%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/17.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name>ja</first-name><last-name>ja</last-name></author> <book-title>Untitled</book-title> <lang>cs</lang> </title-info> <document-info> <author><first-name>ja</first-name><last-name>ja</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>16.8.2019</date> <id>9160f23d-3e11-495a-b98e-73a00ab2eef1</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <year>1600</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p><strong>Pouštní škorpión</strong></p> <p>Vjel jsem do mělkého kaňonu a horkem se mi zatajil dech. Jako bych se nadechl roztaveného olova. Rozpálená půda, načervenalá vysokým obsahem zoxidovaného železa, znásobovala žár slunce a zahřívala přízemní vrstvu vzduchu daleko za hranici snesitelnosti. Místní vegetace dokonale přizpůsobená vražednému klimatu se zoufale pnula vzhůru a snažila se kožnatými listy dosáhnout co nejvýše, do míst, kde bylo přece jen trochu chladněji a kde občasný závan větru napomáhal zbavit se alespoň části přebytečného horka. Každý kaňon, údolí nebo větší rozsedlina se od brzkého rána do pozdního odpoledne měnila v smrtelně nebezpečnou past. Rozpálené skály s vysokým obsahem černého hematitu fungovaly jako litinové plotny a zvyšovaly teplotu až k bodu vzplanutí dřeva. Přejížděl jsem od jednoho vrcholu kopce k druhému, zbytečně jsem nesestupoval nikam dolů a vyhýbal jsem se všem místům, kde nerostla žádná vegetace. Tahle krajina byla peklo na zemi. Rozervaná země proměněná věky písečných bouří v labyrint soutěsek, skal, údolí a kotlin. Podle starých kronik zde nepršelo sto padesát let, ale občas jsem křižoval vyschlé koryto, které kdysi muselo být veletokem. Objel jsem vysokou černou skálu velkým obloukem, a přesto jsem cítil, že znásobuje teplotu v celém okolí. Nejbližší kaktus rostl pěkně daleko. Vsadil bych se, že by k jejímu úpatí stačilo položit hrnek s vodou a člověk by měl kávu uvařenou jedna dvě. Na vrcholu dlouhé terénní vlny jsem zastavil a navlhčil koni nozdry. Zbýval mi poslední vak s vodou. Doufal jsem, že Železné údolí nechám co nejdříve za sebou a v Cunninu doplním zásoby. Zajel jsem si trochu dál do pustiny, protože jsem se chtěl vyhnout vojákům. Crambijský císař a hrabě z Duamu mezi sebou bojovali o kontrolu nad tímto žhavým peklem. Ne že by na chudých farmách a železných dolech tolik záleželo, ale kdo ovládá Cunnin z jedné a brežský lněný pás z druhé strany, kontroluje jedinou cestu přes Gutawskou poušť. Gutawská poušť na mapě vypadá jako velmi baňaté přesýpací hodiny. V nejužším místě ji protíná právě Železné údolí. Údolí je přes pětatřicet mil široké, téměř dvě stě mil dlouhé a jeho dno se nachází hluboko pod úrovní mořské hladiny. Možná právě proto jsou zde taková vedra. Na druhou stranu se v něm nachází množství menších i větších oáz, které umožňují obchodním karavanám dostat se bez velkých problémů z jedné strany pouště na druhou. Ve prospěch císaře hovořila obrovská materiální převaha, kterou však duamští kompenzovali dokonalou znalostí krajiny a možností stáhnout se v případě potřeby na druhou stranu pouště. Dvakrát jsem minul údolíčko, ve kterém ležely spousty mumifikovaných mrtvých v uniformách crambijských vojáků. Zabilo je horko. Slyšel jsem o duamském kapitánovi, který sám s hrstkou mužů zlikvidoval stonásobnou crambijskou přesilu. V noci císařovy vojáky poprášili černými sazemi smíchanými s popílkem. Prach ulpěl na výstroji, na zvířatech a ze všeho nejlépe na kůži, kde se působením potu dokonale přilepil. Bez velkého množství vody ho nebylo možno odstranit. Crambijci se do slova a do písmene na slunci uvařili ve vlastní šťávě. Odhadoval jsem to na dlouhou a krvavou partyzánskou válku, která v žádném případě nepřinese místním usedlíkům, snažícím se z vyprahlé půdy a železných dolů získat své živobytí, nic dobrého. A protože jsem se podobným kratochvílím chtěl vyhnout, přejížděl jsem údolí hluboko v poušti. Konečně jsem na horizontu v tetelícím se vzduchu zahlédl zelenou skvrnu. Byl jsem opravdu rád. Houževnatá a nehostinnému prostředí dokonale přizpůsobená příroda byla fascinující a nádherná, ale já už jsem měl jazyk na vestě a dal bych všechny poklady světa za několik loků dobrého vína. Vlastně by stačila i voda.</p> <p>Farma, na kterou jsem narazil, byla ve skutečnosti malou oázou s jezírkem a vydatnou artézskou studní uprostřed. Hospodář se ve své práci dobře vyznal, úrodnou půdu využil do posledního zbytku, políčka rozdělil zavlažovacími kanály, které teď byly suché. Pravděpodobně zavlažoval jen ráno a večer. Projel jsem po úzké cestě a zastavil před domy obehnanými sedm stop vysokou kamennou zdí. Brána byla otevřená. Vjel jsem dovnitř. Z domu postaveného z bílých kamenných kvádrů vyšla žena a zůstala stát ve stínu přístřešku nad dveřmi. Měla dlouhé plavé vlasy a pěknou postavu.</p> <p>"Dobrý den," pozdravil jsem.</p> <p>"Ať chcete cokoliv, nedostanete to. Zmizte."</p> <p>V sedle sice vypadám jako Kostěj Nesmrtelný, šest a půl stopy vysoký vyzáblý chlap, kosti a šlachy potažené kůží, ale v poušti se pohostinství neodmítá, pokud k tomu nemáte skutečně pádný důvod.</p> <p>"Potřebuji jen vodu, paní. Hned pojedu dál."</p> <p>Kývla na někoho ukrytého za rohem stodoly a rukou mávla na chlapíka pozorujícího mě ze stáje.</p> <p>"Táhněte k čertu! Nechci vás tady!"</p> <p>"Potřebuji vodu."</p> <p>Z domu, který sloužil současně jako dílna a obydlí pro čeledíny, vyšel muž, za obojky držel dva přerostlé vlkodavy. Každý vážil nejméně sto dvacet liber a slintal touhou pustit se do mne. Krásná zvířata, byla by škoda zabít je.</p> <p>"Vypadněte, nebo na vás pustím psy!" pokračovala ve stejném tónu.</p> <p>Hlas měla mladý, ale mluvila vztekle jako stoletá čarodějnice. Možná měla právě své dny. Popleskal jsem koně po šíji a lehce cukl uzdou. Valach zafrkal a začal pomalu couvat. Za tohle číslo jsem handlíři připlatil dvacet zlatých a teď se ukázalo, že to byla dobře investovaná dvacítka. Než abych se k hospodyni a jejím pohůnkům otočil zády, raději bych je zabil. Sledovali mě až na hranice oázy. Zajel jsem za horizont a vrátil jsem se širokým obloukem k přes tři sta stop vzdálenému pahorku, kde jsem se pod napůl uschlou borovicí usadil. Čekal jsem na noc, abych se mohl přiblížit k jezírku a doplnit zásoby. Nebyl jsem v poušti poprvé, ale zdejší podnebí bylo drsnější, než jsem si dokázal představit. Připadalo mi bezpečnější riskovat noční setkání se psy, než cestovat s jedním vakem vody. Z pláště a dvou větví jsem si udělal zástěnu. schoval jsem se v jejím stínu a čekal jsem. Zkontroloval jsem výstroj, zašil díry, utáhl řemeny, opravil přezky. Potom jsem přebrousil vrhací nože. Jeden šikovný kovář je vyrobil přesně podle mého přání. Vykoval je z jediného kusu oceli, rukojeť tvoří jen pevně namotaný lýkový provaz. Hrot i první třetina ostří jsou zakalené až na samotnou hranici únosnosti a při dobrém vrhu proniknou i dvojitou kroužkovou košilí. Přes svou jednoduchost jim ten chlapík dokázal vdechnout jistou účelnou krásu. Byl to kovář a umělec zároveň. Dohrál jsem si s noži a z vaku vycpaného slámou jsem vytáhl samostříl a dvě mosazné kazety se střelami. Pečlivě jsem očistil jemný prach, který dovnitř pronikl i přes zdvojenou zavazovací tkanici, a pohledem jsem zkontroloval, zda zbraň cestováním neutrpěla. Tahle hračka mi neříkala pane a vlastně byla hlavní příčinou, proč jsem se potuloval pouští. Známý havenský zbrojíř mi nabídl šest set zlatých, pokud samostříl nepoškozený dopravím do Creoty, kde ho jeho zástupce měl prodat velmi bohatému crambijskému šlechtici. Neprozradil mi jeho skutečnou hodnotu, ale odhadoval jsem, že každý aristokrat by bez mrknutí zaplatil nejméně deset tisíc. Cena nespočívala ve zdobení a drahocenném materiálu, ale ve funkci. Celá ta věcička vypadala na první pohled jako masivní pažba těžké vojenské kuše bez lučiště. Neodolal jsem a opět zbraň vyzkoušel, v naději, že poznám; jak vlastně funguje. Mosaznou kazetu se střelami jsem nasunul do držáku vyřezaného do přední části těla samostřílu, poté jsem zatáhl za bronzovou páku vystupující z drážky na pravé straně pažby. Něco uvnitř se natáhlo a ozvalo se kovové cvaknutí. Odhadoval jsem, že jsem právě založil střelu a připravil ji k výstřelu. Namířil jsem na pahýl uschlého stromu vzdálený zhruba třicet stop a stiskl spoušť. Šipka se zadrnčením zasáhla kmen. Vystřelil jsem podruhé a pak ještě a ještě, dokud jsem nevyprázdnil celý zásobník. Ze sedmi pokusů jsem minul jen dvakrát. Šipky byly krátké a bez stabilizačních křidélek, proto se s nimi dalo přesně střílet jen na krátkou vzdálenost. Dokázaly však prorazit dva palce silné borové prkno. Posbíral jsem je a uložil zpátky do kazety. Stejně jako minule a předminule jsem nepřišel na nic nového. Dokázal jsem si představit mechanismus, který střelu vytáhne ze zásobníku a umístí do komory ukryté v těle zbraně, proč ne. Ale nedokázal jsem vymyslel nic, co by bez pořádného natažení nahradilo lučiště. Možná kouzlo, ale nevěřil jsem, že by se našel sebevrah, který by dobrovolně používal magicky vylepšenou zbraň. Takové blázny ve vzácné shodě stíhali všichni čarodějové bez rozdílu původu a politické příslušnosti a bez cavyků je zabíjeli. Obvykle velice rafinovaným způsobem. A pokud někdo použil magii ve velkém měřítku, čekala ho obžaloba před Velkým Konventem. Trest byl jediný - poprava viníka, celé jeho rodiny a všech příbuzných do třetího kolena. O zabavení veškerého majetku samozřejmě nemluvě. V Aaryho encyklopedii jsem četl o stromech v džunglích na jižní hranici crambijského císařství, které prý vzdušným kořeny chytají zvířata od hbitého kolibříka po obrovskou anakondu. Napadly mě i obří sasanky bleskově zabíjející velké ryby svými mnohametrovými stonky. Možná by do samostřílu mohlo být zabudováno něco podobného s ohromnou zásobou elastické energie, ale moc jsem tomu nevěřil, spíše jsem sázel na obyčejné kouzlo. Jedno jsem však věděl jistě. Mechanismus samostřílu byl velmi složitý a citlivý a nebál jsem se, že se s ním v budoucnu příliš často potkám. Mohl si ho dovolit právě jen aristokrat, který bude mít člověka, aby se mu o hračku staral a udržoval ji v provozu. Moje práce byla dopravit ho v pořádku do Creoty a vyinkasovat zbylých pět set. Zařekl jsem se, že ho už nevytáhnu a budu se zabývat praktičtějšími věcmi.</p> <p>Po západu slunce jsem byl vyprahlý jako troud a zdálo se mi, že místo vzduchu vydechuji přesušený křemenný prach. Kůň na tom nebyl o mnoho lépe, i když jsem mu velkomyslně přenechal i svůj díl vody. Už jsem se nemohl dočkat, až se pořádně napiji a ulevím vedrem rozpraskaným rtům. Chvíli po soumraku jsem zahlédl skupinu jezdců. Byl jich asi tucet, mířili k farmě a jakmile se dostali blíže, pobídli koně k trysku. Nejeli ve formaci jako vojáci, spíše připomínali bandu lumpů, ale kupodivu nehulákali a neřvali. Zkušenost je zřejmě naučila, že překvapení a otevřená brána ušetří mnoho práce. I dobu pro útok si načasovali ideálně, protože o chvíli později by se lidé připravovali ke spánku a byli by ukryti za kamennou zdí. Podle zvuku trval boj jen krátce a za chvíli se přes pečlivě obdělávaná políčka přehnala vlna ohně a zanechala za sebou jen kouř a popel. Trochu déle jim trvalo zapálit budovy. Nasedl jsem na koně a opatrně vyrazil. Obyčejní lupiči by farmu neničili, spíše by se pokusili udělat z ní svou skrýš, nebo alespoň zdroj proviantu. Odhadoval jsem je na polovojenskou soldatesku najatou crambijskými nebo hrabětem. Někdo z hráčů zřejmě zvolil taktiku spálené země. Vodu jsem však potřeboval za každou cenu. Svou vlastní kuš jsem si položil na stehna a s jednou rukou položenou na pažbě jsem podruhé projel branou.</p> <p>Sýpky a stodola hořely, hned u brány ležela těla obou vlkodavů. Každý měl v mordě jeden šíp. Nemusel jsem slézat z koně, abych poznal výrobek crambijských zbrojířů. Za stájí někdo křičel bolestí, někdo jiný hlasitě a vulgárně nadával. Zaslechl jsem nadšené hulákání o sklepu plném mandlového vína. Tady to vypadalo na dlouhý a krvavý mejdan. Projel jsem průchozím chlévem, pod břevnem brány jsem se musel hodně sklonit. Chlév byl prázdný, jen v plném žlabu ležel muž s rozseknutým břichem. Poznal jsem v něm psovoda z odpoledne. Vyjel jsem ven a zastavil hned u zdi. Rozhlížel jsem se po lučištníkovi. Zasáhnout z plného trysku dva psy není jednoduchý kousek. Nerad bych, aby si pocvičil oko i na mně. Stál jsem nedaleko od hořící sýpky, kůň neklidně přešlapoval, cítil jsem, jak se mi žárem stahuje kůže na obličeji. Hukot plamenů rozmazával zvuky, budovy vrhaly v záři ohňů ostré stíny. Z domu zaznělo panické ženské zaječení. Ještě jednou jsem se rozhlédl a až teď jsem si všiml, že u studny vedle čeledníku stojí chlap. Vedle něho ležel na zemi dlouhý luk. Valach se chvěl napětím a i mně se z horka tmělo před očima. Popojel jsem podél zdi až na konec chléva. Lučištník tam nebyl sám. Rytmicky se pohyboval v bocích a před sebou držel ženu zakloněnou přes brlení studny. Roztrhaná sukně visela přes kliku rumpálu, jednou rukou ji držel za vlasy, druhou ji svíral v pase. Lýtka měla rozdrásaná jeho ostruhami. Podrážkou jezdecké boty jí stál na prstech u nohou. Pomalu jsem se k němu blížil a přitom po očku pozoroval okolí. Zbytek se zřejmě odehrával v domě. Muž dýchal stále hlasitěji a přerývaněji, už jsem mu viděl do tváře. Měl zavřené oči a v grimase cenil zuby.</p> <p>"Ach," zachroptěl, strnul v křeči orgasmu, otevřel oči a v tom okamžiku mě uviděl.</p> <p>Viděl jsem, jak se snaží ovládnout, ale bylo to silnější než on. Seskočil jsem z koně s kuší v ruce. Konečně se vzpamatoval a o krok odstoupil. Žena se bezvládně sesula na zem.</p> <p>"Co tady k čertu chceš?" vyštěkl překvapeně, ale beze stopy strachu.</p> <p>Jednou rukou zašátral po noži. Jeho penis se ve světle požáru leskl a čněl před něj jako kopí.</p> <p>"Z téhle vzdálenosti tě prostřelím skrz na skrz," řekl jsem.</p> <p>Měl jsem velkou kuš s krátkým lučištěm z buvolího rohu. Přelétl ji krátkým pohledem a přikývl.</p> <p>"Já vím."</p> <p>"Nabereš mi vodu a já zase odjedu. Rychle mi nabereš vodu, protože -"</p> <p>Hodil jsem mu všechny vaky.</p> <p>"-jakmile mě někdo uvidí, umřeš."</p> <p>Pracoval rychle a účelně, nepozoroval jsem na něm žádnou nervozitu. Dobří lučištníci většinou nervózní nebývají. Upevnil jsem vaky k sedlu a vyhoupl se do sedla. Jeho erekce mezitím ochabla, žena u jeho nohou zasténala a převalila se na bok. Ještě vnímala. Pozorovala mě a vyděšeným pohledem žadonila o pomoc. V poledne byla pěkná. Couval jsem až k bráně a potom jsem vyrazil tak rychle, jak jsem se potmě odvážil. Kdybych věděl, že na mne ve tmě spálených polí nikdo nečeká, zastřelil bych ho.</p> <p>Obloha byla čistá a jel jsem až do svítání. Ráno jsem spatřil tři sloupy černého dýmu. Kousek jsem si zajel a zkontroloval jeden z nich. Byla to vypálená farma. Na břehu malého rybníčku napájeného podzemím pramenem se válel uhynulý dobytek. Zabili lidi, spálili domy i úrodu a zřejmě otrávili vodu. Bez vody se krajina změní v smrtelnou past pro všechny. U studny jsem objevil skleněnou karafu se zábrusovou zátkou a pojistným kolíkem. Takové věcičky používají čarodějové nebo traviči na uchovávání těch nejnebezpečnějších látek. Vzhledem k tomu, že se celé plundrování odehrávalo pod taktovkou císaře, předpokládal jsem, že tady karafa není náhodou. Přestože jsem důkladně prohledal dům hospodáře i celé okolí, nenašel jsem nic, co by mi napovědělo více. Karafu jsem zavřel a schoval.</p> <p>Polední žár jsem přečkal ve stínu a pokračoval v cestě. Občas jsem zahlédl další sloupy dýmu, ale nikoho jsem nepotkal. Dával jsem pozor na krajinu a přemýšlel. Císař zřejmě zjistil, že s pravidelnou armádou toho v partyzánské válce v poušti, kde se duamští dobře vyznali, moc nesvede, a rozhodl se proto změnit krajinu v absolutní pustinu, kde budou mít všichni stejné šance. Na špinavou práci si najal bandy hrdlořezů na volné noze a vybavil je zbraněmi, zásobami. To všechno bylo jasné. Proč ale otrávili i vodu? Muselo ho to stát celé jmění a navíc to mělo pouze krátkodobý smysl. Organické jedy se rozloží po několika dnech až týdnech a neorganické jako arzén apod... jsou většinou špatně rozpustné a rychle klesají ke dnu. Kdyby infikoval vodu cholerou, nebo morem, bylo by to něco jiného. Ale vypustit z láhve takového džina, to chce skutečně silný žaludek. Válka se už táhla dva měsíce a nemohl počítat s tím, že mu podobná akce nějak významně pomůže. Duamským stačí, když počkají dva tři týdny a budou moci používat oázy jako základny. Navíc získají fanatickou podporu starousedlíků. Samozřejmě, pokud nějací krvavé pogromy přežijí. Obracel jsem celou věc z jedné strany na druhou, ale stále se mi to nezdálo. Císař musel v rukávu ukrývat trumf, o kterém jsem neměl tušení.</p> <p>Věděl jsem, že cestovat ve dne s horoucím sluncem nad hlavou a rozpálenou zemí pod nohama je sebevražda, ale chtěl jsem se za každou cenu vzdálit lučištníkovi a jeho mužům. Nevypadal jako člověk, který jen tak lehce přejde vtípek na vlastní účet. Večer byla většina mé vody opět pryč a kůň sotva pletl nohama. Rozhodl jsem se do půlnoci odpočívat a zbytek cesty zdolat co nejrychleji. Ještě před západem slunce jsem opět spatřil sloup dýmu. Další vypálená usedlost - oáza. Doufal jsem, že i když bude voda ve studních a rybníce otrávená, najdu nějaké zbytky ve vědrech, nebo ve sklepení domu. Kouř mě zavedl do skrytého, postupně se rozšiřujícího údolí. Nejprve jsem projížděl širokým pásem opuncií, potom kaktusy vymizely a objevila se zelená tráva. Muselo zde být skutečně hodně spodní vody, protože jsem míjel pole osetá nízkým odolným žitem a dokonce jsem objevil i ovocný sad s malými zakrslými jabloněmi a fíky. Usedlost se skrývala v borovém hájku. Dvě budovy shořely, ale ostatní se zdály v pořádku. Avšak už před dřevěnou kolovou hradbou ležela dvě těla. Luňáci, kteří se na mrtvých živili, neochotně vzlétli a usadili se na nejbližší borovici. Projel jsem branou. U studny se ve velkých dřevěných neckách koupala žena. Koupala je špatné slovo, do slova a do písmene se zuřivě drhla kartáčem. Když mě spatřila, přestala, ale nepokusila se svou nahotu skrýt. Byla mohutná a kostnatá, těžký život ji připravil o většinu ženské plnosti a oblosti, zůstala jí jen velká těžká ňadra. Ňadra ženy, která odkojila hodně dětí. Byla opálená do hněda a jak nehybně stála v neckách, na ochlupení ohanbí se jí třpytily kapky vody. Měla modré pichlavé oči a pozorovala mě přezíravým napůl pohrdavým pohledem beze stopy strachu.</p> <p>"Kde je vás víc? Jak vidím, budu se muset umejt ještě jednou!" zavrčela.</p> <p>"Dobrý den, paní," pozdravil jsem. "Mohu si u vás doplnit zásoby vody? A kdyby vám to nevadilo, přespal bych ve stodole. Odejdu hned ráno."</p> <p>Zarazila se, okamžik vypadala zmateně a potom se jí do očí vrátila pichlavost.</p> <p>"Pokud se chcete slušně najíst, počkejte a jděte tamhle do domu. Já se nejprve musím pořádně umýt."</p> <p>Nemilosrdně se dál drhla kartáčem, až jí na kůži vyskakovaly velké červené skvrny.</p> <p>"Je voda ve studni v pořádku?"</p> <p>"Ano, už jsem napojila dobytek."</p> <p>Nestyděla se, ale já ano. Otočil jsem se k ní bokem, abych ji přímo neviděl, ale abych zaregistroval, každý podezřelý pohyb.</p> <p>"Co se tady přihodilo?"</p> <p>"Co by. Určitě si to domyslíte sám. Přijela banda všiváků, zabila mi muže a čeledína. Myslela jsem, že to bude i můj konec, ale když už jsem měla namále, přijel nějaký chlapík, a zakřičel, že tady to musí zůstat v pořádku. Jeden z nich mě udeřil mečem, ale většinu rány schytala stříška verandy a přežila jsem. Potom odtáhli."</p> <p>Konečně jsem uhasil největší žízeň.</p> <p>"Možná byste si do koupele měla přidat kapku hypermanganu, šalvěj a pár lístků durmanu," prohodil jsem.</p> <p>"Proč, mladíku?"</p> <p>Mladíku? v duchu jsem se ušklíbl. Takhle mi už nikdo neřekl nejméně patnáct let,</p> <p>"Ti chlápci, kteří tady byli, pochází převážně z východu crambijského císařství. Nejobvyklejší chorobou v tamních nevěstincích je sfarujská kapavka. Tahle lázeň je poměrně spolehlivá a pokud neuběhlo příliš mnoho času, nemusíte se ničeho bát."</p> <p>"Vy se nějak vyznáte, mladíku. Jste doktor nebo majitel nevěstince?"</p> <p>"Ani jedno, ani druhé." řekl jsem a odešel do domu. V kuchyni jsem v nálevu přikrytém pletenou ošatkou našel maso nachystané k pečení. Pravděpodobně si ho připravila už ráno, ale jaksi se přes den k vaření nedostala. Zatopil jsem v kamnech, na velkou litinovou pánev nalil štědrou dávku vepřového sádla a začal jsem maso smažit svým obvyklým způsobem. To znamená spíše rychleji, aby uvnitř zbylo trochu krve, a z jedné strany hodně okořenit a osolit. Čím ostřejší jídlo člověk udělá, tím horší věci je schopen spořádat. Pokud mi dáte dost pepře a cataynskou papriku, dokážu sníst i pečený hadr. Samozřejmě jsem maso připálil, protože pec hřála o poznání více, než táborový oheň, ale nestěžoval jsem si. Přišla, když jsem dojídal svou polovinu. Posadila se za stůl, hladově se zakousla do pečené, vzápětí mě sjela krátkým pohledem.</p> <p>"Vy jste jeden z těch méně talentovaných, že jo?" řekla a ukázala na jídlo před sebou.</p> <p>"Ano," přisvědčil jsem, "ale sním, co si uvařím."</p> <p>"To je více, než o sobě může říci většina lidí."</p> <p>Zapila spálené sousto douškem vody a ukrojila si další kousek, tentokrát o hodně menší. Vypálili její farmu, zabili jí muže, znásilnili ji a ona jedla špatnou večeři a vypadala, jako by se nic zvláštního nestalo. Byla stejně tvrdá jako poušť okolo. Možná ještě tvrdší. Snědla všechno až na pár kousků, které více než maso, připomínaly dřevěné uhlí.</p> <p>"Jak se jmenujete?" zeptal jsem se.</p> <p>"Gein, celé jméno je Geneunere, ale zvykla jsem si na Gein. A vy?"</p> <p>"Koniáš."</p> <p>"To asi není vaše skutečné jméno," posměšně zvedla obočí.</p> <p>"Není, ale slyším na něj dobře."</p> <p>Své vlastní jméno jsem nepoužíval téměř dvacet let. Utekl jsem tehdy z domova a dalo mi hodně práce, než jsem se před svým dlouhoprstým otcem ukryl. Od té doby jsem vystřídal spoustu jmen a Koniáš není nejhorší z nich. "Viděl jsem pouze dva mrtvé. Žilo vás zde tak málo?"</p> <p>změnil jsem předmět rozhovoru.</p> <p>"Ne. Předpředevčírem jsme děti a čeledíny poslali pryč, zůstala jsem jen já, můj muž a starý Grat."</p> <p>"Proč?"</p> <p>Zamyšleně se rozhlédla po kuchyni. Byla to velká místnost, určená k vaření a k tomu, aby v ní jedl tucet lidí najednou. Teď jsme v ní byli jen dva a zdála se zbytečně rozlehlá a opuštěná. Jako zapomenutá svatyně.</p> <p>"Měla jsem tušení, sen za bílého dne. Věřím takovým snům."</p> <p>Podívala se na mne úkosem, jako by mě podezírala z nedůvěry a posměchu, ale potom pokračovala.</p> <p>"Už jako malá holka jsem je mívala a všechny se splnily. Dříve nebo později. Zdálo se mi, že přijedou muži na koních a budou nás chtít zabít."</p> <p>"A proč jste neodjeli všichni?"</p> <p>"Můj muž to tady nechtěl opustit. Když jsme sem před pětadvaceti lety přijeli, bylo to pusté místo s pár napůl zasypanými prameny vody. Nevěřila jsem, že zde něco poroste, ale on si údolí důkladně prohlédl a rozhodl se zůstat. Všechno, co tu vidíte, jsme doslova vydobyli z téhle stokrát vyprahlé země. I pro mne by bylo těžké odejít. A když se před třemi týdny objevil ten duamský důstojník, bylo mi jasné, že zde zůstaneme oba dva. Možná umřeme, ale zůstaneme. Důstojník tvrdil, že začala válka a že hrabě by rád používal farmy a oázy za základny pro své jednotky. K tomu však potřeboval, aby se někdo o farmy staral. Stačí týden, kdy neošetřujete prameny a písek je zasype, musíte pravidelně zavlažovat, jinak vám z úrody zbyde jen troud. Kdyby mluvil jen o penězích, nestálo by to za řeč, ale on nabídl půdu. Nabídl dědické právo na naše údolí a velký kus pouště okolo. Starej tomu nemohl odolat. Říkal, že pod povrchem je spousta vody a doufal, že se mu, nebo našim dětem podaří změnit tohle místo v kvetoucí zahradu. Zůstala jsem s ním."</p> <p>Hrabě musel mlít z posledního, protože v duamském hrabství vlastnili půdu jen šlechtici a obyčejní lidé si ji u nich pronajímali. Možná počítal s tím, že mnoho starousedlíků nepřežije a pravděpodobně měl pravdu.</p> <p>"Měla jste štěstí. Viděl jsem, jak vyplenili oázu asi třicet mil odsud směrem na západ. Usedlíky zabili a domy spálili."</p> <p>"Na západ odtud je více usedlostí. Jak vypadala?" zeptala se.</p> <p>"Domy byly obehnány vysokou kamennou zdí a bránu hlídali dva velcí psi."</p> <p>"To byli Robentopovi. Nepokoušel jste se jim pomoci?"</p> <p>Zavrtěl jsem hlavou.</p> <p>"Není to můj boj. Navíc jich bylo dvanáct. Podle kouře, který jsem viděl, to jinde dopadlo stejně."</p> <p>Neřekla nic. Vzpomněl jsem si na těla, která ležela venku.</p> <p>"Pohřbím je, " řekl jsem a zvedl se od stolu. "Ráno by už zapáchali."</p> <p>"Chcete pomoct?"</p> <p>"Budu raději, když uvaříte ještě jednu večeři. Poslední týden jsem si musel hodně utahovat opasek."</p> <p>Přikývla.</p> <p>"Nářadí je v kůlně za domem."</p> <p>Původně jsem je chtěl oba dva pohřbít do jedné jámy, ale pak jsem vykopal hrob pro každého zvlášť. Ne z piety, protože práce s lopatou a krumpáčem ve čtyřicetistupňovém vedru vás velice rychle připraví o veškerý sentiment a úctu k nebožtíkům, ale protože zde půda byla opravdu chudá. Pohřbil jsem je pod jabloně, každého pod jeden strom. Když jsem se vrátil do domu, byl jsem vysušený jako troud a horkem se mi točila hlava. Bez ptaní mi podala džbán plný odstátého silného čaje.</p> <p>"A nezapomeňte se pořádně umýt. Nemám u stolu ráda špinavé strávníky."</p> <p>Bez řečí jsem poslechl a usadil se. Spořádal jsem toho za tři a ještě jsem si oblízl prsty. Chtěl jsem přenocovat venku, ale když mi ukázala velkou rozestlanou postel v pokoji pro hosty, nedokázal jsem odolat. Už příliš dlouho jsem spal na holé zemi pod tenkou dekou. Usnul jsem ihned. Kolem půlnoci mě probudilo tiché vrzání. Někdo se opatrně plížil chodbou. Meč jsem měl položený podél postele, pod polštářem jsem měl ukrytý nůž. Panty zaskřípěly, někdo vstoupil do dveří. Nechal jsem na noc otevřené okno a měsíc teď osvětloval pokoj studeným stříbrným světlem. Vystoupila ze tmy dveří. Byla nahá a měla prázdné ruce. Rychle přešla přes pokoj, posadila se na okraj postele, načechrala peřinu a lehla si vedle mne. Nehýbal jsem se. Uchopila mě za ruku. Zpočátku se mě držela křečovitě jako vystrašené dítě, posléze její stisk slábl a nakonec usnula, ruku nechala položenou v mé dlani. Dlouho jsem nemohl usnout. Poslouchal jsem zvuky opuštěného domu a tichý šum listí z venku.