQDcWI9CeK3aN+9YHpitmXbQCamlrFpLqYwVx0A6GqbIgljW2nkxg/VSfyNWzWpANKnz6
VR5B3toWGeDwaD/9ChpYrdX0Vou5HY4kOavVhp8OnWgt4vTlvWq52bEF5fRxygJdRLlGP2x
VsZu7BDeWTUFa7UTgCGyVjz4mFJryOExIYZDuxyKmupfbdQkkzyWwPyoO4DRSMijI/KjeYD
56Fsij9Itfa9QhiHOTmh4FgWYi4DEEcFaa6DJ7BLLc93uQnYpx7tEL+1ShNbZAMbQB/AV6o
u0TmTWHcuHyB4h8hXqrI3sR/xJF+61dTJcQMq/hXKexrbe0MX7rV1mJT3PWgF35iDDzrTvf
rRyB4OKjuM25Mv919selR3abZ4cc55+6iQfHLSftRJt0hweN2KYRktSXtY5FhHGBu3Pmio+
xsbCOZiB1x/8/GrDd3a2qLHH4p5eEX0+NKOzZs7HSjcXF0qCViVjJ8TURbWt3d3A1NpTbuw
xHEQMKtATNa7kHt9y7rnOzoCaNsw/d4ZNg8l9K0js0c77hu+kPnjgVuuyNA26R8HkdcUDCO
Tjut3NKdbgTFqceMzjkUVYd28jlWyfLPpQmvAvcWEIbarTckfKgZw4uLlwh4Xgt6/CqR2oi
uINXttOUb4DL3kHwJ6irqJ1tmWCMAYjOCPM1V9ZMUnaDQ5N23xFmZj6GoGOpzlLTvNQHcsx
RRBu8WAOtC2OnXUl9He3xch4gECNwBjj76e6ZDDrXaefVdokt7dO5QtyGarEllaRSl44lDH
rUoTWntEfZRjIjROqHG48kZ4oO/hme0kEltNMHnQju/IYFW2SFJou7cZU1ssKxqFVeAKzQi
7RQXV1plqtpGSY2Ukee2ll3bTgO/s1xsaU4WPrnYMH8auOCegxXu7pRTWgvQ8oRJ2zbxEkj
o3HStLmK9MN2sS3BuRMpwR4doYYx91XgJUN7cwWNubibKgY6DNKKojX7a7bsDMsXcqAu3y2
nOfjmsasZ21uFT7QAskewIDtxuOf41ZpNVsYYO/LkjYr4VcnDHFRS6zpyTLC5kDFO8GYzwK
tFZaW6W170mVCY0DlAdwHeHOPuo9bq7Ts277pe8IbaxHjKZ8JPxxT5pbEI53jACk8eR6UPc
PbLHcSGUBLbIk8+gzVoqXtV48A7q5uO7UybWI5I3DFeuLy4nuLqNppSWimDRkcDB8P8KtVv
BBeQiaDDocjIFL4rCxtdZJknPtEwJCHyzz/KlANpc3j6o8KysSAwMbr4VAPBzWt1dXMWrRR
POykMo2KvBG3k/jVmRYQz4K5jOHb0xUFvc2V6HeB0kZByT5ClFSivNUjZpGlZyYyVQjgHbn
86zYyXt17ODNjczliPQY/wC9XOGG3niDrtIYZBA61j6PSPJVBjywKUUnv5JDGJJggaHOz/E
ODQHtlwtjbDO1t5HPkfIVeZLJGfIRcr046VvDZW8vDxrkfCqK5eQuz2rqQCCWI9eKgi1C8M
ZEd0rHeBnHTIzj+FW2a2VceAcdOKFMMaZxEozz0oK/JfXaF5TOq94E94dDisQ6jcNLGFdXa
SEvx5mnU0UbZBiU/dQckMSNlAFd0KDA6ClEunXXttr30yhQx8GaMCRd0cAZIraH2T2eOIJg
qoFRSxLCe9AO3oaoUzNJbyus0QliAyGXqvzrL2xmUPtBUjIK9K2eci9lUwOdy9ARih9NuJ7
ed9Oul7vcS0I/y+YqBJ2viMWiyADA3CqMJNkDIFJFXzttGz2CR7sAvVDlPdgKD8/jVB2k2F
xqHezW/hkt1ypFPZNdjuNFJlfu7pRsZPU1L2IQNbXOB1YUj1q1K67dCL3A38hUA0boHbaDk
9DQ8kZDMxJ3HrRIwgdlA5xzUMl0yA7wvI60dAqkgknOTV17P2iLY267AxdWJz+8aqNsYnnh
LttTeN5Ppmrc2t6dYuIrbvLmQ8KkY4qayqHaiPutfnTgY29P3RXq17Tuz61K7KUJCkg+XhF
eq59MiuxOPp9cjPgaut2ybkrlPYX/AIjX9xq6rby1RiW2yuCMikscfs9/JDIzHfGO6LH+FW
Zip6Uv1e0We0fHvD3TQCL4c1Wu19w8ZhRDjcpp9FqMM0uyf+rTDqH4DUg7Zg77Q7c5U0B3Z
fS4fYIbmZe8lblQ3QVYyhC8ilnZ7LaNb7hg4pxjw1AOWYTRop65zXgxs5jJMwEb9ePOoGJW
eJo+XnUqP8mKLFuXt2ikl7x+o3etUAb5baWOTYVjnlG4+lFasm7U7Af8xvyolJYb6D2aQAO
OHhPUfGk95dppur28d9JI8aqe5ZVyfkaAqYusEjKB3qMqr86S6vphutV0qxnPVCWx5HOTTe
3ura/1gskweNVEgX0NKbq5a57e20Y4VF8NQXSyMVjbLbW67UT09aOjuwI2aTj40shaIMUU7
vXHShrqZtQBt7J8ENh5McceVBaLSdJF7xDuA9aIMnG6kdpMYIwkkgY+QFMDciSLavWpAXFP
vODRO0YpRbu0Mo7zoaco42jHpQf/0et7aT9poZptJ2W+d5lT3R/mp2DzW2AfKswUqW1kltl
RBKjd3bBmA5Dd4d38ad+xEatbxEmQCzdN7DknK8mnO1f2R+FYwM5xz60FCsNN1D2y3M6N3M
rtHLnyWD3D9+2vKl/7JqbT23dfSNtJLGc5wS3GR/8A2H4VfsD0FZ2IQAVHTHSgS9mo3+ix3
pJm71u9BGAGzzj4ZoLUJY7XtHHJE31rIBNGy8Mm04YfLpVlIAzgAc54rUxozBmRS2MZI5xQ
USH2zZqAntpI0vUMwycll3ZPHl4cCi5tR7yK9FhFDJGYVSJoxtO5uNp+I61cSikcqOBjpUa
28CjwxIvOeFA5oEPZiNlsJLWaJont3KBWOSF6inHdlW46UTsUEkAZPU4617bSAQwAknHWoz
bYYkUcV5rQjmkAb2+UzQvsu7Ofupo43DFQsoXBPlUC2SwYjOKX3lmweMgYIOKsjXtskXOMr
1pResrzhkbALDikAQtioxmsspA2ZzkdKZqFk3BfLg0EkZN/Inki/nVCJVaPUpU3HlBxUOqx
OEW4U4lgO5M+dHzhItdYBWZjF0FTvH9YpkA93mqKN2u1VZbS2ePBEgO7HXPnVTIiZgSrnjj
ii+0UZttauYSTsV+B6Z5qG3uBEN+3dlSoyKqxcOygW17P3F108RIz8Krhka6upbhuRIc5pv
LKLXsVBEDhrh/L50luJY4IoltWLSFcOrdB8qjWYDlkHfmMLgDzoKQYY85ogu2w8YPnQpYHy
5J4qlF6fp8mo3awRHG73j6Cr1pWm2+l3FmI40aR1bLEZPU0L2O0xY9Jvb7OXZDtPypmZE9u
sI4+qRAE+lT7Yc+7XEt2hnJwTkfkK9Xu1wA7QzgfD8hXquAzsB/xIv8ApNXVRBtWuZ/o0j7
ztXwAfqWrryW7HwkUAG1q9Mjd1TT6NfyqR9ObujxUFTuNPjvNyTxAj1qk6xYT6bepFJI8sX
91uPSuqGz8RzxVQ7a2gxaZ48Zqgrs2M6RFn1p5hVUsegFKuywA0hVHPiNEXOoe0GSysITNK
RiRuiqPQVAJpkgeWRkQtM5JQkcBTTG1hZWLM2+UvyT0FbRj2LZM8PdxImG88URb4igDkA94
cn5VBm40+G5G5htbydetVY95D2xjj1C6QxxRnaSOtXWJuNxHyqrIntPa68LxqTHGCmaCG6s
Uvrx7nSQsbxjO7GO9+FJtNubvUe2hee3WOSOPaQnRatnc2kl9IGVlwBlRwoqn2cBue013Ba
XIhjkyHOcHHzqi0JNcz3Ettp+wxoNrzMTgE+lGWllPDAIHZViHXZ1Y+tZgMFlAIoAqxx8Ek
9fjR0BEkQc9fI1KNEgjgACIAcdTya3BK85rMsycLjx1rSidZzgZ5o2G/IAHpSsCiYselKG8
d5kZqdJ880qQJ5cGiIsg9agZd5mvbqEDtW3eVaC91Z3UMslTK3FBuW4NYDDFRyHjHqawV4x
SjdpFFQteRpwXHFQz2+7PJoCW056mlBj6yiOVxnmto9VEin4Ura1AY81qkYU9aBwLsEAjzr
Ju1xz1pVv2+dbCYY45NAwa7A9wZJqOSaUoMoOaAN6ykjHStJLyWQcnAHSg3vAOeinFBXzJ7
Kjq3iRhkitZmaRDvPJNRMgNtKpHKrSgtriWCfvDju2X3h1JqKxulImaSTDFsHdxXoZSYMnb
kKODS9ZBAxZl3xzElyPstSieycXOq3dwpBCKEyKxdvm7XnhUOag02dIFcKMB5fKhdXklF2s
aITuUmixzzWylzr108xIVn4oeOzlRQ6glDkCtbgvLPKzrzvOfxrYs22HxuBnGPLmqp3fkRR
WFu+Mxw5I+ZNJ5GUTHHkPdrMsne3MjvJjbhRn4DFDzEqCR7x60aqAyEIeOpqPu952454qWC
Pcck0fplqZ9Xto0GcsC3yHNVl//0j7C1+juzqW2NrdwOfmc/wA6iEKRa1H3jhvAMEefAptq
2GktrdBxIVP3UtWHPaOZQOFUgfhUHNu1pz2juD8vyFerXtUdvaG4B9R/tFeqht+jJ9nardn
H1DV261AlOfKuKfouj3dqjnn+rtXarV9p2UDCvSL9U1bCtj7jVAD3KsDxVO7eWf8A4bG/7L
1e1XwVVe3RKaUmF3DfzVCbs7dWtlpLNcypGsZyVJ5NNdBtdlmZtuGncyfcaQdk9Ig1W972f
mKMDwHzroq2yKoCgAAYAoFEh8BjeAsD6UomN1bOFljxbbhgk9Ktc8WBuT8KWXMff21xDIv2
fOoNI2kkAIGE9Kq0epQ2HaTUHlGWOBGg6uacyzzaIEErPPbFeo5ZPn60l0IQar2jvb5U3BF
yuRVBEEeoTyvPcRqEJyYgenzpDoMQftZdKYw3B49Ku9uDPeTopHd5Xdx51QtKnurftddmys
zcSbm4zioLdqWy0tI2cCOMyLuxzWy6uyqNlhMY24Rs9azbadqOp3C3GrokMSHMdshzz8afe
yo4EZACjoB5VAitbW9lkeWdhFvPAHJAo+OzWPkEsfjTCOyCNwWNTrAAD4aQALFx0qSPvEPT
ij0iIGcda27gUgFVvF7tEquQKkWEelShMCpBGE4rcLxW3nW1INdtbjoK9Wao1bqKjinWZpE
XrGcGotRvEsrJ5X8uBVa0LUyNTkDtxMSfvoLY8ZAIPlUJiD8VMsuetYbaxqASS3waEMe0mm
Z61G0QPOKzWiwrzWvcMTkUZJEu7pisBQhpQIbdscitDbPg8UfIwK8VujAcVakIrmOcRsAg4
6GorhD7OA58RQ8immqOBG4XG7HFKkuCYZhIArIn8qUgUju9PWcMcgDOfOmMQU2zLtGNvp8K
