%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/155.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Robin</first-name><last-name>Hobb</last-name></author>
            <book-title>Kočičí hrad</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            <keywords>Snědý muž kniha 2</keywords>
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Robin</first-name><last-name>Hobb</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>261c8da1-e750-4745-a690-739e4b516986</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2006</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>SNĚDÝ MUŽ</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KOČIČÍ HRAD</strong></p><empty-line /><p>ROBIN HOBB</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>NÁVRAT®</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>THE TAWNY MAN:</p><empty-line /><p>Book 1</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>FOOĽS ERRAND</strong></p>

<p>Volume 2</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>© Copyright by Robin Hobb - 1998</p>

<p>Published by agreement with the autor and the autor's agents,</p>

<p>Ralph M. Vicinanza, Ltd.</p>

<p>© Cover by Thomas Thiemeyer / via Thomas Schlűck Agency - 2003</p>

<p>© Translation by Jan Kozák - 2003</p>

<p>© for the Czech edition by Radomír Suchánek - 2004</p>

<p><strong>ISBN 80-7174-568-5</strong></p>

<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>

<p>Vysvětlivky k mapě:</p>

<p><strong>GLACIER PLAINS</strong> - LEDOVCOVÉ PLÁNĚ; <strong>CHALCED STATES</strong> -CHALCEDSKÉ STÁTY; <strong>ICY SHORES</strong> - ZALEDNĚNÉ POBŘEŽÍ; <strong>MOUN</strong><strong>TAIN KINGDOM</strong> - HORSKÉ KRÁLOVSTVÍ; <strong>RAIN WILDS</strong> -DEŠTNÁ DIVOČINA; <strong>SIX DUCHIES</strong> - ŠEST VÉVODSTVÍ; <strong>WHITE SEA</strong> - BÍLÉ MORE</p>

<p>Jednotlivá vévodství:</p>

<p><strong>BEARNS, BUCK, FARROW, RIPPON, SHOAKS, TILTH</strong></p>

<p><strong>Antler Island</strong> - Ostrov parohů; <strong>B</strong><strong>e</strong><strong>sham Island</strong> - ostrov Besham; <strong>Claw Island</strong> - Ostrov klepet; <strong>Cold Bay</strong> - Studený záliv; <strong>Egg Island</strong> - Vaječný ostrov; <strong>False Bay</strong> - Falešný záliv; <strong>Fish Cove</strong> - Rybí zátoka; <strong>Hook Island</strong> - Kotevní ostrov; <strong>Near I</strong><strong>s</strong><strong>lands</strong> - Blízké ostrovy; <strong>Neat Bay</strong> - Krásný záliv; <strong>Rook Island</strong> - Havraní ostrov; <strong>Scrim Isle</strong> - Tylový ostrov; <strong>Seal Bay</strong> - Tulení záliv; <strong>So</strong><strong>u</strong><strong>thcove</strong> - Jižní zátoka; <strong>Tide Shallow</strong> - Odlivové mělčiny; <strong>Trader Bay</strong> - Kupecký záliv; <strong>Watch Island</strong> - Strážný ostrov; <strong>White Isle</strong> - Bílý ostrov</p>

<p><strong>Bingtown Traders</strong> - Bingtownští kupci; <strong>Buckkeep</strong> - Jelení hrad; <strong>Ferry</strong> -Přívoz; <strong>Forge</strong> - Huť; <strong>Gulls</strong> - Rackové; <strong>Highdowns</strong> - Vysoké duny; <strong>Ice Town</strong> - Ledové město; <strong>Sandsedge</strong> - Písečné pomezí</p>

<p><strong>Bear R</strong>. - Medvědí řeka; <strong>Blue Lake</strong> - Modré jezero; <strong>Buck R</strong>. - Jelení řeka; <strong>Cold </strong>- Studená; <strong>Gem R</strong>. - Drahokamová řeka; <strong>Rain R</strong>. - Deštná řeka; <strong>Vin R.</strong> - Vinná řeka</p>

<p>Legenda, obdélník vpravo dole:</p>

<p><strong>Towers</strong> - města</p>

<p><strong>Border</strong> - hranice</p>

<p><strong>Ice Shelves</strong> - ledové šelfy<strong><emphasis>1 Chadeova věž</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Mezi Šesti vévodstvími a Ostrovy bylo tolik krve společné, </emphasis><emphasis>kolik jí bylo prol</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>té. Navzdory nepřátelství v podobě války </emphasis><emphasis>s rudými loděmi a rokům sporadických n</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>jezdů, jež jim před</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>cházely, takřka každá rodina v pobřežních v</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>vodstvích při</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zná, že má „ bratrance na Ostrovech ". Všichni přizn</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>vají, že </emphasis><emphasis>lid z pobřežních vévodství je ze smíšených pokrevních linií. </emphasis><emphasis>Je dobře zdokumentováno, že i prv</emphasis><emphasis>ní vládci z fa</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>seerovské </emphasis><emphasis>linie byli nájezdníci z Ostrovů, kteří přijeli plenit, a místo to</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho se tu us</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>dili.</emphasis></p>

<p><emphasis>Stejně jako historie Šesti vévodství, tak i kronika Ostrovů </emphasis><emphasis>byla utvářena geogr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>fií. Jejich země je drsnější než naše. Je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jich hornatým ostr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vům po</emphasis><emphasis> celý rok vládne zima. Tyto ostro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vy bičují hluboké fjordy a dělí je bou</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>livé vody. My poklá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dáme jejich ostrovy za obrovské, avšak převažující ledovce </emphasis><emphasis>poskytují l</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>dem k obývání pouze okraje ostrovů. To málo or</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>né půdy, které mají podél pobřeží svých ostrovů, je ve svém </emphasis><emphasis>výnosu lakotné a skoupé. A tak se tu nemohou uživit žádná </emphasis><emphasis>velk</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>města, a jen málo menších měst. Příznačné pro tuto ze</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mi jsou bari</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>ry a izolace, a tak lidé tady žiji v naprosto ne</emphasis><emphasis>závislých vesnicích a městských státech. V minulých d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>bách </emphasis><emphasis>to byli nájezdníci z nutnosti jakož i ze záliby a navzájem se </emphasis><emphasis>olupovali ste</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>ně často, jako vyráželi za moře, aby plenili po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>břeží Šesti vévodství. Je pra</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>da, že během války s rudými </emphasis><emphasis>loděmi dokázal Kebal Rawbread os</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>rovnímu lidu vnutit krát</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kodobé spojenectví a</emphasis><emphasis> z tohoto svazku ukul mocnou nájez</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>nickou flotilu. Pouze ničivá síla draků ve službách Šesti vé</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vodství dokázala zrušit Kebalovu ukrutnou vl</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>du nad jeho </emphasis><emphasis>lidem.</emphasis></p>

<p><emphasis>Když předáci z jednotlivých ostrovů viděli sílu tohoto spo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jenectví, uv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>domili si, </emphasis><emphasis>že je</emphasis><emphasis> lze využit nejenom k válce. A tak </emphasis><emphasis>během let obnovy, jež násled</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>valy po válce s rudými loděmi, </emphasis><emphasis>byl utvořen Hetgurd. Tohle spojenectví os</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>rovních předáků bylo dost nejisté. Zpočátku usilovali pouze o to, aby nahra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dili meziostrovní nájezdy obchodními smlouvami uzavřený</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mi mezi jednotlivými předáky. Arkon Bloo</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>blade byl prvním </emphasis><emphasis>předákem, který upozornil ostatní na to, že Hetg</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>rd by mohl využít své sjednocené síly k normalizaci obchodních vztahů </emphasis><emphasis>se Šesti vévo</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>stvími.</emphasis></p>

<p>BRAWNKENNER, „OSTROVANSKÉ KRONIKY"</p>

<p>Chade to jako vždy naplánoval dobře. Zdálo se, že jeho tichý posel je s Chadeovými způsoby velmi dobře obezná­men. Před polednem druhého dne jsme na jedné zchátralé farmě vyměnili naše vyčerpané koně za dva další. Poté jsme ujížděli po hnědých úbočích sežehlých letním žárem a tyto dva další koně zanechali v jedné rybářské chýši. V těch mís­tech už na nás čekal menší člun a jeho nevrla posádka nás rychle přepravila vzhůru podél pobřeží. Vysedli jsme na molu v jednom obchodním přístavu, kde na nás v jakémsi se­šlém hostinci čekali další dva koně. Já se choval stejně tiše jako můj společník a nikdo se mě na nic neptal. Pokud šly z ruky do ruky nějaké peníze, nikdy jsem to neviděl. Je vždy lepší nevidět něco, co má zůstat utajeno. Koně nás dopravi­li k dalšímu čekajícímu člunu, tentokrát s hrubou dřevěnou palubou, jež byla hodně cítit rybami. Najednou mi došlo, že se blížíme k Buckkeepu nikoli nejrychlejší možnou cestou, ale tou nejméně pravděpodobnou. Pokud po nás někdo slídil podél cest vedoucích k Buckkeepu, byl odsouzen ke zkla­mání.</p>

<p>Hrad Buckkeep je vystavěn na nehostinném pobřežním pásu. Tyčí se, vysoký a černý, na vrcholku útesů, ale skýtá pěknou vyhlídku na ústí Jelení řeky. Ten, kdo ovládá hrad, ovládá také obchod na Jelení řece. Právě z toho důvodu ta­dy byl taky zbudován. Rozmary historie způsobily, že se stal vládnoucím sídlem rodiny Farseerů. K útesům pod hradem se jako lišejníky ke skále přimyká město Buckkeep. Způli je postaveno na docích a molech. Jako chlapec jsem si myslel, že město se již rozrostlo do maximálních rozměrů, jaké mu povolila zdejší geografie, ale toho odpoledne, kdy jsme do něj vplouvali, jsem viděl, že jsem se mýlil. Lidský důvtip zvítězil nad drsností přírody. Vysoko ve stěně útesů se nyní vinuly cesty, a kdekoli to šlo, nalezly úchyt malinké domy a obchody. Ty domky mi připomněly blátěná vlaštovčí hníz­da a já si říkal, jaký výprask asi schytávají během zimních bouří. Do pláží, kde jsem kdysi běhával a hrál si s Molly a ostatními dětmi, byly teď vraženy dřevěné piloty a na těch­to bidýlkách spočívaly skladiště a hostince. Za přílivu mohl člověk přistát hned u jejich prahů. To jsme také s naším člu­nem udělali a já následoval svého němého společníka po dře­věné lávce „na břeh".</p>

<p>Když člun odrazil a zanechal nás tam, rozhlížel jsem se kolem jako vesnický farmář, jenž právě přijel do města. Ná­růst počtu budov a čilý lodní ruch naznačovaly, že město Buckkeep prosperuje, avšak přesto jsem se z toho nedoká­zal radovat. Zde byl poslední důkaz toho, že mé dětství je to tam. Místo, kterého jsem se děsil a zároveň se na ně tou­žil vrátit, bylo pryč, pohlceno rozrůstajícím se přístavem. Když jsem se ohlédl po svém němém společníkovi, byl pryč. Okouněl jsem ještě chvíli na místě, kde mě zanechal, a již jsem tušil, že se nevrátí. Přivezl mě zpátky do Buckkeepu. Tady už jsem žádného průvodce nepotřeboval. Chade nikdy neměl rád, aby některý z jeho prostředníků znal všechny úse­ky klikatých cest, které k němu vedly. Hodil jsem si přes ra­meno svůj nevelký ranec a zamířil směrem k domovu</p>

<p>Možná že Chade, říkal jsem si, když jsem se ubíral str­mými a úzkými buckkeepskými uličkami, dokonce věděl, že bych raději vykonal poslední úsek této cesty sám Nespěchal jsem. Věděl jsem, že Chadea nebudu moci kontaktovat dří­ve než po setmění. Zatímco jsem zkoumal kdysi důvěrně zná­mé ulice a průchody, nenašel jsem nic, co by mi připadalo důvěrně známé. Vypadalo to, že na každé budově, kde to je­nom šlo, vyrašilo druhé podlaží, a v některých užších ulicích se mi balkony střetávaly přímo nad hlavou, takže člověk tu­dy kráčel v ustavičném šeru. Objevoval jsem hostince, kam jsem kdysi chodíval, a krámky, kde jsem nakupoval, a do­konce jsem zahlédl pár tváří svých starých známých, obtí­žených patnácti roky zkušeností. Avšak nikdo nezvolal pře­kvapením či radostí nad tím, že mě vidí, jako cizinec jsem byl viditelný pouze pro chlapce prodávající na ulicích horké pirohy. Jeden takový jsem si za měďák koupil a za chůze ho jedl. Příchuť peprné šťávy a kousků říčních ryb uvnitř těsta byla příchutí samotného města Buckkeep.</p>

<p>Ve svíčkařském krámku, který kdysi patřil Mollyinu otci, bylo nyní krejčovství. Nešel jsem dovnitř. Místo toho jsem si zašel do krčmy, kam jsme chodívali. Byla stejně ponurá, zakouřená a přeplněná, jak jsem si ji pamatoval z dřívějška Těžký stůl v koutě stále nesl stopy Kerryho zahálčivého rý­pání kudlou. Číšník, který mi přinesl pivo, byl moc mladý na to, aby si mě pamatoval, jenomže já podle linky jeho obočí poznal, kdo je jeho otcem, a byl jsem rád, že podnik zůstal v rukou téže rodiny Z jednoho piva byla rázem dvě, a po­tom tři, a i to čtvrté bylo vypito, ještě než se do uliček města začal vkrádat soumrak. Se zasmušilým cizincem popíjejícím o samotě nikdo neutrousil ani slovo, ale já přesto naslouchal okolním řečem. Jenomže ať už mě Chade povolal v jakéko­li zoufalé záležitosti, obecně se o tom nevědělo. Slyšel jsem pouze zvěsti o princově zasnoubení, stížnosti na to, jak vál­ka Bingtownu s Chalcedem kazí obchody, a reptání místních proti velmi divnému počasí Z čistého a pokojného nočního nebe zčistajasna uhodil blesk do jedné nepoužívané skla­dovací budovy na vnějším nádvoří hradu a odhodil střechu. Kroutil jsem nevěřícně nad tou povídačkou hlavou. Nechal jsem číšníkovi měďák navíc a znovu si hodil ranec přes ra­meno.</p>

<p>Naposledy jsem opouštěl město Buckkeep jako mrtvý muž v rakvi. Jenom sotva mi hrozilo, že bych se stejným způso­bem vrátil, ale přesto jsem se bál přiblížit k hlavní bráně. Na strážnici moji tvář kdysi znali. Možná že jsem se změnil, ale nehodlal jsem riskovat, že mě poznají Raději jsem zamířil k místu, o němž jsme Chade i já věděli, k tajnému východu z hradních pozemků, které objevil Nighteyes, když byl ješ­tě štěně. Touto malou prolukou v obraně Buckkeepu kdysi prchali královna Kettricken a šašek před úklady prince Regala. Dnes večer jsem se touto cestou vracel.</p>

<p>Ale když jsem tam došel, zjistil jsem, že díra v hradbách, které střežily Buckkeep, byla dávno zazděna. Místo, kde se nacházela, halil hustý porost bodláčí. Kousek od bodláčí, se zkříženýma nohama na velkém vyšívaném polštáři, seděl zla­tovlasý mladík, očividně šlechtic, a hrál na píšťalku jako vir­tuos Když jsem se k němu přiblížil, zakončil svůj part vel­kolepým trylkováním a odložil nástroj stranou.</p>

<p>„Šašku," pozdravil jsem laskavě a bez velkého překvape­ní.</p>

<p>Napřímil hlavu a vyšpulil na mne ústa „Milovaný," řekl protahovaným hlasem v odpověď. Pak se zazubil, vyskočil na nohy a strčil si píšťalku za opentlenou košili. Ukázal na polštář. „Jsem rád, že jsem si ho sem přinesl. Měl jsem ta­kový pocit, že by ses mohl ve městě zdržet, nemyslel jsem však, že se tu tak načekám."</p>

<p>„Změnilo se," řekl jsem rozpačitě</p>

<p>„A nezměnili jsme se my všichni?" odpověděl a já na oka­mžik v jeho hlase zaslechl náznak patosu. Ale vzápětí byl pryč. Úzkostlivě si upravil své lesklé vlasy a sundal si z pun­čochy list. Znovu ukázal na polštář. „Vezmi ho a následuj mne Pospěš si. Jsme očekáváni." Svým nedůtklivým pove­lem dokonale napodobil frajerského floutka ze šlechtického stavu. Vytáhl si z rukávu kapesník a zlehka si jím poklepal na ret, aby si osušil imaginární pot.</p>

<p>Musel jsem se usmát. Vžil se do té role tak obratně a ne­nucené. „Jak se dostaneme dovnitř?"</p>

<p>„Samozřejmě přední branou. Neměj strach. Rozšířil jsem zprávu, že lord Golden je velmi nespokojen s kvalitou slu­hů, které nalezl ve městě Buckkeep. Nikdo mi nevyhovoval, a tak jsem dnes šel počkat na loď, jež mi přivezla pěkného mládence, ač trochu neotesaného, jehož mi doporučil vrchní komoří mého vlastníka. Je to nějaký Tom Badgerlock. "</p>

<p>Vykročil napřed. Já sebral ze země polštář a následoval ho. „Takže Já mám být tvůj sluha?" zeptal jsem se ironicky.</p>

<p>„Ovšemže. Je to dokonalé maskování. Pro všechnu šlech­tu na Buckkeepu budeš prakticky neviditelný Budou s te­bou mluvit jen ostatní sluhové, a jelikož mám v úmyslu, aby z tebe byl utiskovaný, přepracovaný a mizerně oblečený lo­kaj nafoukaného, zpupného a nesnesitelného mladého lorda, budeš mít jen velmi málo času na nějaký společenský styk." Pojednou se zastavil a ohlédl se. Jednou svou štíhlou, dlouhoprstou rukou si sevřel bradu, shlížeje na mne s ohrnutým nosem. Zastřihal svým pěkným obočím a jeho jantarové oči se zúžily, když se na mě obořil: „A netroufej si dívat se mi do očí, ničemo! Nestrpím žádné drzosti! Stůj rovně, drž se svého a bez mého svolení nic neříkej. Jsou ti moje instrukce jasné7"</p>

<p>„Naprosto." Zazubil jsem se na něj.</p>

<p>On ze mě nespouštěl nasupený pohled. Potom se najed­nou zatvářil podrážděně. „FitzChivalry, tato hra skončí, když nebudeš s to skrz naskrz dostát své roh. Nejen když budeme stát ve Velkém sále na Buckkeepu, ale v každém okamžiku každého dne, kdy bude sebemenší šance, že nás někdo uvi­dí Od doby, co jsem přijel, vystupuji jako lord Golden, ale pořád jsem na královnině dvoře nováčkem a lidi budou ci­vět. Chade a královna Kettricken udělali všechno, co mohli, aby mi s tou lstí pomohli, Chade proto, že postřehl, jak by to mohlo být užitečné, a královna proto, že má pocit, že si sku­tečně zasloužím, aby se mnou jednali jako s lordem."</p>

<p>„A to tě nikdo nepoznal?" přerušil jsem ho nevěřícně.</p>

<p>Naklonil hlavu stranou. „A co by měli poznat, Fitzi? Mo­ji smrtelně bledou kůži a bezbarvé oči? Můj šaškovský úbor a namalovanou tvář? Moje skopičiny a rozverné a smělé bon­moty?"</p>

<p>„Já tě poznal v okamžiku, kdy jsem tě uviděl," upozornil jsem ho.</p>

<p>Vroucně se usmál. „Stejně jako jsem poznal já tebe a ja­ko bych tě poznal, kdybych tě potkal za dalších dvanáct ži­votů. Ale jinak mě poznalo jen málo dalších lidí. Chade mě svým vrahounským zrakem identifikoval a zaranžoval sou­kromou audienci, na které jsem se dal poznat královně. Pár dalších si mě sice čas od času přeměří zvědavýma očima, ale nikdo by si netroufal zastavit lorda Goldena a zeptat se ho, jestli před patnácti roky na tomhle samém dvoře nebyl šaš­kem krále Shrewda. Zdá se, že je mate můj věk, stejně jako moje barva, stejně jako moje manýry, stejně jako moje jmě­ní."</p>

<p>„Jak můžou být tak slepí?"</p>

<p>Potřásl hlavou a pousmál se nad mou nevědomostí. „Fitzi, Fitzi. Oni nikdy neviděli na prvním místě mě. Oni viděli jen šaška a podivína. Když jsem sem poprvé přijel, záměrně jsem si nedal žádné jméno. Pro většinu lordů a dam z Buckkeepu jsem byl jenom šašek. Slýchali mé vtípky a vídali mé skopičiny, ale nikdy doopravdy neviděli <emphasis>mě." </emphasis>Mírně si po­vzdechl. Pak mě obdařil zamyšleným pohledem. „To tys z to­ho udělal jméno. Šašek. A tys mě uviděl. Střetl ses s mýma očima, když ostatní rozpačitě uhýbali pohledem." Na chví­li jsem zahlédl špičku jeho jazyka. „Napadlo tě někdy, jak moc jsi mě tím děsil? Že všechny mé triky byly zbytečné tvá­ří v tvář zrakům malého chlapce?"</p>

<p>„Vždyť i ty sám jsi byl jenom dítě," podotkl jsem celý ne­svůj.</p>

<p>Zarazil se. Všiml jsem si, že když pokračoval, nebylo na něm znát, že by se mnou souhlasil, nebo nesouhlasil. „Staň se mým věrným sluhou, Fitzi. Buď Tomem Badgerlockem, v každém okamžiku každého dne, co budeš na Buckkeepu.</p>

<p>Je to jediný způsob, jak můžeš nás dva chránit. A jediný pře­vlek, ve kterém můžeš pomoci Chadeovi."</p>

<p>„A co přesně ode mne Chade potřebuje?"</p>

<p>„Bude jistě lepší, když si to vyslechneš z jeho rtů, nikoliv z mých. Pojď. Už se stmívá. Město Buckkeep se rozrostlo a změnilo, stejně jako sám Buckkeep. Budeme-li chtít vejít po setmění, mohli by nás u brány otočit nazpět."</p>

<p>Zatímco jsme spolu rozprávěli, den pokročil a světla ko­lem nás nyní ubývalo. On šel v čele a já ho následoval, když mě vedl oklikou ke strmé cestě vedoucí k hlavní buckkeepské bráně. Počkal mezi stromy, až nějaký obchodník s vínem zmizí v zátočině, a potom jsme sami vkročili na cestu. Lord Golden šel v čele a jeho ponížený sluha Tom Badgerlock se ploužil za ním, v ruce nesl jeho vyšívaný polštář.</p>

<p>U brány byl bez ptaní vpuštěn a já prošel bez povšimnutí v závěsu za ním. Stráže u brány měly na sobě modré buckkeepské barvy a na kabátcích měly vyšitého farseerovského skákajícího jelena. Při pohledu na ty maličkosti se mi neče­kaně sevřelo srdce. Zamžikal jsem a poté zakašlal a promnul si oči. Šašek byl tak laskavý, že se po mně neohlédl.</p>

<p>Buckkeep se změnil stejně jako město, které se přimyká k útesům pod ním. Celkově to byly změny, jež jsem schva­loval. Prošli jsme kolem nové a větší stáje. V místech, kde kdysi vedly rozblácené cesty, bylo nyní kamenné dlážděni. A třebaže na hradě se nyní tísnilo více lidí, než jsem si pa­matoval z dřívějška, zdálo se, že je  čistší a lépe udržovaný. Říkal jsem si, jestli teď na hradě platí Kettrickenina horská disciplína či jestli je to jen důsledkem míru v zemi. Všech­ny roky, co jsem prožil na Buckkeepu, se nesly ve znamení ostrovanských nájezdů a posléze otevřené války. Relativní mír nyní přinesl oživení obchodu, a to nejenom se zeměmi jižně od Šesti vévodství. Naše historie obchodů d  Ostrovy byla stejně dlouhá jako naše historie válek s Ostrovy. Když jsem přijel do města, viděl jsem v buckkeepském přístavu ostrovanské lodě, s vesly i plachtami.</p>

<p>Procházeli jsme Velkým sálem. Lord Golden kráčel veli­telsky v čele, zatímco já mu se sklopeným zrakem spěchal za patami Dvě dámy ho krátce zadržely, aby se s ním po­zdravily. Myslím, že právě tehdy pro mne bylo nejtěžší za­chovat si masku sluhy. Tam, kde kdysi šašek vzbouzel ne­klid nebo přímo velký odpor, byl nyní lord Golden zdraven třepotáním vějířů a mžikáním řas. Zalichotil oběma dámám snad tuctem elegantně vyseknutých komplimentů týkajících se jejich šatů, vlasů a parfémů. Dámy se s ním neochot­ně rozloučily a on je ujistil, že je nerad opouští, ale že musí svému sluhovi ukázat jeho povinnosti a že jistě vědí, jaká je s tím práce. Člověk už dnes prostě nikde nesežene dobré slu­hy, a ačkoli tento má velmi dobré doporučení, už se ukáza­lo, že je trochu natvrdlý a žalostně neotesaný. Inu, člověk si bude muset vystačit s tím, co se mu podařilo sehnat, a on jen doufá, že zítra si jejich společnosti užije Pokud by se k ně­mu laskavě připojily, má v úmyslu procházet se po snídani tymiánovými zahradami</p>

<p>Dámy samozřejmě s převelikou radostí souhlasily a po ně­kolika dalších vzájemně opětovaných bonmotech jsme smě­li pokračovat v cestě. Lord Golden byl ubytován v apartmá­nech na západní straně hradu. Za dob krále Shrewda se na ně pohlíželo jako na podřadnější pokoje, neboť skýtaly vyhlíd­ku na kopce za hradem a západ slunce místo na vodu a vý­chod slunce V těch dobách byly vybaveny skrovněji a pano­val názor, že jsou vhodné pro nižší šlechtu.</p>

<p>Buď se statut těchto pokojů zlepšil, anebo tu šašek nešet­řil svými penězi Na jeho gesto jsem mu otevřel těžké dubo­vé dveře a vzápětí ho následoval do komnat, kde byly rovnocennou měrou uplatněny dobrý vkus a kvalita V hustých kobercích pod nohama a na hojně polstrovaných židlích pře­vládaly syté odstíny zelené a tmavě hnědé barvy. Přes dve­ře jsem zahlédl velikou postel plnou polštářů a peřin, s tak hustými obvodovými závěsy, že ani za té nejchladnější buckkeepské zimy by si nocležníka nenašel sebemenší průvan. Za letního počasí byly těžké závěsy za pomoci střapatých pro­vázků zataženy dozadu a splývavá krajková záclona stačila na to, aby udržela v odstupu všechen létající hmyz. Vyřezá­vané truhlice a šatní skříně tu stály ležérně pootevřené a ob­jem šatstva uvnitř hrozil zaplavit místnost. Vládla tu atmo­sféra bohatství a příjemného nepořádku, úplný opak šaškovy asketické věžní komůrky, na kterou jsem si pamatoval z dří­vějška.</p>

<p>Lord Golden sebou mrštil do křesla a já zatím potichu za­vřel dveře Vysokým oknem vcházel do místnosti poslední proužek světla ze zapadajícího slunce a jakoby náhodou do­padl na něj Napřáhl před sebou své elegantní ruce a zvrátil hlavu na polštáře a já si najednou všiml toho, jak je pozice křesla a jeho póza umně zvolená. Celá tato bohatě vybavená místnost sloužila jako scenerie pro jeho zlatou krásu. Každá zvolená barva, každé umístění nábytku - to všechno sledo­valo tenhle jediný cíl. Na tomto místě a v tomto čase jsem mohl pozorovat, jak se přede mnou rozzářil medovým svět­lem zapadajícího slunce. Zvedl jsem oči, abych se zamyslel nad uspořádáním svíček, nad úhly v rozmístění křesel.</p>

<p>„Bereš své obydlí jako nějaká postava vstupující do peč­livě uspořádaného obrazu," poznamenal jsem tiše</p>

<p>Usmál se, očividně potěšen mým komplimentem vyjádře­ným těmito slovy. Pak se zvedl na nohy nenucené jako kočka. Jeho paže a ruka se ladně zavlnily v pohybu, při němž ukázal na každé ze dveří v místnosti. „Má ložnice. Privátní pokoj. Můj privátní pokoj." Tyto dveře byly zavřené, stejně jako ty poslední. „A tvoje komnata, Tome Badgerlocku."</p>

<p>Neptal jsem se ho na jeho privátní pokoj. Už z dřívějška jsem znal jeho potřebu samoty. Přešel jsem místnost a ote­vřel směrem k sobě dveře do své komnaty. Nakoukl jsem do malé, temné místnosti. Neměla žádná okna. Když si moje oči zvykly, rozeznal jsem v koutě nevelké lůžko, stojan s mísou a malou truhlici. Na stojanu s mísou stála v držáku jediná svíce. To bylo vše. Otočil jsem se zpátky k šaškovi s táza­vým výrazem ve tváři.</p>

<p>„Lord Golden," řekl s potměšilým úsměvem, ,je mělký, úplatný chlapík. Je vtipný a výřečný a v očích svých přátel velmi šarmantní, a naprosto neberoucí ohled na lidi v nižším postavení. Nuže. Tvůj pokoj tento postoj reflektuje."</p>

<p>„Žádné okno? Žádný krb?"</p>

<p>„Tím se neliší od většiny pokojů pro služebnictvo na tom­to podlaží. Má však jednu jedinečně pozoruhodnou výhodu, kterou většina ostatních postrádá."</p>

<p>Nakoukl jsem zpátky do místnosti. „Ať už je to cokoli, ne­vidím to."</p>

<p>„A právě o to tu jde. Pojď."</p>

<p>Vzal mě za paži a doprovodil mě do malé temné místnos­ti. Pořádně za námi přibouchl dveře. Rázem jsme se ponoři­li do naprosté tmy. Pak vedle mne tiše poznamenal. „Vždy měj na paměti, že dveře musí být zavřené, aby to fungovalo. Támhle. Dej mi ruku."</p>

<p>Podvolil jsem se a on vedl moji ruku po drsném kameni zdiva hned vedle dveří. „Proč to musíme dělat potmě?" ze­ptal jsem se.</p>

<p>„Je to rychlejší než zapalování svíček. A navíc to, co ti ukazuji, nelze vidět, pouze cítit. Tady. Cítíš to?"</p>

<p>„Myslím, že ano." V kameni byla velmi malá nerovnost.</p>

<p>„Odměř si to rukou, nebo čímkoliv chceš, aby ses naučil, kde to je."</p>

<p>Uposlechl jsem ho a zjistil, že je to asi šest pídí mé ruky od kouta místnosti a ve výši mé brady. „A co teď?"</p>

<p>„Zatlač. Jemně Nemusíš moc."</p>

<p>Poslechl jsem a ucítil, jak se kámen pod tlakem mé ruky velmi slabě posouvá. Ozvalo se tiché cvaknutí, ale nešlo to ze zdi nade mnou. Uslyšel jsem to za sebou.</p>

<p>„Tudy," řekl šašek a potmě mne vedl k protější zdi malé komnaty. Tam opět přiložil moji ruku na zeď a řekl mi, ať zatlačím. Temnota vzápětí ustoupila na naolejovaných pan­tech, zdánlivý kámen nebyl ničím víc než fasádou, která se při mém doteku lehce odsunula. „Velmi tiché," poznamenal uznale šašek „Musel to namazat."</p>

<p>Zamžikal jsem, až si mé oči zvykly na mírné světlo pro­stupující shora. Za okamžik jsem spatřil velmi úzké schodiš­tě směřující vzhůru. Vedlo souběžně se zdí místnosti. Chod­ba, rovněž úzká, se odvíjela do tmy, kopírujíc zeď. „Myslím, že jsi již netrpělivě očekáván," řekl mi šašek s aristokratic­kým úšklebkem. „Stejně jako lord Golden, ten ovšem úplně jinou společností. Uvolním tě teď z povinností svého komor­níka, alespoň pro dnešní noc. Jsi propuštěn, Tome Badgerlocku."</p>

<p>„Děkuji, pane," odvětil jsem posměšně. Natáhl jsem krk, abych viděl po schodech vzhůru. Byly kamenné, očividně zbudované ve zdi, když se hrad teprve stavěl. Šedivý svit, který prosakoval dovnitř, nasvědčoval spíše dennímu světlu nežli světlu lampy.</p>

<p>Šaškova ruka mi zlehka spočinula na rameni a pozdržela mne Úplně jiným hlasem řekl: „Nechám ti v místnosti ho­řet svíčku." Pak mě ruka láskyplně sevřela. „A vítej doma, FitzChivalry Farseere."</p>

<p>Otočil jsem se a pohlédl zpátky na něj. „Děkuji ti, šašku." Jeden na druhého jsme kývli, takové podivně formální roz­loučení, a já začal stoupat po schodech vzhůru. Na třetím schodě jsem za sebou uslyšel vrznutí a ohlédl se. Dveře se zavřely</p>

<p>Stoupal jsem po schodech pěkný kus cesty. Pak se náhle schodiště zatočilo a já si všiml zdroje světla Úzké otvory ve zdi, ani ne tak široké jako střílny, umožňovaly zapadajícímu slunci, aby prostrčilo svoje prsty dovnitř. Světlo bylo stále tlumenější a mně náhle došlo, že až slunce zapadne, ocit­nu se v naprosté tmě. V tu dobu jsem došel na křižovatku chodeb. Vskutku, Chadeovo krysí bludiště tunelů, schodišť a chodeb v buckkeepském hradu bylo mnohem rozsáhlejší, než bych si kdy pomyslel Zavřel jsem na chvíli oči a před­stavil si rozvržení hradu. Po krátkém zaváhání jsem zvolil cestu a pokračoval dál. Jak jsem kráčel dál a dál, čas od ča­su jsem zaslechl hlasy. Malinké špehýrky mi umožňovaly na­hlížet do ložnic a salonků a současně mi poskytovaly špetičky světla v dlouhých temných rozlohách chodby. V jednom výklenku stála dřevěná stolice, značně zaprášená nepoužívá­ním. Usedl jsem na ni a nahlédl štěrbinou do soukromé au­dienční komnaty, kterou jsem si pamatoval z dob své služ­by pod králem Shrewdem. Bylo evidentní, že tato špehýrka se nachází ve velkolepé dřevořezbě lemující krb. Podle toho jsem také nabral směr a spěchal dál.</p>

<p>Nakonec jsem v tajné chodbě daleko před sebou zahlédl žlutavou záři Když jsem vyrazil tím směrem, dospěl jsem do ohbí chodby a objevil tlustou svíčku hořící ve sklenici. Po dalším dlouhém úseku cesty jsem zahlédl druhou svíci Od tohoto bodu mě světélka vedla pořád kupředu, až jsem vystoupal po velmi strmých schodech a náhle se ocitl v ma­lé kamenné místnosti s úzkými dveřmi. Dveře se na můj dotek otevřely a já zjistil, že jsem zpoza stojanu s vínem vstou­pil do Chadeovy věžní komnaty.</p>

<p>Rozhlížel jsem se po té malé místnosti novýma očima. V tom okamžiku byla prázdná, ale ohýnek praskající v krbu a obložený stůl mi říkaly, že jsem opravdu očekáván. Velká postel byla obložená pokrývkami, polštáři a kožešinami, ja­ko tomu bylo vždy, ale spletitá pavučina utkaná mezi zaprá­šenými závěsy vypovídala o jejím dlouhodobém nevyužívá­ní. Chade tuto místnost stále používal, ale již tu nespával.</p>

<p>Odvážil jsem se přejít do pracovního kouta komnaty, ces­tou podél stojanů obložených svitky a polic s tajuplnými předměty. Když se člověk vrátí do svého působiště z dětství, občas mu všechny ty věci připadají menší. Co bylo kdysi zá­hadné a výlučně doménou dospělých, se náhle v dospělých očích jeví jako obyčejné a světské.</p>

<p>To ale nebyl případ Chadeovy pracovny. Malé nádobky pečlivě popsané jeho pevně vedenou rukou, začernalé kotlí­ky a potřísněné paličky, rozsypané bylinky a prodlévající vů­ně v ovzduší na mne stále měly onen magický vliv. Moud­rost a Umění jsem znal, ale podivné chemické operace, které tu Chade prováděl, pro mne stále představovaly magii, kte­rou jsem nikdy nezvládl. Tady jsem byl stále učněm, který znal jen základy složité nauky svého mistra.</p>

<p>Na svých cestách jsem se trochu poučil. Mělká lesklá mí­sa, přikrytá látkou, byla určená k věštění z vody. Viděl jsem je používat hadačky budoucnosti v chalcedských městech. Vzpomněl jsem si na noc, kdy mě Chade probudil z opilecké otupělosti, aby mi řekl, že Neat Bay čelí útoku nájezdní­ků z rudých lodí. Té noci nebyl čas zjišťovat, jak se to do­zvěděl. Vždycky jsem předpokládal, že to věděl ze zprávy, kterou mu doručil poštovní holub. Teď jsem si říkal, jestli to nebylo jinak.</p>

<p>Pracovní krb byl studený, ale čistší, než jsem si pamato­val z dřívějška. Říkal jsem si, kdo je asi jeho novým učněm a jestli se s tím mládencem setkám. Pak mě z mých úvah vy­trhl zvuk dveří, které se tiše zavřely. Otočil jsem se a uviděl Chadea Fallstara stojícího poblíž stojanu se svitky. Poprvé jsem si uvědomil, že v místnosti nejsou žádné viditelné dve­ře. I tady bylo všechno stále klamné. Přivítal mne s vřelým, ač unaveným úsměvem. „No konečnější tady. Když jsem vi­děl lorda Goldena, jak s úsměvem vchází do Velkého sálu, věděl jsem, že už na mě budeš čekat. Och, Fitzi, nemáš tu­šení, jak se mi ulevilo, když tě tu vidím."</p>

<p>Usmál jsem se na něj. „Nevzpomínám si, že bych za vše­chny ty roky, co jsme byli spolu, slyšel z tvé strany zlověst­nější uvítání."</p>

<p>„Je to zlověstná doba, můj chlapče. Pojď, posaď se a jez. Nejlépe nám to vždycky myslelo nad jídlem. Mám ti toho tolik co říci a můžeš si to klidně vyslechnout s plným žalud­kem."</p>

<p>„Tvůj posel mi toho moc neřekl," připustil jsem a zaujal místo za malým, ale bohatě prostřeným stolem. Byly tam sý­ry, sladké pečivo, studené maso, voňavé a zralé ovoce a ko­řeněný chléb. Bylo tam víno i brandy, ale Chade začal s ča­jem z keramické konvice, udržovaným v teple na kraji ohně. Když jsem se natáhl po konvici, gestem ruky mě zarazil.</p>

<p>,,Dám vařit další vodu," navrhl a pověsil kotlík nad oheň. Díval jsem se na křivku jeho úst, když usrkával z tmavého lektvaru ve svém šálku. Nezdálo se, že by mu to chutnalo, ale přesto se s povzdechem svezl zpátky do křesla. Ponechal jsem si své myšlenky pro sebe.</p>

<p>Když jsem si začal nakládat na talíř, Chade poznamenal" „Můj posel ti toho řekl tolik, kolik sám věděl, což značí nic. Jedním z nejdůležitějších úkolů pro mne bylo udržet to v tajnosti. Ach, kde jen mám začít? Je těžké se rozhodnout, pro­tože sám nevím, co tuhle krizi uspíšilo."</p>

<p>Polkl jsem sousto chleba se šunkou „Pověz mi jádro to­ho problému a odtud můžeme postupovat zpátky "</p>

<p>Jeho zelené oči vypadaly znepokojeně. „Nu dobře." Na­dechl se, pak se zarazil. Nalil nám oběma brandy Když pře­de mne stavěl pohárek, řekl- „Princ Dutiful je pohřešovaný. Myslíme si, že možná utekl sám. Pokud ano, měl pravděpo­dobně pomoc. Je možné, že byl unesen proti své vůli, ale ani královna, ani já to nepokládáme za pravděpodobné. Tak to vidíš." Opřel se v křesle a díval se, jak zareaguji.</p>

<p>Chvíli mi trvalo, než jsem si uspořádal myšlenky. „Jak se to mohlo stať? Koho podezříváte? Jak dlouho už je pryč?"</p>

<p>Pozvedl ruku, aby zadržel příval mých otázek. „Šest dní a sedm nocí, když počítám tu dnešní. Pochybuji, že by se do rána objevil, ačkoli nic by mě nepotěšilo víc. Jak se to sta­lo7 Inu. Já nechci kritizovat svoji královnu, ale její horalské způsoby jsou pro mne často stěží přijatelné Princ si už od třinácti let chodil z hradu a pevnosti ven a zase zpátky, jak se mu zlíbilo. Podle ní bylo zřejmě nejlepší, když poznával svůj lid na jeho prosté úrovni. Byly doby, kdy jsem si i já myslel, že je to moudré, protože lidi ho pak měli rádi. Já sám jsem měl ovšem dojem, že nadešla doba, aby měl k sobě ně­jakou stráž, jež by ho doprovázela, nebo aspoň hodně sval­natého učitele Avšak Kettricken, jak si možná vzpomínáš, dokáže být neoblomná jako kámen. V tomhle si prosadila svou. Princ si odcházel a přicházel, jak si zamanul, a stráže měly rozkazy nechat ho na pokoji "</p>

<p>Voda nad ohněm již vřela. Chade své čaje pořád přecho­vával tam, kde vždy, a neřekl ani půl slova, když jsem vstal, abych si udělal čaj Zdálo se, že si dává dohromady myšlen­ky, a já ho nechal, protože mé vlastní myšlenky vířily všemi směry jako vyplašené stádo ovcí. „Mohl by být už po smr­ti," slyšel jsem se říci nahlas, a vzápětí bych si byl nejraději ukousl jazyk při pohledu na Chadeův raněný výraz</p>

<p>„Ano, to by mohl," připustil stařec. „Je to srdečný, zdra­vý chlapec a nedá se čekat, že by ustoupil před nějakou výzvou. Za jeho nepřítomností nemusí nutně být nějaké spik­nutí, může to být obyčejná nehoda. Myslel jsem na to. Mám k ruce jednoho nebo dva diskrétní muže a ti prohledali úpatí mořských útesů a ty nebezpečnější ze strží, kde hoch rád lo­ví. Ale myslím si, že kdyby býval byl zraněn, jeho malá lo­vecká kočka by se přece mohla vrátit zpátky na hrad. I když u koček se to těžko řekne. Pes by se myslím vrátil, ale koč­ka by mohla klidně zdivočet. A tak jakkoliv je ta myšlenka nepříjemná, každopádně jsem myslel na to, aby se někdo po­ohlédl po těle. Ale žádné nebylo nalezeno."</p>

<p>Lovecká kočka. Ignoroval jsem tu velice bodavou myšlen­ku a zeptal se. „Řekl jsi, že utekl nebo že byl možná unesen. Na základě čeho si myslíš, že je něco z toho pravděpodob­né'?"</p>

<p>„Ta první možnost proto, že je to chlapec, jenž se snažně učí být mužem u dvora, který mu nic z toho neusnadňuje. A ta druhá, protože je to princ, čerstvě zasnoubený s cizo­zemskou princeznou, a vykládá se o něm, že je nadaný Moud­rostí. To dává hned několika frakcím četné důvody k tomu, aby nad ním získaly kontrolu nebo ho zničily."</p>

<p>Poskytl mi několik tichých minut, abych to všechno strá­vil Nestačilo by však ani několik dní Musel jsem vypadat stejně zničeně, jak jsem se doopravdy cítil, protože Chade nakonec tiše řekl „Myslíme si, že i kdyby byl unesen, je pro své únosce nejcennější jako živý."</p>

<p>Popadl jsem dech a s vyprahlým hrdlem řekl „A tvrdil ně­kdo, že ho má? Požadoval výkupné?"</p>

<p>„Ne "</p>

<p>Teď jsem se proklínal za to, že jsem nezůstal v kontaktu s politikou v Šesti vévodstvích Ale cožpak jsem se nezapřísahal, že se do ní již nikdy nenechám vtáhnout? Znenadání mi to připadlo jako pošetilé dětinské odhodlání, že se už ni­kdy nenechám zaskočit deštěm. Mluvil jsem potichu, pro­tože jsem se cítil zahanbeně: „Budeš mě do toho muset za­světit, Chade, a to rychle. Jaké frakce? Jak to prospěje jejich zájmům, když budou mít pod kontrolou prince? Jaká cizo­zemská princezna? A —" touhle poslední otázkou jsem se má­lem udávil, „- proč by si někdo měl myslet, že je princ Dutiful nadaný Moudrostí7"</p>

<p>„Protože tys byl taky," pravil úsečně Chade. Znovu se na­táhl po své konvici a dolil si šálek Tentokrát byla tekutina ještě černější a já zachytil nosem závan sirupovitého, a přes­to nahořklého aroma. Chade polkl doušek svého lektvaru a rychle do sebe hodil brandy. Znovu polkl. Jeho zelené oči se střetly s mýma, zatímco čekal Já neříkal nic Některá ta­jemství stále patřila jen mně. Alespoň jsem doufal, že tomu tak je.</p>

<p>„Byl jsi nadaný Moudrostí," shrnul to. „Někteří říkají, že to muselo pocházet od tvé matky, ať už to byl kdokoli, a ať mi Eda odpustí, já tyto názory podporoval. Ale ostatní uka­zují nazpět v čase, až do dob prince Piebalda a několika dalších podivínů ve farseerovské linii, a říkají. „Ne, ta nákaza je támhle, dole v kořenech, a princ Dutiful je výhonkem z té­to linie. "</p>

<p>„Jenže princ Piebald zemřel bez potomka, Dutiful není z jeho hrne Proč si lidé myslí, že by princ mohl být nadaný Moudrostí?"</p>

<p>Chade na mě zaměřil své zúžené oči „Hraješ si se mnou na kočku a na myš, hochu?" A položil ruce na okraj stolu.</p>

<p>Na jejich hřbetech jako provazce vyvstaly šlachy a žíly, když se předklonil a zeptal se „Myslíš si, že ztrácím své schop­nosti, Fitzi? Mohu tě ujistit, že ne. Možná stárnu, chlapče, ale jsem stejně bystrý jako vždy. Na to vezmi!“</p>

<p>Až do toho okamžiku jsem o tom nepochyboval Ale to­hle vzplanutí bylo pro Chadea tak netypické, že jsem se při­stihl, jak se zakláním v křesle a pozoruji ho s obavami Mu­sel si ten výraz v mých očích vyložit správně, neboť i on se v křesle opřel a spustil ruce do klína Když znovu promluvil, slyšel jsem zase svého starého učitele „Starling ti vykláda­la o tom pěvci z jarních slavností Víš o tom neklidu v zemi mezi lidmi s Moudrostí, ano, a víš taky o těch, kteří si říka­jí Piebaldové. Je pro ně ještě jeden, poněkud hanlivější ná­zev Bastardův kult."</p>

<p>Obdařil mě zlověstným pohledem, ale nedal mi čas, abych tu informaci strávil Mávl ledabyle rukou, aby zažehnal můj údiv „Ale ať už si říkají jakkoliv, v poslední době se cho­pili nové zbraně Odhaluji rodiny poskvrněné Moudrostí Nevím, jestli chtějí dokázat, jak je Moudrost rozšířená, ne­bo zda je jejich cílem zničit své soukmenovce, kteří se s ni­mi nechtějí spolčit. Na veřejných prostranstvích se objevují oznámení ,Gere, Tannerův syn, je nadaný Moudrostí, jeho zvířetem je žlutý pes ' ,Lady Winsome je nadaná Moudros­ti, jejím zvířetem je sokol.' Každé oznámení je označeno jejich znakem, strakatým koněm. Kdo je Moudrý a kdo není, o tom se teď u dvora klevetí. Někteří ty zvěsti popírají, ji­ní prchají na vesnická sídla, mají-li pozemky, a pokud ne, tak do vzdálených vesnic, kde se usazují pod novými jmé­ny. Jsou-li ta oznámení pravdivá, je mnohem více těch, kte­ří disponuji zvířecí magií, než bys dokonce i ty čekal. Ane­bo" - vtom ke mně vysunul hlavu - „nebo snad o tom víš více než já?"</p>

<p>„Ne," odvětil jsem mírně „To nevím " Odkašlal jsem si „Ani jsem si nebyl vědom toho, v jakém rozsahu ti o mně re­ferovala Starling "</p>

<p>Založil si ruce pod bradou „Urazil jsem tě."</p>

<p>„Ne," zalhal jsem „Tak to není, jde o to —"</p>

<p>„Zatrať mě Stal se ze mne nedůtklivý stařec i navzdory všemu, co jsem dělal, abych se tomu vyhnul! A urážím tě a ty mi v tomhle lžeš, a když mi jenom ty můžeš pomoci, já tě od sebe odháním. Můj úsudek mě zklame, zrovna když ho nej­více potřebuji."</p>

<p>Jeho oči se najednou střetly s mýma a v jeho pohledu se objevila hrůza Ten stařec přede mnou se scvrkl Jeho hlas nyní přešel do nejistého šepotu „Fitzi, já se o toho chlapce strašně bojím. Strašně. To obvinění nebylo oznámeno veřej­ně. Bylo posláno v zapečetěném dopise Nebylo vůbec signováno, ani pečetí Piebaldů ,Udělejte, co je správné,' stá­lo tam, ,a nikdo další se to nemusí dozvědět. Ignorujte toto varování, a my sami budeme jednat.' Jenomže oni neřekli, co po nás chtějí, nic konkrétně, takže co jsme mohli dělat? Neignorovali jsme to, prostě jsme čekali, až se dozvíme víc. A potom byl pryč Královna se bojí. Královna se bojí příliš mnoha věcí, než abych ti je jmenoval. Nejvíce se bojí toho, že ho zabijí. Já se ale bojím něčeho horšího. Nejen toho, že ho zabijí, ale že z něho udělají to co jsi byl ty, když jsme tě s Burrichem vytáhli z toho falešného hrobu. Zvíře v lid­ském těle. "</p>

<p>Pojednou vstal a poodešel od stolu Nevím, jestli se styděl za to, že ho jeho láska k chlapci dokázala dohnat k takové hrůze, nebo jestli mě chtěl ušetřit vzpomínek na to, čím jsem kdysi byl Nemusel si dělat starosti Mezitím jsem se naučil tyto vzpomínky zapuzovat Nějakou dobu zíral nepřítomně na tapiserii, načež si odkašlal Když poté pokračoval, byl to zase královnin poradce, kdo mluvil „Farseerovský trůn by před tím neobstál, FitzChivalry. Už příliš dlouho potřebuje­me krále. Kdyby byl chlapec usvědčen z Moudrosti, i přesto si myslím, že by se mi podařilo nastínit to v odlišném svět­le. Ale bude-li předveden před své vévody jako zvíře, vše vyjde nazmar a Šest vévodství se nikdy nestane Sedmi vévodstvími, ale místo toho bude redukováno na hašteřící se městské státy a mezilehlé kraje, kde bude panovat bezvládí. Za ty roky, co jsi byl pryč, můj chlapče, jsme Kettricken a já urazili tak dlouhou a únavnou cestu. Ani ona, ani já nejsme vpravdě s to získat nezpochybnitelnou autoritu, kterou by mohl vládnout pravý, z Farseerů zrozený král. Během těch let jsme se plavili po proměnlivém moři aliancí nejprve s tě­mi vévody, pak zase s tamtěmi, a vždycky abychom ulovi­li většinu, která by nám umožnila přežít další sezónu. A teď už jsme tak blízko, tak blízko. Za dva další roky už princ Dutiful nebude více princem, ale přijme titul následníka trů­nu Jeden další rok v téhle pozici, a myslím, že bych mohl přesvědčit vévody, aby ho uznali za právoplatného krále. Po­tom si myslím, že bychom se mohli po nějakou dobu cítit bezpečně. Až král Eyod z Hor zemře, Dutiful zdědí i jeho ti­tul. Budeme mít v zádech Hory, a pokud něco vzejde z toho sňatkového spojenectví, které vyjednala Kettricken s ostrovanským Hetgurdem, budeme mít přátele i v mořích na se­veru."</p>

<p>„S Hetgurdem?"</p>

<p>„Je to aliance šlechticů Nemají tam žádného krále, žád­ného vyššího panovníka Kebal Rawbread pro ně byl jakou­si anomálií Ale tenhle Hetgurd čitá spoustu mocných mužů, no a jeden z nich, Arkon Bloodblade, má dceru Noty ny­ní proudí sem a tam Zdá se, že jeho dcera a Dutiful se jeden ke druhému hodí Hetgurd už vyslal delegaci, aby formálně uznala jejich zasnoubení. Brzy bude tady Bude-li princ Dutiful vyhovovat jejich očekáváním, zasnoubení bude stvr­zeno na slavnosti v den příštího novu " Otočil se zpátky ke mně a potřásl hlavou „Obávám se, že na takové spojenec­tví je příliš brzy Bearnsu se to nelíbí, ani Ripponu ne Nej­spíš budou z oživeného obchodu profitovat, ale ty rány jsou stále moc čerstvé Myslím si, že lepší by bylo počkat dalších pět roků, nechat obchod mezi oběma zeměmi, ať se zvolna rozproudí, nechat Dutifula, ať se chopí otěží Šesti vévodství, a pak navrhnout spojenectví Nikoliv prostřednictvím prin­ce, ale nějaké menší oběti Třeba dcery některého z vévodů, možná mladšího syna . ale to je pouze má rada Já nejsem královna a královna již oznámila svoji vůli Bude mít mír ještě za svého života, prohlašuje Myslím si, že se pokouší o příliš začlenit Horské království do Šesti vévodství jako sedmé z nich a dosadit na náš trůn ostrovanskou ženu jakož­to královnu Je toho moc, moc brzy   "</p>

<p>Skoro jako kdyby zapomněl, že jsem tam. Uvažoval přede mnou nahlas, s neopatrností, kterou nikdy neprojevil v le­tech, kdy byl ještě na trůně Shrewd V těch dobách by nikdy nebyl vyřkl slůvko pochybnosti ohledně králova rozhodnu­tí Říkal jsem si, jestli naši cizozemskou královnu pokládá za omylnější osobu či jestli mě má za dost dospělého na to, abych mohl slyšet jeho pochybnosti Sedl si na židli naproti mně a naše zraky se opět střetly</p>

<p>A v tom okamžiku mě zamrazilo v páteři, když jsem si uvědomil, s kým mám tu čest. Chade již nebyl tím mužem, kterým býval. Zestárl, a navzdory tomu, že to popíral, svá­děla jeho bystra mysl úporný boj, aby prozářila třepotavé zá­clony jeho roků. Pouze struktura jeho výzvědné sítě, kterou za ty roky tak snaživě vybudoval, nyní držela jeho moc při životě. Ať už si v čajové konvici vařil jakékoli drogy, nestačily na to, aby tu fasádu vyztužily. To náhlé uvědomění mě­lo podobný efekt, jako když člověk chybně došlápne na tem­ném příkrém schodišti. Pojednou mi došlo, jak hluboko a jak rychle můžeme všichni padnout.</p>

<p>Natáhl jsem se přes stůl a spočinul rukou na hřbetě jeho ruky Přísahám, že jsem se do něho snažil vlít sílu. Zachytil jsem pevně jeho pohled a snažil se mu dodat jistotu. „Začni tou nocí, než zmizel," navrhl jsem tiše. „A pověz mi všech­no, co víš."</p>

<p>„Po všech těch letech bych měl já referovat tobě a nechat tě, ať si utvoříš závěry'?" Už jsem myslel, že jsem ho urazil, ale potom se mu tvář rozjasnila úsměvem. „Ach, Fitzi, dě­kuji ti. Děkuji ti, chlapče. Je moc dobré po tak dlouhé době, že tě mám zase zpátky po svém boku. Je moc dobré, že mám zase někoho, komu mohu důvěřovat. Ta noc předtím, než princ Dutiful zmizel. Nuže. Tak se na to podíváme "</p>

<p>Po nějakou dobu jeho zelené oči hleděly do dáli. Na okamžik jsem pojal strach, že se v mysli někam zatoulal, ale po­tom na mě znenadání pohlédl a do očí se mu vrátila bystrost. „Vrátím se ještě o kousek dále. Toho rána jsme se poháda­li, princ a já. Pohádali vlastně není až tak úplně přesné. Princ Dutiful je příliš způsobný na to, aby se hádal se starším. Ale já ho vyučoval a on se durdil, hodně jako kdysi ty. Prohla­šuji, že občas žasnu nad tím, nakolik mi ten hoch připomíná tebe. " Krátce si odfrkl.</p>

<p>„Ale přesto. Měli jsme takovou menší konfrontaci. Přišel za mnou na ranní lekci v Umění, ale nedokázal se na to sou­středit. Pod očima měl kruhy a já poznal, že byl zase dlouho do noci venku s tou svou loveckou kočkou A varoval jsem ho, dost ostře, že jestli se neumí zařídit tak, aby docházel na lekce osvěžený a připravený, mohlo by mu to skončit. Koč­ka by mohla být spolu s ostatními loveckými zvířaty dána pryč ze stájí, abych měl jistotu, že princ se každou noc dob­ře vyspí.</p>

<p>To se mu samozřejmě nelíbilo. Od doby, co mu kočku da­li, z nich byl nerozdělitelný pár. On ale nemluvil o své koč­ce nebo pozdně nočních výletech, možná proto, že si myslí, že jsem o nich hůře informován, než je tomu ve skutečnos­ti. Místo toho si vzal na mušku lekce, a svého učitele, jako bych za to mohl já. Řekl mi, že na Umění nemá hlavu a ni­kdy ani mít nebude, bez ohledu na to, jak dobře se vyspal. Řekl jsem mu, ať není směšný, že je Farseer a že má Umění v krvi. On měl tolik drzosti, aby mi řekl, že to já jsem směš­ný, poněvadž bych se měl kouknout do zrcadla, abych viděl Farseera, který nemá k Umění žádné vlohy "</p>

<p>Chade si odkašlal a zaklonil se na židli. Chvíli mi trva­lo, než mi došlo, že ho to spíše pobavilo, než rozladilo. „Umí to být pěkně drzý kluk," zabručel, ale v jeho stížnosti jsem slyšel laskavost a hrdost nad tím, jakého má chlapec ducha. I mě to pobavilo, ovšem jinak než jeho. Mnohem mírnější poznámkou bych si v tomto věku vysloužil pořádný štulec do hlavy. Ten stařec změkl. Doufal jsem, že jeho shovíva­vost k chlapcově drzosti Dutifula nezničí. Princové, pomys­lel jsem si, potřebují více disciplíny než ostatní hoši, nikoli méně.</p>

<p>Pokusil jsem se ho rozptýlit „Takže jsi ho začal vyučovat Umění." Snažil jsem se, aby má slova nevyzněla jako odsu­dek</p>

<p>„Začal jsem se o to pokoušet," zavrčel Chade a v jeho hla­se bylo znát úlevu „Připadám si jako krtek, jenž vypráví so­vě o slunci. Četl jsem ty svitky, Fitzi, a zkoušel jsem ty me­ditace a cviky, které popisují. A občas skoro cítím cosi. Ale nevím, jestli to je to, co bych měl cítit, či jestli je to pouze zbožné přání starého muže. "</p>

<p>„Říkal jsem ti," pravil jsem, zachovávaje mírnost v hlase. „Nedá se to naučit, ani vyučovat, podle nějakého svitku. Me­ditace tě na to může připravit, ale pak ti to někdo musí uká­zat."</p>

<p>„Právě proto jsem pro tebe poslal," odvětil až příliš rych­le. „Protože ty jsi nejen jediný, kdo může prince správně vy­učovat Umění. Ty jsi taky jediný, kdo je může využít, aby ho našel."</p>

<p>Vzdychl jsem. „Chade. Umění takhle nefunguje. Je to -"</p>

<p>„Řekni raději, že tě nikdy nenaučili Umění takto používat. Je to v těch svitcích, Fitzi. Stojí tam, že dva, kteří jsou spo­jeni Uměním, mohou s jeho pomocí jeden druhého najít, po­kud potřebují. Všechny moje další snahy nalézt prince Dutifula selhaly. Psi nasazení na jeho stopu běželi dobrou půlku dopoledne, a pak běhali v kruzích a zmateně kňučeli. Moji nejlepší zvědové mi neměli co říci, úplatky mi nic nekoupi­ly. Umění je to jediné, co nám zbývá, to ti povídám."</p>

<p>Zapudil jsem svoji prudkou zvědavost. Nechtěl jsem ty svitky vidět. „I kdyby svitky tvrdily, že to lze, ty říkáš, že se to děje mezi dvěma osobami, které byly Uměním spojeny. Princ a já nemáme žádné takové —"</p>

<p>„Myslím, že máte."</p>

<p>Chade má v zásobě jistý tón hlasu, který dokáže utnout člověku řeč. Tím tónem vás upozorní, že ví mnohem více, než si myslíte, a varuje před vykládáním lží. Když jsem byl malý chlapec, mělo to na mne velký účinek. Bylo pro mne trochu šokující zjištění, že to není o nic méně účinnější ani teď, když jsem dospělý muž. Pomalu jsem natáhl vzduch do plic, ale ještě než jsem se mohl zeptat, odpověděl mi:</p>

<p>„Moje podezření zpočátku vzbudily jisté sny, o nichž mi princ vyprávěl. Začalo to občasnými sny, když byl ještě ma­lý chlapec. Zdálo se mu o vlku, který uštval srnu, a o muži, který se přiřítil, aby jí podřízl hrdlo. V tom snu byl tím mu­žem on, a přesto ho současně dokázal vidět. Ten první sen ho vzrušil. Celý den a půl nemluvil skoro o ničem jiném. Po­dával to, jako kdyby to bylo něco, co vykonal on sám." Chade se odmlčel. „Dutirul měl v té době teprve pět let. Detaily z toho snu dalece přesahovaly jeho vlastní zkušenosti."</p>

<p>Pořád jsem neříkal nic.</p>

<p>„Je to už hodně let, co měl další takový sen. Či snad bych měl říci, že je to už hodně let, co mi o něm vyprávěl. Zdá­lo se mu o muži brodícím se přes řeku. Voda ho hrozila strh­nout, ale jemu se nakonec podařilo řeku překročit. Byl moc mokrý a prochladlý na to, aby si dokázal rozdělat oheň a za­hřát se, a tak se svalil do zákrytu jednoho spadlého stromu. Přišel vlk, lehl si vedle něj a zahříval ho. A opět mi princ ten sen líčil, jako by to bylo něco, co se přihodilo jemu samot­nému. ,Líbí se mi to,' řekl mi. ,Je to skoro, jako by byl ještě další život, který mi patří, život, který je daleko odsud a ne­jsem v něm princ. Život, který patří jenom mně samotnému, kde mám přítele, který je mi blízko jako vlastní dech.' Prá­vě tehdy jsem pojal podezření, že měl ještě další ze snů na­vozených Uměním, ale nepodělil se o ně se mnou."</p>

<p>Čekal, a tentokrát jsem musel ticho přerušit já.</p>

<p>Nadechl jsem se a řekl: „Pokud jsem s princem sdílel ty­hle momenty svého života, nebyl jsem si toho vědom. Ale máš pravdu, tohle jsou pravdivé události." Vtom jsem se za­razil, přemýšleje, co ještě se mnou chlapec sdílel. Vzpomněl jsem si na Verityho stížnost, že nestřežím dobře svoje myš­lenky a že moje sny a zážitky se občas vtírají do těch jeho. Vzpomněl jsem si na svoje schůzky se Starling a modlil se-, abych před Chadem nezrudl. Bylo to už poměrně dávno, co jsem se obtěžoval vztyčit kolem sebe zdi Umění. Bylo jas­né, že to musím začít znovu dělat. A s tím se dostavila další myšlenka. Bylo zřejmé, že mé vlohy k Umění nezakrněly natolik, nakolik jsem si myslel. S tou myšlenkou se ve mně vzedmula jakási euforie. Byl to asi stejný pocit, pomyslel jsem si zlomyslně, jaký se zmocní opilce, když pod postelí objeví zapomenutou láhev.</p>

<p>„A ty jsi taky sdílel okamžiky z princova života?" naléhal na mě Chade.</p>

<p>„Možná. Tuším, že ano. Často mívám živé sny, přičemž sny o tom, že jsem chlapec na Buckkeepu, se od mých vlast­ních zážitků příliš neliší. Avšak -" Nadechl jsem se a přinu­til se pokračovat: „Důležitá je tu ta kočka, Chade. Jak dlou­ho ji má? Myslíš, že má vlohy k Moudrosti? Je s tou kočkou spřízněný?"</p>

<p>Připadal jsem si jako lhář, který klade otázky, když už zná odpovědi. Má mysl se rychle přehrabovala ve snech z po­sledních patnácti roků a vytříďovala ty, které se dostavily s podivnou jasností, která přetrvala i po probuzení. Některé z nich mohly být epizodami z princova života. A jiné - tu jsem se zarazil při vzpomínce na můj horečnatý sen o Burrichovi - že by i Nettle? Sdílení snů s Nettle? Tento nový vhled přeskupil moji vzpomínku na sen. Ještě nikdy jsem nebyl svědkem těchto událostí z Nettliny perspektivy. Sdílel jsem s ní prostřednictvím Umění její život. Bylo možné, že stejně jako v případě Dutifula byl tok sdílení Uměním obou­směrný. Co se mi jevilo jako drahocenný náhled do jejího ži­vota, malinké okénko k Molly a Burrichovi, z toho se mi ny­ní vyloupla její zranitelnost tváří v tvář mé neopatrnosti. Při té myšlence jsem sebou trhl a obestřel své myšlenky silněj­ší zdí. Jak jsem mohl být tak neopatrný? Kolik tajemství jsem utrousil před těmi, kteří vůči nim byli nejzranitelnější?</p>

<p>„Jak bych mohl vědět, má-li chlapec vlohy k Moudrosti?" odvětil jízlivě Chade. „Nikdy jsem nevěděl, že je máš ty, dokud jsi mi to neřekl. Ani tak jsem zpočátku nevěděl, o čem mi to vyprávíš."</p>

<p>Pojednou jsem byl unavený, příliš unavený na to, abych mohl lhát. Koho se to snažím tím klamáním ochránit? Až příliš dobře jsem věděl, že lži člověka moc dlouho neochrá­ní, že nakonec se z nich stanou největší trhliny v jeho zbro­ji. „Já myslím, že má. A je spřízněný s tou kočkou. Z těch snů, které jsem měl."</p>

<p>Přímo před očima mi ten muž rázem zestárl. Beze slova potřásl hlavou a nalil nám oběma další brandy. Já tu svoji vyzunkl naráz, zatímco on ji upíjel dlouhými, zamyšlenými doušky. Když nakonec našel řeč, pravil: „Nenávidím ironii. Je to pouto, které váže naše sny k našim obavám. Doufal jsem, že máš snové pouto s tím chlapcem, pouto, jež ti dovo­lí využít Umění, abys ho našel. A ty ho taky máš, ale s tím mi tu odhaluješ, že má největší obava o Dutifula je reálná. Ta Moudrost. Och, Fitzi. Kéž bych se jen mohl vrátit v čase a za­řídit to tak, aby teď mé obavy byly pošetilé namísto reálné."</p>

<p>„Kdo mu dal tu kočku?"</p>

<p>„Jeden ze šlechticů. Byl to dar. Dostává až příliš mnoho dárků. Všichni usilují si ho předcházet. Kettricken se snaží ty cennější dary odmítat. Bojí se, že to chlapce zkazí. Ale to­hle byla jen malá lovecká kočka... a přesto to může být dar, který ho zkazí na celý život."</p>

<p>„Kdo mu ji dal?" naléhal jsem.</p>

<p>„Budu se muset podívat do svých záznamů," přiznal Chade. Obdařil mě zachmuřeným pohledem. „Nemůžeš čekat, že stařec bude mít paměť mladého muže. Dělám, co mohu, Fitzi." Jeho vyčítavý pohled mluvil sám za sebe. Kdybych se byl tehdy vrátil na Buckkeep, zaujal své místo po jeho boku, teď bych tyhle důležité odpovědi znal. S tou myšlenkou mi v hlavě vytanula další otázka:</p>

<p>„A kde v tom všem figuruje tvůj nový učeň?"</p>

<p>Zamyšleně se na mě zahleděl. Po chvíli řekl. „Na takové úkoly není připraven."</p>

<p>Střetl jsem se zpříma s jeho pohledem. „Není to snad tak, že by se zotavoval z... inu... z úderu blesku z čistého nebe? Z toho, jenž explodoval v jedné nepoužívané skladovací kůl­ně?"</p>

<p>Zamžikal očima, ale tvář měl i nadále pod kontrolou. I je­ho hlas zůstal vyrovnaný, když ignoroval můj výpad. „Ne, FitzChivalry, tento úkol náleží tobě. Pouze ty máš ony jedi­nečné schopnosti, kterých je zapotřebí."</p>

<p>„Co přesně ode mne chceš?" Ta otázka byla v podstatě mou kapitulací. Již jsem na jeho zavolání přispěchal, abych zaujal místo po jeho boku. Věděl, že jsem pořád jeho. Stej­ně jako já.</p>

<p>„Najdi prince. Přiveď nám ho zpátky, potají, a - Eda nás chraň - zdravého. A udělej to hned, dokud jsou moje vý­mluvy ohledně jeho nepřítomnosti věrohodné. Přiveď nám ho v bezpečí domů dříve, než dorazí ostrovanská delegace, aby formálně stvrdila zasnoubení s jejich princeznou."</p>

<p>„A to má být kdy?"</p>

<p>Pokrčil bezmocně rameny. „To závisí na větrech a vlnách a síle jejich veslařů. Jisté je, že již opustili Ostrovy. Přiletěl pták se zprávou o jejich odjezdu. Obřad je stanoven na den příštího novu. Jestli dorazí předtím a princ tu nebude, mohl bych snad vymyslet něco v tom smyslu, že před tak důle­žitou životní událostí tráví meditace v osamění. Byla by to však jen řídká zástěrka, která by vzala za své, kdyby se ne­objevil na obřadu."</p>

<p>Rychle jsem si to spočítal v hlavě. „To je déle než za čtr­náct dní. Spousta času na to, aby vzpurný chlapec změnil ná­zor a přiběhl zase zpátky domů."</p>

<p>Chade mě obdařil zasmušilým pohledem. „Jenže pokud byl princ unesen a my ještě ani nevíme kým či proč, nemlu­vě o tom, jak ho dostaneme zpátky, pak se mi šestnáct dní jeví jako zoufale krátká doba."</p>

<p>Zabořil jsem na chvíli hlavu do dlaní. Když jsem vzhlédl, můj starý učitel mě stále s nadějí pozoroval. Důvěřoval mi, že uzřím řešení, které jemu unikalo. Nejraději bych uprchl; nejraději bych se o ničem takovém nikdy nebyl dozvěděl. Nadechl jsem se, abych zase nabyl rovnováhu. Potom jsem mu to srovnal v hlavě, tak jako kdysi on cepoval moji mysl. „Potřebuji informace," prohlásil jsem. „Nepředpokládej, že o té situaci něco vím, protože je spíše možné, že nevím. Ze všeho nejdříve potřebuji vědět, kdo mu dal tu kočku. A jak se ta osoba staví k Moudrosti a k princovu zasnoubení. Od­sud pak rozšíříme kruh. Kdo je rivalem dárce, kdo je jeho spojencem? Kdo u dvora nejvíce perzekvuje lidi s Moudros­tí, kdo se nejvíce staví proti princovu zasnoubení, kdo&gt;ho na­opak podporuje? Kteří ze šlechticů byli v poslední době na­řčeni z toho, že se v jejich rodinách vyskytuje Moudrost. Kdo by mohl pomoci Dutifulovi k útěku, jestli vůbec utekl. A pokud byl unesen, kdo k tomu mohl mít příležitost? Kdo zná jeho půlnoční zvyky?" Každá otázka, kterou jsem for­muloval, jako by plodila další, avšak přesto to vypadalo, že Chade tváří v tvář té salvě znovu získal rovnováhu. Tohle by­ly otázky, které mohl zodpovědět, a jeho schopnost dát na ně odpověď posílila jeho víru, že společně bychom mohli zví­tězit. Odmlčel jsem se, abych nabral dech.</p>

<p>„A ještě ti musím podat podrobnou zprávu o událostech oněch dní. Mám však dojem, že zapomínáš, že Umění by nám mohlo ušetřit hodiny řečí. Dovol, ať ti ukážu ty svit­ky, aby ses mohl podívat, jestli ti nedávají více smyslu než mně."</p>

<p>Rozhlédl jsem se kolem, ale on zavrtěl hlavou. „Nevodím prince sem. Tato část zámku před ním zůstává utajena. Pře­chovávám svitky o Umění ve Verityho věži a právě tam mí­vá chlapec svoje lekce. Nechávám věžní místnost dobře za­mykat a přede dveřmi vždycky stojí důvěryhodný strážník."</p>

<p>„A jak se k nim mám potom dostat?"</p>

<p>Naklonil hlavu na stranu a pohlédl na mě. „Existuje způ­sob, jak se odsud dostat do Verityho věže. Je to klikatá a ve­lice úzká cesta, s mnoha schody, ale ty jsi přece mladý muž. Zvládneš to. Dojez. Pak ti ukážu cestu."</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>2 Amulet</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Kettricken z Hor byla provdána za následníka trůnu Verityho z Šesti vévo</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ství ještě předtím, než dovršila dvacátý rok svého věku. Jejich sňatek byl uz</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vřen z politických důvodů </emphasis><emphasis>jako součást širší úmluvy, jež měla za cíl stvrzení spoj</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>nec</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tví, které se vztahovalo na obchod a vzájemnou ochranu me</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zi Šesti vévodstvími a Ho</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>ským královstvím. Smrt Kettricke</emphasis><emphasis>nina staršího bra</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ra v předvečer její svatby poskytla Šesti vévodstvím nečekaný prospěch: d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>dic, kt</emphasis><emphasis>erého nyní nosila </emphasis><emphasis>v lůně, zdědí horskou korunu i korunu Šesti vévo</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ství.</emphasis></p>

<p><emphasis>Její přeměna z horalské princezny v královnu Šesti vévod</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ství nebyla snadná, přesto se jí postavila se silným smyslem pro povi</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>nost, jenž je pro horské vládce příznačný. Přijela </emphasis><emphasis>na Buckkeep sama, pouze se svou komornou jakožto op</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>rou. </emphasis><emphasis>Vnesla na Buckkeep svoje osobní kritéria, která po ní poža</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dovala, aby byla vždy připravena obětovat se jakýmkoli způ</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sobem, který by po ní její nové postav</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ní mohlo vyžadovat. </emphasis><emphasis>N</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>boť v Horách právě v tom spočívá role vládce: Král je pro </emphasis><emphasis>svůj lid Sacrifice</emphasis>[1]<emphasis>).</emphasis></p>

<p>BEDELOVA „HORSKÁ KRÁLOVNA"</p>

<p>Noc již přecházela v ráno, když jsem scházel po tajných schodech dolů, abych se odebral na kutě. Hlavu jsem měl na­pěchovanou fakty, přičemž jen málo z nich se zdálo být uži­tečných k vyřešení mé hádanky. Půjdu raději spát, rozhodl jsem se. Až se probudím, má mysl už to nějak bude mít utří­děno.</p>

<p>Došel jsem k panelu, který měl vést zpátky do mé ložni­ce, a zarazil se. Chade mě již poučil o všech bezpečnostních opatřeních, abych mohl tyto chodby využívat. Se zatajeným dechem jsem nakoukl malou škvírou v kameni dovnitř. Po­skytovala mi velmi úzký výhled do místnosti. Mohl jsem vi­dět svíčku ukapávající na malý stolek postavený uprostřed místnosti. To bylo vše. Poslouchal jsem, ale neslyšel jsem nic. Potichu jsem zvedl páčku, která uváděla do pohybu ne­viditelné protizávaží. Dveře se otevřely a já vklouzl zpát­ky do své komůrky. Jedním šťouchnutím jsem poslal dveře zpátky na místo. Zůstal jsem hledět na zeď. Portál byl nevi­ditelný jako vždy.</p>

<p>Lord Golden ve svojí uvážlivosti obstaral několik svědivých vlněných přikrývek na úzké lůžko v této malé zatuchlé místnosti. Jakkoli jsem byl unavený, pořád na mě působila značně odpudivě. Připomněl jsem si, že bych se přece mohl vrátit do věžní komnaty a vyspat se v Chadeově nádherné posteli. Už ji nepoužíval. Jenže tato vyhlídka byla odpuzují­cí zase jiným způsobem. Ať už byla v poslední době použí­vána nebo ne, pořád to byla Chadeova postel. Věžní komna­ta, mapy a stojany se svitky, tajuplná laboratoř a dva krby: to všechno bylo Chadeovo a já neměl v úmyslu si ty věci přisvojit tím, že bych je využíval. Takhle to bylo lepší. Tvrdá postel a zatuchlá místnost byly utěšující připomínkou toho, že můj pobyt tady má být velmi krátký. Po jediném večeru plném tajemství a machinací jsem již byl buckkeepskou po­litikou unavený.</p>

<p>Můj ranec a Verityho meč ležely na posteli. Shodil jsem ranec na podlahu, opřel Verityho meč do kouta, kopl odho­zené šatstvo pod stůl, sfoukl svíčku a prošmátral se do poste­le. Hodil jsem Dutifula a Moudrost a všechny spletité sou­vislosti rezolutně za hlavu. Očekával jsem, že okamžitě usnu. Místo toho jsem zíral s otevřenýma očima do temné míst­nosti. Našly si mne další osobní obavy a stravovaly mě. Můj chlapec a můj vlk budou dnes v noci na cestě do Buckkeepu. Bylo znepokojivé přiznat si, že teď spoléhám na Hapa v tom, že se postará o starého vlka, který býval vždycky je­ho ochráncem. Má s sebou svůj luk a umí s ním dobře za­cházet. Budou v pořádku. Pokud by je ovšem nenapadli lu­piči. Ale i tak by zřejmě Hap jednoho až dva skolil, než by je dostali. Což by zbytek bandy zřejmě rozlítilo. Nighteyes by bojoval až do skonání, než by nechal Hapa padnout do za­jetí. A tak mi před očima zůstal viset příjemný obraz mého vlka, jak leží mrtvý na cestě, a mého syna, jak je zajat roz­hněvanými lupiči. A já byl moc daleko od nich, než abych pro ně něco mohl udělat.</p>

<p>Když se člověk potí, vlněné pokrývky ho svědí ještě víc. Překulil jsem se z boku na bok, abych zíral do jiné části tmy. Nebudu teď přece myslet na Hapa. Nemělo smysl strachovat se pohrom, které ještě nenastaly. Bezděčně jsem se v mysli zatoulal zpět k Chadeovým svitkům pojednávajícím o Umě­ní a k současné krizi. Čekal jsem tři nebo čtyři svitky. On mi však ukázal několik truhlic svitků rozličně zachovalých. Ani on je neměl všechny pročtené, ačkoli si myslel, že je  trochu utřídil podle témat a úrovní obtížnosti. Ukázal mi velký stůl, na němž ležely tři nerozmotané svitky. Srdce v hrudi mi pokleslo. Písmo na dvou z nich bylo tak archaické, že jsem ho stěží dokázal rozluštit. Ten třetí se zdál být z novější doby, ale takřka okamžitě jsem narazil na slova a fráze, které mi nedávaly smysl. Text doporučoval navození „antikula tran­su" a za tím účelem navrhoval užitečný nálev z byliny zva­né „pastýřka". Nikdy jsem o tom neslyšel. Dále mne varo­val, abych se měl na pozoru před „rozštěpením partnerovy osobní bariéry", protože bych pak mohl přivodit „difúzi jeho anma". Zmateně jsem zvedl oči k Chadeovi. Ten můj pro­blém rázem vytušil.</p>

<p>„Myslel jsem, že bys mohl vědět, co to znamená," řekl po­raženecky.</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Pokud Galen vůbec věděl, co ta slo­va a termíny znamenají, nikdy mi to neprozradil."</p>

