%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/157.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Robin</first-name><last-name>Hobb</last-name></author>
            <book-title>Tajemný učeň</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            <keywords>Farseer kniha 13</keywords>
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Robin</first-name><last-name>Hobb</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>8b75d8b1-5788-4391-9440-d19684b9e30a</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2006</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>SNĚDÝ MUŽ</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>TAJEMNÝ</strong></p>

<p><strong>UČEŇ</strong></p><empty-line /><p>ROBIN HOBB</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>NÁVRAT®</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>THE TAWNY MAN:</p><empty-line /><p>Book 2</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>GOLDEN FOOL</strong></p>

<p>Volume 1</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>© Copyright by Robin Hobb - 2003</p>

<p>Published by agreement with the autor and the autor's agents,</p>

<p>Ralph M. Vicinanza, Ltd.</p>

<p>© Cover by Thomas Thiemeyer / via Thomas Schlűck Agency - 2005</p>

<p>© Translation by Jan Kozák - 2005</p>

<p>© for the Czech edition by Radomír Suchánek - 2005</p>

<p><strong>ISBN 80-7174-</strong><strong>622</strong><strong>-</strong><strong>3</strong></p>

<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>

<p>Vysvětlivky k mapě:</p>

<p><strong>GLACIER PLAINS</strong> - LEDOVCOVÉ PLÁNĚ; <strong>CHALCED STATES</strong> -CHALCEDSKÉ STÁTY; <strong>ICY SHORES</strong> - ZALEDNĚNÉ POBŘEŽÍ; <strong>MOUNTAIN KINGDOM</strong> - HORSKÉ KRÁLOVSTVÍ; <strong>RAIN WILDS</strong> -DEŠTNÁ DIVOČINA; <strong>SIX DUCHIES</strong> - ŠEST VÉVODSTVÍ; <strong>WHITE SEA</strong> - BÍLÉ MOŘE</p>

<p>Jednotlivá vévodství:</p>

<p><strong>BEARNS, BUCK, FARROW, RIPPON, SHOAKS, TILTH</strong></p>

<p><strong>Antler Island</strong> - Ostrov parohů; <strong>Besham Island</strong> - ostrov Besham; <strong>Claw Is</strong><strong>land</strong> - Ostrov klepet; <strong>Cold Bay</strong> - Studený záliv; <strong>Egg Island</strong> - Vaječný ostrov; <strong>Fal</strong><strong>s</strong><strong>e Bay</strong> - Falešný záliv; <strong>Fish Cove</strong> - Rybí zátoka; <strong>Hook Island</strong> - Kotevní ostrov; <strong>Near I</strong><strong>s</strong><strong>lands</strong> - Blízké ostrovy; <strong>Neat Bay</strong> - Krásný záliv; <strong>Rook Island</strong> - Havraní ostrov; <strong>Scrim Isle</strong> - Tylový ostrov; <strong>Seal Bay</strong> - Tulení záliv; <strong>So</strong><strong>u</strong><strong>thcove</strong> - Jižní zátoka; <strong>Tide Shallow</strong> - Odlivové mělčiny; <strong>Trader Bay</strong> - Kupecký záliv; <strong>Watch Island</strong> - Strážný ostrov; <strong>Wh</strong><strong>i</strong><strong>te Isle</strong> - Bílý ostrov</p>

<p><strong>Bingtown Traders</strong> - Bingtownští kupci; <strong>Buckkeep</strong> - Jelení hrad; <strong>Ferry</strong> -Přívoz; <strong>Forge</strong> - Huť; <strong>Gulls</strong> - Rackové; <strong>Highdowns</strong> - Vysoké duny; <strong>Ice Town</strong> - Ledové město; <strong>Sandsedge</strong> - Písečné pomezí</p>

<p><strong>Bear R</strong>. - Medvědí řeka; <strong>Blue Lake</strong> - Modré jezero; <strong>Buck R</strong>. - Jelení řeka; <strong>Cold </strong>- Studená; <strong>Gem R</strong>. - Drahokamová řeka; <strong>Rain R</strong>. - Deštná řeka; <strong>Vi</strong><strong>n R.</strong> - Vinná řeka</p>

<p>Legenda, obdélník vpravo dole:</p>

<p><strong>Towers</strong> - města</p>

<p><strong>Border</strong> - hranice</p>

<p><strong>Ice Shelves</strong> - ledové šelfy</p>

<p><strong><emphasis>Prolog Utržené ztráty</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Ztráta zvířecího druha se člověku, jenž není nadaný Moud</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rostí, těžko v</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>světluje. Ti, kdo mohou o smrti zvířete říci: „Byl </emphasis><emphasis>to jen pes," to nikdy nepochopí. Další, tr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>chu soucitnější li</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dé, to vnímají jako smrt milovaného mazlíčka. I ti, kdo řek</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nou: „Musí to být jako úmrtí dítěte nebo ženy," stále vidi jen jednu stránku toho, co tato ztráta obnáší. Přijít o živoucího tvora, s nímž byl člověk propojený, je horší než odchod pří</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tele nebo milované. Bylo to jako náhlá amputace půlky mé</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho fyzick</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>ho těla. Mé viděni se zakalilo, můj </emphasis><emphasis>apetit</emphasis><emphasis> poklesl s tím, jak byla chuť jídla pojednou mdlá. Mé slyšení se otu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>pilo a –</emphasis></p>

<p>Rukopis, na němž jsem už před tolika léty začal pracovat, končí ve změti kaněk a zlostných bodanců mého pera. Ne­vzpomínám si již na ten okamžik, kdy jsem od objektivní­ho psaní sklouzl k intimnímu líčení svých bolestí. Byly oka­mžiky, kdy jsem mrštil svitkem na podlahu a pošlapal ho. Je s podivem, že jsem ho pak jen odkopl stranou, místo abych ho svěřil za potravu plamenům. Nevím, kdo se nad tou slá­taninou nesmyslů slitoval a zastrčil to na polici mezi další svitky. Možná to byl Thick, plnící své úkoly metodickým, mechanickým způsobem. Jisté je, že já sám tam nenalézám nic, co by stálo za záchranu.</p>

<p>Takhle se to často mělo s mými spisovatelskými snahami. Při svých rozličných pokusech o sepsání historie Šesti vévodství jsem až příliš často zabrousil k líčení své vlastní his­torie. Při pojednání o nějaké bylině mé pero často zbloudí k různým způsobům léčby potíží způsobených Uměním. Mé studie na téma Bílých proroků až příliš hluboce zabředají do popisů vztahů těchto osob s jejich Katalyzátory. Nevím, je-li to důsledek mé ješitnosti, jež vždy strhává mé úvahy k mé­mu vlastnímu životu, nebo je-li mé psaní žalostnou snahou ospravedlnit můj život před sebou samotným. Roky míjejí, plné nesčetných zvratů, a já se pořád, noc co noc, chápu pe­ra a píšu. Stále se snažím pochopit, kdo jsem. A stále si sli­buji: „Příště to udělám lépe," v zajetí až příliš lidské domýš­livosti, že vždycky mi bude nabídnuto nějaké „příště".</p>

<p>Když jsem však ztratil Nighteyese, tohle jsem nedělal. Ni­kdy jsem si neslíbil, že se znovu připoutám a že se ke své­mu příštímu partnerovi budu chovat lépe. Byla by to velezrádná myšlenka. Nighteyesova smrt mne vnitřně zničila. Ve dnech, jež následovaly, jsem kráčel raněný životem, aniž jsem si vůbec uvědomoval, jak jsem zmrzačený. Byl jsem jako onen muž, který si stěžuje na to, že ho svědí uříznutá noha. Svědění odvádí pozornost od intenzivního vědomí, že člo­věk už se napříště bude životem jen belhat. A tak bezpro­střední zármutek nad jeho smrtí mi zastřel celý rozsah újmy, kterou jsem utrpěl. Byl jsem zmatený v domnění, že má bo­lest a má ztráta jsou jedno a totéž, zatímco jedno bylo pou­ze příznakem toho druhého.</p>

<p>Takovým kuriózním způsobem jsem podruhé dospěl. Ten­tokrát to nemělo co dělat s dosažením mužství, avšak spíše jsem si pozvolna uvědomil sám sebe jako jedince. Okolnosti mne uvrhly nazpět do víru intrik bujících u dvora na hradě Buckkeep. Měl jsem přátelství šaška a Chadea. Moc nechy­bělo k tomu, abych navázal opravdový vztah s čarodějkou Jinnou. Můj chlapec Hap se vrhl střemhlav do učení a lásky a zdálo se, že v obojím se zoufale zmítá. Mladý princ Dutiful, jenž měl být co nevidět zasnouben s ostrovanskou narčeskou, se na mě obrátil jako na učitele; nejenom jako na in­struktora Umění a Moudrosti, ale jako na člověka, který ho provede peřejemi dospívání a pomůže mu stát se mužem. Nechyběli mi lidé, kterým by na mně záleželo, ani lidé, kte­ré jsem měl vroucně rád já sám. Ale navzdory tomu všemu jsem byl osamělejší než kdykoli předtím.</p>

<p>A nejdivnější na tom bylo to, že jsem si poznenáhlu uvě­domoval, že jsem si tu izolaci sám zvolil.</p>

<p>Nighteyes byl nenahraditelný; za ty roky, které jsme spo­lu prožili, mne nenávratně změnil. Nebyl mou polovinou; společně jsme tvořili celek. I když posléze do mého života vstoupil Hap, nahlíželi jsme ho jako mládě a povinnost. Vlk a já jsme byli jednotkou, jež činila rozhodnutí. To my jsme byli partneři. Když Nighteyes odešel, měl jsem dojem, že už nikdy nezažiji to harmonické soužití jednoho s druhým, ať už zvířetem nebo člověkem.</p>

<p>Když jsem jako malý chlapec často trávil čas ve společ­nosti lady Patience a její společnice Lacey, vyslechl jsem si nejeden otevřený posudek na adresu mužů u dvora. Patien­ce a Lacey byly zajedno v předpokladu, že ten, kdo před tři­cátým rokem neuzavřel sňatek, ať muž, nebo žena, už s nej­větší pravděpodobností zůstane svobodný. „Má svoje zažité způsoby," říkávala Patience, když se začalo říkat, že nějaký šedivějící lord se náhle začal dvořit nějaké mladé dívce. „Ja­ro mu popletlo hlavu, ale brzy zjistí, že v jeho životě není na nějakého partnera místo. Až příliš dlouho si žil po svém."</p>

<p>A takhle jsem začal, velmi poznenáhlu, pohlížet sám na se­be. Často jsem byl osamělý. Věděl jsem, že moje Moudrost pátrá po spřízněné duši. Jenže ten pocit a to pátrání byly ja­ko reflex, cukání v amputované končetině. Nikdo na světě, ani člověk, ani zvíře, nemohl zaplnit tu průrvu, jež po Nighteyesovi v mém životě zůstala.</p>

<p>To jsem taky řekl šaškovi při oné vzácné příležitosti, kdy jsme si spolu cestou zpátky na Buckkeep mohli promluvit. Byla to jedna z nocí, kdy jsme se utábořili podél cesty ve­doucí k domovu. Zanechal jsem ho spolu s princem Dutifulem a Laurel, královninou lovčí, u ohně, kde se choulili, aby na ně nemohla studená noc, a dělili se o skrovné zásoby jíd­la. Princ byl uzavřený a nevrlý, neustále bolestně zasažený ztrátou své kočičí družky. Když jsem mu byl nablízku, jako bych držel už předtím spálenou ruku v blízkosti plamene; je­ho bolest o to ostřeji probouzela moji vlastní bolest. A tak jsem se vymluvil, že zajdu nasbírat dříví na oheň, a všechny jsem je tam zanechal.</p>

<p>Tmavý a studený večer byl předzvěstí blížící se zimy. Ze­šeřelý svět byl prost veškerých barev a já jsem stranou od světla ohně šmátral potmě jako krtek, zatímco jsem hledal dříví. Nakonec jsem to vzdal a usedl na kámen u potoka, aby mé oči uvykly tmě. Ale jak jsem tam sám seděl, cítil jsem, jak mne zvenčí svírá chlad, a ztratil jsem chuť hledat dříví nebo vůbec cokoli dělat. Seděl jsem a zíral před sebe, na­slouchaje zvukům tekoucí vody a nechávaje se prostupovat zádumčivou nocí.</p>

<p>Šašek za mnou přišel, našlapuje tiše uprostřed tmy. Usedl na zem vedle mě a nějakou dobu jsme jen mlčeli. Pak se natáhl, položil mi ruku na rameno a řekl: „Kéž bych ti mohl nějak ulevit od tvého zármutku."</p>

<p>Bylo zbytečné to říkat a on to zřejmě vycítil, protože po těch slovech zase zmlkl. Možná že to byl přízrak Nighteyese, který mne pokáral za to, že přítele vítám tak mrzoutským mlčením, neboť po nějaké době jsem přece jenom našel pár slov, jimiž jsem přemostil temnotu mezi námi. „Je to jako rána na hlavě, šašku. Čas ji zhojí, ale do té doby ani všech­na přání světa nemohou to hojení urychlit. I kdyby existoval nějaký způsob, jak tuhle bolest rozptýlit, nějaká bylina nebo opilost, která by ji umrtvila, nesáhl bych po tom. Nic mi je­ho odchod nikdy neusnadní. Mohu se jenom těšit na to, že si jednou zvyknu být sám."</p>

<p>Navzdory mé snaze tahle slova vyzněla jako výčitka. Ba ještě hůř, jako projev sebelítosti. Mému příteli slouží ke cti, že si je nevzal jako urážku. Pouze se ladně zvedl na nohy. „No tak tě nechám být. Mám dojem, že ses rozhodl truchlit o samotě, a je-li to tvá volba, já ji budu respektovat. Nemys­lím si, že by to byla volba nejmoudřejší, buduji však respek­tovat." Odmlčel se a pousmál se. „Teď mi došlo něco o so­bě; přišel jsem, poněvadž jsem ti chtěl dát vědět, že vím, jak trpíš. Ne proto, že bych tě mohl uzdravit, ale proto, že jsem chtěl, abys věděl, že tu bolest s tebou skrze naše pouto sdí­lím. Tuším, že je to tak trochu sobecké; myslím to, že jsem chtěl, abys o tom věděl také. Když se o své břímě podělíš, nejenže se stane lehčím; může to dát vzniknout poutu mezi těmi, kdo ho sdílejí. Takže žádný ho neponese sám."</p>

<p>Cítil jsem, že za jeho slovy se tají nějaká moudrost, něco, co bych měl vzít v úvahu, jenomže jsem byl příliš unavený a zdeptaný, než abych po tom sáhl. „Za chvíli se k ohni vrá­tím," řekl jsem jen a šašek poznal, že už má jít. Sundal mi ruku z ramene a odešel.</p>

<p>Až když jsem se nad jeho slovy později zamyslel, pocho­pil jsem je. Tehdy jsem se prostě rozhodl být sám; nebyl to nevyhnutelný důsledek vlkovy smrti ani pečlivě uvážené roz­hodnutí. Objímal jsem svoji osamělost, dvořil se své bolesti. Nebylo to poprvé, co jsem se pro něco takového rozhodl.</p>

<p>Zaobíral jsem se tou myšlenkou opatrně, poněvadž svou ostrostí by mne mohla i zabít. Předtím jsem si zvolil roky izolace ve srubu, který jsem obýval společně s Hapem. Ni­kdo mne k tomu vyhnanství nenutil. Ironické na tom bylo, že tím došlo vyslyšení mé často pronášené přání. V mládí jsem vždy tvrdil, že mi jde vpravdě o to, abych mohl vést ži­vot, v němž budu konat vlastní rozhodnutí, nezávisle na „po­vinnostech" daných mým původem a postavením. Až poté, co mi to osud dopřál, jsem si uvědomil, za jakou to bylo ce­nu. Mohl jsem odvrhnout své povinnosti vůči ostatním a žít si svůj život, jak se mi zlíbilo, až když jsem se ze svých po­vinností vyvázal. Oba životy zároveň jsem vést nemohl. Být součástí nějaké rodiny nebo komunity značí mít povinnosti a zodpovědnost, být omezený pravidly onoho společenství. Žil jsem nějakou dobu stranou, ale nyní jsem věděl, že to by­la moje volba. Rozhodl jsem se, že se zřeknu svých povin­ností vůči rodině, a akceptoval jsem následnou izolaci jako cenu, kterou jsem za to zaplatil. V té době jsem namlouval sám sobě, že osud mne do té role vehnal. A stejně tak jsem se rozhodoval sám za sebe nyní, ačkoliv jsem se snažil pře­svědčit sám sebe, že jen sleduji nevyhnutelnou cestu, kterou mi předurčil osud.</p>

<p>Poznání, že člověk je příčinou své osamělosti, ještě není lékem na osamělost. Ale je to krůček k pochopení, že není nevyhnutelná a že tato volba není neodvolatelná.<strong><emphasis>1 Piebaldové</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Piebaldové vždycky tvrdili, že jim jde jenom o to, aby skon</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>covali s pronásled</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>váním, které bylo již po generace údělem lidí ze Šesti vévodství, kteří byli n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>daní Moudrostí. Toto tvr</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zení lze odvrhnout jako lež i jako chytrou lest. Piebaldové chtěli moc. Jejich záměrem bylo stmelit všechny Moudré ze Šesti vévodství do sje</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>nocené skupiny, která povstane, aby převzala kontr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>lu nad monarchii a dosadila k moci vlastní lidi. Jejich komplot se zčásti zakládal na tvrzení, že všich</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ni králově od abd</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>kace Chivalryho byli pretendenti a že ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>manželský původ FitzChivalryho Fa</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>seera byl jen křivě vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>konstruovaný, aby mu zabránil zdědit trůn. Navzdory všemu zdrav</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>mu r</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>zumu se rozmnožily legendy o „ věrném Bastar</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dovi", který povstal z hrobu, aby sloužil králi Veritymu na jeho výpravě, legendy připisující FitzChivalr</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>mu schopnos</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ti, které pozvedly tohoto Bastarda bezmála do pozice boha. Z toho důvodu byli Piebaldové vždycky známí jako „Bastar</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dův kult".</emphasis></p>

<p><emphasis>Tato absurdní prohlášení měla za cíl p</emphasis><emphasis>oskytnout jistou le</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>gitimitu snahám Pi</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>baldů svrhnout farseerovskou monarchii</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>a dosadit na trůn jednoho ze svých vlas</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ních. Piebaldové za tím účelem z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>hájili chytrou kampaň nutící lidi s Moudrostí, aby se s nimi buďto spoj</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>li, či aby riskovali odhalení. K této taktice možná zavdal příčinu Kebal R</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>wbread, vůdce Ostro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vanů během války s rudými loděmi, protože se říká, že nutil muže, aby ho následovali, nikoli svým charismatem, ale za pomoci str</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>chu z toho, co by udělal s jejich domovy a rodi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nami, kdyby se odmítli podřídit jeho pl</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>nům.</emphasis></p>

<p><emphasis>Metoda Piebaldů byla prostá. Buď se rodiny poskvrněné Moudrosti připojily k jejich svazku, nebo byly veřejně nařče</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ny a následně popraveny. Povídá se, že Pi</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>baldové svůj zá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>keřný útok často zahajovali na okraji nějaké mocné rodiny tím, že odhalili nejprve nějakého sluhu nebo méně vlivného bratrance, zatímco po celou tu dobu dávali jasně najevo, že když hlava silného rodu nepřistoupí na jejich požada</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>ky, i ji nakonec čeká takový osud.</emphasis></p>

<p><emphasis>Takhle nejednají lidé, kteří by chtěli skoncov</emphasis><emphasis>at s proná</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sledováním svých vlas</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ních. Takhle jedná nelítostná klika, která je odhodlaná uzurpovat pro sebe moc, a to napřed tím, že si podrobí své vlastní.</emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p>ROWELLOVO „PIEBALDOVSKÉ SPIKNUTÍ"</p>

<p>Právě se vystřídala stráž. Skrze bouři ke mně jen slabě do­léhal zvonek a vyvolávání městského strážníka, ale přesto jsem to slyšel. Noc formálně skončila a nadcházelo nám jit­ro, ale já přesto seděl v Jinnině chatrči a čekal na Hapův ná­vrat. Jinna a já jsme si společně hověli u jejího útulného krbu. Před nějakou dobou přišla Jinnina neteř a chvíli si s námi po­vídala, načež se odebrala do postele. Jinna a já jsme si spokojeně krátili čas, přikládali jsme polínko za polínkem na oheň a probírali bezvýznamné věci. Malý domek této pokout­ní čarodějky byl vyhřátý a příjemný, její společnost sympa­tická a čekání na chlapce mi bylo záminkou, která mi umož­ňovala dělat to, co jsem chtěl, prostě sedět v klidu tam, kde jsem zrovna byl.</p>

<p>Bavili jsme se jen místy. Jinna se mě zeptala, jak dopad­la má cesta. Já jsem odvětil, že to byla záležitost mého pána a že já jsem ho jen doprovázel. Aby to neznělo moc příkře, dodal jsem, že lord Golden si opatřil do sbírky nějaká ptačí pera, a pak jsem jí vykládal o Myblack. Věděl jsem, že Jinnu můj kůň nijak zvlášť nezajímá, ale přesto mi vlídně na­slouchala. Slova příjemně zaplňovala nevelký prostor mezi námi.</p>

<p>Ve skutečnosti naše skutečné poslání nemělo co dělat s pe­ry a spočívalo spíše na mně než na lordu Goldenovi. Společ­ně jsme zachránili prince Dutifula z rukou Piebaldů, kteří se s ním napřed spřátelili a pak ho unesli. Vrátili jsme ho na Buckkeep, aniž se o tom někdo z jeho dvořanstva dozvěděl. Dnes v noci aristokracie Šesti vévodství slavila a tancovala a zítra se chystala formálně zpečetit zasnoubení prince Du­tifula s ostrovanskou narčeskou Ellianií. Navenek bylo vše tak, jak mělo být.</p>

<p>Jenom málo z nich se kdy dozví, kolik jsme zaplatili princ a já za nerušené pokračování jejich normálního života. Prin­cova kočka, se kterou byl spřízněn Moudrostí, za něj oběto­vala svůj život. Já jsem ztratil svého vlka. Bezmála dvacet let byl Nighteyes mým druhým já, schránkou poloviny mé duše. Nyní byl pryč. V mém životě nastala asi taková změ­na, jakou způsobí zhašení lampy v setmělé místnosti. Jeho absenci jsem vnímal jako cosi hmatatelného, jako břímě, jež musím nést společně se svým zármutkem. Noci byly temnější. Nikdo mi nestřežil záda. Přesto jsem věděl, že budu žít dál. Občas se mi toto vědomí zdálo být nejhorší na tom všem, co mě postihlo.</p>

<p>Musel jsem se dost krotit, abych se zcela neoddal sebelí­tosti. Nebyl jsem jediný, kdo byl oloupen. Navzdory tomu, že svazek prince s kočkou trval kratší dobu než ten můj, jsem věděl, že její ztrátou hluboce utrpěl. Magické pouto, které Moudrost splétá mezi člověkem a zvířetem, je komplexní. Jeho přerušení nikdy není triviální záležitostí. Přesto chla­pec dokázal ovládnout svůj žal a statečně předstíral poslušné plnění svých povinností. Alespoň jsem zítra večer nemusel být svědkem jeho zasnoubení. Od včerejšího odpoledne, kdy jsme se vrátili na Buckkeep, se princ okamžitě vrhl zpátky do svého každodenního života. Minulou noc se účastnil uví­tací ceremonie uchystané pro jeho nastávající. Dnes večer se musí usmívat a hodovat, konverzovat a přijímat gratulace, tančit a tvářit se, že je spokojený s údělem, který mu osud a jeho matka uchystaly. Představil jsem si ta zářivá světla a mečivou hudbu, smích a hlasitý hovor. Soucitně jsem nad ním potřásl hlavou.</p>

<p>„A proč tu takhle potřásáš hlavou, Tome Badgerlocku?"</p>

<p>Jinnin hlas náhle přerušil mé úvahy a já si uvědomil, že v místnosti mezitím zavládlo delší ticho. Dlouze jsem se na­dechl a použil jsem nejpříhodnější lež. „Nevypadá to, že by bouře chtěla skončit, viď? Litoval jsem ty, kdo musí být dnes v noci venku. Jsem rád, že nejsem jedním z nich."</p>

<p>„Inu, k tomu mohu dodat, že já jsem za tvou společnost vděčná," řekla a usmála se.</p>

<p>„A já také," pravil jsem rozpačitě.</p>

<p>Trávit noc v poklidné společnosti příjemné ženy, to pro mne byl docela nový zážitek. Jinnina kočka mi seděla na klí­ně a předla, zatímco Jinna zaměstnávala své ruce pletením.</p>

<p>Hřejivé plameny z krbu zlatohnědě pableskovaly v Jinniných kadeřavých vlasech a na její pihovaté tváři a předlok­tích. Měla hezkou tvář, nikoli krásnou, ale klidnou a laska­vou. Při našem rozhovoru jsme během večera zabrousili ke všem možným tématům, k bylinám, ze kterých připravila čaj, k tomu, jak dříví z náplav občas hoří barevnými plameny, a kromě toho jsme se bavili také o sobě. Zjistil jsem, že je asi o šest let mladší, než jsem byl ve skutečnosti já, a ona da­la najevo své překvapení, když jsem prohlásil, že je mi dva­ačtyřicet. To bylo o sedm let víc, než mi bylo doopravdy; ty roky navíc tvořily součást mé role Toma Badgerlocka. Potě­šilo mě, když řekla, že si myslela, že jsem věkem blíže k ní. Ale nikdo z nás těm slovům nevěnoval opravdovou pozor­nost. Panovalo mezi námi zajímavé mírné napětí, jak jsme tam seděli před krbem a tiše rozmlouvali. Zvědavost mezi námi byla jako struna, rozeznělá a chvějící se.</p>

<p>Ještě než jsem vyrazil na cestu s lordem Goldenem, strávil jsem s Jinnou jedno odpoledne. Tehdy mě políbila. To ges­to neprovázela žádná slova, žádná vyznání lásky či roman­tické komplimenty. Byl to pouze ten jeden polibek, přeru­šený příchodem její neteře, která se vrátila z tržiště. A právě teď žádný z nás nevěděl, jak znovu navázat na ten okamžik intimity, která mezi námi tehdy vznikla. Co se mne týče, ani jsem si nebyl jist, jestli na něj navázat chci. Nebyl jsem při­pravený ani na druhý polibek. Moje raněné srdce bylo ještě příliš citlivé. Ale přesto jsem chtěl být tady a sedět po jejím boku. Zní to jako protimluv, a možná to tak bylo. Nechtěl jsem ty nevyhnutelné komplikace, k nimž by naše laskání vedlo, ale ve své rozdrásanosti jsem nalézal ve společnosti této ženy útěchu.</p>

<p>Přesto se mě Jinna neptala, proč jsem sem dnes večer při­šel. Potřeboval jsem se vidět s Hapem, mým adoptivním synem. Před nedávném dorazil do města Buckkeep a ubytoval se u Jinny. Chtěl jsem se ujistit, že v učeni u truhlářského mistra Gindasta se mu vede dobře. Musel jsem mu také, jak­koli jsem se toho děsil, sdělit zprávu o Nighteyesově smr­ti. Vlk chlapce vychovával stejnou měrou jako já. Ale i když jsem sebou trhl pokaždé, když jsem si představil, jak mu to říkám, doufal jsem, že mi to nějak uleví v mém zármutku, jak to řekl šašek. S Hapem jsem se mohl o svůj žal podělit, jakkoli by se to jevilo sobecké. Hap mi byl posledních sedm let synem. Vedli jsme společný život a vlk byl naším dru­hem. Pokud jsem stále k někomu nebo k něčemu patřil, byl to můj chlapec. Potřeboval jsem to reálně pocítit.</p>

<p>„Dáš si ještě čaj?" nabídla mi Jinna.</p>

<p>Žádný další čaj jsem nechtěl. Vypil jsem už tři konvice a dvakrát jsem šel na záchod. Přesto mi čaj nabídla, abych věděl, že můžu zůstat bez ohledu na to, jaká je pozdní noč­ní, nebo brzká ranní hodina. A tak jsem řekl: „Ano, prosím," zatímco ona odložila pletení, aby znovu provedla ten rituál: nalila do konvice čerstvou vodou ze soudku a opět ji pově­sila na hák nad Oheň. Venku zatím bouře zalomcovala oke­nicemi v dalším zuřivém náporu. Potom se ukázalo, že to ne­ní bouře, nýbrž Hapovo bušení. „Jinno?" zavolal kolísavým hlasem. „Jsi ještě vzhůru?"</p>

<p>„Jsem," odvětila. Otočila se od konvice. „A to je tvé jedi­né štěstí, jinak bys spal v kůlně se svým poníkem. Už jdu."</p>

<p>Když vytáhla zástrčku, vstal jsem a jemně odstrčil kočku z klína.</p>

<p><emphasis>Imbecile. Kocourek si tak spokojeně hověl, </emphasis>postěžoval si Fennel, když sklouzl na podlahu, ale jinak byl ten velký oran­žový kocour tak otupený teplem, že moc neprotestoval. Mís­to toho si vyskočil na Jinninu židli a stočil se do klubíčka, aniž se po mně ráčil ohlédnout.</p>

<p>Když Hap rozrazil dveře, bouře vtrhla dovnitř spolu s ním. Větrný poryv vehnal do místnosti spršku deště. „Jémine. Za­jisti je zase kolíkem, hochu," pokárala Jinna Hapa, když se vpotácel dovnitř. Hap za sebou poslušně zavřel dveře, dal je na zástrčku a pak u nich zůstal stát, zatímco na podlahu z něj kapala voda.</p>

<p>„Venku řádí bouře a leje jako z konve," řekl jí. Ve tváři měl blaženě opilý úsměv, ale oči mu žhnuly nejenom vínem. Vycházelo z nich poblouznění, jež bylo neklamné stejně ja­ko dešťová voda, která mu stékala ze zplihlých vlasů dolů po tváři. Okamžik či dva mu trvalo, než si uvědomil, že jsem tam i já a že ho pozoruji. Pak zvolal: „Tome! Tome, koneč­ně ses vrátil!" V opileckém nadšení rozhodil ruce do šíře a já se zasmál a udělal krok směrem k němu, abych se nechal se­vřít v jeho mokrém náručí.</p>

<p>„Nepocákej tu Jinně celou podlahu," pokáral jsem ho.</p>

<p>„Ne, to bych neměl. Kdepak. To tedy ne," prohlásil a stáhl ze sebe svůj nasáklý plášť. Pověsil ho na kolík u dveří a sun­dal si i vlněnou čapku, aby ji nechal na věšáku také odkapat. Zkoušel si sundat vstoje boty, jenže pozbyl přitom balanc. Usedl na podlahu a boty si stáhl. Potom se hodně naklonil, aby je postavil ke dveřím pod svůj mokrý plášť, a nakonec se s blaženým úsměvem posadil. „Tome. Potkal jsem jedno děvče."</p>

<p>„Vážně? Myslel bych si, že to byla spíše flaška, podle to­ho zápachu."</p>

<p>„Och jistě," připustil beze studu. „To je taky pravda, ale museli jsme si připít na princovo zdraví, rozumíš. A na zdra­ví jeho nastávající. A na šťastné manželství. A na to, aby mě­li kupu dětí. A taky na štěstí nás dvou." Obdařil mě širokým a pošetilým úsměvem. „Říká, že mě miluje. Líbí sejí moje oči."</p>

<p>„Panečku. No to je fajn." Kolikrát už se mu v životě sta­lo, že se lidé podívali do jeho nestejných očí, jednoho hně­dého a druhého modrého, a přežehnali se na ochranu před zlem? Musel to být pro něj balzám, že potkal děvče, které­mu se jeho oči líbily.</p>

<p>A pojednou mi došlo, že není vhodná doba na to, abych ho zatěžoval svým zármutkem. Jemně, ale pevně jsem řekl: „Myslím, že bys měl jít raději do postele, synu. Nebo tě snad tvůj mistr ráno nečeká?"</p>

<p>Zatvářil se, jako kdybych mu dal políček mokrou rybou. Úsměv z tváře mu najednou zmizel. „Och. Ano, to je prav­da. Očekává mě. Starý Gindast očekává, že učni tam budou ještě před tovaryši a že tovaryši už budou v plném zápřahu, až dorazí on sám." Sebral se a pomalu vstal. „Tome, takhle jsem si to učení vůbec nepředstavoval. Jenom pořád zame­tám a nosím prkna a obracím sušící se dřevo. Ostřím nástro­je, čistím nástroje a olejuji nástroje. Potom zase zametám. Vtírám olejová leštidla do hotových dílů. Jenže za celou tu dobu jsem neměl v ruce nástroj, se kterým bych pracoval. Pořád jenom ,Dívej se, jak se to dělá, chlapče,' nebo ,Zopa­kuj, co jsem ti právě řekl.' a ,Tohle jsem nechtěl. Zanes to zpátky do skladu a přines mi třešňové dřevo s jemnými léty. A hni sebou.' A Tome, jak mi tam nadávají. Vesničan a tu­pec."</p>

<p>„Gindast častuje všechny svoje učně nadávkami, Hape." Jinnin klidný hlas byl uklidňující a konejšivý, ale přesto by­lo pro mne zvláštní, když byla u našeho rozhovoru ještě tře­tí osoba. „To se přece ví. Jednomu z nich ten přídomek zů­stal, i když si potom zřídil svou vlastní živnost. A teď jsi za ,truhlíka' pro změnu ty." Jinna přistoupila zpět ke své židli. Vzala do rukou pletení, ale neposadila se. Kocour si na ní stá­le hověl a odmítal slézt.</p>

<p>Snažil jsem se nedat na sobě moc znát, jak mě Hapova slova rozrušila. Čekal jsem, že uslyším, jak se mu v učení lí­bí a jak je mi vděčný za to, že jsem mu to místo sehnal. Vě­řil jsem, že alespoň v tomhle jsem udělal správnou věc, když jsem dal Hapa do učení. „Co se dá dělat. Přece jsem tě varo­val, že budeš muset tvrdě pracovat," zkusil jsem to.</p>

<p>„A na to jsem byl připravený, Tome, to mi věř. Jsem při­pravený řezat dřevo, sesazovat díly a celý den ho tvarovat. Ale nečekal jsem, že budu k smrti unuděný. Že budu jenom zametat a leštit a dělat poskoka... To jsem mohl místo toho učení klidně trčet doma."</p>

<p>Jen málo věcí může člověka ostřeji zasáhnout než neuvá­žená slova chlapce. Když jsem viděl, v jakém opovržení má náš dřívější život a jak bezostyšně mi to dal pocítit, došla mi všechna řeč.</p>

<p>Zvedl ke mně dlouhý vyčítavý pohled. „A kde jsi vůbec byl a proč to trvalo tak dlouho? Copak jsi nevěděl, že tě tu potřebuji?" Pak šlehl pohledem po mé hlavě. „Co sis to udě­lal s vlasy?"</p>

<p>„Ostříhal jsem si je," řekl jsem. Prohrábl jsem si rozpači­tě vlasy zakráčené na znamení smutku. Pojednou jsem se na žádná další slova nezmohl. Byl to teprve mladík, to jsem vě­děl, a měl sklony vidět všechny věci podle toho, jaký byl je­ho první dojem. Avšak právě stručnost mé odpovědi ho zalarmovala a jemu došlo, že je hodně toho, co jsem neřekl.</p>

<p>Bloudil mi očima ve tváři. „Co se stalo?" zeptal se.</p>

<p>Nadechl jsem se. Už s tím musím ven. „Nighteyes je mr­tev," řekl jsem tiše.</p>

<p>„Ale... copak za to můžu já? On ode mě utekl, Tome, jen­že já ho hledal, přísahám, že ano, Jinna ti to dosvědčí -"</p>

<p>„Nebyla to tvoje chyba. Vydal se za mnou a našel mne. Byl jsem s ním, když zemřel. Vůbec za nic nemůžeš, Hape. Byl už prostě starý. Jeho čas se nachýlil a on mě opustil." Na­vzdory vší snaze se mi při těch slovech sevřelo hrdlo.</p>

<p>Úleva v chlapcově tváři, že za to nemůže on, byla jako další zásah šípem do mého srdce. Bylo pro něj důležitější, že je bez viny, než to, že vlk zemřel? Když ale řekl: „Nemohu uvěřit, že je pryč," náhle jsem to pochopil. Řekl pravdu a nic než pravdu. Bude trvat den, ba i víc, než mu naplno dojde, že vlk už se nikdy nevrátí. Nighteyes už se nikdy nenatáhne vedle něho na krbových kamenech, už nikdy mu nešťouchne čumákem do ruky, aby se nechal podrbat za ušima, už ni­kdy po jeho boku nebude vyrážet na lov králíků. Do očí mi vyhrkly slzy.</p>

<p>„To bude v přádku. Chce to jen čas," ujistil jsem ho za­střeným hlasem.</p>

<p>„Doufejme," odvětil ztěžka.</p>

<p>„Běž už spát. Stále ti zbývá ještě zhruba hodinka spánku, než budeš muset vstávat."</p>

<p>„Ano," souhlasil. „Myslím, že bych měl." Pak udělal krok ke mně. „Tome. Je mi to tak líto," řekl a svým nemotorným objetím ze mne sňal skoro všechnu bolest, kterou mi předtím způsobil. Pak ke mně zvedl zrak a vážným tónem se zeptal: „Přijdeš zítra večer, viď že ano? Potřebuji s tebou mluvit. Je to moc důležité."</p>

<p>„Dnes večer se zastavím. Pokud to Jinně nevadí." Pohlédl jsem Hapovi přes rameno na Jinnu a přitom jsem ho uvolnil ze svého objetí.</p>

<p>„Jinně to vůbec nevadí," ujistila mne a já doufal, že jen já jsem zaslechl hřejivý podtón v jejím hlase.</p>

<p>„Takže. Uvidíme se dnes večer. Až budeš střízlivý. A ny­ní hajdy do postele, hochu." Pocuchal jsem mu mokré vla­sy a on zamumlal dobrou noc. Odebral se z místnosti do své ložnice a já jsem s Jinnou náhle zůstal sám. V ohni se svezlo jedno polínko a jediným zvukem v místnosti bylo slabé zapraskání, když si našlo novou polohu. „Nuže. Musím už jít. Díky, žes mi tu dovolila počkat na Hapa."</p>

<p>Jinna znovu odložila pletení. „Jsi vždy vítán, Tome Badgerlocku."</p>

<p>Můj plášť visel na kolíku u dveří. Sundal jsem ho a se za­točením si ho hodil kolem ramen. Vtom Jinna vztáhla ruku, aby mi ho zapnula. Přetáhla mi kapuci přes ostříhané vlasy a potom se usmála, když mě oběma rukama uchopila za lem kapuce, aby si přitáhla mou tvář ke svojí. Pozvedla bradu. Po­ložil jsem jí ruce na ramena a políbil ji. Chtěl jsem, a přesto jsem se podivil, že jsem to sám sobě dovolil. Kam to může vést, taková výměna polibků, než jen ke komplikacím a po­tížím?</p>

<p>Vycítila snad mé výhrady? Když jsem odtáhl svá ústa od jejích, malinko zavrtěla hlavou. Sevřela mi ruku. „Chováš příliš velké obavy, Tome Badgerlocku." Zvedla moji ruku ke svým rtům a vtiskla mi na dlaň hřejivý polibek. „Některé vě­ci nejsou ani zdaleka tak složité, jak si myslíš."</p>

<p>Pocítil jsem rozpaky, ale vysoukal jsem ze sebe: „Kdyby to byla pravda, bylo by to báječné."</p>

<p>„To jsou pane lichotky." Její slova mě zahřála, dokud ne­dodala: „Ale mírná slova nezabrání Hapovi, aby ztroskotal. Brzy toho mladíka budeš muset vzít pořádně zkrátka. Hap potřebuje vytyčit nějaké meze, jinak se ti ve městě Buckkeep ztratí. Nebyl by to první venkovský mládenec, který by se ve městě zkazil."</p>

<p>„Myslím, že svého syna znám," řekl jsem poněkud jízlivě.</p>

<p>„Možná že ho znáš jako chlapce. Jenomže já mám strach o mladého muže." Pak se zasmála mému podmračenému vý­razu a dodala: „Ten pohled si schovej pro Hapa. Dobrou noc, Tome. Zítra se uvidíme."</p>

<p>„Dobrou noc, Jinno."</p>

<p>Vypustila mě ven a pak stála na prahu a dívala se, jak od­cházím. Jednou jsem se za ní ohlédl - za ženou, jež mě sle­dovala stojíc v obdélníku hřejivého žlutého světla. Vítr jí če­řil kadeřavé vlasy a foukal je do její oválné tváře. Zamávala mi a já zamával v odpověď, načež dveře zavřela. Pak jsem si povzdechl a přitáhl si plášť těsněji k tělu. Nejhorší liják už polevil, bouře přešla do vířivých poryvů, které jako by číha­ly na nároží ulic. Vítr si lehounce pohrával se slavnostní vý­zdobou města. Hučící poryvy honily spadlé girlandy po uli­ci jako hady a čuchaly prapory na cáry. Krčmy obvykle měly pochodně vystrčené venku ve svícnech, aby přilákaly zákaz­níky, ale v tuhletu noční hodinu už byly buď zhašené, nebo sundané. Většina krčem a hostinců na noc zavírala. Všichni slušní lidé byli už dávno doma v postelích a většina těch ne­slušných také. Spěchal jsem studenými, temnými ulicemi, ve­den spíše svým orientačním smyslem než očima. Až opustím město prostírající se pod úbočím a začnu stoupat po klika­té cestě lesem k hradu Buckkeep, tma ještě zhoustne, ale tu cestu jsem již dobře znal od dětství. Nohy mě samy zavedou domů.</p>

<p>Když jsem nechal za sebou poslední rozptýlené domky města Buckkeep, uvědomil jsem si, že za mnou jdou nějací muži. Věděl jsem, že mě sledují, že nemají jen stejnou cestu jako já, neboť když jsem zpomalil, oni zpomalili také. Zjev­ně neměli v úmyslu mě dohonit, dokud nebudu venku z měs­ta. To nevěstilo nic dobrého ohledně jejich záměrů. Z hradu jsem odešel neozbrojený, jak mi to velely mé venkovské zvy­ky. Měl jsem pouze příruční nůž u opasku pro běžné denní potřeby, ale nic většího. Můj nevzhledný, obyčejný meč v po­tlučené pochvě visel na zdi v mém malém pokojíku. Řekl jsem si, že to možná jsou jen obyčejní lapkové, kteří slídí za snadnou kořistí. Nepochybně mne pokládají za opilce, který o nich neví, a jakmile se jim postavím na odpor, dají se na útěk.</p>

<p>Byla to jen chabá útěcha. Neměl jsem vůbec potřebu bo­jovat. Měl jsem už po krk všech potyček a unavovalo mě mít se neustále na pozoru. Leč nemohl jsem čekat, že mě kvůli tomu nechají být. A tak jsem se na místě zastavil a otočil se na temné cestě, abych se postavil těm, kteří šli za mnou. Vy­táhl jsem dýku, vyrovnal váhu a čekal na ně.</p>

<p>Za mými zády panoval klid, až na vítr, který se proháněl v korunách šeptajících stromů, jež se klenuly nad cestou. Ny­ní jsem si uvědomil vzdálené hučení vln tříštících se o úte­sy. Poslouchal jsem, zda nepostřehnu praskání, jak se někdo prodírá křovím, či pleskání nohou na cestě, ale neslyšel jsem nic. Má netrpělivost vzrostla. „No tak pojďte!" křikl jsem do tmy. „Moc toho u sebe nemám, leda dýku, a tu vám rukoje­tí napřed nevydám. Tak to skoncujme!"</p>

<p>Po těch slovech následovalo ticho a mé výkřiky do tmy mi pojednou připadly pošetilé. Zrovna v okamžiku, kdy už jsem chtěl konstatovat, že jsem si své pronásledovatele vy­myslel, mi něco přeběhlo přes chodidla. Bylo to malé zvíře, hbité a mrštné, krysa, lasička nebo možná veverka. Ale žád­né divoké stvoření, protože za běhu mě hryzlo do nohy. To mne znervóznilo a já od zvířete odskočil. Po pravé ruce jsem zaslechl přidušený smích. Když jsem se zatím zvukem oto­čil, pokoušeje se prohlédnout skrze tmu lesa, nalevo ode mne promluvil nějaký hlas, blíže, než se prve ozval smích.</p>

<p>„Kde máš svýho vlka, Tome Badgerlocku?"</p>

<p>V těch slovech byla ironie i <emphasis>výzva. </emphasis>Za sebou jsem na štěr­ku uslyšel zahrabat pařáty, nějaké větší zvíře, možná pes, ale když jsem se otočil, stvoření se vypařilo do tmy. Obrátil jsem se zpátky k místu, odkud jsem uslyšel tlumený smích. Nejméně tři muži, řekl jsem si, a dvě zvířata nadaná Moudrostí. Snažil jsem se soustředit pouze na hrozící boj a na nic další­ho nemyslet. Co má tohle střetnutí znamenat, to si důkladně promyslím až později. Zhluboka, pomalu jsem dýchal a čekal na ně. Plně jsem své smysly rozvinul do tmy, zapudiv náhlou touhu po bystřejších smyslech Nighteyese, ale také po poci­tu jistoty plynoucího z toho, že mi vlk kryje záda. Tentokrát jsem uslyšel cupitání, jak se ke mně blížilo menší zvíře. Kopl jsem po něm, prudčeji, než jsem měl v úmyslu, zasáhl jsem je však jen zlehka. Pak bylo to tam.</p>

<p>„Zabiju to!" křikl jsem varovně do plíživé tmy, ale odpo­vědí mi byl pouze jízlivý smích. Takto zahanbený, vztekle jsem zakřičel: „Co ode mě chcete? Nechtě mě na pokoji!"</p>

<p>Počkali si, až ozvěnu té pošetilé otázky a žádosti odnese vítr. Strašlivé ticho, jež následovalo, bylo stínem mé osamě­losti.</p>

<p>„Kde máš svýho vlka, Tome Badgerlocku?" zvolal nějaký hlas, tentokrát ženský, melodický, v němž byl znát potlačo­vaný smích. „Postrádáš ho, odpadlíku?"</p>

<p>Strach, který mi dosud proudil v krvi, se pojednou změnil v chladnokrevnou zuřivost. Postavím se jim a pobiji je vše­chny, až se jim bude kouřit z vnitřností vyhřezlých na ces­tě. Má pěst, ve které jsem svíral nůž, se náhle uvolnila a mne prostoupil pocit klidu a připravenosti. Nakročený, čekal jsem na ně. Přijde to jako náhlý výpad ze všech směrů, zvířata za­útočí při zemi a lidé výše, se zbraněmi. Já měl pouze nůž. Mu­sel jsem počkat, až se přiblíží. Kdybych se dal na útěk, věděl jsem, že by mne skolili zezadu. Bylo mnohem lepší vyčkat a přinutit je, ať jdou po mně. Pak je všechny pozabíjím, vše­chny.</p>

<p>Opravdu nevím, jak dlouho jsem tam stál. V tomto stavu připravenosti k boji dokáže čas nehybně stát nebo pádit svižně jako vítr. Uslyšel jsem, jak zazpívalo nějaké ranní ptáče, a poté mu další odpovědělo, zatímco já pořád čekal. Když jitřní světlo začalo podbarvovat nebesa, hlouběji jsem se na­dechl. Dlouze jsem se rozhlédl kolem, ve snaze prohlédnout skrze stromy, ale neviděl jsem nic. Jediným pohybem bylo poletování drobných ptáků, kteří se vznesli na oblohu poté, co opustili větve stromů, a dopadáni stříbrných dešťových kapek, které tito ptáci setřásli na zem. Pronásledovatelé byli pryč. Malé stvoření, které mne hryzlo, ani nezanechalo žád­né stopy na mokrém kamení cesty. Větší zvíře, které se mih­lo za mými zády, zanechalo drobný otisk v blátě na okraji cesty. Nějaký malý pes. A to bylo vše.</p>

<p>Otočil jsem se a znovu jsem se vydal na cestu k hradu Buckkeep. Zatímco jsem kráčel vzhůru, začal jsem se chvět. Nikoli strachem, ale napětím, jež mne teď opouštělo, a vzte­kem, který se dostavil místo něj.</p>

<p>Co vůbec chtěli? Vyděsit mě. Přinutit mě, abych je vzal na vědomí, dát mi vědět, že vědí, kdo jsem a kam jsem se uchýlil. Inu, to se jim podařilo - a mnohem víc. Silou vůle jsem si utřídil myšlenky a snažil se v klidu odhadnout hroz­bu, kterou představují. Své úvahy jsem vztáhl i na lidi mimo sebe. Vědí o Jinně? Sledovali mne od jejích dveří, a pokud ano, vědí i o mém chlapci?</p>

<p>Proklínal jsem se za svou hloupost a neopatrnost. Jak jsem si mohl vůbec myslet, že mě Piebaldové nechají být? Přece věděli, že lord Golden přijel z Buckkeepu a že jeho slu­ha, Tom Badgerlock, je nadaný Moudrostí. Věděli, že Tom Badgerlock uťal Laudwinovi ruku a že je připravil o jejich drahocenné rukojmí. Piebaldové budou chtít odplatu. To se jim může snadno zdařit, když vyvěsí jeden ze svých zálud­ných svitků, kde mě očerní z praktikování Moudrosti, opo­vrhované zvířecí magie. Budu za to oběšen, rozčtvrcen a spálen. Což jsem si myslel, že město či hrad Buckkeep mě před tím může ochránit?</p>

<p>Měl jsem vědět, že k tomu dojde. Když jsem se vrátil zpět na buckkeepský dvůr, doprostřed tamní politiky a intrik, stal jsem se zranitelný vůči všem piklům a úkladům, které při­tahuje moc. Ale já jsem <emphasis>věděl, </emphasis>že se to stane, připustil jsem si trpce. A právě toto vědomí mě drželo patnáct let od Buckkeepu stranou. Zpátky mě přilákala pouze Chadeova prosba, abych mu pomohl zachránit prince Dutifula. Nyní mne pro­stoupilo ledové vědomí skutečnosti. Nabízejí se mi pouze dvě cesty. Buď musím všechny tyto vazby přetnout a utéci, ja­ko jsem to udělal už předtím, nebo se naplno vrhnout do ví­ru intrik, které vždy bujely u farseerovského dvora na Buckkeepu. Pokud bych zůstal, musel bych začít znovu uvažovat jako nájemný vrah, být si pořád vědom všech rizik a nebez­pečí, které mne obklopují, a taky toho, jak se dotýkají lidí kolem mne.</p>

<p>Pak jsem strhl své úvahy pravdivějším směrem. Budu se muset znovu <emphasis>stát </emphasis>nájemným vrahem, a ne tak jenom smýš­let. Budu muset být připravený zabíjet, když narazím na li­di, kteří ohrozí mého prince nebo mě. Neboť tato spojitost se nedala přehlížet: ti, kteří si přišli dobírat Torna Badgerlocka kvůli jeho Moudrosti a smrti jeho vlka, byli titíž, kteří vědě­li, že i princ Dutiful má v krvi jejich opovrhovanou zvířecí magii. Tohle na prince měli a byli tu páku odhodlaní použít nejen proto, aby ukončili perzekuce proti lidem s Moudros­tí, ale i proto, aby sami pro sebe uzurpovali moc. K ničemu mi nebylo, že jsem s nimi zčásti soucítil. Sám jsem v životě zakusil, jaké to je, být očerněný z praktikování Moudrosti. A neměl jsem potřebu vidět někoho dalšího, jak úpí pod tím jhem. Kdyby nepředstavovali takovou hrozbu pro mého prin­ce, možná bych se i postavil na jejich stranu.</p>

<p>Mé sveřepé kroky mne dovedly až ke strážím u brány na Buckkeep. Byla tam strážnice a zevnitř se ozýval hlahol muž­ských hlasů a rachot kuchyňského náčiní, jak vojáci jedli. Je­den z nich, asi dvacetiletý mladík, okouněl u dveří, v jedné ruce chleba a sýr a ve druhé džbánek ranního piva. Vzhlédl ke mně a s plnou pusou mi pokynul, že můžu projít. Zasta­vil jsem se, vztek mnou zalomcoval jako jed.</p>

<p>„Víš vůbec, kdo jsem?" zeptal jsem se ho.</p>

<p>Ustrnul, pak se na mě zadíval pozorněji. Očividně dostal strach, že urazil nějakého drobného šlechtice, ale při pohle­du na mé oblečení se zase uklidnil.</p>

<p>„Děláš sluhu na hradě. Nemám pravdu?"</p>

<p>„A u koho?" zeptal jsem se. Bylo pošetilé na sebe takto upozorňovat, ale přesto jsem si ta slova nemohl zrovna teď odpustit. Pokud tudy přede mnou minulou noc prošli nějací další, nemohli by se ještě teď skrývat v hradních zdech? Nevpustil snad nějaký ledabylý strážník dovnitř lidi, kteří měli v úmyslu zabít prince? Možné se zdálo být všechno.</p>

<p>„No... to nevím!" zaprskal mládenec. Povytáhl se poně­kud výš, ale přesto musel vzhlédnout, aby mě mohl zpražit pohledem. „Jak to mám vědět? A proč bych se o to měl zají­mat?"</p>

<p>„Protože, ty zatracený blázne, střežíš hlavní vstupní brá­nu na hrad Buckkeep. Život tvé královny a tvého prince zá­visí na tvé bdělosti a na tom, že jejich nepřátelům znemož­níš vstup dovnitř. Proto tady jsi. Nemám pravdu?"</p>

<p>„No. Já -" Frustrovaný hoch vztekle potřásl hlavou a po­tom se prudce otočil ke dveřím strážnice. „Kespine! Můžeš jít sem?"</p>

<p>Kespin byl o něco vyšší a taky starší. Pohyboval se jako šermíř a nad jeho prošedlým plnovousem planuly bystré oči. Upřel je na mne jako na případné nebezpečí a pak je ze mne zase spustil. „Co je tu za problém?" zeptal se nás obou. Jeho tón nebyl varovný, ale vycházela z něj jistota, že s každým z nás se dokáže po zásluze vypořádat.</p>

<p>Strážník pokynul pivním džbánkem směrem ke mně. „Ne­líbí se mu že nevím, u koho slouží."</p>

<p>„Cože?"</p>

<p>„Jsem sluha lorda Goldena," vysvětlil jsem. „A obávám se, že strážní u téhleté brány pouze přihlížejí tomu, jak lidé vcházejí dovnitř a vycházejí ven z hradu. Teď je to už čtr­náct dní, co tu chodím sem a tam, a za tu dobu jsem nebyl ani jednou zastaven. Před desíti léty, když jsem tu byl na ná­vštěvě, brali strážní ve službě své povinnosti vážně. Byla to doba, kdy -"</p>

<p>„Byla to doba, kdy to bylo zapotřebí," přerušil mne Kespin. „Bylo to během války s rudými loděmi. Ale teď máme mír, chlape. A město i hrad jsou plné Ostrovanů a šlechty ze všech dalších vévodství u příležitosti princových zásnub. Ne­můžeš od nás čekat, že je budeme všechny znát."</p>

<p>Naprázdno jsem polkl a už jsem litoval, že jsem s tím za­čal. Přesto jsem byl odhodlán dovést to do konce. „Stačí je­diná chyba a život našeho prince bude ohrožen."</p>

<p>„Nebo stačí jediná chyba, abychom urazili nějakého ostrovanského šlechtice. Mám svoje rozkazy od královny Kettricken a ta řekla, že máme být vstřícní a pohostinní. Ne po­dezíraví a protivní. Ačkoli ve tvém případě bych rád udělal výjimku." Úsměv, kterým mne obdařil, poněkud zmírnil do­pad jeho slov, ale přesto bylo jasné, že se mu vůbec neza­mlouvá, když zpochybňuji jeho úsudek.</p>

<p>Sklonil jsem před ním hlavu. Celé jsem to pěkně zpackal. Měl jsem na věc upozornit Chadea a pak se přesvědčit, jest­li strážným trochu zvedl mandle. „Chápu," řekl jsem smířli­vě. „Jářku. Jen jsem si dělal starosti."</p>

<p>„Jasně. A až odsud příště pojedeš na té černé klisně, pa­matuj, že muž nemusí mnoho říkat, aby hodně věděl. A pro­tože už jsi mě dohnal ke zvědavosti, jak se vlastně jmenu­ješ?"</p>

<p>„Tom Badgerlock. Sluha lorda Goldena."</p>

<p>„Ach. Jeho sluha." Na tváři se mu objevil vědoucí úsměv. „A jeho tělesný strážce, viď? Jo, něco jsem už o tom slyšel. A to není vše, co jsem o něm slyšel. Nemyslel bych si, že si jako strážce zvolí tebe." Obdařil mne zvláštním pohledem, jako bych na to měl něco říci, ale já už raději držel jazyk za zuby, neboť jsem nevěděl, co tím myslí. Kespin posléze po­krčil rameny. „Holt. Pak důvěřuj nějakému cizinci, který si myslí, že potřebuje vlastní stráž, i když žije na hradě Buckkeep. Tak už si běž po svých, Tome Badgerlocku. My víme, že víš, a já doufám, že odteďka už budeš mít lepší spaní."</p>

<p>A tak mne vpustili na hrad Buckkeep. Odcházel jsem od brány, připadaje si hloupě a nespokojeně zároveň. Musím si promluvit s Kettricken, rozhodl jsem se, a přesvědčit ji, že Piebaldové pro Dutifula stále představují velmi reálné nebez­pečí. Přesto jsem pochyboval, že královna si na mne v nad­cházejících dnech najde byť jen chviličku, aby mě vyslechla. Dnes večer se koná zásnubní obřad. Bude plně soustředěna najednání s Ostrovany.</p>

<p>V kuchyni panoval ruch a shon. Služebné a pážata připra­vovaly čajové konvice a mísy na kaši, vyskládané do úhled­ných řad. Při těch vůních se ve mně probudil hlad. Zastavil jsem se v kuchyni, abych lordu Goldenovi přichystal podnos se snídaní. Naložil jsem vrchovatý talíř uzené šunky a čerst­vých ranních housek a k tomu přidal dózu s máslem a jaho­dovou marmeládou. Stál tam také koš s hruškami z hradního sadu a já si pár tvrdších plodů vybral. Když jsem odcházel z kuchyně, pozdravila mě zahradnice s náručí plnou květin.</p>

<p>„Ty jsi sluha lorda Goldena?" optala se, a když jsem přikývl, posunkem mne zastavila, aby mi mohla na podnos přidat ky­tici čerstvě nařezaných květů a malou voničku sladce vo­nících bílých pupenů. „Pro jeho lordstvo," dodala zbytečně a pak už běžela svou cestou.</p>

<p>Vystoupal jsem po schodech ke komnatám lorda Golde­na, zaklepal jsem a vešel dovnitř. Dveře do jeho ložnice by­ly zavřené, ale ještě než jsem stačil vyskládat na stůl snídani, objevil se oblečený v plné parádě. Třpytivé vlasy měl z čela uhlazené dozadu a v místě zátylku stažené modrou hedváb­nou stuhou. Přes loket měl přehozenou modrou kazajku. Na sobě měl bílou hedvábnou košili, hruď nadýchanou krajko­vím, a modré kamaše, o něco tmavší odstín než u kazajky. Když k tomu připočtu jeho zlaté vlasy a jantarové oči, vý­sledný efekt připomínal zářící slunce na letní obloze. Hřeji­vě se na mě usmál. „Rád vidím, že ti konečně došlo, že ti tvé povinnosti velí vstávat brzy zrána, Tome Badgerlocku. Kéž by jen tvůj vkus v oblékání byl stejnou měrou probuzený."</p>

<p>S vážným výrazem jsem se mu poklonil a vytáhl zpod sto­lu židli. Tiše, nenucené, spíše jako jeho přítel než sluha, jsem řekl: „Pravda je, že do postele jsem se vůbec nedostal. Hap se vrátil domů až v  časných ranních hodinách. A cestou do­mů jsem narazil na nějaké Piebaldy, kteří mne zdrželi ještě o něco déle."</p>

<p>Úsměv z tváře mu v tu ránu zmizel. Na přichystanou žid­li neusedl, ale místo toho mi studenou rukou sevřel zápěstí. „Jsi zraněný?" zeptal se vážným hlasem.</p>

<p>„Ne," uklidnil jsem ho a pokynul mu ke stolu. Zdráhavě usedl. Přistoupil jsem ke stolu a odkryl před ním přichysta­né pokrmy. „Ani jim o to nešlo. Chtěli mi jen dát vědět, že znají moje jméno, vědí, kde žiji a že jsem nadaný Moudros­tí. A že můj vlk je mrtev."</p>

<p>Poslední slova jsem ze sebe musel doslova vypáčit. Jako bych s tou pravdou dokázal žít, jenom když jsem ji nemusel říkat nahlas. Zakašlal jsem a spěšně vzal nařezané květy. Po­dal jsem mu voničku a přitom zamumlal: „Dám ti je vedle postele."</p>

<p>„Děkuji," odpověděl hlasem stejně ztišeným jako já.</p>

<p>V jeho pokoji jsem našel vázu. Bylo zřejmé, že i zahrad­nická pomocnice zná vkus lorda Goldena lépe než já. Nalil jsem do vázy vodu z jeho džbánu a postavil květiny na ma­lý stolek vedle postele. Když jsem se vrátil, lord Golden si zatím oblékl modrý kabátec a na náprsenku si připíchl bílou voničku.</p>

<p>„Musím co nejdříve mluvit s Chadem," řekl jsem, zatím­co jsem mu naléval čaj. „Ale nemůžu jen tak zabušit na je­ho dveře."</p>

<p>Pozvedl šálek a usrkl. „Copak se do jeho komnat nemů­žeš dostat tajnými chodbami?"</p>

<p>Obdařil jsem lorda Goldena upřeným pohledem. „Přece znáš toho starého lišáka. Svá tajemství si nechává jenom pro sebe a nebude riskovat, že by ho někdo v nějakém nestřeže­ném okamžiku špehoval. On k těm chodbám přístup mít mu­sí, ale já nevím odkud. Nebyl minulou noc vzhůru do pozd­ních hodin?"</p>

<p>Lord Golden sebou trhl. „Pořád ještě tancoval, když jsem se rozhodl jít spát. Na starého muže má udivující zásobu sil, když si umane, že se trochu pobaví. Ale pošlu k němu páže se vzkazem. Pozvu ho na odpolední vyjížďku na koni. Bude to stačit?" Postřehl úzkost v mém hlase, ale na nic se neptal. Byl jsem mu za to vděčný.</p>

<p>„Určitě," ujistil jsem ho. „Dřív se mu hlava zřejmě ani ne­vyjasní." Prohrábl jsem si vlasy, jako bych si chtěl sám utří­dit myšlenky. „Zas mám najednou tolik věcí k přemýšlení, tolik důvodů k obavám. Pokud mě ti Piebaldové znají, pak znají pravdu o princi."</p>

<p>„Poznal jsi někoho z nich? Byli z Laudwinovy bandy?"</p>

<p>„Byla tma. A drželi se ode mě dost stranou. Slyšel jsem ženský hlas a taky mužský, ale určitě byli alespoň tři. Jeden z nich byl spřízněný se psem a další pak s nějakým malým čiperným zvířetem, krysou nebo lasičkou či snad veverkou." Nadechl jsem se a řekl: „Chci, aby byly zalamovány stráže u buckkeepských bran. A aby prince po celou dobu někdo doprovázel. ,Nějaký hodně svalnatý učitel,' jak se jednou vy­jádřil sám Chade. A potřebuji se domluvit s Chadem na tom, jak ho kontaktovat v případě, že bych neprodleně potřeboval jeho pomoc či radu. A na hradě, zejména v blízkosti princo­vých komnat, by se měly mít hlídky denně na pozoru před krysami."</p>

<p>Nadechl se, ale potom své dotazy zase spolkl. Místo toho řekl: „Obávám se, že ti musím dát ještě jeden podnět k za­myšlení. Princ Dutiful mi předal minulou noc vzkaz. Chtěl vědět, kdy ho začneš školit v Umění."</p>

<p>„A to ta slova napsal?"</p>

<p>Když lord Golden zdráhavě přikývl, zmocnil se mne děs. Věděl jsem, že princ mě postrádá. Jelikož jsme byli spojeni Uměním, takových věcí jsem si musel být vědom. Své vlast­ní úvahy jsem před mládencem za pomoci Umění zaštítil, ale on sám ještě tak zkušený nebyl. Několikrát jsem cítil je­ho chabé šmátrání, jak se mě snažil kontaktovat, ale ignoro­val jsem to a slíbil si, že se brzy sama naskytne lepší příleži­tost. Můj princ evidentně tak trpělivý nebyl. „Och, ten chlapec se musí naučit opatrnosti. Některé věci by se nikdy neměly svěřovat papíru, tím méně —"</p>

<p>Najednou mi došla řeč. Musel jsem zblednout, neboť lord Golden prudce vstal a rázem z něj byl zase můj přítel šašek,</p>

<p>když mi nabídl svou židli. „Jsi v pořádku, Fitzi? Nejde na te­be záchvat?"</p>

<p>Doslova jsem se do židle svezl. Hlava se mi motala jako šílená, zatímco jsem přemítal nad svou ohromnou pošetilos­tí. Jen stěží jsem mohl dýchat na to, abych si přiznal svoji pi­tomost. „Šašku. Všechny moje svitky, všechny moje spisy. Přihnal jsem se tak rychle na Chadeovo zavolání, že jsem je všechny zanechal doma ve své chalupě. Pověřil jsem Hapa, ať dům před odjezdem na Buckkeep zamkne, ale on by je ni­kam neukryl, pouze by zavřel dveře do mé pracovny. Jsou-li Piebaldové dost chytří na to, aby si mě dali do spojitosti s Hapem..."</p>

<p>Nechal jsem tu myšlenku vyznít do ztracena. Víc jsem mu říkat nemusel. Měl vytřeštěné oči, div mu nevypadly. Šašek četl všechno, co jsem tak neuváženě svěřil papíru. Byla tam odhalena nejen moje pravá identita, ale i mnoho farseerovských záležitostí, které by raději měly zůstat v zapomnění. A v těch prokletých svitcích si každý mohl přečíst i to, kde mne může ohrozit. Molly, má ztracená láska. Nettle, moje nemanželská dcera. Jak jsem mohl být tak hloupý a psát ta­kové věci na papír? Jak jsem mohl dopustit, aby mě falešná útěcha, kterou mi dávalo psaní, přiměla k tomu, že tyto vě­ci svěřím papíru? Žádné tajemství není v bezpečí, pokud ho člověk nemá uzamčené jen ve své vlastní mysli. Měl jsem to všechno už hodně dávno spálit.</p>

<p>„Prosím, šašku. Vyhledej mi Chadea. Musím se tam vy­pravit. Hned. Ještě dnes."</p>

<p>Šašek mi opatrně položil ruku na rameno. „Fitzi. Je-li to pryč, je už beztak příliš pozdě. A pokud by Tom Badgerlock dneska odjel pryč jako splašený, jen bys tím podnítil zvěda­vost a přilákal pronásledovatele. Mohl bys Piebaldy zavést rovnou k těm spisům. Budou očekávat, že když tě teď ohrozili, vyplašíš se. Budou bedlivě sledovat buckkeepské brány. Raději v klidu uvažuj. Je klidně možné, že tvoje obavy jsou neopodstatněné. Jak by si mohli dát do spojitosti Toma Badgerlocka s Hapem, natož aby věděli, odkud chlapec pochá­zí? Neuchyluj se k žádným neuváženým činům. Napřed vy­hledej Chadea a řekni mu, čeho se obáváš. A promluv si také s princem Dutifulem. Dnes večer má mít zásnuby. Ten chla­pec se drží dobře, ale je to jen tenká a křehká fasáda. Vyhle­dej ho, uklidni ho." Pak se odmlčel a zkusil navrhnout: „Mož­ná by měl být vyslán někdo jiný, aby -"</p>

<p>„Ne," přerušil jsem ho rázně. „Musím jet sám. Část z to­ho, co tam je, si vezmu a zbytek zničím." Má mysl vířila ko­lem jelena ve výpadu, jehož mi kdysi šašek vyryl do desky stolu. Emblém FitzChivalryho Farseera krášlící stůl Toma Badgerlocka. I to se mi nyní jevilo jako hrozba. Spálím ho, rozhodl jsem se. Spálím celou chatrč až po základy. Nene­chám tam ani stopu, která by prozradila, že jsem tam kdy žil. I byliny rostoucí v zahradě toho o mně příliš mnoho vypo­vídaly. Nikdy jsem tam po sobě neměl nechat takovou ulitu, ve které by mohl kdokoli čmuchat; nikdy jsem neměl připus­tit, aby po mně zůstaly tak okaté stopy.</p>

<p>Šašek mě poplácal po rameni. „Něco teď sněz," navrhl. „Pak si umyj obličej a převlec se. Nedělej žádná unáhlená rozhodnutí. Setrváme-li v kursu, přežijeme to, Fitzi."</p>

<p>„Badgerlocku," připomněl jsem mu a vstal jsem ze židle. Musíme se pevně držet našich rolí, řekl jsem si. „Prosím za prominutí, milorde. Na okamžik mne postihla slabost, ale teď už jsem zase v pořádku. Omlouvám se, že jsem vás vy­rušil při snídani."</p>

<p>V šaškových očích se na okamžik naplno objevil soucit vů­či mé osobě. Potom, beze slova, zase zaujal své místo u sto­lu. Dolil jsem mu šálek čajem a on v tichém zamyšlení jedl.</p>

<p>Já jsem zatím pocházel po místnosti a hledal něco, čím bych se zaměstnal, ale díky jeho vrozené pořádkumilovnosti jsem nenašel nic, co bych jako sluha mohl vykonat. Vtom jsem si uvědomil, že čistotnost je u něj součástí jeho soukromí. Na­učil se nezanechávat po sobě žádné stopy s výjimkou těch, které měly být vidět. Byla to disciplína, kterou bych si raději měl osvojit také. „Mohlo by mne lordstvo na okamžik omlu­vit?" zeptal jsem se.</p>

<p>Postavil šálek na stůl a na okamžik se zamyslel. „Zajisté. Očekávám, že za chvíli se vrátíš, Badgerlocku. Hleď, abys odnesl nádobí od snídaně, přinesl čerstvou vodu do džbánů, vymetl krb a nanosil dříví na podpal. Pak navrhuji, aby ses šel cvičit v šermu mezi ostatní strážníky. Očekávám, že při dnešní odpolední vyjížďce mne budeš doprovázet. A prosím, hleď, abys byl náležitě oblečen."</p>

<p>„Ano, milorde," souhlasil jsem tiše. Nechal jsem ho u jíd­la a zašel do svého vlastního potemnělého pokoje. Rychle jsem měl jasno. Nebudu tady přechovávat nic než věci, kte­ré patří Tomu Badgerlockovi, rozhodl jsem se. Umyl jsem si obličej a přičísl opižlané vlasy. Oblékl jsem si modrý služeb­níčky úbor. Potom jsem sebral všechno svoje staré oblečení a sedlový vak, svazek paklíčů a nástrojů, které mi kdysi da­roval Chade, a ještě pár dalších věcí, jež jsem si s sebou při­vezl ze svého předchozího bydliště. Při tom spěšném třídění jsem narazil na svrasklý nasolený měšec s hrudkou uvnitř. Kožené řemínky mezitím seschly a ztvrdly. Musel jsem je přeřezat, abych se dostal dovnitř. Když jsem vytřepal obsah měšce ven, z hrudky se vyloupla podivná figurka, již princ našel na pláži při našem nešťastném dobrodružném výletu prostřednictvím Umění. Zastrčil jsem ji zpátky do seschlého měšce, že mu ji později vrátím, a ten jsem položil nahoru na věci ve svém ranci. Pak jsem vnější dveře do své komůrky</p>

<p>zajistil, zmáčkl jsem tajnou pojistku ve zdi a vykročil přes smolně černou místnost, abych zatlačil na protější zeď. Ta se vzápětí nehlučně odsunula. Šmátrající prsty denního světla nad hlavou mi prozradily škvíry, které vpouštěly do tajného hradního bludiště světlo. Zavřel jsem za sebou tajné dveře a začal jsem po strmém schodišti stoupat do Chadeovy věže.<strong><emphasis>2 Chadeův sluha</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Hoquin Bílý měl králíka, kterého si velmi zamiloval. Králík žil v jeho zahradě, přicházel na jeho kývnutí a po celé hodiny mu spočíval bez hnutí v klíně. Hoquin</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vým Katalyzátorem byla velmi mladá žena, vlastně skoro ještě dítě. Jmen</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vala se Redda, ale Hoquin ji</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>říkal „ Wild-eye"</emphasis>[(]<emphasis>), neboť jedno oko jí neustále uhýbalo str</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>nou. Neměla králíka ráda, protože kdykoli se posadila do Hoquinovy blízkosti, zvíře se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ji snaži</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lo vystrnadit intenzivním hryzáním. Jednoho dne králík po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>šel, a když ho Redda našla mrtvého </emphasis>v <emphasis>zahradě, vyk</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>chala ho a stáhla a nakrájela do hrnce. Až poté, co Hoquin pojedl, za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>čal svého mazlíčka shánět. Redda mu s potěšením řekla, že ho právě měl k obědu. Když ji za to pokáral, Katalyzátor ve své nenapravitelností odpověděl: „Ale mistře, vy sám jste to předvídal. Což jste nenapsal ve svém se</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>mém svitku:,Prorok velmi toužil po jeho teplém těle, ač věděl, že to bude zname</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nat jeho konec'? "</emphasis></p>

<p>PÍSAŘ CATEREN, O BÍLÉM PROROKU HOQUINOVI</p>

<p>Byl jsem už na půli cesty do Chadeovy věže, když jsem si najednou uvědomil, co to ve skutečnosti dělám. Byl jsem na útěku, prchal jsem do skrýše a potají doufal, že tam můj sta­rý mistr bude, aby mi přesně řekl, co mám dělat, jako to dě­lával v dobách, kdy jsem se u něj školil v nájemného vraha.</p>

<p>Moje kroky zvolnily. Co je u sedmnáctiletého chlapce na místě, to je u pětatřicetiletého muže nepatřičné. Byla přece doba, kdy jsem se ve světě dvorních intrik začal orientovat sám. I doba, kdy jsem ho zcela opustil.</p>

<p>Míjel jsem jeden z malých výklenků v chodbě, ve kterém byl průzor. A taky lavička. Položil jsem na lavičku svůj ra­nec s věcmi a posadil se, abych si utřídil myšlenky. Co je pro mne, logicky vzato, nejlepším řešením?</p>

<p>Všechny je pozabíjet.</p>

<p>Byl by to dobrý plán, jen kdybych věděl, kdo to je. Dal­ší možnost byla o něco složitější. Musel jsem před Piebaldy ochránit nejenom sebe, ale také prince. Zapudil jsem obavy o vlastní bezpečnost a zamyslel se nad tím, co hrozí princi. Měli v ruce to, že mohli kdykoliv prozradit, že on nebo já jsme nadaní Moudrostí. Vévodové Šesti vévodství by u své­ho panovníka takovou poskvrnu nebyli ochotni nikdy tole­rovat. Zhatilo by to nejenom Kettrickeniny naděje na míro­vé spojenectví s Ostrovany, ale s největší pravděpodobností by to vedlo i k pádu farseerovského trůnu. Avšak takový ex­trémní čin by pro Piebaldy neměl zcela žádný význam, jak jsem viděl. Jakmile by byl Dutiful svržen, jejich informace by už jim k ničemu nebyla. Ještě horší bylo, že by mohli při­vodit pád královny, která nabádala svůj lid k toleranci vůči lidem s Moudrostí. Kdepak. Výhrůžka, že odhalí Dutifula, pro ně byla užitečná jen potud, pokud by zůstal v následnické linii. Nesnažili by se ho zabít, ale pouze ho podřídit své vůli.</p>

<p>A co by to mohlo obnášet? Co by mohli požadovat? Moh­li by chtít, aby královna striktně prosadila zákon, jenž by za­kazoval zabíjení Moudrých jenom za to, že tuto magii mají v krvi? Nemohli by chtít víc? Byli by blázni, kdyby se nesna­žili urvat si něco moci pro sebe. Existují-li vévodové či šlech­tici, kteří jsou rovněž ze Staré krve, pak by Piebaldům moh­lo jít o to, aby je protlačili do přízně královské rodiny. Kladl jsem si otázku, zda na zásnubní obřad přijeli Bresingové. To by bylo dobré zjistit. Matka a syn byli jednoznačně ze Staré krve a napomáhali Piebaldům tím, že prince odloudili pryč. Nemohli by nyní zaujmout aktivnější roli? A jak by Piebaldové přesvědčili Kettricken, že své hrozby myslí vážně? Ko­ho nebo co by mohli zničit, aby demonstrovali svoji moc?</p>

<p>Odpověď byla prostá. Toma Badgerlocka. Pokud šlo o ně, byl jsem pro nejen kamenem na šachovnici, podřadným slu­hou, ale též nepříjemným chlapíkem, který již rozvrátil je­jich plány a zmrzačil jednoho z jejích vůdců. Minulou noc se mi ukázali, spoléhajíce se na to, že předám „vzkaz" těm, kdo ve skutečnosti na Buckkeepu vládnou. A posléze, aby Farseerům dokázali, jak jsou zranitelní, by mě Piebaldové sko­lili, jako když psi skolí jelena. Aby udělili názornou lekci Kettricken a Dutifulovi.</p>

<p>Sklopil jsem hlavu do dlaní. Nejlepším řešením by bylo uprchnout. Jenže když už jsem se na Buckkeep vrátil, třeba­že jen nakrátko, příčilo se mi znovu odejít. Tento studený ka­menný hrad kdysi býval mým domovem a Farseerové, na­vzdory mému nelegitimnímu původu, byli má rodina.</p>

<p>Vtom jsem zaslechl nějaký šepot. Vsedě jsem se napřímil a potom jsem si uvědomil, že je to nějaký mladý dívčí hlas, jenž pronikal skrze kamennou zeď do mého tajného úkrytu.</p>

<p>Napůl zvědavě, napůl znaveně jsem se naklonil ke špehýrce a nakoukl dovnitř. Naskytl se mi pohled do přepychově vy­bavené ložnice. Zády ke mně stálo nějaké tmavovlasé děv­če. Vedle krbu si hověl v křesle starý prošedlý válečník. Ně­které z jizev v jeho tváři byly způsobeny záměrně, jakožto jemně vedené řezné rány, do nichž si Ostrované na okrasu vtírají popel, ale jiné byly stopy po zásazích mečem naostro. Ve vlasech měl šedé pruhy a též jeho krátký plnovous prokvétal šedinami. Právě si příručním nožem čistil a zakracoval nehty, zatímco dívka před ním si zkoušela taneční kroky.</p>

<p>„...a dva do strany, jeden zpátky, a otočka," odříkávala za­dýchaně, nakračujíc drobnými chodidly podle svých vlast­ních instrukcí. Když se zlehka zatočila ve víru vyšívaných sukní, krátce jsem zahlédl její tvář. Byla to narčeska Elliania, Dutifulova nastávající. Nepochybně si nacvičovala tanec, kte­rý spolu dnes večer poprvé předvedou.</p>

<p>„A zase, dva kroky do strany, a dva kroky nazad a —"</p>

<p>„Jeden krok zpátky, Elli," přerušil ji postarší muž. „A po­tom ta otočka. Zkus to znovu."</p>

<p>Na místě se zastavila a cosi rychle odhrkala ve svém ja­zyce.</p>

<p>„Ellianie, jen se cvič v tom jejich farmářském jazyce. Ho­dí se k jejich tanci," odvětil muž neúprosně.</p>

<p>„To je mi jedno," řeklo děvče vzdorovitě. „Ten jejich mo­notónní jazyk je stejně fádní jako tenhle tanec." Upustila suk­ně, chytila si lokty do dlaní a založila si ruce na hrudi. „Je to hloupé. Všechno to nakračování a kroužení. Jako když ho­lubi pocukávají hlavami nahoru a dolů a navzájem do sebe klovou, než se spáří."</p>

<p>„Ano, je to tak," souhlasil vlídně. „A důvod je přesně týž. A teď mi to předveď. A bez chybičky. Pokud si dokážeš pa­matovat šermířské figury, můžeš zvládnout také tohle. Nebo chceš, aby si ti nadutí farmáři mysleli, že jim Boží runy po­slaly nějakou neohrabanou otrokyni od vesla, aby si vzala je­jich spanilého prince?"</p>

<p>Vycenila na něho bělostné zuby ve sveřepé grimase. Pak popadla své sukně, pozvedla je nestoudně vysoko, aby uká­zala, že je bosá a že má holé nohy, a jala se zuřivě předvádět taneční kroky. „Dva-kroky-do-strany-a-jeden-krok-nazad-a-otočka-a-dva-kroky-do-strany-a-jeden-krok-nazad-a-otoč-ka-a-dva-kroky-do-strany-" Její urputné odříkávání změnilo ladný tanec ve zběsilé poskakování. Muž se při pohledu na její hopsání usmíval, ale neříkal nic. Boží runy, to mi znělo povědomě, a tak jsem vylovil z paměti, co ta slova zname­nají. Takhle Ostrované říkali rozptýleným ostrovům, které tvořily jejich panství. A na jediné ostrovanské mapě, kterou jsem kdy viděl, byla ke každému z malých kousků země, o které se tříštily jejich ledové vody, vskutku přiřazena jed­na umělecky ztvárněná runa.</p>

<p>„Stačí!" vyhrkl pojednou válečník.</p>

<p>Děvče mělo tvář rudou vysílením a rychle oddychovalo. Ale nepřestalo, dokud muž prudce nevstal a nesevřel ho v ob­jetí. „Stačí, Ellianie. Stačí. Ukázalas mi, že to zvládneš, a to bez chybičky. Prozatím to necháme být. Ale dnes večer mu­síš jen oslňovat svým půvabem a šarmem a krásou. Předveď se jako ta malá dračice, jíž ve skutečnosti jsi, a tvůj spanilý princ se možná rozhodne pro nějakou krotčejší nevěstu. A to bys přece nechtěla." Postavil ji na nohy a posadil se zpátky do křesla.</p>

<p>„Ale chtěla." Její odpověď byla okamžitá.</p>

<p>Jeho odpověď byla uváženější. „Ne. Nechtěla. Nebo bys ráda, abych ti seřezal zadek opaskem?"</p>

<p>„Ne." Z její toporné odpovědi mi bylo ihned jasné, že je­ho výhrůžka nebyla planá.</p>

<p>„Ne." Z jeho tónu bylo jasné, že je s ní v tom zajedno. „Věř mi, že bych si v tom nijak neliboval. Jsi však dcera mé sestry a já se nebudu podílet na tom, aby byla linie tvé mat­ky zneuctěna. Ty snad ano?"</p>

<p>,,Nechci matčinu linii zneuctít." Děvče při těch slovech stá­lo toporně jako pohrabáč. Potom se mu ale roztřásla rame­na, zatímco pokračovalo: „Ale já si prince nechci vzít. Jeho matka vypadá jako sněžná harpyje. Po jeho dětech ztloustnu a budou všechny bledé a studené jako ledové přízraky. Pro­sím, Peottre, vezmi mě domů. Nechci žít tady v té velké stu­dené jeskyni. Nechci, aby mi ten chlapec dělal to, z čeho jsou pak děti. Stačí mi nízký domek naší mámy a vyjížďky na poníkovi s větrem o závod. A můj člun, s nímž si chci veslovat v Sandalfjordu, a mé brusle, na nichž chci vyrážet na ryby. A až budu velká, chci mít svou vlastní lavici v matčině do­mě a muže, který ví, že je správné bydlet v domě matky své ženy. Chci jenom to, co chce každá další dívka v mém věku. Ten princ mě vytrhne z matčiny linie, jako když odlomí vě­tev z vinné révy, a já tu zkřehnu a seschnu, až se rozpadnu na kousíčky!"</p>

<p>„Ellianie, Ellianie, maličká, to ne." Muž povstal s vláčnou ladností bojovníka, ale tělo měl podsadité a zavalité, typic­ký Ostrovan. Zvedl to dítě do výše a ono mu zabořilo tvář do ramene. Otřásaly jím vzlyky a do očí válečníka, zatímco ji držel, také vystoupily slzy. „Tiše, no tak. Přestaň. Budeme-li chytří, budeš-li silná a hbitá a zatančíš-li jako vlaštov­ka nad vodou, nikdy k tomu nedojde. Nikdy. Dneska večer jsou jen zásnuby, sice trochu honosné, ale ne svatba. Myslíš si, že Peottre by tě tu zanechal? Pošetilá rybko! Dnes v noci ti dítě nikdo neudělá, ani žádnou jinou noc, ještě po mnoho let! A i pak se to stane, jenom když budeš chtít. To ti slibuji. Myslíš si, že bych zneuctil linii tvé matky, že bych dopustil, aby to bylo jinak? Tohleto, co tu děláme, je jen tanec. Nic­méně ho musíme zvládnout bez chybičky." Postavil ji zpát­ky na její bosé nožky. Pozvedl jí bradu tak, aby mu hleděla do očí, a hřbetem své zjizvené ruky jí otřel slzy z tváří. „Buď hodná, no tak. Buď hodná. Usměj se na mě. A pamatuj. Prv­ní tanec musíš věnovat spanilému princi. Ale ten druhý bu­de patřit Peottremu. A tak mi teď ukaž, jak si spolu zatančí­me při té pitomé farmářské hopsandě."</p>

<p>Začal nemelodicky pobrukovat, udávaje tak rytmus, a ona vložila svoje drobné ruce do jeho mohutných pracek. Začali společně krokovat, ona se pohybovala jako pápeří a on jako šermíř. Díval jsem se na ně, jak tančí, dívka upírala pohled do jeho očí a muž se jí díval přes hlavu do dáli, kam dohlédl jen on.</p>

<p>Jejich tanec přerušilo zaklepání na dveře. „Vstupte," za­volal Peottre a dovnitř vešla služebná s šaty přehozenými přes ruku. Peottre a Elliania od sebe prudce odstoupili a zů­stali stát Kdyby do místnosti vklouzl had, nemohli být ostra­žitější. Přitom ta žena byla oblečená jako Ostrovanka, jedna z jejich vlastních.</p>

<p>Její chování bylo podivné. Vůbec se nepoklonila. Podrže­la před sebou šaty, aby si je mohli prohlédnout, a trochu ji­mi zatřepala, aby se uvolnily sklady na látce. „Narčeska si dnes večer obleče tohle."</p>

<p>Peottre přejel šaty pohledem. Nikdy předtím jsem nic takového neviděl. Byly to ženské šaty, střižené na dítě. Ze světle modré látky, vepředu s hlubokým výstřihem. Bujné kraj­koví spolu s několika šikovně nařasenými kanýry měly na­vodit dojem poprsí, které narčeska ještě neměla. Elliania při pohledu na to zrudla. Peottre zareagoval přiměji. Stoupl si mezi Ellianii a šaty, jako by ji před nimi chtěl uchránit. „Ne. Nevezme."</p>

<p>„Ano. Vezme. Paní preferuje tyhle. Mladému princi to bu­de připadat velmi atraktivní." Nepředložila to jako názor, ale jako rozkaz.</p>

<p>„Ne. Nevezme. Je to výsměch jejímu postavení. Tohle ne­ní oděv hodný narčesky Božích run. Kdyby si to oblékla, by­la by to ostuda pro náš mateřský rod." Peottre udělal krok vpřed a jedním rozmáchlým pohybem vyrazil služebné šaty z rukou na podlahu.</p>

<p>Čekal jsem, že se před ním služebná přikrčí nebo že po­prosí o prominutí. Místo toho ho zpražila pohledem z očí do očí. Po krátké chvíli řekla: „Pani říká: ,S Božími runami to nemá co dělat. Tohle jsou šaty, které muži ze Šesti vévodství pochopí. Vezme si je.'" Odmlčela se, jako kdyby pře­mýšlela, a pak dodala: „Kdyby si to nevzala, váš mateřský rod by se tím octl v ohrožení." A jako by Peottreho čin byl pouhou ukázkou dětinské svéhlavosti, shýbla se a zase zved­la šaty ze země.</p>

<p>Elliania za zády Peottreho vydala hluboký výkřik. Znělo to jako projev bolesti. Když se k ní otočil, nakrátko jsem za­hlédl její tvář. Byla stažená do masky strnulé sveřeposti, ale její čelo se náhle orosilo potem a ona zbledla úplně stejně, jako předtím zrudla.</p>

<p>„Přestaň s tím!" zvolal Peottre hlubokým hlasem a já si zprvu myslel, že mluví k děvčeti. Pak se ohlédl přes rame­no. Když znovu promluvil, vůbec to nevypadalo, že by mlu­vil ke služebné. „Přestaň s tím!" zopakoval. „Že se obleče jako kurva, to v naší dohodě nebylo. Nenecháme se k to­mu dohnat. Přestaň s tím, nebo ji zabiji a ty tak přijdeš o oči a o uši." S těmi slovy vytáhl zpoza opasku nůž, přistoupil ke služebné a přiložil jí ostří ke krku. Žena nezbledla ani sebou necukla. Klidně stála, oči sejí třpytily, a skoro se uculovala s pohledem upřeným na jeho hrdlo. Na jeho slova neodpověděla. Vtom se Elliania dlouze, rozechvěle nadechla a po­klesla jí ramena. Okamžik nato je zase narovnala a vstoje se napřímila. Neukápla jí ani slza.</p>

<p>Peottre jedním plynulým pohybem vyrval služebné šaty z ruky. Jeho nůž musel být nabroušený jako břitva, proto­že bez námahy rozčísl přední partie róby. Pohodil zbytky na podlahu a pošlapal je. „Vypadni!" řekl ženě.</p>

<p>„Jak chcete, milorde, zajisté," zamumlala. Ale v jejích slo­vech byla ironie, když se otočila a zamířila k odchodu. Ne­spěchala a on se díval, jak odchází, dokud se za ní dveře ne­zavřely. Pak se obrátil zpátky k Ellianii. „Ranilo tě to moc, má rybko?"</p>

<p>Jen krátce zavrtěla hlavou, bradu vztyčenou. Lhala stateč­ně, protože vypadala, jako kdyby měla každým okamžikem omdlít.</p>

<p>Tiše jsem vstal. Čelo jsem měl otlačené a zaprášené od opí­rání o zeď, když jsem je špehoval. Říkal jsem si, jestli Chade ví, že narčeska si našeho prince nechce vzít. Říkal jsem si, jestli ví, že Peottre nepovažuje zásnuby za závazné. Říkal jsem si, jestli ví i to, jaká nemoc trápí narčesku, a říkal jsem si také, kdo ta „Paní" asi je a proč se služebná chovala tak neuctivě. Uložil jsem si své informace do paměti vedle při­chystaných dotazů, vzal jsem ranec s oblečením a pokračo­val v cestě do Chadeovy věže. Alespoň jsem při tom špehování na chvíli zapomněl na vlastní starosti.</p>

<p>Vystoupal jsem po posledních schůdcích k malinké míst­nosti na vrcholu věže a zatlačil do dvířek, aby se otevřely. Z nějaké odlehlé části hradu ke mně dolehl útržek nějaké melodie. To pěvci si zřejmě procvičují prsty a ladí nástroje na večerní slavnost. Vystoupil jsem zpoza Regalu s vinnými lahvemi do Chadeovy věžní komnaty. Zadržel jsem dech, po­tom jsem ramenem zastrčil stojan zpátky na místo a položil vedle něj svůj ranec. Muž sehnutý nad Chadeovým stolem si pro sebe hrdelním hlasem cosi mumlal - rozpoznal jsem souvislý sled stížností a nářků. Hudba při jeho slovech zesí­lila a tóny byly jasnější. Nehlučně jsem se po pěti schodech přesunul do kouta s krbem a k Verityho meči. Rukou jsem se právě dotkl jílce, když se ke mně otočil. Byl to imbecil, kte­rého jsem před čtrnácti dny zahlédl na nádvoří u stájí. Nesl podnos naložený různými mísami, s paličkou a čajovým šál­kem, a v úžasu ho naklonil a všechno nádobí se svezlo k jed­nomu konci. Chvatně ho položil na stůl. Hudba zmlkla.</p>

<p>Nějakou dobu jsme ve vzájemném ohromení zírali jeden na druhého. Díky svým pokleslým víčkům vypadal, jako by byl neustále ospalý. Konec jazyka mu trčel ven z úst a za­krýval horní ret. Měl malé uši, které měl přilehlé k hlavě, a přes ně mu trčely kostrbatě zastřižené vlasy. Oděv na něm schlíple visel, rukávy u košile a nohavice u kalhot byly na koncích odstřižené, takže to vypadalo, jako by je měl po ně­kom větším. Postavou byl malý a zavalitý a všechny rozpo­ry na něm byly jaksi alarmující. Zasáhlo mě neblahé tušení. Věděl jsem, že mě nemůže ohrozit, ale nechtěl jsem, aby se dostal do mé blízkosti. Podle způsobu, jakým se na mě mra­čil, jsem poznal, že naše pocity jsou vzájemné.</p>

<p>„Běž pryč!" řekl hrdelním, přidušeným hlasem.</p>

<p>Nadechl jsem se a zpříma řekl: „Mám dovoleno tady být. A ty?" Už jsem vydedukoval, že to musí být Chadeův sluha, mládenec, který mu sem tahal dříví a vodu a uklízel po něm. Ale nevěděl jsem, nakolik je jeho důvěrníkem, a tak jsem Chadeovo jméno nevyslovil. Starý vrahoun by jistě nebyl tak neopatrný, aby svěřil svá tajemství nějakému imbecilovi.</p>

<p><emphasis>Ty. Běž pryč. Nevidíš mě!</emphasis></p>

<p>Zasáhl mě Uměním tak tvrdě, až jsem zavrávoral. Kdy­bych již neměl mysl zaštítěnou, byl bych určitě udělal, co mi poručil, odešel pryč s tím, že jsem ho nikdy neviděl. Zatím­co jsem se stále těsněji uzavíral ve zdech Umění, v koutku mysli jsem se podivil, jestli mi to neudělal už někdy před­tím. Kdyby ano, dokázal bych si na to vůbec vzpomenout?</p>

<p><emphasis>Nech mě na pokoji! Neubližuj mi! Běž pryč, smrdutý pse!</emphasis></p>

<p>Byl jsem si jeho druhého výpadu vědom, ale už mě tak nezastrašil. Přesto jsem své hráze nesnížil, abych výpad opě­toval. Hlasem, který se třásl, navzdory mé nejlepší snaze za­chovat vyrovnaný tón, jsem řekl: „Neublížím ti. Nikdy jsem neměl v úmyslu ti ublížit. Nechám tě na pokoji, pokud si to přeješ. Ale pryč nepůjdu. A nedovolím, abys na mě takto do­rážel." Snažil jsem se volit rázný tón, jako někdo, kdo kára dítě za špatné způsoby. Asi neměl ponětí, co dělá; nepochyb­ně používal pouze zbraň, která se mu už předtím osvědčila.</p>

<p>Ale jeho tvář místo zahanbením vzplála vztekem. A taky strachem? Jeho oči, již tak dost malé, skoro zmizely v opuch­lém obličeji, když je přivřel. Na okamžik mu zůstala viset brada a jazyk trčel z úst ještě více než předtím. Pak vzal pod­nos a praštil jím zpátky o stůl, až nádobí na něm poskočilo. <emphasis>„Běž pryč!" </emphasis>Jeho Umění zaznívalo ve vzteklých povelech z jeho úst. <emphasis>„Nevidíš mě!"</emphasis></p>

<p>Přišmátral jsem k Chadeově křeslu a pevně se v něm usa­dil. „Já tě vidím," odvětil jsem zpříma. „A pryč neodejdu." Založil jsem si ruce na hrudi. Doufal jsem, že nevidí, jak jsem rozklepaný. „Měl by sis dělat svou práci a předstírat, že <emphasis>ty </emphasis>sám nevidíš <emphasis>mě. </emphasis>A až skončíš, <emphasis>ty </emphasis>sám bys měl odejít pryč."</p>

<p>Nehodlal jsem před ním ustoupit; ani jsem nemohl. Kdy­bych odešel, viděl by, kudy jsem přišel, a pokud to již nevě­děl, rozhodně jsem mu to nechtěl ukazovat. Opřel jsem se v křesle a snažil se vypadat, jako bych tam relaxoval.</p>

<p>Zabodl se do mě pohledem a to, jak zběsile dorážel Umě­ním na mé zdi, mi nahánělo strach. Byl silný. Pokud byl takhle silný jakožto neškolený, jak mocný by musel být, kdyby se svůj talent naučil ovládat? Byla to děsivá myšlenka. Zíral jsem do vyhaslého krbu, ale koutkem oka jsem ho sledoval. Buďto už se svou prací skončil, nebo se rozhodl, že ji nebu­de dělat. Každopádně vzal podnos, přešel místnost a odtáhl stojan se svitky. Byl to vchod, který jsem jednou viděl po­užít Chadea. Zmizel v něm, ale když za ním stojan zapadl zpátky na místo, jeho hlas i jeho Umění ke mně dolehly zno­vu. <emphasis>Páchneš jako psí hovno. Rozsekám tě a spálím.</emphasis></p>

<p>Jeho vztek slábl, jako když klesá mořský odliv, a já se po­malu ocital na mělčině. Po nějaké době jsem zvedl obě ru­ce a přitlačil si je na spánky. Začínalo už mě zmáhat napětí z toho, že jsem se musel tak dlouhou dobu obemykat nepro­dyšnými zdmi, ale ještě jsem si netroufal ve své ostražitos­ti polevit. Kdyby vycítil, že polevuji, kdyby se rozhodl mě zasáhnout nějakou sugescí, padl bych jí za oběť, stejně jako Dutiful padl za oběť impulsivnímu povelu, že se mnou ne­má bojovat. Obával jsem se, že v jeho mysli je ten příkaz stá­le otištěn.</p>

<p>A to byla další obava, kterou jsem se musel zaobírat. Ješ­tě pořád ho ten povel svazuje? Tehdy jsem se odhodlal, že musím zjistit, jak svůj povel vštípený Uměním odvolat. Vě­děl jsem, že kdybych to neudělal, brzy by se stal překážkou pro skutečné přátelství mezi námi. Pak jsem se zamyslel nad tím, zda si je princ vědom toho všeho, co jsem mu způsobil. Byla to nešťastná náhoda, řekl jsem si, a pak jsem svoji lež zavrhl. To výbuch mého vzteku vtiskl ten povel do princo­vy mysli. Zahanbovalo mě, že jsem to udělal, a čím dříve to odstraním, tím lépe pro nás pro oba.</p>

<p>Matně jsem si znovu začal uvědomovat hudbu. Zkusmo jsem zašmátral kolem. Jak jsem postupně snižoval své zdi, hudba v mé mysli sílila. Když jsem si zacpal rukama uši, nemělo to žádný vliv. Hudba vysílaná Uměním. Takovou věc jsem si nikdy nedokázal ani představit, ale ten imbecil to dě­lal. Když jsem odtáhl svou pozornost, melodie přešla do šelestivého závoje myšlenek, které se pokaždé vyskytovaly na pokraji mého Umění. Většinou to bylo beztvaré šeptání, od­poslechnuté myšlenky lidí, kteří měli dostatečně silný talent, aby své nejnaléhavější myšlenky vyslali na vlnách Umění do éteru. Když jsem se na ně zaměřil, mohl jsem z jejich mys­lí občas zachytit celé myšlenky a obrazy, ale nebyli v Umě­ní tak silní, aby mě vzali na vědomí, natož aby odpověděli. Tento imbecil byl jiný. Hučel v něm plamen Umění, ta hud­ba představovala žár a dým jeho nezkrotného talentu. Nesna­žil se to skrývat; možná ani nevěděl, jak to skrýt, nebo měl nějaký důvod, aby to dělal.</p>

<p>Uvolnil jsem se, udržuje kolem sebe pouze zeď, jež chrá­nila mé soukromé myšlenky před Dutifulovým rozvíjejícím se talentem k Umění. Pak jsem zasténal a dal hlavu do dlaní, zatímco mi lebku rozezněla bolest způsobená Uměním.</p>

<p>* * *</p>

<p>„Fitzi?"</p>

<p>Vzal jsem na vědomí Chadeovu přítomnost těsně předtím, než se dotkl mého ramene. Ale přesto jsem se při procitnutí ulekl a zvedl ruce, jako bych se chystal odrazit úder.</p>

<p>„Co tě trápí, chlapče?" zeptal se mě a vzápětí se naklonil blíž, aby na mě viděl zblízka. „Oči máš krvavé! Kdy jsi na­posledy spal?"</p>

<p>„Právě teď, myslím." Pokusil jsem se o chabý úsměv. Pro­hrábl jsem si rukama ostříhané vlasy. Byly splácnuto a při­lepené potem k hlavě. Vybavoval jsem si pouze letmé útrž­ky z toho děsivého setkání. „Potkal jsem tvého sluhu," řekl jsem mu roztřeseně.</p>

<p>„Thicka?[*]) Ach. No, není to zrovna nejchytřejší chlapík na hradě, avšak pro mé účely se výborně hodí. Těžko mů­že prozradit nějaká má tajemství, když nemá dost rozumu na to, aby to poznal, když o nějaké zakopne. Ale dost už o něm. Jen co mě zastihl vzkaz lorda Goldena, vyrazil jsem sem v na­ději, že tě tu ještě zastihnu. Co máš o Piebaldech ve městě Buckkeep?"</p>

<p>„Tohle ti napsal do toho vzkazu?" rozlítil jsem se.</p>

<p>„Tak podrobně se nešířil. Napsal jen tolik, abych z toho pochopil smysl. A teď už povídej."</p>

<p>„Minulou noc. dnes ráno mě sledovali. Aby mi nahnali strach a naznačili, že vědí, kdo jsem. Můžou si mě kdyko­li najít. Chade. Nechme to ještě chvíli být. Věděl jsi, že tvůj sluha - jakže se to jmenuje? Thick? Věděl jsi, že Thick má vlohy -"</p>

<p>„K čemu? K rozbíjení šálků?" Stařec si odfrkl, jako kdy­bych mu řekl nějaký špatný vtip. Ztěžka vzdychl a znechu­ceně pokynul směrem k vyhaslému krbu. „Má mi v krbu kaž­dý den rozdělat nevelký oheň. A v polovině případů na to zapomene. O čem to vůbec mluvíš?"</p>

<p>„Thick má vlohy k Umění. Silné vlohy. Málem mě srazil na zem, když jsem ho tu náhodně překvapil. Kdybych neměl mysl zaštítěnou před Dutifulem, myslím, že by mi z hlavy odpálil všechny mé myšlenky. ,Běž pryč,' řekl mi, a ,Nevidíš mě.' A potom .Neubližuj mi.' A Chade, víš, mám takový do­jem, že to dělal už předtím. I mně. Jednou, na nádvoří, jsem viděl pár chlapců, jak si z něj utahují. A slyšel jsem, skoro ja­ko by to někdo řekl nahlas, .Nevidíš mě'. A pak si šli všich­ni čeledíni po svých a poté už si nevybavuji, že bych ho tam více <emphasis>viděl."</emphasis></p>

<p>Chade se zvolna svezl do mého křesla. Natáhl se a ucho­pil mě za jednu ruku, jako kdyby tím má slova měla být sro­zumitelnější. Nebo se snad chtěl přesvědčit, jestli nemám horečku. „Thick má v krvi Umění," řekl opatrně. „To mi tím chceš říci."</p>

<p>„Ano. Je v tom primitivní a neskolený, ale Umění v něm žhne jako vatra. S něčím takovým jsem se nikdy předtím ne­setkal." Zavřel jsem oči, přiložil si dlaně na spánky a snažil se stlačit svoji lebku zpátky dohromady. „Mám pocit, jako kdybych dostal výprask."</p>

<p>Chade chvíli nato rozmrzele řekl. „Tumáš. Zkus ještě to­hle."</p>

<p>Vzal jsem si studenou mokrou látku, již mi nabídl, a po­ložil si ji přes oči. Věděl jsem už své, než abych po něm žá­dal něco silnějšího. Ten paličatý stařec si vzal do hlavy, že mé drogy proti bolesti by mohly podlomit mou schopnost naučit Dutifula Umění. Bylo tudíž zbytečné toužit po úlevě, kterou mi mohla přinést elfí kůra. Pokud na hradě Buckkeep ještě nějaká zůstala, určitě ji dobře ukryl.</p>

<p>„Co s tím mám dělat?" zamumlal a já nadzvedl cíp obkla­du, abych na něj viděl.</p>

<p>„S čím?"</p>

<p>„S Thickem a Uměním."</p>

<p>„Dělat? Co můžeš dělat? Ten imbecil to prostě má v so­bě."</p>

<p>Chade se opět posadil. „Podle toho, co jsem zjistil při pře­kladech starých svitků o Umění, se tím pro nás stává něčím na způsob hrozby. Je to živelný talent, neskolený a k tomu nedisciplinovaný. Svým Uměním může bezděčně rušit Du­tifula, zrovna když se v něm bude cvičit. Ve vzteku může Umění použít proti ostatním lidem; je zřejmé, že to už udě­lal. A navíc říkáš, že je silný. Je silnější než ty?"</p>

<p>Zvedl jsem jednu ruku v marném gestu. „Nemám jak to zjistit. Můj talent byl vždycky nevyzpytatelný, Chade. A já neznám žádný způsob, jak to poměřit. Pravda ovšem je, že jsem se nikdy necítil tak ohrožený od doby, co proti mně ob­rátila svoji kolektivní sílu celá Galenova koterie."</p>

<p>„Mmh." Zaklonil se v křesle a hleděl zamyšleně do stro­pu. „Nejrozumnější by asi bylo prostě se ho zbavit. Laskavě, samozřejmě. Není jeho chyba, že nás ohrožuje. O něco mé­ně radikálnější by bylo začít ho dopovat elfí kůrou, abychom jeho talent otupili nebo zničili. Ale protože ani tvé neopatrné užívání této byliny během posledních deseti let z tebe kom­pletně nevypláchlo vlohy k Umění, mám v její účinnost men­ší víru než pisatelé svitků o Umění. Ale přikláním se k třetí cestě. Možná poněkud riskantnější. Říkám si, jestli právě to mě na tom neláká, neboť možnosti jsou zde stejně velké jako rizika."</p>

<p>„Školit ho?" Při pohledu na Chadeův zdráhavý úsměv jsem zasténal. „Chade, jen to ne. Ani my dva toho nevíme tolik, abychom měli jistotu, že to bezpečně naučíme Dutifula, a to je prosím učenlivý chlapec bystré mysli. Tenhle tvůj Thick je vůči mně už nepřátelsky naladěný. Z jeho urážek jsem pojal obavy, že nějak zjistil, že jsem nadaný Moudrostí. A to, co se naučil sám, je dost přesvědčivé, aby to pro mě bylo nebez­pečné, pokud se ho pokusím naučit víc."</p>

<p>„Pak si myslíš, že bychom ho měli zabít? Nebo jeho talent ochromit?"</p>

<p>V žádném případě jsem nechtěl, aby to rozhodnutí spočí­valo na mně. Ani jsem nechtěl vědět, že takové rozhodnutí proběhne, jenomže už to tu bylo zase, vězel jsem až po krk ve farseerovských piklech. „Myslím, že ani jedno z toho," zamumlal jsem. „Nemůžeme ho prostě poslat někam daleko odsud?"</p>

<p>„Zbraň, kterou dnes odhodíme, budeme mít zítra u krku," opáčil neúprosně Chade. „Právě proto se král Shrewd kdysi dávno rozhodl ponechat si svého nelegitimního vnuka blíz­ko po ruce. V případě Thicka musíme učinit ten samý druh rozhodnutí. Využít ho, nebo ho zneškodnit. Žádná střední ces­ta není." Napřáhl ke mně jednu ruku, dlaní nahoru, a dodal: „Jak jsme to viděli u Piebaldů."</p>

<p>Nevím, jestli to mínil jako výtku vůči mně, ale přesto mě jeho slova zabolela. Opřel jsem se v křesle a nechal si mok­rou látku sklouznout na oči.</p>

<p>„Co bys po mně vlastně chtěl? Abych je všechny pozabí­jel, nejen Piebaldy, kteří odlákali prince pryč, ale i starší ze Staré krve, kteří nám přispěchali na pomoc? A pak také krá­lovninu lovčí? A pak rodinu Bresingů? A Sydel, snoubenku mladého Civila Bresingy, a -"</p>

<p>„Já vím, já vím," přerušil mne, když jsem mu vyjmeno­vával rozšiřující se okruh případných vražd, které by přesto nemohly úplně ochránit naše tajemství. „Ale přesto, vidíš to sám. Ukázali nám, že jsou rychlí a schopní. Byl jsi zpátky na Buckkeepu sotva dva dny, a oni už tě sledovali a byli na te­be nachystaní. A mám pravdu, když řeknu, že minulou noc to bylo poprvé, co ses odvážil do města?" Na mé kývnutí po­kračoval: „A oni si tě okamžitě našli. A postarali se, abys vě­děl, že o tobě vědí. Záměrně zahraný gambit." Zhluboka se nadechl a já viděl, jak o tom intenzivně přemýšlí a snaží se rozluštit, jaký vzkaz nám chtěli sdělit. „Vědí, že princ je na­daný Moudrostí. Vědí to i o tobě. Mohou kohokoli z vás zni­čit, kdykoli se jim zlíbí."</p>

<p>„To jsme přece už věděli. Myslím, že tohle bylo myšleno jinak." Nadechl jsem se, utřídil si myšlenky a stručně jsem mu popsal své střetnutí s Piebaldy. „Teď už to vidím v odliš­ném světle. Chtěli, abych se vyděsil a začal přemýšlet o tom,</p>

<p>co mám udělat, abych byl před nimi v bezpečí. Mohu pro ně představovat buď hrozbu, kterou eliminují, nebo jim mohu být užitečný." Takhle přesně jsem to předtím neviděl, jenže nyní mi to připadalo jako jasný logický závěr. Vyděsili mě a pak mě nechali jít, abych měl čas si uvědomit, že je abso­lutně nemohu všechny pozabíjet. Nebylo možné zjistit, ko­lik jich v současnosti zná mé tajemství. Jediný způsob, jak bych mohl přežít, bylo stát se pro ně užitečný. Co by po mně mohli chtít? „Možná jako zvěd na hradě Buckkeep. Nebo ja­ko zbraň v hradních zdech, někdo, koho by mohli obrátit pro­ti Farseerům zevnitř."</p>

<p>Chade nenucené sledoval tok mých úvah. „Nerozhodli by­chom se pro to samé taky? Hm. Asi ano. Radím ti, abys byl aspoň po nějaký čas ostražitý. Ale také otevřený. Buď při­praven na to, že tě znovu kontaktují. Zjisti, co požadují a co nabízejí. Bude-li to nutné, nech je, ať si myslí, že prince zra­díš."</p>

<p>„Mám se jim nabízet jako návnada." Posadil jsem se zpří­ma a sundal si látku z očí.</p>

<p>Koutkem úst mu zaškubal úsměv. „Přesně tak." Napřáhl ke mně ruku a já mu mokrý obklad podal. Natočil hlavu úkosem a kriticky si mne přeměřil. „Vypadáš hrozně. Hůř než muž, který se vrací z týdenní pitky. Bolí to hodně?"</p>

<p>„Zvládnu to," odvětil jsem nevrle.</p>

<p>Spokojeně si sám pro sebe kývl. „Obávám se, že budeš mu­set. Aleje to pokaždé slabší, nemám pravdu? Tvé tělo se učí, jak se s tím vypořádat. Myslím si, že to může být stejné, ja­ko když si šermíř trénuje svaly, aby vydržely hodiny výcvi­ku."</p>

<p>S povzdechem jsem se předklonil, abych si promnul pálí­cí oči. „Myslím, že je to spíše tak, jako když se bastard učí snášet bolest."</p>

<p>„Inu. Ať už je to jakkoliv, jsem potěšen." Jeho odpověď byla rázná. Od toho starce se mi žádného soucitu nedosta­ne. Vzápětí vstal. „Běž a dej se do pořádku, Fitzi. Něco sněz. A hleď, ať jsi všude vidět. Choď ozbrojený, avšak ležérně." Odmlčel se. „Určitě si ještě pamatuješ, kde mám uschované svoje jedy a nástroje. Vezmi si vše, co potřebuješ, ale zanech mi tam seznam, abych mohl svého učně pověřit doplněním inventáře."</p>

<p>Neodpověděl jsem, že si nevezmu nic, že už nejsem ná­jemný vrah. I když jsem již myslel na to, že by se mi mohly hodit jeden či dva druhy prášku, kdybych se ocitl v přečíslení jako dnešního rána. „A kdy se s tím tvým novým učněm setkám?" zeptal jsem se jakoby nic.</p>

<p>„Už se stalo," usmál se Chade. „A kdy se dozvíš, kdo můj nový učeň je? Jsem si jist, že ani pro jednoho z vás by to ne­bylo dobré či příjemné. Stejně jako pro mě. Fitzi, chci tě po­žádat, abys byl v té věci čestný. Ponech mi to tajemství a ne­snaž se kolem toho slídit. Věř mi, že je lepší nechat to být."</p>

<p>„Když mluvíš o slídění, měl bych ti říci ještě o jedné vě­ci. Cestou po schodech sem jsem se zastavil a uslyšel jsem hlasy. Nahlédl jsem do pokoje narčesky. Mám pár informa­cí, o něž bych se s tebou myslím měl podělit."</p>

<p>Natáhl ke mně hlavu. „To zní lákavě. Vskutku lákavě. Ale nepodařilo se ti mne úplně zmást. Dej mi svůj slib, Fitzi, dří­ve než se mě pokusíš odvést k úvahám o jiných věcech."</p>

<p>Abych pravdu řekl, nechtěl jsem mu ho dát. Nešlo jenom o zvědavost, která mne spalovala, ani jakýsi druh žárlivos­ti. Bylo to v rozporu se vším výcvikem, který mi ten stařec v minulosti udělil. Snaž se zjistit všechno, co se kolem tebe děje, učil mne kdysi. Nikdy nevíš, co by se ti mohlo hodit. Jeho zelené oči se na mě zlověstně upíraly, až jsem před je­ho pohledem sklopil zrak. Zavrtěl jsem hlavou, ale řekl jsem:</p>

<p>„Slibuji, že se nebudu záměrně pokoušet odhalit totožnost tvého nového učně. Ale smím se zeptat na jednu věc? Ví on o mně, o tom, kým a čím jsem byl?"</p>

<p>„Chlapče můj, já nikdy neprozrazuji tajemství, která ne­jsou výlučně moje."</p>

<p>Mírně jsem vydechl úlevou. Bylo by nepříjemné předsta­vovat si, že mě někdo na hradě sleduje s vědomím, kdo jsem, ale mému zraku zůstává skryt. Alespoň jsem byl s tím no­vým učněm na stejné rovině.</p>

<p>„A nyní. Co ta narčeska?"</p>

<p>A tak jsem mu o tom referoval, i když jsem si dávno ne­myslel, že to tak někdy zase bude. Stejně jako v dětství jsem mu odříkával přesně ta slova, která jsem zaslechl, a on mě poté zpovídal ohledně toho, co by mohla podle mého mínění znamenat. Otevřeně jsem mu řekl: „Nevím, jaké postavení ten muž zastává v delegaci narčesky u královny Kettricken. Ale mám dojem, že se necítí být vázán zásnubním slibem, a v rámci poučení to děvče ujistil, že ani ona se nemusí cítit zavázaná."</p>

<p>„To mi připadá velmi zajímavé. Je to velmi cenná infor­mace, Fitzi, nepochybně. I ta jejich záhadná služebná mi vrtá v hlavě. Až ti to čas dovolí, mohl by ses na ně podívat znovu a dát mi vědět, co jsi zjistil."</p>

<p>„Nemohl by to udělat tvůj nový učeň?"</p>

<p>„Už zase slídíš a dobře to víš. Ale tentokrát ti odpovím. Ne. Můj učeň není zasvěcen do existence sítě tajných cho­deb na hradě o nic více, než jsi byl dříve ty. Tohleto učňům nepřísluší vědět. Mají co dělat, aby uhlídali sami sebe a svá vlastní tajemství i bez toho, že bych se jim svěřil s těmi svý­mi. Ale myslím si, že bychom mého učně měli pověřit, ať se zaměří na tu služebnou. V této nové hádance, kterou jsi mi uložil, ve mně právě tato postava budí největší obavy. Ale o špionážních chodbách a tajných cestách po Buckkeepu na­dále víme jen my dva. Takže -" a tu mu ústa zkřivil podivný úsměv „- si myslím, že by ses mohl začít pokládat za novo­pečeného tovaryše. Samozřejmě tím nechci říci, že bys byl stále úkladný vrah. Oba víme, že už to tak není."</p>

<p>Tím žertíkem mě zasáhl na dost choulostivém místě. Ne­chtěl jsem pomýšlet na to, jak hluboko jsem zase vklouzl do svých starých rolí zvěda a nájemného vraha. Už jsem zabí­jel pro svého prince, a to hned několikrát. Bylo to v zápalu vzteku, kdy jsem bránil sám sebe a zachraňoval prince Dutifula. Budu pro Farseery zabíjet zase, tentokrát potají, jedem a s chladným vědomím nutnosti? Nejvíc mne na té otázce rozrušilo, že jsem si ji nedokázal zodpovědět. Strhl jsem své úvahy produktivnějším směrem.</p>

