%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>virago</last-name></author>
<book-title>Zemlicka Zdenek - Vlcice</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>virago</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>16.8.2019</date>
<id>84205488-9ca6-4c55-9a1f-b0ab001784c1</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2007</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p>EDICE pevnost <strong>Zdeněk ŽEMLIČKA</strong></p><empty-line /><p>Copyright © 2005 Zdeněk Žemlička</p>
<p>Cover Art © 2005 Grigory Vyatkin</p>
<p>Edition © 2005 Jiří Vlček All rights are reserved</p><empty-line /><empty-line /><p>Ovečky, ovečky, kde je vlk?</p>
<p>Za horami. Co tam dělá?</p>
<p>Ovce shání. Jaké má zuby?</p>
<p>Cení je z huby. Jaké má oči?</p>
<p>Jak hvězdy v noci. Jaké má uši?</p>
<p>Pěkně mu sluší. Jaké má tlapy?</p>
<p>Jsou samé drápy. Jaký má chvost?</p>
<p>Je dlouhý dost. Jaký má hlas?</p>
<p>Že chytne nás!</p>
<p><emphasis>dětské říkadlo</emphasis></p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Zaplatí i král</strong></p>
<p>Král Marobud se zastavil na temeni kopce a rozhlédl se po okolí. Na jeho tváři se rozhostil spokojený výraz. Kam se podíval, tam se pracovalo, byly slyšet rány seker a kladiv. Hradiště, z něhož po odchodu Bojů zůstaly ubohé trosky, opět rostlo. Na většině obvodu již stály palisády, valy byly zvýšeny a příkopy prohloubeny. Ještě mnohé bylo třeba obnovit, avšak základ už byl hotov a král se dmul pýchou. Nedalo se sice předpokládat, že stavba bude dokončena do zimy, ale již teď by opevnění šlo uhájit před vpádem.</p>
<p>„Co tomu říkáš, Katvaldo?“ zeptal se Marobud. „Myslím, že to pokračuje dobře. Celé toto území bude nyní naše. Dobyli jsme ho a tady zůstaneme. Nikdo nás odtud nevyžene, ani mocný Řím.“</p>
<p>Mladý dvacetiletý bojovník v kabátci z vlčích kožešin pokrčil rameny a starostlivě pohlédl k jihu. Zdálo se, že jistotu vládce nesdílí. Jeho těkavý pohled svědčil o skrytých obavách. Nervózně se hryzl do rtu a cosi šeptal.</p>
<p>„Jestli se ubráníme proti Římu, není jisté,“ řekl po chvíli. „Já bych raději Římany nedráždil. Ty je znáš, králi, byl jsi jejich zajatcem. Jsou schopni postavit vojsko, o jakém se nám nesnilo. Už mnozí se pokoušeli jejich říši zničit a neuspěli. Co zbylo z Bojů, kteří pronikali na jih? Řím je tu dál a na Danuviu stojí jeho tábory.“</p>
<p>,,Pravda,“ kývl Marobud. „A nemíním je popuzovat. Pohleď na okolní země, kolik je tam kmenů a každý má svého vládce a prosazuje vlastní zájmy. Na východě Kvádové, severně od nich Lugiové, na severozápad od nás Hermundurové a další. Kolik je tam králů? Ale Římané mají jednoho vládce. Není se co divit, že nás porážejí. Musíme se spojit, Katvaldo, a pak se můžeme postavit i jejich legiím. Ale na to musíme mít jen jednoho krále.“</p>
<p>Mladý bojovník mlčel. Tušil, jaká touha drásá Marobudovo nitro a znal jeho sny. Sám je však nechápal. Někdy jej fascinovaly, jindy mu připadaly velikášské. A leckdy si nebyl jist, o čem vlastně jsou, zda o jednotě a svobodě nebo o moci a slávě. O jednom však nepochyboval: když Marobud hovořil o králi – sjednotiteli, představoval si sebe, ne jiného. Katvalda tedy mlčel, zato druhý králův průvodce Vitichis nadšeně přikyvoval. Mladík ho neměl rád. I nyní se zatvářil kysele, neboť Vitichisovo pochlebování nesnášel.</p>
<p>Obcházeli hradby. Na západě byly nejnižší, neboť se vypínaly nad údolím Divoké řeky a pod nimi zely prudké srázy. Severovýchodní hradba ovládala hluboko zaříznuté údolí potoka. Ani zde nemusely být palisády vysoké, útok odtud byl téměř nemožný. Údolí bylo příčně přehrazeno dalšími valy, které se vinuly po úbočí kopce. Bylo to vlastně dvojhradiště, avšak jeho lépe opevněné centrum se rozkládalo na jižním vrcholku.</p>
<p>Předhradí na jihovýchodě chránil dvojitý násep. Na obou místech probíhal čilý stavební ruch. Vyrostly tu krámky kupců a řemeslnické dílny, dvorce a krčmy, kde bylo možno se nejen najíst a napít, ale také se pobavit s lehkými ženami nebo si zahrát v kostky. Předhradí i podhradí, to byl svět plný pohybu, zmatku, hádek a rvaček, lišící se od spořádaných poměrů na samotném hradišti.</p>
<p>Kroky krále a družiníků zamířily do předhradí, do křivolakých uliček mezi sruby, chýšemi a nevzhlednými boudami ze dřeva a rákosu, kde to čpělo pivem, zvratky a výkaly. Všude byla vrstva bláta, splašků a dobytčího trusu. Do uší zaléhal řev trhovců, nadávky i oplzlý smích prodejných žen, křik dětí, bučení krav a bekot ovcí.</p>
<p>Vitichis se tvářil znechuceně, avšak Katvalda sem chodíval s přáteli z královské družiny pít do jedné krčmy, a tak byl ve svém živlu. Zdejší lidé jej dobře znali, zatímco Marobuda poznal málokdo a Vitichise nikdo. Na svahu nad potokem byla řada kupeckých a řemeslnických stavení, zvonila tu kladiva kovářů a do nosu pronikal štiplavý pach kouře.</p>
<p>„Co tady vůbec děláme, králi?“ zeptal se mračící se Vitichis.</p>
<p>„Tady nic,“ odvětil Marobud. „Půjdeme do údolí. Vidíš tamtu chatrč na protějším svahu? Já vím, je napůl skrytá v křoví a je odtud sotva vidět, ale když pořádně napneš zrak… bydlí tam bójská vědma. Chci ji navštívit. Prý umí předpovídat budoucnost.“</p>
<p>„Nezačínej si s ní nic, králi,“ vložil se do hovoru Katvalda.</p>
<p>„A proč ne?“ zasmál se Marobud. „Co je na tom špatného znát svůj osud?“</p>
<p>Mladík pokrčil rameny.</p>
<p>„No… povídá se ledacos. Vědma je to dobrá, ale mnozí říkají, že je čarodějnice. A prý nenávidí Markomany.“</p>
<p>„Vědmy jsou všechny stejné,“ mávl rukou král. „Za odměnu věští každému, ať je přítel nebo nepřítel. Vědmy nemají národ ani vlast a koneckonců ani boha. V Římě jsem jich pár poznal a pokud vím, jejich náboženstvím je čistá hamižnost. Zaplať a dozvíš se vše, co potřebuješ a chceš.“</p>
<p>„A někdy i to, co nechceš,“ dodal temně Katvalda, ale následoval svého pána.</p>
<p>Šli zvolna. Zrovna míjeli kožešnický krámek, když se Marobud zarazil. Jeho šedé oči se vpily do ženské postavy sedící na pařezu. Družiníci zpočátku nechápali, co krále tak zaujalo, dokud si neznámou neprohlédli pořádně. Každého mátla její plandavá konopná košile. Teprve druhým pohledem člověk zjistil, že žena je neobyčejně krásná. Katvaldovi se z toho až tajil dech a cosi se mu vzpříčilo v krku.</p>
<p>Její tmavé vlasy barvy kaštanu jí splývaly na ramena jako lesklý vodopád a rámovaly úbělový obličej. Lícní kosti byly výrazné, avšak ne vysedlé, nos malý a ústa plná a smyslná. Největší pozornost budily šedozelené oči s nezvykle dlouhými řasami. Její tělo bylo sice skryto v neforemném oděvu, ale každý si mohl domyslet, že musí být úžasné. Ostatně výrazná ňadra žena utajit nemohla.</p>
<p>Marobud hleděl jako uhranutý. Králova neschopnost sebeovládání byla tak očividná, že to v Katvaldovi budilo odpor. Povzdechl si. Králova nenasytnost a nezřízená touha po všem, co působí požitek, mocí počínaje, bohatstvím pokračuje a rozkoší konče, jej může přivést do zkázy.</p>
<p>Mladíkovou myslí se mihnul obraz Baseny. Králova žena. Královna? Spíš odkopnutá souložnice, po níž neštěkne ani pes. Katvalda se jí v poslední době vyhýbal. Tedy od té chvíle, co se mu rozvzlykala na rameni. To, že s ní Marobud nespí a nestoudně vyvádí se služkami a děvkami, neznamená, že se zřekl zákonité ženy. Snad pro něj neznamená víc než kus nábytku, ale i nábytek může být nedotknutelný.</p>
<p>Nicméně Katvalda musel uznat, že krása cizinky by pohnula i jinými muži. Král již také neváhal a přistoupil k ní. Její tvář při pohledu na vysokého svalnatého muže zůstala lhostejná, avšak právě tato nedostupnost markomanského vládce provokovala. Snad si ve své ješitnosti nepřipouštěl, že by po něm nějaká žena netoužila.</p>
<p>„Kdo jsi?“ zeptal se Marobud. „Ještě jsem tě tady neviděl. Jak se jmenuješ?“</p>
<p>„A kdo jsi ty?“ opáčila a v jejím hlase zazněl posměšný tón. Marobud se zamračil a napřímil.</p>
<p>„Jsem král. Král Markomanů.“</p>
<p>Zavrtěla hlavou a přes obličej jí přelétl úsměv, těžko říci, zda přezíravý nebo pouze pobavený. Obojí však mohlo být považováno za troufalost, tím spíše, že se nenamáhala vstát a uklonit se. Něco v jejím zjevu zatím zadržovalo Marobudův hněv a krotilo jeho přirozenou výbušnost. Žena seděla zpříma jako královna.</p>
<p>„Dobře,“ kývla. „Představil ses. Jsem Brenna, manželka lovce Bellovese. Muž uvnitř prodává kožešiny.“</p>
<p>Zdálo se, že chce rozhovor ukončit. Marobud nepochopil a neodbytně se vtíral dál. Katvalda se přistihl, že mu je stydno. Za krále. Ten se nakláněl k ženě a cosi se jí snažil pošeptat. Neodpovídala a nedávala nic najevo. Jako by neslyšela. Ta chladná lhostejnost přiváděla Marobuda pomalu k zuřivosti.</p>
<p>„Máš zvláštní jméno, ženo. Ty nejsi Markomanka?“ vložil se do hovoru Katvalda, aby zmírnil napětí.</p>
<p>„Ne,“ řekla. „Jsme Bojové.“</p>
<p>Její úsměv věnovaný mladému bojovníkovi byl přátelský, víc v něm nebylo. Král se přesto kousl do rtu. Po zvyku Římanů si holil vousy, a tak bylo vidět, jak mu tenký pramínek krve stéká po bradě až na krk. Rychle si jej setřel rukávem a uchopil Brennu za paži.</p>
<p>„Nedotýkej se mě, pane,“ sykla ostře a z očí jí vyšlehl blesk odporu. „Můj manžel…“</p>
<p>„Tvůj manžel mě nezajímá o nic víc, než chromý pes za hradbami!“ vybuchl vládce a jeho dlaň se sevřela ještě pevněji. „Jsem král a ty budeš moje, rozumíš?“</p>
<p>Prudce vstala. Marobud nikdy nepochopil, jak se to mohlo stát, ale vymanila se z jeho stisku bez nejmenší námahy. Dívala se mu přímo do očí a jeho se zmocnila podivná slabost. Couvl. Nohy se pod ním třásly a prudký tep srdce mu vháněl krev do točící se hlavy. Šátral po meči, ač vlastně nevěděl proč.</p>
<p>„Uklidni se,“ zašeptal zděšeně Katvalda. „Jsi král a nemůžeš si brát ženu násilím. Bojů je sice málo, ale nesmíme si je obrátit proti sobě. Slyšíš? Pamatuj, jsi král.“</p>
<p>Marobud se obrátil a vztekle mladíka odstrčil.</p>
<p>„Co si to dovoluješ?!“ zařval. „Chceš mě snad učit, jak mám vládnout?!“</p>
<p>Katvalda zůstal klidný. Pouze zavrtěl hlavou. Vitichis se poťouchle šklebil. Král se třásl hněvem a jeho ruka svírala rukojeť meče. Přesto jej nevytasil. Nevysvětlitelná slabost, jež ho přepadla jako stín smrti, trvala. Otočil se zpět k pařezu. Žena tam již nebyla. Potom uviděl mezi chatrčemi trojici vzdalujících se postav. Jednou z nich byla ona, druhou vysoký svalnatý muž s černými vlasy a ještě dítě, asi dvanáctiletá dívenka s kadeřemi jako havraní peří. Odcházeli, obtíženi ranci. Marobud vztekle dupnul, až se bláto rozstřílelo, a ukázal na Katvaldu.</p>
<p>„Ty,“ zachrčel. „Budeš je sledovat. Chci vědět, kde žijí.“</p>
<p>Mladý muž zavrtěl hlavou. Vzápětí se vrhl na kolena, vytasil meč a položil ho králi k nohám.</p>
<p>„Můj pane!“ vykřikl. „Dám za tebe život v boji a ty to víš, ale tohle po mně nežádej!“</p>
<p>,,Půjdu já,“ ozval se Vitichis, na tváři pohrdavý úsměšek. „Neměj mu to za zlé, pane. Je tak útlocitný. Když dovolíš, půjdu já.“</p>
<p>Zdálo se, že se Marobud pomalu uklidňuje. Katvalda dál klečel s hlavou skloněnou kzemi, ačkoliv ve Vitichisově hlase cítil výsměch. Nechtěl bojovat s králem a spíše byl zoufalý ze situace, jež nastala.</p>
<p>„Dobře!“ vyštěkl Marobud. „Utíkej za nimi a sleduj je. A ty, hlupáku, mě doprovodíš k vědmě. Vstávej a neválej se v blátě jako prašivý pes. Jsi velmož.“</p>
<p>Katvalda se zdvihl. Cítil se pokořený a probodl Vitichise nenávistným pohledem, ten však již byl na odchodu a nevšiml si toho. Ani král už poníženému družimkovi nevěnoval pozornost a dlouhými kroky rázoval do údolí. Díky jeho vysokým nohám se mu v chůzi vyrovnal málokdo, čímž nutil své služebníky, aby ho následovali poklusem. Katvalda zaskřípěl zuby a vyrazil.</p>
<p>Dým houstl a měnil barvy, převaloval se v kotoučích po místnosti a hromadil se pod stropem, kde tvořil mračno. Stařena přihodila do ohně hrst šedého prášku a kouř zmodral. Posléze nabyl fialového odstínu a nakonec se podobal krvi prýštící z čerstvé rány. Vědma mumlala nesrozumitelná zaklínadla a Katvaldovi se po zádech rozeběhli mravenci. Měl hroznou chuť utéct, ale před králem by se styděl, a tak strnule stál a civěl na bizarní patvary, jež vznikaly a zanikaly v oblaku dýmu nad jejich hlavami. Některé připomínaly znetvořené obličeje, další zase zrůdná těla neznámých živočichů. Nebo snad démonů?</p>
<p>„Už něco vidíš?“ zeptal se nedočkavě Marobud. „Jaký je můj osud?“</p>
<p>„Strpení, králi,“ zasípěla věštkyně, aniž se k němu otočila, a její vztažené prsty kreslily znamení. „Osudy malých a bezvýznamných lidí bývají snadno čitelné, ale budoucnost velkých a mocných lze spatřit jen s obtížemi.“</p>
<p>„Proč?“ zamračil se vladař.</p>
<p>Babizna se zachechtala a podobalo se to skřehotání krkavce. Její hubené paže se natáhly a rozehnaly šarlatový sloupec kouře. V té chvíli se dým podobal rozbouřené vodní hladině. Vlny se uklidnily. Na okrajích ztuhly hory a mezi vrcholky se lesklo křišťálové jezero. Katvaldovi se zatajil dech, navzdory strachu udělal krok vpřed a natáhl krk, aby lépe viděl. Až nyní vědma odpověděla na Marobudovu otázku.</p>
<p>„Protože mocnosti tmy nerady vidí, když někdo nahlíží do hlubšího tajemství. A každý, kdo to činí, musí zaplatit. Zaplatí i král,“ skuhrala stařena, hlasitě se uchechtávajíc.</p>
<p>„Jak to myslíš?“ otázal se Marobud a hlas se mu, snad úlekem, trochu zachvěl. „Ovlivní to můj život?“</p>
<p>„To ne,“ šeptala vědma a upřeně zírala na hladinu, nyní blýskavou jako zrcadlo. „Osud nelze změnit. Nejde o to, co se stane, nýbrž jak. I zemřít lze všelijak, buď se ctí nebo beze cti, ve slávě a nebo v hanbě, v hrdinském boji a stejně tak na zbabělém útěku. Nikdo neví, jak zaplatí. Jsi ochoten platit, pane?“</p>
<p>„Co když si to rozmyslím?“ otázal se poplašeně král. „Co když nechci nic vědět?“</p>
<p>„Váháš? Už je pozdě!“ vykřikla mocným hlasem stařena a zdvihla ruce nad hlavu. Šátek se jí sesmekl z temene do týla a šedivé vlasy se vyhrnuly ven jako řinoucí se popel. Oči věštkyně fanaticky plály. „Mocnosti tmy odhalily tajemství a nic už ho nemůže skrýt! Ách!“</p>
<p>„Co vidíš?!“ houkl Marobud a nedočkavě se třásl. „Mluv!“</p>
<p>„Vidím cestu slávy, moci a krvavých vítězství. Po ní jdeš ty, králi. Čeká tě mnoho vítězných bojů. Vybuduješ silnou a velikou říši, kterou nezničí ani světovládný Řím. Ale na tvé cestě leží stín. Je to stín zločinu, stín vraždy nevinných. Ach! Oheň a krev! Co jsi to učinil, králi?!“</p>
<p>Stařena si zakryla dlaněmi obličej, kolébala se a vyla. Katvalda si povšiml, že se Marobud hněvivě mračí. Sám byl spíše zděšený a v hrdle mu vyschlo.</p>
<p>„Mluv, vědmo, a přestaň tady skučet,“ zavrčel vladař. „Nezajímá mě, kolik krve to bude stát a jak skončí ti, co se mi připletou pod nohy. Mé dílo je víc, než pár lidských červů. Mluv. Jak to dopadne s mojí říší?“</p>
<p>„Padne, padne!“ křičela, svíjejíc se jako šílená. „Bude zničena dvěma bytostmi. Jednou z nich je tvůj přítel. Ten, komu důvěřuješ, ale pojmeš ho v nenávist. Odkopnutý pes se stane vlkem. A pak ještě jeden tvor. Tvou zkázou bude žena – nežena, člověk – nečlověk, zvíře – nezvíře.“</p>
<p>„Co to znamená? Co je to za bláznivá slova?“</p>
<p>„Jen říkám, co vidím a slyším. Nemohu jít dál, než mi mocnosti tmy dovolí. Jsou tajemství, jež nelze vyjevit. Jak povídám: žena –nežena, člověk – nečlověk a zvíře – nezvíře, to je vše, co mohu sdělit. Je to dost, abys pochopil včas a činil, co je správné. Avšak mnohé věci zaslepují oči a zacpávají uši před radou rozumu. Věz, že jednoho dne to pochopíš, ale pak už může být pozdě. Svůj osud nikdo nedokáže změnit jen proto, že je vladař. Pamatuj, králi, že jsou bytosti mocnější, než ty. Ony rozhodly a já jen poslouchám.“</p>
<p>V chatrči nastalo tíživé ticho. Kouř se rozplýval, když předtím zrůžověl. Marobudovy prsty se křečovitě zatínaly do dřevěného sloupku. Hlavu měl svěšenou a skřípal zuby, ale jinak žádné pohnutí nedal najevo. Pak náhle sáhl do váčku u pasu, vytáhl odtud zlatý brakteát a hodil jej stařeně k nohám. Prudce se otočil, až se jeho tmavě modrý plášť zavlnil, a odcházel. Katvalda ho následoval, avšak ve dveřích se ohlédl na věštkyni. Z jejího kamenného výrazu se nedalo vyčíst vůbec nic.</p>
<p>Místnost, v níž Marobud seděl, byla temná. Na stole hořela svíce, která čadila a prskala. V koutech se usadily stíny, chvějící se jako přízraky démonů, a stěny ozářené mihotavým světlem působily tísnivě. Venku za okny skučel studený vítr a na střeše bubnoval jednotvárnou píseň déšť.</p>
<p>Zdrojem královy zádumčivosti však nebylo okolí, nýbrž jiné věci. První z nich byla nepříjemná vzpomínka na dnešní věštbu, druhou skutečnost, že se Vitichis ještě nevrátil. Obraz nádherné ženy Marobuda spaloval jako výheň. Jakže se jmenuje? Brenna. Překrásné jméno. Ona celá je překrásná. A odmítla. Jeho! Krále!</p>
<p>Nepříčetně zařval a udeřil pěstí do stolu, až masivní deska zapraštěla. Doširoka rozevřené oči těkaly po místnosti, jako by hledaly něco, na čem by si šlo vybít zlost. Ona ho přece urazila. Žádná žena nemá právo jej odmítnout. Musí ji dostat, musí. Třásl se po celém těle potlačenou vášní a vztekem. Kde trčí ten…</p>
<p>Dveře se rozlétly. Vešel Vitichis, jako by četl Marobudovy myšlenky. Obličej mu zářil spokojeností, i když byl unavený. Plášť měl mokrý, boty od bláta a klepal se zimou. Král ukázal na džbán medoviny. Vitichis hltavě pil, až mu tekutina prýštila koutky úst na krk. Pak džbán postavil, zpola prázdný, a otřel se rukávem.</p>
<p>„Sledoval jsem ty tři, pane,“ oznámil vesele. „Nebylo to snadné. Ten muž je lovec a kdybych se přiblížil, mohl by mě uvidět. Ne že bych se ho bál, ale třeba by potom zmizeli v houštinách a smazali by stopy. Nesměli ani tušit, že je někdo sleduje. A také to nevytušili. Mám je!“</p>
<p>Zachechtal se, znovu se napil, usedl a pokračoval:</p>
<p>„U řeky měli člun. Nešlo za nimi plout v loďce, pochopili by, že jsou sledováni. A já nevěděl, na kterém břehu Divoké žijí, ale jelikož zamířili na západní stranu, převezl jsem se přívozem. Potom jsem je sledoval po břehu. Měl jsem i kus štěstí. Kdyby pluli rychle, museli by se mi ztratit, ale chytali ryby. Teprve po poledni dorazili k místu, kde se do řeky vlévá potok. Tam člun ukryli a šli dál údolím. Je to samota. Mají tam srub. Pozoroval jsem ho, avšak blízko jsem nemohl. Nevím, jak vypadá. Ještě mají dceru, takové vyžle. Víc nevím.“</p>
<p>„Stačí,“ mávl rukou král, zjevně potěšený. „Hlavně že vím, jaká je ona. Můžeš jít. Usuš se, ať nenastydneš.“</p>
<p>Vitichis odešel. V místnosti po něm zůstal pach mokrých šatů, ale Marobud si toho nevšímal. Seděl a hlavu si zabořil do dlaní. Svíce zaprskala a zhasla. Pod okny smutně zavyl pes. Králova žena Basena se malátně převalila na lůžku a zašátrala do míst, kde ještě před několika měsíci líhával její manžel. Opět tam nebyl. Rozeštkala se a její zuby se v zoufalství zakously do medvědí kožešiny.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Udělám z té krásky mrtvolu</strong></p>
<p>Sníh padal hustě, bez ustání. Letos nezvykle brzo. Veliké mokré vločky se snášely jako chmýří, avšak na zemi bezmocně tály a měnily se ve studenou vodu, jež na cestě tvořila zvětšující se kaluže. Ty se pod nohama koní rozstřikovaly a hnědou špínou barvily okolní keře a stromy. Kromě dusotu kopyt byl les tichý a pustý. Holé větve dubů, lip a habrů se vypínaly k šedivému nebi, mokré a žalostné.</p>
<p>Katvalda se zachumlal do pláště pískové barvy, zdvihl obličej k zamračené obloze a polohlasem zaklel. Neměl rád tohle mezidobí na rozhraní podzimu a zimy. Byl to čas plískanic a mokrého sněhu, čas mlhavých dnů a chladných nocí, v nichž studené vlhko strkalo do domů svůj drzý čumák jak zmoklý pes. A už vůbec nesnášel výlety do šedivé rozplizlé krajiny. Avšak krále následovat musel.</p>
<p>Marobud jel v čele a netrpělivě pobízel grošáka do klusu. Kdyby cesta nebyla hrbolatá, určitě by jej hnal cvalem. Nedočkavost mu sálala z očí. Mladý bojovník si vzpomněl na otce, který mu od malička vtloukal do hlavy, že pravý muž musí ovládat sám sebe lépe než svého koně. I Katvaldu ta bójská žena vzrušovala, avšak nikdy by neklesl tak hluboko, aby se jí pokoušel zmocnit násilím. Kdyby souhlasila, bylo by to jiné. Mladík zastával názor, že muž, kterého manželka podvádí, si to zaslouží, ale násilí na ženách nesnášel. Měl nedobrý pocit, že napomáhá zlu už pouhou svou účastí.</p>
<p>Za králem se v sedle natřásal Vitichis a spokojený škleb jeho obličeje dráždil Katvaldu k tiché zuřivosti. Nejraději by ho srazil z koně, ale raději si nechal zajít chuť. V hlavě se mu však zahnízdila otázka, proč vládci vyznamenávají přízní křiváky a ne muže čestné. Katvalda se za čestného považoval. Měl pocit bezmocnosti. Jediné se mu podařilo. Dva družiníci, kteří je doprovázeli, neměli Vitichise v lásce. Ten to pochopitelně netušil.</p>
<p>Za zákrutem cesty se vynořil srub. Byla to solidní stavba z mohutných trámů, severní stěna z pálených cihel, stejně i komín, z něhož stoupal kouř. Takový dům si dokázal postavit málokdo.</p>
<p>Okolí připomínalo zahradu. Vydlážděná cestička od hlavní cesty ke dveřím, pečlivě přistřižené keře svídy, nádherný dub s rozložitou korunou a několik ovocných stromů. Vchod byl ve východní stěně, veřeje i dveře z dubového dřeva.</p>
<p>Jezdci zastavili a Marobud se dlouho ani nepohnul. Zevnitř zněl ženský zpěv, čistý a jasný jak horská bystřina. Katvalda začal doufat, že to na krále zapůsobí a vzdá se úmyslu zmocnit se Brenny za každou cenu. Vskutku to vypadalo, že Marobud je pohnut. Přestalo sněžit, skulinou v mracích se prodralo slunce a zlatavé paprsky ozářily dům, zahradu i pět mužů na stezce. Stará keltská píseň se nesla údolím a zřejmě probudila hlubší cit i v králi. Jediný ze skupiny, kdo zůstal chladný jak okolní krajina, byl Vitichis. A on také vše pokazil.</p>
<p>„Můj pane,“ řekl vtíravým hlasem. „Nepřišli jsme poslouchat zpěv. Tělo té ženy bude pro tebe zajímavější.“</p>
<p>Katvalda zuřil. Jednou toho dobytka zabije, tím si byl jist. Marobud popíchnutý družiníkem rázně seskočil z koně a hrnul se ke vchodu jako velká voda. Vitichis pokynul vojákům, aby zůstali venku, a sám se vydal za králem, těsně následován Katvaldou. Mladíka znovu napadlo, že je to ideální příležitost rozpoltit tomu lotrovi lebku, ale opět se k tomu neodhodlal. Věděl, že by u krále upadl do nemilosti.</p>
<p>Marobud trhnutím otevřel dveře a vstoupil. Oba družiníci také. Okenice byly zavřené a uvnitř vládlo šero, prozářené jen ohněm z kamenného krbu, v němž se na rožni opékala kančí kýta. Katvaldovi se ulevilo. Žena byla sama. Pokud se její muž nevrátí, vraždit se nebude. Stála u krbu, v ruce nádobku s tukem, a užasle zírala na trojici mužů, kteří vtrhli do domu. V jejím pohledu však nebyla ani stopa strachu, jen napětí a údiv.</p>
<p>„Vy dva. Odejděte,“ řekl stroze král.</p>
<p>Vitichis poslechl ihned. Katvalda ještě chvíli váhal, ale nakonec šel také. Znásilnění Brenny by mohl zabránit jen tehdy, kdyby se otevřeně postavil proti Marobudovi. Doufal však, že pokud se manžel vrátí, zabrání vraždě. Vitichis, jestli to bude na něm, se rozpakovat nebude a bez váhání prolije lovcovu krev. Král s Brennou osaměl.</p>
<p>„Kde je tvůj muž?“ zeptal se.</p>
<p>„Na lovu,“ odvětila a měřila si vládce hrdým pohledem. Bylo v ní cosi nezkrotného a vznešeného, ale ani to nemohlo Marobuda zadržet. Věděla to, a přece stála klidně a nevzrušeně, podobajíc se mramorové soše.</p>
<p>„Vrátí se brzy,“ dodala po chvíli.</p>
<p>„Tak se modli, aby se dnes vrátil pozdě. Jinak ho moji bojovníci zabijí. Chci tě, rozumíš? Radím ti, abys mi byla po vůli, pak z toho možná budeš mít i potěšení.“</p>
<p>„Ne,“ řekla a zavrtěla hlavou. Nic víc, jen jediné slůvko, vyřčené s ledovým klidem.</p>
<p>„Jsem král,“ zavrčel.</p>
<p>Neudělalo to na ni žádný dojem.</p>
<p>„Já jsem také z rodu králů, Marobude. Stejně tak Belloves. Naše rody jsou starší než tvůj. Tvá urozenost je proti naší pouhým stínem. Naši otcové se odívali zlatem a bojovali proti Římu v době, kdy tví předkové vedli mezi sebou ubohé barbarské války. I v této zemi jsme sídlili po mnoho staletí a vybudovali jsme valy, na nichž ty teď stavíš palisády. Myslíš, že jsi vešel do domu prostého lovce? Ne, vešel jsi do domu krále. Kdybys sem vstoupil jako host, byl bys vítán chlebem a solí a bohatě pohoštěn. Ty jsi však dovnitř vtrhnul jako lupič a vrah, a tak si nezasloužíš, aby tě královna Brenna přivítala. A teď… odejdi!“</p>
<p>Poslední slovo znělo jako prásknutí bičem a ženina paže ukázala velitelským gestem na dveře. Marobud vypadal zaskočeně a couvl. Ihned se však vzpamatoval. Nahrbil se a oči mu vzplály chtíčem.</p>
<p>„Stejně budeš moje!“ vykřikl a vrhl se vpřed. Brenna na poslední chvíli uskočila a hodila na zem nádobku s tukem. Sádlo se rozprsklo po podlaze, králi ujely nohy a musel se zachytit kýty na rožni, aby se nezřítil do ohně. Popálil si dlaň a zaryčel bolestí.</p>
<p>„Ty čubko!“ zařval vztekle a oči se mu blýskaly jako rubíny. Celý se třásl, těžko říci, zda hněvem, vzrušením nebo bolestí. Znovu k ní vykročil, ruce napřažené před sebou. Žena stála ve stínu, vnímal z ní pouze bílou sukni a halenu. Bledou tvář obrátila ke zdi a její tmavé vlasy splývaly se šerem.</p>
<p>„Varuji tě, králi. Nech mě.“</p>
<p>Její hlas zhrubl a zněl hrozivě. Nedbal na to a octl se téměř u ní. Natáhl paži a jeho prsty chtivě sevřely košili na jejím rameni. Stačí trhnout a… pak se otočila. Rožeň v krbu se znenadání sesul a maso spadlo do ohně. Plameny se sykotem vyšlehly, zabouřily a vrhly narudlou zář na ženin obličej. Oči se krvavě rozhořely a v otevřené polozvířecí mordě se zaleskly dlouhé ostré tesáky. Drápatá pracka se vymrštila a silou kleští stiskla Marobudovo hrdlo. Král třeštil bulvy, neschopen vydat hlásku, pouze slabě chroptěl.</p>
<p>„Zmiz odtud! Táhni!“ zařvala ta bytost a mrštila s ním o zem tak mocně, že mu to skoro vyrazilo dech. „Nechci tě zabít! Táhni a už se tu neukazuj!“</p>
<p>Nikdy neječel jako teď. Vřískal hrůzou a potácel se ke dveřím. Lomcoval s nimi, ale nešly otevřít. Zvenčí bylo slyšet rány, jak se sem královi muži snažili dobýt. V nejvyšší úzkosti si Marobud uvědomil, že zapadla petlice, a zdvihl ji. Dovnitř vtrhl Vitichis, Katvalda i zbylí dva muži. Pohled na šílený výraz jejich pána je vyděsil.</p>
<p>„Co je?! Co se děje?!“ houkl Vitichis.</p>
<p>„Tam. Tam,“ sípěl král a ukazoval za sebe.</p>
<p>Katvalda nechápavě zavrtěl hlavou. Brenna se na něho dívala zpod dlouhých tmavých řas a stejně jako na hradišti jej obdařila milým úsměvem. Tentokrát byl i trochu koketní.</p>
<p>„Nechápu, proč křičíš, pane,“ pokrčil mladík rameny.</p>
<p>Marobud mu zaťal prsty do paže.</p>
<p>„Vlkodlak,“ zasténal chraptivě, ukazuje na ženu. „O… ona je vlk… vlkodlak!“</p>
<p>Stále vřeštěl jako pominutý. Brenna se rozesmála. Krásně. Zvonivě. Nevinně.</p>
<p>„Nesmysl,“ zabručel Katvalda. „Něco se ti zdálo, pane.“</p>
<p>„Asi šok,“ řekla žena jemným melodickým hlasem. „Král se popálil o tu kýtu. Vidíte? Shodil ji do krbu. Nebyl dost rychlý a minul mě.“</p>
<p>Byla nádherná a mladý velmož jí věřil. Úplně bezmezně. Marobud lapal po dechu a zbrunátněl.</p>
<p>„Za… zabijte ji!“ křičel hystericky. „Je… jeto vlk… vlkodlak!“ Rozčilením koktal.</p>
<p>„No dobrá,“ řekl Vitichis a vytasil meč. „Udělám z té krásky mrtvolu.“</p>
<p>V Katvaldovi se vše vzbouřilo. Byl ochoten se králi podřídit v ledasčems, ale v tomhle ne. Vražda ženy byla v jeho očích něčím tak odporným, že neváhal ani okamžik. Jediným skokem se ocitl před Vitichisem a čepel jeho zbraně se zaleskla v záři ohně. V té chvíli mu bylo úplně jedno, jaké následky to bude mít. Z jeho hlediska král a Vitichis překročili každou rozumnou mez a on byl odhodlán ke všemu.</p>
<p>„Ani krok,“ zasyčel výhružně. „Vůbec to nezkoušej, ty dobytku.“</p>
<p>„Uhni, Katvaldo! Už jsem zabil lepší, než jsi ty!“ zařval podrážděně Vitichis.</p>
<p>Mladík neuhnul. Třesk oceli byl ohlušující. Oba muži se srazili a vzájemně se zasypávali krupobitím ran, avšak ani jeden z nich nebyl schopen druhému zasadit tu rozhodující. Katvalda věděl, že jeho protivník je zkušenější šermíř, který jíž zvítězil v tuctech soubojů, ale spoléhal se na svou mrštnost a sílu. Bleskurychle uskakoval a uhýbal před Vitichisovými útoky a doufal, že starší válečník se dříve unaví. Boj se přeléval z kouta do kouta a oba soupeři nemilosrdně demolovali nábytek i veškeré vybavení. Místnost se naplnila praskotem drceného dřeva, když vzala za své židle a police, a rachotem padajícího nádobí. Hliněné hrnce se měnily v neužitečné střepy, po kterých šlapaly těžké boty rvoucích se mužů.</p>
<p>Dva zbylí vojáci stáli bezradně u dveří, nemohouce se rozhodnout, na čí stranu se přidat, a Marobud jen vztekle křičel, v obličeji rudý jak uvařený rak. Brenna využila zmatku, otevřela okenici, vylezla ven a zmizela. Další souboj se tím stal zbytečným, avšak rozlícený Vitichis se bil dál, odhodlán mladíka zabít a tím jednou provždy ukončit soupeření. Snad by se mu to i podařilo, neboť začal získávat převahu, ale jeden z družiníků nastavil jeho ráně kopí. Ostří přeseklo ratiště, ale úder byl vychýlen. Hrot meče minul Katvaldu a zasekl se do podlahy. Mladý velmož toho využil a kopl soka do hlavy. Vitichis se svalil na zem, až to zadunělo.</p>
<p>„Tak dost!“ zahřímal král, čímž zabránil Katvaldovi, aby s poraženým skoncoval. „Tohle mi zaplatíš, hlupáku! Kvůli tobě unikla!“</p>
<p>Vyřítil se ven, ale rozhlížel se marně. Ženu nikde neviděl. Vrátil se do srubu a nepříčetně začal lomcovat s Katvaldou, který se již nebránil. Se svým vladařem jednak bojovat nechtěl, jednak byl ze šarvátky unaven a neměl by naději vyhrát. Marobud ho přitiskl ke stěně a mlátil mu hlavou o trámy. Naštěstí přestal dříve, než by mladíka vážně zranil. Ten se sesul na podlahu, sténaje bolestí. Zatím se Vitichis probral. Seděl na zemi a tupě se rozhlížel. Král ještě do ležícího Katvaldy kopl, čímž z něj však zlost vyprchala úplně. „Jdeme!“ vyštěkl. „Zpátky na hradiště.“ Netrvalo dlouho a pět jezdců klusalo cestou po proudu potoka, dva notně otřesení. Když dusot kopyt dozněl, z lesní houštiny se vynořila Brenna a dívala se směrem, kam odjeli. Se zamyšleným výrazem se vracela domů. „Vaúúú!“</p>
<p>Táhlé vlčí zavytí se neslo údolím a ztratilo se kdesi v dálce. Král sebou trhl a poplašeně se rozhlédl. Vitichis se zamračil, Katvalda tomu nevěnoval pozornost. Brenna se podívala na sever. Na kopci se proti zamračené obloze rýsovala temná silueta obrovského vlka. Žena se usmála a zamávala mu.</p>
<p>Muž se vynořil z lesa a dlouhými kroky se blížil ke srubu. Byl vysoký, vyšší než král. Černé vlasy mu vlály kolem hlavy a ostře kontrastovaly s bledou podlouhlou tváří. Pod košilí se nadouvaly mohutné svaly. Brenna ho obdivně sledovala a její úsměv byl plný lásky a pýchy. Jako by nikdy neexistoval lepší chlap, jako by právě tento v sobě nosil živoucí krásu světa. Nepochybovala o tom ani na okamžik, a tak jej objala, vroucně a silně.</p>
<p>Černovlasá dívenka, která vyběhla z houštiny za ním, byla sice hubená, avšak šedozelené oči mandlového tvaru, které zdědila po matce, ji přesto činily krásnou. Brenna pustila Bellovese a dceru na uvítanou políbila.</p>
<p>,,Pojď,“ řekla manželovi. „Musím s tebou mluvit.“</p>
<p>Cítil, že mluví vážně.</p>
<p>„Stalo se něco?“ zeptal se s obavou v hlase.</p>
<p>Jen mlčky přikývla a táhla ho do srubu. Dívka je následovala, tváříc se poněkud vyplašeně. Vešli dovnitř. Bellovesův užaslý pohled těkal po spoušti, kterou tu způsobili Katvalda s Vitichisem. Roztříštěná židle, stržená police, střepy po celé místnosti, záseky po mečích. Sklouzl očima ke krbu na lesknoucí se kaluž rozlitého tuku, jenž pomalu tuhnula a vytvářela na prknech nechutný škraloup.</p>
<p>„Nic jsem neulovil… a teď ještě tohle,“ zamumlal Belloves. „Špatný den.“</p>
<p>„Ano, špatný den,“ přikývla a ukázala na spálenou kančí kýtu na stole. „A to ještě není to nejhorší.“</p>
<p>Usedli ke stolu a dívka nevrle šťourala prstem do zčernalého masa.</p>
<p>„Kroano,“ oslovila Brenna dceru. „Okrájej to, snad tam nějaké maso najdeš. Ale chvíli to bude trvat.“</p>
<p>Děvče přikývlo, vzalo lovecký tesák a pustilo se do díla. Matka dál mlčela a otec trpělivě čekal. Nikdy neměl s řečí naspěch a ani ona ne. Čas pro ně nebyl tím, čím pro lidi. Nebylo kam se hnát. Roky jim plynuly, aniž se jich jakkoliv dotkly, a nejstarší doby, jež zažili, se staly mlhavou vzpomínkou. Jejich dcera na tom byla jinak. Dosud dospívala a léta ji utvářela jako hrnčíř hlínu. Ale i u ní se to jednou zastaví či zpomalí. Uzraje, a pak… těžko říci, co bude. Staletí bez konce může přerušit jen násilná smrt.</p>
<p>„Tys tomu dala,“ zasmála se Kroana, přerušujíc ticho. „Ale třeba to bude zajímavé. Uhlí jsem ještě nejedla.“</p>
<p>„Nebuď prostořeká,“ napomenul ji otec. „Matka za to určitě nemůže. Je to tady jak po boji. Co se tu dělo? Viděl jsem údolím odjíždět pět mužů.“</p>
<p>„Byl tu král se svými chlapy. Chtěl… chtěl si mě vzít.“</p>
<p>Bellovesovi ztvrdla tvář. V nastalém tichu bylo slyšet, jak mu cvakly zuby. Kroana zabodla nůž do desky stolu a v očích se jí zablýsklo.</p>
<p>„Já ho zabiju,“ sykla. „Takhle.“</p>
<p>Čepel tesáku se do dřeva zaryla na palec hluboko a střenka se chvěla. Brenna rázně zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Stalo se něco horšího,“ pokračovala. „Chtěla jsem ho zastrašit, a tak jsem se proměnila. Viděl to jenom on. Jeden z jeho mužů mu očividně nevěřil a s jiným se kvůli tomu začal bít. Ten, který se mě zastal, se jmenoval Katvalda. Jediný z nich za něco stál. Ale ten druhý voják mě chtěl zabít. Na králův rozkaz. Využila jsem té rvačky a utekla. Ale přesto… já vím, vím, udělala jsem hloupost.“</p>
<p>Belloves chtěl možná říci právě toto, neboť otvíral ústa a po manželčině přiznání viny je zase zavřel. Kroana se naopak začala smát, až se prohýbala.</p>
<p>„Chudáček král. Na to do smrti nezapomene,“ hihňala se pobaveně. „Ale já vím, co by bylo nejlepší. Počíhat si na něho někde u cesty ááá… rrraf! Ubohý Marobud! Vlci ho roztrhali! Nepovídejte. A takový to byl chlap. Dokonce na ženské si troufal. Vidíte, vidíte, a takhle dopadl.“</p>
<p>Lítostivým hlasem napodobovala smuteční řeči lidí, pokyvujíc hlavou, jenže Belloves se zamračil.</p>
<p>„Ať tě ani nenapadne!“ vykřikla matka. „Nejsme vrazi! Kromě toho jsi ještě vlče. To by neskončilo dobře.“</p>
<p>„Vím, co uděláme,“ řekl náhle Belloves. „Odstěhujeme se do boudy. Hned zítra.“</p>
<p>„Do boudy?“ protáhla Kroana obličej. „V zimě je tam ošklivě.“ Bouda stála proti proudu říčky, pouhá chatrč ze dřeva, proutí, hlíny a došků zahloubená do země. Podlaha jen z udusané hlíny a v rohu pícka. Pak už jen postel a pár polic a háků. Přebývali tam občas v létě, v zimě ne. Kroana si dovedla představit, jaký tam bude život v plískanicích nebo vánicích. Brrr, otřásla se.</p>
<p>„Nedá se nic dělat,“ oznámil rezolutně otec. „Zítra se stěhujeme.“</p>
<p>Kroana jenom něco zamručela, vstala a zamířila ke dveřím.</p>
<p>„Kam jdeš?“ zeptala se matka. „Chci se rozloučit s Meruzalkou.“</p>
<p>„Já mám dojem, že touhle dobou už spí ve stromě,“ namítla Brenna.</p>
<p>„Třeba ještě ne,“ trvala dívka na svém.</p>
<p>„No tak běž. Ale vrať se brzo.“</p>
<p>Přikývla a vyběhla tak rychle, až za ní dlouhé černé vlasy zavířily jako mávající havraní křídlo. Matka si povzdechla a šla zavřít dveře. Belloves seděl mlčky u stolu, na němž ležela okrájena kýta, ale stejně neměl chuť. Na tváři se mu rozhostil výraz smutku. Nebyl to obyčejný smutek, spíše tichý žal nesmírně staré bytosti, vzpomínající na doby odlišné od dnešních. Myslel na slávu dávno minulých časů, které se jíž nevrátí. Zavřel oči, aby aspoň na okamžik spatřil chvějivou zář pochodní, rudé pablesky na čepelích mečů a zbroji, tváře válečníků zpité vítězstvím, a aby slyšel jejich bojové písně. Ano, býval králem. Kdysi.</p>
<p>Brenna si sedla vedle něho a vzala jeho ruku do své. Potom se rozplakala. Její muž ji něžně sevřel do náručí.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Nevíš, jaká je dneska noc?</strong></p>
<p>Katvalda vešel do krčmy a do nosu ho udeřil důvěrně známý pach piva, medoviny, spáleného tuku a nemytých těl. Uvnitř byla hlava na hlavě, k uším mu doléhal ječivý smích lehkých žen, hrubý zpěv opilců a křik. Mladý velmož si jen obtížně razil cestu ke krbu, kde u dlouhého stolu sedělo patnáct mužů z královské družiny. Když se k nim dostal, halasně ho vítali a plácali po ramenou.</p>
<p>„Pozor na hlavu,“ sykl. „Král dnes pěkně zuřil.“</p>
<p>„Už jsem slyšel!“ zahalekal jeden z chlapů. „Prý jsi porazil Vitichise! Ten dostal co proto!“</p>
<p>„To není tak docela pravda,“ odporoval mladík. „Nebýt tady Chinthily, dopadlo by to jinak. Nemám Vitichise rád, je to pěkná svině, ale šermovat umí. Málem mě dostal.“</p>
<p>Katvalda se posadil na připravenou židli a přes svoji skromnost musel snést několik dalších plácnutí.</p>
<p>„Král dělá hlouposti,“ zabručel jiný bojovník. „Ta jeho touha po ženách ho jednou přivede do záhuby.“</p>
<p>„Raději mlč,“ napomenul ho Chinthila. „I stěny mají uši.“</p>
<p>„Proč mlčet?“ remcal další. „Špatný král je horší než žádný král.“</p>
<p>U stolu zavládlo ticho. I voják, který to pronesl, zaraženě zmlknul, jako by se sám ulekl vlastní troufalosti.</p>
<p>„Neblázněte,“ ozval se Katvalda. ,Já nechci jít proti králi. Ostatně jsou i horší vladaři. Dnes jsem mu zabránil ve vraždě. Uvidíte, že se z toho do rána vyspí a zítra mi ještě bude vděčný.“</p>
<p>„Moc tomu nevěř, mladíku. Marobud snadno neodpouští. Jenom doufám, že si nevšiml, jak jsem Vitichisově meči nastavil kopí. Kdybys to nebyl ty… hm… zkrátka pro jiného bych to neudělal. Jsi přece jen můj příbuzný, i když vzdáleně, a krev není voda.“</p>
<p>Hovor se točil jak mlýnek na obilí. Stále kolem posledních událostí. Katvalda pil rychle, rychleji než jindy. Místnost se s ním trochu točila a Chinthilův hlas slyšel jako ve snu. Asi to nebylo jen medovinou, nýbrž i únavou. Potřásl hlavou, aby se trochu vzpamatoval. Pak usoudil, že dopije pohár a půjde na chvíli ven. Chladný vzduch mu pomůže.</p>
<p>„Hele, co je na tom pravdy, že ta ženská je vlkodlak?“</p>
<p>Ani nepostřehl, kdo se ho zeptal.</p>
<p>„Nesmysl,“ mávl rukou. „Viděl jsem ji. Je překrásná.“</p>
<p>„Ale můj děd říkával, že vlkodlačice jsou prý velmi hezké.“</p>
<p>Kdo to řekl? Katvalda tupě civěl před sebe na prohýbající se stůl. Jak to, že ten džbán ještě stojí, když se deska vlní? Nesmysl. Dřevo je pevné, nemůže se vlnit. Jen on je opilý. Ale přece toho v sobě tolik nemá. Ach ano, dostal pár ran do hlavy. Bude muset… co bude muset? Aha. Jít ven. Proč jsou ty myšlenky tak pomalé?</p>
<p>„Král se asi zbláznil!“ křikl někdo.</p>
<p>„Tak by bylo lepší se ho zbavit,“ šeptal jiný.</p>
<p>„Držte huby!“ okřikl Chinthila příliš smělé bojovníky. „Zbláznili jste se vy! Konec těch řečí! Žádný z nás zrádcem nebude, rozumíte? Jsme královská družina a ne tlupa zbojníků!“</p>
<p>Další rozhovor byl přerušen lomozem a řevem z jiného kouta krčmy. Dva chlapi se tam rvali jako psi. Strhli na podlahu džbán s medovinou a několik pohárů, váleli se po zemi a zasazovali si tvrdé údery pěstmi. Jiní se je pokoušeli odtrhnout, ale když dostali pár ran a kopanců, nechali toho.</p>
<p>„Ta děvka je moje!“ řval jeden z rváčů.</p>
<p>Druhý neodpověděl a přerazil mu nos. Muž zavyl bolestí a potácel se pryč, zanechávaje za sebou krvavou cestičku. Potom sebou šlehl na zem. Vítěz bez dalších cavyků uchopil ženštinu, o niž se prali, a táhl jí ven. Šla za ním, opile se hihňajíc.</p>
<p>Ke vchodu nedorazili. Dveře se rozletěly. Katvalda se právě potácivě zvedal, rozhodnut se vyvětrat. Chinthila si zhluboka přihýbal piva a v této pozici ztuhnul. Nápoj mu tekl proudem na tváře, krk a hruď. Do krčmy vtrhl dav bojovníku. Všichni drželi v rukou luky a na tětivy nacvičenými pohyby nasazovali šípy. Bleskurychle se rozmísťovali podél stěny, aniž by cokoliv řekli. Katvalda na to zíral jako na zjevení a dlouho mu trvalo, než pochopil, že všem přítomným jde o život. I jemu.</p>
<p>Středem lučištníků vběhl dovnitř Vitichis, ozbrojený dlouhým mečem. Chlap s děvkou tam stál a přihlouple čuměl, dokud mu čepel neroztříštila lebku. Mozek smíšený s krví vychrstl Vitichisovi do tváře, avšak tomu to zjevně nevadilo. S chladnokrevností zkušeného řezníka přistoupil k muži s přeraženým nosem, který stále ležel na podlaze, a vrazil mu hrot meče do hrdla. Ženština zaječela a obrátila se na útěk. Jeden z lukostřelců pustil napnutou tětivu, šíp děsivě zasvištěl a zaryl se nebožačce mezi lopatky. Upadla obličejem dolů a její tělo sebou ještě několikrát škublo v agónii.</p>
<p>„K zemi!“ vykřikl až nyní Katvalda a vrhl se na poplivanou podlahu. Kdosi na něj ve zmatku šlápl, avšak nedbal na to a zalézal pod stůl. „Střílejte!“ houkl Vitichis.</p>
<p>Tětivy zadrnčely. Vojáci vypouštěli šípy téměř bez míření do nejhustší masy těl. Krčmou se rozlehl bolestný nářek a úděsný vřískot žen. Nějaký mužský hlas sesílal na zabijáky ty nejstrašnější kletby, ale uprostřed jedné z nich ztichl a už se neozval. Dupot, lomoz a třeskot rozbíjeného nádobí, to vše se mísilo se sténáním raněných a chroptěním umírajících.</p>
<p>„Vrazi! Vrazi!“ ječela nějaká žena. „Co to…“</p>
<p>„Nasadit šípy… střílet!“</p>
<p>Vedle Katvaldy se zhroutil voják z družiny, oči vytřeštěné a v nich čirou hrůzu. Ne ze smrti, spíš z toho, že ho zabili vlastní lidé. Strach a zoufalství útočily na Katvaldovu mysl. Nechápal. Nevěřil. Doufal, že se probudí.</p>
<p>„Nasadit… střílet!“</p>
<p>Mladého bojovníka napadlo, že mnohé šípy se už musejí zarývat do mrtvol, ale nervy drásající vřískot nenechával nikoho na pochybách, že jsou tu pořád i živí. Za chvíli již nebudou. Pod stolem ke Katvaldovi podlezl Chinthila, který se zřejmě také dokázal včas přikrčit.</p>
<p>„Nasadit… střílet!“</p>
<p>Monotónní povely Vitichise. Lhostejné, jako by se jednalo o pouhé cvičení. Vzlyky. Nadávky. Dávivé zvuky. Někdo asi zvrací. Všude na zemi plno zkrvavených těl. Mnohá se ještě hýbou. Pod sousedním stolem na Katvaldu zírá žena, které z boku trčí šíp. Pod ní se po prknech rozlévá temně rudá kaluž a ženin pohled pomalu, pomaloučku vyhasíná.</p>
<p>„Pomoc! Pomoc!“ slyší něčí prosbu. Marnou.</p>
<p>„A teď tu havěť dorazte!“ zařval Vitichis.</p>
<p>„Zmiz odtud,“ zasípěl Chinthila na Katvaldu. „To je kvůli tobě, rozumíš? Chtějí zabít tebe.“</p>
<p>Mladík nevěřil. Bylo to příliš bláznivé a nebylo v tom ani za mák logiky. Kdyby chtěli jen jeho, mohli by si na něj přece někde ve tmě počíhat. Zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Nesmysl. Jde o nás všechny. To je větší účtování, než si myslíš. Ale zdá se, že jsme zbyli my dva. Ostatní…“</p>
<p>Měl pravdu. Přes desku stolu ležela hned tři bezvládná těla a dolů crčely čůrky krve. U krbu na zemi seděl voják, který se chtěl zbavit krále, prošpikovaný dvěma střelami. Jeho ruka s taseným mečem klesla do ohně, kde se opékala. Cítit bolest už nemohl. Většina bojovníků však zůstala na židlích. Ani vstát nestačili. Jejich vytřeštěné oči civěly do prázdna, tupé a bez života. Strach z Katvaldy vyprchal. Na jeho místo se dral nepříčetný vztek a zároveň touha žít, pud sebezáchovy nutící člověka bojovat i tehdy, když se vše zdá ztraceno.</p>
<p>„Lež,“ šeptal Chinthila. „Klid, nech je přijít blíž, aby nestihli použít luky. A pak… ano, už jsou tady.“</p>
<p>Ještě více ztišil hlas. Dunivé kroky. Svist čepele dorážející raněné. Praskání odkopávaných židlí.</p>
<p>Oba družiníci se vztyčili a mlčky jako duchové se s obnaženými meči vrhli na útočníky. Nesnažili se jich pobít co nejvíce, ale především utéci. Zuřivě se probíjeli ke dveřím. Společně s nimi bojovali proti přesile ještě tři hospodští rváči, dva z nich však byli zraněni. Krčma se opět naplnila zvoněním oceli a divokými výkřiky. Katvalda se sehnul před úderem meče a ostří mu neškodně prosvištělo nad hlavou. Jeho nepřítel ztratil rovnováhu, mladík toho využil a bezohledně mu vrazil čepel mezi žebra. Dalšího zasáhl přímo z otočky prudkým švihem mezi krk a rameno. Opilost, únava i bolest, to vše z něj spadlo a on bojoval s chladným vztekem. Všiml si, že tři rváči se již změnili v nehybné mrtvoly. Chinthila probodl jednoho z protivníků, avšak jiný ho ťal ošklivě do boku. Obklopen třemi nepřáteli se bil z posledních sil. Katvalda srazil dalšího, uskakoval a odrážel útoky. Váhal. Na jedné straně černý obdélník dveří a za ním spásná tma, na straně druhé krvácející starý muž, jeho příbuzný. Krev není voda.</p>
<p>„Uteč!“ zařval Chinthila na mladíka a zoufale kolem sebe mával mečem.</p>
<p>,,Padej, hlupáku! A pomsti…“</p>
<p>Jeden z vojáků mu vrazil kopí do břicha.</p>
<p>„Ještě toho! Toho hlavně!“ hulákal Vitichis z rohu, ukazuje na Katvaldu zkrvaveným mečem.</p>
<p>Mladík hodil pohledem ke dveřím. Cestu měl nyní díky zmatku volnou, a tak již neváhal. Přeskočil stůl a hnal se k východu. Křik a svist šípů. V levém rameni ucítil pronikavou bolest. Nedbal na to a řítil se dál, světlo se změnilo v tmu a hluk v ticho, rušené jen vzdalujícím se zklamaným řevem. Chladná noc uprchlíka pohltila a skryla ho do své náruče.</p>
<p>Klusala podél potoka, který tu tvořil táhlý oblouk, a pohledem občas zabrousila na skalnaté stráně vpravo. Tam nahoře, alespoň podle vyprávění matky, kdysi stávalo bójské hradiště, z něhož zůstaly už jen trosky. Lidé tu žili od nepaměti, na kopcích či dole v jeskyních. Kroana zde občas hrabala a nacházela v zemi kosti pravěkých zvířat nebo zbraně a nástroje z kamene. Matka říkala, že bývaly doby, kdy nikdo neznal železo a zbraně se vyráběly z bronzu. Brenna to věděla, poněvadž byla nesmírně stará. Ale ani ona nepamatovala věk, kdy se lovilo a válčilo kamením. Přesto připouštěla, že v dávných časech tomu tak mohlo být. Ale hlavně to věděla Meruzalka, protože zimu přespávala ve stromech. Stromy si prý obrazy z dávnověku předávají a pak se jim o nich zdá. Meruzalka ty sny znala, v zimě se i jí zjevovaly ve spánku. Spatřila vyhynulá zvířata i rostliny, jaké se už dnes nikde nenajdou.</p>
<p>Vlkodlačice doufala, že přítelkyni ještě zastihne vzhůru, a trochu ji mrzelo, že si na ni v posledních dnech neudělala čas. Naštěstí znala strom, v němž víla vždy trávila spánek, statný dub s rozložitou korunou nedaleko odtud. Přinejhorším ji probudí, přestože věděla, že pak bývá Meruzalka rozmrzelá. Snad to pochopí. Minulý rok ji také našla u kmene lesního velikána, jak čeká, aby se rozloučily.</p>
<p>Tentokrát víla nečekala. Kroana chvíli pobíhala okolo stromu a čenichala, a když ucítila přítelčin pach, hlasitě zaštěkala. A znovu. Nějakou dobu bylo ticho a zdálo se, že Meruzalka už spí hodně tvrdě, avšak pak se přece jenom kůra podivně zachvěla, otevřela se jako když pukne zralý ořech a ven se vysoukala rozespalá víla. Okamžik nechápavě zírala na odrostlé vlče. „To jsi ty, Kroano?“</p>
<p>Malá vlčice souhlasně vyštěkla a začala se proměňovat. Trvalo jí to a Meruzalka již netrpělivě podupávala nohou. Náhle přestala Kroanu sledovat a rozhlédla se. Nad temnými vrcholky kopců vyplul ubývající měsíc a ozářil údolí stříbrným svitem, který se odrážel ve víliných očích, takže vypadaly jako třpytivé démanty. Proud jejích vlasů se podobal zpěněným peřejím říčky.</p>
<p>„Ach!“ vykřikla a z jejího hlasu naráz čišela hrůza. „Co tady děláš, ty bláznivá?!“</p>
<p>„Co bych tu dělala? Přišla jsem se s tebou rozloučit. Vadí?“ Meruzalka hned neodpověděla. Její pohled těkal sem a tam a zdálo se, že se celá třese. Nejprve bylo ticho, rušené pouze hvízdáním chladného větru v holých větvích stromů. Jeho náhlý silný poryv se prohnal mezi skalami a zaskučel tam jako raněné zvíře. Ale byl to jen vítr a jeho zvuky Kroana dobře znala. Jenomže pak zaslechla něco, co slýchala málokdy. Příšerný skřek rozechvěl vzduch, vibroval ve vysokých tóninách a nesl se mezi svahy jako předzvěst něčeho mnohem horšího.</p>
<p>„Ty nevíš, jaká je dneska noc?!“ vykřikla zděšeně víla. Až nyní to Kroaně došlo a mráz jí přeběhl po zádech. Ano, měla to vědět, ale zapomněla na to. Zapomněli i rodiče, snad pod vlivem nedávných událostí. To ovšem nebyla omluva. Tuto noc žádné omluvy nepomohou. Děti lesa by na to měly pamatovat, ať se děje cokoliv.</p>
<p>„Uteč,“ zaúpěla Meruzalka. „Uteč, dokud máš čas! Rychle domů! Běž s větrem o závod! Běda každému, jehož zastihnou na cestě!“</p>
<p>Dál již víla neváhala a v jakési panice se znovu ponořila do dřeva. Strom se za ní zavřel a kolem zavládl mrtvý klid. Jako před bouří.</p>
<p>Uschlý hnědý list odpadl z větve, snesl se na zem a slabounce zašelestil. Bylo to slyšet. I vítr utichl, jako by se bál věcí příštích. Kroany se zmocnil zmatek. Stála tam a její třesoucí se nahé tělo se lesklo v modravých paprscích luny. Pak se začala opět proměňovat do zvířecí podoby. Skřek zazněl znovu.</p>
<p>Akropole hradiště byla původně postavena k náboženským účelům. O tom svědčila budova v severovýchodní části, na jejímž vrcholku byly dosud zbytky kamenného oltáře. Dům se však rozpadal a kameny obrůstaly mechem. Marobud se proto usídlil na jihozápadě ve dvou bytelných stavbách, které zůstaly dobře zachovány. Akropole se vypínala na vrcholku a byla obehnána valem z hlíny a kamení, čímž se stala nejlépe chráněným místem hradiště. Odtud se dala přehlédnout nejenom opevněná část, ale i předhradí na východě.</p>
<p>Král nebyl doma. V ostrém severním větru, který útočil v prudkých poryvech, se jeho postava tyčila na východních hradbách. Vichr mu nejen cuchal vlasy a rozevlál plášť, ale také odnášel veškeré zvuky, které by sem mohly dolehnout z nedalekého předhradí, kam nyní napjatě hleděl. Občas se mu zdálo, že slyší nezřetelný chraptivý křik, avšak to mohlo být cokoliv, možná i šálení smyslů.</p>
<p>A pak ve tmě vykvetly šlehající plameny, rozdmýchané do zuřivého běsnění. Marobud pořád čekal a jeho obličej vypadal jako vytesaný z kamene. Konečně uslyšel na dřevěných schůdcích kroky, těžké a rázné jako muž, který přicházel. Král se otočil a pohlédl na Vitichise. Oči válečníka plály jakýmsi skrytým šílenstvím. Snad to bylo způsobeno opojením ze zabíjení, jehož se ještě před chvílí účastnil. Tento dojem dokreslovala i jeho krví zacákaná postava a začouzený obličej.</p>
<p>„Zbavil jsem tě tvých nepřátel, pane,“ řekl klidně, jako by oznamoval počty dobytka. „Kromě jednoho. Katvalda nám utekl.“</p>
<p>„To se nemělo stát,“ zavrčel nepřívětivě Marobud. „Je schopen dělat potíže.“</p>
<p>„Dovolím si nesouhlasit, pane,“ oponoval Vitichis. „Je sám a zraněný, šíp ho zasáhl do ramene. Byl jediným synem svých rodičů, kteří jsou už mrtvi. Jeho nejbližší příbuzný byl vzdálený strýc Chinthila a ten je zabit. Měl kopí v břiše a nadto jsem mu osobně rozsekl hlavu.“</p>
<p>„Je<emphasis> </emphasis>to divné,“ zamumlal zamyšleně král, „ale Katvalda je i můj příbuzný.“</p>
<p>„O tom nic nevím,“ řekl chladně Vitichis.</p>
<p>„Vzdálený. Hodně vzdálený,“ ujišťoval rychle Marobud. „A navíc napůl Kvád. Co asi udělá?“</p>
<p>„Myslím, že zaleze jako pes. Vždyť víš, není to žádný hrdina. A co se stalo dnes večer? Katvaldovi bojovníci se v krčmě ožrali jako prasata a řádili. Pohádali se s lidmi z předhradí a způsobili masakr. Hodně jich padlo, protože ta chátra se bránila, a zbylé pobili moji muži. Vrah Katvalda však unikl a ze msty krčmu zapálil.“</p>
<p>Marobud na Vitichise užasle pohlédl a potom se rozchechtal.</p>
<p>„Výborně,“ zašklebil se pobaveně. „Výborně. Jsi dobrý služebník. A větší lump, než jsem si myslel. Od této chvíle budeš jediným velitelem mé družiny. Doufám, že mě nezklameš. Mám pro tebe ještě jeden úkol. Tam!“</p>
<p>Králova ruka ukázala severozápadním směrem přes řeku.</p>
<p>„Tu… tu bestii… zabít, rozumíš? I její rodinu. Všechny. Jsou… to běsové. A dům… spálit.“</p>
<p>Vladař byl tak rozčilený, že mu až přeskakoval hlas do fistule. Jeho tvrdá pěst udeřila do palisády, až kůl zapraštěl jako po ráně beranidlem. Vitichis však zbledl, že by se v něm krve nedořezal.</p>
<p>„Odpusť, pane!“ vykřikl zoufale a poklekl. „Nemohlo by to počkat do zítřka? Slibuji, že hned ráno…“</p>
<p>„Ne!“ zahřměl král. „Ihned! Dnes v noci!“</p>
<p>„To nejde,“ skučel bojovník, bledý ve tváři a třesoucí se po celém těle. „Dnes je zlá noc. Nejhorší noc v roce. Bojové říkají, že je divoký hon. Mrtví prý opouštějí hroby a…“</p>
<p>„Babské povídačky,“ vyprskl opovržlivě Marobud. „Jestli budeš ještě chvíli váhat, povedu tam muže sám. Ale pokud odjedu já, pak hleď, abys tu nebyl, až se vrátím. Tak co?“</p>
<p>Vitichis pořád klečel na zemi. Váhal a chvěl se tak silně, až mu škubalo v obličeji.</p>
<p>„No tak,“ zabručel o něco smířlivěji král. „Jsou to jen pověsti. Jsi válečník. Vzpamatuj se. Já si nenechám nadiktovat žádný osud. Žádná žena – nežena, člověk – nečlověk a zvíře – nezvíře mě o království nepřipraví. Teď už vím, kdo to je. Je to ona, ta vlkodlačice. Říkala… říkala, že je královna. Ale já si vládu vzít nenechám.“</p>
<p>Přecházel sem a tam jako divoké zvíře v kleci a křečovitě svíral pěsti.</p>
<p>„Musíš ji zničit,“ mumlal chraptivě. „Běž. Běž a zabíjej. Pro mě. Pro svého pána.“</p>
<p>Náhle zůstal stát a zmateně se rozhlížel. Vitichis byl už pryč.</p>
<p>Kroana běžela rychle. Tlapky měkce dopadaly na rozmoklou půdu, bahno nebahno, jen pryč! Domů k ohni, kam neproniknou stíny noci. Znala divoký hon jen z vyprávění rodičů a lesních bytostí. Vždy ten čas trávila v rodném stavení pod ochranou světla. V krbu sálal oheň, hořely svíce a plašily tmu z koutů. Proč matka s otcem zapomněli? Bylo to kvůli posledním událostem a nebo je omámili duchové zemřelých, kteří si už vybrali oběť?</p>
<p>Údolím se nesly hrozivé skřeky, troubení loveckých rohů, zděšené vytí vlků a kňučení lišek, zvěř ve zmatku prchala. Víly se již ukryly do kmenů a skřítci zalezli do jeskyní nebo se zahrabali pod kořeny stromů. V očích laní svítících v houštinách se zračil strach. Kroana vytrvale běžela po cestě, až voda cákala. Obloha se rychle zatahovala těžkými mračny, jež pohltila měsíc i hvězdy, a začalo hustě pršet. Ledový vichr fičel dolinou a jeho nářek se mísil s divokým povykem, který se sem blížil od západu.</p>
<p>Pak to přišlo. Roh zatroubil znovu, tvrdě a břeskně, tentokrát blízko. Kroana slyšela dusot kopyt. Mraky se roztrhly jak starý plášť a namodralá zář měsíce dopadla na cestu. Vlkodlačice se zděšeně ohlédla. Přízrační koně, černější než tma, s ohnivýma očima, v nichž hořelo peklo. A na nich jezdci, mlhaví a rozplizlí. Rozevláté pláště, šlehající na všechny strany jako temné plameny. Kápě, jež kryly… co? Tváře?</p>
<p>Kroana zavyla a pokusila se skrýt se v křovinách, avšak nedařilo se jí to. V houští zazněl praskot, spatřila tam cválající stíny a po stranách slyšela supění štvaných koní. Vyplašeně těkala pohledem, hledajíc možnost úniku, ale byla v pasti. Jezdci, který se jí řítil po levém boku, sklouzla kápě dozadu a vlkodlačice na okamžik spatřila jeho obličej. Byl to obličej? Později si pamatovala jen oči hořící jako žhavé uhlíky zapadlé v té nejstrašnější noci. Uslyšela smích a to byl její poslední vjem. Drtivý úder do hlavy ji poslal do tmy. A do bolesti.</p>
<p>Byla to tma věků tak dávných, že ani nejstarší žijící bytost je nemohla pamatovat. Stromy byly jiné a i pod rouškou noci panovalo v krajině dusné vlhké vedro. Údolí bylo mělké, skály se ještě skrývaly v hlubinách země a říčka tekla pomalu a líně. Hladina se místy leskla ve třpytu luny jako zrcadlo, jinde tiše plynula ve stínu lesa.</p>
<p>Vyšlo slunce a ozářilo skupinu přicházejících tvorů. Podobali se lidem, ale s mnoha zvířecími rysy. Chodili po dvou, avšak postava byla nahrbená a menší než u lidí. Chůzi měli kolébavou. Byli ozbrojeni dřevěnými kyji a špičatými kameny. Usadili se u potoka a začali lovit zvěř, ale zároveň se někteří z nich sami stávali kořistí šelem.</p>
<p>Míjely dny, období dešťů se střídala s časy sucha. Bytosti tu nežily nepřetržitě. Leckdy odešly na tisíce let a kraj byl pustý. Když zde však pobývaly, rozhořely se do nocí ohně, jež plašily nebezpečnou zvěř i stíny jejich vlastních obav. Pomalu se tvorové měnili a více připomínali lidi. Z jejich úst zazněla první píseň, divoká jako oni, a krajinou se neslo dunění bubnu, v jehož rytmu začali křepčit. Jejich zbraně z kamene byly stále dokonalejší, až se stali pány země a nejnebezpečnějšími dravci divočiny.</p>
<p>Znovu uplynuly věky. Potok měnil koryto, vymílal zeminu a prohluboval údolí, až se z něj stala hluboká jizva v krajině. Podnebí se ochladilo a nastaly krutější zimy. Avšak i do nevlídného prostředí přicházeli lidé, zahalení do kožešin. Voda ve skalách vymlela jeskyně a v nich našli domov. Vyrobili si oštěpy, kamenné sekery, mlaty a nástroje, dokázali rozdělat oheň a často skolili obrovská zvířata s nohama jako kmeny stromů. Byli to drsní lovci, krutí jako divočina, v níž museli přežít. Kmeny mezi sebou bojovaly v krvavých válkách a šarvátkách o kořist, o území, o zbraně i ženy, ale i vztahy mezi příslušníky jednoho kmene byly plné zloby a řevnivosti.</p>
<p>Tehdy jeden z nich našel v lese vlče. Nezabil jej, ale vzal ho do jeskyně a dal mu jíst. Pohledy ostatních však byly nevlídné a tváře zamračené. Ten člověk však na to nedbal a o vlčí mládě se staral, až se z něj stal mladý vlk. Chodívali spolu na lov a měli větší úspěch než ostatní. Vzniklo mezi nimi pouto silnější než smrt a dělili se o kořist i teplo ohně. A tak se ten muž začal lišit od svých druhů.</p>
<p>Jedné noci jeho radost skončila. Několik lovců vtrhlo do jeho jeskyně, svázali jej a vlka ubodali oštěpy. Muže nechali naživu, neboť nechtěli přijít o zdatného bojovníka. Netušili, že on již není jedním z nich. Za svítání opustil kmen a v náručí nesl mrtvého vlka, který byl jeho přítelem. Odešel pryč z údolí na vrchol kopce, kde zvíře pohřbil. Dlouho seděl nad hrobem, zpíval žalostné písně a čekal, až přijde noc. Konečně se setmělo a kraj ozářilo světlo měsíce v úplňku. Muž hleděl na stříbrný kotouč nad hlavou, smutek naplnil jeho srdce a on začal výt jako vlk. A vyl tak dlouho, až duch mrtvého druha vstoupil do jeho mysli a on se sám ve vlka proměnil.</p>
<p>Od té doby žil dvojím životem. Mohl být člověkem, chodit po dvou, pracovat a mluvit, ale stejně tak se proměňoval v obrovskou šelmu a celé dny a noci běhal po lesích a lovil zvěř. Nemstil se lidem, avšak oni zjistili, že jejich bývalý soukmenovec získal nové schopnosti. Šamani vykřikovali řeči o démonech a vháněli do myšlenek lidí strach a nenávist. Bubny se rozezněly podél potoka i řeky a vyzývaly k velkému lovu.</p>
<p>Muži uspořádali na vlkodlaka hon. Byly jich stovky, nejen z jeho vlastního kmene. Přišli i odjinud, lační zabíjení. Štvali ho divočinou a v jeho srdci se zrodil strašlivý hněv. Z loveného se stal lovec. Lidem nastaly dny hrůzy. Vlkodlak je přepadával jednoho po druhém v lidské i zvířecí podobě. Plížil se houštinami jako stín a vrhal se na osamělé muže, z nichž každý ho ve své pýše chtěl zabít sám, aby se mohl chlubit. Některé probodl oštěpem či pazourkovým nožem, jiné zardousil holýma rukama, dalším rozervaly hrdlo jeho ostré tesáky.</p>
<p>Duše mužů sevřel děs, přesto zůstali zaslepení a nepolevili. Jejich nenávist rostla se strachem, když však zabitých přibývalo, hrůza převládla a oni prchali. Nenechal je však utéci a zabíjel dál, dokud nebyli všichni mrtví. Jejich vychladlá těla nechal ležet v lesích napospas dravé zvěři, ale sám se jich ani nedotkl, neboť ve svém srdci byl pořád také člověkem. Poslední noc lovu skončila.</p>
<p>Za úsvitu přišel k jeskyním, kde nalezl jen ženy a děti. Uprchly před ním, poněvadž věřily, že je to běs, ale tři mladé dívky pochopily, že útěk znamená smrt v pustině nebo ponižující postavení a těžký život u jiného kmene. Staly se ženami vlkodlaka a jejich potomci zdědili schopnost proměňovat se.</p>
<p>Utekly tisíce let a vedle lidského rodu vyrůstalo pokolení nových bytostí. Žily s lidmi, ale tvořily zvláštní rasu. Jejich dlouhověkost se stala protiváhou menší plodnosti. Bylo jich málo, avšak dokázali se uzdravit z těžkých zranění a i po staletích života vypadali mladě a zachovávali si pevné zdraví. Dějiny je rozvály do všech koutů země, ale mnozí se vraceli do doliny, kde se zrodil první z nich.</p>
<p>„Kroano!“</p>
<p>Viděla krásnou tvář matky a slyšela její tichý, ale důrazný hlas. Byla jaksi jiná, mnohem nádhernější a důstojnější. Na její hlavě seděla koruna z ryzího zlata, zdobená rubíny a safíry. Za zády Brenny se tyčily zdi nějakých staveb a mezi nimi davy lidí, kteří zpívali neznámý chorál.</p>
<p>„Kroano!“</p>
<p>Volala svou dceru zpět do života. Zpět ze tmy a bolesti. Hlas matky měl moc jako hlas žádné jiné bytosti. Polámané tělo vlčete se chvělo a škubalo a oči pod zavřenými víčky se pohybovaly. Mělo rozbitou lebku a rozdrcené vnitřnosti, zpřerázené nohy i žebra a srdce tlouklo z posledních sil, zoufale a křečovitě.</p>
<p>„Kroano!“</p>
<p>Doplazila se k okraji cesty, ačkoliv veškeré její pohyby byly chaotické a mdlé, a zburcovala mozek i srdce k vyššímu výkonu. Čerpala sílu z paprsků luny a nechala její svit pronikat skrze svaly a kosti. Tělesná hmota ožívala a alespoň některé rány se pozvolna hojily.</p>
<p>„Kroano,“ řekla matka. „Toto je údolí vlkodlaků. Zde jsme se zrodili a každá částečka země tu připomíná dějiny naší rasy. Už tedy víš, proč tomu říkáme Údolí zrození. Tady je moc zrození. Vracej se sem.“</p>
<p>Čerpala sílu i ze země, z kamení, skal, stromů a trávy, z vody, potoka i větru, z kaluží a kapek deště. Jinde by ji taková zranění zabila. Zde to bylo jiné, cítila to. Noc ještě neztratila vládu a Kroanino tělo bylo opět celé. Jediným pozůstatkem byla strašlivá únava. Přesto vstala a běžela dál. Nebo se spíše potácela, plazila a koulela. Domů. Domů! Do náruče otce a matky. Nohy se jí motaly a svět kolem vnímala jako ve snu.</p>
<p>Pršet již přestalo. Oblaka se protrhala a chladný čerstvý vítr vymetl z doliny pach tlejícího listí a bahna. V dáli slyšela křik a ržání koní, dusot kopyt. Kde jsou ti jezdci? Za ní nebo před ní? Ustrašeně se rozhlížela a opatrně se blížila k rodnému domu. Do očí ji udeřila narudlá záře. Do uší praskot dřeva a hukot plamenů, chraplavý řev a smích. Kroana se plížila křovinami, vrávorajíc jako opilá. Cožpak se divoký hon dostal až sem? Ale duchové přece nesnáší oheň.</p>
<p>Vlkodlačice si vymáchala hlavu v kaluži, aby se vzpamatovala. Nyní viděla jasněji. Ne, to není divoký hon, to jsou lidé! Zbroj se rudě leskne ve světle požáru a na hrotech kopí tančí červené pablesky. Co je to za obrovský oheň? To je dům! Jejich dům! Žalostně skučela, strach jí ochromil údy. Pochodně dopadají na stěny i střechu stavení. Sice hoří špatně, protože je vlhké, avšak loučí je příliš mnoho. Těžký dusivý dým se plazí houštinami a živel stravuje vše, co milovala.</p>
<p>Po zemi se válí několik mrtvol, probodaných Bellovesovými šípy. Lovec se rozhodl, že svůj i Brennin život prodá draze. Mezi útočníky je i několik raněných. Ti ostatní vztekle ječí a zasypávají srub ohněm a střelami, mávají zbraněmi a kryjí se štíty, přemáhajíce svůj strach. Stále více plamenů skotačí po střeše v šíleném reji, avšak Kroana se krčí dále v křoví, srst na hřbetě zježenou.</p>
<p>Z domu se vyřítila postava. Ne zcela člověk, ne zcela šelma. Vyceněné tesáky a masivní sekera v drápaté pracce. Řve. Vzduchem létají šípy, ale tvor běží dál, probodaný skrz naskrz. Ostří sekery rudne krví a rozsévá smrt, muži křičí hrůzou, avšak neprchají. Oštěpy zasahují vlkodlaka ze všech stran a pak i čepele mečů. Je přibodnut k zemi, ale znovu vstává a zatíná zbraň do hrudi jednoho z vojáků. Další údery ho opět srážejí.</p>
<p>Ze srubu je slyšet ženský vřískot, v němž vibruje bolest. Vzápětí se střecha s praštěním propadá a k nebi vytryskl gejzír jisker, vířících v mysteriózním tanci. Křik utichl, jako když utne, a pak už je slyšet jen chraptivé hlasy chlapů a dunivý hukot běsnících plamenů. Ozbrojenci ještě zuřivě sekají do nehybného těla vlkodlaka, systematicky ničí hrudník a drtí lebku i mozek na ohavnou kaši.</p>
<p>Kroana spatřila muže, který provázel krále na hradišti. Hřmotný válečník s bezcitným obličejem a očima studenýma jako led. Rozhlížel se po okolním lese, jako by měl strach, avšak ten ho činil ještě krutějším. Ano, on ví, čeho se bojí. V dáli znovu zazněly skřeky a troubení rohů, tentokrát kdesi na severu. Bojovník se zachvěl, těsněji se zahalil do černobílého pláště, obšitého vlčí kožešinou, a mávl mečem.</p>
<p>„Nasedat!“ houkl na ostatní. „Tady už nemáme co dělat! Ať už jsme zpátky!“</p>
<p>Kroaně se podlomily nohy a ztratila vědomí. Tma ji znovu přijala do své náruče. Neslyšela chraplavý ryk mužů ani dusot kopyt, když odjížděli, nevnímala rachot bortícího se domu. Neviděla, jak mrtvolu jejího otce vhodili do plamenů, jak jezdci otvírají rohy naplněné medovinou a zhluboka pijí, snad na kuráž. Noc divokého honu končila a z nebe se na studenou zem znovu spustil milosrdný déšť.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Co když je to dítě lesa?</strong></p>
<p>Ve skalách bylo chladno, avšak Kristom byl otužilý muž. Žil v jeskyni nad údolím, které se svažovalo na východ. Vedla jím stará cesta, pozůstatek od bójských dob, která na úrovni jeskyně procházela skrz bránu již nepoužívaného valu a na západě se větvila. Poblíž křižovatky pramenil potok. Jedna stezka zahýbala po lávce na sever, kde kdysi stávalo opevněné hradiště a dvě vesnice. Nyní již z toho zbylo jen málo, neboť většina Bojů odešla a ti, kteří zůstali, by v případě nepřátelského vpádu zřejmě utekli do skal. Útok však nehrozil, protože toto území leželo daleko od centra dění, kde se usadily germánské kmeny.</p>
<p>Druhá cesta směřovala podél potoka na západ do jiného dolu, kterým se Kristom rád procházel. Lidé tam nežili, stezka zarůstala a vlastně ji udržoval jen on. Bylo to však jedno z nejkrásnějších míst, které znal, a nikdo ho tam nerušil. Právě dnes toužil projít se mezi skalami po břehu bublajícího potoka. Les byl tichý a jakoby mrtvý. Na větvích smrků, borovic, jedlí a buků spočívala těžká sněhová pokrývka a vrcholky skal se honosily bílými čepicemi.</p>
<p>Kristom se okouzleně rozhlížel tak dlouho, až málem vrazil do mechem obrostlého pahýlu stromu. Zíral na něj dost udiveně. Ne proto, že by nikdy takový pařez neviděl, ale proto, že sem jaksi nepatřil. Prostě tu nikdy nestál. V těchto místech bývalo vždycky jen křoví a mohutné lesní velikány. Muž ještě chvíli usilovně přemýšlel, ale pak se mu na tváři rozhostil poťouchlý úsměv. Napřáhl nohu a pahýl nakopl.</p>
<p>„Au!“ zařval pařez a nadskočil, až ze sebe setřásl část mechového porostu. „Co ďáš, čéče? Ani ty mě nenecháš na pokoji? Ta ďouka mě vyhnala z pelíšku, sedím tu perdelej na holý zemi a ty…“</p>
<p>Řeč přešla v nesrozumitelné brblání. Zároveň s tím pahýl otevřel oči a poněkud změnil vizáž. Svraštělá tvářička s křivým nosem, širokou klikatou pusou a huňatým obočím nad zelenýma očima přesto trochu připomínala stromovou kůru. O porostu na hlavě se stěží dalo rozhodnout, zda se jedná o vlasy nebo o suchou trávu. Tvorova postava byla malá a zakrslá. Krátké křivé nožky nesly nepřiměřeně ramenatý, svalnatý a šlachovitý trup, na němž skoro bezprostředně seděla veliká již výše popsaná hlava.</p>
<p>„Promiň,“ řekl vážně Kristom. „Nemyslel jsem to tak. A co jsi říkal o té své díře?“</p>
<p>„Jaký díře? Jaký díře?“ durdil se mužíček, až nadskakoval. „Můj pelíšek, chňápeš? Pe – lí – šek! Je vobsazenej!“</p>
<p>Kristom se musel zasmát. Znal dobře tohoto tvora. Byl to skřítek a od pradávna žil ve skalách. Jaké je jeho jméno, nikdo nevěděl. A možná žádné neměl. Bydlel ve škvíře mezi dvěma kamennými bloky a tu si zastřešil pomocí vzpříčených dřev, kořenů, drnů, kůry a větví, čímž vznikla nevzhledná hromada. Jakž takž chránila před nepřízní počasí, avšak příjemně v ní bylo jedině v létě, kdy poskytovala chladivý stín. A pod tímhle roštím človíček žil a s oblibou tomu říkal pelíšek. Tak přišel ke své přezdívce.</p>
<p>Kristom pochopil, že je to vážné, přestal se pošklebovat a nasadil jiný výraz. Jenom mu nešlo na rozum, kdo asi tak mohl tu díru obsadit. Skřítek totiž ovládal drobné čáry a každého by jimi dokázal nemilosrdně vyhnat. Pravda, byly to jen iluze, avšak dostatečné na vzbuzení notné dávky děsu.</p>
<p>„A kdo ti obsadil pelíšek? A jak to, že jsi ho nevyštval pomocí kouzel?“</p>
<p>„To nevím,“ zafňukal človíček. „Na ni to nepůsobí. Směje se mi. Vyčaroval sem vobrouskýho medvěda a vona na něj vyplázla jazyk, dělá si ze mě perdel a medvědoj se tlemí.“</p>
<p>„Kdo, ona?“ přerušil ho Kristom.</p>
<p>„No… ňáká ďouka. Je jí asi dvanáct nebo třináct roků a…“</p>
<p>Muž se rozchechtal.</p>
<p>„Čemu se směješ?!“ vykřikl popuzeně Pelíšek. „To nejni žádná sranda!“</p>
<p>„No,“ šklíbil se ještě Kristom. „To mi chceš říct, že tě z domova vyhnala malá holka? Na tu přece nepotřebuješ kouzla. Vždyť jsi kus chlapa.“</p>
<p>„Jó. To sem si taky myslel,“ zaúpěl skřítek a pohladil si to, co se podobalo nosu. „Takovou ránu čenichouku sem eště nedostal.“</p>
<p>„To by mě zajímalo, co je to za divošku,“ zabručel člověk, drbaje se ve vousech. „Veď mě, Pelíšku.“</p>
<p>Skřítek se obrátil, vyrazil a jeho krátké nožičky se kmitaly neskutečnou rychlostí, takže mu Kristom sotva stačil. Cesta se svažovala dolů a klikatila se mezi stromy k místu, kde se do potoka vlévaly další dva. Kousek odtud už Pelíšek bydlel. Funěl jako kovářský měch, ale netrpělivě pobízel člověka k ještě většímu spěchu.</p>
<p>Kristom se opatrně přiblížil k díře. Byl zkušeným lovcem, a tak dokázal našlapovat i v hlubokém sněhu neobyčejně tiše. Nakoukl dovnitř a zorničky se mu rozšířily úžasem. Opravdu, byla to dívka, které nemohlo být více než třináct let. Hubené tělo si zachumlala do hrubě sešitých liščích a bobřích kožešin, potrhaných jako kdyby je rozsápalo dravé zvíře. Její dlouhé černé vlasy se podobaly havraním křídlům, oči v bledém obličeji měla zavřené. Spala, a zřejmě velmi tvrdě. Bylo to vlastně ještě dítě, i když na samém prahu dospívání. Vůbec nevypadala na to, že by dokázala přemoci svalnatého skřítka.</p>
<p>„Tahle že ti nabančila?“ zavrtěl Kristom nedůvěřivě hlavou. „Vždyť je to žabec.“</p>
<p>„To nejni čovek!“ zapištěl hystericky Pelíšek. „Vodolává kouzlům a má hroznou sílu. A koukni… je bosá! V zimě a bosá. Je to lesní bytost,“ zakončil o něco tišeji, jako by sděloval nějaké tajemství.</p>
<p>„To není možné,“ odporoval Kristom. „Co by to asi tak mohlo být? Rusalka? Nesmysl. Ta dívka má vlasy černé jako uhel. Kromě toho víly v zimě spí ve stromech. Jaké má vůbec oči?“</p>
<p>„Šedý. Nebo zelený. Nevim přesně. Snad něco mezi tím.“</p>
<p>„No tak vidíš. Rusalky mají duhovky jako jantar. A vodní víly je mají podobné smaragdům nebo safírům a vlasy modré, někdy zelené. To jako lesní bytost snad víš.“</p>
<p>„Hm, hm,“ mumlal nespokojeně skřítek. „Dyž já celej život – a už je to bratru dobrejch štyry sta let – trávím tady ve skalách a do světa sem skoro nevytán paty. Tady rusalky nežijou. Ale před sto padesáti rokama mě naposledy navštívil můj děd a von je světoběžník. A von řikal, že na jihu v Kančích horách se vyskytujou temný víly. Prej sou strašně zlý.“</p>
<p>„Myslíš divoženky?“</p>
<p>„Né, todle je něco jínýho. Divoženky sou jenom pitomý, ale taková…“</p>
<p>Nedořekl a debata o vílách zůstala nedokončena navždy. Dívenka se pohnula a pak otevřela oči. Byly opravdu šedozelené a dokonale lidské. Při pohledu na Pelíška se zamračila a opovržlivě prskla jako kočka.</p>
<p>„Klid,“ řekl Kristom. „Nikdo ti nechce ubližovat. Jak se jmenuješ? A odkud přicházíš?“</p>
<p>Posadila se a protáhla. Ať už byla čímkoliv, svými pohyby opravdu připomínala šelmu. Vypadala lidsky, ale nechovala se tak. Dokonce se zdálo, že na otázku nemíní odpovědět. Rozumí jim?</p>
<p>„Syšel sem vo čovečích dětech, kerý vychovaly zvířata. Třá vlci nebo medvědi,“ dal Pelíšek k dobru další možnost. „Po praudě řečeno sem ji eště nesyšel promluvit. Zatím se jen divoce chechtala, křičela a verčela.“</p>
<p>„To je možné,“ přikývl Kristom. „A nebo zešílela, utekla od lidí a teď se potuluje divočinou.“</p>
<p>„Ano, ano,“ přikyvoval moudře skřítek. „Musíme zistit, co z toho je prauda.“</p>
<p>„To se dá ověřit podle chování.“</p>
<p>„A zvyků.“</p>
<p>„A pokroků, jaké bude dělat.“</p>
<p>„Ty ji chceš zkusit vychovat?“</p>
<p>„Jistě. Pokud je to divoška, půjde to.“</p>
<p>„A dyž je to blbeček.</p>
<p>„Blbečci jste tady vy.“</p>
<p>Kristom a Pelíšek ztuhli. Poslední slova řekla neznámá dívka. Seděla ve škvíře a pobaveně si prohlížela skřítka i člověka. Po tomto projevu se ovšem o jejím zdravém rozumu nedalo pochybovat. Kristom se rozesmál.</p>
<p>„A hele! Ono to mluví!“</p>
<p>„Proč si až doteďka nemluvila?“ mračil se Pelíšek.“</p>
<p>„Nadarmo bych na tebe plýtvala slovy, odporný skřete,“ odsekla.</p>
<p>„No… no dovol!“ zaječel človíček, brunátný až po uši. Na rozdíl od lidí však nabyl barvy rudohnědé, takže vypadal jako červenozem. „Já nejsem žádnej skřet! Sem skřítek, chňápeš? A sem vochránce zdejších skala…“</p>
<p>„Tak dost,“ přerušil ho Kristom a ukázal na dívku. „Jak se jmenuješ?“</p>
<p>„Co je ti do toho?“ zavrčela.</p>
<p>Teď už se lovec opravdu dopálil a vztyčil se. Nebyl to nijak zvlášť vysoký chlap, avšak samý sval a ani zbytečný kousíček tuku.</p>
<p>„Koukej mi odpovědět, ty spratku. My jsme tady doma a ty jsi přivandrovalec, tak se podle toho chovej, jinak tě ohnu přes koleno a spráskám ti zadek, že si týden nesedneš.“</p>
<p>Její šedozelené oči se přimhouřily a potom se vrhla vpřed obrovským skokem jako dravec. Byla vážně rychlá, ale ne dost na Kristoma. Nemohla pochopitelně tušit, že v mládí byl tenhle muž jedním z elitních bójských válečníků a mnoho ze své rychlosti a síly neztratil. Oproti Pelíškovi měl navíc výhodu, že dívku nepodcenil. Nyní jen lehce uskočil a letící tělo divošky jej minulo. Sekl ji přitom hřbetem dlaně do zátylku, takže se její skok změnil v pokroucené salto s tvrdým dopadem na záda. Kupodivu ani nevykřikla a v mžiku byla na nohou.</p>
<p>„Nechceš toho nechat?“ zeptal se mrazivě Kristom.</p>
<p>Chvíli si ho měřila, ale pak se napřímila a zvedla obě ruce dlaněmi vzhůru.</p>
<p>„No dobrá,“ zasmála se. „Jsi lepší. Jmenuji se Kroana a přišla jsem z jihu. Od Divoké řeky.“</p>
<p>„Tam jsou Markomani,“ nadhodil Kristom.</p>
<p>„Vím,“ přikývla. „Utekla jsem před nimi. Zabili mi rodiče.“</p>
<p>Řekla to, aniž hnula brvou. Co se skrývá za její nehybnou tváří, nedala najevo. Zdálo se, že většinu svých citů dokáže dokonale ukrývat. Jako kdyby předčasně dospěla. Kristomův pohled se svezl na její bosé nohy, zabořené ve sněhu. Ani náznak omrzlin. Bylo to tak neuvěřitelné, že zavrtěl hlavou. Nemá nakonec Pelíšek pravdu? Co když to není člověk? Co když je to dítě lesa?</p>
<p>„Poslouchej, děvče,“ řekl. „Kousek odtud mám jeskyni, kde bydlím. Je tam oheň a teplo a také se tam najde něco do žaludku. Pokud chceš, pojď se mnou. Jestli ne, jdi si, kam tě nohy ponesou. Ale skřítka nech na pokoji, rozumíš? Je to můj přítel a přítel všech zdejších lidí.“</p>
<p>S těmi slovy se otočil a odcházel, jako kdyby mu na jejím rozhodnutí už příliš nezáleželo.</p>
<p>„Počkej!“ zvolala za ním. „Kdo jsi ty?!“</p>
<p>Zastavil se a pomalu se obrátil.</p>
<p>„Jmenuji se Kristom a jsem lovec. Nevím, co jiného bych o sobě řekl.“</p>
<p>„Dobře,“ přikývla. „Já jsem také lovec.“</p>
<p>Vykročila za ním. Netrvalo dlouho a pohledu zvědavého skřítka se ztratili v houštinách. Pelíšek zalezl do své škvíry a za okamžik spokojeně usínal. Náhle se však opět probral a začal čenichat jako pes. Měl mnohem bystřejší smysly než lidé, a tak kromě lidské vůně zachytil slabounký náznak podivného pachu. Kde už ho cítil? Lámal si s tím hlavu a ne a ne usnout. Potom si vzpomněl.</p>
<p>„Vlci, vlci,“ brumlal. „De se tu vzali vlci?“</p>
<p>„Na,“ řekl Kristom a podával Kroaně pár vlastnoručně vyrobených bot z jelenice. Večer, když usnula, je ušil. Dalo to práci a byly trochu neforemné, ale stačily. Klidně si je nazula.</p>
<p>„Dík,“ vrkla, avšak tvářila se pořád lhostejně.</p>
<p>Nemluvili spolu příliš. Jen pár nutných slov, utopených v moři mlčení. Vydržela celé hodiny sedět u ohně a civět do plamenů, v obličeji výraz strnulejší než kámen. Vypadala prostě otupělá, ale to si mohl myslet jen do té doby, než se jí podíval do očí. Po zádech mu přeběhl mráz. V tom pohledu hořelo cosi, co bylo nebezpečně blízké šílenství. Kristom se raději věnoval své práci. Kromě lovu se živil i zpracováváním kožešin. Vydělával je a vyráběl z nich brašny, pochvy na meče a nože, toulce na šípy a podobné věci. Po očku sledoval, co dělá Kroana. Zdálo se, že ji to vůbec nezajímá. Pokračoval a soustředil se cele na práci.</p>
<p>Náhle přestal. Uvědomil si, že Kroana stojí kousek od něho, stále mlčenlivá, ale v jejích očích přece jen zaznamenal špetku zájmu. Zrovna dokončoval čelenku z vlčí kožešiny. Ne pro jiného, ale pro sebe.</p>
<p>„Doufám, že to byl obyčejný vlk,“ řekla.</p>
<p>„A jaký by měl být?“ opáčil nechápavě. „Zabil jsem ho před pár týdny dole v rovině.“</p>
<p>„Ptám se, jestli to byl normální vlk.“</p>
<p>Chvíli udiveně zíral, ale pak mu to došlo.</p>
<p>„Ty… ty jako myslíš, jestli to nebyl…“</p>
<p>Naprázdno polkl.</p>
<p>„Vlkodlak,“ dokončila místo něho.</p>
<p>„Tys… tys je tu někde viděla?“</p>
<p>Hlas měl přiškrcený.</p>
<p>„Ne,“ odpověděla.</p>
<p>„Opravdu?“</p>
<p>„Ne. Už si s tím nelámej hlavu.“</p>
<p>Pak se usmála. Poprvé krásně a naplno. Kristomovi se z toho zatočila hlava a zapomněl na všechno ostatní.</p>
<p>„Jdu si to tady prohlédnout,“ oznámila mu a opsala paží půlkruh.</p>
<p>„Neblázni,“ zděsil se. „Tady se každý, kdo to tu nezná, ztratí. Je to bludiště.“</p>
<p>„Já se neztratím!“ vykřikla už v běhu a zamávala mu na rozloučenou. Než se stačil vzpamatovat, zmizela v šeru lesa. Pohlédl k nebi s obavami. Mraky houstly.</p>
<p>„Kroano!“ zvolal.</p>
<p>Odpověděla mu jen ozvěna. Po delší době uslyšel v dálce vlčí zavytí, dlouhé a teskné. Znovu ho zamrazilo.</p>
<p>„Vlci,“ šeptl. „Jen aby ji neroztrhali vlci.“</p>
<p>Vrátila se až ráno, unavená a hladová, ale usmívající se. Kristom jí dal chlebovou placku a kus zaječího masa. Jedla hltavě a s chutí.</p>
<p>„Říkalas, že jsi lovec,“ nadhodil zkusmo.</p>
<p>„Já jsem nelovila,“ usmála se a zívla.</p>
<p>„A… ehm… budeš někdy lovit?“</p>
<p>„Klidně.“</p>
<p>„Umíš střílet z luku?“</p>
<p>Přikývla a dál hltala maso, přičemž chléb viditelně zanedbávala. Odešel do jeskyně a přinesl luk a toulec se šípy. Odložila jídlo a nasadila šíp na tětivu.</p>
<p>„Co mám trefit?“</p>
<p>„Tam ten smrk. Jiný tím směrem není.“</p>
<p>Neřekla nic, ale v tom, jak pohodila hřívou černých vlasů, bylo znát pohrdání. Klidným pohybem napnula tětivu a zdánlivě bez míření poslala šíp přesně doprostřed kmene. Ihned nasadila další a tázavě zdvihla obočí. Kristom pochvalně zamručel, uhnětl sněhovou kouli a vyhodil ji vzhůru. Nedíval se na Kroanu, nýbrž na letící cíl. V nejvyšším bodě se koule rozprskla. Střela zapadla do lesa a Kristom se rozpačitě poškrábal na hlavě.</p>