WwF3s0XZuHFEwSNDDKs42hidhJoAdMgnis+/RjIneHMZ/lUB1BL+7nZXwlrGTyMHOKLsDdD
TyI1Ea5OWPnzSbWUt9Pf2nvR/WF2zIvU/5vuoqi3G3v3wcgnOa1YbYw27z4oi6gVJ2ZG3x/
Zb1oWcguPL4VtRMapJCiqMyytg0NeqiYXGGBwTW8bFmCqCMdDWtzbMNpboT1oseiGyFJEPi
J5q4dgNPhlu7q9n8e0bFHzqnM3s5ZBg5Xiug9h4ha6PHI2QZmY1WTdo2TXrWMyb0jQkUptL
lxqF7NuztVjn76NhuB9L3MrBmKghR91V+e59msL+THil8A+81EU7tG5l1mVz1YKf4CvVH2g
41Zx6Kg//ABFeqosP6LZUi7Ts7t/+nauy2b96dy1x39FaBu00mQD/AFdutdeSOLvcYx6kGg
bQuD0aoLu5NkXdhmE+Y8jWYtiJ4DkV64xLA0bjwtQTQOTHk9aqf6Rf7DwG2nvKYR6p9GGS1
nbwom+Jj5/Cqt25nmk7Nq9wfG0mQKAj9Hj/AFMz+mKu/e+LFc+/RxMPZ5hx16VbLq7aG5jY
e43AFWJTZ51jTc1QXixzWTkcNtNAXt0yoQF+xQ81y8USsFbxDZwfWrCtLi4t00p1Zi7shAb
HSq72OtmiW5ld+6Ej4486MuJvZOzl28nLpuQD50m7Nan7NZbZmITdiIke+ayq4abPCr3HPJ
kIqhdnbtoe2dzK7YDFwMfOrNHcOmlTpEEEmSXbPOT0qodnl9l7ZMJuTu5z0oOoLcr3qk/sV
OlxH3znptXNJpmdpHDNt8AwB86kW+jWJo3ZckEfKgd204ZF3nxNyKNqsxnffwx28mUA8TZq
xQrsXBOSaCas1ivbqDDuqAfOtu8G5B6ig7li7hANpz1r0dypvWhJyY160E0jA3sa58qKJGa
TxyIuoM8jcqMDmjJJc3McY6dc1B//0+tULqF2LOxlnP2aIztFLNfRpdFuAvJABx8KBdrF7F
c6Aj7xvZQdv3VXtGdheRyuMAZNAxb5HVCzAeQoq4V7eFDGecUFu0rUDcxTvJ7iMcfKsJrVp
PMIkZt2cdKqlpqd1bwvGR4JOtesGC6ikkkm2IHrWYL1zxzUgzitbaWG4iDQuGFT7azFod+T
zWvchqIZa07s1mKGuF7uLFRoTsGPvqS7xtKsKxbBXSSIHlRuFUQ3MSTWzkgcA80lEaT20so
PuLgL602haP2R2fJIJBpXYxqIjtfGea1AJpe+W3iPXGcA+VEXHtDWTs8UUkeDznkULpxmj7
xgd0auUb/L8a3vLtINHaBmYiU5RgOnNIlQm9ntNGgWG1UNIMLvbOfupbe2RtdMlvpSHnmQ4
yOBx5VYY7JbfS4rqNO9liXo1Ie0dxu7NRIzqrluV815qtRTLZe9s5AcDY+MUBcRNvI+Oaba
bsi1GS0c5F2gVW/zeVA3kTx3UqM2GTwkfGqPafFGZwJThcennUN/kSDx8buM0RbByjAkbVF
Lbg95cHBJAorbHf3aLjdg4OK6hosaLbwDPCngeXSuW2UbSX8Y3YBkUV1RITaabGrE7uTVc9
eskjQyTyEDcz4OfhVI1O7WS5WKNs4bnFWS7nCW9lbyE7XcsVHU1Tbjc17LKowpfj4eVTVwu
1/+2Jfkv+0V6o9cJOpuT6L/ALRXqpv2s36MJDH2hmKjc5t/DXXbeM4Afr6Vyb9FU8Nt2jnl
m8rf+ddbt/FL38nBPRfSiGSx+GtZ/wBXWfaYwvBrWaYd10oFGoacL+3GOJEO5W+PpVN7aak
02m+x3MBgulOQPsv8q6TEF9nqj/pNtf8AwiGUYysvXzq0KOwcXeC7QvsdcbfhVplvNksaS4
LI/LfZqtdgIY55rzvVz4V6H51arpIpLOZFjx3XiNaz2y9qMqXNq+xvFGM5HnUUMzeyqJbdw
v7ecnPrQd1KbSJQsW2GeM9fI0RNexLFAA3ITpQItRljOk6g7EuZJQAc8Uts0uLzQsKUhSN9
8fHLEVDrt2zTTWtuMiSQttHyoi0futLSEsVKxnPzqNHcE1tc6bZvEikyOFk9c+dVpF7rt4x
jOV73+VGCWbT4Irq1AlDfrYPX5Ul02f6R7UmdI2j3SFmXPu4rIvM14ZjcyY4XAFRe1Rm0Vn
HjJP45oSeXdbTumApcDNQd5v7hSxCKw5A60DfTL02zFSAXLZ58qtVjd95DubrVCiZxfOQql
SD1Pyp5Z3jR2yrv5yOKsFtN4oh3ehoY347pmyM+VKJLv6gjPnQhvsoRnNIGM18TPGveY3MP
OvWl0BNLtJJ3sCfupHJcFguBgrk5oiwYpF3jtkMu7I881QeJVkmmZVLPtHi8kpiZws8WGIG
Bmk1vcFJrkRJjeRnIrSS+OImZxuzgAfMVILTd3KCIESAHgYz5Us7RSNHZQpHJhWPiGetJpL
yV3VQCW4zWbzvJp1eYloxwB6UgjW2D7HUYwMUJeqQoDeRpjBJGYpQvAVsL8q1nSKfAPUDmk
Cotu2KfdHFRhQUk/hTM2KqMYOccGhxZlVkBOags3ZKMrprMT1NPzSDs5KsVkYfPNPDQbV6s
V7NQD3iqYSSoznigZg8QM4XDL1x6Uden6nHqR+dCTOCs8RHIAoI9OaJoXcBSs7sRu9KU2KB
ZnWVtiJuCgeoraObvEW0Ube6O1zQsoKRzK74xIR86o9ph2G8QYIMmc0PL4tIe2kdVIk3IT5
rnpWkMq29/dR7docJtOeBWt8iixPebi3eAI46A+lA5eULb/VMMyABhnikfbmztvYYbhRhwQ
pA86YQ383svsl9bojn3JF6MP+9KO1bBbSAbmIL+ZqLiiXtzuuFljGO5YEVi8vje3MlwwAZy
CQPlitbkATMCML60GTiLrkE4x50aFmVoLcuhwWPrQlxDJbuO8wSw3eE1veD6pQARgdKEV3l
YDBO2qguKzkmvY4EzGX5Uny+NW6CwvbSyymqT724x7w/jSjQlMjTSuPFGoVc/GrHcMEtYpR
0Phx655qxl62t1srYzzSmaXG7c/PrVRuAhjVg+SzEkD4mrLq1x7PokjZ8TjYPxqkiU+0hT5
Gpq4g1YAalIB6L1/dFerOsEnU5SfRf9or1E1//Urv6MLdJ9cue8Gf6vXVRByu+UuB5dK5Z+
jB+61S8k/ZgrpKXO+3aSI5OM59a1mUMbZw27acc+dS3LEKfFn5Uvjf2fTzJ+wmTWy3Xexbw
AwzWoDorg93tqr/pDlSTs4+xjlZRTtLpe9OBt86QdsgsnZ+YAj9cuM+VQJewkphnusncCoz
irQjZMqLLjfFnrVD7JTmK/uY92A0eRj1qxT3arII48KCBk5q1lJqVzJcWMCvKAoBxjyoW5u
HYINpDhMEA/lWoZ3scFQYxnBNDywG4D+JoSo6/GoK5dSObvK7sg4+NMXY9yucq+Mcml0jSS
6qgBLsGA546UyuRIZArhRlxx51FpqgRUtw+RKvVB0NVzRyf6SNjjLt0p93ndTeL3QvC+dVS
BZ/b3wWQs5PAwetSKtF9JmFYIj4i5HHSi1Y4iiClWiTJzSZ7pUvLS37uVtiksE4OfjRm64v
2AOUDHZjzpUgzT9Ol1KbvFJIU881abTS4LaMNO+8jyUVBbiKzghsYHHeEAsR1qa+v/AGGPw
5OPUVy3zTY1nNbXa2twStrLtI6g0pls5rZfEM5PWtrq/ge0W4eIpvOMrRtjLDNbqszZGPCx
Nbzs+OylBugocMOmBij7XEoOxsBR7poG7gC3BC8gPn51qS8aKxOcgnAroxRIuJg8iwjLNnd
z0FBrPmeLcT5fnWbe4UgMMglTnNQBl7wbVByB511jFN7doxOXLHbt5rWGQSzk7mYFjtBpcl
xvknUcYOKntZGJ45CDyqRaMhDRSuGOdxOahl7xJydxxnHNaK7El1BGdxGfnUsziSzI3neqk
njzqRW02o91dQRBsjYM0UZQQWHKucUoSHbAbhuWA2jNaRXcgRUc4waxGqsENyIGMi+Z8vKr
BZ3hlgUk5JFVBHVowCeopnpl2IBszkZqRVm73GaBku/r5FVuRXpZt9uXBxgVWY9Xt/pBrcy
gyO2MZ5rK1Y7y4l7nbjOSMH05oS5klZy28g5GcCoZ73cpAbgMAaFkuHWQZfg4oiXvBFcPMx
JGSGUDn50EztJDIeO7MobcayXIiaYHI3EH40vSWVLeRMjuppMYPlQSMyjV503BldUyfIVvq
bk6f3SqVWKTrQN2JfbpokAzsAHl0r010JLKaKc7GHlnr8qArU52nsu6/vEwyY86Sa7qcN9Z
WpDHvFbxD9k0zjZGt4JiS56Zqt39sBeS2+du+TfH8aaE19LucgDHNQIc4DDoaJvY+7kKsu1
h1BofvVB5AOOlRtFdSowIYtmoLfcOQ21fPPWvTHLZNbRlSoWqzFv7Nxw+zSksSjedST3cRi
itw2ZknAKn05ofS4ttlHt6gHj15racxxzw3O0ZJ2Oa1GaC1ydpIo4g2QpziljW8KSoEcmTb
lz5Z8v4YqeZxJcyHOeTxUHdFU71gDuPT0rOtANYwNRkx6L/ALRXq11Q51CT5L/tFeoi0/oz
gS41K8WRio7jyro7siWhij+2NikCua/o6bF/doOrx7a6Dc3AW5iQcBegrfIY3HFt3A+2Nn8
KCjk26UgiILELiiJnKmANjAblvupVkW05hJIKy+ADzWtA22v02qg8Td14j+zSTthMH0a5QD
rIuT+FMLOSKCB2UZMocH4cmkPa2532MseM5YdKyK72eZkvcjzH8xVhkH9cj2srcYwR0qu6S
4a5jXb0HlVgBBlw3B86sZqeKWQ2hT9nw1DNuggl7vliMNk1i3kMay7XJBJ/OsXb9xHOxXwk
cmkZpBpk0Laqe8YJ6HNOZ+5kmxG5Z/THT5Un0eMS6pJMkW6NePF602kJTVY9rDABrLTyFO+
mODwo5NA6S/tN47yjKRg5b0pmQDDdAeD6osCfOk+hJdXW6JWVYVILjHLc1KsPrC3adXuigB
kPhJ8gKN0W1a4vl42iMliTU8hEdqFUEBQegqrt2ye2Zo7dNp5Umoq1G7ig1OS4zlVJyahv9
Vk1QFYodqgjxE1VR2kS6Xu5wI89SPOmun3dvIViWYFSOprydZuPZ4+Oeh2qO0Fj4OSB0o7Q
JJTpokuOSR5eVLZlE3Ej+BenPWptLuiZWgSRQg8s1rw+9h5uPjyY3BV1UxnJTrx1zQs4IXD
cELjFaXOqJbMqFQMMec1INQt7u0l5VmYYyPKvZm48E0LsKgcNyvrQ0jYuNoBHh8qYGNchBk
