%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/16.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>ja</first-name><last-name>ja</last-name></author>
            <book-title>Untitled</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>ja</first-name><last-name>ja</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>a5ac3fb5-7720-43f3-bfae-2ff9760e6ff7</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>1600</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p>Smaragdová hora</p>

<p>Přiložil jsem na oheň pár bukových větví a natáhl nohy k plamenům, abych se alespoň trochu zahřál. Mokré oblečení bylo rozvěšeno po okolních keřích, ale obával jsem se, že do rána stejně neuschne. Abych na sebe zbytečně neupozorňoval, krčil jsem se v osikovém houští v malé roklině asi čtvrt kilometru od břehu Marakui a udržoval jen malý oheň, aby se jeho kouř stačil při průchodu hustými korunami lísek rozptýlit.</p>

<p>Marakua není nijak divoká řeka. Teče sice rychle, ale má hluboké koryto a velkým skaliskům se člověk vyhne i se zavázanýma očima. Pokud se ovšem nekochá krásou letu párku ledňáčků jako například já. Útesu čnícího z modré hlubiny jsem si všiml až v okamžiku, kdy byl těsně před přídí kánoe. Rychlý proud mě natlačil na skálu, a než jsem stačil vyskočit, proutěná kostra lodi povolila a šla i s nákladem ke dnu. Ke břehu jsem to měl sotva padesát metrů, ale v ledové vodě a silném proudu jsem si sáhl až na dno sil. Zůstalo mi oblečení, nůž a padesát zlatých v opasku.</p>

<p>Zaslechl jsem tiché zašelestění. Sáhl jsem po noži a skulil se do stínu lopuchů. Lokty se mi zabořily do vlhké a měkké půdy, obklopil mě těžký pach tlejícího listí. Napjatě jsem čekal, ale nikdo nepřicházel. Začal jsem se plazit okolo svého provizorního tábora. Pro nahého člověka není noční plížení lesem nic příjemného a okamžitě jsem byl samý šrám. Přesto jsem se k ohni vrátil, až když jsem dokončil celý kruh. Nikoho jsem neobjevil.</p>

<p>Nejsem obvykle tak moc bojácný a opatrný, ale o Smaragdové hoře jsem slyšel jen to nejhorší a nechtěl se připojit k těm, kteří si zde předplatili místo trvalého odpočinku.</p>

<p>Smaragdová hora je dávno vyhaslá sopka čnící do výšky dobrých šesti tisíc metrů. Mělký kráter má průměr asi čtyřicet kilometrů a celý kužel sopky má u paty obvod skoro tisíc kilometrů. Hora, jak jí její obyvatelé někdy přezdívají, se zvedá z vyprahlé Koolské savany a pro velkou část vnitrozemí představuje jediný stálý zdroj vody. Její šikmé svahy zachycují mraky, které by se jinak rychle přehnaly nad stepí a vypršely se nad oceánem. Oblast od čtyř tisíc metrů výše je neustále zahalena mlhou a tři sta třicet dnů v roce tam proprší. Marakua pramení jako malá říčka na severovýchodě Smaragdové hory. Napájena dešti a vydatnými přítoky se po pár desítkách kilometrů neztrácí někde v pustině jako spousta jejích příbuzných, ale obtéká Horu a po třech čtvrtinách kruhu ji opouští jako monumentální veletok měnící okolní step v zelenou oázu.</p>

<p>Místní přírodní pozoruhodnosti pro mě neznamenaly žádné nebezpečí - v houštině jsem se schovával kvůli lidem. Dmutí zemské kůry, které způsobilo vznik sopky, s sebou současně vyneslo z hlubin země množství nejnádhernějších a nejdokonalejších smaragdů, jaké kdy lidé poznali. Můj otec jich měl pěknou sbírku a byl na ně patřičně pyšný. Myslím, že ho podráždilo, když jsem si jich při svém útěku z domova vzal pár sebou. Ale to je už historie. Smaragdová hora k sobě přitažlivostí zelených drahokamů už století láká tisíce hledačů pokladů, horníků, kopáčů, zlodějů, dobrodruhů a vrahů. Ti všichni doufají, že zde najdou bohatství. Mnozí ho sice najdou, ale většina z nich o něj zase přijde, protože najít drahokamy není na Smaragdové hoře to nejtěžší - nejtěžší je přežít. Sám crambijský císař se pokoušel zavést na hoře svůj výkonný pořádek, ale neuspěl. Částečně kvůli nehostinným přírodním podmínkám a částečně kvůli tomu, že vojáci, omámení zeleným leskem klenotů, zapomínali na kázeň a na svou oddanost císařství. V průběhu let se mezi císařskou byrokracií a zločineckou anarchií ovládající horu vyvinula zvláštní symbióza. Ať už drahokamy objeví, najde, nakope, natěží nebo vyrýžuje v naplaveninách kdokoliv, všechny skončí ve chřtánu některé z mnoha zločineckých band. Potom se smaragdy sítí stejně nebezpečných překupníků dostanou do rukou počestných kupců, jejichž obchodní stanice obklopují teritorium hory jako pavučina. Odtud pak už s úctou opečovávané klenoty putují dál do pokladnic bohatých a mocných tohoto světa.</p>

<p>Během let toulání jsem se naučil postarat se sám o sebe a je to na mě na první pohled vidět. Jsem skoro dva metry vysoký muž se silnou kostrou, zjizvený všude, kde je to jen trochu možné (a divili byste se, kde všude), s obličejem vylepšeným několikrát přeraženým nosem. Jsem až nezdravě zvědavý a kvůli tomu, abych se podíval tam či onde, jsem ochoten riskovat pár dalších šrámů. Stejně už na mně není co zkazit. Návštěvu Smaragdové hory jsem si však nakonec rozmyslel. Rozhodl jsem se, že se ji pouze prohlédnu z kánoe a na nějakou dobu se usadím na východním pobřeží. Teď jsem však váhal. Díky nepozornosti jsem přišel o loď a cestovat pustinou bez výstroje je poloviční sebevražda.</p>

<p>Seděl jsem u ohně, pohled upíral do tmy, abych v případě, že by mě někdo neočekávaně navštívil, nebyl zbytečně oslněn, a přemýšlel. Mapa, za kterou jsem zaplatil hříšné peníze, ležela někde na dně. Pokoušel jsem se vybavit si z ní co nejvíc podrobností, ale pamatoval jsem si jen, že nedaleko po proudu na mé straně řeky leží obchodní stanice. Tam bych za padesát zlatých mohl získat novou kánoi a zásobu jídla na cestu k pobřeží.</p>

<p>Zapamatoval jsem si to správně, i když možná ne zcela přesně. Po třech dnech ostrého pochodu jsem dorazil ke shluku chatrčí, kterým vévodila dvoupatrová, bytelně roubená hospoda a obchodní stanice v jednom. Smaragdová hora zastiňovala většinu východního obzoru a tyčila se nad osadou jako nekončící svah vedoucí vzhůru do oblak. Podle charakteru porostu a jeho barvy se dalo snadno určit, jak se vegetace se stoupající nadmořskou výškou rychle mění. Na úpatí hory v těsném blízkosti Marakui to byla nepropustná džungle topolů, lísek a vrb, na sušších místech protkaná ostnatými plochami svízele, maliní a celými plantážemi šípkových keřů. Výše se porost měnil v husté listnaté pralesy dubů, buků a jasanů a ještě výše převládala tmavá zeleň jehličnanů. Zbytek zakrývaly neproniknutelné dešťové mraky. Než jsem vstoupil do hospody, obhlédl jsem ze zvyku okolí. V primitivních chatrčích z větví, bláta a slámy žili místní usedlíci, většinou mrzáci, kteří však měli dost sil na to, aby se dostali z "masomlejnku" hory a dožili tady v relativním klidu. Podle spousty vyježděných kolejích sem občas zajíždělo mnoho vozů, zřejmě se zbožím. Teď jsem však neviděl ani jeden.</p>

<p>Nájemní stáj by dělala čest třikrát většímu a honosnějšímu místu. U žlabu stálo osm koní, z toho čtyři byli skutečně výstavní a podle stejných kvalitních postrojů patřili jednomu majiteli.</p>