<p>Chade si pohrdlivě odfrkl. „Pochybuji, že by náš ,mistr Umění' dokázal ty znaky vůbec přečíst." Pak si povzdechl. „Úspěch v každém řemesle způli spočívá v pochopení slov­níku a idiomů, jež jeho praktikanti používají. Časem bychom to mohli dát dohromady za pomoci narážek z ostatních tex­tů. Máme však zoufale málo času. S každým uplynulým oka­mžikem může být princ unášen dále od Buckkeepu."</p>

<p>„Nebo možná nikdy neopustil město. Chade, tys mě pře­ce mnohokrát upozorňoval, ať jen kvůli tomu, abych jednal. Pokud vyrazíme do terénu, můžeme se vydat špatným smě­rem. Napřed mysli, pak jednej."</p>

<p>Bylo velmi zvláštní připomínat svému mistrovi jeho vlast­ní moudrost. Díval jsem se, jak na to zdráhavě kývl. Zatím­co dumal nad archaickým písmem, mumlal si a zapisoval br­kem překlad na papír, já si pozorně prošel čitelnější svitek. Pak jsem si ho přečetl znovu, doufaje, že mi bude dávat vět­ší smysl. Při svém třetím pokusu jsem se přistihl, že nad tím starým, rozpitým rukopisem podřimuji. Chade se naklonil přes stůl a sevřel mi jemně zápěstí. „Běž raději do postele, chlapče," přikázal mi rozmrzele. „Z nedostatku spánku bý­vá člověk přitroublý, a tohle bude vyžadovat tvoji maximál­ní bystrost." Uznal jsem, že má pravdu, a zanechal ho tam, stále skloněného nad brkem a papírem.</p>

<p>Přelehl jsem si na záda. Celé tělo mě bolelo z toho množ­ství schodů, které jsem dneska zdolal. No co, když nemůžu spát, mohl bych aspoň zjistit, jestli se nedá něco užitečného dělat. Zavřel jsem oči před tísnivou tmou a zklidnil se. Vy­prázdnil jsem mysl od veškerých obav a pokusil se vybavit si pouze poslední sen, který jsem měl o chlapci a kočce. Té noci jsem vyvolal jejich nadšení a lov. Sesbíral jsem svoje vzpomínky na vůně, které se vznášely vzduchem, a hmátl po nedefinovatelné auře snu, který nebyl můj. Málem se mi po­dařilo do toho snu vstoupit, jenže o to mi nešlo. Snažil jsem se vybavit si útlé vlákno Umění, jehož jsem si nebyl vědom v době, kdy jsem to prožíval.</p>

<p>Princ Dutiful. Syn z mého těla. K. těmto titulům se v mé mysli nepojily žádné dojmy, ale přesto podivně kolidova­ly s tím, o co jsem se pokoušel. Mé předsudky o Dutifulovi, mé utkvělé ideální představy o tom, jaký by měl můj zroze­ný syn být, stály mezi mnou a tenounkými vlákny v pojítku Umění, které jsem se snažil rozmotat. Kamenná kostra hra­du zanesla k mým uším náhodný útržek hudby hrající kde­si v prostoru pevnosti. Rušilo mě to. Zamrkal jsem do tmy. Ztratil jsem veškeré ponětí o čase; kolem mne se prostírala věčná noc. Nenáviděl jsem tu místnost bez oken, odříznutou od přirozeného světa. Nenáviděl jsem to vězení, které jsem musel snášet. Žil jsem s vlkem až příliš dlouho na to, aby mi to připadalo snesitelné.</p>

<p>V zoufalství jsem upustil od Umění a vyrukoval s Moud­rostí, abych se poohlédl po svém druhovi. Pořád měl kolem sebe tu stráž, kterou v poslední době tak často používal. Vy­cítil jsem, že spí, a když jsem se opřel o jeho zdi, ucítil jsem hřmění tupé bolesti v jeho kyčlích a hřbetě. Rychle jsem se stáhl, když jsem vycítil, že mé soustředění na jeho bolest ji posouvá do popředí vlkovy vlastní mysli. Z jeho strany jsem necítil žádný strach či zlou předtuchu, pouze únavu a rozbolavělé klouby. Obestřel jsem ho svými myšlenkami a vděč­ně se napojil na jeho smysly.</p>

<p><emphasis>Spím, </emphasis>sdělil mi nabručeně. A pak: <emphasis>Něčeho se b</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>jíš?</emphasis></p>

<p><emphasis>Nic to není. Jen jsem chtěl vědět, že jste v pořá</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ku.</emphasis></p>

<p><emphasis>Och, ano, jsme v pořádku. Máme za sebou báječný den </emphasis><emphasis>chůze po vyprahlé prašné cestě. Teď spíme na její krajnici. </emphasis>A pak o něco laskavěji dodal: <emphasis>Nestr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>chuj se o věci, kt</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ré ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>můžeš změnit. Brzy budu zase s tebou.</emphasis></p>

<p><emphasis>Dávej mi na Hapa p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>zor.</emphasis></p>

<p><emphasis>Samozře</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>mě. Běž spát.</emphasis></p>

<p>Mohl jsem cítit vlhkou trávu a slábnoucí dým z ohně, do­konce i Hapův slaný pot, jak ležel poblíž. To mě uklidnilo. Takže<strong> v </strong>mém světě bylo všechno v pořádku. Pustil jsem se všeho vyjma těchto prostých pocitů a konečně se ponořil do hlubin spánku.</p>

<p>„Smím ti připomenout, že ty mně máš sloužit jako komor­ník, a nikoli naopak?"</p>

<p>Slova, která mě vytrhla ze spánku, byla pronesena s aro­gantní jízlivostí lorda Goldena, ale úsměv na šaškově tvá­ři byl ryze jeho vlastní. Přes ruku měl přehozenou soupravu oblečení a já ucítil v ovzduší teplou, navoněnou vodu. Byl již bezchybně oblečen v úboru, který byl ještě elegantněji zdrženlivější než ten, který měl na sobě včera. Dnes zvolil barvy krémových odstínů a lesní zeleň, s tenkým zlaceným okrajem na manžetách a límci. Měl novou náušnici, zlatou filigránovou kuličku. Věděl jsem, co je uvnitř. Vypadal svě­ží a bdělý. Posadil jsem se a vzápětí si sevřel rukama třeští­cí hlavu.</p>

<p>„Bolest hlavy následkem Umění?" optal se soucitným hla­sem.</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou, až mi v ní zadrnčelo bolestí. „Kéž by to tak bylo," zamumlal jsem. Vzhlédl jsem k němu. „Jsem je­nom unavený."</p>

<p>„Myslel jsem, že možná přespíš ve věži."</p>

<p>„Nepřipadalo mi to správné." Vstal jsem a chtěl se pro­táhnout, jenže v zádech mě chytla na protest křeč. Šašek po­ložil šaty do nohou postele a pak se posadil na mé zmuch­lané pokrývky. „Nuže. Máš nějaké představy o tom, kde by mohl náš princ být?"</p>

<p>„Až moc. Kdekoli ve vévodství Buck, teď už možná i za hranicemi. Existuje příliš mnoho šlechticů, kteří by se ho rá­di zmocnili. A pokud utekl sám, tak to jenom zvyšuje počet míst, kam by se mohl vydat." Z vody na mytí se stále kou­řilo. Na hladině hladké keramické mísy plulo několik voňa­vých lístků meduňky citrónové. Vděčně jsem do ní pohrou­žil tvář a po vynoření si drhl rukama obličej. Připadal jsem si bdělejší a více bral na vědomí svět kolem. „Potřebuji kou­pel. Jsou za kasárnami stráží pořád ty parní koupele?"</p>

<p>„Ano, ale sluhové je nevyužívají. Musíš se vystříhat toho, abys upadl do starých zvyků. Osobní sluhové, obecně řeče­no, se koupou ve vodě po svém pánovi či paní. Nebo si na­nosí svoji vodu z kuchyně."</p>

<p>Pohlédl jsem na něj. „Dnes večer si tedy nanosím vodu pro sebe." Potom jsem se snažil co nejlépe využít mísy s vodou, kterou jsem měl před sebou, zatímco on mlčky seděl a sle­doval mě. Když jsem se holil, tiše poznamenal: „Zítra budeš muset vstávat dřív. Všechen personál v kuchyni ví, že jsem ranní ptáče."</p>

<p>Užasle jsem se na něj zahleděl. „A co?"</p>

<p>„A budou očekávat, že mi můj sluha zajde dolů pro pod­nos se snídaní."</p>

<p>Pomalu mi to docházelo. Měl pravdu. Musím se snažit lé­pe vžít do své role, mám-li zjistit něco užitečného. „Hned tam zajdu," nabídl jsem se.</p>

<p>Zavrtěl hlavou. „S takovou vizáží ne. Lord Golden je pyš­ný a vrtošivý muž. Nedržel by si takového rozčepýřeného sluhu, jak teď vypadáš ty. Musíme se postarat o to, abys vy­padal úměrně svému postavení. Pojď sem a posaď se."</p>

<p>Vyšel jsem za ním do prosvětleného a provzdušněného panského pokoje. On vyskládal na stůl hřeben, kartáč a nůž­ky a postavil na něj velké zrcadlo. Obrnil jsem se při před­stavě toho, co bude následovat. Přešel jsem ještě ke dveřím, abych se ujistil, že jsou bezpečně zastrčené pro případ ne­patřičného vpádu cizí osoby. Pak jsem si sedl na židli a če­kal, až mi zastřihne vlasy nakrátko po vzoru ostatních slu­hů. Uvolnil jsem vlasy z copu a lord Golden se chopil nůžek. Když jsem pohlédl do jeho ozdobně lemovaného zrcadla, uviděl jsem muže, jehož jsem stěží poznával. Velké zrca­dlo, kde se člověk uvidí celý najednou, dělá své. Starling mě­la pravdu, řekl jsem si. Vypadal jsem mnohem starší než ve skutečnosti. Když jsem se opřel, abych byl od zrcadla trochu dál, a přeměřil si tvář, s překvapením jsem zjistil, že moje jizva vybledla. Byla pořád tam jako šev, ale nebyla tak vý­razná jako na hladké tváři mladého muže. Šašek mě nějakou dobu nechal, ať se na sebe vynadívám. Potom uchopil do ru­ky moje vlasy. Vzhlédl jsem k jeho tváři v zrcadle. Dolní ret měl skousnutý v trýznivé nerozhodnosti Vtom s klepnutím odložil nůžky zpátky na stůl. „Ne," řekl důrazně. „Nemůžu se k tomu přimět. Ani nemyslím, že je to potřeba." Nadechl se a pak mi vlasy rychle zapletl zpátky do copu bojovníka. „Vyzkoušej si ty šaty," pobídl mě. „Musel jsem tu velikost odhadnout, ale nikdo přece nečeká, že šaty pro sluhu budou kdovíjak dobře ušité."</p>

<p>Zašel jsem zpátky do své komůrky a pohlédl na šaty pře­hozené přes pelest mého lůžka. Byly střižené z tradiční mod­ré, podomácku tkané látky, kterou sluhové na Buckkeepu odjakživa nosili Vůbec se nelišily od šatů, které jsem míval jako dítě. Ale když jsem si je oblékl, cítil jsem se náhle ji­nak. Měl jsem na sobě oděv, který ze mne v očích všech li­dí dělal sluhu Je to přece převlek, řekl jsem si. Ve skuteč­nosti jsem nebyl sluhou nikoho. Avšak v náhlém záchvěvu bolesti jsem si položil otázku, jak asi bylo Molly, když si po­prvé oblékla modré šaty služebné. Ať už jsem byl bastard nebo ne, byl jsem synem prince. Nikdy jsem nečekal, že bu­du nosit oděv sluhy. Namísto farseerovského jelena ve vý­padu jsem měl na prsou výšivku v podobě zlatého bažanta, znaku lorda Goldena. Ale přesto mi úbor padl dobře. „Vlast­ně jsou to ty nejkvalitnější šaty, jaké jsem za posledních pat­náct let nosil," připustil jsem lítostivě. Šašek se naklonil zpo­za dveří, aby si mě prohlédl, a já měl na okamžik dojem, že jsem v jeho očích zahlédl úzkost. Ale při pohledu na mě se zazubil a pak se mě jal okázale obcházet v kruhu, jako že si mě prohlíží.</p>

<p>„Ujde to, Tome Badgerlocku. Támhle u dveří jsou boty, o dobré tři prsty delší, než je moje noha, a taky širší. Radě­ji si dej své věci do truhlice, kdyby snad někoho přemohla zvědavost a chtěl se podívat po našich pokojích, ať tu není nic, co by vzbudilo jeho podezření."</p>

<p>To jsem také rychle udělal, zatímco šašek spěšně poklidil svůj pokoj. Verityho meč skončil pod oblečením v mé truhlici. Bylo tam stěží dost svršků na to, aby jej zakryly. Boty mi padly tak, jak nové boty obyčejně padnou. Časem snad budou pohodlnější.</p>

<p>„Určitě si pamatuješ cestu do kuchyně. Snídám vždycky z podnosu u sebe na pokoji; kuchtíci budou jen rádi, když uvidí, že úkol zanést mi snídani bereš na sebe. Mohlo by ti to otevřít cestu ke klepům." Odmlčel se. „Pověz jim, že mi­nulou noc jsem jedl málo, a proto mám dnes ráno ukrutný hlad. Pak přines jídla pro nás pro oba."</p>

<p>Bylo zvláštní nechat se od něj takhle dirigovat, ale připo­mněl jsem si, že bude nejlepší, když si na to zvyknu. A tak jsem se hbitě poklonil a vysoukal ze sebe: „Ano, sire," na­čež jsem vyšel ze dveří pokoje. Šašek se chtěl užuž usmát, pak se opanoval a zvolna mi pokynul hlavou.</p>

<p>Hrad za dveřmi pokoje byl už plně vzhůru. Ostatní sluho­vé měli plné ruce práce s vyměňováním svíček a odmetáním špinavého rákosí z cesty nebo cupitali kolem s čistým po­vlečením či s vědry vody k mytí. Možná to bylo tím, že jsem na hrad pohlížel z nové perspektivy, ale měl jsem dojem, že na Buckkeepu je teď mnohem více sluhů, než jsem si pama­toval z dřívějška. Nebyla to jediná věc, která se tady změni­la. Horalské způsoby královny Kettricken tu nyní byly pa­trnější než kdy jindy. Za ty roky, co tu sídlila, zavládl uvnitř hradu nový standard čistoty. Pokoje, které jsem míjel, byly charakteristické strohou jednoduchostí, jež nahradila orna­mentální haraburdí, které je po celá desetiletí zaplňovalo. Tapiserie a prapory, které tu zůstaly, byly čisté a prosté pa­vučin.</p>

<p>Ale v kuchyni pořád vládla kuchařka Sára. Vkročil jsem doprostřed páry a vůní a bylo to, jako kdybych znovu přešel práh svého dětství. Jak už mi říkal Chade, stará kuchařka ny­ní trůnila na vyvýšené židli, místo aby pobíhala od krbu ke krbu, ale bylo napohled jasné, že v buckkeepských kuchy­ních se vaří stále totéž jídlo co dřív. Odtrhl jsem zrak od Sářiny kypré postavy, aby snad nezachytila můj pohled a nějak mě nepoznala. Poníženě jsem zatahal za rukáv jednoho slu­hu, abych mu sdělil, že lord Golden si přeje snídani. Hoch mě nasměroval k podnosům, nádobí a příborům a potom mi rozmáchle ukázal na roztopené krby. „Ty seš jeho sluha, ne já," podotkl stroze a vrátil se zase k sekání turínů. Zamračil jsem se na něho, ale v duchu jsem byl rád. Zakrátko jsem si naložil na podnos jídla na dvě velmi vydatné snídaně. Vy­střelil jsem s tím z kuchyně ven.</p>

<p>Byl jsem na půli cesty do schodů, když tu jsem zaslechl v rozhovoru důvěrně známý hlas. Zarazil jsem se a pak se opřel o balustrádu, abych se podíval dolů. Spontánně se mi na tváři rozlil úsměv. Dole rázovala chodbou královna Kettricken a půl tuctu dam se udatně snažilo udržet s ní krok. Žádnou z jejích dam jsem neznal; všechny byly mladé, žád­né nebylo o moc víc než dvacet. Když jsem byl naposled na Buckkeepu, byly to ještě děti. Jedna mi připadala matně po­vědomá, možná že jsem znával její matku. Můj pohled nyní spočinul na královně.</p>

<p>Kettrickeniny třpytivé vlasy, stále zářivě zlaté, byly ovi­nuté a přišpendlené po obvodu její hlavy jako koruna z co­pů. Na hlavě měla posazený prostý stříbrný kroužek. Oble­čená byla v červenohnědé kytlici se žlutou výšivkou a sukně jí za chůze šustila. Její dámy očividně imitovaly její prostý styl, aniž ho byly schopny docílit, protože to byl Kettrickenin přirozený půvab, který jejímu nenápadnému oděvu pro­půjčoval eleganci. Navzdory uplynulým rokům měla stále vzpřímené držení těla a nespoutaný krok. Vykračovala si cí­levědomě, ale já viděl, že ve tváři sejí usadila jakási strnu­lost. Jedna její část ustavičně postrádala pohřešovaného syna, a přesto se mezi dvořanstvem stále nesla jako králov­na. Srdce se mi při pohledu na ni zastavilo Představil jsem si, jak by na tu ženu byl Verity hrdý, a zašeptal si pro sebe. „Och, má královno."</p>

<p>Kettricken se v půli kroku zarazila a já málem uslyšel, jak zatajila dech Rozhlédla se kolem a pak zvedla zrak a její oči se na tu dálku střetly s mýma. V přítmí Velkého sálu jsem ne­mohl vidět její modrý pohled, ale jaksi jsem ho cítil. Na oka­mžik se naše pohledy setkaly, ale v její tváři se zračil zma­tek, nikoli poznání.</p>

<p>Vtom jsem ucítil, jak mi kdosi z boku uštědřil štulec do hlavy. Otočil jsem se tváří v tvář útočníkovi, příliš užaslý na to, abych mohl být naštvaný. Jakýsi dvořan, vyšší než já, na mě shlížel s výrazem ostrého nesouhlasu. Jeho slova byla úsečná „Jsi na Buckkeepu očividně nový, troubo. Tady slu­hové nesmějí tak drze civět na královnu. Běž si po svých. A napříště si pamatuj, kde je tvé místo, nebo jinak nebudeš mít žádné místo, na které bys pamatoval."</p>

<p>Sklopil jsem zrak k podnosu, který jsem křečovitě svíral, a snažil se ovládnout svůj výraz. Zaplavil mne vztek Věděl jsem, že mi tvář potemněla přívalem krve. Musel jsem se­brat všechnu svou vůli, abych odvrátil oči a sklonil před ním hlavu. „Prosím za prominutí, sire. Budu si to pamatovat." Doufal jsem, že můj přiškrcený hlas přičítá na úkor zdrcují­címu ponížení, a nikoli vzteku Sevřel jsem pevně podnos a pokračoval v cestě vzhůru do schodů, zatímco on šel dolů, a zakázal jsem si pohlédnout přes balustrádu, jestli mě krá­lovna vidí odcházet.</p>

<p>Sluha. Sluha. Jsem loajální, dobře vycvičený sluha. Právě jsem přijel z venkova, ale mám dobré doporučení, a tak jsem způsobný sluha, zvyklý na disciplínu. Zvyklý na příkon. Ne­bo ne? Když jsem vcházel za lordem Goldenem na Buckkeep, po boku mi visel Ventyho meč v prosté pochvě. Toho si jistě někdo musel všimnout. Má pleť a jizvy na rukou mě označovaly jako muže, jenž žil více venku než uvnitř. Mám-li hrát tuto roli, pak musí být věrohodná. Musí to být role, kterou dokážu vystát, ale současně i role, kterou mohu pře­svědčivě sehrát.</p>

<p>U dveří lorda Goldena jsem zaklepal a diskrétně posečkal, abych svého pána nevyrušil, potom jsem vešel. Šašek byl u okna a hleděl ven. Opatrně jsem za sebou zavřel dveře, dal je na zástrčku a pak položil podnos na stůl. Když jsem začal skládat jídlo na stůl, promluvil jsem k jeho zádům- „Jsem Tom Badgerlock, váš sluha. Byl jsem vám doporučen jistým shovívavým pánem jako chlapík, jehož vzdělání je vyšší než jeho postavení, s tím, že si mě držel spíše kvůli mému meči nežli způsobům Vy jste si mě vybral proto, že jste chtěl slu­hu, který by vám mohl dělat tělesnou stráž stejně jako ko­morníka. Slyšel jste, že jsem náladový a občas vznětlivý, ale jste ochoten mě vyzkoušet, abyste viděl, jestli se vám mů­žu hodit Je mi čtyřicet dva let. Ty jizvy, které nosím, jsem utržil, když jsem bránil svého posledního pána před útokem tří - ne šesti lupičů. Všechny ty zlosyny jsem pobil. Ne­jsem muž, který se nechá snadno vyprovokovat. Když můj poslední pán zemřel, zanechal mi menší dědictví, které mi umožňovalo zcela prostý život. Avšak můj syn nyní dospěl a já ho chtěl nechat vyučit ve městě Buckkeep. Vy jste mě přesvědčil, abych se vrátil do služby a tím uhradil své výlohy"</p>

<p>Lord Golden se mezitím odvrátil od okna Své aristokra­tické ruce měl před sebou sepnuté, zatímco naslouchal mé­mu monologu. Když jsem skončil, přikývl „Tohle se mi líbí, Tome Badgerlocku. To je pane trefa, mít malinko nebezpeč­ného sluhu, k němuž není radno se přibližovat. To se bude lord Golden naparovat, že si najal takového muže! Budeš dobrý, Tome. Budeš vskutku dobrý."</p>

<p>Přistoupil ke stolu a já mu povytáhl židli. Posadil se a pro­hlížel si příbory a nádobí, které jsem mu přichystal. „Skvě­lé. Přesně tak se mi to líbí. Tome, jen v tom vytrvej, a já ti zvednu mzdu." Zvedl oči a střetl se s mým pohledem. „Po­saď se a najez se se mnou," navrhl šašek.</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Nejlepší bude, když se budu cvičit ve způsobech, sire. Čaj?"</p>

<p>Šašek se na okamžik zatvářil zděšeně. Pak lord Golden pozvedl ubrousek a poklepal si na rty. „Prosím."</p>

<p>Nalil jsem mu čaj.</p>

<p>„Ten tvůj syn, Tome. Já se s ním nesetkal. Je teď v Buckkeepu, nebo ne?"</p>

<p>„Řekl jsem mu, ať mě sem následuje, sire." Náhle jsem si uvědomil, že jsem toho Hapovi o moc víc neřekl. Přijede na zemdleném starém poníkovi táhnoucím rozvrzanou káru a na ní věkem sešlého vlka. Nezašel jsem za Jinninou neteří, abych ji požádal, ať na něj čeká. Co kdyby se urazila, protože jsem bral jako samozřejmost, že k ním můj chlapec dorazí? Jako když mě náhle zaplaví vlna, můj druhý život mě rázem do­stihl. Nepodnikl jsem žádné přípravy ohledně jeho příjezdu a pobytu. Kromě Starling nikoho v Buckkeepu nezná a já ani nevěděl, jestli zde Starling v současnosti pobývá. A navíc, když teď vztahy mezi námi byly napjaté, nebylo pravděpo­dobné, že by se na ni Hap obrátil s prosbou o pomoc.</p>

<p>Pojednou mi došlo, že musím vyhledat čarodějnici a za­řídit, že se tam mému chlapci dostane přijetí. Nechám u ní Hapovi vzkaz. A musím se ihned obrátit na Chadea, aby se o něj postaral. Vzhledem k tomu, co jsem teď věděl, se mi to jevilo jako chladnokrevný obchod a srdce se mi při tom po­myšlení sevřelo. Vždy bych si mohl půjčit peníze od šaška.</p>

<p>Při té představě jsem sebou trhl. Jaká přesně je moje mzda? Nutil jsem se k tomu, abych se ho na to zeptal. Ale ta slova nemohla najít cestu na jazyk.</p>

<p>Lord Golden se odsunul od stolu. „Buď v klidu, Tome Badgerlocku. Až tvůj syn dorazí, očekávám, že mi ho před­stavíš. Prozatím si myslím, že bych ti měl tohle první do­poledne vyhradit pro sebe. Ukliď tady, obeznam se s hradem a okolními pozemky." Kritickým zrakem si mne přeměřil. „Přines mi papír, brko a inkoust. Napíšu ti pověřující dopis pro krejčího Scrandona. Předpokládám, že jeho dílnu snad­no najdeš. Znáš ji už z dřívějška. Musíš si nechat vzít mí­ry na další šaty, něco na každodenní nošení a něco na dny, kdy se s tebou budu chtít předvést. Jsi-li tělesný strážce i ko­morník, myslím, že se hodí, abys u slavnostních večeří stá­val za mou židlí a doprovázel mne na vyjížďkách. A běž ta­ky ke Croyovi. Má stánek se zbraněmi hned vedle kovářské uličky. Prohlédni si jeho použité meče a vyber si pořádnou zbraň."</p>

<p>Na každý z jeho povelů jsem kývl. Šel jsem k menšímu stolu v koutě, abych svému pánovi vytáhl pero a inkoust. Ša­šek za mnou tiše řekl: „Práce Hod a Verityho meč by si ta­dy na buckkeepském hradě mohli až příliš dobře pamatovat. Radím ti, abys ten meč přechovával v Chadeově staré věžní komnatě."</p>

<p>Nepodíval jsem se na něho, když jsem odpověděl: „Ano. A taky si promluvím se zbrojmistrem a požádám ho, aby mi zajistil partnera na výcvik. Řeknu mu, že mé schopnosti jsou poněkud zrezivělé a že po mně chceš, abych si je vybrousil. Kdo byl šermířským partnerem prince Dutifula?"</p>

<p>Šašek to věděl. Vždycky takové věci věděl. Když usedal za psací stůl, řekl: „Jeho instruktorem byl Cresswell, ale vět­šinou ho dával do páru s mladou ženou jménem Delleree.</p>

<p>Ale nemůžeš o ni požádat přímo jménem... hmm. Pověz mu, že bys rád cvičil s někým, kdo ovládá dva meče, aby ses vy­cvičil v obraně. Myslím, že je to její zaměření."</p>

<p>„To udělám. Díky."</p>

<p>Uběhlo pár okamžiků, během kterých horlivě škrábal pe­rem po papíře. Jednou nebo dvakrát vzhlédl a zamyšleně si mne přeměřil, až jsem z toho znejistěl. Popošel jsem k oknu a vyhlédl ven. Byl nádherný den. Přál jsem si, abych ho mohl mít jen pro sebe. Ucítil jsem rozpuštěný vosk, a když jsem se otočil, uviděl jsem lorda Goldena, jak k dopisu připojuje svoji pečeť. Nechal vosk trochu zatvrdnout a pak mi psaní podal.</p>

<p>„A teď už běž, ať jsi co nevidět u krejčího a obchodníka se zbraněmi. Pokud jde o mne, já se teď chvíli projdu v za­hradách a pak jsem pozván do královnina salonku na —"</p>

<p>„Viděl jsem ji. Kettricken." Trochu jsem se zakuckal smí­chem. „Zdá se mi to už tak dávno: jak jsme probouzeli ka­menné draky a to všechno. A pak se něco stane a zdá se to být jako včera. Když jsem Kettricken viděl naposledy, sedě­la obkročmo na Veritym-coby-drakovi a přála nám sbohem. A dnes jsem ji uviděl a všechno mi to náhle přišlo reálné. Vládne tu jako královna už přes deset let.</p>

<p>Šel jsem od toho všeho pryč, abych se uzdravil, a protože jsem si myslel, že už toho nemohu být součástí. Teď jsem se vrátil a rozhlížím se kolem a říkám si, že jsem propásl svůj život. Zatímco jsem byl pryč a sám, tady to pokračovalo, be­ze mne, a já jsem navždycky odsouzen k tomu, abych byl ve svém vlastním domě cizincem."</p>

<p>„Lítosti jsou k ničemu," odvětil šašek. „Můžeš začít pou­ze tam, kde jsi. A kdo ví? Možná že to, co s sebou přinášíš zpátky ze svého dobrovolného exilu, se ukáže být přesně tím, co potřebujeme."</p>

<p>„A čas kolem nás plyne, dokonce i když tu mluvíme."</p>

<p>„Přesně tak," odpověděl lord Golden. Ukázal na svou šat­ní skříň. „Můj plášť, Badgerlocku. Ten zelený."</p>

<p>Otevřel jsem dveře skříně a ze spousty dalších svršků vyn­dal požadovaný kus, potom jsem je zase dovřel, jak nejlépe jsem uměl i navzdory jejímu vydouvajícímu se obsahu. Po­držel jsem mu plášť, jak jsem to často viděl u Charima, když držel plášť Veritymu, a pomohl mu do něj. Potom ke mně natáhl zápěstí a já mu upravil manžety a narovnal košili ve­spod. V jeho očích se mihl záblesk pobavení. „Výborně, Badgerlocku." Zamumlal. Předešel mě ke dveřím a tam počkal, až mu otevřu.</p>

<p>Jakmile byl pryč, dal jsem dveře na zástrčku a rychle spo­řádal zbytek stydnoucí snídaně. Naskládal jsem nádobí zpět na podnos a pohlédl na vstup do šaškova soukromého poko­je. Pak jsem rozžehl svíčku, vešel do své komůrky a pořád­ně za sebou zavřel dveře. Nebýt svíčky, uvnitř by byla na­prostá tma. Pár okamžiků mi trvalo, než jsem našel tlačítko, které uvolňovalo západku, a potom jsem potřeboval dva dal­ší pokusy, než jsem zatlačil na správné místo ve zdi. Nedba­je protestů svých bolavých končetin, odnesl jsem Verityho meč po té spoustě schodů do Chadeovy věže a opřel ho v kou­tě u krbu. Jakmile jsem byl zpátky v šaškově pokoji, uklidil jsem stůl. Když jsem se podíval do zrcadla, jak tam stojím s podnosem plným nádobí v rukou, uviděl jsem buckkeepského sluhu. Krátce jsem si povzdechl, připomněl si, že mám držet oči při zemi, a opustil pokoj.</p>

<p>Bál jsem se snad toho, že po mém návratu na Buckkeep mě všichni okamžitě poznají? Skutečnost byla taková, že mě nikdo ani neviděl. Stačil jenom pohled na můj služebníčky úbor a sklopené oči a každý mne rázem pustil z mysli. Ostat­ní sluhové po mně sice vrhali kradmé pohledy, ale většinou byli zaměstnáni vlastními úkoly. Několik z nich mne v chů­zi spěšně pozdravilo a já jejich pozdravy přívětivě akcepto­val. Musím se sluhy pěstovat přátelské styky, protože v žád­ném velkém domě se nestane nic, o čem by sluhové nevěděli. Vrátil jsem nádobí do kuchyně a poté odešel z hradu. Stráže u brány mě pustily, aniž vůbec utrousily slovo. Záhy jsem se ocitl na strmé cestě vedoucí dolů do města. Byl krásný den a na cestě byl pěkný provoz. Zdálo se, že léto se rozhodlo ještě chvíli zůstat mezi námi. Zařadil jsem se za skupinku komorných špacírujících do města s košíky na předloktích. Asi dvakrát se po mně ostražitě ohlédly a potom na mne za­pomněly. Po zbytek cesty z kopce dolů jsem lačně naslou­chal jejich tlachání, ale nic jsem z toho nepochytil. Mluvi­ly o slavnostech, které se mají konat u příležitosti princova zasnoubení, a o tom, co si jejich paní vezmou na sebe. Krá­lovně a Chadeovi se nějak podařilo princovu nepřítomnost utajit.</p>

<p>Ve městě jsem rychle vyřídil věci, kterými mne pověřil lord Golden, ale měl jsem uši našpicované, jestli nezaslech­nu někde slovo o princi Dutifulovi. Krejčovství jsem bez po­tíží našel. Jak mi řekl lord Golden, znal jsem je už z dřívějš­ka, ještě když tam Molly měla svíčkařství. Když jsem vcházel dovnitř, byl to zvláštní pocit. Krejčí ode mě bez váhání pře­vzal doporučující dopis, ale zamlaskal nad Goldenovým po­žadavkem, že si má s prací pospíšit. „Přesto mi zaplatil dost na to, abych si dnes v noci odřekl spánek. Zítra ty šaty bu­dete mít hotové." Z jeho dalších poznámek jsem pochytil, že lord Golden je jeho stálým zákazníkem už z dřívějška. Stál jsem mlčky na nízké stoličce a on mi bral míry. Nekladl mi žádné otázky, poněvadž lord Golden ve svém dopise přesně udal, jak má být jeho sluha oblečen. A tak jsem tam mohl jen mlčky stát a ptát se sám sebe, jestli stále necítím v ovzduší vůně včelího vosku a voňavých bylin či jestli neklamu sám sebe. Než jsem odešel, zeptal jsem se toho muže, jestli neví něco o čarodějnicích z Buckkeepu. Řekl jsem, že se chci od nějaké dozvědět, zda mi mé nové postavení přinese štěstí. Krejčí jen potřásl hlavou nad mou prostou pověrčivostí, ale řekl mi, abych se vyptal nedaleko kovářské uličky.</p>

<p>To se mi náramně hodilo, poněvadž má další cesta vedla ke Croyovi. Říkal jsem si, jestli lord Golden vůbec tento krá­mek zná, neboť to bylo kavčí hnízdo plné potlučených zbra­ní a brnění. Avšak majitel opět beze slova akceptoval dopis lorda Goldena. Dal jsem si načas, než jsem si vybral meč, se kterým bych se mohl sžít. Chtěl jsem prostou, dobře zhoto­venou zbraň, jenže každý skutečný bojovník volí právě ta­kovou, a tak u Croye o ně byla nouze. Když se mě pokusil zaujmout několika pozoruhodnými meči, které měly důmy­slné chrániče na ruce a nepopsatelné čepele, vzdal to a ne­chal mě, ať si jeho sbírku proberu sám. To jsem taky udělal, ale neustále jsem přitom trousil poznámky ohledně toho, jak se Buckkeep změnil od doby, co jsem tu naposled byl. Ne­bylo těžké přimět ho k řeči a pak zavést téma na znamení a věštby a taky ty, kteří se jimi zabývají. Nemusel jsem Jinnu zmiňovat jménem, abych se o ní dozvěděl. Nakonec jsem si vybral meč, jenž vskutku odpovídal mým zrezivělým schop­nostem. Croy nad tím nelibě pomlaskával. „Váš pán má zla­ta nazbyt, chlape. Vyberte si něco, co se trochu jiskří nebo co má nějaký styl."</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, ne, já nechci něco, co se člově­ku zachytává za oděv, když dojde na tuhý boj zblízka. Vez­mu si tenhle. Ale k tomu si ještě vyberu nůž."</p>

<p>Brzy jsem si našel i vhodný nůž a pak jsem Croyův krá­mek opustil. Procházel jsem uprostřed halasného bušení a zá­vanů žáru, které jsou pro kovářskou uličku typické. Kladiva konkurujících si kovářů jenom umocňovala tepání sluneč­ních paprsků. Už jsem zapomněl, jaký vládne ve městě usta­vičný hluk. Zalovil jsem za chůze v paměti a snažil se roz­pomenout, jestli něco z toho, co jsem povídal Jinně, nebude v rozporu s mou nově pozměněnou životní historií. Nakonec jsem si řekl, že jí to bude muset stačit. Pokud by jí něco ne­dávalo smysl, inu, pak bude muset uvěřit tomu, že jsem lhář. Zamračil jsem se, když jsem si uvědomil, jak mě to pomyš­lení rozrušilo.</p>

<p>Croy mi popsal tmavě zelený znak s bíle namalovanou ru­kou. Linky v dlani byly všechny nakresleny červeně; docela šikovná práce. Pod nízkým převisem střechy jejího domku se houpalo a ve sluneční záři otáčelo pár cinkajících amu­letů. Naštěstí pro mne se zdálo, že žádný z nich není určen proti predátorům. Trvalo mi jen chvíli, než jsem uhádl jejich účel. Vítej. Lákaly mne k domku a ke dveřím. Chvíli jsem čekal, než někdo uvnitř zareagoval na mé klepání, jenomže potom se horní půlka dveří otevřela a přivítala mne sama Jinna.</p>

<p>„Badgerlock!" zvolala, <emphasis>zírajíc </emphasis>na mě, a bylo velice příjem­né, že ani můj válečnický cop, ani mé nové šaty jí nezabrá­nily v tom, aby mne poznala. Vmžiku otevřela i dolní dveře. „Pojď dál! Vítej ve městě Buckkeep. Dovolíš, abych ti spla­tila dluh za tvoji pohostinnost? No tak pojď dál."</p>

<p>V životě je jen máloco tak uklidňující jako upřímné uví­tání. Jinna mě vzala za ruku a táhla mě do chladného přítmí svého domova, jako kdybych byl očekávaný host. Byl tam nízký strop a jen to nejskromnější vybavení. Uprostřed stál oválný stůl a kolem několik rozestavených židlí. V nedale­kých policích se nacházely nástroje, které potřebovala k pro­vozování svého řemesla, včetně sbírky zabalených amuletů. Na stole bylo nádobí a jídlo; přerušil jsem ji uprostřed oběda. Zarazil jsem se, připadaje si dost trapně. „Nechtěl jsem rušit."</p>

<p>„Ale vůbec ne. Posaď se a dej si taky." Zatímco mluvila, usedla na židli u stolu a já nemohl než sednout si taky. „No tak, pověz mi. Co tě přivádí do Buckkeepu?" S tím ke mně postrčila talíř. Bylo na něm několik koláčků s marmeládou, uzená ryba a sýr. Vzal jsem si koláč, abych si poskytl nějaký čas k přemýšlení. Musela si všimnout, že mám na sobě služebnický oděv, ale nechala na mně, ať jí povím, co to zna­mená. To se mi na ní líbilo.</p>

<p>„Vzal jsem místo na Buckkeepu jako osobní sluha lorda Goldena." I když jsem věděl, že je to lež, přesto mi bylo za­těžko ta slova říci. Nikdy jsem si neuvědomil, jak hrdý chlap jsem byl, dokud jsem na sebe nevzal maškarádu šaškova slu­hy. „Když jsem odjížděl z domu, řekl jsem Hapovi, ať se za mnou vydá, až bude moci. V té době jsem ve svých plánech ještě neměl jasno. Myslím, že až dorazí do Buckkeepu, mož­ná tě vyhledá. Mohu mu u tebe nechat vzkaz, abys mi ho mohla poslat?"</p>

<p>Obrnil jsem se v očekávání všech nevyhnutelných otázek. Proč jsem to místo vzal tak náhle, proč jsem Hapa prostě nepřivedl s sebou, jak jsem se poznal s lordem Goldenem? Místo toho sejí rozzářily oči a ona zvolala: „S převelikou radostí! Ale navrhuji něco jednoduššího. Až Hap dorazí, po­nechám si ho tady a pošlu zprávu nahoru na hrad. Tam vza­du mám trochu místa, které může využívat; bylo mého sy­novce, než vyrostl a oženil se pryč. Jen ať se chlapec den či dva porozhlédne po městě; o jarních slavnostech bylo vidět, že se mu moc líbilo, a tvé povinnosti ti zřejmě nedopřejí čas na to, aby ses mu ukázal sám."</p>

<p>„Vím, že to by se mu líbilo," slyšel jsem se říkat. Bylo by mnohem snazší zachovat svou roli sluhy lorda Goldena, když bych do toho nezatáhl Hapa. „Doufám, že tady v Buckkeepu se mi podaří vydělat peníze na to, abych mu zaplatil dob­ré učňovské místo."</p>

<p><emphasis>Hopla. </emphasis>To mi vzápětí oznámil velký žlutohnědý kocour, který si zlehka vyskočil na můj klín. Zůstal jsem na něj užas­le hledět. Ještě nikdy ke mně žádné zvíře nepromluvilo tak jasně skrze Moudrost, nepočítám-li své vlastní druhy. Ani se mi nikdy nestalo, že bych byl tak zcela ignorován zvířetem, jež na mne právě promluvilo z mysli do mysli. Kocour stál, zadní nohy na mém klíně, přední tlapy na stole, a zkoumal jídlo. Před očima mi mával chlupatým ocasem.</p>

<p>„Fennele! Že se nestydíš, přestaň s tím. Pojď sem." Jinna se naklonila přes stůl, aby mi kočku shodila z klína. Přitom opět navázala na náš hovor. „Ano. Hap mi vyprávěl o svých ambicích, a je to hezké, vidět mladého muže, který má sny a naděje."</p>

<p>„Je to dobrý chlapec," souhlasil jsem s ní vroucně. „A za­slouží si dobrou šanci, aby se v něco vypracoval. Udělal bych pro něj cokoli."</p>

<p>Fennel teď stál na Jinnině klíně a hleděl na mě přes stůl. <emphasis>Má radši mne než t</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>be. </emphasis>A s tím zcizil kus ryby z okraje její­ho talíře.</p>

<p><emphasis>To mluví všechny kočky tak hrubě s cizinci? </emphasis>pokáral jsem ho.</p>

<p>Zaklonil hlavu a majetnicky šťouchl Jinně do hrudi. Jeho žlutooký pohled byl vyzývavý. <emphasis>Všechny kočky si mluví, jak</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>koli chtějí. A s kýmkoli cht</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>jí. Ale jenom hrubý člověk mluví, </emphasis><emphasis>když na něm není řada. Buď zt</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>cha. Už jsem ti říkal. Má mě </emphasis><emphasis>radši než tebe. </emphasis>Otočil hlavu a vzhlédl Jinně do tváře. <emphasis>Neby</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>la by ještě ryba?</emphasis></p>

<p>„To je jasné," souhlasila. Snažil jsem se rozpomenout, co jsem jí to vlastně říkal, zatímco jsem se díval, jak dává kočce kousek ryby na okraj stolu. Věděl jsem, že Jinna nemá vlo­hy k Moudrosti. Říkal jsem si, jestli mi kocour nelže v tom, jak kočky mluví. O kočkách jsem toho věděl jen málo. Burrich je ve stájích nikdy nechoval. Měli jsme psy krysaře, aby tu havěť likvidovali.</p>

<p>Jinna si mou roztržitost vyložila mylně. Do očí jí vstou­pil náznak soucitu, když dodala: „Přesto to musí být těžké, opustit vlastní domov, kde jsi byl sám sobě pánem, a přijet do města sloužit, ať už je lord Golden sebelepším člověkem. Doufám, že ti platí stejně velkodušně, jako když jede do měs­ta nakupovat."</p>

<p>Přiměl jsem se k úsměvu. „Takže ty víš o lordu Goldenovi?"</p>

<p>Kývla na mě. „Čirou náhodou zrovna minulý měsíc zaví­tal právě do této místnosti. Chtěl nějaký amulet, aby se mu do šatní skříně nedali moli. Řekla jsem mu, že jsem ještě ni­kdy předtím něco takového nedělala, ale že se pokusím. Na takového šlechtice byl tak graciézní. Zaplatil mi za to, jen za mé slovo, že mu jeden udělám. A pak trval na tom, že si pro­hlédne všechny amulety, které v obchodě mám, a koupil jich ne méně než šest. Rovných šest! Jeden na sladké sny, jeden na lehkost ducha a další na vábení ptactva - och, a tenhle mu zřejmě zvláště učaroval, skoro jako kdyby sám byl pták. Ale když jsem ho vyzvala, že mu nahlédnu do dlaní, abych mu amulety vyladila, řekl mi, že to všechno mají být dary. Řek­la jsem mu, že ke mně může každého z příjemců poslat, aby si nechali amulety vyladit, kdyby chtěli, jenže dosud žádný z nich nepřišel. Přesto budou účinkovat dost dobře, proto­že jsem je dělala já. I když amulety ráda vylaďuji. Je rozdíl mezi amuletem zhotoveným mechanicky a amuletem zhoto­veným mistrem. A já se pokládám za mistra, pěkně ti deku-ji!"</p>

<p>Poslední slova pronesla s náznakem smíchu v hlase v od­pověď na moje pozvednuté obočí. Zasmáli jsme se společ­ně a já neměl žádné právo cítit se u ní tak dobře, jako jsem se v tom okamžiku cítil. „Uklidnila jsi mou mysl," prohlásil jsem „Vím, že Hap je dobrý mládenec a že už moji péči moc nepotřebuje. Přesto se obávám, že si vždycky představuji, jak na něj dopadá to nejhorší."</p>

<p><emphasis>Neignoruj mě! </emphasis>zahrozil Fennel. Vyskočil na stůl. Jinna ho dala zpátky na podlahu. On jí skočil zpátky na klín. Ona ho bezděčně polaskala.</p>

<p>„To patří k věci, když je člověk otcem," ujistila mě. „Ne­bo přítelem." Tváří sejí mihl podivný výraz. „Ani já sama nejsem povznesena nad pošetilé obavy. I když to ani není moje starost." Obdařila mě upřímným, zamyšleným pohle­dem, pod nímž se z mého těla vytratila veškerá lehkost. „Bu­du mluvit jasně," upozornila mne.</p>

<p>„Prosím," vyzval jsem ji, ale do morku kostí jsem si přál, aby to tak nebylo.</p>

<p>„Ty jsi Moudrý," pravila Nebylo to obvinění. Spíše jako kdyby se vyjadřovala k nějaké ohavné nemoci. „Díky svému řemeslu trochu cestuji, možná víc než ty v posledních ně­kolika letech. Nálada mezi lidmi vůči lidem s Moudrostí se změnila, Tome. Všude, kde jsem v poslední době byla, to po­kládali za něco hnusného Já sama jsem to neviděla, ale sly­šela jsem, že v jednom farrowském městě vystavovali rozčtvrcená těla Moudrých, které zabili, každý kus ve zvláštní kleci, aby zabránili jejich opětovnému scelení a obživnutí "</p>

<p>Zachoval jsem nehybný výraz, ale bylo mi, jako kdyby mi páteř potahoval led. Princ Dutiful. Unesený nebo na útěku, ale v každém případě zranitelný. Venku za ochrannými zdmi Buckkeepu, kde byli lidé schopni takových zrůdností, byl princ v ohrožení.</p>

<p>„Já jsem pokoutná čarodějnice," pravila tiše Jinna. „Vím, jaké to je, když se člověk narodí s magií již v krvi. Není to něco, co můžeš změnit, i kdybys chtěl A navíc vím, jaké to je mít sestru, která se narodila bez toho. Občas mi připadala tak volná. Mohla se dívat na amulet, který zhotovil můj otec, a byly to pro ni jen dřívka a korálky. Nikdy to k ní nešepta­lo, nikdy to na ni nedotíralo. Hodiny, které jsem strávila po boku otce, učíc se jeho dovednostem, byly hodinami, kte­ré ona strávila matkou v kuchyni. Když jsme vyrůstaly, na­še závist byla oboustranná Ale byli jsme rodina, a mohli nás proto naučit tolerovat rozdíly, jež mezi námi byly." Usmála se při těch vzpomínkách, potom potřásla hlavou a její tvář zvážněla „Venku v širém světě je to však jiné. Lidé mi mož­ná nehrozí, že mě roztrhají na kusy nebo spálí, ale již v ne-jedněch očích jsem spatřila nenávist nebo žárlivost. Lidé si myslí, že to buďto není spravedlivé, když mám něco, co oni nikdy nemohou mít, nebo se bojí, že nějak zneužiji toho, co mám, abych jim ublížila Nikdy je nenapadne, že oni sami mají vlohy, ke kterým já nikdy nepřijdu. Možná že jsou ke mně poměrně hrubí, strkají do mě na ulici nebo se mě po­koušejí vytlačit z místa na tržišti, ale nikdy mě nezabijí Ty takovou útěchu nemáš. Sebemenší uklouznutí může přivo­dit tvou smrt A když tě někdo vyprovokuje ke hněvu... Inu. Stává se z tebe dočista jiný člověk. Přiznávám, že mě to ne­smírně trápí od doby, co jsem se s tebou naposled viděla Takže aby má mysl došla konečně klidu, něco jsem ti vy­robila "</p>

<p>Polkl jsem „Och. Děkuji ti." Ani jsem v sobě nenašel od­vahu, abych se zeptal, co to je. Navzdory chladu v zešeře­lé světnici se mi po zádech řinul pot Neměla v úmyslu vy­hrožovat mně, ale její slova mi připomněla, jak jsem před ní zranitelný Zjistil jsem, že můj výcvik na vraha dosud tkví hluboko ve mně. Zab ji, navrhla tato moje část. Ona zná tvé tajemství a tím je pro tebe nebezpečná. Zab ji.</p>

<p>Sepjal jsem ruce na stole před sebou.</p>

<p>„Musíš si o mně myslet, že jsem divná," zamumlala, když vstala a šla ke kredenci. „Že se ti tak vměšuji do života, když jsem se s tebou potkala asi jednou nebo dvakrát." Mohl jsem cítit, jak je nesvá, ale přesto odhodlaná předat mi dar, který pro mne zhotovila.</p>

<p>„Spíš myslím, že jsi velice laskavá," řekl jsem trochu roz­pačitě.</p>

<p>Zvedla ruku a odstrčila Fennela. Kocour se posadil na po­dlahu, omotal si ocas kolem nohou a zabodl se do mě zlost­ným pohledem. <emphasis>A klín je fuč. Všechno tvoje vina.</emphasis></p>

<p>Jinna vytáhla z kredence krabičku, Zanesla ji zpátky ke stolu a otevřela ji. Uvnitř byla sestava z korálků a dřívek na kožených řemíncích. Jinna to zvedla a zatřásla tím, až se z to­ho vyloupl náhrdelník. Zíral jsem na to, ale necítil nic. „Co to dělá?" zeptal jsem se.</p>

<p>Zlehka se zasmála. „Velmi málo, obávám se. Nemohu za­řídit, abys vypadal jako člověk bez Moudrosti, ani to, že bu­deš nezranitelný vůči útoku. Nemohu ti dát ani něco, co ti po­může ovládnout tvůj hněv. Snažila jsem se vyrobit ti něco, co tě upozorní na nepřátelské pohnutky vůči tvé osobě, ale vyšla z toho tak objemná a velká věc, že připomínala spíše válečný postroj než amulet. Odpustíš mi, když teď řeknu, že můj první dojem z tebe mi říkal, že jsi spíše odpudivý chlap. Chvíli mi trvalo, než jsem vůči tobě pookřála, a kdyby o to­bě Hap nemluvil tak dobře, nebyla bych ti věnovala ani oka­mžik ze svého života. Byla bych tě pokládala za nebezpeč­ného muže. Tak tě odhadli i mnozí další, kteří toho dne na tržišti prošli kolem nás. A tak ses taky o něco později nepo­krytě projevil. Jako nebezpečný muž, ne však zlý, odpustíš-li, že tě posuzuji. Avšak výraz tváře lidem zpravidla ukazu­je temnější stránku tebe samotného. A teď, s mečem po bo­ku a s vlasy v copu válečníka, inu, nepůsobíš v tom zrovna přátelsky. A nejsnazší je nenávidět člověka, z něhož dosta­neme v prvním okamžiku strach. Takže. Tohle je variace na jeden velmi starý amulet lásky. Zhotovila jsem ho nikoli pro­to, abych ti přilákala milenky, ale abych lidi přiměla, ať se k tobě chovají dobře, bude-li účinkovat, jak doufám. Když se pokusíš vytvořit variaci na standardní téma, často postrádá sílu. Teď klidně seď."</p>

<p>Popošla za mou židli s houpajícím se náhrdelníkem v ru­kou. Díval jsem se, jak mi ho spouští okolo tváře, a aniž mi to řekla, sklopil jsem hlavu, aby mi ho mohla na zátylku za­pnout. S amuletem na krku jsem se necítil jinak, ale při dote­ku jejích studených prstů mi projel tělem mrazivý záchvěv. Za mnou se ozval její hlas: „Lichotí mi, že ti tak dobře sed­ne. Nesmí být ani příliš uvolněný, jinak se bude houpat, ani moc utažený, aby neškrtil. A teď mi dovol, ať si tě prohléd­nu. Otoč se."</p>

<p>Udělal jsem, jak mi přikázala, a otočil se na židli dozadu. Jinna se dívala na náhrdelník, dívala se na mou tvář a potom se zeširoka usmála. „Och, ano, to bude ono. Ačkoli jsi vyš­ší, než jsem si pamatovala. Měla jsem na to použít užší ko­rálky... Ale co, bude to stačit. Myslela jsem, že by to moh­lo potřebovat nějaké úpravy, ale obávám se, že kdybych do toho vrtala, udělám z toho znovu originál. Takže to odteďka nos s vyhrnutým límcem, takhle, ať z toho vyčnívá jen úzký kousek. Ták. Budeš-li v situaci, kdy budeš mít pocit, že by se ti mohl hodit, najdi si záminku, aby sis mohl povolit lí­mec. Ať je to vidět, a lidé v tobě naleznou přesvědčivější­ho řečníka. Tak nějak. I tvé mlčení bude mít okouzlující úči­nek."</p>

<p>Pohlédla mi shora do tváře a trochu mi límec zase rozha­lila. Vzhlédl jsem k ní a ucítil, jak mi náhle zrudly tváře. Na­še oči se do sebe zaklesly.</p>

<p>„Působí vskutku dobře," poznamenala a beze studu sklo­pila tvář, aby mi nabídla ústa. Bylo nemyslitelné, že bych ji nepolíbil. Přitiskla svá ústa k mým. Rty měla horké.</p>

<p>Když zarachotila klika u dveří, provinile jsme od sebe od­skočili. Dveře se s vrznutím otevřely a v denním jasu se ob­jevil obrys ženské postavy. Žena poté vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. „Jů. Tady je chladněji, díky Edo. Och. Pro­sím za prominutí. Vyrušila jsem vás ze čtení?"</p>

<p>Na nose a předloktí měla tytéž pihy jako Jinna. Bylo na­pohled jasné, že je to její neteř. Vypadala asi na dvacet a na předloktí nesla koš s čerstvými rybami.</p>

<p>Fennel se rozběhl, aby ji přivítal, a ovinul se jí okolo kot­níků. <emphasis>Ty mé máš ne</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>raději. Ty víš, že ano. Vezmi mě.</emphasis></p>

<p>„Kdepak ze čtení. Zkoušeli jsme amulet. Zdá se, že účin­kuje." Jinna mě tónem svého hlasu vyzvala, abych s ní sdí­lel její pobavení. Neteř sklouzla očima z Jinny na mne, vě­doma si toho, že byla vyloučena z nějaké legrace, ale vzala to výborně. Vzala ze země Fennela a otřela si ho o tvář, aby dala najevo, že kocour patří jí.</p>

<p>„A já už bych měl jít. Obávám se, že musím ještě obstarat několik věcí předtím, než se mám hlásit zpátky na hradě." Nebyl jsem si jist, že chci odejít. Ale jakkoli jsem si přál zů­stat, vůbec se to neshodovalo s tím, co jsem měl dělat ve měs­tě Buckkeep. Hlavně jsem cítil, že potřebuji být chvíli sám, abych si udělal jasno v tom, co se právě stalo a co to pro mě znamená.</p>

<p>„Musíte jít hned teď pryč?" zeptala se mě Jinnina neteř. Byla vážně zklamaná, když viděla, že se zvedám ze židle. „Je tu spousta ryb, kdybyste ráčil zůstat a najíst se s námi."</p>

<p>Její nečekané pozvání mne zaskočilo, stejně jako zájem v jejích očích.</p>

<p><emphasis>Moje ryby. Brzy si je sním. </emphasis>Fennel si lehl na zem a se za­líbením se zadíval na potravu.</p>

<p>„Zdá se, že amulet funguje vskutku výborně," pozname­nala Jinna stranou. Přistihl jsem se, že si límce zase přitahu­ji blíže k sobě.</p>

<p>„Obávám se, že už opravdu musím jít. Mám spoustu prá­ce a čekají mě zpátky na hradě. Ale děkuji za pozvání."</p>

<p>„No tak možná jindy," nadhodila neteř a Jinna dodala: „Jindy určitě, má drahá. A ještě než odejde, dovol, abych ti představila Toma Badgerlocka. Požádal mne, abych mu do­hlédla na jeho syna, mého mladého přítele jménem Hap. Až Hap přijede, může u nás den či dva pobýt. A Tom pak s ná­mi jistě povečeří. Tome Badgerlocku, tohle je má neteř Mis­kya."</p>

<p>„Miskyo, moc mě těší," ujistil jsem ji. Zdržel jsem se ješ­tě chvíli, abychom si vyměnili pár zdvořilých poznámek na rozloučenou, a pak jsem urychleně vyrazil na denní světlo a do hluku města. Když jsem spěchal zpátky na Buckkeep, sledoval jsem reakce lidí, které jsem potkával. Opravdu se zdálo, že se na mě usmívali víc než obvykle, ale uvědomil jsem si, že to může být prostě reakce na to, že jsem se teď střetával s jejich pohledy. Před cizími lidmi na ulici jsem ob­vykle uhýbal očima stranou. Člověk, kterého si nikdo ne­všimne, je člověkem, jehož si nikdo nebude pamatovat, a to je to nejlepší, v co může nájemný vrah doufat. Pak jsem si uvědomil, že již více nejsem nájemným vrahem. Přesto jsem si umínil, že jakmile přijdu domů, náhrdelník si sundám. Zjis­til jsem totiž, že když si mě cizí lidé bez zjevné příčiny dob­rotivě prohlížejí, zneklidňuje mne to ještě více, než když mi na první pohled nedůvěřují.</p>

<p>Došel jsem po strmé cestě až k hradní bráně a byl jsem tamní stráží vpuštěn dovnitř. Sluce stálo vysoko na obloze, nebe bylo azurově modré a jasné, a pokud si byl někdo z ko­lemjdoucích lidí vědom toho, že jediný dědic farseerovské koruny zmizel, nedal to na sobě nijak znát. Šli si za svými každodenními úkoly, souženi toliko běžnými pracovními sta­rostmi. U stáje se několik čeledínů právě sbíhalo k jedno­mu tlustému mladému muži. Podle ploché tváře, malých uší a způsobu, jakým mu jazyk trčel z úst, jsem v něm poznal kreténa. Do malých očí mu vstupoval zvolna strach, jak se hoši rozestupovali, aby ho obklíčili. Jeden ze starších čele­dínů po nich střelil podrážděným pohledem.</p>

<p><emphasis>Ne, ne, ne.</emphasis></p>

<p>Otočil jsem se, abych vyhledal zdroj této vzduchem plo­voucí myšlenky, ale to mi samozřejmě k ničemu nebylo. Vy­rušil mě letmý útržek odkudsi znějící hudby. Jakýsi pacho­lek, kterého poslali za svými úkoly, do mě ve spěchu strčil, a pak, vida můj užaslý pohled, nanejvýš poníženě poprosil za prominutí. Bezděčně jsem pohnul rukou a přejel po jílci svého meče. „Nic se nestalo," ujistil jsem ho a dodal: „Po­věz mi, kde v tuto denní dobu najdu zbrojmistra?"</p>

<p>Chlapec se najednou zastavil, podíval se na mě pozorněji a usmál se. „Dole na cvičišti, pane. Je to hned za novou sýp­kou." A ukázal mi směr.</p>

<p>Poděkoval jsem mu, a když jsem se odvracel, přitáhl jsem si límec blíže ke krku.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>3  Něco za něco!</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Lovecké kočky nejsou ve vévodství Buck až tak neznámé, </emphasis><emphasis>ovšem po celé roky zůstávaly jakousi anomálií. Ne</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jenomže </emphasis><emphasis>terén Bucku je vhodnější pro lov s nasaz</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ním psů, ale psi se </emphasis><emphasis>rovněž více hodí na větší zvěř, po níž zpravidla pasou lovci </emphasis><emphasis>na koních. Živá psí smečka, rozlícená a štěkající, je pěkným </emphasis><emphasis>průvodním jevem králo</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>ského lovu. Je-li naopak nasazena ko</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ka, obecně platí, že je to spíše líbezný lovecký společník </emphasis><emphasis>dámy, vhodný pro lov králíků či ptáků. Královna Co</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>stance, </emphasis><emphasis>první žena krále Shrewda, si držela malou loveckou ko</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ku, </emphasis><emphasis>ale spíše pro vlastní potěchu a společnost nežli za úč</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>lem lo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vu. Jmenovala se Hisspit.</emphasis></p>

<p>SULINGA, „HISTORIE LOVECKÝCH ZVÍŘAT"</p>

<p>„Královna si tě přeje vidět."</p>

<p>„Kdy?" zeptal jsem se užasle. Takový pozdrav jsem od Chadea stěží čekal. Otevřel jsem panel, který mě vpustil do jeho věže, a nalezl ho sedícího v křesle před krbem a čeka­jícího na mne. Když jsem vešel, okamžitě vstal.</p>

<p>„Samozřejmě hned. Chce vědět, jaký pokrok jsme učinili, a přirozeně dychtí po tom, aby si to od tebe brzy vyslechla."</p>

<p>„Já však neučinil žádný pokrok," zaprotestoval jsem. Ješ­tě jsem ani nepodal Chadeovi zprávu o výsledcích své čin­nosti za uplynulý den. Nespíš jsem byl cítit potem, jak jsem strávil několik hodin na cvičišti.</p>

<p>„Pak bude chtít slyšet tohle," odvětil neúprosně. „Pojď. Následuj mne." Odjistil dveře a společně jsme opustili věž­ní komnatu.</p>

<p>Byl večer. Celé odpoledne jsem strávil tak, jak mi dopo­ručil šašek; hrál jsem roli sluhy, který se seznamuje se svým novým působištěm. Jako takový jsem zapředl hovor s mno­hými dalšími sluhy, představil se zbrojmistru Cresswellovi a podařilo se mi to naaranžovat tak, že on sám mi navrhl, abych si své šermířské schopnosti osvěžil tváří v tvář Delleree. Ukázalo se, že je  to neobyčejná šermířka, skoro stej­ně vysoká jako já, energická a lehkonohá. Byl jsem potěšen tím, že sejí nepodařilo proniknout mou obranou, jenže brzy jsem supěl námahou, jak jsem se vytrvale bránil před jejími výpady. Pokusit se proniknout její obranou, to zatím vůbec nepřipadalo v úvahu. Výcvik v boji se zbraní, který mi kdy­si udělila Hod, mi přišel k užitku, ale mé tělo prostě nedo­kázalo reagovat tak rychle jako má mysl. Vědět, co se má dělat tváří v tvář útoku, ještě není totéž jako být schopen to udělat.</p>

<p>Dvakrát jsem si vyprosil pauzu k nadechnutí a ona mi ji dopřála s uspokojením nesnesitelně domýšlivé mladice. Ale mé otázky týkající se prince mi vynesly jenom málo, dokud jsem si při třetí pauze neuvolnil límec a nerozepnul doši­roka košili, aby mi podvečerní vzduch ochladil tělo. Přitom jsem si připadal bezmála provinile, nepopírám však, že jsem si chtěl prověřit, jestli ji amulet nepřiměje, aby ke mně byla sdílnější.</p>

<p>Zabralo to. Opíral jsem se o zeď ve stínu zbrojnice, lapa­je po dechu, a pak jsem jí vzhlédl do tváře. Naše pohledy se střetly, její hnědé oči se rozšířily způsobem, jakým se člo­věku rozšíří oči při pohledu na něco příjemně očekávaného. Jako když kord pronikne ke svému cíli, tak i já se svou otáz­kou prorazil její obranou. „Pověz mi, to na prince Dutifula také tak tvrdě tlačíš, když s tebou cvičí?"</p>

<p>Usmála se. „Ne, obávám se, že ne, neboť v souboji s ním mám zpravidla co dělat, abych se sama ubránila. Je to zruč­ný šermíř, kreativní a v taktice nepředvídatelný. Jakmile ob­jevím nějaký nový trik a použiji ho proti němu, hned se ho naučí a zkouší ho uplatnit proti mně."</p>

<p>„Pak je tedy do šermu blázen, jak to u dobrých bojovníků bývá."</p>

<p>Odmlčela se. „Ne. Nemyslím, že je to tak. Je to mladík, který není polovičatý v ničem, co dělá. Snaží se být doko­nalý ve všech svých aktivitách."</p>

<p>„Je soutěživý, nemám pravdu?" Snažil jsem se, aby moje dotazování vyznělo ležérně. Ruce jsem mezitím zaměstná­val tím, že jsem si uhlazoval nepoddajné vlasy a zaplétal je zpátky do copu.</p>

<p>Znovu se zamyslela. „Ne. Ne v obvyklém slova smyslu. Mezi těmi, s nimiž cvičím, jsou tací, kteří myslí jen na to, jak své protivníky porazit. Toho zaujetí lze využít proti nim. Já si však nemyslím, že princi <emphasis>záleží</emphasis><emphasis> </emphasis>na tom, jestli naše zá­pasy vyhrává, nýbrž jen na tom, aby si v každém z nich vedl dokonale. Není to totéž jako poměřovat se s mými schop­nostmi..." Její hlas vyzněl do ztracena, když se nad tím za­myslila.</p>

<p>„On soupeří sám se sebou, s ideálem, který má před oči­ma."</p>

<p>Má nápověda ji zřejmě na okamžik zaskočila. Potom se usmála a řekla: „Přesně tak to je. Takže ty už ses s ním se­tkal?"</p>

<p>„Ještě ne," ujistil jsem ji. „Ale hodně jsem o něm slyšel a těším se, až se s ním setkám."</p>

<p>„Och, to nebude tak brzy," sdělila mi bezelstně. „V ně­kterých věcech má způsoby jako jeho horalská matka. Čas­to se ode dvora na delší dobu separuje, aby trávil čas jen pře­mýšlením. Uzavírá se ve věži. Někteří říkají, že se postí, ale já na něm nikdy neviděla známky půstu, když se zase vrátil ke svým každodenním povinnostem."</p>

<p>„A tak co tedy dělá?" zeptal jsem se, upřímně zmaten.</p>

<p>„Nemám tušení."</p>

<p>„Nikdy ses ho na to nezeptala?"</p>

<p>Obdařila mě zvláštním pohledem, a když promluvila, její hlas ochladí: „Já jsem pouze jeho šermířský partner, nikoli důvěrník. Já jsem strážník a on je princ. Netroufla bych si vy­ptávat se prince na to, co dělá o samotě ve svém soukromí. Jak všichni vědí, je to uzavřený člověk a má velkou potřebu samoty."</p>

<p>Bez ohledu na amulet jsem poznal, že jsem to přehnal. Usmál jsem se, doufaje, že odzbrojujícím způsobem, a se za­úpěním se protáhl. „Inu, jako šermířský partner se můžeš mě­řit se všemi, které jsem kdy měl. Princ má štěstí, že může cvičit s někým jako ty, aby si vytříbil své schopnosti. Stejně jako já."</p>

<p>„Rádo se stalo. A doufám, že někdy jindy si to spolu za­se rozdáme."</p>

<p>U toho zůstalo. U ostatních sluhů jsem pochodil zhruba stejně. Mé dotazy, ať už přímé, nebo nepřímé, mi vynesly jenom málo informací. Ne že by sluhové odmítali klevetit; by­li ochotni tlachat o lordu Goldenovi či o lady Elegance, jak si jen člověk mohl přát, ale co se týče prince, vypadalo to, že prostě nic nevědí. Z obrázku, který jsem si o Dutifulovi utvořil, vyplývalo, že je  to chlapec, který není neoblíbený, aleje izolovaný nejen v důsledku svého postavení, ale i své povahy. To mě moc nepovzbudilo. Obával jsem se, že pokud utekl, své plány nikomu neodhalil. Díky svým samotářským zvykům by byl mimořádně zranitelný i ve vztahu k případ­ným únoscům.</p>

<p>Vrátil jsem se v mysli zpátky k dopisu, jejž obdržela krá­lovna. Sděloval jí, že princ má vlohy k Moudrosti, a poža­doval po ní, aby podnikla vhodné opatření. Co myslel pisa­tel tím „vhodným opatřením"? Odhalit na veřejnosti, že je z Moudrých, a vyhlásit, že Moudrost je nutno akceptovat? Anebo jeho usmrcením očistit farseerovskou linii? Nekontaktoval pisatel i prince?</p>

<p>V Chadeově starém pracovním stole jsem našel sadu pa­klíčů, které jsem potřeboval za účelem svého dobrodruž­ství naplánovaného na dobu večeře. Princ obýval přepycho­vé komnaty po princi Regalovi. S tímto zámkem jsme byli staří přátelé a já čekal, že ho snadno přelstím. Zatímco zby­tek osazenstva hradu seděl u tabule, já se blížil k princovým komnatám. I tady jsem zaregistroval vliv jeho matky, proto­že u jeho dveří nejenže nestála žádná stráž, ale nebyly ani zamčené. Vklouzl jsem mlčky dovnitř a potichu je za sebou zavřel. Potom jsem se zmateně rozhlížel kolem. Čekal jsem tentýž zmatek a nepořádek, který po sobě zanechával Hap. Místo toho byly princovy skrovné věci všechny tak poctivě uspořádané, že prostorná místnost vypadala skoro jako prázd­ná. Možná má fanatického komořího, dumal jsem. Ale pak jsem si vzpomněl na Kettrickeninu výchovu a zapochyboval o tom, jestli princ vůbec nějaké služebnictvo má. Osobní slu­hové, to nebyl horalský zvyk.</p>

<p>Průzkum jeho komnat mi zabral jen krátkou dobu. V truh­licích jsem našel velmi skromnou soupravu šatstva. Nemohl jsem říci, jestli něco z toho chybí. Jeho jezdecké boty byly pořád zde, ale Chade mi již říkal, že princův kůň zůstal ve stáji. Vlastnil úhlednou sadu tvořenou kartáčem, hřebenem, umývači mísou a zrcadlem, všechno precizně srovnané v řa­dě. V pokoji, kde studoval, byl pečlivě zazátkovaný inkoust a na desce stolu nebyla ani kaňka nebo sebemenší šplíchnu­tí. Žádné svitky nezůstaly vytažené. Jeho meč visel na zdi, avšak v místech, kde mohly viset další zbraně, byly holé ko­líky. Nebyly zde žádné osobní dokumenty, žádné stuhy ne­bo lokny vlasů zastrčené do kouta jeho šatní truhlice, ba ani lepkavá láhev od vína nebo ležérně pohozená košile pod po­stelí. Stručně řečeno, vůbec mi to nepřipomínalo chlapeckou ložnici.</p>

<p>V objemném koši u krbu se nacházel velký polštář. Chlu­py, které na něm ulpěly, byly krátké, avšak jemné. Robust­ní pletený koš nesl tu a tam stopy po drápech. Nepotřeboval jsem vlčí čenich, abych v místnosti ucítil kočku. Nadzvedl jsem polštář a pod ním objevil věci na hráni: králičí kůži uvázanou na dlouhém tlustém motouzu a plátěnou hračku napěchovanou šantou kočičí. Při pohledu na to jsem překva­peně pozvedl obočí, podivuje se tomu, že lovecké kočky ma­jí šantu stejně rády jako kočky domácí.</p>

<p>Nic dalšího jsem v místnosti už nenašel: žádný ukrytý de­ník s princovými myšlenkami, žádný vzdorovitý dopis na rozloučenou napsaný před útěkem matce, nic, co by nasvěd­čovalo tomu, že princ byl unesen proti své vůli. Potichu jsem se z jeho komnat vzdálil, nechávaje všechno tak, jak jsem to našel.</p>

<p>Má cesta zpátky vedla kolem dveří mého někdejšího chla­peckého pokoje. V pokušení jsem se zarazil. Kdo tu teď asi bydlí? Chodba byla prázdná a já podlehl nutkáni. Zámek na dveřích jsem vynalezl já sám a bylo trochu zapotřebí zmo­bilizovat zrezivělé schopnosti, abych se přes něj dostal do­vnitř. Zavřel jsem za sebou dveře a zůstal tiše stát, vdechu­je okolní prach.</p>

<p>Vysoké okno bylo zavřené na okenice, ty však byly, jako ostatně vždycky, špatně dovřené. Prosvítalo jimi denní svět­lo a mé oči po pár okamžicích uvykly prosvětlenému šeru. Támhle byla moje postel s dobře známými závěsy, obetkanými pavučinami. Cedrová šatní truhlice a její podstavec byly hustě pokryté prachem. Krb byl prázdný, temný a stu­dený. A nad ním visela vybledlá tapiserie krále Wisdoma jednajícího s Elderlingy. Zahleděl jsem se na ni. Když jsem byl devítiletý chlapec, byla zdrojem mých nočních můr. Ani čas nezměnil můj názor na podivně protáhlé postavy. Zlatí Elderlingové shlíželi do prázdné a neživé místnosti.</p>

<p>Náhle se mne zmocnil pocit, jako bych narušil klid hrobu. Stejně tiše, jako jsem do pokoje vešel, jsem z něj zase ode­šel a zamkl za sebou dveře.</p>

<p>Myslel jsem, že lorda Goldena zastihnu v jeho komnatách, ale nebyl tam. „Lorde Goldene?" zeptal jsem se, poté popo­šel ke dveřím jeho soukromého pokoje a zlehka na ně zakle­pal. Přísahám, že západky jsem se ani nedotkl, ale dveře se při mém doteku rozevřely.</p>

<p>Zevnitř se vyřinulo světlo. Malá komnata měla okno a za­padající slunce ji zaplňovalo zlatou září. Byla to milá, ote­vřená místnost, která voněla dřevěnými hoblinami a barvou. V koutě byla rostlina zasazená ve škopku, vinoucí se po lať­kové mříži. Na stěnách visely amulety, jaké vyráběla Jinna. Na pracovním stole uprostřed místnosti, mezi poházenými nástroji a kelímky s barvami, ležely kousky dřívek, motouz a korálky, jakoby z rozebraného amuletu. Přistihl jsem se, že jsem do místnosti vkročil. Na stole ležel zatížený svitek a na něm bylo načrtnuto pár amuletů. Žádné takové jsem v Jinnině krámku neviděl. I na první pohled byly ty skicy podivně znepokojivé. To mi něco připomíná, řekl jsem si, jenže když jsem se zadíval pozorněji, věděl jsem jistě, že nic takového jsem nikdy předtím ještě neviděl. Páteří mi projel mrazivý záchvěv. Na těch malých korálcích byly tvářičky; do dřívek byly vyřezány vinoucí se spirály. Čím déle jsem zíral, tím víc mne zneklidňovaly. Měl jsem pocit, jako kdybych nemohl popadnout dech, jako by mě vtahovaly do sebe. „Běž pryč," řekl tiše šašek zpoza mne. Nevzmohl jsem se na odpověď.</p>

<p>Ucítil jsem jeho ruku na rameni a tím to kouzlo pominu­lo. Otočil jsem se. „Odpusť," řekl jsem hned. „Dveře byly pootevřené a já —"</p>

<p>„Nečekal jsem, že se tak brzy vrátíš, jinak by byly zastr­čené."</p>

<p>To bylo vše, co řekl, načež mě vytáhl z místnosti a zavřel za námi dveře.</p>

<p>Měl jsem pocit, jako by mě vytáhl zpátky z propasti. Ro­zechvěle jsem se nadechl. „Co to bylo?"</p>

<p>„Jistý experiment. To, co jsi mi vykládal o Jinniných amu­letech, ve mně probudilo zvědavost, takže když jsem přijel zpátky do Buckkeepu, rozhodl jsem se, že se na ně půjdu po­dívat sám. Jakmile jsem to udělal, chtěl jsem vědět, jak účin­kují. Chtěl jsem vědět, jestli to kouzlo může způsobit pouze čarodějnice nebo jestli je to tím, jak jsou uspořádány. A chtěl jsem vědět, jestli bych je nemohl předělat, aby účinkovaly lépe." Hlas měl přitom neutrální.</p>

<p>„Jak můžeš vydržet v jejich blízkosti?" zeptal jsem se. Ješ­tě i teď mi na zátylku stály vlasy hrůzou.</p>

<p>„Jsou vyladěné na lidi. Ty zapomínáš, že já jsem Bílý."</p>

<p>Ten výrok mi vzal řeč stejně jako ty malé, zlověstně vy­hlížející skicy. Pohlédl jsem na šaška a najeden krátký oka­mžik jsem ho mohl vidět jako poprvé v životě. Jakkoli bylo jeho zabarvení atraktivní, nikdy jsem žádnou jinou takovou osobu neviděl. Byly tam další rozdíly, třeba způsob, jakým se jeho zápěstí napojovala na předloktí, vzdušnost jeho vla­sů... ale když se naše oči střetly, opět jsem hleděl na svého starého přítele. Jako bych se po pádu s trhnutím octl zpátky na zemi. Najednou mi došlo, co jsem to udělal. „Odpusť. Ne­chtěl jsem... Vím, že potřebuješ soukromí -" Cítil jsem se za­hanbeně a do tváře se mi nahrnula krev.</p>

<p>Chvíli mlčel. Pak popravdě řekl: „Když jsem přišel k to­bě domů, nic jsi přede mnou neskrýval." Vycítil jsem, že šaškův výrok reflektuje spíše jeho ideu toho, co je správné, nežli jeho emoce v této věci.</p>

<p>„Už tam víckrát nevstoupím," slíbil jsem horoucně.</p>

<p>Na tváři se mu objevil mírný úsměv. „Pochybuji, že by se ti to podařilo."</p>

<p>Náhle se mi zachtělo změnit téma, jenže jediná myšlenka, která mě napadla, byla: „Dneska jsem viděl Jinnu. Vyrobila mi tohle." A rozepnul jsem si límec u košile.</p>

<p>Šašek zůstal civět, nejprve na amulet, potom na moji tvář. Zdálo se, že oněměl. Pak se mu po tváři rozlil široký a poše­tilý úsměv.</p>

<p>„Má to účinkovat tak, že se ke mně lidé budou chovat las­kavě," vysvětlil jsem. „Tak aby to vyvážilo můj zasmušilý výraz, řekl bych, ačkoli ona nebyla tak nelaskavá, mám-li to říci přímo."</p>

<p>Nadechl se. „Zakryj to," zaprosil se smíchem, a když jsem ho uposlechl, odvrátil se. Skoro spěšně přešel k oknu v míst­nosti a vyhlédl ven. „Nejsou vyladěny na moji pokrevní linii, ale to neznamená, že jsem vůči nim úplně imunní. Ty sám mi často připomínáš, že v jistých ohledech jsem stále velmi lidský."</p>

<p>Rozepnul jsem náhrdelník, sundal si ho a podával ho šaš­kovi. „Můžeš si ho vzít a studovat ho, chceš-li. Nevím tak docela jistě, jestli ho chci nosit. Myslím, že bych raději vě­děl, co si o mně lidé upřímně myslí."</p>

<p>„O tom jaksi pochybuji," zamumlal, ale vrátil se od okna a vzal si amulet z mé ruky. Podržel ho v prostoru mezi ná­mi, pozorně se na něho zahleděl a pak se podíval na mě. „Je vyladěný na tebe?" hádal šašek.</p>

<p>Přikývl jsem.</p>

<p>„Úchvatné. Rád bych si ho den dva ponechal. Slibuji, že ho nerozdělám. Ale myslím si, že potom bys ho měl nosit. Pořád."</p>

<p>„Budu o tom přemýšlet," slíbil jsem, ale neměl jsem do­jem, že bych si ho chtěl ještě znovu nasadit.</p>

<p>„Chade tě chtěl vidět, hned jak se vrátíš," řekl pojednou šašek, jako by se na to rozpomněl až nyní.</p>

<p>A s tím jsme to nechali být. Cítil jsem, že i když mě viny plně nezprostil, aspoň mi prominul, že jsem vkročil někam, kde jsem neměl co dělat.</p>

<p>Když jsem teď úzkou chodbou kráčel za Chadem, zeptal jsem se ho: „Jak to bylo všechno postaveno? Jak může být udržen v tajnosti takový labyrint, který se vine celým zám­kem?"</p>