4GKglgIlLL9lK6sobSYRRuw5Ykg5qS1keKTIOMNg1ALaXuxsG0HqT5mpYFKqWk65xUqwcG3
xGMgbtgyScdaY2VurtLA5VwoCgqelKMrvCN4sgdDT3TWQqe7UZz0A5rFaf/1bJPaIkTRyAE
DgEUmuEijOTjavmas9yMx4aMFvNTVE7aXKwQLFCxAc5dQeVrdCbVNakN/L3UuERwBjpgGrd
a38c9rC8co3ugLY8jXOEeIEnc28j04px2Xumk1YRu3G05+NZouOt9ozpelCON8zOMAH0qgR
300F8bwyeJjkffU+t3pe/ZHG4K5C/AUtItu+UmRuTgD0qLXTbCcHS7d8lt4BZj5mh7nW7eH
Vkt5G8RXAyOKAjmFp2fXLk7QNvxqnX1/JNfmd3wyHwVajpLOYLfaeAc0LCwltnjLY53KaC0
+6mv9NhZuWI8RqWEKpZGxlXNQQw3ZN0JJcck8mi2eKZrjgMCuRkUsuCpvsKBtUnjFGGUGNw
MLmPGKDZJO70uM4HUdDSDWZ++uYywwB0YdRRULPLZKCwCh8EZ5xS/WSqTlQTwo4opVqFxLM
yRSYIXo/mfnUK7QduOD51ics85xwBxW11NtijXHKjGfWioGALE7a2i2rKhKgjPnxUW89TRV
hGLibYRkZzRKsu+TYhiUKpXPhPHSo7tUXTd0v2l8PzqdSotY0UY2qRQWpuvsyBugGcVpCuJ
DzIxPHTFCXN48jKo45olGYgkDw5peFJnH71ZVHqWfbnz1wv+0V6pNXGNTlHwX/aK9RFp/Ro
yx316xXJEXhzV3snE13vnXG0bhk+tUDsESs97sc7mVUGK6Hpgt3uZ3I3NnaM9Bit56BV+oH
cF/cZ+gpPqpbb7RFkXEcuFGfeGKMvLpm7kjnEh/I0nkuO9li9cl6tStIpZPY4m7wMXDb/ga
U6wx9hnKvvYBfF5eVMIwDeG27wRpM2+Nm6Z/ZoLXIJbXTrtGQJjbwRUQl0RC1wPULVjjjjk
mkLP3ZA900l7Ohd5yG708A+WKd3MkSyXBcKwCgHHrVqNDiJpOPAHxn76W6w8qafJlsLuwF8
wKNiie9T63K7SCFHBHzoDXkSK6EbklSnAzU32ZkGaLAlvoiyKQXlPujrzUgBGqxo42Ko5OK
20lfZtOWcsG28DPkK0iWT6QSS53DchPXyrMar3aBAlhKyo/vrgg1B2blWzsJp5UPvdam17L
We1OQTnrjypRdXfdaRDbLkE5JwetRR2q9rmlQ21qpAPU1Xmt41B79yrt4uuetT6Xol1qcwE
OFEjYDv0zXQo/wBHWkabYmbUbjvpdvPPSg5jPbxBY3gcuT1DViOd4FC8g58jXQl7A6fqFq1
zp1xtZDwrGqVqemXGnyPHcocqx5x15qWqk0l9R1K7Ftb3ByT0Y9BVxubZLO1gtCis7e+68H
PnzVL0SxvJNQjewI73IwPhVtvtTtrS+NtdsWkQAM/kpPWuPebbj1eLvP8A3KvriT6dchXdm
ifmM5zWmm6xJBOMH6v9n1qftPJ7VfQxRyBkQZBHnSjuJUOAnTnNdc248/ee3S9N1Czv4Akf
6/AJB9am3cSxumHLACqd2duI7a7V3fY3zq320ks8xkC717wnd99d+Nrj1g240qZ4WkQHauM
8dKhWwkSIGVN0ROc1Y7XU0ERDgEYxjFTQ3dvKzRuqhMelKkU2a2WCRp1AK84z5Vi0umtY0K
EgeZFWh9NjujLFHgq4yvFJPYxbFomTlTgg1h0N9OuBPFuJ3FhnLVSe3Ng1tK14rxOjdYiec
0/MM0ls0cM3cnoSPIVQO0yoLowpM8zoxDFjnmshdKf6iGAQHPu+dE6NO8GorLEiklCv31BE
6yWrRvHu2+Q6/OpNHZ0uAYc5jfJB+NFqK+WZp2llUrliM586EB7qXYwyQaK1QyG9lSTIYuT
g9KhjGX24zx1oQ9aY3OgqZHZArYHxpKLdpNkjghQfEaNu3uRpsMG07OCCKGZy6BAxweooi7
aKBLoSFZOU4XHpmpYwrytvwOfM0p0SOe3ssqdyE9DTFZgZnyoznpQLbqXZqLKh43c4plMyS
bVUcBBnPnSm8OJpGUdHptaw7nYyH7AxQLE8dvLtAG1j0pfqS/Wls+Qzn5U1tIm7i6BYbdx8
PnSTV323DDJA4/Ki4D2nJDDBBzQ+oKFlFbSXDbAFBJPmaFuXMkuW60arBdthXAIzTHTZDby
JcBcxj3vhSlM7wD0q2aLZRyaNds3OSuPhRg2ht1lgWSHxRsrFW+NI9ek23K268iMYY/x/nW
tvd3+jhXhdmhk4Geg+VC3EvtUjueSxyxNBArsiMCwxQQbbKcHr/wC1Sy+EZBBPzrEEW51Lf
/ORQR6w2/VJj8vyFerGsqF1acDoCPyFeoLJ+jwIb66djgLHmrrYSsAX2YZh0qjdh+DdlerB
Fq9jaoNbShLudl2A8ncSSPKoO7UXSQ4wVhB4rS5lwmOc7G/MVIkg9rnPmFCj4USv/9aG8gE
1rHEyBQDkEdRS7VLjVG0V7VmS4tjgl2HjH302kx3bEMTt6/ChdQHeaNP5DuxzW2aQ9nMrqc
JG0AtjDGn80aalrHsluwKLIGmkXp8qqlnE01xHEhKlzjcPKrhYR2+lam8UI3Boxk/GoJdRs
WjLNGdkiHw7ec/OqvKX1bVFSfCuThiPKr4si29uzTAK65ZWI61VOzVv7R2gWUgFXYnBqbq5
grSle4iewcqsMb4Z/Nx6VFOr2t6IoT3seMoH5OPSmukac82pajbJj6t84oaezuItXjtigLg
4zVQr7R3MF4kbR8ZA8K+VQfQst5eWFlGp3TDLH0FS6/ELLVmRYhgbcj41dtE2mEX8tr3MoT
ZHu9PWstK/2hji7PC0htxgQcj4tVgub+DUbGGTevfsgJjfz4pJ2raynaK0uW2Sv7rE0vtLW
6udQHdkmNdqhvUDisi4RKunrbpI4j3+LCDitO02l2GowIZHK5Gcr51rrcMcdkm5sMQEBqDT
1aWyawuXLnoreYFIB+z0OnWUF3JaRgtHGdrEc5xXObu7aW7eSU53sSwPnV51Gb6CgktI0Iy
pC56vnqa5/eCMPKw97dgfKqtG2scW4ysfPjPkKPmuEiY71QR7cjjkmgtghtBOw3Ls6CoLm5
bUZI2ZwqoAAKKGnkkku+9K7Oeg44q7dk9disy1tcZETHqTnrVVnMcl1Btj90BTjnNP4NOgW
1Im3d51TjpSwi/ezpLCHhbCtyvxFBNMfbO6IaIfHzqPs/fi5hhjaUbohtwfOrCNOhu8M5AZ
fOtucRWki2xDrLn4Gtr26sbtXyAkw/iaFu4SjFdwCg4B+FJriGc3qCM7s1loPf3ht7ecIcE
Z5rnM8zSTySjl2Ykk1dtejvYoHHsTtGc7jjpVIVioOABt8j1oYltLp4GJCjPmcdRWhneO5a
WMFC7ZA9RUWQOdvNHWEQubmMDnaBwfnRrT3T9Divuzt1ql4d0u7bHnyprovZmNNEMk0IZ50
yDj3ab6Hoc1xbGymAFs8necVbbz2W005Y0Ve7UYGKMubppy2rJcTLvRIiqqeQTRGidkpZIJ
r65hUSPyEx0FN5Zrea4xKAEB8KY86YwXrRxsvV2HSgWXGmRWekqEAD+Y9KTQxR+1TiQnleK
d3U790wPVT50mnZkvGYgZkXyoEd/G0bXOw8K3nRNreF1RsnO0A1tcKwmkQruyRnNa6fbbLq
aNxjPTigmsR3rXPTIqs6owN45bnByKs2lxuutXcB5VoyRVS1Qj22TgkK2DQROy8buuPLyoG
bJbIORU+SW4IX51GRgk0aahCgBI61ctCQp2Zd4+S8vNVRWWRAhx86utnD7NpEMCHHBJ+NGU
VyEHZlWnUEtJ4RjnrVfniSOMqDweTT7WJUNlY227b4Sx/E1X5MySOM5X1oFcrZbpRmnQm4u
40LYGeKGuFCTbeoBp1oFtvuzPjhB0oEuuIU1WdT1BH5CvVjXM/TFxk55H5CvUDzsJ/wCrnH
l71XnepXxAj7qpHYVTvuZMjPhq2yXsiho4zuLcHjpXTMrO7AV54XlMnhIQbcfE1sI5u/mI9
1j1oy106KRw1y5c+HrTO6sEcYjiIbpgGtRgkaLZau3eZ3dajvEP0VPGOR3ZJqzQdn1EH9aj
IXyANa6zZW0WhXZiTYRC3JFSrHNtBjeTVbVcj9bj+FXw2Yt9ZjF4gQSx4VgOtUXQY0guo75
pRvS5VdnmfjXRe2BF1b2TR5DCQAEevlXOtxBq4jbTpFQ5CxnAPX4VVezUc8mtFYm7qSNDx6
HFWu/kgGhXySoYrwR52tx94qs9k1LX00gfxJHuZvPrUU30nUPYtau2uvqpG4ZhzvOa0uLie
PtPFdTRv5EIPPiidIa2ftNLNdqHAGQANwz64pjIsOodr4milBXIGD8qtZUPWZpL3tA7ygpv
lAxXRJl7qyt4gTyMHPkKpkSJP2qnVkVx7RgEn41dNUkEd4Ido2xqM/Co0532z7y4vvCcmMe
XkKcdgYXa0luppnZI/dzUM2mXWrx6hexquDxH8eac6csmi9lTCE8SQ7mwOrGoFXbPtGuyC2
hwykksfRql7N6wt9bOrHbcQEHr1XyNVK7t3uNNa6lLEi4OeP2qJ7ME2Ws2sgBaN8iQEH3RQ
dD7U6M2qdnGnbC3dqNwI+0POuPySiWYArhh6V3AalGwuraf3GUPH/mQj+VcmurCK17RXMDs
ViD7l8PUE8UXMuwBLfBrP2Y8c9RUMO9cNsJArolj2VsdRsHlnso7YEZjkDcn44qqatAdKke
3IVwfteornz5M6+m98e4Wozklh58jB6U/0a9kksn3vlhx4uaRIAWZ0HOzOPSjbJpEt8bcFi
a2LDoVzGuvxDPh2Z+BNXU6i+TggKeK5jpV4LS/UuucHrXQtO0+TU41uLdgVHUZrWMaJJEi7
ncbQ2SM9a2m122hZRbwRgrxkjNLtQtbqAsJFxjoQaX2dtJcXAG/B9aIc6vrwOjzM0fidD8q
59b6B7doV7qbggRv4cedXrV9KSDSZWM6yyMAAo8qW31tPH2d0/SoP1lwytIF460CLsvoX0p
J3k8RaKMEtkYHypz2e7N293qM91NA0UUbkIB0wDVwkhtuzfZ6O3CDe4AOByT51PbvaW+mxR
rwWUEkedF3X//X6Fp0sSRNGAPhSrWd5x3ZJH7NH2KJ329c936miLu5tI3PdhWcdaCqpot1M
VkkKxL6v1piLSwt3Qm43OB4uetD3U801yxbIXPAqCdYgQycvVgNvWs0G4KuD8KUyyRyHdtA
bPHhqTu2ZtzZ25rS9aOYhAhXb7rDzNQJ9QcLdv0AKY6VBIyx6rC4J2yJnGa2vYZzdINhPB6
