%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/164.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Zdenek</first-name><last-name>Zemlicka</last-name></author>
            <book-title>Smecka</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Zdenek</first-name><last-name>Zemlicka</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>c161b2c2-4350-45df-ab9a-bbf0a553cb8a</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2003</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p>Zdeněk Žemlička</p>

<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p>

<p>Rujanský pirát Krutoboj se po celodenním pochodu ko­nečně zastavil a znaveně se opřel o nahnutý kmen olše. Po­malým pohybem si hřbetem ruky setřel pot z čela a zamr­kal opuchlými víčky. O drbání míst poštípaných od komá­rů se už ani nesnažil, neboť jej svědilo celé tělo. Jen poti­chu zaúpěl a plácnutím zlikvidoval další obtížný hmyz, přičemž si na obličeji rozmázl krvavou šmouhu. Nebyla ovšem první ani poslední.</p>

<p>„U všech mořských draků, co tady vlastně dělám?“ za­chraptěl. „To je přece hnus! Vedro, vlhko, špína a navíc ty krvelačné bestie. Kam jsem dal rozum? Ne, ne, není nad mořský vzduch.“</p>

<p>Cesta, kterou se zrovna ubíral, se táhla přibližně ze se­veru na jih poblíž západního břehu Visly. Kolem se rozklá­dala rovná močálovitá krajina. Ze stromů zde rostly přede­vším olše a vrby, jen místy se zabělala bříza, křoví tvořily hnilobně páchnoucí krušiny a také rojovníky, v tomto roč­ním období ozdobené chomáči žlutobílých květů. Ty jedi­né také osamělému chodci poněkud zlepšovaly náladu.</p>

<p>Směrem na východ za porostem rákosí, orobince a hustých sítin probleskovala hladina řeky, ozářená žhavý­mi paprsky letního slunce, na sever a na západ se táhla li­duprázdná blata. Pouze na jihu se v dáli dala rozeznat tem­ná čára lesa.</p>

<p>A přece touto divočinou bylo možno projít a lidé zde zřejmě procházívali. V místech, kde přirozenou stezku po­hltil močál, byly nakladeny hatě anebo dokonce dřevěný chodník z kulatiny. Byla to prastará obchodní trasa, spoju­jící Pomořany s územím kmene Polanů, a navzdory zmat­kům současné doby pořád udržovaná.</p>

<p>Krut přemohl slabost a rozhodl se pokračovat. Slunce se již pozvolna klonilo k obzoru a jeho záře bledla v šedavém oparu, ale on chtěl ještě před večerem dorazit k lesu. Tam bude dřevo na oheň a snad si odpočine i od komárů. Puto­val však už tři dny a nebylo mu právě nejlépe. Neustálé útoky bodavého hmyzu ho deprimovaly, ze zápachu bahna se mu zvedal žaludek a klopýtání na nerovné cestě jej vy­čerpávalo. Únava a bolest se vkradly do všech svalů. Ne­byl suchozemcem, byl mořským vlkem a tento způsob ná­mahy ho rychle zbavoval sil. Přesto zaťal zuby a pochodo­val dál, neboť močál již nemohl ani vidět.</p>

<p>Tuto cestu však vykonat musel. Za minulý rok členů je­ho posádky dosti ubylo a musel ji doplnit o mladé a boje­schopné muže. Nejprve takové hledal na pobřeží, leč tam našel jenom jednoho, protože Pomořané tam sídlící nebyli národem válečníků. Byli to sice dobří mořeplavci, spíše však obchodníci. Kmeny dále na západ se již ocitly v dánském nebo německém područí a vzdaly se boje za svobo­du. Nezbývalo tedy, než se vydat na pevninu k Polanům. Tam snad najde mladíky toužící po dobrodružství a divo­kém životě, zároveň však schopné podřídit se bojové káz­ni.</p>

<p>Teprve když se šeřilo, došel na okraj hustšího stromo­vého porostu. Půda zde byla pevnější, ačkoliv pořád vlhká, ale aspoň nečvachtala pod nohama. Kromě olší a bříz tu rostly i habry, jilmy a duby.</p>

<p>Kruta však čekalo nepříjemné překvapení. Stezka se dě­lila do dvou jiných. Jedna směřovala vlevo na jihovýchod, druhá přímo na západ. Co teď? Neznal to tu a neměl ani ponětí, kam se vydat ráno. Měl sice namířeno na jih, kam přibližně vedla levá cesta, avšak odchylka na východ mo­hla znamenat, že tato trasa přetne řeku. A na druhý břeh se dostat nechtěl. U pravé cesty mu zase vadilo, že se jako rovná čára táhla přímo na západ, kam také jít netoužil. A putovat přes les, to už vůbec nešlo, neboť by zabloudil.</p>

<p>Jeho úvahy byly znenadání přerušeny vzdáleným zaržá­ním koně. Vítr jej přinesl zprava a po chvíli i další zvuky. Lidské hlasy, zvonění kovu o kov, klapnutí kopyta na ka­meni, hlasitá kletba. V šeru soumraku rozeznával na poza­dí porostu blížící se skupinu lidí.</p>

<p>V první chvíli ho napadlo, že by se jich mohl na ledacos zeptat a třeba se k nim i přidat, avšak jakýsi šestý smysl jej varoval. Nebyl to žádný rozumný důvod, spíš jenom in­stinkt přírodního tvora, jenž mu našeptával, že něco není, jak má být. Sehnutý přeběhl cestu a rychle se ukryl za kmenem statného dubu. Teprve odtud pozoroval příchozí.</p>

<p>Netrvalo dlouho a dorazili na rozcestí. Kvapem se stmí­valo, a tak se zastavili a zapalovali smolné louče. Vzhle­dem k tomu se nezdálo, že by se právě tady chtěli utábořit. Krutoboj si však mohl v klidu prohlédnout jejich tváře. Byl rád, že se schoval. Ti muži nevzbuzovali důvěru. Hrubé brutální obličeje, zarostlé a špinavé, kletby z jejich úst a hlasy plné chladného pohrdání, oděvy ze surové kůže a nechutný zápach nemytých těl, to vše vedlo Rujaňana k závěru, že se jedná o velice divnou bandu.</p>

<p>Jediná věc, na jejíž čistotu zřejmě úzkostlivě dbali, by­ly zbraně. Dokonale vyrobené a i v šeru podivně lesklé. Ja­ko by to ani nebyla ocel. Byli to Slované, to z jejich řeči poznal, a přece neměl nejmenší chuť s nimi vůbec mluvit. Tím spíše, že jich bylo osm. Koně však měli jen jednoho. Byla to ubohá herka, špinavá, sedřená a utýraná, které se dala spočítat snad všechna žebra.</p>

<p>Jeden ze skupiny, prošedivělý vousatý hromotluk o­zbrojený masivním mečem, vykročil náhle k lesu. Mířil přímo k dubu, za nímž se skrýval Krut. Ten zatajil dech a sevřel v dlani rukojeť dýky. Jako zbraň pro útok ze zálo­hy mu připadala vhodnější. Nebylo jí však zapotřebí. Muž došel ke stromu, tam se zastavil a začal močit. Vzápětí k němu přibyl druhý.</p>

<p>„Mám vobavu, že tu mrchu už nenajdeme,“ zamručel vousáč. „Někam se zdejchla.“</p>

<p>„Možná vodešla z kraje. Asi je to dobře. Starosta říkal, že je hodně nebezpečná.“</p>

<p>„Taky bych se s ní nechtěl utkat. Sám sem viděl, jak rozpárala jednoho rváče vod klíční kosti až po koule. Máš recht, sereme na ni. Zejtra se vrátíme do vsi. Peněz bude i tak dost.“</p>

<p>„A co Čerňák? Někde se nám ztratil.“</p>

<p>„Kašli na něho. Určitě leží vožralej někde v houští. Až se dostane z kocoviny, dožene nás.“</p>

<p>„Jen aby ho nedostala.“</p>

<p>„Jeho problém. Já mu to říkal, ať na lovu nechlastá.“</p>

<p>Muži domočili a vrátili se k ostatním.</p>

<p>„Fuj,“ zašeptal si Krut tichounce pro sebe. „Pakáž jed­na.“</p>

<p>Netušil sice, o kom vlastně ti dva mluvili, avšak jejich řeč se mu vůbec nelíbila. Doufal, že je přece jenom nena­padne na tomto místě zůstat. Konečně se hnuli, a tak si od­dechl.</p>

<p>Vzápětí si povšiml ještě jiné věci, a když to spatřil, za­mrazilo jej v zádech. Každý z těch mužů měl u pasu přivá­zanou useknutou lidskou ruku, někteří i dvě. Krutoboj si vzpomněl, jak kdysi i on svému smrtelnému nepříteli uťal paže, leč rozhodně by ho nenapadlo je nosit jako trofeje. V takovém počínání bylo něco tak zvráceného, že z toho i drsnému válečníkovi naskakovala husí kůže.</p>

<p>Teprve když muži zmizeli za zákrutem cesty, uvědomil si další podivnost. Prsty těch rukou měly nějak zvláštní tvar. Bylo to tak letmé a mlhavé poznání, že z toho nedo­kázal vyvodit vůbec nic. Jediné, co to v něm zanechalo, byl nepříjemný pocit hnusu.</p>

<p>Asi dvacet kroků na severozápad od rozcestí nalezl pří­hodné místo k táboření, tedy suchý plácek porostlý trávou. Tam si nanosil z lesa dříví a ocílkou rozdělal oheň. Zůstá­val ale ve střehu a meč si položil vedle sebe na dosah ruky. Teprve poté vytáhl z brašny okoralý chléb a kus pečeně. Trochu ji přismahl nad ohněm, aby byla teplá a křupavěj­ší, a s chutí se pustil do jídla. Neustále však naslouchal zvukům močálu i lesa a čas od času hleděl do tmy ve sna­ze něco rozpoznat. Přetrvával v něm nejasný pocit nebez­pečí.</p>

<p>Předtucha byla oprávněná. Téměř již dojedl, když za­znamenal tichý praskot z houštiny rojovníků, jež rostly zá­padním směrem, tedy za jeho zády. Posadil se právě takto, neboť čekal ohrožení spíše ze strany podivné bandy, jež odtáhla jihovýchodní cestou. Že se k němu něco plíží z opačného směru, ho překvapilo. Byl ale natolik zkušený, že nedal otevřeně najevo, že něco zaslechl. Jenom klidným pohybem uchopil maso do levé ruky a pravou umaštěnou si otíral o kalhoty. Nyní mohl meč chytit v okamžiku. Pak už jen s našpicovanýma ušima vyčkával.</p>

<p>Co je to? Člověk nebo zvěř? Ticho se zdálo nesnesitel­né. Jako by se zastavil čas a okolní krajina strnula v mrtvé nehybnosti, plné napjatého očekávání. Byl to výjev, v di­vočině známý již od pradávna. Šelma loví šelmu. Ale kte­rá kterou? Kdo koho? Je lovcem ten, jenž se plazí houšti­nami, nebo ten, co sedí u ohně, připraven se bránit a zabí­jet?</p>

<p>Krutoboj uslyšel slabounké zachrastění pár kroků za se­bou. Klidně a pomalu se natáhl k ohništi, jako by jej chtěl prohrábnout, a pravou ruku přiblížil k meči. Levicí uchopil silnou hořící větev.</p>

<p>Pak už jednal rychle. Tak rychle, že jen málokterý pro­tivník by byl schopen reagovat včas. Prsty sevřely rukojeť zbraně. Zcela mechanicky, naučeným pohybem. Vztyk, prudký uskok stranou zároveň s půlobratem a planoucí po­chodeň hozená do tmy. Paže zdvihá meč nad hlavu a oči hledí do míst, kam dopadá světlo vrženého ohně.</p>

<p>Oranžová záře vyloupla z temnot obrovskou rozšklebe­nou mordu s blýskavými tesáky. Rozevřený chřtán smrti. Dvě napřažené drápaté pracky ve skoku. A strašlivé oči, lesknoucí se jako krvavé rubíny. Řev mrazící morek v kos­tech, ohlušující a nepříčetný. Šelma loví šelmu. Která kte­rou?</p>

<p>Krutoboj se pohyboval jako blesk. Skoro každý jiný by na jeho místě byl již za chvíli mrtev, ale on byl dokonale vycvičeným zabijákem. Přes třicet roků života v bojích, dlouholetá válečná zkušenost, vytrénované tělo, schopné bezvadné koordinace pohybů, a vytříbené smysly, to vše sehrálo roli i v tomto osudném okamžiku. Únava z něho spadla. Ještě jeden úskok stranou, ne moc velký, aby ne­ztratil rovnováhu. Nápřah. Vzduchem se řítící mohutné zvíře, porostlé šedivou srstí. Vlk? Tak velcí vlci přece ne­jsou.</p>

