%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/156.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Robin</first-name><last-name>Hobb</last-name></author>
            <book-title>Na hrotu času</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            <keywords>Farseer kniha  12</keywords>
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Robin</first-name><last-name>Hobb</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>52da7590-bb17-4726-9418-d62cb7ecd933</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2006</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>SNĚDÝ MUŽ</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong> </strong></p>

<p><strong>NA HROTU ČASU</strong></p><empty-line /><p>ROBIN HOBB</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>NÁVRAT®</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>THE TOWNY MAN:</p><empty-line /><p>Book 1</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>FOOL’S ERRAND</strong></p>

<p>Volume 3</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>© Copyright by Robin Hobb - 1998</p>

<p>Published by agreement with the autor and the autor's agents,</p>

<p>Ralph M. Vicinanza, Ltd.</p>

<p>© Cover by Richard Hescox / via Thomas Schlűck Agency - 2004</p>

<p>© Translation by Jan Kozák - 2003</p>

<p>© for the Czech edition by Radomír Suchánek - 2004</p>

<p><strong>ISBN 80-7174-</strong><strong>604</strong><strong>-</strong><strong>5</strong></p>

<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>

<p>Vysvětlivky k mapě:</p>

<p><strong>GLACIER PLAINS</strong> - LEDOVCOVÉ PLÁNĚ; <strong>CHALCED STATES</strong> -CHALCEDSKÉ STÁTY; <strong>ICY SHORES</strong> - ZALEDNĚNÉ POBŘEŽÍ; <strong>MOUNTAIN KINGDOM</strong> - HORSKÉ KRÁLOVSTVÍ; <strong>RAIN WILDS</strong> -DEŠTNÁ DIVOČINA; <strong>SIX DUCHIES</strong> - ŠEST VÉVODSTVÍ; <strong>WHITE SEA</strong> - BÍLÉ MOŘE</p>

<p>Jednotlivá vévodství:</p>

<p><strong>BEARNS, BUCK, FARROW, RIPPON, SHOAKS, TILTH</strong></p>

<p><strong>Antler Island</strong> - Ostrov parohů; <strong>Besham Island</strong> - ostrov Besham; <strong>Claw</strong><strong> Island</strong> - Ostrov klepet; <strong>Cold Bay</strong> - Studený záliv; <strong>Egg Island</strong> - Vaječný ostrov; <strong>Fal</strong><strong>s</strong><strong>e Bay</strong> - Falešný záliv; <strong>Fish Cove</strong> - Rybí zátoka; <strong>Hook Island</strong> - Kotevní ostrov; <strong>Near I</strong><strong>s</strong><strong>lands</strong> - Blízké ostrovy; <strong>Neat Bay</strong> - Krásný záliv; <strong>Rook Island</strong> - Havraní ostrov; <strong>Scrim Is</strong><strong>le</strong> - Tylový ostrov; <strong>Seal Bay</strong> - Tulení záliv; <strong>So</strong><strong>u</strong><strong>thcove</strong> - Jižní zátoka; <strong>Tide Shallow</strong> - Odlivové mělčiny; <strong>Trader Bay</strong> - Kupecký záliv; <strong>Watch Island</strong> - Strážný ostrov; <strong>Wh</strong><strong>i</strong><strong>te Isle</strong> - Bílý ostrov</p>

<p><strong>Bingtown Traders</strong> - Bingtownští kupci; <strong>Buckkeep</strong> - Jelení hrad; <strong>Ferry</strong> -Přívoz; <strong>Forge</strong> - Huť; <strong>Gulls</strong> - Rackové; <strong>Highdowns</strong> - Vysoké duny; <strong>Ice Town</strong> - Ledové město; <strong>Sandsedge</strong> - Písečné pomezí</p>

<p><strong>Bear R</strong>. - Medvědí řeka; <strong>Blue Lake</strong> - Modré jezero; <strong>Buck R</strong>. - Jelení řeka; <strong>Cold </strong>- Studená; <strong>Gem R</strong>. - Drahokamová řeka; <strong>Rain R</strong>. - Deštná řeka; <strong>Vin R.</strong> - Vinná řeka</p>

<p>Legenda, obdélník vpravo dole:</p>

<p><strong>Towers</strong> - města</p>

<p><strong>Border</strong> - hranice</p>

<p><strong>Ice Shelves</strong> - ledové šelfy<strong><emphasis>1 Kameny </emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Existují techniky, které lze uplatnit, aby člověk odolal muče</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ní. Jednou z nich je naučit se, jak oddělit mysl od těla. Polo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vina strachu, kterou zkušený mučitel způsobí, nepochází z fy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zické bolesti, nýbrž z vědomi oběti o výši způsobené újmy. Mučitel se musí pohybovat na velmi úzkém pomezí, pokud chce, aby jeho oběť promluvila. Pokud to s destrukcí přeže</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ne a oběť ví, že už se neuzdra</emphasis><emphasis>ví, pak tato ztrácí veškerou mo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tivaci k tomu, aby pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>mluvila. Jen si přeje ponořit se rych</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>leji do náruče smrti. Ale když se během mučení dokáže držet kousek od téhle hranice, pak si mučitel může z oběti udělat spojence v jejím vlastním utrpení. Vystrašená oběť, sevřená bolestí, si klade otázku, jak dlouho může vydržet mlčet, aniž by přiměla svého mučitele překr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>čit dotyčnou hranici a způ</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sobit jí neodvolatelné škody. Dokud oběť odmítá mluvit, pak mučitel pokračuje, přibližuje se víc a víc k oné šk</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>dě, kterou již tělo nedokáže opravit.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jakmile je člověk jednou zlomen bolestí, zůstává již na</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vždy obětí. Nedokáže již nikdy zapomenout na to místo, které navštívil, na okamžik, kdy se rozhodl všechno vzdát, než aby</emphasis> <emphasis>snášel další bolest. Je to ostuda, ze které se žádný člověk už nikdy plně nezotaví. Někteří se ji snaží přehlušit tím, že se sta</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nou </emphasis><emphasis>původcem</emphasis> <emphasis>podobné b</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>lesti a stvoří novou oběť, která by za ně tuto hanbu nesla. Krutost je uměni, jemuž se učí nejen z příkladů, ale i z přímých zážitků.</emphasis></p>

<p>ZE SVITKU „VERSAAYOVO VYUŽITÍ BOLESTI"</p>

<p>Když vyšlo slunce, jeli jsme dál. Postupně ubylo farem, ob­dělaných polí a pastvin, až zmizely úplně a nahradily je skal­natá úbočí a rozlehlé lesy. Moje obavy se dělily mezi strach o vlka a strach o mladého prince. Celkově vzato jsem měl větší důvěru ve schopnosti svého čtyřnohého společníka, že se o sebe postará sám, než v Dutifula. S odhodláním, které by Nighteyes schválil, jsem ho vytlačil ze svých myšlenek a soustředil se na cestu, po níž jsem jel. Houstnoucí vzduch jenom podbarvoval sílící horko. Cítil jsem, že se blíží bouře. Mohutný liják by mohl z cesty vymazat všechny stopy. Stra­vovalo mě napětí.</p>

<p>Aniž jsme se domluvili, Laurel jela těsně podél levé kraj­nice a já podél pravé. Hledali jsme nějaké náznaky toho, že by někde sjeli z cesty koně; především jsme hledali stopy nej­méně tří koní ujíždějících cvalem. Věděl jsem, že kdybych prchal před pronásledovateli na koních já, prvně bych mys­lel na to, že musím sjet z cesty a uchýlit se do lesa, kde by­la větší šance, že je setřesu. Předpokládal jsem, že princ a je­ho společníci by udělali totéž.</p>

<p>Mé obavy z toho, že jsme potmě jejich stopu minuli, ne­ustále narůstaly, když vtom Laurel vykřikla, že je má. Jen co jsem na ty otisky pohlédl, už jsem věděl, že má pravdu. Byla tu velká spousta stop okovaných kopyt opouštějících ces­tu, a všechny ve spěchu. Široké stopy velkého válečného oře byly nezaměnitelné. Byl jsem si jist, že jsme objevili místo, kde princ se svými společníky sjel z cesty a kde za nimi za­bočil i houf pronásledovatelů.</p>

<p>Zatímco ostatní odbočili z cesty a jeli dál, já zastavil a na chvíli sesedl pod záminkou, že k sedlu Myblack musím lépe upevnit naše zavazadla. Využil jsem té příležitosti a ulevil si u krajnice s vědomím, že Nighteyes bude hledat stopy po mém průjezdu.</p>

<p>Když jsem znovu nasedl, rychle jsem ostatní dohonil. Na vzdáleném horizontu houstla tma. Zdáli jsme zaslechli ně­kolikeré dunivé zahřmění, dlouhé a výhružné. Bylo snadné sledovat zdusanou stezku, kterou po sobě zanechali proná­sledovatelé, a jak jsme po ní jeli, pobízeli jsme naše znave­ná zvířata do klusu. Jeli jsme přes dvě travnatá úbočí se za­krslými keři. Když jsme pak stoupali do třetího kopce, shora nám vybíhal v ústrety pás dubového a olšového lesa. Tam jsme dostihli pronásledovatele. Bylo jich půl tuctu, leželi ve stínu stromů natažení ve vysoké trávě.</p>

<p>Ti, kdo si tu na ně počínali, zabili i jejich koně a psy. By­lo to rozumné; koně bez jezdců, kteří by se vrátili do vsi, by mnohem dříve zavdali podnět k pronásledování. Přesto se mi z toho udělalo nanic; bylo to o to horší, že ten čin spáchali lidé ze Staré krve. Z té krutosti mě jímala hrůza. Vždyť ta zví­řata neudělala nic, aby si zasloužila smrt. Co to bylo za lidi, mezi nimiž princ teď jel?</p>

<p>Laurel si zakryla rukou ústa a nos a držela ji tam. Vůbec nesesedla z koně. Lord Golden vypadal utahaně a zhnuse­ně, ale sesedl vedle mě. Spolu jsme potom chodili mezi mrt­vými a ohledávali je. Byli to všechno mladí muži, přesně ve věku na to, aby se nechali vtáhnout do takového šílenství.</p>

<p>Včera odpoledne vyskočili na koně a rozjeli se pobít nějaké Piebaldy. A včera večer zemřeli. Jak tam tak leželi, nevypa­dali ani krutě, ani zle, ba ani hloupě. Pouze mrtvě.</p>

<p>„V těch stromech byli lučištníci," usoudil jsem. „A čeka­li tu. Myslím, že princ a jeho skupina projeli kolem, spolé­hajíce se na lidi, kteří již byli v pozici, aby je ochránili." Na­šel jsem však pouze jeden zlomený šíp, pohozený stranou. Ostatní byly z mrtvol hospodárně a chladnokrevně vytaženy.</p>

<p>„Tohle není stopa po šípu." Lord Golden ukázal na tělo, které leželo stranou od ostatních. V hrdle mělo hluboké zápichy. Silné zadní končetiny s pařáty ho zjevně vykuchaly. Ve střevech mu to jen bzučelo a hemžící se mouchy zakrý­valy zděšený výraz v jeho očích.</p>

<p>„Koukněte na ty psy. Kočky zaútočily i na ně. Všichni ti Piebaldové se semkli dokola a společně tu stáli a zabíjeli ty, kteří je pronásledovali."</p>

<p>„A pak jeli dál."</p>

<p>„Ano." Nezabila toho muže princova kočka? Nebyly je­jich mysli propojeny, když kočka zabíjela?</p>

<p>„Kolik myslíš, že jich teď sledujeme?"</p>

<p>Laurel popojela o kousek dopředu. Tušil jsem, že to udě­lala stejnou měrou proto, aby studovala stopu, jakož i proto, aby se vzdálila od nafouknutých těl. Nevyčítal jsem jí to. Ny­ní ztišeným hlasem zavolala v odpověď: „Počítám, že teď už jich sledujeme nejméně osm."</p>

<p>„A sledovat je musíme," řekl lord Golden. „Hned."</p>

<p>Laurel přikývla. „Teď už z vesnice určitě vyjeli další, aby zjistili, proč se tito muži nevrátili. Až najdou tady ta těla, roz­lítí je to k nepříčetnosti. Prince z toho musíme dostat dřív, než se ty dvě skupiny srazí."</p>

<p>Podle jejích slov se to jevilo tak prostě. Šel jsem zpátky k Myblack, která mě pozlobila tím, že dvakrát uskočila stranou, než jsem ji chytil za otěže. Potřebovala vycvičit, ale teď na to nebyl čas. Připomněl jsem si, že krev znervózní i to nej­klidnější zvíře a že když s ní teď budu mít trpělivost, pozdě­ji se mi to ve velkém vrátí. „Jiný jezdec by ti za to dal ránu pěstí mezi uši," řekl jsem jí mírně poté, co jsem nasedl.</p>

<p>Její záchvěv strachu mě zaskočil. Očividně si mne byla ví­ce vědoma, než jsem tušil. „Neboj se. Já takové věci nedě­lám," ujistil jsem ji. Moji uklidňující poznámku po koňském způsobu ignorovala. V dáli znovu zahřmělo a ona stáhla uši nazad.</p>

<p>Myslím, že nás to všechny tři hnětlo, když jsme odjížděli pryč a nechávali tam ta těla bobtnat v denním horku. Z reál­ného hlediska to byla rozumná věc. Jejich spoluobčané je brzy najdou a na ně připadne povinnost je pohřbít. Zpoždě­ní, které si to vyžádá, nám přijde naopak vhod.</p>

<p>Ať už to bylo rozumné či ne, měl jsem z toho špatný po­cit.</p>

<p>Stopy, které jsme sledovali nyní, byly hluboké záseky způ­sobené kopyty mohutně štvaných koní. Lesní půda pod svrch­ní vrstvou byla vlhčí a lépe držela stopu. Nejprve jeli rychle, aby urazili co největší vzdálenost, takže by je mohlo stopo­vat i dítě. Jenomže po nějaké době nás stopa svedla do strže a sledovala vinoucí se potok. Jel jsem s očima upřenýma na stromy nad sebou, důvěřuje Myblack, že pojede v závěsu za Maltou, zatímco jsem dával pozor na případnou léčku. V mo­jí mysli hlodala nevyřčená obava. Piebaldové, s nimiž princ jel, se zdáli být velmi organizovaní, řekl bych až na vojen­ské úrovni. Tohle byla už druhá skupina mužů, kteří na prin­ce čekali a pak pokračovali v cestě s ním. Přinejmenším je­den příslušník té skupiny neváhal obětovat svůj život kvůli ostatním, ani se nerozpakovali pobít všechny ty, kteří je pro­následovali. Jejich připravenost a krutost vypovídala o velkém odhodlání udržet si prince a dopravit ho do pro nás ne­známého cíle, který měli vybraný. Jeho záchrana byla s vel­kou pravděpodobností nad naše schopnosti, přesto jsem ne­viděl jinou možnost než je sledovat dál. Poslat Laurel zpátky na Buckkeep, aby přivedla stráže - to nebylo proveditelné. V době, kdy by se vrátila, by už bylo příliš pozdě. Promar­nili bychom tím nejen čas, ale zmařili i utajení naší mise.</p>

<p>Strž se nyní rozšířila a přešla v úzké údolí. Naše kořist se od potoka odpojila. Ještě než jsme to udělali také, na chvíli jsme zastavili, abychom si doplnili měchy s vodou a podě­lili se o trochu šaškova ukradeného chleba a několik jablek. Ohryzkem jsem si trochu koupil přízeň Myblack. Pak jsme nasedli a znovu vyrazili. Dlouhé odpoledne se vleklo. Nikdo z nás moc nemluvil. Nebylo celkem co říkat, pokud bychom si nahlas nesdělovali své obavy. Nebezpečí jsme měli také v patách. V obou směrech jsme byli přečísleni a já zoufale postrádal vlka po svém boku.</p>

<p>Stopa teď opustila dno údolí a vinula se vzhůru do kopců. Stromy zřídly a terén se stal více kamenitý. Tvrdá země po­někud ztížila stopování a my jeli pomaleji. Cestou jsme míje­li kamenné základy jedné vísky, již dlouho opuštěné. Projeli jsme kolem jakýchsi hrbolatých útvarů, které čněly z balva­ny posetého úbočí. Lord Golden si všiml, že se na ně dívám, a tiše řekl: „Hroby."</p>

<p>„Moc velké," opáčil jsem.</p>

<p>„Pro tyhle lidi ne. Budovali kamenné komnaty, kam uklá­dali své mrtvé, a často v nich byly pohřbeny celé rodiny, když jejich příslušníci zemřeli."</p>

<p>Zvědavě jsem se po nich ohlédl. Na mohylách se vlnila vysoká suchá tráva. Byl-li pod těmi drny kámen, byl velice dobře zakrytý. „Jak to, že takové věci víte?" zeptal jsem se ho.</p>

<p>Nepohlédl na mě. „Prostě to vím, Badgerlocku. Přičti si to k výhodám aristokratického vzdělání."</p>

<p>„Slyšela jsem historky o takových místech," vložila se do toho Laurel ztišeným hlasem. „Říká se, že občas z těchto mo­hyl povstávají vysocí hubení bozi, aby chytali zbloudilé děti a... Och, Eda nás chraň. Koukněte. Na ten stojící kámen, ta­ky se v nich o něm vypráví."</p>

<p>Zvedl jsem oči a podíval se za jejím namířeným prstem. V zádech mě zamrazilo.</p>

<p>Stál tam černý a třpytivý kámen, dvakrát vyšší než člověk. Protkaný stříbrem. Nerostl na něm žádný mech. Vnitrozem­ské vánky k němu byly laskavější než bouřlivé větry obtěžkané solí, které ošlehaly Svědecké kameny nedaleko Buckkeepu. Na tu dálku jsem neviděl, jaké znaky jsou vyryté do jeho boků, ale věděl jsem, že tam budou. Tento kamenný pi­líř byl téhož druhu jako Svědecké kameny a jako černý pilíř, který mě kdysi přenesl do města Elderlingů. Hleděl jsem na něj a věděl jsem, že byl vytesán z téhož lomu, kde se zrodil Verityho drak. Byla to magie či svaly, které ho přenesly na tak daleké místo?</p>

<p>„Patří ty hroby k tomu kameni?" zeptal jsem se lorda Goldena.</p>

<p>„Věci, které jsou vedle sebe, nejsou vždy ve vzájemném vztahu," poznamenal uhlazeně a já věděl, že se mé otázce vy­hýbá. Pootočil jsem se v sedle a zeptal se Laurel: „Co o tom kameni říká legenda?"</p>

<p>Pokrčila ramenem a usmála se, ale myslím, že naléhavost mé otázky ji poněkud vyvedla z míry. „Existuje spousta pří­běhů, ale většinou mají stejnou kostru." Nadechla se a po­kračovala:. „Nějaké zbloudilé dítě nebo zahálčivý pastevec či milenci, kteří utekli před rozzlobenými rodiči, přicháze­jí k hrobkám. Ve většině příběhů k nim usednou, aby si zde odpočali nebo aby nalezli trochu stínu v horkém dni. Potom z mohyl povstanou duchové a odvedou je ke stojícímu ka­meni. A oni následují ducha dovnitř, do jiného světa. Někte­ré příběhy praví, že už se nikdy nevrátili. A v některých sto­jí, že se vrátili sešlí a staří poté, co byli pryč jen jednu noc, ale jiné zase tvrdí opak: že za sto let se milenci vrátili, ruku v ruce, mladí jako předtím, jen aby zjistili, že jejich znesvá­ření rodiče jsou dávno po smrti a že se mohou vzít."</p>

<p>Měl jsem na takové povídačky vlastní názor, jenomže neřekl jsem ho před nikým nahlas. Kdysi jsem takovým pilí­řem prošel a ocitl se ve vzdáleném mrtvém městě. Kdysi ke mně černé kamenné zdi toho města promluvily a město ko­lem najednou ožilo. Monolity a města z černého kamene by­ly dílem Elderlingů, dávno zmizelých z povrchu světa. Vě­řil jsem, že Elderlingové byli obyvateli dalekého království, ležícího hluboko v horách za Kettrickeniným Horským krá­lovstvím. A teď jsem dvakrát viděl důkaz toho, že se prochá­zeli i v těchto kopcích na území Šesti vévodství. Ale před ko­lika léty?</p>

<p>Snažil jsem se zachytit pohled lorda Goldena, ale on hle­děl rovně před sebe a já měl dojem, že trochu pobídl svého koně do kroku. Podle výrazu jeho úst jsem poznal, že jaká­koli otázka, kterou bych mu položil, by byla zodpovězena další otázkou nebo vytáčkou. Soustředil jsem tedy svou po­zornost na Laurel.</p>

<p>„Připadá mi divné, že jsi slyšela historky o takovém mís­tě ve Farrow."</p>

<p>Znovu mírně pokrčila rameny. „Historky, které jsem sly­šela, se týkaly podobného místa ve Farrow. A už jsem ti pře­ce říkala. Rodina mé matky pocházela z místa nedaleko pan­ství Bresingů. Často jsme se navštěvovali, dokud byla ještě naživu. Ale vsadím se, že zdejší lidé si budou o těch mohylách a o tom pilíři vyprávět tytéž příběhy. Pokud tu ovšem nějací lidé žijí."</p>

<p>To se nezdálo být pravděpodobné. Dne postupně ubývalo a čím dále jsme jeli, tím divočejší byla okolní krajina. Ho­rizont potemněl a bouře výhružně mumlala, avšak ani o kou­sek se nepřiblížila. Pokud tato údolí někdy poznala pluh ne­bo pokud zdejší kopce kdy živily pasoucí se krávy, už před mnoha léty na to zapomněly. Země byla suchá a mezi shlu­ky uschlé trávy a zakrslých křovisek trčely kameny. Jediný­mi znaky zvířecího života byl bzučící hmyz a zvuky ptactva. Stopování se ještě ztížilo, a proto jsme postupovali pomale­ji. Často jsem se ohlížel za sebe. Naše stopy překrývající ty, které jsme sledovali, způsobí, že nás naši pronásledovatelé snáze dostihnou, ale žádné řešení mě nenapadalo.</p>

<p>Ustavičný bzukot hmyzu po naší levé straně náhle ustal. Otočil jsem se tím směrem, srdce až v hrdle, ale chvíli nato jsem zaregistroval přítomnost svého bratra. Jen dva okamži­ky, a už jsem ho viděl. Jako vždy jsem žasl nad tím, jak se vlk dokáže umně skrývat i v tak řídce zarostlé krajině. Když se však přiblížil, moje radost z našeho opětného shledání se změnila v úlek. Odhodlaně klusal, hlavu sklopenou, a jazyk mu visel bezmála po kolena. Aniž jsem něco řekl ostatním, zastavil jsem Myblack, sesedl a sundal vodní měch. Vlk při­šel ke mně a napil se vody z mých dlaní.</p>

<p><emphasis>Jak to, že jsi nás tak rychle dohonil?</emphasis></p>

<p><emphasis>Vy sledujete stopy, a tak jdete </emphasis><emphasis>pomalu, abyste našli cestu. Já následoval své sr</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ce. Tam, kde se vaše cesta mezi kopci klikatila, mě ta moje vedla přímo za tebou, napříč terénem, který by se koni moc nelíbil.</emphasis></p>

<p><emphasis>Och, můj bratře.</emphasis></p>

<p><emphasis>Není čas mě litovat. Přináším vám varování. Jste sledo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>váni. Cestou jsem minul ty, kteří jedou za vámi. Zastavili u těl. Byli rozzuření, křičeli až do nebe. Jejich hněv je na ně</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jaký čas zdrží, ale až zase nasednou, pojedou rychle a zbě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sile.</emphasis></p>

<p><emphasis>Dokážeš s námi udržet tempo?</emphasis></p>

<p><emphasis>Mohu se ukrývat mnohem snáze než vy. Místo abys mys</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lel na to, co budu dělat já, měl bys myslet na to, co máš dě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lat ty.</emphasis></p>

<p>Nic moc jsme dělat nemohli. Vyhoupl jsem se zpátky do sedla, pobídl patami Myblack a dohonil ostatní. „Měli by­chom se pokusit zvýšit rychlost."</p>

<p>Laurel se po mně podívala, ale neřekla nic. Ze strany lor­da Goldena mi jen mírná změna v držení jeho těla prozra­dila, že mě slyšel, ale Malta v reakci na to vyrazila kupředu. Myblack se zčistajasna rozhodla, že se nenechá předběhnout. Vystřelila vpřed a po čtyřech krocích jsme byli v čele. Jak jsme ujížděli, upíral jsem oči k zemi. Vypadalo to, jako kdy­by princ a jeho společníci zamířili do skrytu skupiny stromů; nad jejich rozhodnutím jsem zajásal. Už jsem se těšil na to, až se skryjeme i my. Pobídl jsem Myblack k ještě větší rych­losti a vedl nás přímo do léčky.</p>

<p>Mentální výkřik ze strany Nighteyese mne přiměl strhnout otěže stranou. Laurel zasáhl šíp a svalila se s výkřikem na zem. Ta střela byla určena mně. Vzplanula ve mně zuřivost a hrůza a já se s Myblack rozjel přímo ke skupince stromů. Měl jsem štěstí, že tam byl pouze jeden lučištník a že neměl čas zaklesnout do tětivy další šíp. Když jsme se hnali pod převislými větvemi, vstal jsem ve třmenech, jako zázrakem se chytil a vytáhl se vzhůru na větev. Lučištník se pokusil strhnout ruku a zamířit šíp na mě, ale zaclánějící menší vět­ve mu v tom bránily. Nebyl čas pomýšlet na následky. Vrhl jsem se na něj, vymrštiv se jako vlk. Padali jsme, dva do se­be zapletení muži a luk. Trčící větev mi málem zlomila rameno, aniž zbrzdila můj pád. Jen nás obrátila ve vzduchu. Přistáli jsme, mladý lučištník na mně.</p>

<p>Při dopadu jsem si vyrazil dech. Dokázal jsem myslet, ale nejednat. Nighteyes mě té nutnosti ušetřil. Vystřelil jako šíp, vzduchem zasvištěly pařáty a zuby, a strhl mladíka z mého těla. Ucítil jsem, jak se překvapený útočník pokusil Nighteyese <emphasis>odrazit. </emphasis>Myslím však, že byl moc šokovaný, než aby do toho vložil větší kvantum sil. Ležel jsem na zemi a zbě­sile se snažil natáhnout vzduch do plic, zatímco oni zápasili vedle mě. On se po vlkovi ohnal pěsti, ale Nighteyes ucukl a skousl mu mihnuvší se zápěstí. Útočník vykřikl a prudce vymrštil nohu, aby ho nakopl. Ucítil jsem ten omračující ná­raz. Nighteyes pořád držel, ale jeho stisk ztratil sílu. Když muž vykroutil z vlkových čelistí své zápěstí, dech už mi sta­čil na to, abych mohl jednat.</p>

<p>Z místa, kde jsem ležel, jsem nakopl lučištníka do hlavy. Potom jsem se na něj shora vrhl. Rukama jsem mu našmát­ral hrdlo, zatímco Nighteyes mu sevřel do čelistí pravé lýt­ko a zůstal na něm viset. Muž se mezi námi divoce zmítal, ale nemohl uniknout. Nighteyes mu sápal nohu. Já mu sevřel hrdlo a držel, dokud jsem neucítil, že jeho odpor slábne. I pak jsem ho jednou rukou stále držel za krk, zatímco druhou jsem nahmátl nůž za opaskem. Celý svět se mi scvrkl do zarudlé­ho kruhu, jímž byla má vize jeho tváře.</p>

<p>„ ...zabíjej ho! Nezabíjej ho! Nezabíjej ho!"</p>

<p>Když už jsem držel nůž útočníkovi pod krkem, výkřiky lorda Goldena mi konečně pronikly do mysli. Nikdy předtím jsem neměl menší vůli uposlechnout. Jenže když zápal bo­je polevil a rudá clona z mého zorného pole zmizela, přistihl jsem se, že hledím na chlapce o něco staršího než Hap. Mod­ré oči mu lezly z důlků jednak v hrůze ze smrti a jednak z ne­dostatku vzduchu. Když jsme padali, něco ho škráblo z boku do obličeje a nyní mu na líci vystoupila ve zřetelných lin­kách krev. Uvolnil jsem sevření a Nighteyes pustil jeho nohu. Pořád jsem mu ale seděl obkročmo na hrudi a držel u krku nůž. Nebyl jsem vůbec sentimentální, pokud šlo o nevinné mladé chlapce. Tady toho už jsme viděli při práci s lukem. Klidně by mě zabil. Upíral jsem na něj oči a přitom se šaš­ka zeptal: „Je Laurel mrtvá?"</p>

<p>„To sotva!" Ten podrážděný hlas patřil ženě. Laurel přiklopýtala k nám. Při letmém pohledu jsem uviděl, jak si pev­ně rukou svírá paži v místě těsně pod ramenem. Skrz prsty jí prosakovala krev. Šíp už si mezitím vytáhla ven.</p>

<p>„Máš venku hrot?" zeptal jsem se rychle.</p>

<p>„Nikdy bych si to nevytahovala, kdybych neměla jistotu, že to dostanu ven celé," odvětila popuzeně. Bolest očividně nemírnila její temperament. Byla bledá, ale na tvářích se jí zračily dvě jasně barevné skvrny. Pohlédla na chlapce, na kterém jsem klečel, a rozšířily se jí oči. Uslyšel jsem, jak se rozechvěle nadechla.</p>

<p>Nighteyes stál těsně vedle mě a ztěžka oddychoval. <emphasis>Měli bychom odsud </emphasis><emphasis>vypa</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>nout. </emphasis>Ta myšlenka jenom trnula boles­tí. <emphasis>Mohou sem přijít další. Ti, kdo nás sledují, nebo ti, kteří jeli napřed. </emphasis>Uviděl jsem, jak chlapec zkrabatil čelo.</p>

<p>Pohlédl jsem na Laurel. „Můžeš v tom stavu jet? Musíme totiž odsud pryč. Potřebujeme ho vyslechnout, ale teď na to není čas. Nechceme, aby nás dopadli ti, kteří nás sledují, ne­bo jeho přátelé, kteří se pro něj vrátí."</p>

<p>Podle jejích očí jsem mohl říci, že nezná na moji otázku odpověď, ale statečně zalhala: „Mohu jet. Pojeďme. Také já mám otázky, které bych tady tomu ráda položila." Lučištník na ni zíral, zasažen hrůzou z jedovatosti v jejím hlase. Na­jednou se pode mnou vzepjal, pokoušeje se uniknout. Hřbe­tem volné ruky jsem ho srazil zpátky. „Už to znovu nezkoušej. Je pro mne mnohem snazší tě zabít než tě vláčet s se­bou."</p>

<p>Věděl, že říkám pravdu. Očima zabloudil k lordu Goldenovi a pak k Laurel, načež stočil zrak zpátky ke mně. Zíral na mě, z nosu mu tekla krev, a já jeho šokovaný výraz po­jednou přečetl. Tohle byl mladík, který již zabíjel, ale nikdy předtím mu nehrozilo bezprostřední nebezpečí, že bude sám zabit. Bylo zvláštní, že zrovna já mu měl dát takový pocit za­žít. Nepochybně jsem měl kdysi ve tváři tentýž výraz.</p>

<p>„Vstaň." Před patnácti léty bych svůj povel podpořil tím, že bych ho vytáhl do stoje. Nyní jsem ho držel za košili, ale nechal ho, ať vstane sám. Po té rvačce se mi nedostával dech a já nechtěl vyplýtvat své rezervy na nějaké silácké předvá­dění. Nighteyes ulehl na mech pod stromem a nepokrytě supěl.</p>

<p><emphasis>Zmiz, </emphasis>navrhl jsem mu.</p>

<p><emphasis>Za chvíli.</emphasis></p>

<p>Lučištník pohlédl ze mě na vlka a zase zpět a zmatek v je­ho očích ještě vzrostl. Já se odmítal s jeho pohledem střet­nout. Místo toho jsem mu přeřízl kožený řemínek, kterým si zavazoval límec u košile. Škubl sebou, když se mu čepel mé­ho nože mihla pod krkem. Vytrhl jsem kůži ven a drsně ho otočil čelem vzad. „Ruce," přikázal jsem a on je bez okolků dal za sebe. Bojovnost z něj už zřejmě vyprchala. Stopy po zubech na jeho zápěstí pořád krvácely. Pevně jsem mu svá­zal zápěstí k sobě. Skončil jsem s tím, a když jsem vzhlédl, zjistil jsem, že Laurel na mého zajatce zlostně civí. Očivid­ně si ten útok vzala osobně. Možná se ji předtím ještě nikdo nepokusil zabít. Poprvé je to vždycky památný zážitek.</p>

<p>Lord Golden pomohl Laurel do sedla. Věděl jsem, že by nejraději jeho pomoc odmítla, ale netroufla si. Sklouznout z koně by pro ni bylo více ponižující než přijmout jeho pomoc. Na Myblack připadl úkol nést mého zajatce a mě. Ani můj kůň, ani já jsme z toho moc nadšeni nebyli. Vzal jsem chlapcův luk a po chvilce váhání ho vymrštil vzhůru do vět­ví, kde se zachytil a zůstal viset. Budeme-li mít štěstí, nikdo, kdo tudy bude projíždět, nezvedne oči a nevšimne si ho. Po­dle toho, jak se za ním díval, jsem poznal, že pro něj byl dra­hocenný.</p>

<p>Uchopil jsem Myblack za otěže. „Chystám se teď nased­nout," řekl jsem zajatci. „Potom se natáhnu dolů a vytáhnu tě za sebe. Když nebudeš spolupracovat, srazím tě do bez­vědomí a nechám tě tady napospas těm ostatním. Víš dobře, koho myslím. Těm, za které jsi nás pokládal, zabijákům z ves­nice."</p>

<p>Ovlhčil si rty. Celá tvář mu z boku začínala otékat a tmav­nout. Poprvé promluvil: „Vy nejste s nimi?"</p>

<p>Zpražil jsem ho ledovým pohledem. „Zamyslel ses vůbec nad tím, dřív než jsi po mně vystřelil?" zeptal jsem se. A na­sedl jsem na svého koně.</p>

<p>„Sledovali jste naši stopu," podotkl. Pohlédl na ženu, po které vystřelil, a jeho výraz byl bezmála zkoprnělý. „Myslel jsem, že jste ti vesničané, kteří nás jedou zabít. Opravdu."</p>

<p>Popojel jsem s Myblack až k němu a natáhl ruku dolů. Po chvilce váhání povytáhl rameno směrem ke mně. Pevně jsem ho chytil za horní část paže. Myblack si odfrkla a zatočila se v kruhu, ale po dvou výskocích se mu podařilo přehoupnout jí nohu přes hřbet. Dal jsem mu chvíli na to, aby se za mnou usadil, a pak mu řekl: „Seď pořádně. Je to vysoký kůň. Kdy­by tě ze sebe shodila, nejspíš si zlámeš vaz."</p>

<p>Ohlédl jsem se zpátky po cestě, kudy jsme přijeli. Po pronásledovatelích stále ani památky, ale měl jsem pocit, že nás štěstí co nevidět opustí. Rozhlédl jsem se kolem. Stopa, kte­rou po sobě zanechali jeho společníci, vedla vzhůru do kopce, jenže já je nechtěl dále sledovat, dokud z toho hocha nevyždímám, co ví. Očima jsem pátral v kraji, jak je obelstít. Mohli bychom sjet dolů z kopce do míst, kde v zimě zřejmě protéká říčka. Vlhká půda na úpatí kopce by dobře držela na­še stopy. Mohli bychom jet po nějakou dobu starým říčním korytem a potom z něj odbočit. A pak vzhůru na protilehlou stranu a napřič skalnatým úbočím zpátky do úkrytu. Moh­lo by to vyjít. Naše stopy budou čerstvější, ale oni by z toho mohli akorát vyvodit, že už své nepřátele dohánějí. Mohli by­chom tak pronásledovatele odlákat od prince.</p>

<p>„Tudy," prohlásil jsem a uvedl svůj plán do chodu. Moje klisna nebyla vůbec ráda, že má na sobě dvojnásobné břímě. Nemotorně vykročila, jako by mi chtěla ukázat, že tohle ne­ní vůbec dobrý nápad.</p>

<p>„Ale co ta stopa..." zaprotestovala Laurel, když jsme opus­tili nejasné stopy, které jsme sledovali po celý den.</p>

<p>„Nepotřebujeme jejich stopy. Máme jeho. On už bude vě­dět, kam mají namířeno."</p>

<p>Ucítil jsem, jak se hoch nadechl. Potom skrze zaťaté zuby řekl: „Já nic nepovím."</p>

<p>„Buď si jistý, že povíš," ujistil jsem ho. A pobídl jsem no­hama Myblack přesně v tom samém okamžiku, co jsem jí sdělil, že mě <emphasis>uposlec</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>ne. </emphasis>Byla tím zaskočena, ale vykroči­la a navzdory dodatečné váze nás nesla dobře. Byl to silný a hbitý kůň, který byl však zvyklý tyto vlastnosti využívat, jen když se mu zlíbilo. Řekl jsem si, že tohle si časem vyjas­níme.</p>

<p>Sjel jsem s ní rychle z kopce dolů a pak ji chvíli vedl po­dél potoka, až jsme dorazili k vyschlému korytu, které se na něj napojovalo. Bylo kamenité a to mě potěšilo. Tam jsme se rozptýlili, a když jsem dojel ke kamením posetému sva­hu, rozjeli jsme se vzhůru. Lučištník za mnou se klátil a svíral pevně koleny hřbet koně. Zdálo se, že Myblack to zvlá­dá bez větší námahy. Doufal jsem, že jsem nenasadil moc ná­ročné tempo a kurs pro Laurel. Pobízel jsem Myblack, která v příkrém úhlu stoupala do štěrkovitého kopce. Pokud jsem chátru z vesnice svedl na naši stopu, doufal jsem, že jim sto­pování hodně znepříjemním.</p>

<p>Na vrcholu jsem se zastavil a počkal, až mě ostatní doho­ní. Nighteyes mezitím zmizel. Věděl jsem, že teď odpočívá a sbírá síly, aby mohl vyrazit za námi. Chtěl jsem mít vlka po svém boku, ale přitom jsem věděl, že o samotě je ve vět­ším bezpečí než v mojí společnosti. Obhlížel jsem okolní te­rén. Nighteyes brzy přiběhne za námi a já chtěl, abychom by­li z dohledu a v uhájitelné lokalitě, odkud je výhled na ostatní příjezdové cesty. Vzhůru, rozhodl jsem se. Kopec, na němž jsme se nacházeli, byl součástí hřebenovité pahorkové linie vedoucí napříč krajinou. Sousední kopec byl o něco vyšší a strmější, jeho kamenné kosti vyčnívaly zřetelněji.</p>

<p>„Tudy," řekl jsem ostatním, jako bych věděl, co dělám, a vedl je dál. Na chvíli jsme sestoupili do řídce zalesněného údolí a potom jsem je znovu vedl vzhůru, sleduje suché říč­ní koryto. Štěstí a přízeň osudu stály při nás. Na dalším sva­hu jsem narazil na úzkou zvířecí stezku, očividně vyšlapa­nou něčím menším a hbitějším než koně. Rozjeli jsme se po ní. Na tak velkého koně si Myblack vedla dobře, ale uslyšel jsem, jak můj zajatec několikrát zatajil dech, jak úzká stez­ka vedla napříč strmým svahem. Věděl jsem, že pro Maltu to nic nebude. Netroufal jsem si však ohlížet se, jak je na tom Laurel. Musel jsem důvěřovat Whitecapovi, že tím svoji pa­ní provede.</p>

<p>Můj zajatec se po chvíli osmělil a oslovil mne: „Jsem ze Staré krve." Naléhavě to zašeptal, jako by ta slova pro mne měla něco znamenat.</p>

<p>„Opravdu?" odvětil jsem v jízlivém údivu.</p>

<p>„Ale vždyť ty jsi-"</p>

<p>„Sklapni!" přerušil jsem ho rázně. „Tvá magie pro mě nic neznamená. Jsi zrádce. Ještě cekni a já tě rovnou na místě shodím z koně."</p>

<p>Znovu se užasle odmlčel.</p>

<p>Jak cesta ustavičně stoupala vzhůru, začínal jsem pochy­bovat, jestli jsem vybral dobře. Cestou jsme minuli jen ně­kolik pokroucených a vyzáblých stromů, jejichž listí schlíp­le viselo v atmosféře blížící se bouře. Maso země stále více ustupovalo kamenným kostem. Naše útočiště jsem poznal, jen co jsem ho uviděl. Nebyla to skutečná jeskyně, ale spí­še hluboký výmol v patě útesu. Museli jsme sesednout, aby­chom koně vůbec přiměli zbytek cesty vyjít. Zavedl jsem Myblack dovnitř. Bylo tu chladněji a ze skalnaté stěny vzadu prosakovala voda. Možná že v některých ročních obdobích jeskyni vymílala, ale nyní tvořila jen mokrou, zelenou šmou­hu táhnoucí se po zemi, načež po kapkách stékala úbočím dolů. Pro koně tu nebyla žádná potrava. Nedalo se nic dělat. Jeskyně skýtala ten nejlepší možný úkryt. Zdálo se, že je to i dobrá obranná pozice.</p>

<p>„Strávíme tady noc," prohlásil jsem tiše. Otřel jsem si pot z čela a krku. Bouře zlověstně sedala k zemi a vzduch byl obtěžkaný deštěm. Ukázal jsem na místo u zadní stěny jes­kyně. „Slez a posaď se támhle," přikázal jsem svému zajat­ci. Neřekl ani slovo, ale jen seděl na koni a civěl shora na mě. Druhou šanci jsem mu nedal. Natáhl jsem ruku, popadl ho zepředu za košili a strhl ho z koně. Hněv vždycky znásobil mou sílu. Nechal jsem ho, aby jakžtakž chytil balanc, načež jsem ho od sebe odmrštil, až narazil do zadní stěny, sklouzl po ní a napůl omráčený zůstal sedět na zadku na podlaze. „To horší teprve přijde," ujistil jsem ho drsně.</p>

<p>Laurel na to zírala, tvář bílou a oči vytřeštěné, zřejmě šo­kovaná tím, že jsem se ujal velení. Převzal jsem od ní koně a lord Golden jí pomohl sesednout. Můj zajatec nejevil žád­né náznaky toho, že by se chtěl pokusit uprchnout, a tak jsem ho ignoroval a jal se odsedlávat koně a zřizovat provizorní tábor. Myblack si smočila pysky ve stružce vody a pak ji za­čala sát. Odhrabal jsem písek, abych zvětšil prohlubeň u pa­ty zdi, a voda ji k mé radosti začala zaplňovat. Lord Golden zatím prohlížel Laurel rameno. Zručně, jak bylo pro šaška ty­pické, jí odřízl a sloupl oděv z rány. Nyní k ní přiložil navlh­čený hadřík. Krev na látce vypadala spíše tmavá než světlá. Hlavy měli nachýlené k sobě a tiše se mezi sebou bavili. Po­pošel jsem blíž. „Je to zlé?" zeptal jsem se.</p>

<p>„Dost zlé," odvětil lord Golden úsečně, ale mě nejvíc ze všeho šokoval pohled Laurel. Zírala na mě, jako bych byl zuřivá bestie. Bylo za tím mnohem víc než urážka, že si ně­kdo troufl přerušit jejich soukromý rozhovor. Stáhl jsem se zpátky, říkaje si, jestli jí snad nevadí to, že jsem viděl její obnažené rameno. Ale zdálo se, že doteky lorda Goldena jí nejsou až tak na obtíž. Nu což, měl jsem na práci jiné věci a rozhodl jsem se, že se už do toho vměšovat nebudu.</p>

<p>Zamyslel jsem se nad skrovnou zásobou jídla, která nám zbývala. Většinu toho tvořila jablka a chléb. Pro tři to bylo tak akorát a pro čtyři to nestačilo. Chladnokrevně jsem se roz­hodl, že náš zajatec se bez jídla může obejít. Nejspíš měl na cestu vlastní zásoby a zřejmě se dnes najedl lépe než my. Při myšlence na něj jsem si řekl, že bych ho mohl zkontrolovat. Seděl v nešikovné pozici, ruce spoutané za zády, a prohlížel si v zamyšlení svoji rozsápanou nohu. Pohlédl jsem na zra­nění, ale neprojevil žádný soucit. Stál jsem mlčky nad ním, dokud nepromluvil:</p>

<p>„Nemohl bych dostat vodu?"</p>

<p>„Otoč se," nařídil jsem mu a lhostejně se díval, jak zápo­lí sám se sebou, aby toho docílil. Rozvázal jsem mu zápěs­tí. Trochu vyjekl, když jsem odtrhl kožený řemen přischlý k chuchvalcům krve na zápěstích. „Můžeš si vzít vodu tam, kde pijí koně."</p>

<p>Zvolna kývl. Dobře jsem věděl, jak ošklivě ho nyní bolí ramena. I mně v něm stále cukalo bolestí od toho, jak jsem v pádu narazil na větev stromu. Jeho odřená tvář, rovněž ná­sledek našeho pádu, mezitím ztmavla a udělaly se na ní strupy. Jedno své modré oko měl zbarvené krví. Díky zraněním vypadal jaksi mladší. Zahleděl se na zápěstí, které mu pochroumal vlk. Podle posazení jeho čelistí jsem poznal, že se rány bojí byť jen dotknout. Pomalu ke mně zvedl oči a pak se zahleděl mimo mne.</p>

<p>„Kde je tvůj vlk?" zeptal se mě.</p>

<p>Málem jsem mu hřbetem ruky vrazil. Při mém naznače­ném gestu sebou trhl. „Ty tady žádné otázky nekladeš," řekl jsem mu ledovým hlasem. „Ty je budeš zodpovídat. Kam ma­jí s princem namířeno?"</p>

<p>Zpříma na mě pohlédl a já si vzápětí vynadal za svou neohrabanost. Možná že princovu totožnost ani neznal. Nu což, bylo už příliš pozdě na to, abych ta slova odvolal. Beztak ho asi budu muset zabít. Rozpoznal jsem v té myšlence Chadea a odvrhl ji stranou. „S tím hochem, který jede s kočkou," ob­jasnil jsem mu to. „Kam s ním jedou?"</p>

<p>Suše polkl. „Já nevím," zalhal vzdorovitě.</p>

<p>Nejradši bych z něho pravdu vymámil skrčením. Ohrožo­val mě až v příliš mnoha ohledech. Prudce jsem vstal, ješ­tě než mě přemohl hněv. „Ale víš. Dám ti teď trochu času, abych si promyslel všechny způsoby, jak tě přimět k řeči. Pak se vrátím." Poodešel jsem pár kroků, pak jsem si nasa­dil úsměv a otočil se: „A jestli si myslíš, že je to vhodná doba, abys práskl do bot... pak stačí dva tři kroky směrem ven a hned se přestaneš divit, kde že je můj vlk."</p>

<p>Do našeho úkrytu pojednou vnikl bílý zášleh světla. Ko­ně zařehtali a jen několik okamžiků nato otřásl zemí hrom. Zamžikal jsem, na chvíli oslepen, a potom se za vchodem na­ší jeskyně spustila dešťová clona, jako kdyby tam někdo vy­lil vědro. Venku se prudce setmělo. Závan větru zanesl vodu do ústí jeskyně a pak zase odplul. Teplo dne bylo rázem to tam.</p>

<p>Vzal jsem jídlo a zanesl je lordu Goldenovi a Laurel. Zdá­la se být poněkud mimo. On mezitím přitáhl jedno z našich sedel a houni, aby jí udělal opěrku na záda. Levou rukou si odhrnula z tváře chomáč vlasů. Právají spočívala v klíně. Ztratila více krve, než jsem si myslel; krev jí ve stružkách kanula až ke sraženině mezi prsty a k nehtům. Lord Golden ode mě převzal chléb a jablka pro ně oba.</p>

<p>Pohlédl jsem směrem k ústí jeskyně, kde se řinula voda, a zavrtěl hlavou. „Tahle bouře smyje všechny stopy. Dobré na tom je, že vesničané si možná jen vyzvednou své mrtvé a zamíří domů. Špatné na tom je, že ztratíme i princovu sto­pu. Naši jedinou nadějí, jak teď prince najít, je přimět na­šeho zajatce k řeči. Až se vrátím, dám se do toho." Rozepnul jsem si opasek s mečem a podával jim ho. Když se po něm nikdo z nich nenatáhl, vytáhl jsem meč z pochvy a položil ho na zem vedle nich. Ztišil jsem hlas:</p>

<p>„Mohl by se vám hodit. Pokud k něčemu dojde, neváhejte. Zabijte ho. Jestli se odsud dostane a podaří se mu varovat je­ho přátele, nebudeme mít už žádnou šanci, že prince zachrá­níme. Teď jsem mu dal chvilku na rozmyšlenou. Pak z něho pravdu dostanu. Mezitím sejdu ven trochu poohlédnout po dříví na podpal, dokud je ještě nějaké suché. A podívám se, jestli někdo nejde po naší stopě."</p>

<p>Laurel zvedla zdravou ruku a zakryla si ústa. Vypadalo to, že se jí náhle udělalo zle. Lord Golden zabloudil očima k za­jatci a pak se střetl s mým zrakem. V očích měl starost, ale dozajista věděl, že teď musím najít Nighteyese. „Vezmi si můj plášť," navrhl mi.</p>

<p>„Jen by promokl jako všechno na mně. Až se vrátím, pře­vléknu se do suchého."</p>

<p>Neřekl mi, abych dával pozor, ale přečetl jsem to v jeho očích. Přikývl jsem, obrnil se a vyšel ven do prudkého lijá­ku. Byl přesně tak studený a nepříjemný, jak jsem čekal. Stál jsem tam, oči přimhouřené a nahrbený v ramenou, a snažil se prohlédnout skrz šedou vodní clonu. Pak jsem se nadechl a rezolutně pozměnil svá očekávání. Jak mi kdysi ukázal Black Rolf, většina nepohodlí se zakládá na lidských očeká­váních. Jako člověk jsem očekával, že budu v teple a pohod­lí, když budu chtít. Zvířata žádné takové naděje nechovají. No tak prostě pršelo. Moje vlčí část to dokázala akceptovat. Déšť znamenal zimu a mokro. Jakmile jsem to vzal na vědo­mí a přestal ty stavy porovnávat s tím, co jsem si přál, podmínky byly mnohem snesitelnější. Vyrazil jsem.</p>

<p>Déšť proměnil cestu vedoucí k jeskyni v mléčný potok. Když jsem scházel dolů, terén byl zrádný. Ačkoliv jsem vě­děl, že tudy vedou naše stopy, měl jsem problémy je vidět. Dovolil jsem si doufat, že déšť, tma a nedostatek stop pošlou naše pronásledovatele zpět domů. Někteří se již nepochybně obrátili na zpáteční cestu, aby doručili zprávu o jejich smrti. Nebylo to příliš troufalé, pojmout vskrytu duše naději, že to udělali všichni, odvážejíce s sebou těla?</p>

<p>Na úpatí kopce jsem se zarazil. Opatrně jsem zapátral ko­lem. <emphasis>Kde jsi?</emphasis></p>

<p>Nezazněla <emphasis>žádná </emphasis>odpověď. Oblohu v dáli proťal blesk a pár okamžiků nato zaduněl hrom. Kolem to zahučelo, jak déšť</p>

<p>znovu zesílil. Vybavil jsem si vlka, jak jsem ho naposledy vi­děl, zbitého, unaveného a starého. Odhodil jsem veškerou ostražitost stranou a zavyl strachy k nebesům. <emphasis>Nighteyesi!</emphasis></p>

<p><emphasis>Buď v klidu. Už jdu. </emphasis>Byl mnou znechucený, jako bych byl kňučící štěně. Stáhl jsem se zpátky do sebe, ale přesto jsem si vydechl úlevou. Pokud může být tak podrážděný, pak na tom jistě není tak zle, jak jsem se obával.</p>

<p>Díval jsem se po dřevě a pod jedním dlouho spadeným stromem jsem našel skoro suché haluze. Nabíral jsem hrst­mi dřeň z práchnivějícího kmene a lámal větve na přijatel­nou délku. Stáhl jsem si košili a zabalil do ní troud a dříví v naději, že je uchovám jakžtakž suché. Když jsem se vlekl zpátky do kopce směrem k jeskyni, déšť ustal stejně náhle, jako začal. Večerem se neslo pleskání kapek z větví stromů a zurčení vody snažící se prosáknout do země. Kdesi neda­leko nějaký noční pták zkusmo zapěl dva tóny.</p>

<p>„To jsem já," řekl jsem tiše, když jsem se blížil k převis­lému kameni. Myblack tiše zafrkala v odpověď. Ostatní ve­vnitř jsem sotva viděl, ale po pár okamžicích si mé oči zvyk­ly. Lord Golden mi již připravil krabičku s pazourkem. Měl jsem štěstí a po pár okamžicích jsem v zadní části jeskyně rozdělal malý ohýnek. Kouř se plazil podél kamenného stro­pu, až nalezl cestu ven. Ustoupil jsem stranou, abych se pře­svědčil, že ze svahu dole není příliš viditelný. Spokojen jsem se vrátil a přiložil na oheň, aby se pořádně rozhořel.</p>

<p>Laurel se posadila a pak se přisunula blíže k přívětivému světlu ohně. Vypadala trochu lépe, ale ve tváři sejí stále zra­čila bolest. Díval jsem se, jak se pokradmu dívá po lučištníkovi. V očích měla výtku, ale i nemístný soucit. Doufal jsem, že se nebude snažit zasahovat mi do práce.</p>

<p>Lord Golden se již prohraboval ve svém ranci. Po chvíli vytáhl jednu z mých modrých služebnických košil a podal mi ji. „Díky," zamumlal jsem. Můj zajatec seděl na pokra­ji světla a tmy, nahrbený v ramenou. Všiml jsem si úhledné bandáže na jeho noze a zápěstí a poznal jsem šaškovy uzly. Nu což, neřekl jsem mu, ať toho muže nechá na pokoji; měl jsem vědět, že se o něho postará. Shodil jsem svoji nasáklou košili na zem. Když jsem si natřepával suchou košili, Laurel ze stínu tiše poznamenala:</p>

<p>„To je panečku jizva."</p>

<p>„Která?" zeptal jsem se bezděčně.</p>

<p>„Ta uprostřed tvých zad," odvětila stejně tiše.</p>

<p>„Och. Tam ta." Snažil jsem se, aby můj hlas zněl ležérně. „Byl to šíp, který nešel ven spolu s násadou."</p>

<p>„Proto ses předtím tak strachoval. Díky." A usmála se na mě.</p>

<p>Byla to z její strany skoro omluva. Nenapadla mě žádná odpověď. Její slova a mírný úsměv mi dodaly na sebevědo­mí. Pak jsem si uvědomil, že na krku mám obnažený Jinnin náhrdelník. Ach. Rychle jsem si oblékl suchou košili. Potom jsem si vzal kamaše, které mi podal lord Golden, a stoupl si do stínu za koně, abych se převlékl. Kapání vody po zadní stěně jeskyně mezitím přešlo do vytrvalého zurčení a po ze­mi za koně a ven z ústí jeskyně vytékal malinký pramínek. Alespoň budou mít dnes v noci trávu, když už ne pastvu, po­myslel jsem si. Nabral jsem vodu do dlaní a ochutnal. Byla zemitá, ale ne hnusná.</p>

<p>Když jsem přišel zpátky k ohni, lord Golden mi s vážným výrazem podal skývu chleba a jablko. Ani jsem netušil, ja­ký mám hlad, dokud jsem nevzal do úst první sousto. Ani to všechno by mě nebylo zasytilo, ale já snědl jen jablko a půl­ku krajíce. Při posledním soustu jsem však bohužel zjistil, že jsem stejně hladový jako na začátku. Ignoroval jsem to, stej­ně jako jsem předtím ignoroval déšť. Byl to další lidský předpoklad, že člověk má právo plnit si žaludek v pravidelných intervalech. Byla to utěšující myšlenka, ale k přežiti neby­la nezbytně nutná. Několikrát jsem si ji zopakoval. Vzhlédl jsem od plamenů a zjistil, že mě lord Golden pozoruje. Laurel si přes sebe přetáhla pokrývku a zadřímla. Tiše jsem se zeptal: „Řekl ti něco, když jsi ho obvazoval?"</p>

<p>Lord Golden se zamyslel. Potom zpod té fasády prorazil úsměv. „Třeba ouvej?" prohodil šašek.</p>

<p>Zazubil jsem se v odpověď, ale pak se přinutil stanout tvá­ří v tvář situaci. Navzdory zavřeným Laureliným očím jsem ztišil hlas tak, aby dolehl jen k šaškovým uším. „Musím se dozvědět všechno o jejich plánech. Jsou organizovaní a jsou nelítostní. Je za tím víc než jen lidé nadaní Moudrostí po­máhající chlapci na útěku. Musím ho přimět, aby nám řekl, kam odvezli prince."</p>

<p>Úsměv z šaškovy tváře zmizel, ale povýšenost lorda Goldena ho tentokrát nenahradila. „Jakže?" zeptal se s hrůzou v hlase.</p>

<p>„Jakkoli budu muset," odvětil jsem chladně. Pocítil jsem vůči němu rozmrzelý hněv, poněvadž byl odhodlán ztížit mi to. Šlo tady přece o blaho našeho prince. A ne o jeho skru­pule, ne o život toho chlapce ze Staré krve, který seděl u zdi jeskyně. Nehrály v tom roli ani moje vlastní city. Dělal jsem to pro Chadea, pro svoji královnu, pro farseerovskou dynas­tii, pro prince samotného. K takovým drobným špinavým úkolům jsem byl přece vyškolen; byla to všechno součást „tiché práce" spadající do výcviku úkladného vraha. Sevřely se mi vnitřnosti. Odtáhl jsem oči před šaškovým úzkostlivým pohledem a vstal. Jen do toho, ať už to máš z krku. Přiměj ho mluvit. Pak ho zabij. Netroufal jsem si pustit ho na svo­bodu a určitě jsme se nemohli zdržovat tím, že bychom ho brali s sebou. Nebylo by to poprvé, co bych pro Farseery zabíjel. Nikdy předtím jsem ze svých oběti nemusel napřed vy­tloukat informace, ale věděl jsem jak na to. Ty lekce jsem ob­držel v Regálově žaláři přímo z první ruky. Jen jsem si přál, aby mi okolnosti dopřály jinou volbu.</p>

<p>Odvrátil jsem se od světla a zamířil do tmy, kde čekal ten mladý muž. Seděl na zemi, opřený zády o stěnu jeskyně. Ně­jakou dobu jsem nad ním jen stál a hleděl na něho. Doufal jsem, že jeho hrůza z tohoto setkání je stejně velká jako mo­je. Když to nakonec nevydržel a vzhlédl ke mně, zavrčel jsem: „Kam s ním mají namířeno?"</p>

<p>„Já nevím," řekl, ale ta slova postrádala sílu.</p>

<p>Tvrdě jsem ho nakopl, špičkou boty pod žebra. Vyměřil jsem si to tak, abych mu vyrazil dech z plic, aniž bych mu však způsobil trvalou újmu. Na to ještě nebyl čas. On vyjekl a zkroutil se v pase dopředu. Ještě než se vzpamatoval, po­padl jsem ho za košili a s trhnutím postavil na nohy. Měl jsem výškovou výhodu, a tak jsem zaťal zuby a povytáhl si ho na špičky. On se mi rukama zachytil za zápěstí a chabě škubl. Ještě pořád lapal po dechu.</p>

<p>„Kam?" zeptal jsem se zpříma. Venku se náhle opět spus­til déšť, doléhající k nám jako syčivý hukot.</p>

<p>„Oni... neří... kali," zasípěl a Eda mě silou své milosti nu­til toužit, abych tomu uvěřil. Netroufal jsem si. Tvrdě jsem jím mrštil zády o zeď jeskyně, až mu hlava odskočila. Při tom nárazu mi zatrnulo v pohmožděném rameni. Uviděl jsem, jak skousl rty před vlastní bolestí. Za sebou jsem uslyšel tlume­ný zvuk ze strany Laurel, ale neotočil jsem se.</p>

<p>„Můžeš mi to říci teď nebo mi to můžeš říci později," va­roval jsem ho, zatímco jsem ho tlačil výhružně ke zdi. Moje počínání se mi příčilo, ale jeho stupidní odpor jaksi živil můj vztek vůči němu. Napojil jsem se na ten vztek, abych v sobě sebral vůli potřebnou k pokračování. Nejrychlejší je to zároveň nejlaskavější; nejdrsnější je to ve skutečnosti nejmilo­srdnější. Čím dříve promluví, tím dříve to bude za námi. To on si zvolil cestu, která ho přivedla sem. Byl to zrádce spol­čený s těmi, kteří Kettricken odlákali syna. Dědic trůnu Šes­ti vévodství mohl být tou dobou ve smrtelném nebezpečí a to, co tady ten muž věděl, by ho mohlo zachránit. Ať už bych mu teď udělal cokoli, přivodil si to sám.</p>

<p>Otřáslo jím něco jako chlapecký vzlyk. Zadržel dech. „Pro­sím," řekl tiše.</p>

<p>Zatvrdil jsem se a rozmáchl se pěstí.</p>

<p><emphasis>Ale slíbil jsi to. Už nikdy více. Už žádné další zabíjení, jež není pro maso a zatv</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>zuje srdce. </emphasis>Nighteyes byl zděšen.</p>

<p><emphasis>Drž se od toho stranou, bratře. Já to musím udělat.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne. Nedělej to. Už jdu za tebou. Už běžím, jak mi to jen jde. Počkej na mě, bra</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ře, prosím. Počkej.</emphasis></p>

<p>Odtrhl jsem se od vlkových myšlenek. Je čas s tím skon­covat. Zlom ho. Jenže ten tvrdohlavý zrádce vypadal hodně jako chlapec, který zoufale bojuje, aby uchránil své tajem­ství. Na tvářích mu zůstávaly čisté proužky po kanoucích slzách. Vlkovy myšlenky mě zbavily odhodlání. Přistihl jsem se, jak ho stavím zpátky na nohy. Nikdy jsem v takových vě­cech neměl zalíbení. Někteří muži, jak jsem dobře věděl, se přímo vyžívali v tom, že jiného zlomili na duchu, ale muče­ní, které jsem zažil v Regálově žaláři, mě již navždy uzamk­lo do role oběti. Cokoli udělám tady tomu mladíkovi, pocí­tím taky, ba co hůř, budu vidět sám sebe jeho očima a stanu se pro něj tím, čím se pro mě stal Bolt. Pohlédl jsem stranou, ještě než spatřil slabost v mých očích, ale k ničemu mi to ne­bylo, protože šašek stál jenom na délku paže ode mě a v je­ho pohledu byla všechna hrůza, kterou jsem se sám snažil potlačit. Při pohledu na ten soucit smíšený s hrůzou mi zatrnulo. On viděl. On viděl, navzdory všem těm rokům, toho zmláceného chlapce, který se ve mně pořád choulil a vždyc­ky choulit bude. Tam kdesi jsem byl navždy přihrbený, tam kdesi jsem byl nekonečně zkrušený tím, co mi udělali. Bylo pro mě nesnesitelné, že to někdo jiný ví. Byť i můj přítel ša­šek. A možná právě proto, že to byl on.</p>

<p>,.Nepleť se do toho," řekl jsem mu drsným hlasem, o kte­rém jsem vůbec nevěděl, že ho mám. „Běž se postarat o lovčí."</p>

<p>Jako bych ho v tu chvíli praštil. Otevřel ústa, ale nevyšla z nich ani hláska. Já sám jsem své čelisti zaťal. Zatvrdil jsem se jako led. Zaťatými pěstmi jsem pomalu utahoval zajatci límec. Namáhavě polykal, až mu dech sípěl v hrdle. Jeho roz­těkané modré oči hleděly na mou jizvu a zlomený nos. Ne­byla to tvář soucitného, civilizovaného muže. Zrádce, při­pomněl jsem si, když jsem na něj pohlédl. Zrazuješ svého prince, stejně jako Regal zradil Verityho. Jak často jsem si v duchu představoval, co bych Regalovi udělal, kdybych ně­kdy dostal příležitost k pomstě? Tenhle hoch si to zasloužil stejnou měrou. Kdybych mu jeho tajemství ponechal, při­vodil by konec farseerovské linie. Pomalu jsem oddychoval, hleděl na něj a pouštěl si ty myšlenky do popředí mysli. Cí­til jsem, jak mění výraz mých úst a očí. Mé odhodlání ze­sílilo. Je čas skoncovat s tím, ať tím nebo oním způsobem. „Poslední šance," varoval jsem ho drsně a přitom vytáhl svůj nůž. Pozoroval jsem své ruce, jako by patřily někomu jiné­mu. Přiložil jsem mu špičku obnažené čepele těsně pod levé oko. Nechal jsem ji, ať se mu zařízne do kůže. Zavřel pevně oko, ale oba jsme věděli, že tohle ho neochrání. „Kam?"</p>

<p>„Zastavte ho," zaprosila roztřeseným hlasem Laurel. „Pro­sím, lorde Goldene, ať přestane." Při jejích slovech jsem ucí­til, jak se muž v mém sevření začal chvět. Jak to pro něj mu­selo být strašné, když se i mí společníci děsili toho, co udělám.</p>

<p>Na tváři se mi objevil úsměv, který vzápětí ztuhl v nehybné grimase.</p>

<p>„Tome Badgerlocku!" oslovil mě pánovitě lord Golden. Ani jsem se při jeho slovech neotočil. Vtáhl mě do toho úpl­ně stejně jako Chade a Kettricken. Teď už to bylo všechno nevyhnutelné. Jen ať se dívá a vidí, kam ta cesta povede. Po­kud se mu to nelíbí, může přece odvrátit oči. Já nemohl. Já to budu muset prožít.</p>

<p><emphasis>Ne. Nemusíš. A já to odmí</emphasis><emphasis>tám. Já se s tímhle svázat nene</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chám. Já to nedovolím.</emphasis></p>

<p>Vycítil jsem ho dřív, než jsem ho uviděl. Chvíli nato v do­sahu slabého světla ohně vyvstala jeho silueta a pak můj vlk přiklusal dovnitř. Kapala z něho voda; špičky pesíků v jeho srsti směřovaly dolů. Udělal pár kroků směrem do jeskyně a pak se zastavil, aby se otřepal. Kontakt jeho mysli s mou jsem vnímal jako pevnou ruku na svém rameni. Přesměro­val mé myšlenky na sebe, a na nás, odvrhnuv všechny ostat­ní obavy stranou. <emphasis>Můj bratře. Changere. Jsem tak unavený. Jsem prochladlý a promoklý. Prosím. Potř</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>buji tvoji pomoc. </emphasis>Popošel ještě blíž, potom se mi opřel o nohu a tiše se zeptal: <emphasis>Žrádlo? </emphasis>Tím fyzickým dotekem odvrhl temnotu, o níž jsem ani nevěděl, že ji v sobě mám, a naplnil mě svou vlčí pří­tomností.</p>

<p>Pustil jsem svého zajatce, který se ode mě odpotácel. Po­koušel se stát, ale podlomila se mu kolena a on usedl ztěžka na podlahu. Hlava mu přepadla dopředu a já měl dojem, že jsem uslyšel tlumený vzlyk. Teď pro mě nebyl důležitý. Od­vrhl jsem toho FitzChivalryho stranou a stal se partnerem své­ho vlka.</p>

<p>Nadechl jsem se. Pocítil jsem malátnou úlevu nad tím, že vidím zase Nighteyese. Přimkl jsem se k jeho přítomnosti a ucítil, jak mě vyživuje. <emphasis>Schoval jsem ti nějaký chleba.</emphasis></p>

<p><emphasis>Lepší než nic. </emphasis>Přitiskl mi své třesoucí se tělo k noze a vedl mě zpátky k ohni a k jeho přívětivému teplu. Trpělivě po­čkal, až mu najdu skrojek chleba. Sedl jsem si těsně vedle něj, nic se nestaraje o jeho mokrý kožich, a podával mu kou­sek po kousku chleba. Když dojedl, uhladil jsem mu rukou hřbet a setřel mu z něj vodu. Déšť mu nepronikl srstí, ale já mohl cítit jeho bolest a únavu. Přesto všechno mě náhle obe­střela jeho nesmírná láska ke mně a já se stal znovu sám se­bou.</p>

<p>Napadla mě konečně myšlenka, která stála za sdělení. <emphasis>Jak se ti hoj</emphasis><emphasis>í ty škrába</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ce?</emphasis></p>

<p><emphasis>Pomalu.</emphasis></p>

<p>Sklouzl jsem mu rukou na břicho. Měl ho postříkané blá­tem a rány byly znečištěné. Na dotek byl studený, ale otek­lé škrábance byly dost horké. Podebíraly se. V sedlovém va­ku jsem měl pořád hrníček s mastí od lorda Goldena. Přinesl jsem ho a Nighteyes mě k mému údivu nechal, abych mu mast nanesl na dlouhé, naběhlé šrámy. Med, jak jsem věděl, má hojivé účinky. Mohl by mu vysát horkost z ran. Vzhlédl jsem a pojednou si uvědomil, že je vedle mě šašek. Klekl si a položil vlkovi obě ruce na hlavu, jako kdyby mu žehnal. Zahleděl se Nighteyesovi hluboko do očí a řekl: „Tak se mi ulevilo, že tě zase vidím, starý příteli." Slyšel jsem, že nemá daleko k pláči. V jeho hlase byla znát ostražitost, když se mě zeptal: „Až mu to namažeš, mohl bych si trochu vzít na Laurelino rameno?"</p>

<p>„Samozřejmě," řekl jsem tiše. Nanesl jsem Nighteyesovi na břicho poslední ždibec a potom jsem podal kelímek šaš­kovi. Když se ke mně nakláněl, aby si ho vzal, potichu za­šeptal: „Nikdy v životě jsem nebyl tak vyděšený. A nemohl jsem s tím nic dělat. Myslel jsem, že jedině on by tě mohl odvolat."</p>

<p>Když vstal, otřel se mi hřbetem ruky o tvář. Nevěděl jsem, jestli se tím snaží uklidnit sám sebe nebo mě. Na okamžik jsem pocítil mrzutost za něj i za sebe. Nebylo to skončeno, pouze odloženo.</p>

<p>Vtom se Nighteyes s povzdechem natáhl vedle mě. Polo­žil mi hlavu na stehno a zahleděl se směrem k ústí jeskyně. <emphasis>Ne. Je to skončeno. Já to zakazuji, Changere.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já musím najít prince. A on ví, kde je. Nemám jinou volbu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já jsem tvoje volba. Věř ve mne. Já ti prince vystopuji.</emphasis></p>

<p><emphasis>Pochybuji, že po té bouři zůstaly nějaké stopy, po nichž by se dalo jít.</emphasis></p>

<p><emphasis>Důvěřuj mi. Já ti ho najdu. Slibuji. Jen nedělej tamtu věc.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nighteyesi, já ho nemohu nechat naživu. Ví příliš mnoho.</emphasis></p>

<p>Tuhle myšlenku ignoroval, nebo tak to alespoň vypadalo. Místo toho mě vyzval: <emphasis>Než ho zabiješ, pomysli na to, co mu bereš. Pamatuj, jaké to je, být živ.</emphasis></p>

<p>Ještě než jsem stačil odpovědět, uchvátil mě svými smys­ly a strhl mě do svého vlčího „nyní". FitzChivalry Farseer a všechny jeho obavy byli vypovězeni. Hleděli jsme do tem­né noci houstnoucí za vchodem do jeskyně. Liják oslabil vše­chny vůně z kopců a on mi je teď četl. Vytrvalý déšť se sy­kotem smáčel zemi a potlačoval všechny ostatní zvuky. Oheň vedle nás pohasínal. Okrajově jsem vnímal, jak se o něj ša­šek stará, přikládá kousky dřeva, aby ho udržel při životě, ale zároveň schraňuje zásoby na dlouhou noc, která nadcházela. Cítil jsem dým, koně, ostatní lidi...</p>

<p>Měl v úmyslu odvést mě od mého lidského bytí se všemi lidskými starostmi a navrátit mě do vlčího bytí. V tom uspěl lépe, než si naplánoval. Možná že Nighteyes byl znavenější, než vůbec tušil, či snad nás syčící déšť ukolébal, navodiv dů­věrnou blízkost mláďat, která si nestaví žádné hranice. Vplul jsem do něj, do jeho mysli a ducha a pak do jeho těla.</p>

<p>Pomalu jsem si uvědomoval tělo, v němž byl uzavřený. Už mu nezbývaly žádné rezervy. Únava, která ho naplňova­la, všechno ostatní vytlačila. Scvrkával se, jako pohasínající oheň, přijímal potravu, ale přesto se pořád zmenšoval.</p>

<p>Život je rovnováha. A my máme tendenci na to zapomí­nat, když si bezstarostně kráčíme z jednoho dne do druhého. Jíme, pijeme a spíme a přitom předpokládáme, že na druhý den pokaždé vstaneme, že nám jídlo a odpočinek vždycky dodají sil. Očekáváme, že zranění se zhojí a že bolest časem poleví. I když čelíme zraněním, která se hojí pomaleji, a bo­lest přes den poleví, jenom aby se s příchodem noci s plnou silou vrátila, i když nás už ani spánek neobčerství, pořád če­káme, že zítra se vše jaksi uvede zpět do rovnováhy a že bu­deme pokračovat. A v jistém bodě se tato dokonalá rovno­váha vychýlí a my navzdory všem svým sveřepým snahám začneme zvolna upadat, z těla, které se samo udržuje, do tě­la, které zuby nehty zápolí, aby se přidrželo toho, čím bý­valo.</p>

<p>Hleděl jsem do tmy před našimi zraky. Pojednou jsem měl dojem, jako by každý z vlkových výdechů byl delší než jeho předchozí vdech. Jako loď jdoucí ke dnu se s každým dnem nořil hlouběji a hlouběji do smíření se s rutinní bolestí a sní­ženou vitalitou.</p>

<p>Teď ztěžka spal, na všechnu ostražitost zapomněl a jeho širokolebá hlava mi spočívala na klíně. Pokradmu jsem se nadechl a pak mu jemně položil ruku na čelo.</p>

<p>Jako chlapec jsem sloužil jako zdroj síly Veritymu. On mi položil ruku na rameno a svým Uměním ze mě čerpal sílu, kterou tak zoufale potřeboval v boji s rudými loděmi. Vžil jsem se v mysli zpátky do onoho dne na říčním břehu a do toho, co jsem tam tehdy vlkovi udělal. Za pomoci Moudros­ti jsem ho kontaktoval, ale spravil jsem ho s využitím Umění. Už nějakou dobu jsem věděl, že tyto dvě magie se mohou prolínat. Dokonce jsem se obával, že mé praktikování Umě­ní musí být vždy poskvrněno Moudrostí. Teď se můj strach změnil v naději, že budu moci tyto dvě magie společně vy­užít pro dobro svého vlka. Neboť člověk nemusel skrze Umě­ní sílu pouze brát; mohl ji i poskytnout.</p>

<p>Zavřel jsem oči a vyrovnal dech. Vlk měl bariéry spuště­né, já měl své farseerovské obavy z mysli vytlačené. Zajímal mě jen Nighteyes. Otevřel jsem se a silou vší vůle mu pře­dal svoji vůli, svoji vitalitu, dny svého života. Bylo to jako dlouhý výdech, proud života, jenž opouštěl moje tělo a vsa­koval se do jeho. Připadal jsem si obluzený, ale přesto jsem cítil, jak se uvnitř ustálil, jako hořící knot, jenž obdržel čer­stvou zásobu oleje. Vyslal jsem do něj další výdech a přitom cítil, jak mě prostupuje únava. Nehrálo to roli. To, co jsem mu předal, ho ustálilo, avšak neuzdravilo; potřeboval ještě více mé síly. Já mohl jíst a spát a doplnit si energii později. Zrovna teď byla jeho nouze vyšší.</p>

<p>A potom jeho vědomí vzplálo jako vyskočivší plamen. <emphasis>NE! </emphasis>zakázal to a odtrhl své tělo od mého. Oddělil se ode mě a vztyčil své zdi, až mě takřka odřízl. Potom v mé mysli ex­plodovaly jeho myšlenky. <emphasis>Jestli se o to pokusíš ještě jednou, opustím tě. Úplně a navždycky. Nebudeš vidět moje tělo, ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>budeš se dotýkat mých myšlenek a ani kolem sebe nezachy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tíš můj pach. Rozumíš mi?</emphasis></p>

<p>Připadal jsem si jako štěně, otřesený a odmrštěný. Prud­kost, s jakou se ode mě oddělil, mě zanechala dezorientova­ného. Svět se se mnou točil. „Proč?" zeptal jsem se roztře­seně.</p>

<p><emphasis>Proč? </emphasis>Jako by žasl nad tím, že se vůbec mohu ptát.</p>

<p>V tom okamžiku jsem uslyšel kradmý krok vrznuvší na písku. Otočil jsem se a zahlédl zajatce, jak vystřelil z ústí jeskyně ven. Vyskočil jsem na nohy a pustil se za ním. Potmě a v dešti jsem se s ním srazil a pak jsme se kutáleli dolů po skalnatém svahu před jeskyní. Jak jsme padali, jednou vy­křikl. Pak jsem ho chňapl a držel, až jsme se smykem zabrz­dili v křoví a štěrku na úpatí svahu. Potlučení a otřesení jsme tam spolu leželi a oddychovali, zatímco kolem nás poskako­valy uvolněné kameny. Měl jsem pod tělem nůž, jehož jílec se mi zarýval do boku. Chytil jsem lučištníka pod krkem.</p>

<p>„Měl bych tě na místě zabít," zavrčel jsem na něj. Ve tmě nad námi jsem uslyšel hlasy, jak mě volali. „Buďte zticha," houkl jsem na ně a oni zmlkli. „Vstaň," přikázal jsem zajatci drsně.</p>

<p>„Nemohu." Hlas se mu chvěl.</p>

<p>„Vstaň!" obořil jsem se na něj. Vyštrachal jsem se na no­hy, aniž jsem ho pustil, a pak jsem ho napůl vytáhl do stoje. „Hni sebou!" řekl jsem mu. „Nahoru, zpátky do jeskyně, dě­lej. Zkus ještě jednou utéci a já tě do krve zmlátím."</p>

<p>Uvěřil mi. Skutečnost byla taková, že jsem se předtím vy­sílil při práci s Nighteyesem. Sotva jsem s ním držel tempo, když jsme lezli zpátky do kluzkého svahu. Jak jsme se škrá­bali a podkluzovali, bolest hlavy navozená Uměním mi vy­kreslovala na víčka zářivé blesky. Než jsme došli zpátky do jeskyně, byli jsme oba dokonale vyválení v blátě. Jakmile jsme byli uvnitř, ignoroval jsem úzkostlivý výraz lorda Goldena a Laureliny otázky, pevně jsem zajatci svázal zápěstí za zády a spoutal mu k sobě i kotníky. Zacházel jsem s ním tvrdě, bolest třeštící uvnitř lebky mě k tomu jen a jen po­noukala. Cítil jsem, jak mě Laurel a šašek sledují. To mi na­hánělo zlost a zároveň jsem se styděl za to, co dělám. „Pěk­ně se vyspi," sykl jsem na něj, když jsem skončil. Odstoupil jsem od něj a vytáhl z pochvy nůž. Uslyšel jsem, jak Laurel vyjekla a vězeň náhle vzlykl. Já však přešel jen ke stružce vody, abych si umyl bláto z jílce a z pochvy. Opláchl jsem si bláto z rukou a pak si studenou vodou omyl tvář. Při tom zápase jsem si dost zkřivil záda. Nighteyes z hloubi hrdla za­kňučel, znepokojen mou bolestí. Zaťal jsem zuby a pokusil se ten vjem od něj oddělit. Když jsem vstal, zajatec promlu­vil: „Jsi zrádce svých vlastních lidí." Strach ze smrti dodal chlapci falešnou odvahu. Metal po mně svá slova, ale já se na něho ani nepodíval. Jeho vyčítavý hlas nabyl na pronikavosti: „Kolik ti zaplatili, abys nás zradil? Jaká odměna na te­be a tvého vlka čeká, když přivedeš prince zpátky? Mají ně­jaké rukojmí? Matku? Tvoji sestru? Nepřisahali ti, že když to uděláš, nechají tebe a tvou rodinu naživu? Oni lžou, pochop to. Oni vždycky lžou." Jeho roztřesený hlas neustále sílil: „Stará krev loví Starou krev, a kvůli čemu? Aby Farseerové mohli popřít, že v jejich žilách koluje krev prince Piebalda? Nebo pracuješ pro ty, kteří královnu a jejího syna nenávidí? Přivedeš ho zpátky, aby mohl být pošpiněn jako Stará krev a aby Farseery svrhli ti, kteří si myslí, že umějí vládnout lé­pe než oni?"</p>

<p>Měl jsem se soustředit na to, co říkal o Farseerech. Místo toho jsem jen slyšel, jak odsuzuje to, čím jsem byl já. Mlu­vil s jistotou. Věděl. Pokusil jsem se jeho slova odbýt: „Tvá divoká obvinění nic neznamenají. Jsem Farseerům zapřísa­hán věrností. Sloužím své královně," odvětil jsem, třebaže jsem věděl, jak je ode mě hloupé nechat se vtáhnout do ho­voru s ním. „Jsem odhodlán prince zachránit bez ohledu na to, kdo ho zadržuje nebo čím pro mě jsou -"</p>

<p>„Zachránit? Ha! Tím myslíš vrátit do otroctví." Lučištník přesunul svůj pohled k Laurel, jako kdyby se ji snažil pře­svědčit. „Chlapec s kočkou má s námi namířeno do bezpečí, nějako zajatec, ale jako někdo, kdo se vrací domů ke svým vlastním. Lepší svobodný Piebald než princ v kleci. Takže ty ho zrazuješ dvojnásob, poněvadž je to Farseer, jemuž jsi za­přísahán věrností, a věrný spřízněnec ze Staré krve stejně ja­ko ty. Přitáhneš ho zpátky, aby byl oběšen, rozčtvrcen a spá­len, jako se to stalo už tolika z nás? Jako zabili mého bratra jen předminulou noc?" Hlas měl pojednou přidušený. „Arnovi bylo teprve sedmnáct. Sám tu magii ani v krvi neměl. Ale byl se Starou krví spřízněný a rozhodl se zůstat s námi, dokonce pro nás obětovat svůj život. Prohlásil se za Piebalda a jel s námi. Protože věděl, že je jedním z nás, i když k na­ší magii vlohy neměl." Pohlédl zpátky na mě. „Ale ty tu sto­jíš, sám ze Staré krve jako já, ty a spřízněný vlk po tvém boku a jste odhodláni uštvat nás k smrti. Lži si, jak chceš, proto­že tím jen zahanbuješ sám sebe. Nebo si myslíš, že necítím, jak s ním mluvíš?"</p>

<p>Zíral jsem na něj. Má třeštící hlava si pracně dávala do­hromady, co mi to právě udělal. Tím, že mě prozradil před Laurel, mě nejenom ohrozil, ale znovu mi tím uzavřel Buckkeep. Teď už jsem se tam vrátit nemohl; alespoň ne s Lau­rel, která věděla, kdo jsem. Hrůza jí vmžiku vzala všechnu barvu z tváře. Vypadala, jako kdyby se jí udělalo na zvra­cení. Když jsem na ni pohlédl, postřehl jsem změnu v jejích očích, jak si na mne předělávala názor. Šaškova tvář byla velmi nehybná. Jako by se snažil skrýt tolik emocí, že mu v tváři nezůstal vůbec žádný výraz. Došlo mu již, co teď mu­sím udělat? Bylo to jako šířící se jed. Věděli, že jsem nadán Moudrostí. Teď už to nebyl jen lučištník, koho jsem musel zabít, ale i Laurel. Pokud to neudělám, budu už navždy zra­nitelný.</p>

<p>Ale kdybych to udělal, zničil bych tím všechno, co bylo mezi šaškem a mnou. Vrah ve mně zákonitě dospěl k závě­ru, že musím zabít i jeho, aby se už na mě nikdy nepodíval těma očima, které by věděly o těch smrtích.</p>

<p><emphasis>A pak bys mohl zabít mě a potom bys mohl zabít sebe a ni</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kdo by se nikdy ned</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>zvěděl o tom, co jsme kdy mezi sebou měli. Zůstalo by to naším ostudným taje</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>stvím, jež bychom si s sebou vzali do hrobu. Raději nás pobij, než bys někomu př</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>znal, kdo </emphasis><emphasis>jsme.</emphasis></p>

<p>Ta myšlenka, stejně neomylně jako ukazující prst, mě na­bodla přesně v místě té strašné rozpolcenosti, která mě sou­žila od doby, co jsme dopadli lučištníka... ne, už od doby, co jsem si poprvé uvědomil, že kvůli své přísaze Farseerům se musím postavit proti Staré krvi a proti princovým přáním v zájmu jeho samotného.</p>

<p>„Jsi nadaný Moudrostí?" optala se mě zvolna Laurel. Hlas měla tichý, ale její otázka mi přesto zazvonila v uších.</p>

<p>Ostatní na mě pořád hleděli. Hmátl jsem po lži, ale nedo­kázal jsem ji vyslovit. Říci ji by znamenalo zapřít vlka. Sta­ré krvi jsem se již odcizil, ale byla tu pořád ona spřízněnost, jež zacházela hlouběji než emoce či naučená věrnost. Mož­ná jsem nežil jako Stará krev, ale nebezpečí, která visela nad jejich hlavami, ohrožovala i mě.</p>

<p>Ale byl jsem zapřísahán věrností Farseerům a i to byla mo­je pokrevní linie.</p>

<p><emphasis>Co mám dělat?</emphasis></p>

<p><emphasis>To, co je správné. Buď tím, čím jsi, Farseerem i Starou krví zároveň. I když nás to zabije, bude to snazší než ta ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>konečná zapírání. Raději bych zemřel věrný nám dvěma.</emphasis></p>

<p>Bylo to, jako by vytáhl mou duši z bažin.</p>

<p>Bolest hlavy po Umění prudce polevila, jako by mě to, že jsem dospěl k vlastnímu rozhodnutí, od něčeho osvobodilo. Nalezl jsem řeč: „Jsem nadaný Moudrostí," přiznal jsem ti­še a věcně. „A jsem zapřísahán věrností farseerovské dynas­tii. Sloužím své královně. A svému princi, ačkoli on si toho možná není vědom. Udělám vše, co budu muset, abych do-</p>

<p>stál své přísaze věrnosti vůči nim." Pohlédl jsem na chlapce vlčíma očima a řekl to, co jsme oba věděli: „Stará krev ho neodvedla z nějaké věrnosti či lásky k němu. Nesnaží se ho ,osvobodit´. Odvedli ho proto, aby na něj vnesli nárok. Pak ho využijí. Budou při tom stejně nelítostní, jako byli, když ho odvedli. Já však nedovolím, aby ho to potkalo. Bez ohledu na to, co budu muset udělat, abych se postaral, že toho bude uchráněn, já to udělám. Zjistím, kam ho odvedli, a odvedu ho domů. Bez ohledu na to, co mě to může stát."</p>

<p>Viděl jsem, jak lučištník zbledl. „Já jsem Piebald," pro­hlásil roztřeseně. „Víš, co to znamená? Znamená to, že se odmítám stydět za svou Starou krev. Že vystoupím sám za sebe a budu uplatňovat svoje právo na svou magii. A nezra­dím své vlastní. I kdyby to znamenalo, že stanu tváří v tvář smrti." Říkal ta slova proto, aby mi ukázal, že se jeho od­hodlání vyrovná mému? Pak se ovšem mýlil. Očividně si má slova vyložil jako hrozbu. Další omyl... Bylo mi to úplně jed­no. Neobtěžoval jsem se vyvést ho z omylu. Jedna noc strá­vená v područí strachu ho nezabije a možná by mohl být rá­no připraven mi říci, kam odvedli prince. Pokud ne, já s mým vlkem ho najdeme.</p>

<p>„Sklapni," řekl jsem mu. „Vyspi se, dokud ještě můžeš." Pohlédl jsem na ostatní, kteří pozorně sledovali naši slovní výměnu. Laurel na mě zhnuseně a nevěřícně zírala. Stažené rysy v šaškově tváři ho dělaly starším. Ústa měl semknutá a nehybná, jeho mlčení znělo jako výtka. Odhodlaně jsem se vůči tomu zatvrdil. „Měli bychom se všichni vyspat, dokud můžeme."</p>

<p>A pojednou mě jako stoupající příliv zaplavila malátnost. Nighteyes přišel a sedl si vedle mě. Opřel se o mne a ta úna­va do morku kostí, kterou pociťoval, byla rázem i mou úna­vou. Sedl jsem si tak, jak jsem byl, zablácený a mokrý, na písčitou zem jeskyně. Byla mi zima, jenže byla noc, kdy se dá čekat, že bude zima. A můj bratr byl vedle mě a mezi sebou jsme měli teplo, které jsme sdíleli. Lehl jsem si, položil přes něj paži a dlouze vydechl. Chtěl jsem si jenom chvíli pole­žet, než vstanu a zaujmu jako první hlídku. Ale v tom oka­mžiku mě vlk stáhl dolů a obestřel mě svým spánkem.<strong><emphasis>2 Dutiful</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>V Chaky žila jedna stará žena, jež byla velmi šikovnou tkadlenou. To, co dokáz</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>la utkat za jediný den, ostatním trvalo týden, a vždy to byla ta nejjemnější práce. Ani jeden steh, který vyšel z jejích rukou, nebyl chybný a to vlákno, které si na své tap</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>serie předla, bylo tak silné, že ho nešlo př</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>kous</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nout zuby, ale muselo se přeříznout nožem. Žila sama a od</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>loučeně, a třebaže peníze za odvedenou práce se k ní jenom hrnuly, žila prostě. Když pak podruhé chyběla na tržišti, jed</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>na šlechtična, jež čekala na plášť, který ji tkadlena slíbila, se k ní rozjela, aby se přesvědčila, jestli sejí něco nestalo. Stařena tam byla, sedíc u svého stavu, hlavu skloněnou nad prací, avšak ruce měla nehybné a ani to s ní nehnulo, když žena zaklepala na zárubeň jejích dv</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ří. A tak její sluha ve</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>šel dovnitř a poklepal jí na rameno, poněvadž jistě u práce zadřímla. Když to však udělal, stařena se překotila nazad, mrtvá jako kámen, a n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>táhla se mu u nohou. A z hrudi jí vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>skočil pěkně tlustý pavouk, velký jako mužská pěst, a pelášil po stavu pryč. A za ním se táhlo silné pavučinové vlákno. Tak všichni poznali trik jejího tkalcovského umění. Její tělo rozčtvrtili a spálili a spolu s ní sh</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>řela i všechna práce, o níž se vědělo, že pochází z jejího stavu, její chalupa a samo</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ný stav.</emphasis></p>

<p>BADGERLOCKOVY „PŘÍBĚHY STARÉ KRVE"</p>

<p>Vzbudil jsem se již před úsvitem, s hrozným pocitem, že jsem na něco zapomněl. Nějakou dobu jsem potmě jen tiše ležel, dávaje si dohromady příčinu svého neklidu. Rozespa­le jsem se snažil vzpomenout si, co mě oslabilo. Nutil jsem svou mysl k činnosti mezi rozcupovanými závoji bolehlavu. Zvolna se mi vybavovala spletitá vlákna úděsného snu. By­lo to zkrušující; já tam byl kočka. Bylo to jako v té nejhorší bajce o Moudrosti, v níž je praktikant postupně opanováván svým zvířetem, až se jednoho dne probudí jako tvaroměnitel, odsouzený k tomu, aby na sebe vzal formu svého zvíře­te a stal se navždy kořistí těch jeho nejhorších pudů. V tom snu jsem byl kočkou, ale v lidském těle. A byla tam i nějaká žena, která s kočkou sdílela mé vědomí; byly tak dokonale prolnuté, že jsem nedokázal určit, kde jedna začíná a kde dru­há končí. Jak zneklidňující. Ten sen mě polapil, zaťal do mě své pařáty a držel mě v područí. Ale nějaká moje část slyše­la... co to? Šeptání? Tiché cinkání postroje, vrzání bot a pod­kov na písku?</p>

<p>Vztyčil jsem se do sedu a rozhlédl se potmě kolem sebe. Z ohně už zbývala jen temně rudá šmouha na zemi nedale­ko mě. Nic jsem neviděl, ale už jsem si byl jist, že můj zaja­tec je pryč. Nějak se vykroutil z pout a teď vyrazil kupředu, aby varoval ostatní, že je sledujeme. Zatřepal jsem hlavou, abych si ji vyčistil. Nejspíš si vzal i toho mého zatraceného koně. Z našich koni byla Myblack jako jediná dost hloupá na to, aby se nechala ukrást bez jediného zvuku.</p>

<p>Našel jsem řeč: „Lorde Goldene! Vzbuďte se. Náš zajatec utekl."</p>

<p>Uslyšel jsem, jak se posadil na houni, necelou délku paže ode mě. Slyšel jsem, jak potmě šmátrá, a pak na ohni přistá­la hrstka klacíků. Nejdřív zrudly žárem a pak jimi proskočil skutečný plamínek. Zahořel jen krátce, ale to, co mi ukázal, mě stačilo vyvést z míry. Nejenomže chyběl zajatec, ale ta­ké Laurel a Whitecap.</p>

<p>„Vyrazila za ním," hádal jsem přihlouple.</p>

<p>„Odjeli společně," předložil mně šašek pravděpodobnější variantu. Když byl se mnou sám, úplně upustil od hlasové­ho tónu a póz lorda Goldena. Seděl na houni v ubývající zá­ři ohně, kolena skrčená pod bradou a ruce ovinuté kolem no­hou, a do toho hořekoval: „Když jsi usnul, trvala na tom, že půjde na hlídku jako první. Slíbila mi, že mě vzbudí, jen co jí skončí služba. Kdybych si nedělal takové starosti s tvým chováním, možná bych byl viděl, jak je její nabídka podiv­ná." Jeho raněný pohled byl bezmála vyčítavý. „Ona ho roz­vázala a pak se záměrně a potichu vypařili. Tak potichu, že je neslyšel ani Nighteyes."</p>

<p>Jeho slova, když už ne tón hlasu, v sobě tajila otázku. „Ne­ní mu dobře," řekl jsem a spolkl jakékoli další vysvětlování. Nedržel mě snad vlk záměrně v hlubinách spánku, zatímco jim dával možnost k úniku? Ještě pořád tvrdě spal po mém boku, těžkým spánkem prosyceným vyčerpáním a malátností. „Proč by s ním měla odjet?"</p>

<p>Mlčení trvalo až příliš dlouho. Pak šašek bezděčně odtu­šil: „Možná si myslela, že ho zabiješ, a nechtěla, aby k tomu došlo."</p>

<p>„Já bych ho nezabil," odvětil jsem podrážděně.</p>

<p>„Vážně? No to je dobře, že aspoň jeden z nás je si tím jist. Protože abych byl upřímný, mně se myslí honily tytéž oba­vy." Zahleděl se na mě v šeru a pak s odzbrojující přímostí řekl: „Minulou noc jsi mě polekal, Fitzi. Ne, tys mě vyděsil. Až jsem pochyboval o tom, jestli tě vůbec znám."</p>

<p>Nechtěl jsem se o tom bavit. „Myslíš, že se mohl nějak osvobodit a pak přinutit Laurel, aby odjela s ním?"</p>

<p>Nějakou dobu byl zticha, pak přistoupil na změnu tématu: „To je možné, ale jen sotva. Laurel je... velmi vynalézavá. Našla by už nějaký způsob, jak způsobit hluk. Ani si neumím představit, proč by to on dělal." Zamračil se. „Nezdá se ti, že se jeden na druhého nějak divně dívali? Skoro jako by měli nějaké společné tajemství?"</p>

<p>Viděl snad něco, co já neviděl? Chvíli jsem se tomu sna­žil přijít na kloub, ale potom jsem to vzdal jako beznadějné. Neochotně jsem ze sebe shrnul pokrývku, chystaje se vstá­vat. Tiše jsem řekl, aby vlk mohl ještě chvíli spát: „Musíme vyrazit za nimi. Ihned." Mokré a zablácené oblečení z minu­lé noci bylo na mém těle lepkavé a ztuhlé. No co, aspoň se nemusím oblékat. Vstal jsem. Zapnul jsem si opasek s me­čem o dírku blíže k místu, kde jsem si ho zapínal dřív. Pak jsem se zarazil, zíraje udiveně na pokrývku.</p>

<p>„Já jsem tě zakrýval," přiznal šašek tiše. A dodal: „Ať se Nighteyes vyspí, alespoň do rozbřesku. Budeme potřebovat trochu světla, abychom našli jejich stopu." Odmlčel se a po­tom se zeptal: „Říkáš, že bychom je měli sledovat, protože si myslíš... co vlastně? Že zamíří tam, kam jel princ? Myslíš, že by tam vzal s sebou Laurel?"</p>

<p>Hryzl jsem se do rozkolísaného rožku nehtu na palci. „Ne­vím, co si myslím," připustil jsem.</p>

<p>Nějakou dobu jsme oba ve tmě potichu přemítali. Nadechl jsem se a prohlásil: „Musíme vyrazit za princem. Od toho nás nesmí nic odvést. Měli bychom se vrátit tam, kde jsme včera jeho stopu opustili, a pokusit seji znovu najít, jestli­že ovšem po dešti vůbec na něco narazíme. To je jediná ces­ta, o níž s absolutní jistotou víme, že nás zavede k Dutifulovi. A pokud se nám to nepodaří, pak se vrátíme, abychom se pokusili najít Laurel a toho Piebalda. Snad tato stopa rovněž vede k princi."</p>

<p>„Ujednáno," odvětil tiše šašek.</p>

<p>Měl jsem náhle divný pocit viny, protože jsem zakusil úle­vu. Nejen proto, že se mnou souhlasil, nejen proto, že Piebald se octl z mého dosahu, ale i proto, že Laurel a zajatec byli pryč a my mohli upustit od přetvářky a být jen sami se­bou. „Chyběl jsi mi," řekl jsem tiše při vědomí, že už bude vědět, co tím míním.</p>

<p>„Ty mně taky." Jeho hlas zazněl z nového směru. Byl již na nohou a pohyboval se potmě tiše a ladně jako kočka. Při té myšlence se mi prudce vybavil můj sen. Zachytil jsem se jeho potrhaných vláken. „Myslím, že princi hrozí nebezpe­čí," připustil jsem.</p>

<p>„To ti došlo až teď?"</p>

<p>„Je to jiný druh nebezpečí, než jaký jsem čekal. Měl jsem v podezření Moudré, kteří ho odlákali od Kettricken a ode dvora, kteří si ho koupili kočkou, jež se stala jeho partnerkou, aby si ho mohli odvést a udělat z něj jednoho z nich. Ale mi­nulou noc jsem měl sen a... byl to zlý sen, šašku. O princi vymístěném ze sebe sama, o kočce, která v jejich vztahu uplat­ňuje takový vliv, že on už si jen stěží vzpomíná, kým vlastně je."</p>

<p>„A to by se mohlo stát?"</p>

<p>„Kéž bych to jen věděl s jistotou. Celá ta věc je tak pra­podivná. Byla to jeho kočka, a přesto nebyla. Je tam ještě nějaká žena, ale já ji nikdy neviděl. Když jsem byl princem,</p>

<p>miloval jsem ji. A tu kočku, miloval jsem rovněž tu kočku. Myslím, že i ta kočka milovala mě, ale to už bylo těžké říci. Ta žena byla jakoby... mezi námi."</p>

<p>„Když jsi byl princem." Bylo vidět, že se ještě ani neroz­hodl, jak formulovat otázku.</p>

<p>Ústí jeskyně se nyní o krapítek prosvětlilo. Vlk spal pořád dál. Hledal jsem vhodné vysvětlení: „Občas, v noci... není to dočista Umění. Ani ne tak docela Moudrost. Myslím, že i co se týče magie, jsem bastardí kříženec dvou linií, šašku. Mož­ná proto Umění občas tak bolí. Možná jsem se to nikdy ne­naučil dělat správně. Možná že Galen měl po celou tu dobu pravdu, co se týče mě -"</p>

<p>„Když jsi byl princem," připomněl mi neodbytně.</p>

<p>„Ve snech se jím stávám. Občas si pamatuji, kdo skutečně jsem. Občas se jim prostě stanu a vím, kde je a co dělá. Sdí­lím jeho myšlenky, ale on si mě vědom není, ani k němu ne­mohu mluvit. Nebo možná mohu. Nikdy jsem to nezkoušel. Ve snech mě nikdy nenapadne, abych se o to pokoušel. Pros­tě se jím stanu a vezu se s ním."</p>

<p>Vydal drobný zvuk, jako by v zamyšlení vydechl. Rozednělo se způsobem, jaký je pro přelom těchto ročních obdo­bí typický; tma přešla do perleťové šedi, vše v jediném oka­mžiku. A v ten moment jsem pocítil, že léto je pryč, že bouře ho minulou noc utopila a spláchla a že nám nezvratně nad­cházejí podzimní dny. V ovzduší bylo cítit vůni listí, které brzy začne opadávat, a rostlin již pozbývajících zeleň, aby posléze klesly zpátky ke svým kořenům, ba i semen ve vět­ru zoufale hledajících místo, kde by spočinula a vnořila se do půdy, než si je najdou zimní mrazy.</p>

<p>Odvrátil jsem se od vchodu do jeskyně a zjistil jsem, že šašek má již na sobě čistý oděv a provádí poslední úpravy na našich zavazadlech. „Je tu jen kousek chleba a jedno jablko," sdělil mi. „A nemyslím si, že by Nighteyes prahnul po jablkách."</p>

<p>Podal mi chleba určený pro vlka. Když mu denní světlo dopadlo na tvář, Nighteyes se pohnul. Zatímco vstával, dal si záležet na tom, aby si nic nemyslel. Opatrně se protáhl a pak se šel nachlemtat vody z tůňky v zadní části jeskyně. Když se vrátil zpátky, svezl se vedle mě a bral si chleba, který jsem mu lámal na kousky.</p>

<p><emphasis>Takže. Jak dlouho jsou už pryč? </emphasis>zeptal jsem se ho.</p>

<p><emphasis>Ty víš, že jsem je nechal jít. Proč se mě na to vůbec ptáš?</emphasis></p>

<p>Nějakou dobu jsem mlčel. <emphasis>Změnil jsem názor. Copak to ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>cítíš? Rozhodl jsem se, že mu ani neublížím, nemluvě o tom, že bych ho zabil.</emphasis></p>

<p><emphasis>Changere. Minulou noc jsi nás oba přenesl do těsné blíz</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kosti velmi nebezpečn</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>ho místa. Žádný z nás doopravdy ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>věděl, co uděláš. Rozhodl jsem, že je raději n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>chám jit, než abych to zjišťoval. Rozhodl jsem se špa</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ně?</emphasis></p>

<p>Nevěděl jsem. A právě to mě na tom nejvíc děsilo - že jsem nevěděl. Nechtěl jsem po něm, aby mi pomohl vysto­povat Laurel a lučištníka. Místo toho jsem se zeptal: <emphasis>Myslíš, že ještě můžeme objevit princovu stopu?</emphasis></p>

<p><emphasis>Slíbil jsem ti, že to udělám, nebo ne? Tak prostě udělejme to, co udělat musíme, a pak se vraťme domů.</emphasis></p>

<p>Sklopil jsem hlavu na znamení souhlasu. Znělo to dobře.</p>

<p>Šašek zatím žongloval s jablkem v ruce. Jakmile Nighteyes dojedl, skončil s tím, sevřel jablko oběma rukama a prudce každou škubl na opačnou stranu. Jablko se hladce rozlomilo na dvě poloviny a on mi jednu hodil. Chytil jsem ji a zavrtěl na něj hlavou, usmívaje se přitom. „Pokaždé když si myslím, že už všechny tvoje triky znám -"</p>

<p>„Zjišťuješ, jak moc se mýlíš," dokončil větu za mě. Rych­le snědl svoji půlku a schoval ohryzek pro Maltu. Já udělal</p>

<p>totéž s tím rozdílem, že ohryzek byl pro Myblack. Hladoví koně nebyli moc nadšení vyhlídkou na den, který měli před sebou. Než jsem je osedlal, trochu jsem jim uhladil jejich rozcuchanou srst a k Myblack připnul naše sedlové vaky. Pak jsme je vyvedli ven z jeskyně a dolů po štěrkovém sva­hu, který nyní pokrývala kluzká vrstva bláta. Vlk se ploužil za námi.</p>

<p>Jak se často po pořádné bouřce stává, nebe bylo azurově modré a jasné. Jak stoupající slunce prohřívalo mokrou ze­mi, z okolní krajiny stoupaly silné denní vůně. Do toho zpí­vali ptáci. Na ranním nebi nad našimi hlavami mířilo k jihu hejno divokých kačen. Na úpatí kopce jsme nasedli. <emphasis>Udržíš s námi tempo? </emphasis>zeptal jsem se ustaraně Nighteyese.</p>

<p><emphasis>Měl bys doufat, že ano. Protože beze mě nemáte šanci, že prince vystopujete.</emphasis></p>

<p>Po cestě, kudy jsme přijeli, vedl zpět jeden pár koňských stop. Hluboké otisky. Jeli ve dvou, jak to jen rychle Whitecap s takovým nákladem svedl. Kam měli namířeno a proč? Pak jsem pustil Laurel a Piebalda z mysli. Hledali jsme pře­ce prince.</p>

<p>Otisky Whitecapových podkov se vrátily až do míst, kde jsme byli předešlého dne přepadeni. Cestou jsem si všiml, že Piebald si vyzvedl svůj luk. Pak zamířili zpátky k cestě. Sto­py Whitecapa byly pořád hluboko vtlačené do vlhké půdy. Takže odjeli společně.</p>

<p>Jejich stopy nebyly jedinými čerstvými stopami pod stro­my. Po lijáku z minulé noci tudy projeli další dva koně. Je­jich stopy překrývaly hluboké otisky naloženého Whitecapa. Při pohledu na to jsem se zamračil. Tohle nebyly stopy pro­následovatelů z vesnice. Ti se tak daleko nedostali; aspoň ne prozatím. Přimkl jsem se k naději, že smrt jejich přátel a hroz­né počasí je otočily zpátky. Tyto čerstvé stopy vedly od severozápadu, potom se otáčely a mířily zpátky týmž směrem. Nějakou dobu jsem nad tím dumal, pak mi to rázem došlo: „No jasně. Ten lučištník neměl žádného koně. Piebaldové po­slali někoho zpátky, aby muže na hlídce vyzvedl." Smutně jsem se usmál. „Alespoň teď máme jasnou stopu, po níž mů­žeme jít."</p>

<p>Ohlédl jsem se, ale šaškova tvář byla nehybná. Mé nadše­ní se mnou nesdílel.</p>

<p>„Co se děje?"</p>

<p>Chabě se usmál. „Právě jsem si představoval, jak by nám asi bylo, kdybys toho chlapce minulou noc zabil a vymlátil z něho cíl jejich cesty."</p>

<p>Nechtěl jsem tu myšlenku rozvádět. Neřekl jsem nic a sou­středil se na stopy v půdě. Nighteyes a já jsme postupova­li v čele a šašek nás následoval. Koně byli hladoví a zejmé­na Myblack kvůli tomu byla podrážděná. Kdekoliv mohla, uškubávala si žlutě žilkované vrbové lístky a chomáče suché trávy a já byl příliš jat soucitem na to, abych ji korigoval. Kdybych tímto způsobem mohl ukojit svůj hlad i já, sám bych si byl narval plnou hrst lístků.</p>

<p>Jak jsme jeli dál, četl jsem ze stop, že jezdec měl hodně naspěch, když uháněl zpátky varovat svou skupinu, že jejich hlídka byla dopadena. Stopy teď sledovaly jasně viditelné tra­sy, nejsnazší cestu do kopce, nejprůjezdnější stezku přes les­ní výběžek. Den byl stále mladý, když jsme pod rozlehlým dubovým hájem narazili na zbytky tábora.</p>

<p>„Museli tu zažít deštivou, divokou noc," vytušil šašek a já přikývl. V místě ohniště byly vidět zbytky zuhelnatělých po­len uhašených lijákem, která už nikdo nezapálil. Svůj otisk na zemi zanechala tkaná pokrývka; ten, kdo na ní spal, po­řádně promokl. V půdě se nacházela učiněná změť stop. Če­kali tu na ně další Piebaldové? Odjíždějící stopy se navzájem překrývaly. Nemělo smysl marnit tu čas ve snaze rozlousknout to.</p>

<p>„Kdybychom včera, poté co jsme dopadli toho lučištníka, přidali do kroku, byli bychom je tu dostihli," řekl jsem lítos­tivě. „To jsem měl tušit. Umístili ho tam s vědomím, že o moc dále nepojedou. Neměl žádného koně. Teď už je mi to jas­né. Zatraceně, šašku, my jsme včera měli prince na dosah."</p>

<p>„Potom ho zřejmě máme i dnes. Takhle je to lepší, Fitzi. Vždyť osud nám nahrává do rukou. Dnes jedeme bez zátěže a ještě k tomu můžeme doufat, že je zaskočíme."</p>

<p>Při bližším pohledu na stopy jsem se zamračil. „Nevidím žádný náznak toho, že by tudy jeli Laurel a lučištník. Takže nějaký muž byl vyslán nazpět, aby vyzvedl tu hlídku, a vrá­til se sám se zprávou, že lučištník byl dopaden. Co si z toho vyvodí, to je těžké říci, ale rozhodně odjeli ve spěchu a bez lučištníka. Měli bychom předpokládat, že teď se budou mít hodně na pozoru."</p>

<p>Nadechl jsem se. „Až se pokusíme prince odvézt, budou s námi bojovat." Skousl jsem si ret a dodal: „Nejlepší bude předpokládat, že princ se s námi pustí do boje také. A i kdy­by ne, moc nám nepomůže. Minulou noc byl tak mimo..." Zavrtěl jsem hlavou a pustil svoje obavy z hlavy.</p>

<p>„Takže jaký je náš plán?"</p>

<p>„Překvapit je, půjde-li to, tvrdě udeřit, vzít si, co chceme, a rychle vypadnout. A ujíždět k Buckkeepu, jak nejrychleji to půjde, protože nebudeme v bezpečí, dokud tam nedorazí­me."</p>

<p>Sledoval tu myšlenku dále, než jsem byl ochoten já. „Myblack je rychlá a silná. Může se stát, že až budeš mít prince, já s Maltou se za tebou opozdíme. Přesto se nezdržuj."</p>

<p><emphasis>A já.</emphasis></p>

<p>Šašek pohlédl na Nighteyese, jako by ho slyšel.</p>

<p>„Myslím, že tohle nedokážu," řekl jsem starostlivě.</p>

<p><emphasis>Neboj se. Já ti ho ochráním.</emphasis></p>

<p>Ucítil jsem, jak mi srdce hrůzou pokleslo. <emphasis>A kdo ochrá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ní tebe? </emphasis>Tu starost jsem si silou vůle ponechal sám pro se­be. Nedopustím, aby k tomu došlo, slíbil jsem si. Žádného z nich neopustím. „Mám hlad," poznamenal šašek. Nebyla to stížnost, pouze konstatování, jenomže já si přál, aby to ne­byl řekl. Některé věci je snazší ignorovat než vzít na vědo­mí.</p>

<p>Pokračovali jsme dál. Stopa v deštěm zmáčené zemi byla teď o hodně zřetelnější. Ztráty hodili za hlavu a jeli dál i bez lučištníka, stejně jako nechali jednoho ze svých zemřít, když prchali z oné vesnice. Takové chladnokrevné odhodlání mi jasně říkalo, jakou má pro ně princ cenu. Budou ochotni jít do boje na smrt. Mohli by prince i zabít, než aby nám dovo­lili odvézt si ho. Fakt, že jsme o jejich motivech věděli tak málo, mě nutil, abych byl totálně nelítostný. Upustil jsem od myšlenky, že se s nimi napřed pokusím domluvit. Tušil jsem, že jejich odpovědí by byl tentýž pozdrav, který pro nás vče­ra měl jejich lučištník.</p>

<p>Toužebně jsem vzpomínal na doby, kdy bych byl vyslal Nighteyese napřed, aby nám cestu prozkoumal. Ale když by­la stopa teď tak zřetelná, supící vlk nás spíše zdržoval. Po­znal jsem okamžik, kdy si to uvědomil, poněvadž se prudce posadil vedle cesty. Zatáhl jsem Myblack za otěže a šašek za­stavil rovněž.</p>

<p><emphasis>Bratře?</emphasis></p>

<p><emphasis>Jeďte dál beze mne. Tento lov je jen pro rychlé a bystré.</emphasis></p>

<p><emphasis>Takže po mně chceš, abych jel bez svých očí a bez svého nosu?</emphasis></p>

<p><emphasis>A taky bez mozku, ó běda. Jeď si svou cestou, bratříčku, a nech si své lichotky pro někoho, kdo jim uvěří. Třeba </emphasis><emphasis>pro kočku</emphasis><emphasis>. </emphasis>Vstal na všechny čtyři a po pár krocích, navzdory své únavě, zdánlivě nenuceným způsobem splynul s okolním křo­vím. Šašek se na mě tázavě zahleděl.</p>

<p>„Pojedeme bez něj," řekl jsem tiše. Uhnul jsem před je­ho znepokojeným pohledem stranou. Pobídl jsem Myblack do kroku a jeli jsme dál, teď však o něco rychleji. Jak jsme koně hnali kupředu, stopy před námi byly stále čerstvější. U jednoho potoka jsme zastavili, abychom koně nechali na­pít a abychom si doplnili měchy vodou. Rostly tam pozdní ostružiny, kyselé a tvrdé, takové, které se zbarvují jen ve stí­nu, bez přímého slunečního světla, které by jim dodalo na sladkosti. Přesto jsme jich snědli plné hrsti, protože jsme by­li rádi, že máme co žvýkat a polykat. Neochotně jsme zane­chali zbytek plodů na keřích a nasedli jsme, jen co naše zví­řata alespoň mírně uhasila žízeň. Jeli jsme dál.</p>