0Nqh7m7tBgBgnIFB7272TWHlbzQ1Vb5jIzsPtMTT7V7Zu5ExPifgYpK0SP1baS2BnpRYXyA
hASBmog2B86IvVC3Txhg6g+8OhqEJubatATpcXtWowQeriugXWIFxgZwVAqpdlrNn1heMla
sWvHuO8YOfCMUQh1W5W4vvqyB3EeB+GaWmcsneHr51s4YbsnLFvOoLxFiVY1bG6ivIoabc4
wG6E1YdGVdsxjbIBA4qvGAhFKMWx1Bq06DD3VoinA3ybzURUNe/tu5/eH5CvVv2hO7W7pvV
/5CvVQ37HttiuieBlatUOGIxgDyPrVf7Dafc3lpePAm4I3pVhS0eEiOUOCvkRXfly6bxzG3
beTnnoaYw6zdPHtjjBI8wOaWSYTqM0bBNiMbVGPWkQ0jlu2TddOyD0BoTUJTcWU8Rb3o2FE
QrJd7RyaajTbSOxdXQGR14JqbsXPbjUC9zcxjyDDB++ujaxO66SkMoAkhKyRt+1XPp02sW5
zEx/Oulau9ndaSY+GuIog4A+zxXKuoTtv3MnZxbtkIkG0E55pL+jxoFubpn8Y2gYxRvaydn
7CwO55lZR/ClnYQdwhkzgGQA8deKifo4szJZdpLiS2tl2YJ2eePSt4Jy3aMX0Vu20KSUHG0
0ZCQ2vvJhVB6n4UqvZmN/f3FtcGJkUkY6GrEILB5W7Qd8gVS1xu/jVv7SXLRW0zA/W3LLGD
5/Gq12bQSahE8nvMcn51cNXsPbL+zjAyEOTUaUQ3V9A1vHaSHaBiRM46NVsbUJ5rYYXj3SP
uqu6ra/R/aSExMxt5Ww5I4BPlVvS0EUirgEBD+NQVt4kkjltycd5zsx5ipdOuobeN5O4B7p
cdKjuZ5Yb7vFCrt8LAjNF6daM0t0qjO4e6elQDW891e6lpsrPiOUPGAPIZP8A7Uj1m4DXoA
yZLRzHKSOo6A1c7bT4bGezklIBgBIUHzNc71CUtrV1IxyZJmDj4ZNMaz1tW/SNYWDSpRIMK
vus5zkVUdVvxe35kQ7lxxWXTbbMEZpI/IZzQttDKQwVVGOSCeaxz485dOvJfSe3jjlXwg8c
Z9aZRGMoqBeQMUqgn7u4AI2D0p7by2+MgAkjJrW+mGptowqsoG49aZ2GpXNhGUhmdc+QNLw
C53KwGfKjDBEtmJDIe9xgioiZ9f1ED6z6yMtk55NT2vaOAzASx90u7ggUtWa3RArbjgc/Gh
ZUWVmaIA89K189I6laQW99apOu2QMBj41uujpJfpdAgGJwMelc2sdZ1fTI9kBO3HQ9B8qPT
trqMcSh0PJ8R+NayayuvaG3XUCIw+0xnceaWe1CSVbZCPqhyR54pKe0iTjvHnCswwQa2sNj
Ss+5mZzkbT5V0mMjHvrmWUokrCMdADRFrDPI27J+ZraytI4pjIdz5Pu4psIZJV2JB3S+p61
FgGW1ubjCRLn1re37O3Yl7x3AB8jTuBo7RFiTliOaC1DUxD4S+D581hREWmWtvGXuHVj+yK
X313BzFDaoFHRsUC1y9xJ4ZDg/GtyBkqeoHU0CpoGa52XbFVPutSjXbNIZ4ZAeFHzzViuo0
upBCckoM5+6k1zCnMZkdyY8YY9OaADtbMqi2EYVcRBiAPWqjdFu/wAKc4HOKfXchvZyjkAI
uwFqlsuykN4N30jGjsMkelRpTxlXy4zmiLUFSSCgIPmOtPNU7Jz2WWhniuABkgHmlLSLjCK
FK8ciqLT2cBkmNwQiuXCkqMD3TUfaJmwiHzHPxo2wgSHsiJM7XZt4I65pD2g1FJrlVQFgIw
OPXFRkqnkbIdT0+FATs0kpZvuorPhz5Gg5fe61VE2rl3CknBPT1q0aW0yh1VRIgxjHlzVc0
dV9p7xlJCirBZ3UkMbxquyKVgTJ5jmpqKrruPpu6x03/wAq9WNc51m6x+3/ACr1MHSP0Pxl
7LUcftirdqenT95hGEi+auOv31Uv0OErZX3P21rpzRRv7zCtZsTcqi32jyd00kZUr+z50Mt
uVXDBgf2R0q7XNrtGCoZfUUBJZW80BIkww6CunyY+IKwYRw9KK3kqXySKGTEA7qYY2dPjUs
F9F0YAiiOSyzHNwCFOWNdA0TTUj7JyzSsWmuoS7M3Jx6ZqgzwrHJMwXjewro6P3GjxxHgLA
FAHyrnHV//QF7VTp/ROzt2bp0rTs5H3GkQyxEgs+7JrTtPDjTNOVuWJyAfPpRmhSmXSTYWt
u80oc7to4WifoRp25Le4uXOZMn3uKTM7x2N5MehAX8TVt1K2lOjmaeCKNlTlUOKqF9K0PZ6
GErgzybj64FbQR2cxLeKYvscdKv8AbL3l3uPO0fyqr9gtMjl06eds/reCafSavbQa7Hpq/r
n6geVYaVntPMkUVzBIPCzB0PxBozRL/wBpSN5GySoGDUfaQ230q9m0qK5GfGOlVMaxJpymK
2kWaZnwu2oLFrVns1LcPdbmi9CvUtrS9uJDkRqTzVUuLXXrlxJeythhkKHxitLXT9Shs55W
kZrfBV/rOM0DBtQmeB9QncqZH3Q88YpTqEZuGN4Ux7T54901s/tF6kER8KW0PEY88edDDU2
aYwSrhT5fGjUR2pzdxQAkKniJzx8q2ilhS8lYqWJduB86iiHcmVyejkg/ChIHaO53n7RzRa
IvoJYJVkKEKeRW8V0VhLHgA5q2aXpsetWBBOWC+dVDUtPubO99mIPdq3hPrUxFjt7qIWqPs
GWANSm478bdp+YpNbyxO3dSll2jC/GrBpskSwbMAuPUVmERLGir+rJI6selbvJHGpaNMcel
TSTLJE0Ef2j1FBSxyEc54rMaDTz3BA5OK9HcBV8S7vUVJbAPJICM4HnTLQLTTLmQpMd04fh
T6VrE3YDtNFn1mUSoncRDz9at2jaDDZqUkndyvn1prDaxQbVRMJ5LjFHKqpGzHCKK64xqCK
QR7VROAOpFFPMSoOc+tLm1G2DFYxuYHkmt45jPgHhepIqgqAGWUygnC8UsvtNkubrvCcLnP
NHjUIYYiiuMA/jQV7q0eAEO9jyFHlWRHLbLalCMEMcVDcS7Z8A+X8KzLcPc2sBJAzKM/Co7
mHvbgdyzBh19DQB3Errh7djhjz6jFQSWq97dzOcARLg9eaLGLa923CDJHGOmT0rTUZ4JmNq
sTqy4L84NZ62ZW+Ofl1C6KDT4dDeCXm7lYuWYciqe19PaXZ2EBVyCT51b9UubKWONI7du8Q
cyE8mqRqDrHcOCnDHjNcfH1der8jxZz48Sya3NJD4SeuDzQEQaS/SM/acZrHdb4mZRgUXoU
Jk1SJj9kFiTXoeLFxu5Fjsmj/ugn3A4qpoEaRjIygdeaa63c7bQRIT9d05qvTz4IjHUcE1G
mbsosJ2kfdS4MCp9TRF2w7pVFRxICmfPOBVZWLRrUDShM4AzJ1x1p9D7ObKBmjGNjjOOnND
2dmItJgiPICk/iTTOWMRaNblBwH2kfM1BzXWv7Yuf3v5V6t+0AA1q5A/b/kK9VF8/RZKYdP
veSPra6PDfQq3ibPzrmP6OpRHpN3tG5zL7p+VW9bafG5DuP7NaZPLjWYkX6pe8U9VPBpVNO
bhWNs2zPQGojrNhbuI7iFgjfaZcGlOpTy2V3iOUNFJypFUN5Y57iwDPjvBxS+MuG5BPyqMX
0xeFju2M3NNUt+6RXLBt3mKVHMJ3Y6jcLIxCZby+NdD0uKXULCBIlABjA3NVF1mRYtTnjCf
VmU5c+vpXQ+zl0y6Nb4H2RUxrVd/SBbpa+wW4YBo0znNWTsBZ7uzMUmAWdiS3mefWqb+kCc
3Gtouc4Tbn+NX7sh/V+zVnHggbMnFSKm7XqsehTrEBkgDpXLu0DTG2sEQDKxsf410ntPI8m
mOi8lsVzjWX3rar0IVhx86RKsfZa+Nh2Nlu34VCxPzqsdn9VkuO1JvnYs7uME+QJo69ue4/
R/FaqcGSTxYqvWc0Nhdw3RjZ0QglU86mri+drNPtrm6W4kVd/QkHBNUqC0jg1+KMW4UZ4wa
N1vtgNRkHcWzxIPtSVppssDzvqV1cxu6rtjTpzQOrm/Vb1Ys52cHNa3t9G3Y++UJtcSqPD5
+lVK61KZ7xmlBByfvqy9ku7kklW7G6CRctu6ZHSoF6wSWlzaw7CZGi3sT15PSsa1oRgupbi
HmPKk/AkU9txDqna+ONjzDtAx5gHNT3k73OqXiQQo1u0hVgfQcUazY57dTlT3e3kdTnrUIZ
sBgAClG6tZOmX7srz4T6jyoKHJQnHu9apq1djtXjtLnE820Nxgniie1hWec+yyI+7kAdRVK
JzPxxxnimdtfn2ZDJD3ndtguDziswZi71ZMvChK9cnmmtnfw7MShouMcL1++iX0c3elx6jb
RboiTuUDxUAi7QBC7LkZ2tzmhD619kFv3ykN6YPStZXRo3I+dLbOQQSyuAOV5XyzWQWdWbJ
XPxrKxhk9pvI404DHxYqzPocVzaRyW31dzGSImXgnHrSTRbUiU3T8oOBVxiQpBbpHMN/wCO
K3mM7qLRdYe5jEd94ZrfwyfOmF5eEWxwPeHFJdYtn06SPWLMCTYcXS44cHzxU899A9pFNbt
3iOMqK1iF7TCBmTkySHPyooag0FoF3HcowRQsI3ymeQAMfI+VSyxySS5CDbjk+tKElxrNwl
yVb3VorRI59Ru9yb256g1MNKGrXiqqgID4mAq42z2ehW8UVnAhxwzY5NLo/9GzXeli0toXl
YjMq8U1VrUAKkQ+frSTXtY9qR0UjwsPDnoc1F9JLZ2sss0nCrn76BlfXekaee+u2jjY9A3J
rnnaHUO/v5761k5lcLEoPOKV6lfXOpTmadiwZsgHnHpQzXEUd8O+3bUAIx1zU3KZ1Po/jt7
1NPjuLlclxkiqxqxkluckBc8AVa59ftpYVUl3CL7pGKql5qMU100qxhRngHnFceOdzXs8vm
578ec48mVjIYYfHSnPZexL289y/kNi/Oq41z38wIyXH8a6BpVi9n2fsoJoyDcyby48uf8As
K7PGrGoZjvFilJzEDjP40neRDuYjxE0w1iY3OpXEkQO3fgfKlc3iyPP0FVpo5BUcHNMdHsJ
b+8t4gmEZ8ZpcMr7w6eRq2djVzcy3JJ2wxlgPLNGTq+O269miGFTCcfKirgGKxhUjIkPPwI
OKEEqy36+AlnfJNOIIYpLJ1TxPnxbuo5NTRyfXudbuuc+Pr9wr1e18g61dYGPHj+Feqi4/o
7l9n0m7cRNIe993bxV7tBLIcrMAT1x5VTP0dRN9A3k/WOOfxYOPKrpbtm2SRlWMkeuK3yzo
iXQrO6H1zmVvQ0O+h2AlVn52dFJ4rMM1zPlrddwHVjxj5etS3Ci0hEkgzn1PNEKLqKQnuYk