</p> <p>Ráno jsem se probudil sám. Nahý jsem vyšel ven a pořádně se opláchl u studny. Byla to rozkoš, nemuset po dlouhé době šetřit vodou. Čekala na mne se snídaní a vypadala stejně tvrdě jako včera večer. Noční slabost byla zapomenuta.</p> <p>"Říkal jste, že dnes ráno hodláte odjet."</p> <p>Měl jsem plná ústa chleba namazaného tlustou vrstvou másla, a proto jsem jen souhlasně zamručel.</p> <p>"Mám pro vás návrh. Pomozte mi to tady trochu uklidit, uzavřít prameny, zakrýt studnu, přestavět závlahová stavidla. Potom byste mě doprovodil do Hamtu. Dala bych vám za to oblečení, jídlo a..." na okamžik se zarazila, "dvacet zlatých."</p> <p>Všechno, o čem mluvila, a ještě více, jsem si mohl vzít sám. Za opaskem jsem měl v desítkách schovanou stovku a v Creotě na mne čekalo dalších pět set. Dvacet zlatých pro mne moc neznamenalo. Na druhou stranu jsem předpokládal, že právě v Hamtu rozbil duamský hrabě svůj hlavní stan a ještě tu byla hádanka s karafou. Cestovat přes poušť nebylo jednoduché ani v době míru, teď byla válka a všude kolem se potulovali vojáci a bandy hrdlořezů. Hodně oáz a pramenů pravděpodobně vzalo za své a bude nouze o vodu. I kdyby vydržela tolik, na kolik vypadala, zdržovala by mě. Pozorovala mě, ve tváři se jí nepohnul ani sval. Bylo mi jasné, že ať se rozhodnu jakkoliv, nebude mě přemlouvat, nebude lamentovat a pokusí se se situací vypořádat sama. Vzpomněl jsem si na její křečovitý stisk.</p> <p>"Jo, jsme dohodnuti."</p> <p>Celý den jsem se plahočil po polích. Zjistil jsem, že část závlahových kanálů je vedena pod zemí v perforovaných trubkách a celý systém je navržen tak, aby i za nepřítomnosti lidí mohla políčka a záhony v nejbližším okolí farmy přečkat pár týdnů bez relativní úhony. Úrodu na vzdálenější polích zavlažovaných povrchovými kanály slunce samozřejmě sežehne, protože zde nebude nikdo, kdo by každé ráno a večer zavíral a otevíral stavidla. Nepřetržité zavlažování přes den by příliš vyčerpávalo vodní zdroje farmy. Při práci jsem mnohokrát pocítil obdiv k muži, který tohle všechno vymyslel a zrealizoval. Večer jsem byl tak unavený, že jsem ani neměl hlad. Samozřejmě jen do okamžiku, kdy jsem se posadil ke stolu, protože jídlo vonělo nádherně a ještě lépe chutnalo.</p> <p>"Kolik máte dětí?" zeptal jsem se, abych zaplašil tíživé ticho velkého opuštěného domu.</p> <p>"Tři dcery a jednoho syna. Dvojčatům je třináct, té nejstarší patnáct a Erikovi deset."</p> <p>Když mluvila o dětech, jako by její se její tvrdá skořápka rozpouštěla. Připadala mi příliš stará na to, aby měla tak malé děti, ale neříkal jsem nic.</p> <p>"Život tady je tvrdý. První čtyři děti umřely," pokračovala sama v rozhovoru.</p> <p>"Už jsem nedoufala, že budu mít nějaké další, ale jak se nám začalo dařit, dařilo se nám ve všem." Přes tvář jí přelétl téměř dívčí úsměv.</p> <p>Ukrojil jsem si další kousek pečeného patisonu a uvědomil jsem si, že slyším skřípot písku pod koňskými kopyty. Návštěva.</p> <p>"Schovejte se za dveře," sykl jsem.</p> <p>Uchopila jídelní nůž a bez otázek poslechla. Sfoukl jsem svíčky na stole, postavil jsem se, pravou rukou uchopil meč a levou nechal volně podél těla s vrhacím nožem v prstech. Kuš, ostatní vrhací nože a zbytek výstroje zůstaly v pokoji nahoře. Slyšel jsem okolo domu několikeré kroky a tiše pronášené rozkazy. To nevypadalo na najaté zabijáky, ale na pravidelnou armádu. Císař zřejmě spěchal a snažil se zajistit obsazené území. Ustoupil jsem o krok dozadu, abych případnému střelci z venku zmenšil úhel.</p> <p>V okně se objevil muž. V rukou držel asymetrický jezdecký luk se založeným šípem a mířil na mne. Pozoroval mě nezúčastněným pohledem někoho, kdo podobnou situaci zažil tolikrát, že už ho nic nemůže překvapit. Měl mastnou pleť pokrytou boláky a velké nepravidelné zuby zčernalé od žvýkacího tabáku. Zaslechl jsem kroky v předsíni, kuchyňské dveře se otevřely a do místnosti vstoupil malý podsaditý chlapík s kuší. Krátkým pohledem přelétl místnost a postavil se do levého rohu. Gein naštěstí kryly dveře. Za okamžik ho následoval štíhlý muž v šedém jezdeckém plášti. V pochvě u boku měl mírně zakřivený jednostranně broušený meč, na rukou kožené rukavice. Jelenice byla i na pohled skvěle vydělaná, zdobila ji komplikovaná výšivka stříbrnou nití. I když jsem nikde neobjevil rodový znak, nemusel se představovat, abych v něm poznal vysokého crambijského šlechtice. Ustoupil do strany, aby neblokoval vchod.</p> <p>"Co tady pohledáváte?"</p> <p>Jeho hlas zněl odměřeně, jakoby si u lokaje na plese objednával pití. Vyznal se a jeho muži byli výkonní a se hraní. Slyšel jsem, jak venku přebíhají a prohledávají jednotlivé budovy. V prvním okamžiku jsem doufal, že se s ním dokážu dohodnout, ale oči měl studené a pozoroval mě jako had svou oběť. Byl jsem pro něj jen smetí, které mu překáželo v cestě, a on očividně znal nejjednodušší řešení.</p> <p>"A co tady pohledáváte vy?" vzpomněl jsem si na svou aristokratickou minulost a oplatil mu stejně suchým tónem. Skoro bych řekl, že jsem byl o něco lepší.</p> <p>Sevřel rty až se změnily v dvě bledé čárky.</p> <p>"Za chvíli vás ta drzost přejde."</p> <p>Potřeboval jsem, aby byl vzteklý a příliš se nerozhlížel. Na stole bylo prostřeno pro dva. Díval jsem se mu přímo do očí a snažil jsem se nesklouznout pohledem na Gein, která stála za ním na půl zakryta dveřmi. Pozorovala mě a čekala, co po ní budu chtít.</p> <p>"Jmenuji se Hartet a se sprostými lupiči, jako jste vy, jsem se nedávno potkal. Ujišťuji vás, že jsem jim pořádně napráskal a podobnou lekci rád poskytnu i vám. Řekl bych, že ji potřebujete."</p> <p>Byl jsem na sebe pyšný. Znělo to přímo jako ukázka z Velké knihy o dvorské etiketě. Smrtelně jsem ho urazil a zároveň jsem ho přesvědčil, že si zasloužím výjimečnější osud, než jednoduchou smrt rukou některého z jeho žoldáků. Hartetové jsou zchudlý rod crambijské šlechty, která však má oficiální rodokmen delší než sám císař a přímo fetišisticky lpí na rytířských tradicích. Velkorody je mají rády asi jako pepř v zadnici a snaží se jich nejrůznějšími intrikami zbavit.</p> <p>Vydechl jako říčný kůň.</p> <p>"Nejsem žádný sprostý lupič," prohlásil důrazně.</p> <p>Na moment zaváhal a potom se studeně zašklebil.</p> <p>"Myslím, pane, že vám mohu prozradit, s kým máte tu čest. Eddon, syn hraběte Gletova, ve službách Jeho Výsosti."</p> <p>Šlechtici se většinou svými erby pyšní, často jsou jimi téměř fanaticky posedlí. On si však dal tu práci a zbavil se čehokoliv, co mohlo prozradit jeho původ. Totéž platilo i pro dva muže, které jsem viděl. Žádné vojenské insignie nebo znamení příslušnosti. Utajení bylo zřejmě z nějakého důvodu důležité, což znamenalo, že mě prozrazením svého jména odsoudil k smrti. A Gein samozřejmě také. Kolečka v hlavě mi klapala jako velká řehtačka. Potřeboval jsem rozdat novou partii, protože tyhle karty mi nedávaly moc šancí. Oba střelci byli zkušení a nepochyboval jsem, že mě při prvním pohybu bez váhání přišpendlí ke zdi za mnou. Mým jediným triumfem byla Gein. Pokud by zabila Eddona, získala by mi tím trochu času. Na jejím místě bych si věděl rady, ale ona nebyla zabiják. Naše pohledy se na okamžik setkaly. Čekala soustředěná a připravená. Nejjistější je bodnutí do ledvin, ale Eddon na zbroji určitě nešetřil a pravděpodobně měl pod pláštěm drátěnou košili nebo něco jiného. Pochyboval jsem, že by ji Gein dokázala prorazit. Proříznutí hrdla je obtížnější, pomalejší a náročnější na koordinaci. Pokud byl tak rychlý, jak vypadal, vsadil bych na ni maximálně stříbrňák. Bez jejího přispění však neměl šanci ani jeden z nás.</p> <p>"Možná jste šlechtic, ale zasloužíte si podříznout jako jehně. A nejlépe hned."</p> <p>Nechápavě se na mne podíval. Gein k němu pomalu přistoupila, pravačku s nožem pozdvihla k prsům, řasy se jí chvěly napětím. Na okamžik zaváhala, a to byla chyba. Možná ucítil teplo jejího těla, nebo závan vzduchu nebo měl skutečně šestý smysl zkušených válečníků. Otočil se na patě, v ruce náhle držel dýku. Gein mu levicí hrábla do obličeje a sekla nožem proti hrdlu. Ještě jsem zaregistroval, jak sebou škubla, když ji bodl do trupu. Muž s kuší na okamžik odvrátil pohled, skočil jsem dopředu a v pohybu vrhl nůž. Lučištník venku vystřelil o zlomek sekundy později a minul mě. V pádu jsem špičkou nohy nabral židli a poslal ji do okna. Druhý šíp skončil v opěradle. Doběla vydrhnutá prkenná podlaha zčernala krví. Hrabě s lučištníkem byli mrtví, Gein téměř taky. V boku měla ošklivou ránu, ale přesto se pokoušela vstát.</p> <p>"Musíme nahoru, tady na nás mohou ze všech stran!"</p> <p>Tlačil jsem ji předsíní ke schodišti, oblečení mi okamžitě nasáklo její krví. V pravačce jsem držel meč, ale v stísněných prostorách domu mi jeho dlouhá čepel nebyla moc platná. Ve dveřích jsem zahlédl siluetu.</p> <p>"Rychle!" zašeptal jsem.</p> <p>Po schodišti jsem ji téměř vynesl. Venku někdo vykřikl, schody zaduněly v rychlém staccatu. Do pokoje pro hosty vedla úzká, asi sotva sedm stop dlouhá chodba. Ramenem jsem rozrazil dveře a popostrčil ji dovnitř. Upadla, ale nestaral jsem se o ni, cítil jsem, jak mi někdo dýchá na záda. Skočil jsem ke stolu, překulil se přes něj, v pohybu sebral velkou kuš. V okamžiku, kdy jsem se na druhé straně nohama dotkl země, jsem od boku vystřelil. Tlačili se dovnitř dva. Z bezprostřední blízkosti proletěla střela prvním skrz na skrz a druhého zasáhla do břicha. Gein ležela v krvi a tiše sténala. Musel jsem pryč, než nás tady zavřou a upálí jako tchoře. Potřeboval jsem prostor k manévrování. Prostěradlo z postele jsem roztrhl na dvě části. Jednu jsem zmuchlal do hutného chomáče, z druhé vyrobil provizorní obvaz. Bezohledně jsem vtiskl ucpávku Gein do rány a do druhé ruky jsem jí strčil zbytek prostěradla. Stiskla rty bolestí.</p> <p>"Co nejvíce to utáhněte. Jdu ven, ale později se vrátím."</p> <p>Nevěřil jsem, že ji ještě uvidím živou, ale více času mi nezbývalo. Na schodišti jsem slyšel další muže, venku obkličovali dům. S mečem v jedné a vakem s opakovacím samostřílem v druhé ruce jsem vyskočil oknem. Dopadl jsem do hlubokého dřepu před dva chlapíky. Bez váhání jsem na bližšího zaútočil nízkým výpadem. Bezchybně kryl krátkou tercií a pokusil se o odsmyk. Čepele našich mečů se v rychlém sledu několikrát za sebou střetly, ocel zvonila. Pohyboval se jistě a účelně. Byl dobrý. Druhý muž se mi snažil dostat do zad. Zbývalo mi málo času. Riskantně jsem zaútočil a přinutil protivníka stáhnout se. Po příliš rychlé změně střehu mu podklouzla noha, na okamžik mi neobratně ukázal levý bok. Vyrazil jsem dlouhým výpadem, ale v poslední chvíli jsem se instinktivně stáhl. Dýka ukrytá pod předloktím mě pouze škrábla na zápěstí. Příliš dobrý na to, aby byl skutečně neobratný. Teď jsme šermovali na dlouhé lokte a naše meče se dotýkaly jen hroty a tenčím čepelí. Pohybovali jsem se kolem sebe v obloucích, snažil jsem se často měnit linii boje, ale zezadu mě stále více tísnil jeho partner. Prach zvířený rychlým pohybem nohou chutnal hořce a lepil se na tváře mokré potem. Zoufale jsem na něj dotíral, ale nedával mi příliš prostoru. Vždy mu stačilo jen mě trochu zdržet a musel jsem unikat jeho společníkovi. Za domem někdo vyštěkl sérii strohých rozkazů, vzdáleně jsem slyšel dusot těžkých bot. Dělal jsem, co jsem mohl, ale byli sehraní a nakonec mě dostali mezi sebe. Při přechodu z obrany jsem byl o fous rychlejší, než čekal, a podařilo se mi škrábnout ho na vnitřní straně paže. Riskl jsem rychlý obrat a v poslední chvíli jsem odrazil čepel druhého muže. Unikl jsem z jejich kleští a okamžitě se otočil zpátky k prvnímu. Právě si přehazoval meč do levičky, i v šeru jsem rozeznal, že má rukáv nasáklý krví. Měl jsem štěstí, zasáhl jsem ho na tepně. Na někoho zavolal, stáhl se a přenechal mě partnerovi. Druhý muž byl také nadprůměrně dobrý, ale měl zjevné slabiny. Utočil příliš rozevlátě a nezbýval mu čas na pořádné krytí. Bodl jsem ho do hrudníku mezi nejvyšší volná žebra. Rozhlédl jsem se. Náš boj nezůstal nepovšimnut, zpoza domu vybíhali tři muži, dva z nich drželi v rukou luky. Vytřepal jsem z vaku samostříl a hned napoprvé nasadil zásobník. Majitel by zaúpěl nad takovým zacházením. Prvního jsem trefil do tváře, druhého do hrudi, ale šipka odskočila. Ten bastard měl po tunikou kyrys! Vrhl se na mne s mečem a až třetí šipka z bezprostřední blízkosti pancířem prošla. Umíral s nechápavým výrazem ve tváři. Druhý lučištník mě zasáhl do nadloktí ruky, ve které jsem držel samostříl. Kvůli tomu jsem minul. Vystřelil jsem znovu, ale poraněná paže mě neposlouchala a trefil jsem ho jen do stehna. On mi oplatil stejně.</p> <p>Rozběhl jsem se ke stodole a zahnul mezi hospodářské budovy. Odevšad jsem slyšel křik a zvuk kroků. Už si patrně uvědomili, že jsem sám. Prudce jsem zahnul za roh sýpky a do někoho jsem vrazil. Napůl jsem padal, ale ještě jsem se v piruetě ohnal mečem. Zastavil jsem skluzem po břiše, muž za mnou ležel mrtvý s přeťatou páteří. Ze stínu vystoupil někdo další. Mohutný chlap s válečnou sekerou. Byl příliš blízko na to, abych se stačil zvednout. První střela se odrazila od ocelového krunýře ukrytého pod šaty, druhá ho zpomalila a třetí konečně srazila k zemi. Prázdný zásobník jsem zahodil a nasadil nový. Zdálo se mi, že mě nikdo nevidí, a schoval jsem se do stínu stodoly. Než jsem se stačil vzpamatovat, vynořili se zpoza rohu tři muži. Jeden jako druhý, nepříliš vysocí, ale ramenatí s meči v rukou. Uviděli mě o zlomek sekundy dříve než já je. Byli příliš blízko. Samostříl jsem pustil do písku, uchopil meč oběma rukama a vyrazil jim vstříc. Zaměřil jsem se na chlapa nejblíže u stěny. Nebyl čas na technické finesy. Brutální ranou jsem mu rozbil kryt a úderem hlavice jílce ho srazil k zemi. Zbylí dva se na mne vrhli současně. Čas se slil v jediný zuřivý útok. Zůstal jsem stát, levé ucho mi viselo na vlásku, krev stékala do očí a oslepovala mě, tma zrůžověla a předměty získaly duhové obrysy. Přes planinku před domem ke mně běželo pět mužů. Doklopýtal jsem k samostřílu a z kleče s oporou lokte střílel. Než se přiblížili, dokázal jsem vystřelit šestkrát a dva zabít. Poslední šipka se zasekla. Sevřeli mě do trojúhelníku. Neměl jsem šanci, patřili ke stejné sortě jako první šermíř. Jednoho se mi podařilo ošklivě seknout přes koleno, ale vzápětí jsem sám schytal hlubokou ránu do stehna. Dva zaútočili synchronně a jen se štěstím jsem se ubránil. Hlavou mi blesklo, že jsem se zdržel příliš dlouho a zapomněl na třetího. Ohlédl jsme se. Paži měl vytaženou vzhůru přes opačné rameno, před obličejem se mi zaleskla čepel rozmazaná pohybem. Konec. Vzduchem se mihl stín a muž se zhroutil s šípem v hrdle. Koutkem oka jsem v okně zahlédl temnou siluetu přepásanou bílou šerpou. Nepřemýšlel jsem a sebevražedně dlouhým výpadem jsem zaútočil na chlapa vlevo a probodl ho skrz na skrz. Nedokázal jsem však vyprostit meč a útoku posledního protivníka jsem unikl jen pádem na záda. Překulil jsem se, přitom jsem náhodou nahmatal pažbu samostřílu. Sebral jsem ho a dalším kotoulem se postavil. Šermíř těžce oddychoval, čekal a sbíral síly. V svitu hvězd jsem viděl jeho oči. Byly klidné a vyrovnané. Několikrát jsem zmáčkl spoušť v naději, že se mechanismus uvolnil, ale nestalo se. Neměl jsem meč, nůž, nic. Oba jsme věděli, jak tahle hra dopadne, ale nemínil jsem mu to ulehčit ani o kousek. Uchopil jsem samostříl jako kyj. První útok jsem odrazil, druhý jen částečně a čepel meče mě zasáhla do ramene a prošla až na kost. Otřesem se mi zatmělo před očima, z posledních sil jsem po něm samostříl mrštil. Potom jsem umřel.</p> <p>Myslel jsem si to do chvíle, než jsem se probudil. Mohlo být kolem půlnoci, právě se zvedal noční vítr. Třásl jsem se zimou, točila se mi hlava a připadalo mi, že mi někdo zpřerážel všechny kosti. Písek ucpal ránu na stehně i rameně, a proto jsem nevykrvácel. Rozhlédl jsem se a pochopil, proč mě poslední chlapík nedorazil. Ležel o kousek dál. Něco mu urvalo polovinu lebky a mozek spolu s obličejem proměnilo v nerozlišitelnou směs. Samostříl jsem objevil těsně vedle něj. Přední část těla zbraně chyběla a jako chapadla malého kalmara z ní vyčnívalo sedm stopu dlouhých podélně pruhovaných šlahounů. Na některých ještě zůstaly zbytky mozkové tkáně a kousky kostí. Rozeznával jsem i několik jehel, které se do provázen napichovaly. Zřejmě jsem chlapíka samostřílem zasáhl a při nárazu se rozbil mechanismus vystřelující šípy, a to ho zabilo.</p> <p>"Takže to přece jen byly kořeny," řekl jsem nahlas a přehrábl přes samostříl trochu písku. Nechtěně jsem přitom zatlačil na některou jehlu, protože celý svazek se na okamžik změnil v zuřivě kmitající klubko. Když pohyb odumřel, zůstaly ze zbraně jen drobné třísky.</p> <p>Protože mě během mého bezvědomí nikdo nedorazil, předpokládal jsem, že v údolí už žádní živí vojáci nejsou. Přesto jsem se však chtěl přesvědčit. Někdo se mohl probrat stejně jako já. U stodoly jsem potkal Gein. Opírala se o hůl a těžce se belhala od jedné mrtvoly ke druhé. V levé ruce držela svíčku a prohlížela obličeje vojáků. Hledala mě. Bílý obvaz už dávno nebyl bílý, ale šedý s černými skvrnami zaschlé krve. Plamen svíčky plápolal v mírném větru, v mihotavém světle vypadala starší a vrásčitější než ve skutečnosti.</p> <p>"Přežil jste," řekla. Bylo to prosté zkonstatování faktu bez kousku radosti nebo úlevy. Neodpověděl jsem, cítil jsem se příliš unavený a zbitý. Dokončili jsme kontrolu těl společně. Musel jsem zabít tři muže. Byli těžce ranění a ani jeden z nich se nebránil. Otevřel jsem jim krkavice a nechal je vykrvácet.</p> <p>Vrátili jsme se do domu a s úlevou jsem se rozvalil na dřevěné lavici. Nahoře v posteli by mi bylo lépe, ale věděl jsem, že po schodech do patra už vyjít nedokážu. Ještě jsem si očistil ránu na rameni a na stehně a potom jsem usnul, nebo upadl do bezvědomí, záleží, jak to kdo vezme.</p> <p>Probudilo mě horko, bzučení much a bolest. Gein seděla vedle mne, opírala se mi o rameno a pravidelně oddechovala. Moudrá to žena - opírala se o zdravé rameno. Zvedl jsem se, opatrně ji uložil a přikryl ubrusem. Potřebovala převázat ránu, ale v tuto chvíli byl pro ni spánek důležitější. Byl jsem celý ztuhlý, levou rukou jsem téměř nedokázal pohnout, silně jsem kulhal, ale v ranách to necukalo a dokonce ani netrnulo. Nejsem hezký, přesněji řečeno jsem ošklivý až ohyzdný, robustní kostra potažená šlachami a tenkou kůží, ale v jednom se na své tělo mohu spolehnout. Vydržím více než kůň a rány se mi hojí třikrát rychleji než ostatním. A jako po každé skrumáži jsem měl téměř zvířecí hlad. Netrvalo dlouho a na peci se smažila vajíčka se slaninou pro mne a hovězí vývar pro Gein. Vývar je pro zraněné nejlepší. Obsahuje všechno, co člověk potřebuje, snadno se tráví, a dodá více sil než obvyklá pečeně. V okamžiku, kdy jsem končil s druhým tuctem vajec a dojídal slaninu, otevřela Gein oči. Vypadala křehce a zranitelně, jako by se měla v každém okamžiku rozsypat. Rozhlédla se a čím více z reality si uvědomila, tím byl její obličej tvrdší, až se nakonec změnil v obvyklou vrásčitou masku s tvrdýma pichlavýma očima.</p> <p>"Nejprve se najezte, potom vás ošetřím," řekl jsem a postavil před ni hrnec.</p> <p>"Díky."</p> <p>Jedla pomalu, ale vytrvale. Uvědomovala si, že bude potřebovat všechnu sílu, aby se uzdravila. Po snídani jsem se dal do ošetřování. Se svými ranami jsem toho moc nedělal, jen na rameni, kde šel úder až na kost, jsem ránu pečlivě sešil. Na stehně jsem si pouze strhl silný strup a převázal si nohu čistý obvazem. S Gein to bylo horší. Zranění bylo hluboké a porušilo většinu šikmých břišních svalů na jedné straně; chybělo málo a byly potrhaná i střeva. Správně by měla ležet v horečkách a zmítat se bolestí, ale přes usta jí nepřešel ani sten. Když jsem skončil s čištěním a vymýváním, byla jen o něco bledší.</p> <p>"Dva živí jsou ve sklepě. Zavřela jsem je tam už v noci. Jejich velitel a ještě jeden chlapík." řekla tiše.</p> <p>"Velitelem myslíte Eddona?"</p> <p>"Ano.</p> <p>"Překvapuje mě, že přežil."</p> <p>"Mne také."</p> <p>"Mohou se nějak dostat ven?"</p> <p>"Jedině pokud se dokáží prohrabat skálou."</p> <p>"Do večera vydrží."</p> <p>Na chvíli jsem se odmlčel a opřel se o zárubeň dveří, abych přemohl náhlou závrať. Přece jen jsem ztratil hodně krve.</p> <p>"Porozhlédnu se po nákladu, určitě něco přivezli s sebou. Třeba najdu pár věcí, které se budou hodit. Vy si zatím odpočiňte."</p> <p>Neodporovala. Ani jeden z nás neměl náladu a dostatek sil na dlouhé vybavování.</p> <p>Blížilo se k poledni, slunce nad hlavou žhnulo jako pekelná výheň a z venku se šířil nasládlý zápach hnijícího masa. Mimo údolí by těla vyschla, ale tady bylo přece jen více vlhkosti a stínu. Prohledal jsem mrtvé. Bylo jich patnáct, celkem nás tedy napadlo sedmnáct lidí. Bez samostřílu bych neměl šanci, ale i tak jsem měl velké štěstí. Nikdo z vojáků u sebe neměl moc peněz, obvykle jednu dvě zlatky, a to ještě ve stříbře. Zato jejich vybavení, zbraně, nože, oděvy, tábornická výstroj mělo velkou cenu a ve městě by se dalo slušně prodat. To nám však teď bylo k ničemu. U jezírka jsem objevil koně. Celkem dvacet pět, z toho sedm nákladních. Všechno vynikající zvířata z vybraného chovu. U velkého valacha jsem ve speciálně zhotovených jezdeckých brašnách z buvolí kůže vyztužených kostrou z proutí našel celou sadu karaf se zábrusovými zátkami s pojistkou. Tentokrát byly plné. Kapalina připomínala vodu, jen při protřepání se zdála o něco méně viskózní. Vzhledem k tomu, že si někdo dal práci, aby karafy dokonale uzavřel, neodvažoval jsem se vyzkoušet, co je skutečně uvnitř. Zaujal mě balík prázdných pytlů převázaných motouzem. Výrazně aromaticky voněly, ale když jsem je všechny prohledal, objevil jsem jen malý, napůl uschlý kaktus. Nenapadlo mě nic vhodného, co by vojenská jednotka mohla vozit ve velkých pytlích, a vzdal jsem to.</p> <p>Do dvojkoláku jsem zapřáhl dvě krávy a naložil na vůz těla. Zajel jsem k severnímu konci údolí, složil mrtvoly do jedné z bočních roklí, zaházel jsem je kameny a zasypal pískem. Celé mi to mi trvalo skoro půl dne a když jsem se vracel do domu, cítil jsem se stejně mizerně jako ráno. Někdo tvrdí, že zabíjení je těžká práce. Možná, ale pohřbívání ještě horší.</p> <p>Gein byla vzhůru a odpočívala. Na stole měla položený tlumok s vybavením na cestu. Musela mít něco z mé nátury. Položil jsem před ni nalezené peníze a rozdělil je na dvě poloviny.</p> <p>"Dvacet jeden zlatý na jednoho."</p> <p>"Nechci je," řekla prudce.</p> <p>"Proč?"</p> <p>"Nechci peníze po mrtvých."</p> <p>"Zpustošili vám farmu, zabili manžela a vy si nechcete vzít malé odškodné?"</p> <p>"To nebyli tihle."</p> <p>"Ale platí je ze stejné pokladny."</p> <p>"Nechci."</p> <p>Nepřemlouval jsem ji.</p> <p>"Než pojedeme, musíme vyslechnout ty dva."</p> <p>Přikývla.</p> <p>"Uvědomujete si, co s nimi potom uděláme?"</p> <p>"Pustíme je?"</p> <p>V okamžiku, kdy otázku pokládala, pochopila, že to nejde,</p> <p>"Zabijeme je," řekl jsem klidně.</p> <p>Sevřela čelisti nesouhlasem. "To nedovolím."</p> <p>"Půjdou po nás. Jsou dva. Nebo tu počkají a dají každému císařskému nohsledovi náš popis, řeknou mu, co jsme zač a kam jdeme. Musí umřít."</p> <p>Mlčela a pozorovala mě. Byla chytrá a věděla, že jiné řešení není. Viděl jsem, jak se v ní sváří její ženská přirozenost s realitou. Trvalo to dlouho. Nespěchal jsem na ni, chtěl jsem, aby si sama přesně uvědomila naši situaci a naše šance. Přikývla.</p> <p>"Válka je strašná. Vy s tím nemáte žádné problémy, že ne?"</p> <p>Pokrčil jsem rameny.</p> <p>"Ne. Ale já jsem vaši farmu nepřepadl. Přijel jsem sám a slušně jsem požádal o vodu."</p> <p>"A proto jste mi pomohl? Protože jsem vám vyhověla?"</p> <p>"Byl jsem váš host, navíc mi nedali jinou možnost. Ale řekl bych, že na tom nezáleží. Důležité je, co se stalo."</p> <p>Náš rozhovor uvázl na mrtvém bodě. Otevřel jsem padací dvířka do sklepa, spustil dolů žebřík a nechal zajatce vylézt nahoru. Dával jsem si pozor, aby mě nepřekvapili, ale oba byli zranění a strávili ve sklepě téměř celý den bez vody, což jim mnoho sil nepřidalo. První se ven vysoukal Eddon. Než se stačil rozkoukat, zavázal jsem mu ruce za zády, a s pomocí lana přehozeného přes stropní trám jsem ho vytáhl nahoru tak, aby se země dotýkal jen špičkami nohou. Vlastní váha mu páčila ramenní klouby do nepřirozeného úhlu a musel se přemáhat, aby nesténal bolestí. Totéž jsem udělal s jeho společníkem. Byl to mladý kluk, sedmnáct, osmnáct let a vypadal, že se každou chvíli sesype. Eddon měl na krku těžkou ránu, která zasáhla dýchací trubici, ale krkavici neporušila. Levé oko mu Gein téměř vydloubla z očního důlku. Bělmo bylo více rudé než bílé, pravděpodobně na něj neviděl.</p> <p>"Pít, pít," zanaříkal kluk.</p> <p>Nabral jsem z vědra vodu a trochu mu dal. Gein ho bylo očividně líto. Uvědomil jsem si, že si toho všiml i Eddon.</p> <p>"Situace se poněkud změnila, pane," řekl jsem.</p> <p>Vztekle se na mne podíval, ale neodpověděl...</p> <p>"Vaši muži jsou mrtví a vy jste můj zajatec," pokračoval jsem.</p> <p>"Jen se bavte, moc času vám nezbývá!" zavrčel.</p> <p>Každé slovo ho muselo bolet, zdravé oko se mu lesklo horečkou a žízní. Možná to byly jen hloupé řeči, ale možná, že se zde skutečně měl setkat s dalším oddílem.</p> <p>"Co jste tady hledali?"</p> <p>"Bavím se jen se sobě rovnými."</p> <p>Udeřil jsem ho hřbetem ruky přes ústa. Takové ponížení pro něj znamenalo novou zkušenost, ale těžkou hlavu jsem si z toho nedělal.</p> <p>"Nejste na svém hradě, pane. Buď mi budete odpovídat na otázky po dobrém nebo po zlém!"</p> <p>Gein stále ošetřovala kluka a teď se na mne nesouhlasně podívala. Přesunul jsem se k jejímu chráněnci.</p> <p>"Jsi ubožák. Na raněné a svázané si troufáš!" pohrdavě zadeklamoval Eddon, jako by mluvil na soudním jednání. Ale Gein nebyla tak naivní.</p> <p>"Ano, máte pravdu, pane. Jsem parchant a za své činy odpovídám jen sobě. Nemusím dodržovat rytířský kodex, jak byste to měl dělat vy."</p> <p>Podmiňovací způsob jsem zdůraznil.</p> <p>"Pokud si vás osmažím na pomalém ohni, bude to má soukromá věc."