<p>Vstoupil jsem do hostince a chvíli zůstal stát ve dveřích, abych přivykl příšeří. Sál byl poloprázdný, u chaoticky roztroušených stolků posedávalo jen pár hostů. Barový pult byl nezvykle vysoký a podle záseků v leštěném dubovém dřevě občas sloužil jako první linie obrany. Nalevo vedl průchod do menšího salónku, který byl zakrytý jen hustým korálkovým závěsem. Měl jsem pocit, že u jednoho ze stolků sedí žena, ale v přítmí jsem si nebyl jistý. Přítomní si mě krátce prohlédli a potom se vrátili ke svým záležitostem. Zřejmě jsem nebyl hlavní událostí sezóny. Jen rozložitý muž v kožené kazajce pobité kovovými destičkami mi věnoval větší pozornost. Měl nezvykle svalnatá předloktí a na stole před sebou položenou těžkou palici s ohlazenou rukojetí. Tipoval jsem ho na místního vyhazovače. Opřel jsem se o bar a objednal si jídlo a pivo. Barman přede mě postavil mísu se studeným masem a k tomu půl bochníku chleba. Pivo bylo slabé a čpělo po kvasnicích.</p>

<p>"Deset zlatejch," řekl.</p>

<p>Zřejmě jsem nedokázal skrýt překvapení. Barmanův pohled se stočil směrem k vyhazovači. Zaslechl jsem zaškrábání dřeva o dřevo. Ohlédl jsem se. Místní strážce pořádku se postavil, palici držel v ruce a čekal. Nezdálo se však, že by byl do rvačky nějak hrr - prostě se jen připravil, aby to měl co nejrychleji za sebou.</p>

<p>"Deset zlatých? Za to na pobřeží dostanu pokoj se stravou na měsíc."</p>

<p>Barman pokrčil rameny. Až teď jsem si uvědomil, že jsou si s vyhazovačem podobní. Tipoval jsem je na bratry, nebo alespoň bratrance.</p>

<p>"Tady nejni pobřeží, mládenče. Zaplaťte, nebo nechte bejt. Nejsme tu žádnej dobročinej spolek."</p>

<p>Po třech dnech půstu jsem neměl chuť smlouvat. Vysázel jsem na stůl pětinu své hotovosti a dal se do jídla. Nebyl to nejlepší oběd, který jsem v životě jedl, ale po dlouhé cestě nalačno jsem masu prominul přílišnou tuhost a zjevně uleželou příchuť. Vyhazovač se spokojeně posadil. Zřejmě měli v hospodě rádi klid. Pomalu jsem jedl a uvažoval, co dál. By jsem si jistý, že za zbytek svých peněz kánoi ani výstroj nepořídím. Napadalo mě jediné - zkusit štěstí a najít pár smaragdů. Nebo raději hodně smaragdů a co největších, abych už nikdy neměl nouzi o hotovost. Když už jsem byl tady...</p>

<p>"Pěknej nůž."</p>

<p>Malý chlapík se opřel o hranu stolu a ukázal barmanovi, že chce pivo. Měl špičatou tvář, kozí bradku a něco žvýkal.</p>

<p>"Koupil bych ho. Za pět stováků."</p>

<p>Ještě stále jsem si nezvykl na místní ceny. Pět set zlatých byl majetek, který v civilizovaném světě postačoval šikovnému muži k nákupu pozemků a zařízení celého hospodářství. Mé překvapené mlčení si vyložil jako zájem.</p>

<p>"Menuju se Mark. Dejte mu na mě taky jedno," řekl barmanovi.</p>

<p>Zdálo se mi, že hosté zpozorněli a s očekáváním nás pozorují.</p>

<p>"Na kolik přijde slušná kánoe a jídlo na týden?" zeptal jsem se.</p>

<p>"Půl druhýho tisíce. Esli se chcete mrknout, mám jednu vzadu v přístřešku," odpověděl barman</p>

<p>Mark se zatahal za kozí bradku.</p>

<p>"Taky mám loďku. Nejni sice úplně v pořádku, ale možná bych ji za ten nůž vyměnil."</p>

<p>Můj nůž byl opravdu dobrý, kovář na něm odvedl perfektní práci. Kvalitní dvaceticentimetrová čepel s falešným ostřím se dala stejně dobře používat jako nástroj, i jako zbraň. A navíc byl dobře vyvážený, což u tak velkých nožů není zcela obvyklé. To však v pouzdře na stehně nemohlo být vidět. Rukojeť byla ta nejobyčejnější, z kožených plátků naražených na trn. Vyměnit na první pohled obyčejný nůž za kánoi, i když v horším stavu? Něco mi na takovém obchodu nehrálo.</p>

<p>"Napijeme se?" navrhl Mark a sám pozvedl korbel.</p>

<p>Napodobil jsem ho.</p>

<p>Pivo tu bez toho stálo nejméně pět zlatých, alespoň jsem ušetřil. V hospodě bylo náhle absolutní ticho, stejně jako při pokeru, když se zruší strop a hraje se o částky, které mohou někomu zlomit vaz. V okamžiku, kdy jsem si poprvé lokl, bodl. Kdyby mě změna atmosféry nevarovala, byl bych mrtvý. Takhle jsem mu v poslední chvíli dlaní srazil ruku stranou a místo do břicha mě škrábl do boku. Bez čekání jsem ho udeřil korbelem do obličeje, kamenina se roztříštila, Mark zavrávoral. Ještě jednou se pokusil bodnout, ale to už jsem pevně držel a současně lámal jeho zápěstí. Se zaúpěním pustil nůž a začal se poddávat tlaku.</p>

<p>"Nezlamte mu ruku!" křikl barman.</p>

<p>Povolil jsem a úderem do spánku poslal Marka k zemi.</p>

<p>"Proč?" zeptal jsem se.</p>

<p>"Rozbil ste džbán, to je sto zlatejch. Dyž mu nezlomíte ruku, srovná to za vás," ukázal na Marka, který se právě začal probírat. "Souhlasíte?"</p>

<p>Neměl jsem chuť platit stovku za džbán. Zdálo se mi, že to zde s cenami mírně řečeno přehánějí. Souhlasil jsem.</p>

<p>Dál to šlo ráz na ráz.</p>

<p>Barman kývl na vyhazovače, ten vstal a rutinním úderem - ani slabým, ani silným - poslal Marka opět do limbu. Rychle ho prohledal a vysázel z jeho kapes na pult dvě stě padesát zlatých. Mezitím barman přinesl železnou tyč, jeden její konec rozpálil v kamnech a přitiskl ho Markovi na čelo. Až teď jsem pochopil, že to je vlastně cejch. Kůže zasyčela, sál vyplnil zápach spáleniny. Když se Mark probral, zdobily ho nad očima vypálená písmena C&amp;G.</p>

<p>"To je naše značka," vysvětlil barman, "Chuck a Ghek."</p>

<p>Ghek mezitím zručně nasadil Markovi pouta a vyvedl ho ze sálu.</p>

<p>Chuck začal vypočítávat na prstech.</p>

<p>"Markovy peníze sou vaše, ale musíte za něho zaplatit útratu. Ta dělá dvě stovky plus džbán. Jeho hotovost na to nestačí. Za Marka vám můžu dát pět set vosmdesát. Dyž to spočítám, dostanete vode mě na dlaň pět set třicet zlatých a sme vyrovnáni."</p>

<p>"Za co těch pět set osmdesát?" zeptal jsem se.</p>

<p>Neměl jsem tušení, o co tady vlastně jde.</p>

<p>Chuck se zatvářil jako někdo, kdo je zbytečně vyrušován dotazy na samozřejmé věci.</p>

<p>"Pokusil se vás zabít, tím pádem to bylo jen mezi váma. Vyhrál ste a souhlasil, že za vás zaplatí škodu, kterou ste při zápase udělal. Jenže von na to nemá, a abyste to nemusel platit z vlastní kapsy, prodal ste ho do votroctví. Nemoh sem vám za něho dát víc než pět set vosmdesát, protože Mark žvejká koku a dlouho nevydrží. Budu rád, dyž za něho sám dostanu vosm stováků. Každou chvíli takhle někoho koupím a zase ho prodám na práci v dolech. Jednoduchý jak facka."</p>

<p>K tomu jsem neměl co říci. Lidský život tady měl cenu šesti pivních korbelů. Prázdných pivních korbelů.</p>

<p>"Věděli jste, co udělá?" zeptal jsem se, aby řeč nestála.</p>

<p>"Jo," zabručel Chuck, "zatím dycky mrtvolu vodnes a škodu vyrovnal. Nic nám do toho nebylo, pane."</p>

<p>Najednou byl uctivost sama.</p>

<p>"A proč to dělal?" zeptal jsem se.</p>

<p>"Líbil se mu váš nůž a maso by prodal místním. Není tu moc zvěře," odpověděl místo bratra Ghek, který se právě vrátil. "Nejste sice moc při těle, ale pět stovek by za vás dostal a za oblečení eště víc."</p>

<p>K tomu jsem neměl co dodat. Smaragdová hora byla ještě podivnější a nebezpečnější, než jsem si představoval. Vyšel jsem ven. Najednou jsem si nebyl jist, zda hledání smaragdů bude pro mě to pravé. Možná bych měl raději zkusit štěstí jen s nožem a jít k pobřeží pěšky.</p>