<p>Chade nesl v ruce svíčku a postupoval přede mnou. Tiše přes rameno řekl: „Něco bylo vestavěno do kostry hradu. Naši předkové nebyli nikdy důvěřivý lid. Zčásti to bylo za­mýšleno jako systém úkrytů. Část toho se vždy využívala ke špehování. Část z toho kdysi sloužila jako schodiště pro slu­hy, jež bylo začleněno do tajných chodeb během fáze intenzivní rekonstrukce po požáru. A něco bylo zbudováno zá­měrně, už za tvého života. Když jsi byl malý, vzpomínáš, jak Shrewd nařídil, aby byl přestavěn krb na strážnici?"</p>

<p>„Matně. V té době jsem tomu nevěnoval moc pozornost."</p>

<p>„To nikdo. Možná sis všiml, že ke dvěma zdem byla při­stavěna dřevěná fasáda."</p>

<p>„Myslíš tu kredencovou zeď? Já myslel, že je to proto, aby kuchařka měla větší špižírnu, do které by nemohly kry­sy. Místnost se tím zmenšila, ale zároveň proteplila."</p>

<p>„No a nad těmi kredencemi je chodba a několik špehýrek k nahlížení. Shrewd rád věděl, jak o něm jeho stráže smýš­lejí, čeho se bojí, v co doufají."</p>

<p>„Jenže ti muži, kteří to stavěli, by o tom věděli."</p>

<p>„Na různé práce sem byli posíláni různí řemeslníci. Ty nahlížecí špehýrky jsem přidal já sám. Pokud se to někomu z nich zdálo divné, že stropy kredencí mají tak robustní kon­strukci, neříkali nic. A teď už jsme tady. Psst."</p>

<p>Nadzvedl malou koženou záklopku na zdi a nakoukl do odhalené dírky. Po chvíli zašeptal: „Pojď."</p>

<p>Tiše se otevírající dveře nás uvedly do jakési privátní kom­naty. Tam jsme se znovu zastavili, zatímco Chade nakoukl další špehýrkou a pak zlehka zaklepal na dveře. „Vstupte," odvětila tiše Kettricken.</p>

<p>Následoval jsem Chadea do malého pokojíku u královni­ny ložnice. Spojovací dveře vedoucí do ložnice byly zavře­né a na zástrčku. Místnost měla skrovnou dekoraci v hor­ském strohém, leč uklidňujícím stylu. Tlusté navoněné svíce vydávaly světlo v této komnatě bez oken. Stůl a židle byly vyrobeny z hladkého světlého dřeva. Tkaná rohož na pod­laze a závěsy na stěnách byly zhotoveny z trávy, utvářejíce působivou scenerii vodopádů řinoucích se po horském úbo­čí. Poznal jsem v tom Kettrickeninu vlastnoruční práci. Jinak byla místnost holá. Toho všeho jsem si všímal pouze okrajově, protože uprostřed místnosti stála moje královna</p>

<p>Už na nás čekala Na sobě měla prosté roucho v buckské modři spolu se zlatobílou kytlicí. Zlaté vlasy měla ovinuté těsně kolem hlavy a korunované pouze prostou stříbrnou stu­hou Ruce měla prázdné. Jiná žena by si byla přinesla vyšívá­ní nebo by si dala k ruce talíř s jídlem, nikoli však naše krá­lovna Čekala na nás, ale já z ní necítil žádnou netrpělivost či úzkost. Tušil jsem, že meditovala, protože ji stále obestírala aura tichosti. Naše oči se setkaly a mně se zdálo, že ty drobné linky v koutcích úst a očí lžou, protože pohled, kte­rý jsme si vyměnili, byl mimo veškerý čas. Odvaha, kterou jsem u ní vždycky obdivoval, tam stále zářila, a její sebeká­zeň byla jako zbroj, která ji chránila. Přesto při pohledu na mne tiše zvolala. „Och, Fitzi!" a v jejím hlase bylo znát vře­lé přivítání a úlevu.</p>

<p>Poklonil jsem se jí a potom poklekl najedno koleno: „Má královno!" pozdravil jsem ji.</p>

<p>Předstoupila kupředu a dotkla se mé hlavy, jako kdyby mi žehnala „Prosím, vstaň," pravila tiše. „Byl j si po mém boku v příliš mnoha zkouškách na to, abych tě ještě někdy chtěla vidět před sebou na kolenou. A pokud si vzpomínám, kdysi jsi mi říkal Kettricken "</p>

<p>„To už je spousta let, má paní," připomněl jsem jí, když jsem povstal.</p>

<p>Uchopila obě moje ruce do svých dlaní Byli jsme skoro stejně vysocí a její modré oči se zahleděly hluboko do mých „Až příliš, což ti mám za zlé, FitzChivalry. Avšak Chade mi řekl, už někdy dávno, že máš nárok na to, aby sis pro sebe zvolil samotu a klid. Když jsi to udělal, nemohu říci, že bych ti to nepřála. Obětoval jsi v našich službách všechno, a byla-li samota jedinou odměnou, kterou sis přál, pak jsem byla ráda, že ti ji mohu poskytnout. Přesto se přiznávám, že jsem mnohem raději, když vidím, že ses zase vrátil, zvláště v do­bě takové krize."</p>

<p>„Pokud mne potřebuješ, pak jsem rád, že jsem tady," od­větil jsem takřka bezvýhradně.</p>

<p>„Je mi smutno z toho, že chodíš mezi lidmi z Buckkeepu a nikdo z nich neví, jaké oběti jsi pro ně vykonal. Mělo by se ti dostat uvítání jako hrdinovi Místo toho mezi nimi cho­díš nepoznaný v převleku sluhy." Svým vážným modrým zrakem přitom pátrala v mých očích</p>

<p>Přistihl jsem se při úsměvu. „Možná že jsem strávil příliš mnoho času v Horách, kde všichni vědí, že skutečný vládce tamtoho království je sluhou všech."</p>

<p>Její modré oči se na okamžik rozšířily. Ryzí úsměv, kte­rý se jí poté rozlil na tváři, byl jako slunce prosvítající skrz bouřkové mraky, a to i navzdory slzám, jež jí náhle vyhrkly do očí „Och, Fitzi, když tě slyším říkat taková slova, je to jako balzám na moji duši. Ano, byl jsi svému lidu Sacrifice, a já tě za to obdivuji Ale slyšet ze tvých rtů, že chápeš, že to byla tvoje povinnost, a že jsi to pojal jako satisfakci, to mě naplňuje radostí"</p>

<p>Nemyslel jsem si, že by to bylo přesně tak, jak povídala, a přesto nemohu popřít, že její chvála ulevila jakési dávné bolesti v mém nitru Raději jsem se stáhl, abych na ni nemu­sel pohlížet moc zblízka</p>

<p>„Dutiful," řekl jsem náhle „Právě kvůli němu jsem tady, a jakkoli mám velkou radost z tohoto shledání, ještě větší ra­dost by mi udělalo, kdybych objevil, co se s ním stalo."</p>

<p>Královna mě stále držela za jednu ruku, a zatímco mě ved­la ke stolu, pevněji sevřela. „Och, ty jsi byl vždycky můj pří­tel, vlastně už předtím, než jsem jako cizinka přišla na tento dvůr. A i teď jsi v této věci v duchu se mnou " Zhluboka se</p>

<p>nadechla a pak strachy a obavy matky zlomily kontrolu krá­lovny nad svým hlasem, když řekla: „Bez ohledu na to, jak se u dvora přetvařuji — a rmoutí mne, že musím takto klamat svůj lid - mně můj syn ani na okamžik nejde z mysli. Fitz-Chivalry, vinu za to kladu sama sobě k nohám, přesto však nevím, jestli mou chybou ve vztahu k němu bylo příliš mno­ho disciplíny, anebo naopak příliš málo, či jestli jsem toho nepožadovala příliš mnoho po princi a ne dost po chlapci, nebo -"</p>

<p>„Má královno, nemůžete k tomuto problému přistupovat takhle. Musíme začít tam, kde se nacházíme; nic dobrého ne­může vzejít z toho, budeme-li se pokoušet přiřknout někomu vinu. Řeknu vám nepokrytě, že za tu krátkou dobu, co tady jsem, se mi nepodařilo nic zjistit. Ti, jež jsem zpovídal, mlu­ví o princi dobře. Nikdo mi neodhalil, že by byl nešťastný ne­bo jakkoli nespokojený."</p>

<p>„Pak si tedy myslíš, že byl unesen?" přerušila mne.</p>

<p>To přerušení bylo pro Kettricken tak netypické, že jsem konečně pochopil hloubku její mučivé úzkosti. Povytáhl jsem jí židli, a když si sedla, zahleděl jsem sejí shora do tvá­ře a s veškerým klidem, který jsem v sobě sebral, jsem pra­vil: „Ještě si nemyslím nic. Nemám dostatek faktů, abych si utvořil nějaký názor."</p>

<p>Na její netrpělivý povzdech jsme se Chade i já posadili za stůl. „Ale co tvé Umění?" zeptala se. „Nepoví ti o něm nic? Chade mi říkal o svém podezření, že ty a chlapec jste byli ve svých snech nějak propojeni. Nechápu, jak je to možné, ale je-li to pravda, určitě ti to muselo něco říci. O čem se mu zdálo v posledních několika nocích?"</p>

<p>„Má odpověď se vám, moje královno, nebude líbit o moc víc, než se vám líbila moje odpověď tehdy před léty, když jsme pátrali po Veritym. Mé schopnosti jsou teď stejné jako tehdy: nevypočitatelné a nespolehlivé. Podle toho, co mi řekl Chade, je možné, že jsem občas s princem Dutifulem sdílel sen. Ovšem je-li to tak, v té době jsem si toho nebyl vědom. Ani se neumím prolomit do jeho snu za pomoci vůle. Pokud se mu o něčem v posledních nocích zdálo, zdálo se to jemu samotnému."</p>

<p>„Anebo se mu možná nezdálo o ničem," zanaříkala Kettricken. „Možná je již po smrti, nebo natolik zmučený, že ne­může spát a snít."</p>

<p>„Má královno, vy si představujete to nejhorší a přitom se vaše mysl u toho problému zasekne a nepřemýšlí o řešení." Chadeův hlas byl bezmála přísný. Jelikož jsem věděl, jak byl chlapcovou nepřítomností sám rozrušen, jeho přísnost mne zaskočila, dokud jsem neuviděl královninu reakci. Kettricken z jeho přísnosti čerpala sílu.</p>

<p>„Samozřejmě. Máte pravdu." Nadechla se. „Ale jaké mů­že naše řešení být? My jsme nezjistili nic, ani FitzChivalry. Radil jste mi, abych jeho zmizení udržovala v tajnosti, jinak bychom vyplašili lid a uspíšili zbrklá řešení. Avšak neobdr­želi jsme žádné požadavky ohledně výkupného. Možná jsme měli rozhlásit, že princ je pohřešován. Někdo někde musí ně­co vědět. Myslím, že to musíme vyhlásit a požádat lidi o po­moc."</p>

<p>„Ještě ne," uslyšel jsem se říkat. „Poněvadž máte pravdu v tvrzení, že někdo někde musí něco vědět. A pokud vědí, že princ na Buckkeepu není, a ještě nevystoupili z ulity, potom k tomu mají důvod. A já bych rád věděl, co je to za důvod."</p>

<p>„A tak co potom navrhuješ?" zeptala se mne Kettricken. „Co nám nyní zbývá?"</p>

<p>Věděl jsem, zeji to popudí, ale přesto jsem to navrhl: „Dej­te mi ještě trochu času. Asi tak den, nejvýše dva. Nechtě mě položit ještě pár otázek a ještě trochu čmuchat kolem."</p>

<p>„Ale do té doby by se mu mohlo něco stát!"</p>

<p>„Už dávno se mu mohlo něco stát," podotkl jsem zpříma. A řekl jsem ta krutá slova s klidem: „Kettricken. Pokud ho někdo unesl, aby ho zabil, teď už by to byla hotová věc. Po­kud ho unesli, aby ho využili, tak pořád čekají na náš tah v té­to hře. Pokud utekl, pak by ještě mohl přiběhnout zpátky do­mů. Zatímco budeme udržovat jeho nepřítomnost v tajnosti, další tah patří nám. Rozhlas to, a ten tah za nás vykonají ji­ní. Šlechtici začnou pročesávat krajinu a hledat ho a ne vši­chni budou mít na srdci jeho nejvyšší dobro. Někteří ho bu­dou chtít .zachránit', aby se ti vetřeli do přízně, a ostatní si mohou myslet, že jen vyrvou kořist z čelistí další lasičky."</p>

<p>Zavřela oči, ale neochotně na má slova přikyvovala. Když promluvila, hlas měla napjatý: „Sám však dobře víš, že ne­máme moc času. Neříkal ti snad Chade, že sem jede ostrovanský kontingent, aby formálně stvrdil zasnoubení prince Dutifula? A až za čtrnáct dní od nynějška dorazí, musím být schopna ho předvést, jinak riskuji nejen trapnou situaci, ale i urážku a konec starostlivě ukutého příměří, z něhož jsem doufala utvořit spojenectví."</p>

<p>„Vykoupené tvým synem." Ta slova mi vyskočila z úst, ještě než mi došlo, že si je vůbec myslím.</p>

<p>Otevřela oči a zpříma na mě pohlédla. „Ano. Stejně jako bylo spojenectví Hor se Šesti vévodstvími vykoupeno mnou." Natočila hlavu úkosem a zadívala se na mě. „Myslíš, že je to špatná transakce?"</p>

<p>Zasloužil jsem si pokárání. Sklopil jsem hlavu. „Ne, má královno. Myslím, že to byl ten nejlepší obchod, jaký kdy Šest vévodství uzavřelo."</p>

<p>Kývla na můj kompliment a do tváří jí vstoupil mírný nach. „Budu naslouchat tvým radám, Fitzi. Ještě další dva dny bu­deme Dutifula hledat na vlastní pěst, než jeho nepřítomnost oznámíme našemu lidu. V těchto dnech nasadíme všechny prostředky, které máme k dispozici, abychom zjistili, co se s ním mohlo stát. Chade ti již zpřístupnil utajené bludiště v buckkeepských zdech. Moc se mi nelíbí, co to o nás vy­povídá, že pokradmu špehujeme vlastní lidi, ale dávám ti ho plně k dispozici, FitzChivalry. Vím, že toho nebudeš zneuží­vat. Užívej ho, jak to sám pokládáš za vhodné."</p>

<p>„Děkuji, má královno," odpověděl jsem rozpačitě. Ve sku­tečnosti jsem tím darem nijak nadšen nebyl, mít přístup ke všem malicherným a nízkým pokleskům každého lorda ne­bo každé dámy. Na Chadea jsem se raději nedíval. Co ho to muselo stát, když byl zasvěcen nejen do velikých tajemství trůnu, ale i do špinavých a ostudných hříchů hradních oby­vatel? Jakých neřestí byl bezděčně svědkem, jaké trapné ne­dostatky musel zřít a jak se potom každý den střetával s po­hledy těch lidí v prostorných a dobře osvětlených hradních pokojích?</p>

<p>„...a cokoli, co budeš muset udělat."</p>

<p>Trochu jsem se v mysli zatoulal, ale královna na mě hle­děla a čekala. Učinil jsem jedinou možnou odpověď: „Ano, má královno."</p>

<p>Královna si mocně povzdechla, jako by se obávala mého odmítnutí. Nebo jako by se děsila toho, co musí říci vzápě­tí: „Pak to udělej, FitzChivalry, nejvěrnější příteli. Nevyuží­vala bych tě tímto způsobem, kdyby se tomu dalo nějak vy­hnout. Hlídej si své zdraví. Měj se na pozoru před bylinami a drogami, protože jakkoli je tvůj starý mistr důkladný, žád­nému překladu nelze nikdy absolutně důvěřovat." Nadechla se a odlišným tónem dodala: „Pokud na tebe Chade či já pří­liš naléháme, řekni nám to. Tvá hlava musí držet stráž tvá­ří v tvář hnutím mého mateřského srdce. Prosím... nedovol, abych se zostudila tím, že bych po tobě žádala víc, než můžeš..." Její hlas vyzněl do ztracena. Myslím, že věřila, že vý­znam jejích slov chápu. Znovu se nadechla. Otočila hlavu a odvrátila ode mě zrak, jako by tím mohla přede mnou uta­jit slzy ve svých očích. „Začneš už dnes v noci?" zeptala se nepřirozeně vysokým hlasem.</p>

<p>Pochopil jsem, s čím jsem právě souhlasil. Tehdy jsem pochopil, že jsem stanul na pokraji propasti.</p>

<p>Vrhl jsem se do ní. „Ano, má královno."</p>

<p>Jak mám popsat onen dlouhý výstup po schodech do vě­že? Chade mě vedl po tajných místech hradu a já následoval mihotavé světlo jeho lampy. V mém nitru se svářily hrůza a očekávání. Měl jsem pocit, jako bych svůj žaludek vlekl daleko za sebou, a přesto jsem toužil, aby si Chade cestou po schodech více pospíšil. Projíždělo mnou vzrušení, jak jsme byli stále blíže oné vášni, která mi byla tak dlouho odepře­na. Ve svých nadějích bych se měl soustředit na záchranu prince, ale všechny mé myšlenky ovládla vyhlídka na to, že se pohroužím do Umění. Děsilo mne to a zároveň trýzni­vě ponoukalo. Má kůže byla podivně napjatá a citlivá a mé smysly jako by se vzpouzely ve vězení mého těla. Na po­kraji svého sluchu jako bych vnímal, že v ovzduší se vznáší hudba.</p>

<p>Chade odjistil dveře a pak mi pokynul, abych vstoupil ja­ko první. Když jsem se protahoval okolo něho, poznamenal: „Zdáš se být nervózní jako ženich, chlapče."</p>

<p>Odkašlal jsem si. „Je to zvláštní, vrhat se teď po hlavě do něčeho, čemu jsem se snažně učil vyhýbat."</p>

<p>Zavřel za námi dveře a já se rozhlédl po místnosti. Na kr­bové mřížce plápolal malý ohýnek. I uprostřed letního žáru to vypadalo, že tlusté kamenné zdi hradu vyšeptávají do míst­nosti chlad. Verityho meč stál opřený o krb v místě, kde jsem ho zanechal, ale někdo mezitím vyměnil kůži na držadle. „Po­znal jsi Verityho meč," poznamenal jsem.</p>

<p>„Jak bych nepoznal? Jsem rád, že jsi ho uchoval v bezpe­čí."</p>

<p>Zasmál jsem se. „Spíše bych řekl, že on uchoval v bezpe­čí mne. Nuže. Co přesně nyní navrhuješ?"</p>

<p>„Navrhuji, aby sis udělal pohodlí a aby ses pokusil vyhle­dat prince Uměním. To je vše."</p>

<p>Rozhlížel jsem se po místě k sezení. Ne, na krbových ka­menech ne. A jako tomu bývalo vždy, nabízela se pouze jed­na pohodlná sedačka poblíž ohně. „A co ty drogy a byliny, o nichž mluvila královna?"</p>

<p>Chade po mně pohlédl úkosem. Myslím, že jsem v tom pohledu zaregistroval jistou ostražitost. „Nemyslím, že je bu­deme potřebovat. Měla na mysli několik svitků z tematické sbírky o Umění. Jsou tam čaje a tinktury, doporučované pro studenty Umění, kteří mají zjevně potíže navodit receptivní stav mysli. Uvažovali jsme, že bychom je podali princi Dutifulovi, ale rozhodli jsme se to odložit, dokud se neukáže, že je to vskutku nezbytné."</p>

<p>„Galen nikdy nepoužíval žádné byliny, když nás vyučo­val." Vytáhl jsem zpod" stolu vysokou stoličku a postavil si ji naproti Chadeově sedačce. Pak jsem se na ni usadil. Chade se uvelebil v křesle, ale pak ke mně musel zdola vzhlížet. Tuším, že mu to vadilo. Když promluvil, znělo to podráždě­ně:</p>

<p>„Galen nikdy nepoužíval žádné byliny, když vyučoval <emphasis>te</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>be. </emphasis>Nikdy jsi nepojal podezření, že ostatním ve vaší koterii se možná dostávalo zvláštní pozornosti, o které jsi nevěděl? Já ano. Tím si samozřejmě nikdy nebudeme jisti."</p>

<p>Na to jsem jen pokrčil rameny. Co jiného jsem měl dělat? Bylo to už dávno a všichni byli mrtví, několik z nich jsem vlastnoručně sprovodil ze světa já. Co na tom teď záleželo? Avšak tyto myšlenky ve mně probudily moji starou averzi vůči Umění. Namísto očekávání se mne pojednou zmocni­la hrůza. Změnil jsem téma. „Zjistil jsi mi, kdo dal princi tu kočku?"</p>

<p>Chadea ta náhlá změna tématu zaskočila. „Já — no ano, sa­mozřejmě. Lady Bresinga z Galetonu a její syn Civil. Byl to dárek k narozeninám. Tu kočku mu dali v malém vyšperko­vaném postroji s vodítkem. Zvíře bylo asi dva roky staré, ta­kové dlouhonohé pruhované stvoření s poněkud plochou tvá­ří a ocasem dlouhým jako zbytek těla. Pokud vím, tyto kočky se nedají chovat, prý se kotě musí sebrat z divokého doupě­te ještě dříve, než otevře oči, má-li z něj něco být. Je to exo­tické lovecké zvíře, vhodné pro solitární lov. Princ ji bez vá­hání přijal."</p>

<p>„Kdo vytáhl to kotě z doupěte?" zeptal jsem se.</p>

<p>„Nemám tušení. Řekl bych, že jejich lovčí."</p>

<p>„Měla kočka prince ráda?"</p>

<p>Chade se zamračil. „Tím jsem se opravdu nezabýval. Po­kud si vzpomínám, přistoupili k pódiu, lady Bresinga držela vodítko, na němž byla kočka uvázaná, a její syn nesl to zví­ře. Zdálo se být až omámené tou spoustou světla a hlukem slavnostního veselí. Říkal jsem si, jestli ho náhodou neobludili drogami, aby nezpanikařilo a nepokusilo se o útěk. Když ovšem složili princi poklonu, dáma mu dala konec vodítka do ruky a Civil, její syn, položil kočku Dutifulovi k nohám."</p>

<p>„Nepokusilo se zvíře utéci? Necukalo na vodítku?"</p>

<p>„Ne. Jak už jsem říkal, působilo docela klidně, až nepři­rozeně. Myslím, že nějakou chvíli na prince hledělo a potom mu šťouchlo hlavou do kolena." Chade se mezitím zahleděl do dáli a já viděl, jak si jeho školená mysl onu scénu detail­ně vybavuje. „Natáhl se, aby ho pohladil, a zvíře se nahrbi­lo a ucuklo. Potom mu přičichlo k ruce. A potom udělalo tu divnou věc, otevřelo tlamu dokořán a nadechlo se těsně ve­dle jeho ruky, jako by mohlo ze vzduchu okusit jeho vůni. Potom už to vypadalo, že ho akceptuje. Otíralo si mu hlavu o nohu, jako to kočky dělávají. Když se ji sluha pokusil od­vést, kočka nechtěla jít, takže po zbytek večera směla zůstat u princova křesla. Princ tím byl zjevně potěšen."</p>

<p>„Za jak dlouho s ní začal vyrážet na lov?"</p>

<p>„Myslím, že on a Civil kočku vyvedli hned na druhý den. Civil a princ jsou skoro stejně staří a princ jen dychtil koč­ku vyzkoušet, jako ostatně každý chlapec. Civil se svou mat­kou se u dvora zdrželi po zbytek týdne a já myslím, že Civil a princ chodili s kočkou každé ráno ven. Byla to pro něj šan­ce, jak se naučit s kočkou lovit, rozumíš, přímo od lidí, kte­ří tento druh lovu znají."</p>

<p>„A dařilo se jim na lovu dobře?"</p>

<p>„Och, myslím, že ano. Není to samozřejmě kdovíjak vel­ká zvěř, ale nosili zpátky, och, ptáky, myslím, a taky zajíce."</p>

<p>„A kočka pořád spávala v jeho pokoji?"</p>

<p>„Pokud vím, má být chována v blízkosti člověka, aby zů­stala krotká. A psi ve stáji by ji samozřejmě nenechali na po­koji. Takže ano, spávala v jeho pokoji a chodila za ním po hradě. Fitzi, jaké máš podezření?"</p>

<p>Odvětil jsem mu popravdě: „Stejné jako ty. Že náš princ, nadaný Moudrostí, se vypařil i se svou kočičí loveckou druž­kou. A že nic z toho není náhoda. Ani ten dar v podobě zví­řete, ani to pouto, ani to zmizení. Někdo to naplánoval."</p>

<p>Chade se zamračil, odmítaje si připustit to, čemu stejně vě­řil. „Ta kočka by mohla být usmrcena, když by byl princ une­sen. Anebo by mohla utéci."</p>

<p>„To už jsi povídal. Avšak má-li princ vlohy k Moudros­ti a kočka je k němu připoutaná, v případě jeho únosu by ne­utekla." Stolička byla nepohodlná, avšak já na ní pořád tvr­došíjně seděl. Zavřel jsem na okamžik oči. Občas, když je tělo unavené, mysl vzlétne. Nechal jsem své myšlenky ská­kat, kam se jim zachtělo. „Víš, já se připoutal třikrát. Popr­vé k Nosymu, tomu štěněti, které mi pak Burrich vzal. A pak znovu ke Smithymu, když jsem byl ještě chlapec. A napo­sledy k Nighteyesovi. A pokaždé tam byl naléhavý pocit sou­vztažnosti. K Nosymu jsem se připoutal ještě dřív, než jsem si byl vůbec vědom toho, že to dělám. Stalo se to myslím pro­to, že jsem byl osamělý. Protože když mi Smithy nabídl svou lásku, bez výhrad jsem ji přijal. A když potom vlkův vztek a nenávist k té jeho kleci tak přesně souzněly s mými poci­ty, nebyl jsem s to mezi námi rozlišovat." Otevřel jsem krát­ce oči a střetl se s Chadeovým užaslým pohledem. „Chápeš, neměl jsem kolem sebe žádné zdi." Odvrátil jsem od něj zrak k pohasínajícímu ohni. „Podle toho, co mi bylo řečeno, se v rodinách s tradicí Moudrosti brání dětem v tom, aby se to stalo. Učí je udržovat kolem sebe zdi, pokud jsou ještě ma­lé. A když pak dospějí, pošlou je do světa, aby si našly vhod­né partnery, skoro jako když se hledá vhodný partner do man­želství."</p>

<p>„Co tedy navrhuješ?" zeptal se tiše Chade.</p>

<p>Sledoval jsem tu myšlenku, kam až mě zavede. „Králov­na vybrala princi Dutifulovi nevěstu kvůli politickému spo­jenectví. A co když nějaká rodina ze Staré krve učinila to­též?"</p>

<p>Po mých slovech následovalo dlouhé mlčení. Pohlédl jsem zpátky na Chadea. Oči měl upřené do ohně a já skoro viděl, jak jeho mysl zuřivě pracuje, aby vyvodila všechny důsled­ky z toho, co jsem právě řekl. „Nějaká rodina ze Staré krve princi záměrně vybere zvíře, se kterým se má spojit. Takže předpokládejme, že lady Bresinga má vlohy k Moudrosti, že dokonce celá její linie pochází, jak ty říkáš, ze Staré krve. Že nějak věděli nebo tušili, že princ je rovněž nadaný Moudros­tí." Odmlčel se, sešpulil ústa a uvažoval: „Možná že oni stá­li za tím dopisem, který tvrdil, že princ je nadaný Moudros­tí... Stále však nechápu, co by tím mohli získat?"</p>

<p>„A co získáme my sňatkem Dutifula s nějakou ostrovanskou dívkou? Spojenectví, Chade."</p>

<p>Zamračil se na mne. „Jako že ta kočka nějak stále patří k Bresinžině rodině a udržuje s ní styk? Jako že ta kočka mů­že nějak ovlivnit princovy politické kroky?"</p>

<p>Způsob, jakým to řekl, to celé zlehčil. „Ještě jsem to úpl­ně nevydumal," připustil jsem. „Ale myslím si, že za tím ně­co je. I kdyby jejich jediným cílem bylo dokázat, že sám princ je nadaný Moudrostí a že tudíž lidé s Moudrostí by neměli být čtvrceni a páleni za to, že jsou takoví, jací jsou. Nebo aby u prince vzbudili sympatie k lidem s Moudrostí, a tím i u krá­lovny."</p>

<p>Chade po mně pohlédl úkosem. <emphasis>„Tohle </emphasis>už je motiv, který dokážu uznat. Je tu možné i vydírání. Jakmile by měli prin­ce připoutaného k nějakému zvířeti, mohou usilovat o poli­tické výhody pod pohrůžkou, že vyzradí ostatním, jak se to u něj má s Moudrostí." Potom stočil pohled jinam. „Nebo se pokusit redukovat prince na úroveň zvířete, pokud na jejich politické požadavky nepřistoupíme."</p>

<p>Chadeova mysl byla jako vždycky schopná mnohem vět­ších logických kliček než ta moje. Byla to skoro úleva, ne­chat ho, ať moje závěry vytříbí. Nechtěl jsem, aby můj sta­rý učitel upadal na mysli či na těle. V mnoha ohledech pořád stál jako štít mezi světem a mnou. Při jeho úvahách jsem po­kyvoval hlavou.</p>

<p>Pojednou vstal. „O to větší důvod, abychom postupova­li tak, jak jsme si to naplánovali Pojď, sedni si tady do mé­ho křesla Trůníš tam jako nějaký papoušek, nemůžeš mít vůbec žádné pohodlí. Jednu základní věc všechny ty svitky zdůrazňují, a sice, že praktikant Umění by si měl najít něja­ké pohodlné výchozí místo, kde je tělo uvolněné a mysl ne­rušená."</p>

<p>Otevřel jsem ústa, abych mu řekl, že je to pravý opak to­ho, co nám udělal Galen. Když nás vyučoval, navodil u nás tak mizerný fyzický stav, že se mysl stala naší jedinou úni­kovou cestou. Zavřel jsem zase pusu, aniž jsem to vyslovil Bylo zbytečné protestovat nebo přemýšlet nad tím, co dělal Galen Ten pokřivený asketický muž nás všechny mučil a ty, kteří absolvovali výcvik, zdeformoval do nemyslící koterie loajální vůči princi Regalovi. Možná že právě s tím to nějak souviselo, možná že potřeboval zlomit jejich tělesný odpor a soudnost mysli, než je mohl zformovat do koterie podle svých představ.</p>

<p>Usedl jsem do Chadeova křesla. Bylo stále vyhřáté a nes­lo otisk jeho těla. Bylo zvláštní sedět tam v jeho přítomnos­ti. Skoro jako bych se stával jím Chade zaujal mé vyvýšené místo na stoličce a já byl pro tentokrát vystaven jeho pohle­du směřujícímu shora. Založil si ruce na hrudi a předklonil se, uculuje se na mne.</p>

<p>„Je to pohodlné?" zeptal se mě.</p>

<p>„Ne," přiznal jsem</p>

<p>„Dobře ti tak," zamumlal Potom ze stoličky s hlasitým smíchem vstal. „Pověz mi, co mám udělat, abych ti s tím po­mohl "</p>

<p>„Chceš po mně, abych tu jen tak seděl a pátral pohroužen v Umění, jestli nenajdu prince?"</p>

<p>„Je to tak těžké?" Byla to upřímně míněná otázka.</p>

<p>„Minulou noc jsem se o to několik hodin pokoušel. Ne­stalo se nic až na to, že mě z toho rozbolela hlava."</p>

<p>„Och " Na okamžik se zatvářil nerozhodně Pak rezolutně prohlásil: „Musíme to prostě zkusit znovu." A tišším hlasem zamumlal: „Vždyť co jiného nám zbývá?"</p>

<p>Na to jsem neměl žádnou odpověď. Opřel jsem se v jeho křesle a snažil se uvolnit tělo. Upřel jsem zrak na Chadeovu krbovou římsu, jen aby moji pozornost vzápětí upoutal nůž na krájení ovoce, zaražený do dřeva. Udělal jsem to já, už před léty. Teď rozhodně nebyl čas se tím incidentem zabý­vat Přesto jsem se přistihl, jak říkám: „Dnes jsem se vplížil do svého starého pokoje. Vypadá to tam, jako by nebyl vy­užíván od doby, co jsem tam naposled spal."</p>

<p>„To taky nebyl. Na hradě se říká, že tam straší."</p>

<p>„Ty žertuješ!"</p>

<p>„Ne. Jen se nad tím zamysli. Spával tam Bastard, načich­lý Moudrostí, a ten byl usmrcen v hradní hladomorně. Je to dobrý základ pro strašidelnou historku. A navíc byla té noci skrze jeho okenice vidět mihotavá modrá světla a jednou je­den čeledín řekl, že za měsíční noci viděl Poďobaného mu­že, jak hledí z toho okna. "</p>

<p>„Tys ho udržoval prázdný. "</p>

<p>„Nejsem až tak prostý citů, jak si možná myslíš. A mimo­to jsem dlouhou dobu doufal, že se do toho pokoje jednoho dne vrátíš. Ale dost už s tím. Máme před sebou úkol."</p>

<p>Nadechl jsem se a řekl „Královna se nezmínila o tom do­pise, kde stálo, že princ má vlohy k Moudrosti."</p>

<p>„Ne. Nezmínila. "</p>

<p>„Nevíš proč?"</p>

<p>Zarazil se. „Třeba jsou některé věci tak úděsné, že ani na­še dobrá královna se nemůže přimět, aby o nich přemýšle­la "</p>

<p>„Rád bych ten dopis viděl."</p>

<p>„Tak dobře. Až později." Odmlčel se, a pak se mě ztěžka zeptal: „Fitzi? Usadíš se už konečně a pustíš se do toho, ne­bo to budeš pořád odkládat?"</p>

<p>Rozvážně jsem se nadechl, zvolna vydechl a upřel zrak k dohasínajícímu ohni. Zahleděl jsem se do jeho nitra a po­stupně uvolňoval mysl od svých myšlenek. Otevíral jsem se Umění.</p>

<p>Má mysl se začala rozvíjet. Během uplynulých let jsem se hodně zabýval tím, jak lze popsat Umění. Ale žádná meta­fora to doopravdy nevystihuje. Jako složený kousek hed­vábí, mysl se otevírá a otevírá a znovu otevírá, stává se vět­ší a poněkud tenčí To je jedno zpodobení. Další je to, že Umění je jako velká neviditelná řeka, která protéká všemi časy. Když na ni člověk vědomě zaměří pozornost, může být uchvácen jejím proudem a vytažen ven, aby s ní plul V je­jích divokých vodách se mohou mysli dotýkat a prolínat.</p>

<p>Avšak žádná slova či podobenství to nevystihují o nic víc, než lze slovy popsat vůni čerstvého chleba nebo žlutou bar­vu. Umění je Umění Je to dědičná magie Farseerů, a přesto nenáleží jen samotným králům Spousta lidí v Šesti vévodstvích je na něj bezděčně napojena V některých plápolá na­tolik silně, že zkušený praktikant může slyšet jejich myšlen­ky. Občas mohu i ovlivnit to, co si osoba ovanuta Uměním myslí Mnohem vzácnější jsou ti, kteří dokáží s Uměním vy­rukovat do éteru. Tahle schopnost zpravidla obnáší jen zkus­mé šmátrání, není-h talent náležitě školen Otevřel jsem se Umění a nechal své vědomí expandovat, aniž jsem očekával, že někoho najdu</p>

<p>Vlákna myšlenek mne oplétala jako vodní řasy. „Nesná­ším to, jak se ta ženská dívá na mého milého. " „Kéž bych ti mohl říci ještě poslední slovo, táto. " „Prosím, pospěš si domů, je mi tak zle." „Ty jsi tak krásná. Prosím, prosím, otoč se, podívej se na mě, alespoň to mi dopřej." Ti, kteří tyto myš­lenky s takovou vehemencí vyvrhovali ven, si většinou ne­byli vědomi jejich síly. Nikdo z nich si nebyl vědom mne, že s nimi jejich myšlenky sdílím, ani já jim nemohl tlumočit své myšlenky. Všichni ve své hluchotě volali hlasy, o nichž si mysleli, že jsou němé. Žádný z nich nepatřil princi Dutifulovi. Z nějaké odlehlé části hradu dolehla k mým uším hudba a na chvíli mě vyrušila. Já ten vjem zapudil a snažil se dál.</p>

<p>Nevím, jak dlouho jsem slídil mezi těmito neopatrnými myslemi ani jak daleko jsem při svém pátrání dospěl. Dosah Umění je dán silou praktikantových schopností, a ne vzdá­leností. Pokud jde o moji sílu, neměl jsem pro ni žádnou mí­ru, dokonce ani čas neexistuje, je-li člověk uchvácen Umě­ním. Nakonec jsem se znovu protáhl tou úžinou a přimkl se k svému tělesnému vědomí, i navzdory pokušení nechat Umě­ní, aby mě z mého těla vymetlo navždy.</p>

<p>„Fitz," zamumlal jsem na něco v odpověď a potom řekl nahlas sám k sobě: „FitzChivalry " Na uhlíky v ohni dopad­lo čerstvé poleno a rozptýlilo sálající jádro do jednotlivých uhlíků. Chvíli jsem na to civěl, pokoušeje se odhalit smysl toho, co vidím Potom jsem zamrkal a vzal na vědomí Chadeovu ruku spočinuvší mi na rameni. Ucítil jsem teplé jídlo a otočil pomalu hlavu. Na nízkém stole poblíž židle spočíval talíř. Zíral jsem na něj a divil se, kde se tam vzal</p>

<p>„Fitzi?" řekl znovu Chade a já se pokusil vybavit si jeho otázku</p>

<p>„Co je?"</p>

<p>„Našel jsi prince Dutifula?“</p>

<p>Každé slovo mi postupně dávalo smysl, až jsem pochopil celý jeho dotaz „Ne," řekl jsem, když se prese mne převalila vlna únavy. „Ne, nic." Záhy po tom náporu únavy se mi rozechvěly ruce a začala mi třeštit hlava. Zavřel jsem oči, ale neulevilo se mi I když jsem měl oči zavřené, napříč tou tmou se pořád mihotali světelní hadi. Když jsem oči zase otevřel, byli navrstvení jeden na druhém v místnosti přede mnou. Měl jsem pocit, jako kdyby mi do hlavy vnikalo pří­liš mnoho světla. Vlny bolesti mnou zmítaly v divokém pří­boji a já nebyl s to se zorientovat.</p>

<p>„Tady. Vypij to. "</p>

<p>Chade mi vložil do rukou horký hrnek a já ho pozvedl k ústům. Usrkl jsem doušek a vzápětí ho málem vyplivl. Ne­byla to elfí kůra, která by mi utišila bolest hlavy, nýbrž jen hovězí vývar. Beze stopy nadšení jsem polkl. „Elfí kůra," připomněl jsem mu. „Tu zrovna teď potřebuji. A ne jídlo."</p>

<p>„Ne, Fitzi. Vzpomeň si na to, co jsi mi říkal. Elfí kůra po­tlačuje schopnosti k Umění a otupuje tvůj talent. A to zrov­na teď nemůžeme riskovat. Něco sněz. Vrátí ti to sílu. "</p>

<p>Poslušně jsem pohlédl na podnos. Vedle čerstvě upečené­ho chleba plavaly ve smetaně nakrájené kousky ovoce. By­la tam i sklenice vína a růžové plátky pečených říčních ryb Opatrně jsem položil hrnek s vývarem hned vedle toho hnu­su a odvrátil zrak jinam Oheň se znovu rozhoříval, tančící plameny olizovaly poleno, na mě až příliš zářivé Sklopil jsem tvář do dlaní, utíkaje se do tmy, ale i tady mi stále před očima tančila světla. Přes ruce jsem zahuhlal. „Potřebuji tro­chu elfí kůry Tak zlé to nebylo už roky, od doby, co byl ješ­tě naživu Verity, od doby, co ode mne čerpal sílu Shrewd. Prosím, Chade. Nemohu ani myslet."</p>

<p>Chade odešel pryč Seděl jsem tam a počítal údery svého srdce, dokud se nevrátí. Každý z úderů znamenal zášleh bo­lesti ve spáncích. Uslyšel jsem jeho šouravé kroky a zvedl hlavu.</p>

<p>„Tumáš," řekl nevrle a přiložil mi na čelo studenou mok­rou látku Byl to takový šok, že jsem zalapal po dechu. Při­držel jsem si ji na čele a ucítil, jak třeštění poněkud ustoupi­lo. Byla cítit levandulí.</p>

<p>Pohlédl jsem na něj přes clonu bolesti. Ruce měl prázdné „A co ten čaj?" připomněl jsem mu</p>

<p>„Ne, Fitzi."</p>

<p>„Chade Prosím Tak strašně to bolí, že ani nevidím." Kaž­dé slovo mě stálo spoustu sil. I můj vlastní hlas mi připadal příliš hlučný.</p>

<p>„Já vím," pravil potichu. „Já vím, můj chlapče. Ale budeš to muset vydržet. Svitky říkají něco o tom, že praktikování Umění způsobuje takovou bolest, ale že po čase a opakova­ném úsilí se ji  naučíš ovládat. Opět tomu příliš nerozumím, ale zdá se, že to má co do činění se štěpením sil, které vyví­jíš, abys vyšel ze sebe sama a zároveň aby ses udržel pev­ně při sobě. Po určité době se naučíš, jak to napětí zmírnit, a pak -"</p>

<p>„Chade1" Nechtěl jsem hulákat, ale nemohl jsem si po­moci. „Já jen potřebuji tu zatracenou elfí kůru Prosím!" Po­jednou jsem nad sebou nabyl kontrolu „Prosím," dodal jsem tiše, kajícně „Prosím jen o ten čaj Jen mi pomoz utišit tu bo­lest a pak ti budu moci naslouchat."</p>

<p>„Ne, Fitzi."</p>

<p>„Chade " Svěřil jsem se mu se svou skrytou obavou. „Ta­ková bolest by u mne mohla vyvolat záchvat."</p>

<p>Viděl jsem, jak mu nejistě zajiskřily oči Pak ale řekl: „To si nemyslím. A krom toho jsem tady vedle tebe, chlapče. Po­starám se o tebe. Budeš se přes to muset zkusit překlenout i bez drogy. Kvůli Dutifulovi. Kvůli Šesti vévodstvím. "</p>

<p>Jeho odmítnutí mě natolik omráčilo, že jsem zmlkl. Byl jsem zmítán bolestí a vzdorem „Dobrá," odsekl jsem „Mám jí trochu ve svém ranci u sebe v pokoji. " Zkoušel jsem v so­bě najít vůli, abych vstal.</p>

<p>Následoval okamžik ticha. Pak Chade zdráhavě připustil „Nějakou jsi ve svém ranci u sebe v pokoji měl. Teď už je pryč. Stejně jako chovanka, která k ní byla přibalena."</p>

<p>Serval jsem si hadr z čela a zlostně na něho pohlédl. Můj vztek vyrůstal ze základů mé bolesti. „Na to nemáš žádné právo. Jak ses opovážil?“</p>

<p>Nadechl se a řekl:„Opovažuji se natolik, nakolik to po­žaduje nouze. A nouze je skutečně veliká." Jeho zelený po­hled se vyzývavě střetl s mým. „Trůn potřebuje talent, kte­rým disponuješ jen ty. Nepovolím nic, co by umenšilo tvoje Umění."</p>

<p>Neuhnul přede mnou pohledem, ale já se na něj stěží vy­držel dívat Všude kolem něho zářilo světlo a zabodávalo se mi do mozku. Slabý náznak sebekontroly mi zabránil, abych po něm mrštil obvaz. Jako kdyby to vytušil, vzal mi ho a na­místo něj mi nabídl čerstvě namočený a studený Byla to ža­lostná úleva, ale já si ho dal na čelo a zvrátil v křesle hlavu nazad. Chtělo se mi plakat zoufalstvím a vztekem Zpod ob­kladu jsem mu řekl. „Bolest To pro mě znamená být Farseer Bolest a zneužívání "</p>

<p>Neodpověděl To byla z jeho strany vždy ta největší vý­tka, mlčení, jež mě nutilo, abych pořád dokola slyšel svoje slova Jakmile jsem si sundal hadr z hlavy, měl připravený další. Když jsem si ho přitiskl na oči, mírným hlasem řekl: „Bolest a zneužívání. I já jsem jako Farseer zakusil svůj díl. Stejně jako Verity, a Chivalry, a Shrewd před nimi. Ty však víš, že je za tím něco víc. Kdyby nebyli oni, nebyl bys tady ani ty."</p>

<p>„Možná," připustil jsem poněkud zdráhavě Únava již na­bývala vrch. Chtělo se mi jenom svinout se kolem té bolesti a spát, ale vzepřel jsem se tomu „Možná, ale to není dost. Ne dost na to, abych procházel tímhle. "</p>

<p>„A co víc bys chtěl, Fitzi? Proč jsi vůbec tady?"</p>

<p>Věděl jsem, že to bylo míněno jako řečnická otázka, ale ta úzkost mne tížila už příliš dlouho. Odpověď už se mi dra­la na rty a bolest mne přiměla říci to bez přemýšlení. Nad­zvedl jsem cíp látky a pohlédl na něho „Dělám to proto, že chci budoucnost. Ne pro sebe, ale pro svého chlapce. Pro Hapa. Chade, já to celé zpackal. Nenaučil jsem ho vůbec nic, ani jak bojovat, ani jak si vydělat na živobytí. Potřebuji mu najít učňovské místo u dobrého mistra. U Gindasta. U něho se chce chlapec učit. Chce být truhlářem, a já měl předvídat, že to přijde, a šetřit na to, jenže já to nedělal. A teď je tady, má věk na to, aby vstoupil do učení, a já nemám nic, co bych mu dal. Peníze, které jsem našetřil, nestačí ani na —"</p>

<p>„To mohu zařídit," řekl tiše Chade A pak se takřka zlost­ně zeptal: „Myslel sis, že bych to neudělal?" Něco v mé tvá­ři mne muselo prozradit, protože se naklonil blíž, čelo svraš­těné, a zvolal. „Myslel sis, že to budeš muset udělat proto, abys mě mohl požádat o pomoc, nemám pravdu?" V ruce po­řád držel vlhký hadr Když jím ve vzteku mrštil o zem, usly­šel jsem plesknutí o kamenné dlaždice „Fitzi, ty —" spustil, jenže vzápětí mu došla řeč Vstal a šel ode mne pryč Mys­lel jsem, že už se nevrátí. Místo toho šel k pracovnímu sto­lu a nepoužívanému krbu na druhém konci pokoje. Pomalu stůl obešel, dívaje se přitom na něj a na police se svitky a své nástroje, jako by hledal něco, co někam založil. Přeskládal jsem si druhý hadr a přidržel si ho na čele, avšak zpod ruky jsem ho pokradmu sledoval Nějakou dobu žádný z nás nic neříkal</p>

<p>Když se vrátil zpátky ke mně, zdál se být klidnější, ale zá­roveň jaksi starší Vyndal z keramické mísy čerstvě namočený hadr, vyždímal ho, složil a podal mi ho. Když jsme si ob­klady vyměňovali z ruky do ruky, tiše řekl: „Zařídím, aby Hap to učňovské místo dostal. Mohl jsi mě o to prostě požá­dat, když jsem byl u tebe na návštěvě. Nebo jsi už před léty mohl chlapce přivést na Buckkeep a my bychom mu zajisti­li slušné vzdělání."</p>

<p>„Umí číst, psát a počítat," řekl jsem na svou obranu. „O to jsem se postaral."</p>

<p>„Dobře." Jeho odpověď byla chladná. „Rád slyším, že sis zachoval aspoň tolik zdravého rozumu."</p>

<p>Na to jsem neměl co říci. Bolest i únava mne již zmáha­ly. Věděl jsem, že jsem ho ranil, ale neměl jsem pocit, že by to byla moje chyba. Jak jsem mohl vědět, že by byl tak ochot­ný mi pomoci? Nicméně jsem se omluvil: „Chade, je mi to líto. Měl jsem vědět, že bys mi býval pomohl."</p>

<p>„Ano," souhlasil nelítostně. „Tos měl. A je ti to líto. Ne­pochybuji o tom, že jsi upřímný. Přesto si vzpomínám, jak jsem tě varoval, už před léty, že když ta slova párkrát po­užiješ, znějí potom falešně. Fitzi, bolí mě, když tě vidím tak­hle."</p>

<p>„Už to začíná polevovat," zalhal jsem.</p>

<p>„Nemyslím tvou hlavu, ty pitomče. Bolí mě, když vidím, že jsi pořád... jako jsi byl vždy od doby... sakra. Od doby, cos byl odveden od své matky. Ostražitý, samotářský a ne­důvěřivý. Navzdory všemu, co jsme... Po všech těch letech, to jsi nikomu nedal svou důvěru?"</p>

<p>Nějakou dobu jsem mlčel, přemítaje nad jeho slovy. Mi­loval jsem Molly, ale nikdy jsem se jí nesvěřil se svými ta­jemstvími. Mé pouto s Chadem pro mne bylo důležité jako kosti v těle, ale ne, nevěřil jsem, že by pro Hapa udělal vše, co zmůže, právě kvůli tomu, co jsme měli společného. Burrich. Verity. Kettricken. Lady Patience. Starling. Pokaždé jsem se držel zpátky. „Důvěřuji šaškovi," řekl jsem a potom jsem se zamyslel nad tím, jestli je to vskutku tak. Je, ujistil jsem sám sebe. Nebylo skoro nic, co by o mně nevěděl. To už byla důvěra, nebo ne?</p>

<p>Chade po chvíli ztěžka řekl: „Vidíš, to je dobře. Že něko­mu důvěřuješ." Odvrátil se ode mě a řekl k ohni: „Měl by ses přinutit něco sníst. Tvé tělo se tomu možná bude vzpou­zet, ale ty víš, že jídlo potřebuješ. Vzpomeň si, jak jsme mu­seli nutit jídlo Veritymu, když provozoval Umění."</p>

<p>Neutrálnost v jeho hlase byla až bolestivá. Náhle mi to do­šlo. Chade doufal, že pokud jde o důvěru, vyslovím se pro něj. Nebyla by to však pravda a já bych mu nelhal. Zalovil jsem v mysli, abych mu místo důvěry dal něco jiného. Řekl jsem ta slova bez přemýšlení: „Chade, já tě mám moc rád. Jde jen o to, že —"</p>

<p>Otočil se ke mně skoro zprudka. „Přestaň, chlapče. Už nic neříkej." Hlas měl skoro prosebný, když pravil: „To mi sta­čí." Položil mi ruku na rameno a až bolestivě ho sevřel. „Ne­budu po tobě žádat něco, co nemůžeš dát. Jsi takový, jakým tě život udělal. A jakým jsem tě udělal já, Eda mi buď mi­lostiv. A teď mi věnuj pozornost. Něco sněz. Přinuť se k to­mu, budeš-li muset."</p>

<p>Bylo zbytečné mu říkat, že už z pohledu na jídlo a z jeho vůně se mi dělá na zvracení. Nadechl jsem se a dlouhými doušky vypil hovězí vývar, zadržuje dech, dokud nebyl vše­chen ve mně. Ovoce ve smetaně bylo v ústech slizké, ryba páchla a chlebem jsem se málem udávil, ale přinutil jsem se to napůl požvýkané zhltnout. Pak jsem se zhluboka nadechl a vypil víno. Když jsem postavil pohár na stůl, žaludek se mi bouřil a motala se mi hlava. Víno bylo silnější, než jsem si myslel. Zvedl jsem zrak k Chadeovi. Pusu měl pootevřenou v úžasu. „Tak jsem to nemyslel," zamumlal.</p>

<p>Mlčky jsem pozvedl ruku na znamení, že je to zbytečné. Bál jsem se otevřít ústa, abych se nepozvracel.</p>

<p>„Nejlíp uděláš, když půjdeš spát," navrhl zkroušeně.</p>

<p>Kývl jsem v odpověď a zvedl se na nohy. Chade mi ote­vřel dveře, podal mi svíčku a pak stál na prahu dveří, držel v ruce světlo a díval se, jak scházím chodbou dolů, až jsem mu zmizel z očí. Můj pokoj mi připadal neskutečně vzdále­ný, ale nakonec jsem přece jen dorazil k jeho dveřím. V má­tohách jsem zhasil světlo, načež jsem popošel blíž a opatrně nahlédl kukátkem dovnitř. Poté jsem zmáčkl pojistku a ote­vřel se mi vstup do mého temného pokoje. Dnes v noci tady nehořela žádná svíčka. To mi nevadilo. Vklopýtal jsem do zatuchlé temnoty a zabouchl za sebou dveře. Po pár krocích jsem se ocitl u postele a svalil se na ni. Byl jsem celý roz­pálený a oblečení mě nepohodlně tísnilo, ale byl jsem příliš unavený na to, abych s tím něco dělal. Temnota kolem by­la tak absolutní, že jsem ani pořádně nevěděl, jestli mám oči zavřené, či otevřené. Alespoň že mezitím zhasla světla pod mými víčky. Zíral jsem do tmy a toužil po chladivém pokli­du lesa.</p>

<p>Tlusté zdi místnosti tlumily všechny zvuky a oddělovaly mne od okolní noci. Připadal jsem si jako uzavřený v hrob­ce. Zavřel jsem před tou temnotou oči a naslouchal bolesti­vému tepání v hlavě, které souznělo s tlukotem mého srdce. Žaludek mi nešťastně kručel. Nadechl jsem se a potichu si pro sebe řekl: „Les." A pak: „Noc. Stromy. Louka." Hleda­je útěchu, utíkal jsem se v duchu do důvěrně známého pří­rodního světa. Detailně jsem si ho vykresloval před očima. Lehký vánek čeřící koruny stromů. Hvězdy mihotající se mezi cáry plujících mraků. Chlad a syté vůně země. Napětí ustoupilo a s ním i moje bolest. Nechal jsem se unášet před­stavivostí. Zdusána země na zvířecí stezce pod mýma nohama. A já jsem se tiše ubíral temnotou, následuje svoji druž­ku.</p>

<p>Šla tišeji než sama noc, každý její krok byl jistý a svižný. Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem s ní udržet tem­po. Ani jsem ji nebyl s to zahlédnout. Věděl jsem, kudy jde, podle jejího pachu visícího v nočním vzduchu či podle tiše šelestícího křoví těsně přede mnou. Moje kočka ji následo­vala, já ale nebyl dost rychlý. „Počkat!" zavolal jsem na ně.</p>

<p><emphasis>Počkat? </emphasis>dobírala si mě. <emphasis>Počkat na tebe, ab</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>chom si zka</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zily noční lov? Ne. Já nepočkám. Musíš si pospíšit, a to po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tichu. Což jsi o mně neslyšel? Jsem Lehk</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>nožka, Noční pří</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>telkyně a Stínová stopařka. Buď taky tak</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vý a pojď, pojď, </emphasis><emphasis>pojď a sdílej se mnou noc.</emphasis></p>

<p>Spěchal jsem za ní, opojený nocí a její přítomností, neo­dolatelně k ní přitahován jako noční můra ke svíčce. Věděl jsem, že její oči jsou zelené, neboť mi to řekla, a její dlouhé kadeře černé. Toužil jsem sejí dotknout, ale ona byla prcha­vá a jízlivá, pořád přede mnou, aniž se vůbec vystavila mým očím, o doteku nemluvě. Mohl jsem za ní jenom běžet nocí a dech mi drásal hruď, jak přede mnou prchala. Nestěžoval jsem si. Dokážu, že jsem jí hoden, a dobuduji.</p>

<p>Jenže srdce mi bilo jako splašené a dech mě pálil v plí­cích. Stanul jsem na vrcholu kopce a zastavil se, abych na­bral dech. Před očima se mi naskýtal pohled na říční údolí. Na obloze visel kulatý a žlutý měsíc. To jsme na našem noč­ním lovu zaběhli tak daleko? Hradby Galetonu hluboko po­de mnou připomínaly temnou hromadu kamení na břehu ře­ky. V oknech hradu stále žlutě zářilo pár ojedinělých světel. Říkal jsem si, kdo ty svíčky asi zapálil, když zbytek osazen­stva hradu spí.</p>

<p><emphasis>Toužíš po t</emphasis><emphasis>om, spát </emphasis>v <emphasis>zatuchlé místnosti pod hr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>madou </emphasis><emphasis>dek? Takhle bys chtěl promrhat takovouhle noc? Ušetři si </emphasis><emphasis>spánek na d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>bu, kdy tě bude moci zahřát slunce, ušetři si </emphasis><emphasis>spánek na dobu, kdy je zvěř ukrytá v doupatech či n</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>rách. </emphasis><emphasis>A teď lov, ty můj nemotoro. Lov se mnou! Ukaž se. Nauč se </emphasis><emphasis>být zajedno se mnou, my</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>li jako já, pohybuj se jako já, jinak </emphasis><emphasis>mě navždy ztr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>tíš.</emphasis></p>

<p>Už jsem chtěl za ní vyrazit. Mé myšlenky však na něco na­rážely, zdržujíce mne. Bylo tu něco, co musím udělat, hned teď. Něco, co musím někomu říci, hned teď. Překvapen, za­razil jsem se přímo na místě, kde jsem předtím stál. Ta myš­lenka mne rozštěpila. Jedna moje část musela jít, musela lo­vit v jejích patách, aby mě nenechala daleko za sebou. Ale druhá moje část tiše stála. Musím mu to říci hned. Hned teď. Vyloupl jsem se a oddělil, drže se pevně informace, kterou jsem získal. Mihotala se v mém sevření, hrozíc stát se ne­smyslem z mizejícího snu. Stiskl jsem tu myšlenku a nechal vše ostatní zmizet. Drž ji. Řekni to nahlas. Přimkni se k to­mu slovu, přimkni se pevně k té myšlence. Nepouštěj ji, nenech ji rozpustit se spolu s tím snem.</p>

<p>„Galeton!"</p>

<p>Vyřkl jsem to slovo nahlas, sedě vzpřímeně na posteli v dusivé temnotě. Propocená košile se na mě lepila a bolest hlavy způsobená Uměním se znovu vrátila, ověšená řinčící­mi zvony. Na tom nezáleželo. Vypotácel jsem se z postele a začal zkusmo šmátrat po neviditelných zdech. „Galeton," pravil jsem nahlas, aby mi to slovo nevyklouzlo z paměti. „Princ Dutiful loví poblíž Galetonu."</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>4  Laurel</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Existuje jistý druh černého kamene, často protkaného bílý</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mi či stříbrnými vlákny, který ve své architektuře hojně po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>užívali Elderlingové. V pust</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>nách za Horským královstvím </emphasis><emphasis>se nachází přine</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>menším jeden lom na těžbu tohoto kamene, ale je skoro jisté, že existují i další zdroje, poněvadž je těžké si jen předst</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vit, jak jinak by mohl být použit na stavbu tak velikých budov v</emphasis> <emphasis>tak navzájem velmi vzdál</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ných lokalitách. Kámen se používal nejenom při stavbě jejich budov, ale i na </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>nolity, které vztyčovali na jistých křižovatkách. Vzhledem</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>k několika podivným vlastnostem těchto cest, které projek</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tovali Elde</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>lingové, lze usoudit, že při jejich stavbě se vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>užívala také drcená nebo štěrková forma řečeného kamene. </emphasis><emphasis>Kd</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>koli Elderlingové stavěli, dávali vždy přednost t</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>muto </emphasis><emphasis>kameni, přičemž i na místech, která zřejmě navštěvovali jen </emphasis><emphasis>sporadicky, se nacházejí monumenty z tohoto k</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>mene. Při </emphasis><emphasis>bližším zkoumání Svědeckých kamenů u Buckkeepu se člo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>věk přesvě</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>čí, že tento kámen, ač notně poznamenaný drs</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ným počasím či snad záměrně p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>škozený lidmi </emphasis>v <emphasis>minul</emphasis><emphasis>ých </emphasis><emphasis>epochách, je téhož druhu. Někteří tvrdí, že Sv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>decké kameny u Buckkeepu a další </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>přísežné kameny</emphasis>“<emphasis> po celých Šesti vévo</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>stvích byly původně vztyčeny Elderlingy za úplně od</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lišným úč</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>lem.</emphasis></p>

<p>Probudil jsem se v Chadeově velké čtyřsloupkové poste­li ve věžní komnatě. Chvíli jsem byl dezorientovaný, než mi došlo, že tohle již není další sen. Byl jsem opravdu vzhůru. Nevzpomínal jsem, že bych byl šel spát, jen na to, že jsem pár okamžiků seděl na okraji této postele. Na sobě jsem měl stále oděv ze včerejška.</p>

<p>Opatrně jsem se posadil; kladiva a kovadliny v mé hlavě mezitím přešly do monotónního klepání. Místnost se zdála být prázdná, ale někdo tu musel ještě před chvílí být. U krbu se kouřilo z mísy s vodou k mytí a vedle ní stála menší za­krytá miska s kaší, aby nevystydla. Jakmile jsem tyto věci objevil, hned jsem je za dobrým účelem využil. Můj žaludek se sice stále vzpouzel přijmout jídlo, ale já stoicky jedl, pro­tože jsem věděl, že je to v mém zájmu. Umyl jsem se, dal na oheň kotlík s vodou na čaj a pak přešel k pracovnímu stolu. Byla na něm rozložená velká mapa Bucku. V rozích byla za­tížená hmoždířem, dvěma paličkami a čajovým šálkem. Na samotné mapě spočívala obrácená vinná číše. Když jsem ji nadzvedl, objevil jsem pod ní Galeton. Ležel na přítoku Je­lení řeky v severozápadním cípu Bucku, na opačném břehu než Buckkeep. Nikdy jsem tam nebyl. Snažil jsem se rozpo­menout, co o Galetonu vím, a rychle jsem to měl. Absolut­ně nic.</p>

<p>Má Moudrost mne upozornila na Chadeovu přítomnost a já se otočil, zrovna když se skryté dveře otevřely. Chade rychle vešel. Tváře měl zrána svěží a růžové a jeho bílé vla­sy se jevily jako stříbrné. Nic toho starce neosvěžilo víc než nejnovější intriky. „Ach, ty už jsi vzhůru. Výborně," pozdra­vil mě. „Podařilo se mi pro lorda Goldena zajistit časnou sní­dani, a to i navzdory nepřítomnosti jeho sluhy. Ujistil mě, že za pár hodin bude připraven odcestovat. Dokonce už vymys­lil záminku pro svoji cestu."</p>

<p>„Jakou?" zeptal jsem se otupěle.</p>

<p>Chade se nahlas zasmál. „Ptačí pera, představ si to. Lord Golden má spoustu zajímavých zálib, avšak mezi ty nejno­vější patří jeho fascinace ptačími pery. Čím větší a pestřej­ší, tím lepší. Galeton hraničí s lesnatou náhorní plošinou a je proslulý svými bažanty, tetřevy a chvostouny. Posledně jme­novaní mají dost extravagantní opeření, zvláště pak ocas­ní pera. Dokonce již vyslal napřed posla za lady Bresingou z Galetonu s naléhavou prosbou o poskytnutí pohostinnosti, zatímco bude na lovecké výpravě. Určitě nebude odmítnut. Lord Golden je nejpopulárnější raritou, jakou buckkeepský dvůr za celá desetiletí měl. Mít ho za hosta na svém panství, to pro ni bude společenská výhra."</p>

<p>Chade se odmlčel, ale byl jsem to já, kdo se nadechl. Za­vrtěl jsem hlavou, jako bych si tím mohl srovnat myšlenky uvnitř a dostihnout v úvahách Chadea. „Šašek má namířeno do Galetonu, aby našel Dutifula?"</p>

<p>„Ach-ach!" upozornil mě Chade. „Lord Golden míří do Galetonu za lovem ptáků. Jeho vrchní sluha, Tom Badgerlock, ho bude samozřejmě doprovázet. Doufám, že během lovení ptáků přijdeš na stopu princi. Ale to je samozřejmě tvůj soukromý úkol."</p>

<p>„Takže já jedu s ním."</p>

<p>„Samozřejmě." Chade se na mě zadíval. „Jsi v pořádku, Fitzi? Dnes ráno vypadáš nějak obluzeně."</p>

<p>„To taky jsem. Mám dojem, že se to všechno děje moc rychle." Neřekl jsem mu, že jsem si mezitím zvykl organizovat si svůj život a cesty sám. Přišlo mi divné vracet se k ži­votu, v němž by o každém dni rozhodoval jiný. Svoje pro­testy jsem však spolkl. Co jsem mohl čekat? Pokud jsme mě­li najít a přivést prince Dutifula zpátky, muselo to tak být. Snažil jsem se najit nový opěrný bod pro své myšlenky. „Ne­má lady Bresinga dceru?"</p>

<p>Chade se zamyslel. „Ne. Pouze syna Civila. Myslím však, že na nějakou dobu převzala do péče jeho sestřenici. To by mohla být Fillip Bresinga. Její, počkej okamžik, myslím, že teď by jí mohlo být skoro třináct. Někdy na jaře se vrátila domů."</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou na znamení nesouhlasu i údivu. Bylo vidět, že Chade si od minulé noci osvěžil informace o Bresingovic rodině. „Já vycítil ženu, a ne dítě. Totiž... atraktiv­ní ženu." Málem jsem řekl „svůdnou". Když jsem se znovu zamyslel nad svým zážitkem z předešlé noci, sen se mi vy­bavil a já si až příliš dobře vzpomínal na to, jak mi rozprou­dil krev. Jak dráždivé. Jak vyzývavé. Pohlédl jsem zpátky na Chadea. Sledoval mou tvář s neskrývaným úžasem. Položil jsem mu další otázku: „Nejevil Dutiful zájem o nějakou že­nu? Nemohli by utéci společně?"</p>

<p>„Eda chraň," zvolal ohnivě Chade. „To ne." Když to po­píral, v jeho hlase bylo znát bezmála zoufalství. „V Dutifulově životě není žádná žena, ba ani dívka, která by mu při­padala atraktivní. Dávali jsme bedlivý pozor na to, abychom mu neposkytli příležitost k navázání takového pouta. Kettricken a já jsme se už dávno usnesli na tom, že to tak bude nejlepší." A tišším hlasem dodal: „Nechce svého syna vidět, kterak je zmítán city a povinnostmi jako kdysi ty. Nenapad­lo tě nikdy, jak by to mohlo být všechno jiné, kdybys nebyl miloval Molly, kdybys byl přistoupil na partii s lady Celerity?"</p>

<p>„Napadlo. Ale nikdy nebudu litovat, že jsem Molly milo­val."</p>

<p>Myslím, že vehemence v mém hlase přiměla Chadea, aby změnil téma. „V Dutifulově životě žádná taková láska není," prohlásil s konečnou rozhodností.</p>

<p>„Nebyla. Teď možná je," oponoval jsem mu.</p>

<p>„Pak se modlím, aby to bylo jen mladické poblouznění, se kterým lze rychle -" Chvíli hledal vhodné slovo. „Skonco­vat," řekl nakonec a sám sebou při té volbě trhl. „Chlapec je již zadán. Nedívej se na mě takhle, Fitzi."</p>

<p>Poslušně jsem pohlédl jinam: „Nemyslím si, že by ji znal dlouho. Její půvab spočíval zčásti v její záhadnosti."</p>

<p>„Pak se musíme přičinit, aby se rychle vzpamatoval, do­kud se nic nestalo."</p>

<p>Další otázka byla moje osobní, ptal jsem se sám za sebe: „A co když se nechce vzpamatovat?" zeptal jsem se hlubo­kým hlasem.</p>

<p>Chade chvíli mlčel. Pak upřímně řekl: „Musíš jednat tak, jak to pokládáš za nejlepší."</p>

<p>Můj šok musel být na mé tváři znát, neboť Chade se na­hlas zasmál. „Protože je celkem k ničemu, abych si předstí­ral, že budeš jednat jinak, nemám pravdu?" Nadechl se a za­se si vydechl. „Fitzi. Žádám jenom tohle. Mysli ve velkém. Chlapecké srdce je drahocenná věc, stejně jako lidský život. Ale blahobyt všech lidí v Šesti vévodstvích a na Ostrovech je ještě cennější. Takže jednej tak, jak to pokládáš za nejlep­ší. Ale dávej pozor, abys to napřed pořádně rozvážil."</p>

<p>„Nemohu uvěřit tomu, že mi ponecháváš takovou volnost v jednání!" zvolal jsem.</p>

<p>„Opravdu? Inu, možná tě znám lépe, než si myslíš."</p>

<p>„Možná," připustil jsem. Ale v duchu jsem si říkal, jestli mě opravdu zná tak dobře, jak si o sobě myslí on sám.</p>

<p>„Tak vidíš, přijel jsi jen před pár dny a už tě zase posílám pryč," poznamenal Chade náhle. Poplácal mě po rameni, ale jeho úsměv se zdál být poněkud vynucený. „Myslíš, že bys mohl být asi tak za hodinku připraven?"</p>

<p>„Nemám toho moc k balení. Ale budu muset podniknout cestu dolů do města, abych zanechal Hapovi vzkaz u Jinny."</p>

<p>„O to se ti můžu postarat," nabídl se Chade.</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Ona neumí číst, a mám-li být Tom Badgerlock, pak bych neměl mít lidi na to, aby za mě vyři­zovali věci. Zařídím to sám." Neřekl jsem mu, že to <emphasis>chci </emphasis>udě­lat sám.</p>

<p>„Jak chceš," odvětil. „Dovol tedy, abych pro chlapce na­psal dopis, který předloží mistru Gindastovi, až za ním pů­jde kvůli tomu místu. Zbytek proběhne hladce, to ti slibuji. Tesař bude věřit tomu, že bere Hapa proto, aby prokázal las­kavost jednomu ze svých nejštědřejších zákazníků." Chade se na chvíli odmlčel. „Víš, my můžeme chlapci poskytnout jen šanci, aby se ukázal. Nemohu toho muže přimět, aby si ho u sebe držel, bude-li Hap nemotorný či líný." V reakci na můj podrážděný výraz se Chade zazubil: „Ale jsem si jist, že není. Jen mi dopřej chvíli času na to, abych Hapovi zkonci­poval dopis pro Gindasta."</p>

<p>Trvalo to samozřejmě déle než chvíli. Když jsem dopis nakonec držel v ruce, octl jsem se v jednom kole, poněvadž dopoledne nezadržitelně utíkalo. Jakmile jsem se vynořil ze své malé temné cely, natrefil jsem na lorda Goldena v jeho pokoji. Nelibě zamlaskal nad stavem mého zmuchlaného oděvu, ve kterém jsem i spal, a nařídil mi, ať si u krejčího vyzvednu své nové šaty, abych měl vhodný oděv na cestu. Sdělil mi, že pojedeme sami a svižným tempem. Lord Golden si již vybudoval pověst jako excentrik a dobrodruh. Ni­kdo na tuto expedici nebude pohlížet s nedůvěrou. Rovněž mi řekl, že on sám pro mne vybral koně a že ho nechal čer­stvě okovat. Mohu si ho vyzvednout u kováře. Předpokládal, že si sám budu chtít vybrat postroj, a dal mi za tím účelem pověřující dopis, načež mě poslal po svých. Ani jednou se přitom neodchýlil od svých manýru lorda Goldena a já po celou dobu zachovával způsoby Toma Badgerlocka. Byly to role, do kterých jsme se měli co nejrychleji vžít. Jakmile se začneme pohybovat na veřejnosti, žádné chyby nebudou pří­pustné. V době, kdy jsem konečně vyrazil do města, jsem měl před sebou spoustu vyřizování a slunce se až příliš rych­le přesouvalo po nebeské báni.</p>

<p>Krejčí měl v úmyslu zdržet mne závěrečnými zkouškami a posledními úpravami na mém novém oděvu. To jsem však odmítl a ani jsem zabalené šaty nerozbalil, abych šije pro­hlédl. Bylo vidět, že Scrandon si potrpí na obřadné předává­ní dokončeného zboží, ale nepokrytě jsem mu řekl, že lord Golden mi nařídil, abych si co nejvíce pospíšil. Scrandon si jen odfrkl a řekl, že na sebe nepřebírá žádnou zodpovědnost, pokud mi šaty nepadnou. Ujistil jsem ho, že z mé strany ne­uslyší žádné stížnosti, a pospíšil si z obchodu ven s nepří­jemně objemným balíkem v ruce.</p>

<p>Vzápětí jsem zamířil do Jinnina krámku, ale tam mě če­kalo zklamání. Nebyla doma a její neteř neměla ponětí, kdy se vrátí. Fennel mě přišel pozdravit. <emphasis>Ty mě máš rád. Ty víš, že máš. Vezmi mě.</emphasis></p>

<p>Nemělo smysl stavět se k němu nevšímavě. Zvedl jsem ho ze země. On mi zaťal drápy do ramene a přičinlivě si svým čelem označkoval můj kabátec.</p>

<p>„Jinna se včera večer vydala do kopců a strávila tam noc, aby si hned zrána mohla nasbírat houby. Může být zpátky za chvíli anebo se možná vrátí až po setmění," řekla mi Miskya. „Och, Fennele, přestaň otravovat. Pojď sem." Vzala mi kočku z rukou a sykla při pohledu na vrstvu žlutohnědých chlu­pů na mém kabátci.</p>

<p>„To nevadí, vážně ne. Och, avšak tohle je nepříjemné," omluvil jsem se a řekl jí, že můj pán se náhle rozhodl vyra­zit na cestu a já ho musím doprovázet. Nechal jsem u ní do­pis, který napsal Chade pro Hapa, spolu s dopisem pro mé­ho chlapce ode mne. Nighteyes nebude rád, když dorazí do města a zjistí, že jsem pryč. Ani se mu nebude líbit, že tady musí zůstat a čekat na mě. Opožděně jsem si uvědomil, že u Jinny nenechávám jen svého syna, ale i vlka a poníka s ká­rou, o něž se bude třeba postarat, dokud se nevrátím. Říkal jsem si, jestli by mi s tím nějak nemohl vypomoci Chade. Nemohl jsem tu zanechat žádné peníze na jejich zaopatření, pouze své nejvřelejší díky a nejsrdečnější ujištění, že vyrov­nám všechny výdaje, které by v souvislosti s nimi měla.</p>

<p>„To už jsi mi přece říkal, Tome Badgerlocku," usmála se na mne s mírně káravým výrazem Miskya, očividně pobave­na mými starostmi. Fennel jí strčil hlavu pod bradu a vážně mě pozoroval. „Už třikrát jsi mi říkal, že budeš brzy zpátky a dobře nám zaplatíš. Můžeš být v klidu, tvůj syn tu bude ví­tán a v dobrých rukou, ať zaplatíš, či nezaplatíš. Pochybuji, že tys po mé tetě žádal peníze, když jsi ji uvítal u sebe do­ma."</p>

<p>Při Miskyiných slovech jsem si uvědomil, že tu kdákám jako nějaká ustrašená slepice. Sebral jsem v sobě vůli a pře­stal jí znovu vysvětlovat, jak nečekaný a urgentní je můj ny­nější úkol. V době, kdy jsem jí tlumočil své rozpačité díky, připadal jsem si dočista dezorientovaný a popletený. A roz­ptýlený, jako kdyby moje části prodlévaly v mém opuštěném srubu a taky s Nighteyesem a Hapem a dokonce i ve věžní komnatě na Buckkeepu. Připadal jsem si zranitelný a obna­žený. „Takže sbohem," pronesla Miskya.</p>

<p><emphasis>Spaní na slunci je lepší. Dej si s kočkou šlofíka, </emphasis>navrhl Fennel a Miskya mi řekla: „Šťastnou cestu."</p>

<p>Když jsem odcházel od Jinnina domu, užíral jsem se po­citem viny. Ponechával jsem své povinnosti na cizích lidech, aby je řešili místo mě. Nekompromisně jsem popřel své zkla­mání z toho, že jsem Jinnu před odjezdem již neviděl. Ten jediný polibek, který mi dala, visel ve vzduchu a čekal jako v půli přerušený rozhovor, ale já odmítal přemýšlet o tom, kam by až mohl vést. Jelikož věci byly už tak dost kompli­kované, další zádrhel v mém životě bylo to poslední, na co bych měl pomýšlet. Přesto jsem se těšil, že ji ještě uvidím, a když mi to teď bylo odepřeno, mé vzrušení z nadcházející cesty jaksi polevilo.</p>

<p>Poněvadž já byl vskutku vzrušený, že budu zase sám na svém. Pocit viny, který jsem měl z důvodu, že ponechávám péči o Hapa na někom jiném, byl podivnou reflexí toho, jak volný jsem se cítil s vyhlídkou na tenhle podnik. Zakrátko spolu se šaškem vyrazíme do Ed ví čeho a budeme se sta­rat jen a jen o sebe. Těšil jsem se, že to bude příjemná cesta v pěkném počasí a s dobrým společníkem. Byl to spíše svá­tek než povinnost. Mé obavy o prince Dutifula po snu z mi­nulé noci došly z velké části klidu. Chlapec nebyl v žádném fyzickém nebezpečí. Když jsem viděl, jak byl opojen nocí a ženou, kterou pronásledoval, usoudil jsem, že jediné ne­bezpečí hrozí jeho mladému srdci, a před tím ho nikdo ne­mohl ochránit. Abych pravdu řekl, můj úkol mi nepřipadal zvlášť obtížný. Věděli jsme, kde mládence hledat, a s vlkem či bez něho, býval jsem vždycky dobrým stopařem. Pokud s lordem Goldenem mladého prince hned nevyplašíme z Galekeepu, pak ho jistě vystopuji v okolních kopcích. Určitě ne­budeme pryč dlouho. Ukonejšiv své svědomí touto uklidňu­jící myšlenkou, zamířil jsem do kovárny.</p>

<p>Nečekal jsem kdovíjakého koně. Skoro jsem se bál, že šaš­kův smysl pro humor se nějak projeví na volbě koně v podá­ní lorda Goldena. Našel jsem kovářovic děvče, jak se ochla­zuje dešťovovou vodou ze sudu, a řekl jí, že jsem si přišel vyzvednout koně, kterého u nich lord Golden nechal okovat. Kývla hlavou, že rozumí, a já zůstal čekat tam, kde mě ne­chala stát. Byl dost teplý den. Netoužil jsem vejít do pekel­ného hluku a žáru kovářské dílny.</p>

<p>Děvče bylo brzy zpátky, přivádějíc statnou černou klisnu. Jednou jsem ji obešel, a když jsem vzhlédl, zjistil jsem, že mě pozoruje s týmž ostražitým pohledem jako já ji. Vypa­dala, že je zdravé zvíře, nepoznamenané špatným zacháze­ním. Zlehka jsem zašmátral jejím směrem. Odfrkla si a ne­podívala se na mě, odmítajíc jakýkoli kontakt. Neměla zájem přátelit se s člověkem.</p>

<p>„Při okování s ní bylo poměrně těžké pořízení," sdělil mi hlasitě kovář, když vyšel zalitý potem z dílny. „Za žádnou cenu nechtěla zvednout nohu, aby na ní člověk mohl praco­vat. A bude kopat, dostane-li příležitost, na to pozor. Chtěla si smlsnout i na mé holce. Ale to bylo jen v době, kdy jsme jí dávali podkovy. Po zbytek času se chovala dost způsob­ně."</p>

<p>Poděkoval jsem mu za jeho varování a předal mu slíbe­ný obnos od lorda Goldena. „Víte o tom, že by měla nějaké jméno?" zeptal jsem se ho.</p>

<p>Kovář sešpulil rty a zavrtěl hlavou. „Až do dnešního rá­na jsem ji nikdy předtím neviděl. Pokud měla nějaké jméno, nejspíš o něj přišla při koňském handlování. Říkejte jí, jak chcete; nejspíš to stejně bude ignorovat." Prozatím jsem pro­blém jejího jména pustil z hlavy. Její kožená ohlávka šla s ní a za tu jsem ji odvedl k sedlán. Koupil jsem prostý, ucháze­jící postroj a navzdory svým nejlepším snahám usmlouvat cenu mne pořád hnětlo, kolik si za něj naúčtovali. Výraz to­ho muže naprosto jasně říkal, že mě má za pěkného poše­tilce. Když jsem vyšel ven s postrojem, který jsem vybral, ří­kal jsem si, jestli to tak doopravdy není. Nikdy předtím jsem postroj kupovat nemusel; možná že Burrichova posedlost spravováním postrojů se zakládala na tom, kolik tyto věci stály.</p>