<p>„Klid!“ křikla dívka a zmizela v křovinách. Netrvalo dlouho a vrátila se i se šípem. Uznale pokývl.</p>
<p>„Zůstanu,“ řekla tónem, jako by mu poskytovala milost. „Ale naučíš mě bojovat. Dohodnuto?“</p>
<p>Nevycházel z údivu. Jenom naprázdno polkl a přikývl.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Přeji si: zůstaň, a říkám: odejdi!</strong></p>
<p>Meče dořinčely a ticho mezi skalami připadalo Kristomovi až nepříjemné. Je to proto, že neslyší její smích? Povzdechl si a pokrčil rameny. Spala, ačkoliv bylo poledne, zalezlá v nejzazším koutě jeskyně. V noci byli na lovu. Vnímala věci, které on neviděl a neslyšel. Jak to dělá? Jak je možné, že za bezměsíčné tmy zasáhla jelena do srdce? Jak se dokáže pohybovat bez hluku, i když není vidět na krok, proč najde cestu i v nejhustší mlze?</p>
<p>Rozhlédl se po údolí. Jaro v plném rozpuku. I poslední zbytky sněhu ve skalních rozsedlinách nedávno roztály a ztratily se v zurčících potocích, kolem nichž rašila bujná tráva. Korunami stromů se prodíraly paprsky teplého slunce a prohřívaly půdu. Kristom tu nádheru vnímal v posledních letech intenzivněji a s podivnou palčivostí. Jak to přijde, že štěstí může bolet? Snad tím, že se mu blíží podzim života, že stáří klepe na dveře. Možná i tím, že je tu ona, mladá a krásná, až to musí bolet tváří v tvář příštím rokům, v nichž začne ubývat sil.</p>
<p>Čím pro něho Kroana vlastně je? Nejsou milenci, ačkoliv den za dnem pociťoval větší a větší pokušení si ji vzít i jako ženu. Mnohé se změnilo od doby, kdy sem přišla. Tehdy to bylo vyžle, na němž nalézal jediný projev ženství: nejnádhernější úsměv, jaký lze spatřit. Nyní to už nebylo jen toto. Přidal se její zpěv, úžasný třpyt obsidiánových vlasů, vypučela ňadra, ladné křivky boků a nohou a nakonec i nová gesta, pohledy a výrazy. Jako by s ním někdy i koketovala, jako by ho sváděla, až mu to bralo dech. Co mu tedy brání si ji vzít? Strach z odmítnutí? Nebo tušení, že dívka ani sama nechápe, jakou paseku způsobuje v Kristomově mysli? Že všechny ty úsměvy, pohledy zpod přimhouřených víček a vnadné pohyby jsou pro ni pouhou hrou bez jasného cíle?</p>
<p>Byli téměř sami. Jen málokdy sem zavítali lidé z kopců. Tehdy Kristom zaznamenal chtivé pohledy mužů, žárlivé výrazy žen a závistivé vzdechy dívek. Ale kdo by se odvážil ji lovci vzít? Kristom byl v mládí dokonale vycvičeným zabijákem a všichni to věděli. To, že již mnoho let žil poklidným životem, na tom nic neměnilo. Věděl to i on sám. V jeho nitru stále dřímal ten elitní válečník, který se toužil projevit. Popravdě řečeno k tomu měl v posledních čtyřech letech dost příležitostí. Vždycky toužil mít učedníka, jehož by naučil všemu. A vždy se domníval, že to musí být chlapec. Jenže bójské plemeno už není tím, čím bývalo. Kroana ale jako by vyrostla z pradávných kořenů slavných bojovníků. Kristom věděl, že žák jíž dávno předčil mistra.</p>
<p>„Budeš mít jizvy,“ varoval ji kdysi, když spatřil její bílou pleť, hladkou jako alabastr. „Nebudu,“ řekla.</p>
<p>A neměla, ač ji zranil snad dvacetkrát. Vždy ho při tom zamrazilo a vzpomněl si na Pelíškovo podezření, že by to mohlo být dítě lesa. A pokaždé tu obavu rozehnal její úsměv. Ostatně vztah mezi Kroanou a skřítkem se zcela změnil. Stali se přáteli, až jim to někdy Kristom záviděl. Pelíšek chtěl mít někoho, s kým by ve skalách mohl hrát hru na schovávanou. Lovec to párkrát zkoušel, ale človíček byl nenalezitelný a naopak našel svého soupeře kdy se mu zachtělo. Aby to vůbec za něco stálo, musel skřítek podvádět sám proti sobě a to ho nebavilo.</p>
<p>„To nejni žádná hra,“ fňukal. „To jen předstíráme, že si hrajeme.“</p>
<p>Jeho schopnostem se ukrývat, vyvolávat iluze a vyčenichat každou stopu se žádný člověk nevyrovnal. Jen Kroana se Pelíškovi stala rovnocenným partnerem a dokázali si hrát celé dny a noci. Dívka sice neuměla čarovat, ale každou iluzi dokázala prokouknout. Vyslídila stopu tam, kde se zdála ztracená, a dovedla svou vlastní dobře maskovat. Kristoma občas napadlo, že Pelíšek musí vědět, kdo Kroana je, avšak na podobné otázky skřítek jen nahodil nechápavý obličej. Jednou odpověděl, dalo – li se to za odpověď považovat.</p>
<p>„Ať už je to ďouče čímkoliv, pro tebe to nejni důležitý. Ale radu ti dám: nelov vlky. Vona to nemá ráda.“</p>
<p>Kristom nechápal, jakou to může mít souvislost, ale skřítka poslechl.</p>
<p>„Jsou určité věci, jež lidem nedojdou, i když je mají takřka u nosu.“</p>
<p>To si pomyslela Kroana, která sem právě přicházela. ,,Proč tenhle chlap ne a ne pochopit, že ho chci?“ Rozhodla se, že ještě týden počká a pak…</p>
<p>V těchto krajinách lvi nežili. Nikdy. Zato se na ně dalo narazit u Danuvia. Kristom tam v mládí byl, když se účastnil poslední z bójských výprav proti Římu. Ale ani tam lvy neviděl, pouze o nich slyšel, a místní lidé mu popsali, jak vypadají, a ukázali mu jejich stopu. Spatřil jej později, když v nížinách podél Divoké a Bílé řeky putovala skupina mužů, kteří ukazovali lva v kleci. Jenže tenhle starý, vypelichaný a hladem zubožený jedinec na Kristoma neudělal dojem. Když však nyní zahlédl u potoka otisk pracky, sevřel se mu žaludek. Tu stopu si z tehdejší výpravy pamatoval dobře, na takové věci se nezapomíná. Byla to přesně tatáž, větší. Jak je možné, že se v této končině objevil lev? Možná utekl kočovné společnosti z klece, možná se sem zatoulal, když jej přilákaly země méně obydlené lidmi. Každopádně se zde potuluje nebezpečná šelma.</p>
<p>Varoval Kroanu, ale ta se jen sebevědomě ušklíbla. Mračil se na ni. Měl dojem, že v poslední době si je příliš jistá svým bojovým a loveckým uměním. Jako by neuznávala, že nad ní někdo může mít převahu. Ráda chodila na lov sama a leckdy se toulala i beze zbraní.</p>
<p>O pár dní později narazil Kristom na tutéž stopu a tentokrát ji sledoval. Byla již několik dní stará, avšak přesto byl opatrný. Některé šelmy se rády vracejí ke staré kořisti. Les tu byl navíc hustý, takže se jen těžko dostával kupředu a nemohl se pohybovat tak tiše, jak by si přál. Stopa se klikatila houštinami a Kristom občas na trnitých keřích nalezl plavé chlupy. V posledních dnech bylo hezky, a tak zůstalo vše dobře zachováno.</p>
<p>Náhle se zarazil. Kdesi v hloubi lesa za sebou zaslechl prasknutí suché větvičky. Jiný člověk by to možná ani nezaregistroval, ale Kristom měl sluch velmi dobrý a věk mu jej nijak neubral. Zastavil, přikrčil se za hustou smrčinou a trpělivě čekal, šíp nasazený na tětivě luku. Někdo ho sleduje. Ale kdo? Možná Kroana, avšak na to se nemohl spoléhat. Trvalo to dlouho. Nesnesitelně dlouho. A on se stále ani nepohnul, podobný balvanu.</p>
<p>Smích. Prudce se otočil. Kroana si z něj opět vystřelila. Takové vtípky milovala, ale musel uznat, že takhle mistrně ho ještě nenapálila. V očích jí zaplály poťouchlé ohníčky a Kristom se zaraženě drbal ve vlasech. Došla až k němu a krátce se podívala na stopu. Kousek odtud ve vysychající louži byla obzvláště zřetelná.</p>
<p>„Tak to je ten… ehm… jak jsi to říkal?“</p>
<p>„Lev,“ řekl stručně.</p>
<p>Sklonila se a podrobně otisky studovala. Pak se zamračila.</p>
<p>„Promiň, Kristome, měl jsi pravdu. Myslela jsem, že jsi narazil na stopu nějakého velkého vlka nebo rysa, ale tohle je vážně něco jiného.“</p>
<p>„Nevím, co s tím,“ zabručel. „Tak velkou šelmu jsem ještě nelovil. Bude asi třeba více lidí a spousty zbraní.“</p>
<p>„Nesmysl,“ zavrtěla hlavou. „Ti hlupáci z vesnic nadělají plno hluku a kdyby se s tou bestií setkali, podělali by se strachy. To je práce pro nás dva. Ale musíme se na ni připravit. Pojď, vrátíme se.“</p>
<p>„Rád bych tu stopu ještě chvíli sledoval,“ namítl Kristom. „Třeba se o té šelmě dozvíme kapánek více.“</p>
<p>„Myslíš, že je to bezpečné? Chce to dlouhé oštěpy. Luky a šípy nestačí.“</p>
<p>„Ty otisky jsou dost staré. Pochybuji, že se tady objeví. Budeme ovšem opatrní. Souhlasíš?“</p>
<p>Přikývla. Pokračovali sklonění nad stopou. Les zřídl a stal se přehlednějším, ale to nebezpečí neumenšovalo.</p>
<p>Kroana najednou zastavila a nasála nosem vzduch.</p>
<p>„Co je?“ zeptal se Kristom.</p>
<p>„Smrad,“ řekla. „Hnijící maso. Vypadá to, že jsme narazili na jeho kořist.“</p>
<p>Jen velmi pomalu a tichounce našlapujíce se blížili. Ležel tam zubr. Obrovský kus s dlouhými rohy, porostlý hustou hnědou srstí.</p>
<p>Nyní z něho zbyla napůl sežraná zdechlina, ale podle délky hnátů se dalo usoudit, že to byl kolos. Kristom cítil, jak se mu třesou nohy.</p>
<p>„Mám strach,“ zamumlal. „A vůbec se za to nestydím.“</p>
<p>Mlčela.</p>
<p>„Ty ne?“ zeptal se.</p>
<p>Podívala se na něho, ale brzy zrak odvrátila. Měl dojem, že na jejích očích bylo před chvílí něco zvláštního. Nějak se změnily. Ale jak? Nedokázal to domyslet. Stála zády k němu a upřeně pozorovala mršinu býka. Slyšel, jak znovu čichá. On cítil jen puch rozkládajícího se zvířete.</p>
<p>„Kroano,“ šeptl.</p>
<p>„Co je?“ trhla sebou.</p>
<p>Její hlas byl drsný, jako by ochraptěla. A celá byla jiná. Lovec se zachvěl a nevěděl proč. Přesto chtěl už říci, co měl dávno na jazyku. To, co s ním lomcovalo dlouhou dobu, co v sobě dusil. Krev se mu nahrnula do hlavy. Proč je tak rozpačitý? Vždyť není chlapec, ale muž.</p>
<p>„Mám tě rád,“ řekl přiškrceně. „A chtěl bych…“</p>
<p>Gestem ruky ho zarazila. Strnul. Ruka byla jiná.</p>
<p>„Nevybral sis vhodnou chvíli.“</p>
<p>Její hlas byl jiný.</p>
<p>Strašlivý řev donutil Kristoma, aby rychle nasadil střelu na tětivu. Za mrtvolou zubra se cosi vztyčilo. Lovec ho poznal. Byl podobný tomu v kleci, ale mnohem větší. Silnější. Hroznější. Potřásal hnědou hřívou a jeho strašná tlapa se položila na skolené zvíře. Lovec se rozklepal.</p>
<p>„Zpátky, Kroano!“ vykřikl, ale ona neposlouchala. Z jejího hrdla se dralo zlobné vrčení, jen o málo tišší, než řvaní lva. Byla jiná. Příšerná. Kristom couval. Ne před lvem, ale před ní. Mohutné svalstvo a šedá hrubá srst. Praskající oděv. Drápy. To není možné, to je sen. Couval, až klopýtl a upadl na záda, bezmocný jako nemluvně. Chtěl křičet, avšak nešlo to. Kroana se měnila stále víc. Nebo to už není ona? Je to snad démon?</p>
<p>Ohromný lev a ohromný vlk se na sebe vrhli. Dvě šelmy se srazily a zvedly kolem sebe mračno vířícího jehličí. Lev byl větší, ale ne o mnoho. Vytryskla krev. Čí? To Kristom nevěděl. Prchal. V hlavě mu hučelo jako pod vodopádem. Doufal, že je to šílený sen, z něhož se probere. Neprobral se. Zuřivý ryk bestií bojujících na život a na smrt neustával. A strach, pulzující mu v mozku, také. Přesto se zastavil, popadaje dech.</p>
<p>„Kam utíkáš, zbabělce?!“ vykřikl zoufale. „Vždyť je to ona! Pořád je to ona!“</p>
<p>Stál. Zmatený vír myšlenek, překřikujících jedna druhou. Co když to není ona? Co když to dříve byla obyčejná dívka, z níž se stalo cosi děsivého? Démon, který zabije vše živé. I jeho? Nebo byla vlkodlakem vždy?</p>
<p>Lidé měli z vlkodlaků strach. Už jako malého chlapce jej staří děsili povídačkami o bytostech, jež se proměňují ve vlky, toulají se nocí a zabíjejí. Říkalo se, že kousnutí takového tvora je nakažlivé a postižený se stane vlkodlakem. A přece… ona se nevrhla na Kristoma, nýbrž na lva.</p>
<p>„Co tady ďáš, čéče?“</p>
<p>Lovec se zmateně otočil. No ovšem, Pelíšek! „Ptám se, co tady ďáš, ty sketo?“</p>
<p>„Co… cože?“</p>
<p>„Ale jó, syšíš dobře. Sketo! Poslouchej! Pořád bojujou! A ty? Utíkáš jako zbabělec.“</p>
<p>„Ale… ale ona… je vlkodlak!“ vyjekl Kristom. Pelíšek se rozesmál.</p>
<p>„A to si doteďka nevěděl? Dybys měl voči ke koukání, už bys pochopil. Co ti za ty roky uďála? Pokousala tě snad? Proč se jí bojíš? Tak co uďáš teď, statečnej válečníku? Pudeš bojovat nebo se posereš strachy?“</p>
<p>Kristom zaskřípal zuby. „Jdu bojovat!“ zařval vztekle.</p>
<p>Co bylo dál, si příliš nepamatoval. Vše se utápělo v krvavé mlze a šílený sen to připomínalo ještě víc. Cosi se v něm zlomilo a on běžel k místu hrůzného zápasu. Vzpomínal si na šípy, jež vystřelil a které trčely ze lvího trupu. Potom odhodil i luk a s pouhým nožem se vrhl na plavou šelmu, zasazuje jí zběsilé rány. Slyšel zuřivé vrčení vlkodlačice, která vedle něj bojovala bok po boku a zatínala své ostré zuby do druhé šelmy, sama krvácející a na jedno oko téměř slepá. Cítil, jak mu drápy veliké kočky rvou oděv, vnikají do žeber a pářou mu kůži.</p>
<p>Kdy ztratil vědomí, si nebyl jist, ale omdlít musel, neboť závěr zápasu si nemohl vybavit. Poslední obraz, který měl v hlavě, připomínal blouznění. Viděl lvy dva. Druhý tam jen stál a řval. Když se vše propadlo do tmy, uslyšel mnohohlasé vlčí vytí. Pak už nic, jen zmatené sny, divné tvary a vzory, hlasy, jimž nerozuměl, křečovitý pláč a vyčítavý křik, doteky a pohlazení. Ozvěna vlčího vytí a lidský nářek, pláč dětí… kde se tu vzaly děti?</p>
<p>Rokle. Šerá a nevlídná, jen suché skály. Nic tu nerostlo, ani travička. Neslyšel vítr, jen dunivý zvuk vlastních kroků, ztracených na dně propasti. Pak potkal svoji ženu. Už byla dávno mrtvá, zemřela před dvaceti lety poté, co ve válce s Markomany padl jejich poslední syn. Ale teď byla živá a krásná. Usmívala se, jako by nebylo bolesti a trápení. Došel až k ní a ona rozpřáhla ruce.</p>
<p>„Vrať se, Kristome. Sem nepatříš. Ještě ne.“</p>
<p>„A kam mám jít?“ zeptal se bezradně.</p>
<p>„Zpátky. Oni tě tu ještě nechtějí.“</p>
<p>„Kdo, oni?!“ vykřikl, ale žena tam již nebyla. Místo ní před ním vyvstala strmá skalní stěna sahající do závratných výšek. Volná byla jen cesta zpět. Vydal se po ní.</p>
<p>„Pij. Pij. Musíš pít. Jsi vysušený jak křížala. No tak. Ještě trochu.“</p>
<p>Tvář orámovaná vlasy jak havraní peří, zrudlá od ohně. Pil horký nálev z bylin křečovitými doušky. Druhý obličej, zarostlý vousy jako lišejníky, křivý nos a klikatá čára úst, zelená očička pod ježatým strništěm obočí.</p>
<p>Kristom se rozkuckal. Kroana odtáhla pohár a zvedla mu hlavu.</p>
<p>„Do perkýnka, právě ses podruhý narodil,“ zašklebil se Pelíšek.</p>
<p>„To je taky tvoje štěstí,“ zasyčela na něj Kroana. „Jinak bych tě zakousla jako zajíce.“</p>
<p>„Hele, mlč,“ bránil se skřítek. „Dybysme ti s Kristomem nešli na pomoc, měl by tě ten leu k vobědu.“</p>
<p>„Kdybys ho neposílal, nemusel být na pokraji smrti,“ odsekla. „Ostatně moje smečka mi přišla na pomoc.“</p>
<p>„A co moje kouzlo?“ vrčel Pelíšek. „Vidělas, jak se ta bestie lekla vlastního vobrazu?“</p>
<p>„Jo. A já se lekla taky, takže to na boj nemělo žádný vliv. Lva zabili vlci pod mým vedením a hotovo. A tady Kristom v tom měl taky prsty.“</p>
<p>„Už vám otrnulo?“ zachrčel ztěžka raněný. „Dej mi ještě napít nebo chcípnu.“</p>
<p>„Promiň, miláčku,“ řekla něžně Kroana. „Za to může tady ten skřet. Na, jen se napij. To on tě tam poslal, že? Hlupák jeden! On nepochopil, že jsem tě vyděsila schválně, aby ses do toho nepletl. Málem se to podařilo, že? A pak se tam přihasí tenhle paťatý pařez a všechno zkazí.“</p>
<p>Úsměv. Krásný. Nevinný. Kristom zaťal zuby a zavřel oči. Všechno se vrátilo. Odpor i strach. Raději spát a nevědět o ničem. Uražený Pelíšek odešel. A on tu zůstal sám. S vlkodlačicí.</p>
<p>Probudil se za tmy. Mihotavá zář plamenů vrhala chvějivé stíny. Kroana k němu poklekla a krmila ho hustou masovou polévkou. Jedl, ale před očima mu tančil obraz vlčí mordy. Nemohl však nic dělat, jen trpně polykat. Znovu spánek. A další den, plný trapného mlčení. Pak odběhla. Vrátila se večer s uloveným srncem. Zavřel oči, aby nic neviděl. Upečené maso polykal s odporem a spíše jen proto, že jíst musel.</p>
<p>V noci slyšel její přerývané oddechování v koutě jeskyně. Den plný plíživého ticha. Kristom ho většinu prospal. Cítil, že nabývá sil. Noc. Nebyla tu. Odběhla kamsi do tmy, vyštvaná jeho němým strachem. Doléhalo sem její teskné skučení, ale přesto usnul.</p>
<p>Vlčí tlama. Krvavá s vyceněnými tesáky. Noční můra bez konce.</p>
<p>Ráno ho navštívil Pelíšek.</p>
<p>„Je tu?“ zeptal se od vchodu opatrně.</p>
<p>Kristom zavrtěl hlavou. Skřítek se přibatolil k vyhaslému ohništi a dřepl si. Žvýkal dubové listí a zelená šťáva mu tekla koutky úst ven. Zíral na popel před sebou a občas do něj pustil brčálovou slinu.</p>
<p>„To nemáš nic lepšího na práci, než tady flusat?“ zeptal se nevrle lovec.</p>
<p>„Ale mám, mám,“ řekl skřítek. „Já jenom, esli ty nemáš něco lepčího, než se tady válet a bát se.“</p>
<p>„Já se nebojím,“ odsekl Kristom. <emphasis>Je </emphasis>mi odporná, rozumíš? Všechny ty úsměvy, ta krása, to byl jen klam. Je to zvíře. A já… já jí tak věřil. Je to běs.“</p>
<p>„Kdo tě kermil těma rozumama?“ zamračil se Pelíšek. „Že nemáš strach? Ale máš. Děsíš se vlastního stínu, slaunej válečníku. V noci se probouzíš zpocenej až na perdel, že? Ale to nejni vona, čeho se bojíš, to sou tvý vlastní představy, zarytý už vod dětství do tvý ubohý hlavy. Poudali ti, že vlkodlak je běs. Houno! Už sem pár běsů viděl, ale nejčastějc to byli lidi. Ty eště neviš, co se stalo u Divoký řeky. Chceš to vědět? Možná ani né. Třá se nejvíc děsíš praudy vo tom, čeho sou schopný tvorové jako ty, ubohý krátkověký smertelníci.“</p>
<p>Skřítkův hlas monotónně plynul jako vody pomalé řeky a bral Kristomovi půdu pod nohama. Byl tichý, a přece rozemílal jistoty, na něž byl lovec zvyklý a které byly samozřejmou součástí jeho světa.</p>
<p>„Možná by tě vyděsilo to, že Kroanina máma byla báječná a vokouzlující bytost, milující ženská, jakejch země nosí málo. A její votec byl úžasnej chlap, kerej měl voči jen pro manželku a céru. A že se menovali Belloves a Brenna. Nepřipomínaj ti ty ména něco, slaunej válečníku? Nebyl Belloves králem Bojů a Brenna králounou už před staletíma? A víš, jak skončili? Ach, né na poli cti a slávy. Už dlouho vo nich nikdo nevěděl, páč žili jako ty, zapomenutý louci uprostřed lesů. Tito vlkodlaci, kerý nikomu z vás neublížili, ale psali vaše dějiny, byli sprostě v noci povražděný na příkaz markomanskýho krále, čéka jako seš ty. Dybys byl vlkodlakem, asi bys začal nenávidět všechny lidi. Asi by ses jim mstil hlava nehlava. Ale Kroana k tobě přišla a možná si řekla, že to eště s ňákým čékem zkusí. A přesto, že seš na ni starej a krásou rozhodně nevoplejváš, začala tě milovat, páč ženy nemilujou jen krásu mládí, ale i vodvahu, upřímnost a jiný vlastnosti. A ty… ty to ďouče teď vyháníš. Proč?! Běž do perdele, čéče! Cák záleží na tom, jaký je rasy nebo jaký má schopnosti?! Já… já ti poudám, že… es… esli ji vyženeš, tak… kašlu na tebe… ty… ty… nevděčníku! To vona ti zachránila život!“</p>
<p>Poslední slova skřítek křičel, až se zalykal zlostí. A pak zmizel. Ne že by odešel, prostě se ztratil, vypařil se a byl pryč. Kristom tomu nepřikládal žádnou váhu. Věděl, že je to iluze. Pelíšek tím chce zdůraznit svoje rozhodnutí už se s ním nebavit. Právě nyní se potichu zvedá a na křivých nožkách se batolí ven s nafrněným výrazem ve tváři. Tím si byl Kristom jist. Jenom sám sebou si jistý nebyl. Netušil, co udělá, až se vrátí Kroana, nevěděl, co k ní bude cítit a jaké myšlenky a obrazy se mu budou honit v hlavě.</p>
<p>Přišla v noci. Slyšel, jak uléhá, do uší se mu zadíral tichý pláč a lítost se v něm mísila s přetrvávajícím pocitem hnusu. Pak natáhl ruku a dotkl se jí, poprvé po dnech a nocích plných zoufalství. Po chvíli zmlkla.</p>
<p>„Odpusť,“ řekl šeptem, ale sám věděl, že to není upřímné, že se jen do něčeho nutí, přemáhaje odpor. Pak usnul spánkem podobným mrákotám.</p>
<p>Probral se k ránu. Slabounký přísvit se vkrádal do jeskyně a ona stála nad ním nahá v celé své kráse. Asi třikrát ji za poslední rok viděl při koupání, ale to bylo zdálky a kradmo. Naplno ji spatřil až teď a srdce se mu sevřelo, těžké strachem a smíšenými pocity odporu a vzrušení. Šla k němu od vchodu, vystavujíc obrysy svého těla na pozadí jitřního šera. Ňadra. Břicho. Stehna. Boky. Proč je tak nádherná? Proč není ošklivá jako noc? Snadněji by se rozhodovalo. Odstrčil by ji bez váhání a beze studu. Ale nejde to.</p>
<p>Klekla si nad jeho bedra, hladila si prsa a boky a nechávala ho ve směsici obdivu a hrůzy. Nemohl si pomoci, nedokázal se jí sám dotknout, i když věděl, že je to předsudek, avšak bylo to v něm příliš hluboko, zakořeněné jako staletý dub. Zavřel oči a nechal vše na ní, ačkoliv tušil, že by ji měl jako zkušenější vést. Předklonila se a líbala ho na ústa a rty měla měkké, hebké, vlhké. I pleť. Jako hedvábný šátek.</p>
<p>Tekly jí slzy. Cítil je na tváři, horké a slané, stejné, jaké mívají lidské ženy. Každým dotekem i pohybem se ho snažila přesvědčit o malichernosti jeho obav, něžná a laskavá, jako kdyby nevnímala jeho odpor, jen slzy svědčily o opaku. Kdo ví, kde se to vše naučila, možná k tomu měla zvláštní nadání. Udělala všechno sama, i spojení. Vyčarovala v něm rozkoš, jakou dosud nepoznal, zbořila alespoň na chvíli jeho zábrany a oddala se mu, i když věděla, že propast mezi nimi je příliš veliká.</p>
<p>Poté, co slast odezněla, ležela po jeho boku, mlčenlivá jako země kolem. Nevěděl, co říci. Jeho dlaň spočívala na jejích zádech a občas se mu třásla, jak jím zmítaly protichůdné stavy mysli. Nedokázal více než právě nyní a věděl, že to zůstane stejné, i kdyby učinila cokoliv a dala mu třeba všechnu rozkoš světa. Jen jedno začínal chápat: není to proto, že on je příliš člověkem, ale že je jím málo. Věděla to také.</p>
<p>„Ráno půjdu,“ zašeptala. „Nebo nemám?“</p>
<p>Vnímal, jak z těch slov prýští bolest jako zkalený pramen, avšak nedokázal jí pomoci.</p>
<p>„Přeji si: zůstaň, a říkám: odejdi,“ řekl zlomeně.</p>
<p>Pak usnul. Probudil se, když slunce stálo vysoko. Kroana byla pryč a Kristoma to nijak nepřekvapilo. V koutě jeskyně našel uloveného jelena. Zmizel její oděv, jeden luk, toulec šípů a meč. A také se ztratil její zpěv a smích. Ale to už vlastně před mnoha dny.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Dám ti svůj meč, ne však tělo</strong></p>
<p>Bráně, která ústila z předhradí na jihovýchod, se říkalo Kravská. Právě tudy hnali vždy obchodníci s dobytkem svá stáda na hradiště. Nejen krávy, nýbrž i ovce, kozy a prasata, ale skot se prodával a kupoval nejvíce. Vojáci tu sloužili neradi a stráž zde drželi téměř vždy za trest. Důvodem bylo množství krvelačných ovádů a dotěrných much, zápach a neustálé bučení, chrochtání, kvičení, mekot a bekot. Předhradí se v poslední době stalo místem obchodu s domácím zvířectvem, neboť mělo nejsnadnější přístup a blízko byla i voda.</p>
<p>Ta bojovnice v oděvu z černé kůže pobité bronzovými cvoky, o níž se potom ještě dlouho vyprávělo, přijela právě Kravskou bránou. Seděla na hřebci černém jako noc, jehož srst ladila s barvou jejích vlasů, a pohledy vojáků se přisály k jejím nahým stehnům. To byla kromě paží jediná část krásného těla, kterou oděv odhaloval, protože zbytek nohou jí kryly boty vysoké až nad kolena a na rukou měla prstové rukavice opatřené trojhrannými bodci. Kolem bílého štíhlého hrdla jí visel náhrdelník s tesáky nějaké šelmy, jaké nikdy nikdo neviděl, a vlasy měla staženy čelenkou z plavé kožešiny. U sedla v pouzdře byl zastrčený lovecký luk a toulec se šípy a u boku se jí houpala dýka a dlouhý oboustranně nabroušený meč, jaký nosívají jen silní muži.</p>
<p>Projížděla pomalu a její kůň vířil kopyty rudý prach, nevšímala si ani žádostivých pohledů chlapů, ani nevraživých výrazů žárlících manželek. Hlavu nesla zdviženou tak, jak to u žen nebývalo zvykem. Působilo to tím neobvykleji, že byla velmi mladá. A přece se žádný z mužů neodvážil na ni vztáhnout ruku, poněvadž v pohledu bojovnice bylo cosi, co brzdilo i náruživé holkaře. Sáhni na mne a zemřeš. Muži se sice ušklíbali, avšak jen aby zamaskovali ztrátu pocitu nadřazenosti.</p>
<p>Dorazila ke krčmě, které se od doby před čtyřmi lety říkalo Ohnivý kohout, protože vznikla na spáleništi krčmy předešlé. Mezi lidmi kolovaly pověsti, jak to tu tehdy vyhořelo, ale nejčastější a nejvěrohodnější verze vyprávěla, že srub vypálil šílený královský družiník jménem Katvalda, když předtím se svými muži povraždil všechny přítomné. A jako hrdina té strašlivé noci byl oslavován velitel družiny Vitichis, jenž prý vrahy ztrestal, ač nejhoršímu již zabránit nemohl. Pravda, zlé jazyky tvrdily, že za masakr je zodpovědný sám Vitichis, ale tomu věřil jen málokdo.</p>
<p>Bojovnice sesedla z koně, přivázala jej ke kůlu a s klidem vešla do krčmy. Jako by nebrala na vědomí, že v těchto prostorách mohou být ženy jen jako děvky nebo služky, aniž by měly na cokoliv právo. Posadila se ke stolu, přehodila si nohu přes nohu a čekala, až ji krčmář obslouží. Kdo to kdy viděl, aby muž obsluhoval ženu? Nikdo se k tomu také neměl a zdálo se, že bojovnice tam bude sedět do konce světa. Pak přítomní uslyšeli ostrý skřípavý zvuk a otočili se. Dívka vzala do ruky mosazný pohárek, který tu zbyl po předchozím hostovi, a ryla do něj hroty svých rukavic, až běhal mráz po zádech a krčmářovi ztuhl úsměv na rtech.</p>
<p>Muži, jenž se zvedl a kráčel k ní, se na hradišti říkalo Smrtka, ale nevypadal tak. Naopak to byl hezoun, který si potrpěl na líbivý vzhled. Jenže zabíjel. Často, rychle a rád. Stále se pohyboval na hranici královského zákona, avšak nikdy nebyl odsouzen. Pokaždé se našlo dost svědků, kteří potvrdili, že jednal v sebeobraně. A to i tenkrát, když šlo o jasný útok. Vždy s sebou vodil dva kumpány, jimž se přezdívalo Bum a Bác, a stejně jako u Smrtky nikdo neznal jejich skutečná jména. I nyní následovali vůdce, přesvědčeni, že se chystá sranda, jakou už dlouho nezažili. Taková kočička, to bude jinačí sousto, než nějaký smradlavý trhan z vrchoviny.</p>
<p>Smrtka se zastavil před sedící dívkou, která pobaveně sledovala účinek skřípotu. Přitom nasadila nejkrásnější úsměv, jaký si lze u ženské představit. Hosté byli přesvědčeni, že se snaží muže před sebou okouzlit a někteří ji začali z hloubi duše litovat, protože ta chudinka přece nemůže vědět, že Smrtka zabíjí ženy se stejnou chutí jako chlapy, ba možná s ještě větší. Přítomné děvky si v hrůze zakryly oči a ani otrlí muži nezůstali klidní. Ať už tu bláznivou holku napadlo cokoliv, zabít si nezaslouží. Ale kdo by se odvážil postavit těm vrahounům?</p>
<p>Smrtka nemiloval dlouhé řeči a rozhodl se jednat. Když tasil, ozvalo se v sále několik úzkostných ženských výkřiků. Čepel se blýskla, zasvištěla a drtivým úderem zasáhla jen židli. Praskot lámaného dřeva byl vzápětí přehlušen bolestným rykem, který přešel v chroptění. Bojovnice se ocitla zabijákovi po boku a její dýka byla až po střenku zaražená do jeho břicha. Smrtka se ohnul jako starý strom, ve tváři výraz naprostého zmatku, a z úst se mu draly všechny ty nechutné zvuky, provázející pomalé a bolestné umírání. Dívka trhla ostřím vzhůru a zbraň pustila, nevšímajíc si toho, že muž pomalu klesá na zvětšující se kupičku vlastních střev.</p>
<p>Jeho kumpáni vytáhli čepele, avšak víc nestačili. Meč bojovnice se změnil v stříbřitou smršť a s příšerným bzukotem rozsekl Bumovi krk kousek pod ohryzkem a Bácovi rozťal lebku až na mozek. Zatímco Bum užasle sledoval, jak mu vlastní krev stéká na bílou košili, mozek jeho kamaráda zasvinil krčmáři podlahu. Bojovnice se rozhlédla po krčmě vyzývavým pohledem, otřela zakrvácenou čepel o Smrtkův slušivý obleček a posadila se na jinou židli. Uchopila pohár a třískla s ním o stůl. Krčmář se však již mohl samou ochotou přetrhnout, aby neznámou obsloužil, a osobně se jí ukláněl.</p>
<p>„Odkliď ty mršiny a dones mi medovinu a něco k jídlu. Nejlépe maso a kus chleba.“</p>
<p>Pak vytáhla váček, vyndala z něj malý kousek zlata a hodila ho krčmáři.</p>
<p>„To máš za škodu,“ řekla. „Ale i za večeři.“</p>
<p>Venku zapadalo slunce a Smrtka se svými nohsledy skončil sáh pod zemí. Ve stejné chvíli zaduněla podlaha krčmy pod těžkými škorněmi královských družiníků. Bylo jich pět. Pravděpodobně si nebyli jisti, jak setkání s bojovnicí dopadne, a tak byli po zuby ozbrojeni, ale pro jistotu se chovali slušně. Dívka již dojedla. Velitel stráže jí s úklonou cosi řekl, ona bez odporu vstala a šla s nimi. Zbraně jí však nesebrali. Ihned poté se vyrojila spousta dohadů, co se asi bude dít. Ale skutečnost v té chvíli netušil nikdo.</p>
<p>Král byl trochu opilý. Ne tolik, aby nad sebou ztratil kontrolu, ne tak málo, aby si aspoň chvíli nepohrával s myšlenkou zmocnit se neznámé bojovnice násilím. Ale podobný případ měl za sebou a tehdy to nedopadlo příliš dobře. Stal se obětí zlých kouzel a málem z toho přišel o rozum. A nebýt Vitichise, mohlo to dopadnout i hůře. Ach ne, příště již takovou hloupost neudělá, vždyť povolných žen, jež milování s vladařem považují za čest, je až až. I manželky velmožů k němu leckdy lezou do postele. A jejich muži? Někteří o tom nevědí, jiní vědí a mlčí a najdou se i tací, kteří si tím dokonce získávají jeho přízeň.</p>
<p>Že by tato žena s ním šla dobrovolně, se nezdálo. Na to byla příliš hrdá. Podobala se trochu divošce a trochu sebevědomým dámám v Římě. Z obojího něco. A tak se na ni jenom díval, napůl chtivě a napůl se zvědavou uctivostí. Ve vojsku Markomanů se bojovnice nevyskytovaly.</p>
<p>„Kdo jsi?“ zeptal se až po chvíli.</p>
<p>„Kroana. Bojovnice. Hledám službu.“</p>
<p>„Tady máme vojáky jen samé muže.“</p>
<p>Zajímalo ho, jak zareaguje. Ve skutečnosti by ji bral všemi deseti. Jeho muži mu donesli podrobnou zprávu o výtržnosti v Ohnivém kohoutu. Marobud Smrtku a jeho nohsledy znal. Kdysi uvažoval, že by je vzal do královské družiny, ale pak mu došlo, že chlapy s tak špatnou pověstí a nevyzpytatelnou zálibou v zabíjení tam mít nemůže. Poštval by si proti sobě příliš mnoho lidí. Pravda, krveprolití miloval i Vitichis, ale ten se dokázal kontrolovat a vraždil jen na rozkaz nebo se svolením svého pána. Přesto král uznával, že Smrtka je prvotřídní zabiják a Bum a Bác také. Teď jsou mrtví. Během několika okamžiků je zmasakrovala mladá dívka.</p>
<p>„Jak myslíš, králi,“ řekla Kroana. „Jestli chceš pouze muže, najdu si službu jinde. Jen abys nelitoval.“</p>
<p>Mluvila, avšak jinak nehnula ani brvou, stoicky klidná a podobná soše z mramoru.</p>
<p>Dveře se rozlétly a dovnitř vstoupil Vitichis. Když spatřil bojovnici, zarazil se a zbrunátněl. Zdálo se, že hněvem. Dívka si ho nevšímala, ačkoliv jej musela dobře vidět.</p>
<p>„Co je?“ zavrčel Marobud nepřívětivě. „Chceš něco důležitého?“</p>
<p>„To víš, že chci,“ odvětil velitel družiny bez jakéhokoliv náznaku úcty nebo aspoň respektu. „Tahle coura zabila u Ohnivého kohouta tři naše lidi. Smrtku a…“</p>
<p>„Vím,“ přerušil ho král. „A právě mě napadlo, že bychom ji mohli získat.“</p>
<p>Vitichis vytřeštil oči.</p>
<p>„Co…cožééé?!“</p>
<p>„Jak říkám, příteli,“ pokračoval s náhlou laskavostí Marobud a Vitichis se zarazil. Věděl, že takový tón je u krále vždy předzvěstí nebezpečí. V posledních letech se k vladaři choval stále troufaleji. Někdy se dokonce zdálo, že si vyměnili role, že družiník poroučí a pán poslouchá. Od událostí před čtyřmi a půl rokem se změnil i Marobud. Stal se zcela závislým na veliteli vojska. Sice se s ním často hádal, řvali na sebe, někdy se i uráželi, ale Vitichis si v podstatě mohl dovolit cokoliv. Starý válečník však nyní zavětřil. Něco se změnilo. Příchod té bojovnice zamíchal karty osudu a on již není nenahraditelný. Ano, už si vzpomíná. Ten večer, než král nařídil zabít Katvaldu, také se k němu choval s náhlou laskavostí. Vitichisovi se sevřel žaludek. Co když…?</p>
<p>„Jak říkám,“ opakoval důrazně Marobud. „Od této chvíle patří do družiny. Bydlet bude v komůrce u skladiště zbraní. Je tam jen harampádí, tak se to vyhází. Zavedeš ji tam. Zítra ji zapojíš do výcviku a rozvrhu stráží. A… ještě něco. Nikdo se jí ani nedotkne. Aspoň ne proti její vůli. Rozumíš? Ani ty ne.“</p>
<p>Vitichis si trochu oddechl. Vzhledem k povaze příkazů mohl usoudit, že král se ho zbavit nechce. Cítil však, že si bude muset dávat větší pozor. I když jen do té doby, než se té bojovnice zbaví. K tomu se již skálopevně rozhodl. Přikývl a odcházel, Kroana v těsném sledu za ním. Dveře se zabouchly a Marobud rozpačitě vrtěl hlavou. Měl nejasný dojem, že dívku odněkud zná.</p>
<p>Kroana došla s Vitichisem na určené místo. Venku byla již tma, hustá jako houně. Už po západu slunce se po obloze začala plíživě roztahovat clona mraků, možná předzvěst první bouře. Jaro bylo mírné, slunečné a bez výkyvů. Hrozilo sucho, protože deště zatím nepřišly. Půda na polích byla už nyní koncem jara rozpukaná a rolníci naříkali, přinášejíce stále častější oběti Donarovi. Vitichis nabízel jako východisko válečné tažení, jež by zaplnilo sýpky a rozmnožilo i Marobudovu moc. Král však válku nechtěl. Před dvěma lety ho Vitichis k výpravě přemluvil, na západ proti Hermundurům. Markomani válku sice vyhráli, král Vibilius byl poražen, avšak stálo to mnoho obětí. Vitichis nebyl s rozhodnutím svého vladaře spokojen, ale věděl, že v tomto směru s ním nepohne. Na něco byl Marobud uvážlivější, než se dalo od tak nevyrovnaného člověka čekat.</p>
<p>Mihotavé světlo louče dopadlo do vnitřku komory. Skutečně to byla špinavá špeluňka, plná té nejhorší veteše. Kroana ohrnula nos a Vitichis se poťouchle zašklebil.</p>
<p>„Nic jiného tu nemáme,“ řekl. „Jestli se ti to nelíbí, můžeš spát s mužstvem, ale neručím za tvoji bezpečnost. I tak si dávej pozor. Chlapi z tebe budou pěkně zdivočelí.“</p>
<p>Plácl ji po zadku. Nevšímala si toho. Věděla, že si víc nedovolí.</p>
<p>„Však já už je zkrotím,“ odsekla. „Ten binec zítra vyházím sama a uklidím si to tady, ale ať to, co vynesu, někdo někam přemístí. S tím už se otravovat nebudu, jasné? A teď mě nech. Jsem unavená a chci spát.“</p>
<p>Nechal ji. Porušit králův rozkaz se neodvažoval. Kromě toho si nebyl jist, jak by se zachovala, kdyby ji obtěžoval. Otočil se a ráznými kroky zmizel ve tmě.</p>
<p>Kroana vešla do komory a zavřela za sebou dveře. Světlo nepotřebovala. I v temnotě viděla poměrně slušně. V této schopnosti se jí nevyrovnal ani skřítek Pelíšek a lepší byla jen Meruzalka. Potlačila bolestné vzpomínky, našla si vhodné místo a ulehla. Spát však nemohla. Cosi se v ní dralo na povrch. Vše, co zasouvala až na dno mysli. Zatvrdila se proti citům, ale dalo to práci. Vzpomínky. Sny. Přání. Proč to nedá pokoj? Láska? Dobro? Všechno k ničemu, protože toho nikdo není hoden. Ani ona sama ne. Tak proč jí to otravuje?</p>
<p>Snažila se být tvrdá a necitelná, alespoň před lidmi. Nasadila si masku zabijáka. Ale ne, to přece není pouhá maska, je to také v ní, druhá přirozenost, snad ta vlčí. Nebo ne? Což nejsou lidé horší než šelmy? Avšak ať už to je cokoliv, ve tmě to z ní spadlo. Stačí málo a z drsné válečnice se stane brečící husa. Plakala bez vzlyků, plná studu za ten projev slabosti.</p>
<p>Obrazy. Je to tak dávno. Matka, otec, Meruzalka. Kde je jim konec? Je víla naživu? Kam odešli její rodiče z tohoto světa, plného trápení a hrůz? Je mnoho světů, tak to matka vždy říkala. Mnoho? Ale kde jsou? A je snad jedinou bránou k nim smrt? Nebylo by tedy lepší zemřít, aby byla konečně s nimi?</p>
<p>Zlobně zavrčela. Chtěla ty myšlenky odehnat. Nenechají se. Jsou dotěrné jak ovádi, nestačí je zahnat. Musí si hlavu naplnit něčím jiným. Plány. Jiná přání. Na pomstu, na trest. Na ty, kdož zbořili její svět. Vitichis. Představil se jí cestou. Hlupák! Netuší, že celou dobu kráčel před tou, která ho chce zabít. Mohla to udělat, ale to by bylo příliš jednoduché. A ten, kdo celou tu hrůzu nařídil, by jí unikl mezi prsty. Král. Pohrdlivě vyprskla. Ani neví, že i on je již odsouzen. K čemu? K smrti? Ach ne, to by také bylo příliš prosté.</p>
<p>Ten plán se jí v hlavě zrodil během cesty. Plán, kvůli němuž bude muset nadlouho potlačit nejen dobré city, ale i svou nenávist vůči těm, kteří jí způsobili bolest. Pro lidskou dívku by to byl úkol nad její síly, ale Kroana byla vlkodlačice. Dědičná část její osobnosti byla daleko rozsáhlejší a také rozmanitější, než tomu bývá u lidí. Přirozené nadání jí pomáhalo i tam, kde se lidé musí vše pracně učit. Ani ona sama netušila, co vše se v ní skrývá a jaké schopnosti má. Nemohla vědět, že i charakter je u vlkodlaků přizpůsobivější než u člověka.</p>
<p>Nakonec přece jen usnula. Ráno ji probudil mužský křik, drzý a neurvalý. Za okamžik rozpoznala slova:</p>
<p>„Hej, kočičko, vylez ven! Prej máš pěknej zadek! Ukaž nám kozy!“</p>
<p>Vyhlédla oknem ven. Byl to dav zarostlých drsných chlapů, kteří pokřikovali sprosté výzvy. Kdyby zůstala uvnitř, brali by to jako projev slabosti. Vystoupila ze svého úkrytu. Muži řvali dál. To, čeho se neodvážili jako jednotlivci, jim šlo ve velké skupině. Vlkodlačici bylo jasno. Intuice jí napověděla. S davem se nelze hádat. Před davem se však nedá uhnout ani utéci. Ale každá tlupa je tvořena jednotlivci. A Kroana věděla, co dělat.</p>
<p>Pomalým a ležérním krokem došla k halekajícímu zástupu. Rychle jej přelétla očima a vyhlédla si chlapa, kterému se při křiku trochu chvěl hlas. Bylo to tak neznatelné, že by to lidské ucho nepostřehlo, avšak ona ten rozdíl vnímala velmi dobře. Podívala se mu přímo do očí. A usmála se. Nebezpečně.</p>
<p>„No tak pojď,“ vyzvala ho. „Chceš vidět moje kozy? Pojď.“</p>
<p>Po chvilce váhání vykročil z řady. Viděla zřetelně, jak se mu třesou prsty na rukou. Malinko, ale přece. Šel a snažil se sebevědomě usmívat, avšak cukalo mu i v obličeji. Kroana couvala a opětovně mu kynula, aby ji následoval. Zastavila se až o kus dál, asi dvacet kroků od davu. Výzvy mužů byly stále řidší a méně hlasité a všichni napjatě sledovali, co se bude dít.</p>
<p>„Říkals, že chceš vidět moje kozy,“ řekla nahlas. „Tak to pěkně opakuj.“</p>
<p>Chlap mlčel a zaraženě na ni civěl.</p>
<p>„Řekni jí to, Wulfilo!“ křikl kdosi ze zástupu.</p>
<p>Konečně si dodal odvahy.</p>
<p>„Chtěl… chtěl bych vidět…“</p>
<p>Jeho hlas zněl přidušeně a roztřeseně. Tak to alespoň vnímala Kroana.</p>
<p>„Nahlas!“ houkla na něho. „Ať to slyší i tvoji kumpáni!“</p>
<p>„Ukaž mi kozy!“ zařval Wulfila, vyprovokovaný očekáváním mužů za sebou.</p>
<p>Kroana ho nakopla vší silou do rozkroku. Zkroutil se jako žížala a zaryčel příšernou bolestí. Nedala mu možnost se bránit ani utéci a pěstí v okované rukavici ho udeřila do řvoucích úst. Ostré trny mu rozervaly rty na nechutné cáry. V hlubokém předklonu se točil jako káča, dokud jej další kopanec do zadnice neposlal k zemi. Pak už jen kňučel jako pes a plazil se pryč.</p>
<p>„Chce mi ještě někdo něco podobného říci?“ zeptala se Kroana s důrazem na každé slovo.</p>
<p>Odpovědí bylo ticho, zaražené a plné strachu. Ušklíbla se a opět zapadla do své komory. Dav se rozešel.</p>
<p>Koně se Kroany báli. Dokud měla lidskou podobu, většinou strpěli její přítomnost, ale kdyby se pokusila na ně nasednout, splašili by se. Některá zvířata nesnesla ani její blízkost, avšak těch bylo naštěstí málo. Černý hřebec, na němž už několik týdnů jezdila, byl vzácnou výjimkou. Jeho původní majitel byl lovcem vlků a vycvičil jej tak, aby se vlčího pachu nebál, neboť na jeho hřbetě vozil své úlovky. Jednoho dne lovce obklopila smečka těch, které dosud sám zabíjel, a on skončil v jejich nenasytných chřtánech. Vdova musela koně prodat a Kroana ho s radostí koupila. Věděla ovšem, že v jeho blízkosti se proměnit nesmí, neboť hřebec byl vycvičen i k tomu, aby vlky kopal do žeber a potom jim kopyty drtil hlavy. Pak by musela to nádherné zvíře zabít.</p>
<p>Za dobu jejich soužití mezi nimi vznikl pevný vztah, plný důvěry. A také něhy. Ten kůň byl jediná bytost, s níž se dívka laskala a která si dle jejího názoru zasloužila pohlazení nebo polibek. To, že by se choval nepřátelsky, kdyby ji spatřil v podobě šelmy, ochotně omlouvala. Vždyť je to jenom zvíře a vzhledem k tomu je dobrý a spolehlivý až dost. I nyní ho hladila po ušlechtilé hlavě a šeptala mu do ucha krásné nesmysly.</p>
<p>Říkala mu Mrak. Tak ho pojmenoval jeho předchozí pán a ona neměla důvod nic měnit. V jejích ústech se to slovo změnilo ve vyznání lásky, v kouzelné zaklínadlo, v nejněžnější lichotku.</p>
<p>A hřebec to cítil a byl štěstím bez sebe, tetelil se blahem po celém těle a slastně mhouřil veliké hnědé oči.</p>
<p>Do stáje padl stín. Někdo stál ve dveřích a Kroana se otočila. Vitichis. On jediný tehdy před měsícem nestál v povykujícím davu. Snad to bylo tím, že už vyrostl z mladických choutek, snad tím, že byl na rozdíl od většiny mužů mnohem střízlivější. Jeho ochota páchat zločiny nepramenila z temperamentu, nýbrž z chladné úvahy. Nikdy by neobtěžoval žádnou ženu, kdyby věděl, že ho to bude něco stát. Tím se lišil i od Marobuda a získával nad ním převahu. Také nebyl ochoten si znepřátelit nikoho silnějšího. Věděl dobře, že tato bojovnice silnější je.</p>
<p>„Co se děje?“ zeptala se ho.</p>
<p>„Kvádové jsou tady,“ oznámil stručně.</p>
<p>Za krátkou dobu své služby se již dozvěděla vše potřebné, co se v minulosti dělo i co se v nejbližší době chystá, a tak se tomu nedivila. Šlo o pokojnou návštěvu za účelem vyjednávání o případném spojenectví, ale všichni členové družiny museli být na místech. Marobud se chtěl ukázat v nejlepším světle. Proto také nechal urychleně dostavět palisády v podhradí. Nyní bylo hradiště opevněné a nebylo na něm jediné slabé místečko.</p>
<p>„Kde mám být?“ hodila dívka další dotaz.</p>
<p>„Král tě chce mít u sebe,“ řekl Vitichis s kyselým obličejem. Očividně se mu nelíbilo, že Marobud dal přednost jí a ne jemu. Za pouhý týden se jeho pozice u dvora změnila. Byl sice dále velitelem družiny, avšak bylo nad slunce jasnější, že Kroana má zvláštní postavení. Král ji vyznamenával drobnými pozornostmi, dvořil se jí a při rozmluvě s ní byl uctivý až hrůza. Vitichis neměl ženy rád, tím spíš takové, které se pletly do mužských záležitostí. Svou nenávist dokázal bezvadně kontrolovat, ale v tomto případě se začal obávat nejhoršího. Co když se Marobud s bojovnicí ožení? Co když z ní dokonce udělá královnu místo zapuzené Baseny? Ta ubožačka skončila jako nejposlednější služka v kuchyni. Předčasně stárnoucí tlustá žena, špinavá od mastných hrnců a pekáčů a páchnoucí kouřem. Dokonce i otrlý Vitichis ji někdy litoval. Ale Kroany se bál.</p>
<p>Přikývla, aniž dala znát nějaké pohnutí. Jako kdyby jí na tom nezáleželo. Jako kdyby jí vyřídil, že má držet stráž v bráně. Cožpak pro ni je přízeň krále samozřejmostí? Pak odešla.</p>
<p>„Čubka jedna,“ ulevil si potichu Vitichis. Jako téměř všichni vojáci byl přesvědčen, že ta holka s Marobudem spí. A musí být v posteli velmi dobrá, když si ji vladař tak považuje.</p>
<p>Netrvalo dlouho a Kroana stála na provizorní tribuně vedle krále. Řeči o jejich milostném poměru byly pochopitelně nesmyslem. Vlkodlačice dobře vycítila, že Marobud k ní má respekt. Ten namyšlený chlap před ní zkrotí jako beránek a ona se to rozhodla beze zbytku využít. Nikdy se nedokáže přinutit, aby spala s mužem, který nese vinu za vraždu jejích rodičů. Bude mu sloužit, avšak jen jako bojovnice. Při pomyšlení na plán pomsty cítila uspokojení. Den za dnem ho promýšlela a vybrušovála jako drahokam, mazlila se s ním a snila o okamžiku, kdy vše dovrší. Začínala jej brát jako umělecké dílo a přizpůsobovala mu každé slovo, pohyb a čin, každičký výraz tváře. Bylo to jako hra na schovávanou s Pelíškem, ale tady měla obrovskou převahu.</p>
<p>Sledovala dění pod tribunou. Z podhradí sem proudil zástup kvádských válečníků, jejichž zbroj se na slunci leskla. Byli to muži sveřepých tváří, snad ještě tvrdší a zuřivější než Markomané. Opravdu by se s nimi těžko bojovalo. Vpředu kráčel jejich král Tudrus v blankytném oděvu s chrpově modrým pláštěm. Prošedivělé vlasy mu zdobila čelenka ze zlatých plíšků a kroužků se vsazenými safíry. Bezpochyby se jednalo o válečnou kořist z civilizovanějších krajin, neboť Kvádové neuměli vyrábět šperky. Byl to asi padesátiletý muž, již trochu obtloustlý, ale očividně kypící zdravím. Za ním šla jeho manželka Alexa, původem odněkud z jihu. Říkalo se, že Tudrus ji před pěti lety unesl z římského území. Kolem ní se to hemžilo dívkami, jež jí dělaly společnost.</p>
<p>Teprve za tímto fraucimorem pochodovali vojáci, kteří škorněmi vířili prach. Většinou měli kožené kabátce pobité cvoky nebo plíšky, jen někteří byli chráněni kroužkovou zbrojí. Až na několik výjimek také nenosili přilby, nejčastěji měli kožené čapky nebo čelenky, opět se železnými plátky. Jejich nejdůležitější ochranou byly štíty ze dřeva nebo tvrzené kůže, na okrajích zpevněné bronzovým lemem. V rukou třímali kopí s hroty roztodivných tvarů a jinak byli vyzbrojeni také rozmanitě, od mečů, přes sekery až po kyje s ocelovými hřeby.</p>
<p>Závěr průvodu tvořili prostí lidé, nesoucí dary pro Marobuda, a několik otroků, kteří sami byli darem. Střežili je čtyři dozorci vybavení důtkami a psy. Bylo vidět, že Kvádové se na svých válečných taženích činili. Naopak Římané na jejich území pronikali jen těžko, neboť se jednalo o bažinatou a špatně přístupnou oblast podél řek, jež se ze severu vlévaly do Danuvia.</p>
<p>Kroana si se zájmem prohlížela Alexu. Byla snědá, drobná a jakoby křehká, ale to byl určitě klam, protože churavě nevypadala, ač žila v nezdravé krajině. Musí mít tuhý kořínek. Tudrus se po ní ohlížel a naparoval se. Nyní však došel k tribuně a musel vzdát hold hostiteli. Zdvořilosti Kroanu nezajímaly. Poslouchat začala, když kvádský král hovořil o spojenectví. To, co řekl, se dalo čekat. Představoval si to tak, že on bude svrchovaným králem a Marobud ho uzná jako sobě nadřazeného. Potom ještě chvíli žvanil o nutnosti jednoty a ztichl.</p>
<p>Nyní povstal Marobud a řečnil o tomtéž. Jednota, přátelství, spojenectví, ovšem jen za podmínky, že hlavním vladařem bude král Markomanů a Tudrus se mu podřídí. Bylo to k smíchu a Kroana měla co dělat, aby se tomu ubránila. Byla jen zvědavá, jak z toho hodlají vykličkovat, když oba chtějí totéž a nejsou schopni se domluvit.</p>
<p>„Dobře,“ řekl silným hlasem Tudrus. „Je vidět, že se nemůžeme dohodnout, kdo z nás bude vyšší a mocnější. Avšak spojenectví našich kmenů nám oběma leží na srdci. Náš spor budou tedy muset rozhodnout bohové.“</p>
<p>Teď Kroaně opravdu cukalo v koutcích úst. Bohové! Proč by bohové měli rozhodovat malicherný spor dvou nafoukaných vladařů? Proč by se do toho měli plést jen kvůli pochybné jednotě, která má opět sloužit jen upevnění moci těchto králů? Přesto se ovládla a byla zticha. Smích by neprospěl jejím plánům. Naopak. Možná se z této situace dá něco vytěžit. Něco, co ji přivede blíže k cíli. Stalo se. Tudrus pokračoval:</p>
<p>„Proč by měla válčit celá vojska? Proč by mělo být prolito množství krve? A proč bychom měli bojovat my dva, když budeme prospěšnější živí na trůnech? Slyš, Marobude! Vyberme na každé straně jednoho válečníka. Ti svedou boj na život a na smrt a bohové rozhodnou, kdo z nich zvítězí. Král vítěze pak bude svrchovaný a vládce poraženého se mu poddá. Tak zní můj návrh, Markomane. Já, Tudrus, král Kvádů, jsem domluvil.“</p>
<p>Na prostranství nastalo ticho. I Marobud zaraženě mlčel, rozhlížeje se po svých mužích a hledaje někoho, kdo jej vytáhne z bryndy. Avšak než se stačil vzpamatovat a cokoliv říci, z řady Kvádů vystoupil chlap, při pohledu na něhož spadlo srdce do kalhot většině Markomanů. Byla to hora svalů, oděná do drátěné košile, kožených nohavic s ocelovými nákoleníky, okovaných škorní i rukavic a kuželovité přilby. Chránil se štítem pokrytým ocelovými pláty a kromě silného kopí byla jeho zbraní masivní sekera. Rozkročil se, zafuněl a zařval tak, že se to rozléhalo po celém prostranství:</p>
<p>„Já jsem Ariovalda! Přední bojovník kmene Kvádů! A budu se bít s každým, koho určíte!“</p>
<p>Opět nastalo ticho a snad i krávy, jejichž bučení sem dosud doléhalo z předhradí, zmlkly. Markomanští vojáci se rozpačitě dívali jeden po druhém, vyčkávajíce, který sebevrah se obětuje. Nejlepším válečníkem byl dle jejich mínění Vitichis. Byl i přes svou značnou výšku dobře o půl hlavy menší než Ariovalda a silou se s ním nemohl měřit. Krom toho všichni tušili, že tenhle chlap není zdaleka tak těžkopádný, jak na první pohled vypadá, neboť na těle neměl žádný tuk, nýbrž jen samé svaly, zřetelně viditelné i pod zbrojí. I Kroaně bylo jasné, že toto je zabiják, jakého země zrodí možná jen jednou v každém pokolení. Znala pouze jediného muže, který by se s ním mohl měřit: Kristoma. A jen jednu ženu: sebe.</p>
<p>„Já!“ vykřikla.</p>
<p>Hlavy vojáků sebou trhly a překvapeně zíraly na dívku, která se podle nich musela zbláznit. Byla sice svalnatá a pružná jako šelma, avšak proti Kvádovi vypadala jako střízlík. Kroana však nikomu nedala šanci, aby protestoval nebo se smál. Sestupovala rychle z tribuny dolů, nedbajíc na to, že zachytila zoufalý Marobudův pohled, kterým se ji snažil zadržet. Když se mu to nepodařilo, zabořil si obličej do dlaní. Vitichis se naproti tomu vítězoslavně šklebil. Byl si jist tím, že se ta pitomá holka žene na smrt.</p>
<p>„Já s tebou, Ariovaldo, budu bojovat. O prvenství jednoho z našich králů, na život a na smrt.“</p>
<p>Kvádský obr zbrunátněl. Rozhlédl se a začal se burácivě smát. Byl to však smích plný uraženého vzteku a opovržení. Markomani v odpověď na tento projev výhružně syčeli a sahali po zbraních. Kvádové ovšem také.</p>
<p>„Chcete nás urážet?!“ řval Ariovalda jako rozlícený zubr. „Mám snad bojovat se ženou?! Nebo jste vy samí zbabělci, takže se mezi vámi nenajde muž, jenž by byl ochoten se se mnou utkat?! Psi! Skety!“</p>
<p>Odplivl si. Bylo patrné, že opravdu zuří. Kroana zůstala klidná. „Zadrž, Kváde! A neurážej statečné Markomany. Věřím, že by se mezi těmito válečníky našli mnozí, kteří by tvou výzvu přijali, kdyby šlo jenom o statečnost a o ochotu zemřít za krále. Že váhají, to není strach, nýbrž rozumná úvaha. Vždyť co je odvaha bez dokonalé znalosti boje, když Kvádové mají ve svých řadách muže jako ty? Sám nejlépe víš, že v tomto střetnutí nerozhodne statečnost, ale umění používat zbraně. A oni dobře vědí, že já jsem nejlepší. Nikdo nemíní naše hosty urážet. Nehleď, že jsem žena, a věř, že ti budu vyrovnaným sokem.“</p>
<p>Nastalo ticho, rušené pouze vzdáleným frkáním koní a občasným cinknutím kovu okov. Ariovalda si bojovnici zamračeně prohlížel, ale pak se najednou rozchechtal.</p>
<p>„Budiž!“ zvolal pobaveně. „Ještě nikdy jsem ženu nezabil. Ale zdá se, že to není obyčejná žena. Pověz, dívko, mám tě, brát jako muže? Souhlasíš, že ti rozpárám břicho a vnitřnosti hodím krkavcům? Jsi svolná s tím, abych ti rozdrtil lebku a potřísnil zemi tvým mozkem? Chceš, abych ti usekl hlavu, nohy nebo ruce? Odpověz, ženo!“</p>
<p>„Ano!“ vykřikla se smíchem Kroana. „Když budeš lepší, udělej mi toto vše a ještě více! Pokud zvítězím já, také tě šetřit nebudu! Začneme hned, nač dlouhé okolky?!“</p>
<p>Jako na povel utvořili markomanští i kvádští válečníci kruh a kdosi podal Kroaně kopí. Jiný jí nabízel štít, avšak odmítla. Raději používala s mečem i dýku. Ariovalda se postavil doprostřed a vyčkával, aniž pochyboval, že vyhraje. Na rozkročených nohou se podobal bájnému obru. Muži začali rytmicky bušit zbraněmi do štítů a vydávali bojový pokřik. Rachot sílil. Král Tudrus vystoupil na tribunu a posadil se vedle Marobuda.</p>
<p>„Boj!“ vzkřikli vládci. „Na život a na smrt!“</p>
<p>Oba protivníci se začali v kruzích obcházet. Byl to rituál, který prováděli duelanti ve všech dobách, tanec zasvěcenců smrti. Jen jeden směl kruh opustit živý. Druhý tu zůstane ležet v krvi. A oba byli přesvědčeni o svém vítězství. Kruh, který opisovali, se začal zužovat. Dunění štítů utichlo a bylo slyšet jen dech. Pak se Ariovalda zastavil a zdvihl paže vzhůru. I to byla součást fantaskního obřadu a nikdo by si netroufal jej narušit tím, že by zaútočil. Kroana to vycítila a také zůstala stát, ale k předvádění tělesné síly se nepřipojila. Došlo jí, že při její výšce a ženských tvarech by to působilo směšně. Dovolila však svému soupeři, aby rituál dokončil.</p>
<p>Kvád připažil, předklonil se a zaútočil. Ne ovšem bez rozmyslu. Kryl se dobře za štítem, kopí svíral v pravé dlani v nápřahu, připraven bodnout. Kdyby proti němu stál člověk, musel by ustoupit nebo by byl zasažen. Vlkodlačice ustupovat nemínila. Držela kopí v obou rukou a namísto hrotu použila dřevec. Bylo to rychlé. Příliš rychlé i na zkušeného válečníka, jakým tento muž rozhodně byl. Ratiště zavířilo a Kroana se naopak vrhla vpřed. Dva plíživé skoky ji přenesly k sokovi, sehnula se a dál se pohybovala při zemi, podobná útočícímu hadu. Ocelová špice projela nad jejími zády. Vzápětí prudký švih kopím zasáhl Kváda z boku do levého kolena. Jiného muže by taková rána poslala na zem, avšak obr jen mocně vyhekl, zakolísal, ale zůstal stát.</p>
<p>Kroana měla čas právě na to, aby od něho odtančila. V předklonu jej soustředěně pozorovala. Z davu se ozvaly pochvalné výkřiky. Těžko říci, zda platily dívce za zdařilý protiútok nebo sokovi, že obstál a udržel se na nohou. Znovu se začali obcházet, ale okolostojící již neměli náladu na opatrné vyčkávání a hlučně se dožadovali krve. Tentokrát učinila první výpad Kroana. Zdánlivě bezhlavě se řítila na kvádského válečníka, svírajíc dřevec v obou rukou hrotem dopředu. Ariovalda nastavil štít, domnívaje se, že se jedná o prostý pokus o bodnutí. Nebylo tomu tak. Dívka v běhu ručkovala po ratišti, až ho držela na samém konci a použila jej jako tyč ke skoku. Špice se nezaryla do štítu, nýbrž před Kvádovy nohy, tělo bojovnice se vzneslo pružně vzhůru a Ariovalda inkasoval tvrdý kopanec do obličeje. Hlava se mu zvrátila vzad a z rozbitého nosu vytryskla krev. Zapotácel se, ale opět nepadl. I Kroana přistála na obě nohy.</p>
<p>Nadšený řev davu sílil a boj se rozpoutal naplno. Kvádovi se povedlo unikající sokyni přece jen zasáhnout alespoň dřevcem a ona se skulila na zem. Teď šlo do tuhého. Bolestí rozzuřený Ariovalda útočil na ležící dívku a ta se vyhýbala jeho ránám jen tím způsobem, že se v prachu válela sem a tam. Přece ji však kopí zranilo na stehně a po chvíli i na boku. Z těch šrámů si nic nedělala, věděla, že se rychle a bez jizev zahojí, avšak soupeř jí nedovolil se postavit pořádně na nohy. Byl mnohem hbitější, než čekala. Jen jednou se zvedala, ale kopanec ji zasáhl do spánku. V hlavě jí hučelo a to, co měla před očima, jí napůl zastírala rudá mlha.</p>
<p>Pak ležela na zádech a Kvád se tyčil nad ní, napřahuje kopí k rozhodující ráně. Švihla dřevcem a srazila útok trochu stranou, hrot se zabodl do prachu mezi její paži a bok. Nakopla Ariovaldu do třísla, vzápětí se dostala na kolena a vrazila mu tupý konec dřevce do břicha. Tentokrát upadl a jeho kopí zůstalo zaraženo v zemi. Kroana šla po něm stejně bezohledně jako prve on po ní, ale ani ona to neměla snadné. Dvakrát zasáhla jenom štít a potom se na ni Kvád vrhl jako býk a povalil ji pouhou vahou svého těla. Kopí ztratila a na vytažení meče nebyl čas. Rvali se jako psi. Ariovalda se snažil ji přitisknout štítem, který měl uprostřed bronzový trn. Měl větší sílu, avšak ona byla mrštnější. Svíjela se jako had a nedopřála mu, aby využil převahu svých svalů.</p>
<p>Ryk a jekot kolem zápasících byl ohlušující. Kruh se zúžil a válečníci mávali zbraněmi, povzbuzujíce každý toho svého. Králové na tribuně povstali a řvali stejně zběsile jako ostatní. Ne, takový boj ještě neviděli. A nikdo si nepomyslel, že zdánlivě křehká dívka bude obrovskému zabijákovi rovnocenným protivníkem. Kvád ji udeřil do obličeje. Měl pěst jako kladivo a Kroaně se znovu zatmělo před očima. Nedala si to líbit a praštila ho také. Dvakrát. Trny na její rukavici rozdrásaly Ariovaldovi nos i rty na krvavé cucky a jí se podařilo vysmeknout ze sevření. Hodila mu hrst prachu do očí. Už Kristom ji poučil, že v soubojích na život a na smrt je dovoleno vše. Ariovalda prskal a mžoural víčky a Kroana toho využila, aby se od něho odpoutala a vytasila meč i dýku.</p>
<p>„Sekeru! Sekeru!“ řvali na svého bojovníka Kvádové. Neviděl příliš, ale pochopil. Dívka mu mnoho času neposkytla a zaútočila. Nastavoval štít, avšak dvě její rány pronikly, rozsekly drátěnou košili a ťaly do živého. Krvácel z ramene a hrudi, ale bil se dál jako raněný lev. Nyní už viděl, i když mu oči pořád slzely. Vrhl se vpřed, kryje se štítem, a Kroana musela uskakovat. Couvala sice, ale její dvě čepele podobné lesklým hadům nedávaly soupeři pokoj. Cítila však, že tohle je nepřítel na úrovni. Sekera, ta zdánlivě těžkopádná zbraň, se v Kvádově ruce pohybovala jako blesk. A diváci vytušili, že to nejlepší teprve začíná.</p>
<p>Zvířený prach klesal na bojující, mísil se s potem a krví a vytvářel škraloup, který měnil obličeje k nepoznání. V těch tvářích se usadil zatuhlý škleb, jenž už měl pramálo společného s nadšením, strachem nebo bolestí. Vyjadřoval spíše jakousi zběsilost, která jim nyní nedovolí skončit, dokud jeden nebude mrtev. A nebo oba nepadnou vyčerpáním. Ale jak by se potom králové dohodli? Jenomže na to již nikdo z nich nemyslel. Boj pro ně ztratil smysl i důvod a stal se sám smyslem života, bolesti, radosti i smrti. Nebili se pro své vladaře, bili se proto, že k tomu byli předurčeni a stvořeni. A dav okolo nich šílel.</p>
<p>Chvíli útočil Ariovalda, pak zas Kroana. Vlkodlačice zatím utržila jen jeden zásah sekerou, ostří se jí zaseklo do stehna. Člověk by brzy vykrvácel, ale její zranění se rychle zatáhlo, takže krve mnoho neztratila. Její sok byl bodnutý či seknutý na více místech, avšak jednalo se o lehčí rány, jimž obr snadno odolával. Starost mu dělala jiná věc. Jeho štít se postupně rozpadal na kusy a bylo jen otázkou času, kdy jej bude muset zahodit. A bez této ochrany by byl proti hbitější Kroaně v nevýhodě. Pochopil, že musí boj rozhodnout rychle a bez otálení.</p>
<p>Vlkodlačice to věděla také. Na okamžik na zraněné noze zakolísala. Ariovaldu nemohlo napadnout nic, než že dívka slábne. Vrhl se na ni celou silou i vahou, chtěje vše skončit. Past sklapla. Kroana na poslední okamžik uhnula, zatímco Kváda hnala setrvačnost dál jako valící se balvan. Jeho vytřeštěné oči svědčily o tom, že si svou chybu uvědomil, ale pozdě. Jak míjel svou sokyni, dýka mu prorazila kroužky zbroje a čepel vnikla hluboko do boku. Meč jej seknul přes celá záda a rozšklebil na nich dlouhou ránu. Ariovalda ztratil půdu pod nohama a těžce dopadl tváří k zemi. Převalil se na hřbet, ale to bylo poslední, čeho byl schopen.</p>
<p>Kroana nad ním stála, prudce oddychujíc. Díval se na ni a ve tváři už měl jenom bolest. Cosi se v ní zlomilo.</p>
<p>„Dobít! Dobít!“ řval dav bez ohledu na to, zda se jednalo o Markomany či Kvády.</p>
<p>„Držte huby!“ zaječela na ně a poklekla k umírajícímu.</p>
<p>„No tak mě doraz,“ zasténal a z úst mu vytékal tenký pramének krve.</p>
<p>„Ne,“ šeptla a přitáhla si jeho hlavu do klína.</p>
<p>„Zabij mě,“ úpěl tiše. „Chci ze… zemřít jako bojovník.“</p>
<p>Zavrtěla hlavou. Dav kolem pomalu umlkal a zaraženě civěl na neobvyklou scénu.</p>
<p>„Umřeš jako člověk,“ řekla konejšivě. „Máš doma ženu?“</p>
<p>„A… ano.“</p>
<p>„Kdybys umíral ve svém domě, držela by tě také tak, že?“</p>
<p>„A… no.“</p>
<p>Bolest v jeho obličeji pomalu ustupovala. Oči se mu kalily stále více, avšak usmíval se. Hladila ho po vlasech, lehounce a něžně. Víčka se mu zavřela, ale jeho dech svědčil o tom, že dosud žije.</p>
<p>„Jsi velký válečník,“ šeptala tak tichounce, že to mohl slyšet jenom on. „Nestyď se za to, že jsem tě porazila. Nevyčítej si, že tě zabila žena. Já nejsem člověk. Jsem lesní bytost. Ty jediný z lidí ses mi vyrovnal.“</p>
<p>Pak už měl v obličeji pokoj. Že zemřel, poznala jen podle toho, že srdce přestalo bít a dech se ztratil.</p>
<p>Teprve nyní vstala a předstoupila před tribunu. Dívala se přímo na Tudra.</p>
<p>„Kdo je vítěz?“ zeptala se.</p>
<p>„Ty,“ řekl vládce Kvádů. „Ženo, neviděl jsem nikoho bojovat jako tebe. Dobyla jsi Marobudovi vládu. Muži! Od této chvíle je král Markomanů i králem Kvádů. Bojujte za něho jako dříve za mne. Poddávám se mu.“</p>
<p>Kroana pohlédla na Marobuda. A náhle pochopila, že kdyby zvítězil Ariovalda, markomanský vladař by se nepoddal. Co by z toho vzešlo, se neodvážila domyslet.</p>
<p>Marobud posunul svíci tak, aby viděl Kroaně do tváře. Seděla na druhé straně stolu zcela nehybně, očekávajíc jeho slova. Sama mu neměla co říci, ale co cítí doopravdy nedala najevo ani hnutím brvy. Dlouho si ji prohlížel, zpola zvědavě a zpola chtivě. Přesto neudělal nic.</p>
<p>„Jsi krásná,“ šeptl přidušeně.</p>
<p>Neodpověděla.</p>
<p>„Místo na mém loži a na trůnu je už dlouho prázdné,“ pokračoval rozechvělým hlasem. „Jsem sám. A ty… ty jsi tak… tak nádherná.“</p>
<p>Natáhl paži a jeho prsty se lehounce dotkly dívčiných černých kadeří.</p>
<p>„Chtěl bych... chtěl bych tě obejmout a líbat, milovat se s tebou, ale.., ne... netroufám si. Vím, že jsi silná, jenže tím to není. Já... asi tě miluji,“ řekl nešťastně.</p>
<p>Mlčela a její výraz byl jako z kamene.</p>
<p>„Řekni aspoň něco,“ žadonil.</p>
<p>„Já tě nemiluji,“ odvětila lhostejně.</p>
<p>Stáhl ruku zpět a z úst mu unikl zklamaný povzdech.</p>
<p>„Pořád budu doufat. Byla by z tebe dobrá královna. Po tvém boku bych byl nejšťastnější muž na světě.“</p>
<p>„Možná,“ přikývla a lehce se usmála. „Já bych asi spokojená nebyla, králi. Jsem bojovnice. Takovou mě bohové udělali. Buď s tím srozuměn. Dám ti svůj meč, ne však tělo.“</p>
<p>Zasmál se. Trochu nervózně.</p>
<p>„Na tebe se nelze zlobit, Kroano. Řekni, co si přeješ za své vítězství?“</p>
<p>Povstala.</p>
<p>„Jen tři dny volna,“ odpověděla.</p>
<p>Přikývl. Uklonila se a odcházela. Cosi jí nedalo a ve dveřích se trochu pootočila. Zdálo se jí to a nebo měl Marobud v očích slzy?</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Rohy ohlašují válku</strong></p>
<p>Údolí zrození bylo tiché. Jako by v něm vymřel život a spočívala zde kletba. Kroana se nedivila, po tom, co se tu odehrálo a co se vymykalo jejímu chápání. Nerozuměla motivaci mnoha lidských skutků. Hlavně těch, jež byly diktovány strachem z neznáma. V tom se lidé nelišili od zvířat. Byli by lepší, kdyby žili déle? Pochybovala o tom. Snad to souvisí s touhou mít moc a s pocitem nadřazenosti, jímž se tak chlubí.</p>
<p>Zastavila se na místě, kde stával dům. Zbyla z něho jen severní stěna se zbytky komína a krbu, i tyto ruiny se však již rozpadaly a zarůstaly plevelem a mechem. Popel už dávno zmizel, ztracen v bujné trávě a kopřivách. Kdyby hledala, našla by kosti svých rodičů, ale neměla na takovou hrobařinu chuť. Po tolika letech nemělo smysl ukládat ostatky hluboko do země. Stejně jsou to jen kosti. To není matka ani otec. Ti nejspíš odešli do jiného světa, kam jednou doputuje i ona. Možná v tom světě je Belloves opět králem a Brenna královnou. Mají tam palác a trůn z ryzího zlata, na hlavách koruny a kolem hrdla torques, znamení moci.</p>
<p>Zaslechla šustot trávy, tak jemný, že i její ucho ho jen stěží zachytilo. Rázem byla ve střehu, přikrčená, s mečem v ruce. Ovšem. Mohlo jí dojít, že člověk ani zvíře tak tiše chodit nemůže. Meruzalka! Kdo jiný? Kroana odhodila zbraň, zavýskla a hnala se k přítelkyni. Objala ji, povalila na zem a koulela se s ní v trávě.</p>
<p>„Au! Pusť mě, ty zvíře,“ smála se víla. Já tě taky ráda vidím, ale přestaň mě drtit těmi svými prackami!“</p>
<p>Vlkodlačice povolila. Obě seděly na zemi naproti sobě, v očích radost a zároveň smutek.</p>
<p>Je mi to líto,“ řekla rusalka po chvíli mlčení. „Ke všemu jsem byla přesvědčená, že tě divoký hon dostal. Ty bestie! To ses nemohla ozvat? Já myslela, že je po tobě a ty se zatím touláš kdoví kde.“</p>
<p>„Promiň,“ špitla Kroana. „Dříve jsem se sem neodvažovala.“</p>
<p>„Ty lhářko,“ zamračila se Meruzalka. „Mě neoblafneš. Vidím ti až do žaludku. Tohle přede mnou neukryješ.“</p>
<p>„Co?“ zeptala se zmateně vlkodlačice.</p>
<p>„Co? Měla jsi chlapa. Jsi… jiná. Zkrátka žena. Ale… rozpadlo se to, že? Bolí to.“</p>
<p>Kroana přikývla a v koutcích úst jí zacukalo. Zapomněla, že víly dovedou číst myšlenky. Ne všechny, ale…</p>
<p>„Víš, kdo to udělal?“ otázala se Meruzalka, ukazujíc na spáleniště.</p>
<p>„Vím,“ řekla Kroana a hlas jí ztvrdl na kámen. „A bude za to pykat. Tehdy v noci se mi povedlo sem dostat. Byl tady velitel královy družiny Vitichis. A určitě to nařídil Marobud. Podělanec jeden! Máma na něj zavrčí a on hned zabíjí. Ale já ho mám v hrsti. Ne, má drahá, to nebude obyčejná pomsta.“</p>
<p>„Co chceš dělat?“ zeptala se víla zděšeně. „Ach, já to tušila! Nech toho, holka. To není dobré pro duši. Jestli chceš, aby byl potrestán, tak ho prostě zabij a odejdi. Nezaplétej se do takových záležitostí.“</p>
<p>„Nesmysl,“ odfrkla vlkodlačice. „Zabít ho? To by měl lump jeho ražení příliš snadné. Vitichise jenom zabiju, to je kmán bez svědomí. Ale s Marobudem si musím pěkně pohrát. Představ si to. Máš veliké plány, toužíš dobýt svět, mít moc, bohatství, slávu. Bojuješ, prahneš po tom, vraždíš kvůli tomu. Konečně toho dosáhneš. Jsi bohatá, slavná, mocná. Každý se před tebou třese, lidé se ti klaní. A pak… bum! Všechno se to sesype a zbudou ruiny. Přijdeš o to, na čem ti záleželo, pro co jsi žila a dýchala. Potom máš ze života něco jako divoký hon. A tohle udělám Marobudovi. Přivedu ho na vrchol, rozumíš? Budu mu sloužit, pomohu mu dobýt říši a pak…“</p>
<p>Kroana nedomluvila a místo slov zlomila suchou větvičku. Skoro nepříčetně se zasmála a oči jí zaplály podivným leskem. Meruzalka zaúpěla a chytila se za hlavu.</p>
<p>„Přestaň!“ vykřikla zhrozeně. „Nech to, hloupá. Způsobíš tolik bolesti, že si to nedovedeš představit. Lidé…“</p>
<p>„Co mi je po lidech!“ zaječela rozzuřeně vlkodlačice a vymrštila se. „Co mi je po té smrtelné verbeži?!“</p>
<p>„Kecáš hlouposti,“ odporovala jí víla, „říkáš něco, co sama necítíš. To nejsi ty. Až za tebou zůstanou nevinní mrtví, kteří zemřou jen kvůli tvé hloupé pomstě, budeš nadarmo brečet.“</p>
<p>Kroana mlčela, zuby zaťaté a tvář kamennou.</p>
<p>„Vykašli se na Marobuda,“ vemlouvala se rusalka. „Pojď, usadíme se tu. Nebo jinde. Já sice v domě nikdy nežila, ale zvykla bych si kvůli tobě. Postavíme si dům. Nebo budeme žít v lese, jak chceš. Můžeme se toulat. Třeba ten chlap, co ses s ním milovala, si to už rozmyslel. Půjdu za ním s tebou a promluvím mu do duše. Láska je lepší než pomsta. Slyšíš, ty hloupá? Máš před sebou věčnost a Marobud nejdéle za třicet let chcípne. Ale když půjdeš za pomstou, tvůj život nemá cenu měďáku.“</p>
<p>Vlkodlačice důrazně zavrtěla hlavou. Její dlaň samovolně stiskla rukojeť dýky. Potom se sehnula a sebrala odhozený meč. Meruzalka se mračila.</p>
<p>„Vypadáš hrozně,“ řekla skoro plačtivě, „jako nějaký zabiják.“</p>
<p>„Já taky jsem zabiják!“ vykřikla Kroana. „Zabila jsem už čtyři chlapy. A jednoho zmlátila do krve.“</p>
<p>„A jednoho miluješ.“</p>
<p>„Už ne. Zklamal mě. Dala jsem mu duši i tělo, a čeho jsem se dočkala? On mě nenávidí. A proč? Protože jsem jiná! Kdybych mu byla lhostejná, pochopila bych to. Ne každá žena se musí líbit každému muži. Jenže je to jinak. Miloval mě, ale jen dokud nezjistil, kdo jsem. Odešla jsem. K ničemu by to nevedlo. Lidé! Hloupí malicherní tvorové! Já už s žádným člověkem nechci nic mít. Někdy mi jich je líto, ale to je asi tak všechno.“</p>
<p>„Dobře,“ řekla trpce víla. „Kdyby sis to rozmyslela, víš, kde mě najdeš.“</p>
<p>Odcházela. A udělala to tak, jak to obvykle rusalky dělají, když chtějí někomu rychle zmizet z očí. Prostě se ztratila jako duch. Najednou na cestě nebyla.</p>
<p>„Jdi si,“ zavrčela za ní Kroana. „Stejně tě nepotřebuji. Nemáš právo kecat mi do života.“</p>
<p>Rozhlédla se. Údolí bylo dál tiché. Ptáci nezpívali a hmyz nebzučel. I listí na stromech bylo zešedlé a větve visely unaveně dolů. Jen tráva rostla jako dřív, ale Meruzalka vždy říkala, že tráva je strašně hloupá a nevnímá věci, které pochopí stromy i zvěř. Kroana to tušila také. Prokletí. Je to ještě vůbec Údolí zrození? Třeba se smrtí Brenny a Bellovese jeho moc zmizela. Možná to je tím, že Kroana odtud odešla. Zklamaně se vrátila k Divoké řece. Na břehu se svlékla, ukryla zbraně i oděv a proměnila se. Potřebovala to a měla tři dny volna.</p>
<p>Svítalo, ale nad vodou se stále vznášel mlžný opar, lesknoucí se v ranním slunci jako hedvábí. I hladina řeky připomínala naleštěné zrcadlo. Kroana se v něm zhlédla a potěšeně vyštěkla. Vlk je přece nádherné zvíře. Co na něm může lidi děsit? Že je lovec? A člověk snad není?</p>
<p>Vlkodlačice chlemtala vodu, aby uhasila žízeň. Dnes naposled. Zítra se musí vrátit. Na chvíli byla v pokušení se na všechno vykašlat, vrátit se k Meruzalce a toulat se s ní po kraji. Bylo by to krásné. Avšak to, co se v ní usadilo za poslední roky, bylo příliš palčivé. Kdyby vyhověla tomu volání, kam by odsunula všechnu bolest a hněv? Ano, má před sebou věčnost. Co se tedy stane, když z této věčnosti vyhradí pár let pro pomstu? Na další věci zbude času dost. Těš se, Marobude! Budu tvůj služebník, soudce i vrah.</p>
<p>Náhle nastražila uši. Cosi zaslechla. Nehrozilo z toho nebezpečí, neboť to bylo nesmírně vzdálené. Ozývalo se to až na druhém břehu, ale víc k jihu. V lidské podobě by neslyšela nic. To mohly v šumění řeky a hukotu stromů ve větru zachytit jenom vlčí uši. Ale pouze lidský mozek mohl domyslet, co to vlastně je, a patřičně reagovat. Vlčí myšlení bylo vždy zredukováno, i když méně než u obyčejného vlka. Mělo to své výhody. Ve zvířecí podobě se vše zdálo jednodušší, zmizely komplikované lidské emoce i úvahy a zůstalo pouze to, co odpovídalo povaze šelmy. Nyní se však musela proměnit zpět. Kdesi v podvědomí cítila, že ten zvuk je důležitý.</p>
<p>Po chvíli stála na břehu v plné kráse dívčího těla. Byla nahá, protože oděv byl skryt kus odtud. Ale ne daleko, brzy tam doběhne.</p>
<p>Opět uvažovala, co slyšela. Rohy. Troubily na hradišti. Kde jinde? Neváhala a vyrazila. Vždy po proměně jí nové tělo připadalo nemotorné, ale šlo jen o zvyk. Musela se s ním sžít. Rychle se oblékla a z rákosí vytáhla loďku. Byla trochu velká, ale Kroana ji zvládla i proti proudu.</p>
<p>Slunce stálo v zenitu, když dorazila k hradišti. Ruch u přívozu byl větší než obvykle. Někteří lidé spěchali plni zvědavosti vzhůru, jiní se zase hrnuli dolů a přinášeli čerstvé zprávy. Křiku však bylo tolik, že nerozuměla kloudného slova. Kroana chytla jednoho muže a zeptala se, co se děje, nedbajíc na žárlivý výraz jeho manželky.</p>
<p>„Válka,“ řekl. „Rohy ohlašují válku.“</p>
<p>„Jaká válka? Snad ne proti Kvádům?“</p>
<p>„To ne. Naši králové jednali až do včerejšího večera, ale dohodli se na míru a spojenectví. Ale Kvádové vedou již léta války proti Lugiům a Silingům, kteří sídlí severně od nich, a naši bojovníci pojedou Tudrovi na pomoc. Vyrážejí hned zítra. Vitichis je povede. Tudrus prý trvá na tom, abys jela také, ale Marobud tě nechce pustit.“</p>
<p>Dozvěděla se víc než doufala. Tak proto jí Marobud dal celé tři dny bez námitek. Nechtěl, aby odjela na výpravu. Bojovníci ráno vyrazí a ona by se vrátila teprve dopoledne. V žádném případě netoužila tvrdnout na hradišti a dělat společnost králi. V boji byla ve svém živlu, o tom se již dostatečně přesvědčila. Spěchala do akropole. Všude zmatek, rámus a hádky. Vybraní válečníci se chystali na cestu, ženy jim připravovaly věci a jídlo, škemrajíce, co všechno jim jejich muži, bratři, otcové či synové musí z kořisti přinést.</p>
<p>„Mosazný džbánek! Chci mosazný džbánek!“</p>
<p>„A já sponu na šaty. Stříbrnou, rozumíš? No, kdyby byla zlatá…“</p>
<p>„Chceš ještě maso? Ne, víc medoviny ti nedám, nebo se ožereš jako prase.“</p>
<p>„Nezapomeň na tu sponu!“</p>
<p>„… a otrokyni. Ale ne moc hezkou.“</p>
<p>„Nesněz to všechno naráz, ať ti není blbě.“</p>
<p>„Kam jsi dala tu sekeru? Bohové, ty neumíš nic srovnat!“</p>
<p>„...ať nemám žízeň.“</p>
<p>„Vždyť je to celé rezaté!“</p>
<p>„Tu sponu!“</p>
<p>„Z toho by se jeden poblil. Koukej to vyleštit!“</p>
<p>Kroana rumraj nevnímala a klestila si cestu davem. Marobud a Tudrus stáli u královského domu a vydávali příkazy velitelům, oba viditelně spokojení a zářící jako sluníčka. Král Markomanů získal vládu a vůdce Kvádů vojenskou pomoc. Pro oba skvělá dohoda. Marobud Kroanu spatřil a trochu zbledl. Seběhl rychle ze schodů.</p>
<p>„Co tady děláš?“ sykl. „Měla jsi mít volno a léčit se.“</p>
<p>„Už jsem vyléčená,“ zasmála se. „Znám zázračné byliny. Rány mám skoro zahojené.“</p>
<p>Ve skutečnosti je měla uzdravené všechny, avšak to říci nemohla.</p>
<p>„Bok ještě trochu pobolívá, ale to brzy přejde. Chci do války.“</p>
<p>„Ne,“ řekl. „Potřebuji tě tady.“</p>
<p>„Na co asi? Abych se nudila a válela si zadek? Kdepak, to nemám zapotřebí. Jestli chceš, aby tvůj spojenec byl spokojený, pusť mě do boje. Tobě to pořád nedochází, Marobude, že? Já nejsem ženská na trůn ani do postele. Ani do kuchyně. Jestli se ti má služba nelíbí, mohu jet jinam. Jsem svobodná.“</p>
<p>Povzdechl si.</p>
<p>„Mám o tebe strach,“ řekl. „Ale budiž. Jeď do války. Jenom na sebe dávej pozor.“</p>
<p>Dál se s ním nevybavovala a zamířila k Tudrovi. Lehce se mu uklonila.</p>
<p>„Jedu s tebou, pane. Musím ti nahradit Ariovaldu.“ Z domu právě vyšla Alexa a netvářila se přívětivě. Že by žárlila? Kroana nemínila Tudra svádět. Věnovala kvádské královně ten nejzářivější úsměv. Dávno zjistila, že to působí nejen na muže, nýbrž i na většinu žen. Vypadala jako ztělesněná nevinnost. Alexa zjihla, usmála se také a ledy roztály. Vzápětí se kolem královny hemžily dívky, takže ztratila s Kroanou kontakt. Ta však již mířila ke komoře. Uvnitř byl zatuchlý vzduch, a proto vyvětrala. Potom zalezla do kouta. Neměla chuť se s nikým bavit, avšak kdosi zaklepal. „Dál,“ zavrčela nepřívětivě.</p>
<p>K jejímu překvapení vešla Alexa. Na prahu se zarazila, váhavě se rozhlížejíc. Zdálo se, že v šeru špatně vidí.</p>
<p>„Posaď se,“ vyzvala ji Kroana a vstala.</p>
<p>„Ach, tady jsi,“ zasmála se královna a klidně se uvelebila na rozvrzané zaprášené židli.</p>
<p>Vlkodlačici k ní něco přitahovalo, ale nevěděla co. Jakýsi mlhavý pocit spřízněnosti. Co je to? Instinkt? Nebo klamný dojem? Sedla si na zem naproti ní.</p>
<p>„Ty nemáš Marobuda ráda, že?“ zeptala se náhle Alexa.</p>
<p>Kroana zaujala člhavý postoj a váhala s odpovědí. O co té jižance jde? Není to past?</p>
<p>„Já Tudra také nemiluji,“ pokračovala královna.</p>
<p>„Ale já nejsem Marobudova milenka,“ řekla tiše vlkodlačice.</p>
<p>Alexa chvíli mlčela a zkoumavě si svůj protějšek prohlížela. Zdálo se, že je spokojena.</p>
<p>„Poslouchej,“ řekla nakonec. „Já nejsem slepá. Ty si myslíš, že bezvadně skrýváš své pocity, ale já to umím lépe. Určitě sis až do této chvíle byla jistá, že Tudra miluji a že na tebe dokonce žárlím. Všechno je jinak. On je o mé lásce přesvědčen. Stejně Marobud si je jistý tvou oddaností. Obě hrajeme svoji hru. A jejím cílem je…“</p>
<p>„Tak dost,“ přerušila ji rázně Kroana. „Myslím, že by bylo lepší, kdybys šla. Já nejsem pitomá. Je mi úplně jedno, co cítíš nebo necítíš k Tudrovi. On není můj král. Avšak jinak jsi docela vedle. Měla bys také být opatrnější, než se někomu svěříš. I stěny mají uši.“</p>
<p>„Tady ne,“ zasmála se Alexa. „Venku je moje služebná, Římanka jako já. Nikdy by mě nezradila. Neblázni, Kroano, můžeme si být užitečné. Cožpak to nechápeš? Tudrus mě unesl. Při jeho nájezdu zahynuli moji rodiče i bratr a já ztratila domov. On to neví, ale já ho nenávidím. Vlezla jsem k němu do postele, abych ho oklamala. Já nejsem bojovnice. Mám jen své tělo, nic víc. Sice nevím, co udělal Marobud tobě, ale určitě nic dobrého. To se dá poznat. Sleduji tě víc, než si myslíš. Ach, jak jsou ti muži slepí! Uzavřeme spojenectví, souhlasíš?“</p>
<p>Kroana znejistěla. Co když Alexa mluví pravdu? Až do tohoto okamžiku věřila, že se přetvařuje bezchybně. Každopádně to není pravda. Určitá hnutí mysli dává zřejmě najevo nevědomky. Jestli tahle královna nelže, přetvařovat se umí mistrovsky. Ale co když něco tuší Marobud a poslal Alexu vyzvídat? Ne, nemůže riskovat, ani trochu. A nikomu nesmí důvěřovat.</p>
<p>„Povídáš nesmysly,“ řekla odměřeně, „já opravdu nemám zájem škodit Marobudovi. Nic mi neudělal. Nevím, jaký je král, ale moc mě to nezajímá. Já jsem bojovnice a dala jsem se najmout do jeho družiny. To je vše.“</p>
<p>Královna neřekla nic. Jen vstala a odcházela. Teprve ve dveřích se otočila.</p>
<p>„Ještě o mně uslyšíš,“ dodala a zavřela za sebou.</p>
<p>Ticho po jejím odchodu se zdálo nesnesitelné, jakoby těhotné očekáváním. Opravdu někdo něco tuší? Nemusí to přece být právě Marobud. Třeba Vitichis. Je studený jak psí čumák a pocity se na něm poznat nedají. A nebo se kdosi rozhodl Kroanu jen tak prověřit? Marobud nebo Tudrus. A nebo sama Alexa. Třeba jsou takové zkoušky běžné u těch, kteří se dostanou blízko k mocným. A pak je tu ještě jedna možnost: Alexa nelže a hledá spojence ve svém údělu. Jenže na to se nelze spoléhat. Lepší malá chyba, kterou lze později napravit, než velká a osudová. A co Vitichis? Toho vrahouna bude nejlepší se rychle zbavit. Válečné tažení pro to může být skvělou příležitostí. Totéž se však dá říci i naopak. Ano, bude si muset dávat pozor, aby se Vitichis nezbavil dříve jí.</p>
<p>Brána hradiště se zavřela a průvod lidí podobný dlouhému hadu vyrazil do sluncem prozářené krajiny. Putovali na východ po staré obchodní cestě. Ta vedla kopcovitým a skalnatým terénem, který obklopoval okolí Divoké řeky, avšak postupně se kraj měnil do mírně zvlněné pahorkatiny porostlé bučinami, na vlhčích místech doubravami či smíšeným lesem. Osídlení tu bylo řídké, jen ojediněle narazili na vesnici nebo samotu. Obyvatelé byli nejčastěji Bojové, ale narazili i na osadu Markomanů.</p>
<p>Neobávali se přepadení, protože bojovníků bylo přes dva tisíce. Většinu tvořili vojáci vyslaní Marobudem do války proti Lugiům a Silingům, neboť Tudrus přijel na hradiště s doprovodem pěti set vybraných mužů.</p>
<p>V čele Markomanů jel Vitichis. Kroana se ho původně chtěla držet, avšak musela od toho upustit. I když byla od lidí k nerozeznání, stopu vlčího pachu si stále nesla a někteří koně na ni byli citliví. Patřil mezi ně i Vitichisův ryzák, který se v její blízkosti plašil a svého jezdce málem shodil. Ten naštěstí důvod neklidu zvířete nepoznal, ale vlkodlačice se raději držela od něho dále, aby nevzbuzovala nežádoucí pozornost.</p>
<p>Nakonec se připojila k Alexe. Královnina klisna byla netečná jako mula a s Mrakem se dobře snášeli. Alexa byla Kroaninou přítomností zjevně potěšena. O námětu posledního rozhovoru se nezmínila, což se ani nedalo očekávat. Bylo tu příliš mnoho uší.</p>
<p>„Jsem ráda, že tě zase vidím,“ řekla královna dosti nahlas. „Na hradišti jsme si příjemně popovídaly. Ale na tebe asi žárlí více manželek, že?“</p>
<p>„To ano,“ zasmála se Kroana, přistupujíc na její hru. „Jenže na rozdíl od tebe si to se mnou nepřijdou vyříkat. Ale žárlivostí jim skoro praskne žluč. Nevím, co to ve mně je, ale jsem vůči většině chlapů spíše chladná. Jen velmi vzácně se najde takový, který mě zajímá. Ne, ne, opravdu se nemusíš bát, král Tudrus to určitě není.“</p>
<p>„A můžeš mi prozradit, co to bylo za šťastlivce, kterého jsi obdařila svou přízní?“</p>
<p>Kroana trochu váhala. Neměla chuť hovořit o Kristomovi. Proč také? Alexy se to netýká.</p>
<p>„Jeden lovec ze severu,“ řekla po chvíli, aby uspokojila královninu zvědavost.</p>