<p>Myšlenky mu nebránily v pohybech. Těsně u ucha sly­šel cvaknutí obrovských čelistí… naprázdno. Rudě pables­kující čepel meče, sek, svist a gejzír krve, doprovázený praskotem kostí. Děsivé zavytí. Kruta na okamžik napad­lo, že v tom je náznak lidského nářku.</p>

<p>Oheň se rozprskl pod nárazem těla šelmy, k nebi vystří­kl snop jisker. Zvíře se zmítá ve smrtelné křeči a v agónii kolem sebe rozmetává řeřavé uhlíky. Ostrý pach spálené srsti a masa. Krutoboj přiskočil a udeřil znovu. Pak už je klid. Mršina neskutečně velikého vlka nehybně leží a škva­ří se na zbytcích ohniště.</p>

<p>Rujaňan chytil mrtvé zvíře za zadní běhy a odtáhl je s vypětím sil kus dál. S úžasem si je prohlížel. Bestie byla vysoká téměř celý sáh, tlapy měla silné, skoro jako med­vědí, a z tlamy čouhaly tesáky dlouhé tři až čtyři palce. Krut se rozklepal. Měl veliké štěstí, že se mu podařilo hned první ranou přeseknout šelmě páteř. Až nyní si také uvě­domil, jak nesmírně je unaven. Nohy a ruce se mu třásly, těžko se mu dýchalo a srdce bilo jako na poplach. Z po­sledních sil dovrávoral k ohništi, nakopal do něj rozházené uhlíky, svalil se do trávy a během několika okamžiků u­snul.</p>

<p>Paprsky slunce ho dlouho šimraly na tváři, než se pro­budil. Vyplašeně si sedl a těkal zrakem okolo. Spal příliš tvrdě a až nyní mu došlo, že mohl být přepaden a zabit, aniž by se zmohl na odpor. Vzápětí jeho oči ustrnuly na po­stavě, tyčící se nad mrtvým vlkem. Vyskočil na zdřevěně­lé nohy, leč uvědomil si, že meč nechal lehkomyslně ležet o pár kroků dál. Zůstal tedy stát a ostražitě si ji prohlížel.</p>

<p>Byla to žena a na první pohled bojovnice. Oděv z lesk­lé černé kůže měla pobitý velkými bronzovými cvoky, ra­mena, paže a stehna měla nahé. Jen ruce jí chránily kože­né rukavice a nohy vysoké černé boty nad kolena. U boku na širokém opasku s bronzovými přezkami se jí houpal dlouhý meč a na druhé straně těžká dýka se širokou čepe­lí. Její bledou tvář rámovaly vlasy černé jak havraní kříd­la, na rudých rtech jí pohrával zlý úsměšek a z šedozele­ných očí na něho vyzařovala skrytá zloba. V té ženě bylo cosi tajemného a čišel z ní chlad. Odhlédnouc od toho by­la ovšem velice krásná.</p>

<p>„Kdo jsi?“ zeptala se tónem, jenž zněl tvrdě a nesmlou­vavě. Odpověděl, aniž mu došlo, že ona by se měla jako příchozí představit první:</p>

<p>„Jsem Krutoboj, vyhnanec z Rujany. Náčelník slovan­ských pirátů.“</p>

<p>„A co děláš tady?“ pokračovala ve výslechu.</p>

<p>Až nyní se vzpamatoval a potřásl hlavou. Uvědomil si, že její hlas má v sobě něco podmanivého, co se snaží ovládnout jeho vůli. Nestrpěl to a vzepřel se tomu.</p>

<p>„Řekni mi napřed, kdo jsi ty,“ zavrčel. „Tohle je totiž můj tábor, aby bylo mezi námi jasno. A ty jsi tu host.“</p>

<p>Drsně se zasmála, jako by pochopila, že je konec měře­ní duševních sil, a uznale přikývla. Rujanský náčelník roz­hodně nepatřil mezi lidi, jimž by se dalo snadno poroučet.</p>

<p>„Dobře,“ zněla její odpověď. „Představím se ti, jen ne­vím, co si s tím počneš. Jmenuji se Kroana. Jsem bojovni­ce a dávám se najímat za mzdu. Stačí?“</p>

<p>Krut pomalu došel k svému meči, aniž ji přestal ostraži­tě sledovat, sebral ho a teprve potom cosi souhlasného za­mručel. Mlčky ukázal k téměř vyhaslému ohništi, čímž ji pozval. Pružným krokem se přenesla k vykázanému místu a usedla. Uvelebil se opodál, rozhrábl popel a přiložil, stá­le ji však pozoroval. Měl mlhavé tušení, že ta žena může být nebezpečná. Velmi nebezpečná. Ačkoliv… možná jak pro koho.</p>

<p>Pokývla směrem k mrtvé šelmě.</p>

<p>„Zabil jsi ho ty?“</p>

<p>Vnímal z té otázky napjaté očekávání. Její ruka se po­sunula skoro až na rukojeť meče.</p>

<p>„Ano. Včera mě napadl.“</p>

<p>I on zabubnoval prsty na jílci. Neodpovídala, jen se kousla do rtu.</p>

<p>„Dáváš se najmout na boj proti lidem?“ zeptal se jí, aby řeč nestála, a přitom oždiboval zbytky masa na kosti ze včerejška.</p>

<p>„Proti lidem? To ne. Lovím zvěř. Právě takové šelmy.“</p>

<p>„Vlky?“</p>

<p>„To není vlk,“ řekla opovržlivě. „Je to vlkodlak.“</p>

<p>Ztuhl překvapením a podezřívavě se díval na zdechlinu, jako kdyby se bál, že obživne. Něco už o takových bytos­tech slyšel, leč doposud se s žádnou nesetkal.</p>

<p>„Co víš o vlkodlacích, Kroano? Je určitě mrtev? Prý je zabíjí jenom stříbrná zbraň, ale můj meč je z oceli.“</p>

<p>„Jak se to vezme,“ pokrčila rameny. „Vlkodlaka lze za­bít i železem, jenže to je mnohem těžší. Stříbro je pro ně jedovaté. Lidé, kteří je loví, zpravidla používají zbraně ze stříbra, nebo je aspoň postříbřují. Někdy do čepele vyrýva­jí runy, do nichž pak stříbro vtepávají. S ocelí musíš dát rá­nu na jistotu. Do srdce nebo do mozku, případně přesek­nout páteř, což jsi, jak vidím, provedl ty. Skvělá rána.“</p>

<p>Najednou mluvila jinak než prve, klidně a cynicky. Ne­chápal proč, ale nevěřil jí. Něco skrývá a nemluví úplnou pravdu. Kruta však nenachytala, na to byl příliš dobrý znalec lidí. V těch pochvalných slovech necítil ani zbla upřímnosti.</p>

<p>Prohlížel si ji dál. V životě již narazil na několik bojov­nic. Vesměs se jednalo o mužatky nevábného vzhledu, roz­cuchané, neupravené a totálně neženské. Tahle byla jiná. Na své vizáži si zřejmě zakládala. Černé zvlněné vlasy mě­la sice volně rozpuštěné, leč pečlivě sestříhané do jedno­duchého, přitom však hezkého účesu. V ušních lalůčcích měla vetknuty malé zlaté granulované náušnice a na kože­ném nákrčníku, těsně obepínajícím hrdlo, jí visel zlatý kří­žek, uprostřed zdobený smaragdem. Na obou zápěstích se jí blýskaly náramky ze stejného kovu, složené z malých plíšků. V tom všem se spojoval přepych s účelností.</p>

<p>„Mám pro tebe návrh,“ řekla náhle. „Nechceš se ke mně přidat? Můžeme lovit ty bestie spolu, dá se na tom docela slušně vydělat. V tomhle kraji se jich potuluje plno, lidé z nich mají hrůzu a nenávidí je. Zaplatí dobře komukoliv, kdo přinese pravou přední pracku vlkodlaka. Tak co?“</p>

<p>Její hlas zněl naléhavě. Krutovi to bylo nepříjemné.</p>

<p>„Střílíš vedle,“ odsekl. „Nejsem a nikdy nebudu nájem­ný lovec. Takovou čest raději přenechám jiným. Jsem ná­čelník pirátů. Mám vlastní posádku a loď a bojuji s nepřá­teli mého lidu. A občas loupím, abych měl z čeho žít. Vždycky jen na moři, rozumíš? Nikdy na pevnině. Nic proti tobě nemám, ale to, co děláš ty, není pro mě.“</p>

<p>„Jenže jednoho vlkodlaka jsi zabil,“ nepřestala se vtírat s jakýmsi poťouchlým úsměvem.</p>

<p>„Ano. Ale v sebeobraně. Vrhl se na mě zezadu. A dou­fám, že je to poslední vlkodlak, s nímž jsem se setkal.“</p>

<p>„To není tak jisté,“ ušklíbla se. „Měl bys o nich něco vě­dět. Jak říkám, je jich tady až dost.“</p>

<p>„No dobře,“ zabručel. „Tak mi o nich povídej. Ale lovit je stejně nebudu. Jdu k Polanům shánět bojovníky na svou loď, protože moje posádka se povážlivě ztenčila. A nemí­ním se zde zdržet déle, než bude nezbytně nutné. Víš, mám po krk bažin, komárů a úmorných pochodů. Jsem námoř­ník. O vlkodlacích vím jen to, že je to druh běsů. Napůl li­dé a napůl zvířata. Je to tak?“</p>

<p>„Jsi úplně vedle, piráte. Vlkodlaci nemají s běsy nic společného. Ale nic si z toho nedělej, to je omyl většiny li­dí. Běs je ve své podstatě zvíře, i když skoro tak chytré ja­ko člověk. Chodí po dvou a ve zjednodušené formě se na­učí lidskou řeč, ale je to zvíře, dokonalá šelma. Z té má v sobě víc než z lidí. Vlkodlak… to také není napůl zvíře a napůl člověk. Víš, může mít lidskou podobu a od jiných lidí ho nerozeznáš. Jako oni se chová, mluví a do určité mí­ry i myslí a cítí jako člověk. Jsou tam jisté rozdíly, ale roz­hodně není hloupější. Spíš naopak. Miluje, nenávidí, má strach a třeba je i pobožný nebo pověrčivý. Může být lako­mec nebo dobrák, odvážný nebo bázlivý, pracovitý i le­noch. Ale může se proměnit. Má schopnost se stát šelmou, nejčastěji vlkem.“</p>

<p>Krutoboje to začalo zajímat, přestal ohryzávat beztak již téměř holou kost a odhodil ji do popela.</p>

<p>„Proměňuje se pod vlivem úplňku,“ pochlubil se svými znalostmi.</p>

<p>„Včera nebyl úplněk,“ vyvedla jej z omylu. „Sílu k pro­měně čerpá vlkodlak sice i z měsíce, ale také ze země, z vody nebo ohně, třeba i ze stromů. Možná je to jakási prastará magie, starší než lidská. A když se promění, je vlkem se vším všudy. Snad jen s tím rozdílem, že je větší, silnější… a také chytřejší než obyčejný vlk.“</p>

<p>„Jo,“ řekl Krut. „A prý potom běhá po kraji a zabíjí lidi na potkání.“</p>

<p>Pohrdlivě se ušklíbla a zavrtěla hlavou.</p>

<p>„Kde jsi slyšel takové moudro?“</p>

<p>„No… povídá se to, ne?“</p>

<p>„Hovadina. Vlkodlak není o nic nebezpečnější než jiní vlci. Je to šelma jako každá jiná, chápeš? Loví kvůli kořis­ti. Jeleny, kance, zubry.“</p>

<p>„A někdy i lidi,“ dodal pirát.</p>

<p>„Ne. Lidi ne. Člověka napadne, jen když se cítí ohro­žen.“</p>

<p>„Proč na mě tedy tenhle zaútočil?“ otázal se pochybo­vačně Krut. „Nic jsem mu neudělal. A kdybych byl méně bdělý, ani bych nevěděl o jeho přítomnosti.“</p>

<p>Zamračila se.</p>

<p>„To nevím. Možná na to časem přijdu. Kam máš vůbec namířeno?“ změnila pojednou téma hovoru.</p>

<p>Rujaňan si bezradně prohlédl rozcestí.</p>

<p>„Neznám to tu. Kam vlastně vedou ty dvě cesty? Potře­buji se dostat na jih a nevím, kterou z nich se vydat. Ty to tady přece znáš, snad bys mi mohla poradit.“</p>

<p>„To je jedno,“ mávla rukou. „Obě se časem stáčejí na jih a nakonec se zase u jedné vesnice spojí. Ta vlevo vede po­dél řeky. Je delší a méně pohodlná, protože je zamokřená a bahnitá. Vždycky tomu tak nebývalo, dříve tam byly dře­věné chodníky, jenže ty už se dávno rozpadly. Přesto je po­řád používaná, poněvadž je bezpečnější. Vlkodlaci se tam neobjevují nebo jen zřídka. Není to jejich území.</p>