</p> <p>Eddon mě zkoumavě pozoroval, nevěděl, co si o mně má myslet.</p> <p>"A co mi povíš ty?" obrátil jsem se na kluka.</p> <p>On byl na první pohled ten slabší z dvojice.</p> <p>"Nic, pane, já nic nevím!"</p> <p>"Nechte ho," zašeptala Gein, "je to ještě dítě."</p> <p>"Válka je drsná záležitost. Na farmě, kterou jsem viděl, nešetřili nikoho a on mohl být klidně mezi nájezdníky."</p> <p>"Přesto, nechte ho na pokoji," stála si na svém.</p> <p>Pokrčil jsem rameny a posadil jsem se. Nejhorší je, když se dva lidé, kteří mají táhnout za jeden provaz, hádají. A zase tak zvědavý jsem na jejich tajemství nebyl. Klidně bych je zavřel zpátky do sklepa, sebral šest koní, naložil je zásobami a vodou a hajdy do Creoty.</p> <p>"Jak se jmenuješ?" zeptala se ho Gein.</p> <p>Je hloupé sbližovat se s někým, koho máte za okamžik zabít.</p> <p>"Mates."</p> <p>"Měla jsem syna, který se jmenoval stejně."</p> <p>Ošetřovala mu rány. Vůbec jsem si nepamatoval, kde jsem se s ním střetl. Byl posekaný na hrudi a obličeji, za to, že přežil, mohl děkovat jen floránské kazajce, která se šije z buvolí kůže protkávané ocelovými drátky. Zabránila seku proniknout do hloubky a zachránila mu žebra. Zajímalo by mě, komu ji ukradl, protože takové kazajky jsou velmi cenné zboží.</p> <p>"Ne!" Gein najednou vykřikla a tápavě udělala dva kroky zpět. Vyskočil jsem s nožem v ruce, ale ani jeden ze zajatců se o nic nepokusil. Gein byla bledá jako smrt a nevěřícně ukazovala na šátek, který vykukoval Matesovi z kapsy.</p> <p>"To patří, patřilo Elišce, mé dceři! Odkud to máš? Odkud?"</p> <p>Přiskočila k Matesovi a začala jím zuřivě cloumat. Mates zachroptěl bolestí, jak okamžik celou vahou visel na svých téměř vykloubených ramenou. Gein se až dosud ovládala, ale teď vypadala jako obklíčená puma chránící svá mláďata. Násilím jsem ji posadil na lavici.</p> <p>"Nemůže to být jen podobný šátek?" zeptal jsem se a podal jí ho.</p> <p>Rozbalila ho a zavrtěla hlavou.</p> <p>"Ne. Dostala ho k narozeninám od otce. Přivezl ho z poslední cesty na trh. Stál spoustu peněz."</p> <p>Měla pravdu. Šátek byl jemný, téměř průsvitný, ale když jím člověk pohyboval, jednotlivé barvy a vzory se na okamžik objevovaly výrazné a zřetelné, jako by to byl hustý koberec a ne lehký hadřík. Pochyboval jsem, že by se v okolí potuloval ještě jeden podobný kousek.</p> <p>"Odkud ho máš?" zeptal jsem se Matese.</p> <p>Chvíli mu trvalo, než se rozhodl, co mi odpoví.</p> <p>"Vyhrál jsem ho v kartách nad jedním chlápkem."</p> <p>Přesně takovou odpověď jsem čekal.</p> <p>"Ani vy nám k tomu nic neřeknete?" obrátil jsem se na Eddona.</p> <p>"Ne."</p> <p>V nové situaci viděl svou šanci a chtěl získat co nejvíce. Předpokládal, že ho vezmeme s sebou, aby nám dívku pomohl vypátrat. To se ale pletl, protože to nebyla moje záležitost. Gein seděla na lavici a upírala oči do prázdna. Jako by z ní v okamžiku vyprchala všechna energie.</p> <p>"Jdu nachystat koně. Do hodiny vyrážíme," řekl jsem nahlas a vyšel ven.</p> <p>Přišla za mnou, když jsem plnil vodou poslední vak.</p> <p>"Pomozte mi je najít."</p> <p>"V poušti? Jen my dva? Na území obsazeném crambijskými oddíly?"</p> <p>Zavrtěl jsme hlavou.</p> <p>"Nejsem blázen. Tahle válka bude krutější a drsnější, než si kdokoliv dokáže představit. Chci odtud zmizet co nejdříve. Slíbil jsem vám, že vás dostanu do Hamtu a to dodržím. Nic víc."</p> <p>"Zachránila jsem vám život."</p> <p>Položil jsem vak s vodou na zem a otočil jsem se k ní čelem. Měla pravdu. Na druhou stranu jsem zachránil život i já jí, ale když jsem se nad vším zamyslil, něco málo jsem jí dlužil. Ale ne tolik.</p> <p>"Zachránila jsem vám život. Pomozte mi zachránit mé děti."</p> <p>Nikdy jsem nikomu nezůstal nic dlužný, ať v dobrém či ve zlém. Možná hrála naslepo, možná si mě přečetla, ale každopádně handlovala tvrdě.</p> <p>"Nemáte naději na úspěch. Crambijci nebo duamští, sevřou vás jako kleštěmi a nic vám nepomůže. A nikdo se nebude rozpakovat vás zabít. A pokud jim nějakým zázrakem uniknete, sežere vás poušť. Oázy jsou vypleněné, voda otrávená, za chvíli tady zůstanou jen kameny, písek a lidé, kteří se budou navzájem zabíjet. Větší naději máte, když zůstanete v údolí a počkáte, co se stane."</p> <p>Snažil jsem se ukázat jí reálnou situaci a přesvědčit ji, ale věděl jsem, že je to zbytečné. Byla tvrdohlavá stejně jako dlouhorohé horské ovce.</p> <p>"Pomozte mi."</p> <p>Kdyby toho šermíře nezastřelila a oni by mě zabili, vyšlo by to nastejno.</p> <p>"Budeme zabíjet, uděláme věci, které se vám budou příčit. Špatné, děsivé, příšerné skutky. Bude vám mdlo ze sebe samé, zašpiníte si ruce, změní vás to a nikdy na to nezapomenete. A naděje na úspěch je mizivá, téměř žádná."</p> <p>"Pomozte mi."</p> <p>Stála přede mnou, ženská tvrdá jako skála, neústupná, zocelená drsným životem a vyprahlou pustinou. Bylo mi jí líto, protože neměla představu, do čeho se pouští, a zároveň jsem ji obdivoval. Věděl jsem, že dělám chybu, možná největší v životě, ale nemohl jsem jinak. Dluhy se musí platit. Jak se doušek vody může někdy prodražit.</p> <p>"Vyhrála jste, pomohu vám. Odnesu vaky dovnitř do stínu, abychom byli připraveni, kdybychom potřebovali náhle odjet. Rozdělejte oheň v kuchyni, dejte vařit vodu, nachystejte pár hader na obvazy. Potřebujeme informace a protože je dobrovolně nevyklopí, budeme nepříjemní."</p> <p>Necouvla ani teď.</p> <p>* * *</p> <p>Pomalu, aby měl strach dost času zapracovat, jsem vyráběl tenké dřevěné třísky a přitom jsem Matesovi vysvětloval, k čemu je potřebuji.</p> <p>"Zarazím ti je pod nehty až k živému lůžku. Vypadá to jednoduše, ale opravdu to hodně bolí. Pokud si nevzpomeneš, zapálím je a osmažím ti prsty. Ale ještě předtím ti vykloubím všechny klouby. Možná to nevypadá tak strašně, ale potrvá celé měsíce, než se dáš dohromady. Pokud to přežiješ. Někteří lidé umřou bolestí."</p> <p>V kuchyni panovalo tíživé ticho, oheň v kamnech praskal, před okny se tetelil horký vzduch. Potil jsem se a každou chvíli jsem si musel otírat obličej, aby mě pot neštípal v očích. Eddon se tvářil, že ho mé povídání nezajímá, Mates zelenal a zbledl, ale nejhůře na tom byla Gein. Seděla na lavici, upírala pohled do země a ruce zatínala v pěsti. Dýchala přerývaně, celá se chvěla. Na takových věcech je nejhorší představivost. Jakmile se člověk vcítí do situace mučeného, trpí stejně jako on. V některých případech i více. Já jsem si nic představovat nemusel, už jsem to jednou zažil.</p> <p>"Opravdu si to nerozmyslíš?" zeptal jsem se a přál jsem si, aby řekl ano.</p> <p>Pozoroval mě, oči rozšířené hrůzou.</p> <p>"Já nic nevím! Ten šátek jsem našel na zemi, věřte mi! Já nic nevím!"</p> <p>"Před nějakou dobou jsi ho prý vyhrál v kartách."</p> <p>"Jo, jo, vlastně jsem ho vyhrál v kartách!"</p> <p>Nechápal jsem, proč lže. Mohl si ušetřit spoustu trápení. Tázavě jsem se podíval na Gein. Ještě jsme se mohli vrátit zpátky, stačilo, aby zavrtěla hlavou. Potom už žádná cesta nebyla. Neříkala nic. Položil jsem třísky, postavil se a uchopil Matese za ruku. Na chlapa měl malou dlaň.</p> <p>"Já nic nevím!"</p> <p>Začal jsem malíčkem.</p> <p>* * *</p> <p>Mates bezvládně visel v poutech, klouby měl oteklé, nehty fialové a opálené. Už nedokázal ani křičet. Z konečků prstů mu odkapávala krev a špinila prkennou podlahu. V poslední době trochu moc krve na jednu obyčejnou kuchyň. Byla mi zima, v žaludku jsem cítil kus ledu a někde uvnitř jsem se třásl, ale to nikdo neviděl. Počkal jsem, až voda v misce začne bublat a přihodil do ní špetku drcených sušených bylin.</p> <p>"Na co to je?" zašeptala Gein.</p> <p>Zasunula se až do rohu, seděla schoulená do klubíčka a rukama objímala vlastní kolena. Oči měla plné slz, ale nevěděla o tom.</p> <p>"Omdlévá stále častěji. Takoví lidé jsou při vyslýchání nejtvrdším oříškem. Trocha digitalisu a divizny by mu měla zvednou tlak a podpořit krevní oběh."</p> <p>"Vy se v bylinách vyznáte?"</p> <p>"V některých. Tahle kombinace se někde používá jako účinné afrodisiakum. Ale je až příliš nebezpečné, při předávkování ztvrdne celý chlap."</p> <p>Mates se pohnul a zasténal. Stačila mi hodina, abych člověka zbavil jeho důstojnosti, vůle a změnil ho v chvějící se klubko nervů. Čekal jsem, až voda zchladne. Eddon mě vyčkávavě pozoroval a už nevypadal tak klidně. Ve válkách umírají i šlechtici, ale nikdy ne na mučícím nářadí.</p> <p>"Vypij to," přikázal jsem Matesovi.</p> <p>Bez odporu poslechl. Zatím přišel celkem se čtyřmi verzemi o šátku. Buď ho našel, nebo koupil, nebo dostal, nebo ukradl. Nechápal jsem, proč pořád zatlouká. Po chvilce se mu do obličeje vrátilo trochu barvy.</p> <p>"Odkud máš ten šátek?" zeptal jsem se ho po šedesáté druhé.</p> <p>Počítal jsem to a pokaždé jsem si doufal, že je to naposledy.</p> <p>Vpíjel se mi do očí a hledal v nich, která odpověď mě nejvíce potěší. Podle smolných knih učících umění vyslýchat jsem se pro něj stal matkou, otcem, bohem a milenkou v jedné osobě. Miloval mě a nenáviděl zároveň.</p> <p>"Vzal jsem ho nějaké dívce?" řekl - zeptal se s nadějí. Otočil jsem se na druhou stranu, aby mi neviděl do obličeje. Ten kluk to skutečně nevěděl.</p> <p>"Gein, přineste velké vědro."</p> <p>Když vstávala, musela se opřít o stůl, ale přesto bylo obdivuhodné, jak se ovládala. Odvázal jsem Matese z pout a opatrně ho položil na stůl. Nedokázal se udržet na nohou.</p> <p>"Už ti nic neudělám, řekni mi, jak to skutečně bylo."</p> <p>Chvíli se tvářil zmateně.</p> <p>"Ukradl jsem ho jednomu důstojníkovi -" najednou mu koutky úst zacukaly, zalapal po dechu a umřel.</p> <p>"Tady je to vědro."</p> <p>Otočil jsem se k Gein.</p> <p>"Je mrtvý. Měl slabé srdce, digitalis ho zabil."</p> <p>Znělo to lépe, než kdybych řekl, že jsem ho zabil já.</p> <p>"Ale ještě máme Eddona, ten vydrží víc," vložil jsem do hlasu špetku zvráceného potěšení.</p> <p>Eddon zbledl, Gein zaváhala.</p> <p>"Já, já už to nechci, nezvládnu to."</p> <p>Zavrtěl jsem hlavou.</p> <p>"Nemáte na vybranou. Právě jsem kvůli vašim dětem umučil člověka a udělám všechno proto, aby to nebylo zbytečně."</p> <p>"A - ano. Máte pravdu."</p> <p>"Na Eddona třísky nezaberou. Můžete mi obstarat pár živých myší?"</p> <p>"Myší?"</p> <p>"Pokud vydrží lámání kloubů, trhání nehtů a stahování z kůže, vložíme myši do hrníčku a ten mu přiložíme dnem vzhůru k tělu. A na hrníčku rozděláme oheň. Myši budu chtít utéci před žárem a prokoušou se tělem pryč. Obvykle se používají krysy, ale myši jsou menší a když ho trochu ošetřím, zvládne to i dvakrát.</p> <p>"Nepotřebujete myši, řeknu vám to," promluvil Eddon bez ptaní.</p> <p>"Opravdu? Gein, zkuste sehnat pár myší, pro jistotu. Zatím si s ním jen tak nezávazně popovídám."</p> <p>Nechtěl jsem, aby se od Eddona dozvěděla, že Mates skutečně nic nevěděl. I tak toho na ni bylo hodně.</p> <p>"Ten kluk nic nevěděl."</p> <p>Mluvil chraplavě, jako by mu vyschlo v ústech.</p> <p>"Nic nevěděl, a vy jste mě nechal, abych ho zabil? Vojáka z vaší jednotky?"</p> <p>"Nepatřil k nám. Přijel jako kurýr a ten šátek ukradl mému důstojníkovi. Proto zpočátku lhal..."</p> <p>"Co se stalo s těmi dětmi?"</p> <p>Eddon si olízl rty. Měl je okoralé, oči se mu leskly.</p> <p>"Dejte mi trochu vody."</p> <p>"Ne. Potom."</p> <p>Chápavě se zašklebil.</p> <p>"Původní plán zněl udělat z Železného údolí spálenou zemi. Oázy srovnat se zemí, znehodnotit zdroje vody. Duamští by bez podpory starousedlíků nebyli schopni klást odpor příliš dlouho. My bychom si zásoby vody i proviantu přivezli s sebou."</p> <p>"Všechny oázy jste chtěli zničit?"</p> <p>Zaváhal.</p> <p>Vstal jsem a uchopil ho za levou ruku. Potil se a trochu se třásl.</p> <p>"Pokud budu mít nejmenší pochyby, že mi neříkáte pravdu, polámu vám všechny prsty na jedné ruce a na dvakrát. Pak se vás zeptám znovu a jestliže nebudu spokojen ani podruhé, zopakuji to i s druhou rukou."</p> <p>"Počkejte sakra!"</p> <p>Hlas mu přeskočil do fistule.</p> <p>"Všechny oázy ne. Pár jich mělo být zachováno pro základny. Ty největší, nejlépe umístěné a současně umožňující snadnou obranu."</p> <p>"Říkal jste, že tak zněl původní plán. A ten nový?"</p> <p>"Můj otec uzavřel s císařem dohodu, že on sám uhradí polovinu výdajů, a potom dostane dobyté území jako léno.</p> <p>Jenomže náklady jsou příliš vysoké. Poušť nám požírá lidi a výstroj, peníze tečou proudem, a to vyčerpává jak otcovu tak i císařskou pokladnici. Otec se rozhodl skončit s vyhlazováním a získat co možná nejvíce peněz. Hlavně prodejem otroků do císařství."</p> <p>"Ve vnitřní říši je otrokářství nezákonné."</p> <p>"Císař udělil výjimku. Každý otrok dostane zvláštní glejt s vládní pečetí."</p> <p>Posadil jsem se naproti němu. Ti parchanti dokázali vydělat i na válce.</p> <p>"Po takových otrocích je určitě velká poptávka. Kolik se platí?"</p> <p>"Od stovky nahoru."</p> <p>Tiše jsem hvízdl. To byl desetinásobek ceny za zdravého muže v okolních státech. Obchody se určitě dobře hýbaly.</p> <p>"A ty děti?"</p> <p>"Chytil jsem je před čtyřmi dny a protože jsem už měl zajatců více, poslal jsem je všechny s pár vojáky do Gadrižské oázy. Pokud je však chcete získat v pořádku, měl byste si pospíšit."</p> <p>Tvářil se klidně a nezúčastněně, jako by hrál pokr. A v banku měl hodně, svůj život. Nelíbil se mi. Já sám nejsem moc dobrý člověk, provedl jsem v životě hodně špinavostí a zasloužím si shnít v pekle, ale tenhle parchant byl i pro peklo příliš špatný.</p> <p>"Proč?"</p> <p>"Původně jsme si na špinavou práci najali několik set hrdlořezů. Chtěli jsme ušetřit vlastní lidi a alespoň zpočátku se vyvarovat partyzánské války proti nám. Bohužel se nám to trochu vymklo z rukou. Ti bastardi neplní naše příkazy, není na ně spolehnutí, přináší více problémů než užitku. V Gadrižské oáze jim podle dohody máme vyplatit zbytek odměny, ale místo toho počkáme, až se tam všichni sejdou, a zbavíme se jich. Vaše děti by při tom mohly přijít k úhoně."</p> <p>"Jo. Zbavit se jich je asi lacinější," řekl jsem.</p> <p>"Tak nějak."</p> <p>"Jak je platíte?"</p> <p>"Od skalpu."</p> <p>"To se těžko dá ošvindlovat."</p> <p>"Ano. Když mi slíbíte, že mě pustíte, pomohu vám zachránit ty děti."</p> <p>Do kuchyně vstoupila Gein. Nesla kameninový džbán, ve kterém to šramotilo.</p> <p>"Chytily se do sklopce na kuny."</p> <p>"Možná je ani nebudeme potřebovat. Pohlídejte ho. Hned se vrátím."</p> <p>Šel jsem do stáje, kde jsme měli nachystány věci k odjezdu, a přinesl jsem jednu plnou karafu.</p> <p>"Na co to je?" zeptal jsem se Eddona.</p> <p>"Jed, dávali jsme ho do vody v oázách."</p> <p>"Takové karafy se používají jen na ty nejnebezpečnější látky."</p> <p>Už jsem kdysi podobnou věcičku u kohosi viděl, ale nemohl jsem si vzpomenout, za jakých okolností. Předstíral jsem, že chci karafu otevřít.</p> <p>"Nedělejte to! Zabije nás to všechny!"</p> <p>"Co to je zač, jak to funguje?"</p> <p>Otevřel ústa k odpovědi, ale najednou mu rysy změkly, zdálo se, že na okamžik upadl do bezvědomí. Potom se vzpamatoval a očividně si mou otázku nepamatoval.</p> <p>"Co je zač ten jed?" zeptal jsem se podruhé.</p> <p>"Nevím."</p> <p>Tentokrát se rozhodl zapírat. Z almary jsem vytáhl malý měděný kotlík a vyklepal dovnitř dvě myši.</p> <p>"Gein, budu potřebovat pomoc. Přivážeme ho ke stolu, aby se nemohl ani hnout."</p> <p>"Počkejte," řekl rezignovaně.</p> <p>A všechno se zopakovalo. Opět se chystal promluvit a opět na chvíli omdlel. A zase si nic nepamatoval. Zeptal jsem se ho ještě jednou a zjistil jsem, že to nejsou mdloby, ale jakýsi trans. Někdo ho zhypnotizoval, aby nemohl o jedu a jeho použití nic prozradit. Na to jsem byl krátký. Prozradil jsem Gein, co jsem se od něho dozvěděl o dětech, a řekl jsem, že pojedeme až ráno. Protože neprotestovala, musela být úplně na dně. Eddona jsem tentokrát nezavřel do sklepa, ale do pokoje pro hosty. Ne proto, že by mi ho bylo líto, ale protože jsem si sklep chtěl prohlédnout. Dobře jsem si pamatoval jeho první vzteklou zmínku o tom, že nám moc času nezbývá. Navíc jsem se chtěl přesvědčit, zdali si ve sklepě nic neschoval. Systematičtí lidé jako on si často píší zápisky.</p> <p>Sklep byl velký, suchý a hluboký. Na podlažních trámech se houpaly nauzené a vysušené kusy masa, úplně vzadu jsem našel slámou vyloženou ledovou jámu. Led v ní samozřejmě nebyl, pochyboval jsem, že zde po zimě vydrží déle než pár týdnů. O jednu stěnu se opíraly velké pytle. Jeden z nich jsem namátkou otevřel. Bylo v něm obilí, zřejmě nouzová dávka osiva a zásob pro případ nepředvídaných potíží. Gein a její manžel skutečně neponechávali nic náhodě. Uprostřed místnosti, na bytelné koze stál stolitrový sud s kohoutkem a vedle něho tři jednoduché stoličky. Na okamžik jsem pootevřel kohout. V sudu bylo červené víno. Silné, aromatické a dobré. Zmýlil jsem se, když jsem si myslel, že naši zajatci trpěli žízní. Rozhlédl jsem se. Kam bych já ukryl zápisník? Pochodeň čadila a její kouř zanechával na stropě černé skvrny. Pytle? Prohlédl jsem tkanice. Všechny byly zavázány stejně praktickým způsobem. Nechal jsem je na později a začal zkoumat trámy nesoucí podlahu domu. Našel jsem spoustu skulin a mezer, kam by se snadno schovala i velká kniha, ale zápisník nikde. Přeházel jsem slámu v lednici, podíval se pod sud vína, také zbytečně. Tohle všechno mi zabralo téměř tři hodiny. Byl jsem unavený a začínal jsem věřit, že žádný zápisník neexistuje. Průlez do sklepa se zatměl, Gein opatrně sestoupila dovnitř, v ruce nesla plátěný vak. Vytáhla z něho čtverec bílého plátna, prostřela ho na jednu stoličku a po té na něj postavila dva mosazné pohárky.</p> <p>"Vyberte nějaké dobré maso, přinesu ještě chléb."</p> <p>Až teď jsem si uvědomil, jaký mám hlad. Než jsem naporcoval velký kus uleželé šunky, byla Gein zpátky. Večeřeli jsme mlčky a vychutnávali chuť dobrého vína, masa a relativní chlad sklepa. Gein dojedla, doplnila si pohár a naráz ho vypila.</p> <p>"V poslední době jsme si začali žít docela dobře. Země rodila, zvířata prospívala. Dokonce jsme sem tam prodávali maso na okolní usedlosti. A tady jsme s mužem trávili večery. Když byl čas. Bude mi to chybět."</p> <p>Opět dopila, ale tentokrát jsem jí dolil já. Víno není sice dobrý společník ke smutku, ale to je každého soukromá věc.</p> <p>"Mám strach. Mám strašný strach, že už své děti nikdy neuvidím."</p> <p>Mluvila sama k sobě a úplně na mne zapomněla. Ve tváři měla výraz utrpení a bolesti, který jsem u ní ještě neviděl.</p> <p>"Udělám všechno proto, abych je zachránila. Abych je měla zpátky."</p> <p>Kroutila hlavou sama nad sebou, po tvářích jí tekly slzy. Jeden filosof napsal, že mít rád, je velké břemeno. Svazuje, omezuje, poutá a činí zranitelným. Asi by ji neutěšilo, kdybych jí to řekl, a tak jsem raději mlčel. Zůstal jsem s ní ve sklepě až do noci. Nemluvila, seděla, pozorovala plamen svíčky a pila. Když vstala, aby odešla nahoru, zavrávorala a shodila přitom sud z podstavce. Pomohl jsem jí po žebříku, uložil ji do postele a vrátil se do sklepa. Sud ležel na zemi a na jeho dně byl přilepený malý zápisník s vazbou z modré kůže zdobené zlatým ornamentem. Když jsem se pod sud díval, neviděl jsem ho. Nalil jsem si pohárek a dal se do studia. Eddon byl opravdu systematický. Zápisník měl formu válečně - politického deníku. V jednotlivých záznamech rozebíral a kritizoval rozhodnutí císaře i svého otce a nabízel lepší varianty. Od počátku nesouhlasil s najmutím neorganizovaných hrdlořezů a obával se, že nebudou plnit taktické pokyny. Nejvíce mě zaujaly poznámky týkající se jakýchsi rostlin. Bandité je měli sadit ve všech vypálených oázách a samozřejmě na to kašlali. V lepším případě sazenice prostě vysypali na písek. Eddona každý takový případ nesmírně rozčiloval, ale o co opravdu šlo, nenaznačil ani slůvkem. Jen jsem se domníval, že to má něco společného, s hypnotickým blokem, který mu někdo uložil do paměti. Cenu zlata pro nás měl seznam oáz a usedlostí, které neměly být zničeny.</p> <p>Vzbudil jsem se časně, ale v kuchyni už přesto voněla káva a pečené obilné placky. Dovolil jsem si ten luxus a u studny jsem se oholil. Předpokládal jsem, že k tomu dlouho nebudu mít příležitost. Právě jsem se zbavoval mydlin, když ze stáje vyšla Gein. Byla oblečená do volné haleny z jemného plátna stažené kolem pasu silným opaskem. Pod látkou se leskl kov kroužkové košile, kterou vzala některému z mrtvých. Ničím nedávala najevo, že před dvěma dny utrpěla těžké zranění. Ozbrojila se dvěma noži a robustním tesákem. Přes rameno měla jezdecký asymetrický luk, na popruhu toulec šípů. Na sedlové brašny koně, kterého vedla za sebou, připnula z každé strany jednu ukořistěnou lehkou kuš. Byly to drahé, celoocelové zbraně, kterými císař vybavoval elitní přepadové oddíly. Nepříliš přesné, ale dostatečně razantní, aby do pětadvaceti yardů prorazili většinu lehkých zbrojí.</p> <p>"Když přes ně přehodíte kus plátna, nebudou se tak lesknout a můžete s nimi někoho překvapit." řekl jsem a ukázal na kuše.</p> <p>Přikývla a zařídila se podle mé rady.</p> <p>"Už jste snídala?"</p> <p>"Ne, čekala jsem na vás. Kdy vyrazíme?"</p> <p>Fascinovala mě. Veškerý její strach a nejistota zmizely, jako by je odplavila noc a víno.</p> <p>"Co nejdříve."</p> <p>Rychle jsme se najedli. Přestože na tom vlastně nezáleželo, přikryla zbytek placek ošatkou a setřepala drobky z ubrusu.</p> <p>"Co uděláme s ním?" kývla směrem nahoru do poschodí, kde stále ještě ležel připoutaný Eddon.</p> <p>"V noci jsem o tom přemýšlel. Možná se vám to nebude líbit, ale vaše děti v Grižské oáze být nemusí."</p> <p>Chtěla něco říct, ale zastavil jsem ji posunkem.</p> <p>"Vím, že to říkal, ale stát se může cokoliv. Každý si vezmeme další dva koně s vodou a jídlem a pojedeme co nejrychleji. Budou-li tam, máme štěstí. Jak je dostaneme na svobodu, vyřešíme na místě. Nebudou-li tam, vrátíme se sem a vyptáme se ho o něco podrobněji. Souhlasíte?"</p> <p>Přikývla.</p> <p>"Kam ho zavřeme?"</p> <p>"Do sklepa."</p> <p>"Neuteče?"</p> <p>"Postarám se o to."</p> <p>Zdrželo nás to asi o dvě hodiny. Použil jsem řetězy na uvazování mladých býčků a nejvíce času mi zabralo, než jsem přeřezal a potom zase svařil dva železné uvazovací kruhy, které jsem mu přetáhl přes kotníky nohou jako provizorní okovy. Nechal jsem ho ve sklepě, nahého, přivázaného dvěma řetězy a dvěma provazy k nosnému sloupu. Na podlahu, tak aby na ně dosáhl, jsem rozestavěl dvě vědra s vodou, bochník starého chleba a kus uzeného masa.</p> <p>"To přece nemůžete udělat!" křičel za mnou a bezmocně škubal pouty.</p> <p>"Pokud si tu vodu nerozlejete, vydrží vám při troše šetření alespoň týden. A bez jídla se obejdete skoro měsíc. Dříve či později se pro vás vrátíme."</p> <p>"Někdo vás zabije a já tady chcípnu! Ty parchante, slyšíš!"</p> <p>"Možná uděláte dobře, když se za nás budete modlit," řekl jsem mu na rozloučenou a zavřel jsem poklop.</p> <p>Vyhoupl jsem se do sedla. Gein mě zkoumavě pozorovala.</p> <p>"Stalo se něco?" zeptal jsem se.</p> <p>"Ne. Vám nevadí, že tam může umřít?"</p> <p>Z domu k nám doléhalo tlumené běsnění.</p> <p>Pokrčil jsem rameny.</p> <p>"Vadí, ale válka je drsná záležitost. Tohle řešení je pro nás nejvýhodnější."</p> <p>Zamyšleně přikývla a vrásky kolem úst se jí prohloubily v hluboké rýhy. Mou poznámku však nijak nekomentovala. Byla to smutná pravda. Ve válce a zvláště v takové, která zuřila tady, se za soucit s druhými obvykle platí vlastním životem.</p> <p>"A vám to vadí?" položil jsem jí stejnou otázku.</p> <p>"Chci zpátky své děti. Já jsem tohle vraždění nezačala."</p> <p>Pobídla koně, lano přehozené přes hrušku sedla se napjalo a o okamžik později ji následovala i zvířata se zásobami.</p> <p>Vyjeli jsme z údolí. Jestliže jsem si dříve stěžoval na vedro, neměl jsem ponětí, o čem mluvím. Kopyta našich koní vířila mračna lehounkého prachu, hematitová čerň rostlých skal byla protkána četnými křemennými žilami odrážejícími sluneční paprsky. Brzy mě pálilo v očích, jako bych trpěl sněžnou slepotou. Bylo to šílenství, jet ve dne, ale protože jsme spěchali a snažili jsme se držet mimo vyšlapané stezky, nic jiného nám nezbývalo. Pot se vypařoval tak rychle, že ani nestačil navlhčit pokožku. Po první hodině jízdy mi vyprahlo v hrdle, tep vlastního srdce jsem slyšel jako vzdálené dunění zvonu a téměř jsem vnímal, jak má hustá krev neochotně proudí žilami a tepnami.</p> <p>"Myslel jsem, že směrem na sever je to s podnebím lepší," zachraptěl jsem po prvních dvaceti kilometrech. Místo odpovědi zavrtěla hlavou a promluvila, až když jsme na chvíli vjeli do stínu vysokého skalního převisu.</p> <p>"Tady jsou vedra největší, ale na druhou stranu..., na každém kroku narazíte na oázu. Spodní voda se v údolí drží vysoko."</p> <p>Ten den jsme minuli jen jednu oázu. Vypálenou. Po západu slunce jsme se utábořili v údolíčku mezi dvěma pahorky, kde nehrozilo, že by na nás někdo náhodou narazil. Oheň jsme nerozdělávali, abychom na sebe zbytečně neupozorňovali. Po setmění jsem se vyškrábal na vrchol vyššího kopce a dlouho jsem pozoroval temnou krajinu. Zdálo se mi, že na jihovýchodě vidím světlo, ale bylo to daleko. Ráno jsme vyrazili za svítání a jeli až do poledne. Dopřáli jsem si dlouhou siestu a potom pokračovali v cestě až do setmění. Podle Eddonovy vojenské mapy jsme už měli být u cíle, ale tahle krajina byla tak zoufale stejná, skály, rokliny, kameny a písek, že bych se nedivil, kdybychom putovali ještě celý týden. V noci se zvedl vítr a vzbudil mě. Přinesl s sebou pach spáleniště. Věděl jsem, co to znamená, ale mlčel jsem. Ráno jsme rychle sbalili deky, zakousli pár soust a vyhoupli se do sedel. Chvíli nás zdrželo, než jsme objevili soutěsku, která vedla labyrintem pískovcových skal a roklí, ale potom se před námi po hodině krkolomné jízdy otevřel pohled do rozlehlého údolí. Bylo černé a šedé, někdo si dal záležet, aby z borovicových hájů a ploch zelených opuncií nezbylo vůbec nic. Hladina jezera v centru oázy byla kalná. Gein se neovládla a pobídla koně do klusu. Nechal jsem ji být. Slezl jsem z koně a hledal stopy. Našel jsem dva zlomené šípy, helmu, v spáleništi hájku jsem objevil pět mrtvých vojáků. Podle zranění umřeli dříve, než oáza lehla popelem. Gein jsem dohonil na úpatí malého pahorku. Seděla v sedle nehnutě jako socha a upřeně hleděla na velkou hromadu mrtvol. Mohlo jich být tak sto, možná více. Kosti byly zčernalé sazemi, kůže zmizela, zůstaly jen zbytky zuhelnatělého masa.