<p>„Počítám, že je jich šest," poznamenal šašek za jízdy.</p>

<p>Přikývl jsem. „Minimálně. Tam u vody byly i kočičí sto­py. Dvě odlišné velikosti."</p>

<p>„Víme, že jeden z nich jede na válečném koni. Neměli by­chom počítat nejméně s jedním statným válečníkem?"</p>

<p>Zdráhavě jsem pokrčil rameny. „Myslím, že bychom mě­li počítat s čímkoli. Včetně toho, že jich proti sobě máme víc než šest. Mají namířeno někam do bezpečí, šašku. Možná na nějakou usedlost v majetku Staré krve nebo do nějaké piebaldské pevnosti. A dost možná, že zatímco je stopujeme, jsme sami sledováni." Zvedl jsem zrak. Nevšiml jsem si za­tím žádných ptáků, kteří by nám věnovali nepatřičnou pozor­nost, což ale neznamenalo, že by žádní takoví nebyli. V pří­padě lidí, které jsme teď sledovali, by nějaký pták ve vzduchu nebo liška v křoví mohli být nasazeni jako špehové. Museli jsme být připraveni úplně na všechno.</p>

<p>„Jak dlouho už se ti to děje?" zeptal se za jízdy šašek.</p>

<p>„Myslíš ty společné sny s princem?" Neměl jsem sílu na to, abych se před ním pokoušel něco tajit. „Och, už nějakou dobu."</p>

<p>„Ještě déle, než co se ti oné noci zdálo, že byl na Galekeepur.“</p>

<p>Zdráhavě jsem odvětil: „Už předtím jsem měl podivné sny. Neuvědomoval jsem si, že jsou to i princovy zážitky."</p>

<p>„Nevykládal jsi mi o nich, jen o tom, že se ti zdálo o Molly, Burrichovi a Nettle." Odkašlal si a dodal: „Ale Chade se mi o některých svých podezřeních zmínil."</p>

<p>„Opravdu?" To jsem neslyšel rád. Nelíbila se mi předsta­va, jak se šašek a Chade o mně baví za mými zády.</p>

<p>„Byl tam vždycky princ, či snad výlučně princ? Nebo máš ještě nějaké jiné sny?" Šašek se snažil hloubku svého zájmu skrývat, ale já ho znal už příliš dlouho.</p>

<p>„Kromě těch snů, o nichž už víš?" zdráhal jsem se. Rych­le jsem se rozmýšlel, ale ne zda mu mám lhát, nýbrž o kolik pravdy jsem ochoten se podělit. Lhát šaškovi bylo zbytečné plýtvání silami. Vždy poznal, když jsem mu lhal, a dokázal si z toho vyvodit pravdu. Nejlepší taktikou bylo udržet jeho vědomosti na minimu. A necítil jsem žádné rozpaky, proto­že to byl prostředek, který on sám proti mně používal nejčastěji. „Víš, že se mi zdálo o tobě. A jak jsem ti už říkal, jed­nou se mi zdálo jasně o Burrichovi, tak jasně, že jsem za ním málem šel. Řekl bych, že tohle jsou ty samé druhy snů jako ty, které mívám o princi."</p>

<p>„Takže se ti nezdává o dracích?"</p>

<p>Myslel jsem, že vím, co tím míní. „O Veritym-coby-drakovi? Ne." Uhnul jsem očima stranou před jeho bystrým žlu­tým pohledem. Stále jsem pro svého krále truchlil. „I když jsem se dotýkal kamene, ve kterém vězel, necítil jsem ani sto­pu jeho přítomnosti. Pouze to vzdálené bzučení na vlnách Moudrosti, jako když slyšíš včelí úl hluboko pod zemí. Ne. Ani ve svých snech k němu nedosáhnu."</p>

<p>„Takže nemáš žádné dračí sny?" naléhal.</p>

<p>Vzdychl jsem. „Nejspíš ne víc než ty. Nebo kdokoli, kdo to léto zažil a díval se, jak brázdí nebesa nad Šesti vévodstvími. Cožpak by tu podívanou mohl člověk vidět, aniž by se mu o tom někdy zdálo?" A který na Umění závislý ba­stard by se mohl dívat, jak Verity tesá svého draka a jak do něj vchází, a nesnít o tom, že tak skončí sám? Vplynout do toho kamene a přijmout ho za své tělo a vznést se k nebesům a proletět se nad světem. Samozřejmě že se mi občas zdálo o tom, že jsem drak. Tušil jsem, ne, já to věděl, že až mě jed­nou zastihne stáří, podniknu marnou výpravu do Hor a zpát­ky do toho lomu. Ale stejně jako Verity nebudu mít žádnou koterii, která by mi asistovala při tesání mého draka. Vědo­mí, že se mi to nemůže podařit, pro mě jaksi nebylo důle­žité. Nedokázal jsem si představit žádnou jinou smrt než tu, kterou zasvětím pokusu o vytesání draka.</p>

<p>Jel jsem dál, celý roztržitý, a snažil se ignorovat podivné pohledy, které po mně šašek čas od času vrhal. Nezasloužil jsem si zásah štěstěny, k němuž v příštím okamžiku došlo, ale přesto jsem byl rád. Když jsme dojeli k okraji menšího údolí, díky vhodné konstelaci terénu se mi naskytl letmý po­hled na ty, které jsme pronásledovali. Úzké údolí bylo za­lesněné, ale rozdělené hlučným vodním tokem, jehož hla­dina byla po bouři z minulé noci vzedmutá. Ti, které jsme sledovali, se přes něj právě brodili. Byli by se museli otočit v sedlech a podívat se vzhůru, aby nás uviděli. Přitáhl jsem koni otěže a pokynul šaškovi, ať udělá totéž, a mlčky jsem sledoval skupinu pod sebou. Sedm koní, jeden bez jezdce. Byli tam dvě ženy a tři muži, jeden na velikém koni. Měli s sebou tři kočky, nikoli dvě, ačkoli na obranu svých stopařských schopností musím říci, že dvě byly podobné velikosti. Všechny tři kočky se vezly za sedly svých majitelů. Nejmen­ší kočka jela s chlapcem s tmavými vlasy a v mohutném pláš­ti v barvě buckkeepské modři. Princ. Dutiful.</p>

<p>Odpor jeho kočky k vodě, kterou překračovali, byl zřejmý z jejího strnulého držení těla a nakročených nohou. Spatřil jsem je pouze na okamžik a pocítil při tom pohledu zvláštní závrať. Potom mi je zakryly větve stromů. Zatímco jsem se díval, z kamenitého koryta se vyštrachala poslední jezdkyně na koni a zamířila vzhůru po kluzkém jílovém břehu na dru­hé straně. Když zmizela v lese, napadlo mě, zda to není prin­cova milá.</p>

<p>„To byl ale velký muž na tom velkém koni," poznamenal zdráhavě šašek.</p>

<p>„Ano. A budou se bít jako jeden. Ti dva k sobě byli při­poutáni."</p>

<p>„Jak to můžeš říci?" zeptal se zvědavě.</p>

<p>„Já nevím," odpověděl jsem popravdě. „Je to stejné, jako když na tržišti uvidíš starý manželský pár. Nikdo ti to nemu­sí říkat. Můžeš to prostě vidět podle toho, jak se společně pohybují a jak spolu navzájem mluví."</p>

<p>„Kůň. Inu, to může obnášet jisté <emphasis>výzvy, </emphasis>které jsem neče­kal." Teď jsem ho pro změnu obdařil nechápavým pohledem já, ale on uhnul očima stranou.</p>

<p>Stopovali jsme je dál, ale teď už opatrněji. Chtěli jsme je pokradmu sledovat, aniž by oni zpozorovali nás. Jelikož jsme nevěděli, kam jedou, nemohli jsme prostě vyrazit kupředu a zadržet je, i kdyby nám to drsný terén s bujnou vegetací umožňoval. „Nejlepší pro nás asi bude počkat, až se utáboří na noc, a pak si jít pro prince," navrhl šašek.</p>

<p>„Má to dva háčky," odvětil jsem. „Do soumraku mohou dorazit do místa svého určení. Pokud to uděláme podle tebe, mohli bychom je nalézt v opevněném objektu či v přítom­nosti mnohem většího počtu společníků. A za druhé, jestli se znovu utáboří, rozestaví hlídky, jako to udělali už předtím. Nejprve je budeme muset předjet."</p>

<p>„Takže jaký je tvůj plán?"</p>

<p>„Počkat, až se dnes večer utáboří," připustil jsem zachmu­řeně. „Pokud se nám předtím nenaskytne lepší příležitost."</p>

<p>Jak odpoledne ubíhalo, mé tušení blížící se katastrofy síli­lo. Bylo vidět, že stezka, po niž jsme jeli, není jen pro vyso­kou a králíky. Využívali ji další lidé; někam vedla, do měs­ta či do vesnice, nebo přinejmenším na nějaké shromaždiště. Netroufal jsem si čekat, až se setmí a oni se utáboří.</p>

<p>Přikradli jsme se k nim ještě blíž než předtím. Nerovný te­rén, kterým jsme ujížděli, nám nahrával do ruky, poněvadž jakmile zahájili sestup z hřebene, mohli jsme se odvážit ješ­tě blíž. Několikrát jsme museli sjet z ušlapané stezky, aby­chom se ukryli pod úrovní hřebenové linie, ale ti, které jsme sledovali, si byli zjevně jisti, že nyní jsou na bezpečnějším území. Ani se moc často neotáčeli. Jak nám stromy zakrý­valy a zase odkrývaly výhled na ně, studoval jsem jejich po­chodovou formaci. Muž na velkém koni jel v čele, následo­ván ženami. Druhá žena vedla koně bez jezdce. Náš princ jel jako čtvrtý, jeho kočka se vezla na polštáři za ním. Následo­vali ho dva další muži a jejich kočky. Jeli jako někdo, kdo má v úmyslu urazit do setmění nějakou vzdálenost.</p>

<p>„Vypadá jako ty, když jsi byl ještě chlapec," poznamenal šašek, když jsme je opět sledovali, jak nám zahýbají z do­hledu.</p>

<p>„Mně připomíná Verityho," opáčil jsem. Byla to pravda. Chlapec opravdu vypadal jako Verity, ale ještě více ve mně evokoval portrét mého otce. Nedokázal jsem říci, jestli vypa­dá jako já, když jsem byl v jeho věku. Tehdy jsem moc nepřicházel do styku se zrcadly. Měl tmavé, husté vlasy, stej­ně nepoddajné jako Verity a já. Na chvíli mě napadlo, jest­li můj otec míval také problémy s česáním. Má jediná před­stava o něm vycházela z jeho portrétu, kde byl bezvadně učesaný. Mladý princ měl stejně jako můj otec dlouhé kon­četiny a byl štíhlejší než podsaditý Verity, ale s věkem by mohl ještě zesílit. Na koni seděl dobře. A stejně jako jsem si toho všiml u muže na velkém koni, mohl jsem vidět pouto mezi ním a jeho kočkou, která se vezla za ním. Dutiful držel hlavu mírně zakloněnou nazad, jako by si byl pořád vědom kočky za svými zády. Byla nejmenší ze všech tří koček, ale přitom větší, než jsem čekal. Měla dlouhé končetiny a tříslově hnědou srst, zkrášlenou vlnkami světlejších a tmavších proužků. Seděla na svém sedlovém polštáři, drápy pořádně zaťaté, a temeno hlavy jí sahalo k princově šíji. Hlava se jí za jízdy otáčela ze strany na stranu, jak registrovala všech­no, co cestou míjeli. Její postoj vypovídal o tom, že je jízdou již znavená a že by nejraději šla po svých.</p>

<p>Zbavit se jí, to mohla být nejošidnější část celého „zá­chranného" podniku. Přesto jsem ani na okamžik nepomys­lel na to, že bych ji vzal s princem zpátky na Buckkeep. Pro jeho vlastní dobro bude muset být od svého zvířecího part­nera separován, stejně jako kdysi Burrich rozdělil Nosyho a mě.</p>

<p>„To ani není zdravé pouto. Nevypadá to, že by se připou­tal, spíše mám dojem, že byl polapen. Či uhranut, řekl bych. Ta kočka ho ovládá. Ale... není to tou kočkou. Je do toho za­pletena jedna z těch žen, možná učitelka Moudrosti, tak ja­ko Black Rolf vyučoval mne, a ta ho podněcuje, aby se do svého vztahu pohroužil s nepřirozenou vášnivostí. A princ je z ní tak poblouzněný, že se vzdal veškerého vlastního úsud­ku. Právě to mi dělá starosti."</p>

<p>Pohlédl jsem na šaška. Řekl jsem tu myšlenku nahlas, bez nějakých úvodních slov, ale jak to mezi námi bylo běžné, zdá­lo se, že jeho mysl se ubírá toutéž cestou. „Bude snazší vyho­dit ze sedla tu kočku a odvézt prince i s koněm, nebo uchvá­tit prince a naložit ho násilím na Myblack?"</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Dám ti vědět, až to uděláme."</p>

<p>Bylo pro mne mučivé stínovat je a doufat v příležitost, která se možná ani nenaskytne. Byl jsem znavený a hladový a bolest hlavy z minulé noci ještě úplně nepolevila. Doufal jsem, že Nighteyesovi se podařilo chytit si něco k snědku a že teď odpočívá. Toužil jsem zašmátrat po něm, ale netroufal jsem si, aby se o mně Piebaldové nedozvěděli.</p>

<p>Cesta nás zavedla vzhůru do rozeklaného předhůří. Mírná rovina v povodí řeky Buck byla teď už daleko za námi. Jak pozdní odpoledne ubíralo slunci na síle, postřehl jsem mož­ná naši jedinou šanci. Siluety jedoucích Piebaldů se rýso­valy na obzoru hřebenové linie. Stezka se napojovala na str­mou pěšinu, která dost prudce klesala napříč stěnou příkrého a kamenitého kopce. Stál jsem ve třmenech a snažil se pro­hlédnout skrze slábnoucí světlo. Tu mi došlo, že koně budou muset jet v jednostupu. Upozornil jsem na to šaška.</p>

<p>„Musíme je dohonit, ještě než princ zahájí sestup," řekl jsem mu. Bylo vidět, že to bude těsné. Abychom před nimi zůstali skryti, pustili jsme si je až moc daleko od sebe. Na­sadil jsem Myblack ostruhy a ona vyrazila kupředu. Malta je­la v těsném závěsu za námi.</p>

<p>Někteří koně jsou rychlí jen na rovných, přímých úsecích. Zato Myblack se v členitém terénu velmi osvědčila. Piebal­dové volili nejsnazší cestu, kopírujíce hřebenové linie. Me­zi nimi a námi se rozvírala strmá rokle, hustě porostlá křo­vím a stromy. Mohli jsme si ušetřit velkou objížďku tím, že se vrhneme po svahu dolů, abychom nabrali tempo a zdolali cestu nahoru poklusem. Pobídl jsem koleny Myblack a ona se zřítila dolů křovinatým svahem, za velkého cákání pro­běhla potokem na dně rokle a pak si razila cestu vzhůru po druhé straně svahu přes mechovité chomáče, které jí ujíždě­ly pod kopyty. Neohlížel jsem se, abych viděl, jak se vede šaš­kovi a Maltě. Raději jsem jel skloněný těsně nad jejím hřbe­tem, vyhýbaje se větvím, které mě hrozily smést ze sedla.</p>

<p>Uslyšeli, jak se blížíme. Podle hluku to muselo vypadat, že mají v patách stádo jelenů nebo celou skupinu zbrojnošů, a ne jediného jezdce, který seje snaží dohonit. V reakci na to se dali na útěk. Dostihli jsme je v posledním možném oka­mžiku. Tři z jejich skupiny se již vydali na strmou, úzkou stezku vedoucí napříč stěnou kopce. Vedoucí kůň právě za­hájil sestup. Tři zbývající koně vezli kočky a jezdce. Posled­ní z nich se s výkřikem otočil, aby mohl čelit mému výpadu, zatímco druhý odzadu pobídl prince, jako by ho chtěl popo­hnat na svah.</p>

<p>Narazil jsem do toho, který se otočil, aby nám čelil. Nebyl to můj bitevní plán, ale spíše náhoda. Podklad horské stezky byl zrádný, plný valícího se kamení. Když se Myblack sra­zila plec o plec s menším koněm, kočka se zakňučením vy­skočila z polštáře, přistála na svahu pod námi a teď klouza­la a hrabala se z dosahu nořících se kopyt zápolících koní.</p>

<p>Mezitím jsem tasil svůj meč. Pobídl jsem Myblack kupře­du a ona velmi snadno odstrčila menšího koně z cesty. Když jsem je míjel, jedním pohybem jsem vnořil meč do muže, který se stále pokoušel vytáhnout ošklivě zubatou dýku. Vy­křikl a kočka taky jako ozvěna. Začal se pomalu hroutit ze sedla. Nebyl čas na nějaké lítosti či podružné myšlenky, pro­tože jen co jsme se prodrali kolem něj, otočil se druhý jez­dec, aby se nám postavil. Mohl jsem slyšet zmatené výkři­ky žen za ním a nad námi zakroužila divoce krákající vrána.</p>

<p>Nad úzkou stezkou byla příkrá skála a pod ní kluzký štěrko­vý svah. Muž na velkém koni hlasitě vykřikoval otázky, na které nikdo neodpovídal, a prokládal je požadavky, ať ostat­ní vycouvají vzhůru a uhnou mu z cesty, aby mohl zasáhnout do boje. Cesta však byla moc úzká na to, aby na ní svého ko­ně otočil. Zahlédl jsem, jak se jeho válečný oř po zdusané stezce snaží couvat, zatímco ženy na menších koních za ním se pokoušely projet dopředu a uniknout boji za jejich zády. Kůň bez jezdce byl mezi ženami a princem. Jedna žena křik­la na prince Dutifula, ať si pospíší, a to právě v okamžiku, kdy muž na velkém koni požadoval, aby obě vycouvaly a uděla­ly mu prostor. Jeho kůň byl očividně téhož názoru. Jeho ma­sivní hýždě tlačily mnohem menšího koně za ním. Někdo z nich musel uhnout, s největší pravděpodobností směrem dolů.</p>

<p>„Princi Dutifule!" vykřikl jsem, když Myblack narazila hrudníkem na zadek dalšího koně. Když se ke mně Dutiful otočil, kočka na koni mezi námi dvěma otevřela dokořán tla­mu, vycenila zuby a zakňučela, načež sekla Myblack po hla­vě. Myblack, popuzená a vyděšená, se vzepjala. Jenom tak­tak jsem se vyhnul její hlavě, když jí trhla nazad. Jak jsme šli dolů, předními kopyty zasáhla druhého koně do hýždí. Celkem nic se mu nestalo, ale kočka se vylekala a seskoči­la z polštáře. Jezdec se otočil, aby nám čelil, ale nedosáhl na mě mečem. Princův kůň, zepředu zablokovaný, se zastavil v půli úzké stezky. Kůň bez jezdce nacházející se před ním se snažil vycouvat nahoru, ale princ mu nemohl udělat žád­ný prostor. Dutifulova kočka vztekle vrčela, ale neměla svou zuřivost kde ventilovat. Pohlédl jsem na ni a mé vidění se podivně rozdvojilo. Muž na velkém koni po celou tu dobu hulákal a klel, vztekle se dožaduje, aby mu ostatní uhnuli z cesty. Ti mu však stěží mohli vyhovět.</p>

<p>Jezdci, se kterým jsem se střetl, se podařilo otočit koně na úzké ploše, která se napříč stěnou kopce svažovala k úzké stezce, ale přitom málem ušlapal svou kočku. Zvíře syčelo a divoce po Myblack sekalo, ale ona odtančila z dosahu je­ho hrozivých pařátů. Zdálo se, že kočka je zastrašená; byl jsem si jist, že můj kůň a já jsme byli daleko větší než jaká­koli zvěř, kterou by normálně dokázala skolit. Využil jsem toho váhání a kopnutím pobídl Myblack kupředu. Kočka se dala na ústup rovnou pod kopyty koně svého partnera. Kůň, který nechtěl ušlapat známé zvíře, rovněž zacouval dozadu a natlačil princova koně dopředu.</p>

<p>Na úzké římse, po které vedla stezka, se najednou ozvalo zděšené zaržání jednoho z koní, doprovázené výkřikem je­ho majitelky, jak šel kůň dolů, aby se nenechal shodit z řím­sy válečným koněm, který odhodlaně couval směrem k nám. Mladá žena na koni se vykopala ze třmenů a vyškrábala do stoje, zády přitisknutá k římse, zatímco zpanikařené zvíře, zběsile se snažící získat oporu pro nohy, se převrátilo na stranu a pak sklouzlo z okraje dolů. Ženin kůň sjížděl po str­mém svahu nejprve pomalu, ale jeho prudké pohyby, jimiž chtěl zastavit pád, pouze uvolnily další kamení, které se spo­lu s ním valilo dolů. Jak se kůň řítil dolů, vytrhával cestou výhonky, které se uchytily ve skrovné půdě a rozpukané ská­le. Zvíře hrozivě zařvalo, když se mu jeden výrůstek, pev­nější než ostatní, zabodl hluboko do těla a nakrátko zadržel jeho pád. Za mohutného zmítání se znovu uvolnilo a klou­zalo dál.</p>

<p>Za sebou jsem najednou uslyšel další zvuky. Aniž jsem se otočil, pochopil jsem, že dorazil šašek a že spolu s Maltou zaměstnávají druhou kočku. Věřil jsem, že její partner ještě pořád leží na zemi. Můj meč mu uštědřil hluboký, přesný zá­sah.</p>

<p>Vzedmula se ve mně vlna krutosti. Na majitele kočky jsem mečem nedosáhl, avšak prskající kočku ohrožující Myblack jsem měl na dosah. Shýbl jsem se a sekl po ní. Zvíře divoce uskočilo stranou, ale já mu uštědřil podélný, mělký zásah do boku. Odměnou mi byly vzteklé a bolestivé výkřiky ze stra­ny kočky a jejího lidského partnera. Bolest jeho kočky s mu­žem otřásla a já na okamžik zaregistroval kletby, jež po mně metali na vlnách Moudrosti. Uzavřel jsem před nimi mysl, pobídl jsem Myblack a srazili jsme se kůň proti koni. Bodl jsem po jezdci, a když se pokusil mé čepeli uhnout, svalil se ze sedla. Jeho kůň, bez jezdce a zpanikařený, byl jen rád, že se může dát na útěk, jakmile mu Myblack uvolnila prostor, aby podél ní mohl proběhnout. Princův kůň nyní vycouval od zápasu, který se před ním odehrával, až na malou ploši­nu, která sousedila se strmou stezkou. Kočka, která se vezla za princem, naježila chlupy do plné výše a nyní se zlostným zavrčením stanula přede mnou. Bylo na ní cosi zlého, cosi nestvůrného, co mě děsilo. Zatímco jsem usilovně přemýšlel, co je na ní špatného, princ otočil svého koně a já stanul tvá­ří v tvář mladému Dutifulovi.</p>

<p>Slýchal jsem lidi vyprávět o okamžicích, kdy měli dojem, jako by se jim zastavil všechen čas. Kéž by se to bylo stalo i mně. Byl jsem zčistajasna konfrontován s mladým mužem, který pro mne až do toho okamžiku byl pouze jménem spo­jeným s představou.</p>

<p>Měl moji tvář. Měl moji tvář do té míry, že jsem poznal místo pod bradou, kde vousy rostly jiným směrem a které se mu těžko bude holit, až bude na holení mít věk. Měl moji če­list a taky nos, který jsem míval jako chlapec, ještě než mi ho Regál zlomil. Jeho zuby, stejně jako moje, byly obnažené v bojové grimase. Verityho duše zasela sémě do jeho mla­dé ženy, ale jeho tělo povstalo z mého těla. Pohlédl jsem do tváře syna, kterého jsem nikdy neviděl a ani si ho nenároko­val, a rázem se utvořilo spojení, jako když zacvakne ledový okov.</p>

<p>Pokud by mi čas nehybně stál, pak bych měl být připra­ven na mohutné seknutí jeho meče, když se jím rozmáchl proti mně. Jenže můj syn se mnou nesdílel okamžik ohrome­ného poznání. Dutiful zaútočil jako sedmero démonů a jeho bojový pokřik zněl jako kočičí zakvílení. Málem jsem vypadl ze sedla, jak jsem se zaklonil dozadu, abych se vyhnul jeho meči. I tak mi rozsekl látku u košile a zůstalo po něm štípavé vlákno bolesti. Když jsem se v sedle napřímil, vrhla se proti mně jeho kočka, vřeštící jako ženská. Otočil jsem se za jeho výpadem a zachytil zvíře v půli letu hřbetem lokte a pa­že. Zakřičel jsem hnusem, když na mě udeřilo. Než se do mě stačilo zaklesnout, prudce jsem se zkroutil a hodil je tváří v tvář kočce, kterou jsem právě vyhodil ze sedla. Zaječela, když se srazily, a spadly spolu na zem. Když na ní Dutifulova kočka přistála, ostře zaječela, pak se zpod ní vyškrábala a vzápětí se odšourala z dosahu dupajících kopyt Myblack. Princ pohledem sledoval svou kočku, ve tváři zděšený výraz. Právě tolik prostoru jsem potřeboval. Vyrazil jsem mu meč z nepřipravených rukou.</p>

<p>Dutiful čekal, že s ním budu bojovat. Nebyl připraven na to, že se chopím jeho otěží a převezmu kontrolu nad hlavou jeho koně. Pobídl jsem koleny Myblack, ona kupodivu za­reagovala a otočila se. Nasadil jsem jí ostruhy a ona vyrazila tryskem kupředu. Princova klisna se dychtivě přidala. Byla ráda, že unikne z toho hluku a boje, a sledovat dalšího koně jí dokonale vyhovovalo. Myslím, že jsem houkl na šaška, ať prchá. Nějakým způsobem, nevím jakým, zřejmě držel ko­čičího Piebalda v odstupu. Muž na válečném koni hulákal, že unášíme prince, ale ten shluk zápolících lidí, koní a koček se na nic nevzmohl. Meč jsem pořád třímal v ruce a pr­chal jsem. Nemohl jsem si dovolit ohlížet se, jestli mě ša­šek následuje. Myblack nasadila tempo, až se druhému ko­ni dloužil krk. Princova klisna nemohla mé pádící Myblack stačit, ale já ji nutil jet co nejrychleji. Uhnul jsem s Myblack ze stezky a krkolomnou rychlostí hnal Dutifulova koně po příkrém svahu dolů a pak napříč krajinou. Projeli jsme šle­hajícím křovím a klapali vzhůru do strmých skalnatých kop­ců a pak zase dolů v terénu, kde by i šílenec sesedl a svého koně vedl. Kdyby princ seskočil ze svého koně, byla by to sebevražda. Mým jediným plánem bylo docílit co největší­ho odstupu mezi Dutifulovými společníky a námi.</p>

<p>Když jsem na něj za jízdy poprvé pohlédl, Dutiful se za­rytě držel, ústa semknutá ve vzteklé grimase a oči nepřítom­né. Tam kdesi, vycítil jsem, nás sledovala rozlícená kočka. Když jsme po jednom příkrém svahu sjížděli v přískocích a skluzech dolů, uslyšel jsem nahoře nad námi zapraštět křo­ví. Zaslechl jsem povzbudivý výkřik a poznal šaškův hlas, jak pobízí Maltu k větší rychlosti. Srdce mi poskočilo úlevou, že je stále za námi. Na úpatí kopce jsem Myblack na oka­mžik zastavil. Princův kůň byl již splavený a z udidla mu ka­pala bílá pěna. Šašek vzadu za ním přitáhl otěže Maltě.</p>

<p>„Jste všichni celí?" zeptal jsem se spěšně.</p>

<p>„No, vypadá to tak," souhlasil. Povytáhl si límec u košile a u krku si ho zapnul. „A princ?"</p>

<p>Oba jsme pohlédli na Dutifula. Čekal jsem zlost a vzdor. Avšak on se místo toho potácel v sedle, pohled rozostřený. Očima sklouzl ze šaška na mě a zase zpátky. Pak jimi chvíli bloumal po mé tváři a čelo se mu přitom zkrabatilo, jako by tam uzřel nějakou hádanku. „Můj princi?" zeptal se ho šašek znepokojeně a na okamžik to byl zase tón lorda Goldena. „Jste v pořádku?"</p>

<p>Nějakou dobu na nás oba jen hleděl. Pak se mu vrátil do tváře život a on divoce vzkřikl: „Já musím jít zpátky!" A už chtěl vytáhnout nohu ze třmene. Pobídl jsem ostruhami Myblack a už jsme zase uháněli. Uslyšel jsem jeho zděšený vý­křik, a když jsem se ohlédl, uviděl jsem, jak se křečovitě drží sedla, pokoušeje se znovu dostat do sedu. S šaškem v pa­tách jsme prchali dál.</p>

<p> <strong><emphasis>3 Možnosti volby</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Legendy o Katalyzátoroví a Bílém prorokovi nejsou legen</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dami Šesti vévodství. Ačkoli spisy a ústní podání vycházejí</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>cí z této tradice jsou někt</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>rým učencům v Šesti vévodstvích známé, má své kořeny </emphasis><emphasis>v</emphasis> <emphasis>zemích daleko na jihu, dokonce i za rozlohami Jamaillie a Spice Islands. Není to regulérní ná</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>boženství, nýbrž spíše historicko-filozofická koncepce. Pod</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>le těch, kdo v takové věci věří, je celý čas veliké kolo, které se otáčí </emphasis>v <emphasis>koleji předem d</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ných událostí. Ponechán sám so</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bě, čas se donekonečna otáčí a celý svět je odsouzen k opa</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kování cyklu události, které nás všechny vedou hlouběji do temnoty a úpadku. Stoupenci Bílého proroka věří, že v kaž</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dém věku se zr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>dí jeden takový s vizí, kterak přesměrovat čas a historii na lepší kolej. Ten se pozná podle bílé kůže a bezbarvých očí. Říká se, že v Bílém prorokovi zn</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vu pro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mlouvá prastará rasa Bílých. Ke každému Bílému proroko</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vi náleží Katalyzátor. Jedině Bílý prorok toho konkrétního vě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ku může předpovědět, kdo Katalyzátor je. Katalyzátor je ten, kdo se zrodí v jedinečné pozici, aby mohl měnit, ač jen mír</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ně, předem dané události, což má za následek kaskádovité svedení času do dalších sm</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>rů obnášejících možnosti, které se větví do ještě větší šíře. Bílý prorok </emphasis><emphasis>v</emphasis> <emphasis>partnerství s Kata</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lyzátorem pracuje na tom, aby odklonili otáčející se kolo ča</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>su na lepší kolej.</emphasis></p>

<p>CATERHILLOVA „FILOZOFIE"</p>

<p>Nasazené tempo jsme samozřejmě nemohli udržet natrva­lo. Již dlouho předtím, než jsem si připadal jakžtakž v bez­pečí, nás stav našich koní přiměl k tomu, abychom je nechali vydechnout. Zvuky štvanice za námi umlkly; válečný kůň ne­ní žádný běžec. Zatímco večerní šero kolem nás přecházelo v ryzí tmu, jeli jsme s koňmi krokem vinoucím se říčním ko­rytem. Princova klisna stěží dokázala udržet hlavu vztyče­nou. Jakmile trochu zchladla, bylo mi jasné, že musíme na chvíli zastavit. Jel jsem přikrčený v sedle, vyhýbaje se visí­cím větvím vrb, jež lemovaly potok. Ostatní mě následova­li. Když jsme s koňmi zpomalili poprvé, bál jsem se, že princ se pokusí uprchnout. On to však neudělal. Místo toho seděl na své klisně v zatvrzelém mlčení, zatímco já ji vedl dál.</p>

<p>„Pozor na tu větev," varoval jsem Dutifula a lorda Goldena, když jsem zavadil o nízkou větev, zatímco Myblack se protáhla pod ní. Nechtěl jsem, aby po puštění z ruky švihla prince do tváře.</p>

<p>„Kdo jsi?" zeptal se náhle princ hlubokým hlasem.</p>

<p>„Vy mě nepoznáváte, milorde?" zeptal se ho ustaraně lord Golden. Pochopil jsem, že se snaží odvést princovu pozor­nost ode mě.</p>

<p>„Ne ty. <emphasis>On. </emphasis>Kdo je to? A proč jste mě a mé přátele takto napadli?" Jeho hlas měl silně vyčítavý, až žalující tón. Pojednou se v sedle narovnal, jako by si právě uvědomil svůj hněv.   „Skloň se," varoval jsem ho, když jsem pustil další větev. Poslechl.</p>

<p>Lord Golden řekl: „Je to můj sluha, Tom Badgerlock. Při­jeli jsme, abychom vás odvezli domů na Buckkeep, princi Dutifule. Královna, vaše matka, si o vás dělá převeliké sta­rosti."</p>

<p>„Já nechci jet." S každou další větou přicházel ten mladý muž stále více k sobě. A když vyřkl tato slova, v jeho hlase již zněla hrdost. Čekal jsem, až lord Golden odpoví, ale je­dinými zvuky bylo cákání a dusot koňských kopyt v potoce a švihání a praskání větví, které jsme míjeli. Po naší pravé straně se náhle rozprostřela louka. Pár začernalých, pahýlovitých kmenů bylo připomínkou lesního požáru, který v této oblasti před lety řádil. Vysoká tráva se zahnědlými klásky tu soupeřila s plevelem s nalitými chmýřovitými tobolkami. Vy­vedl jsem koně z potoka na trávu. Když jsem vzhlédl k ne­bi, byla už taková tma, že jí prosvítaly první hvězdy. Ubý­vající měsíc se ještě neukázal; vyjde, až bude hluboká noc. Ale už teď houstnoucí tma ubírala dni na barevných tónech, takže okolní les vypadal jako neproniknutelná změť temno­ty.</p>

<p>Zavedl jsem je doprostřed louky, hodně z dosahu kraje le­sa, a zastavil jsem. Útočníci by museli překonat otevřený te­rén, než by k nám dorazili. „Nejlepší bude, když si odpočine­me, než vyjde měsíc," poznamenal jsem k lordu Goldenovi. „I tak bude pak dost těžké pokračovat v cestě."</p>

<p>„Je to bezpečné místo k zastavení?" zeptal se mě.</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Ať už je či není, myslím, že zasta­vit musíme. Koně jsou na pokraji sil a stmívá se. Řekl bych, že jsme získali dobrý náskok. Ten válečný kůň je silný, ale není dost rychlý ani hbitý. Terén, kterým jsme ujížděli, ho za­straší. A Piebaldové musí buď opustit své raněné, a tím roz­štěpit skupinu, nebo za námi musí jet pomaleji. Máme tro­chu času na vydechnutí."</p>

<p>Než jsem sesedl, ohlédl jsem se po princi. Seděl se schlíp­lými rameny, jenomže hněv v jeho očích mi říkal, že není ani zdaleka poražený. Počkal jsem, až svýma tmavýma oči­ma sklouzne ke mně, a pak jsem mu řekl: „Je to na tobě. Mů­žeme s tebou zacházet dobře a prostě tě přivézt zpátky na Buckkeep. Nebo se můžeš chovat jako vzpurné děcko a po­kusit se utéci zpátky ke svým přátelům nadaným Moudros­tí. V takovém případě tě dopadnu a odvezu tě na Buckkeep s rukama spoutanýma za zády. Vyber si hned."</p>

<p>Zíral na mě; byl to přímý, vyzývavý pohled, vůbec ta nej­sprostší věc, jakou může jedno zvíře udělat druhému. Neří­kal nic. Urazil mě tím v tolika ohledech, že jsem stěží držel svůj hněv na uzdě.</p>

<p>„Odpověz mi!" přikázal jsem.</p>

<p>Oči se mu zúžily. „A kdo jsi ty?" Opakovaná otázka byla pronesena tónem, který byl silně urážlivý.</p>

<p>Za všechny ty roky, co jsem měl na starost výchovu Hapa, mě můj chlapec nikdy nevyprovokoval k takovému hně­vu, jaký ve mně tenhle mladík vzbudil v několika okamži­cích. Otočil jsem Myblack směrem k němu. Byl jsem vyšší než ten mládenec a rozdíl ve výšce našich koní navíc způso­bil, že jsem se nad ním doslova tyčil. Napřel jsem se do něj i do jeho koně a sklonil se nad ním jako vlk, který vyžaduje poslušnost od vlčete: „Jsem muž, který tě odveze zpátky na Buckkeep. Ať tím či oním způsobem. Smiř se s tím."</p>

<p>„Badgerlo -" vyhrkl lord Golden varovně, ale bylo příliš pozdě. Dutiful učinil pohyb, jenom takový nepatrný záškub svalem, který mě varoval. Aniž bych nad něčím přemýšlel, vrhl jsem se na něho z hřbetu Myblack. Při tom skoku jsme oba spadli z koní na zem. Naštěstí pro Dutifula jsme přistá­li v hluboké trávě, protože já dopadl na něj a uzemnil ho tak dokonale, jako bych to byl doopravdy zamýšlel. Oba naši ko­ně si odfrkli a odkradli se stranou, ale byli moc vyčerpaní na to, aby se dali na útěk. Myblack popoběhla pár kroků, vyha­zujíc kolena do výše. Pak si podruhé vyčítavě odfrkla a sklo­nila hlavu k trávě. Princova klisna, která ji dnes takový kus cesty následovala, se řídila jejím příkladem.</p>

<p>Posadil jsem se, svíraje obkročmo princovu hruď; obě je­ho ruce jsem držel přitisknuté k zemi. Uslyšel jsem, jak lord Golden sesedá z koně, ale ani jsem neotočil hlavu. Mlčky jsem shlížel na Dutifula. Podle záchvěvů jeho hrudi jsem po­znal, že jsem mu vyrazil dech, ale on odmítal vydat jedinou hlásku. Vůbec se nestřetl s mým pohledem, ani když jsem mu vzal nůž a s despektem ho odhodil do lesa. Hleděl skrze mne na noční nebe, dokud jsem ho nechytil za bradu a nepřinutil pohlédnout mi do tváře.</p>

<p>„Vyber si," řekl jsem mu znovu.</p>

<p>Střetl se s mým zrakem, uhnul pohledem stranou a pak se na mě podíval znovu. Když se podruhé podíval jinam, ucítil jsem, že bojechtivost z něj již zčásti vyprchala. Potom se mu tvář útrpně zkřivila a on opět zíral skrze mě. „Ale já musím jít zpátky za ní," zajíkl se. Rozechvěle se nadechl a pokusil se mi to vysvětlit: „Nečekám, že to pochopíš. Nejsi nic než ohař, kterého poslali, aby mě vystopoval a odvlekl zpátky. Víš jen to, že máš konat svou povinnost. Ale já musím jít za ní. Ona je můj život, dech mého těla... doplňuje mne. Musí­me být spolu."</p>

<p>Co se dá dělat. Nebudete. Chybělo malinko a vyřkl jsem ta slova nahlas, ale v poslední chvíli jsem to neudělal. Místo toho jsem mu věcně řekl: „Já to chápu. To však nemění nic na tom, co teď musím udělat. Nic to ani nemění na tom, co musíš udělat ty."</p>

<p>Když se lord Golden přiblížil, slezl jsem z něj. „Badgerlocku, toto je princ Dutiful, dědic farseerovského trůnu," při­pomněl mi zostra.</p>

<p>Rozhodl jsem se hrát roli, k níž mi otevřel prostor. „A prá­vě proto ještě má všechny zuby, milorde. Většina kluků, kte­ří na mě vyrukují s nožem, má velké štěstí, když jim nějaké zůstanou." Snažil jsem se, aby to vyznělo vzpurně a bojechtivě. Jen ať si ten mládenec myslí, že je na mě lord Gol­den krátký. Jen ať se bojí, že mě nemá plně pod kontrolou. Budu tak mít nad ním převahu.</p>

<p>„Postarám se o koně," prohlásil jsem a odkráčel od nich směrem do tmy. Když jsem z nich stahoval sedla, sundával jim ohlávky a otíral je hrstmi trávy, po očku jsem sledoval obrysy šaška a prince. Dutiful pomalu vstal ze země a pový­šeně odmítl nabízenou ruku lorda Goldena. Oprášil se, a když se ho Golden zeptal, jestli si nějak neublížil, odvětil se škro­benou zdvořilostí, že je nad očekávání v pořádku. Lord Gol­den se od něj kousek vzdálil, aby tiše rozjímal nad nocí a dal mládenci čas na to, aby v sobě sebral otřesenou hrdost. Ko­ně se už po chvíli lačně pásli, jako by trávu nikdy předtím neviděli. Vyrovnal jsem sedla úhledně do řady. Z Maltiných sedlových vaků jsem vyndal lůžkoviny a začal z nich poblíž skládat matrace. Pokud to půjde, ukradnu si pro sebe hodin­ku spánku, řekl jsem si. Princ mě pozoroval. Po chvíli se ze­ptal: „Nechystáš se rozdělat oheň?"</p>

<p>„Aby nás tví přátelé snáze našli? Kdepak."</p>

<p>„Ale-"</p>

<p>„Taková zima není. A beztak nemáme žádné jídlo, které bychom si nad ním připravili." Natřepal jsem poslední deku a pak se ho zeptal: „Máš v sedlovém vaku nějaké lůžkoviny?"</p>

<p>,,Ne," přiznal nešťastně. Rozdělil jsem deky tak, aby z nich vznikly tři matrace namísto dvou. Viděl jsem, že nad něčím dumá. Pak dodal: „Ale mám jídlo. A víno." Nadechl se a pak řekl: „To je snad slušný obchod, jídlo za deku." Ostražitě jsem ho sledoval, jak jde k sedlu a otevírá své sedlové vaky.</p>

<p>„Můj princi, vy se v nás mýlíte. Nenapadlo by nás nechat vás spát na holé zemi," protestoval zděšeně lord Golden.</p>

<p>„Vy možná ne, lorde Goldene. Ale <emphasis>on </emphasis>ano." Vrhl po mně zlý pohled a dodal: „Nemá ke mně ani tolik zdvořilosti, ko­lik jí projevuje jeden člověk vůči druhému, nemluvě o re­spektu, který by měl mít sluha ke svému vladaři."</p>

<p>„Je to drsný chlap, můj princi, ale zároveň dobrý sluha." Lord Golden po mně střelil varovným pohledem.</p>

<p>Okázale jsem sklopil zrak, ale zamumlal jsem: „Respekt k vladaři? Možná. Ale ne k uprchlému klukovi, který se vy­hýbá své povinnosti."</p>

<p>Dutiful se nadechl, jako by se hotovil ke vzteklé odpově­di. Pak se zasyčením vydechl a potlačil svůj hněv: „Vůbec ne­víš, o čem mluvíš," řekl ledovým hlasem. „Já neutekl."</p>

<p>Tón lorda Goldena byl o poznání mírnější než můj. „Od­pusťte mi, milorde, jenže nám se to právě takhle nutně jeví. Královna se zprvu obávala, že jste byl unesen. Avšak nedo­razily žádné dopisy požadující výkupné. Nepřála si vyplašit své šlechtice nebo urazit ostrovanskou delegaci, jež má brzy dorazit, aby stvrdila vaše zasnoubení. Určitě jste nezapomněl na to, že za devět dalších nocí bude nov, kdy mají proběh­nout vaše zásnuby? Kdybyste byl v tu dobu nepřítomen, za­chází to od pouhé nezdvořilosti až k urážce. Královna po­chybovala, že by to byl váš záměr. Přesto za vámi nevyslala stráže, což by udělat mohla. Raději se zachovala citlivěji a po­žádala mě, abych vás našel a přivezl v bezpečí domů. A to je náš jediný cíl."</p>

<p>„Já neutekl," zopakoval neoblomně a já viděl, že to na­řčení ho popíchlo více, než bych tušil. Přesto zatvrzele do­dal: „Ale nemám v úmyslu vracet se na Buckkeep." Mezi­tím vytáhl ze svého sedlového vaku láhev vína. Teď vyndal jídlo. Uzené ryby zabalené v plátně, několik okoralých me­dových placek a dvě jablka; byla to stěží potrava na cestu, spíše lahůdky, jež by loajální společníci obstarali princi pro potěšení. Rozbalil plátno na trávě a jal se jídlo dělit na tři čás­ti. Naaranžoval to lákavě, mlsný jako kočka. V duchu jsem se mu obdivoval; chlapec v nepříjemné situaci, a umí nave­nek projevit takovou dobrotivost. Odzátkoval láhev s vínem a postavil ji doprostřed. Gestem ruky nám pokynul a my za­reagovali okamžitě. Třebaže toho bylo málo, přišlo nám to velmi vhod. Medová placka byla těžká, lojovitá a hustě po­setá rozinkami. Vložil jsem si do úst celou její půlku a sna­žil se ji pomalu rozžvýkat. Měl jsem ukrutný hlad. Ale zrov­na když jsme se vrhli na jídlo, princ, který měl menší hlad, vážným hlasem řekl:</p>

<p>„Pokud se mě pokusíte přinutit k návratu s vámi, jenom si tím uškodíte. Víte, že mí přátelé si pro mě přijdou. Ona se mě jenom tak snadno nevzdá, ani já jí. A já si nepřeji vidět, jak se vám něco stane. Ani tobě," dodal, střetnuv se s mým po­hledem. Myslel jsem, že svá slova míní jako hrozbu. Jenže on to zřejmě myslel upřímně, protože vzápětí se doplnil: „Já musím jít s ní. Nejsem chlapec, který by utekl před svou po­vinností, ani muž, který prchá před ujednaným sňatkem. Ne­utíkám před nepříjemnostmi. Spíše se řadím tam, kam nejví­ce patřím... kam jsem předurčen patřit, neboť jsem se takový narodil." Opatrnost, s jakou rozvíjel svá slova, mi připomně­la Verityho. Pohledem zvolna putoval ode mě k lordu Goldenovi a zase zpátky. Zdálo se, že hledá spojence či alespoň soucitného posluchače. Olízl si rty, jako by se chystal riskovat. Velmi tiše se nás zeptal: „Slyšeli jste někdy příběh o prin­ci Piebaldovi?"</p>

<p>Oba jsme mlčeli. Polkl jsem jídlo, jež rázem ztratilo chuť. Není snad Dutiful šílený? Pak lord Golden zvolna kývl hla­vou.</p>

<p>„Já pocházím z oné linie. Jak se to občas ve farseerovské linii stává, narodil jsem se s Moudrostí v krvi."</p>

<p>Nevěděl jsem, jestli mám obdivovat jeho upřímnost nebo jestli se mám hrozit jeho naivity. Normálně by se totiž tako­vým prohlášením odsoudil k smrti. Dal jsem si záležet, aby rysy mé tváře zůstaly nehybné, a nedopustil jsem, aby mé oči prozradily moje myšlenky. V zoufalství jsem přemýšlel nad tím, jestli to takhle nepřiznal i ostatním na Buckkeepu.</p>

<p>Myslím, že naše nulová reakce ho vyvedla z míry víc než jakýkoliv jiný počin. Oba jsme tiše seděli a pozorovali ho. Nadechl se jako hazardní hráč zabraný do hry: „Takže teď vidíte, proč by bylo pro všechny nejlepší, kdybyste mě ne­chali jít. Šest vévodství nepůjde za králem nadaným Moud­rostí a já nemohu ani předvídat, kam mě má krev zavede. Nebudu popírat, kdo jsem. To by bylo vůči mým přátelům zbabělé a falešné. Kdybych se teď vrátil, byla by to jen otáz­ka času, než by se všichni o mé Moudrosti dozvěděli. Pokud mě odvlečete zpátky, může to vést pouze ke sváru a rozko­lu mezi šlechtici. Měli byste mě nechat jít a říci mé matce, že se vám nepodařilo mě nalézt. Tak je to pro všechny nej­lepší."</p>

<p>Sklopil jsem oči k poslednímu kousku své ryby. Tiše jsem se ho zeptal: „A co když se rozhodneme, že by bylo pro vše­chny nejlepší, kdybychom tě zabili? Pověsili tě, rozčtvrtili a spálili části tvého těla poblíž tekoucí vody? A potom řekli královně, že jsme tě nenašli?" Uhnul jsem pohledem stranou před divokým strachem v jeho očích. Byl jsem zahanben tím, co jsem právě udělal, a zároveň jsem si uvědomoval, že se musí nějak naučit opatrnosti. Po chvíli jsem dodal: „Nejdřív lidi poznej, než se s nimi podělíš o svá nejhlubší tajemství," poradil jsem mu.</p>

<p><emphasis>Nebo o svoji kořist. </emphasis>Přikradl se ke mně tiše jako stín, jeho myšlenka byla lehká jako vítr otírající se mi o kůži. Night­eyes upustil králíka, pravda poněkud rozsápaného, na zem vedle mne. Již mu sežral vnitřnosti. Nenucené si vzal rybu z mé ruky, zhltl ji a potom si s těžkým povzdechem lehl po mém boku. Hlavu si položil na přední tlapy. <emphasis>Ten králík mi vyrazil rovnou pod nohama. Nejsnazší úlovek, jaký jsem kdy měl.</emphasis></p>

<p>Princ vytřeštil oči, až jsem mohl vidět celé bělmo kolem. Očima střelil od vlka ke mně a zase zpátky. Nemyslím, že by zaslechl myšlenku, kterou mi Nighteyes sdělil, ale přesto to poznal. Vyskočil na nohy se zlostným výkřikem: „Ty bys to měl chápat! Jak mě můžeš odervat nejen od mého spříz­něného zvířete, ale i od ženy, ke které mě váže Stará krev? Jak můžeš zradit jednoho ze svých vlastních?"</p>

<p>Já sám jsem měl na srdci důležitější otázky: <emphasis>Jak jsi mohl tak rychle urazit tak</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vou vzdálenost?</emphasis></p>

<p><emphasis>Naprosto stejně, jako to udělá jeho kočka, a převážně z té</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hož dův</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>du. Vlk může jít rovně tam, kde kůň musí jít dokola. Jsi připraven, až vás najdou? </emphasis>Když jsem mu položil ruku na hřbet, mohl jsem cítit, jak se prochvívá únavou. Setřepal ze sebe mé obavy, jako by to byly mouchy v jeho srsti. <emphasis>Nejsem ještě tak vetchý. Přinesl jsem ti maso, </emphasis>podotkl.</p>

<p><emphasis>Měl sis to celé sníst sám.</emphasis></p>

<p>Náznak pobavení. <emphasis>To jsem taky udělal. Toho prvního. Snad si n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>myslíš, že bych byl tak pošetilý, abych tě celou tu cestu následoval s práz</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ným žaludkem? Tenhle je pro tebe a toho Bezpachu. A pro tohle štěně, když to dovolíš.</emphasis></p>

<p><emphasis>Pochybuji, že to bude jíst syrové.</emphasis></p>

<p><emphasis>Pochybuji, že má smysl vyhýbat se rozděláni ohně. Oni při</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jdou, a nepotřebují světlo, aby je vedlo. Ten chlapec ji volá; je to jako dech, který vdechuje a vydechuje. Kvílí na ni jako při páření.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já si toho nejsem vědom.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tvůj sluch není jediný smysl, který není tak bystrý jako můj.</emphasis></p>

<p>Vstal jsem a nohou jsem šťouchl do vykuchaného králíka. „Rozdělám oheň a připravím ho." Princ na mě mlčky hleděl. Byl si dobře vědom, že jsem právě vedl rozhovor, ze které­ho byl vyloučen.</p>

<p>„A co když tím na sebe upozorníme pronásledovatele?" zeptal se lord Golden. Věděl jsem, že i navzdory své otázce se těší na pohodlí u ohně a teplé maso.</p>

<p>„On už to dělá," ukázal jsem bradou na prince. „Když si rozděláme oheň, abychom si připravili trochu teplého jídla, ničemu tím nepoškodíme."</p>

<p>„Jak můžeš zrazovat své vlastní?" zeptal se znovu Dutiful.</p>

<p>Odpověď na tuto otázku jsem našel už noc předtím. „Jsou tu jisté úrovně loajality, můj princi. A já jsem nade vše věr­ný Farseerům. Stejně jako byste měl být vy." Byl můj vlast­ní více, než jsem mu dokázal říct, a trpěl jsem i za něj. Přes­to mi mé počínání nepřipadalo jako zrádné. Spíše jsem mu vnucoval bezpečné hranice. Stejně jako to kdysi dělal Burrich mně, pomyslel jsem si smutně.</p>

<p>„Co ti dává právo říkat mi, komu mám být věrný?" otázal se. Hněv v jeho hlase mi říkal, že právě tahle otázka v něm hlodá také.</p>

<p>„Máte pravdu. Není to mé právo, princi Dutifule. Je to má povinnost. Připomenout vám to, na co jste zřejmě zapomněl.</p>

<p>Půjdu teď nasbírat nějaké dříví na podpal. Vy zatím můžete přemítat, co se stane s farseerovským trůnem, když prostě odmítnete konat svoji povinnost a zmizíte."</p>

<p>Vlk se navzdory únavě zvedl na nohy a následoval mne. Zamířili jsme zpátky k říčnímu břehu, abychom se poohléd­li po suchém dříví vyplaveném vysokou vodou, jež přes lé­to uschlo. Nejprve jsme se napili a já si pak nanesl vodu na místo na hrudi, kam mě zasáhl princův meč. Další den, dal­ší jizva. Anebo možná ne. Ani to moc nekrvácelo. Pak jsem se začal dívat po suchém dříví. Nighteyesovo ostřejší noční vidění při tom mým slabším smyslům asistovalo a já ho měl zakrátko plnou náruč. <emphasis>On je hodně ja</emphasis><emphasis>ko ty, </emphasis>poznamenal vlk, když jsme zamířili zpátky.</p>

<p><emphasis>Proč by nebyl, vždyť je z rodiny. Je to Verityho dědic.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jenom proto, žes jím odmítl být ty. Je to tvá krev, bratříč</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ku, tvá a moje.</emphasis></p>

<p>Tím mě na nějakou dobu umlčel. Pak jsem prohodil: <emphasis>Máš teď větší ponětí o l</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ských záležitostech, než jsi míval dřív. Byly doby, kdy sis takových věcí vůbec nevš</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>mal.</emphasis></p>

<p><emphasis>To je pravda. A Black Rolf nás oba varoval, že jsme pří</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>liš hluboce prolnutí a že já jsem více člověkem, než by vlk měl být, a že ty jsi zase více vlkem. Za to zaplatíme, bratříč</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ku. Ne že bychom s tím mohli něco dělat, ale to na věci nic nemění. Budeme trpět tím, jak hluboce se naše povahy prom</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>sily.</emphasis></p>

<p><emphasis>Co se mi tím snažíš říci?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ty už to víš.</emphasis></p>

<p>A měl pravdu. Stejně jako kdysi já, byl i princ vychová­ván mezi lidmi, kteří Moudrost nepraktikovali. A stejně ja­ko já, bez jakéhokoli vedení, zřejmě i on své magii nejenom propadl, ale přímo se jí bezmezně oddával. Jelikož jsem ne­byl včas poučen, připoutal jsem se až příliš hluboce. V mém případě jsem se připoutal nejprve ke psu, když jsme byli oba mladí, a byl jsem příliš nezralý na to, abych uvažoval nad důsledky takového spojení. Burrich nás násilím separoval. V té době jsem ho za to nenáviděl; ta nenávist mi vydržela celé roky. Nyní jsem hleděl na prince, mučivě zmítaného po­sedlostí kočkou, a říkal si, jaké jsem měl štěstí, že když jsem se tehdy připoutal, bylo do toho zapleteno pouze štěně. Jeho vazba na tu kočku se časem jaksi rozšířila i na mladou ženu ze Staré krve. Až ho odvezu zpátky na Buckkeep, přijde tím nejen o svého zvířecího společníka, ale i o ženu, kterou -jak pevně věřil - miloval.</p>

<p><emphasis>Jakou ženu?</emphasis></p>

<p><emphasis>Mluví o nějaké ženě ze Staré krve. Nejspíš o jedné z těch žen, které s n</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>m jely.</emphasis></p>

<p><emphasis>Mluví o ženě, ale není ženou cítit. Nepřipadá ti to divné?</emphasis></p>

<p>Cestou zpátky do tábora jsem o tom přemýšlel. Shodil jsem dříví z náruče na zem. Když jsem chystal otop a ořezával su­chý klacek, abych měl troud, po očku jsem chlapce sledoval. Mezitím odklidil plátěný ubrousek, ale nechal venku láhev vína. Nyní seděl mrzutě na dece, kolena přitažená pod bra­dou, a hleděl do houstnoucí noci.</p>

<p>Spustil jsem všechny své bezpečnostní zdi a zapátral jeho směrem. Vlk měl pravdu. Prahnul po svém partnerovi, ale já si nebyl jist, jestli si je toho vůbec vědom. Bylo to takové smutné šmátrání, jako když se ztracené štěně kňučivě dovo­lává matky. Jakmile jsem si to uvědomil, hned mi to drnka­lo na nervy. Nešlo jen o to, že na nás přivolá své přátele; nej­víc mě děsilo to kňourání. Nejraději bych mu jednu vlepil. Ale místo toho, zatímco jsem pracoval s troudem a pazour­kem, jsem se ho otrle zeptal: „Myslíš na své děvče?"</p>

<p>Otočil se ke mně, celý zkoprnělý. Lord Golden sebou trhl směrem, odkud zazněla má otázka. Ještě více jsem se shýbl, abych opatrně rozfoukal malinkou jiskérku, kterou jsem vy­kouzlil. Zazářila a pak z ní vyskočil bledý plamínek olizující troud.</p>

<p>Princ zachoval míru důstojnosti. „Myslím na ni neustále," řekl tiše.</p>

<p>Poskládal jsem nad ohýnkem pyramidku z několika ten­kých klacíků. „Pověz mi. Jak vypadá?" Hovořil jsem s drs­ným zájmem vojáka; ten tón jsem pochytil v době, kdy jsem se pravidelně stravoval mezi strážníky na Buckkeepu. „Je -" a učinil jsem to nezaměnitelné, univerzální gesto, „- dobrá?"</p>

<p>„Drž hubu!" vyprskl divoce.</p>

<p>Zašilhal jsem znalecky po lordu Goldenovi. „Aj, my oba přece víme, co to znamená. Znamená to, že neví. Alespoň ne z první ruky. Anebo to ví jen jeho ruka?" Zaklonil jsem se a vyzývavě se na něj ušklíbl.</p>

<p>„Badgerlocku!" pokáral mne lord Golden. Myslím, že se nad tím doopravdy pohoršil.</p>

<p>Tvářil jsem se, že jsem nic nepochopil. „Holt, tak to vždy chodí, nemám pravdu? On po ní jen blouzní. Vsadím se, že ji ještě ani nepolíbil, nemluvě o tom..." A zopakoval jsem to gesto.</p>

<p>Mé dobírání mělo požadovaný účinek. Když jsem přiklá­dal na oheň větší klacíky, princ rozhořčeně vstal. Světlo ohně mi odhalilo, jak mocně zrudl v obličeji a jak se mu chřípí stáhlo vzteky. „Tak to není!" procedil skrze zuby. „Ona není nějaká... Ne že bych od tebe čekal, že pochopíš něco jiné­ho než děvky! Je to žena, jež stojí za to, aby člověk vydržel čekat, a až budeme spolu, bude to tak povznášející a slad­ké, že ty si to ani neumíš představit. Její lásku je nutno si za­sloužit, a já ukážu, že jsem jí hoden."</p>

<p>Uvnitř jsem pro něj krvácel. Byla to chlapecká slova, pře­vzatá z pěveckých balad, chlapecké představy o něčem, co nikdy sám nezažil. Celý plál svou nevinnou vášní a v očích mu zářily jeho idealistické naděje. Usilovně jsem přemýšlel, jak ho zpražit nějakou hrubou poznámkou odpovídající roli, kterou jsem si zvolil, ale nešlo mi to přes rty. Šašek mě za­chránil.</p>

<p>„Badgerlocku!" obořil se na mě lord Golden. „To stačí. Teď připrav to maso."</p>

<p>„Můj pane," odvětil jsem rozmrzele. Obdařil jsem Dutifula postranním úšklebkem, který odmítal vidět. Když jsem se pak chopil ztuhlého králíka a nože, lord Golden promluvil k princi o něco mírněji:</p>

<p>„Jaképak má jméno, ta dáma, kterou tak obdivujete? Po­tkal jsem se s ní u dvora?" Lord Golden projevil zdvořilou zvědavost. Vroucnost v jeho hlase princi zalichotila; byl rád, že mu lord ráčil položit takovou otázku. Dutiful byl rázem okouzlen, a to nejenom navzdory svému předchozímu po­dráždění, jehož příčinou jsem byl já, ale možná právě proto. Tady se mu nabízela šance, aby se projevil jako dobře vy­chovaný aristokrat, šance ignorovat můj hrubý zájem a od­povědět co nejzdvořileji, jako bych vůbec neexistoval.</p>

<p>Usmál se a sklopil zrak k rukám; byl to úsměv chlapce, který má tajnou lásku. „Och, u dvora ji nepotkáte, lorde Goldene. Takové jako ona tam nenajdete. Je to dáma z divokých lesů, lovkyně a zálesačka. Když je letní den, nevyšívá kapesníčky v zahradě, ani se nechoulí mezi čtyřmi zdmi u krbu, když začne foukat vítr. Celý svět je jí otevřený, její vlasy vla­jí ve větru, její oči jsou plné nočních mystérií."</p>

<p>„Chápu." Hlas lorda Goldena byl hřejivý, plný pochopení světáckého muže pro první mladickou lásku. Šel a sedl si na své sedlo kousek vedle chlapce, mírně ho přitom převyšuje. „A má tahle kráska z lesa nějaké jméno? Nebo rodinu?" ze­ptal se otcovským hlasem.</p>

<p>Dutiful k němu vzhlédl a zavrtěl znaveně hlavou.,,No ano, vidíte, nač se ptáte? Právě proto jsem tím vaším dvorem tak unavený. Jako bych se staral o to, jestli má nějakou rodinu či jmění! Je to ona, koho miluji."</p>

<p>„Ale ona musí mít nějaké jméno," protestoval lord Golden shovívavě, zatímco já zajel nožem králíkovi pod kůži a jal seji odřezávat. „Co jiného byste šeptal hvězdám v no­ci, když o ní sníte?" Zatímco já jsem stahoval kůži z králíka, lord Golden sloupával vrstvy tajemství z chlapcovy lásky. „Povězte. Jak jste ji potkal?" Lord Golden vzal láhev s ví­nem, labužnicky z ní upil a podal ji princi.</p>

<p>Mládenec ji zamyšleně obracel v rukou, potom vzhlédl k usměvavé tváři lorda Goldena a napil se. Pak seděl, držel láhev volně v rukou, hrdlem nasměrovanou k malému ohni, který zvýrazňoval jeho rysy na pozadí noci. „Přivedla mě k ní má kočka," přiznal se posléze. Zavdal si další lok ví­na. „Jedné noci jsem vyklouzl ven, abych si s ní vyrazil na lov. Občas se prostě musím o samotě vzdálit. Sám víte, jak to u dvora chodí. Když řeknu, že si za úsvitu vyjedu, vstanu a je tam šest šlechticů připravených mě doprovázet a tucet dam, aby nám popřály sbohem. Když řeknu, že se budu po večeři procházet v zahradách, pokaždé, když zahnu na pěši­ně za roh, spatřím nějakou dámu píšící poezii pod stromem nebo natrefím na nějakého šlechtice, který chce, abych se za něho přimluvil u královny. Člověk se až dusí, lorde Goldene. Ve skutečnosti nechápu, proč se tolik lidí rozhodne jít ke dvoru, když přece nemusí. Kdybych já měl privilegium svo­body, dvůr opustím." Pojednou vstal a rozhlédl se kolem se­be do noci. „Já jsem ho <emphasis>opustil," </emphasis>prohlásil náhle, skoro ja­ko by ho to překvapilo. „Jsem tady, pryč od vší té přetvářky a manipulace. A jsem šťastný. Či spíše jsem <emphasis>byl </emphasis>šťastný, do­kud jste nepřišli vy, abyste mě odvlekli zpátky." A zahleděl se zlostně na mě, jako by to všechno byla moje práce a lord Golden byl jen nezúčastněný přihlížející.</p>

<p>„Takže. Jedné noci jste si s kočkou vyrazil na lov a tahle dáma...?" Lord Golden šikovně podchycoval vlákna, která ho zajímala.</p>

<p>„Vyrazil jsem si s kočkou na lov a -"</p>

<p><emphasis>Jméno té kočky? </emphasis>ozval se pojednou naléhavě Nighteyes.</p>

<p>Posměšně jsem zabručel: „Zdá se mi, jako by ta kočka a ta dáma měly stejné jméno. ‚Nepovím.‘“ Nabodl jsem králíka na meč. Nerad jsem opékal maso na špičce meče; mělo to nepříznivý vliv na vlastnosti oceli. Jenomže kdybych se roz­hodl opatřit si zelenou větev, musel bych se vzdálit z dosle­chu na kraj lesa, a já chtěl slyšet, co chlapec řekne.</p>

<p>Princ na moji poznámku zareagoval jízlivě: „Myslel bych si, že ty, jako Piebald, budeš vědět, že zvířata mají svá jmé­na, která ti odhalí, až uznají, že nadešel ten pravý čas. Má koč­ka mi své skutečné jméno ještě nesdělila. Až budu té důvě­ry hoden, dozvím se ho."</p>

<p>„Já nejsem ,Piebald‘," prohlásil jsem nevrle.</p>

<p>Dutiful mě ignoroval. Nadechl se a vážným hlasem lordu Goldenovi řekl: „A stejné je to i s mou paní. Nepotřebuji znát její jméno, když přece miluji její podstatu."</p>

<p>„Samozřejmě, samozřejmě," utěšoval ho lord Golden. Poposedl blíže k princi a pokračoval: „Ale velice rád bych sly­šel o vašem prvním setkání s tou krasavicí. Protože se při­znám, že v hloubi srdce jsem stejně změkčilý romantik jako nějaká dvorní dáma plačící při pěvcově baladě." Mluvil tak, jako kdyby si předchozí Dutifulův výrok nijak nevyložil. Mě ale zaplavil krajně nepříjemný pocit. Byla sice pravda, že ani Nighteyes mi ihned nesdělil své jméno, ale kočka a princ by­li spolu už celé měsíce. Otočil jsem meč, ale králík se na če­peli svezl zpátky a ožehnutá část se ocitla znovu nad plameny, protože mi na ni prokluzoval. Zabručel jsem a odtáhl ho z ohně, načež jsem si spálil prsty, jak jsem maso přimačkával na čepel. Vrazil jsem ho zpátky nad plameny a držel ho tam.</p>

<p>„Naše první setkání," přemítal Dutiful. Potom mu zkřivil ústa smutný úsměv. „Obávám se, že k němu ještě nedošlo. V jistých ohledech. Ve všech důležitých ohledech jsem se s ní už setkal. Kočka mi ji ukázala, či spíše ona se mi odha­lila prostřednictvím kočky."</p>

<p>Lord Golden natočil hlavu úkosem a obdařil chlapce zau­jatým, ač trochu zmateným pohledem. Mládencův úsměv se rozšířil.</p>

<p>„Těžko se to vysvětluje někomu, kdo nemá s Moudros­tí zkušenosti. Ale pokusím se. Prostřednictvím své magie mohu s kočkou sdílet myšlenky. Její smysly vyostřují moje smysly. Občas třeba ležím v noci v posteli a podvolím svou mysl její mysli, až jsem s ní zajedno. Vidím to, co vidí ona, cítím to, co cítí ona. Je to báječné, lorde Goldene. Ne nízké a zvířecí, jak by vám tvrdili ostatní. Díky tomu svět kolem mne ožil. Pokud by existoval nějaký způsob, jak se s vámi o své zážitky podělit, využil bych ho, jen abyste to pocho­pil."</p>

<p>Chlapec byl při svém obracení na víru tak vážný. V očích lorda Goldena jsem zahlédl záblesk pobavení, ale jsem si jist, že princ viděl jen jeho srdečné porozumění. „Budu si to mu­set představit," zamumlal.</p>

<p>Princ Dutiful zavrtěl hlavou. „Ach, to ale nemůžete. To nemůže nikdo, kdo se nenarodil s Moudrostí v krvi. Právě proto nás všichni pronásledují. Sami ty vlohy nemají, a tak jsou plni závisti, která přerůstá v nenávist."</p>

<p>„Myslím, že s tím má co do činění strach," zamumlal jsem, ale šašek mne zpražil pohledem, který mi přikazoval, abych mlčel. Spěšně jsem se od nich odvrátil a pootočil kouřícího králíka.</p>

<p>„Myslím, že si vaše obcování s tou kočkou umím před­stavit. Jak to musí být báječné, sdílet myšlenky s tak vzne­šeným tvorem! Jak fantastické, prožívat noc a lov s někým, kdo je tak naladěný na přírodní svět! Ale přiznám se, že ne­chápu, jak vám mohla vyjevit tu divukrásnou dámu... pokud vás k ní rovnou nezavedla?"</p>

<p><emphasis>Jak příjemné cítit její špinavé pařáty, jak ti rozdírají bři</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>cho!</emphasis></p>

<p><emphasis>Psst.</emphasis></p>

<p><emphasis>Kočky, a vznešená stvoření? Prskající slídi</emphasis><emphasis>lové, s dechem páchno</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>cím mršinami.</emphasis></p>

<p>Jenom s obtížemi jsem ignoroval Nighteyesovy postranní poznámky a soustředil se na jejich rozhovor, zatímco jsem předstíral, že jsem plně zaujatý králíkem. Princ se na lorda Goldena usmíval a vrtěl hlavou, dočista unesený vyprávěním o své lásce. Byl jsem někdy i já také tak mladý?</p>

<p>„Tak to nebylo. Jedné noci, když jsme se s kočkou pohy­bovali lesem temných stromů, stříbrně osvíceným měsíční září, jsem postřehl, že nejsme sami. Nebyl to nepříjemný po­cit, jako když vás někdo sleduje. Bylo to spíše jako... Před­stavte si, že by byl vítr dechem ženy na vašem zátylku, že by vůně lesa byla jejím parfémem, zurčení potoka jejím vese­lým smíchem. Nebylo tam nic, co bych neviděl, neslyšel či necítil již stokrát, a přesto toho té noci bylo víc než kdy před­tím. Nejprve jsem si myslel, že si to jen představuji, ale pak, prostřednictvím kočky, jsem si jí začal být více vědom. Cí­til jsem, jak na nás hledí, zatímco spolu lovíme, a věděl jsem, že se jí zamlouvám. Když jsem se s kočkou dělil o čerstvé maso z jejího úlovku, cítil jsem, že ta žena s námi sdílí jeho chuť. Kočičí smysly vyostřily moje vlastní smysly, jak už jsem vám říkal. Ale náhle jsem viděl věci - ne jako kočka či já, ale tak, jak viděla věci ona. Viděl jsem, jak díra v sesuté kamenné zdi rámuje zápolící výhonek, viděl jsem doneko­nečna se měnící vzory vlnícího se měsíčního světla na peře­jích řeky, viděl jsem... viděl jsem svět noci jako její báseň."</p>

<p>Princ Dutiful si ztěžka povzdychl. Byl zamilovaný až po uši, ale plíživé podezření sílící v mé mysli mi nahánělo hu­sí kůži na zádech. Mohl jsem cítit, jak má vlk vztyčené uši a napjaté svaly, zatímco se mnou sdílí moji neblahou před­tuchu.</p>

<p>„Takhle to začalo. Jako sdílené záblesky krásy okolního světa. Byl jsem tak pošetilý. Nejprve jsem si myslel, že mu­sí být blízko nás, pozorovat nás z nějakého úkrytu. Pořád jsem po kočce chtěl, ať mě k ní zavede. A ona to udělala, je­nomže ne způsobem, jaký jsem očekával. Bylo to jako blížit se mlhou k zámku. Zvedala se vrstvu za vrstvou jako závo­je. Čím blíže jsem se ocital, tím více jsem toužil spatřit ji v tě­le. Ale ona mě poučila, že bude důstojnější, když si na to po­čkám. Nejprve musím završit své lekce v Moudrosti. Musím se naučit, jak se vzdát svých lidských hranic a svého já, a ne­chat kočku, aby se mě zmocnila. Když vpustím kočku dovnitř, když se úplně stanu kočkou, pak jsem si své paní nejvíce vě­dom. Protože jsme oba připoutáni ke stejnému tvorovi."</p>

<p><emphasis>A to je možné? </emphasis>Vlkova otázka byla nevěřícná a ostrá.</p>

<p><emphasis>Já nevím, </emphasis>připustil jsem. A pak jsem o něco důrazněji do­dal: <emphasis>Ale nemyslím si to.</emphasis></p>

<p>„Takhle to nejde," řekl jsem nahlas. Snažil jsem se, aby to neznělo výhružně, ale chtěl jsem, aby to šašek okamžitě vě­děl. Nicméně princ se naježil:</p>

<p>„Řekl jsem, že jde. Nazýváš mě lhářem?"</p>

<p>Propadl jsem se zpátky do hrubiánské osobnosti. „Kdy­bych tě chtěl nazvat lhářem," zmírnil jsem svá výhružná slova, „potom bych řekl: ,Ty jsi lhář.' Já to neřekl. Řekl jsem: ,Takhle to nejde.'" Usmál jsem se a ukázal zuby. „Proč to ne­bereš tak, že podle mého mínění nevíš, o čem mluvíš? Že je­nom rozléváš něco, čím tě naplnil někdo jiný."</p>

<p>„Naposled tě, Badgerlocku vyzývám, buď zticha. Přeru­šuješ nám tu úžasné vyprávění a ani princ, ani já se moc ne­staráme o to, jestli tomu věříš. Já si chci prostě vyslechnout, jak to skončí. Takže. Kdy jste se konečně střetli?" Tón lorda Goldena naznačoval, že je napjatý jako struna.</p>

<p>Vroucně zamilovaný Dutifulův hlas se náhle zlomil, když dal průchod srdcervoucímu zoufalství: „Ještě jsme se ne­setkali. Ještě ne. Právě za ní jsem měl namířeno. To ona mne k sobě povolala a já opustil Buckkeep. Slíbila, že mi na ces­tu k ní pošle na pomoc své lidi. A udělala to. Slíbila mi, že až se naučím své magii, až se můj vztah s kočkou více pro­hloubí a bude opravdovější, budu se o ní dozvídat víc a víc. Já bych měl samozřejmě prokázat, že jsem jí hoden. Má lás­ka by měla být prověřena, stejně jako moje ryzí ochota být za­jedno se svou Starou krví. Měl bych se naučit strhnout vše­chny překážky mezi kočkou a mnou. Řekla mi, že to bude svízelné, upozornila mě na to, že budu muset změnit způsob, jakým na věci nahlížím. Ale slíbila mi, že až budu připra­ven," a navzdory té tmě jsem mohl vidět, jak princovi zrudly tváře, „budeme spojeni způsobem, který bude podmanivěj­ší a opravdovější než všechno, co si umím představit." Jeho mladý hlas při těch posledních slovech přešel do chrapotu.</p>

<p>Začal ve mně zvolna kypět hněv. Věděl jsem, co si před­stavuje, a byl jsem si takřka jist, že to, co mu nabízela, s tím nemá nic společného. Myslel si, že si bude užívat jejich vzta­hu. Já se však bál, že jím může být sám stráven.</p>

<p>„Chápu," řekl lord Golden a v jeho hlase byl znát soucit. Co se týče mě, byl jsem si jist, že to vůbec nepochopil.</p>

<p>V chlapci vzplála naděje. „Takže teď už rozumíte, proč mě musíte nechat jít? Já se musím vrátit. Nežádám, abyste mě zavedli zpět za mými průvodci. Vím, že budou rozlícení a mohli by vám ublížit. Žádám jen to, abyste mi dali mého koně a nechali mě jít. Je to pro vás snadné. Jeďte zpátky na Buckkeep a řekněte, že jste mě vůbec nenašli. Nikdo se nic nedozví."</p>

<p>„To jistě," podotkl jsem sladce, když jsem vytahoval krá­líka z ohně. „Maso je hotové," dodal jsem.</p>

<p><emphasis>Spálené na kost.</emphasis></p>

<p>Pohled, kterým mě princ obdařil, byl plný jedovaté nená­visti. Jako bych vycítil ono prosté řešení, které mu problesk­lo myslí: <emphasis>Zabij toho sluhu. Umlč ho. </emphasis>Vsadil bych se, že Kettrickenin syn nebyl k takové krutosti veden, dokud ho tomu nenaučili Piebaldové. Přesto to byla myšlenka vskutku hod­ná jeho farseerovských předků. Střetl jsem se s jeho pohle­dem a mírně zkřivil ústa, vyzývaje ho. Postřehl jsem, jak se mu vzedmula hruď, a potom jsem viděl, jak se opanoval. Po­hlédl stranou, skrývaje svou nenávist. Obdivuhodná sebekon­trola. Říkal jsem si, jestli se mě pokusí zabít ve spánku.</p>

<p>Pořád jsem na něj hleděl, vyzývaje ho, aby se střetl s mým pohledem, zatímco jsem trhal králíka na dýmající kousky. Prsty jsem měl od tuku a od sazí. Podal jsem jeden díl lordu Goldenovi, který si jej vzal s upejpavým odporem. Jelikož jsem věděl, jak byl šašek přes den hladový, poznal jsem, že je to jen přetvářka.</p>

<p>„Je libo maso, můj princi?" zeptal se ho lord Golden.</p>

<p>„Ne. Děkuji." Hlas měl ledový. Byl příliš hrdý, než aby ode mne něco přijal, protože jsem si ho dobíral.</p>

<p>Vlk odmítl svůj díl řádně upečeného masa, a tak jsme krá­líka s lordem Goldenem mlčky ohlodali na kosti. Zatímco jsme jedli, princ seděl stranou od nás a zíral do tmy. Po nějaké době ulehl na svou houni. Cítil jsem, jak jeho kňourání vysílané na vlnách Moudrosti nabývá na síle.</p>

<p>Lord Golden zlomil kost z končetiny, kterou držel v ruce, vysál z ní trochu morku a pohodil ji na žhavé uhlíky ohně. V ubývajícím světle se na mě zadíval svýma šaškovskýma očima. V tom pohledu se takovou měrou mísil soucit s vý­čitkami, že jsem nevěděl, jak mám reagovat. Oba jsme po­hlédli směrem k mládenci. Zdálo se, že usnul.</p>

<p>„Půjdu zkontrolovat koně," nabídl jsem se.</p>

<p>„Chci si zkontrolovat Maltu sám," odpověděl. Když jsem vstával, v zádech mi na chvíli zatrnulo, pak to polevilo. Na takový druh života už jsem nebyl zvyklý.</p>

<p><emphasis>Já na něj dohlédnu, </emphasis>nabídl se znaveně vlk. S povzdechem vstal z místa, kde ležel, a přišoural se toporně k houním, sed­lům a spícímu princi. Neomylně si vybral deku, již jsem si připravil pro sebe. Rozvrtal ji, aby mu vyhovovala, a pak na ni ulehl. Zamrkal na mě a pak sklouzl pohledem k chlapci.</p>

<p>Koně na tom byli dobře, když uvážím, jak špatně jsme s nimi zacházeli. Malta vykročila dychtivě k šaškovi, otře­la mu hlavu o rameno a on ji polaskal po šíji. Zato Myblack, která dělala, že si mě nevšímá, se pořád dařilo uhýbat stra­nou, když jsem se k ní zkoušel přiblížit. Princova klisna by­la nestranná, ani vstřícná, ani plachá, když jsem sejí dotý­kal. Když jsem ji pár okamžiků hladil, Myblack se pojednou ocitla za mnou. Šťouchla do mě, a když jsem se k ní otočil, nechala se také pohladit. Šašek mluvil tiše, spíše k Maltě než ke mně:</p>

<p>„Musí to být pro tebe těžké, potkat se s ním poprvé a zrov­na za takových podmínek."</p>

<p>Nechystal jsem se odpovědět. Měl jsem dojem, že se na to nedá nic říci. Potom mě ovšem překvapila má vlastní slova: „On není doopravdy můj, jak to myslíš ty. Je to Verityho dědic a Kettrickenin syn. Bylo u toho mé tělo, ne já. Verity si vzal moje tělo."</p>

<p>Snažil jsem se držet mysl od této vzpomínky stranou. Když mi Verity řekl, že existuje způsob, jak jeho draka probudit, že klíčem je můj život a má vášeň, myslel jsem si, že po mně můj král žádá, abych mu dal svůj život. Poslušen své věrnos­ti a utrpení bych tehdy byl jen rád, že se ho mohu vzdát. On však místo toho za pomoci Umění použil mé tělo, zanechá­vaje mě uvězněného ve vratké trosce svého těla, a šel za svou mladou ženou a počal s ní dědice. Na hodiny, které strávili spolu, jsem neměl žádné vzpomínky. Místa toho jsem si vy­bavoval dlouhý večer, který jsem strávil jako stařec. Ani Kettricken si nebyla plně vědoma toho, co se stalo. Pouze šašek spolu se mnou věděl, jak byl Dutiful počat. Jeho hlas mě ny­ní vytrhl z bolestivých úvah.</p>

<p>„Vypadá tolik jako ty, když jsi byl v jeho věku, až mě z to­ho bolí srdce."</p>

<p>Věděl jsem, že na to se nedá nic říci.</p>

<p>„Když ho vidím, mám nutkání držet ho zkrátka a v bezpe­čí. Abych ho ochránil před všemi těmi strašnými věcmi, jež se staly tobě ve jménu farseerovské vlády." Šašek se odml­čel. „Já vlastně lžu," přiznal se. „Chci ho chránit před všemi těmi strašnými věcmi, které se staly tobě, protože jsem tě vy­užil jako svého Katalyzátora."</p>

<p>Noc byla příliš temná a naši nepřátelé příliš blízko na to, abych chtěl ještě něco z toho poslouchat. „Měl bys spát u něj, kousek od ohně. Vlk tam bude taky. Měj meč přichystaný po ruce."</p>

<p>„A co ty?" řekl po chvíli. Byl zklamaný, že jsem tak rázně změnil téma rozhovoru?</p>

<p>Pohodil jsem hlavou směrem k řadě stromů podél říčního koryta. „Já si najeden z nich vylezu a budu držet hlídku. Ty by sis měl dopřát pár hodin spánku. Jestli se nás pokusí na­padnout, budou muset jít přes celou louku. Uvidím je proti světlu ohně včas, abych mohl podniknout akci."</p>

<p>„Jakou akci?"</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Bude-li jich málo, pustíme se do bo­je. Bude-li jich moc, dáme se na útěk."</p>

<p>„Komplexní strategie. Chade tě vyškolil dobře."</p>

<p>„Odpočiň si, dokud můžeš. Až vyjde měsíc, vyrazíme."</p>

<p>S tím jsme se rozešli. Měl jsem vtíravý pocit, že něco me­zi námi zůstalo nevyřčeného. Něco důležitého. Co se dá dě­lat. Raději si to řekneme později.</p>

<p>Každý, kdo si myslí, že je snadné najít potmě dobrý strom, na který by se dalo vylézt, ten to nikdy nezkoušel. Na třetí pokus jsem objevil jeden, který měl větev dost širokou na to, aby se na ní dalo sedět, a přitom mi skýtal nezakrytý výhled na naše tábořiště. Mohl jsem tam sedět a dumat nad rozma­ry osudu, které způsobily, že jsem byl otcem dvou dětí a ro­dičem žádného. Místo toho jsem si začal dělat starosti o Hapa. Věděl jsem, že Chade svému slovu dostojí, dokáže však Hap dodržet podmínky dohody? Naučil jsem ho dobře praco­vat, bude mít svou práci rád, bude ochoten poslouchat a po­korně snášet mistrova napomenutí?</p>

<p>Kolem byla tma jako v pytli. Marně jsem vyhlížel východ ubývajícího měsíce. Objeví se, až když bude naprostá noc. Na pozadí černorudé šmouhy našeho tábořiště jsem rozezná­val obrysy lorda Goldena a chlapce, jak leží pod pokrývka­mi. Čas běžel. Pahýl jiné větve mě šťouchal do zad a bránil mi udělat si větší pohodlí.</p>

<p><emphasis>Pojď dolů.</emphasis></p>

<p>Zadříml jsem. Na vlka jsem neviděl, ale věděl jsem, že se nachází ve stínech u paty mého stromu. <emphasis>Něco se děje?</emphasis></p>

<p><emphasis>Pojď dolů. Buď zticha.</emphasis></p>

<p>Slezl jsem, ale ne tak tiše, jak jsem doufal. Zavěsil jsem se za ruce a seskočil, jen abych zjistil, že pod stromem je dí­ra; pád byl tudíž delší, než jsem čekal. Při dopadu mi cvak­ly zuby o sebe a lebka se mi narazila na páteř. <emphasis>Na takové vě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ci jsem už moc starý.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne. Jen si přeješ, abys takový byl. Pojď.</emphasis></p>

<p>Vykročil jsem za ním, skřípaje zuby. Vedl mě tiše zpát­ky do tábora. Když jsme se přiblížili, šašek se tiše posadil. I potmě jsem rozeznal jeho tázavý pohled. Nepatrně jsem mu pokynul, ať je zticha, a dával jsem pozor.</p>

<p>Vlk šel tiše k místu, kde ležel princ pod svými pokrývka­mi, schoulený jako kočka. Přiložil čumák těsně k Dutifulovu uchu. Pokynul jsem mu, ať chlapce nebudí, ale on mě ig­noroval. Dokonce zajel šňupákem princi pod tvář a šťouchl do něj. Chlapcova hlava se na jeho dotek bezvládně svezla jako u mrtvoly. Srdce se mi zastavilo, a pak jsem zaslechl je­ho spící dech. Vlk do něj šťouchl znovu. Pořád se neprobouzel.</p>

<p>Střetl jsem se s šaškovým vytřeštěným pohledem. Potom jsem šel a poklekl vedle chlapce. Nighteyes mi vzhlédl do tváře.</p>

<p><emphasis>Pátral po nich, pátral a šmátral, a pak byl najednou pryč. Nedokážu ho vycítit. </emphasis>Nighteyes byl znepokojen.</p>

<p><emphasis>Je pryč, kdesi daleko a hluboko. </emphasis>Na chvíli jsem se zamys­lel. <emphasis>Tohle není Mou</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>rost.</emphasis></p>

<p>„Dávej na nás pozor," přikázal jsem šaškovi. Pak jsem si lehl vedle Dutifula. Zavřel jsem oči. Jako bych se obrňoval před skokem střemhlav do hluboké vody, měřil jsem každý dech, který jsem do sebe vtahoval. Jeho rytmus jsem přizpů­sobil rytmu dýchajícího chlapce. <emphasis>Verity, </emphasis>pomyslel jsem si, protože nic na světě kromě toho mě nedokázalo zkoncentrovat. Zaváhal jsem, potom jsem potmě zašmátral a nahmatal chlapcovu ruku. Držel jsem ji ve své, a z jakéhosi důvodu mne potěšilo, že jeho ruka je mozolnatá od práce. Ještě na­posledy jsem se nadechl a vrhl se do proudu Uměni. Díky do­teku kůže o kůži jsem ho okamžitě našel.</p>

<p>Připojil jsem své vědomí k jeho a plul s ním. Právě tak­hle, uvědomil jsem si zčistajasna, tehdy před léty Galenova koterie špehovala krále Shrewda. Tehdy jsem takovým odsáváním informací pohrdal. Nyní jsem se toho neúprosně chopil a prince následoval.</p>

<p>Když jsem chlapce poprvé uviděl, zažil jsem šok z pozná­ní, pocit spřízněnosti, který mnou hluboce otřásl. Neporovnával jsem to s tím, co jsem zažíval nyní. Věděl jsem, že chlapec divoce hledá, spoléhaje na své neumělé a nebojácné Umění. Takové to bývalo i se mnou, pátral jsem nadivoko bez vědo­mí toho, jak to dělám, bez vědomí nebezpečí, které to obná­šelo. Chlapec pátral za pomoci Moudrosti a nevěděl, že při­tom využívá též Umění. Najeden úděsný okamžik jsem se uvědomil, že jeho Umění je - stejně jako u mě - poskvrně­no Moudrostí. Když se jednou naučil využívat Umění tímto způsobem, dokáže se ještě někdy přeškolit, aby praktikoval čistou magii Umění?</p>

<p>Vzápětí šla tato úvaha úplně stranou. Zahalený v Umě­ní, byl jsem svědkem toho, jak provozuje magii Moudrosti, a zmocnil se mě děs.</p>

<p>Princ Dutiful byl kočka. Nebyl k tomu zvířeti pouze při­poutaný; úplně do něj vplouval, neponechávaje si naprosto nic ze sebe sama. Věděl jsem, že vlk a já jsme v duchu pro­lnuti na hluboké a nebezpečné úrovni, ale i ta byla povrch­ní oproti tomu, jak princ vše naprosto obětoval svému vzta­hu.</p>

<p>A ještě horší bylo naprosté přijetí chlapcovy podřízenosti ze strany dotyčného zvířete. A pak, jako kdybych zamžikal očima, jsem postřehl, že to vůbec není kočka. Kočka byla jen tenká slupka. Byla to žena.</p>

<p>V tom zmatku jsem se zatočil kolem dokola a málem jsem se prince pustil. Moudrost nemůže spojit člověka s člově­kem. To je výsadou Umění. Takže s ní byl ve spojení přes Umění? Ne. Tohle spojení nebylo Umění. Snažil jsem se při­jít tomu na kloub, ale nešlo mi to. Nedokázal jsem tu ženu oddělit od oné kočky a Dutiful byl pohroužen do obou. Ne­dávalo mi to smysl. Ta žena sondovala chlapcovu mysl. Ne. Byla tady, vlévajíc se do jeho těla jako studená kalná voda. Cítil jsem, jak jím protéká, jak zkoumá tvary jeho těla kolem sebe. Pořád pro ni bylo cizí. V tom mrazivém vnitřním kon­taktu se tajila podivná erotičnost. Jejich spojem v kočce ne­bylo ještě kompletní, ale brzy, už brzy, slibovala mu, už brzy ji pozná úplně. Jdou si pro něj, ujistila ho, a ona ví, kde je. Byl jsem svědkem toho, jak jí vyklopil všechno, co věděl o lordu Goldenovi a o mně, o síle a stavu našich koní, o vlkovi, kte­rý mě následoval, a vycítil jsem její zuřivost a odpor ke Sta­ré krvi, která zradila své vlastní.</p>

<p>Blížili se. Viděl jsem očima kočky a poznával Piebaldy, se kterými jsme se utkali o něco dříve toho dne. Kulhala v če­le, následována ostatními. Velký muž šel zvolna po svých a vedl svého mohutného koně, zatímco si razili cestu tem­ným lesem. Za ním pomalu jely dvě ženy. Jako poslední šel poškrábaný muž s poraněnou kočkou. Teď už vedli dva ko­ně bez jezdců, takže jsme buď zabili, nebo vážně poranili ně­koho z jejich skupiny. <emphasis>Už jd</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>me, má lásko. A vyslali jsme ptá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ka, aby nám svolal na pomoc ostatní. Už brzy budeš zase s námi, </emphasis>slibovala. <emphasis>Nebudeme riskovat, že bychom tě ztratili. Až se přiblíží i ostatní, obklíčíme je a osvobodíme tě.</emphasis></p>

<p><emphasis>Zabijete lorda Goldena a jeho sluhu? </emphasis>zeptal se princ úz­kostlivě.</p>

<p><emphasis>Ano.</emphasis></p>

<p><emphasis>Přeji si, abyste </emphasis><emphasis>lorda Goldena nezabíjeli.</emphasis></p>

<p><emphasis>Je to nutné. Je mi líto, ale musí to tak být, poněvadž lord Golden zašel až příliš daleko na naše území. Viděl tváře na</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>šich lidi a jezdil po našich stezkách. Musí z</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>mřít.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nemůžete ho nechat jít? Sympatizuje s naši věcí. Když uzří</emphasis><emphasis> naši silu, mohl by prostě jit za královnou a říci jí, že mě vů</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bec nenašel </emphasis><strong>—</strong></p>

<p><emphasis>Komu náleží tvá věrnost? Jak mu můžeš tak rychle důvě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>řovat?</emphasis><strong><emphasis> </emphasis></strong><emphasis>Copak jsi už z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>pomněl, kolik našich lidí bylo zabito farseerovským režimem? Nebo chceš vidět mě a všechny na</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>še lidi </emphasis><emphasis>umírat?</emphasis></p>

<p>Ta otázka byla jako prásknutí bičem a mě zabolelo, když jsem vycítil, jak se Dutiful přikrčil. <emphasis>Mé srdce je s tebou, má lásko, s tebou, </emphasis>ujistil ji.</p>

<p><emphasis>Dobře. To je dobře. Pak mi jen důvěřuj a nech mě dělat to, co udělat musím. N</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ní třeba, aby ses tím zabýval. Nemusíš se cítit zodpovědný za to, co na sebe lidé přivolají. Není to vůbec tvoje vina. Pokusil ses v klidu odejít. To oni tě proná</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sledují a útočí na nás. Pusť to z hlavy.</emphasis></p>

<p>Potom ho obestřela láskou; odkudsi se vzedmula mohut­ná vlna náklonnosti, která přemohla jakoukoli myšlenku, kte­rou by mohl mít. Ale ona sama jako by byla pouze na okraji toho přílivu. Byla to kočičí láska, láska zuby pařáty, sveře­post sama. Ta emoce mě zaplavila a já jí navzdory své ostra­žitosti sám málem podlehl. Cítil jsem, jak princ akceptuje, že ona udělá to, co udělat musí. Dělala to ostatně jen proto, aby mohli být spolu. Pokud šlo o to, žádná cena nebyla dost vy­soká.</p>

<p><emphasis>Ona je mrtvá.</emphasis></p>

<p>Vlkova myšlenka zazněla jako hlas v místnosti se spícím mužem. Na chvíli jsem ji bral jako součást svých snů. Potom mě jako rána do břicha udeřil její význam. <emphasis>No samozřejmě. Ona je mrtvá. Ona se veze s tou kočkou.</emphasis></p>

<p>A v tom pošetilém okamžiku, kdy jsem sděloval svůj po­střeh vlkovi, mě vzala na vědomí.</p>

<p><emphasis>Co to má být? </emphasis>Její strach a zuřivost nebyly nic v porovná­ní s jejím naprostým šokem. Nikdy nic takového nezažila. Tohle bylo zcela mimo rámec její magie a ona ve svém drs­ném úžasu prozradila hodně ze svého já.</p>

<p>Vykroutil jsem se ze spojení s princem, ještě než stačila zjistit víc, než že tu někdo byl a sledoval ji; a zrovna v oka­mžiku jsem ucítil, jak ho pro jistotu ještě více sevřela. Při­pomnělo mi to velkou kočku držící v čelistech myš, kterou skousnutím paralyzuje. Vycítil jsem z její strany tentýž majetnický pocit, tutéž radost z pozření. Najeden čirý okamžik jsem doufal, že ji princ prohlédl stejně jasně jako já. Byl pro ni jenom hračka, majetek a nástroj. Necítila k němu žádnou lásku.</p>

<p><emphasis>Ale ta kočka ano, </emphasis>podotkl Nighteyes.</p>

<p>A s vědomím té mučivé nerovnosti jsem přišel zpátky k so­bě.</p>

<p>Připomnělo mi to můj seskok ze stromu zakončený nára­zem. Uvržen zpátky do svého těla, posadil jsem se na dece a zalapal po dechu a náhle se scvrknuvším prostoru. Princ vedle mě zůstával nehybný, ale Nighteyes byl vmžiku u mě, strkaje mi svoji velkou hlavu pod paži. <emphasis>Jsi v pořádku, bra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tříčku? Neublížila ti?</emphasis></p>

<p>Chtěl jsem mu odpovědět, ale místo toho jsem se překotil dopředu a zasténal, jak mi v lebce explodovala bolest navo­zená Uměním. Byl jsem doslova oslepen, izolován v černé noci protínané bíle oslnivými blesky, které se míhaly v mém zorném poli. Zamrkal jsem, pak jsem si klouby na rukou za­tlačil oči, pokoušeje se to zářivé světlo vypudit. Rozprsklo se do barev, až se mi udělalo mdlo. Nahrbil jsem ramena a ce­lý se schoulil tváří v tvář té bolesti.</p>

<p>Chvíli nato jsem ucítil, jak mi někdo zezadu na krk při­ložil studenou látku. Vycítil jsem vedle sebe šaška, <emphasis>naštěs</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tí </emphasis>mlčícího. Polkl jsem a několikrát se zhluboka nadechl, na­čež jsem do dlaní řekl: „Už se blíží. Ti Piebaldové, s nimiž jsme dneska bojovali, a další. Od prince vědí, kde jsme. Je ja­ko majákový oheň. Nemůžeme se ukrýt a jich je příliš mno­ho na to, abychom s nimi bojovali a přežili. Naší jedinou šan­cí je útěk. Nemůžeme čekat na východ měsíce. Nighteyes nás povede."</p>

<p>Šašek promluvil velmi tiše, jako by vytušil hloubku mé bo­lesti. „Mám vzbudit prince?"</p>

<p>„To raději ani nezkoušej. Je velice daleko a hluboko a já si nemyslím, že ona ho zrovna teď pustí zpátky do jeho tě­la. Budeme ho muset vézt jako mrtvou váhu. Osedlej koně, ano?"</p>

<p>„Ano. Fitzi, můžeš v tomhle stavu jet?"</p>

<p>Otevřel jsem oči. Mé vidění stále protínala plující zubatá světla, ale teď už jsem mohl vidět potemnělou louku za ni­mi. Přinutil jsem se k úsměvu. „Budu muset jet, stejně jako můj vlk bude muset běžet. A jako ty možná budeš muset bo­jovat. Vím, že nic z toho by si nikdo z nás dobrovolně ne­vybral, aleje to prostě tak. Nighteyesi. Ty už běž. Vybírej nám cestu a dostaň se co nejdál. Nevím, ze kterého směru se blíží ostatní útočníci. Dělej nám vepředu zvěda."</p>

<p><emphasis>Myslíš si, že mě pošleš z dosahu nebezpeč</emphasis><emphasis>í. </emphasis>Ta myšlenka zněla bezmála vyčítavě.</p>

<p><emphasis>Rád bych, kdybych mohl, bratře, ale pravda je, že tě možná posílám rovnou do chřtánu nebezpečí. Běž na výzvědy. Ihned.</emphasis></p>

<p>Toporně vstal a protáhl se. Potom se otřepal a vyrazil ku­předu, nikoli v kalupu, ale ve vytrvalém poklusu s předpokládanou vyhlídkou na velké vzdálenosti, jež ho čekají. Tak­řka vzápětí se mi ztratil z očí, šedý vlk mizející v pláni šedé louky. <emphasis>Běž opatrně, můj drahý, </emphasis>vydechl jsem za ním, ale po­tichu, velmi potichu, aby se nedozvěděl, jak moc se o něj bo­jím.</p>

<p>Vstal jsem, pohybuje se velmi opatrně, jako by má hlava byla přeplněná sklenice a já ji nechtěl rozlít. Sice jsem ne­věřil doslovně tomu, že se mi mozek přelije přes okraj lebky, budu-li neopatrný, ale málem jsem v to doufal. Sundal jsem si šaškův mokrý kapesník ze zátylku a podržel si ho nějakou dobu na čele a na očích. Když jsem sklopil zrak k princi, ne­hýbal se. Snad jen tělo měl ještě více zkroucené. Za sebou jsem uslyšel šaška, jak přichází s koňmi. Opatrně jsem se oto­čil a pohlédl na něj.</p>

<p>„Můžeš mi to vysvětlit?" zeptal se tiše a já si uvědomil, jak málo toho ví. O to divnější bylo, že tak bez váhání reagoval na mé požadavky.</p>

<p>Nadechl jsem se a řekl: „On používá Umění i Moudrost. A v ničem z toho nebyl školen, takže je zranitelný, velmi zra­nitelný. Je příliš mladý na to, aby pochopil, nakolik tím ris­kuje. Zrovna teď se jeho vědomí veze s tou kočkou. Vypadá to, že on přímo <emphasis>je </emphasis>tou kočkou."</p>

<p>„Ale probudí se a vrátí se zpátky do svého těla?"</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „To nevím. Jen doufám. Šašku, je toho více. Na tu kočkuje napojený ještě někdo další. Já, to­tiž my, Nighteyes a já, máme podezření, že je to dřívější ma­jitelka té kočky."</p>

<p>„Dřívější? Myslel jsem, že Moudří se ke svým zvířatům připoutávají na celý život."</p>

<p>„To je pravda. Teď už bude po smrti. Ale její vědomí je uvnitř té kočky a využívají."</p>

<p>„Ale já myslel, že princ -"</p>

<p>„Ano. Princ je tam také. Podle mě si není vědom toho, že ta žena, kterou miluje, již jako žena vůbec neexistuje. A vím, že nemá vůbec ponětí, jakou moc nad ním ona má. A nad tou kočkou."</p>

<p>„Co můžeme dělat?"</p>

<p>Z toho třeštění v hlavě se mi dělalo zle od žaludku. Drs­něji, než jsem měl v úmyslu, jsem prohlásil: „Násilím sepa­rovat chlapce od kočky. Zabít tu kočku a doufat, že chlapec nezemře."</p>

<p>„Och, Fitzi!" Šašek byl zděšen.</p>

<p>Neměl jsem čas brát na to zřetel.</p>

<p>„Osedlej pouze dva koně, Maltu a Myblack. Já si naložím chlapce před sebe. A pak musíme vyrazit."</p>

<p>Zatímco šašek připravoval koně, nedělal jsem vůbec nic. Nic z našich věcí jsem nebalil, protože jsem s sebou nehod­lal nic vézt. Místo toho jsem jen tiše seděl a snažil se přimět svou hlavu ke klidu. Bylo to o to těžší, poněvadž jsem byl s chlapcem propojen Uměním. Cítil jsem spíše jeho absenci než přítomnost. Cítil jsem, že je na něj vyvíjen tlak, ale byl to tlak na vlnách Moudrosti. Nebyl jsem s to poznat, jestli vyrukovala proto, aby se více dozvěděla o mně, nebo proto, aby se pokusila zmocnit chlapcova těla. Nechtěl jsem na to reagovat; již o mně věděli z toho předchozího letmého do­teku. A tak jsem jen seděl, hlavu v dlaních, a hleděl na Kettrickenina syna. Jak mě to už dávno naučil Verity, opatrně jsem kolem sebe vztyčil zdi Umění. Tentokrát jsem jimi obe­hnal i chlapce ležícího u mých nohou. Neuvažoval jsem nad tím, čemu se to pokouším vzdorovat. Místo toho jsem se sou­středil na udržení prostoru jeho mysli v otevřenosti, rezervu­je ho pro něj, až se vrátí.</p>

<p>„Připraven," řekl tiše šašek a já znovu vstal. Nasedl jsem na Myblack, která pode mnou kupodivu držela, zatímco šašek mi vyzvedl chlapce do náručí. Jako vždycky mě síla to­ho útlého muže překvapila. Posadil jsem si prince před se­be tak, abych mohl jednou rukou držet jeho a druhou otěže. Muselo to stačit. V příštím okamžiku seděl šašek na Maltě vedle mne. „Kudy?" zeptal se.</p>

<p><emphasis>Nighteyesi? </emphasis>Snažil jsem se, aby můj dotaz byl co nejtiš­ší a nejskrytější. Možná naši Moudrost cítili, ale pochyboval jsem, že ji mohou využít k našemu sledování.</p>

<p><emphasis>Bratře. </emphasis>Jeho odpověď byla stejně diskrétní. Pobídl jsem Myblack a vyrazili jsme vpřed. Nemohl jsem říci, kde Nighteyes je, ale věděl jsem, že jedu za ním. Princ se mi ztěžka klátil v náručí. To bylo samo o sobě dost nepříjemné. Frust­rován vlastní bolestí a mrtvou vahou jeho těla, v jedné chví­li jsem jím drsně zatřásl. Vydal na protest slabý zvuk, avšak stejně tak to mohl být vzduch vycházející z jeho plic. Něja­kou dobu jsme jeli lesem, uhýbajíce převislým větvím a pro­dírajíce se spletitým porostem. Princův kůň, zbavený postro­je, klusal za námi. Nejeli jsme moc rychle. Terén byl zrádný, stromy hustě rostlé a naši koně znavení. Veden vlkovou pr­chavou přítomností, zamířil jsem svahem dolů do jedné str­že. Strž záhy přešla v údolí, to se rozprostřelo do šíře a my ujížděli po louce ozářené měsíčním světlem. Před námi uska­kovala vyplašená vysoká zvěř. Vjeli jsme opět do lesa a pod­kovy našich koní duněly na hlubokých vrstvách starého zdusaného listí. Pak jsme se ocitli na příkré ploše, kterou jsem nepoznával, avšak když jsme po mohutném hrabání završili náš výstup do onoho kopce, noc nás vyplivla na cestu. Vlko­va trasa vedla napříč divokou krajinu a přivedla nás zpátky na cestu, po které jsme jeli toho rána. Přitáhl jsem Myblack otěže a nechal ji vydechnout. Na dalším návrší před námi mi skoupé světlo měsíce ve třetí čtvrti ukázalo siluetu vlka, jak čeká, až se objevíme. Jakmile nás spatřil, otočil se, vyrazil poklusem z kopce dolů a zmizel mi z dohledu. <emphasis>Vzduch je čistý. Pojeďte.</emphasis></p>

<p>„Teď to rozjedeme," upozornil jsem šaška hlubokým hla­sem. Předklonil jsem se, řekl slovo Myblack a pobídl ji kole­ny. Když sejí nechtělo uposlechnout, inspirován Moudrostí svého predátora jsem jí vnukl: <emphasis>Pronásledovatelé jsou těsně za námi. J</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>dou rychle.</emphasis></p>

<p>Trhla ušima nazad. Myslím, že byla trochu skeptická, ale sebrala se. Když hrozilo, že nás Malta předjede, její mocné svaly se vyduly, pak se pode mnou protáhla a dali jsme se do běhu. Vzhledem k dvojnásobné váze a únavě po celodenní dřině klusala ztěžka. Malta s ní odhodlaně držela tempo, je­jí přítomnost hnala Myblack stálé dál. Princův kůň zaostal vzadu. Vlk běžel před námi a já k němu upíral své zraky ja­ko k poslední naději. Jako by ze sebe nějak shodil svoje ro­ky; pádil před námi jako jednoroček, pohybuje se velkými skoky.</p>

<p>Jak ostýchavý úsvit začal pokradmu přecházet v den, po naší levé straně vyvstal horizont. Uvítal jsem světlo, které nám ukazovalo bezpečnější terén, ačkoliv současně jsem ho proklínal za to, že nás odhalí nepřátelům. Zatímco jitro zvol­na přebíralo moc, jeli jsme pořád dál a průběžně střídali tem­po, hospodaříce s výdrží našich koní. Poslední dva dny byly pro oba koně těžké. Kdybychom je uštvali do bezvědomí, na­ši situaci by to nijak nepomohlo.</p>

<p>„Kdy budeme moci bezpečně zastavit?" zeptal se mě ša­šek v době, kdy jsme zpomalili, aby si koně mohli vydech­nout.</p>

<p>„Až dorazíme na hrad Buckkeep. Možná." Nedodal jsem, že princ nebude v bezpečí, dokud to neotočím zpátky a ne­zabiji tu kočku. Měli jsme v držení pouze jeho tělo. Piebaldové měli pořád jeho duši.</p>

<p>V půli dopoledne jsme minuli strom, kde na nás ze zálo­hy zaútočil lučištník. Přitom jsem si uvědomil, nakolik při volbě naší trasy spoléhám na vlka. To on rozhodl, že tato ces­ta je bezpečná, a já ho bezvýhradně následoval.</p>

<p><emphasis>Copak nejsme smečka? Samozřejmě že musíš následovat vůdce. </emphasis>Jízlivý podtón jeho myšlenky nedokázal zastřít jeho únavu.</p>

<p>Byli jsme všichni unavení; muži, vlk i koně. Vytrvalý po­klus byl tím nejlepším, co jsem teď dokázal z Myblack vy­ždímat. Dutiful se mi těžce klátil v náručí, jak jsme se kodr­cali dál a dál. Bolest v mých zádech a ramenou od toho, jak jsem podpíral jeho tělo, soupeřila s bolestí hlavy. Šašek po­řád seděl na koni dobře, ale už se nepokoušel zapříst jakýko­li hovor. Jednou se nabídl, že prince poveze na Maltě, ale já to zamítl. Ne že bych si myslel, že se jemu nebo jeho koni nedostává sil. Nedokázal jsem přesně definovat, proč jsem cítil, že Dutifulovo tělo musím mít v držení já. Dělal jsem si starosti nad tím, že je už tak dlouho v bezvědomí. Věděl jsem, že tam kdesi jeho mysl pracuje, že vidí kočičíma očima, vní­má kočičím tělem. Dříve či později si uvědomí -</p>

<p>Princ se v mém náručí pohnul. Já zůstal zticha. Ještě chví­li mu trvalo, než přišel k sobě. Když opět nabyl vládu nad smysly, nepříjemně sebou v mých rukou trhl, až mi to připo­mnělo mé vlastní záchvaty. Poté se vsedě napřímil a ochrap­těle se zajíkl. Začal pravidelně vdechovat a vydechovat a di­voce přitom otáčel hlavou ze strany na stranu, pokoušeje se pochopit situaci. Uslyšel jsem, jak polkl. Suchým a nakřáp­lým hlasem se zeptal: „Kde to jsme?"</p>

<p>Bylo zbytečné mu lhát. Na kopci nad námi vrhaly stíny Laureliny záhadné tyčící se kameny. Určitě je pozná. Vůbec jsem se neobtěžoval s odpovědí. Lord Golden popojel blíže k nám.</p>

<p>„Můj princi, jste v pořádku? Byl jste tak dlouho v bezvě­domí."</p>

<p>„Já jsem - v pořádku. Kam mě to vezete?"</p>

<p><emphasis>Blíží se!</emphasis></p>

<p>Naše situace se v příštím okamžiku změnila. Uviděl jsem vlka, jak prchá směrem k nám. Na cestě za ním se náhle ob­jevili jezdci na koních. Narychlo jsem jich spočítal pět. Po­dél nich běželi dva psi, oba vázáni Moudrostí. Otočil jsem se v sedle. Dvě návrší za námi právě vyjížděli na kopec další jezdci. Zahlédl jsem pozvednutou paži, jak triumfálně zdra­ví druhou skupinu jezdců.</p>

<p>„Dostihli nás," řekl jsem klidně šaškovi.</p>

<p>Vypadal špatně.</p>

<p>„Vzhůru do kopce. Ať máme ty mohyly v zádech." Svedl jsem Myblack z cesty a moji společníci mě následovali.</p>

<p>„Pusť mě!" nařídil mi princ. Snažil se mi vyrvat z náru­čí, ale dlouhé bezvědomí ho oslabilo. Nebylo snadné udržet ho na koni, ale už to nebylo daleko. Když jsme se dostali na úroveň mohyly a vedle stojícího kamene, přitáhl jsem My­black otěže. Sesedl jsem ne zrovna elegantně, ale prince jsem stáhl s sebou. Myblack znaveně odstoupila stranou a pak se otočila a obdařila mě vyčítavým pohledem. Šašek byl vmžiku u nás. Ukročil jsem před Dutifulovým pěstním výpadem, chňapl ho za zápěstí a stoupl si za něj, zkroutiv mu ruku do­zadu. Chytil jsem ho druhou rukou za rameno a pevně držel. Nebyl jsem hrubší, než bylo nutné, ale on se jen tak snadno nevzdával. „Když ti zlomím ruku nebo vykloubím rameno, nezabije tě to," zdůraznil jsem drsně. „Ale aspoň mi na chví­li přestaneš působit potíže."</p>

<p>Zaskuhral bolestí a podvolil se. Vlk se jako šedá šmouha hrnul vzhůru do kopce směrem k nám. „A co teď?" zeptal se mě šašek, zatímco se divoce rozhlížel kolem.</p>

<p>„Teď zaujmeme postavení," řekl jsem. Jezdci dole se již rozestupovali do šíře. Mohyla v našich zádech bude chabou překážkou proti útoku zezadu; bude to stejně tak překážka ve výhledu jako štít. Zadýchaný vlk stanul u nás.</p>

<p>„Tady zemřete," procedil princ skrze zaťaté zuby. Pořád jsem ho pevně držel.</p>

<p>„To je dost možné," připustil jsem.</p>

<p>„Vy zemřete a já půjdu s nimi." Hlas měl přiškrcený bo­lestí. „Tak proč se chovat hloupě? Pusťte mě hned. Já půjdu za nimi. A vy můžete utéci. Slibuji, že je požádám, aby vás nechali jít."</p>

<p>Můj zrak se nad chlapcovou hlavou střetl s šaškovým. Vě­děl jsem, jaká má být moje odpověď, ale pak jsem si uvědo­mil, čemu bych poslal prince tváří v tvář. Mohli bychom si tím koupit možnost znovu po něm jít, ale pochyboval jsem o tom. Žena-kočka by dohlédla na to, aby nás uštvali a zabi­li. Máme se smrti postavit a čekat, nebo máme být usmrce­ni po útěku? Nechtěl jsem volit, jak mají mí přátelé zemřít.</p>

<p><emphasis>Na útěk jsem příliš unavený. Zemřu tady.</emphasis></p>

<p>Šaškovy oči zabloudily k Nighteyesovi. Nevím, jestli ten zákmit myšlenky zachytil nebo jestli prostě viděl, jak je vlk unavený. „Postavíme se jim a budeme bojovat," řekl mdlým hlasem.</p>

<p>A s tím tasil meč z pochvy. Věděl jsem, že nikdy v životě nebojoval. Když pozvedal svou čepel, vypadal velmi nejis­tě. Pak se nadechl a v jeho tváři vyvstaly rysy lorda Goldena. Vypjal ramena a do očí mu vstoupil výraz chladnokrev­ného odhodlání.</p>

<p><emphasis>On neumí bojovat. Nebuď hloupý.</emphasis></p>

<p>Jezdci se blížili. Vedli své koně krokem do kopce směrem k nám, nespěchali, jenom ať pěkně vidíme, jak se k nám blí­ží smrt. <emphasis>Máš nějakou jinou možnost?</emphasis></p>