<p>Klisna byla neklidná, už když jsem jí předtím zkoušel ně­kolik sedel, a jakmile jsem se na ni pokusil nasednout, uska­kovala do stran. Když jsem byl v sedle, reagovala na otěže a má kolena, ale dost liknavě. Mračil jsem se, ale snažil jsem se mít s ní trpělivost. Možná že až se lépe poznáme, bude mi sloužit lépe. A pokud ne, inu, odnaučit koně jakýmkoli zlo­zvykům vždycky vyžadovalo trpělivost. Nejlepší bude, když si na to zvyknu už teď. Když jsem s ní opatrně projížděl str­mými uličkami města Buckkeep, přemítal jsem o tom, že jsem v mládí možná býval mnohem rozmazlenější, než bych si kdy myslel. Výborní koně, dobré postroje, kvalitní zbra­ně, slušné oblečení, dostatek jídla: to všechno jsem pokládal za samozřejmost.</p>

<p><emphasis>Kůň? Mohl bych koně naučit všemu, co se potřebuje nau</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>čit. Proč potřebuješ koně?</emphasis></p>

<p>Nighteyes mi vklouzl do mysli tak snadno, že jsem si byl stěží vědom toho, že se mnou mé myšlenky sdílí. <emphasis>Musím ně</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kam odjet. S tím Bezpachu.</emphasis></p>

<p><emphasis>A musí to být na koních? </emphasis>Nedal mi čas na odpověď. Vy­cítil jsem jeho podrážděnost. <emphasis>Počkej na mě. Už jsem skoro </emphasis><emphasis>tam.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nighteyesi, ne, nechoď za mnou. Zůstaň s chlapcem</emphasis><emphasis>. Brzy </emphasis><emphasis>budu zase zpá</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ky.</emphasis></p>

<p>Ale on už byl ten tam a má myšlenka zůstala nezodpově­zená. Zapátral jsem jeho směrem, ale narazil jsem toliko na mlhu. Nechtěl se se mnou přít. Nechtěl prostě slyšet, jak mu říkám, ať zůstane s Hapem.</p>

<p>Stráže u brány mne jen stěží obdařily pohledem. Zamra­čil jsem se a rozhodl se, že o tom promluvím s Chadem. To, že jsem měl na sobě modré ošacení, ještě neznamenalo, že mám oprávnění ke vstupu na hrad. Přijel jsem k vratům do stáje, sesedl a pak se zarazil. Srdce se mi rozbušilo. Zevnitř stáje jsem uslyšel hlas nějakého muže, jak kohosi bodře po­učuje o tom, kterak správně čistit koňské podkovy. S roky ten hlas získal na hloubce, ale já ho přesto poznával. Hands, můj přítel z dětství a nyní stájmistr na Buckkeepu, stál hned za otevřenými vraty. V ústech mi vyschlo. Když mě viděl na­posledy, pokládal mě buďto za ducha nebo za démona a dal se na útěk, dovolávaje se stráží. To už bylo před léty. Já se mezitím hodně změnil, říkal jsem si, ale nemohl jsem spo­léhat na roky jako svůj jediný převlek. Uchýlil jsem se k to­mu, že se ze mne stal Tom Badgerlock.</p>

<p>„Hej, hochu," zavolal jsem na mládence, který okouněl před stájí. „Ustáj mi toho koně. Patří lordu Goldenovi, tak­že hleď, ať je o něj dobře postaráno."</p>

<p>„Ano, sire," odpověděl. „Dal nám vědět, že máme čekat na Toma Badgerlocka a černou klisnu a osedlat i jeho vlast­ní klisnu, jakmile se vrátíte. Mám vám říci, že okamžitě, jak se objevíte, máte se hlásit v jeho komnatách." A s tím moji klisnu beze slova odvedl. Vydechl jsem úlevou nad tím, jak snadno jsem ten problém vyřešil, a otočil se zády ke stáji. Neušel jsem ani tucet kroků a prohnal se kolem mě nějaký muž, očividně zaujat svým úkolem. Když mne míjel, ani se po mně neohlédl. Hleděl jsem za Handsem. Za ty roky mu narostlo břicho, ale to i mně. Tmavé vlasy mu na hlavě již trochu řídly, ale chlupy na jeho svalnatých rukou se ježily víc než kdy jindy. Po chvíli zahnul za roh a zmizel mi z očí.</p>

<p>Stál jsem tam a civěl za ním, připadaje si vskutku jako pří­zrak, neviditelný v jeho světě. Potom jsem se nadechl a vyra­zil po svých. Časem na hradě tu a tam zahlédne Toma Badgerlocka, přemítal jsem, a až staneme jeden druhému tváří v tvář, budou mi mé jméno a identita už tak dokonale sedět, že ho ani nenapadne o tom pochybovat.</p>

<p>Cítil jsem, že můj život jakožto Fitze je jako stopy na za­prášené podlaze, zametené a pošlapané ostatními. Dvakrát mi nepomohlo ani to, že když jsem procházel Velkým sá­lem, uslyšel jsem hlas lorda Goldena, jak najednou zvolal: „Ach, tady jsi, Tome Badgerlocku! Omluvte mne, dámy, ten můj chlapík už je tady. Sbohem, a ať se vám za mé nepří­tomnosti dobře daří!"</p>

<p>Díval jsem se, jak se odpojil od hloučku šlechtičen. Pro­pouštěly ho jenom velmi neochotně, mávajíce za ním vějíři a mžikajíce řasami; jedna z nich udělala pěkně zklamaný ob­ličej. Lord Golden se na ně na všechny laskavě usmál, mávl svou ladnou rukou ležérně na rozloučenou a vykročil ke mně. „Všechny úkoly splněné? Výborně. Pak dokončíme přípra­vy na cestu a vyrazíme, dokud je slunce ještě vysoko."</p>

<p>Pronesl se kolem mě a já ho v diskrétní vzdálenosti ná­sledoval, přikyvuje jeho slovům, když mi uděloval instruk­ce ohledně toho, jak si přeje mít zabalené svoje věci. Jenže když jsme došli do jeho komnat a já za námi zavřel dveře, uviděl jsem, že jeho notně napěchované cestovní vaky již čekají na křesle. Otočil jsem se za zvukem západky, kterou zajistil dveře. Pokynul mi směrem k mému pokoji, zrovna když se dveře otevřely a v našem středu se zjevil Chade.</p>

<p>„Tady jsi, no konečně. Královna obdržela tvoje zprávy a nařizuje, abyste okamžitě vyrazili. Myslím, že nebude mít úplný klid, dokud nebude mít chlapce zpátky pod touto stře­chou. Ale to ani já." Krátce si skousl dolní ret a pak prohlásil, spíše k lordu Goldenovi než ke mně: „Královna rozhod­la, že s vámi pojede lovčí Laurel. Už se připravuje."</p>

<p>„My ji nepotřebujeme," zvolal lord Golden podrážděně. „Čím méně lidí o tom bude vědět, tím lépe."</p>

<p>„Je to královnina vlastní lovčí a její důvěrnice v mnoha ohledech. Rodina její matky žije necelý den cesty od Gale-tonu. Tvrdí, že zná tu oblast dobře, protože tam prožila dět­ství, takže vám může být nápomocná. A navíc je Kettricken rozhodnutá, že ji vezmete s sebou. Já sám dobře vím, jak je zbytečné se s královnou přít, když si vezme něco do hlavy."</p>

<p>„Na to si taky tak trochu vzpomínám," odvětil lord Gol­den, jenže v tom posmutnělém hlase bylo slyšet více šaška. Ucítil jsem, jak mi koutek úst zkřivil úsměv. I já jsem věděl, jaké to je, třást se před královniným modrým odhodlaným pohledem, říkal jsem si, kdo ta Laurel asi je a co udělala, že si získala královninu důvěru. Nepocítil jsem snad záchvěv závisti, že mě coby Kettrickenina důvěrníka někdo u dvora nahradil? Nu což, bylo to už patnáct let, co jsem hrál tu ro­li. Čekal jsem snad, že mé místo nezaujme nikdo jiný?"</p>

<p>Z mých úvah mě vytrhl rezignovaný hlas lorda Goldena: „Nuže, ať to tak je, musí-li to být. Může jet, ale já na ni če­kat nebudu. Tome, ty ještě nemáš sbaleno?"</p>

<p>„Už to bude," odpověděl jsem a rozpomněl se, že mám dodat: „Milorde. Za chviličku budu. Moc toho k balení ne­mám."</p>

<p>„Výborně. A vezmi si s sebou ty šaty od Scrandona, protože já tě chci mít přiměřeně oblečeného, až mi budeš na Galekeepu sloužit."</p>

<p>„Jak poroučíte, sire," odvětil jsem a šel do svého pokoje, zanechávaje je tam oba stát. Vložil jsem svůj nový oděv do nového sedlového vaku, který jsem tam objevil. Byl na něm znak lorda Goldena v podobě bažanta. Přibalil jsem k tomu ještě pár svých starých svršků vhodných na noční práci, kte­rou jsem se chystal v Galetonu dělat, a pak jsem se rozhlédl po místnosti. Svůj nedávno zakoupený meč jsem již měl při­pnutý. Nic dalšího jsem k tomu přidat nemohl. Žádné jedy, žádné pokoutně zhotovené malé zbraně, které bych propa­šoval s sebou. Pojednou jsem si připadal podivně nahý, i na­vzdory tomu, že jsem se bez nich celé roky obešel.</p>

<p>Když jsem se vynořil ze dveří se sbalenými ranci přes ra­meno, Chade mě zvednutím ruky zarazil. „Ještě jedna ma­ličkost," pronesl rozpačitě a podal mi koženou ruličku, aniž se střetl s mýma očima. Když jsem ji od něj bral, její obsah jsem znal i bez toho, že bych ho překontroloval. Paklíče na otvírání zámků a další drobné nástroje pro výkon vražednického řemesla. Když jsem zasouval ruličku do rance, lord Golden pohlédl stranou. Dříve můj oděv obsahoval skryté kap­sy právě na takové věci. Inu, doufal jsem, že pro tentokrát u toho nebudu tak dlouho, abych si musel s něčím takovým dělat znovu starosti.</p>

<p>Naše rozloučení bylo ukvapené a takové divné. Lord Golden popřál Chadeovi formální sbohem, jako by je u toho sle­dovalo početné publikum cizích lidí. V domnění, že bych se měl řídit jejich příkladem, vysekl jsem Chadeovi služebnickou poklonu, ale on mě popadl za ruce a spěšně mne objal. „Děkuji ti, můj chlapče," zamumlal mi do ucha. „Pospěšte si a přiveďte nám Dutifula zpátky. A k chlapci buďte hodní. Je to stejně tak moje vina jako jeho."</p>

<p>Osmělil jsem se a odpověděl: „Tak mi tady i ty dej pozor na mého chlapce. A Nighteyese. Nemyslel jsem, že s ním bu­du muset obtěžovat Jinnu, nemluvě o poníkovi a káře."</p>

<p>„Dohlédnu na to, aby se jim nic nestalo," nabídl se a já vím, že spatřil v mých očích vděčnost. Potom jsem si pospí­šil, abych lordu Goldenovi odjistil dveře, a potom jsem vykročil v jeho patách s ranci na ramenem, zatímco on rázoval buckkeepskými chodbami. Spousta lidí na něho volala sbo­hem a on jejich pozdravy vřele, avšak docela krátce opěto­val.</p>

<p>Pokud lord Golden opravdu doufal, že se Laurel za námi opozdí, zklamala ho. Stála u stájových vrat, držela na uzdě všechny naše koně a čekala na nás, očividně plná netrpěli­vosti. Hádal jsem jí tak pětadvacet až třicet let. Měla robust­ní postavu, ale nějako Kettricken, samé dlouhé kosti a sva­ly, nýbrž žensky tvarovanou. Nebyla z Bucku, protože naše ženy byly spíše menší a tmavší, což se o Laurel říci nedalo. Nebyla ani světlá jako Kettricken, ale oči měla modré. V hně­dých vlasech měla blonďaté proužky od slunce, na spáncích až bílé. Sluncem osmahnuté byly i její tvář a ruce. Měla úzký rovný nos nad mohutnými ústy a odhodlané držení brady. Oblečená byla v kůži jako lovec a její kůň byl jedním z těch malých, šlachovitých divochů, který skočí jako teriér přes ja­koukoli překážku a umí běžet jako lasička i tím nejspletitěj­ším křovím. Byl to roztomilý malý valach a oči mu odušev-něle zářily. U sedla měl upevněná její <emphasis>zavazadla, </emphasis>srolovaná do úhledného válečku. Když jsme se přiblížili, Malta po­zvedla hlavu a dychtivě zafrkala na svého pána. Moje černá klisna bez zájmu postávala poblíž. Bylo to nezvykle poko­řující.</p>

<p>„Lovčí Laurel. Připravena k odjezdu, jak vidím," pozdra­vil ji lord Golden.</p>

<p>„Ano, milorde. Čekám jen, až budete připraven vy."</p>

<p>Tu oba pohlédli na mě. Náhle jsem se rozpomněl, že jsem lordův sluha, a vzal jsem od Laurel Maltiny otěže a držel ji, dokud lord Golden nenasedl. Oba naše sedlové vaky jsem při­pnul na hřbet své klisny, což sejí moc nelíbilo. Když jsem bral od Laurel otěže svého koně, usmála se a napřáhla ke mně ruku: „Laurel z Downsovic rodiny žijící nedaleko Pitbanku. Jsem lovčí Jejího Veličenstva."</p>

<p>„Tom Badgerlock. Sluha lorda Goldena," odpověděl jsem a sklonil se nad její rukou.</p>

<p>Lord Golden se již mezitím rozjel s koněm kupředu, nesta­raje se jako správný aristokrat o to, co dělají sluhové. „A od­kud je tvá rodina, Tome?" zeptala se Laurel.</p>

<p>„Ehm. Od Forge. Ostružinový potok." Ostružinový potok byl název můj a Hapův. Měl-li potok tekoucí nedaleko na­šeho srubu nějaké jiné jméno, nikdy jsem ho neslyšel. Nic­méně se zdálo, že můj narychlo vymyšlený původ Laurel uspokojil. Klisna mě rozčilovala, jak pořád pocukávala za uzdu a snažila se přidat do kroku. Očividně nebyla zvyklá následovat jiného koně. Měla i delší krok než Malta. Držel jsem ji v závěsu, ale byl to ustavičný souboj dvou vůlí.</p>

<p>Laurel mne obdařila soucitným pohledem. „Nový kůň?"</p>

<p>„Nemám ji ještě ani den. Objevovat její temperament bě­hem cesty možná nebude ten pravý způsob, jak ji blíže po­znat."</p>

<p>Usmála se na mě. „To sice ne, ale možná ten nejrychlejší. A krom toho, co jiného ti zbývá?"</p>

<p>Z hradu jsme vyjeli západní branou. V dobách mého dět­ství na Buckkeepu byla tato brána většinou uzavřená a ces­ta vedoucí od ní nebyla o nic lepší než kozí stezka. Nyní by­la brána otevřená á u ní stála jen malá strážnice. Byli jsme vypuštěni takřka bez zastavení a ocitli se na hodně rušné sil­nici, která vedla přes kopce za buckkeepským hradem, na­čež se stáčela dolů k řece. V místech nejstrmějších úseků této staré cesty byly vedeny objížďky a celá trasa byla roz­šířena. Vyjeté koleje mi prozradily, že tuto vinoucí se cestu využívají i povozy, a jak jsme se po ní ubírali blíže k řece, zahlédl jsem dole pod sebou přístaviště a střechy skladišť.</p>

<p>Byl jsem ještě více šokován, když jsem zpoza stromů za­hlédl chalupy.</p>

<p>„Lidé tu dřív nežili," řekl jsem Kousl jsem se do jazyka, ještě než jsem stačil říci, že princ Verity v těchto kopcích rád lovíval. Pochyboval jsem, že nyní se tu ještě vyskytuje vět­ší množství zvěře. Stromy byly vymýceny, aby tady mohly vzniknout menší zahrádky. Na křovinatých pastvištích se po­pásali osli a poníci.</p>

<p>Laurel pokývala hlavou, vidouc mé překvapení, a vzápětí dodala. „Pak už jsi tu nebyl od doby, co skončila válka s ru­dými loděmi. Tohle všechno tu vyrostlo zhruba v posledních deseti letech. Když se rozproudil obchod, více lidem se za­chtělo žít poblíž Buckkeepu, ale zase nechtěli být moc dale­ko od hradu pro případ, že by nájezdy byly obnoveny."</p>

<p>Na to, co říkala, jsem nevymyslil žádnou kloudnou odpo­věď, avšak přesto mne tyto nové městské rozlohy zaskočily. Když jsme se přiblížili k dokům, stála tam dokonce i krčma a kůlna, kde se najímali říční dělníci. Projeli jsme kolem řa­dy skladišť s průčelími obrácenými k dokům. Vypadalo to, že tady jsou oblíbeným dopravním prostředkem káry s osly. U doků byly uvázány velké říční čluny se sraženými přídě­mi, které vykládaly zboží z Farrow a Tilthu. Minuli jsme dal­ší krčmu a pak několik laciných činžovních domů, ve kte­rých se rádi ubytují námořníci Cesta sledovala řeku proti jejímu proudu. Občas byla velice široká a písčitá, jindy přes ni byly položeny trámy na způsob výztuhy bahnitých úseků. Ostatní koně si těchto změn zřejmě nevšímali, ale moje čer­ná klisna při každém přejezdu zpomalila a stáhla nazad uši Nelíbilo se jí, jak podkovy na trámech duní Položil jsem jí ruku na kohoutek a zašmátral směrem k ní, abych ji zklidnil. Otočila hlavu a loupla po mně okem, ale zůstala odtažitá ja­ko vždycky. Nejspíš by odmítala úplně jít, kdyby tu nebyli další dva koně, které následovala. Očividně ji více zajímal její vlastní druh než jakákoli společnost, kterou jsem jí mohl nabídnout já.</p>

<p>Potřásl jsem hlavou nad tím rozdílem mezi ní a přívěti­vými koňmi z Burrichovy stáje a říkal si, jestli to nebylo tou jeho Moudrostí Kdykoli klisna povila hříbě, byl u toho Burrich, a mládě zakusilo dotek jeho ruky skoro v témže oka­mžiku, kdy pocítilo, jak ho matka olizuje jazykem. Byla to jen včasná přítomnost člověka, díky které byla zvířata z je­ho stáje tak vstřícná, anebo to byla jeho Moudrost, potlače­ná, ale stále přítomná, že byla tak vnímavá i ke mně?</p>

<p>Odpolední slunce do nás pražilo a jeho paprsky se odrá­žely od široké a blyštivé říční hladiny Dunící podkovy na­šich tří koní mile podbarvovaly moje úvahy, které se mi ces­tou odvíjely v hlavě Burrich v Moudrosti spatřoval temnou a nízkou magii, pokušení nechat zvíře ve své povaze zvítě­zit nad člověkem. Lidová tradice s ním v tomhle souhlasila a šla ještě dále, Moudrost byla nástrojem zla, ostudnou ma­gií, která vede své praktikanty k úpadku a zkaženosti. Smrt a rozčtvrcení byly jedinou uznávanou léčbou Moudrosti Můj klid, s jakým jsem nyní bral Dutifulovu nepřítomnost, byl ná­hle ohrožen. Byla pravda, že chlapec nebyl unesen. Ale i když jsem ho našel s pomocí Umění, byla to nepochybně Moud­rost, na kterou chlapec během svých nočních lovů spoléhal. Pokud by se takto někomu prozradil, mohl by být usmrcen Možná ani statut prince by ho nemusel uchránit od tohoto osudu Ostatně Moudrost stačila na to, abych se z výsluní přízně pobřežních vévodů skutálel rovnou do Regalovy hla­domorny.</p>

<p>Žádný div, že se Burrich zřekl jakéhokoliv praktikování Moudrosti. Žádný div, že mi tak často hrozil, že to ze mě vy­mlátí. Přesto jsem nedokázal litovat toho, že mi Moudrost koluje v krvi. Ať už kletba či požehnání, zachránila mi život rozhodně vícekrát, než ho ohrozila. A nemohl jsem se ubrá­nit přesvědčení, že ten hluboký pocit spřízněnosti se vším životem má na mne povznášející vliv. Zhluboka jsem se na­dechl a opatrně nechal svoji Moudrost, ať se rozvine do ší­ře a propojí mne s okolním životem. Mé vědomí Malty a ko­ně pod lovčí Laurel se vyostřilo, stejně jako jejich vnímání mé osoby. Zaregistroval jsem i Laurel, ne jako dalšího jezd­ce vedle sebe, ale jako velké a zdravé stvoření. Lord Golden byl pro moji Moudrost nepoznatelný, jako byl šašek ostat­ně vždy. Když jsem po něm zašmátral, odvinil se stranou; pouze onen záhadný způsob, jakým to dělal, mi byl důvěrně známý. Ptáci ve větvích stromů nad hlavou byli jako záři­vé jiskérky života mezi listím. Z největšího ze stromů, které jsme míjeli, jsem vycítil mohutný zelený tok bytí, prýštění existence, která byla jiná než zvířecí vědomí, a přece to byl život. Jako by můj hmatový smysl expandoval do prostoru za mou kůži, aby kontaktoval všechny ostatní formy života kolem mne. Celý svět se jen tetelil životem a já byl té sítě součástí. Měl jsem snad litovat, že mohu být účasten jedno­ty? Měl jsem snad popírat svůj rozšířený hmat?</p>

<p>„Jsi klidný člověk," poznamenala Laurel. S trhnutím jsem ji vzal znovu na vědomí jako osobu. V myšlenkách jsem se ponořil tak hluboko, až jsem skoro zapomněl na to, že ved­le mě jede na koni žena. Usmívala se na mě. Oči měla bledě modré, ale po obvodu trochu tmavší. Všiml jsem si, že v jed­né duhovce má zvláštní zelenou šmouhu, jež vycházela ze středu oka. Opět mě nenapadla žádná odpověď, a tak jsem jen pokrčil rameny a přikývl. Její úsměv se ještě více rozší­řil.</p>

<p>„Jsi lovčí královny už dlouho?" zeptal jsem se, jen abych něco řekl.</p>

<p>Oči Laurel získaly zadumaný výraz, jak počítala roky. „Už je to sedm let," řekla tiše.</p>

<p>„Ach. Pak ji musíš dobře znát," opáčil jsem, říkaje si v du­chu, kolik toho asi ví o naší současné misi.</p>

<p>„Dost dobře," odvětila Laurel a já na ní mohl skoro vidět, že i ona mne zpytuje stejným způsobem.</p>

<p>Odkašlal jsem si. „Lord Golden jede na návštěvu do Galetonu, aby se poohlédl po nějakém lovném ptactvu. Víš, straš­ně rád sbírá ptačí pera." Žádnou ze svých otázek jsem nepo­ložil přímo.</p>

<p>Koutkem oka na mě pohlédla. „Lor Golden má mnoho zá­lib, povídá se," poznamenala hlubokým hlasem. „A taky pe­níze na to, aby jim všem mohl holdovat." Obdařila mě dal­ším pohledem, jako kdyby se chtěla zeptat, jestli budu svého pána hájit, ale pokud to byla urážka, její význam jsem nepo­chopil. Zadívala se před sebe a pokračovala: „Co se mne tý­če, já jedu jen proto, abych královně zjistila, jaké jsou tam podmínky k lovu. Na podzim by ráda vyrazila na lov ptac­tva. Doufám, že v galetonských lesích nalezneme ptačí druh, který má ona nejraději."</p>

<p>„To doufáme všichni," souhlasil jsem. Její ostražitost se mi líbila. Budeme spolu dobře vycházet, řekl jsem si.</p>

<p>„Znáš lorda Goldena už dlouho?" zeptala se.</p>

<p>„Nepřímo," zaváhal jsem. „Slyšel jsem, že hledá sluhu, a byl jsem rád, když mne mu jeden známý doporučil."</p>

<p>„Pak už jsi tento druh práce vykonával i předtím?"</p>

<p>„Po nějakou dobu ne. Zhruba posledních deset let jsem vedl klidný život, jenom můj chlapec a já. Ale teď už má věk na to, aby šel někam do učení, a to stojí hodně peněz. Tohle je pro mne nejrychlejší způsob, jak je vydělat."</p>

<p>„A co jeho matka?" zeptala se zlehka. „Nebude jí smutno, když budete oba pryč?"</p>

<p>„Zemřela už před mnoha léty," řekl jsem. Když jsem si vzápětí uvědomil, že by Hap mohl občas zavítat na Buckkeep, rozhodl jsem se držet se co nejvíce pravdy. „Je to chráněnec, kterého jsem se ujal. Jeho matku jsem nikdy nepo­znal. Ale pokládám ho za svého syna."</p>

<p>„Takže ty nejsi ženatý?"</p>

<p>Ta otázka mě zaskočila. „Ne, nejsem."</p>

<p>„Ani já nejsem vdaná." Obdařila mne nepatrným úsmě­vem, jako by chtěla říci, že tím máme mnoho společného. „Pověz, jak se ti až dosud líbilo v Buckkeepu?"</p>

<p>„Dost dobře. Když jsem byl chlapec, žil jsem nedaleko. Od té doby se hodně změnil."</p>

<p>„Já sama jsem z Tilthu. Vyrůstala jsem nahoře na Branedee Downsu, ačkoli moje matka byla z Bucku. Její rodina ži­la nedaleko Galetonu; znám tu oblast, protože jako dítě jsem se tam potulovala. Avšak většinou jsme žili poblíž Downsu, kde můj otec dělal lovčího lordu Sitswellovi. Otec naučil oba mé bratry a mě všemu, co potřebuje lovčí umět. Když ze­mřel, na jeho místo nastoupil můj starší bratr. Mladší bratr se vrátil do Bucku, aby žil mezi lidmi, z nichž pocházela má matka. Já zůstala a po většinu času cvičila lovecké koně ve stáji lorda Sitswella. Ale když tam před léty zavítala na lov královna se svou družinou, ukázalo se, že se jim výborně ho­dím, neboť to byla vážně velká družina. Královna si mě ob­líbila a -" pyšně se zazubila, „— od té doby jsem se stala její lovčí."</p>

<p>Snažil jsem se vymyslet něco dalšího, co bych na to řekl, když tu nám lord Golden oběma pokynul, ať přijedeme blíž k němu.</p>

<p>Pobídl jsem svoji černou klisnu kupředu, a když jsme by­li u něj, prohlásil: „Tam to byly na nějakou dobu poslední do­my. Nechci, aby lidi říkali, že jsme měli nakvap, ale nechci ani zmeškat jediný dnešní večerní přívoz z Lampcrossu. Tak­že teď, dobří lidé, to rozjedeme. A Badgerlocku, přesvěd­číme se, jestli je ta černá klisna opravdu tak hbitá, jak říkal handlíř. Drž s námi tempo, jak to jenom půjde. Já tam ten přívoz zatím pozdržím." S těmi slovy se dotkl patami Malty a pustil jí otěže. Víc pobízet nepotřebovala. Vyrazili s lor­dem Goldenem kupředu a ukázali nám záda.</p>

<p>„Můj Whitecap se jí kdykoliv vyrovná!" zvolala Laurel a rovněž povolila svému koni uzdu.</p>

<p><emphasis>Dohoň je! </emphasis>pobídl jsem klisnu a byl jsem skoro šokován, jak soutěživě zareagovala. Z chůze přímo vyrazila do běhu. Menší koně měli před námi náskok. Od kopyt jim odletova­lo zdusané bláto a Malta vedla jenom díky tomu, že cesta by­la úzká. Má černá klisna svým delším krokem jejich náskok zkrátila, až už jsme byli těsně za nimi, naplno vystaveni smršti bláta, které za nimi létalo. Když nás uslyšeli za sebou, ještě více přidali a zase se nám vzdálili. Já ale cítil, že mo­je klisna ze sebe ještě nevydala maximum. Její krok v so­bě tajil dosud netušené rozpětí a její tempo říkalo, že ještě nedosáhla nejprudšího cvalu. Snažil jsem se držet ji trochu zpátky, aby nás odletující hroudy tak nezasypávaly, jenže ona nevěnovala otěžím pozornost. V okamžiku, kdy se ces­ta rozšířila, vyrazila prolukou kupředu a po pár krocích jsme je oba minuli. Slyšel jsem je, jak křičí na své koně, a myslel jsem, že nás zase předjedou. Ale má černá klisna jako vlčák na stopě ještě více natáhla krok a řítila se po cestě nezadrži­telně vpřed. Jednou jsem se po nich ohlédl a uviděl, jak oba jen hoří ve tvářích, akceptujíce výzvu.</p>

<p><emphasis>Rychleji, </emphasis>pobídl jsem svoji klisnu. Ve skutečnosti jsem si nemyslel, že by mohla ještě přidat, jenže ona, jako plamen zahučivší v koruně suchého stromu, znovu vyrazila kupředu. Hlasitě jsem se zasmál, zachvácen čirou radostí, a vzápětí jsem uviděl, jak zastřihala ušima v odpověď. Nevyslala ke mně žádnou myšlenku, zaregistroval jsem však zkusmý zá­blesk jejího souhlasu. Půjde nám to spolu dobře. Byli jsme první, kdo dorazil do Lampcross Ferry.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>5  Galeton</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Od dob prince Piebalda bylo pronásledování Moudrých </emphasis>v <emphasis>Šesti vévo</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>stvích akceptováno stejně věcně jako nucená </emphasis><emphasis>práce pro těžké dlu</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>níky či mrskání zlodějů. Byl to prostě za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vedený řád věcí a nikdo ho nezpochy</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>ňoval. V letech po vál</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ce s rudými loděmi bylo jen přirozené, že se ve ve</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>kém roz</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jedou čistky. Očista Bucku osvobodila zemi od nájezdníků </emphasis><emphasis>z rudých lodí a od vykov</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ných, které tito stvořili. Čestní li</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dé doufali, že zcela očistí Šest vévodství od nepřirozených </emphasis><emphasis>zl</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>řádů. Někteří byli snad až příliš náhlí, když trestali na zá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kladě miz</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>vých důkazů. Po nějakou dobu stačilo jen nařčení </emphasis><emphasis>z Moudrosti, aby se každý čl</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>věk, ať už vinný, nebo nevinný, </emphasis><emphasis>třásl strachy o ž</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>vot.</emphasis></p>

<p><emphasis>Samozvaní Piebaldové využili tohoto klimatu prosyceného podezíráním a nás</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>lím. Aniž sami sebe odhalili, veřejně jme</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>novali zn</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>mé postavy, které měly co do činění s Moudros</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tí, ale nikdy nevystoupili proti perzekucím svých zranite</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>něj</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ších krajanů. Byl to první pokus Moudrých jakožto skupiny </emphasis><emphasis>o uplatněni nějaké politi</emphasis><emphasis>c</emphasis><emphasis>ké moci. Přesto ho nelze označit za </emphasis><emphasis>snahu lidu bránit se proti nespravedlivému pron</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>sledování, ale spíše za pokoutní taktiku jedné dvojaké frakce odho</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>la</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>né uchvátit všemi dostupnými prostředky moc. Vz</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>jemná loa</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jalita mezi nimi nebyla o moc větší než ve smečce psů.</emphasis></p>

<p>DELVINOVA „POLITIKA PIEBALDOVSKÉ KLIKY"</p>

<p>Jak se ukázalo, můj zběsilý úprk k přívozu nám k ničemu nebyl. Prám tam v klidu stál uvázaný a kapitán mi řekl, že to tak i zůstane, dokud nedorazí očekávaný náklad v podobě dvou vozů s mořskou solí I když posléze dorazili lord Golden a Laurel, což popravdě řečeno nebylo až tak dlouho po mně, kapitán byl nadále neoblomný Lord Golden mu nabídl značný obnos za to, že vypluje bez vozů, ale kapitán s úsmě­vem potřásl hlavou „Od vás dostanu peníze jenom jednou, a třebaže by pěkně cinkaly, mohl bych je utratit taky jen jed­nou Na ty vozy čekám na žádost lady Bresingy. Její peníze mi chodí každý týden, a já neudělám nic pro to, abych ris­koval její hněv Budete muset počkat, dobrý sire, račte od­pustit "</p>

<p>Lordu Goldenovi se to moc nelíbilo, ale nemohl s tím nic dělat. Řekl mi, ať zůstanu u koní, a sám se odebral do pří-vozního hostince, kde si mohl čekání v klidu a pohodlí ukrá­tit žejdlíkem piva Museli jsme dostát svým rolím a já v so­bě neskrýval žádnou nelibost. Taky jsem se o tom několikrát ujistil Kdyby s námi nebyla Laurel, možná by našel způsob, jak se mnou strávit trochu času, aniž by na veřejnosti ohro­zil naše divadlo Těšil jsem se na družnou cestu v jeho spo­lečnosti a na dobu, kdy nebudeme muset nosit masky pána a sluhy, ale podvolil jsem se nutnosti Přesto musela být lí­tost v mé tváři trochu znát, poněvadž za mnou přišla Laurel a srovnala se mnou krok, zatímco jsem vedl koně po poli ne­daleko přívozu. „Něco ti vadí?" zeptala se.</p>

<p>Trochu užasle jsem na ni pohlédl, zaslechnuv soucit v je­jím hlase. „Jen postrádám jednoho starého přítele," řekl jsem popravdě</p>

<p>„Chápu," odvětila, a když jsem se k tomu dále nevyjadřo­val, poznamenala. „Máš dobrého pána. Vzal to bez výhrad, když jsi ho porazil v tom závodě. Mnohý pán by si našel způ­sob, aby tě přiměl litovat svého vítězství nad ním."</p>

<p>Při té myšlence jsem ustrnul, ne jako Tom Badgerlock, ale jako Fitz. Nikdy mě totiž nenapadlo, že by se šašek mohl naštvat kvůli čestně vyhranému závodu. Bylo jasné, že jsem se do své role ještě úplně nevžil. „To je myslím pravda Ale bylo to i jeho vítězství. To on vybral koně, přičemž já tím zvířetem zpočátku moc uchvácen nebyl. Ale ona umí běžet a v běhu projevila ducha, kterého bych u ní nečekal. Mys­lím, že bych z ní mohl ještě udělat dobrého koně."</p>

<p>Laurel ukročila dozadu a kriticky si moji klisnu přeměři­la „Mně se zdá být dobrý kůň. Pročpak o ní pochybuješ?"</p>

<p>„Och. " Hledal jsem vhodná slova, abych se snad neusvědčil z Moudrosti. „Zdá se, že jí trochu chybí poslušnost. Někteří koně se chtějí lidem zavděčit. Jedním z nich je tvůj Whitecap a druhým Malta. Mé klisně tento rys zřejmě chy­bí. Jak se však budeme lépe poznávat, možná to přijde."</p>

<p>„A jak jí říkáš? Ne snad Myblack?"</p>

<p>Pokrčil jsem rameny a usmál se „Proč ne? Ještě jsem jí žádné jméno nedal, ale ano, myslím, že tohle by šlo "</p>

<p>Pohlédla po mně úkosem „Inu, je to o trochu lepší než Blacky či Queenie "</p>

<p>Usmál jsem se, vida její nesouhlasný postoj. „Vím, jak to myslíš. Uvidíme, možná mi ještě prozradí jméno, jež jí sed­ne lépe, ale prozatím je to Myblack. "</p>

<p>Nějakou dobu jsme kráčeli mlčky. Ona přitom neustále pohlížela vzhůru k cestám, jež se svažovaly k přívozu. „Kéž už by ty vozy přijely. Ještě je ani nevidím."</p>

<p>„Cesta sem je samé stoupání a klesání. Každou chvíli mo­hou vyjet na kopec a pak je uvidíme."</p>

<p>„To doufám. Velice ráda bych už byla na cestě. Myslela jsem, že před setměním dorazíme do Galetonu. Ráda bych se také co nejdříve vypravila do kopců a porozhlédla se ko­lem."</p>

<p>„Po kořisti pro naši královnu," doplnil jsem ji.</p>

<p>„Ano." Na chvíli uhnula zrakem. A pak, jako by se ujisti­la, že tím v mých očích nezradí důvěru, mi nepokrytě řekla: „Královna Kettricken mi řekla, že tobě a lordu Goldenovi se dá věřit. Že před vámi nemusím nic tajit."</p>

<p>Při těch slovech jsem sklopil hlavu. „Královnina důvěra je pro mne velkou ctí."</p>

<p>„Proč?"</p>

<p>„Proč?" užasl jsem. „Vždyť taková důvěra od tak velké dá­my vůči někomu jako já je —"</p>

<p>„Neuvěřitelná. Zvlášť když jsi dorazil na Buckkeep jen před pár dny." Její pohled se zpříma střetl s mým.</p>

<p>Kettricken si svoji důvěrnici vybrala dobře. Jenomže prá­vě její inteligence pro mne mohla představovat hrozbu. Olízl jsem si rty, zvažuje v duchu odpověď. Kousíček pravdy, řekl jsem si. S ohledem na naše budoucí rozhovory bylo nejlep­ší zachovat pravdu nepokřivenou. „Znám královnu Kettric­ken už z dřívějška. Během války s rudými loděmi jsem jí po­sloužil v několika důvěrných věcech."</p>

<p>„Pak jsi na Buckkeep přišel spíše kvůli ní než kvůli lordu Goldenovi, nemám pravdu?"</p>

<p>„Myslím, že nejčestnější bude, když řeknu, že jsem přišel kvůli sobě."</p>

<p>Zavládlo ticho. Společně jsme zavedli koně k řece a ne­chali je napít. Myblack se vody nebála a brodila se o kus dál, aby se napila z větší hloubky. Říkal jsem si, jak asi zarea­guje, až nastoupí na prám. Myblack byla velká a řeka širo­ká. Kdyby se rozhodla dělat potíže, mohla by to pro mne být dost nepříjemná plavba. Namočil jsem do studené vody ka­pesník a otřel si jím tvář.</p>

<p>„Myslíš, že princ Dutiful pouze utekl?"</p>

<p>Spustil jsem kapesník z očí a zůstal na ni překvapeně hle­dět. To je panečku přímá ženská! Ani přede mnou neuhnula pohledem. Rozhlédl jsem se kolem, abych se ujistil, že nás nikdo nemůže slyšet. „Já nevím," řekl jsem stejně nepokry­tě. „Mám podezření, že byl spíše odlákán než odveden silou. Ale myslím si, že do jeho odchodu byl zapojen někdo dal­ší." Pak jsem se kousl do jazyka, vyčítaje si svoji otevřenost. Jak mám tento názor podpořit? Tím, že se přiznám k Moud­rosti? Raději poslouchat než mluvit.</p>

<p>„Pak můžeme při jeho záchraně počítat s odporem?"</p>

<p>„Je to možné."</p>

<p>„A proč si myslíš, že ho odlákali?"</p>

<p>„Och, já nevím." Už to z mé strany začínalo znít nejapně a já si toho byl vědom.</p>

<p>Střetla se zpříma s mým zrakem. „Nuže. Také já si mys­lím, že byl odlákán, ne-li přímo unesen. Mám za to, že ti, kdo ho odvedli, neschvalují královnin plán oženit ho s ostrovanskou narčeskou." Uhnula očima jinam a pak dodala: „Ani já ne."</p>

<p>Při těch slovech jsem se zarazil. Byl to první náznak toho, že oddanost Laurel vůči královně není bezpodmínečná. Ny­ní mi přišel vhod Chadeův někdejší výcvik, jak jsem se sna­žil dopídit, jak až hluboký je její nesouhlas. Mohla by mít ně­co společného s princovým zmizením? „Ani já si nejsem jist, že s tím souhlasím," odvětil jsem, vyzývaje ji, aby řekla ně­co víc.</p>

<p>„Princ je ještě příliš mladý na to, aby mohl být s někým zasnoubený," řekla Laurel otevřeně. „Já si vůbec nemyslím, že by Ostrované byli našimi nejlepšími spojenci — nemluvě o tom, že by dostáli svému závazku. A jak by mohli? Vždyť</p><empty-line /><p>jsou to jen městské státy rozptýlené podél pobřeží pusté země. Žádný z tamních lordů nemá v rukou skutečnou moc a ustavičně se jen hašteří. Jakékoli spojenectví, které s nimi uzavřeme, nás může stejně tak vtáhnout do některé z mali­cherných válek jako nám prospět obchodně."</p>

<p>Byl jsem poněkud zaskočen. Bylo zřejmé, že se nad tím hodně a do hloubky zamýšlela, což bych od lovčí rozhodně nečekal. „A co bys tedy radila ty?"</p>

<p>„Kdyby bylo rozhodnutí na mně — a já dobře vím, že ne­ní - držela bych si ho zpátky, řekněme v záloze, dokud bych s jistotou nevěděla, co se děje, a to nejen na Ostrovech, ale i na jihu, v Chalcedu a Bingtownu a v zemích za nimi. Ko­lují zvěsti o válce v těchto končinách a další divoké povídačky. Povídají, že tam byli spatřeni draci. Ne že bych věři­la všemu, co slyším, ale draci během války s rudými loděmi přece přišli i do Šesti vévodství. Slýchala jsem ty historky až příliš často, než abych je pustila jen tak lehce z hlavy. Možná jsou přitahováni k válce a ke kořisti, kterou jim nabízí."</p>

<p>Kdybych jí v tom měl udělat jasno, zabralo by to celé ho­diny. A tak jsem se jen zeptal: „Pak bys tedy prince oženila s nějakou chalcedskou šlechtičnou nebo s dcerou bingtownského obchodníka?"</p>

<p>„Možná by pro něj bylo nejlepší oženit se s někým ze Šes­ti vévodství. Existují tací, kteří reptají, že královna je cizího původu a že druhá cizí královna hned po ní by nemusela při­nést nic dobrého."</p>

<p>„A ty s tím souhlasíš?"</p>

<p>Podívala se na mě. „Zapomínáš, že jsem královnina lovčí? Lepší cizinka jako ona než některá z farrowských šlech­tičen, kterým jsem sloužila v minulosti."</p>

<p>Náš rozhovor na nějakou dobu utichl. Odvedli jsme koně od řeky. Sundal jsem jim ohlávky a pustil je na pastvu. Sám jsem měl taky hlad. Jako kdyby mi dokázala číst myšlenky, zabořila ruku do svého sedlového vaku a vytáhla jablka pro nás oba. „Vždy si s sebou beru jídlo," řekla a jedno mi po­dala. „Někteří lidé, pro které jsem lovila, nemyslí na pohod­lí svých lovců o nic víc než na pohodlí svých koní či psů."</p>

<p>Polkl jsem svou odpověď, užuž se chystaje hájit lorda Goldena před takovým výpadem. Raději ať si šašek sám rozhod­ne, jak se chce prezentovat. Poděkoval jsem jí a zakousl se do jablka. Bylo kyselé i sladké zároveň. Myblack najednou zvedla hlavu.</p>

<p><emphasis>Chceš t</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ky? </emphasis>nabídl jsem jí.</p>

<p>Pohrdlivě škubla ušima a vrátila se zase k pastvě.</p>

<p><emphasis>Jen pár dní beze mě a on se paktuje s koňmi. To jsem mohl </emphasis><emphasis>čekat. </emphasis>Vlk to po mně vypálil bez servírku, zaskočil mě a po­strašil i všechny tři koně.</p>

<p>„Nighteyesi!" zvolal jsem překvapeně. Rozhlédl jsem se kolem, odkud se vynoří.</p>

<p>„Prosím?"</p>

<p>„Můj... pes. Vydal se za mnou z domu."</p>

<p>Laurel se na mě podívala jako na nějakého blázna. „Tvůj pes? Kde?"</p>

<p>Naštěstí pro mě se velký vlk právě vynořil na obzoru, vy­klouznuv ze stínu stromů. Byl zadýchaný a mířil přímo k ře­ce, aby se napil. Laurel ustrnula. „Vždyť je to vlk."</p>

<p>„Vypadá hodně jako vlk," připustil jsem. Zatleskal jsem a zahvízdal. „Tady, Nighteyesi. Tady jsem, ty kluku."</p>

<p><emphasis>Vždyť piji, ty idiote. Mám žízeň. Jako bys měl i ty, kdybys byl celou tu cestu klusal a nevezl se na koni.</emphasis></p>

<p>„Ne," odvětila Lamel zpříma. „To není pes, který <emphasis>vypadá </emphasis>jako vlk. To je vlk."</p>

<p>„Adoptoval jsem ho ještě jako malého." Nighteyes pořád chlemtal. „Je mi velmi dobrým společníkem."</p>

<p>„Je možné, že Lady Bresinga ve svém domě vlka zrovna neuvítá."</p>

<p>Nighteyes zvedl hlavu, rozhlédl se kolem a pak, aniž se na mě podíval, vběhl zpět do lesa. <emphasis>Večer, </emphasis>slíbil mi na odchodu.</p>

<p><emphasis>Večer budu na druhém břehu řeky.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já taky. Věř mi. Dnes večer.</emphasis></p>

<p>Myblack zachytila Nighteyesův pach a hleděla za ním. Neklidně si odfrkla. Pohlédl jsem zpátky na Laurel a zjistil jsem, že si mě zvědavě prohlíží.</p>

<p>„Musel jsem se zmýlit. Tohle byl opravdu vlk. Ačkoli vy­padal hodně jako můj velký pes."</p>

<p><emphasis>Udělal jsi ze mě idiota.</emphasis></p>

<p><emphasis>To nebylo tak těžké.</emphasis></p>

<p>„Na vlka měl velmi zvláštní chování," poznamenala Laurel. Pořád se dívala za ním. „Je to už hodně dlouho, co jsem v těchto končinách naposledy viděla vlka."</p>

<p>Nabídl jsem Mayblack ohryzek. Vzala si ho a na oplátku mi zanechala na dlani vrstvu zeleného slizu. Nejrozumnější se zdálo mlčet.</p>

<p>„Badgerlocku! Lovčí!" svolával nás lord Golden z krajni­ce. S převelikou úlevou jsem zavedl koně k němu.</p>

<p>Laurel šla za námi. Když jsme se k němu po louce blížili, uslyšel jsem, jak potichu uznale zavýskla. Udiveně jsem se po ní ohlédl. Oči měla upřené na lorda Goldena, ale na můj tázavý pohled zareagovala mírným úsměvem. Podíval jsem se zpátky na něj.</p>

<p>Vědom si našich pozorných pohledů, zaujal bezmála pó­zu. Znal jsem šaška příliš dobře na to, abych se nechal ošá­lit nenucenou uhlazeností lorda Goldena. Věděl, jak si vítr vanoucí od řeky pohrává s jeho zlatými loknami. I barvy na oděvu zvolil dobře, odstíny modré s bílou, přičemž jeho ele­gantní oděv byl střižený tak, aby dal vyniknout jeho štíhlé postavě. Vypadal jako výtvor slunce a nebes. I přesto, že v bí­lém plátěném ubrousku nesl zabalené jídlo a v druhé ruce džbán, vypadal ladně a vznešeně.</p>

<p>„Přinesl jsem ti jídlo a pití, abys neměl pokušení nechat koně nezaopatřené," řekl mi. Podal mi ubrousek a orosený džbánek. Pak přejel očima po Laurel a se zalíbením se na ni usmál. „Pokud by lovčí ráčila, rád bych v její společnosti po­jedl, zatímco budeme čekat na ty proklaté vozy."</p>

<p>Letmý pohled, který Laurel vyslala mým směrem, hovo­řil sám za sebe. Prosila mne za prominutí, že mě opouští, ač­koli si byla jistá, že chápu, jak je tohle vzácná příležitost, než aby si ji nechala uniknout.</p>

<p>„Jsem si jista, že ano, lorde Goldene," odvětila a sklonila hlavu. Vzal jsem Whitecapa za otěže, ještě než ji vůbec na­padlo mne o to požádat. Lord Golden jí nabídl rámě, jako by byla dáma. Jen s malinkým zaváháním položila své sluncem osmahlé prsty na jeho bledě modrý rukáv. On vzápětí přikryl její ruku svými dlouhými, ladnými prsty. Ještě se ode mě ne­vzdálili ani na tři kroky, a už byli zabředlí v rozhovoru o lov­ném ptactvu, sezónách a peří.</p>

<p>Sklapl jsem čelist, která mi zůstala viset mírně pootevře­ná. Svět kolem mě se zase znovu uspořádal. Lord Golden, uvědomil jsem si náhle, je každým coulem úplná a skutečná postava, jako byl šašek. Šašek byl malá bezbarvá zrůdička, jízlivá a hubatá, probouzející v těch, kteří ho znali, buďto bezpodmínečnou lásku, nebo hrůzu a strach. Já byl mezi těmi, kteří se s šaškem krále Shrewda spřátelili, a cenil jsem si jeho přátelství jako nejvzácnější pouto, které mezi sebou dva chlapci mohou mít. Ti, kteří se báli jeho zlomyslných, pichlavých žertíků a byli odpuzováni jeho bledou kůží a bez­barvýma očima, byli mezi osazenstvem hradu v drtivé větši­ně. Ale nyní se věci měly tak, že inteligentní, a musel jsem připustit, že i velmi atraktivní mladá žena, dala přednost spo­lečnosti lorda Goldena před mou.</p>

<p>„Proti gustu žádný dišputát," řekl jsem Whitecapovi, kte­rý se díval za svou odcházející paní se smutným výrazem v očích.</p>

<p><emphasis>Co je v</emphasis> <emphasis>tom ubrousku?</emphasis></p>

<p><emphasis>Myslel jsem, že nebudeš daleko. M</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ment.</emphasis></p>

<p>Vypustil jsem koně na pastvu na provizorně ukotvených lanech a šel k místu, kde pole hraničilo s lesním ostružiním. Ležel tam velký říční balvan obrostlý mechem a já na něm ubrousek rozbalil. Když jsem pak odzátkoval džbánek, ucítil jsem sladkou vůni moštu. V ubrousku byly dvě masové pirožky.</p>

<p><emphasis>Jedna pro mě.</emphasis></p>

<p>Nighteyes nevylezl z ostružiní celý. Strčil jsem mu jed­nu pirožku a hned se zakousl do té druhé. Byla ještě teplá z plotny a maso se šťávou bylo hnědé a pikantní. Jedna z mi­lých věcí na Moudrosti je, že člověk může vést rozhovor i při jídle, aniž by se udávil. <emphasis>Ta</emphasis><emphasis>k</emphasis><emphasis>že. Jak jsi mě našel a proč? </emphasis>zeptal jsem se ho.</p>

<p><emphasis>Našel jsem tě stejně snadno, jako bych si našel bleší ští</emphasis><emphasis>panec. Proč? Co jin</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>ho jsem měl dělat? Nemohls čekat, že </emphasis><emphasis>zůstanu </emphasis>v <emphasis>Buckkeepu. S ko</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>kou? Prosím tě. Už dost na tom, </emphasis><emphasis>že po té kreatuře páchneš ty. Nedok</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>zal jsem zůstat na jed</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nom místě spolu s ní.</emphasis></p>

<p><emphasis>Hap si o t</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>be bude dělat starosti, až zjistí, že tam nejsi.</emphasis></p>

<p><emphasis>Možná, ale pochybuji. Byl z návratu do města tak rozru</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>šený. Proč by pro chla</emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>ce mělo být tak lákavé, to nevím. Ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ní tam nic než hluk a prach, žádná zvěř, která by stála za </emphasis><emphasis>řeč, a až příliš mnoho lidí stěsnaných na je</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>nom místě.</emphasis></p>

<p><emphasis>Pak jsi za mnou přišel jedině proto, aby ses uchránil těch mrzutostí. N</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>mělo to nic společného s tím, že by sis o mě dě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lal starosti, nebo mě postr</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>dal?</emphasis></p>

<p><emphasis>Když ty a ten Bezpachu lovíte, pak bych měl lovit s vámi. To jediné mi dává smysl. </emphasis><emphasis>Hap</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>je</emphasis><emphasis> dobrý chlapec, ale ne zrov</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>na nejlepší lovec. Je lepší, když zůstane v bezpečí ve</emphasis> <emphasis>mě</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tě.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ale my jedeme </emphasis>v <emphasis>sedlech a ty, můj příteli, už nejsi tak hbi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tý, jako jsi býval, ani nemáš tak</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vou výdrž jako mladý vlk. Ra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ději se vrať zpátky do Buckkeepu a dávej pozor na chlapce.</emphasis></p>

<p><emphasis>Anebo bys hned tady mohl vykopat díru a pohřbít mě.</emphasis></p>

<p>„Cože?" vyhrklo ze mě, když jsem uslyšel tu zahořklost. Zakuckal jsem se moštem, který jsem popíjel.</p>

<p><emphasis>Bratříčku, nejednej se mnou, jako bych byl už mrtvý nebo </emphasis><emphasis>umíral. Pokud mě takhle vidíš, pak už bych raději byl oprav</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>du mrtvý. Kradeš mi přítomný ok</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>mžik života, když se usta</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vičně str</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>chuješ, že zítřek přinese mou smrt. Tvé obavy mě </emphasis><emphasis>drží v ledovém sevření a berou mi všec</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>nu radost z denního </emphasis><emphasis>tepla.</emphasis></p>

<p>A jako se to nestalo už dlouho, vlk shodil všechny barié­ry, které mezi námi dvěma vystavěl. Náhle jsem postřehl to, co jsem sám sobě zastíral. Ta nesdílnost z poslední doby ne­byla jen dílem Nighteyese. Způli jsem za to mohl já, stáhl jsem se před ním ze strachu, že jeho smrt by pro mne byla nesnesitelně bolestivá. Byl jsem to já, kdo ho odsunul do dá­li; byl jsem to já, kdo před ním zadržoval svoje myšlenky. Ale přesto za tu zeď prosáklo dost mých pocitů na to, aby ho to ranilo. To já jsem neměl daleko k tomu, abych ho opustil. Mé pomalé odtahování se od něj odráželo moji rezignaci na jeho smrtelnost. Pravda byla, že od onoho dne, kdy jsem ho vytáhl ze chřtánu smrti, jsem v něm už neviděl plně živého tvora.</p>

<p>Chvíli jsem seděl a připadal si malý a zahanbený. Nemu­sel jsem mu říkat, jak se stydím. Moudrost utváří pouto, kte­ré činí jakékoliv vysvětlování zbytečným. Řekl jsem svou omluvu nahlas: „Hap je už opravdu dost starý na to, aby se o sebe postaral sám. Odteďka patříme zas k sobě, ať se děje cokoli."</p>

<p>Vycítil jsem souhlas. <emphasis>Takže. Copak to lov</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>me?</emphasis></p>

<p><emphasis>Chlapce a kočku. Prince Dutifula.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ach. Ten chlapec a ko</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ka z tvého snu. Dobře, aspoň je po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>známe, až je najdeme. </emphasis>Trochu mne vyvedlo z míry, že ten lo­gický skok učinil s takovou lehkostí a že vzal tak snadno na vědomí to, čemu se já až dosud vzpíral. Sdíleli jsme s těmi dvěma myšlenky, a to více než jednou. Pak jsem ten neklid pustil z hlavy.</p>

<p><emphasis>Jak ale překročíš řeku? A jak udržíš tempo s ko</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>mi?</emphasis></p>

<p><emphasis>S tím si n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>dělej starosti, bratříčku. A neprozraď mne svým </emphasis><emphasis>civěním.</emphasis></p>

<p>Vycítil jsem jeho pobavení nad tím, že mě zanechává na pochybách, a u toho taky zůstalo, aniž si do mě ještě zaryl. Dojedl jsem a opřel se zády o balvan, který mi předtím slou­žil jako stůl. Byl za ten den vyhřátý sluncem. V poslední do­bě jsem málo spal a nyní jsem cítil, jak mi těžknou víčka.</p>

<p><emphasis>Jen do toho a zdřímni si. Já ti zatím pohlídám k</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ně.</emphasis></p>

<p><emphasis>Díky. </emphasis>Byla to veliká úleva, zavřít oči a přivítat bez ostra­žitosti spánek. Můj vlk nade mnou bděl. Hluboké propojení mezi námi bylo znovu průchozí. To mi dávalo mnohem vět­ší klid než plný žaludek a sluneční světlo na tváři.</p>

<p><emphasis>Už jdou.</emphasis></p>

<p>Otevřel jsem oči. Koně se stále pokojně pásli, ale jejich stíny na luční trávě se mezitím prodloužily. Lord Golden a Laurel stáli na kraji pole. Zvedl jsem ruku, že o nich vím, a potom jsem neochotně vstal. Z té polohy mě chytla křeč do zad, a přesto bych se zase klidně pohroužil do spánku. Až později, slíbil jsem si. Už jsem mohl vidět naložené povozy blížící se k přívozové rampě.</p>

<p>Whitecap i Malta, oba přišli na mé zamlaskání. Jen Myblack šla na opačnou stranu a musel jsem ji přitáhnout. Jak­mile jsem měl v rukou její otěže, podvolila se a šla se mnou, jako by nikdy nezamýšlela nic jiného. Vedl jsem je vstříc při­jíždějícím vozům. Když jsem pod jedním z vozů zahlédl čtve­ro šedých vlčích nohou, podíval jsem se jinam.</p>

<p>Prám byl velké ploché plavidlo z rozštípených trámů, při­vázané ke každému břehu těžkým lanem. Koňská spřežení na pevnině ho tahala sem a tam, ale mělo i několikačlennou posádku s odrážecími bidly. Nejprve na něj najely povozy lady Bresingy, potom pasažéři a jejich koně. Já šel na palu­bu jako poslední. Myblack se při nástupu na prám vzpínala. Myslím, že nakonec šla spíše kvůli společnosti ostatních ko­ní než v reakci na mé lichotky a chlácholení. Prám odrazil od doku a dost těžkopádně vyplul přes Jelení řeku na druhou stranu. Přes okraje plně naloženého voru šplíchala zpěněná voda.</p>

<p>Když jsme dorazili na severní břeh Jelení řeky, byla už úplná tma. Z voru jsme vystoupili jako první, ale pak jsme čekali, až ho opustí naložené vozy. Lord Golden rozhodl, že místo abychom přečkali noc v hostinci, pojedeme za vozy až k panství lady Bresingy v Galetonu. Vozkové znali cestu zpa­měti. Zažehli lucerny a zavěsili je na bočnice, takže se nám za nimi jelo dobře.</p>

<p>Shora nám na cestu svítil oválný měsíc. Drželi jsme se dost zpátky, ale zvířený prach za povozy stále visel ve vzdu­chu a lepil se mi na kůži. Byl jsem mnohem znavenější, než bych čekal. Bolest zad se ozývala nejsilněji v místě staré jiz­vy po šípu. Pojednou jsem zatoužil promluvit si se šaškem, abych nějak zase navázal kontakt s tím mladým zdravým mužem, jímž jsem kdysi byl. Připomněl jsem si však, že ani Fitz, ani šašek tady nejsou. Pouze lord Golden a jeho slu­ha Badgerlock. Čím dříve si to zapíšu do hlavy, tím lépe pro nás oba. Laurel a lord Golden mezi sebou vedli tichý hovor. Jeho pozornost Laurel zalichotila a nesnažila se skrývat ra­dost, jakou jí to působí. Nevyloučili mne ze své společnosti, a přesto bych se v ní cítil nesvůj.</p>

<p>Konečně jsme dojeli do Galetonu. Cestou jsme vystoupa­li na několik skalnatých kopců a překročili dubová údolí me­zi nimi, a když jsme pak stanuli na vrcholu dalšího zvolna stoupajícího kopce, pod námi zářila mihotavá světla nevel­kého městečka. Galeton stál čelem k menšímu přítoku Jele­ní řeky zvané Parohová řeka. Byla to moc malá vodní tepna na to, aby byla splavná i pro větší lodě. Většina zboží, kte­ré směřovalo do Galetonu, musela poslední úsek cesty ura­zit na vozech. Parohová řeka poskytovala vodu pro dobytek a pole a rovněž ryby pro lidi, kteří žili podél ní. Bresinžino panství stálo na malém návrší, odkud byl výhled na městeč­ko pod ním. Potmě nebylo možné vidět, jak je celé sídlo vel­ké, ale odstupy mezi svítícími okny mě přesvědčily o tom, že je  obrovské. Vozy projely branou ve velké kamenné hrad­bě a myje bez zastavení následovali dovnitř. Když vozkové zůstali stát na nádvoří pro vozy hned vedle panství, vyno­řili se muži s pochodněmi, aby je přivítali. Všiml jsem si, že tu chybějí štěkající psi, a připadlo mi to divné. Lord Golden zatím odvedl Laurel a mě k hlavnímu vstupu do panství jako takového. Ještě než jsme sesedli, otevřely se dveře a z nich se vyhrnuli sluhové, aby nás přivítali.</p>

<p>Byli jsme očekáváni. Předcházel nás posel, který využil ranního přívozu. Objevila se sama lady Bresinga, aby nás po­zdravila a přivítala ve svém domě. Sluhové odvedli naše ko­ně a odnesli nám zavazadla, zatímco já následoval lorda Goldena a královninu lovčí do prostorné vstupní haly panství Bresingů. Tento impozantní dům byl vystavěn z dubu a říč­ního kamene. Náš zrak okamžitě upoutaly tlusté trámy a ma­sivní kamenné zdivo, umenšujíce lidi, kteří sál zaplňovali.</p>

<p>Středem jejich pozornosti byl lord Golden. Lady Bresinga ho na uvítanou vzala za paži. Byla malá a buclatá a při ře­či se na něj dívala se zalíbením. V koutcích očí jí pohrával úsměv a pozvedal jí horní ret těsně nad zuby. Vytáhlý chla­pec, který stál po jejím boku, byl s největší pravděpodob­ností Civil Bresinga. Byl vyšší než Hap, ale asi stejně sta­rý, a černé vlasy měl nad čelem rovně sčesané dozadu, takže bylo vidět, jak mu špička jejich kořínků vybíhá až do čela. Když nás přejížděl zrakem, spočinul na mně zvláštním po­hledem, potom nasměroval svoji pozornost zpátky k matce a lordu Goldenovi. Na kůži mne podivně zamrazilo. Moud­rost. Někdo tady byl ze Staré krve a uměl to dokonale za­krývat. Vydechl jsem varovnou myšlenku směrem k vlkovi. <emphasis>Drž se zpátky. </emphasis>Jeho odpověď byla ještě subtilnější než vů­ně nočních květin, když nadchází den, ale já uviděl, jak la­dy Bresinga mírně pootočila hlavu, jako by chtěla zachytit vzdálený zvuk. Bylo ještě moc brzy na to, abych pojal jisto­tu, ale přesto jsem měl dojem, že Chadeovo a mé podezření spočívá na dobrých základech.</p>

<p>Královnina lovčí měla svůj vlastní kroužek obdivovatelů ucházejících se o její přízeň. Po boku Laurel již stál lovčí Bresingů a říkal jí, že jen co zrána vstane, s radostí jí ukáže ty nejlepší náhorní plošiny s lovným ptactvem. Jeho pomoc­níci stáli ve střehu po jeho boku. Později ji měl ve společ­nosti lady Bresingy a lorda Goldena doprovodit na pozdní večeři. Až se bude plánovat lov, tito dva mohli očekávat, že posedí u stolu a nad vínem se svými představenými.</p>

<p>Uprostřed té změti hlasů a vítání mi nevěnoval skoro ni­kdo pozornost. Stál jsem tam, jako to dělá každý dobrý slu­ha, a čekal na další povel. Přispěchala ke mně jedna služka. „Ukážu vám pokoj, který jsme připravili pro lorda Goldena, abyste mu ho mohl upravit podle jeho představ. Bude chtít dnes večer přichystat koupel?"</p>

<p>„Nepochybně," odpověděl jsem mladé ženě, když jsem vykročil za ní. „A lehčí pokrm k sobě na pokoj. Občas ho pozdě v noci přemůže apetýt." To byl z mé strany výmysl, abych měl jistotu, že nebudu muset jít spát hladový. Čekalo se, že nejprve dohlédnu na pohodlí svého pána a teprve po­tom na svoje.</p>

<p>Nečekaná návštěva lorda Goldena si vyžádala nádher­ný pokoj, velký jako celá moje chalupa. Místnosti vévodila obrovská postel. Byla vystlaná peřinami a tlustými polštáři. V ovzduší voněly veliké kytice řezaných růží a učiněný les svíček ze včelího vosku k tomu dodával světlo a delikátní vůni. Přes den místnost slibovala výhled na řeku a přes údo­lí, ale dnes večer byly okenice zavřené. Jednu jsem otevřel „kvůli čerstvému vzduchu", a potom jsem ujistil služebnou, že oblečení svého pána vybalím sám, pokud by mu mohla zajistit vodu ke koupeli. S komnatou lorda Goldena sousedil malý předpokoj určený pro mne. Byl sice malý, ale lépe vy­bavený než mnohé z pokojů pro služebnictvo, jež jsem kdy viděl.</p>

<p>Vybalení šatstva lorda Goldena mi trvalo déle, než jsem čekal. Žasl jsem nad tím, kolik toho dokázal do svých ranců nacpat. Z napěchovaných vaků se nořilo nejen oblečení a bo­ty, ale i šperky, parfémy, šály, hřebeny a kartáče. Vše jsem pěkně vyskládal, tak jak nejlépe jsem si to dokázal předsta­vit. Snažil jsem se rozpomenout na Charima, sluhu a komo­řího prince Verityho. Když jsem se vžil do jeho situace, po­jednou jsem spatřil všechno, co dělal, z odlišné perspektivy. Ten dobrý muž byl vždycky přítomen a vždycky zaměstnán plněním nějakého úkolu, který se týkal Verityho komfortu či pohodlí. Byl nenápadný, a přesto vždy připravený vyplnit pá­nův příkaz. Snažil jsem se představit si, jak by si asi počínal na mém místě.</p>

<p>V krbu jsem rozdělal malý oheň, aby měl můj pán pohod­lí, až se bude po koupeli sušit. Potom jsem obrátil pozornost k jeho posteli a položil na prostěradlo jeho noční košili. Pak jsem se s úsměvem vrátil do své komůrky, říkaje si v duchu, jak to asi šašek celé vezme.</p>

<p>Čekal jsem, že vybalování mých věcí bude mít jednodu­chý průběh, a to taky mělo, dokud jsem se nedostal k balíku šatstva od krejčího. Rozvázal jsem motouz a oblečení se na mě zevnitř vyvalilo, jako když se rozvíjí květ. Šašek porušil slib lorda Goldena, že mě bude nuzně oblékat. Šaty, které krejčí ušil, byly co do kvality nejlepší, jaké jsem kdy v ži­votě měl. Byla to souprava v odstínech služebnické modři, lépe střižená než ta, kterou jsem měl nyní na sobě, a z mno­hem jemnější příze. Dvě sněhobílé plátěné košile byly mno­hem elegantnější, než je to běžné u většiny sluhů. Byla tam sytě modrá kazajka s tmavými, šedě proužkovanými punčo­chami, a další sytě zelená. Přidržel jsem si u těla tu zelenou. Její lem mi sahal málem až po kolena; byla delší, než jsem byl zvyklý, a jen hýřila žlutou výšivkou. K tomu žluté ka­maše. Zavrtěl jsem hlavou. Byl u toho široký kožený pásek na obepnutí. Na hrudi kazajky byl vyšitý zlatý bažant lorda Goldena. Když jsem se nad tím zamyslel, zvedl jsem oči v sloup. Byl to vskutku šašek, kdo se vyjádřil v těchto šatech navržených pro mě. Svědomitě jsem je odložil stranou. Ne­pochybně si brzy najde důvod, aby mne přiměl vzít si je na sebe.</p>

<p>Sotva jsem skončil s vybalováním, zaslechl jsem na chod­bě kroky. Zaklepání na dveře mi oznámilo, že dorazila káď na koupel pro lorda Goldena. Dva sluhové ji vnesli dovnitř a za nimi šli tři další s vědry horké a studené vody. Ode mě se očekávalo, že vodu správně naředím podle potřeb lorda Goldena. Poté dorazil další mládenec s podnosem navoně­ných olejů, aby si z nich vybral, a pak ještě jeden s vysokým stojanem ověšeným ručníky. Pak přišli dva muži nesoucí po­malované zástěny, které ho měly chránit před průvanem, za­tímco si bude hovět v koupeli. Nebyl jsem vždy dost bystrý na to, abych u lidí odhadl společenské postavení, ale jakko­li jsem byl zabedněný, začínalo mi svítat, jakému společen­skému postavení se těší lord Golden. Dalo by se čekat, že tak vřelé uvítání uchystají spíše příslušníku královské rodi­ny než šlechtici bez půdy a navíc pochybného původu. Bylo zřejmé, že jeho popularita u dvora dalece převyšuje mé pů­vodní představy. Hnětlo mne, že jsem to nepostřehl již dří­ve. Pak jsem si však s neomylnou jistotou uvědomil, jaký to mělo důvod.</p>

<p>Já věděl, kdo je. Znal jsem jeho minulost, nebo spíše mno­hem více z jeho minulosti než kterýkoli z jeho obdivovate­lů. Pro mne to nebyl exotický a pohádkově bohatý šlechtic z nějaké daleké jamaillianské rodiny. Pro mne to byl šašek provádějící jeden ze svých důmyslných žertů, a já stále oče­kával, že každým okamžikem se svými kejkli skončí a nechá všechny ty prchavé iluze dopadnout s rachotem na zem. Jen­že k žádnému okamžiku odhalení dojít nemělo. Lord Golden byl skutečný stejně, jako pro mne býval skutečný šašek. Chví­li jsem tam stál jako kůl v plotě, zasažen tou náhle se vyje­vivší myšlenkou. Lord Golden byl stejně skutečný jako ša­šek. A proto byl Šašek stejně skutečný jako lord Golden.</p>

<p>Takže kdo byl ten muž, kterého jsem po většinu života znal?</p>

<p>Náznak jakési přítomnosti, spíše pach než myšlenka, mne zavedl k oknu. Vyhlédl jsem ven, nikoli na řeku, ale do křo­ví za oknem. Nighteyesova mysl se zlehka otírala o moji, varujíc mne, abych měl naše pouto pod kontrolou. Pár hlu­bokých očí vyhlédl z křoví a střetl se s mýma očima. <emphasis>Kočka, </emphasis>potvrdil mi svým jemným dotekem, ještě než mě napadlo se ho na to zeptat. <emphasis>Kočičí chca</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ky smrdí na rohu stáje a pod </emphasis><emphasis>křovím za ní. Kočičí lejno zahrabané v růžové zahr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>dě. Koč</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ky všude kolem.</emphasis></p>

<p><emphasis>Víc ne</emphasis><emphasis>ž </emphasis><emphasis>jedn</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>? Dutifulova kočka byla darem od této rodi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ny. Možná je tu využ</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>vají jako lovecká zvířata.</emphasis></p>

<p><emphasis>To je jisté. Ten jejich zápach je všudypřítomný. Až jsem </emphasis><emphasis>z toho nesvůj. Neto</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>žím po tom, abych se střetl s nějakou </emphasis><emphasis>z masa a kostí. Vše, co o nich vím, jsem se dozvěděl dnes od</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>poledne, když mi Hap navrhl, abych se s je</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>nou z nich spřá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>telil. Jen jsem strčil čumák do dveří, a už se na mě ta oran</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>žová bestie vrhla, drápy tas</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>né a prskající.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já o nich nevím o moc víc než ty. Burrich si v blí</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>kosti stá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jí nikdy kočky nedržel.</emphasis></p>

<p><emphasis>Byl moudřejší, než jsme si my dva mysl</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>li.</emphasis></p>

<p>Dveře za mnou se tiše zavřely. Prudce jsem se za tím zvu­kem otočil, ale do místnosti vešel pouze lord Golden. Ať už šašek nebo Golden, byl to pořád jeden z mála lidí, kteří mne dokázali zaskočit. Rozpomněl jsem se na svou roli, napřímil jsem se a poklonil. „Pane, dohlédl jsem na všechny náleži­tosti. Vaše koupel je připravená."</p>

<p>„Výborně, Badgerlocku. A ten noční vzduch je občerstvu­jící. Je to příjemná vyhlídka?"</p>

<p>„Nádherná, sire. Místnost skýtá široký výhled na říční údolí. A noc je nádherná, měsíc skoro v úplňku, takže větši­na vlků by už na něj vyla."</p>

<p>„Opravdu?" Přešel rychle k oknu a pohlédl dolů na Nighteyese. Tvář mu rozzářil ryzí úsměv. Spokojen se zhluboka nadechl, jako kdyby si vychutnával vzduch. „Krásná noc, jen co je pravda. Spousta nočních tvorů dnes v noci nepo­chybně vyráží do terénu na lov. Kéž nám náš zítřejší lov vy­jde stejně dobře jako jim ten jejich při měsíčním světle. Je opravdu škoda, že musím se svým lovem počkat do zítřka. Dnes v noci jsem pozván na pozdní večeři s lady Bresingou a jejím synem Civilem. Ale na chvíli mne omluvili, abych se trochu osvěžil. Ty mne samozřejmě budeš na večeři dopro­vázet."</p>

<p>„Samozřejmě, pane," souhlasil jsem s pokleslým srdcem. Ve skutečnosti jsem doufal, že vyklouznu otevřeným oknem ven a trochu se tu s Nighteyesem porozhlédneme.</p>

<p><emphasis>Není to nic, co bych sám nezvládl. Já to zatím očichám </emphasis><emphasis>a prozkoumám venku a ty hleď, abys dělal to samé uvnitř. </emphasis><emphasis>Čím dříve tu s tím skončíme, tím dříve zam</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>říme zase domů.</emphasis></p>

<p><emphasis>To je pravda, </emphasis>souhlasil jsem, jenomže vzápětí jsem se nad tou myšlenkou trochu sklesle pozastavil. Což nechci opustit Buckkeep a vrátit se zas co nejdříve ke svému životu? Ne­bo si už začínám libovat v úloze sluhy bohatého hejska? ptal jsem se sám sebe sarkasticky.</p>

<p>Převzal jsem od lorda Goldena plášť a potom mu pomohl z bot. Jako jsem to často vídával dělat Charima, aniž jsem tomu věnoval pozornost, plášť jsem okartáčoval a pověsil a boty jsem spěšně oprášil, načež jsem je postavil stranou. Když ke mně lord Golden napřáhl zápěstí, odepnul jsem mu krajkové manžety od košile a odložil třpytící se knoflíky stranou. Lord Golden se zvrátil v křesle nazad. „Dnes v no­ci si vezmu na sebe modrou kazajku. A také tu plátěnou ko­šili s jemnými modrými proužky. A myslím, že tmavomod­ré punčochy a střevíce se stříbrným řetízkovým lemováním. Všechno mi to připrav. Potom mi naplň káď vodou z věder a nešetři růžovým olejem. Potom rozestav zástěny a ponech mě chvíli vlastním myšlenkám. Och, a prosím tě, vezmi si trochu té vody k sobě do pokoje a posluž si taky. Až se se­jdeme u večeře, chci cítit vůni jídla, a ne tebe stojícího za mnou. Och. A na dnešní večer si oblékni ten tmavomodrý úbor. Myslím, že tím o to více vynikne má vlastní garderoba. A ještě jedna věc. Vezmi si na sebe i tohle, ale radím ti, abys to měl schované, dokud to opravdu nebudeš potřebo­vat."</p>

<p>A s tím z kapsy vytáhl Jinnin amulet. Svinul se mi i se šňůrkou do natažené ruky.</p>

<p>To všechno pronášel ve skvěle povznesené náladě. Lord Golden byl muž navýsost spokojený sám se sebou, těšící se na večer ve znamení příjemných rozhovorů a vydatných la­hůdek. Udělal jsem, co mi řekl, a pak jsem se vděčně vzdá­lil do svého pokoje i s vodou k mytí a olejem vonícím po ja­blkách. Zakrátko jsem uslyšel lorda Goldena, jak se bujaře cáká ve vodě a pobrukuje si nějaký nápěv, který jsem ne­znal. Má vlastní hygiena byla o něco skromnější, ale rovněž tak vítaná. Spěchal jsem, protože jsem věděl, že brzy mu za­se bude zapotřebí mých služeb.</p>

<p>Zápolil jsem se svou kazajkou, nemile překvapen tím, že má mnohem těsnější střih, než jsem byl zvyklý. Nabízela stěží prostor na to, abych v ní ukryl Chadeovu ruličku s ná­stroji, nemluvě ani o malém noži, který jsem se rozhodl vzít s sebou. Na společenskou událost do hodovního sálu jsem si stěží mohl vzít meč, nicméně jsem zjistil, že nechci jít až tak úplně neozbrojený. Vlk dělal dnes v noci natolik veliké taj­nosti okolo Moudrosti, že mě nakazil ostražitostí. Stáhl jsem si kazajku opaskem a potom si vzadu zapletl vlasy do copu válečníka. Trocha oleje s vůní jablek přiměla mé vlasy, aby poněkud zplihly. Uvědomil jsem si, že již nějakou chvíli ne­slyším cákání, a pospíšil si zpátky do komnaty lorda Goldena.</p>

<p>„Lorde Goldene, potřebujete moji pomoc?"</p>

<p>„To sotva." V Goldenově líně pronesené sarkastické od­povědi bylo znát šaška. Vynořil se zpoza zástěny, kompletně oblečený, a upravoval si splývavé krajky na rukávech. Ko­lem úst mu pohrával mírný úsměv; určitě se kochal tím, jak mě zaskočil. Náhle ke mně zvedl oči a úsměv z tváře mu rá­zem zmizel. Nějakou dobu na mne prostě jen hleděl, ústa pootevřená. Potom se mu rozsvítily oči. Když vykročil ke mně, tvář mu zářila spokojeností. „To je dokonalé," vydechl. „Přesně takové, jak jsem doufal. Och, Fitzi, vždycky jsem si představoval, že kdybych měl tu možnost, dokázal bych tě prezentovat, jak si právem zasloužíš. A koukni se na sebe."</p>

<p>To, že použil mé jméno, bylo stejně udivující jako způ­sob, kterým mi sevřel ramena a nasměroval mě k obrovské­mu zrcadlu. Chvíli jsem jen hleděl na odraz jeho tváře nad mým ramenem, sálající pýchou a uspokojením. Potom jsem svůj zrak přemístil a zůstal civět na muže, kterého jsem stě­ží poznával.</p>

<p>Jeho instrukce pro krejčího musely být velmi detailní. Ka­zajka mi obepínala ramena a hrudník. U límce a na koncích rukávů prosvítala bělost košile. Modř na kazajce byla mod­ří Bucku, barvou mé rodiny, a i když jsem ji měl nyní na so­bě jako sluha, v kazajce jsem neměl fazónu sluhy, ale spíše vojáka. Její střih mi dělal širší ramena a ploché břicho. Bělost košile kontrastovala s mou tmavou pletí, očima a vlasy. Ohromeně jsem hleděl na svou tvář. Ostrost jizev se vytrati­la spolu s mým mládím. Na čele jsem měl vrásky, které se mi začínaly dělat i v koutcích očí a jaksi ubíraly na hrubos­ti jizvě táhnoucí se dolů mou tváří. Se svým nakřivo srost­lým nosem jsem se smířil už dávno. Bílý pruh ve vlasech byl o něco patrnější, když jsem měl vlasy stažené do copu bo­jovníka. Muž, který na mě vyhlížel ze zrcadla, mi nějakým způsobem připomněl Verityho, ale snad ještě více portrét ná­sledníka trůnu Chivalryho, který stále visel v sále na Buckkeepu.</p>

<p>„Vypadám jako můj otec," pravil jsem tiše. Ta skutečnost mne těšila a zároveň děsila.</p>

<p>„Pouze pro toho, kdo by tu podobnost hledal," odvětil ša­šek. „Pouze pro toho, kdo ví dost na to, aby prohlédl přes tvé jizvy a spatřil v tobě Farseera. Jinak, můj příteli, vypadáš ja­ko ty sám, jen snad o něco víc. Vypadáš jako FitzChivalry, který tam vždycky byl, ale setrvával ukrytý za Chadeovou moudrostí a uskoky. Cožpak ses nikdy nepozastavil nad tím, jak byly střižené tvé šaty, tak prostě a takřka hrubě, abys vy­padal spíše jako čeledín a voják než princův bastard? Paní Hasty, dvorní švadlena, si vždy myslela, že ty pokyny při­cházejí od Shrewda. Ale i když směla uplatnit své oblíbe­né tretky a střih, výsledek byl vždy takový, že poutaly po­zornost na sebe a její krejčovské umění a odváděly ji od tebe samotného. Ale takhle, Fitzi, takhle jsem na tebe vždycky po­hlížel já. Zatímco ty na sebe nikdy."</p>