<p>„Aha, chápu, nechceš se svěřovat. Asi to nedopadlo dobře, že? Jinak bys byla s ním. To já jsem vážně šťastná. Ani netušíš, jak vynikající muž je Tudrus. No… zezačátku jsem ho nesnášela, protože mě unesl, ale pak se mi zalíbil. Bohové, to je chlap! Výborný bojovník a v posteli…“</p>
<p>Naklonila se ke své společnici a pokračovala tišším hlasem, nicméně pořád tak, aby ji aspoň nějaké ucho v okolí zaslechlo. Spiklenecky se u toho uhihňávala.</p>
<p>„Co ti mám povídat? Úplné zvíře. Služebné mi musí šít každou chvíli nové šaty, protože on je roztrhá. Je to jako milovat se s běsem.“</p>
<p>„A ty to tak máš ráda?“ zeptala se tentokrát s trochou zvědavosti Kroana a až za chvilku jí došlo, že královnina odpověď není směrodatná, neboť vše je sehráno pro špiclující uši. Snad jenom fakt, že Tudrus si v posteli počíná jako dobytek, mohl být pravdivý.</p>
<p>„No jistě, má drahá,“ žvanila Alexa. „A jaké muže máš ráda ty?“ Nyní už ta debata začínala vlkodlačici trochu vadit. Přesto to vyřešila s vtipem.</p>
<p>„Mrtvé, drahoušku, mrtvé.“</p>
<p>Skupina dívek kolem královny propukla v bujarý smích. Cesta pokračovala v tomto veselí až do večera, avšak Kroana musela znovu přemýšlet o Alexe. Bylo jí jasné, že pokud jí nelhala, byl by z ní neocenitelný spojenec. Zatím si ale upřímnost nemohla dovolit. Možná v budoucnu.</p>
<p>Během dalších dnů se motala chvíli kolem královny, potom zas hovořila s bojovníky. Důvod byl jediný: získat spojence. Využívala k tomu nejen znalosti boje, nýbrž v omezené míře i ženské zbraně. To ovšem tak, aby to vypadalo jako projev dívčí spontánnosti, hraničící až s naivitou. Rozehrála celou škálu úsměvů i jiných výrazů, rozličné tóny hlasu, od milé a příjemné mluvy přes koketní přízvuk až po různé jedovatosti. Především však chlapům dokazovala, že v umění války se jí nikdo nevyrovná. Kristom byl výborný učitel a ona nejlepší žák.</p>
<p>Po čtyřech dnech dorazili k téměř opuštěnému hradišti. Leželo na strmé ostrožně mezi třemi potoky, jež se tu stékaly. Valy vybudované z kamenů a hlíny byly nejvyšší na jihu, kde je nechránila voda, avšak z palisád již nezbylo nic. Na trojúhelníkové vnitřní ploše stály zbytky tří chýší, v nichž nalezli jen dva staré lidi. Vojáci je chtěli vyhnat, ale Kroana se postavila ostře proti. Výprava tu strávila jeden den. Všichni potřebovali odpočinek.</p>
<p>Druhý den urazili velký kus cesty a dostali se na dohled k nějakým horám. Nebyly příliš vysoké, zato hustě zalesněné. Obloha se ke všemu zatáhla těžkými a deštěm hrozícími mraky a kopce budily ponurý dojem.</p>
<p>„Co je to za hory?“ zeptala se Kroana jednoho kvádského bojovníka.</p>
<p>„Říká se jim Železné, protože se tu nachází železo, ale stejně by se mohly jmenovat Zlaté. Je přes ně špatná cesta a to jsme k vám měli hezké počasí. Zpátky to bude zlé. Velice zlé,“ zdůraznil, s obavou pohlížeje vzhůru.</p>
<p>Kvád se nemýlil. Večer se spustil hustý vytrvalý déšť, který padal celou noc i další den. Už po noci byla půda nasáklá jako houba a slota neustávala. Museli však jít. Královna se uchýlila do vozu, muži se kryli kápěmi a průvod se těžce dral stoupajícím rozbahněným terénem. Kroaně voda ani zima nevadily. S klidem snášela nepřetržité přívaly vody, vlhko i chlad, aniž by se musela více obléci.</p>
<p>„Obdivuji tě,“ řekla jí Alexa, drkotajíc zuby, přestože byla zahalená do kožešiny. „Tobě opravdu není zima?“</p>
<p>„Ne,“ zasmála se vlkodlačice. „Někdy i v mrazu chodím bosá nebo si jdu zaplavat. Před několika lety jsem přeplavala Bílou řeku, když se u břehů tvořil led.“</p>
<p>„To není možné!“ vykřikla královna.</p>
<p>„Že ne? Někdy ti to ukážu. Tohle nic není. Ale máš pravdu, že takhle studený konec léta ještě nepamatuji.“</p>
<p>Byla to strastiplná pouť. Tři vozy, na nichž jela Alexa se svými služebnými, se několikrát zabořily do bláta a dalo velkou práci je vytáhnout ven. A znovu Kroana muže udivovala svou vytrvalostí a silou, s níž nejenom překonávala překážky, ale pomáhala i ostatním. Dva dny se tak plahočili, avšak potom se dočkali úlevy.</p>
<p>Po přechodu Železných hor došli k dalšímu hradišti, které zdaleka nebylo tak zchátralé. Zřejmě neuplynul dlouhý čas od jeho opuštění. Kupodivu tu nenalezli živou duši. Ostrožna nad hluboce zaříznutým meandrem řeky byla od okolí oddělena dvojitým až trojitým opevněním, dosud zachovalým. Zde kdysi Bojové vystavěli i kamennou čelní zeď prokládanou silnými trámy, ale klešťovitá brána se ocitla v troskách. Na západě nebyl val vysoký, neboť zde bylo hradiště chráněno srázem, proto tu Bojové vybudovali jen nízký plot.</p>
<p>Uvnitř nalezli Markomani a Kvádové chýše v dobrém stavu, i když střechami zatékalo. To se však dalo vyspravit, a tak se výprava na hradišti utábořila. Tudrus rozhodl, že zde zůstanou dva dny a všichni to uvítali s nadšením.</p>
<p>Kroana stála na valech nedaleko brány a zamračeně hleděla do pusté krajiny, místy se ztrácející v závojích deště. Tudrus vylezl za ní.</p>
<p>„Co se děje?“ zeptal se. „Nelíbí se ti něco?“</p>
<p>„Nelíbí,“ zamumlala. „Nezdá se mi to tu bezpečné.“</p>
<p>„Proč?“ podivil se král. „Nedovedu si představit bezpečnější místo. Kromě toho je celé okolí opuštěné.“</p>
<p>„Právě proto,“ odpověděla Kroana. „Právě proto.“</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Je to země lidí</strong></p>
<p>Zděšený křik sice zazníval pouze z několika úst, ale vypadalo to, jako by ječelo padesát lidí. Zmatek v táboře byl nepopsatelný a sílil každým okamžikem. Davy mužů pobíhaly sem a tam, vyděšené ženy se krčily v chýších a koně ržáli, jako by je někdo vraždil. Za chvíli Kroana zjistila, že to tak je. Vitichisův ryzák se válel v křečích, hrdlo rozervané na krvavé cáry, a další kůň měl rozdrásaný celý hřbet. V jeho obrovských hnědých očích se zračilo takové utrpení, že mu kdosi ze soucitu prohnal šíp srdcem. Ještě horší podívaná se však naskytla u jižních hradeb. Dva muži byli již bez známek života, třetí se svíjel v bolestech. Z jeho nohy zůstal jen pahýl, ze kterého čouhaly bílé kosti a chlístala krev. Dva chlapi se snažili ránu zaškrtit, ale příliš se jim to nedařilo.</p>
<p>Kroana se sehnula a sevřela jeho ránu. Něco ji napadlo. Doufala, že se podaří moc zrození, jež se v ní skrývá, přenést na tohoto člověka. Zavřela oči a zburcovala celé své tělo. Neviděla nic, avšak vnímala rostoucí ticho, rušené jen vzdechy úžasu. Krev přestávala téci. Kroanou protékal proud síly, opouštěl dlaň a vstupoval do zmrzačeného muže. Když se opět podívala, rána byla uzavřená. Bojovník přestal křičet a pouze slabě sténal.</p>
<p>„Čarodějnice,“ řekl tiše kdosi z davu. Ostatní mlčeli. Kroana vstala. Byla vyčerpaná a podlamovaly se pod ní nohy. Přesto sama došla až k strážnému ohni, kde usedla. Neříkala nic a přemýšlela, zda si získala úctu nebo si jen zkomplikovala život. Proč to vlastně udělala? Opravdu to chtěla jen vyzkoušet? Slyšela, jak Tudrus nařizuje pohotovost a zdvojnásobení stráží. Vitichis kázal pohřbít mrtvé. Vzpamatovala se.</p>
<p>.Počkejte!“ zvolala. „Chci se na ně podívat!“</p>
<p>.Proč?“ zavrčel nepřívětivě Vitichis. „Zabilo je nějaké dravé zvíře. Asi medvěd.“</p>
<p>Neodpověděla. Zavrtěla hlavou a poklekla k mrtvolám. Stejně si prohlédla i mršiny koní. Srdce jí vyskočilo až do krku, ruce měla roztřesené. Ty rány znala příliš dobře, aby se mohla mýlit. Nacházela je na každé kořisti, kterou ulovila ve vlčí podobě. Ale tohle nemohli udělat obyčejní vlci, to věděla jistě.</p>
<p>Vedle ní se objevil stín. Ohlédla se. Byl to Tudrus, bledý jako stěna.</p>
<p>„Bohové,“ zašeptal. „Co to je? Ty to víš, že?“ Poslední slova patřila Kroaně. Mlčky přikývla. Pokynul jí, aby šla za ním. Uvnitř královy chatrče byla skoro tma. Tudrus chvějícíma se rukama zažehl od žhavých uhlíků svíci a postavil ji na ztrouchnivělou truhlu. Alexa se posadila na lůžku, oči nechápavě vytřeštěné.</p>
<p>„Co… co se stalo?“</p>
<p>„Lež,“ sykl král. „A o tom, co uslyšíš, drž zobák. Tak co, bojovnice? Před čím jsi mě chtěla varovat?“ Kroana si povzdechla, krčíc rameny.</p>
<p>„To není jednoduché, Tudre. V té chvíli, kdy jsem vyslovila pochybnost o bezpečnosti tohoto místa, jsem ještě nic určitého nevěděla. Prostě mi připadalo divné, že tak zachovalá obydlí jsou opuštěná.“</p>
<p>„A teď? Teď už něco víš?“</p>
<p>„Ano, nyní už vím. To nebyl žádný medvěd. To byl… vlkodlak.“</p>
<p>Alexa zděšeně vykřikla.</p>
<p>„Mlč!“ houkl král. „A jak říkám, ani slovo, nebo vypukne zmatek. Ty… ty víš něco o vlkodlacích?“ Ušklíbla se.</p>
<p>„Vím toho o nich víc než kdokoliv jiný. Ale je zbytečné, abychom něco podnikali. Zdá se, že toto je kraj vlkodlaků. Mají tady okruh země, který považují za svůj. Vnikli jsme na jejich území a nejlepší bude, když odtud zítra vypadneme, a to hned brzy ráno, ať jsme do večera co nejdál. Jinak přibudou další mrtví.“</p>
<p>„Ale… ten zraněný… měli bychom ho zabít. Může být nakažený. Slyšel jsem, že takový kousnutý člověk se sám stává jednou z těch bestií.“</p>
<p>Kroana se zasmála.</p>
<p>„A jako vždycky je to kravina, Tudre. Vlkodlaci jsou bytosti odlišné od lidí. Není to žádná nemoc, která by se přenášela kousnutím jako třeba vzteklina. Člověk se nemůže změnit na vlkodlaka.“</p>
<p>Král vypadal dál ustaraně.</p>
<p>„Ale my nemůžeme zítra jít,“ řekl. „Lidé jsou unaveni, je jim zima a potřebují se usušit. Mám je snad vyhnat do té sloty?“</p>
<p>Kroana chvíli přemýšlela.</p>
<p>„Dobře,“ přikývla náhle. „Půjdu a promluvím s těmi vlkodlaky.“</p>
<p>Alexa zavřískla a Tudrus ji tentokrát nenapomenul. Díval se ohromeně na bojovnici, jako by se zbláznila.</p>
<p>„To… to… to,“ koktal, „to je přece šílenství. Zabijí tě.“</p>
<p>Kroana se rozesmála.</p>
<p>„Možná, králi. A možná ne. Každopádně to zkusím.“</p>
<p>Bez dalších řečí opustila vyjukaného Tudra i ještě vyjukanější Alexu, prošla hradištěm k bráně a vnořila se do tmy, následována zděšenými výkřiky bojovníků. Nevšímala si jich a nosem nasávala vzduch. Brzy neomylně zachytila vlčí pach a rozběhla se po stopě.</p>
<p>Les byl temný. Mraky clonily oblohu a řinul se z nich drobný hustý déšť pronikající oděvem na kůži. Vládlo bezvětří a kapky padaly kolmo dolů. Jejich šelest rušil noční zvuky, což vlkodlačici úkol neusnadňovalo. Hůře slyšela i díky lidské podobě. Pokud někde v temnotách číhá vlkodlak proměněný v šelmu, je ve výhodě. Přesto doufala, že poznají, že patří k nim. Ostatně jedině lidská podoba jí umožní dorozumět se.</p>
<p>Chvílemi se jí zdálo, že v houštinách slyší nějaký šramot, ale bylo to tak nezřetelné, že mohlo jít i o šálení smyslů nebo pohyb větví, způsobený slabým závanem větru. Anebo to bylo zvíře. Neustálé napětí jí však už začínalo lézt na nervy. Někde tu přece musí být.</p>
<p>Najednou se zastavila. Chrastění po levé straně zesílilo a potom zaslechla slova:</p>
<p>„Vítej, sestro. Aspoň doufám, že jsi naše sestra.“</p>
<p>Hlas byl drsný. Kroana to znala. Tak mluví napůl proměněný vlkodlak. Zní to vrčivě a jakoby ochraptěle.</p>
<p>„Ano,“ odpověděla bez váhání. „Chci s vámi mluvit.“</p>
<p>„Dobře. Tak pokračuj dál rovně a po pár krocích uvidíš oheň.“</p>
<p>U skomírajícího a čadícího ohýnku nikdo nebyl. Tušila jejich obrysy ve tmě, ale naplno zahlédla jen lesk očí. Mlčky si dřepla, natáhla ruce k plamenům a hřála si je. Zatím přemýšlela, aby využila čas, než se vlkodlaci osmělí. Od smrti rodičů nespatřila bytost vlastní rasy a trochu se při pomyšlení na blížící se setkání chvěla. Čichem poznala, že jsou to zřejmě muži, ale přítomnost ženy vyloučit nemohla. Také nedovedla spočítat, kolik jich je. Odhadla, že ne mnoho. Co jim řekne? Je tady jako zástupce lidí, ale zároveň si uvědomovala, že ji sem vedlo i cosi jiného: touha po setkání s tvory stejného druhu. Ale jsou opravdu stejní?</p>
<p>Konečně se jeden vynořil z lesa, napůl člověk a napůl šelma. Trochu ji to zklamalo. Její rodiče používali tento stav pouze v krajních případech a ona sama také, zvláště tehdy, když bylo třeba někoho zastrašit nebo využít některých zvířecích smyslů. Pamatovala si na setkání vlkodlaků z celé bójské země, na němž byla s otcem a matkou v dětství. Tam nikdo takto nechodil. Buď byli v lidské nebo vlčí podobě, toto se považovalo za nevychovanost, samozřejmě kromě chvíle proměny. Okamžitě se rozhodla, že to dá tomu hlupákovi najevo.</p>
<p>„Jak to vypadáš?“ zamračila se. „To mě chceš strašit? Já nejsem člověk. Přestaň se chovat zpustle, barbare.“</p>
<p>„Kdo jsi?“ zavrčel výhružně.</p>
<p>Prudce vstala.</p>
<p>„Jestli se ihned neproměníš docela, tak ti ukážu, kdo jsem. Pro náš rozhovor by bylo lepší, kdybys vypadal jako člověk. Pak se ti představím.“</p>
<p>Poslechl. Nebyl nijak ošklivý, spíše až moc hezký. Na chlapa měl dost hladký a skoro něžný obličej a zdálo se, že se za svůj kukuč stydí. Druhý, který se vynořil za ním, byl ještě mladší, a třetí opravdu chlapec.</p>
<p>„To jste všichni?“ zeptala se rozmrzele.</p>
<p>Přikývli. Dostala vztek. Mladíci, skoro ještě děti, a udělají taková jatka! Proč? Co si tím chtěli dokázat?</p>
<p>„To vy?!“ zařvala, ukazujíc směrem khradišti. „To jste udělali vy?“</p>
<p>Zdálo se, že nevědí, kam s očima. Ošívali se, pokukujíce po sobě, jako by nikdo nechtěl nic vysvětlit a každý čekal, co řeknou druzí.</p>
<p>„No… vlastně,“ ujal se nakonec slova nejstarší, „my vlastně ne… nejsme…“</p>
<p>V té chvíli Kroana pochopila a její reakce byla blesková. Už chvíli jí na těch třech bylo něco podezřelého a až nyní jí došlo, že se snaží jen upoutat pozornost. Vrhla se stranou a v kotoulu tasila meč. Varovný šelest dolehl k jejím uším pozdě, instinkt byl rychlejší. Mohutné šedé tělo se zběsilým zavrčením prolétlo vedle Kroany, pružně dopadlo na přední tlapy a vzápětí stála proti největšímu vlkodlakovi, s jakým se kdy setkala. Byl obrovský snad jako lev, s nímž se střetla ve skalách na severu. Jenže ona dávno věděla, že lidská podoba může být pro souboj výhodná, zvláště s použitím lidských zbraní. Vytrhla z pouzdra i dýku a vyzývavě zaječela.</p>
<p>Místo dalšího útoku se začal proměňovat. Morda se zkrátila, tlapy měnily tvar, srst mizela a celá postava se napřímila. Nahý muž. Vysoký. Svalnatý. Impozantní. Ovládla se a nepohlédla mu do rozkroku. Pro vlkodlaka by to mohla být příležitost k překvapivému výpadu. Ne, s tímhle tvorem nebude snadná domluva. Zklamalo ji, že se choval jako nepřítel, avšak nedala to najevo ani hnutím obličeje. I tvář jejího soka byla kamenná.</p>
<p>„Kdo jsi?“ otázal se nepřívětivě. „Jak to, že sloužíš lidem?“</p>
<p>Pohodila hlavou a pohrdlivě prskla. Když se tak může chovat on k ní jako k hostovi, ona nemusí být jiná.</p>
<p>„Komu sloužím nebo nesloužím, to je má věc a ty to nemůžeš soudit. Jsem Kroana, dcera Bellovese a Brenny z Údolí zrození. A ty jsi kdo, zákeřný lumpe?“</p>
<p>Vše se rázem změnilo. Muž se roztřásl jako osika a zíral na ni vytřeštěnýma očima.</p>
<p>„Ty… ty,“ blekotal, „ty jsi… Kroana?“</p>
<p>V následujícím okamžiku padl tváří k zemi a klaněl se. „Odpusť!“ křičel zoufale, jako by se dopustil toho nejtěžšího zločinu. Mladá vlkodlačice ještě neviděla tak nechutnou směsici barbarské divokosti a poníženosti. Klepal se po celém nahém těle a svíjel se, podoben červu.</p>
<p>„Vstaň!“ houkla na něho. „A obleč se!“</p>
<p>Usoudila, že se ho již nemusí obávat, a sedla si na kládu u ohně. Muž odběhl do lesa, kde měl zřejmě oděv, a hrbil se jako otrok. Kroana si odplivla. Bylo jí mizerně. Co se stalo s hrdými vlkodlaky? Nepamatovala si, že by se jejím rodičům některý z nich takhle klaněl a ryl nosem do země. Lehký zdvořilý úklon hlavy a uctivý pozdrav, to bylo vše, co Bellovesovi a Brenně i jako králům lidí náleželo. Co se děje?</p>
<p>Myslí se jí mihla vzpomínka. Docela nedávná. Obraz Údolí zrození, ale ne takový, na jaký si vzpomínala z dětství, nýbrž ten poslední. Prokletí. Dolina bez života, bez zvěře, bez ptáků, ba i bez bzučení much a včel. Jen planě a bezmyšlenkovitě rostoucí tráva a unavené stromy. Zde měla stejný pocit. Bylo to jako pach rozkladu, závan smrti, dech zániku. Něco umírá. Jsou to vlkodlaci? Takže i ona sama? A nebo celý starý svět dětí lesa? A z jakého důvodu se to děje? Dá se to zastavit?</p>
<p>Otázky jí vířily hlavou jako zběsilé. Na odpověď nepřicházela. Muž se vrátil.</p>
<p>„Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho.</p>
<p>„Keven, paní.“</p>
<p>Pořád se hrbil, ale Kroaně už došlo, že to nezmění. Tahle bázeň byla pro ni ostatně dobrá.</p>
<p>„A ti tři jsou kdo?“</p>
<p>„Nejstarší je můj syn, nejmladší synovec. Ten prostřední je cizí, nikoho už nemá, tak se o něj starám.“</p>
<p>„A ženy… ženy tady nemáte?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. Na jeho obličeji viděla výraz smutku.</p>
<p>„Víš, paní… vedeme válku s lidmi. Již mnoho let. Mají z nás strach a mnoho jsme jich zabili, ale i někteří z nás byli zabiti. Zůstaň tu s námi, paní. S tebou můžeme zvítězit. Ty jsi bojovnice. Přitáhneme sem další, když uslyší, že nás vede Kroana, dcera Bellovese a Brenny. Toto území ubráníme, vytvoříme národ. Ty nás můžeš sjednotit. V horách žijí stovky vlkodlaků. Na tvůj pokyn přijdou a budou bojovat. Naženeme lidem hrůzu a…“</p>
<p>Nemohla to dál poslouchat a zacpala si uši. Kevenovi to nedošlo a žvanil dál. Některá slova k ní přece jen pronikla. Nabubřelá. Hloupá. Což už nedovedou ani počítat? Jako by ztratili kontakt s realitou. Jako by… rázem byla ostražitá. Jako by je někdo zhloupnul.</p>
<p>„Tak dost!“ vyštěkla. „Kde je ten, co vám to napovídal?“</p>
<p>Zaraženě mlčeli.</p>
<p>„No tak! Bude to?“</p>
<p>Její pohled však již směřoval tam, kde tušila další postavu.</p>
<p>„Vylez!“ křikla na něho.</p>
<p>Vyšel ven. Na rozdíl od Kevena nebyl nijak velký, spíše malý a znetvořený. Pravou nohu měl napůl chromou a vlekl ji za sebou, na levé lopatce mu vyvstával ohyzdný hrb a vůbec byl celý pokroucený. Snad by ho litovala, nebýt odporného úsměvu plného pozoruhodné směsice nadutosti a patolízalství. Už když se na něj podívala, měla chuť tu zrůdu na místě zabít. Ale byl to vlkodlak. Nikdy by bezdůvodně nezabila tvora své rasy. Při druhém pohledu jí došlo, že ho zná ze setkání vlkodlaků přeď lety. Dobře si vzpomínala, co o něm řekla matka:</p>
<p>„Nevím, jaké je jeho jméno, ale říká se mu Křivák.“</p>
<p>Přemýšlela, jak je možné, že existuje zmrzačený vlkodlak. Napadalo ji jediné vysvětlení: právě proto, že je křivák. Má to v povaze a jeho postižení nelze uzdravit.</p>
<p>„Jsem věštec,“ zachroptěl. „Ty jsi Kroana, dcera králů z Údolí zrození. Buď zdráva, naděje nás všech.“</p>
<p>Byla si jistá, že poslouchal, ale ostatní vlkodlaci propukli v nadšený řev, přesvědčeni, že jde o věštbu.</p>
<p>„Lidé zavraždili tvého otce i matku,“ pokračoval hrbáč ponurým hlasem. „Ty budeš nástrojem pomsty. Postav se do čela vojska vlkodlaků a lidskému plemenu nastane soudný den.“</p>
<p>Kroana se poněkud zarazila. Odkud ten chromec ví, co se stalo s jejími rodiči? Ano, bylo pravděpodobné, že se k tomu dopídil nějakou přirozenou cestou, avšak jistotu mít nemohla. Stín pochybnosti se objevil a zůstal. Křivák pokračoval a jeho hlas zněl stále afektovaněji:</p>
<p>„Vidím oheň! Dům v plamenech a divoký hon! Zločin lpí na lidské rase, neboť prolili krev králů! Ach! Vidím, co se stane! Soudný den, soudný den! Povstává dcera králů, aby zničila lidský rod!“</p>
<p>Groteskní věštec náhle zmlknul, plíživými kroky se pohyboval kolem ohně a potichu si cosi mumlal. Kroana cítila nepříjemné mravenčení v zádech. Ten bídák ví příliš mnoho. Mohl to vyzvědět od někoho jiného? Od koho, když tu hroznou noc vše viděla jen ona sama, zatímco ostatní bytosti byly zalezlé v úkrytech? Nebo byl v Údolí zrození a ze spáleniště se vše dovtípil? Křivák ji nenechal domyslet a pokračoval již tichým hlasem:</p>
<p>„Údolí zrození trpí, protože bylo prokleto. Slyším pláč stromů. Zvěř odešla a ptáci přestali zpívat. Moc zrození již nepůsobí a nad naší rasou se vznáší stín smrti. Zemřeme. Ach, všichni zemřeme!“</p>
<p>Zavyl jako zvíře a jeho shrbená postava začala kolem plamenů křepčit v divokém tanci.</p>
<p>„Ještě je naděje, dcero králů!“ křičel ochraptěle. „Zločin volá po pomstě a kletba bude uhašena krví těch, kdož spáchali zlo! Slyš! Stromy vÚdolí zrození volají po válce! Vlkodlaci… válku! Válku proti všem lidem! Hněv bohů bude utišen válkou! Začne boj! A ty, dcero králů, jej povedeš! Hle, hromady mrtvol, lidí i vlkodlaků, země je zpustošena a nasáklá krví, požáry zachvátily zemi od obzoru k obzoru a vládne smrt! Budou to dny hrůzy pro lidský rod, neboť vlkodlaci povstanou z prachu a stanou se pány! Až zkáza dostoupí vrcholu, až lidské plemeno bude vyvražděno a krev králů pomstěna, obnoví se Údolí zrození a země rozkvete! Ten den se blíží a bude…“</p>
<p>„Dost!“ zavřískla zděšeně Kroana. „Mlč, krvavý běse! Ať už je tvá věštba z tebe nebo z démonů, jsi šílený. Žádná válka proti lidem nebude, rozumíš? Ano, chci se pomstít, ale jen na těch, kteří mé rodiče zabili. A ty, smradlavý tchoři, se mi nepleť do cesty, protože jestli mi překazíš plány, přísahám, že tě zabiju!“</p>
<p>Vymrštila se, skočila až ke Křivákovi a srazila jej k zemi, kde ho sevřela jako v kleštích.</p>
<p>„Pomstím se,“ syčela. „Jenže po svém. Jak, do toho ti nic není. Ale pamatuj si, že žádná válka proti lidem nebude. Blázna jako ty mohou poslouchat jenom hlupáci. Kolik myslíš, že je v této zemi vlkodlaků a kolik lidí? Nás je pár stovek a jich jsou tisíce a tisíce. Ano, byla by to zkáza, ale naše zkáza. Tohle není země vlkodlaků, je nás příliš málo. Je to země lidí, ať se to komu líbí nebo ne. Ani já tím nejsem nadšená a lidi dvakrát nemiluju, jenže taková je pravda a nikdo to nezmění. Chápeš, ty natvrdlý balvane, nebo jsi už dočista zpitoměl?“</p>
<p>„Bu… bu… bude válka a smr… smrt,“ blekotal dál Křivák, jako by byl v transu, avšak Kroana mu na to již neskočila a s rozmyslem jej udeřila hřbetem dlaně přes tvář. Přes zdánlivou lehkost to byla tvrdá rána a rozrazila tvář falešného věštce, až lícní kost vyhřezla.</p>
<p>„Budeš… držet… hubu,“ syčela vlkodlačice s důrazem na každé slovo. „A ty, Kevene, poslouchej dobře. Tohle musí skončit. Žádné přepady a žádné vraždy. Jestli neumíte žít mezi lidmi, žijte si v lesích jako zvířata, ale nechte lidi na pokoji. Kdo se ještě přiblíží k táboru kvádského krále, toho potrestám smrtí. Rozuměli jste?“</p>
<p>Přikyvoval a klaněl se. Kroana pustila Křiváka.</p>
<p>„Koukej se ztratit, zmetku,“ zavrčela.</p>
<p>Hrbáč odcházel, avšak ještě stihl svou přemožitelku nenávistným pohledem.</p>
<p>„Nevyhrožuj nám, paní,“ mumlal pokorně Keven. „Vím, že nás oklamal. Tvrdil, že je s tebou ve spojení, že přijdeš a povedeš nás do války, že jsi s tím srozuměna. Jenom nám řekni: opravdu je Údolí zrození prokleté?“</p>
<p>Neměla chuť se s nimi o tom bavit, a tak jen mávla rukou.</p>
<p>„Přesvědč se sám,“ odfrkla a do hlasu se jí drala bolest.</p>
<p>Vlkodlaci zmlkli a dřepli si u ohně, schýlení a smutní. Kroaně jich bylo líto, avšak nemohla jim pomoci. Hlavou se jí honily nové a nové myšlenky. Další vzpomínka, také nedávná. Rozhovor s Meruzalkou.</p>
<p>„Co je mi po lidech?! Co je mi po té smrtelné verbeži?!“</p>
<p>Ano, to křičela ona. Opravdu si to myslí? Nový obraz: umírající Ariovalda a jeho hlava v Kroanině klíně. Jaká vlastně je? Bylo to, co říkala v Údolí, zrození z ní a nebo… nebo to byl vliv prokletí? Je v údolí jakási nákaza? Ale jestli prokletí v dolině působí, proč ne na Meruzalku? Má snad vliv pouze na vlkodlaky?</p>
<p>Z lesa se ozvalo zavřísknutí. Kroana se zmateně rozhlédla. Keven se kamsi ztratil, aniž si toho povšimla. Vzápětí ho uviděla, jak se vynořuje z houštiny a vleče nějakou zmítající se postavu. Ženskou postavu. Vlkodlak s ní mrštil k ohni.</p>
<p>„Sledovala nás, paní,“ řekl. „Je to člověk. Měli bychom ji zabít, kdo ví, co všechno slyšela.“</p>
<p>Žena zvedla hlavu. Kroana strnula. Byla to Alexa.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Bude se ti umírat lépe</strong></p>
<p>Oheň skomíral a žhavé uhlíky syčely pod kapkami vody. Déšť monotónně bubnoval do lopuchových listů za jejich zády, avšak jinak vládlo mrtvé ticho, v němž královna zřetelně vnímala zděšený tep vlastního srdce. Rozskočí se hrůzou? To by byla příjemná smrt. Co ji to napadlo sem chodit? Bála se o přítelkyni a nyní měla strach z ní. Pomyšlení, že sedí vedle šelmy v lidské podobě, jí ochromilo mysl a učinilo z ní hromádku neštěstí.</p>
<p>„Už se uklidni,“ napomenula ji Kroana. „Kdybych tě chtěla zakousnout, tak bych to dávno udělala. Přestaň se klepat a raději mi řekni, cos to měla za hloupý nápad sem chodit. To si opravdu myslíš, že kdyby mi hrozilo nebezpečí, že bys mi pomohla?“</p>
<p>„Já… já nevím,“ zajikala se Alexa. „Já… já se bojím.“</p>
<p>Zuby jí drkotaly a ruce ovládl nekontrolovatelný třes. Kroana před ní poklekla a vzala jí hlavu do dlaní.</p>
<p>„Tak dost,“ šeptala, jako by se vemlouvala malému dítěti. „Mě se přece nemusíš bát. To, z čeho máš strach, to není skutečnost, to je jen představa, bláznivá báchorka hloupých a nevědomých lidí.“</p>
<p>„Ale… ale oni… zabili toho vojáka. A… a koně. A tamtomu ukousli nohu. T… to je přece pravda, ne?“</p>
<p>„Oni se chovali špatně, já vím. Ale kdyby vás přepadli třeba Lugiové, chovali by se jinak? Také by zabíjeli, nemyslíš? Oni se prostě chovali nepřátelsky. To je přece mezi lidmi také. Ale už se nemusíš bát. Nikdo ti neublíží. Žádný z nich. A kdyby to zkusili, zabila bych je. Ať jsem kdokoliv, jsem tvá přítelkyně.“</p>
<p>Alexa se pomaloučku uklidňovala. Trvalo to však dlouho, než se přestala třást úplně. Ale i potom jí oči těkaly sem a tam jako vyplašená kuřata. Kroana se zasmála, přesně tím nakažlivým smíchem, jemuž nelze odolat. Alexin smích byl nervózní a škytavý, avšak byl to smích. To bylo důležité.</p>
<p>„Zmizte,“ řekla vlkodlačice svým soukmenovcům. „Už vás nechci vidět. Dělejte si, co chcete, ale pamatujte, že žádná válka nebude.“</p>
<p>Odešli do hloubi lesa, smutní a bezradní. Chvíli váhala, zda se jim nemá věnovat více, jenže to by tu musela zůstat. Ne, budou se muset obejít bez ní. I kdyby nešla za pomstou, Alexa ji potřebuje také. Bylo to zvláštní, ale po dlouhé době ucítila znovu spřízněnost s jinou bytostí. Stiskla Římance ruku a opět se povzbudivě usmála.</p>
<p>„Tak dobře, Alexo. Budeme si důvěřovat a pomáhat. Můj život je teď ve tvých rukou. Vrátíme se do tábora. Když komukoliv řekneš, kdo jsem, zabijí mě, aniž by něco zkoumali. Znám to. Většina lidí se děsí i vlastního stínu a tenhle strach plodí nenávist a vraždy. Řeknu ti vše o sobě. Až ten příběh vyslechneš, možná pochopíš, že tou nejhorší šelmou není vlkodlak, ale člověk. Ne každý, ale mnohdy to tak bývá.“</p>
<p>A Kroana vyprávěla královně svůj život. Pověděla jí o otci i matce, o víle Meruzalce a noci divokého honu, o smrti rodičů. Pokračovala o Kristomovi a skřítkovi Pelíškovi, svěřila se jí s láskou k stárnoucímu bojovníkovi i se svým zklamáním. Cosi z ní spadlo, břemeno, které jako by vláčela staletí. A z Alexy ten příběh sňal strach. Znovu a znovu si tiskly ruce a přísahaly si přátelství. Noc již končila, když se vracely zpět, smějící se jako děti.</p>
<p>Vlkodlačice se náhle zastavila, kousla se do rtů a zcela nežensky zaklela: „Do prdele! Slyšíš ten ruch? My si povídáme celou noc a král tě zatím postrádá.“</p>
<p>„Já nic neslyším,“ řekla Alexa, marně nastavujíc ucho.</p>
<p>„Ach tak, já zapomněla, že jsi člověk,“ rýpla si Kroana. „Ale pojď rychle, za chvíli to zaslechneš taky.“</p>
<p>Běžely, až Římanka supěla námahou.</p>
<p>„Stůj!“ zařval na ně někdo z křoví a vzápětí se proti nim vyrojilo asi osm vojáků. Při pohledu na smějící se dívky zkoprněli úžasem.</p>
<p>„Paní! Co tady děláš?!“ vykřikl jeden. „Tudrus šílí hrůzou, že jsi mrtvá.“</p>
<p>„Tak to ho musíme vyvést z omylu,“ zahihňala se královna.</p>
<p>„A už dost,“ sykla jí do ucha Kroana. „Nech mluvit mě nebo to zmotáš.“</p>
<p>„Kde jsi byla?!“ křičel rozhněvaně král na svou ženu, když je před něho stráž dovedla.</p>
<p>„Já… já…“</p>
<p>„Uklidni se, Tudre,“ řekla Kroana. „Královně nic ani na okamžik nehrozilo. Šla mě hledat. Víme, byla to ztřeštěnost, ale máš velmi odvážnou manželku.“</p>
<p>„Byli to vlkodlaci?“ otázal se rozechvěle.</p>
<p>„Ano. Jsem si jista, že dají pokoj. Další noc tu můžeme zůstat a pak budeme pokračovat v cestě. Tak zní dohoda.“</p>
<p>„Co… cože? Ty… ty jsi se s nimi dohadovala?“</p>
<p>„No ano. Musela jsem je zastrašit, ale šlo to. Oni mě znají, už jsem před rokem dva vlkodlaky zabila. Taková zpráva se mezi nimi rozšíří rychle.“</p>
<p>„A proč jsi je tedy nepobila?“ zeptal se Tudrus. Kroana se zasmála.</p>
<p>„Opravdu toho po mně nechceš málo. Myslíš, že je tak snadné zlikvidovat čtyři vlkodlaky naráz? Kdybych se o to pokusila, už bych tu nestála. Na druhou stranu ani oni nemohli zabít mě, protože by to skončilo smrtí nejméně dvou z nich. Jeden po mně skočil zezadu, jenže mu to nevyšlo, tak toho nechali a vyjednávali. Vědí, že jsem tady a to je důležité. Na noc postavíme silné stráže. Já budu hlídat také, ale jen pro jistotu. Pravděpodobnost, že by nás ještě přepadli, je mizivá.“</p>
<p>„Ty jsi ty vlkodlaky viděla?“ obrátil se král na svou ženu.</p>
<p>Rychle zavrtěla hlavou.</p>
<p>Další noc opravdu proběhla v klidu a respekt bojovníků vůči Kroaně se změnil skoro ve zbožňování. Cesta vedla ještě pár dní vrchovinou, avšak poté vyjeli do roviny porostlé šťavnatými lučinami, jež se střídaly s habrovím a doubím, místy se objevovaly lípy a babyky, u vod olše a krušiny. Když Kvádové tuto krajinu spatřili, hromově zajásali. Zde se již cítili doma. Od této chvíle skutečně naráželi na vesnice stále častěji.</p>
<p>Ohlas na nové zprávy byl různý. Někteří muži nebyli spokojeni, že markomanský král je nyní i vládcem Kvádů, ale pomoc proti Lugiům a Silingům vítali, takže se s tím smířili. Jiní nechtěli uvěřit, že Ariovalda padl v souboji se ženou, brzy se ale vědělo, že Markomani poslali na pomoc bojovnici, jež zabije i nejsilnějšího muže, dokáže snášet útrapy jako nikdo jiný a před její hrozbou prchají i vlkodlaci.</p>
<p>Počasí se změnilo k lepšímu, ale bylo jasné, že léto je u konce a kvapem se blíží podzim. Slunce sice začalo opět svítit, mraků a deště ubylo, avšak vedra byla pryč. Teplota ovšem vyhovovala lidem i koním, a tak necelý měsíc poté, co opustili Marobudovo sídlo, vjížděli do brány kvádského hradiště.</p>
<p>I zde stávalo opevnění Bojů, kteří si jej zbudovali na hřbetu vybíhajícím z masívu nedaleké vysočiny do rovinaté krajiny. Východní i západní stráně pískovcového ostrohu byly sice strmé, avšak nejpříkřeji spadaly na severovýchodě do hlubokého dolu potoka. Přístupová cesta vedla po mírném jihozápadním úbočí. Plocha hradiště měla trojúhelníkový tvar a ze všech stran byla chráněna valem a palisádou. Zvlněný vnitřek vybíhal do dvou vrcholů, z nichž severnější byl vyšší, ale Tudrus sídlil na jižním kopci, který se nacházel blíže středu.</p>
<p>Kroana zrovna přemýšlela, kde složit hlavu, když jí Alexa navrhla, aby bydlela s ní. Vlkodlačici to příjemně překvapilo, ale rozhodně nebyla proti.</p>
<p>„Ty už se mě vůbec nebojíš?“ zašeptala své přítelkyni do ucha.</p>
<p>„Trochu,“ zasmála se Alexa. „Ale to je právě to vzrůšo, nemyslíš? Tak co? Bereš to?“</p>
<p>„Jistě. Kam bych měla jít? Jen doufám, že tam budeme mít soukromí.“</p>
<p>„Dokonce takové, že dnešní noc budeš sama. Tudrus se chce vyřádit. Tfuj, dobytek jeden, to zas bude…“</p>
<p>Královna odvedla Kroanu do místnosti zařízené se značným přepychem. Na stěnách visely kožešiny zvířat, jiné se rozprostíraly na širokém lůžku i na prkenné podlaze. Na policích stály nádoby ze zlata, stříbra, bronzu, skla i červené keramiky, od vysokých džbánů přes nádherně tvarované mísy až po štíhlé i masivní poháry. Stůl z dubového dřeva zdobil stříbrný svícen, dva podnosy, dvě číše a džbán z téhož kovu.</p>
<p>„Na tom budeme večeřet,“ chlubila se Alexa.</p>
<p>„Ani nápad,“ zbledla vlkodlačice.</p>
<p>„A proč ne? Stříbro je…“</p>
<p>„Stříbro je pro mě jedovaté,“ řekla Kroana. „Rozumíš? Kdybys mě řízla stříbrným ostřím, tak nejspíš zemřu. Po jídle podávaném v takových nádobách by mi bylo v nejlepším případě několik dní zle.“</p>
<p>Alexa si překvapeně sedla.</p>
<p>„Mám… mám to dát odnést?“</p>
<p>„Ne, to nemusíš. Náhodný dotek mi neuškodí. Ale jíst z toho nemohu. I já mám své slabosti.“</p>
<p>Královna na to neřekla nic, jen sklidila ze stolu stříbro a dala tam vše z bronzu a skla. Dvě otrokyně za chvíli přinesly jídlo: kousky drůbežího masa, krásně propečené a omaštěné, chlebové placky z bílého těsta, zeleninu, ovoce a medovinu. Když dojedly, byla už skoro tma, a tak Alexa zapálila svíce.</p>
<p>„Musím jít,“ řekla otráveně. „Tudrus nerad čeká. Čím déle budu otálet, tím bude nadrženější.“</p>
<p>„Nemám tě zastoupit?“ zachichotala se Kroana. „Ve tmě by nic nepoznal a já bych mu dala co proto.“</p>
<p>„Ani nápad,“ zhrozila se Alexa. „On by na to přišel. A já… věř mi, že na tom lumpovi mi ani v nejmenším nezáleží, jenže musím hrát roli zamilované a žárlivé manželky. Aspoň zatím, dokud nepřijdu na to, jak ho zničit. Hrozně nerada bych skončila jako Marobudova žena Basena. Teď je z ní služka v černé kuchyni.“</p>
<p>„O tom jsem slyšela,“ přikývla vlkodlačice. „Asi to byl hloupý nápad. Jenomže když tě vidím, je mi tě upřímně líto. Vypadáš, jak kdyby tě brali na nože. To je Tudrus v posteli vážně tak surový?“</p>
<p>„Ještě horší. Ale to uvidíš, až se vrátím.“</p>
<p>Ráno bylo šedivé a pošmourné a z olověných mraků crčel déšť v dlouhých provázcích. Když Kroana vstala, do dveří vešla Alexa. Zdánlivě na ní nic nebylo, tvář měla bez úhony. Potom pomalu a s bolestným sykáním svlékla dlouhou košili a ukázala Kroaně své tělo. Pokud měla vlkodlačice o upřímnosti kvádské královny ještě nějaké pochybnosti, tímto okamžikem se rozplynuly jednou provždy.</p>
<p>Alexa opatrně ulehla, avšak spát nemohla, jen plakala, tiše a bez vzlyků, jak se to naučila za roky samoty. Ta skrývaná a potlačovaná bolest v ní dřímala jako spící dravec a měnila se v chladný, promyšlený a nebezpečný vztek. Byla to nenávist obrněná trpělivostí, tisíckrát pokoušená, aby vybuchla v náhlém sebezničujícím záchvatu, natahovaná na skřipec, a přece odolávající. Kroana hladila tu ztrápenou ženu po vlasech, dotýkala se podlitin, škrábanců a modřin, využívala své moci a hojila. V poledne byla Alexa zdravá, zato vlkodlačice na dně svých sil. Tak obě usnuly, objímajíce se ve spánku, a rozhodující pro ně bylo, že nalezly jedna druhou.</p>
<p>Večer se šly projít. Hradiště bylo plné ruchu, smíchu a zpěvu. Markomani si připíjeli s Kvády na vítězství, ve stínu stromů a srubů bylo vidět vojáky muchlující se se ženami a dívkami, matky se, často marně, snažily zahnat děti domů a v tom všem se pletli psi, kteří na vlkodlačici zuřivě ňafali. Obě došly na severní konec hradiště. Stál zde štíhlý jeřáb, obrostlý křovinami a trávou. Usedly a pozorovaly, jak se v dolinách ukládá houstnoucí šero, zatímco temena kopců ještě zlatily poslední paprsky slunce proniknuvší škvírou mezi oblaky.</p>
<p>Alexa mlčela, jen její tmavé oči hleděly zpod dlouhých řas za obzor, jako by odtamtud očekávala vysvobození z letitého utrpení. A přece byl ten utajený žal nyní narušen jako rozklížené dřevo, a do jeho puklin pronikala tichá a nenápadná radost. Kroana prožívala něco podobného a možná to bylo ještě hlubší a silnější, neboť její smutek nebyl jen výsledkem osobního neštěstí, měl v sobě cosi více než onen soukromý rozměr, byl dědictvím plynoucím z osamělosti celých generací dlouhověkých bytostí. Přinesla si ho s sebou na svět a nesla jej v sobě od narození, aniž o něm věděla. Ve chvíli, kdy na ni dopadla nepřízeň a zloba světa, se pouze vynořil na povrch a od té doby se stal nedílnou součástí jejího myšlení a cítění. A spolu s ním přišla palčivá touha po bytosti blízké a spřízněné bolestí, ať je jakékoliv rasy. Všechno to nalezla v kvádské královně.</p>
<p>Seděly, držíce se za ruce, snad ze strachu, že by se mohly jedna druhé ztratit, že by je vítr osudu rozvál do opačných koutů světa jako vlákna babího léta. Neříkaly nic, a přece si mlčky přísahaly věrnost a spojenectví v dobrém i zlém, čerpaly z toho sílu a tušily, že jejich přátelství je mocí strašnější než jakékoliv spiknutí. Nikdo kromě nich to netušil. Králové dál seděli na svých trůnech, zpiti slávou a bohatstvím, a neměli ponětí, že právě v tomto okamžiku se jejich stolice zakymácely a říše ztratily svůj lesk. Smrákalo se a v okolí se rozlézala tma, až pod jeřáb nebylo skoro vidět. Tehdy zmizelo napětí ve tváři královny a místo něj se objevil úsměv. Vzápětí si Kroana uvědomila, že se za nimi kdosi schovává. A Alexa to ví. Možná již dávno. Jak je to možné?</p>
<p>„Má paní.“</p>
<p>Šepot, jemný jako vánek. Mužský hlas, plný úcty a něhy.</p>
<p>„Neotáčej se,“ sykla na Kroanu Alexa. „Ať ho neprozradíš. Třeba nás sledují i jiné oči, než jeho.“</p>
<p>Vlkodlačice se ani nepohnula, i když ji velmi zajímalo, kdo to může být. Určitě někdo mladý, to poznala. Královnino tajemství. Nyní jej odhalila své přítelkyni jako projev nejvyšší důvěry. Vždyť proto ji sem zavedla, jiný důvod to mít nemohlo. Pomalu jedna druhé zjevovaly to, co by nesdělily nikomu cizímu, skryté věci, jež mohou kteroukoliv z nich zničit, kdyby se o tom dozvěděl někdo nepovolaný.</p>
<p>„Buď zdráv, Vannie,“ šeptla Alexa, sotva dýchajíc. „Jsem ráda, že jsi tady. Tohle je má přítelkyně Kroana. Bojovnice. Neboj se, ona nás nezradí.“</p>
<p>„Věřím ti, paní,“ odpovídal mužský hlas. „Nemohl jsem se tě dočkat. Miluju tě, ty to víš. Nevím, jak dlouho snesu pomyšlení, že tě objímá ten, který se ktobě chová jako… jako zvíře. A já se tě nesmím ani dotknout.“</p>
<p>„Já po tobě také toužím, Vannie, ale nejde to. Víš dobře, že mě Tudrus hlídá. Je žárlivý a podezřívavý. Zatím sice nic o naší lásce netuší, jenže stačí sebemenší chyba a…“</p>
<p>„Já vím, paní. Ale uvažuj, prosím. Možná se to dá nějak zařídit, abychom mohli být sami. Tvá přítelkyně by nemohla pomoci?“</p>
<p>Kroana mlčela. Nechtělo se jí podporovat toto bláznění lásky. Cítila, že je to v rozporu se vším, oč usiluje, že to ohrožuje její plány. I plány Alexy. Na druhé straně právě tento tajný vztah dává Římance sílu vydržet hnusné ponižování, jemuž je vystavena. Kdyby bylo toto milostné vzplanutí uhašeno, co zbude z vůle a odporu? Lidé jsou křehcí, křehčí než vlkodlaci. Ženy určitě. Snad to pramení z vědomí smrtelnosti. Kroana se dokázala mnohem lépe vyrovnat s životem bez lásky, něhy a rozkoše, ačkoliv ani ona by takový stav nevydržela donekonečna. Měla však před sebou věčnost nebo alespoň staletí, pokud nezemře násilnou smrtí, a necítila v sobě tu nutkavou potřebu milovat se za každou cenu. Lidé jsou slabší. Jenže to není to pravé slovo. Ke své síle potřebují něco více než děti lesa. Když to nemají, roztříští se jak skleněný pohár. Jsou závislejší na vztazích, v tom je jejich slabost i moc. Kroaně došlo, že jestli chce být přítelkyní Alexy, musí ji brát takovou, jaká je.</p>
<p>„Dobře. Pomohu. Zítra nebo pozítří, podle toho, jak to půjde, si spolu vyjedeme na celodenní výlet. Sleduj nás a jeď za námi, necháme zřetelnou stopu.“</p>
<p>„To Tudrus nedovolí,“ ulekla se královna.</p>
<p>„Dovolí,“ řekla rezolutně vlkodlačice. „Tím si můžete být jisti.“</p>
<p>Cval koní, kopyta dusající vysychající lučinou a opojení svobodou. Dva rozevláté vějíře tmavých kadeří, skloněné nad plápolající hřívou vraníka a bělouše, dvě rozesmáté tváře a vzrušený tlukot srdcí. Zpěv lesů v chladném podzimním větru, tráva posetá zlatem stárnoucího slunce a hlasy ptáků utopených v bledé modři oblohy. Den jako stvořený pro milování, pro život, pro bláznovství lásky. Co to jen dělají? Tato otázka napadla Kroanu již mnohokrát, protože vše byl vlastně nerozum a hloupé třeštění dvou mladých holek.</p>
<p>Nemůže to přece dopadnout dobře. Někdo je sleduje. Je a nebo Vannia. Právě kvůli tomu mladíkovi musí být stopa zřetelná. Tudrus vše dovolil, ani nemusela moc naléhat. Až příliš snadné. Je to past? Pokud ano, ještě se uvidí, kdo do ní spadne. Zdánlivě jednoduché: královna šlápla vedle, když se rozhodla pro milostnou avantýru, žene se do náruče milého a netuší, že kdosi již větří jako pes. Nic není ovšem tak prosté, jak se zdá. Kroana není člověk, aby vlezla do pasti. Snad jí Alexa nebude mít za zlé, že využije její touhy k tomu, aby rozehrála vlastní hru. Ona ví, kdo vše tuší a bude je sledovat, kdo pod rouškou tmy přiběhl ke králi a nabídl mu služby.</p>
<p>Vlkodlačice však musela uznat, že královna si nevybrala špatně. Vannius je tak krásný mladík, až z toho bolí oči. Mezi barbary cosi nevídaného. Včera ráno šla Kroana kontrolovat stráže a zeptala se bojovníka s téměř dívčí tváří na jméno. Ano, Vannius. Kdyby s ním byla déle a nevěděla o tom, co k němu cítí Alexa, možná by sama ztratila hlavu. A královna určitě také nebyla jediná. Byl jako skvost mezi hrubými a surovými válečníky. Úcta vůči všemu ženskému, něha, uhlazenost a zároveň i odvaha a touha po sebeobětování, to vše z něj přímo čišelo. Ve světě násilí a sobectví tvrdých chlapů to působilo jako omamná vůně. Hlupáku, pomyslela si Kroana, tebe brzo zabijí. Ach, jak se sem nehodil, byl jako z jiného času a světa.</p>
<p>Během dopoledne dorazily na místo, které měla Alexa dávno vyčíhnuté. Přece to plánovala. Tu trasu projela určitě mnohokrát. Stará chatrč ze dřeva a seschlých drnů se střechou z kůry. Uvnitř lůžko vystlané senem a kožešinami. Místo plné bolestných snů a vzdechů. Kroana je cítila ze všech koutů. Kolikrát sem Alexa mohla jet? Často ne a nejspíš jen nakrátko. Přesto si s tím dala práci. Aby sem nepršelo a nefoukalo, aby to tu vonělo. Jak dlouho to trvá? Měsíce? Spíš roky. Jara bez polibků, léta bez vášně, podzimy bez rozkoše a zimy bez tepla.</p>
<p>Bylo to zvláštní, ale Kroana to prožívala spolu s Alexou. Obraz osamělé ženy, která čeká bez naděje, hledá bez cíle a staví to, co může zůstat pouhým přeludem. Co ji k tomu vedlo? Snad úpěnlivá víra, postavená jako štít proti hrůzám světa a vlastní malomyslnosti? Nebo moc lásky, která se odmítá smířit s postavením otroka? Pohled vlkodlačice klouzal po stěnách a viděl v nich vyryto něco, čemu nebyla schopna plně porozumět, slova psaná prstem, ztracená v propasti času, tichá vyznání mířící do prázdna určená jen sluchu stromů.</p>
<p>Dveře se otevřely. Kroana sebou škubla a sáhla po meči. Alexa zůstala klidná. Ne, to nebyla neopatrnost, ona jasně věděla, že je to její milý. Vlkodlačice by si nebyla jistá, že je to Vannius. Jsou věci, jež nejsou měřitelné smysly a rozumem, věci, které lidé vnímají lépe. Ne, nejsou slabší, jsou jiní.</p>
<p>„Má paní,“ řekl mladík, poklekl a políbil královně špičky prstů. Ona však nečekala, klesla na kolena k němu a přisála se svými rty k jeho. Nemohli tušit, že jejich polibek zabodl do Kroanina nitra osten bolesti. Nebyla to žárlivost. Vztahy Alexy k přítelkyni a k milenci byly nesouměřitelné, ale Kroana začínala chápat, že právě to druhé ona sama nemá. Odešla ven, ale ovládla se. Měla před sebou úkol: past musela sklapnout.</p>
<p>Smích. A řev. Krutý. Dveře zapraštěly a zřítily se dovnitř, vyražené z pantů hrubou silou. Dupot čtyř párů nohou v těžkých škorních a syčivé zvuky tasených mečů. Nahý Vannius, bezmocný jako dítě, šátrá po zbrani a královně se v hrdle usazuje dusivý strach. Kde je Kroana? Nezradila? To pomyšlení je horší, než odporný pocit hanby z vlastní nahoty, na níž ulpívají chtivé pohledy mužů. Znovu smích a řev. Krutý.</p>
<p>Vitichis nakopnul Vannia do břicha a jeho studené rybí oči si měřily choulící se Alexu. On jediný neplanul vášní a dokonale se ovládal. Místo aby se snažil proniknout zrakem do intimních zákoutí jejího těla, bleskurychle se rozhlédl a vyhodnotil situaci.</p>
<p>„Dost zábavy!“ vyštěkl zlobně na rozjařené vojáky. „Kvůli tomu tady nejsme. Vy dva… svažte toho koloucha i tu děvku. A ty… čum ven! Někde tu musí být ta bojovnice, tak ať nás nepřekvapí. Nesmíme ji podcenit.“</p>
<p>„Už se stalo.“</p>
<p>Hlas Kroany zněl z veliké blízkosti. Vitichis zaryčel jako vzteklý zubr, zdvihl meč a s rozmachem zaútočil proti stěně. Nestihl to. Zašpičatělé dřevo, více než sáh dlouhé, vyjelo mezi drny a zabodlo se nejbližšímu vojákovi do břicha, těsně pod ocelovými pláty, jež kryly hruď. Hrot, hnaný strašlivou silou, proklál chlapa skrz a vyrazil v kříži. Vitichisova čepel se obořila na stěnu a ta se zřítila. Za ní nebyl nikdo.</p>
<p>Muži ještě přitrouble zírali do prázdna, když bojovnice vtrhla do chatrče dveřmi. Válečník, jenž dostal rozkaz dávat pozor, se svého úkolu nezhostil. Stejně jako zbylí dva civěl do díry po velitelově meči a Kroana s ním měla snadnou práci. Ani nemusela použít zbraně, stačil kopanec do rozkroku, tak tvrdý, že to chlapovi rozdrtilo varlata. Zhroutil se na zem, kde se svíjel a nepříčetně vřískal bolestí. Vlkodlačice mu dalším skokem dupnula na hlavu. Ozvalo se křupnutí a křik utichl.</p>
<p>Vitichis si přes svou chybu zachoval chladnou hlavu a zaútočil mečem, a to nikoliv shora, nýbrž ze strany. Pod nízkou střechou to byla jediná možnost. Byl zkušeným šermířem. Ostří mířilo nejprve na Kroanin bok, ale potom náhle změnilo směr k jejímu stehnu. Stačila uskočit, avšak ne zcela. Špička jí prosekla sval nad kolenem a zranění jí ztížilo další pohyby. Druhý voják se na ni chtěl vrhnout zprava. Nedosáhl. Vannius se konečně dostal k meči. Byl dost daleko, a proto skočil a v letu ťal téměř naslepo. Zasáhl vojáka do zadku a rána rozdělila jeho půlky na čtvrtky. Zraněný se zoufale motal po chýši, vřískaje bolestí, levou dlaní se držel vzadu a mezi prsty mu prýštila krev. Vannius dopadl tvrdě na zem a udeřil se do hlavy, takže již nemohl nic dělat, zato Alexa odhodila stud, proplížila se podél stěny, sebrala ze země meč mrtvého a vrazila ho raněnému mezi žebra. Muž zachroptěl a vypotácel se ven.</p>
<p>Mezitím musela Kroana čelit útoku Vitichise, který po ní zuřivě sekal ve snaze rozhodnout boj co nejdříve. Bylo mu jasné, že střetnutí se pro něho nevyvíjí příznivě. Dva jeho druhové byli mrtví a jeden těžce raněný mu již nemohl pomoci. Pravděpodobně nepřežije a v houští vykrvácí. Kroana naproti tomu měla čas. Bránila se, chladnokrevně odrážela údery a burcovala síly k uzdravení nohy. Přímo cítila, jak se rána každým okamžikem zaceluje. Protože měla nahé stehno, Vitichis si toho všiml. Zbledl a v jeho obličeji se objevil strach. Začal couvat otvorem ve stěně ven a jeho sokyně zahájila protiútok.</p>
<p>„Kdo jsi?!“ vykřikl chraptivě. „Ty… ty nemůžeš být člověk!“</p>
<p>„Správně,“ sykla a rychlým výpadem ho bodla do levého ramene.</p>
<p>Oči se mu rozšířily hrůzou.</p>
<p>„Kdo… kdo jsi?“ vypravil ze sebe skrz stažené hrdlo.</p>
<p>„Nechtěj to vědět,“ odvětila. „Bude se ti umírat lépe.“</p>
<p>Odhodil meč a klesl na kolena. Veškerý klid z něho vyprchal.</p>
<p>„Prosím,“ zasténal. „Vím, že jsi někdo, kdo se mi mstí. Ale za co? Udělal jsem tolik zlého, že už nevím.</p>
<p>Rozvzlykal se. Těžce a křečovitě, skoro dávivě, jako by toužil vyzvrátit všechno zlo v sobě.</p>
<p>„Řekni… mi to… prosím,“ vyrážel ze sebe.</p>
<p>Sklonila meč.</p>
<p>„Stejně musíš umřít,“ řekla tiše. „Když ne pro to, co jsi spáchal, tak z toho důvodu, že víš příliš mnoho. Povím ti to. Ale napřed mi řekni ty, kdo tě poslal. Král?“</p>
<p>„Ne, ne,“ vrtěl hlavou. „Ten nic neví. Je to hlupák. Řekl jsem mu, že jedu za vámi, abych královnu chránil. Poslyš. Když mě necháš žít, nic neprozradím. Budu… budu sloužit tobě a… a královně. Pro… prosííím!“</p>
<p>Vřeštěl strachem a chytal se za hlavu.</p>
<p>„Zbabělce ve svých službách nepotřebuji. Takový řekne i to, co neví. Chceš tedy vědět, kdo jsem?“</p>
<p>Přikyvoval a zoufale se choulil, jako by pořád doufal, že když bude vypadat co nejubožeji, zůstane naživu. Kroana se kněmu naklonila a šeptala:</p>
<p>„Jsem vlkodlak. Rozumíš? Jsem dcera Bellovese a Brenny.“</p>
<p>Vitichis otevřel ústa. Možná chtěl něco zakřičet, možná jen prosit o milost, avšak Kroana mu ktomu neposkytla čas. Vrazila mu dýku až po střenku do krku a prudce s ní škubla do strany. Vrahovo tělo se zkroutilo a ztěžka žuchlo na zem. Pod ním se začala rozlévat rudá kaluž a nohy sebou ještě cukaly v křeči. Vlkodlačice vytáhla dýku a čistila ji bezmyšlenkovitě o trávu. Byly to mechanické pohyby a v hlavě měla prázdno. Opustil ji hněv, touha po pomstě zmizela kdesi v dáli a zůstala jen podivná pachuť. Takhle to nechtěla. Čekala, že půjde o souboj na život a na smrt, něco jako s Ariovaldou. Doufala, že Vitichis se bude bít jako lev a zemře hrdinsky.</p>
<p>Usedla na kmen padlého stromu. Bylo jí zle. Něco se pokazilo. Pomsta ztratila vznešenost. Nechtělo se jí Vitichise zabít. Proč? Co je na tom špatného? Všechno je špatně. Měla ho nechat žít? Ne, ta chyba se stala už dřív a od té chvíle se vše valí někam, kam sama nechce, a vleče ji to s sebou jako lavina.</p>
<p>Byla tak zaujatá svými myšlenkami, že nevnímala to, co by jinak určitě zaslechla. Běžel k ní Vannius, již oblečený a s taseným mečem. Za ním Alexa, také v šatech. Křičeli něco jeden přes druhého. A za nimi se šířil podivný dupot tisíců lidských nohou a koňských kopyt, každým okamžikem se blížící jako letní bouře. Zvonění kovu okov, přidušené hlasy a supění dechu. Praskot keřů, šplouchání vody v potoce a řízné povely.</p>
<p>„Rychle pryč!“ řval Vannius. „Les je plný Lugiů! Útočí na nás!“</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Smrt je milosrdná, já ne</strong></p>
<p>Do hradiště vjeli šíleným tryskem východní branou a za nimi se nesl ryk zklamaných nepřátel. Strážným ani nebylo nutno nic vysvětlovat a zavírali. Kroana zarazila Mraka a slyšela drnčení šípů zarývajících se neškodně do dřeva. Ze všech stran troubily rohy, k útoku i na poplach. Kvádové s Markomany spěchali na hradby, za nimiž se ozýval bojový pokřik, řinčení zbraní a rachot dřevců, jak Lugiové tloukli do štítů. Nad palisádami zlověstně zabzučely první salvy střel, které se snesly jako krupobití na lidi pobíhající dosud zmateně po hradišti. Vannius kryl královnu vlastním tělem, nedbaje na nebezpečí. Odkudsi se přihnal Tudrus a řval povely na všechny strany, jakmile však uviděl svou ženu, vrhl se k ní, stáhl ji ze sedla a vlekl ji do nedalekého srubu.</p>
<p>U stěny Kroana spatřila několik zubožených žen s dětmi a jednoho muže. Paži měl nad loktem uťatou a pahýl obvázaný krvavým kusem látky. Oči dětí byly podivně strnulé a hleděly do prázdna, ženy vzlykaly a jedna se neustále držela za klín, v obličeji výraz nepříčetnosti.</p>
<p>„Kdo jste?“ otázala se Kroana zmrzačeného muže.</p>
<p>„Utekli jsme před Lugii. Naše vesnice… už není.“</p>
<p>Klopil hlavu, jako by se za něco styděl, a levou ruku svíral v pěst. Jeho myšlenky zasáhly vlkodlačici jako úder. Viděla je. A pochopila.</p>
<p>„To je tvá manželka?“ ukázala na ženu držící si klín.</p>
<p>Přikývl a pocit hanby z něho čpěl dál jako smrad z žumpy.</p>
<p>„Nemohl jsem nic dělat!“ zavyl hystericky, zakrývaje si dlaněmi obličej.</p>
<p>„Já vím,“ přikývla Kroana a dotkla se konečky prstů jeho špínou a krví slepené kštice. Hned poté pohladila i ženu. Vzlykala dál, ale přivinula se ke svému muži, zatínajíc mu nehty do ramen.</p>
<p>„Kde je Vitichis?!“ křičel na Kroanu jakýsi Markoman.</p>
<p>„Je mrtev!“ odpovídala stejně hlasitě, aby ji bylo vůbec slyšet. Vzpomněla si, že tázající je jeden z nižších velitelů. „Zabili ho Lugiové! Od této chvíle velím já, rozumíš?!“</p>
<p>Bojovník přikývl. Zdálo se, že nadšeně. Vitichise nikdo příliš nemiloval, Kroanu skoro všichni zbožňovali.</p>
<p>„Svolej naše, ať se shromáždí u jihozápadní brány! Ale rychle, než nás ti bastardi obklíčí!“</p>
<p>Ohlédla se a spatřila Tudra, který na ni hleděl vytřeštěnýma očima.</p>
<p>„Vy chcete odjet?“ zaúpěl. „Zrádci!“</p>
<p>„Neplaš se,“ zasmála se bojovnice. „To si opravdu myslíš, že bych nechala v bryndě Alexu?“</p>
<p>„Kde… kde je Vitichis?“</p>
<p>„Mrtev. Padl do pasti Lugiům. Jel za námi, možná měl o nás obavy. Varoval nás Vannius, ale nebylo toho třeba, už jsme byly na útěku. Poslyš, Tudre, nechceme utéci, ale pusť nás ven. Vpadneme jim do boku, až to budou nejméně čekat.“</p>
<p>Král váhal a Kroana začala být netrpělivá. Podle zvuků za hradbami se dalo poznat, že útočníci se rozlévají podél opevnění na obě strany. Bylo jen otázkou času, kdy stanou i před jihozápadní branou. Ryk bojujících sílil a prolínal se s bolestným sténáním raněných a chroptěním umírajících. Šípy svištěly, zarývajíce se do hlíny. Kroana věděla, co se chystá udělat. Z lidského hlediska nemohla mít zkušenosti s velením, ale u vlkodlaků paměť zahrnuje i dědictví předchozích generací. Tyto vědomosti byly již od narození součástí jejího podvědomí a vynořovaly se vždy, když je potřebovala. Belloves byl král. A vojevůdce. A ona byla jeho dcerou.</p>
<p>„Dobře!“ zvolal náhle Tudrus. „Jeďte, u všech ďasů! Já ti věřím, bojovnice!“</p>
<p>Kroana vyskočila na Mraka a cválala k bráně, kde se již shluklo několik stovek Markomanů v sedlech. Svou novou velitelku přivítali hromovým řevem a bušili zbraněmi do štítů. Koně netrpělivě frkali a hrabali kopyty. Dívka vytasila meč a zvedla ho nad hlavu.</p>
<p>„Tak za mnou, muži! Nechystáme se k útěku, nýbrž k boji, ale ze začátku to jako útěk vypadat musí! Ihned zahneme vpravo a jedeme na severozápad. Je tam prudký svah, tak pozor! A držte se za mnou!“ Jakýsi Kvád se právě přiřítil a donesl Tudrův příkaz otevřít bránu. Lavina jezdců se vyvalila z hradiště a z davu Lugiů zazněl radostný křik. Několik šípů letělo za ujíždějícími Markomany, avšak málokterý zasáhl. Na strmém kopci však koně klouzali a nejeden se skulil dolů. Řehtání ustrašených zvířat se mísilo s divokými kletbami válečníků. Pár si jich srazilo při pádu vaz, jiní přišli o koně a museli vyskočit za záda svých druhů, ale většina to zvládla, sjeli do údolí a tryskem uháněli k lesu.</p>
<p>Kroana je stále vedla. Mrak neměl nejmenší potíže a ona také ne. S vítězoslavným smíchem mávala mečem nad hlavou a pobízela bojovníky ke spěchu. Houština se za nimi zavřela, avšak oni pokračovali dál, jako by vážně utíkali. Vlkodlačice věděla, proč to dělá, a brzy se to potvrdilo. Několik lugijských jezdců se za nimi pustilo. Na tak velký voj se sice neodvážili zaútočit, ale jinak se Markomanů drželi jako klíšťata a sledovali každý jejich pohyb. Bylo jasné, že chtějí mít jistotu, zda se jedná opravdu o útěk. Trvalo to dlouho, déle než bylo Kroaně milé. Konečně se zdálo, že je pronásledovatelé opustili a vracejí se.</p>
<p>„Zvědy!“ vykřikla nová velitelka. „Vyšlete zvědy!“</p>
<p>Již pomaleji cválali dál, zatímco špehové pročesávali okolní les. Všude bylo ticho. Lugiové určitě odjeli. Asi se báli, že hradiště bude dobyto bez nich a přijdou o kořist. Z toho Kroana ovšem strach neměla, vždyť zdaleka ne všichni Markomani prchali spolu s ní, jen asi sedm set mužů. Více jich zůstalo, a tak posílí kvádské obránce. Útočníci si na hradbách vylámou zuby, ať jich je sebevíce. A brzy jim ona se svými válečníky připraví zdrcující porážku.</p>
<p>„Jedeme zpět?“ zeptal se jeden z mužů nedočkavě.</p>
<p>Kroana pohlédla na oblohu. Slunce se pomalu sklánělo k západu, avšak do večera byl ještě čas. Čas. Jak strašně uboze jej lidé vnímají, jak nechápou jeho dokonalý rytmus. Jen málokteří a jenom někdy dokázali správně odhadnout potřebnou dobu. Smrtelníci. Jsou zajatci času, nikoliv jeho pány. Vlkodlačice vnímala čas i prostor jinak, z nadhledu a s dokonalou přesností. Totéž dokázali i její rodiče či Meruzalka.</p>
<p>„Ještě ne,“ zavrtěla hlavou. „Sesednout! A připravte pár smolných loučí!“</p>
<p>Byla ve svém živlu a v hlavě se jí líhly nápady jeden za druhým. Nechala bojovníky trochu odpočinout a pak dala povel k návratu. Nejeli však na jihovýchod přímo k hradišti, nýbrž na jih a postupně se stáčeli východním směrem. Ačkoliv to tu neznala, její orientace v terénu byla stejně neomylná jako smysl pro čas. Naprosto přesně také odhadla, že jsou již blízko k hradišti, a to o pár okamžiků dříve, než zaslechla první zvuky bitvy. Ostatní neslyšeli nic, a tak je udivilo, že zastavují.</p>
<p>„Jsme blízko,“ řekla na vysvětlenou.</p>
<p>Potom se rozhlédla po okolí. Muži čekali na její rozkazy, tiší jako duchové.</p>
<p>„Teď mě poslouchejte!“ pokračovala se smíchem. „Na Marobudově hradišti jste po mně chtěli, abych vám ukázala kozy! Tak brzy je uvidíte!“</p>
<p>Muži na ni nechápavě civěli a se stejným výrazem se koukali jeden na druhého.</p>
<p>„No co čumíte jako telata?! Pojedu tam napůl nahá, aby si mě Lugiové mohli pěkně prohlédnout! Pro mnohé z nich to bude poslední, co spatří! Bude to past a já budu sloužit jako návnada!“</p>
<p>Bojovníci propukli v hlahol, ale Kroana je rázně zarazila:</p>
<p>„Tak dost! Přestaňte se chovat jako zpovykaní kluci, kteří nikdy neviděli nahou ženskou! Potřebuji pár chlapů s loučemi, aby na mě pořádně posvítili!“</p>
<p>Hlásili se snad všichni. Vybrala si pět z nich a potom začala vydávat další povely.</p>
<p>Lugijský král Theudes seděl na koni před jihovýchodní branou a sledoval útok, jistý, že jeho bojovníci každým okamžikem vniknou do hradiště. Šplhali na opevnění po provazech i žebřících, jiní se s beranidlem vrhali proti bráně a zuřivě do ní bušili, až létaly třísky. Další zapalovali smolné louče a házeli je na palisády. Vzduch byl plný smrtícího bzukotu šípů a příkop se plnil mrtvolami útočníků, ti však neustávali a valili se na hradby jako záplava, v mihotavé záři ohňů podobni rozběsněným démonům. Obránci jim lili na hlavy roztavenou pryskyřici a házeli na ně balvany a oštěpy, ale to Lugie jen rozzuřilo. Bylo jich hodně. Theudovi se podařilo k tažení shromáždit tolik bojovníků, jako dosud nikdy, a navíc dokázal vše udržet v tajnosti. Nyní obklopili kvádské opevnění, avšak hlavní útok byl veden odtud a z východu, tedy na brány a hradby v okolí. Na druhé straně stál v čele válečníků králův syn Tulga.</p>
<p>Náhle zazněl od lesa na západě ostrý hvizd. Theudes se tam obrátil a s ním i někteří vojáci. Že by nebezpečí? Co se tam dělo, nemohlo nikoho nechat klidným. Mnozí muži přestali bojovat a zírali s bulvami vyvalenými a s povislými čelistmi. Les tu tvořil jakousi podkovu a v ní se zjevila jako přízrak polonahá žena. Obklopovali ji jezdci s loučemi, takže bylo možno i na tuto vzdálenost rozpoznat každý detail jejího svůdného těla, dokonce i tmavé dvorce bradavek. Seděla na černém hřebci, oděv shrnutý až pod pás, a vystavovala na odiv svá výrazná ňadra a bílé břicho. Oběma pažemi mávala na lugijské válečníky a vyzývavě se smála.</p>
<p>„Hej, muži!“ křičela. „Kdo z vás se chce pobavit?!“</p>
<p>Ozvěna opakovala její hlas. Král se zmateně rozhlížel po svých chlapech, avšak nebyl schopen cokoliv udělat. Bitva ustávala a bojovníci měli oči jen pro ženu s tělem bohyně, tváří panny a hlasem děvky. I Theudes se chvěl žádostivostí, avšak zároveň si jasně uvědomoval, že to nemůže být nic jiného než lest. Velká část Lugiů ale tak chytrá nebyla. Zpočátku váhali, protože nevěřili vlastním smyslům. Jakmile získali jistotu, že jde o skutečnou ženu, nadobro ztratili hlavu, títok se rozpadl a nadržení muži se s divokým hlaholem pustili dolů k lesu.</p>
<p>„Zpátky!“ řval na ně král. „Je to past!“</p>
<p>Někteří zaváhali, ale většina neposlouchala. Polonahá kráska se smála dál a jakmile se přiblížili, se stejným smíchem vykřikla:</p>
<p>„Tak střílejte, bojovníci! Miřte přesně!“</p>
<p>Les ožil, keře ožily, tráva ožila. Na všech stranách povstávaly stíny válečníků, jejich tětivy drnčely a vypouštěly smrtící hejna střel. Vzduch se tetelil jekotem stovek úst. Muži s pochodněmi se rozjeli vpřed, vrhli je proti Lugiům a cvalem se ztratili ve tmě. Tím zmizela i žena a nyní bylo slyšet pouze její ostré povely. Nová smršť šípů skolila další desítky Theudových vojáků a ostatní se obraceli na zmatený úprk. Za nimi se hnali Markomani na koních a zcela proti běžnému zvyku zůstali v sedlech i v okamžiku přímého boje. Účinek to mělo zdrcující. Opěšalí Lugiové jim nedokázali čelit. Jezdci do nich sekali shora dlouhými meči a sekerami, nabodávali je na kopí a mnohé prostě jen přejeli a zadupali do země.</p>
<p>V čele Markomanů jela tmavovlasá kráska, již oblečená do oděvu z černé kůže, a řádila jako běs. V pravici svírala meč, v levici dýku, bodala a sekala na všechny strany a nechávala za sebou mrtvé a zmrzačené. Její zbraně znovu a znovu opisovaly rudě se blýskající oblouky, na jejichž konci byla smrt. Theudes s hrůzou sledoval, jak jednomu z mužů proťala mečem hrdlo, jinému strašlivou ranou roztříštila lebku na ohavné střepy a dalšímu vrazila dýku až po střenku do žaludku. Vše se odehrálo za neskutečně krátkou dobu.</p>
<p>Krále obklopil chumel jeho předních bojovníků na koních a zaclonili mu výhled. Přitom nebylo jasné, zda oni chtějí chránit krále, nebo zda naopak očekávají spásu od něj. Jejich zděšené pohledy svědčily pro to druhé. K vladařovým uším doléhalo zuřivé vytí a triumfální křik Markomanů a viděl jenom jejich míhající se zbraně zalité lugijskou krví.</p>
<p>Theudes, aniž věděl proč, sledoval jednoho ze svých družiníků, jehož šedák se plašil, tancoval na místě a vyděšeně ržál, veliké oči vytřeštěné hrůzou. Jezdec se ho marně pokoušel zkrotit a nic jiného nevnímal. Král na chvíli spatřil údiv v jeho obličeji a potom se ta žasnoucí hlava vymrštila vzhůru, oddělena od těla ocelovým zábleskem. Trup se ještě nějakou dobu držel na splašeném zvířeti a groteskně se klátil sem a tam jako loutka. Za ním se zjevila nádherná a příšerná dívčí tvář s bílými ostrými špičáky v rudých ústech. Bojovnice srazila bezhlavý trup do bláta a její černý hřebec po něm dupal, drtíc jej na krvavou kaši.</p>
<p>Jiný družiník sekl velitelku Markomanů do levé paže, avšak bylo to jen povrchové zranění. Také to byla poslední věc, kterou v životě udělal. Žena vrazila jeho koni meč do slabin a když se hroutil s bolestným skřekem k zemi, hnala se dál a probodla chlapovi dýkou hruď i přes ocelový plát, jenž praskl jako sklo. Potom začala objíždět skupinu lugijských jezdců a řezala do nich s takovou silou, jakou nemívají ani muži. Zůstaly za ní rozštípána štíty, těžká zranění a jeden mrtvý. Pěšáci před ní ustrašeně couvali, neschopni zasáhnout.</p>
<p>To už se však zdola hrnuli Markomani a srazili se se zbytkem napůl rozprášené Theudovy družiny. Supící koně do sebe naráželi a bojovníci obou stran si zasazovali smrtelné údery. Král vrazil meč jednomu z útočníků do hrudi a vzápětí mu jiná čepel třískla do přilby, až se mu zatmělo před očima. Vrávoral a zoufale se snažil udržet v sedle. Slyšel pronikavý jekot markomanské válečnice, řinčení oceli a vyděšené řehtání plašících se koní, kteří na něco takového nebyli zvyklí. Když začal vidět, napůl visel na uzdě a mohl jen sledovat, jak jeho hnědák šlape kopyty po umírajícím lugijskem vojákovi, z jehož znetvořených úst vycházel příšerný křik.</p>
<p>Theudes cítil, jak se mu dělá zle. Tohle bylo něco jiného než drobné pohraniční šarvátky, jaké vedl v mládí. Jel do bitvy s povznesenou myslí a představoval si, že jediným útokem tažení skončí. Místo toho se vše změnilo v děsivou noční můru, z níž se zvedal žaludek. Král nebyl jediný. Pár novopečených bojovníků v obojím vojsku zvracelo, dva nebo tři prchali pryč, ale to se netýkalo velitelky Markomanů. Vjela se svým hřebcem do řad pěšáků, sekajíc jako šílená. Oděv, nahé paže i nohy, tvář i vlasy měla zastříkané krví a vraník byl spíše rudý než černý. Smála se i ve chvíli, kdy obrátila koně a řítila se přímo na Theuda.</p>
<p>Krále již nikdo nebránil. Jeho družiníci se většinou váleli pod kopyty. Jeden z nich se sice pořád držel v sedle, avšak z břicha mu vylézala střeva a plazila se jako hadi po bocích koně. Další se v tom mumraji potácel s pažemi napřaženými před sebe, v místě očí jenom rozšklebenou ránu. Theudes navíc koutkem oka zahlédl, jak se brána hradiště otevírá a z ní se s divokým řevem valí Kvádové. Bitva byla pro Lugie ztracena a král se marně ptal sám sebe, kde vězí jeho syn Tulga. Možná mu nedocházelo, že útok Markomanů byl tak bleskový, že vzdálenější lugijští vojáci se teprve teď dozvídají, že se něco děje.</p>
<p>Bojovnice zarazila hřebce asi sáh od Theuda a zdvihla meč nad hlavu.</p>
<p>„Kdo jsi?!“ vykřikl chraptivě král.</p>
<p>„Kroana!“ zvolala. „Víc nepotřebuješ vědět. A kdo jsi ty?“</p>
<p>„Theudes. Král Lugiů. Žádám o milost.“</p>
<p>Zasmála se. A byl to zlý a opovržlivý smích.</p>
<p>„To bych uměla také,“ řekla podivně skřípavým hlasem. „Vtrhnout na cizí území, vraždit, pálit a krást a potom škemrat o milost. Pověz mi, králi, co se stalo s těmi kvádskými vesnicemi, přes něž jsi sem táhl? Také jsi jim dal milost? Nebo jsi je změnil v popel a prach?“</p>
<p>Theudes mlčel a užasle zíral na tu podivnou ženu. Nechápal, nebyl toho ani schopen. Pobíjení rolníků, spálení jejich úrody a znásilnění žen, to vše přece odedávna patří k válce. Nikdy tomu nebylo jinak. Touto dobou již část jeho vojáků žene na území Lugiů ukořistěný dobytek a otroky. Proč by to mělo být jinak?</p>
<p>„Dostane se ti milosrdenství, králi,“ zasyčela bojovnice. „Smrt je milosrdná, já ne.“</p>
<p>Kopla hřebce do slabin a zaútočila. Theudes se pokusil jejímu výpadu čelit a nastavil svištícímu meči štít, avšak rána jej doslova smetla se sedla. Pak už jenom cítil, jak mu koňská kopyta drtí žebra a vnitřnosti. Myslel si, že řve, ale ve skutečnosti pouze chrčel a z úst se mu řinula krev.</p>
<p>Boj se rozpoutal s novou silou, když sem dorazili Lugiové od východní hradby vedení Tulgou. Kroana ho viděla ihned. Zatímco Theudes na ni už od pohledu působil dojmem ubožáka, který je zvyklý jen zdálky přihlížet, jak jeho vojáci vraždí bezbranné, Tulga byl jiný. Z toho mladíka přímo sálala bojechtivost. Přihnal se na zpěněné klisně, avšak nemínil na jejím hřbetu vést bitvu a seskočil. Germáni používali koně k přesunům, ale přímé střetnutí se vždy odehrávalo pěšky. Kroana přemluvila Markomany k netradičnímu útoku a vyplatilo se to. Theudova družina se sice také bránila jízdmo, avšak spíše proto, že nestačili sesednout. Lugiové, kteří neseděli na koních, se na ně ani nepokusili vyskočit. Nyní Tulga opakoval stejnou chybu a jeho válečníci též.</p>
<p>„Ke mně!“ vykřikla Kroana na své Markomany. „Zůstaňte v sedlech a do nich!“</p>
<p>Shlukli se do houfu a s hromovým řevem se valili tryskem proti Tulgově vojsku. Byl to masakr. Přední řady Lugiů byly povaleny a sešrotovány, další rozprášeny a honěny jako zvěř. Jen ojedinělí bojovníci zůstali stát, zoufale se ohánějíce a obklopeni masou zdivočelých koní. Rány však na ně pršely ze všech stran, a tak se i tito brzy změnili v zohavené mrtvoly. Ostatní utíkali, ale ani to jim nebylo dopřáno, když se z východní brány vyhrnuli obránci hradiště a zatarasili prchajícím cestu. Ti se teprve v této chvíli začali bránit a bili se zuřivě jako psi. V jejich čele byl pořád Tulga bojující dlouhým mečem. Útok jízdy se zastavil a Markomani jednotlivě najížděli do davu Lugiů, snažíce se využít výškovou převahu. Když však padlo několik koní, ostatní začali sesedat a rozpoutal se boj muže proti muži. Řady se pomíchaly a masy válečníků se podobaly vzteklým šelmám zahryznutým navzájem do sebe.</p>
<p>Kroana pobídla Mraka a cválala vstříc Tulgovi. Za jízdy si stoupla na koňský hřbet a s pokřikem skočila na lugijského vůdce. Byl k ní otočen bokem a nestačil použít zbraň. Narazila do něho tělem a oba se kouleli v blátě. Rychle se však zvedli a vrhli se na sebe. Vlkodlačice již neměla dýku. Musela ji odhodit, neboť z ní zbyl už jen kovový střep, zbytek čepele se ulámal. I její meč byl zubatý a otupený nesčetnými ranami, zatímco Tulga ho měl stále ostrý a neporušený.</p>
<p>Ocel třeskla o ocel. Dvě postavy se mrštně vyhýbaly ránám, jimiž se snažily jedna druhou zabít nebo zranit. Na obou ulpělo bahno a krev, takže se podobaly démonům z podsvětí. Kroaně se podařilo zasáhnout svého soupeře do levé kyčle, Tulga ji bodnul do žeber. Nedbala na to. Cosi se v ní zlomilo. Ještě dnes odpoledne jí zabíjení připadalo hloupé a nesmyslné. Nyní měla před očima obraz utečenců na hradišti. Vyhaslé pohledy dětí, které ztratily rodiče. Žena tisknoucí si dlaň do klína. Muž s useknutou paží. Měli v očích popel a prach. Proč? Pro slávu válečníků? Jakákoliv odpověď nebyla odpovědí. Rozhodla se odpovědět mečem.</p>
<p>Ostří se jí zlomilo a z jílce čouhal jen pahýl. Odrazila další Lugiův úder, odklonila jej stranou a skočila na svého soka jako šelma. Zahryzla se mu ostrými špičáky do zápěstí. Tulga zařval bolestí a pustil meč. Kroana mu zbytkem čepele zkrvavila tvář, ale potom již zbraň odhodila, přestala i kousat a zuřivě bušila do protivníka pěstmi. Nevzdával se a bil ji také, avšak bolest ji vybičovala pouze k tomu, že ho tloukla ještě prudčeji. Rány jí vystřelovaly až do ramenou. Kašlala na to. Chtěla ze sebe vyrazit všechen vztek.</p>
<p>Tulga se po úderu do žaludku zkroutil jako hmyz a klesl na kolena. Kopla ho do obličeje a přerazila mu nos. Pak už jen ležel na zemi se skelnýma očima a rozhozenýma rukama jako hadrový panák. Kroana se rozhlédla. Až nyní postřehla, že se nebojuje. Všichni sledovali napjatě střet svých vůdců. Markomani a Kvádové teď propukli v radostný řev a znovu pozvedli zbraně. Jejich velitelku už však hněv přešel a začala přemýšlet poněkud jinak. Otočila se tváří ke svým vojákům a vzepjala paže nad hlavu.</p>
<p>„Dost! Skončete boj! A vy,“ obrátila se k Lugiům, „jste obklíčeni! Složte zbraně a budete žít!“</p>
<p>Chvíli bylo ticho. Pak z řady poražených vystoupil starý válečník a zvolal:</p>
<p>„Ne! Nechceme žít v otroctví!“</p>
<p>„To také nebudete!“ odpověděla Kroana. „Vrátíte se do svých domovů. Ale zůstanou tady vaši náčelníci a králův syn, a to do té doby, než propustíte všechny zotročené Kvády včetně žen a dětí. Každý propuštěný dostane obilí, kolik sám unese. Nejlepší zbraně a koně tu necháte jako válečnou kořist. Tulga může být vaším králem, ale uzná za svého svrchovaného vládce markomanského krále Marobuda. Už nikdy nevpadnete na území Kvádů a kdo z vás by tak učinil, toho sami zabijete a pošlete Tudrovi jeho hlavu. My slibujeme, že žádný Kvád ani Markoman nevtrhne k vám. Nabízíme vám mír a spojenectví. Když nebudete souhlasit, zemřete všichni. Pokud slib nesplníte, zabijeme náčelníky i Tulgu a uspořádáme proti vám trestnou výpravu.“</p>
<p>Odpovědí bylo dlouhé hrobové ticho. Theudův syn se pomalu a namáhavě zvedal. Jeho vytřeštěné oči hleděly na neznámou bojovnici jako na zjevení z jiného světa.</p>
<p>„Kdo jsi?“ zachrčel a vyplivnul krev. „Nikdy jsem neviděl ženu jako ty. Bojuješ lépe než kterýkoliv muž, v bitvě jsi divoká jako vlčice, ale je v tobě velkomyslnost dávných králů. S tvými podmínkami souhlasím, avšak mám pro tebe jinou nabídku. Ačkoliv jsem poražený, stal jsem se králem všech Lugiů. Pojď, buď mojí ženou a královnou. Mír dodržíme, ale vpadneme dále na sever k Silingům a dalším. Podmaníme si tamní kmeny. S tebou to dokážeme. Potkal jsem již pár žen, které se uměly bít mečem, ale žádná nedokázala vést vojsko. Ty to umíš lépe než kdokoliv jiný. Připoj se ke mně, to je má nabídka.“</p>
<p>Kroana neřekla nic. Pomalým krokem došla k Tulgovi, takže se jejich tváře ocitly blízko sebe. Mladému bojovníkovi se na okamžik rozzářily oči. Jenom na okamžik. Dokud na něho nevycenila zuby. Trvalo to krátce a nikdo jiný nic nepostřehl. Lugijský král však zbledl, že to bylo vidět i přes masku krve a špíny.</p>
<p>„Hlupáku,“ zašeptala vlkodlačice. „První noc, kterou bys se mnou strávil, bych ti rozervala hrdlo. Já nejsem člověk, ty to víš. Ale jestli o tom jenom cekneš, najdu si tě a skončíš v mém chřtánu.“</p>
<p>Odstoupila. Tulga se třásl jak osikový list.</p>
<p>„Tak co?“ zasmála se Kroana. „Chceš být mým manželem nebo služebníkem?“</p>
<p>Král poklekl na jedno koleno a sklonil hlavu.</p>
<p>„Budu ti sloužit věrně až do smrti!“ vykřikl.</p>
<p>„Tak dobře!“ zvolala. „Až budou splněny mírové podmínky, zahájíme všichni společné tažení proti Silingům! Porazíme jejich bojovníky, ale nebudeme válčit se ženami, dětmi a bezbrannými. Kdo ublíží dítěti, zemře! Kdo znásilní ženu, zemře! Kdo zabije nebo zraní toho, kdo se vzdává, zemře! Kdo spálí pole nebo dům, zemře! Jsme bojovníci, ne vrazi! Rozuměli jste?!“</p>
<p>Souhlasná odpověď zazněla jako úder hromu. Muži se hrnuli ke své velitelce, klaněli se před ní, líbali jí boty a provolávali slávu. Nadšený řev sílil a s ním i rachot zbraní, jimiž válečníci tloukli do štítů. Kdyby se Kroana v té chvíli prohlásila královnou všech, přijali by to bez jediného zareptání. Jenže právě to udělat nechtěla.</p>
<p>Polorozpadlé hradiště bylo nepřirozeně tiché. Mrtvý klid byl rušen pouze bubnováním kapek deště na střechu. Křivákovi se zdálo, že z toho zešílí. Jak je to dlouho, co osaměl? Po Kroanině odchodu se s Kevenem a třemi mladíky znovu setkal. Ano, vynaložil všechno úsilí na to, aby je opět přesvědčil, že je pravým věštcem. Mluvil tiše i hřímal, nasadil veškerou výmluvnost, a přece si nebyl jistý, zda je zase získal. Kroanu nazval zrádkyní, chrlil ze sebe slova o budoucí slávě těch, kdo zůstanou věrní, avšak výsledek byl pochybný.</p>
<p>„Chceme jít za ní, pane, a potrestat ji,“ navrhoval horlivě Keven. I ostatní přikyvovali… a Křivák souhlasil. Nic jiného mu ostatně nezbývalo. Nyní v něm hlodal červ pochybností. Zaúpěl. Snad se mu rozskočí hlava. Opustili ho! Utekli! Banda zbabělců! Jiný na jeho místě by možná něco dělal. On to však nedokázal.</p>
<p>„Psi! Psi! Psi!“ zavyl. A pak se proměnil ve vlka, aby zapomněl.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Přijde den, kdy Římany rozdrtím!</strong></p>
<p>Mrak se zastavil v širokém průsmyku mezi dvěma vrcholky a zafrkal. Něco cítil nebo slyšel, ale Kroanu tentokrát smysly zklamaly. Přesto dbala na vraníkovo varování, přikrčila se v sedle až ke koňské šíji a ostražitě pozorovala okolí. Byla tu lučina porostlá trávou a šípkovými keři, lemovaná hustou smrčinou a ojedinělými modříny. Jejich jehličí již zežloutlo a opadávalo. I louka nabyla plavé barvy, jen smrky se pořád zelenaly. Celou krajinu však pokryl mráz šedým stříbrem jíní a trsy trávy křupaly Mrakoví pod kopyty, jako by byly ze skla.</p>
<p>Jinak nebylo okolní ticho ničím rušeno, ani zpěvem ptáků, ba ani voláním zvěře. Jelení říje pominula a před nedávném proběhla noc divokého honu. Zima se hlásila studeným větrem a nočními mrazy, jež často trvaly i po ránu. Jako nyní. Bělostný opar uvěznil slabé slunce, ačkoliv nahoře prosvítala bledě modrá obloha. Nic se nepohnulo a ticho vracelo vzpomínku na dobu, kdy země mlčela celá, od Sněžné hory na severu po Pohoří kanců na jihu. Ta vzpomínka působila bolest, neboť vše, co s ní souviselo, se změnilo v popel a prach.</p>
<p>Nechtělo se jí vracet mezi lidi, do ruchu hradiště. Co s tím má společného? Netoužila už po bitvách, dusotu kopyt, válečném ryku a řinčení zbraní. Ano, ještě před dvěma měsíci stála v čele markomanských a kvádských vojsk, aby pro krále Marobuda podmanila cizí země. A vítězila. Jako krvavý démon se přehnala zemí na východě, vydobyla si slávu a úctu mužů… a co z toho?</p>
<p>Duši měla plnou neklidu a nočních můr, v nichž povstávali mrtví válečníci, které zabila. Měli zsinalé tváře a hrůzu v očích, v nichž dávno uhaslo bojové šílenství, neboť jej vystřídala smrt. A ona? Co se s ní stalo? Mučil ji podivný pocit ztráty. Přicházel vždy se vzpomínkou na Kristoma, na noc, kdy se loučili, na noc lásky, rozkoše i strachu, jenž je zavalil a bral jim dech.</p>
<p>Nosila si v sobě od té chvíle hrdost, že je ženou, že přestala být dítětem a vkročila do hlubiny dospělosti. Ženské dospělosti. Vědomí ženství. Kam se to podělo? Úzkost jí sevřela hrdlo, neboť ji děsila možnost, že o toto vidění sebe sama přišla, když se vydala cestou války, cestou mužů. Chtělo se jí křičet, protože v jejím nitru se zrodil někdo jiný a cizí. A ten cizinec pohltil ženu, kterou se stala na krátký okamžik svého života, zhltnul ji s nečitelností šelmy a teď ničil její zbytky. Bouřila se. Nechce být tím, čím se stala během posledních měsíců!</p>
<p>Ale cizinec v ní měl dost argumentů proti zoufalým výkřikům. Vše, co viděla kolem sebe. Basena. Zapuzená Marobudova manželka, nyní služka v kuchyni. Je jí prý třicet a vypadá na padesát. Poslední z posledních. Kvádská žena, znásilněná nějakým nadrženým válečníkem. Alexa, unesená, znásilňovaná a týraná vlastním mužem. Alexa se svou tajnou láskou, královna, a přece otrokyně. Hleď, Kroano! Osudy žen. Nechtěly nic, než být ženami. A jsou jimi? Kroana šla jinou cestou. Bránila vlastní důstojnost zbraněmi mužů. Dobyla si ve světě drsných válečníků postavení a uznání. Král, který chtěl kdysi znásilnit a zavraždil její matku, se neodvažuje na tuto bojovnici vztáhnout ruku. Muži před ní klekají na kolena a slepě ji poslouchají. Ale je to cesta nebo pád?</p>
<p>Slzy. Proč na něco takového myslí ve chvíli, kdy zřejmě hrozí nebezpečí? To už nadobro zpitoměla? Protřela si zvlhlé oči. Možná ji Mrak odnesl ještě kousek dál. Nebo se ten jezdec přiblížil k ní. Prve ho neviděla, teď ano. Seděl na vysokém šedém hřebci pod ojíněným modřínem, podoben kamenné soše, tak nehybný, jako by ho mráz proměnil v led. Jenom tenké pramínky páry, vydechované z úst člověka a nozder zvířete, svědčily o tom, že se jedná o živé tvory. Jinak byli oba tiší jako pěna a muž pobaveně sledoval zmatenou bojovnici.</p>
<p>Pozorně si ho prohlížela. Až na to, že byl veliký a svalnatý, na něm nebylo nic zvláštního. Meč nosil netypicky v pochvě na zádech, u pasu lovecký nůž, u sedla visel kulatý štít s bronzovým trnem a luk s toulcem šípů. Oblečen byl do oděvu z kůže, neměl zbroj ani přilbu. Vlnité vlasy připomínaly zlatý vodopád řinoucí se v kaskádách po ramenou. Tvář byla po římském zvyku oholená, takže Kroana vnímala každý její pohyb. Ten obličej ji udivil. Nebyl zženštilý, avšak na muže neobyčejně jemný. Nezahlédla v něm ani stopu surovosti, jakou znala u jiných bojovníků. Trochu připomínal Vannia, Alexina milence, jenže se jí zdál o něco starší.</p>
<p>Kroaně se rozbušilo srdce jako na poplach. Pocit ztráty se vypařil jak kapka vody na rozpálené peci. Jako by nikdy neexistoval. Nepřestala být ženou a bylo bláhové si něco takového připouštět. Dojela až k němu a… šedák se splašil. V předešlém okamžiku klidu viděla ve velikých koňských očích stoupající hrůzu a pak už jen šílený tanec na zadních nohou a zběsilý úprk kamsi dolů. Bojovník zaklel, ale pevně se držel v sedle, hřebec ho však nesl pryč, až za ním jíní vířilo jak rozbouřená voda. Ozvěna vracela dusot kopyt, dokud se jezdec neztratil v lese. V průsmyku bylo opět ticho, rušené jenom Mrakovým nespokojeným frkáním.</p>
<p>„Jsem zvíře nebo člověk?“ zašeptala Kroana sama k sobě. Poprvé v životě nechtěla být vlkodlakem.</p>
<p>Nehýbala se. Mlha dole v údolí se rozpustila a slunce roztříštilo opar nad obzorem na tisíce drobných střípků. Z chuchvalců pod úpatími kopců probleskla vodní hladina. Divoká řeka. Směrem proti proudu stojí Marobudovo hradiště, ale to nyní není v dohledu, stejně jako Údolí zrození.</p>