<p>„Nemůžeš mě držet a bojovat!" řekl Dutiful povzneseným hlasem. Očividně věřil, že již mají vyhráno. „V okamžiku, kdy mě pustíš, dám se na útěk. Zemřeš pro nic za nic! Pusť mě hned, nech mě s nimi promluvit. Možná ti mohu usmlouvat život."</p>

<p><emphasis>Nedopusť, aby se ho zmocnila. Raději ho zabij, než bys jim ho př</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>nechal.</emphasis></p>

<p>Připadal jsem si jako velký zbabělec, ale přesto jsem mu tu myšlenku sdělil. <emphasis>Já nevím, jestli to dokážu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Musíš. Oba víme, co mají v úmyslu. Jestliže ho nedokážeš zabít, tak... tak ho vezmi do pilíře. Chlapec má Umění v krvi a kdysi jste byli propojeni i s tím Bezp</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>chu. To by mohlo sta</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>čit. Běžte do pilíře. Vezmi je s sebou.</emphasis></p>

<p>Jezdci dole se spolu krátce poradili a potom se začali ro­zestupovat do rojnice, aby nás obklíčili z boků. Jak předtím ta žena slíbila, nehodlali nic riskovat. Smáli se a navzájem na sebe pokřikovali. Zrovna tak jako princ věřili, že nás mají v pasti.</p>

<p><emphasis>To nevyjde. Copak si nevzpomínáš, jaké to bylo? Stálo mě to všechny síly, abych tě při tom průchodu udržel pohroma</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dě, a to jsme byli těsně propojeni. Možná bych dokázal udr</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>žet během cesty pohromadě chlapce, nebo tebe, ale oba ne. Ani nevím, jestli bych tam s sebou dokázal vtáhnout šaška. Naše pouto Umění je už staré a tenké. Mohl bych vás všech</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ny ztratit.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nemusíš si vybírat. Já s tebou jít nemůžu. Jsem příliš una</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vený, můj bratře. Ale až budete utíkat, zůstanu tady a udržím je </emphasis>v <emphasis>odstupu, jak to jen dlouho půjde.</emphasis></p>

<p>„Ne," zaúpěl jsem, zrovna když šašek řekl: „Ten pilíř. Ří­kal jsi, že ten chlapec používal Umění. Nemohl bys -?"</p>

<p>„Ne!" vykřikl jsem. „Nenechám tu Nighteyese zemřít sa­motného! Jak to vůbec můžeš navrhovat?"</p>

<p>„Samotného?" Šašek se zatvářil zmateně. Potom mu zkři­vil ústa prazvláštní úsměv. „Ale on nebude sám. Já tu budu s ním. A -" tu se vstoje povytáhl a napřímil ramena, „- ze­mřu dřív, než jim dovolím zabít jeho."</p>

<p><emphasis>Ach, tak to bude mnohem lepší. </emphasis>Nighteyesovi stály všech­ny chlupy na těle, zatímco se díval na postupující linii mužů a koní, ale jeho jiskřící oči se na mě vesele usmívaly.</p>

<p>„Pošlete toho chlapce k nám dolů!" houkl vysoký muž. Ignorovali jsme ho.</p>

<p>„Myslíš si, že takhle to budu mít snazší?" zeptal jsem se šaška. Byli dočista šílení, oba dva. „Já bych možná pilířem prošel. Možná bych jím protáhl i chlapce, ačkoliv si říkám, jestli by tím jeho mysl prošla nedotčená. Ale pochybuji, že dokážu vzít s sebou tebe, šašku. A Nighteyes odmítá jít."</p>

<p>„Jít kam?" zeptal se Dutiful. Snažil se z mého chvatu vykroutit, ale já mu ruku zkroutil ještě pevněji. Nechal toho.</p>

<p>„Naposled se ptáme, vzdáte se?" křikl na nás vysoký jez­dec.</p>

<p>„Snažím se mu to rozmluvit!" zavolal v odpověď lord Golden. „Dej mi čas, člověče!" vsunul do svého hlasu panický tón.</p>

<p>„Příteli můj." Šašek mi položil ruku na rameno. Jemně mne postrčil zády směrem ke kameni. Ustoupil jsem a táhl Dutifula s sebou. Šašek se mi díval přímo do očí. Mluvil potichu a rozvážně, jako bychom spolu byli sami a on měl všechen čas na světě. „Já vím, že s tebou jít nemůžu. Rmoutí mě, že ani vlk nepůjde. Avšak přesto ti říkám, že musíš jít a vzít toho chlapce s sebou. Nechápeš to? Kvůli tomu ses narodil, to proto jsi zůstal všechny ty roky naživu navzdory všem protivenstvím. To proto jsem tě nutil zůstat naživu navzdory všemu, co tě potkalo. Farseerovský dědic musí být. Když ho udržíš při životě a vrátíš zpátky na Buckkeep, o to jediné tu kráčí. Udržíme budoucnost na cestě, kterou jsem jí vytyčil, i kdyby se to muselo obejít beze mě. Ale jestli selžeme, jest­li on zemře..."</p>

<p>„O čem se to bavíte?" zeptal se princ zlostně.</p>

<p>Šaškův hlas zmlkl. Zahleděl se z kopce dolů na neustále postupující muže, ale jeho oči jako by viděly dál. Myblack se skoro dotýkala monolitu. Dutiful v mém sevření se po­jednou zklidnil, jakoby očarovaný šaškovým měkkým hla­sem. „Pokud tu všichni zemřeme," pravil sklesle. „Potom... to skončí. Pro nás. On však není jediná změna, kterou jsme navodili... čas musí plynout, jako vždycky plynul, odplavit všechny překážky pryč. Takže... osud si ji najde. Ve všech časech osud bojuje proti přežití Farseerů. Tady a teď stráží­me Dutifula. Ale pokud všichni padneme, pokud se jediným ohniskem toho boje stane Nettle..." Několikrát zamžikal, po­tom se rozechvěle nadechl a otočil se zpátky ke mně. Jako by se vracel z nějaké daleké cesty. Mluvil tiše, sděluje mi zlá poselství. „Nedokážu najít žádnou budoucnost, v níž Nettle přežije poté, co princ zemřel." Tvář se mu propadla a oči ze­stárly, když posléze připustil: „Nečekají ji tam ani rychlé, las­kavé konce." Zhluboka se nadechl. „Pokud ti na mně aspoň trochu <emphasis>z</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>leží, </emphasis>udělej to. Vezmi chlapce s sebou. Udrž ho při životě."</p>

<p>Všechny chlupy na těle mi stály hrůzou.,,Ale -" zakuckal jsem se. A co všechny ty oběti, které jsem vykonal, abych ji udržel v bezpečí? To vše bylo k ničemu? Má mysl si obraz rychle dotvořila. Burrich, Molly a jejich synové by stanuli po jejím boku, padli by spolu s ní. Došel mi dech.</p>

<p>„Prosím, běž," naléhal šašek.</p>

<p>Nemohl jsem říci, co si z našeho hovoru vyvodil chlapec. Svíral jsem pevně váhu jeho těla, aby se nemohl ani hnout, zatímco mysl mi běžela na plné obrátky. Věděl jsem, že z toho bludiště, jež nám připravil osud, není úniku. Vlk tu myš­lenku zformuloval za mě: <emphasis>Když zůstaneš, stejně všichni ze</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mřeme. Pokud nezemře chlapec, zmocní se ho Moudří a vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>užiji ho ke svým cílům. Smrt by byla laskavější. Nás nem</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>žeš zachránit, ale můžeš zachránit chlapce.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nemohu tě tady nechat. Nemůžeme takhle skončit, ty a já.</emphasis><strong><emphasis> </emphasis></strong>Slzy mě oslepily zrovna v okamžiku, kdy jsem potřeboval vi­dět co nejjasněji.</p>

<p><emphasis>Nejenomže můžeme, my musíme. Když přežije vlče, smečka neum</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>rá. Buď vlkem, bratře můj. Věci jsou tak prostší. Nech nás bojovat, zatímco ty zachráníš to vlče. Zachráníš i Nettle. Žij dobře, za nás oba, a jednou o mně vyprávěj příběhy</emphasis><emphasis> Nett</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>le.</emphasis></p>

<p>A potom už nebyl vůbec na nic čas. „Už je příliš pozdě!" houkl na nás nějaký muž. Řada jezdců na koních se zakřivi­la, obkličujíc nás. „Pošlete nám toho chlapce a my to s vámi rychle skoncujeme! Jestli ne -" A nahlas se zasmál.</p>

<p><emphasis>Neměj o nás strach. Já je přinutím, aby nás zabili rychle.</emphasis></p>

<p>Šašek zapružil rameny. Uchopil meč obouruč, jednou se jím zkusmo rozmáchl, pak ho pozvedl do výše. „Pospěš si, Milovaný." V té póze vypadal spíše jako tanečník než váleč­ník.</p>

<p>Mohl jsem buď tasit meč, nebo držet prince. Tyčící se ká­men byl hned za mnou. Jednou jsem se chvatně ohlédl přes rameno. Nedokázal jsem však identifikovat větrem ošlehaný symbol vytesaný do jeho povrchu. Ať už mě dopraví kam­koliv, bude mi to muset stačit. Nepoznával jsem svůj hlas, když jsem zvolal do světa: „Jak může být ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy v životě udělal, zároveň i tou nejzbabělejší?"</p>

<p>„Co to děláš?" zeptal se chlapec. Vycítil, že se má něco stát, a ačkoli netušil, co to má být, začal se mnou divoce zápasit. „Pomozte mi!" křikl na stahující se Piebaldy. „Osvo­boďte mě!"</p>

<p>Odpovědí mu byl dusot vyrazivších koní.</p>

<p>Dostal jsem nápad. Zatímco jsem ještě pevněji sevřel zá­polícího chlapce, řekl jsem šaškovi: „Já se vrátím. Provedu ho tam a vrátím se."</p>

<p>„Neriskuj ztrátu prince!" zvolal poděšeně šašek. „Zůstaň s ním a střež ho. Kdyby ses pro nás vrátil a zabili nás, zůstal by sám... tam kdesi. Běž! Dělej!" Poslední úsměv, kterým mě obdařil, byl jeho starý šaškovský úsměv, bázlivý, a přes­to se vysmívající světu za to, že se mu chystá ublížit. V jeho zlatých očích byla divokost, která nebyla strachem ze smrti, ale jejím přijetím. Nedokázal jsem ten pohled vystát. Uzaví­rající se kruh nepřátel nás již pohlcoval. Šašek se rozmáchl mečem, vyseknuv třpytivý oblouk v modrém dni. Pak mezi nás s křikem vrazil nějaký Piebald, ohánějící se čepelí. Vlek jsem prince dozadu.</p>

<p>Naposledy jsem šaška zahlédl, jak stojí nad vlkem s me­čem v rukou. Bylo to poprvé, co jsem ho viděl držet zbraň, jako by ji chtěl doopravdy použít. Uslyšel jsem zařinčení ko­vu o kov a vlkovo hlasité zavrčení, jak se vrhl jednomu jezd­ci po noze.</p>

<p>Princ divoce zaječel; vydral se z něj neartikulovaný vý­křik prostoupený zuřivostí, který byl spíše kočičí než lidský. Přímo proti nám se řítil nějaký jezdec, meč pozvednutý do výše. Ale tyčící se kámen byl hned za mými zády., Já se vrá­tím!" slíbil jsem jim. Pak jsem Dutifula jednou rukou objal, přitisknuv si ho k hrudi. Těsně u ucha jsem mu řekl: „Drž se pevně toho, čím jsi!" Bylo to jediné varování, které jsem mu mohl dát. Pak jsem se prudce otočil a přitiskl ruku na sym­bol vytesaný do kamene.<strong><emphasis>4 Pláž</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Uměni je nekonečně veliké, a přesto důvěrně malé. Je veli</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ké jako svět a obloha nad ním, a je malé jako srdce člověka ukryté v hrudi člověka. Podle způsobu, jakým Umění prou</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dí, se s ním člověk může vézt nebo zakoušet jeho tok nebo ho celé obsá</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>nout v sobě. A tím vším prostupuje stále tentýž po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>cit bezprostřední přítomnosti.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ovládnout Umění proto znamená ovládnout nejdříve sám sebe.</emphasis></p>

<p>HAILFIRE, MISTR UMĚNÍ VE SLUŽBÁCH KRÁLOVNY FRUGAL</p>

<p>Čekal jsem temnotu a dezorientaci. Čekal jsem, že Umění mnou bude škubat a že budu mít co dělat, abych udržel prin­ce a sebe pohromadě. Vší silou jsem se snažil být nás dvou vědom a udržet ho nedotčeného. Držet ho v rámci mých ba­riér Umění bylo hodně podobné, jako když při záplavě sví­ráte v ruce hrstku soli. Měl jsem tentýž neodbytný pocit, že kdybych své sevření uvolnil, rozptýlil by se a odtekl ode mě pryč. To vše jsem zažíval, a k tomu ještě nelogický pocit, že padáme vzhůru. Tiskl jsem Dutifula k sobě a sliboval si, že to brzy bude za námi. Nebyl jsem připraven, že vypadnu z pi­líře do ledové mořské vody.</p>

<p>Slaná voda mi zaplavila ústa a nos a já v šoku zalapal po dechu. Společně jsme ve vodě dělali kotrmelce. Ramenem jsem do něčeho udeřil. Dutiful se divoce zmítal a já ho má­lem pustil. Voda nás strhla s sebou a pak, zrovna když jsem skrze temnou zeleň spatřil světlo a vyvodil si, kudy sejde vzhůru, nás zachytila vlna a mrštila námi na skalnatou pláž.</p>

<p>Při tom nárazu jsem prince pustil. Vlna nás vykulila na skal­natý břeh, aniž nám dala možnost nadechnout se. Kameny obalené Slávkami a vilejši mi rozdíraly kůži. Když se potom vlna dala na ústup, mé tělo se zachytilo na kamenech, zaháknuté za opasek meče, a voda mě zanechala na mělčině. Zvedl jsem hlavu a začal se kuckat a dávit ze sebe vodu a pí­sek. Zamrkal jsem, pokoušeje se zahlédnout Dutifula, a spat­řil jsem ho pořád ještě ve vodě. Ležel břichem na pláži a hra­bal kolem sebe, aby se zachytil kamenů, když tu ho vracející se vlna opět vzala s sebou. Sklouzl zpátky do hlubší vody, pak se mu podařilo něčeho se chytit a zůstal nehybně ležet, lapaje po dechu. Konečně jsem se nadechl.</p>

<p>„Vstaň!" zakřičel jsem. Vyšlo to ze mě jako chraplavé za­krákání. „Než přijde další vlna. Vstaň!"</p>

<p>Nechápavě na mne pohlédl. Vyštrachal jsem se do stoje a vrhl se k němu. Chytil jsem ho zezadu za límec a táhl ho přes ostré vilejše po skalnaté pláži vzhůru na vyšší břeh. Pře­sto nás zachytila vlna a srazila mě na kolena, ale nebyla dost silná na to, aby nás stáhla zpět. Když se vzápětí vracela zpát­ky, Dutifulovi se podařilo vstát. Držíce se jeden druhého, ces­tou přes zubaté kameny jsme doklopýtali o něco výše do pásma černého písku ověnčeného změtí vláken čvachtajících řas. Když jsme došli na suchý sypký písek, prince jsem pus­til. Udělal ještě asi tři kroky a pak se svezl na zem. Nějakou dobu jen ležel na boku a oddychoval. Pak se posadil, vyprskl písek a mokrým rukávem si otřel nos. Rozhlédl se nechápa­vě kolem, a když sklouzl očima zpátky ke mně, ve tváři měl výraz zmateného dítěte.</p>

<p>„Co se to stalo?"</p>

<p>Když jsem pohnul ústy, mezi zuby mi zaskřípal písek. Vy­plivl jsem ho. „Prošli jsme pilířem Umění." Znovu jsem si odplivl.</p>

<p>„Čím?"</p>

<p>„Pilířem Umění," zopakoval jsem. Ohlédl jsem se zpátky, abych mu ho ukázal.</p>

<p>Nebylo tam nic než oceán. Přihnala se další vlna, která dosáhla o něco výše na pláž. Když se voda vracela, na pís­ku zůstalo krajkoví z našlehané bílé pěny. Nemotorně jsem vstal a zahleděl se přes stoupající příliv. Všude samá voda. Vlny v pohybu. A nad vlnami křičící racci. Z té dmoucí se zelené hladiny nečněl žádný pilíř Umění z černého kamene. Nebylo tam ani stopy po tom, kde nás vyvrhl na břeh.</p>

<p>Nebylo cesty zpátky.</p>

<p>Opustil jsem své přátele a nechal je zemřít. Bez ohledu na to, co mi šašek řekl, jsem byl odhodlaný vrátit se pilířem oka­mžitě zpátky. Jinak bych nešel. Nebyl bych to udělal, kdy­bych si myslel, že už se k nim nevrátím. Ovšem fakt, že jsem si to řekl, nezmírnil hlodající pocit zbabělosti.</p>

<p><emphasis>Nighteyesi! </emphasis>zapátral jsem zoufale, vrhnuv do toho volání veškerou svou sílu.</p>

<p>Nikdo se neozval.</p>

<p>„Šašku!" vydralo se ze mě, marný to výkřik s vynalože­ním vší Moudrosti, Umění a síly hlasu. Vzdálený povyk racků jako by výsměšně odrážel jeho zvuk. Má naděje brala za své spolu s jejich slábnoucím křikem nad větrem bičovaným mořem.</p>

<p>Bez hnuti jsem hleděl přes vodu do dáli, až se mi o nohy rozšplíchla postupující vlna. Princ se nehýbal, jen se svalil na bok do mokrého písku. Ležel tam, nepřítomně zíral a chvěl se. Pomalu jsem odvrátil hlavu od příboje a jal se obhlížet pev­ninu. Před námi se tyčily do výše černé útesy. Příliv stoupal. Má mysl si rychle dala jednotlivé kousky dohromady.</p>

<p>„Vstaň. Musíme odsud, než nás tu příliv uvězní."</p>

<p>V jižním směru skalnaté útesy ustupovaly srpkovitému pá­su černého písku. Za ním se prostírala travnatá náhorní pla­nina. Shýbl jsem se a chytil prince za paži. „Vstaň," zopako­val jsem.,.Pokut tady nechceš utonout."</p>

<p>Mládenec se bez protestů vyštrachal na nohy. Vlekli jsme se podél pobřeží a vlny dosahovaly stále výše k nám. Uvnitř mne tížila mrazivá bezútěšnost Netroufal jsem si pohlédnout tváří v tvář tomu, co jsem právě udělal. Bylo to moc strašné na to, abych se nad tím zamýšlel. Zatímco já si tu kráčím po pláži, nezkrápí jejich krev meče útočníků? Vypnul jsem mysl. Jako bych stavěl zdi na obranu před nějakou vetřeleckou mys­lí, zablokoval jsem všechny pocity sám před sebou. Zastavil jsem všechny myšlenky a stal se vlkem, se zájmem jen o pří­tomné „nyní".</p>

<p>„Co to bylo?" zeptal se náhle Dutiful. „Ten... pocit. Ten... tah." Došla mu slova. „To bylo Umění?"</p>

<p>„Zčásti," odvětil jsem příkře. Zdálo se mi, že je až příliš zaujat tím, co právě zažil. To ho to tak silně oslovilo? Pro neopatrné představuje vábení Umění strašlivou past.</p>

<p>„Já... on se mě to pokoušel naučit, ale nedokázal mi říci, jaké to je. Nemohl jsem říci, jestli to dělám nebo ne, a on ta­ké ne. Ale tohle!"</p>

<p>Čekal, že na jeho vzrušení zareaguji. Jenže já mu žádnou odpověď nedal. Umění byla ta poslední věc, o které jsem se zrovna teď chtěl bavit. Nechtělo se mi vůbec mluvit. Nechtěl jsem porušit tu otupělost, která mě obestírala.</p>

<p>Když jsme došli na pláž, vedl jsem prince Dutifula pořád dál. Mokrý oděv mu pleskal o tělo a on se choulil chladem. Naslouchal jsem jeho rozechvělému dechu. Ukázalo se, že zelenkavý lesk na písku je ve skutečnosti proudem sladké vody, tekoucím přes pláž do moře. Vedl jsem ho vzhůru po proudu, z písečné pláže na pláň porostlou drsnými ostřicemi, až jsem došel na místo, kde byl potůček dost hluboký, abych si mohl nabrat vodu do dlaní. Několikrát jsem si vypláchl ústa a pak se napil. Nacákal jsem si vodu do obličeje, abych si vymyl písek z očí a uší, když tu princ znovu promluvil:</p>

<p>„A co lord Golden a ten vlk? Kde jsou, co se s nimi sta­lo?" Zahleděl se přes vodu, jako by čekal, že je tam uvidí.</p>

<p>„Nemohli jít s námi. Tuším, že teď už je tví přátelé pobi­li."</p>

<p>Udivilo mě, že dokážu ta slova říct tak přímo. Žádné srdcervoucí slzy, žádné zajíkání. Byla to moc strašná představa na to, aby byla reálná. Nemohl jsem si dovolit na to myslet. Místo toho jsem po něm ta slova mrštil, doufaje, že uvidím, jak to s ním trhlo. On však jenom potřásl hlavou, jako by mu moje slova nedávala smysl, načež se otupěle zeptal: „Kde to jsme?"</p>

<p>„Jsme tady," odpověděl jsem a zasmál se. Nikdy jsem ne­tušil, že hněv a zoufalství mohou člověka dohnat k smíchu. Nebyl to příjemný zvuk a princ se přede mnou na okamžik přikrčil. Vzápětí se napřímil do stoje a namířil na mě vyčí­tavě ukazovákem: „Kdo jsi?" zeptal se, jako by náhle obje­vil onu záhadu všech záhad, která spočívala pod všemi jeho otázkami.</p>

<p>Vzhlédl jsem z podřepu u vody. Než jsem odpověděl, ješ­tě jednou jsem se napil z dlaní. „Tom Badgerlock[(])." Mok­rýma rukama jsem si uhladil vlasy dozadu. „Kvůli tomuhle. Narodil jsem se s bílým pruhem na spánku a podle toho mě mí rodiče pojmenovali."</p>

<p>„Lháři." Pronesl ta slova s neskrývaným pohrdáním. „Jsi Farseer. Možná že nevypadáš jako Farseer, ale máš v krvi Umění. Kdo jsi? Nějaký vzdálený bratranec? Něčí levoboček?“</p>

<p>V životě mě nazvali bastardem už mockrát, ale ještě nikdy jsem to neslyšel od někoho, koho bych mohl nazvat svým synem. Vzhlédl jsem k Dutifulovi, Verityho a Kettrickeninu dědici počatému ze semene z mého těla. Inu, jestli jsem bastard, říkám si, co jsi potom ty? Místo toho jsem řekl: „Zále­ží na tom?"</p>

<p>Zatímco se snažil nalézt odpověď, rozhlížel jsem se po okolí. Musel jsem tady na tom místě spolu s ním trčet mini­málně do doby, než ustoupí příliv. Budu-li mít štěstí, odhalí mi pilíř, který nás sem přenesl, a mohl bych ho využít k ná­vratu. Pokud štěstí mít nebudu, voda tak daleko neustoupí a já pak budu muset zjistit, kde doopravdy jsme a jak se do­stat zpátky na Buckkeep.</p>

<p>Aby zamaskoval svoji náhlou nejistotu, princ zlostně řekl: „Nemůžeme být tak daleko. Trvalo nám jen chvíli, než jsme sem dorazili."</p>

<p>„Magie, kterou jsme využili, si ze vzdálenosti moc nedě­lá. Možná už ani nejsme na území Šesti vévodství." Náhle jsem si řekl, že víc už vědět nepotřebuje. Ať už mu řeknu co­koli, ta žena se to nejspíš dozví také. Čím méně toho zazní, tím lépe.</p>

<p>Pomalu si sedl na zem. „Avšak -" spustil a vzápětí zmlkl. Výraz v jeho tváři patřil vystrašenému dítěti, které se zoufa­le pídí po něčem důvěrně známém. Ale mé srdce mu vstříc nevyšlo. Místo toho jsem potlačil nutkání uštědřit mu po­řádný štulec zezadu do hlavy. Za tohoto ukňouraného, sebou zaujatého mladíka jsem vyměnil životy svého vlka a příte­le. Měl jsem dojem, že je to ten nejmizernější obchod, jaký jsem kdy udělal. Nettle, připomněl jsem si. Když ho udržím naživu, mohl bych jí tím zajistit bezpečí. Farseerovský dědic nebo ne, tohle byla prozatím jediná hodnota, již jsem v něm dokázal vidět.</p>

<p>Zklamal jsem se ve svém synovi.</p>

<p>Více jsem si na tu myšlenku posvítil a ujistil se, že Dutiful můj syn není. A jelikož jsem za jeho výchovu nikdy ne­přijal zodpovědnost, neměl jsem ani právo být jim zklamaný nebo potěšený. Poodešel jsem od něho stranou. Pustil jsem do popředí vlka v sobě a on mi řekl, že je nutné dohlédnout na své bezprostřední potřeby. Vítr foukající na pláži byl stá­lý a mrazivý a pleskal mi mokrým oděvem o tělo. Najít dřevo a rozdělat oheň, půjde-li to. Usušit se. A také se poohlédnout po nějaké potravě. Nemělo smysl trýznit se nad tím, co se stalo s Nighteyesem a šaškem. Příliv pořád stoupal. To znamenalo, že příští odliv nastane až někdy ráno. Musel jsem re­zignovat na to, že další příležitost k návratu za přáteli se mi naskytne skoro až za celý den. Takže prozatím je třeba sbí­rat síly a odpočívat.</p>

<p>Pohlédl jsem přes travnatou náhorní plošinu k lesu, který rostl za ní. Tamní stromy byly pořád oděny do letní zeleně, ale jaksi to na mě dělalo dojem nepřátelského a neživého mís­ta. Řekl jsem si, že nemá smysl trmácet se přes louku a lovit pod stromy. Neměl jsem pomyšlení na lov a zabíjení. Malí tvorové na pláži nám postačí.</p>

<p>Vzhledem ke stoupajícímu přílivu to nebylo moc šťastné řešení. Mohl jsem nasbírat naplavené dříví, vyvržené do vý­še nějakým předchozím bouřlivým přílivem, z dosahu dneš­ní vody. Avšak modří vilejši a jiní korýši již byli pod vodou. Vybral jsem místo, kde útesy ustupovaly náhorní plošině, prostor poněkud chráněný před větrem, a rozdělal tam malý ohýnek. Jakmile hořel, sundal jsem si boty, ponožky a koši­li a vyždímal z nich co nejvíce vody. Pověsil jsem oblečení k ohni na vyplavené klacky, aby uschlo, a nastrčil jsem bo­ty podrážkami nahoru na dva kůly, aby okapaly. Sedl jsem si k ohni a schoulil se před chladem končícího dne. Nic jsem si od toho nesliboval, ale přesto jsem znovu zkusil zapátrat po vlkovi. <emphasis>Nighteyesi?</emphasis></p>

<p>Žádná odpověď. To ještě nic neznamená, říkal jsem si. Po­kud se jemu a šaškovi zdařil únik, pak by mě raději nevy­hledával ze strachu, že je Piebaldové identifikují. Mohlo to znamenat jen to, že se rozhodl být zticha. Anebo by to moh­lo znamenat, že je mrtev. Objal jsem se pažemi a sevřel je. Nesmím takhle uvažovat, jinak mě zármutek rozerve vedví. Šašek mě požádal, abych udržel prince Dutifula naživu. To udělám. A Piebaldové si moje přátele zabít netroufnou. Bu­dou chtít vědět, co se stalo s princem, jak jim mohl zmizet přímo před očima.</p>

<p>Co udělají šaškovi, aby z něho vyždímali odpovědi?</p>

<p>Nemysli na to.</p>

<p>Ztěžka jsem vstal a šel se poohlédnout po princi. Chlapec se nehnul z místa, kde jsem ho zanechal. Přistoupil jsem k ně­mu zezadu, a když se ke mně ani neotočil, drsně jsem do něj rýpl nohou. „Mám rozdělaný oheň," řekl jsem nevrle.</p>

<p>Neodpověděl.</p>

<p>„Princi Dutifule?" Nedokázal jsem zabránit jízlivému tó­nu. Ani se nehnul.</p>

<p>Přidřepl jsem vedle něj a položil mu ruku na rameno. „Dutifule." Naklonil jsem se podél něj a pohlédl mu do tváře.</p>

<p>Nebyl tam.</p>

<p>Jeho výraz byl propadlý, oči nepřítomné. Ústa měl mírně pootevřená. Nahmatal jsem tenké pojítko Umění mezi námi dvěma. Jako když zatáhne za přetržený rybářský vlasec. Ne­kladlo žádný odpor, neměl jsem vůbec pocit, že by na druhé straně pouta někdo byl.</p>

<p>Vtom ke mně časem dolehla hrozivá ozvěna z jedné dáv­né lekce. „Pokud se Umění poddáte, pokud pevně neodolá­te jeho vábení, pak vás Umění může rozcupovat na kousky a stane se z vás velké slintající dítě, nevidoucí, neslyšící..." Vlasy na zátylku mi vstaly hrůzou. „K čertu se mnou!" zvo­lal jsem do nebes. Měl jsem předvídat, že se bude snažit spo­jit s tou kočkou, měl jsem vědět, že k tomu dojde.</p>

<p>Pokoušel jsem se silou vůle uklidnit. Shýbl jsem se, nad­zvedl mu paži a dal si ji kolem ramen. Rukou jsem ho objal v pase a vytáhl ho do stoje. Když jsem ho vlekl po pláži, špičky jeho nohou dělaly rýhy do písku. Jakmile jsem došel k ohni, položil jsem ho vedle něj. Natáhl se na bok.</p>

<p>Několik minut jsem strávil tím, že jsem živil oheň dřívím ležícím poblíž. Rozdělal jsem veliký a žhavý oheň, nestara­je se o to, koho či co by mohl přilákat. Na svůj hlad a úna­vu jsem rázem zapomněl. Stáhl jsem princi boty, vylil z nich vodu a dal je podrážkami vzhůru, aby vyschly. Z mé vlastní košile se již kouřilo teplem. Stáhl jsem Dutifulovi ze zad je­ho mokrou košili a pověsil ji. Po celou tu dobu jsem k němu mluvil, nejprve jsem ho káral a dobíral si ho, ale zakrátko už jsem ho prosil. Vůbec nereagoval. Kůži měl studenou. Nasoukal jsem mu ruce do rukávů a navlékl na něj svoji nahřátou košili. Hnětl jsem mu ruce, avšak jeho ztuhlost jako by vzývala chlad, ať ho celého prostoupí. S každým uplynulým okamžikem se zdálo, že se život z jeho těla vytrácí. Ne že by hůře dýchal nebo mu pomaleji tlouklo srdce; spíše jsem svou Moudrostí vnímal, že jeho přítomnost slábne, stejně jako by se ode mě fyzicky vzdaloval.</p>

<p>Nakonec jsem usedl vedle něho. Přitáhl jsem ho k sobě, opřel si ho zády o hruď a objal ho rukama v marné snaze za­hřát ho. „Dutifule," pošeptal jsem mu do ucha. „Pojď zpát­ky, chlapče. Pojď zpátky. Máš zdědit trůn, máš vládnout krá­lovství. Nemůžeš takhle odejít. Pojď zpátky, mládenče. To všechno nemohlo být pro nic za nic. Že by se šašek a Nighteyes obětovali zbytečně. Co mám povědět Kettricken? Co mi řekne Chade? Dobří bohové, co by mi teď řekl Verity?"</p>

<p>Nešlo ani tak o to, co by mi řekl Verity, jako spíše o to, co by pro mě Verity udělal. Držel jsem svého syna těsně u sebe a pak jsem přiložil tvář k jeho bezvousé líci. Nadechl jsem se a spustil všechny své zábrany. Zavřel jsem oči a vklouzl do Umění, abych ho vyhledal.</p>

<p>Málem jsem se ztratil.</p>

<p>Byly doby, kdy jsem stěží dokázal řeku Umění najít, a jin­dy, na jiných místech, jsem zažíval Umění jako proudící ře­ku síly, neuvěřitelně dravou a mocnou. Jako chlapec jsem se v té řece málem ztratil. Přežil jsem a zachránil se jenom dí­ky Verityho zásahu. Od té doby jsem zesílil a získal nad tím větší kontrolu. Či to jsem si alespoň myslel. Tentokrát jsem měl pocit, jako bych se vrhl střemhlav do překotně pádícího proudu Umění. Nikdy předtím jsem necítil, že by byl tak sil­ný a vábivý. V mém současném rozpoložení mysli se mi zdá­lo, že mi nabízí úplnou a dokonalou odpověď. Jen se pusť. Přestaň být oním Fitzem uvězněným v tom boji zjizveném těle. Přestaň krvácet zármutkem nad smrtí svých nejbližších přátel. Jen se pusť. Umění mi nabízelo bytí bez myšlení. Ne­bylo to sebevražedné pokušení, ať zemřu a svět pro mě přestane existovat. Tohle bylo lákavější. Změň tvar svého bytí a hoď všechny ty úvahy za sebe. Ponoř se.</p>

<p>Kdybych měl jen sebe, na koho bych myslel, vím, že bych se tomu podvolil. Jenomže šašek mě pověřil, ať se postarám, aby nezemřel nadarmo, a můj vlk mi přikázal žít a vyprávět o něm Nettle. Kettricken mě požádala, abych jí přivedl zpát­ky syna. Chade byl na mně závislý. A taky Hap. A tak jsem se znovu našel v tom kypícím proudu řinoucích se pocitů a zápasil jsem, abych zůstal tím, kým jsem. Nevím, jak dlou­ho mi to trvalo. Čas na tom místě nemá žádný význam. To samo o sobě je jedním z největších nebezpečí Umění. Jedna moje část věděla, že spaluji sílu svého těla, ale je-li člověk ponořen v Umění, je těžké zabývat se fyzickými záležitost­mi.</p>

<p>Když jsem si byl jistý sám sebou, opatrně jsem vyplul do éteru, abych pátral po Dutifulovi.</p>

<p>Myslel jsem, že bude snadné ho najít. Noc předtím mě to nestálo žádnou námahu. Tehdy jsem mu jen stiskl ruku a za pomoci Umění ho našel. Dnes večer, ačkoli jsem věděl, že tam někde kolébám jeho prochladlé tělo, dnes večer jsem ho najít nemohl. Je těžké popsat, jak jsem ho hledal. Umění ne­ní skutečným místem nebo časem. Občas si myslím, že to lze popsat jako bytí bez hranic svého já. Jindy mi ta definice při­padá moc omezená, protože ,já" není jedinou hranicí, kterou si stanovíme v tom, jak prožíváme bytí.</p>

<p>Otevřel jsem se Umění a nechal ho sebou proudit jako vo­du sítem, a po princi přesto ani stopy. Rozprostřel jsem se pod proudem Umění jako horské úbočí porostlé výhonky trá­vy pod slunečními paprsky a nechal ho, ať se dotkne každé­ho mého stébla, a přesto jsem ho nebyl s to vycítit. Proplé­tal jsem se Uměním, ovíjel ho jako břečťan, ale stále se mi nedařilo chlapce z proudu vyčlenit.</p>

<p>Zanechal po sobě v proudu Umění pocit, ale asi jako otisk boty v prachu ve větrném dni, takže stopa se drobila do nic neříkajících zrnek proudících spolu s Uměním. Sebral jsem z něj všechno, co jsem mohl, jenomže už to nebyl princ Dutiful o nic víc, než je vůně květiny květinou. Přesto jsem si ty kousky, které jsem poznal, ponechal a sveřepě je držel. By­lo pro mě stále těžší vzpomenout si, jaká přesně byla princo­va esence. Nikdy jsem ho dobře neznal a to tělo, které mělo moje tělo v držení, s ním rychle ztrácelo spojení.</p>

<p>Ve snaze najít chlapce jsem se úplně ponořil do Umění. Nevzdal jsem se sám sebe, ale slezl jsem ze všech bezpeč­nostních stupů, ke kterým jsem se vždycky předtím přimy­kal. Byl to tajuplný pocit. Byl jsem jako odříznutý a letící papírový drak, jako malinký člun bez obsluhy u kormidelní páky. Neztratil jsem ponětí o svém já, ale vzdal jsem se ab­solutní jistoty, že najdu cestu zpátky do svého těla. Přesto jsem se nedostal o nic blíže k objevení Dutifula. Byl jsem si jenom více vědom oné nesmírnosti, která mě obklopovala, a beznadějnosti svého úkolu. Bylo by snazší zachytit do sítě dým z uhašeného ohně než sesbírat chlapce znovu dohro­mady.</p>

<p>A po celou tu dobu po mně Umění chňapalo, šeptaje mi sliby. Dokud jsem mu odolával, bylo pouze chladné a pře­kotně pádící. Kdybych se vzdal, věděl jsem, že by se celé proteplilo a poskytlo mi útěchu a pocit sounáležitosti. Kdy­bych se mu poddal, byl bych klesl do pokojné existence bez individuálního vědomí. Co by na tom bylo tak strašného? Nighteyes a šašek byli pryč. Selhal jsem ve svém poslání přivést Kettricken zpátky Dutifula. Molly na mě nečekala; měla svůj život a svoji lásku. Hap, řekl jsem si, pokoušeje se vzbudit v sobě nějaký smysl pro zodpovědnost. A co Hap? Jenže jsem věděl, že Chade by na Hapovy potřeby dohlédl, nejprve z povinnosti vůči mně, ale zanedlouho už kvůli chlap­ci samotnému.</p>

<p>Ale byla tu ještě Nettle. Co Nettle?</p>

<p>Odpověď byla strašná. Už jednou jsem ji zklamal. Věděl jsem, že nedokážu zachránit Dutifula, a bez něho byla od­souzena k záhubě. Přál jsem si vrátit se a být toho svědkem? Mohl bych si toho být vědom a zůstat příčetný? Pak mě na­padla ještě horší myšlenka. V tomto nadčasovém místě se to již všechno stalo. Už teď vlastně zahynula.</p>

<p>To rozhodlo. Pustil jsem kousky Dutifula a ony ode mne s proudem odtékaly. Jak to popsat? Jako bych stál na proslu­něném úbočí a propouštěl duhu, kterou jsem věznil v ruce. Zatímco plynul pryč, uvědomil jsem si, že pozůstatky po něm se mezitím propletly s mou vlastní esencí. Mé bytí plynulo s jeho bytím. To nehrálo žádnou roli. FitzChivalry Farseer se ode mne jako stuha odmotával pryč, vlákno mého já se za­chytilo a nyní se odvíjelo v proudícím Umění.</p>

<p>Kdysi jsem vložil svoje vzpomínky do kamenného draka. Vděčně jsem odhodil pryč bolest a beznadějnou lásku a tu­cet dalších zkušeností. Té části svého života jsem se vzdal, aby drak měl dostatek esence a procitl k životu. Tohle byl na­prosto jiný pocit Představte si krvácení, jež je příjemné a při­tom stejně tak smrtelné. Pasivně jsem přihlížel, jak to ze mě prýští.</p>

<p><emphasis>Hned</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>s tím přestaň. </emphasis>Moji mysl prostoupil vroucí ženský hlas plný veselosti. Nemohl jsem tomu zabránit, když kolem mě ovíjela vlákno mého bytí, jako by namotávala přízi zpět na přadeno. <emphasis>Už jsem zapomněla, jak vášnivě patetičtí umějí lidé na vrcholu své hlouposti být. Není divu, že jsme se nad vámi tak rozplývali. Takoví horoucí mazlíčci</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jste byli.</emphasis></p>

<p><emphasis>Kdo? </emphasis>Na nějakou chytřejší myšlenku jsem se nevzmohl. Tváří v tvář její přítomnosti jsem celý schlípl štěstím.</p>

<p><emphasis>A tohle je myslím taky tvoje. Ne, počkat, tohle je jiné. Jste tu dva najednou, a oba se rozkládáte! Takže jste se z</emphasis><emphasis>tratili?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ztratili. </emphasis>Zopakoval jsem jí tu myšlenku, neschopen sesta­vit nějakou vlastní. Byl jsem rozmazleným dítětem, zbožňo­vaným za svou pouhou přítomnost, dočista bezmocným ra­dostí. Její láska mě prostoupila teplem. Bylo to něco, co jsem si předtím nedokázal představit: byl jsem dostatečně milo­ván a dostatečně ceněn a nepotřeboval jsem nic víc než to, co jsem v tu chvíli měl. Pojem „dostatečně" značil daleko víc než dost; tajil v sobě větší bohatství než třpytící se králov­ský poklad. Nikdy v životě jsem takový pocit nezažil.</p>

<p><emphasis>Běžte zpátky. A příště buďte opatrnější. Ostatní by si vět</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>šinou ani nevšimli, že vás k sobě přitáhli.</emphasis></p>

<p>Jako když z ní vystřelí vrták, pomyslel jsem si v tupém úleku. Zatímco mě držela, byl jsem příliš opojený radostí na to, abych se jí protivil, ačkoli jsem věděl, že se chystá udě­lat nemyslitelné. <emphasis>Počkat, počkat, počkat, </emphasis>vypravil jsem ze se­be, ale ta myšlenka byla bez váhy a ona mi nevěnovala žád­nou pozornost. Ani ne za okamžik jsem už vzal na vědomí Dutifula vedle sebe.</p>

<p>Pak jsem byl opět zpátky v odporném vězení svého ma­lého zuboženého těla. Bolelo, bylo prochladlé a poškozené, staré škody, nové škody, vlastně nikdy nefungovalo kdoví­jak dobře, a nejhorší ze všeho bylo, že jsem neměl dostatek ničeho. Byl jsem prolezlý tužbami a velkými zejícími potře­bami. Tady jsem nikdy neměl a nikdy mít nebudu dostatek lásky či úcty nebo -</p>

<p>Znovu jsem se z něho vymrštil.</p>

<p>Ale došlo jen k tomu, že mé tělo sebou mohutně škublo a přepadlo na písek. Nedokázal jsem se z něj dostat. Byl jsem ochromený a dusil se ve špatně padnoucím těle, jež mě oba­lovalo a věznilo, a nemohl jsem najít cestu ven. Ten pocit nepohody byl velmi akutní a alarmující, asi jako když máte vymknutou končetinu nebo se dusíte. Čím více jsem zápasil, tím více jsem klesal do zmítajících se končetin svého těla, až jsem byl beznadějně zapuštěný ve svém upoceném, roztřese­ném já. Klesal jsem, pociťuje mizérii z toho, že mám fyzic­ké já. Studené. Písek v promočeném pasu u kamaší, písek v koutku jednoho oka a v nose. Žíznivé. Hladové. Pohmož­děné a pořezané.</p>

<p>Nemilované.</p>

<p>Pomalu jsem se posadil. Oheň mezitím takřka vyhasl; byl jsem pryč docela dlouho. Toporně jsem vstal a vhodil na něj poslední kus dřeva. Svět kolem mě se vrátil zpátky na svoje místo. Moje ztráty mě dočista pohlcovaly, stejně jako noc, která mne obklopovala. Stál jsem tam jako socha a truchlil pro šaška a Nighteyese, ale mimo tyhle ztráty jsem byl zdr­cen ještě tím, že mě opustila ta... ta žena, ať už to byl kdo­koli. Nebylo to jako procitnutí ze snu. Bylo to spíše naopak. V ní byla pravda a bezprostřednost a prostota bytí. Uvržen zpátky do tohoto světa, vnímal jsem ho jako zašmodrchanou pavučinu kratochvílí a mrzutostí, iluzí a triků. Byla mi zima, bolelo mě rameno a oheň dohasínal, přičemž všechny tyto nepříjemnosti na mě dotíraly. A ještě více přede mnou vy­vstával problém prince Dutifula a také toho, jak se dostane­me zpátky do Bucku, a taky toho, co se stalo s Nighteyesem a šaškem. Ale i tyto věci se mi nyní jevily jen jako rozptý­lení tančící mi před očima, držíce moji pozornost stranou ne­smírné reality za nimi. Všechna tato existence sestávala z tri­viálních bolestí a palčivých muk a každá z nich byla jenom další maskou mezi mnou a tváří věčnosti.</p>

<p>Nicméně vrstvy těchto masek byly zpátky na svém místě a já je musel vzít na vědomí. Třásl jsem se po těle. Příliv již ustupoval. Za kruhem světla z našeho ohně jsem nebyl s to nic rozeznat, ale mohl jsem slyšet, jak se vody stahují v ryt­mu opadajících vln. Ve vzduchu byla cítit nezaměnitelná vů­ně odlivu, vyvržené chaluhy a korýši.</p>

<p>Princ ležel na zádech a díval se vzhůru do nebe. Pohlédl jsem shora na něj a v první chvíli si pomyslel, že je v bez­vědomí. V mihotavém světle dohasínajícího ohně jsem viděl pouze černé dutiny v místech, kde by měly být jeho oči. Po­tom promluvil: „Měl jsem sen." V jeho hlase zněl úžas a ne­jistota.</p>

<p>„Jak krásný." Neutrální poznámka, řečená napůl pusy. Ne­uvěřitelně se mi ulevilo, že je zpátky v těle a může mluvit. A stejnou měrou se mi protivilo, že i já jsem zase uvězněný ve svém těle a musím mu naslouchat.</p>

<p>Zdálo se, že je vůči mé protivnosti imunní. Jeho hlas měl měkký podtón. „Nikdy jsem takový sen neměl. Mohl jsem vnímat... všechno. Zdálo se mi o tom, že mě můj otec drží pohromadě a říká mi, že budu v pořádku. To bylo vše. Ale nejdivnější na tom bylo, že mi to stačilo." Dutiful se na mě ze země usmál. Byl to zářivý úsměv, moudrý a mladý. Vy­padal jako Kettricken.</p>

<p>„Musím se jít poohlédnout po dalším dříví," řekl jsem po chvíli. Odvrátil jsem se od světla a ohně a usmívajícího se chlapce a odkráčel do tmy.</p>

<p>Žádné dřevo jsem nehledal. Ustupující vlny zanechaly pí­sek pod mýma nohama mokrý a spěchovaný. Mezitím vyšel srpek ubývajícího měsíce. Pohlédl jsem na něj, pak vzhůru k nebesům, a zamrazilo mě v žaludku. Podle hvězd jsme se nacházeli hodně na jih od Šesti vévodství. Podle předcho­zí zkušenosti s pilíři Umění jsem věděl, že mohou ušetřit ně­kolik dní cesty. Ale jenom to vědomí o jejich moci mi na kli­du nepřidalo. Pokud zítřejší odliv neobnaží kámen, čeká nás dlouhá cesta domů, navíc bez jakýchkoli prostředků, které by nám ji usnadnily. Měsíc mi současně připomínal, že náš čas se krátí. Za osm nocí nov ohlásí zásnuby prince Dutifula. Stane princ po boku narčesky? Bylo těžké přinutit se, abych tu otázku bral vážně.</p>

<p>Jsou doby, kdy nemyšlení vyžaduje od člověka veškerou koncentraci. Nevím ani, jak dlouho jsem šel, než jsem na to Šlápl. Posunulo se to v mokrém písku pod mým chodidlem a já si na okamžik pomyslel, že jsem stoupl na čepel nože, le­žící naplocho v písku. Zvedl jsem to. Mělo to zhruba délku čepele řeznického nože a také trochu podobný tvar. Bylo to tvrdé a studené, kámen nebo kov, to jsem nedokázal říci. Ale nebyl to nůž. Opatrně jsem po tom přejel prsty. Nemělo to žádné ostří. Prostředkem se táhlo jakési žebro, jinak byl před­mět jemně drážkovaný v souběžných řadách, jež šikmo při­léhaly po obou stranách k žebru. Na jednom konci to pře­cházelo v jakousi trubičku. Bylo to těžké, ale ne tak těžké, jak jsem si původně myslel. Stál jsem tam, držel to ve tmě a cítil jistě, že vím, co to je, ale nebyl jsem schopen tu in­formaci vyvolat na povrch. Jakýmsi záhadným způsobem mi to bylo povědomé, jako bych sebral ze země něco, co bylo kdysi dávno moje.</p>

<p>Hádanka v podobě předmětu pro mne byla vítaným odve­dením pozornosti od tíživých myšlenek. Držel jsem ho v ru­ce, pokračuje v cestě po pláži. Neušel jsem ani tucet kroků a stoupl jsem na další. Zvedl jsem ho. Po hmatu jsem ty dva porovnal. Nebyly naprosto identické, jeden byl o něco delší. Držel jsem je a potěžkával v ruce.</p>

<p>Když jsem šlápl na třetí, už jsem to bezmála čekal. Zvedl jsem ho z písku a otřel z něj mokrá zrnka. Pak jsem přímo na místě zůstal nehybně stát. Měl jsem zvláštní pocit, že na mě něco čeká. Vznášelo se to ve vzduchu, neschopno vzít na sebe bez mého svolení tvar. Měl jsem převelice divný pocit, jako bych stál na okraji útesu. Ještě jeden krok a zřítím se buď do náruče smrti, nebo zjistím, že umím létat.</p>

<p>Ucouvl jsem před tím zpátky. Otočil jsem se a zamířil zpět k dohasínajícímu ohni na pláži. Zatímco jsem se díval, uvi­děl jsem, jak se kolem plamenů mihla Dutifulova silueta a do noci vyskočily jiskry, jak přihodil na oheň další dřevo. Inu, alespoň že tohle umí udělat sám.</p>

<p>Bylo pro mě dost těžké vrátit se do kruhu toho světla. Ne­chtělo se mi stanout mu tváří v tvář, nechtěl jsem slyšet jeho otázky anebo obvinění. Nechtěl jsem se znovu chopit otěží svého života. Avšak v době, kdy jsem došel k ohni, byl už Dutiful natažený podél něj a předstíral spánek. Měl na sobě vlastní košili a moje byla rozprostřená na kůlech, aby se na­hřála a vyschla. Tiše jsem si ji oblékl. Když jsem si povytahoval límec, prsty jsem nahmatal Jinnin amulet. Ach. Ano, to by vysvětlovalo jeho úsměv a laskavá slova. Lehl jsem si na svou stranu ohně.</p>

<p>Ještě než jsem zavřel oči, prozkoumal jsem předměty, kte­ré jsem našel. Byla to pera. Z kamene či kovu, to jsem po­řád nevěděl. V klamném světle ohně měla tmavě šedou bar­vu. Okamžitě jsem věděl, kam patří. Pochyboval jsem však, že se tam někdy ocitnou. Položil jsem je na zem vedle sebe a zavřel oči, utíkaje se do náručí spánku.</p>

<p> <strong><emphasis>5 Konfrontace</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>A tak Jack vykročí vzhůru a stane před Jiným, natolik smělý, že se pohupuje z pat na špičky a zase zpátky. „ Och, och," ří</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ká a drží </emphasis>v <emphasis>ruce váček rudých oblázků, které nasbíral. „ Tak</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>že všechno, co leží na této pláži, je tvoje? Nuže, já říkám, že to, co jsem nasbíral, je moje, a ten, kdo chce něco, co je mo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>je, to nedostane, aniž bych si na oplátku vzal část jeho těla." A Jack ukázal Jinému všechny své zuby, od těch bílých ve</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>předu po ty černé vzadu, a taky pěst se mu zaťala, připomí</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>najíc suk na stromě. „Já ti vrazím," říká, „a odervu ti uši od hlavy." A je jisté, že by to hned v tom okamžiku udělal, až na to, že Jiní nemají uši o nic víc než žáby, což každé dítě ví.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jiný ale přesto poznal, že nedostane sáček rudých obláz</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ků bez boje. A tak se v jediném okamžiku zatřpytil a otřásl. Pak už nepáchl po leklé rybě, ale vycházely z něj vůně všech květin, které kvetou na vrcholu léta. Zachvěl se po těle, až zajiskřil, a před Jackovýma očima pojednou vyvstala panna, nahá jako mladý list, a olizovala si rty, jako by na nich mě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>la med.</emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p>DESET CEST S JACKEM, CESTA ČTVRTÁ</p>

<p>Myslím, že po nějakou dobu jsem spal beze snů. Každo­pádně jsem byl dost unavený. Stalo se mi až příliš mnoho věcí a až příliš rychle. Spánek byl úlevou od myšlení stejně jako odpočinkem. Ale po nějaké době si mě našly sny a zmí­taly mnou. Stoupal jsem po schodech do Verityho věže. On seděl u okna, pohroužený v Umění. Srdce mi při pohledu na něj radostně poskočilo, ale když se ke mně otočil, hlas měl zarmoucený. „Neučil jsi mého syna, Fitzi. Budu si za to mu­set vzít tvou dceru." Nettle i Dutiful byli kameny na hracím plátně a on jediným máchnutím ruky jejich pozice vymě­nil. „Jsi na tahu," řekl. Ale ještě než jsem stačil něco udělat, přišla Jinna a smetla si všechny kameny z plátna do dlaně. „Udělám z nich amulet," slíbila mi. „Takový, jenž bude chrá­nit všechny lidi Šesti vévodství."</p>

<p>„Dej to pryč," prosil jsem ji, protože jsem byl vlk a amu­let byl proti predátorům. Už jenom při pohledu na něj se mi dělalo mdlo a pociťoval jsem strach. Byl mocný, mnohem mocnější než kterýkoli z amuletů, které mi ukázala. Byla to magie oproštěná až do své nejzákladnější podoby, zbave­ná všeho lidského sentimentu. Byla to magie z dávných dob a dávných zemí, magie, jež nebrala žádný ohled na lidi. By­la stejně neúprosná jako Umění. Byla ostrá jako nůž a palči­vá jako jed. „Dej to pryč!"</p>

<p>Nemohl mě slyšet. Nikdy mě nedokázal slyšet. Ten Bezpachu jej měl na krku a rozhrnul si doširoka límec, aby ho obnažil. S vypětím všech sil jsem se přiměl tiše stát a střežit mu záda. I za ním jsem cítil jeho drsné vyzařování. Větřil jsem krev, jeho a svou vlastní. Pořád jsem cítil, jak mi z bo­ku zvolna prosakuje teplá krev a s ní ze mě pomalu odchází síla.</p>

<p>Muž s kňučícím psem držel nad námi stráž a mračil se. Za ním hořel oheň a kolem něj spali Piebaldové. Za nimi bylo otevřené ústí jejich úkrytu a na nebi náznak úsvitu. Zdálo se mi to strašně daleko. Náš hlídač měl zkřivenou tvář; nejen hněvem, ale i strachem a zoufalstvím. Strašně nám chtěl ublí­žit, ale netroufal si přijít blíž. Nebyl to sen. Byla to Moud­rost a já byl s Nighteyesem a on žil. Výbuch radosti, kterou jsem pocítil, ho pobavil jen na okamžik. <emphasis>Fakt, že tomu bu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>deš svědkem, to žádnému z nás neusnadní. Měl by ses od to</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho držet stranou.</emphasis></p>

<p>„Schovej tu zatracenou věc!" zavrčel na něj hlídač.</p>

<p>„Přinuť mě!" navrhl mu ten Bezpachu. Vlčíma ušima jsem uslyšel šaškovu libozvučnou odpověď. V těch slovech sko­tačila jeho někdejší břitká jizlivost. Jedna jeho část si v tom vzdoru libovala. Jeho meč byl pryč, vzali mu ho, když je za­jali, ale on seděl vyzývavě vzpřímený, hrdlo obnažené, vysta­vuje amulet, který sálal ledovou magií. Zaujal pozici v místě mezi vlkem a těmi, kteří se ho chystali mučit.</p>

<p>Nighteyes mně ukázal místnost, kamenné stěny, hliněnou zem. Možná nějaká jeskyně. On a šašek se nacházeli v jejím koutě. Šaškova žlutohnědá tvář byla z boku potažena krví. Uschla a popraskala, takže teď vypadal jako špatně glazova­ný hrnec. Nighteyes a šašek byli zajatci, surově dopadení, ale držení naživu, šašek proto, že by mohl vědět, kam se princ poděl a jak, a vlk kvůli své vazbě na mne.</p>

<p><emphasis>Oni přišli na to, že jsme spojeni?</emphasis></p>

<p><emphasis>Obávám se, že to bylo zřejmé všem.</emphasis></p>

<p>Odkudsi ze stínů se vynořila kočka. — Kradla se toporně směrem k nám. Vousy sejí chvěly a její dychtivý pohled se upíral na Nighteyese. Když se hlídačův pes otočil a pohlédl na ni, vyprskla a sekla po něm. Uskočil se zakňučením zpět a hlídač se ještě více zachmuřil, ale přesto jí se psem uhnuli. Chodila na ztuhlých nohách sem a tam a vrhala postranní pohledy po šaškovi, zatímco z hloubi hrdla výhružně vrčela. Ocas plul vzduchem za ni.</p>

<p><emphasis>Ten amulet ji udrží v odstupu?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ano, ale obávám se, že ne nadlouho. </emphasis>Vlkova další myš­lenka mě překvapila. <emphasis>Ta kočka je ubohé stvoření, prolezlá tou ženou, stejně jako když je nemocný jelen zam</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>řený parazity. Vykračuje si tu kolem a z očí jí vyhlíží člověk. Ani už se ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>pohybuje jako opravdová kočka.</emphasis></p>

<p>Kočka se pojednou zastavila a otevřela dokořán tlamu, ja­ko by zachytila naši vůni. Pak se prudce otočila a odklusala cíleně pryč.</p>

<p>- <emphasis>Neměl jsi sem chodit. Ona cítí, že jsi se mnou. Šla teď vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hledat toho velkého muže. Je připoutaný ke koni. Amulet ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vadí kořisti ani těm, kteří jsou k ni připout</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>ni.</emphasis></p>

<p>Vlkova myšlenka jenom zvučela opovržením vůči požíra­čům trávy, avšak za tím se ukrýval strach. Zamyslel jsem se nad tím. Šaškův amulet byl určen proti predátorům; bylo je­nom logické, že nebude vadit muži připoutanému k válečné­mu koni.</p>

<p>Ještě než jsem tu myšlenku mohl rozvést dále, kočka se vrátila s mužem v patách. Sedla si vedle něho, nesnesitelně spokojená sama se sebou, a upřela na nás velmi nekočičí po­hled. Velký muž zíral rovněž, ale ne na vzdorovitého šaška, nýbrž na vlka za ním.</p>

<p>„Tady jsi. Čekali jsme na tebe," řekl rozvláčně.</p>

<p>Níghteyes se odmítal střetnout s jeho pohledem, ale slova toho hromotluka zachytily jeho uši a dolehla ke mně. „Mám v držení tvé přátele, ty proradný zbabělce. Zradíš i je, jako jsi zradil svoji Starou krev? Vím, že jsi někde s princem. Ne­vím, jak jsi zmizel, ani se o to nezajímám. Řeknu ti jen to­hle. Přiveď ho zpátky, jinak je čeká pomalá smrt."</p>

<p>Mezi mužem a mým vlkem se pojednou vztyčil šašek. Vě­děl jsem, že mluví ke mně, když řekl: „Neposlouchej. Drž se zpátky. Uchovej ho v bezpečí."</p>

<p>Přes šaška jsem neviděl, ale stín velkého muže se pojed­nou zvětšil. „Váš čarodějnický amulet pro mě nic nezname­ná, lorde Goldene."</p>

<p>Šaškovo letící tělo se pojednou zřítilo na mého potlučené­ho vlka a naše spojení bylo přerušeno.</p>

<p>S trhnutím jsem se probudil. Vyskočil jsem na nohy, ale spatřil jsem jen šednoucí nebe na horizontu a prázdnou pláž. Slyšel jsem pouze křik mořských ptáků prolétajících nad na­šimi hlavami. Ve spánku jsem se stulil do klubka, abych se zahřál, ale teď jsem se otřásl čímsi, co nebyl chlad. Byl jsem skropený potem a ztěžka jsem dýchal. Spánek byl ten tam. Hleděl jsem přes moře do dáli, stále si živě vybavuje svůj sen. O jeho reálnosti jsem neměl žádné pochyby. Dlouze, rozechvěle jsem se nadechl. Už zase nastupoval příliv, ale ještě nedosáhl úplného vrcholu. Marně jsem hledal nějaký náznak pilíře Umění trčícího z vln. Budu muset počkat do odpoledne, až voda klesne na minimum. Netroufal jsem si myslet na to, co se v hodinách mezi tím bude dít s šaškem a Nighteyesem. Bude-li štěstí na mé straně, ustupující vlny odhalí pilíř, který nás sem přenesl, a já se k nim vrátím zpát­ky. Princ si tu bude muset poradit sám, dokud se pro něj ne­budu moci vrátit.</p>

<p>A pokud opadající vody pilíř neodhalí - odmítl jsem uva­žovat o tom, co by to mohlo znamenat. Místo toho jsem se soustředil na problémy, které jsem mohl vyřešit hned. Najít nějakou potravu a sníst ji. Udržet se při síle. A zlomit kouzlo té ženy nad princem. Otočil jsem se ke stále spícímu chlap­ci a drsně do něj rýpl nohou. „Vstávej!" procedil jsem skrze zuby.</p>

<p>Věděl jsem, že když ho vzbudím, ještě tím nutně nepřeru­ším jeho vazbu na kočku, ale bude pro něj alespoň těžší sou­středit se výlučně na ni. Když jsem byl mladý hoch, strávil jsem hodiny spánku tím, že jsem „snil" o lovech ve společ­nosti Nighteyese. Když jsem byl vzhůru, byl jsem si vlka po­řád vědom, ale ne tak bezprostředním způsobem. Když Dutiful zasténal a odkulil se ode mě, tvrdošíjně se přimykaje ke svým snům v područí Moudrosti, shýbl jsem se nad ním, po­padl ho za límec a postavil na nohy. „Probuď se!"</p>

<p>„Nech mě být, ty hnusný bastarde," zasyčel na mě. Po ko­čičím způsobu se do mne zabodl pohledem, hlavu našikmo a ústa pootevřená. Skoro jsem čekal, že zaprská a sekne po mně. Pak nade mnou zvítězil hněv. Prudce jsem jím zatřásl a odstrčil ho od sebe, až klopýtl dozadu, ztratil půdu pod no­hama a málem spadl do žhavých uhlíků v ohništi.</p>

<p>„Neříkej mi tak!" varoval jsem ho. „Už nikdy mi tak ne­říkej!"</p>

<p>Skulil se na písek do sedu a užasle ke mně vzhlédl. Po­chybuji, že s ním takhle někdo někdy v životě mluvil, ne­mluvě o tom, že by jím zatřásl. Styděl jsem se za to, že jsem byl první. Odvrátil jsem se od něj a přes rameno řekl: „Při­lož na oheň. Já se jdu podívat, jestli nám odliv neodhalil ně­co k snědku, než to příliv zase zakryje." Odkráčel jsem, aniž jsem se po něm ohlédl. Po třech krocích se mi zachtělo vrá­tit se pro boty, jenže jsem si to rozmyslel. Nechtěl jsem mu znovu stanout tváří v tvář. Pořád jsem měl na něho hrozný vztek, má neventilovaná zuřivost vůči Piebaldům byla příliš silná.</p>

<p>Příliv ještě úplně nedosáhl na písek pláže. S převelikou opatrností jsem našlapoval na holé černé skále, abych se nepořezal o vilejše. Sbíral jsem černé mušle a k tomu mořské řasy, abychom si je v nich mohli uvařit. Pod skalnatým výchozem jsem objevil jednoho vklíněného kraba. Pokoušel se bránit tím, že mi scvakl prst. Udělal mi modřinu, ale chytil jsem ho a strčil si ho do košile spolu s mušlemi. Při tom sbí­rání jsem sešel po pláži o kousek níž. Chladný den a jedno­duchá činnost sbírání potravy zchladily můj hněv vůči prin­ci. Dutiful je zneužíván, připomněl jsem si, a to lidmi, kteří by měli mít více rozumu. Ohavnost toho, co ta žena děla­la, by měla být důkazem, že to ti lidé, kteří se spikli, nema­jí žádnou etiku. Neměl bych obviňovat chlapce. Byl mladý, nikoli hloupý nebo zlý. Ano, třebas mladý a hloupý, ale ne­byl jsem takový kdysi i já?</p>

<p>Vracel jsem se zpátky k ohni, když jsem šlápl na čtvrté pe­ro. Jakmile jsem se shýbl, abych ho sebral, uviděl jsem pá­té, jak se třpytí na slunci ani ne tucet kroků opodál. Páté pe­ro zářilo neobyčejnými barvami, až oslepovalo oči, ale když jsem k němu došel, poznal jsem, že to byla hra slunečních pa­prsků a mokra, protože bylo fádně šedé stejně jako jeho sou­rozenci.</p>

<p>Když jsem se vrátil, prince jsem u ohně nenašel, třebaže na něj před odchodem přiložil. Dal jsem dvě nová pera k oněm třem, která jsem našel prve v noci. Rozhlédl jsem se kolem, kde je mládenec, a uviděl jsem ho, jak se vrací směrem ke mně. Byl očividně u potoka, protože tvář měl mokrou a vla­sy navlhčené a uhlazené z čela dozadu. Jakmile došel k ohni, chvíli se nade mnou zastavil a díval se, jak zabíjím kraba a balím ho spolu s mušlemi do plochých listů řas. Klacíkem jsem odhrnul pár hořících polen stranou a pak balíček opa­trně položil na obnažené uhlíky. Zasyčelo to. Hoch se díval, jak ho po obvodu zahrnuji dalšími uhlíky. Když promluvil, hlas měl vyrovnaný, jako by se vyjadřoval k počasí:</p>

<p>„Mám pro tebe zprávu. Jestli mě nepřivedeš do západu slunce zpátky, oba dva je zabijí, toho muže i vlka."</p>

<p>Nedal jsem na sobě vůbec znát, že jsem jeho slova slyšel. Upíral jsem oči na jídlo, přihrnuje uhlíky blíže k němu. Když jsem konečně promluvil, moje slova byla stejně ledová jako ta jeho. „Možná, že když oni neosvobodí toho muže a vlka do oběda, zabiji já tebe." Zvedl jsem tvář a pohlédl na něho. A ukázal jsem mu oči vraha. Ukročil zpátky.</p>

<p>„Ale já jsem princ!" křikl. Již chvíli nato jsem postřehl, jak moc těmi slovy opovrhuje. Nemohl je však odvolat. Vi­sela třepotavě ve vzduchu mezi námi.</p>

<p>„To by hrálo roli, jenom kdyby ses choval jako princ," poznamenal jsem necitelně. „Ty to však neděláš. Jsi nástroj a ani o tom nevíš. Ba co hůř, jsi nástroj použitý nejen proti tvé matce, ale i proti celým Šesti vévodstvím." Uhnul jsem před ním pohledem stranou, zatímco jsem mu říkal ta slova, která jsem říci musel: „Ani nevíš, že ta žena, kterou tolik zbožňuješ, neexistuje. Rozhodně nějako žena. Ona je mrtvá, princi Dutifule. Ale když zemřela, místo aby se pustila, ve­cpala se do mysli své kočky, aby žila tam. Ona má tu kočku osedlanou, což je ta nejostudnější věc, jakou může někdo ze Staré krve udělat. A využila tu kočku, aby tě vlákala dovnitř a oklamala slovy o lásce. Neznám její konečné úmysly, ale nebude to dobré pro žádného z vás. A mé přátele to bude stát život."</p>

<p>Měl jsem vědět, že je s ním. Měl jsem vědět, že nedovo­lí, abych mu právě tohle řekl. Zasyčel z otevřených úst jako kočka a vymrštil se. Ale ten nepatrný zvuk mě včas varoval. Když se po mně vrhl, odklonil jsem se na bok. Jakmile se mihl kolem, popadl jsem ho zezadu za košili a prudce přitáhl zpátky k sobě. V objetí jsem ho znehybnil. On hodil hlavou nazad ve snaze udeřit mě do tváře, ale zasáhl mě jen z boku do čelisti. Ten trik jsem už dlouho znal, protože to byl jeden z mých oblíbených.</p>

<p>S bojem v obvyklém slova smyslu to nemělo moc společ­ného. Dutiful se nacházel v tom vychrtlém stadiu vzrůstu, kdy kosti a svaly ještě nepracují souhlasně, a bil se s bezhlavou zběsilostí mladíka. Já byl ve svém těle už dávno zabydlený a měl jsem mužskou váhu a k tomu roky zkušeností. S ru­kama pevně znehybněnýma nemohl takřka nic dělat než je­nom házet hlavou kolem sebe a kopat mě nohama. Okamži­tě jsem poznal, že takhle s ním ještě nikdo nikdy nezápasil. Pochopitelně. Princ má být cvičen v boji s mečem, a ne pěst­mi. Na takové drsné hrátky ani neměl bratry či otce. Nevě­děl, co si má počít tváří v tvář takovému drsnému zacháze­ní. S využitím Moudrosti mě <emphasis>odrazil, </emphasis>což je něco na způsob mentálního odstrčení. A stejně jako to kdysi udělal Burrich mně, i já to odklonil zpátky proti němu. Zaregistroval jsem jeho šok. V příštím okamžiku však zdvojnásobil svoje úsilí. Vnímal jsem zuřivost, která jím cloumala. Bylo to jako bo­jovat sám se sebou; přitom jsem věděl, že ve své snaze ublí­žit mi si nestanovil ani žádné hranice. Jeho bezmyšlenkovitá brutalita byla limitována pouze jeho nezkušeností. Snažil se strhnout nás oba na zem, ale já ho držel až příliš dobře v rov­nováze. Jeho snahy vykroutit se mi z náručí měly za násle­dek, že jsem ještě více utáhl své sevření. Tvář měl jasně ru­dou, když se mu hlava najednou svezla na prsa. Na okamžik zůstal schlíple viset a supěl mi v náručí. Pak trucovitým hla­sem zašeptal: „Dost. Vyhrál jsi."</p>

<p>Pustil jsem ho v domnění, že se sveze do písku. Místo to­ho se prudce otočil, v ruce můj nůž, a vrazil mi ho do břicha. Či to měl alespoň v úmyslu. Přezka mého opasku s mečem ránu odklonila, čepel sklouzla po jeho kůži, potom se mihla podél mne a přitom se mi zamotala do košile. Nůž v takové blízkosti mého těla roznítil můj hněv. Chytil jsem ho za zá­pěstí, ostře jím trhl nazpět a nůž odletěl stranou. Rána mou pěstí z boku do krku ho poslala na kolena. V pádu zařičel zu­řivostí, až mi při tom podivném zvuku vstaly chlupy na těle. Zlý pohled, který po mně vzápětí stočil, nebyl princův, nýbrž se v něm jakýmsi odporným způsobem mísila kočka, chla­pec a žena, která je oba ovládala. Právě její vůle ho zvedla z kolen a mrštila znovu proti mně.</p>

<p>Snažil jsem se zachytit jeho výpad a dostat ho pod kon­trolu, ale on se bil jako šílený, škrábal a plival a sápal se mi po vlasech. Tvrdě jsem ho zasáhl doprostřed hrudi; taková rána by ho měla alespoň zpomalit, ale on šel hned znovu po mně, dvojnásob rozlícený. Věděl jsem, že ona má nad ním naprostou kontrolu a že si nedělá nic z bolesti, kterou jsem mu působil. Kdybych ho chtěl zastavit, byl bych mu musel ublížit, jenže ani v tom okamžiku jsem se k tomu nedokázal přinutit. A tak jsem se vrhl vstříc jeho výpadu, obemknul ho v náručí a silou své váhy jsem ho skolil na zem. Spadli jsme těsně vedle ohně, avšak já byl nahoře, odhodlaný zůstat tam. Když jsem si ho přechytil, naše hlavy byly jen pár palců od sebe. Divoce kroutil hlavou ze strany na stranu a snažil se mě udeřit čelem do tváře. Oči, které se střetly s mýma, ne­patřily princi. To ona po mně plivala a proklínala mě. Nad­zvedl jsem ho a praštil jím zpátky o zem. Viděl jsem, jak mu hlava oskočila od země. Normálně by měl být takřka omrá­čený, ale on pusou chňapl po mé ruce, jako kdyby mě chtěl kousnout. Pocítil jsem příval zuřivosti, která vyvěrala kdesi velmi hluboko, až to bylo mimo mne.</p>

<p>„Dutifule!" zařval jsem. „Přestaň se mnou bojovat!" Rázem mi schlípl v náručí. Žena-kočka na mě ještě zlost­ně civěla, avšak pomalu se z jeho očí vytrácela. Nyní na mě v hrůze poulil zrak princ Dutiful. Ale potom i on z těch očí zmizel. Civěl jako mrtvola. Zuby mu lemovala krev. Byla to jeho vlastní, tekla mu z nosu přes ústa. Ležel velmi tiše. Udělalo se mi mdlo. Oddělil jsem se od něho a pomalu vstal. Hruď mi mohutně pracovala: „Edo a Ele, mějte slitování," modlil jsem se, jako jen zřídkakdy, ale bohové neměli zájem odčinit to, co jsem způsobil.</p>

<p>Věděl jsem, co jsem způsobil. Udělal jsem to už jednou předtím, chladnokrevně, záměrně. Využil jsem Umění, abych násilím vštípil svému strýci princi Regalovi, ať se ze dne na den stane neochvějným stoupencem královny Kettricken a dí­těte, které nosila v lůně. Měl jsem v úmyslu, aby ten příkaz vtištěný Uměním byl trvalý, a taky byl, neboť Regálová před­časná smrt o pár měsíců později mi zabránila, abych vůbec zjistil, jak dlouho takový vnucený povel zůstane v platnosti.</p>

<p>Tentokrát jsem jednal ve vzteku, uvažuje pouze v přítom­ném okamžiku. Vzteklý příkaz, jejž jsem mu udělil, se vtiskl do jeho mysli s plnou silou mého Umění, které stálo za tím. Nerozhodl se sám od sebe, že se mnou přestane bojovat. Jed­na jeho část si stále nepochybně přála mne zabít. Jeho zma­tený pohled mi říkal, že vůbec nechápe, co jsem mu to udě­lal. Ve skutečnosti jsem to nechápal ani já.</p>

<p>„Můžeš vstát?" zeptal jsem se ho obezřele.</p>

<p>„Mohu vstát?" zopakoval vystrašeně moje slova. Jeho vý­slovnost byla dost nezřetelná. Zakoulel očima, jako by hle­dal odpověď v sobě, pak se pohledem vrátil zpátky ke mně.</p>

<p>„Můžeš vstát," zkusil jsem to bázlivě.</p>

<p>A na má slova mohl.</p>

<p>Nejistě se vyštrachal na nohy, potáceje se, jako bych ho předtím srazil do bezvědomí. Vypadalo to, že síla mého po­velu vytěsnila nadvládu té ženy pryč: Jenomže to, že jsem ji nahradil svou vlastní mocí nad ním, pro mne nebylo vítěz­stvím. Dutiful stál, ramena mírně svěšená, jako kdyby uvnitř zkoumal rozsah bolesti. Po nějaké době zvedl oči a pohlédl na mě. „Nenávidím tě," řekl mi hlasem, který postrádal zášť.</p>

<p>„To je pochopitelné," uslyšel jsem svou odpověď. Občas jsem ten pocit sdílel také.</p>

<p>Nedokázal jsem se na něj podívat. Našel jsem v písku svo­ji dýku a zastrčil ji zpátky do pochvy. Princ se chvíli belhal kolem ohně, pak si sedl na opačnou stranu. Pokradmu jsem ho sledoval. Otřel si rukou ústa a potom se zahleděl na svou zkrvavenou dlaň. Mírně pootevřel ústa a přejel si jazykem zuby. Bál jsem se, že nějaké vyplivne ven, ale nestalo se. Vů­bec na nic si nestěžoval. Místo toho vypadal jako člověk, kte­rý se zoufale snaží na něco rozpomenout. Poníženě a zmate­ně zíral do ohně. Říkal jsem si, nad čím asi dumá.</p>

<p>Po nějakou dobu jsem jen seděl a registroval všechny no­vé bolesti, jež mi způsobil. Mnohé z nich nebyly fyzické po­vahy. Pochyboval jsem však, že se vyrovnají tomu, co jsem mu udělal já. Nenapadalo mě nic, co bych mu řekl, a tak jsem prohrábl uhlíky, mezi nimiž se připravovalo jídlo. Mořské řa­sy, do nichž jsem ho zabalil, se v tom žáru scvrkly a seschly a začínaly černat. Vytáhl jsem balíček z uhlíků. Mušle uvnitř se mezitím otevřely a krabí maso změnilo barvu z matně čer­vené v bílou. Už je to skoro podle mých představ, konstato­val jsem v duchu.</p>

<p>„<emphasis>Je </emphasis>tady jídlo," prohlásil jsem.</p>

<p>„Nemám hlad," odvětil princ. Měl nepřítomný hlas i po­hled.</p>

<p>„Přesto si raději dej, dokud je co jíst." Ta slova ze mě vy­šla jako drsný příkaz.</p>

<p>Jestli to bylo mocí mého Umění nebo jeho zdravým rozu­mem, to jsem nevěděl. Ale poté, co jsem si z balíčku moř­ských řas vzal svůj díl, princ opatrně obešel oheň a uplatnil nárok na svoji porci. V jistých ohledech mi připomínal Nighteyese, když za mnou poprvé přišel. To vlče bylo velmi ostra­žité a vzdorovité, ale přitom dost pragmatické na to, aby si uvědomilo, že v otázce zaopatření se musí spolehnout na mě. Možná princ věděl, že beze mě nemá šanci vrátit se snadnou cestou do Bucku.</p>

<p>Či možná byl můj povel vypálený tak hluboko, že musel uposlechnout i můj návrh.</p>

<p>Ticho trvalo po celou dobu jídla a ještě chvíli déle. Přeru­šil jsem ho. „Minulou noc jsem se díval na hvězdy."</p>

<p>Princ přikývl. Po nějaké době zdráhavě připustil: „Jsme velký kus cesty od domova."</p>

<p>„Možná že nás čeká dlouhá cesta domů s minimem pro­středků. Víš vůbec, jak žít z darů země?"</p>

<p>Po mých slovech znovu následovalo mlčení. Nechtěl se mnou mluvit, ale já měl informace, které zoufale potřeboval. Svoji otázku mi položil jen velmi zdráhavě:</p>

<p>„A co ten způsob, jakým jsme se dostali sem? Nemůžeme se stejnou cestou vrátit zpátky?" Pak se mu zkrabatilo obo­čí a zeptal se: „Jak ses té magii naučil? Je to Umění?"</p>

<p>Odlomil jsem kousek pravdy a podal mu ho. „Umění mě naučil král Verity. Už hodně dávno." Ještě než mi stačil po­ložit další otázku, prohlásil jsem: „Vydám se nyní po pláži k útesům a vylezu na ně. Je možné, že poblíž bude nějaké město." Pokud tu mám chlapce nechat samotného, udělám vše pro to, abych ho zanechal na nějakém bezpečném mís­tě. A pokud se pilíř Umění z vody nevynoří, pak bych se měl připravit na dlouhou cestu domů. V tomto ohledu jsem byl pevně rozhodnutý. Vrátím se do Bucku, i kdybych se tam měl doplazit. A jakmile tam budu, vypátrám všechny ty Piebaldy a pomaluje usmrtím. Díky slibu, který jsem si dal, vy­zařovala z mých pohybů síla záměru. Začal jsem si nataho­vat ponožky a boty. Pera pořád ležela v písku. Prsty jsem je hbitě nastrkal do rukávu. Později je uschovám lépe. Nechtěl jsem se o nich bavit s princem. Dutiful na má slova neodpověděl, ale když jsem vstal a vykročil od ohně pryč, následo­val mne. U potoka se sladkou vodou jsem zastavil, abych si umyl ruce a tvář a abych se napil. Princ mě při tom pozoro­val, a když jsem skončil, šel po proudu o kousek výš, aby se napil taky. Zatímco si umýval tvář od krve, přivázal jsem si pera k předloktí proužkem látky z košile. Když ke mně po­sléze vzhlédl, můj rukáv už je opět zahaloval. Společně jsme šli dál. Ticho bylo jako nějaká velmi těžká věc, kterou jsme nesli mezi sebou. Mohl jsem cítit, jak dumá nad tím, co jsem mu řekl o té ženě. Měl jsem nutkám ho poučovat, ostřelovat ho slovy, dokud přesně nepochopí, oč se ta žena snaží. Měl jsem nutkání zeptat se ho, jestli je s ním pořád v jeho mys­li. Místo toho jsem se kousl do jazyka a raději svoje slova spolkl. Není přece hloupý, řekl jsem si. Pravdu jsem mu už řekl. Teď ho musím nechat, ať si sám vyvodí, co to pro něj znamená. Šli jsme dál.</p>

<p>K mé velké úlevě jsme už v písku žádná další pera nena­šli. Objevili jsme už jen málo užitečných věcí, ačkoli jinak to vypadalo, že na pláži je haraburdí víc než dost. Byly tam kusy hnijících lan, červy prolezlé části lodního trámoví. Ne­daleko od veslové opěrky ležely trosky napínací kladky. Jak jsme šli po pláži, černý útes se postupně zvětšoval, až se nad námi tyčil a sliboval dobrou vyhlídku na okolní území. Když jsme se přiblížili, uviděl jsem, že jeho stenaje prolezlá dě­rami. U pískovcového útesu bych si myslel, že jsou to vlaš­tovčí hnízda, ne však v černém kameni. Díry byly moc pra­videlné a odstupy mezi nimi byly příliš rovnoměrné, než aby to mohlo být dílo přírodních sil. Slunce, které se do nich opí­ralo, jako by v některých z nich probouzelo záblesky. Zvě­davost mě hnala dál.</p>

<p>Skutečnost byla daleko podivnější než všechno, co jsem si dokázal představit. Když jsme došli na úpatí útesu, z děr se vyklubaly výklenky odstupňovaných velikostí. Ne ve všech, ale v mnohých z nich spočívaly předměty. Oněmělí údivem, ubírali jsme se s princem podél stěny a nahlíželi do nejniž­ších úrovní výklenků. Rozmanitost těch předmětů mi připo­mínala nahromaděný poklad nějakého šíleného krále. V jed­nom výklenku byl drahokamy vykládaný pohár, ve vedlejším porcelánový šálek neskutečně jemného provedení. Ve vět­ším výklenku se nacházelo něco, co vypadalo jako dřevěná helmice pro koně, až na to, že kůň má oči posazené na bo­cích hlavy, nikoli vepředu. Síť ze zlatých řetízků posetá ma­linkými modrými drahokamy byla přehozena přes kámen asi o velikosti ženské hlavy. Malinká krabička z blyštivého dře­va zdobená květinovými motivy, lampa vyřezaná z nějakého třpytivě zeleného kamene, kovový plát s podivnými znaky vyrytými do jeho povrchu, křehká kamenná květina ve váze — byl tu vystaven jeden poklad vedle druhého.</p>

<p>Obestíral mne údiv. Kdo by vystavoval takové bohatství, navíc na nějakém odlehlém útesu, kde je mohl vítr a vlny zničit? Přitom každý předmět se blýskal jako pečlivě hýčka­ný drahokam. Na povrchu kovů nebyla ani stopa po rzi, dře­vo nepotahovala žádná vrstva soli. Komu to všechno patří a jak a proč se to ocitlo tady? Ohlédl jsem se za sebe po plá­ži, ale po nějakých obyvatelích ani památky. V písku neby­ly žádné stopy kromě našich. Všechny ty divy tu byly pone­chány nestřežené. Neodolal jsem pokušení a chtěl se dotknout prstem květiny ve váze, ale narazil jsem na odpor. Jako by otvor výklenku pokrývalo nějaké sklo. Ve své pošetilé zvě­davosti jsem na ten pružný povrch přitiskl dlaň. Čím silněji jsem tlačil, tím nepoddajnější ta neviditelná bariéra byla. Po­dařilo se mi dotknout se jedním prstem květiny; pohnula se a k mým uším dolehlo jemné cinkání jejích plátků. Ale pře­sto by bylo zapotřebí silnějšího muže, než jsem byl já, aby protlačil ruku dost hluboko a květinu uchopil. Stáhl jsem ru­ku zpátky, a když jsem ji vyndal z výklenku, v prstech mi ne­příjemně zatrnulo. Jako bych se spálil o kopřivu, jenže tohle trvalo jen krátce.</p>

<p>Princ mě přitom pozoroval. „Zloděj," poznamenal tiše.</p>

<p>Připadal jsem si jako dítě přistižené při nějaké nezbednos­ti. „Nechtěl jsem si to vzít. Chtěl jsem se toho jen dotknout."</p>

<p>„To jistě," řekl jízlivě.</p>

<p>„Mysli si, co chceš," odvětil jsem. Odvrátil jsem oči od po­kladů a vzhlédl podél stěny útesu nahoru. Uvědomil jsem si, že jedna řada vertikálně řazených děr tvoří spíše žebřík než sled výklenků. Když jsem k nim vykročil, neřekl jsem prin­ci ani slovo. Při bližším pohledu jsem zjistil, že byly vytesá­ny pro vyššího muže než já, ale že to snad zvládnu.</p>

<p>Dutiful mě zvědavě pozoroval, ale já si řekl, že si žádné vysvětlení nezaslouží. Začal jsem lézt. Po každém chytu jsem se musel trochu natáhnout a při kladení nohou jsem musel nohy zvedat nepříjemně vysoko. Byl jsem asi ve třetině stě­ny útesu, když jsem si uvědomil, kolik mě celý výstup bude stát sil. V čerstvých modřinách, které mi princ způsobil, mi tupě pocukávalo. Kdybych tu byl sám, nejspíš bych zamířil zpátky dolů.</p>

<p>Lezl jsem dál, třebaže staré zranění v zádech mi zaúpělo na protest pokaždé, když jsem se natáhl po dalším chytu. V do­bě, kdy jsem stanul na vrcholu, se mi košile na zádech lepi­la k tělu, jak byla propocená. Přetáhl jsem se po břiše přes okraj útesu a pak chvíli zůstal ležet, lapaje po dechu. Vítr tu byl silnější a taky studenější. Pomalu jsem vstal a jal se zkou­mat okolí.</p>

<p>Spousty vody. Břehy za bodem, na němž jsem stál, byly skalnaté a strmé. Žádné pláže. Za sebou jsem viděl les. A za náhorní planinou, která navazovala na naši pláž, byl další les.</p>

<p>Byli jsme buď na ostrově, nebo na poloostrově. Po lidském osídleni ani památky, žádné lodě na moři, ba ani úponek kou­ře stoupající někde k nebesům. Budeme-li muset naši pláž opustit pěšky, musíme jít přes les. Při té myšlence se ve mně vzedmul neklid.</p>

<p>Po nějaké době jsem vzal na vědomí slabý zvuk. Popošel jsem k okraji útesu a shlédl dolů. Princ Dutiful ke mně vzhlí­žel a na něco se mne křikem ptal, ale k mým uším dolehla jenom ozvěna jeho hlasu. Nepatrně jsem mu pokynul rukou, pocítiv nelibost. Když chce tak nutně vědět, co vidím, ať si sem vyleze sám. Má mysl byla plná jiných starostí. Někdo tu zhotovil ty výklenky a shromáždil poklady. Měl bych pře­ce někde vidět stopy lidského osídlení. Bylo to logické. Na­konec jsem daleko na pláži objevil cosi, co mohla být pěšina. Vedla přes náhorní planinu k lesu. Nevypadala moc využí­vaná. Mohla by to být jen zvířecí stezka, pomyslel jsem si, ale zapamatoval jsem si to pro případ, že ji budeme muset vy­užít.</p>

<p>Potom jsem se zahleděl na ustupující vody, pátraje po ně­čem, co by mohlo připomínat opracovaný kámen. Moře mi ještě nic neodhalilo, ale jedno místo vypadalo slibně. Jak se každá vlna vracela zpátky, pokaždé jsem letmo zahlédl něco, co by mohlo být uskupením velkých černých kamenů s rov­nými hranami. Pořád se nacházely pod tenkou vrstvou vody. Doufal jsem, že to není nějaká hříčka přírody. Na pláži le­žela změť naplaveného dříví s jednou chaluhami ověnčenou větví, jež mířila směrem ke skalám. Pokládal jsem ji za uka­zatel. Nebyl jsem si jist, jestli mi odliv kameny úplně odha­lí, ale až vody klesnou na minimum, měl jsem v úmyslu je co nejvíce prozkoumat.</p>

<p>Nakonec jsem si s povzdechem lehl na břicho, spustil no­hy přes okraj a zkusmo nahmatal první stupínek. Sestup dolů byl ještě nepříjemnější než cesta nahoru, poněvadž jsem musel naslepo šmátrat po každém stupu. V době, kdy jsem stanul na zemi, se mi končetiny chvěly únavou. Poslední dva stupně jsem skočil, dopadl jsem do písku a málem klesl na kolena.</p>

<p>„Nuže, copak jsi viděl?" zeptal se princ.</p>

<p>Nechal jsem ho chvíli čekat, než jsem popadl dech. „Vo­du. Skály. Stromy."</p>

<p>„Žádné město? Žádnou cestu?"</p>

<p>„A co tedy budeme dělat?" Řekl to rozmrzele, jako by to byla všechno moje vina.</p>

<p>Já věděl, co udělám. Chystal jsem sejít zpět pilířem Umě­ní, i kdybych se měl vrhnout do vody, abych ho našel. Ale řekl jsem mu jen tohle: „Cokoli ti řeknu, dozví se i ona. Ne­mám pravdu?"</p>

<p>To mu dočista vzalo řeč. Nějakou dobu stál na místě jako solný sloup a jen na mě hleděl. Když jsem vykročil po plá­ži dolů, šel za mnou, neuvědomuje si, jakou mi tím přiznává autoritu.</p>

<p>Nebyl teplý den, ale trmácení po písku vyžaduje více sil než chůze po pevné zemi. Byl jsem natolik unavený z leze­ní a zaujatý vlastními starostmi, že jsem se vůbec nepokou­šel zapříst hovor. Byl to Dutiful, kdo přerušil mlčení. „Říkal jsi, že ona je mrtvá," osočil mě náhle. „To je nemožné. Po­kud je mrtvá, jak se mnou může mluvit?"</p>

<p>Nadechl jsem se, abych mu to řekl, ale po chvíli jsem vy­dechl a pak nabral dech znovu. „Když máš vlohy k Moud­rosti, navážeš vztah s nějakým zvířetem. Je to víc než jenom sdílení myšlenek, je to sdílení bytí. Po nějaké době můžeš vi­dět očima svého zvířete, prožívat s ním jeho život, vnímat svět tak, jak ho vnímá zvíře. Není to jen -"</p>

<p>„Já to všechno <emphasis>vím. </emphasis>Jsem Piebald, však víš." A pohrdlivě si odfrkl, odmítaje nechat se ode mě poučovat.</p>

<p>Myslím, že žádné přerušení mě nikdy nepodráždilo víc. „Stará krev," opravil jsem ho ostře. „Ještě jednou mi řekni, že jsi Piebald, a já to z tebe budu muset vymlátit. Nemám žád­ný respekt před tím, co se svou magií provozují. A teď mi po­věz. Jak dlouho víš, že máš vlohy k Moudrosti?" zeptal jsem se náhle.</p>

<p>„Já - proč -" Viděl jsem, jak se v mysli snaží přes moji hrozbu přenést. Myslel jsem ji vážně a on to věděl. Nadechl se a řekl: „Asi tak pět měsíců. Od doby, co mi dali tu kočku. Skoro v okamžiku, kdy mi předali její vodítko, pocítil jsem -"</p>

<p>„Pocítil jsi, jak se nad tebou zavírá past, kterou jsi ve své hlouposti nedokázal poznat. Tu kočku jsi dostal proto, že se o tvé Moudrosti dozvěděli jiní, dřív než jsi to zjistil ty sám. Bylo to poznat z tvého chování, aniž sis toho byl vědom. A někdo si toho všiml, někdo se rozhodl tě využít. Proto tě obdarovali zvířetem, ke kterému ses měl připoutat. Tak to ale být nemá, rozumíš. Rodiče s Moudrostí jenom tak nepředa­jí svému dítěti zvíře a neřeknou, hele, tohle je tvůj partner, dokud budete oba žít. Kdepak. Obvykle se to dělá tak, že dí­tě je o Moudrosti a o tom, co z toho plyne, dobře poučené, dříve než se připoutá. Dítě zpravidla podnikne něco na způ­sob výpravy, aby hledalo stejně smýšlející zvíře. Když se to provede správně, je to jako sňatek. Tohle však nebylo správ­ně. Nebyl jsi v Moudrosti vyškolen lidmi, kteří by tě měli rá­di. Skupina lidí nadaných Moudrostí prostě spatřila prostor, který se tu otevíral, a využila toho. Ta kočka si tě nevybra­la. To je velice zlé. Ani si nemyslím, že kočce umožnili vy­brat si tu ženu. Ona ji ukradla, už jako kotě, z matčina dou­pěte a vztah jí vnutila. Pak ta žena zemřela, avšak zůstala žít v kočce."</p>

<p>Oči měl dokořán a temné, zírající na mě. Pak pohlédl kou­sek stranou a já cítil, jak mezi ním a jí proudí Moudrost.</p>

<p>„Já ti nevěřím. Ona říká, že to může všechno vysvětlit, že se mě pokoušíš zmást." Ta slova se z něj překotně hrnula, ja­ko by se za nimi pokoušel ukrýt.</p>

<p>Pohlédl jsem na chlapce. Tvář mu zastřely pochyby a zma­tek.</p>

<p>Nadechl jsem se a ovládl svůj hněv. „Podívej se, chlapče. Já všechny ty podrobnosti neznám. Ale mohu se domýšlet. Možná věděla, že umírá; možná právě proto si vybrala tak bezmocné stvoření a vztah mu vnutila. Je-li vztah nerovný, jak musel být tady tento, silnější partner může toho druhého ovládat. Ona tu kočku mohla ovládnout a chodit si dovnitř a zase ven, sdílet s ní její kočičí tělo, jak se jí zlíbilo. A když umírala, místo aby zemřela se svým tělem, přestoupila do ko­čičího."</p>

<p>Zastavil jsem se v chůzi. Počkal jsem, až se Dutiful střet­ne s mým zrakem „Jsi další na řadě," pravil jsem tiše.</p>

<p>„Ty jsi blázen! Ona mě miluje!"</p>

<p>Jen jsem zavrtěl hlavou. „Cítím z ní velké ambice. Bude chtít znovu vlastnit lidské tělo, a ne být kočkou a zemřít spo­lu s ní, až se dny kočky naplní. Bude si muset někoho najít. Měl by to být někdo, kdo má vlohy k Moudrosti a není si jich vědom. Proč ne někdo dobře postavený? Proč ne třeba princ?"</p>

<p>Tváří se mu míhaly protichůdné výrazy. Jedna jeho část věděla, že říkám pravdu, a zahanbovalo ho, že se nechal tak oklamat. Silou vší vůle mně odmítal uvěřit. Já se snažil svá slova mírnit, aby si nepřipadal tak hloupě.</p>

<p>„Myslím, že si tě vybrala. Nikdy jsi neměl žádnou mož­nost volby, stejně jako ji neměla ta kočka. Je to žena-kočka, k čemu jsi připoutaný, ne kočka sama. A nestalo se to z lásky k tobě, stejně jako ona nemilovala tu kočku. Kdepak. Ně­kdo někde má velmi pečlivý plán a ty jsi jen nástroj k jeho uskutečnění. Nástroj Piebaldů."</p>

<p>„Já ti nevěřím!" Hlas mu při těch slovech poněkud zesílil. „Jsi lhář!" A nyní mu zaskřípěl.</p>

<p>Viděl jsem, jak se mu zvedla ramena následkem mocné­ho nadechnutí. Skoro jsem cítil, jak ho můj povel vtištěný Uměním drží zpátky, aby na mě nezaútočil. Nějakou dobu jsem z opatrnosti mlčel. Když jsem usoudil, že se opanoval, velmi tiše jsem pravil: „Nazval jsi mě bastardem, zlodějem a teď ještě lhářem. Princ by si měl být více vědom toho, ja­ké urážky metá kolem sebe, pokud si nemyslí, že ho samot­ný jeho titul ochrání. Takže tady je urážka určená pro tebe, a taky varování. Pořád se schováváš za prince a častuješ mě škaredými jmény; tím jsi u mě zbabělec. Ale až mě urazíš příště, moji pěst nezastaví ani tvá pokrevní linie."</p>

<p>Upíral jsem na něho zrak, dokud neuhnul pohledem stra­nou, jako vlče zastrašené vlkem. Snížil jsem hlas, abych ho přinutil pozorně naslouchat a zachytit má slova. „Ty nejsi hloupý, Dutifule. Víš, že nejsem lhář. Ona je mrtvá a ty jsi zneužíván. Nechceš, aby to byla pravda, jenomže to není to­též, jako když mi nebudeš věřit. Budeš pravděpodobně dou­fat a modlit se, aby se stalo něco, co ukáže, že se mýlím. Jen­že to se neukáže." Zhluboka jsem se nadechl a dodal: „Asi jediná útěcha, kterou ti zrovna teď mohu nabídnout, je to, že nic z toho není doopravdy tvoje vina. Někdo tě před tím měl ochránit. Někdo tě měl učit o Staré krvi už od doby, co jsi byl malý."</p>

<p>Nebylo možné, abych někomu z nás přiznal, že ten někdo jsem já. Tatáž osoba, která ho zasvětila do Moudrosti a vše­ho, co to obnáší, prostřednictvím snů Umění, když mu byly čtyři roky.</p>

<p>Nějakou dobu jsme šli zcela beze slov. Já upíral zrak na svůj chaluhami ověnčený pahýl. Jakmile tu prince zanechám, nelze předpovědět, jak dlouho budu pryč. Dokáže se o sebe postarat? Ty poklady ve výklencích mě znepokojovaly. Ta­kové bohatství musí někomu patřit a ta osoba by přítomnost vetřelce na své pláži mohla nést nelibě. Avšak zpátky s se­bou jsem ho vzít nemohl. Byl by mi na překážku. Nějaký čas o samotě, kdy se o sebe bude starat sám, by mu mohl jenom prospět, rozhodl jsem se. A co kdybych při pokusu o záchra­nu šaška a Nighteyese zemřel? Inu, alespoň by Piebaldové neměli v rukou prince.</p>

<p>Se zaťatými zuby jsem se plahočil pískem a ponechával si své chmurné myšlenky pro sebe. Už jsme skoro došli k mé­mu vyhlédnutému pahýlu, když Dutiful promluvil. Hlas měl velmi ztišený: „Říkal jsi, že tě můj otec učil Umění. Učil tě i-"</p>

<p>V tom okamžiku o něco zakopl. Když padal, špičkou boty vyrýpl z písku zlatý řetízek ukrývající se vespod. Se zaklením se posadil a pak natáhl ruku, aby si botu uvolnil. Když vytahoval řetízek z písku, v údivu jsem na něj hleděl. Byla to důmyslně spletená věcička, každé vlákno z kovu o tloušť­ce koňské žíně. Navíjel si ten řetízkový náhrdelník do ruky, až ho byla dlaň plná. Ještě jednou zatáhl, aby uvolnil posled­ní smyčku, a z písku náhle vyskočila figurka. Byla připnutá k řetězu jako houpající se amulet. Měla délku Dutifulova ma­líčku. Na kovu byly naneseny emailové barvy.</p>

<p>Byla to figurka ženy. Zírali jsme na tu hrdou tvář. Umě­lec jí dal černé oči a tmavé zlato nechal prosvítat vespod ja­kožto odstín její pleti. Vlasy měla natřené černě a na nich se modře vyjímala ozdoba na způsob korunky. Nařasený, splývavý oděv obnažoval jedno její ňadro. Zpod lemu vykukova­la bosá noha z temného zlata.</p>

<p>„Je překrásná," řekl jsem. Princ neodpověděl.</p>

<p>Byl jí uchvácen. Obracel figurku v ruce a prsty jí přejíž­děl po vlasech splývajících na záda.</p>

<p>„Nevím, z čeho to je zhotovené. Skoro nic to neváží."</p>

<p>V tom samém okamžiku jsme oba zvedli hlavy. Možná to byla naše Moudrost, která nás varovala před přítomností ji­né živé bytosti, ale já si to nemyslím. Zachytil jsem ve vzdu­chu závan čehosi nepopsatelně smrdutého. Jenže když jsem otočil hlavu, abych vyhledal zdroj toho zápachu, skoro jsem nabyl přesvědčení, že je to sladký parfém. Skoro.</p>

<p>Na některé věci člověk nikdy nezapomíná. Jednou z nich je zákeřně se vkrádající úponek cizí mysli. Sevřela mne hrů­za a já v tu ránu vztyčil kolem své mysli zdi Umění; byl bych si myslel, že takového reflexu už dávno nejsem schopen. Od­měnou mi bylo, že jsem v plné míře zaregistroval, jaký je to odporný zápach. Když jsem se vzápětí otočil, stanul jsem tvá­ří v tvář přízračné nestvůře.</p>

<p>Stála tam, vysoká jako já, ale byla to jen část jejího těla, která se přímila do výše. Nedokázal jsem říci, zda mi připo­míná plaza nebo mořského savce. Její ploché platýzí oči ve­předu tváře působily díky své orientaci nepřirozeně. Hnědý hrbol její lebky se zdál být až napuchle velký. Jak na nás zí­rala, dolní čelist jí visela dolů jako padací dveře. Její tlama by pozřela celého králíka. A z ní jí vyčníval kousek tuhého, jako ryba slizkého jazyka. Zatímco jsme na ni civěli, prudce vtáhla jazyk dozadu a zacvakla čelisti.</p>

<p>Ohromený princ se k mé velké hrůze na tu nestvůru usmí­val jako prosťáček. Připotácel se o krok blíže k ní. Pevně jsem ho chytil rukou za rameno a silně sevřel. Zaťal jsem mu pa­lec do masa ve snaze oživit někdejší pouto Umění, kterým jsem ho navázal, aniž bych sám narušil svoje zdi. „Pojď se mnou," řekl jsem tiše, avšak rezolutně. Táhl jsem ho zpátky k sobě, a pokud mě aktivně neuposlechl, alespoň se mi nevzpíral.</p>

<p>Ta věc se vztyčila do ještě větší výše. Vaky na bocích je­jího hrdla se nafoukly, když pozvedla své ploutvovité kon­četiny. Tu roztáhla blánovité ruce, které byly velké a široké. Z konců prstů vystrčila pařáty připomínající býkovcovy ost­ny. Pak promluvila, sípajíc a chrčíc jednotlivé slabiky. Byl to šok; když jsem slyšel ta znetvořená slova, měl jsem dojem, ja­ko by po mně metala oblázky. „Nepřišli jste po cestě. Jak jste přišli?"</p>

<p>„Přišli jsme-"</p>

<p>„Ticho!" varoval jsem prince a drsně jím zatřásl. Couval jsem s ním před tou nestvůrou dozadu, ale ona své nehezké tělo prohnula do oblouku a přisunula se po písku k nám. Od­kud se to tu vzalo? Rozhlédl jsem se divoce kolem v obavě, že spatřím ještě další nestvůry, ale byla tam pouze tahle jed­na. Náhle vyrazila kupředu a postavila svoje obří tělo mezi náhorní plošinu a nás. Reagoval jsem tím, že jsem ustoupil směrem k vodě. Stejně jsem tam chtěl jít, byl to jediný mož­ný únik, jaký jsem si dokázal představit. Modlil jsem se, aby nám odliv odhalil pilíř Umění.</p>

<p>„Musíš to nechat být!" soptila nestvůra. „Co oceán vy­vrhne na pláž pokladů, to musí navždy zůstat zde. Upusť, co jsi našel."</p>

<p>Princ otevřel ruku. Figurka vypadla, ale řetízek se zachy­til za jeho ochablé prsty a figurka mu zůstala viset z ruky ja­ko loutka.</p>

<p>„Pusť to!" zopakovala nestvůra ještě naléhavěji.</p>

<p>Řekl jsem si, že na servítky už není čas. Levou rukou jsem nemotorně tasil meč, protože jsem se bál prince pustit. „Drž se zpátky," varoval jsem ji. Pod nohama mi křupali vilejši na hrbolatém kamenném podkladu. Troufl jsem si ohlédnout se za sebe. Uviděl jsem své černé hranaté kameny, ale jen sot­va vyčnívaly nad vodu. Nestvůra si můj pohled špatně vylo­žila.</p>

<p>„Vaše loď vás tady zanechala. Není tam nic než oceán. Upusť ten poklad!" Její mluva se vyznačovala silně rušivým sykotem. Neměla o moc silnější pysky než ještěrka, ale zu­by, které její otevřená tlama odhalila, byly početné a ostré. „Poklady z této pláže nejsou pro lidi! Co sem moře zanese, to má být pro lidstvo ztracené! Nejste toho hodni."</p>

<p>Pod nohama nám čvachtaly mořské řasy. Princ uklouzl a málem klesl k zemi. Já ho ale pořád držel za rameno a vy­táhl ho zpátky na nohy. Ještě tři další kroky a voda mi šplou­chala okolo kotníků.</p>

<p>„Daleko nedoplavete!" varovala nás nestvůra. „Pláž do­stane vaše kostí!"</p>

<p>Jako když v dáli duje vítr, matně jsem ucítil nárazy stra­chu, který směřovala proti nám. Princova mysl byla nezaštítěná a on najednou divoce vykřikl hrůzou. „Já se nechci uto­pit!" zvolal. „Prosím, já se nechci utopit!" Když se otočil ke mně, po obvodu duhovek mu jasně vystupovalo bělmo. Ne­pokládal jsem ho za zbabělce. Až příliš dobře jsem věděl, ja­ké to je, nechat své nestřežené mysli vnutit panický strach.</p>

<p>„Dutifule. Musíš mi důvěřovat. Důvěřuj mi."</p>

<p>„Já nemohu!" zařval a já mu věřil. Byl rozpolcený; můj Uměním vnuknutý povel vyžadující poslušnost se svářil se záludnými vlnami strachu, které na něho chrlila ta nestvůra. Ještě více jsem ho sevřel a táhl ho s sebou, ustupuje směrem k moři. Voda už nám byla po kolena. Každá vlna jdoucí tam i nazpět s námi pošťuchovala. Potácející nestvůra nás nevá­hala následovat. Nepochybně byla více doma v moři než na pevnině. Ještě jednou jsem riskl pohled za sebe. Pilíř Umění byl blízko. Pocítil jsem mírný zmatek, který u mě černý kámen vzpomínek pokaždé vyvolal. Bylo to zvláštní - sunout se vstříc dezorientaci v naději na záchranu.</p>

<p>„Dej mi ten poklad!" zavelela nestvůra a na konci jejích pa­řátů se pojednou zatřpytily jedovaté zelené kapky. Výhruž­ně je zvedla.</p>

<p>Jedním pohybem jsem zasul do pochvy meč, levou rukou jsem objal Dutifula a vrhl se s ním nazad do vody. Když ne­stvůra vzápětí vyrazila směrem k nám, pomyslel jsem si, že jsem v jejích nelidských očích zahlédl záblesk pochopení, ale bylo už příliš pozdě. Padli jsme podélně do studené sla­né vody a mé šmátrající prsty hledaly, až konečně našly zko­sený povrch spadeného pilíře. Neměl jsem čas prince varo­vat, když nás pilíř pohltil.</p>

<p>Vyklopýtali jsme do takřka teplého odpoledne. Princ se z mého sevření bezduše svezl na nějakou dlážděnou ulici v záplavě slané vody, která nás provázela. Nadechl jsem se a rozhlédl se kolem. „Špatná strana!" Věděl jsem, že se to mů­že stát, ale byl jsem příliš soustředěný na útěk před tou věcí na pláži, než abych se nad tím zamýšlel. Na každé straně pi­líře Umění byla vytesaná runa, jež sdělovala, kam vás tato strana zanese. Byl to báječný systém, pokud člověk význam dotyčných run znal. Trhl jsem sebou, když mi zčistajasna do­šlo, kolik jsem riskoval. Co kdyby ten pilíř byl pohřbený pod kamenem nebo roztříštěný na kusy? Netroufal jsem si mys­let na to, co by se s námi mohlo stát. Rozechvěle jsem zíral na cizí krajinu. Stáli jsme uprostřed větrem ošlehaných ruin nějakého opuštěného města Elderlingů. Připadalo mi mat­ně povědomé a já si říkal, jestli to není totéž město, kam mě kdysi přenesl jeden podobný pilíř. Nebyl však čas na něja­ký průzkum nebo spekulace. Všechno se pokazilo. Mým pů­vodním plánem bylo vrátit se pilířem sám, abych mohl bez zábran přispěchat na pomoc svým přátelům. Avšak nemohl jsem nechat omráčeného a osamělého Dutifula na tomto pus­tém místě, stejně jako jsem ho nemohl zanechat na nepřátel­ské pláži. Budu ho muset vzít s sebou. „Musíme se vrátit zpátky," řekl jsem princi. „Musíme se vrátit do Bucku přes­ně stejnou cestou, kterou jsme přišli."</p>

<p>„Mně se to vůbec nelíbilo." Hlas se mu třásl a já instink­tivně poznal, že nemluví o nestvůře na pláži. Průchod pilí­řem byl pro necvičenou mysl trýznivou zkušeností. Regál ty­to pilíře lehkovážně využíval při transportu svých mladých praktikantů Umění, aniž se staral o to, kolik jich přitom ze­šílí. Já s princem takhle lehkovážně zacházet nechtěl. Až na to, že jsem neměl žádnou jinou volbu ani čas.</p>

<p>„Já vím," řekl jsem mírně. „Ale musíme jít hned, ještě než začne stoupat příliv." Nechápavě na mne zíral. Chvíli jsem nad ním rozvažoval: na jedné straně jeho duševní zdraví a na druhé to, co se ta žena jeho prostřednictvím mohla dozvědět. Pak jsem tu obavu odvrhl stranou. Musel to pochopit, ales­poň minimálně, jinak se vynořím z pilíře se slintajícím idio­tem. „Musíme se vrátit pilířem zpátky na pláž. Víme, že jed­na jeho plocha nás přepraví zpátky do Bucku. A my musíme zjistit která."</p>

<p>Chlapec vydal drobný, jakoby dávivý zvuk. Potom si dřepl na dlažbu a přitlačil si dlaně na spánky. „Myslím, že to ne­zvládnu," řekl malátně.</p>

<p>Píchlo mě u srdce. „Čekání to neusnadní," varoval jsem ho. „Budu tě držet pohromadě, jak nejlíp budu umět. Ale musí­me jít hned, můj princi."</p>

<p>„Ta příšera by tam na nás mohla čekat!" zvolal divoce, ale já myslím, že se spíše bál průchodu pilířem než nějaké číha­jící nestvůry.</p>

<p>Shýbl jsem se a obemknul ho pažemi, a třebaže se divoce vzpíral, vlekl jsem ho s sebou zpátky do pilíře.</p>

<p>Nikdy jsem pilíř nevyužil dvakrát v tak krátkém interva­lu. Nebyl jsem připraven na ten ostrý pocit horka. Když jsme se vynořili, nešťastnou náhodou jsem si nabral do nosu moř­skou vodu. Vstal jsem a podržel Dutifulovi hlavu nad vodou. Voda v okolí pilíře vřela žárem, který z něj vycházel. A princ měl pravdu. Zatímco jsem držel v náručí jeho schlíplé tělo a otřepával si mokrou hlavu, uslyšel jsem z pláže překvape­né chrochtáni. Namísto jedné se tam shromáždily hned čty­ři ohyzdné nestvůry. Při pohledu na nás prudce vyrazily, po­hybujíce se obloukovitými přísuny přes písek do vln. Nebyl čas myslet, dívat se nebo volit. Princ byl bez sebe a visel mi v objetí. Přitiskl jsem ho k sobě a odvážil se spustit své zdi Umění, abych se pokusil udržet jeho mysl nedotčenou. Když mě přicházející vlna srazila na kolena, připlácí jsem ruku na kouřící povrch pilíře Umění. Vtáhlo mě to dovnitř.</p>

<p>Průchod se mi tentokrát jevil přímo nesnesitelný. Přísa­hám, že jsem cítil podivný odér, nezvykle povědomý a přes­to odpudivý. <emphasis>Duti</emphasis><emphasis>f</emphasis><emphasis>ule. Dutifule, princi. Dědici fa</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>seerovského trůnu. Synu Kettricken. </emphasis>Obestřel jsem jeho rozcupované myšlenky svými vlastními a tituloval ho všemi jmény, která mě napadla.</p>

<p>Potom přišel okamžik, kdy se natáhl zpátky ke mně. <emphasis>Já tě znám. </emphasis>To bylo vše, co jsem z něho vycítil, pak už se pevně držel sám sebe a mě. Naše pouto se vyznačovalo zvláštní pa­sivitou, a když nás to nakonec vyplivlo na zelenou trávu pod kabonícím se nebem, říkal jsem si, jestli princova mysl vů­bec přežila náš útěk z pláže pokladů.<strong><emphasis>6 Výkupné</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Podle těchto znaků můžete poznat, kdo má vlohy k Umění:</emphasis></p>

<p><emphasis>Ditě, které je potomkem rodičů s vlohami k Umění.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ditě, které často vítězí ve hrách fyzické zdatnosti a jeho protivníci klopýtaji, ztrácejí odvahu nebo proti němu hrají špatně.</emphasis></p>

<p><emphasis>Dítě, které má vzpomínky, které nejsou po zásluze jeho.</emphasis></p>

<p><emphasis>Dítě, které sní, přičemž jeho sny jsou podrobné a obsahu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jí informace přesahující rámec dětské skutečnosti.</emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p>DUN NEEDLESON, MISTR UMĚNÍ VE SLUŽBÁCH KRÁLE WIELDERA</p>

<p>Mohyla se krčila na úbočí nad námi. Pršelo. Nebo spíše mžilo, zato vytrvale. Tráva byla hluboká a mokrá. Pojednou jsem neměl sílu udržet se vstoje, natož ještě podpírat prince. Jako jeden člověk jsme se svezli na zem. Já si po chvíli klekl na mokrou zem a položil jsem jeho tělo na trávník. Oči měl otevřené, ale jenom slepě civěly. Toliko sípající dech mi ří­kal, že je naživu. Byli jsme zpátky v Bucku, ovšem naše si­tuace byla jen sotva lepší, než když jsme odsud posledně vy­padli.</p>