<p>„Kdo je ten muž v pokoji narčesky? Myslím kromě toho, že je to její strýc Peottre."</p>

<p>„Ach. Svou otázkou sis už bezděčně odpověděl. Je to je­jí strýc, bratr její matky. To na Ostrovech podle starých zvy­ků bývalo víc, než kdyby to byl její otec. Pro ně byla důle­žitá linie matky. V životech dětí byli důležitými muži bratři dotyčné ženy. Manželé se připojovali ke klanům svých žen a děti braly za své klanové symboly svých matek."</p>

<p>Při jeho slovech jsem mlčky pokyvoval hlavou. Během války s rudými loděmi jsem přečetl všechny svitky o Ostro­vanech, které se nacházely v buckkeepské knihovně, jenom abych přišel na to, proč proti nám válčí. Rovněž jsem slou­žil po boku odpadlických ostrovanských válečníků na váleč­né lodi <emphasis>Rurisk </emphasis>a od nich jsem pochytil něco o jejich zemích a zvycích. Co Chade nyní říkal, to souhlasilo s mými infor­macemi, které jsem na dané téma měl.</p>

<p>Chade se zamyšleně zatahal za bradu. „Když se na nás ob­rátil Arkon Bloodblade s touhle nabídkou spojenectví, měl podporu svého Hetgurdu. Akceptoval jsem to a akceptoval jsem taky to, že jako Ellianiin otec může sjednat její sňatek. Myslel jsem, že Ostrované již možná upustili od svých matriarchálních zvyků, jenže nyní si říkám, jestli je rodina Ellianie stále nedodržuje. Ale proč tady potom není žádná ženská příbuzná, aby hovořila v zastoupení Ellianie a aby sjednala zasnoubení? Vypadá to, že jednání vede Arkon Bloodblade. Peottre Blackwater vystupuje jako doprovod narčesky a je­jí tělesný strážce. Ale nyní zjišťuji, zejí dělá i poradce. Hm. Je možné, že naše pozornost projevená jejímu otci nebyla na místě; teď vidím, že větší úcta náleží Peottremu." Svraštil če­lo, zatímco si v duchu spěšně korigoval svoje názory na na­bídku k sňatku. „O té služebné jsem věděl. Myslel jsem, že to bude důvěrnice narčesky, snad její stará chůva nebo chu­dá příbuzná. Ale z tvých odposlechnutých informací vyplý­vá, že je ve sporu jak s Ellianií, tak s Peottrem. Tady něco nehraje, Fitzi." Chade ztěžka vzdychl a neochotně si přiznal chybu: „Myslel jsem, že sňatek sjednáváme s Bloodbladem, Ellianiným otcem. Možná že bych měl více vědět o rodině Ellianiiny matky. Ale pokud Ellianii nabízejí ve skutečnos­ti oni, není pak Bloodblade hlupák, nebo loutka? Disponuje vůbec nějakou opravdovou autoritou?"</p>

<p>Čelo měl ve svém zamyšlení hluboce zbrázděné, zatímco o těch věcech přemítal. Já si najednou uvědomil, že ohrožení mé osoby ze strany Piebaldů se mezitím scvrklo na druhořa­dý problém, který podle Chadea dokážu zvládnout převážně sám. Nemohl jsem říci, zda mi jeho důvěra lichotí nebo zda jsem nebyl degradován na podřadnou figurku ve hře. Chvíli nato mě Chade vytrhl zpátky z mých úvah.</p>

<p>„Nuže. Myslím si, že prozatím toho víc nerozluštíme. Pře­dej svému pánovi, Tome Badgerlocku, moji nejvřelejší omlu­vu. Pověz mu, že mi bolest hlavy zabraňuje, abych se dnes odpoledne těšil z jeho milé společnosti, ale že můj princ to­to pozvání s převelikou radostí přijme. Dutiful tak může strá­vit chvíli s tebou, kvůli čemuž mě pořád otravuje. Nemusím ti připomínat, abys byl v kontaktu s chlapcem diskrétní. Ne­chceme přece vzbudit nějaké spekulace. A navrhuji, abyste si vyjeli buď do míst, kde budete mít zajištěno soukromí, ne­bo někam, kde bývá hodně lidí a kde by Piebaldové museli projevit velkou smělost, aby s tebou navázali kontakt. Abych pravdu řekl, nevím, kterou volbu bych ti měl doporučit jako moudřejší." Nadechl se a jeho tón se změnil. „Fitzi. Nepod­ceňuj vliv, který na prince máš. Při našich soukromých roz­hovorech o tobě mluví otevřeně, s obdivem. Nejsem si jist, zda od tebe bylo rozumné, že jsi mu odhalil své spojení se mnou, ale už se stalo. Nehledá u tebe pouze vedení při vý­uce Umění, ale i mužskou radu ve všech aspektech jeho ži­vota. Buď opatrný. Jedno tvé neobezřetné slovo by mohlo způsobit, že se princ dá cestou, po které by se za ním žád­ný z nás nemohl bezpečně vydat. Prosím tě, mluv pozitivně o jeho snoubence a povzbuď ho, ať se s dobrou vůlí chopí svých královských povinností. A co se týče Piebaldů, kte­ří tě ohrožují... řekl bych, že dnešek není zrovna nejlepší den na to, abys hocha zatížil obavami o tvou osobu. Už tak by se někteří mohli podivovat tomu, že se náš princ v tak důleži­tý den svého života rozhodl pro vyjížďku s cizím šlechticem a jeho tělesným strážcem." Náhle se odmlčel. „Ne že bych se ti pokoušel diktovat, jak se máš k princi chovat. Vím, že jste mezi sebou navázali vlastní specifický vztah."</p>

<p>„To je ovšem velice správné," řekl jsem a snažil se, aby to neznělo stroze. Pravdu říci, když zahájil svůj dlouhý výčet direktiv, na okamžik jsem pocítil úzkost. Nyní jsem se zhlu­boka nadechl. „Chade. Jak už jsi řekl, chlapec u mne hledá mužskou radu. Já nejsem pochlebník ani poradce. Kdybych</p>

<p>se pokoušel kormidlovat Dutifula výlučně tak, aby to vyho­vovalo záměrům Šesti vévodství..." Nechal jsem svá slova vyznít do ztracena, než abych mu řekl, že takový kurs by byl pro nás pro všechny nesprávný. Odkašlal jsem si a pokračo­val: „Chci být k Dutifulovi za všech okolností upřímný. Požádá-li o radu, povím mu, co si skutečně myslím. Ale jinak si nemyslím, že bys musel chovat takové obavy. Kettricken svého syna vycepovala. Myslím, že na své dobré vychová­ní nezapomene. Co se mne týče, myslím si, že chlapec ne­chce ani tak to, aby mu někdo něco říkal, jako spíše to, aby mu někdo naslouchal. Já dnes budu naslouchat. A pokud jde o mé dnešní ranní setkání s Piebaldy, nevidím důvod, aby se o něm Dutiful zrovna teď dozvěděl. Mohu ho varovat, aby je ze svých úvah úplně nevypouštěl. Je to každopádně síla, se kterou je nutno počítat. Což mě přivádí k mé vlastní otáz­ce. Budou na princově zásnubním obřadu přítomni i Bresingové?"</p>

<p>„Předpokládám, že ano. Byli pozváni a očekáváme, že bě­hem dneška dorazí."</p>

<p>Poškrábal jsem se za krkem. Bolest hlavy nepolevovala, ale měl jsem dojem, že přechází v obyčejný bolehlav, tako­vý, který nezpůsobuje Umění. „Kdyby ses se mnou podělil o své informace, rád bych věděl, kdo je doprovází a na ja­kých koních jedou, jaká lovecká zvířata je doprovázejí, na­příklad sokoli, i domácí mazlíčci. To všechno do nejmenších zjistitelných podrobností. Och, a ještě jednu věc. Myslím, že bychom měli k těmto komnatám postavit nějakého krysaře nebo fretku; něco malého a lehkonohého na hlídám před kry­sami a ostatní havětí. Jedno z těch s lidmi spřízněných zvířat, na něž jsem dnes ráno narazil, byla krysa, nebo možná lasič­ka či veverka. Takové stvoření by mohlo být na hradě vše­stranným zvědem."</p>

<p>Chade se zatvářil poněkud zděšeně. „Myslím, že opatřím tretku. Jsou tišší než psi krysaři a mohla by tě provázet po chodbách." Naklonil hlavu úkosem. „Hodláš si ho vzít jako spřízněné zvíře?"</p>

<p>Při té otázce jsem sebou trhl. „Ale Chade. Takhle to pře­ce nefunguje." Musel jsem si připomenout, že mi tu otázku položil z nevědomosti, nikoli z cynismu. „Připadám si jako čerstvý vdovec. Zrovna teď nemám žádnou potřebu spojit se s nějakým zvířetem."</p>

<p>„Odpusť, Fitzi. Je pro mne těžké tohle pochopit. Ta slova možná vyzní divně, ale nechtěl jsem znevážit jeho památ­ku."</p>

<p>Změnil jsem téma. „Dobře. Nejlepší bude, když se teď dám do pořádku, čeká-li mne dnes odpoledne vyjížďka s princem na koních. A oba bychom se měli zamyslet nad tím, co si po­čneme s tím tvým sluhou."</p>

<p>„Myslím, že domluvím setkání všech nás tří. Ovšem že ne na dnešek, ani na dnešní večer. Možná ani na zítřek. Zrov­na teď je třeba úspěšně zvládnout zásnubní obřad. Na tom se nesmí nic zpackat. Myslíš, že ta věc s Thickem může po­čkat?"</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Myslím, že bude muset. Jinak pře­ji mnoho štěstí." Zvedl jsem se k odchodu a přitom jsem vzal mísu s vodou a mokrý obklad, že je uklidím.</p>

<p>„Fitzi." Jeho hlas mne zastavil. „Víš, neřekl jsem ti to pří­mo, ale měl bys teď tuhle komnatu pokládat za svou vlast­ní. Vím, že muž ve tvé pozici občas potřebuje nějaké místo v soukromí. Budeš-li chtít něco změnit... umístění postele, vě­šáky, nebo budeš-li tu chtít nechávat jídlo či zásobu brandy. Cokoli... dej mi vědět."</p>

<p>Při téhle nabídce mě zamrazilo v zádech. Nikdy jsem ne­chtěl, aby mi tahle vražednická dílna patřila. „Ne. Děkuji ti, ale ne. Prozatím nechme všechno tak, jak to je. Ačkoli bych si tu nahoře mohl nechat pár svých věcí. Verityho meč, sou­kromé věci."</p>

<p>Přikývl a já v jeho očích zahlédl potlačovanou lítost. „Po­kud si to přeješ, je to v pořádku. Prozatím," připustil. Kritic­kým zrakem si mne přeměřil, ale hlas měl velmi mírný, když dodal: „Vím, že stále truchlíš. Ale i to ostříhání vlasů jsi měl nechat na mně nebo na někom jiném. Takhle na sebe zby­tečně poutáš pozornost."</p>

<p>„Postarám se o to sám. Ještě dnes. Och. A ještě něco." By­lo zvláštní, jak tahleta první urgentní obava mohla být z mé mysli skoro vytlačena ostatními starostmi. Nadechl jsem se. Teď pro mne bylo ještě obtížnější svěřit se mu se svou neo­patrností. „Byl jsem pošetilý, Chade. Když jsem odjížděl ze své chalupy, čekal jsem, že se tam brzy zase vrátím. Nechal jsem tam pár věcí... možná nebezpečných věcí. Svitky, na které jsem zaznamenal své vlastní myšlenky, jakož i historii probouzení draků, která je snad až příliš přesná na to, aby ji mohl číst někdo jiný. Potřebuji se tam vrátit, brzy, abych ty svitky buď ukryl na bezpečnějším místě, nebo zničil."</p>

<p>Zatímco jsem mluvil, jeho tvář zvážněla. Nyní dlouze vy­dechl. „Některé věci je lepší papíru nesvěřovat," pozname­nal tiše. Ačkoliv to byla pouze mírná výtka, přesto mne za­bolela. Upíral zrak do zdi, ale zdálo se, že hledí do dáli. „Ale přiznávám, že podle mého mínění je cenné mít někde zazna­menanou pravdu. Jen pomysli, jak by to pomohlo Veritymu na jeho výpravě k Elderlingům, kdyby se byl dochoval jenom jeden pečlivě sepsaný svitek. A tak si vyzvedni svoje spisy, chlapče, a přivez je sem do bezpečí. Radím ti, abys s odjez­dem pár dní počkal. Piebaldové možná budou předpokládat, že se budeš chtít ukrýt. Kdybys vyrazil teď, je pravděpodob­né, že by se někdo vydal za tebou. Dovol, abych dobu a způsob tvého odjezdu zařídil sám. Chceš, abych s tebou poslal pár spolehlivých mužů? Nevěděli by, kdo jsi ani pro co si je­deš, pouze to, že ti mají být ku pomoci."</p>

<p>Zamyslel jsem se nad tím, ale potom jsem zavrtěl hlavou. „Ne. Už tak dost jsem svá tajemství v mnoha ohledech ohro­zil. Postarám se o to sám, Chade. Ale mám ještě jednu sta­rost. Myslím, že stráže u buckkeepských bran jsou až příliš laxní. Když tu teď máme Piebaldy a princovy zásnuby a ostrovanskou návštěvu, myslím, že by měly být bdělejší."</p>

<p>„Myslím, že i na to bych měl dohlédnout. Zvláštní. Mys­lel jsem, že když tě přesvědčím, abys šel sem, ulehčíš mi tro­chu od mé práce a mně jako starému muži zůstane více ča­su. Místo toho to vypadá, jako kdybys mi chtěl přidělat více starostí a povinností. Ne, nedívej se na mě takhle... myslím, že je to k dobru věci. Práce, říkají staří lidé, udržuje člověka mladého. Ale možná to staří lidé říkají jen proto, že vědí, že musejí v práci pokračovat. A teď už běž, Fitzi. A hleď, abys mi neodhalil nějaké další krize, ještě než den skončí."</p>

<p>A tak jsem ho tam zanechal v křesle u studeného krbu; vy­padal zamyšlený a jaksi i spokojený sám se sebou.</p>

<p> <strong><emphasis>3 Dozvuky</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Oné noci, kdy podlý Bastard nadaný Moudrostí zavraždil krá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>le Shrewda v jeho komnatě, rozhodla se budoucí královna a horalská žena následníka trůnu Ver</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>tyho opustit bezpečí hradu Buckkeep. Sama a těhotná, uprchlá do studené a ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hostinné noci. Někteří tvrdí, že šašek krále Shre</emphasis><emphasis>w</emphasis><emphasis>da, </emphasis><emphasis>v</emphasis> <emphasis>oba</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vě o svůj vlastní život, si vyprosil její ochranu a doprovázel ji, ale to může být jen hradní legenda, aby se vysvětlilo jeho zmizeni té noci. S tajnou pomoci těch, kdo stranili její věci, královna Kettricken překročila hranice Šesti vévodství a vrá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tila se do </emphasis><emphasis>své domoviny </emphasis><emphasis>v</emphasis> <emphasis>Horském králo</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>ství. Tam se sama pokusila vypátrat, co se stalo s jejím manželem, n</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>sledníkem trůnu Veritym. Pokud totiž žije, uvažovala, je nyní právoplat</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ným králem Šesti vévo</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ství a jejich poslední nadějí v boji pro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ti loupeživým rudým lod</emphasis><emphasis>ím.</emphasis></p>

<p><emphasis>Dorazila do Horského království, ale její manžel tam ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>byl. Bylo jí řečeno, že opustil Jhaampe a pokračoval ve vý</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>pravě. Od té doby o něm nikdo nic neslyšel. Vrátila se pou</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ze hrstka jeho mužů, ale cestou pozbyli rozum a někteří měli zranění jako z boje. Její srdce si zoufalo. Po nějaký čas se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ukrývala mezi svým rodným l</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>dem. Jednou z tragédií, jež ji potkaly během její svízelné cesty, bylo to, že porodila mrtvé</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho následníka trůnu Šesti vévodství. Říká se, že tato rána po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sílila její odhodl</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>ní najít svého krále, poněvadž kdyby to ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>udělala, jeho linie by vymřela spolu s ním a trůn by připadl pretendentu </emphasis><emphasis>Regalovi</emphasis><emphasis>. Královna Kettricken, jež měla ve svém vlas</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>nictví kopii mapy, od které si král Verity sliboval, že ho zavede do země E</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>derlingů, vyrazila na cestu za ním. V do</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>provodu své věrné pěvkyně Starling Birdsong a něk</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>lika slu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hů vedla královna svoji skupinu stále hlo</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>běji do království hor. Trollové, trpaslíci a záhadná kouzla těchto hr</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>zostraš</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ných končin, to byly jen některé z řady překážek, jimž cestou čelila. Nicméně n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>konec se úspěšně dostala do země Elder</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lingů.</emphasis></p>

<p><emphasis>Bylo to strastiplné hledání, ale nakonec dorazila do uta</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jeného hradu Elde</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>lingů, obrovského sídla, jež bylo celé vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>stavěno z černého a stříbrného kamene. Tam zjist</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>la, že její král přesvědčil dračího krále Elderlingů, aby přišel nápo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>moc Šesti vévo</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>stvím. Tentýž dračí král, který se rozpome</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nul na dávnou přísahu zavazující Elde</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>lingy ke spojenectví se Šesti vévodstvími, poklekl před královnou Kettricken a krá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lem Veritym na koleno. Na hřbetě pak zanesl domů nejenom krále Verityho a kr</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>lovnu Kettricken, ale i oddanou pěvkyni Starling Birdsong. Král Verity nechal svoji královnu a její pěvkyni bezpečně dopravit na hrad Buckkeep. Ale ještě než ho jeho věrní poddaní stačili přivítat, ještě než se jeho lidé vů</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bec dozvěděli, že se vrátil, znovu odletěl. S mečem planou</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>cím ve slunečních paprscích nasedl na dračího krále Elder</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lingů a společně se vznesli k nebesům, aby vyrazili do války proti rudým lodím.</emphasis></p>

<p><emphasis>Po zbytek toho dlouhého, triumfálního a k</emphasis><emphasis>rvavého období král Verity vedl své spojence Elderlingy v boji proti rudým</emphasis><emphasis> lodím. Kdykoli jeho lidé spatřili na obl</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ze démantově třpy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tivá křidla draků, věděli, že jejich král je s nimi. Když králo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>va vojska udeřila na nepřátelské bašty a loďstvo, jeho loajál</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ní vévodové se semkli, následujíce jeho příkladu. Jen několik málo rudých lodí, které nebyly zničeny v boji, uprchlo od na</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>šich břehů, aby přinesly na Ostrovy zprávu o Farseerově hně</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vu. Jakmile byly naše břehy očištěny od loupež</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>vých vetřel</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ců a v Šes</emphasis><emphasis>ti </emphasis><emphasis>vévodstvích</emphasis><emphasis> znovu zavládl mír, král Verity dostál slibu, který Elderlingům dal. Odplatou za jejich pomoc byl pov</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>nován tím, že s nimi zůstane žít v jejich vzdálené zemi a do Šesti vévo</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ství se nikdy nevrátí. Někteří tvrdí, že náš král utrpěl v posledních dnech války s rudými loděmi smrtel</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>né zranění a že Elderlingové si odnesli pouze jeho tělo. Tito lidé věří, že tělo krále Verityho, třpytící se zlatem, spočívá v ebenové hrobce uvnitř obrovské jeskyně v jejich horském hradu. Tam Elderlingové navždy vzdávají hold tomuto sta</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tečnému muži, který vše obětoval pro to, aby svému lidu při</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vedl pomoc. Avšak jiní říkají, že král Verity stále žije, vele</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ben a oslavován v království Elderli</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>gů, a že kdyby se Šest vévodství někdy zase ocitlo v</emphasis> <emphasis>nouzi, vrátí se i se sv</emphasis><emphasis>ými hero</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>skými spojenci, aby pomohl svému lidu.</emphasis></p>

<p>„KRÁTKÁ VLÁDA VERITYHO FARSEERA,"</p>

<p>PÍSAŘ NOLUS</p>

<p>Vrátil jsem se do své zatuchlé a potemnělé cely. Jakmi­le jsem uzavřel vstup do tajné chodby, otevřel jsem dveře do šaškových komnat v naději, že si vychutnám alespoň trochu přirozeného světla. Moc mi to nepomohlo, ale stejně tu ne­bylo skoro co dělat. Ustlal jsem si lůžko a rozhlédl se po své asketické místnosti, jež byla nyní bezpečně anonymní. Mohl by tu žít kdokoli. Nebo taky nikdo, pomyslel jsem si jízlivě. Před odchodem jsem si připnul svůj škaredý meč a zkontro­loval dýku na opasku.</p>

<p>Šašek mi tady velkoryse zanechal hojnost jídla. Bylo sice studené, a tak nebudilo nijak zvláštní apetit, jenže můj hlad mi apetit vynahradil. Dojedl jsem jeho snídani a potom jsem se rozpomněl na instrukce, jež udělil Tomu Badgerlockovi, a zanesl jsem nádobí do kuchyně. Na zpáteční cestě jsem na­bral dříví ke krbu a vodu do džbánů. Špinavou vodu z umý­vacích mís jsem vylil a vykonal jsem v místnosti spoustu dal­ších drobných, avšak nutných úkonů. Otevřel jsem dokořán okenice, abych pokoj vyvětral. Při pohledu z okna jsem vi­děl, že nás čeká hezký, ač studený den. Před odchodem jsem okna znovu zavřel.</p>

<p>Rozhodl jsem se, že hodiny před odpolední vyjížďkou si vyhradím pro sebe. Pomýšlel jsem na to, že bych si vyrazil dolů do města, jenže rychle jsem to zase zavrhl. Potřeboval jsem si utřídit své myšlenky na Jinnu, než ji zase znovu uvi­dím, a chtěl jsem také posoudit její obavy o mladého Hapa. Ani jsem nechtěl riskovat, že by mě mohli Piebaldové špe­hovat. Čím méně se budu zajímat o Jinnu či svého syna, tím lépe pro ně.</p>

<p>A tak jsem se odebral na cvičiště. Zbrojmistr Creswell mě uvítal jménem a zeptal se, jestli Delleree pořádně prověřila moje schopnosti. I když jsem uznale zaúpěl, poněkud mě za­skočilo, že si mě zbrojmistr tak dobře pamatuje. Bylo to pří­jemné i znepokojivé zároveň. Musel jsem si připomenout, že je to možná nejlepší způsob, jak bezpečně zajistit, že ve mně nikdy nepoznají FitzChivalryho, který žil před šestnácti ro­ky na Buckkeepu, totiž vejít ve známost jako Tom Badgerlock. A tak jsem se s Creswellem záměrně zastavil na kus řeči a pokorně jsem přiznal, že Delleree mi byla vskutku víc než rovnocenným protivníkem. Požádal jsem ho, aby mi do­poručil partnera na dnešní den, a on hned přes nádvoří za­volal muže, který se pohyboval se soustředěnou snadností ostříleného bojovníka.</p>

<p>Wim měl vousy protkané šedými proužky a obvod pasu vypovídající o jeho věku. Hádal jsem mu pětačtyřicet, o dob­rých deset let více, než bylo ve skutečnosti mně, ale přesto mi byl dobrým protivníkem. S dechem i výdrží na tom byl lépe než já, jenomže já jsem zase znal pár triků s mečem, ji­miž jsem to zčásti kompenzoval. I přesto mne po třech po­rážkách přívětivě ujistil, že s opakovaným cvičením se má výkonnost a síly zase obnoví. Byla to mizivá útěcha. Muž si o sobě rád myslí, že udržuje své tělo v dobré kondici, a to moje bylo vskutku zocelené tak, abych mohl zastávat práce na farmě a uplatnit své dovednosti při častých lovech. Jenže svaly a plíce bojovníka, to je něco jiného, a mně nezbývalo než je znovu nabýt. Doufal jsem, že tyto schopnosti nebudu potřebovat, ale přesto jsem se zarytě snažil, odhodlán cvičit každý den. Navzdory chladivému počasí se mi košile lepila na propocená záda, když jsem ze cvičiště odcházel.</p>

<p>Věděl jsem, že parní lázně jsou výsostným územím stráž­ných a čeledínů, ale přesto jsem k nim zamířil. Říkal jsem si, že v tuhletu denní dobu moc obsazené nebudou a že když se tu vykoupu, bude to od Toma Badgerlocka přirozenější, než kdyby si tahal vodu na polední koupel. Hradní lázně se na­cházely za kasárnami stráží ve staré budově z hrubého ka­mene, nízké a protáhlé. V šatně před lázněmi a koupelnou jsem ze sebe shodil propocené oblečení a poskládal ho na la­vičku. Sundal jsem si z krku Jinnin amulet dobré vůle a za­strčil ho pod košili. Nahý jsem prošel masivními dřevěnými dveřmi, které vedly do samotných lázní. Chvíli trvalo, než mé oči uvykly příšeří. Místnost byla lemována kachlovými lavicemi, které obklopovaly nízké topeniště s kameny. Jedi­ným zdrojem světla byla temně rudá záře ohně probleskáva­jícího z kamenné šachty. Přiloženo bylo pořádně. Jak jsem čekal, v lázních bylo skoro prázdno, ale nacházeli se zde tři Ostrované z doprovodu narčesky. Drželi se pohromadě na jednom konci místnosti zahalené v páře a bavili se mezi se­bou svým obhroublým jazykem. Jen letmo po mně pohléd­li a pak se o mě přestali zajímat. Byl jsem víc než rád, že jim mohu ponechat jejich soukromí.</p>

<p>Z kádě v koutě jsem si nabral vodu a vydatně ji nacákal na rozžhavené kameny. Do výše se zvedl čerstvý oblak pá­ry a já ji zhluboka vdechoval. Stál jsem u kouřících kamenů, jak nejblíže to šlo, až jsem ucítil, jak mi na těle vyráží pot a stéká mi po kůži. Štípal mne v hojících se jizvách na krku a na zádech. Byla tam nádoba naplněná hrubou solí a něko­lik mořských hub, stejně jako v dobách mého dětství. Vydrhl jsem si tělo solí, ucukávaje před nevyhnutnou bolestí, a pak jsem ji ze sebe houbami dočista opláchl. Už jsem byl skoro hotov, když se otevřely dveře a dovnitř se natlačil asi tucet strážných. Veteráni vypadali zmoženě, zatímco mladí zbroj­noši na sebe halekali a bujaře se strkali lokty, jak ožili po ná­vratu domů z dlouhé hlídky, která jim právě skončila. Dva mladíci přiložili do topeniště další dříví, zatímco třetí nacá­kal na kameny vodu. Zvedla se z nich učiněná clona a míst­nost náhle zaplnil hluk pošťuchujících se hlasů.</p>

<p>Do místnosti za nimi vešli dva starší muži, kteří se pohy­bovali pomaleji; očividně ke skupině nepatřili. Jejich zjizvená a sukovitá těla vypovídala o dlouhých letech služby. By­li pohroužení do rozhovoru — slyšel jsem nějaké stížnosti na kvalitu piva na strážnici. Pozdravili mě a já zamumlal v od­pověď, načež jsem se otočil jinam. Hlavu jsem měl sklope­nou a tvář odvrácenou od nich. Jeden z těch starších mužů mě určitě znal ještě jako mládence. Jmenoval se Blade, pat­řil k hradní stráži a býval to můj opravdový přítel. Naslou­chal jsem jeho důvěrně známým kletbám, jak nadával na svůj ztuhlý hřbet. Byl bych dal nevím co za to, abych ho mohl ote­vřeně pozdravit a popovídat si s ním. Ale místo toho jsem se usmíval pod vousy, když jsem slyšel, jak nadává na špatné pivo, a z celého srdce mu přál vše nejlepší.</p>

<p>Pokradmu jsem se díval, jak se buckkeepští strážní smísí s Ostrovany. Zvláštní bylo, že to byli mladí muži, kdo se jich stranil a kdo po nich vrhal nedůvěřivé pohledy. Starší stráž­ní, kteří na vlastní kůži zažili válku s rudými loděmi, se zdáli uvolněnější. Možná že když člověk slouží ve zbrani dosta­tečně dlouho, začne brát válku jako kšeft a snáze ve druhém muži pozná spíše kolegu vojáka než bývalého nepřítele. Ať už to bylo z jakéhokoli důvodu, měl jsem dojem, že Ostro­vané jeví větší neochotu družit se než buckkeepské stráže. Ale snad to byla z jejich strany pouze přirozená ostražitost vojáků, kteří jsou odzbrojení a obklopení skupinou cizinců. Zůstat a dále je sledovat by bylo jistě velice zajímavé, jenže také nebezpečné. Blade měl vždycky oči jako ostříž. Nechtěl jsem proto otálet v jeho blízkosti a koledovat si o to, že mě pozná.</p>

<p>Ale zrovna když jsem se zvedl k odchodu, vrazil do mě ra­menem jeden mladý strážník. Nebyl to omyl, ani dobře fin­govaný omyl. Byla to jen záminka, aby mohl zvolat: „Dávej pozor, chlape! A kdo vůbec jsi? K jaké patříš setnině?" Byl to chlapík s pískově žlutými vlasy, zřejmě farrowského pů­vodu, svalnatý a ve své mladosti bojechtivý. Odhadl jsem ho asi na šestnáct let, chlapec, který se dychtí povytáhnout před zkušenějšími spolubojovníky.</p>

<p>Obdařil jsem ho tolerantním, ale znechuceným pohledem, asi jako veterán zelenáče. Kdybych byl příliš pasivní, mohl by mě napadnout. Chtěl jsem jen co nejrychleji odejít a nepoutat větší pozornost, než bylo nutné. „Dívej se, kam šlapeš, mládenče," varoval jsem ho bodře. Prošel jsem kolem něho, jenomže on mně zezadu strčil do levého ramene. Otočil jsem se, abych se mu postavil, uvolněně, dosud ne agresivně. Stál proti mně, pěsti připravené, že se bude bránit. Zavrtěl jsem shovívavě hlavou a několik jeho společníků se tiše zahihňalo. „Nech toho, hochu," varoval jsem ho.</p>

<p>„Na něco jsem se tě ptal," zavrčel.</p>

<p>„Jistě," souhlasil jsem vlídně. „Kdyby ses obtěžoval před­stavit se, ještě než se zeptáš na mé jméno, pak bych ti mož­ná odpověděl. Tak to bývalo na Buckkeepu zvykem."</p>

<p>Upřel na mě přimhouřené oči. „Charl z Brightova strážní­ho oddílu. Nemám důvod se za svou jednotku stydět."</p>

<p>„Ani já ne," ujistil jsem ho. „Tom Badgerlock, sluha lor­da Goldena. Který mě zakrátko očekává. Přeji dobrý den."</p>

<p>„Sluha lorda Goldena. To jsem si mohl myslet." Znechu­ceně si odfrkl a otočil se ke svým společníkům, aby se utvr­dil ve své nadřazenosti. „Ty tu nemáš co dělat. Tohle místo je vyhrazeno pro strážníky. Žádná pážata ani lokajové nebo ,zvláštní sluhové' sem nepatří."</p>

<p>„Vážně?" Zkřivil jsem koutek úst, zatímco jsem si ho ško­dolibě měřil. „Žádná pážata ani lokajové. To mě překvapu­je." Všechny zraky se teď upíraly na nás. Pozornosti už ne­bylo možné uniknout. Budu se nyní muset uvést jako Tom Badgerlock. Hoch při té urážce zrudl a pak se ohnal.</p>

<p>Uhnul jsem stranou, aby mě svou pěstí minul, a pak jsem udělal krok dopředu. Byl připravený na úder pěstí, jenže já mu místo toho kopnutím podrazil nohy. Byl to zákrok hod­ný spíše hospodského rváče než šlechticova osobního stráž­ce a to ho zjevně šokovalo. Jak šel k zemi, nakopl jsem ho ještě jednou a přitom mu vyrazil dech. Při dopadu zalapal po dechu a natáhl se nebezpečně blízko topeniště, a proto jsem udělal rychlý krok vpřed a stoupl mu nohou na hruď, abych ho uzemnil. Zavrčel jsem na něj: „Nech toho, chlapče. Než to špatně dopadne."</p>

<p>Dva z jeho společníků vyrazili kupředu, ale Blade vykřikl „Zadržte!" a oni se zastavili. Starý strážník předstoupil, jed­nu ruku vraženou v kříži. „Dost! Tohle tu nedovolím." Zpra­žil pohledem muže, který byl asi strážníkův velitel. „Rufousi, převezmi si to štěně pod svou kontrolu. Přišel jsem sem, abych ulevil svým zádům, a ne aby mě tu rozčiloval nějaký špatně vycvičený náfuka. Odtáhněte toho kluka odsud. A ty, Badgerlocku, sundej z něj tu nohu."</p>

<p>Navzdory svému věku, nebo možná právě díky němu, sta­rý Blade stále budil mezi strážníky všeobecný respekt. Když jsem ukročil dozadu, hoch se okamžitě zvedl ze země na no­hy. V očích měl vraždu i ponížení, ale jeho velitel vyštěkl: „Ven, Charle. Tak to by pro dnešek stačilo. Fletch a Lowk, vy můžete jít oba s ním, protože jste dost velcí blázni na to, abyste se za blázna stavěli."</p>

<p>A tak se všichni tři pronesli kolem mě, loudajíce se, jako by si z toho nic nedělali. Mezi ostatními strážníky se rozleh­lo mumlání, ale většinou jako by se shodovali v tom, že mla­dík je grobián a hulvát. Já si zase sedl s tím, že jim dopřeji čas, aby se oblékli a vypadli z lázní dřív, než půjdu já. K mé­mu zděšení se Blade toporně přibelhal ke mně a posadil se vedle. Nabídl mi ruku a já ji sevřel - stále ta mozolnatá ru­ka šermíře. „Blade Hawershawk," představil se vážným hla­sem. „Poznám jizvy vojáka, když nějakého vidím, i když to štěně to nepoznalo. Parní lázně jsou ti otevřeny; na to klukovské vyskakování se vykašli. Je u své setniny nový a po­řád se snaží vypořádat s faktem, že Rufous ho přijal, aby pro­kázal laskavost jeho matce."</p>

<p>„Tom Badgerlock," odpověděl jsem. „A mockrát ti děku­ji. Viděl jsem, že si tím chce udělat dobré oko u kamarádů, ale nemám tušení, proč si vybral zrovna mě. Vůbec jsem ne­chtěl s tím klukem bojovat."</p>

<p>„To bylo jasný. A může být jen rád, žes nechtěl, to je ta­ky jasný. A co se týče důvodu, inu, je mladý a příliš naslou­chá klepům. To soudný muž nikdy nedělá. Ty pocházíš od­sud, Badgerlocku?"</p>

<p>Krátce jsem se zasmál. „Vlastně pocházím z Bucku, řekl bych."</p>

<p>Ukázal na škrábance na mém krku a zeptal se: „A jak jsi přišel k těm šrámům?"</p>

<p>„Jedna kočka," slyšel jsem se říkat a on to vzal jako oplz­lý vtip a zasmál se. A tak jsme si nějakou dobu povídali, sta­rý strážník a já. Díval jsem se do jeho zjizvené tváře, přiky­voval jsem a usmíval se jeho tlachání, aniž bych pozoroval sebemenší náznak toho, že mě poznává. Řekl bych, že mě to mělo spíše uklidnit, když ani starý přítel jako Blade nepo­znal FitzChivalryho Farseera. Místo toho mne však naplnily chmury. To jsem pro něj byl tak snadno zapomenutelný, tak nezajímavý? Přistihl jsem se, že se nedokážu soustředit na jeho slova, a když jsem se nakonec omluvil, že už musím jít, byla to pro mne skoro úleva, protože jsem se bál, že bych se mohl pod vlivem nějakého iracionálního impulsu prozra­dit, říci nějaké slovo nebo průpovídku, které by mu nazna­čily, že mě kdysi znal. Bylo to chlapecké nutkání, touha, aby ve mně poznal jedinečného muže, jež neměla daleko k tomu, co přimělo mladého Charla, aby se mě pokusil vyprovoko­vat k boji.</p>

<p>Opustil jsem parní lázně a přešel do koupelny, kde jsem si z kůže spláchl zbytky soli a dosucha se vytřel. Vrátil jsem se zpátky do šatny, oblékl se a zamířil ven s pocitem čistoty, ne však zotavení. Pohled na oblohu mi řekl, že už je sko­ro čas na odpolední vyjížďku s lordem Goldenem. Zamířil jsem ke stájím, jenže zrovna když jsem se chystal vejít do­vnitř, potkal jsem čeledína, jenž vyváděl ven Myblack, Mal­tu a mně neznámého šedého valacha. Všichni tři koně byli již vyhřebelcováni, až se blyštěli, a osedlaní. Vysvětlil jsem mu, že jsem sluha lorda Goldena, ale on si mě s nedůvěrou měřil, dokud mne nepozdravil nějaký ženský hlas: „Holá, Badgerlocku? Jedete dnes s lordem Goldenem a naším prin­cem ven?"</p>

<p>„Dostalo se mi toho štěstí, paní Laurel," pozdravil jsem královninu lovčí. Byla oblečená v blůze a kamaších barvy lesní zeleně, jaké nosí lovci, ale její postava se v tom vyjí­mala naprosto jinak. Vlasy měla stažené, aby jí nepřekážely, krajně neženským způsobem, který jí jaksi jen přidával na ženskosti. Čeledín mi prudce vysekl krátkou poklonu a dovo­lil mi, abych od něj koně převzal. Když byl z doslechu, Lau­rel se na mě usmála a potichu se zeptala: „A jak se má náš princ?"</p>

<p>„Je při dobrém zdraví, jak jsem si jist, paní Laurel." Oči­ma jsem se omluvil, přičemž se nezdálo, že by si má opatr­ná slova vyložila špatně. Pohledem letmo spočinula na amu­letu dobré vůle, jenž mi visel na krku. Zhotovila mi ho Jinna za pomoci svého čarodějného umění. Jeho účelem bylo, aby na mne lidé pohlíželi vstřícně. Její úsměv pookřál. Opatrně jsem si ohrnul límec nahoru, abych kouzlo trochu utlumil.</p>

<p>Uhnula pohledem stranou a pak o něco formálněji, jako lovčí sluhovi, řekla: „Nuže. Doufám, že se vám vaše dnešní vyjížďka hezky vydaří. Prosím, vyřiďte mé pozdravy lordu Goldenovi."</p>

<p>„Vyřídím, paní. I vám přeji hezký den." Zatímco odcháze­la, brblal jsem si pod vousy, jak mě rozčiluje role, kterou na sebe musím brát jako košili. Moc rád bych si s ní popovídal víc, ale střed nádvoří před stájemi nebyl zrovna místem pro soukromé rozhovory.</p>

<p>Odvedl jsem koně za roh k velkým průčelním dveřím ve­doucím do obytné části hradu a tam jsem čekal.</p>

<p>A čekal.</p>

<p>Zdálo se, že princův valach je na podobné prodlevy zvyk­lý, ale Maltu to očividně nebavilo a Myblack zkoušela mou trpělivost tím, že prudce škubala otěžemi nebo že vyvíjela dlouhý, soustavný tah. Říkal jsem si, že jí budu muset věno­vat více hodin, chci-li z ní mít dobrého koně. A říkal jsem si, kde ty hodiny asi vzít, nadávaje na to, jak tady marním čas. Pak jsem to pustil z hlavy. Sluhův čas patří jeho pánovi; mu­sel jsem se chovat tak, jako kdybych tomu věřil. Cítil jsem, jak mne postupně prostupuje zima a taky rozmrzelost, když vtom jsem zaslechl ruch hlasů, a proto jsem se postavil do pozoru a nasadil si na tvář úslužný výraz.</p>

<p>Malou chvíli nato se vynořili princ a lord Golden, obklo­pení svými příznivci a nohsledy. Nezahlédl jsem v té skupi­ně ani Dutifulovu snoubenku, ani jiné Ostrovany. Říkal jsem si, jestli to není divné. Bylo tam několik mladých žen, včet­ně jedné, která špulila ústa zklamáním. Nepochybně doufa­la, že ji princ vyzve, ať jede s ním. I několik jeho mužských společníků vypadalo tak trochu rozladěně. Dutiful se tvářil mile, ale podle semknutých koutků úst a očí jsem poznal, že má co dělat, aby mu ten výraz vydržel. Byl tam i Civil Bresinga, který se nacházel na kraji hloučku obdivovatelů. Chade říkal, že jeho příjezd dnes očekává. Civil po mně střelil jedním temným pohledem a já si všiml, že se vmanévroval do blízkosti prince, ale tak, aby se držel stranou lorda Goldena. Jeho přítomnost mne podráždila i vyděsila, až mne za­mrazilo v páteři. Až se rozloučí s princem, nevyrazí hned za ostatními, aby jim sdělil, že s Dutifulem jsem jel i já? Dělá Piebaldům špeha, nebo je nevinný, jak se říkalo?</p>

<p>Bylo mi jasné, že princ by moc rád co nejrychleji odjel, ale přesto jsme se ještě chvíli zdrželi, zatímco se s každým jed­notlivě loučil a mnohým z nich sliboval, že později si na ně čas udělá. Počínal si přitom graciézně a dobře. Došlo mi, že právě vlákno Umění mezi námi mi sděluje, jak je netrpěli­vý a rozzlobený na všechny ty vyparáděné šlechtice, kteří ho obklopovali. Přistihl jsem se, že k němu vysílám zklidňující a k trpělivosti nabádající myšlenky, jako by to byl neklidný kůň. Pohlédl na mě, ale já si nebyl jist, jestli o mém počíná­ní ví.</p>

<p>Jeden z jeho společníků ode mne převzal ohlávku jeho koně, aby ho podržel, zatímco princ nasedal. Já držel Maltu lordu Goldenovi a pak jsem se na jeho kývnutí vyhoupl do sedla taky. Následovalo další kolo loučení a vyprovázení, jako kdybychom vyráželi na dlouhou cestu, a ne jen na od­polední vyjížďku. Nakonec princ rázně strhl svého valacha stranou a nasadil mu ostruhy. Lord Golden se rozjel za ním a potom jsem povolil otěže Myblack i já. Sborové loučení za našimi zády nebralo konce.</p>

<p>Navzdory Chadeově radě jsem neměl příliš velkou šan­ci, abych trasu naší odpolední vyjížďky navrhl já. Dutiful jel v čele a my ho následovali až k buckkeepským bránám, kde jsme museli opět přibrzdit, aby mohly stráže formálně zasa­lutovat a pak propustit prince přes bránu. Jen co jsme se vy­nořili z brány, Dutiful nasadil svému koni ostruhy. Nasaze­né tempo vylučovalo jakoukoli konverzaci. Brzy sjel z cesty na méně používanou stezku a potom svého šedáka uvedl do poklusu. My dva jsme ho následovali a já jsem cítil, jak je Myblack spokojená, že si může trochu protáhnout svaly. Ne­líbilo se jí, že ji držím zpátky, protože věděla, že kdyby dostala volnou uzdu, mohla by Maltu i šedáka snadno předho­nit.</p>

<p>Princ nás zavedl na slunná horská úbočí. Kdysi tam rostl les a Verity v něm kdysi lovil vysokou a bažanty. Nyní nám z cesty loudavě a neochotně uhýbaly ovce. Projeli jsme přes rozlehlou pastvinu a pak zamířili mezi kopce s bujnější ve­getací, které se zvedaly za ní. A po celou tu dobu jsme ujíž­děli mlčky. Když jsme nechali stáda za sebou, Dutiful povo­lil svému šedákovi otěže a my jsme pádili mezi kopci, jako kdybychom prchali před nepřítelem. Podrážděnost u Myblack již trochu polevila, když princ nakonec svého koně při­brzdil. Lord Golden zaujal místo po jeho boku, zatímco ko­ně odfrkovali a odfukovali. Já se držel vzadu za nimi, až se princ otočil v sedle a podrážděně mi pokynul, ať se zařadím vedle něj. Rozjel jsem se s Myblack kupředu a princ mě po­zdravil ledovými slovy: „Kdepak jsi byl? Slíbils mi, že mě budeš učit, a já tě od návratu na Buckkeep neviděl."</p>

<p>Svoji první odpověď jsem spolkl, když jsem si připome­nul, že se mnou mluví jako princ se sluhou a nějako chla­pec, jenž oslovuje svého otce. Ale ten krátký okamžik ticha mu asi vyčinil stejně, jako by to dokázala slova. Ne že by se zatvářil provinile, ale poznal jsem to podle sveřepě ohrnu­tých rtů. Nadechl jsem se. „Můj princi, od našeho návratu uplynuly sotva dva dny. Předpokládal jsem, že vaše králov­ské povinnosti vás zaměstnají víc než dost. Já se mezitím ujal svých každodenních úkolů. Pokud to mého prince potěší, myslel jsem, že mě zavoláte, až mě budete potřebovat."</p>

<p>„Proč se mnou mluvíš takhle?" zeptal se princ zlostně. „Můj princi tohle a můj princi támhle? Cestou domů jsi mě takhle neoslovoval. Kam se podělo tvé přátelství?"</p>

<p>V letmém pohledu lorda Goldena jsem zahlédl šaškovo va­rování, ale ignoroval jsem to. Hlubokým a vyrovnaným hlasem jsem odpověděl: „Když mě tu karáte, jako kdybyste ká­ral sluhu, můj princi, pak předpokládám, že mám odpovídat stylem, jenž odpovídá mému postavení."</p>

<p>„Přestaň s tím!" zasyčel na mě Dutiful, jako kdybych si z něj tropil žerty. Myslím, že ve skutečnosti to tak bylo. Vý­sledek byl otřesný. Jeho tvář se na okamžik stáhla, jako kdy­by neměl daleko k slzám. Vyrazil prudce kupředu a my ho nechali jet. Lord Golden se ke mně otočil a malinko zavrtěl hlavou, načež mi lehce pokynul, že bych měl chlapce doho­nit. Chvíli jsem přemýšlel, zda princ nezastaví a nepočká na nás, ale pak jsem si řekl, že takhle by se asi nesnížil. Chla­pec uměl být velmi pyšný.</p>

<p>Nechal jsem Myblack, ať svým tempem dojede princova klusajícího valacha, ale ještě než jsem stačil něco říci, Duti­ful mě oslovil sám: „Celé jsem to začal špatně. Připadám si uštvaný a frustrovaný. Poslední dva dny byly strašné... pro­stě strašné. Musel jsem pořád zachovávat naprostou zdvořilost, i když se mi chtělo křičet, a s veselým úsměvem přijí­mat květnaté komplimenty v situacích, kdy bych nejraději utekl. Všichni ode mě očekávají, že budu šťastný a vzruše­ný. Vyslechl jsem si tolik oplzlých povídaček o svatebních nocích, že je mi na zvracení. O mé ztrátě nikdo neví nebo se nestará. Nikdo si ani nevšiml, že má kočka je pryč. Nemám nikoho, s kým bych o tom mluvil." Pojednou se zakuckal. Prudce svého koně zastavil a otočil se v sedle tváří ke mně. Zhluboka se nadechl. „Odpusť. Omlouvám se, Tome Badgerlocku."</p>

<p>Svými otevřenými slovy a upřímným podáním ruky se tak podobal Veritymu, že jsem s jistotou věděl, že to byl vskut­ku jeho duch, který chlapce zplodil. Cítil jsem se zahanbený. Vážně jsem sevřel jeho nabídnutou ruku a přitáhl si ho tak blízko, že jsem mu mohl položit ruku na rameno. „Na omlouvání je moc pozdě," řekl jsem upřímně. „Už jsem ti odpus­til." Zatímco jsem ho pouštěl, nadechl jsem se. „A připadám si stejně uštvaný, můj pane, a jsem z toho nervózní. V po­slední době se na mě navalilo tolik úkolů, že jsem si sotva našel čas, abych navštívil svého chlapce. Omlouvám se, že jsem tě nevyhledal dřív. Nevím, jak si domlouvat naše setká­ní, aniž by ostatní věděli, že tě učím, ale máš pravdu. Udělat se to musí a odkládání nám to neusnadní."</p>

<p>Princova tvář při mých slovech velmi zvážněla. Postřehl jsem z jeho strany nenadálý odstup, ale příčina mi nebyla jasná, dokud se nezeptal: „Tvého chlapce?"</p>

<p>Jeho tón mě zmátl. „Mého osvojeného syna Hapa. Je v uče­ní u dřevaře ve městě Buckkeep."</p>

<p>„Och." To jediné slovo jako by vzápětí zaniklo v tichu. Pak řekl: „Nevěděl jsem, že máš syna."</p>

<p>Jeho žárlivost byla zdvořile zamaskovaná, ale já ji díky našemu poutu vnímal ve vší intenzitě. Nevěděl jsem, jak na to reagovat. Řekl jsem mu pravdu: „Mám ho zhruba od jeho osmi let. Jeho matka ho opustila a on neměl nikoho, kdo by se o něj postaral. Je to dobrý mládenec."</p>

<p>„Ale není to tvůj skutečný syn," podotkl princ.</p>

<p>Nadechl jsem se a pevným hlasem odvětil: „V každém dů­ležitém ohledu je pro mě synem."</p>

<p>Lord Golden seděl na svém koni kousek opodál. Netrou­fal jsem se ohlédnout, abych u něj hledal radu nebo pomoc. Po chvíli mlčení princ koleny pobídl koně do kroku. Nechal jsem Myblack, ať jde s ním. Uvědomoval jsem si, že šašek okouní za námi. Zrovna když jsem si pomyslel, že musím ti­cho přerušit, než mezi námi přeroste v zeď, Dutiful vyhrkl: „Tak proč mě tedy potřebuješ, když už máš vlastního syna?"</p>

<p>Dychtivost v jeho slovech mě šokovala. Myslím, že i on se zalekl, neboť náhle pobídl koně do klusu a znovu se rozjel přede mě. Nesnažil jsem se ho dohonit, dokud šašek po mém boku nezašeptal: „Jeď za ním. Nedovol, aby se zrovna teď před tebou uzavřel. Teď už bys měl vědět, jak snadno někoho ztratíš tím, že ho prostě necháš odejít." Přesto si myslím, že to bylo spíše mé srdce, které mě přimělo, abych nasadil Myblack ostruhy a chlapce dohonil. Protože nyní hod­ně vypadal jako chlapec, s bradou pevně vystrčenou, očima upřenýma před sebe, zatímco klusal pořád dál. Když jsem zaujal místo po jeho boku, nepohlédl na mě, ale věděl jsem, že poslouchá, když jsem řekl:</p>

<p>„Proč tě potřebuji? A proč ty potřebuješ mne? Přátelství není vždy založeno na potřebě, Dutifule. Ale řeknu ti otevře­ně, že tě ve svém životě potřebuji. Kvůli tomu, čím pro mne byl tvůj otec, a kvůli tomu, že jsi syn své matky. Ale hlavně proto, že ty jsi ty a že máme příliš mnoho společného na to, abych od tebe odešel. Nedovolil bych, abys vyrůstal nevědo­mý a neskolený ve své magii, jako se to stalo mně. Mohu-li tě těch muk ušetřit, pak jsem svým způsobem zachránil i sám sebe."</p>

<p>Zčistajasna mi došla slova. Možná jsem byl, stejně jako princ Dutiful, svými vlastními myšlenkami zaskočen. Prav­da může z člověka vyřinout jako krev z rány a může to být stejně znepokojivý pohled.</p>

<p>„Povídej mi o mém otci."</p>

<p>Pro něj žádost možná logicky vyplynula z toho, co jsem řekl. Se mnou však trhla. Tady jsem se pohyboval po velice tenkém laně. Cítil jsem, že pokud jde o Verityho, dlužím mu všechno, co mu dokážu dát. Ale jak bych mu mohl vykládat historky o jeho otci, aniž bych mu odhalil svoji pravou iden­titu? Byl jsem pevně odhodlaný, že o mém skutečném pů­vodu se nic nedozví. Dosud nebyl vhodný čas na to, abych mu odhalil, že jsem FitzChivalry Farseer, Bastard nadaný Moudrostí, ani že moje tělo zplodilo jeho. Vysvětlit mu, že Verityho duch, silou své magie Umění, obsadil na těch ně­kolik hodin moje tělo, to by bylo na chlapce příliš složité. Vlastně jsem to sotva dokázal akceptovat já sám.</p>

<p>A tak jsem se, stejně jako kdysi Chade ve vztahu ke mně, odpovědi vyhnul tím, že jsem se zeptal: „Co bys o něm chtěl vědět?"</p>

<p>„Cokoliv. Všechno." Odkašlal si. „Nikdo mi o něm dosud nevyprávěl. Chade mi občas vykládá různé historky o tom, jaký byl jako chlapec. Četl jsem oficiální zprávy o jeho vlá­dě, jež jsou však překvapivě neurčité počínaje okamžikem, kdy vyrazil na svou výpravu. Slyšel jsem o něm zpívat pěv­ce, jenže v těch písních je legendou a nikdo z nich se zřejmě neshoduje v tom, jak vlastně zachránil Šest vévodství. Když se na to vyptávám nebo když chci vědět, jaké to bylo, znát se s ním osobně, každý zmlkne. Jako by to nevěděli. Nebo jako by to bylo nějaké ostudné tajemství, které znají všichni až na mne."</p>

<p>„V souvislosti s tvým otcem žádné ostudné tajemství ne­existuje. Byl to dobrý a čestný člověk. Nechce se mi věřit to­mu, že o něm tak málo víš. Copak ti o něm nevyprávěla ani tvá matka?" zeptal jsem se nevěřícně.</p>

<p>Nadechl se a přibrzdil koně do mírného kroku. Myblack trochu škubla udidlem, jenže já ji přidržel, aby šla poslušně vedle princova koně. „Má matka o něm mluví jako o králi. A občas jako o svém manželovi. Když o něm vypráví, vím, že pro něj stále truchlí. Nemám chuť na ni dotírat s otázka­mi. Ale chci se něco dozvědět o svém otci. Jaký byl jako člo­věk. Jako muž mezi muži."</p>

<p>„Ach." Opět mě udeřila do očí podobnost našich povah. I já jsem se kdysi dychtil dozvědět tytéž pravdy o svém otci. Za celou tu dobu jsem se dozvěděl jenom to, že Chivalry byl abdikátor — dědic Šesti vévodství —, který byl z trůnu svržen dřív, než na něj stačil doopravdy usednout. Byl to brilantní taktik, obratný vyjednavač. Odstoupil, aby umlčel skandál ohledně mé existence. Nejenže urozený princ zplodil bastar­da, ale udělal mě jedné bezejmenné ženě z hor. Jeho bezdět­né manželství bylo v království bez dědice o to nápadnější. To jsem o svém otci věděl. Ne však to, jaká jídla měl rád, ani to, zda se uměl nenucené smát. Nevěděl jsem žádnou z těch věcí, které by syn věděl, kdyby svého otce v dětství denně ví­dal.</p>

<p>„Tome?" pobídl mě Dutiful.</p>

<p>„Jenom jsem se zamyslel," odvětil jsem popravdě. Snažil jsem se přijít na to, co bych já sám chtěl o svém otci vědět. Zatímco jsem nad tím dumal, zkoumal jsem zrakem úbočí pod námi a nad námi. Jeli jsme po zvířecí stezce přes louku porostlou keři. Prohlížel jsem si stromy, které vymezovaly začátek horských úpatí, ale neviděl jsem tam ani necítil žád­né lidi. „Verity. Nu dobře. Byl to velký muž, skoro stejně vysoký jako já, měl však hruď jako býk a rozložitá ramena. V plné zbroji vypadal jako voják i jako princ a občas si ří­kám, že by dal raději přednost aktivnějšímu životu. Ne pro­to, že by měl rád boj, ale proto, že to byl muž, jenž rád po­býval venku, rád se pohyboval a dělal nejrůznější věci venku. Velmi rád lovil. Měl vlčáka jménem Leon, který za ním cho­dil jako stín z místnosti do místnosti a -"</p>

<p>„Takže byl nadaný Moudrostí?" zeptal se princ dychtivě.</p>

<p>„Ne!" Ta otázka mě šokovala. „Měl prostě svého psa vel­mi rád. A —"</p>

<p>„A tak proč já mám vlohy k Moudrosti? Říkají, že se to dě­dí v rodinách."</p>

<p>Zdráhavě jsem pokrčil rameny. Měl jsem dojem, jako by chlapec přeskakoval od tématu k tématu, jako když blecha skáče z jednoho psa na druhého. „Myslím si, že s Moudros­tí je to podobné jako s Uměním. Říká se, že je to magie Farseerů, ale i u dítěte narozeného v rybářské chýši se mohou náhle projevit vlohy k ní. Nikdo neví, proč se děti rodí s vlo­hami k magii či bez."</p>

<p>„Civil Bresinga říká, že Moudrost koluje v krvi farseerovské dynastie. Říká, že princ Piebald mohl zdědit svoji Moud­rost stejně tak po své královské matce jako po neurozeném otci. Říká, že občas se ve slabé formě vyskytuje ve dvou ro­dových liniích a že když se tyto zkříží, magie se projeví. Ja­ko když se narodí jedno kotě s křivým ocasem, zatímco zby­tek vrhu je zdravý."</p>

<p>„A kdypak ti Civil říkal takové věci?" zeptal jsem se ost­ře.</p>

<p>Princ mě obdařil zvláštním pohledem, nicméně odpově­děl. „Dnes brzy zrána, když dorazil z Galekeepu."</p>

<p>„Na veřejnosti?" Byl jsem zděšen. Všiml jsem si, že lord Golden popojel se svým koněm blíže k nám.</p>

<p>„Ne, to samozřejmě ne! Bylo to velmi brzy ráno, ještě než mi přinesli snídani. Přišel sám ke dveřím mého pokoje a na­léhavě se dožadoval slyšení."</p>

<p>„A tys ho jen tak vpustil dovnitř?"</p>

<p>Dutiful na mě chvíli mlčky zíral. Pak škrobeně řekl: „Je to můj přítel. Dal mi moji kočku, Tome. Víš, co pro mě zna­menala."</p>

<p>„Vím, jaký byl účel toho daru, stejně jako ty! Civil Bre­singa může být nebezpečný zrádce, který se už jednou spikl s Piebaldy, aby tě připravil o trůn a případně i o tvé vlastní tělo. Musíš se naučit větší opatrnosti!"</p>

<p>Princ při té výtce lehce zrůžověl kolem uší. Přesto udržel vyrovnaný hlas. „Říká, že není. A že to nedělali. Že nekonspirovali. Myslíš, že by za mnou přišel, aby mi to vysvětlil, kdyby to tak nebylo? On a jeho matka nic nevěděli o... o té kočce. Nevěděli ani to, že mám vlohy k Moudrosti, když mi ji dali. Och, má kočička." Hlas mu při posledních slovech na­jednou zakolísal a já viděl, jak se celou myslí upřel na ztrátu svého spřízněného zvířete.</p>

<p>Z jeho slov čišel mrazivý žal. Má bolest ze ztráty Nighteyese se tím ještě více vyostřila. Měl jsem pocit, jako bych se rýpal v nějaké ráně, když jsem se ho neúprosně zeptal: „A proč to tedy udělali? Musela to být podivná žádost. Ně­kdo za nimi přijde, dá jim loveckou kočku a řekne: ,Koukej­te, dejte to princi.' A oni nikdy neřekli, kdo jim ji dal."</p>

<p>Nadechl se, pak se zarazil. „Civil se mnou mluvil důvěr­ně. Nevím, jestli mám jeho důvěru zradit."</p>

<p>„Dal jsi slib, že to nikomu neřekneš?" zeptal jsem se, vel­mi se obávaje odpovědi. Potřeboval jsem vědět, co mu Civil řekl, ale nemohl jsem po něm žádat, aby porušil slib.</p>

<p>V Dutifulově tváři se teď objevil nevěřícný výraz. „Tome Badgerlocku. Šlechtic přece nežádá po svém princi ,slib, že to nikomu neřekne'. To by nepříslušelo jeho a mému posta­vení."</p>

<p>„Zato tahleta konverzace ano," poznamenal jízlivě šašek. Jeho komentář přinutil prince k smíchu a snadno rozptýlil vzrůstající napětí mezi námi dvěma, jehož jsem si nebyl vě­dom, dokud ho šašek nezaplašil. Bylo zvláštní si pojednou uvědomit, že k tomu má vlohy, po všech těch letech, co jsem ho znal.</p>

<p>„Chápu, jak to myslíte," souhlasil v dobré náladě princ a konverzace nás nyní pojala všechny tři, zatímco jsme ujíž­děli v řadě vedle sebe. Po nějakou dobu bylo vytrvalé dusá­ní koňských kopyt a šeptání studeného větru jedinými zvu­ky. Dutiful se nadechl. „Slib po mně nežádal. Ale... Civil se přede mnou pokořil. Klekl mi k nohám a nabídl svou omluvu. A myslím si, že muž, který tohle udělá, má právo očeká­vat, že se to nedostane do řečí."</p>

<p>„Přese mne se to do řečí nedostane, můj princi. Ani přes šaška. To slibuji. Prosím, pověz mi, co se mezi vámi stalo."</p>

<p>„Šašek?" Dutiful se s pobaveným úsměvem otočil k lordu Goldenovi.</p>

<p>Lord Golden si pohrdlivě odfrkl. „Starý vtip mezi starými přáteli. Který už začíná být až příliš otřepaný, Tome Badgerlocku," dodal varovně. Sklonil jsem při jeho výčitce hla­vu, ale také jsem se ušklíbl v naději, že princ to chvatné vy­světlení přijme. Srdce z hrudi mi však spadlo až do břicha, jak jsem se proklínal za svou neopatrnost. Netoužila snad ně­jaká má skrytá část, abych se princi odhalil? Ve vnitřnostech jsem ucítil staré známé zaškubání. Vina. Tajemství odpíraná těm, kteří mi důvěřovali. Což jsem si kdysi neslíbil, že už to nikdy neudělám? Ale co jiného mi zbývalo? Střežil jsem své tajemství, zatímco lord Golden pracoval na tom, aby z prin­ce vypáčil to jeho.</p>

<p>„Ale kdybyste nám to pověděl, slibuji, že budu držet jazyk za zuby. Stejně jako Tom i já pochybuji o tom, že Civil Bresinga je vůči vám loajální, ať už jako přítel nebo jako pod­daný. Obávám se, že by vám mohlo hrozit nebezpečí, můj princi."</p>

<p>„Civil je můj přítel," pronesl princ hlasem, který nepři­pouštěl žádný argument. Jeho chlapecká důvěra v jeho vlast­ní úsudek mě zasáhla. „Vím to ve svém srdci. Avšak," a tu se Dutifulovou tváří mihl podivný výraz, „varoval mne, abych si dal pozor na vás, lorde Goldene. Zdá se, že na vás pohlíží s... krajním odporem."</p>

<p>„Malé nedorozumění mezi námi, když jsem byl hostem v jeho domě," namítl ležérně lord Golden. „Jsem si jist, že to brzy vyřešíme."</p>

<p>Já sám jsem o tom dost pochyboval, jenže princ to zřej­mě akceptoval. Na chvíli se zadumal, stočil koně na západ a ujížděl podél okraje lesa. Já jsem se s Myblack vmanévroval mezi prince a případné útočníky číhající v záloze mezi stromy. Snažil jsem se jedním okem sledovat les a druhým prince. Když jsem na koruně nedalekého stromu spatřil vrá­nu, trpce jsem si pomyslel, jestli to není piebaldovský špeh. I kdyby ano, nic s tím nenadělám, říkal jsem si. Šašek ani princ si ptáka očividně nevšimli. Princ přerušil ticho, zrov­na když se pták s krákáním vznesl nad stromy a odletěl pryč.</p>

<p>Slova se z Dutifula drala jenom zdráhavě. „Bresingům vyhrožovali. Piebaldové. Civil nechtěl říci čím, pouze při­pustil, že to bylo velmi záludné. Kočka byla jeho matce do­ručena spolu s dopisem, který ji instruoval, že mi má kočku předat jako dárek. Kdyby to neudělala, tak jim pohrozili od­platou, ale Civil mi přesně neřekl jakou."</p>

<p>„To si umím domyslet," řekl jsem otevřeně. Vrána mezi­tím zmizela z dohledu. Nepřipadal jsem si o nic bezpečně­ji. „Kdyby vám tu kočku nedali, jeden z nich by byl nařčen z praktikování Moudrosti. Patrně Civil."</p>

<p>„Myslím, že je to možné," připustil Dutiful.</p>

<p>„Ale to ji neomlouvá. Měla povinnost vůči svému princi." V duchu jsem se rozhodl, že musím najít způsob, jak špeho­vat Bresingův pokoj. Tichá návštěva a prohlídka jeho věcí by taky nebyly od věci. Říkal jsem si, jestli s sebou přivezl svou kočku.</p>

<p>Dutiful mě obdařil velmi přímým pohledem a s verityovskou otevřeností se mě zeptal: „Dokázal bys postavit svoji povinnost vůči panovníkovi před ochránění člena vlastní ro­diny? Na to jsem se zeptal sám sebe. Kdyby byla v ohrožení moje matka, k čemu bych se nechal donutit já? Zradil bych Šest vévodství výměnou za její život?"</p>

<p>Lord Golden po mně střelil šaškovským pohledem, který mi sděloval, že je s tímto chlapcem moc spokojený. Přikývl jsem, ale připadal jsem si vyvedený z míry. Dutifulova slova mne svědila. Náhle jsem měl dojem, jako bych se měl upamatovat na něco důležitého, ale již jsem tu myšlenku nedo­kázal vylovit. Po chvíli jsem řekl: „Buďte opatrný, můj prin­ci. Zapřísahám vás, abyste Civila Bresingu nezasvěcoval do svých tajemství nebo jeho přátele nebral za své přátele."</p>

<p>„Tady se není čeho obávat, Badgerlocku. Zrovna teď ne­mám na přátele čas; jen samé povinnosti. Bylo pro mě těžké vyšetřit si tuto hodinku ze svého rozvrhu a prosadit si, že si vyjedu jen s vámi dvěma. Byl jsem varován, že to bude při­padat podezřelé vévodům, o jejichž podporu se musím uchá­zet. Mnohem lepší by pro mě bylo, kdybych si vyjel v do­provodu s některým z jejich synků. Ale já potřeboval strávit tento čas s vámi, s tebou, Badgerlocku. Chci se tě na něco dů­ležitého zeptat." Odmlčel se a potom nepokrytě vyhrkl: „Při­jdeš dnes večer na můj zásnubní obřad? Musím-li to vystát, rád bych měl nablízku skutečného přítele."</p>

<p>Odpověď jsem znal okamžitě, ale snažil jsem se vypadat, jako bych o tom přemýšlel. „To nemohu, můj princi. Nepří­slušelo by to mému postavení. Působilo by to ještě divněji, než tato naše dnešní vyjížďka."</p>

<p>„A nemohl bys tam být jako tělesný strážce lorda Goldena?"</p>

<p>Teď se do věci vložil lord Golden. „To by vypadalo, jako bych nevěřil, že je mi princova pohostinnost dostatečnou zá­rukou a ochranou."</p>

<p>Princ zarazil koně a tváří se mu mihl sveřepý výraz. „Chci, abys tam byl. Nějaký způsob si najdi."</p>

<p>Ten přímý povel mě dopálil. „Budu o tom uvažovat," od­pověděl jsem škrobeně. Stále jsem si ještě nebyl úplně jist, že mě na Buckkeepu nikdo nepozná. Chtěl jsem se více vžít do své role Torna Badgerlocka dříve, než dojde k dalším ná­hodným konfrontacím s lidmi, kteří by si mě mohli pamato­vat z minulosti. A těch bude na večerním zásnubním obřa­du spousta.„Ale chtěl bych svému princi zdůraznit, že i když budu přítomen, konverzace s vámi nebude připadat v úvahu. Ani byste o mne neměl jevit jakýkoli zájem, který by mohl vyvolat nežádoucí pozornost ohledně našeho vztahu."</p>

<p>„Nejsem přece blázen!" opáčil takřka vztekle, když jsem ho nepřímo odmítl. „Rád bych tě tam prostě měl. Abych vě­děl, že mám v davu těch, kteří přihlížejí mému obětování, as­poň jednoho přítele."</p>

<p>„Myslím, že to berete příliš dramaticky," pravil jsem klid­ně. Snažil jsem se, aby to nevyznělo jako urážka. „Nezapo­mínejte, že tam bude vaše matka. A Chade. A lord Golden. Všechno lidé, jimž leží na srdci vaše nejvyšší dobro."</p>

<p>Poněkud zrudl, když pohlédl na lorda Goldena. „Nechtěl jsem vás znevážit jako přítele, lorde Goldene. Odpusťte, byla-li má slova unáhlená. A co se týče mé matky a lorda Chadea, ti jsou, stejně jako já, nuceni klást povinnost před lás­ku. Sice chtějí, co je pro mne nejlepší, to je pravda, jenomže největší ohled brali vždy na to, co je nejlepší pro moji vlá­du. Budou brát blaho Šesti vévodství jako základní podstatu mého vlastního blaha." Tu se zatvářil unaveně. „A když ne­budu souhlasit, řeknou, že po nějaké době kralování pocho­pím, že to, k čemu mě zavazovali, bylo zároveň také v mém nejlepším zájmu. Že vláda nad zemí, která žije v prosperitě a míru, mi po letech přinese mnohem větší uspokojení než to, kdybych si směl sám vybrat nevěstu."</p>

<p>Nějakou dobu jsme jeli mlčky. Když pak lord Golden pře­rušil ticho, jeho hlas zněl váhavě. „Můj princi, obávám se, že slunce nečeká. Je čas vrátit se zpátky na hrad Buckkeep."</p>

<p>„Já vím," odvětil Dutiful zasmušile. „Já vím."</p>

<p>Věděl jsem, že má slova mu nemohou přinést útěchu, už když jsem je říkal, jenomže společenské zvyky nám všem neúprosně diktovaly, co máme dělat. Snažil jsem se, aby se spokojil s tím, čemu musí tak jako tak čelit. „Elliania coby nevěsta se vůbec nezdá být hrozná volba. Ačkoli je mladič­ká, je pořád roztomilá, a až dospěje, může z ní být učiněná krasavice. Chade o ní mluví jako o královně v rozpuku a zdá se být nesmírně spokojený s partií, kterou nám Ostrované na­bídli."</p>

<p>„Och, to je pravda," souhlasil Dutiful, když otočil svého valacha na zpáteční cestu. Myblack si odfrkla, jak jí ostatní koně zkřížili cestu, a moc se jí nechtělo otočit se a valacha následovat. Lákaly ji kopce a delší cesta v poklusu. „Dítě či žena, je to především královna. Neřekla mi jediné nepatřič­né slovo. Ani jediné slovo, které by mohlo prozradit, co se za těma zářivě černýma očima skrývá. Jak se sluší a patří, nabídla mi svůj dar, stříbrný řetěz osázený žlutými démanty z její země. Dneska večer si ho musím vzít na sebe. Já jsem jí dal dar, který mi vybrali má matka a Chade, stříbrnou ko­runku osázenou celou stovkou safírů. Ty kameny jsou malé, ale matce se líbilo, že na rozdíl od větších kamenů mohou vytvářet složité vzory. Když ji narčeska přebírala, udělala pukrle a odměřenými slovy mi řekla, jak jí připadá rozto­milá. Přesto jsem si nemohl nevšimnout, jak bylo její podě­kování povrchní. Mluvila o ,mém štědrém daru', ale ani jed­nou se nezmínila o provedení nebo o tom, že by měla ráda safíry. Jako by se naučila zpaměti řeč, která by se hodila na jakýkoli dar, který jsme jí mohli dát, a pak ji bezchybně od­říkala."</p>

<p>Byl jsem si takřka jist, že přesně tak to bylo. Přesto jsem necítil, že bych jí to měl mít za zlé. Bylo to ostatně teprve jedenáctileté dítě a do probíhajících jednání mohlo promlou­vat stejně málo jako náš princ. Taky jsem to princi všechno řekl.</p>

<p>„Já vím, já vím," připustil znaveně., Avšak přesto jsem se snažil střetnout s jejím pohledem a dát jí zahlédnout něco z toho, kým jsem. Když poprvé stanula vedle mne, Badgerlocku, srdce mi kvůli ní pukalo. Zdála se mi tak mladá a ma­lá a tak cizí na našem dvoře. Cítil jsem s ní, jako bych cítil s každým dítětem, které by vytrhli z prostředí domova a nu­tili ho sloužit věci, která není jeho věcí. Rozhodl jsem se poctít ji darem, jenž by pocházel ode mne, a ne od Šesti vévodství. Byl v jejím pokoji, čekal tam na ni, až poprvé dorazí. Vůbec se o něm nezmínila, ani slůvkem."</p>

<p>„A co to bylo?" zeptal jsem se.</p>

<p>„Něco, co by se líbilo mně, když mi bylo jedenáct," od­větil ten mladý muž. „Sada loutek vyřezaných Bluntnerem. Byly oblečeny jako z pohádky o Dívce a sněžném oři. Bylo mi řečeno, že na Ostrovech je ta pohádka stejně známá jako v Šesti vévodstvích."</p>

<p>Hlas lorda Goldena byl zcela neutrální, když poznamenal: „Bluntner je šikovný řezbář. Není to ta pohádka, v níž kou­zelný oř odnese děvče pryč od krutého nevlastního otce, da­leko do bohaté země, kde se vdá za spanilého prince?"</p>

<p>„To za daných okolností možná není ta nejlepší pohádka," zamumlal jsem.</p>

<p>Princ ustrnul. „V takovém světle jsem o tom nikdy nepře­mýšlel. Myslíte, že ji to urazilo? Měl bych se omluvit?"</p>

<p>„Čím méně se toho řekne, tím lépe," navrhl lord Golden. „Snad až se lépe poznáte, můžete to s ní probrat."</p>

<p>„Snad až po deseti letech," připustil princ lehkovážně, je­nomže já skrze naše pouto cítil, jak ho prochvívá úzkost. Po­prvé jsem pochopil, že za jeho nespokojeností vězí zčásti pocit, že si u narčesky nevede dobře. To zaznělo i v jeho dalších slovech.</p>

<p>„Díky ní si připadám jako nemotorný barbar. Přitom ona pochází z dřevěné vesnice někde od ledového šelfu, ale já si před ní připadám tak necivilizovaný a neohrabaný. Dívá se na mě a její oči jsou jako zrcadla. Nic z ní v nich nevidím, je­nom to, jak hloupě a pitomě na ni působím. Mám dobré vy­chování, jsem z dobré krve, ale ona mi vnucuje pocit, jako bych byl umouněný rolník, který by ji mohl svým dotekem ušpinit. Já to nechápu!"</p>

<p>„Budete muset vyřešit mnohé rozdíly, až se navzájem lé­pe poznáte. Prvním z nich může být pochopení, že každý po­cházíte z odlišné, leč ne nutně podřadné kultury," řekl lahod­ným hlasem lord Golden.,,Před pár lety mě mezi Ostrovany zavedly moje obchodní zájmy a měl jsem možnost je studo­vat. Jsou matriarchálně založení, jak víte, mateřské klany se poznají podle tetování, které mají na sobě. A pokud tomu ro­zumím, prokázala vám již velkou čest tím, že se za vámi vy­pravila, místo aby požadovala, aby se její nápadník před­stavil v domě její matky. Musí jí být trapně tváří v tvář tady tomu dvoření, aniž by měla vedení a podporu ze strany své matky, sester a tet."</p>

<p>Dutiful při slovech lorda Goldena zamyšleně přikyvoval, ovšem já, ač jsem narčesku zahlédl jen letmo, jsem měl po­dezření, že princ odhadl její city vůči němu správně. Nicmé­ně jsem si tu myšlenku ponechal pro sebe. „Je zřejmé, že stu­dovala zvyky Šesti vévodství. Uvažoval jste o tom, že byste se poučil o její zemi a o tom, jakou pozici tam její rodina za­stává?" Dutiful se po mně úkosem podíval, jako student, kte­rý si lekci zběžně přečetl, ale moc dobře ví, že ji nestudoval pořádně. „Chade mi poskytl několik svitků, které tu máme, ale upozornil mne, že jsou již staré a možná i neaktuální. Na</p>

<p>Ostrovech svoji historii nezachycují písemně, ale svěřují ji do vzpomínek svých bardů. Vše, co máme, napsali lidé ze Šesti vévodství, kteří Ostrovy navštívili. Z těch materiálů či­ší jistá intolerance vůči jejich odlišným zvykům a životním postojům. Většina těch svitků zachycuje zkušenosti cestova­telů, kteří se netají odporem k jejich jídlu, protože všechna tamní jídla pro hosty se zřejmě připravují z cenných ingre­diencí, jako je tuk a med, a kteří mají hrůzu z jejich domác­ností, které jsou studené a samý průvan. Tamní lidé nenabí­zejí svou pohostinnost utrmáceným cizincům, nýbrž zřejmě mají v opovržení všechny ty, kdo se ve své pošetilosti dosta­li do situace, v níž musejí žádat o přístřeší nebo jídlo, místo aby o ně smlouvali. Slaboši a pošetilci si zasluhují smrt; to je zřejmě na Ostrovech hlavním krédem. Dokonce i bůh, které­ho si vyvolili, je krutý a nemilosrdný. Preferují Ela, vládce moří, oproti štědrému Edovi, vládci polí." Princ si na závěr ztěžka povzdechl.</p>

<p>„Poslouchal jste některé z jejich bardů?" zeptal se lord Golden klidně.</p>

<p>„Poslouchal, ale nepochopil. Chade mne nabádal, abych se naučil základům jejich jazyka, a já to zkoušel. Má mno­ho společných kořenů s naším. Umím jím hovořit dost dob­ře na to, abych se dorozuměl, ačkoliv narčeska mi již řek­la, že se mnou bude raději mluvit mým jazykem, než aby slyšela, jak komolím ten její." Při vzpomínce na tu urážlivou výtku na chvíli zaťal zuby. Pak pokračoval. „Bardům je ješ­tě těžší porozumět. Je zřejmé, že v poezii platí jiná pravidla než v běžné řeči, přičemž slabiky lze libovolně protahovat či zkracovat, aby se hodily do taktu. Jazyk bardů, tak ho nazý­vají, ale když k tomu připočtu jejich bouřlivou hudbu, která přehlušuje slova, je pro mne těžké pochytit víc než jenom základy každého příběhu. Všechny, zdá se, líčí to samé, sekání nepřátel a získávání částí jejich těl jako trofejí. Jako ten Echet Hairbed, který spával pod pokrývkou ušitou ze skal­pů svých nepřátel. Nebo Sixfinger, který krmil své psy vnitř­nostmi z lebek těch, které porazil."</p>

<p>„Úžasní lidé," poznamenal jsem jízlivě. Lord Golden se na mě zamračil.</p>

<p>„Naše písně jí musí znít stejně divně, zvláště romantic­ké tragédie o pannách, které umírají z lásky k muži, kterého nemohou mít, a tak podobně," podotkl mírně lord Golden. „Existují překážky, které musíte překonat, můj princi. Tako­vá nedorozumění se nejsnáze poddají při běžné konverza­ci."</p>

<p>„Ach ano," připustil princ zahořkle. „Ode dneška za deset let se možná dostaneme k běžné konverzaci. Jenomže proza­tím jsme tak obklopeni jejími přisluhovači a mými nohsledy, že spolu mluvíme přes dav, zvýšenými hlasy, abychom jeden druhého slyšeli. Každé slovo, které si vyměníme, je odposlechnuto a rozebíráno. A to nemluvím o jejím drahém strýci Peottrem, který nad ní stojí jako pes nad kostí. Včera odpoledne, když jsem se s ní zkoušel procházet zahradami, jsem měl spíše dojem, jako bychom vedli do války nějakou hordu. Za námi byl snad tucet tlachajících a dupajících lidí. A když jsem utrhl jednu květinu, abych ji narčesce nabídl, je­jí strýc si stoupl mezi nás, aby mi ji vzal z ruky a prozkou­mal, než ji dívce podal. Jako kdybych jí snad nabízel něco je­dovatého."</p>

<p>Proti své vůli jsem se musel usmát, když jsem si vzpomněl na jedovaté byliny, které mi kdysi podala sama Kettricken, když si myslela, že bych mohl ohrozit jejího bratra. „Takové záludnosti nejsou ničím neobvyklým, můj princi, ani v těch nejlepších rodinách. Její strýc jenom koná svoji povinnost. Není to dlouho, co proti sobě naše země válčily. Dopřejme starým ránám čas, aby se zacelily a zhojily. Jednou se to sta­ne."</p>

<p>„Ale prozatím, můj princi, se obávám, že musíme nasadit koním ostruhy. Nebo jsem snad slyšel špatně, když jste ří­kal, že máte odpoledne schůzku s vaší matkou? Myslím, že bychom si měli raději pospíšit."</p>

<p>„Asi ano," odvětil princ apaticky na slova lorda Goldena. Pak ale stočil velitelský pohled ke mně. „Nuže, Tome Badgerlocku. Kdy se příště uvidíme? Už se nemohu dočkat, až spolu zahájíme lekce."</p>

<p>Přikývl jsem a v duchu si pomyslel, kéž bych s ním jeho nadšení sdílel. Cítil jsem nutnost dodat: „Praktikovat Umě­ní není vždy procházka růžovým sadem, můj princi. Až za­čneme, možná vám ty lekce budou připadat ne moc příjem­né."</p>

<p>„To samozřejmě předpokládám. Mé dosavadní zkušenos­ti s Uměním byly znepokojivé i matoucí." Jeho zrak získal zastřený a nepřítomný výraz, když řekl: „Když jsi mě vzal s sebou... vím, že to mělo co dělat s nějakým pilířem. Vy­pravili jsme se... kamsi. Na nějakou pláž. Ale teď, když se snažím na ten průchod rozpomenout, nebo na to, k čemu do­šlo tam či krátce poté, je to, jako bych se snažil rozpomenout na nějaký sen z dětství. Ty detaily na sebe nějak nepasují, po­kud víš, co myslím. Myslel jsem, že chápu vše, co se mi při­hodilo. Ale pak, když jsem se o tom snažil bavit s Chadem a mou matkou, všechno se to rozpadlo na cucky. Připadal jsem si jako idiot." Zvedl ruku a zamnul si zkrabacené čelo. „Nejsem s to ty kousky správně seřadit, abych z toho dostal ucelenou vzpomínku." Pak na mě upřel zpříma oči a řekl: „Nemohu s tím žít, Tome Badgerlocku. Musím to rozřešit. Má-li být ta magie mou součástí, pak ji musím mít pod kon­trolou."</p>

<p>Jeho slova dávala mnohem větší smysl nežli má neochota postavit se tomu. Vzdychl jsem. „Zítra za úsvitu. Ve Verityho věžní komnatě," navrhl jsem v domnění, že mě odmítne.</p>

<p>„Výborně," odvětil s lehkostí. Jeho ústa zkřivil podivný úsměv. „Myslel jsem, že pouze Chade nazývá přímořskou strážní věž ,Verityho věží'. Zajímavé. A mohl bys o mém otci mluvit přinejmenším jako o ,králi Veritym'."</p>

<p>„Prosím za prominutí, můj princi." Lepší odpověď mě ne­napadla a on si jen odfrkl. Pak na mě upřel královský pohled a dodal: „A vynasnažíš se, abys byl dneska večer na mé zásnubní ceremonii, Tome Badgerlocku."</p>

<p>Ještě než jsem stačil odpovědět, nasadil svému šedákovi ostruhy. Rozjel se zpět k Buckkeepu, jako by měl v patách tucet démonů, a nám nezbývalo než ho následovat. Princ po­někud zpomalil až u hradní brány. Zastavili jsme a počkali, než nás stráže formálně prověří a vpustí. Za branou jsme jeli krokem, ale Dutiful mlčel a mne nenapadalo nic kloudného, co bych řekl. Když jsme dojeli k vysokému portálu hlavní budovy, stáli tam již shromáždění dvořané, aby prince přiví­tali. Přiběhl čeledín, aby od něj převzal ohlávku, a jeden pa­cholek se chopil otěží Malty. Mě nechali, ať se starám sám, za což jsem byl vděčný. Lord Golden zdvořile poděkoval princi za to, že mohl strávit krásné chvíle v jeho oslnivé spo­lečnosti, a princ zdvořile odpověděl. Seděli jsme na koních a dívali se, jak Dutifula pohltili jeho šlechtici a unášejí ho pryč. Strhl jsem Myblack kousek stranou a zůstal na místě čekat na svého pána.</p>

<p>„Nuže. Příjemná projížďka," poznamenal lord Golden a se­sedl. Když se botou zlehka dotkl země, jako by mu náhle uje­la noha a on ošklivě upadl. Nikdy jsem šaška neviděl v tak nešikovné pozici. Posadil se, rty pevně semknuté, a pak se se zaúpěním chytil za kotník v jezdecké botě.</p>

<p>„Ta e panečku vymknutá!" zvolal a pak pánovitě přiká­zal: „Ne, ne, zůstaň, kde jsi, postarej se mi o koně," a máv­nutím ruky poslal pacholka pryč. Potom se dost ostře osopil na mě: „Neokouněj tady, ty hlupče! Předej tomu pacholko­vi svého koně a pomoz mi vstát. Nebo si myslíš, že bych měl do svých komnat doskákat?"</p>

<p>Princ byl již tou dobou odnášen pryč vlnou švitořícího panstva. Pochyboval jsem, že ví o nehodě lorda Goldena. Ně­kteří z princova doprovodu se sice ohlíželi naším směrem, jenomže většina se věnovala Dutifulovi. A tak jsem se shýbl, a když mi lord Golden přehodil ruku přes rameno, tiše jsem se zeptal: „Je to moc zlé?"</p>

<p>„Dost!" odsekl zostra. „Dneska večer si nezatančím, a to mi zrovna včera přivezli nové taneční střevíce. Och, ta ne­snesitelná bolest! Pomoz mi dojít ke mně do pokoje, člově­če." Když slyšeli jeho podrážděné plísnění, několik nižších šlechticů si pospíšilo směrem k nám. Jeho chování se rázem změnilo, zatímco odpovídal na jejich znepokojené dotazy ujištěními, že bude určitě v pořádku a že nic mu nemůže za­bránit, aby se dnes večer zúčastnil zásnubní hostiny. Větši­nou své váhy se opíral o mě, ale jeden sympatický mladý muž ho vzal za paži a nějaká dáma poslala svou služebnou, ať za­řídí, aby do komnat lorda Goldena neprodleně přinesli hor­kou vodu a bylinky na výluh a aby se dostavil i lékař. Když jsme zamířili do prostor Buckkeepu, vlekli se s námi hned dva mladíci a tři velmi rozkošné mladé dámy.</p>

<p>Během doby, co jsme se štrachali a belhali po schodech a chodbách ke Goldenovým komnatám, mě lord snad tucetkrát ostře pokáral za moji neohrabanost. U vstupních dveří jsme zjistili, že už nás tam očekává lékař a horká voda. Lé­kař si lorda Goldena ode mě převzal a já byl takřka vzápětí odvelen pro brandy na jeho otřesené nervy a pro něco z kuchyně na jeho žaludek. Na odchodu jsem se soucitně krčil při jeho bolestivých výkřicích, jak mu lékař opatrně vyprošťoval nohu z boty. Když jsem se vrátil z kuchyně s podnosem pl­ným pečiva a ovoce, lékař mezitím odešel a lord Golden byl uvelebený v křesle s nataženou, pořádně podepřenou nohou, zatímco jeho sympatizanti se usadili na ostatních sedačkách. Vyskládal jsem jídlo na stůl a přinesl mu brandy. Lady Calendula ho právě litovala kvůli bezcitnému a nekompetent­nímu lékaři. Co je to za babráka, že způsobil lordu Goldenovi takovou bolest a pak prohlásil, že takřka nenachází stopy po nějakém zranění? Mladý lord Oaks vykládal dlouhý de­tailní a přesmutný příběh o tom, jak ho lékař v otcově domě za podobných okolností málem nechal umřít na churavý ža­ludek. Když se svým vyprávěním posléze skončil, lord Gol­den je požádal, že jistě chápou, že po takové pohromě si po­třebuje odpočinout. Se skrývanou úlevou jsem je všechny vypoklonkoval ven ze dveří.</p>

<p>Zavřel jsem za nimi dveře a počkal jsem, až jejich švito­řící hlasy a cupitající kroky utichnou, načež jsem se obrátil k šaškovi. Seděl opřený v křesle, na očích kapesník navoně­ný růžovou vodou.</p>

<p>„Je to moc zlé?" zeptal jsem se hlubokým hlasem.</p>

<p>„Tak zlé, jak si přeješ," odvětil, aniž si sundal látku z ob­ličeje.</p>

<p>„Cože?"</p>

<p>Nadzvedl cíp obkladu a blaženě se na mě usmál. „Taková estráda, a to všechno kvůli tobě. Mohl bys mi alespoň dát na­jevo svou vděčnost."</p>

<p>„O čem to mluvíš?"</p>

<p>Spustil ovázanou nohu na podlahu, vstal a ležérně přikro­čil ke stolu, kde se začal probírat ve zbytcích jídla. Ani při­tom nekulhal. „Nyní má lord Golden výmluvu, aby si mohl svého sluhu Toma Badgerlocka ponechat dnes večer po svém boku. Za chůze se o tebe budu opírat a ty mi budeš nosit pod­nožku a polštářek. A budeš mi posluhovat a běhat s pozdra­vy a vzkazy po sále. Budeš tam, aby tě Dutiful měl na očích, a já nepochybuji o tom, že si najdeš výhodnější bod ke slídění, než kdyby ses kradl podél zdí." Když jsem zalapal po dechu, kriticky si mne přeměřil. „Naštěstí pro nás pro oba dnes ráno přišlo to nové oblečení, jež jsem ti objednal. Pojď. Posaď se a já ti teď ostříhám vlasy. Takhle přece nemůžeš jít na bál."</p>

<p> <strong><emphasis>4 Zásnubní obřad</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Užívání omamných prostředků může být výhodná metoda, jak zjistit ade</emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>tovu způsobilost k Uměni, ale mistr se musí mít na pozoru. Zatímco malá dávka jisté byliny, jako je Hebbenův list, synxove, kůra teribanu či c</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>varia, může kandidáta před zkouškou talentu uvolnit a umožnit mu eleme</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>tární opera</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ce v Umění, příliš velké množství dokáže způsobit, že student nebude schopen se dostatečně soustředit, aby se talent pro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jevil. Ačkoli n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>kteří mistři Umění zaznamenali úspěch s vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>užitím té či oné byliny při vlas</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ním výcviku praktikantů Umě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ní, čtyři mistři se shodují na tom, že takové drogy jsou mnohem častěji berličkami. Studenti se nikdy řádně nenaučí, jak uvést své mysli do stavu přístupného Uměni bez použití těchto by</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lin. Existují rovněž náznaky toho, že studenti školení za po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mocí bylin u sebe nikdy n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>rozvinou schopnost dostávat se v Umění do hlubokých stavů a provozovat složitější magii, k níž tu se lze jinak dopracovat.</emphasis></p>

<p>SVITEK „ČTYŘI MISTŘI" - PŘEKLAD, CHADE FALLSTAR</p>

<p>„Nikdy jsem si nemyslel, že budu nosit proužkovaný vzor," zamumlal jsem znovu.</p>

<p>„Přestaň si stěžovat," procedil šašek skrze špendlíky v pu­se. Jeden po druhém je vytahoval, připínaje jimi malou kap­su, kterou mi pak začal hbitě přišívat jehlou a nití. „Už jsem ti říkal. Na tobě to vypadá úžasně a působí to jako skvělý do­plněk mého úboru."</p>

<p>„Nechci vypadat úžasně. Chci být nedefinovatelný." Pro­strčil jsem jehlu skrze všitý pás u kalhot a píchl se do palce. Že se šašek zdržel smíchu, když jsem zaklel, to mě ještě ví­ce popudilo.</p>

<p>Šašek byl již bezvadně a velice výstředně vystrojený. Se­děl v křesle se zkříženýma nohama a spěšně mi pomáhal všít do mého nového úboru tajné kapsy. Ani ke mně nezvedl oči, když mě ujistil: „Budeš nedefinovatelný. Lidé si budou pa­matovat tvoje oblečení, nikoli tvou tvář, pokud si tě vůbec všimnou. Budeš mi po většinu večera dělat těsný doprovod a podle ošacení bude jasně vidět, že jsi můj sluha. Zůstaneš tak v utajení, stejně jako když služebníčky úbor udělá z roz­tomilé slečinky prostě jenom další pokojskou nějaké dámy. Teď si zkus tohle."</p>

<p>Odložil jsem kalhoty a oblékl si košili. Do nové kapsy se akorát tak vešly tři malinké ampulky z Chadeovy zásoby, zhotovené z ptačích kostí. Zapnul jsem ji a na manžetě ne­bylo nic znát. V další manžetě jsem již měl několik kuliček silného uspávacího prostředku. Pokud se mi naskytne příle­žitost, postarám se o to, aby mladý lord Bresinga dnes v no­ci spal jako dudek, zatímco já se budu moci porozhlédnout po jeho pokoji. Již se mi podařilo zjistit, že si s sebou nepřivezl svoji loveckou kočku; nebo spíš to, že není v jeho komnatách či ustájená s ostatními loveckými zvířaty, řekl jsem si. Moh­la klidně slídit někde v lesích, které lemovaly Buckkeep. La­dy Bresinga, jak se lord Golden dozvěděl z dvorních kle­pů, nebyla součástí výpravy, jež dorazila na hrad Buckkeep u příležitosti zásnubního obřadu. Vymluvila se na potlučenou páteř po ošklivém pádu z koně při lovecké nehodě. Pokud to byl blaf, kladl jsem si otázku, proč se rozhodla zůstat doma na Galekeepu, zatímco sem vyslala svého syna, aby ji zastu­poval. Myslela si, že ho poslala z dosahu nebezpečí? Či spí­še do nebezpečí, aby si sama zachránila kůži?</p>

<p>Vzdychl jsem. Spekulace nepodložené fakty byly zbyteč­né. Zatímco jsem si zastrkoval ampulky s jedem do kapsič­ky v manžetě, šašek dokončil stehování v pase mých kalhot. Byla to bytelnější kapsa, do níž se vešel útlý nožík. Dnes ve­čer na zásnubním obřadu nebude nikdo nosit veřejně zbraň. Bylo by to nezdvořilé znevážení pohostinnosti Farseerů. Ta­kové okolky však nezavazovaly nájemné vrahy.</p>

<p>Jako by šašek sledoval mé úvahy, zeptal se, zatímco mi podával proužkované kalhoty: „To si na tom Chade pořád tak zakládá? Kapsičky, ukryté zbraně a tak podobně?"</p>

<p>„Já nevím," odpověděl jsem popravdě. Ale jaksi jsem si ho bez toho nedokázal představit. Intriky pro něj byly zcela přirozené jako dech. Natáhl jsem si kalhoty a zatáhl břicho, abych si je mohl zapnout. Seděly mi přiléhavěji, než mi bylo po chuti. Sáhl jsem si dozadu a okrajem nehtu jsem zavadil o krátkou rukojeť ukrytého nože. Vytáhl jsem ho ven a zkou­mavě na něj hleděl. Pocházel z Chadeových zásob ukrytých nahoře ve věži. Celá zbraň nebyla delší než můj prst a jílec stačil akorát na to, abych ho sevřel mezi palec a ukazováček. Mohl jsem s ním však podříznout něčí hrdlo nebo ho bles­kurychle vrazit mezi páteřní obratle. Zastrčil jsem ho zpátky na místo.</p>

<p>„Je na mně něco vidět?" zeptal jsem se a jal se před ním otáčet, aby si mě mohl lépe prohlédnout.</p>

<p>Šašek mne s úsměvem sledoval a pak mě chlípně ujistil: „Vidět je vše. Ale nic z toho, čeho se obáváš. Tumáš. Obleč si tu kazajku a dovol, abych si prohlédl výsledný efekt."</p>

<p>Zdráhavě jsem ji od něj převzal. „Byly doby, kdy všude na Buckkeepu stačil kabátec a kamaše," poznamenal jsem nelibě.</p>

<p>„To se pleteš," odvětil šašek neúprosně. „Vystačil sis s ta­kovým oblečením proto, že jsi byl jen sotva odrostlý chlapec a Shrewd na tebe nechtěl poutat pozornost. Vzpomínám si, že paní Hasty při volbě tvého ošacení jednou či dvakrát pro­sadila svou a oblékla tě stylově, mám ten dojem."</p>

<p>„Jednou či dvakrát," připustil jsem a při té vzpomínce se přikrčil. „Ale víš přece, jak to myslím, šašku. Když jsem tu vyrůstal, lidé na Buckkeepu se oblékali, inu, jako lidé z Buc­ku. Nebyl tady k vidění žádný tenhle ‚Jamaillianský styl‘ ne­bo farrowské pláště s cípatými kapucemi, které sahají až po zem."</p>

<p>Šašek přikývl. „Když jsi vyrůstal, Buckkeep byl místem spíše provinčního charakteru. Byli jsme ve válce, a když ti válka odčerpává prostředky, můžeš méně utrácet za ošacení. Shrewd byl dobrý král, ale vyhovovalo mu, když v Šesti vévodstvích vládla stagnace. Zato královna Kettricken uděla­la všechno pro to, aby Šest vévodství otevřela obchodu, a to nejen s Horským královstvím, ale i s Jamaillianskými a Bing-townskými a lidmi z ještě vzdálenějších končin. Dá se čekat, že to Buckkeep změní. Změna není špatná věc."</p>

<p>„Buckkeep takový, jaký byl, taky nebyl špatný," odvětil jsem nabručeně.</p>

<p>„Ale změna je důkazem toho, že jsi stále naživu. Změna často poměřuje naši toleranci vůči lidem, kteří se od nás od-</p>

<p>lisují. Dokážeme akceptovat jejich jazyky, jejich zvyky, je­jich obyčeje, co se týče oblékání a stravování? Pokud ano, pak utváříme vazby, vazby, které snižují pravděpodobnost válek. A pokud ne, pokud věříme, že musíme věci dělat tak, jako jsme je vždycky dělali, pak musíme buď bojovat, aby­chom takoví zůstali, nebo zemřít."</p>

<p>„To je veselé."</p>

<p>„To je pravda," trval na svém šašek. „Bingtown zrovna za­žil taky takové pozdvižení. Nyní jsou ve válce s Chalcedem, hlavně proto, že Chalced odmítá uznat nutnost změny. A ta válka se může rozšířit i na Šest vévodství."</p>

<p>„O tom pochybuji. Skutečně nechápu, co to má co dělat s námi. Och ano, naše jižní vévodství se do té potyčky jistě vrhnou, ale jen proto, že si vždycky libovala v konfliktech s Chalcedem. Je to pro ně šance odříznout jim zase kousek území a prohlásit ho za vlastní. Ale že by se Šest vévodství zapojilo jako celek... o tom pochybuji."</p>

<p>Nasoukal jsem se do jamaillianské kazajky a zapnul si ji. Měla mnohem více knoflíků, než bylo zapotřebí. Těsně mi obepínala pás a měla všité sukňovité díly, jež mi sahaly sko­ro po kolena. „Nesnáším, když si musím brát jamaillianské oblečení. A jak mám teď dosáhnout na nůž, budu-li ho po­třebovat?"</p>

<p>„Já tě znám. Budeš-li jej potřebovat, určitě si k němu na­jdeš cestu. A ujišťuji tě, že v Jamaillii bys v tom byl nejmé­ně o tři roky pozadu. Tam by lidé předpokládali, že jsi balík z Bingtownu, který se snaží oblékat jako by byl z Jamaillie. Ale dost už o tom. Tímhle jen posílíme mýtus, že jsem jamaillianský šlechtic. Bude-li mé oblečení působit dost exo­ticky, lidé u mě vše ostatní akceptují jako normální." S těmi slovy vstal. Na pravé noze měl nazutý vyšívaný taneční stře­víc. Levou měl ovázanou, jako by kotník potřeboval oporu.</p>

<p>Vzal do ruky vyřezávanou vycházkovou hůl. Poznal jsem, že je to výtvor jeho vlastních rukou; komukoli jinému bude hůl připadat jako přemrštěně drahá.</p>

<p>Toho večera jsme byli purpurově bílí. Spíše jako tuříny, pomyslel jsem si sveřepě. Oděv lorda Goldena byl mnohem důmyslnější a okázalejší než ten můj. Manžety mé proužko­vané košile byly u zápěstí volné, ale ty jeho byly mohutně nařasené a splývaly mu přes ruce. Košili měl bílou, ale pur­purová jamaillianská kazajka, jež mu obepínala hruď, měla vyšívané lemy, na nichž se třpytily tisíce malinkatých gagátových korálků. Na nohou měl hedvábné kamaše, jež připo­mínaly spíše kalhoty sluhy. Rozhodl se pro rozpuštěné vla­sy, které mu spadaly na ramena v dlouhých, třpytivě zlatých loknách. Neměl jsem tušení, co si dal do vlasů, aby je přiměl k takové extravaganci. A jako jsem to slyšel o jiných jamaillianských šlechticích, namaloval si tvář, modrý šupinatý vzor nad obočí a na vystouplé lícní partie. Přistihl mne, jak na něj zírám. „Nuže?" zeptal se bezmála nesvůj.</p>

<p>„Máš pravdu. Jsi skutečně velmi přesvědčivý jamaillianský lord."</p>

<p>„Nuže, pojďme už dolů. Přines mi podnožku a polštářek. Využijeme mého zranění jako záminky k tomu, abychom se mohli dostat do Velkého sálu dříve a potom sledovat ostatní, jak vcházejí."</p>

<p>Popadl jsem do pravé ruky jeho opěrku a pod pravou pa­ži si zastrčil polštářek. Levé rámě jsem mu nastavil, zatím­co on velmi přesvědčivě napodobil belhání. Jako vždy to byl dokonalý herec. Snad díky poutu Umění mezi námi jsem si byl vědom ryzí radosti, kterou mu tato přetvářka působila. Samozřejmě to nebylo znát na jeho chování, protože během cesty po schodech neustále bručel a plísnil mě za mou ne­motornost.</p>

<p>Kousek před velikými dveřmi, jež ústily do Velkého sálu, jsme se na chvíli zastavili. Lord Golden působil dojmem, že lapá po dechu, jak se ztěžka opíral o mé rámě, ale šašek mi těsně u ucha zašeptal: „Nezapomeň, že teď jsi tu jako sluha. Pokora, Tome Badgerlocku. Ať už tam uvidíš cokoli, na ni­koho se nedívej vyzývavým způsobem. Nebylo by to vhod­né. Připraven?"</p>

<p>Přikývl jsem a pomyslel si, že tu připomínku si mohl ne­chat od cesty, pak jsem si jeho polštář zastrčil hlouběji pod paži. Vešli jsme do Velkého sálu. A rovněž tady jsem nara­zil na změnu. V době mého dětství byl Velký sál shromaž­dištěm pro všechny lidi z Buckkeepu. U tamtoho krbu jsem sedával a odříkával své vědomosti písaři Fedwrenovi. Často se u ostatních krbů v sále scházely další skupinky: muži ope­rující šípy, ženy švitořící nad svým vyšíváním, pěvci nacvi­čující své písně nebo skládající nové. Navzdory hučícím kr­bům a sluhům, kteří k nim pravidelně nosili dříví, byl Velký sál v mých vzpomínkách vždycky tak trochu studený a za­tuchlý. Světlo jako by nikdy nedosáhlo do jeho koutů. V zi­mě se tapiserie a prapory, které visely na stěnách, ztrácely v šeru, v soumračné interiérové noci. Vybavoval jsem si, že studená dlážděná podlaha byla většinou vystlaná rákosím, které mělo sklony plesnivět a vlhnout. Když byly stoly pro­střeny k jídlu, leželi pod nimi natažení psi nebo procházeli mezi lavicemi, jako hladoví žraloci, kteří čekají na pohoze­nou kost či upuštěnou kůrku chleba. Bylo to živé místo, hlu­čící historkami vojáků a strážníků. Buckkeep krále Shrewda, pomyslel jsem si, byl drsným a vojenským místem, v prvé řa­dě hrad a tvrz a teprve potom královský palác.</p>

<p>Byl to čas, nebo královna Kettricken, kdo ho tak změnil?</p>

<p>I cítit to tu bylo jinak, méně potem a psy a více hořícím jabloňovým dřevem a jídlem. Šero, které ohně z krbů a hořící svíce nikdy nebyly s to rozptýlit, nyní ustoupilo, ačkoli jen nerado, svícnovým lustrům visícím ze stropů na pozla­cených řetězech nad dlouhými, modře prostřenými stoly. Je­diní psi, které jsem tam viděl se potulovat, byli malí mazlíčci, kteří na chvíli pláchli z klínů svých paniček, aby se mezi sebou navzájem popasovali či aby čmuchali kolem něčích bot. Rákosí pod nohama bylo čisté a podsypané vrstvou pís­ku. Uprostřed místnosti byla velká část podlahy holá a písek tu byl posmetaný do důmyslných vzorů, které měly brzy vzít zasvé pod kroky tanečníků. U stolů ještě nikdo neseděl, ale už na nich stály mísy se zralým ovocem a ošatkami čerstvé­ho chleba. První hosté tu postávali v nevelkých skupinkách nebo si hověli v křeslech a na polstrovaných lavicích v blíz­kosti krbů a hluk jejich hlasů se mísil s tichou hudbou vyluzovanou harfeníkem, jenž se nacházel na pódiu poblíž hlav­ního krbu.</p>

<p>Celá místnost byla pečlivě naaranžovaná tak, aby navodi­la atmosféru očekávání. Stupňovité hlavní pódium bylo ozá­řeno řadami pochodní. Ta záře okamžitě upoutala zrak, stej­ně jako výška pódia svědčící o důležitosti těch, kdo na něm budou usazeni. Na nejvyšší úrovni stála křesla zhotovená na způsob trůnů pro Kettricken, Dutifula, Ellianii a dvě další osoby. O něco méně pompézní, leč stále velkolepá křesla na druhém pódiu byla vyhrazena pro vévody a vévodkyně Šes­ti vévodství, kteří se zde shromáždili, aby zhlédli princovy zásnuby. Druhé pódium ve stejné výšce bylo určeno pro Ellianiny šlechtice. Na třetím pódiu měli zaujmout svá místa ti, jichž si královna vysoce cenila.</p>

<p>Skoro v tomtéž okamžiku, co jsme vešli do Velkého sálu, se z hloučku mladých šlechticů, kteří se mezi sebou bavili, odpojilo několik rozkošných žen a zamířilo k lordu Goldenovi. Jako kdyby se na nás slétli motýli. Zdálo se, že u dvora jsou teď v módě průsvitné plédy, importované nesmysly z Jamaillie, jež člověka nemohly v trvale studeném Velkém sále ani trochu zahřát. Hleděl jsem na husí kůži na rukou la­dy Heliotrope, když přišla projevit své sympatie lordu Goldenovi. Říkal jsem si, odkdy Buckkeep tak blázní po těch cizokrajných stylech oblékání. Zdráhavě jsem si připustil, že změny, které jsem kolem sebe viděl, se mi protiví nejen pro­to, že stále více zastiňují Buckkeep, který jsem si pamatoval z dětství, ale též proto, že si díky nim připadám těžkopádný a starý. Vrkající a kvokající ženy, rozplývajíce se nad pora­něnou nohou lorda Goldena, mého pána doprovodily k po­hodlnému křeslu v blízkosti krbu. Já mu hned začal oddaně posluhovat, připravil jsem podnožku a na ni umístil polštář. Tu se opět objevil mladý lord Oaks. Rázně mi řekl: „Uhni, chlape, já to udělám sám," trvaje na tom, že lordu Goldenovi pomůže s nohou sám.</p>

<p>Odstoupil jsem stranou, zvedl zrak a jakoby letmo pře­hlédl skupinu Ostrovanů, kteří právě vešli dovnitř. Pohybo­vali se skoro jako falanga bojovníků, jako kompaktní oddíl, jenž vpochodoval do sálu. Jakmile vstoupili do sálu, nevmísili se mezi ostatní, nýbrž se drželi pospolu. Připomněli mi ostrovanské válečníky, se kterými jsem už tak dávno bojoval na Antler Islandu. Měli na sobě nejen stejné kožešiny a ko­ženou zbroj, ale někteří ze starších mužů stavěli na odiv bo­jové trofeje: náhrdelníky z prstních kůstek nebo i cop visí­cí u pasu, který byl spletený z vlasů uříznutých přemoženým nepřátelům. Ženy, jež mezi sebou měli, si vykračovaly stej­ně neohroženě jako jejich muži. Jejich roucha byla utkaná z vlny, bohatě obarvená a lemovaná výlučně bílými kožeši­nami: liška, hranostaj a chomáče ze srsti ledního medvěda.</p>

<p>Nebylo pravděpodobné, že by ostrovanské ženy byly bo­jovnicemi; mezi ostrovanským lidem to byly majitelky půdy. V kultuře, kde muži často vyráželi do světa, aby se z nich stali nájezdníci, byly ženy víc než jen opatrovnicemi půdy. Statky a zemědělská pole přecházely z matek na dcery, stej­ně jako rodinné bohatství v podobě šperků, okrasných před­mětů a různých nástrojů. Muži v životech těch žen mohli při­cházet a odcházet, avšak dcery se vždycky držely v matčině domě a mužovo pouto k jeho matce bylo vždy mnohem sil­nější a trvalejší než jeho manželský svazek. To žena určova­la, jak závazný je manželský slib. Trávil-li muž příliš mno­ho času při nájezdech, mohla si v jeho nepřítomnosti vzít dalšího manžela či milence. Jelikož děti patřily matce a mat­čině rodině, nezáleželo moc na tom, kdo je zplodil. Prohlížel jsem si je při vědomí, že to nejsou šlechtici a lordové v tom smyslu, v jakém ty tituly užíváme my. Bylo pravděpodobněj­ší, že půdu vlastní ženy a že muži se vyznamenali v boji a při nájezdech.</p>

<p>Zatímco jsem sledoval ostrovanskou delegaci, přemýšlel jsem, zda i na jejich Ostrovy nedorazila změna. Ostrovanské ženy nikdy nebyly majetkem svých mužů. Muži mohli sice obchodovat se ženami a dívkami, které si přitáhli domů ja­ko trofeje ze svých nájezdů, ale jejich vlastní ženy byly vůči takovým transakcím imunní. Nebylo tedy divné, že by měl otec právo nabídnout svou dceru jako záruku zpečetění míru a vzájemného obchodu? Opravdu to bylo tak, že ji nabízel Ellianiin otec? Nebo její přítomnost zde představovala komplot nějaké starší, mocnější rodiny? Příbuzenstva její matky? Ale pokud by to tak bylo, proč se s tím tajit? Proč chtěli na­vodit dojem, že ji nabízí její otec? A proč byl Peottre jedi­ným zástupcem jejich mateřského rodu?</p>

<p>A po celou tu dobu, co jsem Ostrovany sledoval, jsem na půl ucha naslouchal švitoření žen, které obklopovaly lorda Goldena. Dvě z nich, lady Heliotrope a lady Calendula, byly u něho v komnatách již předtím. Nyní jsem vydedukoval, že jsou to sestry i sokyně usilující o jeho přízeň. Způsob, ja­kým se lord Oaks neustále stavěl mezi lady Calendulu a lor­da Goldena, mne přiměl k úvaze, jestli by nechtěl získat je­jí přízeň pro sebe. Lady Thrift byla starší než druhé dvě ženy a možná také starší než já sám. Tušil jsem, že má někde na Buckkeepu manžela. Lady Thrift se projevovala agresivitou matrony, která je sice spokojeně vdaná, avšak stále si libuje v napětí z lovu, jako někteří z lovců lišek, které jsem poznal. Ne že by jí nějak šlo o kořist, ale spíše si ráda dokazovala, že ji dokáže spolehlivě skolit i tváří v tvář té nejostřejší kon­kurenci. Její róba jí obnažovala poprsí víc, než bylo vhodné, ale nepůsobilo to tak drze jako třeba u nějaké mladší ženy. Pokládala ruku na paži či rameno lorda Goldena způsobem, který byl až majetnický. Dvakrát jsem ho viděl, jak uchopil tu ruku, která se ho dotýkala, poplácal ji nebo stiskl a pak ji opatrně pustil. Zřejmě se cítila polichocená, ale mně se to je­vilo spíše tak, jako by si z rukávu oprašoval smítko.</p>

<p>Odněkud k nám přes sál připlul lord Lalwick - příjemně vyhlížející muž středního věku - a připojil se k hloučku li­dí kolem lorda Goldena. Byl to vkusně oblečený pán vzne­šených způsobů, který si mne získal tím, že se mi představil, což byl velmi vzácný projev zdvořilosti vůči sluhovi. Když jsem se mu poklonil, usmál jsem se. Několikrát do mne po­tom šťouchl, jak se snažil vmanévrovat blíže k lordu Goldenovi, aby slyšel, o čem je řeč, ale snadno jsem mu jeho neohrabanost odpustil. Pokaždé jsem ho poprosil za prominutí a ukročil zpátky, ale on mě vždy s vřelým úsměvem ujistil, že je to výlučně jeho vina. Konverzace se točila kolem po­raněného kotníku nebohého lorda Goldena a všichni svorně hořekovali nad tím, jaký byl ten nesympatický lékař hrubián a jak je všechny strašlivě mrzí, že lord se k nim nebude moci připojit na tanečním parketu. Zde lady Thrift vzala svým sokyním vítr z plachet, když uchopila lorda Goldena za ru­ku a prohlásila, že ona mu bude dělat společnost, zatímco „vy, děvčata, si zatančíte se svými nápadníky". Lord Lalwick vzápětí řekl, že rád bude dělat lordu Goldenovi společ­nost on, protože sám je mizerný tanečník. Když ho lord Golden ujistil, že ví, že takový výrok je pouze projevem falešné skromnosti a že by ani ve snu nechtěl připravit buckkeepské dámy o tak šarmantního partnera, na tom muži bylo vidět, že se v něm sváří zklamání z odmítnutí a vděčnost za projeve­ný kompliment.</p>

<p>Ještě než se rivalita mezi dámami mohla ještě více vyhro­tit, muzikant náhle ustal v brnkání na harfu. Dostal zjevně pokyn od pážete, které stálo vedle něj, neboť vstal a škole­ným hlasem, který se zvučně nesl Velkým sálem a přehlušil veškerou konverzaci, oznámil příchod královny Kettricken Farseerové a prince Dutifula, dědice trůnu Farseerů. Lord Golden mi pokynul, ať mu nastavím rámě a pomůžu mu stát. V sále zavládlo ticho a všechny zraky se obrátily ke dveřím. Lidé v jejich blízkosti se tlačili nazpět do davu, aby vytvoři­li uličku mezi dveřmi a vyvýšeným pódiem.</p>

<p>Vešla královna Kettricken po boku s princem Dutifulem. Od doby, co jsem ji naposledy viděl takto vstupovat, se mno­hému naučila. V nestřeženém okamžiku mi vyhrkly do očí slzy a já měl co dělat, abych potlačil triumfální úsměv, kte­rý se mi hrozil rozlít po tváři.</p>

<p>Byla úžasná.</p>

<p>Složitě stylizované roucho by od ní pouze odvracelo po­zornost. Byla oděná v buckské modři, se kterou kontrastoval lem ze soboliny. Jednoduché linie jejích šatů zdůrazňovaly jak její štíhlost, tak její výšku. Byla napřímená jako voják, ale také pružná jako rákosí ve větru. Své třpytivě zlaté vlasy měla stažené do copu, který měla ovinutý kolem hlavy, a zbývající konec jí spadal na záda. Její královská koruna pů­sobila matným dojmem v porovnání s těmi zářivými kade­řemi. Prsty jí nezdobily žádné prsteny; její bledé štíhlé hrdlo nekrášlil žádný náhrdelník. Její královský majestát vyzařo­val z toho, jaká byla, spíše než z toho, co měla na sobě.</p>

<p>Dutiful po jejím boku byl oblečený jen v prostém modrém rouchu. To mi připomnělo, jak byli Kettricken a Rurisk ob­lečeni v den, kdy jsem je poprvé spatřil. Tehdy jsem si spletl dědice Horského království se sloužícími. Říkal jsem si v duchu, jestli budou Ostrované pokládat jednoduchost Dutifulova oděvu za výraz pokory nebo spíš za nedostatek bohat­ství. Své nepoddajné černé kudrliny měl stažené obyčejnou stříbrnou stuhou. Nebyl ještě dost starý na to, aby mohl no­sit korunku následníka trůnu. Až do sedmnácti let bude pou­hým princem, třebas jediným dědicem. Jedinou další ozdo­bou, kterou měl na sobě, byl stříbrný řetěz osázený žlutými démanty. Jeho oči byly temné, stejně jako u jeho matky svět­lé. Jeho rysy byly farseerovské, ale výraz klidného smíření v jeho tváři vypovídal o škole, které se mu dostalo od matky.</p>

<p>Zatímco královna Kettricken mlčky procházela mezi svým lidem, byla v tom důstojnost a intimita zároveň, neboť úsměv, který prosvěcoval její tvář, jak spočívala zrakem na svých shromážděných lidech, byl upřímně hřejivý. Dutiful měl ve tváři vážný výraz. Možná věděl, že se nemůže usmívat a ne­vypadat přitom sklíčeně. Nabídl rámě matce, když začala stoupat po schodech na pódium. Zaujali svá místa u stolu, ale neposadili se. Vlídným, leč zvučným hlasem Kettricken pronesla: „Prosím, lidé a přátelé moji, uvítejte v našem Vel­kém sále narčesku Ellianii, dceru rodu Blackwaterů z ostro­vů Božích run."</p>