<p>Svlékl jsem se do půl pasu a zkontroloval ránu. Nebyla hluboká, ale silně krvácela. Rozhodl jsem se, že obětuju část své košile a ucpu ji, když se dveře hospody otevřely a ven vyšel muž se ženou. Spíše s dívkou. Byla vysoká a štíhlá, její dlouhé rovné vlasy sepnuté jednoduchou sponou do koňského ohonu se ve světle pozdního slunce měkce leskly. Byla to barva, u které se nemůžete rozhodnout, zda ji přirovnat k bronzu nebo k červenému zlatu, ale jste si jistí, že je moc pěkná. Měla souměrnou tvář a na ženu výrazný nos, který se však skvěle hodil k páru hlubokých očí. Jezdecké kalhoty zdůrazňovaly oblé křivky a ještě víc prodlužovaly dokonalé dlouhé nohy. Poté, co jsem tohle všechno zjistil, jsem se vrátil zpět k očím. Byly mírné a laskavé a dívaly se na mě přímo.</p>

<p>"Když dovolíte, ošetřím vám ránu," řekla.</p>

<p>Pokud mám stručně zhodnotit, jak působím na ženy, asi nejvýstižnější a nejpravdivější bude říci odpudivě. Šlapkám, pokud se rozhodnu využít jejich služeb, musím platit zvýšenou taxu. U ní jsem však žádný odpor ani strach nepozoroval.</p>

<p>Až teď jsem přenesl pozornost na jejího společníka. Byl to vysoký chlap s vrásčitou tváři. Krátké, na ježka ostříhané vlasy měl šedivé, stejně tak i obočí a husté strniště. Pozoroval mě přemýšlivým pohledem, zjevně se snažil odhadnout, co jsem zač. Stál mírně shrbený s předkročenou nohou, jako by ho něco bolelo. Větší část života měl za sebou, stáří ho už stačilo pokroutit, ale byl z druhu mužů, kteří si až do konce uchovají tvrdost a houževnatost.</p>

<p>"Máme pro vás nabídku, obchodní nabídku. Ale raději bychom o ní diskutovali v našem pokoji," navrhl.</p>

<p>O chvíli později jsem seděl v prvním patře hostince v primitivně zařízené místnosti. Veškeré vybavení tvořil stůl, tři židle a postel. Při pohledu na postel mě napadlo, jaký je asi vztah těch dvou. Byl možná třikrát starší než ona, ale nepřipadalo mi to jako velká překážka. A podle toho, jak se k sobě chovali, si byli velmi blízcí.</p>

<p>Seděl jsem na pelesti postele, v ruce držel sklenku vína a pozoroval své hostitele. Představili se mi jako Roderick a Margarita. Jména si mohli samozřejmě vymyslet, ale zdálo se mi, že se k nim hodí.</p>

<p>"Hledám svého bratra. Ztratil se někde tady," začala Margarita.</p>

<p>Za jiných okolností a v jiném světě bych jí rád vyhověl jen kvůli jejím očím, ale právě dnes jsem si to nemohl dovolit.</p>

<p>"Než se začneme bavit podrobněji, je tady otázka mzdy. Co mi za mé služby můžete nabídnout?" obrátil jsem pozornost k pro mě nejdůležitější věci.</p>

<p>Margarita se podívala na Rodericka.</p>

<p>"Kompletní výstroj, meč, koně, část našich zásob potravin. Peníze, jak jste si sám všiml, tady nemají velkou cenu," odpověděl mi.</p>

<p>"A co přesně po mě chcete?"</p>

<p>"Jak řekla Margarita: Najdete jejího bratra. Nebo zjistíte, co se s ním stalo, kam odešel, případně kde, jak a kdy umřel," vypočítal stručně Roderick.</p>

<p>Margarita se na něho při jeho posledních slovech vyčítavě podívala.</p>

<p>"Miri, o tom už jsme přece tolikrát hovořili. Musíš věci vidět takové, jaké opravdu jsou," řekl jí něžně. Okamžik vypadala velice smutně.</p>

<p>"Vaše nabídka je pro mě lákavá," začal jsem, "ale potřebuju znát podrobnosti - nejlépe celý váš příběh." Roderick přikývl.</p>

<p>"Geweh, Margaritin bratr, utekl z domova před třemi lety. Oba jsou dědicové lorda Gutreka, jednoho z nejvlivnějších Galopských šlechticů. Lord Gutrek vzal útěk syna jako osobní pohanu, zanevřel na něj a zřekl se ho. Před půlrokem však zemřel a Margarita by svého bratra ráda našla. Původně jsem předpokládal, že ho budeme hledat my dva, ale vzhledem k okolnostem se s Margaritou dál neodvažuju."</p>

<p>V tom měl naprostou pravdu. Podle mě riskovali víc, než bylo rozumné, už jen tím, že sem přijeli.</p>

<p>"Můžete mi říct, jak vypadal, jaké jméno používal? Máte o něm nějaké informace i po tom, co utekl?" Oba zavrtěli hlavou.</p>

<p>"Otec nechal zničit všechny jeho podobizny. Je o tři roky starší než já, je mu třiadvacet let. Snad vám pomůže, že jsme si velmi podobní," řekla Margarita.</p>

<p>O tom jsem pochyboval. Margarita byla krásná, z každého jejího pohybu vyzařovala elegance vyplývající z psychické a fyzické harmonie. Ale všechno v ní bylo tak ryze ženské, že jsem si ani nedokázal představit, jak by mohl vypadat její bratr. Přestože působila křehkým dojmem skleníkové rostliny, ošetřila mi ránu dokonale a dojet až sem v sedle určitě nebyla procházka hradní zahradou.</p>

<p>"A vy jste kdo?" obrátil jsem se na Rodericka.</p>

<p>"Já jsem rodinný otrok, vychovatel."</p>

<p>"To není pravda!" vyslovila ostře s neskrývaným rozhořčením. Roderick se usmál. "Není. Lord Gutrok mě koupil jako válečného zajatce. Nějakou dobu jsem byl otrok a později, vzhledem k prokázaným službám, jsem dostal svobodu a zůstal u něho zaměstnán jako osobní strážce jeho choti a dětí."</p>

<p>"A také jsi zůstal jako přítel, rádce a vychovatel," dodala Margarita láskyplně.</p>

<p>Pochopil jsem, co mě na ní tak fascinuje.</p>

<p>Byla to žena, která všechno, co dělala a říkala, činila naprosto upřímně a z celého srdce. Když mi ošetřovala ránu, koncentrovala se jen na to, aby mi pomohla a ulevila, nic jiného ji nezajímalo. Když dávala Roderickovi najevo, že ho má ráda, bylo to tak upřímné, až jsem se téměř styděl za svou přítomnost. Napadlo mě, jaké by to asi bylo být mužem, kterého miluje. Doufal jsem, že si to ten neřád zaslouží.</p>

<p>"Přistupme k dalšímu problému," řekl jsem. "Jak jste si určitě všimli, nemám vůbec nic. Právě proto je pro mě vaše nabídka tak lákavá. Abych však mohl zahájit pátrání, potřebuju vybavení. To znamená, že mi odměnu musíte dát předem."</p>

<p>Roderick pokrčil rameny.</p>

<p>"To není problém. Je to tak, Miri?"</p>

<p>Přikývla.</p>

<p>"Samozřejmě."</p>

<p>Vzhledem k tomu, co jsem před hodinou zažil v hospodě, mi svými slovy vyrazili dech. Pochopili mé překvapení.</p>

<p>"Věříme vám," řekli oba současně, podívali se na sebe a zasmáli se.</p>

<p>Podobnou větu jsem od doby, co jsem utekl z domu, ještě neslyšel.</p>

<p>Následujícího rána jsem se na svém novém koni vydal do nekonečného svahu Smaragdové hory. Věděl jsem, že ti dva mě pozorují z okna pokoje, a doufal, že je tam, až se vrátím, potkám. A také jsem doufal, že jim přinesu dobré zprávy. I když to mě nemuselo zajímat, protože má odměna na tom, co zjistím, nezávisela.</p>