<p>Oba jsme byli prosáklí na kost. Po nějaké době jsem za­registroval podivný pach a došlo mi, že pilíř za námi sálá teplem. Tím pachem byla vlhkost odpařující se z kamene do ovzduší. Řekl jsem si, že raději budu snášet zimu, než abych se přiblížil těsněji k němu. Figurka stále visela z řetízku, kte­rý se houpal princi v prstech. Vytrhl jsem mu ji, svinul si ře­tízek do dlaně a strčil jej do měšce. Princ na nic z toho ne­reagoval. „Dutifule?" Naklonil jsem se blíž a zahleděl se mu přímo do očí. Nezaměřil je na mne. Déšť mu padal na tvář a do otevřených očí. Zlehka jsem ho poplácal po tváři. „Prin­ci Dutifule? Slyšíš mě?"</p>

<p>Pomalu zamrkal. Nebyla to kdovíjaká reakce, ale rozhod­ně lepší než žádná.</p>

<p>„Za okamžik se ti udělá lépe. Jen si tady chvíli odpočiň." Nebyl jsem si jist, že říkám pravdu, ale zanechal jsem ho na mokré trávě a vylezl na vršek mohyly. Obhlížel jsem okolní terén, ale žádné další lidi jsem neviděl. Moc tam toho k vi­dění nebylo, jenom zvlněná krajina a několik hájků. Špačci v hejnu svorně zakroužili ve vzduchu a znovu usedli na zem, hašteříce se kvůli potravě. Za divoce rostoucí loukou rostl les. Nebylo tu nic, co by vypadalo jako bezprostřední hroz­ba, ale ani nic, co by vypadalo jako jídlo, pití a přístřeší. Byl jsem si docela jist, že Dutifulovi by všechny ty tři věci pro­spěly, a bál jsem se, že bez nich se propadne hlouběji do netečnosti. Ale to, co jsem potřeboval já, bylo ještě důležitější. Potřeboval jsem zjistit, jestli jsou moji přátelé naživu. Na­vzdory vší racionalitě jsem zoufale toužil nahmátnout svého vlka. Chtělo se mi zoufale zavýt, vložit do toho hledání celé své srdce. Současně jsem věděl, že by to byla ta nejpošeti­lejší a nejneopatrnější věc, jakou bych mohl udělat. Nejenže bych upozornil nedaleké Piebaldy, že tu jsem, ale zároveň bych je varoval, že se blížím.</p>

<p>Silu vůle jsem si uspořádal myšlenky. Potřeboval jsem ně­jaké útočiště, a to urychleně. Zdálo se mi pravděpodobné, že ta žena a kočka ustavičně po princi pátrají. Teď už by si pro něj mohly jít. Odpoledne se již chýlilo k večeru. Dutiful mi řekl, že pokud jim ho do západu slunce nevydám, Piebaldové zabijí šaška a Nighteyese. Musím prince nějak dostat na bezpečné místo, než nás ta žena stihne najít, a pak o samotě vyklouznout, abych zjistil, kde Piebaldové mé přátelé zadr­žují, a osvobodil je. To vše do západu slunce. Zalovil jsem v paměti. Nejbližší hostinec, o němž jsem věděl, byl U prin­ce Piebalda. Pochyboval jsem, že by se tam Dutifulovi do­stalo vstřícného uvítání. Jenže na Buckkeep bychom museli vážit dlouhou cestu pěšky a ještě se brodit přes řeku. Přemýš­lel jsem, ale na žádné další útočiště jsem nepřipadl. V jeho současném stavu jsem ho stěží mohl nechat samotného, při­čemž další cesta pilířem by už Dutifula mentálně zlikvidova­la, i kdybychom se vynořili fyzicky nedotčení. Ještě jednou jsem zapátral v prázdné krajině. Neochotně jsem si připus­til, že ačkoli mám možnosti volby, žádná z nich není dobrá. Prudce jsem se rozhodl, že již musíme vyrazit a že se cestou pokusím vymyslet něco lepšího.</p>

<p>Ještě jednou jsem se naposledy rozhlédl kolem a začal slézat z mohyly. Přitom cosi upoutalo můj zrak, nikoli tvar, nýbrž pohyb za skupinou stromů. Přikrčil jsem se a hleděl na to, pokoušeje se zjistit, co jsem spatřil. Za pár okamžiků se vynořilo nějaké zvíře. Kůň. Černý a vysoký. Myblack. Hle­děla směrem ke mně. Pomalu jsem zase vstal. Byla ode mě příliš daleko na to, abych ji honil. Musela uprchnout, když Piebaldové dopadli Nighteyese a šaška. Říkal jsem si, co se asi stalo s Maltou. Sledoval jsem Myblack ještě chvíli, ale ona jen stála a můj pohled opětovala. Otočil jsem se k ní zá­dy a sestoupil k princi.</p>

<p>Nebyl o nic víc při smyslech než před chvílí, alespoň však zareagoval na studený déšť tím, že se schoulil do klubíčka a třásl se po těle. Má obava o něj se mísila s provinilou nadě­jí. Možná ve svém současném stavu nemůže používat Moud­rost, aby dal Piebaldům vědět, kde se nacházíme. Položil jsem mu ruku na rameno a dal si velice záležet, aby můj hlas zněl co možno nejmírněji, když jsem mu řekl: „Teď tě zvedneme a půjdeme. Oba nás to zahřeje."</p>

<p>Nevím, zda mu má slova dávala nějaký smysl. Když jsem ho vytahoval do stoje, zíral nepřítomně kupředu. Jakmile byl na nohou, nahrbil se nad zkříženýma rukama na své hrudi. Jeho třes nepolevil. „Pojďme," navrhl jsem, ale on se nehý­bal, dokud jsem mu nedal ruku kolem ramen a neřekl: „Pojď temnou. Hned." Pak šel, ale byla to velmi klopýtavá, vrávo­ravá chůze. Hlemýždím tempem jsme se přesouvali napříč úbočím kopce.</p>

<p>Velmi pomalu jsem si začal uvědomovat dusání kopyt za našimi zády. Při ohlédnutí nazpět jsem spatřil Myblack, jak nás sleduje, jenže jakmile jsem se zastavil, zastavila se taky. Když jsem prince pustil, svezl se k zemi a kůň okamžitě po­jal podezření. Vytáhl jsem prince zpátky do stoje. Jak jsme se ploužili dál, mohl jsem za sebou slyšet její nevyrovnaný krok. Ignoroval jsem ji, až nás skoro dohonila. Pak jsem se po­sadil a nechal Dutifula, ať se o mě opře, až u ní zvědavost přemohla její přirozenou ostražitost. Nevěnoval jsem jí po­zornost, dokud mě svým dechem doslova nehřála zezadu na krku. Ani potom jsem se k ní neotočil, ale pokradmu jsem vztáhl ruku dozadu, abych se chopil visících otěží.</p>

<p>Podle mě byla skoro ráda, že jsem ji chytil. Pomalu jsem vstal a pohladil ji lehce po šíji. Srst měla pokrytou pruhy za­schlé pěny a celý její postroj byl provlhlý. Mezitím rozhryzala udidlo. Na jedné straně sedla měla zaschlé bláto, jak se zkoušela válet. Pomalu jsem ji vodil v kruhu a přitom si po­tvrdil to, čeho jsem se obával. Byla chromá. Něco, zřejmě psi Piebaldů, seji pokoušelo skolit, ale její rychlost ji za­chránila. Divil jsem se, že v této oblasti vůbec zůstala, natož že se ke mně vrátila, když mě uviděla. Žádný divoký kalup do bezpečí nás nečekal. Nejlepší bylo jít krokem a dělat za­stávky.</p>

<p>Nějaký čas jsem se zabýval tím, že jsem prince přemlou­val, aby se postavil a nasedl na koně. Teprve až jsem ztratil trpělivost a nařídil mu, ať vstane a nasedne na toho zatra­ceného koně, uposlechl mě. Dutiful na pokus o konverzaci z mé strany nereagoval, ale poslouchal prosté rozkazy. Teh­dy jsem ocenil, do jaké hloubi ho můj rázný povel vydaný Uměním zasáhl a jak pevně propojení jsme zůstali. „Nebo­juj se mnou," nařídil jsem mu a nějaká jeho část si to vylo­žila jako „neprotiv se mi". Ale i za jeho spolupráce bylo na­sednutí dost nemotorným manévrem. Když jsem ho zvedal nahoru do sedla, bál jsem se, že by se mohl převrátit na dru­hou stranu. Nezkoušel jsem jet na hřbetě za ním. Pochybo­val jsem, že by to Myblack snesla. Raději jsem ji vedl. Princ se vlivem trhavé chůze Myblack kymácel, ale nespadl. Vy­padal strašně. Všechna dospělost z jeho rysů vymizela a zů­stalo z něj choré, slintající dítě s temnými kruhy pod vypou­lenýma očima. Vypadal, jako by se o něho pokoušela smrt. Když jsem si tu možnost naplno uvědomil, srdce se mi se­vřelo, až mne zamrazilo. Mrtvý princ. Konec farseerovské li­nie a rozbití Šesti vévodství. Špinavá a bolestivá smrt pro Nettle. Nesmím dopustit, aby k tomu došlo, říkal jsem si. Vešli jsme do pásu rozlehlého lesa a vyplašili vránu, jež vzlét­la, krákající jako posel zkázy. Viděl jsem v tom zlé znamení.</p>

<p>Přistihl jsem se, že za chůze mluvím s princem i s koněm. Mluvil jsem s konejšivou intonací jako Burrich, používaje jeho utěšující slova, praktikuje uklidňující rituál, který jsem si pamatoval z dětství. „Jen pojďte, bude to dobré, no vidí­te, no vidíte, to nejhorší už máme za sebou, tak je to dobře, tak je to dobře."</p>

<p>Z toho jsem přešel k pobrukování, a opět to byl nějaký ná­pěv, který si Burrich často broukal pod vousy, když praco­val na poraněných koních či rodících klisnách. Myslím, že ta důvěrně známá písnička mě zklidnila a ukonejšila víc než koně nebo prince. Po nějaké době jsem se přistihl, že mlu­vím nahlas, obraceje se stejnou měrou k nim jako sám k so­bě: „Nuže, vypadá to, že Chade měl pravdu. Budeš prakti­kovat Umění, ať už školený, nebo neskolený. A obávám se, že totéž platí i pro tvoji Moudrost. Máš ji v krvi, chlapče, a já si na rozdíl od ostatních nemyslím, že se to z tebe dá vy­mlátit. Ani si nemyslím, že by se to vymlátit mělo. Ale ani by se to nemělo provozovat způsobem, jakým ses v tom vy­žíval ty. Není to až tak odlišné od Umění, no vážně. Člověk musí stanovit hranice jak své magii, tak sám sobě. Umět si stanovit hranice, to tvoří součást muže. Takže pokud z toho vyvázneme živí a nedotčení, budu tě učit. Tuším, že budu učit i sám sebe. Zřejmě nadešel čas, abych nahlédl do všech těch starých svitků o Umění a zjistil, co v nich doopravdy je. Ačkoli mě to poněkud děsí. V posledních dvou letech se ke mně Umění vracelo, jako když se podebírá vřed. Nevím, kam až mě to zavede. A toho, co nevím, se bojím. To bude tím vlkem ve mně, řekl bych. A při Edově dechu, hlavně ať je teď v bezpečí - i s mým šaškem. Nedopusť, aby trpěli nebo umírali jen kvůli tomu, že mě znají. Jestli se někomu z nich něco stane... Je to zvláštní, nemám pravdu, že vlastně nevíš, jak velkou součást tebe někdo druhý tvoří, dokud se dotyč­ný neocitne v ohrožení? A potom si myslíš, že prostě ne­můžeš pokračovat, pokud se jim něco stane, avšak nejhroz­nější na tom je, že pokračovat budeš, no vážně, pokračovat budeš muset, ať už s nimi nebo bez nich. Jen se nedá říci, co se z tebe stane. Co bude se mnou, bude-li Nighteyes pryč? Koukni se na Malou Fretku, co jsem potkal tehdy před léty. Žila dál a dál, i když to jediné, co jí zůstalo, bylo nutkání za­bíjet-"</p>

<p>„A co moje kočka?"</p>

<p>Hlas měl měkký. Zaplavila mě úleva, že když může mlu­vit, zůstalo mu toho z mysli ještě dost. Avšak zároveň jsem spěšně zrevidoval své bezmyšlenkovité blouznění a doufal, že mu nevěnoval tolik pozornosti.</p>

<p>„Jak se cítíš, můj princi?"</p>

<p>„Nejsem schopen cítit svoji kočku."</p>

<p>Následovalo dlouhé mlčení. Nakonec jsem řekl: „Ani já nejsem schopen cítit svého vlka. Občas se ode mě potřebuje separovat."</p>

<p>Mlčel tak dlouho, až jsem se bál, že vůbec neodpoví. Pak řekl: „Tak mi to nepřipadá. Ona nás drží odděleně. Mám do­jem, jako bych byl trestán."</p>

<p>„Trestán za co?" Snažil jsem se, abych měl hlas vyrovna­ný a bezstarostný, jako bychom se bavili o počasí.</p>

<p>„Za to, že jsem tě nezabil. Za to, že jsem se tě ani nepo­kusil zabít. Nedokáže pochopit, proč jsem to neudělal. Ani já neumím vysvětlit proč. Ale ona se kvůli tomu na mě vzte­ká." Jeho srdečná slova byla prostá, jako bych se bavil s člo­věkem, který je povznesen nad všechny společenské maný­ry a vyumělkované řeči. Vycítil jsem, že naše cesta pilířem Umění ho zbavila mnoha vrstev ochrany. Byl teď velmi zranitelný. Mluvil a uvažoval jako vojáci, když snášejí velikou bolest nebo jako když nemocní lidé mluví skrze závoj horeč­ky. Všechna jeho ostraha byla ta tam. Vypadalo to, jako by mi důvěřoval, když říkal takové věci. Poradil jsem sám so­be, abych v to raději nedoufal a ani tomu nevěřil. To, že se mi takhle otevřel, bylo jen díky těžkostem, jimiž prošel. Jen díky nim. Pečlivě jsem volil svá slova:</p>

<p>„Je teď s tebou? Ta žena?"</p>

<p>Zvolna kývl. „Je teď pořád se mnou. Nenechá mě myslet samotného." Polkl a zdráhavě dodal: „Nechce, abych se s te­bou bavil. Nebo ti naslouchal. Je to velice těžké. Pořád mě trestá."</p>

<p>„A <emphasis>ty </emphasis>mě chceš zabít?"</p>

<p>Opět se odmlčel, než něco řekl. Jako by ta slova musel na­před strávit, a ne je prostě jen uslyšet. Když promluvil, ne­byla to odpověď na moji otázku.</p>

<p>„Říkal jsi, že ona je mrtvá. To ji velmi rozlítilo."</p>

<p>„Protože je to pravda."</p>

<p>„Říkala, že mi to vysvětlí. Později. Povídala, že to by mi mělo stačit." Nedíval se na mě, ale když jsem na něj pohlédl, natočil celou hlavu stranou, jako kdyby chtěl mít jistotu, že na mě nevidí. „Pak... pak se stala mnou. A zaútočila na tebe s nožem. Protože já... to neudělal." Nedokázal jsem říci, je-li zmatený nebo zahanbený.</p>

<p>„Ty bys mě nezabil?" napověděl jsem mu.</p>

<p>„Nezabil," připustil princ. Žasl jsem nad tím, jak moc jsem vděčný za ten malý kousek vědění. Odmítal mě zabít. Mys­lel jsem si, že ho zastavil jen můj povel vtištěný Uměním. „Neuposlechl bych ji. Občas jsem ji zklamal. Ale teď má na mě doopravdy vztek."</p>

<p>„A trestají tě za tu neposlušnost. Tím, že tě nechávají sa­motného."</p>

<p>Jednou vážně zavrtěl hlavou. „Ne. Ta kočka se nestará, jestli tě zabiji nebo ne. Byla by vždy se mnou. Ale ta žena... ona je zklamaná, že nejsem loajálnější. A tak... nás separu­je. Mne od kočky. Ta žena si myslí, že bych měl být ocho­ten prokázat, jak jsem jí hoden. Ale jak mi mohou důvěřo­vat, když odmítám prokázat svoji loajalitu?"</p>

<p>„A to prokážeš svoji loajalitu zabíjením, když se ti řekne, že máš zabíjet?"</p>

<p>Dlouhou chvíli mlčel. To mi dalo čas na rozmyšlenou. Já sám jsem zabíjel, když mi řekli, abych zabíjel. Byla to sou­část mé loajality vůči králi, součást mé úmluvy, kterou jsem uzavřel se svým dědečkem. Pokud budu loajální, zajistí mi vzdělání.</p>

<p>Zjistil jsem, že si nepřeji, aby Kettrickenin syn byl tímto způsobem vůči někomu loajální.</p>

<p>Povzdechl si. „Bylo toho... ještě víc. Ona chce konat roz­hodnutí. Všechna rozhodnutí. Pokaždé. Jako když říkala koč­ce, co má lovit a kdy, a potom jí její úlovky brala. Když nás drží blízko u sebe, je to jako láska. Ale ona se od nás může držet také zpátky, a přitom jsme pořád drženi..." Viděl, že to nechápu. Po chvíli tiše dodal: „Nelíbilo se mi, když použila moje tělo proti tobě. I kdyby se tě nepokoušela zabít, neby­lo by se mi to líbilo. Odstrčila mě stranou, stejně jako..." Ne­chtěl si to přiznat. Obdivoval jsem ho, že se k tomu přinutil. „Stejně jako jsem cítil, že odstrčila kočku, když nechtěla, aby dělala kočičí věci. Nebo když byla unavená česáním či když si nechtěla hrát. Ani kočka to nemá ráda, jenže neví, jak ji vytlačit. Já ano. Já ji vytlačil a jí se to nelíbilo. Ani sejí ne­líbilo, když kočka vycítila, že jsem to udělal. Myslím, že prá­vě to je největší důvod toho, proč jsem trestán. To, že jsem ji vytlačil ven." Potřásl hlavou, zmaten sám sebou, a pak řekl: „Je tak skutečná. Jak si můžeš být jist, že je mrtvá?"</p>

<p>Zjistil jsem, že mu nedokážu lhát. „Já... cítím to. Stejně ja­ko Nighteyes. Říká, že ta kočka je jí zamořená, jako kdyby jí v těle hlodali paraziti. Bylo mu kočky líto."</p>

<p>„Och," vydechl slabounce. Ohlédl jsem se po něm a po­myslel si, že teď vypadá spíše šedší než bledší. Oči měl ne­přítomné a v myšlenkách se zatoulal zpátky: „Když jsem ji tehdy dostal, měla mě ráda za to, že jsem ji kartáčoval. Udr­žoval jsem jí kožich, že ho měla jako hedvábí. Ale poté, co jsme opustili Buckkeep... občas se kočka chtěla dát kartáčo­vat, ale ta žena vždycky řekla, že na to není čas. Kočka ztra­tila na váze a srst jí zhrubla. Strachoval jsem se o ni, ale ona mé obavy vždycky odbyla. Říkala, že je to jenom ročním ob­dobím, že to pomine. A já jí věřil. I když se kočka chtěla ne­chat kartáčovat." Vypadal ochromeně.</p>

<p>„Věř mi, nemám z toho žádné potěšení, když ti to tady ří­kám."</p>

<p>„Myslím, že to už teď nehraje roli."</p>

<p>Nějakou dobu jsem mlčky vedl koně a snažil se rozlousknout, co jeho poslední slova znamenají. Co nehrálo roli? Že mi to bylo líto, nebo že byla mrtvá?</p>

<p>„Uvěřil jsem tolika věcem, které mi napovídala. Ale už jsem věděl, že - Oni se již blíží. Ta vrána je přivedla." Do hlasu mu náhle vstoupila lítost. Slova se v něm zadrhávala. „Věděli, že mají hlídat ten vztyčený kámen. Ze všech těch legend o takových kamenech. Ale ona nechtěla dovolit, abych ti to řekl. Až doteď. Když už to nehraje roli. Teď už jí to při­padá zábavné." Vtom se vztyčil v sedle. Do tváře se mu vrá­til život „Och, kočka!" vydechl.</p>

<p>Projel mnou panický pocit. Pokusil jsem se ho zažehnat. Při rychlém zhlédnutí okolních horizontů jsem neodhalil ni­koho a nic. Ale on říkal, že se již blíží, a já jsem si byl jist, že nelže. Dokud byl se mnou a napojený na kočku, nemohl jsem doufat, že se před nimi ukryji. Mohl jsem nasednout na Myblack za něj a uštvat ji k smrti, a přesto by se nám nepo­dařilo uniknout. Byli jsme příliš daleko od Buckkeepu a já neměl po ruce žádné další bezpečné místo, žádné další spo­jence. A vrána jim držela hlídku. Měl jsem to tušit.</p>

<p>Odhodil jsem všechny zábrany a zapátral po svém vlkovi. Alespoň se dozvím, jestli je naživu.</p>

<p>Dotkl jsem se ho. Avšak vlna bolesti, která mě zaplavi­la, mě dočista opařila. Zjistil jsem jedinou věc, jež byla ješ­tě horší, než kdybych o jeho osudu nic nevěděl. Byl naživu a trpěl, a přesto mě ze svých myšlenek vyloučil. Vrhl jsem se proti jeho zdem, ale on mě zamkl venku. Tváří v tvář sve­řeposti, s jakou se bránil, jsem si říkal, jestli o mně vůbec ví. Připomínalo mi to vojáka, který drží svůj meč, aniž by ho ví­ce mohl použít - nebo vlky, jak navzájem zakleslí do svých hrdel umírají.</p>

<p>A právě v rozmezí toho okamžiku, toho zmučeného ná­dechu, se objevili Piebaldové. Stanuli na vrcholu kopce nad námi a někteří se vynořili z lesa po naší levé straně. Za ná­mi postupovali přes divoce rostoucí louky; bylo jich asi šest. Velký muž na válečném koni jel s nimi. Vrána nad námi ješ­tě jednou zakroužila a tentokrát znělo její krákání výsměšně. Marně jsem se ohlížel po mezeře v jejich kruhu, kterou by­chom mohli uniknout. <emphasis>Žádná </emphasis>tam nebyla. I kdybych nasedl na Myblack a vyrazil směrem k případné proluce, ostatní by ji stejně stihli snadno uzavřít. Smrt ke mně mířila ze všech stran. Zastavil jsem a tasil meč. Napadla mě pošetilá myš­lenka, že bych raději zemřel s Verityho mečem v ruce než s touhle zbraní po nějakém zbrojnošovi. Čekal jsem.</p>

<p>Nepospíchali ke mně. Postupovali spíše vytrvale, jako když se zvolna utahuje oprátka. Možná jim dělalo potěšení vidět mě tam stát a dívat se, jak přijíždějí. Dostal jsem tak mnohem více času na rozmyšlenou. Zasul jsem meč do pochvy a mís­to toho vytáhl dýku. „Dolů," řekl jsem tiše. Dutiful ke mně shlédl s mlhavým zmatkem ve tváři. „Sesedni z koně," na­řídil jsem mu, a on uposlechl, ačkoli jsem ho musel ustálit, než druhou nohou doskočil na zem. Obemknul jsem mu ru­kou hruď a opatrně mu přiložil nůž k hrdlu., Je mi líto," řekl jsem mu s převelikou upřímností. Síla záměru mi proudila žilami jako ledová voda. „Ale budeš lepší mrtvý než takový, jaký máš být podle plánů té ženy."</p>

<p>Stál docela nehybně v mém sevření. Nevěděl jsem, jestli nechce maskovat odpor nebo jestli se vzpírat ani neráčí. „Jak víš, co má se mnou v úmyslu?" zeptal se mě zpříma.</p>

<p>„Protože vím, co bych udělal já."</p>

<p>Ten výrok nebyl z mé strany úplně pravdivý, ujistil jsem sám sebe. Nikdy bych si nevzal tělo a mysl jiné bytosti pro­stě kvůli tomu, abych si prodloužil život. Nad to jsem byl příliš povznesený. Tak povznesený, že bych svého prince ra­ději zabil, než bych jim dovolil, aby ho takhle zneužili. Tak povznesený, že bych ho raději zabil při vědomí, že potom musí zemřít i moje dcera. Odmítl jsem na ty dedukce nahlí­žet moc zblízka. A tak jsem držel nůž pod krkem jediného Verityho dědice a díval se, jak se Piebaldové blíží. Počkal jsem, až byli na doslech, a pak jsem zvolal: „Ještě krok, a já ho zabiji!"</p>

<p>Velký muž na válečném koni byl jejich vůdcem. Pozvedl ruce, aby ostatní zastavil, ale pak se sám rozjel zvolna k nám, jako by chtěl moje odhodlání prověřit. Pozoroval jsem ho, jak se blíží, a ještě více jsem prince sevřel. „Stačí jeden pohyb mé ruky a princ je mrtev," varoval jsem ho.</p>

<p>„Och, no tak, nebuď přece směšný," odvětil hromotluk. A pořád se svým koněm kráčel směrem ke mně. Myblack se s tázavým odfrknutím obrátila na jeho zvíře. „Co uděláš, když se tu poslušně zastavíme? Budeš stát v našem středu a čekat, až zemřeš hlady?"</p>

<p>„Nechte nás jít, jinak ho zabiji," poopravil jsem se.</p>

<p>„Zrovna tak hloupé. Jaký z toho budeme mít prospěch? Když ho nemůžeme mít, pak ať si je klidně po něm." Hlas měl hluboký a znělý a dobře se nesl. Měl snědou, pohlednou tvář a seděl na koni jako válečník. V jiném čase a na jiném místě bych se na něj podíval a uznal ho za muže, který je hoden mého přátelství. Nyní se jeho stoupenci zasmáli mé zou­falé snaze vzpříčit se mu. Popojel se svým koněm ještě blíž. Jak se blížil, jeho velký oř mi před nosem vyvstával do výše a oči mu zářily jejich vzájemně sdílenou Moudrostí. „A jen uvaž, co se stane, když ho zabiješ, než k tobě přijedu. Jak­mile bude po něm, my všichni na tebe budeme pěkně dopá­lení. A pořád nebudeš mít šanci uniknout. Pochybuji, že nás vůbec přiměješ, abychom tě zabili rychle. Takže. Tady je můj protinávrh. Vydej nám toho chlapce a já tě usmrtím rychle. Na to máš mé slovo."</p>

<p>Taková nabídka! Jeho vážné chování a pečlivě volená slo­va mě přesvědčily, že jí dostojí. Rychlá smrt zněla velmi lá­kavě, když jsem uvážil ostatní alternativy. Ale protivilo se mi umřít, aniž bych měl poslední slovo.</p>

<p>„Výborně," souhlasil jsem. „Ale bude vás stát víc než jen můj život. Propusťte vlka a toho snědého muže. Potom vám vydám prince a můžete mě zabít."</p>

<p>Princ stál bez hnutí v mém sevření, pod krkem nůž. Sotva jsem mu dovolil dýchat, a přesto jsem cítil, jak poslouchá; má slova se do něj vsakovala jako voda do vyprahlé země. Jemná pavučina Umění mezi námi mne varovala, že se dě­je ještě něco jiného. Po někom zašmátral, užívaje bezbožnou kombinaci Moudrosti a Umění. Napjal jsem svaly pro případ, že by mu žena sebrala kontrolu nad tělem.</p>

<p>„Ty lžeš?" zeptal se mě Dutiful tak tiše, že jsem ho stěží slyšel. Byla to však otázka ze strany Dutifula, nebo té koči­čí ženy?</p>

<p>„Říkám pravdu," zalhal jsem upřímně. „Jestli propustí lor­da Goldena a vlka, osvobodím tě." Na smrt. A druhé hrdlo, které podříznu, bude moje.</p>

<p>Hromotluk na velkém koni jako by se zakuckal. „Obávám se, že na to už je příliš pozdě. Už jsou mrtví."</p>

<p>„Ne. Nejsou."</p>

<p>„Že ne?" Popojel s koněm ještě blíž.</p>

<p>„Věděl bych to, kdyby vlk zemřel."</p>

<p>Už nepotřeboval křičet, aby ke mně jeho hlas dolehl. Mlu­vil sebevědomým způsobem: „A právě proto je tak nepřiro­zené, aby ses nám protivil. Přiznávám, že získání odpově­di na tuto jedinou otázku je pro mne dostatečným důvodem, abych odložil tvou smrt." Oči mu vřele zasvítily a do hlasu mu vstoupila ryzí zvědavost: „Proč, ve jménu života a smr­ti, který Eda a El obepínají, se takhle stavíš proti svým vlast­ním? To se ti líbí, co nám dělají? Bičování, věšení, čtvrcení a pálení? Proč to podporuješ?"</p>

<p>Vložil jsem do svého hlasu sílu, aby dolehl k nim všem: „Protože to, co chcete udělat tomu chlapci, je špatné! To, co ta žena udělala své kočce, je špatné! Přisvojili jste si jméno Piebaldů a nárokujete si hrdost na svůj původ, ale přitom jde­te proti tomu, co učí Stará krev. Jak můžete přehlížet, co ta žena udělala té kočce, nemluvě o tom, co chce udělat princi?"</p>

<p>Světlo v očích hromotluka se mrazivě ochladilo. „Je to Farseer. Lze mu udělat něco, co by si tisíckrát nezasloužil?"</p>

<p>Princ v mém sevření při těch slovech ztuhl. „Laudwine, ty tomu doopravdy věříš?" Mladost a nedůvěřivost v Dutifulově hlase byla srdcervoucí. „Když jsem s tebou jel, mluvil jsi se mnou upřímně. Říkal jsi, že nakonec bych se mohl stát králem, který sjednotí všechen svůj lid pod vládou spravedlnos­ti a rovnoprávnosti. Říkal jsi -"</p>

<p>Laudwine zavrtěl hlavou, vysmívaje se Dutifulově důvě­řivosti. „Byl bych řekl cokoli, jenom abych tě přiměl jít poti­chu s námi. Hezkými slovy jsem si koupil čas, dokud neby­lo pouto dost silně upleteno. Prostřednictvím kočky pozoruji náznaky, že úkol je splněn. Peladine si tě teď může kdyko­li vzít. Kdybys neměl u krku ten nůž, už by tě měla. Avšak Peladine nemá v úmyslu zemřít dvakrát. Jednou jí to doce­la stačilo. Zažila pomalou smrt, kašlala a dusila se, zatímco s každým dnem slábla. I má matka to měla rychlejší. Pově­sili ji, pravda, ale nebyla úplně mrtvá, když ji čtvrtili na ku­sy, aby jimi nasytili svůj oheň. A můj otec, inu, jsem si jist, že doba, po kterou se díval, jak vojáci Regala Farseera usmrcují moji matku, se mu jevila jako celé roky." Nepříjemně se na Dutifula usmál. „Takže vidíš, že vztah mé rodiny k Farseerům je dlouhodobý. Je to již velmi starý dluh, princi Dutifule. Myslím, že jedinými příjemnými chvílemi, které Pela­dine zažila v posledním roce svého života, byly hodiny, které jsme strávili plánováním své pomsty na tobě. Je jen příhod­né, že Farseer by měl vlastně vrátit život těm, kteří mi byli vzati."</p>

<p>A bylo to tady. Semeno nenávisti, z něhož tohle všechno povstalo. Farseerové se opět nemuseli dívat dodaleka, aby viděli, odkud přijde rána osudu.[*]) Past na prince byla zho­tovena z arogance a krutosti jeho strýce. Nenávist bylo dě­dictví, které Regál odkázal i mně, ale mé srdce se zatvrdilo vůči soucitu, který ve mně vzplál. Piebaldové byli moji ne­přátelé. Bez ohledu na to, co vytrpěli, neměli na toho chlap­ce žádné právo. „A čím byla Peladine pro tebe, Laudwine?" zeptal jsem se zpříma. Odpověď jsem tušil, ale přesto mě pře­kvapil:</p>

<p>„Byla to má sestra z matčina lůna, mé dvojče; byla mi po­dobná, jak jen žena může být podobná muži. Bez ni jsem po­sledním ze svého rodu. Je to pro tebe jako důvod postačují­cí?"</p>

<p>„Ne. Ale pro tebe ano. Udělal bys cokoli, abys ji měl za­se živou v lidském těle. Pomohl bys jí ukrást toto tělo, aby se v ní usídlila její mysl. I když je to proti učení Staré krve, které je nám drahé." Dal jsem si záležet, aby můj hlas zvučel spravedlností. Pokud má slova šokovala některé z jeho bo­jovníků, dobře to skrývali.</p>

<p>Laudwine zastavil koně na délku meče od nás. Sklonil se dolů a upřel na mne svůj pohled. „Je za tím víc než jen bra­trův zármutek. Přervi svá lokajská pouta k rodině Farseerů a mysli na sebe. Mysli na svou vlastní sortu. Zapomeň na na­še staré zvyky, které nás omezují. Stará krev je dar od Edy a my bychom ji měli využívat! Tady se nabízí velká příleži­tost pro všechny z nás, kdo máme v žilách Starou krev. Má­me šanci, abychom byli vyslyšeni. Jen ať si Farseerové při­znají, že to, co tak dlouho tvrdí legenda, je pravda; Moudrost v jejich krvi je stejně hojná jako Umění. Tenhle chlapec bu­de jednoho dne králem. Můžeme z něj udělat našeho člově­ka. Až nastoupí k moci, může skoncovat s pronásledováním, které jsme tak dlouhou dobu snášeli."</p>

<p>Skousl jsem si dolní ret, abych předstíral zamyšlení. Laud­wine si jenom stěží dokázal představit, jaké rozhodnutí sku­tečně zvažuji. Kdybych udělal to, co si přál, farseerovská li­nie by stále měla dědice, přinejmenším fyzicky. Nettle by si mohla žít svůj život, stranou od začarované sítě osudu. A moh­lo by to být k dobru, pro Starou krev i pro Šest vévodství. Sta­čilo jen vydat Dutifula všanc životu v mukách. Šašek a můj vlk by mohli být propuštěni na svobodu a Nettle by mohla žít. A Stará krev by možná byla osvobozena od pronásledo­vání. I já bych mohl žít.</p>

<p>Učinil jsem rozhodnutí.</p>

<p>„Kdybych si myslel, že to, co říkáš, je pravda -" spustil jsem, ale pak jsem se zarazil. Hleděl jsem na Laudwina.</p>

<p>„Mohl bys přejít k nám?"</p>

<p>Uvěřil tomu, že jsem muž, který se zmítá mezi kompro­misem a smrtí. Nasadil jsem si nejistý výraz a pak jsem kra­tinko kývl. Zvedl jsem jednu ruku a rozvázal si límec. Vy­koukly na něj Jinniny korálky. Máš mě rád, zapřísahal jsem ho v duchu. Důvěřuj mým slovům. Přej si získat ve mně pří­tele. Pak jsem pronesl svou zbabělou řeč: „Mohl bych se ti hodit, Laudwine. Královna očekává, že lord Golden jí při­vede prince zpátky. Když ho zabiješ a princ se vrátí sám, bu­dou si říkat, co se asi s lordem Goldenem stalo a proč. Když nás necháš žít a my jim odvedeme prince zpátky, mohu vše­chny ty změny v jeho chování vysvětlit. Bez váhání ho pak přijmou zpátky."</p>

<p>Bloudil po mně zrakem a přitom rozvažoval. Díval jsem se, jak přesvědčuje sám sebe. „A lord Golden by se řídil tím, co jsi říkal?"</p>

<p>Posměšně jsem si odfrkl. „Nemá v krvi Moudrost. Má jen oči, které mu řeknou, že jsme získali prince nazpět živého a se zdravou kůží. Bude myslet jen na to, že se mu na Buckkepu dostane uvítání jako hrdinovi. Bude věřit, že jsem vy­jednal princi svobodu, a bude rád, že si za to bude moci při­číst zásluhu u dvora. Bude vlastně přímým svědkem toho, jak jsem to udělal. Zaveďte nás tam, kde ho zadržujete. Sehra­jeme mu menší estrádu. Pošlete ho s mým vlkem po svých, s ujištěním, že já a princ je budeme záhy následovat." Roz­vážně jsem pokýval hlavou, jako bych si tu myšlenku sám pro sebe potvrzoval. „Vlastně je to tak nejlepší, že už bude na cestě k Buckkeepu. Neměl by být svědkem toho, jak ta že­na přebírá nad chlapcem kontrolu. Mohl by si říkat, co se to s ním děje. Ať lord Golden jede jako první."</p>

<p>„Zdá se, že máš velkou starost o jeho bezpečí," sondoval Laudwine.</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Platí mi dobře a chce toho po mně velmi málo. A toleruje mi mého vlka. Oba už stárneme. Ta­kové místo není jen tak snadno k mání."</p>

<p>Laudwine se zazubil, ale v jeho očích jsem mohl vidět, jak mou služebnickou morálkou vskrytu pohrdá. Ještě více jsem si rozhalil límec.</p>

<p>Pohlédl na Dutifula. Chlapec měl oči upřené na jeho tvář. „Je tady problém," poznamenal tiše Laudwine. „Ten chlapec nemá z našeho obchodu žádný prospěch. Mohl by to snadno prozradit lordu Goldenovi."</p>

<p>Ucítil jsem, jak se Dutiful nadechuje a chystá se něco ří­ci. Ještě více jsem ho sevřel, dožaduje se jeho mlčení, dokud přemýšlím, ale on přesto promluvil. „V mém zájmu je žít," řekl jasně. „Jakkoli mizerná ta existence může být. A to ve své kočce. Neboť je mi věrná, i když tvá sestra je vůči nám oběma falešná. Já kvůli ní kočku neopustím. A když si vez­me moje tělo, pak je to snad cena, kterou musím zaplatit za to, že si ze mě Piebald udělal blázna pod příslibem přátelství. A lásky." Hlas měl vyrovnaný a zvučný, takže se dobře nesl. Uviděl jsem, jak dva jezdci za Laudwinovým ramenem po­hlédli stranou, jako by je Dutifulova slova zabolela. Nikdo však nepromluvil v jeho prospěch.</p>

<p>Laudwinova ústa zkřivil nepatrný úsměv. „Pak je tedy na­še dohoda uzavřena." A natáhl ke mně svoji volnou ruku, ja­ko by chtěl dotekem obchod zpečetit. Odzbrojujícím způso­bem se na mě usmál. „Oddělej chlapci od krku ten nůž."</p>

<p>Na oplátku jsem ho obdařil vlčím úsměvem. „Myslím, že ještě ne. Neříkal jsi, že si ho Peladine může kdykoli vzít? Je možné, že až to udělá, budeš si myslet, že už mě nepotřebu­ješ. Můžeš mě zabít, nechat svoji sestru, aby se chlapce zmoc­nila, a pak ho předvést před lorda Goldena jako osvoboze­né rukojmí, které se může vrátit ke dvoru. Ne. Uděláme to podle mne. A krom toho, tenhle mládenec může změnit svůj postoj vůči tomu, co děláme. Nůž mu bude pořád připomínat, že se stane podle mé vůle." Přemýšlel jsem, jestli Dutiful sly­šel můj slib zahalený v těchto slovech. Upíral jsem zrak na Laudwina, aniž jsem změnil tón: „Napřed mi ukaž, jak lord Golden sedí znovu na koni, propuštěný na svobodu, a s mým vlkem po boku. Až uvidím, že jsi dostál svému slovu, pak se oba podvolíme tvé vůli."</p>

<p>Chabý, chabý plán. Má skutečná strategie si nekladla vět­ší cíl než přimět je, ať nás zavedou k šaškovi a Nighteyesovi. Nepřestával jsem se usmívat a hledět na Laudwina, ale přitom jsem si uvědomoval ostatní, jak se na koních sunou blíže k nám. Nůž jsem držel pevně v ruce. Princ v jednom okamžiku zvedl ruku a chytil mě za zápěstí. Sova jsem bral jeho dotek na vědomí; i když to vypadalo, jako by se bránil vůči noži u krku, nedělal to. Ve skutečnosti jsem měl dojem, jako by si nůž u krku sám přidržoval.</p>

<p>„Uděláme to po tvém," souhlasil konečně Laudwine.</p>

<p>Byl to dost nemotorný počin, nasednout na Myblack a při­tom nožem stále ohrožovat prince, ale podařilo se nám to. Dutiful byl snad až příliš spolupracující oběť; bál jsem se, že Laudwine to prohlédne. Byl bych dal v tu dobu nevím co za to, aby byl princ vyškolen v Umění. Vlákno, které nás spo­jovalo, bylo moc tenké na to, abych znal jeho myšlenky; ani on nevěděl, jak má soustředit svou mysl na moji. Mohl jsem vnímat pouze jeho úzkost a odhodlání. Odhodlání udělat to, co jsem nebyl s to vytušit. Myblack nebyla moc ráda, že mu­sí nést dvojnásobné břímě, a mé srdce se naplnilo obavami. Nejenže jsem riskoval, že se její zranění ještě zhorší, či bu­de dokonce trvalé, ale současně hrozilo nebezpečí, že pokud by bylo nutné dát se na útěk, byla by už vyčerpaná a zchvá­cená bolestí. Jak Myblack kulhala, každé malé trhnutí mi by­lo výtkou. Ale neměl jsem žádnou jinou možnost. Jeli jsme v závěsu za Laudwinem a jeho společníci se za jízdy shluk­li okolo nás. Nevypadali, že by vůči mně byli kdovíjak dob­ře naladěni. Poznal jsem ženu z naší krátké potyčky. Žádné­ho z mužů, proti nimž jsem bojoval, jsem neviděl. Princovi dřívější partneři teď nejevili žádný náznak soucitu nebo přá­telství vůči němu. Zdálo se, že on je nevidí; jel s očima upře­nýma kupředu a hrot mého meče ho silně tlačil nahoře do že­ber.</p>

<p>Obrátili jsme se zpátky a vzali to napříč po úbočích, ko­lem mohyly a směrem k lesu. Krajina, kterou jsme projíždě­li, byla podivně hrbolatá, a já záhy usoudil, že před mnoha léty tu muselo stát nějaké město. Louky a lesy si ji mezitím zabraly znovu pro sebe, nicméně krajina, která kdy hostila pluh, zůstane už navždy poněkud plošší. Kamenné zdi, které kdysi rozdělovaly pastviny, pokrýval mech a shora na nich rostla tráva mezi bodláčím a ostružiním, jež si na takových kamenitých místech zřejmě libuje. „Nikdo nežije navždy," jako by říkaly ty kamenné zdi. „Čtyři kameny položené je­den na druhém přežijí všechny vaše sny a pořád budou stát, až vaši potomci dávno zapomenou, že jste tu žili."</p>

<p>Dutiful za jízdy mlčel. Držel jsem mu nůž u žeber. Věřím, že kdybych tehdy ucítil, jak se ta žena zmocňuje jeho těla, byl bych do něj čepel zapíchl. Jeho mysl se zdála být daleko odsud. Využil jsem času, abych mezitím zhodnotil naše věznitele. Byl jich rovný tucet včetně Laudwina.</p>

<p>Konečně jsme dojeli k nějaké jeskyni, která se zařezáva­la do úbočí kopce. Kdysi dávno tu někdo přistavěl kamenné zdi, aby místo prodloužil. Zbytky dřevěné brány opile visely nachýlené na jednu stranu. Ovce, pomyslel jsem si. Bylo by to dobré místo na ustájení ovcí během noci a jeskyně mohla sloužit jako přístřeší, když příliš silně pršelo či sněžilo. Myblack zvedla hlavu a zaržála, aby pozdravila Maltu a tři dal­ší koně, kteří tam byli uvázaní. Celkem jsem tak napočítal patnáct Piebaldů, což byla úctyhodná bojová síla, i kdybych na ně nebyl sám.</p>

<p>Sesedl jsem spolu s ostatními a stáhl prince dolů za sebou. Když přistál na nohou, zavrávoral a já ho zachytil. Rty se mu hýbaly, jako by si sám pro sebe šeptal, ale nic jsem neslyšel. Oči měl lesklé a nepřítomné. Pevně jsem mu přiložil nůž ke krku. „Pokud se ho pokusí zmocnit dřív, než budou ostatní osvobozeni, zabiji ho," varoval jsem ostatní. Při mé hrozbě se Laudwine zatvářil překvapeně. Potom zvolal: „Peladine!" V reakci na to se z jeskyně mohutnými skoky vyřítila lovec­ká kočka. Upřela na mě nenávistný pohled. Pomalu zamíři­la směrem ke mně; byl to zlostný krok zhrzené ženy, a ne plíživá chůze kočky.</p>

<p>Princ sklopil oči ke kočce. Neřekl nic, ale já cítil, jak z něj unikl rozechvělý povzdech. Laudwine popošel ke kočce, na­čež poklekl najedno koleno a tiše k ní pravil: „Uzavřel jsem obchod. Když necháme jeho přátele jít, vydá nám prince ne­dotčeného. Navíc tě doprovodí zpátky na Buckkeep a pomů­že ti, aby tě tam přijali."</p>

<p>Nevím, zda mu nějakým gestem sdělila svoji kladnou od­pověď či zda Laudwine její souhlas předpokládal. Když vstal, o něco hlasitěji řekl: „Běž dovnitř. Tví společníci jsou tam."</p>

<p>Strašně se mi nechtělo následovat ho dovnitř jeskyně. Ven­ku na otevřeném prostranství jsme měli aspoň malou šanci na únik. Ale uvnitř budeme vehnáni do úzkých. Jediné, co jsem si mohl slíbit, bylo, že nedostanou Dutifula. Podříznout mu hrdlo by bylo dílem okamžiku. Nebyl jsem si už tak jist, jestli bych rychlou smrt dopřál i sám sobě, nemluvě o Nighteyesovi či šaškovi.</p>

<p>Uvnitř jeskyně hořel menší oheň a můj žaludek si při vů­ni pečeného masa posteskl. Byl tam zřízen jakýs takýs tábor, ale mým očím to připomínalo spíše doupě banditů než vo­jenské ležení. Ta myšlenka mě upozornila, abych se plně ne­spoléhal na to, že Laudwine má svoje lidi pod kontrolou. To, že ho následovali, ještě neznamenalo, že mu byli podřízeni. Tou veselou myšlenkou jsem se bavil, když jsem pátral v ze­šeřelém vnitřku jeskyně. Laudwine se mezitím potichu radil s lidmi, které tu zanechal na stráži. Nás dva nikým hlídat ne­nechal. Všechny zraky se upíraly na něho a já se z davu od-kradl kousek stranou. Pár lidí si mého pohybu všimlo, ale ni­kdo neprotestoval. Jinnin amulet mi pořád vykukoval zpod košile a já se odzbrojujícím způsobem usmíval. Bylo napo­hled jasné, že mířím hlouběji do jeskyně a že se nepokouším vzdálit směrem ke vchodu. Byl to další náznak neformálnos­ti Laudwinova velení. Mé obavy, že Piebaldové jsou něčím na způsob armády lidí s vlohami k Moudrosti, se scvrkly v ne­příjemné podezření, že je to ve skutečnosti chátra s vlohami k Moudrosti.</p>

<p>Srdcem jsem svoje přátele našel dříve než očima. Uviděl jsem dva tvary choulící se na podlaze v zadní části jeskyně. Nežádal jsem o svolení. S nožem přitisknutým Dutifulovi ke krku jsem vykročil směrem k nim.</p>

<p>Směrem dozadu se strop svažoval a stěny zužovaly. Na tomto malém prostoru oba spali. Za lože jim sloužil šaškův plášť, či spíše to, co z toho skvostného oděvu zůstalo. Nighteyes ležel natažený po jeho boku, pohroužený do spánku na pokraji vyčerpání. Šašek ležel vedle něj, tělo ochranitelsky ovinuté okolo vlka. Oba byli špinaví. Šašek měl čelo omota­né pruhem bandáže. Jeho kdysi zlatá pleť byla zažloutlá a jed­nu stranu tváře měl zohyzděnou modřinami. Někdo mu sun­dal boty a jeho úzká, bledá chodidla vypadala pohmožděná a zranitelná. Vlk měl hrdlo potažené krví a slinami a v dechu mu hvízdalo.</p>

<p>Nejraději bych se vedle nich svezl na kolena, ale bál jsem se oddělat nůž od Dutifulova hrdla.</p>

<p>„Vzbuďte se," vyzval jsem je tiše. „Vzbuďte se, vy dva. Vrátil jsem se pro vás zpátky."</p>

<p>Vlk zastřihal ušima a pak na mě otevřel jedno oko. Pohnul se ve snaze zvednout hlavu a tím vzbudil šaška. Otevřel oči a zůstal na mě nevěřícně zírat. Tvář se mu protáhla zoufal­stvím.</p>

<p>„Budeš muset vstávat," upozornil jsem ho tiše. „Uzavřel jsem obchod s Piebaldy, ale musíš vstát a být připraven k od­jezdu. Můžeš chodit? Můžete oba chodit?"</p>

<p>Šašek měl ve tváři soví výraz dítěte probuzeného upro­střed noci. Toporně se posadil. „Já... jaký obchod?" Pohlédl na amulet na mém hrdle, vydal slabý zvuk a záměrně odvrá­til zrak stranou. Spěšně jsem si přitáhl límec ke krku. Ať mu teď nezastírá mysl žádný amulet, ať mu žádné uměle navo­zené city nebrání odejít, když může.</p>

<p>Laudwine se blížil k nám. Po boku mu šla Dutifulova lo­vecká kočka. Očividně ho nepotěšilo, že se mi podařilo dát se do řeči se zajatci bez jeho přítomnosti. Rychle jsem pro­mluvil, aby se můj hlas donesl i k němu: „Vy dva budete pro­puštěni, jinak prince zabiji. Jakmile však budete volní, princ a já vyrazíme za vámi. Důvěřujte mi."</p>

<p>A s tím můj čas promluvit si s nimi o samotě vypršel. Vlk se zvedl předními tlapami ze země a těžkopádně se posadil.</p>

<p>Když vstával, zavrávoral na zadních končetinách a ukročil do boko, než nabyl rovnováhu. Páchl starou krví, močí a in­fekcí. Neměl jsem volnou ruku, abych se ho dotkl. Byl jsem zaneprázdněn tím, že jsem ohrožoval na životě Dutifula. Při­šel a opřel mi svou zkrvavenou hlavu o nohu a tím kontak­tem se mezi námi rozproudily myšlenky. <emphasis>Och, Nighteyesi.</emphasis></p>

<p><emphasis>Bratříčku. Ty lžeš.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ano. Lžu jim všem. Můžeš pro mě udělat to, že odvedeš to</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho Bezpachu zpátky na Buckkeep?</emphasis></p>

<p><emphasis>Nejspíš ne.</emphasis></p>

<p><emphasis>Spadl mi kámen ze srdce, když tě to slyším říkat. Je to mno</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hem lepši než „my všichni tu zemřeme</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>

<p><emphasis>Raději bych zůstal a zemřel po tvém boku.</emphasis></p>

<p><emphasis>To bych raději zažít nechtěl. Odvádělo by mě to od toho, co musím udělat.</emphasis></p>

<p><emphasis>Čili něco, co se týká Nettle?</emphasis></p>

<p>Tuhle myšlenku mu bylo mnohem těžší sdělit. <emphasis>Nemohu </emphasis><emphasis>ukrást život jednomu kvůli druhému. Na to nemám právo. Pokud musíme všichni zemřít, pak... </emphasis>Mé drmolivé myšlenky se náhle zastavily. Vzpomněl jsem si na ty zvláštní okamži­ky, které jsem sdílel v proudu Umění s tou jinou velkou pří­tomností. Zalovil jsem po nějaké útěše, kterou bych nám po­skytl. <emphasis>Možná že se šašek mýlí a čas nelze vychýlit z kursu. Možná </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>je vše předurčeno, ještě než se narodíme. Anebo si snad příští Bílý prorok vybere lepšího Katalyzátora.</emphasis></p>

<p>Vycítil jsem, jak mé filozofické úvahy zavrhuje. <emphasis>No tak mu </emphasis><emphasis>aspoň dopřej rychlou smrt.</emphasis></p>

<p><emphasis>Pokusím se.</emphasis></p>

<p>Byla mezi námi jenom pouhopouhá stružka myšlení, pro­tékající sítem jeho bolesti a ostražitosti. A bylo to jako déšť po období sucha. Proklel jsem sám sebe za všechny roky, co jsme to spolu sdíleli a já připustil, aby moje duše prahla po</p>

<p>Umění. Konec toho sdílení se již přede mnou rýsoval na ob­zoru a já teprve teď zakusil plnou sladkost toho všeho, co jsme prožívali. Můj vlk se potácel krok dva od propasti smr­ti. Pravděpodobně se zabiji, či budu zabit, ještě než skončí tohle odpoledne. Dilema, co jeden z nás udělá, až ten druhý zemře, nám bylo násilím vzato a nahrazeno touto skutečnos­tí. Žádný z nás nebude žít dál.</p>

<p>Šaškovi se podařilo vstát. Jeho zlaté oči mi zoufale pátra­ly ve tváři, ale já si netroufal nechat na sobě něco znát. Když Laudwine promluvil, šašek se povytáhl a stal se z něho lord Golden. Vůdce Piebaldů měl sytý a uhlazený hlas, síla jeho přesvědčení byla jako hřejivý plášť. Jeho stoupenci za ním se rozestoupili do šíře, aby viděli a slyšeli, co se bude dít.</p>

<p>„Váš přítel vám to krátce shrnul. K jeho spokojenosti jsem mu dokázal, že jsme nikdy neměli v úmyslu princi ublížit, že jsme jenom chtěli, aby se sám přesvědčil, že ti z nás, jimž se říká Moudří, nejme zlé bytosti, které lze trhat na kusy, ale prostě lidé se zvláštním nadáním od Edy. Šlo nám jen o to, abychom to princi mohli ukázat. Je nám líto, že mezi námi došlo k tak hlubokému nedorozumění a že jste byl raněn bě­hem doby, co jsme si to vyjasňovali. Ale teď si můžete vzít koně a svobodně odejít. Vlk taky. Váš přítel a princ vás bu­dou krátce nato následovat. Všichni se vrátíte na Buckkeep, kde princ Dutiful, jak pevně doufáme, promluví v náš pro­spěch."</p>

<p>Oči lorda Goldena putovaly od Laudwina ke mně a zase zpátky. „A důvod toho nože pod princovým krkem?"</p>

<p>Laudwinův odmítavý úsměv mluvil sám za sebe. „Obá­vám se, že váš sluha v nás má jen pramalou důvěru. Navzdo­ry našim ujištěním má pocit, že musí prince Dutifula ohro­žovat, dokud nebudete propuštěni. Schvaluji vám, že máte tak loajálního sluhu."</p>

<p>Mezerou v jeho logice bych dokázal prohnat stádo dobyt­ka. Letmý záblesk v očích lorda Goldena mi řekl o jeho po­chybnostech, ale když jsem zvolna přikývl, sám trhl hlavou na souhlas. Nevěděl, co je to za hru, ale důvěřoval mi. Ještě než den skončí, bude se za tu důvěru proklínat. V srdci jsem se před tou myšlenkou zatvrdil. Tahle mizerná úmluva byla tím nejlepším, co jsem mohl pro kohokoli z nás udělat. Při­měl jsem se vypustit ze rtů proradnou lež: „Můj pane, kdy­byste vzal mého dobrého psa a odjel, budu vás spolu s prin­cem brzy následovat."</p>

<p>„Pochybuji, že dnes pojedeme kdovíjak rychle nebo dale­ko. Jak sám vidíš, tvůj pes je v žalostném stavu."</p>

<p>„Není třeba spěchat. Dojedu vás a připojím se k vám. Ces­tu domů můžeme urazit společně."</p>

<p>Tvář lorda Goldena byla i nadále znepokojená, leč klidná. Snad jenom já jsem si byl vědom toho, co všechno se v něm sváří. Situace mu nedávala smysl, ale bylo jasné, že chci, aby vzal vlka a odjel. Skoro jsem <emphasis>viděl, </emphasis>jak učinil volbu. Shýbl se a sebral ze země svůj kdysi skvostný plášť, nyní potřísněný krví a blátem. Vytřepal ho a pak si ho přehodil přes ramena, jako by to pořád byl drahocenný oděv. „Předpokládám správ­ně, že dostanu zpátky svoje boty? A koně?" V jeho hlase už opět promlouval šlechtic, vědomý si svého vyššího původu.</p>

<p>„Samozřejmě," souhlasil Laudwine, ale já viděl, jak se ně­kolik tváří v davu za ním zachmuřilo. Malta byla krásný kůň, bohatá kořist pro ty, kdo zajali lorda Goldena.</p>

<p>.Jak tedy pojedeme. Tome, očekávám, že nás budeš záhy následovat."</p>

<p>„Samozřejmě, pane," zalhal jsem poníženě.</p>

<p>„S princem."</p>

<p>„Dokud nepůjde on, nepůjdu ani já," slíbil jsem mu od srd­ce.</p>

<p>„Výborně," souhlasil lord Golden. Kývl na mě, avšak šaš­kovy oči po mně střelily znepokojeným pohledem. Poté se obrátil k Laudwinovi s mrazivým výrazem v očích. „Nezacházeli jste se mnou o nic lépe než obyčejní surovci a bandi­té. Nebude možné, abych utajil svůj stav před královnou a je­jí stráží. Máte vskutku štěstí, že Tom Badgerlock a já jsme ochotni jí potvrdit, že jste uznali, jak bylo vaše počínání chyb­né. Jinak jsem si jist, že by sem vyslala svá vojska, aby vás uštvala jako havěť."</p>

<p>Jako uražený šlechtic byl dokonalý, jenomže já na něj má­lem zařval, ať je zticha a vypadne odsud, dokud oba mohou. Mlžná kočka mezitím sledovala Dutifula, jako když domácí kočka pozoruje myší díru. Mohl jsem takřka cítit, jak ta že­na lační po tom, až se ho zcela zmocní. Nevěřil jsem ani za mák tomu, že se bude řídit Laudwinovou dohodou, nemlu­vě o té jeho chátře. Pokud vyrukuje, aby ho uchvátila, pokud zpozoruji jediný náznak toho, že do Dutifula vtrhla, budu ho muset zabít bez ohledu na to, jestli šašek unikl nebo ne. Zou­fale jsem si přál, aby už byli pryč. Usmíval jsem se a doufal, že to nevypadá jako vzteklá grimasa, když se lord Golden zaklesl očima do Laudwina. Pak směle přejel po shromáž­děném davu tím svým zlatým pohledem. Nevěděl jsem jis­tě, co si myslí Piebaldové, ale byl jsem pevně přesvědčen, že on si vtiskává do hlavy každou tvář, na níž spočinul zrakem. Viděl jsem, že pod jeho pohledem nejeden z nich vzkypěl vztekem.</p>

<p>A princ po celou tu dobu stál v mém objetí, s nožem u kr­ku, jakožto výkupné za životy mých přátel. Stál velmi klid­ně, jako kdyby vůbec na nic nemyslel. Pohled kočky zpříma opětoval. Netroufal jsem si hádat, co mezi nimi probíhá, ani když kočka pohlédla stranou a odhodlaně upřela zrak mimo něj.</p>

<p>Laudwinovy rysy se na okamžik zatvrdily zlostí, ale pak je zase dostal pod kontrolu. „Jistěže musíte podat hlášení krá­lovně. Ale až si od svého syna vyslechne zprávu o jeho zku­šenosti s námi, pak možná bude mít pro naše postavení vět­ší pochopení." Učinil nepatrný pohyb ruky a jeho stoupenci se po krátkém zaváhání rozestoupili. Nezáviděl jsem lordu Goldenovi ten průchod uličkou zášti.</p>

<p>Sklopil jsem zrak k Nighteyesovi. Opíral se mi o nohu a na chvíli přitlačil. Soustředil jsem svoji mysl do bodu ne větší­ho než hrot špendlíku. <emphasis>Zalehni na zem, jak jen budeš moci. Sveď ho z cesty a ukryjte se, jak nejlépe to půjde.</emphasis></p>

<p>Obdařil mě tak truchlivým pohledem! Pak se naše mysli od sebe odpojily. Nighteyes se rozklusal za šaškem, toporně, ale důstojně. Nevěděl jsem, jak daleko se dostane, aspoň však nezemře tady v té jeskyni, obklopen psy a loveckými kočka­mi, které ho nenáviděly. A šašek bude po jeho boku. To byla maximální útěcha, jakou jsem si mohl dopřát.</p>

<p>Ústí jeskyně vypadalo jako oblouk světla. V té záři jsem spatřil Maltu, jak ji přivádějí šaškovi. Vzal ji za otěže, ale ne­nasedl na ni. Místo toho ji pomalým krokem odváděl, tak aby Nighteyes tomu tempu stačil. Hleděl jsem za nimi, muž, kůň a vlk vzdalující se ode mě. Jejich postavy se zmenšovaly a já vzal náhle na vědomí Dutifula stojícího v sevření mých ru­kou. Jeho dech ladil s mým. Život se ode mne vzdaloval a já zde objímal smrt. „Je mi to líto," zašeptal jsem mu do ucha. „Udělám to rychle."</p>

<p>Již to věděl. Odpověď mého syna zněla, jako když sotva zčeří vzduch: „Ještě ne. Jeden malý koutek pořád patří mně. Myslím, že ji dokážu udržet nějakou dobu v odstupu. Nechá­me je, ať se dostanou co nejdál odsud."<strong><emphasis>7 Sacrifice</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Ačkoli se o něm běžně mluví jako o Horském království, toto území s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho vládci není ani trochu poplatné koncepci Šesti vévodstv</emphasis><emphasis>í </emphasis><emphasis>ohledně toho, co tvoří skutečné království. Lidé si království často představují jako jediný národ žijící na spo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lečném území pod vládou monarchy. Hory nevyhovují žádné z těchto tři omezujících defin</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>cí. Spíše než jeden národ tam žijí potulní lovci, kočovní pastevci, obchodníci a ce</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tovatelé s pevně danými trasami svého pohybu a ti, kteří se rozhod</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nou živořit na malých farmách rozptýlených po celém regi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>onu. Je snadno pochopitelné, že tito lidé mohou navzájem sdí</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>let jen pár společných zájmů.</emphasis></p>

<p><emphasis>A je tedy jen přirozené, že „vládce" tohoto lidu není krá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lem v tradičním slova smyslu. Tato linie se spíše odvíjí od nějakého prostředníka, moudrého muže, který byl obratný </emphasis>v <emphasis>řešení rozepří, ke kterým mezi tak rozdílnými lidmi záko</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nitě docház</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>lo. Legendy o chyurdských „králích "jsou plné vyprávění o vládcích, kteří byli ochotni se obětovat jako vý</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kupné, riskovat pro svůj lid nejen své bohatství, ale i vlastní životy. Z této tradice pochází čestný titul, který horský národ</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>svému vládci propůjčuje. Nenazývají svého panovníka krá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lem či královnou, n</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis>brž Sacrifice.</emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p>CHIVALRY FARSEER, „O HORSKÉM KRÁLOVSTVÍ"</p>

<p>Laudwinovi lidé se nahrnuli dovnitř jako naplavené blá­to a jejich obrysy temně vyvstávaly mezi světlem a mnou. Rozhlížel jsem se po kruhu zírajících nepřátel. Díky denní­mu světlu za nimi jsem v zešeřelé jeskyni obtížně rozezná­val jejich rysy, ale když si mé oči po chvíli zvykly, každou tvář jsem si prohlédl. Většinou to byli mladí muži a mezi ni­mi několik mladých žen. Nikdo nevypadal starší než Laudwine. Nebyli tady žádní starší ze Staré krve; Piebaldové by­li hnutím mladých lidí. Čtyři z mužů měli identicky velké čtvercové zuby: asi bratři nebo přinejmenším bratranci. Ně­kteří vypadali skoro nestranně, ale nikdo z nich se netvářil přátelsky. Jediné úsměvy, které jsem viděl, byly škodolibě nepřátelské. Znovu jsem si uvolnil límec u košile. Pokud na tom Jinnin amulet něco změnil, nepostřehl jsem to. Říkal jsem si, jestli je někdo z nich v příbuzenském vztahu k mu­ži, kterého jsem zabil na oné stezce. Měli s sebou svá zvířa­ta, ačkoli ne tolik, kolik bych čekal. Byli tam dva psi a jed­na kočka a jeden muž měl na rameni krkavce.</p>

<p>Setrvával jsem v mlčení a čekal, nemaje tušení, co se sta­ne vzápětí. Princova kočka se vůbec nehýbala z místa před námi, kde se krčila na zemi. Několikrát jsem si všiml, jak po­hlédla stranou, ale její oči se nakonec vždy vrátily k chlapci; plály zvláštní posedlostí, takže vypadaly jako oči člověka. Laudwine se mezitím odebral k ústí jeskyně, aby popřál falešné sbohem lordu Goldenovi. Nyní se sebejistě usmíval, poté co se vrátil a stanul nám tváří v tvář.</p>

<p>„Myslím, že teď už se bez tvého nože obejdeme," pozna­menal zpříma. „Já jsem svému slovu dostál."</p>

<p>„Možná by to nebylo moudré," upozornil jsem ho. A za­lhal jsem: „Chlapec se jen před chviličkou pokusil o útěk. Jediná věc, která ho udržela v klidu, byl můj nůž. Raději mu ho podržím u krku, dokud ona nebude..." hledal jsem vhod­ná slova. „Úplně uvnitř," zakončil jsem větu poněkud ne­přesvědčivě. Všiml jsem si, jak to v jedné nebo ve dvou tvá­řích neklidně zacukalo. Záměrně jsem proto dodal: „Dokud si Peladine zcela nepřisvojí jeho tělo jako své vlastní." Vi­děl jsem, jak jedna žena polkla.</p>

<p>Laudwine si zřejmě nebyl vědom toho, že to některé z je­ho stoupenců znepokojilo. Ani na okamžik nevybočil ze své­ho vlídného chování. „Myslím, že ne. Bolí mě, když vidím, jak ohrožuješ hrdlo, které bude brzy patřit jednomu z mých příbuzných. Váš nůž, sire. Tady jsi mezi svými, však víš. Ne­máš se čeho bát." A natáhl po noži ruku.</p>

<p>Zkušenost mě naučila, že největší hrozbu pro mne před­stavují ti, kteří jsou mi nejvíce podobní. Po tváři se mi zvol­na rozlil úsměv a oddělal jsem princi nůž od krku. Nedal jsem ho Laudwinovi, ale zastrčil jsem si ho do pochvy na opas­ku. Jednu ruku jsem měl pořád na Dutifulově rameni, přidr­žuje ho vedle sebe. Tady, kde se jeskyně zužovala, jsem ho mohl v případě nutnosti strčit dozadu za sebe. Nicméně jsem pochyboval, že to bude nutné. Měl jsem v úmyslu zabít ho sám. Před dvaceti lety do mě Chade opakovaně vtloukal vše­chny možné způsoby, jak zabít člověka vlastníma rukama. Naučil jsem se tichým způsobům a rychlým způsobům, a ta­ky způsobům, které byly pomalé. Doufal jsem, že budu rych­lý a přesný, jako jsem býval kdysi. Nejlepší bude počkat, až se žena zmocní těla, a pak Dutifula zabít tak rychle, že ta že­na zemře spolu s ním, neschopna prchnout zpátky do těla své kočičky. Budu mít ještě čas zabít sám sebe, než mě strhnou na zem? O tom jsem pochyboval. Raději se takovými myš­lenkami nezabývat.</p>

<p>Vtom princ promluvil sám za sebe: „Nebudu se vzpírat." Setřepal mou ruku ze svého ramene a napřímil se, jak mu to jen nízký strop dovoloval. „Byl jsem blázen. Snad si to za tu svou pošetilost zasloužím. Ale myslel jsem..." Očima klou­zal po tvářích, které nás obklopovaly. Jeho oči zřejmě vědě­ly, kde se zastavit, a já viděl, jak se několik tváří hned poté, co na nich spočinul jeho pohled, zažehlo neklidem. „Myslel jsem, že mě doopravdy pokládáte za jednoho z vás. Vaše uví­tání a pomoc působily tak opravdově. A moje pouto s koč­kou -ještě nikdy jsem nic takového nezažil. A když ta žena vstoupila do mé mysli a řekla, že - že mě miluje -" Hlas se mu při těch slovech zadrhl, ale přinutil se pokračovat: „Mys­lel jsem, že jsem našel něco opravdového, něco, co stojí za víc než má koruna či má rodina nebo i má povinnost vůči mému lidu. Byl jsem blázen. Nuže. Jmenovala se Peladine, je to tak? Nikdy mi své jméno neřekla a já samozřejmě ni­kdy neviděl její tvář. Co se dá dělat." Skrčil kolena a usedl se zkříženýma nohama na zem. Rozevřel náruč vstříc hledí­cí kočce. „Pojď, kočko. Alespoň ty mě máš ráda pro mne sa­motného. Vím, že se ti to nelíbí o nic víc než mně. Skoncuj­me s tím oba."</p>

<p>Vzhlédl ke mně; ten letmý pohled toho říkal tolik, že jsem v tom nedokázal rozlišovat. Zamrazilo mě. „Nepohrdej mnou jako naprostým bláznem. Ta kočka mě má ráda a já mám rád tu kočku. Alespoň tohle byla vždycky pravda." Věděl jsem, že když mu ten tvor vleze na klín, fyzický kontakt jejich pou­to posílí. Žena pak do něj snadno přestoupí. Jeho temné oči se upíraly k mým. Pojednou jsem v jeho rysech uzřel Kettricken — v jeho klidném smíření se s tím, co se má stát. Je­ho slova patřila mně: „Pokud tím od ní osvobodím tu kočku, budu mít radost. Jinak s ní budu sdílet její past. Budeme dva, ke kterým se připoutala, a to jen proto, aby využila naše těla. Nikdy neměla zapotřebí našich srdcí, jedině snad proto, aby je využila proti nám."</p>

<p>Dutiful Farseer se ode mne odvrátil a zavřel oči. Sklopil hlavu vstříc přicházejícímu zvířeti. V jeskyni se neozval se­bemenší zvuk, ani jediné zajíknutí. Všichni se dívali, všich­ni čekali. Několik tváří bylo bílých a napjatých. Jeden mladý muž se natočil stranou a zachvěl se, jak kočka kráčela smě­rem k němu. Přitiskla své pruhované čelo k princovu čelu, značíc si ho, jak to kočky dělávají. A jak se mu otírala tváří o tvář, její zelený pohled zabrousil ke mně.</p>

<p><emphasis>Zabij mě, hned.</emphasis></p>

<p>Ten ostrý kontakt z mysli do mysli byl tak nečekaný, že jsem na něj nedokázal zareagovat.</p>

<p>Co že mi to Jinnina kočka říkala? Že všechny kočky umí mluvit, ale že si samy volí kdy a s kým. Mysl, která se do­tkla mé mysli, byla kočičí, nikoli ženská. Nehybně jsem hle­děl na tu malou loveckou kočku. Otevřela dokořán čelisti, ale beze zvuku, jako by jí projel záchvěv bolesti tak velký, že se ani nedal vyjádřit. Pak trhla hlavou.</p>

<p><emphasis>Hloupý bratře-psa! Propásneš šanci. Zabij mě hned!</emphasis></p>

<p>Ta slova zasáhla mou mysl, jako kdybych dostal velkou rá­nu. „Ne!" vzkřikl Dutiful a já si opožděně uvědomil, že její první slova ke mně nezaslechl. Chňapl po kočce, ale ona vy­skočila ze země Dutifulovi na rameno a vzápětí na mě, aniž se starala o to, jak do něj při tom druhém odrazu zaryla své pařáty. Vrhla se na mě, drápy tasené a hubu dokořán. Je ně­co bělejšího než kočičí zuby na pozadí rudé tlamy? Snažil jsem se nahmatat svou dýku, ale ona byla příliš rychlá. Při­stála mi na hrudi a zakřivenými drápy na předních tlapách se mi zaťala hluboko do masa, zatímco zadními mi rozdírala břicho. Natočila hlavu úkosem a já viděl jen zuby blížící se k mému obličeji, padaje nazad do kouta jeskyně.</p>

<p>Ozvaly se další hlasy. „Peladine!" zařval Laudwine a do toho jsem zaslechl princův zmučený výkřik „Ne, ne!", ale měl jsem co dělat, abych si uchránil oči. Jednou rukou jsem kočku odstrčil a druhou jsem vytahoval dýku z pochvy, ona mi však pořád zatínala pařáty do masa. Nemohl jsem s ní hnout. Jak jsme šli k zemi, natočil jsem tvář poněkud stra­nou, čímž jsem bezděčně odhalil hrdlo jejím tesákům. Cho­pila se té příležitosti úplně doslova, a když jsem ucítil, jak mi její zuby zajíždějí do masa — překážkou jim byly pouze korálky Jinnina amuletu - podařilo se mi tasit nůž. Nevěděl jsem, zda bojuji s tou ženou nebo s kočkou, věděl jsem pou­ze to, že ta nestvůra má v úmyslu mě zabít. Kočky by mi by­lo sice líto, ale ani před jednou bych nezadržel ruku vedou­cí smrtící úder. Jak se ovšem přimykala k mé hrudi, šlo ji jen těžko bodnout, neboť její páteř a žebra moji čepel dvakrát odklonily. Napotřetí se mi konečně podařilo vnořit kov do ní. Pustila se mého hrdla a vyšlo z ní smrtelné zavřískání, ale její drápy zůstávaly pevně vězet v mé hrudi. Zadníma noha­ma mi mezitím rozcupovala košili. Pruhy na břiše mě páli­ly jako oheň. Se zaklením jsem ze sebe odtáhl její tělo, ale když jsem se ji chystal odhodit stranou, Dutiful mi ji vyrval z ruky.</p>

<p>„Kočko, och, kočko!" zaštkal a přitiskl tělo bez života k so­bě, jako by to bylo dítě. „Tys ji zabil!" zvolal vyčítavě.</p>

<p>„Peladine?" otázal se prudce Laudwine. „Peladine!"</p>

<p>Možná že kdyby jeho spřízněné zvíře nebylo právě zabi­to, byl by Dutiful zachoval tolik duchapřítomnosti, že by simuloval vládu ženské mysli nad svým tělem. Jenže on to ne­udělal, a ještě než jsem stačil získat půdu pod nohama, uvi­děl jsem Laudwinovu botu vystřelivší k mé hlavě. Vrhl jsem se stranou, překulil se a vzápětí vyskočil na nohy; za tako­vý výkon by se nemusel stydět ani šašek v dobách, když byl ještě mladší. Můj nůž stále vězel v kočičím těle, ale u pasu mi visel meč. Tasil jsem ho a vrhl se proti Laudwinovi.</p>

<p>„Utíkej!" zakřičel jsem na prince. „Vypadni odsud. Kou­pila ti svým životem svobodu. Nepropásni to!"</p>

<p>Laudwine byl větší muž nežli já a meč, který vytahoval z pochvy, by mu poskytl značnou výhodu, co se týče dosa­hu. Uchopil jsem jílec obouruč a uťal mu předloktí, ještě než tasil zbraň z pochvy. Šel s vřískotem k zemi, chytaje se za pahýl, z něhož vytryskla krev, jako by pozvedal do výše po­hár při slavnostním přípitku. Dav na okamžik v šoku zkoprněl, což byl akorát čas na to, abych udělal dva kroky a na­cpal Dutifula do výklenku za sebou. Neuprchl a nyní už bylo příliš pozdě. A možná že i předtím bylo vždy příliš pozdě. Sesul se na kolena, objímaje kočku v náručí. Ohnal jsem se mečem v širokém oblouku jako šílenec a přinutil dav ustou­pit. „Vstávej!" zařval jsem na něj. „Chop se toho nože!"</p>

<p>Okrajově jsem vnímal, jak se za mnou postavil na nohy. Neměl jsem tušení, jestli si vzal nůž z těla kočky. Letmo mě napadlo, jestli mi ho snad nevrazí do zad. Potom se vlna mu­žů hnula kupředu, někteří vepředu byli postrčeni jenom tla­kem těch vzadu. Dva z nich popadli Laudwina a táhli jeho zkroucené tělo z mého dosahu. Někdo proskočil podél nich a stanul mi tváří v tvář. Prostor v jeskyni neumožňoval nic víc než řezničinu. Prvním rozmáchlým seknutím jsem mu rozpáral břicho a ještě v závěru rozsekl tvář jinému muži. To jejich výpad trochu zpomalilo, ale potom se v chumlu vrhli proti mně. Muži, kteří na nás útočili, si ve velkém počtu sami překáželi. Když jsem byl přinucen ustoupit, ucítil jsem, jak princ ukročil do boku, a pojednou jsme oba stáli zády ke stěně jeskyně. Vystřelil podél mě kupředu a bodl muže, kte­rý právě proklouzl mou obranou, načež se natočil doprava, aby se bránil. Když šel do výpadu proti svému protivníko­vi, zavřískal jako divoká kočka, a muž zareagoval výkřikem plným bolesti.</p>

<p>Věděl jsem, že proti nim nemám šanci, a tak když mi ko­lem ucha prosvištěl šíp a roztříštil se o zeď za mnou, nijak mě to nevyvedlo z míry. Nějaký blázen mrhal dechem a troubil na roh. Ignoroval jsem to, stejně jako jsem ignoroval výkřiky mužů padajících přede mnou. Jeden umíral a druhého jsem dorazil vleže naznak. Oháněl jsem se zeširoka mečem a oni přede mnou kupodivu ustupovali. Triumfálně jsem zahulá­kal a vykročil do vzniklé mezery. Svým tělem jsem teď dě­lal Dutifulovi štít. „Jen pojďte na smrt!" zavrčel jsem na ně na všechny. A volnou rukou jsem jim kynul.</p>

<p>„Odhoďte zbraně!" křikl kdosi.</p>

<p>Znovu jsem se ohnal mečem, avšak ti, kteří proti mně stá­li, ustupovali a odhazovali meče na zem. Vyklízeli cestu lučištníkovi, který postupoval ke mně. Ostatní lučištníci stáli za ním, ale jeho zakleslý šíp mi mířil přímo na hruď.,,Dolů s tím!" křikl znovu. Byl to hoch, který nás prve napadl ze zá­lohy, ten, který střelil Laurel a pak s ní uprchl. Jak jsem tam zadýchaný stál a přemýšlel, jestli ho mám přinutit, aby mě za­bil, za jeho zády promluvila Laurel. Snažila se navodit klid, ale hlas se jí třásl:</p>

<p>„Odhoď zbraň, Tome Badgerlocku. Jsi mezi přáteli."</p>

<p>V bitvě se svět scvrkne na malý prostor a veškerý život se odehrává jen v okruhu dosahu vašeho meče. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem přišel znovu k sobě, a měl jsem štěstí, že mi ten čas dopřáli. Zíral jsem kolem sebe a snažil se dopídit smyslu toho, co vidím: lučištníka, Laurel a další lidi, kteří stáli za nimi s napjatými luky. Tohle byli cizinci, starší li­dé než Laudwinova banda. Šest mužů, dvě ženy. Většinou byli vyzbrojeni luky, jenže pár jich mělo pouze hole. Někte­ré z šípů mířily na Laudwinovy lidi. Ti upustili meče a stáli v šachu stejně jako já. Laudwine byl na zemi, válel se v je­jich středu a pořád se držel za pahýl ruky. Jenom dva kro­ky a mohl jsem to skoncovat přinejmenším s ním. Nadechl jsem se. Pak jsem na paži ucítil Dutifulovu niku. Pevněji tlačil dolů. „Odhoď zbraň, Tome," řekl zpříma a mně v uších na okamžik zazněl Verityho uklidňující hlas. Síla z ruky mi vyprchala a já spustil špičku svého meče k zemi. Každé supivé nadechnutí obnášelo příval bolesti v mém vyprahlém hrdle.</p>

<p>„Dej to dolů!" zopakoval lučištník. Přistoupil blíž a já za­slechl drobné zvuky, jako když se napíná luk. Cítil jsem, jak se mi znovu rozbušilo srdce. Měřil jsem vzdálenost, kterou budu muset urazit.</p>

<p>„Zadržte!" vložil se do toho znenadání lord Golden. „Dej­te mu chvíli na to, ať se vzpamatuje. Je v zápalu boje a ne­má mysl pod kontrolou." Kde se vzal, tu se vzal, protlačil si cestu do popředí shromážděných lučištníků a vstoupil mezi ně a mne, povýšeně přehlížeje šípy, které mu teď mířily do zad. Ani se přitom neohlédl po Piebaldech, kteří se zdráhavě rozestupovali, aby ho pustili ke mně. „Klid, Tome," oslo­vil mě, jako kdyby uklidňoval koně. „Už to skončilo. Je po všem."</p>

<p>Popošel ke mně, položil mi ruku na rameno a já uslyšel, jak se davem rozlehlo mumlání, jako kdyby udělal něco úžas­ně statečného. Při jeho doteku mi meč vypadl z ruky. Dutiful po mém boku se pojednou svezl na kolena. Pohlédl jsem na něj. Na ruce a náprsence u košile měl krev, ale zdálo se, že není jeho. Upustil můj nůž a sebral ze země do náručí schlíplou kočku. Držel si ji na prsou, jako by to bylo dítě, ko­lébal se s ní vpřed a vzad a do toho naříkal: „Má kočko, pří­telkyně moje."</p>

<p>Tváří lorda Goldena se mihl strašlivě znepokojený výraz. „Můj princi," spustil ustaraně. Shýbl se, aby se chlapce dotkl, ale já ho zadržel a odvedl stranou.</p>

<p>„Nech ho o samotě," navrhl jsem tiše. „Dopřej mu čas na truchlení."</p>

<p>A pak, toporně procházeje klátivými kroky davem, přišel můj vlk. Když stanul po mém boku, pro změnu jsem se svezl já k němu.</p>

<p>Potom už Tomu Badgerlockovi a jeho vlkovi málokdo vě­noval pozornost. Nechali nás schoulené na zemi, zatímco od­váděli Laudwinovy stoupence pryč od prince. To nám obě­ma přišlo vhod, protože jsme dostali čas být spolu a já měl možnost pozorovat všechno kolem. Nejvíce jsme si všímali prince. Lučištník, nějaký Deerkin, s sebou přivedl postarší ranhojičku. Ta odložila stranou svůj luk a přišla za princem. Nesnažila se ho dotýkat, ale jen vedle něj seděla a pozoro­vala ho, jak truchlí. Nighteyes a já jsme nad ním bděli z dru­hé strany. Žena na mě jedenkrát pohlédla. Když se naše oči střetly, její pohled byl vetchý a znavený a prostoupený smut­kem. Obávám se, že můj byl tentýž.</p>

<p>Těla Piebaldů, které jsem zabil, byla odtažena ven a pře­hozena přes hřbety jejich koní. Až příliš pozdě jsem uslyšel vzdalující se klapání koňských kopyt a došlo mi, že Piebaldy nechali uniknout. Zaťal jsem zuby. Nedalo se tomu za­bránit. Laudwine jel jako poslední, už ne jako jejich vůdce. Kymácel se v sedle na hřbetě svého zpěněného válečného oře, podpírán mladým jezdcem v závěsu za ním. To mě roz­rušilo ze všeho nejvíc. Nejenže jsem mu vyrval z moci prince, ale zároveň jsem zabil zvíře, v němž se ukrývala duše je­ho sestry, navíc jsem ho zmrzačil. Nepotřeboval jsem více nepřátel, než jsem jich už měl, ale nad tímhle jsem prostě ne­měl kontrolu. Unikl na svobodu a já jen doufal, že toho jed­nou nebudu litovat.</p>

<p>Ranhojička nechala prince truchlit a chovat mrtvou kočku do doby, než se slunce dotklo horizontu. Pak se přes něj za­hleděla na mne. „Odeberte mu tělo té kočky," pravila tiše.</p>

<p>Nebyl to úkol, o který bych zrovna nějak stál, ale splnil jsem ho.</p>

<p>Bylo těžké přemluvit ho, aby mi stydnoucí kočičí tělo vy­dal. S převelikou opatrností jsem vážil svoje slova. Teď ne­byl vhodný čas na to, abych ho silou příkazu Umění nutil dě­lat něco, co nebyl připraven vykonat sám o své vůli. Když mi nakonec dovolil vyzvednout mu mlžnou kočku z klína, užasl jsem nad tím, jak lehké se mi to stvoření jeví. Mrtvé zvíře, klátící se a schlíplé, se zpravidla zdá být těžší než ži­vé, jenže tady až po ztrátě života vyšlo najevo, v jak žalost­ném stavu tato malá kočka byla. „Jako by byla prožraná čer­vy," řekl předtím Nighteyes a nebyl daleko od pravdy. Bylo to zchřadlé, malé stvoření; jeho kdysi hladká srst mezitím seschla a naježila se a jeho páteř vyznačovaly hrboly kostí. Po smrti ji teď houfně opouštěly blechy, na zdravé zvíře až moc. Když ode mne ranhojička kočku brala, viděl jsem, jak se jí tváří mihl vztek. Mluvila tiše. Nevím, zda slyšel její slo­va Dutiful, ale já ano. „Ani jí nedovolila, aby se o sebe sta­rala, jako to kočky dělají. Měla nad ní naprostou moc a sna­žila se být ženou v kočičí srsti."</p>

<p>Peladine vnutila mlžné kočce lidské způsoby. Znemožňo­vala jí dlouhé spaní, nažrat se do sytosti a odpírala jí právo na sezónní česání srsti, což bylo u malé mrštné kočky jen a jen přirozené. Odepřen jí byl i lov a hry. Piebaldové měli ve zvyku užívat Moudrost pouze ke svým vlastním lidským cílům. Dělalo se mi z toho nanic.</p>

<p>Ranhojička vynesla tělo kočky ven a já ji s princem ná­sledoval. Mezi námi šel Nighteyes. Na mrtvolku tam již če­kala napůl postavená mohyla. Všichni Deerkinovi lidé vyšli ven, aby byli svědky pohřbu. V očích měli smutek, ale pro­stoupený respektem.</p>

<p>Ranhojička promluvila, protože Dutiful byl příliš ochro­mený zármutkem. „Ona pokračuje bez tebe. Zemřela pro te­be, aby vás oba osvobodila. Uchovej si v sobě kočičí stopy, které ti zanechala na duši. A jí zase ponech lidskost, o kte­rou ses s ní dělil. Teď jste od sebe odloučeni."</p>

<p>Když kladli na kočku poslední kameny, zakrývajíce její smrtelnou grimasu, princ se nejistě kymácel. Položil jsem mu ruku na rameno, abych ho přidržel, ale on ji ze sebe setřepal, jako bych byl nakažený. Nevyčítal jsem mu to. Kočka mi při­kázala, abych ji zabil, udělala vše, co bylo v jejích silách, aby mě k tomu přinutila, ale přesto jsem od něj nečekal odpuš­tění za to, že jsem ji uposlechl. Jakmile byla kočka pohřbe­ná, ranhojička ze Staré krve přinesla princi nějaký lektvar. „Sdílíš s ní její smrt," řekla, když mu ho podávala, a on ho do sebe nalil, ještě než lord Golden nebo já jsme stačili za­sáhnout. Pak mi ranhojička pokynula, abych ho odvedl zpát­ky do jeskyně. Tam si lehl na místo, kde jeho kočka skona­la, a jeho žal propukl nanovo.</p>

<p>Nevím, co mu do toho nápoje dala, ale chlapcovy srdceryvné vzlyky pomalu přešly do chraplavého oddychování ve znamení obluzeného spánku. Jak tam ležel natažený po mém boku, jeho schlíplost neměla nic společného s odpočinkem. „Malá smrt," svěřila se mi, čímž mě důkladně vyděsila. „Do­přála jsem mu jeho vlastní malou smrt, čas prázdnoty. Ro­zumějte, když byla ta kočka zabita, zemřel i on. Nyní potřebuje tento čas prázdnoty, po který bude mrtev. Nesnažte se ho o to ošidit."</p>

<p>Vskutku bylo vidět, že ho nápoj uvrhl do spánku jen krů­ček od smrti. Žena ho uložila na houni a nastavila mu tělo do takové polohy, jako by to byla mrtvola. Přitom jízlivě mum­lala: „Takové modřiny na krku a na zádech. Jak mohli tak zmlátit pouhého chlapce?"</p>

<p>Až příliš jsem se styděl, než abych přiznal, že jsem mu to všechno způsobil já. Setrval jsem v mlčení a ona ho důklad­ně zakryla, potřásajíc nad ním hlavou. Pak se otočila a ráz­ně mi pokynula, ať jdu k ní. „A ten vlk taky. Teď, když jsou chlapcovy rány ošetřené, mám čas na vás. Jeho zranění by­lo mnohem bolestnější než cokoli, co viditelně krvácí."</p>

<p>Teplou vodou nám vymyla rány a vetřela do nich hodně lojovitou mast. Nighteyes její doteky pasivně snášel. Tvá­ří v tvář té bolesti se tak pevně semkl, že jsem stěží vnímal jeho přítomnost. Když se zabývala škrábanci na mojí hrudi a mém břiše, nevrle na mne bručela. Přičítal jsem Jinninu amuletu zásluhu za to, že vůbec ráčila mluvit s odpadlíkem, jako jsem byl já.</p>

<p>Avšak ranhojička se k náhrdelníku vyjádřila pouze v tom smyslu, že mi pravděpodobně zachránil život. „Ta kočka mě­la v úmyslu vás zabít, o tom nejsou pochyby," poznamena­la. „Ale nebyla to její vůle ani její chyba, tím jsem si jista. Nebyla to ani chlapcova chyba. Koukněte na něj. Na to, aby provozoval naše zvyky, je to ještě dítě. Je moc mladý na to, aby se vázal," poučovala mne přísně, jako by to byla moje vina. „Není v našich způsobech školený, a jen se podívejte, jak mu to ublížilo. Nebudu vám vykládat žádné lži. Je mož­né, že z toho zemře, nebo ho postihne zádumčivé šílenství, které ho bude trýznit až do konce jeho dní." S trhnutím mi utáhla obvaz na břiše.,,Někdo by ho měl učit způsobům Staré krve. Správným způsobům, jak tuhle magii provozovat." Zabodla se pohledem do mě, ale já neodpověděl. Pouze jsem si přetáhl přes hlavu to, co mi zbylo z košile. Když se ode mě odvrátila, uslyšel jsem, jak si pohrdlivě odfrkla.</p>

<p>Nighteyes znaveně zvedl hlavu a položil mi ji na koleno. Umazal mě přitom mastí a sraženou krví. Podíval se na spí­cího chlapce. <emphasis>Budeš ho učit?</emphasis></p>

<p><emphasis>Pochybuji, že zrovna ode mě se bude chtít něco dozvědět. Z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>bil jsem jeho kočku.</emphasis></p>

<p><emphasis>A kdo tedy?</emphasis></p>

<p>Ponechal jsem tu otázku nezodpovězenou. Natáhl jsem se potmě po bok svého vlka. Leželi jsme mezi farseerovským dědicem a zbytkem světa.</p>

<p>Nedaleko od nás, ve střední části jeskyně, seděl Deerkin radící se s lordem Goldenem a mezi nimi Laurel. Přisedla si k nim i ranhojička. Viděl jsem, že v tom kroužku nejblíže k ohni se nacházejí ještě dva další staršinové. Zpod přivře­ných víček jsem si je prohlížel. Zdálo se, že ostatní lidé ze Staré krve se ve zbylé části jeskyně v poklidu věnují běžným podvečerním úkonům, jak je na tábořišti zvykem. Několik si jich hovělo na houních za Deerkinovými zády. Zřejmě se spo­kojili s tím, že mladík mluví za ně, ale vycítil jsem, že mož­ná právě oni požívají ve skupině skutečnou moc. Jeden z nich pokuřoval z dýmky s dlouhou troubelí. Další, vousatý chla­pík, si pečlivě ostřil dýku. Broušení nože tvořilo monotónní podtón rozhovoru. Navzdory jejich nenuceným pózám jsem vycítil, jak bedlivě naslouchají tomu, co se říká. Deerkin za ně možná mluvil, ale já cítil, jak poslouchají, aby měli jisto­tu, že říká to, co si oni přejí.</p>

<p>Nebyl to Tom Badgerlock, před kým se tito jezdci ze Sta­ré krve obhajovali, nýbrž lord Golden. Neboť kdo byl Tom Badgerlock než zrádce vlastního lidu, lokaj ve službách koruny? Byl mnohem horší než Laurel, protože všichni věděli, že ačkoli pochází z rodiny ze Staré krve, její talent je nulo­vý. U ní se předpokládalo, že se bude muset protloukat svě­tem, jak jí to půjde, provždycky napůl mrtvá pro všechen ten život, který kolem ní kvetl, bzučel a plál. Nebyla to pro ni žádná ostuda, že dělala lovčí královně. Dokonce jsem z je­jich strany vycítil hrdost nad tím, že někdo tak postižený to dotáhl tak daleko. Já se však pro zradu rozhodl dobrovolně a všichni tito lidé s Moudrostí v krvi se mi teď širokým ob­loukem vyhýbali. Jeden z nich přinesl na bodcích maso a dal ho opékat nad oheň. Mlhavě jsem vnímal, jak ve mně ta vů­ně probouzí trýzeň.</p>

<p><emphasis>Co takhle jídlo? </emphasis>zeptal jsem se Nighteyese.</p>

<p><emphasis>Na to, abych jedl, jsem moc unavený, </emphasis>odmítl a já s ním souhlasil. Co se mne týče, pojila se k tomu ještě neochota ří­kat si o jídlo lidem, kteří nás vylučovali ze své společnosti. A tak jsme odpočívali na pokraji přítmí, ignorováni ostatní­mi. Odmítl jsem trápit se tím, že šašek se mnou mluvil jen tak krátce. Lord Golden se přece nemohl zabývat poranění­mi svého sluhy o nic víc, než by se měl Tom Badgerlock sou­žit modřinami svého pána. Pořád jsme museli hrát své role. A tak jsem předstíral spánek, ovšem zpod přivřených víček jsem je pozoroval a poslouchal jejich hovor.</p>

<p>Zprvu se bavili o obecných věcech a já po jednotlivých kouscích a domněnkách shromažďoval informace. Deerkin vykládal Laurel nějaké zprávy o jejich společném strýci. By­ly to staré zprávy, o tom, jak jeho synové vyrostli a oženili se. Takže. Byli to vzdálený bratranec se sestřenicí, kteří žili po mnoho roků odděleně. To dávalo smysl. Připustila přece, že měla v téhle oblasti rodinu, stejně jako mi řekla, že byli z Moudrých. Zbytek vyplynul z jejího vysvětlení, které po­dala lordu Goldenovi. Deerkin a Arno jezdili s Laudwinovými Piebaldy pouze jedno léto. Oba byli znechucení a roz­hořčení tím, jak se zacházelo s lidmi ze Staré krve. Když Laudwinovi zemřela sestra, zasvětil svůj život věci svého lidu a povstal jako vůdce. Kromě sebe neměl co ztratit, při­čemž změna, jak jim řekl, vyžaduje oběť. Nadešel čas, aby si Stará krev nárokovala mír, který jí po právu patřil. Pod je­ho vedením se cítili silní a smělí, tito synové a dcery ze Sta­ré krve, kteří odvážně povstali, aby si přisvojili to, po čem se jejich rodiče báli hmátnout. Chtěli změnit svět. Znovu na­dešel čas, aby žili jako sjednocený lid v komunitách Staré krve, nadešel čas, aby svým dětem zajistili, že se budou mo­ci otevřeně hlásit ke své magii. Nadešel čas změny. „V jeho podání to znělo tak logicky. A tak vznešeně. Ano, museli jsme využívat krajních prostředků, ale cíl, o který jsme usi­lovali, byl z naší strany jen a jen oprávněný. Prostý mír a při­jetí mezi ostatními. To bylo vše. Je to snad tak mnoho, aby to nemohl žádat kdokoli?"</p>

<p>„Cíl se to zdá být spravedlivý," zamumlal pozorně lord Golden. „Ačkoli Laudwinovy prostředky k jeho dosažení se mi jeví..." Nechal větu nedokončenou, ať si ji doplní sami. Nechutné. Kruté. Nemorální. A právě tím, že ji nedokončil, jim poskytl prostor, aby se plně zamysleli nad podlostí toho všeho.</p>

<p>Na chvilku zavládlo ticho. „Nevěděl jsem, že Peladine je v té kočce," prohlásil Deerkin na svoji obranu. Po jeho slo­vech následoval skeptický klid. Deerkin se doslova zlostně rozhlédl kolem po ostatních starších. „Já vím, řeknete mi, že jsem měl být schopen vycítit ji, jenže já ji nevycítil. Možná jsem nebyl tak dobře vyškolen, jak jsem měl být. Nebo snad ona byla v tom skrývání obratnější, než tušíte. Ale přísahám, že jsem to nevěděl. Arno a já jsme odvezli tu kočku k Bresingům. Věděli, že je to dar od Staré krve, určený pro prince Dutifula, abychom ho získali pro naši věc. Ale přísahám na svou Starou krev, že to bylo vše, co věděli. Či co jsem vě­děl já. Jinak bych se toho nebyl zúčastnil."</p>

<p>Stará ranhojička jen potřásla hlavou. „Tohle řeknou o zlu mnozí, až je po všem," obvinila ho.,,Pouze tohle mě mate. Víš přece, že mlžná kočka musí být odchycena mladá a že loví pouze pro toho, kdo se jí zmocní. Nebylo vám to div­né?"</p>

<p>Deerkin zrudl, ale řekl: „Nevěděl jsem, že Peladine je v té kočce," trval na svém. „Ovšem, věděl jsem, že byla k mlžné kočce připoutaná. Ale Peladine byla mrtvá. Myslel jsem si, že ta kočka je sama, a její divné způsoby jsem přičítal jejímu zármutku. Co jiného se dá s takovou kočkou dělat? Nemoh­la se protloukat sama v kopcích; nikdy nevedla divoký život. A tak jsem ji vzal k Bresingům jako dar pro prince. Myslel jsem si, že je možné," a zadrhnutí v hlase ho usvědčilo, „že by se mohla chtít znovu připoutat. Měla na to právo, pokud by se rozhodla. Ale když k nám přišel princ, myslel jsem, že je to tak, jak to tvrdil Laudwine. Že přišel o své vlastní vů­li, aby se učil našim způsobům. Myslíte si, že jinak bych mu byl napomáhal, myslíte si, že Arno by byl obětoval svůj ži­vot za takovým účelem?"</p>

<p>Myslím, že někteří museli o jeho příběhu pochybovat stej­ně jako já. Nebyl však čas na obvinění. Všichni to přešli ml­čením a on ve svém vyprávění pokračoval:</p>

<p>„Arno a já jsme jezdili s Laudwinem a Piebaldy jako prin­cův doprovod. Chtěli jsme ho odvézt do Sefferswoodu, kde by mohl žít mezi Piebaldy a učit se našim způsobům. Tak nám to řekl Laudwine. Když pak byl Arno dopaden v Hallerby před hostincem U Piebalda, věděli jsme, že nás čeká závod o život. Strašně nerad jsem ho opouštěl, ale právě na to jsme jako Piebaldové přisahali: že v případě potřeby každý z nás obětuje svůj život pro ostatní. Moje srdce překypo­valo vzteky, když jsme se poprvé obrátili a uchystali léčku těm zbabělcům, kteří nás pronásledovali. Ani jediné z těch smrtí nelituji. Arno byl můj bratr! Pak jsme jeli dál, a když jsme podruhé dojeli na příhodné místo, Laudwine mě tam opět zanechal, abych stezku hlídal. ,Zastav je,' řekl mi. ,Bude-li tě to stát život, tak ať.' A já s ním souhlasil."</p>

<p>Na chvíli se ve svém vyprávění odmlčel a vyhledal očima Laurel. „Přísahám, že jsem tě nepoznal, sestřenko. Ani když z tebe trčel můj šíp, jsem tě nepoznával. Myslel jsem jen na to, že musím pobít všechny ty, kteří pomáhali zabít Arna. Až když mě Badgerlock stáhl z toho stromu a já k tobě vzhlédl, potom jsem si uvědomil, co jsem to udělal. Prolil jsem další krev ze své rodiny." Polkl a pojednou zmlkl.</p>

<p>„Odpouštím ti." Hlas Laurel byl měkký, ale dobře se nesl. Pohlédla na shromážděné příslušníky ze Staré krve. „Ať jsou tomu tady všichni svědky. Deerkin mě poranil nevědomky a já mu odpouštím. Není mezi námi žádný dluh v podobě pomsty či odškodného. V tu dobu jsem o ničem tady z toho nevěděla. Napadalo mě jen to, že když nemám vlohy k ma­gii, které máš ty, uznal jsi za vhodné mě zabít." Z hrdla se jí vydralo krátké uchechtnutí. „Až když tě Badgerlock týral, pak jsem si uvědomila, že... že to nehraje roli." Vtom se oto­čila a pohlédla na něj. Deerkin se zahanbenou tváří se pořád nutil opětovat její velevážný pohled. „Jsi můj bratranec a má krev," prohlásila tiše. „Co máme společného, to dalece pře­važuje nad rozdíly mezi námi. Bála jsem se, že tě zabije, jen aby tě přiměl promluvit. A věděla jsem, že navzdory tomu, co jsi udělal, že i bez ohledu na svou loajalitu vůči královně nesmím připustit, aby se to stalo. A tak jsem uprostřed noci, když lord Golden a jeho sluha spali, vstala a vypařila se i se svým bratrancem pryč." Přesunula pohled k lordu Goldenovi. „Předtím jste mi říkal, že vám musím důvěřovat, když jste mi odepřel důvěrné informace, které jste sdílel s Badgerlockem. Řekla jsem si, že mám právo žádat od vás totéž. A tak jsem vás nechala spát a udělala jsem to, co jsem pokládala za nejlepší, abych svého prince zachránila."</p>

<p>Lord Golden sklopil na chvíli hlavu a potom na její slova vážně kývl.</p>

<p>Deerkin si promnul rukou oči. Mluvil, jako kdyby její slo­va pronesená k lordu Goldenovi ani neslyšel. „Ty se mýlíš, Laurel. Mám k tobě dluh a nikdy na něj nezapomenu. Když jsme byli děti, nikdy jsme se k tobě nechovali pěkně, když jsi přijela na návštěvu k příbuzným tvé matky. Vždycky jsme tě vyloučili z našeho středu. Dokonce i tvůj bratr ti říkal krtek, který je slepý a musí tunelovat tam, kde jsme se my proháně­li jako svobodní a vědoucí. A postřelil jsem tě. Neměl jsem žádné právo očekávat od tebe nějakou pomoc. Avšak tys za mnou přišla. Zachránilas mi život."</p>

<p>Laurel upjatým hlasem pronesla: „Arno... Udělala jsem to pro Arna. Byl stejně slepý a hluchý jako já vůči této rodin­né magii, která nás vylučovala. Jenom on si se mnou hrál, když jsem u vás byla na návštěvě. Ale tebe měl rád, vždyc­ky, a nakonec si tě cenil natolik, že za tebe položil život." Potřásla prudce hlavou. „Nedovolila bych, aby zemřel pro nic za nic."</p>

<p>Té noci se společně vyplížili z oné jeskyně. Přesvědčila ho, že držení prince Dutifula může na Starou krev přivolat pouze drsné represálie, a požádala ho, aby vyhledal vlivné starší, kteří by Laudwina přinutili, ať prince vydá zpátky. Královna Kettricken, připomněla mu, již vystoupila proti těm, kteří lynčovali lidi nadané Moudrostí. Což chce, aby se tato královna, první za celé generace, která se postavila na jejich stranu, obrátila proti nim? Laurel přesvědčila Deerkina, že, jelikož prince unesli Piebaldové, musí ho vrátit Stará krev. Bylo to jediné odškodnění, které mohli nabídnout.</p>

<p>Obrátila se k lordu Goldenovi. Hlas měla prosebný: „Vrá­tili jsme se s pomocí, jak nejrychleji jsme mohli. Není vina Staré krve, že musí žít rozptýleně a v tichosti. Jeli jsme od farmy k chalupě a  shromažďovali vlivné osoby, které byly ochotné promluvit rozumně k Laudwinovi. Bylo to těžké, neboť Stará krev to nemá ve zvyku. Předpokládá se, že každý člověk si vládne sám, každá domácnost má vlastní integritu. Jen málo se jich chtělo postavit nad Laudwina a požádat ho, aby udělal, co je správné." Sklouzla pohledem z lorda Goldena a putovala zrakem po ostatních shromážděných. „Těm z vás, kteří jste přišli, vzdávám velký dík. A kdybyste mi to dovolili, sdělila bych vaše jména královně, aby věděla, vůči komu má dluh."</p>

<p>„A kam má poslat provaz a meč?" zeptala se potichu ranhojička. „Časy ještě nejsou tak vlídné, abychom mohli uvá­dět jména, Laurel. Máme tebe. Pokud budeme chtít, aby nás královna vyslyšela, můžeme se na ni obrátit tvým prostřed­nictvím."</p>

<p>Ti, kteří se tady shromáždili, byli lidé ze Staré krve, ale netitulovali se Piebaldové a ani nepřehlíželi jejich způsoby. Drží se starých tradic, řekl Deerkin vážně lordu Goldenovi. Styděl se za to, že byl nějakou dobu stoupencem Laudwina. Zapřísahal se, že ho k tomu přiměl vztek, a ne touha ovládat zvířata a využívat je pro své vlastní účely, jako to dělali Pie­baldové. Za poslední dva roky viděl až příliš mnoho ze svých lidí pověšených a rozčtvrcených. Bylo to dost na to, aby to rozvrátilo zdravý úsudek kteréhokoliv člověka, ale on, díky Edovi, nahlédl, jak bylo jeho počínání chybné. A taky díky Laurel. Nyní jen doufal, že mu jeho sestřenice odpustí ty kru­tosti z dob dětství.</p>

<p>Hovor na mne dorážel jako rytmické nájezdy vln. Snažil jsem se zůstat vzhůru a neztratit nit jeho slov, ale byli jsme již tak unavení, totiž můj vlk a já. Nighteyes ležel vedle mě a já nebyl s to odlišit, kde jeho bolest končí a kde začíná mo­je. Bylo mi to jedno. I kdybychom už mohli sdílet jenom bo­lest, rád bych to bral. Stále jsme měli jeden druhého.</p>

<p>Princ takové štěstí neměl. Přetočil jsem hlavu a pohlédl na něj, ale pořád spal, vdechuje a vydechuje, jako by truch­lil i ve svých snech.</p>

<p>Cítil jsem, jak balancuji na pokraji vědomí. Vlkův těžký spánek mě stahoval dolů a příjemně vábil. Spánek je nejlep­ší lékař, říkával mi vždycky Burrich. Modlil jsem se, aby měl pravdu. Jako tóny nějaké vzdálené hudby jsem vnímal Nighteyesovy sny o lovení, ale ještě jsem se nemohl poddat své touze sdílet je s ním. Šašek možná důvěřoval Laurel a Deerkinovi a jejich přátelům, já však nikoli. Budu na stráži, slí­bil jsem si. Budu na stráži.</p>

<p>Předstíraje spánek, natočil jsem se, abych je mohl pozo­rovat. Jen tak mimochodem jsem si všiml, že ačkoli Laurel sedí mezi lordem Goldenem a Deerkinem, má blíže k šlech­tici než k vlastnímu bratranci. Rozhovor se nyní svezl spíše k vyjednávám než k obhajobě. Bedlivě jsem naslouchal od­měřeným a rozumným slovům lorda Goldena:</p>

<p>„Obávám se, že pozici královny Kettricken plně nechápe­te. Nemohu si samozřejmě dovolit, abych mluvil za ni. Jsem na farseerovském dvoře pouhým hostem, nováčkem a ještě k tomu cizincem. Ale možná právě tyto limity mi dovolují vidět jasněji to, před čím důvěrná obeznámenost s prostře­dím zaslepuje. Koruna a jméno Farseer ještě neuchrání prin­ce před pronásledováním kvůli Moudrosti v jeho krvi. Spíše budou účinkovat jako olej přilitý do ohně; princ v něm sho­ří na uhel. Připustil jsi, že královna Kettricken udělala mnohem víc než kterýkoli z jejích předchůdců pro to, aby posta­vila mimo zákon pronásledování vlastních lidí. Ale pokud odhalí, že její syn je nadaný Moudrostí, nejenomže by oba dva mohli být svrženi, nýbrž samotné její snahy uchránit váš lid by byly nahlíženy jako podezřelý pokus chránit vlastní krev."</p>

<p>„Královna Kettricken postavila mimo zákon usmrcování našich lidí jen na základě toho, že jsme ‚nadaní Moudrostí', to je pravda," odvětil Deerkin. „To však neznamená, že jsme přestali umírat. Skutečnost je nasnadě. Ti, kteří se nás sna­ží všechny vybít, falšují nejrůznější újmy a vymýšlejí si do­mnělé křivdy, kterých jsme se na nich dopustili. Jeden člo­věk zalže, druhý to odpřisáhne, a nějaký otec, nebo sestra, ze Staré krve je pověšen, rozčtvrcen a spálen. Třeba když krá­lovna uvidí, že jejímu synovi hrozí to, co vidí můj otec hro­zit jeho synovi, podnikne rozsáhlé kroky v náš prospěch."</p>

<p>Jeden muž za Deerkinovými zády rozvážně kývl.</p>

<p>Lord Golden elegantně roztáhl ruce. „Udělám, co budu moci, o tom vás ujišťuji. Královna si vyslechne kompletní zprávu o tom, co jste vykonali, abyste zachránili jejího syna. Laurel je pro královnu Kettricken víc než jen pouhou lovčí. Její také přítelkyní a důvěrnicí. Poví královně o všem, co jste udělali, abyste jí vrátili syna zpátky. Víc dělat nemohu. Nemohu tu pronášet sliby za královnu Kettricken."</p>

<p>Muž za Deerkinovými zády, který předtím kývl, se před­klonil kupředu. Dotkl se jeho ramene, jako by ho pobízel, ať pokračuje. Pak se zase zaklonil a čekal. Deerkin se na oka­mžik zatvářil rozpačitě. Potom si odkašlal a řekl: „Budeme královnu sledovat a naslouchat tomu, co řekne svým šlech­ticům. Víme lépe než kdokoli jiný, jaké hrozbě by princ Dutiful čelil, kdyby vešlo ve známost, že mu v žilách koluje Sta­rá krev. Je to nebezpečí, jemuž naši bratři a sestry musí čelit dennodenně. Rádi bychom, aby z našich vlastních tuto hroz­bu sejmuli. Pokud královna shledá za vhodné natáhnout ru­ku a zaštítit náš lid před pronásledováním, potom Stará krev zaštítí tajemství jejího syna. Ale pokud bude naši situaci ig­norovat, pokud se k tomu krveprolití bude stavět nevšíma­vě... pak..."</p>

<p>„Chápu, co tím míníte," odvětil lord Golden hbitě. Hlas měl studený, ale ne drsný. Nadechl se a pronesl: „Za daných okolností je to snad maximum, jež po vás můžeme žádat. Už jste nám vrátili farseerovského dědice. Díky tomu vůči vám královna zaujme příznivý postoj."</p>

<p>„To taky čekáme," odvětil ztěžka Deerkin a muži za ním rozvážně pokývali hlavami.</p>

<p>Spánek mi lákavě kynul. Nighteyes byl již v mrákotách. Jeho srst byla lepkavá od masti stejně jako moje hruď a bři­cho. Nebylo už skoro žádné místo, které by nás nebolelo, ale já mu spočinul čelem na šíji a opatrně ho ovinul rukou. Je­ho srst se mi přilepila na kůži. Slova z porady u ohně ze­slábla a pozbyla na významu, když jsem se mu otevřel. Pro­nikl jsem se svým vědomím za clonu rudé bolesti, která ho vymezovala, až jsem posléze našel to teplo a humor vlastní jeho duši.</p>

<p><emphasis>Kočky. Horší než dikobrazi.</emphasis></p>

<p><emphasis>Mnohem horší.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ale ten chlapec tu kočku miloval.</emphasis></p>

<p><emphasis>A ta kočka milovala toho chlapce. Chudák chlapec.</emphasis></p>

<p><emphasis>Chudák kočka. Ta žena byla sobecká.</emphasis></p>

<p><emphasis>Víc než sobecká. Zlá. Její vlastní život jí nestačil.</emphasis></p>

<p><emphasis>To byla statečná kočička. Držela se pevně a vzala tu ženu s sebou.</emphasis></p>

<p><emphasis>Statečná kočka. </emphasis>Odmlka. <emphasis>Myslíš, že to někdy přijde, aby se lidé s Moudrostí mo</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>li otevřeně hlásit ke své magii?</emphasis></p>

<p><emphasis>Nevím. Bylo by to dobré, myslím. Jen pohleď, jak její uta</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jování a špatná pověst utvářely naše životy. Ale... ale bylo to dobré i takové, jaké to bylo. Naše. Tvoje a moje.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ano. Teď odpočívej.</emphasis></p>

<p><emphasis>Odpočívej.</emphasis></p>

<p>Nedokázal jsem odlišit, které myšlenky jsou moje a které vlkovy. To jsem ani nemusel. Ponořil jsem se spolu s ním do jeho snů a snili jsme si společně. Možná to byla Dutifulova ztráta, která nám tak silně připomněla všechno to, co nám stále patřilo, a taky to, co jsme měli dřív. Zdálo se nám o vl­četi lovícím myši pod prohnilou podlahou jedné staré budo­vy a zdálo se nám o muži a vlkovi, jak každý z jedné strany strhávají k zemi velkého kance. Zdálo se nám o tom, jak je­den druhého stopujeme v hlubokém sněhu, jak spolu zápasí­me a ňafáme a halekáme. O jelení krvi, horké v ústech, a kyp­rých měkkých játrech, o něž se hašteříme. A pak jsme klesli i za tyto prastaré vzpomínky do dokonalého klidu a pohody. Uzdravování počíná v hlubokém spánku, jako byl tenhle.</p>

<p>Byl vzhůru jako první. Málem jsem se vzbudil, když vstal, opatrně se oklepal a pak se o něco směleji protáhl. Jeho vy­tříbenější čichový smysl mi sdělil, že rozbřesk visí ve vzdu­chu. Slabé slunce se právě začalo lehounce dotýkat orosené trávy a probouzet vůně země. Bude se probouzet zvěř. Bude dobrý lov.</p>