</p> <p>"Upálili je za živa," řekl jsem.</p> <p>"Jak je to dlouho?"</p> <p>"Čtyři, pět dní?"</p> <p>Zvedl se závan větru, jemný popel s pachutí spáleniny pronikal až do plic a dusil.</p> <p>"Musím se přesvědčit," zašeptala.</p> <p>"To nebude pěkná práce."</p> <p>Neřekla nic. Seskočila z koně a dala se do toho. Nepomáhal jsem jí. Pomalu jsem objížděl jezero a hledal další stopy. Na protější stranu se oheň nedostal, ale přesto byla vegetace blízko vody černá, jako by ji něco spálilo. Jen na povlovném břehu se zelenalo pole mladých kaktusů. Cítil jsem se v údolí nesvůj a až po nějaké době jsem si uvědomil proč. Neslyšel jsem, ani jsem neviděl jediného živého tvora. Žádný hmyz, drobní hlodavci, nebo ptáci. Místo bylo úplně mrtvé. Jako by mě chtěl usvědčit z omylu, z vysoké skály se snesl dolů luňák. V mrtvolném tichu se tlukot jeho křídel téměř nepatřičně rozléhal. Přistál na břehu a podezřívavě se rozhlížel. Vypadal stejně unaveně a ošklivě jako vyšisované bledé nebe. Ani pro něj teď nebylo jednoduché přežít. Gein nechala koně u spáleniště osady a přišla za mnou.</p> <p>"Nebyly tam," řekla.</p> <p>Pokud cítila nějakou úlevu, v jejím hlase nebyla znát.</p> <p>"Co se tady dělo?" zeptala se.</p> <p>Dlouhé černé vlasy měla jako vždy stažené do jednoduchého ohonu, ale teď jsem si všiml, že černá je bohatě prokvetlá spoustou stříbrných linek.</p> <p>"Řekl bych, že se porvali mezi sebou. Císařští vojáci s bandity. Pravděpodobně to byla jen krátká srážka a jedni nebo druzí rychle vyklidili pole. Tipoval bych na vojáky. Bylo jich příliš málo a raději se stáhli."</p> <p>Pátravě se rozhlížela po okolí.</p> <p>"Co z toho vyplývá pro nás?"</p> <p>"Nic. Ti mrtví, většinou to byli starší lidé, že ano?" položil jsem opatrně otázku.</p> <p>Samozřejmost, s jakou se vyrovnávala s přízračnou atmosférou smrti a zkázy obklopující celé údolí, mě znepokojovala. Nechtěl jsem, aby se náhle zhroutila.</p> <p>"Není toho na nich moc k rozpoznání. Proč myslíte?" řekla hořce, ale klidně.</p> <p>Přizpůsobil jsem se jejím věcnému tónu a podal jí mapu.</p> <p>"Staří lidi nemají cenu. Nikdo je nekoupí. A i kdyby, jen těžce by je odsud dostávali. Kam byste se stáhla, kdybyste s sebou měla několik desítek, možná stovek otroků na prodej? Potřebujete vodu a napojení na karavanní stezku. K tomu vás ještě tlačí čas a nechcete se tady zbytečně dlouho potulovat."</p> <p>Chvíli mlčky mapu studovala.</p> <p>"Karakoom. Provizorní překladiště v opuštěném kamenolomu. Je tam voda, i když chybí půda, která by se dala obdělávat. Pokud mají otroky, míří ke Karakoom."</p> <p>Něco tiše žbluňklo, přes šedou, jako zrcadlo klidnou hladinu se rozběhl pás vlnek. Mrtvý luňák ležel ve vodě. Podíval jsem se na něho a na zčernalé kmeny vrb. Otrávit tak velké jezero muselo stát neskutečně hodně peněz.</p> <p>"Nenapojila jste koně z jezera?"</p> <p>"Ne."</p> <p>"Tak to ani nezkoušejte."</p> <p>Chvíli mě nechápavě pozorovala a pak jí to došlo.</p> <p>"Jdu je pevněji přivázat."</p> <p>Vzal jsem uschlou větev a rozčeřil hladinu pokrytou vrstvičkou lehkého popela. Spatřil jsem stříbřitá břicha tisíců leklých ryb. Obešel jsem jezero ještě dvakrát kolem dokola a podrobně jsem prohledal nejbližší okolí. Na několika dobře chráněných místech unikly ohni borovicové zákrsky a malé plochy pouštních travin, ale i ty teď usychaly. Jediné, co se v údolí zdravě zelenalo, byly malé paličkovité hlavy kaktusů. Když jsem jeden z nich rozřezal a promnul mezi prsty, vůně jeho dužiny mi připomněla aroma pytlů, které jsem našel mezi Eddonovým vybavením.</p> <p>Vrátil jsem se ke Gein.</p> <p>"Na noc se utáboříme o kousek dál. Nemám z toho místa dobrý pocit," řekl jsem.</p> <p>"Spotřebovali jsme téměř dvě třetiny zásob vody a tady ji doplnit nemůžeme," kývla hlavou směrem k jezeru.</p> <p>"Podle mapy je na západ od nás pramen. Mohli bychom vodu nabrat tam," navrhl jsem.</p> <p>Zavrtěla hlavou.</p> <p>"Je moc slaný. Koně by dostali koliku."</p> <p>V noci mě probudilo vzlykání. Gein naříkala ze sna. Znovu prožívala Matesovo umučení. Nemohl jsem jí pomoci, jen jsem ji držel za ruku a čekal, až noční můra přejde. Opakovalo se to ještě dvakrát. Až do svítání jsem přemýšlel o mrtvém údolí, kaktusech a karafách s jedem. Ráno jsme se vydali na cestu hned po rozednění. Spěchali jsme , ale museli jsme brát ohled na vyčerpaná zvířata. Už tři dny se pořádně nenapásli a ovsa dostávali, jen aby se neřeklo. Třikrát jsme si cestu zkrátili přechodem nevysokého skalnatého hřebene, ale naposledy se nám to nevyplatilo. Odvrácený svah byl prudší, než jsem si pamatoval, navíc ho tvořilo suťové pole. Nakonec se mi bez nehody podařilo sjet až dolů a já i kůň jsme toho měli plné zuby. Uhnul jsem stranou, abych Gein neblokoval cestu nejsnadnějšího sestupu, a kontroloval jsem koním po prudkém klesání podpěňky. Byl jsem vyčerpaný, dehydrovaný a sesouvající se štěrk hlasitě skřípěl. Proto jsem si jich nevšiml. Že máme návštěvu jsem si uvědomil, až když jsem zaslechl zazvonění okovaného kopyta o kámen. Bez rozhlížení jsem sáhl po meči v sedlové pochvě.</p> <p>"Jen ne tak zhurta, pokud nechceš dostat šíp do břicha."</p> <p>Ten hlas jsem znal. Nechal jsem meč mečem a otočil se. Bylo jich šest, stáli ve dvou řadách za sebou, dva krajní na mne mířili luky. Hroty šípů se leskly mědí. I když zásah takovým šípem přežijete, kousek kovu většinou zůstane v ráně a jedovatá měď vás dříve či později otráví. Určitě netušili, že se téměř nesjízdnými soutěskami kromě nich potuluje i někdo jiný, ale měli štěstí a my smůlu. Spatřili mě dříve než já je a zastihli mě nepřipraveného. Na koni uprostřed seděl můj starý známý lučištník, kterého jsem tak nezdvořile vyrušil při jeho sexuálních hrátkách. Vzhlédl jsem vzhůru ke Gein. Neviděla je, protože sestupovala obrácená na druhou stranu, navíc se nacházela v místě, kde musela použít všechno jezdecké umění, aby se udržela v sedle.</p> <p>"Ani nevíš, jakou mám radost z toho, že tě vidím," promluvil lučištník chraplavě jako člověk, který už dlouho nepil.</p> <p>"A vidím, že s sebou máš i nějakou vodu. Je to od tebe vážně milé."</p> <p>"Uděláte lépe, když se otočíte a odjedete," navrhl jsem jim upřímně.</p> <p>Pod kazajkou jsem měl bandalír s vrhacími noži, jílec meče čekal sotva pár palců od mé ruky. Přesto jsem byl v bezvýchodné situaci. Než bych řekl švec, udělali by mi díru do břicha, možná i dvě. Kameny za mnou zaskřípaly, ucítil jsem závan sytého koňského pachu. Gein to zvládla.</p> <p>"A dokonce sis obstaral i společnici. Při našem předchozím setkání jsem si myslel, že jsi proti ženám zaujatý. A teď taková změna! I když, upřímně řečeno, ta tvá kráska za moc nestojí."</p> <p>Situace se mu líbila. Mluvil, jako když másla ukrajuje, usmíval se a ze všeho nejvíce mi připomínal jedovatého oranžového slimáka. Takoví jako on mají potěšení z bolesti jiných.</p> <p>"Pánové," promluvil jsem nejlehkomyslnějším a nejbodřejším hlasem, jakého jsem byl schopen, "zopakuji vám svou radu ještě jednou. Otočte své oře a zmizte. Jinak dojdete úhony."</p> <p>Okamžik mě užasle pozorovali a potom se dali do smíchu. Ti dva, co na mne mířili, se smáli jen decentně, hroty jejich šípů se ani nezachvěly. Koutkem oka jsem zahlédl, jak Gein zdánlivě ledabylým pohybem odhazuje ze sedlových brašen tenkou deku.</p> <p>"Myslím to vážně. Je vás sice šest, ale to nic neznamená."</p> <p>Kdyby se snažila vystřelit co nejrychleji, všimli by si jí. Ale ona jednala s onou zdánlivě línou, ale účelnou elegancí zkušené hospodyně. Stejně bezchybně a prostě, jako když prostírala ubrus. Pravou rukou vystřelila přímo od boku a trefila prvního lučištníka do obličeje, sevřel jsem jílec prsty a ocel meče zaševelila o kůži pochvy. Druhého zasáhla do hrudi. To už jsem byl v půli cesty k nejbližšímu chlapovi. Vytasil šavli, ale než ji stačil sklonit, sekl jsem ho pod jeho paží do boku. Druhý muž v řadě zabodl koni ostruhy do slabin a pokusil se mě přejet. Uskočil jsem a místo na jezdce, jsem vertikálním sekem zaútočil na zvíře. Kůň strnul uprostřed kroku, hlava i s šíjí odpadla na zem, vzápětí se zhroutil celý a pohřbil pod sebou i jezdce.</p> <p>Můj známý se ohnal mečem a pleskl jím koně svého posledního společníka po zadku, sám se obrátil k útěku. Poplašený valach odskočil a hrudí mě srazil na zem. Odkulil jsem se stranou, chlap popohnal zvíře a vyrazil proti Gein. Dal jsem do hodu veškerý švih, kterého jsem byl z leže schopen, a zasáhl jsem ho nožem přesně mezi lopatky. Ani drátěná košile mu nepomohla. Lučištník byl už dobrých devadesát yardů daleko. Gein právě napínala luk. Její kůň zafrkal, na okamžik počkala, viděl jsem, jak zadržuje dech. Zvíře se uklidnilo, tětiva zadrnčela. Střela opsala ladný oblouk a zasáhla uprchlíka do zad... Několik okamžiků se ještě udržel na koni a teprve potom se zhroutil. Vyhoupl jsem se do sedla a vydal se za ním. Když jsem k němu dorazil, byl už mrtvý a v jeho očích se zrcadlila bledá obloha.</p> <p>Utábořili jsme se o kus dál, abych nemusel mrtvoly tahat někam pryč. Bandité měli jeden a půl vaku vody a ta nám přišla vhod. Také jejich koně byli v lepším stavu než naši a k tomu s sebou vezli i malou zásobu dřeva. Prozíraví chlapíci. Poprvé v uplynulých pěti dnech jsme rozdělali oheň.</p> <p>"Kde jste se naučila tak dobře střílet?" zeptal jsem se Gein a podal jí placku a kus opečeného masa.</p> <p>"Jste si všiml až teď?"</p> <p>"Ne, ale až dosud nebyla příležitost se zeptat."</p> <p>Úkosem se na mne podívala.</p> <p>"Zpočátku jsme žili hodně chudé a na maso jsme nemohli ani pomyslet. Ale v údolí sídlila spousta ptáků a pouštních hlodavců. Když jsem chtěla kus masa k obědu, musela jsem se trefit."</p> <p>"Něco je však střílet na zvíře a něco jiného na člověka," prohodil jsem. Tvářil jsem se, že se dívám do ohně, ale po očku jsem ji pozoroval. Chvíli přemýšlela.</p> <p>"Ne. Když máte správný důvod, je to stejné."</p> <p>Šli jsem spát o něco později než obvykle. V noci byla zima, možná i mráz. Tiskli jsem se k sobě a snažili se zahřát živočišným teplem. Většinou spím, jako když mě do vody hodí, ale tentokrát se mi zdály sny. Ve všech jsem umřel té noci, kdy Eddonovi muži přepadli oázu, a teď jsem byl na světě jen proto, abych odčinil část špatných skutků, které jsem v životě způsobil. Nepovažuji své skutky za tak špatné, ale v tom snu tomu tak bylo. Ráno jsem tu pekelnou žhavou kouli, která se vykutálela na oblohu, přivítal skoro s povděkem.</p> <p>Na Geininu farmu jsme dorazili šest dní po našem odjezdu. Nezavlažovaná pole už slunce stačilo spálit, dobytek se držel okolo jezera a pomalu si zvykal na stále chudší pastvu. Otevřel jsem poklop do sklepa a zdola se vyvalil sladký zápach hnijícího masa. Ležel na kamenné podlaze, ramena i kotníky měl vykloubené, jak se snažil vyprostit z okovů. Nehty vyryl do podlahy široké škrábance. Když jsem ho převrátil na záda, objevilo se pod ním pár červů. Byl mrtvý určitě nejméně dva dny. Vynesl jsem ho ven, naložil na trakař a nechal ho nedaleko jeho vojáků. Údolí se pomalu, ale jistě měnilo v hřbitov. Na druhou stranu tady po čase bude úrodnější půda. V jezírku jsem se potom pořádně umyl. Uvědomil jsem si, že mě neustále bolí dlaň a prsty levé ruky. Byla to podivná rána, jako by něco kůži poleptalo. Nevěděl jsem co s tím, proto jsem si oblékl koženou rukavici a nechal to být.</p> <p>"Stalo se něco?" zeptala se Gein po té, co se vrátila ze stáje, kde zaopatřovala koně.</p> <p>"Už nám nic neřekne. Je mrtvý."</p> <p>Trochu to s ní trhlo.</p> <p>"Jak?"</p> <p>"Řekl bych, že ve vzteku rozlil zásobu vody a pak umřel žízní."</p> <p>"To jsem opravdu nechtěla," zašeptala.</p> <p>"Zavinil si to sám a vy jste tu válku nezačala," připomněl jsem jí její vlastní slova.</p> <p>Podívala se na mne a přes ustaranou tvář jí kmitl úsměv. První, který jsem viděl.</p> <p>"Vy jste zatraceně tuhý chlapík, že jo."</p> <p>"Nic jiného mi nezbývá."</p> <p>"Kdy vyrazíme?"</p> <p>Teď jsem se zašklebil já.</p> <p>"Co nejdříve."</p> <p>Vzali jsme si čerstvé koně, doplnili zásoby vody, jídla, ovsa a vyrazili. Tahle oáza měla obrovskou cenu. Údolí bylo velké a při troše další investované práce by dokázalo zásobovat malou armádu.</p> <p>Gein se v krajině na jihovýchod od svého domova dobře vyznala a díky tomu jsme postupovali velmi rychle. Několikrát jsme narazili na stopy po větších oddílech, ale pokaždé se nám podařilo vyhnout se jim. Gein měla chuť spojit se s duamskými, ale přesvědčil jsem ji, že by nás zabili stejně rychle jako císařští. Naší jedinou šancí bylo vyhýbat se problémům a chovat se jako malé šedé myši. Všechny oázy, které jsme míjeli, byly vypálené a otrávené. Předpokládal jsem, že po několika týdnech se do spálenišť alespoň částečně vrátí život - ptáci a drobný hmyz a že v půdě zúrodněné popelem začne bouřlivě růst nová vegetace, ale oázy zůstávaly pusté a prázdné. Jediná věc, které se v okolí otrávených vodní zdrojů dařilo, byly malé zelené kaktusy. Několikrát jsme na břehu jezírek našli mrtvoly zoufalců, kterým nezbylo, než na vlastní kůži zkusit, zda není voda v oázách opět čistá. Zatím nebyla. Krajina se postupně měnila v nebezpečnou past, ve které mohl přežít jen ten, kdo kontroloval pár nezničených vodních zdrojů, nebo ten, kdo věděl o nějakých jiných. Nepřestával jsem přemýšlet nad tím, jak porazím pár desítek, možná stovek žoldnéřů a hrdlořezů, vezmu jim tři děti a pak s nimi se zdravou kůží odjedu. Do nekonečna jsem si od Gein nechával popisovat místopis Karakoomu a chtěl jsem, aby si vzpomenula i na nejmenší detaily. Vyrobil jsem si pár mokasínů. Zkušený člověk se v nich dokáže pohybovat jako duch. Pod šlapkami cítí sebemenší kamínky a větvičky a pozná, na co si může dovolit došlápnout. Tady v poušti mají všechny kameny zatraceně ostré hrany, proto jsem je vyráběl z dvojité vrstvy kůže. Čtvrtý den jsme se stali nepozorovanými svědky prudké potyčky dvou vojenských jednotek. Schovali jsem se za hromadou suti přehrazující soutěsku, kterou jsme projížděli, a pozorovali boj. Síly byli vyrovnané, dvanáct na jedenáct, řež na meče v sedle a potom pěšky. Až když zůstala poslední čtveřice z jednoho oddílu, uvědomil jsme si, že obě strany byli crambijští. Rvali se o vodu.</p> <p>Zanechali jsme vítěze jejich vodnímu pokladu a jeli jsme dál. Pátého dne před polednem jsme dorazili ke Karakoomu.</p> <p>Karakoomskou obchodní stanici, jak stálo v mapě, tvořil obrovský, téměř čtyřicet metrů dlouhý srub z neroubených klád postavený na úpatí strmého, místy téměř kolmého svahu. Protože shora často padaly kameny, zpevnil majitel skálu i svah několika dřevěnými stěnami, které teď zadržovaly tuny štěrku a kamení. Dřevěné stěny podpíralo množství pilotů, z nichž největší byly zhotovené z celých obrovských kmenů. To ho muselo stát spoustu peněz, protože přímo v místě žádné stromy nerostly. Na druhou stranu však byl srub po většinu dne ve stínu, což prospívalo obyvatelům i skladovanému zboží. Jedna stěna budovy byla zarovnána stolitrovými sudy, druhá palivovým dřívím. O kus dál se leskla hladina malého jezera. Zřejmě ho napájel podzemní pramen, protože jsem neviděl žádný přítok. U jezera byla postavena ohrada, ve které se teď tísnilo několik stovek kusů dobytka. Pravděpodobně válečná kořist. Ti, co tam dobytek nahnali, neměli o zemědělství ponětí, protože nechali pohromadě staré býky, býčky, mladá telata i krávy. Zvířata však byla tak zubožená, že jim to bylo jedno. Uprostřed planiny stála velká stodola, která sloužila jako sklad méně zranitelného zboží. Karavanní stezka vedla přibližně středem - dvě hluboké koleje vytlačené koly těžkých nákladních vozů. Tady to vypadalo, že je to přímá cesta z jihovýchodu na severozápad, ale o pár kilometrů dál se v bludišti soutěsek, roklí, strmých údolí a členitých skalnatých hřebenů klikatila jako meandrovitá řeka. V širém okolí nerostl na kamenité půdě ani nejodolnější bodlák.</p> <p>V bezpečné vzdálenosti jsem stanici obešel kolem dokola a objevil jsem dvě strážní stanoviště. Jedno blízko srubu a druhé na samém okraji planiny. Přestože druhé strážní stanoviště bylo ve skutečnosti malou přírodní pevnůstkou, která mohla chvíli vzdorovat i značné přesile, valy a zdi dokonale splývaly s členitým terénem. Všiml jsem si jí jen proto, že se strážní bavili zbytečně nahlas. Neměl jsem s sebou padesát mužů, se kterými bych mohl zaútočit, a proto jsem čekal. Až na hlídky jsem nikoho jiného neviděl, ale předpokládal jsem, že v poledním vedru se všichni schovávají uvnitř. Ležel jsem mezi balvany a trpělivě pozoroval stanici. Slunce rozpálilo kovové části výstroje, až mi při dotyku naskakovaly puchýře. Zbývalo nám posledních pár litrů vody, a tak jsem jen žvýkal hovězí useň. Všude, na rtech, obličeji, hřbetech rukou jsem cítil sůl. Už jsem se však nepotil. Nebylo z čeho. Zpočátku jsem přemýšlel, ale potom se mé myšlenky zastavily, vnímal jsem jen unavený tep srdce pumpujícího hustou krev. Splynul jsem s pouští a změnil jsem se v balvan bez života. A přitom jsem čekal. Až k večeru vyšlo ze srubu šestnáct mužů. Polovina vystřídala hlídky, polovina začala chystat velké ohniště. Otevřeli jeden ze sudů a naplnili si džbány. Ti syčáci tam měli stovky galonů vína! Mně by stačila i voda. V tu chvíli jsem je nenáviděl, jen proto, že měli co pít. Vzpomněl jsem si na Gein. Na rozdíl ode mne se ukrývala ve stínu, ale nebyl v tom zase tak velký rozdíl. O něco později vyšli ze srubu další muži, přihnali z ohrady tři dobytčata a na místě je porazili. Možná jsme měli štěstí, žoldnéři se chystali na oslavu. Chvíli po západu slunce zanesl kulhající chlapík do stodoly měch s vodou a něco k jídlu. Zajatce zřejmě drželi tam. Nejvíce jsem venku napočítal dvacet pět lidí, ale dalších dvacet pět se jich klidně mohlo schovávat uvnitř. Pozoroval jsem dění na planině dlouho do noci, ale moje naděje byly předčasné, protože přípravy se protáhly a nakonec jsem pochopil, že hýření přijde až zítra. Pili dost, ale jejich velitelé je drželi na uzdě. Po celou dobu panoval na planině čirý ruch, neodvážil jsem se riskovat výpravu ke stodole.</p> <p>Po půlnoci jsem se vrátil ke Gein. Čekala na mne v prohlubni na úzkém hřebenu oddělujícím od sebe dvě klikaté soutěsky, kde jsme rozbili tábor. Pohodlí jsme obětovali filosofii vidět a nebýt viděn. Noc byla stejně studená, jako byl den horký. Foukal ledový vítr a zvedal zrnka prachu ostře bodající do všech nechráněných částí těla. Rozdělání ohně jsme samozřejmě neriskovali. Rána na levé ruce se příliš nehojila, ale když člověk zamhouřil oko nad bolestí, nebránila mi v žádné činnosti. Opět jsem dlouho nedokázal usnout. Přemýšlel jsem nad tím, jak si to zítra rozdám s padesátkou ozbrojených hrdlořezů. Žádný skvělý nápad se nedostavil, ale doufal jsem, že se to ještě změní. Ráno moudřejší večera. Gein pravidelně oddychovala, tiskla se ke mně, její stříbrné vlasy se leskly ve studeném třpytu hvězd. Opět měla noční můry, kvůli klukovi, kterého jsem umučil. Zasloužil si to, byl vrah, plundroval zemědělské usedlosti, ale mohl zemřít snazší smrtí a jeho kat jsem nemusel být právě já. Věděl jsem, že udělám všechno, abych ty děcka zachránil.</p> <p>Ráno jsem zvolil jiné pozorovací stanoviště, ale kameny se nezdály o nic měkčí a země rovnější. Den byl ještě delší a ještě žhavější než předešlý. Požádal jsem Gein, aby hlídala se mnou, protože jsem se bál, že bych mohl vedrem omdlít. Před polednem dva muži donesli do dřevěné boudy džber vody a trochu jídla. To bylo dobré znamení. V noci zajatce nezabili. Po poledni přijela ze severozápadu čtveřice mužů na koních. Vypadali, že za sebou mají dlouhou a rychlou cestu. Ostatní je s nadšením přivítali a když příchozí pozdvihli velké pytle, jásot všech neznal hranic.</p> <p>"Co to znamená?" zeptala se Gein.</p> <p>Nechtěl jsem jí lhát.</p> <p>"Pravděpodobně přivezli peníze. Peníze za prodané otroky."</p> <p>Otočil jsem se k ní. Obličej měla spálený sluncem, v ohybech vrásek se loupala mrtvá kůže. Na řasy se jí přilepilo pár zrnek písku.</p> <p>Sevřela rty, na okamžik zavřela oči, zhluboka se nadechla a vydechla.</p> <p>"Ale ve stodole ještě někdo je."</p> <p>"Ano."</p> <p>Možná její děti přivezli příliš pozdě a nestačili je prodat. Nebo si je nechali, protože za ně nedostali dobrou cenu, nebo si je nechali, protože dvě z nich byly dívky. A nebo tam byl úplně někdo jiný. Nic z toho jsem však nahlas neřekl.</p> <p>Maso už bylo předpečené z minulé noci a v okamžiku, kdy vedro polevilo, začala oslava. Celou společnost tvořily tři nezávislé skupiny, které se spojily a dohodly se o dělení zisku. Kupodivu dodržovaly i jistou disciplínu. Po západu slunce se ochladilo a většina lidí se stáhla do srubu. Na planině povykovalo jen pár vytrvalců starajících se o opékání masa. Přál jsem jim dobrou zábavu a doufal jsem, že se všichni zkárují pod obraz. Před půlnocí nezůstal až na hlídky venku nikdo. Ze srubu se ozýval hlahol a řev, nemusel jsem se bát, že by mě prozradil neopatrný zvuk. Jezdecké holínky jsem vyměnil za mokasíny, tváře i ruce jsem si načernil popelem smíšeným s tukem a posledním zbytkem vody, který jsem si právě kvůli tomuhle schovával. Kuš i meč jsem nechal na místě a spolehl jsem se na nože a neviditelnost. Gein mě pozorovala s prázdnými vaky na vodu v rukou. Bez vody jsme neměli šanci uniknout. Musela riskovat výpravu k jezeru. Nepředpokládal jsem, že by tam dnes někoho potkala.</p> <p>"Sejdeme se u koní. Buďte připravená."</p> <p>Přikývla a zmizela ve tmě. Dal jsem jí náskok, abych na ni později nemusel čekat. S trochou štěstí se o útěku vězňů dozvědí až v poledne a tou dobou už dávno budeme za horama. Kus jsem si zašel, aby stodola stála mezi mnou a srubem, a jakmile jsem opustil členitý terén skal, lehl jsem si a opatrně jsem se plížil. Dával jsem si pozor na každý pohyb, rachot ze srubu mi náhle nepřipadal až tak hlasitý. Při sebemenším hnutí hlídky jsem se přitiskl k zemi a čekal jsem, až chlapa jeho nadšení v hlídání přejde. Neustále jsem přitom proklínal počasí. Obloha byla jasná, měsíci do úplňku scházely jen tři dny. Pro člověka, který se plíží nepřátelským táborem, světla až příliš. S odřeným břichem a do krve rozdrásanýma rukama, jsem se dostal až k zadní stěně stodoly. Byla postavena z krajinek přibitých na nosnou kostru z kmenů. Vypáčit celé prkno najednou jsem si netroufal. Vyschlé dřevo by praskalo a zvuk by mě mohl prozradit. Vybral jsem si na pohmat i pohled nejslabší desku a začal jsem ji nožem štípat, třísku po třísce. S dalšími prkny to šlo snáze. Skládal jsem je stranou, aby mi při zpáteční cestě nepřekážely. Vrzly dveře a tlumený hlahol ze srubu zněl náhle hlasitěji. Písek a kameny zaskřípěly pod podrážkami. Ustal jsem v práci, přikrčil se ke stěně a vytáhl z pouzdra vrhací nůž.</p> <p>Muži naštěstí udělali jen pár kroků, slyšel jsem proud moči dopadající na kameny. Také bych se chtěl tak snadno vyčurat, bez pálení a bolesti způsobené krystalky kyseliny močové v močové trubici.</p> <p>"Myslíš, že Lafson už bude mít kuřata hotová? To telecí mi pomalu leze krkem," řekl někdo.</p> <p>"Těžko. Před chvíli jsem mu je tam zanesl."</p> <p>"No jo."</p> <p>Muži se vrátili do srubu a já k práci. Zanedlouho jsem byl uvnitř. Byla zde mnohem větší tma a chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukal. Stodola vypadala prázdná, jen u jedné stěny jsem našel velkou hromadu stočených lan. Pravděpodobně poslední kupecká zásilka než začala válka. V rohu po mé pravé ruce spalo několik lidí. Opatrně jsem se k nim plazil. Nebylo by nic hloupějšího, než se prozradit polekaným výkřikem zachraňovaného zajatce. Nahmatal jsem pokrývku. Šátral jsem po ní, dokud jsem se nedotkl tváře. Počkal jsem okamžik, potom jsem spícímu rychle přikryl ústa a současně ho pevně sevřel. Probudil se, vyděšeně se mi pokusil vysmeknout, ale držel jsem ho pevně. Bylo to dítě.</p> <p>"Přišel jsem ti pomoci, rozumíš?" šeptal jsem a přál jsem si, aby alespoň pro jednou zněl můj hlas příjemně.</p> <p>"Nesmíš křičet, slyšíš? Jestli rozumíš, přikývni."</p> <p>Hlava se pohnula.</p> <p>"Fajn," řekl jsem a pustil ho.</p> <p>Ve tmě jsem jen matně tušil jeho rozmazanou siluetu.</p> <p>"Opatrně je vzbuď a řekni jim, že utečete. Pospěš si."</p> <p>Zdálo se mi lepší nechat to na něm, než riskovat další tichý zápas. Musel s nimi chvíli třást a i potom jim dlouho trvalo, než začali vnímat. Pravděpodobně nebyli v nejlepší formě. Stejně jako já.</p> <p>"Poslouchejte," ozval jsem se ze tmy, "v zadní stěně je díra, prolezu první a počkám na vás venku. Sebemenší zvuk nás může prozradit. Dávejte si pozor a zbytečně nespěchejte. Venku nebudeme mluvit. Držte se přesně za mnou a vstanete, až vám to dovolím."</p> <p>Nikdo mi neodpověděl. Doufal jsem, že mi rozumí. Teď nastávala ta hazardnější část hry. Dostat se ven se třemi dětmi. Ze stodoly to šlo snadno, ale cesta přes planinu byla peklo. Snažily se, ale přesto byly hlučné jako párek pářících se lišek. Při každém zašramocení mi vstávaly chlupy na zátylku. Když jsme dorazili až stínu skal, byl jsem napětím zpocený jako myš. Postavil jsem se.</p> <p>"Dál půjdeme. Nemluvte a dívejte se pod nohy. Cesta je špatná."</p> <p>Ve stínu skal stejně nebylo nic vidět, ale lepší nějaká rada než žádná. Bez problémů jsme se dostali až ke koním, Gein už čekala. Držela v ruce kuš a mířila naším směrem.</p> <p>"To jsem já, Gein," řekl jsem.</p> <p>"Našel jste je?"</p> <p>Než jsem stačil odpovědět, přerušil mě jen napůl zdušený výkřik.</p> <p>"Mamí!"</p> <p>Nejmenší z mých průvodců se kolem mne prosmýkl a vrhl se Gein do náruče.</p> <p>"Eriku, děti moje, našla jsem vás," hlas se jí chvěl radostí.</p> <p>Také jsem byl rád a možná jsem byl i šťastný. Zvedl jsem ze země vak s vodou, kterou Gein přinesla, a pil jsem. Když jsem uhasil nejpalčivější žízeň, všiml jsem si, že zbylí dva zachránění rozpačitě přešlapují na místě. To mi připadalo divné. Pořádně jsem si je prohlédl a zjistil jsem, že jsou to kluci ve věku deset, jedenáct let.</p> <p>"Gein, vaše dcery tu nejsou," řekl jsem tiše.</p> <p>Voda mi naráz přestala chutnat.</p> <p>"Večer si je odvedli do srubu," vysvětlil tiše nejmenší Erik.</p> <p>Pozoroval jsem Gein. Oči se jí ve světle měsíce vlhce leskly. Mlčela.</p> <p>"Pokud teď utečeme, máme slušnou šanci, že se zachráníme. Všichni. Jestliže se pokusíme dostat je ven, zemřeme. Tisíc ku jedné. Nenapadá mě, jak by to šlo. A zítra už budou mrtvé."