<p>Zpočátku jsem neměl nejmenší představu, jak budu na ploše víc než osmdesáti tisíc kilometrů čtverečních někoho hledat, ale čím výše jsem se dostával, tím jasnější bylo, že lidská sídla zaujímají jen mizivou část rozlohy hory. Navíc se většina hornických osad soustřeďovala do vyšších poloh. Nebylo to kvůli tomu, že by tam ložiska smaragdů byla bohatší, ale kvůli bezpočtu jeskyň a ponorných řek, kterými byl vrchol hory protkán jako řešeto. To šetřilo práci a usnadňovalo hledání drahokamů. Projížděl jsem místy, kde byl svah hory prošpikován děrami jako ementál; v trávě se z ničeho nic objevovaly desítky vydatných pramenů, které se spojovaly v říčky, a o pár desítek metrů níže mizely ve skalách. První hledač smaragdů, kterého jsem potkal, byl stařec s nohama pokroucenýma artritidou. Stál po kolena v ledové vodě a prosíval usazený písek pod vyvěračkou malého ponorného potoka. Byl jsem zvědavý, zda něco najde, ale staříkovi se má přítomnost nelíbila, a proto jsem raději vyrazil dále. Nechtěl jsem riskovat, že se někde v okolí potulují jeho kamarádi. O tři dny později jsem projížděl opuštěnou osadou. Měla dvě ulice, domy nebyly jen obyčejné chatrče slepené z proutí a bahna obvyklé na jiných místech, ale solidně postavené sruby. Cestu, kterou jsem do osady přijel, někdo nedávno zatarasil bíle natřenou závorou, na kterou připevnil lidskou lebku. Proč, jsem pochopil, až když jsem dorazil na místní hřbitov. Odhadem jsem napočítal skoro dva tisíce hrobů. Nejstarší nápisy byly víc než století staré, ty poslední zhruba deset let. Zjistil jsem, že se lidé každých dvacet let do osady vraceli, aby pak během tří čtyř let všichni vymřeli. Možná je opakovaně vybíjela nějaká pravidelně se vracející nákaza. Když jsem vesnici opouštěl, pozorovaly mě malé opice hrající si ve větvích. Podobný druh jsem ještě neviděl. Kousek výš jsem v prudkém kamenitém svahu objevil malou vyvěračku a rozhodl se zkusit hledačské štěstí. Nebylo až tak špatné. Písek ve studánce byl poset množstvím malých zelených krystalků. Když jsem jej jen tak zkusmě prohrábl, našel jsem kámen velký jako polovina nehtu malíčku.</p>

<p>Po deseti dnech jsem se naučil číst pěšiny a vyježděné cesty mezi osadami, izolovanými tábory a městečky. Poznal jsem, které cesty jsou staré a zapomenuté, které směřují ke ztracencům, lidem živořícím v izolovaných komunitách stranících se světa a obchodu. Předpokládal jsem, že pokud Gutrok junior žije, bude někde v centru místního dění. V hostincích jsem utratil množství peněz při rozhovorech s nejrůznějšími lidmi, ale nikomu jméno Geweh ani všeobecný popis, který jsem z Margarity vytáhl, nic neříkal.</p>

<p>Čím výše jsem se dostával, tím byli lidé nedůvěřivější a cesta nebezpečnější. Po třech týdnech jsem dorazil do Hampstnu, městečka, kde se netěžilo a jehož obyvatelé se specializovali na řemesla. A také si asi přilepšovali příležitostným okrádáním poutníků. Nechal jsem si podkovat koně, každá podkova mě stála padesát zlatých. Přestože se tím má hotovost snížila na minimum, rozhodl jsem se v Hampstnu pár dní zůstat. Po večerech jsem se v hospodě vyptával lidí na život na Smaragdové hoře a přes den prolézal opuštěné doly v okolí, zda přece jen nenajdu pár drahokamů, které mi umožní platit další drinky a zvát ke stolu další lidi. Pomalu vešlo ve známost, že za informace o Gewehovi nebo štíhlém blonďákovi slušně zaplatím, a lidé se u mě občas stavovali i sami. Všechny zprávy však byly jen fámy. Den před plánovaným odjezdem z městečka se na mě při hledání drahokamů usmálo štěstí. Objevil jsem opuštěný důl, nebo spíše jen malou štolu vedoucí zhruba patnáct metrů pod zem, kde majitel při svém kopání narazil na vydatný ponorný potok. Z řečí starousedlíků jsem věděl, že podobný nález obvykle znamená štěstí, protože voda s sebou nesla smaragdy. Vzal jsem lopatu a začal odhazovat nános písku, který v průběhu let proměnil koryto potoka v prosakovačku. Pracoval jsem půl dne, a když jsem unavený vylezl z díry ven, zjistil jsem, že se pořádně zatáhlo. Hampston ležel v necelých čtyřech tisících metrech a každý den několikrát zapršelo. Už dávno jsem si na mraky a časté deště zvykl. Neměl jsem chuť odcházet. Zbývalo mi posledních pár lopat k naplaveninám ponorného potoka. Vrátil jsem se pod zem a dal se znovu do práce. Přestože jsem na Smaragdové hoře vlastně nebyl kvůli hledání drahokamů, vzrušením se mi zrychloval dech. Po hodině stání v ledové vodě jsem získal tucet nádherně zelených kamenů bez jediného kazu, největší z nich byl velký jako holubí vejce. Schoval jsem je do pytlíku a plný nadšení jsem se chystal pokračovat v práci, když jsem si uvědomil, že už pěkně dlouho slyším hluboké šumění a po skále okolo mě teče voda. Váhal jsem jen chvíli, a to mě zachránilo. Na žebříku ve východu z dolu mě bez výstrahy zaplavila vlna ledové vody a prudký vítr mi do tváře chrstl hrst krup. Jáma pode mnou byla najednou plná vody a hladina rychle stoupala. Okamžitě jsem věděl, co se děje. Před podobným počasím mě varovali - nazývali ho deštná bouře. Se štěstím jsem se ze žebříku dostal na pevnou zem. Voda padala v celých tunách, zaplavovala doly, podemílala a vyvracela stromy. Záplava mě oslepila a ohlušila, nejnebezpečnější však byl mráz. Teplota během několika minut spadla pod nulu, vítr stále sílil, až se změnil v hurikán. Na smaragdy jsem dávno zapomněl. Napůl zmrzlý jsem dovrávoral k padlé borovici. Prohlubeň po kořenech se okamžitě zaplnila vodou, ale současně poskytovala úkryt před mrazivým větrem. Chlad mě zbavoval obratnosti, ztrácel jsem cit v rukou i nohou. Z posledních sil jsem se za jednu ruku přivázal k větvi a pak už jen čekal. Mráz pronikal až do morku kostí, už jsem nebyl schopný přemýšlet a jen jsem pozoroval hladinu bičovanou poryvy hurikánu. Nakonec jsem upadl do bezvědomí. Když jsem se probral, bylo po bouři. Zuby mi drkotaly, po pás jsem stál ve studené vodě a nad hladinou mě držela jen má uvázaná ruka. Potřeboval jsem teplo a klid. Obojí jsem mohl najít v Hampstnu, ale současně jsem se tam neodvažoval ukázat v tak zbídačeném stavu. Měl jsem obavu, aby se toho místní nepokusili využít. Troud, který s sebou všude nosím, byl mokrý skrz na skrz. Až večer se mi s pomocí dřevěného kolíku a třecí destičky podařilo rozdělat oheň. Ráno jsem už v lepší formě, ale se stále drkotajícími zuby, vyrazil k vesnici.</p>

<p>Můj kůň ve stáji nebyl. Vešel jsem do hostince. Hospodský se na mě díval jako na přízrak.</p>

<p>"Jsou mé věci v pokoji?" zeptal jsem se.</p>

<p>Neodpověděl. Samozřejmě tam nebyly. Vyšel jsem ven, před domem se tísnil zástup dvaceti lidí.</p>

<p>"Je to on," zašeptal někdo.</p>

<p>"Nesmysl!" odpovědělo mu několik hlasů.</p>

<p>"Nikdo nemůže přežít venku deštnou bouři!"</p>

<p>Ten, kdo to řekl, měl oblečený můj cestovní plášť. Na práci jsem si ho nebral, protože jsem ho nechtěl zničit. A vsadil bych se, že i ostatní křiklouni si přilepšili dalšími částmi mé výstroje. O zeď hostince se opíral chlapík s hranatou bradou a tváři plnou vodnatých puchýřků a pozoroval scénu s pobavením. Musel přijet během doby, kdy jsem byl mimo vesnici, protože jsem ho ještě neviděl. Byla mi zima, přesněji řečeno třásl jsem se zimou, a ten plášť jsem chtěl. Ve výšce čtyř tisíc metrů to byla otázka přežití. To samé platilo o koni, houni na spaní, nářadí a potravinách. Postavil jsem se před chlapíka s pláštěm a tasil meč.</p>

<p>"Vrať to," doporučil jsem mu klidně.</p>

<p>Dav se rozestoupil, kolem nás se vytvořil volný prostor. Chlap znejistěl, nevěděl, co má dělat.</p>

<p>"To si přece nenecháme líbit, lidičky! Co je naše, to je naše!" vykřikl k ostatním.</p>