<p>Pohlédl jsem zpět do zrcadla. Myslím, že konstatuji prav­du, když řeknu, že jsem nikdy nebyl marnivý muž. Chvíli mi trvalo, než jsem akceptoval fakt, že ačkoliv jsem zestárl, ta změna spíše souvisela se zralostí než s úpadkem. „Nevypa­dám až tak špatně," připustil jsem.</p>

<p>Šaškův úsměv se ještě více rozšířil. „Ach, můj příteli, byl jsem na místech, kde by se o tebe ženy navzájem pobily s no­ži." Pozvedl svoji štíhlou ruku a zamyšleně si zamnul bradu. „A teď se obávám, zda jsem se svou fantazií neuspěl až pří­liš. Nyní už neujdeš pozornosti ostatních. Ale snad nám to bude k dobru. Zaflirtuj si trochu se služkami v kuchyni, a kdo ví, co ti všechno povědí?"</p>

<p>Zakoulel jsem očima nad tou uštěpačností. Jeho pohled se v zrcadle střetl s mým. „Nikdo lepší než my dva v těchto zdech ještě nevečeřel," usoudil rázně. Sevřel mi rameno a pak se zpříma postavil; náhle to byl zase lord Golden.</p>

<p>„Badgerlocku. Dveře. Jsme očekáváni."</p>

<p>Vyskočil jsem, abych uposlechl povel svého pána. Tyhle okamžiky strávené se šaškem u mne jaksi oživily toleranci k této nové šarádě, kterou jsme spolu hráli. Dokonce jsem zjistil, že procitl i můj zájem. Pokud byl princ Dutiful tady na Galetonu, a já tušil, že je , vypátráme ho ještě předtím, než skončí noc. Lord Golden vykročil dveřmi jako první, já šel dva kroky za ním a trochu nalevo, jak se patřilo.<strong><emphasis>6 Drápy</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Spoušť způsobená válkou s rudými loděmi si vybrala největ</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ší daň na pobře</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ních vévodstvích. Staré majetky byly zni</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>čeny, rodinné linie oslabeny a kdysi hrdá panství byla pře</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>měněna na ruiny popela a plevelem zarostlá nádv</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ří. Ale </emphasis><emphasis>v době bezprostředně po válce, jako když zjara vyraší seme</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>na po požáru způsobeném ble</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>kem, mnozí z řad nižší šlech</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ty přišli na to, že jejich jmění se rozrůstá. Če</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>né menší stat</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ky totiž unikly pozornosti nájezdníků. Jejich stáda a úr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>da </emphasis><emphasis>přežily a to, nač se kdysi pohlíželo jako na druhořadé majet</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ky, začalo být pokládáno za místa hojno</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>ti. Z nižších šlech</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ticů a šlechtičen obhospodař</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>jících tyto pozemky se pojed</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nou staly žádoucí partie pro dědice starších, ale nyní měně </emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>možných rodin. A tak se stalo, že si ovdovělý lord z pan</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ství Bresingů poblíž Galetonu vzal za ženu mnohem mladší a bohatší nevěstu z rodiny Earwoodu, žijící na Lesser Toru </emphasis><emphasis>v Bucku. Earwoodova rodina byla stará a uroz</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ná linie, kte</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rou potkal úpadek, co se týče jejího postavení i jmění. Ovšem </emphasis><emphasis>během války s rudými loděmi jejich chráněné údolí pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>spe</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rovalo a oni se dělili o úrodu se zdecimovaným lidem z pan</emphasis><emphasis>ství Bresi</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>gů, které s Earwoody hraničilo. Tato laskavost vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nesla Earwoodově rodině ovoce, když se Jaglea Earwoodová </emphasis><emphasis>stala lady Bresingou. Svému posta</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>šímu manželovi porodi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>la krátce předtím, než podlehl horečce, dědice Civila Br</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>singu.</emphasis></p>

<p>PÍSAŘ DUVLEN, „HISTORIE RODU EARWOODŮ"</p>

<p>Lord Golden si vedl s takovou grácií a jistotou, jaká se od šlechtice tělem i krví čekala. Neomylně mne zavedl do ele­gantního předpokoje, kde už na něho čekali jeho hostitelka a syn. Byla tam také Laurel, oděná do prosté řízy krémové­ho odstínu s krajkovým lemem. Byla zabraná do rozhovoru s Bresinžiným lovčím. Pomyslel jsem si, zejí tato říza ne­sluší tolik jako prostá halena a jezdecké kalhoty, protože je­jí snědé paže a tvář jako kdyby byly neslučitelné s jemnou krajkou u límce a zvonovými rukávy. Lady Bresinga se na večeři pečlivě vystrojila do nařasených a splývavých šatů, přičemž její kanýry a volány ještě umocňovaly proporce je­jího poprsí a boků. Byli tam ještě tři další hosté: nějaký man­želský pár a jejich asi sedmnáctiletá dcera, očividně míst­ní šlechta. Ti všichni čekali na příchod lorda Goldena.</p>

<p>Reakce na náš vstup byla přesně taková, jaká měla podle šaškových slov být. Lady Bresinga se otočila, aby svého hos­ta s úsměvem pozdravila. Očima ho přitom přejela od hlavy až k patě a bylo vidět, jak se jí zálibně rozšířily. „Náš ctěný host je tady," zvolala. Lord Golden natočil hlavu mírně stra­nou a ve vší nevinnosti trošku zastrčil bradu, jako by si vů­bec nebyl vědom své krásy. Laurel na něj hleděla s výrazem upřímného obdivu, když lady Bresinga lorda Goldena představovala lordu a lady Graylingovým z Cotterhillsu a jejich dceři Sydel. Jejich jména jsem neznal, ale matně jsem si vy­bavoval, že Cotterhills je malinká usedlost v pahorkatině ve Farrow. Sydel zrůžověly tváře a zdálo se, že ji dost vyvedlo z míry, když lord Golden obdařil poklonou i ji; potom už to vypadalo, že mladá šlechtična na něm může oči nechat. Oči její matky zabloudily ke mně a nepokrytě si mě přeměřily způsobem, za jaký by se měla červenat. Pohlédl jsem stra­nou, jen abych zjistil, že mne Laurel s pobaveným úsměvem pozoruje, jako by dočista zapomněla, že mě zná. Skoro jsem mohl cítit, jak lord Golden sálá uspokojením nad tím, jak jim všem popletl hlavy.</p>

<p>Nabídl rámě lady Bresinze a její syn Civil se ujal jako do­provod Sydel. Za nimi kráčeli lord a lady Graylingovi a po­tom oba vrchní lovčí. I já své nadřízené následoval do jídel­ny a tam zaujal místo za židlí lorda Goldena. Moje pozice vypovídala o tom, že jsem tělesný strážce i sluha v jednom. Lady Bresinga na mě tázavě pohlédla, ale já její pohled ne­opětoval. Pokud si myslela, že lord Golden znevážil její po­hostinnost tím, že si mě vzal jako doprovod, nijak to neko­mentovala. Mladý Civil na mne prostě chvilku zíral a potom odbyl moji přítomnost pokrčením ramen a tichou poznám­kou ke své společnici. Pak jsem se stal pro všechny nevidi­telným.</p>

<p>Myslím, že to byla vůbec nejkurióznější výzvědná pozice, v jaké jsem se za svou kariéru špeha ocitl. Nebylo to vůbec příjemné. Byl jsem hladový a stůl lady Bresingy se prohýbal pod pikantními a sladkými chody. Sluhové, kteří přinášeli a odnášeli jídlo, si nastoupali těsně přede mě. Navíc jsem byl unavený a rozlámaný po celodenní jízdě v sedle, ale přinu­til jsem se stát co nejklidněji, bez zbytečného přešlapování, a udržovat oči a uši otevřené.</p>

<p>Všechen hovor u stolu se točil pouze okolo zvěře a lovu. Lord Grayling a jeho paní s dcerou byli náruživí lovci a to byl zjevně důvod, proč sem byli pozváni. Takřka vzápětí vy­šla najevo další věc, kterou měli všichni společnou. Nelovili totiž se psy, nýbrž s kočkami. Lord Golden se přiznal, že na tomto poli je naprostým nováčkem, a poprosil přítomné, aby ho do problému zasvětili, což také s převelikou radostí učinili. Konverzace brzy zabředla do složitých sporů ohled­ně toho, které plemeno loveckých koček je na lov ptactva nejlepší, a stolovníci se častovali rozličnými historkami, kte­ré měly doložit zdatnost rozličných plemen. Bresingové se vyslovili pro krátkoocasé plemeno zvané ealynex, zatímco lord Grayling hlasitě vsázel velké částky na to, že jeho gruepardi by vyhráli bez ohledu na to, jestli by lovili ptáky či za­jíce.</p>

<p>Lord Golden byl nesmírně lichotivým posluchačem, kladl dychtivé otázky a vyjadřoval překvapení a údiv nad jednot­livými odpověďmi. Dozvěděl se, za nás oba, že kočky ne­jsou lovecká zvířata, alespoň ne na ten způsob jako psi. Kaž­dý lovec si s sebou bere jednu kočku a ta pak jede na lov na speciálním polštáři, upevněném hned za pánovým sedlem. Větší gruepardi mohou být vypouštěni proti zvěři až o veli­kosti mladého jelena. Spoléhají na své prudké zrychlení, s ja­kým kořist chytí, a pak ji škrticím chvatem zardousí. Menší ealynexové se často vypouštějí na vysokých travnatých lu­kách nebo v porostu, kde kořist stopují, aby se na ni mohli vrhnout zblízka. Dávají přednost omráčení kořisti prudkým úderem tlapy nebo zlámání vazu či páteře na jediné kousnu­tí. Je to zábava, dozvěděli jsme se, vypustit tato zvířata pro­ti hejnu krotkých holubů nebo holubic a dívat se, kolik jich dokáží srazit na zem, než se celému hejnu podaří vzlétnout. Tyhle menší kočky se zkrácenými ocasy se dost často nasazují jedna proti druhé v soutěži o to, která skolí více ptáků, a na favority se sázejí tučné částky. Bresingové se chlubili tím, že ve svých loveckých stájích mají rovných dvaadva­cet koček z obou plemen. Graylingové měli ve své kočičárně jen gruepardy, a to pouhých šest, ale lady Bresinga lorda Goldena ujistila, že její přítel má nicméně štěstí, poněvadž vlastní jeden z nejlepších chovných rodokmenů, jaký kdy vi­děla.</p>

<p>„Takže jak se tyto lovecké kočky chovají? Bylo mi řeče­no, že se musí odchytávat a že by se nemnožily, kdyby byly ochočené." S tím lord Golden obrátil pozornost k Bresinžinu lovčímu.</p>

<p>„Och, gruepardi budou plodit, ale jenom když jim bez ja­kéhokoli vměšování povolíte jejich boje o družky a trochu drsné dvoření. Obora, kterou lord Grayling vyhradil za tím účelem, je poměrně velká a žádný člověk do ní nikdy nesmí vejít. Máme docela štěstí, že jeho snahy na tomto poli byly úspěšné. Předtím, jak možná víte, se k nám všichni gruepar­di dováželi buďto z Chalcedu, nebo ze sandsedžských re­gionů ve Farrow, což samozřejmě obnášelo nemalé výdaje. Když jsem byl ještě chlapec, byli v této oblasti dost vzácní, ale v okamžiku, kdy jsem jednoho z nich spatřil, hned jsem věděl, že je to pro mne to pravé lovecké zvíře. A doufám, že to nezní jako vychloubání, když nyní řeknu, že, poněvadž gruepardi byli tak drazí, byl jsem jedním z prvních, kdo po­jal úmysl ochočit si za tím samým účelem naše domácí ealynexy. Lov s ealynexy byl v Bucku naprosto neznámou věcí, dokud jsme já a můj strýc dva z nich nechytili. Ealynexové jsou totiž kočky, které se musí odchytávat jako dospě­lé, zpravidla do vyhloubených pastí v terénu, a školit k lovu ve společnosti lidí." Tohle všechno ze sebe vychrlil Bresinžin lovčí, vysoký chlapík, který se při řeči naléhavě hrbil do předklonu. Jmenoval se Avoin. Bylo to zjevně jeho oblíbe­né téma.</p>

<p>Lord Golden mu zalichotil svou neochvějnou pozorností. „Úžasné Musím se dozvědět, jak se tyto malé smrtící po-tvůrky krotí. Ani jsem nevěděl, že pro lovecké kočky existu­je tolik názvů. Předpokládal jsem, že je jen jedno plemeno. Nuže. Dovolte, abych se na něco zeptal. Bylo mi řečeno, že lovecké zvíře prince Dutifula muselo být vybráno z doupěte ještě jako kotě. Takže potom to musí být gruepard?"</p>

<p>Avoin si vyměnil pohledy se svou paní, skoro jako by žá­dal o svoleni, než něco řekne. „Ach, ano. Princova kočka ne­ní ani ealynex, ani gruepard, lorde Goldene Je to vzácněj­ší druh než předchozí dva. Většinou se mu říká mlžná kočka. Pohybuje se v mnohem větších horských výškách než naše kočky a je o ní známo, že loví jak mezi větvemi stromů, tak i na zemi." Avoin přešel do poučného tónu na slovo vza­tého odborníka. Jakmile se jednou začal dělit o své znalos­ti, byl odhodlán do úmoru pokračovat, až jeho posluchačům zesklovatí zrak. „Na svou velikost loví zvěř o mnoho větší, než je sama, seskakuje na vysokou a divoké kozy, buď aby je uštvala jízdou na hřbetě do bezvědomí, nebo aby jim jed­ním skousnutím zlámala vaz. Na zemi není ani tak hbitá ja­ko gruepard, ani tak kradmá jako ealynex, avšak s dobrým úspěchem kombinuje techniky obou, lovíc menší zvěř. Ale co se týče mlžné kočky, pověděli vám pravdu. Musí být vza­ta z rodného doupěte ještě dříve, než otevře oči, má-li být vůbec zkrocena. A i potom může být dost vrtošivá, nicméně z těch, které jsou odneseny a správně vycvičeny, se stávají ty nejvěrnější společnice, jaké si jenom lovec může přát. Bu­dou však lovit pouze pro jednoho pána. O mlžných kočkách se povídá: ,Z doupěte do srdce, nerozloučíte se více.' To sa­mozřejmě znamená, že pouze ten, kdo je dost mazaný na to, aby našel doupě mlžné kočky, bude kdy nějakou mít. Je to panečku výkon, má-li někdo mlžnou kočku. Když vidíte lov­ce s mlžnou kočkou, potom víte, že jste kápl na mistra lovu s kočkami."</p>

<p>Avoinův hlas pojednou zakolísal. Pokud mu jeho paní da­la nějaké skryté znamení, nic jsem nepostřehl Znamenalo to, že tento lovčí byl zapojen do událostí, které přivedly ta­kovou kočku k princi?</p>

<p>Avšak lord Golden bezstarostně ignoroval hlubší souvis­losti toho, co právě slyšel. „Vskutku drahocenný dar pro na­šeho prince," rozplýval se. „To ovšem naprosto hatí moje naděje, že zítra budu mít na lovu k dispozici mlžnou kočku. Nemohu se aspoň těšit na to, že uvidím nějakou při vypuš­tění?"</p>

<p>„Obávám se, že ne, lorde Goldene," odvětila vlídně lady Bresinga „My v naší lovecké smečce žádnou nemáme. Jsou poměrně vzácné. Kdybyste chtěl vidět mlžnou kočku při lo­vu, musel byste požádat samotného prince, aby vás vzal na jednu ze svých výprav. Jsem si jista, že by to s radostí udě­lal."</p>

<p>Lord Golden potřásl zvesela hlavou, zastrčiv bradu, jako by byl zaskočen „Och, to ne, drahá paní, poněvadž já sly­šel, že náš slovutný princ loví se svou kočkou pěšky, v no­ci a bez ohledu na počasí. Obávám se, že by to pro mne byla příliš velká fyzická námaha. To vůbec není můj styl, to te­dy ne!" Přitom se kuckal smíchem, jako kdyby ho šimral na patře pírkem. Všichni ostatní kolem stolu se připojili k jeho veselí</p>

<p><emphasis>Lezu.</emphasis></p>

<p>Ucítil jsem ostny malinkých drápků a pohlédl dolů Od­kudsi se vynořilo malé pruhované kotě Stalo na zadních no­hách a přední mělo přichycené k mým kamaším prostřednictvím pevně zaseklých drápků. Své žlutozelené oči přitom vážně upíralo na mne. <emphasis>Vzh</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>ru!</emphasis></p>

<p>Odmítl jsem kontakt s jeho myslí, aniž by to na mně, jak jsem doufal, bylo znát. Lord Golden zatím u stolu vedl kon­verzaci ohledně toho, které druhy koček by mohli zítra vyu­žít a zda kořisti nepoškodí opeření. Pera, připomněl jim všem, jedině o ta mu jde, ačkoliv si rád pochutná na pirožce plně­né ptačím masem.</p>

<p>Ukročil jsem trochu stranou v naději, že ze sebe shodím tu malou tlapku, pichlavou jako ostružiník. Nepomohlo to. <emphasis>Lezu! </emphasis>trvala kočka na svém a s hopsnutím se zasekla o kou­sek výš. Nyní na mně visela uchycená za všechny čtyři a je­jí drápky mi skrze kamaše pronikaly až do masa. Zareagoval jsem tak, jak by snad zareagoval každý jiný sluha. Trhl jsem sebou a pak jsem se nenápadně shýbl, abych tu potvůrku od sebe odtrhl, každou pichlavou tlapku zvlášť. Mé počínání by možná uniklo pozornosti ostatních, kdyby kočka nezačala ža­lostně pištět, zeji sundávám. Doufal jsem, že ji jemně posta­vím zpět na podlahu, když vtom lord Golden pobaveně zvo­lal: „Ale, Badgerlocku, copak jsi to chytil?" a všechny oči se upřely na mě.</p>

<p>„Jenom kotě, sire. Vzalo si zřejmě do hlavy, že mi vyšplhá po noze." Zvířátko v mé dlani bylo jako chomáč pampeliščího chmýří. Pod jeho zdánlivě načechraným kožíškem jsem však záhy v ruce ucítil malinký hrudníček. Otevřelo rudou tlamičku a mňoukáním se dovolávalo matky.</p>

<p>„Och, tady jsi!" zvolala dcera lorda Graylinga a vyskoči­la od stolu. Bez ohledu na dekorum vystřelila ke mně a vza­la mi svíjející se kotě z ruky. Oběma rukama si ho pak při­tiskla pod bradu, kolébajíc ho. „Och, děkuji, děkuji, že jste mi ji našel." Pak vykročila zpátky na své místo u stolu a při chůzi říkala: „Nemohla jsem unést, že ji musím nechat doma o samotě, jenže ona musela hned po snídani nějak pro­klouznout z mého pokoje, protože pak jsem ji celý den ne­viděla."</p>

<p>„A tohle je tedy kotě lovecké kočky?" zeptal se lord Golden, když se Sydel posadila.</p>

<p>Sydel skočila po příležitosti oslovit lorda Goldena: „Och ne, lorde Goldene, tohle je můj sladký miláček, moje maz­livá kočička Tibbits. Je to taková rošťačka, nemám pravdu, miláčku? A přesto je pro mě nesnesitelné, když se od ní mu­sím odloučit. Tys mě ale dnes odpoledne vyděsila!" Políbila kotě na temeno hlavy a pak si ho posadila na klín. Nezdálo se, že by někdo u stolu pokládal její chování za neobvyklé. Když se všichni zase vrátili k jídlu a rozhovoru, uviděl jsem, jak hlava té malé kočky vystřelila nad okraj stolu. <emphasis>Ryby! </emphasis>po­myslela si zálibně. Pár okamžiků nato jí Civil nabídl kousek rybího masa. Řekl jsem si, že to ještě nic neznamená; mohla to být náhoda nebo jenom bezděčná reakce, kterou i lidé bez Moudrosti občas učiní na přání zvířat, jež dobře znají. Kotě natáhlo tlapku, aby si sousto přivlastnilo, a pak si ho vzalo do klína své majitelky, aby ho spořádalo.</p>

<p>Do sálu vešli sluhové, aby odklidili nádobí a talíře, po nich okamžitě následovala druhá řada sluhů se sladkými pokrmy a ovocnými víny. Lord Golden se mezitím stal pánem veške­ré konverzace u stolu. Lovecké historky, jež vyprávěl, byly buď smyšlenými slátaninami, anebo se jeho život za posled­ních asi deset let dalece lišil od toho, co jsem si představo­val. Když hovořil o harpunování mořských savců z kožené­ho člunu taženého delfíny v postrojích, zatvářila se i Sydel mírně nevěřícně. Ale jako to platí v každém takovém přípa­dě, je-li příběh dobře podán, posluchači vydrží až do konce, což se stalo i tentokrát. Jako tečku za svým přednesem při­pojil lord Golden pyšný a zlověstný záblesk v očích, který naznačoval, že pokud bylo jeho dobrodružství nějak přikráš­leno, nikdy to nepřizná.</p>

<p>Lady Bresinga zavolala, ať přinesou brandy, a stůl byl zno­vu uklizen. Vzápětí se objevila brandy spolu s další várkou malých dobrot k pokušení již nasycených hostů. Oči až do­sud jiskřící vínem a veselím nyní získaly hluboký lesk plný spokojenosti, který přináší dobrá brandy po výborném jídle. Nohy a dolní část zad mě již odporně bolely. Navíc jsem byl tak hladový a unavený, že kdybych si mohl lehnout na dláž­děnou podlahu, byl bych hned usnul. Škrábal jsem se nehty zevnitř do dlaní, abych se udržel v bdělém stavu. Tohle by­la hodina, kdy jsou jazyky nejvíc rozvázané a hovor nejsdíl­nější. Navzdory způsobu, jakým se lord Golden zakláněl na židli, jsem pochyboval o tom, že je tak opojený, jak vypadá. Téma se stočilo zpátky ke kočkám a lovu. Měl jsem dojem, že jsem se již dozvěděl vše, co jsem o tom tématu potřebo­val vědět.</p>

<p>Kotěti se podařilo po šesti zmařených pokusech vyskočit na stůl. Na chvíli se stočilo do klubíčka a zdřímlo si, ale ny­ní se už proplétalo mezi láhvemi a sklenicemi a hrozilo je převrhnout, jak se o každou z nich otíralo. <emphasis>Moje. Moje. A to </emphasis><emphasis>je taky moje. Moje. </emphasis>S naprostou sebejistotou vlastní každé­mu mláděti prohlásilo každou věc na stole za vlastní. Když se Civil natáhl po karafě brandy, aby dolil sklenici sobě a své společnici, kotě vyklenulo malý hřbet a po špičkách přihopsalo k němu, odhodláno uplatnit svůj nárok. <emphasis>Moje!</emphasis></p>

<p>„Ne. Moje," řekl mu přívětivě a hřbetem ruky ho jemně odstrčil. Sydel se té slovní výměně zasmála. Cítil jsem, jak se mě zvolna zmocňuje vzrušení, ale nadále jsem svůj neteč­ný pohled zdánlivě upíral na ramena svého pána. Jsou nada­ní Moudrostí. Oba dva. Teď už jsem si tím byl jist. A jelikož se to v rodinách zpravidla dědilo...</p>

<p>„Nuže. Kdo odchytil tu mlžnou kočku, kterou princ dostal darem?" zeptal se pojednou lord Golden. Jeho otázka v pod­statě vyplynula z konverzace, ale byla natolik důrazná, že se všechny hlavy u stolu natočily směrem k němu. Z lorda Goldena vyšlo menší škytnutí, jež hraničilo s diskrétním říhnu­tím. V kombinaci s jeho mírně vypouleným zrakem to stači­lo na odvrácení pozornosti, a jeho dotaz tím poněkud pozbyl na břitkosti. „Vsadím se, že jste to byl vy, lovčí." A doprovo­dil svá slova ladným rozmachem ruky, aby to vyznělo jako poklona Avoinovi.</p>

<p>„Ne, já ne." Avoin zavrtěl hlavou, ale kupodivu dobrovol­ně nepřipojil žádnou další informaci.</p>

<p>Lord Golden se zvrátil na židli, brnkaje si ukazováčkem do rtů, jako by to byla hra na hádanou. Objel svým zrakem stůl, potom se divoce zasmál a ukázal na Civila. „Pak jste to byl vy, mladý muži. Protože já slyšel, že jste to byl vy, kdo osobně přinesl tu kočku princi Dutifulovi, aby mu ji daro­val."</p>

<p>Chlapec jednou šlehl pohledem po matce, načež vážně za­vrtěl hlavou. „Já ne, lorde Goldene," pravil skromně. A opět po jeho slovech zavládlo nezvyklé ticho, odpírající další in­formace. Jednotná fronta, řekl jsem si v duchu. Otázka zůsta­ne nezodpovězená.</p>

<p>Lord Golden znovu zvrátil hlavu na opěradlo židle, hlasi­tě se nadechl a pak zase vydechl. „Zatraceně pěkný dárek," konstatoval uznale. „Podle toho, co jsem slyšel, bych hroz­ně rád taky jeden takový měl. Jenomže slyšet o něčem ještě není totéž jako to vidět. Myslím, že požádám prince Dutifula o svolení, jestli bych ho nemohl některou noc 'provázet." Znovu vzdychl a hlava se mu svezla stranou. „Jestli se vů­bec někdy vrátí ze svého meditačního ústraní. Není přiroze­né, chcete-li to vědět, aby chlapec v tomto věku trávil tolik času o samotě. To vůbec není přirozené." Výslovnost lorda Goldena rychle upadala.</p>

<p>Zato dikce lady Bresingy byla zcela jasná, když se ho ze­ptala: „Takže váš princ se znovu stáhl z veřejnosti do ústra­ní, aby nějaký čas prodléval se svými myšlenkami?"</p>

<p>„Ano, je to tak," potvrdil lord Golden. „A tentokrát je už dlouho pryč. Samozřejmě že má v tyto dny o čem přemýšlet. Blíží se jeho zasnoubení a vůbec, ostrovanská delegace je na cestě. Dost na to, aby se s tím mladý muž vypořádal. Tím myslím, jak byste se k tomu postavil vy, mladý sire?" A mátožně ukázal prstem jakžtakž Civilovým směrem. „Jak by se vám líbilo být zasnouben se ženou, se kterou jste se nikdy nesetkal... inu, ona to ještě ani není žena, jsou-li zvěsti prav­divé. Spíše dívka v rozpuku. Kolik že jí je? Jedenáct? Tak mladá. Tak strašně mladá, nemyslíte? A já nechápu, jaké má ten sňatek přinést výhody. To tedy opravdu nevím."</p>

<p>Jeho slova byla indiskrétní, ba hraničící s přímou kritikou královnina rozhodnutí. Lidé kolem stolu si vyměnili pohle­dy. Bylo jasné, že lord Golden si zavdal více brandy, než byl s to unést, a přitom si naléval další. Jeho slova zůstala viset nezodpovězená v ovzduší. Avoin si možná myslel, že sve­de konverzaci do bezpečnějších vod, když se zeptal: „Takže princ se často uchyluje k meditacím?"</p>

<p>„Je to horalský způsob," potvrdil lord Golden. „Nebo tak mi to aspoň řekli. Co já o tom vím? Jedině to, že to není můj jamaillianský způsob. Mladí šlechtici z mé překrásné rodné země jsou spíše světsky zaměření. A to se podporuje, to vám říkám, protože kde jinde se má mladý šlechtic naučit, jak to na světě chodí, nežli uprostřed světa samotného? Váš princ Dutiful by možná udělal lip, kdyby se více vmísil mezi své dvořany. Ano, a poohlédl se blíže od domova po vhodné choti." V postupně utichajících slovech lorda Goldena začal zaznívat jamaillianský přízvuk, jako by se v opojení rozpo­mněl na to, kterak se mluví v jeho někdejší domovině. Usrkl ze své sklenice a potom ji postavil na stůl tak nemotorně, že jantarová tekutina trochu vyšplíchla přes okraj. Zamnul si ústa a bradu, jako by chtěl rozmasírovat strnulost způsobe­nou brandy. Já měl ovšem podezření, že předtím neudělal nic víc, než si jen přiložil přetékající sklenici ke rtu.</p>

<p>Na jeho komentáře nikdo nereagoval, ale lord Golden si toho zřejmě nevšímal.</p>

<p>„A tentokrát je jeho absence vůbec nejdelší!" rozpovídal se. „O ničem jiném se teď u dvora nemluví. ,Kde je princ Dutiful? Cože, stále v ústraní? Kdypak se vrátí? Cože, to ni­kdo neví?' Má to neblahý dopad na nálady u dvora, když je mladý vládce po tak dlouhou dobu nepřítomen. Vsadím se, že to musí vadit i jeho kočce. Co myslíte, Avoine? Souží se lovecká kočka, když je její pán po dlouhou dobu pryč?"</p>

<p>Zdálo se, že Avoin o tom přemýšlí. „Je-li někdo své koč­ce vskutku oddaný, nenechal by ji tak dlouho o samotě. Ko­čičí věrnost nelze pokládat za žádnou samozřejmost, musíte se o ni každý den ucházet."</p>

<p>Avoin se nadechl, aby pokračoval, ale lady Bresinga ho hladce přerušila. „Nuže, naše kočky loví nejlépe za rozbřes­ku, když ještě nad krajinou leží jitřní šero. Takže máme-li lordu Goldenovi ukázat naše krásky v nejlepší parádě, mě­li bychom se teď raději všichni odebrat na kutě, abychom mohli brzy vstávat." Na její nepatrný pokyn k ní přistoupil sluha, aby jí odtáhl židli. Také všichni ostatní vstali, třebaže lord Golden s menším zapotácením. Měl jsem dojem, že jsem uslyšel, jak se Graylingovic dcera trochu pobaveně uchichtla, ale ani její postoj nebyl zrovna nejjistější. Vědom si své role, předstoupil jsem kupředu, abych lordu Goldenovi na­bídl rámě. Ten to povzneseně odmítl, mávl vztekle rukou, ať ustoupím stranou, a zamračil se nad mou drzostí. Stál jsem zcela netečně poblíž, zatímco šlechta si navzájem přála dob­rou noc, a pak jsem lorda Goldena následoval do jeho kom­nat.</p>

<p>Otevřel jsem mu dveře a doprovodil ho až dovnitř. Když jsem za ním vcházel, ihned jsem postřehl, že domácí slu­hové se mezitím činili v našich komnatách. Věci po koupe­li byly odklizeny, z držáků trčely nové svíčky a okno bylo zavřené. Na stole spočíval podnos se studeným masem, ovo­cem a pečivem. Mým prvním počinem po zavření dveří by­lo otevření okna. Měl jsem prostě nepříjemný pocit z toho, že by mezi Nighteyesem a mnou měla být nějaká pevná pře­kážka. Vyhlédl jsem ven, ale po vlkovi ani památky. Nepo­chybně sám slídil na zdejších pozemcích a já nehodlal ris­kovat, že bych po něm pátral za pomoci Moudrosti. Rychle jsem obešel naše pokoje, zkontroloval, jestli tu někdo neslídil, a potom se podíval pod postele a do skříní, jestli neodha­lím nějaké špehy. Bresinžina domácnost a její hosté byli dnes večer ostražití. Buďto věděli, proč jsme přijeli, anebo čeka­li, že sem zavítá někdo jako my, aby pátral po princi. V lož­ním prádle jsem však žádné špehy nenašel, neobjevil jsem ani známky toho, že by se s mými ležérně rozvěšenými odě­vy hýbalo. Nikdy jsem nenechával pokoj v dokonalém po­řádku. Je snadné uvést prohledanou místnost do dokonalého pořádku; mnohem obtížnější už je přesně se rozpomenout, jak se rukávy oděvu visícího přes židli dotýkaly podlahy.</p>

<p>Provedl jsem podobnou prohlídku rovněž v komnatě lor­da Goldena, zatímco on mlčky čekal. Když jsem skončil, oto­čil jsem se zpátky ke svému pánovi. Ten se svezl ztěžka do křesla a mocně si vydechl. Víčka mu klesla a brada se svez­la na prsa. Všechny rysy měl propadlé vlivem pití. Až jsem tiše vyjekl úlekem. Jak mohl být tak neopatrný a opít se? Zatímco jsem ho pozoroval, skopl si jednu po druhé boty, tak­že podpatky zazvonily o zem. Poslušně jsem šel, boty odtáhl a dal je stranou. „Můžeš stát?" zeptal jsem se.</p>

<p>„Co říkáš?"</p>

<p>Vzhlédl jsem z podřepu u jeho nohou. „Povídám, můžeš stát?"</p>

<p>Pootevřel na škvíru oči a pak se mu po ústech zvolna roz­lil úsměv. „Já jsem tak dobrý," gratuloval sám sobě šeptem. „A ty jsi tak obstojné publikum, Fitzi. Uvědomuješ si vůbec, jak to může být vyčerpávající, zaujímat pózy, když nikdo ne­ví, že jsou to pózy, vžívat se do úplně jiné postavy, když ne­ní nikdo, kdo by ocenil, jak dobře to dělám?" V jeho zlatých očích se mihl záblesk někdejší šaškovské nezbednosti. Pak zase zmizel a jeho ústa získala vážný výraz. Velmi tiše řekl: „Samozřejmě že můžu stát. A tančit a skákat, bude-li třeba. Ale dnes večer o to nejde. Dnes večer musíš jít do kuchyně a postěžovat si, jaký máš hlad. Jelikož vypadáš jako přízrak, nepochybuji o tom, že dostaneš najíst. A při řeči zjisti, co se dá. Tak už běž, dělej, já jsem naprosto schopen dostat se do postele sám. Chceš nechat to okno otevřené?"</p>

<p>„Byl bych rád," zaváhal jsem.</p>

<p><emphasis>I já. </emphasis>Potvrzující myšlenka ze strany Nighteyese byla tišší než dech.</p>

<p>„Pak to tak bude," prohlásil lord Golden.</p>

<p>Kuchyně byla stále plná sluhů, poněvadž konec stolování ještě neznamená konec služby. Pravda je, že jenom málo lidí pracuje tvrději či déle než ti, kteří mají na starost hradní stra­vování, protože jakmile je nádobí po večerním jídle uklize­no a umyto, je už skoro čas zadělávat na chleba na další den. Platilo to jak na Galetonu, tak na hradě Buckkeep. Přišel jsem ke dveřím a odvážil se strčit hlavu dovnitř se zvídavým a prosebným výrazem ve tváři.</p>

<p>Takřka okamžitě se nade mnou slitovala jedna kuchyňská pomocnice. Poznal jsem v ní jednu z žen, které posluhovaly u stolu. Lady Bresinga ji oslovovala Lebven. „Musíš být vy­hládlý jak vlk. Ti všichni si tam seděli, jedli a popíjeli a s te­bou jednali, jako bys byl kus dřeva. No tak pojď dál. I když toho hodně snědli, ještě stále tu zbylo dost do zásoby."</p>

<p>Za okamžik už jsem trůnil na vysoké stoličce na rohu za-moučeného a rozrýhovaného stolu na hnětení chleba. Lebven mi na dosah ruky vyskládala celou řadu chodů a měla vskutku pravdu, když říkala, že ještě stále zbylo dost do zá­soby. Plátky studené vyuzené zvěřiny stále napůl zakrýva­ly talíř umně obložený malými nakládanými jablky. Slazené meruňky byly jako tlusté zlaté polštářky tak bohatě napě­chované v malých buchtičkách, že se najedno kousnutí rozdrolily. Desítky drobných ptačích jatýrek prošpikovaných kousky česneku v olejovém nálevu mě nelákaly, ale mimo­to tam byla ještě tmavá kačení plíčka ozdobená sirupovitými plátky sladkého zázvorového kořene. Vždycky jsem si libo­val v kulinářských požitcích. Byl tam i dobrý hnědý chleba a skrojek másla k namazání. Lebven mi přinesla žejdlík stu­deného piva a džbánek na dolití. Když to přede mne vysklá­dala, zatímco já kýváním hlavy děkoval jako divý, stoupla si ke stolu naproti mně, štědře rozprášila po desce mouku a vy­klopila na ni nakynutou lžíci chlebového těsta. Začala ho hníst a obracet, přidávajíc hrsti mouky, aby těsto pořádně zpraco­vala, dokud nebylo hladké.</p>

<p>Nějakou dobu jsem jenom jedl, díval se a poslouchal. By­ly to obvyklé kuchyňské drby, o tom, co se povídá, a o men­ších sporech mezi sluhy, jeden prý vychrstl mléko ze džberu, kam bylo dáno na zkysnuti, a řeči o práci, kterou bylo třeba do zítřka zvládnout. Panstvo v domě bude vstávat časně, ale přesto bude očekávat přichystané jídlo, a to stejně bohaté jako dnešní večeři. Budou chtít i jídlo s sebou, které musí upoutat zrak stejně jako naplnit střeva. Sledoval jsem Lebven, jak válí těsto, potírá ho máslem, skládá a pak znovu vá­lí, jen aby ho znovu potřela máslem a poskládala. Všimla si, že je  přitom sleduji, a s úsměvem ke mně vzhlédla. „V hous­kách je tak hodně vrstev, jsou pěkně drolivé a křupavé. Je s tím ale spousta práce na to, že to snědí ani ne za jednu mi­nutu."</p>

<p>Nějaký sluha za ní položil na přepážku zakrytý koš s ví­kem. Otevřel ho, úhledně vystlal plátěným ubrouskem a po­tom do něj začal skládat jídlo: čerstvé housky, hrníček s más­lem, jídlo s kousky masa uvnitř a trochu nakládaných jablek. Koutkem oka jsem ho sledoval, pokyvuje hlavou a reaguje na Lebvenina slova: „Je to zvláštní. Většinu z nich ani nenapad­ne, kolik práce nás to stojí, než jim zajistíme pohodlí."</p>

<p>Z kuchyně se ozvalo víc než jedno mumlavé přitakání. „Je­nom se koukni na sebe," opětovala Lebven moji soucitnou poznámku. „Po celou večeři jsi držel stráž, jako kdyby ně­kdo mohl tvému pánu ublížit v domě, kde je hostem. Směšný jamaillianský způsob smýšlení. Nebýt toho, mohl jsi mít dnes večer jídlo a taky trochu času pro sebe."</p>

<p>„To bych docela uvítal," odpověděl jsem popravdě. „Rád bych se tady trochu porozhlédl. Nikdy jsem nebyl na místě, kde chovají kočky namísto psů."</p>

<p>Druhý sluha uchopil košík a zanesl ho k zadním dveřím. Muž, který tam čekal, mu jej vzal z rukou. V jeho druhé ru­ce mu schlíple viselo cosi chlupatého. Zahlédl jsem to jen na chvíli, než se dveře zase zavřely. Nejraději bych vyskočil od stolu a vydal se po stopě tamtoho jídla, ale Lebven pořád ho­vořila:</p>

<p>„Inu. Tak to tu chodí zhruba posledních deset let, od do­by, co starý pán zemřel. Předtím jsme tu měli většinou psy a jen asi jednu či dvě kočky, s nimiž lovila paní. Jenže mla­dý pán má raději kočky než psy, a tak nechal psy utratit. Ne že by mi chybělo to jejich štěkání a vytí, nemluvě o jejich motání pod nohama! Ty velké kočky jsou drženy ve svých ohradách, pokud zrovna neloví. A co se týče těch menších, jsou to naši mazlíčci, o tom žádná. Ani jedna říční krysa si už více netroufne strčit čumák do této kuchyně." Vrhla lás­kyplný pohled na strakatou domácí kočku ležící u krbu. Na­vzdory tomu, že byla mírná noc, se vyhřívala u pohasínajícího kuchyňského ohně. Lebven nakonec zanechala skládání a začala lístkové těsto stloukat, až se na něm začaly dělat puchýřky. To poněkud ztížilo náš hovor a já se mohl elegant­něji vytratit. Šel jsem ke kuchyňským dveřím a otevřel je. Muž s košem plným jídla byl pryč.</p>

<p>Lebven na mě zavolala: „Jestli hledáš záchod, jde se těmi druhými dveřmi a podél zdi za roh. Je to těsně předtím, než dojdeš ke králíkárnám."</p>

<p>Poděkoval jsem jí a poslušně vyšel druhými dveřmi. Ven­ku jsem se dlouze rozhlížel kolem, ale nikde žádný pohyb. Obešel jsem domovní zeď, jenže za rohem mi zakrylo vý­hled další hradní křídlo. Měsíční světlo mi ukázalo řady králíkáren, stojící mezi domem a stájemi. Takže tohle ten muž nesl, králíka, kterému právě zakroutil krkem. Skvělé pozdní žrádlo pro loveckou kočku. Avšak po tom muži nebylo ni­kde ani památky a já si netroufal zašmátrat po Nighteyesovi ani se vzdálit na delší dobu z kuchyně. Zklamaně jsem za­bručel pod vousy, nepochybuje o tom, že to zabalené jídlo bylo určeno pro prince a jeho kočku. Propásl jsem příleži­tost. Vrátil jsem se do vyhřáté a osvětlené kuchyně.</p>

<p>Mezitím tu zavládl o trochu větší klid. Nádobí bylo z vět­ší části umyto a kuchyňští pomocníci a pomocnice se rozu­tekli na kutě. Zůstala pouze Lebven stloukající těsto a jakýsi nabručený muž, který hlídal hrnec s bublajícím masem. Vrátil jsem se na svou stoličku a nalil si do hrnku zbytek pi­va. Bylo jasné, že ostatní si pro sebe urvou tu trochu spán­ku, která ještě zbývala, než budou muset zase vstávat a chys­tat další jídlo. Strakatý kocour se náhle protáhl, vstal a přišel si mě prohlédnout. Dělal jsem, že si ho nevšímám, když mi čichal k botám a potom k lýtkům. Kocour potom natočil hla­vu a otevřel tlamu dokořán, jako by dával najevo odpor, já ovšem tušil, že pouze ucítil můj pach.</p>

<p><emphasis>Je cítit jako ten pes venku. </emphasis>Zákmit myšlenky z jeho stra­ny, prostoupené opovržením. S lehkostí se vznesl a přistál na stole vedle mě, aby vzápětí natáhl čumák směrem k talí­ři se zvěřinou. Já ho hřbetem ruky odstrčil. Neurazil se ani to nevzal na vědomí, jen překročil moji ruku, aby se zmoc­nil plátku, po kterém toužil.</p>

<p>„Och, Tupsi, takové způsoby před hostem. Nevšímej si ho, Tome, je rozmazlený jako všechny ostatní." Lebven ho ucho­pila zamoučenýma rukama. Když ho stavěla na podlahu, ko­cour pořád držel v zubech své maso, pak si k němu přidřepl, natočiv hlavu poněkud stranou, aby se mu lépe ukusovalo. Přitom střelil po Lebven vyčítavým pohledem. <emphasis>Neměla bys </emphasis><emphasis>u stolu krmit psy, ženská. </emphasis>Bylo těžké nevidět v jeho žlutookém pohledu zášť. Dětinsky jsem jej opětoval při vědomí, že většina zvířat to nesnáší. Kocour z hloubi hrdla výhružně zavrčel, popadl své maso a odporoučel se mi z očí pod stůl.</p>

<p>Pomalu jsem dopíjel zbytek piva. Kočka to věděla. Znamenalo to, že i celý dům věděl o mém napojení na Nighteyese? Navzdory Avoinovým monologům, které po celý ve­čer vedl, jsem pořád věděl, že o loveckých kočkách toho vím příliš málo. Budou Nighteyese pokládat za vetřelce, ne­bo budou jeho pach na nádvoří ignorovat? Bude pro ně ta in­formace natolik závažná, aby se o ni podělily s lidmi nadanými Moudrostí? Ne všechna pouta Moudrosti byla tak in­timní jako to, které jsem sdílel s Nighteyesem. Jeho starost o lidské aspekty mého života rozrušila Black Rolfa natolik, že si ho bezmála hnusil. Možná že se tyto kočky vázaly na lidi kvůli radosti z lovu. Nebylo to nemožné. Sice nepravdě­podobné, ale ne nemožné.</p>

<p>Inu, nezjistil jsem o nic víc, než jsme až dosud tušili, ale aspoň jsem si pořádně zavdal jídla. Spánek byla jediná dal­ší věc, kterou jsem pro ten večer ještě mohl realizovat. Po­děkoval jsem Lebven, popřál jí dobrou noc a navzdory jejím výhradám, že to udělá sama, jsem odklidil nádobí ze stolu. Když jsem potichu zamířil ke svému pokoji, na hradě pano­val klid. Zpod dveří prosvítalo pouze matné světlo. Položil jsem ruku na kliku v domnění, že budou na západku. Neby­ly. S nervy náhle napjatými jako špagáty jsem do nich poti­chu strčil a ony se snadno otevřely směrem do zešeřelé míst­nosti. Pak jsem zalapal po dechu a zůstal bez hnutí stát.</p>

<p>Laurel na sobě měla dlouhý tmavý plášť splývající přes noční košili. Vlasy měla volně rozpuštěné do půli zad. Lord Golden měl přes svou noční košili přehozený vyšívaný žu­pan. Světlo z krbového ohýnku zlatilo lesklá vlákna ve vý­šivkách ptactva na zádech a na rukávech jeho županu a zvýrazňovalo světlejší proužky ve vodopádu Laureliných vlasů. Na rukou měla krajkové rukavice. Stáli u ohně těsně ved­le sebe, hlavy nachýlené k sobě. Já tam mlčky postával jako zaskočené dítě, říkaje si, jestli jsem je snad nevyrušil upro­střed objetí. Lord Golden na mě pohlédl přes Laurelino ra­meno a pak mi nepatrně naznačil, abych šel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Když se ke mně otočila Laurel, měla velké oči, jakoby vytřeštěné.</p>

<p>„Myslela jsem, že spíš ve své komnatě," řekla tiše. Byla snad zklamaná?</p>

<p>„Byl jsem dole v kuchyni něco sníst," vysvětlil jsem jí. Čekal jsem, že na má slova odpoví, ale ona se na mě jen dí­vala. Pojednou jsem zatoužil být někde jinde. ,Ale teď jsem strašně unavený. Myslím, že půjdu hned do postele. Dobrou noc." Otočil jsem se ke svému služebnímu pokoji, ale hlas lorda Goldena mě zastavil.</p>

<p>„Tome. Zjistil jsi něco?"</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Jen pár podrobností ze života slu­hů. Asi nic užitečného." Stále jsem si nebyl jist, nakolik ote­vřeně mohu mluvit před Laurel.</p>

<p>„Dobrá. Zdá se, že Laurel si vedla lépe." Otočil se k ní, vy­zývaje ji, ať promluví. Jakákoli žena by byla polichocena po­hledem jeho zlatých očí.</p>

<p>„Princ Dutiful tady byl," prohlásila Laurel tlumeným šep­tem. „Než jsem šla spát, požádala jsem Avoina, aby mi uká­zal stáje a kočičárnu. Chtěla jsem vidět, v jakých podmín­kách tu zvířata žijí."</p>

<p>„A jeho mlžná kočka byla tam?" zeptal jsem se nevěříc­ně.</p>

<p>„Ne. Nic tak zřejmého to nebylo. Ale princ vždycky trval na tom, že na potřeby kočky dohlédne sám. Dutiful má jisté zvláštní drobné zvyky, třeba způsob, jak skládá své věci ne­bo jak zavěšuje postroj. Na takové maličkosti si velmi potr­pí. Na polici vedle byly kartáče a podobné věci, uspořádané přesně tak. Bylo to princovo dílo. Vím to."</p>

<p>Vybavil se mi princův pokoj na Buckkeepu a odtušil jsem, že má pravdu. Ale přesto - „Myslíš, že by princ svoji dra­hocennou kočku nechal umístit tam dolů? Na Buckkeepu to zvíře spí v jeho komnatách."</p>

<p>„Mají tam vše, co kočka potřebuje: věci na broušení drá­pů, byliny, které mají rády, čerstvou zeleň rostoucí ve škop­ku, hračky, na nichž se cvičí, ba i živou kořist k snědku. Bresingové tu mají králíkárnu na králíkárně, aby jejich kočky nikdy nemusely jíst studené maso. Kočky se tady mají jako královská smetánka."</p>

<p>Připadlo mi, že má další otázka logicky následuje. „Není možné, že princ pobývá dole ve stájích, aby byl své kočce nablízku?“ Možná že ten koš nemusel urazit až tak dlouhou cestu.</p>

<p>Laurel na mě pozvedla obočí. „Princ bydlící v kočičárně7"</p>

<p>„Zdá se, že má to zvíře moc rád. Myslel jsem, že by udě­lal raději tohle, než aby se od ní nechal odloučit " Málem jsem vyzradil svůj vlastní úsudek že princ je z Moudrých a nenechal by se odloučit od svého spřízněného zvířete Na chvíli zavládlo mlčení. Lord Golden ho poté přerušil. Jeho lahodný hlas se donesl akorát tak k nám. „Inu, alespoň jsme zjistili, že princ tu byl, i když tu teď třeba není. A zítřek nám může přinést více informací. Bresingové si s námi hrají na kočku a na myš. Vědí, že pnnc opustil dvůr ve společnosti kočky. Možná i mají podezření, že jsme ho sem přijeli hle­dat. Přidržíme se však našich rolí a budeme ladně tančit za tím, čím nám mávají před nosem. Nesmíme prozradit, co ví­me "</p>

<p>„Tohle se mi hnusí," prohlásila Laurel suše. „Protiví se mi to klamání a ty zdvořilé tváře, které musíme mít nasazeny. Nejradši bych šla, zatřásla tou ženskou a zeptala se, kde je Dutiful. Když jen pomyslím na ta muka, která způsobila na­ší královně Proč jsem jenom nechtěla vidět kočičárnu ješ­tě před večeří Byla bych kladla jiné otázky, to mi věřte. Ale přinesla jsem vám tu zprávu, hned jak jsem mohla. Bresingové mi přidělili služebnou, která trvala na tom, že mi po­může připravit se na spaní, a potom jsem si netroufala vy­klouznout z pokoje, dokud jsem neměla jistotu, že většina hradu spí."</p>

<p>„Kladení přímých otázek nám neposlouží, ani vytřepává-ní pravdy z urozených dam. Královna chce, aby se Dutiful vrátil ve vší tichosti. To musíme mít všichni na paměti." In­strukce lorda Goldena patřily i mně.</p>

<p>„Pokusím se," odpověděla Laurel s tichou rezignací v hla­se</p>

<p>„Dobrá A teď se musíme všichni pokusit využít zbytku času, který se nám nabízí, abychom si odpočali před zítřej­ším lovem. Dobrou noc, Tome."</p>

<p>„Dobrou noc, lorde Goldene, dobrou noc, lovčí Laurel."</p>

<p>Po chvilce mlčení mi něco došlo. Čekal jsem, že Laurel odejde, abych za ní mohl zajistit dveře Čekal jsem, že řeknu šaškovi o koši a mrtvém králíkovi Jenže Laurel a lord Golden čekali, až odejdu já Laurel si prohlížela tapiserii na zdi se zaujetím, které v tomto případě rozhodně nebylo na mís­tě, zatímco lord Golden spokojeně rozjímal nad třpytivým vodopádem Laureliných vlasů.</p>

<p>Přemýšlel jsem, zda jim nemám zamknout venkovní dve­ře, a potom jsem si řekl, že by to byl dost nešikovný počin. Pokud si lord Golden přeje mít dveře zamčené, udělá to jis­tě sám „Dobrou noc," zopakoval jsem, tak aby to vyznělo ospale, a ne rozpačitě. Vzal jsem si svíčku, zašel do svého pokoje a potichu za sebou zavřel dveře. Svlékl jsem se a šel si lehnout do postele, odmítaje nechat mysl bloumat za tě­mi zavřenými dveřmi. Necítím žádnou závist, říkal jsem si, pouze ostřejší hlodání mé osamělosti v kontrastu k tomu, co se možná děje mezi těmi dvěma. Říkal jsem si, že je to ode mne sobecké Šašek přece prožil roky v izolaci a osamění Měl bych mu teď odpírat něžný dotek ženské ruky, když je z něj lord Golden?</p>

<p><emphasis>Nighteyesi? </emphasis>Vyslal jsem myšlenku, lehkou jako suchý lís­tek ve větru</p>

<p>Když se jemně otřel svou myslí o moji, pocítil jsem útě­chu. Zaregistroval jsem duby a svěží větřík čeřící vlkův ko­žich. Nebyl jsem sám. <emphasis>Spi, bra</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>říčku. Já slídím za naší kořis</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tí, ale myslím, že do rozbřesku nic nového nezji</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tíme.</emphasis></p>

<p>Mýlil se.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>7  Lov</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Mezi lidem ze Staré krve se tradují poučné pohádky, které </emphasis><emphasis>mají sloužit jako vodítko pro velmi mladé adepty. Jsou to </emphasis><emphasis>prosté příběhy, které učí děti na základě vyprávění o zvířa</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tech, jež slouží za vzor pro své obdivuhodné kval</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ty. Ti, kdo </emphasis><emphasis>nejsou ze Staré krve, by se možná s překvapením dozvěděli o Vlkovi, u n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>hož je vyzdvižena oddanost vůči jeho rodině, nebo o Myši, která projevila velkou mou</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>rost, když se mě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>síce dopředu zásobila na studenou zimu. Houser, který drží </emphasis><emphasis>stráž, zatímco zbytek hejna se krmí, je chv</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>len za svou ne-</emphasis><emphasis>sobeckost a Dikobraz za svoji toleranci spočívající v tom, že </emphasis><emphasis>zranil pouze ty, kteří na něj zaútoč</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>li jako první. Vlastnosti </emphasis><emphasis>Kočky je nezávislost. Vypráví se příběh o ženě, která se sna</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>žila nav</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>zat vztah s ko</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>kou. Kočka navrhne, že to s ní na den </emphasis><emphasis>či na dva zkusí, aby viděla, jestli se dotyčná žena vynasna</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ží plnit dobře úkoly, kterými ji pověří. Př</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>běh se týká úkolů, </emphasis><emphasis>z nichž kočka zkouší onu ženu; chce po ní, aby jí hladila ko</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>žich, bavila ji prová</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>kem, nosila smetanu a tak dále. Žena </emphasis><emphasis>každé ze žádostí s radostí v</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>hoví a každý úkol dobře vyplní. </emphasis><emphasis>Na konci této periody žena kočce opět navrhne, aby spolu </emphasis><emphasis>navázaly vztah, pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>tože si myslí, že obě se k sobě dobře ho</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dí. Kočka odpovídá se slovy: „Kd</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>bych s tebou navázala </emphasis><emphasis>vztah, byla bys chudší, neboť bys přišla o to, co máš na mně nejraději, a sice to, že já tě nepotřebuji, ale jen toleruji tvo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ji sp</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>lečnost. " Je to výstražná bajka, praví Stará krev, kte</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rá má dítě varovat, aby neus</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>lovalo o vztah se zvířetem, kte</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ré není s to če</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>pat ze vztahu tolik, kolik nabízí.</emphasis></p>

<p>BADGERLOCKOVY „PŘÍBĚHY STARÉ KRVE"</p>

<p><emphasis>Jen dovol, abych tě spa</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>řil.</emphasis></p>

<p><emphasis>Už jsi mě viděl. Ukázala jsem se ti. Přestaň mě s tím otra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vovat a dávej pozor. Ř</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>kal jsi, že se to pro mne naučíš. Slíbil </emphasis><emphasis>jsi mi to. Právě proto jsem tě vzala sem, kde nás nic neruší. </emphasis><emphasis>Buď kočkou.</emphasis></p>

<p><emphasis>Je to moc těžké. Dovol, ať tě na vlastní oči spa</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>řím. Pro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sím.</emphasis></p>

<p><emphasis>Až budeš připraven. Až budeš umět být kočkou, jako jsi </emphasis><emphasis>sám sebou. Pak budeš připr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ven poznat mne.</emphasis></p>

<p>Byla přede mnou. Já se ploužil do kopce za ní, každé křo­ví mě škrábalo, každý příkop a každý kámen mi podrážel no­hy. V ústech jsem měl sucho. Noc byla chladná, ale zatímco jsem si razil cestu porostem, dusil jsem se zvířeným prachem a pylem. <emphasis>Počkej!</emphasis></p>

<p><emphasis>Kořist nečeká. Kočka nevolá „počkej" na to, co h</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ní. Buď </emphasis><emphasis>kočkou.</emphasis></p>

<p>Na okamžik jsem ji málem zahlédl. Pak se za ní zavřela vysoká tráva a byla pryč. Nic se nehnulo, neslyšel jsem žád­ný zvuk. Už jsem nevěděl, kudy mám jít. Noc pod zlatým měsícem byla hluboká, světla Galetonu se ztratila kdesi za mnou ve zvlněných kopcích. Nadechl jsem se a pak jsem za­vřel ústa, odhodlán dýchat co nejtišeji, i když jsem se dusil. Postupoval jsem kupředu, dělaje jeden klouzavý krok za dru­hým. Neodstrkoval jsem větve z cesty, ale proplétal se kolem nich. Nesl jsem se trávou, pokoušeje se rozdělovat ji svým krokem a nerozrážet. Přenášel jsem opatrně váhu z jednoho kroku na druhý. Co to po mně chtěla? <emphasis>„Buď nocí. Nikoli vět</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rem, který čeří stromy, ani nehlučným křídlem sovy či malin</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kou my</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>kou nehybně přik</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>čenou k zemi. Buď nocí, která va</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ne nade vším, dotýká se, aniž by byla cítěna. Protože noc je </emphasis><emphasis>kočka." </emphasis>No tak dobře. Byl jsem nocí, hladkou, temnou a bezhlesou. Zastavil jsem se pod příkrovem dubové větve. Listí na ní bylo nehybné. Otevřel jsem oči dokořán, jak to jen šlo, pokoušeje se zachytit každičkou špetku světla z okolí. Po­malu jsem otočil hlavu. Roztáhl jsem chřípí a pak se mlčky dlouze nadechl přes ústa, pokoušeje se vycítit ji v ovzduší. Kde jen je, kam se poděla?</p>

<p>Vtom jsem na sobě ucítil váhu, jako by mi svalnatý muž sevřel oběma rukama ramena a pak se ode mě odrazil. Zato­čil jsem se kolem dokola, ale byla to jenom Kočka. Seskoči­la na mě jako padající list a vzápětí se svezla na zem. Nyní se krčila v suché trávě a zetlelém listoví pod stromem. S bři­chem u země ke mně zvedla zrak a pak pohlédla jinam. Při­dřepl jsem k ní. „Kudy, Kočko? Kudy šla?"</p>

<p><emphasis>Tady. Ona je tady, Vždycky je tady, se mnou.</emphasis></p>

<p>Poté co jsem vnímal hluboký, hrdelní hlas své lásky, byla myšlenka Kočky v mé mysli jako rezavé vrnění. Měl jsem ji rád, ale nechat ji, aby se svými myšlenkami dotýkala mých, když já místo toho toužil po své lásce, bylo skoro nesnesi­telné. Jemně jsem ji od sebe odstrčil. Snažil jsem se ignoro­vat její ublížený protest, že jsem to udělal.</p>

<p>„Tady," vydechl jsem. „Já vím, že je blízko. Ale kde?"</p>

<p><emphasis>Blíž, než si myslíš. Ale nikdy mě nepoznáš, dokud budeš </emphasis><emphasis>odstrkovat kočku stranou. Otevři se kočce. Buď ko</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>kou. Ukaž </emphasis><emphasis>se přede mnou.</emphasis></p>

<p>Kočka ode mě zatím nehlučně odplula. Neviděl jsem, kam šla. Byla jako noc vplouvající do noci, a to bylo jako pokou­šet se rozeznat vodu, již jste vlili do řeky. Potichu jsem na­sál dech a chystal se, zeji budu následovat, nejen po svých, ale i srdcem. Odvrhl jsem všechen strach a otevřel se kočce.</p>

<p>Kočka byla pojednou zpátky - vynořila se ze tmy, aby se z ní stal o něco sytější stín. Přitiskla se těsně k mým nohám. <emphasis>Lov.</emphasis></p>

<p>„Ano. My lovíme, my lovíme tu ženu, moji lásku."</p>

<p><emphasis>Ne. My jsme loveni. Někdo nás stopuje, něco následuje </emphasis><emphasis>Kočku-a-Chlapce n</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>cí. Nahoru. Vylez.</emphasis></p>

<p>Přizpůsobila svá slova svým myšlenkám a vynesla se lad­ně vzhůru po kmeni dubu. <emphasis>Ze stromu na strom. Tam nahoře nás nemůže stopovat. Přen</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>šej se ze stromu na strom. </emphasis>Věděl jsem, že to právě dělá a že čeká, až ji budu následovat. Zku­sil jsem to. Vrhl jsem se proti dubu, ale kmen byl moc tlus­tý na to, abych po něm mohl šplhat vzhůru, a přesto ne dost drsný na to, aby na něm mé nohy postrádající drápy nalezly nějakou oporu. Chvíli jsem se ho držel, ale nemohl jsem lézt. Sklouzl jsem zpátky, zulámal si nehty a roztrhal si oděv, jak mě strom odmítl. Už jsem mohl slyšet, jak se ten predátor blíží. Byl to pro mě nový pocit, který se mi pranic nelíbil, nechtěl jsem být takto uloven. Najdu si lepší strom. Otočil jsem se a utíkal, obětuje kradmost na úkor rychlosti, ale žád­ný jsem nenalezl.</p>

<p>Rozhodl jsem se zamířit vzhůru do kopce. Někteří predátoři, jako třeba medvědi, neumí dost dobře utíkat po strmých svazích. Pokud to byl medvěd, mohl bych mu možná utéci. Kromě medvěda mě nenapadlo nic dalšího, co by si trouflo vyrazit po naší stopě. A to už mi kynul další dub, mlad­ší a s níže posazenými větvemi. Rozběhl jsem se, vyskočil a zachytil se nejnižší větve. Ovšem v okamžiku, kdy jsem se vytahoval nahoru, můj pronásledovatel doběhl k patě stromu pode mnou. A já se rozhodl hloupě. V okolí nebyly žádné další stromy, na něž bych přeskočil. Těch pár, které se do­týkaly větvemi mého stromu, bylo moc útlých a nespolehli­vých. Byl jsem zahnán na strom.</p>

<p>Zavrčel jsem a podíval se dolů na svého pronásledovate­le. Pohlédl jsem do svých očí hledících do mých očí -</p>

<p>Bleskově jsem se posadil, vytržen ze spánku. Byl jsem sli­tý potem a ústa jsem měl vyschlá jako troud. Vykulil jsem se z postele a vstal, naprosto dezorientovaný. Kde je okno, kde jsou dveře? Až potom jsem se rozpomněl, že nejsem ve svém srubu, ale v jakési podivné místnosti. Potmě jsem se došmátral k míse s vodou. Tam jsem popadl džbán a napil se z něj vlažné vody. Ve zbytku jsem si namočil ruku a omyl si důkladně tvář. Pracuj, mysli, nutil jsem svůj vzpouzející se mozek. Pak mi to došlo. Nighteyes zahnal prince Dutifula na strom kdesi v kopcích za Galetonem. Zatímco já spal, můj vlk prince našel. Pojal jsem však obavu, že princ nás objevil též. Kolik toho ví o Umění? Je si vědom toho, že jsme byli propojeni? Pak šly všechny úvahy stranou. Jako je nízko vi­sící bouře pojednou puštěna z řetězu úderem blesku, tak mne srazil na kolena záblesk světla vyplnivšího mé oči, předzvěst řinčivé bolesti hlavy způsobené Uměním. A já s sebou ne­měl ani ždibec elfí kůry.</p>

<p>Šašek by však mohl mít.</p>

<p>Byla to jediná myšlenka, která mě ještě dokázala zved­nout znovu na nohy. Šmátrajícíma rukama jsem našel dve­ře a vklopýtal do jeho komnaty. Jediné světlo zde pocháze­lo z malé hromádky pohasínajících uhlíků v krbu a mihotavé záře nočních pochodní hořících na pozemcích za otevře­ným oknem. Přivrávoral jsem k jeho posteli: „Šašku?" zvo­lal jsem tiše, chraplavě. „Šašku, Nighteyes zahnal Dutifula na strom. A..."</p>

<p>Slova mi umlkla na rtech. Sen vytlačil předchozí událos­ti večera z mé mysli. Co když ten schoulený obrys pod po­krývkou nebyl jedno tělo, ale dvě? Jakási ruka vzápětí odho­dila deku a naštěstí odhalila pouze jednu postavu okupující tuto velkou postel. Šašek se překulil tváří ke mně a pak se posadil. Čelo se mu starostlivě zkrabatilo. „Fitzi? Něco se ti stalo?"</p>

<p>Usedl jsem ztěžka na kraj jeho postele, přiložil si obě ru­ce z boku k hlavě a zatlačil, pokoušeje se udržet lebku po­hromadě. „Ne. Ano. To je tím Uměním, ale na to teď nemá­me čas. Vím, kde princ je. Zdálo se mi o něm. Byl na nočním lovu s kočkou v kopcích za Galetonem .Pak něco šlo po nás a kočka vyskočila najeden strom a já, totiž princ na další A potom se podíval dolů a pod stromem uviděl Nighteyese. Vlk ho zahnal na strom kdesi v těch kopcích. Když hned vy­razíme, můžeme ho chytit."</p>

<p>„Ne, to nemůžeme. Používej rozum přece "</p>

<p>„To nemohu. Hlava mi puká jako skořápka." Šel jsem do předklonu, lokty na kolenou, hlavu v dlaních „Proč ho ne­můžeme chytit?“ zeptal jsem se zkormouceně.</p>

<p>„Jen si to celé představ, příteli. Oblečeme se a vyplížíme se z této místnosti, projdeme kolem lidí ve stájích, abychom si vyvedli koně, pojedeme v noci neznámou krajinou, až do­razíme k místu, kde je princ na stromě a vlk pod ním Jeden z nás vyleze na strom a přinutí prince sejít dolů. Pak ho pře­mluvíme, aby se s námi vrátil Lord Golden se jako zázra­kem objeví u snídaně s velmi rozladěným princem Dutifulem, jak si umím představit, nebo lord Golden a jeho sluha prostě zmizí z pohostinného domu lady Bresingy beze slův­ka vysvětlení. V každém případě už za několik dní se vyro­jí spousta nepříjemných otázek ohledně lorda Goldena a je­ho sluhy Toma Badgerlocka, nemluvě o princi Dutifulovi."</p>

<p>Měl pravdu. Již jsme tušili, že do princova „zmizení" jsou zapojeni Bresingové. Přivést ho zpátky na Galekeep by by­lo pošetilé Museli jsme ho sebrat takovým způsobem, aby­chom ho mohli odvést rovnou domů na Buckkeep a nikdo se o tom nedozvěděl Zatlačil jsem si prsty oční bulvy Měl jsem dojem, jako by je tlak v mé hlavě hrozil každým okamžikem vystřelit z důlků. „Co tedy uděláme?" zeptal jsem se zastře­ným hlasem. Ani jsem to vlastně nechtěl vědět. Chtěl jsem se jen svalit na bok a stočit do žalostného klubíčka</p>

<p>„Ať vlk zůstane princi na stopě Zítra, během lovu, tě po­šlu zpět pro něco, co jsem si zapomněl. Jakmile budeš sám, zamíříš k místu, kde je princ, a přesvědčíš ho, aby se vrátil na Buckkeep Vyberu ti velkého koně Vezmi ho okamžitě s sebou a vrať se s ním na Buckkeep. Já už najdu způsob, jak tvoji absenci vysvětlit."</p>

<p>„Jaký?"</p>

<p>„Ještě jsem o tom nepřemýšlel, ale najdu ho. O to si ne­dělej starosti. Ať už jim řeknu cokoli, Bresingové to budou muset vzít ze strachu, aby mě neurazili "</p>

<p>Zašťoural jsem do druhé největší díry v našem plánu. By­lo těžké udržet si myšlenky pohromadě „Já .. a přesvědčit ho, aby se vrátil zpátky na Buckkeep''"</p>

<p>„Zvládneš to," odvětil šašek s velkou sebejistotou „Ty už budeš vědět, co mu máš říci "</p>

<p>O tom jsem silně pochyboval, ale došly mi již síly, abych něco namítal Za zavřenými víčky se mi míhala bolestivě jas­ná světélka Když jsem si oči zatlačil klouby na rukou, by­lo to ještě horši Otevřel jsem oči a pohlédl do zešeřelé místnosti, ale klikaté blesky mi stále tančily v zorném poli a roz­bíjely ho na kusy. „Elfí kůru," zaprosil jsem tiše. „Potřebuji ji."</p>

<p>„Ne."</p>

<p>Má mysl nebyla s to pochopit, proč mne odmítl. „Prosím," vyhrkl jsem. „Ta bolest je horší, než ti umím vysvětlit." Ob­čas jsem dokázal předvídat blížící se záchvat. Žádný už jsem dlouho neměl. Ale co to podivné napětí v šíji a zádech? Ne­bo jsem si to jen představoval?</p>

<p>„Fitzi, já nemohu. Chade si na mně vymohl slib." A hlub­ším hlasem, jako by se bál, že nabízí příliš málo, dodal: „Bu­du tady s tebou."</p>

<p>Zacloumala mnou vlna bolesti. Mísil se s ní strach.</p>

<p><emphasis>Mám jít za tebou?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne. „Zůstaň, kde jsi, a hlídej ho. " </emphasis>Slyšel jsem se říci ta slova nahlas současně s tím, jak jsem šije myslel. Bylo zde něco, čeho bych se měl obávat. Vzpomněl jsem si. „Potře­buji čaj z elfí kůry," vysoukal jsem ze sebe. „Jinak nedoká­žu udržet hranice. Myslím tím Moudrost. Poznají, že tady jsem."</p>

<p>Postel pode mnou se hnula, jak z ní šašek slezl; bylo to strašné cuknutí, až mi mozek narazil do vnitřní stěny lebky. Slyšel jsem ho, jak jde ke stojanu s mísou vody. Chvíli nato byl zpátky s mokrým hadrem v ruce. „Lehni si na záda," řekl mi.</p>

<p>„Nemohu," zamumlal jsem. Jakýkoli pohyb mi působil ve­likou bolest. Chtěl jsem se vrátit do svého pokoje, ale nešlo to. Pokud jsem měl mít záchvat, nechtěl jsem ho prodělat před šaškem.</p>

<p>Studená látka na mém čele zapůsobila jako hotový šok. Začal jsem se dávit, pak jsem se několikrát krátce nadechl, abych dostal žaludek pod kontrolu. Spíše jsem cítil než viděl šaška, jak se hrbí přede mnou, zatímco jsem seděl na okraji postele. Uchopil mou ruku do svých rukou navleče­ných v rukavicích a prsty si chvíli pohrával s mými prsty. Vzápětí jsem ucítil píchnutí, jak mě tvrdě štípl mezi kostmi na hřbetě ruky. Vydal jsem nesrozumitelný výkřik a pokusil se ruku vytrhnout, ale on byl jako vždy silnější, než jsem če­kal.</p>

<p>„Jen chviličku," zadrmolil, jako by mě uklidňoval. Bolest v mé ruce přešla do rychle postupující strnulosti. Krátce na­to uchopil oběma rukama mou paži těsně nad loktem, opět zašmátral prsty a pak mě tvrdě štípl.</p>

<p>„Prosím," žadonil jsem a pokusil se od něj odtáhnout. On se pohnul se mnou a bolest v mé hlavě byla tak mohutná, že nebylo úniku. Proč jen mi ubližoval?</p>

<p>„Nevzpírej se," zaprosil naléhavě. „Důvěřuj mi. Myslím, že ti mohu pomoci. Důvěřuj mi." Jeho ruce se opět přesunu­ly, tentokrát k rameni, a ty nelítostné prsty si do mě opět tvr­dě rýply. Zalapal jsem po dechu a vzápětí už jsem měl jeho ruce po obou stranách krku, prsty tlačily dovnitř a nahoru, jako by mi chtěl oddělit hlavu. Sevřel jsem mu zápěstí, ale nenašel jsem v rukou žádnou sílu. „Ještě chvilku," zaprosil znovu. „Fitzi, Fitzi, důvěřuj mi. Důvěřuj mi."</p>

<p>A pak ze mě cosi vyšlo. Hlava se mi svezla na prsa a zů­stala mi volně viset na krku. Bolest nebyla úplně pryč, ale výrazně polevila. Skulil jsem se na bok a on mě převalil na záda. „No vidíš. No vidíš," řekl a já na chvíli hleděl do po­žehnané tmy. A pak byly ty jeho ruce v rukavicích zpátky, palce na čele, zatímco roztažené konečky prstů hledaly bo­dy na mých spáncích a na bocích hlavy. Potom nelítostně za­tlačily, jeho malíček se mi přitom zaryl do pantu u čelisti.</p>

<p>„Nadechni se, Fitzi," slyšel jsem ho říkat, a potom jsem si uvědomil, že nedýchám. Zalapal jsem po vzduchu a vše pojednou ustalo. Chtělo se mi plakat úlevou. Místo toho jsem se rázem ponořil do bezedného spánku. Zdál se mi divný sen. O tom, že jsem v bezpečí.</p>

<p>Před úsvitem jsem procitl se zastřeným vědomím. Zhlu­boka jsem se nadechl a uvědomil si, že se nacházím v šaš­kově posteli Myslím, že on právě vstal. Pohyboval se tiše po pokoji a vybíral si šaty. Myslím, že ucítil, jak se na něj dívám, poněvadž přišel k postranici postele. Sáhl mi na čelo a zatlačil mi hlavu zpátky do polštáře. „Jen zase usni. Máš ještě chvíli k odpočinku, a já myslím, že ho budeš potře­bovat." Dvěma prsty v rukavici mi přejel od temene hlavy ke kořeni nosu, načrtnuv dvě pomyslné linky. Znovu jsem usnul.</p>

<p>Když jsem se probudil podruhé, bylo to proto, že se mnou jemně třásl. Na posteli vedle mě ležel přichystaný můj mod­rý služebníčky úbor. On byl již úplně oblečený. „Je čas vy­razit na lov," řekl mi, když uviděl, že jsem vzhůru. „Obávám si, že si budeš muset pospíšit."</p>

<p>Opatrně jsem pohnul hlavou Krk a celá páteř mě bolely Toporně jsem se posadil. Měl jsem pocit, jako bych absol­voval pěstní souboj .. anebo měl záchvat. Pravá tvář mě ze­vnitř na jednom místě bolela, jako bych se do ní kousl Po­díval jsem se stranou a zeptal se- „Měl jsem minulou noc záchvat?"</p>

<p>Jeho slovům předcházelo menší mlčení. Jeho hlas zněl le­žérně. „Možná takový menší. Házel jsi hlavou ze strany na stranu a nějakou dobu ses ve spánku třásl. Já tě přitom držel. Pak to zase přešlo." Nechtěl o tom mluvit o nic víc než já.</p>

<p>Pomalu jsem se oblékal Celé tělo mě bolelo Má levá pa­že nesla stopy po šaškových prstech, malé tmavé kroužky podlitin Takže tu sílu jeho stisku jsem si nepředstavoval. Vi­děl, jak si prohlížím paži, a soucitně sebou trhl „Zanechává to modřiny, ale občas se zdá, že to působí " To bylo vše, co mi předložil k vysvětlení.</p>

<p>Lovecká rána na Galekeepu byla velmi podobná lovec­kým ránům na Buckkeepu. Ve vzduchu viselo potlačované vzrušení. Snídaně proběhla chvatně, vstoje na nádvoří, a usi­lovné práce lidí z kuchyně si stěží kdo povšiml. Já si dal jen žejdlík piva, protože víc jsem si pozřít netroufal. Měl jsem však tolik předvídavosti, abych se zařídil podle Laurel a za­strčil si nějaké jídlo do sedlového vaku. Pak jsem si naplnil příruční kožený měch čerstvou vodou. Ve změti lidí na ná­dvoří jsem zahlédl Laurel, ale měla plno práce, hovoříc mi­nimálně se čtyřmi lidmi najednou Lord Golden procházel davem a častoval každou osobu vřelým úsměvem. Dcera lorda Graylinga Sydel mu byla pořád po boku Nepřetržitě se přitom usmívala a brebentila a lord Golden jí odpovídal s laskavou zdvořilostí. Nezdálo se mi snad, že se mladý Civil tváří trochu podrážděně?</p>

<p>Ze stájí byli přivedeni koně, osedlaní a nablyštění Bylo vidět, že na Myblack nedělá okolní vzrušení žádný dojem, a já se opět pozastavil nad její zdánlivou bezduchostí Houf na nádvoří se mi zdál podivně němý, a pak jsem se sám pro sebe pousmál Nebylo slyšet žádné excitované štěkání, kte­ré by pozvedalo náladu a nakazilo koně vzrušením Postrá­dal jsem psy. Lovci a jejich doprovod nasedli a pak byly na vodítcích přivedeny kočky.</p>

<p>Byla to hladká, krátkosrstá zvířata s protáhlými těly. Je­jich hlavy se mi na první pohled zdály malé Kožichy mě­ly třislově hnědé, jenomže při jistých úhlech dopadu světla na nich bylo možné rozeznat tlumené skvrny Jejich dlouhé, elegantní ocasy jako by v sobě ukrývaly nezávislý život Na svých měkkých tlapách prošly klidně podél tísnících se ko­ní jako psi mezi ovcemi Tohle byli gruepardi a ti dobře věděli, co ten mísící se dav na koních znamená. Pouze s ma­lou nápomocí si každá kočka vyhledala svého pána v sedle. V ohromeném úžasu jsem přihlížel, jak jim sundávají vodít­ka a jak každá kočka mrštně vyskakuje na své místo. Viděl jsem, jak se lady Bresinga otočila v sedle, mumlajíc něžná slova ke své kočce, zatímco Civilův gruepard dal chlapci těž­kou tlapu na rameno a přitáhl si ho k sobě, až do sebe drc­li tvářemi. Marně jsem však čekal na nějaký projev Moud­rosti. Bylo skoro jisté, že oběma Bresingům koluje v krvi, ale měli ji do takové míry pod kontrolou, že jsem to ani ne­pokládal za možné. Za takových okolností, ať už jsem po do­teku toužil sebevíc, jsem si netroufal vyhledat Nighteyese. Jeho mlčení ve vztahu ke mně bylo tak absolutní, že to vy­znívalo jako absence Už brzy, slíbil jsem si, už brzy.</p>

<p>Vyrazili jsme směrem ke kopcům, kde nám Avoin slibo­val hojný výskyt pernatců a hodně zábavy při jejich lovu. Jel jsem vzadu spolu s ostatním doprovodem a vdechoval zví­řený prach. I v této časně ranní hodině visel ve vzduchu pří­slib, že den bude na tuto roční dobu nezvykle teplý Zem ve zdejším kraji měla zvláštní složení, neboť jakmile byla ten­ká povrchová tráva prošlapána, vznikla cesta z jemné praš­né půdy Brzy jsem litoval, že jsem si nevzal kapesník na za­krytí úst a nosu; zvířený prach navíc znesnadňoval jakoukoli konverzaci. Půda tlumila kopyta koní a za nepřítomnosti ště­kajících psů jsem měl dojem, že jedeme skoro úplně poti­chu. Za chvíli jsme opustili říční břeh a rozjeli se po úbočí sluncem ožehlého kopce napříč křupajícím šedozeleným po­rostem Naše cesta se teď vinula zvlněnou krajinou s kopci a údolími, které vypadaly všechny stejně</p>