XG7yHu1JZC6SBYJ4yMH3gakiuhF4pnJZ26KM/wAaYpfx92262O1fhg0HK9edDrV3G6ttDk4
HTrXQuz6H6DtGA4Mdc77QoZu0VyclAWro/Zho5uy9qRIAyRmsNuc9o7iS47STKCSN+AP4V0
SwuprezhiCsAEGAK53YQte9qCHOfrj1+ddPuG2xgbcbRgYrSaW69cSS6WxVyDxyKpN62yWN
Sw3heMj1q3aswXTChPj+0KqEkYm1JWc+EADBqVBmoSx/wBG442Tcznjio7/AE9NF7NWV3b7
XkZ8ygjOKXXN/LPcR2oYdwjcHGcUTbXkV402lzy8SHwMemajS0d3Y3mi283cwFZBkkRjIqo
X+jh8dwuwFuMVJb3tx2emfSr4kwN7jZzinNuTdhBH4kUZBHnQVi7swJI9x8Q4cfKrHp8Xda
RO0Y9yIt60vXT0ur5u8nK+Lzo7RCsWtT2bSBrcoVPPFAr0O/fTzNfyZ3y52k9RRdlcNNdbI
5CXuOuD6moe0libaPZEPq1rbsPbd5qiTPyidM+tRasnbfSYLfRIFjA3xoAePPFcuCurkZOc
4Ndm7Rac99ay5J5HFcsuLQxT7wM7Tsb7uKlbzm4XJG7SkqucHzoy1DkSxnCL1NbNsg3OQDk
YC/zoaIMWKgkE+earMdB7G6orQezxoGSI8q32ga92k7Pix1Pv4Exb3C71x5Hriq3pWoXGgT
RuoRmlAbk8EGronay31KzSG/twgH6uUdAaz9rvpWLa3uDIX9nZuTnirHpmgnUEjaSRI4eNy
+fyrzZNp7TBKF3HJHrn0+FaxmYSK0LGORuSo6NWvgxVhk0XSoITEshQKPLFKEwt1tgWUopw
XboflTS2ilIUvCh3DknmjYrSS2RgEiO48D0qgFYmuonSONu5ZdrBulVmxgfR9bk0m4A7tiX
hJPGPSrWbicS91I+VB5VeBS/tPpw1LT1urRCt1a+ONvM+ooJJooQnEfiNATxzbCg4LdOaK0
HVLbVLISMn9ZVcOpPQ+dH92vdtJLHnPC0Cy3uF0Wz+txubrigbnUptU3Jakx7TnJ86ay6Zu
ZWvl3w/ZHmPnUk9pbW8AFsFC+oFAmNst1p+SMyZDM+cVBrEU1xpm238bFl8I5+dF7e79otw
T9Yu4Uz061Een9+QQyLhRjrxQcvvtzSMEBGGxj5Uru3Zp2YE9abzXYSeeORB3iuc5HxpTIx
k93GC2MAc0TBsNwGtACckDBJrS3js2L7rcyHHJzin+idjL/VY1OxoIG6sRy1WQdjrHQrKWe
U96wU+/UVz7urPar20ciyK3O7oauV3rRuezMEy5XD7No+yaqibZZCkaFN0hBI5/CtJJJUja
KOaRokfxKfI+tBrNKRLzhVY85FLZMCdgCDz1FNLjxQDoSemaXlFCMerVWmYoTO2C4z8avGg
QrpXZyaVgGmuT4B/l6fyqnQRLLPH3ZyWwMVa7S3eWDBkdfZ0KlT0GTUSCtLm9plecZ+pyTj
5CnFrJCNLnmw3e728+aT9n4gZbnEirGMM3HBBFEYe2u7nYG7tuVHkPCKiObawwfVrlueZD1
r1aauSdWuS3XvDXq0Oifo5f/ytept49p3MP2hxVtWWB5XndQ0Ma4Xjhqpv6OSfoW4Q7xH3v
VRVqe5s2VIGBjtofezwD+FaqQ2iuUtNPhV8IMdKU3F2LmcTSBgo4ERHUVAIk1GZWDuIuiKz
HJHx9KeR2cEIVmXew/aOaqE7XsUajwEenhxioDrLgFQxYN5Y5p5fNaR2rPJDvce6ijlqDsb
RrWDvrm0jDnlmbBxUqRzntJKZtYAC7TjJ+NWLR9SSHsy6A4YIwGPvoHtxb9zrUDqFXeoPAr
S3VF0O5WRlTAOCKy2V9mmV+0FtKXOA+W5rq1zCpXwPvQ+fpXJOzLR/SAj2ZJY4fNX20vLiV
Wgidyd2M4+NADrDMSyhg3xpTDBmYsQGC+82OlWm77OzrCJeXB52+dVjVO+0+1ljKlO+PGaD
/9KnKhl1NY0OwNJgY+JqLVrC50jU2huM4HKsByTWpk9lu1kQ7ijK1dOv9Ksdd0cXE2C0iAo
w6g45Gai1yi51Oa9UJdDvNvAbzq0aPqsNlpDS5w+MAGkOp6Fcabc4BBBPA86gWGZoHMgfYp
901SCL3U++nypxnkkVBZ3N3AxnQjaOTk8moYgLy4WJY9p8sedER6XcPJsbKgHpjFCGq3cuv
xpCFYY945q36RZwaXbRkKBjHOKQ9n1S2JjCDd0zirPN9ZpzIi5c9PhRD6W8imsSducjrXLL
zC6hdxsBjvGOPmavVlfBLIwSDxgdDVJ1XxapKwwA3UVOsdvB1NKpSOQx6ccCgwpS497jGRR
V1ujllgK84DDnyqJ13d3IRjaozRnfsSzfq5GjDgpgDHwreEbrRIWdsluEzwKKTu5oII18LY
AJ9PSpH0a+71tkfeKozlRzXP5O3XMxeOzaQr2dVZ4BcNE5QY6/CmFlf2GqyNbR2qwSgcZXB
FKOw6l7Sa1lZo3U7sk8g0wlZ7LUg9wvAP1cqr1Hoa1mvNuCmiktWIck4OAa2nvVWIHPKcn4
5o+aOPULbvYDnIyRVU1Fp7W67mQYBYAH4V0qD45lMxyS3PPwoxrxVQIpBFJYJtmFzuZ25o8
OnfmFosEDOaUVnUra40TU21ixQm3ZszIo4GfPFWjTr601W3imtpNyYyQfI0aiwXMTQOq92V
wwI61Ur+xu+xl+t9ZoZdNmbMiD7GagtU26bwjgUFcxexQvdFsRr1U+fyo2x1Gz1W2WewkRg
w5X0oftAqJpns7HdKx+rX1NN0xW212C4lJCiJtmUc+noaE0/to86yWNwWVMnaw4oDUtOksb
Vo77wSN0YUrsre3gljmuYi0YP7WCaxjt3z6NbPsjqet30kkMREbNkSscbh61btH/AEd2GlM
Li7bv5Rzt8s0RDrEQt4obGNkTaPdPlQtxrWxyqFmkz03ZrTisE197InEaxqBgbaqGuXs90G
EkhWPzJNTPrEaeGaUd6eiFulVrWL0Xly0Qk+q8yDxmpVhbarHJqjiN8RBvCc+eKxqA2XU3c
ODG+AM/KmWnWcNtKXlUHELZ44z60raJpFWM4APIPnQLpiyoATyKgjJL9ePSi76ya3kCE5r0
EcWwEjDc1VGaLbiXUocDGW/CrRJOqNqO1htLqPD1bCgYpXokEQZrgkhIU3Z/aJ6Ci7gd1K0
MbAl4wZCBjHOcfPmjIjT8m8kRWCkhTz7gGOh9aLvndXnLNkrtYkdCOR/Kl2juZ9TnIwwEXI
bj8KneL2nWIvC4jMbZDHhsGpooOu4+mbrAx9Ya9WNdwNauwvTvTXqufQt/Y25Megsp3FBNl
VVsF29KsDzXF0qRKY22N4lX9Wp9M/aP8KrHZHT7mXRJ7yPce7bEaL1z6/OrRps0iJbxiEhg
mVjHl8T/ANq3EpjEtzE7A3BRvgoqSaaO0gWafUZcKcHlct8uK3WAx2kkjqO8xktjpS2C7tp
LoXEmDDEu2NSMlj64pCt7O7i7r2kSzPcD3YwC2Pxph7TPJcIs5hTdHuxv/OgzdX0swdreWC
2I47sDcf8AtQstzYSDvEtXLrwqnJJoUl7T91fLZTGUyOBjw1LZokmk3bSxowCjgjGKj7QkQ
Q2ccbBmVcHjbUFnNM2h3SbmZiVXp0AqRSzRrZPpOMxkph+OfKuiRSSK8cdhEI085H+1VG0t
BDeu0qHw9c8Z+VW6JZ5olMsZbA8CI+AoqJTq0vLti27lumSeBXP+2euR310II1I7piGOOpq
4zLNBbrEsTDIzvVicfdmufa5YSmK5uWcbw/GPMUUpgvVSfvmjV9nRXHBNdF7K3pk7Nw3b9E
kYlfICuYlSIwSoIPmtdH7K6feT9lViC7I95cn1BqADtMILi8E6DKt6UH3CPalW8xRGtK9pL
tDIUbA+Va2NxF3Uquik7eOagrVqFtNYiz5SY+4mrzNHDJxtVR64qi6tOq6j3yqAB6U7GvK9
ui5Gdo/KrA1ktorS5R4iWDdc00tJd9xGBnryKSWBmmUNvXxHKg06t4pIb1QfPrQOdY0Yi3W
6tV8QHiFc71mCVbgTbTkNzXV++B0/DHCkYPxqh6+I49TaEe4U3U1efSo3pHfRXG0ElcHPpU
O7dtRfQE1m5nV/qFUMFc81pFtSXawIQdSKmOvW/LaZ2rIqHwNuBzu8sYro/ZGMSyd8UyrDo
a5vbsDCXVi0JOAau3Z7U/Z44V3Y8Crj4gVznuOnk3N4uLPrmnrYf+I2kSjf4ZAoxn41Bocg
vy1tc4fGQhPPFNLmUXmhygc+DIoHQrPu5IZMY2jFaeaprS0ksbkwjIXPAoftNpvtMCzIoDI
cuPUfCmN3cn2huOV/7VNOIpYkdzyRkD59RWqilaUsb3IcxttTmi4Ulu76acA92eFyPKnbaf
BASUwinkADHFQyTIigJtQHjpVApUrENvB3cmmE8UNxaRxTAPFLlWBGaWxOYp2Z/GJPs/H4V
FLdSWlyyPIBCPGgJ8z5UFYu9A1DsjrCXenXCixlfxKx4UUykvJNXvzc6a8c80IwA54HxUUd
qCpqdoLGWTIlbe5B6CkT9ndU0S4M+mRtIuPCAeorHW6685xv2S9pm1GO5D6irvKfcB938Kr
pneWZe/faobp5CnGr6zPeTNHqaFbpDgRnoKR3fL7sLyfLkCridel90zW7GK02e2ohC4ILUq
1XX7S3UvaZkmbjOOBVSAV3PhwPlU5bZAFkHXoKsc3/06AkrXV6XkDFjyWzTJ0hNgZgTx9gd
TQ0EaRNGW44qUI5j+qwxPQViu2c+hdhfPPaNGzgHpk8nFa5t0Vt5Z5MYQ4wBQtrpl1FNvdS
gPXBp7pugz6jIEijLDzYjircctz2W6hakacpKkt+11NAR2zyRqqISfWuijsPCIsXmo90oHT
PArSCbsZobbJrrv5F++qhBa6Nei2hjRJGLclQOnNP5OyV3BbRyzSxwxry0jnk555rS/8A0o
adbsY9Ls1OBhXYYFVfX+2Oq65CI5nVIs5+rPBFIHU13oOi38UpuPbX7tgVjPG7IwKWan2ru
Lu9tUis1tsOQB8MCqqgEX1ijc27IqSKWSa/jkkJJEi9T05osAatuOq3Jf3jIc16t9aGNYuv
369VR1r9FdmJOyhfdhvaDVu+jIIXMyKu5vQVUP0XJKeyabM/r2q8Mj7c+dAk1aw1GbS3trJ
0DNy2epHwquWGl3FrYPcXQKvGucn+AFWya5zB3igq4YJjzFSXUFrcwtbyqcHy3VRTIZYUsV
e4uLhJZRk7nOP4VBaSxCQzyF4wPdJXFHS6RJZ3csl24ERHBHLEei/GpZYi0KZgkjU9B1qsq