<p><emphasis>Jsem tak unavený, </emphasis>postěžoval jsem si. <emphasis>Nemohu uvěřit, že vstáváš. Odpočiň si je</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>tě chvíli. Vyrazíme na lov později.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ty že jsi unavený? Já jsem tak unavený, že mi už ani od</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>počinek neuleví. Jedině lov. </emphasis>Ucítil jsem, jak mi mokrým če­nichem dloubl do tváře. Byl studený. <emphasis>Takže nejdeš? Byl jsem si jist, že budeš chtít jit se mnou.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vždyť já jdu. Vždyť já jdu. Ještě však ne. Dej mi ještě chvi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ličku.</emphasis></p>

<p><emphasis>Dobře, bratříčku. Ještě chviličku. Až budeš chtít, vydej se za mnou.</emphasis></p>

<p>Ale má mysl se vezla s jeho myslí, jako už tolikrát před­tím. Opustili jsme jeskyni, plnou člověčích pachů, a prošli jsme kolem nové mohyly s kočkou. Zavětřili jsme její smrt a pižmo z lišky, která sem za tím pachem přišla, jenže když ucítila dým z táborového ohně, dala se jinam. Tábořiště jsme brzy nechali za sebou. Nighteyes si místo zalesněného údo­lí vybral odkryté úbočí. Nebe nad hlavou bylo modré a vy­soké a mizela na něm poslední hvězda. Noc byla studeněj­ší, než jsem si předtím uvědomoval. Na konečcích některých stébel byla pořád jinovatka, ale jak sejí vycházející slunce dotýkalo, zakouřilo se a byla pryč. Vzduch si však zachová­val mrazivý nádech, každá vůně byla ostrá jako břitká čepel nože. Vlčím čenichem jsem všechno větřil a poznával. Svět byl náš. <emphasis>Měnící se čas, </emphasis>řekl jsem mu.</p>

<p><emphasis>Přesně tak. Čas změny, Changere.</emphasis></p>

<p>Byly tady tlusté myši spěšně sbírající ve vysoké trávě se­mínka travin, ale my jsme je minuli. Na vrcholu kopce jsme se na chvíli zastavili. Vykročili jsme po hřebeni, větříce ve vzduchu ráno, vychutnávajíce si sladké rty nadcházejícího dne. Na dně zalesněných říčních údolí bude vysoká. Budou to zdravé, silné a vypasené kusy, výzva pro jakoukoli smeč­ku, natož pro jediného vlka. Bude mě potřebovat po svém boku, abych mu při lovu pomohl. Bude se pro ně muset vrá­tit později. Přesto se na vrcholu hřebene zastavil. Ranní vět­řík mu čechral srst a uši měl našpicované, když shlížel smě­rem dolů, kde zvěř, jak jsme věděli, musela být.</p>

<p><emphasis>Dobrý lov. Už jdu, bratře. </emphasis>Řekl to se značným odhodlá­ním.</p>

<p><emphasis>Sám? Sám však jelena neskolíš! </emphasis>Rezignovaně jsem si po­vzdechl. <emphasis>Počkej, já vst</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>nu a půjdu s tebou.</emphasis></p>

<p><emphasis>Počkat na tebe? Kdepak! Vždycky jsem musel běhat na</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>před a ukazovat ti cestu.</emphasis></p>

<p>Hbitě jako myšlenka se ode mne prosmekl pryč a vyrazil dolů po úbočí jako stín mraku, když zafouká vítr. Jak běžel, mé spojení s ním se třepilo, rozptylovalo a uplývalo do stran jako pampeliščí chmýří ve větru. Místo aby bylo útlé a skry­té, cítil jsem, jak se naše pouto rozšiřuje a otevírá, jako by vyzval všechna stvoření světa nadaná Moudrostí, aby s ná­mi naše spojení sdílela. Veškerá síť života na celém tom úbo­čí se pojednou dmula v mém srdci, navzájem propojená, pro­pletená a protkaná. Příliš krásné, než aby se to dalo všechno obsáhnout. Musel jsem jít s ním; tak báječné ráno je třeba s někým sdílet.</p>

<p>„Počkej!" zvolal jsem a ten výkřik mě probudil. Šašek kou­sek ode mě se posadil, vlasy rozcuchané. Ústa jsem měl plná masti a vlčích chlupů, prsty zabořené hluboko do jeho koži­chu. Přitiskl jsem ho k sobě a s tím sevřením mu vyšel z plic poslední tichounký dech. Ale Nighteyes už byl pryč. Přes ote­vřené ústí jeskyně se řinul studený déšť.</p>

<p> <strong><emphasis>8 Lekce</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Dříve než může být zahájena výuka Umění, je třeba elimino</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vat odpor vůči učení. Někteří z mistrů Umění zastávali ná</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zor, že dříve než může výuka vůbec začít, musí každého stu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>denta znát jeden rok a jeden den. Na konci této lhůty mistr bude vědět, kteří studenti jsou připraveni přijímat instrukce. Ti ostatní, bez ohledu na to, jak nadějní se jevili, jsou potom propuštěni, aby se vrátili zpátky ke svým předchozím živo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tům.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jiní mistři Uměni zase prosazovali názor, že tato techni</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ka je pouhé mrhání ce</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ným časem a potenciálem. Razili pří</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mější cestu k eliminaci studentova odporu, ce</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tu, která se ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zaměřuje tolik na důvěru jako spíše na povolnost mistrově vůli. Strik</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ní režim ve znamení odříkáni se stává základnou pro zaměření studentovy vůle na to, aby mistra uspokojil. Ná</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>stroji k dosaženi tohoto pokorného postoje jsou půst, chlad, omezený spánek a disciplina. Využití této metody se doporu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>čuje </emphasis><emphasis>v </emphasis><emphasis>dobách nouze, kdy je především nutné koterie cvičit a utvářet rychle a ve větším množství. Kvalita takto stvoře</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ného praktikanta Umění možná není až tak obdivuhodná, ale</emphasis><emphasis> skoro každý student s minimální úrovní talentu může být při</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nucen, aby tímto způsobem fungoval.</emphasis></p>

<p>WEMDEL, TOVARYŠ MISTRA UMĚNÍ QUILO,</p>

<p>„POSTŘEHY"</p>

<p>Po celý den a noc ranhojička ze Staré krve udržovala prin­ce v mrákotách. Věděl jsem, že to lorda Goldena děsí i na­vzdory Laureliným snahám ujistit ho, že to viděla už před­tím a že ranhojička dělá pouze to, co je třeba dělat. Já sám jsem Dutifulovi záviděl. Mně nikdo žádnou takovou útěchu nenabídl a mluvili se mnou jen velmi, velmi málo. Možná že zčásti za tím byl ostrakismus; když se někdo odmítá podílet na podpoře společnosti, ztrácí tím i podporu této společnos­ti. Přesto si nemyslím, že za tím byla výhradně necitelná kru­tost Byl jsem nejen vyvrhel, ale též dospělý člověk, a oni če­kali, že se s tou ztrátou vypořádám po svém. Jako cizí lidé mi toho mohli říct jen velmi málo a nemohli dělat absolutně nic, aby mi pomohli.</p>

<p>Byl jsem si vědom šaškova soucitu, ale jen okrajově. Jako lord Golden se mnou moc mluvit nemohl. Smrt mého vlka mě dočista izolovala a otupila. Ztráta společnosti Nighteyese byla sama o sobě dost velkou ranou, ale spolu s ním jsem pozbyl také přístup k ostřejším vjemům. Zvuky se mi zdály tlumené, noc temnější, vůně a chutě řádnější. Jako by svět byl oloupen o veškerý svůj jas. Opustil mě, abych tu přebý­val sám na zešeřelém a zatuchlém místě.</p>

<p>Navršil jsem pohřební hranici a vlkovo tělo spálil. To pří­slušníky Staré krve očividně rozrušilo, ale byl to můj způsob truchlení, a tak jsem se ho chopil. Nožem jsem si odřízl silný pramen vlasů, svých černých i bílých kadeří, a spálil jej spolu s ním. Doprovodila ho i dlouhá, vzdušná lokna tříslově zlaté barvy. A jako to kdysi udělal Burrich, když odešla Vixen, zůstal jsem toho dne u ohně, bojoval s deštěm, který se ho snažil uhasit, přikládal dřevo, kdykoli začal skomírat, dokud i vlkovy kosti nebyly na popel.</p>

<p>Druhého dne brzy ráno ranhojička princi umožnila, aby se probudil. Seděla vedle něho a dívala se, jak se noří z mrákot vyvolaných drogou. Stál jsem opodál, ale přesto jsem byl na stráži. Viděl jsem, jak se mu zvolna vrací vědomí, nejprve do očí a pak do tváře. Začal si nervózně protahovat ruce, ale ranhojička se natáhla a přikryla je dlaní, aby ten pohyb za­stavila. „Ty nejsi kočka. Kočka odešla. Jsi člověk a musíš žít dál. Požehnáním Staré krve je, že s námi sdílejí své životy. A prokletím je, že jejich životy jsou zřídkakdy tak dlouhé ja­ko naše."</p>

<p>Potom vstala a odešla od něj, aniž mu poskytla nějaké dal­ší téma k zamyšlení. Zakrátko už Deerkin a jeho společníci nasedli na koně a odjeli. Všiml jsem si, že si s Laurel našli chvilku času, aby si před odjezdem v soukromí promluvili. Možná ještě spravovali nějaké pokažené rodinné pouto. Vě­děl jsem, že Chade by po mně chtěl vědět, co si povídali, ale byl jsem příliš zkroušený na to, abych se je pokoušel špeho­vat.</p>

<p>Piebaldové tady na útěku zanechali několik koní. Jedno­ho z nich Stará krev předala princi k užívání. Byl to malý še­dohnědý tvor, jenž měl stejně mdlého ducha jako srst. Prin­ci Dutifulovi však dokonale vyhovoval, stejně jako vytrvalé mrholení. Před polednem jsme i my nasedli a rozjeli se zpát­ky na Buckkeep.</p>

<p>Jel jsem na Myblack po boku prince. Její stav se zlepšil, už nekulhala tak hrozně jako předtím. Laurel a lord Golden</p>

<p>jeli před námi. Bavili se mezi sebou, jenomže já jsem jejich rozhovor nedokázal sledovat. Nemyslím si, že by mluvili ti­še a důvěrně. Spíše to souviselo s umrtvením mého vlastní­ho světa. Připadal jsem si otupělý a obluzený, napůl slepý. Věděl jsem, že jsem naživu, poněvadž má zranění mne bole­la a déšť na kůži byl studený. Ovšem zbytek světa, všechny vjemy a pocity, byl jaksi pohaslý. Už jsem si nevykračoval nebojácně za tmy; vítr už mi nevyprávěl o králíkovi na úbo­čí kopce nebo o srnci, který před chvílí přešel cestu. I jídlo pozbylo veškerou chuť.</p>

<p>Princ na tom nebyl o moc lépe. Svůj žal zvládal stejně ele­gantně jako já, s nevrlostí a mlčením. Řekl bych, že mezi ná­mi visela zeď nevyřčených obvinění. Nebýt něj, můj vlk by stále ještě žil, nebo by alespoň skonal za vlídnějších okol­ností. Já zase zabil jeho kočku, a to přímo jemu před očima. Jaksi to bylo ještě horší, že nás stále spojovala pavouci síť Umění. Nemohl jsem se na něho podívat, aniž bych vzal na vědomí, v jak naprosto mizerném je stavu. Myslím, že mé nevyřčené obvinění vůči své osobě vycítil. Věděl jsem, že to není spravedlivé, byl jsem však příliš stravován bolestí, než abych dokázal být korektní. Kdyby princ byl dostál svému jménu a své povinnosti, kdyby byl zůstal na Buckkeepu, uva­žoval jsem, pak by byla jeho kočka naživu a můj vlk taky. Nikdy jsem ta slova nahlas nevyřkl. Ani jsem nemusel.</p>

<p>Cesta zpátky na Buckkeep byla strastiplná pro nás pro vše­chny. Když jsme přijeli k cestě, vydali jsme se po ní na se­ver. Nikdo z nás si nepřál navštívit znovu Hallerby a hosti­nec U prince Piebalda. A navzdory Deerkinovým ujištěním, že lady Bresinga i se svou rodinou neměla ve spiknutí Piebaldů proti princi prsty, drželi jsme se hodně stranou od je­jich pozemků a hradu. A do toho pršelo. Lidé ze Staré krve nám ze svých zásob zanechali, co mohli, ale moc toho nebylo. V prvním městečku, do kterého jsme dorazili, jsme strá­vili noc v jednom ponurém hostinci. Lord Golden tam sluš­ně zaplatil za posla, aby co nejrychlejší cestou doručil svi­tek ,jeho bratranci" ve městě Buckkeep. Pak jsme vyrazili napříč krajinou, směřujíce k další usedlosti, kde se nacházel přívoz přes Jelení řeku. Řečené objížďky nám zabraly dva dny cesty navíc. Tábořili jsme v dešti, jedli příděly ze svých skrovných zásob a spali v zimě a mokru. Věděl jsem, že ša­šek úzkostlivě počítá ubývající dny před novem a princo­vým zásnubním obřadem. Nicméně jsme jeli pomalu a já měl podezření, že lord Golden nám svým vysláním posla do Buckkeepu, s cílem zpravit královnu o okolnostech našeho návratu, tak trochu koupil čas. Možná že chtěl princi a mně dopřát nějakou dobu, abychom se vypořádali se svými ztrá­tami, než se vrátíme doprostřed shonu a společnosti na hra­dě Buckkeep.</p>

<p>Pokud člověk na zranění nezemře, pak se nějakým způ­sobem zahojí, a totéž platí i pro odchod někoho blízkého. Ostrá bolest z bezprostřední ztráty polevila a princ a já jsme vpluli do šedivých dní nesoucích se ve znamení otupělé popletenosti a čekání. Tak se mi zármutek vždycky jevil jako čas čekání nikoli na to, až bolest pomine, ale až si na ni člo­věk zvykne.</p>

<p>Na náladě mi zrovna nepřidalo, že lordu Goldenovi a Laurel zpáteční cesta nepřipadala tak únavná a osamělá jako princi a mně. Jeli před námi, dotýkajíce se třmeny o sebe, a ačkoli se nesmáli nahlas nebo nezpívali veselé tulácké pís­ně, skoro nepřetržitě se bavili a zdálo se, že si velmi libují ve společnosti toho druhého. Říkal jsem si, že jen sotva potře­buji ošetřovatelku a že jsou to naopak skvělé důvody pro to, abychom se šaškem nevyzradili hloubku našeho přátelství Laurel či Dutifulovi. Nicméně jsem se soužil osamělostí a pocitem ztráty a nelibost byla tou nejméně bolestivou emocí, kterou jsem dokázal cítit.</p>

<p>Tři dny před novem jsme dorazili do Newfordu[*]). A jak pravil jeho název, byl tam brod a přívoz, který při mojí po­slední cestě touto oblastí ještě neexistoval. Stála tam velká loděnice a kotvila tady pěkná flotila říčních pramic s plo­chými dny. Městečko v jeho okolí bylo nové, připomínajíc drsný strup se svými hrubě sroubenými domy a skladišti. Ne-zdrželi jsme se, ale zamířili rovnou k přívozu a tam v dešti čekali, dokud nebude večerní prám připraven k přeplutí řeky.</p>

<p>Princ držel otěže svého nezařaditelného koně a hleděl mlč­ky přes vodu. Po nedávných deštích řeka nebezpečně stoup­la a zhoustla naplaveným bahnem, ale já v sobě nedokázal najít dost lásky k životu, abych se bál smrti. Pohazování člu­nu a vzniklé zdržení, jak převozníci zápolili s proudem, se mi jevilo jen jako další mrzuté zpoždění. Zpoždění? ptal jsem se jízlivě sám sebe. A kam jsem vlastně spěchal? Domů ke krbu? K ženě a dětem? Mám ještě pořád Hapa, připomněl jsem si, ale hned vzápětí jsem věděl, že nemám. Hap byl mla­dý muž, který si razil cestu na vlastní pěst. Kdybych se teď k němu přimkl a učinil z něj ohnisko svého života, byl bych jako pijavice. A kdo tedy jsem, když tu stojím sám, oloupe­ný o všechny ostatní? Byla to obtížná otázka.</p>

<p>Prám se zakymácel, když jsme najeli na štěrk, a potom ho muži začali vytahovat dále na břeh. Byli jsme na druhé stra­ně. Buckkeep ležel jeden den cesty od nás. Kdesi nad hustý­mi mračny otálel stříbrný proužek starého, ubývajícího mě­síce. Dorazíme na Buckkeep před zásnubním obřadem prince Dutifula. Dokázali jsme to. Přesto jsem nezažíval žádné povznesení či snad pocit z dobře vykonané práce. Jenom jsem chtěl, aby už tahle cesta skončila.</p>

<p>Když jsme stanuli v přístavišti, zasáhla nás učiněná průtrž mračen a lord Golden jasně prohlásil, že tu noc už dále ne­pojedeme. Místní hostinec byl starší než město na druhé stra­ně řeky. Déšť nám zastíral ostatní budovy ve vesnici, ale měl jsem dojem, že jsem zahlédl menší nájemnou stáj a za ní pár rozptýlených domků. Ve vývěsním štítu hostince bylo ves­lo namalované na starém kormidle a mezi trámovím jeho zdí prosvítala ošlehaná šeď v místech, kde byly před časem za­bílené. Krutá noc zahnala lidi dovnitř, takže hostinec byl sko­ro plný. Lord Golden a jeho skupina byli příliš utrmácení, než aby se dožadovali přijetí, jaké náleží šlechtě. Naštěstí měl dost peněz, aby si koupil respekt i úctu hostinského. Kupec Kestrel, jak se představil, obdržel dva pokoje, ačkoli jedním z nich byla jenom malá komůrka nahoře pod krokvemi. Jeho „sestra" odhodlaně prohlásila, že to jí bohatě stačí, přičemž kupec a jeho dva sluhové si měli vzít druhý. Pokud měl princ nějaké problémy s tím, že cestuje v přestrojení, nedal to na sobě znát. V plášti a s kápí na hlavě stál zmoklý na verandě spolu se mnou, dokud nevyšel sluha a neřekl nám, že pokoj pro našeho pána je připraven.</p>

<p>Když jsem procházel vchodem do hostince, uslyšel jsem ze společenské místnosti jasný ženský hlas prozpěvující pí­seň. No jasně, pomyslel jsem si. No jasně. Kdo jiný by mohl lépe držet v hostinci hlídku než pěvkyně? Starling zpívala starou baladu o dvou milencích, kteří se vzepřeli svým rodi­nám a utekli z domovů, aby se z lásky k sobě vrhli do náru­čí smrti. Ani jsem do místnosti nenahlédl, ačkoli jsem viděl, jak se Laurel zastavila a zaposlouchala u dveří. Princ mě po schodech zcela netečně následoval do velké, leč selské jiz­by.</p>

<p>Lord Golden sem přišel o něco dřív než my. Jeden zdejší zaměstnanec právě rozdělával oheň, zatímco dva další v kou­tě chystali káď s koupelí a zástěny proti průvanu. V místnos­ti byly dvě velké postele a slamník poblíž dveří. Na jednom konci bylo okno. Princ k němu vykročil a rozmrzele vyhlédl ven do noci. U ohně byl věšák a já se zhostil své role tím, že jsem lordu Goldenovi pomohl z jeho promoklého a špinavé­ho pláště. Shodil jsem ze sebe i ten svůj a oba je pověsil, aby na věšáku uschly, a potom jsem mu stahoval mokré boty, za­tímco sluhové v řadě proudili do místnosti a zase z místnos­ti, přinášejíce vědra s horkou vodou a večeři sestávající z ma­sových pirožek, zavařeného ovoce, chleba a piva. Všichni si počínali s takovou precizností, že mi připomněli skupinu kejklířů, když se jako vlna vnesli dovnitř a poté se z místnosti podobným způsobem vzdálili. Když znovu zmizeli v chod­bě, zavřel jsem za nimi dveře. Horká voda v kádi naplňovala místnost vůní bylin do koupele a já pojednou zatoužil nalo­žit se do té lázně a na vše zapomenout.</p>

<p>Slova lorda Goldena mě však vrátila zpět do reality: „Můj princi, vaše koupel je připravena. Potřebujete asistenci?"</p>

<p>Princ vstal. S plesknutím upustil na podlahu svůj mokrý plášť. Chvíli na něj hleděl, potom ho zvedl a zanesl k věšá­ku. Tam ho rozprostřel s navyklými pohyby chlapce, který je zvyklý starat se o svoje potřeby sám. „Žádnou asistenci ne­potřebuji. Děkuji vám," pravil tiše. Pohlédl na jídlo kouřící na stole. „Nečekejte na mě. Na formality si nepotrpím. Nevi­dím žádný smysl v tom, abyste hladověli, zatímco já se bu­du koupat."</p>

<p>„V tomhle jste věrným synem svého otce," poznamenal uznale lord Golden.</p>

<p>Princ na tu poklonu vážně kývl hlavou, ale žádnou další odpověď již nepronesl.</p>

<p>Lord Golden počkal, až princ Dutiful zmizí za zástěnami. Od hostinského si mezitím opatřil papír, inkoust a brko. Usedl ke stolku s psacími pomůckami a potichu se nějakou dobu činil. Já přešel ke krbu, v ruce masovou pirožku ze sto­lu. Vstoje jsem ji jedl, zatímco oheň mě hřál do zad a odpa­řoval mi vlhkost z oblečení. Lord Golden učinil poslední tah brkem a řekl mi: „Inu, alespoň jsme na nějaký čas unikli to­mu počasí. Myslím, že se tady pořádně vyspíme a zítra poje­deme dál, ale ne moc časně zrána. Vyhovuje ti to, Tome?"</p>

<p>„Jak si přejete, lorde Goldene," odpověděl jsem, zatímco on foukal na psaní, načež ho smotal. Ovázal ho nití ze své­ho kdysi skvostného pláště. Když mi ho podával, jedno obo­čí měl pozvednuté.</p>

<p>Přesně jsem pochopil, co míní. „Já raději ne," pravil jsem potichu.</p>

<p>Odešel od psacího stolku k tabuli s prostřeným jídlem. Za­čal si nabírat a přitom záměrně rachotil talíři a nádobami. Hlas měl tichý, zatímco mumlal: „Ani já bych tě tam nejraději neposílal. Ale nemohu jinak. I když jsem neupravený, stále by se tu mohli najít lidé, kteří by poznali lorda Goldena a všimli si jeho zájmu o pěvkyni. Během této cesty jsem natropil již tak dost skandálů, které se pojí k mému jménu. Což jsi zapomněl na mé počínání na Galekeepu? Až se vrá­tím na Buckkeep, budu to všechno muset nějak vysvětlit. Ani Dutiful nemůže jít, a pokud vím, Laurel o tom kontaktu ne­ví. Starling by ji možná poznala, ale přesto by hleděla s ne­důvěrou na psaníčko doručené Laurel. Takže se obávám, že to musíš být ty."</p>

<p>Obával jsem se téhož a ještě větší strach jsem měl z té pro­radné části sebe sama, která si ve skutečnosti přála sejít po schodech dolů a upoutat zpěvaččin zrak. Každý muž má v so­bě tu část osobnosti, která udělá cokoli, jenom aby odvrátila osamělost. Není to nutně ta nejzbabělejší část mužské du­še, ale už jsem viděl hodně mužů dělat ostudné věci, jen aby jí vyhověli. Horší bylo, že jsem si říkal, jestli mě šašek ne­posílá dolů za ní záměrně. Už jednou předtím, když osamě­lost hrozila strávit moje srdce, jí řekl, kde mě má hledat. By­la to falešná útěcha, když jsem ji vzal do náručí. Přísahal jsem si, že už to nikdy příště neudělám.</p>

<p>Přesto jsem z jeho ruky vzal to smotané psaníčko a strčil si ho do rozedraného rukávu s navyklým způsobem člověka, jenž vedl roky život podvodníka. Pera z pláže pokladů jsem měl pořád uvnitř, bezpečně přivázaná k předloktí. Alespoň tohle tajemství pořád patřilo mně, a taky bude, dokud nebu­du mít čas na to, abych se s ním o ně podělil v soukromí.</p>

<p>Nahlas mi řekl: „Vidím, že navzdory dlouhému dni jsi ně­jaký neklidný. Jenom běž, Tome. Princ a já se o sebe pro je­den večer postaráme sami a ty si zasloužíš tu trochu zábavy a zpěvu a pivo v tichém ústraní. Jen běž, viděl jsem, jak há­zíš tím směrem toužebné pohledy. Nebude nám to vadit."</p>

<p>Říkal jsem si, koho tím chce asi oklamat. Princ bude vě­dět, že v srdci teď nemám zájem o nic jiného než o truchle­ní. V táboře Piebaldů navíc viděl, jak se lord Golden pod­volil mému příkazu a spolu s vlkem odešel. Nicméně jsem svému pánu nahlas poděkoval za svolení a opustil místnost. Možná to byla hra, kterou jsme všichni hráli jeden pro dru­hého. Pomalu jsem scházel ze schodů. Když jsem sestupo­val, Laurel zrovna mířila nahoru. Obdařila mě pátravým po­hledem. Zkoušel jsem vymyslet něco, co bych jí řekl, ale nic mě nenapadalo. Mlčky jsem ji minul, nemaje v úmyslu tvářit se přezíravě, ale zároveň jsem nebyl schopen užírat se, kdy­by to vzala jako urážku. Uslyšel jsem, kterak se za mnou na schodech zarazila, jako by na mě chtěla promluvit, ale já po­kračoval v cestě dolů.</p>

<p>Ve společenské místnosti byl nával. Někdo zřejmě přišel kvůli hudbě, poněvadž reputace Starling byla teď veliká, ale mnozí další vypadali, že je tu uvěznil liják a nemohou si do­volit pokoj. Na noc se tady ukryjí, a až hudební vystoupení skončí, proklimbají bouři u stolů a na lavicích. Podařilo se mi vymámit z obsluhy jídlo a žejdlík piva pod příslibem, že můj pán za to ráno zaplatí. Pak jsem šel na konec místnos­ti, kde stál krb, a vecpal se k rohovému stolu hned za loket Starling. Věděl jsem, že její přítomnost tady není žádná sho­da náhod. Čekala tu na náš návrat a zřejmě měla možnost po­slat na Buckkeep holuba se zprávou o nás. A tak jsem nebyl překvapen, když předstírala, že si mě nevšimla, a hrála a zpí­vala dál.</p>

<p>Po dalších třech písních prohlásila, že musí dát odpoči­nout svému hlasu a svlažit si hrdlo. Pikolík, který jí přinesl víno, ho postavil na roh mého stolu. Když si sedla vedle mě, aby se napila, podal jsem jí pod stolem psaníčko od lorda Goldena. Pak jsem do sebe hodil poslední doušek piva a vyšel ven na záchod.</p>

<p>Když jsem se vracel do hostince, čekala na mě pod přeté­kajícími okapy. „Zpráva již byla poslána," pozdravila mě.</p>

<p>„Povím to pánovi." Už jsem chtěl kolem ní projít, ale ona mě chytla za rukáv. Zastavil jsem se.</p>

<p>,,Pověz to mně," pravila tiše.</p>

<p>Odvěká ostražitost mne přiměla držet jazyk za zuby. Ne­věděl jsem, kolik informací jí Chade poskytl. „Splnili jsme náš úkol."</p>

<p>„To jsem tušila," odpověděla jízlivě. Potom si povzdech­la. „A vím, že není radno se tě ptát, jakým úkolem byl lord Golden pověřen. Ale pověz mi něco o sobě. Vypadáš straš­ně... vlasy máš opižlané nakrátko, oblečení na cáry. Co se sta­lo?"</p>

<p>Z toho všeho, čím jsem prošel, se pouze jedna událost tý­kala ryze mne; mohl jsem se rozhodnout, jestli se o ni podě­lím nebo ne. Řekl jsem jí: „Nighteyes je mrtev."</p>

<p>Její mlčení prostupoval zvuk deště. Pak si zhluboka po­vzdechla a dala mi ruce kolem krku. „Och, Fitzi," pravila ti­še. Spočinula mi hlavou na poškrábané hrudi. Mohl jsem vi­dět světlejší pramen v jejích tmavých vlasech a cítit její vůni a víno, které vypila. Rukama mi přejížděla po zádech, heb­ce, konejšivě. „Už zase sám. To není spravedlivé. To vážně není spravedlivé. Máš tu nejsmutnější píseň ze všech lidí, jež jsem kdy poznala." Přihnal se poryv větru a s ním déšť, kte­rý nás zkropil, ale ona mě pořád držela a mezi námi se utvo­řila trocha tepla. Dlouhou chvíli nic dalšího neříkala. Zvedl jsem ruce a ovinul ji. Stejně jako kdysi, i teď se to zdálo být nevyhnutelné. Promluvila mi na hrudi: „Mám pokoj sama pro sebe. Je to na straně k řece. Pojď ke mně. Dovol, ať ti ulevím od bolesti."</p>

<p>„Já... děkuji." Tím se to nespraví, chtěl jsem jí říci. Kdy­by mě někdy vůbec znala, nyní by to věděla. Ale slova ji ne­mohla přimět, aby to pochopila, když to nedokázala sama vy­cítit. Náhle jsem zpětně ocenil šaškovo mlčení a odstup. On věděl. Žádná jiná blízkost mi nemohla ztrátu mého vlka na­hradit.</p>

<p>Pořád vytrvale pršelo. Spustila ruce a vzhlédla mi do tvá­ře. Její hezké čelo se zkrabatilo. „Ty za mnou dnes v noci nepůjdeš, viď?" Znělo to nevěřícně.</p>

<p>Zvláštní. Právě jsem ve svém odhodlání zakolísal, ale už jen způsob, jakým otázku formulovala, mi pomohl odpově­dět správně. Pomalu jsem zavrtěl hlavou. „Cením si tvého po­zvání. Ale nepomohlo by mi to."</p>

<p>„Víš to jistě?" Snažila se, aby její hlas zněl lehkomyslně, a nezdařilo se. Pohnula se a přitom se o mne otřela ňadry, jako by to bylo mimoděk, ale já věděl, že nebylo. Kousek jsem od ní odstoupil a spustil ruce k tělu.</p>

<p>„Vím to jistě. Nemiluji tě, Starling. Ne tímhle způsobem."</p>

<p>„Mám dojem, že tohle jsi mi už kdysi dávno říkal. Mno­ho let to však pomáhalo. Zabíralo to." Očima mi pátrala ve tváři. Sebejistě se přitom usmívala.</p>

<p>Nepomáhalo. Jenom to tak vypadalo. Mohl jsem jí to říci nahlas, ale byla by to zbytečná upřímnost. A tak jsem pou­ze pravil: „Lord Golden mě očekává. Musím jít nahoru za ním."</p>

<p>Pomalu zavrtěla hlavou., Jaký to truchlivý konec smutné­ho příběhu. A já jsem jediná, která ho celý znám, a přesto mi není dovoleno o něm zpívat. Jaká tragická balada by to moh­la být. Jsi synem krále, který vše obětoval pro otcovu rodi­nu, jen aby skončil jako týraný sluha nějakého arogantního cizozemského šlechtice. Vždyť on tě ani pořádně neobléká. Ta potupa tě musí bolet jako rána nožem." Zahleděla se mi hluboko do očí, pátrajíc... po čem vlastně? Po nelibosti? Roz­hořčení?</p>

<p>„Mně to vážně nevadí," odpověděl jsem poněkud zmate­ně. A potom, jako by někdo náhle roztáhl závěs a vpustil do­vnitř světlo, jsem to pochopil. Ona nevěděla, že lord Golden je šašek. Ona ve mně opravdu viděla pouze jeho sluhu, kte­rý jí jeho jménem předává vzkaz. Přes všechnu svoji pěvec­kou mazanost na něj pohlédla a viděla zámožného jamaillianského lorda. Potlačil jsem úsměv, který se mi dral na tvář. „Jsem se svým postavením u něho spokojen a jsem vděč­ný Chadeovi za to, že mi to zařídil. Jsem spokojen s tím, že jsem Tom Badgerlock."</p>

<p>Na okamžik se zatvářila nevěřícně. A pak ten výraz udě­lal místo zklamání. Malinko zavrtěla hlavou. „Měla jsem vě­dět, že to tak bude. Tohle jsi vždycky chtěl, nemám pravdu?</p>

<p>Svůj vlastní malý život. Nemít žádnou zodpovědnost za svůj rod či za to, co se děje u dvora. Být jedním z těch prachoby­čejných lidí, kteří v konečném důsledku neznamenají nic."</p>

<p>Všechny mé předchozí snahy o to, abych ušetřil její city, mi teď vyzněly poněkud nejapně. „Musím už jít," zopakoval jsem.</p>

<p>,Jen si pospěš za svým pánem," propustila mě. Hlas mě­la školený a zachvíval se jí pohrdáním, jako by v něm křep­čil štíří osten.</p>

<p>Musel jsem v sobě sebrat všechnu vůli, abych neřekl nic v odpověď. Odvrátil jsem se od ní a zamířil zpátky do hos­tince. Vyšel jsem po schodišti pro služebnictvo k našemu po­koji, zaklepal a vpustil se dovnitř. Dutiful zvedl hlavu z polš­táře a podíval se na mě. Tmavé vlasy měl uhlazené dozadu, pokožku rudou ještě z koupele. Následkem toho vypadal mla­dě. Šaškova postel byla prázdná.</p>

<p>„Můj princi," pozdravil jsem ho. „Lorde Goldene?" zeptal jsem se hned vzápětí zástěny okolo koupele.</p>

<p>„Odešel." Dutiful spustil hlavu zpátky na polštář.,,Na dve­ře zaklepala Laurel a chtěla si s ním v soukromí pohovořit."</p>

<p>„Ach." Málem jsem se usmál. Nezmátlo by toto Starling?</p>

<p>„Požádal mě, protože chtěl, abys věděl, že jsme ti necha­li vodu na koupání. A nech své oblečení za dveřmi. Objed­nal si služebnou, že je vypere a do rána přinese zpátky."</p>

<p>„Děkuji vám, můj princi. Je od vás moc laskavé, že mi to říkáte."</p>

<p>„Prosím, zamkni dveře, povídal. Říkal, že zaklepe a vzbu­dí tě, až se vrátí."</p>

<p>„Ano, jak si přejete, můj princi." Přistoupil jsem ke dve­řím a zamkl je. Pochyboval jsem, že se vrátí před úsvitem. „Máte na mne ještě nějaký požadavek, než půjdu do koupe­le, můj princi?"</p>

<p>„Ne. A nemluv se mnou takhle." Otočil se ke mně zády a zavrtal se hlouběji do postele.</p>

<p>Svlékl jsem se. Když jsem ze sebe sloupával košili, dal jsem dobrý pozor, aby v ní zůstala i pera. Na chvíli jsem si sedl na svůj nízký kavalec, načež jsem si sundal boty. Pera z pláže vklouzla z rukávu košile pod tenkou pokrývku. Sun­dal jsem si Jinnin amulet a položil ho na polštář. Vstal jsem, vystrčil své oblečení za dveře, znovu zamkl a zamířil ke ká­di za zástěnou. Když jsem vlezl do vody, dolehl ke mně Dutifulův hlas: „To se mě ani nezeptáš proč?"</p>

<p>Voda v kádi se mezitím ochladila a byla již vlažná, ale po­řád byla mnohem teplejší než déšť venku. Sundal jsem si po­malu z krku obvaz, který mi tam dala ranhojička. Škrában­ce na břiše a hrudi mě štípaly, když jsem se spustil do vody. Pak to polevilo. Ponořil jsem se ještě hlouběji, abych si na­močil i krk.</p>

<p>„Povídal jsem, to se mě ani nezeptáš proč?"</p>

<p>„Myslím, že je to proto, že nechcete, abych vám říkal ,můj princi', princi Dutifule." Mast z mých poranění se rozpouš­těla ve vodě a do vzduchu stoupala její aromatická vůně. Vodilka. Myrha. Zavřel jsem oči a zajel pod vodu i s hlavou. Když jsem se vynořil, posloužil jsem si z malé misky mýd­lem, které tu nechali pro prince. Prodrbal jsem si zbytek vla­sů na hlavě a díval se, jak do vody ukapávají hnědé mydli­ny. Znovu jsem ponořil hlavu, abych si je spláchl.</p>

<p>„Neměl bys mi děkovat a posluhovat a klanět se mi. Já vím, kdo jsi. Tvá krev je stejně dobrá jako ta moje."</p>

<p>Byl jsem jen rád, že nás od sebe dělí zástěna. Chvíli jsem se ve vodě cákal, zatímco jsem usilovně přemýšlel a doufal, že si bude myslet, že jsem ho neslyšel.</p>

<p>„Chade mi vykládal historky. Když mě poprvé začal vyu­čovat. Příběhy o jiném chlapci, kterého učil, a jak byl tvrdohlavý a taky jak chytrý. ,Když byl můj chlapec ve tvém vě­ku,' říkával, a pak mi třeba pověděl příběh o tom, jak sis tro­pil žerty z pradlen nebo jak jsi ukryl švadleně nůžky, abys ji zmátl. Měl jsi malou lasičku, viď?"</p>

<p>Slink byla Chadeova lasička. Na jeho příkaz jsem ukradl paní Hasty nůžky; byla to součást mého výcviku ve lstivos­ti a zlodějně, když jsem se učil na úkladného vraha. Tohle mu Chade určitě nevykládal. V ústech jsem měl pojednou sucho. Hlasitě jsem se cákal a čekal.</p>

<p>„Ty jsi jeho syn, nemám pravdu? Chadeův syn, a tudíž můj - nemohl by to být bratranec z druhého kolena? Sice z ne­manželského lože, ale přesto bratranec. A myslím si, že taky vím, kdo byla tvoje matka. Je to dáma, o které se pořád mlu­ví, ačkoli se zdá, že o ní nikdo nic moc neví. Lady Thyme."</p>

<p>Nahlas jsem se zasmál a potom jsem přešel do kuckání. Chadeův syn, kterého měl s lady Thyme. No to byl panečku příhodný rodokmen. Lady Thyme, ta nechutná stará obluda, byla Chadeovým výmyslem, chytrým převlekem, když po­třeboval inkognito vycestovat. Odkašlal jsem si a jakžtakž na­byl rovnováhu. „Ne, můj princi. Obávám se, že tady se hro­zivě mýlíte."</p>

<p>Mlčel, zatímco já skončil s koupelí. Vynořil jsem se z ká­dě, osušil se a vystoupil zpoza zástěny. Na slamníku ležela noční košile. Šašek jako obvykle myslel na všechno. Když jsem si ji přetahoval přes mokrou a zježenou hlavu, princ ti­še poznamenal: „Máš po těle spoustu jizev. Jak jsi k nim při­šel?"</p>

<p>„Kladl jsem otázky špatně naloženým lidem. Můj princi."</p>

<p>„Dokonce i mluvíš jako Chade."</p>

<p>Méně laskavou, méně pravdivou věc o mně dosud nikdy nikdo neřekl, tím jsem si byl jist. Opáčil jsem: „A odkdy jsi ty tak výřečný?"</p>

<p>„Od doby, co tady není nikdo, aby nás špehoval. Víš pře­ce, že lord Golden a Laurel jsou zvědové, nebo ne? Jeden je Chadeův a druhý mé matky."</p>

<p>Myslel si o sobě, kdovíjak je chytrý. Bude se muset naučit větší obezřelosti, má-li u dvora přežít. Otočil jsem se a zpří­ma na něho pohlédl. „A co tě přivedlo k víře, že i já nejsem zvěd?"</p>

<p>Skepticky se zasmál. „Jsi příliš hrubý. Je ti jedno, jestli tě mám v oblibě; nepokoušíš se získat moji důvěru či přízeň. Jsi neuctivý. Nikdy mi nelichotíš." Zaklesl si prsty rukou do sebe a založil si je za hlavu. Obdařil mě zvláštním polovičatým úsměvem. „A zřejmě si ani neděláš starosti s tím, že tě nechám pověsit za to, jak jsi se mnou zacházel tam na tom ostrově. Jen příbuzný by mohl s někým jednat takhle špatně a nepočítat s žádnými následky." Napřímil vyzývavě hlavu a já v jeho očích spatřil to, čeho jsem se nejvíc obával. Za je­ho spekulacemi byla holá nouze. Oči mu krvácely nesnesi­telnou osamělostí. Před léty, když mě Burrich násilím oddě­lil od prvního zvířete, k němuž jsem se kdy připoutal, jsem se přimkl k němu. Bál jsem se toho stáj mistra a nenáviděl ho, ale ještě více jsem ho potřeboval. Potřeboval jsem být ve spojení s někým, kdo mi bude pevnou a trvalou oporou. Ně­kde jsem slyšel, že všichni mladí lidé mají takové požadav­ky. Myslím, že u mne to zacházelo mnohem dále za prostou dětskou potřebu stability. Jakmile jsem jednou zažil celistvé spojení prostřednictvím Moudrosti, už jsem nemohl déle sná­šet izolaci vlastní mysli. Řekl jsem si, že Dutifulova změna chování vůči mně zřejmě více souvisí s Jinniným amuletem než s nějakým upřímným zájmem o mě. Pak jsem si uvědo­mil, že amulet pořád leží na mém polštáři.</p>

<p>„Zodpovídám se Chadeovi." Řekl jsem ta slova rychle, bez příkras. Nezabřednu do klamu a lží. Nedovolím, aby se ke mně připoutal ve víře, že jsem někým, kým ve skutečnosti nejsem.</p>

<p>„No jasně že ano. Poslal pro tebe. Kvůli mně. Musíš být ten, o němž říkal, že se mi ho pokusí sehnat. Ten, kdo by mě mohl naučit Umění lépe než on."</p>

<p>Vskutku, Chadeovi se s vyšším věkem poněkud rozvázal jazyk.</p>

<p>Posadil se na posteli a začal na prstech vypočítávat dů­vody. Zatímco mluvil, kritickým zrakem jsem ho sledoval. Strádání a žal mu stále kalily zrak a prohlubovaly tváře, ale někdy během posledního dne si musel uvědomit, že bude žít dál. Pozvedl první prst. „Máš ve tváři farseerovské rysy. Tvé oči, posazení čelisti... nos ovšem ne, nevím, kde k němu jsi přišel, ale ten z rodiny není." Zvedl druhý prst. „Umění je ma­gie Farseerů. Cítil jsem, že jsi ho použil nejméně dvakrát." Třetí prst. „Říkáš Chadeovi ,Chade', a ne ,lord Chade' či ‚rád­ce Chade'. A jednou jsem tě slyšel mluvit o mé paní matce jako o Kettricken. Ne o královně Kettricken, ale o Kettricken. Jako kdybyste měli společné dětství."</p>

<p>Možná že měli. A co se mého nosu týče, inu, i ten pochá­zel z Farseerů. Byla to trvalá památka na Regala a na dny, které jsem strávil v jeho žaláři.</p>

<p>Popošel jsem ke svícnu na stole a všechny svíčky až na jednu sfoukl. Cítil jsem, jak mě Dutiful očima sleduje, když jsem vykročil zpátky ke svému kavalci a usedl na něj. Byl nízký a tvrdý, umístěný u dveří, kde jsem mohl střežit své dobré pány. Ulehl jsem na něj.</p>

<p>„Nuže?" vyzval mě.</p>

<p>„Teď už jdu spát," zakončil jsem konverzaci.</p>

<p>Pohrdlivě si odfrkl. „Skutečný sluha by mě poprosil o svo­lení, jestli smí sfouknout svíčky. A jestli smí jít spát. Dob­rou noc, Tome Badgerlocku Farseere."</p>

<p>„Spěte dobře, nejvznešenější princi."</p>

<p>Znovu si odfrkl. Pak zavládlo ticho, nebýt bubnování deš­tě na střeše a pleskání v blátě na dvoře hostince. Ticho, ne­být tichého praskání ohně a vzdálených zvuků hudby jdou­cích ze společenské místnosti dole. Ticho, nebýt vratkých kroků, které přešly podél našich dveří. Ale především to by­lo zdrcující ticho v mém srdci, kde předtím tak dlouho síd­lilo Nighteyesovo vědomí jako spolehlivý maják uprostřed mé tmy, jako teplo uprostřed mé zimy, jako strážná hvězda uprostřed mé noci. Mé sny teď byly takové mělké, nelogic­ké lidské zážitky, které se v okamžiku probuzení roztřepily. Zpod zavřených víček mi proudily horké slzy. Otevřel jsem ústa, abych tiše vydechl staženým hrdlem, a ulehl jsem na záda.</p>

<p>Slyšel jsem prince, jak se na posteli pořád dokola převa­luje. Potom vstal velice potichu z postele a šel k oknu. Něja­kou dobu hleděl ven na déšť řinoucí se do zabláceného dvo­ra hostince. „Přestane to?" Vyslovil tu otázku velice tichým hlasem, ale já věděl, že patří mně.</p>

<p>Nadechl jsem se a silou vůle ustálil hlas. „Ne."</p>

<p>„Nikdy?"</p>

<p>„Jednoho dne se pro tebe možná najde nějaké druhé. Ale na to první nikdy nezapomeneš."</p>

<p>Stále se nehýbal od parapetu.„Kolik spřízněných zvířat už jsi měl?"</p>

<p>Málem jsem mu neodpověděl. Pak jsem přece jenom řekl: „Tři."</p>

<p>Odvrátil se od noci za oknem a pohlédl na mě skrze tmu. „A najde se pro tebe ještě nějaké?"</p>

<p>„O tom pochybuji."</p>

<p>Odešel od okna a vrátil se do postele. Slyšel jsem, jak přes sebe přetáhl pokrývku a uvelebil se pod ní. Myslel jsem, že se chystá spát, ale on znovu promluvil: „Naučíš mě i Moud­rosti?"</p>

<p>Bylo by lepší, kdyby tě někdo něčemu naučil, i kdyby jen tomu, abys tak snadno nedůvěřoval ostatním. „Neřekl jsem, že tě budu něco učit."</p>

<p>Nějakou dobu mlčel. Znělo to téměř trucovitě, když řekl: „Inu, bylo by lepší, kdyby mě někdo něčemu naučil."</p>

<p>Následovalo dlouhé ticho a já doufal, že mezitím usnul. Tajuplný způsob, jakým zopakoval moji myšlenku, mi ne­dával klid. Déšť bubnoval do tlustých skleněných tabulek v okně a do místnosti vplouvala tma. Zavřel jsem oči a sou­středil se. Opatrně, jako bych zacházel s rozbitým sklem, jsem zapátral jeho směrem.</p>

<p>Byl tam, tichý a napjatý jako přikrčená kočka. Vycítil jsem, jak čeká a číhá na mě, ale přesto jsem stanul na hranici jeho mysli bez jeho vědomí. Jeho hrubý smysl Umění byl jako ne­šikovný, nevybroušený nástroj. Trochu jsem se stáhl a stu­doval ho ze všech úhlů, jako by to bylo hříbě, které jsem se chystal zkrotit. Jeho ostražitost byla směsicí obav a agrese. Byla to zbraň stejně jako štít, čím tak nezkušeně vládl. Ani to nebylo ryzí Umění. Těžko se to popisuje, ale jeho Umě­ní bylo jako bílý maják lemovaný zelenkavou tmou. Regist­roval mne vědomím své Moudrosti, na niž byl dosud zvyklý se soustředit. Moudrost nesahá z mysli jednoho člověka do mysli druhého, ale Moudrost mě může zpravit o zvířeti, kte­ré mysl toho člověka obývá. Tak to bylo i s Dutifulem. Oh­niska v podobě kočky byl však zbaven a jeho Moudrost se rozprostírala do šíře jako pavučina, pátrajíc po nějakém pro­jevu spřízněnosti. Stejně jako ta moje, uvědomil jsem si ná­hle.</p>

<p>Stáhl jsem se před tím zpátky a ocitl se znovu ve svém tě­le. Vztyčil jsem své zábrany proti neskolenému šmátrání jeho Umění. Ale i když jsem to udělal, dvě věci jsem nemohl popřít. Vlákno Umění, které mne spojovalo s Dutifulem, ze­sílilo pokaždé, když jsem se po něm odvážil mentálně přejít. A neměl jsem ponětí, jak ho přerušit, nemluvě o tom, kterak odbourat z jeho mysli můj povel vtištěný Uměním.</p>

<p>Nakolik byla dvě předchozí zjištění zneklidňující, natolik bylo to třetí trpké. Zapátral jsem kolem. Neměl jsem v úmys­lu navázat pouto s dalším zvířetem. Ale bez Nighteyese, kte­rý by ji pojal do sebe, se moje Moudrost rozlézala do okolí jako hledající kořeny. Jako voda, která přeteče nádobu a mu­sí si hledat místo, kudy by tekla, má Moudrost ze mě vyšla, tichá, leč pátrající. Předtím jsem v princových očích spatřil nouzi, zoufalé toužení po nějakém spojení a náležitosti. Ne­vyzařovalo ze mě totéž utrpení? Uzavřel jsem své srdce a při­nutil se ke klidu. Čas můj zármutek vyléčí. Opakoval jsem si to, dokud mě nepřemohl spánek.</p>

<p>Vzbudil jsem se, když se světlo řinoucí se oknem dovnitř dotklo mé tváře. Otevřel jsem oči, ale zůstal jsem tiše ležet. V tom bledém světle zaplňujícím místnost po předchozí tem­notě na vlnách bouře jsem si připadal jako ponořený do čiré vody. Cítil jsem se nezvykle prázdný, jako člověk, jenž byl dlouho nemocný a nyní se začíná zotavovat. Ještě jsem na­rychlo zašmátral po mizejícím snu, ale vybavilo se mi jenom zářivé ráno, moře pode mnou a vítr na tváři. Spánek byl již ten tam, ale já neměl chuť vstát vstříc novému dni. Měl jsem pocit, jako bych se nacházel uvnitř bubliny bezpečí, a že po­kud zůstanu bez hnutí, mohu si ponechat ten okamžik klidu a míru. Ležel jsem na boku, ruku a paži zastrčenou pod ten­kým polštářem. Po nějaké době jsem vzal na vědomí pera ve­spod své dlaně.</p>

<p>Zvedl jsem hlavu s úmyslem, že se na ně podívám, jenže místnost se se mnou zčistajasna zatočila, jako bych toho příliš mnoho vypil. Realita nadcházejícího dne - dlouhá jízda na Buckkeep, setkání s Chadem a Kettricken, jež měla ná­sledovat, návrat k životu Torna Badgerlocka - to vše se na mě řítilo. Pomalu jsem se posadil.</p>

<p>Princ spal ve své posteli. Otočil jsem se a uviděl šaška, jak mě ospale pozoruje. Ležel v posteli na boku, bradu podepře­nou pěstí. Působil znaveně, ale z nějakého důvodu také ne­snesitelně spokojeně. Následkem toho vypadal o hodně let mladší.</p>

<p>„Nečekal jsem, že tě dnes ráno spatřím ve tvé posteli," po­zdravil jsem ho. „Jak ses dostal dovnitř? Minulou noc jsem dal dveře na zástrčku."</p>

<p>„Opravdu? Zajímavé. Ale tvé překvapení nad tím, že mě vidíš v mé posteli, může být těžko větší než to moje, když tě vidím ležet ve tvé posteli."</p>

<p>Ponechal jsem tu návnadu bez povšimnutí. Poškrábal jsem se na strništi, které mi rostlo na tváři. „Měl bych se oholit," řekl jsem sám sobě a zároveň se té myšlenky zděsil. Nepřiložil jsem čepel k líci od doby, co jsem opustil Galekeep.</p>

<p>„To bys opravdu měl. Rád bych, abychom vypadali pokud možno reprezentativně, až se vrátíme na Buckkeep."</p>

<p>Vzpomněl jsem si na svou košili, rozsápanou kočičími pa­řáty, ale kývl jsem na souhlas. Pak jsem si vzpomněl na pe­ra. „Mám něco, co bych ti rád ukázal," spustil jsem a hmátl pod polštář, ale zrovna v tu chvíli se princ hlouběji nadechl a otevřel oči.</p>

<p>„Dobré ráno, princi," pozdravil ho lord Golden.</p>

<p>,,'bré ráno," odpověděl znaveně. „Lorde Goldene, Tome Badgerlocku." Vypadal a mluvil malinko lépe než na konci včerejší trmácivé cesty. Vůči mně znovu zaujal formální po­stoj. Pocítil jsem úlevu.</p>

<p>„Dobré ráno, můj princi," pozdravil jsem ho.</p>

<p>A tak začal nový den. Najedli jsme se v pokoji. Krátce po snídani dorazilo naše čisté a vyspravené oblečení. Lord Golden se v něm skoro blížil své někdejší záři a také princ vypa­dal upraveně, když už ne přímo královsky. Jak jsem ovšem tušil, vyprání mému oblečení na reprezentativnosti moc ne­přidalo. Od sluhy, který nám přinesl jídlo, jsem si vyprosil jehlu a nit se slovy, že si chci zúžit rukáv na spravené koši­li. Ve skutečnosti jsem si uvnitř potřeboval ušít kapsu. Lord Golden se na mě podíval a povzdechl si. „Ze všech výdajů na tebe jako na sluhu, Tome Badgerlocku, mě asi nejvíc stojí to, udržet tě slušně oblečeného. Nuže, hleď, abys něco udě­lal i se zbytkem své osoby."</p>

<p>Byl jsem jediný, kdo potřeboval oholit. Lord Golden pro mne objednal horkou vodu, břitvu a zrcadlo. Zatímco jsem na sobě pracoval, lord seděl u okna a hleděl ven na přístav­ní městečko. Sotva jsem s holením započal, uvědomil jsem si, jak na mně spočívá princův zkoumavý pohled. Po něja­kou dobu jsem jeho dychtivý úžas ignoroval. Když jsem se podruhé řízl, potlačil jsem zaklení a místo toho se zeptal: „Copak? To jsi nikdy předtím neviděl muže, jak se holí?"</p>

<p>Trochu zrudl. „Ne." Pohlédl stranou a dodal: „Strávil jsem jenom málo času ve společnosti mužů. Och ano, večeřel jsem s našimi šlechtici a lovil s nimi, a taky jsem míval šermířské lekce s ostatními chlapci z dobrých rodin. Ale..." Náhle se zdál být v rozpacích.</p>

<p>A stejně náhle lord Golden vstal z křesla u okna. „Ještě než odjedeme, mám v úmyslu trochu se po tomhle městě po­rozhlédnout. Myslím, že se půjdu projít. S princovým svole­ním, pochopitelně."</p>

<p>„Samozřejmě, lorde Goldene. Jak ráčíte."</p>

<p>Když odcházel, čekal jsem, že princ půjde s ním. Jenže on místo toho zůstal se mnou. Díval se, jak končím s holením, a když jsem si z obličeje opláchl poslední štiplavé mydliny, s dychtivou zvědavostí v hlase se mě zeptal: „Takže ono to bolí?"</p>

<p>„Trochu to pálí. Ale jen když spěcháš, což já dělám vždy, a přitom se řízneš." Na hlavě mi jako houští trčely vlasy, za­kráčené na znamení smutku. Starling by mi je ostříhala, po­myslel jsem si, ale pak jsem tu myšlenku zapudil a vodou si je přilízl k hlavě.</p>

<p>„To ti nevydrží. Jakmile uschnou, znovu se postaví," po­dotkl vstřícně princ.</p>

<p>„Já to vím. Můj princi."</p>

<p>„Nenávidíš mě?"</p>

<p>Zeptal se na to tak nenucené, že mě tím dočista vyvedl z rovnováhy. Odložil jsem ručník a střetl se s jeho vážným pohledem. „Ne. Necítím k tobě zášť."</p>

<p>„Protože já bych pochopil, kdybys mě nenáviděl. Kvůli tvému vlkovi a vůbec."</p>

<p>„Nighteyesovi."</p>

<p>„Nighteyesovi." Vyslovil to jméno opatrně. Potom náhle pohlédl stranou. „Já se jméno své kočky nikdy nedozvěděl." Viděl jsem, jak se uvnitř zalyká pláčem. Bez hnutí jsem se­děl a potichu čekal. Po chvíli se zhluboka nadechl. „Ani já k tobě necítím zášť."</p>

<p>„To se rád dozvídám," připustil jsem. A pak jsem dodal: „Tvá kočka mi řekla, abych ji zabil." Navzdory mé nejlepší snaze to vyznělo defenzivně.</p>

<p>„Já vím. Slyšel jsem ji." Trochu popotáhl a potom se to pokusil zamaskovat jako zakašlání. „A byla by tě přinutila, abys ji zabil. Byla pevně rozhodnutá."</p>

<p>„Myslím, že to jsem poznal," odvětil jsem lítostivě a dotkl se nových obvazů na svém krku. Princ se dokonce usmál a já se přistihl, jak jeho úsměv opětuji.</p>

<p>Další otázku mi položil rychle, jako by byla důležitá, tak důležitá, že se bál odpovědi. „Zůstaneš?"</p>

<p>Jak to myslíš?"</p>

<p>„Budu tě vídat na hradě Buckkeep?" Pojednou si sedl ke stolu naproti mně a zpříma se do mě zabodl Verityho otevře­ným pohledem. „Tome Badgerlocku. Budeš mě učit?"</p>

<p>Chade, můj starý mistr, mě o to požádal a já mu dokázal říci ne. I šašek, můj nejstarší přítel, mě žádal, abych se vrá­til na Buckkeep, a já odmítl. Kdyby mě o to požádala samot­ná královna, byl bych dokázal říci ne. To nejlepší, na co jsem se vzmohl v případě farseerovského dědice, bylo: „Nevím toho tolik, abych mohl učit. To, co mě naučil tvůj otec, mi předával tajně a jen zřídkakdy měl čas na udílení lekcí."</p>

<p>Vážně si mne přeměřil: „A existuje někdo, kdo ví o Umě­ní víc než ty?"</p>

<p>„Ne, můj princi." Nedodal jsem, že jsem je všechny zabil. Nedokázal jsem říci, proč jsem ke své odpovědi pojednou připojil jeho titul. Snad jen, že něco v jeho chování to vyža­dovalo.</p>

<p>„Pak jsi můj mistr Umění. Pro nedostatek jiných."</p>

<p>„Ne." To se snadno řeklo, poněvadž můj jazyk byl stejně hbitý jako myšlenky. Ale pak jsem se nadechl a dodal: „Bu­du tě učit. Ale bude to stejné, jako když mě učil tvůj otec. Jen když budu moci a jen co budu moci. A potají."</p>

<p>Beze slova ke mně přes stůl napřáhl ruku, aby naši doho­du dotykem zpečetil. Když se naše ruce střetly, staly se dvě věci. „Moudrosti a Umění," vymínil si. Když se kůže mé dla­ně dotkla jeho kůže, jiskra Umění přeskočivší mezi námi za­zpívala:</p>

<p><emphasis>Prosím.</emphasis></p>

<p>Byla to neumělá prosba, postrčena Moudrostí, ne Umě­ním. „Uvidíme," řekl jsem nahlas. Už teď jsem toho litoval.</p>

<p>„Možná změníš názor. Nejsem ani dobrý učitel, ani trpělivý."</p>

<p>„Budeš však se mnou jednat jako s člověkem, a nějako s ‚princem'. Jako by tvá očekávám vůči člověku byla vyšší. než vůči princi."</p>

<p>Neodpověděl jsem. Díval jsem se na něho a čekal. Zdráhavě, jako by ho ta odpověď zahanbovala, mi řekl:,,Pro svo­ji matku jsem syn. Ale pokaždé jsem také princ a Sacrifice svého lidu. A pro všechny ostatní jsem vždycky princ. Vždyc­ky. Nejsem ničí bratr. Nejsem ničí syn. Nejsem ničí nejlep­ší přítel." Zasmál se, jenže tak útle, přiškrceně. „Lidé se ke mně jako ke svému princi chovají velmi dobře. Ale vždyc­ky je mezi námi zeď. Nikdo ke mně nemluví jako -jako ke mně." Pokrčil ramenem a pusa se mu zkřivila na stranu do trpkého úsměvu. „Nikdo kromě tebe mi nikdy neřekl, že jsem hloupý, ani když jsem doopravdy hloupý byl."</p>

<p>Pojednou jsem pochopil, proč se tak hbitě podvolil piebaldovskému komplotu. Aby byl milován, s důvěrou a beze strachu. Aby byl něčí nejlepší přítel, i kdyby tím někým mě­la být jenom kočka. Vzpomněl jsem si na doby, kdy jsem si myslel, že Chade je jediný člověk na světě, který mi to do­káže dát. Vzpomněl jsem si na to, jak mě děsilo pomyšlení, že bych to ztratil. Věděl jsem, že každý chlapec, ať už princ nebo žebrák, to od nějakého muže potřebuje. Ale nebyl jsem si jistý, jestli zrovna já jsem ta nejmoudřejší volba. Chade, pročpak by si nemohl vybrat Chadea? Pořád jsem na to for­muloval odpověď, když se ozvalo zaklepání na dveře.</p>

<p>Otevřel jsem a za nimi uviděl Laurel. Reflexivně jsem na­hlédl za ni, hledaje zrakem lorda Goldena. Nebyl tam. Tro­chu podmračeně se podívala přes rameno a potom znovu na mě: „Mohu dál?" zeptala se jízlivě.</p>

<p>„Samozřejmě, mylady. Jen jsem myslel -"</p>

<p>Vešla dovnitř a já za ní zavřel dveře. Chvíli zamyšleně hle­děla na prince a cosi skoro jako úleva jí svitlo ve tváři, když se mu poklonila. Usmála se, zdravíc ho se slovy:„Dobré rá­no, můj princi."</p>

<p>„Dobré ráno, lovčí." Jeho odpověď byla vážná, ale byla to odpověď. Pohlédl jsem na chlapce a došlo mi, co viděla Laurel. Princ přišel zpátky k sobě. Tvář měl zachmuřenou, oči zastřené, ale byl s námi. Už neupíral zrak do hlubin své duše, kam nikdo jiný nedohlédl.</p>

<p>„Ráda vidím, že jste se tak pěkně zotavil, můj princi. Při­šla jsem se zeptat, kdy si přejete odjet na Buckkeep. Slunce na nebi stoupá a vypadá to na pěkný den, i když chladný."</p>

<p>„S potěšením to rozhodnutí ponechám na lordu Goldenovi."</p>

<p>„Skvělé rozhodnutí, můj princi." Rozhlédla se po pokoji a pak se zeptala: „Lord Golden tu není?"</p>

<p>„Říkal, že se jde projít ven," odvětil jsem.</p>

<p>Při mých slovech ustrnula. Skoro jako kdyby promluvi­la židle. Potom jsem si naplno uvědomil svoji chybu. Pouhý sluha jako já by si v přítomnosti prince nedovolil promluvit. Sklopil jsem zrak k nohám, aby nikdo neviděl zlost v mých očích. Přesto jsem se znovu rozhodl soustředit se více na ro­li, již jsem byl nucen hrát. Copak jsem už všechno z Chadeova někdejšího výcviku zapomněl?</p>

<p>Pohlédla na Dutifula, ale když k mým slovům nic nedo­dal, pomalu poznamenala: „Rozumím."</p>

<p>„Jste samozřejmě vítaná, abyste tu vyčkala jeho návratu, lovčí." Jeho slova říkala jednu věc, ovšem tón hlasu druhou. Tak dobře podané jsem to neslyšel od doby, co byl králem Shrewd.</p>

<p>„Děkuji vám, můj princi. Ale pokud smím, myslím, že se odeberu k sobě do pokoje, dokud pro mě nebude posláno."</p>

<p>„Jak si přejete, lovčí." Otočil se a vyhlédl z okna.</p>

<p>„Děkuji vám, můj princi." A vysekla poklonu jeho zádům. Když šla ke dveřím, naše zraky se najeden letmý okamžik střetly, ale já tam nic nevyčetl. Když se za ní zavřely dveře, princ se otočil zpátky ke mně.</p>

<p>„No tak vidíš. Už chápeš, co tím míním, Tome Badgerlocku?"</p>

<p>„Nebyla k vám nevlídná, můj princi."</p>

<p>Pokynul mi směrem ke stolu. Když jsem si sedl na židli na­proti němu, řekl: „Nebyla ke mně nijaká. Chová se ke mně tak jako všichni ostatní. ‚Jak ráčíte, můj princi.' Ale v celých Šesti vévodstvích jsem nenalezl jediného opravdového pří­tele."</p>

<p>Nadechl jsem se a pak se zeptal: „A co tví společníci. Tví přátelé, kteří s tebou jezdí na koni a loví?"</p>

<p>„Mám jich až příliš mnoho. Každého z nich musím nazý­vat svým přítelem a nikomu z nich nesmím projevovat pří­zeň, aby si snad otec jiného nepřipadal přehlížený. A Eda chraň, abych se snad usmál na nějakou mladou ženu. Při se­bemenším pokusu o navázání přátelství je ode mě odehnána, aby se moje pozornost nevykládala jako dvoření. Kdepak. Jsem sám, Tome Badgerlocku. Navždy sám." Ztěžka si po­vzdechl a sklopil zrak ke svým rukám na kraji stolu. Na tak mladého muže to bylo trochu příliš dramatické.</p>

<p>Promluvil jsem, aniž jsem to předem uvážil: „Och, ubohý, opomíjený chlapče." Zvedl hlavu a zamračil se na mě. Já je­ho pohled zpříma opětoval. Pak se mu po tváři zvolna rozlil úsměv. „To znělo jako od opravdového přítele," konstato­val.</p>

<p>Chvíli nato vstoupil do dveří lord Golden. Letmo mi ve svých dlouhých prstech ukázal trubičku s dopisem, doruče­nou vzduchem. Hned v dalším okamžiku mu zmizela v rukávu. No jasně. Šel za Starling, aby zjistil, jestli nám nedo­šla odpověď z Buckkeepu. A došla. Chade bude mít všechno nepochybně připraveno na náš návrat. Lord Golden vzápětí zaregistroval prince sedícího na druhém konci stolu. Pokud mu připadalo divné, že tu našel farseerovského dědice sedět u stolu se mnou a dívat se, kterak si spravuji rukáv u košile, nedal to na sobě znát.</p>

<p>Ani jediným zábleskem očí neprozradil, že mě pozdravil jako prvního. Místo toho se zdálo, že soustředí všechnu svou pozornost na prince, když ho oslovil:„Dobrý den, můj prin­ci. Pokud by vám to vyhovovalo, můžeme co nejrychleji vy­jet."</p>

<p>Princ se dlouze nadechl. „Vyhovovalo, lorde Goldene."</p>

<p>Nyní se lord Golden otočil ke mně a obdařil mne úsmě­vem, který jsem na jeho tváři neviděl už několik dní. „Sly­šel jsi našeho prince, Tome Badgerlocku. Hni sebou a zabal nám naše věci. A toho spravování můžeš nechat, můj dob­rý sluho, alespoň prozatím. Nikdy se o mně nedalo říci, že jsem lakomý pán, a to ani k tak ničemnému sluhovi, jako jsi ty. Obleč si tohle, jinak nám při vjezdu na Buckkeep uděláš všem ostudu." A hodil mi balíček. Vyklubala se z něho podomácku tkaná košile, mnohem pevnější než rozedraný kus oděvu v mých rukou. S kapsou v rukávu byl pro dnešek ko­nec.</p>

<p>„Děkuji vám převelice, lorde Goldene," odvětil jsem s po­níženou vděčností. „Vynasnažím se, abych o ni pečoval lépe než o předchozí tři."</p>

<p>„To bych ti radil. Obleč si ji a pak si hned pospěš za paní Laurel, abys jí dal vědět, že brzy vyjedeme. A cestou dolů do stájí, kde požádáš, aby nám připravili koně, se zastav v ku­chyni a řekni jim, ať nám zabalí oběd. Několik ptáčků na studeno a masové pirožky, dvě láhve vína a trochu čerstvého chleba. Cítil jsem, jak ho pečou, když jsem přicházel zpátky."</p>

<p>„Jak ráčíte, můj pane," odpověděl jsem.</p>

<p>Když jsem si natahoval novou košili přes hlavu, uslyšel jsem prince, jak se rozmrzele ptá: „Můj lorde Goldene, má­te mě za idiota, že mi tu předvádíte takovou komedii? Nebo je to přání Toma Badgerlocka?"</p>

<p>Urychleně jsem vystrčil hlavu, protože jsem nechtěl pro­pást výraz ve tváři lorda Goldena. Avšak přivítal mě šašek. Jeho úsměv byl nadmíru oslnivý, když Dutifulovi vysekl roz­máchlou minstrelskou poklonu, až si otřel neexistující klo­bouk o kolena. Když se napřímil, obdařil mě triumfálním po­hledem. Byl jsem velmi zmatený, ale přesto jsem se přistihl, že šaškův úsměv opětuji, zatímco odpovídal: „Dobrý princi, není to přání moje ani Toma Badgerlocka, ale lorda Chadea. Přeje si, abychom co nejvíce cvičili, protože tak mizerní her­ci jako my dva potřebují mnoho zkoušek, máme-li zmást byť jen jeden či dva páry očí."</p>

<p>„Lord Chade. Měl jsem to vědět, že oba patříte k němu." K mé radosti nevyzradil, že jsem mu to již řekl. Konečně se trochu přiučil diskrétnosti. Obdařil šaška pronikavým pohle­dem, v němž se zračilo hodně nedůvěry. Pak jeho oči sklouz­ly stranou a upřely se na mě.„Ale kdo jste?" zeptal se hlubo­kým hlasem. „Kdo vůbec jste, vy dva?"</p>

<p>Bezděčně jsme si s šaškem vyměnili pohledy. To, že jsme se napřed radili očima, než jsme mu odpověděli, prince po­pudilo. Poznal jsem to podle pomalu se rozšiřujících rudých skvrn na jeho lících. Ale za tím hněvem, ukrytý na pozadí jeho očí, byl chlapecký strach, že ze sebe přede mnou udě­lal blázna. To jsem si jeho důvěru získal dovedně sehranou komedií? Vylučovala náklonnost mezi mnou a šaškem mož­né přátelství, které bych sdílel spolu s ním? Viděl jsem, jak se jeho otevřenost <emphasis>začíná </emphasis>uzavírat; mohl jsem sledovat, jak se stahuje za svoji královskou zeď. Rychle jsem se natáhl přes stůl a stiskem ruky porušil snad všechny existující dvorní protokoly. Nechal jsem tím dotekem proudit upřímnost, pře­svědčuje ho za pomoci Umění, stejně jako si kdysi Verity získal důvěru jeho matky.</p>

<p>„Je to přítel, můj princi. Nejlepší přítel, jakého jsem kdy měl a jakého asi budete mít i vy." Nespouštěl jsem oči z prin­covy tváře, když jsem volnou ruku natáhl směrem k šaško­vi. Slyšel jsem, jak přistoupil po bok Dutifulovi. Chvíli nato jsem ve své dlani ucítil jeho holé prsty bez rukavic. Vzal jsem jeho ruku a připojil ji k našemu sevření; jeho dlouhé prsty pak obě naše ruce obemkly.</p>

<p>„Jestliže mne přijmete," nabídl se šašek pokorně, „budu vám sloužit, jako jsem sloužil vašemu otci a vašemu dědeč­kovi před ním."<strong><emphasis>9 Návrat domů</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Odedávna, kam až paměť sahá, určovaly vztahy mezi Šesti vévodstvími a Ostrovy obchod a válka. Jako když se pravidel</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ně střídají příliv a odliv, i my jsme spolu o</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>chodovali a uza</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vírali sňatky a pak jsme zase válčili a své příbuzné zabíjeli. Válka s rudými loděmi byla odlišná </emphasis>v <emphasis>tom, že tehdy poprvé by</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>li Ostrované sjednoceni pod vládou jednoho válečného vůd</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ce. Jeho jméno znělo Kebal Rawbread. Vyprávění o něm se liší, ale podle většiny z nich začínal jako pirát a nájezdník. Vynikal jako bojovník i námořník a mužům, kteří ho násle</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dovali, se vedlo dobře. Zprávy o jejich úspěších a bohaté ko</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>řisti, kterou se pyšnili, do řad jeho stoupenců přiváděly mu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>že podobného smýšlení. Brzy už velel flotile nájezdnických lodí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ale přesto mohl zůstat pouhým úspěšným pirátem, který podniká nájezdy, kamk</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>li ho vítr zanese. Jenže on místo to</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho začal podnikat kroky, aby násilím dostal všechny Ostro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vy pod svoji vládu. Forma donucování, kterou používal, by</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>la pozor</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>hodně podobná vykování, které později uplatňoval proti lidem Šesti vévodství. Př</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>bližně </emphasis>v <emphasis>tu dobu vyhlásil, že všechny trupy nájezdnických plavidel musí být natřeny čer</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>veně a že sila jeho nájezdů bude vyvíjena pouze proti pobře</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ží Šesti vévodství. Zajímavým postřehem je, že když ve floti</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>le Kebala Rawbreada docházelo k těmto taktickým změnám, </emphasis>v <emphasis>Šesti vévodstvích se poprvé začínají proslýchat zvěsti o Ble</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dé ženě po jeho boku.</emphasis></p>

<p>FEDWREN, „ZPRÁVA O VÁLCE S RUDÝMI LODĚMI"</p>

<p>Na sklonku odpoledne jsme dorazili do města Buckkeep. Mohli jsme to stihnout v mnohem kratším čase, jenže šašek nás zcela záměrně zdržoval. Udělali jsme dlouhou zastávku v písčitém pásmu říčního břehu, abychom si dopřáli pozd­ně odpolední oběd. Věřím, že chtěl princi koupit jeden dal­ší den klidu, než se znovu vrhne do víru dvorního života. Ni­kdo z nás se nezmínil o ruchu a veselí zásnubního obřadu, který proběhne v den nadcházejícího novu. Princi dělalo ra­dost připojit se k naší šarádě, takže během jízdy domů jel se svým koněm po boku Malty, přezíraje obhroublého sluhu lorda Goldena jako každý správný urozený mladík. Dovo­lil, aby ho lord Golden bavil svými aristokratickými řečmi o lovech, bálech a exotických cestách, aniž na okamžik zako­lísal ve svém princovském chování. Laurel jela z druhé stra­ny lorda Goldena, avšak po většinu času mlčela. Myslím, že princ si ve své nové roli liboval. Cítil jsem, jak se mu ulevi­lo, když jsme ho teď vzali mezi sebe. Nebyl to žádný vrtošivý chlapec, kterého vychovatelé vlečou domů, ale mladý muž vracející se ve společnosti přátel ze své nešťastné do­brodružné cesty. Jeho pocit zoufalé osamělosti poněkud po­levil. Přesto jsem cítil jeho sílící úzkost, jak jsme se ocitali</p>

<p>stále blíže k Buckkeepu. Pulsovala v poutu Umění, které nás k sobě vázalo. Opět jsem si říkal, jestli si je ho vědom tak ja­ko já.</p>

<p>Myslím, že chudák Laurel byla změnou v chování tohoto mladíka zmatená. Zdálo se, že se na duchu již plně zotavil a že své nešťastné zkušenosti s Piebaldy pustil z hlavy. Ne­vím, zda slyšela, jaký má jeho smích křehký podtón, nebo jestli si všimla, jak lord Golden vede konverzaci v těch ča­sových úsecích, kdy princ nebyl schopen mentálně se na ni soustředit. Já ano. Ulevilo se mi, když jsem viděl, jak se chla­pec pevně přimkl k lordu Goldenovi. A tak jsem jel sám, do­kud lovčí počátkem odpoledne nepřibrzdila a nepřidala se ke mně, nechávajíc prince a lorda Goldena v družné společnos­ti jich samotných.</p>

<p>„Zdá se, že ten mladík je jako vyměněný," poznamenala tiše.</p>

<p>„To ano," souhlasil jsem. Snažil jsem se, aby se mně do hlasu nevetřel cynismus. Když na ni teď Dutiful a lord Gol­den neměli čas, pro jednou opět ráčila dát se do hovoru se mnou. Věděl jsem, že bych jí neměl mít za zlé, jak si chyt­ře vybírá, komu věnovat svoji pozornost a přízeň. Že ji svou pozorností poctil přímo lord Golden, to pro ni nebyla zrov­na malá trefa. Říkal jsem si, jestli se bude snažit na jejich vztah navázat, až se vrátíme zpět na Buckkeep. Pokud ano, stane se terčem závisti ostatních dam. Dokonce jsem pře­mýšlel nad tím, jak hluboko až jeho náklonnost k ní sahá. Co když se do ní můj přítel opravdu zamiloval? Mlčky jsem roz­važoval nad jejím tichým profilem, zatímco jela vedle mě. Mohl si vybrat mnohem hůř. Byla zdravá a mladá a dobrá lovkyně. Pojednou jsem postřehl, že v mých úvahách zazní­vají vlčí hodnoty. Na chvíli jsem zatajil dech a pak nechal bo­lest odeznít.</p>

<p>Byla mazanější, než jsem tušil. „Je mi to líto." Mluvila ti­še a její slova ke mně sotva dolehla. „Víš, že já sama nemám Starou krev. Nějak mě to minulo, na rozdíl od mých bratrů a sester. Přesto umím vytušit, nad čím se trápíš. Viděla jsem, čím procházela moje matka, když uhynul její houser. Tomu ptákovi bylo čtyřicet let, přežil dokonce i mého otce... Abych řekla pravdu, právě proto si myslím, že Stará krev je spíše kletbou něž požehnáním. A přiznám se, že když uvážím to riziko a bolest, nevím, proč tu magii provozuješ. Jak jenom může někdo dovolit, aby se nějaké zvíře natolik zmocnilo jeho srdce, když jejich životy jsou tak krátké? Co tím můžeš získat, aby to stálo za tu bolest pokaždé, když tvůj partner zemře?"</p>

<p>Na to jsem neměl odpověď. Abych pravdu řekl, projevo­vala mi soucit tvrdý jako kámen.</p>

<p>„Je mi to moc líto," řekla znovu po nějaké době. „Musíš si myslet, že jsem bezcitná. Vím, že můj bratranec Deerkin si to myslí. Ale já mu mohu říci jen to, co jsem teď řekla to­bě. Prostě to nechápu. A nemohu to schvalovat. Budu vždy toho názoru, že s magií Staré krve je lepší nic si nezačínat."</p>

<p>„Kdybych měl na výběr, možná bych smýšlel stejně," od­větil jsem., „Ale narodil jsem se takový, jaký jsem."</p>

<p>„Stejně jako princ," řekla po chvilkovém zamyšlení. „Eda nás všechny chraň a zachovej ho při životě."</p>

<p>„Amen," řekl jsem ztěžka. „A mě taky." Úkosem jsem na ni pohlédl.</p>

<p>„Nemyslím, že by tě lord Golden prozradil. Jako sluhy si tě cení až příliš," odvětila. Chtěla mě tím ujistit, že ji samot­nou nikdy ani nenapadlo, že bych si o ní mohl myslet opak. Chvíli nato přesměrovala mé myšlenky na jinou kolej, když opatrně dodala: „A snad se ani moje pokrevní linie nestane předmětem řečí."</p>

<p>Odpověděl jsem stejně jako ona: „Jsem si jist, že, jelikož lord Golden si tě velmi cení, ať už jako přítelkyně nebo ja­ko královniny oddané lovčí, nikdy by nešpitl ani slůvko, kte­ré by tě mohlo zdiskreditovat nebo ohrozit."</p>

<p>Obdařila mě postranním pohledem a pak se plaše zeptala: „Jako přítelkyně? Ty si to myslíš?"</p>

<p>Něco v jejích očích a koutcích úst mě varovalo, abych na tu otázku neodpovídal lehkovážně. „Tak se mi to jeví," řekl jsem poněkud toporně.</p>

<p>Vypjala ramena, jako bych jí nabídl dar. „A to ho znáš dobře a dlouho," přikrášlila moje slova. Odmítl jsem tu spe­kulaci potvrdit. Na nějakou dobu se zahleděla jinam a pak už jsme moc nemluvili, ona si však za jízdy pobrukovala. Zdá­lo se, že je jí lehko u srdce. Když jsem se podíval před sebe, všiml jsem si, že princ se v hlase zajíkl a zmlkl. Lord Gol­den brebentil dál, ovšem princ jel s pohledem upřeným ku­předu a mlčel.</p>

<p>Když jsme dojeli k městu Buckkeep, před námi na čer­ných kamenných útesech vyvstal buckkeepský hrad jako tma­vá silueta na pozadí temných mračen. Princ si stáhl kapuci hodně do tváře a zařadil se dozadu vedle mě. Laurel teď jela vedle lorda Goldena, přičemž se zdálo, že ji ta změna potě­šila. Dutiful a já jsme spolu mluvili jenom málo; každý byl pohroužen do svých vlastních myšlenek. Cestou zpátky na Buckkeep jsme se dali po příkré pěšině vedoucí k méně vy­užívané západní bráně. Kudy jsme vyjeli, tudy jsme se ta­ky vraceli. Znovu jsme minuli několik roztroušených chalup na úpatí kopce. Když jsem nad jedněmi dveřmi spatřil první zelenou girlandu, pomyslel jsem si, že tu bydlí někdo, kdo si příliš libuje ve slavení. Ale pak jsem uviděl další, a jak jsme se ubírali dál, nakonec jsme dojeli ke skupince dělníků, kte­ří vztyčovali slavnostní oblouk. Kousek odsud měšťané pilně splétali břečťan s révami hefelu bílého, aby oblouk ověn­čili. „Na to je ještě trochu brzy, nebo ne?" zavolal na ně lord Golden bodře, když jsme je míjeli.</p>

<p>Nějaký strážník si odplivl a zasmál se. „Brzy, milorde? Máme už zatracené zpoždění! Všichni si mysleli, že bouře zásnubní lodě zpozdí, ale Ostrované těch větrů zřejmě vy­užili k tomu, aby sem na jejich křídlech přilétli. Oficiální galéry dorazily již dnes v poledne i s princezninou čestnou stráží. Slyšeli jsme, že před západem slunce se princezna vy­lodí, a tak všichni musí být připraveni."</p>

<p>„Opravdu?" rozplýval se lord Golden. „To tedy nesmím zmeškat oslavy." Otočil se s úsměvem k Laurel. „Má paní, obávám se, že musíme ujíždět co nejrychleji. Vy, mládenci, můžete jet vlastním tempem za námi." A s těmi slovy na­sadil ostruhy Maltě, která vyrazila hbitě kupředu. Laurel se k němu připojila. Princ a já jsme je doprovázeli, ale o něco klidnějším krokem. Zatímco jsme se za nimi vlekli vzhůru po cestě vinoucí se k hradu Buckkeep, lord Golden a Laurel pokračovali po hlavni trase a vjeli branou dovnitř objektu. Já však v hustším pásu lesa svedl Myblack z cesty a pokynul princi, ať mě následuje. Vedlo tam jen něco na způsob zví­řecí stezky, ale já si s Myblack razil cestu spletitým křovím, jen stěží si vybavuje cestu, a Dutiful se ploužil za mnou. Ko­pírovali jsme hradní zeď, až jsme dojeli na místo, které mi kdysi dávno ukázal vlk. Starou proluku ve zdi pořád zakrý­valo husté bodláčí, já však vytušil, kde je. Ve stínu hradní zdi jsme sesedli.</p>

<p>„Co je to za místo?" zeptal se. Shodil si kapuci z hlavy a rozhlédl se zvědavě kolem.</p>

<p>„Místo, kde počkáme. Nebudu riskovat a provážet tě přes některou z bran. Chade sem někoho pošle, aby nás tady vy­zvedl, a určitě vymyslí způsob, jak tě dostat zpět do hradu,</p>

<p>aby to vypadalo, žes nikdy neodešel. Pokládal jsi za vhodné strávit tyto dny v meditacích a teď se vynoříš z ústraní, aby ses setkal se svou snoubenkou. Nic víc nikdo vědět nepotře­buje."</p>

<p>„Chápu," odpověděl zasmušile. Mraky nad hlavou mezi­tím houstly a vítr začal nabývat na síle. „A co teď budeme dělat?" zeptal se princ tiše.</p>

<p>„Počkáme."</p>

<p>„Čekání," povzdechl si. „Může-li se člověk stát v něčem dokonalý tím, že to praktikuje, měl bych teď být dokonalý v čekání."</p>

<p>Mluvil znaveně a působil dojmem, že je starší než ve sku­tečnosti.</p>

<p>.Alespoň už jsi doma," řekl jsem, abych ho utěšil.</p>

<p>„Ano." Nezdálo se, že je rád. Po chvíli pravil: „Připadá mi to už jako rok, co jsem byl naposledy na Buckkeepu, a při­tom to není ani celý měsíc. Vzpomínám si, jak jsem ležel na posteli a počítal dny, které mi ještě zbývají do příštího no­vu, než budu muset čelit tomuhle. A potom — po nějakou do­bu jsem si myslel, že možná tomu nikdy nebudu muset čelit. Dnes po celý den jsem měl divný pocit, při vědomí, že se vracím zpátky do svého starého života, že se chopím všech vláken, všech detailů, a budu pokračovat dál, jako bych ni­kdy nebyl odjel. Bylo to zdrcující. Po celý den, co jsem jel zpátky sem, jsem si sliboval den či dva klidu. Chtěl jsem strá­vit nějaký čas o samotě, abych mohl posoudit, nakolik jsem se změnil. Ale teď... zrovna tuto noc přijede delegace z Ost­rovů, aby formálně stvrdila mé zasnoubení. Tuto noc moje matka a ostrovanští šlechtici stanoví kurs zbytku mého ži­vota."</p>

<p>Zkusil jsem se usmát, ale připadal jsem si, jako bych ho vezl na popravu. Sám jsem se jednou ocitl velmi blizoučko podobnému osudu. Přišel jsem na něco, co bych řekl: „Mu­síš pociťovat velké vzrušení, když se máš setkat se svou ne­věstou."</p>

<p>Podíval se na mě. „Obavy je snad lepší slovo. Je něco dost hrozivého na tom, když se máš setkat s dívkou, kterou si máš vzít, když přitom víš, že tvé vlastní preference se s tou­to situací absolutně neshodují." Krátce, trpce se uchechtl. „Ne že bych si vedl kdovíjak dobře, když jsem žil ve víře, že jsem si pro sebe někoho zvolil." Vzdychl. „Je jí jedenáct. Jedenáct let." Pohlédl stranou. „O čem se s ní mám bavit? O panenkách? O vyšívacích lekcích?" Zkřížil si ruce na hru­di a opřel se zády o studenou kamennou zeď. „Ani si nemys­lím, že se ženy na Ostrovech učí číst. Ani muži ne, pokud jde o to."</p>

<p>„Och." Zoufale jsem se snažil přijít na nějaká další slova. Říci mu, že čtrnáct není zas o tolik víc než jedenáct, se mi zdálo kruté. Potichu jsme čekali.</p>

<p>Vtom nás bez sebemenšího varování zasáhl příval hrozí­cího deště. Začalo to náhle, jeden z těch lijáků, které člově­ka zmáčí na kost a naplní mu uši zvuky padající vody. Byl jsem skoro vděčný za to, že naši konverzaci znemožnil. Ža­lostně jsme se choulili. Voda se řinula po tělech koní, kteří tam stáli se svěšenými hlavami.</p>

<p>Když se objevil Chade, aby doprovodil prince zpátky na hrad, byli jsme oba kompletně promoklí a prochlazení. Moc toho nenamluvil, jenom mě spěšně pozdravil v řinoucím se dešti a slíbil, že se brzy uvidíme, a pak byli oba pryč. Trpce jsem se sám pro sebe pousmál, když mě tam zanechali stát uprostřed mokra. Přesně to jsem taky čekal. Ten starý lišák sice svá tajná postranní dvířka přede mnou nezavřel, ale ani se mi nechystal dotyčný vstup ukázat. Zhluboka jsem se na­dechl. Můj úkol byl splněn. Přivedl jsem prince zpět na hrad</p>

<p>Buckkeep v bezpečí a právě včas, aby se mohl účastnit svých zásnub. Zkoumal jsem své emoce. Triumf. Radost. Povzne­sení. Ne. Mokro, únava a hlad. Chlad do morku kostí. Sa­mota.</p>

<p>Prázdnota.</p>

<p>Nasedl jsem na Myblack a rozjel se hustým lijákem, od­váděje s sebou princova koně. Světla již ubývalo a koňské podkovy klouzaly po vrstvách mokrého listí. Byl jsem nu­cen jít pomalu. Křoví, kterým jsme se prodírali, bylo hrozně mokré. Myslel jsem, že není možné zmáčet se ještě víc, ale podařilo se mi to. Když jsem pak stanul na hlavní cestě ve­doucí k hradu, zjistil jsem, že je ucpaná lidmi, koňmi a no­sítky. Jaksi jsem pochyboval, že by mi uvolnili cestu nebo že by mi umožnili připojit se k zásnubnímu průvodu. A tak jsem seděl na Myblack v tom dešti, držel otěže ztrápeného hnědáka a díval se, jak mě míjejí.</p>

<p>Jako první šli nosiči pochodní, kteří drželi své plápolají­cí smolnice ve výši a svítili na cestu. Následovala je králov­nina garda v purpurovobílých stejnokrojích, na prsou znak lišky. Zbrojnoši jeli na bílých koních, působíce velmi pom­pézním dojmem, a crčela z nich voda. Projeli kolem v čele průvodu, a potom následovala velmi kuriózní směsice pří­slušníků princovy gardy a ostrovanských válečníků. Princo­va garda měla uniformy v buckkeepské modři, ve znaku farseerovského jelena, a šla pěšky, patrně ze zdvořilosti vůči Ostrovanům. Strážci, kteří doprovázeli svoji narčesku, by­li námořníci a bojovníci, nikoli jezdci. Z kožešin a kůží jim kapala voda, a já již tušil, že Velký sál bude dnešní noci pro­sycen pachem mokré kožešiny, až je teplo trochu osuší. Se­řazeni podle hodností, vykračovali si podél mne s kolébavou chůzí mužů, kteří byli dlouho na moři a pořád čekali, že pa­luba se s každým krokem zvedne vstříc jejich očím. Jejich bohatstvím byly jejich zbraně a jejich zbraněmi bylo jejich bohatství. Na opascích s meči se jim třpytily drahokamy a za­hlédl jsem i rukojeti válečných seker, omotané zlatými pentlemi. Modlil jsem se, aby dnes v noci nepropukla žádná bit­ka mezi smíšenými strážnými kompaniemi. Kráčeli tu spolu veteráni, kdysi bojující na obou stranách války s rudými lo­děmi.</p>

<p>Jako další následovali ostrovanští šlechtici, jedoucí na za­půjčených koních, a nutno říci, že na nich vypadali nadmíru nesví. Viděl jsem, jak mezi nimi jede uvítací delegace šlech­ticů ze Šesti vévodství. Poznával jsem je spíše podle jejich znaků než podle tváří. Vévoda z Tilthu byl mnohem mladší, než jsem předpokládal. Byly tam dvě mladé ženy se znaky Bearnsu na hrudích, a ačkoliv z rysů jejich tváří bylo vidět, že jsou věrnými potomky své pokrevní linie, nikdy předtím jsem je neviděl. A tak lidé obou stavů, šlechtického i vojen­ského, pořád proudili kolem a já tam stál v dešti a díval se, jak mě míjejí.</p>

<p>Pak se objevila nosítka s princovou snoubenkou. Plula ja­ko oblak uvázaný na provázcích, veliká a bílá, nesená na ramenou Králových nejlepších. Mladí šlechtici, kteří kráčeli podél nich s pochodněmi, byli mokří a po kolena zastříkaní blátem. Květiny a girlandy, jimiž byla nosítka ověnčená, by­ly napohled potlučené větrem a prudkým deštěm. Vypadalo by to jako zlé znamení, tato nosítka pohazovaná bouří, ne­být dívenky uvnitř. Závěsy v nosítkách nebyly zatažené na ochranu před drsnými polibky větru, nýbrž dokořán rozta­žené. Tři dámy ze Šesti vévodství posazené uvnitř vypada­ly zmokle a bylo na nich vidět, jak jim vadí déšť kapající z jejich začepených vlasů a máčející jejich šaty. Ale v jejich středu seděla malá dívenka, která si v bouři libovala. Měla inkoustově černé a rozpuštěné vlasy. Jak byly mokré, přiléhaly jí těsně k hlavě jako tulení srst, a i její oči mi připo­mněly tuleně - byly velké, temné a vodnaté. Když mne mí­jeli, hleděla na mě, ukazujíc bíle zuby ve vzrušeném úsmě­vu. Bylo to, jak říkal princ, jedenáctileté dítě. Takové malé statné děvče, širokolící a ramenaté, očividně odhodlané ne­zmeškat ani okamžik ze své cesty k hradu na kopci. Snad aby poctila svého nastávajícího, byla oblečená v buckské modři a ve vlasech měla zvláštní modrou ozdobu, avšak její svrch­ní blůza s vysokým límcem byla z jemné kůže se zlatými vý­šivkami skákajících narvalů. Zíral jsem na ni v domnění, že už jsem ji někdy předtím viděl nebo potkal někoho z její ro­diny, jenže ještě než jsem tu vzpomínku vylovil, nosítka mě minula, směřujíce vzhůru do kopce. A já pořád musel čekat, zatímco déšť pleskal všude kolem, protože za ní kráčeli dal­ší její lidé, a taky naši, aby jí vzdali hold.</p>

<p>Když mne konečně všechna ta šlechta a stráže minuly, pobídl jsem Myblack na rozbředlou cestu. Připojili jsme se k proudu kupců a živnostníků mířících vzhůru k hradu. Ně­kteří nesli své zboží na ramenou, jako třeba voskem potaže­ná kola sýru nebo sudy s čistou kořalkou, a jiní ho vezli na kárách. Splynul jsem s tím proudem a bez povšimnutí spolu s nimi vstoupil hlavní branou na Buckkeep.</p>

<p>Byli tam čeledíni, kteří přebírali koně a měli plné ruce práce, aby příliv zvířat zvládli. Dal jsem jim princova hnědáka, ale řekl jsem, že o Myblack se postarám sám. Byli jen rádi. Asi to z mé strany bylo trochu pošetilé riziko. Myslím, že jsem mohl potkat Handse a on by mne možná nějak po­znal. Ale uprostřed změti všech těch cizích lidí a tolika zví­řat k ustájení jsem to nepokládal za pravděpodobné. Čele­díni mne s Myblack nasměrovali do „staré stáje", protože ta teď byla vyčleněna pro koně služebnictva. Zjistil jsem, že je to stáj mého dětství, kde kdysi vládl Burrich a já byl jeho pravou rukou. Důvěrně známé úkony, jako zaopatření koně před odchodem ze stáje, vnesly do mého srdce zvláštní mír. Vůně zvířat a sena, tlumené světlo z rozvěšených luceren a zvuky zvířat ukládajících se na noc, to vše na mne působilo uklid­ňujícím dojmem. Byl jsem prochladlý, mokrý a unavený, ale tady v buckkeepských stájích jsem si připadal tak doma, ja­ko už dlouho nikde ne. Ve světě se všechno změnilo, ale ta­dy ve stájích zůstalo vše povětšinou při starém.</p>

<p>Když jsem se vlekl přes rušné nádvoří a vcházel dveřmi pro služebnictvo dovnitř, ta myšlenka mne pořád pronásle­dovala. Na Buckkeepu se všechno změnilo, ale zároveň to­ho hodně zůstalo při starém. Pořád tady bylo teplo a lomoz a brebentění vycházející z kuchyně, když jsem kráčel kolem. Vchod na strážnici s prapory po stranách byl pořád zablácený, a když jsem míjel dveře, pořád byla cítit mokrou vlnou, rozlitým pivem a dušeným masem. Z Velkého sálu se nes­ly zvuky hudby a smíchu, cinkání příborů a hovor. Kolem mě se prohnaly nějaké dámy a jejich služebné se na mě za­mračily, jako bych si mohl troufnout jejich paničky umazat. Před vstupem do Velkého sálu si dva mladí lordíci dobírali třetího kvůli nějaké dívce, na kterou se neodvážil promluvit. Jeden z chlapců měl rukávy lemované hermelínovými střap­ci s černými konečky a další měl límec tak vyztužený jemný­mi stříbrnými kroužky, že stěží mohl otáčet hlavou. Vzpo­mněl jsem si na to, jak mě paní Hasty kdysi neustále mučila kvůli mému odívání, a mohl jsem je pouze politovat. Podomácku tkaná košile na mých zádech byla sice drsná, alespoň jsem se však mohl volně pohybovat. . Kdysi by se ode mne očekávalo, že se na takovou příleži­tost vyšvihnu do gala, i když jsem nebyl ničím víc než bas­tardem. Když u vyvýšené tabule sedávali Verity a Kettricken, občas jsem byl posazen skoro do jejich blízkosti. Jakožto FitzChivalry Farseer jsem jídal umně připravené delikatesy, vedl konverzace s urozenými dámami a poslouchal vystou­pení nejlepších muzikantů své doby. Ale dnes večer jsem byl Tom Badgerlock a byl bych tím největším bláznem na svě­tě, kdybych litoval toho, že tím veselým ruchem procházím jako neznámý člověk.</p>

<p>Unášen vzpomínkami, málem jsem se vydal vzhůru po schodech, které by mě zavedly k mému starému pokoji, ale včas jsem se přistihl a místo toho zamířil ke komnatám lor­da Goldena. Zaklepal jsem a vešel. Nebyl tam, ale vše na­svědčovalo tomu, že se tu vyskytoval předtím. Očividně se vykoupal a nově ustrojil, evidentní bylo i to, že měl naspěch. Na stole pořád ležela otevřená Šperkovnice; něco si z ní vy­bral a zbytek nechal rozesetý na leštěném dřevě stolu. Zkou­šel si čtyři košile, které pak přehodil přes pelest postele. Na podlaze leželo pohozených několik párů střevíců, které si zkoušel a poté si je odmítl vzít. Vzdychl jsem a dal místnost do pořádku, dvě košile jsem vklínil zpátky do šatníku, dvě další složil do truhlice a zavřel skříň se šatstvem a hromada­mi střevíců. Přiložil jsem na oheň v krbu a vsadil do držáků nové svíčky pro případ, že se vrátí pozdě, načež jsem zametl před krbem. Pak jsem se rozhlédl kolem. Ta útulná místnost náhle vypadala strašně prázdná. Zhluboka jsem se nadechl a znovu se jal zkoumat prostor ve své mysli, kde nyní chy­běl vlk. Jednoho dne, řekl jsem si, mi bude připadat normál­ní, že je to místo prázdné. Ale zrovna teď jsem nechtěl zů­stat sám se sebou.</p>

<p>Vzal jsem svíčku a odebral se do své temné komnaty. Vše­chno bylo přesně tak, jak jsem to tady při odjezdu zanechal. Zavřel jsem za sebou dveře, odjistil západku a vydal se na vyčerpávající výstup po úzkém schodišti do Chadeovy vě­že.</p>

<p>Napůl jsem předpokládal, že ho tam najdu, jak mě dych­tivě očekává, až mu přednesu svou zprávu. Samozřejmě že tu nebyl; musel být přece dole na slavnosti. Ale i když tu Chade nebyl, místnost mne přesto vítala. U krbu byla zanechá­na káď a na háku bublal velký kotlík s vodou. Na stole če­kalo jídlo, očividně z týchž chodů, které jedli šlechtici dole, a taky láhev vína. Jeden talíř. Jedna číše. Mohl jsem sám se­be jenom politovat. Ale všiml jsem si, že vedle jeho sedačky u krbu je teď přistavené ještě jedno další pohodlné křeslo. Na něm ležela sada ručníků a roucho z modré vlny. Chade tu zanechal rovněž buničinu, obvazy a kelímek s vonnou mas­tí. Uprostřed toho všeho, čemu se musel nepochybně věno­vat, myslel i na mě. To jsem si připomněl, i když jsem dobře věděl, že vědra s vodou sem nemohl natahat sám. Takže měl sluhu, anebo to byl jeho učeň? To byla záhada, kterou jsem ještě nerozřešil.</p>

<p>Nalil jsem kouřící vodu z konvice do kádě a přilil stude­nou z vědra, abych ji zchladil. Naložil jsem si talíř jídlem a položil si ho i s otevřenou lahví vína hned vedle kádě. Pří­mo kde jsem stál, jsem ze sebe shodil promáčené oblečení, položil Jinnin amulet na stůl a ukryl svá pera dovnitř jedno­ho z Chadeových nejzaprášenějších svitků. Pak jsem si od­motal obvaz z krku a vlezl do kádě. Ponořil jsem se do láz­ně a opřel se zády o stěnu kádě. Hověl jsem si v horké vodě a současně jsem jedl. Potom jsem vypil sklenici vína a při­tom jsem se nesouvisle myl. Pomalu mi začínal do kostí pro­sakovat chlad. Ten smutek, který prodléval v mé duši a tížil mne, mi připadal důvěrně známý. Říkal jsem si, jestli teď ve Velkém sále hraje a zpívá Starling. Říkal jsem si, jestlipak lord Golden vede lovčí Laurel na taneční parket. Říkal jsem si, co si princ Dutiful asi myslí o své dětské nevěstě, kterou mu mořská bouře vyplavila k prahu dveří. Opřený v kádi, popíjel jsem výborné víno z hrdla láhve, až jsem myslím zadříml.</p>

<p>„Fitzi?"</p>

<p>Starcův hlas byl znepokojený. Znenadání mne probudil a já se v kádi posadil, až voda vyšplíchla ven. V ruce jsem pořád držel hrdlo láhve. Vzal mi ji, než jsem ji stačil převrh­nout, a postavil ji s žuchnutím na stůl. „Jsi v pořádku?" ze­ptal se.</p>

<p>„Musel jsem usnout." Byl jsem dezorientovaný. Zíral jsem na něho, jak tam stál v plné dvorní parádě a šperky v uších a na krku se mu leskly ve skomírajícím světle ohně. Pojed­nou se mi jevil jako cizí člověk, a byl jsem v rozpacích z to­ho, že mě tu přistihl spícího, nahého a napůl opilého v kádi stydnoucí vody. „Dovol, ať vylezu," zamumlal jsem.</p>

<p>„Jenom do toho," pobídl mě. Zatímco jsem lezl z kádě, utí­ral se a oblékal si modré roucho, on přikládal na oheň. Ruce a chodidla jsem měl zvrásněné následkem dlouhého ponoře­ní ve vodě. Chade naplnil menší kotlík vodou a postavil ho na krbovou polici, potom sundal z poličky čajovou konvici a šálky. Díval jsem se, jak míchá čajové byliny z řady kor­kem zazátkovaných nádob.</p>

<p>„Už je pozdě?" zeptal jsem se ho přiopile.</p>

<p>„Tak pozdě, že by to Burrich nazval časným ránem," od­větil. Mezi židle u krbu postavil menší stolek a na něj roze­stavil čajovou konvici a šálky. Usedl do své ošuntělé lenošky poblíž stolku a pokynul mi, ať si sednu do druhé. Posadil jsem se a zahleděl se na Chadea. Byl očividně vzhůru celou noc, ale nevypadal ani unaveně, ani rozjitřeně. Oči měl jasné a ruce klidné. Složil si je do klína před sebou a chvíli na ně mlčky hleděl. „Je mi to líto," pravil tiše. Vzhlédl a střetl se s mým pohledem. „Nebudu předstírat, že plně chápu, jak ti je. Byl to nádherný tvor, ten tvůj vlk. Nebýt něho, královna Kettricken by tehdy před léty nebyla unikla z Buckkeepu. A často mi vyprávěla o tom, jak vám všem cestou přes Hor­ské království obstarával maso." Zvedl své oči k mým. „Na­padlo tě někdy, že kdyby nebylo toho vlka, ani jeden z nás by tu takhle neseděl?"</p>

<p>O Nighteyesovi se mi zrovna v tu chvíli mluvit nechtělo, ani slyšet laskavé vzpomínky, které na něj měli ostatní.,,Nuže," řekl jsem, když uplynula chvíle rozpačitého mlčení. „Šlo dnes večer všechno hladce? Ten zásnubní obřad a všechno kolem?"</p>

<p>„Och, to byl jen obřad na uvítanou. Formální zasnoubení proběhne, až nadejde nov. Zítra v noci. Všichni vévodové musí dorazit dřív, než se bude konat. Buckkeepský hrad bu­de praskat ve švech a město Buckkeep jakbysmet."</p>

<p>„Viděl jsem ji. Tu narčesku. Je to teprve dítě."</p>

<p>Chadeova tvář se rozzářila podivným úsměvem. „Pokud říkáš, že je to ,teprve' dítě, pak pochybuji, žes ji doopravdy viděl. Je to královna v rozpuku, Fitzi. Přál bych si, aby ses s ní mohl setkat a promluvit s ní. Řízením nejlaskavější štěs­těny nám Ostrované pro našeho prince nabídli vskutku neo­byčejnou partii."</p>

<p>„A Dutiful se s tím shoduje?" popíchl jsem ho.</p>

<p>„On -" Tu se Chade prudce povytáhl.„A co má tohle být? Kladení otázek mistrovi? Podej hlášení, ty mladý nafoukanče!" Jeho úsměv zbavil ta slova veškeré ostrosti.</p>

<p>A tak jsem spustil. Když voda v kotlíku vřela, Chade nám uvařil čaj a o chvíli později ho nalil z konvice do šálků. Byl hořký a silný. Nevím, co v tom bylo, ale clona únavy a ovínění se z mé mysli zvedla. Vypověděl jsem mu o všech udá­lostech až do doby, kdy jsme dojeli do hostince v přívozu. Zatímco naslouchal, jeho tvář byla nehybná jako vždy. Po­kud slyšel něco, co ho šokovalo nebo vyděsilo, dobře to zakrýval. Jen jednou sebou trhl, když jsem mu vyprávěl o tom, jak jsem na pláži Dutifulem praštil naplocho na záda. Když jsem skončil, dlouze se nadechl nosem. Vstal a pomalým kro­kem obešel místnost. Poté se vrátil a ztěžka usedl zpátky do křesla.</p>

<p>„Takže náš princ je nadaný Moudrostí," řekl zvolna.</p>

<p>Ze všech věcí, které mohl říci, mě právě tohle překvapilo nejvíce. „Tys o tom pochyboval?"</p>

<p>Malinko zavrtěl hlavou. „Doufal jsem, že se mýlíme. Když teď lidé ze Staré krve vědí, že i jemu koluje v žilách, je to jako nůž u našich žeber. Piebaldové by se teď kdykoli moh­li rozhodnout dotáhnout to dokonce prostě tím, že vystoupí s tím, co vědí." Obrátil zrak dovnitř. „Bresingové budou čí­hat na stráži. A myslím, ach ano, že královna Kettricken po­žádá lady Bresingu, aby mohla vzít jistou mladou ženu do své domácnosti, děvče s dobrou krví, ale špatnými vyhlídka­mi. A podívám se i na Laureliny rodinné konexe. Ano, vím, co si o tom myslíš, ale pokud jde o prince, opatrnosti není nikdy nazbyt. Je to zatracená ostuda, že ti Piebaldové ujeli pryč, ale vidím, že s tím jsi v tu dobu nemohl nic dělat. Kdy­by to byl jen jeden muž, nebo dva či dokonce tři, mohli by­chom s tím nebezpečím skoncovat. Jenže teď o tom ví nejen tucet lidí ze Staré krve, ale i ti Piebaldové." Na chvíli se za­myslel. „Dá se jejich mlčení koupit?"</p>

<p>Deprimovalo mě, když jsem ho slyšel kout pikle, ale vě­děl jsem, že to má v povaze. Jako kdybych chtěl vyčítat ve­verce, že shromažďuje ořechy. „Zlatem ne," prohlásil jsem. „Mohly by je uspokojit činy. Dělejte, co žádají. Projevte dob­rou vůli. Ať královna podnikne důrazné kroky na ochranu li­dí s Moudrostí před pronásledováním."</p>

<p>„To už přece udělala!" odpověděl Chade na její obranu. „Kvůli tobě promluvila, a to víc než jedenkrát. Zákony Šesti vévodství zakazují, aby někdo nadaný Moudrostí byl zabit prostě proto, že je nadaný Moudrostí. Ostatní zločiny musí být prokázány."</p>

<p>Nadechl jsem se a řekl: „A byl ten zákon prosazen?"</p>

<p>„Je na každém vévodovi, aby prosadil zákony uvnitř své­ho vévodství."</p>

<p>„A co v Bucku?" zeptal jsem se tiše.</p>

<p>Chade na nějakou dobu zmlkl. Pozoroval jsem ho, jak se hryže do rtu a upírá oči do neznáma. Rozvažoval. Nakonec se zeptal: „Myslíš, že tohle by je uspokojilo? Striktní prosa­zení zákona na území vévodství Buck?"</p>

<p>„Byl by to dobrý začátek."</p>

<p>Zhluboka se nadechl a zase vydechl. „Proberu to s králov­nou. Nebuduji muset příliš pobízet. Ve skutečnosti jsem se až dosud stavěl na opačnou stranu a naléhal na ni, aby re­spektovala tradice lidu, jemuž přišla vládnout, jenže ona -"</p>

<p>„Tradice!" vyprskl jsem. „Vraždění a mučení jako ‚tradi­ce'?"</p>

<p>„Ona místo toho tápe v nejistém spojenectví!" zakončil důrazněji, než když začal. „Od konce války s rudými loděmi nás to stálo spoustu žonglování, abychom udrželi Šest vé­vodství v rovnováze. Je tu zapotřebí jemné ruky, Fitzi, a vy­tříbeného smyslu pro to, kdy se má zaujmout postavení a kdy se má nechat věcem volný průběh."</p>

<p>Vzpomněl jsem si na ten puch, který jsem cítil poblíž oné řeky, a na přeříznuté lano, jež zůstalo viset ze stromu. „Mys­lím, že v této věci by se měla raději rozhodnout, že zaujme postavení."</p>

<p>„V Bucku."</p>

<p>„Přinejmenším v Bucku."</p>

<p>Chade si zakryl ústa a potom se zatahal za bradu. „Dobře," souhlasil, a já poprvé postřehl, že s ním vlastně smlouvám.</p>

<p>Přemítal jsem, že jsem si v tom nevedl nejlíp, ale v tu dobu jsem se domníval, že mu jen referuji. A od koho jsem vlast­ně čekal, že promluví za Starou krev? Od lorda Goldena? Od lovčí Laurel, která by se k nim raději nechtěla znát? Litoval jsem, že jsem nebyl důraznější. Pak jsem si řekl, že stále ješ­tě mohu být, až budu mluvit s královnou Kettricken.</p>

<p>„Pověz. Co si královna Kettricken myslí o nevěstě prince Dutifula?"</p>

<p>Chade se na mě dlouze zahleděl. „Žádáš po mně zprávu?"</p>

<p>Cosi v jeho hlase mne přimělo zakolísat. Že by past? Ne­byla to jedna z jeho otázek, které vedly do pasti? „Jen jsem se ptal. Nemám žádné právo -"</p>

<p>„Ach. Pak se tedy Dutiful mýlil a ty ses neuvolil, že ho bu­deš učit?"</p>

<p>Přiložil jsem ty dvě myšlenky k sobě a snažil se objevit, kterak do sebe zapadají. Pak jsem to vzdal. „A kdyby ano?" zeptal jsem se ho obezřele.</p>

<p>„Kdyby ano, pak máš na tu informaci nejenom právo, ale je ti i zapotřebí. Pokud se chystáš prince vzdělávat, musíš vědět o všem, co má na něj vliv. Ale pokud ne, pokud máš v úmyslu vrátit se zpátky do své poustevnické chýše, pokud se na to ptáš jen proto, aby ses dozvěděl nějaké rodinné kle­py..." Jeho slova vyzněla do ztracena.</p>

<p>Znal jsem ten jeho starý trik. Ponechat větu nedokonče­nou a počkat, až někdo vyskočí, aby konec doplnil a tím pří­padně prozradil svoje vlastní myšlenky. Já místo toho seděl a hleděl na svůj šálek čaje, zatímco jsem si z boku ohryzával nehet u palce, až se Chade naklonil přes stůl a podráždě­ně mi odtrhl ruku od úst.,,Nuže?" otázal se.</p>

<p>„Co ti princ řekl?"</p>

<p>Teď pro změnu na nějakou dobu zmlkl on. Po vlčím způ­sobu jsem čekal, až povyleze.</p>

<p>„Nic," připustil posléze zdráhavě. „Jen jsem doufal."</p>

<p>Zaklonil jsem se a trhl sebou, když jsem se bolavými zá­dy dotkl opěradla. „Och, ty jeden starouši," napomenul jsem ho, potřásaje hlavou. Pak jsem se přistihl, že se proti své vů­li usmívám. „Myslel jsem, že tvé hrany se po těch letech za­oblily, ale není to pravda. Proč to děláš, když se přece tak dlouho známe?"</p>

<p>„Protože jsem teď královnin poradce, a ne tvůj učitel, můj chlapče. A protože se obávám, že jsou dny, kdy -jak jsi řekl -jsou mé hrany zaoblené a já porůznu zapomínám a všech­na má pečlivě sesbíraná vlákna se mi v rukou pojednou zauzlí. Takže. Snažím se být opatrný, dokonce víc než opatrný, ve všech ohledech toho, co dělám."</p>

<p>„Co bylo v tom čaji?" zeptal jsem se náhle.</p>

<p>„Pár nových bylin, které zkouším. Byly uvedeny ve svit­cích o Umění. Žádná elfí kůra, o tom tě ujišťuji. Nedal bych ti nic, co by mohlo narušit tvé schopnosti."</p>

<p>„Ale ,zbystřují' ti mysl?"</p>

<p>„Ano, ale za jistou cenu, jak jistě předpokládáš. Všechno něco stojí, Fitzi. To oba dobře víme. Oba strávíme dnešní od­poledne v posteli, o tom nepochybuj. Ale prozatím jsme při smyslech. Tak mluv."</p>