<p>Co dělá tady, daleko od trasy pochodu vracejícího se vojska? Vlastně ani nevěděla. Důvody jí v hlavě chaoticky vířily. Netouží po další slávě a obdivu. Nechce být středem pozornosti. Nemá chuť se setkat s Marobudem. Nemá náladu na lidskou společnost. Touha po samotě, tichu a svobodě pohybu. Je to jen tohle nebo cosi víc? Ano, mnohokrát víc. Musí nalézt sebe samu. Vlkodlak je bytost daleko tvárnější a přizpůsobivější než lidé. Jeho povaha je dědictvím mnoha generací. Myšlení, cítění i vlastnosti, vše se podobá obrovské neprobádané zemi, v níž je snadné zabloudit. A ona zabloudila. Ztratila se sama v sobě, ve svých možnostech, které v ní dřímají, čekajíce na probuzení k životu. Neprobudila toho více, než je sama schopna zvládnout?</p>
<p>Mozkem jí znovu probleskla vzpomínka na cizího jezdce. Zase to bušení srdce, ruměnec vehnaný do tváří, podivné chvění rtů. Vtíravá a přitom pošetilá naděje, že ten muž je klíčem k tajemství jejího nitra. Musí ho najít. Dlouho zkoumala údolí Divoké řeky, kam jej zanesl splašený kůň. Konečně! Tenoučký pramínek kouře, stoupající k nebi, jen stěží rozpoznatelný v tajících cárech mlhy. Nyní již nepotřebovala nic. Pobídla Mraka a sestupovala do doliny. Třeba ta naděje není tak pošetilá.</p>
<p>Seděl u ohníčku a nad drobnými plamínky si opékal zajíce. Šedáka neviděla. Kroana našlapovala nesmírně tiše, ani sama sebe neslyšela. Náhle se zastavila. Pitomost! On ji vnímá. Ale jak? Je to přece jenom člověk. Nepatří k dětem lesa. Už podruhé ji zaskočil. Zasmál se a zavrtěl hlavou. Potom jí pokynul paží, aniž se obrátil. Trochu ji to pohněvalo, ač jeho gesto nemohlo znamenat nic jiného než pozvání. Došla k němu a přisedla si. Jejich oči se na okamžik setkaly, její šedozelené, jeho skořicové. Zamračila se, poněvadž v koutcích úst mu pocukávalo, jako by se bavil jejími rozpaky. Neřekl však nic a podal jí kus pečínky. Hladově se do ní zakousla a dlouho se věnovala pouze naplnění žaludku, již dva dny prázdného. Potom se natáhla do vrstvy spadaného listí, založila ruce za hlavu a uvolnila se. Bylo to zvláštní, ale cítila se v jeho přítomnosti bezpečná. Mohla by klidně i zavřít víčka, jenže měla chuť ho pozorovat. Pořád ještě jedl, žvýkaje důkladně každé sousto.</p>
<p>„Kůň ti utekl?“ zeptala se jej, snad aby řeč nestála.</p>
<p>„Mmmne,“ zamumlal s plnými ústy a honem spolkl vše, co měl v puse. Až se málem zakuckal. „Ale raději jsem ho přivázal na opačné straně, než ze které jsem tě čekal. Abys mi ho zase nezbláznila.“</p>
<p>„Asi se bál mého hřebce,“ lhala.</p>
<p>Opět se zasmál. Pochopila, že jí nevěří ani slovo a trochu se zachvěla. Víc nestačila domyslet, protože odhodil ohlodanou kost do ohně a řekl:</p>
<p>„Když jsem byl kluk, měl jsem přítele. Moc dobrého přítele.“</p>
<p>Na chvíli se odmlčel a šťoural se tenkým špičatým dřívkem v zubech. Pak hodil do plamenů i dřívko a dodal:</p>
<p>„Byl to vlkodlak.“</p>
<p>Ztuhla. Řekl to tak klidně a nevzrušeně, jako by jí oznamoval, že ten přítel měl modré oči.</p>
<p>„I jeho rodiče byli vlkodlaci,“ pokračoval. „Nikdy jsem nepotkal lepší bytosti. Pochopitelně o tom nikdo neměl ani tuchy, jen já. Jak povídám, byli jsme dobří přátelé. Spoustu mě toho naučil, víš? Třeba jak poznat vlkodlaka. Slabý vlčí pach. Je sotva cítit, ale člověk se na to nacvičí skoro stejně jako kůň. Teď už je ten přítel mrtvý. Padl v boji s Římany. Mě tehdy zajali a spoustu let jsem strávil v Římě. Dokonce jsem bojoval jako jezdec v římském vojsku. Naučil jsem se mnoho věcí, ale to nejcennější jsem pochopil od toho přítele.“</p>
<p>Znovu zmlknul a přikládal na oheň, ač se to zdálo zbytečné. Dřeva v něm bylo dost a vyhasnout se nechystal. Kroana se neklidně zavrtěla. Neměla ráda, když někdo přerušoval řeč a natahoval pozornost na skřipec.</p>
<p>„Co jsi pochopil?“</p>
<p>„Že nejhorším nepřítelem je strach. Nemyslím obavu ze skutečného nebezpečí. Myslím hloupý strach z toho, co neznáme a čemu nerozumíme, co nás přesahuje. To člověku bere půdu pod nohama. On mě z toho vyléčil.“</p>
<p>Kroana si již chvíli prohlížela vlastní prsty, jejichž nehty se změnily v dlouhé ostré drápy. Musel to vidět, avšak díval se na to asi se stejným zájmem jako na padající list.</p>
<p>„Tak ty se mě nebojíš?“ zeptala se.</p>
<p>Neodpověděl, alespoň ne přímo. Zato se pohodlně rozložil vedle ní a hleděl do holých korun buků, kývajících se nad nimi ve větru. Slunce pronikalo hustou sítí větví a větviček a posypalo lesní půdu záplavou světelných mincí. Vlkodlačice zatáhla drápy a změnila je zpět na nehty, růžové a dokonale lidské.</p>
<p>„Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho. „A odkud jsi?“</p>
<p>„Arminius. Pocházím z kmene Cherusků a naše sídla jsou mezi Bílou a Vodnatou řekou na severozápadě.“</p>
<p>„Tam to neznám,“ odvětila. „U Bílé řeky jsem byla, ale ne daleko odtud. Tam, kde se do ní vlévá Divoká.“</p>
<p>„A ty jsi kdo? Myslím, jaké je tvé jméno.“</p>
<p>„Kroana. Stačí?“</p>
<p>„Hezké,“ řekl. „Pokud se nemýlím, tak to znamená koruna.“</p>
<p>„Možná. To mi rodiče neprozradili. A co tady vůbec děláš?“</p>
<p>„A co ty?“</p>
<p>„Já jsem tady doma, ty jsi tu cizí. Měl bys…“</p>
<p>„Tak dobrá,“ usmál se. „Nebudeme se přetahovat, kdo co poví první. Jedu navštívit krále Marobuda. Nevíš, jak je to daleko?“</p>
<p>„Moc ne. Jenom by mě zajímalo, proč nějaký mladík z kmene, který tu skoro nikdo nezná, hledá krále Markomanů?“</p>
<p>„Chytrá holka,“ zazubil se. „Jenže dřív, než ti to řeknu, bych chtěl něco vědět o tobě. Jak říkáš: jsem tady cizí a měl bych být opatrný.“</p>
<p>„No jo. Chápu tě. Jsem velitelka Marobudových vojsk.“</p>
<p>Nedůvěřivě po ní zašilhal.</p>
<p>„A… kde máš to vojsko?“</p>
<p>„Touhle dobou už asi na hradišti. Chtěla jsem být sama. Tak kdo jsi?“</p>
<p>„Král. Tedy Cherusků.“</p>
<p>„Kecáš.“</p>
<p>„Není to o nic bláznivější než to, co mi říkáš ty. Buďto jsme oba lháři, a nebo se tu setkal král s vojevůdkyní.“</p>
<p>„Nemáš doprovod. Když k nám přijel kvádský král Tudrus, měl s sebou pět stovek válečníků, manželku, celý její fraucimor a hromadu služebnictva. Ty se sem přihrneš sám a tvrdíš, že jsi král. Jak ti má Marobud věřit?“</p>
<p>„On mě zná. Z Říma. Nač tahat spoustu lidí? Budou tropit virvál a zůstane za nimi vyplašená zvěř, polámané keře, odpadky a podupaná tráva. Copak nevnímáš to ticho? Já raději cestuji takhle. Kromě toho nemusí Římané všechno vědět. To víš, že jo. Já sem přijedu s davem vojáků a dvořanů a za týden budou vědět, že jsem navštívil Marobuda, až na Danuviu. A bude jen otázkou času, kdy to nějaký hamižný človíček donese do římských táborů. Kdepak. Čím déle ta návštěva zůstane v tajnosti, tím lépe. A vůbec. Dovedeš mě k Marobudovi?“</p>
<p>„Jistě. Ale spěcháš někam?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Dnes bych tu chtěl zůstat. Můj kůň je unavený. A já koneckonců také.“</p>
<p>„Jak moc unavený?“ zeptala se, šilhajíc po něm.</p>
<p>„Kůň?“</p>
<p>„Ne, ty.“</p>
<p>„Já? Proč…“</p>
<p>Neřekla už nic, překulila se a přivinula se k němu. Její tvář se ocitla těsně nad jeho. Rty se jí chvěly a měla je nebezpečně blízko.</p>
<p>„Chceš mě zakousnout nebo líbat?“ zeptal se Arminius.</p>
<p>„Vyber si,“ zahihňala se a přitiskla se klínem k jeho boku.</p>
<p>„To druhé by mi bylo milejší,“ šeptl. „A třeba i víc.“</p>
<p>Přisála se svými ústy k jeho. Svírala jej v objetí. Silně. Vášnivě. Váleli se v mokrém listí, otužilí a nedbající na chlad, a v milostném zápasu se sebe strhávali části oděvu. Nikdy žádného muže nechtěla jako tohoto. Brala si hladově jeho tělo a sama se mu odevzdávala a bylo jí jedno, kdo to vlastně je, zda opravdu král a nebo jen potulný válečník. Byl to první muž, který se jí nebál a jemuž nebyla odporná, i když o ní věděl to hlavní. Všechno ostatní pro ni ztratilo důležitost.</p>
<p>Pronikl do ní v okamžiku, kdy ji měl pod sebou. Zvrátila hlavu dozadu a slastně zasténala, poddala se mu, ale přitom lačně osahávala každý kousíček jeho svalnatého těla. Byl něžný a přesně to od něj čekala. Nijak ji nezklamal. Přivedl ji k vrcholku rozkoše a teprve pak se ukojil sám. Avšak ještě dlouho poté ji hladil a líbal. Nakonec se rozklepal zimou.</p>
<p>„Promiň,“ řekl a odklusal k šedákovi. Za chvíli se vrátil s medvědí kožešinou a houní. Zachumlali se do tepla a pořád se k sobě tiskli. Trochu se nazvedl, opíraje se o loket, a dlouze se jí díval do obličeje. Usmívala se. Nejen ústy, ale i očima.</p>
<p>Listí zašustilo, avšak oba milováním unavené spáče to neprobudilo. Mezi stromy se vynořil obrovský temný stín. Vlčí morda se nakrčila, tlapy lehce našlapovaly, zvířecím mozkem proběhly vražedné myšlenky. Lidská vůle je zase zaplašila. Ne, jsou dva. Vlkodlak zklamaně odběhl zpět do hloubi hvozdu a tam se proměnil. Byl to Keven. Rychle se oblékl, vrátil se do kopců a teprve tam rozdělal oheň.</p>
<p>Zmítal jím hněv. Hněv kvůli tomu, že Kroanu opět nemohl zabít. Hněv na ty, kteří jej opustili. Všichni tři, i jeho syn a synovec. Ani on sám si již nebyl ničím jist. V mysli měl zmatek. Je ten, jemuž uvěřil, pravý věštec? Je Kroana zrádkyně? Vlastně nevěděl nic, pouze ji z jakési zarputilosti sledoval. Kdyby byl Křivák jen lhář, kdyby to vše byla jen šalba, Kevenův svět by se zhroutil. K čemu by pak bylo několik posledních let jeho života, kdy sedával u prorokových nohou a naslouchal jeho podmanivým slovům? Jaký smysl by měl zuřivý boj proti lidem? Je třeba zabít zrádkyni, pak přijde nový vůdce a ten sjednotí vlkodlaky. Tak pravil věštec. A Keven si zoufale opakoval jeho slova, znovu a znovu. A cítil, jak jeho víra opět sílí.</p>
<p>Pleskot křídel zazněl jako bouře. Kroana otevřela oči a šátrala kolem sebe. Nic. Vyskočila. Arminius byl pryč. V dáli dozníval dusot kopyt a vyplašené vrány se zlobným skřehotáním opět usedaly na holé větve stromů.</p>
<p>„Lumpe!“ vykřikla za ním a vztekle dupla nohou. Až teď si uvědomila, že všude leží čerstvá pokrývka sněhu, bělostná jak kožešina hranostaje. Viděla v ní jeho stopy, napřed bosé a o kus dál ve škorních. A ještě dále již jenom otisky jeho šedáka. Dokázal se odplížit jako duch, aniž by ji probudil. Obul se, oblékl, sebral si svou kožešinu i houni a ona nezaslechla vůbec nic. Rozzuřilo ji obojí: že nepozorovaně utekl i že to vůbec dokázal.</p>
<p>„Zmetku!“ zaječela ještě. „Nepřej si mě, až tě dostanu!“</p>
<p>Zahrozila pěstí směrem, kam odcválal, ale už v té chvíli věděla, že to nemyslí vážně. Navzdory špatnému konci v ní minulá noc zanechala něco dosud nepoznaného. Při vzpomínce na Arminiovy laskající dlaně a prsty, na jeho rty, jejichž dotyk jako by stále cítila na svých ústech, ňadrech i břiše, na spojení jejich těl a příval rozkoše se pořád ještě chvěla doznívajícím blahem. Seděla na chladném vzduchu, hladila se na místech, jichž se ještě včera dotýkal on a se zavřenýma očima si ho představovala.</p>
<p>Něco se změnilo. Ne něco. Všechno. Dýchá jiný vzduch, její kůži hladí jinačí vítr a les zpívá novou píseň. Nahá a bosá sešla k řece a napila se zvláštně chutnající vody. Vzhlédla k obloze a mraky měly tvary, jako by připlouvaly z jiného světa, podobné drakům s roztaženými křídly, vzpínajícím se koním a pasoucím se jelenům, slunce je zlatilo a odívalo šarlatem. Napětí zmizelo a Kroana se cítila uvolněná a klidná.</p>
<p>Nejprve se chtěla vykoupat, ale vzápětí si to rozmyslela. Na jejím těle ulpěl Arminiův pach a ona ho nechtěla smýt. Toužila mít na sobě tu vůni mužského těla co nejdéle. Oblékla se a ostrým hvizdem přivolala Mraka. Dle svého zvyku jej polaskala, avšak jen krátce, vyšvihla se do sedla a vyrazila cestou k hradišti.</p>
<p>„Arminie!“ zvolala se smíchem. „Jestli nejsi lhář, sejdeme se u Marobuda!“</p>
<p>Odpoledne již projela divokým tryskem západní branou, stočila koně vpravo a hnala ho strmým svahem až do vnitřního hradiště. Byl tu podivný klid, zato slyšela vzrušené hlasy z akropole. Nečetní strážní ji uctivě zdravili, ale jinak neviděla živou duši. Zastavila u jednoho z nich.</p>
<p>„Co se děje?“ hodila po něm otázku.</p>
<p>„Přijel prý král Cherusků. Arminius. Už pár let vede boj proti Římu a chce se spojit s Marobudem. Právě teď spolu jednají na akropoli. Doufám, že uzavřou spojenectví, pak bychom mohli Řím porazit. Ale pospěš si, Marobud tě dost netrpělivě očekává. Každou chvíli sem někdo přiběhne, jestli už jsi přijela.“</p>
<p>Jenom kývla a pobídla Mraka do klusu. Akropole se hemžila lidmi a před královským domem byla největší skrumáž. Jeden strkal do druhého, jako by někdo mohl vůbec něco vidět. Kroaně však ochotně uhýbali z cesty. Projela na koni až k budově a teprve tam sesedla. Dva strážní uvolnili zkřížená kopí. Kroana prošla šerou chodbou a vstoupila do místnosti, v níž Marobud vítával hosty.</p>
<p>Okenice byly sice pootevřené, ale ne zcela, protože venku byla zima, a tak sem mnoho světla nepronikalo. Na stole proto hořely svíce a v krbu praskal rozhicovaný oheň. Tváře obou mužů byly napjaté očekáváním, ale Marobud se ihned po tom, co Kroana vstoupila, uvolnil a rozjasnil. Arminiův výraz se změnil na zvědavý.</p>
<p>„Konečně!“ zvolal markomanský král. „Můj drahý příteli, to je novopečená velitelka mých vojsk, bojovnice Kroana. Moji vojáci už mi vyprávěli, jak skvěle vedla bitvu proti Lugiům a jak později porazila i Silingy. Díky ní jsou mi poddáni král Lugiů Tulga i král Silingů Arnalrich. Jak vidíš, moje říše se utěšeně rozrostla.“</p>
<p>Pokynul Kroaně, aby si sedla. Její oči se na okamžik setkaly s Arminiovými. Cherusk však nehnul ani brvou, jako kdyby se neznali. Uvědomila si, že to bude lepší. Marobud nemusí tušit, co se mezi nimi stalo. Přesto znovu ucítila to teplo v těle, které v ní vyvolávala Arminiova přítomnost. Nával krve jí zbarvil tvář do nachová. Doufala, že si toho Marobud nevšimne, ten jí však nevěnoval přílišnou pozornost a opět se otočil k Cheruskovi.</p>
<p>„Možná, že by se o spojenectví dalo uvažovat,“ řekl pomalu a jakoby rozpačitě si mnul bradu. Kroaně bylo jasné, že je to pouze hra. Do této hry spadal i výčet jejích vítězství. Mělo to jediný smysl: Arminia ohromit a nenápadně ho dovést k pocitu, že tím silnějším je tady vládce Markomanů. Střelila pohledem po muži, s nímž se ještě včera milovala, a doufala, že ji nezklame. Nezklamal. Ústa mu opět zvlnil známý, trochu přezíravý úsměv. V duchu mu poděkovala. Kdyby skočil Marobudovi na špek, možná by se za svůj cit styděla.</p>
<p>„Ty dobře víš, o co mi jde,“ řekl Arminius. „Tohle není handrkování, kdo z nás bude mít větší kus žvance. Já mám jediný cíl: porazit Římany a zastavit jejich pronikání do Germánie. Na to se potřebujeme spojit a nezáleží na tom, kdo z nás bude králem. Kašlu na pocty, bohatství i moc. Od té doby, co jsem se vrátil ke svým bratřím, žiji v chatrči jako ostatní, jím stejné jídlo a oblékám se do stejného oděvu. Někteří mě nazývají králem, jiní náčelníkem, další mě prostě oslovují jménem. Co na tom? Jestli jsem král, tak jen proto, abych byl služebníkem svého lidu. Kdyby nebylo Říma a jeho nenasytné moci, neměl bych důvod se s kýmkoliv spojovat, protože netoužím vybudovat velkou říši. Ale musím, takže přicházím za tebou. Pokud chceš za spojenectví to, abychom tě uznali za krále a prokazovali ti pocty, budiž, měj si to. Jednota proti našim nepřátelům je důležitější.“</p>
<p>V místnosti zavládlo ticho. Kroana čekala, že Marobud musí vřele souhlasit. Pohlédla na něj… a ztuhla. To, co proběhlo přes tvář markomanského vládce, trvalo pouhý okamžik a Arminius si toho nevšiml. Žádný člověk by to nestihl postřehnout. Jen na nepatrnou chviličku v Marobudově obličeji zhoustla děsivá nenávist, zloba tak temná, že dívka nebyla schopna ihned pochopit její příčinu. Což mu Arminius nedal nejvelkorysejší nabídku, jakou mohl dostat? Co děláš, Marobude? Kdo ti kdy dal více? Kdybych byla na tvém místě a měla v sobě takovou touhu po slávě jako ty, brala bych to všemi deseti. Proč váháš? A co ti na tom vadí? Když to přijmeš, staneš se vládcem téměř celé Germánie. Ty ostatní kmeny ti potom spadnou do klína jako zralé hrušky.</p>
<p>Cítila zmatek. A pak… náhlé pochopení. Ne, člověk typu Marobuda takový návrh nikdy nepřijme. Nemůže, poněvadž by vyplavalo na povrch, kým vlastně je. Ach, ano, je to jasné jak den! Dva muži. Jeden se vzdává moci, slávy i bohatství ve prospěch celku, obětuje své postavení v zájmu sjednocení, a druhý pouze bere, neboť baží po všem, čeho se ten první zříká. Kdo z nich asi bude ctěn a uznáván? Koho budou bojovníci ochotněji poslouchat, který bude více milován? Ne, Marobude, opravdu bys nezískal nic, kdybys přijal. Nebo jen dočasně, než se všem otevřou oči. Moc dobře to víš, Marobude. Jsi zkušený hráč. Raději budeš s Arminiem bojovat, vtáhneš své muže do nesmyslné války a budeš v nich podněcovat touhu po slávě, získané na válečném poli.</p>
<p>Náhle Kroaně došlo, že markomanský král odpovídá.</p>
<p>„Nemohu ti pomoci, Arminie, i když bych to udělal velmi rád.“</p>
<p>Pokrytče, pomyslela si vlkodlačice.</p>
<p>„Víš, Řím je silný soupeř a nestravitelné sousto pro kohokoliv. Já si nehodlám Římany znepřátelit. Moje říše teď potřebuje klid. V nedávné válce jsme měli velké ztráty.“</p>
<p>Lháři! Díky mně byly ztráty nepatrné. Ale umíš všechno pěkně okecat, Marobude.</p>
<p>„Navíc vážně netoužím panovat nad Cherusky. Buď jejich králem ty a já budu vládnout tady.“</p>
<p>Ty hade! Co ušlechtilého nám ještě povíš?</p>
<p>Marobud neřekl nic a vstal. Zřejmě považoval debatu za skončenou. Povstal i Arminius. V jeho skořicových očích byl patrný podivně vznešený smutek. Možná ani nechápal, že odmítnutí má zcela jiné důvody, než jaké byly vysloveny nahlas. Aby mu to došlo, musel by být aspoň částečně takový intrikář jako král Markomanů. A do toho má ten mladík daleko. Kroaně ho bylo líto. Jeho budoucnost viděla jako na dlani. Tragická postava. Hrdina, který dokáže mnohé z toho, co si předsevzal, avšak nakonec vše skončí se železnou zákonitostí zradou.</p>
<p>„Dobře, Marobude, seď si tu za větrem,“ řekl Arminius tiše. „Já budu bojovat. A přijde den, kdy Římany rozdrtím.“</p>
<p>Otočil se a odcházel.</p>
<p>Ano, napadlo Kroanu. To se ti splní. Ale vlastní lidé tě zahubí. Paměť vlkodlaků sahá hluboko do minulosti.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Je čas tě zastavit, Marobude</strong></p>
<p>„Běž dolů do kuchyně!“ křikl Marobud za Arminiem. „Moje bývalá ti dá zásoby na cestu! Pořádně se najez!“</p>
<p>Cherusk přikývl. Mohl být smutný, ale do uraženosti měl daleko, a tak nabídku přijal. Jeho silueta se rozplynula v temné chodbě. I v místnosti se zešeřilo. Nad krajem visela těžká mračna, z nichž se začínal sypat sníh, hustý jako drhané peří. Některé vločky vplouvaly dovnitř a po dopadu na prkennou podlahu tály. Spolu s nimi sem vtrhla lezavá zima, stoupala od nohou vzhůru a plnila dům jako potopa.</p>
<p>„Zavři to!“ utrhl se Marobud neurvale na otrokyni, přikládající dřevo do krbu. Vyplašeně poslechla. Tmu nyní rušilo jen roztřesené světlo svíček a plameny v krbu.</p>
<p>Kroana se pohodlně rozložila na židli. Neměla z krále strach. Cítila, že ten vnitřně rozložený ubožák jí docela podlehnul. Omotala si ho kolem prstu. Možná by na její žádost pomohl Arminiovi, avšak to nechtěla. Oba muži byli tak nesouměřitelní, že pouhá myšlenka na jejich spojenectví v Kroaně probouzela pocit hnusu. Jistě, Arminius neměl tušení, co je Marobud zač, ale přesto byla ráda, že to dopadlo takhle.</p>
<p>A co její služba markomanskému králi? Začalo jí docházet, že ta podivná nechuť vrátit se na hradiště pramení ze stejného odporu. Všechno, co pro Marobuda dělala, bylo pro ni den ode dne těžší. Jako by šla močálem a nohy jí vázly v bahně. Válka proti Lugiům jí působila potěšení, neboť ji vlastně nevedla pro markomanské zájmy. Bila se s vetřelci a násilníky, kteří přepadli pokojné obyvatele. Tažení proti Silingům se jí už tolik nelíbilo. Naštěstí to bylo pouze pár šarvátek s malými skupinami válečníků. Kroana je v zuřivém boji zničila a král Amalrich jí sám vyjel vstříc s prosbou o mír. Přijala ho a její podmínky byly velkorysé. Nebude to Marobudovi vadit? Bylo jí to jedno. Avšak očividně mu to nevadilo. Hleděl na ni uchváceně.</p>
<p>„Tak co?“ zašeptal. „Promyslela sis moji nabídku? Chceš být královnou?“</p>
<p>Doslova se pohledem vpíjel do jejích rtů a třásl se úzkostí.</p>
<p>„Nebuď ke mně krutá,“ dodal ještě škemravě.</p>
<p>Nával hnusu vytlačil Kroaně žaludek až někam do krku. Měla strašnou chuť vytasit dýku a jednou ranou to skoncovat. Vrazit mu čepel do hrdla, otočit a trhnout do strany. Nebyl by to problém. Stihla by se i zachránit, ujela by dost velkou vzdálenost, než by vypukl poplach. A třeba by ani utíkat nemusela. Mohla by se prohlásit královnou. Většina válečníků by ji následovala s nadšením, ti ostatní by se smířili se situací. Ale byl by to trest pro vraha jejích rodičů? Neměl by si právě tenhle ničema vypít pohár hořkosti až do dna? Musí se ovládnout.</p>
<p>„Nechci být k tobě krutá,“ řekla s kamennou tváří. ,,Ptáš se mě moc brzo. Dej mi čas, prosím.“</p>
<p>Povzdechl si a zabořil hlavu do dlaní.</p>
<p>„Odpusť, ale jsem unavená. Byla to dlouhá cesta.“</p>
<p>„Dobře, dobře,“ přikyvoval horlivě. „Běž si odpočinout. Nikdo tě nebude rušit.“</p>
<p>Z jeho slov čpěl zoufalý strach, že by se jí mohl znelíbit, takže to znělo slizce.</p>
<p>Odcházela. Lhala. Nebyla unavená. Nejprve se chtěla uchýlit do samoty, avšak nakonec se rozhodla ještě zajít za Arminiem. Nevěděla, jestli to má smysl. Opustil ji. Netušila proč. Snad má ženu nebo milou. Nebo k ní prostě nic necítí a z jeho strany to byla jen tělesná žádostivost, které vyhověl. Koneckonců ho svedla ona. Že by se jí bál jako vlkodlačice, o tom neuvažovala. Odjel z jiných důvodů, tím si byla jista. Bolelo to, ale jinak než u Kristoma. Bolest se snoubila s radostí a pocitem naplnění. Ale promluvit by si s ním mohla, za to nic nedá.</p>
<p>Sešla po rozvrzaných schodech do černé kuchyně, kde se peklo a vařilo. Do nosu ji udeřil pach přepáleného tuku a výparů ze zeleniny. Nebyla tu okna, jen jakési úzké škvíry u stropu, jimiž se skoro nic nevyvětralo, a denní světlo sem téměř neproniklo. Kroanu napadlo, že Marobudovu exmanželku Basenu nikdy neviděla venku. Bydlela tu zalezlá jak bazilišek, uzavřená nejen v kuchyni, nýbrž i sama v sobě, netečná a smířená s osudem. A možná vděčná, že ji vůbec nechali žít. Svůj žal uhašovala jídlem a její neforemné tělo se kolébalo mezi hrnci, pekáči a pánvemi jako naditý žok. Kdykoliv sem Kroana zavítala, chtělo se jí brečet nad tou ubohou troskou. A vždy přísahala Marobudovi pomstu i za tuto ubožačku, která se mstít nemůže.</p>
<p>Arminius seděl u odřeného stolu a krmil se vařenou hovězí plecí, jež tu někde zbyla. Maso bylo tuhé jak podešev, ale Cheruskovy zuby ho zvládly. Když uviděl Kroanu, zatvářil se trochu nejistě, jako by byl přistižen při něčem nekalém. Uvelebila se naproti, urvala z plecka kus pro sebe, malinko si protáhla špičáky a rvala z té flákoty obrovská sousta. Dlouho mlčeli a měřili se pohledy. Teprve když Arminius zhltnul poslední dávku masa, opřel se a usmál.</p>
<p>„Copak, ty neviňátko?“ broukla vlkodlačice. „Kam jsi tak spěchal? Bál ses, že si tě dám k snídani?“</p>
<p>Zvážněl.</p>
<p>„Promiň,“ řekl a civěl na pachtící se Basenu. „Dovedeš pochopit, jak někdo může takhle zacházet se svou ženou?“</p>
<p>„Ne, nedovedu,“ řekla tvrdě. „Jenže ty ses ke mně také nezachoval nejlépe. Co měl znamenat ten úprk?“</p>
<p>Povzdechl si.</p>
<p>„Já vím, zlobíš se právem. Ale já jsem se zachoval špatně především k té, kterou miluji. Pochop to, prosím. Mám manželku. Je to nejkrásnější žena z kmene Cherusků a nikdy bych nevěřil, že ji dokáži podvést. Já…“</p>
<p>Vstal a bezmocně rozhodil rukama. Přecházel sem a tam po špinavé podlaze, nedbaje na to, že šlape do odpadků. Vnímala osten jeho smutku. Nezraňoval ji, nýbrž sám sebe. Mluvil dál a slova drtil mezi zuby.</p>
<p>„Když jsi se objevila, něco se ve mně zlomilo. Slib věrnosti, který jsem Thuesneldě dal, byl najednou chatrný jak trouchnivý pařez, ačkoliv ještě chvíli předtím se zdál pevný jako dub. Nechápu, co se to se mnou stalo. Byla jsi pro mě jedinou ženou, po níž jsem toužil. Nejsou v tom čáry, to vím, ale tím je to horší. Byla jsi mi podivně blízká a nevím proč. Když jsem se ráno probudil, bylas mi náhle cizí a já si připadal jako padouch. Nesmíš se na mě zlobit. Mám rád Thuesneldu.“</p>
<p>Zastavil se a hleděl na vlkodlačici tím nejprovinilejším pohledem, jaký si lze představit. Nevydržela to a rozesmála se. A nemohla přestat. Bylo v tom veselí i trpkost zároveň, avšak přineslo jí to úlevu.</p>
<p>„Čemu se směješ?“ zamračil se. „Mně snad?“</p>
<p>„Ale ne,“ mávla rukou. „Sobě. A teď vážně. Jak to vyřešíš se svou ženou, ti neporadím. Uznej, já jsem v tom nevinně. O tom, že máš manželku, jsem neměla ani tušení. Ačkoliv… nevím, jak bych se zachovala, kdybys mi to řekl. Když jsi zdrhnul, něco takového jsem si myslela. Nezlobím se na tebe. Za jediný den jsi mi dal víc, než kdokoliv jiný. Vzal sis mě jako ženu, i když víš… To nikdo jiný nedokázal. Muži ze mě mají strach nebo v nich vzbuzuji odpor. Ty ani nevíš, co to pro mě je, že mě opouštíš kvůli ženě a ne z jiných důvodů. A teď ujížděj, hrdino. Vrať se ke své milé a neptej se, proč jsme se setkali, říkej tomu třeba osud, který mi tě přivál do cesty, abys mi dal to, co mi možná jiný dát nemůže. Vrať se ke svému lidu, bojuj a poraz Římany, splň svůj sen a netrap se, co se stalo. Thuesnelda může být pyšná na muže, kterého jí bohové dali.“</p>
<p>Smála se dál, i když měla v očích slzy. Arminius neřekl nic. Jenom se poklonil a vyběhl po schodech vzhůru, až stará prkna praštěla. Nepolíbil ji na rozloučenou, ale nevadilo jí to. Věděla, že už by to stejně nebylo ono.</p>
<p>Chodba byla temná a hlasy tlumené, jako by se ti dva báli prozrazení. Král a… kdo ještě? Normálně Kroana za dveřmi neposlouchala. Riziko, že bude přistižena, bylo velké, a to neměla zapotřebí. Povaha jejího plánu pomsty byla taková, aby špiclování nepotřebovala. Tentokrát udělala výjimku. To, co ji k tomu donutilo, bylo jméno. Arminius. Mluvilo se o něm. Připlížila se ke dveřím a protáhla si uši do špičky, aby jí neuniklo ani slovo.</p>
<p>„Pět mužů už vyrazilo,“ slyšela mužský hlas. Odkud ho zná? Lovila v paměti a nemusela dlouho. Wulfila! Chlap, kterého zmlátila, protože chtěl vidět její prsa. Co ten tu dělá?</p>
<p>„Výborně,“ pochvaloval si Marobud. „Kde ho chcete dostat?“</p>
<p>„Kus odtud po proudu je těsně u břehu skála. Cesta tam vede nad hladinou po dřevěném chodníku. Jestli existuje dokonalá past, tak je to tam. Těch pět tam bude dříve než Arminius, já pojedu s dalšími čtyřmi za ním. Sevřeme ho do kleští a…“</p>
<p>„Jen aby vám moc neujel,“ zabručel Marobud. „S pěti muži by si mohl poradit. Znám ho. V římském vojsku to býval jeden z nejlepších. A pamatuj, že je výborný jezdec.“</p>
<p>„Zajímalo by mě, pane, proč na něj nepošleš Kroanu. Ta by to s ním vyřídila bez problémů.“</p>
<p>„Ne,“ zahučel král. „Neudělala by to. To poznám. Je to ženská a ten chlap se jí líbil. A teď už sebou švihni.“</p>
<p>Kroana nečekala ani okamžik. Stáhla uši a potichu došla k východu. Venku zevlovalo jen pár zvědavců, jimž dala rázně najevo, že nemá chuť se bavit. Odváděla Mraka z akropole, jako by prostě jen odcházela, a tvářila se co možná nejvíc nezúčastněně a unaveně, ale v jejím nitru to vřelo. Do hlavy jí rychle stoupal horký vražedný vztek. Čekala od krále ledacos, jen tohle ne.</p>
<p>„Je čas tě zastavit, Marobude,“ zašeptala si pro sebe.</p>
<p>Jakmile se ocitla za branou akropole, vyšvihla se do sedla a cválala ke Kravské bráně. Tím směrem byla i stáj, takže mohla budit dojem, že se chce postarat o koně. Objela ji však a pokračovala. Hradiště bylo naštěstí jako vymetené, neboť kromě zevlounů byla většina lidí raději zalezlá v teple. Stráž u brány ji příliš nevzrušovala. Byl to ospalý stařík a mladíček. Vyrazila z hradiště a zamířila po úzké stezce k severu. Znala tuto trasu dobře, v létě tudy přijela. Věděla také, kde leží skála, u níž Wulfila uchystal past na Arminia. Chtěla celý masiv objet a dostat se vrahům do zad. K tomu však potřebovala, aby ze sebe Mrak vydal všechny síly.</p>
<p>„Teď je to na tobě, drahoušku,“ zašeptala mu do ucha. „Jestli to nestihneme, ukousnu ti uši.“</p>
<p>Vraník však vycítil, že jde o něco důležitého, a vyrazil ostrým tempem. Jeho kopyta duněla ztichlým krajem jako bouře. Napínal svaly do krajnosti a zdolával výmoly, houštiny i padlé stromy. Cesta nebyla udržovaná a lidé ji pouze prošlapávali, ale Mrak si věděl rady. Ze zatažené oblohy se bez ustání sypaly vločky a vytvářely na zemi pořád silnější vrstvu, do níž se koňská kopyta hluboko bořila, takže Kroana musela místy sesednout, avšak nevzdávala to. Bylo jí jasné, že vyslaní zabijáci mají stejné potíže a Arminius také. Věřila, že to stihne.</p>
<p>Oblaka houstla, dolehla na kopce jako těžký dusivý příkrov a plazila se po úbočí, podobna šedivému slizu. Jako by se samotní bohové rozhněvali a rozhodli se zničit dva bezvýznamné tvory uprostřed divočiny. Jejich syčivý dech se valil údolími v podobě sílícího větru, v temných masách mračen zjevovali svou rozběsněnou tvář a jejich hněv se zhmotnil do podoby sněhu, jejž chrlili na vlkodlačici a koně V mohutných gejzírech.</p>
<p>Ještě nikdy v životě se Kroana nedostala tak blízko k hranici svých sil jako právě nyní. A černý hřebec zřejmě také ne. Šero a mlčení okolní krajiny působily depresivně. Sama a bez pomoci zápasila s nepřízní přírody, ale bojovala se stejnou zarputilostí jako s lidskými nepřáteli nebo se lvem. Toto je jenom jiný nepřítel. Únava, sníh, zima jsou nepřátelé a ona je bojovnice. Dvakrát zapadla do závěje po pás, takže měla strach, že se nevyhrabou. Pokaždé se to podařilo. Občas se dostali mimo stezku a museli se drát křovím, chvílemi bloudili a nebýt jejího smyslu pro orientaci, určitě by se ztratili.</p>
<p>„Neboj,“ sípěla Mrakovi do ucha. „Dokážeme to.“</p>
<p>Zdálo se však, že se živly proti ní spikly. Vítr se změnil ve vichřici a hnal před sebou mračna lepkavého sněhu jako bělostnou zeď. V zimě sice Kroana nosila kožené kalhoty a kabátec s dlouhými rukávy, ale přesto se jí mráz dral na kůži a pronikal hluboko do svalů. Brodila se těžce závějemi pěšky, ale cítila, že vraník již nemůže. Potácel se a s nesmírnými obtížemi vytahoval nohy, namáhavě supěl a frkal. Potom se zastavil. Marně tahala za uzdu a prosila ho, aby pokračoval, kůň jenom stál a tupě civěl do bílé tmy. V jeho velikých hnědých očích se usadil bezbřehý smutek, jaký vídala pouze u umírajících zvířat. Kroana propadla zoufalství.</p>
<p>„Ty mizero!“ ječela na hřebce. „Ty lumpe! Co to děláš? Hni sebou! Přece…“</p>
<p>Rozvzlykala se. Objímala jeho velikou hlavu studenýma rukama. Slzy se jí na tvářích měnily v led. Zmrznou tady spolu. Narazila na silnějšího protivníka.</p>
<p>„Proč? Proč mi to děláš?“ sténala chraptivě.</p>
<p>Sklouzla do sněhu. Mohla se proměnit, kdyby na to myslela dříve. Ve vlčí podobě by přežila, jenže nechtěla opustit Mraka. Teď již bylo pozdě a na proměnu neměla dost sil. Vánice běsnila, jako by ji někdo vypustil ze samého pekla, a rvala na kusy poslední zbytky odhodlání, které vlkodlačici zbývaly. Už nedokáže zachránit Arminia, protože nezachrání ani sebe. Tmělo se jí před očima. Ztrácí vědomí, nebo se opravdu blíží noc? Kamsi se plazila po čtyřech, dokud nenarazila na něco pevného. Byl to Mrak. Mrtvý. Plazila se v kruhu. Ztratila orientační pud. To znamená, že umírá. Posedl ji strach. Smrt? Nemá tedy před sebou věčnost?</p>
<p>Světlá postava s vlasy jako oheň. Cože? Meruzalko, kde se tady bereš? Proč nejsi ve stromě? Jsi nějak bledá.</p>
<p>„Když půjdeš za pomstou, tvůj život nemá cenu měďáku.“</p>
<p>Nemluv mi do života. Máš spát, je zima. Spát. Taky bych chtěla spát.</p>
<p>„Láska je lepší než pomsta.“</p>
<p>„Do prdele a co zrovna dělám?!“ zaječela Kroana. „Já ho přece miluju! Chci ho zachránit!“</p>
<p>„Opravdu?“ ptá se Meruzalka a tváří se přísně. „Jde ti o lásku nebo o pomstu?“</p>
<p>„O lásku! Rozumíš, ty pitomá rusalko?! O lásku!“</p>
<p>„Tak vstaň! A bojuj!“</p>
<p>Vstala. Obraz zmizel. Rej vloček šlehajících do obličeje. Udělala krok. Pak další. Třetí, čtvrtý, pátý, jen dál. Vida, jde to. Únava, zima, bolest, strach, seru na to, už jdu, miláčku. Já vím, že o mě nestojíš, ale já tě…</p>
<p>Skála. Temná a tyčící se vzhůru do bílé tmy. Pod nohama jí zaskřípalo dřevo. Pokračovala již opatrně, téměř nehlučně. Tam někde jsou a čekají na kořist. Nebo je už po všem? Po pravé straně jí šuměla řeka a chodník se zvedal stále výš. Před sebou uslyšela tlumené hlasy. Jindy by jim rozuměla, teď ne, na to byla příliš vyčerpaná a otupělá. Chlad ji prostoupil od hlavy k patě, sebral jí sílu i obratnost, ba i schopnost myslet. Probíjela se vánicí jako stroj, nohy jí klouzaly po mokré kulatině a marně uvažovala, jak bude schopná bojovat.</p>
<p>Vítr se za zákrutem skalní stěny zmírnil a hlasy zesílily. Zastavila se a zkřehlými prsty sevřela rukojeti meče a dýky. Nikoho neviděla. Těch pět bylo skryto za clonou padajícího sněhu. Tanec bílých bodů v houstnoucí šedi. Stmívalo se. Kroana potřásla hlavou a vytasila zbraně. Ten důvěrně známý pohyb jako by protrhl závoj otupělosti. Hleděla na mdlý lesk čepelí a čekala. Na co? Něco se určitě stane. Něco se přece musí stát.</p>
<p>„Už by tu měl každou chvíli bejt. Kde trčí?“</p>
<p>„Třeba se utábořil a sem dorazí až zejtra.“</p>
<p>„Do prdele práce! V týdle zimě celou noc…“</p>
<p>„Nestěžuj si. To počasí je pro nás výhoda. Nebude o nás mít tušení do poslední chvíle.“</p>
<p>„Jo. To byste ale museli držet huby.“</p>
<p>Ticho. Jen skučící vítr. Něco se musí stát. Bílá ostří v bílé tmě, nehybná jako skála nad řekou. Vlkodlačice zavřela oči a nebylo nic. Jen ona sama se sebou. Žádné zjevení. Žádný bůh. Žádný zázrak. Jen ona se svou láskou. Osamělý jezdec v bílé smršti. Pět mužů před ním, pět za ním. Není úniku. Jezdec nic netuší o chystané léčce. A pak je tu ona, Kroana. Sama se svou láskou.</p>
<p>Otevřela oči. A vykročila, potácivě a nejistě. Jako stroj. Bílá ostří v bílé tmě ve zkřehlých dlaních napůl zmrzlé a vyčerpané ženy. Viděla před sebou stíny, nejprve matné, pak výraznější. Žádný z nich neseděl na koni. V těchto místech se stejně nedalo jet a dalo se předpokládat, že i Arminius půjde pěšky a koně povede za sebou. Zvířata se tísnila u skalní stěny. První z mužů se kní otočil. Údiv v jeho tváři.</p>
<p>„Paní. Co tady děláš?“</p>
<p>Místo odpovědi mu vrazila dýku do hrdla a zdusila jeho výkřik. Trhla čepelí do strany a horká krev jí vystříkla na ruku. Nesledovala už, jak se bezvládné tělo hroutí, a vrávorala dál. Koně začali být neklidní. Druhý voják byl rychlejší. Sáhl po meči, vytasil jej a bodnul. Kroana byla příliš slabá na to, aby dokázala uskočit, a moc pomalá, aby se stihla krýt. Učinila jedinou možnou věc. Ránu přijala. Hrot se jí zaryl do žeber. Bylo to zvláštní, avšak způsobilo jí to uspokojení. Potom vnořila útočníkovi ocel do hrudi. Zachroptěl cosi, čemu nebylo rozumět, a klesl na kolena, jako by prosil o milost. Další tři byli připraveni. Křičeli a sesypali se na ni jako sršni. V jejich hlasech vibrovala hrůza smíšená s odhodláním. Věděli, že je konec.</p>
<p>Kov zvonil o kov. Jeden z koní se prohnal kolem vlkodlačice a zmizel ve vánici. Muži se na ni vrhli ve snaze ji co nejdříve zabít. Nekryla se příliš a uhýbala jen tolik, aby nedostala smrtelný zásah. Úder vedený svrchu pouze částečně zachytila dýkou, čepel sklouzla a rozřízla jí levé předloktí až na kost. Vzápětí rozpůlila útočníkův obličej od čela po bradu. Potácel se pryč, vřískaje jako pominutý, upustil meč a zakryl si tvář dlaněmi. Rudé pramínky mu prýštily mezi prsty. Druhým sekem mu přetnula vaz. Jeho druh ohrozil Kroanu zleva. Mířil jí na krk. Přikrčila se a cítila, jak jí ostří vyrývá pod okem šrám. Strakatý hřebec se s divokým ržáním vzepjal a kopl Kroanu do ramene. Muž po ní máchl znovu, ale úder kopytem ji odstrčil a čepel se neškodně zasekla do zábradlí chodníku. Bojovník nestihl zbraň vyprostit. Cloumal s rukojetí, svíraje ji oběma rukama, v očích děs. Ocel Kroanina meče mu uťala paži v předloktí.</p>
<p>V příštím okamžiku se vlkodlačici do břicha zahryzla bolest. Tvář chlapa, který ji probodl mečem, se ocitla těsně před ní. Cítila jeho dech, páchnoucí česnekem. Krev jí stékala po tříslech a stehnech pod nohy a utvářela mrznoucí škraloup. Sevřela slábnoucíma rukama mužova ramena a přitahovala si ho k sobě, nedbajíc na to, že jí chladné železo proniká pořád hlouběji do útrob.</p>
<p>„Kdo jsi?“ zasupěl. „Člověk nebo běs?“</p>
<p>„Jsem běs!“ vykřikla chraptivě a zakousla se mu ostrými tesáky do hrdla. Rozervala mu ho na cáry. Pak se oba zhroutili na chodník, muž dospod, Kroana na něj. Na nehybná těla se dál sypal sníh.</p>
<p>Arminius zarazil koně, když spatřil zábradlí, a sesedl. Už chtěl vkročit na chodník, ale pak ho napadlo, že na jižní straně skály se bude tábořit lépe. Vždy s sebou vozil trochu suchého dřeva na podpal a nyní se mu to hodilo. Několika ranami meče si nasekal další klestí a za chvíli již pod srázem plápolal oheň.</p>
<p>„No tak, Šedáku! Co blázníš?“</p>
<p>Hřebec byl skutečně neklidný, tančil a pofrkával. Cherusk se ostražitě zahleděl do tmy a naslouchal. Skučení větru však bylo dosti silné, aby přehlušilo veškeré zvuky. Pak na bílém hávu sněhu spatřil jakousi temnou pohybující se masu. Ne stále, jen občas mezi přívaly z nebe, které chvílemi slábly a pak zase nabyly na intenzitě. Rychle uhasil oheň, přivolal koně a připravil si luk a šípy.</p>
<p>„Máme návštěvu, Šedáku. Myslíš, že přicházejí v dobrém?“</p>
<p>Člověk i zvíře se přitiskli ke skalní stěně a splynuli s ní. Dlouho se nic nedělo a nic také nebylo vidět, neboť bouře zuřila nyní plnou silou. Arminius slyšel jen řev živlů. Pak zahlédl stíny u řeky. Neznámí zřejmě mířili k chodníku. Teď již vnímal jejich vzrušené hlasy a klapot kopyt na dřevě. Nevydržel v klidu a plížil se za nimi, ale koně zanechal na místě. Vítr na chvíli zeslábl a skoro ustal. Hovor vykrystalizoval do srozumitelných slov.</p>
<p>„Pozor. Tady je taky jeden. Bohové, to je masakr.“</p>
<p>„Koukejte, Athaulf má useknutou pracku. Vykrvácel.“</p>
<p>„A tady leží Vamba. Ksicht má na dva kusy.“</p>
<p>„Chlapi! Rychle sem! To je naše velitelka! Kroana! Na někom leží. Kde se tu vzala? Že by ji král poslal?“</p>
<p>„To není možné. Říkal, že ne, že by to neudělala. Kdo je to pod ní?“</p>
<p>„Eurich! Krk má totálně na hadry. Probodl ji mečem a…“ Zděšené výkřiky.</p>
<p>„To… to přece ne… není člověk!“</p>
<p>„Je mrtvá?“</p>
<p>„Ne. Ještě dýchá.“</p>
<p>„Tak ji honem doraz! Já si to myslel! Je to vlkodlak!“</p>
<p>Arminius vystoupil ze tmy s napjatým lukem. Pustil tětivu a šíp se zaryl mezi lopatky muže, který pozvedal meč, aby Kroanu dobil. Zasažený se šroubovitým pohybem sesul a jeho čepel břinkla do skály. Překvapení válečníci se obrátili a zděšeně třeštili oči na vysokou siluetu. Cheruskové byli vždy vynikající lučištníci a jejich král se nedal zahanbit. Dříve, než se Markomani stačili vzpamatovat, střelil druhého z nich do hrdla. Muž potácivě couval až k zábradlí, a protože měl dlouhé nohy, přepadl a sletěl do řeky. Voda šplouchla a zavřela se.</p>
<p>Tři zbývající se s divokým řvaním vrhli vpřed. Nebyli však k Arminiovi dost blízko, aby to mohli stihnout. Další byl v běhu zasažen do hrudi, v agónii se pověsil na jednoho ze svých druhů a strhl jej k zemi. Pátý se sice dostal k lučištníkovi na pouhé dva kroky, ale střela jím projela skrz a letěla dál, až zmizela ve tmě. Poslední se vyškrábal na nohy a dal se na zoufalý úprk. Cherusk ho utéci nenechal. Šíp se s bzukotem zabodl Markomanovi do šíje. Ten se ještě chytil skály a pomalu po ní klouzal dolů.</p>
<p>Arminius již nečekal a vrhl se k místu, kde ležela Kroana. Vytáhl z jejího těla meč. Zoufale ji prohmatával. Byla studená jako mrtvola, avšak když přiložil ucho k její hrudi, uslyšel slabý tep. Sevřel to ledové tělo do náruče.</p>
<p>„Ty budeš žít,“ zamumlal.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Nechci takového boha!</strong></p>
<p>Dvě zářící postavy jako hvězdy na černém sametu oblohy. Jsou daleko ve světle, kdežto ona je ve tmě, pohlcená ponurým prostorem bez tvaru a hranic.</p>
<p>„Maminko! Tatínku!“</p>
<p>Kroanin výkřik zaniknul v prázdnotě. Nemohli ji slyšet. Pak jejich zjev zablikal a zhasl.</p>
<p>„Je to jen přelud!“ zaduněl hromový hlas.</p>
<p>„Kdo jsi?!“ zvolala.</p>
<p>„Oj si, oj si!“ vracela výsměšně ozvěna.</p>
<p>Vykročila, doufajíc, že jí pevná půda zůstane pod nohama. Její kroky duněly jako v obrovské jeskyni, ale neviděla stěny ani strop. Temnota bez konce a dutý klid. Šla pořád dál, ač neměla tušení, jestli chodí rovně či v kruhu. A třeba její nohy opisují nepravidelné obrazce, kráčí rovně, vpravo, vlevo, zpět a zase tam, chycená jako krysa v labyrintu. Má cenu chodit, když nezná směr a cíl? Zastavila se, avšak dlouho to nevydržela. Ticho bylo nesnesitelné a rvalo jí ušní bubínky na kusy. Řvoucí ticho, ječící ticho, sténající ticho, vyjící ticho. Kroky byly lepší. Dokud šla, vnímala jenom je. Nevadily jí tolik jako to ticho, neboť byly důvěrně známé.</p>
<p>„Stůj!“ zahřměl cizí hlas.</p>
<p>Ztuhla na místě, hrdlo sevřené úzkostí.</p>
<p>„Kdo jsi?“</p>
<p>„Oj si, oj si!“</p>
<p>Mlčení. Neznámý neodpovídal. Její otázka mu byla lhostejná, stejně jako její strach a bezradnost.</p>
<p>„Poznej svůj osud!“ řekl ten někdo.</p>
<p>Tma zmizela. Kroana se ocitla v jakési chatrči a ze stropu hleděla na podivný výjev. Dva muži a žena. Znala pouze jednoho z mužů. Marobud! Ten druhý… nějaký mladík. Nebo ho už viděla? Snad je to ten, jehož zahlédla na hradišti s králem a Vitichisem. Žena byla stará a ohyzdná. Stála nad ohništěm, z kterého stoupala oblaka dýmu, a drmolila zaklínadla a ještě něco. Kroana všemu nerozuměla. Náhle vědma zvýšila hlas:</p>
<p>„Tvou zkázou bude žena – nežena, člověk – nečlověk, zvíře – nezvíře!“</p>
<p>Obraz se rozplynul. Opět tma.</p>
<p>Potom se rozbřesklo. Nebylo to světlo, spíš jen mdlý přísvit, zsinalý a kalný jak mlžné ráno. V něm obrovský trůn z černého obsidiánu. Na něm postava, temná a hrozivá. Po chvíli rozeznala tvář. Muž s dlouhými vlasy a vousy, díval se na ni jediným okem, přes druhé měl pásku. Výraz obličeje byl stejně děsivý jako jeho pohled.</p>
<p>„Vítej, Kroano!“ zahřímal.</p>
<p>„Kdo jsi?“ opakovala tvrdohlavě otázku.</p>
<p>Zamračil se.</p>
<p>„Tak ty to nevíš?“ zavrčel a naklonil se k ní. „Všichni válečníci, kteří sem přicházejí, to vědí. Jak to, že ty ne? Jsi přece bojovnice.“</p>
<p>„Ano, to jsem,“ přikývla váhavě. „Přesto netuším, kdo jsi.“</p>
<p>„Já ti to neřeknu,“ zaduněl a napřímil se. „Ale možná ti to prozradí tvoji otroci.“</p>
<p>V šeru spatřila řadu černých siluet. Byli to muži. Bojovníci. Přicházeli ke Kroaně a klaněli se jí.</p>
<p>„Kdo je to?“ zeptala se prvního z nich, ukazujíc na postavu na trůnu.</p>
<p>„To je Wotan, náš bůh.“</p>
<p>Překvapeně pohlédla na vládce podsvětí.</p>
<p>„Jsi slavná válečnice!“ zvolal. „Vítej mezi námi! Tyto muže jsi porazila a oni ti jednou budou sloužit. Ale ještě se musíš vrátit a dokonat svůj osud. Osud bojovnice!“</p>
<p>„A jaký je to osud?“ otázala se.</p>
<p>„Pomsta!“ zaburácel Wotan. „Musíš zničit toho slabocha na markomanském trůnu! Zničit Marobuda!“</p>
<p>Začala couvat.</p>
<p>„Ne!“ vykřikla. „Nechci! Už nechci!“</p>
<p>Vládce podsvětí se začal smát a jeho smích se podobal hřmění bouře.</p>
<p>„Ona nechce!“ hýkal pobaveně. „Slyšíte, válečníci?! Nechce! Jako kdyby si smrtelník mohl určit osud!“</p>
<p>„Já nejsem smrtelník,“ řekla vzpurně. „Jsem vlkodlak!“</p>
<p>„A kvůli tomu nejsi smrtelná, dívko? Nevíš, že jsi na hranici smrti? Mohu s tebou dělat, cokoliv se mi zlíbí. Ale ty musíš naplnit svůj osud. Jsou pouze dvě cesty. Ale pro tebe je jen jediná z nich: cesta válečníků!“</p>
<p>„A ta druhá?“</p>
<p>Wotan chvíli mlčel a hleděl zkoumavě na Kroanu.</p>
<p>„Myslím, že by se ti nelíbila,“ zamručel. „Na to nejsi stavěná. Věř mi, znám tě. Jsi bojovnice a nikdy jiná nebudeš. Tvá cesta bude cestou boje bez slitování, cestou krve a násilí. Jinak to nepůjde.“</p>
<p>„Chci tu druhou cestu vidět,“ trvala vzdorně na svém.</p>
<p>,,No dobře,“ řekl náhle bůh a spěšně vstal.,.Pojď za mnou, ukáži ti ji. Ale jak říkám: nebude se ti líbit.“</p>
<p>Kráčela za ním temnou prostorou zdánlivě bez konce. Viděla jen jeho obrovský plášť, vlnící se jako moře, a dlouhé sivé vlasy, jež se leskly jako stříbro. Potom stanuli před vysokými vraty, černými a těžkými. Wotan však do nich jenom lehce strčil prstem a otevřely se. Za nimi Kroana spatřila rozsáhlou plochu osvětlenou narudlým svitem. Bylo tam nesmírně živo. Spousta lidí, hemžících se jako hmyz. A hmyzu se také podobali.</p>
<p>Viděla lidi vychrtlé, kost a kůže, kteří se slabostí sotva hýbali, lidi nuzné, chodící v otrhaných a špinavých cárech, byli tam nemocní, mnozí měli vředy, jiní vykašlávali krvavé hleny, další se rozpadali zaživa. Spatřila i mnoho chromých, bez nohou, bez rukou, slepé, hluché a němé. Byli tu i lidé sedření těžkou prací, sehnutí až k zemi starostmi o živobytí, předčasně zestárlí, byli zde blázni blábolící nesmysly, slintající a pohybující se křečovitě a trhaně. Viděla podvyživené dětí, znásilněné ženy, zmrzačené muže. Okolo této masy ubožáků se šířil odporný pach potu, špíny, krve, hnisu, výkalů a zvratků. Kroana couvla a roztřásla se. Dělalo se jí zle.</p>
<p>„Říkal jsem ti, že se ti tahle cesta nebude líbit,“ zasmál se škodolibě Wotan. „Chceš žít jako tito psi?“</p>
<p>„Ne,“ zasípěla přiškrceně. „Ale také nechci žít pro pomstu. Chtěla jsem, ale už nechci.“</p>
<p>„Je mi líto,“ řekl bůh téměř otcovským tónem. „Jiný úděl není. Je pouze cesta násilí, pomsty a krve, a to je cesta silných. A potom je osud slabochů, jako jsou tito. Co zvolíš?“</p>
<p>„Nic!“ vykřikla Kroana. „Lžeš! Třeba opravdu jiná možnost není, ale pak je nutné ji vytvořit. Já si tu cestu vyšlapu, rozumíš? Nechci se mstít, avšak nejsem také slaboch. Jsem bojovnice. A budu bojovat jen pro lásku a pro své přátele. Pro Arminia, pro Alexu i pro toho nevděčníka Kristoma. A třeba i pro tyto ubožáky. Chvíli jsem tou cestou šla a vím, že to jde.“</p>
<p>Wotan se zachmuřil. Chmuřil se stále více. Jeho hněv zhášel světla. Propadla se do tmy.</p>
<p>Zima. Ach, jaká je zima! Někdo ji někam nese. Černá tma a v ní rej bílých bodů, kmitajících bez jakéhokoliv řádu. Sténání větru a kletby z mužských úst.</p>
<p>„U Donara, neumírej!“</p>
<p>Je balena do kožešiny. Teplo? Ne, jen o trochu menší chlad.</p>
<p>„No tááák! Budeš hořet nebo ne?“</p>
<p>„Takovou cestu žádný bůh nezná!“ duní hlas pod temnou klenbou. „Chceš se stát vyvrhelem?“</p>
<p>„To už jsem,“ zasmála se hořce. „Jsem vlkodlak, proto jsem vyvrhel. Znám jenom dva lidi, kteří o tom vědí a mají mě rádi. Tak čím mi to tady hrozíš, Wotane? Jsi vůbec bůh, když znáš jenom dvojí úděl?“</p>
<p>Hněvivý řev uraženého bůžka s ní mrštil do prázdnoty. Znovu to ticho a bezbřehá temnota. A její kroky, bloudící sem a tam, motající se v kruhu. Dá se z ticha zešílet? Docela určitě.</p>
<p>„Pij, pij. Musíš pít. Ne, nemůžeš to prskat. Já vím, je to jen horká voda, ale nic lepšího nemám. Jídlo ti dát nemůžu, holka, máš pěkně pocuchané vnitřnosti.“</p>
<p>Pila. Zakuckala se. Zvracela. Vodu a krev.</p>
<p>Blikotající světlo plamenů, malé a mdlé. Tvář rámovaná plavými vlasy, a v ní oči se skořicovými duhovkami.</p>
<p>„Chchcharrr… mi… nie.“</p>
<p>„Aspoň že mě poznáváš. No tak. Kamarád mi říkal, že vlkodlaci se vylížou skoro ze všeho. A přestaň na mě cenit ty zuby. Já tě nechci zabít.“</p>
<p>Aha, špičáky. Zakousla s nimi toho posledního vojáka. Dobře, miláčku, už se ti líbím? Ticho. A tma.</p>
<p>„Není jiná možnost!“ řve rozzuřeně bůh. V jeho hlase je zoufalství. Kroana je také zoufalá, avšak trvá na svém jako mezek.</p>
<p>„Co je to za pitomou hru, Wotane? Já nechci ani jedno, ani druhé.“</p>
<p>„Musíš si vybrat!“</p>
<p>Náhle dostala nápad. Chytrý, i když dost riskantní.</p>
<p>„Tak dobře. Vyberu si. Ukaž mi, na které z těch cest jsou moji rodiče. Kde je můj otec? Kde je má matka? Jsou mezi těmi bezohlednými válečníky, kteří žijí jen pro násilí, a nebo je najdu mezi těmi slabými ubožáky? Ukaž mi je, Wotane! Kde budou oni, tam půjdu!“</p>
<p>Dlouhé ticho. Mlčení boha je strašnější než jeho řev.</p>
<p>Postavy s meči, oštěpy, luky a šípy. Arminius se střelou na napnuté tětivě. Je to jako sen. Vzrušené hlasy. „To jsou Marobudovi muži!“</p>
<p>„Tady leží Wulfila! Má v sobě šíp!“</p>
<p>„A Vamba! Pěkně to dostal! Hele, Athaulfovi někdo usekl ruku!“</p>
<p>„To je tvoje dílo, cizince?“</p>
<p>„Ne všechno,“ řekl Arminius. „Vám je snad těch zabijáků líto?“</p>
<p>„Ale ne, vůbec ne,“ zubí se jeden z mužů. „Kdo bojuje proti Marobudovi, ten není náš nepřítel. No tak už skloň ten luk, člověče, my ti nechceme ublížit. Pojď snámi, ta tvoje spolubojovnice potřebuje ošetření, teplo a jídlo, jinak s ní bude konec. Do prdele práce, ti ji zřídili! Jak to, že ještě žije?“</p>
<p>Tma a v ní tanec bílých bodů. Kolébání ze strany na stranu. Kam ji nesou?</p>
<p>„Dělejte, chlapi, nebo budeme mít na krku další Marobudovy vrahouny!“</p>
<p>Spánek. Hluboký a beze snů.</p>
<p>Probrala se na lůžku a v teple. Svíčka slabě osvětlovala vnitřek zemnice ze dřeva, proutí a hlíny. V rohu hořel v pícce oheň a u stolu se Arminius cpal pečenou hovězí kýtou. Kroana ho sledovala zpod přimhouřených víček. Vypadal strhaně, byl bledý a pod očima se mu rýsovaly temné kruhy. Co chvíli přestal jíst a hlava mu klesala na umaštěnou desku, ale pokaždé ji zase zvedl a potřásl s ní, odháněje spánek.</p>
<p>„Vypadáš na umření víc než já,“ řekla Kroana uštěpačně.</p>
<p>Leknutím vyskočil a praštil se do hlavy o polici nad sebou.</p>
<p>„Freiovy koule! Co blázníš?! Takhle mě vyděsit!“</p>
<p>Rychle vstal a nedůvěřivě zíral na Kroanu.</p>
<p>„Jak ti je?“ zeptal se s úzkostí v hlase.</p>
<p>Pomalu a opatrně si prohmatávala tělo. Zjistila, že pod vrstvou kožešin je nahá, ale břicho a žebra měla obvázané. Rány ještě trochu bolely, ale nebylo to nic vážného.</p>
<p>„Dobře,“ usmála se. „Zdá se, že jsem z nejhoršího venku.“</p>
<p>Posadil se a poněkud rozpačitě si ji prohlížel.</p>
<p>„Co jsi tam dělala?“</p>
<p>„Ty to nechápeš? Likvidovala jsem past, kterou na tebe nastražil Marobud. Ti chlapi tam čekali na tebe, ne na mě. Měli tě sevřít ze dvou stran, a to na místě, kde bys nemohl ujet.“</p>
<p>„Že čekali na mě, to tuším. Ale kde ses tam vzala?“</p>
<p>„Slyšela jsem rozhovor Marobuda s jedním z těch vrahounů, tak jsem vyrazila, abych ti zachránila kůži. Jenže se to zhatilo. Kůň mi padnul a zmrzl a já tam skoro zůstala taky. Když jsem se dopotácela pod tu skálu, nebyla jsem schopná normálně bojovat. Prostě jsem chytala rány tělem a zabíjela jsem ty padouchy jednoho po druhém. Posledního jsem, tuším, zahryzla. Promiň, ale jinak to nešlo.“</p>
<p>Celý se roztřásl.</p>
<p>„Proč?“ zašeptal. „To pro tebe opravdu znamenám tolik?“</p>
<p>Přikývla. Beze slova ji objal. Tiskl ji dlouho. Cítila na krku jeho slzy. Snažil se je utřít, aby to neviděla, avšak nenechala ho a utřela mu je sama.</p>
<p>„Chlapi prý nebrečí,“ zamumlal, nevěda, kam s očima.</p>
<p>„Obejmi mě ještě jednou,“ šeptala. „Ano, tak.“</p>
<p>„Ale já nechci…“</p>
<p>„Chceš. Vidím ti to na očích. Lesknou se ti.“</p>
<p>„Mohla by sis ublížit. Ještě…“</p>
<p>„Nesmysl. Jsem zdravá. A při síle. Já se dostanu ze všeho. Ukaž, pomohu ti sundat tu… zatr… košili.“</p>
<p>„Co když někdo přijde?“</p>
<p>„Kašli na to. Ještě kalhoty. Chci tě celého.“</p>
<p>„Ale je to naposled.“</p>
<p>„Tak jo, a… ááách.“</p>
<p>Vzdechy. Propletenec dvou těl zmítaných přívaly slasti. Je to skutečnost nebo další sen? Není to pouhý přelud, který vzápětí přeruší Wotanův řev? Vybrala jsem si cestu lásky. O té se tobě, malicherný bůžku, ani nesnilo. Svět není jen boj a nebo utrpení a ty jsi, Wotane, velký lhář. A možná jsi sám pouhý sen, lež vymyšlená lidmi, kteří chtějí, aby to tak bylo, aby vše bylo velikým bojištěm, jediným válečným polem, na němž vítězí silní a slabí jsou smeteni. Nechci takového boha! Půjdu si sama svojí cestou a třeba ji vyšlapu pro jiné.</p>
<p>Sténání. Bouře rozkoše. Nevím, co s tebou, dívko. Toužím po tobě, snad tě miluji, srdce mám rozříznuté na dvě části. Když jsem s tebou, jsi jen ty, a potom zas dychtím po té, kterou jsem miloval jako první. Možná jsem tě neměl potkat, bylo by to lepší, možná jsi můj osud. Nalezli jsme se a jeden druhému se pleteme do cesty, i když tuším, že je to jen na chvíli. Třeba jsi bláznivý sen, z něhož se probudím. Může muž milovat dvě ženy?</p>
<p>Spojení. Milostná křeč. Kdo jsi, Arminie? Uvidím tě ještě? Ach, vím, že je to nesmysl. Brzy se rozejdeme a ty se vrátíš ke své ženě. Asi je to hloupé blouznění. Vzala jsem si tě bez ptaní, vzala jsem tě té, jež má na tebe větší právo. Odpusť, nemohla jsem jinak. Jsem sobecká, ale to je tím, že mě lidé odkopli jako prašivého psa, že jsem jiná, nemilovaná, opovrhovaná, obávaná. Kolik staletí budu muset prožít, než narazím na někoho jako jsi ty? Mohla bych se utěšovat, že mám před sebou věčnost, že mohu čekat, ale žádná věčnost nebude. Kdybych žila pro pomstu, můj život by neměl cenu měďáku. Jakou cenu bude mít, když budu žít pro lásku? Ach, Arminie, cítím se ještě zranitelnější. Meče mi vnikly do těla a já poznala blízkost smrti.</p>
<p>Úleva. Uspokojení. Hladící dlaně. Znovu jsem zradil Thuesneldu a ani nevím, zda budu mít sílu jí to přiznat. Pochopila by to vůbec? Jsou věci mocnější než naše lidská předsevzetí, a nebo se jen vymlouvám? Dokázal bych tě, Kroano, odmítnout? Je to pokrytectví, když si myslím, že jsem byl povinen ti tu chvíli lásky dát? Thuesnelda ji bude dostávat celý život jako vzduch, jenž dýcháme, ty lásku kradeš po kouskách od toho mála lidí, kteří jsou schopni aspoň nějakou dát. A přece jí máš v sobě více než většina z nás.</p>
<p>Polospánek. Víčka jako z olova, slast se rozplývá ve snech. Ticho rušené jen praskáním dohořívající svíčky a potom tma.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>…třeba na kraj světa</strong></p>
<p>Kroana se probrala uprostřed noci. Za stěnou chatrče z proutí a hlíny slyšela ženský zpěv, mužské hlasy, dětský smích a zuřivý neustávající štěkot psa. Zněl blízko. Zvíře asi cítí její vlčí pach. Bude ňafat dál a nedá pokoj, dokud ho nepřivážou jinam. Neměla psy ve své blízkosti ráda. Mají ještě ostřejší čich než koně a cítí ji většinou už zdálky. Naštěstí téměř nikdo nepochopí důvod, proč na ni štěkají, proč se jim ježí srst na zádech a mohou se vzteknout. Jiní zase kňučí a zbaběle zalézají. Tenhle asi patří k těm statečnějším.</p>
<p>„Arminie,“ zašeptala a šátrala rukou po lůžku. Bylo prázdné, její milenec byl pryč. Hrklo v ní. Snad už neodjel? To by mu bylo podobné. Aby nemusel nic vysvětlovat, loučit se a třeba jí ještě jednou podlehnout.</p>
<p>„Mizero,“ špitla a slastně se protáhla. „Stejně se ještě sejdeme, s tím počítej.“</p>
<p>Vstala. V chatrči byla tma jako v ranci, avšak pro Kroanu nebyl problém se orientovat. Oblékla se do svého koženého oděvu s bronzovými cvoky. S uspokojením zjistila, že je vyspravený a vyčištěný. Vyšla ven. Pes se rozběsnil, až se zalykal, a od huby mu kapaly sliny. Dva muži, sedící opodál u ohně, se otočili a zvědavě si ji prohlíželi. Prohlédla si je ještě rychleji, než oni ji, ale zřetelně viděla pouze jednoho z nich, druhý byl za ním skrytý. Ten bližší byl mladý a jeho chrpově modré oči vypadaly téměř dětsky nevinně. Vyhublou tvář rámovaly zvlněné světle hnědé vlasy stažené čelenkou z vlčí kožešiny, z níž byl i jeho oděv. Měla dojem, že ho zná.</p>
<p>Ten druhý, ačkoliv byl skoro schovaný, se zdál hodně malý. Hlavu měl přikrytou vlněnou kapuci.</p>
<p>„Ticho, Démone!“ zařval ten mladší na psa, ale zcela se to minulo účinkem.</p>
<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>
<p>„Psi mě nesnášejí,“ řekla s omluvným a naprosto nevinným úsměvem Kroana.</p>
<p>„Odvést ten čokl pryč, nebo se nám zcvoknout,“ zamručel druhý muž. „Tak co, ďouče, už je ti lip? Eště včera si měla horečku a třásla ses zimnicej.“</p>
<p>Kroana zpozorněla. Část věty řekl bójsky, a navíc nářečím, které znala ze severu. Kristom tak nemluvil, protože odtamtud nepocházel, ale starousedlíci ano. Ten dialekt se nedal s ničím zaměnit. A hlas… ten hlas…</p>
<p>„No co na mě koukáš jak praštěná palicej?“ zasmál se malý cizinec, vstal a odhrnul si kápi dozadu.</p>
<p>Oči se jí rozšířily.</p>
<p>„Pelíšku!“</p>
<p>Několika skoky se ocitla u něho a sevřela jej v náručí, až se skřítek téměř dusil.</p>
<p>„Co to ďáš? Dyk mě rozmačkáš. A co tak najednou, bojounice? Vodešlas bez rozloučení, na mě sis ani nespouměla a teďkonc vyvádíš jak střeček.“</p>
<p>„Promiň, Pelíšku,“ řekla a pohladila ho po tváři, drsné jako stromová kůra. „Já si tenkrát neuměla vážit více věcí. Ale kde se tu bereš?“</p>
<p>„De se tady beru? Nóóó… šel sem tě hledat, páč se mi stejskale. Poudal sem si, že u Marobuda nebudeš, tak sem se připojil k těmdle vodbojníkům. Jenže pak se doneslo, že král má ňákou novou bojounici, co přej porazí každýho, kdo se jí postaví. A z východu sem přišly zprávy vo veliký válce s Rugiema a vo tom, že ta bojounice pomlátila celý vojsko, tak mě napadlo, že to musiš bejt ty, páč takovej virvál může uďát jen vlkodlačice. Nééé, toho mladýho se neboj, ten neumí po našem ani kváknout. Ale já bysem vás měl představit. To je můj kamarád Katvalda a tohle je Kroana.“</p>
<p>Poslední větu řekl germánsky. Kroana pozdvihla obočí a mladý muž také.</p>
<p>„Kroana?“ zeptal se nedůvěřivě. „Velitelka Marobudova vojska?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděla. „A dcera Brenny, manželky lovce Bellovese.“</p>
<p>Úžasem otevřel ústa a zapomněl je zavřít.</p>
<p>„Ty… tys přežila?“ vykoktal ze sebe. „Ale v tom případě… jestlipak víš, že sloužíš vrahovi svých rodičů? To král poslal Vitichise a další, aby zabili…“</p>
<p>„Já vím,“ přerušila ho. „Nemysli si, že jsem Marobudovi sloužila z lásky. Šlo mi o to, abych se jemu a Vitichisovi dostala na kůži. Měla jsem plán, ale ten úplně nevyšel. Někdy si o tom povíme více. Vitichise jsem zabila a ty ostatní, kteří tehdy zavraždili moje rodiče, si nepamatuji.“</p>
<p>„Už je hledat nemusíš,“ řekl Katvalda. „Pobilas je s Arminiem pod skálou. Wulfila, Vamba, Athaulf, Eurich, většina těch u řeky tam byla. Dělali pro krále špinavou práci. Osud je dostihl. Teď už zbývá jen Marobud.“</p>
<p>Měla divný pocit. Nesnažila se už mstít, a přece se stala nástrojem odplaty. Opravdu existuje něco jako osud? A použije ji i v případě Marobuda? Zahnala ty myšlenky. Nyní ji zajímal někdo jiný.</p>
<p>„Kde je Arminius?“</p>
<p>„Už odjel,“ odvětil Katvalda.</p>
<p>Zatvářila se kysele.</p>
<p>„To je mu podobné.“</p>
<p>„Nic si z toho nedělej, ďouče,“ těšil ji Pellšek. „Šak nejni jedinej. Do perdele, Katvaldo, odvést ten čokl!“</p>
<p>Míchal bójštinu s germánštinou. Mladík již s povzdechem odváděl Démona kamsi do jiné části tábora.</p>
<p>„Katvalda, Katvalda,“ mumlala si pro sebe Kroana. „Odkud ho znám?“</p>
<p>Najednou se praštila do čela.</p>
<p>„Já… už vím. Když chtěl Marobud zabít mou matku, postavil se prý proti tomu. To mi řekla.“</p>
<p>Jo, ďouče,“ přitakal skřítek. „Šak mně to vyprávěl. Taky si to pořádně vodsral. Marobud si to tý noci vyřídil nejen s tvou rodinou, ale i s někerejma bojouníkama ze svý družiny. Katvalda byl jedinej, kerej útek, jenže vod tý doby mu král de pořád po kerku. A takovejch, co se na nich Marobud provinil, je tady spousta. Skrejvaj se tu a trochu se snažej tomu herdlořezovi škodit. Tím, že si vodkráglovala tu bandu králouskejch vrahounů, tím sis tu získala pořádnou ouctu, to ti poudám. A Arminius taky. Škoda, že vodjel, dobrej bojouník.“</p>
<p>Usmála se, i když pořád ještě trochu nakysle.</p>
<p>„Já vím,“ řekla. „Jenže když on má úplně jiné sny.“</p>
<p>„Tak sem si poudal, esli se nechceš vrátit ke Kristomoj. Von ti je z toho ouplně vyřízenej, ďouče. Ty ani nevis, jak si to dnem i nocej vyčítal.“</p>
<p>Zamračila se.</p>
<p>„Víš, Pelíšku, já se už na Kristoma nezlobím, ale vracet se k němu nebudu. Ne proto, že bych byla naštvaná, jenže mezitím se staly i jiné věci. Mám nové přátele a nové závazky, to musí Kristom pochopit. Ale vyřiď mu, že může on přijít za mnou.“</p>
<p>Skřítek zavřískl radostí a zelené oči se mu rozsvítily jako bludičky.</p>
<p>„Héééj!“ zařval jako tur. „Kristomééé! Pocééém! Vzala tě na milost!“</p>
<p>Vyšel ze tmy. Příliš se nezměnil, jen hlavní vráska na čele byla o malinko hlubší. Kráčel jaksi váhavě, jako by se pořád ještě bál, že dostane košem. Nedala mu čas na dlouhé úvahy, objala ho a políbila. Sevřel ji v náručí. Cítila jeho dech u ucha a na krk jí skápla slza.</p>
<p>„Nebreč,“ řekla tiše. „Všechno se spraví.“</p>
<p>Povolil objetí a dlouze se na ni podíval.</p>
<p>„Bojím se, že je pozdě,“ zamumlal rozpačitě. „Zdá se, že už máš jiného.“</p>
<p>„Zdá se, že už ne,“ povzdechla si. „Ale běda ti, jak budeš žárlit. Zavinil sis to sám.“</p>
<p>Udeřila jej pěstí do prsou.</p>
<p>„Mezku jeden,“ dodala.</p>
<p>Bledé tváře mužů splývaly s bílou krajinou utopenou v mlžném závoji. Ticho rušilo jen krákání vran, které se v hejnu snesly na plochu akropole a vykračovaly si okolo skupiny shromážděné u královského domu. Uprostřed kruhu leželo devět dlouhých balíků. Z jednoho vylezla zsinalá a ztuhlá ruka. Stojící válečníci se ani nepohnuli, pouze v obličejích jim cukalo špatně skrývaným vztekem. Jedna z vran se drze přiblížila k balíkům a vysoký bojovník s vlasy staženými do ohonu se po ní ohnal dřevcem kopí. S uraženým skřehotem poodlétla, avšak dál se promenovala za zády mužů, jako by doufala, že mrtvoly zůstanou bez dozoru.</p>
<p>Marobud vyšel ze dveří se zaťatými pěstmi, sestoupil po schůdcích a zastavil se teprve u prvního balíku. Chlap s ohonem odhrnul plátno a král se díval na mrtvého muže s hrdlem rozervaným na nechutné cáry. Bylo vidět, jak sebou při tom pohledu škubnul a hryzl se do rtu.</p>
<p>„Eurich,“ zavrčel. „To mu přece nemohl udělat člověk. Dál, Huggare.“</p>
<p>Bojovník přikývl a odhalil dalšího.</p>
<p>„To je Wulfila, pane,“ řekl. „Měl šíp v zádech, přímo mezi lopatkama.“</p>
<p>„Dál!“ vyštěkl Marobud.</p>
<p>„Vamba. Není to hezkej pohled, obličej má vejpůl a přeťatej vaz. A tady je Athaulf. Někdo mu usek pracku, takže vykrvácel. Další je Sigismund, podříznutej jak podsvinče. A Diterich je propíchnutej mečem. Další je…“</p>
<p>„Vím,“ přerušil ho král. „Tasilo.“</p>
<p>„Dostal to šípem do hrudi, pane. Helm vo kousek níž, zato to prošlo úplně skrz něj. A Wilrich to slíznul na útěku, měl střelu zezadu v krku. Garvaldu sme nenašli, asi skončil v řece nebo se někam doplazil a zdechnul.“</p>
<p>„Nebo utekl,“ zamračil se Marobud. „Kdo to udělal? To nemohl dokázat jeden člověk, ani takový bojovník jako Arminius.“</p>
<p>Huggar se začal ošívat.</p>
<p>„Já vím, pane, kdo to byl. Ale hrozně tě to zraní.“</p>
<p>„Mluv!“ houkl král. „Nebo zraním já tebe!“</p>
<p>„Kroana,“ zahučel voják se sklopenou hlavou. Potom sáhl pod šaty a vytáhl dvě věci: dýku a bronzový cvok. „Je to její, pane. Víš to moc dobře.“</p>
<p>Marobud hleděl na důkazy svědčící proti velitelce jeho vojska se stisknutými rty a v nastalém tichu bylo slyšet skřípění jeho zubů. Oči se mu mhouřily do úzkých čárek. Zdálo se, že vybuchne v návalu neovladatelného hněvu. Okolostojící muži se krčili v obavě, aby se nestali cílem, na němž by si král vybil zlost. Nicméně k tomu nedošlo. Marobud se ovládl. Huggara však provrtával pohledem, jako by mu chtěl dohlédnout na dno duše. „Kde je?“ zašeptal.</p>
<p>„To nevím, můj pane. Je možný, že zahynula. Nebo Arminius. Nebo voba. Eurich měl meč od krve a Diterich taky. I Vambova čepel byla trochu zakrvácená. Je jistý, že někdo dostal svůj díl. Jenže kam se poděli, to vážně nevím, poněvadž sněžilo a stopy byly úplně zakrytý. Třeba skončili v řece, třeba…“</p>
<p>„Nech si svoje pitomé úvahy,“ přerušil ho nedůtklivě král. „Už začínám tušit, co je Kroana zač. Něco se mi doneslo, ale já nevěřil. Zamilovala se do Arminia a nějak se dozvěděla, že na něj chystám past. A nebo jela rovnou s ním. Zradila mě. Poslyš, Huggare. Vem si mužů kolik chceš, ale musíš ji dostat. Najděte tu zrádkyni! A zabte ji! Vezmi si Remberta a Gundicara, jsou to nejlepší stopaři. Také potřebuješ lučištníky, protože ten pes Arminius střílí výborně. Unwan, Hermann a Frederich se mu určitě vyrovnají. A s tou mrchou se nenechte zatáhnout do souboje, nebo vás rozseká. Ale kdyby k něčemu přece jen došlo, šanci proti ní mají snad jen Guntram, Godmar a Ludwig. Vezmi je také s sebou.“ Huggar přikývl.</p>
<p>„Padej!“ houkl král. „A jeďte za ní třeba na kraj světa.“ Netrvalo dlouho a z hradiště vyrazilo asi dvacet bojovníků. Netušili, že zpět se z nich nevrátí ani jediný.</p>
<p>Skála trčela vysoko nad Divokou řekou, takže z ní za jasného počasí bylo vidět pořádný kus krajiny, zvláště na jih. Právě tam se po cestě pohybovala řada postaviček na koních, seřazených do zástupu. Kristom potřásl hlavou a zabrumlal cosi, čemu Katvalda nerozuměl, ale Kroana ano. Stěžoval si na svůj slábnoucí zrak, že prý už ty chlapy nedokáže spočítat, avšak vlkodlačice postřehla, že je nevidí a civí jinam. Neřekla to, aby ho nezahanbila. Ona je uměla i na tuto vzdálenost spočítat docela snadno.</p>
<p>„Jejich dvacet. Přesně,“ usmála se sebevědomě.</p>
<p>Katvalda na ni pohlédl s obdivem. Vůbec se na ni často díval s obdivem. Někdy měla neodbytný pocit, že ji mladík svléká očima, a v takových okamžicích Kristom potichu zuřil. Bála se, aby si Katvalda nedovolil příliš. Byla si jista, že Kristom by ho rozsekal na kusy. Stáří možná poznamenalo jeho zrak, nikoliv však svaly, ty byly pořád silné a pružné. Bójský válečník měl navíc zkušenosti, které jeho mladý soupeř v lásce postrádal.</p>
<p>Kroana ovšem ke Katvaldovi necítila nic. Pohledný muž, ale jako by mu chyběl pevný charakter. Přímo z něho čišela vnitřní rozporuplnost a připadal jí jako neucelená směs všech možných a často protichůdných vlastností. Kristoma se nebál, protože jej podceňoval, jinak bylo jeho chování v určitých chvílích dosti bázlivé a někdy i podlézavé. Přesto jím neopovrhovala. Byl to jediný spojenec, jehož kromě Kristoma a Pelíška měla.</p>
<p>Skřítek, stojící vedle Katvaldy, si odplivl hnědou slinu. V zimě místo listí žvýkal kůru nebo sušené kořínky.</p>
<p>„Už tady couraj pěknejch pár dní,“ zavrčel. „A ňák se mně to nelíbí. Dám na to kerk, že hledaj tebe, ďouče. Před ňákou dobou Marobudovo muži vodnesli ty mertvoly a pak se vobjevili tydle. Nejdříu si to cválali na sever a předeučírem se vraceli zpátky, asi pro ňáký žrádlo, páč jim došly zásoby. Jen se koukni, jak maj naditý vaky, prve je měli splasklý. A už zase se ženou tudyma, jako by jim za patama hořelo. Slíděj, slíděj a něco určitě našli. Potloukali se taky vokolo skály a vsadím se, že narazili na meršinu tvýho koně, jinač by tady nesnořili. Jenom doufám, že nedohnali Arminia, ale to asi né, to by mu uřízli hlavu jako důkaz. A taky by se nevraceli všichni.“</p>
<p>„Fuj!“ okřikla ho Kroana. „Nesýčkuj, skřete.“</p>
<p>„Já nejsem žádnej skřet,“ brumlal Pelíšek. „Já ti taky nepoudám, že seš běs.“</p>
<p>Naštěstí mluvil bójsky, takže Katvalda nerozuměl.</p>
<p>„Drž zobák!“ zasyčel mu do ucha Kristom. „Nejsme tu sami. To by mě zajímalo, Katvaldo, proč je nenapadne pátrat tady nahoře.“</p>
<p>Mladík se zasmál.</p>
<p>„Přesně z toho důvodu, proč jsme se tu usadili. Kdysi tu bývalo bójské pohřebiště. Věří na duchy. Jsou tu jen suché kosti, nic víc, ale lidská pověrčivost je bezmezná. Klidně je můžeme nechat slídit, jsou to pitomci.“</p>
<p>Kroana se zamračila a zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Nejsou. Ty toho ještě o lidech moc nevíš. Jsou dost chytří na to, aby tušili, že jsem někde tady. Abychom se báli vystrčit čumák. Jak chceš chodit na lov, když tady budou opruzovat?“</p>
<p>„Tak je pobijeme,“ navrhl Katvalda.</p>
<p>„Myslíš?“ ušklíbla se. „Jich je dvacet a nás šestnáct, z toho dvě ženy a čtyři děti. Jsou to vybraní válečníci. Možná bychom je pobili, ale jaké by byly naše ztráty? Do války s Marobudem se ještě pustit nemůžeme.“</p>
<p>„Já mám lepčí nápad,“ ozval se Pelíšek. „Dyž sou tak poďáný z duchů, tak vyčaruju ňákýho ducha, voni se poserou a zderhnou.“</p>
<p>Kroana mlčela a ostražitě sledovala zástup válečníků jedoucích podél řeky. Nyní již byli blízko a mohla rozeznat detaily. Některé z těch mužů znala. Vpředu jel Rembert, vynikající stopař se zrakem jako ostříž. Sama ho používala proti Silingům jako zvěda. Znala i druhého v pořadí, muže s tmavými vlasy svázanými do ohonu. Jmenoval se Huggar a patřil k Marobudovým nejoddanějším lidem. Třetí jel Unwan, lukostřelec, který dokázal na deset sáhů trefit myš. Vzpomněla si i na jména dvou Bojů. Eris a Culan. Ti jedou určitě jako průvodci. Znají tu každý kámen. A tamhle uprostřed je Guntram, vynikající šermíř. Ten s kopím je Eberhard.</p>
<p>Ostatní neznala, avšak byla si jista, že jsou to ti nejlepší z nejlepších. Pravda, nejde o surové hrdlořezy jako Wulfilova skupina, ale jsou věrní králi a dobří bojovníci. Mohla si představit, že po ní půjdou skutečně jako psi.</p>
<p>„Je jen jedno východisko,“ řekla tiše. „Odjedu. A odjedu tak, aby o tom věděli. Vydají se po mé stopě. Odlákám je někam pryč a potom…“</p>
<p>Zasmála se. Pobaveně. „Potom si zalovím,“ dodala.</p>
<p>„Ani nápad!“ vykřikl Kristom. „Samotnou tě nepustím!“</p>
<p>„To se ví, že né,“ vložil se do toho Pelíšek. „To nejni nic pro samotnou ďouku. Dyž budeme tři, tak…“</p>
<p>„Nejsi bojovník,“ přerušila ho vlkodlačice. „Kristom se mnou jet může, ale ty seď na zadku a počkej na nás.“</p>
<p>„Cožééé?!“ rozhorlil se skřítek. „Já mám tverdnout na perdeli? Takovýho! Čovek vopustí domou, táhne se kvůli tý ďouce přes půl světa, a pak přej seď na perdeli. Tůdle! To si mysíš, že sem přijel proto, abych se flákal? A natahoval pačmáky k vohni? A ďoubal se v rypáku? Cák sem starej dědek? Šak se neboj, já těm chlapům naterhnu deršky, že budou proklínat den, kdy je mámy verhly na tedle všivej svět a budou chcát strachem a…“</p>
<p>„Tak dost,“ zarazila ho Kroana. „Dobrá, pojedeš, ale jestli budeš skuhrat, tak ti ten zadek nakopu.“</p>
<p>Katvalda z jejich rozhovoru nerozuměl ani slovu a byl z toho zjevně nesvůj. Kristom mu rychle vše vysvětlil.</p>
<p>„Chci jet s vámi,“ trval na svém mladík, ale Kroana rezolutně odmítla.</p>
<p>„Na takový lov nás nesmí být moc. A kromě toho máš zodpovědnost za ty, kteří se tu skrývají. A já mám před sebou dlouhou cestu. Mám ještě další plán, který chci splnit. Musím něco udělat pro jednu svou přítelkyni. Počítám, že na podzim budu zpátky.“</p>
<p>Viděla, že je smutný, ale nepovolila. Už proto, že se s ním nechtěla příliš sblížit.</p>
<p>Ta klisna byla bílá jako sníh a zpod dlouhé hřívy se na Kroanu dívala nesmírně důvěřivýma očima. Když kolem vlkodlačice poprvé klusala, zastavila se a očichala ji. Nezvyklý pach ji kupodivu nevyplašil a dokonce se o Kroanu začala otírat hlavou. Bylo to zvláštní a téměř neuvěřitelné. Jako by ta kobylka viděla mnohem hlouběji, až pod povrch všeho, co je vidět, slyšet a cítit. Jako by se dívala až do duše a tušila víc než jiní koně a lidé. Kroana za klisnou přišla do stáje a fascinovaně objala její ušlechtilou hlavu. Trhla sebou, když uslyšela kroky. Byl to Katvalda. „Líbí se ti?“ zeptal se s úsměvem. „Je překrásná,“ šeptla vlkodlačice okouzleně. „Čí je?“</p>
<p>„Moje. Ale jestli ji chceš, tak tvoje. Mám ještě jednoho koně a ona se pro mě nehodí.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Údivem zvedl obočí.</p>
<p>„Je bílá,“ řekl. „Dá se použít jenom v zimě, a to ještě jen když je sníh. Jinak je moc vidět.“</p>
<p>„Co za ni chceš?“</p>
<p>„Nic. Bude mě těšit, když ji budeš mít právě ty. Věř mi, že je to úžasné zvíře.“</p>
<p>„To jsem pochopila. Jak se jmenuje?“</p>
<p>„Říkám jí Vločka. Je to výstižné, že?“</p>
<p>Kroana přikývla a znovu hladila kobylčinu hlavu. Potom ji se smíchem políbila na nozdry.</p>
<p>„Tak ty jsi Vločka?“ šeptala. „Budeme jezdit spolu, souhlasíš? Díky, Katvaldo, opravdu díky. Tak pojď, má milá, teď si tě osedlám a zkusíme se spolu projet, ano? Ach, to bude úžasné. Víš, že máš hrozně hebkou hřívu? Takovou jsem ještě neviděla. Tááák… dáme sedlo… výborně, má milá. Určitě si budeme rozumět. Budeš lepší než Mrak, protože máš duši. Takových koní je málo. Podívej, Katvaldo, ona mi snad čte myšlenky. Úžasná!“</p>
<p>Vyjela klusem na prostranství mezi chatrčemi, lehounce ťukla klisnu patami do slabin a cválala pryč s rozevlátými vlasy. Když zmizela z dohledu, hryzl se Katvalda do rtu.</p>
<p>„I toho koně miluje víc než mě,“ zamumlal nešťastně.</p>
<p>Huggar se mračil. Už několikátý den. Veškeré pátrání bylo marné. Křižovali krajinou, naráželi na různé stopy, jež vzápětí záhadně mizely, ale nezahlédli jediného člověka. Bílé ticho kolem jim na náladě nepřidalo. Dnes znovu vyjeli z hradiště, hnáni do nepohody netrpělivým Marobudem, jehož touha po Kroanině smrti se postupně měnila v posedlost. Naposledy ho zastihli opilého. Vztekle řval a třískal zlatým pohárem o stůl, až z něj padaly rubíny jako krvavé slzy. Když s ním Huggar osaměl, král se mu rozplakal na rameni jako malé dítě. Křečovitě vzlykal, chvíli volal po pomstě a chvíli fňukal, že tu zrádkyni miluje.</p>
<p>„Zabijte ji! Zabijte!“ křičel.</p>
<p>„Přiveď ji živou,“ sténal okamžik poté. „Musím jí říci, že ji miluji. Že mě zranila. Všechno jí odpustím, všechno, jen když se vrátí a bude mou. Slyšíš? Živou, hlupáku! Jestli jí zkřivíte vlásek na hlavě, bude zle.“</p>
<p>Chodil po místnosti jako lev v kleci, napůl nepříčetný, a Huggara to utvrdilo v přesvědčení, že tu mrchu je nutné zabít. Jinak ona zničí krále, takže to už nebude král, nýbrž loutka v rukou té ďábelské ženy. Očarovala ho, jinak si to nelze vysvětlit. Je to čarodějnice a možná i něco horšího. Mýlí se, a nebo jí v bitvě s Lugii narostly dlouhé tesáky? Přece není možné, aby tak mladá dívka dovedla takto bojovat a ovládala umění války!</p>
<p>Mezi muži se již proslýchalo ledacos.</p>
<p>„Je to upír,“ mínil Rembert. „Ty podivný stopy to dokazujou. Tyhle bestie choděj jako lidi a najednou se změněj v netopejra a frrr… už sou pryč.“</p>
<p>Mnozí souhlasně přikyvovali a málokoho napadlo, že mizející stopy jsou koňské a kam by se tedy poděl ten kůň. Naproti tomu Gundicar se Rembertovým názorům poťouchle šklebil.</p>
<p>„Jako dybys nevěděl, že stopy mizej dost často z úplně normálních příčin. V posledních dnech často sněžilo a pak zas přišla obleva. Co říkáš, je pitomost. Možná ta ženská je upír, ale s těma stopama to vůbec nesouvisí.“</p>
<p>„Ale je to ňákej běs, to vám říkám,“ trval na svém Rembert. „Viděli ste, jak měl chudák Eurich rozervanej krk? Jako dyby ho zabila ňáká šelma.“</p>
<p>„Možná vlkodlak,“ přisadil si Eris, jeden ze dvou Bojů. „V tyhle zemi je jich přece plno. Pamatujete, jak nás na cestě ke Kvádům napadli? Vona se k nim vypravila a sjednala s nima mír. Jak je to možný? Už ste viděli člověka, kerej by se dohodnul s vlkodlakama?“</p>
<p>Vpředu jedoucí Gundicar se náhle zastavil a zdvihl paži. Po dlouhé době spatřili na stezce lidi. Byli dva. Vpředu jel starší bojovník na ryzákovi. Na tom nebylo nic pozoruhodného, zato druhá postavička vzbudila všeobecné veselí. Mrňavý tvor, natřásající se na oslíku, měl kůži jako stromovou kůru a nedalo se poznat, zda je oblečený nebo obrostlý mechem a lišejníky. Teprve přes toto zvláštní roucho měl přehozený plášť s kápí. Zpod huňatého obočí hleděly na přijíždějící vojáky zelené oči, které metaly blesky. Té podivné bytosti se posměch viditelně nezamlouval.</p>
<p>„Kampak?!“ halekal na ty dva šermíř Wallia, napůl Boj. Tenhle válečník byl znám tím, že se téměř ke každému choval s panovačnou drzostí. Vždy si byl jist převahou nad ostatními a přímo se vyžíval v jejich ponižování.</p>
<p>Neznámý bojovník zastavil, avšak Wallia jel dál až k malému tvorovi.</p>
<p>„A co ten skřet?“ zeptal se zvědavě.</p>
<p>Mrňavý tvor zalapal po dechu a nabyl rudohnědé barvy. Vytáhl obrovskou dřevěnou palici, kopnul osla do slabin, popojel k Walliovi a spustil takový virvál, že z toho všichni málem ohluchli. Kromě Erise a Culana, kteří byli také Bojové, mu nikdo nerozuměl, ale vyřídilka toho človíčka je tak zaskočila, že zmateně couvali.</p>
<p>„Já že sem ňákej skřet, derško nevymáchaná?! Já sem skalní skřítek, hovado. Takovou derzost podruhý nevypouštěj z tý svý poďáný huby, nebo tě tak majznu toudle palicej, že se ti lebka vrazí až do perdele. Cák si vo sobě mysíš, že dyž seš bojouník a já malej, že si můžeš všecko dovolit? Já už zatočil s jinejma, než seš ty, smerdutej tchoři. Vidiš tu kreu na tý palici? To sem pár derzounům rozmlátil hlavy, až z nich byly mertvoly. Esli chceš taky skončit jako meršina, stačí říct, ty naferněnej nádivo!“</p>
<p>Wallia zděšeně couval.</p>
<p>„Klid, klid,“ vložil se do toho Huggar. „Nikdo vás nemíní napadat ani urážet. Ujišťuju vás, že můj bojovník to tak nemyslel. Pokračujte v cestě, pánové, a my taky pojedem po svejch. Jen bych se vás chtěl na něco zeptat: neviděli jste tady v posledních dnech černovlasou bojovnici?“</p>
<p>Cizinec i skřítek se na sebe nechápavě podívali a zavrtěli hlavou.</p>
<p>„Ani živou duši,“ řekl bojovník. „Leda…“</p>
<p>„Co leda?“</p>
<p>„Nóóó,“ podrbal se muž na hlavě. „Viděli jsme stopy. Kus odtud na sever u řeky, až za velikou skálou. Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že musely patřit ženský. Byly dost malý. Jenže mi to nešlo do hlavy, protože hned vedle byl otisk meče. Říkáš bojovnice? Jó, to by bylo vysvětlení.“</p>
<p>„Jak starý byly ty stopy?“ vyhrkl Gundicar.</p>
<p>„Hm, hm… to je těžký říct, ale… snad dva dny. Víc to bejt nemohlo, poněvadž předtím sněžilo.“</p>
<p>„Díky, pánové,“ vyhrkl Huggar. „Jedeme, chlapi, konečně se na nás usmálo štěstí.“</p>
<p>Muži pobídli koně do cvalu. Kristom za nimi hleděl a na tváři mu pohrával poťouchlý úsměv.</p>
<p>„Tak rychle na zemskou cestu,“ pobídl Pelíška. „Zajímalo by mě, kde se na tý palici vzala krev. Vždyť ji používali na dřevo.“</p>
<p>„Chachá! To čuberníš, có? Dyž Katvalda zabíjel ouci, tak sem si ji v tý kervi vymáchal. Šak houno poznali.“</p>
<p>Dvacet mužů pokračovalo v cestě. Nijak nespěchali, spíše se chovali ostražitě. Zvláště Rembert jedoucí v čele a Gundicar, který uzavíral řadu, se rozhlíželi po okolí, aby jim nic neuniklo. Bylo jim jasné, že Kroana, ať už je čímkoliv, je nebezpečná bojovnice, s níž si není radno zahrávat.</p>