<p>Pár společníků mu přizvukovalo, většinou však lidé mlčeli. Můj meč je znervózňoval.</p>

<p>"Vyžeňme ho!" zavolal tlouštík nalevo.</p>

<p>Viděl jsem ho už dřív, byl zadobře s krčmářem.</p>

<p>"Vy máte mého koně, že ano?" otočil jsem se na něho.</p>

<p>"Jak to sakra -" vybuchl a teprve se zpožděním pochopil, že se nechal vyprovokovat.</p>

<p>"Jděte k čertu! Pověsme ho!" zařval.</p>

<p>Chlapík v mém plášti zřejmě usoudil, že na něj nedávám pozor, a vrhl se na mě s nožem v ruce. Lehce jsem ho sekl přes prsa a současně Ukročil vzad, abych čelil muži, který měl tak rád věšení. Kolem pasu se mi ovinuly cizí ruce, někdo mě praštil do zátylku. Dupl jsem někomu na nohu, až kost křupla, probodl muže před sebou a přímo z otočky srazil hruškou jílce chlapa, který mi dýchal na záda. Zahlédl jsem čepel dýky a se štěstím útok vykryl nouzovou septimou. Teprve teď jsem získal víc prostoru. Na zemi leželi dva mrtví a další dva ranění se belhali pryč.</p>

<p>"Vraťte mi mé věci, nebo to dopadne hůř," řekl jsem a myslel to zatraceně vážně.</p>

<p>Vrátili mi je. Každý měl něco a nakonec jsem stál sám před hromádkou své výstroje. Když jsem osadu opouštěl, doprovázelo mě ticho a nenávistné pohledy. Poprvé v životě jsem potkal lidi, kteří byli schopni nechat se zabít kvůli plášti. Měl jsem z toho divný pocit. Kousek za vesnicí se ke mně připojil poďobanec s puchýřky.</p>

<p>"Vyznáš se, člověče," řekl. "Stejně se divím, že ti to vrátili. I koně! Jednou jsem viděl, jak se kvůli páru bot v řadě za sebou pozabíjelo pět lidí. Ale jsou to fakt dobrý boty."</p>

<p>Se zalíbením se podíval na své kožené holínky. Byla to opravdu kvalitní ševcovská práce.</p>

<p>Za jízdy vytáhl z váčku, který nosil přivázaný na šňůrce kolem krku, zelený list, vložil si ho do úst a začal žvýkat.</p>

<p>"Koka. Tam nahoře, kam máš namířeno, ji budeš potřebovat. Nechceš?"</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. Pokrčil rameny.</p>

<p>"Nevadí. Jak říkám, vyznáš se. Potřebujem lidi, jako si ty. Nechceš se k nám přidat?"</p>

<p>"Ke komu?" zeptal jsem se.</p>

<p>Vyplivl kousek listu a doprovodil ho šťavnatým slinou.</p>

<p>"Nemáš to jedno? Držíme pohromadě, dobře se nám daří a jednou vodtud vodejdem s napakovaným měšcem."</p>

<p>"Jsem samotář. Ale možná bys mi mohl pomoct. Říká ti něco jméno Geweh? Hledám mladého chlapa s dlouhými blond vlasy, štíhlého. Asi je dobrý šermíř. Příjmením Gutrek, ale klidně si může říkat i jinak," začal jsem se vyptávat na Margaretina bratra.</p>

<p>Netušil jsem, zda Gutrek vypadá právě takhle, ale doufal jsem, že je můj odhad správný. Šlechtici bývají obvykle marniví, a pokud měl Geweh vlasy, na které byl pyšný, určitě si je nenechal ostříhat. A pokud měl alespoň část Margaritiny pohybové elegance, musel být dobrý šermíř. Kdyby ne, dlouho by zde stejně nepřežil.</p>

<p>Poďobanec našpulil rty a zavrtěl hlavou.</p>

<p>"Vo nikom takovým jsem neslyšel. Proč ho vlastně hledáš?"</p>

<p>"Jen tak. "</p>

<p>Neviděl jsem jediný důvod, proč mu říkat pravdu.</p>

<p>S poďobancem jsem se rozloučil na prvním rozcestí. Potom, co jsem odmítl jeho nabídku, po mé společnosti nijak netoužil. Se třemi zastávkami jsem nakonec dorazil až do Fatdanu, nejvýše trvale osídlené osady na Smaragdové hoře. Bylo zde pět hostinců, tři herny, a dokonce jeden nevěstinec. Byl jsem se tam podívat, ale poslední holka jim umřela před pěti měsíci. Šlapky teď vystřídali muži jemných tváří a vyholených nohou a chtěli za své služby horentní částky. Samozřejmě placené ve smaragdech. Žádný z nich nebyl blonďák. Našel jsem si ubytování v hostinci U kotle, ustájil koně, umyl se a sešel dolů k večeři. Fatdan ležel v nadmořské výšce okolo pěti tisíc metrů. Každý pohyb byl namáhavý, stačilo udělat tři rychlejší kroky a zadýchával jsem se nedostatkem kyslíku. Posadil jsem se do rohu, objednal jídlo a prohlížel si lidi. Podle hrubých režných kalhot, bot nad kolena a rukou se špínou zažranou pod kůži jsem poznal tři kopáče. Byli to silní a nerudní chlapi, dostatečně tvrdí na to, aby si i na samotném vrcholu hory uhájili své. U jednoho stolu seděla dvojice mužů ověšených železem. Nevypadali, že ho mají na ozdobu. Ty jsem otipoval na podobnou sortu, jako byl poďobanec. Po schodech sešel do sálu další muž. V ruce nesl tornu a přes rameno měl přehozený plášť. Byl štíhlý v pase a široký v ramenech, pohyboval se plynulým vláčným způsobem vlastním artistům nebo profesionálním tanečníkům. Rychlým pohledem zkontroloval hosty v sále a zdálo se, že ho to, co vidí, uklidnilo. Zamířil k východu, ale došel sotva na půl cesty, když se dveře rozlétly a dovnitř se nahrnula čtveřice mužů. Všichni drželi v rukou meče.</p>

<p>"Dej nám to a my tě necháme jít," zavrčel první z nich, neforemný chlap se sudovitým hrudníkem.</p>

<p>Ostatní hosté najednou zmizeli a sál byl zdánlivě prázdný.</p>

<p>Tanečník se rozhlédl, ale žádná úniková cesta pro něj neexistovala. Ve dveřích do kuchyně stáli další dva muži. Všichni byli oblečení podobně, v kožených kazajkách s kovovými náprsníky a chrániči předloktí. Zřejmě patřili k jedné skupině.</p>

<p>"Dej nám to a -"</p>

<p>Jejich velitel větu nedořekl a skácel se s nožem v břiše.</p>

<p>Tanečník asi o žádné vybavování nestál. Možná už je znal z dřívějška. Piruetou se otočil, mrštil plášť do tváře bližšího muže, který přišel z kuchyně, a vzápětí ho probodl. Jenomže to už ho dostihla trojice od dveří. Vyskočil na stůl, špičkou nohy nabral půllitr a poslal ho nejbližšímu z útočníků do obličeje. Čepele se poprvé střetly. Byl vynikající šermíř, jenomže útočníci také nebyli žádní začátečníci a jejich kratší zbraně byly pro stísněný prostor hospody vhodnější. A oni si to zatraceně dobře uvědomovali. Přeskočil na další stůl, odrazil sfázovaný útok dvou mužů z různých stran a jednoho z nich škrábl přes čelo. Krev útočníka oslepila a na okamžik vypadl z boje. Poslední tři však Tanečníka zatlačili do rohu. Obklopil se hradbou z blyštící se oceli, ale bylo jasné, že to dlouho nevydrží. Změnil rytmus obrany, vylákal jednoho ze soupeřů k výpadu a vzápětí ho bleskovým žaludem vyřadil z boje sekem na koleno. Otevřel se mu únikový prostor. V pravém polovysokém krytu se protáhl úzkou štěrbinou, už byl téměř mimo dosah soupeřů, když náhle podlaha pod jeho levou nohou povolila a až po pás se propadl do sklepa. Ještě dokázal částečně blokovat sek na hlavu. Rána dopadla naplocho a omráčila ho.</p>

<p>"Platím výpalné, platím za klid! Žádnou smrt!" zakřičel najednou hostinský.</p>

<p>Vousáč, který chtěl bezvládného Tanečníka dorazit, se zarazil. Pohledem sklouzl na hostinského a zatvářil se znechuceně.</p>

<p>"Platíš, no a co?"</p>

<p>"Víte, co vám Tyrk udělá, až se doví, že nedodržujete jeho rozkazy?!"</p>

<p>Muž se zraněným kolenem se zvedl. Byl bledý, třásl se a nohu měl zbrocenou krví.</p>