<p>Ta cesta vpravo vede lesem. Na západ směřuje jenom chvíli, aby se vyhnula mokřině, která je o kus dál přímo na jih. Stezka pak zatáčí doleva. Je rovná a jde se po ní dob­ře, ale je to les vlkodlaků. Kam půjdeš, to záleží na tobě, mně je to jedno. Já půjdu západním směrem. Možná se mi podaří některou z těch bestií skolit a získat odměnu. Co ty na to? Nechceš si vydělat? Ostatně už máš vyděláno, stačí téhle mršině useknout pravou přední tlapu a ve vsi ji ode­vzdat. Starosta ti za ni vyplatí odměnu.“</p>

<p>Rujaňan se zatvářil znechuceně.</p>

<p>„O takovou mzdu nestojím. Jestli chceš, usekni si ji sa­ma. Půjdu s tebou, ale ne proto, abych lovil vlkodlaky. Na východ se včera ubírala podezřelá banda a nemám chuť se s nimi setkat. Kromě toho jsem poštípaný a jít dál podél vody nemám v úmyslu.“</p>

<p>Jenom přikývla. Potom přešla k mrtvé šelmě a jedinou ranou meče jí usekla pravou přední pracku. Bylo to pouze zdání, nebo se po její tváři mihl stín bolesti? Krutovi to nešlo dohromady. Mimo toho si povšiml, že Kroanina če­pel na sobě nemá ani kousek stříbra a je z čisté oceli.</p>

<p>„Nesnáším používání stříbra,“ řekla bojovnice a pirát sebou trhl. Cožpak čte jeho myšlenky? To přece není mož­né. Znal jen jeden.druh bytostí, jež to uměly, a to byly ru­salky. Jenže u této ženy to vnímal jako možné nebezpečí. Otočila se k němu.</p>

<p>„Podívej,“ zasmála se krutě a zvedla uťatý spár nad hla­vu. „Opravdu si nechceš vydělat?“</p>

<p>„Ne,“ odsekl a sledoval ji s odporem. Byla krásná a zá­roveň se mu hnusila. Nepatří nakonec k té tlupě, co tu tá­hla večer? Ve zdejším kraji mají věru podivné zvyky.</p>

<p>Neřekla na to již nic. V jejím obličeji se objevil výraz jakéhosi uklidnění. Odhodila tlapu a obrátila se k němu zády.</p>

<p>„Uhas oheň a jdeme,“ zavrčela opět tím rozkazovačným tónem.</p>

<p>Poslechl ji. Ne proto, že by zase podléhal jejímu vlivu, nýbrž proto, že neměl důvod jednat jinak.</p>

<p>Vydali se cestou na západ. Kroana šla první a Krut ji následoval. Bylo zvláštní, že po všem tom skoro až ne­přátelském chování měla k němu takovou důvěru. Příliš však o tom neuvažoval. Zmatek v hlavě mu působily jiné věci, na něž nenacházel odpověď. Především se vtírala ne­odbytná otázka, zda tato bojovnice je opravdu tím, za koho se vydává. Stále se nemohl zbavit dojmu, že její cynis­mus je pouhou maskou, ačkoliv… no, příjemná osoba to určitě není.</p>

<p>Kroana měla pravdu. Asi po tisíci krocích se cesta prud­ce stáčela vlevo přímo do hustého hvozdu. Nezastavili se a pokračovali. Rostly zde břízy, osiky, duby a jeřáby, ale nebyl to na pohled hezký les. Všude byly neprostupné hou­štiny černého bezu, maliníků a šípkových keřů, jež se zve­daly po obou stranách cesty jako stěny. Kdyby byli napa­deni, neměli by kam ustoupit. Krom toho zde vládlo ne­přirozené ticho, neslyšeli ptáky a občas se ozýval jen bzu­kot dotěrných much.</p>

<p>Dusné vedro bylo ubíjející. Krutoboj, zvyklý na čerstvý mořský vítr, to špatně snášel, leč snažil se nedat nic naje­vo. Každou chvíli si však dlaní stíral vrstvu potu, jež mu smáčela zátylek a čelo. Voda ve vaku mu již pomalu do­cházela a musel s ní šetřit. Zato Kroana se držela s obdi­vuhodnou vytrvalostí. Za celou dobu se napila pouze jed­nou a šla vpřed dlouhými pružnými kroky.</p>

<p>V poledne se zastavili u bublajícího potoka a Krut si od­dechl. Nabral si do zásoby a pak se napil z dlaní. S údivem se díval na Kroanu, shrbenou na břehu, jak chlemtá vodu přímo z koryta říčky. Náhle se zarazila a hleděla na něho s jakýmsi číhavým výrazem. Pak prudce vstala a odepnula si opasek s mečem.</p>

<p>„Půjdu něco ulovit,“ oznámila mu stroze. „Ty zůstaň ta­dy na cestě. Ne aby tě napadlo někam chodit, mohl bys při­jít k úrazu, rozumíš?“</p>

<p>Přikývl. Stejně byl unavený. Zmizela v houštinách ja­ko duch. Krut usedl u potoka a opřel se o strom. Meč si položil napříč přes stehna a naslouchal. Myslí mu vířily podivné mlhavé otázky, podezření a dojmy, jež by ani nedokázal přesně vyslovit. A snad to vůbec byly jenom pravěké instinkty, které mu dovolovaly tušit i to, co mo­zek nebyl schopen zpracovat. Kdo je Kroana? Není pro něho nebezpečná? Co v noci, až usne? Je vůbec dobré spát?</p>

<p>Nit jeho myšlenek přerušilo vzdálené zavytí. Rázem byl na nohách, násilím ze sebe setřásaje únavu. Cítil mrazení v zádech, nepříjemné jak mokrá košile v zimě. Chvíli civěl do křoví, ale pak se odhodlal. Pomalu se plížil mezi keři, opatrně našlapuje. Nevěděl, co ho k tomu vede. Snad to byl právě jenom instinkt. Rozumný důvod mu došel teprve po chvíli. Kroana šla lovit, ale čím, když nemá luk a šípy? A nevzala si ani meč.</p>

<p>Krutoboj sledoval její stopu jako lovecký pes, brzy mu však zmizela v potoce. Běžel podél vody a hledal, kudy vystoupila na břeh. Byl dobrým stopařem. Ačkoliv na pev­nině pobýval zřídka, často lovil zvěř na ostrovech. Přede­vším však měl bystrý zrak a schopnost rychlého úsudku.</p>

<p>Pojednou se zastavil. U vody rostla vrba. Na jednom místě byla kůra trochu odřená, asi ve výšce boků. Krutův pohled pomalu stoupal vzhůru, až se zastavil ve větvích. Něco tam čouhalo. Ano, to je přece… málem překvapením vykřikl. Cíp koženého oděvu! Až sem viděl pár lesklých cvoků. Nebylo ani třeba, aby šplhal nahoru.</p>

<p>Vykročil dál. Z podezření, jež se v něm zrodilo, pociťo­val úzkost. Nebylo to nic konkrétního, pouze podvědomý strach z neznáma, z něčeho, co je člověku vzdálené, nepo­chopitelné a bytostně cizí.</p>

<p>Zastavil se. Potok opouštěla zvířecí stopa. Jen málo zře­telná, leč pro něho nesporná. Vytasil meč. Štít nechal u cesty, a tak držel rukojeť v obou dlaních, čepel napřaže­nou před sebe. Cítil, jak se chvěje po celém těle, stopu však sledovat nepřestával. A šel po ní tak dlouho, dokud nespatřil ten stín v křovinách. Rychle zacouval hluboko do houští, skryl se za strom a přikrčil se. Slyšel tichý šelest a divoký tep vlastního srdce. Kdosi nebo cosi rozhrnuje větve jeřábu a černého bezu.</p>

<p>Potom ho Krut spatřil. Byl to člověk. Cizí muž. Ozbro­jený mečem, lukem a šípy, jež mu trčely z toulce nad pra­vým ramenem. Vlasy a vousy černé jako uhel lemovaly osmahlou tvář. Vzápětí si Krut uvědomil, že ten chlap se potácí a motá. Otázka byla jen v tom, zda je nemocný či opilý. Výraz v jeho obličeji svědčil o tom druhém. A také o bezohlednosti a surovosti, zažrané v pohledu ocelově še­dých očí.</p>

<p>Pirátův zrak ihned sklouzl k cizincovu pasu. Ruce. Dvě lidské ruce, zavěšené na řemenu. Lidské? Krutoboj si zno­vu uvědomil jejich zvláštní tvar. Až teď ho však vnímal po­řádně. Prsty byly zakončeny silnými drápy, dlaň protažená a celá končetina porostlá chlupy, i když ne tolik jako u zví­řat. Druhá vypadala jen o trochu více lidsky, drápy byly slabší a chlupů méně.</p>

<p>Náhle cizince vyrušilo zařvání v dálce, zpočátku hlubo­ké, avšak vzápětí přecházející do vysoké tóniny vlčího za­vytí. Zarazil se a opatrně si prohlížel okolní les. Potom sklonil hlavu, zkoumaje půdu pod nohama. Zachechtal se, tiše a spokojeně.</p>

<p>„No vida,“ vrčel si pro sebe. „Už tě mám, ty bestie.“</p>

<p>Přikrčil se na deset kroků od čehosi, co připomínalo stezku a kudy také vedla zvířecí stopa, poklekl na jedno koleno a na tětivu nasadil šíp s podivně lesklým hrotem. Krutovi se opět rozjasnilo. Stříbro! To je přece stříbro!</p>

<p>Muž si tiše mumlal dál:</p>

<p>„No ták, ty mrcho. Poď ke strejčkovi. Už sem na tebe připravenej a prošpikuju ti tu tvoji smradlavou kůži.“</p>

<p>Pak zmlkl a jenom sledoval stezku. Vůbec netušil, že tři kroky za ním se schovává jiný lovec. Krutoboj jasně viděl kapičky potu na cizincově šíji a cítil pach alkoholu, špíny a moči. Nicméně tušil, že chlap není natolik opilý, aby na tuto krátkou vzdálenost minul.</p>

<p>Les zmrtvěl, ale ne nadlouho. Šelest na cestě po pravé straně. Cosi velikého přicházelo. Obrovské šedivé tělo se mihlo mezi dvěma břízami. A pak… mohutný vlk, jen o málo menší než ten, který Kruta napadl večer. V tlamě nesl srnu. Její bezvládné nožky se vláčely po zemi a ko­pýtka vyrývala rýhy.</p>

<p>Pirátovi se zatajil dech. Šelma byla nádherná. Pohybo­vala se ladným stejnoměrným klusem a její stříbrošedá srst se leskla v paprscích poledního slunce. Dokonalá živočiš­ná krása, jakoby pocházející z jiného světa. A zároveň vzbuzující podvědomou primitivní hrůzu.</p>

<p>Cizí lovec, krčící se před Krutem, přestal také dýchat a pomalu napínal luk. Rujaňan se rozhodl v jediném okamžiku, jenž vykrystalizoval z vnitřního zmatku. Meč již držel napřažený nad pravým ramenem. Stačil skok. Keře jen lehce zašelestily. Černovlasý se ohlédl a v jeho obličeji se zrodil úžas. Teprve na poslední chvíli mu šedivé oči zaplály krátkodobým děsem. Všechny jeho pocity i myšlenky ukončil vražedný svist čepele. Ostří meče zasáhlo muže do pravé lopatky. Suchý praskot štípané kosti byl provázen zou­falým výkřikem, přecházejícím v bolestný řev.</p>

<p>Obrovský vlk několika dlouhými skoky zmizel v hou­štinách u potoka. Ozývalo se šplíchání vody a temné sku­čení. Pak bylo ticho, rušené jen šumem větru.</p>

<p>Krutoboj věnoval pozornost skolenému lovci. Ještě ne­byl mrtev, avšak rána jej zcela ochromila. Jenom bez­mocně ležel a sténal. Jeho vytřeštěný zrak se upíral na Rujaňana.</p>

<p>„Ty… ty jsi také vlkodlak,“ zachroptěl a neznělo to jako otázka. Krut zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Tak… proč?“</p>

<p>Zmatek v pohledu raněného dostoupil vrcholu.</p>

<p>„Ten vlkodlak… utekl,“ sténal. „Musíš… ho… zzzabít.“</p>

<p>U úst se mu objevila krvavá pěna, Krutoboj mlčel. Ne­věděl, co na to říci. Vlkodlak byl v pověstech lidí ztělesně­ním zla. A on právě jednoho zachránil. Snad proto, že ten­hle lovec, stejně jako ta tlupa včera, měl v sobě příliš má­lo lidského. Jenže když nyní umíral, byl to jen trpící člo­věk a do pirátovy duše se vkrádaly stíny pochybností.</p>