</p> <p>Možná byly mrtvé už teď. Pokud měly štěstí.</p> <p>Gein se podívala na svého syna a potom na ty dva kluky.</p> <p>"Pojedem," řekla těžce.</p> <p>Zkontroloval jsem, zda vaky s vodou drží, a uchopil koně za uzdu.</p> <p>"Zpočátku půjdeme pěšky. Nasedneme, až bude terén schůdnější," přikázal jsem.</p> <p>Udělali jsme první krok a hlavou mi bleskl obraz balíků lan, dřevěných nosníků podpírající kamennou lavinu a stáda dobytka tísnícího se v ohradě u jezera.</p> <p>"Gein?"</p> <p>Něco v mém hlase ji zarazilo. Otočila se na patě a zůstala stát.</p> <p>"Kluci, umíte to s býky?"</p> <p>Teď, když jsem se plazil k prvnímu strážnímu stanovišti, mi můj nápad připadal mizerný, pitomý a sebevražedný. Sebevražedný skutečně byl, ale na tom až tak moc nezáleželo. Opřel jsem se o lokty a zdvihl se o pár centimetrů, abych přehlédl přes zídku navršenou z velkých kamenů. Téměř jsem zaklel. Hlídači spali, na zemi se válelo několik cínových konvic, oheň sotva skomíral. Sto yardů plížení, při kterých jsem přišel o posledními zbytky zdravé kůže na stehnech, rukou a břiše, bylo zbytečných. Nebudil jsem je a z Morfeovy říše jsem je předal rovnou jednookému převozníkovi. Přes ramena jsem si přehodil plášť nejvyššího z nich a shrbený jsem vrávoravě kráčel ke druhé hlídce. Obnažený meč jsem držel ostřím vzhůru u pravého boku, do levé ruky jsem si vzal prázdnou konvici. Jejich oheň byl větší, už zdálky jsem rozeznával pohyb. Tihle bohužel nespali, ale doufal jsem, že budou alespoň oslněni. Byli tři, seděli na kamenech, hráli kostky, na dvou velkých rožních se opékala kuřata.</p> <p>"Už vám zase došlo vína, Hetode?" prohodil ke mně jeden z nich.</p> <p>Druhý si mě podezřívavě prohlížel a třetí se věnoval kostkám. Snažil se nenápadně přetočit trojku na pětku. Hodil jsem druhému konvici. Instinktivně ji chytil. Hráče jsem kopem do hrudi shodil do ohně a z otočky obouruč vodorovně sekl po prvním. Čepel hladce odťala hlavu, druhého zasáhla do ramene a uvízla hluboko v hrudníku. Pustil jsem meč. Třetí se právě zvedal z plamenů, hořel a otevíral ústa k výkřiku. Úderem pěstí do krku jsem mu rozdrtil průdušnici. Umřel tiše. Druhý muž zůstal sedět. Musel jsem se o tělo zapřít botou, abych meč z hrudníku vyprostil. Naaranžoval jsem mrtvé tak, aby to alespoň zdálky vypadalo, že stále spokojeně hrají kostky, opravil jsem shozené rožně s kuřaty a schoval jsem se do stínu zídky. Napodobil jsem houkání výra. Planinou se rozběhl stín. Malý Erik upaloval do stodoly pro lana. Druzí dva si už obhlíželi stádo a Gein vybírala, které nosníky se pokusí podrazit. Ležel jsem a čekal na další zahoukání - znamení, že jsou připraveni. Přemýšlel jsem, zda se mi podaří zachránit alespoň někoho. Úplně zbytečně se mi umřít nechtělo. Potom jsem hledal, kde se všechno zvrtlo špatným směrem, ale neobjevil jsem žádný klíčový moment. Byla to prostě celá řada drobných průšvihů, která mě přivedla až sem, před budovu, v níž na mne čekalo několik desítek zabijáků. Možná jsem skutečně umřel té noci, kdy Eddonova soldateska přepadla farmu. A najednou, jak má mysl uvolněně bloudila, kamínky mozaiky zapadly na správná místa a pochopil jsem záležitost s otrávenými oázami. Klíčem byly kaktusy. Stejnou křišťálovou karafu jsem kdysi viděl u jednoho juanského čaroděje - zahradníka. Přechovával v ní mutagenní roztoky, které používal k šlechtění rostlin. Pokud jste si to mohli dovolit, vypěstoval vám na vaše přání rosnatku, která k obědu spořádala celého psa, nebo nádhernou květinu vonící jako mísa zkažených vajec. Každému, co jeho jest. Císař, nebo hrabě Gletov, zaplatili nějakému flexibilnímu čaroději, aby pro ně vyrobil dokonalou biologickou zbraň. Kaktusy nejenže jsou proti použitému jedu odolné, ale jed je současně i produktem jejich metabolismu. Jednou otrávená oáza, navždy otrávená oáza. Pokud člověk samozřejmě nemá připravený nástroj, který kaktusy spolehlivě vyhubí a jed zneutralizuje. Za tuhle informaci by mě duamský hrabě zasypal zlatem, protože by mohl císaře za zneužívání magie pro vojenské účely postavit před Velký Konvent. A ani největší z vládců si nemůže dovolit popudit proti sobě úplně všechny. Škoda, že mi to došlo tak pozdě, mohl jsem být bohatý.</p> <p>Zahoukal výr. Tihle ptáci v poušti nežijí, ale na jiném znamení jsme se neshodli. Postavil jsem se, meč jsem zasunul do pochvy a místo něho jsem uchopil oba dlouhé rožně s kuřaty. Dvě kuřata jsem shodil na zem, aby byly hroty obnažené. Hlavu jsem měl lehkou a jasnou. Vzduch mrazil, hvězdy byly krásné a nebe vypadalo jako sametový pás poprášený drobnými brilianty. Vlhkost vydechovaného vzduchu kondenzovala přímo u úst. Nedíval jsem se pod nohy, ale v mokasínech jsem se pohyboval tiše a jistě. Od okamžiku, kdy do srubu vstoupím, budu mít třicet sekund na to, abych dostal ven holky a sám sebe. Tak jsem to vysvětlil Gein. Nevsadil bych si. S plnýma rukama se mi podařilo otevřít dveře až na podruhé. Vzduch uvnitř byl zatuchlý, nasycený vinnými a pivními výpary, pachem nemytých těl a vůní pečeného masa. Uprostřed v otevřeném ohništi plápolal velký oheň, na dubových lavicích, které jediné z vybavení zůstaly, stály velké olejové lampy. Cínové džbány řinčely, chlapi se překřikovali jeden přes druhého, několik lidí najednou se hádalo. Velký chlap se zrzavým plnovousem za všeobecného povzbuzování držel nad hlavou stolitrovou bečku a přímo z kohoutku dopíjel, co v ní ještě zbylo. Odhadoval jsem to na hezkých pár litrů. Jiný chlap, s přeraženou a špatně srostlou čelistí, ohmatával pod sukní malou holku, která mu z velkého tácu servírovala maso. Zábava kulminovala, za chvíli měly na řadu přijít orgie nebo násilí. Hlasoval jsem pro to druhé. Vedle mne stálo děvče s bledou tváří a velkou podlitinou na líci. Vyděšeně mě pozorovala. Vypadal jsem určitě alespoň dvakrát hrůzostrašněji než nejohyzdnější z přítomných. Kousek dál stály další dvě ženy.</p> <p>"Jdi ven. Utíkej," řekl jsem jí.</p> <p>Nechápala, co se děje, ale poslechla. Alespoň jednou mi má ošklivost byla k užitku. Několik tváří se ke mně otočilo. Pozvedl jsem dlouhé rožně šikmo vzhůru jako vlajkonoš zástavu a zahlaholil: "Už je to tady, už se to nese!"</p> <p>Horký tuk kapal na podlahu a syčel. Zamířil jsem směrem k ohništi k prominentním místům. Každý krok jsem cítil jako stopu písku navršenou na můj hrob. Zastavil jsem se před trojicí mužů ležících na poduškách.</p> <p>"Holky, vypadněte teď na chvíli," zavrčel jsem na jejich společnice.</p> <p>Počkal jsem, až vstanou a mírně jsem rožně sklonil.</p> <p>"Lafson vám přeje dobrou chuť, pánové," řekl jsem a zarazil dvěma krajním mužům ještě žhavé železné hroty do hrudi. Okamžik bylo ticho.</p> <p>"Dámy, opusťte prosím tuto místnost!" stačil jsem ještě říct, současně se od dveří ozval klidný Geinin hlas: "Mariko, Hedviko, utíkejte."</p> <p>Vřava vypukla jako na povel. Můj meč se zaleskl ve světle plamenů. Dívka po mé pravé ruce se dala do běhu, někdo se ji instinktivně pokusil chytit. Špatný instinkt, usekl jsem mu ruku v lokti. Uvědomil jsem si, že se usmívám, že se chechtám. Karty byly rozdány a mně nezbývalo než s nízkým párem, který mi osud namíchal, uhrát co nejlepší hru. Tři muži po mé levé ruce se současně zvedli z lavice. Čepel se zablyštěla v dlouhém oblouku, posadil jsem je zpátky se smrtelnou ranou přes hruď. Z druhé strany se na mne sápal rabiátský zrzavec. Pokračoval jsem do zadního krytu, a přitom ho udeřil hlavicí jílce do spánku. Ze stolu na mne skočil chlap s tváří lasičky a dýkou v ruce. Zasáhl jsem ho v letu ploskou nohy přesně pod prsní kost. Při kopu jsem ztratil rovnováhu, ale někdo mě chytil kolem pasu a tím mě zachránil před okamžitým pádem. Dokázal jsem ještě probodnout chlapa před sebou, ale nezbyl mi čas vytáhnout meč z těla, místo toho jsem se ohnal nožem za sebe. Zasáhl jsem, ale rána do hlavy mě srazila k zemi. Okamžitě mě k podlaze přitiskla hmota mnoha těl. Podařilo se mi uhnout hlavou, čepel mě zasáhla jen do ramene, někomu jsem rozřízl břicho, ale pak jsem přišel i o nůž. Zachvěl jsem se, jak ostří projelo mým stehnem a narazilo na kost. Další úder do hlavy, krátký výpadek vědomí. Vřavu náhle přehlušil rachot bortící se skály, země se otřásla. Tlak polevil, zahlédl jsem muže tísnící se u oken.</p> <p>"Ne!" zaječel někdo.</p> <p>Nechali mě ležet na zemi a utíkali. Drápali se jeden přes druhého, řvali, nadávali a všichni najednou se snažili utéci. Dveře i okna zablokoval zátaras z lidských těl, skřípot řítících se skal přehlušil vše ostatní. Malé okénko, větrací špehýrka čtyři dlaně na čtyři dlaně ve výšce šesti stop zůstala volná. Příliš vysoko a příliš malá na to, aby někdo prolezl. Ale možná by proskočil. Vrávoravě jsem se postavil, tři dlouhé kroky, odraz. Stáhl jsem ramena k sobě, v letu jsem vyrazil okenní rám ven a nechal uvnitř kůži hrudníku a kyčlí. Viděl jsem jen kameny, balvany a štěrk. Rozběhl jsme se. Z nebe dopadl kus skály a rozmáčkl chlapa utíkajícího vedle mne. Dostal jsem ránu do zad a ztratil rovnováhu, ještě jsem dokázal udělat tři skoky a potom jsem upadl. Znovu jsem vyrazil kupředu jako atlet na stadiónu. Rána do zátylku nebyla silnější než štulec, ale definitivně mě poslala k zemi.</p> <p>Všechno mě bolelo, odněkud se nesl zvuk zápasu. Naslepo jsem kolem sebe zašátral rukama a bolest byla ještě horší. Stáhl jsem nohy pod sebe a pokusil se zvednout. Šlo to. Cítil jsem, jak se ze mne opadává písek a malé oblázky. Až teď jsem si uvědomil, že nic nevidím. Otevřel jsem oči. Klečel jsem napůl pohřben v písku, kus přede mnou stál hlouček lidí. Neviděl jsem je zřetelně, ten poslední úder do hlavy mi dal co proto.</p> <p>"Tak parchanti, kdo bude první?"</p> <p>Poznal jsem Geinin hlas. Postavil jsem se, písek opadával z mého oblečení a tiše šustil. Nebe bylo stále černé, hvězdy krásné. Někdo zavyl bolestí. Udělal jsem zkusmý krok. Šlo to. Gein stála zády u jediné stěny stodoly, která zůstala stát, v ruce držela jednu nataženou kuši, druhou vystřelenou právě odhodila. Na zemi se svíjel chlap s šipkou v břiše.</p> <p>"Za to budeš hodně trpět, ženo," řekl muž s hrbem a nepřirozeně dlouhýma rukama.</p> <p>"Kdo chce být druhý?"</p> <p>Muži váhali. Bylo jich šest, ale Geinina otázka nevybízela ke spěchu.</p> <p>"Nejlepší pro vás bude, pánové, když se otočíte a budete upalovat, co vám nohy stačí," zašišlal jsem.</p> <p>Otočili se ke mně. Šklebil jsem se bolestí a nedokázal jsme zřetelně artikulovat, protože mi padající kámen roztrhl lícnici. Mladý ramenatý mladík si mě prohlížel, jako bych byl blázen.</p> <p>"Plácáš nesmysly, jsi sám a nemáš žádné zbraně," řekl.</p> <p>Neměl meč, ale nůž. Teď si ho přehodil tak, aby ho držel ostřím nahoru.</p> <p>"To je pravda. Ale bylo vás sedmdesát, teď už jenom šest. Vyřídil jsem i oddíl hraběte Gletova. Nevím, proč bych nezvládl i vás."</p> <p>Mladík se na mne vrhl s nožem před tělem v pravé ruce. Ustoupil jsem vlevo, jeho ozbrojenou pravačku stiskl v zápěstí, směr útoku jsem pozměnil doprava a vzhůru a vlastní silou mu napomohl. Vzápětí jsem jeho pravici prudce strhl dolů. Udělal salto a dopadl na záda. Nůž mu vypadl a zazvonil o kameny kdesi za mnou. Opřel jsem si jeho ruku v lokti o stehno a zlomil mu ji. Zůstal ležet a sténal.</p> <p>"Všechny nás stejně nepřemůžeš," řekl hrbáč a upřeně mě pozoroval.</p> <p>"Asi, ne," souhlasil jsem, "ale budu se snažit."</p> <p>Podíval se na mne, potom na Gein s kuší a chvíli přemýšlel.</p> <p>"Balím to. Jsou to šílenci." řekl, ustoupil o dva kroky, otočil se a klusem zamířil k ohradě, kde byli zavření koně. Ostatní se zpožděním následovali jeho příkladu. Podlomily se mi nohy a posadil jsem se na zem. Ze stínů se vynořili známí kluci, dvě dívky a jedna mladá žena.</p> <p>Probudil jsem se až ráno. Gein mi už v noci ošetřila rány a cítil jsem se mnohem lépe. Mé tělo opět nezklamalo. Jedl jsem horkou polévku a pozoroval ji s jejími novými svěřenci při práci. Snažili se ze sutě vyhrabat co nejvíce věcí, které se jim mohly hodit. Gein si všimla, že jsem vzhůru a posadila se ke mně.</p> <p>"Máte své děti?" zeptal jsem se.</p> <p>"Tři ze čtyř. Marika zůstala tam," ukázala k hromadě kamení.</p> <p>"Pořád máte zájem o doprovod do Hamtu?"</p> <p>"Ne. Vrátím se na naši farmu. S nimi ji dám do pořádku."</p> <p>Ukázala na své nové svěřence a na tváři se jí na okamžik objevil úsměv.</p> <p>"Je to nebezpečné," zamumlal jsem s plnou pusou.</p> <p>"Požádám duamského hraběte o ochranu. Budu jeho vojákům poskytovat základnu. A co máte v plánu vy?"</p> <p>"Také mám jednání z hrabětem. Doufám, že mu draze prodám jistou informaci."</p> <p>"Jakou?"</p> <p>"Jedná se o ty kaktusy."</p> <p>Zopakoval jsem jí v hrubých rysech, na co jsem přišel. Věděl jsem, že budu mluvit s hrabětem dříve než ona a nebál jsem se, že by se mě pokusila podfouknout.</p> <p>"Pokud někde najdete podobné, ale geneticky nezmanipulované kaktusy a nasadíte je před vchod do údolí, budete mít v budoucnu docela klid," navrhl jsem jí.</p> <p>Zamyšleně přikývla.</p> <p>"A co potom, až dostanete své peníze?" zeptala se.</p> <p>"Pojedu si odpočinout někam do civilizace, do velkého města. Někam, kde se nevypalují usedlosti a nevyhlazují celé osady, kde vás nanejvýš někde v temné uličce probodne najatý vrah nebo vás udusí škrtící smyčka. Kde se prostě dá docela v klidu žít."</p> <p>Zavrtěla hlavou.</p> <p>"Nikdy na vás nezapomenu."</p> <p>Oděv měla od krve, své i cizí, oči achátově tvrdé s příměsí smutku tmavých rubínů. Věřil jsem jí to.</p> <p>Špatná investice</p> <p>Zásoby a výstroj jsem už nakoupil a teď jsem sháněl koně. Dva dobré koně a byl jsem ochoten dát za ně všechny peníze, které mi ještě zbývaly. Můj starý grošák byl po úprku z Ambrie úplně odepsaný a musel jsem ho prodat. Po dlouhém smlouvání jsem za něj dostal ubohých pět zlatých, ale byl v tak špatném stavu, že jsem cenu považoval za úspěch. Řezník by mi pravděpodobně nabídl více, ale nechtěl jsem se zvířeti odvděčit za jeho rychlost a vytrvalost tak mizerným způsobem.</p> <p>Prošel jsem středem tržiště a zamířil k další ohradě s koňmi. V té první se mačkala zvířata zvyklá na pluh a chomout. Na tržišti rozložilo zboží sotva dvacet prodavačů a jejich nabídka už na první pohled nevypadala nic moc. Bauryto bylo provinční městečko na okraji Gutawské pouště, ležící na hranicích Crambijského císařství a Ligy nezávislých měst. Před třemi sty lety tudy procházela důležitá obchodní stezka, ale to byla dávná minulost.</p> <p>V Crambijském císařství jsem se zdržel více než rok. Přitahovaly mě tamní univerzity. Byly čtyři a ke každé patřila veřejná knihovna. Měli do ní přístup všichni lidé bez rozdílu stavu, stačilo zaplatit malý poplatek. Na druhou stranu mě rozčilovalo puntičkářství, se kterým císař lpěl na dodržování i těch nejhloupějších zákonů. Když jsem jednoho rána na plakátě s portréty hledaných kriminálníků našel svou vlastní tvář, mé záporné pocity k císaři převážily a práskl jsem do bot. Dokonce jsem ani nevrátil půjčenou knihu - Historii pádu Geotského království od Meeta - a nechal propadnout padesát zlatých zástavy. Teď jsem byl tady a věřil, že vojáci, kteří mi šli šest set kilometrů po stopě, se už dávno vrátili do svých útulných kasáren zařízených z kapes crambijských daňových poplatníků. Lákal mě Urmský záliv s rychle rostoucími městy a čilým ruchem. Už příliš dlouho jsem odpočíval a studoval a má finanční hotovost se povážlivě ztenčila.</p> <p>V ohradě postávalo sedm koní. Až na jednoho staršího valacha to byli štíhlí hřebci vyšlechtění pouštními nomády. Krásní, bujní a rychlí jako vítr, ale já potřeboval zvíře možná o fous pomalejší, ale houževnaté, silné a odolné. Ze zvyku jsem zkontroloval lidi okolo, mou pozornost upoutala mladá dívka. Dívka? Spíše holka. Mohlo jí být čtrnáct nebo patnáct, měla dlouhé, sponou z matového stříbra stažené nazrzlé vlasy, zřejmě nebyla zvyklá na zdejší ostré slunce, protože se jí na bledém obličeji objevovaly pihy. Drobná, skoro křehká, zdálo se, že na ňadra si bude muset ještě nějaký pátek počkat, pokud je vůbec kdy bude mít. V pase a bocích by ji člověk nerozeznal od útlého chlapce. Byla oblečena do cáru látky neurčité barvy, který si nezasloužil název šaty. Vlastně mi nebylo jasné, co mě na ní zaujalo. Otočil jsem se zpět ke koním.</p> <p>Všiml jsem si, že mimo ohradu stojí ještě jedno zvíře - klisna s mohutnou hrudí a silnýma nohama. Hřívu měla zapletenou po horalském způsobu a ani podkovy nepřipomínaly práci zdejších kovářů.</p> <p>Vrátil jsem se v myšlenkách zpět k dívce. Možná se mi líbil její pyšný nosík a drzý výraz ve tváři. Úkosem jsem se na ni podíval ještě jednou. Přešlapovala na malém koberečku, za ní na zemi seděli dva muži v kaftanech a ve špínou zešedlých turbanech. Oba byli ozbrojeni zahnutými kočovnickými jatagany. Až teď jsem pochopil, že ji prodávají. Přistoupil k nim malý chlapík s obličejem ušlápnuté myši, na něco se zeptal a začal si dívku prohlížet. Dával si přitom velký pozor, aby nevstoupil na kobereček a příliš se k ní nepřiblížil. Náhle na něho vycenila zuby a naklonila se k němu, jako by ho chtěla kousnout. Polekaně odskočil a rychle odešel, možná by bylo přesnější říci utekl. Muži začali dívce spílat, ale zjevně jí to nevadilo, pouze se na ně pohrdlivě šklebila. Za takovou holku bych nezaplatil ani cenu džbánu piva a pochybuji, že by někdo dal více. Celá věc mě však začala zajímat. Nechal jsem koně koňmi a šel se na to podívat zblízka.</p> <p>"Kolik?" zeptal jsem se.</p> <p>Chlapík vlevo, který měl v pouzdře na holínce tenkou dýku, si mě pořádně prohlédl, ale zřejmě jsem se mu nelíbil, protože neřekl nic. Místo něj odpověděl ten druhý.</p> <p>"Sto dvacet."</p> <p>Musel jsem mu špatně rozumět, protože otrokyni s mírami 90-60-90 a pletí hladkou jako porcelán koupíte za třicet a nemusíte přitom příliš smlouvat.</p> <p>Viděl, že se tvářím nedůvěřivě a dodal:</p> <p>"Je panna."</p> <p>"Nic jiného jí ani nezbývá," odpověděl jsem.</p> <p>"Za to tě jednou hodím divokým prasatům," zasyčela holka jako podrážděná zmije.</p> <p>Začal jsem chápat předchozího zájemce.</p> <p>"Ale je temperamentní," připustil jsem a zakřenil se na ně.</p> <p>Zblízka vypadala ještě mladší, příliš mladá a malá, aby se o ni zajímal normální zdravý chlap. Rozhodl jsem se, že se vrátím ke koním. V okamžiku, kdy jsem se otočil k odchodu, muž s dýkou promluvil.</p> <p>"Je dcera velkého náčelníka, proto tak drahá. Koupíš a můžeš počkat, až zkrásní, potom prodat za lepší peníz."</p> <p>Mluvil lámaně, v řeči znělo příliš hrdelních souhlásek, až se mu skoro nedalo rozumět, ale co říkal, mělo hlavu i patu. Mladá otrokyně ze vznešeného rodu je cenné zboží a náčelníci polodivokých kmenů je často kupují pro sebe nebo pro své syny. Čím je vznešenějšího původu, tím více se platí. Zřejmě v tom bude nějaký druh snobismu, kterému nerozumím, ale viděl jsem chlápka, který zaplatil pět set za manželku jednoho barona. Znal jsem ho, myslím barona, od vidění a řekl bych, že dáma byla se změnou spokojena.</p> <p>"Kdo to je?"</p> <p>Muži se na sebe podívali.</p> <p>"Nikdy nekupuji zajíce v pytli. Napohled nestojí za nic, pokud ji chcete prodat, musíte mi říci, kdo to je."</p> <p>Podívala se na mě, a kdyby pohledy zabíjely, ležel bych na zemi a tržiště by bylo ozdobené mými vnitřnostmi.</p> <p>"Jsem Annemari Dasková, dcera hraběte Daska. Jediná dcera."</p> <p>Muži si neklidně poposedli, já v duchu hvízdl. Pokud to byla pravda, žádali podezřele málo. Dask nebyl poddaným žádného panovníka a jeho hrabství bylo větší než spousta celých království. Kdyby se nechal titulovat vaše excelence, nikdo z jeho sousedů by neprotestoval.</p> <p>"Můžete to dokázat?"</p> <p>"Pokud nejste tak hloupý, jak vypadáte, přesvědčte se," řekla holka opovržlivě, sundala z vlasů sponu a podala mi ji.</p> <p>V matovém stříbře byl filigránem vyveden znak daskského rodu.</p> <p>"Mohla jsi ji někomu štípnout."</p> <p>Chybělo málo a dostal jsem facku. Byla po čertech rychlá, její ruku jsem zachytil v poslední chvíli.</p> <p>Usmál jsem se na ni a stále držel její dlaň ve své. Jsem skoro dvoumetrový hubený a hranatý chlap. Dobré dvě třetiny mé váhy mají na svědomí těžké kosti a holkám, co se na vás za peníze smějou, platím dvojnásobnou taxu, aby si mě vůbec všimly. K tomu všemu mám skobovitě zahnutý, dvakrát přeražený nos a navíc pár špatně srostlých jizev ve tváři. I otrlí muži jsou nervózní, když se na ně usmívám, ale na malou žábu to musela být skutečně silná káva. Přesto to zvládla. Pustil jsem ji, posadil se před chlapíky a začali jsme smlouvat.</p> <p>Zdálo se mi, že jim ve skutečnosti bylo jedno, za kolik prodají, hlavně když se jí zbaví. Nakonec jsem srazil cenu na třicet pět a vysázel peníze na dřevo. V kapse mi zbylo pět stříbrných na zaplacení ubytování v hostinci, kde jsem už pět dní bydlel.</p> <p>"A teď mi, pánové, prozraďte, v čem je háček. Peníze máte, tak sem s tím," řekl jsem.</p> <p>Neprozradili mi nic, zvedli se a zbaběle utekli. Zůstal jsem na tržišti s prázdnou kapsou a malou holkou, která byla úplně k ničemu. I kdybych ji pronajímal sedm dní v týdnu, nevydělala by mi mé peníze zpátky ani do soudného dne. Díval jsem se na ni, ona na mě a najednou mi nebylo jasné, proč jsem to vlastně udělal.</p> <p>"Sakra, měl jsem si koupit koně!" zanadával jsem nahlas.</p> <p>Okamžik mě pozorovala vyděšeným pohledem, potom se rozplakala a stále přitom přešlapovala na tom pitomém koberci. Snažil jsem se ji uklidnit, ale vůbec mě nevnímala. Nakonec jsem ji zvedl do náruče a odnesl do hospody, kde jsem bydlel. Hospodský mě sice trochu podezíravě pozoroval, ale neprotestoval. Po celou cestu jsem si v duchu opakoval, že jsem si opravdu měl koupit koně.</p> <p>Uložil jsem ji do postele a přikryl dekou, aby se měla kam schovat. Než usnula, dlouho vzlykala. Ze sálu jsem si přinesl dva džbány piva, posadil se na okno a díval se dolů do ulice. Slunce zapadalo, stíny se prodlužovaly a spleť uliček a zákoutí se pomalu ztrácela v šeru. Dům měl silné stěny z nepálené hlíny a i teď, na sklonku dne, byl v pokoji příjemný chládek. Ruch z hostince doléhal do druhého patra jen tlumeně. Po žhavém dni byli všichni vysušení a unavení, bude trvat nejméně dvě hodiny, než se lidé proberou k nočnímu životu. V Baurytu se vstávalo před rozbřeskem, do deseti hodin se udělalo co možná nejvíce práce a od deseti se držela šestihodinová siesta, protože v úmorném vedru člověk dokázal nejvýše pít silný chlazený čaj, ale i to bylo velmi vysilující. Do osmi do večera se pracovalo a po krátké přestávce na zotavenou se lidé bavili. Život zde plynul pomaleji a líněji, zdálo se, že nic není tak důležité, jak to v první chvíli vypadá.</p> <p>Přes mírumilovnost večera jsem měl silný pocit, že si v nejbližší budoucnosti příliš klidu neužiji. Vytáhl jsem z pochvy meč a zkontroloval čepel. Byla štíhlá a tenká jako list papíru, směrem k ostří přecházela barva oceli ve světle zapadajícího slunce do tmavě modré až fialové. Mistrovský kousek z mistrovy dílny, pro vysokého člověka s dlouhýma rukama ideální zbraň. Okamžik jsem přemýšlel, kolika lidem patřil, a kolik lidí jím bylo zabito. Nepůsobilo to na mě příliš povzbudivě, raději jsem dopil pivo, lehl si na podlahu a přikryl se pláštěm. Podlaha byla naštěstí z měkkého lipového dřeva. Přes noc se do něj mé těžké kosti otlačí a ráno se mi bude ležet mnohem pohodlněji. Na dubu by to bylo horší.</p> <p>Před svítáním mě probudil šramot. Annemari právě obezřetně vstávala z postele. Počkala, dokud si nezvykne na šero, opatrně mě překročila, otevřela dveře a vyšla na chodbu. Stoupl jsem si k oknu, abych viděl, co bude dělat. Věděl jsem, že pokud se rukama zavěsím za parapet, budu to mít k zemi o dva metry blíž a dokážu doskočit tak, aby mě nikdo neslyšel. Vyšla na ulici. Obloha byla jasná, ve svitu hvězd jsem viděl, jak se několikrát rozhlíží. Dřepla si u odtokového kanálu a vymočila se. Opatrně, aby nezahlédla pohyb, jsem ustoupil od okna a když se vrátila, ležel jsem na svém místě. Postavila se nade mne a dlouho si mě prohlížela. Její oči se ve tmě zeleně leskly, pozoroval jsem ji s přivřenými víčky, abych neprozradil, že jsem vzhůru. Pohodila hlavou, jako by se o něčem ujistila, potom si lehla zpět do postele a podle dechu usnula.</p> <p>S rozbřeskem jsem vstal a přinesl z hospody dvě porce snídaně. Obyčejné kukuřičné placky s medem a silným hořkým čajem, protože na nic lepšího mi už nezbyly peníze. Vůně ji vzbudila okamžitě. Nazrzlé vlasy jí trčely na všechny strany, obličej měla otlačený od režné matrace. Přistrčil jsem jí talíř a nemusel jsem ji pobízet. Jedla skoro tak rychle jako já.</p> <p>"Potřebuji tvoji brož," řekl jsem.</p> <p>Přes tvář jí přeběhl krátký závan strachu, vzápětí ho nahradilo pohrdání.</p> <p>"Je to obyčejné stříbro, nedostaneš za ně mnoho. Má cenu jen pro mě a mého otce."</p> <p>Pokrčil jsem rameny.</p> <p>"Nezbyly mi žádné peníze. Potřebujeme koupit výstroj i pro tebe. Pokud nechceš jet v tomhle hadříku. Moc tě nezahřeje."</p> <p>Ukázal jsem na její ubohý oděv. V ranním chladu měla husí kůži a instinktivně se i při jídle krčila.</p> <p>"Co se mnou chceš udělat?"</p> <p>"Odvezu tě domů."</p> <p>"Cože?" užasle se na mě podívala. Nevěřila mi ani slovo.</p> <p>"Odvezu tě domů a vsadím na to, že mi tvůj otec vyplatí slušnou odměnu."</p> <p>"Anebo tě zavře do žaláře a nechá tě setnout. Můj otec nevyjednává se zloději a vrahy."</p> <p>V prvním chvíli jsem chtěl namítnout, že nejsem zloděj ani vrah, ale potom jsem si uvědomil, že by to bylo poněkud diskutabilní.</p> <p>"Díky za upozornění. Dám si pozor, abych se nestal závislým na jeho dobré vůli, a budu jednat přes prostředníka. Kdo jiný mi za tebe nabídne víc než on?"</p> <p>Vítězoslavně se usmála.</p> <p>"Takže ne odměnu, ale výkupné!"</p> <p>"Je mi jedno, jak to nazveš. Dej mi tu brož."</p> <p>Sundala si ji jen neochotně, a přestože se držela, měla pláč na krajíčku. Další slzavý výstup jsem riskovat nechtěl, a proto jsem raději nic neříkal. Všiml jsem si, že má pod šaty stříbrný přívěsek v podobném stylu. Doufal jsem, že za šperk dostanu dost, abych ji nemusel připravit i o ten.</p> <p>Vrátil jsem se až za dvě hodiny a v životě jsem nesmlouval tvrději. Hodil jsem jí na postel kalhoty z antilopí kůže, kazajku a košili z nejlacinějšího režného plátna, k tomu ty nejlepší boty, které jsem v malé velikosti sehnal. Jako dezert jsem přidal klubko nití a jehlu.