<p>Souhlasně jsem pokýval hlavou, když jsem slyšel, že Kettricken uvedla nejen jméno Ellianiina mateřského rodu, ale že také nazvala její vlast jménem, který pro ni používali Ost­rované. Zároveň jsem si všiml, že naše královna se rozhodla ohlásit ji sama, místo aby tím úkolem pověřila pěvce. Když pokynula směrem k otevřeným dveřím, všechny oči se obrá­tily tím směrem. Pěvec zopakoval nejen jméno Ellianie, ale i Arkona Bloodbladea, jejího otce, a Peottreho Blackwatera, „bratra matky". Podle způsobu, jakým vyslovil poslední vý­raz, jsem získal dojem, že na Ostrovech je to jedno slovo a že pěvec si dal záležet, aby to tak vyznělo. Pak vešli Ostrované.</p>

<p>Vedl je Arkon Bloodblade. Byla to impozantní postava, jejíž velikost ještě umocňoval plášť z medvědí kůže, který měl přehozený přes ramena. Byla to žlutobílá kožešina led­ního medvěda. Pod ní měl tkaný kabátec a kalhoty, ale ko­žená vesta a široký kožený opasek mu propůjčovaly vzezře­ní válečníka ve zbroji, třebaže žádné zbraně u sebe neměl. Celý se třpytil zlatem a stříbrem a drahokamy. Měl je na krku a na zápěstích, na čele a v uších. Na levé paži měl stříbrné stuhy a na pravé zlaté. Některé z nich byly osázené draho­kamy. Ovšem díky jeho drzému pózování vyznělo všechno to bohatství jako ukázka pýchy a nevkusu. V jeho chůzi se snoubil kolébavý krok námořníka s arogantním holedbáním válečníka. Tušil jsem, že v něm nenaleznu zalíbení. Se širo­kým úšklebkem se rozhlížel po místnosti, jako by nemohl uvěřit svému štěstí. Očima bloudil po prostřených stolech a shromážděných šlechticích a pak zvedl zrak k pódiu, kde už na jeho společnost čekala Kettricken. Jeho úsměv se ješ­tě více rozšířil, jako kdyby spatřil volně ležící kořist. Tehdy už jsem věděl, že ho nemám rád.</p>

<p>Za ním kráčela narčeska. Doprovázel ji Peottre, jenž krá­čel po její pravé ruce, o krok vzadu. Byl oblečený prostě jako voják, v kožešině a kůži. Měl zlaté náušnice a těžký zla­tý náhrdelník, ale působil dojmem, že si těch šperků ani ne­ní vědom. Všiml jsem si, že zaujal nejen místo, ale i postoj tělesného strážce. Očima obezřele těkal v davu. Kdyby tam stál někdo, kdo by přál narčesce něco zlého a troufl si jednat, byl by připraven útočníka zabít. Přesto z něj vyzařovala ni­koli podezíravost, ale klidné vědomí kompetentnosti. A dív­ka kráčela před ním, vyrovnaná a klidná, chráněná hromo­tlukem za svými zády.</p>

<p>Zamyslel jsem se nad tím, kdo jí asi vybral oděv. Její krát­ká tunika byla ze sněhově bílé vlny. Na jednom rameni mě­la emailovou jehlici v podobě skákajícího narvala, která jí spínala plášť. Vsazená modrá sukně jí sahala skoro až na po­dlahu. Za chůze zpod lemu probleskovaly malé bílé kožeši­nové střevíčky. Hladké černé vlasy měla vzadu na hlavě sta­žené stříbrnou sponkou. Odtud jí volně splývaly po zádech dolů, jako inkoustově černá řeka. V pravidelných odstupech jí v tom proudu cinkaly malinké stříbrné zvonečky. Nad če­lem měla stříbrnou korunku osázenou stovkou safírů.</p>

<p>A sama udávala tempo, krok, pauza, a zase další krok. Je­jí otec, který na to nedbal, nebo o tom možná nevěděl, při­řazoval až k pódiu, vystoupil na něj a pak byl nucen stát po levé ruce královny Kettricken a čekat na příchod své dcery. Peottre jív klidu přizpůsobil krok. Dívka při příchodu k vy­výšené tabuli nehleděla rovně před sebe, nýbrž při každém kroku otočila hlavu nalevo nebo napravo. Pozorně se dívala na lidi, kteří se střetli s jejím pohledem, jako kdyby si chtě­la každého zapamatovat. Nepatrný úsměv, který jí krášlil rty, se zdál být ryzí. Bylo zneklidňující pozorovat u tak mla­dého dítěte takovou vyrovnanost. Namísto malé vzdorovité dívenky, jež málem vyletěla z kůže vzteky, když jsem ji na­posled viděl, se tu zjevila vskutku královna v rozpuku. Když stanula dva kroky od pódia, Dutiful sestoupil dolů, aby jí na­bídl rámě. Teprve v tomto okamžiku jsem postřehl, že znejis­těla. Koutkem oka pohlédla na svého strýce, jako by ho za­přísahala, ať jí poskytne podporu. Nevím, jakým způsobem jí sdělil, že musí princovo gesto akceptovat; viděl jsem jen výraz rezignace, s jakým opatrně pozvedla ruku nad jeho na­bízené rámě. Říkal jsem si, že i přistání motýla by princ mu­sel pocítit víc, zatímco narčeska stoupala po jeho boku po schodech nahoru. Peottre je ztěžklým krokem následoval. Nestoupl si před své křeslo, jak si to žádal protokol, ale ra­ději zaujal místo za jejím křeslem. Jakmile se ostatní posadi­li, královna ho musela gestem a pár slovy pobídnout, aby se, posadil taky.</p>

<p>Potom vešli vévodové a vévodkyně Šesti vévodství: kaž­dý zvolna přešel sál a zaujal místo na pódiu, které pro něj bylo vyhrazené. Nejprve se objevila vévodkyně z Bearnsu, po boku s manželem. Faith z Bearnsu vyspěla v opravdovou vévodkyni. Stále jsem si ji vybavoval jako štíhlou pannu se zakrvaveným mečem, kterak se marně snaží zachránit život svému otci v lítém boji s nájezdníky z rudých lodí. Své čer­né vlasy měla krátké a uhlazené jako vždycky. Muž po jejím boku byl vyšší než ona, měl šedé oči a doprovázel ji ladným krokem bojovníka. Pouto mezi těmi dvěma bylo až hmata­telné a já se v duchu zaradoval nad tím, že v životě nalezla štěstí.</p>

<p>Za ní kráčel vévoda Kelvar z Ripponu, zestárlý a shrbe­ný, jednou rukou se opíral o hůl a druhou o rameno své že­ny. Lady Grace dospěla v pěkně zaoblenou ženu středních let. Její ruka spočívající na ruce manželově mu byla oporou víc než jedním způsobem. Její róba i její šperky byly pros­té, jako by se konečně našla ve svém postavení vévodkyně z Ripponu. Svou chůzi přizpůsobila manželovým nyní již šouravým krokům, její věrnost stále neochvějně patřila mu­ži, který ji pozvedl z rolnického stavu na choť vévody z Ripponu.</p>

<p>Vévoda Shemshy z Shoaksu šel sám, teď už jako vdovec. Naposled jsem ho viděl, když se zastavil s vévodou Brawndym z Bearnsu před mou celou v Regalově žaláři. Neodsou­dil mě, ale ani mi nehodil plášť, abych se zahřál, jako to udě­lal Brawndy. Stále měl onen sokolí zrak, a mírně přihrbená ramena byla jeho jediným ústupkem vůči přibývajícím ro­kům. Vedení nynější války s Chalcedem svěřil do rukou své dcery a dědičky a sám si udělal čas na to, aby se zúčastnil princova zásnubního obřadu.</p>

<p>Za ním vznešeně kráčel vévoda Bright z Farrow. Od do­by, co Regal na jeho nezkušená ramena uvalil obranu hra­du Buckkeep, očividně vyspěl. Teď už vypadal jako muž. Je­ho vévodkyni jsem nikdy předtím neviděl. Vypadala dvakrát mladší než on, čtyřicátník, a byla to hezká a štíhlá mladá že­na, která se srdečně usmívala, opětujíc pohledy příslušníků nižší šlechty, kteří se dívali, jak stoupá po schodech na pó­dium. Nakonec se objevili vévoda a vévodkyně z Tilthu. Ani jednoho jsem neznal - před třemi roky zasáhl území Tilthu krvavý kašel a sklátil nejenom starého vévodu, ale i oba jeho starší syny. Zalovil jsem v paměti, jestli neznám jméno dce­ry, která titul zdědila. Vévodkyně Flourish z Tilthu, oznámil pěvec chvíli nato, a její choť, vévoda Jower. Díky své ner­vozitě vypadala mladší než ve skutečnosti a Jowerova ruka, jež spočívala na její ruce, kterou byla zakleslá za jeho rámě, ji vedla i uklidňovala zároveň.</p>

<p>Pódium vyhrazené pro ostrovanské šlechtice a válečníky z doprovodu narčesky nyní čekalo na jejich příchod. Zdálo se, že okázalé vstupy nemají ve zvyku, protože se jen houf­ně nahrnuli dovnitř a podle libosti se rozsadili, mnozí si přitom mezi sebou vyměňovali úšklebky a komentáře. Arkon Bloodblade se na ně shora zeširoka usmíval. Měl jsem tako­vý dojem, že v narčesce se sváří věrnost vůči svým vlastním lidem a mrzutost nad tím, že se neobtěžovali respektovat na­še zvyky. Peottre jim hleděl upřeně přes hlavy; jako by ho to ani v nejmenším nezajímalo. Teprve když se posadili, došlo mi, že jsou to Arkonovi lidé, ne Peottreho. Každý z nich měl na sobě v té či oné podobě vyobrazení kance s vyceněnými kly. Arkon měl kance zlatě vytepaného na své hrudi. Jedna z žen měla tetování na hřbetě ruky a jeden muž měl svého kance vyřezaného do kosti na opasku. Tenhle motiv nebyl u narčesky ani u Peottreho nikde vidět. Vybavil jsem si ská­kajícího narvala, kteréhož jsem spatřil vyšitého na oděvu nar­česky, když jsem ji poprvé zahlédl. Tento emblém měla teď také na jehlici, která jí spínala plášť. Při bližším pohledu na oděv Peottreho jsem zjistil, že má narvala na přezce u opas­ku. Řekl jsem si, že stylizované tetování v jeho obličeji by se dalo pokládat za narvalí roh. Takže. Měli jsme tu dva klany, oba nabízející narčesku? Řekl jsem si, že bude lepší, když se tomu podívám blíže na kloub.</p>

<p>Lidé, kteří zaujali místa u stolu hned pod vyvýšeným pó­diem, vcházeli do sálu s menší pompézností. Byl mezi nimi Chade, stejně jako Laurel, královnina lovčí. Byla oblečená v šarlatové róbě a já vzal s potěšením na vědomí, zejí by­la přidělena tak dobrá pozice. Ostatní, až na jednoho nebo dva, jsem nepoznával. Starling, jak jsem tušil, se záměrně rozhodla vejít do Velkého sálu jako poslední. Byla vystroje­ná v zelené róbě, která mi připomněla barvu hrdla slouhozobky. Na rukou měla jemné krajkové rukavice, jako kdyby chtěla zdůraznit, že dnes večer je tu jako královnin host a ne jako minstrel. A jedna z těch rukou v krajkoví spočívala na svalnatém předloktí muže, který jí dělal doprovod. Byl to pohledný mladík, tělesně zdatný a s upřímným výrazem tváře. Že je nadmíru hrdý na svou ženu, bylo zřejmé z jeho záři­vého úsměvu a způsobu, jakým ji doprovázel. Měl jsem do­jem, že ji tady vystavuje, jako když sokolník drží na vyzdvi­ženém předloktí krásného ptáka. Hleděl jsem na mladíka, kterému jsem nevědomky nasadil parohy, a styděl jsem se za Starling i za sebe. Ona se stále usmívala, a když nás míjeli, schválně se střetla s mým pohledem. Uhnul jsem očima a za­díval se mimo ni, jako bych ji vůbec neznal. On o mně nic nevěděl a já si jen přál, aby to tak zůstalo. Ani jsem nechtěl znát jeho jméno, jenže mé proradné uši ho stejně zachytily. Lord Fisher.</p>

<p>Když ti dva jako poslední zaujali svá místa u tabule na vy­výšeném pódiu, také lidé v sále se nahrnuli ke stolům, aby se posadili. Popadl jsem podnožku a polštářek pro lorda Goldena a pomohl mu dobelhat se na přidělené místo, kde jsem mu udělal pohodlí. Měl dobrou pozici, když uvážím, že to byl cizí šlechtic a ke dvoru přijel teprve nedávno. Tušil jsem, že si to zařídil sám, aby mohl takhle sedět, mezi dvěma star­šími manželskými páry. Ženy se od něho vzdálily s mnoha přísliby, že se vrátí a budou mu během tancování dělat spo­lečnost. Když se lord Lalwick otáčel k odchodu, ještě napo­sled se mu podařilo drcnout mne svými hýžděmi do boku. Spatřil můj šokovaný výraz, když jsem si konečně uvědomil, že ten kontakt byl záměrný — kromě nepatrného úsměvu mi ještě pokynul pozvednutým obočím. Lord Golden za mými zády pobaveně zakašlal. Zamračil jsem se na toho muže a on se o to rychleji odporoučel.</p>

<p>Když se lidé usadili za stoly a do sálu vpochodovali slu­hové, zavládl rušný hovor. Lord Golden vedl obratnou a šar­mantní konverzaci se svými spolusedícími. Já lordovi stál na dosah za zády a bloumal zrakem po lidech shromážděných v sále. Když jsem vzhlédl k vyvýšenému pódiu, střetl jsem se s očima prince Dutifula. V jeho tváři se zračila vděčnost. Uhnul jsem před jeho pohledem stranou a on se řídil mým příkladem, zvedl zrak a zadíval se mimo mne. Magické spo­jení mezi námi vibrovalo vděčností a nervozitou. To mne za­hanbovalo a děsilo zároveň, když jsem si uvědomil, jak dů­ležité pro něj je, abych tu byl přítomen.</p>

<p>Snažil jsem se, aby to neodvedlo pozornost od mých po­vinností. Vyhledal jsem Civila Bresingu. Seděl u stolu mezi nižší šlechtou, která se rekrutovala z buckských a farrowských hospodářství. Sydel, jeho snoubenku, jsem mezi že­nami u stolu neviděl a napadlo mne, jestli jejich zasnoubení nebylo zrušeno. Když jsme byli hosty na Galekeepu, Bresingovic panství, lord Golden s ní nehorázně flirtoval. Taková nezdvořilost a jeho domnělý zájem také o Civila Bresingu vedly k tomu, že k němu mladík pojal silný odpor. Byl to všechno blaf, ale to se Civil nikdy nedozví. Všiml jsem si, že alespoň dva mladí muži u jeho stolu se s Civilem podle vše­ho dobře znají, a rozhodl se, že si musím zjistit jejich totož­nost. Na tak velké sešlosti byl můj smysl Moudrosti takřka zahlcen živoucí přítomností tolika bytostí. Nebylo možné, abych v tom davu rozpoznal, kdo je a kdo není nadaný Moud­rostí. Pokud tady někdo takový byl, dnes večer to nepochyb­ně dobře maskoval.</p>

<p>Nikdo mě nevaroval, že v sále bude i lady Patience. Když jsem ji spatřil u jednoho z vyvýšených stolů, srdce mi po­skočilo a pak se prudce rozbušilo. Vdova po mém otci ved­la živou konverzaci s nějakým mladíkem po jejím boku. Či alespoň ona mluvila, zatímco on na ni hleděl, ústa mírně po­otevřená, a mžikal očima. Nedivil jsem se mu; já sám jsem nikdy nebyl s to držet krok s tryskající fontánou jejích ko­mentářů, dotazů a názorů. Odtrhl jsem od nich zrak, jako by mne můj pohled mohl před ní nějakým způsobem prozradit. Dalších pár minut jsem po ní pokradmu pokukoval. Měla na sobě rubíny, které jí dal můj otec, ty, jež kdysi prodala, aby za získané peníze mohla ulehčit utrpení lidem v Bucku. Šed­noucí vlasy měla ověnčené pozdními květinami, což byl zvyk stejně staromódní jako róba, kterou měla na sobě, ale její vý­střednost byla roztomilá a svým způsobem ojedinělá. Jak rád bych za ní zašel, poklekl vedle její židle a poděkoval jí za vše, co pro mě kdysi udělala, nejen během mého života, ale i v do­bě, kdy mě pokládala za mrtvého. V jistých ohledech to by­lo sobecké přání. Když jsem od ní odpoutal zrak, zažil jsem svůj druhý největší šok toho večera.</p>

<p>Královniny dvorní dámy i služebné seděly na čestných místech u vedlejšího stolu, který takřka sousedil s hlavním vyvýšeným pódiem. Byl to skutečný důkaz toho, jak si krá­lovna cení této jinak přehlížené vrstvy. Některé z dam jsem znal z dřívějška. Lady Hopeful a lady Modesty bývaly krá­lovninými společnicemi v době, kdy jsem žil naposledy na Buckkeepu. S radostí jsem viděl, že stále zůstaly po jejím bo­ku. Lady Whiteheart jsem si pamatoval pouze podle jména. Ostatní byly mladší; nepochybně to byly ještě děti, když jsem býval pobočníkem královny. Ale jedna z nich mi byla pově­domější. Říkal jsem si, jestli jsem neznal její matku. A pak, když natočila kulatou tvář a sklonila hlavu, aby si od soused­ky vyslechla nějaký žertík, pak jsem ji poznal. Rosemary.</p>

<p>Z té malé buclaté dívenky vyrostla pěkně udělaná dáma. Když jsem ji naposledy viděl, byla to královnina malá slu­žebná, která jí vždycky cupitala v patách, vždycky byla pří­tomná, takové nezvykle klidné a dobromyslné dítě. Měla ve zvyku podřimovat Kettricken u nohou, když jsme spolu krá­lovna a já probírali důležité věci. Či tak to aspoň vypadalo. Ve skutečnosti to byla Regalova vyzvědačka, jež mu o královně nejen podávala zprávy, ale později mu i napomáhala, když jí usiloval o život. Pravda, neviděl jsem přímo, že by se některého z těch zrádných činů dopustila, ale při zpětném ohledu jsme s Chadem vydedukovali, že musela být Regalo­vou volavkou. Chade to věděl; Kettricken to věděla. Jak moh­la být stále naživu, jak se tu mohla smát a večeřet v takové blízkosti královny, že nyní pozvedla sklenku, aby jí připila na zdraví? Odtrhl jsem od ní oči. Snažil jsem se potlačit vztek­lé chvění, které mi lomcovalo tělem.</p>

<p>Nějakou dobu jsem hleděl do země a dlouze, rovnoměrně dýchal, abych zaplašil z tváře nach, který mi tam vztek ve­hnal.</p>

<p><emphasis>Chyba?</emphasis></p>

<p>Ta nepatrná myšlenka mi rozezněla mysl jako upuštěný peníz. Zvedl jsem oči a zjistil, že na mě princ Dutiful upírá znepokojený pohled. Pokrčil jsem směrem k němu rameny a potom se zatahal za límec, jako by mi vadila příliš těsná kazajka. Uměním jsem mu žádnou odpověď nesdělil. Zne­pokojilo mne, že dokázal proniknout přes bariéry okolo mé mysli. Byl jsem znepokojen o to víc, že stejně jako předtím využil mého smyslu Moudrosti, aby mi podstrčil myšlenku, kterou zformoval za pomoci Umění. Nechtěl jsem, aby po­užíval Moudrost. Zvláště jsem ho nechtěl vést k tomu, aby tyto dvě magie používal současně. Mohl to dělat ze zvyku, kterého se nikdy nedokázal zprostit. Nějakou dobu jsem po­čkal, potom jsem se znovu střetl s jeho ustaraným pohledem a krátce se usmál. Znovu jsem uhnul zrakem jinam. Vycítil jsem jeho neochotu, ale řídil se mým příkladem. Vůbec mi nebylo vhod, aby si nás někdo všiml a začal se divit, proč si princ vyměňuje významné pohledy s nějakým sluhou.</p>

<p>Večeře byla skvělá a dost se protáhla, ale já si všiml, že ani Dutiful, ani Elliania toho moc nepojedli. Zato Arkon Bloodblade se cpal a napájel za ně za oba. Když jsem ho sledoval, konstatoval jsem, že je to bodrý muž, bystré mysli, ne však diplomat nebo stratég, který by tenhle sňatek dokázal vyjed­nat. Jeho osobní zájem o Kettricken byl nasnadě a možná to byl podle ostrovanských měřítek i kompliment. Mé kradmé pohledy vrhané k hlavní tabuli mi odhalily, že Kettricken na jeho věty zdvořile odpovídá, ale jinak se snaží konverzovat více s narčeskou. Dívčiny odpovědi byly velice stručné, ale roztomile podané. Spíše než nadurděná byla rezervovaná. Asi v půli jídla jsem si všiml, že strýc Peottre vůči královně jakoby pookřává, možná i proti své vůli. Chade královně ne­pochybně poradil, že bude rozumnější, když věnuje více po­zornosti „bratru matky" narčesky. A Peottre na to očividně zareagoval. Začal tím, že Ellianiiny odpovědi doplňoval o své vlastní komentáře, ovšem brzy mezi sebou s Kettricken roz­mlouvali přes hlavu narčesky. Kettrickeniny oči vzplály ob­divem a ona s upřímným zájmem poslouchala, co Peottre vy­kládá. Elliania se zdála být bezmála vděčná za to, že se může nimrat v jídle a přikyvovat slovům, jež jí šla jedním uchem tam a druhým ven.</p>

<p>Dutiful, jako dobře vychovaný mládenec, vtáhl do hovo­ru Arkona Bloodbladea. Zdálo se, že hoch přišel na to, jak klást přirozeně upovídanému Arkonovi ty nejlepší otázky, aby stále hovořil. Podle divokého rozmachování jsem usou­dil, že Arkon mu vykládá své zážitky z lovů a holedbá se svými výkony na bojišti. Dutiful se tvářil patřičně ohrome­ně a vždy v ten pravý okamžik přikývl a zasmál se.</p>

<p>Když se můj zrak jedinkrát střetl s Chadem, pohlédl jsem směrem k Rosemary a zamračil se. Ovšem jakmile jsem se podíval zpátky, už zase tlachal s dámou sedící nalevo od něj. Zabručel jsem pod vousy, nicméně jsem věděl, že později mi to objasní.</p>

<p>Zatímco se blížil konec večeře, cítil jsem, jak Dutifulovo napětí vzrůstá. Princ při svých úsměvech až příliš odha­loval zuby. Když královna pokynula pěvci a on si zjednal ti­cho, viděl jsem, že Dutiful zavřel na okamžik oči, jako by se chtěl obrnit před nadcházejícím děním. Pak jsem od něj od­poutal zrak a soustředil se chvíli na Ellianii. Viděl jsem, jak si ovlhčila rty a vzápětí sevřela čelisti, snad aby potlačila chvě­ní. Ze sklonu Peottreho postoje jsem vytušil, že jí pod stolem tiskne ruku. Každopádně se hlouběji nadechla a posadila se rovně.</p>

<p>Obřad to byl prostý. Věnoval jsem spíše pozornost tvářím, které ho sledovaly. Všichni účastníci se přesunuli do popře­dí pódia. Kettricken stála vedle Dutifula a Arkon Bloodblade po boku své dcery. Peottre, aniž ho někdo vyzval, zaujal místo za ní. Když Arkon vložil ruku své dcery do ruky krá­lovny, všiml jsem si, že vévodkyně Faith z Bearnsu přimhou­řila oči a sevřela rty. Vévodství Bearns mělo snad až příliš v živé paměti, kolik si vytrpělo ve válce s rudými loděmi. Vé­voda a vévodkyně z Tilthu zareagovali dočista jinak. Vrouc­ně si pohlédli do očí, jako by si vybavovali okamžik svého vlastního zasnoubení. Patience, ztichlá a vážná, upřela zrak do dáli. Mladý Civil Bresinga se zatvářil závistivě a pak od scény odtrhl oči, jako by ten pohled nedokázal snést. Nevi­děl jsem nikoho, kdo by na mladý pár pohlížel se záští, ačko­li někteří, jako třeba Faith, si o tomhle spojenectví očividně mysleli své.</p>

<p>Ruce budoucích snoubenců v tu chvíli ještě nebyly spoje­ny; Ellianiina ruka spočívala v Kettrickenině a Dutiful a Ar­kon si sevřeli zápěstí v odvěkém pozdravu válečníků. Všich­ni se zatvářili poněkud překvapeně, když si Arkon stáhl ze zápěstí zlatou stuhu a nasadil ji Dutifulovi. Vesele se zařeh­tal při pohledu na to, jak stuha visí na Dutifulově méně svalnatém předloktí, a i Dutiful se dobrosrdečně zasmál, a do­konce ji podržel ve výši, aby ji ostatní mohli obdivovat. Ostrovanská delegace to zřejmě vzala jako důkaz, že princ má dobrého ducha, neboť všichni začali souhlasně bušit pěstmi do stolu. Koutkem Peottreho úst zaškubal nepatrný úsměv. Bylo to proto, že náramek, který dal Arkon Dutifulovi, měl na sobě symbol kance a ne narvala? Zavazoval se princ kla­nu, který neměl nad narčeskou žádnou moc?</p>

<p>Pak došlo k jedinému incidentu, který narušil hladký prů­běh obřadu. Arkon sevřel princi zápěstí a natočil ho tak, aby měl princ ruku dlaní nahoru. Dutiful to sice toleroval, ale já viděl, jak uvnitř znervózněl. Arkon si toho asi nebyl vědom, protože se shromáždění hlasitě zeptal: „Smísíme teď jejich krev na znamení toho, že bude kolovat v žilách dětí, které přijdou?"</p>

<p>Viděl jsem, jak narčeska zatajila dech. Neukročila nazad, aby se uchýlila do ochrany Peottreho. To spíše on přistoupil blíže k ní. V bezděčně majetnickém gestu jí položil ruku na rameno. Jeho klidná slova postrádala jakýkoli přízvuk, když Arkona zdánlivě dobrosrdečně pokáral: „Tohle není vhod­ná doba ani místo na takové věci, Bloodblade. Mužova krev musí skanout na krbové kameny v domě její matky, aby ta­kové smísení bylo dobrým znamením. Ale mohl bys přispět trochou své krve na krbové kameny princovy matky, máš-li takové úmysly."</p>

<p>Myslím, že v těch slovech byla skrytá výzva, že se v tom tajil nějaký zvyk, který jsme my v Šesti vévodstvích nechá­pali. Neboť když Kettricken chtěla zvednout ruku a namít­nout, že takový akt není nutný, Arkon napřáhl svou paži. Vy­hrnul si rukáv, pak ležérně vytáhl zpoza opasku nůž a přejel si čepelí po vnitřní straně předloktí. Nejprve se do rány na­hrnula hustá krev. Arkon ji mocně sevřel a pak zatřepal rukou, aby krev rozproudil. Kettricken rozumně zachovala klid a nechala barbara dokončit gesto, které podle svého mínění musel učinit v zájmu cti svého rodu. Arkon ukázal svou ru­ku shromáždění, a když lidé zahlučeli úžasem, dívali jsme se, jak zachytává do dlaně svou kanoucí krev. Vtom ji rozmách­lým pohybem vychrstl do davu, aby všem udělil krvavé po­žehnání.</p>

<p>Ozval se nejeden výkřik, když karmínově rudé kapky po-třísnily tváře a oděvy shromážděné šlechty. Pak zavládlo ti­cho, zatímco Arkon Bloodblade sestoupil z pódia. Přistoupil k největšímu krbu ve Velkém sále, tam si znovu nechal natéci do dlaně krev a poté ji chrstl do plamenů. Shýbl se a otřel si dlaň o krbové kameny, načež vstal a nechal si přes ránu sklouznout rukáv. Rozhodil ruce vstříc shromáždění v oče­kávání reakce. U ostrovanské tabule jeho lidé bušili do des­ky stolu a obdivně výskali. Po chvíli se ozval potlesk a hla­hol také z řad obyvatel Šesti vévodství. I Peottre Blackwater se pousmál, a když se k němu Arkon na pódiu připojil, oba si před shromážděním stiskli zápěstí.</p>

<p>Jak jsem je tak sledoval, pojal jsem jisté podezření, že je­jich vztah je mnohem složitější, než jsem si zprvu předsta­voval. Arkon byl Ellianiin otec, ale pochyboval jsem, že by mu Peottre v té věci přiznával nějaký respekt. Ale když tam nyní stanuli vedle sebe, jako spolubojovníci, vycítil jsem, že mezi nimi existuje kamarádské pouto mužů, kteří spolu bok po boku válčili. A tak vzájemná úcta tu byla, i když si Peot­tre nemyslel, že by Arkon měl nějaké právo nabízet Ellianii jako zástavu na zpečetění smlouvy.</p>

<p>Nyní jsem se obloukem zas dostal k ústřední záhadě. Proč to Peottre dovolil? Proč na to přistoupila Elliania? Pokud stá­li o to, aby z tohoto spojenectví něco vytěžili, proč se za to matčin rod hrdě nepostavil a nenabídl dívku sám?</p>

<p>Pozoroval jsem dívku tak, jak mě to naučil Chade. Gesto jejího otce upoutalo její představivost. Usmála se na něj, jak byla pyšná na jeho odvahu a na to, co předvedl šlechtě Šesti vévodství. Zčásti si v tom libovala, ve vší té okázalosti a obřadnosti, v ošacení a hudbě a shromážděných lidech, kteří všichni vzhlíželi k ní. Chtěla všechno to vzrušení a slávu, ale po skončení toho všeho se zase chtěla vrátit zpátky k tomu, co pro ni bylo bezpečné a známé, žít život, který hodlala žít, v matčině domě na pozemcích své matky. Zamyslel jsem se nad tím, jak by toho mohl Dutiful využít, aby si získal její přízeň? Existovaly nějaké plány, aby se představil, se všemi dary a poctami, na statku její matky? Snad by o něm Elliania získala lepší mínění, kdyby mohl projevit svůj zájem o dívku u ní doma před jejím příbuzenstvem z matčiny strany. Dív­ky se přece rády nechávají takto vynášet, nebo ne? Své vnitř­ní postřehy jsem si utřídil s tím, že je zítra Dutifulovi předlo­žím. Jen jsem si říkal, zda jsou správné či zda mu k něčemu mohou být.</p>

<p>Zatímco jsem o tom dumal, královna Kettricken pokynu­la směrem k pěvci. Ten dal signál muzikantům, aby se připra­vili. Královna Kettricken se poté usmála a řekla něco ostat­ním lidem na hlavním pódiu. Ti zaujali svá místa v křeslech, a když spustila hudba, Dutiful nabídl svou ruku Ellianii.</p>

<p>Oba jsem je litoval, tak mladí a tak veřejně vystavovaní, bohatství dvou národů, které si je navzájem nabídly jako zá­stavu stvrzující jejich spojenectví. Ruka narčesky se vzná­šela nad Dutifulovým zápěstím, zatímco ji provázel z pódia po schodech dolů k písečným vzorům na tanečním parketu. Krátce a silně jsem skrze Umění pocítil, jak mu límec rozdírá upocený krk, ale nic z toho se nezračilo v jeho úsměvu nebo v ladné pokloně, kterou vysekl své partnerce. Nabídl jí své rámě a ona k němu přistoupila akorát tak blízko, aby se jí mohl konečky prstů dotknout pasu. Nepoložila mu ruce na ramena v tradičním postoji; raději si přidržela sukně, jako by je chtěla lépe předvést spolu se svýma roztomilýma nožkama. Oba tancovali ve víru hudby, dokonale jako loutky na provázcích mistra loutkáře. Byla to líbezná podívaná, plná mládí a ladnosti a příslibů, jak tam spolu ti dva nakračovali a kroužili.</p>

<p>Zaměřil jsem se na ty, kteří se na ně dívali, a překvapilo mě spektrum emocí, které se v těch tvářích zrcadlily. Chade zářil spokojeností, ale Kettrickenin výraz byl poněkud nejis­tý a já vytušil její skrytou naději, že Dutiful ve své partnerce jednou nalezne skutečnou lásku a že to bude politicky výhod­ný svazek. Arkon Bloodblade si zkřížil ruce na hrudi a díval se na ty dva, jako kdyby byli svědectvím jeho moci. Peottre, stejně jako já, těkal očima v davu, neustále ve střehu jako tě­lesný strážce a hlídač. Nemračil se, jenže se ani neusmíval.</p>

<p>V jednom letmém okamžiku se naše oči střetly a já jeho po­hled chvíli studoval. Netroufal jsem si uhnout zrakem stra­nou, spíše jsem zíral skrze něj s přihlouplým výrazem tváře, jako bych ho ve skutečnosti vůbec neviděl. Spustil ze mě oči, sklouzl jimi zpět k Ellianii a přes rty se mu mihl sotva zna­telný úsměv.</p>

<p>Jeho zkoumavý pohled mne přiměl, abych ho následoval.</p>

<p>V tom okamžiku jsem se nechal unést podívanou, jež se mi nabízela. Zatímco Dutiful a Elliania spolu nakračovali a krou­žili v rytmu hudby, jejich střevíce a sukně smetaly písek na podlaze do nového vzoru. Dutiful byl vyšší než jeho partner­ka; nepochybně pro něj bylo snazší shlížet do její zakloněné tváře, zatímco ona byla nucena vzhlížet k němu, usmívat se a držet krok. Působil dojmem, jako kdyby svými napřažený­mi pažemi a rukama kopíroval let motýla, tak lehce se před ním vznášela. Také já jsem na okamžik pocítil zalíbení a pomyslel jsem si, že už vím, proč se ve tváři Peottreho objevil tak zdráhavý zálibný úsměv. Můj chlapec se nesnažil dívku svírat; zatímco tančila, on svými doteky načrtával rámec je­jí svobody. Nepokoušel seji uzurpovat nebo omezovat; spí­še stavěl na odiv její ladnost a svobodu těm, kteří přihlíželi. Říkal jsem si, kde se Dutiful naučil takové moudrosti. Vylou­dil to z něho Chade, nebo to byl diplomatický instinkt, jímž někteří Farseerové zřejmě disponují? Pak jsem si řekl, že na tom nezáleží. Potěšil tím Peottreho a já měl tušení, že to na­konec bude k jeho výhodě.</p>

<p>Princ a narčeska odtančili první tanec sami. Poté se k nim na tanečním parketu připojili ostatní, vévodové a vévodkyně Šesti vévodství a ostrovanští hosté. Všiml jsem si, že Peottre dodržel své slovo a na druhý tanec si od Dutifula vyžádal narčesku pro sebe. Princ tak na parketu osaměl, přesto však působil ladným a uvolněným dojmem. Odkudsi k němu při­plul Chade, aby si s ním promluvil, ale po chvíli si královni­na poradce odvedla k tanci nějaká panna, jíž nebylo víc než dvacet let.</p>

<p>Arkon Bloodblade měl tu drzost, že nabídl ruku královně Kettricken. Viděl jsem výraz, který se jí mihl tváří. Nejraději by ho odmítla, ale řekla si, že by to nebylo v nejlepším zájmu Šesti vévodství. A tak s ním sestoupila na taneční par­ket. Bloodblade v sobě neměl nic z Dutifulovy delikátnosti, s níž na parketu preferoval svoji partnerku. Uchopil králov­nu směle v pase, až mu musela položit ruce na ramena, aby vybalancovala jeho rázný krok, jinak by se zatočila a ztratila rovnováhu. Kettricken elegantně nakračovala do rytmu tan­ce a na svého partnera se usmívala, ale nemyslím, že by si v tom skutečně libovala.</p>

<p>Třetí tanec byl pomalejší. S potěšením jsem viděl, že Cha­de opustil svoji mladou partnerku, která se pěkně nadurdila, a místo toho vyzval na parket lady Patience. Nejprve zavr­těla vějířem a byla by odmítla, ale starý muž naléhal a já vě­děl, že Patience je vskrytu polichocena. Byla elegantní jako vždycky; to znamená, nikdy úplně nedržela krok s hudbou, ale Chade se na ni usmíval a vodil ji bezpečně po sále a mně její tanec připadal roztomilý i šarmantní zároveň.</p>

<p>Peottre zachránil královnu Kettricken ze spárů Bloodbladea, který si šel zatančit se svou dcerou. Kettricken se s tím­to postarším vojákem zdála být uvolněnější než s jeho švag­rem. Při tanci spolu rozmlouvali a živý zájem v jejích očích byl nefalšovaný a ryzí. Dutiful se na okamžik střetl s mým pohledem. Věděl jsem, jaké prožívá rozpaky, když tam mu­sel stát sám jako kůl v plotě, zatímco jeho snoubenku protá­čel na parketu její otec. Ale ke konci tance jsem získal skoro podezření, že Bloodblade se to dopídil, a pocítil jsem s mla­dým princem soucit, neboť Bloodblade před čtvrtým tancem rázně vtiskl dceřinu ruku zpět do dlaně Dutifulovi.</p>

<p>A tak večírek pokračoval. Ostrovanští šlechtici si většinou volili partnerky ze svých řad, ačkoli jedna mladá žena se od­vážila vyzvat k tanci lorda Shemshyho. K mému překvape­ní se zdál být starý muž nabídkou k tanci polichocen a za­tančil si s ní nejednou, ale hned třikrát. Když skončily tance partnerských dvojic, začaly skupinové tance a vyšší šlechta se vrátila zpátky na místa, aby přepustila parket nižší vrch­nosti. Já tam mlčky stál a po většinu času jsem se díval. Můj pán mne několikrát poslal něco vyřídit do různých částí sálu, zpravidla abych tlumočil jeho pozdravy nějaké ženě a srdeč­nou omluvu a lítost nad tím, že ji kvůli svému vážnému zra­nění nemůže vyzvat k tanci. Několik jich hned přišlo k nám a shluklo se kolem něho, aby ho politovaly. Za celý ten dlou­hý večer jsem ani jednou neviděl, že by Civil Bresinga vstou­pil na taneční parket. Zato lady Rosemary ano - dokonce si jednou zatančila s Chadem. Díval jsem se, jak spolu roz­mlouvají, ona k němu vzhlížela a šelmovsky se usmívala, za­tímco on se tvářil neutrálně, leč zdvořile. Lady Patience se ze slavnosti brzy vzdálila, jak jsem ostatně čekal. Ve skutečnos­ti nikdy nenalezla zalíbení v pompéznosti a společenském ži­votě dvora. Dutiful by měl být poctěn tím, že se vůbec obtě­žovala přijít, pomyslel jsem si.</p>

<p>Hudba, tanec, pití a hodování, to vše se táhlo dlouho do noci, vlastně až do ranních hodin. Snažil jsem se vymyslet nějaký způsob, jak se dostat buď k vinné číši, nebo talíři Civila Bresingy, avšak bezvýsledně. Večer se začal nepříjemně vléci. Nohy mě bolely od ustavičného stání a s lítostí jsem myslel na svou ranní schůzku s princem Dutifulem. Pochy­boval jsem, že on dohodu dodrží, ale já tam přesto musel být pro případ, že by se objevil. Nač jsem to vlastně myslel? By­lo by přece mnohem rozumnější setkání s chlapcem ještě o pár dní odložit a využít toho času, abych se zastavil doma.</p>

<p>Lord Golden byl však k neutahání. Zatímco večírek po­kračoval a stoly byly odsunuty stranou, aby vznikl větší ta­neční prostor, našel si pohodlné místo u krbu a tam přijímal své ctitele. Přicházela za ním spousta rozličných lidí, aby ho pozdravila a zdržela se na kus řeči. A mně znovu docházelo, že lord Golden a šašek jsou dvě zcela odlišné osoby. Golden byl vtipný a šarmantní, ale nikdy nehýřil šaškovým břitkým humorem. Byl rovněž velmi jamaillianský, světácký a občas intolerantní vůči tomu, o čem se zcela nepokrytě vyjadřoval jako o „postoji Šesti vévodství" k jeho morálce a zvykům. Se svými přívrženci probíral šaty a šperky hodovníků tako­vým stylem, že nemilosrdně strhal všechny, kdo nepatřili do okruhu jeho přízně. Flirtoval nehorázně se ženami, ať už vda­nými či svobodnými, přesmíru pil, a když mu nabídli kuřidlo, velkopansky odmítl s odůvodněním, že „po jiném kuřivu než té nejlepší kvality je mi ráno na zvracení. Myslím, že jsem se nechal zhýčkat u Satrapova dvora." Mluvil o způso­bu života ve vzdálené Jamaillii tak důvěrným způsobem, až jsem se nechal přesvědčit i já, že tam nejenom bydlel, ale byl přímo zasvěcen do tajných záležitostí tamního dvora.</p>

<p>A zatímco večírek pokračoval, začínaly se objevovat ka­hany s kuřidlem, jež tak zpopulárněly v době Regalově. Ny­ní byly v módě menší stylové klícky zavěšené na řetízcích, ve kterých droga doutnala v malinkých nádobkách. Mladší šlechticové a některé z dam si přinesli své vlastní kahany, které měli připnuté na zápěstích. Místy bylo vidět přičinlivé sluhy, jak stojí po boku svých pánů a ovívají je rozhoupa­nými kadidly, aby se vrchnost mohla opájet omamnými vý­pary.</p>

<p>Na tyto věci jsem nikdy nebyl. Navíc jsem měl kuřidlo spo­jené s Regalem, a bylo mi tudíž o to odpornější. Avšak i krá­lovna si zavdávala, ač jen mírně, neboť kuřidlo bylo známé v Horském království stejně jako v Šesti vévodstvích, ačko­liv v horách spalovali odlišnou bylinu. Odlišná bylina, stej­ný název, stejné účinky, pomyslel jsem si obluzeně. Králov­na se mezitím vrátila na pódium. Její oči v tom dýmu zářily. Vsedě rozmlouvala s Peottrem. On se usmíval a bavil se s ní, avšak ani na okamžik nespustil oči z Ellianie, kterou Dutiful prováděl skupinovým tancem. Připojil se k nim na parketě i Arkon Bloodblade, jenž postupně vystřídal celou řadu ta­nečních partnerek. Mezitím shodil svůj plášť a rozhalil si ko­šili. Byl to energický tanečník, který ne vždycky držel krok s hudbou, zatímco kuřidlo se linulo vzduchem a víno teklo proudem.</p>

<p>Myslím, že to bylo ze soucitu ke mně, když lord Golden prohlásil, že bolest v kotníku ho zmáhá a on se bude muset zvednout k odchodu. Všichni naléhali, aby ještě zůstal, a zdálo se, že o tom uvažuje, ale pak konstatoval, že by to pro ně­ho bylo příliš nepohodlné. I přesto trvalo nekonečně dlouho, než se rozloučil se všemi ctiteli. A jen co jsem konečně vzal jeho podnožku a polštář, abych ho doprovodil z hodovní sí­ně do pokoje, alespoň čtyřikrát nás zastavili lidé, kteří chtě­li ještě lordu Goldenovi popřát dobrou noc. Když jsme se vy­vlekli po schodech až nahoru a vešli do našeho pokoje, měl jsem mnohem jasnější představu o tom, jak je u dvora popu­lární.</p>

<p>Když byly dveře bezpečně zavřené a dostatečně zajištěné, přiložil jsem na dohasinajíci oheň. Pak jsem si nalil sklenku jeho vína a svezl se do křesla u krbu, zatímco on se posadil na podlahu, aby si odmotal z nohy obvazy.</p>

<p>„Moc jsem si to utáhl. Koukej na mou nebohou nohu, sko­ro mi zmodrala, a jak je ledová."</p>

<p>„To ti patří," poznamenal jsem nelítostně. Můj oděv páchl kuřidlem. Silně jsem si odfrkl ve snaze dostat ten pach z no­su pryč. Pohlédl jsem na něj, jak seděl na podlaze a mnul si holé prsty na nohou. Uvědomil jsem si, že je to pro mě úle­va, když mám šaška zase zpět. „Jak jsi vůbec přišel na toho ,lorda Goldena'? Řekl bych, že jsem se nikdy nesetkal s pomlouvačnějším, intrikánštějším šlechticem. Kdybych tě dnes večer potkal poprvé, byl bych tebou z hloubi duše pohrdal. Připomínáš mi Regala."</p>

<p>„Vážně? Inu, možná to má nějakou souvislost s mým kré­dem, že od každého, koho potkáme, se můžeme něčemu na­učit." Mohutně zívl a pak se překulil kupředu, až se bradou dotkl kolen, a potom zase zpátky, až se mu rozpuštěné vlasy rozprostřely po podlaze. Očividně bez námahy se zase vrátil do sedu. Napřáhl ruku ke křeslu, kde jsem seděl, a já mu po­dal svoji ruku, abych ho vytáhl do stoje. Potom se svalil do křesla vedle mne. „Není nad to být nechutný, když chceš povzbudit ostatní, aby ti vyzradili své nejnižší a nejzvráceněj­ší myšlenky."</p>

<p>„To zřejmě ano. Ale proč by to měl člověk chtít?"</p>

<p>Předklonil se a vytrhl mi z prstů vinnou číši. „Drzý hulvá­te. Kradeš svému pánu víno. Vezmi si svou vlastní sklenku." Když jsem ho uposlechl, odpověděl: „Odhalováním tako­vé nechutnosti se mi daří zjistit nejhnusnější klepy na hradě. Kdo čeká dítě s lordem, který je ženatý? Kdo upadl do dlu­hů? Kdo mluvil indiskrétně a na čí adresu? A o kom se vy­kládá, že praktikuje Moudrost, či kdo má vazby na někoho takového?"</p>

<p>Málem jsem v té chvíli své víno rozlil. „A co ses dozvě­děl?"</p>

<p>„Jen to, co jsme předpokládali," řekl spokojeně. „O prin­ci a jeho matce ani slovo. Ani žádný klep o tobě. Zajímavou zprávu o tom, že Civil Bresinga zrušil své zasnoubení se Sydel Graylingovou, protože se proslýchá, že v jejich rodině je Moudrost. Minulý týden byl z města vyhnán jeden stříbrotepec nadaný Moudrostí se ženou i šesti dětmi; lady Esomal je dost dopálená, poněvadž si u něj právě objednala dva prs­teny. Och. A lady Patience má na svém panství tři husopas­ky s vlohami k Moudrosti a vůbec se nestará, kdo o tom ví. Kdosi jednu z nich obvinil, že mu zaklela sokoly, ovšem la­dy Patience opáčila, že Moudrost takhle nejen nefunguje, ale že pokud nepřestane posílat své sokoly na hrdličky v její za­hradě, nechá ho spráskat bičem a je jí úplně jedno, čí je bra­tranec."</p>

<p>„Ach. Patience je diskrétní a racionální jako vždy," řekl jsem s úsměvem a šašek přikývl. Potom jsem o něco vážně­ji zakroutil hlavou a dodal: „Pokud se postoje veřejnosti vůči lidem s Moudrostí ještě více vyostří, Patience se může ocit­nout v ohrožení kvůli tomu, že se postavila na jejich stranu.</p>

<p>Občas si říkám, kéž by jen její opatrnost byla stejně velká ja­ko její kuráž."</p>

<p>„Chybí ti, viď?" zeptal se tiše.</p>

<p>Nadechl jsem se. „Ano. Chybí." Sevřelo se mi srdce byť jen z toho, že jsem si to připustil. A bylo to horší, než kdy­by mi jenom chyběla. Já ji opustil. Dnes večer jsem ji viděl, chřadnoucí starou ženu, která je sama, nepočítám-li její od­dané, stárnoucí služebnictvo.</p>

<p>„A tos nikdy neuvažoval o tom, dát jí vědět, žes přežil? Že pořád žiješ?"</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Z důvodů, jež jsem ti právě uvedl. Ona vůbec nezná opatrnost. Nejenom že by to rozhlásila do všech stran, ale zároveň by pohrozila, že dá zbičovat každé­ho, kdo se odmítne radovat spolu s ní. To vše samozřejmě až potom, co by ji přešel vztek na mne."</p>

<p>„Samozřejmě."</p>

<p>Oba jsme se usmívali tím hořkosladkým způsobem, když si člověk představuje někoho, po kom v srdci touží a koho se v mysli děsí. Před námi hořel oheň, jazyky plamenů právě z boku olizovaly nové poleno. Venku za zavřenými okeni­cemi hučel vítr. Posel zimy. Hrklo ve mně, když mi staré re­flexy připomněly všechny věci, které jsem nevykonal, abych se na zimu připravil. Nechal jsem v zahradě úrodu a neposekal jsem žádnou luzní trávu, aby měl poník v zimě větší pohodlí. Byly to starosti jiného muže v jiném životě. Tady na Buckkeepu jsem se o nic z toho strachovat nemusel. Měl bych pociťovat samolibost, ale místo toho jsem si připadal jako oloupený.</p>

<p>„Myslíš, že princ se se mnou za úsvitu sejde ve Verityho věži?"</p>

<p>Šašek měl oči zavřené, ale naklonil hlavu směrem ke mně. „To nevím. Když jsme odcházeli, ještě pořád tancoval."</p>

<p>„Myslím, že bych tam měl být, pro případ, že přijde. Teď už lituji, že jsem mu něco takového slíbil. Potřebuji se vrá­tit k sobě do srubu a uklidit tam po sobě."</p>

<p>Vydal velice slabý zvuk, něco mezi přitakáním a povzde­chem. Zvedl chodidla a stulil se v křesle jako malé dítě. Ko­lena měl prakticky pod bradou.</p>

<p>„Jdu do postele," prohlásil jsem. „Ty bys měl jít taky."</p>

<p>Vydral se z něho další povzdech. Já jsem zasténal. Přešel jsem k jeho posteli, stáhl z ní pokrývku a zanesl ji ke krbu. Přehodil jsem ji přes něj. „Dobrou noc, šašku."</p>

<p>Ztěžka vzdychl v odpověď a přitáhl si pokrývku těsněji kolem těla.</p>

<p>Sfoukl jsem všechny svíčky až na tu, kterou jsem si vzal s sebou do pokoje. Postavil jsem ji na nevelkou šatní truh­lici a se zaúpěním usedl na tvrdý kavalec. Záda všude kolem jizvy mne bolela. Když jsem musel v klidu stát, vždy jsem to snášel hůř, než když jsem pracoval nebo jezdil na koni. Moje malá komnata byla studená a těsná, vzduch příliš sto­jatý a plný pachů, které se tu nashromáždily za posledních sto let. Nechtěl jsem tady spát. Pomyslel jsem na to, že bych vyšel po všech těch schodech do Chadeovy pracovny a tam se natáhl na větší, měkčí posteli. To by bylo fajn, jen kdyby mezi tím a mnou nebylo tolik schodů.</p>

<p>Stáhl jsem ze sebe své sváteční oblečení a pokusil se jed­notlivé kusy řádně uklidit. Když jsem se zavrtal pod svou je­dinou přikrývku, rozhodl jsem se, že z Chadea vymámím ně­jaké peníze a koupím si pro sebe ještě jednu další pokrývku, která by tolik nesvědila. A zkontroluji Hapa. A omluvím se Jinně za to, že jsem dnes večer nepřišel, jak jsem slíbil. A ta­ké se zbavím svitků uložených u mne doma ve srubu. A na­učím svého koně pár dobrým způsobům. A budu dávat prin­ci lekce v Umění a Moudrosti.</p>

<p>Hodně zhluboka jsem se nadechl a s mohutným výdechem odvál i všechny své starosti, načež jsem se ponořil do hlubin spánku.</p>

<p><emphasis>Vlčí stíne.</emphasis></p>

<p>Nebylo to silné zvolání. Spíše jako vinoucí se proužek dý­mu ve větru. Nebylo to moje jméno. Bylo to jméno, které mi někdo dal, což ale neznamenalo, že bych na to měl reagovat. Odvrátil jsem se stranou, abych to volání neslyšel.</p>

<p><emphasis>Vlčí stíne.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vlčí stíne.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vlčí stíne.</emphasis></p>

<p>Připomnělo mi to Hapa, jak mě tahal za cíp u košile, když byl ještě malý. Bylo to souvislé a neodbytné. Protivné jako komár bzučící uprostřed noci těsně u ucha.</p>

<p><emphasis>Vlčí stíne.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vlčí stíne.</emphasis></p>

<p>Nechtělo to přestat.</p>

<p><emphasis>Já spím. </emphasis>Pojednou jsem věděl, že to tak je, že spím tím po­divným způsobem, jako to dělají snílci. Spal jsem a tohle byl sen. Na snech nezáleží. Nebo ano?</p>

<p><emphasis>Já spím také. Tohle je jediný způsob, jak se s tebou mohu spojit. To nevíš?</emphasis></p>

<p>Má odpověď ji zřejmě utvrdila v jejím naléhání. Jako by se teď ke mně přimykala. <emphasis>Ne. To jsem nevěděl.</emphasis></p>

<p>Nečinně jsem se rozhlížel kolem sebe. Jako bych rysy té krajiny poznával. Bylo jaro a jabloně nedaleko byly v plném květu. Mohl jsem slyšet včely bzučící mezi květy. Pod bosý­mi chodidly jsem cítil měkkou zelenou trávu a vlasy mi če­řil mírný vánek.</p>

<p><emphasis>Tak často jsem vstupovala do tvých snů a dívala se, co dě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>láš. Řekla jsem si, že tě pozvu do jednoho ze svých snů. Libí se ti?</emphasis></p>

<p>Vedle mne stála nějaká žena. Ne, děvče. Někdo. To se da­lo těžko posoudit. Mohl jsem vidět její šaty a její malé kože­né boty a její snědé, povětřím ošlehané ruce, ale zbytek byl jaksi zahalený. Nedokázal jsem rozeznat její rysy. Co se mne týče... bylo to podivné. Mohl jsem nahlížet sám sebe, jako kdybych stál mimo sebe, a přesto jsem to nebyl já, jak jsem se vídal, když jsem pohlédl do zrcadla. Byl to zarostlý muž, mnohem vyšší, než ve skutečnosti jsem, a taky mnohem sil­nější. Hrubé šedé vlasy mi splývaly po zádech a trčely mi do očí. Nehty na rukou jsem měl černé a zuby v ústech špičaté. Hlodal ve mně neklid. Bylo tu nebezpečí, ale nehrozilo mně. Proč jsem se nemohl upamatovat, co je to za nebezpečí?</p>

<p><emphasis>To nejsem já. To není správné.</emphasis></p>

<p>Laskavě se zasmála. <emphasis>Inu, když mi nedovolíš, abych tě vi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>děla takového, jaký jsi, pak budeš muset být takový, jakého jsem si tě vždycky pře</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>stavovala. Vlčí stíne, proč ses pořád držel stranou? Postrádala jsem tě. A bála se o tebe. Cítila jsem tvou vel</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>kou bolest, ale nevím, co to bylo. Jsi zr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>něný? Zdá se, </emphasis><emphasis>že je</emphasis><emphasis> tě o něco míň než dřív. A vypadáš unavenější a starší. Postrádala jsem tě, i tvé sny. Tolik jsem se bála, že jsi mrtev, a pak už jsi více nepřišel. To mě konečně přivedlo ke zjištění, že bych se s tebou mohla spojit, místo abych če</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kala, že za mnou přijdeš.</emphasis></p>

<p>Brebentila jako dítě. Vkradla se do mne dost reálná a bdě­lá hrůza. Byla jako studená mlha v mém srdci, a potom jsem ji viděl, mlhu zvedající se v tom snu okolo mne. Nějak, aniž bych věděl jak, jsem ji vyvolal. Chtěl jsem, aby kolem mne zhoustla a zesílila. Pokusil jsem se ji varovat. <emphasis>Tohleto není správné. Ani dobré. Drž se zpá</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ky, drž se raději ode mne stra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nou.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ale to není fér! </emphasis>zakvílela, když mlha mezi námi zhoustla v zeď. Její myšlenky teď ke mně doléhaly slaběji. <emphasis>Jen se podívej, co jsi udělal s mým snem. Bylo tak těžké ho stvořit, a tys ho teď zničil. Kam jdeš? Jsi tak krutý!</emphasis></p>

<p>Vyškubl jsem se z jejího slábnoucího sevření a zjistil, že se dokážu probudit. Ve skutečnosti jsem však již byl vzhůru a chvíli nato jsem seděl na okraji svého lůžka. Prsty jsem si prohrábl zbytek svých vlasů na hlavě. Byl jsem už skoro při­praven na bolest hlavy navozenou Uměním, když se mi vze­dmula v břiše a vzápětí narazila na horní stěnu lebky. Snažil jsem se zhluboka, rovnoměrně dýchat, rozhodnutý, že nebu­du zvracet. Když uběhl nějaký čas, minuta nebo půl roku, to se dalo jen těžko říci, začal jsem usilovně vyztužovat zábra­ny okolo své mysli. Byl jsem neopatrný? Spadly následkem únavy, nebo mé bezbrannosti vůči kuřidlu?</p>

<p>Nebo byla moje dcera prostě tak silná, že je prolomila?<strong><emphasis>5 Sdílené smutky</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Jako bouře drahokamů byli. </emphasis></p>

<p><emphasis>Šupiny křídel se jako šperky třpytily.</emphasis></p>

<p><emphasis> Oči planoucí, křídla tlukoucí, </emphasis></p>

<p><emphasis>tak přišli dr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ci.</emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>Lesk záře té paměť nepojímá. </emphasis></p>

<p><emphasis>Příslib tisíce písní se naplnil. </emphasis></p>

<p><emphasis>Pařáty trhající, čeli</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>ti hltající,</emphasis></p>

<p><emphasis> tak se vrátil král.</emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p>„VERITYHO ZÚČTOVÁNÍ", STARLING BIRDSONG</p>

<p>Průvan vzduchu mi ovanul tvář. Znaveně jsem otevřel oči. Zdříml jsem, i navzdory otevřenému oknu a chladivému rá­nu. Vpředu pode mnou se mi naskýtal výhled na masy vod. Na bělostné hřbety vln, čeřící se pod šedou oblohou. Se za­sténáním jsem se zvedl z Verityho křesla; dva kroky, a stanul jsem u věžního okna. Zde se výhled rozšířil a já spatřil strmé útesy a s nimi sousedící lesy na přímořské straně hra­du Buckkeep. Ve vzduchu byla cítit bouře a vítr si brousil zuby na zimu. Slunce stálo šířku dlaně nad horizontem, roz­břesk byl již dávno minulostí. Princ nepřišel.</p>

<p>Nepřekvapilo mě to. Dutiful zřejmě vyspával po oslavách z minulé noci. Ne, nebylo mi divné, že na naši schůzku za­pomněl, anebo se možná probral natolik, aby si řekl, že to není důležité, a zase se skulil do hlubin spánku. Přesto jsem pocítil zklamání - nejen proto, že pro prince byl spánek dů­ležitější než já. Jednalo se o to, že řekl, že se tu se mnou set­ká, a potom nepřišel. A nejenom že nepřišel, ale ani jedním slůvkem nevzkázal, že schůzku ruší, aby mi ušetřil čas a sta­rosti. Pro chlapce v jeho letech to bylo nepodstatné, prostě ty­pická ukázka mladické bezstarostnosti. Ale co bylo u chlap­ce podružné, to bylo u prince nepřípustné. Nejprve jsem ho za to chtěl pokárat, jako by kdysi Chade vyplísnil mě. Nebo Burrich. Smutně jsem se pousmál. Ve vší upřímnosti - byl jsem snad v Dutifulově věku jiný? Burrich mi nikdy nevěřil, pokud šlo o moji docházku na ranní schůzky. Dobře jsem si vzpomínal, jak tehdy bušil u mých dveří, aby měl jistotu, že nezmeškám lekci s bojovou sekyrou. Inu, kdyby naše role byly jiné, možná bych nyní šel a zabušil na dveře princovy komnaty.</p>

<p>Takhle jsem se spokojil se vzkazem, jenž byl načmáraný v prachu na desce stolku vedle židle. „Byl jsem tady; ty ne." Stručné a úsečné, výtka, pokud se rozhodl to takto brát. A ta­ky anonymní. Úplně stejně to mohl být i vzkaz od dotčené­ho pážete určený pro nedochvilnou pokojskou.</p>

<p>Zavřel jsem okenice a odebral se zpět stejnou cestou, kte­rou jsem přišel, skrze boční odsuvný panel v ozdobné římse lemující krb. Byl tu úzký průlez se složitým zavíráním, tak že jsem si musel dát pozor, aby nezůstal nedovřený. Mezi­tím mi zhasla svíčka. Scházel jsem po dlouhém a zešeřelém schodišti, sporadicky osvětleném malinkými štěrbinami, ku­dy se dovnitř draly prsty světla a větru. Byl tam rovný úsek, který jsem musel zdolat v černočerné tmě; zdál se být mno­hem delší, než jak jsem si ho pamatoval, a byl jsem nesmír­ně rád, když jsem nohou našmátral další schodiště. Dole pod ním jsem zahnul na špatnou stranu. Když jsem napotřetí ve­šel tváří do shluku pavučin, věděl jsem, že jsem se ztratil. Otočil jsem se a šmátral zpátky. Když jsem se po nějaké do­bě vynořil zpoza stojanu s vínem v Chadeově komnatě, byl jsem zaprášený, podrážděný a upocený. Nebyl jsem připra­vený na to, s čím se tam setkám.</p>

<p>Chade sebou trhl v křesle před krbem a přitom odložil šá­lek s čajem. „Tady jsi, FitzChivalry," zvolal a současně do mě narazila vlna Umění.</p>

<p><emphasis>Nevidíš mě, smrdutý pse.</emphasis></p>

<p>Zavrávoral jsem a potom se chytil okraje stolu, abych se udržel vestoje. Ignoroval jsem Chadea, který se na mě mra­čil, a soustředil se na Thicka. Idiotský sluha, s tváří umouněnou od sazí, stál u krbu. Jeho postava se mi vlnila před oči­ma a já pocítil závrať. Kdybych minulou noc nebyl obnovil své zdi, abych se chránil před fušováním ze strany Nettle, myslím, že by mi dokázal ž mysli vymazat celý svůj obraz. Takhle jsem skrz zaťaté zuby procedil:</p>

<p>„Já tě vidím. Vždycky tě budu vidět. To však neznamená, že ti ublížím. Pokud se nepokusíš ty ublížit mně. Či pokud ke mně příště nebudeš zas hrubý." Měl jsem silné nutkání zkusit to na něj s Moudrostí, <emphasis>odrazit </emphasis>ho výronem ryze animální energie, ale neudělal jsem to. Ani jsem nechtěl uplat­nit Umění. Musel bych otevřít své zdi, a tím bych mu odha­lil své omezené zdroje sil. Na to jsem ještě nebyl připravený.</p>

<p>Zachovej klid, říkal jsem si. Musíš ovládnout sám sebe, než budeš moci ovládnout jeho.</p>

<p>„Ne, ne, Thicku! Přestaň s tím. On je dobrý. Může tu být. To říkám já."</p>

<p>Chade k němu mluvil způsobem, jako by mu byly tři ro­ky. A i když jsem poznal, že ta malá očka v kulaté tváři, kte­rá na mne zlostně civěla, nepatří muži, který by se mi inte­lektuálně vyrovnal, zároveň jsem viděl záblesk nelibosti nad tím, že byl takto osloven. Chopil jsem se toho. Upíral jsem zrak na Thickovu tvář, ale mluvil jsem k Chadeovi.</p>

<p>„Nemusíš s ním mluvit takovým tónem. Není hloupý. Je jenom..." Hledal jsem vhodné slovo, jímž bych vyjádřil to, čím jsem si byl náhle jist. Thickova inteligence byla možná v jistých ohledech limitovaná, ale byla tam. „Jiný," dořekl jsem nepřesvědčivě. Jiný, přemítal jsem, jako se kůň liší od kočky a oba se liší od člověka. Ale nejsou ničím míň. Skoro jsem cítil, jak se jeho mysl upírá jiným směrem než ta moje a jak přisuzuje význam věcem, které jsem zavrhoval, zatím­co on zase zavrhoval celé oblasti, v nichž byla ukotvena mo­je realita.</p>

<p>Thick se mračil střídavě na Chadea a na mě. Pak popadl koště, uhlák s popelem a uhlíky z krbu a vyběhl ven z míst­nosti. Jakmile za ním stojan se svitky zapadl na místo, zachy­til jsem fragment myšlenky, kterou po mně v poslední chvíli mrštil. <emphasis>Psí smrad.</emphasis></p>

<p>„Nemá mě vůbec rád. Ví, že jsem nadaný i Moudrostí," postěžoval jsem si Chadeovi, zatímco jsem se svezl do dru­hého křesla. A skoro trucovitě jsem dodal: „Princ Dutiful za mnou dnes ráno nepřišel do Verityho věže. Přitom slíbil, že se dostaví."</p>

<p>Zdálo se, že stařec mé poznámky nebere na vědomí. „Krá­lovna tě chce vidět. Hned." Dnes ráno byl vkusně, ne-li elegantně oblečený v jednoduchém modrém rouchu a na nohou měl měkké kožešinové pantofle. Bolely ho snad nohy od tan­cování?</p>

<p>„O co jde?" zeptal jsem se. Vstal jsem a vykročil za ním. Šli jsme dozadu ke stojanu s víny, a jakmile jsme odjistili tajné dveře, poznamenal jsem: „Nezdálo se, že by Thick byl překvapen, když mě tudy viděl vcházet."</p>

<p>Chade pokrčil jedním ramenem. „Nemyslím, že by byl tak bystrý, aby ho takové věci dokázaly zaskočit. Pochybuji, že si toho vůbec všiml."</p>

<p>Zamyslel jsem se nad tím a pak si řekl, že by to mohla být pravda. Pro něho to možná nemělo žádný význam. „A krá­lovna mě chce vidět proč?"</p>

<p>„Protože mi to řekla," odvětil trochu jízlivě. Pak už jsem byl zticha a následoval ho. Měl jsem tušení, že mu třeští hla­va stejně jako mně. Věděl jsem, že má protilék i na silnou opilost po celonočním flámu, a rovněž jsem věděl, jak je slo­žité ho namíchat. Občas bylo lepší smířit se s třeštící hlavou než se lopotit s přípravou remeditury.</p>

<p>Vešli jsme do královniných soukromých komnat, stejně ja­ko onehdy. Chade se zastavil, aby nakoukl dovnitř a posle­chem se přesvědčil, zda nejsou přítomni nějací svědci, a po­tom mě uvedl do soukromé komnaty a odsud do královnina obývacího pokoje, kde už nás Kettricken očekávala. Když jsme vešli, se znaveným úsměvem k nám zvedla zrak. Byla sama.</p>

<p>Oba jsme se formálně poklonili. „Dobré ráno, má králov­no," pozdravil ji Chade za nás za oba a ona napřáhla na uví­tanou ruce a gestem nás pobídla, ať jdeme dál. Když jsem ta­dy byl naposledy, znepokojená Kettricken nás očekávala ve stroze zařízené komnatě a v myšlenkách se soustředila vý­lučně na svého pohřešovaného syna. Tentokrát byly v místnosti vystaveny její ruční výtvory. Uprostřed malého stolku bylo na podnose s třpytivými říčními oblázky naaranžováno šest zlatých lístků. Tři planoucí svíce vydávaly vůni fialek. Podlahu pokrývalo několik vlněných předložek, aby utlumi­ly chlad nadcházející zimy, a schody byly změkčeny ovčími kůžemi. V krbu hořel oheň a nad ním se kouřilo z kotlíku. Připomnělo mi to její domov v Horách. Měla zde připrave­ný i malý stolek s jídlem. Z baňaté konvice sálala vůně hor­kého čaje. Všiml jsem si, že jsou tam jen dva šálky, když tu Kettricken řekla: „Děkuji, že jste sem přivedl FitzChivalryho, lorde Chade."</p>

<p>Byl to pokyn, že už má odejít, přátelsky podaný. Chade se znovu poklonil, možná trochu toporněji než prve, a vzdálil se cestou přes soukromou komnatu. Já tam zůstal stát před svou královnou, podivuje se, co má tohle všechno znamenat. Když se dveře za Chadem zavřely, Kettricken náhle vzdych­la. Usedla ke stolu a ukázala mně na druhou židli. „Prosím, Fitzi," a její slova byla pobídkou, abych upustil od vší for­mality a abych se posadil.</p>

<p>Jakmile jsem usedl naproti ní, pozorně jsem se na ni za­hleděl. Byli jsme skoro stejně staří, avšak léta k ní byla mno­hem milostivější než ke mně. Tam, kde mne čas zjizvil, o ni se jenom otřel, zanechav ornament v podobě jemných vrásek v koutcích očí a úst. Dnes na sobě měla zelené roucho, kte­ré zvýrazňovalo zlatou barvu jejích vlasů a oživovalo jadeitový třpyt jejích očí. Její oděv byl prostý, stejně jako způsob zapletení vlasů; žádné šperky ani líčidla na sobě neměla.</p>

<p>A nevyžívala se v nějaké obřadnosti, když mi nalila čaj a postavila ho přede mne. „Jsou tu i koláčky, chceš-li," řekla a já si vzal, protože toho dne jsem ještě neporušil půst. Ale něco v jejím hlase, mírně ochraptělém, mne přimělo, abych odložil šálek, který už jsem zvedal k ústům. Hleděla mimo mne, uhýbajíc před mým pohledem. Spatřil jsem, jak sejí prudce chvějí řasy, a pak se přes ně přelily slzy a zkropily jí líce.</p>

<p>„Kettricken?" zeptal jsem se poděšeně. Stalo se snad ně­co, o čem jsem nevěděl? Zjistila, že narčeska si jejího syna nechce vzít? Nebo hrozil další průšvih v souvislosti s Moud­rostí?</p>

<p>Kettricken rozechvěle vtáhla dech a vtom se mi zahleděla zpříma do očí. „Och, Fitzi, kvůli tomu jsem tě sem nevola­la. Chtěla jsem si to nechat pro sebe. Ale... je mi to tak líto, Fitzi. Za nás za všechny. Když jsem si to poprvé vyslechla, již jsem to věděla. Toho rána jsem se probudila s pocitem, jako by se něco zlomilo, něco důležitého." Chtěla si odkaš­lat a nešlo to. Slzy se jí řinuly po tváři a ona skuhravým hla­sem pokračovala: „Nevěděla jsem jistě, co se stalo, ale když mi Chade přišel sdělit poselství od tebe, rázem mi to došlo. Cítila jsem, jak odešel, Fitzi. Cítila jsem, jak nás Nighteyes opouští." A pak jí zalomcoval vzlyk a ona si dala hlavu do dlaní a plakala jako zdrcené dítě.</p>

<p>Nejraději bych utekl. Už se mi skoro podařilo svůj zármu­tek ovládnout, a ona nyní tu ránu rozervala nanovo. Nějakou dobu jsem tam jenom seděl jako dřevo, ochromený bolestí. Proč to prostě nemohla nechat být?</p>

<p>Vypadalo to však, že si mé odtažitosti není vědoma.,,Roky utečou, ale na přítele jako on nikdy nezapomeneš." Mluvila sama k sobě, hlavu skloněnou v dlaních. Její slova byla ztlu­mená a ochraptělá pláčem. Trochu se přitom na židli kolé­bala. „Nikdy jsem neměla k nějakému zvířeti tak blízko, do­kud jsme spolu nevyrazili na naši výpravu. Ale během těch dlouhých hodin chůze byl on pořád přítomen, vyrážel kupře­du a vracel se zpátky a potom zase prověřoval cestu za ná­mi. Byl pro mne něco jako štít, neboť když přiklusal zpátky, vždycky jsem věděla, že běžel napřed a ujistil se, že nám žád­né nebezpečí nehrozí. Nepochybuji o tom, že bez jeho ujiš­tění by mi stokrát došla moje chabá kuráž. Když jsme se vy­pravili na cestu, vypadalo to, že je jen tvou součástí. Ale pak jsem ho poznala já sama. Jeho statečnost a houževnatost, i je­ho smysl pro humor. Byly doby, zvláště tam v lomu, kdy jsme vyráželi na lov a jen on sám se zdál rozumět mým pocitům. Nešlo jen o to, že jsem se k němu mohla přimknout a vypla­kat se mu do kožichu s vědomím, že moji slabost nikdy niko­mu nevyzradí. Šlo o to, že se se mnou radoval i v mých sil­ných okamžicích. Když jsme společně lovili a já něco skolila, mohla jsem cítit jeho souhlas jako... jakousi divokost, která mi říkala, že si zasloužím přežít, že jsem si v tomhle světě vydobyla své místo." Rozechvěle se nadechla. „Myslím, že mi už navždy bude chybět. A to se mi ani nepoštěstilo ho vi­dět, ještě než..."</p>

<p>Má mysl vířila na plné obrátky. Abych pravdu řekl, nevě­děl jsem, jak blízko k sobě měli. I Nighteyes dobře střežil svá tajemství. Věděl jsem, že královna Kettricken má vlo­hy k Moudrosti. Když byla ponořená v meditaci, cítil jsem z její strany chabé šmátrání. Často jsem tušil, že její horalská „spřízněnost" s přírodním světem se bude v Šesti vévodstvích titulovat méně laskavými slovy. Ale ona a můj vlk?</p>

<p>„On s tebou mluvil? Tys slýchala Nighteyese ve své mys­li?"</p>

<p>Zavrtěla hlavou, aniž zvedla tvář z dlaní. Její prsty odpo­věď ztlumily. „Ne. Cítila jsem ho však ve svém srdci, když jsem vůči všemu ostatnímu otupěla."</p>

<p>Pomalu jsem vstal. Obešel jsem nevelký stůl. Chtěl jsem ji jenom poplácat po schlíplých ramenou, ale když jsem se jí dotkl, ona prudce vstala a klopýtla do mého objetí. Držel jsem ji a nechal ji, ať se mi vypláče na rameni. Ať už se mi chtělo nebo ne, i já jsem se rozplakal. A potom její zármu­tek, nikoli soucit se mnou, ale skutečný žal nad Nighteyesovou smrtí, uvolnil tytéž pocity ve mně a mé zoufalství se za­čalo drát na povrch. Všechna úzkost, kterou jsem se snažil skrývat před těmi, kteří nemohli chápat hloubku bolesti, kte­rou jsem cítil, se náhle dožadovala volného průchodu. Mys­lím, že jsem si jen uvědomil, že se naše role prohodily, když mne mírně zatlačila na svou židli. Nabídla mi svůj malý, ne­použitelný kapesník a potom mne jemně políbila na čelo a na obě tváře. Nedokázal jsem zastavit svůj pláč. Ona stála ved­le mě, hlavu mi kolébala na hrudi, čechrala mi vlasy a nechá­vala mne vyplakat. Zlomeným hlasem hovořila o mém vlko­vi a o všem, co pro ni znamenal, slovy, která jsem jen sotva slyšel.</p>

<p>Nesnažila se zadržet příval mých slz nebo mi říkat, že vše­chno bude v pořádku. Věděla, že nebude. Ale když můj pláč konečně ustal, shýbla se a políbila mě na ústa. Jak hojivý to byl polibek. Rty měla slané od vlastních slz. Pak se znovu na­přímila.</p>

<p>Tu Kettricken zhluboka vzdychla, jako kdyby odkládala těžké břímě. „Tvé nebohé vlasy," zamumlala a uhladila mi je na hlavě. „Och, můj drahý Fitzi. Jak těžce jsme tě zneužili! Vás oba. A já nikdy..." Jako by cítila, jak jsou slova zbyteč­ná. „Ale... co... vypij si čaj, dokud je ještě teplý." Poodešla ode mě stranou a já po chvíli pocítil, že mám zase kontrolu sám nad sebou. Když se posadila na mou židli, zvedl jsem k ústům její šálek a napil se z něj. Čaj byl pořád ještě horký, až se z něj kouřilo. Uběhla jen chvilka, ale přesto jsem měl dojem, jako by u mne došlo k nějakému důležitému obratu. Když jsem se nadechl, měl jsem pocit, jako kdyby se mi plí­ce naplnily mocněji než v uplynulých dnech. Ona vzala do ruky můj šálek. Když jsem vzhlédl ke své královně, obdařila mě nepatrným úsměvem. Její světlé oči byly po obvodu zarudlé od pláče a nos měla růžový. Ještě nikdy na mě ne­hleděla laskavěji.</p>

<p>Tak nám uběhl nějaký čas. Čaj, který připravila, byl aro­matický, příjemné chuti a vzpružující. Na stole byly rohlíky z lístkového těsta nadívané klobásami a malé koláčky s ky­selou ovocnou náplní, a taky obyčejné ovesné placky, jedno­duché a výživné. Myslím, že ani jeden z nás nemluvil ze stra­chu, že se mu zlomí hlas, a ani to nebylo nutné. A tak jsme mlčky jedli. Jednou jsem vstal od stolu, abych dolil do čaj­níku horkou vodu. Jakmile se bylinky vyluhovaly, nalil jsem nám oběma čaj. Po nějaké době mlčení se opřela v křesle a ti­še řekla: „Takže teď už víš, že tato domnělá ,poskvrna' u mé­ho syna pochází ode mě."</p>

<p>Řekla to, jako kdybychom pokračovali v předtím započa­té konverzaci. Kdysi jsem si říkal, zda si to někdy dá do spojitosti. Když to nyní udělala, bolestně mne zasáhl ten pocit viny a zklamání, který jsem zaslechl v jejím hlase. „Už před Dutifulem existovali Farseerové nadaní Moudrostí," namítl jsem. „Mezi nimi i já."</p>

<p>„A tys měl matku z Hor. Nebo tě snad nepředali Veritymu v Moonseye? Kdo by tě tam mohl zplodit než nějaká horalka? Já ji dokážu vidět v jemnosti tvých vlasů a slyšela jsem ji v tom, jak rychle ses rozpomněl na jazyk svého dětství, když jsi poprvé přijel do Jhaampe. Jelikož tě Hory poznači­ly tímto způsobem, proč ne taky jiným? Je možné, že to ona byla zdrojem tvé Moudrosti. Možná že koluje v krvi hora­lů."</p>

<p>Zašel jsem nebezpečně blízko k pravdě, když jsem řekl: „Pokládám za stejně pravděpodobné, že Dutiful mohl zdědit Moudrost po svém otci stejně jako po své matce."</p>

<p>,Jenže -"</p>

<p>„Jenže ono pramálo záleží na tom, odkud se vzala," pře­rušil jsem nelítostně svoji královnu. Chtěl jsem rychle změ­nit téma našeho rozhovoru. „Chlapec ji má v sobě, a s tím se musíme vypořádat. Když mě poprvé požádal, abych ho o tom poučil, byl jsem zděšen. A teď si myslím, že jeho instinkty byly správné. Lepší bude, když se dozví vše, co ho mohu na­učit o obou magiích, které má v krvi."</p>

<p>Její tvář se rozzářila. „Pak jsi tedy souhlasil, že ho budeš učit!"</p>

<p>Abych pravdu řekl, na poli intrik jsem už vyšel ze cviku. Či spíše, přemítal jsem trpce, se má paní za ty roky poučila, že s použitím rafinovanosti a mírnosti se lze dovědět tajem­ství, které by ze mě nevymámil ani Chade s využitím vší své potměšilosti. Přesnost, s jakou mi četla ve tváři, se zdála po­tvrzovat druhou teorii.</p>

<p>„Nic z toho princi neřeknu. Pokud chce, aby to zůstalo me­zi vámi, ať to tak je. Kdy začnete?"</p>

<p>„Jakmile se to princi bude hodit," odpověděl jsem poně­kud vyhýbavě. Nechtěl jsem žalovat, že svoji první lekci již zmeškal.</p>

<p>Kettricken přikývla a zřejmě se spokojila s tím, že to ne­chá na mně. Pak si odkašlala. „FitzChivalry. Důvod, pro kte­rý jsem tě sem zavolala, byl můj záměr... učinit ti po záslu­ze. Jak jen budeme moci. V tolika ohledech s tebou nemohu jednat tak, jak si zasluhuješ. Avšak přeji si učinit vše, co mů­žeme udělat pro tvoje pohodlí nebo pro potěchu. Vystupuješ v maškaře sluhy lorda Goldena a já chápu všechny důvody, které k tomu vedly. Přesto mě rmoutí, že by měl princ z tvé pokrevní linie chodit mezi svým lidem nepoznaný. Nuže. Co můžeme udělat? Chtěl bys, abychom ti připravili další kom­naty, kam bys mohl potají docházet a kde bys našel vše při­chystané v zájmu svého pohodlí?"</p>

<p>„Ne," odvětil jsem rychle, a když jsem postřehl příkrost své odpovědi, dodal jsem: „Myslím, že nejlepší prozatím bu­de, když věci zůstanou tak, jak jsou. Mám veškeré pohodlí, které potřebuji." Byl jsem rozhodnut zde žít, ale nedokázal jsem se tu zabydlet jako doma. Bylo zbytečné to zkoušet. Při té skryté myšlence jsem sebou trhl. Domov, přemítal jsem, je místo, které člověk s někým sdílí. Půda nad stájí, kterou jsem obýval s Burrichem, nebo chalupa, kde jsem žil ve spo­lečnosti Nighteyese a Hapa. A co komnaty, které jsem teď obýval se šaškem? Ty ne. Neboť jsme oba museli zachová­vat příliš velkou opatrnost, příliš dbát na soukromí, a role, které jsme hráli, nám vnutily příliš mnoho omezení.</p>

<p>„...domluvila měsíční apanáž. Chade potom dohlédne na to, abys ji obdržel, ale já jsem chtěla, abys dneska dostal to­hle."</p>

<p>A s těmi slovy přede mne má královna postavila měšec, malý plátěný váček, na němž byly stylizované výšivky kvě­tin. Když ho postavila na stůl, pořádně to zacinkalo. Proti své vůli jsem zrudl a nedokázal jsem to skrýt. Vzhlédl jsem a zjistil, že i ona má líce růžové.</p>

<p>„Je to trapné, viď? Nevysvětluj si to špatně, FitzChivalry. Tohle není plat za to, co jsi vykonal pro mě a pro mé blízké. Za to bych ti nikdy nemohla zaplatit. Ale člověk má jisté vý­daje, a není správné, abys musel žádat o to, co potřebuješ."</p>

<p>Chápal jsem ji, ale nedokázal jsem si odpustit poznámku: „Ty a tví blízcí jste i moji blízcí, má královno. A máš prav­du. Žádná finanční suma by nemohla zaplatit to, co pro ně dělám."</p>

<p>Jiná žena by to možná vzala jako výčitku. Jenže oči Kettricken se při mých slovech mocně zatřpytily hrdostí a ona se na mě usmála. „Jsem moc ráda, že je mezi námi příbuzenské pouto, FitzChivalry. Rurisk byl můj jediný bratr. Nikdo mi ho nikdy nemůže nahradit. Ale ty ses tomu ze všech lidí při­blížil nejvíc, jak to lze."</p>

<p>A při těch slovech jsem si pomyslel, že jsme jeden druhé­mu opravdu velmi dobře porozuměli. Hřálo mě, že si na mě činí nárok skrze naše příbuzenství, skrze pokrevní pouta, kte­rá mě vázala k jejímu manželovi a jejím synovi. Kdysi dáv­no to byl král Shrewd, kdo si mne přisvojil prostřednictvím úmluvy a stříbrné jehlice, kterou ji zpečetil. Jehlice i král už byli dávno ti tam. Zůstala snad naše dohoda stále v platnos­ti? Král Shrewd se rozhodl vznést svůj nárok na mne spíše z pozice mého krále než dědečka. A nyní Kettricken, moje královna, si mne nárokovala nejprve jako příbuzného a pak jako bratra. Žádné úmluvy přitom neuzavírala. Protivila by se jí samotná představa, že by bylo nutné jakékoli vymezení podmínek mé loajality.</p>

<p>„Ráda bych svému synovi popravdě řekla, kdo skutečně jsi."</p>

<p>To mne vytrhlo z krátkého zadumání.,,Prosím, ne, má krá­lovno. Taková informace je velice nebezpečná a zatěžující. Proč ji na něj nakládat?"</p>

<p>„A proč tu informaci farseerovskému dědici odpírat?"</p>

<p>Zavládla mezi námi dlouhá chvíle ticha. Potom jsem řekl: „Možná až za nějaký čas."</p>

<p>Jakmile přikývla, pocítil jsem úlevu. Jenže vzápětí mi ji vzala, když prohlásila: „Sama poznám, až nadejde ten správ­ný čas."</p>

<p>Pak se natáhla přes stůl a uchopila mě za ruku. Když jsem to dovolil, otočila ji dlaní nahoru a něco do ní vložila. „Kdy­si dávno jsi nosil malou stříbrnou jehlici s rubínem, kterou ti dal král Shrewd. Označovala tě jako jeho člověka a sama za sebe říkala, že tyhle dveře jsou ti vždy otevřené. Ráda bych, abys teď nosil tohle, v tom samém smyslu."</p>

<p>Byla to malinká věcička. Stříbrná lištička s mihotavým ze­leným okem. Zaujímala bdělou pozici vsedě, ohon obtočený okolo předních tlap. Výtvor byl připevněný k dlouhé jehlici. Pozorně jsem si ho prohlížel. Byl dokonalý.</p>

<p>„Tohle je tvé vlastnoruční dílo."</p>

<p>„Lichotí mi, že si vzpomínáš, jak moc ráda pracuji se stří­brem. Ano. Je. A liška je symbol, který jsi mi tady na Buckkeepu přiřkl ty."</p>

<p>Rozvázal jsem si modrou služebnickou košili a rozhalil ji. Zatímco Kettricken se dívala, vpíchl jsem jehlici do lemovky u košile. Zvenčí nebylo nic vidět, ale když jsem si košili opět zavázal, mohl jsem cítit, jak se mi lištička otírá o hruď.</p>

<p>Odkašlal jsem si. „Prokázala jsi mi velkou čest. A jelikož jsi říkala, že si mne ceníš skoro jako bratra, chci ti teď polo­žit otázku, již by ti zajisté položil i Rurisk. Budu tak smělý a zeptám se, proč si mezi svými dámami držíš jednu, která ti kdysi usilovala o život. Ano, tobě a ještě k tomu tvému ne­narozenému dítěti."</p>

<p>Její pohled byl dočista zmatený. Až po chvíli, jako by ji někdo popíchl jehlicí, sebou malinko trhla a řekla: „Och, ty máš na mysli lady Rosemary."</p>

<p>„Ano, mám."</p>

<p>„Je už to tak dávno... To všechno se přihodilo už před tak dlouhou dobou, Fitzi. Víš, když se na ni dívám, ani mi to na mysl nepřijde. Když se sem Regal a jeho dvůr na konci vál­ky s rudými loděmi vrátili, Rosemary byla v doprovodu ta­ké. Její matka mezitím zemřela a ona byla... zanedbané dí­tě. Zprvu jsem ji nebo Regala nedokázala ve své přítomnosti snést. Ale bylo třeba zachovat dekorum a jeho servilní omlu­vy a přísahy věrnosti, skládané dosud nenarozenému dědici a mně, nám jaksi... přišly vhod. Posloužilo to ke sjednocení Šesti vévodství, protože Regal s sebou přivedl šlechtu z Tilthu a Farrow. A my jsme tu podporu zoufale potřebovali. Nechybělo mnoho, aby Šest vévodství po válce s rudými lo­děmi upadlo do války občanské. Mezi vévodstvími panuje to­lik sporů a různic. Ale Regalův vliv stačil na to, aby se jeho šlechta přiklonila zpět na mou stranu. Potom Regal zemřel, za tak podivných a bouřlivých okolností. Nevyhnutelně se vyskytly zvěsti, že jsem ho nechala zavraždit v odplatě za sta­ré křivdy. Chade mi důrazně radil, že musím učinit patřičná gesta, abych si zavázala jeho šlechtice. A tak se taky stalo. Dosadila jsem místo něj na Tradeford lady Patience, neboť jsem cítila, že tam potřebuji mít silnou oporu. Ale jeho ostat­ní statky jsem uvážlivě rozdělila mezi ty, kteří nejvíce potře­bovali uklidnit."</p>

<p>„A jak na to reagoval lord Bright?" zeptal jsem se. Tohle všechno pro mne bylo nové. Bright byl Regalův dědic a ny­nější vévoda z Farrow. Hodně z toho, co „rozdělili", nespor­ně bylo jeho dědičným vlastnictvím.</p>

<p>„Odškodnila jsem ho jinými způsoby. Po dost mizerném výkonu, který podal při obraně Bucku a Buckkeepu, se ocitl ve vratké pozici. Nemohl moc protestovat, protože nezdědil vliv, který u šlechty požíval Regal. Přesto jsem se snažila, aby se nejen spokojil se svým údělem, ale aby se z něj stal lepší vládce, než by jinak byl. Dohlížela jsem na jeho výuku i v jiných věcech, než bylo vybrané víno a oblečení. Jakožto vévoda z Farrow strávil většinu let tady na Buckkeepu. Pa­tience za něj spravuje jeho tradefordské statky, zřejmě mno­hem lépe, než by to dokázal sám, protože má čich na to, aby jmenovala lidi, kteří se ve své práci vyznají. A posílá mu mě­síčně zprávy, mnohem detailnější, než je mu po chuti, ale já vždycky trvám na tom, ať si je projde spolu s jedním z mých pokladníků - nejen abych měla jistotu, že jim porozumí, ale též proto, že od něj čekám vyjádření, že je spokojený s tím, jak se jim tam vede. A já si myslím, že nyní spokojený sku­tečně je."</p>

<p>„Tuším, že s tím má něco společného jeho vévodkyně," zkusil jsem to.</p>

<p>Kettricken v sobě měla tolik ostýchavosti, že mírně zrud­la. „Chade byl toho názoru, že v manželství by mohl být spo­kojenější. A nadešel čas, aby zplodil dědice. Kdyby zůstal sám, mohl by být příčinou rozkolů u dvora."</p>

<p>„Kdo ji vybral?"</p>

<p>„Lord Chade navrhl několik mladých žen z dobrých ro­din, které měly... požadované kvality. Poté jsem zařídila, aby mu byly představeny. A aby jejich rodiny věděly, že by mne potěšilo, kdyby si vévoda vybral jednu z těchto dcer. Mezi tě­mi ženami se rychle rozvinula velká rivalita. Ale lord Bright si mezi nimi vybral svoji nevěstu sám. Já jen dohlédla na to, aby měl příležitost zvolit -"</p>

<p>„Někoho, kdo by byl povolný a ne moc ambiciózní. Dce­ru někoho, kdo je loajální vůči královně," doplnil jsem ji.</p>

<p>Střetla se zpříma s mým pohledem. „Ano." Kettricken na okamžik zatajila dech. „Ty mi to vyčítáš, FitzChivalry? Ty, jenž jsi mne jako první učil, kterak využívat dvorních intrik ke své výhodě?"</p>

<p>Usmál jsem se na ni. „Ne. Upřímně řečeno, jsem na tebe hrdý. A z výrazu lorda Brighta na oslavě minulé noci sou­dím, že je to muž, který je se svou paní velmi spokojený."</p>

<p>Kettricken si povzdechla, bezmála úlevou. „Děkuji ti. Ne­boť tvého úsudku si cením, FitzChivalry, stejně jako vždyc­ky. Nerada bych si myslela, že jsem se před tebou zahanbi­la."</p>

<p>„Pochybuji, že bys mohla," odvětil jsem popravdě stejně jako galantně. A pak jsem stočil konverzaci zpátky k tématu, které mne zajímalo. „A Rosemary?"</p>

<p>„Po Regalově smrti se většina jeho nohsledů rychle roz­ptýlila na své rodinné statky; někteří odjeli provést inspekci nových statků, které jsem jim přidělila. Na Rosemary nikdo neuplatnil nárok. Její otec zemřel ještě předtím než se naro­dila. Její matka po něm měla titul, lady Celeffa z Firwoodu, ale v podstatě to byla pouze slova. Firwood je malý statek, žebrácké léno. Je tam sice zámeček, ale prý je už několik let neobývaný. Nebýt toho, že se lady Celeffa těšila přízni prin­ce Regala, nikdy by se ke dvoru nebyla dostala." Povzdechla si. „A tak tady byla Rosemary, sirotek ve věku osmi let, kte­rý byl u královny v nemilosti. Tuším, že ti musím trochu po­moci, aby sis dokázal představit, jak se k ní u dvora chova­li."</p>

<p>Chtě nechtě jsem sebou trhl. Dobře jsem si vzpomínal, jak se chovali ke mně.</p>

<p>„Snažila jsem seji ignorovat. Ale Chade to nechtěl nechat být. Ve skutečnosti jsem to nedokázala ani já."</p>

<p>„Představovala pro tebe nebezpečí. Napůl vycvičený ná­jemný vrah, kterého Regal naučil, aby tě nenáviděl. Nemoh­la si tu prostě chodit, jak se jí zlíbilo."</p>

<p>Kettricken chvíli mlčela. Potom řekla: „Teď mluvíš jako Chade. Ne. Byla ještě něco horšího. Bylo to zanedbávané dí­tě v mém domě, dívenka, kterou jsem obvinila z toho, že se stala tím, čím ji naučili být. Byla mi denně na očích jako vý­čitka za to, že ji sama zanedbávám a že vůči ní zatvrzuji své srdce. Kdybych jí byla vším, čím je dáma svému pážeti, Regal by mi ji nikdy nemohl odloudit."</p>

<p>„Pokud to ovšem neudělal už předtím, než k tobě vůbec přišla."</p>

<p>„Ale i tak jsem to měla poznat. Kdybych nebyla tak zamě­řená na svůj vlastní život a své problémy."</p>

<p>„Byla tvým pážetem, a ne dcerou!"</p>

<p>„Ty zapomínáš, že mě vychovali v Horách, aby se ze mě stala Sacrifice svého lidu, Fitzi. Nikoli královna, jakou před­pokládáš. Já od sebe žádám víc."</p>

<p>Před tím argumentem jsem se chtě nechtě sklonil. „A tak ses rozhodla, že si ji ponecháš."</p>

<p>„Chade říkal, že si ji musím buď ponechat, nebo se jí úpl­ně zbavit. Jeho slova mě naplnila hrůzou. Zabít dítě za to, že udělalo něco, co ho naučili? A pak jsem to celé spatřila o to jasněji. Bylo by laskavější na místě ji zabít než ji takhle tý­rat a zanedbávat, jako jsem to dosud dělala já. Nuže. Té no­ci jsem šla za ní do jejího pokoje. Sama. Při pohledu na mě se zděsila, její místnost byla studená a skoro prázdná, lůžkoviny nevyprané, nevím jak dlouho. Mezitím vyrostla z noč­ní košile; v ramenou byla rozedraná a na ni už příliš krátká. Krčila se na posteli co nejdále ode mě a jen na mě zírala. Pak jsem se jí zeptala, co by si vybrala raději, jít do adopce k la­dy Patience nebo se znovu stát mým pážetem."</p>

<p>„A ona se rozhodla být tvým pážetem."</p>

<p>„A propukla v pláč, vrhla se na zem a chytla se mých suk­ní a řekla, že si myslela, že už ji nemám ráda. Vzlykala tak hořce, že ještě než jsem ji stačila uklidnit, vlasy měla přile­pené k hlavě potem a po celém těle se třásla jako osika. Fitzi, jak já se styděla za to, že jsem byla tak krutá k dítěti, nikoliv tím, že bych jí něco udělala, ale prostě tím, že jsem ji igno­rovala. Bylo to vždy pouze mezi Chadem a mnou, že jsme ji podezřívali ze snah ublížit mi. Ale sám fakt, že jsem se to­mu dítěti vyhýbala, poskytlo níže postaveným lidem z hradu záminku, aby k ní byli krutí a bezcitní. Její pantoflíčky byly celé na cáry..." Kettrickenin hlas vyzněl do ztracena a já pro­ti své vůli pocítil záchvěv soucitu s malou Rosemary. Kettricken se zhluboka nadechla a pokračovala ve vyprávění. „Žadonila o svolení, aby mi mohla znovu sloužit, Fitzi. Nebylo jí ještě ani sedm let, když přistoupila na Regalovu na­bídku. Není pravda, že by mne někdy nenáviděla nebo že by rozuměla tomu, co koná. Jsem si jista, že pro ni to byla hra, potají naslouchat a opakovat vše, co zaslechla."</p>

<p>Snažil jsem se být pragmatický a zároveň tvrdý. „A nama­zat ti schody sádlem, abys upadla?"</p>

<p>„A řekl jí někdo proč? Anebo jí prostě navedli, ať nama­že sádlo na schody poté, co vystoupím nahoru do věžní za­hrady? Takovému dítěti to mohlo být podáno jako uličnický žert."</p>

<p>„Ptala ses jí na to?"</p>

<p>Odmlka. „Některé věci je lepší nechat být. I kdyby vědě­la, že jejich záměrem je, abych spadla, nemyslím si, že by si uvědomovala plný dosah svého jednání. Myslím, že jsem pro ni mohla představovat dvě osoby, ženu, kterou chce Regal dostat na kolena, a Kettricken, jíž každý den sloužila. Ten, který by měl být kvůli jejímu chování obviněn, je po smrti. A od doby, co jsem ji vzala zpátky k sobě, mi nebyla ničím než věrnou a přičinlivou poddanou." Vzdychla a při dalších slovech se zahleděla skrze mne do zdi. „Minulost musí zů­stat minulostí, Fitzi. To platí zvláště pro ty, kdo vládnou. Já musím oženit svého syna s dcerou Ostrovana. Musím pod­porovat obchod a spojenectví s lidem, který odsoudil mého krále k smrti. Mám si dělat vrásky z toho, že jsem vzala pod svá křídla jednu malou vyzvědačku a udělala z ní dámu na svém dvoře?"</p>

<p>Nyní jsem se hluboce nadechl já sám. Pokud svého roz­hodnutí za patnáct let ani jednou nelitovala, žádná moje slo­va už to teď stejně nemohla změnit. A ani by snad neměla. „Co se dá dělat. Myslím, že jsem to měl předpokládat. Nedě­lala sis vrásky ani z toho, žes pojala nájemného vraha za své­ho poradce, když jsi přišla ke dvoru."</p>

<p>„Za svého prvního zdejšího přítele," poopravila mě vážně. Pak sejí zkrabatilo čelo. Když jsem se s ní poprvé setkal, ty linky na čele a mezi očima neměla, ale nyní se vlivem čas­tých starostí prohloubily. „Nelíbí se mi ta šaráda, kterou zde musíme hrát. Ráda bych tě měla po svém boku, abys mi po­skytoval rady a abys vyučoval mého syna. Ráda bych ti do­přála pocty jako svému příteli i jako Farseerovi."</p>

<p>„To není možné," řekl jsem pevným hlasem. „A takhle je to lepší. Jsem ti v této roli užitečnější a je to méně riskantní pro tebe i pro prince."</p>

<p>„A více riskantní pro tebe. Chade mi říkal, že ti Piebaldové vyhrožovali, přímo u našeho prahu ve městě Buckkeep."</p>

<p>Přistihl jsem se při myšlence, že nechci, aby to věděla. „Nejlepší bude, když si to vyřídím sám. Možná bych je mohl vyprovokovat k tomu, aby vystoupili na veřejnost."</p>

<p>„Hm. Možná. Aleje mi stydno za to, že musíš takovým věcem čelit zdánlivě sám. Abych pravdu řekla, příčí se mi, že v Šesti vévodstvích stále panuje taková bigotnost a že na­še šlechta před tím zavírá oči. Pro své lidi nadané Moudros­tí jsem udělala, co jsem mohla, ale jde to velice ztuha. Když se poprvé začala objevovat piebaldovská udání, rozlítilo mě to. Chade mne nabádal, abych nejednala v záchvatu vzteku. Nyní si říkám, jestli by nebylo moudřejší dát svému hněvu průchod. Má druhá reakce spočívala v tom, že jsem chtěla dát svým lidem nadaným Moudrostí vědět, že se mohou opřít o moji spravedlnost. Chtěla jsem zveřejnit předvolání, pozvat vůdce Moudrých, ať za mnou přijedou, že společně bychom jim mohli ukout štít proti krutosti těchto Piebaldů." Zavrtěla hlavou.</p>

<p>„Opět se do toho vložil Chade a řekl mi, že lidé s Moud­rostí žádné uznávané vůdce nemají a že by Farseerům nedů­věřovali natolik, aby se na takové setkání dostavili. Neměli jsme žádného prostředníka, kterému by důvěřovali, a žád­né záruky, které bychom jim předložili, abychom je ujistili, že to není plán, kterak je vlákat do pasti a zničit. Přesvědčil mne, abych od toho nápadu upustila." Slova jako by se z ní drala ještě zdráhavěji, když dodala: „Chade je dobrý porad­ce, vyzná se v politice a mocenských machinacích. Ale ob­čas mám dojem, že by nás nejraději řídil výlučně na zákla­dě toho, co je dobré pro stabilitu Šesti vévodství, a tolik se už nestaral, zda tu máme spravedlnost pro všechen můj lid." Čelo sejí zkrabatilo a ona pokračovala: „Říká, že čím vět­ší je stabilita země, tím větší je šance, že bude vzkvétat spra­vedlnost. Možná má pravdu. Ale já jsem velmi často touži­la probírat tyhle věci způsobem, jako jsme to dělávali ty a já. I v tomhle jsem tě postrádala, FitzChivalry. Nelibí se mi, že tě nemohu mít po svém boku, když to potřebuji, a že pro te­be musím posílat potají. Ráda bych tě dnes například pozva­la, aby ses připojil k Peottremu a mně, až budeme hrát tu hru, protože bych ocenila tvůj názor na něj. Je to velmi záhadný muž."</p>

<p>„Ty budeš dnes hrát s Peottrem nějakou hru?"</p>

<p>„Minulý večer jsem si s ním trochu popovídala. Když jsme probírali, jaká je šance, že Dutiful a Elliania spolu budou do­opravdy šťastni, stočil se hovor na jiné šance. A odtud byl už kousek k hazardním hrám. Vzpomínáš na tu horalskou hru, která se hrála s kartami a runovými kameny?"</p>

<p>Zalovil jsem v paměti. „Myslím, že jednou jsi mi o tom vy­právěla. Ano, a vzpomínám si, že jsem o tom četl jeden svi­tek, zatímco jsem se zotavoval ze zranění, která mi způsobil Regal, když mi prvně usiloval o život."</p>

<p>„Existují karty nebo tabulky, buď malované na tvrdém pa­píře, nebo vyřezávané do tenkých dřevěných destiček. Jsou na nich symboly z našich starých pohádek, jako je Starý tkadlec a Lovec v ukrytu. Runové kameny jsou opatřeny runami, jež značí Kámen, Vodu a Pastvinu."</p>

<p>„Ano. Určitě jsem už o tom slyšel."</p>

<p>„Nuže, Peottre si přeje, abych ho naučila, jak se to hra­je. Když jsem o hře mluvila, velmi ho to zaujalo. Říká, že na Ostrovech mají hru, která se hraje s runovými kostkami, kte­rými se zatřese a hodí. Pak hráči rozloží své kameny na plát­ně nebo hrací ploše, která je pomalovaná vedlejšími božstvy, jako je Vítr, Dým a Strom. Zdá se, že by to mohla být podob­ná hra, viď?"</p>

<p>„Možná," připustil jsem. Ale Kettrickenina tvář se při před­stavě, že učí Peottreho tuto novou hru, natolik rozzářila, že to bylo v nepoměru vůči radosti, kterou bych od ní normál­ně očekával. Připadal snad tento drsný Ostrovan mojí králov­ně atraktivní? „Musíš mi o té hře povyprávět později. Rád bych se dozvěděl, jestli se runy na kostkách podobají runám na našich runových kamenech."</p>

<p>„To by bylo úžasné, nemám pravdu? Kdyby se runy na­vzájem podobaly, viď? Zvláště když některé runy z mé hry byly podobné těm na pilířích Umění."</p>

<p>„Ach." Moje královna mě stále dokázala vychýlit z rov­nováhy. Vždy působila dojmem, že dokáže uvažovat v ně­kolika směrech najednou a slučovat podivně nesourodá fak­ta do vzorců, které ostatním unikaly. Právě tímhle způsobem znovu objevila starou mapu království Elderlingů. Náhle jsem měl dojem, že mi poskytla až příliš mnoho námětů k zamyš­lení.</p>

<p>Vstal jsem, abych se omluvil, poklonil se a přál si, abych nalezl slova, jimiž bych jí poděkoval. Okamžik nato mi tako­vé nutkání připadlo divné, děkovat někomu za to, že truch­lí pro někoho, koho jsem měl rád. Přesto jsem to dost nemo­torně zkusil, ale ona mě zarazila a přistoupila ke mně, aby mne uchopila za obě ruce. „A možná že jedině ty jsi chápal, jak mi bylo po odchodu Verityho. Vidět ho, jak se proměnil, vědět, že zvítězí, a přitom stále sobecky truchlit nad tím, že už ho nikdy neuvidím jako muže, kterým býval. Tohle ne­ní první tragédie, kterou jsme společně zažili, FitzChivalry. Každý z nás se životem většinou ubíral sám."</p>

<p>Bylo to neslušné, ale přesto jsem to udělal. Objal jsem ji v náručí a na chvíli ji pevně sevřel. „Tolik tě miloval," řekl jsem a hlas se mi zakuckal při slovech, která jsem pronesl o svém ztraceném králi.</p>

<p>Spočinula mi čelem na rameni. „Já to vím," pravila tiše. „Ta láska mě stále udržuje při životě. Občas mám dojem, ja­ko bych ho stále cítila, jako by stál po mém boku a nabízel mi radu v těžkých časech. Kéž by Nighteyes byl s tebou tak, jako je Verity se mnou."</p>

<p>Dlouhou chvíli jsem svíral Verityho ženu v náručí. Vše­chno mohlo být úplně jinak. Ale její přání bylo dobré přání a taky hojivé jako balzám. S povzdechem jsem ji pustil a krá­lovna a sluha se zase rozešli za svými denními povinnostmi.<strong><emphasis>6 Zahlazení</emphasis></strong></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>...a je skoro jisté, že Chalceďané mohli bingtownské kupce porazit a prohlásit j</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>jich území za své, jen kdyby dokázali udržet totální blokádu Bin</emphasis><emphasis>g</emphasis><emphasis>townského zálivu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vtom ohledu se jim postavily na odpor dvě magie, a ma</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>gie to dozajista byly, n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vzdory všem, kdo to zpochybňují, </emphasis><emphasis>ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>boť</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Bingtownštijsou</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>chodníci a ne bojovníci, jak všich</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ni vědí. </emphasis><emphasis>První kouzlo spočívalo v tom, že </emphasis><emphasis>bingtownští</emphasis><emphasis> kupci vlastní Živé lodě, obchodní plavidla, která se, za pomoci ně</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jaké tajné praktiky, jež obnáší obět</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vání tř</emphasis><emphasis>í </emphasis><emphasis>dětí nebo star</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ších členů rodiny, oživují na jistou úroveň vnímavosti. Nej</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>nomže figury na přídích jejich lodí se mohou hýbat a mluvit, ale zároveň disponují obrovskou silou, která jim umožňuje drtit menší lodě, jakmile se jich jednou zmocní. </emphasis><emphasis>Některé z nich jsou schopny chrlit oheň na vzdálenost tři nebo čtyř délek svých vlastních trupů.</emphasis></p>

<p><emphasis>Druhá magie bude ignoranty zpochybňována stejně jako ta prvá, ale protože d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>tyčný cestovatel ji byl svědkem, po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>pírám tvrzení všech, kteří to prohlašují za lež. Na obranu svého přístavu </emphasis><emphasis>bingtownští</emphasis><emphasis> řemeslníci spěšně vytvořili draka, umně zhotov</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ného z modrých a stříbrných drahokamů a ak</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tivovaného zázračnou kombinací magie a... [textová pasáž je </emphasis>v <emphasis>těchto mí</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tech nezřetelná v</emphasis> <emphasis>důsledku poškození perga</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>menu]. Tato kreatura, kterou její tvůrci pojmenovali Tinnigliat, se vznesla z dýmaj</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>cích ruin, které po sobě Chalcedané zanechali ve čtvrti bingtownských kupeckých skladů, a vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hnala nepřátelská plavidla z přístavu.</emphasis></p>

<p>WINFRODA, „MÁ DOBRODRUŽSTVÍ PŘI PUTOVÁNÍ SVĚTEM"</p>

<p>Vlekl jsem se zpět přes bludiště chodeb a posléze se zno­vu vynořil ve své cele. Ještě než jsem vešel, zastavil jsem se a okamžik mžoural do tmy. Jakmile jsem byl uvnitř, zajistil jsem za sebou tajné dveře. Vzápětí jsem se zarazil a zůstal zcela nehybně stát uprostřed temnoty. Skrze zavřené dveře, jež vedly do šaškovy komnaty, ke mně dolehly hlasy.</p>

<p>„Podívejte, jelikož nemám ponětí o tom, kdy vstal a ode­šel, nemám ani ponětí o tom, kdy se vrátí. Nejprve se to je­vilo jako bezvadný nápad, mít silného a schopného strážce, který bude schopen nejen mne bránit před pouličními rváči, ale zároveň mi poslouží jako komorník, který bude dohlížet i na mé ostatní potřeby. Leč ukázal se jako krajně nespoleh­livý při plnění každodenních povinností. Jen si to vezměte! Musel jsem na chodbě odchytit kolemjdoucí páže a pověřit ho, ať mi sem nahoru pošle kuchtíka se snídaní. To mi váž­ně byl čert dlužen! Mám pokušení pustit Badgerlocka úplně k vodě, ovšem s kotníkem v takovém stavu se nemohu obe­jít bez zdatného sluhy. Inu, asi se budu muset s jeho nedo­statky smířit a opatřit si jedno či dvě pážata, která by plnila mé každodenní požadavky. Jen se koukněte na tu vrstvu pra­chu na tamté římse! Ostudné. Mohu jen stěží zvát do svých komnat návštěvy, když to tu vypadá takhle. Je pro mne sko­ro štěstí, že mě bolest v kotníku zrovna teď nutí žít v jisté izolaci."</p>

<p>Na místě jsem ztuhl. Dychtil jsem se dozvědět, s kým to mluví a proč mě ta osoba hledá, ale sotva jsem teď mohl ve­jít, když lord Golden prohlásil, že tu nejsem.</p>

<p>,.Dobře. Mohu zde tedy pro vašeho sluhu zanechat vzkaz, lorde Goldene?"</p>

<p>Byl to hlas Laurel, jež hovořila s neskrývanou podrážděnosti. Příliš dobře nás poznala, zatímco nás doprovázela na naší cestě, než aby se nechala oklamat touhle šarádou. Už ni­kdy nám neuvěří, že jsme pouze pán a sluha. Až moc často jsme před ní své role zpackali. Ale zároveň jsem chápal, proč lord Golden trvá na dalším pokračování té maškarády. Kdy­bychom se zachovali jinak, u dvora by vyšlo plně najevo, jak jsme všechny klamali.</p>

<p>„Zajisté. Nebo byste se mohla zastavit dnes večer, chcete-li doufat, že se rozpomene na své povinnosti a zavítá do­mů."</p>

<p>Pokud ji tím chtěl uchlácholit, nepovedlo se to. „Jsem si jista, že vzkaz postačí. Když jsem procházela stájemi, všim­la jsem si něčeho na jeho klisně a pojala jsem o ni obavy. Po­kud tam na mne počká dnes v poledne, povím mu o tom."</p>

<p>„A co když se do oběda nevrátí... sakra, jak já toto nesná­ším! Že bych měl vystupovat v roli tajemníka svého vlastní­ho sluhy!"</p>

<p>„Lorde Goldene." Její hlas přerušil jeho dramatickou tirá­du. „Moje obávaje vážná. Zařiďte, ať tam na mne v poledne počká nebo ať si se mnou domluví schůzku, abych mu moh­la povědět o svých obavách. Přeji dobrý den."</p>

<p>Velmi rázně za sebou zavřela dveře. Uslyšel jsem bouch­nutí, ale i tak jsem několik minut počkal, abych měl napros­tou jistotu, že šašek je vedle sám. Potichu jsem otevřel dve­ře, leč šaška jeho nadpřirozená bdělost nezklamala. „Tady jsi," zvolal s ulehčeným povzdechem, když jsem vešel. „Už jsem si o tebe začínal dělat starosti." Pak se na mne zahleděl pozorněji a tvář mu rozzářil úsměv. „Princova první lekce musela proběhnout nad očekávání dobře."</p>

<p>„Princ se rozhodl na první lekci nepřijít. A promiň mi, že jsem tě rozčílil. Nenapadlo mě, že mám lordu Goldenovi ob­starat snídani."</p>

<p>Pohrdlivě si odfrkl. „Ujišťuji tě, že to poslední, co bych od <emphasis>tebe </emphasis>očekával, je, že budeš kompetentním sluhou. Svoji sní­dani si dokážu obstarat naprosto sám. Je však žádoucí, abych ztropil patřičný povyk, když jsem nucen si kvůli tomu vy­číhnout nějaké páže. Už jsem toho nabrblal a nahořekoval až dost, takže si teď mohu do služebnictva přibrat nějakého chlapce, aniž bych zavdal podnět k nějakým komentářům." Nalil si další šálek čaje, upil z něj a udělal grimasu. „Stude­ný." Pokynul ke zbytkům snídaně. „Máš hlad?"</p>

<p>„Ne. Jedl jsem u Kettricken."</p>

<p>Přikývl, aniž ho to překvapilo. „Princ mi dnes ráno poslal vzkaz. Teď už mi to dává smysl. Napsal: ,Velmi mne rozesmutnilo, že vaše zranění vám znemožnilo připojit se k tanci u příležitosti mé zásnubní oslavy. Dobře vím, jak je to frust­rující, když vám nečekaná nesnáz odepře dlouho očekáva­nou radost. Upřímně doufám, že se brzy budete moci vrátit ke svým oblíbeným aktivitám.'"</p>

<p>Přikývl jsem, poněkud potěšen. „Fikané, ale přesto sděl­né. Náš princ začíná být rafinovanější."</p>

<p>„Má důvtip po svém otci," souhlasil šašek, ale když jsem ho okamžitě zpražil pohledem, výraz jeho tváře byl najednou mírný a dobrotivý. Pokračoval: „Máš tady i další vzkaz. Od Laurel."</p>

<p>„Ano. Zaslechl jsem to."</p>

<p>„Myslel jsem si, žes to možná slyšel."</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Tenhle vzkaz mě mate a děsí záro­veň. Podle toho, jak mluvila, si nemyslím, že by ta schůzka měla co do činění s mým koněm. Přesto se s ní v poledne se­jdu a zjistím, co to má znamenat. Pak bych si rád zašel dolů do města, abych navštívil Hapa a omluvil se Jinně."</p>

<p>Šašek pozvedl své světlé obočí.</p>

<p>„Slíbil jsem, že se včera večer zastavím, abych si s ní pro­mluvil o Hapovi. Jak víš, místo toho jsem šel s tebou na zásnubní hostinu."</p>

<p>Vzal z podnosu se snídaní malou voničku z bílých kvítků a zamyšleně k ní přičichl. „Tolik lidí, a všichni chtějí kou­sek tvého času."</p>

<p>Vzdychl jsem. „Je to pro mne těžké. Ani pořádně nevím, jak to zařídit. Tolik jsem si zvykl na svůj samotářský život, kde na mne měli nárok pouze Nighteyes a Hap. Mám dojem, že v tomhle si nevedu moc dobře. Neumím si představit, jak Chade po tolik let zvládal všechny svoje povinnosti."</p>

<p>Usmál se. „Je to pavouk. Soukač pavučin, jejichž vlákna se táhnou do všech směrů. Sedí uprostřed a každé škubnutí vyhodnotí."</p>

<p>Usmál jsem se také. „Trefné. Sice ne lichotivé, ale tref­né."</p>

<p>Vtom ke mně natáhl úkosem hlavu. „Takže to byla Kettricken, viď? Nikoli Chade."</p>

<p>„Já ti nerozumím."</p>

<p>Sklopil zrak ke svým rukám, v nichž si pohrával s kytič­kou. „Došlo u tebe ke změně. Už zase máš napřímená rame­na. Upíráš oči na mě, když s tebou mluvím. Nemám pocit, jako bych se měl ohlédnout přes rameno a přesvědčit se, zda tam není nějaký duch." Opatrně položil voničku na stůl. „Ně­kdo z tebe sňal část tvého břemena."</p>

<p>„Kettricken," shodl jsem se s ním po chvíli. Odkašlal jsem si. „Měla k Nighteyesovi blíž, než jsem tušil. I ona ho opla­kává."</p>

<p>„Stejně jako já."</p>

<p>Než jsem svá příští slova řekl, promyslel jsem si je. Pře­mítal jsem, zda jsou vůbec nutná, bál jsem se, že by ho moh­la ranit. Ale přesto jsem je vyslovil: „Jenže u ní je to jinak. Kettricken truchlí pro Nighteyese stejně jako já, sama za se­be, a kvůli tomu, čím pro ni byl. Kdežto ty..." zarazil jsem se, nevěda, jak to říci.</p>

<p>„Já ho miloval skrze tebe. Díky našemu poutu se pro mne stal skutečným. A tak, v jistém smyslu, netruchlím pro Night­eyese tak, jako to děláš ty. Rmoutím se, protože se rmoutíš ty."</p>

<p>„Tys vždycky uměl věci lépe říct než já."</p>

<p>„Ano," souhlasil. Pak si povzdechl a zkřížil ruce na hru­di. „I přesto. Jsem rád, že ti někdo dokázal pomoci. Třebaže Kettricken závidím."</p>