<p>Rozšířené zorničky znehybněly a z koutku úst mrtvé­ho pomalu vytékal tenký pramínek krve. A kolem bylo ti­cho, těžké a dusné jako celý tenhle les. Rujaňan nechal zabitého ležet a pomalu se vracel. Šaty na vrbě už neby­ly. Jen vody potoka zůstaly zkalené zvířeným pískem a bahnem. Krutoboj stál otupěle na břehu, zavalen tichou hrůzou, kterou dosud nestačil vstřebat. Z tušení se stala jistota. Co udělá, až se vrátí na cestu? A co může čekat od… od ní?</p>

<p>Když váhavě došel na místo, kde se utábořili, Kroana seděla opřená o kmen stromu. Oči měla zavřené a tvář po­bledlou. Zadávená srna ležela opodál v trávě. Krut svíral pořád meč, připraven kdykoliv udeřit. Kroana ho musela slyšet, a přece neudělala vůbec nic. Pirát si ji ostražitě pro­hlížel. Vše bylo normální. Připadala mu jako člověk, do­kud mu zrak nesjel na její nehty. Byly silné a dlouhé jako drápy, ale před očima slábly a krátily se, až byly docela lid­ské. Viděl poslední část proměny.</p>

<p>„Chceš mě zabít?“ zeptala se jaksi unaveným a bezbar­vým hlasem. Přitom si do uší zavěšovala náušnice.</p>

<p>„Měl bych?“</p>

<p>Loupla po něm svýma šedozelenýma očima, připínajíc si nákrčník se zlatým křížkem, a ušklíbla se.</p>

<p>„Vy lidé jste v podstatě zbabělci. Už pouhá představa, že by mohla existovat bytost stejně chytrá jako vy a přitom silnější a se schopnostmi, jaké nemáte, vás děsí. Ale ty… možná jsi trochu jiný. Tak řekni: proč jsi mě vlastně za­chránil? Jsem přece vlkodlak.“</p>

<p>„A proč jsi nezabila ty mě hned, jak jsi zjistila, že jsem usmrtil bytost tvého druhu?“</p>

<p>Mlčela. Dlouho se jenom pozorovali a potom se naráz začali smát. Jako dva procitnuvší blázni, kteří si náhle uvědomí trapnost celé situace. Z Kruta spadlo neviditelné břímě napětí a strachu. Smál se, až slzel. Bylo v tom cosi osvobozujícího. Najednou měl dojem, že celý život chodil v poutech. Po chvíli zvážněl. Zasunul meč do pochvy.</p>

<p>„Proč ses vydávala za lovce vlkodlaků? Chtělas mě zkoušet?“</p>

<p>„Jistě. Sice jsi zabil bytost mého druhu, ale něco mi na­povídalo, abych se neukvapovala. Zajímalo mě, jestli pa­tříš k lidem, kteří jsou ochotni nás vraždit kvůli penězům.“</p>

<p>Natáhla si na zápěstí náramek a Krutovi to náhle bylo k smíchu, když si představil, že by si ozdoby nesundala a že by v podobě šelmy pobíhala s náušnicemi, náramkem a zlatým křížkem na krku.</p>

<p>„Čemu se tlemíš, piráte?“</p>

<p>„Ale nic, jen tak. Všechno je to směšné.“</p>

<p>Kroana vyvrhla srnu, částečně ji stáhla a odřízla kýtu. Zapálila nějaké klestí a nanosila trochu dříví na oheň. Krut ji sledoval, jak dřepí a pomalu opéká na klacku napíchnu­té maso. Bylo to zvláštní. Nikdy by si nepomyslel, že bu­de klidně hovořit a jíst s vlkodlakem, aniž by se musel bát o život.</p>

<p>„Toho vlkodlaka, kterého jsem zabil… ehm… toho jsi znala?“</p>

<p>„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Nebo… jen tak trochu. Patřil k těm, kteří nežijí s ostatními, ale toulají se volně divo­činou.“</p>

<p>Natáhla k němu ruku s kusem upečené kýty. Vzal si a s chutí se do masa zakousl. Čerstvou pečínku již neměl několik dní a v poslední době se živil zbytky. Za všechno mohl ten nešťastný poslední lov, kdy se pokoušel zabít zubra. Zvíře pouze poranil a zachránil se jen tak, že vy­šplhal na strom. Luk pochopitelně zůstal dole a zubr jej rozdupal.</p>

<p>Docela náhle Krutovi zatrnulo. Přestal jíst. To poznání přišlo jako blesk z čistého nebe.</p>

<p>„Co je?“ zeptala se znepokojeně. „Nechutná?“</p>

<p>„Ta… ta banda včera…“</p>

<p>„Jaká banda? Aha, už jsi o nich mluvil. Co je s nimi?“</p>

<p>„Měli… měli na opascích zavěšené ruce. Myslel jsem si, že lidské. Ten chlap, co tě chtěl zabít, také. Jenže… jenže nebyly lidské. Ne úplně, chápeš?“</p>

<p>Zbledla a zírala na něho. Rty se jí chvěly.</p>

<p>„Je možné,“ pokračoval Krut, „že ten vlkodlak, kterého jsem zabil, je stopoval a pokládal mě za jednoho z nich.“</p>

<p>Vyskočila. Neříkala nic. Rychle se přepásávala a Krut cpal chvějícíma se rukama zbytky masa do brašny, skřípa­je tiše zuby. V duchu si spílal do pitomců, že mu vše došlo až nyní.</p>

<p>Kroana již vykročila směrem na jih. Pirát se nijak nevy­ptával a následoval ji. Její rychlé chůzi však stačil jen těž­ko, a tak musel chvílemi běžet. Cítil, jak mu únava neza­držitelně zaplavuje celé tělo.</p>

<p>Les byl pořád tichý a ponurý. Dusný vzduch se v horku tetelil mezi stromy a křovinami a Krutovi se zdálo, že vde­chuje rozžhavený kov. Když se slunce klonilo k západu, cí­til se úplně vyčerpán. Pot se z něho přímo lil a nohy měl jako ze dřeva. Přesto šel dál. Nechtěl Kroanu právě teď opustit.</p>

<p>Najednou sešla z hlavní stezky a vydala se vpravo po úzké cestičce, jen stěží rozeznatelné mezi hustými křovi­nami maliníků a černého bezu. Krutoboj už vážně uvažo­val, že to vzdá, když se před nimi rozevřela mýtina. Měla tvar kruhu o průměru asi padesáti kroků a uprostřed se zdvihala malá vyvýšenina, odkud stoupal k nebi tenký proužek dýmu.</p>

<p>Rujaňan ztuhl na místě a Kroana se s výkřikem rozbě­hla k pahorku. Ten byl poset mrtvými těly. Z mnohých tr­čely šípy, jiná byla strašlivě posekána. Ale všechna měla u­ťaté pravé ruce. Uslyšel Kroanin vzlykot, temný a děsivý. Sledoval ji, jak chodí od jednoho mrtvého k druhému, be­re jejich hlavy do dlaní, objímaje a pláče. Ne, nebyli to li­dé. Téměř všichni se začali proměňovat, patrně ve chvíli napadení. Snad doufali, že se tak lépe ubrání, bylo však pozdě.</p>

<p>Krutovou třeštící hlavou proběhla vzpomínka na obraz velmi podobný. Zmrzačená těla desítek rusalek, plovou­cích v mořských vlnách. Mladý chlapec ve člunu na krva­vé vodě. A útesy jsou bílé a rudé. Růžové moře a růžové slunce, mrtvé oči se zlatými duhovkami plné hrůzy z bo­lesti a smrti. Pach počínajícího rozkladu, to vše v mlčenli­vém ránu, stejném jako kterékoliv jiné. Stejném až na tu hrůzu, až na tu krev, až na ty pahýly kostí, trčící z karmí­nové pěny příboje v teskné žalobě.</p>

<p>Vždycky si myslel, že ten obraz je neopakovatelný, že nic takového už jeho stárnoucí zraky nemohou spatřit. Ce­lá ta léta se modlil ke všem bohům, které znal, aby to ne­musel již nikdy vidět. Ale uviděl to. A věděl, že tentokrát s tím musí něco udělat.</p>

<p>Vesnice měla alespoň padesát domů. Většinou to byly zemnice, chatrče zahloubené do hlíny, ale značnou část tvořily pevné sruby, některé dokonce s kamennou pode­zdívkou. Na východní straně na návrší stál cihlový koste­lík s křížem na střeše. Kolem osady se rozkládala pole, pl­ná zralé pšenice, žita, ovsa, čočky a hrachu, na jihu na strá­ních obrácených na sever se páslo stádo krav a ovcí. Jinak tu nebylo nic pozoruhodného. Snad jen jediná věc: když Krutoboj a Kroana kráčeli hlavní ulicí, cítili na sobě nená­vistné pohledy plné neskutečné zloby.</p>

<p>Jedno z dětí, hrajících si v prachu u pobořené chatrče, po nich se vzteklým výrazem hodilo kámen. Kroanina ru­ka se mihla vzduchem jako blesk a lapla oblázek do dlaně.</p>

<p>„Dej si pozor, spratku,“ zavrčela. „Nebo to neskončí je­nom výpraskem.“</p>

<p>Děti se s hysterickým řevem rozutekly a ze dveří blízké­ho domu zahrozila čísi pěst.</p>

<p>„Nepřilévej olej do ohně,“ řekl tiše Krut. „Nejde nám o tyhle hlupáky, ale o tu smečku.“</p>

<p>Přikývla a šla dál pružným krokem dravé šelmy. I v lid­ské podobě v ní bylo cosi z vlka.</p>

<p>Rujanský náčelník se za poslední dny cítil nesmíme unaven. Nejraději by někam zalezl a spal. Zaťal zuby. Stá­le tentýž obraz: mrtvá těla v krvavém příboji. Mrtvá těla v zelené trávě. Useknuté ruce a děs v pohledu nehybných očí. Rudé pásy na bílých útesech. Rudé stužky krve na čer­né zemi. Mladý chlapec a stárnoucí muž. Co mají společ­ného? Osud? Nebo jen srdce? Slzy? Nebo pouhý hněv? Šel pořád. Věděl, že musí.</p>

<p>Starostův dům stál na návsi a přede dveřmi dva muži na stráži. Ruce, v nichž svírali dlouhá kopí, se jim trochu třá­sly. Krut předběhl Kroanu, neboť usoudil, že bude lépe, když bude jednat sám. Tentokrát se podřídila a zůstala stát za ním, mlčenlivá a hrozivá jak bohyně pomsty.</p>

<p>„Chci mluvit se starostou,“ oznámil Rujaňan chladným hlasem.</p>

<p>„Ne… není tu,“ zablekotal strážný. „Ccco chcete?“</p>

<p>„Tobě do toho nic není!“ seřvala ho Kroana. „Kde je starosta?“</p>

<p>„Tam… tam u kostela. Má nějaké jednání s farářem.“</p>

<p>Pohlédli vlevo. Odtud viděli jen střechu kostelíka, zby­tek clonily domy. Vlkodlačice nezaváhala ani chvíli a vy­razila. Krutoboj ji jen o trochu pomaleji následoval. K okraji návsi však dojít nestačili. Ulice kolem nich byly najednou plné lidí. Sveřepé tváře s výrazem přiblblé nená­visti. Zdvižené pěsti a v nich oštěpy, sekery, klacky a ka­meny. Hlavně kameny. Stovky kamenů, velkých a tvrdých jako lidská srdce. Na okamžik se svět zastavil.</p>

<p>„Tak i takhle vypadá smrt,“ pomyslel si Krutoboj.</p>

<p>Potkával ji léta na všech svých cestách. Zubila se na ně­ho z dánských drakkarů i z rytířských lodí, číhala v divo­čině i v temných uličkách přístavů. Slýchal ji ve válečném řevu vikingů, v řinčení zbraní a dunění štítů. A vídal její odraz v očích umírajících, přátel i nepřátel. Sám ji rozdával a čekal, kdy si přijde pro něho. Myslel, že ho zkosí uprostřed bitvy, ale ona přišla teď. Tak zákeřně, tak hlou­pě. Musel se tomu přes vážnost okamžiku zasmát. Ano, jak hloupé. Být ubit davem tupých vesničanů, kteří ani nevědí, co dělají. Takový už je osud.</p>

<p>Sténání. Bolest pronikající až do morku kostí a zahryz­la hluboko do lebky. Vědomí se mu vracelo nesmírně po­malu, jako by se probouzel z těžkého sna. Zkusil pohnout rukama, aby jenom zjistil, že je má svázané za zády. No­hy… nohy také. Ústa ucpaná špinavým smradlavým had­rem a převázaná pruhem látky. Napnul paže a pokusil se provazy uvolnit, leč nešlo to. Držely pevně. Ramena měl skoro vyvrácená a pouta zaříznutá do masa.</p>