</p> <p>"Uprav si oblečení, ať se v něm cítíš co nejlépe. Čeká nás dlouhá cesta."</p> <p>Pochybovačně si změřila hromádku šatstva a vzala jehlu do ruky. V tom okamžiku jsem věděl, že jsem si na sebe ušil bič.</p> <p>"Já, já - neumím šít," řekla.</p> <p>"Každá malá holka to umí," zavrčel jsem.</p> <p>"Za prvé nejsem malá holka a za druhé jsem hraběcí dcera a nebudu to nikdy potřebovat!"</p> <p>Pokud byl před okamžikem v jejím hlase alespoň stín provinilosti, teď zmizel a mluvila jako královna s kohortou oddaných vojáků u trůnu. Odložil jsem meč, sedl si na jedinou židli a začal šít.</p> <p>"Možná nejsi malá holka, možná jsi hraběcí dcera, ale taky jsi můj majetek. Koupil jsem tě a patříš mi se vším všudy. Kdybych za tebe nechtěl dostat dobrou cenu, hnal bych tě přes pralesy nahou. Rychle bys pochopila, že není práce pod úroveň člověka. Všechno se ti může někdy hodit."</p> <p>Jenom pohrdavě zasyčela.</p> <p>"Stejně ti nevěřím, že mě odvedeš až k otci. Je to víc než osm set kilometrů."</p> <p>Přikývl jsem.</p> <p>"Osm set kilometrů vzdušnou čarou, ale nás čeká minimálně dvojnásobek. Nemůžeme se pustit přes savanu, protože by nás kočovníci chytili, ještě než bychom se rozkoukali, a ani se nemůžeme odvážit příliš hluboko do pralesa. Půjdeme po hranici mezi stepí a lesem, kde se budeme moci dobře ukrýt a zároveň dokážeme rychle postupovat."</p> <p>Představil jsem si v duchu mapu a uvědomil si, že je to opravdu dlouhá cesta.</p> <p>"Jak ses vlastně dostala až sem?"</p> <p>"Otec chtěl, abych na vlastní oči poznala velká města císařství a poslal mě s doprovodem na návštěvu k příbuzným. Měla jsem mít vlastní dům, sloužící, vlastní vojáky. Na cestě nás přepadli a mě zajali."</p> <p>"Muži, od kterých jsem tě koupil?"</p> <p>"Ne, úplně jiní lidé. Zaútočili na nás v soutěsce mezi dvěma kopci. Bylo jich méně než mých vojáků, ale stejně zvítězili. Nějakou dobu jsem byla s nimi a nakonec mě ukradli ti dva."</p> <p>Dál jsem se nevyptával, protože při vzpomínání zbledla a sevřela rty. Cesta s otrokáři asi nebyla příjemný zážitek. Šil jsem a snažil se vybavit si mapu oblasti, kterou jsme měli cestovat. Před několika sty lety, než divocí lidé z pralesů rozvrátili Cernut, to byl střed civilizovaného světa. Od té doby se změnilo klima, prales postoupil k jihu a pohltil tři největší města. Dvě velká království se rozpadla na izolované státečky, které postupně podléhaly v šarvátkách s nomády a divokými obyvateli lesů. Celé území bylo příliš nehostinné, aby se o ně zajímal crambijský císař, navíc by si tím proti sobě popudil Ligu nezávislých měst, která v nikým neovládaném prostoru za svou severní hranicí viděla záruku bezpečnosti.</p> <p>Práce mi šla rychle od ruky, před polednem jsem jí dal kalhoty i košili, aby si je vyzkoušela.</p> <p>"Před tebou?"</p> <p>"Co před tebou?" nechápal jsem.</p> <p>"Mám se převlékat před tebou?"</p> <p>Spolkl jsem poznámku o tom, že v jejím případě je stud zbytečný, vzal si zbraně a sešel dolů pro něco k obědu. Protože byla siesta, v sále nikdo nebyl a obsloužil jsem se sám. V Baurytu přes poledne nepracovali ani zloději.</p> <p>Upravené šaty jí docela padly, a když si vycpala špičky bot plátnem, mohla v nich poměrně pohodlně chodit. Až na dlouhé vlnité vlasy teď vypadala úplně jako kluk. Už ráno jsem jí koupil jednoduchou dřevěnou sponu, ale nedal jsem jí ji, protože s rozpuštěnými vlasy se mi líbila mnohem více. Rozhodl jsem se, že s tím ještě chvíli počkám. Na světě je málo krásných věcí a člověk má rozvíjet svůj smysl pro estetično.</p> <p>"Jsem rád, že ti padnou. Mám v oku jen mužské míry a obával jsem se, že ti nebudou sedět."</p> <p>Podívala se na mě, jako bych byl trn, na který si právě sedla, ale neřekla nic. Netušil jsem, co jí zase přelétlo přes nos. Pokud nebude cestou spolupracovat, bude všechno mnohem obtížnější. Začínalo mě svrbět v kostech v předtuše, že tohle budou zatraceně těžce vydělané peníze. Postavil jsem se k oknu a rozhlédl se. Ulice zely prázdnotou, polední siesta se právě přehoupla do druhé poloviny.</p> <p>"Vyjedeme v noci. Než se rozední, budeme z dohledu," řekl jsem.</p> <p>V prachu na zemi u hromady odpadků se něco blýskalo.</p> <p>"Obstarám koně," pokračoval jsem nahlas v úvahách.</p> <p>"Říkal jsi, že už nemáš žádné peníze."</p> <p>"Nemám. Neřekl jsem koupím."</p> <p>"Jsi sprostý zloděj."</p> <p>Přívlastek sprostý se mi nelíbil. Můj otec byl šlechtic, velmi mocný šlechtic. A zloděj samozřejmě také.</p> <p>"Víš, že tady se za krádež koně věší?" poznamenala škodolibě.</p> <p>"Všude se věší za krádež koně."</p> <p>To, co se na zemi lesklo, nápadně připomínalo čepel dlouhého nože.</p> <p>"Hned jsem zpátky," řekl jsem a vyšel z pokoje.</p> <p>Venku panovalo pekelné vedro. Rázem jsem měl oči plné potu a v prudkém světle jsem mhouřil oči, až mě z toho bolely lícní svaly. Rozhlédl jsem se a opatrně se přiblížil k hromadě odpadků. Kusy staré zeleniny, shnilé banány, zbytky po vaření. Páchlo to jako - jako hromada hnijících zbytků na prudkém slunci. Ale v zápachu jsem rozeznával ještě jednu důvěrně známou složku. Odhrnul jsem z lesklého předmětu prach a banánovou slupku. Byl to jatagan. Špičkou nohy jsem hromadu rozhrábl a když se černý mrak much rozptýlil, zahlédl jsem lidské tělo, nebo to, co z něj ještě zbývalo. V tomhle podnebí je rozklad velice rychlý a někteří červi už byli skoro tři centimetry dlouzí. Rozběhl jsem se zpátky, schody jsem bral po třech, v levačce jsem držel nůž.</p> <p>Annemari byla v pořádku a překvapeně se na mě podívala, když jsem málem vyvrátil dveře z pantů.</p> <p>"Jak vypadali ti první otrokáři?"</p> <p>"Ne o moc vyšší než já, černoši se spoustou jizev ve tváři."</p> <p>Cítil jsem, jak mi srdce prudce tepe a každým pórem prosakuje pot. Byli jsme v pěkně bryndě.</p> <p>"Svlékni se."</p> <p>"Ne! Už nikdy se před nikým nesvléknu!"</p> <p>Pochyboval jsem, že mluví pravdu, ale neměl jsem čas na hašteření.</p> <p>"Svlékni se, nebo tě svléknu já, ale oblečení si pak budeš spravovat sama."</p> <p>Myslel jsem, že bude plakat, ale podívala se na mě, jako bych byl poslední z malomocných, sundala si vestu, rozepnula košili, rozvázala provázek, který jí držel kalhoty a stála přede mnou, jak ji příroda stvořila.</p> <p>"Jsi někde tetovaná?"</p> <p>Zavrtěla hlavou, ve tváři měla strnulý nehybný výraz.</p> <p>"Otoč se."</p> <p>Poslechla mě.</p> <p>Měla ho tam. Měla je tam dva. Dva vytetované motýly, jednoho žlutého a druhého modrého. Na hýždi a pod levou lopatkou. Umělecká dílka vyvedená do nejmenších detailů. Tetovací barva obsahovala látku, ze které se pozvolna vylučují molekuly motýlích feromonů. Varírové si tak značkují drahocenné otroky, aby je mohli později s pomocí speciálně vyšlechtěných motýlích samečků kdykoliv vystopovat. A Annemari si museli opravdu cenit, protože ji označkovali pro dva druhy zároveň, navíc bylo tetování dokonalá práce, která nebude v žádném případě budoucímu pánovi vadit. V chřípí mě zašimral štiplavý závan potu. Nebyl to můj pot, ani pot Annemari, ani pot žádného bílého člověka. Otočil jsem se na patě, levačkou jsem instinktivně kryl prostor před sebou.</p> <p>Stál v otevřených dveřích, chlap metr padesát, kost kůže a svaly, rychlý jako blesk a nebezpečný jako škorpión. Jeho ebenová kůže se v příšeří pokoje modře leskla. Šklebil se, na levé líci měl sedm rovnoběžných rituálních jizev. Varírové používají jizvy jako hodnostní označení. Sedm velkých jizev označuje pána bojovníků. Očividně ho překvapilo, že jsem se otočil včas. Kdybych neočekával někoho z jeho kmene a mé smysly nebyly vybičované až k prasknutí, zastihl by mě nepřipraveného. V obou rukou držel nože. Věděl jsem, že jeden z nich má otrávené ostří. Neodvažoval jsem se na ně podívat, abych mu neprozradil, že to vím. Předkročil pravou nohou o délku chodidla - pokud to na mě nehrál, byl levák a měl by mít otrávený nůž v levé ruce. Nevěřil jsem, že se dokážu ubránit bez zranění, už jsem párkrát viděl bojovat muže jeho kmene. Přehodil jsem si nůž do druhé ruky. Mírně se přikrčil, periferním viděním jsem zahlédl, jak se palcem pravé nohy zapřel o podlahu. Naznačil jsem útok zespodu na jeho pravici. V poslední chvíli vytočením uhnul a vklouzl mi mezi ruce. Věděl jsem, že je rychlý, ale stejně mě překvapil. Byl jsem však po celou dobu soustředěný na jeho levé zápěstí a sevřel jsem ho dříve, než mě stačil škrábnout. V poslední chvíli jsem jen částečně odvrátil útok druhého nože, ostří mě poranilo na předloktí. Vychýlil jsem jeho levici co nejvíc do strany a nahoru. Byl lehký, ztratil rovnováhu. Další ráně jsem nastavil rameno a sám jsem ho bodl do podbřišku až po střenku a potáhl šikmo nahoru. Ochabl, v ráně se objevily vnitřnosti. Svůj nůž jsem schoval do pouzdra, jeho otrávený jsem si opatrně vzal a teprve potom jsem pustil jeho ruku. Tedy doufal jsem, že mám ten otrávený.</p> <p>Otočil jsem se k Annemari. Vyděšeně mě pozorovala. Druhý Varír právě prolézal oknem. Bez rozmýšlení jsem po něm nůž hodil. Byl to dobrý hod, přímo na trup, ale přesto dokázal čepel za letu srazit dlaní. Zašklebil se, zavrávoral, zvrátil se dozadu a s tupým žuchnutím dopadl na zem. Varírové o sobě tvrdí, že jsou stejně jako hadi odolní vůči svým jedům. Lžou.</p> <p>"Ihned odjíždíme!" vyštěkl jsem. "Nachystej se, přivedu koně. Podívej se, jestli ti dva u sebe nemají nějaké peníze."</p> <p>Za dvacet minut jsme opouštěli město. Jel jsem na klisně, která se mi tolik líbila, a Annemari jsem vybral na pohled houževnatého valacha. Bauryto jsem připsal na seznam měst, kde se nebudu moci po příštích deset let ukázat. Ruka mě pekelně bolela, snažil jsem se potlačit nervozitu a nehnat koně více, než bylo nezbytně nutné. Annemari neříkala nic a po očku mě s obavami pozorovala.</p> <p>První noc jsem skoro nespal. Zčásti kvůli ruce, zčásti kvůli Varírům. Až třetího dne jsem uvěřil, že jsme získali náskok a že nám nehrozí bezprostřední nebezpečí. Při nejbližší příležitosti jsem Annemariino tetování překryl hlinkou, pokapal lepkavou šťávou z kaktusů a zakryl mladými lístky. Nesliboval jsem si od toho příliš, ale lepší něco než nic. Upozornil jsem ji, že ti dva motýli ji budou zdobit až do konce života. Kupodivu ji to vyvedlo z míry a neuklidnila ji ani má poznámka, že si nikdo určitě stěžovat nebude.</p> <p>Opustili jsme pás polopouště a utábořili se v hájku mezi dvěma kopci. Objevil by nás pouze ten, kdo by sjel ze staré stezky. Nasbíral jsem hromadu klestí a na kamenech nad malým ohněm opekl kukuřičné placky. Poprvé po třech dnech jsem si trochu oddechl.</p> <p>"Ty je znáš?" zeptala se Annemari.</p> <p>Po celou cestu mluvila, jen pokud to bylo nezbytně nutné a na mé otázky odpovídala jednoslabičně.</p> <p>"Koho?"</p> <p>"Ty dva muže, které jsi zabil."</p> <p>"Varírové. Velice nebezpeční lidé. Jejich předkové žili v pralesích, ale postupně se seznámili s civilizací a zjistili, že se jim na ní pár věcí zamlouvá. Přesto neopustili divoký styl života. Stále žijí v kočovnických táborech, ale používají ocelové zbraně, naučili se střílet z luků, jezdit na koni a občas se oddávají rituálnímu kanibalismu. A jsou bohatí."</p> <p>"Jak to?"</p> <p>"Stali se profesionálními otrokáři."</p> <p>"Chytají bílé lidi?"</p> <p>"Ne, nejsou rasisté. V černošských královstvích na západním pobřeží prodávají bělochy a tady černochy. Vlastně to nedělají pouze Varírové, ale celá desítka menších kmenů. Varírové se specializují na luxusní obchod. Na dcery šlechticů, někdy i na syny, závisí na kupcích."</p> <p>"Jak to, že toho o nich tolik víš? Nikdy předtím jsem o nich neslyšela."</p> <p>"Hodně čtu."</p> <p>Pochybovačně se na mě podívala.</p> <p>"Čteš? Myslela jsem, že muži tvého druhu číst neumějí. Spíše bych řekla, že jsi s nimi nějakou dobu spolupracoval."</p> <p>"Studoval jsem na univerzitě a téměř jsem ji i dokončil."</p> <p>"A proč jsi odešel?"</p> <p>Možná se ptala jenom tak, ale možná vyzvídala. U malých šlechtičen člověk nikdy neví, jejich výchova se často ubírá nečekanými stezkami. V žádném případě jsem nemínil přivést někoho na stopu mé rodiny.</p> <p>"Začala mě pálit půda pod nohama."</p> <p>"Skutečně mě zavedeš domů?"</p> <p>Její myšlenky těkaly jako motýli z květiny na květinu. Nespouštěla ze mě oči a přestože byla jen malá holka, věřím, že by poznala, kdybych lhal.</p> <p>"Dívej se na to tak, že tě prodám zpět tvému otci."</p> <p>Přikývla a obratně sloupla z kamene první hotovou placku. Má odpověď ji uklidnila.</p> <p>"To ti odpovídá."</p> <p>Bylo jí jenom čtrnáct, ale opovržení uměla hlasem dávkovat dokonale.</p> <p>Během prvního týdne jsem zjistil, jaké tempo naši koně dlouhodobě vydrží, a řídil jsem se podle nich. Moje klisna byla vytrvalejší, ale Annemariin valach zase nesl mnohem menší váhu. Kdybych ukradl ještě jedno zvíře pro náklad, mohli jsme jet mnohem rychleji. Terén se mírně zvlnil a stromů přibylo, ale stále jsme nemuseli sesedat. Na každém pahorku jsem se ohlížel, abych zjistil, zda nemáme někoho v zádech. Dvakrát jsem spatřil daleko za námi vyplašené hejno ptáků. Možná je vyplašil dravec na lovu, možná někdo jiný. Varírové jsou pragmatici a pronásledují otroky, jen pokud se jim to vyplatí. Na druhou stranu jsem jim zabil dva bojovníky a oni patří mezi kmeny, které přímo fanaticky dodržují zákon krevní msty. Během večerů jsem si zhotovil javorový luk a pravidelně jsem se pokoušel ulovit něco k snědku, abychom ušetřili naše zásoby, ale příliš se mi nedařilo. Lov vyžaduje čas a klid a my jsme spěchali a já podvědomě stále myslel na černé bojovníky s rituálními jizvami na tváři. Annemari mluvila méně a méně, nakonec jsme si říkali pouze dobré ráno a dobrou noc. Jsem zvyklý cestovat sám, ale ve společnosti se rád pobavím. Nejvíce mi vadilo, že si večer přestala rozčesávat vlasy. Pokaždé se najedla a okamžitě šla spát.</p> <p>Čtvrtý den třetího týdne cesty jsem dlouho nemohl najít vhodné místo k přenocování a nakonec jsme jeli až do tmy. Utábořili jsme se u skupiny vrb nedaleko potoka. Oba jsme byli unavení, místo teplé večeře jsme sežvýkali pruh sušeného masa a šli spát. Vzbudil jsem se za svítání. Mám rád svítání. Den je ještě panensky čistý, neposkvrněný ničím, co se v něm stane. Upekl jsem placky a uvařil polévku zahuštěnou moukou, nechal vše na plochém kameni a vystoupil na nejbližší pahorek. Pokud jsem si pamatoval mapu správně, nacházela se asi čtyřicet kilometrů směrem na sever malá osada. Kdysi to bylo velké město, jehož bohatství se zakládalo na zlatých dolech. Ty už byly dávno vyčerpány, ale stále existovali hlupáci, kteří doufali, že v podzemních štolách najdou štěstí. Dnes bychom měli křižovat starou stezku, kdysi skutečnou cestu spojující sever s jihem. Pohled dolů do údolí mě překvapil. Lesostep skončila a před námi se rozkládala neprostupná linie lesa. Buď jsem se spletl, nebo tady les od té doby jednoduše vyrostl. Obojí se mi zdálo stejně pravděpodobné. Vrátil jsem se do tábora, Annemari stále spala. Snědl jsem svůj díl snídaně a vzbudil ji.</p> <p>"Musíš se pořádně najíst, dál půjdeme po svých."</p> <p>Pozorovala mě stále zachumlaná do dek. Nikdy dříve jsem si neuvědomil, jak krásné má oči. Velké a černé s nádechem do zelena.</p> <p>"Já už nemůžu."</p> <p>V prvním okamžiku jsem nechápal a teprve po chvíli mi to došlo. Dokážu uštvat koně a když jsem na cestě, většina mužů mi nestačí. Teď se mnou skoro tři týdny držela v sedle tempo čtrnáctiletá holka.</p> <p>"Opravdu nemůžeš?"</p> <p>Zavrtěla hlavou a zavřela oči. Položil jsem jí ruku na čelo. Měla ho horké a suché. V duchu jsem si nadával do hlupáků a idiotů, ale nahlas jsem neříkal nic. Byla úplně na dně. Trpěla horečkou z vyčerpání, na dotek se celá třásla.</p> <p>Vlastní chybou jsem se dostal do velkých problémů. V patách jsem měl smečku černých ďáblů a na krku malého lazara. Uvařil jsem čaj z malin a donutil ji vypít tři hrnky a sníst alespoň trochu polévky. Okamžitě usnula, střídavě drkotala zuby zimou, střídavě se jí na tváři perlil pot. Nebylo to jen vyčerpání, pravděpodobně se nakazila bahenní zimnicí nebo něčím podobným. Bez léků to měla spočítané. Rostliny, které bych mohl použít místo nich, rostly až dál na sever, tady na ně bylo ještě příliš horko a sucho.</p> <p>Do večera jsem nanosil velkou zásobu dřeva a narovnal ho kolem tábořiště do nízké zídky. Dokonce se mi podařilo ulovit i jelena. Přes noc jsem maso naudil a upekl, do zásoby jí navařil polévku. Stačil den a nemoc se jí zmocnila plnou silou, ztrácela se jako sen za svítání. Snažil jsem se na ni myslet jako na investici pětatřiceti zlatých, ale moc mi to nešlo. Nebudil jsem ji. Napsal jsem vzkaz na kus pergamenu, připíchl ho na klacek a s východem slunce jsem vyrazil na cestu. Klisna si odpočinula a nemusel jsem ji ani příliš pobízet. Valacha jsem vedl za sebou. Poprvé jsem koně vystřídal po hodině, potom po půlhodině a nakonec každou chvíli, podle toho, jak potřebovali. Štval jsem je do úmoru. Bezmocný člověk je v divočině snadnou kořistí dravců a tady žil nespočet pum, medvědů a vlků. Po poledni jsem dorazil do osady.</p> <p>Ruiny původního města se nacházely ještě o pár kilometrů dál, ale dnes se lidé usídlili přímo v dolech mezi těžními jámami a hromadami vyvezené horniny. Ulice neexistovaly, pouze vyšlapané cesty mezi dřevěnými chatrčemi, které často byly jen krytem nad dírou do země. Všude se povalovaly rozbité připomínky někdejší velké zlaté horečky. Drtiče rudy, vymývací žlaby, tavné jámy. Odněkud se nesl žalostný skřípot rumpálu, ale jinak byla osada tichá. Buď byli všichni pod zemí, nebo mrtví. Uprostřed cesty jsem našel sedět starého chlapíka. Mohlo mu být osmdesát, ale možná také čtyřicet, protože chlast zničí člověka rychle. Mezi koleny držel láhev s hrdlem zalitým voskem, z druhé otevřené si přihýbal.</p> <p>"Hledám doktora, ranhojiče, někoho, kdo se vyzná v nemocech, nebo má alespoň sklad léků."</p> <p>Napil se, krkl si, zvrátil hlavu vzhůru, podíval se na mě.</p> <p>"Takhle něco k pití by nebylo?"</p> <p>Mluvil stejně, jako vypadal, ústa měl plná zkažených zubů a zápach se donesl až ke mně.</p> <p>"Pokud mi rychle neodpovíš, zatančí ti na hlavě okovaná kopyta a přijdeš přitom i o ty flašky."</p> <p>Na okamžik se skutečně lekl.</p> <p>"Tamten dům, bydlí v něm Dubbony. Byl to doktor, kdysi."</p> <p>Mávl rukou k nejlepšímu domu široko daleko, čert ví proč se přitom pobaveně zašklebil...</p> <p>"Kdysi," zopakoval.</p> <p>Potom si na uklidněnou dal dlouhý lok a vypadal stejně spokojeně jako předtím.</p> <p>Dům vyhlížel zpustle a opuštěně, ale lelkoval před ním muž s jedním okem zakrytým páskou a velkým samostřílem se třemi šipkami zavěšeným na popruhu přes rameno.</p> <p>"Hledám Dubbonyho, prý je lékař," obrátil jsem se na něho.</p> <p>Poškrábal se na hlavě, pohledem přelétl mé koně a výstroj, na okamžik se zastavil na rukojeti meče.</p> <p>"Jo, pane, znám ho. Najal si mě, abych mu hlídal barák, zatímco je pod zemí."</p> <p>"Lékař? Pod zemí?"</p> <p>"Dubbony už dlouho neléčí. Tady všichni, kdo můžou, těží. Každý si chce přijít na své."</p> <p>Osada mi nepřipadala jako místo, kde si někdo může přijít na své, ale kdo chce kam...</p> <p>"Ukážete mi, kde těží?"</p> <p>"Jistě, pane. Jen za sebe sjednám náhradu."</p> <p>Hlasitě zahvízdal krátkou melodii a zanedlouho se z blízkého domu vyplazil mrzák. Neměl nohy, k trupu měl přivázanou kůži a jen po rukou se šoural ulicí. Možná si tady taky chtěl přijít na své. Muž mu předal zbraň.</p> <p>"Dohoda stejná jako vždycky?"</p> <p>"Jo," odpověděl mrzák.</p> <p>Na mě se ani nepodíval.</p> <p>Držel jsem se o krok zpátky za svým průvodcem. Zdálo se mi, že město už není tak liduprázdné jako před chvílí. Sem tam se někde mihl stín, několikrát jsem za haldami hlušiny zahlédl zarostlou tvář.</p> <p>Došli jsem až k obrovské díře. Kdysi zde byla postavena celá dřevěná konstrukce držící žebříky a výtahové plošiny, ale dnes po ní zbyly jen zetlelé zbytky.</p> <p>"Tohle je Dubbonyho důl."</p> <p>"Kdy skončí?"</p> <p>"Dubbony je největší blázen široko daleko. Někdy zůstává pod zemí celý týden."</p> <p>Sklouzl jsem ze sedla.</p> <p>"Pohlídáte mi koně?"</p> <p>"Jasně, pane."</p> <p>"Mohu ho nějak najít?"</p> <p>"Sledujte vodu, pane, myslím, že si ji svedl k místu, kde teď těží."</p> <p>Skutečně, na odvrácené straně jámy stékal do hlubiny potok.</p> <p>V přístřešku jsem si vzal dvě pochodně, jednu jsem zapálil, druhou zastrčil za opasek a začal sestupovat dolů. Na mém průvodci mě znervózňovalo, že byl tak ochotný a o nic si neřekl. Neměl jsem však čas o tom příliš dlouho uvažovat, Annemari už mohla být v komatu. Nebo ji vlci roztrhali hodinu po tom, co jsem odešel. Zahnal jsem nepříjemné představy a soustředil se na sestup.</p> <p>Důl byl obrovský. Sestoupil jsem nejméně sto padesát metrů pod zem a staré žebříky stále pokračovaly kamsi do tmy. V hloubce nebylo dřevo vystaveno povětrnostním vlivům a výztuhy i celá nosná konstrukce centrální jámy vypadaly poměrně zachovale. Staří inženýři a konstruktéři uměli víc než my dnes. Potok byl soustavou žlabů sveden do štoly, odkud se ozýval tlumený zvuk. Pochodeň dohořela, musel jsem zapálit druhou. Představa cesty zpátky bez světla mě nelákala, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Opatrně jsem se kradl vpřed. Hluk sílil, po sto metrech se změnil v ohlušující skřípot a praskot, v dálce před sebou jsem zahlédl světlo. Zhasl jsem pochodeň, vlhké stěny štoly se měňavě leskly, musel jsem dávat pozor, abych soustavně nezakopával o dřevěné koleje pro důlní vozíky.</p> <p>Dubbony vytěžil na konci štoly obrovský, postupně se rozšiřující sál. Rachot způsoboval velký železný šnek, otáčející se v bronzových ložiscích, jeho ocelová vrtná hlavice se zakusovala do stěny a odlamovala kusy křemene, nasycené zlatými zrnky. Stroj byl poháněn zaklínadlem, ukrytým v železné kostce, zabudované do jeho zadní části. Šnekovým žlabem protékala voda z potoka, unášela horninu a strhávala ji do velkých drtičů, které ji se stejnoměrným bušením rozbíjely na malinká zrnka. Dubbony stál těsně u razícího čela a pozoroval stěnu.</p> <p>"Hej, Dubbony, potřebuji léky. Dobře vám zaplatím!" zařval jsem, ale v ohlušujícím rachotu mě neslyšel.</p> <p>Přistoupil jsem až k němu. Byl to velký chlap, skoro stejně vysoký jako já, ale o dobrých dvacet kilo těžší, ramena měl hranatá jako almara a pod kůží, šedou zažranou špínou, se vlnily obrovské svaly.</p> <p>"Dubbony," řekl jsem a poklepal mu opatrně na rameno.</p> <p>Bleskově se otočil a těžkým levým hákem mě poslal dobrých pět metrů zpátky. Zůstal jsem sedět v odtékající vodě lesknoucí se zlatými šupinami. Smířlivě jsem zvedl levou ruku dlaní k němu.</p> <p>"Dubbony, přišel jsem koupit jen nějaké léky."</p> <p>Zvedl ze země hornický špičák a přiblížil se. Oči se mu v umělém světle leskly, tvářil se klidně, jako by se nic nedělo. Vstal jsem, kámen pokrytý usazeninou pod vodou klouzal. Nesměl jsem ho zabít, potřeboval jsem lék na zimnici.</p> <p>"Dubbony, přišel jsem koupit léky! Rozumíte?"</p> <p>Nesnažil se ani poslouchat. Nonšalantně mávl levačkou a málem mě špicí zasáhl do hlavy. Couval jsem, dokud nestál ve vodě. Ohnal se po mně, uhnul jsem a naznačil výpad nožem. Pokusil se ukročit, ale podjely mu nohy a upadl. Vrhl jsem se na něj. Byl počertech silný a uměl se rvát. Kutáleli jsme se z jedné strany na druhou, železným stiskem mi drtil hrudník, několikrát mě málem chytil do zápasnického sevření. Nakonec se mi podařilo provléci předloktí pod jeho bradou a s pomocí druhé ruky ho přiškrtit. I v ohlušujícím rachotu jsem slyšel, jak chrčivě dýchá.</p> <p>"Dubbony, chci jen léky!"</p> <p>Přestože jsem ho dusil, postavil se a jako bych byl hadrový panák, vlekl mě k šneku. Současně se rukama snažil rozbít zámek kolem svého hrdla. Zapřel jsem se mu kolenem o hrudník a zabral ze všech sil. Bylo to jako pokoušet se strhnout býka holýma rukama. Namáčkl mě na hranu žlabu a medvědí silou mě tlačil dovnitř. Podařilo se mi posunout levičku o pár centimetrů a hranou zápěstí jsem našel krkavici. Jak zeslábl přítok krve do mozku, oči se mu zamžily a zvláčněl. Otočil jsem ho zády k žlabu a přinutil ho zaklonit se. Zubatý konec šroubovice se teď otáčel pár centimetrů od jeho spánků. Povolil jsem sevření, aby mě mohl vnímat.</p> <p>"Dubbony, sakra, chci léky! Jsi přece doktor, ne?"</p> <p>Řval jsem mu přímo do ucha. Teď mě konečně slyšel.</p> <p>"Už dávno nejsem doktor, těžím zlato! A nikdo mě o ně nepřipraví!"</p> <p>Pokusil se vzepřít, ale byl v příliš nevýhodné poloze. Namáčkl jsem ho ještě víc na žlab. Nepovolil, ale zaklonil se, aby získal lepší oporu, a v tom okamžiku ho zub na železném plechu zahákl za kůži na temeni. Než jsem stačil zareagovat, jeho hlava zmizela rozemleta mezi stěnou žlabu a železným šnekem. Před chvílí tu byl zdravý, možná trochu šílený chlap, teď z něj zbylo jen bezhlavé torzo. Vytřel jsem si z očí krev a položil tělo na zem. Nic se mi nedařilo, všechno šlo k čertu. Zabil jsem chlápka, který jediný mi mohl pomoci a vsadil bych se, že mí koně už nahoře nebudou. Prohrábl jsem zlatonosnou rudu. Zlaté štěpinky byly tenoučké a oproti matečné hornině lehké. Usazovaly se na povrchu. Ten hlupák nerozeznal pyrit, kočičí zlato, od skutečného. Blázen, všichni v osadě byli blázni.</p> <p>Co nejrychleji jsem vyšplhal nahoru. Sázku bych vyhrál, chlap i s koňmi byl pryč. Pravděpodobně předpokládal, že to Dubbony se mnou rychle skončí. Odhadoval jsem, že bych nebyl první. V táboře na mě čekala Annemari, nechtěl jsem proto ztrácet čas pátráním po koních. Později se mohu vrátit a vyrovnat dluhy. Protože jsem se nechtěl důvěrněji seznámit s kuší se třemi šipkami, obešel jsem osadu širokým obloukem a teprve potom se vydal po vlastní stopě pěšky. Uháněl jsem stylem stepních běžců, hodinu klus, patnáct minut svižná chůze a natahoval jsem nohy, jak nejvíce to šlo. Neměl jsem sice nic, čím bych Annemari pomohl, ale nechtěl jsem ji nechat o samotě. Možná byla dostatečně silná, aby se s nemocí vypořádala sama. Moc jsem tomu nevěřil, ale bylo to lepší, než si představovat, že už je mrtvá.</p> <p>Kolem půlnoci jsem konečně dorazil k tábořišti a kdyby mě z dálky nevaroval vyzývavý ženský smích, vpadl bych mezi ně jako hladový rosomák. Zastavil jsem se, sešel ze stezky a schoval se ve stínu keře. Po celou cestu jsem se soustředil jen na to, abych dorazil co nejrychleji. Nevšímal jsem si okolí, nesledoval stopu. Školácká chyba, doufal jsem, že se z ní budu moci v budoucnu poučit. Plížil jsem se k tábořišti. Znovu se ozval hlasitý smích.