<p>Nadechl jsem se, nevěda, jak svoje myšlenky formulovat. Vzhlédl jsem k jeho krbové římse, k noži, který pořád trčel uprostřed ní. Uvažoval jsem o důvěře a mladické sebejisto­tě a o všem, co jsem kdysi slíbil králi Shrewdovi. Chadeův pohled sledoval můj zrak. „Kdysi dávno," začal jsem tiše, „jsi prověřoval moji oddanost vůči králi tím, že jsi mě požá­dal, abych mu něco ukradl, jen jakoby žertem. Věděl jsi, jak moc jsem tě měl rád. Takže jsi prověřoval moji lásku k tobě na jedné straně a mou loajalitu vůči králi na straně druhé. Vzpomínáš na to?"</p>

<p>„Ano," odpověděl vážně. „A dodnes toho lituji." Nadechl se a potom zase vydechl. „A ty jsi jeho zkouškou prošel. Ani z lásky ke mně bys svého krále nezradil. Vím, že jsem tě pro­táhl ohněm, FitzChivalry. Ale byl to můj král, kdo mě požá­dal, abych tě prověřil."</p>

<p>Zvolna jsem kývl. „To chápu. A teď poslouchej. I já jsem složil svoji přísahu věrnosti dynastii Farseerů, Chade. Stejně jako ty. Neskládal jsi mi žádnou přísahu věrnosti ani já tobě. Je mezi námi láska, ale žádné sliby věrnosti." Chade bedlivě sledoval mou tvář. Jeho bílé obočí se přitom zkrabatilo. Na­dechl jsem se a pokračoval: „Má loajalita patří mému princi, Chade. Myslím, že je na něm, o co se s tebou podělí." Opět jsem se nadechl a s převelikou lítostí usekl kus svého živo­ta: „Jak už jsi říkal, starý příteli. Jsi teď královnin poradce, a ne již můj učitel. A já nejsem tvůj učeň." Sklopil jsem zrak ke stolu a obrnil se. Ta slova se mi říkala těžko: „Princ roz­hodne, čím pro něj jsem. Ale už nikdy ti nebudu referovat o svých soukromých rozhovorech s princem, Chade."</p>

<p>Vstal, docela prudce. Ke své hrůze jsem uviděl, jak se mu ty jeho bystré zelené oči zalily slzami. Na okamžik se mu za­chvěla ústa. Pak obešel stůl, popadl mi hlavu do dlaní a shýbl se, aby mě políbil na čelo.„Díky Edovi i Elovi," šeptl chrap­lavě. , Jsi jeho. A on bude pořád v bezpečí, až odejdu."</p>

<p>Byl jsem příliš ohromený, než abych se vzmohl na slovo. Chade pomalu obešel stůl a usedl zpátky do svého křesla. Do­lil nám oběma čaj. Natočil se stranou, aby si utřel oči, a pak se znovu zadíval na mě. Postrčil můj šálek přes stůl směrem ke mně a řekl: „Dobře. Mám teď referovat já?"<strong><emphasis>10 Město Buckkeep</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Pěkný záhonek fenyklu je vhodným doplňkem každé chalupnické zahrady, ačkoli se člověk musí mít na pozoru, aby se mu příliš nerozrostl. Každý podzim ho sklízejte a sbírejte pečli</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vě semínka, než je ptáci stačí roznosit po celé zahradě, jinak strávíte jaro tím, že budete vytrhávat jeho vějířovité listy. Sladkou vůni této rostliny všichni znají, ale jinak má i lé</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kařské využití. Semena i kořen této byliny podporují trávení. Dítě trpící kolikami dostane fenyklový čaj a velmi mu to pro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>spěje. Když semena požvýkáme, navodí svěží chuť v ústech. Obklad z fenyklu utiší bolavé oči. Je-li fenykl předán jako dar, podle jedněch to znamená „sílu" a podle druhých „lichocení".</emphasis></p>

<p>MERIBUCKŮV HERBÁŘ</p>

<p>Jak mě Chade upozornil, prospal jsem nejenom celé od­poledne, ale i část večera. Procitl jsem v naprosté tmě své komůrky, úplně sám se sebou, a náhle jsem dostal strach, že jsem mrtvý. Skulil jsem se z postele, našel po hmatu dveře a vyrazil z nich ven. Omráčilo mě jasné světlo a pohybující se vzduch. Lord Golden, bezvadně ustrojený, seděl u svého psacího stolu. Když jsem k němu tak prudce vpadl, letmo ke mně vzhlédl. „Och. Konečně vzhůru," poznamenal vlídně. „Víno? Sušenky?" A pokynul mi ke stolu a židlím u krbu.</p>

<p>Přešel jsem ke stolu, protíraje si oči. Bylo na něm umně vyskládané jídlo. Svezl jsem se na nejbližší židli. Jazyk jsem měl napuchlý, oči ještě zalepené. „Nemám ponětí, co bylo v tom Chadeově čaji, ale myslím, že už si ho příště nedám."</p>

<p>„A já nemám ponětí, o čem to mluvíš, ale tuším, že je to taky dobře." Vstal a přistoupil ke stolu, nalil nám víno a pak mě sjel přezíravým pohledem. Zavrtěl hlavou. „Ty jsi bez­nadějný případ, Tome Badgerlocku. Koukni se na sebe. Pro­spíš si celý den a potom se tady objevíš v obnošené staré ří­ze, s vlasy napůl zježenými. Horšího sluhu snad nikdo nikdy neměl." A posadil se na druhou židli.</p>

<p>Nevěděl jsem, co na to odpovědět. Vděčně jsem usrkl ví­na. Pomyslel jsem na jídlo, ale zjistil jsem, že na něj nemám vůbec chuť. „Jaké to bylo včera večer? Zatančil sis pěkně s lovčí Laurel?"</p>

<p>Pozvedl na mě jedno obočí, jako by ho má otázka zmátla a zaskočila. A rázem to byl zase můj starý dobrý šašek, když mu ústa zkřivil potutelný úsměv. „Ach, Fitzi, teď už bys měl vědět, že každý okamžik svého života trávím v tanci. A s kaž­dým partnerem našlapuji v jiném rytmu." A pak, obratně ja­ko vždycky, změnil téma a zeptal se mě: „A je ti dnes večer dobře?"</p>

<p>Věděl jsem, co tím myslí. „Nad očekávání dobře," ujistil jsem ho.</p>

<p>„Ach. Výborně. Pak máš jistě namířeno do města Buckkeep?"</p>

<p>Znal mé plány ještě dříve, než jsem na to stačil pomyslet. „Rád bych zkontroloval Hapa a přesvědčil se, jak se mu da­ří v učení. Pokud mě tu ovšem nepotřebuješ."</p>

<p>Chvíli mi hleděl pozorně do tváře, jako by čekal, že řek­nu něco víc. Potom pravil: „Běž do města. Myslím, že to je skvělý nápad. Dnes večer jsou samozřejmě další oslavy, ale já se budu snažit, abych zvládl všechny přípravy bez tebe. Ale ještě než opustíš mé komnaty, prosím tě, zkus se sebou něco udělat, ať vypadáš trochu reprezentativněji. Reputace lorda Goldena v poslední době již tak dost utrpěla, natož aby se ještě říkalo, že si držím sluhy prožrané od molů."</p>

<p>Odfrkl jsem si. „Pokusím se." Pomalu jsem vstal od stolu. Mé tělo se znovu rozpomnělo na své bolesti. Šašek se uve­lebil v jednom ze dvou křesel, která byla natočena čelem ke krbu. S povzdechem se opřel a natáhl dlouhé nohy směrem k sálajícímu teplu. Když už jsem mířil ke své komnatě, za­stihl mě jeho hlas:</p>

<p>„Fitzi. Ty víš, že tě mám rád, viď?"</p>

<p>Na místě jsem se zarazil.</p>

<p>„Strašně nerad bych tě zabil," pokračoval. Poznal jsem v tom dovednou imitaci svého hlasu a modulace. Zmateně jsem na něho civěl. Vsedě se napřímil a ohlédl se za křeslo, střeliv po mně útrpným úsměvem. „Už nikdy se nepokoušej odklízet mé oblečení," varoval mě. „Veruleanské hedvábí by se mělo přechovávat volně rozvěšené. A ne zmuchlané."</p>

<p>„Vynasnažím se, abych si to napříště pamatoval," slíbil jsem mu poníženě.</p>

<p>Opět se uvelebil v křesle a chopil se sklenice vína. „Dob­rou noc, Fitzi," pravil tiše.</p>

<p>Ve své komůrce jsem našel jednu ze svých starých košil a nějaké kamaše. Oblékl jsem si to a pak jsem se zamračil. Kamaše na mně v pase visely; vlivem strádání a ustavičného vypětí během naší výpravy jsem zhubl v těle. Košili jsem si okartáčoval a potom se zachmuřil při pohledu na ty skvr­ny. Od doby, co jsem přišel na Buckkeep, se nezměnila, za­to můj pohled na ni ano. Na moji farmu se výborně hodila, ale mám-li zůstat v Bucku a učit prince, budu se muset začít znovu oblékat jako měšťan. Závěr byl nasnadě, a přesto jsem měl pocit podivné marnosti. Umyl jsem si tvář v odstáté vo­dě ze džberu. Za pomoci svého malého zrcátka jsem se darmo snažil uhladit si vlasy, než jsem to vzdal jako bezvýsledné. Pak jsem si oblékl plášť a zahasil svíčku.</p>

<p>Když jsem se kradl přes komnatu lorda Goldena, byla teď osvětlená jen mihotavým světlem ohně. Cestou podél křesla u krbu jsem pravil: „Dobrou noc, šašku." Neřekl nic, jen po­zvedl svoji ladnou ruku na rozloučenou a letmým pohybem ukazováku mě nasměroval ke dveřím. Vyšel jsem ven s div­ným pocitem, že jsem na něco zapomněl.</p>

<p>Na hradě vládla slavnostní atmosféra, jak se všichni chys­tali na další noc ve znamení oslav, hudby a tance. Dveřní ob­louky byly ověnčené girlandami a na chodbách se pohybo­valo mnohem více lidí, než bylo obvyklé. Z menšího sálu ke mně dolehl hlas nějakého pěvce a u dveří se bavili tři mla­díci ve farrowských barvách. Mé obnošené oblečení a špat­ně zakráčené vlasy přitáhly jen pár pobavených pohledů, ale jinak jsem mezi návštěvníky a jejich sluhy proplul bez po­všimnutí, ani mě nestavěli u brány, když jsem opouštěl Buck­keep a mířil dolů do města. Strmá cesta byla pořád plná lidí, proudících nahoru a dolů, a i město Buckkeep, navzdory vy­trvalému dešti, bylo rušnější než jindy. Jakákoli příležitost nahoře na hradě podnítila obchod dole ve městě a Dutifulovy zásnuby byly velkou příležitostí. Prodíral jsem se mezi kupci, kramáři a sluhy na pochůzkách. Míjeli mě šlechtici na koních a dámy v nosítkách, mířící vzhůru na hrad na večerní oslavy. Když jsem došel do města jako takového, tlačeni­ce v ulicích ještě zhoustla. Krčmy byly plné, až přetékaly, a linula se z nich hudba, lákající kolemjdoucí dovnitř, a dě­ti pobíhaly všude kolem, plny vzrušení nad tím přívalem ci­zinců ve městě. Sváteční atmosféra byla nakažlivá a já se při­stihl, jak se usmívám a přeji nejednomu cizinci dobrý večer, zatímco jsem se ubíral cestou k Jinninu krámku.</p>

<p>Když jsem však míjel jedny dveře, uviděl jsem mladí­ka, jak přemlouvá dívku, aby ještě zůstala a chvíli si s ním povídala. Měla zářivé oči a veselý úsměv, pohazujíc svými tmavými kudrlinami, když se mu dostávalo sladkého vyplísnění. Jejich pláště zdobily jako drahokamy kapičky deště. On vypadal tak vážně a tak mladě, zatímco ji zahrnoval svý­mi naléhavými prosbami, že jsem raději odvrátil oči a spě­chal dál. V dalším okamžiku mě píchlo u srdce, když jsem si uvědomil, že princ Dutiful nikdy takový okamžik nezaži­je, nikdy si nevychutná sladkost pokradmu zcizeného polib­ku nebo povznesení a úzkostlivého údivu, když mu paní je­ho srdce dopřeje další chvilku ve své společnosti. Ne. Jeho ženu mu prostě vybrali a on teď rané roky svého mužství strá­ví čekáním na to, až ona dospěje. Netroufal jsem si ani dou­fat, že spolu budou šťastni. Vzmohl jsem se pouze na přání, aby neudělali jeden druhého nešťastným.</p>

<p>S takovými myšlenkami jsem se ubíral klikatou uličkou, jež se svažovala k Jinninu krámku. Před ním jsem se zasta­vil, a vtom mě zaplavily rozpaky. Dveře byly zavřené, okna na okenice. Škvírou v jedné špatně dovřené okenici prosvíta­lo ven světlo svíčky, ale nepůsobilo moc vstřícně. Spíše vy­povídalo o intimitě domova uvnitř těchto zdí. Byla pokroči­lejší doba, než jsem si myslel. Budu vypadat jako vetřelec. Nervózně jsem si uhladil vlasy a slíbil si, že dovnitř nepů­jdu, že jen postojím u dveří a zeptám se na Hapa. Mohl bych ho vytáhnout do krčmy na pivo a kus řeči. To by bylo dob­ré, říkal jsem si, dobrý způsob, jak mu ukázat, že už ho teď pokládám za dospělého muže. Nadechl jsem se a zaklepal zlehka na dveře.</p>

<p>Zevnitř jsem zaslechl odsunutí židle a žuchnuti, jak koč­ka doskočila na podlahu. Potom se za zavřenými okenicemi ozval Jinnin hlas: „Kdo je tam?"</p>

<p>„Fit... Tom Badgerlock." Proklel jsem se za svůj nemotor­ný jazyk. „Poslyš, omlouvám se, že jdu tak pozdě, byl jsem pryč, a myslel jsem, že bych měl zkontrolovat -"</p>

<p>„Tome!" Mezitímco jsem ze sebe soukal spěšné omluvy, dveře se rozlétly dokořán a málem mě udeřily. „Tome Badgerlocku, pojď dál, pojď dál!" Jinna měla v jedné ruce svíč­ku a druhou mě popadla za rukáv u košile a vtáhla mě do­vnitř. Celá místnost byla ponořená v šeru, nejvíc světla bylo u ohně. Tam stály dvě židle a mezi nimi nízký stolek. Ved­le prázdného šálku stála kouřící Čajová konvice. Na jedné židli bylo odloženo nějaké pleteni, z něhož trčely dvě jehli­ce. Jinna za mnou přibouchla dveře a pak mi pokynula smě­rem ke krbu. „Právě jsem udělala bezinkový čaj. Dáš si taky šálek?"</p>

<p>„To by bylo - nechtěl jsem rušit, chtěl jsem jen zkontro­lovat Hapa a přesvědčit se, jak -"</p>

<p>„Hele, dovol, ať ti sundám ten mokrý plášť. Ach, ten je ale promáčený! Pověsím ho támhle. Jen se posaď, budeš si mu­set počkat, poněvadž ten mladý rošťák tu není. Abych prav­du řekla, už nějakou dobu si myslím, že čím dříve se vrátíš a promluvíš si s ním, tím lépe pro něj. Ne že bych na něho chtěla žalovat, ale on potřebuje, aby ho někdo pevně chytil pod křídlem."</p>

<p>„Hap?" zeptal jsem se nevěřícně. Udělal jsem krok smě­rem k ohni, ale její kocour si vybral zrovna ten okamžik a nečekaně se mi omotal kolem kotníku. Zakymácel jsem se a zů­stal stát, jen taktak, že jsem na něho nešlápl.</p>

<p><emphasis>Udělej mi klín. U ohně.</emphasis></p>

<p>V mysli mně zazvučel jeho důrazný hlásek. Sklopil jsem k němu zrak a on ke mně vzhlédl. Na okamžik se naše po­hledy navzájem otřely, potom jsme oba v rámci zdvořilosti instinktivně uhnuli stranou. Mezitím však spatřil ruiny mé duše.</p>

<p><emphasis>Otřel se mi tváři o nohu. Pochovej kočku. Udělá se ti lip.</emphasis></p>

<p><emphasis>To si nemyslím.</emphasis></p>

<p><emphasis>Neodbytně se mi otíral o nohu. Pochovej kočku.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já nechci chovat kočku.</emphasis></p>

<p>Znenadání se vztyčil na zadních a zasekl se mi předními drápky do masa a do kamaší. <emphasis>Neodmlouvej! Zvedni kočku</emphasis>.</p>

<p>„Fennele, přestaň s tím. Co je to za způsoby?" zvolala zdě­šeně Jinna. Shýbla se k zrzavému otravovi, ale já se rychle sklonil a vyhákl mu drápy ze svého lýtka. Osvobodil jsem se od něj, ale ještě než jsem se stačil narovnat, vyskočil mi na rameno. Na svoji velikost byl Fennel[*]) úžasně hbitý. Přistál na mně, ne ztěžka, ale jako kdyby mi někdo položil velkou ruku přátelsky na rameno. <emphasis>Pochovej kočku. Udělá se ti l</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>p.</emphasis></p>

<p>Přidržet ho, když jsem vstával, bylo snazší než ho od se­be odtrhnout. Jinna zamlaskala a okřikla ho, ale já ji ujistil, že je to v pořádku. Přitáhla jednu z židlí, které stály před ne­velkým krbem, a uhladila sedací polštář. Usedl jsem a židle se pode mnou svezla nazad. Byla houpací. V okamžiku, kdy jsem se usadil, mi Fennel seskočil do klína a stulil se do hře­jivého klubka. Založil jsem si nad ním ruce, abych dal naje­vo, že ho ignoruji. Ušklíbl se na mě zpod přimhouřených ví­ček. <emphasis>Buď na mě hodný. Ona mě má nejradši.</emphasis></p>

<p>Chvíli mi trvalo, než jsem znovu navázal na své myšlen­ky. „Hap?" řekl jsem znovu.</p>

<p>,,Hap," potvrdila. „Který by měl teď už být v posteli, po­něvadž zítra ho jeho mistr očekává ještě před rozedněním. A kdepak je? Běhá venku za dcerou paní Hartshornové, kte­rá má na svůj útlý věk až příliš velké zkušenosti. Jen ho roz­ptyluje, tahle Svanja, a i její matka říká, že by měla být ra­ději doma, věnovat se práci a učit se jejímu řemeslu."</p>

<p>Jinna brebentila hlasem, ve kterém se mísily rozmrzelost a pobavení. Míra jejích obav mne udivila. Pocítil jsem zá­chvěv žárlivosti: nebyl snad Hap můj chlapec, neměl jsem si o něj dělat starosti já? Zatímco mluvila, postavila mi k loktu šálek, nalila nám oběma čaj a znovu usedla na židli ke své­mu pletení. Když už seděla, pohlédla na mě a naše pohledy se střetly poprvé od okamžiku, co jsem zaklepal na její dve­ře. Ustrnula, pak se naklonila blíž a zadívala se na mě.</p>

<p>„Och, Tome!" zvolala hlasem plným soucitu. Naklonila se ještě blíž a pozorně mi četla ve tváři. „Ubohý člověče, co se ti stalo?"</p>

<p>Prázdný jako dutá kláda poté, co byly myši sežrány.</p>

<p>„Můj vlk zemřel."</p>

<p>Šokovalo mě, že jsem tu pravdu vyslovil tak zpříma. Jin­na mlčela a hleděla na mě. Věděl jsem, že to nemůže po­chopit. Ani jsem nečekal, že to pochopí. Ale potom, jak se její bezmocné mlčení protahovalo, se mě zmocnil dojem, že to možná chápe, protože mi nenabízí žádná zbytečná slova útěchy. Prudce upustila pletení do klína, naklonil se ke mně a položila mi ruku na předloktí.</p>

<p>„Budeš v pořádku?" zeptala se mě. Nebyla to planá otáz­ka; ona upřímně čekala na moji odpověď.</p>

<p>„Za nějaký čas," řekl jsem jí a vůbec poprvé jsem připus­til, že je to pravda. Jakkoli mi ta myšlenka připadala nevěrná, věděl jsem, že po nějaké době budu zase sám sebou. A v tom momentě jsem poprvé zakusil pocit, který se mi snažil po­psat Black Rolf. Vlčí část mé duše se pohnula a já uslyšel: <emphasis>Ano, budeš zase sám sebou, a tak to taky má být. </emphasis>Slyšel jsem to tak jasně, jako by mi tu myšlenku skutečně sdělil Nighteyes. Je to jako vzpomínka, ale silnější, řekl mi Black Rolf. Velmi tiše jsem seděl, vychutnávaje si ten pocit. Pak to po­minulo a já se zachvěl.</p>

<p>„Vypij ten čaj, celý se chvěješ," pobídla mě Jinna a shýb­la se, aby přihodila na oheň další kus dřeva.</p>

<p>Uposlechl jsem ji. Když jsem stavěl šálek na stůl, zvedl jsem oči k amuletu nad krbovou římsou. Proměnlivé světlo z plamenů v jedné chvíli zlatilo a hned ve druhé ukrývalo korálky v něm. Pohostinnost Čaj v ústech byl teplý a sladký a uklidňující, kočka mi předla v klíně a žena na mne laska­vě hleděla. Byl jsem toliko pod vlivem toho amuletu na zdi? A pokud ano, bylo mi to jedno. Cosi ve mně o další stupeň povolilo. <emphasis>Hlazení kočky ti udělá lip, </emphasis>prohlásil samolibě Fennel.</p>

<p>„Chlapci pukne srdce, až se to dozví. Víš, on věděl, že vlk půjde za tebou. Když vlk zmizel, dělala jsem si starosti, ale když se nevracel, Hap mi povídá, neboj se, on odešel za Tomem. Och, jak se bojím, až mu to řekneš." Náhle příval je­jích slov ustal. Pak znenadání prohlásila: „Ale za nějaký čas se z toho vzpamatuje, stejně jako ty. Och, teď už by měl být doma," strachovala se. „Co s ním uděláš?" optala se vzápětí.</p>

<p>Vzpomněl jsem si na sebe, tehdy před léty, a na Verityho, ba i na mladého Dutifula. Vzpomněl jsem si na všechny ty způsoby, jakými nás povinnost tvarovala a poutala a odpíra­la nám naše city. Pravda, chlapec by už touto dobou měl být doma a spát, aby mohl zítra lépe sloužit u mistra. Byl to tepr­ve učeň a jeho vyhlídky ještě nebyly stálé. Neměl co projevovat zájem o nějaké děvče. Mohl jsem ho chytit pod kříd­lem a připomenout mu jeho povinnosti. Poslechl by mě. Ale Hap nebyl synem krále, ba ani královským bastardem. Hap mohl být svobodný. Zaklonil jsem se na židli, jež se zhoup­la, a nepřítomně hladil kočku. „Asi nic," řekl jsem po chví­li. „Myslím, že neudělám vůbec nic. Myslím, že ho nechám být chlapcem. Myslím, že ho nechám, ať se zamiluje do ně­jaké dívky a zůstane venku déle, než by měl, a ať mu zítra pěkně třeští hlava, až ho mistr vyplísní za to, že přišel poz­dě." Otočil jsem se a pohlédl na ni. Světlo ohně jí tančilo v laskavé tváři. „Myslím, že toho chlapce nechám, ať je ješ­tě nějakou dobu chlapcem."</p>

<p>„Myslíš, že je to moudré?" zeptala se, ale při těch slovech se usmívala.</p>

<p>„Ne." Pomalu jsem zavrtěl hlavou. „Myslím, že je to po­šetilé a báječné."</p>

<p>„Ach. Dobře. Takže, zůstaneš a dáš si ještě šálek čaje? Ne­bo musíš spěchat zpátky na hrad za svými povinnostmi?"</p>

<p>„Dnes večer nemám žádné povinnosti. Nikdo mě postrá­dat nebude."</p>

<p>„No tak dobře." Nalila mi další šálek čaje s hbitostí, jež by­la až lichotivá. „Zůstaneš chvíli tady, kde jsi postrádán byl." Usrkla ze svého šálku a přes jeho okraj se na mě usmála.</p>

<p>Fennel se spokojeně nadechl a začal hluboce, bručivě příst.<strong><emphasis>Epilog</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Byly doby, kdy jsem si myslel, že veledílem mého života bu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>de sepsat historii Šesti vévodství. Začal jsem na tom praco</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vat nesčetněkrát, ale pokaždé jsem měl pocit, že jsem z toho velkolepého příběhu sklouzl do výčtu dnů a podrobností mé</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho vlastního malého života. Čím více jsem studoval výpově</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>di ostatních, písemné i ústně tradov</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>né, tím více jsem měl dojem, že se o sepsání historie pokoušíme nikoli proto, aby</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chom uchovali vědění, nýbrž proto, abychom usadili minu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lost do pevného kursu. Jako </emphasis>v <emphasis>případě vylisované a usuše</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>né květiny se snažíme udržet ji </emphasis>v <emphasis>nehybnosti a přitom říkat, přesně taková byla v den, kdy jsem ji poprvé spatřil. Ale mi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nulost, stejně jako ona květina, se tímto způsobem lapit ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dá. Ztrácí svoji vůni i vitalitu, její jemná křehkost přechází </emphasis>v <emphasis>lámavost a její barvy vyhledají. A když na tu květinu po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hlédnete příště, víte, že to vůbec není to, co jste se pokouše</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>li zachytit, že ten okamžik je navždy ten tam.</emphasis></p>

<p><emphasis>Napsal jsem svá historická pojednáni a pozorování. Za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chytil jsem své </emphasis><emphasis>myšlenky, ideje a vzpomínky ve slovech na velínu a na papíře. Tolik jsem toho uskladnil a přitom si myslel, že je to moje. Věřil jsem, že když to podchytím slovy, mohl bych vyždímat smysl z toho všeho, co se stalo, a tím jasněji nahlédnout příčinu každé z událostí. Možná jsem se snažil ospravedlnit sám sebe, nejen všechno to, co jsem vykonal, ale i to, kým jsem se stal. Po celé roky jsem skoro každý ve</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>čer vytrvale psal, svědomitě objasňuje svůj svět a svůj život sám sobě. Ukládal jsem své svitky do pol</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ce v dobré víře, že jsem zachytil význam svých dnů.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ale pak jsem se jednoho dne vrátil, jen abych našel všech</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ny své pečlivě zesum</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>rované spisy rozcupované na kousky velínu, povalující se na zdusaném dvorku, nad nímž poleto</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>val mokrý sníh. Seděl jsem na koni, hleděl na ně a věděl, že minulost, jako tomu bude vždy, se vzepřela mým snahám de</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>finovat ji a pochopit ji. Historie není o nic více pevná a mrt</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vá než budoucnost. Minulost nám není o nic vzdálenější než každý náš poslední výdech.</emphasis><strong><emphasis> </emphasis></strong><strong><emphasis>OBSAH</emphasis></strong></p>

<p>1Kameny              5</p>

<p>2 Dutiful              25</p>

<p>3 Možnosti volby              38</p>

<p>4 Pláž              62</p>

<p>5 Konfrontace              72</p>

<p>6 Výkupné              87</p>

<p>7 Sacrifice              102</p>

<p>8 Lekce              116</p>

<p>9 Návrat domů              133</p>

<p>10 Město Buckkeep              144</p>

<p>Epilog              150</p>

<p>OBSAH              150</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong> </strong></p>

<p><strong>Snědý muž</strong><strong>:</strong></p>

<p><strong>Kniha </strong><strong>první</strong><strong> </strong></p>

<p>svazek 3</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Robin Hobb</strong></p>

<p><strong>Na hrotu času</strong></p><empty-line /><empty-line /><p>Z anglického originálu</p>

<p>THE TAWNY MAN: - Book One</p>

<p>ASSASSIN´S QUEST - Volume Three</p>

<p>vydaného firmou Bantam Books, A Division of Bantam Doubleday</p>

<p>Dell Publishing Group, Inc., 1540 Broadway,</p>

<p>New York, NY 10036, USA v roce 2002</p>

<p>přeložil Jan Kozák</p>

<p>Vydáno v nakladatelství NÁVRAT</p>

<p>Vydal Radomír Suchánek,</p>

<p>ul. Kosmonautů 2, Brno,</p>

<p>jako svou 846. publikaci v roce 2004</p>

<p>První vydání</p>

<p>Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod</p>

<p>Doporučená cena včetně DPH 199 Kč</p>

<p><strong>ISBN 80-7174-</strong><strong>604</strong><strong>-</strong><strong>5</strong></p><empty-line /><p>[(]* Badgerlock = Jezevčí kadeř</p>