5rEh1G4j7uAnB4JHX7qm0+yl+iLh2YDPO2mOoEp3DRoFaPwoQMEn41Hd3AtIRE0IJMZ4X5+
dUCmFpYwzxECAeE+vzoca1fRt9XHyOhxTiNxdW7pNM0MbDhgtRSdm9SkhLWd5C4PuLNwx/C
sNFcmv3N3N3fePzw5UflWt93TIsIRipwCWqN9F12yYkaexIPvI2awJJd5S7EiOD9pSB+NQI
rnT2i1JbOPhZWHArsPZ9FstPexJyAgwD8qqfZzRH1TXjcSIrWsQBEhGefnVmv7qz0jvZ55C
qYwvPU0FL7TMntzRopIY4pNqIawjhKk7WGC1WnUbEXOnvqds4lXqPUUmls21WxjiCbAOWZj
WauKnLA80ZOc4Oc1BHuZQMnjirB3EVtMYuCg43eVRJaWxZjgL5ggdatX4pNFumW4Tc3C4HJ
roEj7JI5AMKyjJNc+SKMGMKgSTcMeLrzVwd5ZrqCBicEAdarK03M0U+kqkJ8WOtcv7T6iV1
HukYl1G0811IxwWcESkDIQkjFcqawF3rF3eOcqZm25GeMmrvoKEt2U5fkyc0+0HSIryaYyy
cOmFUeVZurLYNxUfDitLK5msr1JY/Au3BxWM2u+8/41Z9E7LQiHuXfZEDklgDit73T4dO1D
ZbyiRDwD8fWq7Jrl53pMDsRuyRnG71rUai7yLKzHvO893PQZpHF0vs/OwtzbTnPGDnmj9OI
hgnQZJhkIz99KNEkGEk4OUB5+VE2N3mW854MrfnRG95LmVyDht2KKkJCj0A4ofuo5IJJ/lk
miblla3KgdIQwIpFoKScvKsZJ93HWh5reNeWLMOjjPSh559l5byZIVsisvKry7TIwyPKtIh
mW4tnBz3g3B0kX0HlSu/wBQjubxMo/ery8bDgnyxTruZBbNsutqDrlelV+4NzNqUeNpC8LK
o5YVQz0yNzc9yqAvKOZPJQK21jtTZaMskFvJ7TcnjAPC/fU6xLFaOjEB3HvLwRXNNXsntb6
5hWTchPXPP30EN6DqN9JdXMm4vkk/GlbqVl2AbVJouGRbU90x3k/fiiTCJ3DPtwR5USoFt0
U++GA5rMEYu7kBsbB61BdRiKULBISTwRmmOlTQ2k6pexMnnk9Kz1rfHN1reL3bqBEWGeDXr
bdhgDtINEXdxAZt8b70J4weKCa5f6xFUDJ61jLr07MXOy1TSdM0dJ7+ES3DjIBOc0r1Dtlq
l2Ntj3VnbDpsGDj7qrKSgSZnPeFRxu5oS4nkkk3INqk9AOK6R5d+zLUe0F/c7opb2Zx6BiF
pQS3BLZPzqaO1kuJwAVG4ZyaIg0hzG0jsAoODyapAcYMrleM+uKbQi2WIKQBxyGou27KXLR
d97qbd2TwMVPb6PHLKN0gYZA49KgT3CgFFhHhLcYNbvYyRXNuhJDSOp/jVmFrZ2unSnul72
CdMsR5ZH8qW6zcJPr3eREEAxhcVFVfWM/S9znqJCK9XtZIbWLoj/ENerTLrf6L7juuyccYP
PevVyj1Be63njJwfPFc9/RuzfQ0YX9rn0Az1qwa/q1nosW/vD3knWFRnd93lQG3LTXOruLe
FMQqMlmwN3xFDySywzm0t5VuLhvEzt0X/AOelAWNjr2om7uJZl0xbvxAY3OKEt9K1fQbtLO
fUI2t5iSZwmWz8SaB9Hp6RyCe7uhcXAGcMeF+QqOS3e5kxCw4888VLFptoYAEl3nq0hOST6
ZqAsmnSM8jhEJ862y2n7O3F1E/jj3J4o/3qR6vZX0d7FN7M+1MRvgZDfGrPbX11eeOBFjiH
Tf1NMo5rjAWQxkVirVPnmhhBjd4jgcx46fyrNtqVo0h3MEcDwovQD4+lNdX0aIRtJawB93X
w9apx02U3DRFjFs5KKKuYix/SzRHMWxifso/50zg1SIQ5uYlkJHQqCKrcGkKBkXYjJ85BzU
iiSzci4ukZfLaa1CrDbasgt2WK0ECseiLtB/Cqb2onj1Fu7kYgKcYzxTOXUWkX6iXIH2c4p
Hqe1x3r8MfeHWs7kXBOlPHZ2ZtWkJBHQmt9Qt7ddIikhYqzE7uaS/SMMeFZSzHgNTHUInks
QoBwVBFctyuvj349XX//1KrGVV2jbDqT581MNMhlw6XHdn9kmoFhZTg9aKSyN/AVTKyx/Hr
XF7u+PVY063hfVoY5k3MrcN5GrekROrqgI45FUvRklh7QwpIxYKTkE5FW2K5AuTIPe5GTXV
4tHa/rUdvpcshPj/VrVW04CYqsKM5bk+maxrlwLu4hsxzz0+NWCzsDotjGyFScAscdKm5TN
mCrfQO/jaS497Ydq/GqhLE1vLJHt5RsEGraNa3OD3hBHSq7q0MkupOyYPe+InHSs9cT6d/B
3ztzokuVuJZCYxtUk8elZt4hG4d+S3HNE96djHjg+VRxyhxzxt5GfOufy16/4ec+l+7NSlb
RVY8Lgc+lNJYBZ3U2B4ZPrAfzqr9nZ3e1d8knIyKuMknfW0DbckoB/Cuj53WTQqTiC2aF+j
nC58yK2N7FDcbS54URkfdUBh7xhE7Z5yM+RFA35KzllGCRuPzroyE1maVZYyoJG8beaktop
ztdzgk1FJcrc6cGkAMiOBn45pzaWhliXAyx/hQLtRvElmOn202XA+sC+VbWdvyuIzkfCn1n
2at7OaS8kZQXyzk9T99KNR7e6FYLKLZEeZCV24zk0G99C9vaS3MmUiRckn1rntwiyRTyS8P
IxOaJ1ntjqeu7bdh3Nsx5QedL72YCLYzf+9Y37jtxz+y7uxGAB4jnlvWtYN7XLFRnAwBnrW
skngEa+dNNGtEdGYgBwPeJrTHeZukxgb2kEBgyHn0p7pSC5lkede9UceMZqKcFQyKVXzya9
pbtEhcMcHyrHf06eIJqllHFc4hbuxnyPFDNDOjHu3D/ABorUpTPcDGPlT2w0yKOCElFYuue
RVzfSd77VNhIJPrlP7wrfChsF1YHpirTeIvdlVhRQvB8I5pR9ErKwdBgg+I4rTlXrOwXb3j
LkeQNWKERr2ZnLRoHJ6ADyzSj2K8XAhljYY4FELcPJaG1uQ0DIuNwHDc1EMbu7nvI0WNHVV
j6eWMVmwt0DRGPBZl6E0XaW0BWFn3KxAVmIyCMURpVpA4uIo2G6ByAw+PP86oRanIYRcxyB
t00eQB03Kc/likkRWfWoHxgPJnGPjV71PTIEt2keQPIqE4HlXPbcs2qwgttKSDHr1qLSnWB
t1e6H/MNerGsMX1e6J/xT0r1aRe+w2pw6TpLS3Eu1XT6uPzbxHpTWwtNRv2m1PU7RU70hxI
x5RPJQPJjSPsVpiXVlHK8Esky5WORwDFEKsWoe3wIbQaj3yllbBQFj99BZoL4ybUuG7pR5A
fzoq6W0vI9siB1+JzSUm601oUknFzbNwe9GNv31E2o3Go3BW2V4rNRy6DBkPw9K0ynvmj0t
w2nRhppB/6cHqfX4VDa2ct8DNfKJJD1jY5UfdRtnZW9s/eIWklPBeQ5Yfea3PdrIwBwT1xW
oUGkrW0xRHEQ8lPSiXvXteGlEmfMGll94nVc9PSlc0jlg7O2xegB61EWhNZIypciP1pTe6t
ZXPekQhJ8eFwME/M0tfUg1k4PHP4UmaaaRywBOT1qekTS6kspIlkZSvnmgpNQVSU3M4PnUl
xYM6d6vBJ8Q9K3W0iREyMfH1rdIgF645hidR6k0VbziXPewh89ctWGtVdxxKFPw4oy3sIsd
FGPhUoCntYwfDGMH3fgaeWUT6lp/cxkd6gxyawumxSodnXy56UvaS40yZZ0lUKpwyjqa57m
Y3m0Sey88wyU2uBzz1NJpreXT7hkZ8SJ6HqK6DpWsWl5ZBmYZIwSeoqudpbBLhZJIcb4+VI
8xWN5x348vUhVoqWatPqd3JjYpEY+NMNEu7W9inDj6wnK8VXhtbSjACTJnoKdaHp3scMdxJ
kPt6VpxBxxhdRmuGHjDEDPlzRwvLuRCrMCg65NaSIvdSTt5uWH3mgxdzKe7AABPnTnTRAt3
Y7vaMeg29KJ3bVUvc8qMe7WsMshwOG454rdpAzhXdUGPUmqyY2GkafMC0iRuz7BgDA5Wqtq
9i+naq9rIgVCT3bjpjyFXDRpI3JtxcMzZ3KRQ+t6W+qQzhz9YrFo8+XNZ3HXO+s/ZJoOorp
zskucMehq92GpJdafxgYPX09K521lJMoZfA0XDA9c1Yuy/DNHNMGIXlQetROve09uSrlGDM
JozyoHWpYtKurqPMkYUerCj7K0Wd0nA8uc1Jqd46BYomZj0IFbZVGG1htodQgnYbxMwH38j
86Dn7cmy02KO1iQzkDxkYAoPWJroahcxOGjy27J4+FU64uC8jJlmCt4QOgoH9z2t1++jmVr
xo4myNqrjH30gV4Io2bKs5P41q5kljXcxJz5mt7bTXnKqiEsTkt5CoomwRbqdXLdByvkKg1
Rh7UUU5ANRzJLas6RsQc9QaJ0HRbrW79E5ESndLIfIVJ7dflMgSC3ZmBbz5o+RxbQFB9r0p
lqcVqNWe2tRtijG0HHWgLu2aIjvArceRpWS1wwI56jzNTadKSWjJ5BxUBQySFsY284ryM1t
chyMI5yasOdmpLiBjqJGcE4wR0q1TgwpGRxsAUfhVeup7dnRoGBbqasdnNHqOno55kUE7R1
JrJ0gnJbAmUqMeXrQdvMjXfcgvtbrxTeC3e7l2Sq4OeuOlFTdn5ba0mmVlwi7lfjPFWub//
VghgjiB45PQ+lY1S3CWr5wy7QMkdKfPpVpJaR3DXgiZkDZHnxQJjW/Se1Fwu4AbW29fuqDO
kFYbXYztIjAFQ3I6ULYzltRvTFhYmkHgQYPQVpMLjS4GQMJM4VATyKF0eVrZpzyxlfj50DL
X5zFpku2Nop24GW6iqFB/aalzlsj+VWbtLLOgSOV9zBcnnpVWsCH1BSepI/Oil+rf2vdY/x
W/OvVjVRjVbn/UNeqovXZSa+utCtrOAvBaqzGeboX56LT/TVgjupZNrCYHcZJjuKL8CenSq
32TkuX0e3h9siigiLMhZM+Kml5Lc2qSQd/FezXSbUKDDfeKBheXEWpQxzTzlbaQ/VQj3mPq
fUU0FxILdIxbsgAwAMACq7pUVvbBPpORDcx8KWbgD4elE3E1rPtSGWdozyWLttFaZM1nld5
FgOWP2s8L/3rWVJY07zvGNQRFVjCwyOiD7JWpSXeLqSorbBbLcuYzMueOcnzoZp8rGNp2A8
8V6+YhpLdDtXZkcdKhUB7dJI1LI3AUtjNZaQ3ELSwR7WC7znA86ngte8bYrjwDkjyP8AOoW