<p>Vzpomněl si na poslední okamžiky předtím, než omdlel. Smršť kamení a klacků, šílený ryk rozvášněného davu. Všechny údery jsou mířeny na něho, zatímco Kroa­nu obklopili a odvlékají ji někam pryč.</p>

<p>„Vlkodlak! Vlkodlak!“ ječí všichni jako smyslů zbave­ní.</p>

<p>„Ne!“ řve Krut. „Já ne…“</p>

<p>Kámen ho zasáhl do úst a umlčel jej. Štít mu rozbili na třísky, přes osníř prosakuje krev. Přilba se válí v prachu. Meč nestihl ani vytasit. Klacky a hole jej bijí přes ruce a on se snaží chránit si prsty. Bez prstů se nedá bojovat. Hlupá­ku! Už nikdy nebudeš bojovat, protože tady zdechneš jako pes.</p>

<p>Myšlenky mu přetrhl úder do hlavy. S posledními zbyt­ky prchajícího vědomí vidí Kroanu, jak se rve s davem a snaží se vytrhnout spoustě paží, snažících se ji odtáh­nout.</p>

<p>„Pusťte mě, blbečkové!“ křičí. „On není vlkodlak! On není…“</p>

<p>Kdosi ji praštil sukovicí do hlavy a pak zmizela ve změ­ti těl. Krutoboj upadl do prachu, z úst mu crčí krev a jako by z dálky slyší vlastní bolestné úpění. Blíží se okovaná bota, ale on již nemá sílu uhnout. Rána ho zasahuje přímo do obličeje.</p>

<p>Okamžik bezvědomí? Pak znovu světlo. Krut leží na zá­dech a nad sebou vidí tváře. Rozestupují se. Jedna tvář, su­rová a hrubá. Odněkud ji zná. Prošedivělý vousáč.</p>

<p>„Výborně, vy holoto!“ směje se. „My bychom to nedo­kázali lépe.“</p>

<p>Potom se pirátovi vše ztratilo a zahalilo jej ticho, ruše­né jen tupými údery vlastního srdce. Probral se až tady. Kde je? Leží na shnilé slámě a kolem je vlhká udupaná ze­mě. Za zády nahmatal zeď. Cihlovou. A také spatřil světlo, či spíš světlejší čtverec přeškrtnutý černou mříží. Vysoko, dost vysoko, aby nedosáhl. Je uvězněn. Ale když ho neza­bili, snad to nebude tak zlé. A nebo to bude ještě horší?</p>

<p>Usnul. Do jeho spánku však stále proniká hlodavá bolest A světlo. Zlaté. Jako slunce. Vlní se, mění tvar, zapla­vuje mu obličej a šimrá. Uprostřed záře je tvář, něžná a laskavá, dvě oči jako kousky jantaru, hluboké a průzrač­né. Usmívající se ústa. Kde ses tu vzala, lásko?</p>

<p>Její ruce se ho dotýkají. Bolest se ztrácí a s ní i hořkost, zloba a strach. Pak mizí i únava, avšak zároveň Kruta zmá­há spánek. Ach, tak to je tedy smrt? Brzy se uvidíme, lásko. Víla neodpověděla. Jenom se smutně usmála a poti­chu odešla zdí.</p>

<p>Starostovy oči mdlé barvy vypadaly potměšile. Kroana odvrátila hlavu a prskla jako kočka. Ne, tenhle plešatý chlapík s pivním pupkem a vyžilou tváří se jí ani trochu ne­líbil. Chápala, že její život visí na vlásku, a přece se v prv­ní chvíli nedokázala ubránit projevu odporu. Na útěk ne­bylo pomyšlení. Celý starostův dům obklíčili ozbrojení muži se stříbrnými hroty šípů a sečnými zbraněmi s runa­mi ze stejného kovu. A všude kolem byla vesnice plná zfa­natizovaných tupců.</p>

<p>„Vím o tobě všechno, ty ďáblice,“ zašklebil se plešoun. „Vím moc dobře, že jsi vlkodlak. Jenže to nemohu doká­zat.“</p>

<p>Pohrdlivě pohodila hlavou.</p>

<p>„A proč ne? Je to přece tak snadné. Stačí lehké říznutí stříbrnou čepelí a za chvíli je po mně. Víš to stejně dobře jako já.“</p>

<p>„Kdepak, kdepak, to by bylo moc špatné. Víš, narušil bych jednu pověru, které ti lidé bezvýhradně věří. Myslí si totiž, že je kříž chrání před vlkodlaky. Někteří jsou dokon­ce přesvědčeni, že stačí dva zkřížené klacky. Tyhle blbosti je naučil farář. Jenže já ho potřebuji stejně jako on mě. Ne­mohu rušit jeho učení. A právě to bych udělal, pokud bych odhalil, že jsi vlkodlak. Tohle, ten malý zlatý předmět ve tvaru kříže tě chrání. Navíc každý ví, že sis ho nechala po­světit, že chodíš do kostela, křižuješ se svěcenou vodou, klekáš před oltářem, no zkrátka sis to vymyslela dokonale. Zajímalo by mě, proč to nedělali ostatní vlkodlaci.“</p>

<p>Kroana se místo odpovědi začala hořce smát. Teprve když se starosta zle zamračil, odvětila.</p>

<p>„Ale ano, řeknu ti to. Teď, když už jsou mrtví, je to úpl­ně jedno. Byli pověrčiví, stejně jako tví lidé. Oni těm pito­mostem uvěřili také… a báli se kříže. Hloupé, že?“</p>

<p>„A ty nejsi pověrčivá?“</p>

<p>Znovu pohodila hlavou, leč neřekla nic. Starosta vstal, přecházel sem a tam po místnosti, proplétaje si prsty na ru­kou. Občas po ní šlehl zkoumavým pohledem.</p>

<p>„Tak vida, vida,“ mumlal s tichým uhihňáváním. „Víš, Kroano, my jsme si vlastně hrozně podobní. To, co jsem já mezi lidmi, to jsi ty mezi vlkodlaky. Oba uznáváme přede­vším reálný, tedy hmotný svět. Víme, že účel světí prostředky. Ech! Kříž nebo staří bohové, co na tom? Všechno to jsou pouhé magické symboly pro to tupé stádo dole. My oba jsme schopni využívat tyto věci k svému prospěchu. A oba také chápeme, že nemají žádnou moc. Ale pověry v lidu je třeba utužovat, poněvadž udržují chámy v pokoře a poslušnosti. Ano! Dokonce si myslím, že bychom mohli být docela dobrý pár, nemyslíš? Jsi krásná, opravdu velice krásná.“</p>

<p>Na Kroanině tváři se mihl výraz nevole, avšak starosta ji zarazil dřív, než stihla cokoliv říci.</p>

<p>„Počkej, mlč. Uvažuj, ženo. Zatím tě chrání kříž, který nosíš, ale jak dlouho? I lidské pověry bývají vrtkavé a ne­stálé a náš farář je velmi vynalézavý, co se toho týče. A lovci vlkodlaků nebývají příliš pověrčiví. Nabízím ti svou ochranu. Co ty na to, odpověz.“</p>

<p>Stál před ní a celé jeho tělo se třáslo potlačovanou váš­ní. Přímo ji svlékal očima. Kroana měla co dělat, aby nedala najevo nával hnusu a nenávisti</p>

<p>„Ty se mě nebojíš?“ zeptala se bezbarvým hlasem. „Co když tě někdy v noci schramstnu jako malinu?“</p>

<p>„To byl vtip, že? Jsi možná nebezpečná, ale nejsi pito­má. Mysli trochu. Já jediný tě mohu ochránit. Vím, že ses vždycky vydávala za lovce vlkodlaků. Ne, nevěřil jsem ti, ani co by se za nehet vešlo. Moc dobře jsem věděl, co jsi zač. Abych s těmi šelmami v lidské podobě skoncoval, po­volal jsem tu smečku zabijáků venku.</p>

<p>Ptáš se, proč jsem vás nenechal v klidu žít? Ne, Kroano, já si opravdu nemyslím, že vlkodlak je démonická bytost, která na potkání zabíjí lidi, protože ji ovládají mocnosti zla. Jenomže je to tvor patřící minulosti, starému světu, a jako takový musí být vyhuben. Stejně jako rusalky, skřít­ci, vodníci a další potvory. Tenhle svět je pouze pro lidi a nesneseme na něm nikoho jiného, kdo by se nám mohl rovnat. Ale mohl bych udělat jednu jedinou výjimku. V tvém případě. Pokud… pokud se přizpůsobíš a budeš po­volná. Ovšem… hm… co se týče tvého přítele, bude upálen. V tom už nemohu dělat nic, poštval bych si proti sobě dav.“</p>

<p>„Jinými slovy… nabízíš mi ochranu výměnou za mé tě­lo. Souhlasí to?“</p>

<p>„Ano, tak nějak. Ale víc než ochranu. Po mém boku zí­skáš moc nad lidmi, bohatství a život v přepychu. Nemysli si, že jsem pánem jenom téhle vesnice. Pod mou pravomoc spadá ještě několik okolních osaď. Navíc vlastním docela slušné pozemky a stádo dobytka. Ano, Kroano, nabízím ti manželství. Kdo ti dá víc?“</p>

<p>Měla co dělat, aby nevyprskla smíchy. Život v přepy­chu! Ty burane, ty ani nevíš, co je to přepych. Přesto se rozhodla smlouvat.</p>

<p>„Hm… možná bych i souhlasila. Mám však dvě pod­mínky. Svobodu a volný odchod pro mého přítele, to je ta první.“</p>

<p>„Řekl jsem ti už přece…“</p>

<p>„On není vlkodlak,“ přerušila ho rázně. „Žádný dav si proti sobě nepoštveš. Stačí zkouška stříbrem a přesvědčíš kaž­dého. Když nezemře, je to člověk. A já vím, že je. Tak co?“</p>

<p>„No… no,“ mumlal. „Dalo by se to. Celá záležitost pak bude vysvětlena jako politováníhodný omyl. A druhá pod­mínka?“</p>

<p>„Chci tu smečku vrahů, kteří pobili vlkodlaky. Chci je vidět mrtvé.“</p>

<p>„Blázníš?!“ vykřikl. „Já jsem je najal. Přece je nemohu teď prostě dát pobít. Jak bych to zdůvodnil?“</p>

<p>„Nic nemusíš zdůvodňovat. Práci vykonali, tak jim pro­stě zaplatíš, pošleš je pryč a kus odtud je někdo neznámý přepadne. Ticho po pěšině.“</p>

<p>„To… to nebude tak snadné,“ mračil se starosta. „Jsou to zabijáci. Na tohle nemám lidi.“</p>

<p>Uchechtla se.</p>

<p>„To nic není. Pusť mého přítele za podmínky, že to pro­vede. Udělá to ochotně a rád.“</p>

<p>„Sám?“ vydechl užasle plešoun.</p>

<p>„Pochopitelně se mnou.“</p>

<p>„Tak to ne!“ vykřikl. „Nechci o tebe přijít. Nezapomeň, že mají stříbrné nebo postříbřené zbraně. Ne, uděláme to jinak. Dám mu pár lidí, kterých se potřebuji zbavit. Jestli se nemýlím, bude to krvavá řež. Kdo je to vlastně ten tvůj přítel?“</p>

<p>„Pirát. Na víc se neptej. Je to dokonalý zabiják.“</p>

<p>„Hm… hm… nevypadá tak. Už je dost starý. Ale to je tvá věc. Dobře, přistupuji na tvé podmínky, ale mám taky jed­nu. Až tvůj přítel skončí, odejde odtud a už se neukáže.“</p>

<p>Souhlasila. Netušil, co to pro něho znamená.</p>

<p>Krutoboj mžoural proti jasnému slunci a trochu se za­potácel. Bolest však znatelně polevila a cítil se o mnoho lé­pe. Přelétl očima shromážděný dav a znovu se vyrovnával s myšlenkou na smrt. Strážný ho popostrčil kopím, takže měl co dělat, aby udržel rovnováhu. Šel úzkou uličkou me­zi zástupem lidí, snaže se nemyslet na to, co přijde.</p>

<p>Náhle se jeho pohled setkal se zraky dvou mladých mu­žů. Překvapilo jej, že v nich nenalezl nenávist ani strach, spíše zvědavost a účast. Věděl, že mu to není moc platné, nicméně ho potěšilo, že ne všichni tito lidé klesli na úro­veň stáda. Když k těm dvěma dorazil, jeden z nich vystou­pil z davu a podal mu pohár s vodou. Pirát se mlčky napil a kývnutím poděkoval.</p>