</p> <p>"Nesměj se tak, ty náno! Uslyší nás široko daleko," okřikl někdo ženu pronikavou fistulí. Jeho hlas se rozléhal ještě lépe.</p> <p>"Široko daleko nikdo není, Miku. Přiznej si, že jenom žárlíš. Žárlíš, že se téhle kočičce líbím mnohem více než ty," řekl jiný muž hlubokým a spokojeným hlasem.</p> <p>Jsou nejméně dva.</p> <p>"Žádné líbí nelíbí. Budeme pěkně losovat."</p> <p>Tři.</p> <p>Přibližoval jsem se pomalu a opatrně, pozorně jsem prohmatával cestu před sebou. V mokasínech člověk cítí pod chodidlem každou větvičku, ale v jezdeckých botách našlapuje jako slon. Stačí zlomit suchou větev a zvuk ho prozradí. Skrčil jsem se za zbytkem dřeva ze zásoby, kterou jsem nachystal pro Annemari. Naštěstí se chovali hlučně a zbytečně velký oheň praskal a hučel. Vykoukl jsem zpoza roští. Byli to čtyři muži a jedna žena. Jednooký chlápek, který mě tak ochotně připravil o koně, stál naproti za ohněm a nervózně přecházel tam a zpátky. Dva muži seděli vedle sebe a podávali si láhev, třetí s plnovousem se mačkal k dlouhovlásce, která mu po všech stránkách vycházela vstříc. Něco jí zašeptal do ucha, místo odpovědi se svádivě zasmála. Až teď jsem pochopil, že je to Annemari. S rozpuštěnými vlasy, koketně našpulenými rty a mužskou rukou kolem pasu jsem ji málem nepoznal. Ani jeden z nich se mi nelíbil, ale ten vedle ní ze všech nejméně.</p> <p>"Budeme losovat," řekl muž s pronikavým hlasem.</p> <p>"Nelíbí se mi tady. Mám strach, že se vrátí," skoro vykřikl jednooký.</p> <p>Anemariin společník se natáhl po láhvi, přihnul si a poslal kořalku dál.</p> <p>"Nesmysl. Dubbony je blázen a zabil všechny, které jsme za ním dolů poslali. Zbytečně se plašíš."</p> <p>"Ne. Ten chlap vypadal jako někdo, kdo si dokáže poradit i s Dubbonym."</p> <p>Měl pravdu, ale škoda, že si to neuvědomil dřív.</p> <p>"Ty se mi fakt líbíš. Můj bejvalej starej byl takovej suchar. Mohli bysme se sbalit, vodjet do města a ve dvou vydělat ňáký prachy. Šlo by to snadno. Podívej," mumlala Annemari chlapíkovi do ucha tak, aby to slyšeli všichni ostatní. Přitom se k němu tiskla a dokonce i vsedě vlnila boky.</p> <p>Zajímalo by mě, kde se naučila takový žargon. A samozřejmě, kde se naučila to s těmi boky.</p> <p>"Budeme o ni losovat," zopakoval muž, kterému se nelíbilo, že Annemari dává jednoznačně přednost někomu jinému.</p> <p>"Mě nikdo neošulí."</p> <p>Jeho společník, se kterým se dělil o láhev, se vrávoravě zvedl.</p> <p>"Jdu ulehčit měchejři. Nechte mi zbytek kořalky a můžete se na ní vystřídat jenom ve třech. Já vo ženský nestojím."</p> <p>"Co kdybychom si odskočili?" zašeptala Annemari nahlas vousáči do ucha.</p> <p>Pomalu jsem vytáhl meč z pochvy a držel ho ve stínu, aby na něj nedopadl ani paprsek světla. Opilec se ke mně vrávoravě přibližoval a přímo za chůze si rozepínal kalhoty.</p> <p>"Zmizíme odsud," rozhodl náhle jednooký. "Pokud se dostal z dolu, určitě se sem vrátí. Nechal tady přece tu holku."</p> <p>Počkal jsem, až ho opilec vytáhne z kalhot, ale potřebu už jsem mu vykonat nedovolil. Vztyčil jsem se, sekl přes ruku zleva zespodu a zase se skrčil. Myslím, že mě ani nezaregistroval. Uťatá hlava vymrštěná čepelí doletěla vysokým obloukem až k ohni a s hluchým bouchnutím dopadla do trávy mezi ně.</p> <p>"Co to do-?" vyhrkl kdosi.</p> <p>Využil jsem jejich ohromení, přeskočil hromadu dřeva a neohrabaně sebou praštil o zem, protože jsem došlápl na prázdnou láhev v trávě. V okamžiku, kdy jsem se zvedl, zaútočil nejbližší chlap vodorovným sekem na trup. Měl postřeh. Kryl jsem odsmykem a přilepil svou čepel k jeho. Několik okamžiků klouzala ocel po oceli. Byl dobrý, ale moc pil, a to ho zpomalilo. Nedokázal zareagovat na mé odlehčení, srazil jsem mu zbraň stranou a sekl ho přes hrdlo. Bez hlesu se skácel. Rozhlédl jsem se po ostatních. Jednooký právě zvedal kuš se třemi střelami. Byla natažená. Opatrný bastard. Stál dva metry daleko za ohništěm. Nebylo v lidských silách dostat se k němu v čas. Jsem vysoký, mám dlouhé nohy a ještě delší ruce. Úkrokem jsem změnil střeh a udělal dlouhý nízký výpad přímo přes oheň. Každý učitel šermu by takový útok označil za špatný, za sebevražedný. Dosáhl jsem na něj, hrot mu pronikl na tři centimetry do hrudi. Ještě mohl vystřelit, ale místo toho se pokusil srazit čepel. Přesunul jsem váhu na špičky a přidal zbývající centimetry. Překvapeně se na mě díval, pomalu a váhavě udělal krok vpřed, kuše mu vyklouzla z prstů. Zachytil jsem ji levačkou a otočil se k poslednímu muži. V ruce držel meč, ale právě se otáčel k útěku. Bez míření jsem od boku vystřelil. Nechtěně jsem zmáčkl dvě spouště najednou. Jedna střela ho zasáhla do levé poloviny zad, druhá přerazila páteř. Byla to dobrá zbraň.</p> <p>Teprve teď jsem si uvědomil, že stále stojím v ohni a mé kalhoty hoří. Deset metrů k potoku jsem zvládl na tři skoky. Seděl jsem ve vodě celou hodinu a doufal, že popáleniny na intimních místech nebudou mít trvalé následky. Když jsem se vrátil k ohni, Annemari seděla na pokrývce, rukama si objímala kolena, vlasy měla zapletené do dvou copů. Upírala pohled do ohně a na mě se ani nepodívala.</p> <p>"Zvládla jsi to s nimi dobře. Možná bys utekla i beze mě."</p> <p>Neodpověděla. Odtáhl jsem mrtvoly daleko od tábora, aby k nám nepřilákaly mrchožrouty, na cestě zpátky jsem našel čtyři koně. Dva své a dva cizí. Uvázali je na místě, kde měli ke spásání jen šípkové keře. Zavedl jsem je na místo s bohatší pastvou. Když jsem se posadil na deku, sotva jsem pletl nohama. Únava z celého dne mě přemohla, dokonce jsem neměl ani chuť k jídlu. Opatrně, abych příliš nepodráždil spáleniny, jsem se uložil a přikryl. Oheň se zmenšil na přijatelnou velikost, rozžhavený popel příjemně hrál. Zavřel jsem oči.</p> <p>"Ty rád zabíjíš, že jo?"</p> <p>V první chvíli jsem nerozuměl.</p> <p>"Prosím?"</p> <p>"Říkám, že rád zabíjíš. Miluješ zabíjení."</p> <p>"Já? Proč myslíš?"</p> <p>"Toho posledního jsi nemusel zastřelit. Do zad. Už utíkal."</p> <p>Neuvažoval jsem o tom. Bylo to pro mě stejně přirozené jako pro hospodáře podojit každé ráno dobytek.</p> <p>"Kdybych ho nechal jít, mohl se později vrátit a zabít nás. Musel jsem to udělat. Jsem unavený a nedokázal bych držet hlídku. A i kdyby, je možné, že zítra budu potřebovat všechny síly, abychom přežili."</p> <p>Zavrtěla hlavou, v očích se jí zrcadlily plameny.</p> <p>"Ne. On by se nevrátil."</p> <p>Lehla si a podle dechu jsem poznal, že rychle usnula. Zato já jsem se náhle převaloval z boku na bok. Pozoroval jsem noční oblohu posetou hvězdami. Byly stejné jako jindy a zároveň úplně jiné. S přibližujícím se ránem vzduch chladl a snášela se rosa, ve spáleninách na vnitřní straně stehen to trochu škubalo, ale studená voda hodně pomohla. Uvažoval jsem, zda skutečně rád zabíjím. Pokoušel jsem se podívat sám na sebe bez příkras a iluzí, které si o sobě každý vytváří. Bolavé tělo jsem vnímal jako velký dřevěný špalek, který mě kotvil k zemi a nedovoloval mi, abych usnul. Mnohokrát jsem zabil a mnohokrát to určitě ještě udělám, ale vzpomněl jsem si i na okamžiky, kdy jsem nechal žít. Například otec mi byl vydán na milost a nemilost a byl to poctivý šermířský souboj. Mohl jsem ho zabít. Místo toho jsem utekl z domova a spokojil se s pomyšlením, že jsem ho zohavil a ukázal mu, že není ve všem nejlepší na světě, jak si neochvějně myslel. Ale to se stalo kdysi dávno a vzpomínky už nebolely. K ránu jsem došel k závěru, že nemiluji zabíjení. Ano, jsem k němu stvořen, to je pravda. Ošklivý se zohavenou tváří a neforemným neestetickým tělem, které je však dokonalým nástrojem k šermu, zápasu, lovu. Nejsem nejsilnější ze všech lidí, které jsem potkal, ani nejrychlejší, ani nejvytrvalejší, ani nejprohnanější, ale v celkovém souhrnu jsem ideálním zabijákem. Možná právě proto tak miluji život a udělám všechno, abych prošel co nejvíce cest, poznal co nejvíce divů a potkal co nejvíce lidí.</p> <p>Probudil jsem se až v poledne. Annemari už dávno nachystala snídani a teď připravovala oběd. Na cestě jsme jedli jen dvakrát denně, ale po včerejšku jsem se potřeboval pořádně nadlábnout. Ve tváři vypadala stále poněkud unaveně, ale vzpamatovávala se zázračně rychle. Nikdy jsem neslyšel o nikom, kdo by dokázal překonat záchvat bahenní zimnice tak snadno. Mlčela. Pomalu jsem jedl a pozoroval ji při práci. Udržovala oheň, zašívala si šaty a sušila maso do zásoby. Učila se velice lehce. Stačilo jí činnost jednou ukázat a už nepotřebovala nic vysvětlovat. Většinou pak práci vykonávala ještě lépe než já. Například její stehy. Ušil jsem v životě spoustu kazajek, košil i kalhot, ale mé stehy nikdy nevypadaly tak úhledně.</p> <p>"Znáš polohopis vašeho hrabství?" zeptal jsem se.</p> <p>"Jednou jsem viděla mapu. Dobrou mapu. Nakreslil ji Valer, jeden z otcových nejlepších mužů."</p> <p>"Můžeš ji zkusit načrtnout? Alespoň zhruba."</p> <p>Odložila jehlu a začala opáleným klackem kreslit na plochý kámen. Když skončila, měl jsem zevrubnou představu o velikosti hrabství, rozloze měst, o terénu, horách a členitosti pobřeží. Jen málo map, které jsem viděl, bylo tak podrobných.</p> <p>"Ti dva chlapi byli nebetyční hlupáci."</p> <p>"Kteří?"</p> <p>"Ti dva, od kterých jsem tě koupil."</p> <p>"Proč?"</p> <p>Ukázal jsem na mapu.</p> <p>"Každá dovednost, kterou otrok, otrokyně umí, zvyšuje jeho cenu. Začínám si myslet, že jsi byla ukradena na přímou objednávku. Někdo určitý si přál právě tebe a měl s tebou přesné úmysly."</p> <p>"Jaké?" zeptala se zvědavě.</p> <p>"Co já vím. Dcera, manželka, šéfka kartografů. Určitě něco jiného než exotická konkubína v harému."</p> <p>"A znamená to pro nás něco?"</p> <p>Ušklíbl jsem se.</p> <p>"Zaprvé - mohl bych za tebe dostat opravdu hodně peněz. Zadruhé - Varírové nás budou pronásledovat, dokud nás nedostanou, nebo dokud se nepřesvědčí, že jsme mrtví."</p> <p>Nebo dokud nebudou mrtví. Ale to už jsem neříkal nahlas.</p> <p>"A možná, že nás budou pronásledovat i kvůli poutu krevní msty. Pokud mezi nimi byli příbuzní těch dvou, které jsem zabil. Nevím, co je horší."</p> <p>Myšlenka mě znepokojila a najednou jsem neměl stání. Chtěl jsem být co nejdříve pryč.</p> <p>"Táboříme tady moc dlouho. Vyrazíme ještě dnes a půjdeme tak rychle, jak budeme moci."</p> <p>"Půjdeme?"</p> <p>"Ano. V lese jsou koně zbyteční."</p> <p>Po několika týdnech v sedle byla chůze velká změna a první den jsme urazili sotva deset kilometrů, protože jsme se oba cítili příliš unaveni. Druhý den to bylo lepší a od třetího dne jsme postupovali svižným tempem. Annemari se uzavřela do sebe a mluvila, jen když jsem se jí na něco ptal. Občas jsem ji přistihl, že mě zamyšleně pozoruje. Přestože jsem přizpůsoboval tempo jejímu zdravotnímu stavu, museli jsme spěchat a cesta ji vyčerpávala. Po týdnu se zimnice poprvé vrátila. Byl to jen slabý záchvat, ale věděl jsem, že přijdou další. Pokud to šlo, využívali jsme koryt potoků, okrajů močálů, prostě všech míst, kde stopa přetrvá jen krátce. Při přechodu kamenitých území jsme si zacházeli celé kilometry, abychom stopaře co nejvíce zmátli a zdrželi. Bylo však nepravděpodobné, že se jim dokážeme ztratit. Vytrvalí lovci se vrátí i desítky kilometrů k poslední nalezené stopě a potom pročesávají okolí v soustředných kruzích, dokud nenarazí na novou stopu. Nebyl jsem si jistý, jestli nás Varírové skutečně pronásledují, ale neustále jsem se otáčel a kontroloval si záda.</p> <p>Po čtrnácti dnech se zimnice vrátila v plné síle. Annemari byla sice odolnější než většina mužů a druhý den už dokázala vstát, ale věděl jsem, že až domů nevydrží. Zhubla, vypadala ještě více dětsky, než když jsem ji viděl poprvé. Přinutil jsem ji celý den odpočívat a sám se vydal na obhlídku. Objevil jsem druh stromů, jejichž mladé lýčí se používá jako lék proti horečce. Až do večera jsem šplhal po kmenech a připravoval odvar. Třikrát jsem přitom spadl málem, jednou doopravdy, ale naštěstí se mi nic nestalo. Dlouho do noci jsem přemýšlel o mapě. Jestliže jsme skutečně byli tam, kde jsem si myslel, dokázal bych na hranice daskského hrabství dorazit za čtrnáct dní ostrého pochodu, ale Annemari by to nepřežila. Pokud bychom uhnuli přímo na sever, měli bychom narazit na Aguinu, velkou řeku obtékající pralesní náhorní plošiny. Řeka se posléze vracela na území hrabství ze severozápadu. Jenomže tím bychom si cestu prodloužili nejméně o dalších osm set kilometrů.</p> <p>"Proč to děláš?" vyrušila mě ze zamyšlení.</p> <p>"Prosím?"</p> <p>Ležela zabalená do všech dek, které jsme měli. V obličeji jí zůstalo tak málo masa, že dobrou polovinu zabíraly velké oči.</p> <p>"Proč se tak o mě staráš?"</p> <p>Byla to hloupá otázka a rozčílila mě. Neustálé přemýšlení o varírských bojovnících, kteří nám dýchali na záda, ze mě udělalo popudlivého člověka. Na druhou stranu to bylo poprvé po šesti dnech, kdy promluvila sama od sebe. Počkal jsem, až se uklidním, a po pravdě odpověděl.</p> <p>"Protože jsem tě koupil."</p> <p>"Zaplatil jsi za mě třicet pět zlatých. Kvůli takové směšné sumě nastavuješ krk?"</p> <p>"Znal jsem spoustu takových, kteří umřeli kvůli pár stříbrňákům. A nezapomeň, že tvůj otec, pokud se dostaneme až k vám, mi zaplatí mnohem víc než pětatřicet zlatých."</p> <p>"Kupuješ si často ženy? Myslím na tržišti."</p> <p>Nedokázal jsem poznat, jestli si ze mě dělá legraci, nebo svou otázku myslí vážně. Její oči se příliš leskly horečkou. Většinou mi nevadí, když si ze mě někdo občas utahuje, ale ona se trefila přesně do černého.</p> <p>"Podle toho, kolik mám právě peněz. V poslední době jsem byl na mizině, ale pokud přežijeme, mělo by se to změnit."</p> <p>Neodpověděla, jen si mě prohlížela. Dlouhé mlčení přerušilo šustění vysoké trávy. Vyskočil jsem jako pružina, v levačce jsem držel kuši, v pravačce meč. Nedaleko od nás mezi stromy stála laň. Můj prudký pohyb ji poplašil. Stiskl jsem všechny tři spouště současně. Dvě šipky ji minuly, jedna poranila na hlavě a omráčila. Než se stačila vzpamatovat a utéci, vrhl jsem se po ní a nožem ji dorazil. Měl jsem radost. Už dva dny jsem nic neulevil a naše zásoby se značně ztenčily. Rychle jsem ji vyvrhl, stáhl, maso nařezal na kusy a začal opékat. Všiml jsem si, že se na mě Annemari dívá s odporem.</p> <p>"Je jaro. Určitě má někde mláďata," řekla, otočila se na druhou stranu a předstírala, že spí.</p> <p>Mlčel jsem, protože bych ji jinak vytřepal z dek a poslal do lesa, ať si tedy uloví něco, co nemá mláďata. Třeba starého grizzlyho. Ta holka se mi příliš snadno dostávala pod kůži, její hloupé poznámky se mě dotýkaly, až mě to samotného překvapovalo.</p> <p>Druhý den ráno jsme sbalili tábor a dali se opět na pochod. Šli jsme pomalu, drželi jsme se zvířecích stezek, kterých oproti minulým dnům přibylo. Usuzoval jsem podle toho, že se blížíme k řece. Krátce po poledni jsme narazili na malou říčku. Deset metrů široká a i bez hledání brodu bych ji přešel, aniž bych namočil výstroj. Okolo rostla spousta starých vrb, a to bylo to, co jsem potřeboval.</p> <p>"Dál poplujeme."</p> <p>Zastavila se a překvapeně se na mě podívala.</p> <p>"Kam? Na čem?"</p> <p>"Tahle říčka se vlévá do Aguiny. Postavím kanoi a poplujeme. Možná nám to bude trvat dva měsíce, možná tři, ale je teprve květen, do zimy času dost. Utečeme Varírům a ty budeš moci odpočívat. Prales je plný zvířat, hlad mít nebudeme. S trochou štěstí to můžeme dokázat."</p> <p>Otočila se, pohledem přelétla prales, říčku a zase se obrátila ke mně.</p> <p>"Ano, můžeme to dokázat."</p> <p>Doufal jsem, že tím byly naše minulé spory zažehnány. V divočině se dá přežít, jen pokud lidé spolupracují. Jestliže si dělají naschvály, dříve či později se jim něco špatného přihodí, a to je jejich konec. Vypadá to jako nesmysl, ale je to skutečnost. V mnoha cestopisech jsem četl o výpravách, které kvůli vnitřním rozbrojům ztroskotaly, a mnoho lidí mi to potvrdilo i osobně.</p> <p>Dal jsem se ihned do práce. Mluvil jsem o naší cestě, jako by to bylo zajít si do města koupit meloun, ale ve skutečnosti jsem si nebyl příliš jistý. Například jsem nikdy nestavěl kanoi z vrbové kůry. Pouze jsem viděl jednoho starce, jak to učí děti kmene. A také jsem netušil, jak ve skutečnosti tok Aguiny vypadá. Mohly na nás číhat velké peřeje, nepřekonatelné vodopády, nevěděl jsem nic o obyvatelích pralesa. Možná se před námi rozkládalo neobývané území, možná nás čekaly teritoriální války divokých kmenů. Annemari si to pravděpodobně uvědomovala, ale nezmiňovala se o tom.</p> <p>Do večera se nám podařilo svázat z proutí základ nosné kostry lodě. Před západem slunce jsem si našel pahorek a vyšplhal se na nejvyšší strom. Napodruhé jsem vybral ten správný. Přede mnou se rozkládalo nekonečné zvlněné moře. Občas se ze zelených vln vynořil pták a zase zmizel, vítr šuměl v korunách a ještě víc umocňoval dojem skutečné vodní plochy. Postupně se nad stromy objevovalo více a více černých teček pohybujících se charakteristicky houpavým letem netopýrů, šikmé paprsky nízkého slunce barvil vysoké mraky do červena. Zůstal jsem nahoře, dokud slunce nezapadlo, ale nenašel jsem nejmenší stopu po pronásledovatelích. To však neznamenalo, že tam žádní nejsou.</p> <p>Třetího dne večer jsme spustili kanoi na vodu. Nabírala vodu jako cedník a kdyby dřevo neplavalo, šla by okamžitě ke dnu. Byl jsem unavený a vzteklý. Neřekl jsem nic a šel spát. Ráno, když jsem se s novou zásobou kůry vrátil k říčce, jsem kanoi vyzdvihl na břeh a zjistil, že se většina otvorů zatáhla a do lodi už téměř neteče. Provedli jsme několik posledních oprav a úprav, zrušili tábor a vyrazili.</p> <p>První den jsme sjížděli říčku a teprve za soumraku jsme dorazili k jejímu vyústění do Aguiny. Utábořili jsme se bez ohně a k večeři sežvýkali jen pár kousků uzeného masa. Ráno nás čekalo překvapení. Na pohled byla Aguina široká řeka, ale její koryto bylo plné balvanů, ozdobených nákrčníky bílé pěny. Tekla rychlostí horské bystřiny a v hlubších místech se točily veliké víry. Napil jsem se. Voda svítila modří, voněla ledem a trnuly z ní zuby. Nádherný obraz, jen mě mrazilo v zádech při představě, že se hodlám svěřit naší chatrné lodi. Annemari byla naprosto okouzlena, zdálo se, že se nemůže dočkat, až vyrazíme. Záviděl jsem jí její dychtivost.</p> <p>Během tří měsíců jsme se pětkrát převrhli, jednou nám k utopení zbýval poslední pověstný krůček. Z původní kanoe, kterou jsme postavili, nezbyl jediný kousek a postupně jsme vyrobili plavidlo, na které bylo spolehnutí. Každý třetí den jsme odpočívali, doplňovali zásoby a opravovali výstroj. Věřil jsem, že jsme Varírům definitivně utekli, ale přesto jsem se celou dobu vláčel s kuší a opatroval ji jako oko v hlavě. Byla to nebezpečná a namáhavá cesta, ale současně nádherná. Připadal jsem si, jako bych prožíval báseň geniálního básníka. Z mého oblečení toho moc nezbylo a Annemari se musela celá obléci do kůže. Brzy se zotavila ze zimnice a zastala svůj díl práce. Ráda lovila s krátkým javorovým lukem, který jsem pro ni vyrobil, a většinou nosila víc úlovků než já. Dával jsem si pozor, abych to nedal najevo, ale každý den jsem se těšil, až si bude večer rozčesávat dlouhé vlasy. Naučila se pracovat s jehlou, nitěmi a nožem tak dobře, že jí šaty dokonale padly a vypadala jako lesní princezna. Já zůstal věrný stylu věčného trhana. Spokojil jsem se s tím, že jsem se jednou za tři dny oholil nožem.</p> <p>Seděl jsem u ohně nedaleko břehu, žvýkal maso s divokou cibulí, Annemari si našívala na límec malinké mušličky, které vylovila z vody. Řeka ztratila většinu své nadmořské výšky, ale stále to ještě nebyl líný veletok. Terén rozbíjel proud ve spoustu nezávislých ramen a člověk se musel mít na pozoru, aby vybral to správné. Toho dne jsme se už několikrát vraceli a teď jsme tábořili u řečiště, které bylo sotva patnáct metrů široké, z toho polovinu zabíraly písečné naplaveniny při krajích. Středem naštěstí protékal značný objem vody, a proto jsem doufal, že se zítra napojíme zpátky do hlavního koryta.</p> <p>"Jak uskutečníš svůj obchod?" zeptala se.</p> <p>Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykl, že začíná mluvit bez uvození přímo o tom, co se jí honí hlavou. Zabil jsem komára, který se snažil získat trochu mé krve. Poslední dva dny se jich objevovalo více a více.</p> <p>"Obchod?" řekl jsem, ale věděl jsem, co má na mysli. Její otec byl možná čestný člověk, alespoň tak o něm mluvila, ale pochyboval jsem, že bude ochoten férově vyjednávat s někým, kdo mu po půl roce přivádí zpět dceru a tvrdí, že ji zachránil. A navíc za to chce peníze a ne málo. Zatím jsem uvažoval o částce dvou tisíc zlatých. Pro něho maličkost, pro mě rok velmi pohodlného života. Za ty peníze bych si mohl pronajmout dům i s mladou hospodyní. Pronajmout? Možná i koupit. Ale ze zkušenosti jsem věděl, že po určité době mě začne pálit dobré bydlo a objevím něco, co bych rád viděl zblízka. A dům bez majitele chátrá. Na druhou stranu mě mrzela představa, že se budu muset rozloučit s Annemari. Líbila se mi její drzost, prostořekost i logika, se kterou mě občas zaháněla do úzkých. Zvykl jsem si na její společnost. Odvrátil jsem pohled od řeky a podíval se na ni. Zjistil jsem, že mě pozoruje. A zase měla ty velké vážné oči, do kterých jsem se nikdy nevydržel dívat moc dlouho. V duchu jsem zvýšil cenu na tři tisíce. Pokud mě má něco mrzet, ať mě něco jiného těší.</p> <p>"Ubytujeme se v hostinci nedaleko hlavního města, najmu poslíčka, který donese tvému otci zprávu."</p> <p>"Neuvěří ti."</p> <p>"Pokud ji sama napíšeš?"</p> <p>"Myslíš si, že mě přinutíš?" dívala se na mě s výrazem, který říkal: Rybo, zaber na háček, vytáhnu tě z vody a hodím na pánvičku, než řekneš švec. Už jsem si to vyzkoušel a nemyslel jsem, že ji mohu k něčemu nutit.</p> <p>"Možná tě o to požádám."</p> <p>Koutek úst jí zacukal, cítil jsem, že už jsem se skoro chytil a čeká mě těžká a dlouhá slovní přestřelka.</p> <p>"Nebo poprosím."</p> <p>V očích se jí zaleskl smích. Přišila poslední mušličku a ukousla šlachu, která jí sloužila místo nitě.</p> <p>"To by šlo. Jak dál?"</p> <p>"Určím místo, kam peníze doručí, a až je dostanu, pustím tě."</p> <p>"Budou na tebe číhat."</p> <p>"S tím si poradím."</p> <p>"Tak nejedná zachránce, připomíná mi to spíš únosce," poznamenala nevinně.</p> <p>"Musím dbát o svou kůži. A jako pseudoúnosce," předponu pseudo jsem zdůraznil, "za tebe dostanu víc peněz."</p> <p>"A o kolik si řekneš?" teď byla skutečně zvědavá.</p> <p>"Čtyři tisíce," zvýšil jsem cenu, i když jsem si najednou uvědomil, že mi tohle špičkování bude moc chybět a žádné peníze mi ho nevynahradí. I její rozčesávaní mi bude chybět, vůbec celá mi bude chybět.</p> <p>Usmála se.</p> <p>"To není špatné, poprvé jsi mi polichotil."</p> <p>V očích jí tančily záblesky pobavení.</p> <p>"Otec rád zaplatí. Myslím, že ty peníze potřebuješ."</p> <p>"Na co?" řekl jsem a v okamžiku, kdy jsem otázku vyslovil, jsem si uvědomil, že jsem se chytil.</p> <p>"Potřebuješ dům a hodnou ženu, která by se o tebe starala. Už nejsi žádný mladík, stárneš. Budou tě bolet kosti, nedokážeš sežvýkat tuhé maso, spaní na zemi se pro tebe stane utrpením, ozvou se staré rány..."</p> <p>Pokrčila rameny.</p> <p>"Však ty dobře víš, o čem mluvím."</p> <p>Ty malá bestie, řekl jsem v duchu a nahlas pokračoval: "Měl jsem tě nechat na tom tržišti."</p> <p>Potěšeně se zasmála.</p> <p>Ten večer jsme si oba uvědomili, že naše cesta pomalu končí. Na oslavu jsme uspořádali opulentní večeři, skládající se ze tří chodů. Jako předkrm jsme si dali pstruhy na rožni, které připravila Annemari, potom následovaly kukuřičné placky s brusinkami a houbami a nakonec jsme se dorazili dvěma pořádnými kusy dančí kýty. Po celou dobu jsme vtipkovali a dobírali si jeden druhého. Pocit, že to nejtěžší je za námi, nás oba povznášel jako sklenka dobrého vína. Věděl jsem, že podobnou chvíli už nikdy v životě nemusím zažít, a vychutnával jsem si každý okamžik. Ke spánku jsme se uložili o něco později než obvykle. Už hodně dlouho jsem se necítil tak osamělý. Ležel jsem na písčité pláži a pozoroval hvězdy. Nikdy mě to nepřestane bavit. Různobarevná studená světla na sametovém podkladě noci. Někdy si myslím, že ke mně promlouvají řečí, které nerozumím, jindy bych vsadil poslední zlatku, že to jsou jen malé lucerničky zavěšené v černi. Řeka tiše šuměla, Annemari spala, nebo se tak alespoň tvářila. Ať jsem se snažil sebevíc, mé myšlenky se vždy nakonec točily kolem ní. Čím dříve dostanu peníze, tím lépe, protože ta malá, napůl ještě dětská čarodějnice mě okouzlila a pro člověka, jako jsem já, je to ta nejhorší věc, která se mu může přihodit.</p> <p>Ráno jsem se vzbudil pozdě. Bolelo mě v zádech a opět se připomnělo zranění v boku. Před časem mě probodl jeden příliš rychlý mnich. Annemari už ulovila v řece snídani a teď opékala ryby nad ohněm. K rozhýbání ztuhlého těla je nejlepší pohyb, proto jsem překonal lenost a rozhodl se, že si zaplavu. Vykročil jsem k vodě. Kus proti proudu se vzneslo hejno čápů. Zaclonil jsem si oči před sluncem a pozoroval je. Jejich mláďata už byla odrostlá, zanedlouho se vydají na dlouhou cestu na jih. Obrátil jsem se zpátky k řece. Proud ke mně přinesl vlnu zakalené vody a osamělý závan ranního vánku náznak štiplavého pachu. Štiplavého pachu potu varírských bojovníků.</p> <p>"Annemari! Do kanoe! Honem!"</p> <p>Okamžitě rozeznala naléhavost v mém hlase, nevyptávala se, neprotestovala. Nechala oheň ohněm, chytila luk a běžela k lodi. Já za ní, v jedné ruce meč, v druhé kuši.</p> <p>"Sedni si! Roztlačím tě a naskočím."</p> <p>Letmo jsem zkontroloval břehy. Vlevo jsem zahlédl dva, vpravo jednoho. Měli zjizvené tváře a v rukou oštěpy. Na úzkém řečišti by jim neproklouzla ani kačena.</p> <p>"Zůstaň vzadu a lehni si, jsou na obou stranách."</p> <p>Hodil jsem do kanoe nůž a tlačil loď do proudu, jak nejrychleji jsem dokázal. Koutkem oka jsem zahlédl první bojovníky, vstupující na naši pláž. Rozhlédla se a rychle se položila na dno.</p> <p>"Proč to děláš?" zašeptala.</p> <p>Ležela na dně na zádech, oči měla velké a lesklé.</p> <p>"Každý rozumný muž si chrání své investice."