<p>To mi nedávalo smysl. „Ty jí závidíš, že truchlí?"</p>

<p>„Závidím jí, že ti dokázala poskytnout útěchu." A potom, ještě než jsem stačil vymyslet nějakou odpověď, prudce do­dal: „Odnesení nádobí do kuchyně ponechám na tobě. Dej si záležet, aby ses tvářil trochu nevrle, až ho budeš vracet, ja­ko kdyby ti tvůj pán právě drsně vyčinil. Potom můžeš jít za Laurel a dolů do města. Dneska mám v úmyslu strávit klid­ný den a věnovat se svým záležitostem. Nechal jsem rozhlá­sit, že mne kotník stále bolí a že si přeji odpočívat, aniž bych přijímal návštěvy. O něco později dnes odpoledne jsem po­zván na partičku s tím královniným oblíbencem. Takže když mě nenajdeš tady, hledej mě tam. Vrátíš se včas zpátky, abys mi pomohl dobelhat se na večeři?"</p>

<p>„Předpokládám, že ano."</p>

<p>Jeho nálada se mi pojednou zdála skleslá, jako kdyby do­opravdy trpěl. Vážně přikývl. „Snad. Takže se uvidíme poz­ději." Vstal od stolu a zamířil do svého privátního pokoje. Bez dalšího slova otevřel dveře. Potichu, ale důrazně je za sebou zavřel.</p>

<p>Sesbíral jsem nádobí na podnos. Navzdory tomu, že mne nazval nekompetentním sluhou, jsem si dal záležet, abych uvedl místnost do pořádku. Vrátil jsem podnos do kuchyně a pak do našich komnat nanosil dříví a vodu. Dveře do šaško­va privátního pokoje zůstávaly zavřené. Říkal jsem si, jestli není nemocný. Možná bych na ně zkusil zaklepat, kdyby se už neblížilo poledne. Zašel jsem do svého pokoje a připnul si svůj ohyzdný meč. Vzal jsem si hrst mincí z měšce, který mi dala Kettricken, a zbytek uschoval pod cíp matrace. Pro­věřil jsem své tajné kapsy, vzal jsem si z věšáku plášť a za­mířil dolů do stájí.</p>

<p>V důsledku přílivu lidí, kteří dorazili na princův zásnub-ní obřad, byla běžně užívaná stáj do posledního místa zapl­něna koňmi našich hostů. Za daných okolnosti byla zvířata méně významných lidí, jako jsem byl já, přesunuta do „Sta­rých stájí", stájí mého dětství. S tímto opatřením jsem byl akorát tak spokojen. Byla mnohem menší šance, že bych zde narazil na Handse či na kohokoli jiného, kdo by se mohl roz­pomenout na chlapce, který kdysi bydlel se stájmistrem Burrichem.</p>

<p>Uviděl jsem Laurel, jak stojí opřená o branku vedoucí do příhrady Myblack a tiše s ní rozmlouvá. Možná jsem si její vzkaz špatně vyložil. Má starost o zvíře náhle vzrostla a já si pospíšil k ní. „Co je jí?" zeptal jsem se a pak jsem se opožděně rozpomněl na dobré způsoby. „Přeji vám dobrý den, lovčí Laurel. Jsem tu na vaši žádost." Myblack nás oba bla­hovolně ignorovala.</p>

<p>„Badgerlocku, dobrý den. Díky, že jste sem za mnou při­šel." Rozhlédla se nenucené kolem, a když zjistila, že tahleta část stáje je liduprázdná, naklonila se ještě blíže ke mně a zašeptala: „Potřebovala jsem s tebou mluvit. V soukromí. Pojď za mnou."</p>

<p>„Jak si přejete, paní." Laurel vykročila kupředu a já spě­chal v patách za ní. Prošli jsme podél řady kotců až do zadní části stájí, kde jsme, k mému nemalému šoku, začali stoupat nahoru po vratkých schodech, jež kdysi vedly do Burrichova podkroví. Když tu byl stájmistrem, tvrdil, že raději žije v blíz­kosti svých svěřenců, než aby dal přednost lepšímu ubytová­ní v prostorách samotného hradu. V době, kdy jsem žil s ním, jsem věřil, že je to pravda. V pozdějších letech jsem dospěl k názoru, že svůj prostý příbytek si vybral jednak proto, abych nebyl moc lidem na očích, a jednak i kvůli zachování sou­kromí. Nyní, zatímco jsem vystupoval za Laurel po příkrých schodech, jsem si říkal, kolik tak toho asi ví. Zavedla mě na úvod sem, aby mi vzápětí řekla, že ví, kdo doopravdy jsem?</p>

<p>Dveře nahoře nebyly na zástrčku. Laurel do nich strčila ra­menem, až se zadrhly o podlahu. Vstoupila do zešeřelé svět­nice a pokynula mi, ať jdu za ní. Shýbl jsem hlavu před za­prášenou pavučinou v zárubni dveří. Jediné světlo prosvítalo z rozpukané okenice, která zakrývala okénko na konci míst­nosti. Jak malé mi to místo pojednou připadalo. Skrovné vy­bavení, jež kdysi stačilo Burrichovi a mně, bylo dávno pryč a místo něj se tu povalovala změť nejrůznějších věcí ze stájí. Pokroucené staré postroje, zlomené nástroje, houně prožra­né od molů: všechno to koňské harampádí, které lidé dávají stranou v domnění, že jednoho dne to možná spraví nebo že by se to mohlo v nouzi hodit, zaplňovalo místnost, kde jsem kdysi trávil své dětství.</p>

<p>Jak nerad by tohle viděl Burrich! pomyslel jsem si. Divil jsem se, že může Hands dovolit, aby se tady nakupil takový nepořádek, a pak jsem si řekl, že má asi na práci naléhavěj­ší věci. Buckkeepské stáje byly větší a bylo s nimi mnohem více starostí než během let války s rudými loděmi. Pochybo­val jsem o tom, že by Hands trávil noci mazáním a spravo­váním starých postrojů.</p>

<p>Laurel si výraz v mé tváři špatně vyložila. „Já vím. Pách­ne to tu, ale máme tu soukromí. Byla bych tě navštívila u vás v pokoji, ale lord Golden si zrovna strašně potřeboval hrát na vznešeného šlechtice."</p>

<p>„On je vznešený šlechtic," podotkl jsem, jenomže záblesk v jejích očích mě umlčel. Poněkud se zpožděním mi došlo, že lord Golden věnoval Laurel během naší cesty velkou po­zornost, ale minulou noc si spolu nevyměnili jediné slovo. Och.</p>

<p>„Ať si je to jak chce, buďte si, kým chcete," pustila tram­poty, jež s námi měla, z hlavy, očividně soustředěná na váž­nější záležitosti. „Obdržela jsem zprávu od svého bratrance. Deerkin ji nezamýšlel jako varování pro tebe; byla určena mně. Pochybuji, že by souhlasil, abych ti ji předala, protože má dost důvodů k tomu, aby tě neměl rád. Ale zdá se, že krá­lovna tě chová v jisté úctě. A já jsem zavázána věrností krá­lovně."</p>

<p>„To jsme oba," ujistil jsem ji. „Podělila ses o to poselství i s ní?"</p>

<p>Podívala se na mě. „Ještě ne," připustila. „Je možné, že to ani nebude třeba, že je to záležitost, kterou dokážeš vyřešit sám. A pro mě není tak snadné vyžádat si soukromé slyšení u královny, jako si zavolat tebe."</p>

<p>„A co je to za varování?"</p>

<p>„Nabádá mne k útěku. Piebaldové vědí, kdo jsem a kde ži­ji. Jsem dvojnásobný zrádce, podle jejich způsobu uvažová­ní. Neboť podle mé rodinné příslušnosti jsem v jejich očích ze Staré krve. A sloužím nenáviděnému farseerovskému re­žimu. Budou-li moci, zabijí mě." V jejím hlase nebylo znát žádné citové pohnutí, zatímco mi líčila nebezpečí, které jí hrozilo. Ale trochu ho ztišila a pohlédla stranou, zatímco do­dala: „A totéž platí i pro tebe."</p>

<p>Mezi námi zavládlo ticho. Sledoval jsem částečky prachu tančící ve sporém slunečním světle, jež pronikalo okenice­mi, a přemýšlel jsem. Laurel po nějaké době znovu promlu­vila.</p>

<p>„A o to tu jde. Laudwine stále churaví, jak se mu hojí pa­hýl ruky, kterou jsi mu usekl. Hned po našem malém dobro­družství ho mnozí jeho stoupenci opustili, aby se vrátili k pra­vým obyčejům Staré krve. Rodiny ze Staré krve vyvíjely tlak na jejich syny a dcery, aby se zřekli extrémní piebaldovské politiky. Mezi spoustou z nich panuje dojem, že královna do­opravdy hodlá zlepšit úděl lidu ze Staré krve. Jelikož vešlo ve známost, že její syn je nadaný Moudrostí, smýšlejí o ní nyní laskavěji. Jsou ochotni vyčkat, alespoň krátký čas, aby viděli, jak se k nám bude chovat teď."</p>

<p>„A co ti, kdo zůstali mezi Piebaldy?" zeptal jsem se bez­děčně.</p>

<p>Laurel potřásla hlavou. „Ti, kteří zůstali s Laudwinem, jsou nejnebezpečnější a nejztřeštěnější. Laudwine k sobě přita­huje ty, kteří touží prolévat krev a rozsévat zkázu. Touží po pomstě víc než po spravedlnosti a po moci víc než po míru. Někteří, tak jako Laudwine, byli svědky toho, jak jejich ro­diny a přátele usmrtili za zločin, jenž spočíval v tom, že mě­li vlohy k Moudrosti. Jiní zase mají srdce, jež pumpují spíše šílenství než krev. Není jich moc, ale protože svému ko­nání nekladou žádné meze, jen aby dosáhli svých cílů, jsou nebezpeční jako celá obrovská armáda."</p>

<p>„A jejich cíle?"</p>

<p>„Prosté. Moc pro ně samotné. Trest pro ty, kdo utiskova­li lidi s Moudrostí. Nenávidí Farseery. Ale ještě horší je, že nenávidí tebe. Laudwine v nich tu nenávist živí. Libuje si v nenávisti a nabízí ji svým stoupencům, jako by to bylo zla­to. Podnítil jsi jejich hněv proti všem lidem ze Staré krve, kteří ,se plazí před farseerovskými utiskovateli'. Laudwinovi lidé se mstí těm ze Staré krve, kteří ti přispěchali na pomoc před Piebaldy. Některým vypálili domovy. Rozehna­li nebo rozkradli stáda. Tyto útoky jsou již v plném proudu, ale hrozí ještě větší nebezpečí. Piebaldové vyhrožují, že od­halí každého, kdo se nepostaví na jejich stranu proti Farseerům. Vzrušuje je představa, že by nás měli zabíjet ti, proti nimž nepovstaneme. Piebaldové prohlašují, že všechna Sta­rá krev se musí buď postavit za ně, nebo bude z komunity vymýcena." Tvář jí při těch slovech zvážněla a zbledla. Vě­děl jsem, že její rodina se nachází v opravdovém nebezpečí, a zamrazilo mě v břiše z toho, že jsem za to zčásti mohl já.</p>

<p>Nadechl jsem se. „Jen něco z toho, co mi tu říkáš, je pro mě novinka. Před pár dny mě Piebaldové stopovali během cesty z města Buckkeep. Jenom se divím tomu, že mě necha­li žít."</p>

<p>Pokrčila jedním ramenem na znamení, že ohrožení mé oso­by nevylučuje, že vylučuje jen možnost pochopit Piebaldy. „Představuješ pro ně mimořádný cíl. Usekl jsi Laudwinovi ruku. Jsi ze Staré krve, sloužíš Farseerům a přímo oponuješ Piebaldům." Zavrtěla hlavou. „Netěš se příliš z toho, že tě ne­chali naživu, když tě mohli tak snadno zabít. Pouze to zna­mená, že tě chtějí nějak využít, což vyžaduje, abys žil. Můj bratranec mi to naznačil, když mě varoval, protože říká, že jsem se možná zapletla s horší společností, než si myslím. Piebaldové šíří zvěsti, že lord Golden a Tom Badgerlock ne­jsou to, za co se vydávají - což mne moc nepřekvapuje, ale Deerkin v tom zjevně vidí zlé znamení."</p>

<p>Odmlčela se, jako by mi chtěla dát čas na odpověď. Ne-řekl jsem nic, ale mysl mi pracovala na plné obrátky. Nedal si někdo do spojitosti Torna Badgerlocka s Bastardem nada­ným Moudrostí, o němž je řeč v písních a legendách? A po­kud ano, k čemu bych jim mohl být, aby mě museli nechat žít? Kdyby mne chtěli odvést jako rukojmí a využít mě pro­ti Farseerům, mohli to přece udělat té noci. Byl jsem však ze svých úvah vytržen, když se na mě Laurel zamračila kvůli mému mlčení a vzápětí pokračovala.</p>

<p>„Těmi výpady a útoky, které podnikají proti svým vlast­ním, proti sobě popudili mnoho lidí ze Staré krve, dokon­ce i ty, kteří se kdysi nazývali Piebaldy. Zdá se, že některé razie mají za cíl vyrovnání starých dluhů nebo osobní pro­spěch, než aby k nim vedly nějaké ,ušlechtilé' piebaldovské motivy. Nikdo je nedrží na uzdě. Laudwine je stále moc sla­bý na to, aby se plně ujal vedení. Sužují ho horečky a zim­nice způsobené ztrátou ruky. Ti z jeho nejbližšího okruhu tě za to nepochybně nenávidí; budou rychlí jako blesk, aby na tobě vykonali pomstu. Stačí svědectví, žes byl před pár dny zpátky na Buckkeepu, a už tě mají."</p>

<p>Nějakou dobu jsme stáli mlčky v zaprášené místnosti, oba sledujíce příliš temné myšlenky na to, abychom si je mohli říci. Nakonec Laurel zdráhavě řekla:</p>

<p>„Jistě chápeš, že Deerkin je na ty, kdo jsou s Piebaldy, na­pojený. Zkoušejí ho přilákat zpátky k sobě. Musí... předstírat, že je s nimi. Aby ochránil naši rodinu. Pohybuje se po vel­mi tenkém a nebezpečném laně. Slýchá věci, které jsou moc</p>

<p>nebezpečné na to, aby je mohl citovat, a přesto poslal zprá­vu." Její slova vyzněla do ztracena. Hleděla na zatemněné okno, jako by mohla doopravdy vidět, co je za ním.</p>

<p>Věděl jsem, co se mi tím snaží říci. „Měla by sis promlu­vit s královnou. Říci jí, že Deerkin se musí chovat jako zrád­ce koruny, aby zajistil tvé rodině bezpečí. Uprchneš, jak tě nabádá?"</p>

<p>Zavrtěla pomalu hlavou. „Uprchnout kam? Ke své rodi­ně? Tím bych je uvrhla do ještě většího nebezpečí. Tady se alespoň Piebaldové musí odvážit do vlčího chřtánu, aby mě dostali. Zůstanu tady a budu sloužit své královně."</p>

<p>Říkal jsem si, jestli ji Chade dokáže ochránit, jejího bra­trance nemluvě.</p>

<p>Hlas měla monotónní, když znovu promluvila. „Deerkin často slýchá narážky, že Piebaldové se paktuji i s lidmi vně svého uskupení. ,S mocnými lidmi, kteří by rádi zničili Farseery a přenechali moc Laudwinovým stoupencům.'" Zne­pokojeně na mne pohlédla. „To zní jako hloupé chvástání, že? Nemůže to být pravda, nebo ano?"</p>

<p>„Nejlepší bude, když to povíš královně," řekl jsem a při­tom doufal, že nepostřehne, že já sám to, co řekla, pokládám za možné. Věděl jsem, že s tím co nejdříve půjdu za Chadem.</p>

<p>„Ale co ty?" zeptala se. „Uprchneš? Myslím, že bys měl. Protože jinak by na tobě Piebaldové mohli názorně demon­strovat svoji moc. Kdyby tě odhalili, vyšlo by najevo, že i ve zdech Buckkeepu žijí lidé nadaní Moudrostí. Rozčtvrcený a spálený bys byl výstrahou pro všechny ostatní zrádce Sta­ré krve, aby věděli, že ti, kdo zapřou a zradí své vlastní, mo­hou na oplátku očekávat, že oni zase zradí je."</p>

<p>Ona sama Moudrost v krvi neměla, ale její bratranec ano. A přestože v její rodině se tato magie dědila, ona sama neměla ráda lidi s vlohami k Moudrosti ani ty, kteří tuto magii aktivně praktikovali. Stejně jako většina lidí ze Šesti vévodství, měla moji schopnost vnímat zvířata a navazovat s nimi úzké vztahy za opovrženíhodné čáry. Možná že právě kvůli tomu by slovo „zrádce" z jejích úst nemělo znít tak ostře, ale přesto mne pohrdání obsažené v tom vzkaze palčivě hnětlo.</p>

<p>„Já nejsem zrádce své Staré krve. Jsem pouze loajální vů­či tomu, komu jsem složil přísahu věrnosti, to jest Farseerům. Kdyby se Stará krev nesnažila princi ublížit, nebylo by nutné, abych ho z jejích spárů vyrval zpátky."</p>

<p>Laurel plytkým hlasem řekla: „Tohle jsou slova, která mi vzkázal můj bratranec. Ne moje. Vzkázal mi je, abych moh­la varovat královnu, zčásti proto, že se mi cítí být zavázaný. Ale také proto, že ona je vůči Staré krvi nejtolerantnější ze všech nedávných farseerovských vládců, které jsme zažili. Nerad by se dočkal zostuzení její osoby a okleštění jejího vli­vu. Zřejmě si myslí, že by se tě zbavila, kdyby věděla, že mů­žeš být použit proti ní. Já ji znám lépe. Nedá na mé varování a nezbaví se tě, ale pošle tě z Buckkeepu pryč ještě předtím, než budeš moci být proti ní použit."</p>

<p>A bylo to. Tohle byl skutečný vzkaz určený pro mě. „Pak si tedy myslíš, že tohle by bylo pro všechny nejlepší? Kdy­bych se prostě sbalil a vypadl odsud, aniž by mne ona muse­la žádat, ať odejdu."</p>

<p>Hleděla skrze mne, mluvila skrze mne. „Náhle ses tu zje­vil odnikud. Snad by bylo nejlepší, kdyby ses tam zase vrá­til."</p>

<p>Na okamžik jsem si s tou myšlenkou doopravdy pohrával. Mohl jsem sejít po schodech dolů, osedlat Myblack a odjet pryč. O Hapa bylo v učení postaráno a Chade by dohlédl na to, aby to tak zůstalo. Vyučovat Dutifula Umění se mi stej­ně moc nechtělo, natož pak Moudrosti. Snad by to bylo nejjednodušší řešení pro nás pro všechny. Mohl bych zmizet. Jenže.</p>

<p>„Nepřišel jsem na Buckkeep z vlastní potřeby. Přišel jsem na žádost královny. A tak zůstanu. S mým odjezdem by ani neodpadlo nebezpečí, které jí hrozí. Vždyť Laudwine a jeho stoupenci vědí, že princ je nadaný Moudrostí."</p>

<p>„Myslela jsem, že to řekneš," připustila Laurel. „A co já vím, možná máš i pravdu. Přesto budu to varování tlumočit královně."</p>

<p>„Byla by to od tebe nedbalost, kdybys to neudělala. Přes­to ti děkuji, že sis udělala čas, abys mě vyhledala a předala to varování také mně. Vím, že jsem Deerekinovi neposkytl moc důvodů k tomu, aby o mně smýšlel dobře. Jsem ochoten při­psat všechno to, k čemu mezi námi došlo, minulosti. Naskytne-li se ti možnost, žádám tě, abys mu to ode mne vzkázala. Že k němu nechovám nepřátelství, ani k nikomu, kdo dodr­žuje pravověrné obyčeje Staré krve. Ale musím vždy klást na první místo své povinnosti vůči Farseerům."</p>

<p>„Stejně jako já," odvětila zarytě.</p>

<p>„Neřeklas nic o tom, jaké má Laudwine záměry s princem Dutifulem."</p>

<p>„Protože v Deerkinově vzkaze o tom nic nestálo. A tak má jediná odpověď je, já nevím."</p>

<p>„Chápu."</p>

<p>A potom už jsme si neměli co říci. Nechal jsem ji, ať jde napřed, aby nás lidé neviděli spolu. Zdržel jsem se ve svém starém bydlišti déle, než to bylo nutné. Pod nánosy prachu na okenním parapetu jsem zahlédl stopy po noži, s nímž jsem si tu jako chlapec krátil dlouhou chvíli. Vzhlédl jsem ke sva­žujícímu se stropu nad místem, kde jsem míval slamník. Stá­le jsem rozeznával tvar sovy v pokroucených vláknech ve dřevě. Po Burrichovi ani po mně tady toho moc nezůstalo.</p>

<p>Čas a další obyvatelé nás z místnosti mezitím vymazali. Šel jsem pryč a zavřel za sebou drhnoucí dveře.</p>

<p>Mohl jsem osedlat Myblack a rozjet se do města Buckkeep, jenže rozhodl jsem se jít pěšky, navzdory pronikavě chladnému počasí. Vždycky jsem věřil, že je těžší sledovat člověka, který jde pěšky. Prošel jsem přes bránu bez nějaké­ho incidentu nebo komentáře. Svižně jsem rázoval do kroku, ale jakmile jsem se ocitl z dohledu stráží a ostatních chodců, odbočil jsem z cesty a postavil se do nízkého porostu, který rostl podél krajnice, abych se podíval nazpět, jestli mne ně­kdo nesleduje. Stál jsem tam tiše a bez hnutí, až mě rozbo­lela jizva na zádech. Ve větru byla cítit vlhkost; bylo jasné, že večer bude pršet nebo sněžit. Uši a nos jsem měl studené. Konstatoval jsem, že dnes mne nikdo nesleduje. Přesto jsem ještě dvakrát během cesty do města provedl tentýž manévr.</p>

<p>Ve městě jsem se vydal oklikou k Jinninu domu. Zčásti za tím byla má opatrnost, ale zčásti také nervozita. Chtěl jsem jí vzít nějaký dárek jako omluvu za to, že jsem se nezastavil minulý večer, jak jsem slíbil, a též jako dík za to, že mi po­máhá s Hapem, ale nedokázal jsem vymyslet, co by to mě­lo být. Náušnice se mi jevily jako příliš osobní a trvalý dar. Stejně jako pestrobarevný šál, který upoutal mou pozornost na stánku nějakého tkalce. Mé chutě dráždili čerstvě vyuzení lososi, ale zdálo se mi to nevhodné. Byl jsem dospělý muž, ale přesto jsem se přistihl, že řeším dilema jako nějaký chla­pec. Jak mám vyjádřit dík, omluvu a zájem o ni, aniž bych se prezentoval jako přehnaně vděčný, uctivý nebo pozorný? Rozhodl jsem se, že chci nějaký přátelský dar, a řekl si, že vyberu něco, co bych mohl klidně a bez rozpaků dát šaško­vi nebo Hapovi. Rozhodl jsem se pro sáček sladkých baňa­tých hevnutů, které se ten rok jen svítily, a bochník čerstvé­ho kořeněného chleba. S těmihle pochoutkami v ruce jsem bezmála sebejistě zaklepal na dveře, na nichž bylo znamení vykladačky osudů.</p>

<p>„Moment!" zavolala zevnitř Jinna, načež otevřela horní půlku dveří a zamžourala do slunečního světla. Místnost za ní byla zešeřelá, okenice zavřené, na stole hořely vonné sví­ce. „Ach. Tome. Právě tu vykládám jedné zákaznici. Můžeš chvíli počkat?"</p>

<p>„Samozřejmě."</p>

<p>„Výborně." A s těmi slovy přibouchla dveře a nechala mě stát venku. Tohle jsem nečekal, ale přesto jsem v duchu kon­statoval, že nic lepšího si nezasloužím. A tak jsem pokorně čekal, sleduje ulici a lidi chodící kolem, a snažil se v ostrém větru vypadat uvolněně. Domek čarodějky stál v tiché ulici ve městě Buckkeep, ale přesto se tudy ustavičně trousili li­dé. Vedle žil nějaký hrnčíř. Dveře měl před větrem zavře­né a zboží vyskládané vedle nich. Zevnitř jsem slyšel duně­ní kruhu, na němž pracoval. Naproti přes ulici bydlela žena, která musela mít neuvěřitelnou kupu malých dětí, z nichž ně­které se snažily dostat ven na blátivou ulici i navzdory stu­denému počasí. Nějaké děvče, ne o moc starší než batolata, je trpělivě tahalo zpátky na verandu. Z místa, kde jsem stál, jsem letmo viděl na dveře krčmy, jež stála o kus dále na uli­ci. Na vývěsním štítu, který zval dovnitř hosty, byl namalo­vaný vepřík nacpaný v ohrádce. Zákaznictvo patřilo z větší části k sortě lidí, kteří si tahali pivo domů v malých vědrech.</p>

<p>Už jsem si začínal říkat, že buď odejdu, nebo na dveře za­klepu znovu, když tu se otevřely. Vynořila se bohatě vyšňo­řená matrona se dvěma dcerkami. Mladší dívka měla v očích slzy, ale její sestra se tvářila znuděně. Matka Jinně dlouhou dobu hojně děkovala, než děvčatům ostře přikázala, ať přes­tanou okounět a jdou. Pohled, kterým mne na odchodu ob­dařila, nebyl zrovna přívětivý.</p>

<p>Pokud jsem si myslel, že mě Jinna nechala stát venku za trest, její vroucí a unavený pohled, kterým mne vzápětí ob­dařila, tuhletu obavu rozptýlil. Na sobě měla zelené roucho. V pase byla stažená širokým žlutým korzetem, který jí nad­zvedával ňadra. Moc jí to slušelo. „Pojď dál, pojď dál.Och, to bylo ale dopoledne. Je to zvláštní. Lidé chtějí vědět, co jim vidíš v dlaních, ale často tomu odmítají věřit."</p>

<p>Zavřela za mnou dveře, takže jsme se rázem ocitli v šeru.</p>

<p>„Omlouvám se, že jsem nemohl včera večer přijít. Můj pán mne pověřil nějakými povinnostmi. Tady jsem přinesl z tržiště čerstvý kořeněný chléb."</p>

<p>„Och. Báječné. Vidím, žes koupil i hevnuty. Škoda že jsem nevěděla, že je máš rád, protože má neteř jich letos ze stro­mů sklidila tolik, že pořádně nevíme, co si s nimi se všemi počít. Sousedka žijící nedaleko její farmy by si mohla trochu vzít jako krmivo pro prasata, ale letos se jich urodilo tolik, že se tím člověk dočista brodí."</p>

<p>A bylo to. Nicméně chleba si ode mne vzala a položila ho na stůl se zvoláním, že báječně voní, načež mi řekla, že Hap je samozřejmě u mistra. Její neteř si půjčila poníka a káru, aby si mohla navozit dříví, jestli prý mi to nevadí. Hap říkal, že může, a taky povídal, že pro poníka je lepší, když bude ko­nat lehkou práci, kterou to staré zvíře zvládne, než kdyby stál nečinně ve stáji. Ujistil jsem ji, že je to v pořádku. „A kde je Fennel?" zeptal jsem se udiveně, když jsem kocoura nikde neviděl.</p>

<p>„Fennel?" Zdálo se, že ji má otázka zaskočila. „Och, je asi venku a běhá si po svých. Znáš přece kočky."</p>

<p>Postavil jsem pytlík s hevnuty pomalu na podlahu vedle dveří a nad ně si pověsil plášť. V nevelké místnosti bylo tep­lo a mně zatrnulo v ledových uších, jak se začaly probouzet k životu. Když jsem se otočil ke stolu, Jinna už na něj stavěla dva kouřící šálky čaje. Teplo, jež z nich vyvěralo do oko­lí, mne vábilo ke stolu. Vedle chleba už čekal talíř s máslem a trochou medu. „Máš hlad?" optala se a s úsměvem ke mně vzhlédla.</p>

<p>„Trochu," připustil jsem. Její úsměv byl nakažlivý.</p>

<p>Očima mi bloudila ve tváři. „Já taky," odvětila. Pak udě­lala krok kupředu a já zjistil, že ji objímám pažemi a že se její ústa zvedají k mým. Musel jsem se shýbnout, abych ji políbil. Její rty se vyzývavě rozevřely; chutnala po čaji a ko­ření. Náhle jsem pocítil závrať.</p>

<p>Její rty se odpojily a ona mi přitiskla tvář na hruď. „Jsi ce­lý prochladlý," řekla. „Neměla jsem tě nechávat tak dlouho čekat venku."</p>

<p>„Teď už jsem se docela rozehřál," ujistil jsem ji.</p>

<p>Vzhlédla ke mně a usmála se. „Já vím." A když si její rty našly znovu ty moje, její ruka sklouzla níž, aby se o tom pře­svědčila. Při tom doteku jsem poskočil, ale Jinna mi přitlači­la dlaň zezadu na krk, aby mé rty udržela na svých.</p>

<p>To ona nás vmanévrovala stranou do ložnice, aniž se po­libek přerušil. Pustila mne, aby za námi zavřela dveře, a rá­zem jsme se ocitli skoro v úplné tmě, až na pár světelných paprsků, jež se prodíraly dovnitř skrze pukliny ve střeše a od­kryté trámoví nevelkého podkroví. Postel byla vystlaná peři­nami. Místnost byla cítit po ženě. Snažil jsem popadnout dech a uvažovat rozumně. „Tohle není rozumné," řekl jsem. Sot­va jsem ta slova ze sebe dokázal vysoukat.</p>

<p>„Ne. To jistě není." Prsty mi rozvázala šněrování u koši­le, čímž ještě vyhrotila moji touhu. Mírně do mne strčila a já usedl na okraj postele.</p>

<p>Když mi stahovala košili přes hlavu, můj zrak spočinul na malém amuletu na nočním stolku u postele. Na konstrukci zhotovené z hůlek byla navěšená a navinutá dlouhá šňůrka s červenými a černými korálky. Bylo to jako příval ledové vody, jenž umlčel moji touhu a vnukl mi pocit marnosti. Za­tímco Jinna si rozepínala korzet, sledovala očima můj po­hled. Zahleděla se mi do tváře a s úsměvem potřásla hlavou. „No ne. Nejsi ty náhodou citlivka? Nedívej se na to. Je pro mě, ne pro tebe." A ležérně to přikryla košilí, kterou mi vza­la z rukou.</p>

<p>V tu chvíli jsem zažil okamžik příčetnosti, kdy jsem ještě mohl zarazit to, co právě probíhalo. Jenomže ona mi nedala šanci podvolit se zdravému rozumu, protože se rukama do­stala k mému pasu, prsty se hřejivě dotýkajíc mého břicha, a já přestal myslet úplně. Vstal jsem a přetáhl jí roucho přes hlavu a při tom škubnutí jsem jí uvolnil vlasy, jejichž bujné kadeře se rozprostřely podél jejích tváří. Nějakou dobu jsme tak stáli a jeden o druhého jsme se otírali. Ona se pochvalně vyjádřila k amuletu, který mi zhotovila. Bylo to vše, co jsem měl v tu dobu na sobě. Když se mě zeptala, od čeho mám ty Čerstvé škrábance na krku a břiše, umlčel jsem ji svými ústy přitisknutými na její. Vzpomínám si, jak jsem ji lehce zvedl ze země a otočil se, abych ji položil na lůžko. Potom jsem si klekl na postel nad ni a uzřel její bohatství, vystouplé prsní bradavky, růžové a dychtící, a vdechoval jsem lahodnou vů­ni ženy, která se kolem ní vznášela.</p>

<p>Beze slova jsem na ni nasedl a pak sejí zmocnil. Byl jsem hnán slepým chtíčem a ona jen vzdychla „Tome!", šokova­ná mou prudkou vášnivostí. Dlaněmi jsem jí svíral ramena, ústa přisátá k jejím, a ona se mi zvedla vstříc. Přemohla mne zběsilá a prudká touha po ní. Touha dotýkat se, kůže na ků­ži, v těsném a vášnivém objetí, prolnout se kompletně s ji­nou bytostí, zapomenout na pocit izolovanosti ve svém vlast­ním těle. Odhodil jsem veškerou zdrženlivost a myslel si, že ji strhnu s sebou.</p>

<p>A pak, když jsem po vyvrcholení ležel dočista omámený, uslyšel jsem tenký hlásek: „Vida. Ty jsi pěkný zbrkloun, Tome Badgerlocku."</p>

<p>Zatímco jsem na ní ležel, můj ochraptělý dech si vytvářel své vlastní úděsné ticho. Prochvěl mne pocit hanby. Po hro­zivém mlčení se pode mnou zavrtěla. Uslyšel jsem, jak se na­dechla. „Tys <emphasis>měl </emphasis>pane hlad!" Možná svých slov plných zkla­mání vzápětí litovala, ale vzít je zpět už nemohla. Její něžná snaha uvést vše na lehčí váhu mi vehnala krev do tváře a mé ponížení bylo totální. Zabořil jsem čelo do polštáře vedle ní. Poslouchal jsem vítr prohánějící se ulicemi. Venku, hned za prkennou zdí, našlapovali nějací lidé. Když jsem zaslechl vý­buch smíchu, trhl jsem sebou. Nahoře v podkroví jsem usly­šel dopad a zakvičení. Pak mne Jinna políbila z boku na krk a dlaněmi mě něžně hladila po páteři směrem dolů. Její hlas přešel v konejšivý šepot. „Tome. Poprvé to bývá jen málo­kdy nejlepší. Ukázals mi svoji chlapeckou vášeň. Nepodívá­me se teď na tvoje mužské dovednosti?"</p>

<p>Dala mi tak další šanci, abych se předvedl, a já byl ve svém zahanbení vděčný. Ujal jsem se toho jako zkušený muž a za chvíli jsme oba opět vzplanuli vášní. Starling mě naučila pár dobrých věcí a Jinna se zdála být s mým druhým výkonem spokojená. Až na samém konci, zatímco jsme leželi a spo­lečně oddychovali, ve mně její slova probudila zlé tušení. „Vida, Badgerlocku," řekla a poté se pode mnou nadechla. „Takové to tedy je být vlčicí."</p>

<p>Nevěřícně jsem se z ní trochu pozvedl, abych se jí mohl podívat do očí. Mžourala na mne, ve tváři podivný úsměv. „Před tímhle jsem nikdy nebyla s nikým, kdo by byl nadaný Moudrostí," svěřila se mi. Znovu, ještě o něco hlouběji se na­dechla. „Často jsem o tom slýchala ženy vyprávět. Že tito mu­ži jsou více..." Zarazila se, hledajíc vhodné slovo.</p>

<p>„Animální?" prohodil jsem. Způsob, jakým jsem to slovo řekl, byl urážlivý.</p>

<p>Vypoulila na mě oči a potom se rozpačitě zasmála. „Tak­hle jsem to říci nechtěla, Tome. Neměl by sis brát slova jako urážku tam, kde jsou míněna jako kompliment. Chtěla jsem říci nezkrotní. Přirození, jako je přirozené zvíře, bez ohledu na to, co by si o jeho chování mohli myslet ostatní."</p>

<p>„Och." Na nic dalšího jsem se nezmohl. Vtom jsem si po­myslel, jak to se mnou asi bere. Jako novinku? Zakázané po­vyražení s něčím, co není tak docela člověk? Byl jsem veli­ce nervózní z toho, že by mě mohla pokládat za bestiálního podivína. Mohla by nás, vzhledem k odlišným magickým schopnostem, nazírat jako dvě protichůdné, velmi si vzdále­né bytosti?</p>

<p>Pak si mne přitáhla znovu na prsa a políbila mě z boku na krk. „Přestaň myslet," napomenula mě a já ji uposlechl.</p>

<p>Potom vedle mě krátce zdřímla. Měl jsem jednu paži pře­hozenou přes ni a její hlava mi spočívala na rameni jako na polštáři. Usoudil jsem, že jsem se předvedl dobře. Jenže za­tímco jsem se díval, jak sluneční světlo putuje po stěně, uvě­domil jsem si, že to byl výkon. Nikdo z nás nemluvil o lásce. Bylo to prostě něco, co jsme společně dělali, něco, co bylo velmi příjemné, něco, v čemž jsem byl vcelku kompetentní. Ovšem pokud si po naší první souloži připadala nespokoje­ná, ty druhé zase zanechaly hlubší pocit neúplnosti ve mně. S prudkostí, jakou jsem už roky nezažil, jsem pojednou za­toužil po Molly a po tom, jak prosté, dobré a opravdové to mezi námi dvěma bývalo. Tohle takové nebylo. O nic víc, než kdysi mé soužití se Starling. Nebyla v tom ani společná postel. V jádru mé nespokojenosti bylo to, že jsem chtěl mi­lovat někoho tak, jako když to bylo poprvé. Chtěl jsem ně­koho, koho bych se mohl dotýkat a kdo by mě podržel, někoho, kdo by jen svou existencí přidal všem věcem na světě na významu.</p>

<p>Toho rána se mě Kettricken dotýkala jako přítele, a bylo to smysluplnější a dokonce i vášnivější než tohle. Najednou jsem si přál, abych byl odsud pryč, aby se nic z toho nikdy nestalo. Jinna a já jsme byli na nejlepší cestě k tomu, aby se z nás stali přátelé. Právě jsem ji začínal poznávat. Co jsem s tím udělal? A Hap byl do té patálie zatažen rovněž. Pokud v tom bude chtít Jinna pokračovat, jak to zvládnu? Zase ote­vřeně odhodím všechna pravidla, která jsem mu vštěpoval, pravidla o tom, jak má muž řídit svůj život? Nebo budu po­tají, aby o tom Hap nevěděl, pokradmu navštěvovat Jinninu postel?</p>

<p>Byl jsem k smrti unaven všemožnými tajnostmi. Jako by se množily všude kolem mě, aby se ke mně přisály jako stu­dené pijavice a vysály ze mne všechen život. Toužil jsem po něčem skutečném, opravdovém a zřejmém. Mohl bych svůj vztah s Jinnou ještě přeměnit v něco takového? O tom jsem pochyboval. Nejenže pro to nebyly základy v podobě hlu­boké a upřímné lásky mezi námi, ale navíc jsem byl zase za­pleten do tajné sítě farseerovských intrik. Budou existovat ta­jemství, která bych před ní musel střežit, tajemství, která by ji nakonec uvrhla v nebezpečí.</p>

<p>Ani jsem si neuvědomil, že se mezitím probudila. Nebo ji můj hluboký povzdech probral z lehké dřímoty. Položila mi ruku na hruď a zlehka mě poplácala. „Nedělej si starosti, Tome. Nebyla to všechno tvoje vina. Tušila jsem, že by mohl být problém s tím amuletem u postele, který tě málem zba­vil vší mužnosti. A teď máš stále chmurnější a ponuřejší ná­ladu, viď?"</p>

<p>Pokrčil jsem jedním ramenem. Jinna se vedle mě posadi­la na posteli. Natáhla se prese mne, opřela se o mě svým teplým tělem a sundala mou košili z amuletu u postele. Ta vě­cička tam visela, ubohá a osamělá.</p>

<p>„Je to ženský amulet. Je těžké ho zhotovit, poněvadž mu­sí být velmi jemně vyladěný na konkrétní ženu. Abys vyro­bil takový druh amuletu, musel bys tu ženu znát skrz naskrz. A tak si čarodějka může jeden zhotovit pro sebe, ale pro ni­koho jiného... alespoň ne takový, který by najisto účinkoval. Tenhle je můj, je vyladěný na mě. Je to amulet proti početí. Měla jsem tušit, že by tě mohl ovlivnit. Každý muž, který chce děti tak zoufale, že si vezme nalezence, aby ho vycho­val na vlastní pěst, má tuhle touhu hluboko v kostech. Mož­ná to popřeš, jenže ta malá naděje v tobě vzplane pokaždé, když ulehneš s nějakou ženou. Myslím, že právě tohle musí být hnací silou tvé vášně, Tome. A tenhle malý amulet ti ten planý sen vzal ještě dříve, než sis ho stihl přát. Říkal ti, že na­še spojení bude marné a neplodné. A tak si teď připadáš frust­rovaně, je to tak?"</p>

<p>Když vám někdo něco vysvětlí, ještě se to tím vždy ne­vyřeší. Pohlédl jsem stranou. „Frustrovaně?" zeptal jsem se, a vzápětí jsem sebou trhl, když jsem uslyšel hořkost ve svém hlase.</p>

<p>„Ubohý chlapče," pravila soucitně a políbila mě na čelo, kam mne o něco dříve líbala Kettricken. „Jistě že to není vi­na toho amuletu. Můžem za to my."</p>

<p>„Nenacházím se v pozici, abych mohl být někomu otcem. Ani jsem se minulou noc nezastavil za Hapem, když mi ří­kal, že mi chce něco důležitého říci. Nemám v úmyslu počít další život, který bych nemohl ochránit."</p>

<p>Jenom nade mnou zavrtěla hlavou. „Po čem srdce touží a co mysl ví, to jsou dvě rozdílné věci. Zapomínáš, že jsem ti četla z dlaní, drahoušku. Možná vím o tvém srdci víc než ty sám."</p>

<p>„Říkalas, že má opravdová láska se mi vrátí." A znovu, proti mé vůli, zněla moje slova vyčítavě.</p>

<p>„Ne, Tome. To jsem neříkala. Velmi dobře vím, že to, co někomu říkám, je jenom zřídkakdy to, co dotyčný slyší, ale povím ti znovu, co jsem viděla. Je to tady." Uchopila mě za ruku. Podržela moji otevřenou dlaň těsně u svých krátkozra­kých očí. Obnaženými prsy se mi otřela o zápěstí, zatímco prsty přejížděla po rýze v mé dlani. „Je zde láska, která se ovíjí sem a tam kolem dní tvého žití. Občas se vzdálí, ale když se tak stane, její život se chvíli odvíjí souběžně s tvým, až se zase vrátí." Pozvedla moji ruku blíže ke své tváři, po­zorněji studujíc. Potom mne políbila na dlaň a přiložila si ji zpátky na prsa. „To ovšem neznamená, že musíš být pořád sám a zahálet, zatímco budeš čekat, až se zase vrátí," navrh­la šeptem.</p>

<p>Fennel nás oba ušetřil rozpaků z mého odmítnutí. <emphasis>Chceš krysu? </emphasis>Vzhlédl jsem. Oranžový kocour se krčil na kraji půdy a úlovek se mu svíjel v čelistech, zatímco na nás zíral. <emphasis>Ještě by s ní bylo hodně legrace.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne. Jenom ji zabij. </emphasis>Cítil jsem rudou jiskru krysích muk. Neměla naději na přežití, ale život v ní se odmítal tak lehce vzdát. Život se nikdy nevzdává snadno.</p>

<p>Fennel moji pobídku ignoroval. Prudce se odlepil z okra­je půdy a přistál vedle postele na podlaze, kde kořist upustil. Šílený hlodavec se rozběhl směrem k nám a přitom za sebou vlekl poraněnou nohu. Jinna znechuceně vykřikla a vysko­čila z postele. Já jsem krysu chytil. Stačil jeden stisk a zakroucení krkem a její muka skončila.</p>

<p><emphasis>Jsi rychlý! </emphasis>pochválil mě Fennel.</p>

<p><emphasis>Tu máš. Odnes to pryč. </emphasis>Podával jsem mu mrtvou krysu.</p>

<p>Přičichl k mrtvému tělu. <emphasis>Tys to zlomil! </emphasis>Fennel se krčil na posteli a vyčítavě na mě upíral své oválné zorničky.</p>

<p><emphasis>Odnes to pryč.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já to nechci. Už s tím není žádná legrace. </emphasis>Z hloubi hrdla na mě zavrčel a pak seskočil z postele. <emphasis>Skoncovals s tím moc rychle. Ty si prostě neumíš hrát. </emphasis>Okamžitě zamířil ke dve­řím, zaškrábal na futro a dožadoval se vypuštění ven. Jinna, tisknoucí si roucho k nahému tělu, mu dveře otevřela a ko­cour se vynesl ven. Já zůstal sedět nahý na posteli, s mrtvou krysou v dlaních. Z pošramoceného krysího čumáku a tla­mičky mi kanula na ruce krev.</p>

<p>Kalhoty a spodky jsem měl stále zmuchlané dohromady, když mi je Jinna hodila. „Neumaž mi krví povlečení," upo­zornila mne, takže jsem krysu neodložil, ale nasoukal se do kalhot za pomoci jedné ruky.</p>

<p>Krysu jsem pohodil na hnojíště vzadu za domem. Když jsem se vrátil zpátky dovnitř, Jinna právě zalévala horkou vo­dou čaj v konvici. Usmála se na mne. „Zdá se, že ten druhý čaj nám tu jaksi vychladl."</p>

<p>„Skutečně?" Snažil jsem se mluvit zlehka jako ona. Vrá­til jsem se zpátky k ní do ložnice pro košili. Jakmile jsem si ji oblékl, jedním škubnutím jsem narovnal povlečení. Pohle­du na amulet jsem se vyhýbal. Když jsem vyšel z ložnice, zapřel jsem v sobě touhu odejít a sedl si ke stolu. Dali jsme si chléb s máslem a medem a k tomu horký čaj. Jinna přitom vykládala o třech ženách, jež k ní předtím přišly. Četla mlad­ší dceři v dlaních, jestli je nabídka k sňatku, kterou obdržela, slibná. Nakonec jí poradila, ať raději počká. Byl to dlouhý, spletitý příběh, plný podrobností, a já se jejími slovy nechal něžně obtékat. K mé židli přišel Fennel, postavil se na zad­ní a zaťal mi drápy do stehna, pak se vytáhl nahoru do mého klína. Odsud si prohlížel stůl.</p>

<p><emphasis>Máslo pro kočku.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nemám důvod být k tobě hodný.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ale máš. Jsem kočka.</emphasis></p>

<p>Byl tak svrchovaně sebejistý, že to byl pro mě dostatečný důvod, abych mu namazal kousek chleba máslem a nabídl mu ho. Čekal jsem, že si ho odnese pryč. On mi místo toho dovolil, abych mu chleba držel, zatímco z něj slízával máslo. <emphasis>Ještě.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne.</emphasis></p>

<p>„...jinak by Hap mohl skončit ve stejné bryndě."</p>

<p>Snažil jsem se vybavit si její slova zpětně, ale zjistil jsem, že jsem mezitím beznadějně ztratil nit našeho rozhovoru. Fennel mi svévolně zatínal drápy do stehna, zatímco já ho igno­roval. „Já vím, chtěl jsem si s ním dnes promluvit," řekl jsem v naději, že ta poznámka dává nějaký smysl.</p>

<p>„To bys měl. Samozřejmě že k ničemu není čekat na něj tady. I kdybys minulou noc přišel, musel bys tu sedět a če­kat na něj. Vrací se každou noc dost pozdě a každé ráno od­chází pozdě do práce."</p>

<p>Pocítil jsem starost, až mě zamrazilo. To mi k Hapovi vů­bec nesedělo.</p>

<p>„A tak co navrhuješ?"</p>

<p>Nadechla se a zase vydechla, pravda, trochu rozmrzele. Asi jsem si to zasloužil. „To, co jsem ti říkala. Zajdi do díl­ny a promluv si s jeho mistrem. Požádej, aby měl s Hapem trochu strpení. A klukovi přitáhni otěže a stanov mu něja­ká pravidla. Řekni mu, že když je nebude dodržovat, budeš trvat na tom, aby šel na stravu a byt ke svému mistrovi stej­ně jako ostatní učni. Hoch tak dostane šanci, aby se ovládl nebo aby si nechal vládnout. Když se totiž přestěhuje na uč­ňovskou ubytovnu, tam záhy zjistí, že volný večer pro sebe se mu podaří urvat nanejvýš dvakrát do měsíce.</p>

<p>Pojednou jsem se přistihl, že pozorně naslouchám. „Tak­že všichni ostatní učni bydlí u mistra Gindasta?"</p>

<p>Udiveně na mne pohlédla. „No jistě! A on je drží pěkně zkrátka, což by zřejmě Hapovi prospělo - ale koukej, jsi pře­ce jeho otec, takže bys to myslím měl sám vědět nejlíp."</p>

<p>,,Nikdy předtím žádného nepotřeboval," poznamenal jsem mírně.</p>

<p>„Ano, to bylo v době, kdy jste žili na venkově. A tam ne­byly žádné krčmy ani žádné mladé holky na dosah ruky."</p>

<p>„Jistě... ano. Jenže já jsem neuvažoval o tom, že by se po něm mohlo chtít, aby bydlel v domě svého mistra."</p>

<p>„Učňovská ubytovna stojí za dílnou mistra Gindasta. Je tak pro ně snazší, aby vstali, umyli se, najedli se a byli za roz­břesku v práci. Copak tys u svého mistra nebydlel?"</p>

<p>V tu chvíli jsem si připustil, že ano. Jen jsem to tak nikdy nevnímal. „Nikdy jsem se formálně neučil," zalhal jsem le­žérně. „Takže je to pro mě všechno nové. Předpokládal jsem, že musím Hapovi zajistit byt a stravu, zatímco bude v uče­ní. A právě proto jsem s sebou přinesl tohle." Otevřel jsem měšec a vysypal jí na stůl mince.</p>

<p>A ony tam zůstaly ležet na hromádce mezi námi a já po­jednou pocítil rozpaky. Nebude si myslet, že je to úhrada za něco jiného?</p>

<p>Chvíli na mě mlčky hleděla a pak řekla: „Tome, já se sot­va dotkla toho, cos mi poslal předtím. Na kolik si myslíš, že přijde živit chlapce?"</p>

<p>Jen jsem omluvně pokrčil rameny. „Další věc, kterou o ži­votě v městě nevím. Doma jsme si vše, co jsme potřebovali, vypěstovali nebo jsme to ulovili. Sám vím, že Hap toho umí po celodenní práci spořádat pěknou spoustu. Předpokládal jsem, že to vyjde draho, živit ho." Chade musel zřejmě zaří­dit, aby jí poslali nějaký obnos. Netušil jsem, kolik to bylo.</p>

<p>„Dobře. Až budu potřebovat další peníze, řeknu ti. Poník s károu přišli mé neteři náramně vhod. Přesně tohle si vždycky přála, ale sám víš, jak je těžké dát si něco stranou na něco takového."</p>

<p>„Pokud se jedná o to, jsem víc než pro. Jak už ti Hap ří­kal, pro Clovera je mnohem lepší, když bude jezdit, než kdy­by ustavičně trčel ve stáji. Och. Jenomže co kvalitní krmi­vo?"</p>

<p>„To pro nás není těžké sehnat a mně se jeví jen a jen spra­vedlivé, že se staráme o zvíře, které využíváme." Odmlčela se a rozhlédla se kolem. „Takže zajdeš se dnes podívat za Hapem?"</p>

<p>„Samozřejmě. Proto jsem dnes zamířil do města." Začal jsem skládat mince do sloupečků, chystaje se na to, že je za­se vrátím zpátky do měšce. Připadal jsem si trapně.</p>

<p>„Chápu. Takže proto ses taky zastavil tady," poznamena­la, ale přitom se pokušitelsky usmívala. „No dobře. Nechám tě jít po svých."</p>

<p>A mně najednou svitlo, že mi tím dává vědět, že už je čas, abych šel. Nasypal jsem mince zpět do měšce a vstal jsem. „Takže. Díky za čaj," řekl jsem a pak se zarazil. Jinna se na mne hlasitě zasmála a mně zrudly tváře jako v ohni, ale při­nutil jsem se k úsměvu. Díky ní jsem si připadal mladý a po­šetilý a v nevýhodě vůči ní. Nechápal jsem, proč by to tak mělo být, ale věděl jsem, že je mi to jedno. „Nuže. Nejlepší bude, když teď zajdu za Hapem."</p>

<p>„Udělej to," souhlasila a podala mi plášť. Pak jsem se mu­sel shýbnout, abych si natáhl boty. Právě jsem s tím skončil, když vtom se ozvalo zaklepání na dveře. „Moment!" zavo­lala Jinna a pak už jsem byl na odchodu, kývaje na <emphasis>zákazní</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ka, </emphasis>který vcházel dovnitř. Byl to nějaký mladík s úzkostli­vým výrazem ve tváři. Vysekl mi poklonu a poté si pospíšil dovnitř. Když ho Jinna vítala, dveře se zabouchly a já opět osaměl na větrné ulici.</p>

<p>Ploužil jsem se ke Gindastově dílně. Zatímco jsem šel, ochladilo se a já začal cítit ve vzduchu sníh. Léto sice dlou­ho otálelo v našich končinách, ale nyní už se hlásila o slovo zima. Při pohledu na oblohu jsem usoudil, že to bude pořád­ná chumelenice. To ve mně probudilo smíšené pocity. Před pár měsíci by mne takový pohled přiměl, abych šel překon­trolovat svoji zásobu dříví a ještě jednou, naposled kritic­ky uvážil, co všechno jsem na zimu nashromáždil. Nyní se o mne staral farseerovský trůn. Už jsem nemusel myslet na své blaho, jen na blaho koruny. Přesto mne ten postroj dost nepříjemně tížil na ramenou.</p>

<p>Gindast byl ve městě Buckkeep velice dobře známý a já neměl problém jeho dílnu najít. Jeho vývěsní štít byl pečli­vě vyřezaný a orámovaný, jako by chtěl mít jistotu, že nále­žitě svědčí o jeho schopnostech. V přední části jeho domu se nacházel útulný pokoj s pohodlnými židlemi a velkým sto­lem. V krbu plápolal žhoucí oheň živený odřezky z pořádně vysušeného dřeva. V místnosti bylo vystaveno několik vzor­ků jeho nejlepší práce, aby si je případní zákazníci mohli po­drobně prohlédnout. Chlapík, jenž v této místnosti úřadoval, si vyslechl mou žádost a pak mne mávnutím ruky odkázal do dílny.</p>

<p>Byla postavena na způsob stodoly a uvnitř jsem mohl vi­dět množství projektů v rozličných fázích výroby. Obrovská postel spočívala hned vedle řady křehkých cedrových truhlic, ozdobených něčí pečetí v podobě sovy. Jeden tovaryš klečel a natíral sovy mořidlem. Gindast v dílně nebyl. Odjel se tře­mi tovaryši na panství lorda Scythera, aby vzal míry na ně­jakou okrasnou krbovou římsu, jež měla ladit se stoly a žid­lemi, a probral s majitelem způsob jejího provedení. Jeden z jeho starších tovaryšů, muž blížící se mému věku, mi do­volil, abych si na chvilku promluvil s Hapem. Zároveň mi vážně navrhl, že bych se mohl zastavit jindy a domluvit si schůzku s mistrem Gindastem, abych si s ním promluvil o tom, jak se vede mému chlapci v učení. Tovaryš se přitom tvářil dost zlověstně.</p>

<p>Hapa jsem našel za dílnou ve společnosti čtyř dalších učňů. Všichni vypadali mladší a menší než on. Právě přemísťovali rázek sušícího se dřeva a přitom všechny kusy obraceli a přeskládávali. Ušlapaná země pod jejich nohama mi řekla, že je to už třetí rázek, který má být přerovnán. Přes další dva již bylo přehozeno plátno ukotvené provazy. Hap se šklebil, ja­ko by ho tahle bezduchá, leč potřebná práce urážela. Chvíli jsem ho pozoroval, než mě vzal na vědomí, a co jsem viděl, to mě znepokojilo. Hap byl vždycky pilný pracovník, když se po mém boku lopotil. Ale nyní jsem v jeho chování viděl potlačovaný hněv a netrpělivost nad tím, že musí pracovat s hochy mladšími a slabšími, než byl on sám. Tiše jsem stál a díval se, dokud si mě nevšiml. Narovnal se od fošny, kte­rou právě položil, a pak se přišoural ke mně. Sledoval jsem ho, jak jde, a přitom jsem si říkal, nakolik jeho chování od­ráží jeho skutečné pocity a nakolik je to divadlo pro mladší chlapce. Pohrdání, s jakým se stavěl ke svému současnému úkolu, jsem si až tolik nevšímal.</p>

<p>„Hape," pozdravil jsem ho vážným hlasem. „Tome," od­pověděl on. Stiskli jsme si navzájem zápěstí a on mi potom ztišeným hlasem řekl: „Teď už vidíš, o čem jsem to mluvil."</p>

<p>„Vidím, že obracíš dřevo, aby dobře vyschlo," odpověděl jsem. „Mám dojem, že to je ve dřevařské dílně nezbytná prá­ce."</p>

<p>Povzdechl si. „Tolik by mi to zas nevadilo, kdyby to bylo jen občas. Ale při každé práci, ke které mě tu postaví, si hod­ně namohu záda a jen málo mozek."</p>

<p>„A dostává se ostatním učnům jiného zacházení?"</p>

<p>„Ne," odvětil zdráhavě. „Jak ale sám můžeš vidět, jsou to jen chlapci."</p>

<p>„Na tom nezáleží, Hape," řekl jsem mu. „Není to otázka věku, ale znalostí. Buď trpělivý. Máš se tady něčemu naučit, i kdyby to bylo jenom to, jak správně skladovat dřevo, a co si z toho vezmeš, když se na to budeš jen dívat? Navíc je to věc, která se udělat musí. Koho jiného by k tomu měli postavit?"</p>

<p>Zatímco jsem mluvil, Hap zíral do země. Byl zticha, ale já viděl, že jsem ho nepřesvědčil. Nadechl jsem se. „Myslíš si, že by se ti vedlo lépe, kdybys bydlel s ostatními učni tu mís­to u Jinny?"</p>

<p>Pojednou se střetl s mým zrakem a v jeho očích byla po­tupa a děs. „Ne! Proč mi něco takového navrhuješ?"</p>

<p>„Protože jsem se dozvěděl, že je to běžné. Možná že kdy­bys bydlel tady, blíž ke své práci, bylo by to snazší. Neměl bys to tak daleko, byl bys tu ráno včas a -"</p>

<p>„Zešílel bych, kdybych tu měl jako učeň i bydlet! Ostatní hoši mi říkali, jaké to je. Každé jídlo je stejné jako to před­chozí a Gindastova žena počítá svíčky, aby měla jistotu, že jimi nesvítí pozdě do noci. Musí týdně větrat své lůžkoviny a prát si své pokrývky a spodní prádlo, a to nemluvím o tom, že je Gindast po skončení práce zaměstnává dalšími úkoly, jako je přihazování pilin na podestýlku do manželčiny růžo­vé zahrady a sbírání odřezků na podpal a -"</p>

<p>„To mi nezní zas tak strašně," přerušil jsem ho, poněvadž jsem viděl, že se jen stále více nažhavuje. „Myslím, že je to jako disciplína. Jako něco, čím prochází při výcviku voják. Nemělo by ti to tak vadit, Hape."</p>

<p>Hap vztekle rozhodil ruce do šíře. „Ani to by mně nepo­mohlo. Kdybych si chtěl kvůli živobytí rozbíjet hlavu, pak ano, očekával bych, že budu cvičen jako němé zvíře. Ale ne­čekal jsem, že v učení to bude takové."</p>

<p>„Pak ses tedy rozhodl, že to není to, co chceš?" optal jsem se a v očekávání odpovědi jsem málem zadržel dech. Pokud totiž změnil názor, neměl jsem ani ponětí, co bych si s ním počal. Nemohl jsem ho vzít na Buckkeep s sebou nebo ho poslat samotného zpátky do srubu.</p>

<p>Odpověď z něho lezla jen zdráhavě. „Ne. Názor jsem ne­změnil. Tohle je to, co chci. Ale měli by mě už brzy začít do­opravdy něco učit, jinak..."</p>

<p>Čekal jsem, co z něho vypadne, ale jeho slova vyzněla do ztracena. Ani on neměl ponětí, co by dělal, kdyby odešel od Gindasta. Rozhodl jsem se to brát jako pozitivní znamení. „Jsem rád, že je to pořád to, co chceš. Snaž se být pokorný, trpělivý, odvádět dobrou práci a poslouchat a učit se. Mys­lím, že když to budeš dělat a předvedeš se jako bystrý mlá­denec, brzy ti začnou přidělovat náročnější úkoly. A já se to pokusím zařídit tak, abych se dnes večer s tebou mohl sejít, ale netroufám si pronášet nějaké sliby. Lord Golden mě po­řád velmi zaměstnává a pro mne je těžké urvat si pro sebe to­lik času. Víš, kde je krčma U tří plachetnic?"</p>

<p>„Ano, tam si však se mnou schůzku nedávej. Přijď raději k Vepříkovi. Je to kousíček od Jinny."</p>

<p>„A co?" naléhal jsem, protože jsem věděl, že je za tím ješ­tě jiný důvod.</p>

<p>„A můžeš se tam vidět také se Svanjou. Bydlí nedaleko a vždycky mne vyhlíží. Bude-li moci, přijde tam za mnou."</p>

<p>„Bude-li moci proklouznout z domu?"</p>

<p>„Jo... něco na ten způsob. Její matce to moc nevadí, ale je­jí otec mě nenávidí."</p>

<p>„To není nejlepší začátek pro námluvy, Hape. Cos udělal, že sis vysloužil jeho nenávist?"</p>

<p>„Políbil jsem jeho dceru." Na Hapově tváři se objevil po­tutelný úsměv a já se proti své vůli usmál.</p>

<p>„Dobře. I o tomhle si dneska večer promluvíme. Myslím, že jsi ještě mladý na to, aby ses pouštěl do nějakých námluv. Lepší asi bude počkat, až budeš mít nějaké solidní vyhlídky a možnost obživy, abys ženu zabezpečil. Pak by snad jejímu otci nevadil nějaký ten kradmý polibek. Jestli se dnes večer uvolním, přijdu tam za tebou."</p>

<p>Zdálo se mi, že Hap poněkud změkl, když mi zamával na rozloučenou a opět se vrátil ke skládání dřeva. Zato já jsem od něj odcházel s těžším srdcem, než když jsem přišel. Jinna měla pravdu. Městský život mého chlapce měnil, a to v ohle­dech, které jsem nepředpokládal. Neměl jsem dojem, že by si moji radu doopravdy vyslechl, nemluvě o tom, že by se podle ní řídil. Nu což. Snad se mi ho dnes večer podaří více ukáznit.</p>

<p>Zatímco jsem se vracel přes město zpátky, začaly se z ob­lohy pomalu snášet první sněhové vločky. Když jsem došel ke strmější cestě, která se vinula vzhůru k hradu Buckkeep, začaly hustě sněžit nadýchané vločky. Několikrát jsem se zastavil a ustoupil z cesty stranou, abych sledoval trasu, po které jsem přišel, ale neviděl jsem žádný náznak toho, že by mne někdo sledoval. Aby mi Piebaldové nejdříve pohrozili a potom se úplně vypařili, to mi nedávalo smysl. Měli by mě buď nechat zabít, nebo odvést jako rukojmí. Zkoušel jsem se vžít do jejich pozice, představit si důvod, proč by nechávali svou kořist volně chodit po světě. Ale na nic jsem nepřišel. V době, kdy jsem došel k hradní bráně, na cestě ležela tlus­tá sněhová pokrývka a v korunách stromů začal hvízdat vítr. Nadcházela ošklivá noc. Byl jsem rád, že ji mohu strávit ve­vnitř.</p>

<p>Před vstupem do chodby, jež vedla podél kuchyně a stráž­nice, jsem si odupal z bot mokrý sníh. Když jsem pak míjel strážnici, ucítil jsem horkou hovězí polévku, čerstvý chléb a mokrou vlnu. Byl jsem dost unavený a nejraději bych vešel dovnitř a dal si se strážníky obyčejné jídlo a vyslechl si pár obhroublých vtípků v tom uvolněném prostředí. Místo toho jsem se napřímil v ramenou, prošel rychle kolem a spěchal nahoru do komnat lorda Goldena. Lord u sebe nebyl a já si vzpomněl, že mi říkal, že si půjde zahrát hru s královniným oblíbencem. Napadlo mě, že bych ho měl vyhledat tam. Za­šel jsem do svého pokoje, abych si sundal mokrý plášť, a na­šel jsem na posteli kousek pergamenu. Stálo na něm jediné slovo: „Nahoru."</p>

<p>O něco málo později jsem se vynořil v Chadeově věžní komnatě. Nikdo tam nebyl. Avšak na mé židli mne očeká­valo teplé oblečení a zelený plášť z těžké vlny s velikou ka­puci. Na jeho lícní straně byl znak vydry, který jsem neznal. Nezvyklé na něm bylo to, že se dal obrátit na rub, který byl z hrubě tkané příze v barvě služebnické modři. Vedle něj le­žel kožený cestovní vak s jídlem a lahví brandy uvnitř. Pod ním, naplocho složené, se nacházelo velké kožené pouzdro na svitky. Na hromadě těch věcí spočíval vzkaz napsaný Chadeovou rukou. „Heffamův oddíl dnes večer při západu slun­ce vyjíždí ze severní brány hlídkovat na cestách. Připoj se k nim a posléze odboč ke svému cíli. Snad ti nebude příliš vadit, když propásneš slavnost dožínek. Vrať se co nejdřív, prosím."</p>

<p>Odfrkl jsem si. Slavnost dožínek. Jako chlapec jsem se na ni tak těšíval. A teď jsem si ani nevzpomněl, že má proběh­nout. Nebyl jsem na pochybách o tom, že princův zásnubní obřad byl záměrně načasován tak, aby předcházel buckkeepské oslavě hojnosti. Inu co, za posledních patnáct let jsem ji pokaždé propásl. Jedna absence navíc mi nemůže vadit.</p>

<p>Na konci pracovního stolu byl přichystaný vydatný pokrm sestávající ze studeného masa, sýru, chleba a piva. Rozhodl jsem se věřit tomu, že Chade zorganizoval mé zmizení ze služeb lorda Goldena. Neměl jsem čas na to, abych ho vy­hledal a sdělil mu tu informaci, ani se mi nechtělo zanechá­vat mu nějaký vzkaz. S lítostí jsem si vzpomněl, že mé setká­ní s Hapem se opět odkládá, a pak jsem si řekl, že jsem ho již upozornil na to, že se možná nedostavím. A ta náhlá příleži­tost chopit se vlastnoručně činu mne silně lákala. Chtěl jsem si vyvrátit to tíživé podezření, že Piebaldové mezitím objevi­li moje doupě. Dokonce i zjištění, že to udělali, by bylo lep­ší než žít v obavách a nejistotě.</p>

<p>Najedl jsem se a převlékl se. V době, kdy zapadalo slun­ce, jsem už seděl na Myblack a blížil se k severní bráně. Ka­puci jsem měl spuštěnou hluboko do tváře na ochranu před ostrým větrem a oslepujícím sněhem. Shromažďovali se tam také další anonymně vyhlížející jezdci v zelených pláštích, z nichž někteří si trpce stěžovali na to, že se musí vláčet po cestách a hlídkovat, zatímco na hradě vrcholí zásnubní a do-žínkové oslavy. Popojel jsem blíž a jal se mlčky účastně při­kyvovat jednomu výřečnému chlapíkovi, který chrlil do noci své lamentace. Začal mi vykládat dlouhý příběh o jisté nad­míru žhavé a povolné ženštině, která na něj dnes v noci bude marně čekat v jedné buckkeepské krčmě. Já se spokojil s tím, že jsem seděl na koni vedle něho a nechal ho vypovídat. Dal­ší muži se shlukli kolem nás. Nezřetelné postavy jezdců se v houstnoucím šeru a vířícím sněhu choulily v pláštích a kapucích. Tváře nám halily šály a tma.</p>

<p>Slunce již bylo za obzorem a Heffam stanul tváří v tvář noční tmě. Působil stejně nabručeně jako jeho muži a stro­ze prohlásil, že napřed pojedeme k Prvnímu brodu, tam ještě dnes večer vystřídáme stráž a ráno zahájíme pravidelnou ob­jížďku silnic. Vypadalo to, že jeho muži se ve své práci vy­znají. Zařadili jsme se za Heffama do nepravidelného dvojstupu. Dal jsem si pozor na to, abych jel hodně vzadu. Pak nás velitel vyvedl z brány vstříc noci a bouři. Cesta po něja­kou dobu vedla strmě vzhůru. Pak jsme odbočili a dali se po říční cestě, která nás měla vést podél Jelení řeky.</p>

<p>Když světla Buckkeepu zůstala daleko za námi, začal jsem Myblack přitahovat otěže. To počasí ani tma se jí nelíbily vů­bec a byla jenom ráda, že může jet pomaleji. V jednom bo­dě jsem ji úplně zastavil a sesedl pod záminkou, že potřebuji utáhnout sedlový řemen. Hlídka jela dál beze mne, ztrácejíc se v bouři. Znovu jsem nasedl a připojil se k ní, nyní jako po­slední muž z oddílu. Zatímco jsme jeli, držel jsem svého ko­ně opodál, tak, aby se vzdálenost mezi námi a zbytkem sku­piny stále zvětšovala. Když mi pak v jedné zátočině zmizeli z dohledu, zastavil jsem Myblack, sesedl a začal se znovu pachtit se sedlovými řemeny. Čekal jsem a doufal, že mé ne­přítomnosti si v tom ošklivém počasí nikdo nevšimne. Když se nikdo nevracel, aby zjistil, proč jsem se opozdil, obrátil jsem svůj plášť naruby, znovu nasedl na koně a zamířil zpát­ky stejnou cestou, kterou jsem přijel.</p>

<p>Jak mě Chade nabádal, spěchal jsem, ale nevyhnutelně do­šlo k několika zpožděním. Musel jsem například počkat na ranní přívoz přes Jelení řeku. Větrné poryvy a zledovatělé la­noví a paluba poté zpomalily nakládání a plavbu. Na druhé straně jsem zjistil, že cesta je širší, lépe udržovaná a taky ruš­nější, než jsem si pamatoval z dřívějška. V jednom místě po­dél ní se choulilo nevelké tržní městečko; krčmy a budovy byly postavené na kůlech, mimo dosah příboje jak za obvyk­lého počasí, tak i během bouřky. V poledne už se městečko nacházelo daleko za mými zády.</p>

<p>Moje cesta zpátky domů proběhla bez zvláštních událos­tí, řečeno v běžném slova smyslu. Několikrát jsem přenoco­val v menších, ničím nezajímavých hostincích podél silnice.</p>

<p>Pouze v jednom z nich byl můj noční spánek narušen. Sen byl zpočátku poklidný. Vyhřátá místnost u krbu, domácké zvuky, jak se rodina ve večerních hodinách zabývala svými úkoly.</p>

<p>„ <emphasis>U</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ph. Hajdy dolů z mého klína, holka. Už jsi moc velká na to, abys na mně s</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>dávala."</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Na tátův klín nebudu nikdy dost velká." </emphasis>V jejím hlase se ozval smích. „ <emphasis>Co to děláš? "</emphasis></p>

<p><emphasis>„Spravuji tvé mámě botu. Nebo se o to pokouším. Koukej. Navlékni mi to. Ouško jehly mi v tom světle z krbu tančí před očima a já ho nemůžu najít. Mladší oči to zvládnou líp."</emphasis></p>

<p>A právě to mne probudilo. Náhlý záblesk hrůzy poté, co táta připustil, že jeho zrak slábne. Snažil jsem se na to ne­myslet, zatímco jsem se ponořil zpátky do obezřelého spán­ku.</p>

<p>Vypadalo to, že mého odpojeni od skupiny si nikdo ne­všiml. Nyní jsem měl čas pro Myblack, abych trochu napra­vil její způsoby; navzájem jsme zkoušeli svou vůli při mno­ha drobných příležitostech. Počasí bylo nadále velice špatné. O nocích se smetal sníh a plískanice. Když bouře během dne nakrátko polevila, pod mdlým sluncem roztálo jen tolik sně­hu, že se povrch cesty změnil v blátivou a rozbředlou kaši, ze které se na druhý den zrána stal zrádný špinavý led. Ne­bylo to vůbec příjemné počasí na cestování.</p>

<p>Avšak část chladu, který na mě během této cesty útočil, neměla nic společného s počasím. Přede mnou již nepobíhal vlk, aby zjistil, zda je cesta čistá, ani nekroužil za mými zá­dy, aby vypátral, zda nás někdo nesleduje. Co se týče ochra­ny, mohl jsem se spoléhat jen na své vlastní smysly a na svůj vlastní meč. Připadal jsem si nahý a neúplný.</p>

<p>Odpoledne se slunce prodralo skrz mraky zrovna v době, kdy mě úzká cesta zavedla k mému srubu. Přestalo sněžit a poslední poprašek se během toho krátkého oteplení měnil ve ztěžklou mokrou kaši. Z lesa vycházely nepravidelné du­nivé rány, jak stromy shazovaly z větví navršená břemena. Pěšina vedoucí k mému srubu byla hladká a nenarušena, až na králičí stopy a důlky po spadených náložích sněhu. Pochy­boval jsem o tom, že by tudy někdo jel od doby, co začalo sněžit. To mě uklidňovalo.</p>

<p>Jenže když jsem dojel ke srubu, všechen můj neklid byl zase zpátky. Bylo zřejmé, že tady někdo byl, a to v nedáv­né době. Dveře byly otevřené. Pod sněhem bylo vidět ne­rovné boule, oválné tvary našeho nábytku a věcí naházených na dvorku na hromadu. Útržky velínu trčely ze sněhu, kte­rý byl zdusány a nerovný pod poslední připadlou vrstvou. Tyčkový plot kolem kuchyňské zahrádky byl stržený, stejně jako ze svého kůlu Jinnin amulet. Nějakou dobu jsem seděl mlčky na koni a snažil se zachovat klid, zatímco mé oči a uši shromažďovaly informace. Potom jsem potichu sesedl a vy­kročil směrem ke srubu.</p>

<p>Uvnitř nikdo nebyl. Byla tu velká zima a tma. Něco mi to připomnělo a vtom mi mrazivá předtucha pomohla tu vzpo­mínku vylovit; vybavil se mi den, kdy jsem se vrátil do jed­noho srubu po razii vykovaných. Slábnoucí denní světlo mi na podlaze ukázalo blátivé stopy prasečích nohou. Několik zvědavých zvířat mezitím srub prozkoumalo. Byly tam i blá­tivé stopy bot, vedoucí křížem krážem, což svědčilo o tom, že někdo tu mnohokrát šel dovnitř a ven.</p>

<p>Vše, co bylo přenosné a užitečné, bylo odneseno. Pokrýv­ky z postelí, vyuzené a zavařené potraviny z krokví, hrnce z kuchyňského krbu; to vše bylo pryč. Některé ze svitků oči­vidně posloužily k zažehnutí ohně v krbu. Někdo se tu na­jedl, zřejmě ze zásob, které jsme si s Hapem uskladnili na zi­mu. Na krbových kamenech stále ležely rozesety rybí kosti.</p>

<p>Měl jsem dojem, že vím, kdo sem zavítal. Prasečí stopy mi byly nejlepším vodítkem.</p>

<p>Můj stůl zůstal nedotčený; mému negramotnému sousedu by psací stůl k ničemu moc nebyl. Uvnitř své malé pracov­ny jsem našel převržené kalamáře, pootvírané svitky, jež pak byly pohozeny stranou. To u mne vzbudilo obavy. Za stáva­jícího nepořádku jsem nebyl schopen říci, jestli některé ze svitků nebyly odneseny. Nemohl jsem říci, jestli se tu vedle mého souseda prasečkáře nepřiživili i Piebaldové. Verityho mapa pořád visela nakřivo na stěně; byl jsem Šokován tím, jak mi srdce poskočilo úlevou, že jsem ji našel nepoškoze­nou. Až dosud jsem si neuvědomoval, že si jí tolik cením. Sundal jsem ji a svinul do ruličky, načež jsem ji poponášel s sebou, zatímco jsem zkoumal zbytek svého vyrabovaného domu. Přinutil jsem se k pečlivé prohlídce každého pokoje a nevynechal jsem ani stáj a kurník, než jsem si dovolil po­sbírat věci, které jsem hodlal odvézt s sebou.</p>

<p>Nevelká zásoba obilí a všechny nástroje byly ze stájové kůlny odneseny. Ve své dílně jsem nalezl jen změť odhoze­ných věcí, které lupič shledal nepotřebnými. Nezdálo se mi pravděpodobné, že by to bylo dílo Piebaldů. Moje podezře­ní na nepříjemného souseda, který žil v sousedním údolí, se nyní změnilo bezmála v jistotu. Choval prasata a jednou mě obvinil, že jsem mu ukradl selata. Když jsem odsud narych­lo odjížděl, pověřil jsem Hapa, ať naše slepice odveze k ně­mu, ne z nějaké sousedské laskavosti, nýbrž s vědomím to­ho, že je bude krmit a chovat kvůli vejcím. To se mně jevilo jako lepší řešení než je nechat napospas dravcům. To ale sa­mozřejmě znamenalo, že mu tím dáme vědět, že se chystáme být delší dobu pryč. Stál jsem tam se zaťatými pěstmi a roz­hlížel se po malé stáji. Pochyboval jsem, že se sem ještě ně­kdy vrátím. I kdyby tu naše nástroje pořád byly, odjel bych stejně bez nich. K čemu by mi teď byl krumpáč nebo moty­ka? Přesto pro mne ta zlodějina byla znesvěcením, které by­lo těžké ignorovat. Prahl jsem po pomstě, zatímco jsem si říkal, že na ni nemám čas, že mi zloděj možná prokázal las­kavost, když vyplenil můj dům dříve, než to stihli udělat Piebaldové.</p>

<p>Zavedl jsem Myblack do stáje a dal jí nažrat z té ubohé zá­soby sena, která tu zůstala. Přinesl jsem jí i vědro vody. Pak jsem se pustil do zachraňování a ničení.</p>

<p>Z hromady věcí pod sněhem se vyklubal rám postele, stůl a židle a několik polic. Zřejmě se pro ně hodlal později vrá­tit s károu. Spálím to. Odkopal jsem z hromady trochu sněhu a s velkou lítostí pohlédl na jelena ve výpadu, kterého mi vy­řezal do desky stolu šašek, načež jsem zašel do srubu pro ně­jaký troud, abych zažehl oheň. Slámou napěchované matra­ce z mé postele, poházené uvnitř, mi výborně posloužily. Za kratičkou dobu jsem měl rozdělanou pěknou vatru.</p>

<p>Snažil jsem se postupovat metodicky. S využitím denního světla jsem pečlivě shromažďoval všechny svitky poházené všude ve dvoře. Některé z nich byly beznadějně zničené vlh­kem, jiné byly roztrhané a podupané zablácenými kopýtky a z některých zbývaly jen cáry. Pamětliv Chadeových slov, pokoušel jsem se některé z nich narovnat a svinout, i když to byly už jen cáry, ale většinu jsem nelítostně svěřil ohni. Prokopával jsem se sněhem, dokud jsem neměl maximální jis­totu, že na dvorku již nezůstal žádný z mých spisů.</p>

<p>Mezitím se již zešeřilo. Uvnitř srubu jsem rozdělal v krbu oheň, abych měl světlo i teplo. Začal jsem pracovat na vnitř­ku svého srubu. Většina mých věcí šla rovnou do ohně. Sta­ré pracovní oblečení, mé písařské náčiní, můj zouvák spolu s ostatním harampádím a věcmi shořely v krbu. K Hapovým věcem jsem byl milostivější, poněvadž jsem věděl, že dětská káča, ačkoliv jako hračka už dávno odložená, by pro něj stá­le mohla něco znamenat. Ze starého pláště jsem zhotovil ně­co na způsob pytle a těmito věcmi jsem ho naplnil. Pak jsem usedl před plameny a trpělivě procházel svitky ze svého sto­janu. Bylo jich mnohem více, než jsem čekal, a taky mno­hem více, než bych mohl odvézt s sebou.</p>

<p>Rozhodl jsem se zachránit napřed ty, které jsem sám ne­napsal. Verityho mapa směřovala samozřejmě do pouzdra, a brzy se k ní připojily všechny svitky, které jsem získal na svých cestách, a některé z těch, jež mi přinesla Starling. Pár z nich bylo dost starých a vzácných. Byl jsem velice rád, že jsem je našel nedotčené, a rozhodl se, že po svém návratu na Buckkeep pořídím jejich kopie. Ale jinak byla moje probír­ka nelítostná. Nic, co vzešlo z mého pera, nebylo vůči mé re­vizi imunní. Svitky obsahující botanické znalosti, doplněné mými pečlivými ilustracemi, skončily v ohni. Ty informace jsem stále nosil v hlavě; pokud by to bylo důležité, mohl jsem je sepsat znovu. Ponechal jsem si jich jen hrstku. Proti mému přesvědčení do rance směřovaly svitky, které pojednávaly ne­jen o době, kterou jsem strávil v horách, ale i ty, jež obsaho­valy mé osobní úvahy o životě. Při letmém pročítání někte­rých z nich jsem se přistihl, jak mi hoří tváře. Tato pojednání byla nevyzrálá a sentimentální, plná sebelítosti a velké do­mýšlivosti o významu mé vlastní osoby, jakož i prohlášení o nejrůznějších věcech, kterých bych se již nikdy nedopus­til. Divil jsem se, kým jsem to byl v době, kdy jsem je na­psal.</p>

<p>Do pouzdra jsem uložil své spisy o Umění a Moudrosti, stejně jako zdlouhavý popis své cesty přes Horské království a do říše Elderlingů a také zrození Verityho-coby-draka. Mo­je snahy o poezii věnované Molly skončily v ohni, aby tam shořely v posledním zášlehu vášně. Spolu s nimi tam šly spisy, jež jsem vypracoval, abych usnadnil Hapovi výuku čtení a psaní. Svoje texty jsem roztřídil, ale přesto jich bylo příliš mnoho. Nyní prošly druhou, ještě tvrdší probírkou a nako­nec se pouzdro na svitky dalo už zavřít.</p>

<p>Pak jsem vstal, zavřel oči a snažil se přemýšlet: nemohly by být ještě nějaké svitky, na něž jsem si nevzpomněl? Pak jsem si řekl, že je to beznadějné. U některých svitků jsem projevil tolik zdravého rozumu, že jsem je zničil pár dní po jejich napsání. Jiné jsem svěřil Starling, aby je s sebou od­vezla pro Chadea. Nedokázal jsem říci, jestli některé chybě­jí. Jenom ať si někdo zkusí vzpomenout na všechno, co mohl napsat za patnáct roků svého života, a nepochybně bude mít několik mezer. Nesvěřil jsem někdy papíru zprávu o perio­dě, kterou jsem strávil u Black Rolfa a Staré krve? Byl jsem si jist, že jsem o těch měsících psal, ale bylo to na samostat­ném svitku, nebo jsem si vybavoval jen útržky, které jsem vetkal do jiných spisů? Nebyl jsem si jist. Ani jsem nemohl vědět, které svitky použil prasečkář na zapálení ohně v krbu. Vzdychl jsem. A vzdal to. Víc už jsem tady udělat nemohl. V budoucnu si dám mnohem větší pozor na to, co svěřím pa­píru.</p>

<p>Vyšel jsem zpátky na dvůr a naházel konce hořícího ná­bytku do ohně. Sílící vítr a padající sníh oheň brzy zadusí, ale jelen ve výpadu byl mezitím sežehnut k nepoznání. O to ostatní už tolik nešlo. Ještě jednou jsem prošel nevelkým sru­bem, který byl tolik let mým domovem. Neponechal jsem tu nedotčenou žádnou svoji osobní věc. Všechny stopy po mé přítomnosti byly vyhlazeny. Pomýšlel jsem na to, že bych za­pálil i srub, ale pak jsem se rozhodl, že to neudělám. Stál tu už předtím, než jsem sem přišel; ať zůstane stát i poté, co ode­jdu. Možná sem zavítá nějaký další potřebný člověk, které­mu by se mohl hodit.</p>

<p>Znovu jsem osedlal Myblack a vyvedl ji ze stáje ven. Na­ložil jsem na ni pouzdro se svitky a ranec s Hapovými věc­mi. Jako poslední jsem do něj dal dvě zazátkované dózičky, jednu s rozemletou elfí kůrou a druhou s chovankou. Potom jsem nasedl a rozjel se pryč, abych tuhle část svého života nechal jednou provždy za sebou. Oheň mé hořící minulosti vrhal podivné stíny, jež se před námi ploužily, zatímco jsme ujížděli vstříc ožívající bouři.</p>

<p><strong><emphasis> </emphasis></strong><strong><emphasis>7 Lekce</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Tímto způsobem se formují nejlepší z koterií. Ať mistr Umě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ní shr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>máždí ty, které bude cvičit. Ať jejich alespoň šest, třebaže je lepší vyšší počet, je-li k dispozici dost</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>tek studen</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tů. Ať je mistr Umění denně shromažďuje nejen při lekcích, ale i při jídle a zábavných hrách, a dokonce ať je umístí i do společné ložnice, pokud usoudí, že to nebude důvodem pro zbytečné rozptylování a rivalitu mezi nimi. Dejte jim čas, kte</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rý budou trávit pohromadě, nechtěje, ať mezi sebou sami na</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vážou pouta, a na konci roku bude koterie zformovaná sama od sebe. Ti, kteří nenavázali vztahy s ostatními, nechť králi slouží jako Sólisté.</emphasis></p>

<p><emphasis>Pro některé mistry Umění může být těžké zdržet se toho, aby formováni koterie řídili. Je velmi lákavé vložit do těch nejlepších to nejlepší a pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>pustit ty, kteří se jeví jako poma</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lí nebo těžko zvladatelní. Nejmoudřejší mistr Umění se toho zdrží, neboť jen koterie může vědět, co za silu si od každého člena vezme. Ten, kdo se jeví jako těžkopádný, může poskyt</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nout stabilitu a současně mírnit impulsivnost svou opat</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>nos</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tí. </emphasis><emphasis>Neukázněný příslušník může být zase tím, kdo přispěje záblesky inspirace. </emphasis><emphasis>Ať si každá koterie najde své členy sama a zvolí si vlastního vůdce.</emphasis></p>

<p>TREEKNEEŮV PŘEKLAD „KOTERIÍ" OD MISTRA UMĚNÍ OKLEFA</p>

<p>„Kdepak jsi byl?" zeptal se Dutiful, když vešel do věžní komnaty. Pořádně za sebou zavřel dveře a potom si stoupl doprostřed místnosti, ruce zkřížené na hrudi. Pomalu jsem vstal z Verityho křesla, odkud jsem předtím pozoroval bílé čepičky zčeřených vln. V princově hlase byla znát netrpě­livost a podrážděnost a ve tváři měl nasupený výraz. Pro náš vztah učitele a žáka se mi to nejevilo jako ten nejpříhodnější začátek. Nadechl jsem se. Napřed na to musím zlehka. Pří­jemným, neutrálním hlasem jsem řekl:</p>

<p>„Dobré ráno, princi."</p>

<p>Trhl hlavou, úplně jako mladé hříbě. Pak jsem viděl, že se sbírá. Nadechl se a začal očividně znovu. „Dobré ráno, Tome Badgerlocku. Je to už nějaký čas, co jsem tě naposledy viděl."</p>

<p>„Musel jsem na nějakou dobu odjet z Buckkeepu v jedné své neodkladné záležitosti. Teď už je to vyřízené a já plně očekávám, že po zbytek zimy vám budu většinu času k dis­pozici."</p>

<p>„Děkuji ti." Jenomže potom, jako kdyby v něm přece je­nom dostal průchod poslední záchvěv podrážděnosti, řekl: „Ani nepředpokládám, že bych od tebe mohl žádat více než to."</p>

<p>Potlačil jsem úsměv a pravil jsem: „Mohl byste. Ale ne­dostal byste to."</p>

<p>A pak se chlapci rozlil po tváři Verityho úsměv a on zvo­lal: „Odkud ses tady vzal? Nikdo další na tomhle hradě si se mnou takhle mluvit netroufne."</p>

<p>Záměrně jsem si jeho otázku vyložil špatně. „Musel jsem strávit nějaký čas ve svém předchozím bydlišti, kde jsem si balil nebo likvidoval své věci. Nerad setrvávám v nejistotě. Teď už je to vyřízené. Jsem tady na Buckkeepu a mám vás učit. Nuže. Kde začneme?"</p>

<p>Zdálo se, že má otázka ho trochu zneklidnila. Rozhlédl se po místnosti. Chade vybavil strážní věž na přímořské straně hradu nábytkem a dalším harampádím, které tu nebylo v do­bě, kdy ji obýval Verity a vedl odsud za pomoci Umění vál­ku proti rudým lodím. Dnešního rána jsem i já přispěl svým dílem v podobě Verityho mapy Šesti vévodství, kterou jsem znovu pověsil na zeď. Uprostřed místnosti stál stůl z tmavé­ho těžkého dřeva. Kolem něj byly rozmístěny čtyři nízké ma­sivní sedačky. Litoval jsem ty, kteří nábytek museli tahat na­horu po úzkém, klikatém schodišti. U jedné obloukovité stěny stál stojan napěchovaný svitky. Věděl jsem, že Chade by pro­hlásil, že jsou dokonale uspořádané, ale já jsem nikdy nebyl s to pochopit logiku, s jakou své svitky třídil. Bylo zde i ně­kolik bezpečně uzamčených kufrů, které obsahovaly výběr z textů věnovaných Umění z pera mistryně Umění Solicity. Chade i já jsme usoudili, že je příliš nebezpečné ponechávat je na místě, kde by po nich nějaký zvědavec mohl hmátnout. I nyní stála na dolním konci věžního schodiště stráž. Přístup do této místnosti měl povolený pouze poradce Chade, princ a královna. Nehodlali jsme riskovat, že bychom nad touhle knihovnou znovu pozbyli kontrolu.</p>

<p>Před dávnými léty, kdy mistryně Umění Solicity zemřela, přešly všechny tyto svitky pod správu Galena, jejího učně. Galen si přisvojil její post jako mistr Umění, třebaže neměl dokončený výcvik, výcvik prince Chivalryho a Verityho údaj­ně „zakončil", ale Chade a já jsme pojali podezření, že jejich výuku v Umění záměrně zkrátil. Pak už Galen žádné další žá­ky neskolil až do doby, kdy si král Shrewd vyžádal, aby mu vytvořil koterii. A během celé té doby Galenova úřadování na postě mistra Umění byl přístup k těmto svitkům všem oso­bám odepřen. Nakonec zpochybnil i to, že by taková knihov­na kdy existovala. Když zemřel, po svitcích nebylo ani stopy.</p>

<p>K jejich vlastnictví se nějakým způsobem dostal pretendent Regal. Nakonec byly po Regalově smrti objeveny a na­vráceny královně, aby vzápětí přešly pod Chadeovu správu. Chade a já jsme chovali podezření, že kdysi tato knihovna byla značně větší. Chade tuto teorii rozvinul v tom směru, že mnohé z vybraných svitků, které pojednávaly o Umění, dra­cích a Elderlinzích, byly v prvních dnech války s rudými lo­děmi odprodány ostrovanským kupcům. Jisté je, že ani Regal, ani Galen nechovali žádnou velkou loajalitu vůči pobřežním vévodstvím, která úpěla pod útoky nájezdníků. Možná by se nerozpakovali s našimi trýzniteli nelegálně obchodovat ne­bo se ujmout role zprostředkovatelů. Za svitky by Regal ne­pochybně obdržel značnou sumu peněz. V době, kdy byla po­kladnice Šesti vévodství takřka vydrancovaná, se však nikdy nezdálo, že by se Regalovi nedostávalo peněz na pořádání ná­kladných hostin a na to, aby si předcházel vnitrozemské vé­vody. Přičemž nájezdníci z rudých lodí odněkud získali zna­losti z oboru Umění a ohledně možného využití magických černých kamenů. Dokonce bylo možné, že někde, v někte­rém z těch ztrativších se svitků, nalezli informace o tom, jak vykovávat lidi. Nebylo však pravděpodobné, že bychom to Chade nebo já mohli někdy nějak dokázat.</p>

<p>Princ svým hlasem moji zatoulanou pozornost přitáhl zpět do přítomného okamžiku. „Myslel jsem, že už to budeš mít všechno naplánované. Kde začneme a tak podobně." Nejis­tota v chlapcově hlase byla trýznivá. Moc rád bych ho uklid­nil, jenomže jsem se rozhodl, že k němu budu raději upřím­ný.</p>

<p>„Přitáhni si židli a sedni si sem za mnou," navrhl jsem mu. Já sám jsem se posadil na staré Verityho sedátko.</p>

<p>Nějakou dobu na mě zíral jakoby zmateně. Potom přešel místnost, popadl jedno z těžkých křesel a přitáhl si ho ved­le mne. Když se na něho posadil, neříkal jsem nic. Nezapo­mněl jsem, v jakém jsme vůči sobě oficiálním postavení, ale již jsem se rozhodl, že v této místnosti se k němu budu cho­vat spíše jako ke svému studentovi než k princi. Na okamžik jsem se zarazil, říkaje si, jestli snad svými upřímnými slovy nepodryji autoritu, kterou ve mně vidí. Pak jsem se nadechl a spustil:</p>

<p>„Můj princi, je to již téměř dvacet let, kdy jsem seděl v té­to místnosti na podlaze u nohou tvého otce. On byl usazený tady v tomhle křesle a vyhlížel přes vodu do dáli, pohroužen v Umění. Uplatňoval svůj talent nelítostně, jak proti nepříte­li, tak vzdor svému chátrajícímu tělu. Tady odsud silou své mysli vyhledával venku rudé lodě s jejich posádkami, ješ­tě než stačily doplout k našim břehům, a klamal je. Učinil si z moře a počasí naše spojence v boji proti nim, mátl lodivody, aby naváděli své lodě na skály, nebo u kapitánů probou­zel falešnou sebedůvěru, která je vháněla rovnou do náruče bouře.</p>

<p>Určitě už jsi slyšel o mistru Umění Galenovi. Očekávalo se od něj, že vytvoří a vycvičí koterii Umění, jednotnou sku­pinu praktikantů Umění, kteří budou svou silou a svými vlo­hami nápomocni následníku trůnu Veritymu v boji proti ru­dým lodím. Pravda je, že Galen koterii vytvořil, jenže to byli zrádci, zavázaní věrností Regalovi, Verityho ambicióznímu mladšímu bratrovi. Místo aby tvému otci v jeho snahách asis­tovali, mařili je. Zadržovali zprávy neboje vůbec nedoručovali. Usilovali o to, aby tvůj otec vypadal jako neschopný břídil. S cílem otřást věrností jeho vévodů vůči němu, vháněli naše lidi do rukou nájezdníků, aby byli pobiti anebo vyková­ni."</p>

<p>Princův zrak nepohnutě spočíval na mé tváři. Nedokázal jsem se střetnout s jeho smrtelně vážným pohledem. Hleděl jsem mimo něj, ven skrze vysoká okna, daleko přes šedivé a vzdouvající se moře. Potom jsem se zocelil a vykročil po strmé stezce mezi smrtící pravdou a zbabělou falešností. „Já byl jedním z Galenových studentů. On mnou pohrdal kvů­li mému nelegitimnímu původu. Naučil jsem se od něj, co jsem mohl, ale on byl ke mně jako mistr krutý a nespravedli­vý a snažil se mě odvést od vědění, o něž se se mnou nechtěl podělit. Pod jeho brutální výukou jsem se naučil základům Umění, ale dalšímu ničemu už ne. Nedokázal jsem svůj talent spolehlivě ovládat, a tak jsem u zkoušky neuspěl. Vylou­čil mě z koterie spolu s ostatními studenty, kteří jeho krité­riím nevyhověli.</p>

<p>Nadále jsem zůstal jako sluha tu na hradě. Když zde tvůj otec usilovně pracoval, pověřil mne, abych mu sem nosil jíd­lo - to bylo mým úkolem. A právě tady, víceméně náhodou, jsme zjistili, že i když sám nedokážu Umění praktikovat, on ode mě může čerpat sílu. A později, během krátkých period, které mně mohl věnovat, mne naučil tomu, co sám z Umění znal."</p>

<p>Obrátil jsem se tváří v tvář Dutifulovi a čekal. Jeho temné oči hleděly pátravě do mých. „Když vyrazil na svou výpravu, šel jsi s ním?"</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou a popravdě odpověděl: „Ne. Byl jsem mladý a on to zakázal."</p>

<p>„A to ses ho nepokusil následovat později?" Jeho slova zněla nevěřícně, jak se v představivosti horoucně zaobíral tím, o čem si byl jist, že by on sám na mém místě udělal.</p>

<p>Další slova se ze mne drala jenom těžko. „Nikdo nevěděl, kam odešel ani jakými cestami se dal." Zadržel jsem dech v naději, že tím ztiším jeho otázky. Nechtěl jsem mu lhát.</p>

<p>Odvrátil se ode mě a zahleděl se přes moře do dáli. Zkla­mal se ve mně. „Říkám si, jak by všechno mohlo být zcela jiné, kdybys byl odešel s ním."</p>

<p>Mnohokrát jsem ujišťoval sám sebe, že kdybych byl šel, královna Kettricken by nikdy nepřežila panování Regala na Buckkeepu. Ale řekl jsem: „I já jsem se nad tou otázkou čas­to zamýšlel, můj princi. Ale není jisté, co by se mohlo stát. Možná bych mu pomohl, ale když se dnes ohlížím zpátky, myslím si, že bych mu mohl být stejně tak na překážku. Byl jsem velmi mladý, vznětlivý a netrpělivý." Nadechl jsem se a stočil jsem naši konverzaci tam, kam jsem ji chtěl směrovat. „Říkám ti tyhle věci, abych měl jistotu, že chápeš, že nejsem žádný mistr Umění. Nestudoval jsem všechny tyhle svitky... četl jsem jen některé z nich. Takže. V jistém smyslu jsme tu oba studenti. Já udělám vše pro to, abych se z těchhle svitků sám vzdělával, zatímco tebe budu učit základům toho, co vím. Budeme se spolu ubírat po velmi nebezpečné cestě. Chápeš to?"</p>

<p>„Chápu. A co Moudrost?"</p>

<p>O tom jsem se dnes bavit nechtěl. „Inu. Přišel jsem k ma­gii Moudrosti prakticky stejně jako ty. Zjistil jsem to náho­dou poté, co jsem navázal vztah s jedním štěnětem. Byl jsem už dospělý muž, když jsem se setkal s někým, kdo se poku­sil vřadit mé nahodilé znalosti o téhleté magii do uceleného rámce. Čas byl opět proti mně. Hodně jsem se od něho na­učil, ovšem ne všechno, co jsem se mohl dozvědět... abych pravdu řekl, to ani zdaleka ne. Takže ti opět říkám, že tě na­učím vše, co znám. Ale budeš se učit od instruktora, jenž má spoustu vad."</p>

<p>„Tvoje sebedůvěra je tak inspirující," zamumlal temným hlasem Dutiful. A chvíli nato se zasmál. „To z nás tedy bu­de pěkný párek, klopýtající společně po téže cestě. Kde za­čneme?"</p>

<p>„Obávám se, můj princi, že budeme muset začít tím, že se vrátíme zpět. Musíš se odnaučit něčemu, co ses naučil sám. Jsi si vědom toho, že když se pokoušíš praktikovat Umění, mísíš tuto magii s Moudrostí?"</p>

<p>Nepokrytě na mě zíral.</p>

<p>Po chvilce sklíčenosti jsem rázně řekl: „Nuže. Naším prv­ním krokem bude, že tyto dvě magie navzájem rozuzlíme." Jako kdybych věděl jak. Ani jsem si nebyl pořádně jistý, že sám tyto magie dokážu praktikovat nezávisle jednu na dru­hé. Odvrhl jsem tu myšlenku stranou. „Rád bych se teď pus­til do toho, že tě naučím základům Umění. Moudrost proza­tím necháme být, abychom se vyvarovali zmatků."</p>

<p>„Poznal jsi někdy nějaké další lidi, kteří by na tom byli ja­ko my?"</p>

<p>Znovu mě dostal. „Jak to myslíš, jako my?"</p>

<p>„Tak, že by měli v krvi Moudrost i Umění."</p>

<p>Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl. Pravdu, či lež. Pravdu. „Myslím, že jednou jsem někoho takového potkal, ale v té době jsem to u něj nepoznal. Nejspíš ani sám nevě­děl, že to dělá. V té době jsem se domníval, že je jen velmi silný v Moudrosti. Občas jsem se podivoval tomu, jak dobře ví, co se děje mezi vlkem a mnou. Tuším, že měl obě magie v krvi, ale myslel si, že je to jedna a táž věc, a tak je využíval společně."</p>

<p>„Kdo to byl?"</p>

<p>Nikdy jsem na jeho otázky neměl začít odpovídat. „Přece jsem ti už řekl, bylo to dávno. Byl to muž, který mi pomáhal zvládnout Moudrost. A nyní se zaměříme na to, proč tu dnes­ka jsme."</p>

<p>„Civil."</p>

<p>„Cože?" Chlapcova mysl přeskakovala od tématu k té­matu jako blecha. Bude se muset naučit soustředění.</p>

<p>„Civil byl řádně školen v Moudrosti už od útlého dětství. Možná by byl ochoten mě učit. A protože už ví, že jsem na­daný Moudrostí, není to žádné vyzrazování mého tajemství. A..."</p>

<p>Myslím, že při pohledu na výraz v mé tváři se zarazil, až zmlkl. Počkal jsem, dokud jsem si nevěřil, že jsem schopen slova. Potom jsem předstíral, že jsem chytřejší, než jsem byl. Než k němu promluvím, pokusím se ho vyslechnout., ,Pověz mi o Civilovi," navrhl jsem. A pak, protože jsem neměl svůj jazyk plně pod kontrolou, jsem dodal: „Pověz mi, proč si myslíš, že je bezpečné mu důvěřovat."</p>

<p>Líbilo se mi, že neodpověděl ihned. Čelo se mu zkrabatilo a poté promluvil, jako kdyby si vybavoval události z vel­mi dávné doby. „Poprvé jsem se s Civilem setkal, když mi daroval mou kočku. Jak víš, byl to dárek od Bresingů. Mám dojem, že lady Bresinga zavítala na hrad Buckkeep už někdy předtím, ale nevzpomínám si, že bych s ní někdy viděl Civila. Na způsobu, jakým mi tu kočku předal, něco bylo... Mys­lím si, že mu očividně záleželo na jejím blahu; nedal mi ji tak, jako by to byla nějaká věc, ale jako by to byla... přítelkyně. Možná proto, že i on je nadaný Moudrostí. Řekl mi, že mě naučí, jak s ní lovit, a hned dalšího rána jsme si společně vy­razili ven. Jeli jsme sami, Tome, aby kočku nikdo nerozpty­loval. A on mne vážně naučil, jak s ní lovit, a přitom věnoval pozornost více tomu nežli faktu, že smí trávit čas o samotě s princem Dutifulem." Dutiful se zarazil a po tváři se mu rozlil slabý ruměnec.</p>

<p>„Tobě to může znít trochu domýšlivě, aleje to něco, s čím se musím pořád vypořádávat. Přijmu třeba pozvání na ně­jaký podnik, který zní zajímavě, jenom abych vzápětí zjistil, že osobě, jež mne pozvala, jde více o to, aby si získala mou pozornost, než o to, aby se se mnou o něco podělila. Lady Wess mne pozvala na loutkové divadlo, hrané mistry tohoto umění z Tilthu. Pak seděla vedle mě a po celou hru breben­tila o nějaké pozemkové rozepři, již má se svým sousedem.</p>

<p>Civil takový nebyl. Naučil mě, jak lovit s tou kočkou. Ne­myslíš, že kdyby se mnou měl nějaký špatný úmysl, mohl ho tehdy spáchat? Lovecké nehody nejsou zas tak vzácné. Mohl to zařídit tak, že bych se zřítil z útesu. Ale my jsme lovili, a nejen toho rána, nýbrž i každé další ráno, celý ten týden, co byl na Buckkeepu, a každého dne to bylo to samé. Jen snad lepší, jak jsem se v tom stále více zdokonaloval. A nejlepší to bylo, když s námi vzal i svoji vlastní kočku. Opravdu jsem si myslel, že jsem nalezl opravdového přítele."</p>

<p>Chadeův starý trik se mi vyplatil. Ticho samo klade otáz­ky, které se velmi těžko vyslovují. Klade dokonce otázky, o nichž ani člověk neví, že by je chtěl položit.</p>

<p>„Takže. Když jsem... když jsem si myslel, že jsem se do někoho zamiloval, když jsem si myslel, že musím před tím zasnoubením uprchnout, tak jsem šel za Civilem. Poslal jsem mu vzkaz; když jsme se předtím loučili, řekl mi, že kdyby pro mne někdy mohl něco udělat, stačí jen říci. A tak jsem poslal ten vzkaz a přišla odpověď, v níž stálo, kam mám jet a kdo mně tam pomůže. Je zde však jedna divná věc, Tome. Civil teď tvrdí, že ode mne nikdy žádnou zprávu nedostal a že mi ani neposílal odpověď. Jisté je, že po svém odjezdu z Buckkeepu jsem ho vůbec neviděl. Ani když jsem přijel na</p>

<p>Galeton, ani když jsem tam pobýval, Civila jsem prostě ne­potkal. Ani lady Bresingu. Pouze sluhy. Ti udělali mé koč­ce místo v jejich kočičárně."</p>

<p>Zmlkl a já tentokrát vycítil, že bez pobídnutí pokračovat nebude.</p>

<p>„Ale tys na tom panství zůstal?"</p>

<p>„Ano. Pokoj byl čerstvě připravený, ale nemyslím si, že by se to křídlo nějak moc využívalo. Všichni pořád kladli důraz na utajení, pokud jsem měl vyváznout pryč. Takže mi nosi­li jídlo, a když nás zastihla zpráva, že... že jste na cestě vy, pak bylo rozhodnuto, že musím znovu odjet. Jenže lidé, kte­ří mne měli odvézt, ještě nedorazili. Kočka a já jsme té no­ci vyrazili ven a... našel mě tvůj vlk."</p>

<p>Znovu se zarazil... „Zbytek už znám," řekl jsem, pohnut soucitem k nám oběma. Ale abych měl jistotu, ještě jsem se zeptal: „A Civil nyní tvrdí, že ani nevěděl, že jsi tam byl?"</p>

<p>„Ani on, ani jeho matka o tom nevěděli. Odpřisáhl to. Má podezření, že jeden sluha můj vzkaz určený jemu zadržel a předal ho někomu jinému, kdo na něj odpověděl a zařídil i vše ostatní."</p>

<p>„A ten sluha?"</p>

<p>„Je dávno pryč. Zmizel téže noci, co jsem odsud odjel. Po­čítali jsme dny pozpátku a zdá se, že je to tak."</p>

<p>„Mně se zase zdá, že jste to s Civilem dost podrobně pro­bírali." Nedokázal jsem zastřít nelibost v hlase.</p>

<p>„Když se mi Laudwine odhalil i se svými záměry, myslel jsem, že součástí toho všeho musí být také Civil. Připadal jsem si zrazený. To byla zčásti příčina mého zoufalství. Ne­jenže jsem přišel o svou kočku, ale ještě jsem zjistil, že můj přítel mne zradil. Nemohu ti vypovědět, jak báječně mi bylo, když jsem se dozvěděl, že jsem se mýlil." Jeho tvář se roz­zářila úlevou a naprostou důvěrou.</p>

<p>Takže Dutiful Civilu Bresingovi zcela důvěřoval. Dokon­ce si myslel, že by ho Civil mohl učit ilegální magii Moudros­ti a že by ho nikdy nezradil. Ani nedostal do nebezpečí. Ří­kal jsem si, nakolik tahle jeho důvěra vychází z jeho palčivé touhy mít skutečného přítele. Porovnal jsem to s jeho ocho­tou důvěřovat mně a trhl jsem sebou. Jisté bylo, že jsem mu zavdal jen pramalý důvod k tomu, aby se mnou navázal pou­to, a on to přesto udělal. Jako by byl tak izolovaný, že se kaž­dý užší kontakt v jeho očích stával ihned přátelstvím.</p>

<p>Raději jsem podržel jazyk za zuby. Seděl jsem v tichém údivu nad tím, že to dokážu, zatímco se mne zmocňovalo le­dové odhodlání. Asi se podívám tomuhle Civilu Bresingovi na zoubek a zjistím si, co za tím je. Pokud to bude prohnilý zrádce, zaplatí za to. A pokud zradil mého prince a pak mu v té věci ještě lhal, pokud to jen hrál na princovu důvěřivou povahu, pak za to zaplatí dvojnásob. Ale prozatím nebudu o svých podezřeních s chlapcem mluvit. „Chápu," řekl jsem vážně.</p>

<p>„Nabídl se, že mě bude učit o Moudrosti... Staré krvi, jak říká. Já to po něm nechtěl, sám se nabídl."</p>

<p>To mě neuklidnilo, ale opět jsem si tu myšlenku ponechal pro sebe. Popravdě jsem odvětil: „Princi Dutifule, byl bych moc rád, kdyby ses zrovna teď do žádné lekce ohledně Sta­ré krve nepouštěl. Jak už jsem ti říkal, potřebujeme tyto dvě magie separovat jednu od druhé. Myslím, že nejlepší by by­lo, kdybychom Moudrost nechali prozatím ladem a soustře­dili se na rozvíjení tvých schopností v Umění."</p>

<p>Nějakou dobu jen hleděl oknem na moře. Věděl jsem, že se těšil, až ho Civil bude učit, a že dychtil po tom, až se spo­lu zase sejdou. Ale on se nadechl a pak tiše odvětil: „Pokud to pokládáš za nejlepší, pak to tak uděláme." Potom se otočil a střetl se s mým pohledem. V jeho tváři nebylo ani stopy po</p>

<p>nějakém zdráhání. Akceptoval disciplínu, kterou jsem mu na­vrhl.</p>

<p>Měl dobrou povahu, byl laskavý a ochotný se učit. Podí­val jsem se do jeho upřímných očí a doufal, že ho budu jako instruktor hoden.</p>

<p>Toho dne jsme začali. Posadil jsem se za stůl naproti němu a vyzval ho, ať zavře oči a uvolní se. Vyzval jsem ho, ať sní­ží všechny bariéry mezi ním a ostatním světem, ať se poku­sí být vůči všemu otevřený. Hovořil jsem k němu klidným, konejšivým hlasem, jako by to bylo hříbě čekající na to, až poprvé pocítí váhu postroje. Pak jsem seděl a pozoroval je­ho klidnou, vyhlazenou tvář. Byl připraven. Byl jako tůň či­ré vody, do které bych se mohl ponořit.</p>

<p>Kdybych se dokázal k tomu skoku přinutit.</p>

<p>Ze zvyku jsem kolem sebe udržoval ochranné zdi na obra­nu před cizími vlivy. Byly už možná trochu ztenčené v dů­sledku neopatrnosti, ale nikdy jsem na ně úplně nezapomněl. Vyjít vstříc princi bylo něco jiného než se prostě vrhnout do vln Umění. Existovalo zde totiž riziko odhalení. Vyšel jsem ze cviku, pokud šlo o osobní kontakt s druhou osobou. Ne­odhalil bych ze sebe víc, než jsem měl v úmyslu? A zatímco jsem přemítal nad těmito věcmi, cítil jsem, jak se ochran­né zdi kolem mé mysli zesilují. Úplně je strhnout bylo mno­hem těžší, než by si člověk myslel. Skýtaly mi ochranu už tak dlouho, že ten reflex bylo obtížné přemoci. Bylo to jako hle­dět do zářivého slunečního světla a pokoušet se přimět oči, aby nemžouraly. Pomalu jsem své zdi stlačoval dolů, až jsem cítil, že před ním stojím obnažený. Dělila nás od sebe jenom vzdálenost délky stolu. Věděl jsem, že mohu na jeho myšlen­ky dosáhnout, ale pořád jsem váhal. Nechtěl jsem ho uchvá­tit, jako to udělal Verity, když se naše mysli poprvé navzá­jem dotkly. No tak pomalu. Mírně.</p>

<p>Nadechl jsem se a vysunul se zlehka k němu.</p>

<p>Usmál se, oči pořád zavřené. „Slyším hudbu, příjemnou hudbu."</p>

<p>Bylo to pro mne dvojí odhalení. Ten chlapec praktikoval Umění stejně lehce, jako kdyby se mu řeklo, že může jít, a on prostě šel. A jeho citlivost byla obrovská, mnohem větší než moje. Když jsem se kolem nás rozprostřel do šíře, vzal jsem na vědomí Thickovu hudbu. Byla tam, zurčela jako pramí­nek vody v pozadí mé mysli. Byla jako vítr venku za oknem, jako něco, co jsem se bezděčně naučil ignorovat, tak jako vše­chny ostatní myšlenkové šumy plující éterem jako padlé lis­tí na hladině lesní bystřiny. Ale když jsem se otřel o mysl Dutifula, on vnímal Thickovu hudbu jako jasnou a sladkou, jako ryzí hlas nějakého pěvce, znějící silně uprostřed sboru. Thick byl opravdu silný.</p>

<p>A princův talent k Umění byl stejně velký, neboť při mém letmém doteku hned obrátil svou pozornost ke mně a já ho vzal na vědomí. Byl to okamžik společného vhledu, jak jsme jeden druhého skrze to pouto poznávali. Nahlédl jsem do je­ho srdce a tam jsem neuzřel ani střípek zklamání nebo vi­ny. Otevřenost, jakou projevoval vůči Umění, se vyznačova­la zcela stejnou jasností, s jakou se stavěl ke svému životu. Připadal jsem si v jeho přítomnosti malý a temný, protože já sám jsem před ním stál zamaskovaný a dovolil mu vidět pou­ze to, oč jsem se s ním mohl podělit, onu jedinou stránku se­be sama, která byla jeho učitelem.</p>

<p>Ještě než jsem ho pobídl, ať mi jde vstříc, jeho myšlen­ky se promísily s mými. <emphasis>Ta hudba je to, čím si mne zkoušíš? Slyším ji. Je nádherná. </emphasis>Jeho myšlenky ke mně přicházely jas­né a silné, ale já v nich vycítil podtón Moudrosti. Byl to způ­sob, jejž mi určil pro příjem jeho Umění. Lokalizoval si mo­ji osobu za pomoci Moudrosti, aby vyčlenil mé myšlenky ze</p>

<p>vší té spleti mumlajících myšlenek na Buckkeepu a mimo něj. Přemýšlel jsem, jak ho to mám asi odnaučit. <emphasis>Myslím, že tu píseň už jsem někdy slyšel, ale nemohu si vybavit její ná</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zev. </emphasis>Jeho přemítání mne přivedlo zpátky do přítomného oka­mžiku. Zatímco byl váben směrem k hudbě, jako by udělal jeden krok ven ze svého já.</p>

<p>A právě to rozhodlo. Chade měl pravdu. Thick se bude mu­set buďto školit, nebo se ho musíme zbavit. Tu temnou myš­lenku jsem před princem skryl. <emphasis>A teď dávej pozor, chlapče. Pojďme na to pomalu. To, že slyšíš tu hudbu, je jasným dů</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kazem, že jsi způsobilý Umění. To, co teď vnímáš, tu hud</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bu a náhodné myšlenky, to je spíše jako smetí, které pluje na hladině řeky. Musíš se to naučit ignorovat a místo toho ob</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jevit tu čirou prázdnou vodu, kde můžeš své myšlenky vysí</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lat, jak se rozhodneš. My</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>lenky, které slyšíš, útržky šepotů a nádechy emocí, ty všechny přicházejí od lidí, kteří mají jen minimální vlohy k Umění. Musíš se naučit tyhle zvuky igno</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rovat. Co se týče té hudby, pochází od jednoho silnějšího je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dince, ale prozatím je tř</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ba ignorovat i jeho.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ale ta hudba je tak nádherná.</emphasis></p>

<p><emphasis>To je. Ale hudba není Umění. Tu hudbu vysílá jen jeden člověk. Je to jako lístek plující v proudu řeky. Je nádherná a kouzelná, ale pod ní pro</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>dí ledová síla řeky. Pokud připus</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tíš, aby tě ten lístek rozptyloval, může se stát, že zapomeneš na sílu řeky a necháš se jí strhnout pryč.</emphasis></p>

<p>Jaký jsem byl blázen, že jsem na to upoutal jeho pozor­nost. Měl jsem vědět, že jeho talent je větší než kontrola nad ním. Obrátil k tomu svou pozornost, a ještě než jsem stačil zasáhnout, soustředil se na to. A stejně rychle byl ode mne smeten pryč.</p>

<p>Bylo to jako hledat dítě, které bylo při brodění mělčinami náhle strženo a odneseno proudem. Nejprve jsem ztuhl hrůzou. Pak jsem se vrhl do proudu za ním, uvědomuje si, jak bude těžké ho dohonit.</p>

<p>Později jsem se to pokoušel popsat Chadeovi. „Představ si jedno z těch velkých shromáždění, kde probíhá současně spousta rozhovorů. Začneš naslouchat jednomu, ale pak tvůj zájem upoutá poznámka za tvými zády. A potom útržek věty od někoho dalšího. Náhle jsi ztracen a kutálíš se mezi slovy všech ostatních. A nemůžeš si vzpomenout, komu jsi začal naslouchat poprvé, ani nemůžeš najít své vlastní myšlenky. Každý útržek, který zaslechneš, upoutá tvou pozornost a ty nejsi s to rozlišit, který z nich by byl důležitější než ty ostat­ní. Všechny existují zároveň, jsou stejnou měrou přitažlivé a každý z nich z tebe odtrhne malý kousek a unáší ho s se­bou."</p>