<p>Mraky se protrhaly a vysvitlo slunce, bledé jak po prohýřené noci. Oteplilo se však a sníh tál přímo před očima, přes cestu zurčely potůčky a břečka pod kopyty koní ohavně mlaskala. Větve stromů zatížené mokrým sněhem se nakláněly nad cestu a jezdci se museli shýbat, aby nebyli sraženi ze sedla. Nakonec se to stalo lučištníkovi Frederichovi, jemuž se při pádu polámalo i několik šípů. Zvedl se celý zmáchaný a nadával jak deset špačků, zatímco ostatní se mu šklebili. Nejvíc se řehtal Ulrich, ramenatý valibuk vyzbrojený sekerou. Netrvalo dlouho a jiná větev shodila jeho. Nikdo se nesmál. Všichni věděli, že tenhle pořízek nemá k ráně daleko. Vynahradili si to, když uklouzl Rembertův kůň a i s jezdcem se vyválel v blátě.</p>
<p>„Tak dost!“ okřikl řehnící se chlapy Huggar. „Už jsme blízko, tak zavřete huby!“</p>
<p>Před nimi se tyčila skála, šedá a ponurá, vybíhající do proudu řeky. Obtáčel ji dřevěný chodník. Šli po něm pěšky. Kopyta koní duněla. Vůdce se tvářil kysele. Je to již půl měsíce, co odtud přivezl mrtvoly Wulfilovy bandy. Na skalní stěně byly ještě zřetelné stopy krve. Právě tam našel Wilricha se šípem v krku. Měl vztek. V době tažení proti Lugiům a Silingům i on viděl v Kroaně dokonalou velitelku a byl by za ni dal život. Povraždění jeho spolubojovníků všechno změnilo. Cítil k té ženě jen nenávist. Marobud ho ani nemusel honit. Sám ji chtěl dostat. Ale u všech bohů, ne živou!</p>
<p>Za chodníkem opět nasedli a jeli dál ještě pomaleji a opatrněji. Rembert slídil po stopách a jeho chladné šedé oči šmejdily po zemi. Náhle se zarazil.</p>
<p>„Tam,“ ukázal před sebe.</p>
<p>Když dojeli na místo, uviděli zřetelné otisky lidských nohou a koňských kopyt, směřující od skály přes bahnitý a písčitý úsek u řeky a potom po svahu vzhůru až k lesu. Byly to malé stopy, zřejmě opravdu ženské. Rembert s Gundicarem se na sebe podívali.</p>
<p>Jakékoliv dohadování znemožnil Walliův výkřik. Všichni sledovali směr jeho paže, ukazující nahoru k lesu. Tam! Byla to ona. Seděla na nádherném bílém koni a mávala jim. I na tu dálku slyšeli její smích. Cosi na ně pokřikovala, tomu však nerozuměli. Černé vlasy se jí třepotaly ve větru jako havraní křídla.</p>
<p>„Sestřel ji!“ houkl Huggar na Unwana.</p>
<p>Lučištník ze zašklebil, vytáhl z toulce šíp a nasadil jej na tětivu. Potom napjal luk, až zapraštěl.</p>
<p>„Na tuhle dálku nikdá neminu,“ uchechtl se a pustil tětivu.</p>
<p>Chvíli bylo ticho. Kroana se zdánlivě ani nepohnula, avšak její pravá ruka najednou trčela vzhůru. Jako by něco ukazovala. Unwan vytřeštil oči.</p>
<p>„To… to není mož… možný,“ zablekotal. „Vona drží můj šíp!“</p>
<p>Bojovnice se znovu zasmála, odhodila střelu do houštiny, kopla koně do slabin a zmizela v lese jako duch.</p>
<p>„Za ní!“ zařval Rembert, ale Huggar ho zarazil.</p>
<p>„Neblázni! Už se stmívá. Chceš ji honit v temném lese?“</p>
<p>„Příště tě neminu,“ zasyčel Unwan.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Bojím se, že je to past</strong></p>
<p>Stopa byla zřetelná a vedla po místech, kde bylo dost sněhu a nebo rozmoklá půda. Zvláštní bylo, že Kroana se očividně nesnažila pronásledovatele setřást, avšak udržovala si náskok půl dne a nedokázali se jí přiblížit.</p>
<p>„Hraje si s náma,“ vrčel si pod vousy Unwan, po nezdařeném výstřelu celý vzteklý.</p>
<p>Ostatní mlčeli a mračili se. Ticho krajiny bylo ubíjející. Sníh pořád tál. Obloha se zatáhla šedou slupkou nízkých mraků a bylo špatně vidět. Teprv pozdě odpoledne se oblačný příkrov protrhal a odhalil bledou oblohu vyšperkovanou kotoučem slunce. Stále pokračovali na jihovýchod a stopa vedla proti proudu klikatícího se potoka, na nějž občas naráželi. K večeru se napojili na zemskou stezku, vedoucí na východ k Železným horám a na území Kvádů. Tady se ke Kroaniným otiskům přidaly dvoje další. Kůň a jeden menší kopytník.</p>
<p>„Co je to?“ zeptal se Huggar vpředu jedoucího Gundicara. „Hříbě?“</p>
<p>„Ne. Osel.“</p>
<p>„Osel? Myslíš, že…“</p>
<p>„Jo. Myslím, že ten skřet a bojovník, co sme je potkali, sou s ní sčuchnutý.“</p>
<p>„Třeba je to jen náhoda,“ namítl Huggar.</p>
<p>„Depak. Podívej se a uč se stopovat. Ten bílej kůň jel vlevo, vpravo ryzák. Koukni, rezatej chlup. Je to tak. Bělouš, a podle kroku to je klisna, našlapuje víc na pravou stranu, jako dyby tam nes větší váhu. To bejvá, dyž se jezdec nakloní. Takže Kroana se nakláněla vpravo. A u toho ryzáka je to navopak, jezdec se kloní nalevo. Co z toho plyne? Vobjímali se a možná i líbali. Hele, tady její kobyla trochu předjela ryzáka a váha je víc na zadních kopytech, protože Kroana byla s tím chlapem tak zaklesnutá, že se zaklonila.“</p>
<p>„A já si dycky myslel, že ta ženská v sobě nemá ani krapet vášně.“</p>
<p>„Esli je vlkodlak, tak toho chlapa zakousne a my najdeme jeho mrtvolu,“ dodal Eris jednu ze svých pověr.</p>
<p>„A dyž je to upír, tak ho vysaje,“ přisadil si Rembert.</p>
<p>„Zavřete už držky!“ okřikl je Huggar. „Máme na starosti důležitější věci. Takže sou tři, pokud se Gundicar neplete. Z toho jeden skřet, ale vypadá pěkně nebezpečně.“</p>
<p>„Já sem slyšel, že lesní bytosti uměj čarovat,“ řekl ustrašeně Ditmar. Toho s sebou Huggar bral nerad, neboť ho považoval za zbabělce, ale to se netýkalo jeho bratra Wilhelma. Oba byli dobří vrhači oštěpů a starší Wilhelm bez mladšího Ditmara neudělal ani krok. Vůdce tenhle výrok odmítl brát vážně, pohrdlivě si odplivl a dal povel k jízdě.</p>
<p>Stalo se to večer, když slunce zapadlo. Ticho bylo přerušeno dusotem kopyt. Z houštiny se vyřítila Kroana. Nebyla dost blízko, a tak všichni čtyři lučištníci, Unwan, Hermann, Frederich i Vitiza, stačili nasadit šípy na tětivy a Kroanu provrtali všemi střelami. Ječeli radostí, ale vzápětí se zhrozili, když bojovnice cválala dál a před nimi se změnila v mlhavý přízrak, aby se poté rozplynula jako duch. Válečníci stáli jako dřevění a civěli do prázdna. Okamžik vládl mrtvý klid. Vitiza najednou divně zachroptěl, rozhodil paže a překotil se vzad.</p>
<p>„Co blbneš?!“ vyjekl Huggar. Vitiza neblbnul. Jak dopadl na záda, z hrudi mu vyjel krvavý hrot šípu s kusem masa na špičce. Ve vytřeštěných očích lučištníka zůstal nechápavý výraz. Vypukl zmatek. Muži zuřivě kopali koně do slabin, snažíce se je obrátit, ale zvířata se místo toho plašila. Někteří zahlédli na cestě na okamžik ryzáka s jezdcem, který mizel v bučině. Rembertův hnědák se vzepjal a shodil svého pána do břečky, zatímco Guntramův vraník se točil na zadních nohou. Potom vyrazil a hnal se tryskem do lesa, opouštěje ostatní.</p>
<p>„Zpátky!“ hulákal za ním Huggar, avšak Guntram nebyl schopen koně zkrotit. Ten se řítil křovinami, jež šlehaly jezdce do tváře, jako zběsilý. Ve výmolu se mu podlomila noha a svalil se na zem. Guntram se otřesen zvedal, když zaslechl dusot. Stihl se otočit a sáhnout po meči. Byl dobrý šermíř, ale Kroana mu nedala šanci, aby to prokázal. Ve cvalu ho sekla přes obličej, až sníh rudě zkropenatěl. Hlava poskočila dozadu a zvrátila se v nepřirozeném úhlu, tělo se skulilo po svahu. Vraník se postavil na roztřesené nohy a zděšeně uháněl pryč. Vlkodlačice hnala klisnu do hloubi lesa do míst, kde si smluvila setkání s Kristomem a Pelíškem.</p>
<p>„Sesedat!“ vyštěkl Huggar.</p>
<p>Unwan, Hermann a Frederich se s šípy na tětivách točili do kolečka a doufali, že další útok zaznamenají včas. Žádný už nepřišel. Rembert klel tak zuřivě, že urazil snad všechny bohy, jež znal. Tvář měl pokrytou vrstvou bláta a z oděvu mu crčela voda. Lovec Wasus se pokoušel uklidnit jeho hnědáka a dostal kopytem do žeber. Dřepěl na bobku a bolestně hekal.</p>
<p>„Jak je ti?“ zeptal se ho Huggar.</p>
<p>„To bude dobrý,“ procedil skrz zuby Wasus. „Zlomenýho snad nic nemám.“</p>
<p>„Dostala nás!“ za vřeštěl vztekle Gundicar. „Nechali sme se ukolejbat!“</p>
<p>„Jo,“ přisvědčil Rembert. „Furt sme si mysleli, že je půl dne před náma a zatím si na nás počíhali. Ale to nebyla Kroana. Byl to ten starej, co jel s tím skřetem. To je jeho dílo.“</p>
<p>Ukázal na mrtvého Guntrama.</p>
<p>„Já vám povídal, že ten trpaslík bude čarovat!“ sténal hystericky Ditmar, oči vytřeštěné hrůzou.</p>
<p>„Nemotej se tady jak prd v košili!“ okřikl ho Huggar. „A teď klid, chlapi! Dobře, dostali nás, ale zatím je mrtvej jenom jeden. Musíme se vzpamatovat. Podcenili sme je, ale už se to podruhý nestane.“</p>
<p>„Jeden?“ kňučel Ditmar. „A co Guntram? Už je určitě po něm.“</p>
<p>„Drž hubu,“ zuřil již vůdce. „Pudeme ho hledat a uvidíme.“</p>
<p>Našli jej brzo. Ležel na břiše a zpod hlavy mu vytékal čůrek krve. Trup se ještě chvěl ve smrtelné agónii. Obrátili ho na záda a Ditmar začal zvracet. Rána se táhla od levého spánku přes oko, nos a pravou tvář až na čelist a tvořila hlubokou rudou brázdu, z níž trčely roztříštěné kůstky. Zásah by nemusel být smrtelný, kdyby nebyl tak hluboký. Navíc silný úder způsobil zlomení vazu.</p>
<p>„Má to spočítaný,“ zašeptal Frederich. „Tohle má určitě na svědomí Kroana.“</p>
<p>Huggar se rozhlédl kolem. Kvapem se stmívalo.</p>
<p>„Dál nejedeme,“ rozhodl. „Třetina z nás bude vždycky držet hlídky.“</p>
<p>V noci se nic nestalo. Druhý den jim nějakou dobu trvalo, než narazili na čerstvou stopu, takže pokračovali až během dopoledne. Nyní již to nebylo tak snadné. Sníh skoro roztál, naštěstí pro ně byla půda mokrá a měkká. A znovu se zdálo, že prchající trojice zanechává hodně zřetelné otisky.</p>
<p>„Bojím se, že je to past,“ brumlal potichu Huggar.</p>
<p>A přece se nic nedělo. Čtyři dny pronásledovali Kroanu, až je stopa zavedla do Železných hor. Zde bylo sněhu dost. Navíc se rychle ochlazovalo a od severozápadu se nasouvaly těžké mraky barvy olova. Bílé vrchy pod zataženou oblohou vypadaly ještě ponuřeji, než tehdy koncem léta, když táhli ke Kvádům. Již beztak ostrý vítr sílil, až se změnil v bouři. Z oblohy se sypala záplava vloček tančících v divokém reji. Oslepení muži museli sesednout z koní. Zakryli sebe i zvířata kožešinami a houněmi, tupě čekajíce, až slota skončí.</p>
<p>Nikdo nemluvil, každý byl sám se svými myšlenkami, sdíleli spolu jen teplo těl, když se opírali zády jeden o druhého. Huggar myslel na krále, na toho hysterického ubožáka, jemuž sloužit se již zkušenému válečníkovi zajídalo. Ditmar se klepal zimou a strachem a tiskl se k Wilhelmovi, těkaje očima v bělostných vírech. Rembert vzpomínal na svou krásnou černovlásku, kterou mu záviděl každý muž. Sekerník Ulrich a jeho nerozlučitelný druh Richobud nemysleli na nic, neboť tito surovci neměli duši. Šermíř Liuva byl plný starostí o svého nemocného otce a Ludwig vzpomínal na zemřelou matku. Lovec Wasus přemýšlel, jak vylepšit luk. Eberhard si pohrával s kopím a těšil se na okamžik, až ho Kroaně vrazí do těla. Na smrt nemyslel nikdo, ač byla blízko.</p>
<p>Později, už na smrtelném loži, uvažoval Huggar, kde vlastně udělal chybu. Až ve chvíli, kdy se mu kalilo vědomí, pochopil, že nikde. Tomu všemu nešlo zabránit prostě proto, že Kroana nebyla člověk. Nebylo jisté, zda by ji dostali, i kdyby byla sama. Ten Bój, který stál po jejím boku, také nebyl k zahození, avšak nejhorší paseku napáchal ten mizerný skřet, ten čarodějnický skrček, ačkoliv přímo nezabil ani jediného z nich.</p>
<p>Vytí vlčí smečky je probralo z letargie. Šelmy vyrazily na lov. Určitě ucítily koně a dostaly zálusk i na lidi. Unwan, Hermann, Frederich a Wasus si připravili luky a šípy, Wilhelm a Ditmar oštěpy a ostatní meče či jiné zbraně. Čekali, odhodlaní k boji a jistí si tím, že jich je dost, aby útok vlků odrazili. Na okamžik nastalo ticho rušené pouze šelestem tlap. Viděli černé stíny běžící po bílém sněhu, vnímali lesk jejich očí a slyšeli zlobné vrčení. V šeru se blýskaly tesáky v otevřených mordách.</p>
<p>Frederichovi selhaly nervy a vystřelil. Předčasně, protože netrefil. Vlci běželi dál dlouhými plavnými skoky, pružní a hrůzně nádherní. Unwan, Hermann a Wasus si trpělivě počkali, než pustili tětivy, ale ani jejich střely ke zděšení všech nezasáhly. Ditmar vrhl třesoucí se rukou oštěp a hned po něm jeho bratr. Zbytečně. Smečka se dostala k nim, vytí je ohlušilo, muži zoufale máchali zbraněmi, bijíce naslepo. A Huggar marně řval, že je to jenom iluze. A tak se stalo, že Ulrich mrštil sekerou po černém přízraku a široké ostří se zarylo do hrudi Rembertovi, který již nikdy nespatří svou černovlasou krásku, zběsile šermující Godmar rozpáral Liuvu jako zajíce a Eris prosekl Godmarovi stehno.</p>
<p>Pak se šelmy rozplynuly, jako by byly utvořeny z mlhy. Strašlivý nářek nešťastného Liuvy se nesl bílou tmou. Střeva mu vyhřezla do sněhu, kde se z nich kouřilo. Vedle umírajícího ležel Godmar, plakal a zvracel, proklínaje sám sebe. Rembert to už měl za sebou a dodýchal, zatímco Ulrich mu spílal do pitomců, kteří se s oblibou pletou tam, kde nemají co dělat. Všichni byli dezorientováni, někteří krváceli.</p>
<p>Do toho začaly hvízdat šípy. Přilétaly zpod závojů sněhu jako poslové smrti. Godmar už si nemusel nic vyčítat, neboť střela mu prorazila spánek a vnikla do mozku. Unwan se zrovna skláněl k Hermannovi, který si zvrtnul kotník, šíp jej zasáhl do konečníku a zajel do něho až po opeření. Kdo ví, jak dlouho by ten chudák umíral, jenže brzy poté už nevydržel bolest a vrazil si dýku do srdce. Eberhard dostal jednu z těch třísek do stehna a Eris měl prošpikovanou paži, šíp z ní trčel na obě strany.</p>
<p>Jediní Frederich a Wasus byli schopni na střelbu odpovídat, viděli však jen míhající se stíny a navíc jich bylo nevysvětlitelně mnoho. Huggar měl luk po Vitizovi, jenže to s ním příliš neuměl, a tak vysílal šípy naslepo. Přitom zcela ztratil rozvahu a s ní i schopnost velet. Do všeho toho zmatku ještě hystericky vřískal k smrti vyděšený Ditmar, kterému náhle ruply nervy a v hrůze prchal.</p>
<p>„Zpátky!“ křičel za ním Wilhelm, ale když mladší bratr neposlechl, rozběhl se za ním. Nikdo je už neviděl.</p>
<p>Nové vlčí vytí zmrazilo mužům krev v žilách. Černé stíny se vyvalily proti nim, ceníce tesáky.</p>
<p>„Iluze!“ zaječel Huggar a nikdo nevystřelil. Obrovský vlk se stříbřitou srstí se Frederichovi zavěsil na hrdlo.</p>
<p>„Bestiéééchrrr,“ stačil ze sebe ještě vyrazit lučištník, než mu tesáky rozervaly krk na cáry. Eberhard, přestože zraněný, šelmu probodl kopím, ale vzápětí se na ně sesypala chlupatá lavina, řvoucí a hryzající jako běsové. Muži bojovali ze všech sil a po zemi se za chvíli válelo plno mrtvých a zmrzačených vlků, ale jiní se na ně vrhali dál. Sníh se změnil v červenou břečku a v ní se zmítal nepřehledný chumel lidských, koňských a vlčích těl, propletených ve smrtelném zápase. K smrti vyděšený hřebec se řítil pryč, ze dvou stran ověšený vlky.</p>
<p>Hermann se nedokázal zvednout. Pochroumaný kotník mu v tom zabránil a šelmy ho doslova žraly za živa. Nikdo mu nemohl pomoci, protože každý měl dost vlastních starostí. Eris se bránil levou rukou, dokud neskončila ve vlčí tlamě. Potom byl stržen na zem a zmizel, pohřben přívalem útočníků. Useknutý výkřik svědčil o tom, že je ztracen. Ztraceni byli i koně, pádící s rozevlátými hřívami pryč do bouře, a jejich zoufalé ržání zaniklo ve skučení vichřice.</p>
<p>Ve chvíli, kdy se zdálo, že se podaří smečku odrazit, došlo k pohromě. Huggar nevěřil vlastním očím a otrlé válečníky posedl šeredný strach. Viděli Kroanu. Lépe řečeno bytost, jež se Kroaně trochu podobala. Tentokrát to nebyla žádná iluze, ale příšerná skutečnost, ač vypadala jako ze zlého snu. Napůl žena a napůl bestie, ozbrojená mečem a dýkou, se na ně řítila z reje sněhových vloček a dokonala dílo zkázy.</p>
<p>Ulrich, rozkurážený bojem s vlky, se jako jediný nezalekl a vrhl se na Kroanu, zuřivě mávaje širočinou. Byl však příliš těžkopádný. Jeho úder šel mimo, strašlivá bytost za vířila před jeho očima a ostrá čepel zasáhla sekerníka ze strany do býčího krku. Z rozšklebené rány se vyvalila jasně červená krev a v křeči sebou škubající trup se svalil do rudého bahna. Kroana ho přeskočila a vtrhla mezi Huggarovy bojovníky.</p>
<p>Wasus k ní byl otočen zády. Nemilosrdně mu vrazila dýku do ledvin. Lovec udělal ještě dva kroky, než se zhroutil. Culan se zrovna rozmáchl mečem, avšak trochu moc, a udeřit shora už nestačil. Vlkodlačice jej švihla mečem do hrudi. Zapotácel se. Čepel proťala kožený kabát jako pergamen a otevřela hluboký šrám, ale bójský válečník pořád žil. Vrávoral za Kroanou, oči podlité krví jako rozlícený zubr. Potom klopýtl o mrtvého vlka a zůstal na všech čtyřech. Jiná těžce raněná šelma se mu zahryzla do žeber a trhala z něj kusy masa.</p>
<p>Eberhard napřáhl píku. Možná by i zasáhl, avšak za ním se jako stín vynořil Kristom a jedinou ranou do hlavy kopiníka skolil. Na vlkodlačici se vrhli společnými silami Huggar, Ludwig a Wallia. Nenechala se do toho zatáhnout, odrazila jejich útoky a hnala se dál, ceníce na ně dlouhé špičáky. Kdo by neztratil odvahu? Couvli. Na to doplatil osamělý Gundicar, který se Kroaně pletl do cesty. Strach ho ochromil a ani se nepokoušel bránit. Jen se schoulil a kňučel jako pes. Dýka ho bodla do boku a uvízla za řemením. Vlkodlačice vztekle zařvala a drápatou prackou mu rozpárala hrdlo. Potom zmizela a Kristom také.</p>
<p>Huggar, Ludwig a Wallia se rozhlíželi, a i když vyděšení, dosud byli odhodlaní kboji. Několik zbylých vlků kroužilo kolem, zaútočit se však neodvážili. Richobud, ten surový rváč, se zhroutil a vzlykal jako malé dítě. Všichni ostatní byli mrtví nebo neměli ke smrti daleko. Živí se brodili po kotníky v rudé břečce, zastříkaní krví. Železné hory mlčely, jen slábnoucí vítr čuchal koruny smrků a borovic a sníh padal bez přestání na výjev zkázy.</p>
<p>Nevěděl, jak dlouho spal. Zdály se mu hrozné sny o vlcích, kteří chodili po zadních jako lidé a mluvili štěkavou řečí, o skřetech vystupujících z temných hvozdů, smějících se jeho ubohosti. Když se Huggar probudil, byli jen tři. Richobud někam zmizel. Netušili, co se s ním stalo, ale v dalších dnech slýchali z okolních kopců šílený smích, dokud neopustili Železné hory.</p>
<p>Teprve po dvou dnech plahočení ve sněhových závějích se odtamtud vymotali. Šli na východ. Huggar tušil, že Kroana směřuje ke Kvádům, a chtěl Tudra varovat. Varovat? Vždyť nedojdou včas. Ale kam jinam jít? Cesta zpět je stejně dlouhá jako kupředu a navíc strastiplnější.</p>
<p>Ze Železných hor se naštěstí vynořili jihovýchodněji než posledně, a tak se vyhnuli území vlkodlaků. Směrem na jih se tyčily další vrchy, které nikdo z nich neznal. Pokračovali dál na východ, brzy však zjistili, že kopce jsou i tam. Zároveň uhodily mrazy tak kruté, jaké nikdo z nich nepamatoval. Nejhorší bylo, že se na ně opět pověsili vlci. Zatím neútočili, tím však byli ve sledování vytrvalejší. Tehdy Huggar pochopil, že je čeká smrt.</p>
<p>Keven se zarazil a téměř zajásal. Ten pach přece zná! Aby se ujistil, protáhl si obličej do vlčí mordy a znovu nasál vzduch těsně nad sněhem. Pak zase nabyl lidské podoby, dřepl si a přemítal.</p>
<p>Připadalo mu to jako osud. Sledoval Kroanu k Marobudovu hradišti… a tam se mu ztratila. Marně slídil v okolí. Marně se vyptával lidí, na něž narazil v okolí. Jediné, co se po čase dozvěděl, byl holý fakt, že Kroana zmizela a král zuří. Vlkodlak si zoufal. Jeho touha potrestat zrádkyni se měnila v posedlost. Zdálo se mu, že je vše zmařeno. V duchu si sám sebe představoval, jak stojí před prorokem a zahanbeně přiznává, že selhal. Spolu s tím se opět dostavily pochybnosti o jeho poslání a vůbec ovšem, co dělal. Slova věštce jako by plavala na vodě. Právě ve chvíli, kdy již nevěřil téměř ničemu, ucítil Kroaninu stopu. Bohové! Jak jen mohl pochybovat? Ano, je to znamení. Nyní již neváhal a vyrazil.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>…co cejtěj vlkodlaci</strong></p>
<p>Kristom natáhl třesoucí se ruku a uchopil kus masa, který mu Kroana podávala. Přestože seděl těsně u ohně a choulil se do kožešiny, klepal se zimou. Plameny však sálaly příjemným teplem.</p>
<p>„A co teďkonc?“ zeptal se Pelíšek vlkodlačice. „Ty zbylý už necháme běžet?“</p>
<p>„Mhm,“ přikývla. „Myslím, že mají dost. Přišli o koně a nemohou nás ohrozit. Kdo ví, jestli to přežijí. My pojedeme ke Kvádům. Královna je moje přítelkyně a já jí chci pomoci.“</p>
<p>„Jak pomoci?“ zeptal se Kristom.</p>
<p>„Není Kvádka. Je to Římanka, kterou Kvádové unesli. Král Tudrus z ní násilím udělal svou ženu. Chci, aby se vrátila ke svým.“</p>
<p>„Takže útěk.“</p>
<p>Vlkodlačice se schoulila k ohni vedle Kristoma, který ji beze slova objal okolo ramen. Noc byla jasná, avšak tím více mrzlo. Od úst šla pára a zdálo se, že plameny nehřejí. Skřítek na jedné straně napnul houni a posedali si mezi ni a oheň. Bylo to o trochu lepší, ale přesto bylo chladno, zvlášť na nohy. Ani Kroaně nebylo příjemně.</p>
<p>„Takovej mráz nepamatuju dobrejch vosumdesát roků,“ prohodil Pelíšek. „Jo, bylo to před vosumdesáti rokama, esli se nemejlim. Tenkrát zamerzly i potoky. Hodně lidí tehda umřelo z tý zimy. Hlauně děcka a starý lidi. A to sme si předeučírem mysleli, že zima stojí za perd. Někdo… a nejlíp dycky dva… musí bejt vzhůru a přikládat na voheň. Koukám, Kristome, že se ti klížej vočička, tak se ulož, my to s Kroanou zmákneme.“</p>
<p>Byla to pravda. Lovec byl hodně unavený, již nepatřil mezi nejmladší. Přikývl, zabalil se do kožešiny a za chvíli usnul jako špalek.</p>
<p>„Tak co poudáš, ďouče, vyderžíme to až do rána, dyž čovek už nemůže?“</p>
<p>Přikývla.</p>
<p>„Stejně nemám chuť spát,“ řekla tiše. Pak už nedodala nic a oči se jí zalily slzami.</p>
<p>„A cák se stalo?“</p>
<p>Pelíšek ji objal a konejšivě se kolébal ze strany na stranu. Chvíli mlčela, hlavu zvrácenou dozadu, a její oči těkaly po hvězdách.</p>
<p>„Řekni: proč musím pořád zabíjet? Už nežiju pro pomstu… myslela jsem, že to skončí, a zatím…“</p>
<p>Skřítek si povzdechl.</p>
<p>„To nejni v tom. Seš bojounice, tak se s tím smiř. Nic si z toho nedělej, ďouče, dyk to byli herdlořezové. Ty nejseš vinná, to Marobud, kerej ti chtěl vodkráglovat milýho a teďkonc chce zabít tebe. My sme mu jen dali za vyučenou. A to ti poudám, že pokaď se nám bude plíst do cesty, doplatí na to eště víc. Jenže, ďouče, já ti vidim až do žaludku. Mně je jasný, že máš na serdci eště něco jinýho.“</p>
<p>Zatvářila se kysele, ale přikývla. Chvíli však trvalo, než se vymáčkla:</p>
<p>„Ještě jsem s Kristomem… hele, určitě spí?“</p>
<p>„Jó, jako špalek, to vím jistě. Eště si s ním nespala, co? No… vy ste mi pěkný trubirohové. Máte z toho strach, pokaď se nemejlím. Voba, co?“</p>
<p>„Jo. Oba.“</p>
<p>Pelíšek si povzdechl.</p>
<p>„To se poudá, že na nemoci serdce nejni lék. Vy ste voba zraněný a zranili ste jeden druhýho.“</p>
<p>„Já jeho přece ne,“ naježila se Kroana.</p>
<p>„No vidíš. A v tom je ten zakopanej psejk. Ty si mysíš, že vinnej je von. Ale ty taky, páč si tenkrát uraženě zderhla a nenapadlo tě, že Kristom potřebuje čas. Už za měsíc vzdychal kudy chodil. Dybys povodešla a berzy se vrátila, mohlo se to spravit dávno. Takle se trápil tři štvrtě roku. Lituješ vrahouny, kerý ti šli po kerku, a jeho si nelitovala. Ani sebe si nelitovala, bylas tverdá jak tadle dubová palice. Co se poďálo takle moc, se nespraví snadno. To chce čas a hodně vodpuštění. A esli to v sobě nenajdete, tak to zase skončí rozchodem.“</p>
<p>„Mluvíš se mnou jako s člověkem,“ řekla podrážděně. „Ale já jsem vlkodlak. Nevím, jestli je v mé povaze odpouštět. Jsem napůl šelma. Sám jsi to viděl. Když to do mě vjede, tak…“</p>
<p>„Šelma?“ zasmál se skřítek. „I lidi sou šelmy, a kam se na mnohý hrabeš. Ale já neznám jedinýho čoveka, kerej by nikdá nikomu nic nevodpustil. Každej aspoň někdy vodpustí. Mysíš, že seš vo tolik jiná než lidi? To, co cejtěj lidi, je dost podobný tomu, co cejtěj vlkodlaci, na to už tě znám moc dobře, ďouče. Vodpusť Kristomoj a vodpusť i sama sobě, páč ty seš taky vinná a pěkně tě to tíží na serdci. A eště něco tam máš.“</p>
<p>„Ty nedáš pokoj, skřete,“ zamručela. „Tak dobře, dobře… hele, spí ten Kristom? Jo? Tak jo. Jsem těhotná. Pochopitelně ne s Kristomem, to je ti doufám jasné. S Arminiem. A já se bojím, jak bude Kristom reagovat.“</p>
<p>„Tak to nevim, ďouče. Ale budeš mu to muset říct, ať je mezi váma jasno. Nesnaž se to na něj uhrát a tverdit mu, že je to jeho, i dyby ses s ním vyspala. Von je Kristom dost chytrej, aby tě prokouk. De jen vo to, jakou hru s ním chceš hrát. Esli toužíš, aby to mezi váma bylo dobrý, musíš k němu bejt upřímná, jinač je to v perdeli.“</p>
<p>Neodpověděla. Ani skřítek už neřekl nic, jen se choulil pod kožešinu a dle svého zvyku zase něco žvýkal. Vždycky z toho vyžvýkal šťávu a potom ji plival do ohně, až to syčelo. Kroaně to dříve vadilo a připadalo jí to nechutné, ale postupně si zvykla. Snášela to stejně, jako Pelíšek snášel její proměny do vlčí podoby.</p>
<p>V dálce zavyl vlk. Hvězdy se studeně třpytily, podobné ledovým krystalkům, a měsíc zaplavoval zasněženou krajinu přízračným svitem. Nehybný vzduch trnul mrazem, jako by ze země vyprchalo všechno teplo a zbyla jen chladná a cizí prázdnota vesmíru. V takových chvílích se Kroana ponořila do řeky času a plynula s ním, vnímala pohyb luny i souhvězdí, viděla, jak se krátí či prodlužují stíny, jak běží bílou plání jako bludní jezdci.</p>
<p>Meruzalka říkala, že pro víly je zima obdobím hrůzy, neboť země je obsazena duchy zimy a smrti. Proto víly tráví tuto dobu ve stromech. Kroana takové duchy nevnímala. Pro ni existovala jen bílá nádhera sněhu, hluboké mlčení spícího kraje, čarovná krása stříbrných nocí i jasných dnů. Milovala rej vloček ve vichřici i s jejím děsuplným vytím, a to i přesto, že ji podobná bouře nedávno skoro připravila o život. Tajila dech při pohledu na bělostný baldachýn pokrývající větve stromů. Zima v sobě měla cosi z kouzla mlčení, jež znala tak důvěrně z dětství.</p>
<p>Poté, co se narodila, Bojové, kteří tu sídlili, pod tlakem germánských vpádů odešli na jihozápad. Zůstaly jich jen zbytečky žijící na okrajích země. Čekalo se, že Germáni přijdou brzy, avšak nestalo se tak. Ještě téměř pět let trvalo, než jejich zástupy začaly s osídlováním kraje. Jako by si byli jisti, že jim nic nemůže utéci. Všechny lesní bytosti věděly, že jednoho dne přijdou, a tak lačně vychutnávaly ticho, jež znaly jen z vyprávění předků.</p>
<p>Byla to doba, kdy víly šílely radostí a tančily po lesích jako opilé, skřítci se bez obav proháněli po kraji i přes den, trpaslíci z hor navštěvovali nížiny a vlkodlaci pořádali každý rok na Bellotýn své srazy. V těch časech zlí duchové hodně zeslábli a ani Divoký hon nebyl tolik strašný. Zvláště víly byly tak drzé, že s oblibou prováděly svůj rej za zvuků rohů, když temné přízraky již vyjížděly, a lesní žínky se jim smály a prchaly do stromů na poslední chvíli, zatímco skřítci na duchy pořvávali ty nejsprostší nadávky. Jenže to už je dávno. Přišli lidé a pouhá jejich přítomnost přinesla mnoho zla. Od té zimy, kdy do země Bojů přitáhli Markomani, byl Divoký hon rok od roku horší a zběsilejší. A jako by i zimy byly pořád krutější. Přesto je Kroana milovala.</p>
<p>Tato zima však byla pro ni něčím zvláštní. Cítila v sobě nový život. Lidská žena by si možná nebyla jistá, ale vlkodlačice to věděla bez jakýchkoliv pochybností. Čekala dítě. A věděla i více, než sdělila Pelíškovi: i to, že to bude dcera. Kroana se chvěla v slastném očekávání, na straně druhé však trpěla obavami, co na to řekne Kristom. Nosila v sobě mlhavý pocit viny z toho, že se oddala jinému muži. Rozumem věděla, že takové sebeobviňování je v tomto případě hloupé, avšak pocity v ní bouřily bez ohledu na to, co říkal mozek.</p>
<p>V poslední době také mívala strach ze zranění, které by mohlo plod ohrozit. Kdyby to šlo, někam by zalezla a počkala do porodu. Navzdory obavám nemohla. Nutkání jet za Alexou bylo silnější. Nedovedla to zdůvodnit, avšak pocit sounáležitosti s přítelkyní byl mocnější než kdykoliv předtím. I na dálku vnímala, že ji Alexa volá a že je to otázka života a smrti. Proto tyto dny netrávila v klidu a bezpečí, ale vydala se na namáhavou pouť.</p>
<p>Pelíšek usnul a chrápal, jako když kanec chrochtá. Kroana ho nebudila, byla si jista, že sama neusne. Noc byla příliš plná nádhery tajemství, plná očekávání kouzla a zjevení. Slyšela tichý tepot času, který cválal okolo jako temný přízrak, a srdce jí bušilo silněji než obvykle. Podobný dojem měla v den, kdy stála napůl zmrzlá u Veliké skály. Tehdy se nic nestalo, zjevení přišlo později, když se potácela nad propastí smrti. Ten zážitek však nebyl darem. Prožila nejstrašnější zápas v životě, neboť se utkala s nelítostným bohem války a pomsty. Nebo bojovala se sebou? Možná je Wotan odrazem temné stránky bytí, to nelítostné a kruté já, které ji hnalo do krvavých bitev a spřádalo sny o pomstě horší, než jakou nabízí přirozený běh světa. Zvítězila. Ale nebude muset válku proti zlu v sobě vést znovu? Nevrátí se to? Možná se to už vrátilo. Huggarovi muži byli vrahouni, v tom má Pelíšek pravdu, ale bylo řešení je pobít? Nechovala se jako jedna z nich? Nekráčí opět po Wotanově cestě násilí a krve?</p>
<p>Chvěla se očekáváním, které ji naplňovalo hrůzou i rozkoší. Něco přijde. Něco se musí stát. Jen si nebyla jista, jestli to bude tuto noc. Po předchozí zkušenosti byla opatrnější. Noc otěhotněla a vzduch se tetelil strašlivou extází, jež hrozila vybuchnout. Nebo to jako tenkrát přijde později? Nečeká ji zase blízkost smrti?</p>
<p>Pak uslyšela šelest tlapek na sněhu. Vlk? Dlouhý šedý stín obrovského zvířete. Kroana se zachvěla, protože to byl vlkodlak. Poznala to s ohromující jistotou. Ne vlk. Vlčice. Zastavila se pár kroků od ohně, mohutná a krásná. Zář plamenů jí posypala srst perletí a oči rudě blikaly v mihotavém světle. Posadila se a dlouze si Kroanu prohlížela. Dívce připadala známá a úžasně blízká. Jako by ji už viděla. Ne, neměla žádný zvláštní znak. Byl to celkový dojem postavy, pohledu a pohybů. Někde… Někdy… Kroana vstala jako omámená.</p>
<p>„Kdo jsi, sestro?“ zašeptala až s jakousi bázní v hlase.</p>
<p>A vlčice se zasmála. Naprosto lidsky, ačkoliv se neproměnila. Dívčino srdce na okamžik přestalo bít. Ten smích…</p>
<p>„Tak tys mě nepoznala?“ zeptala se vlčice.</p>
<p>„Maminko!“ zaúpěla Kroana. „Kde… kde se tu bereš? Je to sen? Ale ne, vždyť bdím, tady spí Pelíšek, tam Kristom. Cítím mráz i čerstvý vzduch, i pach tvé srsti. Proč se neproměníš? Chtěla bych vidět tvou tvář. Jsi snad opravdu živá? Nezemřela jsi?“</p>
<p>„Ale no tak, uklidni se,“ řekla Brenna. „Nejsem živá, aspoň ne v tom smyslu jako dříve. Proto se také nemohu proměnit. V lidské podobě k tobě přijít nemohu, ale je jeden způsob. Právě tenhle. Jsou i jiné světy, než ten tvůj, i takové, které si lidé neumí představit a nikdy o nich nesnili. Hranice mezi nimi je těžko překročitelná a ty bys ji překročit nemohla. Jedině smrtí. Ale ta je ještě daleko, dítě. Pokud půjdeš po správné cestě, čeká tě dlouhý život, i když strastiplný. Kdyby ses však vydala špatným směrem, smrt může přispěchat rychle. Zatím sis zvolila dobře, ale ten, kdo nás zavraždil, se ti bude plést do cesty.“</p>
<p>Kroana došla k vlčici a klesla před ní na kolena. Natáhla ruce a ponořila prsty do hebké stříbrošedé srsti. Tak to dělávala v dětství, když se matka vracela z lovu. Malé děvčátko, tisknoucí se k obrovské šelmě, bez bázně ji tahající za chlupy na bocích. Až nyní si uvědomila, že matčin hlas slyší nikoliv ušima, nýbrž ve své mysli.</p>
<p>„Půjdeš se mnou, maminko?“</p>
<p>Brenna naklonila hlavu, jako by váhala.</p>
<p>„Dobře,“ řekla po chvíli. „Na nějakou dobu si to mohu dovolit. Ale mám jednu podmínku: nikdo z tvých druhů se nedozví, kdo jsem. Před nimi se mnou nesmíš nahlas mluvit, jen v myšlenkách. Je ti to jasné?“</p>
<p>Kroana přikývla a vlčice se náhle zarazila. Pohlédla na spícího Pelíška.</p>
<p>„Tenhle tvor mi dělá starosti, dítě. Je schopen pochopit více než ostatní.“</p>
<p>„To nic,“ řekla Kroana. „On nic neprozradí. Je na něj spolehnutí.“</p>
<p>„Asi máš pravdu,“ souhlasila Brenna. „Skřítkové bývají moudří. A co ten muž? Je tvůj?“</p>
<p>Dívka přikývla.</p>
<p>„Vida,“ zasmála se matka. „Myslí ti to víc, než jsem čekala. Já v tvém věku byla mnohem hloupější. Zralý muž… hm, hm, kdo by to do tebe řekl? To dítě čekáš s ním?“</p>
<p>„Jak víš, že čekám dítě?“</p>
<p>„No… prostě to vím. Tak pověz. Je to jeho?“</p>
<p>„Ne. Jiného. Ale ten miluje jinou ženu víc než mě. Jmenuje se Arminius a…“</p>
<p>Nastala chvíle svěřování a otvírání duše. Trvala dlouho. A zatím ostatní spali, jako když je do vody hodí.</p>
<p>„Vidíš, já nezdárnice,“ zarazila se až nad ránem Kroana. „Co tatínek? Ani jsem se na něj nezeptala.“</p>
<p>„Co ti mám říci? Je šťastný. Často na tebe myslí.“</p>
<p>„A on sem nemůže?“</p>
<p>„Pssst,“ sykla Brenna. „Už se budí. Dopovíme si to jindy.“</p>
<p>Svítalo. Teplota klesla do závratných hloubek a Kroana přiložila na oheň. Kristom se neklidně vrtěl, ale zatím ještě oči neotevřel. Pelíšek se posadil a rozespale mžoural na vlčici, ležící vedle dívky na kožešině.</p>
<p>„Ajajaj, ďouče,“ zašeptal. „Pokaď se nemejlím, to nejni vobyčejnská vlčice. A ani vobyčejnská vlkodlačice. Ta přišla z veliký dálky a z jinačího světa. Tak tě tu unás vítám, králouno. Poudám králouno, páč ty určitě seš králouna, to je na tobě vidět. Ne, ne, nechci vědět, kdo seš a kde ses tady vzala, to nejni důležitý. Prostě tu seš, tak poď s náma, dokaď budeš chtít. Ale budu ti řikat Králouna, to bude tvý méno.“</p>
<p>Jako druhý se probudil Kristom. Ulekaně vyskočil.</p>
<p>„Kroano, co se… do háje! Já myslel, že jsi to ty. Kdo… kdo je to?“</p>
<p>„Neptej se. Je to tajemství.“</p>
<p>„Nějaký vlkodlak?“ zamračil se lovec. „Co s ním…“</p>
<p>„Zauři zobák,“ uťal ho Pelíšek. „Cák nevidíš, že je to vona, žárliuče?“</p>
<p>„Aha,“ vypravil ze sebe zaraženě Kristom.</p>
<p>„Půjde snámi,“ oznámila stručně Kroana, aniž se namáhala s podrobnějším vysvětlováním.</p>
<p>A pak se stalo, co nikdo nečekal. Vlčice vstala, došla až k lovci a dříve, než stačil zareagovat, mu olízla obličej. Kroana jasně slyšela matčin smích. Kristom dlouho seděl bez hnutí, strnulý jako socha, a Brenna se mu dívala do očí a pořád se smála. Trvalo to tak dlouho, dokud lovec nenatáhl paži a nepohladil šelmu po hlavě.</p>
<p>Zmrzlý sníh tvořil na povrchu sklovitou vrstvu, křusající pod kopyty koní, jakoby šlapali po střepech. Znělo to podivně v mrtvém tichu krajiny, v nehybném vzduchu, který zkameněl pod bledou oblohou a slabým sluncem studeně se třpytícím nad bělostnou zemí. Kroana jela vpředu a neomylně vedla. Nic ji nemohlo zmást, ačkoliv tu projížděla naposled na podzim. Brenna obíhala v kruzích okolo skupiny, držíc stráž, a Kristom marně slídil po stopách zvěře. I když jim kručelo v žaludku, museli se spokojit s pár sousty tvrdé žitné placky. Víc nebylo.</p>
<p>„Už tam budeme?“ zeptal se otráveně Pelíšek.</p>
<p>Kroana neodpověděla a jela dál. Skřítek usoudil, že má špatnou náladu. A kdo by ji neměl? Krutá zima již působila depresivně na všechny. Trvala příliš dlouho. Náhle se však dívka zastavila. Vločka schlíple svěsila hlavu a čekala.</p>
<p>„Co je?“ otázal se Kristom.</p>
<p>„Už je to blízko,“ řekla Kroana. „Teď poslouchej, Pelíšku. K hradišti pojedu nejdřív já s Kristomem. Zjistíme, jak to tam vypadá, a pak se pro vás vrátíme.“</p>
<p>„Šak jó,“ vrčel skřítek. „Dyť jó, dyť Pelíšek je tady vod toho, aby se pořád jen staral a někomu ďál poskoka, zatímco jiný si budou hřát haksny. Co na to poudáš, Králouno? Ňák rychle si zvykla poroučet.“</p>
<p>Vlkodlačice se zasmála, otočila Vločku a kopla ji patami do slabin. Kobylka vyrazila, až se za ní bíle prášilo, a Kristom klusal za ní. Přejeli jeden vršek, když Kroana zarazila koně pod rozložitým bukem a sesedla.</p>
<p>„Co je?“ zeptal se překvapeně Kristom.</p>
<p>„Pojď dolů. Musím s tebou mluvit.“</p>
<p>Řekla to podivně měkce, a navíc se zdálo, že se jí třese hlas. Netrpělivě podupávala ve sněhu. Seskočil a opřel se o kmen stromu. Cítil, že se v ní nahromadilo napětí a že je ze sebe musí shodit. Bál se, kdy promluví.</p>
<p>„Čekám dítě,“ řekla stručně.</p>
<p>Zaraženě na ni civěl, jako by mu to pořád nedocházelo. Jeho pohled sklouzl na Kroanino břicho, na němž ovšem ještě nebylo nic vidět. Musela se zasmát, protože vypadal, jako kdyby spadl z višně.</p>
<p>„Je Arminiovo,“ dodala.</p>
<p>„Ne,“ vydechl nevěřícně.</p>
<p>„Já si nevymýšlím,“ odsekla důrazně.</p>
<p>Najednou se jeho výraz změnil. Vrásčitá tvář se roztáhla do radostného šklebu. Kristom se neuměl usmívat. Na obličeji měl jizvy, které mu znemožňovaly normální mimiku a deformovaly úsměv do příšerné grimasy.</p>
<p>„Tak Arminiovo. Jenže Arminius se na tebe vykašlal. Pochybuji, že by se staral o dítě, že? Takže…“</p>
<p>„Takže je to na mně,“ řekla.</p>
<p>„A na mně,“ dodal. „Pokud ovšem souhlasíš.“</p>
<p>Zasmála se, objala ho kolem šíje a vtiskla mu na tvář polibek.</p>
<p>„Ty nežárlíš?“</p>
<p>„Proč bych měl žárlit? Takový pitomec ještě nejsem. Zavinil jsem si to sám. Doufám, že to bude chlapec.“</p>
<p>„Jako všichni muži,“ zavrčela. „Když to je holka, nestojí to za nic, viď? Musím tě zklamat. Bude to holka a hotovo. S tím nic nenaděláš.“</p>
<p>„Jak to můžeš vědět?“ odporoval zaraženě.</p>
<p>„Vlkodlačice to prostě vědí.“</p>
<p>„No dobře, já se s tím vyrovnám. Ale jedno by mě zajímalo, totiž co to bude. Myslím, jestli člověk nebo…“</p>
<p>„Vlkodlak? Jo, bude to vlkodlak. S tím taky nic nenaděláš. Naše přirozenost je prostě silnější. Vždycky to převládne, chápeš? Kdyby to bylo tvoje, byl by to taky vlkodlak. Možná by se ti trochu podobal, ale schopnosti by zdědil po mně. A teď mi pověz: chceš jí být otcem nebo ne?“</p>
<p>Jako by chvíli váhal. Zatnul pěsti a zkoumavě si Kroanu prohlížel. Jeho tvář zvážněla.</p>
<p>„Tak jo,“ přikývl. „Budu tvé dceři otcem. Dobrým otcem. Budu se o ni starat, chránit ji a vychovávat.“</p>
<p>Neřekla už nic, avšak byla spokojena. Věděla, že to Kristom myslí vážně.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Pro jiné je to radost, pro mě hrůzný sen</strong></p>
<p>Eiréne starostlivě pozorovala svou pobledlou paní a potichu si povzdechla.</p>
<p>„Něco špatného jsem snědla,“ zamumlala Alexa, ale služka zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Nesmysl,“ šeptla.“Jsi těhotná. Tuším to už dlouho.“</p>
<p>Královna na ni chvíli nepřítomně zírala. Pod očima měla kruhy z nevyspání a rozcuchané vlasy jí také nepřidaly na kráse. Hrbila se na posteli a v jejím výrazu bylo cosi číhavého a ustrašeného zároveň.</p>
<p>„Mlč,“ sykla. „Jestli se to někdo dozví, tak tě zabiju, rozumíš?“</p>
<p>„Ale paní,“ vyjekla zděšeně Eiréne. „Kdy jsem tě zradila? Víš, že na mě je spolehnutí. Já jsem jen otrokyně, ale Římanka jako ty. Jenom nechápu, čeho se bojíš. Tudrus snad bude mít radost. Ale pokud máš nějaké starosti, mně se snad svěřit můžeš.“</p>
<p>Alexa se hystericky rozesmála a potom jí vytryskly z očí slzy.</p>
<p>„Je konec. Tudrus mě zabije. On nemůže mít děti. Přede mnou měl dvě manželky a ani jedna neotěhotněla. Spal s kdejakou služkou a žádná s ním dítě nemá. A on to ví. To dítě není jeho, hlupačko, je Vanniovo. Jednou, jenom jednou jsem se s ním milovala a jsem v tom. Proč se tohle musí stát zrovna mně?“</p>
<p>Vzlykala, až se její štíhlé tělo třáslo. Služka ji objala okolo ramen a konejšila ji jako malou dívenku, kterou kdysi bývala. Eiréne sloužila Alexe od dětství. Když Tudrovi válečníci vtrhli do jejich sídla, pobili téměř všechny obyvatele včetně Alexiných rodičů. Eiréne vraždění přežila pod hromadou mrtvol a Alexa díky své kráse. Kvádský král tehdy seděl na koni a s úsměvem přehlížel dílo zkázy, když k němu přivlekli dívenku s tmavými vlasy a hnědýma očima. Byla ještě dítě, bezmocná a vydaná všanc krutému muži. Eiréne se vzdala možnosti vlastní záchrany a vylezla. Chtěla Alexe sloužit dál a jako žena měla naději, že zůstane naživu.</p>
<p>„Musíš utéci, paní. Promluvím s Vanniem. Věřím, že půjde s tebou a ochrání tě. Půjdu také.“</p>
<p>„Blázníš?“ vybuchla královna. „Je zima, strašná zima. Umrzli bychom. Jenže… já vím, já vím, když zůstanu, čeká mě taky smrt. Ach, bohové, co mám dělat?“</p>
<p>Eiréne už rázně vstala.</p>
<p>„Jdu za Vanniem,“ oznámila rezolutně.</p>
<p>Alexa za ní hleděla a chvěla se jako osikový list ve větru. Potom vstala a bezcílně bloumala po místnosti. Cítila se jako zvíře lapené do klece. A netušila, jestli si Vannius bude vědět rady. Byl mladý, dokonce o rok mladší než ona. Vlastně teprve chlapec. Už si vůbec nebyla jista, jestli ji city zavedly do náruče toho pravého muže. Je to muž nebo jen mladíček až po uši zamilovaný, ale přitom neschopný něco podniknout?</p>
<p>Náhle se rozlétly dveře. Eiréne zářila.</p>
<p>„Klid, paní, všechno se vyřeší. Mám dvě zprávy. Jednu dobrou a druhou…“</p>
<p>„Špatnou?“</p>
<p>„Ne. Druhou vynikající. Kterou chceš slyšet dříve?“</p>
<p>Alexa se tvářila pochybovačně.</p>
<p>„Tu dobrou.“</p>
<p>„Vannius souhlasí s útěkem. Zná místo, kde bychom se mohli přes zimu ukrýt a kde nás nikdo nenajde.“</p>
<p>„A ta druhá?“</p>
<p>„Přijela Kroana.“</p>
<p>Královna vytřeštila oči, jako by nevěřila vlastním uším. Potom však zavýskla a bouřlivě služku objala.</p>
<p>„Je to pravda?!“ křičela nadšeně. „Nelžeš?!“</p>
<p>„Proč bych lhala?“ řekla Eiréne s potutelným úsměvem. „Je venku.“</p>
<p>Alexa se vrhla k oknu a navzdory mrazu ho otevřela dokořán. Vlkodlačice tam opravdu stála, zády k ní, a hovořila s nějakým starším bojovníkem. Toho Alexa neznala. Místo aby křičela na Kroanu z okna, vrhla se ke dveřím tak zběsile, že zakopla o koberec a ramenem narazila do futra.</p>
<p>„Co děláš, ty bláznivá?!“ křikla za ní se smíchem Eiréne. „Ještě se přerazíš!“</p>
<p>Královna utíkala nekrálovsky dál, proběhla chodbou a vylétla ven jako splašená. Na zledovatělých schůdcích jí ujely nohy, přistála ve sněhu a brodila se závějí ke Kroaně, která ji pořád neviděla. Teprve když uslyšela křupání sněhu, prudce se obrátila. Následovalo bezuzdné výskání, objímání a válení se po zemi.</p>
<p>„Jak malá holka,“ zabručela Eiréne, která se zrovna objevila ve dveřích. Hned potom se však její pozornost soustředila na neznámého bojovníka, jenž Kroanu doprovázel.</p>
<p>„No tohle,“ šeptla si pro sebe služka. „To je chlap. No, má už léta, ale dala bych si říct.“</p>
<p>Zvědavě vyčkávala, až se dozví, co je válečník zač, avšak byla krutě zklamána.</p>
<p>„Jdi dovnitř a připrav pohoštění,“ řekla jí Alexa náhle.</p>
<p>„Na stříbro, paní?“</p>
<p>„Ani nápad! Na zlato, rozumíš?“</p>
<p>„Tudrus bude zuřit, když to zjistí.“</p>
<p>„To už mi bude jedno,“ zahihňala se královna. „Ten bude zuřit pro jiné věci, nemyslíš?“</p>
<p>Služka zmizela.</p>
<p>„Nechceš nás představit?“ zeptala se Alexa Kroany, ukazujíc na jejího druha.</p>
<p>„Můj muž,“ řekla vlkodlačice. „Co koukáš? Zavři tu pusu, ať se ti nevyvrátí panty. Je to můj muž Kristom.“</p>
<p>Královna se na něj usmála, zatímco Kristom se neohrabaně uklonil.</p>
<p>„Má tvrdou páteř,“ poznamenala Alexa. „Nerad se klaní. Vybrala sis dobře. Tak do tepla, ať nezmrzneme.“</p>
<p>„Počkej, počkej,“ zarazila ji Kroana. „Nejsme tu sami. Jsme čtyři.“</p>
<p>„Tak proč jsi je nepřivedla?“</p>
<p>„To není tak jednoduché. Jedna je vlčice. Pochybuji, že by tu byla vítaná. A další je skřítek.“</p>
<p>„Skřítek? Přiveď ho, prosím. Ještě jsem skřítka neviděla. Jak vypadá? Je roztomilý?“</p>
<p>„Ale no tak. Ty taky věříš, že skřítci jsou roztomilí kučeraví mrňousové? Taková pitomost, holka. Až ho uvidíš, budeš si myslet, že je to chodící pařez, obrostlý trávou, mechem a lišejníkem.“</p>
<p>„To nevadí. Stejně ho chci vidět. A tu vlčici… je ochočená? Je? Tak tu také může být. Hned vydám rozkazy. Tudrus tady není, víš? A ještěže tak. Všechno ti povím. Je zle. Moc zle. Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi tady.“</p>
<p>„Výborně. Půjdeme dovnitř. Kristome, obětuj se ještě trochu a vrať se pro Pelíška a vlčici. Uf, konečně do tepla. Já vydržím hodně, ale takové mrazy jsou i na mě… hej, Alexo, kam… aha, vydat ty příkazy. Tak já jdu dovnitř, ano? Jo, posloužím si, mám hlad, že bych piliny žrala.“</p>
<p>Kroana vešla dovnitř. Eiréne už přinesla ve džbánku horkou medovinu a nalila ji do skleněného poháru. Vlkodlačice se svalila do křesla a zhluboka se napila. Cítila příjemné teplo, rozlévající se jí po celém těle. Zavřela oči. Únava a bolest svalů ji zmohla. Jak je možné, že vydržím tak málo? Třeba je to tím mrazem. A nebo tím, že v sobě nosím další život, který mi ubírá část sil.</p>
<p>„Nedáš si horkou lázeň, paní?“</p>
<p>Kroana otevřela oči. Byla to Eiréne.</p>
<p>„A víš, že ano?“</p>
<p>Služka ji zavedla do vedlejší místnosti, kde bylo ještě tepleji než u Alexy. Oheň v krbu přímo hicoval, okna byla zabedněná a svítily tu jen svíce. Uprostřed stála veliká dřevěná káď s teplou vodou, z níž se pářilo.</p>
<p>„To je sen,“ zasmála se Kroana. „Věříš, že jsem to nezažila od dětství?“</p>
<p>Eiréne se usmívala, pyšná, jak se strefila do přání hosta. Vlkodlačice již neváhala, rychle se svlékla a vlezla do lázně. Cítila, jak jí údy prostupuje teplo, svaly se uvolňují a mysl odplouvá kamsi do jiného světa. Vnímala sladkou únavu a božský klid. Kdy to bylo naposled? Ano, den předtím, než do jejich domu vešel Marobud.</p>
<p>Tenkrát koupel považovala za samozřejmost. Činnost běžná jako jídlo nebo spánek. Dodnes si vzpomíná, jak se jí moc nechtělo v lázni zůstávat a vylezla, jen co se umyla. Ach, jak jinak by si to tehdy vychutnala, kdyby tušila, že je to nadlouho naposled. Kolik je takových věcí, jichž si v životě nedovedla vážit, ačkoliv byly krásné a příjemné, a pochopila jejich cenu, až když je ztratila? Než přišli Marobudovi vrazi, vůbec se jí zdálo, že život půjde dál v klidném tempu a že bude snůškou milých zážitků v bezpečí domova. Ano, kdyby nebylo takových lidí, mohla tak žít, dokud by se nerozhodla vrhnout do víru světa. Ale nyní má matku u sebe, ačkoliv netuší, na jak dlouho. A také bude mít dítě. Věřila, že tato skutečnost jí dá nový a lepší směr.</p>
<p>Touha po odplatě, ctižádost, nenávist, to vše zmizelo. Marobud? Nevěděla, jak by to dopadlo, kdyby se s ním setkala. Možná by ho zabila, avšak už necítila tu zuřivou posedlost pomstou. Nemínila strávit další léta tím, že by bojovala proti markomanskému králi a hledala způsoby, jak ho dostat. Meruzalka měla pravdu. Pomsta není dobrá pro duši. Ona má před sebou věčnost, kdežto Marobud zemře za pár desítek roků. Jestli se jí nebude plést do cesty, mohla by jej nechat, ať si žije svůj mizerný život, ať sní o slávě, která pomine jako kvítí, ať se hryže obavami o království, po němž za sto let neštěkne ani pes.</p>
<p>„Paní, chceš, abych tě umyla?“</p>
<p>„Ne,“ zašeptala poněkud otupěle, stále zavřené oči.</p>
<p>Eiréne odešla a klapot jejích dřeváků se vzdaloval. Šplouch! Kroana se probrala. Alexa vlezla do kádě z druhé strany.</p>
<p>„Nejsi moc unavená?“ zeptala se.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>.Potřebuji s tebou mluvit. Jsem hrozně ráda, žes přijela. Budu mít potíže, pokud se něco nestane.“</p>
<p>„Tak mluv. Jsem sice utahaná jako čokl, ale koneckonců proto jsem přijela. Nevím, jak je to možné, ale už delší dobu tuším, že jsi v nebezpečí. Někdy jsem měla dojem, že mě voláš. Tak co to je?“</p>
<p>„Čekám dítě,“ sdělila tiše královna.</p>
<p>„No… a co? To je snad důvod k radosti, ne?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou, ve tváři trpký úsměv.</p>
<p>„Pro jiné je to radost, pro mě hrůzný sen. Ty to nevíš, ale Tudrus je neplodný. On by to nepřiznal ani za nic. Je pyšný na to, co nosí mezi nohama. Jenže přede mnou měl dvě manželky a s žádnou nezplodil potomka. Dováděl i se služkami a manželkami velmožů, z nichž neotěhotněla v odpovídajícím čase ani jediná. Nemysli si, já mám přehled, kdy s kterou chrápal. Vždycky jsem dělala žárlivé scény, ačkoliv mi to bylo jedno. Později s těmi zálety skoro přestal, ale občas zatáhl do postele Eiréne. Nic. Je hloupé si myslet, že všechny ty ženy jsou neplodné. On to ví, já to vím, vědí to všichni, i když se to každý bojí říct. Ale když vyjde najevo, že jsem těhotná, Tudrus bude vědět, že mám milence. A neodpustí mi. Zahýbá, jenže sám je žárlivý. Zabije mě, vím to.“</p>
<p>„A co máš v plánu?“ zeptala se věcně Kroana.</p>
<p>,Já… já nevím. Eiréne říká, abych utekla, a Vannius s tím souhlasí, ale já se bojím. Jsou tam hrozné mrazy. Vannius sice zná nějaký úkryt, ten však určitě není blízko. Útěk znamená dni a noci v zimě a nepohodě. A já nejsem zrovna otužilá, to přece víš. Na druhou stranu… na jaře už Tudrus všechno zjistí. A možná i dřív.“</p>
<p>Kroana mlčky přemýšlela, hryzajíc se do rtů, a na čele jí vyskočila vráska.</p>
<p>„Napadá tě něco?“ naléhala s úzkostí v hlase Alexa.</p>
<p>„Nic lepšího,“ pokrčila vlkodlačice rameny. „Máš opravdu jedinou možnost, totiž utéci. Pomohu ti a budu tě chránit před lidmi i před přírodou, ale nebude to žádný výlet. Namáhavá cesta, s tím počítej. A netvař se, jako kdyby ses napila octa. Seber se trochu, holka.“</p>
<p>„Vidíš,“ řekla Alexa nešťastně. „Chtěla jsem se Tudrovi pomstít a musím utíkat. A budu ráda, když přežiju.“</p>
<p>Kroana se rozesmála.</p>
<p>„Ty bláhová! To nevíš, že každému chlapovi se nejvíc pomstíš tak, že od něho utečeš? Představ si to: ten vůl si myslí, že ho miluješ, nafukuje se pýchou, a potom se dozví, žes utekla s milencem. S mladým krásným klukem. To je přece pomsta! A nějak se i dozví, že ta nevěrnice čeká s tím svým dítě. No to je rána!“</p>
<p>Kroana se řehtala, až slzela, a Alexa se pomalu přidávala k ní.</p>
<p>„Dovedeš si představit, jak bude zuřit?“ pokračovala vlkodlačice. „Ten to tady snad rozmlátí na kusy.“</p>
<p>Královna už se smíchy zajíkala.</p>
<p>„Jo, jo, ať se vzteky posere,“ přisadila si také. „Ale jak se to dozví? To musíme nějak nastrojit.“</p>
<p>„To víš, že nastrojíme. Po někom mu to vzkážeme.“</p>
<p>„Ne, to je zbytečné. Představ si, že ten dobytek umí latinsky, dokonce číst a psát. Pochopitelně jsem ho učila. Prostě mu tu nechám dopis. Hm… jak to napsat? Třeba takhle: ty svině, odcházím s milencem, se kterým čekám dítě, protože ty ses na nic nezmohl. Jsi jenom surový dobytek a celou tu dobu jsem tě nenáviděla…“</p>
<p>„Ne, tohle ne. Myslím poslední větu. Nech ho v omylu, že nějakou dobu se ti to s ním líbilo, jenže, miláčku, už stojíš za prd. Už nejsi chlap. Hej, nestříkej po mně, jsi nějak rozverná!“</p>
<p>„Jé, to jsem to vyvedla! Eiréne bude zuřit, to je potopa. A v kádi je vody málo.“</p>
<p>„To nevadí, stejně už stydne. Hej! Eiréne, teplou!“</p>
<p>Kristom přestal poslouchat za dveřmi, chytil džber s horkou vodou, který sem služka před chvílí postavila, protože asi nechtěla rušit, a vešel s poťouchlým výrazem dovnitř.</p>
<p>„Už se to nese,“ zašklebil se a vylil vědro do kádě. Alexa zavřískla a potopila se až po krk. Kroana se k němu natáhla a začichala.</p>
<p>„Smrdíš,“ řekla. „Svlékni se a koukej vlézt k nám.“</p>
<p>„Neblbni!“ zavyla vyplašeně Alexa. „Kdyby nás viděl Vannius…“</p>
<p>„Ten nepřijde,“ ušklíbla se vlkodlačice. „Nebuď tak vyvalená, je to jenom nahý chlap. Všichni jsou stejní, nemyslíš? On tě neukousne. Ani na tebe nesáhne, to bych mu dala. Stejně jsem hezčí než ty. Viď, miláčku?“</p>
<p>„O tom nepochybuj,“ zavrněl Kristom a tiskl se pod vodou ke Kroaně.</p>
<p>„Doufám, že sem ještě nevleze ten skřítek,“ zabrumlala potichu Alexa.</p>
<p>„Ten se v teplé vodě nikdy nekoupe.“</p>
<p>„To musí smrdět, ne?“</p>
<p>„Ani ne. On spíš voní. Jako… jako mech a tráva, jako borovice nebo smrk, já vlastně nevím, pořád to mění. Kde vůbec je, Kristome?“</p>
<p>„Usadil se u krbu a hřeje si nohy. A žvýká kůru, jako obyčejně.“</p>
<p>„A má… ehm… vlčice?“</p>
<p>„Ta je tam s ním.“</p>
<p>Dovnitř vešla Eiréne s čistými lněnými osuškami. Pověsila je opodál na židli a zase odešla.</p>
<p>„Jestli má utíkat s námi, stejně jí to musíme říct,“ zabručel Kristom. „Na takové cestě se může stát ledacos. Kroana se promění a tu ženskou trefí šlak.“</p>
<p>„Tebe málem trefil taky,“ rýpla si Kroana.</p>
<p>„Tak dost keců,“ odsekl Kristom. „A k věci. Na dnešní večer bychom měli svolat válečnou poradu. A pozveme tu… jak se jmenuje?“</p>
<p>„Eiréne. A pochopitelně u toho musí být Vannius.“</p>
<p>„To je kdo?“</p>
<p>„Její milý,“ usmála se Kroana, ukazujíc na Alexu.</p>
<p>„A… aha. Takže nás bude utíkat kolik? Šest a vlčice.“</p>
<p>Místnost byla osvětlena jen ohněm z krbu. Pelíšek seděl na zemi a jeho čelisti byly v neustálém pohybu, jak mezi zuby drtil kousky dubové kůry. Alexa, už trochu unavená, ležela na posteli s hlavou ve Vanniově klíně, zatímco Kristom a Kroana se rozvalili v pohodlných křeslech, která Tudrus uloupil na nějaké válečné výpravě na jih. Brenna si hověla u nohou své dcery a její šikmé vlčí oči pozorovaly postupně všechny přítomné. Jediný, kdo doposud chyběl, byla Eiréne, ta však právě vešla.</p>
<p>„Výborně,“ uvítala ji Alexa. „Sedni si k nám. Začíná tajná porada.“</p>
<p>„O co kráčí, paní?“</p>
<p>„O co? Utečeme.“</p>
<p>„No, to je dost. Kdy?“</p>
<p>„To musíme dohodnout. Nesmíme moc otálet, aby se Tudrus nestihl vrátit, ale je potřeba něco připravit. Jídlo, kožešiny, koně a jiné věci. O všechno se postará Vannius a zaveze to s Kristomem k naší chatrči. K té pod Javorovou horou, kterou jsi mi pomáhala stavět. Odtud musíme vyjet nalehko, aby to vypadalo na krátký výlet.“</p>
<p>„Ale pod Javorovou horou snad nezůstaneme,“ ulekla se Eiréne.</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl hlavou Vannius. „Tam by nás našli. Tudrus o té chýši sice neví, ale určitě na naši stopu nasadí psy. Musíme být co nejdál. Přes kopce budeme pokračovat na východ a pak proti proudu Juhyně. Tím směrem je vrchovina. Musíme přes ni na jihovýchod. Do Bílých Karpat. Tam jsem před pár lety narazil na opuštěný lovecký srub. Možná ho budeme muset opravit, ale jinak je to dost bytelná stavba. Tam strávíme zimu. Na jaře můžeme pokračovat po úbočích Karpat k Danuviu. Ta cesta bude sice obtížnější, jenže nemáme na vybranou. V nížinách po nás půjdou jak honicí psi. Na druhém břehu Danuvia už leží Carnuntum, římský vojenský tábor. Až potud mám jasno, avšak co dál, to nevím. Poslyš, Alexo, jsem ochoten za tebou jít třeba i do Římské říše, ale co tam? Tudrus tě unesl jako dítě a tvou rodinu povraždil. Takže mezi Římany nemáš příbuzné ani přátele.“</p>
<p>Alexa chvíli mlčela a hryzala si ret.</p>
<p>„No,“ začala váhavě. „Snad tam přece někoho mám. Pamatuji se na strýčka. Jmenoval se… Tiberius. Třeba vám to připadá směšné, říkáte si, kde budeme hledat nějakého Tiberia, když takových jsou v Římě tisíce, jenomže já si myslím, že to beznadějné není. Otec o něm vždycky hovořil jako o někom hrozně důležitém, kdo má blízko k samotnému císaři Augustovi. Vlastně.</p>
<p>Na okamžik zmlkla a svraštila čelo.</p>
<p>„... vlastně si pamatuji i na starou tetu, jeho matku. Jak se to… nějak Livia Dru… dál nevím. Ale vím, že tahle teta byla snad manželkou nebo milenkou císaře.“</p>
<p>Vannius se uhodil do čela a rozesmál se.</p>
<p>„Proč jsi to neřekla už dávno? Ty to možná nevíš, ale já sleduji dění v říši už hezky dlouho. Livia Drusilla je ženou císaře Augusta. A její syn Tiberius je adoptovaným synem císaře a římským legátem, momentálně spadá pod jeho pravomoc i Carnuntum. Tohle zjistili na podzim naši zvědové, pochopitelně kromě síly a početnosti římských legií, což jsou věci pro tebe málo důležité. Ale tohle ano.“</p>
<p>Alexa vykulila oči.</p>
<p>„Jen by mě zajímalo,“ pokračoval Vannius,, jak blízký příbuzný to je a jestli o tebe bude stát.“</p>
<p>„No… moc blízký není, ale když jsem byla malá, měl mě moc rád a vozil mi spoustu sladkostí. Dokonce i cukrovinky z Arábie, to je země daleko na jihu. A strašně mě rozmazloval. Když byl u nás, nesměla jsem dostat výprask ani za tu největší lumpárnu. Pochybuji, že by na mě zapomněl.“</p>
<p>„Tak dobře,“ přikývl Vannius. „Budeme věřit, že jsi spřízněná s císařem. Teď musíme dohodnout jiné věci. Co vzít s sebou… a co ne.“</p>
<p>Debata se přiostřila. Každý upřednostňoval něco jiného, jeden doporučoval brát hodně jídla, jiný byl proti.</p>
<p>„Tady to je jak na ňákým terhu,“ bručel Pelíšek. „Nechcete si s sebou vzít třá taky celý hradiště?“</p>
<p>Konečně se všichni uklidnili a dohodli. Alexa sepsala seznam věcí a Vannius slíbil, že během zítřka vše doveze s Kristomem pod Javorovou horu.</p>
<p>„A teď ještě něco,“ ozvala se po chvíli ticha Kroana. „Musím vám na sebe něco prozradit. Takové malé tajemství. Kristom, Pelíšek a Alexa už ho znají, ty, Vannie, a ty, Eiréne, se to právě dozvíte. Normálně se s tím moc nesvěřuji, ale na cestě by mohlo dojít k nepříjemnému překvapení, kdybyste to zjistili v nevhodný okamžik. Mohlo by vás to vyděsit.“</p>
<p>„Jó,“ zahučel si pod vousy Pelíšek. „A třá by se taky posrali.“</p>
<p>Svou přisprostlou poznámku řekl naštěstí bójsky, takže mu Eiréne nerozuměla.</p>
<p>„Já to řeknu sama,“ vložila se do toho Alexa. „Nelekejte se. Já když na to přišla, málem jsem se zhroutila.“</p>
<p>Udělala dramatickou pauzu, vyplněnou ovšem dalším skřítkovým brbláním.</p>
<p>„Kroana je vlkodlak. Co koukáte? Eiréne, dýchej. Vannie, necvakej zubama.“</p>
<p>Služka nedýchala dál. Přestala jako když utne a postupně modrala. Kristom se k ní natáhnul a vrazil jí facku.</p>
<p>„Ne,“ šeptla tichounce Eiréne, třeštíc na Kroanu oči.</p>
<p>„Ty být klidná,“ zavrčel Pelíšek. „Kroana hodný vlkodlak. Milý. Přítulný. Když ona být vlčice, já ji hladit a drbat za uši. Žádná bestie. Milý vlček. Jen větší než kanec, ale hodný. Ty chápat?“</p>
<p>„Jistě,“ vyhrkla Alexa. „Nic ti neudělá. Naopak. Bude nás chránit.“</p>
<p>„Když ona s námi,“ dodal ještě Pelíšek, „tak žádní vlci si na nás nedovolit. Ona poroučet každý vlk a oni ji poslouchat.“</p>
<p>Eiréne se jen pomalu uklidňovala. Alexa se k ní naklonila a cosi jí šeptala. Vannius byl sice trochu pobledlý, avšak statečně zatnul zuby. Potom se nervózně zasmál.</p>
<p>„No dobře, Alexo. Budu ti věřit. Ty jsi příbuzná císaře a tohle je hodná vlkodlačice, která nás bude chránit.“</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Jsou to běsové hor</strong></p>
<p>Stejnoměrný kolébavý pohyb Huggara ukolébal do spánku, který se podobal mdlobám a neměl daleko k smrti. Cítil její chladný dech a v podstatě mu to již bylo jedno. Smířil se s tím, že jeho život končí. Čeká ho to stejně jako Walliu a Ludwiga. Smrt mu dokonce připadala milosrdná ve srovnání stím, co v poslední době prožil. Bude konec utrpení a hrůzy.</p>
<p>Jako z veliké dálky slyšel hlasy, avšak slovům nerozuměl. Pak k němu dolehlo skřípění brány a on přece jen otevřel oči. Bledě modrá obloha a slabý svit studeného slunce, několik načechraných bílých obláčků, temné siluety postav a čísi zarostlý obličej. Koňská kopyta duní na dřevěném mostě a odněkud se sem nese ženský smích. Kéž by mu nějaká žena vzala hlavu do klína. Jako v létě Kroana Ariovaldovi. Třeba není tak zlá. Proč ji vlastně honili? Pro rozmar krále? Pro pomstu? Pro potěšení? Vše je marnost. Co ho vedlo do bojů a válek?</p>
<p>Nepřemýšlel. Pouze jej napadaly roztodivné otázky. Bez odpovědí. Bez východiska. Na všechno už je stejně pozdě, na lítost, na změnu, na život. Čas pominul a Huggar se stal člověkem na konci všech cest. Dál nevedlo nic, ani stezička, ba ani prostor bez cesty. Možná za hranicí smrti něco potká, jenomže to je zcela jiný svět.</p>
<p>Zavřel víčka a zdálo se mu, že pluje na lodi. Vodní tok byl úzký a v peřejích skákal přes balvany. Huggar se kupodivu nebál. Ta řeka, to byl jeho život, rozbouřený a bláznivý. A pak nastal klid. Hladina se rozlévala více do šířky, hladká a lesklá jako zrcadlo. Vnímal její ticho. Po ničem jiném vlastně nikdy netoužil. Trvalo to věčnost, než opět otevřel oči. Ale ne. Byl to jen okamžik. Brána skřípe a jeho někam nesou.</p>
<p>Nad sebou uviděl tvář, známou, a přece cizí. Obsidiánově černé vlasy, rámující bledou tvář se smyslnými rty. Dvě šedozelené oči mandlovitého tvaru. Kdo je to? Nemůže si vzpomenout. Není to zase sen? Usmála se na něho, svůdně a laskavě. Srdce mu vhánělo krev do nezhojených ran. Sténá bolestí, nebo se mu to jenom zdá? Může krása bolet? Kde už ji viděl? Její hebká dlaň se dotkla Huggarova čela.</p>
<p>„Postarejte se o něho dobře. Je to jeden z bojovníků krále Marobuda. Co tady dělá? Já nevím. Třeba nám to řekne sám, až se jeho stav zlepší. Ano, jako o vlastního, je to výborný voják.“</p>
<p>Slova slyšel, ale nechápal jejich význam.</p>
<p>„Uzdravíš ho, paní? Prý jsi čarodějka a máš tu moc.“</p>
<p>Tentokrát porozuměl. Že by mohl žít?</p>
<p>„Ano, uzdravím. Proto se ho dotýkám.“</p>
<p>Z oka jí skanula slza a dopadla na Huggarovu tvář. Studila.</p>
<p>„Odpusť,“ šeptla Kroana.</p>
<p>Pochopil, že žít nebude. Ten dotek nepřinášel zdraví, nýbrž jistou smrt.</p>
<p>Tudrus se zastavil nad nehybným tělem markomanského válečníka a tiše skřípěl zuby. Výraz králova obličeje vyjadřoval bezmezný a zároveň bezmocný vztek.</p>
<p>„Co se mu stalo?!“ vyštěkl na služebníka, ukazuje na mrtvého Huggara.</p>
<p>„Vlci, pane. Nebylo mu pomoci. Kroana sice říkala, že se uzdraví, avšak tentokrát se mýlila.“</p>
<p>„Tak Kroana říkáš? S ní odjela?“</p>
<p>„Ano, pane. A s Eiréne, Vanniem a nějakým cizím chlapem. A taky s nimi byl skřet. Měli s sebou i vlka.“</p>
<p>„Snad psa, ne?“</p>
<p>„Ne, pane, vlka. Opravdového. A královna říkala, že na stole máš dopis.“</p>
<p>„Cože? Dopis? Proč jsi to neřekl hned, hlupáku?“</p>
<p>Rázoval do Alexiny komnaty. Cestou nakopl židli. Zuřil. Zapečetěná rulička pergamenu. Stiskl ji v pěsti, jako by ji chtěl rozdrtit, seškrábl vosk a nedočkavě rozerval šňůrky. Chvíli četl, pak zavyl jako divoké zvíře a udeřil pěstí do stolu. Oči se mu podlily krví. Řval dlouho. Potom se zavřel v místnosti a popustil uzdu svému hněvu. Celý druhý den uklízely služebné tu strašlivou spoušť.</p>
<p>Když rozbil téměř vše, co k rozbití bylo, odešel do svého pokoje a pil. Večer ho zastihl, jak leží pod stolem, pozvracený a pomočený. Služebné ho svlékly, umyly a uložily do postele. Ráno vstal, bledý jako smrt, avšak klidný. Zlověstně klidný. Začal vydávat rozkazy. Ten den opustilo hradiště více než pět stovek ozbrojených jezdců, vedených těmi nejlepšími stopaři.</p>
<p>Byli to ohavní tvorové a Keven věděl, že jsou nebezpeční. Byly to však bytosti lesa, a proto doufal, že mu nic neudělají. Kráčel pomalu jejich středem, ukazuje prázdné ruce, ale hrdlo měl sevřené šeredným strachem. Kterýkoliv z nich byl slabší než on. To, co mu nahánělo hrůzu, nebylo dokonce ani jejich množství, nýbrž jakási sveřepá zášť, která z nich přímo čišela. Když vlkodlak došel do středu údolí, kde žili, připadalo mu jako div, že se na něho dosud nevrhli a neroztrhali jej na kusy. Skutečnost, že se dostal až k jejich vůdci, byla jen dalším znamením, které potvrzovalo jeho poslání.</p>
<p>„Ty sednout,“ zavrčel pohlavár. „Já vědět… ty vlkak.“</p>
<p>Jejich řeč byla tak primitivní, že byli schopni se naučit jen slova o dvou slabikách. Keven se váhavě posadil, pořád se však nejistě rozhlížel, jako by očekával to nejhorší.</p>
<p>„Ty nebát,“ uchechtl se vůdce. „My dnes dobrý.“</p>
<p>Vypukli ve skřípavý smích, z něhož Kevenovi běhal mráz po zádech.</p>
<p>„Ty mluvit,“ vybídl jej náčelník. „Co ty chtít?“</p>
<p>Ne, Keven neměl v úmyslu tyhle příšerky navštívit. Slídil za Kroanou, čekaje na svou příležitost, když na ně v ranní mlze narazil. Naštěstí neztratil duchapřítomnost a nenapadla ho žádná hloupost. Nyní se mu v hlavě začal líhnout nápad.</p>
<p>„Zdravím tě, Velký,“ vyhrkl, a až po chvíli mu došlo, jak šťastné oslovení zvolil, neboť vůdce, ač znatelně menší než Keven, byl mezi svými vpravdě obrem. Titul mu zjevně zalichotil a vlkodlak kul železo, dokud bylo žhavé.</p>
<p>„Hodně jsem slyšel o tobě a o tvém kmeni.“</p>
<p>Náčelníkovi přeběhl přes odporný obličej stín nedůvěry, ale Keven rychle pokračoval.</p>
<p>„Věr mi, Velký, že zvěst o vaší moci a krutosti a o síle vašeho hněvu se roznesla široko daleko a ví se o ní i za hranicemi těchto hor.“</p>
<p>Ze zástupu příšerek zaznělo souhlasné mručení a vlkodlak si oddechl.</p>
<p>„Každý, kdo má v hlavě jen trochu moudrosti, se vyvaruje toho, aby vkročil na tvé území, Velký. Kdo tudy musí jít, třese se hrůzou, plíží se horami jako stín a doufá, že unikne vašim bdělým očím.“</p>
<p>Opět bylo odpovědí mručení, ale vůdce se děsivě rozesmál.</p>
<p>„A proč sem vstoupit ty, vlkak? Proč ty myslet, že my tebe nechat žít?“</p>
<p>„Přišel jsem jako přítel a…“</p>
<p>„My nemít přítel!“ zahřměl vůdce a z jeho hlasu šlehala temná zuřivost. „Přítel ne přítel, každý mrtev. Ty říct, proč přijít, jinak i ty ihned mrtvý.“</p>
<p>„Dobře, dobře!“ vykřikl zoufale Keven. „Nejsem váš přítel, když nechcete. Ale chci se svámi spojit. I já mám nepřátele. Unikli do těchto hor. Chci je zabít, ale je jich mnoho. Troufli si vstoupit na tvé území, Velký.“</p>
<p>Vůdce si vlkodlaka dlouze zachmuřeně prohlížel. Potom se k němu naklonil, až Keven ucítil hnusný zápach z jeho rozšklebených úst. V temných očích toho tvora sálala zloba tak silná, že vyděsila i pomstychtivého vlkodlaka.</p>
<p>„Ty,“ zasyčel, „chtít jejich smrt? Ty… vztek? Toužit zabít?“</p>
<p>Pudová nenávist malé odporné bytosti vplula Kevenovi do nitra a zaplavila mu mysl jako nákaza. A zároveň s tím jej naplnila rozkoš, jakou dosud nepoznal.</p>
<p>„Ano,“ zasténal. „Chci.“</p>
<p>„To dobře!“ zavřískl vůdce. „To líbit! Ty zabít, my zabít… ty přítel.“</p>
<p>Té říčce se říkalo Zvlněná nebo také Bouřlivá. Přitékala sem z vrchoviny na severu, kroutila se mezi kopci a jiné potoky a bystřiny rozmnožovaly její vody. Razila si cestu k jihu, avšak když zmohutněla, stáčela se na jihovýchod, aby protekla hlubokým průsmykem přes Bílé Karpaty a dostala se k řece na drahé straně hor. Když se na jaře rozvodnila, byla nebezpečná. Proto i srub stál až na úbočí kopce, strmě stoupajícího od severního břehu. Úzká stezička, místy dlážděná, se plazila od stavení v serpentinách až k říčce. U vody však bylo kamení a cesta byla viditelná až mezi stromy, takže ji od Zvlněné nebylo možné spatřit. Srub byl též ukrytý v lese, ze všech stran obklopený bukovo-jedlovým porostem, místy protkaným hustými smrčinami.</p>
<p>Nebylo se co divit, že se tu Vannius cítil bezpečně. Toto místo leželo daleko od lidských sídel i cest. Kdo postavil srub, nebylo jisté. Třeba samotářský lovec nebo uprchlík, to nikdo netušil. Mladý Kvád ho nalezl čistě náhodou před čtyřmi roky a nikomu se s tím nesvěřil. Miloval hory a trávil v nich hodně času na lovu. Srub opravil a zařídil tak, aby byl kdykoliv připraven k pobytu. Vždy tu měl zásobu dřeva, nádobí i kožešiny na přikrytí. Nyní se sem uchýlil opět, tentokrát však ne sám, nýbrž se ženou, již miloval, a se svými přáteli.</p>
<p>Vnitřek srubu byl rozdělen přepážkou na dvě nestejné části. Dveřmi se vstupovalo do hlavní místnosti s kamenným krbem, stolem z bukového dřeva a dvěma židlemi. Na stěnách visely police a háky s nádobím a nářadím. Malá okna, když se odbednila, chránily průsvitné rybí měchýře, ty však byly již popraskané. Když to Pelíšek spatřil, okamžitě se vydal k potoku chytat ryby. Kristom si předsevzal, že vyrobí další židle, teď se však pustil do rozdělávání ohně. Zadní místnost byla o poznání menší a zařízena pouze na přespání jedné či dvou osob. Větší část plochy vyplňovala široká postel a v koutě se krčila hliněná pícka. Za srubem byl přístavek, který sloužil jako stáj, a tam dali koně.</p>
<p>Kroana začala uklízet, protože bylo na podlaze z udusané hlíny plno nepořádku.</p>
<p>„Tady bydlel chlap,“ vrčela. „Je to vidět.“</p>
<p>Vannius chvíli rozpačitě přešlapoval, ale potom vzal luk a toulec se šípy a vyrazil na lov. Byl sice unavený, avšak neměl náladu na ženské brblání. Alexu námaha cesty zmohla natolik, že si lehla a v mžiku usnula. Kroana zuřivě smýčila, co se dalo, a Eiréne jí pomáhala. Brenna jen tak polehávala v koutě a občas zívla.</p>
<p>K večera se Alexa probudila a upekla na rožni zbytky masa k večeři.</p>
<p>„Doufám, že Vannius něco uloví,“ prohodila. „Už nemáme skoro nic k jídlu.“</p>
<p>„Teď se bude těžko lovit,“ zavrtěla Kroana hlavou. „To spíš Pelíšek přinese nějaké ryby. Stejně už jsme je dlouho neměli. Zítra vyrazím já ve vlčí podobě. S ní.“</p>
<p>Ukázala hlavou na Brennu.</p>
<p>„Kdo je to vůbec?“ zeptala se Alexa.</p>
<p>„Neptej se, to ti nemohu říct. Nikomu to nesmím prozradit, ani tobě, ani třeba Kristomovi. Pelíšek něco tuší, jenže ten nic neřekne. Nezlob se, to nezáleží na mně.“</p>
<p>„Ale je to vlkodlačice, že?“</p>
<p>„Je. A víc nevyzvídej. Ani já vše nechápu. Jenom se domnívám, že její pomoc budeme potřebovat. Nevěřím tomu, že jsme nadobro unikli. Tudrus se nebude chtít smířit s tvým útěkem a bude nás pronásledovat. Vsadím se, že touhle dobou už stovky bojovníků pročesávají zemi a možná dorazí i do hor. Když ne teď, tak na jaře.“</p>
<p>„Na jaře už půjdeme dál na jih, ne?“</p>
<p>„S tím nesouhlasím. Ty porodíš tak koncem jara a s velkým břichem nemůžeš chodit po horách. Musíme počkat, až pomine šestinedělí. Takže vyrazíme v létě.“</p>
<p>„Ale to už budeš mít zase velké břicho ty,“ namítla Alexa, která již věděla, že Kroana také čeká dítě. „Pokud se nemýlím, rodit budeš začátkem podzimu.“</p>
<p>„Já to vydržím. Nezapomeň, že nejsem člověk. A cesta v létě přes hory nebude zase tak hrozná.“</p>
<p>K večeru se vrátil Vannius, pochopitelně bez kořisti. Zato Pelíšek skutečně donesl celý vak ryb, především pstruhy. Tvářil se však dosti ustaraně.</p>
<p>„Co je s tebou?“ otázala se ho šeptem Kroana.</p>
<p>„Poslouchej, ďouče, zatím to nikomu nepoudej, ale zdá se mně, že taji nejsme sami. V okolí se potulujou ňáký diuný bytosti a…“</p>
<p>Náhle se zarazil. Těsně za nimi stál Vannius.</p>
<p>„Ten nerozumí,“ řekla Kroana.</p>
<p>„Ale rozumím,“ odvětil mladík bójsky. „Moje matka byla Bójka.“</p>
<p>„Tak si to laskavě nechej pro sebe, jó?“ zamračil se skřítek. „Eště nikdo neví, co je to zač. Sou to takový malý merchy, eště menší než já. Běhaj ouplně nahatý a kůži maj jak šedohnědej jíl. A sou plešatý a nemaj žádný fousy, zato po těle plno hnusnejch bradavic, štyry sem viděl, ale mám dojem, že v houštinách se mejhali další.“</p>
<p>Vannius se hryzl do rtu a svraštil obličej.</p>
<p>„Ty vo nich něco víš?“</p>
<p>„Mhm. Říká se jim Alpové. Je to druh skřetů a jsou to běsové hor. Myslím, že budeme mít potíže.“</p>
<p>,,Proč jsi nám neřekl, že se tu vyskytují?“ zamračila se Kroana.</p>
<p>„Protože se tady zatím nevyskytovali. Znám je z hor daleko na východě, kam jsem chodíval s otcem kdysi chytat orly. Jak říkal Pelíšek, jsou to pěkné mrchy.“</p>
<p>„A co o nich víš?“</p>
<p>„No… dovedou se dokonale skrývat a plížit…“</p>
<p>„Šak to já umím taky,“ zamrmlal Pelíšek.</p>
<p>„… a jsou zákeřní jako zmije.“</p>
<p>„Šak to taky zvládnu,“ vedl si dál svou skřítek. „Dyž voni budou zákeřný, já taky. A eště zákeřnější.“</p>
<p>„Jenže jsi jeden, kdežto jich je mnoho,“ napomenul ho Vannius. „A na rozdíl od tebe jsou zlí. V málokterých tvorech se skrývá tolik zloby jako v Alpech. Jsou dost hloupí, podceňovat je však není dobré, jakýsi rozum mají a myslí jim to lépe než koním nebo psům. Dokonce se naučí i lidskou řeč, i když jen ve zjednodušené podobě. Neovládají složité nástroje a už vůbec je nevyrobí. V boji používají jen klacky a kameny, ale umějí s nimi dobře zacházet. Když je jich málo, na nikoho nezaútočí, jejich odvaha stoupá s množstvím. Když však někoho napadnou, neustoupí, dokud nezvítězí nebo jich nepadne tolik, že ztratí odvahu. Malé ztráty je pouze rozzuří.“</p>
<p>„A domluvit po dobrém se s nimi nedá?“ zeptala se Kroana.</p>
<p>„Ne,“ povzdechl si Vannius. „Pokud je jich málo, jsou plaší a utečou, pokud mnoho, prostě se na každého vrhnou a zabíjejí.“</p>
<p>„No dobrá,“ zavrčel Pelíšek. „Šak ať přídou, dostanou na perdel, že se z toho poserou.“</p>
<p>„Budeme hlídat ve dne v noci a nikdo nesmí chodit sám. Přinejmenším ve třech,“ řekla Kroana.</p>
<p>Další týdny však uběhly v klidu. Alpové se v okolí již neobjevili a vypadalo to, že nebezpečí nehrozí. Brenna se tím ale nedala uchlácholit a několikrát denně slídila po lese. Po skřetech nikde ani stopy. Snad jich vážně bylo málo a odešli. Kroana chtěla jít s matkou a rozhodla se proměnit do vlčí podoby. V té chvíli prožila šok. Zdařilo se jí to pouze částečně. Většina jejího těla zůstala lidská. Celá vyplašená objala matku kolem krku.</p>
<p>„Nejde to, maminko. Co se to děje? Přestávám snad být vlkodlakem?“</p>
<p>Vnímala ve své mysli Brennin smích.</p>
<p>„To nic, holčičko. Jsi těhotná, tak to nejde. Nikdy to nejde. Až porodíš a přestaneš kojit, půjde to. Tvé dítě se ještě neumí proměňovat a nemůže být ve vlčím těle. A pak bude potřebovat lidské mléko.“</p>
<p>„Jak je to možné? Je to přece vlkodlak.“</p>
<p>„To ano, ale má lidskou podobu. Malý človíček si nemůže nic brát z vlčího těla. Čím bude větší, tím hůře ti to půjde. Když jsem čekala tebe, mohla jsem v osmém a devátém měsíci jen trochu protáhnout špičáky.“</p>
<p>„A hned, jak dítě odstavím, to zas půjde?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Znovu se zasmála a olízla Kroaně obličej. Mladá vlkodlačice se oblékla. Trochu se do ní dala zima, a tak si třela dlaněmi paže. Pořád mrzlo, ač ne jako dříve. V minulých dnech sněžilo a hory se oděly do bílého hávu. Zvěře bylo jen pomálu. Celé jejich společenství hladovělo, i když ne příliš. Jedli však převážně ryby a po troškách spotřebovávali ubohé zbytky žitné mouky, z níž pekli placky tenké jako pergamen. Ani Brenně se nepovedlo nic většího ulovit a Pelíšek zabil jenom dvě krysy, které se usadily pod srubem a probudilo je teplo. Kroana a její matka si se skřítkem pochutnaly na krysí pečínce, avšak ostatní ohrnovali nos.</p>
<p>„Vaše… mm… chyba,“ mlaskala dívka. „Je to dobrý… mm… vážně. Není nad dobře vypečenou… mňam… krysu.“</p>
<p>Eiréne vyběhla ven a měla co dělat, aby v žaludku udržela rybu od oběda. Když se vrátila, bručela něco o prasodlacích.</p>
<p>Pelíšek, který také s chutí, i když mlčky, pořádal svou porci, se náhle zarazil a našpicoval uši.</p>
<p>„Pssst,“ sykl.</p>
<p>Ve srubu se rozhostilo ticho. Lidé nic neslyšeli, zato skřítek a obě vlkodlačice ano. Vzdálené kroky ve sněhu, prozrazující se křupáním. Byly však velmi lehoučké.</p>
<p>„To nejsou lidi,“ šeptl Pelíšek. „To budou…“</p>
<p>„Alpové,“ dodala Kroana. „A je jich hodně.“</p>
<p>„Stouky,“ přikývl skřítek. „Stouky těch vohaunejch běsů.“</p>
<p>Vannius se už opásával mečem a do pravé ruky sevřel oštěp.</p>
<p>„Co se děje?“ zeptal se polohlasem Kristom.</p>
<p>„Alpové,“ řekla Kroana. „Je to druh skřetů. Začne tanec, jaký jsme ještě nezažili.“</p>
<p>Bójský válečník jenom přikývl a bez dalších řečí se chopil luku a šípů.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>I bohové lžou</strong></p>
<p>Vyrojili se z lesa jako záplava, nikoliv však bezhlavě. Blížili se přískoky, dovedně využívali nerovností terénu, hustých keřů a silných kmenů. V okamžicích, kdy byli vidět, si je Kroana stačila alespoň zběžně prohlédnout. Byli asi stejně vysocí jako Pelíšek, ale ne tak rozložití. Pod bradavičnatou kůží barvy jílu, úplně lysou, se jim nadouvaly uzlovité svaly. Nízká čela svědčila o ubohé úrovni myšlení, ale bylo jich mnoho a přicházeli odevšad. V pokřivených prstech svírali klacky, kameny a ojediněle i pravděpodobně ukořistěné sekery. V zadním sledu vyskakoval nezvykle mohutný skřet a cosi štěkavě vykřikoval. Zřejmě vůdce. Vedle něj zahlédla Kroana ještě jednu vysokou postavu, ta se však jen mihla v houštinách a opět se ztratila. Připadala jí nějak známá, hloubat však nad tím nestihla, neboť Alpové byli již blízko.</p>
<p>Jakmile se ocitli ve vzdálenosti deseti až dvaceti kroků, zavyli jako smečka psů a vrhli se proti srubu. Kristom vystřelil a nejbližšího z nich připíchl ke kmeni stromu. Víckrát to nestihl. Lavina zuřivých skřetů obsypala stěny, drali se dovnitř všemi otvory a s nečekanou silou zaútočili i na dveře, které sténaly pod jejich náporem.</p>
<p>Vannius prohnal oštěp Alpem lezoucím do okna, Kroana sekla po dalším a šklebící se hlava se kutálela po podlaze, zanechávajíc po sobě krvavou šmouhu. Pelíšek ji se zaklením odkopl do kouta a rozeběhl se ke stěně. Ozvalo se odtamtud praštění dřeva a šustění hlíny a vzápětí se z podlahy vynořila hlava skřeta, divoce kolem sebe hrabajícího. Hned za ní se soukalo i celé šlachovité tělo. Už mnoho nechybělo, v zemi již měl Alp jenom nohy, když jej zasáhla Pelíškova palice, rozdrtila mu ohyzdnou lebku a zarazila ho zpět jako nějaký hřebík.</p>
<p>Eiréne začala ječet jako pominutá, ukazujíc do kouta na uťatou hlavu, která ještě pořád cvakala zuby a mrkala víčky. Kroana se tomu zasmála a jediným dupnutím rozdrtila lebku i s mozkem. Alexa seděla na posteli a třásla se po celém těle. Vannius se ji snažil utěšit, ale marně. A nebylo se co divit. Útok sice zdánlivě ustal, avšak bylo jasné, že je to jen ticho před bouří. Vzápětí se to potvrdilo. Seshora sem zazněl sílící šramot a praskot.</p>
<p>„Rozebírají střechu,“ podotkl věcně Kristom a namířil vzhůru luk. „Jen aby nás nezapálili.“</p>
<p>„To neudělají,“ řekl Vannius. „Nedokáží rozdělat oheň. Na to jsou moc pitomí.“</p>
<p>„Merchy hnusný,“ odplivl si Pelíšek. „Šak je jim to na houno, dyž strop je z trámů. Akurát nám sem bude sněžit a peršet. To zaseje bude práce, do perdele, přestaňte, vy prasata! Co sme vám uďáli?!“</p>
<p>„To je nezajímá,“ řekl Vannius. „Oni to tu považují za svoje území.“</p>
<p>„Japato? Japato?“ čertil se skřítek. „My sme tu byli dřívějc, tak jakýpak jejich ouzemí?“</p>
<p>„Protože sem přišli,“ ušklíbl se Vannius. „To je jejich způsob uvažování. Když se tu prve ukázali, určitě to mysleli jako varování. Prostě: byli jsme tady, tak jste, vy tupci, měli pochopit, že máte vypadnout. Nedošlo vám to, tak vás zabijeme.“</p>
<p>„A to nám říkáš teprve teď?“ zamračil se Kristom.</p>
<p>„A co by se změnilo? Odešli bychom snad? Tady je aspoň teplo. Nezapomeň, že tu máme dvě těhotné ženy a nemůžeme se harcovat…“</p>
<p>Eiréne se opět rozvřeštěla. Tentokrát měla důvod. Za krkem jí visel Alp a ostrými zuby se jí zahryzl do ramene. Kroana byla skokem u ní a přesekla příšerce vaz. Zakrslé tělo viselo bezvládně dolů, jen křivé nožky sebou trochu cukaly, avšak hlava zůstala zakousnutá. Eiréne se vymrštila, lítala sem a tam a ječela dál. Do toho zmatku se rozlétly dveře z malé světnice a do hlavní místnosti se hrnul zástup řvoucích skřetů. Prvního proklál Kristomův šíp, druhého Vanniův oštěp, ale další se drali přes mrtvoly druhů, vydávajíce strašlivé skřeky.</p>
<p>Alexa vykřikla hrůzou a zalezla pod deku. Brenna vtrhla mezi útočníky a ostrými tesáky je rvala na kusy. Dřív než všichni ostatní šel za ní Pelíšek a mlátil do Alpů palicí, jako by sám byl běsem.</p>
<p>Kroaně se konečně podařilo chytit vyděšenou Eiréne, čepelí meče uvolnila stisk zubů na jejím rameni a vztekle mrtvého skřeta rozdupala. Potom dotlačila služku k Alexe, neboť se zdálo, že tady je stěna nejpevnější a bezprostřední nebezpečí jim nehrozí. Rychle uvažovala, kde se tady ta obludka vzala, avšak události ji předběhly.</p>