SWyhIFo08u0lCsuVWmck1uun2yoEDumVJ8vUmsKWTTbu8gjmVh5uzDH5VlYnYLK91GWHAAx
j8KKjvLaJO5smRo04eRhu3N8AOtGLZX7SIZ7eTuQMoEVA33+lWrEcNvkAuW2+hAouHTkYsS
Sq+XIrMNlPvwlqLePGXZ3yx+VHR6TzugTeD1WVs/fmopXcPJZE90A6/Af8AakdzDLdzEuj+
owp4q/LZCNRiFA3ooohE7sg90o45yKsSuWaXdPYX0kcjSd2cgKfWrYsTS2sj4kyyYBK/CrN
FZWM8plmsLfdnk92tT315DFZSdzCoCriorkRmEV6sQiO5G5461aZ7zdaxzSL3eQFCjillhp
73mptczKQjOcEfOnOodnbu6s/aoZeFJCxE9cVmrCq5KwhA53RvjoelG2djYXr/AFDhnxnHp
VcW/aC7NvfQkBeqkdKYWqrE0d7YMw2t4lB8vjWc9Lq1WfZln8TMm30zTL+jVki947jgY4FL
9H1CeXvJdjFXJwAOKbNJNJGCyMikdD511zKxoe1062tJg8akjyOKOFikk/u5DDzFCDUVVe7
6FfWm0U/fJBOmNoUbj91NwqodrNGNpcRzRLtWcbGxxz1pJ2eDLrDqFAI4PPWr12iljvNPcE
AlfEpxXOYGaDWDIcruasq6Xpd3hWQn3TjGa01KOGJjdNIynrgUstJBbSLiUP3x3Y9M0z1HM
1sF3AgDpVFB18y6jqBETPllOMcZ5qu3NlPbTGKSLaccY86t98jR6layFVKKxB460PeWzXV1
ANuBJwSfICrEoTROz0E0iPdk4IzsB6061CKO0i7uxto1EXUbRk1iN20/BWMBQPe86T3t5JL
cNNbXo3MfHG78Z+AqRSTU54pZ2mMJiZjyu3AzVm0dhY9n5XjAUyDcSBiq93dzcXDq0YkO7p
nIFO4be4ukhsUzg4VwtRaBsbfvXklfJbPn51te27d2qxRb5COgHSr1Fo2m6ZBGY4xLKRgq1
aWdraWF/JdSRd6zdI8ZC1mFc8XTJprV/wCpvuU5LD0+NQy6O89sRkhkGea6i6953sscSwxs
MMAuM1XpbRUlOFBU8c1qI59Do9yQ0qIVC8Fn4Aqz6Dbx2ckE287E984941i6t3juWR5gqLy
ocZU0CZgX2tIXUeJiOAPgKzWnQrm4S2BdVTY3XC+Khw9i1qWlfeHJDI7EfwpdYajJNpad4g
kdOhK5Ipzawe1Kty/d96o4yo4rTJJZX0OnTSwS2rNbsfqJHXOPhz0qfUFtnVZmuo7adPFFI
hHI9D60dc20c4dZHhlDdVOMfhSS0060mZ4p4Im2ZHXPH8qAFpkVXi1GVxdl96zY3RkeWPSt
9Dkig1UxXIDd54kY8gfGjdJs+/0u/t9gkjiLYRhkgY4xSbTILu+nthBE7NFlXA+fnQS9oIB
dTSSLKCSegqv2tkItSh7vxDIzV1vOy2pG6RAhQPUF/wBj77S0jnCg+IZbNZWub6tg6rc8f3
hr1aapkapcg4z3h6V6t4i16Xrv0X2ftEDJKzbsR7ckU80O8v5ZN6aWZpH5lkdtuDSzslY2b
2dvcTQ72G7AblatR7tmDhpBnqqsQDVmpS68vZ7WQnVNMWOHyljO7FTG77oxLFgCTn4Yoi5h
huraS1kLbZfMtnFLzpF+kUavdRKsPuFV3Z+da30yaRzIwyxy3qagNyVVhuOPLnrQdkk7yhZ
3XA6gVLMhD4JwK3fVYRTRveJG8QJkO4EL51DBZTqqwXCHIHGPKpbO7eORupOSIx+z8SalS+
ubq72iRIwo5cr1rDaAz3cU0tnYW4Lon1jFwAKU29pNNBCkk+6aUlFycKqefzoy3lSOy1eZp
W70ORnd7+a8LKQXVglysW23h/VZzyf2qw1Ti2t9Ht7cpbO6zxji4jBOT6Zo2LX4lsIt4Etw
w5UEZFJEunkgka3ItwgJEi/aOfIVJBZTWMDTxXAlLcgmMB2PzNEOoL5NxmngV1HmT7v3VN9
IXNyMWzLaxDz2EmkzKs3dy3bokgGdijGfnjrRMk8CIrqvdu3AAfaP4VopvBcFQFM5dvMkda
aSMGgU7txPrVbhvIRIoKsx89p5o67vsoEjWRWxxtpEFtNHGSGXI8+DSXXbuL2UwwbtznkA0
VbXeqP4Qyn940O4VtQZZ03TDG0KBjPxqdemsRafp6QxwqgIDctu5xVle4t4IEXCkKABkc0N
bRdxMA6hiF9OlZltZLmTvZZIVXyAFZ5xX//WV9s5ozqsjhVywGCBRWlSQrYPI5XxIAFUY5x
WvbS1WXWobWFV3MoHA4NG2WgGKaK2x4o8FgPWs6LVpjR6dpEKMwDOobnqARUVxqCXACROzN
05NQXFi7ld5fb0HwraG2S1ICJux1JrrjCdbCLuS08m12GRQ8N/NbF7VeVPC81Nc/XspY44w
PhQZg+tHJLDo1WCa4ke60yeEcSRjIx1+Vc9uJZUcbizHf72enNdGiXubhAcPuU7gKpuuWot
7pgYSIZmLAgcA1z6z23yOgvMG2RZO8JxuYeXwq1yRvcW2IHAbbk7jVKsAksHdLk7MHGKtlt
ayFFwSoK5xmnKaT3anuwrg743zmgr678Mb/sSDkfGmupWVxMHSMMAT73ShYNJYxCG58SqBk
10qQPqOpRxW+5mcgckCqZqFxbX1wZLeN43Zs9OtWu+uIlne3jgkkVBtG1M5obRNAGpakGht
nCq2SWXGK57rWD+ynZK4ubT2q4n7sScjyOKvFnYadpHhgjRzjxSMMnNet7MxRhASoUYA9K3
FpvbBJA+NAPGsE9w0jg7QeCKIKwIMIgHxxzW09ubYDYAV88VA43kuDjjgUGsrrLmPyxSh7R
Glk7x1AOMZNFG6VTKehXg58hQeoahaWcsLSyx7ZEzhqgF1rQxcWUYglPepz4fMVTLyKG1wt
w028HpjjNXSftRpto21rlJc/YWMnb99VnVdRtru4aSGdAr87SvA/hWYtN+yk/1U4fEkQTcX
b7NMI7i5vnWysi0UUpObhlwcD0pDodzpcTE3d0oHoGIU/MdKsS6/pcssOy9t0SAHGDgc+XS
tI1j0iwRmWa3SRm+258R++oJ9B9lj9p0tGDqcvEpJDijrHULa/nWKG8hc582H8KtvtFvZqk
cSrkDqBQVq20PULiWLVLSX2F3XEsEiZD+XSjrOxstJnaTu1SaQ+LbwCflTw3hKZxg0pu7db
hu8Y4ZTmgYC7VlDOASPUdKUdoblZbReftfyrBvlTKv5Uq1S9jlXB4+H3VNwcY1HB1K4P8Az
G/OvV7UCG1CcgYBkNeq4L32YYf0fg9V8qerIjtuk6DyHWlnZuwf+jlrMo4I5+NHtAye6TXW
ucZjkG7pRqMCvdMBz0NBLEQOR+FSmRsZOAaqCjpKqd6GgbuPoTximUN1gYJOKkntEnCbMFT
1PSlWKnDvKRKhRCzu84fjAz0z6VELm71ec21i6wW0X6ybHH3GhgJtW1m7s4Ze7tAxEs24gA
f+9S6u0NvGtpacWEI2s4JXvT/OudbgeIWcInnmV5IIzmGPzlb1PwoV5NVm727lWRGn4yRtU
j0FMNK0nUJ7z29bUyWyDgSvsQmjri4torjv9VvYpWi5SCAbgKig7W71KGBkkggkAwCqIEcC
mNs15dTi6muJLaBOI43QMSaXLqkLoZwY2ZmZyrMcqD0yKY26G47uWW/jWRR4RsXAHwGaMi1
tla47xpJwf22YnP3eVSpaxbjmFWx0yKgN5a2ikCYyS5PLDJNY9sm2jEYTf9pjz9wrcxDS1a
GNxJtUSDpxzR6lLlHV1LSswIPpVeE1ycRpBg/tg5Y090S3u3cpJkEDPjqpEd65tsLGAHI5w
Ola6FZESzXVxIZGb3d1H3lqVn3sN5PHFH6fGjFY+6wF5PFY1pparzK1xwR6HyoOeYhiVBCA
8A01vbVe/QKuN3OM9aU6ipCGBB4j61BXvYTqestO4904B9KtWnWAgEkrnc/QE80BZMmnw/W
JknrxzRgvxcxhYVZeBV+K0XcRtgDcWB5+VRxW8bEgqc+Yx1++mGmons26YZYetFhYH4VeD1
wKtSE3s0GGDJ0HAoKC2N3M0MYCbfMirM9tHCjSBAePMUkkgnDGdEIDcccVc0gA2k0EzEDJB
PK1Heac9/pjoYwSOeRnFMJWZEVSDnzIFbvJNFYFkTh8jNTcpVDsbT2W7kjIJKjmrrowaSKD
w5JHBPpST6LmWRZmLK0rdT5im9vP9Gu0IbvCBx8KmYtS6iXaYpvUYPRRihhZyXMeyMHB61I
4SGz9pm3meU+EUfYagIoghhwzDPxqxK2sNGVIkVlC4GCxHNN7SxtbJT3MagnqQoGaAWd2bO
SM/GiEnmbwgEisRoRtXxEqB91Bu3jPC/hRDq+zJfB9KWy3DRzlWAwfOqJic5z+FAzlVDg8e
nwqV7oKrGlNzeKd7Enp61Ap126j0y3c7i7XC4U46H/tVT0rT7/XL8kSAqo96UbuP8oPSmXb
Jne8t0R8wtGCMdRk4rYXL9mLqFdo2JH4SxxuFQM4+yNgFVRcXbE9SJWH8M0VadkNKnt3uBc
XbIhIIW4IOfxpfpWqXuvRXF+IcQg7Ei74xlvU5ofTLqSOydJZkghklZd0r97g+m05/GqC9L
7PWOpSzRC4vYRGxGz2nk0wtOxemSCRFvr0NE2GXvelKez1xbwiQR3NtJIXYLDFCqu3xD+VT
6Pd6ot7qEkMd2VWTxCRkYA7RwTVB172FhSAyW1+wbqFuEVwfkeopBa6nqGg3/cXRLRp/dli
wI9QT+VXHR9at9asyytiReJI88g9KVdr9Pg+iTcRqu6B1YHHUZ5oHtrqS3sIaE5UjIao5Ln
Em0ycDrzVY0rWo7DQyjMN8TuvzGTilz9pzJPu7shMcmg//9dxqFzGJBgjkVXrjUYZJliWTc
xbGKT6nqtxJJujkIBPAqGyG/UYiRyeamrFXvwRfzgjB3nivV7UcjUrkE/3jfnXqqOz9ibZp
OyVgNm4FPMU2OmxbuYCf4VF2CR07JaY5HHdetWGZ1LcgcdPjVqRUp9NkU+EY+VDNYyjO+M/
dVrkmjb9ZBj5CogoY+EfjSsxXrPTpp7lUIKRHqz8YoiOyvdWdhMsdnYqMIsR+sc/PqKsjWr
SLjAYehFeGmEHPhyfMCo1CKLsTpsVkIDcEI58Q6FvnjrWJ+wtjcWIHtDTiIbo4d3gJ+NP2s
ljIMjkffUciWkX6uVx8jRXIr2XVNXvDHd3DxxKdix7yiqB8KlS3sYvDa3tujqfrMKc/jVq7
WaTDI41CSElY+O7VRhz6n1qqRqFjZRMNz8tgAKvw4oNIILdpt0cCTMOAzDAqwxWwcBpY5Qw