<p>Umění zdaleka není takové, že by bylo možné hovořit o pohledech, zvucích nebo dotecích. Pouze o myšlenkách. V jednom okamžiku byl princ vedle mě, silný a nedotčený a výhradně sám sebou. A v dalším věnoval příliš velkou po­zornost intenzivní myšlence, která nebyla jeho vlastní. A ja­ko lze rychle rozmotat velký kus pleteniny prostě tím, že ta­háme zajeden volný konec, tak se začal rozmotávat i princ. Zachycení a namotání příze ještě neznamená, že jsme dali dohromady řečený kus oděvu. A zatímco jsem se nořil do ví­ru náhodných myšlenek, nahmátl jsem ho, chňapal jsem po vláknech, která ho tvořila, a sbíral je a chytal, zatímco jsem zběsile hledal jejich stále se zmenšující jádro a zdroj. V dří­vějších dobách jsem pronikl do mnohem silnějších proudů Umění, než byly ty, v nichž jsem se plavil teď, a tak jsem se udržel neporušený. Jenomže princovy zkušenosti byly mno­hem omezenější než moje. Byl trhán na části, překotně cuckován v chňapajícím proudu vnímání. Kdybych ho zavolal zpátky, byl bych vystavil ohrožení sám sebe, protože jsem však za to stejně mohl já, jevilo se mi to jen a jen spraved­livé.</p>

<p><emphasis>Dutifule! </emphasis>Rozhodil jsem tuhle myšlenku do šíře a otevřel svou mysl jakékoli odpovědi. V odpověď jsem obdržel kru­pobití zmatku, když lidé, kteří měli mírné vlohy k Umění, ucítili, že jim moje myšlenka pronikla do myslí, a vzápětí se podivili, co to má být. Dolehla na mě váha jejich nenadálé pozornosti a pak to se mnou začalo cloumat, jako kdyby mě trhalo tisíc háků naráz.</p>

<p>Byl to divný pocit, alarmující a vzpružující zároveň. Snad nejdivnější ze všeho bylo to, nakolik se mé vnímání oproti dřívějšku vyjasnilo. Možná měl Chade pravdu, když mě zba­vil elfí kůry. Ale ta myšlenka se mi mihla hlavou jen letmo, zatímco já se soustředil na to, co bylo třeba udělat. Všechny jsem je prudce setřásl, jako když se otřepe vlk, aby dostal vo­du z kožichu. Cítil jsem jejich krátký údiv a zmatek z toho, jak odlétli, a pak jsem byl znovu soustředěný. <emphasis>DUTIFULE! </emphasis>Má mysl nezvolala jeho jméno, ale jeho představu o sobě sa­mém, formu, kterou jsem tak jasně uzřel, když jsem se po­prvé otřel svými myšlenkami o ty jeho. V odpověď jsem za­znamenal něco jako tázající se ozvěnu, jako kdyby si stěží vybavoval, kým ještě před pár okamžiky byl.</p>

<p>Lovil jsem ho ven z toho spletitého proudění, vybíral z něj jeho vlákna a ponechával si je, zatímco ta druhá jsem nechá­val protékat skrze síto mého vnímání jeho osoby. <emphasis>Dutifule. Dutifule. Dutifule. </emphasis>Klapot mých myšlenek byl pro něj srdeč­ním tepem a potvrzením zároveň. Pak jsem ho nějakou do­bu podržel, abych ho ustálil, a nakonec jsem ucítil, jak při­chází zpátky k sobě. Hbitě vtáhl do svého středu vlákna, ve kterých jsem nepoznal jeho součást. Tvořil jsem ticho kolem něho a pomáhal mu držet myšlenky světa v odstupu, zatím­co on reformoval sám sebe.</p>

<p><emphasis>Tome? </emphasis>oslovil mě po chvíli. Šablona, kterou mi předložil, byla fragmentární část mé osoby, ona jediná fazeta, již jsem mu předtím odhalil.</p>

<p><emphasis>Ano, </emphasis>potvrdil jsem. <emphasis>Ano, Dutifule. A to je pro dnešek dost, ba víc než dost. Teď už pojď odsud. Pojď zpátky do sebe.</emphasis></p>

<p>Společně jsme se odpojili od toho mučivě vábivého prou­du a pak se od sebe odloupli a vrátili se zpátky do svých těl. Ale když jsme se oddělili od řeky Umění, měl jsem dojem, ja­ko by ke mně promluvil ještě někdo jiný, jako vzdálená myš­lenková ozvěna.</p>

<p><emphasis>Zvládl jsi to dobře. Ale příště buď opatrnější, na sebe i na něj.</emphasis></p>

<p>Ten vzkaz byl určený mně, myšlenka mířící ke mně jako k cíli. Nemyslím, že by ji Dutiful vzal vůbec na vědomí. Když jsem za stolem otevřel oči a uviděl, jak je bledý, šly všechny mé úvahy ohledně toho cizího Umění stranou. Dutiful seděl schlíple v křesle, hlavu na stranu, oči skoro zavřené. Po tvá­ři mu z vlasů stékaly kapičky potu a rty měl naběhlé, jak ji­mi proudil dech dovnitř a zase ven. Má první lekce byla má­lem jeho poslední.</p>

<p>Obešel jsem stůl a přidřepl si vedle něj. „Dutifule. Slyšíš mě?"</p>

<p>Malinko zalapal po dechu. <emphasis>Ano. </emphasis>Po jeho ochablé tváři se rozlil strašný úsměv. <emphasis>Bylo to tak nádherné. Já chci zpátky, Tome.</emphasis></p>

<p>„Ne. To nedělej; ani na to zrovna teď nemysli. Zůstaň ta­dy a teď. Soustřeď se jenom na to, abys zůstal ve svém tě­le." Rozhlédl jsem se po místnosti. Nebylo zde nic, co bych mu nabídl, žádná voda ani víno. „Za pár okamžiků se vzpa­matuješ," řekl jsem mu, ale vůbec jsem si nebyl jistý, že je to pravda. Proč jsem se na tuhle možnost nepřipravil? Proč jsem ho napřed nevaroval před úskalími Umění? Protože jsem vůbec nepředpokládal, že by mohl být hned při své první lek­ci tak dobrý v Umění? Nemyslel jsem si, že bude tak zdatný, aby se dostal do potíží. Inu, teď už jsem byl o něco moudřej­ší. Vyučovat prince bude nebezpečnější, než jsem si myslel.</p>

<p>Položil jsem mu ruku na rameno, abych mu pomohl sedět rovněji. A místo toho, jako kdybychom navzájem přeskoči­li do mysli toho druhého. Předtím jsem před ním snížil své zábrany, abych ho mohl učit, a Dutiful žádné zábrany neměl. Zaplavila mne euforie z Umění, když se naše mysli setkaly a spojily. Spolu s ním jsem mohl slyšet tlumený hukot myš­lenek na vlnách Umění jako hýření rozvodněné řeky v dáli. <emphasis>Pojď od toho pryč, </emphasis>nabádal jsem ho a nějak ho z toho okra­je odtáhl zpátky. Bylo zneklidňující vnímat jeho fascinaci Uměním. I já se kdysi cítil být tak přitahován k tomu mo­hutnému proudu Umění. A pořád mne to strašně táhlo, ale zároveň jsem znal ta úskalí, která to vábení vyvážila. Princ byl jako dítě natahující ruku k plameni svíčky. Odtáhl jsem ho od něj a postavil se mezi něho a plamen, až jsem nako­nec ucítil, jak uzavírá svou mysl před mumláním Umění.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Dutif</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>le</emphasis><emphasis>." </emphasis>Zároveň s myšlenkou jsem jeho jméno vyřkl nahlas. „Teď už je čas s tím přestat. Projeden den to stačí a na první lekci je toho až příliš."</p>

<p><emphasis>„Ale... já chci..." </emphasis>Jeho mluvená slova byla o trochu silněj­ší než šepot, ale já byl přesto rád, že je řekl nahlas.</p>

<p>„Stačí," řekl jsem a sundal mu ruku z ramene. S povzde­chem se opřel v křesle a zvrátil hlavu nazad. Já měl přitom co dělat, abych odolal svým pokušením. Nemohl bych mu po­skytnout svou sílu, abych mu pomohl vzpamatovat se? Ne­mohl bych mu zřídit zábrany a chránit ho, dokud se nebude umět lépe orientovat v proudech Umění? Nemohl bych od­stranit ten povel vtištěný Uměním, který jsem mu udělil, aby se mnou nebojoval?</p>

<p>Když se mně poprvé naskytla šance učit se Umění, viděl jsem v něm dvojsečnou zbraň. Byla zde velká příležitost na­učit se magii, ale proti tomu stálo vždycky nebezpečí, že by mistr Umění Galen mohl zjistit, že jsem nadaný Moudros­tí, a zničil by mě. Nikdy jsem k Umění nepřistupoval tak ote­vřeně jako Dutiful. Nebezpečí a bolest poměrně brzy otupi­ly moji zvědavost ohledně této královské magie. Provozoval jsem ji toliko neochotně, přitahovalo mě sice její uhrančivé vábení, jenže zároveň jsem se děsil toho, jak mě hrozila po­hltit. Když jsem zjistil, že pití čaje z elfí kůry mne může vů­či vábení Umění otupit, neváhal jsem ho pozřít i navzdory špatné pověsti této drogy. Nyní, když už na mne umrtvující účinky té drogy nepůsobily, bylo mé nadšení pro Umě­ní znovu rozníceno princovým entuziasmem a tím, že jsme měli přístup ke svitkům o Umění. Stejně jako Dutiful jsem i já toužil vrhnout se zpátky do toho opojného proudu. Zo­celil jsem svou vůli. Nesmím připustit, aby to ze mne ucítil.</p>

<p>Letmý pohled na slunce, jež stoupalo oblohou vzhůru mi řekl, že čas, který jsme měli strávit spolu, už skoro vypršel. Dutifulovi se již vrátila do tváří barva, ale vlasy měl slepené potem.</p>

<p>„No tak, mladý pane, dejte se dohromady."</p>

<p>„Jsem unavený. Mám pocit, že bych mohl celý zbytek dne prospat."</p>

<p>Nezmínil jsem se o tom, že ve mně začíná pučet bolest. „To se dalo čekat, ale asi to nebude moc dobrý nápad. Chci, abys zůstal vzhůru. Běž dělat něco aktivního. Projeď se na koni ne­bo se cvič v šermu. Nedopusť, aby tě Umění ještě dnes při­vábilo do své blízkosti. Dokud tě nenaučím, jak vyvážit kon­centraci s rezistencí, bude pro tebe Umění vždy nebezpečná věc. Je to užitečná magie, ale má moc přivábit člověka, jako když med přitahuje včelu. Jen to zkus, vydat se tam sám, nechat se jím rozptýlit, a strhne tě s sebou tam, odkud tě nikdo, ani já, nebude moci povolat zpátky. Ale tvé tělo tu bude mu­set zůstat, jako velké slintající dítě, které nebere nic kolem na vědomí."</p>

<p>Opakovaně jsem ho upozornil, že beze mne nesmí zkou­šet Umění praktikovat a že všechny experimenty s touto ma­gií musí probíhat v mé přítomnosti. Myslím, že v tomto bo­dě jsem ho poučoval až příliš dlouho, poněvadž mi nakonec takřka zlostně řekl, že i on tam byl a je si vědom toho, jaké má štěstí, že se vrátil celý.</p>

<p>Pověděl jsem mu, že jsem rád, že si to uvědomuje, a s tím jsme se pro ten den rozloučili. Jenže u dveří se Dutiful zara­zil, otočil se a pohlédl na mě.</p>

<p>„Copak je?" zeptal jsem se, když jeho mlčení trvalo příliš dlouho.</p>

<p>Pojednou se tvářil velmi rozpačitě. „Chci se tě na něco ze­ptat."</p>

<p>Čekal jsem, jenže nakonec jsem musel říci: „A nač se mě chceš zeptat?"</p>

<p>Skousl si dolní ret a stočil pohled k věžnímu oknu. „Na te­be a lorda Goldena," řekl po chvíli a znovu se zarazil.</p>

<p>„A co bys o nás chtěl vědět?" zeptal jsem se netrpělivě. To ráno bylo dost vyčerpávající a já si potřeboval udělat pár věcí. Jako třeba zmírnit bolest hlavy, která na mě teď plnou silou dorážela.</p>

<p>„Jsi u něj... jsi u něj v práci spokojený?"</p>

<p>Okamžitě jsem poznal, že tuhle otázku mi položit nechtěl. Říkal jsem si, co ho asi trápí. Nežárlil snad na mé přátelství se šaškem? Nepřipadal si nějakým způsobem vyloučený? Po­někud jsem zmírnil hlas. „Jsme přátelé již hodně dlouho. Ří­kal jsem ti to už předtím, v tom hostinci na zpáteční cestě domů. Role pána a sluhy hrajeme jen proto, že je to nejvýhodnější řešení. Mám tak možnost účastnit se událostí, kde by se přítomnost člověka, jako jsem já, normálně nepředpo­kládala. To je vše."</p>

<p>„Takže ty mu ve skutečnosti... nesloužíš."</p>

<p>Pokrčil jsem jedním ramenem. „Jen když to spadá do mé role nebo když mě těší vykonat pro něho nějakou laskavost. Jsme přátelé už hodně dlouho, Dutifule. Je jenom málo věcí, které bych pro něj neudělal, nebo on pro mě."</p>

<p>Výraz v jeho tváři mi napovídal, že jsem mu od jeho trá­pení neulevil, ale byl jsem ochoten nechat to prozatím být. Mohl jsem počkat, až pro to najde slova, ať už to bylo coko­li. I on vypadal, že je ochoten nechat to být, protože se ode mě odvrátil ke dveřím. Ale vtom s rukou na klice opět pro­mluvil. Hlas měl drsný, slova se z něj drala proti jeho vůli. „Civil říká, že lord Golden je na chlapce." Když jsem nic ne­říkal, bolestně dodal: „Že prý si je tahá do postele." Přitom upřeně zíral do dveří. Zátylek mu dočista zrudl.</p>

<p>Pojednou na mne dolehla únava. „Dutifule. Podívej se na mě, prosím."</p>

<p>„Odpusť," řekl, když se otočil, ale nedokázal se střetnout s mým pohledem. „Neměl jsem se ptát."</p>

<p>Kéž by se nebyl zeptal. Kéž bych se nebyl dozvěděl, že ta pomluva je tak rozšířená, když pronikla i k jeho uším. By­lo načase uvést věci na pravou míru.,,Dutifule. Lord Golden a já spolu nespíme. Abych pravdu řekl, nikdy jsem u toho muže neviděl, že by s někým spal. Jeho výstřední chování vů­či Civilovi bylo jen zástěrka, snaha vyprovokovat lady Bresingu k výzvě, ať opustíme její domácnost. To bylo vše. To však Civilovi samozřejmě vykládat nesmíš. Zůstane to mezi tebou a mnou."</p>

<p>Zhluboka se nadechl a zase vydechl. „Nechtěl jsem si to o tobě myslet. Ale zdá se, že jsi s ním tak důvěrně sblížený.</p>

<p>A lord Golden je samozřejmě z Jamaillie a všichni vědí, že tamní lidé si z takových věcí nic nedělají."</p>

<p>Chvíli jsem zvažoval, že bych mu o tom řekl pravdu. Ale pak jsem usoudil, že tím bych se s ním podělil o příliš tíživé tajemství. „Zřejmě bude nejlepší, když se s Civilem nebudeš o lordu Goldenovi bavit. Když to téma zazní, odveď řeč ji­nam. Můžeš to udělat?"</p>

<p>Obdařil mě zkřiveným úsměvem „I já jsem Chadeův stu­dent," podotkl.</p>

<p>„Všiml jsem si, že jsi v poslední době vůči lordu Golde­novi poněkud ochladí. Pokud za tím bylo tohle, pak přichá­zíš o hodně, že se ho nesnažíš poznat lépe. Jakmile se stane někomu přítelem, nikdo si nemůže přát opravdovějšího."</p>

<p>Přikývl, neřekl však nic. Měl jsem podezření, že jsem vše­chny jeho pochybnosti nerozptýlil, ale udělal jsem pro to vše, co jsem udělat mohl.</p>

<p>Vyšel z věžní komnaty dveřmi ven a já slyšel, jak otočil v zámku klíčem, načež začal sestupovat po dlouhém točitém schodišti. Kdyby se ho lidé ptali, měl jim říci, že si zvolil věž za nové místo pro svou ranní meditaci.</p>

<p>Opět jsem se rozhlédl po místnosti a rozhodl se vybavit ji pro případ nebezpečí, jaké vyvstalo dnes ráno. Musím opat­řit láhev brandy, kdyby Dutiful potřeboval něco na vzpama­tování. A budeme potřebovat zásobu dříví ke krbu, proto­že zima již nabývala na síle. Nesouhlasil jsem s Galenovými drsnými metodami, že student musí při výuce zakoušet ne­pohodlí, aby se dobře učil. Promluvím si o tom s Chadem.</p>

<p>Mohutně jsem zívl s přáním, abych mohl jít zpátky do po­stele. Na Buckkeep jsem dorazil teprve předešlého večera. Horká koupel a dlouhá porada s Chadem si vyžádaly spous­tu hodin, které bych raději strávil spánkem. Chade zatím pře­vzal do svého opatrovnictví svitky a spisy, které jsem přivezl</p>

<p>zpátky. Moc velkou radost jsem z toho neměl, jenže beztak v nich bylo jen málo věcí, které by ještě nevěděl nebo aspoň netušil. Abych po koupeli vypudil chlad z kostí, seděl jsem před Chadeovým krbem a dlouhou dobu jsem s ním rozprá­věl.</p>

<p>Ve věžní komnatě se mezitím usadila malá hnědá fretka. Jmenovala se Gilly a byla dočista posedlá svou mladostí, no­vým územím a šustěním hlodavců. Její zájem o mne se ome­zil na to, že mi důkladně očichala boty a pak se mi zavrtala do rance. Její dychtivá a bystrá mysl příjemně kontrastovala s ponurým prostředím věžní komnaty. Její názor na mne zněl, že jsem příliš velký tvor na to, aby ho sežrala za to, že naru­šil její území.</p>

<p>Chade vykládal o všem možném, počínaje vévodou z Tilthu, jenž prý vyzbrojoval uprchlé chalcedské otroky a školil je ve vojenských taktikách, až po to, že Kettricken se muse­la ujmout role prostředníka mezi lordem Carlosinem z Ashlake, jenž tvrdil, že lord Dignity z Timbery mu svedl a unesl dceru. Lord Dignity oponoval, že děvče za ním přišlo o své vlastní vůli a že když jsou teď sezdaní, obvinění ze svedení je již bezpředmětné. Pak tady byla záležitost s novými doky, které chtěl postavit jeden buckkeepský obchodník. Dva dal­ší tvrdili, že doky by přerušily příjezdovou vodní trasu do je­jich skladišť. Nějak došlo k tomu, že tato triviální záležitost, o které by měla normálně rozhodnout městská rada, se stala celoměstským problémem, o kterém se mělo rokovat v pří­tomnosti královny. Chade hovořil o zhruba tuctu dalších nud­ných a otravných problémů, což mi připomnělo, že problémy, které Chade spolu s Kettricken musí dennodenně řešit, jsou rozsáhlé a závažné.</p>

<p>Když jsem mu to řekl, odvětil: „A právě proto jsme šťast­ní, že ses vrátil na Buckkeep a vzal sis na starost výlučně prince Dutifula. Kettricken si myslí, že by se to dalo zlepšit jedině tak, že bys ho mohl otevřeně doprovázet, ale já se po­řád domnívám, že tvá pozice skrytého pozorovatele u dvora, aniž bys byl nějak bezprostředně spojován s princem, má své vlastni výhody."</p>

<p>O žádném dalším rozruchu ohledně Piebaldů se Chade již nedozvěděl. Neobjevila se žádná další veřejná oznámení, od­halující lidi nadané Moudrostí, žádné tajné dopisy, žádné vý­hrůžky královně. „Ale co varování Laurel určené královně, co ty zprávy od Deerkina?" zeptal jsem se ho.</p>

<p>Na okamžik se zatvářil zmateně. „Takže ty o tom víš, ha? Inu, mluvil jsem jenom o přímých poselstvích od Piebaldů, určených královně. Vzali jsme informace od Laurel vážně a udělali jsme vše pro to, abychom ji ochránili, samozřejmě rafinovaně. Cvičí si teď nového lovčího, svého nového asis­tenta. Je docela svalnatý chlapík a skvěle vládne mečem a té­měř všude ji doprovází. Hodně na něj spoléhám. Jinak jsem pověřil stráže u bran, ať si dávají mnohem větší pozor na ci­zince, zvlášť když je doprovází nějaké zvíře. Samozřejmě ví­me, že Piebaldové a lidé ze Staré krve jsou mezi sebou na nože. Moji zvědové mi přinesli zvěsti o rodinách, které byly zmasakrovány v postelích, a pak byly domy podpáleny, aby zmizely všechny stopy. Jen ať, mohli by říci někteří. Jen ať se žerou navzájem a nás nechají nějaký čas na pokoji. Och, nemrač se tak na mě. Řekl jsem, že by to mohli říci někteří, ne že já si přeji, aby se všichni navzájem vyvraždili. Co bys po mně chtěl? Abych vyslal do terénu stráže? Nikdo přece nepřišel, aby si vyžádal zásah ze strany královny. To máme pronásledovat stíny, které nikdo ze zločinů ani neobvinil? Potřebuji něco hmatatelného, Fitzi. Nějakého člověka nebo lidi, jména a vznesená obvinění z těchto vražd. Dokud se ně­kdo ze Staré krve neodváží vystoupit a promluvit, mohu dělat jen málo. Ale pokud tě to nějak utěší, už jenom ty zprávy královnu rozlítily." A posléze stočil řeč ke zcela jiným vě­cem.</p>

<p>Civil Bresinga byl pořád u dvora, pořád se denně vídal s Dutifulem a pořád navenek nejevil žádné náznaky toho, že by byl zrádce nebo spiklenec. Byl jsem rád, že Chade během mé nepřítomnosti nasadil na chlapce další zvědy. Dožínková slavnost se vydařila. Vypadalo to, že Ostrovanům se líbi­la. Formální námluvy Dutifula a Ellianie neustále probíhaly pod bedlivým dohledem všech ostatních. Procházeli se spolu, jezdili spolu, večeřeli spolu, tančili spolu. Buckkeepšti pěvci opěvovali Ellianiinu krásu a půvab. Navenek bylo vše v ab­solutním pořádku, ale Chade měl podezření, že mladí lidé do sebe až tak zamilovaní nejsou. Chade doufal, že oba doká­žou zachovat meze slušnosti do doby, než narčeska odjede zpět do vlasti. Jednání s obchodníky z doprovodu ostrovanské delegace měla vskutku velmi dobrý průběh. Pochybnosti Bearnsu ohledně tohoto spojenectví byly poněkud zmírně­ny, když královna oficiálně udělila přístavnímu městu Sealbay koncesi, že bude výhradním dovozcem kožešin, slonovi­ny a oleje do Šesti vévodství. Město Buckkeep mělo naopak vyvážet ze země výrobky z vnitrozemských vévodství, víno, brandy a obilí. Shoaks a Rippon měly mít přednostní nárok v obchodu s vlnou, bavlnou, kůží a podobně.</p>

<p>„A myslíš, že každé vévodství bude respektovat koncese těch ostatních?" zeptal jsem se ležérně, zatímco jsem krou­žil brandy ve sklenici.</p>

<p>Chade si odfrkl. „Samozřejmě že ne. Pašování je staroby­lá a počestná profese v každém přístavním městě, jaké jsem kdy navštívil. Ale každý vévoda obdržel kost, nad kterou mů­že vrčet, a každý již kalkuluje, jakým přínosem bude spoje­nectví s Ostrovy pro jeho domovskou provincii. To je všechno, oč nám ve skutečnosti šlo. Přesvědčit všechny z nich, že z toho bude těžit celých Šest vévodství." Pak si povzdechl a zvrátil se v křesle, zatímco si třel můstek nosu. Pak si ne­pohodlně poposedl a řekl: „Och."</p>

<p>Ze záhybu svého roucha vytáhl figurku z pláže. Visela na řetízku, drobná a dokonalá. Hladké černé vlasy měla ozdo­bené modrým ornamentem. „Našel jsem ji v koutě na hro­madě hadrů. Je tvoje?"</p>

<p>„Ne. Ale co se týče té ,hromady hadrů', asi se jedná o mé staré pracovní oblečení. Ten přívěsek patří princi." Když se na mě Chade zmateně zamračil, dodal jsem: „Vykládal jsem ti už o něm. O době, kterou jsme strávili na té podivné pláži. Našel ho tam. Já mu ho nakonec uschoval do jeho měšce. Měl bych mu to vrátit."</p>

<p>Tu se Chade zamračil.,,Když mi vyprávěl o svých dobro­družstvích, o cestě přes pilíře Umění a o době strávené na pláži toho moc nenamluvil. O tomhle se nezmiňoval urči­tě."</p>

<p>„Nepokoušel se tě oklamat. I pro zkušeného praktikanta Umění je průchod pilířem rušivým zážitkem. Protáhl jsem ho na pláž bez předchozího varování; neměl ponětí, co se s ním stalo. A na zpáteční cestě jsem ho protáhl hned třemi pilíři. Neudivuje mě, že jeho vzpomínky jsou nesouvislé. Jsem jen a jen rád, že je příčetný; většina Regalovych mladých prak­tikantů si tak dobře nevedla."</p>

<p>Čelo se mu znovu zkrabatilo. „Takže. Nezkušený prakti­kant průchod pilířem na vlastní pěst nezvládne?"</p>

<p>„To nevím. Když jsem jedním z nich prošel poprvé, stalo se to čistě náhodně. Ale celý den jsem strávil v jakémsi opo­jení Uměním, bylo to na cestě Elderlingů... Chade. Co máš v úmyslu?"</p>

<p>Jeho tázavý pohled byl až příliš nevinný.</p>

<p>„Chade, drž se od těch pilířů víc stranou. Jsou nebezpeč­né. A možná nebezpečnější pro tebe, který máš stopy magie Umění v krvi, než pro obyčejné lidi."</p>

<p>„Z čeho máš strach?" zeptal se mě klidně. „Že bych mohl objevit, že mám vlohy k Umění? Že snad, kdybych byl jako chlapec školen, bych ho teď mohl ovládat i já?"</p>

<p>„Možná bys mohl. Ale já se bojím toho, že si přečteš ně­jaký popraskaný a zaprášený svitek a budeš riskovat život při nějakém experimentu zrovna v době, kdy tě Šest vévodství nejvíce potřebuje."</p>

<p>Chade nesouhlasně zabručel a přitom vstal a položil figur­ku na krbovou římsu. „A to mi připomnělo ještě něco. Krá­lovna ti posílá tohle." Sundal z římsy nevelký svitek a podal mi ho. Když jsem ho rozvinul, hned jsem poznal Kettrickenino hranaté písmo. Nikdy si nezvykla při psaní písmena na­vazovat, jako to děláme v Šesti vévodstvích. Bylo tam dva­náct inkoustem pečlivě vykreslených run a u každé bylo jedno slovo. „Přístav, pláž, ledovec, jeskyně, hora, mateřský dům, lovec, válečník, rybář, matka veškerenstva, kovář, tkadlec."</p>

<p>„Je to z nějaké hry, již hrála s Peottrem. Už chápu, proč ti to poslala. A ty?"</p>

<p>Přikývl jsem. „Ty runy vypadají podobně jako runy na pi­lířích Umění. Nejsou to identické runy, ale vypadají, jako by mohly pocházet ze stejného abecedního systému."</p>

<p>„Výborně. Avšak jedna z nich je skoro úplně identická. Tady. Tohle jsou runy, které byly vyznačeny na pilíři, který jsme s princem použili. Na tom v blízkosti těch starých mo­hyl."</p>

<p>Chade vzal druhý svitek ze stolu mezi námi. Byla to oči­vidně práce skutečného písaře. Na papíře byly čtyři pečlivě obkreslené symboly, spolu s vyznačenou orientací každé pi­lířové plochy a s poznámkami ohledně velikosti a umístění originálů. Chade nepochybně vyslal své pilné včeličky do te­rénu, aby mu přinesly informace. „Který vás přenesl na tu pláž?" zeptal se mě.</p>

<p>„Tenhle." Až najeden či dva ocásky se podobal symbolu pro „pláž" na Kettrickenině svitku.</p>

<p>„A přenesl vás tentýž symbol zpátky?"</p>

<p>Zamračil jsem se. „Neměl jsem moc čas všímat si podoby symbolu, který mě přenesl zpátky. Vidím, že ses v mé nepří­tomnosti činil."</p>

<p>Přikývl. „V Šesti vévodstvích stojí další kamenné pilíře. Do pár týdnů o nich budu mít informace. Je zřejmé, že je pů­vodně využívali praktikanti Umění, a vědění o nich se něja­kým způsobem na čas ztratilo. My ale máme šanci znovu je nabýt."</p>

<p>„Jen za cenu velkého rizika. Chade, smím podotknout, že náš výlet na pláž skončil tak, že jsme se s Dutifulem ocitli pod vodou? A mohlo to být mnohem horší. Představ si, kdy­by některý z cílových pilířů ležel dotyčnou plochou na zemi. Nebo kdyby byl rozbitý. Co by se s praktikantem stalo po­tom?"</p>

<p>Chade se zatvářil mírně nervózně a řekl: „Inu, pak jsem předpokládal, že bys poznal, že je cesta zablokovaná, a vrá­til by ses hned zpátky."</p>

<p>„Já předpokládám, že bych byl z pilíře vytlačen do masy kamene. To není jako práh, kde se můžeš zastavit a nahléd­nout dovnitř. Vyhodí tě to ven, jako kdybys šlápl na padací dveře."</p>

<p>„Ach. Chápu. Potom se tedy možnost jejich využití bude muset prozkoumat mnohem obezřeleji. Ale vždyť při studiu svitků o Umění můžeme být schopni dešifrovat, co každá ru­na znamená, a aspoň určit, kde se každá ,brána' původně ote­vírala. A tak nakonec zjistit, které z nich jsou pro nás bezpečné. A ty ostatní možná narovnat nebo opravit. Co zbudo­vali ostatní praktikanti Umění v minulosti, to můžeme nyní obnovit."</p>

<p>„Ghade. Já si ale vůbec nejsem jist, že ty pilíře byly dílem praktikantů Umění. Možná je někteří používali, ale pokaždé, když jsem některým procházel, ta dezorientace a ta..." Hle­dal jsem vhodné slovo. „Ta cizota," zkusil jsem to po chví­li. „Ta cizota mě vede k otázce, zda to byli praktikanti Umě­ní, kdo je postavil. Jestli to vůbec byli lidé."</p>

<p>„Myslíš Elderlingové?" navrhl po chvíli.</p>

<p>„Já nevím," odvětil jsem.</p>

<p>Náš rozhovor mi ještě dozníval v hlavě, zatímco jsem hle­děl na svitky seřazené ve stojanech a na uzamčené truhlice ve věži Umění. Odpovědi by se mohly nacházet tam a čekat na mě.</p>

<p>Vybral jsem si ze stojanu tři svitky z řady těch, které vy­padaly nejnověji. Začnu s těmi, které jsou psány v písmech a jazycích, které dobře znám, řekl jsem si. Od Solicity jsem žádný svitek nenašel, což mi připadalo divné. Naše posled­ní mistryně Umění přece musela něco ze své moudrosti svě­řit papíru; obecně se předpokládalo, že ten, kdo dosáhne po­stavení mistra, by se měl se svými stoupenci podělit o něco jedinečného. Avšak pokud Solicity někdy něco napsala, me­zi těmito svitky to nebylo. Trojice svitků, které jsem nako­nec vybral, pocházela od nějakého Treekneea a byla nade­psána jako překlad nějakého staršího spisu od mistra Umění Oklefa. Překlady byly zhotoveny na žádost mistra Umění Barleye. O žádném z těchto lidí jsem nikdy neslyšel. Zastr­čil jsem si ty svitky pod paži a odešel cestou skrze falešný pa­nel v krbové římse.</p>

<p>Měl jsem v úmyslu nechat svitky v Chadeově věžní kom­natě. Do komnaty Torna Badgerlocka nepatřily. Ale ještě než jsem se tam odebral, podnikl jsem krátkou obchůzku po taj­ných chodbách, až jsem došel k nepravidelné puklině ve zdi. Potichu jsem se k ní přiblížil a nakoukl dovnitř. Komnata Civila Bresingy byla prázdná. Tím se mi potvrdila informace od Chadea z minulé noci, že Civil bude na vyjížďce se sku­pinou doprovázející prince a jeho nastávající. Dobře. Mož­ná se mi naskytne příležitost k rychlé prohlídce jeho pokojů, i když jsem nečekal, že bude kdovíjak přínosná. Kromě ob­lečení a drobných denních potřeb pro muže si uvnitř nic ne­přechovával. O večerech byly jeho komnaty buď prázdné, ne­bo v nich pobýval sám. A když tam byl, nejčastěji se bavil hrou na píšťalku, preludoval dost mizerně, nebo si dopřával kuřidlo a poté zíral oknem ven. Ze všeho toho slídění, co jsem kdy podnikl, byl Civil nejnudnějším objektem, na jaký jsem kdy narazil.</p>

<p>Zamířil jsem k Chadeově věžní komnatě, ale před zmáčk­nutím skryté západky jsem se zarazil, abych se zaposlouchal a pak nahlédl do místnosti. Uslyšel jsem přidušené mumlá­ní a dunění vyskládávaného dřeva. Už jsem se málem otočil v domnění, že bych si mohl svitky nechat v chodbě na poz­ději. Ale potom jsem si řekl, že v mém životě už takových „později" bylo až dost a že toho příliš ponechávám na Chadeovi. Pomalu jsem se nadechl, abych se zklidnil, soustředil jsem se a pak jsem snížil své zábrany.</p>

<p><emphasis>Prosím, neděs se. Vcházím do místnosti.</emphasis></p>

<p>Nepomohlo to. Skoro ve stejném okamžiku, co jsem pro­šel dveřmi, mne zasáhla vlna. <emphasis>Nevidíš mě, smrdutý pse! Ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ubližuj mi! Běž pryč!</emphasis></p>

<p>Ale mé zábrany už byly zase vztyčené a já byl připraven.</p>

<p>„Přestaň s tím, Thicku. Teď už bys měl vědět, že to na mě nepůsobí a že nemám v úmyslu ti ublížit. Proč se mě tak bo­jíš?" S těmi slovy jsem položil svitky na pracovní stůl.</p>

<p>Thick se mezitím postavil, aby mi čelil. U nohou měl koš na nošení dřeva. Polovina už byla vyskládaná v bedně vedle krbu. Zamžoural na mě svýma ospale vypadajícíma očima. „Nebojím. Jen tě nemám rád."</p>

<p>V jeho hlase bylo cosi divného, ne, nebylo to šišlání, ale jeho slova byla jaksi nevybroušená, jako by je řeklo velmi malé dítě. Pak jen stál a zlostně na mě civěl, zatímco špička jazyka mu spočívala na dolním rtu. Řekl jsem si, že i přes je­ho nízké postavení, dětský hlas a dětinské chování to není dí­tě. Nebudu s ním tedy takhle mluvit.</p>

<p>„Vážně? Já se snažím lidi poznat, než se rozhodnu, že je nebudu mít rád. Nemyslím si, že bych ti zavdal jediný důvod, abys mě nesnášel."</p>

<p>Nasupil se na mě a přitom se mu zkrabatilo čelo. Pak roz­hodil rukama do místnosti. „Spousta důvodů. Přiděláváš dal­ší práci. Voda do koupelí. Nanosit jídlo, odnášet nádobí. Při­děláváš mnohem víc práce než jen starý muž."</p>

<p>„Ano, to nemůžu popřít." Zarazil jsem se a pak jsem se ze­ptal: „Jak ti to mám vynahradit?"</p>

<p>„Vynahradit?" Nedůvěřivě na mě zamžoural. Velmi opa­trně jsem snížil svou ochranu a snažil se vypátrat, jaké jsou jeho pocity. Nemusel jsem se obtěžovat. Bylo to jasné. Celý život se mu jen posmívali a dobírali si ho. Byl si jistý, že já dělám totéž.</p>

<p>„Mohl bych ti platit za věci, které pro mě děláš."</p>

<p>„Platit?"</p>

<p>„Mincemi." Několik jsem jich v měšci měl. Zvedl jsem ho a zacinkal jimi.</p>

<p>„NE. Žádné mince. Já nechci mince. On uhodit Thicka, vzít mince. Uhodit Thicka, vzít mince." Zatímco se opako­val, předvedl ten pohyb, oháněje se masitou pěstí na krátkém předloktí.</p>

<p>„A kdo?"</p>

<p>Přimhouřil na mě oči, pak zavrtěl vzpurně hlavou. „Někdo. Neznáš. Já nikomu neřekl. Uhodit Thicka, vzít mince." Zno­vu se rozmáchl, očividně stržen hněvem, který se mu vyba­vil. Začínal se mu zrychlovat dech.</p>

<p>Pokusil jsem se to zkrátit. „Thicku. Kdo tě bije?"</p>

<p>„Uhodit Thicka, vzít mince." Znovu se rozmáchl, jazyk a dolní ret měl vyhřezlé, oči přimhouřené, až skoro zavřené. Nechal jsem jeho úder vyznít do prázdna, potom jsem udě­lal krok vpřed a položil mu ruce na ramena. Chtěl jsem ho uklidnit, abych s ním mohl mluvit. On místo toho hlasitě za­křičel, divoce a nezřetelně, a odskočil ode mě zpět. A v tom samém okamžiku: <emphasis>NEVIDÍŠ MĚ! NEUBLIŽUJ MI!</emphasis></p>

<p>Ucukl jsem před tím nárazem, až jsem se mírně zapotácel. „Thicku. Neubližuj ty mně!" opáčil jsem. A potom, až jsem popadl dech, jsem dodal: „Pokaždé to nefunguje, viď? Ně­kteří lidé necítí, že je takto odstrkuješ. Ale existují jiné způ­soby, způsoby, jimiž bych je mohl zastavit."</p>

<p>Bylo to jasné. Někteří ze spolusloužících byli vůči jeho doteku Uměním buď naprosto imunní, nebo ho registrova­li jen natolik, že je tím rozlítil. Zajímavé. Vzhledem k tomu, jak byl silný, bych si myslel, že dokáže vnutit svou vůli sko­ro každému. Měl bych o tom povědět Chadeovi. Odvrhl jsem tu úvahu na později. Po jeho výpadu, který jen umocnil můj bolehlav po předchozím provozování Umění, jsem si připa­dal, jako by mi na očním pozadí stékala krev. Navzdory ru­dě tepající bolesti uvnitř své lebky jsem ze sebe vysoukal: „Já je mohu zastavit, Thicku. Já je zastavím."</p>

<p>„Co? Zastavit co?" zeptal se nedůvěřivě. „Zastavit Thic­ka?"</p>

<p>„Ne. Ty druhé. Přinutím je, aby přestali bít Thicka a brát mu mince."</p>

<p>„Humph." Spolu s výdechem se z něho vydral nevěřícný zvuk. „On povídá:,Sežeň sladké.' Ale pak vzal mince. Uho­dit Thicka, vzít mince."</p>

<p>„Thicku." Bylo těžké proniknout přes tu utkvělou myšlen­ku k němu. „Poslouchej mě. Když je přinutím, aby tě přesta­li bít, když je přinutím, aby ti nebrali sladkosti, přestaneš mě nenávidět?"</p>

<p>Vstal, neřekl jediné slovo, ale zamračil se. Řekl jsem si, že tyto dvě myšlenky mu nejdou dohromady. Zjednodušil jsem to. „Thicku. Já je mohu přimět, aby tě přestali otravovat."</p>

<p>Znovu z něj vyšlo to „humph". A pak: „Ty nevíš. Já ti ne­říkal." Vysypal zbytek dříví volky nevolky do bedny a oddusal pryč. Když zmizel, na chvíli jsem se svezl na zem a se­vřel si hlavu v dlaních. Zmohl jsem se pouze na to, že jsem přiklopýtal k pohozeným svitkům a dal je na stolek vedle po­stele. Posadil jsem se na okraj postele, že se jen na chvíli po­ložím. Hlava se mi zabořila do chladivého polštáře. V tu rá­nu jsem spal.<strong><emphasis>8 Ambice</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>A tak každá magie má své místo v magickém spektru a spo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lečně pak tvoří velký kruh síly. </emphasis><emphasis>V jeho středu je zahrnuto veš</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>keré magické vědění, počínaje znalostmi prosté pokoutné ča</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rodějky s jejími amulety, přes věštce s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho mísou vody nebo kry</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>taly, zvířecí magii zvanou Moudrost a božskou magii Umění, a konče všemi těmi prostými kouzly týkajícími se krbu a srdce. </emphasis><emphasis>Všechno to lze zařadit, jak jsem ukázal, do jednoho velkého spektra, a n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>pohled musí být každému jasně, že vším se vine společná nit.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tím se však nechce říci, že by se některý praktikant mohl nebo měl pokoušet ovládnout celý magický kruh. Tak rozsáh</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lá moc není dána žádn</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>mu smrtelníkovi, a to z dobrých dů</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vodů. Praktikant Umění může rozšířit své schopnosti na věš</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tění a známe také zkazky o zvířecích magicích, kteří ovládli něco z magie ohně a vyhled</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>váni vody ze sféry pokoutních čarodějů. Jak je vidět na tomto schématu, každý z menších oblouků té či oné magické disciplíny sousedí s většími oblou</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ky, a tak magik může svoje schopnosti obohatit i o tyto men</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ší dovednosti. Kdo však pojme větší a</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>bice než tyto, </emphasis><emphasis>dopouští </emphasis><emphasis>se vážné chyby. Je to špatně, když se někdo, kdo věšti skrze kry</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tal, pokouší ovládnout magii ohně. Tyto disciplíny spolu nesousedí, přičemž napětí v praktika</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>tově mysli, vyvolané je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jich vzájemnými odlišnostmi, může vést až k jejímu rozpolce</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ní. Když se praktikant Umění sníží ke zvířecí magii Moudros</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ti, kol</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>duje si o rozklad a zneuctění svých vyšších magických schopností. Takové zvrácené ambice by měly být odsouzeny jako zavržen</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>hodné.</emphasis></p>

<p>TREEKNEEŮV PŘEKLAD „MAGICKÉHO KRUHU" OD MISTRA UMĚNÍ OKLEFA</p>

<p>Když se ohlížím zpět, mám dojem, že při první lekci Umě­ní s Dutifulem jsem se naučil více já než on. Naučil jsem se strachu a respektu. Opovážil jsem se stát se učitelem něče­ho, čemu jsem sám stěží rozuměl. A tak přes den i přes noc jsem byl nyní zaměstnanější, než bych kdy čekal, poněvadž jsem musel být studentem i učitelem, a přitom jsem se ne­mohl vzdát svých dalších rolí, sluhy lorda Goldena, Hapova otce a farseerovského zvěda.</p>

<p>Jelikož dny nyní byly díky zimě kratší, naše ranní lekce s Dutifulem začínaly potmě. Z Verityho věže jsme zpravidla odcházeli ještě dříve, než se obloha vyjasnila opravdovým rozbřeskem. Chlapec i Chade dychtili po tom, abychom ve výuce postupovali mílovými kroky vpřed, jenže já se pevně rozhodl pro maximální opatrnost poté, co jednou málem do­šlo ke katastrofě.</p>

<p>V tom samém duchu jsem se stavěl váhavě vůči Chadeovým požadavkům, abych alespoň posoudil Thickovy vlohy k Umění. Nemusel jsem se obtěžovat. Thick nestál o jakýkoli kontakt se mnou úplně stejně jako já o místo jeho uči­tele. Třikrát Chade zařídil, aby se Thick se mnou sešel v jeho komnatách. A pokaždé tam ten prosťáček v určenou hodinu nebyl. Ani já jsem se tam nezdržoval, abych se přesvědčil, že můj vrtošivý student měl třebas jen zpoždění. Přišel jsem, konstatoval jeho nepřítomnost a zase rychle odešel. Thick Chadeovi pokaždé řekl, že na schůzku „zapomněl", ale ne­dokázal před ním skrýt své obavy a nechuť.</p>

<p>„Cos mu udělal, že k tobě pojal takovou averzi?" zeptal se mě Chade. Na což jsem mohl popravdě odpovědět, že jsem mu neudělal nic. Neviděl jsem žádný důvod, proč by se mě ten prosťáček měl děsit. A byl jsem jen rád, že to tak je.</p>

<p>Zato mé lekce s Dutifulem byly úplným opakem. Chlapec mě vřele a dychtivě vítal pokaždé, když jsem přišel, a tou­žebně se těšil na další výuku. Uvádělo mě to v úžas. Občas jsem si smutně říkal, jaké by to asi bylo, kdyby mým prvním instruktorem v Umění byl princ Verity. Byl bych na něj rea­goval se stejným zápalem jako jeho syn na mne? Mé vzpo­mínky na lekce pod vedením mistra Umění Galena byly mi­mořádně bolestné. Neviděl jsem žádný dost rozumný důvod, abych napodoboval jeho zavedené rutiny a mentální cvičení sestavené proto, aby připravily studenta na Umění. Ve sku­tečnosti to ani nevypadalo, že by Dutiful něco z toho potře­boval. Co se prince týče, Umění pro něho bylo nenuceným rozléváním duše. Brzy jsem si začal klást otázku, jestli jsem ze svých úvodních úporných snah o ovládnutí Umění přece jen něco nevytěžil. Já si musel cestu podél svých zábran pro­klestit silou; u Dutifula se nezdálo, že by na nějaké hranice narážel. Byl stejně náchylný sdílet se mnou svoji žaludeční nevolnost jako mi sdělovat své myšlenky. Když se otevřel, vypadalo to, jako by otevřel stavidla vůči všem rozptýleným a zbloudilým myšlenkám světa. Když jsem stál jako svědek na stráži jeho mysli, byl jsem tím málem zahlcen. Děsilo ho to a fascinovalo a obě tyto emoce mu bránily v dosažení plné koncentrace na to, oč se pokoušel. Ještě horší bylo, že když obrátil své Umění ke mně, bylo to, jako by chtěl navléci lano do ouška jehly. Verity mi kdysi řekl, že při kontaktu s mým otcem, Chivalrym, to bylo stejné, jako kdyby ho pošlapal kůň; vtrhl dovnitř, upustil své sdělení a zase prchl. A takové to by­lo s Dutifulem.</p>

<p>,,Pokud dokáže ovládnout svůj talent, velice rychle před­čí svého učitele," posteskl jsem si Chadeovi jednou pozdě v noci, když náhodou zavítal do své staré komnaty. Já jsem seděl u našeho bývalého pracovního stolu, obklopený změ­tí svitků o Umění. „Pocítil jsem takřka úlevu, když jsem mu začal číst o Kettlině hře s kameny. Zprvu se zdálo, že je pro něj těžké ji pochopit, ačkoliv nyní už to vypadá, že se na to začíná chytat. Doufám, že ho to zpomalí a že mu to pomů­že osvojit si hlubší aspekty jeho magického oboru. Všechno ostatní mu jde tak hladce. Provozuje Umění stejně instink­tivně, jako když štěně přiloží čumák ke stopě. Jako kdyby si vzpomínal, jak se to dělá, a ne se to učil."</p>

<p>„A to je špatně?" zeptal se bodře starý vrahoun. Začal se prohrabovat mezi čajovými bylinkami na vyvýšených poli­cích. Ty police byly vždy vyhrazené pro jeho nejnebezpeč­nější a nejsilnější směsi. Krátce jsem se usmál, když se vy­štrachal na stoličku, a říkal jsem si, jestli si pořád nemyslí, že jsou bezpečně uschované mimo můj dosah.</p>

<p>„Mohlo by to být velice nebezpečné. Jakmile mě předčí a začne experimentovat s ostatními mocnostmi Umění, bude se pohybovat v oblasti, s níž nemám žádné zkušenosti. Ani ho před těmi riziky nebudu moci varovat, natož ochránit." Zne­chuceně jsem odložil jeden svitek stranou a přistrčil k němu svůj krkolomný překlad. I v tomhle mne Dutiful převyšoval.</p>

<p>Ten mládenec zvládal cizí abecedy a jazyky právě tak snad­no jako Chade. Moje překládání, to bylo lopotné louskání jednoho slova za druhým, zatímco Dutiful četl větu za větou a stručnou a výstižnou prózou zaznamenával jejich smysl. Roky absence, kdy jsem tuto práci nedělal, mezitím otupily mé jazykové vlohy. Říkal jsem si, jestli snad svému žákovi jeho bystrost nezávidím. Nedělalo by to ze mě špatného uči­tele?</p>

<p>„Možná to má po tobě," poznamenal zamyšleně Chade.</p>

<p>„A co?"</p>

<p>„Umění. Víme, že jsi s ním byl v mentálním kontaktu už od doby, co byl hodně malý. Ale ty říkáš, že Moudrost není magie, která by to umožňovala. Potom to tedy muselo být Umění. A tak jsi ho možná naučil Umění, ještě když byl ma­lý, nebo jsi na to jeho mysl přinejmenším připravil."</p>

<p>Směr, kterým se jeho myšlenky ubíraly, se mi pranic ne­líbil. Okamžitě mi vytanula na mysli Nettle a já pocítil pal­čivý záchvěv viny. Neohrozil jsem i ji? „Tobě jde jen o to, aby to vyznělo jako moje chyba." Snažil jsem se mluvit leh­kovážně, jako bych tím mohl zapudit tu náhlou hrůzu, která mě posedla. Vzdychl jsem a neochotně si přitáhl svůj pře­klad zpátky před sebe. Měl-li jsem Dutifulovi jako učitel na­dále k něčemu být, sám jsem potřeboval dozvědět se toho o Umění více. Tento svitek uváděl sérii cvičení, která by stu­dent měl provádět, aby zlepšil své soustředění. Doufal jsem, že mi to k něčemu bude.</p>

<p>Chade ke mně přistoupil a nahlédl mi přes rameno. „Hm. A jaký je tvůj názor na ten druhý svitek, ten o bolesti a Umě­ní?"</p>

<p>Zmateně jsem k němu vzhlédl. „Jaký druhý svitek?"</p>

<p>Zatvářil se poněkud rozmrzele. „Však víš, který myslím. Nechal jsem ti ho tady."</p>

<p>Výmluvně jsem pohlédl na přeplněný stůl. Byl posetý nej­méně tuctem dalších svitků a papírů. „Kterýpak?"</p>

<p>„Byl to jeden z nich. Ukazoval jsem ti ho, chlapče. Jsem si tím jist."</p>

<p>Já si byl rovněž tak jistý, že mi nic neukazoval, ale mlčel jsem. Chadeovi již selhávala paměť. Věděl jsem to. On také, jenže nechtěl si to připustit. Navíc jsem již zjistil, že i pou­há zmínka o této možnosti by ho dohnala k zuřivosti, jež by mne znepokojila více než představa, že můj starý učitel již není tak bystrý, jako býval. A tak jsem se mlčky díval, jak se přehrabuje v hromadě spisů, až narazil na svitek s dekorativ­ním modrým okrajem. „Tak vidíš. Tady je, přesně tam, kde jsem ti ho zanechal. Ty ses na něj ani nepodíval."</p>

<p>„Ne. Nepodíval," připustil jsem zlehka v naději, že se tím vyhnu celému tématu ohledně toho, zda mi svitek ukazoval, nebo neukazoval. „A cos mi k tomu říkal?"</p>

<p>Obdařil mě znechuceným pohledem. „Pojednává o boles­ti ve vztahu k Umění. O těch bolehlavech, které míváš. Na­vrhuje pár opatření, cvičení jakož i bylinných receptur, ale také říká, že časem u tebe ty bolehlavy mohou prostě přestat. Mě ale více zaujala tahle poznámka na konci. Treeknee zde tvrdí, že někteří mistři Umění používali bariéru bolesti k to­mu, aby zabránili studentům ve vlastním experimentování. Neříká, že by to mohlo být tak silné, aby to člověku úplně zabránilo provozovat Umění. Zaujalo mě to ze dvou důvo­dů. Říkám si, jestli ti to neudělal Galen. A říkám si, jestli by to nebyl způsob, jak kontrolovat Thicka." Všiml jsem si, že to nenavrhl jako bezpečnostní bariéru v souvislosti s prin­cem.</p>

<p>A tak jsme byli zase zpátky u Thicka. Musel jsem si při­znat, že stařec má pravdu. Dříve nebo později se s ním bude­me muset vypořádat. Ale přesto. „Nerad bych používal bolest jako prostředek potlačení u kteréhokoli tvora. Thick vy­sílá svou hudbu takřka nepřetržitě. Potrestej ho za to boles­tí, zabraň mu v tom... Já nevím, co by to s ním udělalo."</p>

<p>Chade si přezíravě odfrkl. Moc dobře věděl, že bych to ne­udělal, ještě než mi to navrhl. Ale Galen by se nerozpakoval oklestit mne takovým způsobem. Zamyslel jsem se nad tím. Chade přede mnou svitek rozvinul a svými sukovitými prs­ty mi dotyčnou pasáž ukázal. Přečetl jsem si ji, ale nezjistil jsem nic, co by mi už neřekl. Potom jsem se zvrátil na opě­radlo židle. „Snažím se vybavit si okamžik, kdy mi Umění poprvé začalo působit bolest. Vždycky jsem po něm zůstal vyčerpaný. Když si ode mne poprvé vzal sílu Verity, omdlel jsem jako kus dřeva. Ať už jsem v Umění vyvinul jakékoliv opravdovější úsilí, pokaždé jsem takřka ochořel únavou. Ale nevybavuji si, že by na mne Umění mělo nějaký dopad, do­kud..." Na chvíli jsem se zamyslel, pak jsem zavrtěl hlavou. „Nemůžu to zcela jasně vymezit. Když jsem poprvé vyru­koval s Uměním, čistě náhodně, procitl jsem roztřesený úna­vou. Používal jsem na to elfí kůru, tehdy i v dobách, jež ná­sledovaly. A po nějaké době se k únavě, jež se dostavila po pohroužení v Umění, začala družit i bolest." Vzdychl jsem. „Ne. Nemyslím si, že by bolest byla zábrana, kterou by mi někdo vsugeroval."</p>

<p>Chade mezitím poodešel zpět ke svým policím. Vrátil se se dvěma zazátkovanými lahvemi v rukou. „A nemohlo by to být proto, že máš v krvi také Moudrost? V těch svitcích se mluví hodně o tom, jaká nebezpečí vyplývají z provozo­vání obou magií."</p>

<p>Nesnažil se mi ten stařec připomenout všechno, co jsem nevěděl? Nesnášel jsem jeho otázky. Byla to přísná varová­ní, abych věděl, že provádím prince neznámým územím. Za­vrtěl jsem znaveně hlavou. „Znovu ti musím říci, Chade, já to nevím. Možná že pokud princ začne mívat po Umění bo­lesti, můžeme to předpokládat."</p>

<p>„Myslel jsem, že se chystáš separovat jeho Moudrost od jeho Umění."</p>

<p>„To bych udělal, jen kdybych věděl jak. Nezbývá mi než se snažit vést ho k tomu, aby provozoval Umění takovými způsoby, které ho přinutí dělat to nezávisle na Moudrosti. Já sám nevím, jak ho přimět, aby od sebe tyhle dvě magie se­paroval, stejně jako nevím, jak odstranit povel Umění, který jsem mu vsugeroval, když jsme spolu byli onehdy na té plá­ži."</p>

<p>Zvedl jedno obočí, zatímco pozorně dávkoval bylinky do čajové konvice. „Myslíš ten povel, aby s tebou nebojoval?"</p>

<p>Přikývl jsem.</p>

<p>„Inu, mně se zdá, že by to mělo být prosté. Prostě ho zneguj."</p>

<p>Zaťal jsem zuby. Neřekl jsem: Zdá se ti to tak prosté jen proto, že nemáš žádnou z těch magií v krvi a nevíš, o čem mluvíš. Konstatoval jsem, že jsem unavený a frustrovaný. Neměl bych to na toho starce přenášet. „Ani přesně nevím, jak jsem do něj tu sugesci vypálil, a tak nemůžu přesně vě­dět, jak ji z něj sejmout. ‚Prostě ho zneguj', to není tak jed­noduché. Co bych mu měl přikázat? ,Bojuj se mnou'? Mu­síš mít na paměti, že Chivalry udělal to samé mistru Umění Galenovi. Vypálil ten povel do něj ve vzteku. A on ani Verity už nikdy nepřišli na to, jak ho odstranit."</p>

<p>„Ale Dutiful je tvůj princ a tvůj student. To tě přece staví do úplně jiné pozice."</p>

<p>„Já nechápu, jak to s tím souvisí," odsekl jsem mu a měl jsem co dělat, aby to neznělo prchlivě.</p>

<p>„Inu. Myslel jsem jen to, že by ti mohl pomoci ho odstra­nit." Vytřepal do čajníku několik kapek jakési tekutiny. Zarazil se a pak se taktně zeptal: „Ví princ o tom, cos mu udě­lal? Ví o tom, žes mu přikázal, aby s tebou nebojoval?"</p>

<p>„Ne!" Nechal jsem v tom slově zaznít svůj hněv. Pak jsem se nadechl. „Ne, a stydím se za to, že jsem to udělal, stydím se přiznat se ti, že se mu to bojím říct. V tolika ohledech ho zatím teprve poznávám, Chade. Nechci mu zavdat důvod, aby mi nedůvěřoval." Zamnul jsem si čelo. „Však víš, že jsme se nepotkali zrovna za těch nejlepších okolností."</p>

<p>„Já vím, já vím." Přišel blíž a poplácal mě po rameni. „Po­věz mi. Co spolu vlastně provádíte?"</p>

<p>„Většinou ho poznávám. Překládáme spolu svitky. A ‚vy­půjčil' jsem si ze zbrojnice pár cvičných mečů a navzájem tak prověřujeme své schopnosti. Je to dobrý šermíř. Může-li být počet modřin, jež mi způsobil, spolehlivým ukazatelem, pak si myslím, že jsem svůj povel vtištěný Uměním zmírnil, ne-li přímo vymazal."</p>

<p>„Ale jistě to nevíš."</p>

<p>„To opravdu ne. Když se utkáváme, nesnažíme se doo­pravdy ublížit jeden druhému. Je to jen hra, stejně jako když spolu zápasíme. Přesto jsem si nikdy nevšiml, že by se nějak držel zpátky nebo že by mi dopřál snadnější vítězství."</p>

<p>„Inu, víš, já si myslím, že je moc dobře, že má na tyhle vě­ci tebe. I na lekce v Umění. Mám dojem, že tenhle druh drs­ného kamarádství v životě postrádal." Chade vyndal kotlík z krbu a zalil svou nejnovější směsici sušených listů horkou vodou. „Řekl bych, že vše ukáže až čas. Pověz. Provozuješ s ním vůbec Umění?"</p>

<p>Zvedl jsem si ruku k chřípí. Při odéru, jenž se linul z kon­vice, mi začaly slzet oči, ale Chade to zřejmě nebral na vě­domí. „Ano. Provádíme spolu nějaká cvičení, abych mu po­mohl soustředit jeho magické schopnosti."</p>

<p>„Soustředit?" Chade zavířil konvicí a pak ji zakryl poklicí.</p>

<p>„V současnosti se to má tak, že když provozuje Umění, je to podobné, jako když vyvolává z věže a všichni kolem mu mohou naslouchat. Snažíme se to volání ztišit natolik, aby z něj byl pouze šepot určený mně. A pracujeme na tom, aby se naučil vysílat jenom to, co mi chce sdělit, a ne všechny informace, které má v tu dobu zrovna v mysli. A tak mu za­dávám určitá cvičení. Například ho vedu k tomu, aby se po­kusil kontaktovat moji mysl, když sedí u stolu a konverzu­je. Potom to zdokonalujeme; dokáže kontaktovat moji mysl, tlumočit mi, co jí, zatímco si ponechá pro sebe, kdo jsou je­ho společníci? Poté si vytyčíme další cíle. Dokázal by přede mnou zahradit svou mysl? Dokázal by zřídit zábrany, který­mi nedokážu proniknout, a to třeba i uprostřed noci, zatím­co spí?"</p>

<p>Chade se vskrytu mračil, zatímco hledal šálek, a potom ho dočista vytíral jedním koncem svého zvonového rukávu. Sna­žil jsem se potlačit úsměv. Občas, když jsme byli o samotě jako nyní, se změnil z velkopanského šlechtice v toho sou­středěného starého muže, který mě učil mému prvnímu ře­meslu. „Myslíš, že je to moudré? Učit ho, jak před tebou uza­vřít svou mysl?"</p>

<p>„Inu, naučit se to musí pro případ, že by někdy narazil na někoho, kdo by to s ním nemyslel nejlíp. Já jsem v součas­nosti jediným dalším praktikantem, který s ním může Umě­ní procvičovat."</p>

<p>„Je tu ještě Thick," podotkl Chade, zatímco si naléval pro sebe čaj. Horká, zelenočerná tekutina cákala do jeho přista­veného šálku. Znechuceně na ni pohlížel.</p>

<p>„Myslím, že jeden student je maximum, na něž v součas­né době stačím," namítl jsem. „Podnikl jsi ohledně Thickova problému nějakou akci?"</p>

<p>„Jakého problému?" Chade si přistavil šálek k ohni.</p>

<p>Na chvíli jsem pocítil zděšení. Snažil jsem se ho zastřít le­žérním tónem. „Myslel jsem, že jsem ti o tom říkal. Měl pro­blémy s ostatními sluhy, kteří ho mlátili a brali mu peníze."</p>

<p>„Och. Tohleto." Zaklonil se na židli, jako kdyby to nemě­lo žádný význam. Já jsem tiše vydechl úlevou. Takže na náš rozhovor přece jen nezapomněl. „Našel jsem záminku, aby mu kuchař přidělil samostatné bydlení. Naoko totiž pracuje tam, rozumíš. V kuchyni. Takže nyní má svůj vlastní pokoj vedle špižírny. Je malý, ale já bych řekl, že je to poprvé, co má nějaké místo jen sám pro sebe. Myslím, že se mu to lí­bí."</p>

<p>, Jistě. No tak to je fajn." Na chvíli jsem se zarazil. „Nepo­mýšlel jsi někdy na to, že bys ho poslal z Buckkeepu pryč? Jen do doby, než princ lépe zvládne Umění? Občas se stává, že nás jeho živelné Umění ruší. Je to jako pokoušet se řešit složitý početní příklad, zatímco vedle tebe někdo nahlas po­čítá."</p>

<p>Chade usrkl ze svého odpudivě vyhlížejícího šálku. Zatvářil se kysele, ale potom to odhodlaně spolkl. Soucitně jsem sebou trhl, ale neříkal jsem nic, když se svou dlouhou rukou natáhl po číši vína a tu pachuť jím spláchl. Když promluvil, hlas měl chraplavý. „Dokud bude Thick jediným kandidá­tem v Umění, kterého máme, nebudu ho posílat pryč. Chci ho mít tam, kde ho budeme mít pod dohledem. A kde se můžeš snažit získat jeho pozornost. Zkoušel jsi to s ním?"</p>

<p>„Neměl jsem příležitost." Vstal jsem a přinesl jsem na stůl další sklenici a nalil nám oběma další víno. Chade se mezi­tím vrátil ke stolu. Postavil čajový šálek a vinnou číši vedle sebe a smutně si je prohlížel., Já nevím, jestli se mi vyhýbá nebo jestli se s ním nepotkávám prostě proto, že má i jiné po­vinnosti, které vykonává pro tebe."</p>

<p>„V poslední době měl i jiné úkoly."</p>

<p>„To pak vysvětluje, proč zanedbává svou práci tady," po­dotkl jsem jízlivě. „Některý den si vzpomene, že má vymě­nit pahýly svíček za čerstvé voskovice, jindy ne. Jednoho dne je popel z krbu čistě vymetený a dřevo na podpal úhledně na­skládané, a jindy tam zůstane starý popel a uhlíky. Je to mys­lím také proto, že mě nemá rád. Dělá jenom to nejnutnější, a ještě míň."</p>

<p>„Neumí číst, a tak mu nemůžu zadávat seznam úkolů pí­semně. Občas si vzpomene udělat vše, co mu řeknu, jindy za­se ne. Ale to z něj dělá pouze špatného sluhu, ne líného ne­bo zlomyslného." Chade znovu upil svého lektvaru. Tentokrát se navzdory všemu zakuckal a vyprskl tekutinu na stůl. Po­padl jsem svitky a dal je z dosahu, aby byly v bezpečí. Cha­de si otřel kapesníkem ústa a potom i pokapaný stůl. „Pro­sím za prominutí," pravil vážně, oči uslzené, a zavdal si lok vína.</p>

<p>„Co jev tom čaji?"</p>

<p>„Sylfi list. Vílí máslo. Mořský krep. A ještě několik dal­ších bylin." Dal si další doušek čaje a znovu ho spláchl ví­nem.</p>

<p>„A na co to je?" Na pozadí mysli mne svědila nějaká vzpo­mínka.</p>

<p>„Na jisté problémy, které v poslední době mám," řekl vy­hýbavě, ale já jsem vstal a začal se přehrabovat mezi svit­ky na stole. Takřka vzápětí jsem vytáhl ten, který jsem chtěl. Ilustrace i navzdory stáří svitku pořád zářily barvami. Rozvi­nul jsem ho a ukázal na kresbu sylfího listu.</p>

<p>„Tyhle bylinky jsou tu uvedeny jako podpůrné prostřed­ky, které mají napomoci otevření kandidátovy mysli vůči Umění."</p>

<p>Zpříma na mě pohlédl. „Tak?"</p>

<p>„Chade. Co to provádíš, oč se to pokoušíš?"</p>

<p>Chvíli se na mě jen mlčky díval. Pak se ledovým hlasem zeptal: „Ty snad žárlíš? To si taky myslíš, že by mi mělo být odepřeno mé dědické právo?"</p>

<p>„Cože?"</p>

<p>Chade spustil vodopád slov, podbarvený podivným hně­vem. „Ani jsem nikdy nedostal šanci podstoupit zkoušku cit­livosti vůči Umění. Bastardi se to neučí. Teprve ve tvém pří­padě udělal Shrewd výjimku. Ale já jsem Farseer úplně stejně jako ty. A znám pár menších kouzel, jak bys teď už měl sám vědět."</p>

<p>Byl rozčilený a já jsem nevěděl proč. Přikývl jsem a ko­nejšivým hlasem řekl: „Jako třeba to odezírání z vody. Tak­hle ses dozvěděl o útoku rudých lodí proti Neatbay, tehdy před léty."</p>

<p>„Ano," řekl se zadostiučiněním. Zvrátil se v křesle doza­du, ale prsty mu těkaly podél hrany stolu jako dlouhonozí pa­vouci. Říkal jsem si, jestli na něj nepůsobí drogy z toho ča­je. „Ano, i já mám magické schopnosti. A možná, kdybych dostal šanci, možná bych měl v krvi i tu magii - magii, na kterou mám dědické právo. Nesnaž se mi ji odpírat, Fitzi. Po všechny ty roky mi můj vlastní bratr zakazoval, abych se jen nechal prověřit. Byl jsem dost dobrý na to, abych mu střežil záda, dobrý na to, abych učil jeho syny a jeho vnuka. Ale ni­kdy jsem nebyl dost dobrý na to, aby mi bylo umožněno pro­vozovat svoji právoplatnou magii."</p>

<p>V duchu jsem se zamyslel nad tím, jak dlouho v něm ta zášť už asi hlodá. Potom jsem si vybavil jeho vzrušení, když Shrewd povolil moji výuku, a jeho zklamání, když to vypa­dalo, že jsem selhal a nebudu se s ním o svých lekcích ani ba­vit. Byl to velmi starý hněv, který se mi tu poprvé odhalil.</p>

<p>„Ale proč ses pro to rozhodl až teď?" zeptal jsem se ho ja­koby mezi řečí. „Máš ty svitky o Umění k dispozici už patnáct let. Proč jsi tak dlouho čekal?" Pomyslel jsem si, že od­pověď znám: že čekal, protože mě chtěl mít nablízku, abych mu s tím pomohl. Jenže Chade mě opět překvapil.</p>

<p>„A co tě vede k tomu, že jsem čekal? Ale ano, v posled­ní době jsem do toho vložil větší úsilí, protože má touha pro­vozovat tuto magii tak zoufale sílí. Mluvili jsme o tom už předtím. Věděl jsem, že mi nebudeš chtít pomoci."</p>

<p>Byla to pravda. Ale kdyby se mě na to zrovna v tom oka­mžiku zeptal, nebyl bych mu schopen říci proč. Raději jsem se té otázce vyhnul. „K čemu to teď potřebuješ. V zemi pa­nuje relativní klid. Proč riskovat život?"</p>

<p>„Fitzi. Podívej se na mne. Já stárnu. Čas mi provedl oškli­vý trik. Když jsem byl mladý a zdatný, byl jsem uzavřený v těchto komnatách, donucený zůstat v úkrytu a bezmocný. A teď, když se mi naskytla šance postavit farseerovský trůn na pevné základy, když mě moje rodina doopravdy nejvíce potřebuje, jsem starý a začínám být vetchý. Má mysl kolísá, záda mě bolí, mé vzpomínky jsou zastřené. Myslíš, že jsem neviděl tu hrůzu ve tvé tváři, když jsem ti řekl, že se musím podívat do svých záznamů, abych ti tam vyhledal jistou in­formaci? No tak se vžij do toho, jak mi je. Představ si, jaké to je, Fitzi, když už nemáš k dispozici svoji paměť. Když lovíš nějaké jméno, když ztratíš nit rozhovoru uprostřed nějakého vtípku. Jako chlapec, když sis myslel, že tě tvoje tělo zrazu­je těmi častými záchvaty, jsi propadal zoufalství. Ale vždyc­ky jsi měl svou mysl. A mně se zdá, že já tu svoji ztrácím."</p>

<p>Bylo to strašlivé odhalení, asi jako kdybych zjistil, že sa­my základy hradu Buckkeep se sesouvají a bortí. Až v ne­dávné době jsem si začal naplno uvědomovat, že Chade ve službách Kettricken tahá za nitky. Spletitá síť společenských vztahů, jež utvářela politiku Buckkeepu, mě stahovala a já se uvnitř jejích záhybů usilovně snažil, abych ji celou pochopil.</p>

<p>Když jsem byl malý, Chade mi objasňoval vše, co se na hra­dě dělo, a já se spokojil s tím, že jsem ho vzal za slovo. Teď jsem však viděl věci očima muže a zjistil jsem, že úroveň slo­žitosti je udivující.</p>

<p>A fascinující. Bylo to jako Kettlina hra s kameny, hraná ve velkém měřítku. Kameny se hýbaly, spojenectví se měni­la, moc se přesouvala, a to vše občas v rozmezí několika ho­din. Hloubka Chadeova vědění byla v tom světle o to více udivující, neboť to on řídil královnu Kettricken, která to hrá­la na všechny strany, aby si zajistila loajalitu své šlechty. Ne­byl jsem vůbec schopen držet s tím krok, a přesto jsem viděl, jak je to všechno navzájem provázané.</p>

<p>Od svého návratu na Buckkeep jsem v jednom kuse žasl nad tím, jak to ten stařec dokáže všechno integrovat, a děsil jsem se příchodu dne, kdy už toho nebude schopen. Nic z to­ho pro něho nebylo tak snadné jako kdysi. Přítomnost jeho záznamů, masivních svazků úhledně vyvázaných v jamaillianském stylu, byla znamením toho, že Chade už své pa­měti nedůvěřuje. Bylo tam šest identických svazků, červený, modrý, zelený, žlutý, fialový a temně zlatý, každý připada­jící najedno z šestice vévodství. Podle jakého klíče určoval, která informace kam patří, to bylo nad mé chápání. Do sed­mého svazku, na jehož titulní straně se skvěl farseerovský jelen, zapisoval své každodenní postřehy. Do něho nahlížel nejčastěji, listoval jím, aby se dopídil nějakého klípku nebo záznamu nějakého rozhovoru či resumé hlášení od nějakého zvěda. I do tohoto tajného svazku ukrytého v tajné komoře zanášel své záznamy ve formě svých vlastních šifrovaných slov. Nenabídl mi přístup ke svým svazkům a já o něj ani ne­žádal. Jsem si jist, že v nich bylo hodně věcí, které bych si nepřál vědět. A bylo to i bezpečnější pro zvědy, kteří se plahočili po Šesti vévodstvích, poněvadž jsem nemohl nějakou nešťastnou náhodou vyzradit jejich tajemství, která jsem ne­znal. Ale ani při vědomí, že Chade se obává výpadků své pa­měti, jsem nebyl schopen pochopit to, co dělal nyní. „Vím, žes to měl v poslední době těžké. Dělal jsem si o tebe sta­rosti. Ale proč by ses měl ještě více přetěžovat tím, že by ses učil Umění?"</p>

<p>Jeho ruce na okraji stolu se zaťaly v pěsti. „Kvůli tomu, co jsem se dočetl. Kvůli tomu, cos s tím dokázal ty, jak jsi mi říkal. Texty říkají, že praktikant Umění může obnovit své tělo, že může prodloužit svůj věk. Jak stará byla ta Kettle, se kterou jsi cestoval? Dvě stě, tři sta let? A pořád byla tak či­perná, aby se popasovala s horskou zimou. Ty sám jsi mi ří­kal, že ses vymístil do svého vlka a znovu ho Uměním uzdra­vil, alespoň na nějaký čas. Kdybych se mohl otevřít tvému Umění, nemohl bys to udělat i pro mě? Nebo kdybys od­mítl, což bys myslím mohl, nemohl bych to udělat sám pro sebe?"</p>

<p>Jako kdyby potřeboval dát najevo své pevné odhodlání, popadl šálek a najeden chlapský doušek ho vyprázdnil. Pak se zakuckal a vyprskl. Rty měl mokré od černého lektvaru, když popadl vinnou číši a obrátil do sebe její obsah. „Vidím, že se zrovna nehrneš, abys mi nabídl svou pomoc," pozna­menal trpce, když si utíral ústa.</p>

<p>Zhluboka jsem si povzdechl. „Chade. Vždyť já znám sot­va základy, které se snažím naučit prince. Jak se mohu na­bízet, že tě naučím magii, kterou sám stěží chápu? Co kdy­bych -?"</p>

<p>„To je tvoje největší slabost, Fitzi. Po celý tvůj život. Pří­liš velká opatrnost. Nedostatek ambicí. Shrewdovi se to na tobě líbilo. Nikdy se tě nebál tolik, jako se bál mě."</p>

<p>Zatímco jsem na něj bolestně zíral, on mluvil dál, jako by si neuvědomoval, jakou ránu mi právě zasadil. „Ani jsem nečekal, že mi to schválíš. Ne že by mi byl tvůj souhlas zapo­třebí. Nejlepší myslím bude, když prozkoumám okrajové čás­ti této magie na vlastní pěst. Jakmile budu mít dveře otevře­né, pak uvidíme, co na svého starého učitele povíš. Myslím, že budeš překvapen, Fitzi. Myslím, že to mám, že jsem to možná vždycky měl. Ty sám jsi mi poskytl vodítko, když jsi mluvil o Thickově hudbě. Slýchám ji. Myslím si. Na okrajích své mysli, zrovna když v noci začnu usínat. Myslím, že mám v krvi Umění."</p>

<p>Nenapadalo mě jediné slovo, které bych na to řekl. Čekal, že budu reagovat na jeho tvrzení, že má v krvi Umění. Na­padlo mě pouze to, že já sám si nemyslím, že by mi někdy chyběly ambice, spíše se mé aspirace neshodovaly s cíli, kte­ré mi vytyčil on. A tak se ticho v místnosti protahovalo a by­lo stále rozpačitější. A když ho Chade přerušil tím, že úplně změnil téma, bylo to ještě horší.</p>

<p>„Inu. Vidím, že mi nemáš co povědět. Nuže." Přinutil se k mírnému úsměvu a zeptal se: „A jak si vede tvůj chlapec v učení?"</p>

<p>Vstal jsem. „Mizerně. Myslím, že postrádá ambice, stejně jako jeho samozvaný otec. Dobrou noc, Chade."</p>

<p>A opustil jsem místnost a sešel jsem pro zbytek noci do­lů do své služebnické komůrky. Nespal jsem. Netroufal jsem si. V poslední době jsem se posteli vyhýbal a uléhal jsem na ni, jenom když si to vyžádalo naprosté vyčerpání. Nebylo to proto, že bych cítil nutnost trávit tyto noční hodiny studiem svitků o Umění. Šlo o to, že když jsem zavřel oči, octl jsem se v obležení. Noc co noc jsem se před odchodem na kutě zabezpečoval hrazením a skoro každou noc na něj útočila Nettle. Její síla a její cílevědomost mne zneklidňovaly. Ne­chtěl jsem, aby má dcera provozovala Umění. Nebylo mož­né přivést ji na Buckkeep, abych ji zde učil, a měl jsem o ni strach, když se sama na vlastní pěst vydávala na tyhle prů­zkumné výpravy. Usoudil jsem, že kdybych ji vpustil do­vnitř, jenom bych ji povzbudil v tom, aby se do téhleté ma­gie pohroužila ještě hlouběji. Dokud nevěděla, že provozuje Umění, dokud si myslela, že se jenom snaží o komunikaci s nějakým snovým druhem, nějakou bytostí z jiného světa, kterou zplodila svou představivostí, pak bych ji snad mohl udržet v bezpečí. A v područí zklamání. Kdybych na ni jen jedinkrát zareagoval, byť jen abych ji odstrčil, bál jsem se, že by mohla nějakým způsobem pochopit, kdo jsem a kde jsem. Lepší bude ponechat ji v nevědomosti. Možná že když se jí nějakou dobu nebude dařit mne kontaktovat, mohla by to vzdát. Možná by si mohla najít nějaké jiné rozptýlení, tře­ba pohledného mládence ze sousedství, nebo by se mohla vrhnout na nějaké řemeslo. V to jsem aspoň doufal. Ale kaž­dého rána jsem se probouzel skoro stejně zničený, jako když jsem šel spát.</p>

<p>Zbytek mého osobního života byl nyní rovněž frustrují­cí. Mé snahy udělat si čas, abych si promluvil s Hapem o sa­motě, nebyly o nic plodnější než Chadem domluvené schůz­ky s Thickem. Hap byl dočista posedlý Svanjou. Během tří týdnů jsem strávil většinu svých volných nocí u Vepříka v na­ději, že se mi naskytne šance pohovořit si s Hapem o samo­tě. Zdejší nálevna, kde v jednom kuse táhlo, a vodnaté pivo mne nijak neupevňovaly v mé trpělivosti se synem. Poměr­ně často jsem čekal nadarmo. A při těch příležitostech, kdy jsem se tam s Hapem doopravdy sešel, s ním byla i Svanja. Bylo to rozkošné mládě, spousta tmavých vlasů a velká kukadla, štíhlé a pružné jako vrbový proutek, ale současně z ní čišela jakási neoblomnost. A poněvadž ráda mluvila, nedá­vala mi moc příležitost zasáhnout do řeči, natož oslovit Hapa v soukromí. Hap seděl po jejím boku, kochal se její krásou a uznáním, zatímco ona mně vyprávěla převážně o so­bě a svých rodičích a o svých plánech do budoucna, a záro­veň o tom, co si myslí o Hapovi, Buckkeepu a životě obec­ně. Usoudil jsem, že její matka byla již zdeptaná svéhlavými manýry své dcery a že je nyní ráda, když vidí mladého mu­že s nějakými vyhlídkami. Názor jejího otce na Hapa už tak shovívavý nebyl, ale Svanja předpokládala, že ho brzy obrá­tí na svou notu. Nebo taky ne. Pokud odmítá akceptovat, že si svého mládence vybere sama, pak by se jí snad otec ne­měl plést do života. Vida nezávislou mladou ženu, která se tak směle vzpíná, mohlo by mi její smýšlení připadat sym­patické, až na to, že sám jsem byl v roli otce a až tak docela jsem neschvaloval tuto dívčinu, kterou si Hap vybral. Sa­motná Svanja se moc zřejmě nestarala o to, že by se mi její postoje nemusely zamlouvat. Přistihl jsem se, že se mně líbí její kuráž, ale nelíbilo se mi, že tak bezohledně přehlížela mé vlastní pocity.</p>

<p>Nakonec jednoho večera přišel Hap sám, ale má jediná šance promluvit si s ním v soukromí přinesla ne moc uspo­kojivé výsledky. Hap byl zasmušilý, že s ním Svanja není, a trpce si stěžoval, že její otec ji stále tvrdošíjněji nutí, aby o večerech zůstávala doma. Ten chlap mu prý odmítá dát ja­koukoliv šanci. Když jsem rázně stočil konverzaci na jeho učení, zopakoval jen to, co mi už jednou řekl. Byl nespoko­jený s tím, jak s ním v práci zacházejí. Gindast ho pokládá za hlupce a zesměšňuje před ostatními tovaryši. Přidělují mu ty nejnudnější úkoly a nedopřejí mu možnost, aby předvedl, co umí. Ale když jsem po něm chtěl nějaký příklad, uvedl mi takové, z nichž jsem pochopil, že Gindast je sice náročný, ne však přehnaně náročný mistr.</p>

<p>Hapovy stížnosti mne nepřesvědčily o tom, že by se mu dostávalo špatného zacházení. Z jeho řeči jsem si utvořil zcela jiný názor. Můj chlapec byl zamilovaný do Svanji a právě ona byla skutečným ohniskem jeho myšlenek. Mnohé z je­ho opakujících se chyb a pozdních ranních příchodů bylo možné přičíst spíše tomu, že Hap byl z této ženy dočista poblázněný. Byl jsem si jistý, že kdyby Svanja neexistovala, Hap by byl pozornější a možná také spokojenější s výukou. Přísnější otec by mu možná <emphasis>zakázal, </emphasis>aby se s tím děvčetem vídal. Já ne. Občas jsem si říkal, že je to kvůli tomu, jak jsem taková omezení vnímal já sám; jindy jsem zase přemítal nad tím, zda se nebojím, že by Hap takový příkaz neposlechl, a že si proto netroufám udělit mu jej.</p>

<p>Viděl jsem se i s Jinnou, jenže ve své zbabělosti jsem se ji pokusil navštívit až tehdy, když přítomnost poníka s po­vozem naznačovala, že je doma také její neteř. Přál jsem si zbrzdit naši překotnou vášeň, i když prosté teplo její poste­le bylo lákadlem, kterému jsem stěží odolával. Zkoušel jsem to. Vždy když jsem ji navštívil, dal jsem si pozor, aby má ná­vštěva byla krátká, a vymluvil jsem se na to, že mě pán po­věřil naléhavými úkoly. Poprvé jsem měl dojem, že Jinna tu báchorku beze slova přijala. Podruhé se zeptala, kdy můžu počítat s tím, že dostanu na odpoledne volno. Ačkoli mi tu otázku položila v přítomnost neteře, její oči se mě ptaly na něco jiného. Vyhnul jsem se jejímu pohledu se slovy, že můj pán je dost vrtošivý a že mi nevymezí přesnou dobu, abych si mohl jít volně po svých. Formuloval jsem to jako stížnost a Jinna jen soucitně pokývala hlavou.</p>

<p>Když jsem ji navštívil potřetí, neteř doma nebyla. Odjela zajednou přítelkyní z města Buckkeep, aby jí vypomohla po těžkém porodu. Jinna mi to sdělila až poté, co mne přivítala v hřejivém objetí a dlouze políbila. Tváří v tvář její svornosti a vášni se mé odhodlání, že se budu chovat zdrženlivě, roz­plývalo jako sníh v dešti. Bez dalších okolků za mnou dala dveře na petlici; vzala mě za ruku a vedla mě k sobě do lož­nice. „Moment," upozornila mne na prahu a já se ihned za­stavil. „A teď pojď dovnitř," vyzvala mě, a když jsem vešel dovnitř, uviděl jsem, že přes amulet je přehozená velká šála. Jinna se zhluboka nadechla, asi jako hladový člověk v oče­kávání dobrého jídla, a já se pojednou dokázal soustředit jen na to, jak se jí dmou prsa pod živůtkem šatů. Říkal jsem si, že je to pošetilá chyba, ale přesto jsem ji udělal. Několikrát. A když jsme skončili, oba vyčerpaní, a ona mi napůl podři­movala na rameni, dopustil jsem se ještě pošetilejší chyby.</p>

<p>„Jinno," oslovil jsem ji tiše, „myslíš, že to, co děláme, je rozumné?"</p>

<p>„Pošetilé, moudré," odpověděla rozespale. „Co na tom zá­leží? Nikomu to neškodí."</p>

<p>Otázku mi položila zlehka, ale já jsem odpověděl vážně. „Ale ano. Já myslím, že ano. Záleží na tom, o to jde. A mož­ná to i škodí."</p>

<p>Vydala mohutný povzdech a posadila se, načež si z tvá­ře odhrnula rozcuchané kadeře. Obdařila mě svým krátko­zrakým pohledem. „Tome. Proč se pokaždé rozhodneš, že to takhle zkomplikuješ? Oba jsme dospělí lidé, žádného z nás k nikomu nic neváže a já jsem tě ujistila, že dítě mi udělat ne­můžeš. Proč bychom si nemohli navzájem dopřát prosté čis­té potěšení, když máme tu možnost?"</p>

<p>„Možná že pro mě to není ani prosté, ani čisté." Snažil jsem se, aby mě vývody zněly rozumně. „Dělám něco, o čem jsem Hapa poučoval, že to není správné: být se ženou, ke které mě neváže žádný slib. Kdyby mi dnes řekl, že dělal se Svanjou to, co jsme právě dělali my, byl bych ho přísně pokáral a řekl mu, že nemá právo -"</p>

<p>„Tome," přerušila mě. „Určujeme našim dětem pravidla, abychom je ochránili. Když jsme dospělí, ta nebezpečí známe a sami si volíme, jaká rizika postoupíme. Ani ty, ani já už nejsme děti. Žádný z nás není klamán, pokud jde o to, co mu nabízí ten druhý. Čeho se tu vlastně obáváš, Tome?"</p>

<p>„Já... děsím se toho, co by si o mně pomyslel Hap, kdyby to zjistil. A nelíbí se mi, že ho klamu, že dělám to, co jsem mu sám zakázal." Pohlédl jsem stranou a dodal: „A rád bych, aby na tom bylo něco víc než jen... to, že dospělí postupují rizika kvůli potěšení."</p>

<p>„Chápu. Inu, možná že po čase to tam bude," pravila, ale v jejím hlase byla znát bolest. A já si v tom okamžiku uvědo­mil, že ona se možná <emphasis>opravdu </emphasis>zklamala v tom, co jsme spo­lu sdíleli.</p>

<p>Co jsem na to měl říct? Nevím, opravdu nevím. Zachoval jsem se jako zbabělec a řekl: „Možná že po čase to tam bu­de," ale sám jsem vlastním slovům nevěřil. Ještě chvíli jsme otáleli v posteli a potom jsme vstali, abychom si dali u krbu šálek čaje. Když jsem jí posléze řekl, že už musím jít, a pak jsem nepřesvědčivě tvrdil, zejí nemohu přesně říci, který večer se budu moci zase zastavit, pohlédla stranou a tiše řek­la: „Dobrá, pak tedy přijď, až budeš chtít, Tome Badgerlocku."</p>

<p>A s těmi slovy mne políbila na rozloučenou. Když se za mnou dveře jejího domku zavřely, zvedl jsem zrak k zářivým hvězdám na zimní noční obloze a povzdechl si. Když jsem vykročil na dlouhou zpáteční cestu směrem k Buckkeepu, připadal jsem si provinile. O něco jsem Jinnu ošidil, ne tím, že jsem jí odepřel falešné vyznání lásky, ale tím, že jsem se poddal naší vzájemné přitažlivosti. Pochyboval jsem o tom, že k ní někdy budu cítit něco víc než teď. Ještě horší bylo, že jsem nemohl slíbit sám sobě, že už se s ní nebudu více ví­dat, ačkoli jsem jí nemohl nikdy nabídnout víc než smyslné přátelství. Nesmýšlel jsem o sobě dobře a udělalo se mi ještě hůř, když jsem si musel přiznat, že Hap patrně vytušil, že teď občas s Jinnou spím. Skýtal jsem svému chlapci mizer­ný přiklad a cesta zpátky na buckkeepský hrad byla té noci velmi temná a studená.<strong><emphasis>9 Sázka při hře s kameny</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>S tím, jak se praktikant Umění neustále zdokonaluje a sílí, vnímá s větší intenz</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>tou také vábeni Umění. Dobrý instruktor bude v případě kandid</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>tů Umění ostražitý, v případě učňů přísný a </emphasis>v <emphasis>případě tovaryšů nelítostný. Umění jako takové</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mu již propadlo až příliš mnoho slibných praktikantů. Me</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zi varovná znamení, že student Uměni je pokoušen Uměním, patří roztržitost a podrážděnost při výkonu jeho bě</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ných kaž</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dodenních povinností. Když pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vozuje Umění, bude vynaklá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dat větší úsilí, než je na daný úkol třeba, jenom pro radost z oné sily, která jím proudí, a </emphasis>v <emphasis>tomto stavu bude setrvávat déle, než je na splnění tohoto úkolu zapotřebí. Instruktor by se měl mít před tak</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vými studenty na pozoru a rychle je za takové chování potrestat. Je lepší, když bude krutý hned od začátku, než aby se pak marně snažil přivolat zpátky studen</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ta, který jen sedí a slintá a mumlá, dokud jeho tělo nezajde hladem a žízni.</emphasis></p>

<p>TREEKNEEŮV PŘEKLAD „POVINNOSTÍ INSTRUKTORA UMĚNÍ"</p>

<p>Zimní dny nastaly a zase skončily stejně neúprosně, a taky stejně monotónně, jako příliv, který na plážích města Buckkeep nejprve stoupne a poté znovu klesne. Blížily se zimní svátky, které se slaví u příležitosti nejdelší noci a prodlou­živšího se dne, který po ní následuje. Byly doby, kdy bych se na to netrpělivě těšil. Ale nyní jsem měl na práci tolik vě­cí a času tak málo, že jsem žádnou z nich nemohl dělat, jak by se patřilo. Ráno jsem na sebe brával úlohu princova in­struktora. Po většinu dne jsem hrál maškarádu sluhy lorda Goldena. Lord Golden si mezitím najal dva lokaje, aby se mu starali o šatník a nosili mu snídani, ale ode mne se stále očekávalo, že s ním budu vyrážet na projížďky a doprovázet ho při společenských událostech. Lidé si už zvykli na to, že mě vodí všude s sebou, a tak jsem se za ním vlekl jako stín i nyní, kdy už měl kotník očividně zhojený. Bylo to pro mne užitečné v mnoha ohledech. Golden občas směroval konver­zaci tak, aby zjistil, jaký je názor toho či onoho šlechtice na obchod s Ostrovany nebo jakým způsobem se přidělují ob­chodní koncese. Vyslechl jsem si mnoho neformálně prone­sených názorů a všechny tyhle informační nitky jsem sbíral pro potřeby Chadea.</p>

<p>Lord Golden rovněž projevoval zájem o Moudrost a vy­ptával se na tuto podivnou magii. Jedovatost, s jakou někte­ří lidé odpovídali na jeho dotazy, šokovala i mne. Nevraži­vost vůči této magii měla hluboké kořeny, navzdory veškeré logice. Když se například zeptal, v čem je tato magie škod­livá, dostalo se mu odpovědi, že lidé nadaní Moudrostí dě­lají všechno, od obcování se zvířaty, aby získali schopnost hovořit jejich jazyky, až po zaklínání sousedovic hejn a stád. Dozvěděl se, že lidé nadaní Moudrostí na sebe umějí brát podoby zvířat, aby získali přístup k těm, které ve svých zvíře­cích formách hodlají svést nebo ještě hůře - znásilnit a za­vraždit. Někteří lidé se zlostně vyjadřovali o tom, že králov­na je vůči zvířecí magii shovívavá, a říkali lordu Goldenovi, že v Šesti vévodstvích bývalo mnohem lépe v dobách, kdy se lidé mohli Moudrých snadno zbavit. Och, během večerů, kdy jsem plnil své povinnosti sluhy lorda Goldena, jsem se toho dozvěděl víc, než jsem si přál vědět, o nesnášenlivos­ti, kterou moji spolubližní projevovali vůči svým sousedům. V hodinách, které mi lord Golden ponechával pro sebe, jsem se snažil pokračovat ve studiích svitků věnovaných Umění. Mnohem častěji než jsem ochoten si přiznat, jsem studia za­nechal a místo toho jsem se vypravil do města Buckkeep, ale ne proto, abych se sešel se svým chlapcem. Občas jsem se s Hapem krátce viděl, zrovna když odcházel z Jinnina domu na schůzku se Svanjou. Naše rozhovory se omezovaly jenom na krátké přivítání a jeho planý slib, že se vrátí domů včas, abychom si mohli doopravdy popovídat. Dost často jsem si všiml, jak se mu tváří mihl zkoumavý výraz, zatímco sledo­val Jinnu a mě, a stejně často se mi ulevilo, když se domů ne­vrátil tak brzy, jak mi slíbil.</p>

<p>Hrozilo mi také nebezpečí, že můj život se zvrtne v rutinu, která byla, pokud ne pohodlná, tak alespoň předvídatelná. Navzdory mým záměrům, že se budu mít neustále na pozo­ru před Piebaldy, mě ukolébalo jejich dlouhotrvající mlčení a nečinnost. Skoro jsem se odvažoval doufat, že Laudwine mezitím na své zranění zemřel. Třeba se jeho stoupenci ro­zešli a žádná hrozba již neexistuje. Navzdory tomu, jak mě vyděsili oné noci na cestě k hradu Buckkeep, bylo těžké stát nepřetržitě na stráži, když jsem z jejich strany neustále vní­mal jen a jen ticho. Hrozilo mi, že u mě zvítězí samolibost. Chade se mě na mé vyzvědačské aktivity pravidelně vyptával, ale já mu nemohl předložit nikdy nic konkrétního. Po­kud se mi podařilo něco zjistit, pak jen to, že Piebaldové na nás zapomněli.</p>

<p>Pravidelně jsem špehoval Civila Bresingu, jenomže ani ^tady jsem stále nenacházel nic, co by potvrzovalo má pode­zření vůči němu. Zdálo se, že je to jenom bezvýznamný niž­ší šlechtic, který přijel ke dvoru ve snaze zvýšit své posta­vení v řadách šlechty. Ve stájích jsem neobjevil ani stopu po jeho kočce. Civil velice často vyrážel na projížďky v dopro­vodu svého čeledína, jenže při těch několika příležitostech, kdy jsem ho sledoval, se nezdálo, že by dělal něco jiného, než jen cvičil svého koně. Několikrát jsem rovněž prohledal jeho komnaty, avšak neobjevil jsem nic zajímavějšího než krátký vzkaz od jeho matky, která ho ujišťovala, že se jí ve­de dobře a že by byla raději, kdyby zůstal u dvora, protože ,jsme velmi potěšeni, že se tvůj vztah s princem Dutifulem tak slibně rozvíjí". A vskutku, jeho přátelství s princem se rozvíjelo i navzdory mým častým prosbám, aby se před ním Dutiful měl na pozoru. S Chadem jsme to nejednou probíra­li. Oba bychom byli raději, kdyby bylo jejich přátelství pře­rušeno, ale nevěděli jsme, jak by si to vyložili lidé ze Staré krve.</p>

<p>Na nikoho z Moudrých jsme již žádné přímé spojení ne­měli, ať už to byli lidé ze Staré krve nebo Piebaldové. Jejich nepřetržité mlčení bylo záhadné. „My jsme svému slibu do­stáli," poznamenal ke mně nabručeně Chade. „Od té doby, co nám byl princ navrácen, nedošlo v Bucku k žádným po­pravám lidí nadaných Moudrostí. A možná je to všechno, oč kdy usilovali. A co se týče toho, co svým bližním provádějí Piebaldové, inu, nemůžeme je ochránit před jejich vlastními lidmi, pokud nám někdo nepřednese stížnost. Zdá se, jako by to všechno utichlo, a přece se v duchu obávám, že je to jen</p>

<p>ticho před bouří. Měj se na pozoru, chlapče. Měj se na po­zoru."</p>

<p>Co se týče veřejných poprav, Chade měl pravdu. Králov­na Kettricken toho docílila jednoduše prohlášením, že žádný zločinec z Bucku nesmí být popraven za žádný zločin a že každá taková poprava musí proběhnout pouze uvnitř buckkeepských hradeb. Žádné město dosud neuznalo za vhod­né, aby vzneslo žádost o nějakou popravu. Papírování zchladí i tu nejžhavější touhu po pomstě. Ale jak čas běžel a my jsme o Piebaldech pořád nic neslyšeli, nepociťoval jsem úle­vu, nýbrž jsem se měl stále na pozoru. I kdyby nás Piebaldové přestali obtěžovat, nemohl jsem zapomenout na to, že příliš mnoho lidí ze Staré krve nyní ví, že náš princ je nada­ný Moudrostí. Této páky mohli kdykoli použít proti nám. Ne­důvěřivě jsem si prohlížel všechna cizí zvířata a byl jsem rád, že v buckkeepských zdech hlídkuje malá fretka Gilly.</p>

<p>Pak přišla jedna noc, která opět vyostřila moji ostražitost. Vypravil jsem se dolů do města Buckkeep. Když jsem za­klepal na Jinniny dveře, její neteř mi řekla, že tetička Jinna odešla, aby zanesla několik amuletů jisté rodině, jejíž ko­zy byly postiženy prašivinou. V duchu jsem zapochyboval o tom, zda amulety mohou proti něčemu takovému účinko­vat, ale nahlas jsem neteři řekl, ať Jinně vzkáže, že jsem se tu zastavil. Když jsem se ptal po Hapovi, zatvářila se nelibě a řekla mi, že bych ho možná našel u Vepříka s „tou Hartshoraovic holkou". Její nelibost nad tím, jakou si můj chla­pec našel přítelkyni, mě zabolela.. Když jsem mrazivou zim­ní nocí zamířil k Vepříkovi, přemítal jsem nad tím, jaké kroky bych měl podniknout. To, jak se Hap vášnivě dvořil oné dív­ce, nebylo ani uvážlivé, ani vhodné. Právě z těchto důvodů jsem pochyboval o tom, že Hap bude naslouchat mým ra­dám, aby se při námluvách mírnil.</p>

<p>Ale když jsem vešel do studené nálevny hostince U vep­říka, po Hapovi či Svanje tam nebylo ani stopy. Chvíli jsem přemýšlel, kde by asi mohli být, jenže od této otázky jsem rázem upustil, když jsem spatřil Laurel, jak sedí u jednoho z potřísněných stolů. Královnina lovčí tam popíjela sama. Při tom pohledu jsem se zamračil, protože jsem si dobře pama­toval, že Chade jí přidělil na ochranu jednoho muže. Zatím­co jsem se díval, přišel k ní číšník, aby jí znovu dolil džbá­nek. Ledabylost, s jakou ho pozvedla do výše, mi říkala, že té noci si ho nechala dolít již několikrát.</p>

<p>Zaplatil jsem si pivo a prohlížel si osazenstvo v nálevně. Dva muži a jedna žena u rohového stolu seděli natočeni tak, jako by lovčí sledovali. Ale zrovna když už jsem si říkal, zda nemají nekalé záměry, dva lidé z téhleté skupinky, očividně párek, vstali, rozloučili se se zbylým mužem a bez jediného ohlédnutí se loudali ven. Zbývající muž pohybem ruky při­volal číšnici ke svému stolu. Letmým pohledem jsem nabyl dojem, jako by se s ní snažil dohodnout na něčem teplejším, než bylo pivo. Jeho hulvátské chování mé obavy poněkud zmírnilo.</p>

<p>Vykročil jsem na druhou stranu místnosti. Když jsem na stůl postavil svůj žejdlík, Laurel ustrnula a pak se rozmrzele podívala jinam, zatímco já jsem usedl na lavici vedle ní. Tiše jsem řekl:</p>

<p>„Člověk by nečekal, že na takovém místě uvidí popíjet královninu lovčí." Záměrně jsem se rozhlédl po špinavé pu­tyce a pak se zeptal: „A kde je dnes tvůj učedník?" Jednou či dvakrát jsem toho Chadeova muže zahlédl. Už jen pohled na jeho svaly by každého zákeřníka odradil. O jeho intelek­tu už jsem si dělal menší iluze, zvláště v tomhle okamžiku. „Nezdá se ti trochu nerozumné vydávat se bez něj do města Buckkeep?"</p>

<p>„Nerozumné? A kdepak máš ty svého ochránce? Nachá­zíš se ve větším nebezpečí než já," pokárala mne zahořkle. Oči měla zarudlé, ale jestli to bylo od pláče nebo od pití, to jsem nedokázal říci.</p>

<p>Tichým hlasem jsem pokračoval: „Možná jsem na podob­ná nebezpečí více zvyklý."</p>

<p>„Jistě. To by mohla být pravda. Vím o tobě jen málo na to, abych věděla, nač jsi zvyklý. Ale pokud se jedná o mne, ne­mám v úmyslu si na to zvykat. Nebo omezovat svoje život­ní volby tím, že budu žít v ustavičném zajetí strachu." Laurel vypadala dost znaveně a v koutcích úst a očí měla tenké vrásky, které jsem si z dřívějška nevybavoval. Žila v ustavič­ném zajetí strachu i navzdory tomu, že si to statečně odmíta­la připustit.</p>

<p>„Byly nějaké další výhrůžky?" zeptal jsem se jí tiše.</p>

<p>Usmála se a přitom ukázala zuby.,,Pročpak? Copak ti jed­na nestačí?"</p>

<p>„Co se stalo?"</p>

<p>Zavrtěla na mě hlavou a dopila zbytek piva. Pokynul jsem číšníkovi, aby nám přinesl další. Laurel po chvíli řekla: „Tu první by si nikdo jiný jako výhrůžku nevykládal. Byla to jen vavřínová větvička přivázaná k zástrčce u příhrady mého ko­ně. Byla zavěšená v malinké oprátce upletené z motouzu."[*]) A skoro neochotně dodala: „A bylo tam i pero. Rozřezané na čtyři kusy a ožehnuté."</p>

<p>„Pero?"</p>

<p>Trvalo jí dlouho, než se rozhoupala k odpovědi. „Někdo, koho mám ráda, je spřízněný s husou."</p>

<p>Na okamžik se mi zastavilo srdce. Poté s trhnutím znovu ožilo. „Takže ti chtěli naznačit, že mají přístup do hradních zdí," pravil jsem tiše. Laurel přikývla, zatímco číšník nám doléval z těžkého džbánu žejdlíky. Zaplatil jsem mu a on se odporoučel. Laurel se okamžitě chopila džbánku a pivo jí tro­chu vyšplíchlo přes okraj na ruku. Byla mírně opilá. „Chtěli po tobě něco? Nebo ti jenom chtěli ukázat, že si tě mohou najít v místě, kde bydlíš?"</p>

<p>„Formulovali to docela jasně."</p>

<p>„A jak?"</p>

<p>„Na malém svitku, který mi zanechali mezi hřebelci od mého koně. Všichni ve stájích vědí, že jsem si prosadila, že si budu o Whitecapa pečovat sama. Prostě tam stálo, že po­kud vím, co je rozumné, nechám v noci stát tvého černého koně a Maltu lorda Goldena ve vzdálené příhradě."</p>

<p>Měl jsem dojem, jako by se mi z břicha rozléval chlad po celém těle. „Ale tys to neudělala."</p>

<p>„Samozřejmě že ne. Místo toho jsem pověřila čeledína, je­muž důvěřuji, aby je po celou noc hlídal."</p>

<p>„Takže to bylo nedávno?"</p>

<p>„Och ano." Když přikývla, hlava se jí mírně zakymácela.</p>

<p>„A řekla jsi to královně?"</p>

<p>„Ne. Neřekla jsem to nikomu."</p>

<p>„Ale proč ne? Jak tě máme chránit, když nevíme, že ti hro­zí nebezpečí?"</p>

<p>Nějakou dobu mlčela. Potom řekla: „Nechtěla jsem, aby si mysleli, že mě mohou využít proti královně. Chtěla jsem, aby to bylo tak, že pokud mě sejmou, sejmou jenom mě. Mě­la bych se ochránit sama, Tome, a ne se schovávat královně za sukně a přenášet na ni svoje obavy."</p>

<p>Jak statečné. A pošetilé. Tu myšlenku jsem si ponechal pro sebe. „A co se stalo?"</p>

<p>„Těm koním? Nic. Jenže Whitecap byl druhý den ráno ve stáji mrtvý."</p>

<p>Na okamžik mi došla řeč. Whitecap byl Laurelin kůň, po­slušné a vstřícné stvoření, na které ta žena byla velice hrdá. Když jsem neustále mlčel, zabodla se do mě pohledem. „Já vím, co si myslíš." Ztišila hlas do hnusného, posměšného še­potu: ,„Nebyl nadaný Moudrostí. Ten kůň pro ni nebyl nic než kůň, jen věc, na které se jezdilo.' Jenže to není pravda. Jez­dila jsem na Whitecapovi už od hříběte a byl to můj přítel i mé zvíře. Nemuseli jsme spolu sdílet mysl, abychom moh­li sdílet srdce."</p>

<p>„Nic takového jsem si nemyslel," pravil jsem velmi poti­chu. „Počítám mezi své přátele spoustu zvířat a nemusí být mezi námi zvláštní pouto Moudrosti. Každý, kdo tě kdy vi­děl s Whitecapem, ví, že tě ten kůň zbožňoval." Zavrtěl jsem hlavou. „Je mi nanic z toho, žes ochránila naše koně a zapla­tila za to životem svého koně."</p>

<p>Ani nevím, jestli mě slyšela. Upřeně hleděla na rozrytou desku stolu, zatímco mluvila. „Umíral... Umíral moc poma­lu. Dali mu něco, nějak, co se mu vzpříčilo v hrdle a on se dusil a otékal. Já myslím... ne, já to vím. Byl to z jejich stra­ny vrcholný výsměch, že pocházím z rodiny Staré krve, ale nemám tu magii v krvi. Kdybych měla, byla bych se dozvě­děla, že je s ním zle. Byla bych mu přispěchala na pomoc a zachránila ho. Když jsem ho našla, ležel na zemi, nozdry a hruď měl celé zmáčené slinami a krví... Umíral pomalu, Tome, a já tam ani nebyla, abych mu to ulehčila nebo se s ním rozloučila."</p>

<p>Šok z toho, že by se někdo nadaný Moudrostí mohl do­pustit takové ohavnosti, mě zasáhl jako ledová vlna. Takové zlo přesahovalo veškerou moji představivost. Připadal jsem si poskvrněný tím, že lidé, s nimiž mám společné magické vlo­hy, se dokážou snížit k takové podlosti. Všechny hnusné his­torky, které o Moudrých kolovaly, tak rázem dávaly smysl.</p>

<p>Tu se Laurel zajíkavě nadechla a obrátila ke mně svůj ne­přítomný pohled. Ve tváři sejí zračila panická bolest, kterou si odmítala připustit. Pozvedl jsem ruku a ona mi přitiskla tvář na hruď, zatímco jsem ji k sobě přivinul v objetí. „Je mi to líto," zašeptal jsem jí do ucha. „Je mi to moc líto, Laurel." Neplakala, jen se z ní draly dlouhé rozechvělé vzdechy, jak jsem ji držel v náručí. Pláč už ji neměl ve své moci, a sko­ro ani strach. V duchu jsem si říkal, že pokud se Piebaldům podařilo dohnat ji k zuřivosti, budou možná čelit silnějšímu nepříteli, než v jakého doufali. Pokud by ji ovšem zavčasu nezabili. Poposedl jsem. Ze zvyku jsem si sedl zády ke zdi. Nyní jsem si pozorně obhlížel celou krčmu a všechny, kdo by sem mohli vejít za ní.</p>

<p>A právě tehdy jsem spatřil Jinnu. Nejspíš mě přišla do krč­my hledat poté, co mluvila se svou neteří. Stála vedle dveří, jimiž právě vešla dovnitř. Na kratičký okamžik se naše po­hledy střetly. V ohromení zírala na ženu v mém objetí. Oči­ma jsem ji prosil, avšak její tvář získala ledový výraz. Pak mě očima přeskočila, jako by mě nikdy neviděla či nepoznala. Otočila se na patě a vyšla ven. Její toporné držení těla mlu­vilo samo za sebe.</p>

<p>Srdce se mi sevřelo v hlubokém zoufalství. Nedělal jsem tady přece nic špatného, a přesto mi Jinna svým postojem při odchodu z krčmy naprosto jasně sdělila, jak moc se cítí do­tčená. Ale ani jsem tu nemohl nechat sedět samotnou a opi­lou Laurel, abych vyběhl za Jinnou a všechno jí vysvětlil, i kdybych měl to nutkání. A tak jsem jenom seděl a dusil se ve vlastní šťávě, než se Laurel ještě několikrát pořádně na­dechla a vzpamatovala se. Prudce se posadila a skoro mě od­strčila. Uvolnil jsem ji ze svého objetí. Protřela si oči, načež popadla svůj žejdlík a vyzunkla ho. Já se toho svého zatím sotva dotkl.</p>

<p>„Tohle je ode mě hloupé," řekla znenadání Laurel. „Jsem tady, poněvadž jsem se doslechla, že se tady scházejí Moud­ří. Přišla jsem sem v naději, že mě někdo napadne, abych ho mohla zabít. Ale zřejmě by pouze zabili oni mě. Tímhle způ­sobem se bít neumím."</p>

<p>Vtom jsem v jejích očích spatřil něco znepokojivého. Zís­kaly zamyšlený a ledový výraz, zatímco Laurel kalkulova­la, nakolik dobře se umí bít. „Měla bys ten boj ponechat na těch, kteří -"</p>

<p>„Měli nechat mého koně na pokoji," přerušila mě zachmu­řeně a já jsem pochopil, že cokoli dalšího už v této věci od­mítá slyšet.</p>

<p>„Pojďme domů," navrhl jsem.</p>

<p>Znaveně přikývla a společně jsme opustili krčmu. Stude­né ulice byly osvětlené pouze světlem z lamp, které prosví­talo škvírami v okenicích. Když jsme všechny domy necha­li za zády a vykročili jsme na dlouhou noční cestu vedoucí vzhůru k hradu, zdráhavě jsem sejí zeptal: „Co teď budeš dě­lat? Opustíš Buckkeep?"</p>

<p>„A kam bych šla? Domů k rodině, s tímhle tím? To mys­lím ne." Nasála do plic vzduch a zase ho vydechla, až se do ledové noci vznesl oblak páry. „Ale přesto si myslím, že máš pravdu. Tady nemůžu zůstat. Co udělají vzápětí? Co je hor­šího než zabít mého koně?"</p>

<p>Na to jsme oba znali několik odpovědí. Zbytek cesty jsme kráčeli velice potichu. Laurel přesto nebyla ani nasupená, ani zamlklá. Mohl jsem cítit, jak napíná zrak ve snaze prohléd­nout skrze nejasné měsíční světlo a jak otáčí hlavu za kaž­dým nepatrným zvukem. V ostražitosti jsem si s ní v ničem nezadal. Jenom jedenkrát jsem ticho přerušil, abych sejí ze­ptal: „A co je pravdy na tom, že se Moudří scházejí v krčmě U vepříka?"</p>

<p>Pokrčila rameny. „O té krčmě se to říká. Lidi to dnes ří­kají o spoustě pajzlů. ,To je akorát tak pro Moudrý.' Určitě jsi to už někdy slyšel."</p>

<p>Neslyšel, avšak tu informaci jsem si uložil. Možná že se v těch klepech tají zárodek pravdy. Nemohla by být ve měs­tě Buckkeep krčma, kde by se Moudří scházeli? Kdo by to mohl vědět? A co bych se tam mohl dozvědět?"</p>

<p>Těsně za hradní branou jsem uviděl jejího „učedníka", jak pospíchá směrem k nám. Ve tváři měl poněkud ustaraný vý­raz. Při pohledu na mne se změnil ve vzteklou grimasu. Laurel vzdychla a sundala mi ruku z ramene. Pak vykročila vrá­voravě směrem k němu a on ji bezmála uchvátil. Navzdory jejím zklidňujícím slovům do mne zaryl nedůvěřivý pohled, načež ji eskortoval k jejímu obydlí. Ještě než jsem se na noc odebral do svého pokoje, vykonal jsem rychlou a tichou pro­hlídku stájí. Myblack mě hřejivě přivítala svým již tradičně okázalým nezájmem. Nic jsem jí však nemohl vyčítat; v po­slední době jsem si na ni moc času neudělal. Abych pravdu řekl, byla pro mne, jenom koněm". Jezdil jsem na ní, když lord Golden jezdil na Maltě, ale jinak jsem ji svěřil do péče čeledínů. Náhle mě zamrzelo, že s ní jednám tak bezcitně, ale věděl jsem, že nemám čas na to, abych sejí věnoval víc. Pře­mýšlel jsem, co mohou mít Piebaldové za lubem. Kdyby na­ši koně byli ponecháni v příhradě, byli by odcizeni? Nebo ně­co horšího?</p>

<p>Za pomoci Moudrosti jsem pozorně prošel každou příhradu a prověřil všechny čeledíny a pacholky, kteří tu podřimo­vali. Neviděl jsem nikoho, koho bych poznal, ani jsem ne­zjistil, že by Laudwine číhal pod schody či za vraty. Přesto jsem nepocítil klid, dokud jsem té noci nevystoupal do Chadeovy komnaty. Nebyl tam, zanechal jsem mu však na stole úplnou písemnou zprávu.</p>

<p>Probrali jsme to spolu druhého dne, jenže k žádnému sku­tečnému závěru jsme nedospěli. Chade řekl, že vyčiní Laurelinu tělesnému strážci za to, že ji nechal proklouznout o sa­motě ven. Nenapadal ho žádný způsob, jak zajistit Laurel větší bezpečí, aniž by ještě více omezil volnost jejího pohy­bu. „Jenže ona se tím stejně řídit nebude. Už tak se jí nelíbí, že jsem k ní nasadil svého muže. Ale co víc můžu dělat, Fitzi? Je pro nás cenná, protože to může být právě ona, kdo vy­láká ty Piebaldy z úkrytu."</p>

<p>„Za jakou cenu?" zeptal jsem se ho drsně.</p>

<p>„Za co možná nejmenší," odvětil zachmuřeně.</p>

<p>„A proč chtěli mého a Goldenova koně?"</p>

<p>Chade na mě pozvedl obočí. „O magii Moudrosti toho víš víc než já. Nemohli by je očarovat, aby vás shodili ze sedla, nebo je nějak využít k odposlouchávání vašich rozhovorů?"</p>

<p>„Moudrost takhle nefunguje," řekl jsem znaveně. „A proč by chtěli naše koně? Proč ne koně prince Dutifula? Skoro se zdá, jako bychom jejich cíli byli šašek a já spíše než princ."</p>

<p>Chade vypadal nesvůj. Bezmála zdráhavým hlasem poti­chu řekl: „Obezřelý muž by tu myšlenku možná chtěl rozvi­nout dále, aby zjistil, kam až může vést."</p>

<p>Zíral jsem na něho a v duchu si říkal, co mi ten starý vrahoun tím svým záhadným způsobem asi chce říct. On vzápě­tí semkl rty a zavrtěl na mě hlavou, jako by litoval, že ta slo­va vůbec vypustil z pusy. Krátce poté se omluvil, že už musí jít. Já zůstal sedět zadumaný před krbem.</p>

<p>Ve dnech, které následovaly, se mi k Jinně ani trochu ne­chtělo. Věděl jsem, že je to pošetilé, ale bylo to tak. Neměl jsem dojem, že bych jí dlužil vysvětlení, ale nepochyboval jsem o tom, že ona nějaké očekává. Nenapadala mě žádná vhodná lež, abych jí vysvětlil, proč jsem onehdy u Vepříka objímal Laurel. Nechtěl jsem se s ní o Laurel vůbec bavit.</p>

<p>Přivedl bych ji tím blízko k nebezpečným tématům. A pro­to jsem k Jinně radši vůbec nešel.</p>

<p>Když jsem se do města Buckkeep přece jenom vypravil, vyhledal jsem Hapa na jeho pracovišti. Naše rozhovory by­ly krátké a k ničemu nevedly. Na chlapci bylo vidět, jak si je vědom toho, že nás ostatní učni při rozhovoru sledují, a mlu­vil se mnou, jako by jim chtěl dát najevo svůj vztek na mist­ra Gindasta. Zároveň byl frustrovaný z toho, že jeho námlu­vy uvízly na mrtvém bodě. Svanjin otec se mu všemožně snažil zabránit v tom, aby se s dívkou vídal, a na ulici s Hapem odmítal hovořit. Vycítil jsem, že něco z Hapova vzteku je namířeno i proti mně. Zřejmě si myslel, že ho zanedbá­vám, jenomže když přišlo na to, aby si večer udělal čas na schůzku se mnou, dal raději přednost společnosti Svanji. Po­řád jsem byl sice odhodlaný, že zlepším naše vztahy s Hapem a že se usmířím s Jinnou, ale dny mi jaksi protékaly me­zi prsty a já si nedokázal najít čas, abych něco z toho splnil.</p>

<p>V buckkeepských zdech zatím pokračovaly oslavy a ob­chodní jednání u příležitosti princových zásnub. Zimní svát­ky začaly a zase skončily; letos byly okázalejší, než jsem to kdy na hradě zažil. Naši ostrovanští hosté si v tom nesmír­ně libovali. Každý den se vedla obchodní jednání a každý večer se konala představení pro pobavení šlechty. Pro lout­káře, pěvce, žongléře a ostatní umělce ze Šesti vévodství to bylo období prosperity. Pohled na Ostrovany trousící se na chodbách hradu Buckkeep už vůbec nikoho neudivoval. Ně­kteří z nich tady navázali opravdová přátelství, a to jak se šlechtici, kteří žili na hradě, tak s kupci z města Buckkeep. Dole ve městě začal znovu ožívat tradiční obchod s Ostro­vy. Připlouvaly kupecké lodě a směňovalo se zboží. Spolu s ním proudila i pošta a už nebylo společensky nepřijatelné přiznat se k tomu, že má člověk na Ostrovech jednoho či dva bratrance. Vypadalo to, že Kettrickeniny plány se úspěšně rozvíjejí.</p>