<p>Zpod postele, na níž prve Eiréne seděla, se ozývalo zuřivé hrabání, funění a prskání. Vzápětí se mezi stěnou a lůžkem vymrštil Alp. V dlani svíral kámen a hodil jím po Kroaně. Ta ho naštěstí zachytila, vrhla se na skřeta a sekala do něj čepelí. Ihned se však vynořila jiná lysá lebka a vedle ní další. Slizké pracky chytily vlkodlačici za kotníky a podtrhly jí nohy. Odkulila se stranou. Když zase vstala, šedohnědý příval již zaplnil část místnosti. Zvenčí sem zazníval ještě hlasitější a temnější řev, jako by někdo dával povely. Kroana však usoudila, že ji v tom lomozu šálí sluch.</p>
<p>Zleva uslyšela ohlušující praskot dřeva. Dveře povolily a Alpové vnikli do srubu i odtud. Vítězoslavně hulákali, mávajíce nad hlavami primitivními zbraněmi. Kristom a Vannius se jim postavili do cesty, několik jich rozsekali na kusy, ale ostatní je obsypali ze všech stran jako vosy, povalili je na zem a tloukli do nich klacky. Oba muži krváceli, avšak bránili se dál a kolem nich se vršila hromada zmrzačených příšerek.</p>
<p>Kroana jim pomoci nemohla, protože na tom byla podobně. Běsové ji obklíčili a rány na ni jen pršely. Z rozraženého čela se jí řinula krev a vnikala jí do očí. Sekala okolo sebe téměř naslepo, pokaždé však zasáhla. Na okamžik se přece jen uvolnila, když rozmlátila dvěma hlavy a jednomu rozpárala břicho. Zbylí couvli, ačkoliv pouze na chvíli. Vlkodlačice si protřela oči a viděla, jak pět Alpů vláčí po podlaze za vlasy Eiréne a Alexu. Kroany se zmocnila temná zuřivost. Dříve než se skřeti kolem ní vzpamatovali, prosekala si cestu a obořila se na těch pět. Na jejích prstech vyrostly drápy a v ústech dlouhé tesáky. Dál používala meč, ale zároveň i zbraně svého těla. Hryzala a drápala, vrčíc jako šelma, a dělala mezi Alpy strašlivou paseku. Zůstávala za ní roztrhaná těla a kouřící vnitřnosti vyhřezlé z rozpáraných břich.</p>
<p>Přesila však byla veliká. Lavina vřískajících těl ji povalila na zem. Blesklo jí hlavou, že to je konec. Nebylo tomu tak. Opět se jí ulevilo a koutkem oka zahlédla svou matku. Šedé vlčí tělo se míhalo v záplavě útočníků. Každým stiskem mocných čelistí zardousila Brenna jednoho skřeta. Nedbala na spršku ran a systematicky je zabíjela. Ani její síly však nemohou být neomezené. Desítky Alpů pronikaly do srubu. Hrnuli se sem dveřmi, okny, podhrabávali se pod stěnami a nyní již prosekali i strop a skákali dolů, podobni ohyzdným pavoukům. Zděšené ržání koní svědčilo o tom, že vnikli do stáje, a odtud také proudili dovnitř.</p>
<p>Situace obránců se rychle zhoršovala. Pelíšek byl zatlačen do rohu, kde se nemohl pořádně rozmáchnout, a vzápětí pokryt hromadou jílovitých těl, takže již jen přidušeně vykřikoval. Vannius se už ani nebránil, ležel bezvládně na zemi a krvácel z mnoha zranění, přičemž skřeti do něj bušili dál. Jediný Kristom se zuřivě rozháněl mečem a přesekával útočníky vejpůl. Hliněná podlaha byla nasáklá krví a mrtvoly Alpů ji pokryly jako hnůj pole. Jenže co to bylo platné, když přicházeli další?</p>
<p>V tomto okamžiku vrcholné úzkosti zaslechla Kroana hlas. Matčin hlas. Mocný. Silný. Jako by chtěl proniknout až kamsi do záhrobí. Zřejmě i skřeti to pocítili, neboť na chvíli ztuhli, snad překvapením, snad hrůzou. Zdálo se, že vlčice roste. Až po nějaké době Kroaně došlo, co vlastně Brenna volá.</p>
<p>„Bellovesi! Bellovesi! Jsme v ohrožení! Přijď! Zachraň nás!“</p>
<p>Vlčice rostla dál. Stín obrovské šelmy se zvětšoval. Ale ne, to není jenom matka, napadlo Kroanu. Ta silueta je za ní. Vlci byli dva. Ten druhý ještě mohutnější než Brenna. Zavyl. Zavrčel. Oči mu blýskaly děsivou zlostí a pod pokrčeným čenichem svítily dlouhé bílé tesáky. A potom se vrhl vpřed.</p>
<p>Kroana viděla svého otce – a nepochybovala, že je to on – často zabíjet v této podobě na lovu. Byl strašlivě rychlý a ve zlomku okamžiku dokázal skolit statného šestnácteráka a stejně tak zubra nebo medvěda. Tahle kořist byla sice početnější, ale mnohem menší. Belloves skákal jako divoká kočka a vraždil skřety ne po jednom, ale po dvou, po třech. Drtil je v zubech, až praskaly kosti, vyhazoval jejich zmrzačená těla do vzduchu, jiné prostě srazil tlapou s takovou silou, že již nevstali.</p>
<p>Obránci se vzpamatovali. Pelíšek se vymanil ze sevření, chopil se znovu palice a bil kolem sebe, až od něj Alpové zbaběle utíkali. „Zderhejte, merchy!“ řval skřítek. „Nebo z vás uďám sračku!“ Kristom bojoval jako lev a i Vannius se vzpamatoval a přibodl ke stěně jednoho vetřelce. Jen Kroana skončila a věnovala se vyděšené Alexe a Eiréne. Služka, jak se zdálo, byla více vystrašena z nového vlka než z Alpů.</p>
<p>„Co… cojettto,“blekotala. „Ččč… čáry! Kouzzzla!“</p>
<p>„Klid,“ těšila ji Kroana. „To je můj otec. Neublíží ti.“</p>
<p>„A… a… ttta vl… vlčicejjje…“</p>
<p>„Moje matka,“ usmála se Kroana. „Opravdu se nemusíš bát.“ Skřeti ustupovali pomalu a přitom urputně podnikali protiútoky. Jejich vřeštění bylo ohlušující. Šplhali po stropě a pokoušeli se zase dostat obráncům do zad. To jim ovšem nedovolil Kristom, který se opět chopil luku a sestřeloval je jako zralé hrušky. Ještě na zemi se zmítali a divoce kolem sebe v křeči tloukli, a tak je Pelíšek dorážel palicí. Přes svoji zuřivost neměli už šanci. Belloves s Brennou je ničili tak rychle, že jejich posily nestíhaly doplňovat padlé. Nakonec se podařilo Alpy vytlačit ze dveří i z oken a všech možných děr ven. V té chvíli zazněl z údolí ostrý hvizd. Nebylo jasné, co znamená, ale skřeti na něj reagovali kvapným ústupem. Brzy zmizeli v lese a zbyly po nich jen haldy zohavených mrtvol.</p>
<p>„Do perdele,“ zabručel si pro sebe Pelíšek, „to je meršin, že to snad ani nezahrabeme. A smerděj jak stádo tchořů, potvory hnusný. Ale že sme měli namále.“</p>
<p>Odplivl si. Kroana starostlivě hladila Eiréne, která se hystericky rozeštkala, zatímco Kristom si čistil meč. Alexa, která se už vzpamatovala z utrpěného šoku, ošetřovala Vannia. Ten krvácel z množství ran, téměř omdlel a nebyl schopen se postavit na nohy. Oba vlci vyběhli ven za prchajícími běsy, avšak za chvíli se vrátili.</p>
<p>Kroana pohlédla matce do očí… a ucítila bolest. Ne ze zranění. Z něčeho mnohem hlubšího. Jakýsi pocit nenahraditelné ztráty. Zmocnil se jí zmatek. Co se děje?</p>
<p>„Proč? Proč jsi nemlčela, dceruško? Prozradila jsi té ženě naše tajemství. Říkala jsem ti přece, že nesmíš.“</p>
<p>Kroaně se roztřásla brada. Brennin zármutek ji zaplavil také. V hlavě se jí začalo rýsovat nejčernější tušení.</p>
<p>„Je konec, rozumíš? Musíme se vrátit. Oba. A navždy. Už nikdy…“</p>
<p>Matčin hlas se zlomil.</p>
<p>Přistoupili k ní a otírali se o její tvář čenichy. Nevydržela to a rozplakala se.</p>
<p>„Já kráva pitomá,“ vzlykla a objala obě vlčí hlavy. „Mu… musíte hned?“</p>
<p>„Ano, dceruško. Za chvíli. A tolik jsem ti toho ještě chtěla říci. Teď už jenom jedno. Jdi dál cestou, kterou jsi nastoupila. Braň své přátele. A také slabé a utiskované. Neboj se, nejsou jen dvě cesty. I bohové lžou.“</p>
<p>Belloves neřekl nic. Pouze se usmál. Jak to bylo možné, že vlk se usmíval, to nikdy nepochopila. Pak odběhli do hloubi lesa. Když šel Kristom o několik dní později po jejich stopách – a za celou dobu nesněžilo – otisky o kus dál náhle končily.</p>
<p>Kroana se zaposlouchala do šumu lesa a protáhla uši. Tyto drobnosti pořád dokázala, ač se její tělo bránilo jakékoliv větší proměně. I to pro ni však mělo svůj půvab. Učila se zvládat takové maličkosti lépe než dříve. Před těhotenstvím vnímala své tělo spíše jako celek a přestavění do zvířecí podoby jako sice rozsáhlý, ale přitom jednoduchý proces. Nyní začínala ovládat dílčí změny tak, aby co nejlépe posloužily svému účelu.</p>
<p>Kristom, stojící vedle ní, také naslouchal, avšak nevnímal nic, a tak jenom nechápavě zavrtěl hlavou. Usmála se na něho. Nic z toho, co dělala, mu již nevadilo. Postupně si zvyknul na proměny jejího těla i obličeje, pouze při milování vyžadoval, aby měla úplně lidskou podobu. Ostatně Kroana to zatím jinak nikdy nezkoušela, ačkoliv se nedalo říci že by ji to nelákalo. Ne že by nabyla zcela vlčích tvarů, ale v skrytu duše toužila změnit při aktu lásky aspoň kousíček svého organismu. Jenomže to by Kristom asi nesnesl. Zatím… jak doufala. Tato možnost jí připadala jako troška peprného koření v jídle. Ach, Kristome, s tebou jsou ale potíže. Arminius by možná proti nebyl. Jenomže Arminius je touhle dobou hodně daleko a ona stejně nevěděla, jestli by byla ochotna se s ním ještě vyspat. Matka ji vždycky učila, že svému muži má být za všech okolností věrná.</p>
<p>Před pár lety mezi lidmi na hradišti slyšela pitomý názor, že vlkodlaci si libují v tělesné nevázanosti a že prý to dělají pokaždé s jiným partnerem. A někdy i hromadně. Musela se tomu smát. Lidé jsou dost hloupí a vůbec je napadají podobné kraviny. Proč by něco takového dělala bytost, která má před sebou věčnost? To jenom lidé jsou díky své krátkověkosti tolik nenasytní, že musí mít všechno. Potom vlastní zvrácenosti přisuzují jiným. O rusalkách třeba vyprávějí, že za nocí nějaké mládence utancovaly k smrti. Ano, víly rády tančí, to je pravda, ale proč by, u všech ďasů, chtěly někoho svojí zálibou dočista umořit?</p>
<p>Znovu se zaposlouchala. Něco divného cítila ve zvucích větru v korunách stromů. Chraplavý řev a vřískot.</p>
<p>„Dole u potoka se bojuje,“ vyhrkla a chtěla se rozběhnout dolů. „Skřeti na někoho útočí.“</p>
<p>„Počkej,“ zarazil ji její druh. „Uvažuj. Kdo tam dole asi může být? Myslíš, že je to někdo nám přátelsky nakloněný? Co když to jsou ti, co jdou po našich stopách? Nebylo by lepší, aby si to s nimi vyřídili Alpové?“</p>
<p>„A… jsi si tím jist? Určitě to jsou naši nepřátelé? Co když je to jen nějaký poutník? Vezmeme si to na svědomí?“</p>
<p>„Tak dobře,“ přikývl, ale pořád se trochu mračil.</p>
<p>Běželi dolů. Zmrzlý sníh jim křupal pod nohama a místy to klouzalo. Vlkodlačice se udržela docela dobře, avšak Kristom párkrát uklouzl a chrlil šťavnaté kletby.</p>
<p>Na břehu Zvlněné nebyl nikdo. I zvuky utichly. Oba pomalu došli k potoku.</p>
<p>Lavina lysých těl se na ně vrhla seshora, z korun stromů.</p>
<p>„Je to past!“ zařval Kristom, máchaje mečem. Marně. Alpové se na bójského válečníka sesypali jako sršni a srazili jej k zemi. Dusil se. Slizké pracky mu ucpaly ústa. Netušil, co je s Kroanou. Rána do hlavy jej zbavila vědomí.</p>
<p>Vlkodlačice by za jiných okolností reagovala mnohem rychleji, teď byla svázaná. Cosi, snad provaz, se jí stáhlo okolo kotníků. Až na poslední chvíli skočila vpřed. Strašlivá bolest za krkem byla důkazem, že pozdě.</p>
<p>Meč nezasáhl dívku do hlavy, ale i tak to mohl Keven považovat za smrtelnou ránu. Ostří proseklo týl, přičemž částečně rozdrtilo krční obratle. Bezvládné Kroanino tělo dopadlo do vody a hlava zůstala pod hladinou, nohy trčely na břeh. Alpové se s povykem znovu hnali vzhůru ke srubu, ale vlkodlak zůstal a tupě zíral na svou oběť. Už necítil zlobu. Ani nevěděl, jak se to stalo, avšak do jeho mysli se vplížila hrůza. Již zabil v životě mnohokrát, ale poprvé bytost svého druhu. Se sevřeným hrdlem se dal na útěk.</p>
<p>Ostatní nahoře byli také zaskočeni. Eiréne stála díky své zvědavosti na svahu nejníže a přival Alpů ji v mžiku dostihl. Vůdce se služce pověsil na záda, uchopil ji beze slova za vlasy, srazil nebožačku na kolena a udeřil sekerou mezi krk a rameno. Ostří rozdrtilo klíční kost i páteř a z přeťatých tepen vystříkl do skřetovy tváře gejzír krve. Alexa hrůzou zavřískla a pokusila se utéci, Alpové však byli rychlí. Jeden z nich hmátl po uprchlici a chytil ji za vlasy, další jí podrazili nohy a pak s ní smýkli prudce o zem.</p>
<p>Vanniovi se zatmělo před očima a cítil, jak se mu dělá zle. Vrávoravými skoky se rozběhl vstříc přívalu běsů, sekaje mečem jako šílenec. Avšak někdo byl rychlejší. Ten někdo se spustil z koruny stromu, postavička skoro širší než delší, a přistál mezi skřety.</p>
<p>„Ty prase hnusný!“ vřískal skřítek a bušil do skřetího náčelníka pěstmi. „Ty hovado meršácký.“</p>
<p>Pelíškův hlas se zlomil v bezmocném křečovitém vzlyknutí. Tenhle Alp byl větší než ostatní, a tak se jen prudce ohnal a odhodil skřítka pryč. Ten opsal dlouhý oblouk a narazil hlavou do mohutného buku. Zhroutil se k zemi, kde zůstal nehybně ležet.</p>
<p>Za jiných okolností by Vannius dal soupeři šanci v čestném souboji. Téhle zrůdě ji dávat nemínil. Využil bezezbytku okamžiku, kdy byl skřet zaměstnán Pelíškem, přiskočil a sekl ho do břicha. Čepel roztrhla tuhou kůži a zahryzla se hluboko do vrahových vnitřností. Alp klesl na kolena, bulvy vytřeštěné a z úst mu tekly sliny.</p>
<p>V tom okamžiku se útok skřetů zhroutil. Prchali se stejnou vervou, s jakou ještě před chvílí bojovali.</p>
<p>Vannius rychle přiklekl ke skřítkovi a prohlédl jej.</p>
<p>„Je v pořádku!“ houkl na Alexu. „Jen ztratil vědomí. Postarej se o něho.“</p>
<p>Sám se hnal dlouhými skoky dolů k říčce.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Co to bude za život?</strong></p>
<p>Ten smích zněl dutě a vzdáleně, jako by musel překonávat propast prostoru i času. Jsem ve vodě a topím se, napadlo Kroanu. A přitom se nemohu hýbat. Možná ani nemám tělo, jen hlavu, polykající ledovou smrtící tekutinu. Kdo to vymyslel, že voda je život? Mně přináší smrt. Chladnu, vychládám, za chvíli budu studená jako země kolem. Slunce mě nezahřeje. Ani jaro už mě neprobudí. Kdo se to směje?</p>
<p>Ach, to jsi ty, Wotane! Už je to dlouho, co jsme se neviděli. Čemu se chechtáš, ubohý bůžku? Že zemřu? To je přece údělem všech bytostí, na tom není nic k smíchu. A pro mě ani k pláči. Já vím, tou třetí cestou jsem nešla dlouho, ale zkusila jsem to. A jiní půjdou po mně. Umřu a ta cesta tu zůstane po mně. Lidé si o ní budou vyprávět ve svých zkazkách, když se večer sejdou u ohňů. Někdo o mně složí píseň, jiný zarecituje verše. Co na tom, že to trvalo krátce? Nedonutil jsi mě jít jednou z tvých dvou cest a to je důležité.</p>
<p>„Hloupá! Hloupá!“</p>
<p>Wotanův hlas zahřměl jako bouře.</p>
<p>„Ty si myslíš, že unikneš? Jako jediná a možná první? Hloupá! Hloupá!“</p>
<p>Nemohla mluvit. Ještě pořád byla ve svém bezmocném těle a bůh války na ni povykoval odkudsi ze své vzdálené říše. Mohla si pouze něco myslet, ale zdálo se, že Wotan její myšlenky vnímá. Je konec, Wotane, rozumíš? Já umírám a tys mě nedokázal zařadit mezi své mstivé a surové válečníky. Prožila jsem lásku, čekala jsem dítě, pomáhala jsem druhým. Neskončila jsem ani ve světě ubožáků, odkázaných na pomoc druhých.</p>
<p>„Neskončila?!“ zasmál se bůh. „Ale skončíš. Ty nezemřeš. Ty budeš žít. Cítíš své tělo? Ne, necítíš! A víš proč? Jsi mrzák! Mrzák!“</p>
<p>Wotan vřískal smíchy a Kroana si byla jista, že křepčí radostí. V hlavě jí hučela ozvěna jeho slov. Mrzák… zák… zák… Do háje, co se to děje? Proč vidím světlo? Dávím vodu. Kdo… do prdele, Kristome, měl jsi mě nechat umřít.</p>
<p>„Jsi mrzák! Mrzák! Všichni tě opustí…“</p>
<p>Bůžkův hlas utichal. Na tvář jí dopadly jako déšť Kristomovy slzy. Byly horké. Ztratila vědomí.</p>
<p>„Myslíš, že se z toho dostane?“</p>
<p>Alexina slova zní plačtivě.</p>
<p>„Ach, Vannie, co nás to potkalo?“</p>
<p>Vzlyká.</p>
<p>Kroana tupě zírá na trámový strop. Zčernalé dřevo, to je její jediný výhled. Nemůže pohnout hlavou. Ruce? Nohy? Tělo? Necítí nic. Chtěla něco říci. Ke své hrůze zjistila, že nemůže. Z hrdla se jí vydralo jen chraptivé skučení. Okamžitě nad sebou uviděla Alexu, Kristoma, a když zašilhala, tak i Vannia. Pelíšek. Kde je Pelíšek? Toho neviděla. Kristomova dlaň ji pohladila na tváři.</p>
<p>„Chceš něco, miláčku?“</p>
<p>Chci umřít, pokoušela se říci, ale neřekla. Vyšlo z toho pouze nesrozumitelné blábolení.</p>
<p>„Chceš se napít? Ale jistě, hned to bude.“</p>
<p>Dával jí vodu. Nenáviděla vodu. Přesto ji vypila. Protože byla v Kristomových dlaních. Ach, ty starý mizero, jak já tě miluju. Ale raději bych si z tvé ruky vzala jed.</p>
<p>„Neboj se,“ šeptal. „Budeš žít. Já se o tebe postarám.“</p>
<p>Ani nevíš, jakou mám chuť ti dát facku, můj milý. Vraž do mě nůž, to bude nejlepší, co pro mě můžeš udělat.</p>
<p>„Už zase,“ řekla Alexa. „Donesu vodu a plátno.“</p>
<p>Ach, bohové, co se to děje? Chtějí mě umývat? Ano, už chápu. Čůrám. Nebo jsem pod sebe nadělala. A nevím o tom. Necítím nic. Jediné, co cítím, je hlava, a to ještě mizerně. Mám ji ovázanou. Teď jsem počůraná a nemohu dělat nic, jen čekat, až mě umyjí.</p>
<p>Znovu omdlela.</p>
<p>Dny byly dlouhé. A noci ještě delší. Noci, kdy nemohla spát, kdy poslouchala Kristomovo chrápání a někdy z vedlejší místnosti milostné vzdechy Vannia a Alexy. V těch chvílích je nenáviděla. Oni se mohou milovat. Jak to? Jak to, že nedrží smutek? Kde je Eiréne? A Pelíšek? Nikdo jí to neřekl a kdykoliv se ptala, vypravila ze sebe jen huhňavé zvuky.</p>
<p>Pak ji jednou Kristom převrátil na bok.</p>
<p>„Podívej,“ řekla Alexa. „To jsou proleženiny. Musíme ji obracet častěji. Podepři jí pořádně tu hlavu.“</p>
<p>Neposlouchala to, poněvadž uviděla Pelíška. A zároveň to nebyl Pelíšek. Ten slintající tvor v koutě, tupě zírající do blba, přece nemůže být její kamarád. Ruce mu volně spočívaly v klíně a podobaly se suchým větvím zčernalým mrazem. Zadíval se na Kroanu a vlastně skrze ni nepřítomným pohledem.</p>
<p>„Tfo fe mu ftauo?“</p>
<p>Byla to první jakž takž srozumitelná slova, jež ze sebe dokázala dostat.</p>
<p>„Rána do hlavy,“ řekl smutně Kristom. „Ale neboj, všechno bude dobré. Ty se uzdravíš. A on také.“</p>
<p>„Tfo ve f Eféne?“</p>
<p>„Ta je mrtvá,“ odvětila tiše Alexa a rozplakala se.</p>
<p>„Chceš něco?“ otázal se Kristom.</p>
<p>„Umfít!“</p>
<p>Nevěřil, že to myslí vážně, a dal jí pít odvar z bylin. Ještě že to není voda. Alexa utekla do vedlejší místnosti a Kroana odtamtud slyšela její křečovitý dávivý pláč.</p>
<p>Dny byly dlouhé a noci také. Přesto čas ubíhal. V pláči.</p>
<p>V utěšujících řečech, prázdných jako vymlácená sláma.</p>
<p>V rozpačitých úsměvech, které měly být povzbuzující, jenže spíš děsily svou neupřímností, když se jimi snažili překrýt tupou beznaděj.</p>
<p>Ze slov ostatních se Kroana dozvěděla, že venku je obleva a z hor padají laviny. Kristom složil statného jelena a masa bylo dost. Předtím prý snědli Eirénina koně. Vannius a Alexa se stále častěji stahovali do soukromí, kde se bezuzdně milovali, jako by chtěli uniknout z kruté skutečnosti. Pelíšek se neuzdravoval. Stále seděl v rohu a žvýkal kůru nebo jehličí, ale nevnímal nikoho a nic. Kroana prchala v myšlenkách někam jinam, do lesů, do hor, k Divoké řece, do skal na severu, do Údolí zrození. Nechtěla žít, avšak pozorovala, že jí začíná růst břicho. Dítě se vyvíjelo normálně. A kvůli němu se rozhodla zůstat naživu alespoň do porodu.</p>
<p>Zvenčí sem jednoho rána pronikla vůně jara. Vannius tvrdil, že přišlo nezvykle brzo a že se zima může ještě vrátit. Vlkodlačici to bylo jedno. Převalovali ji z boku na bok kvůli proleženinám, ale to byl její jediný pohyb. Mluvení se jí trošku vylepšilo, to v ní ovšem nevzbuzovalo pražádnou naději na uzdravení.</p>
<p>Zima už nepřišla. Jaro propuklo v plné síle a slunce pálilo. Kroanina řeč již byla skoro dobrá. Pořád však nehybně ležela odkázaná na Kristomovu pomoc. Všimla si, že Alexa má už břicho přímo obrovské. Musela porodit každým dnem.</p>
<p>Přišlo to v noci. Vannius a Kristom upadli do zmatku. Pelíšek jim pomoci nemohl a oni si s křičící a hekající Alexou nevěděli rady.</p>
<p>„Tak dost toho bláznění!“ okřikla je Kroana. „Uklidněte se a začněte dělat, co vám řeknu.“</p>
<p>„Ty se v tom přece nevyznáš,“ vyhrkl zmateně Vannius. „Ještě jsi nikdy nerodila.“</p>
<p>„Než vypukla válka s Lugii, také jsem vojsku nikdy nevelela. A přece jsem je porazila. Tak, do prdele, začnete mě už poslouchat?!“</p>
<p>„Rozkaz!“ zařval Kristom.</p>
<p>„Výborně. Máte v kotlíku převařenou vodu?“</p>
<p>„To máme. Dokonce ještě teplou.“</p>
<p>„Dobře. Dejte na stůl čisté plátno. Na postel pod Alexu taky. V ohni opalte čepel nože a dejte ho na plátno.“</p>
<p>„To mě budou řezat?!“ zaječela vyděšeně Alexa.</p>
<p>„Nevyšiluj,“ napomenula ji vlkodlaěice. „To je na pupeční šňůru.“</p>
<p>„Už to zase hrozně bolí. Ááách… já umřůůů. Co mám dělat?“</p>
<p>„Dýchej zhluboka,“ nařizovala jí přísně Kroana. ,.Pořádně zhluboka. Nááádech… ááá… výýýdech. A znova. Dělejte, chlapi, ať je to připraveno. Alexo, dýcháš?“</p>
<p>„Á… ano. To víš, že dýchám. Uf, potím se jak dveře od chlíva.“</p>
<p>„Dobře. Vannie, umyj ji mezi nohama. Pořádně. A ty, Kristome, nečum a opal důkladně ten nůž.“</p>
<p>„Teď mě to tolik nebolí. Kdy už to bude?“</p>
<p>„To nevím.“</p>
<p>„Mám tlačit?“</p>
<p>„Ani náhodou. Zbytečně by ses vyčerpala. Už zase? Tak dýchej. Tak… pěkně zhluboka. Nááádech… ááá… výyýdech. A ještě. Je to lepší? No vidíš. Ne, ještě se nepřevracej na záda, na boku je to lepší, věř mi.“</p>
<p>„A… ano. Mně je do breku. Kroano, co bych si bez tebe počala?“</p>
<p>„Jo. Vannie, hotovo? Vezmi si vlhký hadr a utírej Alexe pot z čela. A drž ji za ruku. Kristome, co blbneš? Ten nůž už je do ruda, pitomče. Viděl svět takového chlapa? Cože? Zase bolesti? Nějak brzo. Už je to častější.“</p>
<p>„Chce se mi tlačit!“</p>
<p>„Ne. Ať tě to ani nenapadne. Lehni si na záda a dýchej… ne už zhluboka. Jako pes. Rychle a krátce. Ne, vyplazovat jazyk nemusíš. Prodýchej to a netlač. Kolikrát ještě? Už nebude třeba, příště budeš tlačit. Roztáhni ty nohy. Kristome, nečum.“</p>
<p>„Hm.“</p>
<p>„Už… je to… tady… zas. Kroano! Co mám…“</p>
<p>„Nadechnout! Pořádně, co nejvíc. Zadrž dech a tlač. Naplno. Už leze, Vannie?“</p>
<p>„Vidím! Vidím kousek hlavičky!“</p>
<p>„Co šílíš? Ptám se…“</p>
<p>„Dál neleze.“</p>
<p>„Do háje, co mám dělat? Vždyť jsem tlačila.“</p>
<p>„Hlavně nebreč. Klid. Dýchej jako pes. Počkáme na další. Už to přestalo? Uvolni se. Vannie, utři jí čelo. Neboj, Alexo, příště to půjde. Už? Tak… zhluboka nadechnout a vydechnout. Znova nadechnout, co nejvíc, zadrž dech… a tlač. Pořádně, neflákej se! Co je, Vannie, už leze?“</p>
<p>„Jo! Jo! Vidím! Hlavička! Držím ji!“</p>
<p>„Co je to, miláčku?“</p>
<p>„Nevím. Ještě kousek. Jo! Je to kluk! No tak řvi! Jo, už řve!“</p>
<p>Tma. Proč je tma? Aha, je noc. Zvláštní, že je ticho. Malý Darius, jak chlapečka pojmenovali, asi spí. Však se nařval až dost. Zvenčí sem proniká vůně lesa. Kvetou lípy. Hned za zadním oknem jedna roste. Vysoká stará lípa s tak mohutným kmenem, že ji obejmou jen tři lidé naráz. Její větve zvědavě nakukují do srubu.</p>
<p>Kroana začala potichu plakat. Nevzlykala, pouze slzy jako hrachy se jí kutálely po tvářích a smáčely kožešinu pod hlavou.</p>
<p>Lípo, lípo, lituješ mě aspoň ty? Nikoho nezajímá, co cítím. Jsem jako mrtvá, a přece nemohu prožít slast smrti. Nemohu odejít z tohoto nemohoucího těla. Jsem odsouzena k životu, poněvadž nemám ani sílu, abych se zabila. Co to bude za život? Kristome, kde jsi? Aha, ležíš vedle mě. Spíš, jako by se nic nestalo. Všichni spí, jako by se nic nestalo. Jenže mně se zhroutil svět! Byla jsem bojovnice, a co je ze mě teď? Co říkáš, lípo?</p>
<p>„Vrať se do Údolí zrození.“</p>
<p>„K čemu to bude?“ šeptla trpce. „Údolí zrození je mrtvé.“</p>
<p>„Není. Mnoho se změnilo.“</p>
<p>„Kdo je to?“ zeptala se Kroana ustrašeně. „Kdo je v té lípě?“</p>
<p>Smích. Tichý a zvonivý.</p>
<p>„Pozdravuje tě Meruzalka. To ale trvalo, než tě našla. Ještě že jsem tady.“</p>
<p>„A kdo jsi ty?“</p>
<p>„Záleží na tom? Jsem stromová víla, víc vědět nepotřebuješ. Už tě sleduji dlouho. Nedávno jsem se dozvěděla, že Meruzalka hledá mladou černovlasou vlkodlačici. Teď už ví všechno. Chudinko, ty jsi ale dopadla.“</p>
<p>„Posmíváš se mi?“ zavrčela vztekle Kroana.</p>
<p>„Ne. Jen se mi zdá hloupé, jak se vztekáš, že už nejsi bojovnice. A přitom máš takovou skvělou příležitost.“</p>
<p>„Jakou příležitost?“</p>
<p>„Přece poznat život.“</p>
<p>„Co ty o tom můžeš vědět?“ namítla Kroana otráveně.</p>
<p>„Víc, než si myslíš. Jsem na tom podobně. Byla jsem na pokraji smrti. Co to způsobilo, to není podstatné. Od té doby uplynuly stovky let. Tehdy jsem se uchýlila do stromu, abych si zachovala život, a musela jsem v něm zůstat. Když vyjdu ven, zemřu. Mnoho staletí jsem uvězněná na jediném místě. A přece je to život. Krásný život. Dříve jsem vstupovala do stromů, abych přespala zimu. Nyní vnímám věci, o nichž jsem neměla tušení. Jsi na tom podobně. Zkus se na svět dívat jinýma očima. A vrať se do Údolí zrození. Meruzalka tě čeká.“</p>
<p>„Uzdravím se?“</p>
<p>„To nevím. Ale každopádně se tam vrať. Já ti pomoci nemohu, tvé zranění je příliš vážné. Ale mohla bych uzdravit někoho jiného.“</p>
<p>„Pelíška?“</p>
<p>„Ano. Ráno mu dejte žvýkat listí téhle lípy. Škoda, že vás to nenapadlo samotné, už mohl mít to trápení za sebou. A teď už mě nech. Ááách. Chce se mi spát.“</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Za tři roky zemřeš</strong></p>
<p>„Už tam budeme. Tam za vrcholem uvidíme nížinu.“</p>
<p>Vannius byl celý uřícený, jak se hnal na temeno kopce a zpět. Alexa radostí zavýskla a Pelíšek křepčil. Od té doby, co se uzdravil ze své vyšinutosti způsobené úderem do hlavy, byl jako vyměněný. Jako by omládl. Veselil se z každé maličkosti a někdy se choval jako malé dítě. Kroana na něho měla chvílemi vztek. Zdálo se, že nevnímá nic kromě vlastní dobré nálady. Pitomá stromová víla. Není tohle také určitý druh zblbnutí?</p>
<p>Ano, zblbnul. Když poutníci narazí na překážky, ten skřet se šklebí a žvaní, že všechno je skvělé. Ničím se netrápí, nic nezarazí ty jeho nasládle veselé kecy. A už zase. U všech bohů, ať už přestane!</p>
<p>„Šak já to poudal, lidičky, že to zvládneme. Vidíte? Měl sem praudu.“</p>
<p>Potřeboval by zase ránu do palice.</p>
<p>Kristom se mračil a po straně odplivával. On jediný, ovšem mimo Kroany, chápal celou tu šlamastyku, v níž se Pelíšek ocitl. Znal ho příliš dobře.</p>
<p>„Musíme ho hlídat,“ pošeptal Kroaně. „Je jako ožralý.“</p>
<p>„Co já!“ zavrčela vlkodlačice. „Hlídej ho ty. Co já můžu dělat, když bude vyvádět hovadiny?“</p>
<p>„Můžeš mě třeba zavolat. Hlavně se nesmí zaplést do nějaké bitvy. S tou náladou by nikoho ani nepraštil. Nedokáže se ani pořádně nasrat. Naopak by někdo mohl majznout jeho.“</p>
<p>„Možná by mu to prospělo. Dostat pecku do hlavy, to nasere každého. Nebo zkus něco vymyslet, co by ho dožralo. Jak se jednou naštve, bude to dobré. Pak už to zase bude on.“</p>
<p>„O to se pokouším celou cestu. Nasypal jsem mu za krk mravence. Co on? Jé, mravenečci, povídá. Dřív by vyletěl z kůže… a teď jé, mravenečci! Hele, už jsme nahoře. Vannie, polož nosítka. Je tu cesta, přivážeme je za koně na smyk. Připrav to, já se porozhlédnu… co to je? Natoč Kroanu, aby viděla dolů.“</p>
<p>„Co chceš vidět?“ zeptala se vlkodlačice. „Tamhle vpravo? Nějací jezdci. Nejspíš Kvádové, kdo jiný? Mohu je spočítat. No… asi tři stovky mužů. Jedou ze severu podél řeky. Co je to vůbec za řeku, Vannie?“</p>
<p>„Říká se jí Mrtvá řeka. Proč? Má mnoho mrtvých ramen. Ty ji vidíš?“</p>
<p>„Ano. Občas se tam ve slunci leskne voda. Ti jezdci jsou na našem břehu, to mi dělá starosti. Možná nás hledají, ale máme náskok. A tamhle vlevo… to nejsou Kvádové. Mají zbroj a nejedou na koních. Pochodují pěšky v sevřeném útvaru, vidím štíty, přilbice a meče. Jsou blíž, než ti jezdci. Je jich snad stovka.“</p>
<p>„To jsou Římané!“ vykřikla Alexa. „Ale… co by…“</p>
<p>„Ano,“ dokončil Vannius. „Co by dělala římská setnina tak hluboko v nepřátelském území?“</p>
<p>„Tak to je jasné!“ zvolala Kroana. „Víc na jih vidím… ano, jsem si jista! Je tam pochodující vojsko!“</p>
<p>„Římané! Římané!“ ječela nadšeně Alexa a vzápětí začala vzlykat.</p>
<p>„Tak to bude válka,“ řekla ponuře Kroana.</p>
<p>„Ta se nás netýká,“ odporoval Vannius. „Tohle tažení je namířeno proti Marobudovi a Tudrovi. Já proti Římanům bojovat nebudu.“</p>
<p>„Přidáš se tedy na jejich stranu?“ otázala se ho vlkodlačice.</p>
<p>„To netvrdím. Leda… leda dokud nebude Alexa v bezpečí. Podívej, pokud se nemýlíš, tam dole postupuje římská setnina a proti ní tři stovky Tudrových jezdců. Jestli budeme jen přihlížet, pak ti jezdci Římany pobijí a my budeme v pasti. Co ty na to, Kristome?“</p>
<p>„Hm. Hm. Na straně Římanů bych bojoval nerad. Chápej. Ať už jsou Tudrus a Marobud jacíkoliv, Římané tady nemají co dělat. Není to jejich země. Berou to, co jim nepatří. Nic proti tobě, Alexo, ale tví krajané jsou vetřelci. Kdyby sem přišli jako rolníci nebo pastevci, tahle země je veliká. Ale oni přicházejí dobývat. Jenže… uch… zapeklitá situace. Přesto máš pravdu, Vannie. Dobře. Jednou… jen jednou budu bojovat na jejich straně. Jakmile bude Alexa v bezpečí, odejdu i s Kroanou a Pelíškem na západ. Tak rychle dolů, ať to stihneme.“</p>
<p>„Nebylo by lepší mě tady nechat?“ starala se Kroana.</p>
<p>„Ani nápad!“ vykřikl pohoršené Kristom. „Co to máš za hloupé nápady?!“</p>
<p>Vannius již pobízel Vločku, táhnoucí smyk, a klisna nelenila a klusala drobnými krůčky z kopce, aby otřesy byly co nejmenší. Vlkodlačici znovu napadlo, že to zvíře má duši. Po celou dobu putování jí Vločka byla nablízku, jako by u ní stála stráž. Kroana věřila tomu, že kdyby ji všichni opustili, kobylka by zůstala. Ale ne, Kristom ji neopustí. To je na tom to nejhorší. Stará se o ni jak o malé dítě. Krmí ji, myje, přikrývá, povzbuzuje.</p>
<p>Často měla dívka chuť zemřít. Pravda, má jít do Údolí zrození. Ale co tam? Není to jen Meruzalčin bláznivý nápad? Stojí to za to trmácení? A proč vlastně jede na jih, když Údolí zrození je na západě? Kvůli Alexe? Co je jí platná zmrzačená bojovnice? Chtěla zůstat s Pelíškem ve srubu a čekat, až se Kristom vrátí, ale on, že ne. To prý v žádném případě, ještě by vyvedla nějakou pitomost. Chce ji mít na očích, tak ji vláčí s sebou.</p>
<p>Ano, jsem tu na hovno. Byla jsem bojovnice. Já vím, nebylo mi v takovém životě vždycky všechno po chuti, ale pořád to bylo lepší než tenhle sajrajt. Ležím a přebalují mě, protože si ani nemohu dojít do křoví.</p>
<p>„Už jsme dole!“ vykřikla Alexa.</p>
<p>„Ticho!“ houkl na ni Kristom.</p>
<p>Bójský válečník stál a rozhlížel se. Kolem nich byl hustý les, jenom před nimi svítila sluncem ozářená podlouhlá úzká mýtina posetá drobnými kvítky pryskyřníků, sedmikrásek a pampelišek. Prostředkem protékal potok, který již sledovali delší dobu. Vypadalo to jako jarní idylka, avšak Kroana slyšela dobře. Kristom také. Zrak měl sice horší, ale sluch ne. Ty zvuky prozrazovaly pochodující vojáky. Pravidelné zvonění zbroje. A potom dunění kroků. Někde tu musí být přes potok lávka a Římané přes ni přecházejí. Vzápětí se vynořili na druhé straně paseky. Alexa se k nim chtěla rozeběhnout, avšak Kristom ji včas chytil za rukáv. Dopředu vystoupil Vannius a kráčel vojákům vstříc. Když jej zahlédli, zastavili se a urychleně se seřadili do čtverce.</p>
<p>„Nás se nemusíte obávat!“ zavolal na ně mladík, odložil meč a šel k nim.</p>
<p>„Stůj!“ vyštěkl na něho kdosi. „Co tu pohledáváš?“</p>
<p>„Chci mluvit s vaším velitelem,“ odvětil Vannius latinsky. „Nejsem ozbrojen, vidíte?“</p>
<p>„Dobře. Tady Publius Quinctilius Varus, císařský legát. Co chceš, člověče?“</p>
<p>„Blbec,“ ozvalo se potichu z řad setniny.</p>
<p>„Jmenuji se Vannius,“ odpovídal mladík. „Jsem po otci Kvád a po matce Bój. Mám tady jednu Římanku, které jsem pomohl utéci z kvádského zajetí.“</p>
<p>„To by mohla být past,“ zamručel kdosi.</p>
<p>„Do pasti padnete, když budete dál postupovat jako dosud. Vstříc vám jedou tři stovky Tudrových jezdců. Chcete mluvit s tou Římankou? Ona vám to dosvědčí.“</p>
<p>Alexa již nečekala a vyrazila vojákům vstříc. „Jmenuji se Alexa Lucilla a jsem vzdálená neteř Claudia Nera Tiberia, císařova syna. Před lety mě unesl kvádský král Tudrus a nyní se mi podařilo utéci. Dožaduji se práva na vaši ochranu.“ Mezi Římany to vzrušeně zašumělo. „Cože?!“ vykřikl Varus.</p>
<p>Alexa šla dál, až stanula před legionáři. Řada se rozevřela a muži ji poněkud rozpačitě vpustili dovnitř. Vannius znervózněl. Viditelně se bál o svou ženu i dítě. Chvíli bylo slyšet tlumený hovor, avšak potom se ozval ženský smích a mladík si oddechl.</p>
<p>„Pojďte k nám!“ zavolal někdo z vojáků a Vannius pokynul Kristomovi, Kroaně a Pelíškovi. Za chvíli stáli všichni uprostřed stovky legionářů, kteří si je s nelíčenou zvědavostí prohlíželi. Černovlasý muž podsadité postavy jim zasalutoval.</p>
<p>„Centurio Fabius Terentius, velitel této setniny,“ představil se suše, ale Kristomovi byl docela sympatický. Rozhodně více, než ukecaný a vychloubačný Varus, který se každému ze skupiny představoval s nápadnou pýchou, přičemž nikdy neopomenul zdůraznit svůj titul. Alexa začala po chvíli znovu nadšeně výskat. „Můj strýc,“ brebtala nadšeně, „vede celou tuhle výpravu. Slyšíš, Vannie?“</p>
<p>Chvíli se smála, chvíli plakala.</p>
<p>Terentius se mezitím dostal ke Kroaně a hleděl na ni s úžasem.</p>
<p>„Zraněná?“ zeptal se stručně Kristoma, kupodivu germánsky.</p>
<p>„Ano,“ přikývl Bój. „Vážně. Je ochrnutá.“</p>
<p>„A to vydržela cestu přes hory? Těhotná?“</p>
<p>„Já vydržím všechno, Římane,“ odsekla. „Byla jsem bojovnice.“</p>
<p>Centurio se rozesmál.</p>
<p>„No… je vidět, že nejdeme válčit s nějakými slabochy, když i ženy jsou tady tak statečné. Já to říkal, že tahle země pro nás bude tvrdým oříškem. Prý proti nám postupuje tři sta jezdců. Jste si tím jisti?“</p>
<p>„Jsme,“ řekla Kroana. „Jsem sice mrzák, ale pořád vidím lépe, než kdokoliv z vás. Zahlédla jsem je z vrchu.“</p>
<p>„Pořád nevím, jestli vám mám věřit,“ zabručel setník a podrbal se na hlavě. „Co ty na to, Publie Vare?“</p>
<p>„Tři stovky barbarů?“ uchechtl se legát. „Rozsekáme tu verbež na kusy.“</p>
<p>Kroana se na toho člověka ohromeně podívala. Nikdy, opravdu nikdy se nesetkala s takovým tupcem. Ať už je římská taktika boje sebelepší, rozhodně je nečeká procházka růžovou zahradou. Bude to tvrdá bitka, v níž nelze dopředu jasně říci, kdo zvítězí.</p>
<p>Náhle spatřila cosi zvláštního. Podivný snový obraz. Potok v lese, ne tenhle. Je to říčka, na jejíchž březích rostou lípy. Omamně voní. Čirá voda rudne krví. Třesk zbraní. Kroana běží proti proudu a hluk boje sílí. Tisíce mužů, Římanů i Germánů, se bijí jako smečky šelem zahryznuté do sebe. Válečné rohy pronikavě vřeští, potok je zahrazen hromadami mrtvých a rozlévá se. Poslední zbytky Římanů zoufale bojují, avšak ze všech stran se na ně valí zkáza v podobě zdivočelých mužů neznajících slitování. Na břehu pod lípou leží Publius Quinctilius Varus, probodený vlastním mečem, oči vytřeštěné do prázdna. Voda mu omývá nohy a sama se barví do ruda. Kdy to bude? Dnes? Zítra? Ne, věděla jasně, že se to nestane tak brzy. Tři roky. Ano, tři roky ještě uplynou.</p>
<p>„Za tři roky zemřeš, Římane,“ řekla Kroana, dívajíc se Varovi pevně do očí.</p>
<p>Cítila, jak se toho muže zmocňuje strach. Přesto se zasmál, jako by vyzýval smrt na souboj.</p>
<p>„Kdo by mě asi tak mohl zabít,“ řekl sebevědomě. „Jsem výborný šermíř a…“</p>
<p>„Ty sám si vezmeš život. Po prohrané bitvě.“</p>
<p>Dívčin hlas zněl mrazivě a krutě. Přitom žádnou krutost nepociťovala, spíš lítost. Nebyl ještě starý.</p>
<p>„Ona je věštkyně?“ zašeptal Terentius Kristomovi.</p>
<p>Boj pokrčil rameny.</p>
<p>„Sám nevím. Ale ptal ses, proč nám věřit. Protože vám nic jiného nezbývá. Já nemám žádné potěšení z toho, že musím válčit na vaší straně. V minulosti jsem bojoval proti vám. Chci vám pomoci jenom kvůli Alexe, protože tady Kroana je její přítelkyně. Kdybychom vás nechali vašemu osudu, dostala by se Alexa zpátky do Tudrových pracek, a to nechci připustit. Až tahle šarvátka skončí, vracím se domů a do dalších bitev se nebudu plést. Takže… chcete pomoci? Ano? Tak dělejte to, co vám řekne Kroana.“</p>
<p>„Žena nám má velet?!“ vybuchl pohoršené Varus.</p>
<p>„Tato žena,“ ušklíbl se Kristom, „velela Marobudovým bojovníkům ve veliké bitvě a rozdrtila vojsko Lugiů. V tomhle kraji to ví každý. Jenže teď už s Marobudem není.“</p>
<p>„A proč ne?“ zeptal se výbojně legát. „Třeba nás chcete všichni zradit a…“</p>
<p>„A dost,“ zavrčel Terentius. „Nevím proč, ale já těm lidem věřím. Kdyby nás Kvádové chtěli nalákat do pasti, vymysleli by si něco jednoduššího. A pokud mluví pravdu, pak je čas jednat.“</p>
<p>„Já tu mám nejvyšší hodnost,“ durdil se Varus. „A říkám, že budeme postupovat dál v sevřeném útvaru. Žádné barbarské manýry tu trpět nebudu. I kdyby to všechno byla pravda, střetneme se s barbary jako Římané.“</p>
<p>„Tady velím já!“ řval vztekle setník. „Máš možná nejvyšší hodnost, ale Tiberius jasně řekl, že velitelem jsem já. A já nejsem hlupák, abych si nenechal poradit. Tak povídej, ženo. Co navrhuješ?“</p>
<p>„Bojujte jako barbaři,“ řekla Kroana.,,Přes mýtinu vede cesta, určitě pojedou tudy. O vás nemají ani tušení, to je vaše výhoda.“</p>
<p>„A co tady tedy dělají?!“ štěkal rozčileně Varus.</p>
<p>„Pronásledují nás,“ odvětila navenek klidně vlkodlačice, avšak uvnitř už začínala pěnit. „Jak povídám, potáhnou klidně cestou podél potoka. Když se jim postavíte v sevřeném útvaru a budete čekat, až zaútočí, budou mít dost času, aby se připravili k boji. Porazí vás, protože jich je třikrát tolik. Musíte se rozmístit v houštinách po jedné straně mýtiny a zaútočit na ně ze zálohy.“</p>
<p>„Proč ne po obou stranách?“ zeptal se věcně Terentius.</p>
<p>„Poněvadž mají přesilu. Když je obklíčíte, nebudou mít kam utéci a budou se bít jako vzteklí. Brzo zjistí, že vás je méně, a rozdrtí vás. Jestli se na ně vrhnete jenom z jedné strany, rozprášíte je.“</p>
<p>Centuriovi zasvítily oči. Kristomovi se líbil pořád víc. Je to sice Říman, avšak válečník každým coulem. Dokáže uvažovat, a to je důležité.</p>
<p>Zatímco Terentius rozmísťoval vojáky v křovinách a Kristom s Vanniem jim pomáhali se maskovat, Pelíšek odvedl Vločku s Kroanou na stranu.</p>
<p>„Aby se ti něco nestalo, ďouče,“ řekl něžně a pohladil ji po vlasech.</p>
<p>Měla chuť brečet. Ať už má Pelíšek jakékoliv problémy, je to přece jen nejlepší kamarád.</p>
<p>„Tobě uďám zvláštní schovávačku,“ mumlal s úsměvem a vyčaroval před Kroanou cosi podivného. Vypadalo to jako nějaké rostliny, ale bylo to průhledné jako sklo nebo čirá voda.</p>
<p>„Neboj se, ďouče, nikdo tě ani nezahlídne. Z druhý strany to je zelený a skerz nejni vůbec vidět. Pokaď sem budou vejrat, uviděj jenom keře a trávu, ale ty je před sebou budeš mět jako na dlani.“</p>
<p>„Dík,“ zašeptala a odvrátila hlavu ve snaze zamaskovat slzy. Nebylo to nic platné, skřítkovi nic neuniklo.</p>
<p>Jen se vybreč, to nejni vostuda. Já bejt na tom jako ty, už bych se na takovej život vykašlal. Jenže ty čekáš mimino. Poudalas, že to bude douče? Šak neboj, my se s Kristomem vo tebe i vo ni postaráme.“</p>
<p>Utřel jí slzy a Kroana zaťala zuby, aby potlačila sebelítost. Nyní je třeba myslet na něco jiného.</p>
<p>Přišel k nim Terentius. Užasle zíral na iluzi vytvořenou Pelíškem a několikrát ji obešel.</p>
<p>„Ty jsi čarodějka?“ zeptal se Kroany.</p>
<p>„Já ne, to on,“ odpověděla a ukázala na skřítka.</p>
<p>Setník si je oba dlouho prohlížel. Vojáci již zmlkli a trpělivě čekali, až přijede nepřítel. Dokonce i remcající Varus pochopil, že v této chvíli je nejlepší být zticha, a tak bylo slyšet jen občasný šepot. Terentiův zvídavý pohled byl Kroaně trochu nepříjemný.</p>
<p>„Co je?“ zeptala se podrážděně.</p>
<p>„Vy… vy nejste lidé, že?“</p>
<p>Dívka s Pelíškem se na sebe podívali. Na tom Římanovi bylo něco zvláštního. Ale co? Kroaně připadal nějak známý. Jako by ho už někde viděla, a přece bylo jasné, že to je nemožné. Setník se k ní náhle naklonil.</p>
<p>„Já jsem také vlkodlak,“ zašeptal.</p>
<p>Údivem vytřeštila oči. Čekala všechno, jen tohle ne. Vzápětí pocítila prudký příval radosti. Konečně! Po tolika letech potkala bytost svého druhu, jež jí mohla být sympatická. Rozhodně by si však nepomyslela, že narazí na vlkodlaka v římském vojsku. Bylo to tak neuvěřitelné, že jí to bralo dech, ale vůbec o tom nepochybovala. Cítila slabý vlčí pach, jen si toho dříve nevšimla.</p>
<p>„Po matce,“ řekl na vysvětlenou. „Otec byl člověk, Říman, ale matka barbarka ze severu. Byla vlkodlačice, avšak otce milovala. Říkala mi, že někde v této zemi je Údolí zrození, ve kterém se zrodil první z nás, ten, z něhož všichni pocházíme. Je to pravda?“</p>
<p>„Ano. To údolí je západně odtud. Jako dítě jsem tam žila a chci se tam zase vrátit. Už brzy. Tam se snad uzdravím. Ještě si popovídáme, až bude po boji.“</p>
<p>„Pssst!“ slyšeli náhle Kristomův hlas.</p>
<p>Muži v houštinách zmlkli. Na stezce zazněl vzdálený dusot kopyt.</p>
<p>Tudrovi vojáci jeli přes mýtinu bezstarostně, pouze občas hledali stopy. Nekonečného slídění po uprchlé královně však již měli dost. Hledat skupinku lidí v hlubokých lesích nemůže mít přece smysl a král je blázen. Všichni vědí, jak na Alexe visel. Zahnula mu. A co má být? Nejlepší je se na ni vykašlat a najít si jinou. Co je to za vládce, když takhle vyvádí kvůli uprchlé děvce? To si vážně myslel, že ta mladice mu zůstane věrná? Té přece koukalo z očí, že myslí na jiného. O tom, že to může být Vannius, si cvrlikali vrabci už od bitvy s Lugii.</p>
<p>Na co se honit? Každý ví, že Vannius pocházel z druhé strany Karpat a on i ta čubka jsou už určitě v prachu, pokud nezdechli někde v horách. A do Záhoří královská moc nesahá. Lidé, kteří tam žijí, jsou sice zčásti Kvádové, avšak smíšení s Boji, Kotiny a Dáky. Do svých záležitostí si nechtějí nechat mluvit, nepoddávají se Tudrovi ani Římu a co se děje západně od Karpat je vůbec nezajímá. Nebylo by radno tam slídit a hledat uprchlou královnu, a tak se jezdí pořád dokola podél Mrtvé řeky.</p>
<p>Bojovníci pomalu a klidně přejeli paseku a vůbec je nenapadlo vyslat zvědy na druhou stranu do lesa. Jsou přece ve své zemi, tak co by jim tu mohlo hrozit? Když jeden z jezdců omylem sjel do potoka a spadl s koně do vody, vypukl bujarý řehot. V té chvíli zmizely poslední zbytky ostražitosti. Terentius sevřel pevněji těžké pilum a podíval se na Kroanu.</p>
<p>„Teď,“ sykla a setník mrštil kopí do davu Kvádů. Na tuhle vzdálenost se nedalo minout. Vzápětí vzduchem prolétla další pila, zasahovala koně i lidi a rozsévala v řadách Tudrových bojovníků smrt. Kristom a Vannius stříleli z luků jeden šíp za druhým. Vzduch se naplnil bolestným ržáním koní, výkřiky vyděšených mužů i chroptěním raněných a umírajících. Moment překvapení byl dokonalý. Vůdce Kvádů se zřítil se sedla s kopím trčícím ze zad a dobré tři tucty dalších na tom byly podobně. Zasaženo bylo i mnoho koní a jiní se splašili.</p>
<p>„Na ně!“ zařval Fabius Terentius. „V každém z nás je kus barbara!“</p>
<p>Římané poslechli, jako by se tento způsob přepadů učili od malička. Vyvalili se z houštin a vrhli se na své protivníky s tasenými krátkými meči, v mžiku se ocitli uprostřed nich, sekali a bodali vpravo i vlevo jako běsové. Tento způsob boje jim opravdu rozproudil krev v žilách. Bylo v tom cosi opojného vtrhnout mezi nepřátele a bít okolo sebe jako zvíře. Až nyní jim také došlo, že právě na něco takového jsou krátké čepele uzpůsobené vůbec nejlépe. V tlačenici, jež nastala, byli Římané daleko pohyblivější. Kvádové na koních byli tak zaskočeni, že nestačili udělat téměř nic. Legionáři vráželi meče zvířatům do slabin a všeobecný zmatek tím ještě vzrostl.</p>
<p>Vannius se do té skrumáže vrhl také, avšak brzo zjistil, že držet se u kraje bude s dlouhým mečem lepší, a tak napodobil Kristoma. Ten pobíhal kolem chumlu válečníků a zuřivě do nich řezal, zasazuje jim strašlivé rány. Zanechával za sebou nové a nové mrtvé i zmrzačené. Vannius mu šel v patách a bil do svých soukmenovců hlava nehlava. Pro Alexu, hučelo mu v hlavě. Pro ni byl ochoten udělat cokoliv.</p>
<p>,,Pelíšku!“ zaječela náhle Kroana. „Nechoď tam!“</p>
<p>Dobrácky se usmívající skřítek si to namířil přímo k místu nejlítější seče. Svou palici si sice nesl na rameni, ale rozhodně ji nedržel, jako by se chystal k boji. Jenom zaslechla, že cosi brblá o mravenečcích.</p>
<p>„Zpátky, ty pitomče!“ zařvala za ním znovu zoufale, ale človíček ji neposlouchal.</p>
<p>„Někde tam byli mravenečci!“ volal až s jakousi úzkostí v hlase. „Voni mi je zašlapou, pakáž mizerná.“</p>
<p>Sice nadával, ale znělo to plačtivě.</p>
<p>„Kristomééé!“ křičela vlkodlačice. „Zastav toho…“</p>
<p>Pozdě. Jeden z jezdců usoudil, že bít se s rozzuřenými Římany je těžké a že bude lepší zabít toho přitroublého skřeta a přihnal se na Pelíška jako bouře. Pro toho bylo štěstím, že se motal tak nešikovně, že ho jezdec nemohl bodnout ani seknout a prostě jej povalil na zem koněm. Vzápětí byl skřítek kopyty zadupán do země.</p>
<p>„Nééé!“ ječela Kroana a vůbec jí nedocházelo, že je to chyba, poněvadž tím Pelíškovi nepomůže. Ten se ke všemu už zvedal, i když se motal jako opilý. Navíc iluze zmizela a Kvád dívku nyní nejenom uslyšel, nýbrž i uviděl. Řítil se k ní s divokým rykem, mávaje nad hlavou mečem. Těsně před ní strhl koně stranou. Ve vytřeštěných očích se nezračila nenávist, jenom údiv. Ne, ta tvář se nedala zapomenout. Ten pohled plný studu. Ten obraz jeho ženy, tisknoucí si ruce v klín. Až nyní vlkodlačici došlo, že muž svírá meč v levé dlani, zatímco pravá paže v lokti končí.</p>
<p>„Ty?“ vyhrkl ohromeně.</p>
<p>Kopyta strakatého hřebce tančila na místě a ruka s mečem se zachvěla.</p>
<p>„Ano, já,“ řekla pevně. „Tak udeř. Aspoň budu mít to trápení za sebou.“</p>
<p>Zavrtěl hlavou a zbraň klesla.</p>
<p>„Tak uteč,“ sykla na něho. „Tohle nemůžete vyhrát.“</p>
<p>Muž se otočil. Kroana měla pravdu. Legionáři si v řadách jeho spolubojovníků zařádili. Ve zkrvavené trávě se válely desítky nehybných Kvádů i poražených koní, mnoho dalších Germánů bylo na útěku a ti zbylí se již bránili z posledních sil. Římští vojáci, zpití úspěchem, šlapali po mrtvých a raněných a bezohledně dobíjeli živé. Kroana cítila, že se jí dělá zle.</p>
<p>„Zmiz!“ křikla vztekle na jednorukého. „Vrať se ke své ženě!“</p>
<p>Otočil koně a bodl jej ostruhami do slabin. Rozjet se již nestačil. Z houštiny se vynořil Publius Quinctilius Varus a vrazil Kvádovi meč do boku.</p>
<p>„Barbarský pse!“ zachechtal se, sleduje, jak se jezdec hroutí se sedla.</p>
<p>„Ty svině!“ zavřískla Kroana. „Proč jsi to udělal?! Utekl by! Měl doma ženu, která ho potřebovala!“</p>
<p>Legát se na vlkodlačici podíval spíše s údivem, než s hněvem.</p>
<p>„Co je mi po tom?“ zamumlal a otíral si zkrvavenou čepel o oděv mrtvého. Dívce se zatmělo před očima. Kdyby se mohla hýbat, Varus by již nebyl mezi živými. Jenže nemohla, a tak Římana pozorovala s tichým vztekem.</p>
<p>„Udělej dobré pořízení,“ zasyčela na něho. „Za tři roky tě čeká smrt.“</p>
<p>Zíral na ni a až v této chvíli se v jeho pohledu začínala hromadit jakási zášť.</p>
<p>„Drž hubu, čarodějnice!“ okřikl ji. „Nebo nakrmím ocelí i tebe. Ale nestojíš mi za to. Pomohli jste nám, zradili jste své lidi, tak teď táhněte. S barbary se dohadovat nebudeme.“</p>
<p>Kroaně se valila krev do hlavy. Říci však už nic nestihla. K legátovi si to rázovala Alexa. Když k němu došla, rozpřáhla se a vyťala mu políček, až Varovi poskočila hlava. O krok couvnul. Stála před ním, rozpálená hněvem jako bohyně pomsty.</p>
<p>„Už ani slovo,“ řekla.</p>
<p>Její hlas zněl kupodivu klidně, avšak bylo v něm cosi tak hrozivého, že i císařský legát z toho zkoprněl.</p>
<p>„Tohle, Publie Quinctilie Vare, jsou moji přátelé. Jsou to nejlepší přátelé, které mám. A každý je mnohem lepší než ty. Protože ty jsi zbabělec a vrah. Jak jinak nazvat muže, jenž se během bitvy schovává v houští, aby potom zákeřně zabil člověka na útěku? Jak jinak nazvat muže, který se nestydí vyhrožovat ochrnuté a těhotné ženě? Zmiz mi z očí, Publie Quinctilie Vare.“</p>
<p>Legát se nezmohl na nic, jen zmateně couval a cosi nesrozumitelného koktal. Kroana si ho už nevšímala. Ne, tenhle člověk skutečně nestál za pozornost.</p>
<p>Římané již definitivně zvítězili. Zbylí Kvádové utekli nebo ujeli do lesa, ale dobrých sto padesát jich padlo. Legionářů zahynulo jen asi třicet. Pelíšek se dopotácel ke Kroaně a ztěžka usedl vedle smyku. Oči měl podlité krví a jaksi vztekle supěl, ohmatávaje si přitom žebra.</p>
<p>„Do perdele, snad sem celej,“ zafuněl. „Co se to se mnou dělo, ďouče? Dyk já se nedokázal ani pořádně nasrat. To asi bylo ňáký kouzlo, né?“</p>
<p>„Tak už jsi v pořádku?“ zeptala se ho vlkodlačice.</p>
<p><emphasis>Jó, </emphasis>sem ouplně dobrej. Do perdele, já neměl ani chuť nikomu zakroutit kerkem, jak je to možný? Mně všecko připadalo tak ňák moc hezký.“</p>
<p>„Uklidni se. Dostal jsi ránu do hlavy. Vůbec jsme si s tebou nevěděli rady. Až koncem jara jsme ti dali pít takový kouzelný lektvar. Trochu ses vzpamatoval, jenže… zase jsi to nebyl ty. A já si říkala, že potřebuješ další pecku do hlavy. No… stalo se. Teď už je po všem. Nebo skoro po všem. Alexa a Vannius jsou snad v bezpečí a my se vrátíme do Údolí zrození. Je to jediná šance na uzdravení.“</p>
<p>„To si pamatuju, žes vo tom poudala.“</p>
<p>„Tak co? Půjdeš se mnou?“</p>
<p>„To víš, že pudu. Šak sem poudal, že tě nevopustím. Já nejsem svině, abych se na tebe vykašlal.“</p>
<p>Přistoupil k nim setník.</p>
<p>„Budeme se vracet,“ oznámil. „Chcete ještě pokračovat s námi?“</p>
<p>„Ne,“ řekla Kroana. „Původně jsem myslela, že ano, ale zdá se, že Alexa je v bezpečí. Rozloučím se s ní a vydám se domů. A co ty? Nechceš jít také s námi? Do našeho údolí?“</p>
<p>Terentius se na ni podíval s jakýmsi záchvěvem bolesti, jinak dobře utajené.</p>
<p>„Nejde to,“ zavrtěl hlavou. „Jsem sice… no, však víš co, ale cítím se být Římanem. S tím nic nenadělám. Až budeš v Údolí zrození, vzpomeň si na mě. Snad se ještě někdy setkáme.“</p>
<p>Sklopila víčka na znamení souhlasu. Přikývnout nemohla. Setník odcházel a ona se za ním dívala s hořkým pocitem stesku. Je to náhoda nebo osud, že již léta nemá s vlkodlaky téměř žádný kontakt? Toužila si s ním popovídat a případně ho zavést do Údolí zrození. Proč to nejde? Jako by mezi ní a vlastním rodem stála jakási zeď. Kdy tě zase uvidím, Fabie Terentie? Tentokrát žádné vidění nepřišlo.</p>
<p>Alexa ji objala a políbila. Kroaně na tvář dopadla její slza.</p>
<p>„Ať tě bohové ochraňují,“ řekla Římanka chraptivě. „A děkuji za všechno. Bez tebe bych nic nedokázala. Až se uzdravíš, musíš mi dát vědět. Pravděpodobně nás najdeš na druhé straně Karpat.“</p>
<p>„Určitě se ještě někdy uvidíme. Jsi má přítelkyně,“ odvětila vlkodlačice. „Navždycky.“</p>
<p>„Ano. Navždycky.“</p>
<p>Jako poslední ji objal a políbil Vannius. Kristom mu vřele stiskl ruku, Pelíšek Alexe i Vanniovi vyskočil do náruče a zuřivě je pusinkoval.</p>
<p>Římská setnina pochodovala pryč a ztrácela se v lese. Kroana se však ještě dlouho nechtěla hnout a se slzami v očích hleděla do míst, kde zmizela její přítelkyně.</p>
<p>Potom se trojice vydala na západ. Jakmile je skryl baldachýn lesa, zpod stromů vyběhl obrovský vlk. Chvíli stál na třech nohou a větřil, brzy však vyrazil po stopách Kroany a jejích přátel.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Špatné zprávy, pane</strong></p>
<p>Les byl hustý a ponurý, jako by na něm spočívalo zakletí. Marobud nikdy takový neviděl. Listy stromů měly na mnoha místech tmavě modrou, jinde zase nachovou barvu a vše se topilo v přízračném pološeru. Na jednom keři svítily krvavě červené malvice, vypadající jako hloh, avšak větší. Při pohledu na ně se otřásl odporem.</p>
<p>Kráčel pomalu vpřed, opatrně rozhrnuje větve keřů. Nemohl si pomoci, ale měl matný dojem, že křoviny, ač neměly trny, ho zachytávají za oděv. Když pořádně napnul uši, slyšel jejich potměšilý smích. Věděl, že už to napětí dlouho nevydrží. Nebo je to strach? Kdy mu selže odvaha a on se dá na zbabělý útěk jako nějaké zděšené zvíře? Všechno jej k tomu nutkalo.</p>
<p>Náhle se před ním objevila mýtina a on si trochu oddechl. Větve byly teď od něho daleko a necítil již jejich chlípné dotyky. Ani zde však nebylo sluneční světlo, neboť stromy, pnoucí se do nebetyčné výše, tvořily nahoře neproniknutelnou klenbu. Keře tu nerostly, zato okolo něho rašila modrá tráva, sahající mu až do pasu.</p>
<p>Potom mu došlo, že tady není sám. Vyjeveně zíral do tváře Kroany. Byla nádhernější než kdykoliv předtím. Dlouhé černé vlasy jí splývaly proudem dolů v bohatých vlnách a ústa se smyslně usmívala. Měla na sobě prosté bílé šaty, které ještě zdůrazňovaly vzrušující křivky jejího těla.</p>
<p>„Ty ses ke mně vrátila?“ zašeptal užasle.</p>
<p>Zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Ne, Marobude. Přišla jsem…“</p>
<p>Proměna byla rychlá a nemilosrdná. Rysy dívčina obličeje se mírně změnily a král zíral do šedozelených očí krásné vlkodlačice Brenny.</p>
<p>„… se ti pomstít,“ dokončila ta, kterou kdysi zabil. Nebo dal zabít, což bylo vlastně totéž.</p>
<p>Druhá proměna byla pomalejší, snad aby si ji mohl lépe vychutnat. Řval. Chtěl utéci, ale dlouhé šlahouňy trávy se mu omotaly kolem nohou a podtrhly mu je. Zřítil se pozpátku k zemi a cítil, jak mu další stonky a listy obtáčejí paže i tělo a nakonec i hlavu. Vlčí morda se naklonila k němu a vycenila tesáky.</p>
<p>Řval dál. A probudil se. Viděl jen tmu a v otevřeném okně mdlý svit hvězd.</p>
<p>„Světlo! Světlo!“ křičel.</p>
<p>Nohy měl pořád spoutané a marně se je pokoušel uvolnit. Propadal zmatku.</p>
<p>Dveře se otevřely a mihotavá zář louče zaplavila místnost. Byla to Šerma, otrokyně z východu, kterou koupil před měsícem od kupců. Nádherná dívka, štíhlá, snědá, temnooká. Často s ní spal, avšak předcházejícího večera se necítil příliš dobře, a tak ji poslal pryč.</p>
<p>„Přeješ si, pane?“ zeptala se hlasem hebkým jako hedvábí.</p>
<p>Král seděl na posteli, mokrý potem, a nechápavě třeštil zrak na své nohy, zašmodrchané v přikrývce. Šerma to ihned postřehla, zasunula pochodeň do držáku a šikovnými prsty Marobudovi nohy uvolnila. Zvrátil se dozadu a sípavě oddechoval, zatímco mu dívka starostlivě stírala pot z čela. Král zavřel oči a vnímal jen něhu jejích doteků. Ano, je úžasná. Kdy naposledy prožíval něco podobného?</p>
<p>Už je to dávno. Kdysi taková bývala i Basena. Kdysi. Je tomu mnoho let. Proč ji vlastně odvrhl? Možná proto, že po něm chtěla víc, než byl ochoten jí dát. Bláznivá ženská! Proč by měl patřit jen jí? Šerma nic takového nechce. Otevřel oči a díval se na snědou krásku. Usmívala se. Jako Basena. K čertu s bývalou! Teď už je to jedno. Je z ní špinavá tlustá cuchta bez duše. Kdysi duši měla, nyní již ne. Ale má ji Šerma? Dokonalá otrokyně, úslužná a svolná. Žena, jež vidí smysl života v podřizování se a poslušnost považuje za rozkoš.</p>
<p>„Dobře,“ zamručel král. „Teď běž pryč.“</p>
<p>Odešla se stejným úsměvem, s jakým přišla. Rozladilo ho to. Vstal a protáhl se. Za otevřeným oknem pomalu svítalo a hvězdy bledly stále víc. Ticho jitra narušilo štěbetání ptáků. Marobud se oblékal. Sám. Nechtěl ničí posluhu. Nechtěl nikoho. Ale tam za dveřmi jeho ložnice byli lidé. Zdáli sem doléhalo řinčení nádobí a nevrlé hlasy, smích i něčí brumlání. Chtěl být sám a netoužil po lidech. Jenže… byl král. Proto ty dveře otevřel.</p>
<p>Marobud stál na hradbách, nedbaje prudkého větru a deště. Z temných vzdouvajících se mraků co chvíli vyšlehl blesk, rozeklaný jak hadí jazyk. Královo čelo však bylo zachmuřené více než nebe. Po propité noci mu nebylo nejlépe, ale události posledních dnů se na něho valily jako povodeň. Svět se kymácí. Jeho svět, který tak pracně vybudoval. Nezdary. Jeden za druhým. Proč zrovna teď, když má vlastních starostí až nad hlavu?</p>
<p>Dnes ráno neodolal a zašel do černé kuchyně. Co ho tam vlastně, u všech ďáblů, táhlo? Neviděl nic kromě špinavé ženy, motající se kolem kotlů, pekáčů a pánví, neustále požírající odřezky tlustého masa. Udělalo se mu z ní zle a musel na čerstvý vzduch. Kde je ta krásná prsatá boubelka, kterou kdysi miloval? Miloval ji opravdu? Ne, ne, zavinila si to sama, neměla chtít víc, než jí mohl dát. Ženská by měla vědět, kde je její místo.</p>
<p>Přistoupil k němu Hasmund, nový velitel vojska. Mladý a horlivý válečník, asi třicetiletý. Marobud si byl jist, že tento muž je mu naprosto oddán. Až do nedávná nebyl Hasmund ničím. Řadový bojovník. Výborně šermoval a byl skvělý jezdec. Jinak ovšem nijak nevynikal a ve válečné taktice se příliš nevyznal. V tomto směru se král na něho nemohl spoléhat. A právě nyní by tolik potřeboval někoho… někoho jako Kroana.</p>
<p>Při té vzpomínce bodlo Marobuda u srdce. Proč? Proč utekla? Proč se obrátila proti němu? Chtěl jí dát všechno a ona zatím pobila jeho muže. Skřípěl zuby. Chvílemi ji nenáviděl, chvílemi po ní zoufale toužil. Mohla být královnou! Kde je Huggar s ostatními?! Kam se ta sebranka poděla?</p>
<p>„Pane, dorazil posel,“ ozval se za jeho zády nesměle Hasmund. „Od Kvádů.“</p>
<p>Král sebou trhl. Vyslyšeli snad bozi jeho přání?</p>
<p>„Jdeme,“ vyštěkl na velitele a rychle rázoval do domu. Třásl se nedočkavostí.</p>
<p>Muž stál uprostřed místnosti zády ke dveřím a otočil se teprve ve chvíli, kdy Marobud a Hasmund vešli.</p>
<p>„Vzkaz od Tudra?“ zeptal se úsečně král, aniž by si posla nějak moc prohlížel. Ostatně jej trochu znal z léta před rokem, kdy uzavřel s Kvády spojenectví.</p>
<p>„Ano,“ přikývl bojovník. „Špatné zprávy, pane. V zimě k nám dorazil muž, který blouznil v horečkách. Podle přízvuku jsme poznali, že je to Markoman, ale nikdo ho neznal. Pár dnů bojoval se smrtí a povídal samé nesmysly. Brzy však zemřel. Teprve když jsme ho pohřbívali, vzpomněl si jeden z našich, že je to tvůj voják jménem Huggar. Jak se k nám dostal, to nechápeme, ale za jeho smrt neneseme žádnou vinu ani…“</p>
<p>„Byl sám?“ přerušil posla Marobud.</p>
<p>„Ano, pane, sám.“</p>
<p>Vladař zbledl a na okamžik přestal dýchat. Potom se mu roztřásly nohy.</p>
<p>„Bylo jich dvacet. Slyšíš? Bylo jich dvacet!“</p>
<p>„Nevím, pane. Nikdo další k nám nedorazil. Vlastně ano. Kroana, velitelka tvých vojsk. A Tudrus žádá vysvětlení, pane. Ta zrádkyně…“</p>
<p>„Ta zrádkyně pobila mé bojovníky jako vzteklé psy. Je to zmije. To vám měl Huggar vyřídit.“</p>
<p>„Nevyřídil nic, pane, jen blouznil o vlcích a vlkodlacích. A mezitím Kroana unesla královnu. Nebo spíše… mezi námi… královna utekla s ní. Tudrus zuří a honí chlapy po všech čertech, aby je našli. Mnozí se nevrátili.“</p>
<p>„Proč mi to Tudrus nevzkázal hned?“ zavrčel Marobud.</p>
<p>„Poslal jednoho muže hned na jaře, protože v zimě řádili vlci. Nevrátil se, a tak jsem vyrazil já.“</p>
<p>„Ten posel nedojel. Špatné zprávy přinášíš. Norny se proti nám spikly a napředly nám zlý osud. I já mám pro Tudra nepříjemné zvěsti. Přes Smrčiny na jihozápadě vtrhli do země Římané. Šest legií a pomocné oddíly, šedesát tisíc vojáků. A já proti nim mohu postavit nejvýš tři tisíce jezdců a čtyřicet pět tisíc pěších. A to je ještě nemám všechny pohromadě, nemám dost zásob a mnozí jsou chabě ozbrojeni. Legie vede místodržitel římské Germánie Sentius Saturninus. Takovou důležitost tomu přikládají! Potřebuji, aby mi Tudrus poslal všechny bojovníky, které může postrádat. Když jsme spolu před rokem hovořili, slíbil mi v případě nutnosti tisíc jezdců a pětadvacet tisíc pěšáků. Tak bychom mohli Římany porazit.“</p>
<p>V místnosti nastalo ticho. Posel mlčky zíral na krále, jako by nevěřil vlastním uším.</p>
<p>„Je to zlé, pane,“ zaúpěl po chvíli. „Je to horší, než jsme si mysleli. Obávám se, že Tudrus ti nemůže poslat ani jediného vojáka.“</p>
<p>„Jak to?!“ vykřikl zlobně Marobud.</p>
<p>„Z Carnunta vytáhlo také šest legií. Vede je císařův syn Tiberius. Ani společně s Lugii a Silingy je snadno neporazíme. Tulga a Amalrich už přijeli k Tudrovi, ale i tak máme s bídou dva tisíce jezdců a něco přes třicet tisíc pěších.“</p>
<p>Marobud zbledl. Cítil, jak se chvěje, avšak ovládl se.</p>
<p>„Takhle je to,“ zašeptal. „To není obyčejná trestná výprava. Oni se rozhodli nás zničit. Ale proč právě nás?!“</p>
<p>Poslední větu vykřikl a udeřil pěstí do stolu. Potom však opět ztišil, jako by hovořil jen sám pro sebe.</p>
<p>„Byl tady Arminius, ten šílenec, který chce rozdrtit Řím. Odmítl jsem mu pomoc, protože já blázen nejsem. A zatím…“</p>
<p>Nepříčetně se zasmál.</p>
<p>„Místo aby zničili jeho, rozhodli se zničit nás. Proč? Proč?“</p>
<p>Vrtěl hlavou a chodil po místnosti jako šelma v kleci. Posel i Hasmund trpělivě čekali, až se vladař uklidní. Náhle se Marobud zastavil, nepřítomně zíral kamsi do prázdna a něco nesrozumitelného si mumlal.</p>
<p>„Dobře, vědmo,“ zašeptal za okamžik o něco jasněji. „Myslel jsem si, že ošidím osud, že se osud dá zabít. Asi nedá. Zabil jsem… a zatím… k ničemu… Římané. Cha! Římané!“</p>
<p>Poslední věty se nedaly rozeznat, jen sem tam nějaké slůvko. Královo šuškání občas přerušoval nervózní smích. Najednou bylo ticho. Marobud upřel pohled na posla.</p>
<p>„Vrať se,“ řekl. „Vše, co je důležité, jsi již slyšel. Tohle se tě už netýká. A pospěš si, ať má Tudrus čerstvé zprávy. Vyřiď mu, že budeme bojovat. Pokud někdo z nás Římany na své straně porazí, pošle pomoc tomu druhému. Hasmunde, dej mu dva čerstvé koně a přijď zase sem.“</p>
<p>Velitel přikývl a odešel poslovi v patách. Král osaměl. Usedl na židli a ze džbánu na stole si do poháru nalil pivo. Pil pomalu a dlouhými doušky. Potom opatrně postavil pohár zpět a opřel se. Jeho vytřeštěný pohled nyní směřoval z okna. Stále však pokračoval ve své samomluvě.</p>
<p>„Nevyšlo to. Ne, nevyšlo. Moc velká přesila. Osud… che… osud neošidím. Žena – nežena, člověk – nečlověk, zvíře – nezvíře. Je mrtvá. Zabil jsem ji. K čemu to bylo? Místo ní mi hrozí Řím. A já přišel o svoje nejlepší válečníky. Vitichise… Lugiové. Wulfila, Vamba, Athaulf, Helm, celá ta banda skvělých vrahounů… je po nich. A všechny pobila ona s Arminiem. Mrcha jedna, che. Tak Huggar je taky mrtev. A co ostatní? Remberte, Guntrame. Richobude, ty lumpe, co je s tebou? Zadávili vás vlci nebo vás taky pobila ona? Proč jsem vás za ní posílal? Tolik bych vás teď potřeboval. Byli… byli jste nejlepší.“</p>
<p>Marobud těžce vzlykl a mrštil hliněným pohárem na zem, až se roztříštil na kusy.</p>
<p>„Co je to za ženskou?!“ zařval nepříčetně. „Proč jste mi to nezjevily, mocnosti tmy?! Kdybych věděl, co je to za zmiji, zardousil bych ji hned, jak přišla! Těmahle rukama bych ji uškrtil! Drtil bych tu její šíji, až by jí vylezly oči z důlků! Až by vyplazovala jazyk a ten by modral! Čubka! Kdo je to?! Zjevíte mi to aspoň teď?!“</p>
<p>Dovnitř vešel Hasmund.</p>
<p>„Volal jsi mě, pane?“</p>
<p>„Ano. Volal,“ zavrčel král. „Ty někdy chodíš na předhradí. Je ještě naživu ta bójská vědma?“</p>
<p>„Je, pane. Jeden můj známý u ní nedávno zrovna byl a věštila mu.“</p>
<p>Král ještě chvíli mlčel, jako by váhal.</p>
<p>„Dobře. Doprovodíš mě k ní,“ řekl náhle a vyrazil ze dveří.</p>
<p>Louč byla trochu mokrá, prskala a její zář měnila intenzitu. Střechou zatékal tenký, ale vytrvalý pramínek dešťové vody. Vysoký svalnatý muž se hluboce klaněl před hrbatým pokřiveným zakrslíkem. Další, kteří vešli, dokonce padli tvářemi k zemi. V šeru bylo slyšet jenom jejich strachem čpící dech.</p>
<p>„Vstaň, Kevene,“ zamumlal Křivák. „Přisel jsi se kát?“</p>
<p>„Ano, pane,“ zaúpěl mladý vlkodlak. „Vykonal jsem trest a viděl na vlastní oči soud bohů, který postihl dceru Bellovese a Brenny za to, že se ti rouhala. Chtěl jsem ji zabít, ale bohové učinili něco lepšího. Je chromá a nemohoucí.“</p>
<p>„Vím,“ odsekl Křivák. „I mě bohové poznamenali, avšak ne tolik. Dříve jsem i já býval přátelsky nakloněn lidem a za to jsem byl potrestán. Tehdy mě navštívil sám Teutates, bůh války, a zvěstoval mi vše o budoucí válce. Ustanovil mě svým věštcem a své pokřivení nesu jako znamení pokoření. Jenomže ona se před vůlí bohů nesníží. To, co ji postihlo, je osud. Ale jsem rád, že aspoň ty jsi prohlédl. A kde je tvůj syn a ti dva další?“</p>
<p>„Pane,“ ošíval se Keven, „moc mě to mrzí, ale oni… no… úplně odpadli. Uvěřili té zrádkyni.“</p>
<p>„A kdo jsou tito? Vlkodlaci to nejsou, to vidím. Proč sem vodíš lidi?“</p>
<p>„Jsou to mladí válečníci, kteří ti chtějí sloužit, pane. Oni… oni chtějí patřit k nám.“</p>
<p>„Proč bychom je měli přijímat?“ zamračil se Křivák. „Jsou to lidé, podřadná rasa. Jako bojovníci za nic nestojí.“</p>
<p>„A co když budou uznávat naši vládu, pane? Co když uznají naši nadřazenost? Přesvědčil jsem je o naší moci a síle. Přišli, aby ti dokázali svoji touhu být našimi otroky.“</p>
<p>Křivákovi se zablýsklo v očích a povstal. Pomalým krokem obcházel jednoho muže po druhém a pozorně si je prohlížel. Bylo jich celkem osm a v jejich tvářích, které teprve před chvílí pozdvihli, se zračilo napětí a možná i strach. Křiváka to potěšilo. Měl rád, když se ho někdo bál. Nesnášel, když to bylo příliš.</p>
<p>„Ty,“ řekl náhle, ukazuje na plavovlasého mladíka se zarudlou jizvou na levé tváři. „Jak se jmenuješ?“</p>
<p>„Fergal, pane.“</p>
<p>„Proč nám chceš sloužit?“</p>
<p>„Toužím po boji. A po moci. Když budu sloužit vám, budu mít víc moci, než kdybych panoval jako král.“</p>
<p>„Tak… tak ty chceš moc? Ale my jsme dravci,“ zavrčel výhružně Křivák. „Zachce-li se mi, mohu tě zabít.“</p>
<p>„Svět je předurčen, aby mu vládli dravci,“ odvětil Fergal s nehybnou tváří. „Většina lidí jsou ubožáci, pane. Já toužím po tom, aby mi vládli dravci a abych se od nich mohl učit, jaká je povaha moci. Uč mě, pane, a já budu tvým věrným psem.“</p>
<p>„Dobře jsi ho poučil a vycvičil,“ kývl uznale Křivák směrem ke Kevenovi.</p>
<p>„A ty?“ obrátil se na dalšího.</p>
<p>„Arvan, pane.“</p>
<p>„Boj?“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>Křivák postupoval až k poslednímu z nich.</p>
<p>„Jsem vám oddán, pane,“ zašeptal mladík. V jeho hlase byl cítit záchvěv strachu.</p>
<p>„Co to je?“ zasmál se Křivák. „To je muž?“</p>
<p>„Jsem ochoten ti sloužit, pane,“ šeptl mládenec nejistě.</p>
<p>„To můžeš,“ zasyčel vlkodlak. „Jednou… jednou mi můžeš posloužit. Mám hlad.“</p>
<p>Už během řeči se proměňoval. Po posledním slově se jeho drápy zaryly do mladíkova těla. Srub se naplnil hrůzyplným vřískotem a vzápětí se vlčí čelisti zahryzly do masa. I Keven rychle měnil tvar těla, narostly mu chlupy, ústa se protáhla do mordy plné tesáků a pak se i on zakousl lačně do ještě řvoucí a cukající oběti. Dvě šelmy hltaly krvavé kusy masa. Zbylí bojovníci, bledí jako křída, na to hleděli, ale ani jeden z nich se nepokusil nic podniknout, ba ani utéci. Konečně odporná hostina skončila a oba vlkodlaci nabyli opět lidské podoby.</p>
<p>„Takoví jsou vaši páni!“ zařval na zděšené mladíky Křivák. „Přestaňte se třást jako baby nebo skončíte stejně. Máte štěstí, že jste se nepokusili utíkat. My nepotřebujeme ve svých řadách zbabělce. Ukliďte to svinstvo.“</p>
<p>Kopl do zbytků toho, co bývalo člověkem. Když byl rozkaz vykonán, sedl si Křivák opět do křesla a upřeně zíral krhavýma očima na zbylých sedm mladíků.</p>
<p>„Budou z vás dobří vojáci,“ uchechtl se. „Ale pamatujte, že každá zbabělost bude potrestána. Kdo uteče z boje, skončí v našich chřtánech. Kdo nevykoná rozkaz, ten také. Avšak za věrné služby budete odměňováni. Budete mít moc a můžete si vzít, co chcete. Nejkrásnější dívky budou vašimi otrokyněmi a stanete se vojevůdci dalších lidí, kteří se přidají k nám. Protože bude válka! Válka mezi vlkodlaky a lidmi. My, vlkodlaci, jsme předurčeni k vítězství a vládě. Kdo nám bude sloužit, nejenom že nebude zahuben s ostatními lidmi, ale navíc získá podíl na naší moci. Avšak nyní musíte osvědčit svou způsobilost. Dostanete první úkol. Je třeba potrestat zrádkyni. Tu, jež byla vyvolena, aby nás vedla, ale tímto údělem pohrdla. Musíte zabít Kroanu. Je chromá a bezmocná, ale dokud je naživu, nebude Teutates spokojen.“</p>
<p>„Pane,“ naklonil se ke Křivákovi Keven. „Odešla do Údolí zrození.“</p>
<p>„A co má být? To vím také. Měl jsem vidění.“</p>
<p>„Rád věřím, pane, vím, že jsi věštec, ale jde o něco jiného. V Údolí zrození by se mohla uzdravit. Víme, jaké čarovné síly se tam skrývají.“</p>
<p>„To se nestane,“ řekl rezolutně Křivák. „Údolí je mrtvé a ztratilo moc. Stromy a keře vadnou, i zvěř odtamtud prchá. Půjdete tam za ní a zabijete ji. Kevene, ty je povedeš. Je někdo s ní? V tom vidění jsem spatřil jenom ji.“</p>
<p>„Jeden člověk. Je sice dobrý bojovník, ale je starý. A potom skřítek. Ten bojovat neumí. Snad trochu čarovat, avšak neškodně. Jsou to pouhé iluze. Nemůže jí pomoci. A potom… nevím, pane, zda to pokládáš za důležité… zrádkyně čeká dítě. Už brzo porodí, možná se to dokonce stalo.“</p>
<p>Křivákovi zasvítily oči. Vstal, chvíli přecházel po chatrči, něco si pro sebe mumlaje, ale nikdo mu nerozuměl. Potom se opět posadil a dlouze se zadíval na Kevena a jeho sedm bojovníků.</p>
<p>„Výborně!“ vykřikl. „Hm… divné. Ve vidění jsem si nevšiml… hm, už je to pár měsíců, asi to ještě nebylo znát. Výborně, Kevene, máš oči na pravém místě. To je důležitá věc. Poslouchej. To dítě chci. Ano, je to tak! Když vyvolením pohrdla ona, bude vyvoleno to dítě. Pokud ještě neporodila, počkáte někde v úkrytu, až porodí, a zabijete ji teprve potom. Jděte, moji váleční psi, a dejte ochutnat ocel každému, kdo se vám postaví do cesty.“</p>
<p>Muži v čele s mladým vlkodlakem spěšně odcházeli. Dosud se sice třásli hrůzou, avšak zároveň pociťovali podivné vzrušení, blízké extázi. Když zmizeli, Křivák se předklonil v křesle a zaúpěl. Potom začal zvracet. Lidské maso prostě nesnášel.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Uvidíme, zda je v tobě něco dobrého</strong></p>
<p>Stařenin pohled nebyl přátelský a Marobud to cítil. Hasmunda nechal stát venku, takže jejím nevlídným očím musel čelit sám. Nebyl ve své kůži, ale snažil se zachovat klid. V hrdle ho škrábalo, jako by polykal písek.</p>
<p>„Budeš mi věštit?“ otázal se poněkud přiškrceným hlasem. „Potřebuji to. Tvou radu, víš? Všechno… všechno se hroutí. Lhala jsi mi. Římané… jejich plno, jako much. A já…“</p>
<p>Prsty se mu křečovitě svíraly a zase rozvíraly jako pařáty a oči hleděly na stařenu skoro hladově.</p>
<p>„Věštbu, slyšíš? Co mám dělat? Moje říše…“</p>
<p>Vědma zavrtěla hlavou, ústa však zůstala sevřena do úzké čárky a neřekla nic. Jenom dál na krále zírala a v její jinak kamenné tváři se objevila stopa poťouchlosti.</p>
<p>„Zaplatím,“ zahučel vladař. „Hodně zaplatím. Víc než minule.“</p>
<p>„Za co chceš platit, králi?“ zeptala se posměšně. „Snad za to, aby ses dozvěděl to, co už stejně víš? Věštba byla vyřčena před lety a platí pořád. A dny tvého království jsou sečteny. Zničila tě žena – nežena, člověk – nečlověk, zvíře – nezvíře. Římané už jenom dokonají dílo zkázy.“</p>
<p>„To není pravda!“ vybuchl. „Žena – nežena, člověk – nečlověk, zvíře – nezvíře, co je to za nesmysly? Jestli myslíš tu vlkodlačici, dal jsem ji zabít. Ta mě nezničila. Jestli mě někdo zničil, tak Kroana. To ona pobila mé vojáky, ona mě zradila. Přece jsi mi říkala, že Řím moji říši nezničí. Věštila jsi, že…“</p>
<p>Stařena prudkým posunkem přerušila Marobudovy výlevy.</p>
<p>„Dost,“ řekla rázně. „Jako vždy. Tvoje říše, tvoje říše. To jediné tě zajímá? Co jsou tvé plány proti úmyslům bohů? Myslíš si, žes pochopil jejich tajemství? Slyšíš jen to, co chceš, a nevidíš to, co máš před očima.“</p>
<p>„Co? Co mám mít před očima? Odpověz.“</p>
<p>Stařena pomalu zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Ať řeknu cokoliv, neslyšíš. Varovala jsem tě před prolitím nevinné krve a co to bylo platné? Zabil jsi…“</p>
<p>„Zabil jsem šelmy v lidské podobě!“ vykřikl král. „Byly to bestie!“</p>
<p>Vědma mlčela. Dívala se na Marobuda jaksi smutně. Poté váhavě přešla k ohništi. Stála tam zády ke králi, shrbená a se svěšenou hlavou, a mumlala si něco nesrozumitelného. Jen pár slov dolehlo k vladařovým uším:</p>
<p>„… blázen… jako malé dítě…“</p>
<p>Neřekl na to nic, ač věděl, že se to týká jeho. Stařenina řeč plynule přešla do zaklínání. Tentokrát však nic do ohně neházela, jen hlinkou na zemi narýsovala kruh, kolem něhož začala tančit. Král při tom pohledu strnul údivem. Vědma měla oči zavřené, ale její pohyby byly jisté a dokonce ladné. Nedalo se pochopit, jak tato žena nad hrobem ještě může tančit. Bosé kostnaté nohy tepaly zem v těsné blízkosti kruhu, avšak nevkročily dovnitř. Stařena vířila stále rychleji, hubené tělo se vlnilo a prohýbalo, ústa vydávala děsivé skřeky.</p>
<p>Náhle se zastavila. Stála tváří k Marobudovi na druhé straně kruhu. Otevřela oči, ale nebylo vidět duhovky ani zorničky, jen obrovské vyvalené bělmo protkané krvavými žilkami. Otevřela dlaň a král na ní spatřil asi deset kůstek různého tvaru. Nedalo se určit, jestli jsou lidské či zvířecí. S posledním divokým skřekem je věštkyně hodila směrem ke kruhu. Téměř všechny dopadly dovnitř, jen dvě na čáru. Stařena opět sklopila víčka, a když je zase nadzvedla, byly její oči normální. První její pohled platil králi, druhý kruhu a kůstkám.</p>
<p>„Je to těžké, člověče,“ zasípěla. „Věci se daly do pohybu a bude velmi těžké jejich běh zvrátit. Většina toho, co určuje budoucnost, je již dána. A nic není úplně mimo kruh. Pouze dva vlivy ještě mohou něco změnit.“</p>
<p>„Jaké?“ otázal se dychtivě vladař.</p>
<p>„To ti nesmím říci,“ odvětila věštkyně.</p>
<p>„Proč?“ vyštěkl.</p>
<p>Zasmála se. Nepříjemně. Rezavě.</p>
<p>„Proto, jaký jsi, králi. Posledně jsi věděl až moc. Věř mi, že bude nejlepší, když skoro nic chápat nebudeš. Viděla jsem ubývající měsíc, který zmizel. Potom vysvitlo slunce a bylo ráno. To ráno je pro tebe důležité. Dnes bude měsíc v novu. Až začne svítat, vydej se tam, kde vše začalo. Uvidíš trosky spáleného domu, ale hledej jeskyni. Tam se ti dostane odpovědi na tvé otázky. A tam se také rozhodne, co bude s tvou říší. To je ta první kůstka na čáře. Ta druhá… o té ti nesmím říci nic, ale je ve tvé blízkosti. Teď se to nesnaž vyřešit, vše se včas dozvíš. Pokud se budeš o něco pokoušet sám, přijdeš o všechno. Do toho údolí si vezmi zbroj a meč. Budeš to potřebovat. Ale musíš tam jít sám.“</p>
<p>Marobud mlčel a jenom skřípěl zuby.</p>
<p>„Léčka,“ zavrčel. „Co když je to léčka? Jak ti mám věřit, ženo? Zatím jsem ještě král, jenže nevím, zda jím budu i zítra. Jsou lidé, kteří by mě rádi svrhli z trůnu, a vše jim nahrává. Římské legie táhnou zemí a já musím sbírat bojovníky, mám starostí, že nevím, co dřív a ty mi řekneš, abych šel sám do nějakého údolí… a co mě tam čeká? Banda najatých vrahů? Nebo nic? Pak se vrátím a zjistím, že u moci je někdo jiný. Nevím, proč by mě bohové měli soudit. Je snad Řím lepší než já? Je římský císař spravedlivější? Není, a přece vládne a jeho říše je na vrcholu slávy. Proč mám být trestán, když jiní vládci jsou krutější? Proč by bohové zavrhli právě mě, když jiní spáchali horší činy? V Římě jsem poznal panovníky, kteří vyvraždili celá města a vesnice. Vládnou ti, kteří prokáží dostatek rozvahy a odhodlání. Proč bych měl dělat něco, čemu nerozumím?“</p>
<p>„Protože ti nic jiného nezbývá, králi,“ zasyčela vědma. „Ale čiň, co chceš. Mocnosti tmy ti zjevily svou vůli a já ji vyřídila. Dál už mě nic nezajímá, ty hlupáku. Mně může být ukradená tvoje říše, tvůj trůn, ba i tvůj život. Udělala jsem pro tebe víc než jakákoliv jiná věštkyně. Ale jak vidím, asi to bylo jen mlácení prázdné slámy.“</p>
<p>Marobud mlčel a skřípěl zuby. Už dávno ho nikdo nenazval hlupákem. A kdyby to někdo udělal, skončil by jako mrtvola. Jenže zabít tuto ženu…</p>
<p>„Uvidíme,“ zahučel. „Ještě si to promyslím.“</p>
<p>Potom sáhl do váčku pro peníz.</p>
<p>„Ne,“ řekla ostře vědma. „Za tuhle věštbu neplať.“</p>
<p>Marobud znovu zaváhal.</p>
<p>„Jak mám vědět, že to není past?“ zeptal se podezřívavě.</p>
<p>Stařena pokrčila rameny.</p>
<p>„To ti zaručit nemohu, králi. Ani já neznám vše, co bohové chystají. Třeba ti připravili léčku oni sami. A třeba je to jediná možnost, kterou máš, aby sis zachránil kůži.“</p>
<p>Vladař již nic neřekl, prudce se otočil a vyšel ze dveří. Věštkyně za ním ještě dlouho hleděla.</p>
<p>„Ano, uvidíme,“ zašeptala si pro sebe. „Uvidíme, Marobude, zda je v tobě aspoň něco dobrého.“</p>
<p>Kroana užasle pohlédla do korun nad svojí hlavou. Sytá zeleň listů zářila v poledním slunci jako smaragdy. Zdálo se, že se stromy přímo zachvívají rozkoší a lačně natahují větve vstříc zlatému dešti. Slyšela ptačí zpěv, bzukot much i nekonečné vrzání cvrčků. Rozvzlykala se.</p>
<p>„Kristome! Pelíšku! Já tomu nevěřím! Je to tu živé jako dřív!“</p>
<p>„Ano. A to díky tobě.“</p>
<p>„Kdo je to?“</p>
<p>Do Kroanina zorného pole vešla Meruzalka. Vlkodlačice ji viděla přes závoj slz, a přece ji poznala.</p>
<p>„Do háje, fňukám jak malá holka.“</p>
<p>Víla se zasmála a svou přítelkyni objala.</p>
<p>„Říkáš… díky mně?“</p>
<p>„Ano. Musím ovšem dodat, že to prokletí leželo na údolí také díky tobě. Díky té tvé hloupé nenávisti. Je to podivné, ale máš nad tímhle kouskem země zvláštní moc. Chřadlo to tu, protože jsi ty byla zkažená. Když ses vzdala honby za pomstou, údolí ožilo. Tvá láska ho vzkřísila.“</p>
<p>„To není možné,“ stkala Kroana. „Jak se to mohlo stát?“</p>
<p>„Jsi dcera Bellovese a Brenny. To je jediný důvod. Zachránila jsi to tady, protože je to tvé dědictví, tvá země. A ona ti to teď vrátí. Ale… kdo jsou ti dva, co tě doprovázejí?“</p>
<p>„Pelíšek, skřítek ze severu, a Kristom, můj muž.“</p>
<p>Víla se zachichotala a bez jakýchkoliv rozpaků si Kristoma prohlížela. Boj nevěděl, kam s očima.</p>
<p>„Tak dost,“ zamračila se Kroana. „Je můj, rozumíš? Jestli mi ho svedeš, začne mezi námi válka.“</p>
<p>„No jo, no jo,“ smála se Meruzalka.</p>
<p>„Ale teď mi řekni po pravdě: mohu se uzdravit? Myslíš, že je tady tolik moci?“</p>
<p>„Myslím, že ano. Cítím to. Údolí je snad ještě mocnější než dříve. Nebude to za chvíli, ale určitě se uzdravíš.“</p>
<p>„Dobře,“ přikývla Kroana. „Za pokus nic nedám. Už se blíží večer, slunce zapadá. A noc je na to nejlepší. Kristome, musíš mě položit na zem.“</p>
<p>„Na zem? Co když nastydneš? Nechceš tam aspoň kožešinu?“</p>
<p>„Ne, ne, ani nápad. Tahle země uzdravuje. A i kdyby se nic nezlepšilo, hůře mi určitě nebude.“</p>
<p>„Tak ano. Pelíšku, pomoz mi.“</p>
<p>Dali Kroanu do trávy.</p>
<p>„Zůstanu tady s tebou,“ řekl Kristom, avšak vlkodlačice zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Ne. Odejdi, prosím. Tuto noc budu mluvit se svou zemí. Chci s ní být sama.“</p>
<p>Boj mlčky přikývl a s Pelíškem i Meruzalkou odešli. Kroana osaměla. Slunce zapadlo, na dolinu ulehl stín a propadla se do šera. Na temném nebi zazářila večernice a dívka se na ni usmála. Vnímala tiché ševelení větru v trávě a v korunách stromů, zurčení nedalekého potoka i šustění plazící se užovky. Ano, dnes je zvláštní noc. Měla tentýž pocit jako začátkem zimy, kdy se ocitla na pokraji smrti a setkala se s Wotanem, jako později, kdy k ní přišla ve vlčí podobě matka. Toto byla jedna z těch chvil, kdy vnímala blízkost čehosi mimořádného. Nevěděla jistě, co přijde. Uzdravení? Stejně dobře to může být smrt. Je třeba čekat, možná dlouho a trpělivě.</p>
<p>Lístky osik, chvějící se ve větru, blikotaly ve tmě jako oči zvířat, tohle však už Kroana poznala. Ano, tamhle v houští je doopravdy zvíře, snad laň nebo srna. Dvě světla zhasla a dupot kopýtek dal dívce za pravdu. Černý stín jí přeletěl nad hlavou. Výr. Malý drobný třepetající se tvor. Netopýr vyrazil na lov. Slyšela jeho pískot, který lidské ucho není schopno zachytit.</p>