<p>Když jsme stanuli na vrcholu kopce, lovci již byli o not­ný kus před námi a vytrvale postupovali Myslím, že hejno ptáků, které jsme tam vyplašili, zaskočilo i Avoina, ale všichni se zase rychle zorientovali. Byl jsem moc vzadu na to, abych viděl, jestli byly kočky vypuštěny na nějaký signál ne­bo jestli zvířata prostě reagovala na zvěř. Byli to velcí, tělnatí ptáci, kteří běželi s roztaženými a tlukoucími křídly, než se jim podařilo odlepit se od země. Několik z nich už se ví­ce nevzneslo, sám jsem viděl nejméně dva, jak byli strženi za křídlo k zemi skákajícími gruepardy. Rychlost těchto ko­ček byla fantastická. Nesly se na svých polštářích, takřka ne­hmotně doskakujíce na zem a vystřelujíce za prchajícími ptá­ky s rychlostí útočících hadů. Jedna kočka skolila dokonce dva ptáky, jednoho držela v zubech, zatímco druhého si pev­ně tiskla tlapami k hrudi. Všiml jsem si, že za námi jedou asi čtyři nebo pět chlapců na ponících. Ti se nyní rozjeli kupře­du s připravenými pytli, aby posbírali kořist. Jen jeden gruepard se zdráhal svou kořist vydat a já z řeči vyrozuměl, že je to teprve mladý lovec s nezavršeným výcvikem.</p>

<p>Před zabalením ukázali ptáky lordu Goldenovi Sydel, kte­rá jela vedle něj, popojela s koněm blíž, aby viděla trofeje, a vykřikla nadšením. Lord Golden vytrhl několika ptákům ocasní pera a pak si mě zavolal stranou Když jsem od něj přebíral trofej ní pera, poručil mi „Dej je ihned do pouzdra, aby se neušpinila."</p>

<p>„Do pouzdra?“</p>

<p>„No přece do pouzdra na pera. Ukazoval jsem ti ho, když jsme se balili na Buckkeepu Sakra, chlape, že tys ho zapo­mněl vzít? Ach! Nu což, budeš se pro něj muset vrátit. Víš které, to vyvázané v rudé kůži s plstěnou vystýlkou Nejspíš bude někde mezi mými věcmi na Galekeepu, pokud jsi ho nenechal na Buckkeepu. Než se vrátíš, dej zatím pera do úschovy k lovčí Laurel. A pospěš si, Tome Badgerlocku. Já to pouzdro potřebuji!" Lord Golden se netajil tím, jak je po­bouřen nejapností svého sluhy. Mezi lordovými věcmi takové pouzdro vskutku bylo, ale on mi nikdy neřekl, že je to pouzdro na pera, ani mi nepřikázal, abych ho vzal s sebou. Vyloudil jsem na tváři patřičně kajícný výraz, aby bylo vi­dět, jak mě má nedbalost mrzí, a horlivě přikyvoval na jeho rozkazy.</p>

<p>Takhle prostě jsem byl uvolněn z dalšího průběhu lovu. Poslušen slov svého pána, otočil jsem Myblack a nasadil jí ostruhy. Teprve za dvěma kopci, které mě dělily od družiny lovců, jsem opatrně zašmátral po Nighteyesovi. <emphasis>Už jedu</emphasis></p>

<p><emphasis>Lepší pozdě než nikdy, mám ten d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>jem, </emphasis>zněla jeho rozmrzelá odpověď.</p>

<p>Zastavil jsem koně a zůstal tiše sedět. Zmocnil se mě ne­blahý pocit. Zavřel jsem oči a podíval se očima vlka. Byla to těžko popsatelná oblast, jako každý kopec a údolí, kterými jsem toho rána projížděl. Dubové stromy v údolích a zaprá­šené zakrslé křoviny mezi žlutou trávou na úbočích kopců. Já však nějakým způsobem věděl, kde vlk je a jak se tam do­stat. Bylo to tak, jak to popsal Nighteyes. věděl jsem, kde mě svědí, ještě než jsem se poškrábal. Rovněž jsem věděl, aniž mi to řekl, že pro jeho mlčení existuje důvod Už jsem po něm více nepátral, ale jen jsem nasadil ostruhy Myblack a v před­klonu ji pobídl kupředu Byla dobrý běžec v rovném teré­nu, ne v této kopcovité krajině, ale přesto si vedla dobře. Za­krátko už jsem shlížel dolů do údolí, kde –jak jsem věděl -čekal Nighteyes.</p>

<p>Nejraději bych se byl rozběhl rovnou za ním Jeho ml­čení bylo zlověstné jako mouchy bzučící nad krví. Přinutil jsem se vzít to oklikou po pěšině obcházející údolí. Jel jsem pomalu, cestou četl v terénu a zhluboka nasával nosem, jest­li ve vzduchu neprodlévají nějaké pachy. Našel jsem stopy dvou okovaných koní a po chvíli jsem narazil na tytéž sto­py vedoucí opačným směrem. Koně vyjeli z dubového hájku a zase do něj zajeli, to vše nedlouho přede mnou. Už jsem se nedokázal držet zpátky. Vjel jsem do přívětivého stínu stro­mů, jako bych jel hlavou přímo do pasti.</p>

<p><emphasis>Nightey</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>si?</emphasis></p>

<p><emphasis>Tady. Psst.</emphasis></p>

<p>Ležel a ztěžka dýchal v suchém stínu dubů. Na krvavých šrámech na čenichu a bocích mu ulpívalo staré listí. Vrhl jsem se z koně na zem a rozběhl se k němu. Položil jsem ruce na jeho srst a jeho myšlenky se mlčky vlily do mých tím nejtiš­ším způsobem, jakým je možné sdílet Moudrost.</p>

<p><emphasis>Spojili se proti mně</emphasis></p>

<p><emphasis>Chlapec a ta kočka?</emphasis> Byl jsem překvapen, že ho taková věc udivuje. Chlapec a kočka byli přece svázáni Moudrostí. By­lo samozřejmé, že budou spolupracovat.</p>

<p><emphasis>Ta kočka a ten lovčí, který přivedl koně. Celou tu dobu </emphasis><emphasis>jsem pozoroval chla</emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>ce na stromě Necítil jsem z něj nic, ani to, že by volal kočku o pomoc. Ale jen co se rozednilo, ta za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tracená kočka na mě zaútočila S</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>skočila ze stromu přímo na mě a já ani nevěděl, že se blíží Musela jít ze stromu na strom jako veverka Drž</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>la se jako klíště Když jsem ji od</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mrštil na zem, myslel jsem, že vítězím, jenže ona mě ovinula předními tlapami a pokusila se mě vykuchat zadními pař</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>ty </emphasis><emphasis>Taky sejí to málem podařilo A zrovna tehdy dorazil ten muž s koňmi Chlapec slezl ro</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>nou do sedla a kočka bleskurych</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>le vyskočila na koně za něj Potom odcv</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>lali a nechali mě </emphasis><emphasis>tady.</emphasis></p>

<p><emphasis>Dovol, ať se ti podívám na břicho</emphasis></p>

<p><emphasis>Nejdřív v</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>du, než se ve mně začneš rýpat.</emphasis></p>

<p>Myblack mě rozčílila, když ode mě dvakrát odskočila, než se mi podařilo chytit ji za otěže Pak jsem ji pevně přivázal ke křoví a přinesl Nighteyesovi vodu a něco k snědku. Dal jsem mu napít z dlaní a pak jsme se rozdělili o jídlo. Chtěl jsem mu vymýt krev z ran, které jsem viděl na bocích, ale věděl jsem, že by mi to nedovolil. <emphasis>Jen je nech, ať se samy za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>celí. Už jsem si je vylízal doči</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>ta.</emphasis></p>

<p><emphasis>Aspoň mě nech, ať se podívám na ty šrámy na bř</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>še.</emphasis></p>

<p>Ani z toho neměl radost, ale podvolil se Škody napácha­né na jeho břiše byly mnohem větší, protože kočka si ho oči­vidně přitáhla blízko k sobě a on na břiše neměl až tak hustý kožich, aby ho chránil jako na hřbetě Nebyly to čisté záseky, ale nepravidelné trhliny, které se již začínaly podebírat Dobré na tom bylo jedině to, že drápy mu nepronikly břišní stěnou. Bál jsem se, že uvidím vyhřeznuté vnitřnosti, viděl jsem však jen potrhané maso. Proklel jsem se za to, že s se­bou nemám žádnou mast na ošetření ran Bylo to už hodně dlouho, co jsem si musel dělat starosti s takovými věcmi, tak ledabylý jsem ve svých opatřeních dříve nebýval</p>

<p><emphasis>Proč jsi mě nezavolal, abych ti šel na pomoc?</emphasis></p>

<p><emphasis>Byl jsi moc daleko na to, aby ses sem dostal včas A - </emphasis>tu jeho myšlenky podbarvil neklid - <emphasis>měl jsem dojem, že jim jde </emphasis><emphasis>právě o to, abych tě zav</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>lal. Tomu muži na velkém koni a té kočce. Pozorně n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>slouchali, jako kdyby má výzva k tobě by</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>la zvěř, kterou chtějí vyplašit z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úkrytu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne však princ.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne. Můj bratře, zde je něco velmi divného. Byl překvapen, když se objevil ten lovčí s dalším koněm. Přesto jsem vycítil, </emphasis><emphasis>že kočka překv</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>pena není, ta kočka toho muže s koňmi če</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kala. Princ nepostřehne vše, co jeho partnerka dělá. On je </emphasis>v <emphasis>tom vztahu slepý. Je to nerovné. Jeden se dává a druhý to </emphasis><emphasis>dáv</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>ni akceptuje, ale plně ho neop</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>tuje. A ta kočka je zlá.</emphasis></p>

<p>Jasněji mi to podat neuměl. Nějakou chvíli jsem seděl, prs­ty zabořené hluboko do jeho srsti, a přemýšlel, co mám ny­ní dělat. Princ byl pryč. Někdo, koho nevolal, přijel, aby ho unesl. Nighteyesovi před nosem, a to přesně v okamžiku, kdy kočka odpoutala vlkovu pozornost. Unesl, ale kam?</p>

<p><emphasis>Nějakou dobu jsem je pronásled</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>val. Ale je to tak, jak jsi </emphasis><emphasis>říkal. Už neudržím tempo s běžícím k</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>něm.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tos neud</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>žel nikdy.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ano. Jenže ani ty ne. Ty neudržíš déle tempo ani s běžícím </emphasis><emphasis>vlkem.</emphasis></p>

<p><emphasis>Pravda. To je svatá pravd.a </emphasis>Pohladil jsem ho po kožichu a pokusil se odtrhnout mu z jednoho strupu uschlý list.</p>

<p><emphasis>Nech toho' Ukousnu ti ruku</emphasis>' A mnoho nechybělo. Rych­le, jako had, uchopil mé zápěstí do čelistí. Stiskl ho a pak mě pustil. <emphasis>Nek</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>váci to, takže to nech bý.t Přestaň se ve mně rý</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>pat a běž po nich.</emphasis></p>

<p><emphasis>A co mám udělat?</emphasis></p>

<p><emphasis>Začni tím, že zabiješ tu kočku </emphasis>Byl to pomstychtivý návrh pronesený bez kouska citu. Přitom věděl stejně dobře jako já, co by to s princem udělalo, kdybychom mu zabili jeho spříz­něné zvíře.</p>

<p><emphasis>Jasně. Jenom škoda, že on nesdílí tvé zábrany, pokud jde </emphasis><emphasis>o zabití tvého spří</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>něného bratra.</emphasis></p>

<p><emphasis>On neví, že jsi na mě nap</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>jený.</emphasis></p>

<p><emphasis>Věděli, že </emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis> jsem na někoho nap</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>jeny, a moc rádi by zjis</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tili na koho. To vědomí je ovšem neodradilo od toho, aby mi </emphasis><emphasis>ublížili. </emphasis>Vycítil jsem, že jeho myšlenky pádí daleko přede mnou a že zvažuje situaci, již já ještě ani nerozpoznal. <emphasis>Buď </emphasis><emphasis>opat</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>ný, Changere. Já znám tento vzorec už z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dřívějška. Ty </emphasis><emphasis>si myslíš, že je to nějaká hra, se svými omezen</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>mi a pravidly. </emphasis><emphasis>Jde ti o to, abys přivedl prince zpět, stejně jako matka nese </emphasis><emphasis>zbloudilé štěně zpátky do doupěte. Ani jsi ještě ne</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>vážil, že mu možná budeš muset ublížit nebo že př</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>tom budeš muset </emphasis><emphasis>zabit tu kočku. A už vůbec ti nepř</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>šlo na mysl, že by oni moh</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>li zabít tebe, aby ti zabránili odvézt prince zpátky. Takže ra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ději změním radu, kt</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>rou jsem ti dal. Nechoď za nimi hned </emphasis><emphasis>teď a sám. Dej mi čas do dnešního večera, než to přeb</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>lí.</emphasis></p>

<p><emphasis>A až je budeme stopovat, vezmeme s sebou toho Bezpachu Je </emphasis><emphasis>chytrý, bráno z lidského p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>hledu</emphasis></p>

<p><emphasis>Myslíš, že princ to má v</emphasis> <emphasis>sobě? Že by mě raději zabil, než </emphasis><emphasis>by se n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>chal odvézt zpátky na Buckkeep? </emphasis>Ta myšlenka mě poděsila. Ale vždyť já byl ještě mladší než princ, když jsem na Chadeův příkaz poprvé zabíjel. Ne že bych si v tom ně­jak zvlášť liboval, ale ani jsem se moc hluboce nezamýšlel nad správností nebo nesprávností svého jednání. Mým svě­domím byl tehdy Chade a já jeho úsudku důvěřoval. Pře­mýšlel jsem. Nebyla snad v princově životě taky taková oso­ba, někdo, jehož rada by stačila na to, aby se vzdal vlastního úsudku?</p>

<p><emphasis>Přestaň se už zabývat tím, že máš co do činění s mladým </emphasis><emphasis>pri</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>cem. Tak to není. Ani té kočky se nemusíme bát. Tohle je </emphasis><emphasis>něco hlubšího a podivnějšího, bra</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ře, a my si musíme počí</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nat velmi, velmi opatrně.</emphasis></p>

<p>Nighteyes dopil zbytek mé vody. Potom jsem ho tam za­nechal pod duby, ačkoli se mi to vůbec nezamlouvalo Ne­pokusil jsem se sledovat jejich stopu, ale raději jsem se vrá­til na Bresingovic panství v Galetonu, našel pouzdro na pera a rozjel se zpět na lov. Mezitím se přesunuli, ale bylo dost snadné je podle stop najít. Když jsem předal pouzdro lordu Goldenovi, poznamenal. „Byl jsi kvůli tomu pouzdru dlouho pryč, Badgerlocku." Rozhlédl se kolem po svých loveckých společnících a dodal „Inu, aspoň že to není tak, jak jsem se obával. Už jsem si myslel, že sis má slova vyložil tak, že mu­síš pouzdro přivézt, i kdybys měl pro něj vážit celou cestu až na Buckkeep " Ozval se všeobecný smích patřící mé do­mnělé hlouposti.</p>

<p>Poslušně jsem přitakal hlavou „Omlouvám se, pane, že mi tak dlouho trvalo to hledání. Nebylo tam, kde jsem če­kal."</p>

<p>Kývnutím hlavy přijal moji omluvu a pak mi pouzdro za­se podal „Přeber pera od lovčí Laurel A hleď, ať je dovnitř opatrně naskládáš."</p>

<p>Laurel již měla pořádnou hrst per. Rudé pouzdro se ote­víralo jako kniha. Uvnitř mělo plstěnou vystýlku, aby pera chránila před nárazy. Držel jsem pouzdro otevřené, zatímco ona opatrně kladla každé pero přesně na svoje místo. Ostat­ní lovci jeli dál, vypadalo to, že nám nevěnují žádnou pozor­nost. „Loví ty kočky dobře?" zeptal jsem se, když skládala pera.</p>

<p>„Výborně. Je úžasné je při tom pozorovat Princovu mlž­nou kočku jsem viděla už předtím, ale tohle je moje první zkušenost s gruepardy. Když jsi byl pryč, dvakrát je vypus­tili na ptáky a jednou na králíky."</p>

<p>„Myslíš, že lov bude trvat ještě dlouho?"</p>

<p>„To pochybuji. Lord Golden se mi svěřil, že polední slun­ce mu nedělá dobře na pleť a že by mu mohlo přivodit bo­lest hlavy. Myslím, že to brzy otočí zpátky."</p>

<p>„To by mi taky přišlo vhod." Ostatní se již nacházeli kus od nás a družně se mezi sebou bavili Laurel zavřela pouzdro s pery a podala ho zpátky mně. Jeli jsme vedle sebe, až jsme loveckou družinu dohonili. Laurel se poté otočila v sedle, pohlédla na mě a střetla se s mýma očima, zatímco pravila-„Minulou noc, Tome Badgerlocku, jsi vypadal jako úplně ji­ný muž. Měl by sis dávat více záležet na tom, jak vypadáš i přes den. Výsledek určitě stojí za tu námahu."</p>

<p>Její slova mi vzala řeč. Ona se jenom usmála, když vidě­la, jak jsem v šoku oněměl, pak mě nechala vzadu s ostatním doprovodem a pobídla koně kupředu, aby se zařadila po bok lorda Goldena. Nevím, jaká slova, pokud vůbec jaká, si me­zi sebou vyměnili, vím pouze to, že lovecká skupina se roz­hodla pro návrat na Galekeep. Pytle s kořistí byly těžké, slunce pražící nad hlavami začínalo být nepříjemné a kočky vy­padaly podrážděně a lov už je tak nezajímal.</p>

<p>Za této situace šlechta obrátila koně nazpět a nasadila jim ostruhy, aby si pospíšila do přívětivého chladu tlustých ka­menných zdí Galekeepu. My ostatní jsme jezdce následova­li, jak jen to šlo nejrychleji. Myblack s nimi držela tempo, ačkoli jsem musel jet ve zvířeném prachu v závěsu za nimi.</p>

<p>Šlechta se po návratu odebrala do svých komnat, aby ze sebe smyla prach a převlékla se do čistého, zatímco ostatní si vzali na starost uřícené koně a vrtošivé kočky. Já následoval lorda Goldena, jenž si energicky vykračoval chodbami. Po­spíšil jsem si, abych mu otevřel dveře, a hned je za ním za­se zavřel, jakmile prošel dovnitř. Potichu jsem je dal na zá­strčku.</p>

<p>Když jsem se otočil, jíž si smýval prach z tváře a rukou. „Co se stalo?" zeptal se mě.</p>

<p>Pověděl jsem mu to.</p>

<p>„Bude v pořádku?" zeptal se úzkostlivě.</p>

<p>„Princ? To nemohu vědět."</p>

<p>„Nighteyes," vysvětlil netrpělivě šašek.</p>

<p>„Jak to jenom půjde. Až se vrátím, přinesu mu další vodu a maso. Měl bolesti, ale nebylo pravděpodobné, že by na svá zranění pošel." Ačkoli pohled na zanícené škrábance se mi pranic nelíbil. Šašek skoro jako by na mé myšlenky odpově­děl:</p>

<p>„Mám mast, která by mohla jeho poraněním ulevit, pokud tě ovšem nechá, abys ji použil."</p>

<p>Musel jsem se usmát. „Pochybuji, že nechá, ale přesto si ji rád vezmu."</p>

<p>„Dobrá. Na mně teď je, abych vymyslel důvod odjezdu naší trojice z Galekeepu, a to ihned po obědě. Nesmíme si dovolit nechat jeho stopu vychladnout. Ani se mi nezdá moc pravděpodobné, že se sem ještě vrátíme." Zatímco mluvil, převlékal si kazajku, kartáčoval prach z kalhot a otíral had­rem boty. Před zrcadlem se zamyslel nad svým odrazem, na­čež si hřebínkem spěšně pročísl jemné vlasy. Světlé pruhy se po průchodu hřebenu zvedaly z hlavy a ulpívaly na něm. Kratší vlasy na spáncích mu zůstaly trčet jako kočičí vou­sy. Podrážděně vzkřikl a znovu si zapnul masivní stříbrnou sponku, kterou si vlasy vzadu na krku stahoval. „Tak. To­hle bude muset stačit. Sbal nám naše věci, Tome Badgerlocku. Až se vrátím z oběda, buď připraven k odjezdu." A šel pryč.</p>

<p>Na stole zůstalo po předešlé noci ovoce, sýr a kus chleba.</p>

<p>Chleba byl trochu okoralý, ale já měl takový hlad, že to ne­vadilo. Jedl jsem a do toho si balil svoje věci. Garderoba lor­da Goldena mi přivodila větší potíže. Už jsem si nevzpomí­nal, jak se mu podařilo natěsnat tolik šatstva do tak malého rance. Nakonec jsem to tam všechno napěchoval, ačkoli jsem si říkal, jak asi budou jeho jemné košile vypadat, až je zno­vu vybalím.</p>

<p>Když jsem skončil, oběd byl ještě stále v plném proudu. Využil jsem toho a vypařil se dolů do kuchyně, abych si po­chutnal na studeném pivu a pikantních klobásách. Mé ně­kdejší schopnosti mi přišly náramně vhod, poněvadž na od­chodu jsem měl na hrudi pod služebnickou halenou ukryto několik tlustých plátků ze studené kýty.</p>

<p>Vrátil jsem se do našich komnat a trávil brzké odpoledne tím, že jsem netrpělivě čekal na návrat lorda Goldena. Tou­žil jsem zašmátrat v mysli po svém vlkovi, ale netroufal jsem si. S každým uplynulým okamžikem mohl být princ dále od­sud. Odpoledne mi nezadržitelně ubíhalo. Mrštil jsem sebou na postel, abych počkal vleže. A navzdory své úzkosti jsem musel zadřímnout.</p>

<p>Vzbudil jsem se, až když lord Golden otevřel dveře. Sku­lil jsem se z lůžka na nohy, obluzený spánkem, přesto však připravený k odjezdu. On za sebou zavřel dveře a v reakci na můj pohled mrzutě odvětil: „Ukazuje se, že je  společen­sky velmi obtížné vymanit se odsud. Na dnešním obědě by­li hosté, a to nejen ti, s nimiž jsme dnes byli na lovu. Bresingové jsou odhodláni předvést se se mnou přede všemi zámožnými sousedy. Mají už v plánu večeře a čaje a další lovy s půlkou venkova v doprovodu. Nedokázal jsem vy­myslet sdostatek naléhavý důvod k našemu odjezdu. To je zatraceně nepříjemné. Kdybych se jen mohl vrátit ke svému šaškovskému úboru a čestnější formě žonglování a chůze po laně."</p>

<p>„Takže my ještě neodjíždíme," poznamenal jsem poněkud přihlouple.</p>

<p>„Ještě ne. Dnes večer se koná velká večeře na moji po­čest. Kdybychom teď náhle odjeli, byla by to urážka. A když jsem naznačil, že bych možná svoji návštěvu zkrátil a odjel zítra ráno, bylo mi řečeno, že lord Crias z druhé strany řeky pro mne naplánoval ranní lov a odpolední hostinu na svém panství."</p>

<p>„Zdržují tě záměrně. Bresingové jsou do princova zmize­ní zapleteni. Jsem si jist, že minulou noc jemu a jeho kočce poskytli jídlo. A Nighteyes je si jist, že ta kočka, která ho na­padla, ví o tom, že je k někomu připoután. Snaží se mě vy­plašit."</p>

<p>„Možná. Ale i kdybychom měli jistotu, jen sotva mohu začít někoho osočovat. A navíc nemáme nezvratné důkazy. Možná jim jde jen o sociální výhody u dvora nebo o to, aby mi předvedli své dcerky na vdávání. Soudím, že právě pro­to byla minulou noc u večeře ta dívka."</p>

<p>„Myslel jsem, že to byla Civilova družka."</p>

<p>„Během lovu se mi usilovně snažila vštípit, že jsou jenom přáteli z dětství a že nemají jeden o druhého absolutně žád­ný milostný zájem." Vzdychl a usedl ke stolku v místnosti. „Říkala mi, že i ona sbírá ptačí pera. Dnes po večeři mi chce svoji sbírku ukázat. Jsem si jist, že je to výmysl, aby se mnou mohla strávit více času."</p>

<p>Kdybych sám nebyl tak naléhavě tlačen svými úkoly, byl bych se jeho zděšení pousmál.</p>

<p>„Inu, budu se s tím muset vypořádat, jak nejlépe to půjde. A možná, když se teď nad tím zamyslím, by se to dalo zvrá­tit v náš prospěch. Och, a mám pro tebe úkol. Mám dojem, že během dnešního lovu jsem ztratil stříbrný řetízek. U obě­da jsem si všiml, že mi chybí. Je to jeden z mých oblíbených. Budeš se muset vrátit v našich stopách zpátky a pokusit se ho najít. Dej si pořádně načas."</p>

<p>Zatímco mluvil, vytáhl z kapsy náhrdelník, zabalil jej do kapesníku a podal mi ho. Zastrčil jsem si jej do kapsy. On otevřel batoh se svým šatstvem, střelil po mně káravým po­hledem, když uviděl tu zmuchlanou haldu uvnitř, a potom v tom zalovil rukou, až objevil kelímek s mastí. Podal mi ho.</p>

<p>„Mám vám před odchodem přichystat šaty na večeři?"</p>

<p>Posměšně po mně loupl očima a přitom z rance vytáhl zmuchlanou košili. „Myslím, žes už pro mne vykonal dost, Badgerlocku. Tak běž." Když jsem vykročil ke dveřím, jeho hlas mě zarazil: „Vyhovuje ti ten kůň?"</p>

<p>„Ta černá klisna je fajn," ujistil jsem ho. „Dobré zdravé zvíře a výborný běžec, jak se ukázalo. Vybral jsi dobrého ko­ně."</p>

<p>„Ale ty by sis raději vybral vlastního."</p>

<p>Málem jsem řekl ano. Ale když jsem se pak nad tím za­myslel, uvědomil jsem si, že to není pravda. Kdybych koně vybíral já, byl bych hledal společníka, který by mne mohl nosit po celé roky. Než bych nějakého vybral, bylo by to trva­lo týdny, možná měsíce. A nyní, když jsem byl nechtě kon­frontován s vlkovou smrtelností, pocítil jsem zvláštní neo­chotu dát ze sebe opět tolik nějakému dalšímu zvířeti. „Ne," odvětil jsem popravdě. „Bylo mnohem lepší, že jsi mi ho vy­bral ty. Je to dobrý kůň. Vybíral jsi dobře."</p>

<p>„Děkuji ti," pravil tiše. Zdálo se, že mu na tom velmi zá­leží. Kdyby na mě v tu dobu nebyl čekal vlk, bylo by to té­ma k zamyšlení.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>8  Šaškův polibek</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Vypráví se mnoho příběhů o tom, jak na sebe někdo z Moud</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rých vzal podobu svého zvířete, aby mohl páchat škody sou</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sedům. Ty krvavější legendy poje</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>návají o Moudrých ve vlčí </emphasis><emphasis>kůži, kteří v tomto převleku rozsápali rodiny svých sous</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>dů </emphasis><emphasis>i jejich stáda. Méně krvavé jsou př</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>běhy, jež líčí Moudré ná</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>padníky, kteří na sebe berou podobu ptáků nebo koček nebo </emphasis><emphasis>i tančících medvědů, aby během doby svád</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ní získali přistup </emphasis><emphasis>do ložnice své mil</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vané.</emphasis></p>

<p><emphasis>Všechny tyto historky jsou jenom výmysly a fantazie, šíře</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>né těmi, kdo se snaží živit nenávist vůči lidem s Moudros</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tí. Ačkoliv osoba nadaná Mou</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>rostí může se svým zvířetem </emphasis><emphasis>sdílet mysl, a tudíž i jeho fyzické vjemy, nemůže přeměnit svo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ji li</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>skou podobu do podoby zvířecí. Je pravda, že někteří z Mou</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>rých, kteří žijí v partnerství se svými zvířaty dlou</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho, si o</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>čas osvojí jejich zvyky, co se týče držení děla, stra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vy a způsobů chování. Avšak člověk, který se str</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vuje, žije </emphasis>v <emphasis>doupěti, hledá potravu a je cítit jako medvěd, se tímto ješ</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tě nestává medvědem. Kdyby se tento mýtus o přebírání po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>doby podařilo vymýtit, hodně by to přispělo k o</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>novení d</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>věry mezi těmi, kteří mají, a těmi, kteří nemají vlohy k Moud</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rosti</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>

<p>BADGERLOCKOVY „PŘÍBĚHY STARÉ KRVE"</p>

<p>Vlk nebyl tam, kde jsem ho zanechal To mne vylekalo a chvíli mi pak trvalo, než jsem přesvědčil sám sebe, že jsem si místo nespletl. Avšak na loňském listí, kde ležel natažený, byly stopy jeho krve a našel jsem zde také skvrny v prachu, kam vyšplíchla voda z mých dlaní, zatímco on pil. Předtím zde byl, a nyní zde nebyl.</p>

<p>Jedna věc je stopovat dva okované koně s jezdci. A další věc je sledovat na suché zemi stopu vlka. Nezanechal po so­bě žádné otisky a já se bál vyhledat ho s pomocí Moudrosti. Šel jsem tedy po stopách koní ve víře, že on se předtím roz­hodl stejně. Zatímco jsem je stopoval ve sluncem ožehnuté kopcovité krajině, jejich stopy mne zavedly dolů do jedno­ho údolí a za menší říčku. Tady zastavili, aby nechali napo­jit koně. A tady v blátivém břehu jsem nalezl otisk vlčí tlapy překrývající stopu koňské podkovy. Takže Vlk je stopoval.</p>

<p>Po dalších třech kopcích jsem je dostihl. Už věděl, že se blížím. Nezastavil se, aby na mě počkal, nýbrž pokračoval v cestě Všiml jsem si jeho chůze Nebyl to ten jeho cílevě­domý poklus, který jsem znal On šel. Myblack se moc ne­líbilo, když jsme se přiblížili k vlkovi, ale nevzpírala se Jak jsem ho doháněl, zastavil se ve stínu skupinky stromů a po­čkal na mě</p>

<p>„Nesu ti maso," řekl jsem, když jsem sesedal.</p>

<p>Cítil jsem, že mě bere na vědomí, ale nevyslal ke mně žád­nou myšlenku. Bylo to celé záhadné. Vytáhl jsem zpoza košile maso a podal mu ho. Zhltl ho a pak si přišel sednout ved­le mě. Vytáhl jsem z měšce mast. On vzdychl a lehl si.</p>

<p>Rány po pařátech na jeho břiše byly jako zsinalé hřebeny roztrhaného masa, na dotek horké. Když jsem mu na ně na­nášel mast, z bolesti se stalo ostří mezi námi dvěma. Snažil jsem se být co nejjemnější, a přesto důkladný On to tolero­val, avšak jenom neochotně. Seděl jsem nějakou dobu ved­le něj, ruku položenou v jeho srsti na šíji Očichal mast, kte­rou jsem použil. <emphasis>Med a medvědí sá</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>lo, </emphasis>řekl jsem mu Olízl si dlouhý šrám a já ho nechal. Jazykem vtlačí mast hlouběji do rány a nic mu to neudělá. Navíc nebyl způsob, jak mu v tom zabránit. Již věděl, že budu muset jít zpátky na Galekeep.</p>

<p><emphasis>Bylo by nejmoudřejší, kdybych je sledoval, přestože nejdu </emphasis><emphasis>rychle. Čím déle se zdržíš, tím studenější stopa bude. Snazší pro tebe bude, když zamíříš za mnou, místo aby ses pokou</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>šel sl</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>dovat mizející stopy.</emphasis></p>

<p><emphasis>S tím se nedá nesouhlasit </emphasis>Nedal jsem žádný průchod svým obavám, že v tomto stavu není schopen lovu ani sebeobra­ny. On to věděl, já to věděl, přičemž rozhodnutí učinil on. <emphasis>Do</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>honím tě, jak jen budu moci. </emphasis>I tohle věděl, ale přesto neodo­lal nutkání vymoci si na mně slib.</p>

<p><emphasis>Bratře. Hl</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>dej si, o čem budeš dnes v noci snít.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nebudu se pokoušet snít spolu s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nimi.</emphasis></p>

<p><emphasis>Obávám se, že by tě mohli vyhl</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>dat.</emphasis></p>

<p>Mysl mi najednou zakouřila obava, ale opět nebylo co ří­ci. Nyní jsem marně litoval toho, že jsem se více nevzdělá­val v Moudrosti. Možná že kdybych byl lépe pochopil Sta­rou krev, teď bych věděl, před čím stojím</p>

<p><emphasis>N.e Myslím, že ne. To, co jsi udělal a jak ses na něj napo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jil, to není jenom Moudrost. Je to zkřížení obou tvých magií. S jednou otevřeš dveře a se dr</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>hou projdeš. Jako když jsem já zaútočil na Justina poté, co do tebe vnikl s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Uměním. Jeho </emphasis><emphasis>Umění utvořilo most, ale já využil našeho sp</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>lečného pouta, </emphasis><emphasis>abych po něm přeběhl.</emphasis></p>

<p>O tu myšlenku se se mnou podělil záměrně, reaguje na moji obavu, která ve mně již nějakou dobu sílila. Psí magie, tak říkal Justin mé Moudrosti. A dodal, že zapáchá z mého Umění Verity si na to nikdy nestěžoval. Jenže Verity, při­pustil jsem neochotně, se podílel jen na mé zkrácené výuce Umění. Možná při mém praktikování Umění ani nezaregist­roval, že by bylo poskvrněno Moudrostí, anebo byl až příliš laskavý na to, aby mě byť jenom pokáral. Nyní jsem si dělal starosti o svého vlka. <emphasis>Nesleduj je moc zblízka. Dělej tak, ať nezjistí, že jsme jim na stopě.</emphasis></p>

<p><emphasis>Čeho se bojíš? Že zaútočím na kočku a chlapce na koň</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ském hřbetě?Kdepak Tenhle boj čeká na tebe. Já tu zvěř vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>stopuji, na tobě je d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>stat ji do úzkých a skolit ji.</emphasis></p>

<p>Jeho myšlenka mi vyvolala v mysli nepříjemné obrazy, jež mi nedaly pokoj po celou cestu zpátky na Galekeep. Šel jsem do toho s tím, že vystopuji chlapce, uprchnuvšího ne­bo možná uneseného. A nyní jsem čelil nejen chlapci, který se nechtěl vrátit na Buckkeep, ale i jeho spiklencům Jak da­leko mám zajít ve svém úsilí vrátit ho zpátky královně a ja­ké meze bude mít jeho odhodlání prosadit si svou?</p>

<p>A budou ti, kteří jsou s ním, mít nějaké zábrany ohledně toho, co je třeba podniknout, aby si ho udrželi?</p>

<p>Věděl jsem, že lord Golden je dostatečně moudrý na to, aby pokračoval v naší hře. Jakkoli jsem toužil odhodit veške­ré předstírání a prostě prince dopadnout a odvléci ho zpátky na Buckkeep, dokázal jsem vidět následky takového jedná­ní. Pokud byli Bresingové přesvědčeni o tom, že ho hledá­me, určitě by ho varovali. Prchal by pak rychleji a ukryl by se hlouběji. Horší bylo, že mohli nepřímo mařit naše pátrání po něm. Netoužil jsem po tom, setkat se při našem hledání prince Dutifula s nějakou nepatřičnou „nehodou". Vzhledem k to­mu, jak se teď věci měly, jsme mohli pořád doufat, že bude­me moci jednat vskrytu, abychom prince dostali a diskrétně ho dopravili zpátky na Buckkeep. Princ po našem příjezdu uprchl z Galekeepu, ale zprvu jen nedaleko. Nyní byl znovu na cestě, ale stále neměl žádný důvod spojovat si lorda Goldena s nějakým pronásledováním. Kdyby se šaškovi poda­řilo vyprostit nás z pohostinných spárů lady Bresingy, aniž by vzbudil podezření, mohli bychom ho nenápadně sledovat a mít lepší šanci, že ho dohoníme</p>

<p>Vrátil jsem se na Galekeep celý rozpálený, zaprášený a vy­prahlý. Pořád mi připadalo divné svěřovat svého koně čele­dínovi. Lorda Goldena jsem nalezl spícího v jeho komna­tách. Závěsy byly zatažené, aby dovnitř nemohl žár a denní světlo, takže v místnosti panovalo příšeří. Tiše jsem se ko­lem něj protáhl do svého pokoje, abych ze sebe smyl větši­nu prachu a potu Pověsil jsem košili na sloupek u postele, aby tam uschla a vyčichla, a přehodil si přes rameno čistou.</p>

<p>Sluhové mezitím v pokoji lorda Goldena doplnili velkou mísu s ovocem Vzal jsem si švestku a u okna ji jedl, poku­kuje škvírou mezi závěsem a zdí na venkovní zahradu. Cítil jsem se unavený a neklidný. Nenapadalo mne nic konstruk­tivního, co se týče našich příštích kroků, ani to, jak si ukrá­tit dlouhou chvíli. Užíral jsem se zoufalstvím a obavami.</p>

<p>„Našel jsi můj řetízek, Badgerlocku?" Aristokratický tón lorda Goldena mě vytrhl z úvah.</p>

<p>„Ano, milorde. Tam, kde jste si myslel, že jste ho ztratil "</p>

<p>Vytáhl jsem z kapsy jemně zhotovený šperk a zanesl mu ho k posteli, kde si hověl. Přijal ho s grácií, jako by byl sku­tečným šlechticem a šperk se opravdu ztratil. Ztišil jsem hlas „Nighteyes nám zatím sleduje stopu Až se uvolníme, mů­žeme jít přímo za vlkem."</p>

<p>„A jak mu je?“</p>

<p>„Je ztuhlý. Má bolesti Ale myslím, že se z toho dostane."</p>

<p>„Výborně " Vztyčil se na posteli do sedu a spustil nohy přes okraj. „Vybral jsem pro nás večerní šaty a rozložil je ve tvém pokoji. Fakt je, Badgerlocku, že se musíš naučit zachá­zet s mým šatstvem opatrněji "</p>

<p>„Vynasnažím se, milorde," zamumlal jsem, ale nedokázal jsem se vžít plně zpátky do naší hry. Už jsem byl z celé té ša­rády unavený. „Vymyslel jsi nějaký diskrétní způsob, jak se vypařit?"</p>

<p>„Ne." Popošel ke stolu. Sluhové tam pro něj zanechali ví­no. Nalil si sklenici a vypil ji, pak si zavdal další „Ale vy­myslel jsem jeden nediskrétní a už jsem dnes odpoledne po­ložil základy k jeho realizaci. Ne bez lítosti - poněkud tím zkompromituji reputaci lorda Goldena, ale co by to bylo za šlechtice, kdyby se k jeho jménu nepojila trocha skandálu? Zřejmě tím jen zvýším svoji popularitu u dvora Všichni bu­dou chtít znát mou verzi a budou spekulovat, co se tady do­opravdy stalo." Usrkl ze sklenice. „Myslím, že jestli mi tohle vyjde, přesvědčím lady Bresingu, že její obavy, jestli snad nepátráme po princi, jsou bezpředmětné Žádný řádný krá­lovnin vyslanec by se nechoval tak, jak to mám v úmyslu já." A obdařil mě mdlým úsměvem.</p>

<p>„Copak jsi udělal?"</p>

<p>„Nic, doposud nic. Ale řekl bych, že ráno bude náš odjezd urychlen, jak si jen můžeme přát." Znovu se napil. „Občas si nedělám starosti s věcmi, které udělat musím," pozname­nal a v jeho hlase byl znát až žalostný tón. Dopil číší vína, jako kdyby se hotovil k nějakému úkolu</p>

<p>Pak už mi neprozradil ani slůvko Pečlivě se vystrojil na večeři a já si musel potupně navléci zelenou kazajku a žlu­té kamaše. „Možná je ten odstín až příliš zářivý," připustil v reakci na můj podrážděný pohled. Jeho úsměv byl však pří­liš široký na to, abych věřil, že jeho slova mají vyznít jako omluva. Nevěděl jsem, jestli je to tím vínem nebo jeho po­trhlou náladou „Přestaň tak civět, Badgerlocku," pokáral mě, když si upravoval manžety u své tlumeně zelené kazajky „Od svých sluhů očekávám, že zachovají příjemné vystu­pování. A navíc ta barva podtrhuje tmavost tvých očí, kůže a vlasů - tebe celého. Dost mi to připomíná exotického pa­pouška. Ty možná neoceníš, že se s tebou takhle předvádím, ale dámy určitě ano."</p>

<p>Uposlechnout ho vyžadovalo z mé strany maximum pře­tvářky. Následoval jsem ho do pokoje, kde se šlechta shro­máždila před večeří Byla to větší skupina než předešlé no­ci, neboť lady Bresinga přizvala i ty, které znala z dřívějších honů. Jako kdyby všichni byli neviditelní, soudě podle po­zornosti, kterou jim věnoval lord Golden. Sydel seděla u de­batního stolku spolu s mladým Civilem. Na ubrousku před ní ležela rozprostřená sbírka ptačích per a vypadalo to, že ti dva se o ní baví Musela přitom sledovat dveře, poněvadž v okamžiku, kdy se objevil lord Golden, se její tvář promě­nila Rozzářila se jako lucerna uprostřed tmy. I mladý Civil prodělal transformaci, ale už ne tak příjemnou. Nebylo dost dobře možné, aby se šklebil na hosta v matčině domě, avšak jeho rysy byly rázem strnule nehybné a ledové. V břiše mě zamrazilo děsem. Ne. S tímhle jsem nechtěl mít nic společ­ného.</p>

<p>Avšak lord Golden, usměvavý a šarmantní, si to namířil rovnou k dotyčnému páru. Jeho pozdravy patřící všem ostat­ním v místnosti byly jen strohé, až přezíravé. Aniž by vůbec předstíral nějakou rafinovanost, usadil se rovnou mezi nimi, přinutiv Civila, aby se posunul a udělal mu místo. Od toho­to okamžiku prakticky ignoroval všechny ostatní v místnosti a zaměřil všechnu svou pozornost a šarm na mladou dív­ku. Hlavy měli skloněné těsně u sebe nad rozloženými pery. Každý jeho pohyb byl svůdný. Svými dlouhými prsty hladil křiklavá pera na ubruse. Jedno si vybral a zlehka se jím do­tkl své tváře, načež se předklonil a něžně jím sklouzl Sydel po paži. Ta se nervózně zahihňala a odtáhla se. On se usmál. Ona zrudla. On položil pero zpátky na stůl a káravě mu po­hrozil prstem, jako by to byla jeho vina. Pak si vybral další pero. Směle ho podržel proti rukávu její róby, mumlaje cosi o podobnosti barev. Posbíral ostatní pera ze stolu a naaran­žoval je na způsob jakési péřové kytice. Špičkou ukazováč­ku jí natočil tvář, aby hleděla na něj, a pak, za pomoci triku, který jsem neviděl, jí přichytil pera do vlasů, takže jí visely dolů podél obličeje.</p>

<p>Civil prudce vstal a odkráčel pryč. Jeho matka promluvila se ženou po svém boku, která hbitě vstala, aby ho zadržela, ještě než opustí místnost. Ztišenými hlasy si něco vyříkává-li, přičemž hlas mladého muže nebyl vůbec klidný. Nemohl jsem sledovat, co jí vykládá, poněvadž šum obecného hovo­ru přehlušilo zvolání lorda Goldena: „Kéž bych jen měl u se­be zrcátko, abyste se mohla prohlédnout. Musíte se spokojit s tím, že se přesvědčíte, jak dobře vám ta ozdoba padne, po­hledem do mých očí."</p>

<p>Před pár hodinami jsem byl šokován tím, jak směle slídi­la za lordem Goldenem a jak ochotná byla hodit přes palubu svého mladého nápadníka kvůli tomuto neznámému šlech­tici. Nyní jsem Sydel skoro litoval. Člověk slýchá historky o ptácích uhranutých hady, ačkoli já sám jsem něco takové­ho nikdy neviděl. Čeho jsem byl svědkem nyní, to bylo spí­še jako květina naklánějící se ke světlu. Sydel vstřebávala jeho pozornost a rozkvétala v její vřelosti. V rozmezí něko­lika okamžiků bylo její dívčí poblouznění způsobené jeho věkem, bohatstvím a fajnovými způsoby transformováno do jakési ženštější vroucnosti a fascinace jím samotným. S plíživou jistotou jsem věděl, že bude-li on chtít, dostane ji do postele. Kdyby dnes v noci zaklepal na dveře u jejího poko­je, bez váhání by ho vpustila dovnitř.</p>

<p>„To už přehání." Laurelin bezdechý šepot byl podbarven hrůzou, když prošla kolem mne.</p>

<p>„Umí to," zamumlal jsem v odpověď. Zacvičil jsem rame­ny ve svém křiklavém svazujícím kabátci. Možná že dnešní noci dojde má přetvářka, že jsem tělesný strážce lorda Goldena, skutečného naplnění. Pohled, kterým po něm střelil Ci­vil, byl zajisté předzvěstí vraždy.</p>

<p>Když lady Bresinga prohlásila, že je čas k večeři, Civil se dopustil té pošetilé chyby, že zaváhal. Ještě než vůbec dostal šanci, aby Sydel vzpurně odmítl doprovodit ke stolu, jeho ri­val jí nabídl rámě a dívka ho přijala. Na Civila tak připad­la povinnost dělat doprovod své drobné matce, zatímco ná­sledovali svého váženého hosta a jeho kořist do hodovního sálu.</p>

<p>Snažil jsem se držet své emoce na uzdě a být stoickým po­zorovatelem dění u večeře. Taktika lorda Goldena mi mno­hé napověděla. Sydelini rodiče byli očividně zmítáni mezi zdvořilostí vůči lady Bresinze a jejímu synovi a lákavou vy­hlídkou na to, že si jejich dcera získá pozornost tohoto ne­smírně bohatého šlechtice. Lord Golden by byl mnohem žá­danější úlovek než mladý Civil, ale přesto nemohli zavírat oči před tím, jaké nebezpečí jejich mladé dceři hrozí. Pad­nout nějakému šlechtici do oka není samozřejmě totéž, jako být s ním zasnoubena. Bylo zde nebezpečí, že si s ní jen po­hrává a že by ji mohl zničit, pokud šlo o budoucí sňatek. Byl to dost tenký led na to, aby se na něj tak mladá dívka vydá­vala, a podle způsobu, jakým lady Graylingová drolila svůj krajíc chleba v rukou, jsem jasně poznal její pochybnosti ohledně toho, že by jej Sydel mohla v bezpečí přejít.</p>

<p>Avoin a Laurel se v zoufalství pokusili zavést řeč na lov z toho dne a rozhovor se jakžtakž vlekl dál, ale lord Golden a Sydel byli moc pohrouženi do vlastní tiché debaty na to, aby tomu věnovali pozornost. Civil, usazený po druhém bo­ku Sydel, byl oběma ignorován. Avoin se zeširoka rozhovo­řil o využití routy při výcviku koček, protože prý všichni vě­dí, že kočka se vyhne všemu, co je touto bylinou označeno Laurel říkala, že občas se za tímtéž účelem využívá cibule Lord Golden nabídl Sydel pamlsek ze svého talíře a potom v užaslém nadšení hleděl na to, jak ho dívka jí. Dnes večer mohutně vyprazdňoval jednu číši za druhou, až to vypadalo, jako by si víno doslova proléval hrdlem. Pocítil jsem jakou­si úzkost. Když byl šašek opilý, byl vždycky nevyzpytatel­ný a vznětlivý. Bude mít lord Golden větší zábrany, až bude rozparáděný?</p>

<p>Civil musel sálat vzteky, protože jsem postřehl čísi táza­vý ohlas na vlnách Moudrosti. Nepodařilo se mi však zachy­tit myšlenku, ale pouze emoci, která ji doprovázela. Něco by­lo plně odhodláno rozcupovat kvůli Civilovi lorda Goldena na kousky. Nepochyboval jsem o tom, že Civilovým spříz­něným zvířetem je jeho lovecká kočka. Jejich vzájemné pou­to v tom nestřeženém okamžiku projevivšího se vzteku jen zvučelo krvežíznivostí. Vzápětí to zase zmlklo, ale já již měl ve věci jasno. Chlapec byl nadaný Moudrostí. A lady Bresinga? Pohlédl jsem za ni a pokradmu ji pozoroval, aniž by to na mně bylo znát. Z její strany jsem nevycítil žádnou sto­pu po Moudrosti, ale jako matka vyzařovala nespokojenost nad selháním svého syna. Kvůli tomu, že právě vyzradil svo­ji Starou krev všem, kdo by si takové věci mohli být vědo­mi? Nebo proto, že jeho nelibost se mu tak jasně zračila ve tváři? Dávat tak nepokrytě najevo své emoce bylo přece ne­zdvořilé.</p>

<p>Po celou dobu jídla jsem stál, jako předešlé noci, za žid­lí lorda Goldena. Z řečí, které se toho večera u stolu vedly, jsem pochytil jen málo, zato mnohem více z pohledů všech zúčastněných. Skandální chování lorda Goldena ostatní hos­ty fascinovalo i děsilo. Vyměňovali si tichá slova stejně ja­ko šokované pohledy. Lord Grayling v jednom okamžiku se­děl a supěl přes doběla svraštělé chřípí, zatímco jeho žena na něj polohlasem horečně mluvila. Vypadalo to, že je ochotná riskovat ztrátu Bresingovic dobré vůle pro možný zisk, jenž plynul z výhodnější partie s lordem Goldenem. Během této mezihry jsem vyhodnocoval všechny výrazy a slovní výmě­ny, hledaje nějaké náznaky toho, že by někdo byl ze Staré krve. Nebyly to informace nikterak měřitelné, ale ještě než večeře skončila, byl jsem přesvědčen o tom, že Civil a la­dy Bresinga z ní jsou Rovněž tak jsem si byl jistý, že jejich lovčí z Moudrých není. Mezi ostatními hosty u stolu jsem měl podezření na další dva hosty Jistá lady Jerrit měla ve svém chování cosi z kočky Možná si nebyla vědoma toho, jak vdechuje vůni každého jídla, než se ho odváží ochutnat. Její choť, statný a srdečný chlapík, měl zase ve zvyku natá­čet šikmo hlavu, když ohlodával nohu z drůbeže, jako kdy­by měl vzadu ostřejší zuby, kterými maso odstřihne. Drobné, leč výmluvné zvyky. Jako předtím princ uprchl z Buckkeepu na Galekeep, stejně tak by mohl, když byl nyní vyhnán z Galekeepu, zamířit na další spřátelené panství, patřící ně­komu ze Staré krve. Tito dva žili na jihu. Princova stopa ved­la na sever. To však neznamenalo, že by oklikou nemohl za­mířit zpátky.</p>

<p>Všiml jsem si rovněž další věci Lady Bresinga často spo­činula očima na mně, přičemž já si nemyslel, že by obdivovala můj křiklavý úbor. Vypadala jako žena, která se snaží na něco rozpomenout. Byl jsem si takřka jist, že během své­ho druhého života FitzChivalryho jsem se s ní nesetkal. Ale být si něčím takřka jist znamená, že na pozadí mysli je vždy nějaká hlodající pochybnost. Nějakou dobu jsem udržoval oči sklopené, upíraje pohled stranou. Až poté, co jsem takto pozoroval ostatní, jsem si uvědomil, že tohle je pro změnu vlčí postoj. Když se na mě podívala příště, střetl jsem se s je­jím pohledem zpříma a opětoval ho. Nebyl jsem tak smělý, abych se usmíval, ale záměrně jsem rozšířil oči, předstíraje o ni zájem. Její dotčenost nad tím, jak je sluha lorda Goldena nestoudný, byla nasnadě. Kočičím způsobem rozostřila oči a pohlédla skrze mě. Ten pohled mi konečně dodal jisto­tu. Stará krev.</p>

<p>Říkal jsem si, jestli to není ta žena, která upoutala prin­covu fantazii. Rozhodně byla atraktivní. Její plné rty svědči­ly o smyslnosti. Dutiful by nebyl první mladý muž, který by padl za oběť starší, zkušené ženě. Nebyl to její cíl, dát mu tu kočku darem? Svést ho a získat si jeho mladé srdce, aby pak bez ohledu na to, koho si vezme, měla navždy pro sebe kou­sek jeho duše? To by vysvětlovalo, proč po útěku z Buckkeepu přišel sem. Avšak nevysvětlovalo by to jeho nenapl­něnou vášeň, přemítal jsem. Ne. Pokud měla v úmyslu prince svést, byla by jednala rychle, aby ho co nejhlouběji zapletla do svých sítí. Bylo tu ještě něco jiného, něco podivného, jak už říkal vlk.</p>

<p>Lord Golden mě po skončení večeře krátkým posunkem ruky propustil. Šel jsem, ale dost neochotně. Chtěl jsem být svědkem toho, jaké reakce může jeho ohavné chování vyvo­lat. Stolovníci se teď chystali přejít k další zábavě; na pořadí byla hudba, hazardní hry a konverzace. Odebral jsem se do kuchyně a znovu jsem dostal na výběr ze zbytků po večeři.</p>

<p>Ten večer se podávalo sele, uvařené vcelku, a mezi kostmi na talíři ležela spousta jemného masíčka a křupavých kůžiček. A k tomu jako příloha šťáva z kyselých jablek a brusinky. To spolu s chlebem, měkkým bílým sýrem a několika žej­dlíky piva bylo jídla víc než dost. Mohlo by to být ještě lep­ší, kdyby sluhu lorda Goldena netížily starosti ohledně cho­vání jeho pána.</p>

<p>Civil a Sydel, jak mi vážně sdělila Lebven, byli zasnou­beni již skoro od narození. Inu, sice ne formálně, alespoň se však mezi lidmi z obou domácností obecně vědělo, že ti dva jsou určeni jeden pro druhého. Dynastie jeho matky a rodi­na lorda Graylinga spolu vždy výborně vycházely a jejich dvě panství spolu navzájem sousedila. Pročpak by dcera lor­da Graylinga nemohla mít prospěch z rychlého vzestupu la­dy Bresingy? Staří přátelé by si měli navzájem pomáhat. Co si to můj pán myslí, takto mezi ně vstupovat? Lze jeho zámě­ry pokládat za počestné? Chystá se mladému Civilovi ukrást nevěstu, aby ji odvedl ke dvoru a zahrnul bohatstvím neú­měrně k jejímu postavení? Není to třeba na Buckkeepu sukničkář, který si jen pohrává s jejími city? Umí to s mečem? Ono se totiž dobře ví, jak je Civil vznětlivý, a bez ohledu na pohostinnost by se mohlo stát, že ho chlapec kvůli Sydel vy­zve na souboj.</p>

<p>Ve všech těchto otázkách jsem předstíral nevědomost. Byl jsem ve službách lorda Goldena nový, stejně jako u dvora na Buckkeepu. O způsobech a temperamentu svého pána jsem toho dosud věděl jenom málo. Vzrušení, které tu lord Golden vyvolal, bylo tak veliké, že jsem nemohl stočit konver­zaci k princi Dutifulovi nebo Staré krvi nebo jakémukoli ji­nému užitečnému tématu. Zdržel jsem se jen do doby, než se mi podařilo odcizit velký skrojek masa. Potom jsem se vy­mluvil na své povinnosti a odporoučel se z kuchyně do svého pokoje. Byl jsem zoufalý z toho, co jsem zjistil, a dělal si velké starosti o zdraví lorda Goldena. Jen co jsem došel do pokoje, převlékl jsem se do obyčejnějšího modrého úboru. Zelená kazajka dost utrpěla tím, jak jsem za ní ukrýval ma­so. Potom jsem se posadil a čekal na pánův návrat. Vířila ve mně úzkost. Pokud ve své hře zajde moc daleko, mohlo by se vskutku stát, že bude čelit meči mladého Civila. Pochy­boval jsem, že by si lord Golden vedl v šermu lépe než kdy­si šašek. Bylo by to samozřejmě skandální, kdyby došlo na krveprolití, ale mladý Civil se nacházel v pozici, kdy se ne­dalo čekat, že bude brát ohled na takové detaily.</p>

<p>Nejhlubší noc již byla za námi a nyní jsme zvolna vplouvali do jitřních mělčin, když tu se ozvalo zaklepání na dve­ře. Nějaká zakaboněná služebná mi přišla oznámit, že můj pán si žádá moji asistenci. Se srdcem v hrdle jsem ji násle­doval do salonku, kde jsem na lavici našel lorda Goldena zpi­tého do bezvědomí. Ležel tam natažený jako pohozený kus oděvu. Pokud byli ostatní hosté svědky jeho zhroucení, me­zitím odešli. I služebná mírně pohodila hlavou, když mě tu nechávala, abych se o něj postaral. Jakmile odešla pryč, čekal jsem, že procitne a mrkne na mě, že je  to všechno jen bla­máž. Ale nestalo se to.</p>

<p>Vytáhl jsem ho na nohy, ale ani to s ním nehnulo. Mohl jsem ho buďto vléci, nebo nést. Uchýlil jsem se k nedůstoj­nému opatření, přehodil si ho přes rameno a odnesl ho zpát­ky na pokoj jako pytel obilí. Tam jsem ho shodil neobřadně na postel a zavřel za námi dveře. Potom jsem mu stáhl boty a vytřepal ho z kabátce. Když se svalil zpět do postele, řekl: „Vidíš, dokázal jsem to. Vím to jistě. Zítra ráno se omluvím, nanejvýš poníženě, lady Bresinze. Potom okamžitě zmizí­me. A všem se uleví, když nás budou vidět odjíždět. Nikdo za námi nepůjde, nikdo nás nebude podezřívat, že stopujeme prince." Hlas mu ke konci věty zakolísal. Ještě stále neote­vřel oči. Poté přiškrceným hlasem dodal: „Myslím, že budu zvracet."</p>

<p>Přinesl jsem mu mísu a položil ji na postel vedle něj. Ovi­nul ji rukou, jako by to byla panenka na hraní. „Co přesně jsi udělal?" zeptal jsem se.</p>

<p>„Och, Edo, ať se to se mnou zastaví." Zavřel pevně oči a řekl: „Já ho políbil. Věděl jsem, že to bude stačit."</p>

<p>„Tys políbil Sydel? Civilovu nastávající?"</p>

<p>„Ne," zasténal a já na okamžik pocítil úlevu. „Já políbil Civila."</p>

<p>„Cože?"</p>

<p>„Šel jsem se vyčurat. Když jsem se vracel, čekal na mě před salonkem, kde ostatní hráli hazard. Popadl mě za paži a bezmála mě vtáhl do jednoho pokojíku, kde mi stanul tvá­ří v tvář. Jaké jsou moje záměry se Sydel? Nepochopil jsem snad, že je to mezi nimi již dohodnuto?"</p>

<p>„A co jsi řekl?"</p>

<p>„Řekl jsem -" Tu se náhle odmlčel a vytřeštil oči. Naklo­nil se nad mísu, ale po chvíli jen mocně říhl a svalil se zpát­ky na záda. Zasténal a pokračoval: „Řekl jsem, že jejich do­hodu chápu, a vyjádřil jsem naději, že snad dospějeme k naší vlastní dohodě. Stiskl jsem mu ruku. Řekl jsem, že v tom ne­vidím žádný problém. Že Sydel je rozkošná dívka, stejně ja­ko je on rozkošný chlapec, a že doufám, že by se z nás všech mohli stát blízcí a milující přátelé."</p>

<p>„A pak jsi ho políbil?" zeptal jsem se nevěřícně.</p>

<p>Lord Golden svraštil zavřená víčka. „Působil dost naivně. Chtěl jsem mít jistotu, že obsah mých slov plně pochopil."</p>

<p>„Při Edovi a Elovi," zaklel jsem. Vstal jsem a on zasténal, jak se s ním postel hnula. Šel jsem k oknu a podíval se ven. „Jak jsi mohl?" zeptal jsem se ho.</p>

<p>Nadechl se a do přiškrceného hlasu se mu vplížila potměšilost: „Och, prosím, Milovaný. Nemusíš žárlit. Byl to ten nejkratší a nejcudnější polibek, jaký si umíš představit."</p>

<p>„Och, šašku," pokáral jsem ho. Jak si mohl z něčeho tako­vého dělat legraci?</p>

<p>„Nebylo to ani na ústa. Jen takový vroucí otisk rtů na dlaň jeho ruky, jen jeden dotyk jazykem." Mdle se usmál. „Vy­škubl ji, jako kdybych mu tam vypálil cejch." Vtom se hla­sitě zakuckal a zatvářil se jaksi kysele. „Jsi propuštěn. Běž do svého pokoje, Tome Badgerlocku. Dnes v noci už tě ne­potřebuji."</p>

<p>„Víš to jistě?"</p>

<p>Přikývl, krátce a vehementně. „Běž pryč," řekl nepokrytě. „Pokud budu blít, nechci, aby ses přitom na mě díval."</p>

<p>Chápal jsem jeho potřebu zachovat si aspoň tolik důstoj­nosti. Už mu jí moc nezbývalo. Šel jsem do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Pustil jsem se do balení svých věcí. Když jsem po chvíli uslyšel ty žalostné zvuky, nešel jsem za ním. Některé věci si musí člověk odbýt sám.</p>

<p>Moc dobře jsem nespal. Toužil jsem po spojení mysli se svým vlkem, jenomže jsem si netroufal tu útěchu sám sobě dopřát. Ačkoliv to bylo nutné, přesto jsem se cítil pošpiněn šaškovými politickými čachry. Toužil jsem žít bezprostřední a čistý život jako vlk. Před rozbřeskem mne probudily z dří­moty zvuky, jak šašek šramotil vedle v pokoji. Našel jsem ho vsedě u stolku. Vypadal zpustle. Čisté oblečení, které si vzal na sebe, jaksi přispělo k tomu, že sám vypadal o to pomačkaněji. I vlasy měl upocené a rozcuchané. Před sebou měl malou krabičku a zrcátko. Zatímco jsem nechápavě přihlížel, namočil v čemsi prst a nanesl si to pod oko. Místo podočního stínu mu tam vyvstal vak. Pak si povzdechl. „Hnusí se mi, co jsem minulou noc udělal."</p>

<p>Nepotřeboval jsem nic vysvětlovat. Snažil jsem se ulevit jeho svědomí: „Možná to byla spíše laskavost. Možná je lep­ší, že zjistili, ještě než se vezmou, že Sydelino srdce není tak stálé, jak Civil věřil."</p>

<p>Zavrtěl hlavou, odmítaje moji útěchu. „Kdybych nevedl já, nebyla by mě v tom tanci následovala. Její první výpady byly jenom dívčí koketerií. Myslím, že u dívek je flirtová­ní stejně instinktivní, jako když se chlapci holedbají svými svaly a odvahou. Dívky v jejím věku jsou jako malá koťata sekající do trávy, aby si procvičila svoje lovecké schopnos­ti. Ještě ani neznají význam pohybů, které dělají." Vzdychl a vrátil se ke krabičce s barevnými pudry.</p>

<p>Mlčky jsem se díval, jak ze sebe dělá nejen větší mátohu, ale jak si přidává i deset let navíc tím, že zdůrazňuje linky ve své tváři.</p>

<p>„Myslíš, že je to nutné?" zeptal jsem se ho, když krabič­ku zacvakl a podal mi ji. Strčil jsem ji do jeho zavazadla, kte­ré již bylo, jak jsem si všiml, úhledně sbalené na cestu.</p>

<p>„Samozřejmě. Chci mít naprostou jistotu, že kouzlo, kte­ré jsem uplatnil na Sydel, bude úplně zlomeno, ještě než od­jedu. Ať ve mně vidí mnohem staršího muže, než je sama, a zhýralce k tomu. Bude se moc divit, co si to myslela, a ute­če zpátky k Civilovi. Doufám, že si ji vezme. Bylo by to lepší, než kdyby se soužila pro mne." Pateticky povzdechl, ale já věděl, že ten výsměch patří jemu samotnému. Toho rána by­la fasáda lorda Goldena popukaná a skrze škvíry prosvítal šašek.</p>

<p>„Kouzlo?" otázal jsem se nedůvěřivě.</p>

<p>„Samozřejmě. Nikdo přede mnou není nezranitelný, když se rozhodnu dotyčného okouzlit. Totiž nikdo kromě tebe." Žalostně po mně loupl očima., Ale není čas se nad tím rmou­tit. Teď musíš jít a rozhlásit, že prosím o chvíli o samotě s lady Bresingou Pak běž zaklepat na Laureliny dveře a řekni jí, že brzy odjíždíme."</p>

<p>V době, kdy jsem se vracel od Laurel, lord Golden již byl pryč na setkání s lady Bresingou. Bylo to velmi krátké se­tkání, a když se vrátil, naznačil mi, ať okamžitě odnesu naše zavazadla dolů Ani se nezastavil, aby něco snědl, ale já me­zitím zcizil všechno ovoce, které jsme měli v pokoji. Hlady neumřeme, a v jeho případě bude zřejmě rozumnější, když se bude jídlu ještě po nějakou dobu vyhýbat.</p>

<p>Přivedli nám koně Lady Bresinga sešla dolů, aby nám po­přála odměřené sbohem. Ani sluhové neráčili vzít náš od­jezd na vědomí Lord Golden nicméně předložil ještě jednu omluvu, připisuje mnoho ze svého chování prvotřídní kva­litě jejích vín. Pokud si ji chtěl tou lichotkou nějak usmířit, nevyšlo mu to Pomalu jsme vyjeli ven z nádvoří; lord Golden nasadil velmi poklidné tempo Na úpatí kopce jsme za­hnuli směrem k přívozu. Teprve až nám řada stromů podél cesty zaclonila výhled na panství, zastavil a zeptal se mne: „Kudy?"</p>

<p>Laurel jela pohroužena v mrtvolném mlčení. Neříkala nic, ale já usoudil, že tím, jak lord Golden ponížil sám sebe, po­skvrnil i ji. Nyní v šoku vzhlédla, když jsem řekl. „Tudy," a svedl Myblack z cesty do kropenatého stínu sluncem pro­zářeného lesa.</p>

<p>„Nečekej na nás," přikázal mi stroze. „Jeď, jak nejrychle­ji to půjde, abys tu mezeru zkrátil. My tě co nejdříve doho­níme, ačkoli má nebohá hlava nás asi trochu zdrží. Teď jde o to, abychom neztratili jeho stopu. Jsem si jist, že Laurel tě už vystopuje. Běž, dělej. "</p>

<p>Na nic víc jsem nečekal Okamžitě jsem v jeho rozkaze postřehl záměr. Až dostihnu Nighteyese, budu sám, abych se s ním mohl důvěrně poradit Kývl jsem a nasadil Myblack ostruhy. Vyrazila poslušně kupředu a já se nechal vést svým srdcem. Neobtěžoval jsem se vracet oklikou na místo, kde jsem viděl vlka naposledy, ale vedl jsem ji na sever a na vý­chod, kde se dnes, jak jsem věděl, pohyboval. Zatahal jsem za něj útlým vlákénkem vědomí, abych mu sdělil, že se blí­žím, a ucítil jsem záškub jeho odpovědi. Pobídl jsem Myblack k ještě větší rychlosti.</p>

<p>Nighteyes mezitím urazil překvapivě velký kus cesty. Ne­připouštěl jsem si obavu, zda mě Laurel dokáže snadno vy­stopovat. Ujížděl jsem kupředu, abych se co nejdříve shledal s vlkem, přesvědčil se, že je v pořádku, a pak pokračoval ve stíhání prince. Má starost o něj neustále sílila.</p>

<p>Panoval horký den, poslední nápor léta v krajině, a slun­ce do nás pražilo i v řídkém stínu stromů. Suchý vzduch byl obtěžkaný prachem, který mi vysával vlhko z úst a ulpíval mi na řasách Neobtěžoval jsem se s hledáním stezek, ale hnal Myblack přes zalesněné kopce a dolů do údolí mezi ni­mi. Bujnější vegetace prozrazovala místa, kudy občas tek­ly potoky, ale jejich vody teď prosákly pod zemský povrch. Dvakrát jsme cestou překračovali říčku a já pokaždé zasta­vil, aby se Myblack mohla napojit, i já se přitom zhluboka napil Pak jsme pokračovali v cestě.</p>

<p>Brzy odpoledne se mě zmocnila neurčitá jistota, že Nighteyes je nablízku Ještě než jsem ho uviděl či vycítil, začal jsem mít divný pocit, že jsem tuto krajinu již viděl, že něco na těch stromech vepředu je mi nezvykle povědomé. Zasta­vil jsem koně a pomalu obhlížel kopce okolo sebe, jen aby vlk vzápětí vystoupil z olšového porostu vzdáleného jen co by kamenem dohodil Myblack sebou trhla a pak na něj za­měřila plnou pozornost <emphasis>Klid. N</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>musíš se bát. Klid.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jsem velice unavený a hladový na to, abych se za tebou </emphasis><emphasis>pouštěl, </emphasis>dodal příhodně Nighteyes</p>

<p>„Přinesl jsem ti maso "</p>

<p><emphasis>Já vím. Cítím ho.</emphasis></p>

<p>Sotva jsem mu ho vybalil, už s ním byl pryč Chtěl jsem se mu podívat na zranění, ale věděl jsem, že ho s tím nemám obtěžovat, dokud jí. A jakmile dojedl, otřepal se. <emphasis>Jdeme</emphasis></p>

<p><emphasis>Dovol, ať se ti podívám na —</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne. Možná dnes </emphasis>v <emphasis>noci Ale dokud mají světlo, putují, tak</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>že musíme i my. Už tak mají před námi pořádný náskok a su</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chá půda špatně drží jejich pachy. Jd</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>me.</emphasis></p>

<p>Měl pravdu, museli jsme stopovat. Suchá země se vzpíra­la přijmout všechny otisky i pachy. Než skončilo odpoledne, dvakrát jsme stopu ztratili a znovu ji nalezli jen díky tomu, že jsme pátrali v širokém kruhu kolem Stíny už se dloužily, když nás dostihli lord Golden a Laurel. „Vidím, že tvůj pes nás znovu našel," poznamenala ironicky a mě nenapadlo nic, co bych na to řekl.</p>

<p>„Lord Golden mi říkal, že stopuješ prince, prý ti nějaká služebná řekla, že princ uprchl na sever. " Její hlas zněl táza­vě a ústa měla nelibě semknutá Nevěděl jsem, jestli doufá lorda Goldena přistihnout při lži, nebo zda si myslí, že jsem kvůli získání té informace musel někoho svést.</p>

<p>„Nevěděla, že je to princ. Mluvila o něm prostě jenom ja­ko o chlapci s loveckou kočkou." Snažil jsem se vymyslet něco, čím bych ji mohl odvést od kladení dalších otázek. „Ta stopa je mizerná. Uvítal bych jakoukoliv pomoc z tvé strany."</p>

<p>Má lest zabrala. Projevila se jako dobrý stopař. Jak denní­ho světla postupně ubývalo, Laurel si všímala drobných ná­znaků, které by mně normálně unikly, a tak jsme je mohli sledovat ještě dlouho poté, co se dalo říci, že světlaje už pří­liš málo. Dospěli jsme k potoku, kde i oni zastavili kvůli vo­dě. V mokré půdě na břehu byly jasně vidět stopy dvou mužů, dvou koní a kočky. Zde jsme se rozhodli utábořit na noc. „Je lepší přestat stopovat, dokud víme, že jsme na správné stopě, než pokračovat, až už si jisti nebudeme a celé to ješ­tě zkomplikují naše vlastní stopy. Brzy zrána zase vyrazíme na cestu," prohlásila Laurel.</p>

<p>Zřídili jsme skrovný tábor, pouze s malým ohýnkem a na­šimi houněmi po stranách. Jídla jsme měli jen nevelkou zá­sobu, alespoň že vody byl dostatek. Ovoce, které jsem prve sebral v pokoji, bylo teplé a potlučené, ale přišlo vhod. Lau­rel s sebou ze zvyku vezla pár proužků sušeného masa a ces­tovní chléb. Bylo toho žalostně málo, a ona si bezděčně zís­kala moje velké sympatie, když prohlásila „Nepotřebujeme maso tolik jako pes. Máme ovoce a chléb." Jiná žena, po­myslel jsem si, by byla ignorovala vlkův hlad a schovala ma­so na další den. Co se týče Nighteyese, ten si ráčil vzít ma­so z její ruky A když jsem pak trval na tom, že si prohlédnu jeho zranění, nevrčel, jakmile se ke mně připojila ona, ačkoli měla tolik rozumu, že se ho nepokoušela dotknout Jak jsem tušil, vylízal si z ran většinu masti ven. Rány byly zacelené strupy a maso mezi nimi nevypadalo nijak hrozivě Rozhodl jsem se, že mu na ně další mast už dávat nebudu. Když jsem dával nepoužitý kelímek stranou, Laurel tiše přitakala hla­vou. „Lepší suché a zacelené, než kdyby to bylo moc nama­zané a strupy změkly."</p>

<p>Lord Golden mezitím ulehl na svou houni Vytušil jsem, že jeho hlava ani břicho ještě nejsou v klidu. Během zřizo­vání tábora a skrovné večeře mluvil jen málo. V houstnoucí tmě jsem nedokázal poznat, jestli má zavřené oči nebo jest­li hledí na nebesa</p>

<p>„Vida. Myslím, že v tomhle má pravdu," řekl jsem a po­kynul jeho směrem „Brzy na kutě a zítra zase co nejdříve za nimi. Možná je s trochou štěstí doženeme."</p>

<p>Laurel myslím usoudila, že lord Golden již spí. Ztišila hlas a řekla. „Čeká nás dost tvrdá jízda a bude nám zapotřebí jis­té dávky štěstí. Oni si jedou s jistotou, vědí, kam mají namí­řeno, zatímco my musíme postupovat opatrně, abychom je neztratili." Laurel natočila hlavu úkosem a přes ohýnek se na mě zahleděla. „Jak jsi věděl, kdy máš sjet z cesty, abys našel jejich stopu7"</p>

<p>Nadechl jsem se a namátkově zvolil první lež, která mě napadla. „Štěstí," odvětil jsem tiše. „Měl jsem pocit, že po­jedou tím směrem, a když jsem narazil na jejich stopu, vyje­li jsme po ní."</p>

<p>„A tvůj pes měl tentýž pocit, a právě proto tudy šel před tebou?"</p>

<p>Jen jsem na ni pohlédl Ta slova mi přišla na jazyk, aniž jsem k tomu svolil: „Možná jsem nadaný Moudrostí."</p>

<p>„Och, ovšemže," zareagovala sarkasticky. „A právě proto ti královna důvěřuje a poslala tě za svým synem. Protože jsi jedním z těch, kterých se ona nejvíce obává. Ty nejsi nada­ný Moudrostí, Tome Badgerlocku. Znám tyto lidi už z dří­vějška, zažila jsem jejich pohrdání a povyšování se nad lidi, kteří k jejich magii vlohy nemají. Když jsem vyrůstala, by­lo jich hodně, a v tom čase a na tom místě se to ani neobtě­žovali moc skrývat. Ty nejsi o moc více Moudrý než já, ač­koli jsi jedním z nejlepších stopařů, s nimiž jsem kdy měla co do činění."</p>

<p>Nepoděkoval jsem jí za její kompliment. „Pověz mi něco o těch lidech s vlohami k Moudrosti, mezi nimiž j si vyrůs­tala," navrhl jsem. Uhladil jsem si na houni záhyb a lehl si na ni Skoro po celou dobu jsem měl oči zavřené, jako kdy­by mě její slova zajímala jen zběžně. Ubývající měsíc těsně po úplňku na nás shlížel skrze koruny stromů. Na rozmezí světla z ohně a tmy se přičinlivě olizoval Nighteyes. Laurel chvíli zápolila se svou houní, vyhazujíc zpod ní menší ka­mínky. Pak si ji na zemi urovnala a ulehla zády na ni Něja­kou chvíli mlčela a já už si nemyslel, že se mi chystá odpo­vědět.</p>

<p>Jenomže pak „Och, nebyli zas tak zlí," spustila. „Ne ta­koví, jak se to o nich traduje mezi lidmi. Neproměňovali se v medvědy, vysokou či v tuleně, ani nejedli syrové maso, ani nekradli děti. Přesto byli dost zlí."</p>

<p>„Jak?"</p>

<p>„Och." Zaváhala. „Jen to prostě nebylo spravedlivé," řek­la po chvíli s povzdechem. „Jen pomysli, nikdy nevíš jistě, že jsi sám, protože nějaký ptáček nebo slídící liška může to, co vidí a slyší, donést tvému sousedovi. Plně své Moudrosti využívali, protože jejich zvířecí partneři jim pořád říkali, kde bude nejlepší lov či první zralé borůvky. "</p>

<p>„A to se ke své Moudrosti tak veřejně hlásili? Nikdy jsem o takové vesnici neslyšel."</p>

<p>„Nebylo to tak, že by se hlásili k tomu, co jsou, nýbrž spí­še tak, že já byla vyloučena z toho, co nejsem. Děti nejsou zrovna útlocitné. "</p>

<p>Hořkost v jejích slovech mě šokovala. Náhle jsem si vzpo­mněl, jak se mnou zbytek Galenovy koterie jednal s opovr­žením, když už to vypadalo, že nedokážu zvládnout Umění. Snažil jsem se představit si, že vyrůstám uprostřed takového přezírání. Pak se mi vetřela jiná myšlenka. „Myslel jsem, že tvůj otec byl lovčím u lorda Sitswella. Což jsi nevyrůstala na jeho panství?“ Chtěl jsem se dozvědět, kde to bylo, kde by­la Moudrost tak zakořeněná, že děti z těchto rodin ji bezděč­ně očekávaly i u svých vrstevníků</p>

<p>„Och. Ano, ale to bylo až později, rozumíš."</p>

<p>Nebyl jsem si jistý, jestli mi lže teď anebo jestli mi lhala předtím, pouze jsem věděl, že nepravda mezi námi visí takřka hmatatelně Zavládlo nepříjemné mlčení. Má mysl bles­kově třídila možnosti. Že je nadaná Moudrostí, že byla dítě­tem bez vloh k ní, vyrůstajícím v rodině spolu s nevlastními sourozenci či rodiči nadanými Moudrostí, že si celý ten pří­běh vymyslela, že se celé panství lorda Sitswella jen hemži­lo sluhy nadanými Moudrostí. Takové spekulace nebyly až tak plané Připravovaly mysl na to, aby si přiřadila jakoukoli informaci, kterou by mi Laurel předhodila, k některé z pří­slušných možností. Vrátil jsem se v mysli k dřívějšímu roz­hovoru, který jsme spolu vedli, a objevil náhodnou poznám­ku, při které mne zamrazilo v zádech. Říkala, že se v těchto kopcích dobře vyzná, že dřív pobývala nedaleko od Galetonu, mezi ostatními svými lidmi. Také Chade se o něčem ta­kovém zmiňoval. Snažil jsem se nalézt nějaký způsob, jak konverzaci znovu rozproudit.</p>

<p>„Nuže. Z tvých slov bych soudil, jako bys nesdílela sou­časnou tendenční nenávist vůči lidem s Moudrostí. Jako bys je snad ani nechtěla vidět všechny upálené a rozčtvrcené."</p>

<p>„Je to ohavný zvyk," řekla, a podle způsobu, jakým to pro­nesla, jsem měl dojem, jako by oheň a ocel byly příliš sla­bou kúrou na jeho vymýcení „Myslím, že rodiče, kteří svo­je děti učí, aby se tomu oddávaly, si zasluhují zmrskání. Ti, kteří se sami rozhodnou to praktikovat, by neměli uzavírat manželství ani mít děti. Mají už přece zvíře, se kterým sdíle­jí svůj domov a svůj život. Proč by měli klamat nějakou že­nu či muže tím, že je pojmou za chotě? Ti, kdo mají Moud­rost v krvi, by si měli vybrat, a to už brzy ve svém životě, k čemu se připoutají, jestli ke zvířeti nebo k jinému člověku. To je vše."</p>

<p>Když mi odpovídala, její hlas nabyl na vehemenci. Při je­jích posledních slovech opět ztichl, jako by si pojednou uvě­domila, že lord Golden spí „Dobrou noc, Tome Badgerlocku," dodala opožděně. Pokusila se tak možná zmírnit svůj předchozí tón, nicméně mi tím jasně říkala, že náš hovor je u konce. Jako kdyby to chtěla ještě zdůraznit, převalila se na houni a ukázala mi záda.</p>

<p>Nighteyes se zastenáním vstal a toporně se přišoural ke mně. S povzdechem si lehl vedle mě. Spočinul jsem mu ru­kou v srsti na šiji. Naše sdílené myšlenky plynuly vskrytu stejně jako naše krev.</p>