<p>Během nocí, kdy se veselí u dvora táhlo do pozdních ho­din, se mi Buckkeep vyjevil v takovém světle, v jakém jsem ho nikdy neznal. Jako sluha jsem byl skoro stejně neviditel­ný jako v dobách, kdy jsem se tady pohyboval coby beze­jmenný mladík. Rozdíl byl v tom, že jako sluha lorda Goldena jsem ho doprovázel na společensky významné události, během nichž naše šlechta hrála hazard, večeřela a tancovala. Viděl jsem je v jejich nejlepších šatech a při těch nejhorších výstřelcích. Opilé vínem nebo otupělé kuřidlem, posedlé chtí­čem nebo zběsilou touhou získat zpátky prohrané jmění... Pokud jsem si někdy myslel, že naši šlechtici a jejich panič­ky jsou z lepšího těsta než například rybáři a krejčí, kteří se tísnili v krčmách dole ve městě, pak jsem během té zimy po­zbyl veškeré iluze.</p>

<p>Ženy, mladé i staré, svobodné i vdané, všechny se houfovaly kolem šarmantního lorda Goldena, a spolu s nimi také mladí muži, kteří se chtěli vytáhnout jako „přátelé jamaillianského lorda". Dost mne pobavilo, že ani Starling a lord Fisher nebyli vůči společenské přitažlivosti lorda Goldena imunní. Dost často se k němu připojovali u hráčského sto­lu. Dvakrát zavítali do jeho komnat, aby spolu s ostatními hosty ochutnali vzorky vynikající jamaillianské brandy. By­lo pro mne těžké zachovat v přítomnosti Starling obvyklou úslužnost a lhostejnost. Její manžel byl milující muž a dával jí to fyzicky najevo, často si ji k sobě například přitáhl a pokradmu, uličnicky ji políbil. Ona ho pak rozpustile pokárala za to, že se nevhodně chová na veřejnosti, ale často přitom šlehla pohledem po mně, jako by se chtěla ujistit, že jsem si všiml, jak vášnivě se lord Fisher stále dvoří své ženě. Občas mi dalo dost práce, abych si zachoval kamenný výraz. Ne že bych po ní prahl srdcem nebo tělem. Palčivá bolest, kte­rá mne v té chvíli zasáhla, byla způsobena tím, že Starling stavěla své štěstí na odiv tak vypočítavým způsobem proto, aby mi připomněla, jaký vedu samotářský život. Stál jsem tam uprostřed honosného dvora, ve víru všeho toho veselí a rafinované zábavy, jako tichý sluha, pouhý svědek jejich radovánek.</p>

<p>Tímto způsobem se mi vlekla dlouhá temná zima. Vír ne­ustálých aktivit doléhal na mladého prince stejně tíživě jako na mne. Jednou brzy zrána jsme oba dorazili do věže, aniž bychom měli sebemenší chuť na studium nebo plnění něja­kých úkolů. Princ byl noc předtím vzhůru dlouho do noci, neboť se účastnil hry spolu s Civilem a ostatními mladými šlechtici, kteří tou dobou pobývali na hradě.</p>

<p>Já měl tolik rozumu, že jsem se odebral do postele v po­někud rozumnější hodinu, a podařilo se mi urvat si pro sebe pár hodin spánku, než se mi do snů zase vloudila Nettle. Zdá­lo se mi o tom, že chytám v řece ryby, strkal jsem ruce do vody a prudce vyhazoval ukrývající se ryby na břeh za svý­mi zády. Byl to dobrý sen, uklidňující sen. Byl tam se mnou Nighteyes, neviděný, ale tušený. Pak jsem šmátrajícími prs­ty nahmatal v ledové vodě kliku od dveří. Strčil jsem hla­vu pod hladinu, abych se na ty dveře podíval. Zatímco jsem si je v zelenkavém podvodním světle prohlížel, otevřely se a vtáhly mne dovnitř. Pojednou jsem stál, mokrý a cákající, v nevelké ložnici. Podle šikmého stropu jsem poznal, že se nacházím v horní části domu. Dům kolem mne byl ztichlý a místnost osvětlovala pouze prskající svíčka. V úžasu nad tím, jak jsem se tam dostal, jsem se otočil zpátky ke dveřím. Před nimi stála dívka, zády k nim odhodlaně přitisknutá, a ru­ce měla roztažené do šíře, abych ke dveřím nemohl. Na sobě měla dlouhou bavlněnou noční košili a tmavé vlasy jí visely v jednom dlouhém copu přes rameno dolů. Překvapeně jsem na ni zíral.</p>

<p>„Když mě nechceš vpustit do svých snů, pak já tě lapím do svého," prohlásila triumfálně.</p>

<p>Stál jsem velmi, velmi klidně a setrvával v mlčení. Na jis­té úrovni jsem vycítil, že kdybych jí dal ze sebe cokoli, slovo, gesto nebo pohled, jen bych tím posílil její moc nade mnou. Odtáhl jsem od ní pohled, protože kdybych ji poznal, jenom bych ještě hlouběji zabředl do jejího snu. Místo toho jsem se přinutil pohlédnout dolů, na své ruce. V podivně radostném pohnutí jsem si uvědomil, že nejsou moje. Uvěznila mě zde takového, jakého si mě v duchu představovala, a ne takové­ho, jaký jsem skutečně byl. Prsty jsem měl krátké a tlusté. Dlaně a bříška prstů byly černé a drsné jako polštářky u vl­čích tlap, zatímco hřbety mých rukou a zápěstí pokrývaly dlouhé černé chlupy.</p>

<p>„Tohle nejsem já." Řekl jsem ta slova nahlas a ona se ze mě vydrala jako prapodivné zavrčení. Zvedl jsem ruce ke své tváři a nahmatal jsem čenich.</p>

<p>„Ale ano!" prohlásila, jenže já se už vytrácel, vyprchával jsem z formy, v níž mě doufala uvěznit. Ta past byla chyb­ná forma, do které mě chtěla lapit. Skočila směrem ke mně a popadla mě zajedno zápěstí, jen aby zjistila, že drží v ru­ce prázdnou vlčí kůži.</p>

<p>„Příště tě chytím!" prohlásila vztekle.</p>

<p>„Kdepak, Nettle. Nechytíš."</p>

<p>Když jsem vyřkl její jméno, na místě ztuhla. Než se jí po­dařilo vysoukat ze sebe otázku, jak to, že znám její jméno, vytratil jsem se z jejího snu přímo do bdělého stavu. Zavrtěl jsem se na svém tvrdém lůžku a krátce otevřel oči; obklopo­vala mě důvěrně známá tma mé služebnické komnaty. „Kdepak, Nettle. Nechytíš." Řekl jsem ta slova nahlas, abych se ujistil, že jsou pravdivá. Ale po zbytek noci už jsem stejně moc nespal.</p>

<p>A tak jsme oba, Dutiful a já, druhý den zrána stanuli se zkalenými zraky nad stolem ve věži Umění, tváří v tvář je­den druhému. Formálně už bylo ráno, ale zimní nebe za věž­ním oknem bylo černé a svíčky na našem stole se marně sna­žily vypudit temnotu z koutů. Mezitím jsem rozdělal v krbu oheň, který však ještě nestihl otupit ostří mrazu v místnosti. „Může být něco horšího, než když je člověk ospalý a ještě k tomu je mu zima?" pronesl jsem řečnicky.</p>

<p>Vzdychl a já měl dojem, že snad moji otázku ani neslyšel. Ta, kterou mi položil vzápětí, mi vyvolala v páteři jiný druh mrazem. „Použil jsi někdy Umění, abys někoho přiměl na ně­co zapomenout?"</p>

<p>„Já... ne. Ne, nikdy jsem nic takového neudělal." A pak, v hrůze z odpovědi, jsem řekl: „Proč se ptáš?"</p>

<p>Povzdechl si ještě víc. „Protože kdyby se Umění dalo tak­hle použít, můj život by mohl být hned mnohem jednodušší. Obávám se, že... že jsem minulou noc řekl něco, někomu, ale vůbec jsem to nechtěl... ani jsem to takhle <emphasis>nemyslel, </emphasis>ale ona..." Zajíkl se a zmlkl, ve tváři se mu objevil ztrápený vý­raz.</p>

<p>„Začni od začátku," vybídl jsem ho.</p>

<p>Zhluboka se nadechl, pak si mohutně odfrkl, rozzlobený sám na sebe. „Civil a já jsme hráli kameny a -"</p>

<p>„Kameny?" přerušil jsem ho.</p>

<p>Opět vzdychl. „Zhotovil jsem si hrací plátno a kameny. Myslel jsem, že bych se v tom mohl zlepšit, kdybych to hrál ještě s někým jiným kromě tebe."</p>

<p>Spolkl jsem svou námitku. Existoval nějaký důvod, proč by nemohl do té hry zasvětit i své přátele? Žádný mě nena­padal. Přesto mě to rozladilo.</p>

<p>„Zahráli jsme si s Civilem jednu nebo dvě partie, které prohrál. Což není divu a on s tím taky počítal, protože nikdo přece nehraje dobře hned od začátku, jakmile mu hru před­vedou. Ale on prohlásil, že mu to stačí, že taková hra se mu stejně nelíbí, a vstal od stolu a odešel ke krbu, aby se bavil s někým jiným. No a lady Vance nás při hře sledovala už dří­ve toho večera a řekla, že seji chce naučit, jenomže my jsme to měli zrovna rozehrané, takže pro ni nebylo u stolu místo. Ale ona stála u našeho stolu a dívala se, jak hrajeme, a když Civil odešel, místo aby šla za ním, jak jsem si myslel, proto­že se zdálo, že o něho jeví velký zájem, posadila se na jeho místo. Já už jsem plátno s kameny ze stolu odklízel, ale ona natáhla ruku, popadla mě za zápěstí a přikázala mi, abych ka­meny znovu rozestavěl, protože teď je řada na ní."</p>

<p>„Lady Vance?"</p>

<p>„Och, určitější s ní do kontaktu nepřišel. Její, no kolik, asi sedmnáct let a je docela hezká. Její plné jméno zní Advantage, alejí připadá moc dlouhé. Je velmi milá a vykládá legrační historky a vůbec, já nevím, prostě její společnost je ve srovnání s ostatními dívkami mnohem příjemnější. Abys věděl, není si vždy tak plně vědomá toho, že je dívka. Cho­vá se, jako by byla někdo jiný. Lord Shemshy z Shoaksu je její strýc." Pokrčil ramenem, odmítnuv se dále bavit o tom, kdo to děvče je. „Každopádně si chtěla zahrát, a i když jsem ji varoval, že zřejmě prvních pár partií prohraje, řekla, zejí to nevadí a že kdybych s ní sehrál rovnou pět partií, vsadila by se, že ve skutečnosti alespoň dvě z toho vyhraje. Jedna z jejích přítelkyň to zaslechla, a tak přišla ke stolu a zepta­la se, oč jsme se vsadili. A lady Vance řekla, že když vyhraje ona, chce, abych si s ní zítra ráno vyjel na koni - to zname­ná dnes - a že když vyhraji já, prý můžu přednést svoje po­žadavky. A podle způsobu, jakým to řekla, jako by mě vyzývala, abych se s ní vsadil o něco, co by mohlo být tak tro­chu, řekněme, neslušné nebo..."</p>

<p>„Něco jako polibek," navrhl jsem a srdce v hrudi mi po­kleslo. „Nebo něco takového."</p>

<p>„Víš přece, že tak daleko bych nezašel!"</p>

<p>„A jak daleko jsi tedy zašel?" Dozvěděl se o něčem z toho Chade? Či královna Kettricken? Jak pozdě v noci se to sta­lo? A kolik vína se u toho vypilo?</p>

<p>„Řekl jsem, že pokud prohraje ona, musí přinést snídani Civilovi a mně do Zrcadlového sálu a sama nám ji naserví­rovat, a ještě přiznat, že to, co jsem předtím řekl, je pravda, že kameny nejsou hra, kterou by mohla zvládnout dívka."</p>

<p>„Cože? Dutifule, vždyť tuhle hru mě naučila žena!"</p>

<p>„No -" Měl v sobě tolik cti, že se zatvářil rozpačitě. „To jsem nevěděl. Říkal jsi přece, že to byla součást tvého vý­cviku v Umění. Myslel jsem, že tě ji naučil můj otec. Tak­že... počkat. Pak u tvého výcviku asistovala ještě nějaká že­na? Myslel jsem, že tě to učil jen můj otec."</p>

<p>Vzápětí už jsem se proklínal za svou prostořekost. „Nech to být," poručil jsem mu dopáleně. „Dopověz svůj příběh."</p>

<p>Odfrkl si a obdařil mne pohledem, jenž mi říkal, že se k té otázce později vrátí. „No dobře. A krom toho, nebyl jsem to já, kdo to řekl Ellianii, byl to Civil, a -"</p>

<p>„Co řekl Ellianii?" Sevřela mě hrůza.</p>

<p>„Že to není hra, na kterou by dívka stačila. Civil jí to řekl. Civil a já jsme hráli a ona tam přišla a řekla, že by se to rá­da naučila. Ale... je to tak, že Civil nemá Ellianii moc v lás­ce. Říká, že je jako Sydel, ta dívka, která ho urazila a pošla­pala jeho city, že Ellianii jde jen o to, aby uzavřela dobrou partii. Nuže. Nemá rád, když Elliania stojí v naší blízkos­ti, zatímco spolu mluvíme nebo hrajeme nějaké hry." Ucukl před mým zamračeným pohledem a nevrle dodal: „Ona není jako lady Vance. Elliania se pořád chová jako způsobné děvče, pořád si je vědoma toho, jaké způsoby jsou správné a jaké zdvořilosti jsou mezi lidmi na místě. Je tak korektní, až je pořád vedle. Pokud víš, co tím myslím."</p>

<p>„Mně se to jeví tak, že je u dvora cizinkou a že chce vy­hovět našim zvykům. Ale pokračuj."</p>

<p>„Nuže. Civil o ní ví, že se pořád snaží být ve svém cho­vání absolutně korektní. A tak věděl, že nejrychlejším způ­sobem, jak sejí zbavit, bude říci jí, že v Šesti vévodstvích je hra s kameny ryze mužský druh zábavy. Vysvětlil jí to tak, aby to působilo laskavě, jenže zároveň to bylo strašlivě le­grační, taková krutá legrace, poněvadž Elliania nemluví po našem ani nezná naše zvyky tak dobře, aby pochopila, jak absurdní jeho omluva byla... Nedívej se na mě takhle, Tome. Já to neudělal. A jakmile jsme s tím jednou začali, už nebyl způsob, jak bych to mohl zarazit, aniž bych to ještě zhoršil. Nuže. Abych to zkrátil. Pověděl jí, že hra s kameny není pro děvčata, a tak Elliania se od nás vzdálila a zaujala místo ved­le svého strýce. Ten právě s jejím otcem vrhal kůstky u sto­lu na protější straně sálu. Čili. Nebyla nikde poblíž, když při­šla lady Vance a posadila se za stůl. No a já jsem rozložil kameny a začali jsme hrát. První dvě hry dopadly přesně tak, jak jsem předpokládal. Při třetí hře jsem udělal hloupou chy­bu a ona vyhrála. Čtvrtou hru jsem vyhrál já. A nyní — mys­lím, že tohle mi slouží ke cti -, v polovině páté hry jsem si uvědomil, jak by to bylo naprosto nevhodné, kdyby prohrála a doopravdy přišla naservírovat snídani Civilovi a mně. Tím myslím, že vévoda Shemshy by to mohl brát jako urážku, že nám jeho neteř dělá služku, i kdyby to nevadilo Ellianii či matce. A tak jsem si řekl, že by bylo lepší, kdybych ji nechal vyhrát. Buduji sice muset vzít na projížďku, ale můžu se po­starat o to, aby tam s námi byli ostatní, možná i Elliania."</p>

<p>„Takže jsi ji nechal vyhrát," řekl jsem ztěžka.</p>

<p>„Ano. Nechal. No a tehdy, ono ji totiž dost nadchlo, když vyhrála třetí hru, pořád se smála a povykovala na celé kolo a na všechny vyvolávala, že mě porazila, nuže tehdy už se kolem nás shromáždil pěkný hlouček lidí, kteří se dívali, jak hrajeme. A když pak vyhrála poslední hru, jenom se pyšni­la svým vítězstvím a jedna z jejích přítelkyň mi řekla: Jak vidím, milorde, asi jste se ošklivě mýlil, když jste předtím prohlásil, že tohle není hra, již by dívka zvládla.' A já jsem řekl... chtěl jsem ji jenom bystře usadit, Tome, přísahám, ne­myslel jsem to jako urážku. Řekl jsem -"</p>

<p>„Cos řekl?" zeptal jsem se zostra, když se zajíkl.</p>

<p>„Řekl jsem jenom to, že by ji žádná dívka nezvládla, ale že krásná žena možná ano. A všichni se zasmáli a pozvedli sklenice, aby si na to připili. A tak jsme pili a za chvíli jsme byli pěkně rozparádění. A teprve tehdy jsem si všiml, že Elliania tam stojí, na okraji davu. Nepřipila si s námi a neřekla jediné slovo. Jenom tak na mě hleděla, ve tváři nehybný výraz. Potom se otočila a odešla pryč. Nevím, co pověděla svému strýci, ale ten okamžitě vstal a přenechal výhru jejímu otci, ačkoli tam na vítěze čekal pěkný sloupek mincí. A pak ti dva opustili hrací sál a odebrali se rovnou do svých kom­nat."</p>

<p>Zaklonil jsem se na židli, zatímco jsem se to snažil celé domyslet. Pak jsem zavrtěl hlavou a zeptal se: „Ví už o tom tvoje paní matka?"</p>

<p>Ztěžka vzdychl. „To si nemyslím. Minulou noc se z hra­cího sálu odporoučela poměrně brzy."</p>

<p>„A co Chade?"</p>

<p>Trhl sebou při děsivé představě, jaký bude asi názor krá­lovnina rádce na jeho zbrklost. „Ne. I on odešel od tabule brzy. V poslední době působí dost unaveně a roztržitě."</p>

<p>To jsem věděl až příliš dobře. Pomalu jsem zavrtěl hlavou. „Tohle není věc, která by se dala vyřešit za pomoci Umění, chlapče. Lepší bude, když s tím ihned půjdeš za těmi, kteří se nejlépe vyznají v diplomacii. A pak uděláš, co řeknou."</p>

<p>„A co myslíš, že po mně budou chtít?" V jeho hlase za­znívala hrůza.</p>

<p>„To nevím. Ale myslím si, že přímá omluva by byla chyb­ným řešením; jenom bys tím potvrdil, žes ji urazil. Avšak... Och, já nevím, Dutifule. Diplomacie nikdy nebyla moje sil­ná stránka. Možná že Chade by věděl, co s tím můžeš dělat. Možná by bylo vhodné, kdybys Ellianii věnoval zvláštní po­zornost, abys ji utvrdil v tom, že je podle tvého mínění krás­ná a že je taky žena."</p>

<p>„Ale to není pravda."</p>

<p>Jeho zahořklý, nesouhlasný výpad jsem naprosto ignoro­val. „A především nejezdi na tu projížďku jen s lady Vance samotnou. Myslím, že by od tebe bylo moudré, kdyby ses je­jí společnosti úplně vyhýbal."</p>

<p>Frustrovaně praštil rukou do stolu. „Nemůžu z toho přece vycouvat, aniž bych porušil sázku!"</p>

<p>„Potom tedy jeď," obořil jsem se na něho. „Ale být já na tvém místě, zařídil bych to tak, aby po mém boku jela Elliania a abych se při konverzaci věnoval jí. Je-li Civil tvůj dob­rý přítel, jak tvrdíš, možná by ti mohl pomoci. Požádej ho, ať od tebe odvede pozornost lady Vance, aby to vypadalo, jako by ji při té vyjížďce doprovázel on."</p>

<p>„A co když nechci, aby ode mě její pozornost odváděl?"</p>

<p>Nyní mluvil jako obyčejný paličák a zatvrzelec, který byl stejně protivný jako Hap, když jsem se s ním posledně viděl. Jenom jsem se na něj zadíval, zpříma a nepokrytě, dokud ne­uhnul očima stranou. „Nejlepší bude, když už půjdeš," řekl jsem mu.</p>

<p>„Půjdeš se mnou?" Hlas měl náhle velmi zjihlý. „Promlu­vit si s matkou a s Chadem?"</p>

<p>„Sám víš, že nemůžu. A i kdybych mohl, myslím, že nej­lepší bude, když to uděláš ty sám."</p>

<p>Odkašlal si. „A dneska ráno, až si vyjedeme. Pojedeš se mnou?"</p>

<p>Zaváhal jsem, načež jsem navrhl: „Pozvi lorda Goldena. Tím ještě neslibuji, že tam budu, pouze to, že to uvážím."</p>

<p>„A uděláš to, co bude Chade pokládat za nejlepší."</p>

<p>„Možná. V těchhle delikátních záležitostech se vždy vy­znal lépe než já."</p>

<p>„Delikátní záležitosti. Pchá. Jak už mě to otravuje, Tome. Proto je tak snazší být s lady Vance. Ona je prostě sama se­bou."</p>

<p>„Chápu," řekl jsem, ale svůj úsudek v této věci jsem si po­nechal pro sebe. Říkal jsem si, jestli lady Vance není jen že­na, která má na prince políčeno, nebo figurka, kterou někdo jiný nastrčil do hry, aby zhatil Kettrickeniny plány. Nu což. Už brzy se o všem přesvědčíme.</p>

<p>Princ odešel a zamkl za sebou dveře. Já zůstal stát, ztich­lý a zamyšlený, ve věžní místnosti, naslouchaje jeho sláb­noucím krokům na kamenných schůdcích. Zaslechl jsem ješ­tě zvýšený hlas strážníka, jak ho dole pod schody pozdravil. Rozhlédl jsem se po místnosti, sfoukl svíčku na stole a pak jsem rovněž odešel. V ruce jsem si nesl další svíčku, abych viděl na cestu.</p>

<p>Cestou zpátky do svého pokoje jsem se zastavil u dveří do Chadeovy věžní komnaty. Když jsem tajnými dveřmi vešel dovnitř, zarazil jsem se, zaskočen zjištěním, že v místnosti je Chade i Thick. Chade na mne evidentně čekal. Thick pů­sobil nasupeně a ospale, víčka měl ještě ztěžklejší než ob­vykle.</p>

<p>„Dobré ráno," pozdravil jsem je. „Dobré, jen co je pravda," odvětil Chade. Oči mu zářily a zdálo se, že je s něčím navý­sost spokojený. Čekal jsem, až se mi svěří, ale on místo toho řekl: „Požádal jsem Thicka, aby sem dnes ráno přišel. Aby­chom si mohli všichni promluvit."</p>

<p>„Och." Nic dalšího mě nenapadlo. Teď nebyl vhodný čas na to, abych říkal Chadeovi, že mě na to měl předem upozor­nit. V přítomnosti Thicka jsem se s Chadem nechtěl bavit, ja­ko by tu jeho sluha nebyl. Až příliš dobře jsem si vybavoval, jak jsem kdysi podcenil jednu mazanou dívenku a pouštěl si jazyk na špacír. Proradná Rosemary byla Regalovym chráněncem. Pochyboval jsem, že by Thick byl něčím špiclem, ale co jsem před ním neřekl, to každopádně nemohl zopako­vat.</p>

<p>„Jak se má dnes ráno princ?" zeptal se mě náhle Chade.</p>

<p>„Má se dobře," odvětil jsem obezřele. „Ale bude tě chtít vidět v jisté záležitosti, která je poněkud urgentní. Možná by ses měl zdržovat někde, uch, kde budeš snadno k nalezení. Už brzy."</p>

<p>„Princ smutný," přitakal Thick zasmušile. A soucitně po­třásl svou těžkou hlavou.</p>

<p>Srdce v hrudi mi pokleslo, ale řekl jsem si, že si ho prově­řím. „Ne, Thicku, princ není smutný. Je veselý. Odešel, aby si pochutnal na snídani ve společnosti svých přátel."</p>

<p>Thick se na mě zamračil. Na chvíli vyplázl jazyk ještě víc než obvykle a dolní ret mu volně poklesl. Potom řekl: „Ne. Princ dnes zpíval smutnou píseň. Hloupá děvčata. Smutná píseň. La-la-la-le-lo-lo-lo-lo." Idiot zanotoval krátký truchli­vý žalozpěv.</p>

<p>Pohlédl jsem na Chadea. Pozorně nás při řeči sledoval. Ani na okamžik ze mě nespustil oči, zatímco se Thicka zeptal: „A jak se má dnes Nettle?"</p>

<p>Snažil jsem se zachovat neutrální výraz. Zkoušel jsem nor­málně dýchat, ale pojednou jsem se nemohl přesně rozpome­nout, jak se to dělá.</p>

<p>„Nettle se bojí. Ten muž ze snu už s ní nebude mluvit a je­jí otec a bratr se hádají. Joj, joj, joj, joj, hlava ji od toho bo­lí a její píseň je smutná. Na-na-na-na, na-na-na-na." Byl to odlišný nápěv vyjadřující Nettlin smutek, plný napětí a ne­klidu. Pak se náhle Thick v půli písně zarazil. Podíval se na mě a triumfálně se ušklíbl: „Psí smrad to nemá rád."</p>

<p>„Ne. To nemá," souhlasil jsem nepokrytě. Zkřížil jsem si ruce na hrudi a přesunul nasupený pohled z Thicka na Chadea. „Tohle není fér," řekl jsem. A pak jsem zaťal zuby nad tím, jak to znělo dětinsky.</p>

<p>„To ovšem není," souhlasil Chade mírně. „Thicku, jestli chceš, můžeš už jít. Myslím, že své povinnosti tady sis už splnil."</p>

<p>Thick sešpulil zamyšleně rty. „Nanos dříví. Nanos vodu. Odnes nádobí. Přines jídlo. Doplň svíčky." Cvrnkl se prstem do nosu. „Ano. Povinnosti splněné." A chystal se, že půjde.</p>

<p>„Thicku," řekl jsem, a když se zarazil, ve tváři zachmuře­ný výraz, zeptal jsem se ho: „Pořád bijí ostatní sluhové Thic­ka, pořád mu berou mince? Nebo už je to lepší?"</p>

<p>Zamračil se na mě, až se mu čelo zkrabatilo. „Ostatní slu­hové?" zatvářil se matně zděšeně.</p>

<p>„Ostatní sluhové. ‚Uhodit Thicka, vzít mince,' - pamatu­ješ?" Snažil jsem se napodobit jeho modulaci a gesta. Místo abych mu tím osvěžil paměť, jen se ode mě v panice odtáhl. „Neber si to zle," řekl jsem spěšně. Má snaha připomenout mu, že mi možná dluží laskavost, ještě zhoršila jeho názor na mne. Vytrčil dolní ret a odcouval ode mě.</p>

<p>„Thicku, nezapomeň tady podnos," připomněl mu vlídně Chade.</p>

<p>Sluha se zamračil, ale vrátil se pro podnos s nádobím, na němž byly zbytky od Chadeovy snídaně. Zvedl ho do výše a pak se spěšně vzdálil z místnosti, bokem natočený ke mně, jako bych na něj mohl zaútočit.</p>

<p>Když stojan s víny po jeho odchodu zapadl zpátky na mís­to, posadil jsem se do svého křesla. „Tak ty tak?" zeptal jsem se Chadea.</p>

<p>„Tak tak," odvětil mile. „Pověděl bys mi to snad někdy sám?"</p>

<p>„Ne." Zaklonil jsem se v křesle a pak si řekl, že už k to­mu nemám co říct. Místo toho jsem se pokusil odvést jeho pozornost jinam. „Předtím jsem ti říkal, že princ Dutiful s te­bou chce o něčem naléhavém mluvit. Měl bys být k zastiže­ní."</p>

<p>„A co to je?"</p>

<p>Zadíval jsem se na něj. — „Myslím, že to, co ti princ chce sdělit, by sis měl raději vyslechnout přímo od něho." Kousl jsem se do jazyka, ještě než jsem stačil dodat: „Jistě, mohl by ses vždycky zeptat Thicka, čeho se to týká."</p>

<p>„Pak se tedy odeberu do svých komnat. Za moment. Fitzi? Je Nettle v nebezpečí?"</p>

<p>„To tedy rozhodně nevím."</p>

<p>Viděl jsem, jak stěží drží na uzdě svůj hněv. „Ty víš, co myslím. Ona praktikuje Umění, viď? Bez jakéhokoli vede­ní. Ale přitom se zdá, že objevila tebe. Nebo jsi ten kontakt inicioval ty?"</p>

<p>Já? To jsem nevěděl. Nevetřel jsem se do jejích snů, ješ­tě když byla menší, stejně jako do snů Dutifulových? Nepo­ložil jsem bezděčně základy pro pouto Umění, které se teď Nettle snaží navázat? Dumal jsem nad tím, ale Chade si mo­je mlčení vyložil jako zarputilost. „Fitzi, jak můžeš být tak krátkozraký? Ve jménu toho, abys ji ochránil, ji ohrožuješ. Nettle by měla být tady, na Buckkeepu, kde se může řádně školit, aby svůj talent dostala pod kontrolu."</p>

<p>„A kde může být dána do služeb farseerovského trůnu."</p>

<p>Zpříma se na mě zadíval. „Samozřejmě. Je-li tahle magie darem pramenícím z její pokrevní linie, pak je služba její po­vinností. Tyto dvě věci jdou spolu ruku v ruce. Nebo bys jí to odpíral, protože i ona je bastardem?"</p>

<p>Musel jsem v sobě potlačit náhlý příval hněvu. Když jsem mohl mluvit, tiše jsem řekl: „Já to nevidím tak, že bych jí ně­co odpíral. Snažím se ji chránit."</p>

<p>„Vidíš to tak jenom proto, že se ve své umíněnosti zamě­řuješ na to, abys ji za každou cenu udržel mimo Buckkeep. A co tak strašného jí hrozí, kdyby sem přišla? Že by mohla v životě poznat hudbu a poezii, tanec a krásu? Že by mohla potkat nějakého mladíka z urozené krve, dobře se vdát a žít v pohodlí? Že by tvá vnoučata vyrůstala někde, kde bys je mohl mít na očích?"</p>

<p>Dal si záležet, aby jeho vývody zněly racionálně, zatímco ty moje sobecky. Nadechl jsem se. „Chade. Burrich se už vy­slovil proti tomu, aby šla jeho dcera na Buckkeep. Pokud na něj budeš naléhat nebo pokud ho k tomu v horším případě donutíš, bude za tím tušit záměr. A jak můžeš odhalit Nettle, že má vlohy k Umění, aniž bys ji přivedl k otázce: Odkud se ta magie vzala? Ví, že její matka je Molly. Takže zpochyb­něno bude pouze to, odkud se vzal její otec -"</p>

<p>„Občas se najdou děti, které mají vlohy k Umění, aniž by byly nějak zjevně propojeny s farseerovskou pokrevní linií. Mohla by to přece mít jak po Molly, tak po Burrichovi."</p>

<p>„Ale žádný z jejích bratrů to nemá."</p>

<p>Chade praštil vztekle do stolu. „Říkal jsem to už předtím. Ty jsi přespříliš opatrný, Fitzi. ,A co kdyby to, a co kdyby ono?' Snažíš se ukrýt se před problémy, jež možná na dveře ani nikdy nezaklepou. A co kdyby Nettle zjistila, že ji zplo­dil Farseer? Bylo by to tak strašné?"</p>

<p>„Co kdyby přišla ke dvoru a zjistila, že je nejen bastard, ale navíc bastard od Farseera nadaného Moudrostí? Ovšem, pověz. Jak by to pak bylo s jejím urozeným manželem a zá­řivou budoucností? Co by to udělalo jejím bratrům, a Molly a Burrichovi, kdyby museli čelit takové minulosti? A nemů­žeš tady mít Nettle bez toho, že by za ní Burrich chodil, aby se dozvěděl, jestli se jí vede dobře. Já vím, že jsem se změ­nil, ale mé jizvy Burriche neošálí, ani moje roky. Kdyby mě uviděl, pozná mě a to ho zničí. Nebo bys chtěl před ním ta tajemství skrývat, říci Nettle, že se nesmí nikdy svěřit své matce a otci s tím, že se učí Umění, natož s tím, že ji učí muž se zlomeným nosem a jizvou ve tváři? Kdepak, Chade. Lep­ší bude, když zůstane tam, kde je, vdá se za mladého farmá­ře, do něhož se zamiluje, a bude vést pokojný život."</p>

<p>„Jak bukolická vyhlídka," podotkl ztěžka Chade. „Jsem si naprosto jistý, že každá tvoje dcera by byla z takového po­klidného a usedlého způsobu života nadšená." Sarkasmus z jeho slov jenom kapal, dokud se nezeptal: „Co však její po­vinnost vůči princi? Co když bude Dutiful potřebovat koterii?"</p>

<p>„Najdu někoho jiného," slíbil jsem bezstarostně. „Někoho stejně silného jako ona, ale nebude se mnou příbuzný. Ně­koho, kdo nebude zatížený žádnými komplikacemi."</p>

<p>„Jaksi pochybuji, že takoví kandidáti se ti budou hledat snadno." Vtom se zamračil. „Nebo jsi na takové další lidi narazil a nepovažoval jsi za vhodné říci mi o tom?"</p>

<p>Všiml jsem si, že sám sebe za kandidáta nenavrhl. Nechal jsem toho spícího psa raději ležet. „Chade, já ti přísahám, že o žádných kandidátech Umění nevím. Jen o Thickovi."</p>

<p>„Ach. Pak tedy budeš cvičit jeho?"</p>

<p>Chadeova otázka byla uštěpačná, chtěl mě tím zřejmě do­hnat k přiznání, že žádní další skuteční kandidáti nejsou. Vě­děl jsem, že Chade ode mě očekává přímé odmítnutí. Thick mě nenáviděl a bál se mě a krom toho byl dementní. Méně vhodného studenta jsem si ani nedokázal představit. S výjim­kou Nettle. A možná ještě jednoho. Zoufalství mě dohnalo k dalším slovům: „Mohl by být ještě jeden."</p>

<p>„A tys mi to neřekl?" Celý se chvěl, jen propadnout zuři­vosti.</p>

<p>„Nebyl jsem si jistý. Pořád si nejsem jistý. Teprve nedáv­no jsem se nad ním začal zamýšlet. Setkal jsem se s ním před léty. A kdyby se vycvičil, může být stejně nebezpečný jako Thick, možná ještě nebezpečnější. Protože má nejen vyhra­něné názory, ale navíc je nadaný Moudrostí."</p>

<p>„Jak se jmenuje?" byla to žádost, nikoli otázka.</p>

<p>Nadechl jsem se a udělal krok do propasti. „Black Rolf."</p>

<p>Chade se zamračil. Přimhouřil zrak, zatímco se prohrabo­val v podkroví své mysli. „Ten muž, který se nabídl, že tě bu­de učit Moudrosti? Setkal ses s ním cestou do Hor?"</p>

<p>„Ovšem. To je on." Chade byl u toho, když jsem přednesl Kettricken svoji bolestně kompletní zprávu o svých cestách po Šesti vévodstvích. „Používal Moudrost způsoby, jakými jsem ji nikdy používat neviděl. Jako by on sám věděl, co si s Nighteyesem říkáme v soukromí. U nikoho z dalších lidí nadaných Moudrostí jsem takovou schopnost nepozoroval. Někteří dokázali poznat, kdy jsme Moudrost používali, po­kud jsme si nedávali maximální pozor, ale nezdálo se, že by chápali, co si jeden druhému sdělujeme. Rolf ano. I tehdy, když jsme se to před ním pokoušeli utajit, jsem měl vždycky podezření, že toho ví víc, než na sobě dává znát. Mohlo to být tak, že používal Moudrost, aby nás našel, a Umění, aby od­poslouchával naše myšlenky."</p>

<p>„Copak jsi to necítil?"</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Já ne. A tak se možná mýlím. Ani nemám chuť Rolfa hledat, abych se o tom dozvěděl pravdu."</p>

<p>„To by ti v každém případě ani k ničemu nebylo. Musím ti s lítostí říci, že před třemi roky zemřel. Sklátila ho horeč­ka a měl rychlý konec."</p>

<p>Zůstal jsem ohromeně stát, šokován jak tou zprávou, tak skutečností, že o tom Chade ví. Doštrachal jsem se ke křes­lu a sedl si. Nezaplavil mě zármutek. Můj vztah s Black Rolfem byl vždycky dost vyostřený. Ale dostavila se lítost. Rolf zemřel. Přemítal jsem, jak to asi bez něho zvládá Holly a jak se Hilda, Rolfova medvědice, vyrovnala s jeho odchodem. Nějakou dobu jsem jen seděl a zíral do zdi a v duchu jsem vi­děl malý domek stojící daleko odsud. „Jak ses to dozvěděl?" vysoukal jsem ze sebe posléze.</p>

<p>„Ale Fitzi, no tak. Říkal jsi o něm královně. A jeho jmé­no jsem od tebe slyšel už předtím, když jsi blouznil a třeštil v horečce, jak se ti infikovala rána na zádech. Věděl jsem, že Rolf je důležitý. A já nechávám důležité lidi sledovat."</p>

<p>Bylo to jako při hře s kameny. Právě položil na hrací plo­chu další kámen, kterým mi odhalil svou starou strategii. Do­plnil jsem všechno, co mi neřekl. „Takže víš, že jsem se tam vrátil. Že jsem se u něj nějaký čas učil."</p>

<p>Napůl přikývl. „Nebyl jsem si jistý. Ale tušil jsem, že jsi to ty. Přivítal jsem tu zprávu s radostí. Předtím jsem o tobě naposledy slyšel od Starling a Kettricken, když mi vyprávěly o tom, že tě zanechaly tam v lomu. Když jsem se dozvěděl, že jsi naživu a máš se dobře... Celé měsíce jsem tak trochu očekával, že se objevíš u mého prahu. Těšil jsem se, až si vyslechnu z tvých rtů, co se stalo, jakmile Verity-coby-drak opustil lom. Tolik jsme toho nevěděli! To shledání jsem si představoval na sto způsobů. Samozřejmě víš, že jsem čekal</p>

<p>nadarmo. A nakonec mi došlo, že z vlastní vůle se k nám ne­vrátíš." Vzdychl, když si vybavil starou bolest a zklamání. Pak tiše dodal: „Přesto jsem byl rád, když jsem se dozvěděl, že jsi naživu."</p>

<p>Ta slova nebyla míněna jako výtka. Bylo to pouze Chadeovo přiznání k bolesti. Svou volbou jsem ho ranil, ale on respektoval moje právo na tuto volbu. Poté co jsem odešel od Rolfa, nechával mě sledovat. Jeho zvědové samozřejmě nevěděli, že hledají FitzChivalryho, ale nepochybně mě na­šli. Jak jinak by k mému prahu, tehdy před léty, našla cestu Starling? „Měl jsi mne vždycky pod dohledem, nemám prav­du?"</p>

<p>Sklopil zrak ke stolu a zatvrzele řekl: „Jiný by to možná viděl tak, že jsem nad tebou držel ochranitelskou ruku. Jak už jsem ti říkal, Fitzi. Já nechávám důležité lidi sledovat." A pak, jako by mi četl myšlenky, řekl: „Snažil jsem se nechat tě být, Fitzi. Aby sis našel svůj klid, i kdybys mne tím měl vyloučit ze svého života."</p>

<p>Před desíti léty bych tu bolest v jeho hlase nechápal. Vi­děl bych v něm jen vměšujícího se a kalkulujícího člověka. Teprve nyní, kdy můj syn důsledně ignoroval každičkou ra­du, kterou jsem mu kdy dal, teprve nyní jsem dokázal po­chopit, co ho to stálo, když mě nechal jít si po svých a konat vlastní rozhodnutí. Jeho pocity zřejmě musely být stejné, ja­ko byly dnes ty moje v souvislosti s Hapem, který si tak oči­vidně volil špatný kurs. Ale Chade mě nechal, abych si svůj život kormidloval sám.</p>

<p>V tom okamžiku jsem učinil rozhodnutí. Úplně jsem tím Chadea vyvedl z míry. „Chade. Jestli chceš, mohl bych se po­kusit... chceš, abych se pokusil učit tě Umění?"</p>

<p>Jeho pohled byl pojednou neproniknutelný. „Ach. Takže ty mi to teď sám nabízíš, no ne? Zajímavé. Nicméně mám dojem, že si ve svém vlastním snažení vedu docela dobře. Ne, Fitzi. Já si nepřeji, abys mě učil."</p>

<p>Sklopil jsem hlavu. Snad jsem si jeho pohrdání zasloužil. Nadechl jsem se. „Pak pro tentokrát udělám to, co po mně žádáš. Budu učit Thicka. Nějak ho přesvědčím, aby se ode mě nechal učit. Jelikož je silný, může vydat za celou koterii, kterou bude Dutiful potřebovat."</p>

<p>Na okamžik oněměl šokem. Pak se trpce usmál. „O tom pochybuji, Fitzi. A ty sám o tom nepochybuješ; ty tomu to­tiž vůbec nevěříš. Nicméně prozatím při tom zůstaneme. Za­čneš s výukou Thicka. Já na oplátku ponechám Nettle tam, kde je. Máš mé díky. A teď už musím jít, abych zjistil, do ja­ké patálie se Dutiful dostal." Ztěžka vstal, jako by ho bole­lo v zádech a v kolenou. Díval jsem se za ním, jak odchází, ale nic už jsem neříkal.</p>

<p> <strong><emphasis>OBSAH</emphasis></strong></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p>Prolog Utržené ztráty              5</p>

<p>1 Piebaldové              9</p>

<p>2 Chadeův sluha              23</p>

<p>3 Dozvuky              38</p>

<p>4 Zásnubní obřad              57</p>

<p>5 Sdílené smutky              78</p>

<p>6 Zahlazení              91</p>

<p>7 Lekce              115</p>

<p>8 Ambice              133</p>

<p>9 Sázka při hře s kameny              145</p>

<p>OBSAH              163</p>

<p><strong> </strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong> </strong></p>

<p><strong>Snědý muž</strong><strong>:</strong></p>

<p><strong>Kniha </strong><strong>druhá</strong><strong> </strong></p>

<p>svazek 1</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Robin Hobb</strong></p>

<p><strong>Tajemný učeň</strong></p><empty-line /><empty-line /><p>Z anglického originálu</p>

<p>THE<strong> </strong>TAWNY MAN: - Book Two</p>

<p>GOLDEN FOOL - Volume One</p>

<p>vydaného firmou Bantam Books, A Division of Bantam Doubleday</p>

<p>Dell Publishing Group, Inc., 1540 Broadway,</p>

<p>New York, NY 10036, USA v roce 2003</p>

<p>přeložil Jan Kozák</p>

<p>Vydáno v nakladatelství NÁVRAT</p>

<p>Vydal Radomír Suchánek,</p>

<p>ul. Kosmonautů 2, Brno,</p>

<p>jako svou 860 . publikaci v roce 2005</p>

<p>První vydání</p>

<p>Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod</p>

<p>Doporučená cena včetně DPH 209 Kč</p>

<p><strong>ISBN 80-7174-</strong><strong>622</strong><strong>-</strong><strong>3</strong></p><empty-line /><p>[(]* Wild-eye = Divoké oko</p>