<p>Kmen mohutné osiky se pohnul. Ne, nekýval se, to by ani nebylo možné. Spíše nabýval jiných tvarů.</p>
<p>„Meruzalko,“ zamračila se Kroana. „Co mě špehuješ?“</p>
<p>Ze stromu vystoupila víla. Nebyla to Meruzalka. Tvář té bytosti vypadala mladě a svěže, ale vlkodlačice zřetelně cítila její nesmírné stáří. Něco podobného prožívala v blízkosti otce a matky, nejstarších tvorů, jež znala. Avšak tato víla musela být mnohokrát věkovitější. Stříbřité vlasy připomínaly padlý sníh a duhovky očí se jí třpytily jako ledové krystalky.</p>
<p>„Kdo jsi?“ zašeptala ohromeně dívka.</p>
<p>Bytost se usmála a usedla vedle ní.</p>
<p>„Jsem paní tohoto údolí.“</p>
<p>„Pokud vím, tak tato dolina patří vlkodlakům,“ namítla Kroana.</p>
<p>Víla se zasmála.</p>
<p>„Vždyť vám ji neberu. Ještě mnoho věcí nechápeš. A také je vidět, že jsi byla dlouho u lidí. Máš v sobě jejich touhu po majetku. Cožpak záleží na tom, jestli je Údolí zrození moje nebo tvé? Patří každému, kdo chápe jeho skrytou moc. Ty ani netušíš, kolik má tento kousek země tajemství a darů. A nejsou jen pro vlkodlaky.“</p>
<p>„Pro všechny lesní bytosti?“</p>
<p>„Ani takhle to není omezeno. Mohou patřit i lidem. Považuji se za paní údolí nikoliv proto, že bych tu chtěla vládnout, nýbrž proto, že těmto čarovným silám nejlépe rozumím. Chceš se uzdravit?“</p>
<p>„Ano. Dala bych za to všechno.“</p>
<p>„I svou duši?“</p>
<p>Kroana na vílu zaraženě zírala.</p>
<p>„Ne. Duši ne.“</p>
<p>„A proč se tedy chceš uzdravit? Chceš být zase bojovnicí? Toužíš držet v rukou meč a prolévat krev? Dychtíš po válečné vřavě?“</p>
<p>„Ne, ne, už nechci bojovat.“</p>
<p>„To říkáš jen proto, aby ses uzdravila?“</p>
<p>„Jako víla bys měla číst moje myšlenky,“ řekla vyčítavě dívka. „Já se ti neuzavírám. Nechci bojovat, mám dost krve. Chci být ženou, nic více a nic méně. Čekám dítě a toužím se o něj starat. Když jsem naposledy viděla boj, udělalo se mi špatně. Něco se ve mně změnilo… a zlomilo. Ať si válčí jiní, když je to baví. Mě už ne.“</p>
<p>Víla mlčela a dívala se na vlkodlačici nějak smutně.</p>
<p>„Nikdo nemůže mít vše, co by chtěl,“ šeptla po chvíli. „Toužíš po pokoji, jenže jsi dcera Bellovese. Nosíš v sobě dědictví králů, bojovníků a vojevůdců. Jsi po svém otci, ať se ti to líbí či ne.“</p>
<p>„Ne!“ vykřikla Kroana. „Proč mi to připomínáš? Opakuji, že nechci.“</p>
<p>„Ale budeš muset. Ano, buď matkou, manželkou a vůbec ženou. Ale často nastanou dny, kdy svět bude ohrožovat vše, co miluješ. A věř mi, že čím více budeš milovat, tím více budeš muset bránit to, co je předmětem tvé lásky. Jestli ne, tak proč jsi pobila muže, kteří chtěli zavraždit Arminia? Udělala bys to dnes jinak? Odpověz, dcero Bellovesova.“</p>
<p>Dívka mlčela a hleděla na černé nebe, poseté hvězdami.</p>
<p>„Tíží tě to?“ otázala se víla.</p>
<p>„Ano. Už začátkem zimy mě to tížilo. Údělem žen by neměl být meč.“</p>
<p>„Meč by neměl být ničím údělem. Jsou však události, jež si nemůžeš vybrat. Těžká bude tvá cesta, Kroano.“</p>
<p>„Co mi tedy radíš?“</p>
<p>„Já ti nemohu radit skoro v ničem. Ostatně jsi dospělá, i když předčasně. Jestliže sis svoji cestu obhájila před Wotanem, musíš si ji obhájit i před bytostmi sobě rovnými. A také před sebou, před svými pochybnostmi.“</p>
<p>„Kdo je vlastně Wotan?“ byla zvědavá Kroana.</p>
<p>„Bůh války. Dokud tu sídlili Bojové, říkali mu Teutates, ale Germáni mu říkají Wotan. Zažehuje v srdcích plamen nenávisti a touhy po moci, aby se všichni navzájem vraždili a slabí byli zničeni. Mnoho o něm nevím, protože sídlí v temnotách, avšak chce tě dostat do své moci, neboť jsi největší bojovnice široko daleko… a nebo tě zničit. Ale dost řečí, dcero Bellovesova. Musíme zhatit jeho plány, aspoň pro tuto chvíli. Povedu tě, abys mohla přijmout dar, jenž ti nabízí tvá země.“</p>
<p>Kráčel dlouhými kroky, ozbrojen pouze mečem a štítem a oděn do drátěné košile a přilby. Napadlo jej, jestli by neměl jet na koni, avšak zavrhl to. Když jeho lidé sídlili na západě, ctili různé bohy. Pokud někdo rozhněval božstvo, musel vykonat kajícnou pouť k místu uctívání a musel jít pěšky a bos. Marobud netušil, kterého z bohů urazil svým počínáním, ale některého určitě. Jakási mocnost použila bójskou věštkyni a vyzvala jej k činu, a tak vyrazil. Cítil se tak trochu jako poutník, ačkoliv šel do boje.</p>
<p>Marně ho Hasmund přemlouval, aby nechodil. K tomu, aby zůstal na hradišti, nepřinutilo krále ani blížící se vojsko Římanů. Veškerý rozum i válečná zkušenost Marobudovi napovídaly, že je třeba urychleně sebrat tisíce bojovníků a jednat. Mnozí se již na hradišti shromáždili, další byli roztroušeni v širém okolí, ale král pořád vyčkával. Muži reptali. A právě v této chvíli vladař vyrazil na jakousi pochybnou soukromou výpravu.</p>
<p>„Jsem blázen,“ opakoval si Marobud. „Až se vrátím, možná již nebudu králem, protože válečníci se vzbouří a dosadí na trůn jiného.“</p>
<p>Ta představa ho žrala. Přesto pokračoval. Možná to, co proti němu stojí, není moc Říma, nýbrž moc, nad níž se nedá zvítězit zbraněmi. Možná bude zabit. Možná zůstane jenom tulákem bez domova a jeho říše spadne do klína jinému nebo zanikne. Je to jako hra v kostky. Vsadit vše… a shrábnout výhru nebo vše ztratit.</p>
<p>Kráčel k severu. Po jeho pravé ruce šuměla Divoká řeka. A vyšlo slunce.</p>
<p>V Údolí zrození se rozlehl jásavý výkřik z úst mladé ženy, která právě povstala ze země, užaslá a potácející se na dosud nejistých nohou. O něco později zaplakalo dítě. Byla to holčička s očima modrýma jako pomněnky a rezatými vlásky. Zářivá postava se ztratila v lesním šeru. Šťastně se smějící starý muž odnesl dítě do nedaleké jeskyně, zabalil jej a položil na kožešinu. Nahé ženské tělo vklouzlo do křišťálově čisté vody potoka.</p>
<p>Tohle však Marobud nevěděl.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Připletl ses mi do cesty</strong></p>
<p>Ženská tvář. Kde už jsem ji viděla? Tlustá, umaštěná, nehezká. A umírající. Vypoulené modré oči jsou plné bolesti a hrůzy. V mdlých rysech toho obličeje se usadil výraz spráskaného psa. Něco křičí nebo se o to alespoň snaží. Marně. Jako by nikdo neslyšel. Může být horší samota? Z úst pomalu vytéká pramínek krve.</p>
<p>Kroana se probudila. Přes nahé tělo jí tekl proud studené vody, takže se třásla zimou a zuby jí jektaly. Jak dlouho tu tak leží? Jak je možné, že usnula? Vlkodlačice vylezla z říčky a rychle si oblékla dlouhou režnou košili, sahající jí do půli stehen, a černou sukni. Ani nepamatovala, kdy se naposledy oblékla jako žena. Až nyní, po mnoha letech. Cítila se ženou a byla na to pyšná. Při chůzi kroutila boky, šla houpavým krokem a chvílemi tančila mezi stromy. Toužila se ozdobit. Ach, vzít si tak náhrdelník, náramek a třeba i prsten. Jenomže nic z toho neměla. Tak aspoň na uši zavěsit jeřabiny.</p>
<p>Zarazila se. Proč se jí obraz té umírající ženy vrací? Potřásla hlavou. Snad si časem vzpomene, kdo to je. Určitě už ji někde viděla. K jeskyni nijak nespěchala, u dítěte je přece Kristom. A vykoupat se potřebovala. Za ty dny, kdy bezmocně ležela a musela se nechat umývat, se cítila strašně špinavá. Zdálo se jí, že páchne. Nyní to všechno spláchla, špínu, smrad i pocit bezmocnosti. Netušila, že chůze může být rozkoší.</p>
<p>Kristom se Kroany nemohl dočkat. Netrpělivě přecházel po jeskyni sem a tam. Kde trčí Pelíšek? Včera večer se potkal s několika zdejšími skřítky, kteří ho zlákali ke hře v kostky, a od té doby se neobjevil. Uzdravení Kroany bylo tak úžasné, že tomu Kristom pořád nedokázal naplno uvěřit. Co když se ochrnutí vrátí? Ve studené vodě se to stát může. Když se dlouho nevracela, zmocnila se ho panika. Starostlivě pohlédl na dítě. Holčička byla drobná, přišla na svět o půl měsíce dříve. Nechat tu takového mrňouska jen tak? Jenže za chvíli strach o Kroanu převážil, tím spíše, že miminko klidně spalo. Bude pryč jen okamžik, k potoku to není daleko.</p>
<p>Vyběhl z jeskyně a uháněl lesem jako vyplašené zvíře. Náhle se zarazil. Pozdě mu došlo, že to tady příliš nezná a že ztratil směr. Kde je jeskyně? Kde potok? Naslouchal, zda neuslyší vodu, avšak vítr byl silný a divoce hučel v korunách stromů, jejichž větve hlasitě skřípaly a tloukly o sebe. Určitě se blíží změna počasí. Obloha se zatahovala a slunce prosvítalo oblakem jen matně.</p>
<p>„Kroano!“ vykřikl Kristom, ale zuřivý závan vichru mu oderval slova od úst a zanesl je kamsi do hloubi lesa.</p>
<p>Lovec znovu vykročil a vzápětí ucítil, že ztrácí půdu pod nohama. Kotníkem mu projela ostrá bolest. Užasle se rozhlížel okolo sebe a potom si uvědomil, že vidí Pelíška. Třikrát. Ne, vlastně je to nesmysl, Pelíšek je tu pochopitelně pouze jednou, ti dva další jsou jiní skřítci. Ale který z nich… V pološeru si byli hodně podobní.</p>
<p>„Do perdele, Kristome, co taji ďáš?“</p>
<p>Teď už věděl, který je Pelíšek.</p>
<p>„Moje noha,“ zaúpěl lovec. „To musíte hloubit takové díry, že o nich nikdo neví?“</p>
<p>„Já ti poudal, že ta střecha houno vyderží,“ řekl skřítek ze severu svému druhovi, jemuž zřejmě nora patřila. „Tak se taji s náma posaď, Kristome, a dej si s náma partičku.“</p>
<p>„Kašlu na partičku,“ vrčel Kristom. „To jsi tak posedlý kostkami, že tě nic nezajímá? Hraješ už celou noc.“</p>
<p>„Cožééé? Vono už je ráno?“</p>
<p>„Prdlajs ráno. Je skoro poledne.“</p>
<p>„No tak poudej, poudej, sem jedno velikánský ucho.“</p>
<p>„Kroana je zdravá. A narodilo se dítě. Holčička.“</p>
<p>„Tak hodně štěstí,“ řekl jiný skřítek. „Jako správnej otec se s náma musíš napít, dřív tě vocaď nepustíme. Koukni na ten roh. Mám v něm medovinu, po který se budeš měsíc voblizovat. Nééé, nespěcháš, spad si do mýho brlohu, tak nemůžeš vodejít bez pohoštění. Že tě bolí noha? Však vona tě z toho ta medovina dostane.“</p>
<p>„Ale já mám strach o Kroanu. A o dítě. Co když zase ochrne?“</p>
<p>„Blbost,“ odporoval domácí skřítek.</p>
<p>„Stejnak jim nemůžeš pomoct s tou pochroumanou haksnou,“ děl Pelíšek. „Tak neser bohy a chlastej. Já se za chvíli po Kroaně kouknu.“</p>
<p>Kristom se napil. To neměl dělat, poněvadž vzápětí zapomněl na všechna dobrá předsevzetí. Pelíšek, jak řekl, si dal také hlt na kuráž, a zapomněl též. Z díry se neslo ven rozjařené hulákání. Skřítci pokračovali ve vášnivé hře v kostky a Kristom se k nim připojil. Za prvním rohem medoviny následoval další.</p>
<p>„Tak ty máš ďouku?“ chechtal se Pelíšek. „To se musí zalejt. A čím jiným, než tímhle zlatým mokem? Tudle hru si prohrál, tak se musíš zase napít. My tak hrajeme. Kdo prohraje, pije. Jednou ten a podruhy jinej.“</p>
<p>„Hej, Kristome, ty padouchu, co tam děláš? Pelíšku! Vy tam chlastáte!“</p>
<p>Rozzuřený hlas vlkodlačice byl pro lovce studenou sprchou.</p>
<p>„A kde je dítě?!“ ječela. „Samozřejmě bez dozoru!“</p>
<p><emphasis>Já… </emphasis>já hned,“ koktal zmateně Kristom, ale Kroanin dupot se již vzdaloval.</p>
<p>„Pěkná dračice,“ zašklebil se domácí skřítek. „Jó, hochu, svoboda skončila. Dej si eště do druhý nohy.“</p>
<p>Kristom normálně nepil. Jenže tenhle mok byl vážně kouzelný.</p>
<p>Keven zastavil koně na břehu Divoké a ostražitě hleděl do houštiny. Středem údolí vedla prašná cesta, klikatá a hrbolatá. Nechtěl postupovat po cestě. Obával se prozrazení, ale lesem by se s koňmi těžko prodírali.</p>
<p>„Sesedat,“ zavelel. „Půjdeme pěšky.“</p>
<p>Muži si mlčky připravovali zbraně. Fergal si prohlížel ostří své dvojbřité sekery a zdál se spokojen. Mečem bojoval nerad. Nebyl dobrý šermíř, zato veliký silák a jediným úderem dokázal prorazit i nejpevnější štít. Arvan proti němu vypadal jako střízlík, avšak co mu chybělo na síle, to vyvažoval hbitostí a promyšlenou zákeřností. Zálibně si poklepal na pochvu s krátkým mečem zvaným sax a přezkoumal dýku s tenkou čepelí. Zbraně miloval. Když skončil, pohlédl na Welfa, který byl ze všech nejméně zkušený. Tomu holobrádkovi táhlo teprv na sedmnáctý rok, do boje se chystal podruhé, avšak už zabil dva muže. Ano, byl nezkušený, ale tím divočejší a bezohlednější. Arvan mu však pomohl se správně opásat, aby se mu dlouhý meč nepletl mezi nohy.</p>
<p>Welfův bratr Hoger pomoc nepotřeboval. Byl z nich nejstarší a nejzkušenější, dobrý šermíř, ale o svého sourozence se nestaral. Nikdy mu nepomohl a byl přesvědčen, že každý si má poradit, jak umí. Neměl rád nikoho a nikdo nemiloval jeho. Arvan ho nesnášel. Sám byl sice zabiják, ale měl matku, na kterou nedal dopustit. A měl slabost pro Welfa, nadějného vrahouna. Z toho chlapce jednou něco bude, rychle se učí.</p>
<p>Regin, zakrslý křivonohý zrzek, je beznadějný případ. Odvahu má, avšak stále si myslí, že nejideálnější zbraní je oštěp. Blbec jeden. Umí s ním házet, jenže co mu pak zbude? Jen dlouhý nůž, který nosí za pasem. Co ovšem chcete po nalezenci, jehož nikdo nevychoval? Bret je taky vylízaná makovice, dá se s ním bavit jen o kurvách, ale umí to s mečem. Kromě něj používá sekerku, kterou vrhá s neomylnou jistotou. Bojovat ho učil jeho otec, tedy alespoň do té chvíle, než přišel před rokem domů ožraly jako prase. To prý tehdy zabil svou ženu, protože ji podezříval z nevěry, poté zakroutil krkem Bretovým dvěma mladším bratrům a nakonec chtěl rozbít hlavu kladivem i Bretovi, ale ten ho předešel.</p>
<p>Nejvzdělanější je Glappa. Umí latinsky číst i psát. Pochází ze zámožné rodiny, jež zchudla, poněvadž jejich statek lehl popelem. A tak se dali na lupičství. Dva roky přepadávali pocestné, než je Marobudovi jezdci vyslídili a vyhubili… až na Glappu. Ten unikl, ale říkalo se, že pronásledovatelům předhodil vlastního otce.</p>
<p>Arvana napadlo, že proti všem těmto mužům měl zlatý život. A má. Copak asi dělá maminka? Možná touhle dobou vaří pro Arvanovy mladší sestry. Má to těžké, chudinka, ale dlouho ne. Z bojů bude kořist a z kořisti se dá koupit dvorec a třeba i otroci, takže si maminka konečně odpočine. A třeba se ještě vdá. Na otce se Arvan pamatoval jen mlhavě, zemřel před patnácti lety poté, co se narodila mladší dcera. S tím už se nedá nic dělat, avšak maminka… maminka si určitě zaslouží lepší osud.</p>
<p>„Co se ti honí v makovici?“ obořil se na něho Fergal. „Jdeme, je čas.“</p>
<p>Marobud se zastavil u trosek spáleného domu. Ještě nedávno by si s tím nelámal hlavu, avšak poslední události otřásly nejen jeho sebedůvěrou, nýbrž celým jeho vnitřním světem. Lomcoval s ním strach z toho, co se bude dít. Dům jako by žaloval k nebi, na němž houstly mraky. Světle šedý rozplizlý stín objal vybledlé slunce.</p>
<p>Král bezcílně bloumal lesem. Měl srdce až kdesi v krku a cítil, že se mu třesou nohy.</p>
<p>„Blázne,“ zasmál se sám sobě. „Ani nevíš, čemu jdeš vstříc. Možná kdybys to věděl, utekl bys.“</p>
<p>Vitichis mu tehdy po té noci vyprávěl, že ta rodina byli vlkodlaci, že lovci narostla vlčí morda a tesáky, na rukou měl drápy a po těle srst. A také prý slyšeli zvuky divokého honu, troubení rohů, příšerný smích a vzdálený dusot kopyt. V tmách se blýskaly oči, které určitě nepatřily lidem ani zvířatům, a noc vypadala jako živá. Vitichis tvrdil, že tohle je údolí kouzel, plné nadpřirozených sil, ale Marobud mu tenkrát příliš nevěřil. Až na ty vlkodlaky. Dnes byly jeho pocity jiné. Naštěstí byl den.</p>
<p>Jeskyni spatřil, když už stál u jejího ústí. Zaskočilo ho to. Nesnášel podzemní prostory. Jako malý chlapec se do jedné jeskyně zatoulal a ztratil se v ní. Cestu ven nalezl až po dlouhém tápání ve tmě a na prožitou hrůzu již nikdy nezapomněl. Do nitra kopce ho to však neodolatelně táhlo. Potom uslyšel dětský pláč. Jestli je tam dítě, nebezpečí mu hrozit nemůže.</p>
<p>Vešel. Musel se sehnout, protože byl vysoký a strop nízký. Jeho oči si chvíli zvykaly na šero a teprve pak dítě spatřil. Bylo nesmírně maličké a král si i při nedostatku světla povšimnul, že má zrzavé vlásky. Muselo být čerstvě narozené, tvářičku mělo svraštělou. Jinak bylo zabaleno do plátna a kožešin. Marobud se úlevou zasmál. Nějaká žena tu porodila… nic víc. Má ji chránit? Hrozí nějaké nebezpečí? Proč ne? Pokud je osamělá, vezme ji na hradiště a poskytne jí všemožnou pomoc. Nikdo nemůže ženě a dítěti pomoci více než král. Třeba takový skutek obměkčí bohy a ti na něho pohlédnou přívětivěji. Snad mu potom bude i odpuštěno a trůn mu zůstane.</p>
<p>Pohladil dítě po hlavičce, jemně a opatrně. Basena byla neplodná a nikdy neotěhotněla. Pár služek po stycích s Marobudem povilo novorozence, ale to byli levobočkové a krále zajímali pouze na chvíli, než odrostli. Vztah k dětem neměl nijak zvláštní, ale nikdy by žádnému neublížil. Děti jsou přece posvátné. Je to dar bohů.</p>
<p>Najednou ztuhnul. Kroky. Několikeré. A ani jedny nepatří ženě. Mohou to být její přátelé, ale co když…</p>
<p>Král tasil meč a vyběhl ven. Ruce se mu roztřásly. Pod ním na svahu stál vlkodlak. Ne vlk. Tenhle tvor nevypadal ani zcela jako zvíře, ani se plně nepodobal člověku. Osrstěná hlava si zachovala lidské tvary, avšak v protažené tlamě se leskly tesáky. Stál na zadních a v drápaté pracce svíral meč. Marobud naprázdno polkl a o krok couvnul. Připadalo mu to jako noční můra jeho snů. Takové se mu zdály od doby, co spatřil proměnu Brenny v šelmu. Celý rok to trvalo, než vzpomínka vybledla, ne však děsivé noční vidiny. A teď je to tu zas.</p>
<p>Za okamžik mu došlo, že vlkodlaka provází sedm válečníků. Jsou to lidé nebo také běsové? Náhle jednoho z nich poznal. To je přece Glappa, syn toho známého lupiče, jehož zabili královští družiníci. Někteří jsou tedy lidé, pokud se Glappa pod vlivem kouzel nestal vlkodlakem. A možná jím byl vždy, jen to nikdo nevěděl.</p>
<p>„Vida,“ zasmál se Glappa a sevřel pevněji meč. „Koho to tady máme? To je přece král Marobud!“</p>
<p>„Dej si pozor, chlapče,“ neztratil vladař duchapřítomnost. „Kus odtud jsou moji lidé.“</p>
<p>„Lže,“ zavrčel vlkodlak. „Nic takového necítím.“</p>
<p>Muži si však nebyli docela jisti.</p>
<p>„Tak nám uhni z cesty, králi,“ vyzval ho obrovitý mládenec se sekerou. „Tohle se tě netýká. Chceme to dítě. Nemíchej se do toho, Marobude, a prchej.“</p>
<p>„Tak to ne,“ zavrčel Glappa. „Když už je tady, zabiju ho.“</p>
<p>„To už zkoušeli mnozí,“ řekl chladně král, avšak uvnitř se třásl.</p>
<p>„Dost řečí!“ zařval výhružně vlkodlak. „Připletl ses mi do cesty, králi lidí, a skončíš v mém chřtánu!“</p>
<p>Marobud cítil, jak se chvěje pořád víc. Kdyby měl čelit jenom sedmi obyčejným mužům, možná by se toho odvážil. Jenže… Koutkem oka zahlédl jakýsi pohyb na pravé straně. Vyjeveně zíral na kmen prastaré lípy. Vrásčitá kůra se vlnila a pukala. Mámení. Kouzla. To bylo jediné, co krále napadlo. Měl obrovskou chuť prchat pryč, potom si však uvědomil, že jeho protivníci jsou neméně zděšeni než on. I vlkodlak o pár kroků ustoupil, jako by vnímal nebezpečí. Ze stromu vystoupila postava v bílé říze. Vlasy jako padlý sníh, třpyt očí připomínal démanty, ale tvář nádherná jako sen. Otočila hlavu a usmála se na Marobuda.</p>
<p>„Máš strach, králi?“ šeptla, že to mohl slyšet pouze on. „Odvahy mám dost. Jestli chceš, mohu ti ji dát.“</p>
<p>Bez dalších slov mu položila dlaň na hlavu. Zablesklo se mu před očima. Zaryčel bolestí. Přepadla ho hrůza z neznáma, ta však vzápětí pominula. A pak bylo ticho, rušené jen tepem Marobudova srdce. Strach zmizel v jakési černé díře zapomnění.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Braň své dítě</strong></p>
<p>Víla se otočila a vešla do kmene, který se za ní zavřel. Marobud se napřímil a s ledovým klidem si měřil své nepřátele. Touha bojovat s ním přímo lomcovala. Už je to dávno, co se naposled ocitl ve válečné vřavě. Nyní po tom prahnul více než kdykoliv dříve.</p>
<p>„Tak pojď, prašivý pse!“ zaječel na vlkodlaka vladař. „Můj meč je hladovější než tvůj chřtán!“</p>
<p>„Dovol, pane, já toho ubožáka zabiju,“ vyhrkl Glappa. „Mám s ním nevyřízené účty.“</p>
<p>Ani nečekal na vlkodlakův souhlas a vyřítil se proti Marobudovi, mávaje mečem jako šílenec. Jeho útok byl zuřivý, ale nepromyšlený. Prudký úder odrazil král šikmo nastaveným ostřím, po němž rána sklouzla a ocel zazvonila o balvan. Špička Glappova meče se zlomila a on ztratil rovnováhu. Marobud toho bezezbytku využil, jeho čepel opsala ve vzduchu oblouk a zasekla se mladíkovi do levé kyčle. Glappa zoufale zavyl a chytil se za ránu. Krev mu prýštila mezi prsty a marně se ji snažil zastavit. Pravou rukou však znovu zaútočil sekem shora. Král uskočil a ostří mladíkovy zbraně jen lehce škráblo osníř. Druhým úderem již Marobud Glappovi rozpáral hrudník od levého ramene až k pravému boku. Gejzír krve vychrstl a skropil okolní keře, mladík se ještě chvíli potácel a pak se jeho bezvládné tělo s chroptěním svalilo u vladařových nohou.</p>
<p>„Tak kdo bude další!“ zařval vztekle Marobud, otíraje si z čela krůpěje potu a svíraje rukojeť zbraně v obou dlaních. Zmocnil se ho jakýsi opojný pocit síly a vítězství. Zdálo se, že i Keven ztratil svou dřívější jistotu.</p>
<p>„Dej nám to dítě a necháme tě odejít,“ vyštěkl na krále, ten však zavrtěl hlavou a jenom pevněji uchopil meč. Byl ve výhodě. Přístup k jeskyni tvořila jen úzká cestička, vinoucí se mezi balvany, hustými keři a několika stromy. Naproti tomu si uvědomoval, že útoku vlkodlaka by nebyl schopen čelit. Za jiných okolností by možná utekl, ale dítě jim napospas nechat nemohl. Každý člověk má něco posvátného, co považuje za nedotknutelné. Marobud měl děti. Navíc si byl stále jistější, že právě tohle je to, proč sem byl poslán. Nějaké ženě chtějí ukrást plod jejího života. On tomu má zabránit. Může si takto naklonit bohy a zachránit svou říši?</p>
<p>Zatímco uvažoval, z houští za zády vetřelců vystoupila ženská postava. Marobud vytřeštil oči. Kroana. Pořád k uzoufání krásná. Zachvěl se. Kousl do rtu. Pochopil. To dítě je její. A on… k smíchu… bojuje za ženu, jež pobila jeho muže a rozpoutala proti němu i Tudrovi malou válku. Pak si ji pořádně prohlédl. Neměla zbraň. Ti muži ji mohou zabít. Už ji zahlédli. Myšlenky v králově hlavě vířily jako zblázněné. Ano, mají spadeno na ni. Stačilo by využít jejich nepozornosti a ztratit se. Zbavil by se jí jednou provždy.</p>
<p>„Říkal jsi, že je chromá,“ řekl vyčítavě Fergal. Kroanu neznal, ale správně vytušil, že je to ona.</p>
<p>Přelétla očima scénu.</p>
<p>„Tak vida,“ zasmála se hořce, „kdo všechno se spiknul proti mně. Král, banda lupičů a odpadlý vlkodlak.“</p>
<p>„Já k nim nepatřím,“ bránil se Marobud a ukázal mečem na Glappovu mrtvolu. Potom se náhle rozhodl. Ani nevěděl, proč to udělal a těžko by to dokázal vysvětlit. Snad jenom opravdu nechtěl patřit k té sebrance, snad mu bylo líto dítěte, i když to bylo její dítě. A také… ona je bojovnice. Má snad být zabita jako bezbranné dobytče? Sehnul se, sebral zlomený meč a napřáhl paži s vlastní zbraní.</p>
<p>„Chytej!“ vykřikl. „Braň své dítě!“</p>
<p>Hodil. Meč opsal oblouk, několikrát se ve vzduchu otočil a zabodl se do země kousek před Kroanou.</p>
<p>„Zabijte ji!“ zavřískl Keven. „Nebo ona pobije nás!“</p>
<p>Sám se však otočil a rozběhl se k Marobudovi. V letu se proměňoval v obrovskou šelmu, zbraň odhodil a poslední skoky udělal na čtyřech tlapách. Král napřáhl meč a uvědomil si, že přes nebezpečnost situace nemá strach. Couvnul, aby se mohl lépe rozmáchnout. Pak už jen upřeně zíral do krví podlitých očí dravce.</p>
<p>Z lípy se vynořila štíhlá ruka, bílá jako alabastr. Z víliny dlaně vyšlehl blesk a zasáhl vyvalené bulvy řítícího se vlkodlaka. Ten běžel setrvačností dál, oslepený a vyjící bolestí. Marobud uskočil a hlava šelmy narazila do balvanu. Ozvalo se suché křupnutí, jako když praskne ořech. Král zuřivě sekal do svíjejícího se těla a dělal z něj hromadu krvavých kusů. Beznohé a rozpárané zvíře se pořád plazilo k jeskyni, jako by v jeho umírající mysli stále běsnila myšlenka na Kroanino dítě. Marobud hlavu s cvakajícími čelistmi přibodl k zemi a vztekle na ni dupnul. A dupal dál, dokud mu nedošlo, že šlape v nechutné změti mozku, krve a kostěných střepů.</p>
<p>Fergal Kevena uposlechl jako první a hnal se na Kroanu s napřaženou sekerou. Vlkodlačice neztratila klid. Rychle si strhla sukni, aby jí nepřekážela, špičkou nohy nabrala kámen a kopnutím jej hodila proti mohutnému válečníkovi. Nemohlo mu to ublížit, ale dokonale ho to zmátlo. Fergal máchl sekerou po oblázku ve chvíli, kdy se mu Kroana vrhla vstříc a on naběhl hrudí na hrot meče. Váha vlastního těla jej nabodla jak kuře na rožeň.</p>
<p>Vlkodlačice vytrhla čepel a zběsile zaútočila na zbylou pětici. V levé ruce držela sukni a vířila s ní, čímž uváděla protivníky do zmatku a srážela jim zbraně stranou. Několika dobře mířenými údery je rozprášila jak hejno slepic. Hoger krvácel z ramene a jak ustupoval, zakopl a upadl na záda, paže bezmocně rozhozené. V té chvíli byl ztracen a Kroana mu nedala nejmenší šanci. Skokem se ocitla u něho a vrazila mu meč do hrdla. Zachroptěl a zůstal ležet, kopaje nohama ve smrtelné křeči.</p>
<p>Marobud právě dobil vlkodlaka a obrátil se. Uviděl Arvana, jak se plíží za balvanem zezadu k dívce. Sax v jeho ruce připomínal jedovatého hada.</p>
<p>„Pozor!“ křikl král.</p>
<p>Kroana zareagovala, ne však dostatečně. Uskočila, ale špička saxu jí vnikla do boku. V příštím okamžiku přesekla Arvanovi zápěstí. Meč s rukou vypadl z rány v dívčině těle a zmrzačenému chlístal z pahýlu rudý gejzír. Arvan řval, potácel se pryč a tiskl si ruku, marně se pokoušeje zastavit krvácení.</p>
<p>„Maminko,“ vzlykl těžce a svalil se na zem.</p>
<p>Welfovi nebylo líto bratra, avšak strašlivé zmrzačení jediného přítele jej uvedlo do stavu zuřivosti.</p>
<p>„Ty mrcho!“ zavřeštěl. „Já tě zabiju!“</p>
<p>Jako kdyby nevěděl, že nejlepší je tichý a nenápadný útok. K ráně se ani nedostal, na to byl příliš nezkušený. Rozpřáhl se sice, ovšem Kroana už byla u něho a vrazila mu čepel do břicha. Byl to chlapec, skoro ještě dítě, ale vlkodlačice nezaváhala. Bojovala o své vlastní dítě, a tak byla vražedná jako běs. V skrytu duše litovala, že se nemůže proměnit v šelmu, aby ty čubčí syny zardousila v zubech.</p>
<p>Otočila se jako na obrtlíku, právě včas, aby zahlédla letící oštěp, který po ní hodil Regin. Srazila jej stranou, avšak hrot jí přesto zkrvavil rameno. Nedbala na bolest a ke křivonohému zrzkovi se dostala třemi mohutnými skoky, z nichž posledním překonala padlý strom. Skřeček v zoufalství pozvedl lovecký tesák, snaže se s ním odrazit útok, ale drtivý úder mu ho vyrval z prstů a ostří nože se mu zaseklo do lebky.</p>
<p>Kroana uslyšela podivný zvuk. Znala ho. Jako když se něco zatne do dřeva. Těsně vedle její hlavy trčela z dubového kmene sekerka. Topůrko se ještě chvělo. Bret, který ji hodil, byl dost daleko a mohl nyní pohodlně zmizet v houštinách. Myslí se mu však míhal obraz mladíka, zaživa hltaného vlčími čelistmi. Tak trestal jeho nový pán. Kroana jenom zabíjela, a to bylo méně strašné. Běžel proti ní s jistotou, že jde na smrt. Byla to pravda. Meč vlkodlačice mu proťal hrdlo dříve, než stačil pomyslet na boj.</p>
<p>Kroana stála chvíli mlčky nad posledním zabitým, potom se však rozeběhla k Arvanovi. Ležel na zádech a jeho pohled byl již mdlý, avšak ještě žil. Poklekla k němu a stiskem zastavila krvácení.</p>
<p>„Mluv,“ zavrčela. „Kdo vás poslal?“</p>
<p>„Vlk… vlkodlak,“ vyrazil ze sebe umírající. „Hrb… hrbatý, tak… takový po… křivený.“</p>
<p>„Kde je? Kde ho najdu?“</p>
<p>Nepříčetně s ním třásla. Arvan mlčel. Snad proto, že už neměl sílu mluvit, nebo se bál Křiváka natolik, že ho nechtěl prozradit ani tváří v tvář smrti.</p>
<p>„Mluv!“ ječela Kroana. „Kde je ten pes?!“</p>
<p>Arvan stále mlčel. Jeho oči pozvolna dohasínaly.</p>
<p>„Maminko,“ zašeptal a to bylo jeho poslední slovo.</p>
<p>Vlkodlačice vstala. Marobud stál kousek od ní a meč položil na zem.</p>
<p>„Proč to děláš?“ zeptala se ho chladně. „Já nejsem tvůj přítel.“</p>
<p>„Doufám, že mě nezabiješ,“ řekl tiše.</p>
<p>„A proč bych neměla?!“ vykřikla se slzami v očích. „Jsi vrah!“</p>
<p>Šla pomalu k němu a pořád svírala meč.</p>
<p>„Já vím,“ řekl tiše. „Chtěl jsem zabít Arminia. Ale uznej, že jsem to zpackal. Je naživu. Snad nemusí být tak zle. A tys zase pobila mé nejlepší bojovníky. Co kdybychom si řekli: co jsme si, to jsme si? Slibuji ti, že…“</p>
<p>„Drž hubu!“ zaječela. „Zabil jsi moje rodiče! Brenna! A Belloves! Tam…“</p>
<p>Ukazovala směrem ke spáleništi a zalykala se vzteky. Král couvl a naprázdno polkl.</p>
<p>„Ty… ty,“ šeptal. „Ty jsi…“</p>
<p>„Ano! Já jsem vlkodlak!“</p>
<p>Rozesmál se. Křečovitě a hystericky.</p>
<p>„Ano, ano,“ chechtal se. „Ta stará čarodějnice měla pravdu. Ach, já hlupák. Žena – nežena, člověk – nečlověk, zvíře – nezvíře. To… to jsi ty! No tak pojď, Kroano. Já vím, že je konec. Věštba se naplnila. Ó, bohové, vymysleli jste si dokonalou léčku!“</p>
<p>Pořád přímo řval smíchy.</p>
<p>„Přestaň!“ okřikla ho. „A bojuj! Nebo chceš zemřít jako pes?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou, nechal ležet zlomený Glappův meč a vzal si jiný, který se tu povaloval. V mžiku stál ve střehu. Kroana postupovala k němu, ale nepodceňovala ho. Nikdy neviděla, jak Marobud bojuje, avšak na hradišti slýchala, že je dobrý a velmi zkušený šermíř. Nechtěla udělat chybu.</p>
<p>„Tvé muže jsem pobila,“ řekla „Jenže oni chtěli zabít mě. Na tvůj příkaz.“</p>
<p>„Ne,“ opáčil zděšeně. „Nikdy… nikdy jsem takový příkaz… ano, vlastně ano, dal jsem ho. Ale zase jsem ho odvolal, věř mi. Ty to nechápeš, byl jsem zoufalý. Utekla jsi ode mě a já netušil, proč jsi najednou proti mně. Miloval jsem tě. A nenáviděl. Pro tvou nepřístupnost.“</p>
<p>„Jako moji matku!“</p>
<p>Kroanina slova pálila jako šlehnutí bičem. Potom zaútočila. Jako blesk. Dvěma skoky byla u něho a udeřila prudce zvrchu. Stačil ránu odrazit, ale hned vzápětí se musel krýt proti bodnutí zespoda, zamířenému na jeho břicho. Bylo to o vlas. Hned nato uskočil zpět, aby získal čas. Přestala útočit a pomalu ho obcházela.</p>
<p>„Mýlíš se,“ vypravil ze sebe chraptivě. „S tvou matkou to bylo jiné, jen touha těla, ale tebe… tebe miluji.“</p>
<p>„Proto jsi mě chtěl zabít?“ vyprskla. „Nebo přivléci jako otrokyni a násilím přinutit, abych s tebou spala? Proto jsi za mnou štval své hrdlořezy?“</p>
<p>„Já… já nevím, nevím,“ blekotal zmateně.</p>
<p>„To není láska, Marobude. Ty nevíš, co je láska, přátelství, ani vděčnost. Muže, kteří ti sloužili, jsi dal pobít jen proto, že byli čestní. Katvaldu jsi vyhnal jako prašivého psa. Z manželky, která tě milovala, jsi udělal služku v kuchyni. A ona teď umírá. Neptej se, jak to vím. Vím to. Jsi hnus, Marobude, zvedá se mi z tebe žaludek.“</p>
<p>Opět se na něho vrhla. Třesk oceli se rozléhal po lese a vyplašil vrány, které se drze slétaly na mrtvoly. Král se nepokoušel útočit a popravdě řečeno mu k tomu vlkodlačice nedala příležitost. Zoufale odrážel drtivé seky, jimiž jej častovala. Zatím se mu to dařilo, i když s vypětím sil. Dvě rány zazvonily o jeho osníř a jedna o přilbu. Tentokrát Kroana tak brzy nepřestala a Marobud musel téměř nepřetržitě couvat.</p>
<p>Uvědomil si, že již dlouho nebojoval. Zdálo se mu, že má nohy ze dřeva, ale potom mu došlo, že je zázrak, že na nich ještě stojí. Muži, kteří mu vyprávěli o tom, jaká je Kroana válečnice, nelhali ani nepřeháněli. Byla dokonalá. Na okamžik pocítil jakési zvrhlé uspokojení z faktu, že bude zabit někým, kdo je nejlepší. A přece… snad je pořád naděje. Byla, dokud neklopýtl a neupadl. Stála nad ním, meč v nápřahu.</p>
<p>„Zachránil jsem ti život!“ vykřikl.</p>
<p>Nehýbala se. Marobud si hřbetem ruky otřel zpocené čelo. V jeho pohledu se však zračilo zoufalství, jež nemohlo být pouze výsledkem strachu ze smrti. Kroaně se zachvěly rty. Ne, nechtěla ho zabít, ani nyní, ani před chvílí. Nedokázala by zabít muže, jenž jí zachránil život a dítě. Jenom ho toužila porazit a také ze sebe vykřičet všechnu trpkost a hněv. Sklonila zbraň.</p>
<p>„Budiž, Marobude,“ řekla tiše a jakoby znaveně. „Nevím, jestli je to dobrý nebo špatný obchod, ale budeme to brát tak, že jsme vyrovnáni. Avšak mám jednu podmínku.“</p>
<p>„Jakou?“ otázal se rozechvěle.</p>
<p>„Tvá žena. Basena.“</p>
<p>„Co s ní mám dělat?“ šeptl nešťastně. „Sama jsi řekla, že umírá.“</p>
<p>„Ale ještě nezemřela. A možná to, co jsem viděla, byla budoucnost. Vrať se, Marobude, a popros ji za odpuštění. Pokud ti ona promine, odpustí ti i bohové. Jedno si však pamatuj. Jestli spácháš ještě nějaké zlo, obrátím se proti tobě a budu tvým nepřítelem na život a na smrt. A teď jdi! Jdi už!“</p>
<p>Spěšně se vzdaloval. Pořád se ohlížel přes rameno, jako by nevěřil, že může jen tak odejít. Cosi se v něm zlomilo. Když dorazil k troskám domu, zastavil se. Němě zíral na spáleniště, nyní již zarostlé trávou a rmenem. Chtěl na něco přijít, vymyslet nějakou omluvu, ale nic jej nenapadalo. V hlavě měl černé prázdno. Stromy okolo něco šeptaly, něco, čemu nerozuměl. Avšak bylo to zlé.</p>
<p>„Ticho!“ vykřikl.</p>
<p>Stromy se začaly smát. Divoce a rozjíveně. Ani král nedokáže poručit lesu. Raději se dal na útěk pryč z údolí.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Aspoň trošičku</strong></p>
<p>Kroana zašla do jeskyně nakojit dítě. Potom se opřela o skalní stěnu a zavřela oči. Cítila se nesmírně unavená. Šokovalo ji, že Kristom v rozhodujícím okamžiku selhal. Místo aby ji i dítě chránil, je pryč a vůbec netuší, že ona musela bojovat. I Pelíšek selhal navzdory slibům. Připadala si osamocená. Znovu byla zatažena do něčeho, co si nepřála, a to ji vykolejilo. A do ještě většího zmatku ji uvedla skutečnost, že ji i její dítě zachránil zlosyn. Udělala dobře, že se nepomstila? Co by řekl otec? Matka? Možná by souhlasila, ale Belloves…</p>
<p>Na víčka jí dopadla hebká stříbřitá záře. Otevřela oči. Ve vchodu stála stará víla. Usedla vedle Kroany a objala ji kolem ramen.</p>
<p>„Neboj se,“ řekla tiše. „Já vím, co se ti honí hlavou.“</p>
<p>„Kristom…“ vzlykla vlkodlačice a hlas se jí zlomil.</p>
<p>Víla se usmála.</p>
<p>„Očekáváš od něho příliš. Avšak nikdo nepřekročí vlastní stín. Koneckonců… ani ty ne.“</p>
<p>„Co mám tedy dělat? Mám hroznou chuť ho zmlátit, být na něho zlá, vynadat mu. Sprostě. Říct mu, že je hovado! To jsem ho začala nenávidět?“</p>
<p>„Ale ne,“ zachichotala se víla. „I taková je někdy láska. Ne, nemlať ho, prosím, tím by utrpěla jeho mužská hrdost, ale klidně mu vynadej. Pěkně z plných plic. Jen si pamatuj, že nakonec mu stejně musíš odpustit. A čím dříve to uděláš, tím lépe. A teď už spi, dítě. Jak znám zdejší kouzelnou medovinu, vrátí se Kristom až ráno.“</p>
<p>„A co Marobud? Je dobře, že jsem ho nezabila?“</p>
<p>„Na to snad odpověď znáš. Až vyjdeš ven, rozhlédni se kolem.“</p>
<p>„Já vím. Jen si nejsem jista…“</p>
<p>„Co by tomu řekl Belloves?“</p>
<p>„Ano. Jednou… jednou povídal, že…“</p>
<p>„Co záleží na tom, co bylo kdysi? On je teď v jiném světě. A tam jsou jiné zákony. Ale teď už si musíš odpočinout, dítě. Lehni si. A spi.“</p>
<p>Víla pohladila vlkodlačici po hlavě. A jí se na chvíli zdálo, že ten dotyk důvěrně zná, že už se jí někdy někdo takhle dotýkal. Kdy to bylo? Je to již mnoho let.</p>
<p>Kroana usnula. Dlouhým hlubokým spánkem. Z těla věkovité víly vystoupil šedý mlhavý stín, jen vzdáleně podobný lidské postavě. Ženské postavě.</p>
<p>„Děkuji,“ zašeptal stín a v příštím okamžiku se rozplynul.</p>
<p>„Rádo se stalo, Brenno,“ odvětila víla s úsměvem. Potom vstala a odešla.</p>
<p>Marobud spěchal. Měl špatné tušení, co všechno se mohlo stát. Třeba se některý z velmožů pokusí ho svrhnout. Snad tam čekají najatí vrazi, kteří mají skoncovat s neschopným vladařem, aby se trůnu zmocnil někdo jiný, nějaký rozhodný zuřivec, který se vrhne na římské legie jako běs. K čemu to povede? Ne, vlastně mé to nezajímá, protože to už bych byl mrtev. Ti psi mi chtějí vzít království, a to právě teď, když jsem si ho tak krvavě zasloužil. Ano, ano, udělal jsem přece dobrý skutek, za to mě bohové musejí vzít na milost. Ale je pravda, že v této chvíli musím prokázat dostatek rozhodnosti. Jistě, vytáhneme proti Římanům. Ihned.</p>
<p>Aha, vlastně se ještě musím podívat na Basenu. No co, co mi to udělá? Jestli bude žít, mohu ji třeba vytáhnout z té kuchyně a poskytnout jí pohodlí, čistotu a klid. Může být ráda, že to bude mít. Dám ji vykoupat a obléci do něčeho slušného, otrokyně to zvládnou. O čem to mluvila ta vědma? Dva vlivy mohou ještě něco změnit. Dvě kůstky byly na čáře a narušovaly kruh. Jistě, už to chápu! Ten první vliv byla Kroana a druhý… Basena? Nejspíš. Dobře, dobře, postarám se o ni, stejně dlouho žít nebude.</p>
<p>Dorazil k přívozu a prudce skočil na prám.</p>
<p>„Na druhou stranu!“ vyštěkl na převozníka. Ten sice odrazil, ale poťouchle se na Marobuda šklebil.</p>
<p>„Čemu se tlemíš?“ utrhl se na něho král.</p>
<p>„Čemu? Tomu, že už nejsi na trůnu. Klidně tě převezu, pane, ale co tě tam čeká, to vědí jen bohové.“</p>
<p>Marobud zesinal.</p>
<p>„Co se tam děje?“</p>
<p>„To já přesně nevím, pane. Jenom jsem zaslechl, že Hasmunda zavřeli do sklepa a velmožové se hádají, kdo bude králem. Pochopitelně se nemohou dohodnout, ale jedno ví většina z nich jistě: že tebe nechtějí. Někteří by tě chtěli, jenže si myslí, že jsi utekl. Také se povídá, že ses dočista zbláznil nebo že ses spikl s Římany. Jak vidím, není to pravda, ale vysvětluj to někomu, když jde o trůn.“</p>
<p>„Jeď, člověče!“ zařval král. „To se ještě uvidí, kdo bude sedět na trůnu!“</p>
<p>Převozník zabral, netrvalo dlouho a prám přirazil k východnímu břehu Divoké. Na cestě stoupající ke koruně hradeb se nezdržoval nikdo kromě stáda asi dvaceti ovcí. Marobud je nevšímavě minul a hnal se dál, náhle se však zarazil. Ohlédl ze zpět, vrátil se a přehodil si vůdčího berana přes ramena. Ten sebou chvíli mrskal, ale brzy se uklidnil. Ovce jej poslušně následovaly.</p>
<p>„Tak pojď,“ zašklebil se král. „Pomůžeš mi.“</p>
<p>V hlavní místnosti královského domu vládl zmatek a křik. Shromáždilo se tu deset nejmocnějších náčelníků, kteří se urputně hádali. Nadávky se mísily s vyhrůžkami a bylo jen otázkou času, kdy dojde k bitce. Už by k ní došlo, ale dvě věci tomu bránily: společný odpor k Marobudovi, který určoval chování většiny z nich, a římská hrozba. Nikdo nemohl vědět, co se stane. Hradiště bylo plné bojovníků, kteří už chtěli vytáhnout proti nepříteli a které hádky velmožů vůbec nezajímaly. Tito muži chtěli jen jediné: krále, jenž je povede k vítězství. Většina z nich ovšem věřila fámě, že Marobud uprchl, a tak s napětím čekali, kdy již bude nový vladař.</p>
<p>Jediný, kdo se vzepřel tomuto bláznění, byl Hasmund, jenže ten trčel sáh pod zemí ve sklepní místnosti. A tak nic nebránilo rebelům, aby někdo zasedl na trůn, a kdyby se král vrátil, aby jej bez cavyků zlikvidovali. Na řešení prvního problému se však sjednotit nedokázali, tím spíše, že asi čtyři nabádali k opatrnosti a vyčkávání. Těžko říci, co je k tomu vedlo, zda strach z Marobuda nebo loajalita, ale pro volbu nového vládce nehorovali.</p>
<p>Čtyřčlennou stráž ubrány akropole a dvoučlennou hlídku u vstupu do hradiště netvořili zdejší muži, nýbrž divocí válečníci ze západu, jež sem postavili královi odpůrci. Měli jasný rozkaz: Marobuda okamžitě zabít. Zcela určitě by poslechli, ovšem…</p>
<p>Když se blížil večer, počasí se zhoršovalo. Obloha, zatažená těžkými mračny, hrozila deštěm a na západě za řekou se již blýskalo. Právě v této chvíli jakýsi muž, zahalený do ovčího rouna, vehnal do hlavního hradiště stádo ovcí. Strážci stíhali pastýře nevybíravými nadávkami, ten si jich však nevšímal a cpal se do brány hned za zvířaty. Kdyby měli vojáci pozornější oči, určitě by si všimli, že ovce jsou svázané provazem. Také bylo divné, že pastýř jde až poslední a žene mírná zvířata bičem jako honák krav. Čeho si však všimli, byl nepříjemný zápach dehtu, linoucí se ze stáda na všechny strany. Avšak na jakékoliv závěry bylo pozdě.</p>
<p>Ovčák došel ke strážným a jednoho z nich srazil rukojetí biče. Druhý se na pastýře vyřítil s napřaženým kopím, ale uklouzl na ovčím lejnu a rozplácl se na zemi. Muž shodil rouno a ležící strážný zíral do tváře… krále. Shodou okolností ho znal. To však byl jeho poslední pohled, neboť Marobud vytasil meč a zuřivou ranou jej přibodl k zemi. Z vojákových úst vychrstla krev na zdupanou zem a obličej klesl do zvětšující se rudé kaluže.</p>
<p>U brány v držácích jako každý večer planuly dvě pochodně. Ještě se sice nesetmělo, ale kvůli zamračenému nebi byly zažehnuty dříve. Král se již nezdržoval, jednu z nich vytrhl a přiložil plamen k nadehtovaným ovcím, které se ještě pořád úplně neprocpaly branou. Dehet chytil okamžitě. Bolestné bečení nebylo jedinou reakcí. Stádo se ve chviličce ocitlo na druhé straně opevnění a řítilo se k akropoli, přičemž dav nebyl pro zdivočelá zvířata žádnou překážkou. Většina lidí se stihla uklidit na stranu, avšak někteří byli bolestivě podupáni, další zase popáleni. A za hořícími ovcemi se s obnaženým mečem hnal Marobud.</p>
<p>Čtveřice strážců u akropole neměla šanci. Dva se dali na úprk, jako by jim samotným už vzplály zadky, dva se sice odvážně, ale hloupě nechali povalit a kopýtka jim rozmašírovala ksichty. Na akropoli se provazy přepálily, takže se připečené a doutnající ovce rozutekly. Tím byl zmatek dovršen. Strážní se pokoušeli šílený brav vyhnat a motali se mezi zvířaty jako opilí. Jen dva z nich zůstali u vchodu do královského domu. Marobud mezi ně vtrhl jako démon. Jeho meč zasvištěl a uťal hlavu jednoho, zatímco druhý dostal ránu do ramene a zbaběle utekl. Žádný z ostatních neměl nejmenší chuť se rozlícenému králi postavit do cesty, a tak byl vstup do domu volný. Stačilo proběhnout chodbou, rozrazit dveře a… obličeje deseti velmožů zesinaly.</p>
<p>„Tak jsem zase tady!“ zařval na ně vladař, brunátný vzteky. „Kdo je při mně, má poslední možnost to dokázat. Zahodit zbraň a klidit se odtud. Třeba oknem. Pak si to s ním vyřídím, ale nechám ho naživu.“</p>
<p>Čtyři muži zahodili meče a sekery takřka ihned a zděšeně vylézali ven. Dva další váhali a potom jeden z nich upustil meč na podlahu a s vytřeštěnýma očima couval k oknu. To se mu stalo osudným.</p>
<p>„Pse!“ zavyl jeden z těch zbylých, vytasil dýku a vrazil mu ji až po jilec do hrudi. Ostatní také uchopili zbraně a s divokými výkřiky zaútočili na krále. Marobud však byl připraven. Zakroužil mečem nad hlavou a hned prvního z velmožů zasáhl do obličeje. Hrot přesekl nos i obě lícní kosti.</p>
<p>„Úsměv!“ vykřikl král a kopnutím srazil vrávorajícího muže k zemi. Přeskočil jej a vtrhl mezi ostatní, rozdávaje rány. Místnost se naplnila řinčením oceli, bojovým rykem a kletbami. Marobudovou výhodou bylo, že měl plnou zbroj, zatímco jeho protivníci ji z pohodlnosti odložili. Nyní za to pikali. Bezvýsledně se pokoušeli vladařovi zasadit nějaký úder, jenž by ho vážně zranil. Král jejich výpady buď odrážel nebo jej spolehlivě ochránil osníř a přilba. Zato jeho rány byly smrtící.</p>
<p>Hned na začátku Marobud vyrazil jednomu z nepřátel sekeru. Se zaduněním dopadla na dubový stůl a muž se ji snažil opět zachytit. Nestihl to, neboť mu králova čepel usekla celé předloktí. S příšerným vřískotem se zhroutil k zemi přímo pod nohy svého komplice, jenž přes něj vzápětí klopýtl. Padající se zrovna rozehnal po Marobudovi, ale takhle ho minul a zoufale se zachytil desky stolu. Král mezitím odrazil dva útoky a elegantním švihem rozťal chlapovi na stole lebku.</p>
<p>Dva, kteří zůstali schopni boje, zuřivě útočili, ale rozhněvaný Marobud si prostředky nevybíral a bil se vším, co měl po ruce. Házel po nich židle, a když je zahnal ke stěně, uchopil masivní stůl a mrštil s ním na oba velmože. Jeden se stačil vrhnout po hlavě stranou, avšak druhého hrana desky přirazila ke zdi a pravděpodobně mu rozdrtila žebra. Sesul se na podlahu, zavalen stolem, a jeho nářek zanikal v chrlení krve.</p>
<p>Poslední ze vzbouřenců se sice zdvihl, ale předtím si narazil lebku a sotva se držel na nohou. Cosi blábolil o milosti, ale Marobud dnes neměl velkodušnou náladu. Klidně došel k vrávorajícímu velmoži, jedinou ranou do hlavy ukončil boj a se zalíbením hleděl na stěnu potřísněnou mozkem.</p>
<p>Ještě zbyli dva. Ten s roseknutým ksichtem dlouho žít nebude, takže mu král po chvíli váhání rozdupl hlavu. Teprve tím se dostal do poněkud větší benevolence. Když muž s useknutou rukou vstal a tiskl si loket, vladař ho jen kopancem vyprovodil ze dveří.</p>
<p>„Táhni!“ houkl za ním.</p>
<p>Pak už bylo ticho. Marobud stál uprostřed místnosti, zakrvácený od hlavy až k patě, a slyšel jen divoký dusot vlastního srdce. Pomalu se otáčel kolem vlastní osy, prohlížeje si zohavené mrtvoly. Bouře venku se také pomalu vzdalovala a hřmění již sláblo.</p>
<p>„Bude se to tu muset uklidit,“ zamumlal a uchechtl se, poněvadž mu to připadalo směšné.</p>
<p>Náhle mu cosi blesklo hlavou. Vyřítil se do chodby a málem uklouzl na krvavé cestičce, kterou tu po sobě zanechal jednoruký. Krále to však nezastavilo a běžel dál, po schodech dolů. Před dveřmi do sklepa stáli dva vojáci a za nimi se ozýval zuřivý Hasmundův řev.</p>
<p>„Vypadněte!“ zavrčel Marobud na strážce. „Je po všem, vzbouřence jsem pobil. No tak slyšíte? Mazejte odtud, jestli vás mám nechat naživu!“</p>
<p>Jeho zjev byl zřejmě tak strašný, že pobledlí vojáci rychle utekli. Vladař se s dveřmi nepáral, usekl petlici jedinou ranou meče a otevřel je.</p>
<p>„Hasmunde!“ houkl dovnitř. „Vylez ven a dej rozkazy bojovníkům. Zítra vyrazíme proti Římanům!“</p>
<p>Hnal se dál, až za ním plášť, nyní rudomodrý, vlál jako praporec. Kopnutím rozrazil přivřené dveře do kuchyně.</p>
<p>Ležela pod těžkým bronzovým kotlem, který se jí zřítil na břicho, a už ani nekřičela. Měla sice tělo obalené tukem, avšak přesto musela mít potrhané vnitřnosti. Pár čumilů se kolem ní motalo, ale nikdo jí nepomohl. Snad se jim kotel zdál moc těžký, snad se báli s ním pohnout, aby jí neublížili ještě více. Celý ten dav zmateně povykoval a bez jakékoli účasti civěl na její utrpení.</p>
<p>Marobud mezi ně vtrhl, až někteří vyjekli bolestí. Měl na ně vztek. Na ně? Nebo spíš na sebe? Uchopil kotel a zabral, až mu naběhly žíly na spáncích. Zdvihl nádobu do výšky, přenesl ji o kus dál a hodil na mokrou a umaštěnou podlahu.</p>
<p>„Ven!“ rozkřikl se na zevlouny.</p>
<p>Prchali pryč, jako by jim šlo o život, král si jich však nevšímal a poklekl k Baseně do mastné louže.</p>
<p>„Tys přišel?“ zachroptěla a na zpocené tváři se jí mihnul mdlý úsměv.</p>
<p>Byla ošklivá. Nesmírně ošklivá. Marobud nevěděl, co říci. Všechno, úplně všechno na ní zchátralo. I vlasy, kdysi hnědé s jemným nádechem do rezata, byly nyní špinavě šedé. Rty, dříve plné a smyslné, měla odulé a popraskané a na nich zaschlou krev. Zoufale těkal pohledem po tom ohyzdném neforemném trupu, aby zachytil alespoň něco z Baseniny dřívější krásy, něco, co by mu ulehčilo vše, co se chystal říci. Musel to ze sebe dostat, ačkoli se mu do toho vůbec nechtělo. U všech ďasů, Kroano, to sis nemohla vymyslet něco jiného? Konečně našel to, co hledal. Oči! Ty oči, modré jak letní obloha! Ne, ty se nezměnily. Až na to, že se v nich usadil ublížený výraz. Ale ten teď mizí.</p>
<p>Marobud se díval Baseně do očí a všechno začínalo být jako dřív. Viděl obraz krásné, jen trochu buclaté ženy, veselé a šťastné. Tančila na louce plné kvítí a ranní rosy, nahá a oděná jenom sluncem a větrem. Koupala se v řece, mokrá a nádherná. Milovala se s ním za svitu měsíce, jenž poléval její tělo stříbrem.</p>
<p>„Odpusť mi, lásko. Prosím, odpusť mi. Vím, stal se ze mě zloduch, ale…“</p>
<p>Řekl to opravdu nebo se mu to jen zdálo?</p>
<p>Položila mu dlaň na ústa. A usmála se.</p>
<p>„Miluješ mě, Marobude? Aspoň… aspoň trošičku?“</p>
<p>„Miluju tě, lásko.“</p>
<p>Myslí to doopravdy? Asi ano, avšak neříkal to jí, nýbrž tomu obrazu z dávných let, říkal to jejím očím, jež zůstaly stejné, stejně modré.</p>
<p>„To je dobře,“ zašeptala a zemřela. Král na ni vytřeštěně zíral. A nechápal. Kdo by také pochopil? Lidé, kteří potom přišli dolů, aby její tělo zavinuli do rubáše a odnesli na hranici, vyprávěli neuvěřitelné věci. Na zemi prý našli Basenu tak krásnou, jako bývala dřív, a i ve smrti se usmívala. Plameny však brzy tělo strávily a později tomu již věřil málokdo.</p>
<p>Ještě ten večer přijel na hradiště posel na zpěněném koni. Nebohé zvíře ani nedoběhlo ke královskému domu a zhroutilo se, takže posel utíkal dál po svých. Oči mu však svítily ze zaprášené tváře a na všechny strany křičel radostnou zprávu:</p>
<p>„Římané ustupují! Římané ustupují!“</p>
<p>Král Marobud stál na zápraží a rozplakal se.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Doslov autora</strong></p>
<p>Možná si čtenář na závěr položí otázku: co jsem to vlastně četl – četla? Fantasy? Historický román? Jména jako Marobud nebo Katvalda známe ze stránek školního dějepisu. A lidé znalejší historie by mohli něco vědět i o Arminiovi, Tudrovi a jiných. Ze zeměpisu známe i názvy míst jako Karpaty či Železné hory, jiná však vypadají jako vymyšlená. Co je to například Divoká řeka? Někde jména nenajdeme. Kde leží skály, v nichž žili Pelíšek a Kristom? A některé názvy jsou vymyšlené zcela evidentně. Co je Údolí zrození?</p>
<p>Přiznávám, že nepatřím k autorům, kteří si dovedou vymyslet zemi, její kulturu, náboženství, společenské poměry i dějiny. Raději čerpám z toho, co skutečně bylo a stalo se. To, co píši, je téměř vždy historicky zařaditelné a vše se odehrává v reálném světě, i když v minulosti. A přece i zde je místo pro víly, skřítky, skřety, vlkodlaky a jiné bytosti z dávných mýtů, pro kouzla i věštby. Mytologie se prolíná s dějinami.</p>
<p>Nejprve k zeměpisu. Příběh „Vlčice“ se odehrává na území Čech a Moravy. Zde sídlili ve starověku keltští Bojové a poté germánské kmeny Markomani a Kvádové. Děj začíná na hradišti, jež je dnes známo jako Závist u Zbraslavi. Stačí se podívat na mapu a čtenáři bude jasné, že Divoká řeka je naše dobrá známá Vltava. Název Vltava je germánského původu a Divoká řeka je volným překladem. Slované jméno řeky nepřeložili, nýbrž zkomolili.</p>
<p>To platí i pro ostatní názvy. Považoval jsem za účelnější dopídit se nikoliv původního výrazu, to by šlo těžko, markomanská nebo kvádská verze starogermánštiny není známa, nýbrž odhadnout skutečný překlad do češtiny. To je pro pochopení děje nejlepší. Přiznávám však, že leckdy jsou to dohady vzniklé kombinací hledání v odborné literatuře, německém slovníku a znalosti místa. Například říčka Zvlněná je Vlára v Bílých Karpatech, Mrtvá řeka je Morava. A někde to nešlo. Původního významu slova Karpaty jsem se nedopátral ani dohadem.</p>
<p>Jiné názvy jsou keltského či latinského původu. Výraz Sudety, který se původně vztahoval jenom na Šumavu, znamená Pohoří kanců. Bílá řeka, o níž jev románu pouze zmínka, je Labe, latinsky Albis, a Danuvius je latinský název pro Dunaj. Za ním ležely římské vojenské tábory, kupříkladu zmíněné Carnuntum ve východním Rakousku.</p>
<p>Opuštěná hradiště, na něž Kroana na cestě ke Kvádům naráží, nejsou vymyšlená, ale archeologicky doložitelná. Mohu čtenáře ujistit, že popis je přesný. Tudrovo hradiště je Hostýn. Markomani sídlili v Čechách a Kvádové na Moravě a na západním Slovensku. Lugiové a Silingové žili ve Slezsku. V souvislosti s Kvády a Boji na Slovensku se objevují i jména Kotinů a Dáků. Kotini byli keltským kmenem, který sídlil na Slovensku a v Polsku. Dokonale ovládali kovolitectví a výrobu železných zbraní a nástrojů. I Dákové na Slovensku opravdu žili.</p>
<p>Mnohá místa však mají názvy vymyšlené nebo žádné. Oč jde, se dá pochopit z celkového popisu. Údolí zrození je Prokopské údolí v Praze, skála u Divoké řeky, u níž se Kroana a Arminius střetli s Marobudovými vojáky, je Vyšehrad a skály, ve kterých žili Pelíšek a Kristom, jsou Prachovské skály v Českém ráji. O skřítkovi jménem Pellšek vypráví u Jičína stará pověst, takže ani tuto postavu jsem si úplně nevymyslel. Bójské osídlení je v Prachovských skalách archeologicky doloženo.</p>
<p>Problémem se pro čtenáře může stát část příběhu, v níž se v těchto skalách objevuje lev. Je to pravděpodobnější, než do těchto krajů a do této doby umístit divoké králíky. Ti ve starověku a středověku žili v Evropě jenom na Pyrenejském poloostrově. A přece by se nad tím pozastavil málokdo. Lvi žili až do stěhování národů na Balkáně stejně jako dnes v Africe, a to i na levém břehu Dunaje. Je tedy možné, aby se nějaký samotář zatoulal do našich zemí. Na Balkáně se vyskytovali, i když dost vzácně, ještě v raném středověku – viz. pověst o Bruncvíkovi.</p>
<p>Nyní k historii. Děj se odehrává na začátku našeho letopočtu. Jak již bylo řečeno, jméno Marobuda nám není neznámé. I Tudrus je skutečná osoba a tento kvádský král se opravdu poddal Marobudovi. Lugijský vládce Theudes byl v boji s Markomany a Kvády poražen a zabit, jeho syn Tulga se vzdal. Stejně tak se po boji podvolil král Silingů Amalrich a král Hermundurů Vibilius.</p>
<p>O Katvaldovi historické prameny praví, že byl Kvád a Marobudův příbuzný a stal se Marobudovým protivníkem. Jak jejich soupeření dopadlo, je známo z historie. Podobný případ je Vannius, oponent krále Tudra. Naproti tomu postava Alexy je vymyšlená, stejně i Marobudova žena Basena, Kristom i další osoby. Vymyšlená je i hlavní hrdinka Kroana a její matka Brenna, ne ovšem Belloves. Tak se skutečně jmenoval jeden z bójských králů a byl to významný vojevůdce, který porážel Římany. Není však třeba věřit tomu, že to byl vlkodlak žijící ještě stovky let. Arminia jsem si také nevymyslel. Tento slavný vůdce germánských Cherusků byl vychován v Římě, avšak když se vrátil ke svým, zahájil vzpouru proti Římu. Snažil se Marobuda získat pro svou věc, ale bezvýsledně.</p>
<p>Přestože byl Marobud loajální k Římu, roku 6 našeho letopočtu vtrhly římské legie do jeho říše. Šest legií pod velením legáta Sentia Saturnina z jihozápadu údolím Ohře a šest legií z Carnunta, vedených císařovým adoptivním synem Tiberiem. Tažení však bylo odvoláno, aniž došlo k většímu střetnutí, neboť v Panonii vypuklo povstání.</p>
<p>Ostatní postavy skutečné nejsou, ale jména jsou dobová, germánská i keltská. Někdy se jedná o přezdívky, a v tom případě jsem použil české výrazy, například Křivák nebo Pelíšek. Pokud by čtenáře zajímalo, jakým nářečím Pelíšek hovoří, jedná se o kombinaci mluvy krkonošské a obecně východočeské. Je pochopitelné, že takto se Pelíšek v té době vyjadřovat nemohl, dá se však předpokládat, že i tehdy existovala nářečí a chtěl jsem tímto způsobem vyjádřit svéráz této postavy. Pokud by čtenář něčemu nerozuměl, je třeba si v některých slovech odmyslet <emphasis>e, </emphasis>vložené mezi dvě souhlásky, z nichž druhá je <emphasis>r. </emphasis>Slovo <emphasis>derška </emphasis>tedy znamená <emphasis>drška, </emphasis>a <emphasis>mercha </emphasis>je <emphasis>mrcha. </emphasis>Jestliže se po samohlásce vyskytuje v, v nářečí je <emphasis>u. Leu </emphasis>je <emphasis>lev, bojouník </emphasis>je <emphasis>bojovník. </emphasis>Místo přípony –<emphasis>ovi </emphasis>se používá přípona –<emphasis>oj, </emphasis>např. <emphasis>Kristomoj </emphasis>místo <emphasis>Kristomovi. </emphasis>Když je u ženského rodu na konci přípona –í, v nářečí se řekne –<emphasis>ej, </emphasis>tedy <emphasis>palicej. </emphasis>Některá slova se zkracují. <emphasis>Čovek r člověk, čéče –</emphasis> <emphasis>člověče, třá — třeba, cák — copak, páč </emphasis>— <emphasis>poněvadž, syšíš — slyšíš, uďál — udělal, pocem – pojď sem. Ďouka </emphasis>je <emphasis>dívk</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis> </emphasis>a <emphasis>ďouče děvče. </emphasis>Věřím, že toto vysvětlení je postačující.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>A co vyjde příští měsíc?</strong><strong>Denny Newman – Mořičvíl</strong></p>
<p><emphasis>Mořičvíl nikdy nebyl obyčejné město, ale tentokrát se děje něco opravdu divného. Začínají mizet děti bohatých občanů, v ulicích se dá pod rukou sehnat převratná novinka v oblasti gastronomie –plechovkové pivo, Spojené železnice zdražily o 700% veškeré jízdné. Koně, kteří tahají po kolejích vlakové soupravy, navíc asi dostanou vážnou konkurenci v podobě kovové obludy, která vypouští páru a je o mnoho rychlejší… Do světa záhad možná vnese trochu světla některá z postav knihy – tajný agent James Blond, který má trochu problémy zamaskovat svoji původní barvu vlasů, stařenka Vyprášilová, jejíž zájezdní hostinec U zdravé výživy připomíná spíše drogové doupě, či hrabě Samuel Stoker, který má pro změnu problémy s vlastní identitou a začíná se chovat více jako upírka než jako upír. Vítejte ve světě Mořičvílu!</emphasis></p>
<p><strong>Ukázka:</strong></p>
<p>Někde v lese zatroubil jelen, kočár si dál poskakoval lesní cestou svojí konstantní rychlostí.</p>
<p>„Kde tak asi jsme?“ prohodil nezávazně Mataharis.</p>
<p>„Deset kilometrů od hostince pane,“ řekl okamžitě Stuart.</p>
<p>„Jak to můžete sakra tak přesně vědět, Stuarte?“ nadskočil doktor Quvido, který si zakládal na svých dedukčních schopnostech a teď byl uveden v existenciální zmatek.</p>
<p>„To je velmi prosté pane. Všiml jsem si polohy slunce když jsme odjížděli z Mořičvílu a vzhledem k tomu, že cesta je vzdušnou čarou dlouhá okolo 30 kilometrů a při použití Evrtova porovnávacího pravidla lze odhadnout úhel o který jsme se během naší cesty pootočili, je to potom už jednoduché dopočítat, pokud berete v úvahu převýšení a rychlost kočáru.“</p>
<p>„Dobrá, pochopil jsem,“ mávnul znechuceně doktor Quvido rukou a začal rychle provádět výpočty do svého zápisníku.</p>
<p>„To byl žert pane,“ řekl po pěti minutách s kamennou tváří Stuart, když se doktor stále nedobíral výsledku.</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Ve skutečnosti jsme minuli ukazatel, kde to bylo napsané.“</p>
<p>Doktor odložil kapesní počítadlo na protější stěnu kočáru tak prudce, až se utrhly kuličky z horního patra a chytil se hlavu.</p>
<p>„Poslyšte, Blonde, co vy si tam celou tu dobu čtete?“ zeptal se rychle Mataharis, aby zaplašil vznikající dusnou atmosféru v kočáře.</p>
<p>„Metalurgii lehkých kovů, pane,“ odvětil Blond, aniž by zvedl od knihy oči.</p>
<p>„A ten druhý svazek?“ nedal se odbýt Mataharis.</p>
<p>„Kapesního průvodce po architektonických skvostech středních Vrcholů.“</p>
<p>„Aha. Má to nějakou spojitost?“ dotazoval se dál přívětivě Mataharis.</p>
<p>„Mám jistou teorii, pane.“</p>
<p>„Dobrá, předpokládám, že mně k tomu nic víc neřeknete.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Jistě. Víte o tom, že jsem váš nadřízený?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Potom je nejspíš všechno v pořádku,“ pokýval hlavou Mataharis. Mnoho lidí přemýšlelo o tom, jak dokáže řídit tak složitou organizaci, jako je Speciální městská stráž a zachovat si při tom zdravý rozum. Mataharis to věděl naprosto přesně – bylo to v umění vycházet s lidmi.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Tak to bylo září…a v srpnu očekávejte…</strong><strong>Shigor Birdman – Mise, která musela selhat</strong></p>
<p><emphasis>Mezihvězdná válka zuří, lidé stojí proti krvežíznivým mimozemšťanům a leckdy sami proti sobě. Bojuje se ve vesmíru, na palubách kosmických lodí, na povrchu mnoha planet. Speciální vojenská jednotka přezdívaná „Nowakovi piráti“ vyráží na jednu ze svých mnoha misí – jednoduchý přepad nepřátelského transportu. Rutinní útok a následné obsazení transportu se ale změní na dlouhý zápas o přežití…</emphasis></p>
<p><strong>Ukázka:</strong></p>
<p>Do dneška si nejsem jistý, jak nás ty svině vyhmátly. Možná měli prostě štěstí, kdo ví. Fakt ale je, že nás zatraceně překvapili. Stalo se to třetí den pochodu. Právě začalo svítat, takže jsme měli tak hodinku čas, abychom si našli útulné hnízdečko, kde strávíme den. Už jsem dokonce viděl místo, kde si lehnu já osobně a budu spát jako zabitý, i kdyby měla přiletět jednotka chlupáču. A přání se mi málem splnilo doslova. To s tím zabitím.</p>
<p>Kudla zaječel, asi se ozval jeho „lesní“ smysl. Přibližně v tu chvíli moje přilba zaměřila nedaleko něco, co byl na padesát procent nepřítel.</p>
<p>Reflexivně jsem zvedl pušku, pochopitelně odjištěnou. Přilba mi cíl orámovala a hlásila 70% pravděpodobnosti nepřátelského cíle. Otevřel jsem pusu, že zaječím nějaký rozkaz, když mě najednou do prsou kopnul kůň a srazil mě na zadek. Dokonale mi vyrazil dech, takže mi trvalo skoro dvě vteřiny, než jsem se vzpamatoval a začal válet sudy, abych se dostal z volného prostoru.</p>
<p>„Přepadení! Rozdělte se!“ sípěl jsem docela zbytečně. Po třetím přetočení jsem konečně spojil zaměřovač a orámovanou figura schovanou na stromě. Puška vychrlila dávku střel urychlených elektromagnetickým pulzem, ale nějak jsem se asi netrefil, protože jsem zahlédl záblesk a do stehna mi vrazila další šupa. Zabolelo to, ale zraněný jsem zatím nebyl, i když pancíř už rozhodně nebyl jako nový.</p>
<p>Překulil jsem se ještě jednou, zaryl jsem se do nějakého křoví a znovu vypálil. Tentokrát kontaktní granát, jeden z posledních. Vybuchl ve větvích stromu, ale ostřelovaěe asi zasáhl, protože se figura začala komíhat. Než mi stačila přilba oznámit, že cíl je na 75% zasažen, někdo z party ho dlouhou dávkou dorazil.</p>
<p>Už jsem se nemusel obávat odhalení, takže jsem začal něco dělat. Zapnul jsem aktivní senzory, s prakticky nulovým výsledkem, ale zapojení taktického systému pomohlo. Moje přilba ve spolupráci s ostatními našla tři další cíle.</p>
<p>Naslepo jsem zamířil skrz křoví tam, kde viděla nepřítele Martinina helma.</p>
<p>Vypustil jsem dlouhou dávku, která cíl sice nezasáhla, ale zmátla tu chlupatou mrchu tak, že se odkryla a chytla šupu od Bedny. Přikrčil jsem se a v pokleku se vydal na místo, kde právě profesor s Joanou kličkovali pod palbou dalšího ostřelovače, kteří si tu na nás tak krásně počínali.</p>
<p>„Chlupáč kaput!“ vyjekl vesele Čip a hned vyjel pro změnu bolestně, protože ho chytla jedna z pecek dalšího snipera. Zlaté pancíře. Zlaté. Podle taktiky zatím nikdo neutrpěl zranění. Alespoň z nás osmi mariňáků.</p>
<p>Ze stromu přede mnou seskočilo chlupaté tělo, v levé tlapě ostřelovačku, z pravé mu vyskočily pařáty. Vrhnul se po mně se zuřivým výrazem v ksichtu.</p>
<p>Kdyby nebyl debil, mohl mě zastřelit, ale když si chce vychutnat práci zblízka.</p>
<p>Hloupé bylo, že mě docela bolela noha a od rány do hrudi se mi nedýchalo nejlíp. Jak se tak na mně hnal, namířil jsem proti němu pušku a vystřelil.</p>
<p>Puška vychrlila tři malé projektily a oznámila, že jí došla munice, čehož jsem si tak nějak nevšimnul. A i když tři ocelové střely zasáhly, s chlupatou mrchou to jenom škublo a hnala se na mě pořád dál. Zapřel jsem bolavou nohu do země a vymrštil bodák. Ve stejnou chvíli chlupáč zahodil pušku a se vzteklým vytím po mně skočil. Podařilo se mi zabodnout do něj bodák a s využitím jeho energie jsem ho přehodil přes sebe, i když jsem při tom zase bolestivě dopadl přímo na zadek. Hned jsem se přetočil, vytrhnul ze škubajícího se těla zbraň a zarazil mu bodák do obličeje. Speciální superostrá ocel s ostřím potaženým monovláknem hlavu doslova rozsekla.</p>
<p>Tenhle maniak už další škodu nenadělá, maximálně tak trochu smradu, ale v džungli se to ztratí. A mrchožrouti taky musí žrát.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>A co vyšlo?</strong><strong>Miroslav Žamboch – Líheň – Smrt zrozená v Praze</strong></p>
<p>Marika Zaháňská je mladá, sportovně založená žena. Parcuje jako asistentka na vysoké škole a kromě problémů v osobním životě a občas přečerpaného bankovního konta žije relativně spokojeně a všedně – do chvíle, než v uličkách za Knížecí na Praze 5 narazí na ozbrojeného násilníka a mladého muže, který ji pomůže z nesnází. Setkání otáčí její život vzhůru nohama, v průběhu hodin se dostává mezi mlýnská kola americké rozvědky pátrající po kufříkových atomových bombách a rusko-české mafie čelící nepříteli, proti němuž je CIA partou skautů na výletě, a tajemství, smrt nebo život, se ukrývá právě v Praze…</p>
<p> <strong>Miroslav Žamboch – Líheň – Královna smrti</strong></p>
<p>Obyčejný život s jeho všedními denními starostmi je náhle jen vzpomínkou na staré dobré časy. Marika Zaháňská, kdysi asistentka na vysoké škole, si zvykla na život v ilegalitě, na agenty FBI a zabijáky slídící po její stopě; na fakt, že na jejích rozkazech závisí životy lidí. Na co si však zvyknout nelze, je skutečnost, že stojí na dně děsivě nepochopitelného maelstromu, který strhává další lidi, křiví realitu a mění samotnou podstatu našeho světa. Marika Zaháňská a její přátelé jsou odhodláni ke všemu, je jich však jen pár a jejich protivníci jako by ani nebyli z tohoto světa. Indicie neukazují do New Yorku, Londýna ani Tokia. Řešení záhady spojující lidské oběti, vykrádaná muzea, archeologická naleziště a vojenské sklady se skrývá v malé metropoli ve středu Evropy – v Praze.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Další informace získáte a diskutovat můžete na</strong></p>
<p><strong>www.wolfpublishing.cz</strong></p><empty-line /><p><strong>Obsah:</strong></p>
<p>Zaplatí i král 3</p>
<p>Udělám z té krásky mrtvolu 12</p>
<p>Nevíš, jaká je dneska noc? 21</p>
<p>Co když je to dítě lesa? 35</p>
<p>Přeji si: zůstaň, a říkám: odejdi! 43</p>
<p>Dám ti svůj meč, ne však tělo 54</p>
<p>Rohy ohlašují válku 73</p>
<p>Je to země lidí 84</p>
<p>Bude se ti umírat lépe 93</p>
<p>Smrt je milosrdná, já ne 105</p>
<p>Přijde den, kdy Římany rozdrtím! 116</p>
<p>Je čas tě zastavit, Marobude 127</p>
<p>Nechci takového boha! 138</p>
<p>…třeba na kraj světa 146</p>
<p>Bojím se, že je to past 160</p>
<p>…co cejtěj vlkodlaci 168</p>
<p>Pro jiné je to radost, pro mě hrůzný sen 177</p>
<p>Jsou to běsové hor 188</p>
<p>I bohové lžou 197</p>
<p>Co to bude za život? 205</p>
<p>Za tři roky zemřeš 212</p>
<p>Špatné zprávy, pane 225</p>
<p>Uvidíme, zda je v tobě něco dobrého 234</p>
<p>Připletl ses mi do cesty 242</p>
<p>Braň své dítě 249</p>
<p>Aspoň trošičku 256</p>
<p>Doslov autora 262</p>
<p>A co vyjde příští měsíc? 266</p>
<p>Denny Newman – Mořičvíl 266</p>
<p>Tak to bylo září…a v srpnu očekávejte… 268</p>
<p>Shigor Birdman – Mise, která musela selhat 268</p>
<p>A co vyšlo? 271</p>
<p>Miroslav Žamboch – Líheň – Smrt zrozená v Praze 271</p>
<p>Miroslav Žamboch – Líheň – Královna smrti 271</p>
<p>ISBN 80-239-5277-3 274</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Zdeněk Žemlička</strong></p>
<p><strong>Vlčice</strong></p>
<p> Obálka a grafická úprava Grigory Vyatkin</p>
<p> Odpovědní redaktoři Tomáš Němec</p>
<p> Jiří Vlček</p>
<p> Jazyková redakce Zuzana Kupková</p>
<p> Vydalo Nakladatelství Jiří Vlček</p>
<p> Wolf Publishing</p>
<p> Javorová 346</p>
<p> Měšice u Prahy,</p>
<p> v Praze roku 2005 jako svou</p>
<p> 4. publikaci</p>
<p> Tisk Finidr, s. r. o.</p>
<p> Lipová 1965</p>
<p> Český Těšín</p>
<p>Vydání první</p>
<p> <strong>ISBN 80-239-5277-3</strong></p>
</section>
</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAAiAEkDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+orUdSu2ZIXSAxrZ6epDW
FvKSosLXcpme0DsZFUBpG+YMWcHPJyH1CYblZLVm+dGzp9khBZQGcj7LxvIjITgx+TgECVj
RqJ2TL8kZItdPDAx7GUtp9swG0SuSCMnI4U7ck7gKypJFG9sxqQCdu4KAQBgclmUElR0Yjc
uASVBALhvpR1WzHBPNhYDgdTzb9B39KhfVHwyotoWI2qw0+xKlmVWBDi1YcI+/O1gArMVKq
1ZMkwuQEVcMrZ++oYE7VwS2wBWMkZDBypdcMGRQxqSO43qrfKADvKsECM6vvlZlDeUHbdvk
yfLJIzuIIBpvqlyByIAduSEsbBSrblySHgZm3HlIwq4ChE3RmZqqPqc5MjKLUplz8lrbBdz
bmwoFvkKFctnAOGBCHgLSadCx83cVw6gZYKCu1do2jIUB4ySixhd3yfLGXEL3EbxsFwrja0
ZJ3HapZ1I3Dy8/I5QMcnbuZSZFAAL8mqXCMwItyQDwLS2A3HcSCfIwi5Y7ZDwzqFC7owtQS
6rM6hQYCdx+9aWiKyNIF+UiLcRjCKQTiPf8xP7msxnMrK7FSSxVSqqAUkkUFVOcRsyMuXY7
o9xQq28+VFI5VC28BwVLDONpYsT/ABnlTEueNyiMMQASZADf0rU5o9X0n/Vs32+yLA2lsOW
uoFzuMeFyGmcE7wrEB1yWjGP5Nt/z8v8A+DOy/wDjdM0u4ij1bS/NUbvt9jjDAFv9IXG1No
XO1NvzAKWCAk7ijN/tK6/56t/35X/41QB1GoXMjT4cqU+y2alNoRMCytwQQ4fBBUgGQSBWI
YnKkmoJVwqkjcSVUZOANpVC7Mqlt0agAYKeXGxdHcjy6GoXqyXGWbaGt7PDFi5bfaxfId4c
lnUoi5WU5Jcei41zqEauxMkbsyRsG+UhinmOH/eFVcLukib5SpDBsSkh6ANGS72KGjRl3FY
yzNtOFVJAMKd2CH8obWILOSpIO9Y21B8FSmVOVbvlCxDhcEKAwDruC7sHLszLuPPtqiNkFg
dpfcS4wdqhAMKTmTKIu3IJyiAncWVh1KFgWWSPDK2JFdWAHzDJHCtgocjBkC7WCHcUUA3Fm
QgjGzCIqsyk8xsiqGxuYrHHmQEbT5uepCAQSmNRJJuU7cuFUAMCSo2AkIi4yVxlAfLYAgbA
cS4vVUqgk3nJwFYMyMpBjZ+FwCChVmYBmBRSWf8Ae1ZL/AdVXy3VmTYCy+XliVUhsMGVGZX
BiIVkL/KyKrAG+J2yux1Tc6vhyyliNyqygEhSQwUFjvQSZZQSqPmC4Zi6kgqHYAFgfvAlWw
WZdxYhsAlSD5YkjiIDY51IF9zsAxfKq7Oisdy9DGuXDFFzjYFAjCqPnzSk1HbxJJGoVztEk
kYxIHby1JOF+XLKVjWMyMWOfmYEA67T5Yf7Z00AgL9vtPm2llj/ANKWQeYRz5scaoXXIyp8
sFtuYs/zL3/n1tf/AANl/wDljWFYaja/2tpZaaM7L2yB8uRJMhbtFP8Ay0JyrFUZRgBnTgb
iVSgD1K71XVI5lSPUr9Ejt7WONEvLhVRFtIVVEUSAKiqAqqoACgAAAYr0n4U3d1dapqaXVz
cXKC0hcJPNJMocXKYcLIzDcMD5sZ4HPFFFAH0To9vBJOVkhikUW9sArxowA+1wpgBlIA2O6
4HG12XoxB9s8OaNpE6aAJ9K02YTf2aswlsbWQTKyoGWXfEfMVgSCHyCCQRRRQB7F/wivhfJ
P/CN6DkgKT/Y+n5KglgpP2fJAYkgHgEk9TS/8Iv4Zzn/AIR3Qs+v9kafnng/8u/cUUUAYfi
Hw54eh0ucw6Do0RwDmPS7GM5DAA5WAHIDMAe2T6mvG/HOi6PbWepvb6Tptu8V3bpE0NhaxN
Gnng7Y2jiUouedqkD2oooA+evG1tbQ+JdIWG3ghH9s2SYiijjGxby92phFA2jauF6DauBwK
8S/srS/+gbYf+Adv/8AG6KKAP/Z
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMhAjYDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD6nWZlKjaOEXqg9B7U/wC0
tn5VXP8A1zH+FfGjfFjxoGA/tVs4A6+1RN8VvGoOf7Xb86qyM7s+yWuJN6Eqn3v7g/wrQFy
+4/ID9EH+FfDsvxX8aZX/AInDjBz1of4ueN92V1uQZ7A0WQXZ9z/aD/cH/fIppnboVX/vkV
8JP8XfHuONblB9M1Xf4s+PWZSuuz4PvRZBeXY+8zcODtCr/wB8ikNw4P3V/wC+RXwS3xZ8e
s3/ACHpwB1OaiPxW8fE8a/Nj/eosgvLsffRuHI+4n/fIo+0Nt+4n/fIr4Cf4q+Pdp/4n9wc
f7WKjHxU8eAhW8Q3AJGfvUWQXl2Pv37U3Ty0/wC+F/wpftEh/hjH/AB/hXwCfin48+bPiGc
Y6fN1pD8UvHWBnxFcBiM43UWQXl2Pv0zPnkR/98L/AIUeeeOI/wDvlf8ACvz/AD8T/HRIH/
CR3HP+1S/8LM8dY3f8JFc8f7VFkF5H6ALMRIeI/wDvlf8ACnfaf9mP/vlf8K/P1fib443Dd
4kuFJ9WpP8AhZfjndtbxJcA/wC9RZBdn6BGc/8ATIf8BX/Cj7U3rF/3ytfn6fiN46IB/wCE
iuTn/ao/4WH44P8AzMN1/wB9UWQXZ+gP2knqYv8AvlaX7Rgf8sv++Vr8/f8AhYPjgnH/AAk
N1/31T18e+NiP+Rgu/wDvujQLs+/vtXr5X/fK/wCFH2n/AK5f98r/AIV8DL458bEj/ioLvn
/bqZfG/jT5t3iG7UDvu60WQ7s+8hdEdfK/75Wj7WM4Biz/ALq18Ir408ZHBPiC8IP+3UyeM
fFpIJ8QXY/4HRZBqfc5u+eTF/3ytH2xfWH/AL5Wvh0eMPFWedfu8f79SDxf4nOM63dN9X6U
WQrs+3/tg9YvyWl+2AjrF+S18Sf8Jf4hQjOt3Bz/ALdK3jHxGrY/tm5I9d9FkF2fbP20DqY
vyWk+2pn70I/Ba+IJPGniLgDWrkk9fn6VSm8a+I8f8hu5/wC+6LILs+7ftq4/1kJ/BaDfqB
/rYR/3zXwLL428S4+XXbof8DqrJ408Snrr13/33RZBdn6Bfb48586D/wAdoGoRA5823/8AH
a/POTxf4lPI168/77pv/CW+Jiv/ACH7z/vuiyC7P0P+3RD/AJbW/wD47Sf2jFn/AF8H/jtf
niPFniY/8x69/wC/lOHinxKWx/b97/38o90Pf8j9Df7QgPWaD/x2j7dATxPbD67a/PhPE/i
TPOuXp/7aVci8Q+IyR/xOrw59Xo90PfPvk6jAGx59t+S0v9owdprb81r4Uh1nX3Pzazd/99
1ow6prBcI+pXOcZzvPNHuh7x9t/wBpQ9fOt/zWm/2lbg58+3/8dr43i1LUiATqNxjv85qdr
/USny31yT6bjRoNcx9fNqVvgk3FuP8Avmov7Xs0HNzb/wDjtfIjX2oFcfb7gn03Gq0l7elc
DUJy3puNFkO7PsQazZkbvtdqB77aT+3LAHm/tB/3xXxhLcalgq15Mvp85rJuJ9RDEvezj0+
c80e6T73c+4n17TQ/Oo2X5pSf8JBpWf8AkI2X5pXwbNPqec/a5cf75qs1xqGcvdzbfXeaPd
D3u599N4l0pR/yELP/AL6SmL4o0Xb82qWan0ylfBRkvQwjkmuFdvuqSeaTN4rFDNMrj+EuR
R7oe8fex8VaEOuq2f8A45UbeKtCB3f2vY4/4DXwdsutoLTzAk4wHJxUojuCGDSybV77zzR7
oWl3Puw+MNCHI1exH/fNDeL/AA+OBq1moPU/LXxJpWnW9zqMVtqN69tBJwZdxO011Op+Bxo
GjvealqyOsh/0VEky069iOeKLrsFn3PrH/hMPD5GF1a1GP93mkHjDQP8AoK2p/wC+a+K0i2
KPNlZB2yx4+tTKY48b5SM9Pnzmi67BZ9z7O/4THw//ANBW0/75Wmt4y0AH/kK2n/fK18bfa
EQjMrYJwPmNI94qDLFs/wC9Rddgs+59jnxp4e/6C1r/AN8rSDxt4dHXV7Uf8BWvjOTUEUn5
yUxnduqqdUjZhtc7T/FuouuwWfc+1/8AhN/Df/QYtf8AvlaY/jvwxGF3azbZ7AKuDXxJ/ag
KsWYoRyASfmqNdQUXCPMX+zjmUbuQPUUXXYaT7n24/j/wwpy2sWu70wuKhPxH8IgH/ie2hI
/2BXy7J4Y0CLSG8Qz6+h0po8xIG/eF+wxXnDzh7glCwDE7QT1FF12Hr3PuI/Evwgxy+t2oH
rsFN/4Wj4MU4Ou2v/fAr4aaV/LLhyUB5yelDMCuWBGRxnPNF12E0+59zH4q+CQP+Q5bH6IK
i/4Wx4KB/wCQ5b/98Cvhjd8uAG3dwD0pyru6kjIz1ouuwrPufcZ+L3gYf8xuD/vgVE3xh8C
jOdbgH/bMV8ReWDQIlBzjNF12Cz7n21L8ZfAOyPdrkJwD0jx3or4maEkDaB+NFNOPYaTFku
Pn69hUTTnPWqudxzntSkgjHepuMdLJuP3qfA0C3EaylyJGC/KelVZBkA1Ko2yR4XJ3Lz+NA
HT69pGlaFdWsUkk0v2hA2Qfu1lan/ZyLCdMaQ4+8CetdP4yt7aW70wT3awA24zXI39pBbXi
x203mjbnNMDZ0zSdN1HQLvVpWlRrXqoPWsgf2GXIkgnUf3wa6Hw0p/4QvXM9dvArjwrDBYb
sikwOij8N2mp2Mk+iagJ3iHzwy/eP0rDt4I0uvJukYB3EbBeCvNanhaS4tvFdhJaMRIzhWQ
9171Z8QRwN40uWt1HFwuQOnWkBX8R6Np2jX8djbs8heMMGbtVG00yWe2N3Owjtk4L9z9K6b
xnFnxDERkboVWpPEGmfZNJ0q3iA+zum5sdC1A7HMI2lJIB9klnQD7xNXbqHRn0lZdOE3n7v
nRugFMjtgSQQaspaSbNufkzwBQBZ0fQtO1LR7q6nWQSW4zwaq2sGhTRvuikE6g7S3euo8OQ
KmlamrkqCtZyafYpaPIszNKv8J6UCOXWzDR7pBghvlAqVbIDmuq0fTrS71e1gvmMccjhfl9
zXpus+GvA/hLxVbrqqyTWjxAmJeoJ7mgDw5LIbuOamFqq9QK9e8a+AdMhtLHxB4TkM+n3rh
FX+456A0llo2iaHqkdlq1gsluib72abkofRKAujyYW6AEMvBHBqWO2d0Uosjqn3sLmvWfCm
j+CvE/iPU7SJZImkDfYY2PB4qHwDqn9jeOT4Z1LS4JYZJGhdpFyV5ODQO55eAAxJGBStsHO
RXrei+E/DWseNvEtrcs5SyDuiIeDUPgO18J+INU1Lw3PozeZHGzrcseRjNAHk556VHJLsG0
EZratPD93qmt6lbWSt9msyzTuf4EB6j3r0Xw7Z/DXxxpx8M2CGz1WJCIbl+GmYdc0AeMSXS
gBe9RyXOB8xww6D1r0nwf4It7vWtc0u6MTa7Y5W2tpz8kuO/wBa5rxRf3NlqNtZ6l4Vg0++
s2AdQhCzc/rQBzVxHeR2cV7cQNDFcZ8tj3xWZJKx617d8U9Vs7Hwt4YWPRrZYrq3LeWV/wB
Ucdq8Llld2ZtuFJ4HpQIRnFMPNB+XAzzQpJNAC4ATpTgBt6U5FLcdqsR2zMfagCJEyucVYi
tyw3Yq5BakjGK0oLI7elAFGGzJwSK1beyz2q7b2nHK1p29so6igCnDZ4I4rRjtdo3Yw39Ku
JDGBwKXhCZBkk8UAdRpVh4JbTo5NT1CaO4J5VR3rV8Q+G/D2neG01Czu52uLn/Vq3cVznh/
SjrWvQacnEZ/eSP6Ac1oeNdaGo6usVsNtrZjykRTwCOM0Acy8DuR5CSbgMYUZzXRTaBYj4f
DVXjYXYl2nIxW7PdWvgrwnZm2topNRvh5heUbioqTVNXfXPhdHNLFHC7XG3MQwCc0Bc8vNr
LKT5cLTn+6qkkVTltn8zY0YVv7jKc17Te2GreHNMsrbw7Y2klzJEJJ5piMn6ZrK8UWiy+Gt
N1a/t7e21JZ1DiFgd4z7UFXR5GNLlmlYC0eRx/CqE1UksOGRx5Tf3CMEV7D4y8Uy+GdXsrX
SrO2gLQpLI5Xls0zxNpNrrvifw1NHHHb/wBqRgyqgwGoC6Oc0zVrF9HSW98OPc6pZrthmSP
KP6FqyPCenWmueOoo9Xt/lmdmMY4wf8K9J1l/FGmaj/Z/h+2sLfTbbCqjuv7z13VUvbaxt/
ir4evLQwLcXMWLiGAgqj47U7CueZ+IdPhtvFF9YWMTIFlIRFGTWO6eRI4eIJt6o3WvY9Z0q
bwfaeIPF80MV5qEzlYowM+Qp/i9q8Au9Qnup2nmcyzzHexPakB2fhzVPC1lLMPEFnLcBsFR
Gea9G00+BfEOhahqf9m3cNtpsZYTXD5Cnsq18/RmS7uIre3LNJO4jAHXJr03x7cxeF/CGme
B7Nwt26C4vNvv2NAWL/w+tNA1i217V9YtWntrRGdY1OOB0qpN4w+G7Ws8Vt4emWcqRG5YHB
qb4OT2iaH4mk1GJprRbcmRU4JFcn4i1LwReWJh8O6Pc2tzGdwkdgQfagDe8C+GU8Xab4huQ
rD7JD5kA96xvBGkyeJfG9no88bY3ETD0Art/h3q3/CKfDf+17hQg1C6+zt9CcVdsrH/AIQj
XvEXipkCxkD7K3rn0/OgRwltoNrF8XR4buoT9ljudhU9xmsTxvY2emeNNTsrOIx28L4Va9G
1eFW+OXh7VEHGpKkp+uK4X4jo7fEXVwuCPMPPegDR+FukadrXiG/t9Si81Y7Usg9DiovBnh
CLxN4lv1um8rTbAu9xI3ZQfuitb4MRyL4r1H5c5tGyR9DWt4OVl+HnjUWzA3BmckAc7c85o
Azrrxt4CtZXsLPwc1zYRZjWR2ySfWqPw50jSPEXijWku7MPAlu0sEZ/5ZcV5/FEfKJ+8w53
DoK9U+ClmLrxdf2r5jiltTvlz0GKAMXwL4Vsr681DxFrsezRNNLk5/5akE4UVx2sXEGoavP
eWcAjjlchIwOFTt+Ne8+I9J03WPh9daN4SuC/9kTF7iNDhpOeWPrXl3g3w1JrXiyysfJJRZ
BI465x1zSGbmufDyCx+FFlq1qM6kG82de6xnpmvMUtS7kr91RxX0dpy6hq3jrW9GubOVNNu
YDbxkqdoKjjFeQ3mhS6dqNzZypt8hyCMY70XC5yqWhPO2plsjnla6SPT/RasLYcjK0xnNmy
+RflX8aK61bPaFxGDwaKAPId2MY9KePegICF5NWFhycAnpTsKzKshIUcGrVvFLcTxpGpLEr
/ADpXtyQBk1ajtpFdQpYcZyKLBZnS+M7WW9utPNpHHOEhCtz0Nc5eaTdWFrDLcR+XLIcYzn
irEcFycyNO5YdOasGG5uFQTu0m055NMWpueG7KRfCusW7Ab5kGwFhzXNpod4jBWULxz8wrS
jt5QxKPIgPbPFTfZC3Rzn8aWgakdnFa6QHuo/8ASL0rtQj/AJZ1XtbOW4vIyWEjmQO7HjPN
aa2IxtXG49cipxZMhUFAPcCjQNSz4mtvP1OO4QqY1QLwelWtPlstU0UaVqDiJ4z+6kPrVX7
Ken3/AK077GMcoF+go0HqMfw/eQOVVUmj/vhhTH0po4/nYJ6c5zVwRER7Q7GoxGwJ3Ake9G
gamnpFvs0e9jk275B8vPWsyHR53GWVVjx8xzTGwDmNyMdqiaeUMSrEKRyKNBWZNpwVdZt1B
GEmUKfXmvSfixouo3esWN1a2/mxvbqikEZzgda8us5ki1WzkxhBKpY46DNdj8TfFdtea5av
oWoytFHAEcx5AzijQLM3tR1qDwn4L0nQp54pdQWZJ5otwIjHp9a0PFvg5vHMcfiHw9rFutk
Y1M0LOAUI659a+fprmSaR5JleVz995MljTV1XVILdoLS+nijPVASBRoFn2N5tSk8MeJ0ns7
tZZbOUEyRnA6816h4rn0Wye2+JFrdw+ddwbRbg5Jkx1xXz+7t97YxJOXJB5qNpruXKM8pj/
wCWStnapo0CzPa/g9qKT614k1LULiKEvbuzM5xyRwKr/Bi5tD8TdQW5u1QyK4V2YAd68bEt
0gKq0480bZGjBAqOM3EcmYXnh28B0BBNGgWZ7/4F1Lw3beLvF3hS81BEj1N3WG7J4Gc8Zrk
k8Da74L8bx6ndXMMWm2Uvmi7SQHcoOcYHrXlZS5L8pOCDuEig5zU8t3rF0FW5urmSIcBXye
KPdC0ux6qmjar491TXPGmhaklneI+bWIShGbHek8e+I7jUPh7YWHisW8niO2nXZJCQX2Aj7
xFeUQtfWu77M9xED/cDAVGyXEj+c6SySdGLqTmk2gtI+ifHOh6Z4z+Feja3YaxbQvptuBIr
MMtgcjFfOjclhn5e1Thb0R+SGuVhPOwBsU1bOZjzBP8A98mldBZkOwsQcVIkXPQ1cjsZMj9
xP/3yavxadPkYt5v++TRdDsyjDaFjnp7Vp29njGauw2Mi/ehkB90NWVt5Af8AVSf98Gi6Cz
IYLcDjFaUUO1eRTIo2H/LKT/vg04+dnAik/wC+DVaBZlyIKBVlZUQcmsnfOvSCT/vg015bl
ultN+EZo0CzNn7Wg70034U7jjb0rAZ7vPFtP/37NRs986mMWk+PeM0aCsz3PwTp6x+D767g
vreLVLkFI/McDavrXK6z4QvtN0qfUZtXs7gp822NwSxrzAtq2Ci2t1gdCA2KgA1RwyxW12P
725WINGg0pHuFz9i8f+EdOksNStrPVLGPZJHKcbuKq61Lb6B8KUsn1K3u7+O4EhjhYY614q
ttqo5jsrrPQ7UYUw6dquPLFhd4PPzIxovEfLI9w1SaL4gaNYX+j69DZajBEEntpW2huOorz
7XLY+HtRsIH1xL92lBmVHysfNcb/Zms4JFleKx/uxsAaibR9a25fSrrnv5bEmjQXLI9E+Ke
sW914ksGsbiOeMWse5gc4PcVseJPGFnpn/CG6lYzieS0jUyIh+76ivJBoet7gBpN2z99yHg
U5tC10MANJvGB+6dhOPaldByyPWdd0DTfFurv4j0bxdBa290uZ7eZyDG3cjmuY8Mz2Hh/4r
WROtLeWdoPmuiflyfrXGnw3r8hydJv2PoqsBSHwv4hzk6HdAdgqHNHMHLI9FtfHUcHxP1eD
Ubz7ZoGpsY5C/I2noRXAeJbG10vxFdWel3i3NsW3RSjptPam/8ACJ+JSmX0S5Kemw5pV8Ie
Jsc6Lchf7zIaLoOWR03wlj0IeMDqWuX8VtDaqSnmDhn7Gul1zwh4V13W73Vbz4hWxkuCXPB
O0dlrzb/hDfFErALoN2P91CM1IvgjxNn5dDvQfQg0XQ+WR3/w4vPDumjxLo+pawlpbXkZhi
mxkMPWqc/gXwLDYSPF45heVFJVVU5Y9hXJp4G8VMcjw/dgdztNPTwD4oXcRod2SfVTS5kLl
kdJ4q1fTF+G2i6Bpl4LiaOUyTAcbfQ1P4v8cR694A0TRYpALi3Ueee5I9a5pPAXixsbtDuf
++TVhfh/4tcf8gG4/wC+TRzIOWR2X/CS6JPL4K1CS7RbvT/luhj7i+tW9f0H4ca94outXk8
YrGLlt2wKeK4z/hXnit9v/EhnGPY1ai+HHirfn+xZ+PajmQcrNzwjdeGvCHja9lg1Qz2Elu
Y1lx1OOlZngzxUvhrxNevNEZtK1FnSZP8AZJ61JD8OvFKsSdDnOatQ/DvxMD8+hz0cyDlZq
zeFfhk962ow+IZI7VjvNqByfao/BuqaBoni7Vb2BpILCWExwBue1Qx/DvxNn5tHnx6Vdj+H
viUHjSZQKLoOVmN4W1V/D/iqW/VfMt7l2E6Ho6E12um6h4Z8PalrWq6Ncf6Tdpi3AH+rJ64
rNTwD4jJA/smTPvVgfD/xJxjSnFPmQcrKFj4s8RQX1tLLfyMkbgsFxyM8mpvF8um6r4gOpa
efME6gyhh0NaUfgDxMFH/Esf8AOpv+EC8TD/mGN+dHMg5WcUluM8CnGADtXZr4A8Uf9A5vz
pr/AA88VN009ifc0rjszjTECFG4A4NFdZJ8OPF2E/4lvGD/ABe9FAanqL/CL4fqygaJH91e
3sKcPhR4DXkaJF+Vd1IfnXj+Bf5ClIyMUWQ+eXc4JvhZ4GBGNEi/KtGP4W+BwV/4kkPT0rq
HUAir4HK/SiyDmfc47/hWHggNkaHD+VO/4Vr4KXO3RIBn2rsyOaRhRZC5mccPhz4OVcDRof
yp4+HfhDHGjQ/9811mOKcOlFkHMzlP+EB8IgYOiwfXbTh4F8J4H/Enh49q6g470ny0WDmZz
B8EeFe2jQD/AIDSf8IP4W/6A8B/Cun4oosK7OaXwP4W/wCgNB/3zSnwN4WOf+JNB+VdMMYp
hPpRYd2cwfAnhQcf2Hb/APfNC+BPCQBzoVsSfVa6XkmlosO7OX/4QLwiAB/YVtx/s0DwF4P
xj/hH7XA7ba6c0A0WFdnMHwD4OwP+KftSR/s0h+H/AIMY5/4Ry0H0SupyKBiiwczOWHw/8F
rk/wDCOWZ9ilJ/wgXg0Db/AMI3ZkemzpXVE80mPaiyC7OXXwJ4P5C+HrRAewSnDwL4PHA8O
2f/AHxXSninDkUWDmZza+CPCKjA8PWn/fFKfBPhI9PDtmPX5K6PFNYdKLIOZmCvgvwsBgaB
Zgemyl/4QzwrkE+HrMgdtlboHvS0WQczMEeD/DAPGgWmPTYOKd/wiPhkdNCtP++BW92pPlP
eiyDmZhjwr4bU5/sO0/74FSf8I14dxxotqP8AgFbDAYGKbjiiyFdmP/wjughuNHtf++BTh4
d0HOf7Htv++BWrRnFFkF2Zf/CN6EP+YRbf98U7/hHtBIx/ZFsP+AVpKf71Nd1HC9aLBdlAe
HtCH/MItj/wAUo0HRAMLpNsP+ACtJT8uaaGBzmiw7sz/wCwtFH/ADCrb/vgUo0TRipU6XbH
/gAq/lfWkyo6miwXZSGiaMowNKtQP9wU3+ydIU/8gy3Ue0Yq6WB4wSDVSbUbG2U/aL+CBV6
75AKfLcTfdjhpemdVsLVsdB5YGKY2naePvWMK/wDABXM6l8S/BGlAm98Q2ox6MDXF6j+0f8
M7MsI9Se6Ze0fSjkRDml1PXPsVjt2/ZICvb5BTRZ2SjBtoQO3yCvn27/aw8Gwk/Z9NuZfQ+
tYl5+11pgQ/ZfDkrnHyljxT5EHtG9kfT32ax2/NaQ/URgmj7Pbqu5bOPZ/uCviTW/2pvHF+
Sul29tYxnvjmuJuPjd8SLuVj/wAJBdLu6iLpR7o7y6H6GsbJeptYx3B2ioWutIQ58+yU/wC
+lfnBP418d6iS0ut30hb1YiqLaj4vkPz3t0x9fNNT7ofvOx+l327SCP8Aj8sgf99Knjls5o
ykT20+P4gVxX5km68UKuTdXh+kprp/DGra/cTm2vfGtzo47byzKafujTn1P0SBiO0IYj6qN
ufwp6xoDkiNvbYBXzP4WtPE8tpGraxLq8BGBc2E4Rh7kHmunvW+MHg20Gp6a0Xiew+81rIp
MyCi8QvI90wuflVdvf5RTtgznCqP90V4x4X/AGg/CerXA0zW4bjRNUB2yQXA2gH29q9ftb+
2vLVbixu4rmBhkMhBFGg7stFF64U/8BFKMe2fTApuTgHIxTgR+NFguOGfRfyFLj1A/IUgYU
4HNFhjggx6fhRjBz1/ClpAaVgG85/+tTsZ/wD1U7FKBRZAR7fx/ClIz2FP6GjNFkBHyDTxy
OaXGeaKLIBOPSjApaQ9OaYCkALHj0P86KcwXy4iPQ/zopWAov8AfX/cX+QpKc4+df8AcX+Q