<p><emphasis>Ona to ví.</emphasis></p>

<p><emphasis>Pak si myslíš, že i ona je z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Moudrých? </emphasis>zeptal jsem se ho</p>

<p><emphasis>Podle mě ví, že ty jsi z Moudrých, a zřejmě se jí to moc ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>líbí.</emphasis></p>

<p>Nějakou dobu jsem ležel a potichu nad tím přemítal. <emphasis>Ale </emphasis><emphasis>krmila tě</emphasis><emphasis>?</emphasis></p>

<p><emphasis>Och, ano, myslím, že mě má ráda. To tebou si není jista.</emphasis></p>

<p><emphasis>Běž už spát.</emphasis></p>

<p><emphasis>Chystáš se dnes v noci vytáhnout za </emphasis>nimi?</p>

<p>To jsem nechtěl. Kdyby se mi to podařilo, čekala by mne strašlivá bolest hlavy. Už jen při pouhé myšlence na bolest se mi udělalo nevolno. Jenže kdybych se dokázal napojit na prince, mohl bych získat informaci, která by nám pomohla dostihnout je dřív. <emphasis>Měl bych to zkusit.</emphasis></p>

<p>Vycítil jsem, jak rezignoval. <emphasis>No tak do toho. Já b</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>du ta</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dy u tebe.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nighteyesi, když se pohroužím do Umění a potom sdílíš </emphasis><emphasis>se mnou b</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>lest?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne tak docel.a Ačkoliv je pro mne těžké držet se od toho </emphasis><emphasis>stranou, dokážu to Jen si přitom připadám zbaběle</emphasis></p>

<p><emphasis>To přece není vůbec zbaběle. Jaký má smysl, ab</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>chom oba </emphasis><emphasis>trpěl?</emphasis></p>

<p>Na to mi neodpověděl, ale já vycítil, že v této věci si po­nechal nějakou myšlenku pro sebe. Cosi na mé otázce ho skoro pobavilo. Sundal jsem z něj ruku a položil si ji na hruď. Pak jsem zavřel oči, soustředil se a pokusil se vyvolat trans Umění. Hrůza z bolesti se však pořád vtírala do mých myš­lenek a mařila můj pečlivě navozený mír. Nakonec se mi po­dařilo nalézt rovnovážný bod a udržet se tam, kdesi mezi sta­vem snění a bdění. Zašmátral jsem do hlubin noci.</p>

<p>Té noci jsem zažil, jako tomu nebylo už roky, sladkost z čirého propojení na vlnách Umění. Hmátl jsem do prosto­ru a bylo to, jako kdyby se po mně někdo natáhl a sevřel mi obě ruce na uvítanou. Bylo to prosté, sladké spojení, utěšují­cí jako návrat domů po dlouhé cestě. Bylo tam pouto Umění a kdosi dřímající v měkké podkrovní posteli pod trámovím doškové střechy. Obklopily mě domácké vůně nějaké chalu­py, v ovzduší prodlévající vůně dobrého dušeného masa, uva­řeného té noci, a medový podtón svíčky ze včelího vosku, hořící kdesi dole pozdě do noci. Mohl jsem slyšet muže a že­nu v rozhovoru, hlasy měli ztlumené, jako by nechtěli rušit můj klid. Nedokázal jsem rozlišit jednotlivá slova, avšak vě­děl jsem, že jsem doma a v bezpečí a že tam se mi nemůže nic stát. Jak naše pouto Umění postupně sláblo, nořil jsem se do hlubin toho nejpokojnějšího spánku, jaký jsem za mnohá léta zažil.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>9 Hostinec</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Během války s rudými loděmi, kdy se pretendent</emphasis><emphasis> </emphasis>[2]<emphasis>)</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>princ Re</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>gal neprávem pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>hlásil za krále Šesti vévodství, tento muž </emphasis><emphasis>zavedl systém spravedlnosti, který n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>zval Králův cirk. Soud </emphasis><emphasis>rozhodnutý zbraněmi nebyl v Šesti vévodstvích neznámý. Ří</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ká se, že když spolu dva muži bojují před Svěde</emphasis><emphasis>c</emphasis><emphasis>kými kame</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ny, sami bohové na to shlížejí a odmění vítězstvím toho, je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hož věc je spravedlivá. Regal tuhle my</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>lenku rozvedl ještě </emphasis><emphasis>o krok dále. V jeho arénách čelili obvinění zločinci buď krá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lovým přeborn</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>kům, nebo divokým zvířatům. Ti, kdo přežili, byli zproštěni obv</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>nění, která proti nim byla vznesena, a po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kládáni za nevinné. V těchto circích nale</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>la smrt spousta li</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dí nadaných Moudrostí. Přes to všechno ti, kteří při těchto </emphasis><emphasis>krv</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vých soudech zemřeli, odrážejí jenom půlku zla, které tam bylo napácháno. To, co se totiž zr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>dilo z těchto veřej</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ných soubojů, byla tolerance veřejnosti vůči násilí a mrza</emphasis><emphasis>čení, která se rychle proměnila v hlad. Tyto soudy kromě ver</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>diktu slibovaly velkou pod</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>vanou a zábavu. Ačkoliv jedním</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>z prvních počinů Kettricken coby královny a r</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>gentky v za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>stoupení mladého Dutifula bylo, že s takovými soudy skon</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>covala a nechala cirky zbourat, žádné královské rozhodnutí nemohlo uhasit žízeň po krvi, kterou Regalovy atrakce pro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>budily.</emphasis></p>

<p>Druhý den zrána jsem se vzbudil velmi brzy s pocitem po­hody a míru. Časně ranní mlha se již začínala vypařovat. Na pokrývce se mi blyštila rosa. Nějakou dobu jsem hleděl skr­ze dubové větve nad svou hlavou bezmyšlenkovitě na nebe­sa. Byl jsem v takovém rozpoložení mysli, že černé vzory proti modrému pozadí byly vším, co mi stačilo ke spokoje­nosti. Po nějaké době, kdy má mysl trvala na tom, abych ve výjevu před sebou rozeznal větve stromů na pozadí nebe, jsem přišel zpátky k sobě a uvědomil si, kde jsem a co mu­sím dělat.</p>

<p>Neměl jsem žádnou bolest hlavy. Nejraději bych se pře­kulil na bok a prospal většinu dne, ale nemohl jsem se roz­hodnout, jestli jsem vskutku unavený nebo jestli se prostě chci vrátit do bezpečí svých snů. Silou vůle jsem se zvedl do sedu.</p>

<p>Nighteyes byl pryč. Ostatní ještě spali. Prohrábl jsem uhlí­ky na ohništi a přiložil dříví, dokud mi nedošlo, že nad tím není co uvařit. Budeme si muset utáhnout opasky a následo­vat prince a jeho společníka. S trochou štěstí by nám mohlo zkřížit cestu něco jedlého.</p>

<p>Napil jsem se z potoka a omyl si ve studené vodě tvář. Den se již rozehříval. Zatímco jsem pil, vlk se vrátil zpátky.</p>

<p><emphasis>Maso? </emphasis>zeptal jsem se pln naděje.</p>

<p><emphasis>Hnízdo myší. Žádnou jsem ti neschoval.</emphasis></p>

<p><emphasis>To je v pořádku. </emphasis>Takový hlad jsem neměl. Ale přesto.</p>

<p>Nějakou dobu chlemtal vedle mě, pak si olízl čumák.</p>

<p><emphasis>Kam </emphasis><emphasis>jsi minulou noc šel?</emphasis></p>

<p>Věděl jsem, co má na mysli.</p>

<p><emphasis>Nejsem si jistý. Ale připadal </emphasis><emphasis>jsem si v bezpečí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Bylo to hezké. Jsem rád, že se umíš dostat na takové mís</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>to.</emphasis></p>

<p>Jeho myšlenka byla podbarvena toužebným přáním. Podí­val jsem se na něj pozorněji. Na okamžik jsem ho uviděl ja­ko někdo jiný. Byl to stárnoucí vlk, na čumáku prošedlý, bo­ky propadlé. Následky jeho nedávného střetnutí s kočkou na něm byly stále znát. Ignoroval moji starost a zahleděl se do proudu. <emphasis>Ryby?</emphasis></p>

<p>Svolil jsem, aby moje rozmrzelost prosákla mé myšlení. „Ani jediná," zamumlal jsem nahlas. „A přitom by tam mě­ly být. Je tu spousta rostlin, pakomáři bzučí jako diví. Měly by tam být ryby. Ale nejsou tam."</p>

<p>Ucítil jsem, jak v duchu pokrčil rameny, že takový už je život. <emphasis>Vzbuď ostatní. Musíme vyrazit.</emphasis></p>

<p>Nestál o mé starosti. Bylo to pro něho zcela zbytečné bří­mě, úzkost, ve které se není třeba vyžívat. Když jsem se vrá­til do tábora, ostatní se již probouzeli. Nebylo moc o čem mluvit. Zdálo se, že lord Golden se již z následků svých ex­cesů vzpamatoval. O nedostatku jídla se nikdo nezmínil. Ře­či by na tom stejně nic nezměnily. Místo toho jsme byli za pozoruhodně krátkou dobu v sedlech a vyrazili po princo­vě mizející stopě. Postupoval vytrvale na sever. V poledne jsme narazili na ohniště, popel byl již studený. Místo kolem ohniště bylo pořádně zdusané, jako by tu lidé tábořili něko­lik dní. Záhada se brzy vyjasnila. Na dvou stromech poblíž byly vidět oděrky po lanech, na nichž byli uvázáni koně. Ně­kdo tady čekal. Když princ, kočka a jeho společník dorazili, odjeli všichni společně. Na sever. Laurel a já jsme probírali počet koní v jejich skupině a nakonec jsme se shodli na čty­řech. Přibrali tu tedy další dva společníky.</p>

<p>Pokračovali jsme v cestě a zvýšili tempo, protože větší po­čet stop bylo snazší sledovat. Přihnala se vysoká oblačnost, která se posléze zhustila do mraků. Byl jsem moc rád, že se palčivé slunce schovalo za nimi, ale Nighteyes pořád supěl, jak se s námi snažil udržet tempo. Sledoval jsem ho s rostou­cími obavami. Toužil jsem se na něj napojit těsněji, abych měl jistotu, že se nebičuje navzdory bolesti, ale dokud s ná­mi jela Laurel, netroufal jsem si.</p>

<p>Jak se stíny dloužily a začínalo se ochlazovat, vyjeli jsme z lesa a naskytl se nám pohled na širokou žlutou cestu dole, která křížila naši stezku. Z vrcholku kopce jsme na ni v úle­ku shlíželi. Pokud se princ a jeho společníci rozhodli jet po ní, stopování by se tím mohlo velmi ztížit.</p>

<p>Dojeli jsme k okraji cesty. Jejich stopy s ní splynuly. Vlk čenichal a pobíhal všude kolem, jenže bez velkého nadše­ní. Princova stopa se v hustém suchém prachu smísila se sta­rými kolejemi od vozů a zpola zahlazenými otisky kopyt. Bylo nám jasné, že ani otisky, ani pach nevydrží dlouho. Od­polední vánek by mohl smazat všechny stopy po jejich prů­jezdu.</p>

<p>„Nuže," poznamenal lord Golden pobízivě. A pozvedl na mě jedno obočí.</p>

<p>Věděl jsem, co navrhuje. Nevyslal mě Chade snad právě proto na tuto výpravu? Zavřel jsem oči, nadechl se a pak se vrhl do proudu Umění bez jediné myšlenky na svoji ochra­nu. <emphasis>Kde jsi? </emphasis>zeptal jsem se překotně ubíhajícího světa kolem sebe. Možná jsem postřehl záškub odpovědi, ale nebyl jsem si jist, jestli je to princ. Po minulé noci jsem věděl, že je tu ještě něco, co reaguje na mé výzvy, něco jiného než princ. Nechybělo mnoho, a mohl jsem se toho dotknout. Silou vůle jsem přesměroval svoji pozornost stranou od tohoto vlíd­ně kynoucího přístavu a zapátral znovu po princi. Jenže on i kočka mi unikali. Nevím, jak dlouho jsem seděl na Myblack a rozprostíral se po širém světě. Při takovém hledání čas nehybně stojí. Skoro jsem mohl cítit, jak na mě šašek če­ká; ne, já ho <emphasis>cítil. </emphasis>Třpytivé vlákno Umění mi dalo vědět, jak skrývá svoji netrpělivost. S povzdechem jsem se obrnil vůči tomu pokojnému vyzývání a stáhl se zpátky, zanechav svého bezvýsledného pátrání po princi. Neměl jsem pro lorda Goldena žádné zprávy.</p>

<p>Otevřel jsem oči. „Putovali na sever. No tak pojeďme na sever."</p>

<p>„Cesta vede spíš na severovýchod než na sever," podotkl lord Golden.</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Další možností je jihozápad," od­větil jsem.</p>

<p>„Je to severovýchod," souhlasil se mnou a pobídl patami Maltu. Já jsem vyrazil za ním a pak se otočil, abych se po­díval, co zdrželo Laurel. Ve tváři měla zmatený výraz a hle­děla ze mě na lorda Goldena, jako by nechápala. Po chvíli se rozjela za námi. Vybavil jsem si poslední slovní výměnu se svým pánem a nejraději bych nám oběma nakopal. Ani jsem si nevzpomněl, že mu mám říkat „lorde", nemluvě o tom, že bych zachoval uctivý tón sluhy hovořícího s pánem. Směr, kterým jsme se vydali, jsem očividně určil já. Řekl jsem si, že nejlepší bude, když se k tomu nebudu vůbec vyjadřovat, a doufal jsem, že to odčiním další úslužností, ačkoli srdce mi při tom pomyšlení pokleslo - musel jsem si přiznat, jak moc toužím po nestřežené konverzaci a šaškově společnosti.</p>

<p>Po zbylou část dne jsme pokračovali v cestě. Lord Golden nás zdánlivě vedl, ale ve skutečnosti jsme sledovali cestu. Jak světla ubývalo, začal jsem se poohlížet po vhodném místě k utáboření. Zdálo se, že Nighteyes tu myšlenku ve vzduchu zachytil, protože předběhl naše koně a stanul na nízké vyvýšenině na cestě před námi. Když zmizel za horizontem, bylo mi jasné, že chce, abychom ho následovali. „Pojeďme ještě kousek," navrhl jsem navzdory houstnoucí tmě. A na vrchol­ku kopce jsme byli odměněni pohledem na řídce rozptýlená světla nějaké vísky ležící v záhybech údolí před námi. Ko­lem ní se vinula řeka; mohl jsem ji cítit, a taky dým z ku­chyňských ohňů. Můj žaludek procitl z rezignované otupělosti a hlasitě zakručel.</p>

<p>„Vsadím se, že tam dole bude nějaký hostinec," prohlásil nadšeně lord Golden. „Opravdové postele. A můžeme si ta­ké opatřit jídlo na zítra."</p>

<p>„Zkusíme se zeptat na prince?" chtěla vědět Laurel. Naši ztahaní koně zřejmě vycítili, že dnešní noci by se mohli na­dít něčeho lepšího než trávy a říční vody. Cestou z kopce na­brali tempo. Po Nighteyesovi se slehla zem, ale nic jiného jsem ani nečekal.</p>

<p>„Já se ve vší tichosti vyptám," nabídl jsem se. Tušil jsem, že Nighteyes již tam dole slídí. Jestliže by projeli vesnicí a alespoň zastavili, kočka by tam zanechala nějaké znamení.</p>

<p>Lord Golden nás s neomylným instinktem zavedl k hos­tinci. Na takové městečko to byla velká budova, postavená z černého kamene a pyšnící se druhým podlažím. Při pohle­du na vývěsní štít mě zamrazilo u srdce. Byl to princ Pie-bald, úhledně rozporcovaný na čtyři díly a hlavu. Nebylo to poprvé, co jsem ho viděl takto vyobrazeného; vlastně to byl ten nejběžnější způsob, jak ho mohl člověk spatřit, ale zmoc­nila se mě zlá předtucha. Pokud lorda Goldena nebo Laurel pohled na štít zarazil, nedali to na sobě znát. Z otevřených dveří hostince se dokořán linulo světlo a spolu s ním hovor a všeobecné veselí. Ucítil jsem vařené jídlo, kuřidlo a pivo.</p>

<p>Hlasitost smíchu a hlučné konverzace mi zněla v uších jako příjemné hlučení. Lord Golden sesedl a řekl mi, abych za­vedl koně k podkonímu. Laurel ho poté doprovodila do hluč­né nálevny, zatímco já vedl koně podél budovy směrem k po­temnělé zadní části. Za pár okamžiků se rozlétly dveře a na zaprášené nádvoří proniklo světlo. Objevil se podkoní, otí­raje si ze rtů jídlo, od něhož jsem ho vyrušil, a nesl lucernu. Převzal ode mě koně a odvedl je do stáje. Spíše jsem cítil než viděl Nighteyese, jak číhá v nejhustší tmě na rohu hostince. Když jsem se blížil ke dveřím hostince, vyloupl se ze tmy stín a mihl se těsně kolem mne. Tím krátkým dotekem mi sdělil své myšlenky.</p>

<p><emphasis>Byli tady. Buďte opatrní. Na ulici před tím stavením cítím </emphasis><emphasis>krev. A psy. Obyčejně jsou tu psi, ale dnes večer ne.</emphasis></p>

<p>Než jsem se ho stačil zeptat na nějaké podrobnosti, rozpil se v hlubině noci. Vešel jsem zadními dveřmi dovnitř s ne­klidně bušícím srdcem a prázdným žaludkem. Hostinský mi uvnitř sdělil, že můj pán si již pronajal nejparádnější pokoj a že mám vynést všechna zavazadla nahoru. Znaveně jsem zamířil zpátky do stájí. Třebaže jsem oceňoval lordovu lest, s jakou mi umožnil, abych se porozhlédl uvnitř stájí, pojed­nou na mě dolehla těžko potlačitelná únava. Jídlo a spánek. Ani jsem nepotřeboval postel. Nejradši bych se přímo na mís­tě svalil a usnul.</p>

<p>Podkoní se zde ještě činil a sypal našim koním do žlabů obilí. Možná proto, že jsem tam byl, dostali štědřejší dávku ovsa. Ve stájích jsem nezpozoroval nic neobvyklého. Byly tam tři staré herky, jaké na takových místech zpravidla cho­vají k pronajímání, a jeden potlučený povoz. Kráva ve chlé­vě zřejmě poskytovala mléko hostům na kaši. Kuřecí hrad na krokvích se mi nelíbil. Jejich trus napadá koním do žrá­dla a vody, ale s tím jsem nemohl nic dělat. Byli tu ustájeni jen dva další koně, takže co do počtu to nemohli být ti, po jejichž stopě jsme šli. V prázdných příhradách nebyly uvázá­ny žádné lovecké kočky. No a co, věci nejsou vždy tak snad­né. Podkoní své práci rozuměl, avšak moc výřečný nebyl, ba ani zvědavý. Jeho oděv byl načichlý kuřidlem; tušil jsem, že opojení z bylin ho přenáší přes každodenní starosti, takže se celkem o nic nezajímá. Vzal jsem naše rance a těžce nalože­ný zamířil zpátky do hostince.</p>

<p>K nejparádnějšímu pokoji se šlo po ošoupaném dřevěném schodišti. Výstup mi vzal více sil, než jsem potřeboval. Za­klepal jsem na dveře a pak se mi podařilo otevřít je. Byl to nejparádnější pokoj asi v tom smyslu, že šlo o ten nejlepší obývací pokoj v hostinci. Lord Golden trůnil na polstrované židli v čele rozrytého stolu. Po jeho pravé ruce seděla Laurel. Před nimi stály žejdlíky a velký keramický džbán. Za­větřil jsem pivo. Podařilo se mi položit za dveřmi zavazadla na zem, místo abych je rovnou shodil. Lord Golden si mě rá­čil všimnout. „Objednal jsem jídlo, Tome Badgerlocku. A na­jal pro nás pokoj. Jakmile připraví postele, ukážou ti, kam máš odnést zavazadla. Do té doby se posaď, ty můj dobrý muži. Dneska sis svou stravu dobře zasloužil. Tady máš žej­dlík."</p>

<p>Pokynul na místo po své levé ruce a já se posadil. Někdo mi již nalil pivo. Obávám se, že první žejdlík jsem vyzunkl pouze s myšlenkou na to, že musím něco dostat do žaludku po předlouhém dni. Nebylo to ani nejlepší, ani nejhorší pi­vo, jaké jsem kdy pil, ale jen málo nápojů mi přišlo vítaněj­ších než tenhle. Postavil jsem prázdný žejdlík na stůl a lord Golden souhlasně pokynul směrem k džbánu. Když jsem nám všem dolil, přinesli jídlo. Byla to pečená drůbež, velká mísa hrachu na másle, moučný nákyp s melasou a šlehačkou, křu­pavý pstruh na talíři, chléb, máslo a další pivo. Ještě než obsluha odešla, lord Golden vznesl další žádost. Dnes ráno si prý ošklivě potloukl rameno; nepřinesl by mu chlapec z ku­chyně plátek syrového masa, aby mu ulevil od bolesti v otoku? Laurel mezitím naložila na talíř lordu Goldenovi a sobě a potom podala jídlo mně. Jedli jsme skoro mlčky, všichni plně soustředěni na jídlo. Zakrátko z drůbeže a ryb zbývaly jenom kosti na talířích. Lord Golden poté zazvonil na míst­ní obsluhu, aby odklidila nádobí. Jako sladký chod přinesli brusinkový koláč s našlehanou smetanou a ještě další pivo. A s tím i plátek syrového masa. Jakmile obsluha odešla, lord Golden zabalil maso úhledně do ubrousku a podal mně ho. S malátnou vděčností jsem si pomyslel, jestli si někdo z ob­sluhy nevšimne jeho zmizení. Krátce nato jsem si uvědomil, že jsem snědl více, než jsem měl, a vypil více, než bylo ro­zumné. Zmocnil se mě onen otupělý pocit přesycenosti, kte­rý je tak tíživý, když někdo hladoví po celý den a pak se na­jí. Zmáhala mě plíživá malátnost. Snažil jsem se zakrývat své zívání dlaní a věnovat pozornost ztišenému rozhovoru mezi lordem Goldenem a Laurel. Jejich hlasy mi připadaly vzdálené, jako by mezi nimi a mnou hučela řeka.</p>

<p>„Jeden z nás by se měl potichu porozhlédnout kolem," na­léhala Laurel. „Možná že pár otázek položených lidem dole by nám odhalilo, kam měli namířeno nebo jestli aspoň vědí, že tu byli. Je možné, že jsou někde nedaleko."</p>

<p>„Tome?" dloubl do mě lord Golden.</p>

<p>„Už jsem to udělal," řekl jsem tiše. „Byli tady. Ale buďto už odjeli, nebojsou v jiném hostinci. Pokud osada jako ta­hle má víc než jeden hostinec." S tím jsem se zvrátil na žid­li dozadu.</p>

<p>„Tome?" optal se lord Golden s jistou rozmrzelostí. A stra­nou k Laurel poznamenal: „Je to nejspíš tím kuřidlem. Ni­kdy na to nebyl. Jen projde těmi výpary a už má vlčí mlhu."</p>

<p>Vší silou jsem otevřel oči. „Prosím?" zeptal jsem se. Můj vlastní hlas mi zněl zastřeně a vzdáleně.</p>

<p>„Jak víš, že tady byli?" zeptala se Laurel. Neptala se na to už snad předtím?</p>

<p>Byl jsem příliš unavený, než abych se vzmohl na kloud­nou odpověď. „Prostě to vím," odvětil jsem stroze a pak ob­rátil pozornost k lordu Goldenovi, jako bychom byli vyruše­ni: „Krom toho na ulici před hostincem je rozlitá krev. Měli bychom se tu pohybovat opatrně."</p>

<p>Rozvážně kývl. „Myslím, že nejrozumnější pro nás bu­de jít brzy spát a zítra ráno brzy vstát." Aniž nechal Laurel vznést nějaké námitky, znovu zazvonil na obsluhu. Bylo mu řečeno, že jeho pokoje jsou připraveny, a taky že byly. Lau­rel pro sebe měla malou místnost na konci chodby. Lord Golden měl již solidnější pokoj, kde bylo dost místa i na lůžko pro jeho sluhu. Služebná, která přišla na zazvonění zvon­ku, trvala na tom, že odnese Laurel její zavazadlo do poko­je, takže jsme jí popřáli dobrou noc. Jejímu pohledu jsem se vyhnul. Byl jsem pojednou nesmírně unavený, tak unave­ný, že jsem ani neměl na to, abych se pokoušel hrát svoji ro­li. Vzmohl jsem se akorát na to, že jsem si hodil naše rance na ramena a následoval sluhu do pokojů lorda Goldena. On se ještě hodnou chvíli zdržel, aby si popovídal s hostinským a doplnil naše zásoby jídla, než zítra ráno vyrazíme na ces­tu.</p>

<p>Náš pokoj se nacházel v přízemí v zadní části hostince. Vtáhl jsem naše rance dovnitř, zavřel za odcházejícím slu­hou dveře a otevřel dokořán okno. Našel jsem lordu Golde­novi noční košili a rozprostřel ji na jeho rozestlanou postel. Do košile jsem si dal maso, abych ho později mohl zanést Nighteyesovi. Pak jsem usedl na postel, abych počkal na ná­vrat lorda Goldena.</p>

<p>Probudilo mne mírné zatřesení ramenem. „Fitzi? Jsi v po­řádku?"</p>

<p>Pomalu jsem vyplul ze svého snu. Pár okamžiků mi trva­lo, než jsem se rozpomněl, kdo jsem. V tom snu jsem byl v nějakém jiném městě, lidnatém, hodně osvětleném městě. Byla tam hudba a spousta pochodní a světel. Nějaká oslava. Nebyl jsem sluha, ale byl jsem - „Je to pryč," řekl jsem šaš­kovi ospale.</p>

<p>Uslyšel jsem podivný škrabavý zvuk a potom dopad, jak Nighteyes přelezl okenní parapet a pak seskočil do místnos­ti. Strčil mi čenichem do tváře. Nepřítomně jsem ho pohla­dil. Připadal jsem si tak ospalý. V uších mi bzučelo.</p>

<p>Šašek mnou znovu zatřásl. „Fitzi, zůstaň vzhůru a mluv se mnou. Co se děje? Je to tím kuřidlem?"</p>

<p>„Nic. Je to jenom tak pokojné. Chci jít zase spát." Spánek mne znovu vtahoval do svých hlubin jako mořské vody při odlivu. Toužil jsem se mu poddat. Nighteyes do mě znovu rýpl.</p>

<p><emphasis>Nesmysl. Je to ten černý kámen, jako na cestě Elderlingů. </emphasis><emphasis>Už zase se </emphasis>v <emphasis>tom ztr</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>cíš. Pojď ven.</emphasis></p>

<p>Silou vůle jsem pootevřel očí. Vzhlédl jsem do šaškovy ustarané tváře a potom se omámeně rozhlédl po zdech, kte­ré mě obklopovaly. Černý kámen. Protkaný stříbrem. A když jsem se na něj zahleděl pozorněji, poznal jsem, co to je; ká­men použitý z mnohem starší stavby. Kameny ve vnitřním zdivu místnosti do sebe zapadaly takřka beze spár, ale vněj­ší obvodová zeď byla sesazena mnohem primitivněji. Ne, pojednou mi došlo, že to není tak docela pravda. Budova by­la mnohem starší než město, byla to však již ruina, později znovu postavená z téhož prastarého kamene. A ten prastarý kámen byl kamenem vzpomínek, opracovaným rukama El­derlingů.</p>

<p>Nevím, co si šašek myslel, když jsem se vypotácel na no­hy. „Kameny. Kámen vzpomínek," řekl jsem mu ochraptěle, zatímco jsem tápal vstříc čerstvému vzduchu. Uslyšel jsem jeho užaslý výkřik, když jsem se vrhl oknem ven na zaprá­šené nádvoří. Vlk přistál o něco měkčeji vedle mě. Okamžik nato zmizel Nighteyes ve stínech, jakmile se kdosi vyklonil z okna a zeptal se: „Co se to tam děje?"</p>

<p>„To jen můj pitomý sluha!" opáčil lord Golden znechuce­ně. „Je tak opilý, že vypadl z okna, když mi ho chtěl zavřít. Jen ať si tam leží, trouba jeden nasáklý. Patří mu to."</p>

<p>Ležel jsem tiše v prachu na nádvoří a vnímal, jak neod­bytné sny zvolna ustupují. Po pár okamžicích jsem vstal a po­odešel o něco dále od kamenných zdí. Stačilo jen pár oka­mžiků.</p>

<p>Strašlivá únava, která mě celý večer tížila, postupně pole­vila. Byla to úleva. Úplně jsem se vznášel. Hleděl jsem k noč­nímu nebi a měl pocit, jako kdybych se mohl do něj rovnou vznést. Kdesi se hádal nějaký pár. On byl nešťastný, ale ona neoblomná. Bylo moc těžké soustředit se na jejich slova, ale pak se přiblížili a já je nemohl neslyšet.</p>

<p>„Měl bych jít domů," řekl on. Jeho hlas zněl hodně mla­dě. „Měl bych jít zpátky za matkou. Kdybych ji neopustil, nic z toho by se nebylo stalo. Arno by byl pořád naživu. I ti ostatní."</p>

<p>Ona mu prostrčila hlavu pod paží a pak ji položila na je­ho hruď. <emphasis>To je pravda. A my bychom od sebe byli odděleni, </emphasis><emphasis>ty bys navždy patřil jiné. Tohle opravdu chceš?</emphasis></p>

<p>Připluli ještě blíž. Spolu s ním jsem vdechoval její slad­ký pach, pižmo a divočinu. Držel ji přivinutou těsně u sebe. Mým snem o nich se prohnal vítr, cupuje jeho okraje. On ji hladil po srsti; její dlouhé tmavé chlupy se mu proplétaly me­zi prsty. „To nechci. Ale možná je to moje povinnost."</p>

<p><emphasis>Máš povinnost vůči svému lidu. A vůči mně. </emphasis>Ovinula mu ruku kolem předloktí. Její nehty se mu zatlačily do kůže ja­ko pařáty. Zatahala za něj. <emphasis>Pojď. Je čas znovu vstát. Nemů</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>žeme otálet, musíme vyjet.</emphasis></p>

<p>Pohlédl do jejích hlubokých zelených očí. „Má lásko, já se musím vrátit zpátky. Byl bych pro nás všechny užitečněj­ší tam. Mohl bych promluvit, mohl bych si vynutit změnu. Mohl bych —"</p>

<p><emphasis>Byli bychom odděleni. To bys dokázal snést?</emphasis></p>

<p>„Našel bych už způsob, abychom mohli být spolu."</p>

<p><emphasis>Ne! </emphasis>Dala mu políček na tvář a přitom mu zadrhla o kůži. Jen jen tasit drápy. <emphasis>Ne. Oni by to nepochopili. Oddělili by nás </emphasis><emphasis>od sebe. Zabili by mě, a tebe možná taky. Jen si vzpomeň na tu pohádku o princi Piebaldovi. Ani jeho královská krev mu </emphasis><emphasis>nemohla pomoci. Ta tvoje by tě rovněž neochránila. </emphasis>Násle­dovala odmlka. A pak: <emphasis>Já jsem jediná, komu na tobě oprav</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>du záleží. Jedině já tě mohu zachránit. Avšak netro</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>fám si </emphasis><emphasis>vstoupit do tebe úplně, dokud nedokážeš, že jsi jedním z nás. </emphasis><emphasis>Pořád se držíš zpátky. Nebo se za svoji Starou krev stydíš?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne. To nikdy.</emphasis></p>

<p><emphasis>Pak se otevři. Buď tím, čím víš, že jsi.</emphasis></p>

<p>Nějakou chvíli mlčel. „Mám povinnost," pravil tiše. Jeho hlas byl prostoupen nekonečnou lítostí.</p>

<p>„Ať už vstane!" ozval se zpoza mne mužský hlas. „Není čas otálet. Musíme získat nějaký náskok." Přetočil jsem se na zemi, abych se podíval, kdo to mluví, ale nikoho jsem ne­viděl.</p>

<p>Zelené oči hleděly do jeho očí. Těm očím bych dokázal propadnout navždy. <emphasis>Důvěřuj mi, </emphasis>prosila ho a jemu nezbýva­lo než udělat, oč ho žádala. <emphasis>Později si ty věci můžeš promys</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>let. Později můžeš myslet na povinnost. Pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>zatím mysli na ži</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vot. A na mě. Vstaň.</emphasis></p>

<p>Šašek mě vzal pod paží a ovinul si ji kolem ramen. „No tak vstávej," řekl přesvědčivě a zvedl mě na nohy. Byl ce­lý oblečený v černém. Muselo uběhnout více času, než jsem si myslel. Z nálevny hostince se spolu se světlem stále linul smích a hovor. Jakmile jsem se octl na nohou, zjistil jsem, že nemůžu jít, jenomže šašek pořád trval na tom, že mě bu­de držet pod paží, zatímco mě vedl do temnějšího kouta ná­dvoří. Opřel jsem se o drsné dřevo stájové zdi a sebral se.</p>

<p>„Budeš v pořádku?" zeptal se mě znovu šašek.</p>

<p>„Myslím, že budu." Má mysl se čistila od pavučin. Ale pří­tomnost těchto pavučin jsem už důvěrněji znal. Pocítil jsem známé záškuby bolesti hlavy navozené Uměním, ale nebyly tak prudké jako obvykle. Zhluboka jsem se nadechl. „Budu v pořádku. Ale nemyslím si, že bych se měl dnes v noci ješ­tě pokoušet spát v hostinci. Je postavena z kamene vzpomí­nek, šašku, jako ta černá cesta. Jako ten kámen v lomu."</p>

<p>„Jako drak, kterého vytesal Verity," doplnil mne.</p>

<p>Zhluboka jsem nasál vzduch. Hlava se mi rychle čistila. „Je plný vzpomínek. Je to tak zvláštní, objevit takový kámen tady v Bucku. Nikdy jsem si nemyslel, že by Elderlingové do­spěli až tak daleko."</p>

<p>„Samozřejmě že dospěli. Jen se nad tím zamysli. Co jsou podle tebe staré Svědecké kameny, ne-li práce Elderlingů?"</p>

<p>Jeho slova mě šokovala. A potom mi to rázem bylo tak jasné, že jsem ani neztrácel čas přitakáním. „Ano, ale stojí­cí kameny jsou jedna věc. Jenže tento hostinec je přestavě­ná ruina budovy po Elderlinzích. Nikdy bych nečekal, že ně­co takového spatřím v Bucku."</p>

<p>Nějakou dobu mlčel. Jak mé oči postupně uvykaly hustší tmě v místě, kde jsme se ukrývali, mohl jsem vidět, že šašek si žmoulá rožek nehtu na palci. Po chvíli si uvědomil, že na něj hledím, a odtrhl si ruku od úst. „Občas se tak nechám strhnout momentální hádankou, že přehlédnu kousky větší skládanky, jež jsou všude kolem nás," řekl, jako by přizná­val svou chybu. „Nuže. Jsi už v pořádku?"</p>

<p>„Myslím si, že to bude dobré. Najdu si nějakou prázdnou příhradu ve stáji a vyspím se tam. Pokud se mě podkoní ze­ptá, řeknu, že jsem u pána v nemilosti." Otočil jsem se, že půjdu, ale pak jsem se zamyslel a zeptal se ho: „Dokážeš se dostat zpátky do hostince, v tomhle oblečení?"</p>

<p>„Jen proto, že občas nosím šaty šlechtice, si ještě nemys­li, že jsem zapomněl všechny triky kejklíře." Znělo to bez­mála uraženě. „Dostanu se zpátky tak, jak jsem se dostal ven: oknem."</p>

<p>„Dobře. Já se možná projdu trochu po městě, abych si .vy­čistil hlavu'. A abych zjistil, co se dá. Pokud si najdeš něja­kou záminku, běž do nálevny. Zavdej podnět ke klepům a dá­vej pozor, jestli nezaslechneš něco o cizincích s loveckou kočkou, kteří tudy včera projížděli." Už jsem chtěl něco do­dat o rozlité krvi na ulici, ale zarazil<emphasis> </emphasis>jsem se. Byla jen malá možnost, že by to přímo souviselo s námi.</p>

<p>„Výborně. Fitzi. Dávej pozor."</p>

<p>„To mi nemusíš připomínat."</p>

<p>Už jsem chtěl vykročit pryč, ale on mě zčistajasna chytil za paži. „Ještě nechoď. Chtěl jsem si s tebou celý den pro­mluvit." Stejně rychle mě zase pustil a zkřížil si ruce na hru­di. Rozechvěle se nadechl. „Nemyslel jsem, že to bude tak těžké. Hrál jsem v životě už tolik rolí. Myslel jsem, že to bu­de snadné, že to možná bude i legrace, když si budu hrát na tvého pána a ty na mého sluhu. Ale není."</p>

<p>„Ne. Je to těžké. Ale myslím si, že je to rozumné."</p>

<p>„V přítomnosti Laurel jsme to mockrát zpackali."</p>

<p>Pokrčil jsem bezmocně rameny. „Co se dá dělat. Přece ví, že nás oba vybrala královna. Možná ji můžeme nechat ve zmatku, ať si závěry vyvodí sama. Ty mohou být přesvědči­vější než cokoli, s čím bychom dokázali přijít my."</p>

<p>Natočil hlavu stranou a usmál se. „Ano. Ta taktika se mi líbí. A teď ve zbytku noci zjistíme, co se dá, a hned brzy rá­no rozjedeme svůj plán."</p>

<p>S těmi slovy jsme se od sebe oddělili. On se stáhl do tmy, ztrativ se stejně mistrně jako Nighteyes. Díval jsem se za ním, jak přechází nádvoří, ale neviděl jsem ho. Najeden kra­tičký záblesk jsem postřehl, jak se temným oknem přehoupl zpátky do pokoje. Neslyšel jsem sebemenší zvuk.</p>

<p>Na nohu mi mohutně nalehl Nighteyes.</p>

<p><emphasis>Co je nového? </emphasis>zeptal jsem se ho. Naše Moudrost byla ti­chá jako teplo jeho těla ve styku s mým tělem.</p>

<p><emphasis>Špatné zprávy. Buď zticha a následuj mne.</emphasis></p>

<p>Vedl mě, ne však hlavními ulicemi městečka, nýbrž pryč od jeho středu. Přemýšlel jsem, kam asi míříme, ale netrou­fal jsem si kontaktovat Nighteyesovu mysl. Raději jsem svo­ji Moudrost ohradil, ačkoli mé smysly značně otupěly tím, že nesdílely vlčí bdělost. Skončili jsme na kamenitém po­li nedaleko břehu řeky. Vzal mě k jejímu okraji, kde hustě rostla tráva. Suchá vysoká stébla zde byla úplně pošlapaná. Zachytil jsem závan pečeného masa a studeného popela. Po­tom jsem postřehl lano ještě stále visící ze stromu a vyhaslý oheň pod ním. Stál jsem velmi tiše. Noční vítr jdoucí od ře­ky rozdmýchal popel a mně se náhle z toho pachu pečeného masa udělalo zle. Sáhl jsem na vyhaslé uhlíky. Byly mokré a studené. Záměrně rozdělaný a záměrně uhašený oheň. Rozhrábl jsem je a nahmatal výmluvnou mastnotu z odkapáva­jícího tuku. Byli víc než důkladní. Oběsili, rozčtvrtili na čás­ti, spálili a zbytky naházeli do řeky.</p>

<p>Vzdálil jsem se poměrně daleko od ohně do skrytu stro­mů. Tam jsem usedl na velký kámen. Vlk přišel a sedl si vedle mě. Po chvíli jsem si vzpomněl na jeho maso a dal mu je. Sežral ho bez jakékoli obřadnosti. Já zatím seděl s rukou na ústech a přemýšlel. Místo krve mi v žilách proudil zlo­věstný chlad. Tohle tu ti měšťané udělali a teď hodovali, smá­li se a pěli písně v hostinci. Udělali to někomu jako já. Mož­ná synovi z mého těla.</p>

<p><emphasis>Ne. Ta krev je cítit jinak. Nebyl to on.</emphasis></p>

<p>Byla to jen malá útěcha. Znamenalo to jen, že nezemřel dnes. Není možné, že by ho měšťané někde ukrývali? Že se ta bujará noc v hostinci nesla v očekávání další krvavé zá­bavy chystané na druhý den?</p>

<p>Uvědomil jsem si, že někdo potichu kráčí nocí k nám. Při­cházela směrem od svítícího města, ale nešla po cestě. Blí­žila se mezi stromy podél kraje cesty, postupujíc takřka ne­slyšně.</p>

<p><emphasis>Lovčí.</emphasis></p>

<p>Laurel vystoupila ze stínu stromů. Sledoval jsem ji, kte­rak s jasným úmyslem kráčí ke zdusanému místu s ohniš­těm. Stejně jako prve já se nad ním shýbla, přičichla a pak<strong> </strong>sáhla na popel.</p>

<p>Vstal jsem, způsobiv dost hluku na to, abych jí dal vědět, že tam jsem. Trhla sebou a prudce se otočila směrem k nám.</p>

<p>„Kdy se to stalo?" zeptal jsem se do noci.</p>

<p>Laurel si krátce vydechla, když nás poznala. „Zrovna to­hle odpoledne," odvětila tiše. „Řekla mi o tom moje pokoj­ská. Vlastně se chlubila tím, že mládenec, jehož si má brát. byl přímo při tom, jak se zbavili toho Piebalda. Takhle jim ve zdejším údolí říkají. Piebaldové."</p>

<p>Náhle mezi námi zavál vítr jdoucí od řeky. „Tak sis vyšla sem...?"</p>

<p>„Abych viděla, co tu zůstalo. Není toho moc. Bála jsem se, že by to mohl být náš princ, ale —"</p>

<p>„Není." Nighteyes se mi mohutně opíral o nohu a já Laurel sdělil naše podezření: „Ale myslím, že to byl jeden z je­ho společníků."</p>

<p>„Když toho víš tolik, pak jistě víš, že ostatní uprchli."</p>

<p>To jsem sice nevěděl, ale ostudně se mi ulevilo, když jsem se to dozvěděl. „Byli pronásledováni?"</p>

<p>„Ano. A ti muži, kteří za nimi vyrazili, se ještě nevrátili. Někteří se pustili do pronásledování, jiní zůstali, aby zabili toho, jehož chytili. Mají v plánu, že ti, kteří udělali tohle" -a pohrdlivým kopnutím nohy ukázala na lano a kruhové oh­niště - „vyjedou zítra ráno. Mají trochu strach, protože je­jich přátelé se ještě nevrátili. Dnes v noci budou pít a pod­něcovat v sobě kuráž a vztek. Zítra vyjedou."</p>

<p>„Pak bude nejlepší, když vyjedeme před nimi, a co nej­rychleji."</p>

<p>„Ano." Očima sklouzla ze mě na Nighteyese a pak zase zpátky. Oba jsme se rozhlédli po zdusané zemi, visícím la­ně a vypáleném místě v trávě. Měl jsem dojem, jako bychom měli něco udělat, učinit nějaké gesto, ale pokud to tak bylo, unikalo mi, co to je.</p>

<p>Takřka mlčky jsme se odebrali zpět k hostinci. Všiml jsem si jejího tmavého oděvu a bot s měkkou podrážkou a znovu si pomyslel, že královna Kettricken si vybrala dobře. Potom jsem pošpinil noc otázkou, odpovědi na niž jsem se děsil: „Řekla ti více podrobností? Jak a proč byli napadeni, jestli s nimi byli chlapec a ta kočka?"</p>

<p>Laurel se zhluboka nadechla. „Ten, koho zabili, nebyl ci­zinec. Byl to jeden z nich a oni ho ze zvířecí magie podezří­vali už dlouho. Znáš ty obvyklé hloupé historky... že když ostatní jehňata uhynula, ta jeho přežila. Že ho rozzlobil ně­jaký muž a že potom tomu muži vymřely slepice. Dnes při­jel do města ve společnosti cizinců, jeden byl velký muž na válečném koni a druhý s kočkou, která se vezla na koňském hřbetě za ním. Ty další, kdo s ním byli, zdejší lidé rovněž znali, byli to chlapci, kteří vyrůstali na okolních farmách. V hostinci mají zpravidla psy. Syn hostinského chová psy na lov králíků a právě se vrátil z lovu. Psi byli ještě rozrušení. Při pohledu na kočku dočista zešíleli. Obstoupili toho koně, skákali a sápali se na ni. Muž s kočkou - s největší pravdě­podobností náš princ - tasil meč, aby kočku bránil, začal se­kat po psech a jednomu uťal ucho. To ale nebylo všechno, co udělal. Otevřel dokořán pusu, vycenil zuby a zaprskal ja­ko kočka.</p>

<p>Při tom povyku se z hostince vyhrnuli další muži. Kdosi křikl: ,Piebald!' A další zvolal, ať přinesou lano a pochodeň. Muž na válečném koni se jim hlasitě smál a nechal svého ko­ně vyhazovat a kopat do psů a do lidí. Jednoho muže ten kůň skopl na zem. Dav reagoval házením kamení a nadávkami a z krčmy vyběhli další muži. Piebaldové prolomili kruh a po­kusili se ujet, jenomže vydařená trefa kamenem prý zasáh­la jednoho z jezdců do spánku a shodila ho ze sedla. Dav ho obklíčil a on na ostatní křičel, ať okamžitě ujedou. To děv­če z nich udělalo zbabělce za to, že ujeli, ale já si myslím, že ten, jehož chytili, zdržel dav, aby jeho společníci mohli uprch­nout."</p>

<p>„Vykoupil princův život svým vlastním."</p>

<p>„Vypadá to tak."</p>

<p>Chvíli jsem mlčel, utříďuje si fakta. Nezapřeli, kdo jsou. Žádný z nich se nepokusil dav usmířit. Bylo to vyzývavé chování, předzvěst věcí, které měly následovat. A jeden z je­jich společnosti se obětoval a ostatní to akceptovali jako nut­né a správné. To poukazovalo nejen na hodnotu, již princi přikládají, ale i na hlubokou oddanost společné věci. Získa­li snad Dutifula plně na svou stranu? Říkal jsem si, jakou roli asi tito „Piebaldové" princi přisoudili a zda na ni přistou­pil. Akceptoval Dutiful, že ten muž za něj musí zemřít? Když jel dál, věděl o tom, že toho muže, který zůstal, čeká muči­vá smrt? Byl bych dal hodně za to, kdybych se to dozvěděl. „Ale Dutiful nebyl poznán jako princ, nebo ano?"</p>

<p>Zavrtěla hlavou. Noc kolem nás zhoustla a já ten pohyb spíše cítil než viděl.</p>

<p>„Takže. Kdyby ho teď ostatní dostihli, neváhali by ho za­bít."</p>

<p>„I kdyby věděli, že je to princ, nezastavilo by je to. Ne­návist vůči Staré krvi tu má hluboké kořeny. Mysleli by si, že královskou linii očišťují, a ne ničí."</p>

<p>Jedna moje malá část si všimla, že je teď nazvala Stará krev. Říkal jsem si, že předtím jsem ji ten název neslyšel po­užít. „Nuže. Myslím si, že čas je pro nás den ode dne vzác­nější."</p>

<p>„Měli bychom vyjet ještě dnes v noci."</p>

<p>Už jen při té myšlence mi zatrnulo. Už dávno jsem nebyl pružný jako mladík. Za uplynulých patnáct let jsem si zvykl na pravidelnou stravu a každonoční spánek. Byl jsem una­vený a nemocný hrůzou z toho, co musí nutně přijít, až prin­ce dostihneme. A můj vlk byl vyčerpaný do krajnosti. Věděl jsem, že co teď hýbe jeho končetinami, je falešná síla. Jeho tělo si bude brzy žádat odpočinek, bez ohledu na to, jak tvr­dé jsou okolnosti. Potřeboval potravu a čas k uzdravení, a ne být znovu vláčen uprostřed noci.</p>

<p><emphasis>Já to vydržím. Nebo mě necháš vzadu a uděláš, co musíš.</emphasis></p>

<p>Fatalismus obsažený v jeho myšlence mě zahanbil. To, co dnes jeden člověk udělal pro prince, mělo příliš blízko k obě­ti. Neoddiskutovatelnou pravdou bylo, že jsem opět čerpal všechnu naši sílu pro nějakého krále a pro nějakou věc. Vlk postoupil dny svého života mně kvůli jakési věrnosti, kterou chápal jen v pojmech lásky ke mně. Black Rolf měl po vše­chny ty roky pravdu. Bylo ode mě špatné, že jsem ho takhle využíval. Dal jsem sám sobě dětinský slib, že až tohle skon­čí, nějak mu to vynahradím. Vydáme se někam, kam bude chtít jít, a uděláme něco, co zatouží udělat.</p>

<p><emphasis>Náš srub a místo u krbu. To by mi stačilo.</emphasis></p>

<p><emphasis>Máš to mít.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já vím.</emphasis></p>

<p>Oklikou jsme se vrátili do hostince, vyhýbajíce se rušněj­ším cestám ve vesnici. Ve tmě na nádvoří mi Laurel přiloži­la těsně k uchu ústa. „Proklouznu teď do svého pokoje, abych si sbalila věci. Ty vzbudíš lorda Goldena a řekneš mu, že mu­síme vyrazit."</p>

<p>A zmizela ve stínech poblíž zadních dveří. Já sám zamí­řil předním vchodem, a zatímco jsem spěchal přes nálev­nu, nasadil jsem si zamračený výraz ztrestaného sluhy. Byla už pozdní hodina a nálada uvnitř byla spíše zádumčivá než oslavná. Nikdo si mě nevšiml. Došel jsem až k našemu po­koji. Zpoza dveří ke mně dolehly zvuky hádky. Lord Golden měl zvýšený hlas, zachvívající se aristokratickou rozlíceností: „Štěnice, sire! Tlusté jako rojící se včely. Já mám velmi choulostivou pleť. Nemohu zůstat na místě, kde se to hemží takovou havětí!"</p>

<p>Náš hostinský, oblečený v noční košili a čapce, se svíčkou v ruce, zděšeně drmolil: „Prosím, lorde Goldene, mám jiné lůžko, kdybyste -"</p>

<p>„Ne. Já tady noc nestrávím. Připravte mi okamžitě účet."</p>

<p>Zaklepal jsem na dveře. Když jsem vstoupil, lord Golden přesměroval svůj hněv na mě: „Tak tady jsi, ty ničemný lot­ře! Popíjel jsi někde venku, o tom nemám pochyb, zatímco já musel sbalit naše věci i ty tvoje. No tak, dělej už něco uži­tečného! Běž a zaklep na dveře lovčí Laurel a pověz jí, že musíme okamžitě odjet. Pak vzbuď podkoního a nech nám připravit koně. Nemohu strávit noc v hostinci zamořeném havětí!"</p>

<p>Pospíšil jsem si pryč, abych neslyšel hostinského lamen­tování, že on vede dobrý, čistý hostinec. Za překvapivě krát­kou dobu jsme už stáli venku a byli připraveni k odjezdu. Na­še koně jsem osedlal sám; podkoní na mé snahy vzbudit ho nereagoval. Hostinský následoval lorda Goldena až na ná­dvoří, cestou mu předhazuje, že dnes v noci již na žádný dal­ší hostinec nenarazíme, ale šlechtic byl neoblomný. Nasedl a bez jediného slůvka k nám pobídl Maltu k chůzi. Laurel a já jsme ho následovali.</p>

<p>Po nějakou dobu jsme setrvali v poklidném tempu. Mezi­tím vyšel měsíc, ale tísnící se řadové domy zastiňovaly jeho svit, přičemž občasné světlo z lampy prosvítající okenicemi bylo spíše zdrojem stínů než světla. Donesl se k nám tichý hlas lorda Goldena: „Zaslechl jsem ve výčepu zvěsti a roz­hodl jsem, že bude nejlepší, když okamžitě odjedeme. Uprchli po této cestě."</p>

<p>„Jízdou potmě hodně riskujeme, že jejich stopu ztratíme," podotkl jsem.</p>

<p>„Já vím. Jenže kdybychom čekali, mohli bychom dorazit příliš pozdě a pak už bychom pro něj mohli udělat akorát to, že bychom ho pohřbili. Navíc by žádný z nás stejně neusnul a takhle získáme náskok před těmi, kdo vyjedou zítra."</p>

<p>Ze tmy se vynořil Nighteyes a připojil se k nám. Zapátral jsem jeho směrem, a když jsme se spojili, noc kolem nás se jako by rozjasnila. Zvířený prach ho chvíli nutil odfrkovat, na­čež se rozběhl kupředu, aby nás vedl. Jelikož jsme byli pro­pojeni Moudrostí, nemohl přede mnou zakrýt, kolik sil ho to stálo. Až to se mnou trhlo, ale jeho rozhodnutí jsem akcep­toval. Pobídl jsem Myblack, aby s ním držela tempo.</p>

<p>„Naše sedlové vaky se zdají být naditější, než když jsme sem přijeli," poznamenal jsem do noci, když se Myblack do­stala na úroveň Malty.</p>

<p>Lord Golden bezstarostně pokrčil jedno rameno. „Pokrýv­ky. Svíčky. A vše ostatní, co by se nám mohlo hodit. Jakmi­le jsem se dozvěděl, že budeme muset co nejdříve vyrazit, prošmejdil jsem kuchyni, takže v tomhle vaku je také chle­ba. A jablka. Kdybych toho pobral víc, byli by si toho všim­li. Dej pozor, ať ty bochníky nerozmačkáš."</p>

<p>„Člověk by si myslel, že vy dva jste to museli provádět už dřív, lorde Goldene." Laurelin hlas měl velice zvláštní pod­tón a její zdvořilostní poznámka měla natolik blízko k otáz­ce, že jsme oba rázem vystřízlivěli. Když na to žádný z nás nic neříkal, dodala: „Nemyslím si, že je  to zrovna fér, když sdílím rizika tohoto podniku a přitom jedu mezi vámi jako s páskou na očích."</p>

<p>Lord Golden nanejvýš aristokratickým tónem pravil: „Má­te pravdu, lovčí. Není to fér, ale ještě to tak po nějakou do­bu musí zůstat. Pokud se totiž nemýlím, musíme zvýšit rych­lost. Jelikož náš princ opustil tohle město v kalupu, musíme i my."</p>

<p>A udělal, co řekl, nasadiv Maltě ostruhy. Ta radostně vy­razila kupředu, vyzývajíc Myblack, ať ji předstihne. Laurel byla v mžiku po jeho boku. <emphasis>Uvidíme se pozd</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ji, bratře. </emphasis>Ucí­til jsem, jak se ode mě Nighteyes oddělil, mentálně i fyzic­ky. Věděl, že nedokáže udržet tempo s běžícími koňmi. Bude nás následovat svým tempem a svou cestou. To rozloučení pro mne bylo bolestné, i když jsem věděl, že je  to jeho vol­ba a nejmoudřejší řešení. Pojednou bez něho, zbaven jeho nočního vidění, ujížděl jsem dál, nechávaje Myblack, ať sa­ma zvolí cestu, zatímco jsme všichni tři klusali vedle sebe po­dél tísnících se domů.</p>

<p>Vesnice to byla poměrně malá. Rychle jsme dojeli na je­jí okraj. Měsíční světlo zalévalo cestu vinoucí se jako stuha před námi. Malta přešla do cvalu a oba další koně vystřeli­li kupředu, aby ji dohonili. Míjeli jsme farmy a pole, sklize­ná i nesklizená. Snažil jsem se dívat se po koňských stopách opouštějících cestu, ale nic jsem neviděl. Nechali jsme koně běžet, až sami chtěli zpomalit a vydechnout si. Jakmile Mal­ta škubla za udidlo, lord Golden ji znovu povolil otěže a opět jsme vyrazili. Ti dva byli navzájem sladěnější, než jsem si předtím povšiml. Byla to jeho naprostá důvěra, která jí pro­půjčovala tak drzé sebevědomí. Ujížděli jsme napříč ubýva­jící nocí a lord Golden udával tempo.</p>

<p>Když nebe na východě před rozbřeskem zešedlo, Laurel vyslovila nahlas moje myšlenky: „Alespoň máme dobrý ná­skok před těmi, kteří chtějí vyjet za úsvitu, aby se přesvěd­čili, jaké štěstí měli jejich kamarádi při lovu na Piebaldy. A taky čistší hlavy."</p>

<p>Nevyřčen zůstal strach, který jsme všichni tři sdíleli; co když jsme v tom spěchu ztratili princovu stopu? A zatímco ospale se protahující den postupně skrýval našim zrakům mě­síc, ujížděli jsme dál. Občas musí člověk spoléhat na štěstí ne­bo věřit v osud jako šašek.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>OBSAH</emphasis></strong></p>

<p>1 Chadeova věž              5</p>

<p>2  Amulet              23</p>

<p>3  Něco za něco!              40</p>

<p>4  Laurel              60</p>

<p>5  Galeton              73</p>

<p>6  Drápy              86</p>

<p>7  Lov              99</p>

<p>8  Šaškův polibek              112</p>

<p>9 Hostinec              127</p>

<p>OBSAH              141</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Snědý muž:</p>

<p><strong>Kniha první</strong></p>

<p>svazek 2</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Robin Hobb</strong></p>

<p><strong>Kočičí hrad</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Z anglického originálu</p>

<p><strong>TAWNY MAN: </strong>- Book One</p>

<p>FOOL'S ERRAND - Volume Two</p>

<p>vydaného firmou Bantam Books,</p>

<p>a division of Random House, Inc., 1540 Broadway,</p>

<p>New York, NY 10036, USA v roce 2003</p>

<p>přeložil Jan Kozák</p>

<p>Vydáno v nakladatelství NÁVRAT</p>

<p>Vydal Radomír Suchánek,</p>

<p>ul. Kosmonautů 2, Brno,</p>

<p>jako svou 835. publikaci v roce 2004</p>

<p>První vydání</p>

<p>Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.</p>

<p>Doporučená cena včetně DPH 199 Kč</p>

<p><strong>ISBN 80-7174-585-5</strong></p><empty-line /><p>[1] Sacrifice = Oběť</p>