<p>S poněkud lepšími pocity pokračoval až na náves. Uprostřed stála hranice ze smolných polen a suchého kles­tí, připravená k zapálení. Vedle vyčkával muž s hořící lou­čí a Krut by přísahal, že je to jeden z lovců vlkodlaků. Vzá­pětí pirát vytřeštil oči. Zmocnila se jej hořkost. Starosta se rozvaloval v pohodlném křesle a jeho tučná ruka objímala okolo ramen Kroanu. Tak je to tedy. Sama se z toho vy­vlékla a všechno hodila na něj.</p>

<p>Kruta předvedli až před starostu a plešoun si ho prohlí­žel zpod přimhouřených víček.</p>

<p>„Kdo jsi?“ zeptal se.</p>

<p>„Krutoboj z Rujany,“ zněla hrdá odpověď. „Vyhnanec a pirát, bojovník proti Dánům a Němcům.“</p>

<p>Na některých místech v davu to trochu zašumělo údi­vem, nicméně bylo jasné, že k sympatiím vůči zajatci má tento zástup dost daleko. Starosta se nadechl, předklonil a ukázal na Kruta v jakémsi soudcovském gestu.</p>

<p>„Řekni nám popravdě: jsi vlkodlak?“</p>

<p>,,Ne. Proč bych měl být vlkodlak? Jsem člověk jako ty nebo kdokoliv ze zde přítomných. Opravdu nevím, proč jste se na mě vrhli a uvěznili mě. Jste snad přátelé vikingů nebo Mečového řádu?“</p>

<p>Starosta na to neodpověděl, jen zavrtěl hlavou, což mohlo v dané situaci znamenat cokoliv.</p>

<p>„Dobře, piráte. Jestli nejsi vlkodlak, zajisté ti nebude či­nit potíže políbit kříž.“</p>

<p>„Bude,“ odsekl Krutoboj. „Nejsem křesťan a mým bo­hem je Svantovít. Nevím, proč bych měl líbat kříž.“</p>

<p>V davu to začalo zle vřít.</p>

<p>„Vlkodlak!“ zaječel ženský hlas. „Upalte ho!“</p>

<p>„Upálit! Upálit!“ vřeštěli i jiní.</p>

<p>Starosta si posunkem vyžádal ticho a povstal.</p>

<p>„Bojovnice Kroana, která putovala s tebou, kříž nosí, a to dostatečně svědčí o její nevině. Kromě toho jsem ji podrobil zkoušce stříbrem.“</p>

<p>Ukázal na Kroaninu levou ruku. Byla obvázaná a Kruta napadlo, že starosta tedy musí znát pravdu. Buď ji řízl o­celí anebo vůbec ne. Pirát dostal vztek a zaskřípěl zuby. Přesto zůstal klidný, ačkoliv by té vlkodlačici nejraději jed­nu vrazil. Tím spíše, že se jízlivě usmívala. Starosta však pokračoval:</p>

<p>„Kroana se za tebe přimlouvala a tvrdí, že jsi člověk. Možná tedy vážně došlo k omylu. Jenže naši nájemní lov­ci vlkodlaků, což jsou odborníci na slovo vzatí, zase říka­jí, že jsi vlkodlak, který jim utekl. Nuže… abychom to roz­soudili, podrobíme tě zkoušce stříbrem.“</p>

<p>„S tím souhlasím,“ přikývl Krutoboj a pomalu se uklid­ňoval. Přesto se měl na pozoru. Zvykl si nedůvěřovat na­bídkám zdánlivě čestně míněným.</p>

<p>„Zkoušku vykoná jeden z našich lovců,“ oznámil sta­rosta a tleskl do dlaní. Vzápětí se povolaný objevil za jeho zády. Zdálo se, že Kroana znejistěla. Naklonila se k ple­šounovi a cosi mu šeptala. Lovec však nezaváhal ani na okamžik a několika rychlými kroky přistoupil k pirátovi, jenž měl ruce pořád svázané za zády. V dlani svíral stříbr­nou dýku. Roztrhl Krutovi košili na rameni a chystal se jej říznout. V té chvíli si Rujaňan uvědomil, že čepel je čímsi upatlaná, a po lovcově tváři se na kratičký okamžik pře­hnal zlý škleb.</p>

<p>Pirátova noha vystřelila a zasáhla chlapa do rozkroku. Ten zařval, couvl, ale ihned dostal druhý kopanec do žaludku. Mocně vyhekl a zkroutil se. Třetí úder, tentokrát ve­dený špičkou nohy, mířil do obličeje a lovec se zvrátil na­zad. Jeho hlava bezvládně třeskla o kámen a země se zali­la krví.</p>

<p>Kroana se vymrštila a stříbrnou dýku, jež vypadla chla­povi z prstů, sebrala. Tak přece zrada, blesklo Krutovi hla­vou. Pocítil příliv zoufalství. Věděl, že svázaný nemá proti ozbrojené vlkodlačici nejmenší naději. V davu kolem se rozléhal křik a zděšený vřískot žen. Odkudsi přiletěl ká­men a udeřil Rujaňana do zad. Ten upadl. Jako ve víru spatřil Kroanu, jak zdvihá dýku nad hlavu.</p>

<p>„Zadržte!“ zvolala. „Zadržte, lidé, ta čepel je otrávená! Lovec chtěl tohoto muže zabít!“</p>

<p>Jediným skokem se ocitla u opodál si hovící kočky, chytla vřeštící zvíře za kůži a řízla ho do tlapky. Kočka, od­hozená na zem, se ještě chvíli motala a nakonec zcepeně­la. Zavládlo ticho. Starosta, bledý v obličeji, se zatvářil ja­ko bůh pomsty. Všem bylo jasné, že nebohá kočka nemů­že být považována za vlkodlaka. Krutoboj se s námahou zvedal na nohy, když k němu došla Kroana a vlastní dýkou mu přeřízla pouta.</p>

<p>„Jsi z toho venku,“ zašeptala. „Aspoň jsi na vlastní ků­ži zakusil, jaké je to být vlkodlak. Jsi ale pěkný hlupák. Měls přistoupit na zkoušku křížem a měl bys to z krku.“</p>

<p>To již ke Krutovi přistoupil starosta, strhl si ze šíje stříbrný křížek a přiložil jej na Rujaňanovu krvácející lo­patku.</p>

<p>„Tohle by mělo stačit,“ řekl.</p>

<p>Cesta vedla podél řeky, bahnitá a plná výmolů. Nedale­ko šelestilo rákosí a v něm se krčily dvě postavy s připra­venými luky. Na druhé straně v houštinách krušiny a vyso­ké trávy také dvě. Krutoboj a mladý muž s dlouhými pla­vými vlasy a mohutným knírem. Jeho tmavé oči těkaly po stezce směrem na jih a ve tváři měl napětí.</p>

<p>„Doufám, že tu bandu dostaneme,“ prohodil potichu. „Starosta nám slíbil bohatou odměnu.“</p>

<p>„Ty mu věříš?“ ušklíbl se pirátský náčelník. „Kroana mi řekla, že se vás ten plešoun chce zbavit. Víš, co je to za li­di, na které čekáme? Jsou to řemeslní zabijáci, pro něž je prolévání krve denním chlebíčkem i zábavou. Když se s ni­mi utkáš, je málo pravděpodobné, že přežiješ. A pokud ano, stejně nedostaneš nic. Kdo bude věřit tvému slovu proti starostovu?“</p>

<p>„Proč mi to říkáš?“ zeptal se mladík.</p>

<p>„Protože jsi mi podal pohár vody, Lesku. A já umím být vděčný. Na tobě a na tvém příteli Horynovi mi záleží. Na těch dvou v rákosí ne, to jsou jen zlodějíčci a povaleči, jak jsem se dozvěděl. Že je starosta poslal na smrt, tomu se moc nedivím. Ale vás se chce zbavit z jiných důvodů, a to se mi nelíbí.“</p>

<p>„Ty důvody znám,“ řekl temně Lešek, skřípaje zuby. „Můj otec, dokud žil, byl starosta a já bych se jím mohl stát také. Teď ještě ne, jsem mladý, ale za pár let… kdoví. Ten současný… pche! Podvodník, co zneužívá lidskou pověrči­vost a hloupost. Žádní vlkodlaci přece nejsou. Starosta, to je lišák, který z těch tupců tahá peníze, část potom dá ná­jemným lovcům a zbytkem si namastí kapsy.“</p>

<p>Krutoboj se tiše zasmál.</p>

<p>„Nepodceňuj starostu, chlapče. Já věřím, že z toho má prospěch, ale s těmi vlkodlaky to není tak jednoduché. On ví víc, než tušíš.“</p>

<p>„Myslíš? Ty nějakého vlkodlaka znáš?“</p>

<p>„Jednoho určitě, Lesku. A viděl jsem mrtvoly těch by­tostí. Starostova lež netkví v tom, že by vlkodlaci nebyli, jako spíš v tom, že nejsou zdaleka tak nebezpeční, jak se říká. To už tak bývá. Když lidé narazí na někoho, kdo je převyšuje, kdo umí něco, co člověk nedovede, začnou si vymýšlet ty nejpodlejší lži, jen aby ho zničili. Ale to mož­ná časem poznáš sám. A také si pamatuj, že se všemi ro­zumnými bytostmi je to podobné jako s lidmi. Jsou lidé dobří, zlí i obojací a nikdo není bez chyb. A vlkodlaci… asi nebudou o mnoho jiní. Dokonce si myslím, že nejnebez­pečnější šelmou bývá zpravidla člověk. Ten je ve snaze do­bývat nejvynalézavější ze všech tvorů.</p>

<p>Proto také bytosti, které obývaly zemi snad ještě dříve než lidé, prostě vymírají. Elfové, skřítci, rusalky, vodníci… kde je jim konec. Mnozí lidé prostě prohlásili, že nelidské rasy představují zlo, a vraždí je na potkání. A poznal jsem takové tupce, co si to opravdu mysleli a byli přesvědčeni, že ničí zlo. A zatím ničili jen část vlastního světa, který ani nestačili pochopit, a podřezávali si větev, na níž seděli.</p>

<p>Můžeš si domyslet, co za tím vězí. Chamtivost, pověry, hloupost. Jednoho dne se to lidem může vymstít a pak bu­de pozdě si rvát vlasy.“</p>

<p>Lešek neříkal nic, i když se tvářil trochu nejistě.</p>

<p>„Chápeš, co jsem ti chtěl říci?“ zeptal se Krutoboj.</p>

<p>„Ano, jistěže chápu. Jen mě zaráží, že tyhle věci říká pi­rát.“</p>

<p>Krut se uchechtl.</p>

<p>„Ano, jistě. Měli by je říkat vzdělaní lidé, zvláště knězi, mniši a filosofové, že? Jenomže je neříkají. Tak je říká pi­rát. Pirát, který kdysi miloval rusalku, a tu zabila lidská ne­návist, pirát, jenž se musel dívat, jak rytíř zavraždil bez­brannou elfku, pirát, který má ve své posádce rusalku s vy­trženým jazykem, pirát, co viděl věci tak hrozné, že by z nich jiní zešíleli. A doufám, že až zemřu, najde se jiný člověk, který to bude říkat, a nezáleží na tom, jestli to bu­de kněz, rytíř, chudý rolník nebo lupič. Já se nestal pirá­tem, protože bych toužil někoho okrádat nebo zabíjet. Já se jím stal proto, že tenhle svět stojí vzhůru nohama a z lidí, co se živí prací, dělá vyvrhele a z vyvrhelů pány. Ale dost řečí, chlapče, teď máme důležitější starost. Musíme do to­ho maglajzu zavést aspoň zrnko spravedlnosti. Jenže to musíme udělat chytře. Jestli chceš žít, drž se zpátky. Vy­střel z luku a neopouštěj křoviny. Pověz to i Horynovi. Nechte to na mně.“</p>

<p>„Co to po mně chceš?“ vybuchl pohoršeně Lešek. „Jsem bojovník. Přece tě v tom nenechám.“</p>

<p>„Tak dost, hochu. Říkám ti to jasně. O mě se bát nemu­síš. Vím, co dělám.“</p>

<p>Oba zmlkli a vyčkávali. Krut vzpomínal na uplynulé dny ve vesnici a nevěděl, jestli má mít vztek, nebo se smát. Starosta sehrál dokonalé divadlo. Okázale obvinil nájemné lovce z pokusu o podvod, aby vzápětí slyšel námitku, že pokus zabít Krutoboje byl projevem přílišné horlivosti je­dince jednajícího na vlastní pěst. Starosta přijal omluvu, vyplatil lovcům odměny a na závěr je pozval na vesnickou slavnost, kde se hodně jedlo a pilo. Nebo spíše žralo a chlastalo. Krut a vybraní muži se toho pochopitelně nez­účastnili a časně zrána vyrazili na čekanou. Bylo jasné, že přecpaní lovci trpící kocovinou nepůjdou cestou přes les, kde by mohli narazit na nějakého zbylého vlkodlaka, jenž by se chtěl mstít.</p>