<p>[*]) Thick = Blbec</p>

<p>[*]) Laurel = vavřín</p>
</section>

</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKXAbwDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD3WRWj2fKuCi/wj0FVZcM4
G1eeOFFaN2MJECedi/yFUCAZ1IHOa+hhJuN2fNyioyshNqNFsKIVHYqKBliVCoP+ACn7cdO
KTBDEgVoZijIG3an/AHyKVXxwVXH+6KT6jNMIzztIoAmB6ttXPptFGWPOFz/uioxnI9+9PC
scY4oAN5xnA/75FAYcn5c/7g/woKbjjHApfLxk4IIpoADZBGFIH+wP8KVWYr8xX/vgU0IwU
H1pxRsYx3pAAZg7DC5/3B/hTHlfJI2An1Qf4VIqnJHamiNt3sOKABHYgH5SB/silEm0/dUn
/cH+FAjPOOKcEyucc0AJ5jHJwoHf5BRubgDaAfRBSAMO3JpQrBee55oAd5jZ2sEwP9gUjM5
BwEwP9gUhVj70u3bggc0reYDBK6gABCfdBTfNdxnCD/gIpzoThsYpAuQQQaYDGlkHZenXYK
k8x9o+VCcdlH+FCDerfLwDimlPmPr2ouFh4lJ7J6/cH+FODkggBDjr8opnlkHn/wDVUu3C4
wCfXvQ32CxH84B4TH+6P8KAxAyVTPrsFPIILAc005JPHHpU3CwwyNx8q7sf3B/hUbO44AUk
c/cH+FTBcoT096jxgc5NS5DsIHbdkqn/AHwKoapqcen6fNd3DxxxopJZlGBUN7qiQBkicHa
Pmc9FryzxZ4gW5jZC5lAGMueD+FeNXzSnzuhS96W2nQ9ClgZzXPLRHUeD/F1i1jJYTSxJ5U
7eVIVGHUnOTXexziVQ6GORTyCFGDXy9Y6iBc7ZD8hPIr0DSPEGp6XHG1rOZ7fr5Z7D0FfQY
ejzUo8r1PLqycJu60PaPMwBwmP90UGRjnhR77R/hWJo+vWeuW+6A7JUHzRnqDWup3DJB+Xp
mlKLi7MaknsBcnjahPX7g4o3v94KrD/dFKAWH3cU5YyBg8gVJRFvkIztQexUf4U4SsFOFU/
8AH+FBU5PGQeaZncOn60AOMpAClUweg2ikLNtOEX8UFM5ILDp0+lI5Ow/40AY/iG7aO1S3w
n7xuRtHIFco0pJJIX/AL5FW9QuvtV/LMWYrnCZ7AcVQY4XGCfqK46rvoejh4WV2N8xivRTz
/dFRkHaCwX0ztFPC8cjAHal2tg5GQK5G7HYivITjgKP+AioC5AI+X1+6KlmbbgkZxyKq4Yt
k8AnmmJAS23tg9toprSHbtG3r3A5p4XJJOcA1BOPkPOAO9TfUoXzWwVCp6/dFMMpbAZR6n5
RVaOUltjZznA9qcJsZyGyOg7ms5MYm0+cZgqkjsVFQ3koJ+ZVGDkfKKc90A7A8qBk54ArJu
rpph5e4EdRjoKyS1C4SXYVyFAAPOcCsya8UuMr27Cm3BcvtHynjkdqYLTKjftBHHNXFdRH1
jc8suR0Rf5Cq6KGmHbFXblPnB/2F/kKijj+fJr2k0lY8V73ZXZCAeaWMEKSTxmnOpzgipI0
xGCR3yc1V9CLEDA5yOlPK/NhOMinmLknFVNRTUjpkw0mW3jvtv7lrlS0YOf4gOalyQJE+Dn
3pw3bM9BXNO/ipfAFt4pi1GxeWcxoLY2pADtIIyN2/oD3xU1hdeJv7BvNWuUtbpdNdo761R
DHLEAAxZDkq42kMOmR71zLEwZ1PCzOhH3OnJpMtyMHjvUkDRyRpIj5R1Dqw7g9Kfgj3zXRz
HNykShuDkmgDJxyeaWaRLeCSeZgkUal2Y8BQBkmuZ1W58UyWdlPYJBp51JitlBMm+V0AyZJ
O0agYOOTyOhNRKqo7msKcp7dDomVvMVw2FxgrjrTwx7DArl9Hfxl9qu7O7e01G9tIxO1sie
WZ4jkbom6EgggqwHOOea6TT7qHULGK8tjmKRcjcMEdiCOxByCPUURqRk2luglTlGz6MlYHB
PXPpTOVJI4qxtI9qr3UFy9lOtnKkNwyERO67lVscEjuPatlJGfKwJ4yTyKceF+Y5xXLwQeK
W+H+peIJtetxd6f56PClkNjvGSODuyAcA+ozT9Nk8TP4bvNblube8bTXeO+sjDsYBQGYxuD
g/KQQCBnpxXJ9ag2dP1WpY6TkA46Gl2krknmi3kSeGOaJt6SKHU+oIyKk2vgk/Suhs5uUrk
OX69KcGGSPyxVfU4NQl02aLSruO0vSP3c00XmKpz3XIz+dYMtv4jX4cw+KIvES/a5giCA2a
bBI0gj65zgE59cVlOtGDSfU2p0ZTvbodRjKHnj2phyQOv41BYx3kOm28V/dR3F0FxLLHHsV
29QuTj6VKoO4kk7en0ra5i0S7WIzzTDuwAx/KsrxE2spok0+i3sNrcW4MzNLF5gdFBJQehP
rzj0qSxivL7wxH4o0HX/APhILZP+PizFsiSAD76qRz5i9cHrj3FZTrRg0pG1OhKabiaYZwm
cjNG04zn8K43xZrGq2WnWuv6Pq8A0p1CGIW4d5GYHawYnAGcAjHrXS6VDqkWkwx6xexXl71
eaKHylOegC5PSnz3fKZ8rUeZltz8vQY9K53V9SkeWSxtZNpjXM0g/gHoPetTVb5NO06e6kA
+RflHqe1efS6l5OmzSsS8kvzvjuTXgZ3jZ0KSpUvil+R6eW4ZVp88tkY3iDxAVV7SyPC8Z9
TXmOp3kkzsWk+YHpmukv/wB6kktwTChJIJ6/lXFXbgnB7c5FceUYeENba9z1cVJ2sQq7CXc
WP5102i6m8coLkstcn5i7xH1Oc16z8HPhxYeP4tYTU9YvbWawljKNbqm1lcHAIIPIKn86+s
WIVHWWx89Kg6r5VuT2d28UqXunzeVMnXHf2NeoeHtbTWrM5Hl3MfEi/wBa8It5bi18WyaZF
qco05dR+ygNEnmeX5nlk5xjd/F0x2r1zxX4Xm8A65oq6V4iun+2NI9y00EbDy0K5UAAcnd1
7YronioStBp3exxRwtSF53Vkd0GO0A4z3pfm6k1FFKJY1dOUYAipN3JyM84pDQM3yjGeKgl
LKvykelNuJrg3FpYafb/aNRvGZIIidqgAZZ3PZVHX8AOTXH+JF8Q22q3Nna+JVD2bCKVlt1
WOSUgMUQckKoIyxJOT04rndVKXKtWbRoylHm2R1eMMQX567s9KwtV1qKNXtbaXc2CGI5AyK
p3Sav8A8IVB4oF0b7SnJiulKBJrKQNsbdt4dA3GQARkHFcm0i+ZhXI7YPWrhUjUi3E0WGcJ
e+XxNhQB2756moWuMsMMTntUHPHzHGfxrP1VboWaz2141t5B3yBUVjIo6rk9D71zSsrs74o
2fNbrkHPB5xStKeMt1/IVq/EDwhH4Lh0a7stYv7uG5eQ3EcvlBvLRNx2EJ97nvxSeLvC1x4
Wl0y4i1E6jpupg+TI8YjkjYLvw2OCCvcY6VxKrGT9To5GtzAlY+Zwc5/lUZJPUgrjNMZjnr
k981GrNnBIGT6VdyCUHKnOSo9DmmZAjIB7ZpsFhc33iLSbZdQe1s7m5jtpljjVnO9toYFum
M9Mc1veL/CEPhbxxo+kNrd9Np17GDPKY4hJEWlEakDbggEjINZTkouxootq5ykz+W29V3k8
EEU5GAQy7uoI256Vr+NvCt34P16PTbq7F7FcxGe3uAmw7QcMrr0yCRyODmucJCyneCEI6jo
DisnJPUnZ2ZXlaWQFCww/UD09Kon5EIQhxnpjBq7dNGSGXK5Hf+tZUzMHII78YppE3GiQrK
Q3Urn3q35TOisGHI781T5Eyk9V/OrkcrImAVweRx0rS5LPq+6Q+YmOfkX+QqOJMMd3Bq1cg
b19dq9PoKijGXJNeonoeW1qVXUbjx0qRY8pyOoqRxhjwCKcB8gOO3SncixXeMY4Oc+tIFyy
8d+lTEDGWHSqepXk1hps15b2M1/LGuVt4Mb5PYZIH50m+pSMW9mNr+z7Bcqu5oJkcDBOSLr
OMDmprqLUdJ8OCySe2ml8WTN52oR58m3UxgKqA8sxRTtJwM59hWY2q3h+FlvoK+G9WfUYik
xQQqELCYSFNxb8M1Ytbq5/4Q248P6loGqLaz4uLAwojyWRJ3BG+bgo4yMZGCB2ryVGXVdT1
nOPR62Okggjt7eK3jXCRIFUewGBUu0E+orK0C/1PUdLWbVtKm067Q7HjkI+fH8YwTgHsDyK
2VUc4ya9VPTQ8lowvEyA6C6v/AKl54Ul5/gMqBv0zWv4pUnx3pCYGxbC4K59d8f8ASmXtnD
fWc1lcDdDMhRxnHBrmdZvfE8NvpskmmSapeaUWWK7gIxdRMAGWReqNwp3DIyvbNc9WL51M6
qUlySh1Oi0sFfiRp5Uctp9wG+geLH61V0xFTWPEMUJ/cJqkoTA45VWbH/Ai1Yuiav4mn1K6
1RPDz2d7LCLWBrtgI7WPOWY45dicHAAHyjmuk0rTxp1jHbLK8zAs8kr/AHpXY5Zj7kkmiCb
qOfQJySpKHUslQDg9qFUBeuaewG30qveSSwWMs0Fu1zLGpZYkIBkOOgJ4Ga6rnKZSq3/CnP
F+z73n32367jWPZQ+IbjwJf2OlbPtSzO+uxPgTzKyA4gYfKAUGBnnAxwafaanqh+Hur6Hde
GNRhvtSa4kwhiZYjISQCd/OOMmjw9qPim2tNVkPh1rTUtTKrvmnQw2yqmxTwSznqcADrjNe
Q4S1sup6ynFWu+h0enPbXOmWs1l/x7yRK0XGPlwMfpVzaASO/X61T0yyTTdMtbCIkpbxLGG
bqcDGat5O7p+Nepc8p+Q05U5xx7VjEZ+Beng/894c/wDgUKv6nc3lrp091ZWDahcRjMdsjh
DIfTJ4Fc497rQ+GMHhxfDF8b+EJJuMkQjLrKJCM7s47ZxXLiE5ONkdmGaUZXZ1WylEXOTjF
RafPcXNhDcXtm1jO65e3Zw5jP8AdLDg/hVwLyc8V1JnG4oy9Yj/AOJHqICjH2aT/wBANcx4
Amu9B8K6Xr2nRNLGyMt/ap1uEDth1H/PRe394celdD4mk1OPQbiLR9JbU7m4Uw+UJVj2BlI
3kt1A9OprN8Fwatp+lto2oaPJaQWhIt7iSVGM4LE8qpO0jPrWNRKbszanJwXMnrcpfEzQJW
8NNrPhdBe6FqEqXkyRdLZuSZV/2G/iHZue5rsEQeWgzwQKxtSg1aw0XWNK0m0N7Y6tC6/Zw
6r9lmbq65IGxv4h2PI6mt8ABFDcsBjFZ0VKLakXXlGaUonnnxE1A29raWgOPMcuwHOVH/1z
XCXDl4XLTBEVeWz3rf8AHbR3HiE3FzqEdvYwRhCXPfPOB3rzPWNV0zLWWmR3GqM3WTJSMeg
96+cxUfruJtT1tp5Hr4apHD0Pe3epR17W4ZiqwsZjHkbVGcmuadr6ZvMFk6g9dwwBSz3d/G
DHEIrRfRF/zmq0kN/Iw+0XkroePvcZr3cPQdGKhFHJVxHO7shk+2FuGjHuK+kv2VzKX8V+a
2W3WxHp0evnWKC1DrHIRuJA/pmvWvhH8Q9P+Gi67Jq2h3s73kkYVLVkIVE3ckkjklvwxWuI
jJw0MaUoqd3ocpLOi/E2dAs/kjWiCvmoM/6T/u+tfQ/xuuPs2u+GmK5Vo7pSQM946+Zmv7O
48YTa+lhMum/2n9sLM6iUR+Z5mNucbu3X3r074o/EiHx3/YF5oul3dlJaSSZ+0yoA6OF6YJ
5G3pQo1FOMop6Imo4ypThdano/hC8S60GNPMDmMlfoO2a6MKST6V5n8Kpb15LyGeACDAfzP
9r0r1XZycjFdqqSfxqzPMjCy3I/DQUfEZlk6/2U3lZ9fOXfj/xyvNdZaV/FWvIeWTVJxjPT
Lcfpiu91GJ0aDU7S6FlfWDGSCdhuXBGGRh3VhwR9CORXmPiTVNWvNfudX0/Q0gnvcNcp5wa
PzAAvmIchsEAZUjqOtYQvCs52umj0YtTpKC3R6D4RMP8AwpjxeL4KtsJb7O7pjyxn/wAez+
NeTWu8WsBlHz+WuSexwM10FxrGo3Hg228Kw2wsdLRjJdMzh5r2QtuYvt4VS3O0Z6AZrKWID
5sg06EJR5pPS5vUadkugKv7r1b+dVtRGNMuiDj90cY+lW9m1SWBBPvWfqxvHthDZWyzeaQk
uZAmxO5Gep9uKmo9BwWp6v8AGlVaz8JtNBJc2yzStPBHII2ljEQLIGwcEj/9YrE+JEOr3H9
i+JZNRivPDd0qpp0McflGzLpkbxzvJAxu7dMc1l/ELxpc+LtN0yHTdBms5bGRjvmnjYFGTa
eAeo4IqHXfFN3rmg6N4fi0wadpWlKmxHlEss7Im1SxAwoHJwM84rzowldaHVJrUwCw55wcZ
NG35sjAyc9KdkEYwCfSkAZj0z9Diuu/cxa6F3SePEOiYIIGp2p+h80V3XxUuLG0+K3hm+1W
KWXTLe28y4SJgp4nBVjkcgHBIBGQK8yhv7mx8R6ROli1za291HcTFJFVgEYMAAeucde1bfx
B8U/8JnrunX0GiXVtbQxG2uhJJGWKFwxKYOM8Ec+ua5KqvLTsbR0iXvidp/iS38WRXviK+g
vorxGSwmtkMaRRggtGVOfm5B3ZOfbGK89njJYgu3XOO3Ndt408YXXjC8tLh7FbCx09HFvB5
gkZmbALsw46DAA964wmS4uVUbdoB9u1JKy1InuUJsFiOcjhh71UYs049ucdM1oNGIiGOdrE
gN1qGKN5Z9gjBycda0jYxKUnyhVAG4d6UZcAk7T6EVZls5YXLMMYOPXFRtGRjBJGOvrVXBe
Z9d3X3hxztH8hUcQOTUlxu80nGF2qB78ChFwCa9FPQ8wgkwG608ZKUMuR0P41I8Ybbz93t6
07isVmU5brihFz7mpfL7c5FIqFec07isIFAbO3ijAPaptny565oKAA5BxSuURKg7854+lO2
kcAEelLj5u/PrS/Nu6E4ouKxEwwemaTyyOvH0qcYx83WjafTAouKxEFA6j8BSqMcY4qTb79
ads4zincogwcnjigJgEE81IwUcc5o5PJyaVwsVghPUYxxQVRevU1U1+DUpvD1/FpNz9m1B4
HFvIADtfHy9fevlQ/Enx9jEnie6SQHay7I+COCPu9jXJiMVGhbnW53YXBTxN+RrQ+tiRjrS
IMnJNfIlx8UfGlsoM3i27BPACohJ+mFrKn+L3xCYH7P4kvIwOhZUJP/jtc0cwpy2TOqWU1l
u0faoC9QM0hUD8ecVy2meOfC7aTaNc+JdP854UaTdcKDu2jPf1q0PHHhAtj/hJdNBPrcL/j
Xb7WNr3PMdKa6G95fc8jrSn5gozisE+N/CB6+JdN/wDAhf8AGlXxr4OHzHxLpvPGTcr/AI0
/aR7i9nPsbYVwOTwOKAoY4x0rEPjbwh0PibTT/wBvK0f8Jx4NDc+KNMx/18LT9pDuHs59ja
8vDdAaa3ByFrHPjjwYBx4o03/wIXioW8c+DMnHibTif+u4qXVg9Li9lPszyb4g6VC3iO4e+
mAgUGVI/bFcFd3DL4Oa6tUELSEK7DqB7V1vj7X9IvvHW+21a3uLSS2Kl0fKg49a8/m1Ozbw
YbQTr53mE7e+MjtTpypQjaLSFyVZP3kyv+4n0lXKjzIkxzznqKytM+WxuVIBw6sOenUGnR3
ka22wvjahA4PJqraToodDwCBgFT60/aw7o39lPsyzdoIzHKT94Z59jW7eqfs14Qv3k3A57H
BrnL6ZJQioS20HkKf8KuHURcCMyOV/dhCApHAGPT2q41oaq6JlRqNrRm3Yxovgm9ndQ78Kp
P8AD84q/fr5ui+H5VVQxKZIGMnJ/wAK51dW8vS30xGAhfr8hyOc56VoprUD6PZ2zzgSWMyF
BtPzrnJyce9bKvT2utjmlhqqd7Pc9t+EMk76ZqCyAs6XDKc9RzXq3OSSAOM9elfIniHxpqe
m2kS+E9WurJ57l5pmtgckbRgHjpnNZEXxK8cOhS88Qa0gPBZWYqfrxkV52JxkKU3Hf0PSw2
W1atPnul6n0tr+sve3Zs4TiCJuSP4z/hXNTSNIxDnnpXiC+IddcCSPxBfFWGQfO6+9dJ4Kn
1vVPEjvPqt3cW1rCWlSSTcGZuFH8z+FPD5lSqzVOMXqddXK6lCm6kmj0ll4HBbjqar/ADKR
gbQatn7gYtkg4qJg/wB7AwR+dds5anFGJVJ+flSPrzmmnJJ469acdzSE+nFN6HJXJ7DNc8n
1NooZgkZOAB0HrTZAVHODz6VKA7sCflxwcdqiYruwozj8awcr6GqiQsCMbcZp67mQ5PHTFK
iFpSNwx0yOKnlQrGCqnvnPepb6CtrcoMuQdmB7n2qsXZFcTTboznCrViZD94Btx4GOMVDEo
8pl+VT6Hr71m3oSVmC7RsDbGOfz7VFOyxTB2UlcenQCrynZAjRR5Vj69f8ACormNDEHGOjZ
ANSx62uZwl86HAjIEfBPrnvSaakjzyMoGEzx6UB3KrGinB7DrVu0SS0ikXapkPJP+etWkQV
rxo1bYvUjjms9WMa7VDge1Pu/Mmu2B65608RyhFG3tRsSfXlyvzL/ALo/kKijHyED1qxc4Y
jHZV/kKZGuC3NdqloefbUhb73tSFSCec0+QfMOhpMEcnvVcwmMAyeByRSKMdRUgHcdaQrz1
I9aOYBF9x1pSM8GnAAKO9LgbeOp6UcwETAnIH50udp4OaeEI68n19aXGOo5ouBGEJJbPWhl
YLjPFWFG6gpnIxilzBYg2HGc5qQISuTUiL3PGOKU8KFxRzDsRCMHk1GUPIHJqzsyhBGe9IV
wcAYpczHYqlPl5Ga+SPit4e/4R34i3qxxlbbUB9shx0BY4cD6Nz/wKvr8pgcnivnr9oW9sX
utC05UBvk8ydmHJSMgLj8T/wCg1wY5KVFt9D1crnKGISXU8f8ADkEd14otraYZimeGJwDtJ
UzKCMjnmvolfhl4Ox/yDX46D7RJ/wDFV89+FAB4x0/IwBNb/wDo9a+nPFGt/wDCPeE9U1xI
RO1lA0ojJxuI7Z9K+a1ex9PWaUm2Y/8AwrPwbnH9lN9DcSf/ABVPHwz8HYwdLY/9t5P/AIq
uA0P4s6prOkRX8+teE9LkkJza3UkokTBxz9eteg6v4jvtI+Gdz4lVrK7vLe18/MLFoJDkfd
PXaabhJOzMFKLV0MPwz8H8FdKYnpj7RJ/8VTh8NfBwGG0tm+txJx/49XO+Afihda94ju/C/
ijTotJ1mL54Y0J2zLjJxnvjn3FdZ4V8QXWvaPqV5dQxRPa31xaoI84IjbAJz3PehxlHcacX
sVT8N/BwHGjn1H7+T/4qk/4Vv4OHLaOCCf8AnvJ/8VXlHh3xF4r+IV/qWpQ+IrLQYradI5b
OS8kSOfGSCOcqOMHaRmvZZtT1Cy8CXWrXT2Nxe21rJMGtWZoHKglcE844FOcHF2vqKM1JFI
/DnwZz/wASUEf9dpP/AIqk/wCFdeDQ2Doo/wC/0n/xVcf4P8a+PPGXhG58R2sWhWsVu8iGK
RJSzbVDE5Bx3ra+G/jfVfH3gy+1Fra1stRt5mgQjc0ZO0FSRnPfnmhwktxqcXsaw+HXg88L
oy7fTzpP/iqafh34PP8AzBVH/baT/wCKrz60+Io1G/1TQviFJPoF/o0hnEOnStGL1R/Bn7z
EkggAjINereGp9autBguddtorO6my620eT5MZ+4rEnl8YyfWicXDccZKWxlf8K68IZ50ZT/
22k4/8eoHw78Hbv+QLGPcyyf8AxVXvGOsXPh7wXq2t2aI89nAZUWXO0nI64+tch8O/iJqPi
TWtZ8PeJrW20/VdOxIqQ5CvH3PJ7cH6GpUZSXMhuST5WdF/wr7weDzokZJ/6ayf/FUD4e+D
Rz/YkfP/AE0f/wCKrhNM+Kuual8VdM8PLp9rHo2ouz20rBvNeEbwH64+YoSOOhFbPjjx7q3
hr4heGvD1lb2sltqpQSvKpLpmTaduDjpVeyne3zJ9pG1zpf8AhXng/Of7Di47+Y//AMVTD8
PfBzAD+wYiP99//iqn8ba7eeHdEgvbBInkkvre2PmgkbZJAp6d+eKg8cWWsXOkTLZ6tZaXY
RxtJcXE/mK8eOQysjDGBnrmoSbaKbSuxw+H3g8YzoMP/fb8/wDj1cx488JeHdG8MC/0vS0t
blbqFQ6O3Qtgjk9xWL8G9e8V+INQ1S4nkFzosUhDX8+9pbl+iqgLYUAckAd/U12vxPJ/4Qh
u3+l2/wD6GKc4uDaYRamkz5mtiPs0eem3Jr2LwDpf2LwtHcyKRPfN9oYHqFxhB/3zj868aj
UvYBV67O/f2r6E0W6h1HRbO/t1CxTQKVVRwvHI/A8V7WUxi5ym3qjjzWUlCEejLciBRs+9k
8VWuOEz/DjtVp1LJwcDPHFV3J+71zxnHSvZnJbnhJMpouQM8fSlRN5I7LTpSN2AoDDGKt2k
C4DtwAcmspytG5rFaledDHGOSwIyc1nojB/nYEHmtq9AGcAgAc96wDFI7ZV8Dp71nTaaual
qEkOV46YBqzMoEPljBLYINU0YnAI+YHGRVmTLl2LDAx3qZ33EU7hxGu3BY5wMdqoCNow+CS
G5zUl637xCW2jIAx3zVkoRbttY9MjIrO5NuxlxGcLiOPCP3J7etQ3UmD5bJhc5yR2rYWFPJ
wvJ7fWsy7IIyyCQkYGK3RjK6JLHydhlKAue+KmlVxkYG3GSDUWmqmxoyWBIyRitCSNWhO4Y
YdMjrUbMaV43Zhrah3eQHJbJ9KkWEBBnGff61OY9jnaSCOMjtUqpvQE4z/tDmplIlI+oJAW
xkdUX+QpqoV75zSjI7Zwq9/YULIRxtPNddzhI3HIx2ozuHI9qmbls460gTAJz2ouBGRjBpD
y+TjPU044K5pVXLCi4rDQcE5xz0pw5A4pSMSAYzinopVuRmlcLDCMMeRmggFRwKeU65pwUB
RnvVXCw1DxzxS5A5GKeUUdqTGetTcdhE+ZSPSjHzdee9KBlMd+tIcE7T2NMqw4AkcUwgD61
IufXimlSTnqDSuMhkfYmSAAO5r4t8d+ID4l8darrCtugaXyIP+uSfKuPqcn8a+xNb0+41Tw
9fabaXf2Oe5geFJ9u7yywxux3xXhI/Z0vI0CDxXHgDA/0M/8AxdcGMhUqRUYbHq5bWo0Zud
V+h5H4V2nxjp54P76D/wBHpX1NrFubnRLy2Wxivy8TJ9mlO1Jsj7pPYH1rwnXPAx+HPjHR2
vNWS9jlMczuIfLESpOmSeT617APH3g4f8zFZ8/7R/wrwKkJU5cr3PedSNZc8dmeTa78LbvU
dDns9I+G+l6TeyAeXdLqW7y+QTxjnjj8a7k+DNXh+BB8FoIZtU+w/Zwd+EL7s/ePYV0X/Ce
+Dc4/4SG09/mP+FIPH3g3OP8AhIbTntuP+FEqk2kuxCpxRx3xA+G17r9npWteH5EsvE2mLG
Ek3bRIFxwW9Qeh/Cug+H+ia3ovhC5tNfWBdRubue5kEL7lJc54PbntWgfH/g0ZH/CQWg/4E
f8ACk/4Tzwbkj/hIbP35P8AhSc5OPKylCKdzyrwV8NvEnhmHUk1XwZomvNdTCSN7i6XMIGe
BlD1zXq0mm3lx8O7vSE0u00y5ms5YI7O3k3RRFgQoDYAxyD0pv8Awn/gxTk+I7QY9z/hR/w
sHwYASfEVr+v+FE5yk7sFBRVkcB4H8L/EHwb4IuvDP9haZem4eV/P/tDaF3qF6bD0xW/8JP
BOq+CPCd1p2sywPc3N0Z8QNuVF2gAZ7nit0+P/AAWT/wAjHa/+Pf4U1viD4NyD/wAJFa/T5
v8ACnKcpJprcUYRi0+xyHi34f6zrXxl8P8Aiu0iszp1j5X2gSMA7FWY8DHOARXq2c59a5U/
EPwUCP8AioLYH1w3+FIfiF4K5x4gtyPo/wDhUylKVk+hcUle3UteN9Ivdf8AAmr6NYeX9qu
4DHF5jbVySOprz7xj8L9a1XxlpeveH76LT3ltRZ6m+7DMm0IxXA5JUkdugNdt/wALD8Fk4P
iC3x9H/wAKD8RfBWePEEHt8r/4UQc47ClFS3OXvvh7qh+M+geKNNS1i0XS7ZLby9+HAVGXA
XHuO9L8RfAmv+IvGnhzxLob2jnSSC8Fy5j34cOMEA/SulPxE8FKxx4gg+mx/wDClPxE8FYB
/wCEggyTg/I/+FUpzTTE4Rs13MrXdM8ceK7Sz02/0rStOtY72C6knjvGlYCNw2AuwZzjHWo
fit4b8aeMNNh0Tw9NZW2mufMunmmKvMQeEwAflHX3OPStsfETwVj/AJGCD3+R/wD4mg/Efw
Uf+Y/B+CP/APE0lKSd0thuKas2ReDdO8QaDYWWhyaDpmn6TbRFd9veNLIxx1wUGSTyTmmfE
8j/AIQc8/8AL3b/APoYqx/wsjwSCP8AifRe3yP/APE1zPjrxn4X1jwubLTNWS5unuYWWNUY
ZAcEnkelS7voUrLQ8Ettv2aLjjH9a9Q+GWqhrK90R2+aBvtEP+43Ufg3/oVZ+i/DeHUtEs7
/APt6ZDcwq+0QKQCRnGc1vaL4EbQNVj1OLWZpnRGjMRhVQ4bscfgfwr2sJhqtKopvZnDi8V
QrUvZrdHWvI+eflX36VXkVWKqvJ6nFCmRwynIb371OIEjJzknuSOtenOyPIiUzGG2ZAyD+d
atsMAR5yeuGqKCNnk+6uB3PerjARqGIxxz3x71z1ZaWNILW5mXhPlMNwJNY5D7W28H0rVu/
9VweKqrCXTkhc5NXTkkiyoqEZAIGeT9atbdkf7zO48gdQaWGNZJtjDgfnUk0WcbgwQZxROX
Qlxe5j34V2j8xDkMOFq7aw/uVQj5RyAeuKhcqRnnrwavWakdeQABxWTCK1uVpY9gbAAHbFc
5erI82AoTYM4zXaSWq+UWLE+lctqcSpfpt+UsOCR0rem7mFVaF6zhzBE+wJt5PqfrVicGWN
iMhcd+tQ2uEQRNLux8xJPT2q0xXEgUEkjjHSs9bjW1jLUrJJtweD0qy0CHBYEnFQwQlJnlI
ILHgZqafzHkyhGAMdamT1sTFaan0qVbepWRPurnA9hSjeAS5BHtUcm7zgB0Cr/IU4khR83U
9K6k7nC0PzlsseTS8d6ei7jnqPWpdi47dPShskgC/N14pwUZ46VHuKkggmpMYO445o6AOKj
BxSLxTiQB1oXkDPWjWwCdqMEdBS99pHNO6KM1KbGhoHGe1BAP0pSBwOaaQc1ZQAYFLyQc9a
QDjDHinbQp6ZHfNF7AHbrTcEnPQ9qft7j7tI6jAOM/Sp5gGAcc9aCDin7FbjP60bSrAcmmi
7GDrPhXw/wCIJoZNa0m2vmhBEbTJkoD1A/Ksv/hWvgbI/wCKY0/j/plXZZOQuBSgEdaiUI7
2KUpLRM47/hW3gcnP/CL2HPfyqcfht4G5/wCKW0/H/XKuv69DgimNknDHj6VHJHsPnl3OPP
w48EFsnwxp+f8AriKd/wAK78EAn/ildOz6+SK6zaSPvYFB6EUuRdhOcu5yf/CvfBGSP+EV0
31/1ApW8AeCAcf8Ippv/gOK6oZGB+dJwD60+WPYXPPucofAHgoc/wDCLaZz/wBO61HN4F8F
pE7HwvpmFGcfZl6CusJGMdKyNfuxY6De3Rx+7hbH1xxVcsW9iXUnbdnyprNjpMmuXXkafbp
GZTtVIwABn0qqdJsEjLGzgGeMFf0rR8mR7gSE7m3Zx6nNRTyEkxc7s8cV6ShBLZCjKXVs5N
7W3EkgFtEMH+779Kt2mn2rqitaw7vTYKZc7U8wdyeBjmr1mDlSP7vSpcI9jWMpdzJ+zWqzy
hLWIkEgZUcc1WuVgWMKltCGPP3BnOav3CtHPMTg9c81QWMyyhF/iGeKXLHsNyl3Ky20TOSL
ePgHqMCpo7e3CszQxknk/LV+S08q0fA5I+8azopDt4IxnFLkinsZOUu5qR21m8W37PCCBkZ
Uc1saE2l298v23TbeWM8EPEGGKw7Yh5lUdMYzVos0bBXbcex9a6Eo/wAq+4zcp9Ge5wG3a0
hW1RY4goEaoMAD2xUwjLK276VwnhbWbkPBYPhkb5Ru4K/SvRoI2KDccjBrlxEeU6aMudXKM
kQVshBTWTeuAcnGST3q/Om6Lkjf2ApkVmdo3DBBI47V50pWZ1RRDbRF1G3OD1NXjEFi5HTg
g1Pb221STJgY4GPzqG5TajFuOc49K4alS7sdMI2Rh3kIMYZc4HU4qqiMVQMOnetS8wlgW5B
Jxx6VQto5EHyjKHkcc1r7WMYrmY1FvZE1lbjzmkdOO2Kl1NXi0/IwCxxnvWlbwlUGU5Jyci
s3Wc/aFj52qO/ep5+aY2vdMFYmZVO0tt/StC1icssYU8nNV0Lef0O0DPTrWzpltvRZHBU9K
0nOyM4osTQIYwhGBt+aua1fTUntiwO1x0OK6k7mDhuOcD3rDun3K6NzyVBqKU2mROKasc3b
SLDD5WY9+f4+lTRPvZwzHf3Xd2+tUpp9moOkRGCdhOOhq1bg7mGFwSeOprutocieti4drqA
oIAPJBqqxkXCqgOBjJOM81NHKhd1YleM8cVWkKyPuE3B6ZxWPU0dj6akH7wDH8K8/8BowDG
M8cmlkGZRz/Cv8hTuwXrzW8XqccixEvyCnE7VJ4NERGDTmz1ApmRVPOcnkUoHHWj7rc9af3
B6emKaYCgcckZzThgYyeaQDv6dKcMHr1qt0NIAMc5zmmndnnp2p3U1z/ijVbrTLSB7SRVd3
wdwzxiubEV44em6stkbUqbqTUI7s3iuOfyozgc4NeITfGRf7Tk02xubjV7yIlXi06yafYfQ
lRitu28aa7dWazSJLZs4JMNzb+XIvPQqeleZPOqUIqcoSSfl/wTvWXVG+VSV/U9UAzTsgKO
leT3vjrVtO0y4v7m6VYLeJpX2xgkKoycVRsPiTrt/bwXX9mavb2twiyRzy6Y3lspGQdygjH
vShnFKqnKEJNLsv+CEsuqR0lJL5nsoJ6d6MgEDqTXmelfEC9/4TjR/DF7b+edWWZlmB2+R5
a7jxjnOa9KOFG48GvSw+IhiKSqw2OKtRlRnyyJMcdQT2pOcbccmvOrzxhqcepTvZsskCMfL
hYYD47E9smuv8M69B4k8M2OtW6GL7Sm54ycmJwcOh9wwI/CscJj6WKclS3RtWw06KTn1Ndl
wQTR9elIXDDGaRcHkHIrvbucwDqWpHA65yRXG69c+L9O1B5bR45dJEe9ptyh4mz93ZjkYxz
n8KwD4q1vobwZz/AHBXh4nN6eGnyVYtP5f5no0cBOtHmhJHp55WkIPU14n4j+Jmv6KdOtLK
CXU9T1Kf7PZ2kSqpkfuSSOAPWuit7z4qtapPqemWFr82HjivVdlTGS3KgE57ZrSlmCrU/aw
pya+X+ZE8G6cuWckmeknOOBTDkKT6dK8y/wCEq1wqCbz/AMcFZGv/ABE1LQdPiurma4nE0y
W6R28al2dzhRg4rkhnlGclGEZNv0/zN5ZZVSu2j0O91OZLoiN9qL7ZzXLeK/EEc3hu7sxh5
JQExnkZPWuIl8caszFZ/C+vRr/ETbpxz7NUn22z1HT5ryKOUmJWLRzIY3UgE4INehLM4UUp
VaUkvT/gmEcBKfwzT+ZycsVvbyP3GPlz61z19dQw5RCWlHJPoa0tM1yG+0C21y7s0IniysG
7gHJ4z+FbmiaVoOuaZHqD6SsErkrJH5pbaw9+9ejjsyhg4qdSDcX1Vv8AMihhXXfLFq6PNW
O99p5PXJrTsVBHmu2F68enpXo48IeHgWP9nLzwfnb/ABrhJ7OSDWb7TvL2fZZ+AD95CMo35
fqK5sFnFHHTdOmmn5m1fBzoRvI5+93LI+VyHyQT61HbIqupbgqMZFaWrxYt43Cg7SSQPStH
wRo6atfzzXkJktYUwc8Aseg/rXo4nE08NSdapsjlp0pVZKEd2ZNwrvprsiqWXnr2rnYMD5W
G75ute7f8Ir4fKkHTl5H95v8AGuD8Yz+HfDWo2WmWHheLUNQuUMuHmZEjQHGSfrmvGo5/Rx
FRU6UJN/L/ADOueWVKceaUlY5q1jUOr9QDn2q6Zk4ZkGF7Gt7wzd6VqV3Dp+p6Da28ki4WS
3nZxu7Ag4ruP+ET8Pbgf7NTnjG5v8a0xWe08LL2dWnJP5f5ipZdKquaEk0eW2t1dB/tCHYq
/MuDzmvoHR1kn023nPG+FW/MV5V4r8MR2Fot9pUXl26f6+JSSQP74z+v516x4OaO88K2bqT
8sYQ5/iIrV5jSxVBVabJ+rSoTcJE/2YvIrnI7YPY1J5DYAHLZ5+nem6lb6zDfRtZ+VJabC0
xL7XjI6bRjDD8RXEX3i3xCfGEHhbwzpqajqDw/abiSaXyo4Is4BJweTXizx8vaez5Hf5bHZ
CgnHn5kegLANo25AHUmqV4UbbGnP0qnLNq9sFjvj5U2AWVW3KPocc1AZ5mALyHP868ueawj
O0ov8DsWFlKOjQ2+MEcH76REjT5mLkBQPqeleeav4ybWYrvQvA9jca1qDo0RuIAVgtyRjcZ
OnHtW74evNa8XRXh1vQ7KHRHeW3MckpeWTa207lxgDINdRFp0elaJLB4ftoLZowFit1Hlo3
sSAcfXFddWgqslXqXdtokRqci5I/eWNDhvLTQNPg1GYXF7Dbos8g/jcAAmq2qIrzg5+Zia5
7xP4xuPDsNnBDbSX2q38ohtbOIjMjd+ewFXoX16ezjuNctbezvwTmG3kMiqO3zEdetb4Wv7
dqajZGdanyaXEW3Z5fKUHLtg5rpEVIYwnaMY+hqlpkZMvmuAWC8E9Qa05wBAcDBPfvXbUnf
Q50jPd2WH5jjOaw75Ajhkzg9c1ryQOXQM2QOTVS8TzE3bRnJxVU3ZkPU4u7hgivPNzjJGee
CatABoy6dD0wOabrVq3l5VsYOSBUFg7MmWPyqMY9a9Lpc5HpKxbWIKjZAAx061Sn2bxtAxj
0q9y0pQ/wAXWkmtUkcNgdMcLmiNrit2PpSTBkHrtX+QpWYYVSKbLnzh24X+VK4yoP6U0cst
mW4sFAAMVJnA6fjUEO8IVP4U8yfLgjk96syI2HznOMYpwHzZ5IppI3cnNKOCTyBigB4YZPH
HalA25bH0pq4IP86ce/P4UDQo+8TjrXFfEqyvbnwVfy6dE8lzBBLIoQZYHYcYA5JzjpXZZO
eTSZy5rCtSjWhyS2Nqc3TmprocZ8LvC9r4U+GWi6fDaiC5kt0num24eSVwGYt3yCcc9MVz3
ifI8SXvJPzDr9BXqchwN3OB6V5X4mJPia7IHG4c/gK8DiG3sIJd/wBD1srblWk32OQ8WEnw
VrZPOLGb/wBANeweAh/xbTwwTn/kGW/f/pmteP8AikZ8F63wP+PGb/0A17D8Pz/xbLwwf+o
Zb/8AosVnw7/Dn6/oa5sruJxeteHtQi+PHhPWYbN20/N2HkUEiMtCPvegJzjNd/4jvm0/Qp
5A2JHHlp9TW1zg9vavHfjV4pk0Pw9cNa/NcxIEt0HVp5DtUY9uteli19Wwzp0nrJ2Xqzgo/
v6sXPZb/IqZyvHWtv4cXx0/xFq3hqVsQ3Q/tO0B9SQsyj/gW1v+BmsMQXlskcF+gju1jXzk
HRWKgnH61Sv7yXR7uw8SQqTJpE/nOFHLwEbZl/74JP1UV8hldd4XFqMtnoz6HGU1XoPl9T3
lsEFWBIxmkUquVUY75qBZIZ4FlSQNFIodXU/eUjIOfpWbf6zFEpW2IeQ/KSO1foyTex8hcf
4gbHh2+ycExnk15V/COvWun1O4lkhuA8rEFchSeBXM4O3nqK+I4jjy4iHp+p9LlC/dy9Tnb
mcQfFzwNOy7vKe7dQecHyetem3Oqyzqzs5DMDk15Vq24fE7wSV5O+7/APRXNd+2N5B4IHX0
r6PJYp4BN+f6nn49XxH3GSfvAZBrjPiCxXSdHboV1i0I/wC+67FupHeua8Y6XfaxpenwafE
sssOo29w4LAYRGyx59u1fCYCUYYuEpOyTPo6ycqMkux0Wp3I+zTM7hVVC7seyjk1xUGs2b7
50ud1vd27bWGcNlTtP+fWt/wASf8i1rU3CsbKYDHb5DXl2gRvPoOlru4W2j7/7Ir9HhiaeY
OrRi701ZL/P7z5mVGWGUZ294i8PWc83g3SIWBRkj5BGDnca66DUP+EZ8B3uphQfss6u6+q7
lDfoTVi1gWONDJjcoxWb4v2N8J/EIjxtUDP/AH0tY5slOhCm9uaKLwd41HLyZ6HHJHLCkkb
ZR1DKR3BHFcZ4xtfsmpWetovyuDZXBHYNzGx+jZH/AAKtXwleefoUNtI/7y3RVz3K44/w/C
tHV9Mj1fRrvTJSQtxGVBH8J6q34EA/hXw1GUsuxq5vsvX0PdkliKF11PKtUJbTmHOXwK7Tw
6YvDsejaDIo+3akstxIO6qq5/qo/OuX8P2UutatawXShXt2P2lD2ZDhh+JFO8O6kfEvxqvt
WVt1nZRPZWuOhAHzMPqc/nX1Wc1PrEfZQekY8z/Q8rAw9m+eW7dl+p6ucjHH5V4t8RVZ/ib
ahQc/2aO/bzDXtWRtx+teM/EFgvxNtmHfTB/6MNfP5BrjV6M9DMf4LK3hS2eHxTppLElphn
3616bpXiaK+8Waz4enQRz2Ei+U3/PVCgb8wSa8/wDDgD+JtNZSNvmg8fjWbrlxNa/E3xHc2
0jRyxzQsjL1U+WOa+kzPBrGYz2T0fJo/O55mEr+wo867nujKGBBUMCMEEVe8EiLSbmfRy22
3mcy2oJ+6f4o/wCo9vpXK+HPEUOv6YsmNtzEAJ09D6j2NbrLvwCSCCCrLwVI6EehFfGU6tX
A1XTmvVHs1IQxNNSXyO/voT9iuX7mNhz6Yryzwco/4XP4kfALLpVrj2+dq9Asda/tLRbmK4
wL2KMiQAYDjGA49j+hrzzwk+34yeJP9rSrXn/gbV68aqlWUo/yv8zgjBxhKL7nd6wgntwwG
6RDkE/rXOnJxjp610d2V8ospIHSsO5iMUg9G6eleZjaGntl8ztw1T/l2zKsXOm+IZLMnba6
pmVD2WdR8y/8CUBvqproryZbW2L7hGcEknoPU/lXP6jaNe2RSJ/LuI2EsEh/gkU5U/nwfYm
uW8e6zqeqWOm+F9MjMGs+ICsOzPMEf/LViR2HIz6Zrrw2JlVoqgvi2+XcipSUJub2Jfh/YN
4z8baj48ukY6fZbrLSQ3QgffkH16Z9z6V2d5cs18YsYAJFdJouh2nh7wxZaNYReXb2kKxKc
dcdSfcnJ/GuTvEZ9QlcHIDdBXuYZK7S2WiPPqNvVm5aCPyd2SMnpin3ErPuXAO3imQKFt0K
n+HJzUHPmKx6EdfWtXuS9tCvcCRX3pnPU1HGpkRJCSQCeMVLM+4uM8baYreVYoe+M8d62js
QYWtW4aQKUG08HNc/awNBO0bLkDkZ966zU4zIiSqc4HUiuUmBS+kIYMNuDzzXo09Y2OSorS
uX0UsMjaCp7dqimZlcASY49KmtztgACnJGeaqy53/eH5ZpomW2h9LyALcBTwMLz/wGhh8oz
jrU0q/vxn+6v8hTZE6YHIPGKIu5yzW5NHhV9c04YU9eDzSRqe45oZcD5u9XcxsQH720indR
jPFNfHBzmlXpg0MQ9fTr70A7mOeQKATjIwBT93NA0N+XovbrQQR3yPSjgEnrmlJyMDNS2UM
ZTkDI5ry7xQP+KjvQBk7hz+Ar1Nh09q8s8TgnxHeZHBYc/gK+a4g1owXn+h7GVfxX6HHeKD
jwXrecY+xTf+gGvW/h8+fhn4ZyP+YZb8/9sxXknicbvB2tD/pym/8AQDXrHw/kC/DDwwS3H
9mW+c/9cxUcP/BP1/Q3zZ/CdJPOtvBJNIcIilifQV4Fr+ny+IPiJ4f1HUpY/wCxLC6a+uIy
3zyyD/Vrt9Aa9Y8XarFb6M9ukq7pchyD91AMk14j8OvDmi+L7LXfF/iLS4r4alestkLgsfK
hT5RtAPc/yrtrxqYrFqnSduReur/4By0OWjQc5r4vyPRtf1HT9U1FLqzJ3lcSBsdR0NY7qr
xsjgMjAqVPQjvVi28F+F9PLXek6HbWV0qlRMm7dz1HJqBgQemMV8zm2DqYWvzTd+bW60Pbw
FaFWnaKtbTUt+DtauV8OSeHrmRpZtGl+zKO7w43RMf+AkD6qa3tyrATuBZjnHpXBNO2leMd
O1DO2C/A0+4I/vE7oWP47l/4EK2p5nlnkLsQc8Y7V9Ks7hRwdOq1eT0+7c8qWXOdeUU7Lc1
rgg2sxZsgLgeuawT074PPNUB4maPxfH4Wk2uLqxe6Vv4kKtgg+xB4+lX8ADnqK8DOsQsTOl
WirJx/U9TL6bpKUH0Zyurt/wAXN8EknA8y6/8ARVegSlskj5vfp+Nea30wu/jN4Y0+M5Njb
XF3Nj+EMu1c16NuCKcPuHTFfXZLBrL18zyMe/8AaPuMskE9ea4v4jXM9t4btDb3U1v5mo28
byQOUbaWwwyK7XA6n1riPiYgbw1YL1X+1bUf+P18Dl6TxdNPufRVv4L9CzcLLF4L1m1kuZ7
nFnMUa4fe4Gw8ZxzXJeFLXd4c0kFGBeCM9f8AZHNddq0cklpPBC5AlVoHOM5Vhg/zpmhaSt
nZWdkrGRLeJYtx6kAYya/QaNOGElVrKyi9fwPFmnVUY7tEdxiKMHjoawNfw/we8Q7O7ZGD/
tLRe6zc3/inXrSNgLOyljtIlAH3tuXOfy/Kk15Sfg34hAH+dy1jjJ+0w1KpteUTCguWvKPZ
M0PDl2tlqMBdsRyRrE+enTj9f513oJBORxXlrnbpsbKCG8tceo4r0fTLk3mlQ3Ln52XD/Ud
a8biTB8soYmPXR+p25XWunSfQ5DxnPbeENB17XrNiL7VdsMSDtKRtyP8A0I+4rm/hpbLpuq
WtkwywgcsfViMsfzqLx5eHXviDa6JGSbTRo/tE3oZm+6PwGP1rQ8F/8jep7eW/f2rfDYeUM
sqVJ/FJfhbQmpUTxUYx2TPVdw6LXi/xHBPxLtMDGdN7f9dDXs4ICY9a8a+IuV+JVmwzzpvG
R/00NeNkH++r0Z15j/BDwsCnibTsj/lqB9KzvEClviR4mIycSRf+ixWp4aJPiXTzkk+aKzt
fBHxH8THH/LSHj1/divtZ65lH/B+p4SX+yv1JfD9/c6bq0VzbE5B+Zc8MO4Ne1affQ6jZJc
wcq3UHqp7g+9eKaaijDKuWznB7113hrUJbTWEjeQiCcBWU8AHscVy51lSxVP21Ne/H8UaYH
GOjJQl8LPRQZEZZYZPLlGQD1+U9QR3BrmtCnMPxi8QbQDnS7Uc9vnaul2MrFCMHPIrn/DqK
3xn17cAQNKtv/Q2r43KpWr2lsk/0PexaXs7rqehCMS2OS2Mciqd3GGsizdVOAfSrrAhdi9A
Pu9hUF7Cy6Y7NgdMAfWvVrpLDzv1OGk/3kTDI6YNYvhizgn+Ol7PLGjy2+hoYWYZ2bpSGx9
RW3kA8c4rP8Jr/AMXu1NiP+YHFj/v8a8LL3ao35M9LE/AelXMpjtH3nhV4rh9pd9yEDcc11
+sl47B+nzHA4rk2J82MRqAwHNfWYWNk2eNM0IXLBox8xAxxSsQFIPIB4qrA7IxbA+9+tLeT
SBdwBx3PpWzV3ZCvoV5pNok9cVH5g8lFXA4AqGbm3JwNzHildh5SqCAxGSTXRFJIyuNuwPI
2Bjg8kDtXESsBqM0ZfO5sZPpXZ3QLRlQeT3FcTMGOsuCTnPIx1Fd1Haxy1X3NUMNh8v0wO1
Z73Sq5GQfyFaBZVtG4AyMg981hXAZpicE/StopX1MZNpI+tZzm5GOm1f5CnNgAA9j+dJOF+
0DH91f/AEEUhPyAD1PWuWMiJrRllT8gNI2G7/Smx9D3GKXaFBOTmr5jGxXcAZB5NNBJHHFS
MuSTj8u9NVVOadybBt6Z709fukKfzprHnOOKcDxxQ5FB2pee1ISQcY49aQFgSSMCouNGR4i
1ebRdJl1BbJ7qGFS0nlAswHsqglvoK8Yu/GMF7ezXU2l6zvkOTjS58f8AoNe+8YyKTkDoSO
3Nedi8DHFNe0k7dtLHdh8U6CfLFXPne51+wurSW3m0bXHjlUowGlz/ADAjBH3fet/w943sY
NG0nwimm6xH9mjS2ikmsZUD7Rhd5KgKMd69oZtqbz2GetcTdyGaWaaSRjnPAPT0q8FlsMO2
6Umiq+NddWnFHnHiPxRZS3t7p1/ZamcK0DfZ7KV1wRg7WAwevUU3wTrGmWmnad4W0+y1OMW
sXlxy3FjJErYySWJGAT+prugeigNjOck9KTJ27skk9QTXdhsvWHqOpGbbe9+pNXE+0goOK0
KOsaumkWP2ya3muIwcEQxtI+ScfdUE4rin8Y6eXJOl61k5PGmy/wCFegszN8wAGcZwKhaQK
w64A9ajGZVDGyTqzdlstNPwLoYyVBe5FHm2o+I9L1PT5bOXTdbQOBhxpsuUYHKsOOoIB/Ct
+y1garYTXtrp2oloWCyJNbGF3OM7kVsbh9K6Ted5JPynkZPSjhgRuII6c9Kwjw/h403TbbX
5PujSWZVZPmSszzRNR8I6V4s1DxBd3N3BqV3GsDC6t5R5Sr1VBt4zxn6U698fwzIYfDGjah
rd6RhAlu0UIPqzsBxXo0jB15JOD3GahkyY9hYqtEeHKFSSdSbaXR9hvM5pPlilc4jwT4Xvt
Oub7xD4inW517U8eb5fKwRjpGvtXRaxrEejW6STWl5cCUlQLW3aUg47gdBV8SKrAICSOBTZ
pdzEKx969+rhFKl7CnJxXkefTrPn9pJXfmclL4306FN8+mayi56tp8grP1DxN4f1u0W0u9G
1q4jWRJVCWMnDqcqRj3FdNrUc9xZCBFJG7O76Vf06w+z2SEEZ2jnvXx9XJcJRlenN3Xnse7
RxtaqrSjoccfFmkBCH0fW8E97B+tSweL9MhiBi0PWxGOSf7Pc10EtvNKoCKSSat/ZZY4RHs
Y/Lk4NE8HSqpKVSUvmdKqST2SPJdBsXW0utR1iO4spNQvri5KtF+8Az8vy/QVpnxP4Wm0C4
0SXTdZltriMxyH7EwZgeM+1aWvLuvo5JGKqo6ZrNjhJQtjduJ6Hp6V7FbARxEIRnJ2VrJf8
ADHjrEulUk0kZUupac8lvYWUGpnI2lrq1MYGB3NdLpusrpEF4JYpJlSLzEjQZLMB90fWqU0
Za4tn+8SeQfaqqzB7qcY5cdvrXVWwkK1H2FVuS79TKFaUKntIKxyOjWt5BZXWq6qjJe6jM1
xMG+8mTwv4Cum0rxB4V0LUJJkj1a8uGXbvFrlQDzxg1T1h9ts0a5OePpWPYgJJuZsADGTSx
GChXpeybaXkFPESpydS12egn4l6Go3f2fq4B/wCnM/41zPiLxH4P1+8t7y4ttagurdGjWSK
06qcEggn15quwLwAg5bofSsy702/tUElzaTxRHpIyEL7c15dLJcNh5qcJtS6ao6nj6lWLjK
KaNjQ9e8KaVcQXxh1m5mXJRDa4Cnpng1Hrmq+E9X1SXVktdbtryZFWTZaZWTaDtJGeuOM1i
25JRk3bn6AAVpvY39tBG91bTQRscAum0E12vAU1WVaVWXPtutuxz/WWqbgoLlK+mXAlCOYz
ErfwsMEfWt6JXZgFOW6A+lc/bFVuGJcgAmtm3uQhD7stnIx617Seljz5O7uez2gbUNBg1CF
DLN5IZkXq5A6DPfNc74Mg1K6+JusavPol/p9rLp8MCPeQ+WWZXJIHJ9ao+EvGN3ZTx6dMiP
aFvlbGCMnk17JHD8qyduo/Gvi8Tg44WvKpbVnt0sS6lLk7EJtx5YKpnIrjPEGvalZ3Z0s+G
tVu0TDebZ2/mI2R0zkdK9IhjUjB4xVW4XbMFwc5rgqRVX3ZbepvTm4ao8qXVtSYfL4J8Rkf
9eY/+KpLDVL7T9f/ALdTwL4ia7FubQk2nDIWDYPzdQRx9TXtUZ2xKdnQY6c1Xd1WHafWuNY
elTleCf3nSq056SOSk1VtY0WG5Om3mnFnKtDeR+XIMd8ZPFZ6opuFQYDgd+ldFrKl0ibOEX
qSa565fZ86njH4mvbov3bHHLcimKrgbtrbvzpsmfs4yCc9apmNvOTrySee1Tm4Co0WCSOBj
tXZyuyaMSGZ8siKPlX0qIKrjPIJOPWo5vlLBTy3GOuKceACSRgZPat7WSSIK93JtYKD1HrX
IJOz6pc5jYlSRuro57yFJinGT0z3rnEkVEnB4cuSTnk12UItM5Kzuie5uAumbQQpOBVKIJ5
S/Sm3kzMYoUBZiM/4Voxxx2sEcU4Jcrn6Vtp1Mdz6jm4nBPPyr/6DTmHI+tJNn7QB6Kv/AK
CKaTkevNebFjmWI87c44qUnIA2ioo87cenapS3HWtOYyIXHWmgYFOYjPXg00HnFS5CsNPLj
vipBkHPGOlIAPvdx0NBI3cc8VPMFhCcEEmlJOOaDggAD86axPp9avmGLjt+lJj160nXHBz7
U0vg+valzAZ2rXP2e2KqcM3H0FcdJKRuxjnOT61qazcvPelVI2jjB6YrAlcsxjVflB53V6N
GNldiHrIFBBbAJ456UhfHzljjpmqkhxJtHA9cUx5TsCp908V2qIuYsLcDYyjkk5BqvI/Ckc
9jUA+VCQPmIxk1UifUft06TxQraAAwyIxLk99wIwOe4NcuLxH1Sm6rg5Jb2tobUKXtpcnNZ
l0NnKgnA7ipQQylR1649aqb2BJzXKeIvFOq6dr+m+H9A02O/wBUv0aX99JsjhiXqzEc141H
iKliJqnSptt+h3zy2dNc0pKx2inzD0z9KSQMBgD8Ko6ONX+yZ1pbRLvcf+PMsUC9vvDOad5
95CLiW88tI0LMjIxOUHOTkcHHavVxuYPBwVSUG15W0OOhhvbS5VJXJizgquBtPaoShyrKeC
PxrjfDviLxb4qRdX0/SbC00RpCIpLuVzLKgOCwCjHriu4YLnCgFe+a76OKToutVXIl3sYzo
tT9nF3fkU5ZDDPGjY2svf602XVrO3jeCXULaDZyyvKqlfrk1LJFG83mMMkDCg8gVxGu+IPD
k3iKbSLXwz/wkurqB9oWC3RvL9N8jcCvzXH16WMxUp4NNX3tpfzPqcLTqUaSjWa8hmlPqnx
O8UZ025uNP8IaXJ+9uIXMb6hIP4VI52/56nj1u/ijjhXyVwF+UKfSuX8OXWq2Wnx258LS6R
bAfJGvlvGo/wCAH5fyqp4h8S3tr4h8P2kSx+Vql4beXcM7UEZb5ffOOa3oV4QnGhGNvJ/nc
pxbi5tmT4hjw7MUB+Yhu/FYaSkwrtAxkY212TxzT6nJHPb25sSvyMc+Zu757Yp/9l6eoA+y
RADpxXqVc7jhWqdSDv8AI4HgHVfNFo4u6jdEjuvuqoP51jWQZrlnGW3HjPrXReJvEtlouq2
+iHw8+pSTwGcBJFQKobHeqOn+J7F5Vjk8GT20ZydySRuR74yDXZSzSpUpqpCjJp+hhPCRjL
lc0mYGrLI7lducNtrMkkVX8uJAAAASe5rt/G11p9j4EbWNLtIGLzRKGKkHDNtP0NcfZaulg
GMmk2l/uYH9/kEL3AIrpw2PeIpOrCDuna2xjUw/s5qMn8xlndJPLNasQXUZxnmup8N+KYop
xoWsEPayHbFLLyFP91s9vQ11Vjo/hy8tYdTttJtwJ0DhjHg/jUes+ENI1LS5raK0htpmGY5
VXBVu34etfPYrOcNio+wrQa8+z7noUcDWpfvIST8u5XKeCfDcd3rPnWaCMGRj5yuVx2Rc9f
YV5BqXiDU/GHiBdYu5JLXTlbZZ2gcgBc/ebHUmi50aG1up7a806JLuJiJNyAkH1z3HvWho9
x/ZtrJjTLK9dyCBdKcLjsCOlethcudD/aHJ1ZdPTyOKtifaL2SXKupFeSfZ5NyMATx+lZf2
y6Q70kcMBjOetepeJtS0HRvBMPiFPDtrdT3ZSOGBl4MjdifQYNeaXlzfXt5vu9PsbEFNohs
0IUHPfJ56114THSxV2qbSWmttznr4b2KV5Xuaui6uY4reRmAZD68nnvX0x4R8U2/iOFVtoZ
I/IUbg3A6V8qrahLcqH5VieK94+EF2Wjmi3Z3IABj070sxpqVLne6FhW1Oy6nsgH7kMq8kg
VVZd9ySeQOM5qSKbeGQjGD0qKWRACQRuz0xXyEJXbaPatbQvM48gr71m3jlVOWxilidpJAX
GFUd6zdUlWVlUNle7Ct4R1EnymfdyS3JLlj5Q6H+tZkjpExym70+tW7+VkVI9uEC4x0rHLM
XJBG4DrXo0Y7GEnroOPnyyMI/u47dQaqkGLdtOWPY1fgcJG2SAScHis+7yWPYnJGOtd0DNk
Uk8dvCX2ktgjj1rBv9e8yBgg3P/Kob2Sfe25iAR25rClkJz8mMcD3rshTS1OKdR7IGuZZt0
kzkgDgUibjJ8pLcZFQvGSjJnAPoa2dO08iMPOoB6qMdq6YpLUwabYtlbMJ/PcKWAyoPYVVu
rhXnLO+49OKsaldfZI0jBxJJk8elYhuIgByucc5HelHXcqXZH2PMf9J5/wCea/8AoIqPOUH
PepZRm49tg/kKh2jyx9a8uN7WJqfEWYz/AIVLwFOaijwAKk7c9+9VdmZG/AyOlMUAn5jzTi
ck8UoAPuakaGlgflBoBOzpxTgiht2KQspOOeKAA/dpOckt1pzYBHvSEgk85qhDM45U8Yqtd
SLFbu+cbVJ/SrZwBmsTXbu3TTJYhIC0g2jHf1qoxcpWG9jlprhpJXc8rJzms6TKncD+HrU7
MeAmQM1HJn5Rn617lONtCGyJiqpk8NjHNViMqAAeuKtvtVtpHTrTMAqBg9M9etdKsQyJxiN
QuOc81AUYRklskVbdCNqhTwAajn2JCecknj2rzM0f+w1fRnXhF+/hbuUuSTnoa5EoD8arMg
jcNEkI/wC/wrr2K4JHSuQCg/GuzwM/8SWXqf8ApqK/Pcg/36J9PmH+7s7zJKcYGenPWszV8
DTLvIO5oZM/98mtIRbVByc/lVHWB/xK7nceTDJz/wABNfcZy/8AY5eq/NHz+B/jr5/kc/8A
DdcfC3w7tXj7KM+nU10sxDPtAwo6Vz3w3/5JZ4cPpajj1+Y1vOVL991eLxJiZRw1Kitpav5
WO/LaSlWnPsYninVToXhLVNWVv3ltAzR+7nhf1IrY+HXgyLw58ObRJ4wdSv0F3ezEZaSRxu
5PoM4rkviOnneDha44ur61gb6NMua961GBLeMRqAiIAoH0FeJl1o0G1u3+Vj0MTL94kc7pR
Mlr5ZOWUkEV5f8AECI2njTwfLGn7tdUYg+hMTcV6bYOLdpi/BJOMVg6w8V3cDfGGwcpkZwf
UV6cKSlUVR9DNysmjNydyZ6tUh79s0gR1VVeP5hzn0pSQCOprw84addNdv8AM7ML8DPLPGg
x8S9N4H/ILlPP/XQU63FtZ6YNVupfLSSVLSJNucu3StzxF4Vv9a8ZWWqwSwx2sNm9vJuPzZ
LhuAPas7x3aQaboHh+3QMyx6tCWI6tw2a93BZhCFChQpv3m9fQ82vQlKpOpJaGL4suvP8AA
tzpUEbF1uYJUQDJwHG4/wBawLlBHIV27gq5NdPdeUZX2IQO27+Qrn7kMLlmkAEQBJ9CK+no
0o03Jx6u55M5uVovodrL4kbw14Z8JTtGHtryQW8/ByqlSQw9wRXexSxTwrPE6yRuu5WXkEH
vXjvjJgfh54MIzj7Wv/oLVreCfFcdpKmkX8wFvI2IZGPCMf4fof518TXy11sPLE0viUpXXd
Xf5Ht08SoVFTns0jofGXhsatbf2jZwg30C4KjrKg/h+o6j8q8yt41bHzDB6CvfQO9eb+NPD
xsrhtb06PFvI2bhAOI2P8Y9j39DXVkWacjWFqvTo/0M8wwqkvaw+ZleNFP/AArTwwpPA1CE
f+hVhyxKbhZM5zj8DW942YH4ZeGs5B+3w/zasMgDa2crmvfyhXp1P8UvzPOxnxR9ERSRjnK
7ecH3r1D4TSSwahtQAxsrBiTyORXnXlj7KJAcgkmu7+HFyttrkMTNsWVCpJGTnrxXfjIupQ
mkc1KSjVi2fQESKsBJ++3IJ7VTmkCjoCQf0qEzTOBuf7wyB04p0NuG/eE859a+HpxUVqe3J
3egm55YiFyidhVAxL5kiTYLDkHNb4jVmUbcr9a567yNRkAbAHBrem3KViJNGTfbzmPOfes1
YyCZMcZwDjrW1Om8nA49TVeaIRwx7TjOMfSvShK2hil1M+5QrGscJJbOcms6USSoS+dxHHN
bM6cljkA8YHWufu5lWXaD3xya7abuYydmVpl42tgkjH/16526if7QyqpAX2rozIpYg9+lZG
oyDeoiU5bv7V2w0Oaokyra2sKt5k7Anr9fatONi+SCME7QB6VkhcPljk47VoCRY2jQdlzXR
ypoyjOzMLxG+2+jQPz/AErKkhLkMqlsjkg0/WpxJqMjMcsBwPSpreRVt0DjDY5qXHlQlrqf
ZL5+0DP90fyFR5/dt2waV/luBjkhV/kKbn92R715UNhVNydWwoBx61IGyCTVfeQnGCKmjwY
umD0xSaM7gx6CkxycU0njOcUoPy+1VYLjgaGwcc9Kj3Zxzink9/bNVyiA8896UAgZHU0A+3
WjI+6PzrRRAztXmaHTJCG2k4Gfxrhbq5Z5GWUny1GNpFdf4hdVs0iP8TCuOnVS5zyM4GK9D
DwVtSWyHzQ+ABwB0oPzAjIwKaACx2gACkBAQkLj1+ldxFxjk5Ldc9qWIs8gHtTeNxbt6Gp7
dV3sSOVqmik7jbiYqgCjkD8az5unUsD3zU8m4uwbqT1qN1yrLjrXFmFNzwdWEd2mbYefLXh
J7XKuR0Fcqqg/G2x7A6LKP/Iq11PXp2rnGgeL4t6RfsMQz6bcWwJ7OGV8fiMn8DX5tkTSx0
bn1mOV6DO2Z2JPOcCqGrl/7JuBnGIX/wDQTWh13cgcYrl/HetwaF4N1K/mcZjgZEA/ikYbV
H15r7bOWvq3s1u2kvvR4GCX77m7XK/wzx/wq7w+S3AtQOf941vsDlgT0NZXgrT5tK8A6Dp1
wgWaK0j3g9iRnH610V9Yz2wSZ1wsvOO4NeLxJTToUpt6rQ7MsqqNWUX1OK8eKR4UE+OLa9t
bhvYLMhNe7avtePfkEk5FeR6vp6avot7psxAW5haIsP4SRwfwODXb6Fqs+qeDrCW8G2+jjE
Nwg/hkQYbPscZHqCK8HAVo+y5H0f52O/Fq1RS6GfLLsjYJwxz296yrlZBbs6Ljbzk1qSxBF
LluSc81yeueKbPSdT0rSWHnXOq3C28MeeQM/M59h/OvYjWSlGDW5lZyu2rIvRyEo287iTkH
3oLDPNWrm0itkURnljk5qmeOM14eaSjKsnHsd+HjaOp5n4wiF58TtGtXllEf2CRtscrJ8wk
HPykVZ+IAaTw/oCbyXTVYF3Ock8NyfWo/EkfmfFvRFzj/AIl0p/8AIgrX1qwgv7WCGd2KwT
JcIFOPnXp/OvosJh1UwtGcV7y1PMrVLTqR7mDqcFvFFMsCSTyBPlTHO7Az+FcTqV/AomspY
HZD0YnbIp/wr1G2t2tJLnWp2zDZQvID/eIXP8q8Tt5bjUrKC7upd8s5MrknnBJIH8q9PBv2
k5U+a/LbW/U8erRlCKm3udj4uz/wrHwYN2T9qXk9futXJiFlcsWLHOQa7HxmMfDPwgSuQt0
nb/ZauXGSu7gD+VaZSk6Mv8UvzNcZ8UfRHrfgTxP/AGnZLpl/NuvYV+Rj/wAtVH8yK7F0Se
J4pUEkbAqykZDA9sV8/WM8trcx3UMnlyxEMrDsfWvavDuvw67pomDKlynEsY/hPr9DXzGd5
Z9Wn9Yo/C/wZ7GX4r2sfZz3/M4z4m2cWm+CtHsrct5UOpRBN3OBljjNctDh0bfjjoK7H4un
HhbTj6alD/7NXnl20zhPJ3F9/QHBIr3+H5N4Rye92efmWlRJdjVMy+SYiQGJyB6Cuq8MyCP
VLN1HKuOTXEQrHcXSSxMA0R2sjHmus06TybuOXdjYcjFfRyXNBo8e/vJs+jY48hDnqM881Z
XDxYHQHBIqlZv9o0+CUMQxjHXvxWnaRKkYyw6/XFfnV+VO59NoyZM+QcdccVzcoLXkpJB3E
5BFdQCoRgTnNYN9GUuAwwCRmuihLoYT1KACFyslMuYUkkGwfKo5pxUyO2eQeTikU43rnqMY
r0FoQtjK1BjFZA4yDnmuL1FijCRCMrya63WWb7IgTOA3IrkNQ3quUODnoa9DDW3OasyKW4L
2wljYCXGQDzWRNKXnUKc4OfpVltyghhkHn6VVwEfgEZOQa9FJHE22TxgNKqj72eg9alu5DE
XfIJC4BxUttGzyHoBjGRVPVWWO2lYk5Jxn2q4sLaXOWb9/JI8jYJbGDUqJlBwpxxk02La6k
suRnPWnKrooBUAHkfSm3fQ0Vj7OuHxdD5sEKP5CoTxHy2QTzTZWBugM4+QfyFMDARMvPB4r
hjS0M6m5bQAcDkDsTVhXyuO9Z6uTgDrUpkIBOOnFaOiZExJDYPI70B85UcVXZwOCT64pDJ8
w+Xk+9HsgZYB5wBnn1pSzBWyMe1V84YHnrnFSA7gWJ49apU0iB+9gmc//AFqQyDaPXr9aAf
l49+KifAUAgnHNaKIGFrs4kEcefnOTge1c8doXcwy3bmr17cebeyEYHYGqDZAIIrtpqyAhK
jGe/J6Ux2BXBGD7VOU9DzjBqvKcKSEyT0x1roRLGZIHpninIxWMDpk1FycZz605z80YUfQV
W4lo7hNguRzUA+7gjj8qm5YluoJobaIduckkUrlW1Kl1FKsBmtYlkkHJjZ9u4ex6A1zl14j
t7Z0/tHQ9VieJtykWbSgEdwyZFdiFBtj8vQ4xTEPHAxmvnK+R4WrN1Y3jLy0PVp4+rCPK9V
5nDzeP5ZAY9J8M65qMx4ASyMSk+7Pis+z8JeIvFet2us+OfJtLCzfzbXRoW3jf2aVu59q9P
YllAJzjjNROShzt7Y+taUsvpwn7SbcpLZt3sRLFSacYpJeRCVyxfv6H09q6HTYRqEMbTsJB
93BHGK5uX5IA7NjPt3rpfCshlXyiOVbNTmNOM6aclexz0l7xS17wzqNiGutLtPt1v1MKOFl
T6bsBvzBrjpfE91pAYSaH4gt2/iVdPdgfxXINe8DDI2VBHvVS8iH2JzEemBXx8sFS5uZK3o
7Ht08XUtaWp883niTxtrI8vw94Ovwz8fbNWH2eJffb941oeEvAH9k6s3iPxDfnWfEMy4M7j
Eduv92Je31r0a9YmEjkYHSqAbKBgcnpXVSpQhF8i1fXr950uTdrnJeJdcv9MvFtx4dv7+LA
YT2uzbyenzMDmuffxdfKu5vB2sLn2i5/8erudZx9iZZFZse3SuYmcmJt5JI6fStqWXUK/vT
vf1G604p2ObfxBBf6nHdSeCNUmvLZTGsmI9yK3UZ398Cp5fEzwr+98FatgdMiI/8As9dLp9
pAbYzIg3OcknvVPViPLYYCspH410RwNFe5FysvNmM6s4q7tf0OI8TeM59R8Kappdj4Z1KGe
aFoFd/LCoSMHOG9K4zSl0LT7Q/2rbXt0YFVI47UqNwxznPvXc6iGS2nRdm/JYj0rg2VHlIJ
w3cHvXr4XA0qMJQptq/nqeXWryqSUpJaHT6n488Lalo6aPeeGNU+zw7TGqFAYyv3SDu61xF
zqNhJdEadaXlvaAAg3LKWJ79KivnKXPyDIPHPaiJVkQnIHfGK1wuBhhdKTdn0buY1sQ6vxJ
Fnz9yb4xkZxW5o2q3Wjaqt9anpw6MeHXuprCQKjYXIBPHFWwxIOD8vpXdOnGpFwmrpmMJOL
Ukb3jzxbF4isLPS7XS7qIxXkc7TOy7Coznoc55rCjMM12jAkvGcgChBG7gPjj+HtUipGlwP
LULkZOOtYYTCU8JD2VLY2r1pVnzTLqQQpMbhIgkj9T71u2iiNV5OT0rIi/1ajgEHkYrYiUI
cvg4OcV6KSOGWh9A+HrtLvRYGLhmVAjY7cVvQlRIqHBAHSvN/h9NIZ5bU/cdNyjPpXo1od1
w3cAda/PcwoKjVlA+gw8+eKky8cKhAx64rndTZWuCQ4rfkwFLHOa5zUBvlGOO31rOhoVPcd
Zxloy3TPQmq2B9qcMc89K0o1EduiN1IqqIy1xLIyjKnA4ruT6kvYw9ZhX7CSD3rgL/5ASOc
k4B616NrZUWjEg5fAArz6/izKDjOB2r1MK9NTkrK6GRRbss3IPT34qOe2jjt+PvDBp1vcDa
5PKoobjvVKS689nCglX4z6e1ena+px3SRfsyGgkyoXA4PTmsXU0EkWOw4I/nV9pHt7BFbIJ
B/Os4FXtHkYEYbr61cE3dik9kZzRxpDkAMp4wBioUACDIPfp9avExugkU4IP3cfrREhWMAA
Gs0yz6uldTKNowdq+3YUzc20kYqKRv345zwM/kKjluY7aI+a4XGOD1rojDQiotblxDgbj/9
c1NyBkj3yay49TiKNhSeM80x72R1+V9uRWvs2YXNPK55YBuuSaY1zbwklnXI9655p3cn5yx
7c4qqXY87RjPTNWqF9xXOhfV7VT1YkegpDrcSqCsZK+9c2rl8gjAUdKXJZAVbn0q/q8UDdz
a/t2TfgIAPWoZdWvG3OJRhsjp/Ks6NAQxY4IGTUboWj4OF9DVezikIiZnZuOp5JphxwoA69
TS8s2Tnbn6U1WIYfLkZwaztYYsrFcKwwCM8VWdiAOCDVq4J3kce9Vy25un4dKuOwEWB7jtk
0SfJhs54p2ME5qSVf3ajHIHNU2SV0LAE+nFK4HlksBtHTFORR5m4E4xxSSMVXHHpQNbjjue
zGDwTgUwAfLkHcOpHepGB8lATjvUcbgnGCW61j0NSXeGbHQAfnSSEbhtIApO3GTu7VHNlEL
EYJ4OazaGineSDzVUfdH6V0Xgoj7Zc89Bn6VzDAsS7tjPYVs+EZCl3feW2WCjn8a83MJKNC
T7GtPe56OrsVwrcZpl4xSAoD97k0WI326knOOlRanlSBuOD2r5SErx5jui02cheuGeQZOVO
KpIc/IMdau3yoHfaMc81QjxuBH3fWt4L3Wel2K+r7XhRHPG8A+9c3qUCQyui9AmQfWuh1aR
JJ4Yx97OTisvVgs97EiHlwFIrqoS5UrlO1m2Q6XHstIwT90dPWs7XgsKO5OckECupit0iiR
YoQqJkFjyW/wAK8/8AGE8j3UMUZ2Icgs3AB7Z9aKGJ55OUVoeZUxClByS0Whxl5c3EcszTn
EcoJXjpXMufmKhgD64rW1K8kfdHM8bbRjC84Oa555DEz55IHbtX0VHVXZ53NpcmaJLhcMAH
XjNURGyyOqnPOABU32gscx8c0sSgvnOc810oTaZE6uWyp/AVahcOrLuI96dHEGLH72ByBSu
hONgAxxVCs0MbcOQSWB59qtCQKV/ve1RxWzdXYtnqKteWqjOMe2aBrVF2yCkZc46nPvWxuV
yPKOQQB0rH00B22sfbFbUIG4AgcdK2jqc89zvvh/qSWmtR28gLG4jMYI7GvYNOUFpBxx3r5
90i8msbuG8jUbojnB6H1r3nQbuO7s0uozlZAGFfJZ5h3GaqLZnq4GonFxNZ9vlkEDOMc1y9
+f3qqF+X1zXTSqpU5PTpXNXw/fKp6HpXj0UdstydXGzp0HGe9VhMwZjjqeatooWDnjAzg1n
/ACMSx+8BwBXXFXJuY+uc2qlTkg9q4nUneNWKgEdMetdlrDn7MoUnJbjiuN1GHcssuWLccV
6mG0OersUrOItC7jv/AC9KddRInlCNAuTk4/nU1udtszOSVx2HNNkZZJVljHA4r0W25aHHZ
ctihfh9wBPHbPHFMe3xbzqPmVcE4qfUFLSZJwCM4qq12fJK7j83BB710q/LoZtq5VjVvJBb
CpuzgDrU2YEUDyjjHHHangFwFyNo4Az0qB35AEhwBgVy2uapn0/qjG2bMagnauPrtFcxKVm
8y4bczlwBmtzxDOGvbeENwNucf7orKCAbiF4P5V6eHXuqTIqy6D7cttUAKcDPNPlZizDqG5
HsaI48Kdq47j0qZ4sxbtwyfaum5ysqhCCRkLx1xmjYFjzxkYOfWnSIGY7mIJ9Kk8sBQGAxx
z60XEisERmAHygcn3oUc88k8VMIgzkfd9T6UqooY5PzdeP0pNjISP3wATPGOvFMuSWHAxgd
O1TOEG4r19G9aruNyAMDUylZCK4zgAYJ4zUoUFwe45pRGd2COT0PrT0j2ygHhhxXPJ3KKl4
pMjP0wfWqzBgozVudsysTxmqzHp39K1hohDTyQCScjrTpmbaARyPSnBQxwT07dqV/9YV9v0
qr62HYr8qM7fwoYMVztB5GBTZC244HA9KcGYQKGAzu703sUtwuZQAgXghcVFHkgMfTg0y6k
VZGwMZGMY70+JWEGDznmptZFMsowPynqOTiqdyz7vmbjqMU9VdgdrAE96SQNs6c579q5pOz
KKyqzWzFuM5K1qeCcy6vcRuuQ0XII96zZCVgfdyDzxWx4FU/2vdMBwIx1+teZjNaMrm1NXZ
6FCi20AC54qrczrPlsZx61LO58rbnqcVm3kZtoiFB+bnNfJSkqeiWh3xjZow76PG8Kct61n
QKdobHB45rWuUOPmOBjms5cLhM45ropO8LHfYo6rGPtNqw6g4Ix1rMZSuuxMY2KnkcVramV
WeHfxkg9abqcLyaaHtAPNBBPPQe1J1uVKNjnxFZ007IinnjtbWUyPk8sVryPxlqcV2YGhX5
UyGauv1ODUb2W1jAeFQpHmjnPPQ1ha/oEFvYeYuWnkByx7/hXTg4uMops8u1WdNvojzhp9O
DvLuyCn8a5/CsC7nimleW2i8pD1XPAPtWnqtqYSCmCuSMelYDNIjmIjr1xX0kYKLve5zJFi
N1U4PfjHvUqz9yNpA7dKqpDnGCCT602eJhGpDnkjmui7sOxopdiOMfP8zDIx1FSwyhkUMSD
6n1rDP+vzncQMYq+I98IJOw9gepoUmwasaoulxiRiMcEj+VXoSrwkopJPIyelYsNoqIxLsx
YfgK1LJk+z437ipxn+lap3GWbaVo7jdt74+lbcMxaUMSM81zyExyAhjgk5q7Y3X2meVSNpi
YAg8Z961TtoY1F1OxsXBxlfwFe++E0Q+HrQqoH7sZwMc1896c6jlvxxXvvg68b/hE7Qheo2
89/evEz2L9lF+Z04D45ehvzlSCD0A5rBnVZLxcDIHNbNyNlu7fd2jn3Nc9Ed1wp5464r5mk
ranrssXgK5YdAtU0JKMxUYAxz3q9fOPIcspHTisueUeWgGRk4rsgm4mfUzb+J5Lcom0AsGy
a4jUSqhkJycn8cV3N4xWJw3QrwT6VwGpZkuzGCFCjPFd+Fu2Y1diqDKbYbOB0+tOtUdsbiS
oOCM09flsw+cHGRntTArxaawDAyEg++K9RanBa2rIr+UebtwCq8cCsVtw6Zwe9ac0hV13Dd
8vHHes91bAIJXBzW12lYnrcsRbREPnORyMiq8hIfhAR64p+dqgg5FWI1kZAcLz61nYp3Peb
+ZZtaDk8AqB/wB8inhcBwOQ3p2qofmu43C8/KT7cCtHeN2OAK9SKskiarHwRt5ZG3inTcOS
P0oiYlWZs9aJtu4YH5VRg0VT/rTlu350u5RANwLHPRe1CgOjevuKRIW5YkfN6dqegkhm8sx
2nAPamyb0cMHBY8c9qkeLacBlx71DPtIUgDGODR1HYUbmywIG3qfWmuQzEnr2xUqMPKRSuF
UZ6/eNPaJflJ6eorkqzTlYEiFDtPXp2NSIVBJkGOODViOAFQ2B9aWUMkbnaDxXN7S7sXY56
UjzGIOec8DtTHA2qT371LMh3kdM1H5Zd1THTjmvQi9CGiUOqoTnnII9xT5oi0Sznriocq0y
xoenrV2ZflVcVDdmaJXKATAUbdxIzSFCUjONuD3q0ke99oFV5k2ShWOFzgCk5p6FqJnXoBn
cA5xjBqcbzEiZOT1xT7wANkKCGqJMggsO1O90DRMRkEdOetQSZ+8zYA4OasFjxtBB/SoZXB
QhRlv7uK52OxUuGCWhAYdce9dD4HtpEF3engORGuR175rmNkk8yIRkscBa9O0qyFjpUUAAH
y5NeTj58lPl7m9FXkNvJihByNvfNUXvvPAjCHYvfP6VNdKZbpVjQsTjCsODUVxAHuQBGEcD
5sdCa+IrTk5ux1Xl7TToRX0asiOV5I6VksAr4xwOT9K1mntngIIfevAAHWsa5JV2J4rvw1T
n91nbTqcxT1sl41wc7VB/WrenIxtnkZPMVFLYz7VR1JN9kpHOR1/pU2lz3AtzApwrEA59BX
TUS9lbsXXjzU3Yivg720RKbD96uM8TNuSGLIGEZufpXd69LmdViA3BcEVxetWrTn7RvVkRd
pHXmunBtKcebsZzh+4sjxvUFaYSDbghsiubu4CbltnAGN2a7LU4BBcSK27nOG9a5q6yLl84
YbRkV9THVHiSVinbwu+6Vl2gfdouIyVBJHHOa01h84I4+UbTjJwKz5HAkxg4z61aRLVtSvB
aF5BKe+c+taNvBulkwc+maZDncFPU96uRrtYqGBYcZ9apRQt9xhOzoc4GKfZTKEZB97J4qC
6OyHeMjcdtPhXZeRrjGVyeKL2YdS2RMkgAUBD1PWrFgD/bOV+66At9e1RTKygA598dqm05o
xftIDygA/WrW4SS5Tr7Tbv29AK9x8CsZvDMCqc+QSvXjrXhsDYlVgBjGK9s+HKomhtIXP7x
myvavPzhKWHT80Xg7qo/Q6m+3PA4z17VmQLtZzxlcYrRu+jHoO1ZqNtkckZFfKRXQ9Ygu7g
M7BQeSPwrNdyffnkVbkK7HycHOapPKq5wSBXdBPkIZU1SWMQkBh93nNee3DB5XKltzHAFdf
q84ffCnLMOvauVMOybJbG3nivRw0eVanJWbewy5ysCocHGBgdKp3MnzRqQeABzT7mX95wxx
1zmoblt0EZYhWOTiu+O5zvYgeTdLu6EtnBp8jo4kGQOD+NRZRzlVIIxkVXnbOADhjgiqvdC
a1Fj3SARg8cc1aUfu1y5HHGBUaRMoUE/L1qYRFlB4b3rKTvsaRR7qg23SgcjA5P0FT4bbIB
/+qlaILdYxz8v4cCpdo2yH3r2E9DnqbjoA5hAxkD37UhjCnI6/wARqZeIRtH59KrTyMUYDB
Pf6VSMyJXGcrnJqZVYjeT+lQxBZIiDwCeOKs87doB+T9aGBGYjnb1HXPpVSd/ujAxkZ4rSj
z97AGTyaoXSNvVePqDkUrhYmhjDDOM46Yq60G5gQuNvbFMsomMat+daQVo42Y5zjNeJVnZs
tIo+WSx2nC1XvX8uBjn5ieK0FxIgJOAKqahATatIT8oGaypS/ealyjZGFLtY5yCxHXFRN91
cEBgDzU8MbtFlm3Hnj2pZbZtiMw64PHPFewpJbkWM+CJku4jk7c1vS2+U8z0HAFQ2lsHkMh
X7vIHpV+7H+j/LyMc1y1qt5pIuEbGbZo8km04yOSBVXVkVZYwOBnrWpp8SrIZOeR+dZ+sc3
ke0ZGOnpSg/3hqZNy4PQnpjmiLBXBH41AxLzZHTdgVcGVUMemea7JKyMr3Yx1LnbGTnk0xV
ESEufnIOB61aQFVMhIz1FU7gswG05JPJ9K52U1Ym0O38zUxLIM7OQPevQrm4WKzwB87KBn0
rjvDaNLdy4GQqZz+Nb15ITCzN1zge1fL5lVfteU9DDwTVy3YI8+88depPaq842y8cAZrR0y
EpA0hP3sYH4VmXDAzkDkV4MoqML21OqjH3mVOkgCAYbkmsm/jO8vngcYFbKIcucYAPBrN1F
VWPAPU96rCtx1ZrC6TuZd3GXsgR0Xpml01iFDYz04pTJuVohk4GdopljFOUG0gnPI9K7pLm
hZmsleKTKmtysmrBTgB1BNckJi1zcxFiVfOMn0ro/EzbdTQKckR81xDu663BjowYtzXtYak
nBPyOStO2hx/iMlbl1ySUYj2rlXUO5fscrxXYeJmiM0pwcqxBrkISXk749D3r2qfwnmSWoq
qwATOCoHy1lPG3muCcYJ/CugVAZCGXDVkX0TLfkj7jj0qupE17opcRxKAMsxqxbEYbzD79a
oTMV4Vskc881JBMXiPy4btV3Mkac0COAmdy5psibhsGFZ1wp96jTeNpUnFXFAY5OcjoKYwj
DFAJjtOMEDvVrT4ybsqFHlt8wPoe9V1BJLe/Iq9bNKkp8nBbGPm6Yqria0Ny2Zg4QnITofW
vavh3cKdDMO4bg5OD1ArxeBRE6kjr3/GvRPBF+sF55Rbb5h28VyZjT58O7dNR4Z2qHqV2zF
l2cqBWa7lcrkZzV5518sVlXMq792ePWvl6cL9D1WyjdOURy3NZk0uQygYJzk1NdXCkMV9em
aw7rVLVA3n3ESE9i4GK9CnB22M5SsVrg/vPvnj171SdVZXZnHI6YrG8Q+Jraxs/Msp4Lm4L
bfLDg49zXncnjLX0nlE3lFWOQMdK74RbRzyZ6ItvPPLuADK3A9hVW95kVOmOOT1xXBaN451
FdUhW8+eLftZE4OD6V392BMHlQHOeFPat4sya0IImBck4GeaJVCyxLgk+9RwqQ555PHNWdh
+0K7KSO4PemloR1LBVvI+4AOhxTobZmiBLEe1WYwJ4N3mbF757Uu7PUEjoMelQ0+homke4S
RgXqZPO1f8A0EU/bhHLd+9WJo1+0IR0Crj8hUecRyEdCcV6kHeJz1NxygCMZA6dTVWRMRbj
znoD3qww3RKFIY56iklGY+QAR+laIzKPKMhHHtnpVlmYtgjr2poTdIoI3MOetSsNzAkkdsD
vQwFhG3dtB9TmqtyhWUE5znmryjnOepxionj33DMduAKzlKyYIu6ajLb8r1PFW51P2duMAd
DT7GPMSY7DkVZnULCRxz6185Uk3NmsTLiAYAYz9aq6jJiwkjzjtWgpwucDHQVl6ucRQoRne
cmnSbdU2mropW1uNqnOcjpU9wAibQMZqaBeICuMgc067XCZxjPf0rtnUblYyS1IrQHe2PlA
PI9alvFGxj91elSWcYA3tgevvTNQI8skdT0rBzvNI2USomI4i3QgVi30xeYvuA4wK2GCm2Y
uOWrEnUOCVAJGa7aS1uJmTH9/kde9acYWdM7eFGarQKSRkD6mtCNVAxkDPAxXXNmaWpXkQz
cg9OvvVe42qmACO/PetBIjvJzgCoJYE3l5CCByBXJJtGm6NXwmg8m5k5zuwPer+ovxsA6nJ
qLQ0WDRWfcAzyEjPGKiuJBJKXJ3HoK+LzCunXcVuejhraI29OdtoQMSNp4P0qrIMyTL3A61
Zs2EVt57nAcYX+tUUlYTuSRtPJriTTjaTOqkrNkck20EAYHQ1n6ipazUkAHParkjqWxkDJq
C6ZWtWXK5B6V00eWeiNdG7GMhUN5p6jgnFM0t2OpSIMBeTgnnrTy+ZGUjuOM8Co41eK8mO3
aRzxXoWsrDk7mB4pIj1SXYdwIFcVGznV1cPuAcL7A12Gv4kmaQ4AA5B7VzNppzqY592Dk5H
9a9mg0qaR5tVNyOX1vYXu3bozMPxzXIRAK2CMEjOfWuo8QbT5yRnftbO71rl1UtubIPrXpQ
+E5JfFoS5Ifcvpg1T1HPkxOMBi2M1IjtuKDjrUd6A0EYOSFPAqyJvQozZCjPXrSwHkgkqev
ToKnGx0G4DPqak8g7BjIC859c0WMY6lyJCUUbsqB1FaNjbyXVzFbRsA8zBBu4A96zrbPmrn
JGcHHpWrG+10ZBgqcjH1qal1F2NaaTep1TeAJUQ7tUhViMgEdfWsnw9YwX+rz6edShieByg
JI+fHcV2sPgnSrqH7XeXF3LLjeMykDkZr591FHg1m58qSSMCRhweRg185gsZWxEJpVbtdbJ
WPVxVCFOSXJb5ntly/hPT5xFc+IIpZVOGEbDA9quWWq6FaDz7XXLcEHK7myfyFeb+GbWyl0
mOY2kTy7mVncZJ5rrbWK3hmRpIEUKeyjkV60cPVcP3lVv7jz/AGkYy92CO1Hiq5uIC9tc3l
2O32e2Yj88YrmL7UPGd/vWHS9UUfw5xGCK9G0eWWx0ZGkjBJ+4p4yvY1ymtax4m+3FrSaEf
MSqbcgD3rxlXo06jhzHsRoYmtBSUdPkcsNB8a3EDn7BMHP9+7rKk+GPiS9kczNDETyN8pau
tt/iBqel6oln4n0+O3trj/VXcJyufQ138NxHNbrJG4dX5yD1rvjWbV47HnTg4y5ZLU+e9d8
C3/hjTBqFzfROWk8rbGDnnvk1xEySojOs7knnk5xX0L8VLYSeD43A5WdS1eD3Ue2FugyDxm
uqlJzjcwaszKtd6ypO0h3RsG/WveoXEtpC5QYkjBGD7V4RFhrYn3Br2bw9fxapoNkVIzEoj
cDsRSu0W0WkjEYAY4PrStJI2V9OKvTQKoVV+8OCRTHjMUaiT754z1z6VvGatc5ZRadiqs/k
ptPCj+dTC5+UYYj6VSu3jiALN14xUfmMQCpBUjjmsfaM05F1Ppm4LtcRY+XCqP0FRSRLFtB
DFuAcfnT5+btME8KvB+gougpcZyCP8K9WHRHNK1hYwuAVTbz0pH8wE7gpHvUsYHkjHH1FNe
PcC6445rcyuV0BYybjgYzxTiGbCr0pSoK/KcZGcetSL0UKMHPNJskSKP5cn8DU0Ma7nYjrQ
HXjB9sYqaIb5h7ntXPVdoNjRpWyeXGPcVFePuOOw6+9XFVc7QeMVmzfPKRn6Cvn1rK50xRG
gJbGDg881naz8r26AZPJwPStuJCJD8vGOtY15i41cgZKouOO1VRf7zm7FyegtmpZsgcAAc1
YlClSJBnHNFrtzKxU4zgGpZVGeT1H41rJu5MSsGAhC4yeoxUV2CVCgcnAqY7RlU6+tRXHBB
z90ZoXxGt9DMvWCwOA3yqMDFYJJ2nbnBPrWreyDY2TgGs0Kpt2b0PFerS0RDG26sg55xVlH
HU4qGA4wDxgYqwFXGGqpEokQ/LvGfXFC+W+oQxT8xlsEetKh/dnB5xiqyQmXUIySRs5+teX
i2/ZSa7M1in0OiIWRxFEuyHphenFZsql74xqCoBxjNasEZFu7jgAHn3qjBg3YycuT1xXxEK
XPHmZ61Gmkr9TXmk22ixtwi9Ky2dEX5htDHJPoK0JU82RYj90DJxVC6t47h/38yxQHgHOM0
Vad4qK3CpUVOJz2u6rHaxiSEhEByGB5Ncf/btxNcNKspG7nAOQRVvxjBJAXEE4khztD1xy7
XYbZcZ9O1fQYHB04U+Zbs5o3hK+7PR9PulvmMwILADOO9XxIJ5pcDJABOOvFcJpWpCx1Exs
5UN27Zrs7K6gXUWG7aHQ5FVVpuDO6MlNXMfXwpvv3RB3gVy2svJaWgiU8ucnFdXqAU3JJfl
ScCuK8SzghIx9/HNd+F95I5qyscFqN00gmTGCflJHGay/MSGNNw+Z+dtac9mZrss8mxSefq
K5+6w14yCT5FOAxr1k0ebLQn3K6lyABnqP5U24y4ZCe2ajWQ4C46DtQ/IOc896oyk7kUJJj
yB1PWtBSzR7eTx09fpVaJd8YAxgdfU1fi2sQGPWqJjcrxZDAsSPatyzUSuu3JJYDH41jOQk
pUnHtXX+B9OOo6/CsgxHF+8Y44wO1c+JqKlSlOXRHRRi5TUUetoPKtBlTnYBz2r5i8QqF8S
3gDZxK/b3NfU10oKhBwM44718yeKbeQ+NbuxjTLy3JVcnAyTxXxORTXNUPoMyWkWavgljJB
cQdQj7h7V3+kW63WsQWzjKlstn0HNcFoEdx4X1OWDVbZkMoAWTqua9C0SeN9esZ+qmQA4Pr
X2Far/s0pQ7M8GMP3iUu56Ben7Q7KnyrGNqgCuY1WCe2iE8YICAFz9TxXU3QZZW8sZDchhW
fd2VxfxCFssjEFmPU4r8w+sLmUj7aHMoqKZz3iXw7/ange4iEYZ2TzYz/dYDIrn/AIRa9Pe
20+iXjMWs8FCeu0nGPwr0zVr9ND8J3VxJCJIo4G6+uOOa+efh9rR0TVtU1OUD5oDtX1YngV
9BklapWpTvsnoeRmcE6kWtz0T4neIIHtx4fhXfIGUsc5wewrye602/U/PZzAnoNh5q7dzXd
9qLapcufNZ96n0Oa05tb11ovLa9fbjrxn86+nXPGyhZ9zyXTXU4F7WaOQxGMhh1BHOa6zwj
rUOk3jw3jhElj5OehHesHVgfOEjMxY/eOeprm3YtISxPXFXLQzSue9aL4lsteM0dqz7oADl
x157Vp3EylSWOCcn614bZX8Vnpmy3jkhvFk3icPgMPQiuutfF8MWnxifMrgA5PGCeprnrSq
Rj+7RPKnuHia/llQG2uJFBbGzOCfeuZfVdQiIQX0wwOmar6pq8t7Kx52knHaqPmIVUyOVYj
pmtKacYpN6js2foDcFhcp06L/IUs+SwA7cfpS3G3z044IXBx7UjgAA88+1e7FbM86exOmSn
zA5HFSDgbQvHemxH5ByDkcE9qd2x3HpWhiQsAZCCaVVIO4HPelI3HLHj3qRRtZcHdUsAwCe
EPvUtrzcj2WmD5s5IUZqzaRgyuRzt4rmxDtTbBF9TwSDniqH/AC3yBnJ61oKMRtzzjiqMS/
v15A7mvAUtzqWxPIyxQO5Y8DNY1n5YM9wxySau6rN5dqEB+/1rNi+eMQR8r1Ixz9TV017tz
S10WYZY0znIAOeO9OCu7hjuCnPNNtgCWYDJDYrQdSEIPzZHpVTmkxJFKRAANvAxk1n3LHIB
Pykc1oyqQBzkVl3rbAp9sVVLVl2MfUQGPDAjFVIwREFcdafOQxOeAPSkLAY68jAr2YaRsZy
QqrnBGMfyqdsMCw6AYx61FCARlz06VIVGQMYzyAKmQ0h+flbIxx2NOs4mkvNobHHPvSRjCM
zEfTFWdPUm8JxgivIx07U2dNBe8jYnKQ2O0vtzwKz7RMy+Y3rVnVE/0eKXIOM/L3qLTRuKq
w6nivnFoeslZXNNd0Kb5BuEi5x0rn761ZkErkLuBwG6Ct7VbwRMkQTai8mTHbHSuNuLmWdZ
Lq9udlruAVB1615rlJVZRsmcFSrrypXbOa8WxzjSdq4O09R1NcLCypbeXHHmQc59a6nxfdB
bsyyTObbAAiU/eP1rm42jknVoFEKkjCk5r7DCpqkrkOfNMi1EstjHeAEFTg/0Na+k6yJLy3
leQk4CsTUN9F5umzRMCMjGQOhrjNPu/Iu2WQkkHBGK6ZxU4tHRB+zmmz1272y/OcfP3Fef+
JNv9oqqnhsDrXUJfi60uJ0Qlxwceo9K4vVX+0XTSlSuGx9MVGEVkycXJKSSOdvZVy8QXBDZ
DVgGPczMTWzeuxuX+Q4rMRN+5Tg89K9RI82buiFAOrDHbFTBASc8/TvTxG20kDJqRISyfKO
4HWtDHVkMaEMC3yg9hVtegOMEcioQvygHsTU0ZIjLkcfqaTZcdBjweZLvyc1658MrdRpd1u
iAd5AN2eeB0ry6KCRwJFVue4BOK9i8A6RcWVu105CicAhfTHtXg51UpvDum3uzvwclGqpHX
zWixW5dsbiv5V80+L7f7P8AEtSXJH2pD+eD1r6hu23WHHHYV80fFBDa+OjJHxgRv174rwMo
jGNaUYrdHr41t01JvqejXWn5tiJ4FvLRgMq33h9DVbTdA+w38V3pUzTWgOTE33o/ce1OsNT
ludCSRuoTdkduKt+GNd83WFs0VG3RlZpD29KuVSvSjNx2RPJSk4p7s2LnxZZ6ZcRafcQvMz
c5QjK1mXPxXs4ZxaWGkT3A/hLEJzXK+M9StoPiI8dtD5qiFYztGcHnJ+tRNojf8IxcarFAW
vFP7tDwfrXLDLsLKMatSL95Lr1ZvCpWndQewmr6t4p8cQTxGSKzs4HAa2H6Z9a5X+yf7P06
e6mwz+YyKB0Yjiuu0m5TRDfT6nDLI9zGpVY13HcKyvMvtYjaC00SaOMzGYSN/DzzxXr4dyp
SdKnFKCt/XmYygnrLWRk+RcRrGkgyHO3awwcYBptzGwcoVPTFdVc6Vq81xb3n2Ao0KgMT/F
g9aydU066S9Z5EChuTgjBr06FZSeonRaRx2t25NlvCkBcdK465AjkChuetenanZh9FnbgAA
DINeeXNssmqxwZ2I4wCRXRLU4qtP2c15oiWYlT1AHOKa0jFsE8jt61oafaeTqM1vKu4BcgE
ZzUV/ZlPMkjXCg8GoaMHuQxwSTXChSMbc5PQCpEtJGXKkEdM5ojt/NtldMjYPmb1rZt9Djm
gWQSyHI6jvTQj7vuz/pHTsuPbgUx8lFX3qS4O66AJ+YKvP/ARUbcIvOOete3DZHlS2LMKAr
jHIFS7Ai7h3FRxncDhgMetSnP3WyR7VbMiBk3PnPOKkU5Pb6mg7cZGOlKNp+X0FSADhc55N
X7BMRs+PvHpVIKx4HfitZBsTAHGMdK8/GVLQt3NIK7HMRtK447mqA2C4YE9qtyMBC7DjIzV
CDMkrSEZx0rxIq9zoukUr0m4vwmcqvy1Yitza20rPjL5OfakZEN+CmM96m1Fla0ZSxBAxgV
s3tFFplOwlwgbGVzzWwG3DOc5rGtlC26qDzirZndIeCCe3tRUjqIbdSooLcZxwBXPXsnyHJ
LE9PatKdyGMjYOegrNuclCWxv7V10I2sNsyWIYAjr2FAD8EkYpWT5sgngdqkiVWGG654HrX
o30EAXjJ47fSpApLKxPWlY4YYApePqDWbdwRIW2x4HJNSaQZTeStKRjotQyv5aFicH3ploZ
ozFubO8FmA7V4eYStFRO3DK7bNHULnzCQOkZxWlosW+RXbGO1YUwDoCoyGbt61vaV+5YRtw
Mda8V6Ho1HaDK2txlr425fCbCxHvXnniVrgWPl24zltoB75PWvQdbVXkMiSAbBktnr7Vzdz
5JtC3lbwDnjkk+1Z4dRjVdVrU4owWr6nlfjB9gsYRNlwOQTzxxWdaQtcRoqjMmPlwOa61vC
d5r2uNdXgFqg6Ky8bfQVsjZpMZ03TtN3iKPdJcbQAD25716FbNqVOCjBXZyRlGMrvY5YeZL
bPDIcyDjJrgtWt/smsM0bkq3PPY1qa/q/ifS9cN1epHLaSKrMNoA2+2O9WtEgi8X6hJPHZS
22mRjJlf+N+MoPSu+OLjCl7aT0sU66krmt4Tke9WG1jYK7cgseKv6/pnhnR42uNUuJI1OSw
B+8T6VoQRxWd5FdokUdpbJ5Ue319a4/wCJl5Bd32lKW8+0R8tGBgszHqfYV4UcZLFYiMaba
jrexjVr+1skclaxL4g1e9TRreVo0c8OMEL2Jpur+HbzS3h84q5l5+QE7fr6V7D4T0fS7exk
n0uOKKS5iHmY5ZiO5rY0u1tmtZ7h4UY3BCukgHQenpVVOIqlOryqPurvuZW2PJbDwDql5JD
E1zbxmWLzRub7o7A+9YCWTNrjaQSm9G2s6c9Dg4Feua3qOnRaj9l06Ms4X5sthUP1qbTNO0
HSBP4igsg97MvzOTkKPQD3q453iIw5pq91p6ijdtroY194W8N6Ros8FrbDUb5lyGdvmGehH
41zPh3wndSXMk+tWBW2RcKFk27mPfPoK7e9i1rWbQ3GkacttK0q7W3YOPX6VL411mbStJ+w
zQCW4crvl/uj2rz4Y7FW9lGV5TeuuqK5epYsPDuntmfTyF8heAGDBeOfqa6TTVjYOI5BJtG
CV7e1cDozXz6JdvZBt7vsBHpjnFdjpVrNpmmOkkRE8uWfbzkmuWcZRn70+azPQo4eTnCVrJ
m7crEmnpmTLZyea8Z8d+F7vV/ExuLSyNxDLbqC/ZHB/wAK9Bc3bYHkSDPQFutAtb6R1Kyoi
DghupNdVGs6NTnifRyw8Zw5ZM8w07wB4nMS4uFhTOCrSnkenFdNp3gK+08mSWWGVm5GzINd
2lreoQEeJQec4JzTza320brwA+yV0VcbVqJp7PyMadCMJcyOTtfAsSNPPcTMZpSW+Ucj8TW
jbeHra3gBmhaR24zI5bH4V0cemXMo3NeSHHoabJp0YB33UxPu1crqyk9WdKslyo5ySwsLeM
nbDGV5BIHSsw6lZxHYsqAdQFHWuoOjWJLs0SyF+7DNZN3plpbuXZERT3wBitY1ObRmsZI5m
71lXR1hjYtyM4wK5PU/tU6FhCR2BNdVqN5otrL89/bq3P8AFzWUlxDfBmsH+0IODt/h+ter
h24e9YicYS0ucTcrMLGdW27dhyK4aZFXWLByflYrn869XvrBntJwi/fB/lXmGqRGF7CYAjH
H0ANe3GanBtHi4qDjKNzZl0xrfxOMICskZyeoqlfWwaK5QDAGe9d69j5t5ZsF5ckhj2Fc5q
tuFvZyQMbsHHTFYUaynoZ1KLjE5fS4TLa3CHPAX8s12MNmiwqobAHbOMVk2Fj5V7fwxfINi
sB1610qW03lKQOoya0c0t2FGk2rtH1rckfaAc4AVefwFEp+RcYPPP5U6cH7S2cYCj+QqEsD
ErA8Zr6CK0PnJvoWoscZI3YqyMbOoPPHvUESAxhsflUmNqZxg9qZA1icZHPr7UufnAK/LTG
yJDk9aUDf0JYY/OpYFiBc3CpnjOa0GdV6EVnwFhKMjnt9KkmYgbR34z6V5GN1kkaxGXdx5c
bgdCajtciItuwGPFV7tWMAbHOfmHWiF2MC4P0yK5OW0TZK5OOLjzAc4qrfOzI/zdTipUf5W
cnG32qpcMjKnIyWzjFOCu7lE0bbNoIximPOxfy1OcdxTSSzL0xiodwPzEYHWteXUZHcyqZT
yMjtVGdy24A/N9aLg4fIGNx54qFW+Zi5HH612wgkAxsZKA4fH5U0LtPXJHcVGxLMDn8acoZ
iADwO3rWwE4G446CkVD5x5yg4qSP5UbjjPWljC5zjJ7ZrGTGkVNaJhMEe8AMwJPr7U63lMs
q+YwUHOBVTxLcpBHaRP1lc8dxgUlgUaBZ5MkscgdM183mFSzuzupVI04XZs+aLfBKB8HOD0
qhPqhgT7QJ2YDLbc9+1YeueJfsJWzI2NL/F1wBVWPUre/0xpoVJQAjn1rwazlo7aM83FYp1
JXjokZN14l8T6hc4xbhI5TEFQ4DE+vrV60lvrS8/tLVdQaIMTGLQfdHofrSaPoRVv7VKuIo
yGTtk9ziq3icrqWp2mjWfmtcN++dgcbF9frUzqqclCG3Uxg6nLZvc6G98RC2jWKIB5XyQif
eIxnNU9Qe81PS0NmTFLLgfL/KrWj6PFayIyx+ZcsuxpGySf/rVa1Mx6apQHL/dGOgNedKUY
zVlc2qUZxj7zPNY9Al0u2vJfEUwnmmbEcTvuIQe1bmm6jp9pbw2mnxQQQPJ8yAYOMda44pq
Gs+OGaORrnyHKFS3HTtVlItQ/wCEgit0+QJI3mkgEALwFr2q9JVY2nLW17bJE04Sep2WqKZ
ohHE8axoxyR0FcBr2nLkzxy+cVAbGeTW14y1FRHBp0DGOZ3V2WPoBirWneH0n0Ka4uNzgrj
cTjaoBJP6VzYGDoRjUk9+hvGhzSb7FTwjqNyt5E0snkRIjksBjOelegRR5U3Az+9+bP9a89
0a1nl0OMiATwDnenBQg9TXpdmRJaxoOMAA5rkzGEVVc0aeybXkef6DYHVfEWqi5i3LFJuBH
Qgmuy1TSoLfQLlbVRGCvXrjHek0GGKyuNSIQALKEHGK0/EFxHBprwIjGSVM8d/apq1Oeomt
lY6qFCPJqjI0XWbWD7PokqGO7ijV22NkyAjhgK5vxRZteeIvLMxO2JnZZOuMdK1tP0+CE3O
uiJvOhjCpu5IA5x7VR8USefqkF1CXaa5UJJxj5eOn1raHu4i8O34mFSlayNLQJYtOja2jQL
DBD5hJ5JYjNdjZlb2GKbGCwzntXIW8UX226UD5REAQfYCu18MKj6ePlGV4x7ClFKc2z6CNP
lhGT6Dbu3EOx25IOSR6VhHWdItppRcXaKwb7o5NdNqQEsBGzBKbeK+e9Y8QWR1SWGBy80ch
iKIMndXXToOcuVHTSlBxvN2PUpfG2mQyZVJpAPRcZ/Os6f4iwBx5GmSkA9GOM15XLrOoM5S
LSLh3U43NwKa0viJzlNPiHfJbOK7VhV9r8zS9Lpd/I9SPxIvShWHTY4hn+JqxNQ8Ya7cSs0
dykI6LgdK4N08TsMO0aH/ZWo5LHWJgDNc7sjtxg1pHDQXVFxcV8MdTU1bxP4iTcq6xMvTGw
4xXLz6hrF8WFzqE8q7s4aQ1cfQrkgO9y7ZHzBj3qtJpPlEqsxIzg8nmvQpOlBWRx1cPVqS5
ktPUzZ1ENlucruySWJya9R+FcMU3hzUbj5dzy7ee2Frzw2EPnwQOrTRyN82444yOK9307Sr
ax09bewt4bSCQAkIvt3rLHVlyKC6hh8PKNRyeiWhkNpaGJlJHzd8V4P4ntTbTSwk/8e8zKT
7Zr6XuY41h+VcNGeRjrXz345QLquojb8vn5wPpmrwFTmckTmaThFrudno+bvTtGnWTcCGZi
e+MVU17Tfs98LgD5JGAp3htmi0LTHC7ozG+Mn6ZrU8TW+6zWVQS20EKO5rkhUcMRy301X4l
umqmHb6qxydjFu1C6kUZZo1GO3et5PMWGMFRnaO9Z1gnl+WwX5pGVRn8T/StrYAAChPHc12
VppuwsLC0T6buBuuBg4O0cevApFJWM4HtUkzIt1wAPkX/0EVGNxhOBznivr47Hw0tyzCPl4
XjtUp3cAdajiLbVzxT8jZgLjFUQVn+Zy3X2qeLjAByDUTDI3Ecd6kB24YA4z+VSxk8Q/fIt
JLkPtLde1PhdQ5dzx61SmuF844OQDxxXkYhXqWNobXFkIZgXAHHamkAKAhOP501zuA2dRVe
aRkXAJ/xrHl0saol8wGJkA/WqVwzIItwxjNIkpzuH0+tLfbigYY4rWMbOxZHDcbm2n5vrSy
udpIHsBVSJimCq89Mg0Sz+ZgZxgdu9ape8BFLJ8wLHHfNROCQOByMill27eF9xmmgj5eT69
P0rpWgEZxlmHRe3vUoxhm6/Sh8AfKcnPSoZHJOB0HpQ3cCwsu5CRnrVmJlAkmkZSqjgE4zW
UJXiZwehGTx0rmv7dlm1m6s+tsmNjDq3rXi5lWlThywerM5ztHQ2bnxBa3E0j/2e95JbZC7
RlR64rK/4SUG0e5mgNqIsfIw459DWzp/nW0KIkSw713Mu3oT61z/i7R7vUdNkjik8sEjO0c
Be/FfHutGrNKT0fUJU6nKrvQytfuItVtIL2Li33DLhuTzjA/H+VdPY6CumaFFDCCI2wwB5z
k81zms6fb6X4Nt7O1ikkjynI5yx716YljIdItbdm2Hy1yc9OKzxNV+zjyvS7FSo35kM+ZbX
ywNsbgge1crDaW8usLdSKTLDJw479sV2skSrpiqd3y5XcevTrXm2q+MvC3hDZaXt691cbiz
LENzKc9/SuKlCcny0k22dfs5OpG+yPTFe3ttry7Yty4B71lS3C3d60bWYVDEW83rjtXhniL
483F7KYdL0yJIU+VJZ/mY++Olcx/wurxfHeC4WeBgEMflvENvJ64Fd0cnxU4K6Sfmzd3cnz
PQ9O8IWYs/E95C7b5C7SKD3Ga3dJso5tY1AkDck7byOcnOa8v8AC3xO0+TWBea7H9kn8soZ
Yh8j5Pcdq9T8J3FldajqL2t5HcBpjIHRgeCAecUY2nWp8zmrOy9DWhCysZPiPQ4v+Ehsyo3
GGNmYHqe4/nW3DbgeEWjnOwtC4Jzg9OK1bi0SS5u5XO65CfISM7V/zmudhguNT02VLmd44Y
Uysaj7w561y0pynCMW/hCmuWck1uc9okctnp8irdSRRyqYkVRwxxzmvRNIgKwW+FwNgyTzn
ArlNF0gX2n+ZBOwYbQu7kZxzXa6Paz2sDx3LBnUEk56jtVY6anJrqbQh7upzttdiF5RIpLz
3LncOc4rckheRBM8jcLu2kdBishkBntU8krsmkPIxnPNdEArSFScs0Zzx7Vk7aWO2lSahqY
+lQ+do16ilh5pcDNc3A8l14lso5IyqRfKC3fb1ro/D0zjT503YZZiOabcwImsWpjX5jvIP1
FXGfLOUWYyo+0cWVGh8i9u8Nkvk8+9dX4bYJpu7Jwr5rmH/wCP2ZOCxJJ710GhFhp0gBzk9
D6V0Yd6nqVV+7sjSu5PNBl7KcD6V88eIgZfjFNFuQqirsCADjrg479a+gbqYLCUPA4GK8N8
b2x074vWN2yKsN1bKVx68g/0r2MLvK3ZnEtJQ9TqgipAhkt1G4dgOaypZjJeeSuEUjsOBT5
7147WLcxLnjJ64FU2ceckqdutc259OoJbjLiQhAyKFz0JGeM4qreF49i5+U4zipbiTYqKSM
EnBqK6kVjgnpyOKuN9GKSjdkRQ+WrbBg81k3MW5m3cEkY9q153WO3Xc2ARjis28dPOwGGOD
XVTbbOeWhTFviaA7ScP+ma9msyZ7SLb90gHP4V5XIhDqwIPXBr1Xw1+/wBAt5M8quOlY4iT
dmGihd9xJXYOUI4+nWvFPiFZrHqWoNj7211GPzr3a4gBUOgyR1ryX4nxJ/aSgrjfEOAOtdG
XytVt3PJzDWlcpeFmS48LW4Mu1oCRjuQa6bULmKaygWM5deORx0rG+GsEMugyq4D/ADEFfQ
V2V3pUNxYCMLjYhII46VwYmpGOIafRnZh6dR4ZST3R53NdWdibd5Lj51kUkKM4AJ/xqydT0
+d3eG4ITcfvcVrr4b0prIz3gUiZR25BzVW403SIZfLjgjIA64Nd6r0pd7nOqVWKvpZn0zKp
+1YJ3Hyxn8hSgHYRjmnT4FzuI42r07cCo/M/dFuoPGK+6hsj4GW5Yj54YYxzxUjE7SBnioo
1OFBOABUsmRhh/wDWq7kkZGcH3xQX5yeKrtK6EsMHvx2pr3If5iO3X1rKTsgQjTuxwvQ9cU
gdVwCvPcmq4kUA5J56Yp5liB/eNj2ry5vmlc6YroTkEgFMcc5qtKxLZ25PvUEl5aJNGiSAy
E9j0p0jqRvZiDnj3oSRd03ZEYTjkHJPX0p15IAFUc7RzTN5Lg5xmkYSPgk9O1abFWK24+Zu
9M8GkdQoySO341U1aee0tXaJcv254FedajrmtKzQyzyCRcng4yPWmppOzB6K56PNNExBjlX
C8HBz+FDlY08wvtUdSe1eW6Hc3UjuUlxj58sevP8AOrF9Lrl2u/zvMCOF2KcgjvWc8TBXV7
DipPod9HqNpNIwjnUle+eKqnWtNjZlacEk9V6CuP0+ymF0VndhzgKDjinalY2VtCWZnJLng
nmuSWPitDT2U2dSmp2tytwnmgR+WTk8bh0OKq+E9BWXUjf3Ef7uIBoUPf3NUvC3hW31q2jv
ZLmUxwORgdxmvS7OwFn5saphVQKPYf5FfIZjjHVqyjFvt6DjQcZKUxLWHzLyXcobcD2rD8R
Q+TompT4wIxjn26V0+nx/6SqkDpk1j+IrUahoeo2ikhpBgH0ANeRTb0b7nXWiuV2Mqx07+1
dBsWnU7SEdh+orrLhEaCJAeoHIrN8NSpcaDbOg3LGu09s44P8AKtQ7WSIDg7un41c7szjFW
0OS+I+qXuh+C5brTgWuAAEwM4zxmvky4sNc166lu4LeW5LkuzsuPx+lfX/i+1kvNEuDFGs0
kSO0UZ6FgOP1r5dltvEtrpCbNTkjiCGKWIEDaM8qK93K6jUZKFr36nRGmnun8jhp9MureQp
KVV14K7uRVUWkr5wVyPWumi8M3N+WkgvEaMcsWPzAVzOpQNZ3j24l8wKeuelfSwd9L6mcoS
S5mtGKsTLIFZse/Wu4+HU+rWXjvTIbSSRFmlCPjgMvfNedLK4yd1aul61faZew3dpdtHLC4
dPQEdKjEU3UpuPdCg7M+yb+2lNzuZmWOVVUlevDZH4VR0eOWPTLyWTGZFZEPrjNYXhPxpJ4
s8JWV5MQl8tytvdKnrjgj0BrpPOTS/DM1zMrSRxBn2jqea/P1CdGXspb3sdnKm+co+H7iO0
0+IEAGTJ+p7V1cDEwknhnXvXDaVEWSO9AISZgRHn7nWuws3ZsrnJAPX6U68PfbPToxTpmZq
h2zwFFIKyhv6VpCUrKXzjCnt7Vl358wqjAbkJ79KvWrqRIWfHy4rNPS5uoqxh6KzRx3asGD
PIGGffNX5ZQtxFcyE5iOMY6ZqsQbd5Io2XcY1IJ+pqTzlMIkI3ZdQfzrXeXMzOMEojdmL6V
wuSWJJPpW/ouGtiAcktj2HNc1M0n9oPDkgYJJ9a6bR8pboAOcFsV20Cqq90dqasAB6HPNeM
/Ey4Nx450beuxY4GH47q9j1iQBw6nOOorxDx+kk/i6ykTnZa5ye+WNethfj+TOZR1i/NEs1
yGWMMOVyDzVcXqxBxJ0YcH3rOMsrsHZgvGME1WeASt88+R9a1jSWzZ7rm3qjUmvonVsHIXk
NWfcagHKEswZRgY9PemGG3SMA3GAOOTUIk0qMfNPnHJNaRpqOyInNdWkJNq0zoEwdvPB61A
ZjNtMhJIHIqdtT0OM85dup4qNtcsckQ2+4n0FbpNbRON1Ka3kXIrzdhNpAGME+leteC5vM0
MKHBIz/OvF/7XQp8lk4I7gV6p8O5DPpcjFDGQ3IIxXFiYNK7RsqkZwaidSXJ3L1Az0rzP4p
237/T5Bx5kR5/GvTVUGeT5eoPFcB8U4t9hpMuPuh1J9qWDklWiefjf4TML4abTZXalyHjfJ
GeoNeiXgxpUjEkbUOK83+GrFb6+gRTgruIHsa9QnUSWOCMoeD7ivMzL3cW/kenl9pYSJl2V
p5elRZw7bdxPeq1xocG9Gl3l2XJOa0YXVo/JBwUYp+vSr97bziVBHll2DkfU1yKrJSdnY66
lOPKla9j1W7wJjnO3Yuf++RVPdiDg8Z7dqt3f/HywHzfIM/kKrbR5W0jnNfrEH7qPyV7lu3
CmLJbGOaSZwFLE8dTzWbc6va2O5JMs4AyFHSsm+8RQSwNHbq3zDG70qnori8i3farZ27COS
QgtycCs+48QWKRKsYdivPArnXuQ12/mgyDGOTWbKzM52hljPqa5JTc9LGi0V0bdx4sIyiqB
u4+lZ91rLty92wfpxWBNJ5c4I+6O/vWbPM11OxCtnGQR2NcrkkjG8m2pG5Fdu1w84uGO0Y6
96rzeJL+IsRI7RY4O7qaxkvJYLR1IBZ+3oaz5pS0SoHYsOx7VDmuh0Uo2i7HRweMtTEnzSb
lznbjJrfsfiHGSY7yA4XkEHkivNVBALbvmU5x600sfncDAHOaabb2Mkpxmeqtr39tRRLFby
RRE5YN39vpWXcRxGeNpYWLqSARUOk3YbS4pA3zYx6dq0WuFjgLSIrE89elcGIk4y5j1qbjY
yvsduscqpEFBzkA4zSRWq2tmyKnTBXnmsi78UWkOqywZKlVBBI4J7gVh+JvGMenanp6OjiC
4i3GUHO05x0rm9nOUrSW5pzxteJ6BFLGYVUpgryGPJrA1q8kuJCEQYxhSfaov7RWeCNxICj
KGXBqrcyIYXKMW2jv2JqPZcstUHtG1Y9l+HlsbbwhAWXlwWz6811skR8iaQYw6jI7isPwmy
ReEdOEeD+5XOT371s3EoW1dnJ5II/AV8pWaVSXc2tzNEdhg3rkDnBx9Ky7vc1tqRXJZUJAr
En8c6DoN4Evr0GUg5jTlhn1qS28Raff20rwSbTNwqEdR60lRqKCbi+o5wcr27E/hE/ZvC9s
jECbaxYfVq1nuYowQzZkUcAevpWNpbeXC0QKhQePbnNOmnWTUThsbW5pWctWZxdoq5NPO0t
u0W7YzggEc496+cvGPh3XZ74W8M5uERj84XAfnqQK+iDDLcpJDEhAfOG9K8c1Uy6d4lnt7v
WncQSbUjZcZ4713ZfV5Zy5WrpHqYWnTq3p1L6nOWXg8w+XPAGRwgEhYY+bv07VzPivRlFtK
jRJ5ynd5gXGQO1ezm8UxxtG4wV/A1x3i6809LJkyJZyccDjmvYoYqo6tpHr4nAUI4d8rtY8
KlsZIbYXH8Bxhs/e9qrqxIPPer9/b3Su6OrBASdp6Cs4HHy8Zr3tz5LVaHaeEvGt74aimt4
YElguJFeQMSGUr0KmvqXUHhv8AwW09swkintVkQ+uQDXxZGwEgJ5xya+stF8Y6dqXhGxe1t
o44GiEPk/8APMAYxxXy+cUeScKsI9dTVVlTXvbMuaAkcllcBXZtsmR7cZrbtbh4rh9ilhtw
zdlpugQ6dBpglt5EnVmO4E/dPvVm51CxRWiXaHzj5elfK18TKdRqKOpYu1JJOxUu8ORtwXI
Oc96qpJJl14JIx7VTu9Ut4r77OTtlwdgNU9P1iK5vZYVQgxrkkmuyjGcoXaO6ji1U0fUmvQ
8mruyZ+WMd+vNW4+LRVbJBbGe+ainkj/tDaHHzRZwOo5p5wsURBwWYj65roeljpVrX8yWaT
ZM5CYJ5ra0eY/ZlJ4OCCTWNdtnewwOOvrxU+nyNFpoySD7mtqK6ly95WL1wpl85nzlckV45
8RfOXxFp8UbeXvgxuHU/NXrzMfsUzyHBA6V5L49xJ4m06Q4OLf5fYk162DT9p8mc89Ul5nG
yWt20xjkuHbb74qI6ZJJGcSy9uS1b7JuY5yRjIAFTRwD7KGz09q7PbNane8LTtaxzTaShBL
M3Xj5qmOjQbXAUttA6GtmaItA3y5I444qAfMj4yOKftZPqONCklpEzjpkSQgrEC5zjNWra1
hFwYWUEgDHHU1aADWat1w+Mmltod2oBmwAWHIrNzlZ3Zq6cFpFEk1gIlkZV4C7q9D+HyySQ
zKCSCQeK5m+tg8yIvzCRcAdK9R8NtDpqSaZa2yxQW21JZjgl3Iya8XF4pxpppXYq0nCLgkX
Usme9OA2xRknFZviLQbjxBpS6VaGK3gLfvWZdzbevB9a3ptWjt4z5rpGjfKFx1rBn8TX0Mq
pDpXmR54ZWxmvFWMrVZXgtVseBisVC3JIZpHgLRNBiE+mRyTTyLsZi3NTLawwWTSXALxKSW
WoIfHltFJNGlo4kyCVJACDvzWFf+NEF49pGgkafKI6sMYz1xVKGJnK9S7fW5xRzCdOHJTdk
MikzqpuzGYrV2Lqo9fU1sPco+1mkbp2NYNzrFl9mjt7t2jKJtz1yetU5Wu32SW/lyRMuVYN
jiuv2fPq9DooZ1UjHlep79dY+1BSeWVf/AEEVXnlS3sZJ5DgJkmqE+vaY07OJhhFXLZ/2RW
JrusC70xobUnaSNznjcD6V+pwmmkj5Z9zIluprlXkZ8GRy2D39qrHCzjBwepqRHR3RcnYg9
O9P2oZQ4HQde1VVmkmiYxMxSwmAPds5qyUDwOW4I5+tNm2qQcckZ9KiF9bW9rIbm4RF64Y4
P4Vyyd4tmtrGbNCkk6gnODn2NVJ7NoJS8R3BhgADOKdqGqW9si+Q6u0gDAA8AHvUcus2Qtt
6OCw4ODjmueTS1ZnzwbaZk6iH8rdIPofWs5FaOVXldckcgirOo6lBM7ZlU85AA6Vgy3UDRu
CHm3knBJHNYx95tozVW2iNJ3txG6GZWVvuspzzVO9l+z2gkU7i3Vaz7uVjaRghIxk4VPT3q
sjKyYd9zbeTnNdUY9WDrN7Gn/bdxJp8cKP5YBB4PWoRqF9IF/fytz83zHDVlAPEEbtkEjvT
bnUk06FriUbsfcTPUn1rR04roRzSloi3dlpJlkzucds8mua8Z6rHdy6dbhGWW2hKSA+54ra
0jVbWWC5urz5WTEjsOw7AVwes37ajrVxdEHDv8v8AujgUVox5U+p6GEjKL5X0O58D64ZEbT
Z5CWQ7kLf3e4/Cu2ZtzyGMgp6CvIPCUhj8T2mFJLtsAHcngD6V9JeGvBHnSSXOpt5EML/Op
PUY9a8XGYinh4Oc2bzbVRQXU9H8MySR+FLGM4DmJe3tWb4o8axaQkOi6XanVtbmG1LSNvu5
/if0FcneeLrrXNXTwr8PSXEY23GpMuUgXpx6/Wut0bw7ofgvSbrUpZGmudhlur64bMkmPf8
ApXws4OH72qtZbR/z/wAtz0Y1Ve3Y+ffF1lqFr4oZNQurQX9yQ1zGBhIixyFU/TvXSWmti3
EcSAKioFBVuOOODTPHng/xPqr/APCc29qksNxH5rW/HmW8Y6Z9eOa88i1pYIwRKoQDJB7V9
vTpRxGHjd6rf1LwuKjSmz6B0jxNbjTSLyZYggGJGOBj3rpNBuLLVLiSdLiOfDHcEbJBr5Tl
8eXvmBYYkMUf3QwyDnqSO59PSrGkeOtS03Vlv7CVoWBJZi2d/sR6VxzydVIShGVmznx1WMq
nPRjp2PscXEKgFcqVBGK8t8bWUH/CQfahfCMSRhnjYDFZmlfFWy1e3hS8X7JOVwW/gY/0rv
8ARLXTNViee4jt75CAF3AOAK8T6rUwU+WUbefcxweP5K6nJXPEdT1uJD9jtJhLIP7vYVlWS
w3lx5t0+ZF52tzmvWfiT4E8N/8ACKahrNjapp95aRmVZIfkDEdiK+Z5PEmqpaC3SZVwMFwv
zH8a+iwsY1qV4aHtQzTnneotOx0vit9MjRlZlDkfKB1NeduVkdii4yegqVnaVjNcSO7se5y
T9aI2cSKwjAX616lOPJFRPPr1FUm5pWuRiKQAHYfxFd34C1q+g1aHS0udtpKGDI7AAHHUf4
VjQ392zAvZRTqOqhuoqWeXT7ycMbA6ceoIPQ1nWgqkXFnNKPOuVns1nqd6ly9rpEckkqYLq
oyMDjP0q5/Z0lzPJdardskowdqnGP8A69ee+BvG9z4f1qK31FxLbNmMSYyQD057iu31y+E0
ElzKmVc4ZE/h9DXzFejOFbkSsn16s4KkXTsir4zlsoYra+SZnmbgZPDAVx7+JLp2NxbsbeV
FCHy+BirEupR3UUccu3y7c/L5nf1Fczc3Ucc8gUKUY/wDFe5gcNGEFCor2CE53vE9E8Pa1N
qGsLcSOoQRLHIAc7mHSu/srpNRtt2zb5UhXg9OOteJaKzENcwQMkUKYkYnGSTwa9N8J38T2
95A5C7XznPHpXDjcNHWcVtofQ4SvKUbNnVTsCjID0HT8KlhkzYHjIXAxnvVWSVWgMqYfjsa
jtS5nFvvCrIoP0ryqW7ueo52imaEklze2c8dnE0kg4IAzivMfHNteR6hpO6JyxBTdjPvzXv
elW6aZpY2tGGbOXP8We9cb4q8U6bo8ItlhguZwSwDAHBrHC5lKVXlpwuedXxUabtI4zT/AA
/bXSolxe+VcSLlVA6f73pVK70u5tJGtmUvtbbuUZVverEnxCiku45F0CJBIOSTyfr6V103i
7SrfQ4bnEG94xm24+QkcitZ1sRTkuaF7jlm/W2h515cfkussoX1J7VHGlii8TKVPXJ6is06
lpep66YbyMQRSzKq7AeBnpXty+CPC11oAt3sYQEjwrdHVuuc967sRiIYZxVS+ptHNFJWSPG
zdaXGPL+0DbnPWmjVNMjBImGR0APJr0a3+FOkXF0kj3iiMdY1XGfxrG1fwhb6R5MtrYs7eY
YzGQGJ9x7UoY/Czdots1eLs9WvxMK01CO6kVofNmVASxVC20CvTrDVkXQmupbf7LPcffZzg
A4x/SnaVFp+k+GsyWqoJ/mcEYI9qxb/AFfTNRSNJGVLeJ/lB7NXhYiqsVK0YOyZwYrHQWnN
qQ6vqTNB9nt4bmRlGZJwufxFcjLLrs9sosLu7mBYg4Un/wDVXY6a0l3qUN7Y6yvl+YYfKA+
XbjuK6Eanp2mTvDPPCsyDOxe//wBetI1nhvdjG7/ryPDvGb5jh/D+gxi3Y6pZzG4DhWaRyp
x3BBq3e3Hhmz1Y2sFkkEknQgZ2kdxXJeKfiTBNceUkUmEl/eDGCwBrznxB4puNY1Vru3d7e
IHKDPzD3r2KOAr4iXtK11chQlJ6bHofjTX4bZoLqDb50AC/Jxv9QR+PWvP7jxNql3KJPPaN
QNqqrYAH+TXPXF1Pcyl55GkdupznNJE48sZBJ9c9a96hhKdKCi1ex0QpqK11PqHVbhrOeO3
SVMsRuHc8UQX7XNmgLYx0z3x3rgtf1B5dXWdgByOPfFZ1xrV4ts8STFVJGcccelenSU/dts
cM6TWp3j+KbKGOUpdCVlz8q+tUoPGrzS+VMdq5wuAetedrKXzwea04rSaRI3SM5J+Xmu2fI
leRyXcep0994iuZJ2jtZzHGvVyPmb/CsG5vZ5nkeYmRifvE1FLH5bBQ4YEctnGDTJXX7OFj
lUqvB9yPWuVz1sTKbeg8LO/JkwT/AA5+771Unnxwsm8A4yapSXYBYpIwY9f601pMoF4GO5H
WtFSe7M7dSWaVjjBJbPGO9BDxujyMoLdR/dxUSuV+VM545I6GpIYmnjZxkjJz7+9EtFqD0J
Xw6ghgH5HJ6imCEAoxyjdcHvU9tEiSKc8HjIHGabc3Vpau/myh3I/1Scms7/ZRnzO9olqKw
W6jMgIiAI/euwC1jeIvCOvXBWaztzdQcN+55IPrWLqc02pnEs729pCT5cIPf1PuazTfXlg2
7T9VuIyBjAkIquVxWp6tCiotO+ozVZLmzMunvA8HTcCMEmsPnPJ5/nW3/wAJDcSts1KNb3P
8UpyT+NZ1wsEjebbr5ef4Oo/Csp2eqZ6UFy6WOn8AarpWgeJk1XVrRrhYUPlgdFf1x39q9s
sl8Y/EJUE8Mnh3wy/31U4luR7/AF/KvnbTGCTW7hQxjkDEMODzX1Pa+JWTSbe8glE/noD5a
kAJx0/+tXgZlTfNGcFdvS76HLiKipPmaNSw1HR/CMI0jSrSOCyj6uoyWPck9zWTqevHxr4g
g0nTxu0WwYS3cv8ADK/UJ7gVxWsa7e69qCaBo0WLpzm4nHIjU9fxr1nQPCkWjaDFZwJhQMs
e7HuT715VWnChFSmvff8AVzjpyqSvfqQeNNXt9J8EalcX0rCFoDGFQ8uWGAB+dcT4V8BeHd
f+DOnW19CsNzcbphcRj59+TjJ7jHak+IQj1qy1LSxJ5Nno6LcXMmcl3KnZGo/ma6nwpcQ23
gbRNOHDpbrnPc4zWblKjhk6b96/6G0aijHXc+afFngfXPCl3Il5B5tru+S6jGUce/ofY1zM
cuxgTkgHpX2bcWS6hBJbSwRzwNxIrjKsvvXi/wAQfg3Npaf2n4c/fRyAyNZZy6D1X1HtXo4
LN4Tkqdd2k/x/yOunVck+ZHm9hfrK6xgLCo/izwBXf6F4tm0mHzbK7YRDGSGwCa8hdZIWKy
Ao6nBBHI9jUgvpwVQMdq8hT0r6hVU1aSuZVMLGeqZ7D4v8Zan4u0mOya7e3t1YbgpwsmO7D
vXmmo6He2yM64njzkFaryas82yJ+EGOF710a61DawQGXDsFIUHkc+tKNOko2grIIqdLQxNI
0Bb2R5NRuxYwAZ3Hkk/St0+CtMlVVsfEdvNIeiyjaDWPdahM2POVdznJO3jrxUV4WjgWdR8
hAyo4IrGUG9Ys6FJ9TVutDt7G3KX6y2dwgwpjO5G981zssro3lm580ds1Zi1y7FuYmm86PG
NknOKzbiRJJS8a4B/hA6VEU7e8a6F7fuh8wEkL19q7yy1W7uvC8a/M+/BZieeOK8xWXLYBw
PSvbfhp4dm8QaLDGA0cId0MpHAPb61xYuVOjFVKuyZy4mLcVY4i4bz5CUYug6cYzxUlrYQe
S0tywVv4Qe3rXsNx4Q0nSmfTrOzF/LKpSSeTnyyPQdqztP8AhI9/aia9u/s5OSFwTgdifSu
b+18PbV8qOaDex50dWjtoJLaAl4GXa3H3vf8AOrmh6kruYwxRNhBUHg+n41tan8MtRtI5ES
RZHjbGR0Zexrd8OfDcNb4uWUuVJ6kfSirmWChTcua/5nXS5ubmibvh2C6n01kiieVCchgOD
XRQ6bLHqscq/KiJuZm7AVq6YP7HsYLOyRIYo02NjmoP7RszOYDJvZsAv0A9q+MrY1zk5Q2Z
631iTXKl6FDxZ4itYdH+xWNwJrngKi+p9a8qfwvrk+oT3F75YCIXkd5QRjHb3r2K50/R5rO
U21vCs4+YSEdWrkPGGiLd26GyJjCoCy7s7vXFbYDERpe5DS/VnkV3LmuzilgsrrSbKKGZDL
GyxSADJGW6n8KyZ2+0Xt0sxEIWbaD3XtUumvPbai+naVahrqRuWdx0+tdHpvhiGbUbq91VS
lxIS8iIfkGR0B9a911I0W3J+nczSZt2ujaNDp1vbrZyTXLYkDRpkn0JY9K7xr62s7EXF3Ol
vCoAP19PevOf7Ug0exRIJHXDYKsx6ClvrqbW4LeVLd3hAYqwJUMwGcfWvBnQlXadRvl7nQq
rg7x3NTWPHKLO0WjxiTaRvkbgH2xVT/hKpL8KLlxE54YKMiMjvXNTiwitxDPbYlzy6ucp71
X0z7BBcITfkW+SxB5P0rtWEpRh7sTOVacne511441KE2seqrHheCTjJ+hry7U520vVthuxf
wxNw6H71dt4jNhLYzzWkchmRSd4BC49a81luLM2qRxlQUJZh616WW0lZvp2MG+aeqNhNVgt
9OYFHjuGcFCCRtB6nNZth4jlSSYZmucNlpZCTkjpzVvTNCutaWL7QZktlXh39OwFbt6dJ0T
SbnRYLTHnpuufKG4j8T0rtc6UJezirtvUeiVjyy+uZ765luJGwzHn3PvWa6MhALZPoDVm/a
JZGW2ZhCTxv+9VWKI3EwjU5BHevaWiO2K0LFrEJGDE4fOMZq4kbKCJLRd2e5pgs/sbKkrBi
w3AelRzXAEmAWbjrmlvsF77Hqutx/8AEwUE5GVPT2rMmgKlznrjj1rW1gStfqoBA4wfwFVp
bWVm5YfNgA9B9K6KVWKitTz69Rq6KkcOxQQeo7+lSrLMPm35c8fSppbUwjLMCPY85qPzY9u
ZAQRwDWvtIyV9zyXUuQs2IGjXJDdzVGYMiMnmE55xinSyuzhY1OVHQcdO9SQ2stzMTsbb24
7VacYq8hp8qu2UdhLZYjOKcu3zAOp6CujtvDYb55JgBjPXj6Vnanpj2kqNgFCcgn0qY4mnK
XKmCqxbsV44ypLnB9vWlTULezm8pUErJyyKeF+pqC9d7axY28gNwThU67f9queRzBAYiTvO
SzeprVRU99jWFPnVzbutWmfP70Ro38EfAFZs84jhJXaMjOTWY7lhjPXr9Kqaizrb4XcR04q
pTUI+6jsp0FexFNqLPPkDeuf4jwaesX2qMM0KqOu5DkfjWSFyMDHNSLI8H+pkKtjBx3ri57
v3j0nBJe6FwhhlKk7wB2piMVbIpkjuXyxPNIG6en86ixpcvQyFcEHPeu+8O+ItTu9OHh6xi
DXc0m2CUniNT1/GvOFY9Sc9+a1dH1aXS9ThvoAN0R6HofrisqkOaNjKpCNRao+tPAfgy18N
2yQzkS3ky7ppTzvYnjr2r0K8iHki3SXYw5OD1H+FeP8Ahv4gwa1piXMSNbSAgFWbdyK7ex1
1V0bUNVncSmzic4x1AGa/PcbRxEajnUvduxyU5q7p9TyrU9QF3oOs+UsRfX9aFqjDvDHgcf
l+tdvbW8cNzFB5yrFGAoIOdvavLNFtJrnWfD1vKrAyNNqTRgYCbz8vHpXqVzby2cZuIlGWH
BI716eKgoJUovf/AIb9Dkryu9tjebULe2sjCoAlwQ+ed4zXLaxrMtyYjaPta2f7/UgHt+FR
XF7LJAHAKsPkJPesuzguXvhbGNmErHHFc2HwUIXnPc5p4ic1yrY8w+JNpp0Nzb3RUG8udzO
6H72COSPxrzaSJgxCnOeAa7z4q/L4titACPKt14x6kmuDBDEK3PvX2mG1oxPbwyapRuM5U5
PXPap/NDrjIGKjlRTyM4P61BuIbniuk6TSW4IRQ53Ee9Wpr3/R1jBG1k2n6VjmQ4OeDTt5Z
FXj/Ci9kRy31Gt95h0pQSMHIqNyOmTTQ5wAScdMVBpYtKuWBUDp0r6k+CJZfh5lmBC3LttJ
+6OOlfLse027E5yMAYr6q+F1jHb/AA60yOCQ5uIjLIMcglj1/SvnOIJWwqj3ZlUbtodgsdh
bXdzJYRFprht0jN3NKrTzyjc5CE7Qw4H5VcxbQRnzWClhtHuazDC11tCExqoDAK1fCKXMrm
Di07MS+024TfIVedj8oXdxz3qCSS307TS1wMTRK2ERsZOOPrUF/raW7sk05UqccHnA61zDt
b+In1CGSco4UvbqDyu3/wCtXXSouavPYt80HaLL9v4k+0QpatNHay7C7szAhvWs59Q05rqJ
LedHkZeQAQMjvmuf1zSmg/s+4gkDmWEfKp5U9Mn2NWPDen2zahFFqjYlRjsZP7tetHD0owd
SLOSo23dsj1LVb680mWG01OONi+MCQZNLp2o29voi22uatvjYFTlsMvtkUaj4KtBrE01gki
WoyxKjI3fWuOvdDubu8gtmvYUaQHahUg8cfrXoUoYerHl5rLfbUm7vZFe71a2m1p547cSW0
DfuhF+7wPf1Ndrpeq2T30Ft50zzP+8KHkYHrXK2ngvUpQ1ukixlOWYrgCkbw1eWJZmvRgZy
UYhmB7CuyusNVioqexspa3O31OXSkSWe+8pXLEjL5I/D+VZ1j4x0W2T7PCbiEBNxLnK/gPW
uFuLG9F5b217IpDkhSHySDTrnS5v7EF3BYMY5ZDtO7JCrxnj1P8qmOCoqKU5Xv9w1F7s6PU
rrTJreN7DU/MuJSWeFlOQvrmruhaZcyRxyxRrcu6hkXH9DS+CbGwtNHn1K9sUFyJURXnGQF
PUY969Fg0S0M8mrQXJiMp+RIM7Vya87FYqFBulHZdf+GLVNtaGfLoOtGwgUeTAzbTM8qgqq
98jv1rn3+HuiNqM7y6ijjcAZFQEb26Cu31i6ktrcPL5k7EBCgYcgdz7Z6155rPjOw0uNoBY
vA0zAqygbQw69O1cmEeJqr909+xE04Sa3/E3tdhhsLaN1uUVEGw7ABxjGfpXknjK5t7VRHa
rMGnX55nJBk5/lXT6xqFz4gkF7ZTrYwiLEmWyHYDggdq8/1i8YzJbyyx3fkpsEx5zzmvfy/
DOFnN6kUryncwFjknlVWX5T71p6bDBbylZ8hgcKeuKqmcSbDAdpPBYgAUlzdbcfxEEjdXuy
jfQ7r3Vi1dwpKS/zK27HPIIqoLF9o+cfnSm6kmtgC/U9McmqnnSplVdgKdgirI9t1id5Z43
YKqYAx3HAxWBc3ZaSRcNtXGBmrWsXBN8gL4wF/lVGR0lZwzAkYxjqaiguWCuebXp8qlcdBc
SIxwpct/ETmnRH7XcCMyFcnBIHQVNbQRGMBnCyDoT061YLRWspdSi7e+OvfGfpXTJpRdlqe
M5K+iLcUOl28JI+Zx3I5p4kS1lAjcBnHQAcCuTudYuZJR5cO3PQgcmkS+mRN80vX5hkdeay
WGk17zuW6Emrs7ddUhht2lk2hQPm3f0rlNV8Qzag7QQIIowT87dcew7VjajrF3cBVSdreMH
7sZ5Nc5PcXMDsy3BcE/ckO7NbUcNCi+eS1OvD4S6vLcvXeqRwDy4yWbuTzmslry4mYjO0Ut
xJZTQCS3AjkP3oj/Q1nm4bbtQBe3FaVKs27X0PYp0oxW2pdFxHArHOXPpVae8lnOGPHQCq2
ScZzT1iyu48d6ycnsbKMVqJtYnIUg08KqR7m+U4pvmBRwR+NQyO7jcTmkUOZt0vJ7cCmrkE
cfjTcfOTnHHrS5zyelAh+7d8vb+dPjJAPOKhXnOByKerAAjqxpMaO+8Cag0eoCyy5aTlR2z
XtXie21O2+GOr3MLmAtEqOAOoLAEfrXzHZ3T211HNGxDoQa9wvviHNrfw4l06aeASoYiYwe
ZV3Dj68ZrxMwoVJVKc4K6urnJUpRUufqeg+ENO+zeIb27ndbg2GnW1nkDOCU3Hn8q7cWo1m
1jj2quSPmA+7XmfhXU5bl9Uurd2WKS7AAPOQqgflXeWetPAPKChAfmyO5r5LGe1VR23X+Rh
7SHNyy2NFvDmkwxOsrK8kYzIpOA2O9MtIrG5jR40jBh4DgY21hapqkuosWkAjVAclT1FeYe
L/ikdFgfR/D7g3AG2W5PKr7L6n3q8Hha9aSS1fXshKUJy5YR0OU+Oa2o8fq1vexTk2yLIIz
nyypIwfwry/B4557VPdXkt9cPLO5eRiSzHkkk96rsduQefav0CjD2cFDsd8FyxSEJbduH4U
jbJFBxjPpQFBOA3FMYgZBbmtixGQ5OMcUmCG+7+NJuxgdieTQWIH3upoKGls5z9M0o25A9P
1pnUdaeozjmpYy7AyGJlIwSeK+vPDwtNL8L2FpHMytDbRlhtx820GvkzS7X7RqFvAuWMrqA
ByevNfSkL6vd+XFFExRgu3YOeOOTXzed0/aRhFvTc4cRJppI7eCeG+nSGVScrv46fnTdaaH
TrW4uY5TFCq5I9D9arW2nrZN9pZiriPGOTyaqa9cw3mhS2WRJ5yDHOAD1/pXxkaadVKOxF4
qPvbnlt/Je65rTxQpIZHO9WOeK6fwr4O1q21YXMu0qEZd0jYViRjFdV4O0ZHilnuQrOrYXA
wa6e8dIUW1eNeWBVwe9ejicfJXoUloXBKyk3oebeJ/DGrwz209oxkMcKxMIzx8vr7VTsNI1
H7VH/AGhMkcrqG642g84r0G5uEhlaIP8AdYbhnOT3pdQaw03SJtUurdHkTG1cgE+grnWNqc
ipyW5U6UW7xOKvdZitr2SzgfZEy/MhOcEe/wCtc3DqcaahbXE0Ksu8sz4BbA4XmsTWdTtr6
8uJIARczvuCx/cA7gk1JYy2y6Dei8tzJcJOAsZbIwB1+lfQwwapwUmtWefyyvdmpHr91JqU
6ahJ9ktY5DJv3AllPTPoPatKHX9LvRPa2V6N7gHzJkxtQdhXm+sSz3mkNqT+XHBdXBX5fvM
QP0UCsiL98hWAyIyngk4A9/rXf/Z1Ocea9n+B2RTaPUIdO0Fr7d50V5M+cscZBHHArrm0uy
exiiWNVVFCiNBjArw7R9RsdM1JJ7y3eYRHcskZOSw+vY10c3xIv2uvMhC7N2FjcdB2xXJXy
6vOaUHdItaK1rnqtudOTSmSKzfPGS64xisDxD4+tdG0lbBCHu3JKrF91ADjn05rjofiROll
JbfZmlZm3NsOMr9TXC3s0l3ezXU6bBIxfDEnHtmjC5Q3UbrrRba7jvdW2NLUvEut6pcmae8
kB54Bxx6VhXV5GxVE3sc5+c5qJnuGUXGSvdeOoFRv5pCyNbMFHJIB6etfRxhGKtFWLhBItp
qN2wFuspCkbSAMcVA5TI3t17YqvE6JP5ikkg0s8rSqC6LkDHAxxVpJFqNnoRX00ImMdqu1R
UZJeMkK2OmfegwAy5A7dD2qzKJFtDbo64J3Y96orbYpq0rAAcEHvU4t5WRW3ZyPWqZ8xGw6
knpx0q5E8ZjHmvJkccCgZ6JqyO18rIjtggfpVb96Lp0faMKAQRWnqM6Q3CReZgbgc49hUd1
bXUkcl5bIHG7LKP4Vx3rKhLRXOXEy0aZE6vHAoRdq7eGJ71Q8+dkeKVWJB49MVKk00Z8owZ
kb7uefyrFv9ZMKywxMTIWw3oCK9GMrbnlwotuyRpS6m0NrJEkUR9H7r/8AXrnrm6uMbtryd
6T7Q0Vk9zM29m+6vasw6vOQQyoT2OMZq5TjFaHZSw/K7pDJry4bcF+UfrVKSQs2WfJ96mnu
jKw+UD8O9QhM8Y56VyOTe7PQSSWw3P8AF3pQpbuB9KkWNcE4745qMcS4HSkUShRGpyMn61A
8hY4HH0p7D5Tklm9qjIyc459BQMaAc8ZFKfl6HFSKjuAT19KkEAKfOMfXvQBVIJ/HtSdB83
51YlVBkAbSO3rVY5wBnrQIdnIxnj2pQCDzkimEfNnBwDTweD70FIkQgcnNXILlkJUElSOgN
Uc4OcmnBz1BwaloW59D+Ab60s/Bts91cxoshL5Z/mzmtfUfHOkaZE0aBpZBzl/lGP514Emr
XFlpFrDBN8jgllA6EGqFxqU8wBZzuPBJNcDyzDSm6lW7b6bI8p4Scpt3sj0PWvHkuoSGOS4
Jt+T5UbbA31ridUu7C+IeENA4HKnlTWK0rM3Pr1po3kgjpmvRjywhyU4pI7KeHjT1Q7kNzg
8+tTNAcc9+cnvTY7dnyNhzwKdIZIpNjrkr1o2OjyItrgDsaVLaSVmxjjnFSiQO2WQnnsKer
Oo3RqR70xMqPBIE+b7oqAjk7vSty1s72/DJBbySkckAdKV/DupRsVls5UGO6GnyvoL2kVo2
YmADkVJGMnJGQa0Tod6qeZ5BKjrkYq/4X062vPFFna3UTNGXyUH8Z64/GsptxTbRTmrNo9B
+F3gu8uL228Q3kXk20LZjV15k65IB7e9e/tq2n2VlI8KKj8AYGea4a51e6g0pY4LfyY2Xy0
Ea9B6e1SwQSNBG9zKEUJzg8k18JjFPFT9rWdl0SPMliXJvkR28+o2upWkRKBNuc7f4q5a9K
vJCBCwYsUI5xgd6rWeq72YJFJKqDDOWCkDHHFOvNdi02RVZ1neZdiEncEB9feuSlh5U52SF
UfNubFvqcelwnaoXIxy3Wsi78WKHWQIHjZ9qqec/jXH6jO9w5kuLh8jKquMLiuZu7y6SFId
zLGmSB3P416VDLYTlzPczUpWtc9Gk1mwa3v55bpYjFhx8/wAxGecD1q9q6RXmjwo9+tzIOV
bIIIx39xXjoje/095IwfPDDk9CvfNbel6m3h7Sit6uVnfKMM8Dp+FbV8tULOnK8k9jphKys
0a0XhyzuI2F5ucRnCMnGR+HpWVc21pY3sFvCslvI8rRyJMD8ynHPt9a6nTtY0ua/MVtLtLq
PvggdM556Uy41G6lf7StnaXMZbZvVwxY+3pSjXrRn7/46GfKr3OLu9GjbVrDQ5RtgiDyNk4
AJPr+Vb9j4K002kiy5CEMdynJHNXoYTe3rx6pFFaSMDuZn+904H6Vk+J786LK8mhXDROzBC
B90gD1rX29WrJU4O35feNtsfd6X4dsdLgiS88oD77HBLjHuOtc5fHwXb2jR2ImNxkZYjdVT
XLx5rKOS70uRUHBkIbZlgO/rn+dccmMkLKoXPI9K9XDYZ8t5Tf3mtOMpJ3OlivNOTWnIAkE
jZBHygE9gOlauqeH3OhDU4hNckuMRswPBPTArk0tY1dGZhJGGyQDhjXbHxKH0hoPspjZPlG
1cKAO/wBa0xHtISi6evcUtGmjmrjUFt44ozA0c8YyFZcbD/Wsyeec4HnMr/xAntVm/nW5mH