<p>"Má pravdu. Tyrk nás sjede i za to, že jsme ho vyhmátli právě tady. Blíží se deštná bouře. Vezměte mu ty zatracené smaragdy a hoďte ho ven!"</p>

<p>Muži ho kupodivu poslechli. Ať byl Tyrk kdokoliv, dokázal si ve své tlupě udržet obdivuhodný pořádek. Vynesli bezvládného Tanečníka na schody před dveře a skopli ho dolů. Jako zázrakem se v sále opět objevili zákazníci. Vypadalo to, že je bitka ani v nejmenším nepřekvapila. Zřejmě byli zvyklí zmizet a zase se objevit. Hostinský zajistil poklop průlezu do sklepa, který téměř stál Tanečníka život, a začal zavírat okenice. Obloha získávala ono typické, výhružně černé zabarvení, které už jsem jednou viděl. Konečně jsem dostal večeři, za kterou jsem zaplatil posledním větším kamenem. Do sálu se přitrousilo pár nových hostů. Když vcházel poslední, bouře právě začínala. Stěny se zatřásly pod prvním přívalem vody, poryv větru na okamžik přerušil hovor. Skulinou zavírajících se dveří jsem zahlédl, že Tanečník stále ještě leží venku. Sílící proud vody pohyboval jeho tělem a unášel ho pryč.</p>

<p>Dojedl jsem a šel do svého pokoje. V patře bylo běsnění dopadající vody ohlušující, v celé budově se citelně ochladilo, až se u úst srážela pára. Otevřel jsem okno, protáhl se na střechu a skočil dolů. Řeka proudící ulicí mi málem podrazila nohy, do obličeje mě zasáhlo několik krup. Tanečníkovo tělo jsem zahlédl o pořádný kus níž, proud ho unášel stále rychleji. V okamžiku, kdy jsem ho konečně dohonil, jsem byl u konce s dechem. Naložil jsem si ho na záda a potácel se zpátky. Před očima se mi dělaly mžitky a postupně jsem ztrácel vládu nad svýma nohama. Upadl jsem a zase vstal. Bylo mi jasné, že pokud toho parchanta ze svých zad neshodím, umřu tam s ním. Jenomže jsem pořádně tvrdohlavý.</p>

<p>Konečně jsem dorazil k hostinci. Ještě více se setmělo, viditelnost byla nulová. Kroupy získaly na objemu, každý zásah do hlavy mohl znamenat menší otřes mozku. Našel jsem nějaké dveře, vykopl je a vpotácel se do dřevníku. Věděl jsem, že odtud vedou schody ke kamnům v patře. Našel jsem je a nakonec se dobelhal až do svého pokoje. Kupodivu při mně stálo štěstí a nikoho jsem nepotkal.</p>

<p>Tanečník byl napůl udušený, napůl podchlazený, a k tomu ještě krvácel z rány na rameni. Postaral jsem se o něj, jak nejlépe jsem uměl, z výčepu přinesl džbán svařeného vína a čekal jsem. Nebyl jsem si přesně jistý na co. Možná na konec bouře nebo na okamžik, kdy se Tanečník probudí, nebo na smutnou chvíli, kdy dopiju svařené víno. Ve Fatdanu se platilo za všechno hned a okamžitě a já už jsem neměl ani vindru. ...v místních krajích by se spíše mělo říkat ani krystalek.</p>

<p>"Dáte mi napít?" ozvalo se slabě.</p>

<p>Hrdinsky jsem potlačil svou lakotu a rozdělil se s Tanečníkem o poslední doušek. Probudil se příliš brzy.</p>

<p>"Příjemné překvapení," měl se Tanečník dál k řeči, "umřít a zase ožít."</p>

<p>"Hospodský jim platí výpalné, a to podle všeho zahrnuje i bezpečí jeho hostů. Nechtěli vás zabít uvnitř, proto vás hodili ven do bouře." vysvětlil jsem.</p>

<p>"A vy jste mě přinesl zpět?"</p>

<p>"Ano."</p>

<p>"Proč?"</p>

<p>Pokrčil jsem rameny.</p>

<p>"Možná se mi líbilo, jak jste se bil, možná mám dnes narozeniny a chtěl jsem udělat dobrý skutek."</p>

<p>Tanečník se tiše rozesmál, ale jeho smích se brzy utopil v kašli.</p>

<p>"Nevím, jestli jste tím, že jste mě zachránil, vykonal dobrý skutek. Chlápci z naší branže," ukázal na meč položený na stole, "by měli s dobrými skutky nakládat velice opatrně. Škodí jim."</p>

<p>Přikývl jsem.</p>

<p>"Nedělám to často. Pro tento rok jsem svůj příděl vyčerpal."</p>

<p>Chraplavě se zasmál.</p>

<p>"Jsem kurýr, případně pašerák. Záleží na tom, jak to nazvete. Pár lidí mě najalo, abych jejich smaragdy odsud vyvezl pryč a propašoval je přes síť obchodních stanic. Císař má monopol na nákup smaragdů z Hory. Při prodeji na pobřeží jsou zisky samozřejmě mnohonásobně vyšší."</p>

<p>"Ale teď jste o zásilku přišel."</p>

<p>Tanečník se pobaveně ušklíbl. Síly se mu vracely zázračnou rychlostí. Mně bohužel ne, pořád jsem se cítil jako po dlouhém běhu.</p>

<p>"V té torně je toho dost, aby si mysleli, že mají, co chtěli. Mí zákazníci ale udělali skutečně výjimečný nález a náklady na kamufláž se bohatě vyplatí."</p>

<p>Uvědomil jsem si, že když jsem ho zvedal, nahmatal jsem na jeho trupu něco jako pás. Tehdy jsem usoudil, že je to bandáž nebo obvaz staršího zranění. Ve skutečnosti to byl pás se smaragdy. Nechal jsem to tak, nebyla to moje starost.</p>

<p>"Kdo je ten Tyrk?" zeptal jsem se.</p>

<p>Tanečník naznačil odplivnutí.</p>

<p>"Nejtvrdší, nejzákeřnější a nejchytřejší chlap, kterého jsem v poslední době potkal. Nebude trvat dlouho a bude tady mít všechno pod palcem. Kopáči budou ještě s lítostí vzpomínat na časy, kdy bandité bojovali proti sobě a sem tam jim po nich pár drobtů zbylo."</p>

<p>Doufal jsem, že Tyrka nikdy neuvidím.</p>

<p>"Nemáte nějaké drobné? Zašel bych ještě pro jeden džbán vína, ale jsem na dně," navrhl jsem.</p>

<p>Bouře trvala dva dny. Tanečník se během ní dal dohromady a potom se vypařil. Neloučili jsme se, nebylo proč. Byli jsme jen dva muži, jejichž životy se náhodou protnuly a kteří se už pravděpodobně nikdy neuvidí. Doufal jsem, že se už nepotkáme, protože bychom klidně mohli stát na opačných stranách barikády, a já bych ho jen velice nerad zabil. Když už mi dalo tolik práce zachránit ho.</p>

<p>O den později mě v lokále vyhledal starší horník. Byl menší postavy, ale ramena měl široká, že by jich bylo dost i pro dvoumetrového chlapa, a když pohyboval rukama, vypadalo to, že si jeho svaly žijí pod látkou svůj vlastní život. Kupodivu nebyl ozbrojen.</p>

<p>"Prý nabízíte odměnu za informace o Gewehu Gutrokovi."</p>

<p>Přikývl jsem na souhlas. Horník se poškrábal na bradě.</p>

<p>"A co to jako je, ta odměna?"</p>

<p>Neměl jsem už co nabídnout.</p>

<p>"Mám ve stáji dobrého koně. Pokud ta informace stojí za to, je váš."</p>

<p>"No, nevím pane, jestli něco dostanu. Geweh Gutrok je totiž mrtvej. Před ňákýma šesti měsícema ho to zavalilo u nás v dole."</p>

<p>Mé srdce vynechalo kvůli Margaritě a jejím teplým očím jeden úder.</p>

<p>"Jak vypadal?" zeptal jsem se.</p>

<p>"Takovej pohlednej klučina to byl. Kolem dvaceti, možná pětadvaceti let, blonďák, dlouhý vlasy. Ženskejm by se určitě líbil, kdyby tu ňáký byly."</p>

<p>"Je někde pohřbený?"</p>

<p>"Ale jo. Byl to správnej kluk, tak sme mu u nás v díře udělali hrob. Škoda ho."</p>

<p>"Jestli mě tam zavedete, dám vám toho koně nebo cokoliv jiného, co si z mého majetku vyberete."</p>