<p>Z houštin se znenadání ozval šelest a dusot. Byl to Ho­ryna, pomenší nazrzlý mladík s pihovatou tváří, uřícený a zadýchaný.</p>

<p>„Tiše,“ sykl pirát. „Rámusíš jako zubr. Jak už jsem řekl Leškovi, držte se oba v keřích. Vystřelit a zůstat. Jestli má někdo proti té chamradi šanci, pak jsem to já. Už jdou?“</p>

<p>Horyna přikývl, přikrčil se a vložil šíp na tětivu. Krut ta­ké a se zalíbením si prohlížel nový, dvakrát prohnutý luk, který mu opatřila Kroana. Potom dal znamení dvěma mu­žům v rákosí.</p>

<p>Čas se vlekl jako hlemýžď. Lešek s obavou pohlédl na piráta. Ten muž přece zchytal spoustu ran! Bude vůbec schopen se bít? Krutoboj však vypadal nečekaně dobře, mnohem lépe, než by se dalo usuzovat z událostí poslední doby.</p>

<p>Konečně! Přicházeli. Bylo jich už jenom sedm. V jejich stopách se se značným odstupem ploužil nákladní kůň. To ztýrané a otupělé zvíře ani nezafrkalo. Lovci hlučeli jako stádo dobytka a vůbec je nenapadlo, že se ženou na poráž­ku. Dva z nich se dokonce o něco zuřivě hádali a div si ne­skočili po krku. Tak se ocitli v místech, kde na ně číhalo pět mužů.</p>

<p>Zadrnčely tětivy z obou stran a pět šípů vyletělo. Mrtví však byli jen dva. Rujaňanova střela proklála krk muže vpředu, zato Horyna a Lešek zabili dohromady pouze jed­noho. Klesl na cestu, jeden šíp v boku a druhý v hrdle. Ti naproti v rákosí mířili špatně. Jeden netrefil vůbec, jeho druh prostřelil dalšímu z lovců lýtko. Pak se ti dva bez roz­myslu a s hrozným hulákáním vrhli proti přesile, zřejmě přesvědčeni, že ti na druhé straně zaútočí také. Mýlili se a během několika okamžiků skončili s rozťatými lebkami.</p>

<p>Krut celou tu dobu chladnokrevně a nelítostně vyčkával. Dva horkokrevní hlupáci by pro něho znamenali jen zdán­livou výhodu. Ve skutečnosti by se mu pletli pod nohy a možná i do rány, a tak je klidně ponechal jejich osudu. Teprve když jejich zkrvavené mrtvoly ležely nehybně na okraji cesty a lovci řvali nadšením, vyrazil pirát z houštiny tiše jako duch. Neměl štít, protože se nepřipravoval na běž­ný boj. Nemínil s těmi vrahouny svádět dlouhou potyčku, chtěl je prostě co nejrychleji pobít.</p>

<p>Krutův meč vířil v šíleném reji blýskavých pletenců, provázených výstřiky krve, jež kropily keře i rákosí. Po­stupoval však se zlověstnou systematičností. Měl před se­bou pět protivníků, z nichž jen jeden byl raněn. Prvnímu lovci pirát srazil stranou napřažené kopí a prudkým ele­gantním švihem zkušeného šermíře mu prosekl hrdlo. Přes něj se dostal k muži s prostřelenou nohou a bez váhání za­útočil. Razantním sekem shora prolomil jeho chabou obra­nu a rozpoltil mu lebku. To vše se odehrálo takovou rych­lostí, že se zbylí tři nestačili ani vzpamatovat.</p>

<p>Pirát využil momentu překvapení dokonale a vrhl se na dalšího. Třemi po sobě následujícími údery jej zahnal do defenzivy, odpoutal se od něho a skokem se ocitl u vůdce lovců. Prošedivělý vousáč se pokusil nastavit štít, Krutoboj však seknutí shora pouze naznačil, a když muž štít zvedl, bleskově jej bodl do břicha. Uskočil právě včas, aby čepel postříbřeného meče minula o kousek jeho krk. Těžce zra­něný lovec se již neudržel na nohou a upadl s žuchnutím na tvář. Bahno se rychle barvilo doruda.</p>

<p>Teprv zbylí dva se na Rujaňana odhodlaně vrhli a zača­li ho trochu tísnit. Lešek se několikrát pokusil zamířit, leč nebylo to možné. Vytřeštěnýma očima proto jen sledoval zuřivý boj. Stále více však bylo jasné, že Krutoboj stojí v šermířském umění o třídu výše. Jeho pružné, kočkovité, téměř taneční pohyby ostře kontrastovaly se sice rychlými, ale naivními útoky jeho soků. Každý krok pirátského ná­čelníka byl naproti tomu promyšlený a dokonale úsporný.</p>

<p>Netrvalo dlouho a jeden z lovců se potácel pryč. Z boku se mu proudem valila krev a očividně se snažil uniknout. Daleko se nedostal. Leškův přesně mířený šíp ho srazil k zemi. Muž, jehož pirát bodl do břicha, se ještě zdvihl a se sténáním se plížil k bojujícím. Horyna mu nedovolil nic. Vyrazil z křovin, několika skoky překonal vzdálenost k pě­šině a jeho sekera se zabořila vůdci lovců mezi lopatky.</p>

<p>Poslední člen smečky zoufale couval do rákosí, patrně doufaje, že v sítinách bude mít více štěstí. Bohové při něm nestáli. Odrážel sice Krutovy rány štítem i mečem, ale už nemohl. Nohy se mu zamotaly do vodních rostlin a s plesknutím spadl do bláta. Z posledních sil máchl me­čem a škrábl piráta do ruky. Ten si toho nevšímal, šlápl po­raženému na koleno, aby nemohl vstát, a srazil poslední pokus o odpor. Potom přibodl svého soka k zemi. Černé bahno se zbarvilo krví, avšak muž ještě nebyl mrtev.</p>

<p>„Slitování,“ zachroptěl.</p>

<p>Krut se neslitoval. Poslední ránu vedl na hlavu. Nemohl jinak. V mysli mu tančily a splývaly obrazy trupů bez ru­kou. Těla v krvavém příboji. Těla v zelené trávě. Zabil i to­ho posledního. Ne z pomsty. Prostě jenom proto, aby ten obraz již nikdy nespatřil. Jen za to se modlil ke všem bo­hům, které znal.</p>

<p>Na rozcestí stála vysoká štíhlá postava s rozevlátými černými vlasy. Ruku si podpírala v bok a usmívala se. Le­šek a Horyna se zarazili a i Krut zůstal stát. Trochu ho to překvapilo, ale ne zas tak moc. Představa, že se Vlkodlači­ce uváže na krk usedlému plešounovi, byla příliš absurdní. Udivilo ho spíš to, že neodešla sama do divočiny.</p>

<p>„Co chceš?“ zeptal se.</p>

<p>„Mohu jít s tebou?“ odvětila.</p>

<p>„To klidně. Jenom nevím, jestli moře bude pro tebe to pravé.“</p>

<p>„To uvidím,“ pokrčila rameny. „Změna prostředí neu­škodí. A co tihle dva?“</p>

<p>„Jdou také se mnou. Už mají starosty a pověrčivých li­dí plné zuby.“</p>

<p>„Což o starostu,“ zasmála se. „Toho jsem měla plné zu­by v noci. Chudák. Nevydržel to. To víš, slabé srdce.“</p>

<p>Krut se řehtal jako kůň.</p>

<p>„Tak slyšíte, chlapci?“ obrátil se k Horynovi a Leškovi. „Starosta je mrtev. Jestli chcete, můžete se vrátit.“</p>

<p>„To je jedno,“ mávl rukou Lešek. „Ta vesnice už stejně není, co bývala. Moji rodiče už zemřeli a nemám tam ni­koho, kdo by mi za to stál. A co ty, Horyno?“</p>

<p>„Já se taky vracet nebudu. Tušil jsem, že to tak dopad­ne. S otcem a matkou jsem se rozloučil. Oni o mě stejně neměli velký zájem, vždyť to víš. Zrzavej skrček. Moji bra­tři měli pořád přednost. Je na čase, abych vyrazil do světa. A hlavně… jsem tvůj přítel.“</p>

<p>„No dobře,“ řekl Krutoboj. „Ale musím vás varovat. Jsem pirát a podle toho vypadá můj život. A teď tady pře­nocujeme.“</p>

<p>Za chvíli vzplál oheň a vymrštil rudé jiskry k modravým hvězdám, jež mezitím zazářily na ztemnělé obloze. Krut byl unaven jako málokdy v životě. Lehl si do trávy a vy­chutnával klid letního večera. Kroana se položila vedle ně­ho a prsty mu čechrala vlasy.</p>

<p>„To, jak jsi naložila se starostou… ehm…, tak se chováš ke všem svým milencům?“ zeptal se jí.</p>