2hyrRrjJPJpolsLzL3BlR1RVBXoxHr+GK64xUVc2jZW0OflUCRgu4epPekRpI4w3nfT2p88
rySEMm0Z7VXzsPQN9a3sdJMszF/MZ/8aktiJJkR5wsbdWb+GqsjqxI2hSf7tMDuqHa3PtTs
DRedoWuCoDNCpIVjwT74pjusTbI/nGM5K1VRyOhJNWXgcN97qM9aWoWS3PTNfhxexjhn9FB
J7c1I0y2yywNpriV1DfvCeRU+sXL2+oBkA3cHcPTrVW6TWNavCkSyzAAZbG3HtmuWOy5tl5
nHXi+uxm2ssaXoVoEXdnJL7iPUVwd+Al5cJG5aMSsFLHnrXtcvhTStF0CXV9Tt5BJDEXMfm
ZLH09s14fcOJJXlxgSMWwO3Nawqwq3cOhjg7NtrYhbzXOTlu3Wmj92H3KeRgZ7U8MyH5CQT
6UCNpM5ByfWtT0iWCxnnTztmIs4LtwB+NSrbOzFIYmmCnl0HB/GtiCKzWNInjlndAGEBywX
PsOtM1XU9RZIbG6QJDD8yRrHsx7mt3CKV2znVSUpWSINN0uS51m1tJVRhMC/lpICWAGcexO
KLuKzF7fyXkDW+/wD1CKpG0jjbj6U2w0+1upjLPqSWKj5s7SW/DFa3ivXNK1G0sbDTI5ZPs
ykPczcNKcYH6fzqk0oP+rmcnJ1El/wxy2+Jo9qRFAOp3ZJqHcmCoUBccU7a2MFe9RNu64rn
5rnYkCsVbd1p8kpK4HHtUA3A5POKQljyTyfWmVYCSc5+lNByM80d8nilxjAPFACgfSnqccj
kCmjOOn0pxJXrQIewyuQPeowceuKlUnZ1BzxUROe/HpQCLMIaQiJULNn5ea6zSfh74m1lBJ
badJ5JGRIw2qfxNcnZyiC9hkIyFcE/TNfSvhfx3p50iRIXLEZeJNvyx/WvNx1evRhehDmZz
1ans99jzu2+Devvb+dOsaANsIzk5+lao+FdrYlFu7nMh+YoFxx+dehz+KLy5Mr2irmQbTnq
B7VwvifxTPbSLZQSbriMDdKDkpkdK87D18fiJqLsjzniJT0gzD8UaFpXh3TIUthJcX87fJu
A2RAdTjufSvObi3l3M0hZiT1PSt7ULy7EpkkD3Mr8k5z+dZg1kKvlTWQI9c4NfRUqbhDlnL
mfc7aSnFXaKEQgKMjztG2eAOlXorFzh/tBbH91hRFeafIxE1jkH0NQyGyD7oN0XpzWisvM1
k29tDdsm+yk+U5ctz945BrUbW9SEWwXLhgc5zu/SuQjvZEPJ8znk45FXob1GY9VOO9bxqLY
550nuzok8RawEIkFpcRj/npH1+tUPtc0mo293FpdvayxNvzC+FJHIOO1VkkilXCvg+mODUg
LKoIOPQk1bSmrMxty7I+ktG0ptZ8LW159oWRbpQSYzjafpUk3huytQzahdud3dz1HsPauC+
Fev3KWl9o7zgq2HjGPmXPB/CvQppkuX8meUymJstIx4A9vWvzPHUqmGxEqfNpuhNxta2pxs
fh23t9dlLXkkWms20SHJLk9h6V0sXhTRJzHFNfPKFyVXGD68mo9U1fTYZvmEcqxYBjzgsfU
Cp9O1b+0LF5LljBbsSkYi+8w+tc9adeaU9UXCUV0Kuo6d4Xs7WOB7ZZ2c7uJcsMevpWDjRG
WZBaAwj5FXaSQCc4zT/E19pFrHDOLOZFBMZXZlnx3z2rl7/4lizBtrGwUxlOswBYeuMV24f
DVqsLwu/mJ+8zon0S1d2l06JF3JsKjgDivP/EcGpQBbaexnSK158wp8vPQ5qHVfGs11Ju06
A2Sn5mLPuJ7VnXus+JdX0xrWfUpJbViD5QOAee/rXuYXCVqUlKdn6lKn1Y6w8TFtWU6kGlA
zGXUgkDtj2rftYdOSTNtepHHI4b5jjA9cVhaPoekyXEVzql95WCAEQdfqav6ylrY6nG9vcJ
cWWMRxg5Kketa1YwnPkho/wABTjFv3Q8aawba5h0xSsskaLItyjnPI6Vx0+uajJZJayXTtE
TwCc45qvqd0LnUpJDk7j0IqpHCAS5yMeldtCgqUFFrVHXTpxUVdHWW/ieaXTDo+rytc6cTu
by1AkPtk1TvtKtm3TafbSRw4+VZ3DM30xVLTLaWaK6mSaONYl+YsM8VrxT2gsUlkkGQPnyM
An0FDUYO8AtZmPFqN0t9E88YYIQAiADj0ruDq6/YnaHThFNtMckMoAO087uevNYQvNFSIiG
FUlOSj46EDIzWDd63Nd3bSXExkm2YPYY7Csp0/byV1axLhzPRWL2rwyOFeWFILgtnOeGXis
d45IlOG4PJ57VVa7m3ZzkLkAHnFBuzk5UEkYrsjHlVjZRaQ+VZc7f4cccVCyYQlh06+9T+Y
zwq/lkZ4BHeopRKgBcYDHIxWiZRXLAnkY5pwGAM8dqf5ke4bozuIpGZFy2DjsPSlcpCrE5Y
YGRW9BJaTQI9w5EgGCEXjj8awUvnBKhBt7UwXDgAZ/SndkSjzbnsupiJ9QVZYSCCu4Zxjjg
Vcl1yGLdDAgiKAAIvzMx9TWb4nuYJtVRrdfLkOBud8HOBVNZb2zurhbeOMyNGpYZDEeprzl
BTimzkxNPnVyzd63quoadcWFykPlSIQcksxH09a86bQdRdZvLt2kMRGcdSD7V30Ut5Jpzt8
qyfeVgoBb1FOt9OhuJzL9pZHdQcKR97tmuqLhTi+hxUpuinZHmAsrgSlGgZWHGCuCKWaG6t
pPLljaI4yAw6j1r1k+HftcxiktS8o5aYE4bitvS/Cthq9nDYa1pqllG2JydjKPXI+lctXHU
6a5tzqjjE90eR+FbXWbzxNZRaOzfbnkCq4XcFB6s3sBX0rL8KvBtzKLzxBLealelFDO8uwH
A7KoGBVvwp4Z0XwpFKNEt1WSUYkkY7mPGMZPb2qfUbsTxpE05Vg3zKh5NfMY7NK2Jl7OjJx
iu3UuVaKfOlqcbeeC/AsNysVv4dUgMRuaRmz7dawNR0HTNA8e6LqI0SzGl3rC0lhKZRWPRu
eh6flXpun6ZBkh5SVj+YhupNM1rSrDV9HuLCYbmcYjbHMbA/Kw9xXLSxcoz5ZSbWz1fXqZR
qyvzN6HA+ILSxvfj1pGiWenW0Fpp6hZFEaqrZG5iR34wK1/Gfws8L6tqRbT7drG7l+Z3tiB
GPcr0Fcx4WsNUX4i6he6hcmW8s4zHKxOS5I25/LFeikTAu73D75BwFbAAPtXViXOhUpqjP4
Yr59TSriLKyZ8x+MPCtx4T11tMnuUuPkEiuh/hPTPvXMkdsfjXWeN7o3viy/mZ2cCUou45I
C8Y/SuVIz9a+zo83s48+9tTsptuKbIhy3PSpFXceBz6UBCzc+lXLeAEAkYOa2tfYtuxAkJJ
Ocj3qN1IOR1rRb5enQVQkVgxAHem1YhO46MZz7+lRyLsJ/T2qSJTuwfu9/WnTRqckE+maRW
xFnPNbek65c6Ym21Kpn7+7nf7Vh/xY6YHSjgYyeKlxT3CUVJWZ6Jb+PZ41dbeyBlZQFO77h
zyQKzpr+6Mj3ElnKN53F2Gcn3NcgrlX3KQCD1restbuQiqzqydCp4IFTCnCLbRnCjCD91WL
E2sNLKPMCK2cHjvVS8WOdWdGRzjO4DkexrRlhsb5RCY1trhhuRuxrnZBLazPE/yuvBArS1j
SwW5ZbgILdZDno3Q1txQ3keA2hh89AVNYhGQeSDnjFb+i2moajdLbPeS+Xx0c4AqGm9h80Y
q8izDZ394rpD4chRkGTIC3H4ZqSLTriEMLzTd0Z+95XDD6V6HZeFNOit/mlujIcfOJD6Vka
lp0lmGa2vjMVOfLY81nyzWxEa1GWmtzi7jSYxCbqwlcJ/FG4w6/41nx3kqAqQG9zXQyazHK
7wTp5b9csuDUP9kwTwySLvU9flOQPwq4zlFalThGT0LHg3xMdF8WWN5cHFqHCT4H8B4J/Cv
afEfiC3jtY3hQJDIwVSvGR6183yRPBcmCYYbHB9RXY2+ppqPhqBdRvHV4G8sEDPHavMxuCj
iKsa0umhw14uPw7HQT+INPu5p2mtni3uu2TeTt9eK1rTx5oemSx2kFlP5EfSVmycf3sds15
q87lnSMny88Y9KVNOvb5BJDE0jNIEynIH1PpVVMBQcbTenqYxhbU9gv9W0rXrafToNUVBfH
cXkwDEQBgD6155J4A1eWO5uBJEyLnYS+S9Yl3p0VnErTakvmBirR+hB5/L1qlealPY3bR6V
q88tsuCh3kZGc4IqKGGlSVqE9PNGtNNu8WLd6bc2UcD3Nu0SOMZzUum39pZ+alxCZllXC8/
cGetUtU1bUNXlW4vJgzHoEGF/Ko4ki+xmaa4QSKw/ddSRXpcrcbT3NXFuPvHo99BpUPh+O8
Fu0aCPKsOpJ9TXneoXsVxKi2ofaM8seSSetX9Y8VS6lokWnRqY40blR0wOlco0hVspzmubD
UXBNz3uTRpfakE0xac+YTxxSLO6Z2vk0iK+8Z5J/OnBNkmSuW9CK7DrLSzsikrIRk/MoH86
Wa/m+zvbuyyK2CD3WmxoPLfzQQeSOOvtVCXDIzZ5zgg+lKyBIdvdjhuwzxTtrP82CTimW8g
jlDEE54/CrasyOOgQ84PpTG9yGGHzfvEkHtVyG0Vd2Y9xHTHQUiPbw5ZyNoHQHkmq93dJNP
GbZiqqMkdOc0aid2JPeMdyxRkZ4BJ5FQozyMqHoD+ZoGCrSMcEnOR3zTmVUBAYEdaqw7WEv
I/KcMjDnsO1VSdxGTkEdanMZwGJODxUax8NycjpQUhgDcDPAqQLx0JqxbIG+dvyqwsURUEs
o9qVwPVNe0+A3CyMwLjbwOrE020jaz1KV5doiLKG4OT+NXNYuHW9ihjKxBML5jjknFSzWkj
jzp5IiCgbI9e2c143O+RRnszhxMuVNNiy2kstwqPDi3JLZQdAR1qlZaQpvZFNpKFSTaGLYL
e/0pup+JxbsmnW0iMqIoaQ8nP8A9aqen63qck8twGRY2by/M6EH/wDVTVOt7N20+Z50ITtd
npthNY6fpmbxwhA3Rk9SfrU1mXvppLiErxjDema8vXV4Z7+T7fdyvBHnaCNwPt9K7jRtU1F
4/LtbBbWKQLuyd2AOh/KvHxGClCLlfV/cNxa3O7t3uImFuq5XG5iOtY000rXBljj+ZpOdvW
rMuoNGQUSSZSANyHOPWqs2sWtuTIMZU5GB+leRCEk9r3Kc01ZGxPdw6dpxVk3TMOCD3qC2v
7WOIXFxIIyeACfvH2rjr3xSkwkWOMLJuIAbsc1i3l62oRq0quuFONpwAfUV208DKWk9BSl1
RdvbkWHxailRVEep25VlU/xDof0rsoZlurBrjIUxuVGOQcV5RraPYa14bukDiQyYMhOc5I4
/WvXdOSCG3uiZVUJbO/J43Y/nW2LppRp216fdoXKKkk+58pa7L52rXD92kYn8SayDwOv51f
1Fib6QnuTzVE89ulfarTQ9amrRRNCqD5i/Q/dx+tX1XMPHAPIyKy4yA+cgj1rSifK8knB4r
WG4TQ18gDnpzxVF8Z3ZPIyADVqdxkrnk1Tx8xHVf60pbhFEkJbOT0qWUfJkc1BG21x6VOWB
yoJ9frUFPcquO4phPABNSyEgkY9uaiJJwfX2oKHbOjdjU0KuSNhIJ4zVwWrjTYpSBhhnP41
DY7TeqCcdeSKlCvcfazbT9mkk2ENlHx0PpS3TvJJulOX6HPWmzxrHLjbk55qe7iVZfkyFZQ
TmmySK3QyOigZyelew+CtBkSzE8sOFUg/NxmvOfCNl9t1yIE4VTuya9niZooVQSFFXHf8AW
nE5cRL7JJrE0VtZO8X315wrda85vdXmhMjSLlHHGB39DXdXEUM8zJNeogxkDqPxriddljhu
ng2BowM7gPlNbR0MKdupyWqTx3kQZTtnj6E91pmm6y8UiJISUxg+oqtdqGc+W+N3btWWw2H
O/BH4VhPVnoQWh3DW0OpWp2qGdlyjg4INR+H9HuZ45oXcIEkGSTjNYWkX7RyiF5NgPTiu0s
BBdxNCZtrXDDkHG0juaxmpNaOwqqvGy3NGTTrWxMpmgMSJlG8wgFsen1oOu6SdMNlb310tu
YQHtrdQpDe571yusW9/aTyW97I0wV8Kzkk/XNZY2NLtaYqccEdvauVYZTSc5XORUt7kusap
LeWdvbsuI7YFUYj5sE9z3rIjkCFfMXK55960ZbWTySyOZAfvBewq88dk2lQRJayfaVB8w8Y
ZeeRXZpGySN4tRVkZTXJmj2RqVjGcZ7VVw+4sSehBPqK0nFrFYrgEyMfwUCqkTOkh27vm4O
eaq5pFq2hE0wSLaMEnqfY1SALOeceprUmj3/M8gBHGO9VltgT8znnnFBRWbDOpjygHQ+/rU
is28yMck9cjvU4hAOQQ3Hc9KZHJs+WQYyeDQMliuAsBMhLEHgelVGhMgLjjJp7FdrENznIA
qoz9fmPsKBomRNo+blRxwae8kYUASknH6dqpbnxyxGO1CjA3E557U0gsS7HmO5VIAHJ7Co1
cxE4AJxjkVIC8eGViP5GmSyGRy2OcYqgEBAG4k809WDL7Z4qNS3IK5Hv0pM4b5eKBlpGKqF
ChlP8Aep2EZcDls9ulQRyMCN33fapHOG8wHCt0qALMBQEIQffHpTDtLHLAfXvTI33gcBGzx
Vy3gMsIf5zyemP8aAPXdRjR7uMzMGELByvHz8dBWFPf3FxHPa3I2QPGNr4wUI/+uMVev0kk
1LMbEhVDLnp05FVZhcXd66zSqEWPowGOOT/WvNgl1OLENKTTOavI1gkVywO9cnPc0yCUtay
ImcORwB0Pbmukl0eyEyzqBJGqgHnIXvk+1aOiw2XnyR+UqyzABSeB+FdUsRFRva5yuskiHw
/4ZvL6PzLoeVDgAs45PrivSbT7Pp+kNGZQ6YySerYrj9b8QXGj2Zs4EBLAIjjse7VmT3Vw+
lWd3NcSkqHDM5yp9enHevGq06uJtObtFvQ5pKU9eh3I8RaTZ2jrOfIdDwqnrnpWLcXH2+aF
pRiJ23KVG3I9xXn9vc2/2kk3BlDNkcZye1dNp9lquoTRMlpcPCFBLO20e/XtVTwlOh71y3T
a0Ogh8PWjTtPs812b5ULeprbsNCe3tws0YYc4/wBn86LGFbGJpbqVYnVdqjdn9aydc8XSWO
nFGGWHyqRg4FeU5Vq8uWm7kPsyr8R4Y7PRNJu423eVdq23+ors5zb3Oj3S2hG1rYyCTPX5M
kV4p4j8SahqmkeRNL+6UhwuOpHcfgaq2PjDU7ayt1sJzE4haFmbnIIwRzxyK9VZdOUIRb1i
2bqlJwWhwl8266lI5+Y8+tU8/jVq74uGxxzxVQgY619BfU9iOyHISJAcfrVqGYgYPHFVF5Y
c07cAeGz61QNXFdsuSeKFxtIOQSe1MPJ69fekDce3egLMk4U8jvTwfmBGajLZ7/nTgcDjnH
NAxGJIBHrTVUscL0oYck55p8HzXUQPClgDj0zSA6S4jaLQAjyHhVUAisbTlP20AgkgcVs6v
cRvCUVuM5ArL0nnUos9AcUdSY6kuqRhJs9GytXLqFjZLKT/AADrVfWyBeuoGMYGasqXm0Rw
GHyEDr2xVPdg9yz4UvRY6gsoHIOCD3ruLvWnkfKEsCOi9TXlltN5G50YAj17elSPqd3Ig/f
kADnmnGUUtTGVLmdzr77WZdoUmVD05GDmsyfWLswiGW2juIj13Dn8DWXa60wKx3o86H26it
2wudNu3+zmRBGxwu4cir5lJaE8nLujlrmW3uHH2eOSFicbTyPoKqTRTo4SUYIPT0r1G38HW
TXSTMAYwQd4P61zfi3SILOc3Vq7mJnIKsOnvWTNIzTdjmodqfMRz2wehresblVjVVYCQcjm
udxlQAcU4fu2yD0qUy2j0+zkh16xNjdg/aEwFlHr7+1c3f8AhrULeZy0eVU43Cjw3qiR3Mc
Lkkt8vHpXokkHnWzKWLiRcqCeh965pT9lNdmQ07abnnlvZ6hFFsRGG5dvHGR1war3MF7EHI
tnXPUgZFbUt/NbCW1mG14jxiobHWJY5Dk8HpnvXqeyi1dHG5STucrJggKVIx3NRqduflzn1
NdvdW9neq008Ks3cqMYrBl06024ikI+bnJrOVB9DeNVW1MbzAgYlh9T2pJpXRlYHkjjHSr8
+muIyqBWXrurMcGKUbxjAx0rGUXHc2jJS2I4wxyQvWmMjMwyO+BVrdlD5akZ7moW8wgbiFB
OMVJdhkhAASMZbu1QAIIyXUZzwc1OQYnIJLD0FRyIrJtX5T2NBRVYAZx+QpA1OZQGGOTSYA
wB1zVXACxbkk49KliZBKgYqqZ5J6UqQbs9vTNREYO084ouBIZAxyi4phQk9eSe3pTozngig
jkN60XAb8wyOn4UokJUA9BT2X5ge3tSKFxwRzRcBgJUAjtVuN1MY3PjGRgn3qIJlOV696eg
TbyCfpUsD267spDe/wCjqFRRne445Az+FcvrIkiuXCuHXJ5WtrW7m4e5Cm5Cw4CHb7dqwpb
oLDPDBKsoLDaMctXn4aMrqTOWpdNkGkofNe5uA5Q4jyT8ua6i+uob0w3FqqwMHClYx0AGAf
0rjboXBhQM77MZC5+7VKbULiKOS3wHcDHmZwV+hrapQ55c3U5HR9o7mlq99LqMq9AYxtbrx
itXRbU/ZblJ2E0EkTRAk5EWcZYD8K5S2kLMpKBiM/ePf/CtJtUvlAzKEC/KYxxwO9OpSbgo
QLlBpcsTs9C8HwJCXldXG4Ek9R6Yx0rrDdQaewSNi8arh/mztFef23iJ4FMdtiXzFXPmHGG
xz+NaUOp3Fyxiunh2zRrjYeCR7V4tfD1Zy5qr0OSalvI6ma+sdSsJPMkjijKt8xOOOxriDp
M810bee8zGnLcZIBpuoyQ28aeflUwQh7HHTHtmqj6nqtzbC9nUIipt+X5dw9K3oUHTj7j3/
rQUE90tCPVvDsMelSXEV2TzsC/3uK57Qoorm2cTFNse4YIyc4yK1r3WYrsKbW3MIjTgls5b
HWuZt9TudLnuooSMTDaQRn/PWvTpKoo2lud8IzcWmZWo/JeyAAD6dqp5GMZq1qDA3J9wKqY
GMZ6V2NanbHZARzxxmjtwcfhTc9BnkUqnnOe3WgoDnIJpw6cDOaQ88ipE5+XkZ5FADBkjkY
HrTuT3p3Q/N19B3pVQs2B+AoFcb8w5ByBT4B/pcbcZyDx9aR1UYRSPcjuafbqyzA7TnqDSY
GjfspjTAGT1pukHGpAge9V7mVmkC5HFTaW2NRTeTg57daOtxRVkS6id1xK5GcvjOe1XrNf9
Em6Y2g4NVL4ECQ9BuzzVzTySs0Q+bfGCB+FNfEC3MK5XbM+PXqKr4Xsw/Grd6Ga5I4Gepqm
2QcmlYoU5BbP0p6u5J2sTj86iUkZPcVPEol3MTh+vWiwGvY+J9YsFKRXLmP8AutzilvfEE2
oWht3jPzEEktk/SsmVnOd+CcelNhOOg56U3Jkcq3LSLnj+dWVsvMiyrjOelQQFmONnfrWta
w4AwOG9RSSJbsZ6h7a6QjKEdx2ruNF152jjDsSVODzXN3UIcCQYJ7iq1nK8M2UIBHU1MoKS
swT6nZeJdPQFb2CFvJYfM68jnpXJllE5C/gT2rudOmm1CwFsYHmgYZbHbjtXBajbSWV/LEy
ldjcbupHanSqOK5H0M3TRqQXbFSjA49RVWeTMjHA+bjI7VXtZhJlWbBHX3qebYvOS2fumu6
MrxuYuNmQebJGPkc/0qQLDe7UmChyeG6fhUGSw5XJFUbyWSM4IK+mDUylZFqN3oWru1mtmI
kQkL3xxWa7hm4JJB5rX0/xAuxbTUFWaEcZI+YfjTbrTLfcbqxkWSB8nGfu+1c7hfWBrGbi7
SRiByCAvcdzUEkn8IqeSMrIVZdmO1RbFViePyrOxuncYoLDjjFSBehXkmmsRt44J601X2ck
/hTsBMXkJ4OMcj2qJgd3Xk9zTDKfTOKGfPPccYNCQC7zk9/WnhwOCTzxUQzjnvwaTB4zk+1
FgJzIhHAII6+9MZxnjOOuRTB3wAKM8EkDHpRYCUSEgAn6VOoAXgZ/Gqq4JGDj2p4B7YIqQP
TtahuDqbKyMeh+XnsKyfIlt7p5j+6VVDHnOB61p+Ir9xqmyJSvTvyeBWfBcQNb3BuJGVAig
hOT97vWFNvkTM63NzO6JgYoo5JPtCh3BG3PCjPGf8KybmRI5nb/WuV5YjrTby6ikuWcb5OR
gtxxiqc9yShAQKZCNo64FbJW1OaEGtSNLuTzQYiEK81Yja4lhecsCMkkcZ+v51T2RRgSNIG
yORT/MV02shHHY0zdx7DlMzsWLN6kjv71ftdRktbpJg2do2r7VXRmIIXPQZzxxUtp5SSvJP
AG7Jnpz0qZK6sTKzRpalqc93IobOFQKqkfdOc1DdXc81oltNKcRHKkDAOe1Qm7kS2aJoo2y
dxdfvCqs1/NNEFYfj3qVCKsrbGap+RI4gWAk3SlySMAHA96xrgk3atuHzYwae8pA9PwqoxO
4Nuye1avU6Iq2oXy4uRn0qmTzzV27l851k4yRzgVT2Z+lUWthuec0qqTkgYpRjuMGl38kDr
7UDFVML8zc+lODEFtgxTNuD6k9qkRS74PA9MUAHoBjI5NSopK8cMe9TLEuS2Mf0p4AVc4GR
79aaJbGJCsS5blsZOaNwe4OB26imTTbR97LHoKWzALMSMgCkxCTKDN6HNG4w3AkjyCuDSP/
AK/gj60jfMw9zikykaFzdxXcHyAiQ9RVrTHIugMjIjPfrWO0TbQ68beOD0qbT7jZqEW9sZO
CfahPUFvcbeH9+x9+9UT0Bx1rQ1AESkY6nOe1USuRgGmMTJPy4P4U5HaPJU5z2oQLzuBUD0
oKnPy9BQAjMST1qaFS4ByBURAPUYJFTQNgKQfwqWJl63kdJOuAeo9RXRK9nPD+4VldegNc/
bsrSeW2GBPHy8j6V1NposyQ+fCTJE3dcfkQe9O6RmzL+ZXK4yM9PSmCAtKpXGSQPzrSuraa
KN3ePgHk46VmibcRkhSB1oumK1jp9A1G50ychD8y/Lg9CO9TeObdL6zt9ehIXefJZe3Tg1k
2lwUnhkODs5x1zXWX0D6nokcJ2stz90rwsTr0rnqJRqKSHc8pEvlsWK8+hP8AnNSyXsgI3A
FD3Haob2KSC4eNwdyHDDGKq7tw2E8fyrpU2h8qe5ribzIwE6etVbg+ahB/h4FQQTtGBFnIP
f0qCa5/enI4+vWrcrolRsys6kOQPxq1a6hLbKYw37s9R14qtI2R/wDXqPnjmpTa1RrZNamx
dwrcQJMrHgYA44571mTwyopO3K9iKktrtoSUY5U+tTyzbScruQ9Pam2mRFOOhm7RjnJwOop
Ce3f1q1sjm5TCN9cA1BJEyPhkKmpLuRr1yCQRT9pyeB+NMORn1xQxy4bmgYpBA47Uo3qRtY
g+xpAxyOc5pwBHOM9s0AOC9cc4FABGWIzTgT0xzUsYJ7E+1JgJHbu2GIxnpUgiUfeUnPPNI
HPHzH3HpTw4wAXxipA6/wAQsDqYQ/IcDvVKbymtpREdmxFySfvfNVvXsPqWSvy8DP4VjyS5
E0IGAQORz3rnpP3Ea1YXkQSOz3GTz8uAKaUGC7HDZ6UrS8gEJhV6qMc1FIxZlHbvXQcyRCe
ZDn15pPM4JBz2xStEBjkjPapYbMyq25+nakWya2nlhBYBXUjkN3HpUwuGlPmSsCcjvVKSJ0
JUkAD3pN6KuM455zQTy9S28hdiwYAeoqOXhM9ATjP9ai3iM43gg8YxTGcMTkjA6AGmHKPcx
llzwBx0qNoo5FYIwYj7tRyFiueoqW3AQB2HzHpmgdivLBi285GOBwc1UAxkfzrQaRfKkRuQ
e3bNZ7ZwNxGfSrBCHGcZGMdaAOn86QEdhzinKMYPIPtQUPUAkdqsJ1LdD0qFQG68D61Ir7c
oi9O/U0CZZUnDFemeD3qJ3UZJHQdTQCyKSx96rMwY9PzouFhhO7nvnrmtCyX908vtjJ9aok
DqOlXEl8uzdNy5J6d6AsVycuxySSetSqpZxkY/karhupJxz0qzAx8weo9PSoGX4rSSS3LbB
gnAIFZs1uyOcggiuv04D7AUiJB64z0Pc1R1K1VmbHJxjOetAHMmVmGGOee/NNRiOAM5qSSN
ll2Lgn3qPIXnjPpVIBBjeCBjFWkUnAwWpYVtV5nPVckU944WKmKXbzihiuRSkA4MYRsc81X
DqOVxnNOdSpKscn19ajOCR2NKwy5bz7DnPy9R7V1+geIIbdvKkOUbnDetcSOMgscCgMwbg7
j0xSa6MlxueoXmr6clyRt+R1yGU8En19KrW+hW96izWwG09F3Hn8a4oXDeWrMcc46da39B1
+TT50ViWhJ+ZTyB9KzcXb3dybNG7BpUtqheXBKHhSO1dloy2cQ2qpuEmxuH90+orAj1Jb+6
jIWIRytgEf5616LpDaPZQKbO1BYjDsx5Unjj8a4MVUkopSQJXe5wPxI8HbdPXxHpNqUiCBb
mM9VHQOPr3rx1soOnvX1wJ7e6sHtHRZY3TZJHgYIPXrXzH4z0OTw94murAxFIi2+LPIKHpg
/pV4Os5rklui0jn3fJ2gDPvUTn5uaAScjqfpTTwM9RXpIYBhtHOabnHUDFKAMY6cUhJxj8O
lMBcZx/WrkBR1McnQjr6GqeCwznj+dSBsHI/WgBHUxyEDnH+c1ZjmTywko3AjGe4NRXHzBX
HpioAR/F0NArE1zbND+8U7om+6wqDbkBhVu3n2o0UgDrICMe/r9arOChI7g0DGelSfNwMde
lPXBHPX2pCVAAPHvikwFwVYZFSAhV5ySah3gOeSfTPpT0kPZe/J9akCTAAHTmkaXB55pC3X
IApCQTzyaAO01wA3wQjIf0rDkBVpl2kbAM56nmuh18eXexsSMkjCisaW5EZvAsYLNHjcf4e
RXJRd4pI6qunvMoMAFGeueB6UzzC3GRjt2qKSV9wLA8jilRyH3cEY6+9dZxD1Xygdzf99Uq
T+XhsblPBAOM0+MtK+zGO2TUn2YGIFV3E8UAUpG3IxbJ5qIkkdOPetEWWd+T8q5J/wAaoED
JAHPpmgLoaDn6HvS7gOTkdhTe/wAvb8qMgnhTj1oLHg5yCRxk5NCsGAyOgxmoycxhskBjg0
JIAAGHTuKAYsxzGccY9qrE+hwSPSp3OQRn8ah6cHB/SqQCd+vNPQZxtxgGmD5TxUiHbggYp
gOdwoMYwPw5pYyEGcgnqKhPJ3Hr9aer7VIAzigTFkkLnaMD2qLOc0vGCTSHvngkdDQMVScg
98UpY+tNJAxjk9KHbPU5xQAKVGcHIqeBysowM/Wq3G3k56ZGKdkheO5oA7fSbiBLYw8FmGc
A9KL/AGssmGOVHNcWk8ijg4xVlb+cgK7lh9azsO+lhLgcndjOarY5AqeSZXPIyfpUb4xz9e
KdxDSpY4XLE9gM1o2+j387I32ZwjdO2aWx1GLS1WeG3WW6JyPNGQvv7mpX8Sa7LIX+3OpJ6
IAoH6VastyHzdCteabd2gPm28iqP4mHFUtuQMcnGela0HiPUo1MdzJ9piY/MsgGSPQGqF0Y
dyzQKQjZJX056U9BpvqNKfdyPfnvTCpUZAqTzCfmIGB2pUlGMEYJ65qLDuxoJVcbsip7Ysr
7lbaBz9afutigCKd2MnJpzCI4ZCFHrmiwr3L8V/HHHuWaSMj7qp0J7/StvS/FdxaQ/ZpJHe
E+p5XPcVymxFQE4Iz2pcxjPlu2cdDSceZWZNrnplt4xfz1WCVowuCST9714rM+Jl/ba1aad
qNvJvkizE/PY8j9c1whndJN2/DAdfWiW4Sa1lLSN5nUA9GqFSipJrdDSaM5eGPXNDZ7imjh
s88+9SA/u+nXvWxZEc547igA7SDkdqnZk6qMHHQGoycnB645oAYRwOcAU7dnGfwpCxIwOgp
MjP1oAmJ/chegBqE4HRalTJDKOwqJyTzxQAgJU5BOavhEuUyciReuB1rOyBxVy3mKSKwPtQ
DG3FtPaytHIuCvp2qHPPPJzmtYMruN3IxjbVS7tUXDwbvLPZqCeYpt16dKUcKFHOe9BUAnI
xSgdhigoQNxyCc9aevIJ29TS+WSccZx60u3HFToB2viAmW+RiflXatYtyQHuAD2X+Yrb16L
dcxAKQzkGse7gbdM5U4CLk/jXFQeiO6svc+4ypMF8gn6HnFSRhs529s/WpFjXb8ykZ7Yp7A
IQyHOBzXYefccoZSFyfmFTJw+CDnORz0qqJ2LjK4wOMDpT4XVJFaXLRE/NjrQSy00rQiQxM
FVxg59KzZEhwv71QzAk/0qSe4R592DsX5VBqBRFgk5y1AIb5OTjcDnnIo2KchienGKsQWlz
clhb27vjk7VzirsWj6psab7IUQYG6QYGadmPmS3ZiyrtwuMD0NRE8AjvWnfQjyBIxLS7sN2
H0xWZuBHpTSsUncXOeuM+1MPU5xSgYwdhoJPOeeKYxuOhp+TtIOPpTOvOMil4AzzQAhJ6/j
SksTz1puDk5xnrSgHOWNAA33SG4NJjp6DvS4G7Izz60FcNyCfpQAmBvJUEijABBbJ56UuMn
0HtRtxnr60ANznqPwpf4+Fx65NAbGccmgcsM9e9ADuMfdFABzg8fSjp3xSc5x2oAUnnk9Ol
HTnrikPYE8UdM84oAlU/NyOMflViJA0o7fyqryCcc/Wpo9xxjJPpSBl6a0hmQrFnzF7jvWd
5UwjcMjhfXHFd14W0WwkkFzrEi+UoJ8veB+dblze6IkUdkrxMrFk28BcU0rsxc2jyXHPy5P
sabnjJzzWlrNrDZak8du4aI8jnkc1m0PexqnfUcrMMZH1pfNyAB+dIRkgHnn86bxjoKVhk/
nsEx1pfNJ5GfUmqxBUnFKvAGcGiwE7yAgnrUTevtQFJOPSh+OvYUWAZkehp+SF3ckHpTRjk
9qeevHbpTAeZGWExqSEJDEHuaiJBzt4oY/LzTQMZoAG+mPrQASOlB5PXvS8cgc4oAkT5Uba
AeOtQHgcnmpCflGOlMwOe+KAEHAxwacp2tmmk4H8qXqo29RQBdNwDEuOHzim3MrPsycY6DN
VVO0cZzUisHj2McN/CfegVh8ckTgxzZxnhh/DUQG1zjnjgU1ciQE9O/epWA4Izj1pDJAIzw
TgsOnpTjG2eMj8KgypOAOakWXauMmlYD0bU4g+qQDjG5cD+VYWpgxX1xHx8vCjt1FFFcGH0
Z1VvhMtmIY5I5NCvGVIPOOoxRRXcjhI5PKQKxO0ng4qpuC7izEnGKKKQxsj7WwXxxxx1pA5
xuzgmiimiol/TNVm065SUfvFU/d3EZ9q2rnxlLcscQ/LjkN2NFFVztaESpQl7zRgXl610CG
RVPU471mggZUjNFFO5SVtEJ+PQ04qREHJ+8eKKKRQ3gd6bnHfOaKKAHj7pOaMDJBPIoooAD
9zB+tNBA/ioooAAcE5OQOKD90BenWiigA4znI45peCx7miigQZxwKQdfvcntRRQMByNxNIe
QTnmiimBITuGfbmmhiGAD0UUgHmZgMbj6daaG5oooYEkkxlkEjnnAH5U3HTNFFACpGGON/A
pSqgfKeaKKAGEDJ5+ak9cngUUUCHrjOCc0Pg4JwPpRRTGNO05IPBPFDYHyMe+DRRSEI5QgA
HBHWkAA6YoopjGYGDjg08AEgZoopAOdCp28YAzSEZ4yMjqaKKAGYyMEA8ZpAuBx0oooAOoz
nNHQjJBzRRQA/AD9cdcGjJ5UGiigBy7TwhyaeIwe2aKKAP/9k=
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAEJAbkDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD6G8V+N9Q0PxRpPhrR/C8m
vahqFpJdqkdxFAEjj2hiS/XlhVQeLviHlQfhFckY5I1S1O2qniSTZ8ddDUfKw8NX7A+h3RV
zPw2+G3hDxD8MPDut6pDqV1fXtmss8zapcqXYk5OA4A/CgDsj4w+IQA/4tDecjP8AyFLXig
eMPiDk/wDFors46Eapa5NRL8HfAijiy1LpjB1a6/8AjlH/AApnwGPu2mpjPJxq90P/AGpQB
YPjD4g7W2fCK9JHrqlqM0N4x+IAxj4RX2cc/wDEztf8aiT4OeBAB/ompADoP7Wuv/jlD/Bv
wFIwdrLUSR66tdf/ABygB/8AwmPxCI4+D98Dn/oKWn+NOHjD4gfxfCG+B/7Cdoai/wCFN+B
DyLPUgfUatdf/AByk/wCFO+A9pX7HqQz1/wCJvddfX/WUATjxf4+Cg/8ACo7/ACe39p2n+N
DeLvH4UN/wqK9br8v9qWuRUB+DvgYqR9j1M/8AcXuv/jlIPg94EAwbPUx/3F7r/wCOUAT/A
PCY/EHaT/wqK/OemNTtD/Wkfxn4/G0L8IdRJPXOpWn+NR/8Kd8BjkWeor341a6/+OUh+Dng
Un/j31Qjpzq91/8AHKAJ/wDhMfHpOD8IdR6dTqVpjp9aRfGXjw8f8Ki1JcdM6jaf41Evwe8
DK4It9WJB4/4nN3/8co/4U74GbJMGrdcnOs3fP/kSgCaTxp45GP8Ai0OrNkdr+z/L71A8ae
OiRn4P6qB/2ELPj/x6oW+D3gj7uzWe3/MZu+3/AG0qK4+EvgGytZbq4k1W3t4lLSSy65dKi
DuSTJgUAW/+E18bk4Pwh1jHqL6zP/s9B8aeNSf+SRaxg/8AT5af/F15TF4a8L+J/HemJ4LH
iWXwxaxTnUdRfU7uO2uHOBEIXZ8yEMDkrxgnrXff8Kr8JoGd7nWumf8AkNXWCf8Av51oA2R
408aDA/4VHrP1F5Z//F0r+NPGWTj4Sa0ef+fuz/8Ai6wv+FV+E1jLPda5kkYca3dEL9MPzT
pfhZ4Ucb0u9bLZJIOt3Y3D/vugDaPjbxiCP+LRa2e5xd2f/wAXTP8AhOPGeMn4Qa4cnn/S7
PI/8frjdR+Hugtqf/CPafceIotQuLaS5Fz/AGxdPHaAYClv3g3EseFzng56Vp2Xws8Mw28U
M+o+IrmREAaeTW7kNIcDJwHxyfSgDoD448ZAZPwh14+n+lWfH/j9KPG/jHJz8Itd/wDAqz5
/8frJX4XeFZVd3u/EODxga3dkf+h0xvhd4caX5L7xCpU8f8T66xx6/PQBtf8ACceMCSP+FR
67gdzdWn/xdIPHPjArk/CLXwfT7RZ//HKyB8M/DSSgPqPiNxuPK67c8Z/4HSN8MvDSg/8AE
x8RF3GQTrl1j8t9AGt/wnPjAcH4Qa9jHa5szz/33Tj448Wjaf8AhUmvN6jz7Tj/AMfrGX4W
eFl3SR6n4iY7cDOuXPPPX7/GKP8AhWHh2PJOpeJVLHA/4nl1g46fx+tAGu3jrxcDgfCHxB9
fPs//AI5Ui+OvFQOG+E3iHn0ltMD/AMiViRfDHQFXcdV8SYXgZ1y5/P7/ADSt8NtDRQ66t4
l2ZI412649B96gDYPjvxXwD8JPEWO/720OP/IlIfHnirHy/CPxET/11tOn/fysVPhfoblnG
s+Ke3Ca9cc+o+90qSP4a6Gn73+3vFLHH3f7duAB7D5qANc+O/FWcD4SeIs+8tp/8cpD488U
Af8AJI/EZ4zw9p/8cqgPh1owzIdd8TleA3/E7uOv/fVMl+G2iEEx654pBXkY164Of/HqANQ
ePPE4IH/CpfEgz/t2nH/kSmn4geKMY/4VF4l/77tP/jlY6/DfSDK4bxH4qXBBONeuP0+aoh
8O9IHlRHX/ABWcZw39u3AyffnpQBu/8J/4ox/ySPxLz1G60/8AjlI3xA8TDgfCPxMfXBtP/
jlee6yPhv4evPLv/iL4lkvEB3WNnrlxcyjGdx2RksMdycAVuaZ4N8O6/o9lrWjeNPFU9lex
iaCVdcnw6n0BOfwPSgDpf+FheJu/wi8UY/7dP/jlSDx/4jI/5JP4mBxx/wAev/xysf8A4Vt
ZAhv+Eo8Xf3iDrs3PbA5pv/CutObDnxb4tCg8Y1ybJPWgDYHj/wASFgP+FTeJ+vU/ZeP/AC
JQfiB4j4x8JfE598WvH/kSs1PhtaY2jxj4sdRnJOtS5z6f59KWT4dae/A8WeLgcAYGty4JG
eaANQ+PfERbj4U+JiMd/sv/AMcpn/Cf+I+3wn8Tk5xgi1H/ALUrGHw6sYpPm8XeLsdidbmI
p6fDq12D/isPGA3AnJ1qUd+MUAa48f8AiPaP+LSeJwe//Hr/APHKG8f+Is/L8KPE2McHba/
/ABysdfh3bNDufxj4vDIcgNrcvrTJfh5aK24eM/F6g8Ef23KfxFAGx/wsDxCMZ+FHifn/AG
LX/wCOUo8f+IsjPwp8TYP+za8f+RKxz8O7dgyv408Xr0BxrEnIIoT4e2rBgnjPxgQjc51mX
kHj0oA1n+IHiNckfCfxM2Bk4Fqf/alJ/wALA8R55+FHib/vm1P/ALUrLPw2gY8eL/FjJjjb
rUnNH/CubPcceMPFykjqdYlJoA2T4/8AEIjB/wCFUeJ+/G215/8AIlMHxC8Ql8f8Kl8UBf7
221/+OVlN8NreNPm8Z+LtxPU61Lx+FMk+HEARAvjXxhuDEH/icyEe3agDa/4WD4iA4+E/ij
3+W1/+OU0/EPxCOT8JfFJ3dMJbH8/3lZDfDqEBf+K18XIVAyp1qQ5569OKZ/wryMs4/wCEw
8YKg+8RrcnP6UAbUXxNuIda0fTtW8Ba/o6ardpZQ3N1HB5ayMCQG2uSPuntXoO5v9n8hXz7
pE941roNneahe3/2H4gNaQS3sxmlESRttVmPXGTXveaAPOPEyt/wvPw+Q3DeHNQUr+MVWvh
AP+LMeEgO1ggxn3NV/Egz8dfDIAzu8P6gv6xVc+EC7fgz4VUncBZAZH+81AHdAg8EfjSJgt
jHNOAJOK5u48aaHZRvLKt4bVEZxcpaO0ThWCnaw64LD+maAOnx1xQRnrWbc63p1nq9tpd3c
rBc3MMs8avwCkeN5z2xuB/P0rKk8c6Il2ts8Woo7qHjZrJwsqlHcMp7jbG5/D3oA6fkDpmm
4HU9K5M/EPw+tlDeNDqaQTIZY3axk+dBH5hccfdCHJNXr7xfoenXdvb3Uk/7+KOdJI4GePZ
I+xGLAYGWIH4igDcKnJwTkmlP3hnkgdKxx4n0b+xdO1lp5IbLUZooIHkjKktI21AQeVyfWq
0vjXw/Fqb6bLPMlys01uqvCwEksSB3RD/E21gQO/OKAOjAyvI5pcc5rFsvFGlahqUNhaC6e
SWMPvNuwjT5A+1m6K20g4PrW0TgUAGO9FGf8BXI+PfEureG7DSoNEsrefVdYv00+2N4WEMR
ZWYu4Xk4CngdTQBV8e+J9Z0u90Xw74TFo/iHV5WK/bEZ4ra2QZkmcKQcAlQPUmuebwLfa3e
W1z4/8TXHimOFvMTTBAlvYK/95ol5kx2DE/TNWtH8NX2neJrzxd4v1a31XXbyBLYXEEPkQW
dsuSY0BY8FiSSTycelS6z4406x8PXd9pEi6t9hkjikaBwUiLE9WGc45/MZx1oA6Q3sEMGJF
jtbeJMjkBEUDsOnGOntXnmr/Ey3Zrm38NRLcXH2bzIrmRWEMrbgCEBHzHB9skrgHNZ1tpXi
/wAaStdataWC6YyssS31uxRTgDzYlBDBiMOpycHeM12Xh3wB4Z8LNG9jYbphLLL5k7+Y6Fz
limeFyQOmOgoA2NHvru80SxvryyNvLMitLC3JRj97P+GB+FR65rI08QuLOe5uLy4W1gWBQS
C38WTwAoy5z/dp+oapZ6Tay3kjSyyxoCttboWlfJwAFB5ySBnp61FpWm3Q1OfWrqS4We7hj
EdnI6hbQAZK/KSrMWJJb6DoKAJND0qHRbFtPhknu2JZ5Li4cyPO7HLOfqewwBwBWwYyruSV
KA9B/D781HAS0zgjao7EYx/9appOAqR/MPwyfegBkcLEopJ2gDHbn6Ux9wkLHBKsRlvT3pS
jDaYwXQkbgeP/ANf0qSTmMB1+UgnkdfpQBApZg8oX94GOVHHHbAqeQ4B8sKoXngc5qDed+H
jJO773bJGBz+FR6hfWWm6fPqGq3cVjY2wMk0sz7URfcnt0oAlScEuRNgHKqVXHI9az7rxDo
OnXlvp2qa5YWFzcqXit55lR3HTKhiM8iuAufjJ4ZvpVs/A9rN4q1DeExa/ubaH3knkwqgDk
9a848XWurfEXxppcsFv4e1bXtLf93aaShvbeFSclL26fEezvsRSx7Y60AfS6zpPbpPbTJLC
c/OGDBvfI4NPRoTFJESevy54z9a818Max4N+GXhyLwxr/AIu0OG+DyXMiiVYY0eR9zKiZ+R
BnCg9hXS6X488J6/4jTQtA1W21ecwG6Z7I+ZHGgIX5nHCkk8DrxQBvNkkgSbVQA8CnRIjRg
ON7Pyp3DbUr7dpJXcxx8pH1pissfOxQ2P8AVqMc+tAA0iNH5a4RlPTsCP8ACmPnBUHLZA5/
TFPTJIbylTccenJ659ag1C8srGwmvNRvLe1tocs8tw6xoi+pZu1ADmQIwGVIY4OODn1rGv8
AxHpS2GujSdatJ9U0+zllMKSq7QsiEguoyRyBU2ha9oXiVbm68O6rbapBDKY3e3fcofHQ++
D+tZej/DTwh4e8U6t4g07S/J1HVgyXcskjOJVY7nG0kgAnt+FAHlvwt8JaL40sftWr28Fzp
OmBIjaZC/b7t0Wae5uGXBl+aUqqnhQOma94gsYLOxisrK0itLSL93FFFGFRB2CgdB9Kp6Lo
Gi+GbA6boGlW2m2Zmy0VuNqhm5J59TitAtmOQvvKq2VIPb8/woAe0ZwXbZlMbUXB/P8AOnm
FjGVwgJXr0xUEZClMIXAOzn09qlZYfKZSGOMY3D/P+TQAoZkwvBdeQ+cg/SknLiVc4ZwCfT
tSbkXyoC7dsjAwBmlcea8gfO/oAfT+goASRfM4LBMjIXp9QfxphidI8snPJyBwBnninlVEo
YhkO4nj+LApxIYlNpUsPXpQBCpmMyBUHODzx/nNIVRWztKqxPPJqyYiqocqgTrlsn8qjk2k
sJNx5Gcev/6qAIhGrOqswIBC8H8R+FCAl3UIoPK+ucVJkNHxlByexP4Chk3OQ7AFTnjv+VA
EUinDMyFGfjHXAp0ag5LbmGSAcc4prbsblBbIB3qc9+alUh03heMYHGKAGTEmMLMCeASR0B
96QAyREOuBgDgHI5qSQeaRzsweAeD1749qWR1SMEyHD8YXPynFADFjXaeBuXj/AD+dDDd8s
cR6FMg/rUZYneSw/eDbgnp+fenKVCtGGII4BwDmgDx3SC3m6YE3MD8SJgfUYjevfMD2rwbR
/wDj40cAlv8Ai41zluRn929e8c+goA4HxHGf+F5eF5R0GhagOv8A1yq38IBn4NeFT1zZ/wD
s7VB4iZD8cfDMfVl0LUGI9v3Qqz8Hzu+DHhY7cA2YwP8AgbUAdx0Of51wkvw2tp7MWLa7ef
ZoIpIbOMxoTbJI6uVJx84BUBc9Ae9d7gd6AAOgoA4W/wDh7Jq+oHUda8SXN5eK6+TKsCxCK
HDq8IVTgq4kYEn5vQ1dPg67k06wsrrxNc3K6e7eQ8lvHv2GFogrEY3EK5O7gkge9dRwspOS
N2DnFSNn0zQB5vJ8ItOm0nTtNfV5I4NOcSweRaRxHzBEI1dscOeATnIboRiupn8K2l34ntt
fvZEuZ7eyFpHHJApVG3bvNX0bPbpXQdF5NIpJ96APP5/hp9t0S10LUvEt3dabZ25ht4lgSI
xPtwsuVwWZeozx7VZl+HNpeQ3cOqaxc3q3byyyHykjcSusYEisvKspiVgR3J7V3GOeO9KUb
rtP0xQBylh4JsrHxYPEZunmuUiEUeYkRlURqm1nUBnXC5CtnBOR2qTxV468OeD4o11a8L31
wP8ARdOtlMtzdHoAkY5PPc4HvVzxB4q8P+FdOOoeINVgsYRwqu2ZJT/dRB8zMfQCvIfAvif
Qryx1T4jatK0uoazfMpYQvLJawruEFuFUEqNgDEDuxzzQBv3UvxG8Z25jvpo/BOizcNBaOJ
9QdOpDS/dhJH9zJHrTofhp4Os9Z0/U4W1Ka6sZhPAJ9RnmUSAEbtrsRnBPUVvHxFbG6fTor
a9u7kQ+csSWzqhG3IXzGAQMQehYc8HFRt4jskWxd9O1OCe8cx/Z5bF3aM5wd5QMFHoc4I5z
QBV8aaHret2doNI1RbZoZB50UigxyISM71P3iCAQO/I75F/RfDllp1zcXN0IJ72aNIp2hhE
UEiqSVAh5HAJAJycDFA1mNptStLHR9Turq0OPLaEwJMd2PklkwpGe47etFsviea8sTLJp2m
2gjLXsKq1xKXOcKjnChRwd2M+woAsalrNlpktjbXTSm5vX22tvDEWZ8dWKjoo4JY8AflVL7
F4m1Kwe2v8AWLbSHeQNHJpMJciI9V3S5+bPO4Lxj8r2laNbaRZeRHPc3Ekrl5ri5lMryOep
yeg6cAADjitN5VVJFbjZjDDgk8YoAo2Oi6ZY6jPqC2KLqE6Kkt3IS0sqgYC7jzjgcDA71fU
uQ7EKu4cZ7UW8QEZaZ1DAkA56fjShAkbZYNJz8xOAB9PSgAj2tuLNlQoJDd/yqlr1le33hr
UrSxZ4ruW1dLd0Yxsr/wAPzDkcgc1dUM6ABsqQfnTABqwG2wsisN68jB6igDxDS/C3xS0c6
Zq0jLqmoGKZbtLrUXkS3L8Ls5wSAuS2P4h1xXS2cnxIuvCesWWuWCR3xjSGzmtJAsjbid7k
hsLsU8YwTtz3r0N5lMSh2RgpySM/z71DcyGHT5pYIvNk8tnRY2PzkDgZ9zigDyxdb8X+Htd
PiPxfp+naX4cgt2tXvJLovIkSsxjG0E7pXJQcZ6EAVevm8e+LtHluU0Xw5ovhiZVCw+J1dp
rhDyHkRTtjB7Kxz615xql74+vLd9Z1rw7q8XimB2+xQT6O13pumZ6NCsTN5kuP+WkgOOwFX
0fR9W1vw5rfiq++IerXGmxxyvpcukSzWpuRjzG+ZBlTyMEcZ4IoA3k+DmuF1nTwn8MpExuV
lsbjByOvBwRXQ6d8Ib++06W08VeIpbCFiUh0vwsx0+0iQjBzgb3Y85JPA4FcZqR0STxDaah
Fo/j8+H7aSSf/AIRv+xG+xys6kEfeBBzyM5C9gK6vTpPi5L4XTTdNsdH0aC6jYRPf3lxeXl
ijdFJwFZ1U8DOBjGeKAItN1DSNIbUNL+G/witNT06yuGtZr1p4LZJ54/lfG8MzgHgt65xW3
4K8PXmj/wBr63rf2ca/rM4luI7UDybWIDEcEeAMqozk9zk1f0TSdB8E+FdM0KO+it4bZCGe
4mVGlY/M0jFjyzNkn3rj7v43+HP7Am1LSdC1m8uZIpLiyiks2iGoCNgj+U4yHCk5OM8AkZo
A9VgVUCA/OCpOBXD+Kvi98OvCKyDXfFFqL2JvLa1tyZ5VOOmxclce9cbqc3jfx/4J0DxXb6
Lr2jT213It14esdQNrNfWzEDzFchSGGNwDYGAw71b8B+ANLXxNrGoal8Pm0yzgtrW202LWE
iuJnxvaWVmBbLl2BLHngUAU/iN8Y2026tPD3gURah4jvrdbmMyRvJsWRcxKIxy0j56HhRy1
SXXgz4m+JIfCf/CR6zoP27T3nmvXeDz4WkYgQssJwruoyPm4BJOM1q3PxL8J2GrXE91pJhu
IcW+Vtgbsyb2Ty8AZ2/JkMCQR06YrQSXxF4y8OLfLosOjSJfQz2H2ljvAX7znjr8xwMc4FA
E/hiDw14M8NXUra4GaS9d9Rv79liae43FXYrwAOAoVeAMYpPBXxCtvEXiK+0RY5r4wS3DR3
sUWIAiuAiHnG4hs89cZqHRfhNo9nPDe+Jr658R6mqYeS7P7p34LN5YHcjPJP0ruba2srGGK
1tLKO0t158iKPaAPUAdKAHMkkSln+Zickkjv6/ShZZGZmQhuPTGTUy7QfLdNuCcHGcf5/rT
AgZ2ZQ2zOeRgD3x+VABcFi6NGdmDyCOuetI2/DspLlf4h6U6Ro+RtHmqCQAMYOf50iNG0LR
BTyMkOeSfX3oAcrEKJMAbRsJIzuHWpnLOQ+CmQcYHPuKj2CNBtUhs79xobJZfNBYDnPUUAT
bgVjdGGRzz8x6YqFBJI8m5ShBzye5qczbSCFXpxgZH04pm6GST7rPlsFl460ALcxIU56hSV
x0Jz3qKQ/K4GN4wpO7O4+tWXjG4BAqxrgKxPXv8AhVaSMRruCnbkZbd196AAPvjBf5gRghQ
Af855qDDrksCMkY745q75arCYmi+bduGaYgYOzrHlPvDJ5J56/r+dAFZi7n5kyp/i6dPWnr
IVJDoN20Yzgfj708Jwxco6LyQ2Rzn0oPIl3qVdO4GRj19qAFeMt9wbSeoUdf8AP9aiEi7OE
HHJ9R70+RCsbGPAB9fypiyySybUi4xyeucdKAGzKfv7Cm0ZLNzk9uBTonjcHKEY4HGCcmgn
5xucr0yCOOBRsPyBsbM8knr3zQB5BoSg3GhbjuI+Id7n3PlyV7zg+hrwrQdjSeHMAL/xX1+
R7/JLzXu23/OaAPP/ABGV/wCF4+GFOBnQdRIP/frirnwhIb4M+FWHI+wjn/gTVS8SZPxw8O
AY+Xw9qJ/EmIVd+EKsnwY8JqxyfsC/zNAHcEZoHU85psssUELzzypFFGpZ3dgqqB1JJ4Arz
ub4m/2xdvY/DzQ5fE8qEq9+z/Z9PjPvMR+8+iA/WgD0UjLDjNcz4g+IHg7wxc/ZNY12CK9I
yLOLM05/7ZoC36VxOq+HviTr9hMdW8arbT53DTNHBs7dlBGUM+GlJxkbuAD2rS0DT9M8Lvb
6VpPgi5tZJYhJNewhJUEmCSsk5be7ZAGcc5HagCQ/FmC5QHQ/Avi3ViTgEad9nU++ZWXj3x
VG51P4kX1rPrOp6/pXgPSk5FubZL2WNP70krME3H+6oP41tpc+JtTsjJZWqaDOJdrPqIW4Y
x4+8qxtjOTj5jVm30Sxi1C51N0lnvbzhnnkZ0VQQQEQ/Ki5GRgde9AHDNZ/EfVHt4LP4k6k
NMuLfzJNQSwtoHAOcBEK793udoHuavWvwk8Fw6fGlzBf6rcg4ku77UJ3lkJ6swDgZ+ld0Hz
JtlPmMqj51XnPv61KwIfbvPmYxgDIoA5fRvh54Q8P3QvtI0Kyivuf9KdTJIo9Azk4/Dmuhj
j2gJbxmNAcAAYB/L8asgNFGBl3cAlTxjB4wai25jAQ5duDg/w9aAGp5jTDdKu0d+MY9KeFA
mBVQQcbZEJJ9z7VHvYvlRs5xsjGWTB6/wA6lh3sSMjkHAHQjv8AQ8UAHl/O+xidpPT+WaRf
myJFBKgAlhgsM9TzxUxwXaEblUfN8vU59fSkbd5agZb/AGiePbrQBGMIoRuVXO09j3zSxqD
FvJbcm4bvbvxUgaVpSJHVAPXkDnA//VSSxzF8biGPygbT0oAfGA0mcMdo5JHX3xUTsolTMZ
JC4wensMmp0D4Yn5lK7QT198U2RC7IxAVRyR9B2oAIckmTJTnLKvJP4fSpGWJXDICcnbkdu
OtN37GyqbCccDkfnTwHIccl92TuHX3NAFaVGcEFl4OTheGPp+XelJcSYRNqkgZGSCKnXdsO
AvA4Qjjk1g+IPFXh7wxa+brms22nxyNti85sNN7Ko5Y/QUAak+4DhWYE8rnByDQJnDbpMtj
K4JJz649a891P4l3UelXF9onhe8+xrydY13/iXWUWeA5MnzuPZVye1cbeeO/F974v07wbo3
ji21PV70b5ILPQTbLartLAedOx2khTtypz7UAd38R/iZZfDyHRmudJu9VutUuTbWtrbMqMW
AHc8EkkADvXL/ETxT8Q9OuNGvraWLwl4dMaPqd1d+TN9mkMmHjYk8kJjaEB3E9gKzx4g8U6
bpc9p4k8deGtNiF0721zrsa3GqwR9Nv2aIbC45wwJzwa4VfBPib4heGZrrxZoeq3WpfaZZL
fXtX1Q2VjHBn93ILfG7OOduxfrQB1snh34W/Frx1NrWjeP5rrVpoFzbC3jlRY0+UlEnjIXH
Gcd2r1Pwz8PNN0HV5Na/tjUNV1MW4tIrm/dMWsIJPlxKiqsYPfArnPDHg/RPCl6/jzxF4is
rnV76AWn2q3iWCzjTA4ijXI3HZksTk47V6iAr4RZSWHPA5bPQjn6UAec/ELT/GN/eaRBo1j
qF3oxWVr6LS9SSxnlk48pTK3Ij+8Tt5z7Vr/AA58Oa34c8KfZNbvpLy+ubmS4PmXL3HkKx+
SESPywUADPGTk967OOMQRDex3A8DOcUTlthKEOXGFAHIH50AZtppWlWUkk1rBE8u9jmT5my
zFzgnkDcSQBwD0q4wcpvdVzjKlieB/jTlUeXlpDhgQAAMfh6VMihVdFkIGQN+QcnH/AOqgB
iO5G8gH+EY5I/8ArGmGQh0VQFLgHbtwffFO3szOvnKrAgBcZB9uafJu3gh9zHkA8kflQBAo
IleRVDOBhB0BoV3EoBBTgEFl/lXM+INf1PS9VtNC0O20+71m6hkmRNQufIhWNCqliQCzHLD
AX3JNVvDureO7y51m38R6BpmnXdpFG1q0Ny8tvclgx3bsZA+UDGMg0AdnLtjcyIjEMuSOuP
8APNBdCoa3UMQMcD+leb+C/HPizxn4Jv8AxNpug6dDLFPLDBZyXjkzGMkMA2zAycbf1xWdo
nxX1jxF4Ys7/SNCsm12fUG099Fa5dZISv32c7fl2j5iSMY4zk4oA9cDNlDGAWxypOe1MaYn
5VU8YyAMkim2zXb2sC3scKzlA0i27nYrf7JIBP4gV5pYeOvF2rePvEPhG20LSRc6HEkzTy3
kgE4k+4FwmVJyM5460AelyPI0p8s/cO3OOB9asRDKAAKq4+6Rya880Tx63iPw/r407TRa+I
9Ddor7TLuXCxuMnAdQcqwBwcdat/DvxhrXjbwB/wAJYml2dlLchvslublmztYr+8bbxyD0B
oA7e5YBUxHz1yBnmkWTOQ3zPgDB6j8K87T4mCy+HVt438S6Wlp9ucQWmn2chmluZGYokYJA
AZiD7Ack1LrXiXx5omjQarc+GdMZJ5oo5YoLt3ktPMcKGcFQHC7ucH86AO/2ncGYlj1Jbkg
/4UxJw5YvuDMCDtA/zmuGu/G+t2nxfsvAkOkWzRXlo96l61yw/cqcMCgQ/Pwe+KRfHOqL8Y
ZvA39jWhT7H9va8F0w22+7bwm3/WZ7Zx70AdztUhnRcFeASOW9aUoWcYXaD8p461w+jeOdX
1T4q6x4HfRbWH+yoEuXvFuWbfG/3CqFB83Izk4HNVdE8deL9e8WeI/DNn4c0yO68PSpBLJL
eybJiw3KVxHkDHrQB38r7pCGI27cEgHj/Go2UxzL5QBEanIHauam8UatYeCzqniLSoE1j7U
1mlnbTjy5JGk2RBZHwMHIJYgd+KzrTxB49i8WaZpWteEdOsdOvXfdfWt81yE2xs2wgqMMcD
np1oA7ZwSJAhw5GcgdBio3DSxrIrDbGdvoeO49qsNtXjGSw5JHSoV2bw5Td8pOM5Gc5/OgD
yPw7sD+GxG25G8fX5BB/wBiWvdt3vXgvhxlZ/C2SqFvH2onHPPyzV73n3FAHAeJCv8AwurQ
uBn/AIRzUOe/3oqzPB3izSvB3wE8IXmrSPLcS2McNtaQDdPeSnOI417k+vQdTWj4mdR8Z9G
4y48NagVH/Aov8K4b4NeGYz4Q0Pxfq8qajqj2iQWbMMrYWwyBEg7E8lm6kmgDopNC13x7It
/4+zZ6WJN1v4aif90gHRrlx/rX77R8o967W1hjsoo7WKLZbouyKOGMKqewUcCnRyliY1/1i
YGT1bmngKN7Fzgbj8vOGJzQBMi7VRQWRgclT3Hp+NNmSUTIZFAyccZOf8DTkZECHJfOAjEZ
xUkrI7KWb92OgYYw2OOaAIXLGNm8zncAMDLD60Kp8oZmyoH3B/DjjqacWiJdpct/DvzSSf6
xMBUjHGH4z60ASOh5EZLgD19e30qKRdh2yHGByVXO3vjipQqpGFVvm5IKk56cfhXI/ELVvF
ukeH7a/wDBumxaneyXSQy27RmQiIggthSMEHBzzgUAdYWlgRmAPzjIBPQUkb5kLRx8g42s3
X15/GvNZ/EnjXTr66tZrCOZba0ZpJ4bNyjTCJSVQZOVMjqoPcK/4Gra/wCMrPzEtFguiNQS
0jdNPkwF2BnlJycgMdoPQ0AejxlfNdipQhSQB3HpnvT7X51Xcm1wTwBz+ArhvE3iLxJo/iC
6t9L02S4s4LBpg4tnkDzkEIMjgrkjO3P8Wcdal8P+JPEV7rthZXFixgms5HnvBA0SifKsqr
7bD17n6EUAdi+5bsOWJzgcDp349al8lmdSJQu0HDEDkHnpUcpheJDEWDLzgck/4Vz/AI3g1
+/8H3Fj4ajLX8zxIsjTeX5abtzEkEHBCkcHPzUAdRtjR8Fi2Gw24cY9veo5iu4lHAY9m56Y
5/WvINRuPivc+EZ9Js/DMEhe3NuJtQvAs7DBU7irEA9wRn07ZO3rT/EGO70W80jw9HLe29g
vmxtdbLYzOy+YGBbJ2IrYPPLUAekRREQOfMAk2jG09fzpUbBCl+2e3Hv+leUaTf8AxW0bR4
bGHwdp9zHbYV1kvPmYHksrbsHLE9QOO1U73xzL4X8Jw6LPqelQeNb66M15DPLvh00SSFnll
2n5URDwCRk4FAHsKoPtLqmS3GQRjg+/erAVjE5WR2GQBg9K8k0Xx3rtnrulWWr3Gi+ItPv7
1bBdU0xmtpYZHVmUS2z5YAheGBxyK4zxtJLJ4g8b6jc+FtQ8S/2fqMFtHI+qvbWenQtDGzE
xrKpY5LHAHJPUUAe8a7reneGfDdzruuXDW9rCMZVCzSMxwqKo5ZiSAF7k15bd+FvEmqWmoe
LdV1afwfr+uFYtPhhsRfXllaJH/q8/8smPzO5TpkDORXAanoHgTVL1vD1l4p1JdU0kf2it7
4Z1GS7iSFRzI8U8hEbpnojs3cY6V2fh630mxj0HyPEZfVtZ02eOzhMptIZFQ7XvJEkYlyUX
cxxz6d6ANvU/A2gM9vD4o+y6jpsEECmDVjNMjs6jfdKxJaDLDHJIJBzjOayNNlm+I90NL8M
6pqUfhS3Bt9Y1Z5Mf2mYjgQ2jffWM/wATAgbTgc5NTWul33j7QNdu9M1GbQvBUhlitLTT42
W61WONSBI0zEskLMG2xqBlcc4Na/g/xVeWtt4d8LQ+C9Us4GgWBroW4hjt2EYJZl2gKCTxj
8eeKAOv0zwl4X8O4XRPD2nae0PKtb26q59SWxk/masapp1xqMFqLS7hiurS5S5jFxF5kchA
IKOAQcENwRyCAa4uPXfEmhXF9DPbar4lkW8e0tUaFIgVUIQxYIBltzAHoQh5yObnhvx7qet
XulQXfgfVNHS+Ut5ty3MJXcMMAvAOw9T3B70AZ958MtfvNPGnN4uEtig3LbyW5wrdSQFYYA
JOB7nNdx4Z0zVtG0P7Jr2rf2zemWST7SyCPCFiUQL2CjgVpq0gZhGSzSZwG/UVIYtsQBfDD
KksfyIoAQN+7jDkZOWyvP8AP+VIQVUGNSeP7o4HtT44gF8vfvZMNlRx/wDWoIKSbmYso5A9
B/8AWoAb8+3mPKd1zz+NSRKTEqhPkHzZ9/pSCWQIw5LEcfKOeeuf508P+5ZsAIed39D6UAM
KIcRiPHQMD0pIwnnNKOFTtjv6g1JG7hyQwKZxxySaJIpHeRiEQDBPOd31oA8W+M8HgbVte0
bRvHun6h9haCSeHU7COQyWMhYD5ygOEb3U8irnwr0228Nafrqab4n1fVfBsSpLZXGpI6NE+
G81U3AFk+7yBjJ4r1ohDKXCgSY25AGSvpn09ulTAM8eTjHGKAPCvgr4i0jw38LLxtceWzkt
dSuZGilgk8zDsWTCBcksAcY9K5u9vLnwr4w0j40abCrW/iiVrfV9Gt4C8scJI2OqgZLrtBf
/AGuK+lJTnyjuAGOmcj3+n1oVpBHiPJIwQfb2oAqWN7p+sWMOo6ddC4trlQUlUfex2wRnNe
JeGfEGiaf+0F8QtUvLr7Pp81raw29w0bbJ2RQHC8fOQeCBXvcQJbcuW2jAB60x2EiFsA7ug
6bT/nNAHkXw+8Najca94+8bXVnNpkHieTy7C3uF2yGJEKiV1P3dxOQDzis74P8AiDSvCfwt
tPDuvzTWGu6TJPBLp0it5shMjFfLQD59wIxjI5r29kkEuFbCgfMMdv60xFQSpKOGztXjoPb
/AD60AeEfErwtr8Pwy8F3ml6bPe3nhi7g1C7sIly8ijlwoHJK5/nivRNP8f8AhLX7a2XR7i
XVri5K5sEhYSp0JMgYAIF7lj24ycV2MeVlZyQMNjnqeKlEasjllXDc5OFJIoA8H8Tvp15+1
ZoUUupXVskWjyWstxbyvF5cxfKxlwOCcj5e9GmNp+n/ALV88Y1a6vIzof2UTXcjS4n35MO8
98c4r3jajMu/5gAT7EevvSudxDLEQWA5H9aAPDvCmr2q/tP+MSLrdDeafbW0MhBKyvH99VY
jBK88Vi+GJvDl78YviZfat4lvNMtZriA21xa3clqlyqphmDLjdg8cV9EFPlaNIzhTtU9yet
LEp3q5Y7RnIwCcn0oA8X1q+8HP8BRaXLXniHwwNQ+wzTMGa5cecxMqY+YuCc56naTWD8OdE
03RfG2nt8OvH2reINGlEn9oaddq7Rwx7DtfeQAG37Rg88+lfQZt4FjMrW8eA/mrlQPn/v8A
sff3psY2+cqJGBwCirjHvQBFKCEVWUEZztB5GKWE7Y8sMtuHA+o7U5vnRcFQ2OCSCBSBkY4
Zl4bPAxn3+tAHjOhA/aPCY4H/ABXupHHttmr3jB9a8H8OJH53hLZ0HjvUyMZ/uTV7zj3oA8
98THHxt0rBJ2+F79h6ffjrO+E7RR/B3wuhdjmxQkjJwf6f/Wq/4l/5LZpZ9PC1/n/vuKuQ+
Gc/iQ/CDQ1gGirKtnGLRpJpCPL53NKoAO7pgA4560AeqqN00hdVGR9/HJP58VIYdsm4SFXY
BQDz36j9KxU03W5r2G4l10wQiELJaw26bHk243bmywGcELntjmk+x+MhpcNsuu6bJdwSZad
tPbbJHjgbRJwc55zj2oA3yhRxG0rcbQmT+lDeU+TtztPbj2rBMPiWTUp5m1LTvsZhYW0RtX
8yN8Ahmbfhh1yABmnmPxT9jsli1jS0vBITduLR2V04wqgyfKcZzknrQBuR7ldldCuQenO6m
LGGmAQtnqc87fasO9TX9L1JtTa/bVLSe7RHtBEI1tLc53OMHLMCVLMTyoOAK30ZXWORFMkb
JuDKcg+/p9KAHEkNIzBdrMCuOefcU1kVnLPgEn5wDkAcUgAWTKxAKPmdj1HHNNkChSrk5zl
Dn7vvmgBRwrqmSFGDnoQD6evWo44EUrtyQxzGWOPzqUSKLl9qK28cEnqe9LsiYEpgy54UDg
ev86AAKR8xwwkGFG7G09xinwuFgMTZVkOSqjAOD0/lSrHkbw6gv83Tvx0H4UFRFnbudnBV1
UAY+lADT5u93ICLt4IPA9akjMXOCFHAz7euagY8BUYEcqp+6Me/tTgWlYhMlUOG75/yaAI3
2kgNtYKPvHoR0z71Kr5bcA5K8BiP6UoiTyziEhgccnoKmjJmhRivQfdPb/61AHL+NdWvPD/
w68RazZyeVd2llJJFJjdiQD5cZ64JFeXX/hG2eDTfCd/8N7U6PFbSXt/4q1590c1wVEjM7R
uGAZh99zxwAteueJ9ATxL4N1jw7cTC0jvoWiMyjcYv7pA74OK4jUvCtvaaadZ+KnjmbXLCx
2zC3vNlrpysOFPlJ985xgMW57UAczrnjbQfEjeF77SYI9NTw/fw3F/rrnNkkcalRAkzqGuW
YN8oUcE5rM0iX4V/ELxn4m8Rarq2o3HlavFdWn2NpwkEUMaIs80agqqlwQGcZ47Cr0/i2Hx
D41utf06TSom0q2S18P2+vK8UaSPnfesgU7ATtRC+3IyQa6jQ/Cd7oyJd3dxZL4j1mxX+1H
s7OONYi0gyVuIQoSJ9pA3Bj3B60Abc1r4fmurvV9M0DTI3muWuYmsbQzzXkqAohlCrgI5GQ
SQPlBz6UfjXa6bbfDzTLzUYbCyhW7t7a/2hEn+ySOBPDbseRkkZC9V3etdp4J0+2h0w39vP
JOZC1tGxKlBFHIwATaACpOTnvmuI1620Txt8Zp7N1hvbXRtJexllkKstveySBlWHdwZQgO4
jplR3oAfrfi0nWJ/BPhKWKDVnsPNsGidSGChWQDGVVWTcFJxgqfatDwx4Z8QWmpt4h8T69N
d6vcwGF7OMFYIlLBgAMnJXB596800jTvE9/wDGrWvDy3mo22nSXhtr3U9HsYoZVVIEdBLKc
mJG3YAQDpWH42+HXizwx4x13xLp1rdLomkwJeWuqXN888mUMZ6ly5Zm8wMhXbtxjmgD6dWP
cVlkdSSOmMEelOWN02gl/pj8q5LRviL4G13UItM0nxPY3d7MpKW0ZIZscsBkDPrXXMp3AM4
TackqOfw/WgAaIJI7bxtHPJ5FTeSjIMKFAHQnIz2NMwJvmLMwydoPTFRTbYICs8iwo3Jkdg
Ao9yf60AOjURFnLY5xk8Y9v/10wcBQvzbhlVI6+9Uk1HTmmjQXVsJ7h2SBPOUtMQOdnPzYH
PFFzq+jWmmXmo3WpWsVpZg/ablpRtgx13EHigC9tCqDuyc547mpGhKQeWAQNvIAzk1i6Xrm
k+I9CtNa0u+gmsboZgnVjhgMrkA4PUHtWqksMFo1zc3SLDF8xlZ8InuSenWgCymQ7R5YKfw
I45/pQwJGM7YvU98nNRBx9oP7xQwXG04z15//AF1JFNDOkckM0c8Eqh1dG3B+eMHoRQAwKz
MRgR8gnuTxU0bSEKWfgg5OOBUKPBJA00EqyBGKlkcEEjgg+4PFOCgI2H2NjkZyD/8AWoAkl
RhIGxlQvykd6QJshVeckZwDihEbABkU/N8ufTHOKfIrhgHYnp0NADI3O8pt2iM5PqajRVOV
Gdrchuo4p27J3/KCMA88ZqJGPkBIvkB4ABAGT3FADmBGNmzB988dyKVFeObJXeGwfTB/xpq
AKqq5xgcK3YZpYoQ5ctllzwM8E+uaAGyHN1sfKgNn5R1pMEuEUbu2Tk4/pUxGcc4weD3J9P
WoyZY8ZfYME7QORQBMCx3KVO7HBHOB6U1JVXeXbORkg9vakUNt/eEbRjAXnHbmlAHcLu6Er
2ANACrgx5iQkkZ9c+lOVMMJH5PXIx1piCQSsyyjA4+oqSI+YCvcc4J70AMEhEWDlycjpioi
y7SgUktgZxnH1pzOfOYbsAdB0OajKHY23hycEknkj2oAbtjYMFbD53bNvU+1NQAXCoyhQG+
bcOnPbtUjOsQZXGDjGOuBUfzMUdlUgZ3NnOMfzoA8c8M4M3g5gobf421U59Plnr3jafSvCP
DKjz/Bbg/L/wAJpquOOcbZ694w3979KAPNfE+f+F26bjqPCl+cevzx1g/Dj4TfDrV/hX4Z1
LUfCtpPeXWnxyzS7nVncjk8MOc1v+JuPjZYtnhfCl99T88fQVr/AAlH/FmPCBwedMhP6UAZ
M/wtfRgLz4e6/daNcIcmxvZ5LuxnHoyMSyH/AGlOR6VW/wCEl8a6OiweIfhxfy4OWu9BmS9
ib/gBKyD6YNeqY4xQOOR1oA8nf4o+FFP/ABMLLXNLkUDKXej3MZ49MKQR071a0f4ieEde1G
HS9Pv3gvrhm8iG4tJYDNgZIBdQCcAnGeleob2/vH8657xZ4Q0fxpYWlprLXafY7gXVvNaXD
QyxSAFchl56MaAJ3yyMksKNHJlNjLkNnrkHtiuXs7S68PzNYaZoofQ0iklhFvNmWCTcWMex
j9xifk2nC9DgYNc74u8OX3w80ePxjonibXr+z0+dDqlhqN6bmOa0ZgsjLkfKyZDA+gNaniT
VNZE2k3vhTF7ays0l1JbxrPiDaoVgoOSeSQB12470AaTeK7aO3tZdVs7rRJLu58hI7+Ladx
wBuZSygHOBk8n3roGRjLtVmAByQ+ecf0rz/wD4SPX9Og1641tLa/0/TI0aKVYGtmuWkx5a7
WOAV/iOepAwMGsbSvE3hu5uZrBtEvbW81eQRy/ZbyVVklwj4UsV2NukUHGDnrxQB62QW2hk
CFQSFAz0703zQUXegLj2znGc15hD4s8HRalYwy6hrdnPpRCmGSeYqG3ldkmC3mHORlsg9ia
6Kws9Pvob+x0/xTq0sjMksjC9bzoAfmG3cMoD0289McUAdcIk2kRq+0DO7PP4UIrJGUwGl9
eQcdse9Yy6CEubK8XWdVZreIIInuF8qYjPzOu35m565HSoF8Ns+nXFk/ijX3Es3mtObwJKp
GRtUheF56d6AOiNsiFf3gkIbOAeg9K47xnpniXVdRsbLQHubKG3innmkjkaNJW+Xy4tykEN
94jORxzWw/hyxm1NNSlnvpXEPkqr3knlMAu0kpnaWI6nHXmq134S8IWHhw2l1ax2unW7G8d
vtcqCM45fduyMD1OKAOT8PX/xIufHWnXOu+GFsNLhhntpJDd7i3QrKVBxklMdOA3HemW174
+tF+223h3UdR1KWNlvIby5WO3V1c/6kA8AggDsQPXNVZNXufF2qXQ+FkOqXs15EYJNcubiW
LS7RcY3orf62QdQEGM9T1rp4vht4stbNDbfFvXHvNo3teWdvPEzdzs2ggZ/2qAMLU9f8d6n
qWgeFoLWDwrqmq39wd7qLzy7aGMMZNucHcxC8nofWq+qR+L5vFfhuz+IOm6da6Po142qXes
RXSLZXCRRMIyY3O+Nt7A7eRkcGuotfCWu6LrNx4w8S+LU1/UotMksLKKO2h08IXYMxVmYrv
O0cngYr5w0rwxqHxG0rxHZX/iKG2utX10W5uNag+3LGI8YW3vk+XzecbMBTjigD0bwRov9s
/FHWtX0u90jw9aatZb7BrCGRk1JN+S8qXCD7QhAOShXH45r1HTxf69dWyT21oZNkH2qOJfJ
jghSR/3bxMSZM4YDgAZPPArAsfDGl+F9PsdAgupxpGkmGG+iupVOnef5e4gK7eaN2VYqpK5
xx1q/H4vs/C2tada6jp93Ne6nZWrKXmjTyY3m8pYYo9q5Cs2SOuOvTFAHo2oadb3+i3Wku0
ltb3EDQFrZvKeNSMfIR90gdCOled6V8A/hfpemy2h0KXUJZck3l7cvJcKx/iR8jY2ecqAc1
q2HxL0270zV9SuLI2sGlQzySoLhZJGMUrRbQoHBZl+XnnIplz8UdJh1vS9MtdPlvjqlnb3t
s0M8e6SOZioKoTubaRlsfdHPagDmNN+Hnjbw74unuIPFVxqtrqkqRtOytE8UMULLH57oRvb
JUbgOcc1uTeLPiCkcslz4ItrSBAS7XE7uqqC/zNtB7KvTP3x70k3xg0hNEm1RdIuwttCHu4
pHVXs38wIEkAyQDuDBwCpU5FdxoerJrXh+x1mKNYku4hKqLKsoAPTDrw31FAHnHxJluLvwB
4VvJNHjtdfn1qwa1jRgDaTM+Tlu/wC73Kw9zUlj8U/DcOqXdprt5b6RJ5pS1WaQmSdfmwwU
LgggZBBIOcdRis7xV4t0zWPjfpHhTUdRttH0/wANMNSmkvplhN7dMhEKxbvvIgZixB6kDtV
a+1/wik+sReHPhunimx0TMl1e2Mdr9mjZk8x1Vmbk4ALY6ZoA1dJ+Lnh6fxFrNre6pZ2ljC
0YsJdsm+5BA3nBBHBI9CAeR3qj8Qr+88X+HdOsvDdrPrvhq7uGTW20pUafy02t5QEjKPmPD
YyQM1zXw08Q23j/AMaXdjfaN4f+ytpgvTp0Ol+VLprmTEaNIwy52MGDAAcjFey6Lomn6FpM
WjaPZC2s4yXKjn5ixLNnuSTkmgDy/wALeDNA1D4n2vizQ/AkvhDStEVhCLqExTXtxIhU4Tc
QkaL9NzHPasvxB8Jbix8c6rq2h+Gk1Sx1W7i1Hyv7Xa0RJ1IZkniKsJoi4VwAAwyRXum7an
lEFgD1JwaSRXGWAO7GMZzg5/zxQB5qvw/1uHwVoPh611C28+wS5nlnC7c3cqvtKDa2EDSMe
ecAVW1Twb8Ub7wy2hWPirSbCyMawJCbbfsRThV5XJBCqfY5zuzx6tASkW8RAurZz6H/ADmn
lvnT5MZHykHkUAee+I/D3jW81u31LSNVsLK7SzjtTdzrvLLktPxtwCxCYxjgGqtn4e+KFhY
W1tYeKdKghtBsS2WE7CgRQvzbMjBGe/J79/TtiJGflPzHgM3I5p6gZCAMGySwzwT6GgDD8P
abNpXg610y6uEuLiNN08yjiSRiWdugzliewrVgXLBmkGF656jPvVj5FyVIU84GOg96rRgNI
7SFCX+b3/IUAWm27toYBEGcHnOe+aaI1RN5OBt5y3Qe9MZ1yVGAo6k56VJG6+UVQK+cDk5/
CgBqyDYVboec4wPzoIZUIRgrrnuDmq+5dyAhTgkkAdKmZ43jYhVwVwSeaAH7UdWkU4A7t6/
4UkexZvmBzjgA5IpimJg0YIIYdB3+lPDRxgFgS7KeVPagCv5cfmkIC23A+bualZD5vVjuPB
BzgdwKYZgj4TgHBHfP4U0kmIyM+w9McUATwwBWG3KqxBI6EdaItqkkvgNzx396aAJMEt8pw
QD15NIR5YXymBYHOAe1ACsW3ZViSvPzDGakWPchXKgnnK02TBU/uRnPJGef84puAUchm3bQ
M46fSgBJIjIpDEMM5JY4x7VM0qtH+7ILbcAEgfnUUSfMzbm3EgEg53cdhTF8vLEqpkxwo6A
0AI6ImGwcYPNJhmYEBQ2fmHUZ/wA4qQsFCjBKY7jrSKm5DtO3d3z/AJxQB4z4X2+Z4PZjkp
411RTx1JWeveMD/JrwTwuvz+Dcd/GuqEjPU7Z/zr3j8B+VAHnniVf+L2WBGPl8K3x5/wCuk
davwqyfg74SJHXTYf5VleJdp+NNmG6f8Infd+3mR1r/AArAX4OeEFUYA0yHH/fNAHZUUUUA
FFFFADZI45onimjWSN1KujgMrA9QQeorzu8+DfhCOX+0PCcc3g/WUJMd/pTlffY8bEo6f7J
H0xXo1FAHlT2fxd0tzFcaZ4d8WW2c+bBO9hM31RgyE/Q4rIfxRoEd5/ZfxI8Jf8IjcXCExv
qQje3uOQSEuE+XdlQcEg8A9q9rJqO4tra8tzb3ltFcwtyY5kDqfwPFAHiq6V8I/EWrS2mi6
zps1/MqCQWF8pebYQVBXJD4I4BBGcnua6/SfC+n+HrjULmzNyXvWDyiUg5x0wAAB1+916c8
Vuav4D8F67pn9nap4X06W3BygS3WJoz6oyYKn3Brmh8I7W3QRaT478X6bAOkK6kJlA9B5is
f1oA6aFne25hAUdCev1rmtX+IPgvQnXT9R8SWkd3kkQRMZpSf92ME/pQnwg0y4bHiHxb4n8
Q2/e2u9QMcTf7wiClh7E4rsdF8MeG/DcAh0DQLDS0Ax/o1uqE/VgMn8TQByvhXxr4b8U3c1
jpOoLLdwrvktriN4JlU/wAe1wDjpyBisa40lPiL4/uND1KESeFPDDqLy1kckajdugZEYDgx
xghiD1Yjjiu38V+DNI8XxWrX0lzZ39k5e01Gxk8q4tyeCFbBypHVSCDU3hjwxpvg/RH0+xl
ubjzJXurm6vJPMmuJW+87txk4AHTgACgDkvGXxa0LwV4m0nwbHYs2p3x8uD7QfsdlCoXPMz
Lt6YGFBx3xXAeEPi1458danqGppFF4f0lZ/smkhIBeWt5cIxEkM0owwLDG1gUX3NQyX3gXV
/jDrNto9veeK9RudLmS8TxHemGyMOQxihMsZII9tqgZOeKxPhb4pvtXutQuHif4f+DFb7Np
kujoosorpMKRPIVPmkgAZbCnbjuKANC7+HvxP8deJfFeu3lu2jzvB/Z9lp3iQJfWzwyE+ZJ
GynETrj5QoPbJOa6rwf4BtvAnh+Hw7peo3ls1vhNZuIJVhs7x1+ZiDIS6S+XgFo8DsT6ek3
WrXltpsWkHVLe58RSbFZrW3KjDMMuqsWUMEywVm5x+FVNJ0VNWvI9RubaC6sMSMr3RWWS7k
JVVd49iqjKExwM5/UAl8O6PMZ7TWXeOO1NuTbxgyPNIsm0gzM5JYqFAHX69qv6n4Q0DWdXX
VNStZJ7hY0iIMziNlSTzFDIDggOA3PcCsDW/GOpaF8LLfxHbWaahcqixXMkrbVt3ztZnA9G
4IyAO5A5rtbGWa4021nuI1jmlhR3RGDBWKgkAjgj3oA56LwD4chMKrHetDDO1wlvJeyvD5h
cuWKElWyxJwRiqcHwt8GW1xa3MNjcxz2ahLaRbyUNbqGZgEOcqMu/A7MR0rtaKAOZl8CeGp
I41W1ngljhitxcwXMkczRxMWjVpAcsASevbjpW7Y2Nppunw2FlCIbaBdqIOcc5/E5JOferN
RyTwRMqS3EUTOcKHcKW+gPWgCtqOkaTrEIg1fS7PUYh0S6gWUD6bgcUWulaXp+mtp1hpdrb
WTAq1tBCqRkEYOVAAORVgXNszhFuYWYtsAEgJLf3evX2qNNQ0+QkR6hauVO07ZlOD6daAPL
bfwzoHgf416PB4a0iDTLXVdEu42it1IUyRzRvuPcna2OegAxXP3s3hHUPid4uh8bfEG80KS
wa2Wzt4daaxURmEOzBAQG+YnnBre+Lsup3Fxotx4c0TUrrU9Mhn1Wz1eyZTbp5Y/eW0v95Z
UBXHrtI6Vk+JrufxZb22veFLIX1ndaYreZBEsuJDNH8oYKT5gjLgqegz3oA0fhrf6zqU+r6
laahrGqeDTAjaXdauFF3cNzvKbQGaMgDaWG4k+lZGkeNPiHphni1nwXq2riZVlhcL5YT7v7
vOwEHLdxgbDgntBa+OfFU2sWun2fg+6Z9DINxbAOhYSIwxgDaFAK4B7jnFXbHxT8QrHS9Uk
g+H97fTPPLdCGWcq21jwikjkDpjjrwMCgC/pnjLxzpunSRXXw71e6uDcTzAyS5GxmLRqGwQ
PvBcdBjvWpqHirxO/hjTNUPhbUtPvZLx5JrO3Xz3MMSsxUnGBvIVQcd6hsfF/jRtRs7C48B
zRRXNxEkk4kZktlIyz5K4O3pge/Negt5m3lWUYJAJyT/hQB5dY+OfGcUmozXXw51q4dn85I
WkASJdqDy1O0jruYn16Cut8KanqutX+q6jf6Zd6bA0kUNtZXPBUIuTIAR/EzY4yPlHNdOuB
HhyVB2kKp4J96jDhZvLUnspIGMUATSyqFJ2/McAg+tRRHdkqgw3Qk8inGRPMkgeTgfNuU9a
RF81OeT94N0oAVjHKyKzbhnksMYPvUiELjAH1H+etRvGiD5QowNxHbHans6yhTEF9cqM847
0ARFUGXJ6c4Awc+9PMIW3wsRDAAEKMbh3pquZJ38zYPlwynHOOTTpXJiAKhSOSAe3oaAHQb
UBXbjuMDjFLlN0q98ZCjjaO59qYGBh+cA5AAX0FK7Kso3Kd3vzxQAsYhWY5AXI4HvnrVZpC
WYSKNp79xj/AD3q0xTAlV8OBwQOlVPNLTbjHkL97J6euaALIwFDFQxI7kEk0h8ptgCcqcnP
AJ7UCVCjHdjB+5jDA02NEDDex245X05oAc4LSeUpG0HODnnvUisoVo/mYjrk1EYkPltwcng
Zxnj1NSmMIrbnwGbhsdv85oAj2MkLMRkqQvXORTJIYzCZB1JyT68/pT2kYRjqeOgwc+v0qN
FwocgqvOB3x+NADWAclVB2twSRnH5U+LALKWI9j29qYNjRlmZjgZ5GB/nFKr/KoicEFuCwx
xQB4x4aD/aPBoB5HjbVc7emNs9e9c+prwfw2WWfwgFACjxvqg5642zniveN/v8ApQB5t4mA
PxptyzHjwje544/1iVufCwBfg54QC9P7Lg6/7tY3iQ/8Xmh3jIHhG9PX/pqlbXwuIPwe8In
AH/Erg6f7tAHYUUUUAHeiiigAoorlvG3j/wAM/D/RjqXiK8aMspMNtCheW4I/hUD37nAoA6
jnNLjNfP8A4/8AjP41stM8PWnhLwrbpqHieMSafMLkXkm3GSBEi/fA9cqMHrg1L4k+I/izw
l4WTVvDWo2XihZY1ins9bnSK+0+8OF8ry0CtId2f3ezPynBxQB73VU6jpwsJr86hbfY4ATL
cecvlxgddzZwMV8jeM/GXijxxdeGPAFr441aHUdUaNNespdO+xpYSNgBWdEDbCxAC89Vyec
V0fxN8I39z4fstGu/h1JpsamG31XW7C9WKyeNCo85YFZQ7EdPMUYyRz1oA9Q8V/Hb4e+F9L
W6TUn1i6lGbezsomLzg9GDEBQn+1kj0zV3VPia3hnQ/wC1/FHhm/W0ktxdW91o6tfQSIV3A
M4VTG3I5Ybe+a8K1jRgfiv4P8N3Hjqy8c2ujIn9j6LbwwyPJGo/eLOxIj+4CFJfJIX5Ripv
ildaVeS6T4H8Na14o8NLq10sUumXyNBpti2cMrsVJK7ivyRsyc9gRQBueLfjv4vuPAWj6n4
St9Btb3xFcGytLf7UZ760k3bfmjYBCc/xZ2gkda7zwZB4ju9Lt7GbxdrGieKYLcf2vZanCL
0M/QTRb/lUEnPyErzjHFeFT6fH4x+OrfbfCWnXOi+GIUg1ifws3yyDads5KYJKnnai5ABBz
ivrDw9Mbfw02oXHiY61pe0zW97LEEZIQP42H3yMfewCcdM0AcFpnwP0y4s9fg8eaq/jC51e
ZZhqFxH5d1BgY2q4+6uNuFHHXjnFamk6Z4W8I+HrrQfAn+hWsc/m30iQmXYiLtkkXeNjt8i
g4zgknGa1tT1+6vTAdMl1DTYlIT57YRSSzOVEC/vVICN8xJAPTnFV5fCral4duotUjk0pIP
ntEEqytAowz78ZRgzA/KdwA/QAv6dpl9fSzpqUV1FZzIJJJPtCxtczfKFkXySCo2LgjjOel
dJbWltZ2sFrawrDBAoSONOAoxjFeHXHjPxjZ+FdM1R/FLyXF94bn1MxtZxYS5RolVVATp8z
/KeTj2rr9Q1u/vvGWgWWi+NHTTtTiufPaGCFxE8EaH5WKnkktnP0GMUAb3iXQ9NfFwbfy49
RmWz1BYyVW4ilBjy46FgSpDYyMdap+E7ybR9RTwCLbUr+LSohG2qXEW1MFd0aA5O75eNxIO
cde3J+DvEPiPxjcWGja5f7Le+0KS7LqkYd51uQqSAKAV2gD5e+K7q18V2MOoS2GtQtY6rG8
dvczRxM9uWYfu280DChs8BsEE4PYkA6mivO7bxP4i0tlFzpGs6+12Zzbj7KsIhVJWVA5CDa
WAB57EcVgr4+8X266cJfBPiO58i9klvTFGSWjIkKxjKjKrlMY64HSgD2KvNfiX4N1zxXqOm
yaRBb7ILO6t3mlkRSry7NvDKTtG0klcMOxBrv9Mu5dQ0izv5rOWxkuIVla2m+/CSM7W9x3q
PUtY0jR1jk1fVbPT1kyEN1OsW4+24jNAHntx8P9ZudM1/SYzaWsl5e3OoWmoo3MUktv5YXb
jcpDE5bPT3rF1jwnJ4xttItND0/RtK1LTpyb77LcLKoEcMkIVwFG5C7bWAIbbnocV1Vp8Wf
D2sa7qGleFbW68TNpcYmvZdPZNkaHP8Aq9zAzHjomfzIqjqOm2On+BNT8V2muazHbmS41Kc
2dvKs8iM7MEWFmBVlJ44Ge4NAG74o8PeINf8AhXJoOkTQeGtVlhiXZbSMsMW0gvEroAwQgF
dygEA1518KPC0ngHW/EPgtriOcWdrY3crRgiM3EiOHKjryFXk8nGeprMn1DXNP8Q6cmi+Lb
7XNYuIbS40/RXlkjlMRTc732SfKjBbcecnO0A8Y7W00TU/DHh/UtQjmk1zxhrsoM98q7UEx
XavQfu4Yx90H09TQB3cDCRSxjwHPLDjfjuPb3pH8gzAKdvsCOOOgry2XxR8Rm8NxWVr4MuT
dNbLE15MSsjP5R8whAAEIfoScd61bLXfF974E1D7R4futJuoYIre0dZPOuGkICl2Xbj5Qdx
PPOfSgD0NIwAq4A+bOAeDzTjLFhRkFW+QjbwSa8ig8Y+OP7Ze7PgDVWt/IMEMMtxhWCs5Ej
cYDthMjAwG9q6Lw5q/iHXPFcMureHLrQraysWUxSSFknmkcZHQAhVXg/wC1QB3Tt+7Vwm0b
h8uPu4608RRsuQCNxPLcfWodpXKsq/eIpFCvKEDMBnAB5FAEpCBkZl4YkbwDn/69JHEEmUJ
jORnJxxTnXBKEnA4LZ7f0qKNBGW8tWOR37CgCWWOHYz8kg4weOlJCAqv5JLBR7H36fjSsgI
XcC2QTuxwCakWKNIwmd23p6nHU0AVd6q6iRw4DHB9uwNS8MmDkBh1A+lQsMyqQ/JAJG3g4q
YuFiA2jjj2P49qAJHGAFwF7kg8iofNWQyFQDt4B6805QCGCbcg4BBPPekSM5bLKVznrzkdq
AEBRd37vDEZwTx2qMAtOXTAcHjjnA9/Wpd435eMNuzhlJ45/wpgEefn+8cOST1+lAD2jGBk
AK3JwMfp3qTy8oVfBcHrjk0jKMDZhyAT159vrRGZXkYuox2Bxhv8AE0ANxukUIQflBYNz/P
vmpFIkjdGAV1OPQN36VEwBl8pR8g5Bx09s/nU7rthK5O0dTjkUAVpLcHcWcrz29e9OJmZMb
ssFyQelLNh+SxDYPI5BFNBzCUX5SoGT/eoAi3FjgEI2MYA/X3pWLK4VwOWGOMjFOw7x7/vZ
Uj34HWkSdPKy64x8p65+tAHjXhfcZfBinLbvGmquTn0WeveMn/IrwbwooaXwQRggeMdWPpx
tnr3faKAPO/E2f+Fz24UKS3hK8Uc9f3iVrfCc4+DPhAE5I0yH/wBBrI8RHPxnss4H/FK3uP
X78dafwpP/ABZzwiM7saZD/KgDuMjGc0A+tMDHdwOT2rD1vxNovhxoBq+oLbyXT+XbwBWea
dvRI1BZvwFAHQUVzTePPB8WinV5/EFpFahxCfMYrIJCcCMxn5w+f4cZ9q4fXvjx4YsvFene
EdEjlvNZvp1hY3kUlrBabiADKWXdzkcAd+tAHous+KNB8PSRR6zqUdm8yGSJXBJkAZVIXA5
OXXgc85ry34jWcnjXV7Gxi8fw22iw3kZk0dtOcx3xWdYyrSDmVPM+U4wASM+tbXjG/wBOi8
N3ms/ELwbcb9OKWm62nEkUgkkGJIDkMDnGSQrAZHIrLv8AXvBWnRXNxf8Ahq7jUMg823uxI
kDSKt2DGytiNTJtyy8bsE8UARW/g74LWXxAj1qws7hNaiMc1tZwpL+5+8yvHGBuAPlsCAdv
BGBnnR1bwr8H/GWtWnjG+ssavcK91bXo82CaUQKpMiqcZ2jGCB9KdNr3hGLWF1mLQpJ7+y3
LbyvdL5iMsi2sgAJ+QZl5z97rjOKy4tZ+H97LpnkeH9Tf+z1SwSY3Ww2buswWLl8sGxIGZc
g8E8DgA9D07xP4O1jX1TT5bebV7iNCT9mKzGMxiVCxK5C7TkZOO3UVxXxF8M+HLjxnoGseI
/HOpxXEF2s9hoQVbiOdgQSEt1Xc/Abk5xnrxWt4Al8FeIbqTWPD+jXVvd6Ukdqk14GEqK8C
AxgE52gKqnPBKkj1MniHwn8MNG8WWPjTXbaDT9dE+62uRNJ500mckKgJL+4A6e1AHndj4i8
A6j8YpNM+HHge0/tyaQtc6vfW8tvbW9wisVRUCkiTh+yjg9a6fw58MtR1Txbc+KvH15d6xL
LbPYSaXrEME8KKdp3QFPlVSc87VYjqK9M0e/0PVrd9T0Sa0uEnbMksKgOWHHz8Bgw5GG5rI
8R69qWjX1xJY2Mmq29tYG5urSMrG6LuIDpIxALHDfKey5BB4IBzml6H4N8ARm3+Hthplvcs
0kVzcPK0/kKDu2PtbcSWAVQSOmO2K0ILGXXr251O2s4bi4ypebUEnhjO5CrW6g4O1cAnKkH
cQeRmk8KWFh4j0eK+jvZzpSiKOCxSaMgoiqR5wQcEuCxXPPfNdzDd294jS211FcqrFS0Thw
COoyO9AHOnwZYTjT7m9u7s6paJg3lvKY2kbGMkHI4BIB6gcZq02hX0I8yw8Tamkw6C7ZbiI
/7ykA4+hBrcYhVLMcKoySewrLsvEvh7UYpJrDW7K5iiCs8kcoKqGOFOenJ4HvQBRvNf1nS7
RrjU/DymNGVHngvE8slmChsMAyjJHXpnk96pf8JVqU2kXGqQWWl2drbxGaT7Tdu8ioOpMca
ZH51p3+v+E5HvtE1PWNOLrGy3VpPMoITblgwP+zyfbmsYQ/DOZL3V1udKkTUUezuJluciVS
oLxkBum0AkAcDmgDU07UPEOradBqFnJov2addyPtnJI5HQ7cciseLTde07TLzS9S0dNXhvJ
Jnlu7B13P5jEktHKQQwBA4Zh8o6Vo2niLwHoMCaPbeItKs47dQEtzeA7F2ggDJPG0jAHGMV
0sM0VzBHcW8qywyqHR0OQ6nkEHuKAOC1DxF4ntvAX2ebTbnTNbaMQLd3RRYchtu/eGZVYqM
gOQMnrxTLD4n6fa2mm6f4hMtlrMssVrIbpRDDIxzmRH+6y4Vjx1xXeQXtjeNNFa3lvctH8s
qRyK5XthgDx0PX0rjtZ0fRluZrWzl011aaOO40i+Um3aSUEIUIBMLtzyoIPORnmgDq7nVLa
LR5tTt1m1CGNSQLBPPeQg4wgH3jmvmnw74e8c+IPGvi7xzoNrdJqUEQsIdM8YxmdriFurBv
lROVOEAxxycHn1iz0C+8M65a3dq+paFpYI8+zs5DqFo4HJG0ruiJ4+YKR15Bq54t+JEujjS
bbQ9BudSvtXu/sdq98r2dqG2lstI656KQABknpQBynwu+Dl14V0H7RqF6NN8UmZpf7R018/
umCkwNG2Y9gI2gAdFUgiurm+K+jvfT22haD4h8S/ZpGhkutLsd8G9ThgJGZVbB4+XIrLk8L
eKvFa48e+IY4rBgd+iaJvggkHpLKT5kg9gVB9KueI73UvBfgRf+EL8KHUZLULFBp1uNgRT1
bA5wvJIHJoAwb3+09Y8f2Pju78ON4I0vSraU6nqGo3Efn39uF4ieJCQFVsMGY5GMAc1haZd
eJJvihovj2++02/h7xYZNJsNPnJRoYFTzbecoOjSFZCQcEBlrO1fxH4cOkaF4s+IXiR/Gun
yXLpBo2nWi2lrbSxrvk+0JI+53QA7Uc5J6KTU+p+E/EumfGTwrqV/4ubUdN1fVpL21sGMm4
RpDI4ZkY7Y9issYCAAjrzQB7ZJNFZw/aLu7hggDYDSSBVBPYE8Z9qwbDxj4a1vxFrGi6brV
peXekxrNciJwUQMDj5s4JGOewJGarePPB8njHw5baZDPZE215HfJHf25ntpim47JEBBKnPY
+leT+ItT0/QrbUNXgv9O+HvjLRdMNtLoDW0badrMKOXXySQC6vkj5SGBOCOKAPRNP+KOjFX
i1yA6U6yeWAd8pTgECQBfkLZ+XqGxkEjmui0zxt4W1q8ez0/Vo3u7eHz5YgG3RKOpY4xwcd
CaNG0TRJNDsp5NAsIHkt422xW4AGV3bRnoASQPatKDR9FCyiPSbQbo2hZY4Qu6NvvKcdjxk
H0oA4/T/AIqaHPqOjadc3tnZ3V+58+2MjSNblkDRKDjlm3LxjjPtXormNZ9u19zY3dzkVh2
vhHw5BMk0Wg6eJ45FdHW2TMTKAA+ccEY7VyXhf4qjW9T+xa3pFzpa6hfTWujXcib7e/VHK/
LIOFk+V/lOPbNAHpbK4XG1js4HzYOPXipAQdoZmYg56jj8qwL/AMRaHpF1Da6hqtvBcPIqC
J2+dyxAXCjnkkfzrYjO0SKEGVJBOfzoAklYhcI2G5Pue350+Nm8tWYbWAyc8nHp+VZA1rTr
tdOW3vI5/tqsYJEOfMCD5sdsDvVy41S1sGs4bq4WMXMiwQ8E75OSFH4An8KAFiBJJRfmIPL
Z5qRok8td4GME89Fx7+tDhEQqrnLZK8cCh5D5IwC3qCMg8UAOSMGLbHESXB69qbKoFuG5bP
BBGc/X8akYp5W1gQcZB7kdsUkrIsSRsCePlC8E0ANhhEZ8vfh2GQM9KjBPmFVjG7GCrknP/
wBanEF0Rd6nrx0PvQ0oYxxgbRjC56mgCcHdGCqhW6DPPSmDICHrHjbz1JPvRE2FDBApPUZx
wOn9aQyBpQvQJ93Azzz+lADVaQyNgADuPT6H/PWpHfcmyJwsgGPm5/8A10xX3KWDL8vPYZ9
RT027ty9ScsCMY/woAj3sDnaWDfKwP94UE7cFhkDBJ74NOjWMMy4OeOSc96NhYNwoCtkrgk
YHagCMl1L5A3MMqFHSmbcDdGN3J796sSR/u3JypzwDz2/QVAu+IgK27JGTu5HrQB4z4UxJP
4IZsDHjDV+P+Az17xge9eD+ECqt4Iwpx/wmGrKMnOPlnr3r/PSgDznxEA3xp0pT/F4Yvhz3
+eOr3wpOfg74U2nA/s6MAHAx1qh4ifHxw0Fez+HL/nH+1FXHaV8VvDnw9+C3hFL9bm/v5rG
JYra3jODuJwzSEbUXgk8546UAZfxF8X674p+JVh4F8A+K7TUFU+feaba/6P5iJgtHJdbuSS
CNi4OM5Nc/4W+Hur+LPjJeeK5/Dms+CLGyUnTWlm+0GC4jK/e8zPyNnoh2n5gDya0vGvj/A
MYt8StK8KaB4S01Lzy1vrm80aRL28Nt/F5R2DyztY8sCfm461L4j+KPi7RddsdB8KajF4i0
e9cML/at1qdvEuDNmFO6g8GRAQeDmgBviHwF4j8Z/E/Tb3xb4MtPDdvGzPd+JNLuVkeWRVI
hc7ziMfKDyNwJAzXYeGvhFqL+PL7xl448RWviyS9t2tEWa0RkMHBQqCMI3XO3PXg15Vbat4
i+I/xpP9neKR4g8O+Hk+220GsW/wBjt78LgSoVCbGYBhh3AxuBwK9l8C+O/ADaQ93orajpW
lT3Lwhr4MLK2mUkNFHJkxoCc4Cnae3pQB1WsXngzwN4Oz4m1KKPSLU+Yp1OczvkHKhd+WYg
9AMkcV5T45+MXh/wppWmz6N8N5zeavHu0+W+so4YHjKAbhtJLfJj5ODjA4rn/j14wtNVtoD
BPoGqeH7O5VZpYUkmu5yCrPBFP5ZjjY4P3WzxzVPwJ4bbXtZ0T4nWlvr174asZCmk6fa332
q60po2w0ciPtBRlB4Ulhu6njAB7Hp17apbpqXiR/Ct7oOsxLN/a21LRpHwCI3iYsHIIHO7I
xyMioH+I3gTU/GI8K+EtGtfFmsQWrF1svJSKGEDBRZHwrHDEbFz1PTmvB5PKf456z4h0mO9
8M6zpySXVtY+I7SS5F8zZEjGOIYgTBUZwfXPWvSPhJ8IZbe11HxRruoWI1rUpheWWpaHKAb
EndvjQLmMpyOMEHcQaAMfxX491Dxj4x0/wz8KdYs3eZvN1HSrW3NndvHAAGhmnZlA6FQEOc
dDgVzei2KeJPi9d+NL06l4G0fSJRb6Zd6rdfaRBeqUHlOZGyFfdwqk5BYA96+pofDei2tzF
qY0i1uNTt04ult445ZG2kZyoABOW9vmNfPHiCG40ebTvASavoeq6nqV1bSp4f8AKS4aOWLa
TuJG1DhWBJb0wKAPo3Q7K6gtXu9V0/TLXWLls3cmnKdkxHCsWYBiceucetZXibT7ibXdI1C
2hu/Mt1kCSWhxul4Mcc3zLmIndwTjdjJFeXWXjTxU832W/wDiJp9lq9nmK80u4thE8chYlV
cmMquVKgHdtPBzzXSxaP49/s6HVvGPiK2vbGFI5U04RGOTzGyu0vEuWkUt8hXvjjjdQB1Nl
4ftLnw3a3Oi3EttffZ2jE+0J53Lbo5UHBXcWGOq/wAJFcj4T8QalYeLxoY0YtbXEEDwSwws
zvAoMflnGFQxvuDOxGdpwCSK9C8NyONOmsSsXk2ExtopIojGsigA9CTypJUnJyQfesrXIr/
RdZsrzw41vFLqc7pdW11u+zzEIz7/AJeUf5cbgMHPIOBQB1zbtjbMbsHGema8qPwn1F/AFp
4Tl1zZH5RF5KskjbnXc0BiVshFDsGYDrtGK7jTPE9rqSS23kNb6xCjM+mysBISvXYxwHUnG
GHHIzjpXnOhad8U9G1KHUJdJGrAKUWK7vtpj3hS7cu2MFcdSCCCAKAJrr4XeKdR1/Uda1DX
tNuJb6AxPbGOTyVkNr9n+0KOok6+o2uR1ANW/DHwz1zwxe22qJrFhqOo28UtuZrqNyZ43SN
QXI/iTylVcAZTg4PNbV3ceMZrfw7qFz4dmkvIYp57uzsrpUjEzLtjiYs43KASSeRkZrM0q5
+KI8WzXl/4VsIbS9+zwvKLoN5MaM+5toc/wt2yckdhigDOk+CVoNV8O3dprPlx6Xbx290j2
4Y3YG5WIP8ABmOR046Db/dr11QqbQqhVXACjgADsKO/HSigDzuH4eaxZ6jeahpni59PuLmV
2byoCVKNLJJggt2MnbA4yQc1n6n8M/Ft/fT3kPxFmtZZ0gDFbYtiSKTcJeX644A6DPHpXql
FAHl994L+IsNoWsfiNf30zuE8t1WIIhkGX3Dk7Uzx3PTGTT/Fvw01fW4dTurPxZdXN7cPYy
wWuoHNpDJbOGLKq8qXwckcjJrpvG/i6DwVoNvq9zHbtBLeRWjyXNx5EcO/Pzs208DHPHeuV
l+LFxFHvm8M/Y/msEYXV0VMZug+3cFQkBdn4gj6UAObT/i9r18lpeTaL4RsY1bzr2wb7dNO
2RtESuoEYx1LZNcNb6d8TZvjjc+E/wDhMvFEWjQwF01JrWBhnYG8zJh8sozEoFB3AjJ4rrZ
fjM1m0smo+EryCO3himmiWXdNEskTOrMm0ALkBSSQfmU47Vsav8S7jw9qh07W/DkqmIQT3D
2k5mEVvKHzLjaC2wxtuHpyM9KAPOvEXw5Gk/EHR7nxLrlxex67J9nj1q0iSxmgvUy0QlVQY
pA4yFZlyCMZ5r0nQvAtho+rSa1cX+oaxrkieSdQ1O48+VI/+eacBUUnqFAz3zXm3xssL7xv
8LtM8ZSTRJolg7ST6dHdMVnBnVI50kXC5wDjeNoD56iu38Dw65oPw5lbxFud7Z7i4t45L0X
Lpb5LQo02MOQvG7p060Adu4Aw78KcAFeuMdgKrXen6fdLG11Zw3SRtkCeIOUPcjI449K47S
Pij4avBJJqt0mkttykU7EyuVA80FAMgxsSnfJBPajTvij4XuddvrJ7+O1tUjUwSTRuHncuy
NjjBXAXHfDZPFAGh4817WvD/g261XQdFbWr2KVESAKxCozBTIwQFmAHOAM1iy/Fa00i18Lf
8JZot3pF3rNv5tyqDeunqCqgzDqq7nUbsd+a7jStRsNYsfM0u4W7t1fYXi7MPvdenBFZGv8
AgDwl4kv7fUNf0OC+urVPKjlmLZRQ24LgHkZ55oAl8Z6brGt+CtU03w/fPY6pcIFt5w5iy2
QSu4ZK5XKkj1zXn/hHVtB8VeM/A+n6Dp6WVt4d0y+8/SVlEo025WRYRuPdj+82seSCT3qPx
0mr6XrtzDZeIbfTZdVfzBHciWaPy90aqOWCod6knHZu1dxo3iHwzaeJLnQ4ZbFNQS1inu7y
ERwxTsxIIDAjJyrHHYHrQBFrngG51KO+EGu/YTNqEepJItqHkhlVVXG8tyvHGACOmal8OeD
Nd0Z7trvxzf6oJrY28Ed1HlIHK48w/N8xyM8nv1rrIri2vYjPY3cckTEjzI3DKT3AI461Pb
hWZWVmLjjPagDzdPhnrKSRG38e30H2cKsUKQhVijCqDGnzZUHy8n1ya09H8EalZ6/Zajf+L
b3WLWzd5ore5GRvZdu4nPYE4GOO2K7RnQEhyCUIBGP89qWCTMYCENz/ABDk+v5UARvkzMxL
JGx5ycfjmlCkqFJDL2xwSOPSpGV5EfzDtznG7B/Co0VYohFubdjKZOevbFADighG6UvIM5H
fHtntUsjKYdxIc/wtjkUrbmhbkkMuSe1RyR5iiBO0n07+1AClyxTMRUMeFHJNIsGJkIjAHO
DnB6UpZWwuXY8qP/19utNf5QT5oAzjgctxQBIFjyZEZu/zFulMWHa/yHBGOgwD709cxxBsD
LHIAP3R70KjDLLjOcnPOfpQBH5GBvGBgnjsPr61Iy4k5DDI49KFjBw8xBzjA/pT5NuGK9v5
+1AEK7WztiJbGQD3Hc8UjRsDtDkAfNwccelOO2ImQk/Meh6dsVJIMncp2vjhu1AEUq7WKl9
wJ5zzx2qsFJkMhYKw+6xHUVP5bOhXG4qckH1/r605RuOdu3n5sn9cUAeI+EgWfwOygYbxhq
zcHp8s9e95avC/C6Kt14NX5gV8Y6sP/HZ690ytAHnPiLYPjZoAzhh4evzj2zFXn3w/+Gl/4
i8J+Atd1XxO+o6LZW6yJoV3ao1sAd4PA4ZueGYEivRfERx8bvD64BUeHdQJJ/3oqs/CX/kj
vhTC4BsFwfxNADfD3wm8CeFfEc3iDRNDW21GWRpBLvJ8rcCCqDsvJ4/wFc54k8K/D34c3F7
8QLKGbQtbkWQC8tYpLt5GIO7MRJDEg9yBkAnpXrwUk56VVmubOI7ZbuFS7FAjOPmOMkY7nA
Jx6CgD470vwP4s1v4danqWneFbPxPJ4uunZNRuXEV5pbeYQzSRqAFHAJUEgEHOc4rupfhf4
t8LfCmz8P8Ahjw5HriahEDrOj6ldgQicADzI2QowzgErypA555r1r/hZvgOKKT+zdTGoLEz
Bxp1u0ihsFiMgBcnB78n61U8QfFGz0QTrBotzdlYI5oX8xFV/MjMiEjOQu1XycdVx3FAHld
l8BPEd58MdJ8LW/i240TRLxhd6xpM8CExzgDPlso4XKg4J9DnNezeFPDmh21hpusaXbGxea
zSOSO1/cQ3Hy48xoVOwt1IPUZ61sWOoSa54Ji1a0iImvLIypGAQQ5Q/KM4PXipfDzW0vhnT
GtGDQrbIgxxtKqFKkdiCCCD0IoA8MX4ZeJ9O+NLeKNN0L+w9G+zzJJPoepGW8uSVO3eZhjG
VX5cYyRzxxqeEtc+LCQ6/aXPhiLQ49IUz2MB0oF9WyxB3+U+1ZDxkoDySegr3HABxjI9qLi
2S6s5baRnRZEKFo3KMAeOGHIPuKAPD9E+NXiPWdU1Wyv9D03wlqFiIxFo+tSOs11uyCfOGE
iG4YG5eeOxzVOXwJqGoeMb3xZ8WNR0O1s47EyRRaPK1vNpcpKESZT5pXz/ABnI+UY64rtrT
4M+H9JTxCNB1fVtOl8QRiO+lecXTSDJ/wCewbJwSMnJwTSeC/g3oPhHwuNFmuZdTkhuTc2+
ocwXcZ2gbfOQhsZzxnGDigDzX4dXGk6R4f8AF2pfDbwxqfjiOR/s+oNqNysb375JEn2dlLO
uGK56kA4Gc13XhXR/Huo+DYU8S6ha+G9RkuALfRwkaWiw/K6CILiRJEPfcfmU5BFWrc/E/U
/H81g2hx+DPDhgYpfWX2e6mmmAG0ykggLyflAznv1qHwv8Kbmy8Q6jrPxC8SReLr/VUaAJc
wjEYU5Uw55jIXcSEx1HPFAG74c1wQ388t6Z44JhHFIC7TiK43sC0v8AzxJyq4wASCcAYz1O
uaUNUsUAujZ3FpKLiG4xkRsoIO4EjKkEgjI4PUVg6rosunQ+ZHO0ulw2qrJLeXUkslv5bmT
ewPM+flGCQflA6V5v8XNE8d/EDwLbWvhz7dPduxE9pDeJZwSospAlkhYeYQw5xuwMd6AOtu
JdT1e08hbBbu8t7mNrO+0uQXMCuHXLeYDmP5c7gw6HGTmu18Q+I7Hw6tq92rN9rm8mIB1QE
/7zkDPoM5PavnfxL4s1v4QRaH4mudEmvNQvrOG2vftVsLOC1cjrm3wsxHzfKylgP4h0r1Hw
/wCI/wDhLNfg0bxVo/lyrCbqxnkEll9rRgMjyGYlxxzyw4GQDQB3M3iPQYbeaRdZsHMUckm
0XKchMhu/Ygg+hqhF400N/DI1h9Rso5fshuWtGu03qQgcxn3GQOnfpXFePtK+H/w98G3Guy
+CbnUYkY7bezkcfvGJIyxfC5ZjyMnJ4FcJ4V8Q/DbXtdfRYPh7Dqmp/Y1vpG0e4dzEhC7o3
81kczJgZVcnHTGSKAPf9O8RaNqZiht9StTeOilrUTKZEYoHK4zyQDzitauI8LeAvCGgEeI7
C1mEjNLdQ3F9uR7VJANyYfBVQB0bkc9K0tO8e+ENWuY4LDW4pBMWWCdkdIbhlOCIpWASQg9
lJoA2L+zurzy44dUmsYRnzBbovmSegDnO38Bn3FZUn2/w5Ibhri51LRTzN5zeZPZf7YbrJH
6g5ZeoyMgdFRQBlatouheJrK2tdWt4dRtlkW5ijMhKswBw2FPzDBPXI5rKXwD4Otitwul+V
5DQSiRrqXCeRnyjkt0QE47CtGbwx4aaGUPo1lArZZpYoxEyd9wdcFcdcgjFeBmW0v8Ax9r/
AII8bfFjUta0iH7O9jZfa4bcajHIhcwsVAM3IC8MAc80Ae16M3gTxO2uX2h3un62upYg1Mw
XPnpLtUqFdckDjgYAyKuweEvD1tNDPHYsZoZFkWWSeR3JVSigszEsoVmAU5AyeOa8NudR0O
LUDqGoTr8OPFOnbltLq2smiSW3XGI5UxtnTGOOozxgiu60rW/itr2kR3lpf+Ere0mJEV+tr
cOZVBxvWMsAAcZGT6UAdb4i0640n4Zarpvg/RLOaaCzkS00+VAYGz1UqxwRgscEgHpXzh8P
Nf8AE+l6Pa+H7SK68V6ZPqHk3ukf2c0kOnQmUj5blWaNMLhjF84XGMivXdS8IWN0nnfEfx9
eavE/Wznu00+z+nlIV3/RmNT2vjK0UyeG/hv4Rm1+LTm+zM2neXb6fbtgEJ5pO3IBBIUHrQ
B0t74Y8ManfyS3mg6fO5z88tupPXdnOO55+tV5/CXhSRXDeH7LJYHeIVyGAwGHHGM9aTwh4
h/4SnQTqLaadNuILiazubWSTzTBNE5RhuHUZGQfQ10GRtCkRgkYJI5b8KAM7QtC0/w1pEWl
abFst4yWALZZyzEszepJ5rZZVxhcnk7gxxUSNulKmJWAIK+vT9BU+3Eu/cM8knOcigDntX8
K+GdfvPM1zSLW+OAiecgIAH+GT+Zqmvwy+H7GRV8JacwYBWUR8DnOOvqM10o2vuVwMHOR6j
196lV1ILhtgPX/AD9KAKVhpemaLaJZ6Xax2dsWYiKJdoBY7mb6k1f8rBdwWVmxkDBz9KlGz
5zkDkgkCqoSSYlw4ZFYbdo70APZUMqHDeZj5QOg96cigBmORnPGOQD/AJ60xlYLuGUYD7vp
U3AVSWZ2C9OpIoAZ5ezdzkEjdnsPSpE27drIST2OOPxrLuvEehafdPa6n4gsLK5HWKe4RHA
PQ7SelVD4y8JEIqeKtJLg7SRex/40AdF1XcH74HGSKR1V1A2kYPpXOjxn4RlL58U6Q2MZ/w
BNj4/Dd14qWTxj4SJBTxPpJIPe9jOf/HqANwSIdu1wRzx6momaOSUEqRgY54yO/SsQeKvCU
kvyeJtKAI5K3sfH/j1Tf8JX4SVWVPE2lAjni9jB/wDQuaANgNGqBmPAB5Pb6VIqqcnbyDkN
j2rnz4s8KYYP4o0kE5J/02PBJ/4FTovFnhUlnXxTpA2AA/6bEdwH/AqAN1ApGwjzMc8joaJ
NpbbtJI59hWKfFPhhmU/8JPpI4zhr2PJOOn3qSTxX4VUFj4n0phjOPtsXJ/OgDYZUcZGV5z
mkWJgAhwqj3/XNY3/CW+F1kZh4o0nJ9b2Pn9aG8T+HZQBF4m0xnbCqiXkZLk9BgH8qANFso
ZIgdu4k4PQ+9PV8MdylcYHruBxUcx8uU/ugxC8luuP8elTRuM4IV264PGelAHinhaQNc+C8
AqG8ZatxnIPyz17xXhHhPY83gl0JVT4w1dgPwuK93oA888RZ/wCF36NkAL/wjN+S3/A4qv8
AwlyPgz4SJO4nT4zn86zvEkij42aeCfueFb58Y/6aR1qfCmMRfBrwgg/6BkR/MZ/rQBzt74
R+JN34m1823iYWelXd1HNYzPcvI9uqESAeXjGC/wApGR8gOckirfh34VQ6Trlvrt3qY+3W8
5nRLJGjiILSHY4YneAJSASARgc9RXpVFAHI2vw28G2c+pzQaSVOp3K3lwnnOFMikkFQD8oy
TwODWtp/hfw7pQxp+iWcBMYiLCIMxQDAXJycY7VsUUAMChV2gYA4AArCkt/7N8W2T2jGOHV
DKLqDqjSIm5ZQOzcYJHUYzyM10FZurWFxdi0urGSOO9spfOi83Ox8qVZGxyAVJ5HQ4PNAF1
h8wqRenPWsGTW7vT3X/hINNSwtnIVbyCfzoUY9BISqlM/3iNvqRW4pOAQMgjjHegB9ISAQC
QCemT1rmNe8baZ4euZIbq1u7lkCqRap5jmRxlIwg+bkAndjAwec1x8z614u1fTdRbT5dM13
S7hylvaTrIkcLDAFxIwKo2ecKCxHGB1oA9Bk1K+uNQns9IsoZhatsnuLmUxorkA7FCqSxAI
J6AZHU9FtNP1B9RTUtYu4JpokZIYLaMrFDu+82WJZmIAGTgAZwOam0jT20zTRBLP9ouHdpp
5sY8yRjljjsOw9gK0KAIrm3gvLSa0uYhLBMhjkRujKRgiuFlthpniWNFgnnubW4WS2eU5nu
4jEVKm4chdu5sbWP8A7kGu/rP1fTpNUsooIZ0ilhnS4jMib42ZTkB1yMj6EEcHtQB4tq/w0
134l+NbLxN44g0nWvDEdlKlpplt5lrNC5BxuYnJbcNvLbRkntze8GWXxkW81HR9XDaJpelw
EaGSttP5oXAWK4cD5hjAyu04DEnpXc+HdQeC+toJ75I9PvbUNawzFEHmiQrthA52bQDtJJG
RzkmuyoA+dfEfhfx/431mTVfiD4audMGixJPpCeHJvtQkuVcHLqxG4ZORjaQA3PStnwxq3x
R8S+HNX8QaT4V0Dwx4jNyI5rO7sHWWXKr++80sAWKnhSCOME17jWNceLPDNu5SfxBY7wcFV
mDkH0wuaAPNdP+DM+t+DrrTfiVrtzq+s3Nz57alaXDo5QgHyipJTaDuAXbjAB616NoPhLw/
4c8OW/h7TNPQaZbSGWGCf96I2Jzld2cYPTHSrv9s6Y2hza1Bdpc2EMTytLB8/yoCWwB3GDx
XI2vxV8PXVtbXBtrmKG6W4aGUywPHIIY1kfDrIVzhgAM5zkHGKAO+orjLb4kaDdaZ/aiW18
unxi3+03LRrttGnCtGr4bOcOhbaCF3DPeptT+IfhrSbLVru4uJGh0i9jsLxlAAhkfbtYkkf
JlgCfUH0oA2fEWh23ibwvqXh69llhttQga3kkhOHUHuK5bRPhp4N8N+AX8L6vBZ6rp8kss0
8uowxIrM7bjgABUA7BcYxU58eWF/q1j4dgg1LTtT1GNZU3pAJIY2J2yFGckghTyFbbkZwa3
ofD1n9qF5qUkmr3S8RyXqqwiHoiABV6ckDJ9aAPDfFfw70TT9Fi8eeD/DVta6boDveyR3Vz
NMdVtQCHRUZiqIRllzycDgCum/4VykMMWo+AvEN74ckZBNHBnzrVsgttaI/w/N0B47Vb8b/
ABA03V77xV8KNN069uNel0q4jhKqmyWXyN4jAzu+6Rhsbc8ZzWl4S8b+GL7TtM0Y6nHZapb
28cclhqANtOGCAEbJMFuQeRkUAcQF8NeHfG+tXvxY0FNUt7+SFrLxHdWHnWkMZjCmBuohAc
H+EA7uTT/iJq/w+vPCo8NeCPGemaDPDeLcSw6PbzSJN8pXDfZADkZVhg9VAPFeu3ltFPZzW
13YRT28qESQuodXX6Hr9DXF/D/xv4b8S2BsNB0mfRPJjE8VpPbLBvh3FRKgXIZNwKk9jQB5
5ovgrx1f/BvSvsN9cL4huNUm1C4kupGtZJY3Yjc4HcqFbafWuxtNL+KGjXCaXolnaTaZZyY
WW5uPNmnQqcszMw4LEMF4xgDpXqAUeYsocqHyM46U4Bi7u5fcen6UAec22i+OU8C3el6la2
8t/eams5exn8rETSCRyTnOc5XjHFZ9qnxmh1We+k0vQlur2FFciYmKLap2KBnOAWOcE59sV
640gVkjJAXuCffpUUmS8ZAbI5BHXNAHE+FLbxfPrWo6v4u021trhbeG1gS3kDrtyzyHGT1O
36V2cRLSMJMDcclQOBjoPyqRIkKgFWXJ3bge5pfKkX95u+fPp+VAD/MUAAL8yjO3OCBSRqF
YBcKF9D0P0pkYMjHfGC4XqfepAxLrhcFvvdKAAgPJ8yhh3P0qONSW3DOTztPBIpzIJomUN8
xBXdnr3xTuFjViWdcdfx6YoA57RLe0n8beLZJIIpmEloMyRgkfuOnIrpPsGn5z/Z9rn/rgv
+FYHh9WXxj4tZvvNLaHH/bAV1FAFb+z9O/6B1p/34T/AAo/szTwM/2Zagev2dP8Ks89iAex
PQGvD/CGjeJbbxrobS6Nr9prkE87eJNVvLhnsr6IhtojyxVssUKBVGwAg0Aezf2dpp5/s20
/8B0/wrBn134f280sVzqGhxTQuySI4jDIwOGBGM8Hg11FcjfWzN8VdFYaZO9gul3kUs62+Y
FeSSNgrNjGWCMf59aAOi/svSyP+QXZ4/690/woGlaUBgaXZAdP+PdP8K88vNZ+J02l3N1pe
nmK4jRWe1lsQDHJ52wxREkeYNh37uRx15wGW2s/Fd7rRftmmR2sV2A9yPsnm+QVYK8bbfu5
AZ1JI6gc4wQD0caZpgORplmD/wBe6f4UHTNMPXTLM9+bdP8ACvPtA1j4k3GueHotVtS9jdR
tJqBOnm3NsRuAUk5B6KeCD83Qjp6ZQBT/ALK0rGP7Lssen2dP8K5rx3pmmx+BtQkj020R1M
JDJAqkfvk7gV2Ncx4/bZ4A1M+8P/o5KANq4IVmIOO6jbkChBkvwGfJJXjnp0pXZRGqybvQs
Ty1QeYAUUjI/hIJBA6cDvQB4x4XRRdeC1XKovjLV8A9fuz17vn2rwjwqDHdeCo924/8Jjq/
zeo2z17xQB5t4jcr8aoCHAx4RvCc/wDXVK2/hagT4O+D1ByP7Kg5/wCAisHxQCfjAg2/KfC
F7knp/rE4rf8Ahfx8H/CAIxjSrfj/AIAKAOvooooAKKKKACiiigBrokkbRyKHRgVZWGQwPU
Ed6xf+EU0VU2QRXVqgGFW3vJo1T/dCtgfgK2yM/hS0AeZeJbHXbTU4tM0yO01WSW2aQXl5l
b1bZXUSW6SrjcWDcMSO4Oc5rp/DNxfX+nWl/Yx2Fhokhcw2S2rJKsYYqMndgMcZI2+3vUni
rTdTubSHUtCETarYbzFFM21J0ZcMhPbkKwPqvvWZ4Z8WaELjTfB9v9sa+SzifzGtyImLR+Y
fn6Z6kjt+IoA0PEniC70idLa0itxI9tJcq90rmOUp1iUr0fHPP5dcctH8ULswBptF8uT94H
GGIhPkK8O/Gcb5Cydew967zXrjUrXw7fT6RGZb5Y/3KBS2WyB0AJPfsfoa42TVPiFYJcTi2
utSkUWrJai1RQRt33HzqBlsAov+0woAkvvH1ytpdXWmx2U62ghEkTrJul37AzxnhSqsxU88
FTkitLw34q1DWdbnsZ7KAQxhz5sBb5NojI3ZyPm3tjB/gPWs1r/x7DqkGJru4sWu5kcGxVW
ES7PLPC/xbnyePu9RXUeGbjWrnQI5dfiaK9aRyVIx8ufl4wMceoB9fWgDE1fTEg1S6hg065
W1u0jmEdjEmLiVZC75ZuEfCgryM5bGT0621u4b+ygvrZi0NwglQkYJUjIyO1c74qs1ae1vp
Z4kjMb2WJA5aMyY/eR7OdwCkHkfLn5hg1q6Bctd+HrKdoY4cx7VWJSqFVJVSoPIUgAjPYig
DTBwciuc/wCERtbXe2h395pMjZ+WKTzYjznHlyZA5/u4ro6BxQBzOg6aLzwL5NzfXMk2rRN
LdXK4jk8yQYYrgYXGMDjjFUofhr4ah8kr9qZoxPliyfvTNGI3ZgEwW2qoBwOmeTmtrT42sN
dvNMiYGzeIXkUZ6wszsHUf7JI3AdiSOmK2aAONg+G/h22sP7Pgkvks3WATweeNly0IAieT5
eWAVM4wG2jIOKrSfC7woiySSS3iRukJu9067bowyGVZJsrhm3McnjI4PFd3VDWI9Wl0mePR
HskvmGEa+RniHruVSCfpQB45Zal8Ph4ultvByav4zufDUS3TWtpdQyQWSqW2CJ5MFiMkbUY
jGAc4qn4Q+MXiPx3qGr3dmbfQrW3G/SrKW1M41IKSJFaXglxgfLHkgZPzYxVrSfgZPqnh3W
4/HOpeT4h1G4LHVdFmaFWhKr+6MQwmwbcYxzgE16H4P8L+CdO8FweHvD7WmsaLY3DGNXlS6
SGUHJAPIUg5OOoJPrQBraLPpGqyDVUh01tZWIRXMluu6WL/AGCzKsm3PTcB9K574sQRt4En
vP8AhDbPxTcRyRp5N1aG48mNmw0gVBvO0c4Xms3xteatrPxB07wr4XvhpGpWlsL7UNaWMSS
20DsUSFFPDGQhj82QAucZxSr8P76aRGl+JnjN3wMldQRM+vCoAKAMT4O3F55HiCybTbrS7S
3ubfbp1xO8v2KVoFaWJGclgoJB2npnHavEfCPw58a6j46hu9Pg1W0hsryeOW/lMtsLJDcbg
sZLYmG1SQqqFPmHJNfVXhnwxZeFdMuLCyvLu5NzcSXNzPdy+bLLK2Nzu+OTxVvVl1GbQbyD
TQhvmgdIBK20bipAyemMnPSgC+u4xDa2887RkbTSqI4w0paNRkgtwAuBzk+leKafZfE/w0V
0Hw/o0MdnmNDKUSXEjqBvLAKDtCnJHBzz83NdJ4m8O+P77WNSm0GPTIbTUIVtJ5LiQ7pIFR
hhQB8jF3bnngCgD0otG2CGDnGQwOR9ajYxyxiQBJFYbleNs5J/n65rzj7L8Z1t1htrjw/FG
0LxCLGCnOEZTtwdq44I5wa9B0Wx/snRLHSwQwtrdIPk6NtGCfxOaAJnEu0g5IPCr3XjPBpy
iViqyHlchjjljjrmpRvYKAuACMKQc8f/AKqaJCzOSCoDYP8An60AIpP8XytzwT1yeDSY3yB
2cblGBzwPX86cQdgZTnJ6DnHHTPShOsbFCOPmOKAHctLkoAoz8p/nQ2UT5VQ47ChzIoOOnJ
69aNqSZVep5J6YoAxNA3nxj4sLoFJltOnf9xXTVy3h0qfF3izAIxLaLk/9cBW1qNlPdfZ57
O5W3u7Vy8TOhdGyMMrAEHBHocggGgCG71yG1mnRLG9uo7b/AI+JreMMsPGcHJBYgEEhQSAa
ludb0izSFrrUYY1nTzI8tncn97j+H3PFVjZ60lvJc/bop70ypJ5CAxQFF6xjOSNwJyx747C
pNLhuUvprg6ZFpkPlJCse5Xkfb0yVJAUDIC+5PFAGmrK6K6MrowDKynIIPQg1xup+O30vXN
R0+TRRLFYT2sLul2vmyCf7pSIrliM8rnPpmuts7SCxtEtLZdkMedq/3QSTge3PHtXG6x4AO
ta7qV9dXtosN9NayhhaZubbyOnlyFvlY4+9jgE8UAdwWQO6GRNycMNw+X0z6Vhz61NF450/
RUktms7mwnunOf3isjRgHOcbSHPbt1rkr/4XNqFtcxT6vC7yhoxK1qS0yNcrOTMQw3sNuwE
YwCfWorr4TGW4vDY65Fp8M4nRBBZASKkkkcgjZwwyimIKFAHyHHvQB6aHQ4xIpyMjDA5HtT
q4vw54BtPD2vx6qptZWishaRgQsGiO93ZlZnbAPmEY64AGa7TGOtABXL/EDP8Awr7VcAk4i
4HX/XJXUVzHj8Z+H2rANt+WPn/tqlAGuwDvtI+cfKS3emxhY2ErJ8vTcOp/wp0o2p5ZY53F
lYHJNJE3lqxbn+8ByAenegDxbwqUFz4K6jPjHV8buv3Z693yfQ14R4TJ87waDIDjxlqwB/v
DbP8ArXvFAHmfikEfGGM7gR/wh99wT/00St/4YoE+EPhFVPTSrf8A9AFc/wCKz/xeAKR/zJ
19z3/1idK6H4Y4/wCFReEOCP8AiU23Xr/qxQB11FVr2+stNs3vNQuorW3QgNLK21QScDn3P
FSW9zb3lulxaXEdxC4DLJEwZSD0ORQBLRRjnHcUUAFFFFABRRWP4l8R6f4V0KTV9RSeVA6w
xQW0fmSzyscJGi92JoAn1y7mstCuri2IWfCxxswyFZ2CBsd8bs49q5Twh4dvNG8ZeIGmQ/Y
sW8VrJI4ZpQkQRmAB+Q/KM4Azx6Vj614y8a6loNxZW/wj1yKa5QeTJLeWwRGBBUuQ5IwQCQ
AaxLLU7rw34xufGXi/4canZ3l1ky32kTjUI1DKqgPGoDrgDGQCOeeaAPb6K4i1+Lnwzu1yP
GumW7d47uQ27j6rIARUWp/FzwNaGO20rV4/EmqTtst9N0ZhczStjPY7VHqzEAUAd5RXm0Gk
fETxFM2qa34qm8JRuB5GlaQIpPJU/wDPWV1PmOf9kADoM9aP+Ed8dWs5/s34q30pA/1ep6b
bzqT6fIFP60Adj4kECaI97K0yPZMJ4XhdUYP90DLArg7iDkEYJrnLnxdpPgO3SPxhezWC39
0wsoHZ7t40AUOzMoJEYcnBboGGcdBm/Y/i3cxywv4s8M3Fuy7Ssmiud4I5yPNx+FYutfD/A
MdeIbLTo9Y1XwjdJpsoktYm0WXbF/sj98MjgZB4OBQB7P7g5B70V5wknxjth82o+DtRA/v2
1xAcZwCcMwFZWu6/8TrWO3tNV1Tw34ehu5DH9t0+3uLy4UAFj5cbLtzgdW4HXBoA9Gtz5ni
7UXHSC0ghJ92Z3x+WPzrWrx220/xj4U1y9PhTxFc+Kp2hjudQ07XmJ88kFVeGdV/dsdhAQg
r9K27P41eA5obf7dd3ul3LsI7iC7sJl+xSE4Kyvt2Lg8bs46GgD0eiuBvfidY2Xxdtfh42k
3DyzwiVr0OAqAoz7gvUxgIQz5wCQKqn4h654gnm/wCFe+FotW06Byh1bUbs2ttOQcHyQFZp
BnjdgL6ZoA9Cu0t5LC4S7cR2zxskrs+wBSMH5u3B618/+CNIu9M1bXPDHwi8T2g0eMRtd67
eWv2oNPgosEOzZGSiKCW5JLcnNdnH4Cn8TuNW+Jd8uuXa8ppcbsmnWnssYI80+rPnOOgrvr
K1s7KzjtLS1gs7VF2pDCgSMD2AAxQBz/hbwhaeF9Iuc311qmqXrrLqGpXbbp7pxxknsAOAo
4ArpEDPKNm4KuCD2Jpkqlom8sE4APT5ePSliby2BwpU9Cq5yMUATykGP5l5J6HqT/Kq8aMM
GWRcZ/iwcf8A16mTYQY8AnHBB79qYckFD8oPzYPOff0P/wBegB0cgDjBOSepHUdvxpOGzGB
ux82DnA9qjUxiLYA2/byuMg+n9KJFLLkMOeBtOQKAJASJOQF5GF6fTFR75NjuuQRwT0BJ/w
A9acSC4MhXcrcg8EU4l9u/CqcZYk0ATRsdu95Fbpg4ximMSJDNy+7hhjHFNUr5SbMAKeMDA
/KnsFdWQHHOGIOcetADl2j7gAUsflxxnrSLmRTu5x6cHvSBSGctJtTJyo71HHgSLOFCow2j
t+NAE3lneM8RgHI759c0hLDaqkAEdO5phyzttAGR9/0FObbGgKnAJyuRx9KAMTw+qr4w8Wh
TkGa1Of8AtgK6fqcVw+j6vpen+NvFsWparZWbyS2rolxcojMvkAZAJHFdH/wknhz/AKGHS/
8AwMj/APiqABfEnh57W4ul12w8i2fyp5DcKFifsrEng+xp517R/t0FiuowyXdxF50MMZ3NK
mCQy44wQDj1qFte8LPnfrejtuIJzdQnJHTPPJp48TeGlGweI9KA9BexdP8AvqgCxpt5c31n
9outLn01mYhIbh1MhXszBSQpPpnIrlYNdk03xt4nhvbq8vYhNZw2NkhVsSSQs7IgOAM7SeT
0FdF/wkvhv/oY9K/8DYv/AIqsS8tfhxfTXk99daNLLfvHJO7XygyNH/q2zv4K9iMcUAWdF8
caNruvSaJZw3yXccZeTzrcqqMoUtGxzw67xkH3xnBrmJ9S1W58Z/ZtRTW4bCa8mtYbq1mjk
024Ta6iF1B3xtkYJI+8vXBFdNZz+AdO1KbUbHUdEtrqcBZJI7yMbsAAcbsZwFGcZOBmq1tD
8NrO+u722v8ARo7i6d5Jm/tBTud8h2wXwrHJyQAaAMDw58Q9F0PwFo9tqlrqUd1b2drEsXk
b3ud0LOGj+Y7htjfrg8dORU2i+MtG0afVoZYL1hf6ncXFoEjz5uRDmMBiCH/eBtvHGfQ1oj
TfhUsKQ+boOxVjCA3y5UR5CYO/I2hmAx2JHerls/w4tJVltr7QI3S5N6p+1xnZMV2GQZbg7
TjjtQBlW3xg8I3TWQiTUFW+nSC3eS32JLvxtYMTgg56Z3e1bfxBwvgDVNxAAMOf+/yVmw2f
wot2tzDP4dj8iUzRKL2Pajkg5A34xkAgdBjgVD498Q+HL/wHqNnbeItMnmnaFEjiu43ZiZk
4ABJNAHZEYkZ1bzP7qk496iVGjI3jaCecckc809GVmIBAI+XByAD7UwStuJ2k8jrxQB4r4R
YNL4GBQgnxdrBHy9ABPXu+5ff8q8I8HsfO8Cs/U+LNZzj1xPXu+5f7x/KgDzjxU6j4vsAw3
r4OvTj0/er0/Ktz4asW+EnhEk8/2Tbcj/rmK5vxPIn/AAuCVWP/ADJt2c9v9Ytb3wwdR8If
CG05X+ybcDjH/LMUAb3iTR28QeH5dKS6Fs0kkUnmYJxskV+xBGSoGQeK8q1Twzr/AIXu7XS
tD8S6qkzwO9qyoq25ZUAYyEyjhcgklSQDnkivZw3/AOus3UtF03V545L6KWRooZoF2yFV2S
rtcYHXI79qAPJrbw9faN4f0yB/iPKZtUukgu3sbzcY53jG6RXZzuUbQcEcK3412HhLRbjTN
btTL8TH8Qulv5cttLOHaZtv39ochex4Hb3pG+EPw/lM3maPJ+/bdJi6lG/5QvOG9APyrT0n
4e+D9D1q21nTNK8m/tldIpS7HYHVVbjPcIooAn1Tx1omjeK28O38V6k6abLqr3C25MCQx53
Av03cHiuL0nUvid4x0qDxLD4gsfCNje4kstOOmrdSiIn5GmdmHzMuCQvTNM8WXd38RvEF74
OsJHg8KaO+Nau1/wCX6cDcLVP9heDJ68L61gWXjnXtF0qzm1HQ9V1pLiNWiNvaLGsC72VY9
qrndsUMQRgHA4zQB1v/AAn3i/woUXx/4ZjuNOEmx9b0Ulo4k/vy25y6j1K7gBzXVavZeDvH
3g1H1C5ttT0Fyt0lzDdbEUryriRSNpH1FeeeGfH+sav4nuNMfwhrBju7ndFNdIIYoIdu0cs
BuHyMxHqwFcTPpvhweOdY1HVPh/NqGlzXDiCK2tmihDCQKHkVQq5wrMdwO4EHjFAG1LF8CF
leO01XxPfiP/l40+61G4jHP8Mi5U8+hNdH8NNbvNSn13Snv9Q1fS9OmjGn6lqUDwzTROudr
blUuyEEZxyMV1fg/XLTXPDdpq2m2c9jYSBoYoGATCqcEqB0HoPattmaQ5WdnKtuyG5A/D+V
AFS702xustfWFnckLtXzoVck+/FSWWnafppYWem2tqzcP5ECIMH1AFWipEDuGA+fIBPWkaR
MN5QG3kMOmf6/hQBdyscqq2CxBJI9QO1V9sLT5DF2BBG04Pv9KGLlsITGpAySMknHBpg3LK
iooILA+5PbpxQANtQsyjbwPXPJ5qeNVSAsxIDHueTjpxUflsWabADDnBbOeenFSElw2QygE
/eHOfSgBr+XGHcLvAAyxGePp65rzr4nQWUVjb+ILsGdraT7PBatn/WykKZRtG7eigkYz0Ne
gGUHe0jIFYDKg5+lQXumWeoosOoW0N1EH3BZolcEgdRkH5utAHz34f0TwDrcWn7vHmt2eo3
oWM29tdE5lk52hwo3HkjHbc1fQ9zZ2lxpc2l38KXthNEYJYJl3rMmMFSD+Gax38LeH5tYt9
Uh0eFb61JkgmjQKA5GC5A4ZwOATyMmttWCI7BgzDG4YwMZ7UAec3Pwe0WWFNNk8SeI5NFXG
zRX1Ai3jjzzHuA3lP8AZLYr0a3tbfTrWGysIRa28UaxpCF2qqKMKoA7DFNlkxtCLsyArE9W
/wAKPtOSNsvmqxyCRkD/ACaAJmMJgJ5VkXnPQ+/4c0oJkZySoTaNrf5+tQGRGUhCud2Gbr1
/yaSGVxkABWUEn0xQBakbIKJnyxyMjAPPanbFB3MoQYwT1A+oqNpFVtgj3g8kk8D/AD/hQp
fy1Ztyr2+nrQArLiXzUj2qACB0PX61GXd4lYsFYggDsR6UjPkuXG0e3HHHOaMjdgZZQe4AC
0AOUIC4ZnyV25Hc9vr3piR7ZMrt4HzZ4OfTH0psTREIryHI+X0z70HzQ20hi2d3zDv9aALy
bJcn5OMEHvnpn61FMTDCw3ZKjAOQM+lRBgAA4ZQxzjPK8+vamkLOgBZlGMDf1HuKAJ87bcu
CSxGGxwR7VIMq6qMHIyTnvVSKQ5QFm3nGRjGKe0o24Db+fXv7f57UAWUIym9TubOVJ9vSlK
M8LLjBLZA67apxtF5ykP8AL0I9/SpxKhAyRkHAHTNAD2jYOrBiCCdwBJ4/oKUbWTe/KHGF5
JJqu028gc9wcjn1/pUnmBYwgHTJx6c0AVZtL0u7kd7nTra4kyFLSQKxA7DJHSoptC0RSGOj
6cf4SxtI84/Kp1nYo6yKFRjgBDkL7GhpMKdmCMYUge1AEFto2is++TQbAMp5ZrSPp7cU6XQ
vD0jkPounnnk/ZI+f/HanSVDKC8hBAIbJ4B9KXzC8zKpAVTx6UAU5ND8PRyKieH9Ny3J/0S
PBH5U86N4flbyzotihP8H2WMD+X+c06SYeY0RbqQRt/nmhm2xqwJJXks55PSgBp0PQCF3aB
p6q5x/x6R/hnig6BoJdG/sXTtoBCj7JGcfjipjduzl1w+eq4PH5fWo0lY4Y5yuABnmgCOLw
/oIRD/YWnkgZGLSMdDnI4pJND0EMxbQdPcHpi0jP1521MJ5Ekk3PwV5c9qjd8yNIXOMAhsf
rQBWGhaIWYyaHp7KxGQLaPK/pSxaHoayieHSbBZk+ZTHbIpU+o461ZWVirM3Geh9afhDGCo
3A9SV6cd6ALCsuCRyWHBPAz9O1IkhH+syCD9/seaga5WFFLY5+Ur3/AAphkYortkqxGOcd6
APHvB4UT+AtmCP+Eo1pv0mr3bc39814P4LcB/h7naS2va2+V/7ajNe4729BQB5b42u59H+K
+m6zP4d1jVdLuNAn0+Z9Ms2uGRmdCAQOmRuriLG30bTLO306xufjLbWsCCKGKKCQJGg6KPl
4Ar6CP+sH0X+QqVen4UAeCfarAEkaj8ZyRx/x7y8/+O09ryxban9qfGdSTwBbS/z2V73H9w
VIvU0AeCR3VgCP+Jv8Zw3TLW0h/wDZKUXVm21n1f4yrkcN9lk/XCV7+v3lqZfuigD5l07SP
CmkwtbaZdfGC0hkledlitJQGkZssx+Tkk9fWtFV0pkZhrfxmBc4P+iS/wDxvpX0UOtSjqaA
PnX/AIlhYMutfGUbv+nSTj/xykZ9JljMcmr/ABk8tvlIkspCrDvkeXyK+jl71DL938aAPnt
k0WFFij1X4uRJGu1VjsJAqjGMAeX6VEx0koCNe+MCeWcL/oMnH0/d19Enqn1pV6/jQB88PJ
pf2Y7vEHxhJ45+wyZH/kKm79KCiT/hIfi+597B+R7/ALqvoKX7o+tSCgD5++06eHY/8JJ8Y
Bk5x/Z8hx/5CpFudNyDH4k+LoIG3d/Z8n/xqvoMfd/Cmt1/KgD56S404Et/wkPxfQ89dPfs
ev8Aqvxp73OmrGhbxN8XwoBXnTpD/wC0q+gF/wBWaZL0ioA+fEuNOTGPEvxdGeedOf8A+NU
Peac5Vm8U/F0bW4/4lr8+/wDqfevf1/ioP+qagDwBZdP+9/wk/wAXG68nTX6/9+qUXFizrI
3ir4unbkDOmNx6n/U179/CPpR2oA8CkuNPeQBvE3xeOVx8umvgD/v1SGTTfKCnxN8XFVOg/
sx/5eTX0CtB+7/n0oA+elk0xQQnib4v/Mc8aY//AMZp32nT1j2f8JP8XsZOcaY/J9CfJr6C
P3abQB4C0umyoFfxR8XeuONNft/2xp0b2MeGXxR8XsdBnTnOfw8mvfk61Keg+ooA+fmuLIq
T/wAJJ8XWQdhpr9f+/VN82wMe3/hI/i/tJzgaY4Of+/VfQX8YoX7jfjQB8+CWxQBf+Em+L6
hRxjTH7/8AbGgXlluCL4q+MKsOjHTH/wDjNfQP/LT8BUp+6KAPnhrmyBG/xR8YCCf+gU3P/
kGnrPZGQ58VfF5T1+bS2/8AjNfQR6H8aD90fhQB8+PJp7gq3iz4tbiQSf7LfJH/AH5pVubB
DhPFfxbGR1Glucf+Qa+gh9/86jbqfrQB4Ck1jn/kbvizlBxu0l+n/fjn8aDeWIQZ8Z/FVQP
ug6O2R6/8sK9+HX8KX+99aAPAlvbMPtXxh8VgTyf+JQ2Pr/qKVrqywP8AitfioNvAB0l+P/
IFe9CnH7goA+fheWokZz41+KgLctnR2Gf/ACBSPfWMrSE+NPin83XGitjj/thXv5/rT07/A
IUAeBxXtnvAj8cfFFBt6f2M2Pr/AKiqy3loJP8AkfviixHb+xWH/tCvomP75qCb+CgD59N9
aLICfHXxPHHA/sVv/jFKup2QDD/hPfiaPY6I3558ivfz938aQdGoA8CXULEjaPHHxLIUcj+
xW/n5FNa+stnzeOPigVbkY0duP/IFe/8Ap9Kae9AHgS39mV2/8Jx8Uxt+UH+xmwP/ACBUb3
1gcr/wm3xTyx5I0d//AIxX0GP9WaRepoA+fRe2DAFvGfxTbbwN2kv/APGaBdWQ3lfGnxUHJ
JP9lP8AoPJr35uh+lNXvQB4J/aFoFwfGXxSAUYDDRm4/wDINB1GxMQz4y+KLKBwP7Jf/wCM
174aR/ufhQB4h4W/s1vFXgXRPDdj4hey0aS/uLi71XT5ISTLGeSzKASWY9K9m3N6VJJ/qB9
RVOgD/9k=
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0