<p>"Kůň by se šik, pane."</p>

<p>'Naše díra' byl jeden z největších dolů, které jsem na Hoře viděl. Na pohled vypadal opuštěně. Se zapálenými kahany jsme slézali po lešeních a žebřících, občas jsme se spouštěli po lanech. Po padesáti metrech sestupu mě můj společník zavedl k černému otvoru o průměru tři metry, u kterého lešení končilo. Ze tmy čišelo vlhko a chlad, plápolavé světlo dokázalo ozářit jen nejbližší okolí.</p>

<p>"Tak tady to bylo, pane. Utrhl se strop a vzalo ho to dolů i s lešením. Dyž se kouknete semka, uvidíte ve stěně vyrytý jméno a datum."</p>

<p>Přiblížil jsem kahan ke stěně, ale stále nemohl nic najít.</p>

<p>Bez varování mi ramena sevřely dvě neuvěřitelně silné ruce, okamžik jsem nedokázal udělat vůbec nic. Ruce mnou smýkly do strany a najednou jsem nohama komíhal nad černou prázdnotou. Pokusil jsem se horníka kopnout, ale to už jsem letěl tmou, kahan stále v ruce.</p>

<p>"Neměl ses zajímat o Geweha Gutroka!" zaslechl jsem výsměšný křik rozmazaný ozvěnou a potom jsem poprvé narazil o stěnu. Vědomí jsem ztratil ještě před dopadem.</p>

<p>Ležel jsem na studené skále a byl úplně promočený. Musel jsem dopadnou do vody a pak se z ní vyplazit, napadlo mě. S logickou myšlenkou se mi vrátila schopnost soudně uvažovat. Pokusil jsem se pohnout. Napůl jsem se přitom obával, že to nepůjde a že umřu v temnotě s přeraženou páteří. Šlo to. I když jsem zpočátku nic necítil, slyšel jsem, jak mé nohy a dlaně drhnou o hrubou skálu. Cit se mi vrátil až později. A s ním přišla bolest. Tma na nějakou dobu ustoupila různobarevným kolům a světlům. Nevěděl jsem, jak dlouho to trvalo, ale po čase jsem opět mohl myslet, hýbat se. A viděl jsem jen tmu. Začal jsem zkoumat své vězení. Bál jsem se chodit vzpřímeně, abych náhodou někam nespadl, a raději jsem se sunul po kolenou. Dno šachty nebo přírodního komínu, kam mě shodili, mělo rozměr zhruba šest metrů na čtyři a z jedné strany bylo ohraničeno jezírkem se dnem svažujícím se do hloubky.</p>

<p>Uplynulo několik hodin nebo dní. Trápila mě zima a hlad. Upadl jsem do letargie, potom jsem v temnotě křičel zoufalstvím a strachem, ale odpovídala mi jen ozvěna vlastního hlasu. Když jsem se opět dal dohromady, měl jsem lehkou a současně mírně malátnou hlavu. Mohlo to být hladem, podchlazením nebo vyčerpáním. Nevěděl jsem. Protože jsem neměl nic jiného na práci, začal jsem znovu prohledávat svou hrobku. Našel jsem úlomek vosku i s kusem knotu. Křesadlo a troud jsem měl v záňadří. Po několika desítkách minut zoufalých snah se mi povedlo zbytek svíčky zapálit. Pohlédl jsem vzhůru a zavyl vzteky - posledních patnáct metrů byly stěny šachty naprosto hladké, bez jakýchkoliv úchytů pro ruce. Cesta zpět neexistovala. Rozhlédl jsem se po okolí. Voda, kterou jsem považoval za jezírko, nebyla jezírkem, ale klidnou zátočinou ponorné řeky. Voda na jedné straně šachty ustáleným proudem tiše přitékala a na druhé v rychle se zužující spirále mizela někde v hlubinách. Knot zablikal a zhasl. Dlouho jsem ležel ve tmě a přemýšlel. Opět jsem měl strach - měl jsem strach, protože jsem se chystal udělat nepředstavitelně šílenou věc. Nevěřil jsem, že pro mě někdo přijde, že mě odtud vytáhnou. Nejvýše se za pár týdnů přijdou přesvědčit, zda už jsem konečně mrtvý. Chtěl jsem se pokusit dostat se ven ponornou řekou. Uvědomoval jsem si, že úspěch je neskutečně málo pravděpodobný. Řeka možná nikde nevyvěrala na povrch. Možná ano, ale desítky kilometrů daleko. Nebo protékala sifony úzkými jako malíček. Naděje byla mizivá, snad jedna k desetitisícům? Jedna k milionu? Pořád to však bylo lepší, než čekat na jistou smrt hladem a zimou. Už teď jsem se cítil slabý a často jsem pokašlával. Ve tmě, s drsnou skálou pod hlavou, jsem přemítal o životě, vzpomínal na všechno pěkné, co jsem kdy prožil, a snažil se vyrovnat s tím, že se chystám spáchat obzvlášť drastickou sebevraždu. Zjistil jsem, že se mi na světě opravdu líbilo, i když jsem si někdy stěžoval. Chtěl jsem žít, zoufale jsem chtěl žít, vidět slunce, cítit vůni květin, pít dobré víno. Zakázal jsem si podobné myšlenky. Ve slabé chvíli, kdy už jsem se považoval za pouze podmínečně živou mrtvolu, jsem si kolem hlavy omotal kus košile jako ochranu před nárazy do skály a ponořil se do vody.</p>

<p>Okamžitě jsem začal drkotat zuby. Zřejmě jsem ještě nebyl dostatečně mrtvý, protože mrtvolám zima nebývá, ale vracet jsem se nechtěl. Naposledy jsem se nadechl a vodní vír mě nasál s děsivou lehkostí.</p>

<p>Proud zesílil, měl jsem pocit, že jsem jen stéblo v uragánu. Několikrát jsem narazil na skálu a zanechal na ní celé cáry kůže. V okamžiku, kdy jsem začínal polykat vodu, mě točivý vodní mlýn poslal nad hladinu. Dvakrát jsem se nadechl, abych se opět stal hříčkou živlu. Narazil jsem hlavou do skály, tmu prosvětlily jiskry, ale byly to jen halucinace. Dlouhé chvíle jsem letěl vzduchem v podzemním vodopádu. Naposledy jsem se nadechl a potom už jen plaval vstříc mokrému a studenému finále v nekonečném vodním tunelu.</p>

<p>Ležel jsem na trávě, slunce hřálo. Někdo mi dal na čelo studený obklad a začal se mi vrtat v levé ruce. Škubl jsem sebou.</p>

<p>"Lež klidně, zašívám ti rány."</p>

<p>Poznal jsem Tanečníkův hlas.</p>

<p>Omdlel jsem s pocitem, že se mi to v poslední době stává až příliš často.</p>

<p>Ležel jsem na trávě, slunce hřálo. Škubl jsem nohou.</p>

<p>"Lež klidně, zašívám ti rány."</p>

<p>Nic nového.</p>

<p>Až třetí den jsem se cítil o něco lépe. Tanečník toho moc nenamluvil. Lovil, vařil mi polévky a dával mi pít. Pátého dne jsem se dokázal posadit. Kriticky se na mě podíval.</p>

<p>"Naučil jsem se na tobě docela slušně šít. Celkem tři sta dvacet stehů. A všechny se ti hojí."</p>

<p>Nic jsem na to neřekl. Stále jsem byl napůl jako ve snu. Přežil jsem, a to mi prozatím stačilo.</p>

<p>"Máš talent pro překvapení, chlape," pokračoval Tanečník v monologu. "Sedím si na louce u vyvěrající řeky, vyhřívám se a najednou lup - v proudu se něco mihne. Myslel jsem, že mám vidiny, ale riskl jsem to a skočil pro tebe. Byl jsi studený jako led, přísahal bych, že jsi mrtvý. A teď žiješ. A tohle sis přinesl sebou."</p>