</p> <p>Naposled jsem se opřel do kanoe a poslal ji těsně kolem mělčiny u levého břehu, současně jsem jednoruč pozvedl kuši. Kolem prolétl oštěp, ale nevšímal jsem si ho. Šipka zasvištěla vzduchem, bojovník se skácel do vody. Vzal jsem si na mušku druhého. I druhý oštěp mě minul. Báli se, aby jim Annemari neunikla, a příliš spěchali. Už ji nechtěli chytit, chtěli ji zabít. Pravděpodobně ji považovali za mou ženu a prohlásili ji za objekt krevní msty. Klekl jsem si do vody, abych jim poskytl menší cíl, nad hlavou mi proletěl šíp. Varírové jsou obecně špatní lučištníci. Stále jsem držel kuši jednoruč, protože jsem v druhé ruce svíral meč. Varír na levém břehu se napřáhl, viděl jsem, jak v poslední chvíli zaváhal a rozhodl se počkat, až loď připluje blíže. Nízké cíle na vodě se špatně zasahují a on si chtěl být jist. V okamžiku, kdy se mu svaly na ramenou napjaly, jsem ho zasáhl do hrudi. Současně vrhl oštěp muž na pravém břehu, ale minul. Vzápětí skočil do vody, ale nepředpokládal, že je hned u břehu hluboko, a hladina se nad ním zavřela.</p> <p>"Annemari! Pádluj!" zařval jsem.</p> <p>Vtom jsem dostal zásah šípem do stehna. Upadl jsem, druhý šíp mě minul. Na břehu jich bylo devět. Vsedě jsem namířil na lučištníka a vystřelil poslední šipku. Uspěchal jsem výstřel a pouze mu roztříštil luk. Rozptýlili se po břehu a čekali. Nespěchali. Smířili se s tím, že jim Annemari pro tentokrát unikla, a chtěli dostat alespoň mě. Úderem dlaně jsem zlomil šíp, který pronikl svalem skrz naskrz a překážel mi v pohybu, uchopil jsem meč oběma rukama a vyrazil jim vstříc. Chtěl jsem jich dostat co nejvíce a zlepšit tak Annemariinu šanci. Něco mě udeřilo do břicha, ale stále jsem běžel. Pak jsem zahlédl další pohyb paže s rotačním prakem a svět zmizel.</p> <p>Probudil jsem se na zemi, v hlavě mi bušilo, ze stehna těsně nad kolenem mi stále trčel opeřený konec šípu, ruce i nohy jsem měl svázané za zády. Sešněrovali mě do tak těsného kozelce, až jsem měl pocit, že má páteř musí každou chvíli prasknout. Byl jsem v bezvědomí celý den, protože se už stmívalo. Varírové seděli u ohně a vzrušeně diskutovali. Pokusil jsem se je poslouchat, ale mluvili příliš rychle a můj otřesený mozek se zatím námaze vzpouzel. Annemari jsem nikde neviděl. Buď jim unikla, nebo ji zabili, ale tomu jsem nevěřil. Pravděpodobně by ji přivedli sem. Znovu jsem se zaposlouchal do jejich hovoru. Dohadovali se, zda mě zabijí, nebo se mě pokusí prodat jako gladiátora do arény. Čtyři soudili, že jsem opravdu dobrý a že by za mě mohli dostat hodně peněz, pět mě chtělo okamžitě zabít. Mezi ně patřil i muž, který mi vyhlásil krevní mstu a nechtěl se spokojit s mým zotročením. Tvrdil, že jsem prý příliš nebezpečný, aby mě dokázali udržet v zajetí. Souhlasil jsem s ním. Nechtěl jsem umřít jako otrok a byl jsem odhodlán utéci. Během dlouhé cesty by se určitě několik příležitostí našlo. Necítil jsem k nim žádnou zlobu. Určitě to byli silní, stateční a podle svých vlastních zásad čestní muži. Museli být takoví, protože jinak by mě nedokázali stopovat přes čtvrt kontinentu. Obyčejní lumpové mají jen zřídkakdy dostatečnou houževnatost. A přestože jsem ty malé černé zabijáky svým způsobem obdivoval, dal bych všechno za polibek múzy, který by mi napověděl, jak je zabít, nebo jim alespoň utéci. Do bolestí, na které jsem si zvykl, se přidala nová. Něco mě bodalo do zad. Nejprve jsem si myslel, že si velký brouk zkouší kusadla, ale potom jsem pochopil. Někdo se mi velmi neohrabaně snažil přeřezat nožem pouta. Annemari! V duchu jsem ji proklel všemi jazyky, které jsem znal. Její hloupý pokus byl předem odsouzen k nezdaru a veškerá má námaha byla zbytečná. Varírové mají smysly jako divoká zvířata. Možná je můžete překvapit ve městě plném lidí, zvuků pachů a myšlenek, ale nikdy je nepřelstíte v divočině. Mnohokrát jsem jejich schopnosti Annemari líčil a ona se přesto vrátila! Náhle se jeden z nich zvedl a přišel mě zkontrolovat. Bezpochyby něco vytušil, možná dokázal podvědomě číst i myšlenky. Čekal jsem, kdy se sehne a vytáhne Annemari ze stínu jako rybář rybu, ale pouze mě obešel, dvakrát výrazně zavětřil a spokojený se vrátil k ohni. Až když mě Annemari několikrát bolestivě bodla do zad a hýždí, pochopil jsem, že se ukrývá v nedalekém houští a začerněný nůž připevnila na dlouhou větev. Nakonec to vzdala a nechala nůž ležet ostřím nahoru těsně za mnou. Za cenu několika hlubokých ran na předloktích a lýtkách se mi podařilo pouta přeřezat. Mezitím spor mezi Varíry dospěl k vrcholu a hádali se tak hlasitě, že jsem se odvážil zašeptat:</p> <p>"Co tady ještě děláš? Uteč!"</p> <p>Zaslechl jsem něco o investici a potom se odplazila pryč. Na okamžik jsem ucítil pach rybiny. Pravděpodobně se vyválela v bahně, kde se třeli jezdíci, a proto ji Varírové čichem neodhalili. Skutečně chytrá holka. Cvičil jsem se zápěstími i nohama a snažil se obnovit krevní oběh. Chystal jsem se utéci těsně nad ránem, až budou Varírové spát, abych dal Annemari co nejvíce času a současně získal nějaký i pro sebe. Bohužel se dohodli příliš brzy. Uplynula necelá půlhodina a zaslechl jsem od ohniště konečné slovo: Zabijeme ho.</p> <p>Zvedl se pouze jeden. V jedné ruce držel můj meč, v druhé rodový nůž. Proti ohni jsem ho viděl jen jako siluetu. Ležel jsem, jako bych byl stále svázán do kozelce, ale ve skutečnosti jsem byl napjatý jako ocelová pružina. Věděl jsem, že pokud se rozhodne skoncovat to se mnou mým vlastním mečem, nebude mi to nic platné. I letmý nemířený sek by mě polonahého pořezal natolik, že bych neměl šanci utéci. Zastavil se krok přede mnou. Viděl jsem, jak váhá. Pravděpodobně nikdy podobný meč nedržel. Zkusmo ho potěžkal a zavrtěl hlavou. Zdál se mu příliš dlouhý a neohrabaný. Naštěstí si neuvědomil, jak je čepel ostrá. Nakonec si ke mně dřepl, meč položil do trávy a levou ruku mi položil na bradu, aby nahmatal hrdlo. Jeho oči se ještě nestačily přizpůsobit tmě. Vnímal jsem dotyk jeho malé, jako kámen tvrdé dlaně, ostrý kořeněný pach potu, černá kůže se v záři ohně leskla. Palcem našel krkavici, zřejmě mě nechtěl zbytečně trápit.</p> <p>V okamžiku, kdy pozvedl nůž, jsem bleskurychle sevřel jeho paži v zápěstí, druhou rukou mu hrábl do obličeje a palcem mu vmáčkl oko až do mozku. V mžiku se změnil v hadrovou loutku. Opatrně, abych nevydal nejmenší zvuk, jsem ho položil do trávy. Přesto najednou hovor u ohně ustal a všichni se podívali mým směrem. Cítili smrt stejně jako divoká zvířata. První z nich vystartoval, v každé ruce dlouhý nůž. Sáhl jsem po meči, vztyčil se a sekl po něm. Zachránil se pádem na záda, hrot meče ho škrábl přes hruď. Okamžitě vyskočil jako kočka. Nečekal jsem a vrhl se do houštin. Po deseti skocích jsem si naběhl na větev, ve tmě neviditelnou. Dál jsem neběžel, ale postupoval dlouhými kroky, připraven v každém okamžiku zastavit nebo změnit směr. Slyšel jsem je za sebou a zdálo se mi, že se stále přibližují, ale to možná pracovaly jen mé nervy. Pokaždé, když jsem se pokusil zrychlit, mě terén nebo vegetace důrazně upozornily, že nevidím zdaleka tak dobře jako noční dravci. Několikrát jsem zaslechl bolestný výkřik ve varírštině. Potěšilo mě to.</p> <p>Nakonec jsem se zřítil do jámy po vyvráceném stromu. Nic se mi nestalo, ale vzal jsem to jako konečnou výstrahu a zůstal ležet na dně s dlaní položenou na jílci meče. Slyšel jsem je obcházet kolem, ale stačil sebemenší vánek a šustění stébel trávy přehlušilo vše ostatní. Abych zamaskoval pach vlastního těla a udělal se ještě neviditelnějším, zasypával jsem se postupně hlínou a tlejícím listím. Nutil jsem se dýchat zhluboka a pravidelně, bál jsem se, aby mě neprozradil tlukot srdce. Noc byla nekonečně dlouhá, prosycená těžkou vůní humusu a pomalým pohybem půdního hmyzu. Netrpělivě jsem čekal na chvíli, kdy se rozední. Nejprve se v temnotě objevila malá světlejší skvrna. Pochopil jsem, že je to otvor v korunách stromů, kterým vidím světlající nebe. Nesměl jsem vyrazit příliš brzy, protože bych ve tmě nedokázal utíkat, ani příliš pozdě, protože by mě mezitím mohli objevit. Začal jsem si opatrně procvičovat nehybností a ranním chladem ztuhlé svaly. Rána ve stehně pulzovala bolestí. Pravděpodobně se zanítila, ale na to budu myslet až později.</p> <p>Nedaleko zapraskala větev. Původně jsem chtěl pomalu a opatrně vylézt a nepozorovaně se odplížit, ale nervy mě zradily, nevydržel jsem další čekání. Zvedl jsem se na kolena a začal se drápat nahoru. V okamžiku, kdy jsem se hlavou dostal nad úroveň země, se zavlnilo křoví sotva tři kroky daleko. Zahrabal jsem nohama v sypkém povrchu a vyskočil z vývratu. Slyšel jsem je všude okolo sebe. Rozběhl jsem se. Najednou se přede mnou objevila přikrčená postava. Neměl jsem čas ohnat se mečem, pouze jsem ho odstrčil z cesty a pádil dál. Až po několika krocích jsem si uvědomil, že mě stačil nepříjemně pořezat na ruce.</p> <p>Zpočátku jsem utíkal tryskem a potom jsem nasadil rychlé vytrvalostní tempo. Každý dobrý běžec dokáže dlouho běžet dvěma různými rychlostmi. Drželi se za mnou. Neslyšel jsem je kvůli hluku, který jsem sám působil, ale věděl jsem, že tam jsou. Soustředil jsem se na terén. Okamžik nepozornosti mohl znamenat vyvrtnutý kotník, vyražený dech, vypíchnuté oko. Četl jsem listy popadané na zemi, odhadoval, kde se skrývají nebezpečně přeložené větve, výmoly, kameny. Věřil jsem, že je brzy setřesu. Mám dlouhé nohy a jednou jsem uštval i chlapa na koni. Po třech hodinách jsem si uvědomil, že jsou blíž, a když jsem riskoval letmé ohlédnutí, spatřil jsem černé postavy míhající se mezi stromy. Dlouhé nohy mi nebyly nic platné. Zjistil jsem, že v každém kopci se na mě o pár metrů dotáhnou. Dokázal jsem svůj náskok získat během ze svahů, ale musel jsem přitom hodně riskovat. Po poledni už jsem nedoufal, že je setřesu. Měl jsem jedinou naději, ale ta byla tak malá a šílená, že jsem se neodvažoval příliš doufat. Od hranic Daskova hrabství mě dělilo dvě stě, dvě stě padesát kilometrů a pokud jsem si pamatoval, hranici v této oblasti tvořil přítok Aguiny. Dvě stě padesát kilometrů? Byl to nesmysl, ale běžel jsem.</p> <p>Po poledni mi začaly docházet síly. Svaly ve stehnech se proměnily v ohnivý rosol, bolelo mě v kříži, myslel jsem, že každou chvíli vyzvracím plíce. Občas jsem je zahlédl nebo zaslechl. Černé siluety proplétající se pralesem. Začal jsem se sázet sám se sebou, která část těla mě zradí jako první. Tipoval jsem prostřelenou nohu.</p> <p>K večeru zrychlili. Vyždímal jsem ze sebe poslední zbytky sil a přidal také. Snažili se mě dohnat dříve, než padne noc. Často měnili tempo, pokoušeli se mi nadběhnout a zahnat mě do údolí, kterých jsme míjeli celé desítky. Naštěstí jsem narazil na vyšlapanou zvířecí stezku a držel jsem se jí, i když jsem se tím odchyloval od vytyčeného směru. Slunce zapadlo, běh se stával hazardem. Několikrát jsem si málem polámal nohy v neviditelných výmolech a propadlinách, pochroumané kotníky protestovaly, při skluzu jsem si natáhl lýtkový sval, ale stále jsem se pachtil dál. Musel jsem. Už byla skoro noc, když jsem zaslechl hluk pádu a překvapený výkřik, potom někdo vykřikl ještě jednou, ale slaběji. Zastavil jsem se a naslouchal. Ticho. Pro tento den hon skončil. Možná. Uvědomil jsem si, že ležím na zemi. Chtěl jsem se přikrýt listím a trávou, ale všiml jsem si světlého pruhu na východě. Svítalo. Noc uplynula jako jediný okamžik. Postavil jsem se. Ve ztuhlých kloubech mi skřípalo, zatínal jsem zuby, abych nekřičel bolestí, ale pohyboval jsem se. Kráčel jsem. Zaslechl jsem hluk rozhrabávaného listí. Také vstávali. Přinutil jsem se ke klusu a uvažoval, kolik síly ještě ze svého zmučeného a vyzáblého těla dokážu vyždímat.</p> <p>V poledne jsem chytil poslední dech. Nic mě nebolelo, běžel jsem lehce a pružně, sotva jsem se dotýkal země. Připadalo mi, že celý můj dosavadní život byl přípravou na tento den, na tyto okamžiky. Slunce svítilo na nebi bez mráčku, les prořídl a občas jsem ucítil závan větříku. Hlavu jsem měl jasnou a lehkou. Na horizontu se objevil val pohoří. Hory nebyly vysoké, ale tušil jsem, že dlouhé stoupání rozhodne. Přebíhal jsem rozlehlou mýtinu a když jsem se ohlédl, spatřil jsem za sebou osm mužů. Klusali v řadě za sebou, malí, černí a dokonalí. Pohybovali se úsporným způsobem šelem a v té dokonalosti bylo něco krásného.</p> <p>Terén se postupně zvedal, ubývalo vegetace i stromů, přibývalo kamenů. Neohlížel jsem se, i když jsem věděl, že se blíží. Už jsem spotřeboval veškerou energii, vnitřní sílu, zbyla ze mě jen prázdná slupka. Přestal jsem vnímat tělo a bojoval pouze s ochromující slabostí. Věděl jsem, že za horami teče hraniční řeka, ale bylo mi to jedno. Svět se změnil v nedokonalou divadelní kulisu, připadalo mi, že jsem jen vymyšlená figurka, jejíž osud určuje někdo jiný. Zdálo se mi správné, že mě dohoní a zabijí. Pokoušel jsem se najít alespoň nějaký důvod, proč bych měl běžet, proč bych se měl trápit a bojovat o život, ale žádný jsem nenacházel. Obrátil jsem se k filosofii a snažil se zjistit, zda bude lepší žít, nebo na místě zemřít. Odpověď zněla - zemřít. Ještě chvíli jsem vzdoroval a nakonec jsem se vzdal a zastavil se. Čekal jsem na ně na vrcholu dlouhého hřebene a pode mnou se otevíral daleký výhled na lesklou modrou stužku, klikatící se podél hranice lesa.</p> <p>A najednou jsem zase běžel. Něco uvnitř, až v samotné animální hlubině duše, rozhodlo za mě. Využíval jsem sklonu svahu k co nejdelším skokům, v uších mi hučelo od změny tlaku, jak jsem rychle ztrácel výšku. Byli za mnou. Malé černé skvrny na úbočí hory. Začal jsem mít halucinace. Zdálo se mi, že se stromy mění ve zvířata, kameny v lidi a všichni mě honí. Snažil jsem se jim utéci, ale bylo to marné. Najednou mi pod nohama začvachtala voda. Bořil jsem se do bahna až po kolena. Můj náskok se rychle zkrátil, opět mi dýchali na záda. Konečně jsem překonal mělký pobřežní pás a ponořil se do vody. Proud nebyl rychlý, ale stejně mě strhával. Vzdáleně jsem si uvědomoval, že někde blízko je Aguina a pokud mě proud snese až do ní, bude to můj konec. Soustředil jsem se na protější břeh, tam byla má záchrana, můj život.</p> <p>V okamžiku, kdy jsem začal polykat vodu, jsem pod nohama ucítil zem. Přebrodil jsem se dalším pásem bahna a vysokého rákosí a vstoupil do vysoké zelené trávy. O kus dál před sebou jsem mlhavě rozeznával osikový hájek. Nejistě jsem se potácel vpřed. Přežil jsem, utekl jsem jim. Necítil jsem radost, pouze jakousi úlevu, že jsem se zbavil náročné povinnosti.</p> <p>Došel jsem až k prvním stromům a otočil se. Osm mužů se právě vynořilo z rákosí. Sem nesmíte! Tady je civilizovaná země, žádný prales, křičel jsem, ale z mého hrdla vycházelo jen chroptění. Dál už jsem nemohl. Celou mysl jsem upnul k tomu, abych se dostal až sem, a když je nezastavila ani řeka, definitivně jsem se vzdal. Věděl jsem, že až přijdou, nechám se bez odporu zabít. Zlomili mě svou houževnatostí a vytrvalostí.</p> <p>Najednou jsem vycítil přítomnost dalších lidí. Z houštin se vynořili muži v uniformách, za nimi se objevili jezdci na koních. Projeli kolem mě a zůstali stát v řadě před Varíry. Ti se v mžiku rozplynuli v trávě. Přistoupil ke mně muž s důstojnickým označením na rukávu.</p> <p>"Kapitán Valer, důstojník jeho excelence, hraběte Daska," představil se.</p> <p>Byl vysoký, mohutný v ramenou a pohledný. Uniforma mu dokonale seděla.</p> <p>Místo odpovědi jsem jen zachrčel.</p> <p>"Mám rozkaz zabránit těm mužům," ukázal směrem, kde ještě před chvílí stáli Varírové, "vstoupit na naše území."</p> <p>Celý život jsem před nikým neukazoval svou slabost. Teď mi to pomohlo vyždímat ze sebe poslední zbytek síly.</p> <p>"V okamžiku, kdy se otočíte k odjezdu, potáhnou se za námi jako stín. Chtějí mě a nic je od toho neodradí."</p> <p>Musel jsem se soustředit, abych vůbec dokázal artikulovat. Vlastní hlas jsem nepoznával - jako by promluvil stařec na smrtelné posteli.</p> <p>"Potom je musím zabít," řekl suše Valer.</p> <p>Kývl na své muže a jednotka se ve volné rojnici dala do pohybu. Uprostřed pěšáci, za nimi lučištníci, po stranách jezdci.</p> <p>"Ztratíte mnoho mužů, počkejte okamžik," řekl jsem.</p> <p>Změřil si mě krátkým pohledem.</p> <p>"Co navrhujete?"</p> <p>Uvědomoval jsem si, že bych Varírům tentokrát asi unikl, ale nevěřil jsem, že by vojáci dokázali zabít všechny. A i kdyby se zachránil jen jeden, byl by ke mně vázán krevní mstou místo zemřelého druha a pronásledoval by mě až do konce. A já už jsem neměl sílu vzdorovat jejich nelidské, zvířecí houževnatosti. Stál bych proti celému kmeni, neměl bych chvíli klidu a dříve nebo později by mě dostali. Navíc tady byla ještě Annemari, kterou jsem do toho zatáhl.</p> <p>"Zkusím vyjednávat."</p> <p>Těžkým krokem jsem prošel linií vojáků a pokračoval třicet metrů před ně. Varírové mohli být kdekoliv. Vysoká tráva pro ně byla jako moře.</p> <p>"Hej!" zakřičel jsem ve varírštině. "Vyrovnejme dluhy! Každého, komu dlužím krev, vyzývám na souboj!"</p> <p>Pokud jde o souboj řešící krevní mstu, bojují podle varírských zvyků jen přímí zúčastnění. Neznal jsem však jejich příbuzenské svazky, a kdyby se všichni prohlásili za bratry mužů, které jsem zabil, nemohl bych říci ani popel a musel bych jim čelit jeden proti osmi. Nebo mohli říci, že nejsem členem kmene a nevztahují se na mě jejich zákony a nůž do zad je pro mě tak akorát. Annemari by pak zřejmě nechali na pokoji.</p> <p>Tráva se zavlnila, ze zeleně se vynořilo osm mužů. Jeden z nich, se šrámem přes nahou hruď, mávl rukou a zastavil je.</p> <p>"Já jsem Vazgův bratr! Dlužíš mi za jeho krev!"</p> <p>Jeho společníci postoupili o krok, v rukou náhle drželi nože.</p> <p>"Já jediný!"</p> <p>Na krátký okamžik jsem v jejich černých tvářích rozpoznal překvapení.</p> <p>"Tento souboj vyrovná náš dluh!"</p> <p>Před chvílí bych nedokázal pozvednout meč, ale teď jsem načerpal trochu sil a byl jsem připraven. V souboji jeden proti jednomu, meč proti noži, neměl šanci a musel to zatraceně dobře vědět. Ostatní Varírové se kolem nás rozestavili do půlkruhu. Valer pochopil, co se děje, nechal stát vojáky na jejich místech a sám přišel se třemi muži.</p> <p>Pozoroval jsem svého protivníka. Byl vyčerpaný, možná ne tolik jako já, ale dvoudenní závod se na něm podepsal. Viděl jsem mu to ve tváři, v očích, v pohybech. Mně se třásla kolena a nebyl jsem si jistý, jestli mě nohy v poslední chvíli nezradí. Zjizvenec ze mě nespouštěl oči, zjevně mě odhadoval. Byl o půl metru menší než já a o dobrých čtyřicet kilo lehčí, ale přesto jsem na něm neobjevil nejmenší stopu strachu.</p> <p>"Nikdy jsem nepotkal bílého člověka, jako jsi ty. Možná nejsi člověk, ale vlk. Možná máš jen špatnou barvu kůže, ale na černého z džungle jsi zase moc velký."</p> <p>Mlčel jsem. Netušil jsem, kam svým proslovem míří. Líbil se mi. Byl odvážný a hrdý, ale věděl jsem, že udělám všechno, abych ho zabil a sám přežil. Bude-li to nutné, prokousnu mu hrdlo, vyškrábu oči, rozdrtím varlata.</p> <p>"Byl bych hrdý, kdybych měl takového muže v rodě," řekl důrazně.</p> <p>Rozsvítilo se mi.</p> <p>"I já bych považoval za čest, mít bratra, jako jsi ty. Vytrvalého jako vlk, silného jako puma, mazanějšího než liška."</p> <p>Jizvy v jeho tváři se pohnuly, pochopil jsem, že se směje. Řízl se do předloktí a podal mi nůž. Napodobil jsem ho, naše krev se smísila ve starém rituálu. Stali jsme se pokrevními bratry a mezi příbuznými se krvavé vendety nedrží.</p> <p>"Vždycky tě poznám," řekl a najednou jsem věděl, že já jeho taky.</p> <p>Přikývl jsem. Bez dalších slov se otočili a zmizeli v rákosí, jako by tu nikdy nebyli.</p> <p>Bez varování se mi podlomila kolena. Ležel jsem na zemi a nezadržitelně jsem usínal.</p> <p>Stál jsem na terase a opíral se o kamenné zábradlí. Hlazená žula na dotyk studila. Hodinu po půlnoci ve městě svítilo pár posledních světel. Přede mnou na čtecím stojanu ležela kniha, na servírovacím stolku stála číše vína. Bylo to výborné víno, vonělo létem a oříšky. Už jsem byl Daskovým hostem čtyři týdny, z toho tři jsem strávil v posteli ve společnosti lékařů a ranhojičů. Podle toho, jak se o mě starali, jsem byl váženým hostem, téměř by se dalo říci rodinným přítelem. Postupně jsem se dozvěděl, jak se to stalo, že na mě na hranicích čekali vojáci. Poté, co mi Annemari přeřezala pouta, se vrátila zpátky k řece a pádlovala noc a den jako o závod. Naštěstí pro mě potkala vojenský oddíl, který právě kontroloval pohraničí hrabství. Důstojníci ji poznali, kupodivu ji i poslechli, a obsadili hranici přesně podle jejích pokynů, čímž mi zachránili krk. Skutečně skvělé děvče.</p> <p>Na terasu přišel sloužící a zeptal se, zda něco nepotřebuji. Poslal jsem ho spát. Věděl jsem, že na stole ve studijním salónku nechá plnou láhev a něco dobrého k zakousnutí. Nechtělo se mi do postele, vychutnával jsem okamžiky pohody a luxusu. Potřeboval jsem to. Annemari jsem viděl jen jednou, před třemi dny při oficiální recepci. V dokonalých šatech ověšená šperky ničím nepřipomínala holku, kterou jsem znal. Potom jsem si dával pozor, abych ji nikde nepotkal. Dnes jsem od ní dostal dopis, ale neotevřel jsem ho.</p> <p>Vycítil jsem, že na terasu někdo vchází, drive, než jsem ho uviděl nebo uslyšel. Varírové mě poznamenali na celý život, donutili mě sáhnout až na dno, až tam, kde jsem si myslel, že není už nic. V šeru jsem poznal Daska. Na hraběte to byl překvapivě dobrý chlap. Něco přes šedesát, šedé vlasy, tvář vrásčitou, že byste na ní mohli strouhat jablka, tužší než nevydělaná kůže a rovný jako meč.</p> <p>"Nespíte?"</p> <p>"Ne, pane. Vychutnávám vaše víno a vyhlídku."</p> <p>"Vyhlídku? V noci?"</p> <p>"Ano, pane. Vyhlídku na noční nebe a spící město."</p> <p>"Ano."</p> <p>Naplnil jsem sklenici, kterou tady sloužící nechal pro strýčka příhodu, a podal mu ji. Nevykládal jsem mu, že jsem Annemari koupil na trhu a chtěl mu ji zpátky prodat. Přidržel jsem se historky, že jsem v ní poznal jeho dceru a rozhodl se jí pomoci. O penězích jsem nemluvil. Potom, co mi Annemari dvakrát zachránila život, jsem ani žádné nechtěl.</p> <p>"Annemari mě požádala, abych vám předal tohle."</p> <p>Podal mi tuhý papír. Elegantním rukopisem na něm bylo napsáno: Pozítří slavím narozeniny. Patnácté narozeniny. Napsala jsem to i do dopisu, ale pro jistotu ti to připomínám. Doufám, že přijdeš.</p> <p>"Hodně mi připomíná mou ženu," řekl Dask bez souvislosti, "jako by jí z oka vypadla."</p> <p>Napil jsem se.</p> <p>"Pak se vám musí hodně stýskat."</p> <p>"Ano."</p> <p>"Annemari mi důvěřuje a nemá přede mnou žádná tajemství. Zatím."</p> <p>Začínal jsem tušit, kam starý hrabě míří.</p> <p>"Zúčastníte se oslavy?"</p> <p>Dopil jsem a zhluboka se nadechl.</p> <p>"Ne. Myslím, že je nejvyšší čas vyrazit. Chtěl bych se podívat do Dubiniónského kaňonu. Slyšel jsem, že tam jsou zříceniny starého města, vytesaného ve skalách. I ve vaší knihovně jsem o tom našel zmínku."</p> <p>Hrabě přikývl a dolil mi.</p> <p>"Myslel jsem si to. Ve stáji si vyberte, kolik koní potřebujete, stájník má pro vás připravenou výstroj. Ve dvou sedlových brašnách jsou drahokamy za čtyři tisíce zlatých, k tomu nějaké peníze na výdaje. Ve zlatě by se vám to špatně vezlo."</p> <p>"Jste praktický muž," řekl jsem.</p> <p>"Musím být."</p> <p>"Sbohem, pane," rozloučil jsem se.</p> <p>"Nashledanou."</p> <p>Vyjel jsem za svítání. Vybral jsem si tři dobré koně, na jednoho naložil potraviny, na druhého drahokamy a výstroj. Plánoval jsem, že se po cestě zastavím v Riugu, městském státě, který sousedil s Daskovým hrabstvím, a koupím tam menší farmu. Zkusím vybrat nějakého chudého, ale čestného chlapa, a pronajmu mu ji na pět let za podíl na zisku. Koně se loudali parkem, ani jsem je moc nepopoháněl. Slunce barvilo obzor, písek skřípěl pod kopyty, na listech se leskly kapky rosy. Seděl jsem v sedle zamyšleně a nevšímal si okolí. Trochu jsem sebou škubl, když se shora ozvalo: "Odjíždíš, Oškliváku?"</p> <p>Seděla na akvaduktu nad cestou oblečená v loveckých kalhotách a kožené vestě a komíhala nohama jako malá holka. Ve světle prvních slunečních paprsků se její vlasy zdály úplně rezavé, ale nikdo už o ní nemohl říci, že je malá holka. I když malá byla pořád.</p> <p>"Ošklivák? To mám být já?"</p> <p>"Pálí ti to hned poránu. Ano, jsi to ty. Nikdy jsi mi neřekl své jméno."</p> <p>Kůň se sám zastavil.</p> <p>"Ošklivák je pro mě docela dobré."</p> <p>"Jak chceš. Četl jsi můj dopis?"</p> <p>"Ne."</p> <p>"Vrať mi ho."</p> <p>"Ne."</p> <p>"Jsi všivák."</p> <p>"Ano."</p> <p>Odmlčela se. Chvíli jsem si ji prohlížel a potom raději uhnul očima.</p> <p>"Oškliváku," převalovala slovo na jazyku, jako by ho ochutnávala.</p> <p>"Počkám dva roky. Za dva roky přesně v tento den budu slavit sedmnácté narozeniny a oficiálně se při té příležitosti zasnoubím."</p> <p>"Plánuješ dlouho dopředu."</p> <p>"Já ne. To otec. Říká, že zanedlouho bude starý, a chce, abych měla manžela. Dal mi ještě dva roky."</p> <p>"Moudrý člověk. A jaké máš pro nejbližší dobu plány?"</p> <p>"Slyšels. Vyrazím do velkého světa poznat víc mladých mužů. Abych měla z čeho vybírat a nespokojila se s prvním, na kterého narazím."</p> <p>"Myslím, že to je to nejchytřejší, co může mladá dáma udělat."</p> <p>Přikývla, ale nevypadala, že by jí to bylo dvakrát po chuti.</p> <p>Díval jsem se na ni a bolestně si uvědomoval každý svůj rok. Byl jsem skoro třikrát tak starý. Kůň zafrkal a netrpělivě přešlápl. Ušklíbla se, jako by mi četla myšlenky.</p> <p>"Kde budeš dnes spát?"</p> <p>"Na cestě."</p> <p>"Stárneš, Oškliváku. Zima a vlhko ti už nesvědčí, ozvou se staré rány, nic nebude jako dřív. Tři týdny ses válel v posteli, než ses dal dohromady. Vsadím se, že před deseti lety bys byl v pořádku za týden a před dvaceti bys doktora ani nepotřeboval."</p> <p>Bestie v rouše beránčím.</p> <p>"Opravdu jsem tě měl nechat stát na tom tržišti, bylo by mi teď mnohem lépe."</p> <p>"Možná."</p> <p>Pobídl jsem koně.</p> <p>"Sbohem, Annemari."</p> <p>"Můj otec ti dal čtyři tisíce v kamenech. Ukradla jsem ti jeden malý smaragd v ceně pětatřiceti zlatých. Pamatuj, že moudří muži si své investice hlídají."</p> <p>Toho dne mě cesta netěšila. Večer jsem se zabalil do dek a vzbudil se zimou ještě před rozbřeskem. Námrazou zkřehlé listí chrastilo při každém pohybu, drkotal jsem zuby. Babí léto skončilo nečekaně náhle. Ke všemu se k ránu ještě zatáhlo a začalo drobně pršet. Když jsem se škrábal do sedla, píchlo mě ve stehně, jako by se rána zahojila teprve včera.</p> </section> </body> </FictionBook>