pB1qySJxyKvqcFPpVKXgrVzHzp/u0gJWOTTad3ppFIBOlJk55pwwWxSOQDwKAFpDQOlIxxQ
Ahz6038aU4xmkwOtADwVAxQcdqZxTsjGKAENJmlI4ppHNAC5ptLikPFAwoo7E+lIT+7ZwMh
Rn8KBjweKM1Ts9RsdQErWVwJlibYzDoG9KtDBOM89vc+lAEmAaQrjmkAbuMH0pfbNACUhpx
GKaaAFp2KaKXqaBBt4pu3FOwRSZFAhMjoc/hRwDtU/nSFh2AP1rMvtMnuwxh1Ka3Y9Nh6Ua
dQ16GnnHAGW9QOKa3T72DXmGs/D7xneMTYfEG6tAT93PSq9p8KfFQhzffEfUJX/2Ho08w97
yPU/MKsMumP8AbOKgmvLVLpS13bjjoJQK8+Pwk+0R7dQ8bazI3oJcUz/hTnh4RfvtT1S4A6
l5ad/ILeZ6BNrWkW67p9YtYx6GZf8AGsW98f8Ag2yUtc+IbZcf3Tu/lWDB8IfBCLmW3uLk+
kjk/wBa0YPht4EssOnhu3Y9cuCaN+gWXVmTdfGbwlED/Z5utSYdoYW/wrAvvit40v1K+Ffh
7dysekl0cD613Op654K8H2JlvJ9P0yJR0UKW/KvHPFH7Uvhmx3xeHLJ9RnXhXKgKfeiz6EN
x82Xpo/2h/ESOu6w0OKTg5HKD61534l+FOrwO134w+LMMGeZI1lJz+ANcF4q+P/xA8QvJH/
aH9mQPx5ducHFeYX2o32oTGa+vJrl26s7kmpd+rBa7L7zt9Xs/hppMjomqX+tyDoUc7c/jX
H3mpWkwYadpKWsI/iflqy8ru2x8sO2OtSeUqYknbB/ug0jRW63+RCqSzviNTIT0CjgVeGmi
JQ2o3SxA9FjPP41NAupXg8rTrbaPVRgn8a17HwbeXH7y4lVH7iTvRcDGjNismy2sZrpv7zn
5a0kTVihEUNrbLj+EZNdPaeE7eIYa6RcdQXAWrg0fTlwieINNikPG2NSW/OmI42PT724X5t
XcH+6sZAqf+wJNoZ9RkT6uBXbr4Rup1A/tW6eM9oXUA1p2vgbRLaRZdS0vVb5ByxMoOaNRa
Hmx0baAqavIT6eYKPsF3CT5GoySv6Mu4fpXumlv8LbOZVTwZLNIOCs8bHn611J8XeFfD8An
ufhRJBbtyJIQHBHrgdKWr62KTS3Vz5q0/W/E2hTfaLGaZSOC1uGBH4V3egfGDxvBcxxN4ku
Dj/llOcN+tezaR8XPgdeXqQvpMOnzyHaVmiwAfeu0vvh98KPHtkPs1vZu+MiW0YBxT95eYv
cZ4H4j0r/hYXlXkl/Y2molcbXTY8v/AALpVDTNX+IXwjvIJLa4kn08HMlpM/mIw9iK6fxN8
KPGPhS+kitrRvEPhpjwpP7yD3FcpqmnatBZiyFzLNbMMxo/Gz2OfSsnLkfN1Omn+8/dn1D8
OPi34b+INqq2c6w36j97ZynDBu+2vRY2BBAJ4br3+hr4dsfBuvtoUfiLR9Pms9Ut3/dXVud
ofHqO9eueB/jnLPp0uh+JIXh8RWQ+ZWXZ9oA7DPetY1FPczrU/YuyPooFeRjDGpBwoU1yPg
/xzofjKx83S7pftMfEsDHDxke1dUkiyLuU57UzJSTdiXrSgGmg8KepPb0pxJDdaCuth2Tik
BNG/wBaXIPagBVOTin4FR4wacDQA8jAxTFGDmnbhSFhQAu3DZprH5hTs85pCQe1ACscxxfQ
/wA6KG/1cX0P86KAKcn+sX/cX+Qpv8Qp0n31/wBxf5CmmqJGT/eX61eA5Q+1ULgjK4q8h+Z
B/s0gJGODTME1IBuBpDxSAaVIGaOo5p3UU0gUAMwQaWlNN70AIaAQBzSk8dKYZFzjFACmm4
OaC/oKjlmjgiMk0ixoOrMcYoAl5xQOlVU1GwkZdl9A6HphxmrJ3bdyoxA7qcg0AOprUFiV3
gYHpSc+tACngZxnB6etRyKrxyh22mdTGmP4c0/cV5FNwCCMYB5NOwHCeDb2LSNR1DwnqSC2
vIpjLBI5ws6n37mu93MEWN1KluSuPumsTxB4e03xBAi3oxNFzHNHxJGfUGuYv9N+JWk2yjR
dVtNUgT7i3I/eN7E1Nx2PRA4Hy56UpPcV4tffFnxZ4Ywvi3wDdpGOs1p8w+vFTaZ+0T8PNQ
YR3d5Lp0g42TqVP45qtO5Lb7HsWaDWNoviTRvENqLrRb+K9jPdHH8q1RJluGXcvVD1FDGtR
+cUobimHrk8Meg7UjFwNpxn2qRjzz0bNNLDOK5nxVoepaxaAaLrkul3SDKlT8pPv7V4/rXx
O+KPw9b7N4n8K/2vZr92/s1J3e5FPTqS2+iPoXcp70hYAV822/7Vvh/YP7T8PXtuw6kLj86
vN+1T4A+zmRre6Ddh609O4uZ9j6B8wA9M0jSlBluBXyP4i/a0uHDR+HtBKf3Xm715drn7QH
xJ1skHVBYIe1ucUadw5n2PvLVPFOh6LbGfU9WtLYjqZHBb8q8d8U/tOeDNFmeHSYpdXlHBZ
OFr4o1HXdZ1aczahqc9056mRyTVAudpwwT1JNHurYPee59H65+1b4rukePRtOt7OM9GYfMK
881H46fErUI383xBLCrcHyzgj6V5/YaRq2qSBLHTZ58/xBSF/Ounh+H2pRIJta1Oz0qMdpG
DNj8KOZhyrqc1qOtalqsxn1LUZbx25LTsSao+bhsGTcPRTXaNY/DrTWzdardatKOot/lX9a
Y/i7wvYtjSvCEUhHAe65zSdx2S2ONVZXY+VDI+f9gmtC20XVL2VUtNLupHP92MgV0Z+JmrR
Jss9K0y1B6eVHyKZ/wsvxYBmO+Nv/1yAFTYL+RFN4Q1OxgWXV42sY36b0JZvpitbSo/BllC
Hm0vUdSkHUFTisa48ZavqLK1/q91KV7uRgVLaa3eSMTbeINrDorLinYXMd/Z+KvCKwCGPwp
qFkwGFkkiJQfkKgvNY1FSr2MumXkLHiNoyjL9c1g2fivxjZnMGqwTD+7IgIq6fG2oTkjWfC
umaoP4miXa1A7m7aReHtSwmu6WLKQ9blG3x/kKj1DwdeQN9o8MaZZa5aHo1u21x+B5rLtdW
8BXpAL6n4Vu26EnMOfcVsDQtWtoxqmlX0epRJ8wvNKk2yD3ZT1pcvUd0YV7HqtjbA6zoGt6
ao/iiBIFUYru9uWA0Tx1cJMPu21w2D9DXoVh8WfHWl2xjvWi8QaWPlkSaHE0Y9wRk0yTSvh
38Sbe4n0sQ6TqijcyqfK5980tR6HCp4u+JHhq7El7Ibhe0ciiSNvxAr2jwL4s0H4lwHR5L6
48NeI0GTChHkz/AJ14fqFl4x8Ey7MPeacTgsR5kWPrRp2v6be3dtd2sn9jajC2Y5U4iLe46
00+4j1Pxt4Hu/Ck0l/4v8KR6rpTH577TV2uP94VzWl6Xp3m/wBqfDTxZcwyfea1lkIaI+hH
evoH4XeOF8V6PPofi0wPfBQuZMMlyvt6Vx3xV+BWn2dhceLfA0k2n31r+9eCM8EewFN36D0
6D/Cnx71PQriLSPiFZbom+RNQiX5T/vCvRPFujeGfiD4Ke+0K4tnusboJICAd3oRXyz4T8U
t4mu08N+JLaKWWY+WkpGCzdMNU3ijw54x+F+oG90bUrqxRiGEW47ce3tSUl1Qmn3PSPBPjK
8triXwH4pkk06ZXKx3GMPG3Zh7Vf8d3Nnptitl4u0mG4u85tdZtF2+YvYsfWvMR4kl+JGjf
absx2nivTRviuwMeao7N9a1LH4m6dLpMOl+LbUz2BPk3sDjL2snTzE9qmWvwmtK99Vcpaxp
viLwu1j400W8mgSYgrf2+dkw/uMBX0T8IPi/D45tW0jWESx1y3ALJniVfUV4t4umvfC3g+2
stG1NdS8Iap8yMCGKe3tXk9tqV74W1+DVbGZxPakOpjPMif3fyrKFWz5ZHTUwrcXWjsj9JF
mGQ4+bfwCKkG3sc18xaP8bbrQrnStT1Mm68O6pjLg5e2kPVfpX0Tpes2Gr6fFfabcpcW0wy
joc9a6Th63NcAY604MKiV2LDcANgwR60hDZ4OKCibINKAPWmKp71IAKQAB6Um00/6HFGSPe
i4CdqaelOpp6UwHMf3cX0P86KVv8AVxfQ/wA6KAKsmA65/uL/ACFM4Ip7YLrn+4v8hTTjoK
okqyg5BI4zWlGPmUn+7VGYfIv1q+pxsH+zSAlGQDTTSsMmkyF680gAdKQ0YJORSHIoAO3NR
nOaXNRyvtFAAXPSoGlHXIqGedQyuegFZVxqEccTSy7YoxzlzgUCbSNc3CqeTUV3Da6hbGC7
QSR/3ScZrxnxZ8efCPhiZ7WKdtTvBx5duNwU1wp/afuGceT4VuJI88uyHpT0J5/I+gLrwP4
bnGIY5LU9mhfBFYr+D/Fuj7pfDHi2SQjkQ3x3A+1ebaR+034XuLhYNV06fT2PVm6CvVdB+I
nhPxFGraVrcExborMFYfnRbsUn3M2P4h+IfD8nkeOPDU1vHnH222G5D74Fdto/iXRNegE2k
6lDcKf4c4b8jzUpmiuYdkwWdCOhGRj61xmr/Dbw/qU/9oaVLcaLqB5W4tG2jPuKVmitOh6L
kgdOaccGPd2ryP8Atr4h+BG8vWrIeItKX/l6txmRR6mu08M+NfDvieLfpWoKbkfftpfkKn6
GnddBHSgsEIXAz37muO1vXda8N3Iu7nTFv9IY/PLD9+Eetdcc7xz82eVodEYsrRqyY5R+Qa
L9xWM7StW0nxHp/wBosLiG8tyOQQCR7EGuc8R/C3wN4qhcal4ftVdhjzYF2v8AWqut/D+SK
9OteC79tG1EHcYQf3Ux9GFVLD4lyafdjS/HWlPod8p2/aMZhk96myZSbPIfEnwZ8Y/DW5k8
SfDjWJri1i+eS1LEsF9K6rwP+0foOpQw6X4shOmahGdju44Y9691try0vLZJrSeKeNxyYiG
Vx7ivB/iR+zno/ivV59e0G+/s27lyXjx8jH2os0DVz3fT9U07VLZbixvYru3cZVo2BP5Vay
MfLxj1r4RvPDfxj+Et79qga5azQ5V4CWRh7iuj0n9qzxLYlINf0eK4A4YqpVj+dXeL0Rm+a
J9knGN3BJ61BIkFwpikUOv92QAg182L+1l4c+z/AL3Q7uNsdEI5rB1L9rhzE6ad4dycfu2l
6rRZD9p2PoLXvC/w+it5LzXdF06GMcmR1A/OvmP4heM/g9prT2fhPwnbX96cg3AXCKfYV5P
4t+JPizxtetPqepXDKxyttCTtUfQVQ0vwV4i1WPz7fTzb2x5a4umC49+ahtJ7FJt6sxbq4F
zPJPsEaueI14UVSCK/Ece5/RBu/lXeSaR4J0BB/bmuvqlyOttZ/dHtmsO88S28cudB0eLTr
foHxmQ0rBco22g3dwBJcEWMI6ySnn8q2re/8GaJFuj07+279eA8v+qH4Vytzc3F9J5lzPJN
7Z5/KrFvpGo3mPsenSMP9pSKANvUfH/iO8h+zW9wmnWg4EVqu3iuYmnnuH3zzyTN6uxIP1r
pYfBGstH5l3LBaR9y7il/4R7QbcEXviKNmHUQjimBy+VxgKqt9OKQ56DafrXThPA8BwZ7y4
Pqhpr3/g1fuaXdv9WFFwOZAUcEg59DxT9yYwMH6GukXVPC23C+H5j7lhSjUvCPSXRbhPowo
uM5xPJMimQMQOwNWwmmS9JpYm/2ulbW7wPN1hvbfP8AEGGBUiaD4au/l0/xOgc9ElHIouIw
/s93Coe2ut6DoEP86mj1i5iIW4iXjuAQ1ac3gnXLcGbTmjvl6hopBk/hWQ8l5aSeVq1k5bo
Q6EY/GgVjVTUIbgbTKlzu/wCWV2M/kRVqznl0q8S5067m0a5ByCWLI3sMcVzwtbW6YmynWF
j/AMs35z9KdHeX+nv9nkRjH3jk5VhRdjsj1OL4gSTyRjxjoouU6LqlhgSj3Papdc8O+GtY0
ttd0zVUmgHWaA7ZIz/00Hf8K84tL2EsW06cW8h+9aycxN9Ktq6tcAQbtHv2HPP7qcelIDf0
7xJ4v8FMpJj1fRZOfJlHmQyr/MGu8h8D+BPipokuq+Dr6PRda25n0xzhSf8AZFeSabrmqeH
b7yvJAtpW/eWknzRzeuD2ro20gzXK+KfANwba8UeZNYhsPFjr9RRYCl/xWXw51ZY7iOSBYX
4YZKt+NfXfwm+KWl/EHRW0ueMxX0UflzRy8mUYxxXg2i+NYvFultHcWUU93ACt3pU4/wBYB
1eL0aqMWmaj4NlT4hfDud73Son/ANLtT/rYD3VhVAb/AMQPhPZ6T4tufsE8lpNKTcWjx8c9
cV0XgrxRZ+NNLh8B/EpFa/AMVnqDdGHTBPrXUR+LNI+M3gC4n0aUW/ibTU84Q9HyByB6ivC
9YuEWBPFFpFm0jk8nUIBw1rMOPMHcc1G24paampqPww1f4d/Ef7DM27RbskxXJ+7n+FSa4z
xppckGrLdzBIpJH+z3QPXPY/SvpnwV4js/HXgC90DxEV1B7e33wyH78qgfKQfUV4FN4av/A
BZbazF5jNd6ajShz1KA8A+9Yzmk7I9HDUJTg5qWxyVhcajpd2/hi+neSyI3IjNlVz021YkR
57IjyzJLAxUheu3tXK3GpXDz2tzPndbnY7dziun02/k0/VSQVaC7TIB7k1hKFpcx6eGqqpQ
dJ7sv6VJFefDHW9GuJf3tjIbiHJ5r0X9nT4jXGjeIU8L6jOZLK7A8rcf9WfSvF4UaPX76GQ
sgkQ7gOhqx4ON0vjTSjZgmdblSGHUc9BXXCfMeTiKPs7X3P0vR1IKnk9QfUVZTJ5rl7XW7C
zFlbX92I7y4jGIc/OTXTRt8lanITDFLj0pi808HFAC7TS5x2pC3NLmlYBuRSHpT2AzTHpgP
b/VxfQ/zopuf3cX0P86KAKE7kSKP9hf5Cnx5xupXCiRdwz8i/wAhTgwxgdKokimztX61eXq
gP92qMx+VfXNX0+8n+7SAeRkZpijnmpOxpnSkA7oeKRgCOaUdKYxwaAGEDOaqXZIjOKuGqt
2MxmgDBuJS+VXIYfrXzV8QPEfiDx18R/8AhAtCuHtrSJgtxJGcMB35r6TuVG8ZbDc4r5t8O
zDRv2jdYt7hQGu/uk0hWR6L4a+FXhPw7ZrGNNiu77/lpPMNxauvj8PaEsYij0a1CHr+7HNa
Cx7TgLgHqT1q7FFmPanKHv6UrJl8zWx514g+EHgnxHHIs+kpZzkfLLAMc18/+M/gb4p8IyP
qPhqabULVfm2xMRIgr7HaBlGxTvHeoZLZSoXlR2A7/WhxsF29z4l8N/Gvx74Uc2tzfNeQxH
DW10DuX2r3Hwt+0h4Z1QR2+uJJpUzYHPKGtnx38JfDfi62lkFpHY6lg7ZoxgMfevkfxf4M1
rwVqz2mqQMYycB1HyEUKTW5Lh2P0F03X9N1O1S402/hmt3HRWDZ/CsHxD4D0PX5vt1sX0jV
U5S6tfkJPvXwHpXijXvD027SNWubPnIRXJBr1fw1+0n4q0kJDrUKX0K8E/xVWj8ifeXQ+jU
8TeOPBe2PxNpjaxpUZ+W/tBmRR/tDvXcaF408O+IoPP0/UYmJ6xysEZPqDXhOl/tP+ELnCa
jZ3Vlu67sEH/61XLjxJ8GfGE4vY9ShsNQ6iWAlG/HtVWYubufRayKRuQj/AHwM1S1PT9K1m
0a11SzivrcjBSVf5GvBW1SfRFEmi/FOGRAOI7xwwA9OKjf4ya3YRN9o1PRtQ29Wj4zRyti5
l3O3ufhnfaLevfeBPEk+lXDHItJmLQt7Ypq+PPHPh1vJ8V+F2u4l+9c2HC/XFeZXn7TsGnN
su9NWX/aiPFUp/wBrDSzCfK0CZzjguQQaFG2zHdM9oh+LPgfUIzHc3jWgP3obmAk/mRXn/j
HRPgT4rZ2uNVtdOuXG5pbcYbPuK8Q8QfHm48QNItzokUcLfdEaAGvP7vxmu4vZ6LbQu3Jkf
Jc1LV90XFtGprfgqJfE01h4Yna+sEJxdz/KoHrzUf8AwjXhbSF83xF4jE8g/wCXaz6n8a5e
98Q6xqS+XdX8rRnpEvb8qSz0LV9QP+i2UpHdpjhR+dTyodzqB410nS0aPwz4bgRugnuhuf6
1zuqeJNb1fI1HUpZyekKHCj8BVw+HdMslD61rcMbDrDDyfzp513RNNizomkCST/ntc8n6in
sJ66szNN0HWL9h9lsXSP8A56SHaB+dah0HQdMk3a7razyjnyLbqPbNZGoeItX1NTHNdukR/
wCWSHCj8qy/lAwoVW/vHmlYZ1R8SaNYn/iUeH4yw4El1yapXPirXbslft5t0P8ABEAAKwCT
nawZ/fNOxt4zj2qhEs89xcPuuLmSU/7TGoztJGVFNwM9aXAB4NADuB91Qv0qQGHjexP0qLI
9aMjI+XFAE+bEEDy5T+NP32WP9RJ+dV2PTr+VJz/db8qALgntMhfs7n607ztOIIks2HuvWq
QyWHDj8KcoO4lw5H0oA0bW4tIWElpqF1YuOjbuK6S38TanJGIrqWz1qEcEXC84rhpMfwqT/
vChQoAJbae23igm53kuj+G9YKvbSy+H78/dWX5omPtjpVG/0zVNJUQ65YNdWbcLdRfN+PHS
ubi1G4gGwTtKD/ATwK6TSPGV5py+QXH2dhhopBuRh6UhoxL3TPs9uLu0lWezY8TJyVPoaId
QkEItr+Iz27fdOfmX3BrsZZvD88bX+lY0+6cfvYAMwS/QdjXMajpsEsJv9JJlRT+8hznyz3
OPSkMsrN5Vipl/4mOjscMf+WkFPhuL/Rn/ALS0S4a4tP4ZUPzL/ssPSsG1vXs7lpbZt4YfM
p+631rTSZ4kbU9HOWHF1a/wsPp6U0Bbm1Vbq4i13Sm/s7V4jucLwHPqP616l4W8XSTSR+Lt
NhEdzCBBrWnH/V3MZ4Mm31rxyaG3vUN/pY2yLy9uf4f92rHhzX5tD1tdVQM6KCk0R6Op45F
MD0DxQ9x8N/iTZ+KfCVw0WmXZFzEyN8hU/eT9a0b3XdHm+Ik01uqjSfE0I8+39JSPvfnXlm
uavLqE72MM7nTFbfBC5z5QPJH51Wa+LWdlPuKT2j/fHcUNAldnpfhjVdT8K67d6VBOVudNk
32uT/rFPY+or0K68WW0Hi7SdYt7aK2GqRmyv0QYQsR1rxTXPEIvNa0/WbBdriIROf7xxVW7
8Q3Lm0jaTKQvvA/2qyckjoUJJXTKurQwQarrNrG2+OO5Zkz3GajW7XfYq+SA4APoao3F158
91cBeXbmo7dpPtESn5gGDD2qHG8bs6lU5NVvod7bacZ7vVdQlYbbK33fU1d+EUUZ+IcWrSJ
5ltp8TXDKfUVyl7q8yRT2Vu5zcqPNx3Fdn8NJRp2ja1rDj5IyIQD/FntTpRsrk42TdVn0l8
HB/wk13qnjrWd11czXDR23mH/UqDxtFe7wsCtfNvwV8R+T4nvfCxTbGY1uIlHQFuTX0ZbOC
tbHCXkI7VJjNMXGOKkFMAxjgU05p5OKbuoAMZOc0j8ikBpGPFAD/AOCP6H+dFIP9XH9D/Oi
gCs+DIv8AuL/IUoXBzVO3uYruKK4gcPHJGpVh34FXQcH196paq4WafL1IpxytXk/g+lUp2G
FNXk52f7tLdEp32JGpuKc3WgUgG4prCpDxTSM0AQ7Mg1BMnycVaKnGAajKHFAGBdQ/NjGe4
PpXjHxQ+HOoatcw+KPDB2a1aHeVHBcDtXv0sAPQcHr9azmtcNu5Dg9qQHjfgj4mWmotFo/i
YPpGsw/I32oYDn2PSvXLcKBlWRlYbgwbIP5Vk614L0LxHEY9X0yOYnkS7cOv0IrIs/hhHYy
YsvE+qwwL92PzMge1AHdGMPGCOajlg3L0x7CpNN082FqIHu5brH8Upq2Y1x0AHoKYHOXNt7
da4zxh4S0rxVpD6TqluDkfJLjkGvTp4UI6Vi3luRkAA/WpauM+EvG/wi8ReFLmaSC2a808H
5ZVGSorzKRGAbKY2nB3dRX6MXtuqq0bqskbD5klGQa+dvip8Jba5SfxD4dg8q6TJe2A4b6C
p2GfND7jgnkHpURwD0YfQ4q7NA8MrrcIY5AcOp/hPpULBgcYHPT3qkxELM5XhmYfVqaoXBw
zj1G41et724tcjZHIPRxV1dcjH3tHs2PqVqgMUZ6BS31yalitrudtsFq8hPZVIrVPiF1/1O
nWkR9lqGbxHq7rtSZIB38oYzQLTsWIPCuqSIHujHZJ/ekYVONO8OWH/IQ1Nr116pDwK56Se
6nbdcXMkmexaoz14/I0BodOPEen2eRo+iRDHR5xlh7is6917WdQG2bUSsZ/5ZLx/KsonOOA
KXeVbOxSfXvQAjbc/dOe+TmnYBX7tG/JzjmneY2OMUAR7WAwqcUojc/wU7e+zOaRXkPRqAA
xN3XbThCByZfwqIu56k0ucr05oAk2xg8vml3QAdCaiHXnFOznhQKAHiWPPEOaUzgEbYlFRd
8En8KVuvQUBcla6lxwqikF5MB2qIryDgUFSOcUATC8mGTkDNL9uuOzj8qg4IGRR9BQBa+33
O0AhGHuKBe54e1RjVXI6Ec0gH5UBctGa1PElsFPqtGy0k5imYMOdrVAG28Ko/GgYJB7igLk
0NzcWU2+3OQfvA1pQziFv7R0ltsn/LxCehH/ANesdss27ODQCVIwSu7723vQBr6pZQPCmrW
CeXbT8PEP+WbVn208ltMJojg/xf8ATQelW9K1AW0z2lwd9tMNrKf5/Wqt5btaXjRj5g3II6
D0oAuzqCq6vpLeSg+9EP4D/wDXokWC/j+0QkQ3OMyxDo1UrK8e1nY4DJJ8sq+o9RTp4vsdy
slqxZD8yMeo9jQMrgl5AWGEPQHqKkcY+UfdpbiWO4YSqux2Hz+hPtUSkkYLcUMIuzLTMP7I
gx1EpxUVxIr3DBR8w61pSxQxeEIZipMrTECsqYHzSiECQ9T61DR0c19BEbETFOg61ZtSsEB
uSMk8JUbqp8uGBev3zU0oUFIF+YLyB61IW5UNiErS4X77nA/GvYdKsIWt/D/g+BwZZz9qvS
OwHrXkcZbdG6nLqc16f4RS5svDGseM70nznX7LbHu2fSmjBu7PZ/ghp4vPH3iDXY/+PaEi3
ib128V9LWaALXkHwc0F9E+H1mksZSe7/fsx755r1+zJC81QF8EgcVMg3DmmKBt5qQHjiqAX
aoFIVWl60mKAG01qdTWoAcPuR/Q/zooH3I/of50UAeQfBLxC2qeFH0+5ffPYfIhPdcV6ygx
Gq9wK+WPgprJ0/wAcixZyI7mMLt7Zr6oXIGD1zXPhKnNT1PbzvDrD4tyitCKcfIv1q8n8H0
qjP9w1ei5WM/7Nbo8K1noTFcmmMCKlHWkbBpgMAJGaQ8Cl57GkINADM0cGgr3pp4oAa4JzU
RQZ6VKW6UpXpQBCY803y8HNWCtNIAoAjxxTHyKkJqtNKVBXGSTgH0oAjmfC1lztuBOaTUtR
t9Ptprq9uEgjiGS8hwtePar8dvD8d21vo+m3ersDjfbqSlAHo94isCTz6fWsC9hYgspBbGG
B9K82n+LvjG8DPpXgS58sHrKvNY138TfiMgaS48BOsXcqOalpdxa9jnPit8MUuI5df0GPM/
8Ay0hA6+9fP00bLmJkMbpxIrdRX0DdfG28hYpfeFriBsYKsh5FedeJ9b8GeJJDcR2EulX7d
dvAJpWK17HnTL6dPeoipq1cx/Z5SqvvHYnmq/z87trA917VSYXI9tBGO9KQexpCvqaLiDn1
pO9Lt96Qg+tMBwo25HWmDPrSigBRhT1zTtwxTQBnOKeQu3igBpORihTg0nAGKXGV4NAASO1
Az2poU08AjmgBNpPWlC4PFIS2etAOKAYhB30HcD0p272oJPFBNhC5GM1IXBTFQuDkU/adtA
9hBnvS0vIAzTc0BcXIpMHNIegpTnigkQg05c5pDn1pQTQND6Y4PBHalJwetKSueKCgO1gGI
5FJIWl5aRiw9aQsfWkBOc96AHc4wB25NTxuzBbZjkEdagwT3xmhM7+G8sD+91pXFccI9g2k
5Ao256U8hQoJkA5xhu/vTVj2uV37sc5Bp3Q/MmknmeGO3JzFHz+NRbv48ZbNHIG0bix6elN
VmBIXlh1B6fhSZUZFiFxACV+Yv+lWIYFLCSVsR9z71VRNvOSSe1W0YKoBOF7g1mO7NTQtGu
dc1uHTYMRtI3zy/wAKJ3Jr3Pw9oaeMvFNhoGnRlfDOg43uOk8g6/XmuU+GvgLXvEMBitY3s
NPm/wBdduMPIvoPavqvwp4U07w1pUOnaVAI40+82OXPqaYjp9MtkhiihQYhRQEA/hFdFbpt
Ws+ygKKRjr1rWVMR8HmqQEyHtUg6VBH065NTjOOaoBc0ZpDTcn1oAWmucDNOpj8igBTIqpE
WOOD/ADooCqUiyAeD1+tFAHwz4Y1FtN8VafeIdrLIv5cV9vWcwurOG4U5Dopz+FfBiko8cq
feQqR+lfbHgS6Gp+CNNut2T5YBxXkZfL3bH3PE9K8VW6m5cAgEHrV6LACKeoXpVWZSYnD4D
N92rMeNsZxghea9fRaHwtno2TkHNBFNMgzxUZc80BYf82elISaiLOaNxA5oCxJz3FNK5qIy
k0nmNQFh7IRzS56Y5phcgZPNNDlulAiTJ6UxjS7mByRRuB5IoAiJqpcH5WAHDfeNXmK4qtI
u9QuOSePagDyD4l6fN4m1jQ/B8szxWF3KTMUOCQOcV0mjeEtD8O2C2OlabbxQLxnYCx/GtL
xV4dn1ZYr3TWEWpWTb0kPRvb8abomqSamPsl7ZPa6inBhYYT65pNXGT/ZDtG0KB6bRioZ7L
KEMiMD2KiugW3AO1/vjqOwp7WisORS5UFzznUPDOl3iMt3pVtMhHTYM157rnwb8I6nG4OmL
bSHo0QwRXv8ALYIei1mzaapJ+WhxHdnxxr3wAv7bfJod8sqj/lnKOTXlOt+Dte0GZk1HTJY
QP4lGQa/Qm80lW4OSe2BWBqXh23u4miubaKZCMESLmosM/PRofTqO3eoymMZr678SfBDw3q
JkntoX0+4bo8Z4P4V4t4m+D3iPQo5Lm2H2+3GSSo5/Gnd9RWPLCuOvGaYyHNXZreSMmN1LO
OCmOVqAxEe9UmJog2GgVIQRTMVQgAzTgo9ab0oXODSAGRc9aeEBXAOajzSrmi4Bkg4NPHPF
MxuOafjI460xXGkc0ZpxQgZJpuNx4oBMOfSjuKUqcUpQ4BoGIwyMgUvO0CjadhpMHIoCw4Y
IwaNoprZ3UuTigVhGHYUEcCjDUYagLCGnKdpztzTaf2oCwrkN/DTdvFLR2pXGGzNOEYxkUq
1OqtwMUbsTIliDEDBIrt/Afw11rx/rgsNLAWND+8uJBwormbS0e5u4LRRhp3EY+pr7s+F3h
u28O6ja2dpbqrwWCNOwH3mNZyk1Kx1U6acbswdE/Zo8C6JpMkuqmXUbpUy7Z+UnHauev/gt
4F1DTdLFvYPZveTMjNEecA19Ga7J5Ph3UZl6iIkVxFnbGTUPDFqBwFaVv51lV92aS6nZShF
0nJrY+afiP+zlrXhWCbUdAmfUdNj5YfxKPevC/suxyskZBU4x3B96/UrUIY5YLiCdVkQxkl
D0PFfnd8QdJ/s7xxqSRYSOSUsFHQDNaSkoS5TllRc4uaWxxkdu+xRGuXkbao9TX0d8NvgrZ
fZbbWvEkZmkcB0tz0/GvEfDVo1x4q0y14dXnXj8a+9LC0EVrbw7QFjQAU0c9hdM0u3t4ktr
eFLdVHy7RhQPSuls7NRjNRWdupIOK24YgMYqkgJIYlXFWML6UwjHSlz70xBgA8CpARjrUea
UUwHHrTaWkouAnPemNyDTyaZnmmAjxM8cQBHQnn60VMPux/Q/zooA+AlYLhu+BkfhX1Z8FN
WM/wAPkhDAmJtor5MR+Bn+ICvoP9n+6D2Go6czfdcFa+fwDtNq5+m8Q01PCXZq/EX4m3Xh7
xzZ2EJU20ODMT1Ga9f0vU4tV0u01G3IMU8YdSK+Tvi8Xb4h3kbrkOoSvpD4cWc9l4B0uCdi
T5QK56gV6OHrSnNpnyuYYSlSwtOcN2dhjnNO4FGOaCK7z5wa0m0Z25psjBVbLKCO5OBS7Tn
jrXD/ABK8K634t8If2ZoGrvpd3v3PKpwSKLrqFn0OyM8GM+bGABz84603zoRsczRFG9HFfC
3xH8LfFf4YxwXF94qu72xl4WRHPH1rzdvGvjNpNo8T34GMgeZReJD5j9MWuYQcNLGARwS46
0I6MRtlST1aM5FfCHwz8M/Eb4oSXbWPjS5tIbbiRnkOc+tfW3ww8Ha34L8LNpWt64dYuZG3
iVjkgUD5X1O9YkoQT9KhkkigGJJVU9tzAU87TFnPINeb/FTwDrXj3TLO20fxDJossEm8uhx
5g9KAPRBcwbh++iK9Cd4pDdWyZZ7iEDp/rBXwn8SvDPj34ZXtta3njK7uluBvBEhqX4b+Cf
iR8TTPNaeI72zsYutw8hwx9qLoLS8j7mAWTaQ4kQf3D8poeCORgzoCw/ixzWB4I8P3nhrwf
aaNf6k2pTw8yTk8mulwc0XuGvUQJjHtTscUAHPNPxxQBGAAMYqNoVbtUxpQRQMoyWWTuGQa
pS6dnccZb1NbhyRTChzzSsBxt5pCsSxjBYd65680mQq68sG6qRwa9Kktw+ay7rTwRsHGed3
pQ4jPlf4m/CNNStn1Tw9B9nvV5kjQffr5z1HS7/Trhob+zktHBxiQdfpX6KXmnDcZB8p6Bv
WvPfF3gPSvENq8GpWitIR8s6rgqaztYD4ZdCWKhSCPXvUOMdQa9B8d+BL/AMH6kUnYS2TH9
3IOTXGvbufuqc/SndgZzMAOAaB06VZe1uP7lQssi8OhHviqQhnG3pSd6XAA45FIOtAh3QYx
SZHQZp2SabgjqOKogduOMU3ODRQetAwPNLuzw1IakVkHWgLsAuBuHIpWIIBwaRmyMKcCmsM
L9+gaA+tKKb265pM0DFYHJINN57ml5IFIAaAHbDuGCMHt3peeQO3arFlZT6jerb2oHnf7Rw
KmvtL1LTmK3tvtGf8AWIMj86AKQVj2o2t02kmpE2kZ38U/YOobIx8wqRoZHG7EBMue+1ScV
cWOf7xhlx6BCTXrPwh+F/iTxtZXN1pssGn2SdZ5lzXR+MPBvif4WwLrLa1pOogNtEcgBb8q
Cmla5wPw78C+IvE/jTTEtbCaK3jmSUzSoVUAHPevtrwfHK+savOBloiICR0OK+ZvDP7Tmt6
aPL1LQLaaFhtzbxfNx7gV6d8O/jr4FlW4i1K5fTrm5nL7XGOtJw5nc3p1YKFj2bxdIIfCOo
OD/wAs8D3rnfDyPN4n03dnENrn6ZFL4216xuPCNnJa3sc9veTqiurAjB9a1dFjgh1Oe4Miq
EijUEnA6Vzyi/axudlOSVC9zo5wBbzZxuWMsWPpjpXwB8VLmK48Y3BiAC+Yck9c/wCFfdHi
XWrLTPDd5cXt5FBF5RKlmAJOK+CvFr6Bq9zLqaaqRcvIR5YHGM1NVN19SqU08NUafVFv4Va
adQ+I+mxBdwibe3HavuCKMeYdrAgDAr43+ClzHY/Fi1SOZZFmjKDPrX2bAp8zbxkHBxXSjz
GbFjH8mTWnGpABqrbIQgq6ARxVkDsE9aTBpRmn8YpAMxS4OKYH+fFS7higBtJQTTSaAA1Gx
xUlRN0qgCVmEMRBI4PT60Uk3+pi+h/nRQB8AqucEdgDXs/wBuSniq+tmAPmJkZrxhSRwO6g
V33wv8QWPhzxgt9qc3lW3lkFvevmKMkp+8freZUpVaFSnHtoe++IfhpomveI4tbvJpfNQg7
e3FehWkaRQwxxqFRVAAHpXPaH4n07xTpb6jpcxe3U7QDXSQkBIv8Adr6OKg1zRR+XV6tZ/u
6vQtY5opQe9JWhyjT1obGKXvSECgTON+InhS28Y+BdR0WZA0jRl4Tjo4HFfnPf6fc6Xqlxp
9whW4tpGiZT7d6/UZgMjsByTXxN+0r4LGheOE8QWUWyz1EfMwHAbvUNFIxf2fPGA8L/ABKh
tZn2WepDyGyeAa+7UDKyqRnjKn2r8uYZ5bS4gurdjHJC4dW+hr9Evhb4tXxf8OtO1YPumVB
FNk8gjimiTuhg0wrkgD659BSEsFJA6VzHj7xHF4U8B6prMkgDRxFUAPJYjGBWnQR8hfHLXZ
fGfxfOkWLGWKFxax7efmJr64+HPheDwf4D03SIkxIkQZ+P4iOa+WP2ffC7+LviVdeI75fPt
7R2mYsM5lzkCvtVSS2Rge3pUgAGIyRwxpu2pWAzk0lACAYpaCeKByKADFGKFYelOyKAEANJ
zu5p4zTSTmgBjVBIm5cEZFWaaw496AMW+tXkj2wLtIrite8N6zfnZHqzW8ZHzCIcivSnQNG
VY8nuK5e90bXlmklstVQxv0jkHAqZDR4P4k+Ch1aJ3l1+9mccr5hyoNeE+K/hf4z8NSPLLa
vcWY6Swrn9K+ttY8MfEe7Lraa9ZW0R7KpzXF6l4I+LoGLbxJZTDsGUnNRcq3kj49k+1xkiR
nRwf41waaL2U/JLiVfQ17R4q+G3xKNy93qGhW+oOP44lwTXmmo2lxppMes+HHtGHBGwimmh
NPsYZFhMdrB7dz2H3aY2mygFrdlnHt1q48WkyrkebApHAJytRLZbFVrPUUV2PEY61RJl7CC
QxKEfwt1pSrlPRfQ9a1nM4AF/ZrJn/lonUVFNp748yzY3K4yQfvLVAZfTiipBH5jHDbcdmG
KZg7iDxigAHSlPalK4HXNJ+FAXGd6cfu0mKU9MUAJgkDFByBTlOBSnOKAGjpRR0FHB4PSgC
RJHgkQ5JZuqoegrsNFe/ktpPs04voUG57Gbksnfb71xe7DnZkOBjI9K1dMa5jtf7Qs52F5a
tvQdyPSgaLes6XFahdT0/M2mzchcf6hu4asYljjeVO8feXpiu0utS36amvWECvZXBC6jagZ
UP6gdq464a3a5drSMpCxJCf3faptYGdt4Z+JvjDwzoH9h6PqfkWzvk4rctvAPxE8Y28via+
mbULOGMzsGl3EgdsZryzeeECArj9a6Pwv438S+Fb03Gi6hKqONslvktGw9CKfN3It1aPT7L
QruT4WS+MLIaLYRJJ5DWn/LUHpkg81V8c/CvXNI8Aaf4qaaC8t7qMPsiQ71z9K5+PxKurah
HO3g+V7iWQSNFArCOVgfSvoqxn+Lvj3w8mkReHbPwzpTII/MlXJCew9ahqO6Zv7zSR4j8I4
df8V65ZeDDfyLpCTC5bexJUD+GvrTx9ol4PAl2dEmcXViFmCMcB1TtXE/DnwNpHhP4mSabY
ASz29uTNOesknrXuV1FFeWE1pN8yTIUlzwVB61ELN3ijor0nCmoyetrn586p4g8QeObq7ut
YuLuXyifLtFfasYH9Kran4AvoPDFt4m01ZbuymHzlRlYz6GvW/iH8Hk8G6pBquk6ubuxvJz
stWPUntkdqpeKfFvibR/D58KxadZ6TpiwYeFV+Z89zUTqRvZs0pYWrKmpRhdMo/s+eB7nUf
Ev/CSTgrZWfCH1avr+BA0xP5+5rwD9m3VEuPCmoaQWGYJd3HcGvoG1JOCBhc4Ga2RxNGzEu
FFTg81DHnaKlHWtCESZprMxbFLjNOHB5pDISjBtw60oz3okLK2e3pSB80gHZ7UhGacADTWy
tAATUZNOIzTG4qgJPMEaRFsngjj60VFKf3UX4/zooA+AR1H0FX9Pt/tt2lqLhIN/G9+lZwb
kfQVICWwFxkmvkdmft0oOcXFM+uPhxpFroXguK0S6iuWJ3M0TZr0eMsyQkkHK8Y9K+I/Dvi
zVvDV39q026kaOM/vLdmyGFfX3hLXrbxD4Zs9Ut3BLoN6D+E+lfRYarGUeU/Ms4wNWjUc5P
Q6gfdpM5pobKZzj2oFdh88OxxSGlzxTSaBXGsMqQRkHivN/jN4NTxr8NL6zVB9otFMsHHJI
5NekgnOPUYqGVY5EMbjORtJ9vSgLn5ayrJE7xzpiSNirJ6HOK+if2YPGiaZ4gvPCN5Ni3ux
5kIJ6N6Vwvx18Gt4O+Jly0cISz1AmeMgcAntXnug61ceHvEFhrVsxSa2mD5XqRnpUJgfp4G
+bryBj8a+WP2o/GHmvYeDNNlLPkSTKp6seMV9AaV4psL/AMC2/ihJVaL7N57nPAYDJFfH3h
a0uvi7+0I96wL24uDKWPICA8fyrTdWFc+m/gb4PXwn8NbVWiEV5egTTEjnNeoBcHIqNERIk
RECxxqECjtjipQcDFJIBcE07HtTd1G6mwFwO9CqBk5ozkHAz9agunmitd9uokY/w+lICUEH
OKdVK2juRGJZGOTyV9Kug7lz0NACg0EUYPrRznrQAY9qQrSmigCMrTdq9xUtBGRimgKzwh+
AAM1Tls1OQQSR6Vp4xyKTnnHekxpswW09jggHrzurB1zwbomu2722q6dBOrDG90G4fSu4ZM
fjULplelLlBtnyn4z/AGZbecvd+E7swOeRDL/F7CvmrX/DmpeGtZn0rVbWS3uIT0A4b8a/T
eSNAd2Muvavl74/zy+GPGVrfS6Nb6lY3sQVhKvAb61DTQ9Op8qGSaLmOUpnqpOaEu7iJg0L
57k16BJdfDfVJibnTb3RLk9XiIMdVZPAum6hufw94rsrknnypvlY09Sbo46a8tr/AAuox+S
/aaMfzqCexlh2tH++iIyHXoa373wH4ptAXGnrcRj+OFwaxQmq6c5jktJ1UnLRMhINVZhuUg
ecdDSkirzCwu+RutLj+64+Wqs1pLCMuuR2K96YrEFNPWkyc4yAPfrTsZ6UDSAU49KTDAc0v
8PNACdqNvBxTCXHIGF7k09XGQxcBPWgA+66ELzjmrVjdtaXi3EY3c4MZ6NVfLeaTkHPpSDY
4IZiAT0AoA6W3muNDeWWBBNazczQnowPX8qg1SwtYYY9QsmxDNzs/u+1anhzZ4hDabK6w3s
ELFHP3JUHUH3rKubqwfSjpziRbmByNy/dx6VIFW1gjlvoYC4RJGALHtk191/Dn4PeAtK8N2
d3HbW+sXUyCSS6kwwU46V8DLNgBx8+3tXc+Dfit408D3LNpGovLAw5tZWygp2TVmNycYto+
6rTQ9Ebx5t07SbaC3sUBJVBtYmuwu7+006ylvLyWOC3jU43sFHHpXw3ZftMeMbKW4nisbPz
5+XdwePauI8W/FLxp43uQ+rahL5MhwtrbkqopKnFRsayrTm4witT6z+FXijTPEvxJ8TXFtK
0rByqSAfKPbNeySS22o2lzbGeKWNl8uXym+da+IvAQ+L3gPw/c3mgeGTNaalGSrsMso9RXD
WPj74g6BrN1cwapd29y8ha4VieDn0opqMdLir1atSV7HunirV9S0DxzbeCfEd0G09J/tFpc
seUXPAJrz74neI7W/1i8Md0ty7YRGU/w4rzrxb4t1TxZqEd5qVxJNIo5djyaxonJmBJLDGM
k9K454eLnzM9WGaVYUvZJeR9FfsyyOviTUEGfKMZJHvX1ha/Mq4r51/Zu0M2vhm71uaP5rl
8Ix64r6KtBsYL+NdaR5LZsJkKKmGahhy2QamXIGDV3JJV6U0nD80oHvQVB5JyaABsNSAAUg
6807IpAIfXtTd3rTiaYQM9KQBTHp4PrUbHmqASUYhi/H+dFSF0WOIuuRg9veigD8/SACB7C
lABXPJ9D6U5Rh1frwAfyrpfDfgvWvFnnnSrdX8o/wAXQV8nGMpO0T9qnUjTbnJ2RzuUC73z
u6cd6+q/glpl3Y+Cke6VlWWQuob0rkPC/wAEGguIb3xJcA7cHyl6V71YWkVpZwW8EaxxRqF
QL6V7GEoShLmZ8RnmaUa8PZU9S4ByT09KUkY604jAphWvUPjA70EGlC0uKCRhyF4601ipAB
XJ7mpGFRsKAPFf2iPBK+J/h1LqEEPmXumnzRtHOyvhUjfgfwr8v41+pd7bRXVpNbzKJIpkM
bKe+RX51/FDwlL4O+Imo6W6FLcuZIDjgg81D0KNTS/irf6X8Fb/AMEKX82d/wB3JnkL3FfQ
f7MngoaL4Nl8RXERjur47UZhyE9a+T/CuhXHiHxdpmiWy+YbmUdB0XPNfpJoukW+i6HZaVa
qFhtIli47kDrVxZNjQAG0fWnBTSgACkDJu255qgDaaTAzinkHtUZ+/SYDto/vY/rSgjdvX5
cdj3opeMUgGhzksR+FLwTu6e1G3NFAD80c00GlzxQAGmnjrTqQ9aAEyKXtQAKWgBuKT6U89
KZigBhJbjFG0d6UjmnKnvTuBCYwW+UAHHX1ri/H3w80f4geH/7J1NSkg5SYfwmu7YAcVGUB
qbAfA/xF+AvibwVaSX9uV1HS4j80iAllFeO3FrPEEkeKVFb7sgBA/MV+qd1Z2t3aPa30SyQ
MpUgjO4Hs1fPXi74T3vha8uNZ8MaPDr2hyktcaPKvMQPUpUO6HZHxlBqmqWzYttSnj2+j5F
aK+L/EKoFlvFnT0kUV7wPh18J/HwdNF1N/C2tJw1hffIob2zXM6x+zR49sg02miDU4uoeFg
Q30quZpXY7djyaXxH9r+W50m0b/AGlGCayZZ2WUtFuCk/dboK7HUfhd480skXvhe6XHdFJr
npfD+sQZ83SbxSOoMZ4/SkpJ9Q5Zdig0hcBnRCB1IphZCPlOKsPZXkYO61mX/ejNVmjKn5w
yn/dIqrroxO66DCecBs07HGD1oO0jBkHtmhRgdm980riJ7OxuL29gsbOFpbqdgqIehNfQeg
fBTwd4d8NT6p8Steghu3hLR2ccgLIccd6+fbS5u9PlFxayvBL1V1Oafc3t3qFx9ov7mS7lP
JMrk8VW4rnep4W8N3Flc6jp+ia5d2UbEC6QfIB61gXXhq3vIvtHh/UVuYx96KRgGQ19CaV8
e/A+kfCAeHrSwxqH2cQ+QUGxmxya8a8O6fa+I7ifULzSrTR9KgJa6uiSoI9F9TT5WO6MPSv
Dnim31eC60ywFzPF8+yM5XA/vVS8SSaTc3sl3axSWd4zYntj0EnfHtXe6n41sbDw7f2Xgm0
XTLTcI1umOZbkd+fSvKs+c7kyEMxyd45Ld+amwr9yFx8gkYBcdQtGAUw449utPMSqu7neOo
NNPWk0D1VkOXG0blQBfzruvCej28BtdW1OWOOK4lCIjcnA74rhgVx0z/Suk8K+JV8PeIbHU
LizXU4rZ9zRScqR7CpkmzqpV1TlzWPrqb4+eCPC2nWOl2lrdaittGA3kxHaOOhyK8V1PU/h
5qut674om1co+pRkQ2JjIMbV61onxr+DOraWsmo6Ra6fMww8UkQ4P5V5h8UfHfw0v7qCPwp
o0LFAd7rHhc0pqUIKyHT9nWqOUp8nqeKPZXEFv9oaFzaM21ZGXAJpLa2eaZbeJCXdwoUdSc
1f1XxFf6xbpZ3EyJawHdEka459K9L+CPgyTxJ4sj1me38zT7I7mJHBcUo3texNVRvaDv5n1
F4C0SPQfAumadt8vEQdh7kV3tooYK49MVnW8aMmWXC42qo7Ct22jCKq44AHNaGJYgBU5I4q
ypGMUiY204YyaaAaRk9aXHHWm5O6n0wGYIOaXmnUnFIBpI6HrSdTxSkDdmmE4akAhzio2I6
GpjyKhK81QBJjyYvx/nRRLjyovx/nRQB8EqNoJHqP5V9O/BDRzZeDJL2VTm6fcufSvmq1t2
uryG2TkzsqjHrxX2r4X01dK8L6fYIABDGM/UivEwEL7n6DxHieSgodWacgGx2x14xV6AAQx
gDGBVSUfumq1Ef3afSvbatofntuVJFvAIpoAPU0ueKjAGTzQA/AA4NIaTAz1pTQAhGaaVp1
IaBEZQFioGeM4rxT43fB+9+Ii2Wp6F5cd7b/I/md1r248HIO1ug96O+wZ3Dk470ctyro+cv
g38CNY8D+MH17xJLBJ5SHyBH2zX0VjGDnORnipAQpJU7y/BB7VDJvjdQGDDOOO1FrBdDirF
MjrSCMKckZNKSS+08U4+1BIh59qbt5zThS4oAacd6OPU0pHFJg0AAOBxRnNGMCkFAC4pR1p
cUAc0AIeOlNzmnkUmKAG0oJpcUme1AC5pM0Y5pcUAMOe1KAaU8U7IoAZjPU0EYp3ekagBoX
DMcctQVyBu+YjoTT80Z/2c0bjOE8YfCzwd4xUtqulLFeHpdW/yPn8K8uvPg58SfDZL+CPHl
w8C8paXT7sewr6NxhNynd7UiqAMqNoPUGjXo7Cdnurnyje+KP2i/DIP9r+HoNVjXoypuz+l
Yk3x68Z25K6t8NoG9R9m/8ArV9juAPX8s/zqncadYXPNxYwSZ9Yxz+lJ8/dMaUel0fHh+P2
msMX/wAKomY9cW5H9Kq3fxm+HV/EU1H4UGMnusWP6V9fy+HdAlBWXQ7V/rGMVnv4L8Fzn95
oGnOe4UA4pe9/Kh+6vtM+J7zxf8Ibks0Xw+u43PYKa5691HwhfxmLR/Al4kzdAyEivvKTwR
4BtwHfQdNtxn70gAz+dYevaHrEEgj8D+G9HB25WeRARRbukF+zZ8U6R8JvHHiS68zR/C08E
MnAcqQqfXNeoaD+yd4guNkviDVYrNT0Ef3vfNavjbxT8e/BsbXGpGKGx3ZEtmuEU1a+HXx2
8R6nZS+H77/iYeJr9wtpKfuxjuaPd7i+RU8RfATwPpd1beHtJkutW8SXIACDkQjux9K6XV/
hX8NvBfhG1sfF2tzsIQGFmGA86Q+1eyeDPCUXhqKfUL6Z7/Wrs5ubmTls/wB0egFeW6t8F9
d8X/GF/Efiu/WTQ7eQPBApOXA6cUJJspNljwv8DfBVx4ft5Nb0cAXDebbwHoinkfpXNfHn4
VeGtP8Ahr/avh7SYrSawfkxjBevb9Z8b+EvB8CWmsa5BbbVCrCxBdFHSvGPix8bfAWp+B73
RdMuzfXNyu1Co4Wm4EOok7Nnx86hn3DlWGGx/CaryxYbCnitOe0urWKFZ7Ty45VyGz98etZ
8p/hB4qUrFabkBTBwDwetSJEpUAqDgcH0phVgdvrUqsQMVVwPY/gh8NPD3ji7vdQ8RXRa30
0FvswOGkx3roF0HQNQ8YNaWOmww6f5wDR44Cg14loniDW/Ds01zo2oPaSyrscA8Fa6LRLrx
l4m1BNP0Qzvcy/6yRB1zXHXpym9z28sx1LDQm5RuyzrPh+HWPidcaD4UtvMSSXykEYyqepr
7N8BeD7Xwb4Ss9HgQC4CA3D/AN5q534XfDHTvA+mJdTIJ9XuBvnmfkoT2r0+Fk4z/rd3K/7
PrW0YOEVc8qrVjNupFbluzhCnkZ+ta0KbVwDmqEDx561oIygcGtTEsA4FA+9TM5HWl6CmA8
gDmk3igcikCigBC+eKQNk80rqNtMVeaQD+hpMc5p2KYTigBQR3qKQjoKeSBTCRgmqAbJnyo
vof50UshzFEPY/zooA+Nvh1BaTeM4Lm/cQ2tqolldu/Fetav8fdOtr37NpWmfaYo/kEn97F
fOqXM6s8cbFFkUK+D2pYiRuCfKB90ivmoYmVONqeh+r4rK6GJm51m/d2PrXwh8T9I8WgWvF
pff8APE969JhYFR6jrXwhp1/Npt7b6hauyXCv8zA8kV9seF9RGp+FtOvc5aSIFj717GFr+0
VpbnxmcZXDBtTp7M6LPFIRTN2MClrtPmxdvNBOBgU3n1pQQOvNAmJikzilYgKW/So2Py7hz
zyPSgLEnXmjFRkgdTj0pcgDJbAHWgB9McEjilDg/dySeg9aN2OO/pQK4gHrS8dqOO9JuAOK
ACjFKBnvSnAoAbyKAaXINIQe1ACUUKCOCaXFADgaXNNANO2nHWgBDSClozQAtGKTNKDQAYp
vSn0xyBQAhNJQPWigA3YOKUjNNI5zTsHFACClyB1opBwTQBHdXUVnF5tw5RP7ydvrVC31/R
NQYpZ6vayMpwV3gNmr7wpJC8LqGjfgqe9ee+Ivg74W153ns3uNHv2HE9q5FF7Br0O2vdV0+
xgM17fQ2yr0Z5Fx/OvGvHP7RvhHw2strpDtrF6mQDH/AKtTXE69+zV43vLswx+NpL20J4Nx
I27H4GsuD9kfV8kTeJIQp5wM5pcy7Byt9Tv4/jXY+Lfg1quoWF7FYeIIITmMcEfSvnb4e/G
fXvB3iKTWdTmudVjmDK9tK2VHPUV9I+Af2fNM8J6dqltq80WrS3kZWJj/AMsyR1rh/DH7L9
/a+OReeIbqK50dHZlhj6nJyBQ5Pog9murPK/in8adS+IUlstik+mWlvkhYyVD57GvavhT8c
9EsvAdppOrtdPqFuMBgjNvHoDXf+NfgR4M8S+Hv7M0zTIdJuUx5VzEMEetbfw/+GOjeAvDU
elLHFqEofe1zMgL59qXNIPZxPJfG/ivxZ8SfDGoaXo3h1tI0MIWl1DUBtAX2rxf4J+GtV1b
4pWFzYW0k1np8m2W6VSI+D2PvX114x8D6n441CDT7/UvsPhmE7pLa3+Vpz6HHaus0Pw9ovh
vTk03RrGK1s1AG1VAJx3JoQJLoaEjAsSK5vxnrx8N+C9T1gth4IiUPocV0rKApbHy+vrXl/
wAdL63tPhDqgnkCtKm1AeNx9K06BZI+DNa1q/1/V59X1K4e6eWRiAWPAzWT8m7aWyGOV9jU
wQMMD5WxwopuIo4GJH748D2rMLInSWa/uIba5lLPCRt57eldHfadY+JPEdnY6DYDTGdAkgl
OFB/vCuQgEqSKU5cck10xQ65pBmjzHqVkM7EON6+tAWsYOoWj2GoTWEsnmG2cozryGxVdhx
90KvUEd66DSvEtpp3hvU9Mm0aO7udQwEuWGWhIq/qvw91XTLXRbiylTU7jUY9/kQHcUB7EU
wORVyFSQHeSeVPpX0F+zp4q0HRNS1DT9WuIrWe4G6OaXG3Hpmvn+6tL/T7yS1u7R4LhesUi
kECt7wvp9lDfQXviSOeHR1BdJSCA7/3c0tOw9e596x+K/D7OBHrVofYOK0YdUtpwZLa4ilU
dSrg1+dF5fmfVrqW0aSGBpCY1DnIXtWtovjHxFod5FNY6pKfLO7Y7kg+xq7omzP0JjvxkLz
nrWhBqO85JwelfKWn/ALRsSJAuo6dM0irh2ToTXoHhj40eF9evY7NZ3tZnPHmnAJ9KQ7s+g
YZ9+OavI3AFcdY6jkD5vp710VtPvC85NA0zUwMU3pTUOR1peaBik54oHFNz7UqndSAUnio8
1IRmojwaAEdc0wjC085qNs0wFk/1UX0P86KJP9VF9D/OigD4q1vw1NpfhbSNbRC8d1GBKfQ
1zqIAoCk4A496+pvBuh6T4t+Etnp99EWjaMKrj+E461wt/wDADWhdltL1CKS1zx5n3gK+fq
YWbV6aufptDOaF50a0rNHjQjaQBIlzLIQoHua+0fAdlNp/gbS7acESCIZBrzzwr8EbXRrld
S1q4W7ZMMI+wNez26r9liCrhQAAPQV3YSjKPvSPnM9zKliuWNJ3SLWOlFO6EUhr0j5S4lNY
4p1NbmgDnvGGqX2i+Er3VdLtGu723UtHCvO41803v7S3xA06Lz9W8E/ZUPDNKhAzX1myAg5
x06GvK/jzptvc/B7VGeCIugBDBACKCeVPc8RP7WfiRTgeH7Rn+hwKnsf2n/G2qTmPTPCUV5
N3ESk4r5tXOVyc9ia+p/2TrC3+za5dmBGkVwqsyg4H40uZj5Yo9d+EnjTxV4y0a7vvFWkNp
dxE2IkK4yK9Jydqk/eIyaiUDAAVVA9ABT++ad2xkmeKZ3zRux1pQcjinYQoYelLmk5pcYpA
Liikz2pCTigAJ+an44qPGeaeM+tADuKMHFNp2TigBDSUtGKAEoB5pcUmKAFJ5pCoJpCKBQA
YxSU7ij8KAGZ5pQaGHoKRc55oAcKD1oFHegBKcASMfrRikoAC38O4j3ppBH8VOzTCpNPQBp
VCCWzj2pQSBwSy+lGCDSYAOR1oAk4K524pnf2pucNg8A9T6U0s2cDG3+8aLAJKBuyASB2qj
qerado9qbvVbyGzgUbiZGxxUGu63Z+H9Eu9YvpUW1t4yzMTX5/fEf4na5481y5mubuSHT1c
iK3RiF29iKLoht9D6Z8U/tO+ENIklh0aKXVpk+7s/wBXXzn4z+I/in4r6oIbqUWdip3JBgh
FPqa5LTdItYtPOo63ugsWOUZf9ZJ7AVW1XxLNOv2OyjSGwUYUIMMf94+tJsaT6k82m6bpXl
jV7sNNnKm0OQfrWBqE9vNeO8CkR9s96pnJPBIA9TmjcMlDz71JQ+GSSMmQDir+l30ljfC8i
YiUHLg9GHpWUHYjbuJXPSrZlV8HGMCmgNrX7SC5gXXdNwlrJxJCByjd6Z4Z8Xav4U8QW2ta
cwmkg4QTHcoH0rM03V5tNvGnUb4W/wBbCeQ61Z17T4bO6ivLJv8AQrxBMAP4Sf4BTA6fxB8
TLvxJ4wtPEuqaRZu8C7WhVcLL7msjU/GWr6tpcWlkRwabBM00NtGox1zg1zXAUtnAboPSli
kKNvXr60gNHUMNDFqMahRKcMo7GqOcD1O7kVp2S/bfD9/b4zJbnzF/GslQWXd0IOD70AWg7
IMoQPY1ctpzFNHcRv8Av0O5CvGCKz1UAZ71YQ/L0yaQ7H2j8KPFx8SeErWe6lDXkGI5VB6e
9ex2Ey5AU5FfHv7Pd9JB4nvrIOdkke4r2r6000nK5poDrYWBHWpwapW5G0VaFMYrEHgUq/L
TDwcinj5hzQApIphGacfemEE9DQAhIpjEGnFeKjxg5NADpP8AVRfQ/wA6KWQ5ii47H+dFAH
h3wH8RJJp91oM8p823AaNfUV7khBBGBxXxJ4X8QXHhvxLZ6nA5XY4LqP4kr7K0nUrfV9Nt9
Rs5Fe3mUMpHr3rhwdbmjZM+lz3BuFaVWPU0ZDhWO0EYxirFuP8AR46pyN8jVaiYiGM9q79E
7HzEVpoWiDn6U1mABJPFNklREdmJ4FeK638dbXTdfaysdP8ANto32SsexHWspVIwfvnVhcJ
WxN3COx7WRxmm59azdF1W11vTItVtfuTqDj0rQNaXT1RzyhKEnGSswbGK89+Myh/hJrvGQI
xXoJ+7XAfGL/kkGvf9cxQSfnaA3lZ6Ek8V9b/snY/4R/Wmzz5or5Lydi8etfWv7J3/ACL2t
8f8thUJAfSwHHFGDnNKv3aeBkc1p0AZtzTgMDBpwwKeACM0XAjxS896U03aTSADj1pO1KUx
zQBQAAcU7FApaAExS9qKM4oASjNIWGadkGgBKdjimnjpTgeKAGkUw8VITTSQaAGDNOpQQTi
nAA0AM3Y4xRu9qCPmpQKAAUAfNSgYFJn5sUAOprU6mt92gBO2aTmnD7lNzQAhpuCen60MT2
JB9RVS8vrWzhM15cIsAHM0xwq1SC5ZYDJRjj1rL1fVLDSNIm1PUp0t7WAZLO2M1xOsfGj4e
6RDcJN4hhneAZIjUnd7CvkT4nfFvWviXrTWtmZbXR4ztjt1bAk9zSbRN30Oo+M3xul8brJ4
f0CPy9Iif52X/l4PtXldvYWmgacmp6qUa5kGYLBx8341Pp+i2+iWv9r+IbadZVH+jJEQeex
Irk9V1O61G8ee6uvNQng459hUAkP1TWbrVLxbi4ZlAGFjX7qD0xWZ0VlUDk54pGy5yKCfl2
jrQULlum3NG1mIVV5Y4ApnzetSQsYp45gfmU96AHywCGMoeJRyVNQhiz5xjjpVvUJnubpnk
I+Zf4aqurRgL39aaAbtO8kjGeldLorQ6zo7+HriQJdwsZbaRujN6VzikLwzcnjNPV3ikHlZ
R4zkY6/WmATwyQTSxXETRyK21lPY0zacEKea6yWNfFekSXkGF1iyT98g/wCWyDuPeuTUhsK
Dtx98n+H2oA3fCqmTV3hPPnRMCPXArHI27kPGxyPrzW54Lw3iqEAYBR8flWNcDF9Mvox/nQ
MIlBbk8VbiVd+A3HeqqY6VZiB8xcdCcGpGfQP7PGgySXd9rToRHjy0Y9DX1RpyHKkivNvhl
ptrY+BdNjtIwjSxCRyO5r1GxGSKaA24QMCrIqGFanxTFcAuTzScg8U8CkoGGCRmjIFAOBim
nrQAhORUTHFSdqjbrQArnMUX0P8AOihx+6i+h/nRQB8FjDNg/dkUYPccV7f8E/Ght5j4Xvp
QFP8AqCx6H0rwx8MQ5OAoGB+FXLK7uLC/t76Bik0Th1YV8xh6jpzSR+u4/CrE0XG2p9yuxK
tnoOv1q5Cc28eOhPFcn4S16LxH4Rt9RjOSVCv/AL3eusg5t4vQHivpYtO0mflFel9Xm6Uiz
LGkkbRsOCK8E8QfArUb7xBNc6ZfRpaXLl5A/UZ9K9/IHNNwp6rioq0I1dZam2Dx1bBpqErX
MTw5oMPhzw9aaRC5l8kYLnvWuRUhPHGFHpTDzVxVlZHJOc5ycp7sYeuK4L4vKG+EevKf+eW
a74jB/CuB+LZ/4tPr3/XKqIPztUu0Y6dT/OvrP9k9j/Yetp280V8nIjCHPbJ/nX1b+yU+dI
10H/nqKhAfTqMMYqQHjApi4pQwzxVgOxSgcdaaXVeWdVHqxxT1ORnrQAYpMe9OpKADtiigm
kyaAFpCTS0oFACDminAUhFADcCjvS9KQnkUAOxxRSZo3YoATFBOOMUbqKAGjk+lOHFIRijN
ADZXddpUZyalxgD3ph5UA9qcTlRQAbqTvmig9KAFzSHkUU2gALYGKYG5wAaCajzhSC3OaYC
yEqDmvlf9qbxZqtm+m+GrG+MNtOhkkRDhuOxr6I8X+IbXwt4VvtavJPltoy4z3PYV+dvjXx
jqfjjxNdeINSY+ZMxCR9kXtik3Ylq5v6J8TLfRreK3vPB+nanHGACzjLe9aOt+KPhf4nthP
ZaN/wAI9qgGQF4j3eteRs4C7QNw7E1A3q3De9TdBZmrqGoajFfSM2qfaj90yKcqw9ADWR5i
qrbSV3HOKQ/MPmPPtTQR6ZplDi6kcZBpFI3ANkZPNGMHdinKQzZxTAJNgk2xZI9TUZbchU5
2085DZQUA4bBHy0AOQM7An5QBinSRyBfmbNNBAbJOFpX5A+Y0AMyqkKy5p3mPjgnd03d8el
IynI4o3kDGKALNhfXOnX0V5ZvslhOdvZh3FdFeaZY+IlfUtBIiuQN82nscMT3Za5XccEfdO
Oo61LbzSW91HPbSNDKnIweQfX6UAdF4KguH8YRBLSX5UcONp+TjvWFdApqNyrfKVkIOfrXq
XhjxJIng67v7y8ttNn34a4VfmuB3FYd5ofh3X76W70fxALeSY7hFcRt8x9BQxnCxnOS2R6E
VajJ2bjkAcjHetLVPC+t6MfMlgeSDvLFytZcRQuHjGSe/rUIGfbvwf1y2134d2EkTKslqBF
Ko6ivWrJsEV8Y/APxeuh+MTo97JtttRGEUngNX2Fa3GDzVk3OohfI6VYzWdazgirokBoGS7
qQ9KbuHal6igaG5pCcUvenEZoGR5A60xjzmpGTdTCuOKAB/9VF9D/OilkGIovof50UAfAhb
5h9BUqPgjNREjI+gqQFSMHr2r5FS0sft/wATkvM+gfgLqry6TqOlSf8ALE7h+Ne8W3y2qA9
q+cPgMsjatqTquVVRvxXt58ZeGba9j06fWIFuWbG3d93619FhZJU7M/L86pc2MlyK9jrt3A
pM1EkiyKrIQyEZDjoRTsehrtseDZjieOorndf8YeH/AA48SavepC8vRO/1roOAeTivHvif8
M9V8Y6ta6jps8YkVdkiSdAM9RWU3OOsFdnXgadGpVtVlZHq1rfW99ZJeWjrPBKMoy/xCuK+
LpC/CXXlkbGYeAO1bvhXRJvDvhq10dp/NMKYaTsD7V4t8f8A4iXVpo914H0bR7u8uLlR5ly
qEpiri+aN5aM5qihGUo03dHxvGxVVA+fOSfbmvqr9kyULY69CSeZA3FfM8nh7xAUEcGhXoX
HJ8o/4V13gjxT8R/h4boeHNDnP2gjcZYm4/SoVupnyu2h+haOCOGJ/Ch3IUleHH3Tivic/H
T42kYGkSD6Qn/Cqkvxo+OMoP+gzJ9Ij/hWvNG25Fp9j1/8AaW8S6jpkeg6Jp9/JazXcys7R
NgnkV7t4b8yLwtpaTSNJJ9nQsz9TxX59XN7478V+M9Lv/ENpe3kyzrgPGdqDNfoVpcZi0ax
QqVIgTIPbildFJNbl4NlqKRcZp2KY2NK7xipFO0Ypo4OacME0CAnFGfek70AZpAPHSlHQ00
elOwcUAByRTV4607JFNJ5oAdmmkUtHagBmOaUdaCaF5oAGpBxTjSGgBG6Uv8NMLDoTzTsjG
KAH0hGRSbqCeKAA8Cm5p3UUw+1ADSaifjBDbm7CnsarmTylMhIXbliT6UAfMH7VHiySK1sP
CVpNlZv38yg/pXydM+FCk4xxXoXxm8Qf298VdUuBITHA5iXn0rzd2AB4yfekBH5vJAO6o35
5xUryqY1AjCkdSO9QF2x2pADH5RTPQ04kMuc4xTSQAD1qgBjl/vU4JzkHNIPmfhaflt2NuB
60AKkJeBznpUZGMCl81wjIp60hb5h3oAVeKf5haIKBioyRUkaF5AmQM96ABt5ZTkU0g9zT5
IWhlClsk+lRNjdyDQAp9jmlWmkDHFKpwKAOj0LVLKOGTRNYRZNPnIIcDmBv71d5p/iG58M6
9Yr4js7aTw+i/u57SMESp25ryEMQwKnHrW3pfie90q3eyaGO905zlrWflR7j0oA9L1+RLd4
fF1jqL/2dq8wj/s6Ug7o+nArzfXbaKx1+5trbCRN+8SMdEB7VrTeJ/D93LbXcmnXPnWg/cQ
5/dKfpXMXd5LeX8t3MfmkYtj0z2pMCza3ctndwXkRIlicMuD6V9ufDTxzbeLPCtvcRyhry3
QLcx55yK+GFZQyMO3Wup8F+MtT8IayNRsZDtz+8iB4cVKA/Qm2vl+RQ33xkP6e1bNvcgr1r
wzwb8U9A8VWsckd2ttdnG+CU4OfavTbS+Py4bJb7o9asDtEcEZqRfWsa3uwVC5ye49K0o3y
owaBosk0gNMB4pRQMUtUbcc09h6VCx5xQA+Q5ii+h/nRSP/qovof50UAfAZByPoKkjUs4Hf
tTedw+gqVQB8xOMdDXyMXeXKz9ua5pX6ns3w+M2m/CXXtX099t990sOwrx8SPdOLqSWQ3Lu
XaQk5Br6K+DugBvhtdQ6lHiC+JHzd/esmX4AX8+peZbalGlhv3c/ex6V6E6FRwXKfK0cww1
LEVlWtqei/CPWLvVvAVtLcsXeP8Ad/N3FehA9qyPDPhy18NaJFptoPlUYZj0JrZCgV7VGL5
EmfC42pCrWcqewhBJwP1r5++JvxN8Rab4lk0XRpfsqQjO89Wr6AZS3HP4VxXiz4aeHvF14L
2+3WtzjDSIOWFZYjnkrQ3OjLq2GpVeevHmRS+FvjC48YeHHfURi6t/kdh0Y13LWVpI5kkso
nlwBvKAms3w34a0vwvpS6bpUISNerd2Pqa1wHWTO6taKkoWnuYYmVJ1HKirJkZtbdVLfZIF
9CY1/wAKa1pbBFZ4LZ8njy41p15B9qsprIyGPz1Khx/AfWvk3UPHXjv4IfEu4s/EF1PrOg3
L5ikl5+Unt9KtJHHzSR9Y/Y7T/nyh/wC/a/4Un2SyHLWkI/7ZL/hWF4T8a+HvG2kR6n4fvV
uEZRviB+aNvQiuP+Jvxk0L4e6e6NIl3rRBEdmhzt/2mq+WO5POz037FZq4RLO1yec7FDCp1
I6ZPHHzV83/AAUj8b+PPE0/jvxPqtzHpgY+RaKcIfTHtX0cxPmdixPbpilp0KV3uOA+alow
Q/zELS0hXAUo70hI9KBx0oAF704UYooAfkUtRd6kWgBp60hFPIplAAeBSZpwAPWmnGeKAFx
RmkyaTBHWgB2KUjimbj607PFAEbKvU9aFfsFp5wetN6dOKAA0buKOH70mAOvNOwDs8Uwmnc
YxUUmDtAbbzzQgInfBrhfif42sPBXgm+1C7kXzzGUhjzyxIrtpZUAd2+VPU/wj1r4N+Pfjq
fxd4+lsoJi2nWDGNEB+XcOppMDye+u5L29uNQnOXuHLEHqCTVBnyKfKMEsfm3H8qgOKlABO
QaaFyppDuJ2rUgikYeYrDaOCKAISBtOaaDhcAZFPkVlG1j+FADbPl6VQAjkPtA49ameYMPL
A49agDYGAKXt0oAb/AMtAB0p8gRXwhyMUwfLkDigKAMUALtLU4b1GQeaVeO9NJoAXzHbljz
TDknOaMZp20YoAQ5CnmkB4o28UAdqAE5zTh1pp46Uo6c0ASg+9ITzyaYoFOwKVgJlxinLIQ
64OD2qHAA60ooGaME0tvcCaOV7aYc74zXu3w1+MV/ZXVtpHiWXzYGIWG4zyPrXz/GxAGDV+
2fy3VgcLuB/HNILH6LaZfJLDHIjbklAdW9RXUW0m9BzXk/w/vDceDdJdmLYhAya9M09t2BT
GbSnA4pfm7U2PP4VKM5ouAzmmtipCKY1MBZP9RF+P86KJP9RF+P8AOigD4Hxgj6Cur8BaDb
+I/GdnplznyWO5/pXJA8j6D+Vek/BpQ3xIt/8Arma+YoRUqiufsOPqSpYerKD6H1Ja2Nrp2
npZWsPl21uNip/e960Lfi1QFVYdBzzVeUk7hnpmpoOLaPnvX08Ukj8ikved9WaHRQnVe4NN
IUY5wD0pATk80w8hkHQkYFClpdmUOblvF6j8gnKtgjvTdx52nJzjLV4F8VfiV4g0rxL/AGH
o0gtkjUFnYfersfhV40v/ABXoc7amwkntX271HBrnhiYSnynq1MrrQw6xDtqelkENk9e9MZ
iW6U7nOGOWPOexpC2PlAH1rfW9keTFXWm40580JjCEctXA/FT4eWPxC8Hy2MsIXUIVLWsh7
H0NdzcXUdrC008iwxL1aRgF/WuB1n4zfDvw9Kwu/EEDyjqlud1U0HtI9WfDlpqvi/4b+JL2
zsbq406/gYxyKoOGHqO1a/w+8H658UfiEBcyzTR7xLfXMoP3M9Oa971j44fA+8upJ7vQ1vZ
X+9JsG41Jon7Q3wi0nKaZpM9gr9WRVGfrUqEr7ic4LVHv2j6XY6Bo9tpGmwiC1tUCxBB275
rRRt+3C7c15ZpXx5+GupuqR66sLt2k7V3+l6/o+rxZ0nV4LwNyArjNPUakpySizO1nx34X0
PURY6jqES3GQNmeRXRQXCXMCTwsHjkG5WHQivmPx98PfFM/jia4s7CW4jupNwc87a+gPBmm
X2k+EdPsdQkL3EaAMTXLSqzlJqS2PaxWDoU6UZ053b3N8uCBz1p6ketRjnK4wFqRQBXZY8Z
J2ux/0opKWpFuJjmnimZ5pQaAJMikPPSmk0gagAPFNpzc03PFABSnmgCloAYRijtTiM0h4o
AbzSYPpTh0paAGjC9Bmjr1GKU+1N3YNO4EG9hc8/d9aSUKcknAz1qZguM1XlOBuXk9MUJge
ZfGzxsvg74f3UkLBb27XyIU/iYnuK+ENc09tMEJuZ/MvrkedPGTymfWvoD4ya2fFPxtttFE
u/T9GiM8y54JFeD6zENRttR8RTPjzJzHCp/ug1LYHMSrsC8EKwyD61Cc1I5IwpOR29qjNSg
GY5z07U8fuxsVyVPNNNJmmA6R1cc9aZvIGAeKX8KQ/SqATHo1KAw69KZzTwSRzQAYNAUF8Z
59KM+lJk9cfjQA51x3pO1KAerGkNACcdzikPXrS4zSAZOKAF5xxzSDd6Uo70tADR15pSKUr
nmjkkUAKPSnU0fep3egBePSlFIKUDmk2NEydquICdq+pGPeqsYrb0HS5tW1a00y2UvJPKOR
2Gai4z7L+GcZXwLpWeD5Yr1jTgBtOa4rw1p62GkWNnGuFhiCn64ru7BMBciqWoGtFjrUw5N
QjjpUgJp2ACKjapOaYwpgEn+oi/H+dFEv+oi/H+dFAHwJuG4fQV0ng3xN/wAIp4lg1dYhKF
+VlPpXMtgsPoKeoxhuw659K+VjJwldH7TVoxrQlSl1PtrQPEFj4j0WPVrCTdBIOQeoPety3
kAtlyc5Pyf/AF6+dfgRq08eqXujSSlopF3wp2HrX0IgZtPCLhCwYfjivo6VTmp36n5ZmODW
HxHs7nBeM/jHpXha/bTre3N/dDhtnKqaveBvifp3jSRrfyvst6n8B/pXzF4ntLmx8V6lb3P
mLKJiXLd+e1bPwzF63xE0/wCwh5CT+8Zey+9ebTxk3V5HsfSzyPDLCKcXra59M+J/h94d8W
yJNqcDxTr0lTq31rT8O+F9I8LaeLLSoNkZ5Ynq5962CwLHGSB09qQnAr1FRinzJWZ8Y69bk
9lKTsB4TyxxjnJ7CvMfil8XdE+HelbJJFudTmH7m3ByQf8Aa9q6Px94tt/Bngu+124wxjUr
HH/eftX55a/r+oeJ9eutc1ScyXdw5I3HIjXsBW3N3OS9tEb3jD4neNPG960mqajNbWzN8lr
CxCn0UYrufh5+zj4h8YRpq2syPpOnuNwVuXcfjWh+zp8NLfxVr8nibV7czWWnt+5ikHyyyV
9noB5SxooRF42gYC+wqdWX7q6HiGn/ALMPw2soEF3DNeSjqX71YvP2afhlcwmOKwmt3IwGT
tXtSZGcLyO5p4xxIQXx1AqlC2o1Uaeh8Z+P/wBl/U9Es5NS8J3jX1ug3eRJ9/8ADFcZ8ErL
V2+MOnWC3F1AIWPnQhzjI6givv3ayggspByN3px0r5i+GXhi9tf2mdfvpdKmht1LFJNuFOe
4qdnoS0m7n00yjqeGQ8bqFJOSTnP6U/A+UqNxY4waUJim0txNCHJIPTFGKd1OKMU7jWisC5
xS59aBxxRjNIQ3vThRilxxQAnWk70vSjOTQAUmKU9KB0oAUHFN3UtJj2oANxpSARSAUuaAG
jgUZNOxSEUANHNKRxxS00nFAEbjAzVC9n+z2U1wRnajYA65xV2V8Ka5nxPq1npXh2/vL65i
t40hba0hxk46UA3Y+F7fUJ7jxb4yvZCZLpllUk9QM1yfiki20vR9MhGVWMTOB1JPrXWeHdN
0TUNcvL278W2uny3MkgZGz84J4ql428IalN4hRtNubXUITEETyXHIFSC1PNpGPm5K44xg0h
xjrWpeeHtbsGZ7zSrmJAOWxkD8qzDgHGKBtWIj1pMipGxgU3y80CGncSAqk55zTeSMqCVBw
am8nI2liO/HevUfhl8IrzxxFf6pfxyWOk2kLOr4xvYDii4WZ5QMbiMGn8Mg5z7ivTPEXwa8
T6L4bg8SWcB1DTpHbIQZMY9684Ma5ODkjg8Y2n0p3CzIcCniT915e0fWlKU0pgUwG4x3opV
XJpDQAmcc0KcHNIelKKAFXkE0maFOAaMZNACg4pVwD9ab0pcZ4oAcQA2RS5AGaaODipBGSw
pAKdoAIzk09FUtgnAxn3NNUEvtx0qxHHkh9uX6LUsaHxRsUVtp3McBe5r6Q+Cnw8ns3HiPV
YSkso/cRkdPeqnwv+FNsFtPEOsEXZkG5YT0FfSGl2SqihIwmzhEA4AqRmhp9qVAOPr7V0tt
HtQcVWtLcJgryDy31rTQAYq47ASqMjNLnFKBgU2qAd2qNl5p4GKax7CgAeNmiiCjPB/nRTj
5vlxeX1wf50UAfn7g5H0FSL23fc/i+lNzyPoP5V0Pg20tL/xhp1pfjdbyygMPWvlIw52ovY
/aatSNOm5TWx6n8C9DnN3e6/PCyQgBIJGGM16h4o+Inh/whYhL6fzbwHPlx8k1d1p4fDfgq
9fTIEgitYzsVRgZx1r47v8AUbvU7iXULu5aaaZyTu5A57V606rwkPZw6nxVLDLOMR7etsvk
er6x4/8ABXi7UkfXPDs0K54uYsBvxr2bwJoXgvT9JTUfDcQlEvW4PJ+lfHQfCgbcg9Sa9M+
FXxBTwfqs9vqMsjaZIPlizkKfWubC14Od6kVc9PNMpmqKjh22u1z6yHytgHORkD0ppbC4Pr
iuG0P4qeD9amW1t9REExbAEvG72rtAdxBLDDHcpz1Fe6pqfwn59Vw9Wg+Wqmn5nzF+1frks
dpo+gQscSEyMM+lfKxCmCZj948V9C/tWlv+E20lwcI0TAZr52J+XKHjvmoe9jHpc/QL4E6R
FpHwi0pVXD3K+aTXpyNuXJ45rhPhDcrP8JNClUjKwBcV3gUFgM4wOfrWiJJQOKQj0poJzin
A/Mc0AJjtSKqBiyxorHqwUAn8aeeaTGOaAAdaPmoHWkMgC5PHtQMBnNGKXOee1LQA3HOaU8
0uRikGB1oELjHNGeKMUvGKAEpCM0ZoJxQAYxTgKjJpwJxQApXikBxSnNIRmgBrA9qMNindu
KMmgBgBzzTieKPrSN0zQA3FMYhck80bs+1V55hGOWFAEc7ERkMePSvnH9p211a78HWVzZuU
sIpcSAHGTXvVxdBSzSSYAB57DFfG3x0+Jtx4g1h/DmmT5062OJCDwz+opMDwyXD4GzBxwai
Wa4iYNDLLEw/iDmnM3IVs4AwKgJ4wSaSA2rbxh4htE8o6m08J4aJxncPTmsm4lM1y0+0KZD
lh6VFkg5BqVQArMfyPelILXGiMqOB5i/rV+w0m+1K6S30+0kupG42IucfWuj8BeF4fFXiy2
0m6nFtGRu3A8kegr7D8J+CNC8MwpDplhGrY5ndQXalZlpI8U+Hf7P1xePDqXi5jFAWDpaR9
/Y19IaxaW+g/DrU10u3S1t4LR1SFBgdOtbNpbFVG3Kn270viLTG1Dwbq1jGNry2zgAdzitL
IiTfQ4L4DX1xrPwr36mBdILhlKMMgivIPjx8E5dP1B/E/hLTmmtZjme3jH+r9WwK9L/ZtvS
vhPVPD0/7u4sLlgy9+tey61exaXoN9fTBWjgiLujjO72pOPYE7LU/LySPaXjkBG04KAYcGo
DGw6/hX0dqWq/BX4kzTi/gk8K6yXKrLGAFY56mvPvFfwh8Q6DbnUdJePXtLIys9mdxx7ipW
g7o8uIxSMKnkRkcxujJIOqsMEfnUTDK5Az7VdwZGQccdaeMxLlTkmhgQvpmmEehoEIwy2e5
oApQuB1ooAWig8UE0DFFPBIpi09cd6kZPGO9bGi2n2/WLK0UZaaVVrJi689K9R+Dug/2p40
junUGG3559aAPqjw1pv2XT7e1xxHGqj8K9AsLY8HFc7pER2/N/Ca7SwT5aALcUe1BU6jFKB
haXHFNAL1paQHjFIaYC0xutPzTGPNACTf6mL8f50VOhysf+6f50UAfn2eo+gra8LSiHxbpU
h6C4WsYgZH0Famhj/iodNxx+/WvlYN86ij9nrpOjNdT7G1yxGqeGLqyP3Z7c49yRXxhfWFx
ps81hcxGN4HK4PcZr7ggGbC3/AOuYrgvGPwp0nxev2uCT7HqLNhnXo1ezi6LqxU49D4TKcz
hhqsoVtFc+UiCFFBUMACMe5rovFnhweGdffSnuRcGEYYp1zXPsgIxjj3rwHFqVmfokKsZwU
46pgsjxMrRMI2U8MvBr3H4W/FOaO5Tw/wCI7gyRkgW87HnPpXhvO4E9qUyPHKJIvvxkMpHY
10UK0qcrp6HDjcHSxdNwSV+565+1boclzo+keIo0DeSdjsvTnpXyccMrqOCa+3tDntfit8H
77w1qJEt5BHhC3XzMfKa+L9a0W/8AD2vXWi6pG0V1buVJIwWx3HtX0MJKa5j8nxGFdCo4s+
zP2aPFUWqfDk6PJIDeWD4C99te9ZYtxjbjJPvX5y/Cz4g3Pw78ZRaoqvJZTkR3MPfbnrX6B
6Drmm6/pUOp6TcpdWtygkBjbO0+h966LnGbA45py881GOnzBwPanbto5dVHbPWgCSkz2pu/
I4HHrTQ2dzbTgd27miwEm4DmmkhR5oYbT/epshCoSTwq7mIr5l8f/FPX7zxBc6do901lbWr
7Ay/x471hVrRpfEejgcBVxsuWkfTgPfOc+lOzXjHwd+IWoeIhPo2rSmW4iGY5D1Yd69kGSu
c1VOoqivEzxOFnhqjp1N0OJpM0UuK0OMdmjNJQelAgPXikIoNAOetACYpaU9Kbk0APopuTQ
DxzQApOKQ8DNMkZgMgZoDMYvmGKAEJJGaGztoUgcHmkdgPpQBDK2Bmsa8u0G5See1Wr25eI
NtwwY8D0rjNU1KKzknubmUCKJCzZPAFK4HEfGXx2PC3gm48iQC+vV8qNc8j1NfEkzyNI8rk
s8hLMT6mu4+J/je58Z+LZrvJaytmMUEXbj+KuCdmBwWz7+tAxsm7ZuxUOMjmplkydr8j0oM
YD4HQ/pSCwxEORt610fhXwvqnirV00vSkWWYfeZxwtYiIenT0Ir68+B3gv+xPDCavcRj7Tf
DdkjkCi1wOc+G/wQ1Xw/wCJ49X1u6i3wZ2CEn9a+j7K0Utnsq8ZptnZ/IFIzk9634LTCjK8
YprQLhBb7VXI5qzgKOVyO49anVeAMUjRnPTPtTEeBxxx/D39onCjytM8QJ16ASV614u0mbW
vBer6XHJie6gbBH0rg/jrozXHhKz8QWoxc6NcLMX7gZ5FeheHNWi1vwzYarEysLiIZ2nIHG
KTGfmlqdnJpuq3NhchRNFIyPnqMGtPQPHPirwq3/Ek1aWKHoYZTuU/ga7D45eHm8OfFnUoS
pVLo+anHDV5Wy460vUNDstW8eWOvxFtc8M2ZmP3riAYYn1rirmSCScvbgpH2FMPDbu9Nblc
HpT0ENyOQSST0pKO+KWmAhoFSAJ5ZJbBqNRu4BoACeaCKMYNL1OCaBgtSL1FNG0HHWpAoHI
NSFyxEOa95+AC5udTJxuBG2vB4OTzXvPwBA+3ajjtzQFz6l0dOYw3cc12FouFrktIGQpPXA
rr7bOygLlwHtT8jFRLUgApoYdaMUuMdKKYDeajbPept1Rs3qKAJU+7H/un+dFRNIUjiKgdC
OfrRQB8Bdx9BWt4fQv4l0xB1M64FZeMEfQV0fgmA3PjfSowucTK1fLUleqfsuJkoUJS7n2P
ChFlAB1EYB/KkeZbfS5JieU3HPpxUzDbEoHYVznjO+/s74fandKdrKhC19LJ8sD8ohDnxKh
bdnyh4l1D+0/FWo3rnDNKcMDmsQk896ldt7bm5aQliffNMyMGvlZu9R6n6/h4uEPZrZIhzn
r0pUO35u57U7AwaFxmi+hrG7smdv8ADDxE/hzxzbOZMW9yfLcHpk16x8YfgzYfESxXVtI22
utxLmOTGBL7GvneJ2gnjuU6wsHFfa3hG7/tLwlpt4xyXhXJ98V7WBnzLlZ8FxJQSmqsUfnF
4i8M6/4V1KSz1/Tp7SSNiodkPzn/AAre8AfFPxP8PLkyaTdGW0Zsy2kjZVh7V+hOs+GdG8Q
Wxt9b0u3vFIwDKoyB9a8l1z9mL4e6nK81i02nzNyfL6CvRtY+LaUjntB/at8J3dtGuu6XPZ
XJ6un3RXWL+0l8L2Qt/abl8fxDpXCT/shaZI2bfxPKq+jAVNb/ALImgow+1+IJmHqqir5nb
Yh0etzT1z9qjwXaQsNK064v7j+Fv4aw/BXxJ+JfxV+ItilraNpvh+I75WCkLx2ya9D0D9nP
4caG8cz6edUmTnzJelesafpWnaVZi006zgtrcDASFQKE+4KCXUmZWJwPQhs/xZr5Y+I/gLX
NN8V3N7bafJdWVw/mJ5Qzj2r6tGBF8ybEHHvSbUYBG2FB2YZrmxGHjWtc9XAZjPASc4Lc8G
+CngzWNN1SbXtTtWtY2XbFGwwRmveASFwKXAb7qgKOOOKMYrShSVJWRhi8ZLFVHUktWKBRi
lFLWzOFB2pOtAOQaAOtIBCD6UmCKfg+tIRigAppHNOFBHGaAExSHPalBooAQ7sfLRJnYB1p
aQjIoAjcfKMVWuJNqVPJ8orIvrgqCKAMq/vFAdlONvGPevnP48+L/wCzdIXQ7KfbdXn38Hl
V717Xreox2ttcXE7hI41LsT6V8NeOPEc3ifxVd6rI+Yy5SIegFSK5yr/c8vOCOjVD/Fxnb6
elPkbJpgNDLE2/NmrEC790WeOpb0qMDNTxBlYE9F5x61NwOw+G3haXxT43sdPKF4EkDyHsF
FfeGn2KWsEcEEYWJECqg7Y4rxX9nzwYNN8Ov4ju48T3x/dgjlVr6FtbfgEirTEye1t9qgHk
DmtRAcDio44wFAFWVGBTEN24NNbd0A5qXHNIRjmgDG1vS7XXtAu9Hvkzb3ClHx3J714P4Au
dW+FHjqX4d+JpXl0S/ctY3b/dUk8JmvoySIY8tx8rchhXOeL/AAjpvi/SvsOowBpojugnX7
yMOhzQM8I/aj8FXOpaRZeKbGAyPY/JLtGTsPevkB9u0sOnWv0i8Pztqen3fhPxHEr3Vqnky
luRLHjAI/Cvj34z/CC+8B6zNqWnxPc6DcuXjdRnyj7+1SFjxRuisOjdPemtVpkJdiCCzDDH
sB7VXZaaAjUEvgDJpSjDqKBlWyKUsx6mmIY23v1oz8uBwaCOaAKADPqaOtIRTgKBjlIHG3N
SJjP1qNakXqKkLFmLOele8/s/Z+36j9K8Ii617t+z/n+09S5/hpgfVukj5F9wK622HyVyOk
A7I/pXW22dtFhFoCng01KdimNDsjFNOe1LRQMM+1MJ+bpT6jbPbrQBOAAseP7p/nRVd3dIo
iDg4I/WigD4GI3H5eu0V6X8GdHbUPHqXO0mK2TcT23V5mcjZt+9gfyr6e+C/h4aP4ROoyD9
9eneCRyBXzmFpuVS5+p5ziFSoNHqMjZLnpivLfjNqv2L4di1BAkuZduPavUZApHB7ZNfNvx
s18X+uW2lQnMdr87D3r2cXJQp2Picmo/WMSn2PKdmcIDwBkGoCCfucHPIapm474rW0/wp4g
1axn1Oy095raMcvivmYRcpNo/U/aRpx956mGSM4UN7k0oHvRsKAA53A4YHtTwKTNIyWr8gb
IjJ7CvsX4Yl2+HOnE9xXx4ULptHevtHwDam18BaZH0/dKf0r18BufG8Ry/cxfU6rIJyRz60
7ex6nP4UzoadXtH56LgHqM0mSM46UtMPDg7sY7etMElfUq6jqEGm6XcalcPiGFCzY618+al
8etZbWWl0uziOnwNjaepFe2eMLJtR8G6laL+7d4mANfFsiGK5e3dirIxXcOj4rycZXqUndH
12Q5fh8TTlKsrn2r4V8U2vinQYNTtyoaQfvIs8g10ABKq0fyoex618P6F4n1rw7ex3em3kk
ZRsmLPBFfWvgrxXH4t8NQalH8txgB09K6cLi1Vj5nDmeVTwv7yOsWdaDuJJ7UdajGM/Iev3
vrTwcV2q+589rJcwoGKWjOaKGSndXEAPNHK0DNBBzSGG40hJpQKXFADRSk8YoIxSUAJRmko
oARskU0kgdac3SmHpQBFLJiM5rnNTnUIWrbu2Co1cXq9zhCvrxQB458cPELab4MaGCTEt03
ljnqK+SXI5UdB/OvYfjrrhvfE8GlI3yWa5I968dZgQxHes7gQN1pMdAOtKfvVIoBBXvii4x
VXkjGa7/wCGHgi78ceM7WxijJtbdhLcSY7elcroei32u6va6TpqF7iZscDNfdnwx8AWPgfw
3b2scYF5IM3EuOc+lNIZ1mi6bbWUcdpaxCO3ijCoo7Yrp4IQAOKpRQ+XfINuCV4HtWoAR0q
7CY5RipVpig96d0oEL3prehHFOBpGagCMsdu3J2+npUXBGFYIf7xqVsYqI4yCCBg5OaAPF/
GviRvDXxRn1aEF0tbB3MI+6xA715xY/tLeHPFOkzaF450Qx210Sm+NcqoPQ810/jq1m1/4g
+MbKHn7Np7Ebf8Adr4xdduIjkNEShVh96jmitGHLJ6o7T4keDYvCmrpcaZdrfaLqA821njO
Rg/wk+tcCx9q6iy8RSy+ELrwrfsJLTd5luzHLW7+ma5QjaNuc44z60AIxphJpSabQAvSlBp
DQKAFxSjPpTGJDAVIwIxQALUi9c1GtPHFSMuRcmvdP2fQW1fUl/2a8JhNe6/s9t/xOtR/3a
aA+r9HBEcftXYW33a5LRz+6Wustj8lMRbHFOpi08dKBoMd6SndqbQMKYy5HWpCMUwmgBTEG
jiDE4wen1oqQY2x8/wn+dFAHwjounNq/iGx01RlZXVfw4r7T06ySx0m2sY8KIYwvH0r5T+F
kIn+I9hlciNA2PevrUkAE9/SvNy+PuXZ9fxHUcpwpr5mVrurwaLoNzqc7hViQ4z69q+N9W1
GbWNXudTnfLSykn2Feu/G7xgZ7pPDVjJ+6UbpiDwTXikYQxFc/ePNcWLrc0uRHr5BgOSk6z
0bNnw5osviDxHa6REMiRxkj+7X2BFpVnovg99OtUVY4rZg3HU4rw/4C6GbvVbzV2Uf6ONiE
+le0+N9Ui0vwZqN5KdhMRVT6nFdWEpWpts83OMVLEYmnRT2PjbUNjaveiIbVEzfjzVcClkd
ppDM4+Z2LHFM5LY9K8R/Ez7mGkIrqaeh2TX/AIhsLJBkyzKD9M19uWMAstMtbRf+WUYWvlz
4L6MdU8eJOyAx2qliT619WYJwcdTXvYGGlz4HiWvzVlFdBWkH3UKMRyyswBoMseR86bT/AA
7hxXg/xM+GPxH8TeMf7X8L+Lf7OtNmBAGI5r5j8S+IviX4U8Q3egan4nujd2rbWdW+VvpXq
NxXc+OfO9VY/RQurfckQn/eFHmREhN0XmH/AGxX5rw+OfH9zJFFH4nvQ8riMYbua+iPCXwd
+Kz32l65qfjgtAhEzQlzlh6Urx6XFafWx9G6zA9zoN5bxljLJEwPtXxJfwS22o3UDht6SsG
z16191qjiJFDEkKFJPfjmvH/HvwZbXtQk1bQZUhupeXR+FNeXjqEqi91XPq8izCnhp2quyP
m5RjlQSo6k19Ffs/rOPD+oPIpMTSZVq5bS/gN4kub0JqV1DBAD82D1r37w34es/DGhw6Vp8
YEa/fJ71jhKE0/eVj0s9zPDVaDhRfM2ay5AXvmn0IoVdo6DpTsV7MvI+Fum0wXpS0gpabJG
nrSjpR1p3QUgEpKM0HpQAg60HrRRQA2gk7aKMnGKAAZ21FISBUoY9KhnfIIHaq6AZOoy/pX
A65dBIp3Y4CqT+Qrr9WmxGxz0ryTxxqi2Xh+/uWfaI4zn3yO1ZsD5I8YaidW8X6ldMchpCA
fpXONzkjpVi4m86eWY/wATE/rVMsdpAqAAD5qmUHIEYG4nBJ9Kq7sNzUglw4JXIXkD3p2A+
wPgZ8Prbw/osfiC9g36ndgFWxlY0r6EtCMJ5Z3Lk8GvgHwj8ZfGHhN4Y4rv7bZoeYJumPQV
9I+C/wBpHwfrMkVprqvpVweAWHy5rSMRc1j3tcNeR4+TjketX8YrntI1fT9YYXOnX0N3CBw
yMDW4Hw21ztJ6A96pqwKSZMDyKcTzUSsDjnn0pxyCOKkZIelNxmg5yMDK929KN6qM5yO2KA
GMuBURyeAevb1qcsKjYqBuPAHf0oA+e9J163sv2l/EvhrUYcnU4QolbpjHQV8v/FLwldeDv
iLqOmSxlFaRprdyOGB7V9f/ABe8E20xg8fWUn2TWtJYOpXgTj0Ncf8AHjwxN46+F2keJre3
Q6xbwrNLGv3yCP1pWGfGbr3Axg5b3NRmrUisfvLtIOGB4wfeq7CkIixzSGnkUw0AJg9qMGg
57UmW9aoBadTadQAq1ItRrU0Y61IyxFXvf7PNuW1HUp+wG2vBYuRnoM4r6g+AWktbeGp751
2m4bcp9qAPofSEbbGCa6yAfLXN6ZH8kWa6aEYXFUhE6CnimqQtOzmmwFphpQwpDSAXdmmnp
R1pOc4oAlUfJH9D/Oilx8kZ9j/OigaPkH4PcfEiEk/8sxivovxXr0PhzwzfapO4EiKRGPVu
1fMnwuuVtPiXp5Z8CUBf92u5+PHiPN7b+H7dyyH9659CK8ehU5KR93mGHdfMFG2h45fX0+o
ahcalcOZJJyW57ZqpG4WADHzdDSK2Acd6uaLZNqesWmnx8efKAT7ZrzH787n1korD00o7WP
qX4M6S2meAoZ3XbJdHzG+lcN8c/FiXM8Xheyn3QxnzJSp7+ldx4t8XWXw88CwW0O37b5Yjh
hXr0618s3t7c6hfT311IXmnbe5Jr0sZV9lTUYHy+WYN4jFPFTWnTzGBtxbHCkdKAcL6kimL
knk1c06yn1DVLWxgTc80gRQPSvKiuZpI+wrfu48z0Poz4FaE1l4an1R0/eXLfKfavZBw4bP
QVjeGNJi0Pw5Z6ZCAPKjG7Hr3rZ2jHTrX1NCChCx+Q5hiHWxUpdGNIYKoB2tnORXwX+0Nb+
V8aNQCncrgEn8K+9ehLDrXwp+0gNvxjufdBVyPO1Wh5n4ZUS+K9IjJ4+1Jx681+l9n82n2u
3ACxKuPwr80fC3/ACOWjH0uo/51+l1vxawY4Gxf5U4h6lsdOtOAyM5I9xTMdKdgA8VTsK1h
6sX45bHrSZFBORzTcVNhi96DR0o60xCgcUuKZyKcCcUAHelqNn2NtIznvTyrLjLdaAEPBpM
5ob86F57UAFNOc0/FBGaAGbgOKSkZSDRQAHqMVSumKgmrhz61nX7kRnmncDlNWmYIzAjFfO
fxw1l4PDsenRvtknfJ56ivfdac7GAGS3avkf42ag134xjsypRIY+lZtgeSSkg+1RHJOV5qS
XJGM8VCshiO4flQkA1sbuTzQTimON537aTfntjFUBLvx3p6yAFVcAg9lqsW9qchwKNVsK19
zrvDnjfxJ4Rv1m0XVJbUKc+UXJVvY19KeDP2qNOmENn4ys5LN1ABuYRlG+tfHW4785zTxJk
5Jz9atTa3J5Efp9oHjzwr4mhSbR9at7gP0AcAj866Br62ibbNdRA9vnFflXa6je6fKJtPvJ
raUcgxuR+la0njXxPMyvca5dydgPMP+NO8XuFpLY/SqbxZ4etLwWV1qEe5myduTtPuelbiT
B4l2SK4xlSvQg1+enh/4veLdFsYtB2wXcVyuS84y6/jXpnhH9qebTkTS/E2kmSGNtguouoA
osug+buj6935oyD97p3HrXmOl/HD4caq0EUfiGGGaYAqj8Y+td5Dq2n3Nmbu3vreW3VCzOH
GOnWiwKSZ518TtXl1LUtK8DaYPOu72USS4/5Zxg85rx/9onxk+g65omh+HL8wXOlxATSKfl
cY+6RXo/wmu7bxN8QfFnid5xd3Qn8iGRefLTpgV8n/ABfiu4fitrsd/O0j+blW6/LngVLKO
b1zU7fWLg6j/Z4s55fvBPuyN/eFYTH1pzMfMZgc7xwxPSo2PHWoQCE8U00Zop2ASkHWlNJT
AWnU2nUDHqOamQcE1Auc1YWpGaFjbNeXsVko+aZwo/OvuDwVpMeleH7DTI0C7Ixn34r5D+H
enHU/HmmW5Xdsfca+4dIgACccqMU0JnWaYmGUEfKorcTFZlgv7sVqouO1MQ7BpwPagn0oA5
oAXAprJ70p60UAIKaepp2D2ppB9aB2Jlzsj+h/nRSj/Vxc54P86KBnwJp97LpWswahHnfE4
etDxd4gbxR4jfVdpjV1ChD64rCk5YdegpoBVSQpIxz9K+UTdrI/ao0Yc/tHuiQpJGDvXFdV
4DvbHR9Qm8R35DiyBa3i7u9Y2h6Lea7qcdlZhnXG6Vz0iX3qPV47W3vpbGxk3W8LbS3Zj60
RvTVyZqNZ+zLOu+INS8S63Jqt/MWd84UnhF9BWZ0Ge1Iq8BVqRUUSCT+J+MHoKzc+Z6nTRj
CnT9nTX/AFVcivXfgj4XOq+JTrlxGfs9mPkJHBauB8MeGNQ8V63FpdhGz/ADfvJgPlUd6+w
PC/hi18M6Jb6VZgYjUHeP8Aloe9ehg6DnK7Pmc+zCFKl7BO8mbSoEQLjnOSfWn9qUBTyOvc
elGMV79re6fmqfNdvcb7e9fC37Sox8YZiP8AnmK+6cfMv1r4Z/aVH/F4Jf8ArnUzJueV+Gj
jxdo59LqP+dfplZ/8eVuT/cX+Vfmd4e/5GvSf+vqP+dfpfZk/Ybb/AK5L/KnEC4cdjS0xae
OlMQtJS0hNADsZpOlOB4pKAG/WnAGgilBoAGAOMjmmNnGM5qQUpAxQBCAR1p2c9sU7FGKAE
pMnNLiigBpppxT6QKCKAImXIrPvU/dHjNaW05PpUFxFvjIoGeea3GWUlflZTXyL8bLNofGq
SE/6yPrX2pqdiXDYTn1rxP4ifDCDxZdx3DXpgkj9BWbCx8fOpOQBVd1wcMOa94v/AIFyplr
fVdxHY1xesfCzxLpsbypGtxGvp1p3KcTzVgwPXik5Par93YSwzmGa3cSL1EgwBVVrXB+VTu
HYHimmiCDknAFDZHQVY8iQLnaVNRCI5+VGY98DNVdAQnqD270p4PNWRbXDEFYXA9kNaNt4X
1+6bfa6Pdyo3VzGcVLaGk2Y3KMrYqxaRK1yZG5RPmrrLH4Y+NNQ0+S+TRXhsVJDTScAY9K6
y0+Avjy+8NnWILeGC1jG5mlOHcemKLoOVnm9pKLnVJL+XcUjX5B2FZbsWc5AfzHO0Doc16Z
N8IPH9p4cWaLRWFtK3mSTeo9BWXB8N/GGnarZSXehT75/ngj2/exTuhWZh+IZLeOKwt47Zo
Z44xvYjBA9sUll4q8Sadpsum6frdzBaTcGMuTmk8Q2mqw+I5k1u2ezu0/5YOMcelZuwhGdv
lXuO4o5g5T6Q/ZV8SCz8TapoE0mxrseYMHJY1R/ab8DXWl+KU8Y2ibrK7AjkAH3WHc1237O
3w7tPDnh1/iF4ixDLMv7l5Djyo+5NbHxi8WeBfHHgyTwza+LrYXbNujZzwMVW4HxS4wT/Em
e3ao29BXX3PgfVFdxp93aakinH7l+TXNXtjeafN5V5by2z/3XXj86gCmMminEfMMgk+p/pT
SOadwENFBFKBTAKcOtGKUDigB6jJqzH79KgQVbh+8Vx1FSO56z8C7Ez+NZLtkz5SdfSvsTS
IscHvXzL+z7YkWd/fMuXY7Aa+otKQgJn0poDp7VNsYq8Kr2y4QVZFMQoHNOFApDQMXijj1q
MkhqcKAsLmmk+opxFMJoGTDHlxY9D/OikU/LH9D/ADooA/Pt1zIVVj8qgn8qlsra4vbiG3t
FaSadtsagck0yRtpxjDDB+or13wFo9n4V8NXHj7XIlMgGLKJu57cV8tSjzSP2XFYhUI3fov
NkGuJbfDnwfHolm6vr+opuuJO6Ke1eTIo8plPUHOa1NX1W71zWbjU72QyNdOWJP/LP2FUUX
5SMZy2F/wBr2qq07S5IkYShKnHmqO7e/kCJ+7ViQB/e7V2HhDwHrPjC/RLOBks84eVhgAe1
dp8OvhBda75Osa8ht7AciAj74r6Q0zS7DS9OjsrC2W1gXgBRgmunD4NyfNI8XMs/jh06WG1
Zi+EfBul+EtKSy06HEwH72Zhy9dKE28LwB93/AGalOCdpOdvSivchFQVon55UqyqzdSb1Yw
DA9/X1prVIajaq63MnrqN5J4/h5r4Z/aWI/wCFwyAHny+a+5G3D5lIAzg5NfCP7Rlylx8aL
xFYHy0A4Oe1TMk808O4HizSNx4N1H/Ov0wsiW061bsYlx+VfmNpE32fXNPnfotyn86/THR5
RLoWnzB1KvbqeGHpTiM0lqQDjioQxHal37RuB5NMLEhbHG00gwSQM1TudU0+zAN7fRxk9iw
FTw3FvcRCWCZWH+yc0DsTKcggjBp1MGSQc5p9AC5yaQigdaU0CAc0EcdaF60tAhmPU0vTpS
mmigB1IemaU9Kj8zLFPSgB3NANKPlpRtNACEgimsPlxTyvpS7eKBmVc2wc56VgXmmK7Nx19
q7EqDxioJLZGPSlYDzW60MOTlP0rFudBG77hP1FetPYBjyoqnNpSk/dqeUa0PCNc+HOha4p
F/p6s395Rg1yUvwH8MuxYy3CL2A7V9KzaWgP3az7jTkLrEFGTzS5bFczPA9O+APhVsvPJcO
OwNd9oXwn8FaQFMehQzMB96TnNekR6cqhVC9OtWBbKvSmkTzM43XPBumS+Fr2DS9FtkuCgK
KsYzxz6VW07xbbjRLfTNJ8Iyz6mI9jRtAAqsBjLHFd8CE5ycD0qeCe2I3QeUY3/wBYEA5P1
HNXsJts8o8H6DDfWk19431VEa0naQaYDtji574611ypc+N7qNI43sPC1q3zAjabkjoPpW1P
omhXd0L65sC9xnGV6kdsjvW/E8KssShI1UcL0x+HSgDnfGVszaBbxLCwtIpBvij+8UHoKyP
CVpca9qcnibUbV4beDEVnbyrjYBxurpdT8TeHdKTOq6nawSA4USOOB7isZfih4AaQKfE9mG
HARWwKFBvoR7Rdzg/jr8KLPxj4ck1jTLVBr1oDICi4M4r4vsdJupvEdppUtrIl086xvEy8g
5r9GG8e+FFtJr1PENq8cY4UEFm9gK+fdZg8LeHPHF38U/EMS2ts+TY6fxulbs5HpUOLTL50
z27WfCNprXwuXwxcTmxje1VWkDBcfLXyfrP7Od1ZLINL8Y6XdEfcV5RuHt1rlfHHxk8X+M9
Rnkk1KWy01siK0hYgY7c15615dlQXvronqC0pyP1q9O4r+R0Wt+BvF3hM77mxuFjH/La2cs
re/FQ2XjO/WH7Hq8MGrWfRoblcMv0PXNN0jx94p0YbINWmmhH/ACzuPnX9a6J9Q8I+N7by5
rWHw74iI+W6T/USn39DRZBe5kt4c0XxBE03hjUPs911/s264b/gNcleWF5YXb2d/bta3CHl
ZBir2qaRq3h29WO7hlgkBylynSQeoIresvFdjqloml+MrX7bbL8sN+oxNbn+ooGcSSMgE4P
SlHDFXGOODXUa74SutOt/7T064j1bSW5FxHyy+xHrXNAAZfdvVhwD1FAhuCQKcBxzSKdvGK
fncaBjk61ajHDduOtV1HNWVBKkDqeKkZ9Q/AO0li8INOy8SS/L719G6VHwleR/CjTTY+BNK
ixglQ5r2TTEI24poRvQqQoqxtA71FGDgVKDTEHXinBcUgHenCgY1gM0h9qc3TNMHNABTTyM
U49abQBKo+SP6H+dFC/cj+h/nRQM+J/BXhl/E3iuO2k+S2twJZmPRUHatT4k+LU13Vo9H0t
dmlaePKRF4DMOM1pard/8IF4IXw5AQuu6kA13IvWFSOleYxgGVkDHDH7x6+5r5qbVNciWp+
sU4PEVlXltHbzJEXjAPs7elezfCf4ZrqMi+INciK2kbZghYffP96s74W/Dn/hIrpdc1VCmn
W7fu0P/AC2I9a9/vdb0Tw3pHnalNFZW0J/dqDg/gK7MLQ+3UPIzjNfeeGw2r8jpbZFit41V
RGMbQgHQVPgk15E/x68KxF1iiuZ88BgB+laGkfGnwfqN5HavcSWjOcK0wwCa9KNeivdiz4+
eXYuF6soOzPTdoB5pcCoopkmiWaJgyMMgjuPWn762SsedazBxjGKZzmnl6TJNMDxD4peDvi
34g8Uo/g3xCNO0oxYdWOMtXjV7+zN8SdV1Br2/1i0muH+8zsSTX2i2Dt6lVOTg9DUe9yhfP
J6+gpW5uo6ai05cp8UH9ljx2F3HVLOMKcgBuc1fvfCnxZ+HUVle6l42hNnE4xZCQlpAO1fV
niXxLp/hnRJdVvpBGkanYhPLtXyD4t8V6j4v1iXU7+RsFiIYj0Vexrgr11STUXqfQZRlf16
XPUj7qO2uvjx4umuBJZW8MUK4BjfqcDrWpb/tCXx0yWCfT1W+KkCRfu14mxZ2Vmcsw6mmHv
noe1eVHGVr+8z7dZPgbcrpmvqniLWNbvpb/VL2RpGOVCuQAK7b4afEDUvD3iK2s7u6abTbg
hGDsTtrzNcAbQMj1NW7RXa9hMQ/eO42r757VFKo/a3Z0YrCUXhnT5dEfd8MkciCaPmOQBkP
tUwNZOgrKugWPn8OIVwD24rUBr6a97H5JWj7Oo4w2H5xSk0zBzkU6qMWraDh92lU8Gk7Uq9
DQIQsc04c0hAzSkHtQA4Cmkc0mSKcDkdKAGkUDilooAd2pKTpS0AIetFFGKAFAprAAc0vNI
2TjPTNAFeSNVUk1lGGNZDOwCsflV88itO7PziJTk1yvjTSb/VPC11aaVdta6gil4ZF/velG
nUNehpPLtBUnEo+9u7iq5lUemO1fMdt8cfHXgzU20rxvoplEIKCZlOZPcV0dt+0j4WnKRy6
ZdiVh9wCqST2Jba3PcJpdyvGGUBlK8+4r5b8Uy/FL4a+J55NF1CS40m8cvETlkjye57V113
+0Z4TiEjQadevInVQvT61wfi743+JNZ8KTPpvh9LbR5j5fnyDOSe1Di1qhc6ejQsvxy+KsO
jvqqQW5s428s3APAaszSPiX8X/AIjaw2g6Rq2y4Zd2UGM1xi23/CL6ho0viC+S80K8YTzWM
D5x3O6rHiTxzYaX8Qzrnw2LaVAYgqgDg1PNJ7j5IbpGzoHw78S+LvihceFfFmtSW95AN0zm
U5Ye3NZHjj4V3/h74jp4O8P3EuszTYKyISSn1x0pvhOw8b+OPF03iWLVJLFYzuutXkO1Yh3
HvXXeI/itpfha2n0jwM7ajq0gKXPiC4GWY99lA9I7FyCx8JfBKyivddnPiLxlKv7qxV90Vu
f9oV4x4p8Wa54w1ubU9cuTLIThYgfkiHoBWRc313d3c13dXMlxcTHMkshyzVXLkqABjFAb6
gWOaazE9aaSc0nNIY4H15pThgEzyOQvpTBxSg44x/wLvQgOp0zxlPbWg0rWohqulPw8bcun
oQfam6v4ehFmdY0Cf+0NMbmRP+WkHswrmQQT8q7T7d6t6Zq15pFyJ7JyMnDxdnHuKYFrRfE
GpaDP5unS7oT96F+Vf6g1p3c+i+IpGuLSNdO1NvvxdImPt71Xv7Kx1iBtT0ddky/6+29/Vf
asAEsAAcMOoHBU0ATXFvNaSGO6jMRBxu/vUbQFBLdemKmjvpPK8u4Hnrjgv1FV8xqxKZIPY
9qBksfWtfR7Y3mtWVqBkySqMfjWVGOCc9K7z4X2K33xI02Jlyq5fmpGfZHhu0W1021hUf6m
MJj8K9A09MBT7VyejRkFTgYxg12tkuFUmmhM006CpKjXnpUlMQZxS9aMUfSgBG+VaavrQ4J
XFAHy470ABqNqkIxxTGFBRKv3Ivof50UL9yP6H+dFAHwPql9d6rqEl5ezmaaYAvKepOOlbH
gzw5N4p8UWmlohCA7pXHZO9c63LHK9AGX24r6F+AmirFo15rskeZJztVj1xXzmHhzzvI/V8
zr/AFTCPl3eiPS72603wh4RcgLBZWceFHTcwHH518n+J/FOo+K9UmvNQmYwMx8uHPygV7J8
e9Snj0vTtPjYrHISXUdDXz8q5QqOGNb4qq17iPNyTCpx+sS1kyRSCBuKkr91VrpPB/hq78W
+IodOt4g8SMHlkx/qwK5+BHlmjhReZCFH1r69+HPg618LeGbc+Wpu51DyuBy2awwlD2kuZs
9PNcxjgqPLHVyOt02zWw0q2sgzOsSBFf1Aq6FpVGVIY4Pb6UpTAzuzX0SSWiPymTlKbbEIH
amk4oUljtI2j1qCeZIo3kldYwnLEn5cetN6biSu7IkJIB28Z7etcr4r8caD4Ts2k1C6Vpsf
JCh5zXnvj74z22nrJp3hgi5uQdrXB6J9K+fdT1O/1e9a7vrl7q4c5ZmPArzsRjFFWifU5bw
/UxTVWurJG5408can4y1R7q9YrChxBbA/KR6muTkJDgMcsRk47e1Djj5iRTBjGCdo7e9eFO
o5vmZ99QpU6MeSmrJC5FLR7bD9TS7SCAxXDfdIqW0tTo6XQqKWZVHVjgV7z8OvhDI89p4h1
1wI1AeKMd68W0eylv8AWrOwiTzJJZFGE57819u6ZZix0m0sscxRqo9uK9PBUVN8zPlM/wAd
OhGMKb3LkaBFCjlQAF9hUoFIByx9etOFe5bU/OpNyd2LijFAODz09aeAf4drD361TJQh7UL
SnHpSdDSAU9aU0lBoAMZp2Kbk04GgAxQBQTRn0oATHNLjik5PSnc45oAYetLSHGacozQAYp
CQqkn0pTwdmeR3qGRvMkEY+6OtAEcMRIZ5Bz2pJoBJH6+w61bI+XFMKZXB6UAcjrvhTQdfg
8jWNMivF/vFRuWvINX/AGb/AArNeHUNDup9PnJPCjI/HNfQzxDPSqc0Ge2MelS43KTZ8kah
+zp4lt47xNN8QWkiXORIJByRXk9zoGoadJN4Vu7t9RhV/Lhtbfkeb2Y+1ffl1AWV06ZVhnH
tXhPw2+H40vxnr3iPWLdmmM5S3LjOAT1FTaw276nEeE/2c98MOoeM79zuUEQRnOPQH0r0C+
+G3wv8M6BJealpFrHaQLl2Zvm/CvRrq6SxtZbq6kCpCCzlzgbfWvjz4t/Eqbxhq0um2E7jS
IGwgHHnH3q1FPcz5n0Mvxx8RDrED6B4bt/7K8OREqI4PlMg/wBr1rzUqAAuAAPuhemKlc57
8D0qH+LNMLMQ9aQUp60lK4WEPWgCg0dqYwxRigU5R60ANx74Parem2Fzqd6Le1X94w+dz/D
jvVclVGT0711sC/8ACO+D3u2XbqOp/JGvdY/71AHO2SXMGrpDaPtlV9uR/HRqMrTanM8kCw
SjhlXoferfhpUHiKKXc7LGC5IGcetQQwpea+UkP7mSdup+bk0hmeMYGDxUgXip76FLa+uYE
BISTav0qMA+YRjGO1ILE0QVpQCMLivZ/gNpDXviqfUmT5IBhTXjseMA7fYL619YfBLw+dJ8
GxXUke2e5bJz1xRcZ7hpMGF6dBXXWyYRawNLi+UcdRg100S4UcVQmSxinjrSAYp/HpQIBS4
o4ooGIRSAU7v7UHnpxQFhrD5qjcZqbFMcZ4oGNMaMkQYZGD/OipMfJGfY/wA6KAPz+ZSpVf
vE7VxX2H4A0pNJ8DabaIuxmj3sPc18l6Vb/a9esbY8iSRf6V9q2MS29hbQKMbI1H6V5GAhp
c+84jqNRjS6bnjHx9hP2fSpwOAWBNeBKSu9urA19I/Hm3L+E7Wdf+Wb8182g8Ma5cb8d2el
kU28JFIswStDPFMp5jIYe5r7N8D+ILfxD4Qsb2J1LhAjgHoRXxUr4C16F8M/Hj+D9bW2ula
XS7o4Zc/6s+tPB1lB2LzzL3XpKUFdo+vA43Hd94dqcfrj2rKsNUs9QtI57K6imhxuVg3P0N
V9Y8SaLotm97qV5HBGgzsDZZq99OKXPc/NXSqczjyu5rXF1Hb28ktxIsUUYLOzHAxXzT8Tf
ihPrM76LoUrQacpKvIDy9Z3xC+K974o36bprNaaYCeQcGT61H8OPhvceLrlNR1ENbaVEfmQ
jmU+1eVWxEq8uSkfX4HK4YGn9bxe3Y43R/Det+ILn7PpFhJcZPL4/UmvTdJ+AOr3Kq+s38c
Cn+CM8ivebTTNH8O6WYLG2is7SFMvN0PHvXhXjr4131xcy6d4YPlW0ZKNcdz7is3g6NBc1f
c2jmmKx8+TBLlidBD8CvCNoMahqxyPVxSn4M/D6bKW+sfOP9sV4Dfa/rOoTNLfandT/wDAi
KqRX94sitFeTDngCQ5rnVfDr7B6iy/MfieJs+2h75e/s92DxeZpmuSBj0D4IriNb+Dfi3Ro
ZbiJY72GMbty9h61j+G/ih4n8OTgi+e7g3YaKTkgV9B3fi+LXfhHea9ZqULwspBOOcc1u4Y
erHmWhwVK2Z4OpGNSSlFu2p5X8FT4bt9Zun1MJDfQcrJKeCfavo6zv7K9iE1ldxXKjglGBx
Xwkk0hLzb2jkc/wGuv8BeJtR8PeLLJ4Z5TDcSCN43YkHNGHxShL2bROZ5PKtF1oy2PspTgl
eueacOlRRP5sayD5SVBI9cin817e58FyNX5hx2lcA7W9T0rmT4+8K/2+uifb4/t+7bgHvXQ
yxmW3dN+0sCB+VfNw+FfiuP4j+YIDJAbjzjcHsufWsKtSUHaKPQwWGo1k3Vnax9L7gec5Hr
Thio4YfKto4yclVAqQAZrVPS7PObXO4p6Cig0/AxSYqiBuDSgetLSUAKRSAHuKUUuaADpS8
GkNAoACnGabkrT8kU05NADHIjg3k8tREm2PpktzmoNyyz+WQdoq0GX7ozkUAK2eOKRjjFKx
4prcrQA08/Sq8o9qnP3aqXL7V60AZ14Rhs5H0rAvLkbGJKqhGMe1Xb+6wGBNeI/GTx+PC/h
t7W1fOp3YKIoPKqe9F7Aec/Gz4n/ANoTP4V0W5YQxnFzMh+9jtXz88jBs8Zxj2FTzzO5dpX
LysSzue5NUycikwWhESO3SkHWkY8mm55osMcetJSMDv60dDQIDSZGKDzSUXAcKk6Coqfglw
O3WgDU0DS21fX4LM8Ip8yTP90das+ItQk1nxBtjGY4nFtAF6bM4q94bzY+Hdc1snEu0RQn6
8GqHhO3EmvwS3PMcAZ3+uOKYHRzXWnaJq1t4ds4FRpECXE5HKkisO20ee08XyW0SmZYXDtI
f4R61Uty+r+J/MnJ+aYuzegFbesXrrYLLGSpu5fKLL94qDikO5hzhZvEMuDvUzHJqO7RVvp
gvAD1pR2Fvb+JooYmJhEe85+nes2U+ZeTSKerGkFzW8O2iXfiKwSRN0JnVX9ADX3PoVlDDb
QQwR7I0UBQPSvl7wdocSfD06q6A3LXaEN6DNfVvh6M/wBn2hznMand61KGdnp0eAvFbiDpW
VYjBrWDcCtBMkA4pQBTRuP0p5AoEGMUhz2pGKjl+gqL7ZEziNEJoGSDdnGOKfjHSlx0pQKA
uNppHzVLimEfNQMc4/dxH2P86KV/9TH+NFAHw14QiE3jjSEPQSLX2cqgKBjkqP5V8beCn8v
x5pIP/PQV9l43BWzxtFedgPhPsOJG+en5o80+M0Pm/D24Y/wMMV8rLkI1fWvxcjDfDi9Of4
hXyYB8kn1rhxvxHr8OSfsLDAflU0vIJ2kjPWgD5Fo7153mfWx02NTT/EWvaTF5WmarNbJ/d
BzVe81PUtSl82/vpbh/VmOPyqoelKKtzk1uZulTT5uVXNnw1ora/wCJbPTI0JEsg8wDuvev
tDSdMg0XSrfS7NAkUSAAYr5x+BVjFceM5bt+WhQha+nBkOrZyQcGvbwVJRjz9T8+4jxLddU
09Dxn43eK307SIdFtJCj3R+fB5C183YKxhT06lff1r0z41XLzfEJonHyxx7U+teaMSy8/eF
ebiqvNN3PqcmoRpUk0t0Rgdc85pcHjPOOmO1KBThgA5BPpiuJty3PcSUjovBnhabxd4j/su
K48j5NxcivoOw+HGpW3w0n8Itep5zsTvB4xXnvwHhSXxfdyNtLJFxX0uucYYf7oFe5haEZx
1Pz3PMyrQq8iasj571D9nu4jsLY6VqnmToP3ol6A1qeEPgc+m6xBqeu3aTeQcrCv3c+te55
G3ZuYqfvAU4BcYKqa6o4KnGXMjyZZ5jJ0+SctH6EaDaiqASqjAPtUg+lHI4xgUoFdl76Hhu
TbuGAVwRTiSVxk+h9xQBxS4pNdxJ22G4HQHApwx0zSgClOAM0277gtBKQGilNIQYzTe+KcK
XFACUlFFACikDHPSinY4oAMjvSSOEjz60HBwKryuJbgRDtQA+JNgyTzTwcnNOCkrTgFC470
ANPNIxwuKU8U08igBjHC1jX8+I29a1LhiqVzOpXABB7c0Ac7rV/Ha209zK2I4kLE18NeOvE
914l8W3V/cPnDmNADkKvtX1B8XNafTPAd/JGcPMNgr42mZsbnHzMc0mBXlY5PHtVcmpJfvV
CxpAIVHXNMA5pxPFMzVAOIyc5oxnvRmlHegBvSlxmg9aBQAYp5cBVOOo59qbQxPlvx14FAH
UaiRa/D7S7WMkPPI7P7+lQeHceXqIMqrI8IC5Pen67ufw/orj7uGFc4uFbcrsCOTigDeiQa
Rpl1JLIrXc/yJtPQHv8AWpNWZorrSrVeqKrH6msOLD3SGVmZSwxmty5jf+0XuJuThVjpFGp
CYUvhJNybk+UG7jFVLDSHuNduoVUmG1zJIfao2ctrdrAh3BPnx/td69B0DTTD4Z1LV5FxLq
NyLdf92kB2fh+2S5+DiJF+7W5n8tXXqnPWvVPhHqd5JYXOiX8pluNNwAzdWXsTXlunxvokN
74ajO+3E8LRf7JI5r034bx+V4115e/kx5PrSQj2+x+Zd3etRMbRxzWTZHCgVqp0FWBKOnFK
B60KMindKBAVBXkZpscUachBn1p1KKADHqc04AUUhNADsUxlAqQU1qChsn+qjH1/nRTnUmK
MKCevSigD4O8OT+V4w0mVuAky5/SvtOJs20cmeGQMPyr4aSY297bzp1R1bj04r7T8OXyap4
b026gBdJIgCf7uB3ry8BK0dT7fiWFnGUtjkfjHcLb/AA5uAX5kYYFfKgwEcA5xXuHx28SxT
ta6BayCSWNsyBTxXhu4Zk7EmuLGSvM9fIsO6WGjzK1wX/Vr9aUmmqQFA9KCa4D6lLQUHmno
RUQPNOXhutPoQmk7M9m+AUyJ4nvYG+86ZFfSaMQA/vivj34Y62uifECzllk2QTjyifc9K+w
ARImV+bCggDv7ivfwTThZH5pn9F06931Pln412klt8Qmd/uPHvU15gcjO7v0r6M+O3ht7vS
bfXYF3i3O2Vl7CvnMhmCKeh5U+tePioezm+bQ+vyeuquFUV0EBxShyvzDkjtUZyCQ3y47mk
Vivzjt09DXPsj2pKMoJHpXwo8W6d4W8UB9S4t7hdufQ19UnVLSKxOovcx/Ztu8MxwADXwaF
Mg2BCzZHT19q9r8ZjWrT4KaKk8kqA8SEE5wema9bDYiUY6Hx+dZZGtWhVcrX0PTf+Fz+DE1
U6b9sclmwZcfKPxr0Ozu7e7tkureQSwSLvQg9a+DAh2COUBVx8oI5b3Br6e+B2oXt54NaKd
2kSCTZGzeldFDGSqyaZ5eaZJSwlNSpvY9eBOxcf8CFHem8mRyD0xn0p4PFen0ufIRfMm5dB
c0UlAOalaiTurj93FKD8tJxil4xTASiilGB1oATdilAzzSNigHAoAdt4ptPByKZQAU6m07t
QAhIRfMP8NQ2yb/MuO5PFJdHEG3PLU9AY4o0HTvQBKKU0zIpSwIoAQmmE8Up5prcAjPvTQF
O6fCVyOrS7d20qoXLNuOFx9a6DVbu3tLWS5uZligQZMjHAryfUpL7xncPEhkstAU/MTw9x/
8AWpMZ4p8dfFMF7p0Gm2GXg875pDwM+gr59kNevfHeaGHxPZaPbIscNtCNqivHXqREUjdKh
PNSPTKAGHg4ptPI5zTcVQDqKOlKpFADKAKX+LNB68UAKFpMYDj1FAJoOQwHvSA3rt/O8Haf
jnyGYGsU8rWvbgyeD71P4onBFYy5IUetAD+dp2nBAyK0bSaW71KFpX+VAP0rOBCnJGatWM6
Q3SSSqSgzkDrSGbFs4iur3UHXkHZF7k8V7Vb2pHhbwpZdA84Y+/evCprv7RJHDCu2JZAwz9
a+g8fJ4U4xGrA498UAXbiIz+ItbvU5S3miA/AV6V4IBj+IOpKwx59pEwri/D9q1z4R128KH
fJdZye4Bru/C6+Z8TQ0Q3RixiyR9KlDPXLNR8h9DWsBWfaR4jf2atFe1aCY9alWmgcdacOB
QID1pKM80uKBocOlLSDpS0DBelNbrTgaYx5oAeZGjSNgBnkc/Wio5P8AVR/j/OigD89Jdol
Cu20lQOK7XRfih4p0Lwy2h2ZHldBLnkCuJm6/UD+VRr0xk/nXycZuPws/aqtGFVctRXSLNz
eXGoXMlzdzNJKxyZSeagDZHPGOM+tKOu7vTByxqXrqzaMUrJdCRQDQTSIPlNFKx09AB5pwx
nrTeKUUdLEJeROjFZVKna6/MrDsRX1R8KPHcfiXRIbG6mWPVLRdh3H74r5RycbfWtDStWv9
F1GDUdNnMc0R6g114ev7J6ni5nl8cbSaa97ofcN7Y22p6fNYXESvDIhEkbdCPWvlX4g/DXU
PCt5JPZxPc6VKxeNlGTH7V6d4Q+N+lXyR2fiLda3IGPPPAY+teoQahomt2RSK7tb6B+oVgf
zzXq1KdPEx8z4nC1sXlM7Si7Hw6yswwFyB1VutNCBuV6enpX1jrXwc8HavK9zBGbOZupgbI
rl3/Z80nduXWpguemBXmLA1ou1rn1VHiPATV6js/Q+ecnIkifY6EEe9fRfgPxPo/j7w0vg7
xCgFyExkj72OlPj+DHgnSEFzrOr+aic7XYCs/XfG/gXwno9xpngy1ilv2Xb54GdmfQ1dKjO
k71NEcOKxdHHxVLDRbn0a2/r5Fgfs+2qXzOdXdLINkR9SB6CvYfD/AIf07w5o8em6agSFBl
j6mvBfAXxmvdPvIdP8USfabZjhbkcla+h7a7t7u0iubeYSwXI3I4PUelelh1Rk24PU+dzR4
+DVPFbFsAbSV4FKKaCzZLDGOMelOFdp880o6RHqRjBpDxSUdaBDs0ZoBFGOKAFpT1FIOlIS
etADsZFGMCkDHbTgcrQAgNGRRx2pAvtQAE0ueKQDDDjilyCzHHAoArSASThfSp8kYqtADJc
PKenQVZU5U+tABRnHNIWAUYGW7ims2AdxAPWhagK5GM5rG1vXNP0PTmvb+bCj7kY+9IfQCq
PiHxTaaJBFEUe5v7kkW1pHy8h9x2FeV6tr8+ja/Dr/AIns/wC1ZWO1IYzujs/9n3aplJR3N
KdKdWXLFHSGz1DxbfR3viANbaWp8y3sQcbvQvWhfNAloREqGOP+CPooHarlrqkOseH2vTBJ
ZRTIWczjDbfb0ry7VvFfhPwv4c1G406/e5bDhctncxHekmmaOnKOkkfLvxP1ddX+I2o3Gw7
EJjQ+lcOx4q1fXb3l/dXsgw80hYj05qizA0zn06DGNMJpWOaaaAF7UlBPAoI4BFUAGgUvWl
GKAG0uKTjNLSsAmKVR8vPUmijBHNAGvpT79Ov7Q9WGay0xkA9qvaM4GpFSeJEIPvVKVPKuW
XOMMRTAQDjNSoKRI2ePcuMDrmnDg4P6UiixCeh6MGFfR6aZqOs/D/TLzShvvbZQ0a+p6V85
JghD3FfVnwzZm8IWHJ+5SA7nwJ4elt/BcOl367Li4RjOx/hJrv8AwtoEekWYBKyzg7RLjkr
2rP0ld0KA8jGK7SzXG046AChIVy7BCQhHc8mrIAPNInDbh1p5AHaqAUDGKlGDUSgUoJHegQ
8qDShRim8ml6UDQdOKTNLwRmgCgYuRSEjNIRTTQA6X/VR/jRSSf6mP8aKAPzzm6/gKjqWb7
/4D+VRHhhXyVj9wYozgimpyWqReWqJeGce1FgTJk+4aZzSof3a0d6R0J6Cc04ZpB1p1IlCb
yhyOmOlM4C7hnJPSpMAjmmY5ouDY5mLMCMKB+Zq3a6pqFk2+zv7i3PojHBqjS9qE7bESip6
SVzpIfHfi6BMQ69cIPTrSy+PvGUqbW1+cDvjvXM0VftZvRswWFoJ35F9xeuNW1O9Ja7vp5i
eu9zVUFT8uMDv702gEAc1L1NYU4wi4xViWNhk8FVHavdfgt46kimbwtqkxZXObVmP3favCF
YelXtOvp9M1C2vrZyJ4ZA2fbNdGHqckjz8dg6deg4SWvc+74zwCTknqfWpQaxPDmpR6v4fs
tRjbcJY1z9cc1tCvp6crxPyN0/Z1JU5DxzS4po6UuaRgttR2Md6cD61Fk5pwJzQOwp607jH
HNNNAJoEOBwvIoHIpBS5xQAnNODU3NJQA7djr3pk7iGFiePWjOSM9BVK/kMkccQ+87YP0oG
T2pPkA4+8c1KSQeKYqoihRnKjFRvLtUuxCAdzQOxIZgnmFxkv0Irj9e8Vi2vRoWiQf2hq55
O3kQ+has/UfE19rOpTaJ4WQvjK3epH7kPsvvXEaZ460rw54uk8NWFobqM5+2ak/3i3qT2rK
pUUDooYWrXk1COxv6tpNvo+m3V1q2sgeIr8BWuTy0YP8MY7VyGrOnhTW9CsRazT6XEnn3M0
4yHf+82e9ZHi/4h6NqPi+3unje4tdLP7mOPkXEnv7Vh654k8SfEmR4bp4dB8ORjbPOTgnH8
KmuOcudaHuwwssNZ1I7mpq3xL1rxzrx8PeEdPxpJyk8g4x+PYV5z8T7nQPCnhdvD9hJFe6r
dnE7RtuEf0rK8TfEy08PWMnhnwOv2a1jGyS5A/eTH1J9K8cubqa7lNxdTvLcMc5JzXRSTSP
KxHs1K6EdioEbHcV6H296iLe1DSl8Dow600mt0ede4jEU0mhuopD0oEB6ClJOKQdKWqAM07
NNxzSkcUAJmlyKTFLt4oAX6U7Jpo9qUmgCxZOIr6F88bgDU2poE1KX5cAncPcVTXgqfQ1oa
tlpYZPWMCgChkDIG7B9KkjGDkfrUYDEdelSIwHWkO5bj5QH3NfUvwuk3eELIqcgLg18twkK
2D0xmvoj4P33neGRBuwYn5FAXPo3RGzGldxaY2ivPdAlBRea7+wbcopiNQDinGmE8UoNAD1
pevSmg05eKAFGQad1pAcmloGg6DFC0hFKpoGBphqTrUbelACuf3Mf4/zopH/ANXH9D/OigD
89ph82fYVCeTU0nX8B/KowK+UP3B7gg5zTdvzufanjjNMByW+lJgKn+rFL1NIn+rFPA5qTV
MQA54oB3jKduuaUj3x71IqoS5YfIo7d6T7Ib2tdIixu3bc8d+1NKEA9yBnjmvQvA3w01fxg
BcsPsenJ8zykcke1dtpuq/AfwveNa3Oox3WowMUkefsR7V10cHUq7HgY7PcJg/cl7zPDEtb
mUZitpnB6EIae1leIuXtJkA65Q19Nx/F34MwKFh1G0QjuIxj+VJJ8ZPg45xNqNpJ/wBs1/w
rtWWT7o8KXF1NPSk/vPl4qR7fUYpP+AsfpX0Fqvjr9n/VtwvZYQx/jjAH8q8o8UXPwrVJLn
w34ndipyYZBxj2rmqYCrDU9LDcTYOs+WbcX5rT7zljgDrk+1Jgd6x/+El0YyBVk2knA962V
KsgYDAIyK5JU5x+JHvUsXRra05p+gq4/CpFGUOeCxwp9qRQtTQ2813NHaxL88jBI8VnDWaN
ZzS1Z9YfBm4ef4cWwkHMZIFekLzXKeANDbQPA9hp0g/ehNz/AFNdWvFfWUU+Q/HsdOM8XOx
IOKdxTN2aXNWcApGKM84xSjmlxjmgBPrQDQeaTpQId1NHSmg806gBMUhOaWmYxQAhOAcg4P
pVRNst21yGBRBjb3FS3Um2EqGKs3AI7Vm6nq1hoOkm/wBRmSKJR26yH0xQ7JXY431vr6bl2
7vILO2aa5mWKMAsZCeFHvXk3ijxo2p2E16ZpNP8PQtsNyo/eTnuFHcGuD8U/EbW9f8AGFtp
j6e8WmmQFbMcGUZ4ZvavSfEviPwpZw6bpniO0hNm6Da6AbEb0OK55Vl0Z6tLL6keSc4txfR
bnFeKPiTDongyzbwdaSWUEx2uZFwXHc+5ry3WviDo13oI0zSdPe0lkO66uWHLt35r1n4m6r
8OdV8EG1bUYbeSJc2yxY+Y9q+YJEhhja61KQxwxconTzPQ151VSb95n0eB5KadSEXBef6m7
YXFhJL9s1TMdlb87Qceb7Gue8afEm715I9L0xBZ6XB8sUEfQe59a5bWdfn1MrHGfJtwcBR3
rGI2HggA8M3tXVRoNK7PIzHMFVlyw3XXp8gLMXyG3MTlmFMdjuJ6e9ddo/gi/wBS8P3mtXK
mx0y2UtHIwx5prk5HD/dHHauyKseBNuTuyIsN2cZPrRnNDcDBFIKshC0UUUAFFFFAC5pc8Y
po60tAC/hRxSUZI7UAPBApMUAn0ozmgBQT0xWle/vLG2kI6fLWcFJPFaG7foG5uqSYoAo5G
SQetOX6UzADHFPSkBZiJxg+tewfB6/Meq3Nnn5WG4fWvHYvf1r0L4a3Yt/GkUYP3xikB9e6
DKVRea9H0uQ7R715XoEhdwPevTdLbhR6UkwOjT5qdimQ81JVjACngU2nCgYnQ8U4NTc4NKO
aAHZpQKToKaDQA9SBTWIznNJkUwsM4oAkk/1cf4/zopHx5cX0P86KAPz2lPzfgP5UzPy06Y
YYfQVH2r5E/b0OX79MP3n+lPX72ab/ABP9KAS1EQfIKkA5pseCg+tSAYNI1Q5V3YFb/hXQp
PEPimy0kIdryDzMdlrDVc47V7h8BNGE+rX2sSLkRr5QJ9a6cPHmmebmtf2OGc0z3nTdLttO
0mLTreMLFGmzCjAavLfE/wCz38OtVh1LUH0rybyZHmM6no2M17DgpkKcqvY96huERrG6jOd
jQscZ74r6ZQXLY/I6lRzlzN6n5c6jpyWOrXtnkMLeUxA464NdH8OPBVv438dW/h64fykl5L
qOQPWqnixSPG2tKUAAum6dBzXof7O6q3xns24OITnFZrexlex6+v7Ivg9HKya3dEj/AGBUF
x+yJ4ZIxD4hnizxlkFfTb4804UHmgZ3bVC5PrWqggc29D87/iF8JbjwH8QbHw7DctfrcEGA
45NblxpN/Yzra3FoySKoBV1IxX1n4u+Fmm+LfHWkeKrrUJI7jSyGVAPlbFdtcaNo94Q9zp0
EzDu0YzXnV8K6r0Pey3N44TeFz4p0bwjr2tXYt9N0yeQk9SpCivoP4efB+38PSrquuYvL/q
I8ZCV67b2ttaoFtreK3A6eWoFSqDnIOGP8XrRRwMKestTfH8QV8UvZxVkNVCeeNvp/dpdlP
C4zg/8A16Qg5r0VZKyPl17u+oEdqZgipAaU4I4pB6DQKdtyMU3kUuTQA0rik254zTsk9aMU
AIqBOc084PNN46GkJA6sAvrRdLcenUMknaOp6ZqMyAEgctnaxPb6U5ioH707M9j1NcJ44+I
Nl4Wi+zQ7bnVrjEVvAvITPG5vSiS5dQjFuXKaHibxPY+HoHmuYzcTAHyLRDl5W+leOX3jV7
vSJPFmsWkuo6l53k2migfLAexPvWlHa3fh3xfDr2o6xBqVxPFuulmYFYAeflry3xf4rvte1
WWHRYLSxiebdcSW7Z3gdz6VxVsR7tj3cJgNU5IfrOrpbRx6nKZI9VuGJmRhynoo9AK5LWfE
sf2MWatJPLId5jc7sOara3fbpZFtm86V8LnOQuO+a4/VNYg0tgkMouL1hguOQteXGDmz7J1
qeGoczexPfX1vp4+06o3nzn7kOc7a47UtSvdSn33DllP3AOij0qtLNNdXTS3Dln9TU1pa3F
3OltbwvNPIcJFGMlq9alQUT4rG5jPEaR0IEQuFUR5BOMDnH0r2P4e/CGfUBFrviJTHYKwMc
LDDSD1Irtfhn8GYNMii8QeKIlkuyN0VkOQter6g4iiXYqrjgIOAo9MV0+R46tbXc8d+MV5B
pXgRNJs4hDbSMAkY44r5rZdoAxjHavZPjZqyXWp22npL5hjGWAP3a8ek57596CGQsKQCnnq
KGGBTQkNooFLimMSkp1NoAQ9aUUhFOAoAUUZoFLQAYzRRg9qKAHL97itG1Uvo1yn935qzRk
HI7Vpaaxa1vl/vx8UAZ38K5py03nAzTlpDLcOCwBrqfCE3keKbBh180c1ycWfMGD2rqvCEL
XXivTkTqZAeaQH2D4efgSeor1DR3+RfpXlvh9cBFx04r1PSQNqYHGKlAdPFyKdTIgccU8dO
etaAOB4oDGkpwAPIoAOopy9KQFQSKQHmgY4YxzTDilxzTCBnFADqafvU4U1wRzQA9h+7i+h
/nRSHPlxfQ/zooA/Pif7w+gqMfdNSzDn8BUX8NfIn7dbUVO9IB87fSlTrQv32+lItCRj5R9
anxzUUY4H1qfvSNbD1Hyn6V9TfBLT/ALF4CWfb89xJvz7V8sZwvTPtX2R8MoFg+Hulqp+/F
nNengYpyufI8S1LYdLzOwx8h96hmGYJl/6ZN/Kp8HAYcKe1QXAYQTlevlt/Kvfk9dD83kve
SXQ/NLxj8vjrXo0P/L0xP513v7PMqr8YrV9yRR+URljjJrgfGyN/wn2v4Pzfamz9KXwVoPi
LXvFkOmeG5za37LmNwcYrLS4229j9LmnUSn97HjP98VzPj7XhoXw/1fVbW6jju4ISYm3Dg1
8yf8KV+PQznxMT7ecf8a5Hxj8Mfi9o2hXF54gvZbvTVB80JKxwPfmtOZWIakfTnwE8Wa54u
+H8mo69ffbLhJyo2r0Fet5JySc+9eD/ALMDA/CeZyxH77aGxg5r3cEkDIxRcEPFLimZNLk+
tDGOzR1phyaUbvWkId0ozSYY9TSZx1oAd2pKM5pcUAJRQQaYc9zhfWhajF4pjOEBQ4Knueg
qOWTyYWdmUFeWLnAA9a8o8aeLNX1W1uNO8JBvIjbbcXX8X0X2qJVFBXZrTozqSUUL8RfimN
E83R/DTpe61sIaQ8rEPWvAfDviuRNd1EawRdjUFImuZjnY/bae3Nb93okOmbbvUPNlu87mS
M7t/ux7VxPiXTIoYVltmWO1mYyvg/dPpXkVcTKTsfa4TL6dCGmr8y9rmn32q2puLfUpbv7M
uyVA2CE9fcVxRneQS21rL5UMY/eOD1FaA1YvaC6klaztoV2ykHBmX0rz7W9b+1ymDTcw6fn
KgdSfephSc2b18XDC0+SS/wCD6lrV9fSFDZaa+QB80vc1zADSOWI4PJbvSmJ1KllHJ5Paux
8E+Ada8ba2tjpNu5iB/eXBHyxjvmvUp01TR8disZUxU+eb0Wy7GDouh6jrurQ6bpVrJcXUx
whAyB9a+uvht8H9M8F2KXupIt1rDDMjMMiI+grr/Anw40T4f6WsVjbx3OoOP3lywyc98eld
BeTAB+7Dt61scLZk31yEO7I3KMBvSvLviD4xh8O6NNcO4N04IiUHkn1rqfEutW2n2FxfXUw
WKJSSSe/pXyN4u8TXXifWXu5mIhQkRIegFBBh6he3N/qE11dyl55jvck9vSqDsDyowD0pzM
CfmNRnJPOKAGseRTicrSEcZOKTPtTQCHOBQM0E5pRTAKSlooFcQ0ooNFAXFzSZPrRRigY4E
+tHekAFADDtQA6tHSOZpovVcVnZ7YrQ0c/8TID1U5/KgCkRhmHoTSqKJOJpMf3jSpmkUWYg
oZTjrxXoHwzgE3i+A7f9UN1cDCcyIMcCvWfhHbeZrs87DIEeKQH0noiZKkDvXp2kjMa5rzv
w+uVUAV6TpiEIKSA3YjzipAKaigAHHNSEgdBVgGKQHFKGptACgZNOxt5pop2aAFVsnJpON1
IR3FJ0oAMEU1s0/JxTDy3NADz/AKqL6H+dFB/1cX0P86KAPz5m6/gKi/hqWbqPoKYOa+QP3
BsanWnIMs30oVfShVxIc/lTtcFqOj5wB1BqXqeKktbO6vCUt7aeU+iJx+dWZdM1K1w11p9w
qjvsOBU+RpzR2uhdL0+41bVLfTbT/XzttWvs3wbo9zoPg+y0q6kEjQqDu/pXyD4Z1IaZ4u0
7UeqRSgN7ZNfa1tcJc2MVxEd0cqAjFezgYxSvfU+D4mnJyjB/DuWOgHbPQUyTmCfI/wCWbf
yqViN5H93FQTAmGY5/5Zt/KvYt1Z8M5cz5kfmv45GfiHruOP8ASmFdp+z5/wAllsZNxB8sj
FcV43P/ABcHXT6XTV2v7P7Kvxi08nqUP86z6gffW4eY3L1heMNFm8SeDdT0KGUJJeRFEdui
n3rbLASOPenKx25ViPoM5rS+lhHmvwZ8Aap8PPB8uk6ncx3Ejzlxt6V6XyST71z/AIy15PC
/hDU9e8oO9tGXRZDgE1gfCTxzqHxA8FHXb+zW1eRiAi9OKSA9AII7U7FN3YZcHORzRmncBT
xQDSdaXOKQDucdKjYGn7zTCTQA4Ypc9qaFPXNGMnGaAFJ4qCeRI4y0hwo6j1qtqGqWenQ+b
cTiPPAJ6t7YrJnee5hivc7YDysff8alySRSi3qkYettqOvap9iuGez0gDAYcM1c1qQNlbya
bppCxIDGZAMEV3mpyQXVkjplXT+GvNfEF+tjdGNfmluuVjH971NeZXbktD3sGlG0meSaun9
j3Us00srzSknlid49BXA6rqcFmjz6tIWtnyUtc/Mp9667x5q9np4ee8mFzq54SCM5WMeteH
6lc3F7dG5uZC5boprGlQbd2eniszgoWgrMg1HU7rVJwCxjh6JGOmPeqsSbgXQYKcEdqk8oF
vmJUnsOv4V778IvgJfeKZYNd8UwvZaShDRW5GGn9z7V6kY2VkfLVq0q75ps4/4XfB/V/H9/
HM4ktNGDZlnkGN3qE9a+0fD3hPRPCOix6RoVotvbxjDPj55D6k1vafpljo1jHZadbR28MS7
VRBgCobuRFjO7Ib2rVJdTnlLSyM27by4nxhF7H1rjtXviqHY2wKMsT2rV1fUAqMATkfdWvE
Pif4zj0fSZYopsX0vyhQe1BJ5l8V/Gn9sal/ZFi5+xxH95tP3zXlLSE5GeBxiprmaWVnlkP
7yRs5qqxHTuOtMBu5AfmXNRvs3cA4pWNNPJFFgFYoCMZJpM+1KVHBpKYAee1A9KDQBg5oAW
kpTTR1oJHHHrQenFNpwoBBSU6kI5oKAU8t/tCmYpCKAHjr1FXtI/5Cqj2I/SqCjpWhpY26k
j+gJ/SgCrIP3z8cbjThg9KRjl2+ppUGOaQ7luEj8RXtvwatw0N1Of72BXiMRBB4619BfB+3
2aG0mPvvmkFz37w/GAqnFej6co8sVwWgqBGvFegWGPLWkhmqOAKXPHSk7Ckyc1YDgwopABS
5+agBRweaPpQx5pAcGgBeRxikxmlJ5ozQAnY0w8t1pzd6j70ATEfu4uex/nRSfwR/Q/zooA
/PqX7wHsKao5A7VJKPnH0H8qaMB1J7V8ltHU/b956bD4o2YjYCxY7UHcmvbfh58Hhfomq+J
QVhPzLBjqK4T4a6TBq3j+wguwNqkybD0OK+vbdUDlYlyqrhVHTFejhMOprmaPkM7zOpSfsq
ehW0Xw/o2mWmyx02CKJeANgJNX59K069gkimsYJI8fdKAVNbZbDfdwfu1ZK5G5T8w6j1r2l
GKjy2PhnWqufPd39T57+KXwqtrLTz4h8OxFFjO6aFB09xUnwr+J8EUMXhzXJhHIPlhlY9fr
XvVzbw3VtJFIn7uRSrKehr47+Ifhh/DPi+5tChW3lfzYHXggV5NeMsPL2i+E+qwFWOYUnhs
Q9ejPr5ZBLEmx1YnnePut+NZmu63pmiaPc3mq38VlbpE3zStgscdBXhPwv+KFxYXMWgeIpj
LaSHZDITyh7Zr13xn4A0D4iaVaWetSyNaxtuBjOM/WvTo1o1ocyPnsdgKmBqezl8Pc/PHxL
fx3/ifVdRhYPFcXLMhB6jPWtz4ZeK9P8JfESy1m/Dm3tx82O4r7AH7NPwuDc6fK3odx5pzf
s0/C9gEOnOCDn7xppM4Go9GYcn7Ufw7LsVW8Of8AZqKX9qjwFGg2W15Ic8YWt8/sz/C7tpk
n50jfs0/C/YVOnSqG43A9K05n/KRyf3jxj4q/tDaf428HXPh7SdPli85uZX4OK9x/Z3i+z/
BrSwD94tn3qo37MnwyH7o28u0DI+brXpvhnwzpfhHw/BomkQtFZwZ2KxyeaLvqiuW3U2QAQ
WHBpcUvy4xRQITpSEinfWmnbQIbuAOKcGFJgUwkZwKaKXmODFpGXO3b61zHibxhpvh622zP
517JxFbqfmz2J9q5fx58TLTQN2kaOy32qNwCD8sR9z6149BNI122s+IL55ryU5BJyxPpjsK
4sRio0tOp6uBy6eIfN0R2smpanq961zqkm68Bytv/AAqtd/omvW9zYmzAO5RgZ7HvXkjas7
xDULJdsgGJXbsKqSeIFhX7dZXbW1mn+umY8E9wK4I1pVNz2q+DjThdHqOra9bW0UkKTq0wP
LA/KteEeNvGyRG4s9Nbzbhz89weqf7tYPi3x79tla00YNFbt/rGJ5f3rzi7u2mBbe2VP/fV
dkabe54k6yjG0SvqN3I7NK5Zyx6tySfrWXFaz3t0lvbxNJcSHCIBksfQVr6dp2o67qcen6V
avcXEh2hcZwa+vvhL8EdP8H28Or65Al7rUo3DeMrB9PeumKaOCTb1Zxvwd+AHkeR4n8Z2wa
UYaG0cfdPqRX0ysaQwiGJBHEowqKMBR7VIpBJwSSOOabJIBESa0S7mTlfYpXToiZXiua1W+
CocPg1e1K8CocGvPte1ZUjYs2AAST7VRJzXjTxVbaJpdxqFxNgxAgD1PtXyb4h1y51/U5L+
7YkuSUGeAK6b4jeLpPEGttbW0haztiQq9pK8+kbjGevQelSAyRvlCk5I71ESM0P1pnA60wA
jPSkIHrQSe1Jk0wF/GikpaBMOO9LkUn4UvPpQK4najFFFAhKcKbThQNC0UUUihc00n2paCK
ABWOOlaOn5852/ux1nrwRWlYEfY7uXH3VxTAzwfmJPrUqtntTMZ5AqWPjtSAswjCDAyRX0v
8LoDD4Ztvl+981fNUXBBr6l+HBV/C1lgfw0hntGhjEacda7yyHyAYridEA8tOK7q0wEH0p2
GXc9Kdn2pCM4penFMBKXHNGaUdaAA9c0mKcaSgAooooAQ8io24zUnaoycE0APBysf0P86KX
OUj4xwf50UAfn7OMOPoKjBy2O3epJuXB9h/Kouv48V8kleOp+2qXLI2vDet3GgeIbTV4j8s
DjPuvevUfHvxS1S6e2i8PTvZwTRiTzQOc14ztyuzv0HpX0l8MdG0DxZ4CS01TT4pfs77A3f
867cM5zXs4OzPAzKOGof7RVhzLY3fg14q1XxL4cl/tOXz57Ztgk7mvVlI79awfDnh7SvD1i
9lpduIYW5YAck1vKFAAr3KcZRVpM/O8VUp1Zt0lZARnIzivPPih4KXxb4b8y1ixe243Rnvg
V6MVUikKsctnG7qO1TUgpwcbak4fESw9VVYbo+C7qC4tbuSCVPKuIWxl+MEV9cfDK9vb/AM
AWb3g/fqNpPXKirniH4a+FfEzebfWKxzZyXj4zXSaZpVppGmw2FkmyGJQvHWuTDYadGV27o
97M81pYygko+/3LGc9BxSZNOAAGOtLgV6J8sr21GZNLkng0vHpQcdhQMDSjnrTSaUGgBn8R
ppzTyCGzUbEUDQm4dxmmSMSN5bbjtTWfGMEZz+dUL/U7HTrOfUL+ZYbWBSZHc4C/Wp5kO3Q
uNcKib5JdgX5t3b8a8S+InxciUXOj+GrgRk/Lc3i8gey+9cd45+KuseMpJdF8LtJZ6U3yzX
AGDKPb0HvXA3Gy3hhsrONHEf3p3PU/1rgxOMUVyo+oyzJZV7VK7tEtWOo28CXV/bLJLIPvS
zcsxPeqgvLqQvcSOWUDcTJ2+lU77V4LDTHSWVHndgQq964vV/E0ybnurgs7f6uFeMD3rzIQ
lWd2fVVK9HCw5YaWO4Hib7JZSXNxe/ZtM6fZz9+U/wCFcBq3iy81KUwRP9nsQcrADwB61y1
5f3WoTm5uWMkp4C9gPpTIcs4TG7AzXq0cOoHwmMx7rT02NYXbyNlQdnTOa6Pwj4Q1zxrr8W
laLavK54acj5Il9z61pfDT4Va78Q79Et4mg02Jv3s7AgY9q+4PBngjQvBOgppeiwKoIHmzY
+aU+ua60jy5WvcwPht8LND8AaUPsyLdak3+vunXJB9BXooB71KB8wIAUAYwKacY61okiGNy
ACayb64EcbZNXLqby4yc4rlNYvwsRG7rQ9yTB1rUiobD9ulfPHxW8bNbWjaPYS/vp/8AWkH
lVr03xbraWOmXN0z48tSfxr5G1vUptU1SfUJ2y87Hj+6KkDOkbvnn1qsxzSu1R80AMbrSAj
oaVjzSYzzTAVlAFMp+AetM70wuJ3pRSDrTs0EsCaSijFAhR0ooHSigAp1JS0DQUUUYoKCii
g5B6ZHrQA4EAjIyK0IH26JcRhcF2xWfgFSdw2+tWbe2ublNi5jj/vNwKAI2YNjnGR07VYtb
e5uH2RRkf7XapQlhaLsc/aGH8I6UrajcOvlxkQxf3FpAaCWkFnMhupRMv8QXsa+kvhxLFJ4
atfs67Ix0z3r5eiG5dmeuTkmvpH4VSiTwnbBmJCnApAfQGhMfKXmu6tCTGMmvPtCYGNRmu9
sT+7HNUBqZoJ5pgNOwc0DQ7tRSCloGFFJRmgBcZFNIpd2KaSaADmmMW6UoJ70M2Rx1oAeB8
sf0P86KASUjz6H+dFAH5/TDBH0H8qiVgDzU9wBkfQVXwD1r5K5+2tE6SbuCK9v+AutpDqV5
ok8mBKu9AfWvC0PPNa2ha5deH9dh1SyYiaLsPSuihVVOfMefj8LLE0HTjufdNs24MxPGcD3
q2CtfOlp+0GsdpGk2ibpE6sD3rX8PfGzUvEHia30q20JQsx5cE/KK9uniqUlbm1Pz6pk2Lg
3Lksj3YAdaCahjZiihid+MkDpT9w710o8OzTaY7PBpQcrTPvdOKXIUcUwDb70bfejOeaKCR
MUdKCaNwA5NADST6UgPPNBYdjTGf3oegx7OoFVZXAHWmSSnPWs25uxgru2gdX9KhvU0Ssrl
iWYFSu4DPc9q+XPi74xn8ReJ5NEtL1k0Sz+SSND/AK5++a9R+J3jdfD3huS3tn/0+8UpCAe
QPWvmElgArtmVyWkJPJY15+Lq8ukXqfT5Ll6nL2slp5li3vZLEkWz7IxwVHQiqd/qojA2Eh
pPuR9s+9U73UYNPjeS4ZQR29TXD3XiK5naUxptRujdx9K4aNKdR3kj6XH5hRwkbQ37Ghqus
PazMMrPdHqOojrmC8ssjTSOJy38Rpi/MC7MdxOfUmrUELzSLGsRMjnCIo5Y17MKUYI+AxeM
niZczGRx4domyT13Dv7CvcPhP8D9U8YtFrGsxPZaIjAhSMPLXUfCD4Dy3DW2v+MbfZEpDwW
bd/c19W2sUMMaQ20SxRxgKsaDAUfStEjgGaJo+m6DpkOlaRapbQRKAEQYLe5rXAyMkD8KiR
Tj7v41OuT1rS1iW7i9qifABNStjHFUbqXy4zk80CMvU7pVQg8157r2pbWKJjGK3ta1DbG4U
8+vpXknjHxBFpmmz3krjEanK56n0pAeW/FnxRmNdGgk+Zjucg14o7Lgnu3OPStHWNRuNT1G
e9uWJaVsjPYdhWOzHcT3PWkA1jTS2BSNuxkUbh5eCvzetOwDCxJpc+1JQSaAYuabRmgjkUy
bCd6UUFeRTgtA7B3pSOKCpHTr6U4KzHIBI9KVxWI6KfjH3lzSEZ6LimFhg61IcbaSlx6UDs
JSijHFAUs2AcUDE71PFDcTtmKPKjq3am4SIZk+ahryRl2Biq+g4oAt7rK1YNIPtEw/hX7tQ
T3tzKNrHy4uyrVYHg470q8GgBRgDjvUqGoupp6nBxSAuxA5yD0Fe9/B6+D6PLbE8xtXgUZw
evFeq/CK/MOr3FsWwsgyB70gPrDw/NlF5r0GwfKCvLvD8+1VB616XpbqyKfWhMDcAOBT801
SCKMnFWxodmn1GDTsmkMXOKMik5NCqT1oAXIpMigLx1ppIHagA2imMvoafximP3oAGi3xxD
djgn9aKkX7sf8Aun+dFAHwFcdR9BVep51OR9BUAU18gft7ETqaUEiUnPGKeiE1veFPC1/4r
19NMsFweruRwBVxTbsjKpOFOPNUdkYcOVY7WJB9a9E+FfiDSPD3iw3+sELGUIDehr1Ow+Af
hpLXyru5kacj5mB4BrlPE/wJ1LT4muPD9wt9EOSr8MPpXTDD1qXvpHiVc1wGLvh3Jo9i0v4
m+DNQmS3t9Wjjkf8AvtjNdjFMkyq8TB1YZBU8Gvhi80fUNNuDDeWNxbyIeTswfwr6P+CWrX
2p+F7iC6meWG3k2xyN1x6V6OHxsqr5Zo+bzPJaWHh7ajO6PXODnBoB55pASVDFdvtS16W7s
j5RNNaj8ikPSm5oJ4oJEJNJwetISaTOOtCAGCioXcDOOlSsciqk77QwpNlpGfeXWzODXKat
q8dnbT3Nw4S3hUtISetbGoy5UgdTxXgfxV8SmWQeHLKXYEHmXL56+1c9SfKrnZhqSqTUTz3
xP4hufE3iafVJHPlRtttlPRVriNX1uHT0dQ3mTuc8dqi1rXFij+z2Q3Snhgv8NcnFBNcuXV
WuJmP3VBJrhp0PaS55n0WJzFYWl7Cn8XkV7y6nvblpZ5GZzyAemKiSMv8ANkgjoOxruNE+G
fi3WmBtNKmjjfq8y4Ar1HQP2b7iYRvr2orED1WE5Ir0Yuysj5ao6lR3qO7PBNP0281DUEtb
CBprmQ7REoyfrX1j8JPglY+HoYNc8TQ/a9Rb54YmGRGfeu18GfCbwt4TkFxY2n2i6HSWTrX
pdtbZYMIyD3zV77mbbtYfDFIMKMGQDg9gPQVpQxDy12jB75pIYSP4athSByKpIlsRQwGKkH
TJ603pQWAUmr3JGSuBk5Fc3q155YYlsD1rVvJ1jXk8VwuuXyhJOcjsKlgczruo/Oy54NfMv
xS8Si+1IaXBITFCcyEHhjXrfjrxCulaPcXLNhypVB718u3l3LeTS3Uxy0zE1IFSZjk5OfSq
hPNSyMT1qA8mgAJIb72RSNnNJQelUK4ZHrSGm07FAXClJ5HFJinAUBcQkkgU9VNGwngdasp
Hz5h+6o5FJjWolvbTXM6QW6F5JOFxXWX/AIePh/w3E1xh7u5baB3Brb+HHhs3t82p3CFYo+
Y8iu68UaHa/Zv7YvyBb2q7gp7tSHY8DmsZbaYwP80gOMD1NQSQSpIUkQow6qRzXrPgTwXca
3evrt7Gfs4JaNWH3vSt3x34Aub4217olkPOPyyIB1pcwWPCRH146dakhtZrhsW8Dyn0UV7Z
onwdKxLda1NiQ9YFrrIvCdhpqCOzsUjx2Io5gsfMs0EsD+XNG0b/AN1hzVcgg56GvSPiXp5
ttdilSELFIucgdxXnzxjGfXmmmJlc5b73NI23sKcQQabjFUCYg608U0daWgBckH2qWPDN1q
A5PA6VIi7eRSAsKSCfrXbeAb37L4vtATtWQ4zXDLu3ZrY0i5a11S1uM/6uQGkB9qaBNkA+9
enaTL8qjNeNeHLsS21tIpyrqpP5V6tosuUXNFgO1hbIqTtVW1bIq12p3GhV6U7Bpq0/NMYo
4pVOKZmjNACkE80n4UoNJmgBMH0qNgfTinhjTWOeDQA9Pux/7p/nRSr92P8A3T/OigD4Dn6
jnsP5VAOo5qWZSCPoP5VGOK+RZ+3kkZxn0r6S+AujQ2+hzau6bp5nK5I6Cvm1R+4A7819X/
BeRH8ARBRyHr0cCl7Q+az+TWEdu56dbrg7AcKDk8dasmME/Kdo9AKr244YVbHSvdPzfbVFC
80bSr1GW6sIZSwwSyDNQaVoWl6HA8Gl2SW8bncVX19a1j1pjEg1PJG97D9pNrlb0GFSF+Zs
n1qMkipSSRzTMZNUTfSwmaWl2ikNBAmBjNMIzTs84p23igCDnpiq1woyc4wa0CgAzVeRAWI
KZyOtSykzh/Ej3Ftot7cWkJluI0Plp6mvmNvh1468WPLdXcYsBM5LySHDEZr7BntfM2sANh
4IrLm07e2GDOB/CeKxlG5006vImu583aX+z9pFsyy6nfS3jnlwBgE/WvRdE8BeHdIVUstHh
Vl/jZQTXpH9l4bcE2AcbatQ6bgg7aajpYlyXQ5+309kAVV2r6KMVpwafjGEwR3rcisQDyKu
JAqnpWkYpIxb1M+Gy4G5ct61ox2+EB7ipxEB3p+3A61ViRiginMeKQ009KYgHzVDKQEY7ul
SHhTWfey7YjTAxNXvMIRnGK801+/IYjfjHNdXr15sU814l8QvEi6PoVxOsmZmysXuTUMDyH
4l+JH1TWzp8Mm6GA/Pj+96V5zK2cegqzdSvJMZXbc8p3sfeqUjUICJucmo6cx4pmaAG8+lO
wcc0mDmn4OOaoLEWOaeAfSjHNLz2oCwYPpTlXNOVSamWM5FILDduBk8D1rZ0jSZ9T1WCwgV
mZyC3HAFQ2lnLcTJDFCZpHOFQDqa90+G3w/u9LnGr6kw+0SD5YSOQKlsaR2Hhzw/Fpul29p
FEGVB8zY5Jpdd8A6v4r1K3s/M+zaVGQzkdX9sV6LpGkgSKxTb3APauvtNNAiw6FmJ7UrjvY
4zTvCtrYadBY2sWyKIYGB1rRTQQrZA6jBGK7qPTo8D5QPap/7Pjp2A88l0BdpDJu+orDv9J
2pt2cA16zPYqAa5jVLNfLahoaPnD4j+HFvvDdw6R4ntzvTHcelfPMkZHDDDdx6H0r7N16wD
xyIwysikGvkzxHp50zX7y1b++WH0pCaObZcGojVmQjNVyKpMlDdvfNJilzzQaoBpp6MaYac
tICdWyRVyLIwc9DmqCn5hV6AjIz0pAfUnw8vxeeGrOXdyQAfbFe16HcZVa+Z/g/fBtHls2P
KPxX0RoEykDB6UkB6XZMCuc1eBBWsnTXBFaoHHFWNDgcUoNNxSigY6ik7UhNADs0fjTQaM0
AOwKY4GKXNITkUASKPlj+h/nRUUkZkjiCkdD1+tFAHwROTkfQfyqAdealmfJH0H8qhB9a+Q
P2x7kseXbJ4xX0D8BdfQpdaLLIFkQ+ZEpPU18+KzA9K2/DOvXXh7xFb6rbk7o25A7iunDz5
Jpnm5lhHicO4H3HbEE8HDk81d2n1rkPCPivTPFOlx3mnzK7gfvI8/Nn6V1nmZAxmvpPjimj
8rrwcKjhPSw8jimmgOp70hZfUGrMRtIRQ24Y4xTfmpAKTQDTCaVc0CFNIacRTSKAAdKQ8il
FLjigZCYs0xohmpzmghaAIPJUjoKcIgKlwMcUu2gBoAFBp3AHFM70AKM+tO5x1pm00uKACm
t90mnHio3PFBJE8gEZFc/qdxsVjnita7kVYjg81xWt3pUFN/OM0mBymv3uWYZ4r5W+Jutvf
eJWtUbKQjGM8V734n1QQ6ddXTPhUQmvk/VbprvUprp2LNIxOfakBnTM3Qn7vFVyc09887jy
TmomyOlACNTKcT8uaQAnoKAG808A460bTnBGD6GpVU9Mc+lAEYFSRxknGPx70qj5hnv2rds
9BubiMS3DrZQjku5wSPYUMLXMqKEyPtVSxHp1rsvD/gTXNZlT90YID1kYdq6vwR4bttQvUk
srIywR/euZhjd9PWveNK0PYiqigL/cxgGpsUtDjvCHw+0/RUTbCJZ/8Anqwzz7V6tpOjHKk
jJ9a0tM0QAIdgGO3YV1tlpoUD5RRYbdytZab5ag4rft4QqCpI4AqgYqUJjpVoQioAc04qMU
u1scUDIHNMCBhwaw9RgDK3yit9uvSs+8j3IeKT2A8p1+3++MV80fFzSjb6jBqSpxINhwK+s
ddtgUf5ea8R+I+ji/8ADdyNgMkQ3LmswPmN12sU9BVVxWjMhOSBg55zVJlJOMVcRMjicRy7
iMj0ph+eQttIp7IQcGgoQOGqhEf4YpR1pdjZ9aNpB5FIB6datxnkVVUGp4+oJ6CkB6p8I70
x69NaZ4kQsPwr6e0CbhDnk18feAbprXxRaMGx5jbPzr6y0KTDqM9DQB61pUo2gZ7Vuo3y1y
2lScLXRxnIFNAWkb5jQSTUKZDVKCcc0xigkjBpw6VEH+cg08OpoGBPNGaRutJzQA7FMYEdK
dkimkmgCdCdkef7p/nRQudkefQ/zooA/P8AuPlI+g/lUOeOKmugdw5HQd/aoQDt6j8xXyNj
9utqOUt604MfMTccD+dMC+4/OlAPmjkce9O3crWxt6F4j1bw9freaXdNauG/1YPDV7h4a+P
cEm2LxBYuuODLDyM+pr51C5k5IPfrUrAseTj2DYrenialN6PQ8/FZXhsVH346n2xpPjvwvr
SK1jrELu3RHbBFdItxHLGGidHHqpzXwNGXjcNG7IR3Rtpr0TwX8Ude8N30MVzdG/0skBix5
SvSp43m0Z8jiuGuROVF3R9b78gfNmjdVDStQh1jTINTtHUwTruXLDirpRs/eT/voV6UXdXP
j3TcW0+gpoDUMjYHzJ/32P8AGjyz6p/32P8AGqJFDetBb0prK395P++x/jTCH7Mn/fY/xoA
k3UobimBH/vJ/32P8acEb+8n/AH2P8aAHdabShTj7yf8AfYoVWPVk/wC+x/jQAlOzxSlDjq
n/AH0KFQ9yv/fQoAZml3DvQUbP3k/77H+NJ5Z/vJ/32P8AGgB+Rim5FIEb+8n/AH2P8aXyy
BnKf99j/GgAaoJiAvNS/N3Kf99j/GqF5Iyqcsn/AH2P8aBWMjU7oJEea838QXvJUH/azXVa
3dMI2w6/99CvJfF2sppun3F9KwKxKT94daTCx5d8UvFCxWf9l2zfvJv9ZjtXh8h2nrmtTWd
Sl1bV59QmkLGQnH0rGkPbNILETn5s0h6UpGaAKAsMwcYFOAYVatNPur1yLaLfjqScAVb+ya
dZnF5debKOsSdqAsZsSSSNtRS0h6IRWvDo0pi8y/lS0TqcnmmDVZEjMVlbJAp7kZP51X/eS
kmaZpGPZjmmI1IrnTLE506386QdZZRz+ArpPC3h/UvGOrKr7jbIcvngY9KwvD+g3WvajDp9
uAvzZZs9q+pvCPha30jT4rW3RFbguQwyTU3KsaHh3w7a2Vjb2lvH5cMeAEA6mvSdM0kAjKc
1Ho+k4AICc/7QrtLKw2KPucf7Y/xpgRWtgiKBtrRihCdqsJDtHVf++hT9h9V/76FUBEVBAw
KbsqfYfVf++hRsPqv/AH0KAIdvFJt5qXY3qv8A30KQo3qv/fQoAiKAtVeeIFTgVc2N6p/32
P8AGmtGxB+ZP++x/jSYHEazaAxtxXlfiOxSRJY2XKspBr27VbUtE3Kf99j/ABrzPX7ADefl
/wC+hUWA+KfEVg+na7e2jrjEhZfpWC6kL716z8XtE+yaxBqMYULKm18EHNeTyqS3/wBemhM
qkMOWpGPGKcysQcmmYOetVcQoDBxjpSybs8U0uwIGaTcS1AXJY+RgirEYUVWUnsakXk9aQr
m5okv2fVrO4BxtlFfXHhybzIIHJ+8Aa+Orc7ZVb+FCG/GvrTwVK1zolhMdpLRr/EKVxntGj
v8AKldVEC2DXI6EHIXO3/voV2dsjlRkp/32P8aaY0KqHdUu3FSCNgeq/wDfQo2N6r/30KYy
IRZNKIgDUwVv7y/99Cl2H1X/AL6FADAgxTSoFS7T2K/99CkKE91/76FICMqKQgVJsOeq/wD
fYprAA8sgH++P8aoB+B5cX0P86Kge4jjWMFt3B4Ug9/aigD4Buvvr9BUI+7RRXyfQ/beoop
R/raKKHsUxw+/Th1ooqVsWth46n6GpLL/kAT/79FFaUviM5fwpH2F8NP8Akm+lf7ldk1FFf
SUvhPx3E/xZg3aj+EUUVscS2GN2ptFFAxy9KWiigAoX+tFFAElKveiigBjfeptFFACjrT/4
DRRQBCaytQ+5+BoooA4TWv8AVtXiHxN/5FG/+lFFJgfNP/LNPpVZ6KKQDKKKKAOy8J/8e03
0NcVff8jBN/vmiimgNCPpTk/1goookSj0v4Vf8jR+FfSukf60/WiioL6Ho2kdFrqraiimhF
wdDSjpRRVgJ/F+NKelFFADaYetFFABTW6UUUAZGo/6tvxrzrX/ALsn0ooqWB88fGT/AI8bT
614dL96iipQmV2+6agPWiiqED/eH0po+8KKKCWSDrUqfeFFFAIuQ/6uSvq34e/8izp//XMU
UVBR7XonQV2Nr9wUUU0NFkdaVetFFUMdRRRQAUUUUAMPWqtz0ooqgMe+/wCPeP6n+tFFFAH
/2Q==
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0