<p>[*] Farseer = Dalekozraký</p>

<p>[*] Newford = Nový Brod</p>

<p>[*] Fennel = Fenykl</p>
</section>

</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAEJAbkDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD6G8V+N9Q0PxRpPhrR/C8m
vahqFpJdqkdxFAEjj2hiS/XlhVQeLviHlQfhFckY5I1S1O2qniSTZ8ddDUfKw8NX7A+h3RV
zPw2+G3hDxD8MPDut6pDqV1fXtmss8zapcqXYk5OA4A/CgDsj4w+IQA/4tDecjP8AyFLXig
eMPiDk/wDFors46Eapa5NRL8HfAijiy1LpjB1a6/8AjlH/AApnwGPu2mpjPJxq90P/AGpQB
YPjD4g7W2fCK9JHrqlqM0N4x+IAxj4RX2cc/wDEztf8aiT4OeBAB/ompADoP7Wuv/jlD/Bv
wFIwdrLUSR66tdf/ABygB/8AwmPxCI4+D98Dn/oKWn+NOHjD4gfxfCG+B/7Cdoai/wCFN+B
DyLPUgfUatdf/AByk/wCFO+A9pX7HqQz1/wCJvddfX/WUATjxf4+Cg/8ACo7/ACe39p2n+N
DeLvH4UN/wqK9br8v9qWuRUB+DvgYqR9j1M/8AcXuv/jlIPg94EAwbPUx/3F7r/wCOUAT/A
PCY/EHaT/wqK/OemNTtD/Wkfxn4/G0L8IdRJPXOpWn+NR/8Kd8BjkWeor341a6/+OUh+Dng
Un/j31Qjpzq91/8AHKAJ/wDhMfHpOD8IdR6dTqVpjp9aRfGXjw8f8Ki1JcdM6jaf41Evwe8
DK4It9WJB4/4nN3/8co/4U74GbJMGrdcnOs3fP/kSgCaTxp45GP8Ai0OrNkdr+z/L71A8ae
OiRn4P6qB/2ELPj/x6oW+D3gj7uzWe3/MZu+3/AG0qK4+EvgGytZbq4k1W3t4lLSSy65dKi
DuSTJgUAW/+E18bk4Pwh1jHqL6zP/s9B8aeNSf+SRaxg/8AT5af/F15TF4a8L+J/HemJ4LH
iWXwxaxTnUdRfU7uO2uHOBEIXZ8yEMDkrxgnrXff8Kr8JoGd7nWumf8AkNXWCf8Av51oA2R
408aDA/4VHrP1F5Z//F0r+NPGWTj4Sa0ef+fuz/8Ai6wv+FV+E1jLPda5kkYca3dEL9MPzT
pfhZ4Ucb0u9bLZJIOt3Y3D/vugDaPjbxiCP+LRa2e5xd2f/wAXTP8AhOPGeMn4Qa4cnn/S7
PI/8frjdR+Hugtqf/CPafceIotQuLaS5Fz/AGxdPHaAYClv3g3EseFzng56Vp2Xws8Mw28U
M+o+IrmREAaeTW7kNIcDJwHxyfSgDoD448ZAZPwh14+n+lWfH/j9KPG/jHJz8Itd/wDAqz5
/8frJX4XeFZVd3u/EODxga3dkf+h0xvhd4caX5L7xCpU8f8T66xx6/PQBtf8ACceMCSP+FR
67gdzdWn/xdIPHPjArk/CLXwfT7RZ//HKyB8M/DSSgPqPiNxuPK67c8Z/4HSN8MvDSg/8AE
x8RF3GQTrl1j8t9AGt/wnPjAcH4Qa9jHa5szz/33Tj448Wjaf8AhUmvN6jz7Tj/AMfrGX4W
eFl3SR6n4iY7cDOuXPPPX7/GKP8AhWHh2PJOpeJVLHA/4nl1g46fx+tAGu3jrxcDgfCHxB9
fPs//AI5Ui+OvFQOG+E3iHn0ltMD/AMiViRfDHQFXcdV8SYXgZ1y5/P7/ADSt8NtDRQ66t4
l2ZI412649B96gDYPjvxXwD8JPEWO/720OP/IlIfHnirHy/CPxET/11tOn/fysVPhfoblnG
s+Ke3Ca9cc+o+90qSP4a6Gn73+3vFLHH3f7duAB7D5qANc+O/FWcD4SeIs+8tp/8cpD488U
Af8AJI/EZ4zw9p/8cqgPh1owzIdd8TleA3/E7uOv/fVMl+G2iEEx654pBXkY164Of/HqANQ
ePPE4IH/CpfEgz/t2nH/kSmn4geKMY/4VF4l/77tP/jlY6/DfSDK4bxH4qXBBONeuP0+aoh
8O9IHlRHX/ABWcZw39u3AyffnpQBu/8J/4ox/ySPxLz1G60/8AjlI3xA8TDgfCPxMfXBtP/
jlee6yPhv4evPLv/iL4lkvEB3WNnrlxcyjGdx2RksMdycAVuaZ4N8O6/o9lrWjeNPFU9lex
iaCVdcnw6n0BOfwPSgDpf+FheJu/wi8UY/7dP/jlSDx/4jI/5JP4mBxx/wAev/xysf8A4Vt
ZAhv+Eo8Xf3iDrs3PbA5pv/CutObDnxb4tCg8Y1ybJPWgDYHj/wASFgP+FTeJ+vU/ZeP/AC
JQfiB4j4x8JfE598WvH/kSs1PhtaY2jxj4sdRnJOtS5z6f59KWT4dae/A8WeLgcAYGty4JG
eaANQ+PfERbj4U+JiMd/sv/AMcpn/Cf+I+3wn8Tk5xgi1H/ALUrGHw6sYpPm8XeLsdidbmI
p6fDq12D/isPGA3AnJ1qUd+MUAa48f8AiPaP+LSeJwe//Hr/APHKG8f+Is/L8KPE2McHba/
/ABysdfh3bNDufxj4vDIcgNrcvrTJfh5aK24eM/F6g8Ef23KfxFAGx/wsDxCMZ+FHifn/AG
LX/wCOUo8f+IsjPwp8TYP+za8f+RKxz8O7dgyv408Xr0BxrEnIIoT4e2rBgnjPxgQjc51mX
kHj0oA1n+IHiNckfCfxM2Bk4Fqf/alJ/wALA8R55+FHib/vm1P/ALUrLPw2gY8eL/FjJjjb
rUnNH/CubPcceMPFykjqdYlJoA2T4/8AEIjB/wCFUeJ+/G215/8AIlMHxC8Ql8f8Kl8UBf7
221/+OVlN8NreNPm8Z+LtxPU61Lx+FMk+HEARAvjXxhuDEH/icyEe3agDa/4WD4iA4+E/ij
3+W1/+OU0/EPxCOT8JfFJ3dMJbH8/3lZDfDqEBf+K18XIVAyp1qQ5569OKZ/wryMs4/wCEw
8YKg+8RrcnP6UAbUXxNuIda0fTtW8Ba/o6ardpZQ3N1HB5ayMCQG2uSPuntXoO5v9n8hXz7
pE941roNneahe3/2H4gNaQS3sxmlESRttVmPXGTXveaAPOPEyt/wvPw+Q3DeHNQUr+MVWvh
AP+LMeEgO1ggxn3NV/Egz8dfDIAzu8P6gv6xVc+EC7fgz4VUncBZAZH+81AHdAg8EfjSJgt
jHNOAJOK5u48aaHZRvLKt4bVEZxcpaO0ThWCnaw64LD+maAOnx1xQRnrWbc63p1nq9tpd3c
rBc3MMs8avwCkeN5z2xuB/P0rKk8c6Il2ts8Woo7qHjZrJwsqlHcMp7jbG5/D3oA6fkDpmm
4HU9K5M/EPw+tlDeNDqaQTIZY3axk+dBH5hccfdCHJNXr7xfoenXdvb3Uk/7+KOdJI4GePZ
I+xGLAYGWIH4igDcKnJwTkmlP3hnkgdKxx4n0b+xdO1lp5IbLUZooIHkjKktI21AQeVyfWq
0vjXw/Fqb6bLPMlys01uqvCwEksSB3RD/E21gQO/OKAOjAyvI5pcc5rFsvFGlahqUNhaC6e
SWMPvNuwjT5A+1m6K20g4PrW0TgUAGO9FGf8BXI+PfEureG7DSoNEsrefVdYv00+2N4WEMR
ZWYu4Xk4CngdTQBV8e+J9Z0u90Xw74TFo/iHV5WK/bEZ4ra2QZkmcKQcAlQPUmuebwLfa3e
W1z4/8TXHimOFvMTTBAlvYK/95ol5kx2DE/TNWtH8NX2neJrzxd4v1a31XXbyBLYXEEPkQW
dsuSY0BY8FiSSTycelS6z4406x8PXd9pEi6t9hkjikaBwUiLE9WGc45/MZx1oA6Q3sEMGJF
jtbeJMjkBEUDsOnGOntXnmr/Ey3Zrm38NRLcXH2bzIrmRWEMrbgCEBHzHB9skrgHNZ1tpXi
/wAaStdataWC6YyssS31uxRTgDzYlBDBiMOpycHeM12Xh3wB4Z8LNG9jYbphLLL5k7+Y6Fz
limeFyQOmOgoA2NHvru80SxvryyNvLMitLC3JRj97P+GB+FR65rI08QuLOe5uLy4W1gWBQS
C38WTwAoy5z/dp+oapZ6Tay3kjSyyxoCttboWlfJwAFB5ySBnp61FpWm3Q1OfWrqS4We7hj
EdnI6hbQAZK/KSrMWJJb6DoKAJND0qHRbFtPhknu2JZ5Li4cyPO7HLOfqewwBwBWwYyruSV
KA9B/D781HAS0zgjao7EYx/9appOAqR/MPwyfegBkcLEopJ2gDHbn6Ux9wkLHBKsRlvT3pS
jDaYwXQkbgeP/ANf0qSTmMB1+UgnkdfpQBApZg8oX94GOVHHHbAqeQ4B8sKoXngc5qDed+H
jJO773bJGBz+FR6hfWWm6fPqGq3cVjY2wMk0sz7URfcnt0oAlScEuRNgHKqVXHI9az7rxDo
OnXlvp2qa5YWFzcqXit55lR3HTKhiM8iuAufjJ4ZvpVs/A9rN4q1DeExa/ubaH3knkwqgDk
9a848XWurfEXxppcsFv4e1bXtLf93aaShvbeFSclL26fEezvsRSx7Y60AfS6zpPbpPbTJLC
c/OGDBvfI4NPRoTFJESevy54z9a818Max4N+GXhyLwxr/AIu0OG+DyXMiiVYY0eR9zKiZ+R
BnCg9hXS6X488J6/4jTQtA1W21ecwG6Z7I+ZHGgIX5nHCkk8DrxQBvNkkgSbVQA8CnRIjRg
ON7Pyp3DbUr7dpJXcxx8pH1pissfOxQ2P8AVqMc+tAA0iNH5a4RlPTsCP8ACmPnBUHLZA5/
TFPTJIbylTccenJ659ag1C8srGwmvNRvLe1tocs8tw6xoi+pZu1ADmQIwGVIY4OODn1rGv8
AxHpS2GujSdatJ9U0+zllMKSq7QsiEguoyRyBU2ha9oXiVbm68O6rbapBDKY3e3fcofHQ++
D+tZej/DTwh4e8U6t4g07S/J1HVgyXcskjOJVY7nG0kgAnt+FAHlvwt8JaL40sftWr28Fzp
OmBIjaZC/b7t0Wae5uGXBl+aUqqnhQOma94gsYLOxisrK0itLSL93FFFGFRB2CgdB9Kp6Lo
Gi+GbA6boGlW2m2Zmy0VuNqhm5J59TitAtmOQvvKq2VIPb8/woAe0ZwXbZlMbUXB/P8AOnm
FjGVwgJXr0xUEZClMIXAOzn09qlZYfKZSGOMY3D/P+TQAoZkwvBdeQ+cg/SknLiVc4ZwCfT
tSbkXyoC7dsjAwBmlcea8gfO/oAfT+goASRfM4LBMjIXp9QfxphidI8snPJyBwBnninlVEo
YhkO4nj+LApxIYlNpUsPXpQBCpmMyBUHODzx/nNIVRWztKqxPPJqyYiqocqgTrlsn8qjk2k
sJNx5Gcev/6qAIhGrOqswIBC8H8R+FCAl3UIoPK+ucVJkNHxlByexP4Chk3OQ7AFTnjv+VA
EUinDMyFGfjHXAp0ag5LbmGSAcc4prbsblBbIB3qc9+alUh03heMYHGKAGTEmMLMCeASR0B
96QAyREOuBgDgHI5qSQeaRzsweAeD1749qWR1SMEyHD8YXPynFADFjXaeBuXj/AD+dDDd8s
cR6FMg/rUZYneSw/eDbgnp+fenKVCtGGII4BwDmgDx3SC3m6YE3MD8SJgfUYjevfMD2rwbR
/wDj40cAlv8Ai41zluRn929e8c+goA4HxHGf+F5eF5R0GhagOv8A1yq38IBn4NeFT1zZ/wD
s7VB4iZD8cfDMfVl0LUGI9v3Qqz8Hzu+DHhY7cA2YwP8AgbUAdx0Of51wkvw2tp7MWLa7ef
ZoIpIbOMxoTbJI6uVJx84BUBc9Ae9d7gd6AAOgoA4W/wDh7Jq+oHUda8SXN5eK6+TKsCxCK
HDq8IVTgq4kYEn5vQ1dPg67k06wsrrxNc3K6e7eQ8lvHv2GFogrEY3EK5O7gkge9dRwspOS
N2DnFSNn0zQB5vJ8ItOm0nTtNfV5I4NOcSweRaRxHzBEI1dscOeATnIboRiupn8K2l34ntt
fvZEuZ7eyFpHHJApVG3bvNX0bPbpXQdF5NIpJ96APP5/hp9t0S10LUvEt3dabZ25ht4lgSI
xPtwsuVwWZeozx7VZl+HNpeQ3cOqaxc3q3byyyHykjcSusYEisvKspiVgR3J7V3GOeO9KUb
rtP0xQBylh4JsrHxYPEZunmuUiEUeYkRlURqm1nUBnXC5CtnBOR2qTxV468OeD4o11a8L31
wP8ARdOtlMtzdHoAkY5PPc4HvVzxB4q8P+FdOOoeINVgsYRwqu2ZJT/dRB8zMfQCvIfAvif
Qryx1T4jatK0uoazfMpYQvLJawruEFuFUEqNgDEDuxzzQBv3UvxG8Z25jvpo/BOizcNBaOJ
9QdOpDS/dhJH9zJHrTofhp4Os9Z0/U4W1Ka6sZhPAJ9RnmUSAEbtrsRnBPUVvHxFbG6fTor
a9u7kQ+csSWzqhG3IXzGAQMQehYc8HFRt4jskWxd9O1OCe8cx/Z5bF3aM5wd5QMFHoc4I5z
QBV8aaHret2doNI1RbZoZB50UigxyISM71P3iCAQO/I75F/RfDllp1zcXN0IJ72aNIp2hhE
UEiqSVAh5HAJAJycDFA1mNptStLHR9Turq0OPLaEwJMd2PklkwpGe47etFsviea8sTLJp2m
2gjLXsKq1xKXOcKjnChRwd2M+woAsalrNlpktjbXTSm5vX22tvDEWZ8dWKjoo4JY8AflVL7
F4m1Kwe2v8AWLbSHeQNHJpMJciI9V3S5+bPO4Lxj8r2laNbaRZeRHPc3Ekrl5ri5lMryOep
yeg6cAADjitN5VVJFbjZjDDgk8YoAo2Oi6ZY6jPqC2KLqE6Kkt3IS0sqgYC7jzjgcDA71fU
uQ7EKu4cZ7UW8QEZaZ1DAkA56fjShAkbZYNJz8xOAB9PSgAj2tuLNlQoJDd/yqlr1le33hr
UrSxZ4ruW1dLd0Yxsr/wAPzDkcgc1dUM6ABsqQfnTABqwG2wsisN68jB6igDxDS/C3xS0c6
Zq0jLqmoGKZbtLrUXkS3L8Ls5wSAuS2P4h1xXS2cnxIuvCesWWuWCR3xjSGzmtJAsjbid7k
hsLsU8YwTtz3r0N5lMSh2RgpySM/z71DcyGHT5pYIvNk8tnRY2PzkDgZ9zigDyxdb8X+Htd
PiPxfp+naX4cgt2tXvJLovIkSsxjG0E7pXJQcZ6EAVevm8e+LtHluU0Xw5ovhiZVCw+J1dp
rhDyHkRTtjB7Kxz615xql74+vLd9Z1rw7q8XimB2+xQT6O13pumZ6NCsTN5kuP+WkgOOwFX
0fR9W1vw5rfiq++IerXGmxxyvpcukSzWpuRjzG+ZBlTyMEcZ4IoA3k+DmuF1nTwn8MpExuV
lsbjByOvBwRXQ6d8Ib++06W08VeIpbCFiUh0vwsx0+0iQjBzgb3Y85JPA4FcZqR0STxDaah
Fo/j8+H7aSSf/AIRv+xG+xys6kEfeBBzyM5C9gK6vTpPi5L4XTTdNsdH0aC6jYRPf3lxeXl
ijdFJwFZ1U8DOBjGeKAItN1DSNIbUNL+G/witNT06yuGtZr1p4LZJ54/lfG8MzgHgt65xW3
4K8PXmj/wBr63rf2ca/rM4luI7UDybWIDEcEeAMqozk9zk1f0TSdB8E+FdM0KO+it4bZCGe
4mVGlY/M0jFjyzNkn3rj7v43+HP7Am1LSdC1m8uZIpLiyiks2iGoCNgj+U4yHCk5OM8AkZo
A9VgVUCA/OCpOBXD+Kvi98OvCKyDXfFFqL2JvLa1tyZ5VOOmxclce9cbqc3jfx/4J0DxXb6
Lr2jT213It14esdQNrNfWzEDzFchSGGNwDYGAw71b8B+ANLXxNrGoal8Pm0yzgtrW202LWE
iuJnxvaWVmBbLl2BLHngUAU/iN8Y2026tPD3gURah4jvrdbmMyRvJsWRcxKIxy0j56HhRy1
SXXgz4m+JIfCf/CR6zoP27T3nmvXeDz4WkYgQssJwruoyPm4BJOM1q3PxL8J2GrXE91pJhu
IcW+Vtgbsyb2Ty8AZ2/JkMCQR06YrQSXxF4y8OLfLosOjSJfQz2H2ljvAX7znjr8xwMc4FA
E/hiDw14M8NXUra4GaS9d9Rv79liae43FXYrwAOAoVeAMYpPBXxCtvEXiK+0RY5r4wS3DR3
sUWIAiuAiHnG4hs89cZqHRfhNo9nPDe+Jr658R6mqYeS7P7p34LN5YHcjPJP0ruba2srGGK
1tLKO0t158iKPaAPUAdKAHMkkSln+Zickkjv6/ShZZGZmQhuPTGTUy7QfLdNuCcHGcf5/rT
AgZ2ZQ2zOeRgD3x+VABcFi6NGdmDyCOuetI2/DspLlf4h6U6Ro+RtHmqCQAMYOf50iNG0LR
BTyMkOeSfX3oAcrEKJMAbRsJIzuHWpnLOQ+CmQcYHPuKj2CNBtUhs79xobJZfNBYDnPUUAT
bgVjdGGRzz8x6YqFBJI8m5ShBzye5qczbSCFXpxgZH04pm6GST7rPlsFl460ALcxIU56hSV
x0Jz3qKQ/K4GN4wpO7O4+tWXjG4BAqxrgKxPXv8AhVaSMRruCnbkZbd196AAPvjBf5gRghQ
Af855qDDrksCMkY745q75arCYmi+bduGaYgYOzrHlPvDJ5J56/r+dAFZi7n5kyp/i6dPWnr
IVJDoN20Yzgfj708Jwxco6LyQ2Rzn0oPIl3qVdO4GRj19qAFeMt9wbSeoUdf8AP9aiEi7OE
HHJ9R70+RCsbGPAB9fypiyySybUi4xyeucdKAGzKfv7Cm0ZLNzk9uBTonjcHKEY4HGCcmgn
5xucr0yCOOBRsPyBsbM8knr3zQB5BoSg3GhbjuI+Id7n3PlyV7zg+hrwrQdjSeHMAL/xX1+
R7/JLzXu23/OaAPP/ABGV/wCF4+GFOBnQdRIP/frirnwhIb4M+FWHI+wjn/gTVS8SZPxw8O
AY+Xw9qJ/EmIVd+EKsnwY8JqxyfsC/zNAHcEZoHU85psssUELzzypFFGpZ3dgqqB1JJ4Arz
ub4m/2xdvY/DzQ5fE8qEq9+z/Z9PjPvMR+8+iA/WgD0UjLDjNcz4g+IHg7wxc/ZNY12CK9I
yLOLM05/7ZoC36VxOq+HviTr9hMdW8arbT53DTNHBs7dlBGUM+GlJxkbuAD2rS0DT9M8Lvb
6VpPgi5tZJYhJNewhJUEmCSsk5be7ZAGcc5HagCQ/FmC5QHQ/Avi3ViTgEad9nU++ZWXj3x
VG51P4kX1rPrOp6/pXgPSk5FubZL2WNP70krME3H+6oP41tpc+JtTsjJZWqaDOJdrPqIW4Y
x4+8qxtjOTj5jVm30Sxi1C51N0lnvbzhnnkZ0VQQQEQ/Ki5GRgde9AHDNZ/EfVHt4LP4k6k
NMuLfzJNQSwtoHAOcBEK793udoHuavWvwk8Fw6fGlzBf6rcg4ku77UJ3lkJ6swDgZ+ld0Hz
JtlPmMqj51XnPv61KwIfbvPmYxgDIoA5fRvh54Q8P3QvtI0Kyivuf9KdTJIo9Azk4/Dmuhj
j2gJbxmNAcAAYB/L8asgNFGBl3cAlTxjB4wai25jAQ5duDg/w9aAGp5jTDdKu0d+MY9KeFA
mBVQQcbZEJJ9z7VHvYvlRs5xsjGWTB6/wA6lh3sSMjkHAHQjv8AQ8UAHl/O+xidpPT+WaRf
myJFBKgAlhgsM9TzxUxwXaEblUfN8vU59fSkbd5agZb/AGiePbrQBGMIoRuVXO09j3zSxqD
FvJbcm4bvbvxUgaVpSJHVAPXkDnA//VSSxzF8biGPygbT0oAfGA0mcMdo5JHX3xUTsolTMZ
JC4wensMmp0D4Yn5lK7QT198U2RC7IxAVRyR9B2oAIckmTJTnLKvJP4fSpGWJXDICcnbkdu
OtN37GyqbCccDkfnTwHIccl92TuHX3NAFaVGcEFl4OTheGPp+XelJcSYRNqkgZGSCKnXdsO
AvA4Qjjk1g+IPFXh7wxa+brms22nxyNti85sNN7Ko5Y/QUAak+4DhWYE8rnByDQJnDbpMtj
K4JJz649a891P4l3UelXF9onhe8+xrydY13/iXWUWeA5MnzuPZVye1cbeeO/F974v07wbo3
ji21PV70b5ILPQTbLartLAedOx2khTtypz7UAd38R/iZZfDyHRmudJu9VutUuTbWtrbMqMW
AHc8EkkADvXL/ETxT8Q9OuNGvraWLwl4dMaPqd1d+TN9mkMmHjYk8kJjaEB3E9gKzx4g8U6
bpc9p4k8deGtNiF0721zrsa3GqwR9Nv2aIbC45wwJzwa4VfBPib4heGZrrxZoeq3WpfaZZL
fXtX1Q2VjHBn93ILfG7OOduxfrQB1snh34W/Frx1NrWjeP5rrVpoFzbC3jlRY0+UlEnjIXH
Gcd2r1Pwz8PNN0HV5Na/tjUNV1MW4tIrm/dMWsIJPlxKiqsYPfArnPDHg/RPCl6/jzxF4is
rnV76AWn2q3iWCzjTA4ijXI3HZksTk47V6iAr4RZSWHPA5bPQjn6UAec/ELT/GN/eaRBo1j
qF3oxWVr6LS9SSxnlk48pTK3Ij+8Tt5z7Vr/AA58Oa34c8KfZNbvpLy+ubmS4PmXL3HkKx+
SESPywUADPGTk967OOMQRDex3A8DOcUTlthKEOXGFAHIH50AZtppWlWUkk1rBE8u9jmT5my
zFzgnkDcSQBwD0q4wcpvdVzjKlieB/jTlUeXlpDhgQAAMfh6VMihVdFkIGQN+QcnH/AOqgB
iO5G8gH+EY5I/8ArGmGQh0VQFLgHbtwffFO3szOvnKrAgBcZB9uafJu3gh9zHkA8kflQBAo
IleRVDOBhB0BoV3EoBBTgEFl/lXM+INf1PS9VtNC0O20+71m6hkmRNQufIhWNCqliQCzHLD
AX3JNVvDureO7y51m38R6BpmnXdpFG1q0Ny8tvclgx3bsZA+UDGMg0AdnLtjcyIjEMuSOuP
8APNBdCoa3UMQMcD+leb+C/HPizxn4Jv8AxNpug6dDLFPLDBZyXjkzGMkMA2zAycbf1xWdo
nxX1jxF4Ys7/SNCsm12fUG099Fa5dZISv32c7fl2j5iSMY4zk4oA9cDNlDGAWxypOe1MaYn
5VU8YyAMkim2zXb2sC3scKzlA0i27nYrf7JIBP4gV5pYeOvF2rePvEPhG20LSRc6HEkzTy3
kgE4k+4FwmVJyM5460AelyPI0p8s/cO3OOB9asRDKAAKq4+6Rya880Tx63iPw/r407TRa+I
9Ddor7TLuXCxuMnAdQcqwBwcdat/DvxhrXjbwB/wAJYml2dlLchvslublmztYr+8bbxyD0B
oA7e5YBUxHz1yBnmkWTOQ3zPgDB6j8K87T4mCy+HVt438S6Wlp9ucQWmn2chmluZGYokYJA
AZiD7Ack1LrXiXx5omjQarc+GdMZJ5oo5YoLt3ktPMcKGcFQHC7ucH86AO/2ncGYlj1Jbkg
/4UxJw5YvuDMCDtA/zmuGu/G+t2nxfsvAkOkWzRXlo96l61yw/cqcMCgQ/Pwe+KRfHOqL8Y
ZvA39jWhT7H9va8F0w22+7bwm3/WZ7Zx70AdztUhnRcFeASOW9aUoWcYXaD8p461w+jeOdX
1T4q6x4HfRbWH+yoEuXvFuWbfG/3CqFB83Izk4HNVdE8deL9e8WeI/DNn4c0yO68PSpBLJL
eybJiw3KVxHkDHrQB38r7pCGI27cEgHj/Go2UxzL5QBEanIHauam8UatYeCzqniLSoE1j7U
1mlnbTjy5JGk2RBZHwMHIJYgd+KzrTxB49i8WaZpWteEdOsdOvXfdfWt81yE2xs2wgqMMcD
np1oA7ZwSJAhw5GcgdBio3DSxrIrDbGdvoeO49qsNtXjGSw5JHSoV2bw5Td8pOM5Gc5/OgD
yPw7sD+GxG25G8fX5BB/wBiWvdt3vXgvhxlZ/C2SqFvH2onHPPyzV73n3FAHAeJCv8AwurQ
uBn/AIRzUOe/3oqzPB3izSvB3wE8IXmrSPLcS2McNtaQDdPeSnOI417k+vQdTWj4mdR8Z9G
4y48NagVH/Aov8K4b4NeGYz4Q0Pxfq8qajqj2iQWbMMrYWwyBEg7E8lm6kmgDopNC13x7It
/4+zZ6WJN1v4aif90gHRrlx/rX77R8o967W1hjsoo7WKLZbouyKOGMKqewUcCnRyliY1/1i
YGT1bmngKN7Fzgbj8vOGJzQBMi7VRQWRgclT3Hp+NNmSUTIZFAyccZOf8DTkZECHJfOAjEZ
xUkrI7KWb92OgYYw2OOaAIXLGNm8zncAMDLD60Kp8oZmyoH3B/DjjqacWiJdpct/DvzSSf6
xMBUjHGH4z60ASOh5EZLgD19e30qKRdh2yHGByVXO3vjipQqpGFVvm5IKk56cfhXI/ELVvF
ukeH7a/wDBumxaneyXSQy27RmQiIggthSMEHBzzgUAdYWlgRmAPzjIBPQUkb5kLRx8g42s3
X15/GvNZ/EnjXTr66tZrCOZba0ZpJ4bNyjTCJSVQZOVMjqoPcK/4Gra/wCMrPzEtFguiNQS
0jdNPkwF2BnlJycgMdoPQ0AejxlfNdipQhSQB3HpnvT7X51Xcm1wTwBz+ArhvE3iLxJo/iC
6t9L02S4s4LBpg4tnkDzkEIMjgrkjO3P8Wcdal8P+JPEV7rthZXFixgms5HnvBA0SifKsqr
7bD17n6EUAdi+5bsOWJzgcDp349al8lmdSJQu0HDEDkHnpUcpheJDEWDLzgck/4Vz/AI3g1
+/8H3Fj4ajLX8zxIsjTeX5abtzEkEHBCkcHPzUAdRtjR8Fi2Gw24cY9veo5iu4lHAY9m56Y
5/WvINRuPivc+EZ9Js/DMEhe3NuJtQvAs7DBU7irEA9wRn07ZO3rT/EGO70W80jw9HLe29g
vmxtdbLYzOy+YGBbJ2IrYPPLUAekRREQOfMAk2jG09fzpUbBCl+2e3Hv+leUaTf8AxW0bR4
bGHwdp9zHbYV1kvPmYHksrbsHLE9QOO1U73xzL4X8Jw6LPqelQeNb66M15DPLvh00SSFnll
2n5URDwCRk4FAHsKoPtLqmS3GQRjg+/erAVjE5WR2GQBg9K8k0Xx3rtnrulWWr3Gi+ItPv7
1bBdU0xmtpYZHVmUS2z5YAheGBxyK4zxtJLJ4g8b6jc+FtQ8S/2fqMFtHI+qvbWenQtDGzE
xrKpY5LHAHJPUUAe8a7reneGfDdzruuXDW9rCMZVCzSMxwqKo5ZiSAF7k15bd+FvEmqWmoe
LdV1afwfr+uFYtPhhsRfXllaJH/q8/8smPzO5TpkDORXAanoHgTVL1vD1l4p1JdU0kf2it7
4Z1GS7iSFRzI8U8hEbpnojs3cY6V2fh630mxj0HyPEZfVtZ02eOzhMptIZFQ7XvJEkYlyUX
cxxz6d6ANvU/A2gM9vD4o+y6jpsEECmDVjNMjs6jfdKxJaDLDHJIJBzjOayNNlm+I90NL8M
6pqUfhS3Bt9Y1Z5Mf2mYjgQ2jffWM/wATAgbTgc5NTWul33j7QNdu9M1GbQvBUhlitLTT42
W61WONSBI0zEskLMG2xqBlcc4Na/g/xVeWtt4d8LQ+C9Us4GgWBroW4hjt2EYJZl2gKCTxj
8eeKAOv0zwl4X8O4XRPD2nae0PKtb26q59SWxk/masapp1xqMFqLS7hiurS5S5jFxF5kchA
IKOAQcENwRyCAa4uPXfEmhXF9DPbar4lkW8e0tUaFIgVUIQxYIBltzAHoQh5yObnhvx7qet
XulQXfgfVNHS+Ut5ty3MJXcMMAvAOw9T3B70AZ958MtfvNPGnN4uEtig3LbyW5wrdSQFYYA
JOB7nNdx4Z0zVtG0P7Jr2rf2zemWST7SyCPCFiUQL2CjgVpq0gZhGSzSZwG/UVIYtsQBfDD
KksfyIoAQN+7jDkZOWyvP8AP+VIQVUGNSeP7o4HtT44gF8vfvZMNlRx/wDWoIKSbmYso5A9
B/8AWoAb8+3mPKd1zz+NSRKTEqhPkHzZ9/pSCWQIw5LEcfKOeeuf508P+5ZsAIed39D6UAM
KIcRiPHQMD0pIwnnNKOFTtjv6g1JG7hyQwKZxxySaJIpHeRiEQDBPOd31oA8W+M8HgbVte0
bRvHun6h9haCSeHU7COQyWMhYD5ygOEb3U8irnwr0228Nafrqab4n1fVfBsSpLZXGpI6NE+
G81U3AFk+7yBjJ4r1ohDKXCgSY25AGSvpn09ulTAM8eTjHGKAPCvgr4i0jw38LLxtceWzkt
dSuZGilgk8zDsWTCBcksAcY9K5u9vLnwr4w0j40abCrW/iiVrfV9Gt4C8scJI2OqgZLrtBf
/AGuK+lJTnyjuAGOmcj3+n1oVpBHiPJIwQfb2oAqWN7p+sWMOo6ddC4trlQUlUfex2wRnNe
JeGfEGiaf+0F8QtUvLr7Pp81raw29w0bbJ2RQHC8fOQeCBXvcQJbcuW2jAB60x2EiFsA7ug
6bT/nNAHkXw+8Najca94+8bXVnNpkHieTy7C3uF2yGJEKiV1P3dxOQDzis74P8AiDSvCfwt
tPDuvzTWGu6TJPBLp0it5shMjFfLQD59wIxjI5r29kkEuFbCgfMMdv60xFQSpKOGztXjoPb
/AD60AeEfErwtr8Pwy8F3ml6bPe3nhi7g1C7sIly8ijlwoHJK5/nivRNP8f8AhLX7a2XR7i
XVri5K5sEhYSp0JMgYAIF7lj24ycV2MeVlZyQMNjnqeKlEasjllXDc5OFJIoA8H8Tvp15+1
ZoUUupXVskWjyWstxbyvF5cxfKxlwOCcj5e9GmNp+n/ALV88Y1a6vIzof2UTXcjS4n35MO8
98c4r3jajMu/5gAT7EevvSudxDLEQWA5H9aAPDvCmr2q/tP+MSLrdDeafbW0MhBKyvH99VY
jBK88Vi+GJvDl78YviZfat4lvNMtZriA21xa3clqlyqphmDLjdg8cV9EFPlaNIzhTtU9yet
LEp3q5Y7RnIwCcn0oA8X1q+8HP8BRaXLXniHwwNQ+wzTMGa5cecxMqY+YuCc56naTWD8OdE
03RfG2nt8OvH2reINGlEn9oaddq7Rwx7DtfeQAG37Rg88+lfQZt4FjMrW8eA/mrlQPn/v8A
sff3psY2+cqJGBwCirjHvQBFKCEVWUEZztB5GKWE7Y8sMtuHA+o7U5vnRcFQ2OCSCBSBkY4
Zl4bPAxn3+tAHjOhA/aPCY4H/ABXupHHttmr3jB9a8H8OJH53hLZ0HjvUyMZ/uTV7zj3oA8
98THHxt0rBJ2+F79h6ffjrO+E7RR/B3wuhdjmxQkjJwf6f/Wq/4l/5LZpZ9PC1/n/vuKuQ+
Gc/iQ/CDQ1gGirKtnGLRpJpCPL53NKoAO7pgA4560AeqqN00hdVGR9/HJP58VIYdsm4SFXY
BQDz36j9KxU03W5r2G4l10wQiELJaw26bHk243bmywGcELntjmk+x+MhpcNsuu6bJdwSZad
tPbbJHjgbRJwc55zj2oA3yhRxG0rcbQmT+lDeU+TtztPbj2rBMPiWTUp5m1LTvsZhYW0RtX
8yN8Ahmbfhh1yABmnmPxT9jsli1jS0vBITduLR2V04wqgyfKcZzknrQBuR7ldldCuQenO6m
LGGmAQtnqc87fasO9TX9L1JtTa/bVLSe7RHtBEI1tLc53OMHLMCVLMTyoOAK30ZXWORFMkb
JuDKcg+/p9KAHEkNIzBdrMCuOefcU1kVnLPgEn5wDkAcUgAWTKxAKPmdj1HHNNkChSrk5zl
Dn7vvmgBRwrqmSFGDnoQD6evWo44EUrtyQxzGWOPzqUSKLl9qK28cEnqe9LsiYEpgy54UDg
ev86AAKR8xwwkGFG7G09xinwuFgMTZVkOSqjAOD0/lSrHkbw6gv83Tvx0H4UFRFnbudnBV1
UAY+lADT5u93ICLt4IPA9akjMXOCFHAz7euagY8BUYEcqp+6Me/tTgWlYhMlUOG75/yaAI3
2kgNtYKPvHoR0z71Kr5bcA5K8BiP6UoiTyziEhgccnoKmjJmhRivQfdPb/61AHL+NdWvPD/
w68RazZyeVd2llJJFJjdiQD5cZ64JFeXX/hG2eDTfCd/8N7U6PFbSXt/4q1590c1wVEjM7R
uGAZh99zxwAteueJ9ATxL4N1jw7cTC0jvoWiMyjcYv7pA74OK4jUvCtvaaadZ+KnjmbXLCx
2zC3vNlrpysOFPlJ985xgMW57UAczrnjbQfEjeF77SYI9NTw/fw3F/rrnNkkcalRAkzqGuW
YN8oUcE5rM0iX4V/ELxn4m8Rarq2o3HlavFdWn2NpwkEUMaIs80agqqlwQGcZ47Cr0/i2Hx
D41utf06TSom0q2S18P2+vK8UaSPnfesgU7ATtRC+3IyQa6jQ/Cd7oyJd3dxZL4j1mxX+1H
s7OONYi0gyVuIQoSJ9pA3Bj3B60Abc1r4fmurvV9M0DTI3muWuYmsbQzzXkqAohlCrgI5GQ
SQPlBz6UfjXa6bbfDzTLzUYbCyhW7t7a/2hEn+ySOBPDbseRkkZC9V3etdp4J0+2h0w39vP
JOZC1tGxKlBFHIwATaACpOTnvmuI1620Txt8Zp7N1hvbXRtJexllkKstveySBlWHdwZQgO4
jplR3oAfrfi0nWJ/BPhKWKDVnsPNsGidSGChWQDGVVWTcFJxgqfatDwx4Z8QWmpt4h8T69N
d6vcwGF7OMFYIlLBgAMnJXB596800jTvE9/wDGrWvDy3mo22nSXhtr3U9HsYoZVVIEdBLKc
mJG3YAQDpWH42+HXizwx4x13xLp1rdLomkwJeWuqXN888mUMZ6ly5Zm8wMhXbtxjmgD6dWP
cVlkdSSOmMEelOWN02gl/pj8q5LRviL4G13UItM0nxPY3d7MpKW0ZIZscsBkDPrXXMp3AM4
TackqOfw/WgAaIJI7bxtHPJ5FTeSjIMKFAHQnIz2NMwJvmLMwydoPTFRTbYICs8iwo3Jkdg
Ao9yf60AOjURFnLY5xk8Y9v/10wcBQvzbhlVI6+9Uk1HTmmjQXVsJ7h2SBPOUtMQOdnPzYH
PFFzq+jWmmXmo3WpWsVpZg/ablpRtgx13EHigC9tCqDuyc547mpGhKQeWAQNvIAzk1i6Xrm
k+I9CtNa0u+gmsboZgnVjhgMrkA4PUHtWqksMFo1zc3SLDF8xlZ8InuSenWgCymQ7R5YKfw
I45/pQwJGM7YvU98nNRBx9oP7xQwXG04z15//AF1JFNDOkckM0c8Eqh1dG3B+eMHoRQAwKz
MRgR8gnuTxU0bSEKWfgg5OOBUKPBJA00EqyBGKlkcEEjgg+4PFOCgI2H2NjkZyD/8AWoAkl
RhIGxlQvykd6QJshVeckZwDihEbABkU/N8ufTHOKfIrhgHYnp0NADI3O8pt2iM5PqajRVOV
Gdrchuo4p27J3/KCMA88ZqJGPkBIvkB4ABAGT3FADmBGNmzB988dyKVFeObJXeGwfTB/xpq
AKqq5xgcK3YZpYoQ5ctllzwM8E+uaAGyHN1sfKgNn5R1pMEuEUbu2Tk4/pUxGcc4weD3J9P
WoyZY8ZfYME7QORQBMCx3KVO7HBHOB6U1JVXeXbORkg9vakUNt/eEbRjAXnHbmlAHcLu6Er
2ANACrgx5iQkkZ9c+lOVMMJH5PXIx1piCQSsyyjA4+oqSI+YCvcc4J70AMEhEWDlycjpioi
y7SgUktgZxnH1pzOfOYbsAdB0OajKHY23hycEknkj2oAbtjYMFbD53bNvU+1NQAXCoyhQG+
bcOnPbtUjOsQZXGDjGOuBUfzMUdlUgZ3NnOMfzoA8c8M4M3g5gobf421U59Plnr3jafSvCP
DKjz/Bbg/L/wAJpquOOcbZ694w3979KAPNfE+f+F26bjqPCl+cevzx1g/Dj4TfDrV/hX4Z1
LUfCtpPeXWnxyzS7nVncjk8MOc1v+JuPjZYtnhfCl99T88fQVr/AAlH/FmPCBwedMhP6UAZ
M/wtfRgLz4e6/daNcIcmxvZ5LuxnHoyMSyH/AGlOR6VW/wCEl8a6OiweIfhxfy4OWu9BmS9
ib/gBKyD6YNeqY4xQOOR1oA8nf4o+FFP/ABMLLXNLkUDKXej3MZ49MKQR071a0f4ieEde1G
HS9Pv3gvrhm8iG4tJYDNgZIBdQCcAnGeleob2/vH8657xZ4Q0fxpYWlprLXafY7gXVvNaXD
QyxSAFchl56MaAJ3yyMksKNHJlNjLkNnrkHtiuXs7S68PzNYaZoofQ0iklhFvNmWCTcWMex
j9xifk2nC9DgYNc74u8OX3w80ePxjonibXr+z0+dDqlhqN6bmOa0ZgsjLkfKyZDA+gNaniT
VNZE2k3vhTF7ays0l1JbxrPiDaoVgoOSeSQB12470AaTeK7aO3tZdVs7rRJLu58hI7+Ladx
wBuZSygHOBk8n3roGRjLtVmAByQ+ecf0rz/wD4SPX9Og1641tLa/0/TI0aKVYGtmuWkx5a7
WOAV/iOepAwMGsbSvE3hu5uZrBtEvbW81eQRy/ZbyVVklwj4UsV2NukUHGDnrxQB62QW2hk
CFQSFAz0703zQUXegLj2znGc15hD4s8HRalYwy6hrdnPpRCmGSeYqG3ldkmC3mHORlsg9ia
6Kws9Pvob+x0/xTq0sjMksjC9bzoAfmG3cMoD0289McUAdcIk2kRq+0DO7PP4UIrJGUwGl9
eQcdse9Yy6CEubK8XWdVZreIIInuF8qYjPzOu35m565HSoF8Ns+nXFk/ijX3Es3mtObwJKp
GRtUheF56d6AOiNsiFf3gkIbOAeg9K47xnpniXVdRsbLQHubKG3innmkjkaNJW+Xy4tykEN
94jORxzWw/hyxm1NNSlnvpXEPkqr3knlMAu0kpnaWI6nHXmq134S8IWHhw2l1ax2unW7G8d
vtcqCM45fduyMD1OKAOT8PX/xIufHWnXOu+GFsNLhhntpJDd7i3QrKVBxklMdOA3HemW174
+tF+223h3UdR1KWNlvIby5WO3V1c/6kA8AggDsQPXNVZNXufF2qXQ+FkOqXs15EYJNcubiW
LS7RcY3orf62QdQEGM9T1rp4vht4stbNDbfFvXHvNo3teWdvPEzdzs2ggZ/2qAMLU9f8d6n
qWgeFoLWDwrqmq39wd7qLzy7aGMMZNucHcxC8nofWq+qR+L5vFfhuz+IOm6da6Po142qXes
RXSLZXCRRMIyY3O+Nt7A7eRkcGuotfCWu6LrNx4w8S+LU1/UotMksLKKO2h08IXYMxVmYrv
O0cngYr5w0rwxqHxG0rxHZX/iKG2utX10W5uNag+3LGI8YW3vk+XzecbMBTjigD0bwRov9s
/FHWtX0u90jw9aatZb7BrCGRk1JN+S8qXCD7QhAOShXH45r1HTxf69dWyT21oZNkH2qOJfJ
jghSR/3bxMSZM4YDgAZPPArAsfDGl+F9PsdAgupxpGkmGG+iupVOnef5e4gK7eaN2VYqpK5
xx1q/H4vs/C2tada6jp93Ne6nZWrKXmjTyY3m8pYYo9q5Cs2SOuOvTFAHo2oadb3+i3Wku0
ltb3EDQFrZvKeNSMfIR90gdCOled6V8A/hfpemy2h0KXUJZck3l7cvJcKx/iR8jY2ecqAc1
q2HxL0270zV9SuLI2sGlQzySoLhZJGMUrRbQoHBZl+XnnIplz8UdJh1vS9MtdPlvjqlnb3t
s0M8e6SOZioKoTubaRlsfdHPagDmNN+Hnjbw74unuIPFVxqtrqkqRtOytE8UMULLH57oRvb
JUbgOcc1uTeLPiCkcslz4ItrSBAS7XE7uqqC/zNtB7KvTP3x70k3xg0hNEm1RdIuwttCHu4
pHVXs38wIEkAyQDuDBwCpU5FdxoerJrXh+x1mKNYku4hKqLKsoAPTDrw31FAHnHxJluLvwB
4VvJNHjtdfn1qwa1jRgDaTM+Tlu/wC73Kw9zUlj8U/DcOqXdprt5b6RJ5pS1WaQmSdfmwwU
LgggZBBIOcdRis7xV4t0zWPjfpHhTUdRttH0/wANMNSmkvplhN7dMhEKxbvvIgZixB6kDtV
a+1/wik+sReHPhunimx0TMl1e2Mdr9mjZk8x1Vmbk4ALY6ZoA1dJ+Lnh6fxFrNre6pZ2ljC
0YsJdsm+5BA3nBBHBI9CAeR3qj8Qr+88X+HdOsvDdrPrvhq7uGTW20pUafy02t5QEjKPmPD
YyQM1zXw08Q23j/AMaXdjfaN4f+ytpgvTp0Ol+VLprmTEaNIwy52MGDAAcjFey6Lomn6FpM
WjaPZC2s4yXKjn5ixLNnuSTkmgDy/wALeDNA1D4n2vizQ/AkvhDStEVhCLqExTXtxIhU4Tc
QkaL9NzHPasvxB8Jbix8c6rq2h+Gk1Sx1W7i1Hyv7Xa0RJ1IZkniKsJoi4VwAAwyRXum7an
lEFgD1JwaSRXGWAO7GMZzg5/zxQB5qvw/1uHwVoPh611C28+wS5nlnC7c3cqvtKDa2EDSMe
ecAVW1Twb8Ub7wy2hWPirSbCyMawJCbbfsRThV5XJBCqfY5zuzx6tASkW8RAurZz6H/ADmn
lvnT5MZHykHkUAee+I/D3jW81u31LSNVsLK7SzjtTdzrvLLktPxtwCxCYxjgGqtn4e+KFhY
W1tYeKdKghtBsS2WE7CgRQvzbMjBGe/J79/TtiJGflPzHgM3I5p6gZCAMGySwzwT6GgDD8P
abNpXg610y6uEuLiNN08yjiSRiWdugzliewrVgXLBmkGF656jPvVj5FyVIU84GOg96rRgNI
7SFCX+b3/IUAWm27toYBEGcHnOe+aaI1RN5OBt5y3Qe9MZ1yVGAo6k56VJG6+UVQK+cDk5/
CgBqyDYVboec4wPzoIZUIRgrrnuDmq+5dyAhTgkkAdKmZ43jYhVwVwSeaAH7UdWkU4A7t6/
4UkexZvmBzjgA5IpimJg0YIIYdB3+lPDRxgFgS7KeVPagCv5cfmkIC23A+bualZD5vVjuPB
BzgdwKYZgj4TgHBHfP4U0kmIyM+w9McUATwwBWG3KqxBI6EdaItqkkvgNzx396aAJMEt8pw
QD15NIR5YXymBYHOAe1ACsW3ZViSvPzDGakWPchXKgnnK02TBU/uRnPJGef84puAUchm3bQ
M46fSgBJIjIpDEMM5JY4x7VM0qtH+7ILbcAEgfnUUSfMzbm3EgEg53cdhTF8vLEqpkxwo6A
0AI6ImGwcYPNJhmYEBQ2fmHUZ/wA4qQsFCjBKY7jrSKm5DtO3d3z/AJxQB4z4X2+Z4PZjkp
411RTx1JWeveMD/JrwTwuvz+Dcd/GuqEjPU7Z/zr3j8B+VAHnniVf+L2WBGPl8K3x5/wCuk
davwqyfg74SJHXTYf5VleJdp+NNmG6f8Infd+3mR1r/AArAX4OeEFUYA0yHH/fNAHZUUUUA
FFFFADZI45onimjWSN1KujgMrA9QQeorzu8+DfhCOX+0PCcc3g/WUJMd/pTlffY8bEo6f7J
H0xXo1FAHlT2fxd0tzFcaZ4d8WW2c+bBO9hM31RgyE/Q4rIfxRoEd5/ZfxI8Jf8IjcXCExv
qQje3uOQSEuE+XdlQcEg8A9q9rJqO4tra8tzb3ltFcwtyY5kDqfwPFAHiq6V8I/EWrS2mi6
zps1/MqCQWF8pebYQVBXJD4I4BBGcnua6/SfC+n+HrjULmzNyXvWDyiUg5x0wAAB1+916c8
Vuav4D8F67pn9nap4X06W3BygS3WJoz6oyYKn3Brmh8I7W3QRaT478X6bAOkK6kJlA9B5is
f1oA6aFne25hAUdCev1rmtX+IPgvQnXT9R8SWkd3kkQRMZpSf92ME/pQnwg0y4bHiHxb4n8
Q2/e2u9QMcTf7wiClh7E4rsdF8MeG/DcAh0DQLDS0Ax/o1uqE/VgMn8TQByvhXxr4b8U3c1
jpOoLLdwrvktriN4JlU/wAe1wDjpyBisa40lPiL4/uND1KESeFPDDqLy1kckajdugZEYDgx
xghiD1Yjjiu38V+DNI8XxWrX0lzZ39k5e01Gxk8q4tyeCFbBypHVSCDU3hjwxpvg/RH0+xl
ubjzJXurm6vJPMmuJW+87txk4AHTgACgDkvGXxa0LwV4m0nwbHYs2p3x8uD7QfsdlCoXPMz
Lt6YGFBx3xXAeEPi1458danqGppFF4f0lZ/smkhIBeWt5cIxEkM0owwLDG1gUX3NQyX3gXV
/jDrNto9veeK9RudLmS8TxHemGyMOQxihMsZII9tqgZOeKxPhb4pvtXutQuHif4f+DFb7Np
kujoosorpMKRPIVPmkgAZbCnbjuKANC7+HvxP8deJfFeu3lu2jzvB/Z9lp3iQJfWzwyE+ZJ
GynETrj5QoPbJOa6rwf4BtvAnh+Hw7peo3ls1vhNZuIJVhs7x1+ZiDIS6S+XgFo8DsT6ek3
WrXltpsWkHVLe58RSbFZrW3KjDMMuqsWUMEywVm5x+FVNJ0VNWvI9RubaC6sMSMr3RWWS7k
JVVd49iqjKExwM5/UAl8O6PMZ7TWXeOO1NuTbxgyPNIsm0gzM5JYqFAHX69qv6n4Q0DWdXX
VNStZJ7hY0iIMziNlSTzFDIDggOA3PcCsDW/GOpaF8LLfxHbWaahcqixXMkrbVt3ztZnA9G
4IyAO5A5rtbGWa4021nuI1jmlhR3RGDBWKgkAjgj3oA56LwD4chMKrHetDDO1wlvJeyvD5h
cuWKElWyxJwRiqcHwt8GW1xa3MNjcxz2ahLaRbyUNbqGZgEOcqMu/A7MR0rtaKAOZl8CeGp
I41W1ngljhitxcwXMkczRxMWjVpAcsASevbjpW7Y2Nppunw2FlCIbaBdqIOcc5/E5JOferN
RyTwRMqS3EUTOcKHcKW+gPWgCtqOkaTrEIg1fS7PUYh0S6gWUD6bgcUWulaXp+mtp1hpdrb
WTAq1tBCqRkEYOVAAORVgXNszhFuYWYtsAEgJLf3evX2qNNQ0+QkR6hauVO07ZlOD6daAPL
bfwzoHgf416PB4a0iDTLXVdEu42it1IUyRzRvuPcna2OegAxXP3s3hHUPid4uh8bfEG80KS
wa2Wzt4daaxURmEOzBAQG+YnnBre+Lsup3Fxotx4c0TUrrU9Mhn1Wz1eyZTbp5Y/eW0v95Z
UBXHrtI6Vk+JrufxZb22veFLIX1ndaYreZBEsuJDNH8oYKT5gjLgqegz3oA0fhrf6zqU+r6
laahrGqeDTAjaXdauFF3cNzvKbQGaMgDaWG4k+lZGkeNPiHphni1nwXq2riZVlhcL5YT7v7
vOwEHLdxgbDgntBa+OfFU2sWun2fg+6Z9DINxbAOhYSIwxgDaFAK4B7jnFXbHxT8QrHS9Uk
g+H97fTPPLdCGWcq21jwikjkDpjjrwMCgC/pnjLxzpunSRXXw71e6uDcTzAyS5GxmLRqGwQ
PvBcdBjvWpqHirxO/hjTNUPhbUtPvZLx5JrO3Xz3MMSsxUnGBvIVQcd6hsfF/jRtRs7C48B
zRRXNxEkk4kZktlIyz5K4O3pge/Negt5m3lWUYJAJyT/hQB5dY+OfGcUmozXXw51q4dn85I
WkASJdqDy1O0jruYn16Cut8KanqutX+q6jf6Zd6bA0kUNtZXPBUIuTIAR/EzY4yPlHNdOuB
HhyVB2kKp4J96jDhZvLUnspIGMUATSyqFJ2/McAg+tRRHdkqgw3Qk8inGRPMkgeTgfNuU9a
RF81OeT94N0oAVjHKyKzbhnksMYPvUiELjAH1H+etRvGiD5QowNxHbHans6yhTEF9cqM847
0ARFUGXJ6c4Awc+9PMIW3wsRDAAEKMbh3pquZJ38zYPlwynHOOTTpXJiAKhSOSAe3oaAHQb
UBXbjuMDjFLlN0q98ZCjjaO59qYGBh+cA5AAX0FK7Kso3Kd3vzxQAsYhWY5AXI4HvnrVZpC
WYSKNp79xj/AD3q0xTAlV8OBwQOlVPNLTbjHkL97J6euaALIwFDFQxI7kEk0h8ptgCcqcnP
AJ7UCVCjHdjB+5jDA02NEDDex245X05oAc4LSeUpG0HODnnvUisoVo/mYjrk1EYkPltwcng
Zxnj1NSmMIrbnwGbhsdv85oAj2MkLMRkqQvXORTJIYzCZB1JyT68/pT2kYRjqeOgwc+v0qN
FwocgqvOB3x+NADWAclVB2twSRnH5U+LALKWI9j29qYNjRlmZjgZ5GB/nFKr/KoicEFuCwx
xQB4x4aD/aPBoB5HjbVc7emNs9e9c+prwfw2WWfwgFACjxvqg5642zniveN/v8ApQB5t4mA
PxptyzHjwje544/1iVufCwBfg54QC9P7Lg6/7tY3iQ/8Xmh3jIHhG9PX/pqlbXwuIPwe8In
AH/Erg6f7tAHYUUUUAHeiiigAoorlvG3j/wAM/D/RjqXiK8aMspMNtCheW4I/hUD37nAoA6
jnNLjNfP8A4/8AjP41stM8PWnhLwrbpqHieMSafMLkXkm3GSBEi/fA9cqMHrg1L4k+I/izw
l4WTVvDWo2XihZY1ins9bnSK+0+8OF8ry0CtId2f3ezPynBxQB73VU6jpwsJr86hbfY4ATL
cecvlxgddzZwMV8jeM/GXijxxdeGPAFr441aHUdUaNNespdO+xpYSNgBWdEDbCxAC89Vyec
V0fxN8I39z4fstGu/h1JpsamG31XW7C9WKyeNCo85YFZQ7EdPMUYyRz1oA9Q8V/Hb4e+F9L
W6TUn1i6lGbezsomLzg9GDEBQn+1kj0zV3VPia3hnQ/wC1/FHhm/W0ktxdW91o6tfQSIV3A
M4VTG3I5Ybe+a8K1jRgfiv4P8N3Hjqy8c2ujIn9j6LbwwyPJGo/eLOxIj+4CFJfJIX5Ripv
ildaVeS6T4H8Na14o8NLq10sUumXyNBpti2cMrsVJK7ivyRsyc9gRQBueLfjv4vuPAWj6n4
St9Btb3xFcGytLf7UZ760k3bfmjYBCc/xZ2gkda7zwZB4ju9Lt7GbxdrGieKYLcf2vZanCL
0M/QTRb/lUEnPyErzjHFeFT6fH4x+OrfbfCWnXOi+GIUg1ifws3yyDads5KYJKnnai5ABBz
ivrDw9Mbfw02oXHiY61pe0zW97LEEZIQP42H3yMfewCcdM0AcFpnwP0y4s9fg8eaq/jC51e
ZZhqFxH5d1BgY2q4+6uNuFHHXjnFamk6Z4W8I+HrrQfAn+hWsc/m30iQmXYiLtkkXeNjt8i
g4zgknGa1tT1+6vTAdMl1DTYlIT57YRSSzOVEC/vVICN8xJAPTnFV5fCral4duotUjk0pIP
ntEEqytAowz78ZRgzA/KdwA/QAv6dpl9fSzpqUV1FZzIJJJPtCxtczfKFkXySCo2LgjjOel
dJbWltZ2sFrawrDBAoSONOAoxjFeHXHjPxjZ+FdM1R/FLyXF94bn1MxtZxYS5RolVVATp8z
/KeTj2rr9Q1u/vvGWgWWi+NHTTtTiufPaGCFxE8EaH5WKnkktnP0GMUAb3iXQ9NfFwbfy49
RmWz1BYyVW4ilBjy46FgSpDYyMdap+E7ybR9RTwCLbUr+LSohG2qXEW1MFd0aA5O75eNxIO
cde3J+DvEPiPxjcWGja5f7Le+0KS7LqkYd51uQqSAKAV2gD5e+K7q18V2MOoS2GtQtY6rG8
dvczRxM9uWYfu280DChs8BsEE4PYkA6mivO7bxP4i0tlFzpGs6+12Zzbj7KsIhVJWVA5CDa
WAB57EcVgr4+8X266cJfBPiO58i9klvTFGSWjIkKxjKjKrlMY64HSgD2KvNfiX4N1zxXqOm
yaRBb7ILO6t3mlkRSry7NvDKTtG0klcMOxBrv9Mu5dQ0izv5rOWxkuIVla2m+/CSM7W9x3q
PUtY0jR1jk1fVbPT1kyEN1OsW4+24jNAHntx8P9ZudM1/SYzaWsl5e3OoWmoo3MUktv5YXb
jcpDE5bPT3rF1jwnJ4xttItND0/RtK1LTpyb77LcLKoEcMkIVwFG5C7bWAIbbnocV1Vp8Wf
D2sa7qGleFbW68TNpcYmvZdPZNkaHP8Aq9zAzHjomfzIqjqOm2On+BNT8V2muazHbmS41Kc
2dvKs8iM7MEWFmBVlJ44Ge4NAG74o8PeINf8AhXJoOkTQeGtVlhiXZbSMsMW0gvEroAwQgF
dygEA1518KPC0ngHW/EPgtriOcWdrY3crRgiM3EiOHKjryFXk8nGeprMn1DXNP8Q6cmi+Lb
7XNYuIbS40/RXlkjlMRTc732SfKjBbcecnO0A8Y7W00TU/DHh/UtQjmk1zxhrsoM98q7UEx
XavQfu4Yx90H09TQB3cDCRSxjwHPLDjfjuPb3pH8gzAKdvsCOOOgry2XxR8Rm8NxWVr4MuT
dNbLE15MSsjP5R8whAAEIfoScd61bLXfF974E1D7R4futJuoYIre0dZPOuGkICl2Xbj5Qdx
PPOfSgD0NIwAq4A+bOAeDzTjLFhRkFW+QjbwSa8ig8Y+OP7Ze7PgDVWt/IMEMMtxhWCs5Ej
cYDthMjAwG9q6Lw5q/iHXPFcMureHLrQraysWUxSSFknmkcZHQAhVXg/wC1QB3Tt+7Vwm0b
h8uPu4608RRsuQCNxPLcfWodpXKsq/eIpFCvKEDMBnAB5FAEpCBkZl4YkbwDn/69JHEEmUJ
jORnJxxTnXBKEnA4LZ7f0qKNBGW8tWOR37CgCWWOHYz8kg4weOlJCAqv5JLBR7H36fjSsgI
XcC2QTuxwCakWKNIwmd23p6nHU0AVd6q6iRw4DHB9uwNS8MmDkBh1A+lQsMyqQ/JAJG3g4q
YuFiA2jjj2P49qAJHGAFwF7kg8iofNWQyFQDt4B6805QCGCbcg4BBPPekSM5bLKVznrzkdq
AEBRd37vDEZwTx2qMAtOXTAcHjjnA9/Wpd435eMNuzhlJ45/wpgEefn+8cOST1+lAD2jGBk
AK3JwMfp3qTy8oVfBcHrjk0jKMDZhyAT159vrRGZXkYuox2Bxhv8AE0ANxukUIQflBYNz/P
vmpFIkjdGAV1OPQN36VEwBl8pR8g5Bx09s/nU7rthK5O0dTjkUAVpLcHcWcrz29e9OJmZMb
ssFyQelLNh+SxDYPI5BFNBzCUX5SoGT/eoAi3FjgEI2MYA/X3pWLK4VwOWGOMjFOw7x7/vZ
Uj34HWkSdPKy64x8p65+tAHjXhfcZfBinLbvGmquTn0WeveMn/IrwbwooaXwQRggeMdWPpx
tnr3faKAPO/E2f+Fz24UKS3hK8Uc9f3iVrfCc4+DPhAE5I0yH/wBBrI8RHPxnss4H/FK3uP
X78dafwpP/ABZzwiM7saZD/KgDuMjGc0A+tMDHdwOT2rD1vxNovhxoBq+oLbyXT+XbwBWea
dvRI1BZvwFAHQUVzTePPB8WinV5/EFpFahxCfMYrIJCcCMxn5w+f4cZ9q4fXvjx4YsvFene
EdEjlvNZvp1hY3kUlrBabiADKWXdzkcAd+tAHous+KNB8PSRR6zqUdm8yGSJXBJkAZVIXA5
OXXgc85ry34jWcnjXV7Gxi8fw22iw3kZk0dtOcx3xWdYyrSDmVPM+U4wASM+tbXjG/wBOi8
N3ms/ELwbcb9OKWm62nEkUgkkGJIDkMDnGSQrAZHIrLv8AXvBWnRXNxf8Ahq7jUMg823uxI
kDSKt2DGytiNTJtyy8bsE8UARW/g74LWXxAj1qws7hNaiMc1tZwpL+5+8yvHGBuAPlsCAdv
BGBnnR1bwr8H/GWtWnjG+ssavcK91bXo82CaUQKpMiqcZ2jGCB9KdNr3hGLWF1mLQpJ7+y3
LbyvdL5iMsi2sgAJ+QZl5z97rjOKy4tZ+H97LpnkeH9Tf+z1SwSY3Ww2buswWLl8sGxIGZc
g8E8DgA9D07xP4O1jX1TT5bebV7iNCT9mKzGMxiVCxK5C7TkZOO3UVxXxF8M+HLjxnoGseI
/HOpxXEF2s9hoQVbiOdgQSEt1Xc/Abk5xnrxWt4Al8FeIbqTWPD+jXVvd6Ukdqk14GEqK8C
AxgE52gKqnPBKkj1MniHwn8MNG8WWPjTXbaDT9dE+62uRNJ500mckKgJL+4A6e1AHndj4i8
A6j8YpNM+HHge0/tyaQtc6vfW8tvbW9wisVRUCkiTh+yjg9a6fw58MtR1Txbc+KvH15d6xL
LbPYSaXrEME8KKdp3QFPlVSc87VYjqK9M0e/0PVrd9T0Sa0uEnbMksKgOWHHz8Bgw5GG5rI
8R69qWjX1xJY2Mmq29tYG5urSMrG6LuIDpIxALHDfKey5BB4IBzml6H4N8ARm3+Hthplvcs
0kVzcPK0/kKDu2PtbcSWAVQSOmO2K0ILGXXr251O2s4bi4ypebUEnhjO5CrW6g4O1cAnKkH
cQeRmk8KWFh4j0eK+jvZzpSiKOCxSaMgoiqR5wQcEuCxXPPfNdzDd294jS211FcqrFS0Thw
COoyO9AHOnwZYTjT7m9u7s6paJg3lvKY2kbGMkHI4BIB6gcZq02hX0I8yw8Tamkw6C7ZbiI
/7ykA4+hBrcYhVLMcKoySewrLsvEvh7UYpJrDW7K5iiCs8kcoKqGOFOenJ4HvQBRvNf1nS7
RrjU/DymNGVHngvE8slmChsMAyjJHXpnk96pf8JVqU2kXGqQWWl2drbxGaT7Tdu8ioOpMca
ZH51p3+v+E5HvtE1PWNOLrGy3VpPMoITblgwP+zyfbmsYQ/DOZL3V1udKkTUUezuJluciVS
oLxkBum0AkAcDmgDU07UPEOradBqFnJov2addyPtnJI5HQ7cciseLTde07TLzS9S0dNXhvJ
Jnlu7B13P5jEktHKQQwBA4Zh8o6Vo2niLwHoMCaPbeItKs47dQEtzeA7F2ggDJPG0jAHGMV
0sM0VzBHcW8qywyqHR0OQ6nkEHuKAOC1DxF4ntvAX2ebTbnTNbaMQLd3RRYchtu/eGZVYqM
gOQMnrxTLD4n6fa2mm6f4hMtlrMssVrIbpRDDIxzmRH+6y4Vjx1xXeQXtjeNNFa3lvctH8s
qRyK5XthgDx0PX0rjtZ0fRluZrWzl011aaOO40i+Um3aSUEIUIBMLtzyoIPORnmgDq7nVLa
LR5tTt1m1CGNSQLBPPeQg4wgH3jmvmnw74e8c+IPGvi7xzoNrdJqUEQsIdM8YxmdriFurBv
lROVOEAxxycHn1iz0C+8M65a3dq+paFpYI8+zs5DqFo4HJG0ruiJ4+YKR15Bq54t+JEujjS
bbQ9BudSvtXu/sdq98r2dqG2lstI656KQABknpQBynwu+Dl14V0H7RqF6NN8UmZpf7R018/
umCkwNG2Y9gI2gAdFUgiurm+K+jvfT22haD4h8S/ZpGhkutLsd8G9ThgJGZVbB4+XIrLk8L
eKvFa48e+IY4rBgd+iaJvggkHpLKT5kg9gVB9KueI73UvBfgRf+EL8KHUZLULFBp1uNgRT1
bA5wvJIHJoAwb3+09Y8f2Pju78ON4I0vSraU6nqGo3Efn39uF4ieJCQFVsMGY5GMAc1haZd
eJJvihovj2++02/h7xYZNJsNPnJRoYFTzbecoOjSFZCQcEBlrO1fxH4cOkaF4s+IXiR/Gun
yXLpBo2nWi2lrbSxrvk+0JI+53QA7Uc5J6KTU+p+E/EumfGTwrqV/4ubUdN1fVpL21sGMm4
RpDI4ZkY7Y9issYCAAjrzQB7ZJNFZw/aLu7hggDYDSSBVBPYE8Z9qwbDxj4a1vxFrGi6brV
peXekxrNciJwUQMDj5s4JGOewJGarePPB8njHw5baZDPZE215HfJHf25ntpim47JEBBKnPY
+leT+ItT0/QrbUNXgv9O+HvjLRdMNtLoDW0badrMKOXXySQC6vkj5SGBOCOKAPRNP+KOjFX
i1yA6U6yeWAd8pTgECQBfkLZ+XqGxkEjmui0zxt4W1q8ez0/Vo3u7eHz5YgG3RKOpY4xwcd
CaNG0TRJNDsp5NAsIHkt422xW4AGV3bRnoASQPatKDR9FCyiPSbQbo2hZY4Qu6NvvKcdjxk
H0oA4/T/AIqaHPqOjadc3tnZ3V+58+2MjSNblkDRKDjlm3LxjjPtXormNZ9u19zY3dzkVh2
vhHw5BMk0Wg6eJ45FdHW2TMTKAA+ccEY7VyXhf4qjW9T+xa3pFzpa6hfTWujXcib7e/VHK/
LIOFk+V/lOPbNAHpbK4XG1js4HzYOPXipAQdoZmYg56jj8qwL/AMRaHpF1Da6hqtvBcPIqC
J2+dyxAXCjnkkfzrYjO0SKEGVJBOfzoAklYhcI2G5Pue350+Nm8tWYbWAyc8nHp+VZA1rTr
tdOW3vI5/tqsYJEOfMCD5sdsDvVy41S1sGs4bq4WMXMiwQ8E75OSFH4An8KAFiBJJRfmIPL
Z5qRok8td4GME89Fx7+tDhEQqrnLZK8cCh5D5IwC3qCMg8UAOSMGLbHESXB69qbKoFuG5bP
BBGc/X8akYp5W1gQcZB7kdsUkrIsSRsCePlC8E0ANhhEZ8vfh2GQM9KjBPmFVjG7GCrknP/
wBanEF0Rd6nrx0PvQ0oYxxgbRjC56mgCcHdGCqhW6DPPSmDICHrHjbz1JPvRE2FDBApPUZx
wOn9aQyBpQvQJ93Azzz+lADVaQyNgADuPT6H/PWpHfcmyJwsgGPm5/8A10xX3KWDL8vPYZ9
RT027ty9ScsCMY/woAj3sDnaWDfKwP94UE7cFhkDBJ74NOjWMMy4OeOSc96NhYNwoCtkrgk
YHagCMl1L5A3MMqFHSmbcDdGN3J796sSR/u3JypzwDz2/QVAu+IgK27JGTu5HrQB4z4UxJP
4IZsDHjDV+P+Az17xge9eD+ECqt4Iwpx/wmGrKMnOPlnr3r/PSgDznxEA3xp0pT/F4Yvhz3
+eOr3wpOfg74U2nA/s6MAHAx1qh4ifHxw0Fez+HL/nH+1FXHaV8VvDnw9+C3hFL9bm/v5rG
JYra3jODuJwzSEbUXgk8546UAZfxF8X674p+JVh4F8A+K7TUFU+feaba/6P5iJgtHJdbuSS
CNi4OM5Nc/4W+Hur+LPjJeeK5/Dms+CLGyUnTWlm+0GC4jK/e8zPyNnoh2n5gDya0vGvj/A
MYt8StK8KaB4S01Lzy1vrm80aRL28Nt/F5R2DyztY8sCfm461L4j+KPi7RddsdB8KajF4i0
e9cML/at1qdvEuDNmFO6g8GRAQeDmgBviHwF4j8Z/E/Tb3xb4MtPDdvGzPd+JNLuVkeWRVI
hc7ziMfKDyNwJAzXYeGvhFqL+PL7xl448RWviyS9t2tEWa0RkMHBQqCMI3XO3PXg15Vbat4
i+I/xpP9neKR4g8O+Hk+220GsW/wBjt78LgSoVCbGYBhh3AxuBwK9l8C+O/ADaQ93orajpW
lT3Lwhr4MLK2mUkNFHJkxoCc4Cnae3pQB1WsXngzwN4Oz4m1KKPSLU+Yp1OczvkHKhd+WYg
9AMkcV5T45+MXh/wppWmz6N8N5zeavHu0+W+so4YHjKAbhtJLfJj5ODjA4rn/j14wtNVtoD
BPoGqeH7O5VZpYUkmu5yCrPBFP5ZjjY4P3WzxzVPwJ4bbXtZ0T4nWlvr174asZCmk6fa332
q60po2w0ciPtBRlB4Ulhu6njAB7Hp17apbpqXiR/Ct7oOsxLN/a21LRpHwCI3iYsHIIHO7I
xyMioH+I3gTU/GI8K+EtGtfFmsQWrF1svJSKGEDBRZHwrHDEbFz1PTmvB5PKf456z4h0mO9
8M6zpySXVtY+I7SS5F8zZEjGOIYgTBUZwfXPWvSPhJ8IZbe11HxRruoWI1rUpheWWpaHKAb
EndvjQLmMpyOMEHcQaAMfxX491Dxj4x0/wz8KdYs3eZvN1HSrW3NndvHAAGhmnZlA6FQEOc
dDgVzei2KeJPi9d+NL06l4G0fSJRb6Zd6rdfaRBeqUHlOZGyFfdwqk5BYA96+pofDei2tzF
qY0i1uNTt04ult445ZG2kZyoABOW9vmNfPHiCG40ebTvASavoeq6nqV1bSp4f8AKS4aOWLa
TuJG1DhWBJb0wKAPo3Q7K6gtXu9V0/TLXWLls3cmnKdkxHCsWYBiceucetZXibT7ibXdI1C
2hu/Mt1kCSWhxul4Mcc3zLmIndwTjdjJFeXWXjTxU832W/wDiJp9lq9nmK80u4thE8chYlV
cmMquVKgHdtPBzzXSxaP49/s6HVvGPiK2vbGFI5U04RGOTzGyu0vEuWkUt8hXvjjjdQB1Nl
4ftLnw3a3Oi3EttffZ2jE+0J53Lbo5UHBXcWGOq/wAJFcj4T8QalYeLxoY0YtbXEEDwSwws
zvAoMflnGFQxvuDOxGdpwCSK9C8NyONOmsSsXk2ExtopIojGsigA9CTypJUnJyQfesrXIr/
RdZsrzw41vFLqc7pdW11u+zzEIz7/AJeUf5cbgMHPIOBQB1zbtjbMbsHGema8qPwn1F/AFp
4Tl1zZH5RF5KskjbnXc0BiVshFDsGYDrtGK7jTPE9rqSS23kNb6xCjM+mysBISvXYxwHUnG
GHHIzjpXnOhad8U9G1KHUJdJGrAKUWK7vtpj3hS7cu2MFcdSCCCAKAJrr4XeKdR1/Uda1DX
tNuJb6AxPbGOTyVkNr9n+0KOok6+o2uR1ANW/DHwz1zwxe22qJrFhqOo28UtuZrqNyZ43SN
QXI/iTylVcAZTg4PNbV3ceMZrfw7qFz4dmkvIYp57uzsrpUjEzLtjiYs43KASSeRkZrM0q5
+KI8WzXl/4VsIbS9+zwvKLoN5MaM+5toc/wt2yckdhigDOk+CVoNV8O3dprPlx6Xbx290j2
4Y3YG5WIP8ABmOR046Db/dr11QqbQqhVXACjgADsKO/HSigDzuH4eaxZ6jeahpni59PuLmV
2byoCVKNLJJggt2MnbA4yQc1n6n8M/Ft/fT3kPxFmtZZ0gDFbYtiSKTcJeX644A6DPHpXql
FAHl994L+IsNoWsfiNf30zuE8t1WIIhkGX3Dk7Uzx3PTGTT/Fvw01fW4dTurPxZdXN7cPYy
wWuoHNpDJbOGLKq8qXwckcjJrpvG/i6DwVoNvq9zHbtBLeRWjyXNx5EcO/Pzs208DHPHeuV
l+LFxFHvm8M/Y/msEYXV0VMZug+3cFQkBdn4gj6UAObT/i9r18lpeTaL4RsY1bzr2wb7dNO
2RtESuoEYx1LZNcNb6d8TZvjjc+E/wDhMvFEWjQwF01JrWBhnYG8zJh8sozEoFB3AjJ4rrZ
fjM1m0smo+EryCO3himmiWXdNEskTOrMm0ALkBSSQfmU47Vsav8S7jw9qh07W/DkqmIQT3D
2k5mEVvKHzLjaC2wxtuHpyM9KAPOvEXw5Gk/EHR7nxLrlxex67J9nj1q0iSxmgvUy0QlVQY
pA4yFZlyCMZ5r0nQvAtho+rSa1cX+oaxrkieSdQ1O48+VI/+eacBUUnqFAz3zXm3xssL7xv
8LtM8ZSTRJolg7ST6dHdMVnBnVI50kXC5wDjeNoD56iu38Dw65oPw5lbxFud7Z7i4t45L0X
Lpb5LQo02MOQvG7p060Adu4Aw78KcAFeuMdgKrXen6fdLG11Zw3SRtkCeIOUPcjI449K47S
Pij4avBJJqt0mkttykU7EyuVA80FAMgxsSnfJBPajTvij4XuddvrJ7+O1tUjUwSTRuHncuy
NjjBXAXHfDZPFAGh4817WvD/g261XQdFbWr2KVESAKxCozBTIwQFmAHOAM1iy/Fa00i18Lf
8JZot3pF3rNv5tyqDeunqCqgzDqq7nUbsd+a7jStRsNYsfM0u4W7t1fYXi7MPvdenBFZGv8
AgDwl4kv7fUNf0OC+urVPKjlmLZRQ24LgHkZ55oAl8Z6brGt+CtU03w/fPY6pcIFt5w5iy2
QSu4ZK5XKkj1zXn/hHVtB8VeM/A+n6Dp6WVt4d0y+8/SVlEo025WRYRuPdj+82seSCT3qPx
0mr6XrtzDZeIbfTZdVfzBHciWaPy90aqOWCod6knHZu1dxo3iHwzaeJLnQ4ZbFNQS1inu7y
ERwxTsxIIDAjJyrHHYHrQBFrngG51KO+EGu/YTNqEepJItqHkhlVVXG8tyvHGACOmal8OeD
Nd0Z7trvxzf6oJrY28Ed1HlIHK48w/N8xyM8nv1rrIri2vYjPY3cckTEjzI3DKT3AI461Pb
hWZWVmLjjPagDzdPhnrKSRG38e30H2cKsUKQhVijCqDGnzZUHy8n1ya09H8EalZ6/Zajf+L
b3WLWzd5ore5GRvZdu4nPYE4GOO2K7RnQEhyCUIBGP89qWCTMYCENz/ABDk+v5UARvkzMxL
JGx5ycfjmlCkqFJDL2xwSOPSpGV5EfzDtznG7B/Co0VYohFubdjKZOevbFADighG6UvIM5H
fHtntUsjKYdxIc/wtjkUrbmhbkkMuSe1RyR5iiBO0n07+1AClyxTMRUMeFHJNIsGJkIjAHO
DnB6UpZWwuXY8qP/19utNf5QT5oAzjgctxQBIFjyZEZu/zFulMWHa/yHBGOgwD709cxxBsD
LHIAP3R70KjDLLjOcnPOfpQBH5GBvGBgnjsPr61Iy4k5DDI49KFjBw8xBzjA/pT5NuGK9v5
+1AEK7WztiJbGQD3Hc8UjRsDtDkAfNwccelOO2ImQk/Meh6dsVJIMncp2vjhu1AEUq7WKl9
wJ5zzx2qsFJkMhYKw+6xHUVP5bOhXG4qckH1/r605RuOdu3n5sn9cUAeI+EgWfwOygYbxhq
zcHp8s9e95avC/C6Kt14NX5gV8Y6sP/HZ690ytAHnPiLYPjZoAzhh4evzj2zFXn3w/+Gl/4
i8J+Atd1XxO+o6LZW6yJoV3ao1sAd4PA4ZueGYEivRfERx8bvD64BUeHdQJJ/3oqs/CX/kj
vhTC4BsFwfxNADfD3wm8CeFfEc3iDRNDW21GWRpBLvJ8rcCCqDsvJ4/wFc54k8K/D34c3F7
8QLKGbQtbkWQC8tYpLt5GIO7MRJDEg9yBkAnpXrwUk56VVmubOI7ZbuFS7FAjOPmOMkY7nA
Jx6CgD470vwP4s1v4danqWneFbPxPJ4uunZNRuXEV5pbeYQzSRqAFHAJUEgEHOc4rupfhf4
t8LfCmz8P8Ahjw5HriahEDrOj6ldgQicADzI2QowzgErypA555r1r/hZvgOKKT+zdTGoLEz
Bxp1u0ihsFiMgBcnB78n61U8QfFGz0QTrBotzdlYI5oX8xFV/MjMiEjOQu1XycdVx3FAHld
l8BPEd58MdJ8LW/i240TRLxhd6xpM8CExzgDPlso4XKg4J9DnNezeFPDmh21hpusaXbGxea
zSOSO1/cQ3Hy48xoVOwt1IPUZ61sWOoSa54Ji1a0iImvLIypGAQQ5Q/KM4PXipfDzW0vhnT
GtGDQrbIgxxtKqFKkdiCCCD0IoA8MX4ZeJ9O+NLeKNN0L+w9G+zzJJPoepGW8uSVO3eZhjG
VX5cYyRzxxqeEtc+LCQ6/aXPhiLQ49IUz2MB0oF9WyxB3+U+1ZDxkoDySegr3HABxjI9qLi
2S6s5baRnRZEKFo3KMAeOGHIPuKAPD9E+NXiPWdU1Wyv9D03wlqFiIxFo+tSOs11uyCfOGE
iG4YG5eeOxzVOXwJqGoeMb3xZ8WNR0O1s47EyRRaPK1vNpcpKESZT5pXz/ABnI+UY64rtrT
4M+H9JTxCNB1fVtOl8QRiO+lecXTSDJ/wCewbJwSMnJwTSeC/g3oPhHwuNFmuZdTkhuTc2+
ocwXcZ2gbfOQhsZzxnGDigDzX4dXGk6R4f8AF2pfDbwxqfjiOR/s+oNqNysb375JEn2dlLO
uGK56kA4Gc13XhXR/Huo+DYU8S6ha+G9RkuALfRwkaWiw/K6CILiRJEPfcfmU5BFWrc/E/U
/H81g2hx+DPDhgYpfWX2e6mmmAG0ykggLyflAznv1qHwv8Kbmy8Q6jrPxC8SReLr/VUaAJc
wjEYU5Uw55jIXcSEx1HPFAG74c1wQ388t6Z44JhHFIC7TiK43sC0v8AzxJyq4wASCcAYz1O
uaUNUsUAujZ3FpKLiG4xkRsoIO4EjKkEgjI4PUVg6rosunQ+ZHO0ulw2qrJLeXUkslv5bmT
ewPM+flGCQflA6V5v8XNE8d/EDwLbWvhz7dPduxE9pDeJZwSospAlkhYeYQw5xuwMd6AOtu
JdT1e08hbBbu8t7mNrO+0uQXMCuHXLeYDmP5c7gw6HGTmu18Q+I7Hw6tq92rN9rm8mIB1QE
/7zkDPoM5PavnfxL4s1v4QRaH4mudEmvNQvrOG2vftVsLOC1cjrm3wsxHzfKylgP4h0r1Hw
/wCI/wDhLNfg0bxVo/lyrCbqxnkEll9rRgMjyGYlxxzyw4GQDQB3M3iPQYbeaRdZsHMUckm
0XKchMhu/Ygg+hqhF400N/DI1h9Rso5fshuWtGu03qQgcxn3GQOnfpXFePtK+H/w98G3Guy
+CbnUYkY7bezkcfvGJIyxfC5ZjyMnJ4FcJ4V8Q/DbXtdfRYPh7Dqmp/Y1vpG0e4dzEhC7o3
81kczJgZVcnHTGSKAPf9O8RaNqZiht9StTeOilrUTKZEYoHK4zyQDzitauI8LeAvCGgEeI7
C1mEjNLdQ3F9uR7VJANyYfBVQB0bkc9K0tO8e+ENWuY4LDW4pBMWWCdkdIbhlOCIpWASQg9
lJoA2L+zurzy44dUmsYRnzBbovmSegDnO38Bn3FZUn2/w5Ibhri51LRTzN5zeZPZf7YbrJH
6g5ZeoyMgdFRQBlatouheJrK2tdWt4dRtlkW5ijMhKswBw2FPzDBPXI5rKXwD4Otitwul+V
5DQSiRrqXCeRnyjkt0QE47CtGbwx4aaGUPo1lArZZpYoxEyd9wdcFcdcgjFeBmW0v8Ax9r/
AII8bfFjUta0iH7O9jZfa4bcajHIhcwsVAM3IC8MAc80Ae16M3gTxO2uX2h3un62upYg1Mw
XPnpLtUqFdckDjgYAyKuweEvD1tNDPHYsZoZFkWWSeR3JVSigszEsoVmAU5AyeOa8NudR0O
LUDqGoTr8OPFOnbltLq2smiSW3XGI5UxtnTGOOozxgiu60rW/itr2kR3lpf+Ere0mJEV+tr
cOZVBxvWMsAAcZGT6UAdb4i0640n4Zarpvg/RLOaaCzkS00+VAYGz1UqxwRgscEgHpXzh8P
Nf8AE+l6Pa+H7SK68V6ZPqHk3ukf2c0kOnQmUj5blWaNMLhjF84XGMivXdS8IWN0nnfEfx9
eavE/Wznu00+z+nlIV3/RmNT2vjK0UyeG/hv4Rm1+LTm+zM2neXb6fbtgEJ5pO3IBBIUHrQ
B0t74Y8ManfyS3mg6fO5z88tupPXdnOO55+tV5/CXhSRXDeH7LJYHeIVyGAwGHHGM9aTwh4
h/4SnQTqLaadNuILiazubWSTzTBNE5RhuHUZGQfQ10GRtCkRgkYJI5b8KAM7QtC0/w1pEWl
abFst4yWALZZyzEszepJ5rZZVxhcnk7gxxUSNulKmJWAIK+vT9BU+3Eu/cM8knOcigDntX8
K+GdfvPM1zSLW+OAiecgIAH+GT+Zqmvwy+H7GRV8JacwYBWUR8DnOOvqM10o2vuVwMHOR6j
196lV1ILhtgPX/AD9KAKVhpemaLaJZ6Xax2dsWYiKJdoBY7mb6k1f8rBdwWVmxkDBz9KlGz
5zkDkgkCqoSSYlw4ZFYbdo70APZUMqHDeZj5QOg96cigBmORnPGOQD/AJ60xlYLuGUYD7vp
U3AVSWZ2C9OpIoAZ5ezdzkEjdnsPSpE27drIST2OOPxrLuvEehafdPa6n4gsLK5HWKe4RHA
PQ7SelVD4y8JEIqeKtJLg7SRex/40AdF1XcH74HGSKR1V1A2kYPpXOjxn4RlL58U6Q2MZ/w
BNj4/Dd14qWTxj4SJBTxPpJIPe9jOf/HqANwSIdu1wRzx6momaOSUEqRgY54yO/SsQeKvCU
kvyeJtKAI5K3sfH/j1Tf8JX4SVWVPE2lAjni9jB/wDQuaANgNGqBmPAB5Pb6VIqqcnbyDkN
j2rnz4s8KYYP4o0kE5J/02PBJ/4FTovFnhUlnXxTpA2AA/6bEdwH/AqAN1ApGwjzMc8joaJ
NpbbtJI59hWKfFPhhmU/8JPpI4zhr2PJOOn3qSTxX4VUFj4n0phjOPtsXJ/OgDYZUcZGV5z
mkWJgAhwqj3/XNY3/CW+F1kZh4o0nJ9b2Pn9aG8T+HZQBF4m0xnbCqiXkZLk9BgH8qANFso
ZIgdu4k4PQ+9PV8MdylcYHruBxUcx8uU/ugxC8luuP8elTRuM4IV264PGelAHinhaQNc+C8
AqG8ZatxnIPyz17xXhHhPY83gl0JVT4w1dgPwuK93oA888RZ/wCF36NkAL/wjN+S3/A4qv8
AwlyPgz4SJO4nT4zn86zvEkij42aeCfueFb58Y/6aR1qfCmMRfBrwgg/6BkR/MZ/rQBzt74
R+JN34m1823iYWelXd1HNYzPcvI9uqESAeXjGC/wApGR8gOckirfh34VQ6Trlvrt3qY+3W8
5nRLJGjiILSHY4YneAJSASARgc9RXpVFAHI2vw28G2c+pzQaSVOp3K3lwnnOFMikkFQD8oy
TwODWtp/hfw7pQxp+iWcBMYiLCIMxQDAXJycY7VsUUAMChV2gYA4AArCkt/7N8W2T2jGOHV
DKLqDqjSIm5ZQOzcYJHUYzyM10FZurWFxdi0urGSOO9spfOi83Ox8qVZGxyAVJ5HQ4PNAF1
h8wqRenPWsGTW7vT3X/hINNSwtnIVbyCfzoUY9BISqlM/3iNvqRW4pOAQMgjjHegB9ISAQC
QCemT1rmNe8baZ4euZIbq1u7lkCqRap5jmRxlIwg+bkAndjAwec1x8z614u1fTdRbT5dM13
S7hylvaTrIkcLDAFxIwKo2ecKCxHGB1oA9Bk1K+uNQns9IsoZhatsnuLmUxorkA7FCqSxAI
J6AZHU9FtNP1B9RTUtYu4JpokZIYLaMrFDu+82WJZmIAGTgAZwOam0jT20zTRBLP9ouHdpp
5sY8yRjljjsOw9gK0KAIrm3gvLSa0uYhLBMhjkRujKRgiuFlthpniWNFgnnubW4WS2eU5nu
4jEVKm4chdu5sbWP8A7kGu/rP1fTpNUsooIZ0ilhnS4jMib42ZTkB1yMj6EEcHtQB4tq/w0
134l+NbLxN44g0nWvDEdlKlpplt5lrNC5BxuYnJbcNvLbRkntze8GWXxkW81HR9XDaJpelw
EaGSttP5oXAWK4cD5hjAyu04DEnpXc+HdQeC+toJ75I9PvbUNawzFEHmiQrthA52bQDtJJG
RzkmuyoA+dfEfhfx/431mTVfiD4audMGixJPpCeHJvtQkuVcHLqxG4ZORjaQA3PStnwxq3x
R8S+HNX8QaT4V0Dwx4jNyI5rO7sHWWXKr++80sAWKnhSCOME17jWNceLPDNu5SfxBY7wcFV
mDkH0wuaAPNdP+DM+t+DrrTfiVrtzq+s3Nz57alaXDo5QgHyipJTaDuAXbjAB616NoPhLw/
4c8OW/h7TNPQaZbSGWGCf96I2Jzld2cYPTHSrv9s6Y2hza1Bdpc2EMTytLB8/yoCWwB3GDx
XI2vxV8PXVtbXBtrmKG6W4aGUywPHIIY1kfDrIVzhgAM5zkHGKAO+orjLb4kaDdaZ/aiW18
unxi3+03LRrttGnCtGr4bOcOhbaCF3DPeptT+IfhrSbLVru4uJGh0i9jsLxlAAhkfbtYkkf
JlgCfUH0oA2fEWh23ibwvqXh69llhttQga3kkhOHUHuK5bRPhp4N8N+AX8L6vBZ6rp8kss0
8uowxIrM7bjgABUA7BcYxU58eWF/q1j4dgg1LTtT1GNZU3pAJIY2J2yFGckghTyFbbkZwa3
ofD1n9qF5qUkmr3S8RyXqqwiHoiABV6ckDJ9aAPDfFfw70TT9Fi8eeD/DVta6boDveyR3Vz
NMdVtQCHRUZiqIRllzycDgCum/4VykMMWo+AvEN74ckZBNHBnzrVsgttaI/w/N0B47Vb8b/
ABA03V77xV8KNN069uNel0q4jhKqmyWXyN4jAzu+6Rhsbc8ZzWl4S8b+GL7TtM0Y6nHZapb
28cclhqANtOGCAEbJMFuQeRkUAcQF8NeHfG+tXvxY0FNUt7+SFrLxHdWHnWkMZjCmBuohAc
H+EA7uTT/iJq/w+vPCo8NeCPGemaDPDeLcSw6PbzSJN8pXDfZADkZVhg9VAPFeu3ltFPZzW
13YRT28qESQuodXX6Hr9DXF/D/xv4b8S2BsNB0mfRPJjE8VpPbLBvh3FRKgXIZNwKk9jQB5
5ovgrx1f/BvSvsN9cL4huNUm1C4kupGtZJY3Yjc4HcqFbafWuxtNL+KGjXCaXolnaTaZZyY
WW5uPNmnQqcszMw4LEMF4xgDpXqAUeYsocqHyM46U4Bi7u5fcen6UAec22i+OU8C3el6la2
8t/eams5exn8rETSCRyTnOc5XjHFZ9qnxmh1We+k0vQlur2FFciYmKLap2KBnOAWOcE59sV
640gVkjJAXuCffpUUmS8ZAbI5BHXNAHE+FLbxfPrWo6v4u021trhbeG1gS3kDrtyzyHGT1O
36V2cRLSMJMDcclQOBjoPyqRIkKgFWXJ3bge5pfKkX95u+fPp+VAD/MUAAL8yjO3OCBSRqF
YBcKF9D0P0pkYMjHfGC4XqfepAxLrhcFvvdKAAgPJ8yhh3P0qONSW3DOTztPBIpzIJomUN8
xBXdnr3xTuFjViWdcdfx6YoA57RLe0n8beLZJIIpmEloMyRgkfuOnIrpPsGn5z/Z9rn/rgv
+FYHh9WXxj4tZvvNLaHH/bAV1FAFb+z9O/6B1p/34T/AAo/szTwM/2Zagev2dP8Ks89iAex
PQGvD/CGjeJbbxrobS6Nr9prkE87eJNVvLhnsr6IhtojyxVssUKBVGwAg0Aezf2dpp5/s20
/8B0/wrBn134f280sVzqGhxTQuySI4jDIwOGBGM8Hg11FcjfWzN8VdFYaZO9gul3kUs62+Y
FeSSNgrNjGWCMf59aAOi/svSyP+QXZ4/690/woGlaUBgaXZAdP+PdP8K88vNZ+J02l3N1pe
nmK4jRWe1lsQDHJ52wxREkeYNh37uRx15wGW2s/Fd7rRftmmR2sV2A9yPsnm+QVYK8bbfu5
AZ1JI6gc4wQD0caZpgORplmD/wBe6f4UHTNMPXTLM9+bdP8ACvPtA1j4k3GueHotVtS9jdR
tJqBOnm3NsRuAUk5B6KeCD83Qjp6ZQBT/ALK0rGP7Lssen2dP8K5rx3pmmx+BtQkj020R1M
JDJAqkfvk7gV2Ncx4/bZ4A1M+8P/o5KANq4IVmIOO6jbkChBkvwGfJJXjnp0pXZRGqybvQs
Ty1QeYAUUjI/hIJBA6cDvQB4x4XRRdeC1XKovjLV8A9fuz17vn2rwjwqDHdeCo924/8Jjq/
zeo2z17xQB5t4jcr8aoCHAx4RvCc/wDXVK2/hagT4O+D1ByP7Kg5/wCAisHxQCfjAg2/KfC
F7knp/rE4rf8Ahfx8H/CAIxjSrfj/AIAKAOvooooAKKKKACiiigBrokkbRyKHRgVZWGQwPU
Ed6xf+EU0VU2QRXVqgGFW3vJo1T/dCtgfgK2yM/hS0AeZeJbHXbTU4tM0yO01WSW2aQXl5l
b1bZXUSW6SrjcWDcMSO4Oc5rp/DNxfX+nWl/Yx2Fhokhcw2S2rJKsYYqMndgMcZI2+3vUni
rTdTubSHUtCETarYbzFFM21J0ZcMhPbkKwPqvvWZ4Z8WaELjTfB9v9sa+SzifzGtyImLR+Y
fn6Z6kjt+IoA0PEniC70idLa0itxI9tJcq90rmOUp1iUr0fHPP5dcctH8ULswBptF8uT94H
GGIhPkK8O/Gcb5Cydew967zXrjUrXw7fT6RGZb5Y/3KBS2WyB0AJPfsfoa42TVPiFYJcTi2
utSkUWrJai1RQRt33HzqBlsAov+0woAkvvH1ytpdXWmx2U62ghEkTrJul37AzxnhSqsxU88
FTkitLw34q1DWdbnsZ7KAQxhz5sBb5NojI3ZyPm3tjB/gPWs1r/x7DqkGJru4sWu5kcGxVW
ES7PLPC/xbnyePu9RXUeGbjWrnQI5dfiaK9aRyVIx8ufl4wMceoB9fWgDE1fTEg1S6hg065
W1u0jmEdjEmLiVZC75ZuEfCgryM5bGT0621u4b+ygvrZi0NwglQkYJUjIyO1c74qs1ae1vp
Z4kjMb2WJA5aMyY/eR7OdwCkHkfLn5hg1q6Bctd+HrKdoY4cx7VWJSqFVJVSoPIUgAjPYig
DTBwciuc/wCERtbXe2h395pMjZ+WKTzYjznHlyZA5/u4ro6BxQBzOg6aLzwL5NzfXMk2rRN
LdXK4jk8yQYYrgYXGMDjjFUofhr4ah8kr9qZoxPliyfvTNGI3ZgEwW2qoBwOmeTmtrT42sN
dvNMiYGzeIXkUZ6wszsHUf7JI3AdiSOmK2aAONg+G/h22sP7Pgkvks3WATweeNly0IAieT5
eWAVM4wG2jIOKrSfC7woiySSS3iRukJu9067bowyGVZJsrhm3McnjI4PFd3VDWI9Wl0mePR
HskvmGEa+RniHruVSCfpQB45Zal8Ph4ultvByav4zufDUS3TWtpdQyQWSqW2CJ5MFiMkbUY
jGAc4qn4Q+MXiPx3qGr3dmbfQrW3G/SrKW1M41IKSJFaXglxgfLHkgZPzYxVrSfgZPqnh3W
4/HOpeT4h1G4LHVdFmaFWhKr+6MQwmwbcYxzgE16H4P8L+CdO8FweHvD7WmsaLY3DGNXlS6
SGUHJAPIUg5OOoJPrQBraLPpGqyDVUh01tZWIRXMluu6WL/AGCzKsm3PTcB9K574sQRt4En
vP8AhDbPxTcRyRp5N1aG48mNmw0gVBvO0c4Xms3xteatrPxB07wr4XvhpGpWlsL7UNaWMSS
20DsUSFFPDGQhj82QAucZxSr8P76aRGl+JnjN3wMldQRM+vCoAKAMT4O3F55HiCybTbrS7S
3ubfbp1xO8v2KVoFaWJGclgoJB2npnHavEfCPw58a6j46hu9Pg1W0hsryeOW/lMtsLJDcbg
sZLYmG1SQqqFPmHJNfVXhnwxZeFdMuLCyvLu5NzcSXNzPdy+bLLK2Nzu+OTxVvVl1GbQbyD
TQhvmgdIBK20bipAyemMnPSgC+u4xDa2887RkbTSqI4w0paNRkgtwAuBzk+leKafZfE/w0V
0Hw/o0MdnmNDKUSXEjqBvLAKDtCnJHBzz83NdJ4m8O+P77WNSm0GPTIbTUIVtJ5LiQ7pIFR
hhQB8jF3bnngCgD0otG2CGDnGQwOR9ajYxyxiQBJFYbleNs5J/n65rzj7L8Z1t1htrjw/FG
0LxCLGCnOEZTtwdq44I5wa9B0Wx/snRLHSwQwtrdIPk6NtGCfxOaAJnEu0g5IPCr3XjPBpy
iViqyHlchjjljjrmpRvYKAuACMKQc8f/AKqaJCzOSCoDYP8An60AIpP8XytzwT1yeDSY3yB
2cblGBzwPX86cQdgZTnJ6DnHHTPShOsbFCOPmOKAHctLkoAoz8p/nQ2UT5VQ47ChzIoOOnJ
69aNqSZVep5J6YoAxNA3nxj4sLoFJltOnf9xXTVy3h0qfF3izAIxLaLk/9cBW1qNlPdfZ57
O5W3u7Vy8TOhdGyMMrAEHBHocggGgCG71yG1mnRLG9uo7b/AI+JreMMsPGcHJBYgEEhQSAa
ludb0izSFrrUYY1nTzI8tncn97j+H3PFVjZ60lvJc/bop70ypJ5CAxQFF6xjOSNwJyx747C
pNLhuUvprg6ZFpkPlJCse5Xkfb0yVJAUDIC+5PFAGmrK6K6MrowDKynIIPQg1xup+O30vXN
R0+TRRLFYT2sLul2vmyCf7pSIrliM8rnPpmuts7SCxtEtLZdkMedq/3QSTge3PHtXG6x4AO
ta7qV9dXtosN9NayhhaZubbyOnlyFvlY4+9jgE8UAdwWQO6GRNycMNw+X0z6Vhz61NF450/
RUktms7mwnunOf3isjRgHOcbSHPbt1rkr/4XNqFtcxT6vC7yhoxK1qS0yNcrOTMQw3sNuwE
YwCfWorr4TGW4vDY65Fp8M4nRBBZASKkkkcgjZwwyimIKFAHyHHvQB6aHQ4xIpyMjDA5HtT
q4vw54BtPD2vx6qptZWishaRgQsGiO93ZlZnbAPmEY64AGa7TGOtABXL/EDP8Awr7VcAk4i
4HX/XJXUVzHj8Z+H2rANt+WPn/tqlAGuwDvtI+cfKS3emxhY2ErJ8vTcOp/wp0o2p5ZY53F
lYHJNJE3lqxbn+8ByAenegDxbwqUFz4K6jPjHV8buv3Z693yfQ14R4TJ87waDIDjxlqwB/v
DbP8ArXvFAHmfikEfGGM7gR/wh99wT/00St/4YoE+EPhFVPTSrf8A9AFc/wCKz/xeAKR/zJ
19z3/1idK6H4Y4/wCFReEOCP8AiU23Xr/qxQB11FVr2+stNs3vNQuorW3QgNLK21QScDn3P
FSW9zb3lulxaXEdxC4DLJEwZSD0ORQBLRRjnHcUUAFFFFABRRWP4l8R6f4V0KTV9RSeVA6w
xQW0fmSzyscJGi92JoAn1y7mstCuri2IWfCxxswyFZ2CBsd8bs49q5Twh4dvNG8ZeIGmQ/Y
sW8VrJI4ZpQkQRmAB+Q/KM4Azx6Vj614y8a6loNxZW/wj1yKa5QeTJLeWwRGBBUuQ5IwQCQ
AaxLLU7rw34xufGXi/4canZ3l1ky32kTjUI1DKqgPGoDrgDGQCOeeaAPb6K4i1+Lnwzu1yP
GumW7d47uQ27j6rIARUWp/FzwNaGO20rV4/EmqTtst9N0ZhczStjPY7VHqzEAUAd5RXm0Gk
fETxFM2qa34qm8JRuB5GlaQIpPJU/wDPWV1PmOf9kADoM9aP+Ed8dWs5/s34q30pA/1ep6b
bzqT6fIFP60Adj4kECaI97K0yPZMJ4XhdUYP90DLArg7iDkEYJrnLnxdpPgO3SPxhezWC39
0wsoHZ7t40AUOzMoJEYcnBboGGcdBm/Y/i3cxywv4s8M3Fuy7Ssmiud4I5yPNx+FYutfD/A
MdeIbLTo9Y1XwjdJpsoktYm0WXbF/sj98MjgZB4OBQB7P7g5B70V5wknxjth82o+DtRA/v2
1xAcZwCcMwFZWu6/8TrWO3tNV1Tw34ehu5DH9t0+3uLy4UAFj5cbLtzgdW4HXBoA9Gtz5ni
7UXHSC0ghJ92Z3x+WPzrWrx220/xj4U1y9PhTxFc+Kp2hjudQ07XmJ88kFVeGdV/dsdhAQg
r9K27P41eA5obf7dd3ul3LsI7iC7sJl+xSE4Kyvt2Lg8bs46GgD0eiuBvfidY2Xxdtfh42k
3DyzwiVr0OAqAoz7gvUxgIQz5wCQKqn4h654gnm/wCFe+FotW06Byh1bUbs2ttOQcHyQFZp
BnjdgL6ZoA9Cu0t5LC4S7cR2zxskrs+wBSMH5u3B618/+CNIu9M1bXPDHwi8T2g0eMRtd67
eWv2oNPgosEOzZGSiKCW5JLcnNdnH4Cn8TuNW+Jd8uuXa8ppcbsmnWnssYI80+rPnOOgrvr
K1s7KzjtLS1gs7VF2pDCgSMD2AAxQBz/hbwhaeF9Iuc311qmqXrrLqGpXbbp7pxxknsAOAo
4ArpEDPKNm4KuCD2Jpkqlom8sE4APT5ePSliby2BwpU9Cq5yMUATykGP5l5J6HqT/Kq8aMM
GWRcZ/iwcf8A16mTYQY8AnHBB79qYckFD8oPzYPOff0P/wBegB0cgDjBOSepHUdvxpOGzGB
ux82DnA9qjUxiLYA2/byuMg+n9KJFLLkMOeBtOQKAJASJOQF5GF6fTFR75NjuuQRwT0BJ/w
A9acSC4MhXcrcg8EU4l9u/CqcZYk0ATRsdu95Fbpg4ximMSJDNy+7hhjHFNUr5SbMAKeMDA
/KnsFdWQHHOGIOcetADl2j7gAUsflxxnrSLmRTu5x6cHvSBSGctJtTJyo71HHgSLOFCow2j
t+NAE3lneM8RgHI759c0hLDaqkAEdO5phyzttAGR9/0FObbGgKnAJyuRx9KAMTw+qr4w8Wh
TkGa1Of8AtgK6fqcVw+j6vpen+NvFsWparZWbyS2rolxcojMvkAZAJHFdH/wknhz/AKGHS/
8AwMj/APiqABfEnh57W4ul12w8i2fyp5DcKFifsrEng+xp517R/t0FiuowyXdxF50MMZ3NK
mCQy44wQDj1qFte8LPnfrejtuIJzdQnJHTPPJp48TeGlGweI9KA9BexdP8AvqgCxpt5c31n
9outLn01mYhIbh1MhXszBSQpPpnIrlYNdk03xt4nhvbq8vYhNZw2NkhVsSSQs7IgOAM7SeT
0FdF/wkvhv/oY9K/8DYv/AIqsS8tfhxfTXk99daNLLfvHJO7XygyNH/q2zv4K9iMcUAWdF8
caNruvSaJZw3yXccZeTzrcqqMoUtGxzw67xkH3xnBrmJ9S1W58Z/ZtRTW4bCa8mtYbq1mjk
024Ta6iF1B3xtkYJI+8vXBFdNZz+AdO1KbUbHUdEtrqcBZJI7yMbsAAcbsZwFGcZOBmq1tD
8NrO+u722v8ARo7i6d5Jm/tBTud8h2wXwrHJyQAaAMDw58Q9F0PwFo9tqlrqUd1b2drEsXk
b3ud0LOGj+Y7htjfrg8dORU2i+MtG0afVoZYL1hf6ncXFoEjz5uRDmMBiCH/eBtvHGfQ1oj
TfhUsKQ+boOxVjCA3y5UR5CYO/I2hmAx2JHerls/w4tJVltr7QI3S5N6p+1xnZMV2GQZbg7
TjjtQBlW3xg8I3TWQiTUFW+nSC3eS32JLvxtYMTgg56Z3e1bfxBwvgDVNxAAMOf+/yVmw2f
wot2tzDP4dj8iUzRKL2Pajkg5A34xkAgdBjgVD498Q+HL/wHqNnbeItMnmnaFEjiu43ZiZk
4ABJNAHZEYkZ1bzP7qk496iVGjI3jaCecckc809GVmIBAI+XByAD7UwStuJ2k8jrxQB4r4R
YNL4GBQgnxdrBHy9ABPXu+5ff8q8I8HsfO8Cs/U+LNZzj1xPXu+5f7x/KgDzjxU6j4vsAw3
r4OvTj0/er0/Ktz4asW+EnhEk8/2Tbcj/rmK5vxPIn/AAuCVWP/ADJt2c9v9Ytb3wwdR8If
CG05X+ybcDjH/LMUAb3iTR28QeH5dKS6Fs0kkUnmYJxskV+xBGSoGQeK8q1Twzr/AIXu7XS
tD8S6qkzwO9qyoq25ZUAYyEyjhcgklSQDnkivZw3/AOus3UtF03V545L6KWRooZoF2yFV2S
rtcYHXI79qAPJrbw9faN4f0yB/iPKZtUukgu3sbzcY53jG6RXZzuUbQcEcK3412HhLRbjTN
btTL8TH8Qulv5cttLOHaZtv39ochex4Hb3pG+EPw/lM3maPJ+/bdJi6lG/5QvOG9APyrT0n
4e+D9D1q21nTNK8m/tldIpS7HYHVVbjPcIooAn1Tx1omjeK28O38V6k6abLqr3C25MCQx53
Av03cHiuL0nUvid4x0qDxLD4gsfCNje4kstOOmrdSiIn5GmdmHzMuCQvTNM8WXd38RvEF74
OsJHg8KaO+Nau1/wCX6cDcLVP9heDJ68L61gWXjnXtF0qzm1HQ9V1pLiNWiNvaLGsC72VY9
qrndsUMQRgHA4zQB1v/AAn3i/woUXx/4ZjuNOEmx9b0Ulo4k/vy25y6j1K7gBzXVavZeDvH
3g1H1C5ttT0Fyt0lzDdbEUryriRSNpH1FeeeGfH+sav4nuNMfwhrBju7ndFNdIIYoIdu0cs
BuHyMxHqwFcTPpvhweOdY1HVPh/NqGlzXDiCK2tmihDCQKHkVQq5wrMdwO4EHjFAG1LF8CF
leO01XxPfiP/l40+61G4jHP8Mi5U8+hNdH8NNbvNSn13Snv9Q1fS9OmjGn6lqUDwzTROudr
blUuyEEZxyMV1fg/XLTXPDdpq2m2c9jYSBoYoGATCqcEqB0HoPattmaQ5WdnKtuyG5A/D+V
AFS702xustfWFnckLtXzoVck+/FSWWnafppYWem2tqzcP5ECIMH1AFWipEDuGA+fIBPWkaR
MN5QG3kMOmf6/hQBdyscqq2CxBJI9QO1V9sLT5DF2BBG04Pv9KGLlsITGpAySMknHBpg3LK
iooILA+5PbpxQANtQsyjbwPXPJ5qeNVSAsxIDHueTjpxUflsWabADDnBbOeenFSElw2QygE
/eHOfSgBr+XGHcLvAAyxGePp65rzr4nQWUVjb+ILsGdraT7PBatn/WykKZRtG7eigkYz0Ne
gGUHe0jIFYDKg5+lQXumWeoosOoW0N1EH3BZolcEgdRkH5utAHz34f0TwDrcWn7vHmt2eo3
oWM29tdE5lk52hwo3HkjHbc1fQ9zZ2lxpc2l38KXthNEYJYJl3rMmMFSD+Gax38LeH5tYt9
Uh0eFb61JkgmjQKA5GC5A4ZwOATyMmttWCI7BgzDG4YwMZ7UAec3Pwe0WWFNNk8SeI5NFXG
zRX1Ai3jjzzHuA3lP8AZLYr0a3tbfTrWGysIRa28UaxpCF2qqKMKoA7DFNlkxtCLsyArE9W
/wAKPtOSNsvmqxyCRkD/ACaAJmMJgJ5VkXnPQ+/4c0oJkZySoTaNrf5+tQGRGUhCud2Gbr1
/yaSGVxkABWUEn0xQBakbIKJnyxyMjAPPanbFB3MoQYwT1A+oqNpFVtgj3g8kk8D/AD/hQp
fy1Ztyr2+nrQArLiXzUj2qACB0PX61GXd4lYsFYggDsR6UjPkuXG0e3HHHOaMjdgZZQe4AC
0AOUIC4ZnyV25Hc9vr3piR7ZMrt4HzZ4OfTH0psTREIryHI+X0z70HzQ20hi2d3zDv9aALy
bJcn5OMEHvnpn61FMTDCw3ZKjAOQM+lRBgAA4ZQxzjPK8+vamkLOgBZlGMDf1HuKAJ87bcu
CSxGGxwR7VIMq6qMHIyTnvVSKQ5QFm3nGRjGKe0o24Db+fXv7f57UAWUIym9TubOVJ9vSlK
M8LLjBLZA67apxtF5ykP8AL0I9/SpxKhAyRkHAHTNAD2jYOrBiCCdwBJ4/oKUbWTe/KHGF5
JJqu028gc9wcjn1/pUnmBYwgHTJx6c0AVZtL0u7kd7nTra4kyFLSQKxA7DJHSoptC0RSGOj
6cf4SxtI84/Kp1nYo6yKFRjgBDkL7GhpMKdmCMYUge1AEFto2is++TQbAMp5ZrSPp7cU6XQ
vD0jkPounnnk/ZI+f/HanSVDKC8hBAIbJ4B9KXzC8zKpAVTx6UAU5ND8PRyKieH9Ny3J/0S
PBH5U86N4flbyzotihP8H2WMD+X+c06SYeY0RbqQRt/nmhm2xqwJJXks55PSgBp0PQCF3aB
p6q5x/x6R/hnig6BoJdG/sXTtoBCj7JGcfjipjduzl1w+eq4PH5fWo0lY4Y5yuABnmgCOLw
/oIRD/YWnkgZGLSMdDnI4pJND0EMxbQdPcHpi0jP1521MJ5Ekk3PwV5c9qjd8yNIXOMAhsf
rQBWGhaIWYyaHp7KxGQLaPK/pSxaHoayieHSbBZk+ZTHbIpU+o461ZWVirM3Geh9afhDGCo
3A9SV6cd6ALCsuCRyWHBPAz9O1IkhH+syCD9/seaga5WFFLY5+Ur3/AAphkYortkqxGOcd6
APHvB4UT+AtmCP+Eo1pv0mr3bc39814P4LcB/h7naS2va2+V/7ajNe4729BQB5b42u59H+K
+m6zP4d1jVdLuNAn0+Z9Ms2uGRmdCAQOmRuriLG30bTLO306xufjLbWsCCKGKKCQJGg6KPl
4Ar6CP+sH0X+QqVen4UAeCfarAEkaj8ZyRx/x7y8/+O09ryxban9qfGdSTwBbS/z2V73H9w
VIvU0AeCR3VgCP+Jv8Zw3TLW0h/wDZKUXVm21n1f4yrkcN9lk/XCV7+v3lqZfuigD5l07SP
CmkwtbaZdfGC0hkledlitJQGkZssx+Tkk9fWtFV0pkZhrfxmBc4P+iS/wDxvpX0UOtSjqaA
PnX/AIlhYMutfGUbv+nSTj/xykZ9JljMcmr/ABk8tvlIkspCrDvkeXyK+jl71DL938aAPnt
k0WFFij1X4uRJGu1VjsJAqjGMAeX6VEx0koCNe+MCeWcL/oMnH0/d19Enqn1pV6/jQB88PJ
pf2Y7vEHxhJ45+wyZH/kKm79KCiT/hIfi+597B+R7/ALqvoKX7o+tSCgD5++06eHY/8JJ8Y
Bk5x/Z8hx/5CpFudNyDH4k+LoIG3d/Z8n/xqvoMfd/Cmt1/KgD56S404Et/wkPxfQ89dPfs
ev8Aqvxp73OmrGhbxN8XwoBXnTpD/wC0q+gF/wBWaZL0ioA+fEuNOTGPEvxdGeedOf8A+NU
Peac5Vm8U/F0bW4/4lr8+/wDqfevf1/ioP+qagDwBZdP+9/wk/wAXG68nTX6/9+qUXFizrI
3ir4unbkDOmNx6n/U179/CPpR2oA8CkuNPeQBvE3xeOVx8umvgD/v1SGTTfKCnxN8XFVOg/
sx/5eTX0CtB+7/n0oA+elk0xQQnib4v/Mc8aY//AMZp32nT1j2f8JP8XsZOcaY/J9CfJr6C
P3abQB4C0umyoFfxR8XeuONNft/2xp0b2MeGXxR8XsdBnTnOfw8mvfk61Keg+ooA+fmuLIq
T/wAJJ8XWQdhpr9f+/VN82wMe3/hI/i/tJzgaY4Of+/VfQX8YoX7jfjQB8+CWxQBf+Em+L6
hRxjTH7/8AbGgXlluCL4q+MKsOjHTH/wDjNfQP/LT8BUp+6KAPnhrmyBG/xR8YCCf+gU3P/
kGnrPZGQ58VfF5T1+bS2/8AjNfQR6H8aD90fhQB8+PJp7gq3iz4tbiQSf7LfJH/AH5pVubB
DhPFfxbGR1Glucf+Qa+gh9/86jbqfrQB4Ck1jn/kbvizlBxu0l+n/fjn8aDeWIQZ8Z/FVQP
ug6O2R6/8sK9+HX8KX+99aAPAlvbMPtXxh8VgTyf+JQ2Pr/qKVrqywP8AitfioNvAB0l+P/
IFe9CnH7goA+fheWokZz41+KgLctnR2Gf/ACBSPfWMrSE+NPin83XGitjj/thXv5/rT07/A
IUAeBxXtnvAj8cfFFBt6f2M2Pr/AKiqy3loJP8AkfviixHb+xWH/tCvomP75qCb+CgD59N9
aLICfHXxPHHA/sVv/jFKup2QDD/hPfiaPY6I3558ivfz938aQdGoA8CXULEjaPHHxLIUcj+
xW/n5FNa+stnzeOPigVbkY0duP/IFe/8Ap9Kae9AHgS39mV2/8Jx8Uxt+UH+xmwP/ACBUb3
1gcr/wm3xTyx5I0d//AIxX0GP9WaRepoA+fRe2DAFvGfxTbbwN2kv/APGaBdWQ3lfGnxUHJ
JP9lP8AoPJr35uh+lNXvQB4J/aFoFwfGXxSAUYDDRm4/wDINB1GxMQz4y+KLKBwP7Jf/wCM
174aR/ufhQB4h4W/s1vFXgXRPDdj4hey0aS/uLi71XT5ISTLGeSzKASWY9K9m3N6VJJ/qB9
RVOgD/9k=
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKHAcMDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDopGCODkHgfwjjiozOQAcI
B/uiqrSc/M2eB/KoHkLvxXixiup40Y9WPvrjcVVCuMZOAKoGRs54/wC+RT5vvYqFj1q4xRf
KhruT/d/IVCw3NyB9doqTaSelCqoky7hfYnFabDQwbum0E467RViNiWI2qTj+6KTCFch1GO
hLVOqFmJXn39aTYpPoSLlg3AB/3RTwTt5VeeeQOKQbgMnjHtUnJB4BrFyMyFgP7q8ewpmzA
AIUA/7IqwVTGMUx5rdWKvcRq/QhmApXb2GVvKZcH5eexA5qJkOSCFPfoKv7VYAqAQe/UfWo
tmOWGKrmYXsVPLywPBHX7oqaJcNxt6/3RUu1QdxGB0pjyRRNgyohIztLAE0+a4b7E27LHgd
O6ilIIbIC568AVGJ7UsMzxdurjirJw6gow2+oOaW25LVhibsEEj1+6KeDgHCKO33RzR0YZI
9zS5G7jIHY0XuAgkbABVcjqCopjy7k6J1zwBTZbmFG8tpo1YAZBYA1Te5hYlEmRnHQBsk01
Fs0S6lhpwY8DaMd9opv2gkDG0cegrPknII68H8qYsxGece1acrK5UaJlJXkKRzztFUJ3ySR
tP0UVGb6LDL5qZHH3qgkkym8kBMZznj61ajYLBLI28jj/vkUm7JJIB/4CKiEsTttWRCewDZ
NPU8571YPQlVyDtG3PX7op4z1AX3yBUH3W5/OpPMH3Rk544pMhEwZtv3VIz6Diohu6AL164
FAbA6U3I4PbrSHcAWYcqvHXgUnpgAfgKY0sKOqSSKpboCcE+uBQ0sKH55EXPQEgfzqkFmOY
46hcnttFNO7gbQQP9kUebCygiVSDzwcj86FeN1DRusinupzim0Kw5mYD7q59MCmliB/D+VK
R0zQc9COT2qRCF8HChT+FMLEg8Ln6ClZkRvmI3N0B6mmeZGzgA4OMgHjP0p26lJPcATt+6p
z7CmhiFydvXA4FL0TIz1pp5Jx0oKsOUncc7T+AqQdOdo99oqMMqJvYhUUZJPSnecjxCVGDR
nneORj609WOw8OfQfTApxbknA7fwioSU3hBkNjoeM0hJB6d+1SxEpbnd8ue3AqMsDljt59q
QscE568VFNJHDFvnkWNMgbmIA9qaQyQsxPO3A6cCgsQB8o59hSskiqrPE4DEAboyMn0HFRO
3JQgqw6gjBH4VVh2FkznkdvQVGSQeNo9wBSM3YfjTC2TgCmgHFmKZIHJ9KQZIyVH5CpFUYG
fwxTvLPHQfSlcY0Lx91efapEQ5J2DHbingDOG61KAB7E9aVyblaQHefkB6d8UVYdE3fdzwP
5UU+Zhc6Zw5wzjaSAcfhTQp696HcsQB6D+VSDO3p3rjTsQnYrSrg5JqIjvVuWIMd3TIquw6
CmmNO42LIkHGa1/C1jZ3PxE8PPc2kU+btYSJVDKyMCCCDwaxujGug8HFf8AhOvDpyc/2hF/
Wtab95Fx3R1XxXs7PQ/G1hPpWnWlusVks3kpbp5cjeawIZcYOQMVa+J3hvRdCu9IvdItUsW
vxIs9rHwhwoYOF7EE4OPUV0PjK+0qx+NPh9tbsbe5snshH5kyZ+zyGU7JPpuABz03Z7VyXx
O0u+0/x1LdXtxNcwX6+ZaSSHIjA+/COwAPOPQ+1dFX4GdNRe7J7nGberD6EUgTvgHHan53K
QFFLjgqMZ715h5x03gTwrD4s8TvbXpYafZxie4CMVMhJIVM9gcEn2GO9Y/iL7Pd+Jr2Swgj
sYLK4e3so7dAqxKjbd2P4iSCTuznOK7T4Q6pb2Piy/0ydgjahbo0JJ+88ZbKj3w2fwNcTq8
T6f4h1e2n+Vre8n3Z4wC5YH8QQa65NxpRcDpelJOJ12veHdP1D4bad490m0jsLho0e/t4V2
xSZOx2CjhSG547ZrgZIsZ5A45r1PULldH/AGdtO0m7+S91SBYoYj97533k49AhyfwrzEruJ
Gcg+1TibKSCuldPqV/KA5PNX/D9pA3jrw5cNbxtKt/FGHKg/IzYZeexBqsq/NgD61o6ASPG
Gg8f8xK3H/j4rOj8aMYP3kd18SIzYfFTwl/ZVrEtxInliJIgVlUzIGVlxgjaT9OtZHxU0/Q
dM8W2iaLHBbzzwO95DBgKpBARio4Vj831xWz8WtU1DRfHOh6tpdw0N1b2cjLjo481MoR3B6
VS+Lfh/RtHvdM1PTLVLO71KSQXUUfAlwobzCPUHAJ75rvq6xkd9RXjI85LYbH8+1NdtoyW5
qvLKfunqB2FQNPzgVwpHAonb/Cy3tpfipbNJawubizmWYsgbeF2lc59DVD4r29rF8VdRaK2
ijaCGGOMogG1SmSOPcmrfwjkJ+K9ipH/AC63H8lql8YGx8VtWGD/AKq37/8ATMV2Jfu7HZt
TOGZ8j5TnPTim57dOajZgcEHbSBiDjBNSkYHZfDzxfY+DdZnW+0yG50u+mj+05jDNAcPmVR
jnoMjuB6ium+LHgK0sk/4SzQ4optBv8NcRRAFImbpIMceW2eewJ9DXkyk+aG5++oz/AMBkr
1r4V+OLa0z4H8RlJtGvsxWzTcpEzdYmz/A2ePQ8d+N1quVm0WmlCR5K/wC9a0Mkce+0tVgi
YIAVj3Nxn/PSnFicH3rpfH/h208J+OLrQ9Pd2tYoo3QynLANubbnvjOK5YHcD2rKe5lUj71
iUE7uSMU9AMk4z3+tQrnd07fnUiMDxgioMmrEwwF44zSFSe3XvTOCSO3rTkbCnA70gsafh1
VXxloFxtXzY9RgCsVyQDIAfzBIr1H4+w2v9oeHIJIolh2TyBSoALgoAfrgn8zXl2gc+K9D2
9tQtv8A0atet/Hh5P7S8PxiV1QxXBwrEZIMfPH1reL9xnVD+E7lr4erEP2etUkjjjJtor5Y
G2DKABioB9q8Gt4I4bZI4Y1iQDgKAOa9+8BtLJ+z5riu7ORHfqu4542txXgyghEwc4UfypV
uhNb4YgQMYJ5BpnlyPIkcK7pZGEaKeMsxAH6kU9/vccjHaiOaS2nguok3SwSpMq+pVgwH44
rFbowitdT1z4gaHY/D/wAAaZoukxot/qkpS+1Db+9lVV3MA3VQTtGBjisT4RpZarrd94O1q
1jvtKvbV50hlG7yZFIBZD1UkN2xyBXUfGG7tfEfgnw34p0qUXGnidgzr/B5iYAb0IZdpz0J
rnPgraPJ8QZ9SbCW1hYyNNIxwqFyoAJ7cBj+FdOvPbodb/ipdDh/FXh9vDPi/U9B81pUtJQ
Imbq0bKGQn3wcH3FYgTv0x6V1njvWbfxF4/1fWLNt1pJIsUD9nRFC7h7Egkexrmtq8joa55
NXOedlJpERj3ZDgEEYIPIIr3nwkFb9mDVVZFIitb5FGPuqC+APYV4aq4wADzwK928Hg/8AD
NOtDn/UX/8ANq1pvRmtB+8ZdiNPf9m6X/hMGXzws40prgDzzg/udmfmPPA/2evFeKYJXnhj
6V7n4Ggs/FXwc1iPxcFu7XTHlS1vbg5kt0ESt8rnkbSeOfavDF3Pbxl/vFATxjnFKp0Yq2y
Yw9/T1qG4CSQSIyhhtPB5xxU7qMHjn0NQTDCOR0Cn+VZrcxR9EfE1pZf2fdCkBkadvsDBky
XLbRgjHOc1kfFR9N/4VV4e/t4wf8JgI7diox5/3R5u8DnbjOc98Vr/ABGaRP2edAkR3jdBp
5DqxUr8o5BHT61meKLWy1v9nXTvFHiCKI+IFgi8i9dQJpm8zaFJ6tuTkj8a631O57W8jwc/
lQFOB35qRkG44OPSgKAeQf8AGuU47ksecKQDinkZI+tMyFXHf60ZAIGKQEg2jpnrmncAHd0
9PWm5GCT19aRmG3A4NCE0K8nzcDjA7H0oqIk8fKTwO9FMnlOqCtnODjA/lUnWPvxTmkBI+g
/lQrY4IGDXGZiBtyEEdKrnoasgYJA6VG4HQUiioysOccU6xnvLHWLLVrK9e3ns23xjYrpu6
BipHJGalJO3b2pABwMVak1qik2tS5r2r6v4p1K2vdc1VppLeMxKscSRhkJyVbaORnmr+r61
r/iHR7fS9U1uaa3tmV4m8tFkUqMA78Z6ZB9axTGeoxU8bFeozRKpJ9Qc5dyzwAfY04Y645P
vTkCsMA5B9KkCAYx9Olc5iVmHzqwZl2HcroxDKR0II5BHqKj1Ga+1PUY73Ub57y4jVV82WN
GZwOgfj58f7WatMoyOg4IBxUTLt5LdKuM5RWjLUmtES3V7d6hefa9RvZ725K7TJM2Sq+igc
KPYACo9yn7o/wD11GWwc9cdKYJR02845pNtu7B3buyXI5PtjNMRZI9VtNTtrq4t7izbfCY2
G0N/eIIIJHaozJlTTRKepbFVG6d0JXWxo6pqur6zf2N7qmr3NzcWDl7d2CfIePReegOD6VW
1G8vdSu2u9Qvbi+uiu0STybiF9B2A9hWPc65p9jceTc3BWXG4qEY8H6D2qqfEelchbliSe8
Tf4Vq5Se7OhQqzWzZemB4U5H41WfAGOfx7VVk1/S5AM3JIHpG3P6VFb6rp+otKtldCYxkbw
ARjP/6q0jsX7OUVeSsXtK1LU9B1xtY0fUZrS7aPydw2sFUkZADAgZwOag1u+1LW9Z/tjVtR
nvLwoIizbVDKM4yFABxnrQdpG0547+tVpTzkHjsa15nawru1iJiAMngdMUhbBIXkDpTW5PP
PsaAORnv2pk2IjHKbK4sxdTrDcTLPIquM71BC4OMgAE8A45qc4KMjLlTwR60mFC8dfepQuB
xj1o5hMkv9Rv8AU7v7XqN7NeXOxY/MmwW2qMKPfjv1qui5/wA5qXyscH8KANpIpN3G3cFBD
HAyakCnqeppVGTkcU5QOhHBqbkkeCQeOKFxwM8etSbcHGOOnNIR0BIx/Oi4WFg8yHUbPULe
4mgurRw8UkbY2t2OOh9s1qa3q2r+JFt11zWb28FsxaIPIAVJGCQQB1rOQnsadgZO7OBzRzM
pNpGpp/iPxBpWhrolhrt7Bp6qyCFWUjDZznIJOcnrWNa20drbrBG0jKpyDIxY/rUjKAePyo
uJYbe1e4nbaiDceOgpXbBtvQkKA9fyqNlGBkH61mQ+INLmXfDNLIq8ZWNjUx1zT+h84Ed/J
ak3Yv2FT+V/ca8F5eWtrcW9rez28Fyu2eGN/wB3MP8AaQ5Un3xUMdzew6U+mRXk62Ejb3tl
fbHIfVguN345rMk13TkjZszhRyT5LcfpWiu1lD9VIyO3Wq52TKNSHxJoj2nHynjHFIEJPAz
nrU+wcZyuPSpFUbSMbc96zuYsqmMSI8ZzhwQcHBwfStWx1fXdN0RdEstdv4NOVGjFssx27T
ncDnrnJz9aq+Xgk8NzzTQN3cj8aak1sPma2BZrtNHj0UX10dNiOVtDM3lA5znbnB59aqtGW
q5t4LHse9RsMPyBxRzXJbb3KTxjIGMnPU9qqXNpFdQGCXJQnkBivT6VpspOfUngVAyYOMd6
aYbFq+1zXtR0k6TqOu6hdWLAKbeW4LJgdBj2wPyqveX1/fLCl9qN3erAu2FJ5mdYgBjCg8D
jjiozGFfOOP5UxgPu5JPXNXzPuVzN9SPaBk9KUpxjHftUmBgktkUEZORxSuUQnIIwOOnNIA
GGScE1I4weFODUe1xu5/8ArVSGPBzkKfrxR8ucdeOc0xVPGTzT+eD+mKd9RDyCcHg8D+VFP
7DIOcDtRSGdEeGHPYfypd2XzjrUskcSSiNAAFA/lRtGM4FcZj0GhscZHvUcjAn6VIeCeKhe
Ng3PegaIyd3QVLGuRz1pijn1p+SDletA/IlJGaftOOgHvVbcQc1bWUspAFSyWOhbbIB68Gr
2Mj61SjQBgcknr7VaUl8E8D0NZshkZGDznpn2qvIwweOanc8HjIJ61SlDH3+lNIEJklwM+5
BpoIyRnBqEu4fg84pqO5PPHf6Voi7EzZ9OT1qGTA+bPNS5I5xyD+dV5WYtnOMVSuUkYGvxE
PbX442nypOeqt0P4H+dZkjMkbOOdoJx06V0t5bLd2c0DZ2yKV+nof61yXmO9lIZM7wrKw/2
gMH9RWVdbM+pymteDpPpqa1n8PvFviW3a504TXdupCsIIsIrFQ20ksCeCK2dI+FXjvSZZmi
0SZ/NABDRAAYz/te9e0/BT/kTrsk4/wBKX8f3MdejXN/YWjhbu+t7ctyBLKqE/mauMpWVi6
vv3jPVHzH/AMID8QW66DKMf9Mx/wDF0x/h98QCD/xIZee2wc/+P19O22o6feSslrf21w6jJ
WGVXIHrgGkbULBLsWrX0Czk4ELSqHz9M5quaRzrD0v5T5hHw78fkf8AIvy4/wCuY/8Ai6D8
OPH7DP8AYUo/7Zj/AOLr6keaGN445J0R5DhFZgC59AO9ZniDxNpfhnTWvtRkbYuCyR4aTb0
Lbc5IHfFHPN6JieHpL7J84D4b+Pup0OX8I1/+Lpf+Ff8AxBCjOgSH/tmP/i6+h/DvjDRvFE
cr6VcFljYqpkARpMdWVc52+5ArUm1TS7WdoLnU7SCVcExyTKrD8CaHKYfV6Nr8qPmYeAfiC
RgeH5R/2zH/AMXR/wAK/wDiDn5dAkX38sf/ABdfTdtqWn3chS1v7adwM7YpVY/kDTJtV02F
5Y3vofNjBLQrIDJwMn5Rz09qOaXcf1aj/KfNI+HnxBBB/sOT/vhf/i6kT4ffEMcf2G//AHw
v/wAcr6H0fxBZ6zbRSrDcWDTEmGG9TyZZVH8QQnOPwrYyQKTb7i+rUv5T5iPw6+IR/wCYK3
/fKf8Axyj/AIVx8Q8f8gU4/wB1P/jlfSQ1bSjffYF1O1a8zjyPOXzM9xtznNPvNRsNPjWXU
L+CzRztDTyhAT6DJovLuH1el/Kj5sHw5+IgGf7Hx68J/wDHKH+HPxCA/wCQK3PoEP8A7Ur6
Tk1Gwj08ahJfQJZkAicyAR4PQ7ulOtr23vbRbq0uo7iBvuyROGVvoRReQKhS/lR80f8ACuv
iGcY0Zsj2T/45UV18MfiFd2c1tJpLKsqlCQI84P8A20r6YOpaeNPfUPt1ubRQd04lXyxg4P
zZx1rjLL4seFb3Wf7JEskNwHdZHmKLFGF/iL7tpB7Yyaac3sHsaS+yjwFPgX43jYSRWdzG+
OqmIH/0OuY8me3uGtprjz8IrhjHsYZyCCASOMV9viRZYlkjfcjDKlehGOCDXxTqGf7YlYkn
92nH/AnrCo29z08PJ81iGOFru+t7IZKs2+QE/wAC8n9cD8a6vaw5K9T2NYWgqrSXd4xGd3k
L6gDk/mT+lbin5fvE57YropxcYo+dzKs6ld9loSxgcjtjqafsBQ5XPHJFCnggkgGmnOOCw+
pyapnlDN2MAr0HSiMH73BoVdzdTz+VSYYEY6+tMBG3EnHDGoJAxA7/AFqfBJOSefajB5yMj
tikIqSfKcAHPr6VHg5PHFWJR8wxnFR+XjBHODVLuFiKRS3OOe+KidcN2xir4BKgBR7+oqvJ
HhsrxTuBXIOOnftRtwRnp+lSkc9ME9qTHQ5FVc0E2/KcqSfrSFPnBxkYqZUZhjdjPGTT/LI
wDweuT2pXAqtERzxz2qIqQ/TtWjsB46f1qrKhyeDkCmmCZAXOfu9vUUUMnPL44HGKKdx3Ol
d+dx9B/KgSkjNMmfeV+XA2jj8KYCe1c1iETlyeTTHkyaauTxzTxEW5waLD0GqCTnFWFjbHz
DFTQIqqSUqQc4yMikyGyq6rknHA/WkXg9B2p8hIJHOaac9MgGkBIHJ4yetTq/AC5qmHKE5O
TTvNGQd3T3pNCsWGcZYk+oqpJId3BIFSAoY88VCBnOBwR+VAESq5Y7s57U5FC5JBBpwbLcY
pwxzk5qtytWMkO45GAR2zVRshSWHXirZCnPaq8iFz2HPenEtbGXqN2bWxmnjwXVcRj1Y8D9
a5poxFYtF/djbJPc45Nauv3MMd/a2byCMIPOYMfvHoo/mayZru28iQC4Q/Kf4vasqt20kfT
5XCMKbm3qz6V+CjL/wht4c/8vKn6/uY65D4jeBPG958YY/F2g6Hp2u2YtViW3v5FMakKQco
SPXIxXYfBU7vCN6zAZN0pP8A35jrr9W8GeGtdvjf6rp32i4KhC4ldcgdBhSBWlOXLZlVI3u
eS/CzxLqL/FbUfCOteDtD0XUba1Znl02IIwxtO0kEgggg1Q8cfD+58ZfEDxtf6PK8HiDSBZ
XFi6tt3nyySvsTgEH1Fe06H4K8K+G9Qm1DRdHgtLuZdkk43M7L6ZYk1p22k6fbape6pb2yx
3t6EFxMCcybRhc/QVq6iUroz5G1ZnhHh74iJ451n4fW+pKIPEGmapLFfQsMFj5DASAe5HI7
Gq3x9VpPil4BjjtorqRztWKY4SQ+auFY+hr2tfAvhFfFH/CTx6FaprO8yfa1BDbiME8HGcU
/X/BfhjxPdW1zr2jwX81spWGSTOYwTk4wR3oU4qSaWgnBtNMyPDOlXlprTT3ngzw/owETBJ
9OmDykkj5fuDjGfyryjxBZ2N/+2NYWeoWkN1bSWab4pkDK37lsZBr2zSvBfhrQr/8AtDSdK
W2uQpTzBI7HB6jkmodV8A+D9d1dtX1bQ4bnUWUKbjcyuABgDII7UlJKV2U4No8Z1Cw0/Rv2
vPDtppFnDY272qlordQiklJM8D1wK2fjt4aGmWtr8UdAnGn65pEsYldB/r1LYUn3Gce4JFe
naX8P/B2jawmsabocEWoIpVbgszuoPoWJxWvrOiaT4h0yXS9Zso72ylILwyZ2sQcjOPen7R
XjboHJo/M4n4ZQ3HiKxj+JGumOXVtXhCwIg+SytwcCNM9yQWY9816OevFUtL03T9G0uDS9L
tVtbO3XbFCmdqDPQfnV3p1rKWrui4qy1PlPx3od5aa54p+JGiJt1Lw/4iHmFepiMaEH8G6+
zGrXxS1eH4i/Dq/8axRuuk6YLe1skcY3XEjAzvj/AGRhB+NfSH9gaKYdThOmwNFqzF71CMi
4JGCWH0AFVH8IeF28Nx+Gm0O0OjoQy2Wz92DnOcfXmtVUSt5GXI9V3PL/ABLg/sgrgDjSLf
6dUrpPgtLCPgl4dBkjU+Q/G4D+Nq7n+xdJ/sMaGdPgOmCLyPsjKDH5f93B7VgD4Z+AVQInh
eyjUdFQMoH5Gk5ppp9ylBp38jC+G0mkxfA63n1xbf8As2JrqSfz1Bj2iZySQeDXlnhHQ9P+
LXxOn8W3OmWmm+ENIk8u0tRGkX2lgcjcB1/vH8BX0PN4a8P3Ph1PD02k27aSgAFntxHgHI4
HvzWQvwy8ARgLH4UsEUdAqkD+dOM0rvuJwbsjrF2iPCABQOAOmPavivUQDq8uT/yzX/0J6+
1URUjVFAVVGAB2GOlfE+qypFrUgkbDeWO3+29clRN7HbQaUrsfpD+XqUtsQNlwvmL/AL44P
5jH5VtvFMTxnFcp9sWGSK5ifdJBIJAAp5A6j8ia9EiiEiB1Bw2CCetbQk1HU8HM4RhW5o7M
pxqxUZ9OTT1TeuOlXHhb2yaSOMr/AA5yOnenc8e5X8koQQB+NKVAJ5A78VZaMhhyMU0Qtkj
OD1p3EVwu75g2M0gDAnI96t+XgZJ61C6574yOlHMgK20EkEH2prRgc5wakbqMEnHT3pC2SB
wfSqGMK9OeaYUJPSpgCW5/A+lNCEN0zj3oAh8sED5c00jCYwAQeQPSrYHPUdecUFAT2OfSn
ewEIjAAG3OOQaVlIJyT64xUrIF461Ez4JG3mle4yLIQE9M/jiqztkcgYPFWJPnHIGB+tV3R
ugOfQVSZSaIyeecjgdKKe2Q2N3Yfyoqirm6U3TBQOw4/CkEbJJzjFXJ4VhlO1iTgYPTtVRm
JYZ9KxasZIflVPAAqYOHJAHSqpOBnOQKeGzzj5u1CAtKcr1BHpTVyOAO3NJGwCg9SelSnGz
1PtU3EV5SQN3AHpULOrE+3NWXXIOTmqhQ+YSMECgaAHJ5GQDTh97AGdv8AOlSNsEkjNPVVP
GefSgLjACwwq4OKjYsp5ye1T9sAZAHAFRsuQeDg9s0gI1GScEk0Als5Ygjv60oU5PGPSlVV
DZLDNMvYUIS3AyMZo2cE7evSpAc5GfbgUyTcijBOaaZNyGRU3ZMakfTNRtDHLDIgRAWUr0H
cVZxuPzd+opNhV8ADjiqRSlYn8OeJ/GXhbT5LPS4bRYXKu4lxIdwQLweOPlFbY+JvxHPSLT
R6Dyx/jXOs2CP5U+KQEkHt0pcqSO146rvobw+JvxIxny9OB94h/jSH4m/EgclNOyf+mY/xr
F8xC21utDOFYck/Woa1F9eqm1/ws74jKMiLTs+vlj/Gj/hZnxJ2k403/v2P8axeCPl707GM
rjrTsL6/VNQ/E/4kAEn+zf8Av0P8arn4tfERD8w05sf9Mhz+tZc8akHGR/WsuaMkk/y9KuM
V1LWNqs6f/hb/AMQiB+70/wD79D/GlHxb+IjA/Lp64/6ZD/GuN8s7/pUyIcjPvV+ziX9cqn
Vf8LX+IxHDWH/flaX/AIWv8RskmSwH/bFa5qOPBOBxjrU3ksEyOAelLkiL67VN7/havxH/A
Oe9gP8AtitNPxX+IvU3Fj+EK/4VzJicy8Age9Oa1YgHGTilyxD65UOhHxW+IzA7bqxx1z5K
4/lSj4q/Edc/6RYN/wBsV/wrmVgK/KcgVOkIPA54p8sQ+uVToD8VviPu/wCPiw/CFf8AClP
xP+JRAP2qx56YhXP8qwY4laTGOh71pxWKnBAOP5VD5US8dVXU0F+JHxNJwb2wGe/kr/8AE1
haTp91HJPPdiMtIFUbGz0ySTwOu7pW2tsncc+tTxxKpHH/AOqs21ujnq4ypUjyt6FeO2HUd
cflUqxKOc5+tTFccdutNJUoeMDvUt3OK7K5QbgCAR9aZsUEjpUjMmMjv60wgeWOc1SKGBFJ
II7UgVcnbz+tPByDggGmFwvIP5CmA1kDLjoahkAz6/0qV2PDA5zVfJJJPUdTQhohdeOuMUw
D58nnnFSMcggDg8nmoW4UHO1s1cRkny9T0FIwIYFQM+1QKSByc9s1IG3N8pqirEh3cgd+Oa
XAVQp61GrYfqR2qXcvPIINQ7kkMsnykZ6VUMmDlRnBxU8hyOg/wqIxFiCe/TFVEpWG7wGGD
jPpT403NkknjikW1LNkdF/WraxhVxnBptpEtkD2vzc56Dv7UVaZFyP3eeB/Kis7sm7L10zk
/wB5WUc9jxVYuA2MA/jSzko+1umAR+VRRbTLkqcVs1qaWBjkAds09EJAHfk5qXYre+alVNn
RahvsTchRX3EY6jrU+xgRjP4VJGMttA6DtVpEBTPy5FZtkNlYRbwSxximPEDk9vStKG3Msq
RxrlzwAeMn61dOg6iwyLbOeuGH+NZSqxhpJ2LhCc/hVznwoHABoVD6k1u/2BqQH/Hqcj3Br
NEZ4A6k4pxqxn8LuOUJR+JWKflggDoab5JK9MHHer8du886QoBubgdv1rQTQtSdAyQB89CH
BFKVWEH7zsVGE5fCrmAYiQVA68cU7yBzwenetK5tjaSJHO8Sufl2CRSc+mAc1EQuMFckVak
pK6JkpRdpFLyxkgDHsaQr8vOTg1pW9jNezGG3j3uAWx0/Worq1e0uHtpRsmQDcuRwD0pKcX
LlvqHLLl5raGcww/AwM9KaTh+mfXNTMmTng/TtVdxh87c57VsuxJDJlnzjIpqMY8nPFObdn
AFS2lhc37OLZUO0jO5wnXp1ptqKuzaKvoiPKlsn0z6GmPIqtyffitceFNeP/LkOO28U1vCm
vH/lyGT/ANNBXP8AWaN/jRuqFT+VmWk+D171Mk3TLbfaornTrm0vIbKcwrPMxCp5ykg+/PH
41pxeF9eZQUtkdD0KyqQfpzWkq1JK7kkR7GbdkimxyOTye9VZF3MSBkjrxW8PC2u4ybRR9Z
FqreaNeWJ/02S2gzg7XnQHH0JpRxFJuykh+wqR1cWYpgVn9+cin+VhiwBz6+1b8PhzVJl8y
CKGZc43JKrAfkacfC+unIW1VT6mQUPE0lvJDVGq/ss59dpfbjHqKvxxowwPunj61op4R1vz
Az2alT33irSeG9Ut8FrYt3+Ug1LxNJ6KSJlRq2+FmcdMUxAg4Ld/SpE0uNFAMnzHqausrxS
eXIrI3cMCMU5SCwJ7mhybONtrcxptKLFnGcAelUjaSBwqqfqa6jaSAQPvfw1bh0O7nUP5Gw
Hpv4qJVowV5uxrT556RVznbbT8NznB56c1oJFtUAjIHtW2NElWcRvc26ydk38/lTJ9Hvrcc
Qh1H9w54rH6zTk7cw54eutXFmSwjzuHX0FIpCE8cZ596dICspUfKR29KhTzJZ44o8F5DtAP
Qmt79TBK+gruuwfNz2xVVpc7gTjHrWw/hnV3X5Yo8/74qs3hPWyeUhH/AG0FZfWKP8yOtYS
r/KzMD5z2+lNaUYHHStYeFNZBK7IfxeoX8I66XJSOIjrjzM0/rNG/xIr6rV6xMhpeCOR347
03z0VMdDVq/wBC1DSbL7XftBDAXWPc0oxuJwKktfDWoXwc2c1nciM7WMVwG2n0OOhrT29Ll
5ubQX1ape3KZjSlRk4AxTS5J+9yfatw+DNcPJSAd+ZM1n6josukIH1TUdPswwJUTXKoWA9A
etKOIoydoyTY/q1RK7iUjtIYc+3vUTEDjHFR2ksd+8Qt7iII+cSu+Ex65rcTwfq9xbC5hns
5YHG4SLOChHrkVtOpCm/fdjOFKc/hVzCLRhiBkjPFDScHsBUNz9ktrtbZNXsLubBylrcLIV
A9cU1s46+3NbRtJXQNOLs9yUuN2Qc04uCBxkk9OlVUOQOn0qQAtjJz/Sm0JotLtKjnJ/nUo
jJUA8ZHT0qAHa3PPc1OHOCMY44PpWdupD0J1RVHX36U1hk57e1NVyVGfmx+tKPlBCrwPUUr
GbHtkED2Hf2opGXJyMdBRSsIdcowl2+w/lS28Q82pZ2RpeecKO/tSW5BlChs5raVzVvQlMe
HUH7uecVe2I68DuaasAxxyR61MqjoODmsW7mLYqRR8YGOMEipBHx0P19aciqDjIBHfFKcLz
xgdOKzFcAA3Jx05zWz4ca10vSLlWdYLO3Ib5mO2PPXk9BmsdPnUk4wRz6VHrq/8Wy8VDaP+
PN+n0rixcFOHL3a/M78vm41lbz/ACPQewZce1chrumf2dcNqEEQ+xzsDOg6Quf4x6Anr6Hn
1qz4P1IzeHtNt7iTMoto9pY53fKP1rpnVXjaOVA6OCrKwyCD2rxVKeDrWf8Aw59A1TxlL+t
Dz8L83AGKRX/sPwB4kl01fszQW0k0YQ8K5U8j0qxeWL6PerZnLWsufs0h9OpjPuO3qPpVfV
8H4deKf+vGTj/gJr2q0oVaSktU2vzPHw8J0cRyPzOP8L+HNJstH06+a0SbUJI1ne6kJZy7D
OQT06107MqnjpiqOjc+HtMB6fZosnH+yKtrE8lwkUXJd9qn1r0JbtvY8+V5SOu8L2pW0ku2
GDIcL64H/wBesDxzZfYde0vXVGIrkf2fc+xPzRMfxyv4iuo0nVNOl1K98P2kga50tYxMPTc
Min+ItIXXvDl7pZO1548xN/ckHKN+DAV81HEOGK9pLr+TPp1h08P7Ly/E8/xnI71C6EufXt
UWmXjXmmwzSjbLykq/3XBww/Ag1ZcrnhRzzk19OfLNNOxVdOgzn2FVbi1hniMM0SyQk8q36
VoshByeO9VpOenUnsKvyGj1DQWaTw/YuxJ/dAZJ644ql41vZ9N8Ba3f2j7J4LSRkYdVOOtW
9A/5Fyyxz+7/AK1lfEPn4Z+IuP8AlyfNfGqKeJt/e/U+ug37FPyPGtD0SystPtbvyBJeSxh
3uJDucswyefxr1b4fERWd9bxjEYkDhR0BOc/SvOrByNJs14/1KdP90V6L8PwSt8O3yf1r6T
M1/s8jxcJJ+3R3AALAYwK+cUsLbWfE/iDV9WiW9nOoSwx+b8wREOAAK+kFGGAzkV87aUWF/
rwH/QVuev8AvV52TJc0/RHoZg2oKx33w+SK31m8jt4lhSWLc4XgEgjBr0kgdCPxrzfwJka7
Ljr5B/mK9JzjkVy5mv8AaHY0wLfsdTwe9mvJPiN4mkTVtQgNtehYhDcsqqNgONvT9K9e8Na
hLqmhRTXD754z5bv0Lkd+PWvG70O3xG8WgAH/AE5f/QBXrHgmB4dALN8qySEgnvwBXdj6cF
hoSS10OehOf1mUb6al7xLaNJoVzdW8Ye6tkMqD++AMlc9sj9a46xuo72yt7y1YtDcIsiEdc
HpXca/qNvpPhrUdRupAkNvbuzZ4BODgficCvP8A4aWsr+FtBS5Qg+T5mD6ZJH9KzwM3GhOU
tkc+Y0VKpDl3eh3mm6XHbqs8iB5zz838Pt9a5j4l+J9Q0TS7LSdDO3WdYl8iBsf6pf4n/DN
d4AM5/SvJ/Erm8+NluhG5NM0veoPZ3fH8q5cIniMQnU1tqd1ZRwuHagUdO8EaJZQrLeo+p3
5+aS7uJWLs3fHPHNel+HrtpbM2jsztBgKztklfc98VzBGRgDk1p6C5j1ZEzw6lcV6eOp+0p
NvdHh4KvKNdXe5q67pYu7N7i0gBu4xuH/TQDqv19K4jTLuO41GxlibKvKoAIwevP416jwTn
rXjmuRHTPiDqenwfu47hE1CHB+6WO18f8CGfxrky+o6ilRk+mh6eOw8Y2rRXqZGs6rrPi7x
ZrCSaxd2Oi6fcNaw2trIY/NZeCzEcmu6+G+n21hFqQt3ncuU3GWZpOmf7xNcLbWkdkZ/KB/
fStK2TklmPJr0LwAQV1AAYAKf1rvx1ONPCuMFZKxhhq0qmJTb0O3AJYAjgnvXzfYWv2nUNW
u2urxZ11K4QPHcyLtAfgDBxX0gB8w+tfPGjKWuda5GRqlz/AOhVwZRFOU79kduYycYJrubH
irUbi/8AhRJbXcstzLa6hbfvZDlmUvxk9z2zXS+AVji8QXixIsfnQ5cqMbiDwT69a5S6sor
qya0nLGJyrMqsRnacj9a6zwIM+IpTn/lgePxFejiKahhqiXr+R51Gu6laF90ekdfb2r5/8T
20eqfFvxBPexJcfYhDBCsvzBBszwK+gsDp0x/OvBNWA/4Wl4uyRxNB/wCixXl5P/Gl6fqen
mDtRIwiomxUCIBjAGAB9K2L66mtfgb4kjt2MIQiNdny7Q7KGxj6n86ysF2Iz8ue9aGrA/8A
ClPFGOQJI/8A0Ja97FJOMf8AEjx8HJqpp2ZgWGnWOn2kMNraxx7UC7wo3Hjk5q2zAHGc8U1
UZokyCPlHP4UoVVGOtdr3OS7uKCVxkjI6VKjYYk456CmlQWOF9qkVSpzyOg5qWHMWV2gryC
T609nCgHqarBjuUc/X0pwDNxluO9Z2JZMrj+E/rUu4dKrxRHGCeP0qwqEp1GfXFS0QIWIIA
UkYFFK8I3evA7+1FTZdhaD7hi1wTkgYHX6VJZRg3Kk/MK0riwUT4K87Rj8qILYpJwuP61pK
SLctC0owDxSqPmyRg+nrTsMUwRznPsKFBVjx0HPtXOYEq8DrjHXFNA7N1PagjAGPyzQx5BH
4VID125GTtB68VDrqj/hWniwAfL9jfH5UrPhSMgj37UzWGJ+Gvivg/wDHm/8A6Ca56691W7
r8zuwK/fL5/kV9DmKaDpjhijC2iIx/uiu70nU0vodjkeen3h6+9eeaK5/sDTtxyfs0Yye3y
jir0F5JbXSTwnDKfwPsaMZh1XTtuti8LiXQn5Pc77UbGDUrF7S4HysMhgeUbsw9xXB6qlzb
+CPGFheACeGxckgYDrtOHHsf0Oa7qwvIr+zSeIAbvvKTyp9KyPG4H/Cv/EJxz9glGcf7Jrw
KNSdOXsn3X5n0sqcKlqq6HCaC+fDumqf+faP/ANBFdBpUkNp9q1i82pa6fC07n1wP/rGuU0
VyPDum4BH+jx/j8orZ8R69J4W8LaVZwada6jf63Ps+z3QJQpjkkDsOK+kxV3+7jq5O3+Z89
hYJ1OeWy1Mv4W3U32y68RX3Fzr1w8rFuyE/IK9iHXI7V5JH4j8XQoscGieGo1jwFCiQAemO
K9O0m7lvtKtbqdEWZ0HmrGSVV+4Ge2a8XMqcuZVHGy23PYwdRXcea/U841q0Gj+N721A22+
pr9vhGOj8LKB+OG/E00tggdff0rpviFYGbw8msW8Ra50mT7UAOrR4xIv/AHyc/gK5QSJJGs
qksjAFSO465r18DV9rRTe60PJx9LkqtrqMlPUKeR0qByRzjj1qZ8luAcnn2qLaCxHOPpXoK
xwp2PT/AA7/AMi3ZEAf6v8ArUfiq7tLDwhqt7fWS31tDbs8tsx4lUdVqXw+CPD1jgZ/d/1r
N+IIz8M/ERx/y4yfyr4yyeJs+/6n1tN2op+Rwdt4wD2cD2/w3txCyAx/6Wg+XHHau18F6xN
qhvQ/hyLRhFtxsmWTzM59AMY/rXnml8aJZEnP+jp1H+yK77wL/wAv3HZD/Ovdx+HpwoScVr
6s8vDYic6yi7fcdqp5BIOc189aSFF5r4K8DVrn/wBCr6DU468juK8A0lc3XiDC5zq1x/6FX
Lk+8/kb5k7QXqdz4FGNblKj/lgc/mK9GwMHA/GuF8GQ+XqMjnvGf5iu5xj3zzzXJmT/ANoZ
rl7vR+ZxOmaP4R1PxX4hmginfUYrpRfJI5C79gwVHpiu2SNYYVihjUIgwqjhfYV5j4buGtf
iX4zmJ4+3xgj1HlivTwcrwcg8/hWeLhOHLd3Vka0JwnKSS1TPF76DxJ8QL5l8RvHpuh2dwy