Hvh9uPwoRIpJVGFBHXKuc1LJfpADsXJA297K52g/Lzq5rO+w1yIJHVV2A95hS2Sx+bVoVuJ
5VtghKpy7j7NR2s13MrRxQoY163Mg8IPrg0RbySKZPZWmmLHEsqrkfdSrB9nZzSMMTNkdCp
Oatlqz2NoQ0yNK4948EVVTKYZkW3kc4UZby++mHdqJUe6uu83jk7c7aVmHtsveN3kz4QfHr
RSX9va2sjKAzjp60tsrMXONk0zp+9xTZbCOLBK4XHORnNKpPFrM00vevHgdFJ8qxctI0olV
Q27zI6URf2sc0gAUxR+QTj76jGLWVCWMu0faOa0NotOZojPc+78aKtjYwqqxbWduCMdK2mu
DqIWCLKAjkeVCtpr6dcLOF37aBhd71KRQowUDJNG2ilo8kYGOtB215LcknGd32fQUTFcDvS
jOqItYaHBN0e3qKjkizCyqMEDHFSRzR7PezWDKH8K/eaBFNbTNsSLLDd4jWJlmedoMfVKTg
CnRjMYwo4PWtYbdQWYgcn0rVZiq6qskndhVK7DhRUT27WsRuJB4mGTVplsVmm3FQQOmRSu+
i71Zo2jO1RwaYQjt9Qnvp0XblY+Fz0FNI5VdBuX6zPLVXGvxaXvs/wCqRRk46mjbfU1fGBt
B6VqM1YRMCAOmKmTUShCKo486VwXayDG9ak76JOrgE1iN0yub6JYA79arsmsLNcbGUhQcA0
VPG0/O5iuOKAGlSB8/Zz509BvGIXThg2R0NAy2W6QYA2nqCKmt4BEQdxoxGUnoDj1qKonaz
TZLWeK4UMEdNox5EHIo5uzsGvWkN++oCXcg+rmXeE+FOO1U9kNJaO8n2M2e6CDLbv5VSNA7
QJo+q91O4S2mj3MJPEEagm1uN+z1lFaSwQXNsxO1YnZHz64pHp2vWtnDtbTrgzCQsrrM2AP
lTmW6WXVJNQl17Tnc/q1mBIQfD0og6yyrgaroz/MNzQJbDtXDbWUltPb3Q3ylxJFIVP4io9
P7TQWtxNKy36733KFlJyMY59aKv757jfi+0w5/wyVqXTE7kFmv9H3Mv965JFAJoepdxqbz6
XHevPI2XUAbfvp9qGqXN52ajjnDJPczMm1uoUMST/Ckqx3OmXftdrqmnsWBMgjc4b5UBDqt
xfXym4IjidtgZB4UXPJHpnmg9I8sluzhvCzkjj41raEsMc7vzq7R9nbK82LG6RxbRt2jqMV
NL2Ps4EV4WLNUVUTYTOFKjex6HGaJt9Hnt2WeZSCWGKM1e11GxkiNtIY0XooXOa1v7nVXmt
UlGIyBkkdazCue6lxqVz/qN+der2pZ+krjccnvG/OvVtHdOxzSR9kNMH933XWnbsx97ketK
+xeH7H6YhZSO56GmZ/q0m2QkqemaJEZuH4V1z8aHklKk7SceuacG1hkj3AgUpulWOTZsOKt
QZYXJON7sfvoyWdEGBkUnQNFyFIHwovvFkXDNg0g3kuy3Xa3z5rJmheHd3ShvTFK7hGRMqT
+NBwakEbDHOOuaQppI7TQmKW3VkPkVzQsOnadbudsCqG6+EZog6mHCbSvNFr7PNtZsUgAl0
fTpLZzC5jYD5H7qoFzBsuO9uYkkZP1NqSdsfPvN6mumXH1IUyWwZR5gUuvbKw1QmQZikzzj
jNRVGu4b54VM14AzHwWcMQ//I+lE21rfIqLJetDDKcExgKVPpxVgubeHTQxmiCsw/XIOvzN
ax7SsTYBTqM+dIVDp1hPEhto2SWOTzb7XzpqnZl41VnlfJPRZCVFZSWOPMqnBI5xWH1GeUb
dx2HoM8UKPtnj044VsjoeKmutQEkOY3Cn1NKUQSHZ3hHPJPQVLLZCVwodmHw6Vagd5WkJYu
WY8ZzTCO3WKyEskau2OKFWzht87pjj0xRcscSwK0chbI6ZpQp9vmjutyApz60RNq8mcSyZB
HTNTRWXtJIOGPxFQz9n9sm45OfKlEKa6UfuokLEjgqcYrdZZHHikIyeea1TS1t3L4GfLw1I
ZVVhGEX1Jx0rQ//Q6JYzBLTaxLEjgmmFq4C9KUWl9EigMqsBxzUwumMhKHAJyAKJTcvzWjs
c4HFDJcoFG9skitlvIt3Wip2YqmN2CaXzzspKnBU8c1LPcoTwaDkHeMfiaMkOrdm0v5mljf
DNyccUqntLmzjELoAqDaG9au6IYgD3YNZnWG7g2SRJn5Ct/JIoVvMYt4ZiSehB6U3tJ/Cu5
QxI6kZo+XQ7UP7oVPPHXNKCns99sDMUBwKypyrErzxWO8IPLggetD94r8CRh9+K3S23MJHO
V9BUaYlkYyDY3X0ouKGXbvLfcK0kuLJYjtQRuPPGTUZ1QxwgAk5HBxjNBV+3UixmJgWz3Um
SOo4qvzT263FpaWNhBKns4eUtBvdyfjTTtlcPO8JZc7kcdaUWnaZ7F+8gsrdWCBQVXDMPia
DS6i0Ca5bOlXNvFGyrI6S9GPwNa3HZ/RhayXUWoXKxJN3WXhBJ4+dRNdw3d61xNpd4qSsHe
KFhsYjzou2mU3CB1uVsu/74obcls+mQeaBZHpeiM7L9J3BKr4gLX/3rcWPZ72WV4Zry4dI9
2NgUdasKXGnJfancFD3d3HtiU2jZQ48vSkUNrp9oZcyXbmWLYwW3OM/fzQSo2mxXcFlFp1v
GZyhWec7sLxknPTnNGa9aW1l2shtLUoYmiXesfuN18vOg11LTYRHD9GPO0cXdhrk4B5znb6
1CbsXWsWk4h7hkjZWT0ABxQdN0CwM+hWM23B7hecfCj/ZXjY5yfnUHZy726DZhmwO5X8qLu
NViZtq4yKASSMM4RgMj1oHXLQezBiQSmOfSs3N28s+5TgCgb69eWBlZjgsPOpuDkOoj/wAR
uP8AUb869XtRGNRuBnP1rfnXquDrPZjUu50Cxi3FdsY6HFOJ9V7+HxMc+pNU7TJDBYwJIjK
FXOTxxTCOQy9H6/Gr6ZmrLb602wJvb8aJe4drdyzGRuoqrNJFAiOJTnzzWDqpfcFYj5GtZ7
Q/TVc+Byw+ZpkhgeHJk5+dUufUGlgBKeIdGHnWF1ScJjLY+da+LNXR0WWL6uUMfTNVa9Dwz
sCMN8OlbQ6q8S+Ak/fWmo3guIhIB46QqNbuaLjHHrTWy1LeMbj+NV03MnClc5qaORrbxBWN
Si8fSO+EIzbhjpS2VhAQyuME9KRx6uiLmV9uahfV4pTsDE56Vlo8u7tJ7YxHAGOlBaentFs
0cdxlwfCjdfupRc6kVcRqcg+eKOtcSKJo2w6faVcH8aXAYkxiysp5HGDWjXimdVDbR8K0uo
u/CzKX+OBQE0gtj7jk/EVn01Fge7gSElWY+vPWpIL1XKyeQHSqq9++NqZcnyxiswXMwcCSR
lz5B+BRVrnuhPxwKhnlMcSjeR8jSVrlm4iYu372KLjSfaGuZ4zxwoPSpQz066dH+slJB6Ad
afwzO6ghD82qs2sMveB41yOvWnMV42ArMOOOaUM3ij2EsBnz4pNcWsTSttHX0Nb3N45GFbH
yNAxTuznOTzVoKRCihQOgxWveSKTw1TxXUaL9auMVDJe2xJ2+tWpGvfy586ie5uQTtFYN7B
nl/wAK0M6SnCSlagwb66B5U1LFrRjYb1y3QitRGWTHfH54oWW3kySqhj6+tWocnV45cDOOK
imvkMWA3PrSlFlVhvVuPJahnM3eNsDbc8ZqA9b2RG5k4+dbNKJfEAnzxS2OOR+CM0R3fdqM
An1q0Hpai4iyFU8c81C0s9v9WiEqOKDNx3LbgGTPpU8GsIPCwD/OkK1mZ5G3EdOuajZu8OS
cY6CppL2B2YblUk9BUDQLI25W4+FX4lCXtnHqgEMzbNgO114IpQOzELy+KeTYDyVQDj51ZY
wok4VTgeYrBUnk9TUhSpOzmjhwBbK49WPJo0dmtExlrFM+WGxRcaqqg4Gaw04z4snFItDxd
ldJcZ9jCj4SNW39FdFU827/AHSv/wB6ke9kPhRePWtO+uW6cVFA6h2Us3jxaySQqeolYyKf
uNLY+yYgfc13EATg7IQGx8D5U9kM5HjIX4k5qEyBTkzNI3mFGKCaO4SGJYI9wWNQoGfIV5N
rNuyRmgJbtkJEUOD8agW4lMu6WWQDyVV4qBvdMEiPdDJPnS6VsII3HiPNTiWR87ASvq3/AG
oKWQLLI5JbYvn086m6OZagQ2oTkftmvVFO/eTyOfNif416rn0P/9Gkab2uv7BBHIsdzEBjE
gz+dMoO2NuetsE+RxVMr2TUgvjdqbJzl4gR8awO0enA8QkffVEzW1PYvh7S2RUKCQB5ZFZX
tHYDqrVQsn1Nep7/ALPS+jtJYr03D5V7+kdifN6oWT617J9avsmf0v39I7AkHLZHwrcdpLL
zllP3iufZPrXtx9TUm/2vpfn1zT5eJZJWHoMVmPWNJjOcufvqgZPqazub1P40m/2el/fVdK
m5Uup+DUxsO0dtZ2zQruKt1JPNc4sSTcAZNP0UVILoO1tmQFZJdo8lciop+0umz8PDKw+LE
1Vto9BWdgx0FZ+GLTh9QsSxIaQA+Wa2TUbIfac/M0n2D0Fe2D0FX4lOxqVgP2hWw1SyA4Y5
/dFIto9BXto9BT4FWSPW4EHEsoH+U4rH03DnPtEw++q6EHoKztHoKnwKsP04n/7h8fEmt4+
0CRn3z881WtgrG0VfiVa37So6Y3j76iXXbf7ZVh6DiqztFe20+O/2lWpdfsFOfZ0x8TWw7Q
adknunGfINxVTKA8kA1jaKfHf7Fu/pNbKcIi7fieayO1FuvTFU1lxUMowpxxVm/wBovY7WW
g6xDPmc15u1Ng3vp18t1cluZpBPIBI3DH7RqH2mX/Ef/qNJv9jsf9KtNVAEiH41G3aexfg+
H5GuRe0z4/WN/wBRrHtU/wDiN+JpNHW21nS5FJJ5PmTmgJb2yYkpMOfurmoup/8AFb8TXva
5/wDFb/qNX2THSYr+2VCCYyT0JPNEprUEaKA46c4Nct9ruP8AFf8A6jWRezj+8b/qNW9Ex1
dddtVGcjPzrP05at/eY+Ga5QLy58pT+NZ9vuh/en8aXSY6uNatlH6wmsDWrVm5/lXKhqF1j
9afxr3t91/in8ansmOrfTFvnw8D7qmTXLYKOTmuR/SF1/in8ax9IXf+M3409jrv0vYyZLqD
8wK0N9ppyQ20n4CuS+3XZ/vm/GtTe3X+O/4mpNX06mLiz3km5AB+NYa809Tk3UePUmuVm7u
D1mf/AKjUTSOxyXY/fSI6rJrumxJsS7j46sT/ACpTq3aHTBYyi3uDJM64yOma59mvVYMkkk
k9T6V6sV6qP//Z
</binary>
</FictionBook>
Mini Shell