<p>Podal mi oválný smaragd velký jako slepičí vejce.</p>

<p>"Schovej ho, má obrovskou cenu."</p>

<p>Počkal se mnou ještě dva dny a odjel. Nechal mi svůj rezervní meč, trochu jídla a kabát. Desátého dne jsem se dal pomalu na cestu. Byl jsem ve výšce okolo tří tisíc metrů. První tisíc mi zabral dva týdny, druhý týden a třetí tisícovku jsem urazil za dva dny. Podruhé jsem vstoupil do Fatdanu. Pochyboval jsem, že mě někdo pozná. Tvář jsem měl zohyzděnou ranami a byl jsem doslova a do písmene kost a kůže. Seděl jsem opřený o stěnu domu na jediné fatdanské křižovatce, meč položený na kolenou a pozoroval jsem lidi kolem. Většinou mě jen přejeli pohledem a dál si mě nevšímali. Nikdo nemá rád mrzáky a já jsem přesně tak vypadal. Nejprve jsem si všiml svého koně a až potom mého známého horníka. Zastavil před hostincem U kotle, koně zavedl do stáje a vstoupil dovnitř. Zvedl jsem se a šel za ním. Kalhoty jsem měl rozedrané, kabát jsem si oblékal na holé tělo, protože z košile nezůstalo nic. Primitivní mokasíny, které jsem si cestou vyrobil, jsem zahodil a kráčel bos. Poprvé jsem se sám sebe zeptal, proč to vlastně dělám, proč už dávno nejsem tisíc kilometrů od téhle příšerné hory. Důvody byly dva: nevykonal jsem práci, za kterou mi zaplatili, a nelíbila se mi představa, že si po světě bezstarostně chodí někdo, kdo mě jen tak beze všeho hodil do propasti.</p>

<p>Vešel jsem do hospody a na chvíli se zastavil, abych si zvykl na příšeří. Tasený meč jsem volně držel ve svěšené ruce. Přítomní se ke mně obrátili. Nebyli to obyčejní hosté - podle oděvu a výzbroje patřili všichni k bandě, která kdysi přepadla Tanečníka. Možná jsem si pro návštěvu měl vybrat vhodnější dobu, ale už bylo pozdě.</p>

<p>Horník si mě dlouho prohlížel a zamyšleně se při tom mračil. Možná jsem mu někoho připomínal.</p>

<p>"Proč jsem se neměl zajímat o Geweha Gutreka?" zeptal jsem se ho.</p>

<p>Oči se mu rozšířily úžasem.</p>

<p>"To je nemožné!" vydechl.</p>

<p>"Protože jsem Tyrk," odpověděl mi muž, který právě vstoupil do výčepu ze salónku.</p>

<p>Byl pohledný, skoro tak vysoký jako já. Dlouhé blond vlasy měl stažené do culíku obroučkou z bílého zlata a pohyboval se způsobem lidí, které příroda obdařila dokonalou koordinací. Ano, byl fyzicky podobný své sestře, ale podobnost končila v očích - její byly měkké a hřejivé, tyhle svítily jako dvě leštěné ocelové puklice.</p>

<p>"Tyrk a Geweh Gutrok jsou jedna a tatáž osoba," řekl jsem nahlas.</p>

<p>"Ano. A proč mě, k čertu, hledáš? Už tak jsi způsobil dost problémů."</p>

<p>"Tvá sestra tě hledá."</p>

<p>"Má sestra? Milá Margarita? Je někde blízko?"</p>

<p>Pobaveně se zachechtal.</p>

<p>"Už několik měsíců tu nemáme žádné děvky. Možná by se nám hodila."</p>

<p>Dokonale modelovaná ústa se stáhla do cynického úšklebku.</p>

<p>Postavil jsem se do střehu. Muž po mé pravé ruce se chtěl pohnout, ale nebyl dostatečně rychlý a skončil s otevřenou krkavici.</p>

<p>"To bylo pěkné, účinné a elegantní," ocenil Geweh uznale můj sek. "Myslím, že si tě vychutnám."</p>

<p>Pseudohorník sáhl po sekeře. Po celou dobu jsem měl prsty levé ruky jen milimetry od rukojeti nože. Hodil jsem ho spodním obloukem, těžká čepel se zabořila do svalnatého hrudníku až po rukojeť. Horník vydechl a svalil se na zem.</p>

<p>Geweh se zašklebil.</p>

<p>"To ti nedaruju, byl má pravá ruka!"</p>

<p>Zaútočil přímo z tasení a byl rychlý jako vítr. Naše čepele se srazily. Okamžik jsme si osahávali jeden druhého. Byl přesně tak dobrý, jak si myslel. Zaútočil jsem nízkou tercií, vykryl jeho zálud a přešel do útoku odbodem. Čepele kolem sebe vířily, série výměn střídaly dlouhé nervy drásající styky ostří, kdy se ocel třela o ocel. Čím déle jsme šermovali, tím lépe mě znal, a tím častěji mě zaháněl do defenzívy. Zoufalým náporem, který mě stál šrám na předloktí a prsou, jsem se ho pokusil zatlačit do rohu a ztížit mu tak úhybné manévry nohama, ale snadno převzal iniciativu. Stahoval jsem se k protější stěně. Změnil jsem rytmus boje, pokusil se o překvapivý výpad a vysloužil si za to sek přes paži. Teplá krev mi stékala po předloktí a kapala na zem. Konec byl otázkou času. Zariskoval jsem a podařilo se mi ho zatlačit o půl metru zpět. Kryl jsem se s průhledným žaludem. Přečetl si mě a s přehledem se zachránil úkrokem. Na tváři se mu objevil úžas a já jsem věděl, že můj úskok v úskoku vyšel. Vmanévroval jsem ho tam, kam jsem potřeboval, a on stejně jako před časem Tanečník prošlápl špatně upevněný poklop do sklepa. Ztratil rovnováhu a rytmus. Pronikl jsem pod jeho vychýlený horní kryt a bodl ho do prsou. Lehce, jen aby hrot prošel na tři centimetry pod kůži, a pak jsem čepel rychle vytáhl z těla. Ještě bojoval. Zapadl do otvoru až po pánev, sekl jsem ho do obličeje. Přepadl dozadu.</p>

<p>Jeho muži šokovaně přihlíželi. Šikmým sekem obouruč jsem nejbližšímu chlapovi amputoval ruku v rameni, navázal jsem plynulou otočkou a dalšího zabil vodorovným sekem přes žebra. Strnul jsem v koncové poloze.</p>

<p>"Nechcete odejít, pánové?" zeptal jsem se a usmíval se při tom. Srdce mi bilo jako o závod, cítil jsem horký puls krve, bolest, zvuk svého dechu. Ale žil jsem.</p>

<p>Okamžik vše viselo na vážkách. Kdyby se na mě vrhli, neměl bych nejmenší šanci. Poďobanec, kterého jsem potkal v Hampstnu, se podíval na čtyři mrtvoly na zemi a potom na mě. Zavrtěl hlavou.</p>

<p>"Myslím, že tady končím. Sbohem."</p>

<p>Během minuty jsem zůstal v sále sám.</p>

<p>Roderick s Margaritou už na mě v obchodní stanici nečekali, ale nechali mi vzkaz, kde je najdu. Nakonec jsem je dostihl až v Galopě, kde měli Gutrekové své sídlo. S problémy jsem se dostal přes řetěz sloužících až do přijímacího salónku. Oba přišli společně jen o chvíli později. Margarita zapomněla na bonton, vrhla se ke mně a uchopila za ruku.</p>

<p>"Dozvěděl jste se něco?"</p>

<p>Její oči byly plné naděje, strachu a lásky. A byly tak krásné. Roderick mě pozoroval, věděl jsem, že zkoumá mé čerstvé jizvy.</p>

<p>"Je mi to moc líto, madam."</p>

<p>Podržel jsem její dlaň ve své a řekl něco, co jsem vůbec neměl v úmyslu.</p>

<p>"Váš bratr zahynul. Spousta jeho lidí zůstala při závalu v dole, snažil se je zachránit. Potom se utrhla celá stěna, nikdo nepřežil. Tohle mi dal pro vás, mluvil jsem s ním jen chvíli před nehodou. Na památku."</p>

<p>Podal jsem jí smaragd, který jsem vylovil v hlubinách ponorné řeky. Dívala se na kámen se slzami v očích.</p>

<p>"Jsem ráda, že se před smrtí dozvěděl, že jsem na něho nezapomněla," zašeptala po chvíli.</p>

<p>Uklonil jsem se.</p>

<p>Když jsem o několik dnů později sídlo Gutreků opouštěl, jel se mnou Roderick až na hranice panství. Neptal se, co přesně se stalo, a já sám mu to nevykládal. Byl jsem dobře vybaven, ošacen a v měšci mi zvonilo tři sta zlatých. V civilizovaném světě slušné peníze. Poplácal jsem svého hřebce a zkontroloval, zda má nákladní kůň dobře upevněný postroj.</p>

<p>"Zajímalo by mě, jak je možné, že sourozenci mohou být odlišní jako oheň a voda," řekl jsem a vyhoupl se do sedla.</p>

<p>Starý muž se smutně zahleděl do dálky. Jeho oči na okamžik získaly láskyplný hřejivý výraz. Až teď jsem si všiml, že mají stejně sytě hnědou barvu jako Margaretiny.</p>

<p>"Margarita s Gewehem byli pouze poloviční sourozenci. Já jsem její otec."</p>

<p>Pokynul mi na pozdrav a odjel.</p>
</section>

</body>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0