HTIHLPK6HH7xv88GvQ9CiihvlRFVFWPairwAPSqWv2g0rXItYTK2l8yw3QB4SXpG/4j5T/A
MBqe2lFtdRy7gArYJ9q9W8auGtTVlb8Twq8p08WnUelzrMjBPfHavKtSjP/AAuXWnYkbtNt
tpP1NeqKwIyOh5BrzbxPC9r8VLO7ACpqGmNFuPQvG+cfXDVwZY7VmvJnr5gr4d2LajBJq9o
5zrEPzHGTnI9jWYJGwQnT0rW8PoZdVL4+VEJ5HTtXs4p2oyb7HzmFjetFeZ1/UEg14949kV
vi1pkcfX+ypN//AH84r17kc+nvXhP20eJviVr+vw/vLG2VbC3bs23liPx/nXk5TBuq59Evz
PpMfNKi0+pZmUM2ABn6V2fw8BH9o7u5T+tcm8bckDAArrvh/wAtqJIOfkP869fMV/s0jx8C
/wB9E7pGGcEjr1r560YlLnWx/wBRS4/9Dr6E/iHGDnivnzR1zda5kE/8TW46f71ebk+8/RH
p5n/DXqajMcnHJxzXTeBBjxBIw7wsefqK5tUwpGMk10nghxH4jKsThomCj8jXr41fuJ+h4+
Ff7+PqelA+3/1q8E1c4+KXi1QMAywE/wDfsV722cjvmvCdWDD4qeLQy9XgI+nlivFyd2qy9
P1R7eY/wSBiwPFaOrEH4K+KMnPzx/8AoS1S8sKwPX61b11hb/BTxA0n/LzcRRR9sncte9ib
WjbuvzPGwf8AE+TKEI3QJj+6P5UbByMZB/SpIkIRM5GFA/SpBEGGScfSuxnIMQgckdKm4xw
MHP50wBRx3pwyR8vrnFSIcI+cHp34p/lnAGeKcinn0NSYx/DwKzE2OSPbxjJNTBBjOOD0FC
AgD88ip124UZ/Cs22Q2yJ4jv4HGB2HpRU7eUWySc4HTPpRU3YXNu5B3k7eMAfoKgXKuD2NX
LpOduOw4/CqZ688Ecc0iU9BS/LdMUDBfoBnk0hPAJPHpTRksCMUrCJT1BIz/Sg44yRkVHyQ
evpwaQnI27RmpBDsM7BFBLHsBnNadxol5feCNdsEiImvbZ44gwxuO04/WstZWjYPGxVx0IO
CKwn0a4lcs3iPXMk9PtzcflWFanKokotI7cLVhSlzzuXNLhubbRNPS6tZbeRIERklUjaQoB
H4VOxySMCsuLRjFcxyyazq1x5bbgk94zofqDWgwHX07112f2tzKXLf3djQ0vVH027Ei/NC2
FdM9vb3rofGMiTfDjXZYmDxvp8pDDoRtNcPIxC5BHXuKy9TtTqtn9mlvLyGDaytHBcMiup6
hgODXDXwSq1I1E7NbnoYXFulFxlqjT8IaVcappmlJHETAII/MkA4xtGad4z0fULv4nWl+9n
OdO0+w2wsEzHvJwcHsQP6VjzQuum2+mw6hfW1vBgKLacxkgDAyR1qJdGMsZB1vWSCOQb98V
0+zqOt7VNW1X3kxq040nDW7NyFNx2qCzcDgc13HhSO5S2uI5oXSIMGTIx25rhbKNbWGONJZ
H8tQAztluO5PrVWbSlu55JZdW1bc7FgqXzqoJ9ADwKnFUHWjyJ2M8NWjRnzs9lkhWWJ4ZYw
8TKVZSM7georye10e80cT6VdW8gjtJjHBMw+WSHqhB9gcH6VQXw5AwX/AImesZP/AFEJP8a
sW3h63huYrkX2qSNC25VlvHdSfcE4Nc+EwksO3710zoxWMp142s7lmSPrkCmxWtxO/l28Ly
kY+4uavyQgoeB+FVriGWS1lt457i3V+r28pjYY9xXe27e6eZGSv72x6NpFrLaaPa20qkSIn
I64NVvFGly6z4R1fSoBie7tZIk3dNxHH615O2hd/wC2NZJx0OoSf41H/wAI6XIxqusAdj9v
k/xryP7Mnz8/Or3vse/HMKahy20JrSx1Cz06xtbyxmhnESRmN1IOQACB616J4O026s7W5mu
YWiMxAVXGCQO9cBY+H1tb2O7/ALQ1Kd4wdomu3cD8CabcaGlzdPNJqerBmJJAvpAB9BmvQx
NKdeHs7pX3OClXpUqnPqe1gFT93J/nXlWm+Gr7SdS14XVk5il1GS4hkC5V0fBB/mKy4vDVm
/8ArNR1c/8AcQl/xq8PB1hvUrqGsL7/ANoy/wCNcuGwc8M2+ZO5pisdTrR5WmjudAsLiCdp
pICibMDIwSc10JU/3T+VeWXPhm2uZjPNqWrbmwAFv5FA4x0B9qhPhDT+B/aOsH1zqMv+NYV
8DKtPnc19xWHzClQhyJNmrBoepWHjjxNdvaSG1v5YriKUAkEbNrD2IIrsdGu/MhNvJhmTp9
K84Pg/Tici+1cnPQ6jL/jXQQWqR6eLBXkeIR+VlpCWxju3XNdFXDe1pKE3qjlWMVOu61O+u
6Ozv7KDUdOuLC7i8yC4Qo4A7HuPcf0rkrWz1SztTDqMTNJbt5ZmA4mA6OPqOo9c1zT+D9JU
fNPqg9f+JhL/APFU1fCmkw3McqXGokxkOA19Iw455Bapw2FdHTnun5f8E0xeLpYmK0aaO4t
NZS2UxXAdol5DqMlf8aNZ0+z8Uadbz6ZdwPdWcvnQSq24BsYZWxyAQSD+FYDyliDng1k3ll
Z3UvmtG0cvQTQyGJx+KkE0SwK5/aU3ysKGPlGHs6iujoTouq7ghsyOexBA/Gt60htfD+nSX
Oo3cMB6ySyOFVQO2TXmz6bflQsfirXYkPYXhOPxIzVB/B+lTzrLqUl5qrjn/TblpB+WcVrU
wtWslGpJJeSHSrUKEueKbZf8UeP7rxT5/hvwLvaBxsu9WYFY0XuqHuT6/wD66NL0q10XSId
NtFwka/ePVj3Y+5q1Dbw21usEESQxr0SMbQPypXOQM5xXbRoQow5ILQ5cRiZ15XlsVyjSzC
KOJpHbgKoyTXa+D9Ku7CC7lvIfIadgFVuuAO/51xbkq25cgjpg4IrmbvRLKRy5a8yeebqT/
GoxOHlXh7NOyNMLVhSlztH0H8oOT2968ZPhzVdF1HWTPaO1rLfSXMcyjKsj4I+npXMjRLDG
WN1/4FSf/FUo8P2L4B+04PUfapP8awwuAlhpNqV7+X/BO3EYuFeHK0dGhU5AHPrirFlcPZX
sN1AV3xnI9/aqEMLBEUA4UBRk54qyFYdsEetd04qSszyLuLuj1PTte07UlVY7iOOcjmB2ww
+nrXNeJPBVzeeIpNe0vb5lzCsVzE5xuKfdYH1wcEfSuMmt4rlQk0AdT2P+NU5NNdFxDq2r2
6kfdivpMD8CTXkwy+VKpz0Z29Ues8fGrT5Kq+46NvC17bKbjV57bTLRRl5p5QAo9q47xDrN
r4wvrDw94eR28NaTIJp7pgQLqUdMeo61G/hjTrlhJftd37A8fa7l5P0JxWzDbRQw+XBGsUa
cBUGBj6V6MKUuZTqO7Wy6epySrwhFxpLfqQ4ZJCcDB68VMcgDqB0xT3QjovWl8skAce9dRx
XK7YDZzjvT4cbsITmnGL5sdQecU9IivzYI54pOwXJR2zzinrwxwBilVWOG24qUrkjis2xDA
2CCuR24qRTg47g0gJVhtOcdB6U0sRu3AYqbCJXkUNgopIA5/Ciqzsd3RTwOSfainygdZcH5
gSegHP4CqDEv369M1cumZuQMnA5H0qpsIY5wazM0M3FVINGBjrkVIVO3oCaiK4P9aAFU49P
xpC/OcY+lNAzgjvTCc5H5c0WGOfbzgZ+tMLHGTwe3vTfckgZpGI9eF60FCOcDJbFRs24cE4
z09aR24Oec/pUfmE8jmrsUhsn3MNjHPWoUBbAFTHBGFx9MVIkYCkEYBqy72REIgTlhkipRH
hcKD61PsIAp/l/KVwMn3qUyeZlQDsRz244qRVKHOPyqQRHcMcc9TVlYsAb2Iz2qrkOVhkAO
TnJAq4qblK5GTxz3pIYyuc8jHAqZQpcEDaOlZyeomxhhwmOvFatvpVjqNkVhZ4LlMZBOR/8
Aqqhs3KAgLMfTvWvY6VfpIs6SC3wON3OR7iuLFTUI3UrM68JFynZxuinb+F55ZcXTrHGvGV
5LfSuTm8Qabd+LpNA8O6fJewWnF3fmX93G391eOTW5r+l+L7iwuNPuvHOmafDc5QOLURSbC
egJbrjjinaP4Qi8P6JFZaZGk8A5M0bBjI3die+axoV+Z89Wfouh6FehGnDlpwuyMQcc4Hp7
0jQIr/NgtirN1LbW+sRaK8+bxoPtPl46JnH86VlwOWGD0r0Yz5lzdzxpKUHaW5TEQjwcf15
q2hLcsOvWn21qbq6WCI7WJxzyB70t7bpp9/b2c1xGZp0Z4xyMhSN35ZFQ6kefkvqP2c5R57
aIaNvGMdT0pxXhQOoFNUgAofxNSHDLtzkLySKbMSPbk5zk9PwoDDAwGNXraxmu/wDVqdg4L
k8VHf3GgaHiPWPEFpZStyElcKSPXGc1zyrwi+W+v3nVTwtWouaMdCnMzeWTkkZzyOtZzyks
OufT1rfg/szV4i2iazZ34XkpDKCR+ANZeo2h0/TrzUL4/Z7e2UM7sDg5IFaQrU3pcbw9WOj
iUSWbk9u9MkTn730NaFjbadd36aemrRC9ePzRAyEEr7Hoa1z4Vm24F3H/AN8miWKpQdpOzN
IYWtNXiro5ZCeBycHpTnYhhgYOelams2el+HbVbzWtat7KBm2hnByx9AOprLsb3TdUEkum3
X2q3jfb5mxkBOPQit6daFRXhsZ1KM6fxqwHczcDHrUD9TnkV0NlpVpqRnSx1SOZ4H2SLsOU
OOhBrl9U1/wvZXk2nx+IIbm8hfy2hhidsHoRkAilTxEJy5E9fmU8NVUedrQJPukbT+FZ9xH
vzgkDjkVoOQoOKpNtIwSAa6kZLQpiMYJxk/55q7DDgglTj0pI49rZJJCjmry4dMngdOKGxt
iLGP7oJx1qOVQWC9fpV+FCVxgdO/aq89u6sCBn2rJvUzuRqoAA29uvpVGfzvNwPu9ARWmI5
BhW9KRomIJIyPT0pJ6jTM5Iy2Ax49asKm0bT26UbCrHuPap41GQ+O3FXcTYgiLLkAjFHkjq
FyferSBs8duxpWQljx0pNsVyp5e7ORTfJyAck+1WwHzggfgKsx2we0nvpm8q2t0aSWTGflU
ckDviqUZSdooRQCjOTkn0FKdyKGKFSR1INT+GNVudamSXRNDkWCRyq6hfMBHgDOEHUsf0rj
r/AMeDw5eXC6nbRTaooaOK1tidsIJ4aRtxBbgcDp+NdX1SVrydi4wlJ2SOwsdPv9Skk+xQb
44VLSSMwVIx6sx4FZkjB0V4nDqP4kOQR7EcGvC7jxNrM/2tG1CdI7tt08SSMEk+q5wadpHi
fVtIl3W0+6IcGKQkofw7Uvq6to9Tq+rSse3ujBvvAcDj8KK8/i+K8kcKJL4Ys5nAwX85xu/
DNFHsJd0Zewqdj3GdF/iGBgY/KqZ4JHPHatC5OJcFeNoH04qkcCQnFeatjlRGTwDnHtTG6j
HXqamL8HIz6AimKy42hR/jQBD0HQ1AzYyOeehq07LkdPSqpJxnbnk1SQ0yMt2AppYZzjmnE
jPAGelKeh4+o6VWzLKszguSOOaYHGBxge1WjGORtH5UnlBhwMVV+w0yCORCQD1FX4gpCgDk
89M1WW3G7pgj1q/EVVQMdO9TcUn2FCqo5HGOwpwGT0znrTw4xk9/anKyjOUBIqbmeo0Bc5Y
ZGfwqRctnIIx+dODALkqCOmPSlVwFwF5znOKVyWxAgCknBOexqWNMfdOe2TSKwJJ2/TNWov
3k0cZIAJAGe3apbsrsau3Y3NJslhgFy/LvyMjoP8apeNvEi+FPB15q6oJbhQI7eM/xyscL/
j+FdOCqqF24ArzL4pN9q1PwfpJG6OfUjNIvqI1yP5183QvicUlPZv8AA+wUVhsO+VbI5zSP
BcE8K6t4qJ1jWboebMbklliJ52gHjiuy0eG20S63WMC20LDDwxkhD+HTPvUjlWZc4LE5+lN
Z1Q7SOc465Br6KolUXK1ofKrEVVPnvqYeryZ+NjuhyraKh+o8w1tEnHA6eg71ny6ej+Jk1x
pG80Wn2PZgYKbtwP8AStFHwuAOpx9acIqFOMeyKr1fa1HNdTa0G2I825Zevyr/AFqh48tHb
QotZgjLXGkSi6wOrR9JV/FCT+AqzaeIrS28ZQ+DgpadbH7W7j+Ft2Np/Dmuifyp4njmQOki
lWUjgg8GvnKlacK6qv1XofUYejH2Hsn8/U4ZJRKsTxEFZFBBH8Q7Vbt0a4uUtyQA7AEgdBW
Foe/T/tmgTHMulzm3Vm6tEfmjP/fJA/CugsLhLfUYncAAN8x9a+gqSfI5Q7Hyyhy1lCfc6t
Iljj2QqAqjAHavG/CHhyELf6z4hs1u9dmu5RM1yu5osNgKAegxzXtgIBByPrUM9tbXQxLAr
Z6nGDXgYPFqi3zK9z6jF4eVamowdrHBPZaaJUlSxgjkU5WWNNjKfYjkVV+Il8bv4TasrnMs
TQhiO48xea6270D5CbKXJ6hH6fnXIa7p/wBtsLnRdQSSJJwBIBwcA5BH4ivZhKjiJRlF6p3
PGgq2EbVRaM0NKJGoWRbG7K5wK7sZxk1wmmSKNUtBno6iu/DqR04rzc2/iR9D0Mq/hy9Tyb
4hQR3vxL8J2l0glgSC4mCEZBYYwcVou2EVScYxjAqr46cf8LU8Knbx9juv6VZcjhvlHua9f
B/7tD0/Vnm5i/37NLQnaKe8ZDj/AEdj+XSvMPBEEcfhGCdUXzrl5JJH/iZtx6mvTdBkU3F4
pAyLZzj8K838FMf+EOsDtHR+P+BmtKP8Wp/26KTf1eHqzYljbHDke1U3YI2CMge1ajuhGGG
PX3rOn+cHbxnvXYmcqEjYjjGQTWhCFBAGfeoIIsoCQc960bePIyAMdcVnKVyWyeAbhjrjjF
TvGOtOjxGBlAfWnM+RgjnrzWDepk3qVtq8kjnuKY6YTpj2qxkIQWAP4USNGCcYP60Bdma0Q
4ONtPCYOcY9qnkmGB8oyO1ReeoB4BP1qkx6kikJjnnHSnxqzTLGiNI7cKqjOaqpO8zrGiF2
Y4AUZJNdFZXF3oWj3N9p2nDUvEDuIEttpcWqnq5Azkn0FdNKk6j8gs3ohwj0bw5pUOseJIG
lknk8u2t1YYZvVj0xXmXjP4iWXiOw1HRtMspZTMwVFh44U9Dj+E4zyfwrX8Q+GtdOkS+Lfi
LLqkGnxYRLW3H71y3QYHESn8688u9K0xdES91PVP7JtJmLWml2oMhVTzukbOTXqpKEeWOh1
UqcVqzHvPiD4zuLT+y/7YltrNFES29thEVRxtG3t+PNcxJDKFMsucsc/MeT71OHhgnb7OSw
ydrMvb6VETJK++Ri3uaTbe53xSjsimQc8DNBQ7cADPrmreEAzgY9qrMNwLZ79aDRMiOO5oq
yIpCAViXGPaigdz63nwrZOOAP5VSLZkOeSKv3KkMCwAIVeh9qohG3Enk+1eCz59B94kHgUb
TnB6dQKQh8gAVKu8HofbFKw2yFozlsgZB79armIksRz7VcfeSPXqaa2SPn79Ae9WmIoFC3X
rnFG3PPYcHHWrDAYJ7fyqMgev0Jp7jTGkAjkGgKCfu4pfm3KFA69KTcRz600wuKAVLZPXvT
wBtPP1pFJIz19eOlSEZHA6dM0noMMllGV4HSnqGXr/8Aqowc+zdfrTwQAPnJJ7gVImC5ySe
n8qcM7DzyPSo9xDA9wfXrTg/fB9jQQSorHCjIPTmrVoMXcRbOVdT+tVEckjjNSh2VvkJJzm
pkrxaCLakmd0TXnHxATPjXwU7Z2+fcLz6+XXf2Vwt1aRyqeo59j3rkPiJan+z9H1lQSNK1G
OV8do3/AHbH8NwNfN4J+zxUVL0Ps8Q/aYeTj1QzHyEMhz2ppGQcnn0HapGY5CBScd6Y4PVh
j1x/KvpWrHxiZGeVypHAz1q3pMXm6gJGx5UIMjnrwKqXQFrJBFM6Ca4QyRxk/MyjqcfjVLx
NrV34X8By6hp7BdUv50trQkZwxPXB68ZrnrSbgow3lojtwtJusudaLVmH4OOoX/iPWfGtxa
zxy313thV4yCsCcAY9/wCleyIweMMBwRmvKlbxttUyeM5Q5HIFnHgHvXfeGbi8l0jytRvTe
XUTYebYELA8jIHHt+FedmFKXKptKy00/wCGPbwdem6kkpXb1Ob8W239neLNN1hQFg1BPsFw
R2cZaIn/AMeX8qdkLjqOOtdH4o0htb8MXthFgTlPNgb+7Kp3IfzAH41y3ha7i1Y2M7x4Fwm
XQ/wtggjHqDn8q3wVdPD6/Z/I4sxw79tFr7Whs23iG4s4ljnt2uIhx8n3lHtng1t6fremao
cWV4jyD70TfK6/VTzXnlhcX/lz22pIiX1tM8MwQYHB+UgehUgj6066hgnKNJEshT7r9GU+o
I5H4VVXL6dX3ou1/uJoY+pQfs6mtj1LnOCcj+Vc/wCLbWSfw9cXVsC13ZoZ0X/noByyfiM/
jWX4b1m6W8TTbq5e5ik4ieQ7nQ+hbuPrzXS6vcx2uiahdTMEjit5HYnpgKa8h06mFrJPc9y
FSniabtscDod9BeXmmXds+6Oco6H2PNemfMO3A9K8L+Hs3laFoU0uQAQeey7jXubHkH8q7s
4VqsfQ48sVoyS7nlvj1ivxM8LMeR9kuuv4VMm58jAOe5qL4h7l+I3hWQfKv2e5XOO+F4p8J
zxvOfavTwf+7Q9P1Z5eYfx2bOhoRcXhP/Pu4zXnfgtCfBNgwH9//wBDavRbCRLPT9U1GY7Y
be1dmduMfKTXEeAoH/4QTSncEM6M4B4wCxIp0X+8qP0Im7YaHqzQe3d1KnjtiiKyx1HIrZE
IGFOTnoaeYwI87Oc9a3cjhUmZiW7YHGTmrMUZXHX6VYUZPHP4dKYxCg881PNcbY5myCScHG
OnaoHmPAJ/EdqRpGOMg8jge1VHJzkDK579qEiSeSbjnrn1qB5yTnAHrRsZxkLyKY8WPmHUd
RmqQ0RvKDgc5zmmEls9OeKk8sEgbfrUqRfJxwM9D2pjNzw5axWUUep3kE8kU8620bQjJLHJ
IPoCBjNc14w+Lk/hrWbzR/COiHSLdJmae4JIkuW7kk84z+ldfea2dA0Gw0yOOea6mi80JCu
4nec5UeuMDPua+fvEuka9dalNqviYx2ZuJCSHlywHOBjnGPevcj7tNJG1GKbvIg134j+MPE
emtp2oavJ9hZ97QRnaJD/tf3uneuSaSScqXYttG0bj0HoKmvHtUnb7INsIGFyck+9ZxlbJ+
bpSep6UUktEWMHruxRyFAJwKrrI4Y5p5LMQOnHWkVZiMu5N3qeAKbgDjHPpUjjCDrgDioFI
5/zigZMwXPOc+xoqMswOMGimFj7AdleQkHkgYz9KqsGBOTk1buFJAx0wOR9KqknfyBj2r56
+p4KZESQM8+9JuPXpkZ/GpcH5sgD/AAquflbLe/407gx+QU+8F+lRs+Ry3IpCSVwvAxzUeP
m9qpCBmOzcDzUW7DcHNPPIOBnioTjPGPwqikOLZ4z+FIGJUhvrTC2CGySTTOCxzwaYydW4w
DUofC4OCfSqwJJHf3FPXJXpux60MCyH7g9KHbB2k+4+tQA7SQTtX0qTJPbd6UmIUyYA9ulK
JNhx0FNbJwe/6U3JyQTle1ArFhSQOOFz+FSZOCelV4yWbv8A408h+vJPWkSa1hqctixJBeF
uq55HuK2U1TRNZt5LF7iF/NQxy20xCsQeCCD1H0rkS7N7A9Tmorqzsr2IR31rFOh6B0yR+N
cFfBQqvnvZnpYXHzoLkaujpj4ejghWKK+AjQYBl5OO3Pc+9c3q/jDwj4WPlz3w1fU/+WdnZ
/vGLds44H41iS+DvD0o/eWUhHZBcSY/LdVzT9E0fSOdP06C2J/iRACfxPNaKhJq1Sba9Lfi
N4jDp80IalLw/Ya9r/iefxd4mmjspJIvJgtTIAtrETnnPc1t+MtJGsa34antNRs5NP0x5JJ
IjcoDv2jY3J56VDdW9vfWz2t5Ak0Egw0bDIaslvCvhjodCtMAf88q0dJucZxdlHZWFDFx5Z
c6u5G55gPzRsHGcfKcg/jW/opNhdSSXNzbwRlMEPMuST071ylna2thAtpZQR20IbISNcAZq
neaFot9cPdXmmW9xM2Mu6ZJxxRWpe0i4Xsc+HqRpVOdrY9W/tbTc5/tO0wOn79f8a4vSraD
SPGt20N7aNplzcG5hKzodjOCXTGf7wJH1rlB4U8N8f8AEkswO58unJ4a8PQypLBo1mjxnIY
RYIPqK5aWBVNSSlurPQ9KrmMaqV47anSy+K/AGv30ssGs/Z50Jha5aNkjkx23EYOKnGkG7Q
vYalZXcZ7pMDn8qwrW0gt7UWttAkUC5xGq4HPWsy70HRrlmMmmQbz/ABquw/mMV0Qw7pq1O
bt56mE8RTrS5qkNfI7mzsdO0Of+0tZ1WzgEQyoaQKoPqSTzXC+NvGzeN438K+ETJJp8hAv9
S2kJsB5RPXNUB4U8PLJvOkwyMOR5hLn9TWpGiW8YjhiREHREXA/SrhhIuoqtR8zW3RGv1yM
IezpRsFtDFaWsVrD8sUSBFB9AOK7fSfGFnHbRwarL5LqAomIJUjtux0+tcQ8jDnIAHX3qvl
jJjGa1r4aGIjaZhQrzoy5onpWt6ZpPiy2s57bU4PtFnL5sE8ciuBkYZTg9CP6ViT6bb6UGm
1TXNPtbdOrySgH8q4iTQtKun3z2EJY9wNpP4jFPt/Cfh9JRIdHglI6GTL4/M1z0sLKjHkjU
09DaviqNV80oa+pLr/iB/Gdt/wAId4MWZtJkcf2hqjqVV1zyqZ65x/kV11nawWdlBawR7I4
I1jQY7AYplnHHDCkUUaRRAcKAAB9B2q6QDyeQemDWqioLliefWrupbSyQjMcbwQCB09Kg6k
5PXt61KSTg4HTt6UwhRnnDUGCGucsUHHTmq5IBPzfNnFOYncMHIbvio8c9gffvTQxjKGHUn
PWmEYIzxgcVON/UCmlVwxL9f0qhkDZPGfalx0AGfc1Jt7KeRzjFP+TacZzjpigRX8t+xxzn
itOzt9GhtJdS8SaxHpWmw5y7femPXag7mqJBODuIU+v9K87+MN7K9toWmIQYI4XnP++zEE/
kK6cNFSl7xpTjzyURnjf4r3ct3d2HhTU5U0+QeUk6QLE/l/3Q33se+RmvLbzVL7UJA13cyT
Y6BjwKgIKuD1xz+FNkBDZ9fSvVuetCnGOiRE7sTz1poNBHNIc554J5oNbDkB3EnrVnyXMSS
dQevPNVFc8DNXIFLMAeKRLFdCi4IIz+tVmQqMsOK0pRnG3OKqyKeCw/CknfUSKTBt1FSO5D
EYoqij7EueCCCR0xj6VT4DHnNXZz++GADkDk/Squ07846mvnz5yLIGbrwfTrVdiCx9BxViY
OGYlOKgY88kcDpimWB55AAOOnrUZyWxyO9SDI6DAzSHOScZJPWmgIWOCeh+lRPwo547cc1Y
KkAkLgdjUDDKZ7n261ZSKzEhT6+lIHBYEHA6GpHwMY6ioGBbBPAzwQKuyKJNw2n5u/Snhuw
GO9VGB6HkZxT0IJPrRa4WLm7BABP0p+7J6H6VT3DHqe9TLkgDPPQ5pCZYOGGTkY5p2wMoON
vp9KRD8uT+OKlUfMeCPQ1OxLBDgYCknPWpM4PIpgPIAbvnHpSjgnb09KLCAsC3X8BQW46Y9
6ackghhn3ppJbhckdTSBjw2OvPpxSF+NuOnNBP3fX0qNm5bnB9RSsCA5zwDxUbOzdSeP1px
kORx9BULPjA6n60WGhdzZBycnjilDHIO7r0yKYOM4HWk3/ACkEcimMfkjOGOfeoncFsYAPu
KjeQjgn/wCvURckkHk07DRP5vpnJprOGOOfQ0xd5ODnnt6ClEZIJP8A+uqVkUgxg8Zwe1Nb
JPPQdKmWPueKmWFSoPPHAPrTTSHczXhLNzn8qb5OGBIPBrSMYJ+Yk88ZpXjB+6OtPmQczM/
Ddh7/AP160LbGBkHPvUbQHPA4wOtWo1CLjABNTKRLZbGTyBkVNksccEAdB1qtGxIC8b+tSh
8HK9eenHFYmYqyHHPQ0x2ZgRn6Z9KdgsNxxzSNx9PXvQBHluQM5qM8kA8AfrVkfKck9ulMK
HIGcZ5xigpEWSBgZIprkhhx2qx8gYnk846dajIYr0yRzVWAhwSQB1pQrZ56+lSbdxyec96D
kAN1z60AMwSu3HfOBXGfFXT7m48KaTqhjAtLeaS2LZG7cw3jj0wDXaEAY4OM44GahvNJ0vW
oBp2uecdPJaT90xBV9pAYD1ralLldzSlLlmmz5kIIOP1qLnOMZ/GtTV9JvtH1Oawvrd4ZYj
xuH3l7MPUEVnEfN6V6qaaue0u5EQWP68U1jkg+lWzEfLAAGTwTUSwkS7cke+M807oLjIYs8
sTirIfy+AOp4pGCoAAecc+1RFiFyDSEXI3ZpNo7c4pHABJZhuPWobZliO5j1/WmySKemcn8
6dieox1TecAflRUTcN98/lRTGfY0wbzAcZGBj8qiYZIOP/rVoXCjzdvTIGfbiq5X5ThhjtX
z1z5xMozIccHJPUVXZcdcru6VoyRncWGPzqq6HzMDgelO9yk9SqVBOcZwcUq8Ek5PfmrKp8
wAUHJ70jRk9QBk9KpFopNuwdvaoHyQOcccVcaM7sNwCahaJQTkfN0p3LKhjz1GR61G8eQRj
n2NX/LzjJyOwNMaP24qr2FcobCODjmjYRyvWrRj+fdkgUnljPC8Hn2ppjuV0UnGMCrCrnjH
NOVAGA25PvUyxqVxn8qVwuImcEYxT9wB579c0g4GeCPrQOSc8AGlcVx27GcdPrQTgZz096Q
RllGfwpTGemCf6UCG7l2n8+KaTjvgnt60pXBPBHakKKrjufSgCNiMccntSMQOcfMTyadIxH
G38qiJJyGGM560DAtldoHPuKjwc8jOakCtkE4xjP4U3YxwcDH15oRQ3I7njsPeozkE4HHpV
nYM46cU3yzuzwOe5p3EV3Usegx70LFkjjj1NWDEueRzUixY6DBHpTuFyARAZ46j86coIycZ
+tThAMEE/h60u3OATkVIrkSgYOefWpQCcDODR5QOOOlSKmQTnnrRcdyNVGBk5J71LtwMj06
d6dsIGBjI5FLtOCRz6UmxEe2PHAzx+RpMHOODgdMVIwwRjjPek2AnqS31xSFcUAZXnnnmnq
G39/m9aaR0HTHfNPGcgg8jnHrR6CHqh2kYHHApVjG7kD0/+vSLzhWXn1znFSldgCbuo5qQI
3AGGyMnqPWhEZtoUHcTwAM+2Kc4BAyAAveux+Hekx32vm6nQOlqvmYP9/oOK1pw55KJcY8z
si7o3w2e5gSbV7h7feARCgywHuexrWu/hhpf2c/Zr64il7M5DA/Wu+QEuSaZLIu4DBPNess
PT2sdns4Rjdnz3rugXuhXwt7xPvDckin5XHrWQ7YHA59u1e5ePNLi1DwxNIFzLbDzkP06j8
RXh+Ce2H+nWvNrU+SVlscs48rsR5wvTBJz9KRyQQT83HSnFd3Bxk8U5YyB344yayRmcj8Qd
B1DxLp1hJYWhub+1UwIka5klQnIUDvgk49jXh8sEkM7wzIUkjYo6sOVI6ivqmxuZ7HU7S6t
xvkimRkX+8c9K8w+J/h3SLjVL7VNOSTSr4SNLJp1xGE3IzH50PfnORXo4eTcT0MNW+wzylV
yoGaiAwcnJ5qbBjYow+YdRUbsBgEcAc4rdHaRyLkkmq7AgbQMn61M7AcepxxUSLk5zVgho3
DjJx60/Hy4Ap+D0I+lJ0UZOD9aQx4UAAD09KKYfMzwTj60UCsz7QuxtmBBGcDP5Cq0g3Fji
rs7fMCSOAOBx2FVmZWkG3vXz0WfN2Kzg4DBVyRjrUbIhTJXafSrTrlgFwPf0quTgkZJI4FU
OxDsB5Y889OKaQPQH0A/nTiueQRgdfeomBY7skDPeqRaQxgA3TPvUD44wB1zVtgTjDDd1xU
DpndkYIPpTRYx0OF3ADueaaQD04HU4qUBmOAoC+tN2HPsR1HaqYMrlTg8DA54qIKemOQOlX
djKDxkd/U1FswxAHIpAiGPdnpgipGK5IUY/rTmU/LjpjgU0qNpAzuJ6UAIpHcDp+BNKwLMA
KAg2kfd470mR2XLU0gHJgZ7/U1IuVHXacVl3OpwW17DZs6mSY8j0GK0cnGQRn1quVrUpwaS
b6iHGSw7/qaY7AvwNp6UoyTzxjoaGPODzznjtSsIiOdvPHP5VG+d3Xp3Pep3UMNx/Koiu5M
dKLDIdw6rmpRjOWHHb2pAp52rnHXPanKuCSRnNVbsAMQOn3u1MJ+Y8c5zSleOo24qIgjock
dqLIRI0n1yeuelPVjjcCef1qNWb7uOakA3A5yPbtUtWER203mJNg/6uVkNWEBz8w59Khsir
2rOuFbzXDDucHj9DVhTkfN/9cVUo2ZUlZ2Hg8EcEdaXau8DnGOaXAC7ivJPagBu2cjrUEjj
wDjGBSL0PAwR3704IBgY5JppIJIGW+nakAOQUOQp9hTd3ynOAP8APFI+TxjjFMXJxyR2yaQ
iTIyp7HrgU4NlQCM44qI7xgdeKlHAGOfY09hNEqkEkDCsPWpCQOgBJ5qEKNrAMf8A69SYJG
f4Txn1NIY45Ocjgc9c123w51CO18QSW0pCi7TapPHzDnH864cIAx56jlRU0MjwyxyRMyMpy
pB5B+tXSlySUioycWpI+jz8qnnFQbNxEnBrhNG+IcBtUg1mFg6/L5y8hvqK0ZvH+gRJ+5le
TjICrj+devGtC17nfKtTlbUseNr+Ow8JXW4gPKvlKO5Jrw9wQMBD7Ed63PEXiG7168Wa4+S
BCRHEOQv19TWKM4yec+1ebXqc8ro4qkuaVxgx0204qpbdxmlwm4sc+lSKsZyGI3HpXOQyrc
EBVY/KFYHKmtn4zaV4d1HRTrf2nytQhszF5ufvDAO33OW5NZiW32uYQgYRQzuc4woGT1rmf
Fviu0v/ABBBFq9nGk9mQ6wCQlU+XOw9j1GTjtXqYRLkdzSne+h5L4k0OWDQdN19bSOxtrlR
Gq7sG4YA7pFU/wAPTnvXHtIGGc4zxXVeN/Fd34l1RZJpP9Gt18q3iUYSJfYVyRXco74roSS
2PWp35dR24E4HTrUoHy9MA81Eq7XBwCPentkKqqTnvQWAJOSPuikA8w7lUH0qSRVACdcckD
1qyFWNAABlh2HSkK5H9nHBI5I9KKs7vZfxoouTdn2DdA+aCCBkDOe/AqoA5bEZypPJI61fu
RtkBAwuF5I9hVfaFYEZ5rwkfPorNu3E9sc+1RZIJQfe9hipG3+bwSUBzTV3YJ25yep4p7AR
nJbhSTUTDcSQ3Xue9WSjA7ickHnmmkMEAA4PSnY0TuV8BVBPJ6gCo3HIbj3qbbgNuGQaCCq
YxnHIOM0IZAygnpg9cA0cPwc4689afnb0Oe2KYWCyckANVCIicnjPPBz2qMnaCScA9qc2CT
8wHPb1pBkj5hnHFOwxoOwdTu9+9I3KkAYJoB/d7hwfYU0n5gQRzxwKLAJyMjGMDv3rM1rVE
0rTWnAHmk7Ywe5rUJYE5y3GPrXD+PRJ/ocpz5I3Ak8ANVRdndnXhKSrVowfU5VtTkfUDdyT
FpN2d2e9ev8Ahq7s/EnhSe5tysWq6aAbiDPE0R6SL7joR+NeMm1iVdy3CZxnGa1/Cl3Ja+J
IFtpHO/KMF6Fcc1v7VVVZo+kxeCgqdm9j1BV3Z6nHvSsvO4c8dDSqBjJzx696eSrYxxkVgf
JERBOMH6gUx1AOM8CpwSJOhI7elRMTtxg46EetO1wECjI2+vrTNrbsjOT09qfg9jilBDKPT
pVWAhZGxkDb60hRcdCPTmpsEKAep5HpSxqrSKrEAMcEkcD3q4xcmkt2JsrKCrDjJH51IM7u
cjvippomilMTLl179qrXMTSWkywuUkZSA3pUOLTs0Na2INHRGsnuYiWSSaQNjpkH/DmtPCn
PBz7VkeG5PJs7qK1dHtPMCnzIvn8zHJB9v1rWDKMYPXg05RWjN8RFRqNJiL8xOGAIPQ96ba
5ETOsm8l2PP8Jz938KdcTJa20k0nJA4UfxegFV/Dt/YXUd/p94TZ6igNxAGbKzgn5lHowzk
etYuUVoEKM505TitEXztwN3Q9jTNuSVB5P8qkyuQOoAzSkL5fygZHpQzmK4BPAIAHvSMCDh
lOc96mySw+XOeuBxT9o+UnknnPTNAEIRig+TJ9M1IFA+UA1IExk9BjrSKGDksMjrjNKwAoD
HAG09KkBwrKTnBpSSoJwMnjPpSjmUllBJ6jFFgGqy8nbnPA9R+FLgkfNwy9c1IQQm7ZnPp1
pucscKSR0PSjQBr4+VTk+/amABssozxnmpwOSWXOcDNIehC9uSRQMiKEoMja2eM0oXjkYPT
61IScElcn19KVcEfN1zxQBHggcg4+lAQqvDYb34p5OWOO45HrTgATtVSS3Qdc0WvoJmX4i1
UeFfDdtrlxbiVpZmVFLYB2jgY7gtjP0r561fVxeaheajn9/duXK8naD1P516H8ZdWX7RFok
ay/uZCWdzwdvGFHYZzXjBYknHU+tetCPKrHq4anaHMyVtshyhOO4PamONpCgcetSQ8Djk96
RsBuOR6VodIBwqe/aljBds9u9MVWZwAuRVuNFU/MOhzQJuwxIcuHYYX0q068DAwSSfwpUVm
faBmns37wgr0AFTczvqSRxgxqSD09aKmVFKgnGcehopiuz69uhGXwOTtGQfoKp7lAxyzHvV
u7A80FTwAuPyqi2QQQeD1rwongojbbu+bjNIQgTG4E57UjICdw555yaVoznaeR6dMVeoyIs
gUEtjsMikXDHcTjPagxI2cA7wKYxYYBbaOtGrLSQ5zGTtzx6ikLBWOW7fnUcnUfL90Y4P60
vyhSCTnHUU9R2Q2QRuDnBbPAHFV3K7iNv4VYK/N1xzVZ1IySePXrV6i0IHQAbs89eO1GQwB
z8x96WRffjPFMYYYA8DHSqsytB7KuMYpGRSrcEDvSqN2DuORzilZQrcHP0p2YEShNrHJ49R
yKytesPt1kEBJjQ7pFwPmH4jFaxGT9046VieJ9cGjac3lKrTyZCK54A6EmrpU5VJ8kTak3G
acdzEW/8AC1sg2CdyPTAUn8BWtotwLqcXNpZslsCcOTxz6Eg/pXncsxRrW5keSSB8FyuRjP
pzXpngnUdOvLk+HtQv5YVZM6dPI5ZAevlkHpk9/WutYB0o80JOT7HrV6spwtY12VXHDH2ow
pbrwB2FOeJkkdHXaykg57GmEBTgMeema4TxLCsyKeOQOlR5VuT8v9Kc2C3AJHTim7VPbOeM
ihXHYPkwx3EGgFdvLECmumACAfQYpOD0yRwfWmkwsSlkxjPBpjvbKFErFUdgpx15OOtJtwc
5Kg8e1UdTiM2nvEHKsSoVh2ORzTi3FplQinJJluKIQBoBcPNGjEIzHJxk08hcEg9qa8LxSe
Q42Oh2sD6+9RySrFBJM3CIpZuPaqqzc5OTElZ2Rn+Foymn3iOThbkEZGM5FbgCgjGBjnBrk
/C/iewuLPUILicxXYaN7eJUyHA4Iz245rqZQBI+eOSeT05pS5mk2deLpuNS76mD4quporO3
itpfLdpN27uMdMVL4Hey1PV7mbW43urtMFJIsB4sgg5HcVla9cQ3N1GfLEojHAIY4PrwK1f
h7fRad4o33Vti3uImibERbJ4I4b/9dZUlGU9T0Y03Tw3LbzOhZUDspYnacHtmpFMW0hTz1x
irWsxW6agz2pTyZMNt5BQ9xg8iqBPAOfxpuLWjPDkrMlAQHdzjODjpT12MS2MDtUAx3PTkU
q4BBU857mpZNkWAqEHdnI7AdaFEeACccdM1WnZBY3BLBVEbZOcY460WMweytpGUrujU8/Sj
XcfK7XLoSNRh+ec5NOXYT1JJ/Q1CpbbnGOakUFVYlcjvR0FZD28sgBs7hzSCNOcDryPU0bc
qeuB3PNCjEhOOAMcGoFYUiNu2cdfWnMsbrjoO2RTQqgAHp+tOAUqACeO/rTuwaGLFGCdpx2
I9KYwiB46Z49adtCMFB7+vWmsFZgepx2pXY7C5QZOQAO/9amtXtkvoHuAxRW3sE7gc1GyfI
OOW5rm/GU15Z+E72509WMkeCwAzlAcn8OKuk/fVwUOZ2PHfidqy6r43u2Qk7DtLN3PUn9a4
TIDHH61YurmS4uZJ5WLvIxZm9TVdAM5YZr10e7FcsUiZSVUknGaQ4ZxjkelRljnB7GpUDl8
Kfrj0oBkiLtBf+tXIYmMe/wCX8ajli2wKT/kVAk7gbNxIPak02Re5fbasZIbLVHFyx3A8c1
CjjJJIPoKWNtp3HPrx2pWsS9C+FBAO6ipFdNi8A8Dkmii7Mj6+uYQ0i9Qflz6DgVEYsvjJw
a0rpY2AOTnA4xjsKrpguAyYI6V4qPERmNEBIysMAd8UixlkYAjPfmtCYZHKZGe4qLb8uTke
v/16q9xmX5bBx3+nc0hiZlH94H04rQMaMSzcMvvULryRkAHg9aY0ygEy+AMbfWhwowQAB6V
Y2EsM8Zzn3FMYP5hyAR0yRximkO5Ww3bHHQCo34cLjnPOB0q1txuCjaPyFIYyOSvXqRzWg7
lF0O7OwenWo8BsqRwKuGLDYXjHY0vld1U9OR6UXKuiqFXbkZPHenFecnA69uBVlY1yCRyad
5KnORzmhPqBRAxjvXnPjJceJkgumCw3EAjVm6A5P9a9QEQQMcY56V538RfJZ7CJ40dyrOeM
t26VrTbV7Hbg2lVVzj4o5dOlfStYiMcRON/oD0I9RVxbW50m9hSSUTWUpBSVex7EGq7tcXc
CvIJbiNBgF8cD0APUVseE4YtW1+10nyWuLaVwqwmMkOTzgBTkdD+VXh5VYy5+b1PerOHK1Y
9PljGAFcybVGWP8RwMmq5XGWx+VXni2u0eCoU46e+MVXZQM/N2rCT5nc+ZbuylG3mFgDyp2
+lSleFAHbqDQEZ4Enypjd2RCD1wec+lILi2FwLf7TF9oPHl7xu/LrVNa2HZgyf3RnHHNMVS
OT1qeQqqlmICjqTx+NcfqniOeaRrTScKgyGuCOf+Ais5TS3Lp0pVXaKN2/1OzsY2M8yBwMh
M/M3tiuGvPFWpz3JMKRx24YFVZN3Q9/8APaj7GQrSywTXMrEAtgsTnuTT7a3EqlX0+SHjPz
gVh9bUdUj3aGWqPx7m9p/jF79Amoi3aU/8tUi8ts/nz+VdE8BltPnTMMq4LdQQa89n0yJkO
IxnPpjFJba5rXh9mbTVjt1XaGA3OsozzuRiQ1VGuqj0JrZbZ3iWtK0qBNK1jU42PmWSR+Wi
gDKF8H9K73zZroi5mgjgeUbjFGcquR0+lYFlf6DrNlqlpZWy6brF3bhBbxNm3uDkHKZ+6f8
AZP4V0EcTJGkRB3BFBDeuB1rpck4pI4sZzN+8cP4suZLa+it7aeW32x7j5RxuGDxzxWRolp
HrXiC30/UNVvLWKUkefw+wgZHGea67W7USz3lw0YZooQoYjOOM1WsLH7PLpF8EBbeoyR1zX
LTrxVRR87Hpwpt4VS62O5fSU0a2ggttVm1C3dMBpnLZYdcA/d/CoVXHB/irWv2SSztNkYVh
uzjOCeKzQpx0xx6V0TbbPm57kZ59eKRWOeuPoKkCEIB3OetNI2q8iozlRkKOrewqXsQjifH
eo3iumlWx2KyB5GHVh2H0pfCHi+8cR+HdShinjX/UT7cSRkfw57j2NY1/PZajrVzc6lqMlv
cHCCEJtVFHbJ6mqCNodvqAuLS6uJZ4WBG4DBPrxURcm+W2nofVQpUI4ZU3v1PZEDBQm4Ent
3H0qcEhccdMVU0uZ73T4LySPy/MGduKvmE5IzweOa0cejPl5KzsQgZAGD7+9O27iFA7ZBzy
alCHeDgkdsUqluoAByOvpWbViRm3oGYEntUirwTjAPGBTlYqOgBPYU7GTjaM46GkIgaM4yD
gY6Ec1EqDIYnn19KssQwHIOM5oAAwBn6jnPvSsMi8vJ5xjrVDXrqLT/C2tXflmUpZyKoIzy
w25/DNbG0oF65HGawfF7RjwLrczoTHFaknHB5IA/U1dNe8VD4kfKMgwxUHPPWnqirGCfvHt
UjRZGTnrTSSHPTC16x7TIyuWHX1xV2yiyS7KMY6VXijJycEntWjbjyoic8mhuy0IkyC6Yu+
3AAFUVYh2Oc9gKtXEm5WbHPTmqyxn7+3k9BTj5grDxySASKmVSx29j1Ip1vGOrYOOwp7sI3
bbyOtJvUTYhlAOM5wKKhM756UUGdj7luVPmfMwI2jgj2qqsh3Ljkd8dqu3AUyHac9Px+UVW
ABY44z6DFeTyHhIjdXJ38FM9T2qFx2/T1q0UbHOcH0pskCpgkDjvmlYCm6gocg7ahA2rvC4
yeuKuSRhgQuM9cZziopFAiAx+lUkBUYHcSDnPQVGVJ3c9OeO9WSvzNgYGM5z1NV+AArDqex
q7DI9pbaDgDuTRtC7kJzz0zUjnYxwRzyFx0pF2lxgAt+tPyGREYfaABSHAGCuD04GasmMsQ
SOnPHakMJUZ3Zfpj0oLSK6qqjpnJ55prr8pB/SrKpiTbnjsfamtgDDHr+tBRXfO3accc8fz
rzvx5D9ouLWEPtOwHI69ef0r0iXKjI4bp+FedeLQG14IQvyxrgDpQpct35HZhFeqjAKBY1K
gYAwB6CtnwA39n/ABA0y7yNgnAAx93d1rOni2wADjjvS6NceRrdnIDykqt+tLBzurHuYuNk
et6yhTW75R8wSZx+tZDsq5JJwea2NaBfWryTA+aTePoef61mPCrjlc5zwe1HQ+btqcv4auJ
p0vppkYbr6QrlTgrgdDVnVdLiudZ0+9iVIbuDcyyFeuB0PtzWjpdo0OluPPfYbqQeWfujGM
HHrzXOeJtVNrPFe2l/Fm2YxyRKcsMjuO46VNWXI0n1sd9GEpVW6b2MvWtau7yf+yh+6kyVm
Cnjg9vwrR0jQy+wMnyHvXnltryw6i1xIplJO5geDzXoujePtGjVBdWs0QHXamRXmY2Fa3uI
+hwUadON2rM7K10WCKBVMYbHJxUF1pkHXyRn2605viZ4OhsykEd40hH8MJ4Nc5qHxEt5jus
NHuX9GkGK8SNDEyfws9H2tO25FqFh5WRjAxnHpWY+lm+8OX9zayDz9NxLPC/DNCxAEi+oB4
P1qncarresu8YZLODvlSTitKPUljtlWZRK0lo1jLJGdm9G4zjHUV69CnOLSe7OStUvG6OBi
kCXYdWwM5+U4Nd/pnjGCNFttYMsjDpcIclhjjOe4rhdX0+LTJopbe9FzDNkDKbGjI6hh/hV
eS6WWBY0VmlU5XAr2nGzV+h404qpo9UeqDVdLv8ATtUFo7NmIkbxgnoKv3EIi0nTyuF2eW1
eZ6bDPMDGHktzt+Y+WWA+orpZpdeeOJl869tE25eNDgAeox2rilhFKupQkt7nb7dQoeza8j
0EyFrVGBJAY/WmqflPzflVbTXE9mCGyuQT+VRate2+nWMjzy+WWB2/X14r0JJ81j5mSvKxd
BTaQWIAHUisHxNrMuj2kTwSRo0jbPmXdjjsO9bVtKZbWOUMH3r94DHGOtZ2v6bpt9pMj6hK
sQhBZZs4MZx/nik4tOzWoqaiqivqjhRDY6vM9/frdTzMMs+wKMY7VVKRaVdedaxyoUOcsqv
gfQ5rCivLuIOkSiVT/HJnkeuMinW0GoX92sEVsXlkOOGI/rTp0K0Z35vxPflKLjax7X4W1d
dZ0aSWa7je5gdRs8vYxB7kdO1bz9CVPHUg9vpXN+F9Ah0bTfnKtdSf66TOSP8AZz6CuiDKe
Cpz3qqrTldHz9SKUmkOLlI+VwM9RTQS5BI2gnPpTWI345x15qQ288MH2mbMVuBu82UhEA+p
wKwsyEr7AhCjBG78elKSwbkY74pbKfQb1VEXirSBK+AE88E57Cr9zplxY7s+XNGFDeZC4YD
PT6VbpSSu0DizNK4I3EKCPrUu07D2xz70IEZcrj8e1O3YwSuT+lZPyJsMcKynbxnn04rlfH
V1cxeEtRsrZGH2yMwtIVyqjgkk9B0/MiurkJJ3HLcfzrzL4ga6uu3VvoulCSO00/f9peQ7V
eTPP1HAxVRjc2pJ81zxS6hEChAwNUAxL7UUE4wSe1dBrEZmj8wYPzbVCfwDsD9TWR5UUJVT
kkfer0U9D1IvQltYgAXchUA596JnITjAAHSoxJ50wLqVhjGQAainlMhDAYQcADvTQrakQ8y
VhkZz0qwsRAHt0qBZH3BV4PSrrOVRQeWxyactCkhhyse0DB9fWoJAQPUHvSyvtJUHPoKruz
EAN3HAqUhtIa8QZs76KYS3c0VpYOU+9ZgxfJIwQBgd+BUSRlU55q7NGRIeNuVH4cCoACTlj
uGea86x82iMEbsZH0x1qrIAfuDpVxlJIKqAB61C2dpGehyaVgKpHyk5yfQCoMswG4AEH86t
OwVXBJAPAqFgoYZGDjn1pjIGXOSeSOntUZQbSzjr2qzhQzKACD60xF5Ytz607AV2TamMZzz
7ijYeoGOMgY6VORvJYyZHYYqNg20EMPcDuKVgGZOMrx0/CnDBHJOew60uFxhs/Nk047QAMj
J9fSixqiCRQx5bn2FR7CVIxyO/8qnLZfqBz25pGfKYXkg9f6UhlRxuGWXGOv1rzjxEfN8US
pnkKoGPpXolzIBk8/hXnd7GbnxhcYDH5lH6VhiJctNs9XLY81ZFW9j2hQG/h6VlQv5d2rd1
7V0+sW7xqCoOCtcsQVm4BBz3rny6onJHu4uD5T2m9fzZIZVB3SQRljjvtFZk0ojvYrbPMkb
sQR0wR/jU8Fyk9hZMvJ8hAcfSsJnuLnxzHDAheOGzcyKOcZIP8hXqNe+0fKct27CaRqEk+j
6jD5BeSG4LmZJM8sPu7ccdOua5K5sbycSR+VbeWRnb567sfgK6PQD5z+IJYuYoJFUNuHC/M
OB6VgXUU4ljeMsioTwP4hjoa87GTalHvY+iwEFzT+RmLZW8ACtaiCQj+JBz9D0NQWWnXV5D
mXdDGAVZ34yc9h3NdVBtmtAs8SvEf7wz+lUL/V4dPlSO3tVmZchFUfKnt+Jx+Ga46dSc3yx
Wp6U2oK7KraNpcS7JpL1SDnzFA6+uKo3Fg9pPbrHP51uG3CTBBPtj19qzNR8ReI7gPCLiWO
MDJUD72O59vaum8MXr39lmbmZfvIV/iHceldVWjVow55u5hCtGcrJWHCCG1hN3q+Qi/MIR2
z3bH8qnvNscDzQWttEw5BSIbgPY1pXGnGc7pXDbuNrdPypZtMaWzkSVQJOxHevPjVXMmzok
rpoWDw7qXxA8LNbQ6hBJqFvKzBZ4lLsoAPyuOQfzzXESaRr/AIVkjvZfD8s9tEN7zqdygep
wOB25rvbHTtOspITa+LY7K42hyLiCRAh9N65FTHVPEug2U1za6lb30D328/Z5VnjZWB3Ar1
we4xX0vJGor7pngKcoSsuh5vpnjhIru4upLI7JVYsGORnqAePwp1n8Q7mK7lubaFrVhtO2I
5BOfSu/ku7jVbc3Vra2lhcpK0ZZI1w6DkKy9DjOKh1LwRo+r/Z7tktrK9VdswhiKRzDOQSF
PB+lKOCpxfPYJYltckjoNL1jRtZ0uO902R0u5EBubdo9myQHDMo9DnpTr+GGaxlS4jBj2nO
4dPU1h6Xb6L4VuIrS70+6DjeY5bW4Em8HruDfhXW2kdpq73OliFwl1bHyrmZShgk7AjuD0p
um0/dPPnB890YWi2k9nZJFISfmIUnsueK5jx/cSJHZ2QJ2SFnb3xwK9GmsZoYYUm+UKSAA2
cEcEGvM/iHKiarp4JB3RseuB1pVJ3ldDw8b1lc51bbbbI2MnjrSQuUuF2NtPqO1WFuQtoI2
VQwGTkkkcfSsl75RKpDIRnqCea8+lze0uz6eaUqdj3nQ5lvfA0EpUGSG42bgOcMvc+mRUhD
cYPOccVieBb9brwtc2pVw0bLIDnKnnHUdOtdAqYGCRg967ajvNnydVWkUtQmltdMuLiLG+K
NnXf0yBnmvmPX/ABTr/iK8Z9W1a5uhn5Y2kOxR6BegFfRnjG1hufB+pR3VyYIhCSzg4xjkf
/qr5aMExkYohZRz+FOjZNno4OneF/MVTIr743Kso4IOK6Pwz461/wAN63b3tvqMxiULFLG7
F1kjB+6wPUVlrp8kkSSEoCwyqg+lUnjGzDRnOME+hrdTTdkelPDXXvH1Zo2v6b4k04arpfE
DkqUJwY27qa1Q7BcFuvPFeN/Bd7lJdVsnB8hkSUE9A2SP5V7KY1SGWeSdIIYl3SSueFH9fo
K45L3rI+fr01Tm4l2xtEuJZLm7l8mzgG6aUn7q+n1rx34h65o1/aTwW0cen2Xm5higQCWc5
++5POOtbPiDxjbSJc2/2/yrGBP3UBJDzyH+I46f0rxOeIXU7zPnJOQoJOM1vTty2KpUtbsQ
kSF7nG5VGI1AC/oKznXeScHPpirc10gXyoASAcdKrM7xnbu3N39q3idquN8sKuzJx1b3qFs
Y2/xH9Kczccn8BUBB3MSfmrRIY5WRG3MOlBvSxOQOP1qIrnBPXvUYTIwo59KejKsOEhLbiO
CelRlmYls89KnFu4ALdPakjQhyc7hg8UXQyIgnvRUvkseSxX2oouVc++pyC+SflAUD8hVfc
A/HQ+1WbkZm3L2A7e1ViwDYOAM9a4bK90fLibxn5s+lVXYnPGQefwqa4Khso3bp61WY4ON4
LHrigBszEqQBx3FV/nDhTk81KxDLgHPOOaZkbQOA3t2oshilfnO08d+1RyE+Xt2beOcGnkr
Iu3nHTmkxgYJz7daaAjAO3cFzjjpUYViM/cJ61Yxg4B5xk01gSnYnFDKSI8EHLhiSPSmCLc
QeSOnJzUpLAhd2cdM9KRMg5TvzmkaIgdAG27CM9zUbq2CAeBzVnaTuZiOB1qMEgFQOo4OMU
hmfcRkxZbPPvXD2G2TxdevuXKSHAzz0r0CbKgoOnbNeL2+pQ2vi+9me6lOLkq8YTOAWI5Hc
VzYqnKpRkonr5ZKMat5HoeuIhtNx6jj6CvPrhQLnpn1FdDqPiONoDBbhZk6KzPg4964+znu
J3uJJcNiQoM/L/kVyZXhpxd56WPaxlaLi0j0fwncPLpTo3zbJNo9uOKrf6RbfEWOKC5MKSR
NOVU4J4wQT3B9K5fT/ABjceHppLVbETJIQ5DNgjtxVK+8SX114iGu26R27RoFhDc7R3z69a
972bclNnz8YNTl5hps4Hjm9tFJWJC5UA8HJ6V1872y4DTRq68lCwzj1ry2LU7yy199YuUDG
VizbfU1Pda2l3qT3Xm7VfJZcdyOPyryMVhZzqX6JHv4apCMbM9LBia1ZraVZEIOSpyKzpLK
+ck2t7ZwxkfKrRqSPqa5vw5qbySwaZHIXaVxvkPU+tdXeMbG4SC71tvMYZ2+WM5J+VvwHFe
bKlKlLlvqdaqRfvIytUtri00a7mmvYrhVXgJGBj8h71m+G7+G01PfJKI0ZNuT0z71p+I0kg
8KvML1riO42AZUAOc8v9TXnc0jhF2yFTk7hjOK9XCwVTDzjN7s4K871YtLY9OvPFtlBcrEm
ZD6hgMn2qe38X6TNbl5cxsxx13A15QhRmUSyFgp4wn3fcVejGnI3zTXXl4/hjAz+Zpf2bRa
1kafWZ9Inc2/ih5NVlGnTyW6Y5AOQ/pkHg1o3WptPaQ36CJbm2uUbckYTcPfHXnFcJa3miW
Uyypb387ZGQdiBhn/Cu30i40rVtJaOO2mtnl+VmJDbSO4Fd0XTow5U9EcFSMpPmaOg/wCEt
eOQ/ZVgZHbLQT2yuhY8khuD61abxHpc+Dc6C9qf4nsZzg/8Acf1rl7/AEoafFGEuxcI+SGU
EYPoQa3tJt9AuYo/O1m/spQoUhohIo+mOcV1wSnHmizikkty/qVtpwazvNOM6Bog4M6hSrH
PP4imfZZ7qSO4fWZI5QMMTGWGPYj8KzNVBtZBAl0txFGoCsoIDDqDg8irFldSuFTZlAm5Wj
YEjAyc46c8VatbUyOzFrqV1FFGDFNtAwynDSDFePePbaS98UwwE48uDHpgkmvVdI1C6eeKz
l3pGCAd5w2CAeD+Ned+KI5F8eSCRTkRLkEYx1rzsT7t5G+FX70hXw7DLYmWRhw5fqTkFMY/
PmuQvtLSGQAAZXap98da9Vht/wDiVgEDkH8q4PWY9uS3rn614GHrzc3qfTNe6dL8MreaO6v
h8pVrViec4IIIruy42kZGa4f4aXHl6tcIFz5ttIuD9K7ZV3Dd8vrX0M2nZnyGJ/iM5L4ixz
3Hg6dBMkcIIM2Ryw7Y984ryHS9Fe7sJHhkH2pkaNR2AxyfrXsnjoE+C9TAi3kRZx+Oa8B07
Ur4SOtnKIi3BldsKo71g4SkmoM9nLpxjS97uLZTacu6O/d0dMpx0rSEmieWgFyjEn5UAJJ7
DNEdr4NgR2u7m4v7s8syoRHnvirXhXwda+LfEci2Ehg060CyXAJ/eYJwMD+vatPZKbvdnc8
XKlHmcdD1bwhBb6H4Wa7DJ51zlg3TKjgVi6h4gv8AxNcrpVm0VvDFJvkuJm4Hue2BVrxPcC
K5W0tQEtreMIF7KoGK4KWW4mGyHdHb54VTj8T6mojGy0Z826ntqkqj6mhruiWEN2LXT9VbV
ruccKE2hD3Zj2FYeoa3NBp39gaUrRpGcTXCkbpj3HsuffmpGU2vnSC4l3SKVJTjj61z0zfv
NkZ2p161vBdDeCuVWZoVCkDcep6mqspZnKKTjufWrgTJ3EYU9M1XlKKOBn3z1rpiaoqHfG+
OwqRDv9CfSo5AxPTA7VLFhZFHAzxmqGyYRjbnGT3PpTUjYLkDA7mtF7UQ20cnmr8/YdRUAC
jB3Z/kKz5hFUxyEYLHB5prx7VBzg+g71OxYseSRSKhYheQfencLkaqCoPFFWfKH99R+NFTz
Glj7su2VZAUXsvH4CqpP707kAGe1TXUY8wYfghc5+gquQS+OprFHy5E5bfjI59e9QvGR65H
tUzqcgk8jtilIYt8wAA6VIyqVCE5xkD8KjYAt0znvVxojt5HTuKjZEB+ZeV/Sq3ArLuT5yQ
D/D2pD2JUHPX3PrVlUQEhzlemKThnUoBzxQUiuVJIAGP72T1pGPzbicgjHAqwyZIIPy4/Go
9oUlcZyeBTsUQFvl4zkc4pgcBclWA6EA1ZMa8LtwDxz3qF8AZOMDgU2rFoiJzn8sVGVwuCO
RjqetOZsg7sZHbHNNDZBfn5+ox39KkpI4H4g63faU1nb2czRGYHc46jnArhbAPM0s8kXmt5
gRm8vltxwDk11vxGRP7VsbiaVYgI/lyc7sNkgVlvrumLYC3s7WUtuWXhQoZhzz+FcOJlJWS
R9Nl8YKmnbVmBqNtcWuptbqQWB8sfugB0zkD+tZpnlaKOUqELHICrjGDjGf6V1uo6/p91OC
+mTrIFwG3Dr6Z+tN0fTrS50hZ9kqjJAViOvXI/OsqNX2a56isdlX3lZIyLLR7fVbhxeXq2x
iON55yfT6Vvto+lLNBLNqcTRxDCqsYAP1HesxrBV8QzQ2k37vaGmBPIPqOPao7qS1ksJXiL
wOFUo2d3J9fyrorVHVknGbSfY5Iwto4msukaCnnSjUg+8EsrRggewGK5i+0dJ/LsNM2mA5b
zJQFYtn1rqbKwhksoxNGjy4yzds1zDSPb+I7iJW2wrIQoByKzw825S95truVOOi0sXND8F+
I9M1FL6GW23AZUO2ce+Ksah4G8RatfPcz3cJJYkklsD6eldXp/imzeO4tiyI1tCWMjN1bHA
rM0XxkbjXIree8ZYMHdvUAHj/GuP6xiuaUlFJryOuNGlazZQl8FeIZtMS1udSjdYjvAOevc
1hnw1dRQTSTXdriAZkUliVH4Cu2m8ZxXtvcNaDyzG7Rjcc7sd65s6veQZhQklmUswQHO7nP
PYdKcK2Ikv3isCpwUvc3MGCzsbqZIE1aDzWbCxrG5J/Soby3s7O4MNzeuChxhbckGrdtKln
fTX0MUyTyDcckc/NggccetSXsg1J1F4ruquwUl8Ajsfxrr5lzdbByVHHdXKqWcTaf9st5Z3
iD7ceTg9OuCelafh/XLK0JhVZ3csW3FQAfbrUT3tzFaiJ4ZEj2KArSYxngj8BV7Rn0q2jWC
50KK9R3LCUMwbk46gitKShUTjJHPiIzgk7nQDU9PvtIEkcr+cTuCEHgjvmq8V08RV0+hI71
Fc/2d9gmXT7e6tlg/fJHIxZUDY3AHHHUVFZpLNal442PfgdK9TDQ9nFxR5VR3946FNf0a7v
fsF9aGNjCq/aY3OQ+OMr0I6Umkaiun+KH03VEaSJowy7COM9we4xXEFJI/EYbBwGB5FdW6W
s+pxXEkZLGMLknpx2rVXdyJwitO53Fnp2tKVurO2nuInbehUblI7HNclrS3E/jVzcLhlijU
rjpVfw7OltaiaS8mtxES3mLKy4GfY1np4kgv/FcuoPNI0ZfaryHkgdDXDjk3QdjXCpKtqeh
+Sv2LauQMeleea9CysUYcZz1613tlqenXqmC0uUkdFyQK5HX4MzEjqcgmvkMNeFS0j6WVmt
CDwDL5fiSJASN4K/SvQNSv7HRdAuNY1O+toIIBtCPKFeVscKoGTz9K8cfVv+EfE+pKdsluC
Y8d3PQfnXmF9quoanI73tw8zzSGZif4nPf8uK+upR5ops+cqYb2lVt7HpmufGbUNQsHtdH0
e0sUbIeWUec5HsTwPyryud55ZSznJbLcDAqSGMi3kz3X+tW47VjNaKwwXQtzWzkou530sOo
q0TLVyDklsHit3wv4n1XwjrY1bSXTzNpjkjkXckqHqrD0NZrRgIZCMgS4xSSIR5x24AYcVa
mglSuuWR7DJ4o8O+K7RrmwY6ZqjH97YXD5jf3if+hrBvY7mAqGhOewJxivNjG6r5mCAc4P0
rSsNdv7crBcXDTW33dkjZ2D1B7Vm6a3iedLC8usTpbh98TG4kMadCF5/WsCdkZyIUIQDucm
tOZmnjSQf6tuQMfeqo9rt+8APaklYyirbmeSeD+tNe3P3pnCDrgnnFaUVniVppmUBOQnUn8
KoyqZZWMmckk4rZFqV3oVz5bYRF4Hf1qTy048zA2jjFRyHy2wvX0qItIepK++Kdii285dhk
7gowADS7mIAOAPaqI3xyD5uPXFW45UU8jluh9KnlsPQeoy6g4Az+dPkxtOGxg1HJJGhBT7x
6nNRNKmcsScelA7ExBJyIyQQOaK6nS7aCfSoJWSPLDv9aKjnfY15fM+xbxVLbguMqv8hVQg
eYAFxjvWjc7mlxzjavBPsKrBCSMZ57Gix8uiMRgfLj5TzTWUg9Mj09asD5SQTim5UqMY6kV
SiBVKsqDI5HA9MU3YGxx1GOtWQoLZY5x29aa5Utzg57CnyoEiq4KYAwRjsKaYhghTu+vFTM
PmxwVFNVQXyByOMVKiXZkSpt5UkZ4FRvG6y+mOSccGrWFPU5BPFR/fGx8fLyM0NFIrvkHcx
K7Tkio2RSQoIBx27mrO2Nm6E5b6010H8OeOOO1Ta5RnmNA2HcgnvQI1CBeWOevpV7ZnjoD1
xzUflqPkTjB7d6ixSPL/AIk2qXGoaZGTnCsSB2GaxdN0kPHIQg2mIKOPeuk8dMZfEdjCcbv
J5x7k1oWdkqWaHH8NfP5hWdN8p9Xl0b0keb6xbeVdxzH5diFSfxrpNHhWHQoSBjhiPYZqrr
9uJZnJTKDg+9blnbBdBtkK4bYMZrCda9KNzs5PfdjkIrfyfEpBdpAIC5Hpk1Jr0RbSpJIXE
Plx8he+a0ooM+ILo4BCRqtVtc2jS5gQeXVeBXVGV6sF6GFvdkyey2W+n2waQLmJSc/SuVur
OeXVZrhYnKPKSpA7VOl/FPAqSW145jUZ2/LilF1alQwsL4qwwD5h5/CuqnGVKTdrmUnzKxk
R2F8I70tbTKznaoK9eaisLXUPPeW4spYwFbaSOvpW68zNMsa2N4GJ3YaXk1HudwyDTJ2CHB
zN0rpVSXVCsrGXYEQ2pS6UxSbs7XGD7VJYXscTO+3ezHBZuePaq2oxSsyzvZzRoRglpP8AP
pVOKRYJhgOI27NXTOmqlO5ipOEztodHtNahWaNlSbI4/vD3qW28KtBMs90oyE4j7Kaj8Llj
dx+X/ERx6iu91J4bezluCQNik896+ar1qlOfs4s9OnGM1zM42401WiYTIHwDlTXO2EyIzW8
YIEfHI61mWviq9m1m4/fRpbscBZOAecZz2qPULfWbS2a4t9simbHmwur/AExg17eDw1Sm7z
2POxGIhPRbnotlLbm2mS/SRbNo9ksiqCV56gHGcU2/0XW/Ct3a6la/vtMvY18mcDCuCOAw/
hPsa4/w5cXmrOsOpa5EgmBG6eTa0JPGMHgg9MHkV3UerjwZAvh7XE+0yNEGsJ5iXgZS3zIC
CRjjIyODXrWbtJaHk8zi7bmbe3El0xjurba4XeGXqCPekA23MeH2KI1b1ycV3njq78Nrpdp
qEUFvFbzw7luIfvbgMMpHQ9q8xutb0dXhDalEm5Ao5JOAOvtTjJNu24oyUkZHibUTaeHbe1
ifaZ3JbnqBXL2167IZEk8uRRyOzUeJr2G71TyrZ/NhgUKrLyDWZGpDhlyR3rKXmdCWlzqtG
1W6sr3zopSAf4gc7a62916O9t0bG2UDBFee2jpFJtBOCP1rctZoY/llxt67s9BXn1qEJyUr
ao1p4iVPRGX4sd/sUIcnYzkkepA/+vXJQpuO/B44rR8Q6nHqWqFbX/j1iO2P/a9W/Gq9sg2
jBJ+ldMbwgelRhztD403skQO0SME/WuqhsY7rW5mC4gtYRH6c9f5VkWlvG0sMj4Ajbc34Cu
msCsfhyR8AX+qylYgewbjP4CuKvUstD1PZ8srM5SWNP7LtY1QAzzsytjqM1GbcvEZZD80ty
EH4V1Gp6fbW+rx20BHlaXZlmbPBftWIV+z29mkqkFInuDkdz0qqdW6VjJw3uZhXbBFLKoKs
ZcLWY8RxvwcbQTx610NzYuvkwlfmS3HH+05wKNShFs06bM7SkCj12jJrohV106nPOndGjps
yXHh6CXzIw8TGJk3fMMdGx6H+YqhcXMRPEQZh71maRI9veuFhaWORSjAdvQ/gauTeRBMSwO
fvba3srniVabi9VuRSzTMQAgQHpx1qCQuCMdT+ZpJbuScksdoHYdqrox38cnsK1SISJ8xpI
TjLj1p5BkQNjFQhH3ZZc5qUg4Hp6YqWVFdRSV2bSqnHt0qlKjsSUbAx0q2ZRt2LEBnqe9Mb
G3BHzULQorx/L985GKkIUgnt2pJMdl+btUce5PlK9arcDudFkRdFtg20HaeCPc0Vm2GqJb2
EMJQkqPWis7lXZ9v3SjzBlh91f5CqIH7zgEY960p1xIAc52j+QqosRLAgDaehreyPmkMGQp
YnPPpmkYYbp/8AWqbaFGCR19KjYDzNw69qEhERBLbiAcDHpmo5CcYGPX61K6F+DjBpjKSvQ
AHtRyjRHtZQDnOegxyKYRydvBPU1IVkJx36cmn7CrBgvqQf/r0crLK4QFvmU8UgTBPP0zVv
bgglR+VN8sNgjg9c9qnlGmUvu4TBznnIpxTlCMg+mamCYcqU5+tSeWCDkfKPXjNJQ6lXM5k
H8AwOmCaQtDGrSSuiAclmOAPSua8b+PtM8GWwSWNri/lTMcCjAPux7CvmvWfFmu+IbySW9v
ZfLJJEasQi57AVHLd6HRTpOaueu+MtStLjxSLi2mSeJYlUNEwIzk55qnF42liUx+WnlqMc9
a8VE0uQonk2rzwenvT1v7iOQmKXBPc81xVsDTrPmmezRrypRUInpuseIHvDhD5cR5+leh2O
1tOs4Cc7Yhkn6V89i/mIWVpg0i4+Q9DXsfgbWZNX0y6lmABt1Cgk9OK8vMMIqdKLhsjvw1f
nm0+o3R5BPq+ot94bv6//AFqr+I8pp8TZwXl3Db7VS0zUodPurqWVuHI/HrV/xR8y6XbqeX
G7r64rLlaxMX0/4Bd06TMWbUpIJvLMKN8o3kKozx9KttcFLdpZGA8tdzKoBK9+lZtrbNqGu
yRfcByAw5yB6VDf3CW94Z/JkZ4SF3EbNzAdSPTFenXpQuoQWpNOTScpbE+l6rqVxLMt6hid
R5iOU2/IexNPvtSubeTyh5e1l8wu3GRWOs5vLuOe4d5ckFo4nLHGfStfxBYNFbLeRnIc7PK
YYwMdKdOlCNbknbUJT5oc0SnLcTXHlk5YMpG0HPf/AArLvgkdqZY4zmM4yRkAd6uKXWwjkX
hgrgAdqrid721uoGj27kKnH97Ga7qcUrqO1ziqPqzW8I6jHbagks8gREG7JP6VN4w8VtfW0
iWzbUxjHrXnEGpT2rHDbgP4TUEt6bu4ZmJ2nnaK5vqUHV9qyvrDUORDo1dWVxIE3cnHat/Q
Wv5b1JNHZLOdTlpnlVFYenzcfhXJtIXlMcZ2CrCxMy4yWAOTnkV6G25xyjc9WuvCui+IdMk
ubG8V9aVC7xQyArI2eMjbgH6cGuO+06lp0J0vXrOdYEbCxyZGxumRn+nWoLLxDqtnYi2jvZ
Ili5iK/wAP49qNR8RazqlmkOpTmeNTnLdz9azcpX0WhioSWjC/1u+vLWGxneV7aAkIhbIH0
rOVYZdsVwMdQrjgioEliS4AlMmDyojGT+talrDaX2I7fUVt7joI70bVY+gcZAP1wPeqsXax
nPYzJkjlM/eFR4eJtu7bn0rT864t5Zbe5gMUqHDKe1M2xSx7zIATwSRzUNvqNSezGQykBcL
04zV8Tho5YZkV1miZAQdpUnv71FFaqyHypFPbHc1i6qty14kUaSFIVAyoyMnryP8APFQ1zL
Q6cOo+0TkrpdC3ZeFNQvJZFsIjdeXyQOMfXNStD/Zsxt7+J7WQHkOpxx6VqaFreoeHAskcM
j+auGWVSA3pya6SDX9G1QxQalbeWxYmUyqGUn2rzqlaqpaq8fI+yoUKNr03Z+ZwFrdfaDdQ
RAAzMsaHvycH9K6V1a48SCBSfKsYgVHTDHj+QrQ1LwzaJcw6zo0aQ2qTLlVbcrcHkf4VmQ3
iLDrOpMcOWESKDyCOB+tT7SNRc0EcVSnUhO1RmVcTSvaXcrls3Vx5YPqAcVDdTSzXdx/Eim
OAcYzjtW1LY+XdaXpwPyQJ9okPqcdfzNUoIPPltmICi4uHnA9gOK1jKKVzFqV7ER1QpcS3b
rktPkBvRBwPzxWtomgx67cSXOqXHlWcHG0tgyOeWOe1YTQBwkaMGL5Yt6b3z/JaS0llnSVp
JHMUkrbFzx9cVU43i+R2NKCvUSkrmzr15o2lrLZ6fBG6kbV8s5/WuTMgk/eOTkjvzW5a+H9
S1uSSLSrCa9kUfdiQtj3PpT9Y8Jal4f0eyutTha2kuGeNreQjepHIbHoQf0rfD8kPdvdnDm
fNJrTRHMrl8oOmatQQkHG3B+nJqFpFiAMY5PYjNPS/nZ93X+ldru9jxUXxACuB6/nTJYPKA
Jfk9h1FUzdyrMC0jDJ4OK0HuLeJDHgO3c+tYvmRasymVVeCMsagmOG2+/WpGl2tlRnNRsQZ
OVIHbca1SZN0R7lXLE8jpTSDJHnoexp7rknphe1OBCdOS3TFNaCAhlOM5x70VbCIQCVzkUV
AH35cg+byQflXgfQVAUwcZHHYVaukYtkcABR06cCq4BXrzXVy6Hzy3IiOMfw+lNC8qeuexq
b5XXA4OakKMoB4znFNLQTKzR4+b8cE0hj6sOuevrUxVx83Y+lIwYcn1607LcEiq0SlsFj9T
Ttg5x8o/mamIO7LflUTFxGT1A9BSZZGME5xz0xnvTecADIzxzTwrBgzc+ntSZy2DzilEdhh
46kADqBSFxjHpxxT2CM5HoMZ9K57xdrkXhzw5PqRTdKvCrnGSeAamTUVcuK5nY+dvi3qo1T
4gXUEb747YCLOc4IHP61wTKi8An5eo9TVrVL03uqXN9IcySuWY+pNUvMKptxnPU1gtj14qy
SIPOdXZF4z1x2pqxO4LKRhe45pRECSS2OanRVL7APpTvYvYijDH74OB39a39D8Q32jwzxW8
h8uYYI9TiqaW6qBt5zxg0s8carvVCGHUCs5cs1aQRk07onTUZmYsZHLnrxW/o9/PqniGzku
7jctuCcE8ZA4rmIk+0xrGkm3B54xWiY4tOthGozcMuCxOdoP9acqaqLlQ4TaZ6Jp0+n2t6b
gQRxblYhgx67sHr71ia1c22o3NxcwsrbFSQrxzn5f0zXIxQXMkgRXYZPJz0FaCSW6MsUah9
gxuYdfeuNYT2U/ac12drruceW1kaGl2kdrq6ZlQ+VMwbJ6YIOc/jXoPiKxtZNOgaYuyhww2
MBk4968td18iR4lAkAyCDXb+HPGcLaUbTVEDyR/cbbuz9a4sbGq5Rrw1sbYeUEnCRQ1C2tY
dOgkgDBfMZSCwPb2rn4SiTDoF3dfWtrxd4htJrXFoVRV+6uP4u3Fedw6neQsQJvMJJOG5zX
oYLm9nzT3Zy4iUea0CncxGLWbiBsfK5BBqJofLkJQ5AHFLdXctzfNclNrv973qWNQPmPfrX
beyOcpqjiUM3HNaUaOx+XOO5qCX5JQSAR1+tWo50VQcYAGSamTvqNbmnpmlXOuX8GmWYiW5
fJDSyBFIAzyTwOKi1LQNQ0/U4LC/hMLzOqxyIwdHBONysDhhz2NLpmoJa3cN0ls5kDB42Z8
ZHdcY7jIq7qlzZwyG2sb+V4IpA8aToFZTjIYAcE47jr3GcVC0sDTMybRp7VLy6ixMtlO0E5
GNyYOFLL1Cn16ZqoXV/maME98VpW+rGPWbzV43AiuJmSQ4yMOuSGH8SnkEf1qjf2yW8pe3z
5LdBnO0+me47g9xVK97Ml6k4vIpYktLhQNvEcg6x/4r7du1VXM8Fw0Ui4cEDb1B9xVdnOMP
jPetLS1/tCaCCUmV4AWB77QOFPsD3qrK2ordj2/w14T8EaNo0dzq0zX2pyx/MAdscORzt7k
+9aGl6joi61aab4W0KHe0gV55U3BUzzgHqfrXFWMV9dxRWFvC816wC4Xnr2r33wD4Fs/Cun
HVNekiW8dOQ5wIx7+9eHjaignzu76I3pRtqM1210/Uo3W7060FlGmHEqDYoxycmvl3xt/Yt
l4rMOg2bwWMi7gpfLdfvAdlPYelfRfjbUm1S3muJF+xeGNPBkY4wbojp+BPQV8naxcy6vq1
/qs0gieSQKiD+DPQewA4rLL4aOUjuo1ZRn7rNTT7vyNShtxdN5TZc5PHA4OKmltc+DGuomR
mMxZmQ8gF+4qGOKwXxLbwvLE8MdsVZwwIyfxquNMnbQby5t7rbD5jssOewPFdjSTTWmx6Mq
ntG2Xrm7NlrF1HqQZmuLPEUkYz2+U49KuxyWNzbPPZug+x6WMIDzvY4P9KpW11ff22rT2a3
UpscY/ujHBqlbaNFexacEV4HuY5Wd84zt5/Ks3Ffa0DmfQTUGj0+JkEoNwsgj2jqFCYz+ZN
dP8PfDWmeIb17C/v/skogL2qZAEjZ5BP0rlodOt4cS3OS7LHOpznIbIb9a9R+EelaVd2Elv
q0KCWTiGRuO+eD+Naz5VSbvsc9WvOktN2bWh2cPhm8ltvt91pqn77QSfLJj+tc78StLtNV0
j+0NF3zPp2ZroudzOjYG8k9cH8s19DTeCNLm0i2tltgdi53dxXMaj4JstPsb2ePep8h1Y5+
VlI+6R6V59HGU3U5pXueZUu1zX1Z8dmJmOSwYdhTlgLHgYX2q8I1jLY2sQe3SpvNVEGxRk9
c9K+h52c2hjXG0cZyR2qOJWCkn5eetXzEpkYEjJ6GopQu5lVhyOK0TYriRRgKW645yacRvO
TyfU1W3yZ8vPT9KtRbD8rMNx6UndCsVyhUseuOeKZE/7ws6gZHy5HSrEzAAkHk9/SqzfKMN
kuaa2KJxcJgciimC3QgEjqO5opWQ7H6H3RyRz1A/kKquS5AHP4VcvMG4AxzgZx9Kp7GBytd
lrnzew1YyrD5uc9DT8kJ1BGD+NG1sZJwTxnHenMQo2k9ucdqtILDAflByOe1NJIBUjJ96dt
yBgkE9cUMg+ue+alxKSI2znuf1GaY+eueOlTkKpG1iO3tSEAv8AMMjsaTiVYgKEZ54xxUe1
iuCOntVslNoAxn60zACjnJ65FCjYZVClFwF/HvXh3xp11z5ejIxSNB5kn+0e1e7SYRGccYG
cnkYxXyF8RdebWvFl3ub/AFchQnPHHSueu3pE6cPG8rnHLGHUlm5/makWNdrBgGJ7+lMCbh
hTggcU0GSEklMj61zvU9NCC3Yjg5z6mrUFq+SXAX0Io82BSSd3t7ipYZo5jw5G3t0pXZMti
a3iaPcVlyB1UjNEpdY28wKo29jmrYEf9ltdRqrBJVjIDgHkZ6VTtIDeyvLORHbRHLkfoBSj
rqJXJLOJbWL7fKuSf9VGT94/3j7VES0rmSVi8rHPXrV3VPLF6Y4nLRKAEyuAB7CpdKsw7GW
V0RtrGMMcZIGc1180YwuXy62I5JVsbURE/vpBl/8AZHpWbbzvI+5fu9xnn61HcyPK7PgNyQ
W65NMgaMqB8xz146VnJpaoLmi8xNqwAI3fKTVcTXkCtsbnGAxHNLNZ3IK7TuK87AeR9alW1
vQA7cjrtY9aynJdA5mY0hl8xiXYsx5zzUJh+Yswwf8AZ61tToJkCrAQ574xjFVJQkUvkg5I
+81NT6Au5RVUTACk896sth4CVXJA4AP50rhC3KkjsaaYwyArnd3xSbLRX2hiGcbh2HpUkgz
auPUcCmqshn8sLx7VpNaKIfLP32XA9jTlKwRRVJYbOoZTwfpWpMN1uLqJVkQgb4WGcj0+oP
frgioZY0LqVHylQ+T2yKLSVkuVMLocNu2OMq3sR7jis27jFGlwXjoNOl8qC8cRSRSMD5U3O
wk/3SeM+prKjuJbZn069RlUtsdT1Qg/0P8AX1rXHkGW4aJf3EoIKA44POPqP6VnazM99cfb
ZgvngKsrr/y0OMB8diR19waqm29GOWupUuIp7a7e2uUKSKcFSMduDXsfwssvDsnhyS3vrCW
bVL66CRyxYLBOgTnoOpNePST3eoTxec5llVViRupIHCj39K+ovhl4Z0XTJoE1QgX1jCmGX7
pbqee5ycVljaqp0n5kRjzM9C0XQ9H8K2huLJV+2H70j4IjX61hrrunavrxjaS41G2iOXKAi
Mn3Pf6VN4pSOSBhq+oLp+mM2WSNGLS+2RXmviv4pWXhvSRo3hnRnhnmj3LcXAACqeAwXqSe
vNfMUqM60uZ6t/gdcpJRsiL44+N7a8Fr4V0t0EaETXAQ8f7Kn+f5V4ZcNAIJsAbmiI6d+1V
555pJ3mlZmkkYsztzuJ71oT6VBB4Pj1W8kY3d/P5dnF2WJfvyH8cKPxr6jD0FQppI5dZSRy
2DuIA59qlinnjBj850U8EBjipbeMMWyPunFSmJGfJHNdEprZnfDDyaumXLbWLi2V3S8YNKn
lMduSVxjFWG8RXgCiORcRwG2RSuMIeT+NUoIFkcswGxO1PKB+RjntiuaSpt7HWqFRK/MSxX
d3fQPuKKqhYhz0AGRXtvw88R6Je2CafdW2y5tlVcL95sD7yY57dK8GjDxXLlDgYwcdDXoPw
0WZ/F/lxtJFsgaZpY+Cirg5B9+n41lXpKdNpaHHWVSNnJ3R9WprMFhpS779pIgo2SMCSn1I
rm9d8VaZrPh7UNJi1+IX15C0MKxcsXI4A/lW54f1zSLj91MJxNjGJowocep9auXll4XjifU
JrO1t54f3iyKoT8c181ScYT99GLV0fGQ02O2do7gEOp2sp65HUU5oLNkJ4A6dcCtXxJNHqX
iPUrq2OEmuHddo6gmsJ7Io5DRkEdK+khJyV2yOXyM3Ukiil/0cMyjqQeM1QJABYnityWBRG
Qy5BOetZMsY3njj3rsg9LGUo2ZUVsZJPFMkkJ+7xzVrysbuM/jVNxltoXmtiRysGTa5yB09
zV2OEShZNp3D71U4xskHAJH5VoWasZRuHHoe9JsGNKtn+L8qKvS/6w9KKz5kZ3Z9uQeLtJ1
LUktIWlSRgM7l4BwOM1tSffAzmvCpGnS9R4ISkuQ2A2O3Su+8K+LHub630rUlZpS20P3Hpn
/Gu2FS+h4lmdm+0k4zj1z3pp+6C2Rjv60wMSzZ4p6g4/D861uK40Y3Zbr2oZieO/fmlxkA5
ocoPmU5BpiuJubBJ+bH60mRuAZ1we1IWU/l0pCc/MGHPakWhTgEBWGen0qIEqhzkr05oLlQ
Ce4rN1nWtL0HTnv9Vu1trZeNzHkn0AqW0tRpN7HO/ErWpdH8DXs1ox86QCNRnHB6mvkG6ke
6uN+PmP3j6nua9E+I3xDuvF2om2tGMGkx8Ih6t/tGuCt4d0m/8Au/qa4ZSu3I9ShDljqRIJ
kZck4Pc1cnT90MnOOMVJMhkyq4yBjimHPkLE5LS9hWXNc2sZbKeOSdvStK205muLGJvMIu1
3fKhyOTwPXpSizmdDhAhAySa9Ag0yVLS2C2jM8MarHIxOVAOQP1zWVbExppXOilRdR6Gbpd
tBL4KuLWWygF2s+0SH7xB9vaqBiubea3htrN1ggYFdy8OQfvEd67K109xphxZb7h7hSg2kj
HQk1LqGlXkAE0ltE8W11LRD7hI4NcdPGRjJpdTq+raJyexx+ukX/iWe7LE25+bdtxuA7AUa
PqH2W9vHu7JZEktmESSJkKf4cZqzOlxMUiiYxnP3sZHA5BpZI7mKOF5Zd2BuYshAx2PtXa6
lJJU29DBUpv3kjgZiwkJA24bOP/rUgkMZZYZmIYc5HSumv9FuLm/lnZvlEXRfvFgPQ1jf2N
cJA8xG1Vbbg8HpnNdMZxkvdZg4Sjuiok06MX85yx/izV+31WRUczPvyc88Y+lZ7RTIoyjDd
g/n0qJkbvkA+tDgpbkGtNq0YgwF+c8j6e9VbQi9YhSFIBY7u9UdhIOTk+pro/C9lHNcXhbz
Pkhx8igjB6g5rOSjCNy4vmdkUGMLBUiGWJ7iq91G0c0iZ4jO3jjmrWnKjeIYYAr7TLgbSN3
HTk8VJ4hiQasTB5rF/mcvg9fpQtJKJWvLcq6QsYuFL8kngVc1C4iguSg+dvUdBWRNFLafvk
kBPcZ5WltYI7mQObgl8/MXolTV+ZiU9DSklhu9KLIWjmgy2MZDoSMj2IJP4GqFpIv2sLM21
P7xrpYtNiSKNoVUjqxzwayNc0+18wS2sgEhHzDGAT9KiNSMnyjlG2pclhgRQ8cwdMZPPSsu
ANJfNIIi8bfI6gcFTwc/z+oqjZzOjeSWO30NdRoAt2vpLSedo1uFCpgcM4OQCe2acm6UW9y
qcFOaT6liwfwxoyx3Vxo95d6hbuHQ/aQIXAPUjGe3SvpbwT4j8Da5pVvPHeJpl63L293hN3
cjnhh7185ppiz6j5Uyl3JCsp+7EB6+9N8X31k0dvpOlnfHBhpJF6O2K83EL601A75YeFOLl
c9n+J3xB03RbVrPQLiKe7lzsETCRI19SefwFfOt/eahql4+o6hO1zPJwzseTjt7CqyM23ax
5qaMjPI3L3xXVQw8cPHlWp5zd3cktrZr7dFt2RQoZZpP+eaDqf6flWdd6pPqc8SsxEFupSC
LtGueAK29bmi0zw1DplqcXGokXFyR1EY+4n5/MR9K5myBy46r1ruekbHRhoc002PjjxI3PB
5+lSFfmBGOal2gtnHB4xTmRhIoC1zN6ntxp20QFSsaopHzdcU9UKjkHmpJFzIoAAwOMmnsP
lVfes+Y7OSxVCYgc4PPWuv+HTTr4vtoImJ3oxIBwWUDdj8wK5pwFgAx1PSrehzXdr4g06Wx
YJciddjMMgE8c+1F7q3c5MRS5qbXkfZMN1b3ulRSE/YpyuD5se4A4615R8UZbuC2tdOk1dp
xcHfKU+VNo6DArT8MfFpLjSTPrOlsskWR5lqcrIASAdp9cV5R8SPGUfizVvtWmiS3sAm1Vc
AEnPNeRh6EvaONjwXFws5GPjyW3xOSOxx3qtKwOS7Ek+9YsV22NskjEcDr2q3JfoVKqgyOp
J/lXr+yaD2lyG5c8jd+C1VaEyjLOF9vWpgzSvuOcdKRgWwM4HTPrXRHRGMtXoQtboFGDvJ6
c1TkgAf/AGj2960BEzOAowPXFJ5ahtqjc2eT6VfNYm1itDAWYOYwDWxBb7VEkoAwakhiiSM
ER4BGeTk1Mtv5g3v90cgE8VzyqXLUSvIitISQeaKsvNahsGRAQAMZHpRU6hoeyXE1tHFgSF
n4O459O1O0m9Nvq8Vy7Deo+R2PQ9qzZ7i4EziRctx97jtRDueVZP4Tzmu9N3ueEktj3HR79
b/T0kV1ZlGHx61phvr6ZryXRdbuNMgnkttjo74G7oMdeKlufFmqzMH+0mLByFj4rrUla5jy
tM9UJUtkHAPGKbgjjbke1cTpnjNWCR6grbu8oH9K7KK5SSMSRyKyP8ykHg+9WhLzJMKBjmk
YLnOQD04pu4MQSvI4oJ+XOBk02UNJAc5JHbPrXzL8a9dl1DxmNMhufMtLONR5atkBz97Pv0
FeqfE74ixeEbEadZJu1W5iJibHyxL03H39K+YXnub2SWVyZJWJYu3PJ6muOrPojtw9N35mR
+Um0u7beOFB5NWLKMXMbAYjYHKgUsVlKF81lLue45qFluLWYuFJX+VcjfMrJncXGhwnlOxB
PcGpba0ERD5zn9Kz7a6Jl/enJY1O2okghOo7DmsmpbGisbEK7x5W3JkdU/M4r1nUXg060Vp
f4cKF7nFeR+HRPeeJtMa4JWNZlbB6YBzXW+OtejnvYbLTyJJVJy45254rysTRdStCD26nZR
kqcJS6lu+8XQWOil4k/wBIdmCqeoGeB9axdH8b30k08OoEOrcBD2/GuYurOR2QPI0rqM5NZ
5AE7CWTIBwEU9TXZTwlCzVrmU69S97nfeHtX0w389vdSRjeV5bpmvQIrLTNQt8okcqd8DrX
gT28hj/dQHOM9elaFjJr0Fq8EF7Lb278OQTx7VhicCqr54yszWli3TVmro9hn8N2kqNJHuD
Ng56jIrn7zw1cRIUgZZBg/e/i9Mg+lc7peua9pVubNLpZoScq0jcj2puo674inC3ZlEMKts
3LypPXmuWnha8ZWU00dLxdOS1jqWLvw9KpV5rUBYsMrqMdD0FZUugM1357IrLluHPGW561v
6b4h1C+snNzHCXHy5acIDkY6HrWho17aPpE02qXUchjJjWPALLjpg9661VxFJa69DH9zUeq
seez6BIqy+dGf9WNhU8A571NZQ3mjQzXkUKGCc+SS3IBxnH15zWzrVy9xaG8tgkdt5hiAB+
bOM5qKe5tZ9BSzV1kkUCTYItuD6k5/WvSVSTiudbvXyORxSlaBzFnBewapHfwIreS4ORW/w
DY5p5ZLqfa0rx7ApH3cYwfyFZJuxZqIo8MxOSfX6VoRa1bSnDB1J9RjNOs5XvTQU+X7Rk61
Ztb2jHCYZgDjr3rnrc+XMMjJNdJr1xHLGkUQL4O4kHp7VyxDtKd2Rz+Va03KUPeJkkn7p1N
nehVFvISrHowPFWprRVGRJv3DlicmuXLzYEaOSnX3FbVtcBY1TeXBGCCaxnBp3QIoX1t5Ug
ljbIzg+tSW0qldzfeXpg9DWnJZtNAwQrg9/T6VVs7HzJXj+7IvVfWnzpx1HszaTX7eXRpbK
9s5fMcAO8T7TIQMZPf/Gsm4xgSxspZMCQjvn7rY9+/uDV/+z8lHBDJjknis6RZLW4LRgMUz
lT/ABoeq/4e9Y0uRaRNKspzS5uhHPHGFWVRgnqOuKZFFIYpbkjbBCm926fQfie1WSrB1WP9
5DIoZH/vKf69qsPpzXHhm9nubtbazt3Vv+u0nO1AO5xk+1bxvexmrbtnLmWW7nknmO5z39K
mso9zSYH1pLJYmLI7bS2SK0bG1mhaQsnmK4+Ug96upGproeth3SXK20RxoxOAOnOaVVO4cn
JPeripOuUS1leQ9guatWWkarK++SykBzwCtcjjNLVHqKrR25kVWhzIMryOKSWHkFenrWwdK
vW4e3cuT0Haq0sEoJ2xrgcFiwAFKFKrJ6RZtPE4eKu5r7yn9nLYftnHT9aguz5DAKRuVuoP
eta3867Q+TCVHQSMcL+HrWVdboLw20kYkf8AvKeOlV7GrHVo554vDy92MrtnTj7dbaTI0MD
OrRDBXooI/wDr1xsxleIkArGuMjsKu2Hi/WdGV4jslhnRSElG4KvbFUpo7i7bzz8qyfPhel
OjTlBty2Z4eLqRmkkVg6gAYyfSpo42cqFTnvUYRYzg9uppVlmYERtsXPXvXWcBsR20hXmRV
yBywxirQitYdp4P8zWA00rLtlnLewPSnw+fKQqt+fesHB7tl8xsSvBt2RkqCecVUmu44Fxb
opJPLCmfZJpOgZl96lubeK3hDzZeTHyqO1SuXRbibL9iYr2MZYKR95e9SavPDaRiGOQZxn6
Vn6fdxWmnyXDIPM6cdz2qiIJ7uXz5AWZjklqzUPfbexfN7qSKrrvYs6SMx6kDg0Vvf2WxAJ
n2ZA+UDpRW/tYmfK+x6lIAZRLIztgAlR34qZb5JXiQRiIAdznIqjcs6ymNz8gx/KmeTwrgg
r9eTXQ9TxlY37KQRGaNZEkikJO0dVNDckZABzyc9K57e6yAbioDduoq5bXWyQmWIsmfm9ve
qU9LMlrW5rA7QSpJPpXVeGNfa0k+w3HETsNpb+E/4VzkKRSp+7POCwBPakjgld12/fzxium
LsZ3TZ7HvOcbsnrjvSuHMLO7BFUfMxOMVyVn4t0nSrKIeIL1YHTClyc5HvXm/xT+KFrq2lj
RfDOqKLdziZ1BUsP7oJ/Ws6k+XQFCU5WR5p8Rde/tzxzfTRz+dbxv5MRHTavHHt1rCsy2cI
NiHqT1NNs7Pz1WUnAzzx/Krc9sYo9qnDsMjviuGc0/dPaUbRSL0Ek0akxAEHoKqXQb955ka
q45PJ5qK2lkjba+VcY9sGrstvcXC+c7g7uMetcr92V2aLVWMJ41By20ZFS2tssjglsJ+lX5
bSMOUkIbb/OqB3Rv5cJIUnrnjFbqV9mGxpf2uICsdpEWZed3oe1WNLsbnUdUj3yKJrhgqOx
wEzWTDFDDE7SvnBzx3rsPBmqvILi1awgkZNpWVlywyensK56zcKbcEaU0pSszq9L8F6HcXE
vhvVvOW9uRi21CJjmKXHAYdCpPXvXn0mhNpN/PbXB33MMhjfngEHtXpk+p609zFp/2xrPe2
BLCjPz14Gea4Lxnd3dv4nngkeeRiAyyXEexiuOOPzqKUpVKUZFVEoVWmPsrV5rlP3Esilgs
jRruKj1r0zQPs+l6zFFp+nrqGlTL5N9DcBVV0PUgNjkdiOleaeDINdj8y4iiuIrO5UhZmj+
WRhxwxHbmuq1GK6hTzJbqSUAfOPM259uK5pTcMRGNzaNNSpto5PxvpreH/ABjcWUflSac9w
zWc+7KtEOmcdx0q1qepabcaEbWCS2AUCRlSJxye4yazPFllFHJZXxS7lsVbbKJCCA3XAYdM
j+VaOpy6NFo8dpbxOCUU4JzsBHT613VIJTgkrnPS1i22VtOSxHh/7bLLb3LF/kXJ3Iw9RWb
fIbBYslNlzH5xK9eT39OnSoLeYxNCbdfKSJgUUDODnqfWtzW7xrmSK4uIZI9nBVwvzgeyjo
a25XQqa63HfnjbsJLOLnREURzjaoYmQjafYYFWri3tf+EctzbSO6kBQTHt9eCa1NZs1Tw/a
3McSRpLj5R0UEU5vsY+HVt5bqJ93KDqPmNeb7ZuKa/mOhws7eR5pLEGuD5Q3bOMk8Gp44Aw
CyouccDtVnT4fNgA29GOCe/NSyQKzn5FEinv0Nd0qnvWZzxjpcyP7NukuZBFt+U5IJzkVR1
CAo5G0qeOg61vG4e2Y74WdievcVTuLt7hPJnjCDs4GeauE5N6kNIxLfzo5BKke9c4P0rShl
ieZVSPYWOOvBNT2kBchQ6g4wV9a0TpUojCSYKnnbjvVTqRvqFmRxSMPkxwD61Ylt4mQumVc
Dkg4NU5YpbaSN9rNGPvY5FEs88jsIUDIB9Mmsmr7Mq5JHqBhyLlcDOPMXnP4VU1G6hdkaJt
0eD82Oc+9Eib02DAb+KNjWcUnMot1QuznasYHUnsKqMFe43LQ3PDxS6vZNLbTlu0nj3B2m8
o2pOdzjsVwMkGqGs3q6ldR6dp7s2m2WViJGPMY/ekP1PT2xUNzFe21xNpSSoGX93O0fPcEp
nvg1ctLEKoiAPuFP8AOvcw1BfHM4pzV9CK1s0BBIxjgVv2tuCq+YPp9KVLKGJd78LjjdVqB
JZ2xAhX/arsq1VayM1dmhbm1jUEKRj04qy2oMsTMSscSDJd+AKzbue10iAPNmac9B6VkQrf
a9KXnysSDdHGOh+teNWxEY6s3jDmdizc68bzelo37gEhn6F/p6CmQx3Mo3fu4I+Oq5yPX3r
L1CwfS9USLIMMyb0C9Aw6irZkYRh5WLsRyg7CvWw041KKnHqY1I8srFm9jmAjYy74RycVJb
21nJdOVkiYGBwd68jOP1qkbiWSHyySo4wKIJEt2MjcMc81x41OVCS6m+HlyTUiv4jtLFYbq
7AUssMUUYVcDdnk/lXO2E52fY2c7S25cHpxzWtqMrXasrMNm7jqSfwrEtsfbUCKSTwTn69K
8mimocrOupLn94utBu/hVR9acIA+Ap59KsxwOw44+tX7Oyd3xGCSP4scCiVSxkotlaLTxld
4HPTitFNPEakqhU+vrWxZ2aQIJJTlvVui1V1S+3KIY3+UcsfeuH2spytE2dNRV2ZUri23ZI
J9u9ZUgkl3NITlh07mrDOplMj9F6D1NOtreW8mKRjHqR0rrXuq7MrXKMaySEKVJRCOAK37P
T7iRgzKFUc/St3T9IsrZFaVxvHY1oXL2VpDlnO48hAetcNTFXfLFG0aWl2ygNPtyoLBGOBk
knJorMm1FnmZlQkHpjmio5JhePc7u6k8yQnywDwD+VUypEwxxnsK0Z7UtcpiTK7QG9+KqtA
VmAjHINe8z5+KTIZFfzlLDIHAqxtVYsg4Zu4p725bLPw9ILSQqFyQByBRyXB7j4buaFCzOc
D5g/pXP+IPGtzaIbSy5uZB80g/gHsPWrus3cWlaW7zNkkYVF6kmvOGkMjNPPwXPJHJ+tRKT
W5rSpKTuattbQTBZdSvA80nOGk3EH0Oaz9TgsVkItZfNHXOPu+1WLa1tEZUz5hYZ+v0qS7S
0jtHLBRnjBGM1w8zU73Z6ahpZFPR5A9x9nYEKw+XiunnsoPIwqhzng9x9a5C2gJQyiRoGX5
lbPb6VOt1fxs0n2hyZFAYnvU1KbnK6ZcGkrWNiHT7e4uj9obkDGQOcVJIskQKIuV6KQO/rW
RaXssGpRqGPTBZu9a8s65QR79zD171lKMk9S4qLMK9WZbjaXz3Kjsfem2qvscKoJbgEj9K1
ZbZPIcsgLt1PeobZGSUAgEN0+tbKouUlwszOWxuWZjuXYD3712ng/TL9Y7m6tLq2jLqI3R2
wy4Oc1zs1w0Lqph3AnPyjGK3fD9gdXgn8gKbnfjynuPKyuOD796wrybp66L7zSjC07nSm31
F54Ll9ZgtpYWyHiY7hxgke9JqmleHdamSfVPEl5LPGhXe4RifXOTRJ4SgSJVcWYl7iW7Yjt
6H1zU03hrShaN5MukxzbVwXkLAHv36V58MQoaRf4HZOgp6yt95iW8Wn6fbxWH/AAkDtHb/A
HAfur82eOeOtVdQvdJWAlNUkkYbWIx+H9K6A6RosFoqy3ek+fhtzohbPTH5Vg63a6cmmiCG
8hlnMgPmxwbdo9Petac1KabuTKCUbJly21TQNVhmtr7S5Li1JSSYi6aOOPB4ZjtOMk1zl/p
N0dQmNmIri3VyIgkyuQvYfl3q3pv2rTrLUbu2nMtu0PkXEYwoYPwpI74IB/KnWNnHeJLK0g
UzjDAr0x6Y6V7DrqnFSRwKleTRFpUUtlqSNe2KSR9CrHGPetrxPHbNZW88Ft5Ub5OGBzx25
qB9NjjjMi3acJsIMf5H6+9LqOvDVbbS9OklV7mJ2DyEY3Ljj+VcE5upVjVjrbc3S5IOLM/V
vFf2rwhb6YIDHLEFUv6nBH5VyYk1S0gTZIxiPIB7Vt63p0ZDNHcJIO2D932NYaT3EC+U+Qq
8EetdNJRUbwRlO7epSFxeQMSshBbOQOKlF/eLGH8zHbkdKtugKbzEo34AI6GqLKUkMWMnoB
jpXQmpbozsatneGRR5kisSM4A6VaEcE42jg9M44/Gue8qe0k8wqyjoa2dMukmmELNjPTJxn
8aynBLWJUW+pHPZ3NkjSxbWQfeX1HtWjBfpc2a5fLxdQRgg+lXZREYljVcqO5PSqC27wyyT
bFdeMlTg1gpcy13LdPUc9y+QJFG1uOPamJb+Y7NHwM56dKtxWi3TKMkbulaMNtDFKsOR6mp
lUUdtx+z7nM3VqJT+9JUdA4HI+tWZEPh2FYyy3Wrzr+4UDm1Q/wAR/wBojp6DmtPU0GnRf2
g6K6REER4zuOeh9q423mu768ub558SzOWdyueT/KvXy6KrPmOavHk0NODS7hRmZ0hDckk96
0I7y2t/3VlF9rmH8RX5R/jVSHSb2/Yedcu6AduAf8a6OwsktF8uKJhx9/HX6CvZnJL4vuOO
wyy02a4k866YvIexHC1pTP8AZYtlvEHm6hRwB9akSR41jjfiSQkKo6n/ACKbJKtkd8mZCxy
V9q8HHYtxfLHdnVh6PP7z2MYaZPO5nuAd7HvVuKI2oKswVRyFFTy6kZLpFt1XaPvMR0qURQ
OyhgWJXqT2rwpVJv4z0o0Y390wb+2a8RbrzghjkVUDfxZznH0FU2nhlbyrfJjHBfH3j61q6
5aLNp7hcoqLuUDjB9aw7GT7Pbwl4SVYAnFfTZXWU6Lh2PPxVPlmmSJazuMk4K9qrXAkmRm4
VVcAf1rZnvoprdYLaB1mPciqTWyCWO3nBBGeexbsD7V31k1Rk2c8X7yMBw4YocY3qAWO0Z+
vaqujKZNcjhPAclcnB9e/rWvMRDpMcjllZpCxIIODg4xnt04qn4atkfWLSaRwmJTx3GBXhc
3utnoqGqOqt7GH7Q8c4Yc/w960meOyiVSoznhAOtK97bWyyRJA0jn3GT9ay7ufYTLK26dui
+g9q81c1R6mzShtuM1DUnb5PMJJ5AHRax5rhvLDMc56DFPkjZgJXDEHp/tGoFtZZ3yV6n+L
0rthGMNjmactWRRxzXVyEXhc5Y46V01jBsXy4wCvTIpun6ePKG0YHf1rVMaWcecHA545zXL
WrX91HTCjbVlyOOCzs5WkIxjJcnv6VwN7qU0l2WMgz78/hW/qM8jLuY4U9FBzzXOyWMk8pZ
tqLn8qrDQUbykzGrroiudQkXAUNgAdM0VqJYYQDzE6UV2c0DHkPb7lbYT7UOGVR+PAqoAnm
gKvzH1ryp5NUhuDcLLOGABLFjzxUjazrIMSyu7l2xkAjiux147HlrDyWx3Wp61pOnSsbu5T
zFPKL8zflXNah49G3bp9iwH/AD1l6D6CuRvxI2pTPKM7n5+boferHkJLCqlcKvfPNZTrtHT
DDxT1M+/1S71Ocy3Uhcg8cYA/CpoZISqqo+8PmyKni02IZb5iD2HT6097AIx8tskfxYrmlU
T6nVGFloSJb+UBIiBscjbUQs1NwZJgSvRdxyBUiSSwNwCwA6AVfheC9j3IhyOGFYSk46mqi
noVX0xpEMkYZlUYHvUc4ihtDE+SVHIx19q03mmsbZkQ5U9Ae1ZMDyC5acqGL5GHGR9RUxcn
qynZaFbZc6hMjQRFFjGQDzmum06xlMfnStgt3x0+lFpdCzkiAi2qfvErmtG/v/tislohPy7
RtXAHrWFSrN+6loawhBat3Oe1S/htz5VvH5kjNwOwqS1Au7VpmXDJ1Udqk1G1jjshIUDNHz
kN09/cVXtLk2siytGSj8OO1VvD3BpJy94seQlxueTAx29q2/CcNu+qTrLpa3WI92SMGPnqD
24qh5ibXeCJWRv4T0Fdf4DsTPDqc74XzUEII7Ag1y158tJ3NIQ99IsXc8FvcWKweHo2W8kC
x72B3DaDkcdqaL2RtTtbRNGt0W5RmVuucde3bmtPWLFLW88LWqHiOQx5x1wlRyaalr4g0Gx
PRIZufXI/+vXnxlBxV+z/AAOqUGmzOkubxdX02GDTbVkvVLqoXOVHXnNY/jiW5/su3u4re3
W0f7oAzlhnP9K7D7DHa+JtDs1YlILSYA+/FY/jTTVtvBccCZYQSZP4k1pRqRVWGgTp+7I8l
kvrlkKs4SPYDhRj86s2eo3EMqpbIZWI6ZxmqvlJtKEHG3bUljod9czCezlMMOeQrZI/Cvo5
Sgoe8eW1K94mhLrU7SmC5jeEsdpxycetUb+xSNt8L7g/zhk5A/wq0+ianPJkhtvdpBgjimx
xOEFlMw6HDAY/M1nGUPssh83UxG8wSNmZpMD5SOc/WmiZ/mR4/nIA571u2mh3U92PJt2c4I
2oM/iKs3HhyU2s12y7PJxwwwWycfzqvbwTtcfJJq5HoEcTyNDckeXLgqvUgitCTSIorh5io
faeN/bFUNEtpDdtE9tJNOzBbcRPht/XIHcV0+2a986N2QsOCU5zxXHXm4zunoa00mrPc565
0/fbqTgqRyDWJd2f9m3JWRDlD1HY+9djMBFDLBKziQY2MBxn39sZoXQ7vUrXesG2NiQZ5B8
hwMnmiFflXvPQcqepgWesQl1WcbweD+VdDb2NvdxGVUZUb7pFcvqmkS2tvH5bRMvOAn3gM9
T/AEqbQtWuLX/RpZOOo3VdSnzR56T1KhOztI220/ynDCQjJ6DrVr7HiMTCMljgCtWwjg1CL
zsEyAjK1ae08pxuj3rzt3dq8yVd3szsVJWutjkNfSZtEaJ5Ds3LvyfujNZECwxQ+RYRSKhG
5sEEH65rt9XsrFvD9/JqMrQgx4Qr3brn6CvM9ENve3c8Rv54wmApwBu/A19BlmKjCjLmXU8
7E0JSkuU6OOK7SJRFI4jxk4I4rT0y1vLpvtBuGEMbBSTwAT0yfwNU1tWtkBe1juIx/Hjbn8
uK1limYQx2jbRMiv5angdevuOa68TmFN026T19Dnjg6kZpSQuvWq2MNtqOQXtrhMgtjcCcH
6CoLqe3utTZTkxhSQDxmpbvSbzUbSa1luQSqMevccisGe6MkUZUgGSMbsfeHtXz9O9RXbuz
05x9mkrWRZJjmnYWvEfTI5rUsrC4mmVRgoo61X0LTZ51d0j+UsAGxXc2GmvHEwnRWPofSub
E11T91G1Ci5e8zFv9Jzpk6F1clCMD37Vx2mxW5tUMw2iEYZW9RxXV614qj0rV7ZbWASJbku
xA/i6ZH06/hXAWNrOzXV3NcmbcxdVByWJOckV9BklJ+ydSb3PLzCac+VdDcE8xfzoLNfIU9
AOSPWnCPTdShlgebyd4xu7xt1U4+tVfPn8jLzEDGQAp4x2rG+141KNIvnkZsEkYUc9zXv1V
GUJHmwvcNds5447a1aImSNSHYuFDdPm65Hvnis3QVEMtxLEwkkjIAIHHOefpU3iFrwX9zeX
IjAuSF+VgxCDAC+1WfB8PnS3CmNyq7cgDqea+c+GjeR7FrysjobCNAiySbjM4qO4iAkLHgZ
5z1rQZWYhcMpHTjpUf9n3Vw21Y3YE8NjqK85VFfmZ0cjasislq0yhRgDqT6fStC10r5CZcs
o9BitC2sXs42LoMHj5utZ+q6uIY1t4G474rF1J1HywNuSNNXmL9otbM442joAKyLvVElcuv
LevYVSurppCQSc4xj1qONIgoaVjk8/Ka6adFJ3e5y1arlothSJJTlhkDkZpd0ak8c0x7r92
Qi4A9KqyPuGWzt64zXUonK2PknQSEGPd70VXbyt3JP50Vryoi7PU/+EVkjEiySklgCoIyOn
6Vgy6NqMMq+cFChsYHWu91HVQ90XZxnA+VeT06VSmCXMPnRliUXO1hya+eWJqqXvdT1vq8G
tDzS4iU380ciDO7uKoyxMjhIUITOcHtzXRTwi51CVox5bbuQehPr7VUuLK4jkEb/Nu4U16y
q62Z57gUYFmRRlCVGcVZtnjuHMZ4J6cdTUtmg+aJ5DFL2B9aGjW0vz50fUg8f0qW73Q0rCX
lm6P5bRqAvO8HqPSoxaT27b4VfY/Ix0zXpEen2t7pyTi3V1ZfwP8A9esW7sms4JFYBkLYQG
uKGM5vc6nXLDWXMc5IIgoDqHf37Gn2Fg7zPIIwzL2HQVXlR1u1jBDAngDvXTWSyRyROh2rk
AgDtWlWfJHTqRCHM9ehh3dtJExZlHJxVix3+a6P+6jCk4x9411mqaJLLp0k0A3HuMfqa5O3
hePU1tZJMhwdpbvWNOsqsH5Gs6Lpyv3Kd5HI0xkjK4VQhB6MfSqVuJvtEsUu3AG3b2z2xXS
30Ait3WVghHUHnNc225mfjLcAsOv1rqpT542RnOnySuyOeZ4CyodxXgjNaGmeM9V07RZNN0
qFRPOxY3Lj/V/T14FUILaXUL+3sYmw8r7S2Ocd67i+8PWdpdm3s7LfGqKCx5yQOSaVWpSja
FRX6ijGpPWDOem8ea7c6roz6hbxM1hLlnVcbweCfrivUNTkSXxloEsZ/dyRSsD7FcivI9bh
js7w5TCqByfSt+28Yy3MukXFpb+fNYwNGQx4bPGfbtWNagqkVOkrKzX3jhNwk4yd9j0C8QH
xnpTg4YwTDPtgVF4qgFz4avov4tmRnsRXO+G/EFzrPizTbfUYBFdwxzBwBgHIyMflXZ6tGr
aXdr3ZMLXkTjKjUgpdP8zvhNVIzaPD7rwveKsU8c2VcgN6qPWpNJW90zUXCMWjiG5cjOfrX
dALcJPbxFVMS5APXpXMT5VgFO0uMH2/CvZhiJVE4yPOnSUNUadjqceoOIriMQz9HJHAPbmr
U3g8XLyEx+Xg/fXv9Ki0uyEELT+SJZc4IPcetb+mayVnEUgZ0A4Un9DXBUqSg26J004KaXt
DKCXWlW6CCEusJ+Y9x+NXobaPU4HjMe5c8gjp+NdG+lLqlhJc20RAGGfnpSaRZGPMM9mHfn
Dr/Dj2rjlWur9TtVFJ26HOReHDbQJHGkrRRTCTzI+HjJ44Pas4aMlvqiQwtIHD7GZhlhzyc
d69ejsEeyj2ojMw4zkc+vvU9/4RTUIjeXQ+xyrglxwWYjgiqWKne0jmlTp3ujxm8sWW4ntr
nEDW5LES/KXI6AD8c4q4+pZ8OvbQSukm50EYTIwSCT6AfSuovvDQ1W7uAZl84R8SSdWx0Fc
2bCXTpxbXQIcAHcgGCueuDW8K0ZRt1RlKm92cld2txNG8ZhAfGQwGOntXMXFmHDAL5cg6mv
VTJb/21ILbzFUIUy4APIwT9KqX/h6ynVQEZJG6N3HtXbTxnI7SRDw7ktDkdGu7jS50iuGOF
689PY16CJoLmFWRlcEdR1B9K4RtHh+2agJr0wR2pztk5eVc9AfWobLU/wCzb9/KDmHfwGPV
e2fenXoKt78Nx06vs/dkQ/EbUNSitUspLSOO0lAVJQ+S/cjHavPdLvI7G/WeaJpYsFWQNgn
8a9E+KEsU2m6ZJG2dzE8fSvMVVm4HJNetgUnh0mjKvdVLpnf2HivSiogRby3duFG0OpP0HO
a7TQLKe6vik8ZV8biT0weQf/rV5BotsW12zj6MZVHHXrXuBml03Tpp0+QtlF9R6mvPx8VTt
Cn1OmhzPWfQzPFWow2IFjZ587B8xx3rB8J6KdUv5Irne3kkPsYYyrcjn061e0zS/wC1L9pb
hj5WcySHqw9BWzd3y6Nr9tqVlbyLaNGbaVgev904rnU/ZxdGn8T6g4upL2ktkdrBbQadbKZ
FQBF44wFHtXG+J/GkMCNa2aFpW4L5xgVQ1bxbfahCbe2RSP8AZH3R71y8WnySyAzgyOx6kf
1rHD4NX9pXNK+JbXJS2K0bT3100zgsOQAeePSmpbvZajseTaHTcpX0z0rqYLAW0Zdk8tV7n
rWJrWZI4pVBWJZVR2A5Ck4Ne7hMZ7Opp8J5tXD80LdSOKKWXdIHZdvGVOOasW8RRyL2BZM8
iQL/ADqq8d1DfzWazT+QpwirgFh25q3cQrDHGn2O4Kj+KSdmzXqTzKnsluc0cDU3Zzt5bS3
+rxwGNhHIxYEj7wUkD2xnvXV+GLdbOK+nc7VZ8EYI6cf5+tVdJWGK1uZcN9pQNwzZJBPyj2
GfStu2YQ6XHHOxd+c9efc+1eBiqrkuVbHpUocr1LfyySxICu5uuRmtuXUbHT7b5V82THQdz
XGo00l4BGx3NjgdV5rQMZjuWlu02og/i6151SinZNnRTqPUZfX90LaWcfL5pw3H5AVzT24A
864JHc+v0FaOrzPelFBMcUY3YHGfSsQrM8oiEpZc56130Icsb7HNWk2yD5FdmbG4HgZzt+t
QNMCzDdu9BipZ40hDDepZzyc5NQxqFGPXp3zXfHucTQ15crgDk+1RiKaRtgOOcYxWlDDI6+
VAgeQ8nj7orqNI0VI4ftFwvzfTrWdWvGnG7KjTcnocebBuMxMTgc4or0x7HTiQfLDcDk9+P
rRXF/aHkbewkdhHa28kePLVWKjcODzj1pU06ETBRGM571KzQJciYRkq4GFUcdKq3urJa3Mf
mRsuSACp4rwJc7lZHtppLUwvEHhqNme4EZglRtxMZ+8O9cvcIbdI5HczDdxnqor0G+1GGbC
mXf5mdue1cff2BVnyoMbdMfw120Ksr8szlrUk1eBiXsBkCzRxFpCecDke9RmGSWEJNnev3S
3auo07UEsbZhJa/u8jDFcgj8a0dTstMvrA3mnxKrk8Y6E+mK6HiHF8rWncwVDmTaZn+Ebu5
VmsZRjZ8wXOcg1q6+YZIpswsUTlscEe4rm7YXOm6kpYNEwGQD6eldgsqXUW8RLkrg9wRXHW
0qe0WzOuim4ckjiNI0T7Xr7M8mYY1BXPUZroNQ00xFfsnzg9VU8ipLO2kgv557IgRZAKuOR
jrinaq11bBnsTGkrHcykU51ZTqLUIU1GD0HWOpyxPDDLLI6ICJFYcqMfrWZ4g05DPFf2bAx
t8649fSsme8vJLxppgEdgMgcAfSrwuhIdobgjIUHitFSlCXOhOSnHlZSu5jeaeFaPZKvJY9
KyktfJO5mOT1AFblzLGkazKpKOSpX0NZt2jgqiA7T8wJ9K66Ta0RzVLPfU0fB2nrPrs10A3
mJEREQOck4zXYs0ul2siXHzStG5Y9+lZngmJYra+uGOZIwCrenfisTVL2/ku5LqVmJmUpEn
qO9cVROtXavojoptU6StuznpYY9Vvj9qcrCxzgr+n14rb0jT4NLvDI0PlpLnZuXGB71a0/w
CzxSw20toGkyGPH4ius1fT0vVhkgZGaJgWT+7mtq2IatT2RhSo83vPc861K4uvDvi231CAF
5VyQAODnt+VdTL4y/t2RYbKI20MYDO7HOW9PpVXxTp3lCOYMHYtsyRz061FpOmxQxhsBdww
EUcn0NU5050oyktULkkptRdkVp3kt5ZGSYq7A5cdSaoRpLdW6yTKAwypPrXYv4ehuI98h+d
VOFPY1k2sEFheGG9DAOeGHSlCtFxfLuRKk0/e2NCwt7jFvG8m53AUbVJ3cfz6V1GjeGTqLy
TzstqYjg54JNYH9nXARFtpWZQdwK9PY8VrR+KodIn87WL6KDzwFHfIGOcDJzXJrP4VdmzfK
rJ2NxLR7GV4I9+V+U7WyH/D0rTtrMRywBVd5ZRmQYI2dq5ay8e6DfvLcwXMqqJD5bFOF9+u
a9U8Oz6NqAEUV/HePKfMZgcHPpWMsHiFq4Mr63TWjnc1bTR4Y4I4GQSRsu5GVeF9MVXurOW
SIWTAfO4+9/CAOv4811kEAgiEYJK9vaori2Dq7bQGI2lu5HpXfLLpxjc4FiNThb7RrF7kDK
YUZJzgA+1Ydzo1pKWlkthErIY0llGQPYZ+tdddyQxzvBEgy2c8Zx+Nc7rFlM1qh1G6bywP3
aqOp968yoknaJ1U+Zq8meeav4ajExe3LOFAG9R0HvVCHSryzheWW4V0YgDJzt9c+4GK9Lgs
2AiQTwrDMgDMc4/Gqer6A8dj5MDb8vvUovPTp9DVRlJqz2NXUSdzzm8sbC4tI4jCiXByHdf
vN6Vxeu6E+mzBFdZFIBz3XnvXrc3h2ZIormTbHOpLbZOMDH865rU9PlN1NLFGUeTKmNxuBB
rroV3TlvoTUjGpHQ8V8TTtLp1nCc5SRq56CMiUbhXd/EjSItIv7S1juFuN0YlLKCACe34Vy
ltB5uzapLb+fpX0tGonSTWzMY0/e1NnwxbCTxtpaLgESqxJ6cc5/SvWdat2uZkgdhHbqMs3
94n0rz/wbYvJr0t2kO8Wykr9TwP0zXdOsqQC+vBIG3navYV4uNneqrPZHXFWTLdrprQwk4W
1tlHzbhljXOeINRGoxNp9pGoiDYDnuc8VrXU95qFuFBbDcH3FRQaPOZwioFBHDEfLXLStGX
PPcJ3a5Y7GVpES3Fmn7lUkIxJjqWHByasXDLZSJJKA3oo6/WrOmQxabrE2nToyiYGeNgvU/
wAS/wBahksZLu+aTy2IzwGGK3lNObvtuZU4O2i1K0073yCNYyqE9fWtK10Af2XcSamMWxQk
xkdcdP6Vt2OjINkspxz/AArWd4ju5bu5g0G2BKMRJLjGcA8DH171hGrzyUIbdTZw5VzPc8o
1DxW1prEzppbCYnpO+ABjjge2Kgn+IGrThR9js0Vc4AQ/41D48j2+KS4GC8a5GPTj+lc6lu
zDgdzX09KlSlCM2jzZuoptXPQfDd+mryzTTRxxSx4HlREjf7n2zXWfZ3kUSyFduMtjjgdK4
34cKi+I50liL77diBjuCK9IjtBI+ydGQE4CivFxk1Cpyo7aMG43e5zihLe5EluCWcA7yOnf
ik1C+lO0A7nK5Ytj73+Fd7DpWn29sGVMuejelc1Pp0c2rEeZsVm2jAyTXPDERk7tbBKhKK0
e5yMkN48wGzzXLHbgcZ5qtdPKliX8sxyF8FSPu16VbRIsFxcyW+LeM4iDLy5HVz7elZrae1
1I1zEocEcZXGc10RxivqtEc7w83szzj7IQYWcYaQ5654zwamgiR1Drv35xwAPau1l0N7dmu
X8vJ5KnJ21UuLJpJE+wwsrj7zgYzXSsVGWxhKhKO4zR7QJaKwtmTLZYsCSR/wDrronZRAjS
YjTOAo7f41Ut4vsUG64dp2HOT0zVDUryadh5YJj53EDH4VwSvVmbxTijRk1SxWQqLZpAMDc
cDPvRWA91hsFUJwP4wO1FV7Bi549z2W7tYIXPlr5ZYD5Tz27Vk31glwYl35YEfjXVarph+0
bxG33QAQx9PSspLCZJVO0kg5JOR/OvEVSzTue57Po1oc3qeiyW6pJ5ecA5Cj8qEsAtgqTxs
7OeBu/rXZywz3KNG0TOCMYIx+VQtYNAqG7sSkJwoPUZoddvcbo66GSlvaR2wWcBhjGHGc1z
w0q5tb37RFCZIOyjOM+4rsZbW1KkDcGIx16U7TdMvIV2B3mTsHHaiNZpPUHQbaTMGXTvtNi
GnCBiMhgPu+1ULK2eBmhduPXtXcLok1xLgpgN1PYVr2fhOSNxPLbpLGnCqF7+pqVWsvIcoR
j8TOJ022RVdGHzE7ycVYvNN+0x4WHfs+ZsdTXR3mnCC5ZxGqDgYqvEk09yYrYkt2UcE1Cm5
O6NHFRgcJq2hR3KKFTDgcMKbpXh+W0sZrl4WKbHjJ2h25HUA/z7V6HLpqTfZ2tgZcnbJGRg
oRXSWOiRwpLFOgdyPlj6fKec5rshUqclkeXXnC6Z8+z2fl2flMCytyAfX1qn/Z7M0YmGVXo
3YivXtT8LXsd27w20ZR2KSK2AFz0+n1rkpdMkkMiC1khjWTyjubv6CtY4hpal8sZ6xNiw06
2svCafZ0Xlck9znrmudmsDc36ztCFiiGI1LferpZZ/semrZP8AdUAbscAVUurR7mSHOTCUG
NvBBFccZNNvudU4aJdjlL6M22rPdRQkAgbSpyN3c/Wmv9psruR7SQu5AZlPfvXQXFvECseX
DF8gdjUljoTtd+czkOGzn2rpVZJamPsm9jkr+W51G7tInPmEAnYByD71v6Tp7LIJZF8tI+q
t6+lbMujJFqPnmJhIg4I5Fa9tZbrfzVZ95GMBeBWdTEJxUY7Fwwzu2zmr+WWdMfZ2Cg8Mua
zrWNJWk+0ldgIAVxy2fT6V3kWlSsjROrvH/dHAzVG58P20em3TvalJWDLEsjFRwOoNOlKNr
JnPXTW6PIvE/j1/DFxc6PpSJPMVx5j8rFn09a88slmuZWv7jUC0svLFjyTVHxCJRq87TBtx
cnLdTzVGJN4ATj8f6V9xgsPClBOO7PncROUnZnXKZIZFFnuJwMrHnk+tdTpF7q2nzpLHdPG
wO5QGIIrzy0u3s3EjcgdwcGuus/ECR7Uv4WUMoYFhjIPQ4r0keVVg+x6rp/xZ8X2c6lpI7l
V6q74zW5N8ftQhtx9q0jynIIJY5A9wa8PubqZgJbC4huQxPC4DD8KWHWyI/J1G2LcdQuDUy
gpK0kZxTWzPS5PjlfS3Je4tYp485ynyED8OtdFa/GXw3rOxNQtZ7XZg7kIbp2x1rw6TTtMu
o2lsljdm/h6EfhXO3cDwfNbB45RwVJyPeuCtlmHqr3o29DvoYqpBrll959V6d4m0W7kaW11
IXSuwXynBRtp9B04r0fSLWe5E0lynykDyt2DgY7fSvhe11PUNO8q6BIToWRsj8RXqHhv4ta
9Y226K4aSNeo3cfSuCOSQi/dk/mb1cdUe8fuPp/V7SGeECQxsqnaowMk964zUNJimS4LoVd
PuHHLenFcxafGzT723jj1OzEEuP9YVwc/yNXpPGvhnWpIITqzxSLgcjaG9s142My+tRd1C6
7o7sJiITduaz8zwH4oQSXHixLeHqsKseeAOtVPD+l79Pe4IBRVLEjv7Vf+MpjT4jCO0vFki
uLeMuycBQeDn+dc/p941vHNp+jah58WzDmRdqj1IPpXpU4y+rRS0PUU17Rs9c+HujRpocl6
sZlmnmbhRnIHH+NdpdaBJdx+UVKqTlhjJNaPw0tha/DvRoJbQGYwZZwv3skkH8a6oSwow2x
BWByBnFfK4iq/bSfmd0NY6o8/g8KFsJDFuYcY5G2t5PCtza6IPLt0lnc5wzfd7Zrq4rwQXB
uBFGjNgMQcj8q0Z9cjaPMMRLsDu+Xp71UJU3FuUtTlre0bSjHQ8W8S+F9TudOSW0gze2RE0
Zj6+4/EZFJoKQ6vpX2q0QblJWWM/ejcdVNeqTXzXU4AhPnA4wBjNc3qvgeWXULnVtHvJtF1
BgBJNAoMcn++p4JohU5ocstujNGnFqS0fa5yl3i3gd5iIhGOR0rD0PTLjzrjVrxQlxcnCqf
4E+metdjaeDNRuLxLnxLqx1ARkbIo4vLjyP4mHc1150rSRGVeNAx54pOtGnHljrfc0S5mnM
+P8A4mWpg8ZKvWNkAU/5+tYFrbSgCMAH2r1X4+6Hbafe6XqFu4xNuQqB0xzXB+HvJuo2md8
GNfmGPQcV9Zhq18JGZxShFV2mb/w10+W48WXDj/ljCdx+pxXsQsbZGPmMWkI+UE9K4r4QWK
ahca6ySokiSRpvbgkYJxXryeE2kI2zRFs9R1r5/MKl67XY9CjTgqfM3a5yNzZRyp5JcgP/A
HeKof2UtpcbgQGUYwwr1m28JmFC821yF6sv3W9aq3/hxpb94jDG0mMg4xkY7VyKTUTJTjKb
V9Dyi/F1KoChWVu/Y+1VljvFiIVdpHCjdXox8Lrd3Gzyyuzt6VbTwTDICskoCH+EDv65qlV
VrG86cY6tnkjLJDIGnPmM4IHoPwqxGYwq/LggckD+lepXPgm3hT52LAD5e1cxP4XmtpPLto
g6HvuzVOsr2Zl7NT1jqcnJJbOGXaNsfHzVRSw+07wnCHt2rtT4ImlDsz7QWznqamTwHqCp5
gk3KTwCMcVSxEI7MynhpPQ4Y6MowBFERgdetFdzJ4Rvw+PYenpRR9c/vE/U32PVZNJS5cm2
ZM4GQTz0qncaRMkgEiYI4FWLiM7v9Fgn3YGCR7VRdNQWUNKjj+VeW7G1KU/5tPPceNNuQxY
7Fx+NI1pIVEU6tcJ2AXABqU3E5G0xmPH8W7r+dX7fUbNf+PmInjgo1KKTly3SKnOqle1/Qz
XsLeEB3siCav6XNZKzbo4duMY7g024u1un/cRuAP4QM5/GqkWk3mob5YoREc5LM2DVxpylK
0dWZtqcP3rsbexZZQYHSNgc4CjBq808hdUEQC/xHsK59dL1CFctqsKheR81WkubmNQH1G3P
ZvWhU5x0Zx1KSfwyuXL3SrK+ChwUbsVrmZ/DNgNS2/apMjGChxk/WrV1qkmSwvCxHGAKjGp
3BgA+XI77RS5+V6I6adKvGNr6GhougQ20E5lVDIeNxPJOetdD5lqIVjK7goxwua5SDXJYsr
LLnHHQc1bm1V7u3Mds+JOwA6muiONcVZROSphajleRrzRx3BZWwkBHzEn73sa4jxSllujWN
YwiSZUqvoK7Owgu5YnlnUMrJgxt1BrltWt7i5mf/QmjG4hDtp1qc+WNSStc2wSSquN9jz5k
t9XuovMDiEtx6cetX7+wCwIsJAC8qRXY2fhyBbJHa5WFyPmRl5FSjw3bRqXM2AOeBWMpNNH
qe3oXs2cJb2AkhEj4aZPbHFXrSyMl1FttXJHLEHAPvXQLYWUdx5Am2sxzkrmr0VqLeza4E2
EXrtqXJscpwjqiibZVR8QxmULypOeK0dPud1v5bWSHA5YiqkNxZwP53kyOT/ETUy+JdOjYo
UVFPfcM5FKPqZ1IzmrKLZqxyWyRFDbKspb5iRwR7VxfxGk/sr4e6tPY4aVUxE5XOxmOMj35
roEv21QmaEqLYcMQc81i/EHyz8MNVaC5UwTRlVjYYO5T7/Suiim6iutFY43Bxdn16Hxd4gk
lNzGk0ZDKgyTWRHI6YweOv0r0XXNKF/pNtqJKtvXPGOvcGvP5bcw3BilHlkHrX6FhaqlDTo
eFiaXLLUQX0+Duw2eDmnC5DnLyupHAyc8VG0MiDdt3p6jkGon8s4MYx6rXap9jkdNFprySN
sxShx0GRg1ONXuTFtkw+MAZ5rLKMBuKEA9yKaWwPxquYj2cTdh1lgArodqnqOMVoR6lFM3y
zBpCOklcmG+XGeCOlKNoXqc+1NSIdJHZxRrOp2yxMX+8mdo/+vU6aJdBTcWcotZh0VW+U1x
lrfTWkoeNgcdm5Brcj1wH57eRrWXuhOUarTvsYTpzT0NC6u9UsIN2paeskYIzIh2g/XHFbf
8AwmngqHS4vI8NXrago5Mt0DED9MZI/KuQ1TXLm9037NPEqPkMSrcMBXP7snp+NZzk1ojan
Ti1eSNrVtcu9b1t9RvdkrvtXZtCqABgDA7Ct+Gdrjw7MrvawrkK6LFggexBrht2OAatJeTr
C0WfkbqK4qlHmsj06VVRvc+rtL+IFtokUei3MaxfZUWJZUOQwCjB59q3h450K5Ks2pAE8fv
FI5r5nl8TztGjz2REjIoO8HBwAOv4VE3iqaIDKqFBBITmvPrZDh6jvFtCo5tiIO0opn1jZ+
JdOuH2Wk8Ekvbpz+da8etruRGeNXJ6IQSfyr5CtvF7uNscqxf7yZ/lWlb+IZTMr296I5UwV
eMEEfrXG+Hn9mp+B0yzmL+Kl+J9dRatK0+2C33Me7LUst9qDkq0RZvTtXzbo/xP17Sblftd
w+p24Hzc4dR7HrXpehfETRPEexLG9kjuzyYJXCv+Gev4V4mKy7E4bSSuu6PRw9bD4n4LJ+Z
6DI+piNfOhCoemTVNppZTjCDHTkCspjdSt+8luVB/vEYrK1eZbCzkuZrm92IRyjKBz6V5nI
5uyPVjRUVrb7jhPj5ZwP4RtLyWZN8M+FUcnLD/AOtXg2mpeTSumledGWXbKOAMfWvWPiheW
uo+DCXu5onV1aNLgHMh6Y6dcZNeSWsFxc6d5UOppFB1lXftwPfua+zy+nKnhuWemr3PGxco
yre67qx9AfASO1u9F1iEKqyQzqrBuSfl68da9zs/sdqNjWzEjpJmvnv4K7LHStQntZ38mR1
QTMMbyM5P05FerXWuz28KmGf7SxPSPkj6187jpOOJk4r7zvo0J1aSV9D01bm2kKN9pTbjBV
siq2pLDJNFJCEZ1HOT19K86TXdYJBCWwA6iTk1o/8ACVWxIFwiuwGG8s1Eq7lDltqYf2bUh
LmWpfuG2XTujqpJ5AaqM9zcpETChkcdAW2g1TfW9FupCsSyKeudw/KoYNchgkOY969AM4rg
dOdz0oQtHVGydTu7u2jiu1KlRjGM/rVaNCD8qkD1xSLrVrNkbArdeTmpGvAEVoyeo6dMVEu
Zu8gjFxVoxsaUGnwG3klfUI0RVy+Oo/Co0AhUmO8LqehNUJLqKdXjZOT02jk1jXuqC3s2jt
wss/8AcY7QPrWzcZRUYxsyI0ZtvnZ0MkyB8G4UHA6kelFcOV83Ek2lQtIygsRLwTj60Vj7B
dzq9iu5313rsyKHtzNICABge1cxq3i/VrCIPNanaRjls4/KuntrS7vZkiFpuiAByBgDirk3
hySe7CSW8RhAxzziulUtb8t0cKqYelpJK55fb/EY3V0lvc2LElto8s5Jz0wK7q3utK3Il3e
R2s5XJglYK6/UVszeB9KaeG4isLa3kiXCtGgB+pPrVG78G229prmeNnbqSBuP496uvTgpO0
RLFYeokk+Ux5/FOmWUrxJqAxnkLyDR/wAJraQJIqamyBhyFUmkn8P6ba2zTNFHgdflGTWZ9
l08ZKWCsGPOVGaxTUdro7Y0aFRXtcsf2zo93CZku5p3HoxXn8RUVvNIzs3mPs4KhhzVaSxg
BPlWxjB/2cc1JHBNjAXkDv2odrWO6NKCWjNyzaGWTEznA6AjrVzzNOjkLeepI4KnmueWG4U
5PGe2akW0ZiCWjRie1ZNI5p0It35tDebULWNTs69sIKs22u3UZAjgjcHpu4P6VmQ6TA5AuN
SWJT1I/hq1cWFhbyCGO9WY4++vA/OrinFc8WcM4UH7m/yZpp4nvkbdJCg9fSnnxVdshKWCM
OzZrKht7RmCy3caD3OTVp9Nby8wSJIh9KuOJrpWT0OWVHDJ2cfzITruqznDW0anPqDxTzPe
PAXk2kdCewq5psVrAkn2uEhjwrZ6Vk654g0bTlaKSby+OVbqfwqJXaT3uVHllPkpwHJCTyC
gI5zmrSNuUqB8rDa2O4rirLxloV3f/ZYWbPQknGK62C/SODFu6bT3BBqGpRfvKx0VaU+xYF
nahArQmRQcjceKeuk6cFYnT4gpOSSo60iagqglycoM9B+eKY2oLeKGilUADLYGKadlc5rVW
XIbKBCWhHlIRt2DhfyriPiNB9p8F3kSqWcEAR9Mc10Et0VYAXPAGSSa898deJbdtCuNOgWZ
L52DRyEnadpBIx7iuqgnKatuawpOPvS1Pn+9nvLS5ayZTFHJ90N0z/hXMahiWRg+EkU4A7V
3WsQpqVubp8IFBO3OMfnXEXFs0rMyuWHYt3r7nCzTV+p89iqb5tNjPtrqS1l3IcoeGU9CK0
HjsL9Q0LrBK38BOOaz5YSvY4PXNRPE0fLKQCMg13tJ6o4LtaGtHBKoeCWdDnoCOCaz7qzlg
mLGMFOvByKrOXXDBucdc0C4mB4bPbmmove4roYe4xjFIevPWp98bqN67SeOKa8aKQQSQau4
iID/APVWjElnPEEJCOO5ODVFkUIpSQsTnOR09KYucdcVSdiXG/UvTWEigNHIJR6A8iqTo6N
h0K49aFdl/iKj2NOd5JRmRi3HBNDsCv1Ix94A4ozhiPf1oODnnilA6jApDO/ttSdrVE+0GV
AoG2QBgOOma5jUbciZmiVCGOcKOlZ8VzNDyjkeopWu5DJvON3qK1bTOaNJxldEfzAnPB+tW
YIbhmxGRnH96onKzsW3YkPbHBpiM8UhA+UjvUG25uwWGp7S+5EAGQWkAxTg8NqQj3sPmqcg
xgkj8RWM9xK6kGVivpmgMAnDD2GKHZiUWndnquh+Nta+zLbQ+L5wEH3HyxUe2ak8W+MfEF5
4Wktn1vzoty/djCOefUV5LHPLFMJY5Nki9CKnlvLq7jYTXG5f9o1yvCUG+bkV15GqrV4v43
Ym1HWdU1OGCK+upJorcbI0J+VPp71QhQPKAxwKgJbPXvTtw3YB79a1cTSMknc7/wAP+JJdJ
uZYI7l5IpYxkBQQpHAwOgrfg8Vznn+0JoSD0ArzDSbjyLh327m2cZ5xzW46azc5kaxcJxgj
jd+dRHC0mryim/Qyr4is5WjJpep6CvjrVE/dC9nkTHDCIE1kXXijUSHMmoXJ8zruO39K427
u9ctYvnt541HfZx+lY0moXLn94zc+pprC0Iu6gvuM1WxElZ1H9508msTwT+fHdTxSA5Uxyn
ityx+KWt2iqJXW6GOs8WSfxGK87N0jIqhCu3Ofm70xrp8BQ+R7ilVw1GorSimbUqtanrCTP
W1+MN+su42FpjuMN/PNaVv8aZd4WbTVaMn/AJYSkH9RXiX2gnksufTFSJcpnHlZPt2rjeV4
SWnIdkcyxUdpn01o3xH0HVisf2+W1uHH3LjgZ9Aw4rr1u0UhnuYyDyd5zkV8dR3M0b5G8ju
G54rudE8b63ZKsFvcCVFGAky7uPr1rysTkV9cPL5M9ShndtMRH5o+j2u7InPmIcgcgZ7UV5
IvxFvjGpl0UF9oyVfjpRXl/wBi4r+X8T0P7awf834H0hcajfQ3ICOIYwq4CjjGO9aJ1SE2y
sLpt7cZAxzXETatBvP7q5dsDOIzzxRbX3nOAIJo1yMBhxXkVFJM2eBUkm1sdbLNdbHk+0uV
xgAZ4rnri8f7UAWZk/6aHJNOuJZmSRA7rt7q2KzVtlEnmyu2/p8zE1kmr3ZrQw8Y3cjTyjk
yTzeUn8OQOahSX5z5UucHGcjmo1iszxKxdcdC9SLFYqrJCgj96HK5tZLTUSSSdmJmlBTsOB
iszUNc02xhObhDIOiBh196o6tpizNldQIYjHOTWO3hKxuUKjUHMnUgjitYQg9Zs6Y042uMu
vFNzMRHBtXP8ROMUlgmr6gTI12XUHPytgVat/CcdqytNeq6g8qeQRXR2ek20qMtskACDLfN
g1vKUErU0aOcYK5XtLY28ZaW6DTlSVQnjNcpqWn+L7+ZsX0cSscBVcjAru4Yba2IWMJk/eY
city0bTbKWO5iVLmTOdszBQPpUUpe90+ZzVa/JrZs8gsfBOrST+Zfa0yADOwNncavS3nibw
1vi0mwV+OZ2JkLD869Zm1TTbm5LSWEQVvvYUfL+Pesz7JZSys5kQA8gIOvtVSrPm1s0YxxH
OrVINHm9h8QtaNz5esRMik43RjG38Kj1OS3upGuxEblX+YySPgn8K7u60HRLqffcWYIHRgP
mqjcaVpUEDBLNpEAwFA5NJVYX5krHVSnTWkUebjXfD9vE0sOmw+avymRdwZh3FVv+EvklRD
olh5mH5BLH8OtN1bTtOstTZ4rdoof7rPuP40uia1o+k3Hl2UKiZm+8FB59QK9JQg43UbltO
9ma/8AbN8dSt5Ra3cUrKN3zZCnuPpXc6JqGo3iyPdK6oBw3AH0rnBdrqcq/Z4Jru5PLS42o
BRNaX+RHcakkEIzmKNuF/AVw1IqStaxMkmbN9YX2pXW4XSxR/dUK/fvWbqHgi/vrU2q68EZ
WMkZKBsHpj1xWFqM2m2imJHvp7gt8jw8bD9O9ZtvN4na6LJPdwiJSFkZSByfTvWtOnOKvGV
jOa5tDD1aznikubG4g3bfvKg5DDglTXKXmkIkbPADg9iOhrtdTutVtGlN6Y7wt829VKEe+K
yJb+xv8Fi0D8ArIOh+tezQqTir9Dx6+HVzg57NpFMUilXTocVVjtbiJwy7WKc7WHBrvbzSB
JHzhXUcNn5XrFvNMeAYZSretepTxKkrHhVsO4vQ5C9hBndkiEIJx5Y6CqTRsjYxtNdRd2Ex
CgHcB1wOaz7rTpIwJSSQQOa7oVVaxxygYnIPzc560rIqqu1ic/pWhJDvh+cBgvRl6iqDoyM
VKn6+tbqSZk1YO/y9B2NBUMvTB9aMfLQoLYUDcPamIj4xxRyVGegqTDA4Ix7GnrIqnDRA++
KbHoV846elSRnYwbAJFWybKZRg+W/06097B32tAEf/AHT1qea24ctyL7XE3yywK49Twary+
T1jyD6GpZbO4jOWibH0qFYSTwefSrUkyFCw1CqkfKGOelWo2s3jdpVkSQ5wVbIz9OtVirg8
qQe/FNAwcYoTG0WFid0JXBA7Z5P4VHyhweDRuGcrwafJcO6/OM4PGBT0Frci78HjrzSMcAD
1pRjopP5Uw/Ln171Ixc9MdMU3JB4zzTcHvStnqM4oGKM56/hWxYaxeQbYWkdkAwoznFY+CF
Bx70u44AFNOxEoqS1O9i1fUHG3ymdDj+HNWJriPyg89gGz1LR9f0rh49RmiVFyRj0JBrRh8
Q3qMQJyq7f+WnNbJp7nK6TT0RbvZtLZt39jqO5KsQf0rOFvpF180ckluw4253fz5qa41BZ1
8yV4AzfxR8NWek8CZkwWbuTUtJlpSsSSaRJgmCdJh/s9aZHZXsY842kgjz94KSKni1CBSCq
hcdzWgniO6ibbHKpT1JxRZDc5roU7eW1SYEvg9wwxWqt1poUEW/zqM53kZrPudRh1CMrdRl
j13KBk1UXTBLEWtbsE9kfg0/Qiylvobp8QBcKICAAB/rM0VzDW94jbWDZH40Uaj9jE+udKi
1G2Ure3u+Y44iOeMd62Y5pRkoGJzSaZ4T1BbSL+0BKb0YJeM8H2rau7d7GANJEAVHAPVjX5
biakXUdn1P1KNeFlFasxHuL8TYdD+dSxQXM6jzpMDPRQapXvie6tgPtKW+nxOcB7nkn6CrJ
8VaVYQhrm8FxIByEUAGsJQn0RTm0tImhFZEEEP09TVuzaztZmS5b5ifXNcNqXxRijgb7FZx
r2U/eP6V55deOPEN7PN5KhWIznHWuijg6s91YyfNJWqaeh9ILNoiqXEaSOB061xes+L7GOU
x21lDG3Qsw+7zXiUl5rGq3fmy30kBXAAMmOfX3rT867/s2QXF5GZkP7tlXcWx610/UuX4nc
inRjFtu7PSYfElnFmaa4gJHUOcj8KzrnxxbpITCoVicAoMfnXjd1qV3cM9vdRzNOT95Rj9B
xTrFNSiZo5Yp/Lk/jYfdrqWXRSu2b+2TeiPUo/GEiTCLzcMxB8vHByap6l4rlkuWt4ZyzLh
tiMOPYmuDP9vAhLVUcA43Fshqqw2N3c3xR1hilYk7Y8tk/Srjg6a1ZTqy2SPSrfx5La2SWk
VjJcXLnlWbITn1Hau0hm1+5KhUVInQMWXgg+mK4Pw/Z3FsiSzIsewD5gOtT6x4o1SRClper
bLn5hvwQOxzXDOjGUuWmvmVJdTudQ0rU71FEV00S4wVJxmm6RoGq2dyJ7nUGMQ/5ZLyG+ua
8ysfGd/ZBpL/UftRz/wA9No9vwrOvviH4h/tdri01GMRhMLbINy49TzyaawVWV4owlVsj2L
W/DVlrES4RY5V4DYxx71nWXgbTbCMmSOPGdxI/WuLt/izcTLb2j2XlzkYZufnPr7V21vqzX
+kl45BcK+QQj9DjODXPOliKMeVuyNKTc9mbU0FrLpMltbsLYMoCsnGPSuS/4R50ILzMzElj
io47rV1k2G0klV+FJOVx7VpQp4hZ3M7RQlxiMEZwO1SlKC3N4xUSNNMtY3RpZBsT5nycH61
ow6z4X8x0n1EP/DsY5xXO63pWpNIP3onJ4bjap9B+FcPd6TdxzlY3XzwRuG3IBrohRjVWsj
Oon0PUNW06z1C8WaO3t7uzkVU2twUPqD9Kqr4X060u1f8Asy0K7uXkGWUY9+BXF2d3rukx+
RqlvHPAE3qkj7SD/n1rM1TxN9pk3Jrl3CJVO5VUMB6jHetYYao3yxloedVkk9STxZOdN165
Www0JPzoV+Xd3wO3rXJ3niGK7UG7sxuAwDHxz7it+YiXSTcyNJP5hJWST7xGetcnItq88kb
EFOwHUGvaw0I21V7HkYu19HYzxrkSSbZrdgvoO1X0ls54t0D+cj9VbqKy7vTzFOSJCwbkMa
zjFc2r+YOAO4r1VThJXizyJc0N9jprnQ7eWJZLb5M9RnNYF7ZCAmORgR6rzirlhrU0RcXAa
UY6dzUF3qNtO5PlCNugzTgqkXZ6oTlTa00ZkeQCBtOR71Mtq3ll41+f271ZNxaqq+ZbEH+8
p4NSW89qWdA5jbqN3ANdDlK2xz+7cxXRt2Xyp9DUbbiNu3nrW68to6KtxGyt/eHIqnJHZO3
yS4I6A1am+qE4ruZ67RxJuGaDuQ5ViPoakkCDKnaeeopqGMqwIPrxWhBKt9eqMeezLimGbc
vzAZ67u9RMwx8o6daRDznjHv2pWQXY7LsDtz9fWmcnr1rQjETIodh9cU8xRxqSke7I6+lRz
W0NFC+pm7HPTsM0obYSMZ+tXGBT/WIcdzjrVdwpPc8+lWnchqwsUSy5KsFb3qOWGSNvnpzL
tUgDmozI44JyPrRrcQwdRnp3p6ozlgMnHNPIjYKwPPcGo1LcgFhn04zTAf5LtwBzS/Z5snK
t07U5LnAAkHK9617SOW5iMkeML+vtWcpOO5ajfYwyrEZce9N565AzxgiteWGRWKNCQOp4qN
bYsg2gEr1BFNTVhOLRmFTknHApuOSB3q69uysflwKh8rgZODVXJsV854NAOO3WpvKyT+tIY
toOcdPWncLDdxwApxT0ncfdcg1EQeKQ/eHBxxTTJcUy9/aNyvHmNRVIg56H8DRTuT7OJ+hF
h4rh1K/kto7klljDMuwrgexqrq4W9ufKhuWG5dgL5OD+VFFflVWKhNJH3kKMIVG4q1kebaj
8O7vV9R82614zkN8scoYqvapB8NYIr+O1urtTBn550ByT1wFP86KKf1qq3y3OmU2pWXY3W8
DeELUARxTzgDnfIQP5VZHhjwv9gZY9GgLEY8xmJb+VFFZqtUau5D5XyJtszdV8Mada2wSw0
2wMrL96RWwox16c15o1jd3ck0MbwqY8gNGCo+uMUUV6GFnKzubxk3FXDTPDU96JCzxPLJw0
hJXH0wKgu/DnkArcazMwPGFz/hRRXaq0+e1zdwjtY2PD2kWMNrFEZj5TMSWOSTjGe1dfBo+
ilmlhGGH8YXB/lRRXFXlLmvcqMVYy9a0S8a2kmi1BTCnO05GP0rznxF4eubNIp59TDxz4O3
np2HSiiujBVpcyRzVknozGjtLJbWRb6SSVc/uygwV/Gtzwpo+h6tr0Ng8bW4dSxk3Mx4H0o
or1K0peylJMw5Irodrrfw7gtV/4l11GMjO5gcjHJ7c1haJY6ro8s8TXKBGbOVY9/bFFFeRS
rznTtLU1hFP3upt6XL4hea7s471Bs+cbuQOenSvQNF+2vCkOoyxvMnG9c4z+VFFc2Jfka29
xsu32iNesvl3Kxnr0PP6VjX/h+5soZJImgc/8tQc/MPyoorkp1JJ2OSnXndRZyGraPZaknl
6hcTM4IMag5C/mKxT8O7m4LT2ckJjJCZckEevAFFFelGvUp6RZrVjF9ChfqsNs1qQpFvlMc
8Y4rgLmOLe0hk7nJGaKK+gwZ81ilfcILqFg1u7b/wDeB5plzZFwXSUbQcc5oorvl7slY4KW
qcWZTRKCeACO4NTJaW9xEFfDc8NyDRRXQ27HM4q7Ir7TUiVTE/KjkEnpVFbV5G3LID9aKKu
nJuOpMoq4xonyFLgsagaD5vmI4oorVN2I5Va4wxgKckH60ixKWzuzRRVpslJCusfIDYPpim
vEUG4kEUUUyR1uyLIC7gD1AraaAwqro6vH3BFFFZVNxp9C0sUU0Sh8Fex5zVSfTXgYyhkeP
P8A9eiisVJqRrbQo3FiVgMwYfNyuO3NUGXOcsMiiiupO5iJt4zkUKhBPzA4NFFMESMiKgbO
QamtruewIlikAU/wnkGiiiyejG9HodBYagl+HVwu/GSCOMe1F1ZLA3mxS4U9vSiiuGXuzsj
qpe9HUa1iDAGEikNz0NZ01oV5BUkGiinBu4SirES28ecsQPemvaFvmEg/KiitOZolRTK7Wk
ihjuU45qBkBIU4zRRWkJNmcopDCj546UUUVoZn/9k=
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0