<p>„Ne,“ uchichtla se. „Umím být i něžná. Však uvidíš.“</p>

<p>S důvěrou zavřel oči.</p>

<p><emphasis>ilustroval Karel Zeman</emphasis></p>
</section>

</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCABBAVUBAREA/8QAHA
AAAgIDAQEAAAAAAAAAAAAAAAcGCAMEBQEC/8QARRAAAQMDAgQDBQILBgUFAAAAAQIDBAAFE
QYSByExQRMiURRhcYGRMkIIFTQ1NnJ0obGywSMkQ1JidRYzc4KzF1Wi0eH/2gAIAQEAAD8A
cte0UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUVrzkylQHxBW2iUW1eCpxOUheOWR6ZpHyOMes7JejCvNvhpV
Hcw+x4SkKI9x3HqOh5iu5qPjnCRaWDp2OXJzwBc9pQQmP6gj7x+Bx/CsnDjiFqHV17cZuMq
2xosZAWtKWSFuZOAASrA5kc/gO9NRl5qQ0l1lYWhXRQrJRRRRRRRRRRRRRXlcvUOo7Zpe2G
4XV8tM7whO1JUpSj2AHzpTXTj9MU4RabKw2gHkqUsrJHwTjH1NYYHH27IkA3Gzw3We4jqU2
ofMlQNNfSer7ZrG1mdblKSUHa8y4MLaV6H49jXdooqC634oRtE3hm3PWt2Wp1gPBaHQkDKl
DGCP9P76jEXj2mTeGI6rIlmG66hCnVyCVISSAVYCe3WnDRUG4hcSU6HkQ4yLcZj0gFasubE
pQDj3nOfdUUc/CBb8BXh6eV4uRt3SfL2zny/H91N6I+JUNmQElIebSvae2RnFZqK4WsNUx9
H2Bd2kMqfAcS2hpKtpWonoDj0yflSwc/CBk+KrwtPNeHk7d0k5x2z5a+x+EC7tVnTqM4G3E
o4z3z5fjivXfwgVeI34OnhswN++Tzz3xhNOZCt7aVYxuAOK+qKwTJka3xHZct5DEdlJW44s
4CQO9V34o60sesJzK7bb3Uux/IJq1bfFR1xsx6k8yc1AqYXCK2WO6XxbM2dJjT082W0qR4U
lv7zZCkkknvjtn0qw7baGW0ttoShCRhKUjAAr7oqH8RNcO6Ht8OU1BRMMl0tlK3CjbgZz0N
czh7xOka3vUi3u2tuIlmOXt6Xisk7kjGMD/ADUwicDJpVap43R7Penbfare1cWmeSpHtGEq
Vj7uAc46ZqS8PtY3TWkR+fJtDcGGhWxpwOlRdV3wCByHr61MaKKwy5LcOG9KdIS2y2pxRJw
AAMnnSbe/CBf8Q+Bp5vZ23yTn9yaZGhtVjWWm0XUxxGc8RTbjQXuCSD2PwIqRV4artxrvLs
/XC4HiZj29pCEJCsjcoBSj7jzA+Vc/RfD5/VUIzCt9tpUlMZGxkqBJSSV5zjCMAkHrnAOcA
+664fztMOvTGre8zaku+E289JbcKyc4ICcEZx3FcvRN6nWbVEFcSY7HQ7IQh5KFeVac4woZ
APXoSPiKtYOYzjHur2ikBx6/TSF/t6f/ACLpZVZbhhqtGoNLwo7iXVSo7JbdcDR8PKTgAq6
bikpOOveptVYeKN7Ve9e3BwO+IzFV7MyR0CUdcevmKj86iNWp0R4KdN29ETYuMYbSg6mQXP
PtwpODnGMDv3PTFSOioNxkUkcNZ4V1U4yE8u/iJ/pmq626O3LuDLDxeDa1YX4DfiLx32p7m
mZA4OwLtpxN7g32QWClxxI9iKluISTjaklJ3HB5c88sGtW38Hpt3juvRfbIidoDBntJbJWM
b96QSUg89uM++nPYESYWbSYC48OGw34LrkhTqlk5ynJH3cY6nqK7VFJ/jvqR6PHh6djuJSi
Snx5IB8xSD5B8Mgn5UqdN2B3UFxUyFhmOw2p6Q+s4Q2hIzzODjPQe8iu27oh652t+4acgS5
UWMtQW+tadpSgeYpPLfz9APTBqJxJTsKYzLYWUOsOJcQpPVKgcg1aPQeozqfTDU9aSFpWpp
SvNhZHcEgZ5EZ9+aklFKfj9+YLV+1K/lpQadvMqx3BcmLOfhqU0pBcYQFKPfbz6ZIAyOlNv
iFxIctul49ljOITeZcZHtRZcKxHSpIJwvuT656c/SlVpPS8/VV6ZhQ2VqbC0+O7tJS0gnqS
OlWbssL8VJTa4zSGYUNoJQhDBSkkkkEK3HOB175OSeddaiioPxfvP4p0DKQhzY9NUmOgDqQ
eau/8AlB+tVrqecI7w7B1OmC0ohcxSAg7uXI+YbcgElJPM5x2BNWQrw1WXita5du4gXFyQ3
tblrD7Kx0WkgdPgcg/CtvhbrFrT97bj3S4yWLcs4SgOHwkqP3lJ+nOnlqKwWrXenkw3pSlR
HFpebeiuJOSM4IPMEczS6vvA2PDiCRYJ8t2WlafDbfCCM56kgDAHL5Z69KatoizIdvbauE4
zZR5uO7AhOfRKR0SO1b1FV/48LSrWsRKVAlMBAUPQ71mlnTQ4I3eZDuVwiNEOMKQh1bJKir
AVglCB1VzGfcPdTo1LdU2TTVwualBJjx1qRnpux5R9cVUklyQ8VHc44sknuVE181ZbhkGE2
Ze16IZCm2S4xHjqZLY2DG4K5qzk+boeeKm1FQHjSrHDqQPF2ZkNDbkefzdOvz79PmK8QPG9
vZDDq2nCsALbVtUnPI4Pwq02lpNth6ctsBuewpTLKGgCpKVKI5fZz3NdtT7KHUNLdQlxzOx
BUAVfAd6yUUVXzjsoq1ywDjCYKAORH3lnv1+VcvQntCbZcnIEQuTQ40lMnxi2IyFBaVKJ78
1Dy9c4I5irFItcZFm/FTTSY8fwCyEMjAQkjHKlbeOBVvZYZVaJE6Q6p5KXEvPNpCUE+ZWdv
Ydqn+kdOP6Xgu20zDJhoUDF3KO5tPdJHx59e/bHOQUUp+P35gtX7Ur+WknAnPW2UJMfbvCF
o8wyMKSUn9xNYmWXZLyGWUFbizhKR1Jpn8M25Dd6s7UC3IfSVu+2PoVyU0lQKFqAVyUlWQO
xBxzp9UUUUhuOuofbb/GsbK8twEb3Rj/EWMjn7k4+tLhqPN/Fqltwyth9zaHQ1uIUgElIV1
HI5I7491FmuUmz3iLcYbqWn47oWhak5A+I7irS6PvEq/6Xh3SY2229ICiUtIUlONxAICufM
AGu0a4OrtHWvWVsEO4JKHEHLMhAG9o+73HuKrrq3Ql70hLUiawXYvVEtpJLahnAyfun3H17
1h0zrS+6SeK7VMKWlnK2HBubX8R2+IwasLoXXtv1vBWtlCo8yOB48dRztz3Se6c599Sqiik
Bx6/TOF/t6f8AyLqEwrI9P05NuMZttaoLiVPYe86WzgZ8PGSMn7WeWDmsempgt+pbdKVjY1
JQpWQTyyM8hz+lObjZqJkaMiQYzgWLm9kkf5WyCR05EK25HUY+NJe0xHn25shlsK9njlWQ9
sUkk4ykdVHGeQ7ZPaudVluFsYxtNITIkOvyw21vLjm4pQUBSEgZOEgKI9DgkVNqKgvGVptz
hvOWtAUpp1lSCfuneBkfIkfOq2gEnA5ms7kOXH8zkZ5rHPKkFNdrSKbmnVVontwpctLMttf
lQo5AUCeeD2q1dFFV746KSrXTIBUSmC2DlWQPMrp6Vu8EbHHui7tKW4tEmKWCwoHKUElR3F
PQny4GfU096KKKKU/H78wWr9qV/LSLro6fehsXuKueAI/iDeslQ2c+vl547H3E1aPStpYs2
nYcVkMlXhJK3GcbVnHY4HL091diiivla0toUtaglKQSpROAB61UnVF2N91Ncbpz2yX1KRk8
wnOEj6Yps6E0dbreLXbrybom4S/7+I/IRlbU4AOM5ICufQ86VesLN/w/q25WsDCGHz4Y/wB
B8yf/AIkU3+B8px60SVPTVFJUGm47r5WSpAypSQeg2qQMDPT3gU0zSme4+29p5bYsMhQSog
H2hHP6Aj6E0yLbKjak07FmPRElifHQ6WHQFjCgDg9jSi4qcMLdZrZI1HZ1KZQHgX4pI2JCi
BlHceY9OfXljFLfTN+kabv8W5x3XUBpY8VLSgC4jPmTzyOY9RVo9N3tOo9PxLuiOuOmUgqD
azkjmR1+VdSiq/8AHhQVrWIBnKYCAcgj76/rXN4VMz3L/wCC1D8aDN/u8hTgQG1J6qSSoEn
ynO1JBJx2FRS/W42fUE+2kY9lkLaHXoFEDr7qy3q+OXZuBHCPBiwIyWWWQchJ6rV8VKyf3d
qzaVen/jVUOAvaqaytpf6u0k9j6en0ri09uBd19qtMq3l0FUUDKNgBAKlYOe/emtRUA41yS
xw7ebGP7xJabORnvu+X2aQ2mJMOHqW3ybgy4/FafSp1toZUQPQZGasnabHpq7wI91iwXCzJ
CXUtuuOBJ7jcgq28iOhFSCNGYhx0R4zKGWUDCW0DCUj3CstFFV+48fptE/29H866w8LEMyS
tiRfDbW258dwNokBpbyiFBO3kd3PkUnkQrqMc7DUpXeP1vQ8tCbDJUlKiAS+kEj4YpnWe4p
vFlhXNDZaTLYQ8EE5KQoA4z863aKU/H78wWr9qV/LSm0pEs026OtX2QqPDEV1XipzlKwnKc
cj3+vTvXOuNuk2uSI8pGxam0Op96VpCkn6EU6uC2tW5lvTpia42iRGSfZEhBBcRzKsnpkZ+
lNiiiolxPvH4l0DcXUObHn0CO165WcHH/buNVgSopUFA4IOQalLHEzWUZpDTV8dCUDanLTZ
IHpkpzXEvF6uN/nmfdJJkSVJCS4UpSSB06AVPOCV5Zh6pXbZLpQmYnLPPG5wduQ7jPLIHId
eVWACgpIUkggjII71U/V+nndL6nm2pwHY0vLKjz3Nnmk578v3g1MeGHEuLphp233px8QsZY
DLKSAonmVHG4nGMc+g6dK3uJvFO2aisSrJZUvLQ66C+863tCkpOQEg8+ZAPalpY0Icv0BDj
XjIVJbCm9hXuG4ZG0cz8BVq9PWZmw2lECM8t1hK1rb3BI2JUoqCRgDkM106KQHHr9NIX+3p
/8i653CKyG76rbfKkFMBSXghxRCSc9Rgg7hzI7cufv6PHOxrhaqZuyEf2E9kAqAA/tEciPp
tP1paNtqddS2gZUtQSkZxzNNfhho+XFN1vstCmYggOIYI2OeIFJOSFA4BTjBHqccqUxxnl0
p/cHre3FjvSG7e3E9ojNLylS1KXknmSeWOhAHqaZ1FQTjM0pzhvMUHFIDbrKiAOSxvAwfdz
z8hVdIb5izGnx/hqB5Z/oR/Gm/YOOcWFaW492gy5UpClZdaCEgpydvLI54x0AFdL/wBfbH/
7PcPqj/7pnQpbc+BHmM7g1IaS6jcMHChkZ+tZ6KT3HqwKcjwNQMt58LMd9Q7JPNBPuzuHzp
WaUvLen9SRLq4kqEdRVgNJczyx0JH1yCOopz6m40aeZsT4scl2TcHmyloeCpAaUR9pRUB0z
2z0pBJSt94ISCpbisAepNWe0izc2HGIUuEpiNb7e0yw63K8Rp7IGfKBjcNuCSfgMHNSyilP
x+/MFq/alfy0tuGzkZjVfjzYz0qI3GdL7LSN+9BTg5TkZTg5PXpTi4laDZ1bp5iTaUNJmwm
8xtvJLjWPsDHyx2+tV8t0+VZrrHnxjskxHQ4jcM4UD3FWi0VqpnWGnWbm22ll3JQ+yFhWxY
6/I9RnsakFFJLj7d1qnWyzIdHhttmS42B94kpSSfgFfWojw60rI1HPkOtwGZjUcJCkPnCPM
e/mB6A9M4yOVOlvhbpVLsZZs8RKGwovNBKlBxRAA5k5AHPl8KhvE/hZb4locvenoojeyIKp
EdBJC055qAPTAJJ9wpQW2SmJco0he8obdSVhCtpKc8wD7xkVbuCWTAj+zhQZDaQ2Fg5245Z
zz6etR3WvD+1a1YbMoqjTGRhqU0AVAf5VD7w93/7SWkcH9VM3GRGQyytljmZanPDaI255FW
M+nuPWuNG0ZcH35jfjxgmI2pSnUOhaFEFIIBHpvTk9OvWmDpHhYEPMruLBmtNzUkqZwhK0b
SMhZ5lAPUA8+WOhy6UIQ02lttCUIQAEpSMAAdABX1RS54hcL5Wtr6xcWbo1FS1GDOxbRUSQ
pRzkH/VUZ4YxW9L3Vxi4MTXZ6pJabZbiBxCQcI8Tf1QeZyCRyxy6UwOIWif+N7OxDblIivx
3/EQ6tvdywQU9eWcg/IUlLxw1v2nZ8pSG25qYAQ/nwVFLyOuQCMKxjzDP1pzcO48x7hrCYm
J2OPMrCUlIASkkhPLHp2NKHWHCi4aWhRpKZyLg5KkBhDDDCgoqIJGBzz06Uw+DK72u3TE3C
ExFjNqDbexgNOFaeSgoD0GOo7mmZRUe1xplzV2mHrQ1JTGW4tCw4pG4Dac9KQl/4a3m06g/
E1vbduzyY4fWphkgJBOMc/l9a4t00tfbKEquFrksoVnCy2dpx15+6sSdP3ZcFyc3b31xWtu
94NnaCegz655VYrhjIujmjbcifHIbEcFp9TxWpXmI2qBAIwAMYyMEDtUxorUulsh3m2v26e
yHo0hO1xB7j+hzzpC644QXHT+6bZfGuNvSkqWNoLrWD3A+0Mc8gdjnFRa16Lvl3Xtjx0pOf
N4qwkpGAc46kYOeWeWakXDGwSzqd2W37A69CQ+lll85U46lB2qQk43AK25ORjPbIqwNqbkt
WqKiYQqSGk+MQAMrx5jgcuua26Kh/EXRD+uLdDisTm4hjOlwqWgq3ZGMcjS9tGgb5ou7PXS
2XBM1+PlhTceC445hYxkA4Tyzn7WOVOyIHkw2BIUVPBtIcUQBlWOZwOQ5+lKfWvBhVyus68
WeY2wl0F5UQtKJK+qtpB79hjqcVoaT0zeeHM4X6dMKbelKEz2EtrG4LTkbQR5ylRGccxz99
OaFNj3GEzMir3sPoC0KwRkH3HmKz0pNa8I7xqa/Tr0i7Rt7uPBYU2RhIGEpKvl1xW5wp05c
tOJmxiAHfHSmYHt4CNpX/wAsdFbk7FBXorn2pn1rz4jc+3yYboBbkNKaUD0IUCD/ABpFTOB
t0iTYjX42jrYkKUlb3hKHhEJKskehxjOaZ+kpTVksbcK5XFbpa/sm5TqfDbeCRj+zSeYAGA
T3OSM5qW1oX78wT/2df8DUPs36eO/sLn8rFTqL+StfqistFFFa0D/kq/XNbNYJn5Kv5fxFZ
UfYT8KwS/tR/wDrD+BrMjqv9b+lfdFFfH+L/wBtY535E7+rWFv8jc/WH8BWxG/J0/P+NZaK
KKUML8/al/Ui/wAam2if0dsv7F/RupRRRRRRRWrO+w3+v/Q1sp+wPhXtFFFFYpX5I9/01fw
rIOlf/9k=
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0