<p>[2] Pretendent = uchazeč</p>
</section>

</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAEJAbkDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD6G8V+N9Q0PxRpPhrR/C8m
vahqFpJdqkdxFAEjj2hiS/XlhVQeLviHlQfhFckY5I1S1O2qniSTZ8ddDUfKw8NX7A+h3RV
zPw2+G3hDxD8MPDut6pDqV1fXtmss8zapcqXYk5OA4A/CgDsj4w+IQA/4tDecjP8AyFLXig
eMPiDk/wDFors46Eapa5NRL8HfAijiy1LpjB1a6/8AjlH/AApnwGPu2mpjPJxq90P/AGpQB
YPjD4g7W2fCK9JHrqlqM0N4x+IAxj4RX2cc/wDEztf8aiT4OeBAB/ompADoP7Wuv/jlD/Bv
wFIwdrLUSR66tdf/ABygB/8AwmPxCI4+D98Dn/oKWn+NOHjD4gfxfCG+B/7Cdoai/wCFN+B
DyLPUgfUatdf/AByk/wCFO+A9pX7HqQz1/wCJvddfX/WUATjxf4+Cg/8ACo7/ACe39p2n+N
DeLvH4UN/wqK9br8v9qWuRUB+DvgYqR9j1M/8AcXuv/jlIPg94EAwbPUx/3F7r/wCOUAT/A
PCY/EHaT/wqK/OemNTtD/Wkfxn4/G0L8IdRJPXOpWn+NR/8Kd8BjkWeor341a6/+OUh+Dng
Un/j31Qjpzq91/8AHKAJ/wDhMfHpOD8IdR6dTqVpjp9aRfGXjw8f8Ki1JcdM6jaf41Evwe8
DK4It9WJB4/4nN3/8co/4U74GbJMGrdcnOs3fP/kSgCaTxp45GP8Ai0OrNkdr+z/L71A8ae
OiRn4P6qB/2ELPj/x6oW+D3gj7uzWe3/MZu+3/AG0qK4+EvgGytZbq4k1W3t4lLSSy65dKi
DuSTJgUAW/+E18bk4Pwh1jHqL6zP/s9B8aeNSf+SRaxg/8AT5af/F15TF4a8L+J/HemJ4LH
iWXwxaxTnUdRfU7uO2uHOBEIXZ8yEMDkrxgnrXff8Kr8JoGd7nWumf8AkNXWCf8Av51oA2R
408aDA/4VHrP1F5Z//F0r+NPGWTj4Sa0ef+fuz/8Ai6wv+FV+E1jLPda5kkYca3dEL9MPzT
pfhZ4Ucb0u9bLZJIOt3Y3D/vugDaPjbxiCP+LRa2e5xd2f/wAXTP8AhOPGeMn4Qa4cnn/S7
PI/8frjdR+Hugtqf/CPafceIotQuLaS5Fz/AGxdPHaAYClv3g3EseFzng56Vp2Xws8Mw28U
M+o+IrmREAaeTW7kNIcDJwHxyfSgDoD448ZAZPwh14+n+lWfH/j9KPG/jHJz8Itd/wDAqz5
/8frJX4XeFZVd3u/EODxga3dkf+h0xvhd4caX5L7xCpU8f8T66xx6/PQBtf8ACceMCSP+FR
67gdzdWn/xdIPHPjArk/CLXwfT7RZ//HKyB8M/DSSgPqPiNxuPK67c8Z/4HSN8MvDSg/8AE
x8RF3GQTrl1j8t9AGt/wnPjAcH4Qa9jHa5szz/33Tj448Wjaf8AhUmvN6jz7Tj/AMfrGX4W
eFl3SR6n4iY7cDOuXPPPX7/GKP8AhWHh2PJOpeJVLHA/4nl1g46fx+tAGu3jrxcDgfCHxB9
fPs//AI5Ui+OvFQOG+E3iHn0ltMD/AMiViRfDHQFXcdV8SYXgZ1y5/P7/ADSt8NtDRQ66t4
l2ZI412649B96gDYPjvxXwD8JPEWO/720OP/IlIfHnirHy/CPxET/11tOn/fysVPhfoblnG
s+Ke3Ca9cc+o+90qSP4a6Gn73+3vFLHH3f7duAB7D5qANc+O/FWcD4SeIs+8tp/8cpD488U
Af8AJI/EZ4zw9p/8cqgPh1owzIdd8TleA3/E7uOv/fVMl+G2iEEx654pBXkY164Of/HqANQ
ePPE4IH/CpfEgz/t2nH/kSmn4geKMY/4VF4l/77tP/jlY6/DfSDK4bxH4qXBBONeuP0+aoh
8O9IHlRHX/ABWcZw39u3AyffnpQBu/8J/4ox/ySPxLz1G60/8AjlI3xA8TDgfCPxMfXBtP/
jlee6yPhv4evPLv/iL4lkvEB3WNnrlxcyjGdx2RksMdycAVuaZ4N8O6/o9lrWjeNPFU9lex
iaCVdcnw6n0BOfwPSgDpf+FheJu/wi8UY/7dP/jlSDx/4jI/5JP4mBxx/wAev/xysf8A4Vt
ZAhv+Eo8Xf3iDrs3PbA5pv/CutObDnxb4tCg8Y1ybJPWgDYHj/wASFgP+FTeJ+vU/ZeP/AC
JQfiB4j4x8JfE598WvH/kSs1PhtaY2jxj4sdRnJOtS5z6f59KWT4dae/A8WeLgcAYGty4JG
eaANQ+PfERbj4U+JiMd/sv/AMcpn/Cf+I+3wn8Tk5xgi1H/ALUrGHw6sYpPm8XeLsdidbmI
p6fDq12D/isPGA3AnJ1qUd+MUAa48f8AiPaP+LSeJwe//Hr/APHKG8f+Is/L8KPE2McHba/
/ABysdfh3bNDufxj4vDIcgNrcvrTJfh5aK24eM/F6g8Ef23KfxFAGx/wsDxCMZ+FHifn/AG
LX/wCOUo8f+IsjPwp8TYP+za8f+RKxz8O7dgyv408Xr0BxrEnIIoT4e2rBgnjPxgQjc51mX
kHj0oA1n+IHiNckfCfxM2Bk4Fqf/alJ/wALA8R55+FHib/vm1P/ALUrLPw2gY8eL/FjJjjb
rUnNH/CubPcceMPFykjqdYlJoA2T4/8AEIjB/wCFUeJ+/G215/8AIlMHxC8Ql8f8Kl8UBf7
221/+OVlN8NreNPm8Z+LtxPU61Lx+FMk+HEARAvjXxhuDEH/icyEe3agDa/4WD4iA4+E/ij
3+W1/+OU0/EPxCOT8JfFJ3dMJbH8/3lZDfDqEBf+K18XIVAyp1qQ5569OKZ/wryMs4/wCEw
8YKg+8RrcnP6UAbUXxNuIda0fTtW8Ba/o6ardpZQ3N1HB5ayMCQG2uSPuntXoO5v9n8hXz7
pE941roNneahe3/2H4gNaQS3sxmlESRttVmPXGTXveaAPOPEyt/wvPw+Q3DeHNQUr+MVWvh
AP+LMeEgO1ggxn3NV/Egz8dfDIAzu8P6gv6xVc+EC7fgz4VUncBZAZH+81AHdAg8EfjSJgt
jHNOAJOK5u48aaHZRvLKt4bVEZxcpaO0ThWCnaw64LD+maAOnx1xQRnrWbc63p1nq9tpd3c
rBc3MMs8avwCkeN5z2xuB/P0rKk8c6Il2ts8Woo7qHjZrJwsqlHcMp7jbG5/D3oA6fkDpmm
4HU9K5M/EPw+tlDeNDqaQTIZY3axk+dBH5hccfdCHJNXr7xfoenXdvb3Uk/7+KOdJI4GePZ
I+xGLAYGWIH4igDcKnJwTkmlP3hnkgdKxx4n0b+xdO1lp5IbLUZooIHkjKktI21AQeVyfWq
0vjXw/Fqb6bLPMlys01uqvCwEksSB3RD/E21gQO/OKAOjAyvI5pcc5rFsvFGlahqUNhaC6e
SWMPvNuwjT5A+1m6K20g4PrW0TgUAGO9FGf8BXI+PfEureG7DSoNEsrefVdYv00+2N4WEMR
ZWYu4Xk4CngdTQBV8e+J9Z0u90Xw74TFo/iHV5WK/bEZ4ra2QZkmcKQcAlQPUmuebwLfa3e
W1z4/8TXHimOFvMTTBAlvYK/95ol5kx2DE/TNWtH8NX2neJrzxd4v1a31XXbyBLYXEEPkQW
dsuSY0BY8FiSSTycelS6z4406x8PXd9pEi6t9hkjikaBwUiLE9WGc45/MZx1oA6Q3sEMGJF
jtbeJMjkBEUDsOnGOntXnmr/Ey3Zrm38NRLcXH2bzIrmRWEMrbgCEBHzHB9skrgHNZ1tpXi
/wAaStdataWC6YyssS31uxRTgDzYlBDBiMOpycHeM12Xh3wB4Z8LNG9jYbphLLL5k7+Y6Fz
limeFyQOmOgoA2NHvru80SxvryyNvLMitLC3JRj97P+GB+FR65rI08QuLOe5uLy4W1gWBQS
C38WTwAoy5z/dp+oapZ6Tay3kjSyyxoCttboWlfJwAFB5ySBnp61FpWm3Q1OfWrqS4We7hj
EdnI6hbQAZK/KSrMWJJb6DoKAJND0qHRbFtPhknu2JZ5Li4cyPO7HLOfqewwBwBWwYyruSV
KA9B/D781HAS0zgjao7EYx/9appOAqR/MPwyfegBkcLEopJ2gDHbn6Ux9wkLHBKsRlvT3pS
jDaYwXQkbgeP/ANf0qSTmMB1+UgnkdfpQBApZg8oX94GOVHHHbAqeQ4B8sKoXngc5qDed+H
jJO773bJGBz+FR6hfWWm6fPqGq3cVjY2wMk0sz7URfcnt0oAlScEuRNgHKqVXHI9az7rxDo
OnXlvp2qa5YWFzcqXit55lR3HTKhiM8iuAufjJ4ZvpVs/A9rN4q1DeExa/ubaH3knkwqgDk
9a848XWurfEXxppcsFv4e1bXtLf93aaShvbeFSclL26fEezvsRSx7Y60AfS6zpPbpPbTJLC
c/OGDBvfI4NPRoTFJESevy54z9a818Max4N+GXhyLwxr/AIu0OG+DyXMiiVYY0eR9zKiZ+R
BnCg9hXS6X488J6/4jTQtA1W21ecwG6Z7I+ZHGgIX5nHCkk8DrxQBvNkkgSbVQA8CnRIjRg
ON7Pyp3DbUr7dpJXcxx8pH1pissfOxQ2P8AVqMc+tAA0iNH5a4RlPTsCP8ACmPnBUHLZA5/
TFPTJIbylTccenJ659ag1C8srGwmvNRvLe1tocs8tw6xoi+pZu1ADmQIwGVIY4OODn1rGv8
AxHpS2GujSdatJ9U0+zllMKSq7QsiEguoyRyBU2ha9oXiVbm68O6rbapBDKY3e3fcofHQ++
D+tZej/DTwh4e8U6t4g07S/J1HVgyXcskjOJVY7nG0kgAnt+FAHlvwt8JaL40sftWr28Fzp
OmBIjaZC/b7t0Wae5uGXBl+aUqqnhQOma94gsYLOxisrK0itLSL93FFFGFRB2CgdB9Kp6Lo
Gi+GbA6boGlW2m2Zmy0VuNqhm5J59TitAtmOQvvKq2VIPb8/woAe0ZwXbZlMbUXB/P8AOnm
FjGVwgJXr0xUEZClMIXAOzn09qlZYfKZSGOMY3D/P+TQAoZkwvBdeQ+cg/SknLiVc4ZwCfT
tSbkXyoC7dsjAwBmlcea8gfO/oAfT+goASRfM4LBMjIXp9QfxphidI8snPJyBwBnninlVEo
YhkO4nj+LApxIYlNpUsPXpQBCpmMyBUHODzx/nNIVRWztKqxPPJqyYiqocqgTrlsn8qjk2k
sJNx5Gcev/6qAIhGrOqswIBC8H8R+FCAl3UIoPK+ucVJkNHxlByexP4Chk3OQ7AFTnjv+VA
EUinDMyFGfjHXAp0ag5LbmGSAcc4prbsblBbIB3qc9+alUh03heMYHGKAGTEmMLMCeASR0B
96QAyREOuBgDgHI5qSQeaRzsweAeD1749qWR1SMEyHD8YXPynFADFjXaeBuXj/AD+dDDd8s
cR6FMg/rUZYneSw/eDbgnp+fenKVCtGGII4BwDmgDx3SC3m6YE3MD8SJgfUYjevfMD2rwbR
/wDj40cAlv8Ai41zluRn929e8c+goA4HxHGf+F5eF5R0GhagOv8A1yq38IBn4NeFT1zZ/wD
s7VB4iZD8cfDMfVl0LUGI9v3Qqz8Hzu+DHhY7cA2YwP8AgbUAdx0Of51wkvw2tp7MWLa7ef
ZoIpIbOMxoTbJI6uVJx84BUBc9Ae9d7gd6AAOgoA4W/wDh7Jq+oHUda8SXN5eK6+TKsCxCK
HDq8IVTgq4kYEn5vQ1dPg67k06wsrrxNc3K6e7eQ8lvHv2GFogrEY3EK5O7gkge9dRwspOS
N2DnFSNn0zQB5vJ8ItOm0nTtNfV5I4NOcSweRaRxHzBEI1dscOeATnIboRiupn8K2l34ntt
fvZEuZ7eyFpHHJApVG3bvNX0bPbpXQdF5NIpJ96APP5/hp9t0S10LUvEt3dabZ25ht4lgSI
xPtwsuVwWZeozx7VZl+HNpeQ3cOqaxc3q3byyyHykjcSusYEisvKspiVgR3J7V3GOeO9KUb
rtP0xQBylh4JsrHxYPEZunmuUiEUeYkRlURqm1nUBnXC5CtnBOR2qTxV468OeD4o11a8L31
wP8ARdOtlMtzdHoAkY5PPc4HvVzxB4q8P+FdOOoeINVgsYRwqu2ZJT/dRB8zMfQCvIfAvif
Qryx1T4jatK0uoazfMpYQvLJawruEFuFUEqNgDEDuxzzQBv3UvxG8Z25jvpo/BOizcNBaOJ
9QdOpDS/dhJH9zJHrTofhp4Os9Z0/U4W1Ka6sZhPAJ9RnmUSAEbtrsRnBPUVvHxFbG6fTor
a9u7kQ+csSWzqhG3IXzGAQMQehYc8HFRt4jskWxd9O1OCe8cx/Z5bF3aM5wd5QMFHoc4I5z
QBV8aaHret2doNI1RbZoZB50UigxyISM71P3iCAQO/I75F/RfDllp1zcXN0IJ72aNIp2hhE
UEiqSVAh5HAJAJycDFA1mNptStLHR9Turq0OPLaEwJMd2PklkwpGe47etFsviea8sTLJp2m
2gjLXsKq1xKXOcKjnChRwd2M+woAsalrNlpktjbXTSm5vX22tvDEWZ8dWKjoo4JY8AflVL7
F4m1Kwe2v8AWLbSHeQNHJpMJciI9V3S5+bPO4Lxj8r2laNbaRZeRHPc3Ekrl5ri5lMryOep
yeg6cAADjitN5VVJFbjZjDDgk8YoAo2Oi6ZY6jPqC2KLqE6Kkt3IS0sqgYC7jzjgcDA71fU
uQ7EKu4cZ7UW8QEZaZ1DAkA56fjShAkbZYNJz8xOAB9PSgAj2tuLNlQoJDd/yqlr1le33hr
UrSxZ4ruW1dLd0Yxsr/wAPzDkcgc1dUM6ABsqQfnTABqwG2wsisN68jB6igDxDS/C3xS0c6
Zq0jLqmoGKZbtLrUXkS3L8Ls5wSAuS2P4h1xXS2cnxIuvCesWWuWCR3xjSGzmtJAsjbid7k
hsLsU8YwTtz3r0N5lMSh2RgpySM/z71DcyGHT5pYIvNk8tnRY2PzkDgZ9zigDyxdb8X+Htd
PiPxfp+naX4cgt2tXvJLovIkSsxjG0E7pXJQcZ6EAVevm8e+LtHluU0Xw5ovhiZVCw+J1dp
rhDyHkRTtjB7Kxz615xql74+vLd9Z1rw7q8XimB2+xQT6O13pumZ6NCsTN5kuP+WkgOOwFX
0fR9W1vw5rfiq++IerXGmxxyvpcukSzWpuRjzG+ZBlTyMEcZ4IoA3k+DmuF1nTwn8MpExuV
lsbjByOvBwRXQ6d8Ib++06W08VeIpbCFiUh0vwsx0+0iQjBzgb3Y85JPA4FcZqR0STxDaah
Fo/j8+H7aSSf/AIRv+xG+xys6kEfeBBzyM5C9gK6vTpPi5L4XTTdNsdH0aC6jYRPf3lxeXl
ijdFJwFZ1U8DOBjGeKAItN1DSNIbUNL+G/witNT06yuGtZr1p4LZJ54/lfG8MzgHgt65xW3
4K8PXmj/wBr63rf2ca/rM4luI7UDybWIDEcEeAMqozk9zk1f0TSdB8E+FdM0KO+it4bZCGe
4mVGlY/M0jFjyzNkn3rj7v43+HP7Am1LSdC1m8uZIpLiyiks2iGoCNgj+U4yHCk5OM8AkZo
A9VgVUCA/OCpOBXD+Kvi98OvCKyDXfFFqL2JvLa1tyZ5VOOmxclce9cbqc3jfx/4J0DxXb6
Lr2jT213It14esdQNrNfWzEDzFchSGGNwDYGAw71b8B+ANLXxNrGoal8Pm0yzgtrW202LWE
iuJnxvaWVmBbLl2BLHngUAU/iN8Y2026tPD3gURah4jvrdbmMyRvJsWRcxKIxy0j56HhRy1
SXXgz4m+JIfCf/CR6zoP27T3nmvXeDz4WkYgQssJwruoyPm4BJOM1q3PxL8J2GrXE91pJhu
IcW+Vtgbsyb2Ty8AZ2/JkMCQR06YrQSXxF4y8OLfLosOjSJfQz2H2ljvAX7znjr8xwMc4FA
E/hiDw14M8NXUra4GaS9d9Rv79liae43FXYrwAOAoVeAMYpPBXxCtvEXiK+0RY5r4wS3DR3
sUWIAiuAiHnG4hs89cZqHRfhNo9nPDe+Jr658R6mqYeS7P7p34LN5YHcjPJP0ruba2srGGK
1tLKO0t158iKPaAPUAdKAHMkkSln+Zickkjv6/ShZZGZmQhuPTGTUy7QfLdNuCcHGcf5/rT
AgZ2ZQ2zOeRgD3x+VABcFi6NGdmDyCOuetI2/DspLlf4h6U6Ro+RtHmqCQAMYOf50iNG0LR
BTyMkOeSfX3oAcrEKJMAbRsJIzuHWpnLOQ+CmQcYHPuKj2CNBtUhs79xobJZfNBYDnPUUAT
bgVjdGGRzz8x6YqFBJI8m5ShBzye5qczbSCFXpxgZH04pm6GST7rPlsFl460ALcxIU56hSV
x0Jz3qKQ/K4GN4wpO7O4+tWXjG4BAqxrgKxPXv8AhVaSMRruCnbkZbd196AAPvjBf5gRghQ
Af855qDDrksCMkY745q75arCYmi+bduGaYgYOzrHlPvDJ5J56/r+dAFZi7n5kyp/i6dPWnr
IVJDoN20Yzgfj708Jwxco6LyQ2Rzn0oPIl3qVdO4GRj19qAFeMt9wbSeoUdf8AP9aiEi7OE
HHJ9R70+RCsbGPAB9fypiyySybUi4xyeucdKAGzKfv7Cm0ZLNzk9uBTonjcHKEY4HGCcmgn
5xucr0yCOOBRsPyBsbM8knr3zQB5BoSg3GhbjuI+Id7n3PlyV7zg+hrwrQdjSeHMAL/xX1+
R7/JLzXu23/OaAPP/ABGV/wCF4+GFOBnQdRIP/frirnwhIb4M+FWHI+wjn/gTVS8SZPxw8O
AY+Xw9qJ/EmIVd+EKsnwY8JqxyfsC/zNAHcEZoHU85psssUELzzypFFGpZ3dgqqB1JJ4Arz
ub4m/2xdvY/DzQ5fE8qEq9+z/Z9PjPvMR+8+iA/WgD0UjLDjNcz4g+IHg7wxc/ZNY12CK9I
yLOLM05/7ZoC36VxOq+HviTr9hMdW8arbT53DTNHBs7dlBGUM+GlJxkbuAD2rS0DT9M8Lvb
6VpPgi5tZJYhJNewhJUEmCSsk5be7ZAGcc5HagCQ/FmC5QHQ/Avi3ViTgEad9nU++ZWXj3x
VG51P4kX1rPrOp6/pXgPSk5FubZL2WNP70krME3H+6oP41tpc+JtTsjJZWqaDOJdrPqIW4Y
x4+8qxtjOTj5jVm30Sxi1C51N0lnvbzhnnkZ0VQQQEQ/Ki5GRgde9AHDNZ/EfVHt4LP4k6k
NMuLfzJNQSwtoHAOcBEK793udoHuavWvwk8Fw6fGlzBf6rcg4ku77UJ3lkJ6swDgZ+ld0Hz
JtlPmMqj51XnPv61KwIfbvPmYxgDIoA5fRvh54Q8P3QvtI0Kyivuf9KdTJIo9Azk4/Dmuhj
j2gJbxmNAcAAYB/L8asgNFGBl3cAlTxjB4wai25jAQ5duDg/w9aAGp5jTDdKu0d+MY9KeFA
mBVQQcbZEJJ9z7VHvYvlRs5xsjGWTB6/wA6lh3sSMjkHAHQjv8AQ8UAHl/O+xidpPT+WaRf
myJFBKgAlhgsM9TzxUxwXaEblUfN8vU59fSkbd5agZb/AGiePbrQBGMIoRuVXO09j3zSxqD
FvJbcm4bvbvxUgaVpSJHVAPXkDnA//VSSxzF8biGPygbT0oAfGA0mcMdo5JHX3xUTsolTMZ
JC4wensMmp0D4Yn5lK7QT198U2RC7IxAVRyR9B2oAIckmTJTnLKvJP4fSpGWJXDICcnbkdu
OtN37GyqbCccDkfnTwHIccl92TuHX3NAFaVGcEFl4OTheGPp+XelJcSYRNqkgZGSCKnXdsO
AvA4Qjjk1g+IPFXh7wxa+brms22nxyNti85sNN7Ko5Y/QUAak+4DhWYE8rnByDQJnDbpMtj
K4JJz649a891P4l3UelXF9onhe8+xrydY13/iXWUWeA5MnzuPZVye1cbeeO/F974v07wbo3
ji21PV70b5ILPQTbLartLAedOx2khTtypz7UAd38R/iZZfDyHRmudJu9VutUuTbWtrbMqMW
AHc8EkkADvXL/ETxT8Q9OuNGvraWLwl4dMaPqd1d+TN9mkMmHjYk8kJjaEB3E9gKzx4g8U6
bpc9p4k8deGtNiF0721zrsa3GqwR9Nv2aIbC45wwJzwa4VfBPib4heGZrrxZoeq3WpfaZZL
fXtX1Q2VjHBn93ILfG7OOduxfrQB1snh34W/Frx1NrWjeP5rrVpoFzbC3jlRY0+UlEnjIXH
Gcd2r1Pwz8PNN0HV5Na/tjUNV1MW4tIrm/dMWsIJPlxKiqsYPfArnPDHg/RPCl6/jzxF4is
rnV76AWn2q3iWCzjTA4ijXI3HZksTk47V6iAr4RZSWHPA5bPQjn6UAec/ELT/GN/eaRBo1j
qF3oxWVr6LS9SSxnlk48pTK3Ij+8Tt5z7Vr/AA58Oa34c8KfZNbvpLy+ubmS4PmXL3HkKx+
SESPywUADPGTk967OOMQRDex3A8DOcUTlthKEOXGFAHIH50AZtppWlWUkk1rBE8u9jmT5my
zFzgnkDcSQBwD0q4wcpvdVzjKlieB/jTlUeXlpDhgQAAMfh6VMihVdFkIGQN+QcnH/AOqgB
iO5G8gH+EY5I/8ArGmGQh0VQFLgHbtwffFO3szOvnKrAgBcZB9uafJu3gh9zHkA8kflQBAo
IleRVDOBhB0BoV3EoBBTgEFl/lXM+INf1PS9VtNC0O20+71m6hkmRNQufIhWNCqliQCzHLD
AX3JNVvDureO7y51m38R6BpmnXdpFG1q0Ny8tvclgx3bsZA+UDGMg0AdnLtjcyIjEMuSOuP
8APNBdCoa3UMQMcD+leb+C/HPizxn4Jv8AxNpug6dDLFPLDBZyXjkzGMkMA2zAycbf1xWdo
nxX1jxF4Ys7/SNCsm12fUG099Fa5dZISv32c7fl2j5iSMY4zk4oA9cDNlDGAWxypOe1MaYn
5VU8YyAMkim2zXb2sC3scKzlA0i27nYrf7JIBP4gV5pYeOvF2rePvEPhG20LSRc6HEkzTy3
kgE4k+4FwmVJyM5460AelyPI0p8s/cO3OOB9asRDKAAKq4+6Rya880Tx63iPw/r407TRa+I
9Ddor7TLuXCxuMnAdQcqwBwcdat/DvxhrXjbwB/wAJYml2dlLchvslublmztYr+8bbxyD0B
oA7e5YBUxHz1yBnmkWTOQ3zPgDB6j8K87T4mCy+HVt438S6Wlp9ucQWmn2chmluZGYokYJA
AZiD7Ack1LrXiXx5omjQarc+GdMZJ5oo5YoLt3ktPMcKGcFQHC7ucH86AO/2ncGYlj1Jbkg
/4UxJw5YvuDMCDtA/zmuGu/G+t2nxfsvAkOkWzRXlo96l61yw/cqcMCgQ/Pwe+KRfHOqL8Y
ZvA39jWhT7H9va8F0w22+7bwm3/WZ7Zx70AdztUhnRcFeASOW9aUoWcYXaD8p461w+jeOdX
1T4q6x4HfRbWH+yoEuXvFuWbfG/3CqFB83Izk4HNVdE8deL9e8WeI/DNn4c0yO68PSpBLJL
eybJiw3KVxHkDHrQB38r7pCGI27cEgHj/Go2UxzL5QBEanIHauam8UatYeCzqniLSoE1j7U
1mlnbTjy5JGk2RBZHwMHIJYgd+KzrTxB49i8WaZpWteEdOsdOvXfdfWt81yE2xs2wgqMMcD
np1oA7ZwSJAhw5GcgdBio3DSxrIrDbGdvoeO49qsNtXjGSw5JHSoV2bw5Td8pOM5Gc5/OgD
yPw7sD+GxG25G8fX5BB/wBiWvdt3vXgvhxlZ/C2SqFvH2onHPPyzV73n3FAHAeJCv8AwurQ
uBn/AIRzUOe/3oqzPB3izSvB3wE8IXmrSPLcS2McNtaQDdPeSnOI417k+vQdTWj4mdR8Z9G
4y48NagVH/Aov8K4b4NeGYz4Q0Pxfq8qajqj2iQWbMMrYWwyBEg7E8lm6kmgDopNC13x7It
/4+zZ6WJN1v4aif90gHRrlx/rX77R8o967W1hjsoo7WKLZbouyKOGMKqewUcCnRyliY1/1i
YGT1bmngKN7Fzgbj8vOGJzQBMi7VRQWRgclT3Hp+NNmSUTIZFAyccZOf8DTkZECHJfOAjEZ
xUkrI7KWb92OgYYw2OOaAIXLGNm8zncAMDLD60Kp8oZmyoH3B/DjjqacWiJdpct/DvzSSf6
xMBUjHGH4z60ASOh5EZLgD19e30qKRdh2yHGByVXO3vjipQqpGFVvm5IKk56cfhXI/ELVvF
ukeH7a/wDBumxaneyXSQy27RmQiIggthSMEHBzzgUAdYWlgRmAPzjIBPQUkb5kLRx8g42s3
X15/GvNZ/EnjXTr66tZrCOZba0ZpJ4bNyjTCJSVQZOVMjqoPcK/4Gra/wCMrPzEtFguiNQS
0jdNPkwF2BnlJycgMdoPQ0AejxlfNdipQhSQB3HpnvT7X51Xcm1wTwBz+ArhvE3iLxJo/iC
6t9L02S4s4LBpg4tnkDzkEIMjgrkjO3P8Wcdal8P+JPEV7rthZXFixgms5HnvBA0SifKsqr
7bD17n6EUAdi+5bsOWJzgcDp349al8lmdSJQu0HDEDkHnpUcpheJDEWDLzgck/4Vz/AI3g1
+/8H3Fj4ajLX8zxIsjTeX5abtzEkEHBCkcHPzUAdRtjR8Fi2Gw24cY9veo5iu4lHAY9m56Y
5/WvINRuPivc+EZ9Js/DMEhe3NuJtQvAs7DBU7irEA9wRn07ZO3rT/EGO70W80jw9HLe29g
vmxtdbLYzOy+YGBbJ2IrYPPLUAekRREQOfMAk2jG09fzpUbBCl+2e3Hv+leUaTf8AxW0bR4
bGHwdp9zHbYV1kvPmYHksrbsHLE9QOO1U73xzL4X8Jw6LPqelQeNb66M15DPLvh00SSFnll
2n5URDwCRk4FAHsKoPtLqmS3GQRjg+/erAVjE5WR2GQBg9K8k0Xx3rtnrulWWr3Gi+ItPv7
1bBdU0xmtpYZHVmUS2z5YAheGBxyK4zxtJLJ4g8b6jc+FtQ8S/2fqMFtHI+qvbWenQtDGzE
xrKpY5LHAHJPUUAe8a7reneGfDdzruuXDW9rCMZVCzSMxwqKo5ZiSAF7k15bd+FvEmqWmoe
LdV1afwfr+uFYtPhhsRfXllaJH/q8/8smPzO5TpkDORXAanoHgTVL1vD1l4p1JdU0kf2it7
4Z1GS7iSFRzI8U8hEbpnojs3cY6V2fh630mxj0HyPEZfVtZ02eOzhMptIZFQ7XvJEkYlyUX
cxxz6d6ANvU/A2gM9vD4o+y6jpsEECmDVjNMjs6jfdKxJaDLDHJIJBzjOayNNlm+I90NL8M
6pqUfhS3Bt9Y1Z5Mf2mYjgQ2jffWM/wATAgbTgc5NTWul33j7QNdu9M1GbQvBUhlitLTT42
W61WONSBI0zEskLMG2xqBlcc4Na/g/xVeWtt4d8LQ+C9Us4GgWBroW4hjt2EYJZl2gKCTxj
8eeKAOv0zwl4X8O4XRPD2nae0PKtb26q59SWxk/masapp1xqMFqLS7hiurS5S5jFxF5kchA
IKOAQcENwRyCAa4uPXfEmhXF9DPbar4lkW8e0tUaFIgVUIQxYIBltzAHoQh5yObnhvx7qet
XulQXfgfVNHS+Ut5ty3MJXcMMAvAOw9T3B70AZ958MtfvNPGnN4uEtig3LbyW5wrdSQFYYA
JOB7nNdx4Z0zVtG0P7Jr2rf2zemWST7SyCPCFiUQL2CjgVpq0gZhGSzSZwG/UVIYtsQBfDD
KksfyIoAQN+7jDkZOWyvP8AP+VIQVUGNSeP7o4HtT44gF8vfvZMNlRx/wDWoIKSbmYso5A9
B/8AWoAb8+3mPKd1zz+NSRKTEqhPkHzZ9/pSCWQIw5LEcfKOeeuf508P+5ZsAIed39D6UAM
KIcRiPHQMD0pIwnnNKOFTtjv6g1JG7hyQwKZxxySaJIpHeRiEQDBPOd31oA8W+M8HgbVte0
bRvHun6h9haCSeHU7COQyWMhYD5ygOEb3U8irnwr0228Nafrqab4n1fVfBsSpLZXGpI6NE+
G81U3AFk+7yBjJ4r1ohDKXCgSY25AGSvpn09ulTAM8eTjHGKAPCvgr4i0jw38LLxtceWzkt
dSuZGilgk8zDsWTCBcksAcY9K5u9vLnwr4w0j40abCrW/iiVrfV9Gt4C8scJI2OqgZLrtBf
/AGuK+lJTnyjuAGOmcj3+n1oVpBHiPJIwQfb2oAqWN7p+sWMOo6ddC4trlQUlUfex2wRnNe
JeGfEGiaf+0F8QtUvLr7Pp81raw29w0bbJ2RQHC8fOQeCBXvcQJbcuW2jAB60x2EiFsA7ug
6bT/nNAHkXw+8Najca94+8bXVnNpkHieTy7C3uF2yGJEKiV1P3dxOQDzis74P8AiDSvCfwt
tPDuvzTWGu6TJPBLp0it5shMjFfLQD59wIxjI5r29kkEuFbCgfMMdv60xFQSpKOGztXjoPb
/AD60AeEfErwtr8Pwy8F3ml6bPe3nhi7g1C7sIly8ijlwoHJK5/nivRNP8f8AhLX7a2XR7i
XVri5K5sEhYSp0JMgYAIF7lj24ycV2MeVlZyQMNjnqeKlEasjllXDc5OFJIoA8H8Tvp15+1
ZoUUupXVskWjyWstxbyvF5cxfKxlwOCcj5e9GmNp+n/ALV88Y1a6vIzof2UTXcjS4n35MO8
98c4r3jajMu/5gAT7EevvSudxDLEQWA5H9aAPDvCmr2q/tP+MSLrdDeafbW0MhBKyvH99VY
jBK88Vi+GJvDl78YviZfat4lvNMtZriA21xa3clqlyqphmDLjdg8cV9EFPlaNIzhTtU9yet
LEp3q5Y7RnIwCcn0oA8X1q+8HP8BRaXLXniHwwNQ+wzTMGa5cecxMqY+YuCc56naTWD8OdE
03RfG2nt8OvH2reINGlEn9oaddq7Rwx7DtfeQAG37Rg88+lfQZt4FjMrW8eA/mrlQPn/v8A
sff3psY2+cqJGBwCirjHvQBFKCEVWUEZztB5GKWE7Y8sMtuHA+o7U5vnRcFQ2OCSCBSBkY4
Zl4bPAxn3+tAHjOhA/aPCY4H/ABXupHHttmr3jB9a8H8OJH53hLZ0HjvUyMZ/uTV7zj3oA8
98THHxt0rBJ2+F79h6ffjrO+E7RR/B3wuhdjmxQkjJwf6f/Wq/4l/5LZpZ9PC1/n/vuKuQ+
Gc/iQ/CDQ1gGirKtnGLRpJpCPL53NKoAO7pgA4560AeqqN00hdVGR9/HJP58VIYdsm4SFXY
BQDz36j9KxU03W5r2G4l10wQiELJaw26bHk243bmywGcELntjmk+x+MhpcNsuu6bJdwSZad
tPbbJHjgbRJwc55zj2oA3yhRxG0rcbQmT+lDeU+TtztPbj2rBMPiWTUp5m1LTvsZhYW0RtX
8yN8Ahmbfhh1yABmnmPxT9jsli1jS0vBITduLR2V04wqgyfKcZzknrQBuR7ldldCuQenO6m
LGGmAQtnqc87fasO9TX9L1JtTa/bVLSe7RHtBEI1tLc53OMHLMCVLMTyoOAK30ZXWORFMkb
JuDKcg+/p9KAHEkNIzBdrMCuOefcU1kVnLPgEn5wDkAcUgAWTKxAKPmdj1HHNNkChSrk5zl
Dn7vvmgBRwrqmSFGDnoQD6evWo44EUrtyQxzGWOPzqUSKLl9qK28cEnqe9LsiYEpgy54UDg
ev86AAKR8xwwkGFG7G09xinwuFgMTZVkOSqjAOD0/lSrHkbw6gv83Tvx0H4UFRFnbudnBV1
UAY+lADT5u93ICLt4IPA9akjMXOCFHAz7euagY8BUYEcqp+6Me/tTgWlYhMlUOG75/yaAI3
2kgNtYKPvHoR0z71Kr5bcA5K8BiP6UoiTyziEhgccnoKmjJmhRivQfdPb/61AHL+NdWvPD/
w68RazZyeVd2llJJFJjdiQD5cZ64JFeXX/hG2eDTfCd/8N7U6PFbSXt/4q1590c1wVEjM7R
uGAZh99zxwAteueJ9ATxL4N1jw7cTC0jvoWiMyjcYv7pA74OK4jUvCtvaaadZ+KnjmbXLCx
2zC3vNlrpysOFPlJ985xgMW57UAczrnjbQfEjeF77SYI9NTw/fw3F/rrnNkkcalRAkzqGuW
YN8oUcE5rM0iX4V/ELxn4m8Rarq2o3HlavFdWn2NpwkEUMaIs80agqqlwQGcZ47Cr0/i2Hx
D41utf06TSom0q2S18P2+vK8UaSPnfesgU7ATtRC+3IyQa6jQ/Cd7oyJd3dxZL4j1mxX+1H
s7OONYi0gyVuIQoSJ9pA3Bj3B60Abc1r4fmurvV9M0DTI3muWuYmsbQzzXkqAohlCrgI5GQ
SQPlBz6UfjXa6bbfDzTLzUYbCyhW7t7a/2hEn+ySOBPDbseRkkZC9V3etdp4J0+2h0w39vP
JOZC1tGxKlBFHIwATaACpOTnvmuI1620Txt8Zp7N1hvbXRtJexllkKstveySBlWHdwZQgO4
jplR3oAfrfi0nWJ/BPhKWKDVnsPNsGidSGChWQDGVVWTcFJxgqfatDwx4Z8QWmpt4h8T69N
d6vcwGF7OMFYIlLBgAMnJXB596800jTvE9/wDGrWvDy3mo22nSXhtr3U9HsYoZVVIEdBLKc
mJG3YAQDpWH42+HXizwx4x13xLp1rdLomkwJeWuqXN888mUMZ6ly5Zm8wMhXbtxjmgD6dWP
cVlkdSSOmMEelOWN02gl/pj8q5LRviL4G13UItM0nxPY3d7MpKW0ZIZscsBkDPrXXMp3AM4
TackqOfw/WgAaIJI7bxtHPJ5FTeSjIMKFAHQnIz2NMwJvmLMwydoPTFRTbYICs8iwo3Jkdg
Ao9yf60AOjURFnLY5xk8Y9v/10wcBQvzbhlVI6+9Uk1HTmmjQXVsJ7h2SBPOUtMQOdnPzYH
PFFzq+jWmmXmo3WpWsVpZg/ablpRtgx13EHigC9tCqDuyc547mpGhKQeWAQNvIAzk1i6Xrm
k+I9CtNa0u+gmsboZgnVjhgMrkA4PUHtWqksMFo1zc3SLDF8xlZ8InuSenWgCymQ7R5YKfw
I45/pQwJGM7YvU98nNRBx9oP7xQwXG04z15//AF1JFNDOkckM0c8Eqh1dG3B+eMHoRQAwKz
MRgR8gnuTxU0bSEKWfgg5OOBUKPBJA00EqyBGKlkcEEjgg+4PFOCgI2H2NjkZyD/8AWoAkl
RhIGxlQvykd6QJshVeckZwDihEbABkU/N8ufTHOKfIrhgHYnp0NADI3O8pt2iM5PqajRVOV
Gdrchuo4p27J3/KCMA88ZqJGPkBIvkB4ABAGT3FADmBGNmzB988dyKVFeObJXeGwfTB/xpq
AKqq5xgcK3YZpYoQ5ctllzwM8E+uaAGyHN1sfKgNn5R1pMEuEUbu2Tk4/pUxGcc4weD3J9P
WoyZY8ZfYME7QORQBMCx3KVO7HBHOB6U1JVXeXbORkg9vakUNt/eEbRjAXnHbmlAHcLu6Er
2ANACrgx5iQkkZ9c+lOVMMJH5PXIx1piCQSsyyjA4+oqSI+YCvcc4J70AMEhEWDlycjpioi
y7SgUktgZxnH1pzOfOYbsAdB0OajKHY23hycEknkj2oAbtjYMFbD53bNvU+1NQAXCoyhQG+
bcOnPbtUjOsQZXGDjGOuBUfzMUdlUgZ3NnOMfzoA8c8M4M3g5gobf421U59Plnr3jafSvCP
DKjz/Bbg/L/wAJpquOOcbZ694w3979KAPNfE+f+F26bjqPCl+cevzx1g/Dj4TfDrV/hX4Z1
LUfCtpPeXWnxyzS7nVncjk8MOc1v+JuPjZYtnhfCl99T88fQVr/AAlH/FmPCBwedMhP6UAZ
M/wtfRgLz4e6/daNcIcmxvZ5LuxnHoyMSyH/AGlOR6VW/wCEl8a6OiweIfhxfy4OWu9BmS9
ib/gBKyD6YNeqY4xQOOR1oA8nf4o+FFP/ABMLLXNLkUDKXej3MZ49MKQR071a0f4ieEde1G
HS9Pv3gvrhm8iG4tJYDNgZIBdQCcAnGeleob2/vH8657xZ4Q0fxpYWlprLXafY7gXVvNaXD
QyxSAFchl56MaAJ3yyMksKNHJlNjLkNnrkHtiuXs7S68PzNYaZoofQ0iklhFvNmWCTcWMex
j9xifk2nC9DgYNc74u8OX3w80ePxjonibXr+z0+dDqlhqN6bmOa0ZgsjLkfKyZDA+gNaniT
VNZE2k3vhTF7ays0l1JbxrPiDaoVgoOSeSQB12470AaTeK7aO3tZdVs7rRJLu58hI7+Ladx
wBuZSygHOBk8n3roGRjLtVmAByQ+ecf0rz/wD4SPX9Og1641tLa/0/TI0aKVYGtmuWkx5a7
WOAV/iOepAwMGsbSvE3hu5uZrBtEvbW81eQRy/ZbyVVklwj4UsV2NukUHGDnrxQB62QW2hk
CFQSFAz0703zQUXegLj2znGc15hD4s8HRalYwy6hrdnPpRCmGSeYqG3ldkmC3mHORlsg9ia
6Kws9Pvob+x0/xTq0sjMksjC9bzoAfmG3cMoD0289McUAdcIk2kRq+0DO7PP4UIrJGUwGl9
eQcdse9Yy6CEubK8XWdVZreIIInuF8qYjPzOu35m565HSoF8Ns+nXFk/ijX3Es3mtObwJKp
GRtUheF56d6AOiNsiFf3gkIbOAeg9K47xnpniXVdRsbLQHubKG3innmkjkaNJW+Xy4tykEN
94jORxzWw/hyxm1NNSlnvpXEPkqr3knlMAu0kpnaWI6nHXmq134S8IWHhw2l1ax2unW7G8d
vtcqCM45fduyMD1OKAOT8PX/xIufHWnXOu+GFsNLhhntpJDd7i3QrKVBxklMdOA3HemW174
+tF+223h3UdR1KWNlvIby5WO3V1c/6kA8AggDsQPXNVZNXufF2qXQ+FkOqXs15EYJNcubiW
LS7RcY3orf62QdQEGM9T1rp4vht4stbNDbfFvXHvNo3teWdvPEzdzs2ggZ/2qAMLU9f8d6n
qWgeFoLWDwrqmq39wd7qLzy7aGMMZNucHcxC8nofWq+qR+L5vFfhuz+IOm6da6Po142qXes
RXSLZXCRRMIyY3O+Nt7A7eRkcGuotfCWu6LrNx4w8S+LU1/UotMksLKKO2h08IXYMxVmYrv
O0cngYr5w0rwxqHxG0rxHZX/iKG2utX10W5uNag+3LGI8YW3vk+XzecbMBTjigD0bwRov9s
/FHWtX0u90jw9aatZb7BrCGRk1JN+S8qXCD7QhAOShXH45r1HTxf69dWyT21oZNkH2qOJfJ
jghSR/3bxMSZM4YDgAZPPArAsfDGl+F9PsdAgupxpGkmGG+iupVOnef5e4gK7eaN2VYqpK5
xx1q/H4vs/C2tada6jp93Ne6nZWrKXmjTyY3m8pYYo9q5Cs2SOuOvTFAHo2oadb3+i3Wku0
ltb3EDQFrZvKeNSMfIR90gdCOled6V8A/hfpemy2h0KXUJZck3l7cvJcKx/iR8jY2ecqAc1
q2HxL0270zV9SuLI2sGlQzySoLhZJGMUrRbQoHBZl+XnnIplz8UdJh1vS9MtdPlvjqlnb3t
s0M8e6SOZioKoTubaRlsfdHPagDmNN+Hnjbw74unuIPFVxqtrqkqRtOytE8UMULLH57oRvb
JUbgOcc1uTeLPiCkcslz4ItrSBAS7XE7uqqC/zNtB7KvTP3x70k3xg0hNEm1RdIuwttCHu4
pHVXs38wIEkAyQDuDBwCpU5FdxoerJrXh+x1mKNYku4hKqLKsoAPTDrw31FAHnHxJluLvwB
4VvJNHjtdfn1qwa1jRgDaTM+Tlu/wC73Kw9zUlj8U/DcOqXdprt5b6RJ5pS1WaQmSdfmwwU
LgggZBBIOcdRis7xV4t0zWPjfpHhTUdRttH0/wANMNSmkvplhN7dMhEKxbvvIgZixB6kDtV
a+1/wik+sReHPhunimx0TMl1e2Mdr9mjZk8x1Vmbk4ALY6ZoA1dJ+Lnh6fxFrNre6pZ2ljC
0YsJdsm+5BA3nBBHBI9CAeR3qj8Qr+88X+HdOsvDdrPrvhq7uGTW20pUafy02t5QEjKPmPD
YyQM1zXw08Q23j/AMaXdjfaN4f+ytpgvTp0Ol+VLprmTEaNIwy52MGDAAcjFey6Lomn6FpM
WjaPZC2s4yXKjn5ixLNnuSTkmgDy/wALeDNA1D4n2vizQ/AkvhDStEVhCLqExTXtxIhU4Tc
QkaL9NzHPasvxB8Jbix8c6rq2h+Gk1Sx1W7i1Hyv7Xa0RJ1IZkniKsJoi4VwAAwyRXum7an
lEFgD1JwaSRXGWAO7GMZzg5/zxQB5qvw/1uHwVoPh611C28+wS5nlnC7c3cqvtKDa2EDSMe
ecAVW1Twb8Ub7wy2hWPirSbCyMawJCbbfsRThV5XJBCqfY5zuzx6tASkW8RAurZz6H/ADmn
lvnT5MZHykHkUAee+I/D3jW81u31LSNVsLK7SzjtTdzrvLLktPxtwCxCYxjgGqtn4e+KFhY
W1tYeKdKghtBsS2WE7CgRQvzbMjBGe/J79/TtiJGflPzHgM3I5p6gZCAMGySwzwT6GgDD8P
abNpXg610y6uEuLiNN08yjiSRiWdugzliewrVgXLBmkGF656jPvVj5FyVIU84GOg96rRgNI
7SFCX+b3/IUAWm27toYBEGcHnOe+aaI1RN5OBt5y3Qe9MZ1yVGAo6k56VJG6+UVQK+cDk5/
CgBqyDYVboec4wPzoIZUIRgrrnuDmq+5dyAhTgkkAdKmZ43jYhVwVwSeaAH7UdWkU4A7t6/
4UkexZvmBzjgA5IpimJg0YIIYdB3+lPDRxgFgS7KeVPagCv5cfmkIC23A+bualZD5vVjuPB
BzgdwKYZgj4TgHBHfP4U0kmIyM+w9McUATwwBWG3KqxBI6EdaItqkkvgNzx396aAJMEt8pw
QD15NIR5YXymBYHOAe1ACsW3ZViSvPzDGakWPchXKgnnK02TBU/uRnPJGef84puAUchm3bQ
M46fSgBJIjIpDEMM5JY4x7VM0qtH+7ILbcAEgfnUUSfMzbm3EgEg53cdhTF8vLEqpkxwo6A
0AI6ImGwcYPNJhmYEBQ2fmHUZ/wA4qQsFCjBKY7jrSKm5DtO3d3z/AJxQB4z4X2+Z4PZjkp
411RTx1JWeveMD/JrwTwuvz+Dcd/GuqEjPU7Z/zr3j8B+VAHnniVf+L2WBGPl8K3x5/wCuk
davwqyfg74SJHXTYf5VleJdp+NNmG6f8Infd+3mR1r/AArAX4OeEFUYA0yHH/fNAHZUUUUA
FFFFADZI45onimjWSN1KujgMrA9QQeorzu8+DfhCOX+0PCcc3g/WUJMd/pTlffY8bEo6f7J
H0xXo1FAHlT2fxd0tzFcaZ4d8WW2c+bBO9hM31RgyE/Q4rIfxRoEd5/ZfxI8Jf8IjcXCExv
qQje3uOQSEuE+XdlQcEg8A9q9rJqO4tra8tzb3ltFcwtyY5kDqfwPFAHiq6V8I/EWrS2mi6
zps1/MqCQWF8pebYQVBXJD4I4BBGcnua6/SfC+n+HrjULmzNyXvWDyiUg5x0wAAB1+916c8
Vuav4D8F67pn9nap4X06W3BygS3WJoz6oyYKn3Brmh8I7W3QRaT478X6bAOkK6kJlA9B5is
f1oA6aFne25hAUdCev1rmtX+IPgvQnXT9R8SWkd3kkQRMZpSf92ME/pQnwg0y4bHiHxb4n8
Q2/e2u9QMcTf7wiClh7E4rsdF8MeG/DcAh0DQLDS0Ax/o1uqE/VgMn8TQByvhXxr4b8U3c1
jpOoLLdwrvktriN4JlU/wAe1wDjpyBisa40lPiL4/uND1KESeFPDDqLy1kckajdugZEYDgx
xghiD1Yjjiu38V+DNI8XxWrX0lzZ39k5e01Gxk8q4tyeCFbBypHVSCDU3hjwxpvg/RH0+xl
ubjzJXurm6vJPMmuJW+87txk4AHTgACgDkvGXxa0LwV4m0nwbHYs2p3x8uD7QfsdlCoXPMz
Lt6YGFBx3xXAeEPi1458danqGppFF4f0lZ/smkhIBeWt5cIxEkM0owwLDG1gUX3NQyX3gXV
/jDrNto9veeK9RudLmS8TxHemGyMOQxihMsZII9tqgZOeKxPhb4pvtXutQuHif4f+DFb7Np
kujoosorpMKRPIVPmkgAZbCnbjuKANC7+HvxP8deJfFeu3lu2jzvB/Z9lp3iQJfWzwyE+ZJ
GynETrj5QoPbJOa6rwf4BtvAnh+Hw7peo3ls1vhNZuIJVhs7x1+ZiDIS6S+XgFo8DsT6ek3
WrXltpsWkHVLe58RSbFZrW3KjDMMuqsWUMEywVm5x+FVNJ0VNWvI9RubaC6sMSMr3RWWS7k
JVVd49iqjKExwM5/UAl8O6PMZ7TWXeOO1NuTbxgyPNIsm0gzM5JYqFAHX69qv6n4Q0DWdXX
VNStZJ7hY0iIMziNlSTzFDIDggOA3PcCsDW/GOpaF8LLfxHbWaahcqixXMkrbVt3ztZnA9G
4IyAO5A5rtbGWa4021nuI1jmlhR3RGDBWKgkAjgj3oA56LwD4chMKrHetDDO1wlvJeyvD5h
cuWKElWyxJwRiqcHwt8GW1xa3MNjcxz2ahLaRbyUNbqGZgEOcqMu/A7MR0rtaKAOZl8CeGp
I41W1ngljhitxcwXMkczRxMWjVpAcsASevbjpW7Y2Nppunw2FlCIbaBdqIOcc5/E5JOferN
RyTwRMqS3EUTOcKHcKW+gPWgCtqOkaTrEIg1fS7PUYh0S6gWUD6bgcUWulaXp+mtp1hpdrb
WTAq1tBCqRkEYOVAAORVgXNszhFuYWYtsAEgJLf3evX2qNNQ0+QkR6hauVO07ZlOD6daAPL
bfwzoHgf416PB4a0iDTLXVdEu42it1IUyRzRvuPcna2OegAxXP3s3hHUPid4uh8bfEG80KS
wa2Wzt4daaxURmEOzBAQG+YnnBre+Lsup3Fxotx4c0TUrrU9Mhn1Wz1eyZTbp5Y/eW0v95Z
UBXHrtI6Vk+JrufxZb22veFLIX1ndaYreZBEsuJDNH8oYKT5gjLgqegz3oA0fhrf6zqU+r6
laahrGqeDTAjaXdauFF3cNzvKbQGaMgDaWG4k+lZGkeNPiHphni1nwXq2riZVlhcL5YT7v7
vOwEHLdxgbDgntBa+OfFU2sWun2fg+6Z9DINxbAOhYSIwxgDaFAK4B7jnFXbHxT8QrHS9Uk
g+H97fTPPLdCGWcq21jwikjkDpjjrwMCgC/pnjLxzpunSRXXw71e6uDcTzAyS5GxmLRqGwQ
PvBcdBjvWpqHirxO/hjTNUPhbUtPvZLx5JrO3Xz3MMSsxUnGBvIVQcd6hsfF/jRtRs7C48B
zRRXNxEkk4kZktlIyz5K4O3pge/Negt5m3lWUYJAJyT/hQB5dY+OfGcUmozXXw51q4dn85I
WkASJdqDy1O0jruYn16Cut8KanqutX+q6jf6Zd6bA0kUNtZXPBUIuTIAR/EzY4yPlHNdOuB
HhyVB2kKp4J96jDhZvLUnspIGMUATSyqFJ2/McAg+tRRHdkqgw3Qk8inGRPMkgeTgfNuU9a
RF81OeT94N0oAVjHKyKzbhnksMYPvUiELjAH1H+etRvGiD5QowNxHbHans6yhTEF9cqM847
0ARFUGXJ6c4Awc+9PMIW3wsRDAAEKMbh3pquZJ38zYPlwynHOOTTpXJiAKhSOSAe3oaAHQb
UBXbjuMDjFLlN0q98ZCjjaO59qYGBh+cA5AAX0FK7Kso3Kd3vzxQAsYhWY5AXI4HvnrVZpC
WYSKNp79xj/AD3q0xTAlV8OBwQOlVPNLTbjHkL97J6euaALIwFDFQxI7kEk0h8ptgCcqcnP
AJ7UCVCjHdjB+5jDA02NEDDex245X05oAc4LSeUpG0HODnnvUisoVo/mYjrk1EYkPltwcng
Zxnj1NSmMIrbnwGbhsdv85oAj2MkLMRkqQvXORTJIYzCZB1JyT68/pT2kYRjqeOgwc+v0qN
FwocgqvOB3x+NADWAclVB2twSRnH5U+LALKWI9j29qYNjRlmZjgZ5GB/nFKr/KoicEFuCwx
xQB4x4aD/aPBoB5HjbVc7emNs9e9c+prwfw2WWfwgFACjxvqg5642zniveN/v8ApQB5t4mA
PxptyzHjwje544/1iVufCwBfg54QC9P7Lg6/7tY3iQ/8Xmh3jIHhG9PX/pqlbXwuIPwe8In
AH/Erg6f7tAHYUUUUAHeiiigAoorlvG3j/wAM/D/RjqXiK8aMspMNtCheW4I/hUD37nAoA6
jnNLjNfP8A4/8AjP41stM8PWnhLwrbpqHieMSafMLkXkm3GSBEi/fA9cqMHrg1L4k+I/izw
l4WTVvDWo2XihZY1ins9bnSK+0+8OF8ry0CtId2f3ezPynBxQB73VU6jpwsJr86hbfY4ATL
cecvlxgddzZwMV8jeM/GXijxxdeGPAFr441aHUdUaNNespdO+xpYSNgBWdEDbCxAC89Vyec
V0fxN8I39z4fstGu/h1JpsamG31XW7C9WKyeNCo85YFZQ7EdPMUYyRz1oA9Q8V/Hb4e+F9L
W6TUn1i6lGbezsomLzg9GDEBQn+1kj0zV3VPia3hnQ/wC1/FHhm/W0ktxdW91o6tfQSIV3A
M4VTG3I5Ybe+a8K1jRgfiv4P8N3Hjqy8c2ujIn9j6LbwwyPJGo/eLOxIj+4CFJfJIX5Ripv
ildaVeS6T4H8Na14o8NLq10sUumXyNBpti2cMrsVJK7ivyRsyc9gRQBueLfjv4vuPAWj6n4
St9Btb3xFcGytLf7UZ760k3bfmjYBCc/xZ2gkda7zwZB4ju9Lt7GbxdrGieKYLcf2vZanCL
0M/QTRb/lUEnPyErzjHFeFT6fH4x+OrfbfCWnXOi+GIUg1ifws3yyDads5KYJKnnai5ABBz
ivrDw9Mbfw02oXHiY61pe0zW97LEEZIQP42H3yMfewCcdM0AcFpnwP0y4s9fg8eaq/jC51e
ZZhqFxH5d1BgY2q4+6uNuFHHXjnFamk6Z4W8I+HrrQfAn+hWsc/m30iQmXYiLtkkXeNjt8i
g4zgknGa1tT1+6vTAdMl1DTYlIT57YRSSzOVEC/vVICN8xJAPTnFV5fCral4duotUjk0pIP
ntEEqytAowz78ZRgzA/KdwA/QAv6dpl9fSzpqUV1FZzIJJJPtCxtczfKFkXySCo2LgjjOel
dJbWltZ2sFrawrDBAoSONOAoxjFeHXHjPxjZ+FdM1R/FLyXF94bn1MxtZxYS5RolVVATp8z
/KeTj2rr9Q1u/vvGWgWWi+NHTTtTiufPaGCFxE8EaH5WKnkktnP0GMUAb3iXQ9NfFwbfy49
RmWz1BYyVW4ilBjy46FgSpDYyMdap+E7ybR9RTwCLbUr+LSohG2qXEW1MFd0aA5O75eNxIO
cde3J+DvEPiPxjcWGja5f7Le+0KS7LqkYd51uQqSAKAV2gD5e+K7q18V2MOoS2GtQtY6rG8
dvczRxM9uWYfu280DChs8BsEE4PYkA6mivO7bxP4i0tlFzpGs6+12Zzbj7KsIhVJWVA5CDa
WAB57EcVgr4+8X266cJfBPiO58i9klvTFGSWjIkKxjKjKrlMY64HSgD2KvNfiX4N1zxXqOm
yaRBb7ILO6t3mlkRSry7NvDKTtG0klcMOxBrv9Mu5dQ0izv5rOWxkuIVla2m+/CSM7W9x3q
PUtY0jR1jk1fVbPT1kyEN1OsW4+24jNAHntx8P9ZudM1/SYzaWsl5e3OoWmoo3MUktv5YXb
jcpDE5bPT3rF1jwnJ4xttItND0/RtK1LTpyb77LcLKoEcMkIVwFG5C7bWAIbbnocV1Vp8Wf
D2sa7qGleFbW68TNpcYmvZdPZNkaHP8Aq9zAzHjomfzIqjqOm2On+BNT8V2muazHbmS41Kc
2dvKs8iM7MEWFmBVlJ44Ge4NAG74o8PeINf8AhXJoOkTQeGtVlhiXZbSMsMW0gvEroAwQgF
dygEA1518KPC0ngHW/EPgtriOcWdrY3crRgiM3EiOHKjryFXk8nGeprMn1DXNP8Q6cmi+Lb
7XNYuIbS40/RXlkjlMRTc732SfKjBbcecnO0A8Y7W00TU/DHh/UtQjmk1zxhrsoM98q7UEx
XavQfu4Yx90H09TQB3cDCRSxjwHPLDjfjuPb3pH8gzAKdvsCOOOgry2XxR8Rm8NxWVr4MuT
dNbLE15MSsjP5R8whAAEIfoScd61bLXfF974E1D7R4futJuoYIre0dZPOuGkICl2Xbj5Qdx
PPOfSgD0NIwAq4A+bOAeDzTjLFhRkFW+QjbwSa8ig8Y+OP7Ze7PgDVWt/IMEMMtxhWCs5Ej
cYDthMjAwG9q6Lw5q/iHXPFcMureHLrQraysWUxSSFknmkcZHQAhVXg/wC1QB3Tt+7Vwm0b
h8uPu4608RRsuQCNxPLcfWodpXKsq/eIpFCvKEDMBnAB5FAEpCBkZl4YkbwDn/69JHEEmUJ
jORnJxxTnXBKEnA4LZ7f0qKNBGW8tWOR37CgCWWOHYz8kg4weOlJCAqv5JLBR7H36fjSsgI
XcC2QTuxwCakWKNIwmd23p6nHU0AVd6q6iRw4DHB9uwNS8MmDkBh1A+lQsMyqQ/JAJG3g4q
YuFiA2jjj2P49qAJHGAFwF7kg8iofNWQyFQDt4B6805QCGCbcg4BBPPekSM5bLKVznrzkdq
AEBRd37vDEZwTx2qMAtOXTAcHjjnA9/Wpd435eMNuzhlJ45/wpgEefn+8cOST1+lAD2jGBk
AK3JwMfp3qTy8oVfBcHrjk0jKMDZhyAT159vrRGZXkYuox2Bxhv8AE0ANxukUIQflBYNz/P
vmpFIkjdGAV1OPQN36VEwBl8pR8g5Bx09s/nU7rthK5O0dTjkUAVpLcHcWcrz29e9OJmZMb
ssFyQelLNh+SxDYPI5BFNBzCUX5SoGT/eoAi3FjgEI2MYA/X3pWLK4VwOWGOMjFOw7x7/vZ
Uj34HWkSdPKy64x8p65+tAHjXhfcZfBinLbvGmquTn0WeveMn/IrwbwooaXwQRggeMdWPpx
tnr3faKAPO/E2f+Fz24UKS3hK8Uc9f3iVrfCc4+DPhAE5I0yH/wBBrI8RHPxnss4H/FK3uP
X78dafwpP/ABZzwiM7saZD/KgDuMjGc0A+tMDHdwOT2rD1vxNovhxoBq+oLbyXT+XbwBWea
dvRI1BZvwFAHQUVzTePPB8WinV5/EFpFahxCfMYrIJCcCMxn5w+f4cZ9q4fXvjx4YsvFene
EdEjlvNZvp1hY3kUlrBabiADKWXdzkcAd+tAHous+KNB8PSRR6zqUdm8yGSJXBJkAZVIXA5
OXXgc85ry34jWcnjXV7Gxi8fw22iw3kZk0dtOcx3xWdYyrSDmVPM+U4wASM+tbXjG/wBOi8
N3ms/ELwbcb9OKWm62nEkUgkkGJIDkMDnGSQrAZHIrLv8AXvBWnRXNxf8Ahq7jUMg823uxI
kDSKt2DGytiNTJtyy8bsE8UARW/g74LWXxAj1qws7hNaiMc1tZwpL+5+8yvHGBuAPlsCAdv
BGBnnR1bwr8H/GWtWnjG+ssavcK91bXo82CaUQKpMiqcZ2jGCB9KdNr3hGLWF1mLQpJ7+y3
LbyvdL5iMsi2sgAJ+QZl5z97rjOKy4tZ+H97LpnkeH9Tf+z1SwSY3Ww2buswWLl8sGxIGZc
g8E8DgA9D07xP4O1jX1TT5bebV7iNCT9mKzGMxiVCxK5C7TkZOO3UVxXxF8M+HLjxnoGseI
/HOpxXEF2s9hoQVbiOdgQSEt1Xc/Abk5xnrxWt4Al8FeIbqTWPD+jXVvd6Ukdqk14GEqK8C
AxgE52gKqnPBKkj1MniHwn8MNG8WWPjTXbaDT9dE+62uRNJ500mckKgJL+4A6e1AHndj4i8
A6j8YpNM+HHge0/tyaQtc6vfW8tvbW9wisVRUCkiTh+yjg9a6fw58MtR1Txbc+KvH15d6xL
LbPYSaXrEME8KKdp3QFPlVSc87VYjqK9M0e/0PVrd9T0Sa0uEnbMksKgOWHHz8Bgw5GG5rI
8R69qWjX1xJY2Mmq29tYG5urSMrG6LuIDpIxALHDfKey5BB4IBzml6H4N8ARm3+Hthplvcs
0kVzcPK0/kKDu2PtbcSWAVQSOmO2K0ILGXXr251O2s4bi4ypebUEnhjO5CrW6g4O1cAnKkH
cQeRmk8KWFh4j0eK+jvZzpSiKOCxSaMgoiqR5wQcEuCxXPPfNdzDd294jS211FcqrFS0Thw
COoyO9AHOnwZYTjT7m9u7s6paJg3lvKY2kbGMkHI4BIB6gcZq02hX0I8yw8Tamkw6C7ZbiI
/7ykA4+hBrcYhVLMcKoySewrLsvEvh7UYpJrDW7K5iiCs8kcoKqGOFOenJ4HvQBRvNf1nS7
RrjU/DymNGVHngvE8slmChsMAyjJHXpnk96pf8JVqU2kXGqQWWl2drbxGaT7Tdu8ioOpMca
ZH51p3+v+E5HvtE1PWNOLrGy3VpPMoITblgwP+zyfbmsYQ/DOZL3V1udKkTUUezuJluciVS
oLxkBum0AkAcDmgDU07UPEOradBqFnJov2addyPtnJI5HQ7cciseLTde07TLzS9S0dNXhvJ
Jnlu7B13P5jEktHKQQwBA4Zh8o6Vo2niLwHoMCaPbeItKs47dQEtzeA7F2ggDJPG0jAHGMV
0sM0VzBHcW8qywyqHR0OQ6nkEHuKAOC1DxF4ntvAX2ebTbnTNbaMQLd3RRYchtu/eGZVYqM
gOQMnrxTLD4n6fa2mm6f4hMtlrMssVrIbpRDDIxzmRH+6y4Vjx1xXeQXtjeNNFa3lvctH8s
qRyK5XthgDx0PX0rjtZ0fRluZrWzl011aaOO40i+Um3aSUEIUIBMLtzyoIPORnmgDq7nVLa
LR5tTt1m1CGNSQLBPPeQg4wgH3jmvmnw74e8c+IPGvi7xzoNrdJqUEQsIdM8YxmdriFurBv
lROVOEAxxycHn1iz0C+8M65a3dq+paFpYI8+zs5DqFo4HJG0ruiJ4+YKR15Bq54t+JEujjS
bbQ9BudSvtXu/sdq98r2dqG2lstI656KQABknpQBynwu+Dl14V0H7RqF6NN8UmZpf7R018/
umCkwNG2Y9gI2gAdFUgiurm+K+jvfT22haD4h8S/ZpGhkutLsd8G9ThgJGZVbB4+XIrLk8L
eKvFa48e+IY4rBgd+iaJvggkHpLKT5kg9gVB9KueI73UvBfgRf+EL8KHUZLULFBp1uNgRT1
bA5wvJIHJoAwb3+09Y8f2Pju78ON4I0vSraU6nqGo3Efn39uF4ieJCQFVsMGY5GMAc1haZd
eJJvihovj2++02/h7xYZNJsNPnJRoYFTzbecoOjSFZCQcEBlrO1fxH4cOkaF4s+IXiR/Gun
yXLpBo2nWi2lrbSxrvk+0JI+53QA7Uc5J6KTU+p+E/EumfGTwrqV/4ubUdN1fVpL21sGMm4
RpDI4ZkY7Y9issYCAAjrzQB7ZJNFZw/aLu7hggDYDSSBVBPYE8Z9qwbDxj4a1vxFrGi6brV
peXekxrNciJwUQMDj5s4JGOewJGarePPB8njHw5baZDPZE215HfJHf25ntpim47JEBBKnPY
+leT+ItT0/QrbUNXgv9O+HvjLRdMNtLoDW0badrMKOXXySQC6vkj5SGBOCOKAPRNP+KOjFX
i1yA6U6yeWAd8pTgECQBfkLZ+XqGxkEjmui0zxt4W1q8ez0/Vo3u7eHz5YgG3RKOpY4xwcd
CaNG0TRJNDsp5NAsIHkt422xW4AGV3bRnoASQPatKDR9FCyiPSbQbo2hZY4Qu6NvvKcdjxk
H0oA4/T/AIqaHPqOjadc3tnZ3V+58+2MjSNblkDRKDjlm3LxjjPtXormNZ9u19zY3dzkVh2
vhHw5BMk0Wg6eJ45FdHW2TMTKAA+ccEY7VyXhf4qjW9T+xa3pFzpa6hfTWujXcib7e/VHK/
LIOFk+V/lOPbNAHpbK4XG1js4HzYOPXipAQdoZmYg56jj8qwL/AMRaHpF1Da6hqtvBcPIqC
J2+dyxAXCjnkkfzrYjO0SKEGVJBOfzoAklYhcI2G5Pue350+Nm8tWYbWAyc8nHp+VZA1rTr
tdOW3vI5/tqsYJEOfMCD5sdsDvVy41S1sGs4bq4WMXMiwQ8E75OSFH4An8KAFiBJJRfmIPL
Z5qRok8td4GME89Fx7+tDhEQqrnLZK8cCh5D5IwC3qCMg8UAOSMGLbHESXB69qbKoFuG5bP
BBGc/X8akYp5W1gQcZB7kdsUkrIsSRsCePlC8E0ANhhEZ8vfh2GQM9KjBPmFVjG7GCrknP/
wBanEF0Rd6nrx0PvQ0oYxxgbRjC56mgCcHdGCqhW6DPPSmDICHrHjbz1JPvRE2FDBApPUZx
wOn9aQyBpQvQJ93Azzz+lADVaQyNgADuPT6H/PWpHfcmyJwsgGPm5/8A10xX3KWDL8vPYZ9
RT027ty9ScsCMY/woAj3sDnaWDfKwP94UE7cFhkDBJ74NOjWMMy4OeOSc96NhYNwoCtkrgk
YHagCMl1L5A3MMqFHSmbcDdGN3J796sSR/u3JypzwDz2/QVAu+IgK27JGTu5HrQB4z4UxJP
4IZsDHjDV+P+Az17xge9eD+ECqt4Iwpx/wmGrKMnOPlnr3r/PSgDznxEA3xp0pT/F4Yvhz3
+eOr3wpOfg74U2nA/s6MAHAx1qh4ifHxw0Fez+HL/nH+1FXHaV8VvDnw9+C3hFL9bm/v5rG
JYra3jODuJwzSEbUXgk8546UAZfxF8X674p+JVh4F8A+K7TUFU+feaba/6P5iJgtHJdbuSS
CNi4OM5Nc/4W+Hur+LPjJeeK5/Dms+CLGyUnTWlm+0GC4jK/e8zPyNnoh2n5gDya0vGvj/A
MYt8StK8KaB4S01Lzy1vrm80aRL28Nt/F5R2DyztY8sCfm461L4j+KPi7RddsdB8KajF4i0
e9cML/at1qdvEuDNmFO6g8GRAQeDmgBviHwF4j8Z/E/Tb3xb4MtPDdvGzPd+JNLuVkeWRVI
hc7ziMfKDyNwJAzXYeGvhFqL+PL7xl448RWviyS9t2tEWa0RkMHBQqCMI3XO3PXg15Vbat4
i+I/xpP9neKR4g8O+Hk+220GsW/wBjt78LgSoVCbGYBhh3AxuBwK9l8C+O/ADaQ93orajpW
lT3Lwhr4MLK2mUkNFHJkxoCc4Cnae3pQB1WsXngzwN4Oz4m1KKPSLU+Yp1OczvkHKhd+WYg
9AMkcV5T45+MXh/wppWmz6N8N5zeavHu0+W+so4YHjKAbhtJLfJj5ODjA4rn/j14wtNVtoD
BPoGqeH7O5VZpYUkmu5yCrPBFP5ZjjY4P3WzxzVPwJ4bbXtZ0T4nWlvr174asZCmk6fa332
q60po2w0ciPtBRlB4Ulhu6njAB7Hp17apbpqXiR/Ct7oOsxLN/a21LRpHwCI3iYsHIIHO7I
xyMioH+I3gTU/GI8K+EtGtfFmsQWrF1svJSKGEDBRZHwrHDEbFz1PTmvB5PKf456z4h0mO9
8M6zpySXVtY+I7SS5F8zZEjGOIYgTBUZwfXPWvSPhJ8IZbe11HxRruoWI1rUpheWWpaHKAb
EndvjQLmMpyOMEHcQaAMfxX491Dxj4x0/wz8KdYs3eZvN1HSrW3NndvHAAGhmnZlA6FQEOc
dDgVzei2KeJPi9d+NL06l4G0fSJRb6Zd6rdfaRBeqUHlOZGyFfdwqk5BYA96+pofDei2tzF
qY0i1uNTt04ult445ZG2kZyoABOW9vmNfPHiCG40ebTvASavoeq6nqV1bSp4f8AKS4aOWLa
TuJG1DhWBJb0wKAPo3Q7K6gtXu9V0/TLXWLls3cmnKdkxHCsWYBiceucetZXibT7ibXdI1C
2hu/Mt1kCSWhxul4Mcc3zLmIndwTjdjJFeXWXjTxU832W/wDiJp9lq9nmK80u4thE8chYlV
cmMquVKgHdtPBzzXSxaP49/s6HVvGPiK2vbGFI5U04RGOTzGyu0vEuWkUt8hXvjjjdQB1Nl
4ftLnw3a3Oi3EttffZ2jE+0J53Lbo5UHBXcWGOq/wAJFcj4T8QalYeLxoY0YtbXEEDwSwws
zvAoMflnGFQxvuDOxGdpwCSK9C8NyONOmsSsXk2ExtopIojGsigA9CTypJUnJyQfesrXIr/
RdZsrzw41vFLqc7pdW11u+zzEIz7/AJeUf5cbgMHPIOBQB1zbtjbMbsHGema8qPwn1F/AFp
4Tl1zZH5RF5KskjbnXc0BiVshFDsGYDrtGK7jTPE9rqSS23kNb6xCjM+mysBISvXYxwHUnG
GHHIzjpXnOhad8U9G1KHUJdJGrAKUWK7vtpj3hS7cu2MFcdSCCCAKAJrr4XeKdR1/Uda1DX
tNuJb6AxPbGOTyVkNr9n+0KOok6+o2uR1ANW/DHwz1zwxe22qJrFhqOo28UtuZrqNyZ43SN
QXI/iTylVcAZTg4PNbV3ceMZrfw7qFz4dmkvIYp57uzsrpUjEzLtjiYs43KASSeRkZrM0q5
+KI8WzXl/4VsIbS9+zwvKLoN5MaM+5toc/wt2yckdhigDOk+CVoNV8O3dprPlx6Xbx290j2
4Y3YG5WIP8ABmOR046Db/dr11QqbQqhVXACjgADsKO/HSigDzuH4eaxZ6jeahpni59PuLmV
2byoCVKNLJJggt2MnbA4yQc1n6n8M/Ft/fT3kPxFmtZZ0gDFbYtiSKTcJeX644A6DPHpXql
FAHl994L+IsNoWsfiNf30zuE8t1WIIhkGX3Dk7Uzx3PTGTT/Fvw01fW4dTurPxZdXN7cPYy
wWuoHNpDJbOGLKq8qXwckcjJrpvG/i6DwVoNvq9zHbtBLeRWjyXNx5EcO/Pzs208DHPHeuV
l+LFxFHvm8M/Y/msEYXV0VMZug+3cFQkBdn4gj6UAObT/i9r18lpeTaL4RsY1bzr2wb7dNO
2RtESuoEYx1LZNcNb6d8TZvjjc+E/wDhMvFEWjQwF01JrWBhnYG8zJh8sozEoFB3AjJ4rrZ
fjM1m0smo+EryCO3himmiWXdNEskTOrMm0ALkBSSQfmU47Vsav8S7jw9qh07W/DkqmIQT3D
2k5mEVvKHzLjaC2wxtuHpyM9KAPOvEXw5Gk/EHR7nxLrlxex67J9nj1q0iSxmgvUy0QlVQY
pA4yFZlyCMZ5r0nQvAtho+rSa1cX+oaxrkieSdQ1O48+VI/+eacBUUnqFAz3zXm3xssL7xv
8LtM8ZSTRJolg7ST6dHdMVnBnVI50kXC5wDjeNoD56iu38Dw65oPw5lbxFud7Z7i4t45L0X
Lpb5LQo02MOQvG7p060Adu4Aw78KcAFeuMdgKrXen6fdLG11Zw3SRtkCeIOUPcjI449K47S
Pij4avBJJqt0mkttykU7EyuVA80FAMgxsSnfJBPajTvij4XuddvrJ7+O1tUjUwSTRuHncuy
NjjBXAXHfDZPFAGh4817WvD/g261XQdFbWr2KVESAKxCozBTIwQFmAHOAM1iy/Fa00i18Lf
8JZot3pF3rNv5tyqDeunqCqgzDqq7nUbsd+a7jStRsNYsfM0u4W7t1fYXi7MPvdenBFZGv8
AgDwl4kv7fUNf0OC+urVPKjlmLZRQ24LgHkZ55oAl8Z6brGt+CtU03w/fPY6pcIFt5w5iy2
QSu4ZK5XKkj1zXn/hHVtB8VeM/A+n6Dp6WVt4d0y+8/SVlEo025WRYRuPdj+82seSCT3qPx
0mr6XrtzDZeIbfTZdVfzBHciWaPy90aqOWCod6knHZu1dxo3iHwzaeJLnQ4ZbFNQS1inu7y
ERwxTsxIIDAjJyrHHYHrQBFrngG51KO+EGu/YTNqEepJItqHkhlVVXG8tyvHGACOmal8OeD
Nd0Z7trvxzf6oJrY28Ed1HlIHK48w/N8xyM8nv1rrIri2vYjPY3cckTEjzI3DKT3AI461Pb
hWZWVmLjjPagDzdPhnrKSRG38e30H2cKsUKQhVijCqDGnzZUHy8n1ya09H8EalZ6/Zajf+L
b3WLWzd5ore5GRvZdu4nPYE4GOO2K7RnQEhyCUIBGP89qWCTMYCENz/ABDk+v5UARvkzMxL
JGx5ycfjmlCkqFJDL2xwSOPSpGV5EfzDtznG7B/Co0VYohFubdjKZOevbFADighG6UvIM5H
fHtntUsjKYdxIc/wtjkUrbmhbkkMuSe1RyR5iiBO0n07+1AClyxTMRUMeFHJNIsGJkIjAHO
DnB6UpZWwuXY8qP/19utNf5QT5oAzjgctxQBIFjyZEZu/zFulMWHa/yHBGOgwD709cxxBsD
LHIAP3R70KjDLLjOcnPOfpQBH5GBvGBgnjsPr61Iy4k5DDI49KFjBw8xBzjA/pT5NuGK9v5
+1AEK7WztiJbGQD3Hc8UjRsDtDkAfNwccelOO2ImQk/Meh6dsVJIMncp2vjhu1AEUq7WKl9
wJ5zzx2qsFJkMhYKw+6xHUVP5bOhXG4qckH1/r605RuOdu3n5sn9cUAeI+EgWfwOygYbxhq
zcHp8s9e95avC/C6Kt14NX5gV8Y6sP/HZ690ytAHnPiLYPjZoAzhh4evzj2zFXn3w/+Gl/4
i8J+Atd1XxO+o6LZW6yJoV3ao1sAd4PA4ZueGYEivRfERx8bvD64BUeHdQJJ/3oqs/CX/kj
vhTC4BsFwfxNADfD3wm8CeFfEc3iDRNDW21GWRpBLvJ8rcCCqDsvJ4/wFc54k8K/D34c3F7
8QLKGbQtbkWQC8tYpLt5GIO7MRJDEg9yBkAnpXrwUk56VVmubOI7ZbuFS7FAjOPmOMkY7nA
Jx6CgD470vwP4s1v4danqWneFbPxPJ4uunZNRuXEV5pbeYQzSRqAFHAJUEgEHOc4rupfhf4
t8LfCmz8P8Ahjw5HriahEDrOj6ldgQicADzI2QowzgErypA555r1r/hZvgOKKT+zdTGoLEz
Bxp1u0ihsFiMgBcnB78n61U8QfFGz0QTrBotzdlYI5oX8xFV/MjMiEjOQu1XycdVx3FAHld
l8BPEd58MdJ8LW/i240TRLxhd6xpM8CExzgDPlso4XKg4J9DnNezeFPDmh21hpusaXbGxea
zSOSO1/cQ3Hy48xoVOwt1IPUZ61sWOoSa54Ji1a0iImvLIypGAQQ5Q/KM4PXipfDzW0vhnT
GtGDQrbIgxxtKqFKkdiCCCD0IoA8MX4ZeJ9O+NLeKNN0L+w9G+zzJJPoepGW8uSVO3eZhjG
VX5cYyRzxxqeEtc+LCQ6/aXPhiLQ49IUz2MB0oF9WyxB3+U+1ZDxkoDySegr3HABxjI9qLi
2S6s5baRnRZEKFo3KMAeOGHIPuKAPD9E+NXiPWdU1Wyv9D03wlqFiIxFo+tSOs11uyCfOGE
iG4YG5eeOxzVOXwJqGoeMb3xZ8WNR0O1s47EyRRaPK1vNpcpKESZT5pXz/ABnI+UY64rtrT
4M+H9JTxCNB1fVtOl8QRiO+lecXTSDJ/wCewbJwSMnJwTSeC/g3oPhHwuNFmuZdTkhuTc2+
ocwXcZ2gbfOQhsZzxnGDigDzX4dXGk6R4f8AF2pfDbwxqfjiOR/s+oNqNysb375JEn2dlLO
uGK56kA4Gc13XhXR/Huo+DYU8S6ha+G9RkuALfRwkaWiw/K6CILiRJEPfcfmU5BFWrc/E/U
/H81g2hx+DPDhgYpfWX2e6mmmAG0ykggLyflAznv1qHwv8Kbmy8Q6jrPxC8SReLr/VUaAJc
wjEYU5Uw55jIXcSEx1HPFAG74c1wQ388t6Z44JhHFIC7TiK43sC0v8AzxJyq4wASCcAYz1O
uaUNUsUAujZ3FpKLiG4xkRsoIO4EjKkEgjI4PUVg6rosunQ+ZHO0ulw2qrJLeXUkslv5bmT
ewPM+flGCQflA6V5v8XNE8d/EDwLbWvhz7dPduxE9pDeJZwSospAlkhYeYQw5xuwMd6AOtu
JdT1e08hbBbu8t7mNrO+0uQXMCuHXLeYDmP5c7gw6HGTmu18Q+I7Hw6tq92rN9rm8mIB1QE
/7zkDPoM5PavnfxL4s1v4QRaH4mudEmvNQvrOG2vftVsLOC1cjrm3wsxHzfKylgP4h0r1Hw
/wCI/wDhLNfg0bxVo/lyrCbqxnkEll9rRgMjyGYlxxzyw4GQDQB3M3iPQYbeaRdZsHMUckm
0XKchMhu/Ygg+hqhF400N/DI1h9Rso5fshuWtGu03qQgcxn3GQOnfpXFePtK+H/w98G3Guy
+CbnUYkY7bezkcfvGJIyxfC5ZjyMnJ4FcJ4V8Q/DbXtdfRYPh7Dqmp/Y1vpG0e4dzEhC7o3
81kczJgZVcnHTGSKAPf9O8RaNqZiht9StTeOilrUTKZEYoHK4zyQDzitauI8LeAvCGgEeI7
C1mEjNLdQ3F9uR7VJANyYfBVQB0bkc9K0tO8e+ENWuY4LDW4pBMWWCdkdIbhlOCIpWASQg9
lJoA2L+zurzy44dUmsYRnzBbovmSegDnO38Bn3FZUn2/w5Ibhri51LRTzN5zeZPZf7YbrJH
6g5ZeoyMgdFRQBlatouheJrK2tdWt4dRtlkW5ijMhKswBw2FPzDBPXI5rKXwD4Otitwul+V
5DQSiRrqXCeRnyjkt0QE47CtGbwx4aaGUPo1lArZZpYoxEyd9wdcFcdcgjFeBmW0v8Ax9r/
AII8bfFjUta0iH7O9jZfa4bcajHIhcwsVAM3IC8MAc80Ae16M3gTxO2uX2h3un62upYg1Mw
XPnpLtUqFdckDjgYAyKuweEvD1tNDPHYsZoZFkWWSeR3JVSigszEsoVmAU5AyeOa8NudR0O
LUDqGoTr8OPFOnbltLq2smiSW3XGI5UxtnTGOOozxgiu60rW/itr2kR3lpf+Ere0mJEV+tr
cOZVBxvWMsAAcZGT6UAdb4i0640n4Zarpvg/RLOaaCzkS00+VAYGz1UqxwRgscEgHpXzh8P
Nf8AE+l6Pa+H7SK68V6ZPqHk3ukf2c0kOnQmUj5blWaNMLhjF84XGMivXdS8IWN0nnfEfx9
eavE/Wznu00+z+nlIV3/RmNT2vjK0UyeG/hv4Rm1+LTm+zM2neXb6fbtgEJ5pO3IBBIUHrQ
B0t74Y8ManfyS3mg6fO5z88tupPXdnOO55+tV5/CXhSRXDeH7LJYHeIVyGAwGHHGM9aTwh4
h/4SnQTqLaadNuILiazubWSTzTBNE5RhuHUZGQfQ10GRtCkRgkYJI5b8KAM7QtC0/w1pEWl
abFst4yWALZZyzEszepJ5rZZVxhcnk7gxxUSNulKmJWAIK+vT9BU+3Eu/cM8knOcigDntX8
K+GdfvPM1zSLW+OAiecgIAH+GT+Zqmvwy+H7GRV8JacwYBWUR8DnOOvqM10o2vuVwMHOR6j
196lV1ILhtgPX/AD9KAKVhpemaLaJZ6Xax2dsWYiKJdoBY7mb6k1f8rBdwWVmxkDBz9KlGz
5zkDkgkCqoSSYlw4ZFYbdo70APZUMqHDeZj5QOg96cigBmORnPGOQD/AJ60xlYLuGUYD7vp
U3AVSWZ2C9OpIoAZ5ezdzkEjdnsPSpE27drIST2OOPxrLuvEehafdPa6n4gsLK5HWKe4RHA
PQ7SelVD4y8JEIqeKtJLg7SRex/40AdF1XcH74HGSKR1V1A2kYPpXOjxn4RlL58U6Q2MZ/w
BNj4/Dd14qWTxj4SJBTxPpJIPe9jOf/HqANwSIdu1wRzx6momaOSUEqRgY54yO/SsQeKvCU
kvyeJtKAI5K3sfH/j1Tf8JX4SVWVPE2lAjni9jB/wDQuaANgNGqBmPAB5Pb6VIqqcnbyDkN
j2rnz4s8KYYP4o0kE5J/02PBJ/4FTovFnhUlnXxTpA2AA/6bEdwH/AqAN1ApGwjzMc8joaJ
NpbbtJI59hWKfFPhhmU/8JPpI4zhr2PJOOn3qSTxX4VUFj4n0phjOPtsXJ/OgDYZUcZGV5z
mkWJgAhwqj3/XNY3/CW+F1kZh4o0nJ9b2Pn9aG8T+HZQBF4m0xnbCqiXkZLk9BgH8qANFso
ZIgdu4k4PQ+9PV8MdylcYHruBxUcx8uU/ugxC8luuP8elTRuM4IV264PGelAHinhaQNc+C8
AqG8ZatxnIPyz17xXhHhPY83gl0JVT4w1dgPwuK93oA888RZ/wCF36NkAL/wjN+S3/A4qv8
AwlyPgz4SJO4nT4zn86zvEkij42aeCfueFb58Y/6aR1qfCmMRfBrwgg/6BkR/MZ/rQBzt74
R+JN34m1823iYWelXd1HNYzPcvI9uqESAeXjGC/wApGR8gOckirfh34VQ6Trlvrt3qY+3W8
5nRLJGjiILSHY4YneAJSASARgc9RXpVFAHI2vw28G2c+pzQaSVOp3K3lwnnOFMikkFQD8oy
TwODWtp/hfw7pQxp+iWcBMYiLCIMxQDAXJycY7VsUUAMChV2gYA4AArCkt/7N8W2T2jGOHV
DKLqDqjSIm5ZQOzcYJHUYzyM10FZurWFxdi0urGSOO9spfOi83Ox8qVZGxyAVJ5HQ4PNAF1
h8wqRenPWsGTW7vT3X/hINNSwtnIVbyCfzoUY9BISqlM/3iNvqRW4pOAQMgjjHegB9ISAQC
QCemT1rmNe8baZ4euZIbq1u7lkCqRap5jmRxlIwg+bkAndjAwec1x8z614u1fTdRbT5dM13
S7hylvaTrIkcLDAFxIwKo2ecKCxHGB1oA9Bk1K+uNQns9IsoZhatsnuLmUxorkA7FCqSxAI
J6AZHU9FtNP1B9RTUtYu4JpokZIYLaMrFDu+82WJZmIAGTgAZwOam0jT20zTRBLP9ouHdpp
5sY8yRjljjsOw9gK0KAIrm3gvLSa0uYhLBMhjkRujKRgiuFlthpniWNFgnnubW4WS2eU5nu
4jEVKm4chdu5sbWP8A7kGu/rP1fTpNUsooIZ0ilhnS4jMib42ZTkB1yMj6EEcHtQB4tq/w0
134l+NbLxN44g0nWvDEdlKlpplt5lrNC5BxuYnJbcNvLbRkntze8GWXxkW81HR9XDaJpelw
EaGSttP5oXAWK4cD5hjAyu04DEnpXc+HdQeC+toJ75I9PvbUNawzFEHmiQrthA52bQDtJJG
RzkmuyoA+dfEfhfx/431mTVfiD4audMGixJPpCeHJvtQkuVcHLqxG4ZORjaQA3PStnwxq3x
R8S+HNX8QaT4V0Dwx4jNyI5rO7sHWWXKr++80sAWKnhSCOME17jWNceLPDNu5SfxBY7wcFV
mDkH0wuaAPNdP+DM+t+DrrTfiVrtzq+s3Nz57alaXDo5QgHyipJTaDuAXbjAB616NoPhLw/
4c8OW/h7TNPQaZbSGWGCf96I2Jzld2cYPTHSrv9s6Y2hza1Bdpc2EMTytLB8/yoCWwB3GDx
XI2vxV8PXVtbXBtrmKG6W4aGUywPHIIY1kfDrIVzhgAM5zkHGKAO+orjLb4kaDdaZ/aiW18
unxi3+03LRrttGnCtGr4bOcOhbaCF3DPeptT+IfhrSbLVru4uJGh0i9jsLxlAAhkfbtYkkf
JlgCfUH0oA2fEWh23ibwvqXh69llhttQga3kkhOHUHuK5bRPhp4N8N+AX8L6vBZ6rp8kss0
8uowxIrM7bjgABUA7BcYxU58eWF/q1j4dgg1LTtT1GNZU3pAJIY2J2yFGckghTyFbbkZwa3
ofD1n9qF5qUkmr3S8RyXqqwiHoiABV6ckDJ9aAPDfFfw70TT9Fi8eeD/DVta6boDveyR3Vz
NMdVtQCHRUZiqIRllzycDgCum/4VykMMWo+AvEN74ckZBNHBnzrVsgttaI/w/N0B47Vb8b/
ABA03V77xV8KNN069uNel0q4jhKqmyWXyN4jAzu+6Rhsbc8ZzWl4S8b+GL7TtM0Y6nHZapb
28cclhqANtOGCAEbJMFuQeRkUAcQF8NeHfG+tXvxY0FNUt7+SFrLxHdWHnWkMZjCmBuohAc
H+EA7uTT/iJq/w+vPCo8NeCPGemaDPDeLcSw6PbzSJN8pXDfZADkZVhg9VAPFeu3ltFPZzW
13YRT28qESQuodXX6Hr9DXF/D/xv4b8S2BsNB0mfRPJjE8VpPbLBvh3FRKgXIZNwKk9jQB5
5ovgrx1f/BvSvsN9cL4huNUm1C4kupGtZJY3Yjc4HcqFbafWuxtNL+KGjXCaXolnaTaZZyY
WW5uPNmnQqcszMw4LEMF4xgDpXqAUeYsocqHyM46U4Bi7u5fcen6UAec22i+OU8C3el6la2
8t/eams5exn8rETSCRyTnOc5XjHFZ9qnxmh1We+k0vQlur2FFciYmKLap2KBnOAWOcE59sV
640gVkjJAXuCffpUUmS8ZAbI5BHXNAHE+FLbxfPrWo6v4u021trhbeG1gS3kDrtyzyHGT1O
36V2cRLSMJMDcclQOBjoPyqRIkKgFWXJ3bge5pfKkX95u+fPp+VAD/MUAAL8yjO3OCBSRqF
YBcKF9D0P0pkYMjHfGC4XqfepAxLrhcFvvdKAAgPJ8yhh3P0qONSW3DOTztPBIpzIJomUN8
xBXdnr3xTuFjViWdcdfx6YoA57RLe0n8beLZJIIpmEloMyRgkfuOnIrpPsGn5z/Z9rn/rgv
+FYHh9WXxj4tZvvNLaHH/bAV1FAFb+z9O/6B1p/34T/AAo/szTwM/2Zagev2dP8Ks89iAex
PQGvD/CGjeJbbxrobS6Nr9prkE87eJNVvLhnsr6IhtojyxVssUKBVGwAg0Aezf2dpp5/s20
/8B0/wrBn134f280sVzqGhxTQuySI4jDIwOGBGM8Hg11FcjfWzN8VdFYaZO9gul3kUs62+Y
FeSSNgrNjGWCMf59aAOi/svSyP+QXZ4/690/woGlaUBgaXZAdP+PdP8K88vNZ+J02l3N1pe
nmK4jRWe1lsQDHJ52wxREkeYNh37uRx15wGW2s/Fd7rRftmmR2sV2A9yPsnm+QVYK8bbfu5
AZ1JI6gc4wQD0caZpgORplmD/wBe6f4UHTNMPXTLM9+bdP8ACvPtA1j4k3GueHotVtS9jdR
tJqBOnm3NsRuAUk5B6KeCD83Qjp6ZQBT/ALK0rGP7Lssen2dP8K5rx3pmmx+BtQkj020R1M
JDJAqkfvk7gV2Ncx4/bZ4A1M+8P/o5KANq4IVmIOO6jbkChBkvwGfJJXjnp0pXZRGqybvQs
Ty1QeYAUUjI/hIJBA6cDvQB4x4XRRdeC1XKovjLV8A9fuz17vn2rwjwqDHdeCo924/8Jjq/
zeo2z17xQB5t4jcr8aoCHAx4RvCc/wDXVK2/hagT4O+D1ByP7Kg5/wCAisHxQCfjAg2/KfC
F7knp/rE4rf8Ahfx8H/CAIxjSrfj/AIAKAOvooooAKKKKACiiigBrokkbRyKHRgVZWGQwPU
Ed6xf+EU0VU2QRXVqgGFW3vJo1T/dCtgfgK2yM/hS0AeZeJbHXbTU4tM0yO01WSW2aQXl5l
b1bZXUSW6SrjcWDcMSO4Oc5rp/DNxfX+nWl/Yx2Fhokhcw2S2rJKsYYqMndgMcZI2+3vUni
rTdTubSHUtCETarYbzFFM21J0ZcMhPbkKwPqvvWZ4Z8WaELjTfB9v9sa+SzifzGtyImLR+Y
fn6Z6kjt+IoA0PEniC70idLa0itxI9tJcq90rmOUp1iUr0fHPP5dcctH8ULswBptF8uT94H
GGIhPkK8O/Gcb5Cydew967zXrjUrXw7fT6RGZb5Y/3KBS2WyB0AJPfsfoa42TVPiFYJcTi2
utSkUWrJai1RQRt33HzqBlsAov+0woAkvvH1ytpdXWmx2U62ghEkTrJul37AzxnhSqsxU88
FTkitLw34q1DWdbnsZ7KAQxhz5sBb5NojI3ZyPm3tjB/gPWs1r/x7DqkGJru4sWu5kcGxVW
ES7PLPC/xbnyePu9RXUeGbjWrnQI5dfiaK9aRyVIx8ufl4wMceoB9fWgDE1fTEg1S6hg065
W1u0jmEdjEmLiVZC75ZuEfCgryM5bGT0621u4b+ygvrZi0NwglQkYJUjIyO1c74qs1ae1vp
Z4kjMb2WJA5aMyY/eR7OdwCkHkfLn5hg1q6Bctd+HrKdoY4cx7VWJSqFVJVSoPIUgAjPYig
DTBwciuc/wCERtbXe2h395pMjZ+WKTzYjznHlyZA5/u4ro6BxQBzOg6aLzwL5NzfXMk2rRN
LdXK4jk8yQYYrgYXGMDjjFUofhr4ah8kr9qZoxPliyfvTNGI3ZgEwW2qoBwOmeTmtrT42sN
dvNMiYGzeIXkUZ6wszsHUf7JI3AdiSOmK2aAONg+G/h22sP7Pgkvks3WATweeNly0IAieT5
eWAVM4wG2jIOKrSfC7woiySSS3iRukJu9067bowyGVZJsrhm3McnjI4PFd3VDWI9Wl0mePR
HskvmGEa+RniHruVSCfpQB45Zal8Ph4ultvByav4zufDUS3TWtpdQyQWSqW2CJ5MFiMkbUY
jGAc4qn4Q+MXiPx3qGr3dmbfQrW3G/SrKW1M41IKSJFaXglxgfLHkgZPzYxVrSfgZPqnh3W
4/HOpeT4h1G4LHVdFmaFWhKr+6MQwmwbcYxzgE16H4P8L+CdO8FweHvD7WmsaLY3DGNXlS6
SGUHJAPIUg5OOoJPrQBraLPpGqyDVUh01tZWIRXMluu6WL/AGCzKsm3PTcB9K574sQRt4En
vP8AhDbPxTcRyRp5N1aG48mNmw0gVBvO0c4Xms3xteatrPxB07wr4XvhpGpWlsL7UNaWMSS
20DsUSFFPDGQhj82QAucZxSr8P76aRGl+JnjN3wMldQRM+vCoAKAMT4O3F55HiCybTbrS7S
3ubfbp1xO8v2KVoFaWJGclgoJB2npnHavEfCPw58a6j46hu9Pg1W0hsryeOW/lMtsLJDcbg
sZLYmG1SQqqFPmHJNfVXhnwxZeFdMuLCyvLu5NzcSXNzPdy+bLLK2Nzu+OTxVvVl1GbQbyD
TQhvmgdIBK20bipAyemMnPSgC+u4xDa2887RkbTSqI4w0paNRkgtwAuBzk+leKafZfE/w0V
0Hw/o0MdnmNDKUSXEjqBvLAKDtCnJHBzz83NdJ4m8O+P77WNSm0GPTIbTUIVtJ5LiQ7pIFR
hhQB8jF3bnngCgD0otG2CGDnGQwOR9ajYxyxiQBJFYbleNs5J/n65rzj7L8Z1t1htrjw/FG
0LxCLGCnOEZTtwdq44I5wa9B0Wx/snRLHSwQwtrdIPk6NtGCfxOaAJnEu0g5IPCr3XjPBpy
iViqyHlchjjljjrmpRvYKAuACMKQc8f/AKqaJCzOSCoDYP8An60AIpP8XytzwT1yeDSY3yB
2cblGBzwPX86cQdgZTnJ6DnHHTPShOsbFCOPmOKAHctLkoAoz8p/nQ2UT5VQ47ChzIoOOnJ
69aNqSZVep5J6YoAxNA3nxj4sLoFJltOnf9xXTVy3h0qfF3izAIxLaLk/9cBW1qNlPdfZ57
O5W3u7Vy8TOhdGyMMrAEHBHocggGgCG71yG1mnRLG9uo7b/AI+JreMMsPGcHJBYgEEhQSAa
ludb0izSFrrUYY1nTzI8tncn97j+H3PFVjZ60lvJc/bop70ypJ5CAxQFF6xjOSNwJyx747C
pNLhuUvprg6ZFpkPlJCse5Xkfb0yVJAUDIC+5PFAGmrK6K6MrowDKynIIPQg1xup+O30vXN
R0+TRRLFYT2sLul2vmyCf7pSIrliM8rnPpmuts7SCxtEtLZdkMedq/3QSTge3PHtXG6x4AO
ta7qV9dXtosN9NayhhaZubbyOnlyFvlY4+9jgE8UAdwWQO6GRNycMNw+X0z6Vhz61NF450/
RUktms7mwnunOf3isjRgHOcbSHPbt1rkr/4XNqFtcxT6vC7yhoxK1qS0yNcrOTMQw3sNuwE
YwCfWorr4TGW4vDY65Fp8M4nRBBZASKkkkcgjZwwyimIKFAHyHHvQB6aHQ4xIpyMjDA5HtT
q4vw54BtPD2vx6qptZWishaRgQsGiO93ZlZnbAPmEY64AGa7TGOtABXL/EDP8Awr7VcAk4i
4HX/XJXUVzHj8Z+H2rANt+WPn/tqlAGuwDvtI+cfKS3emxhY2ErJ8vTcOp/wp0o2p5ZY53F
lYHJNJE3lqxbn+8ByAenegDxbwqUFz4K6jPjHV8buv3Z693yfQ14R4TJ87waDIDjxlqwB/v
DbP8ArXvFAHmfikEfGGM7gR/wh99wT/00St/4YoE+EPhFVPTSrf8A9AFc/wCKz/xeAKR/zJ
19z3/1idK6H4Y4/wCFReEOCP8AiU23Xr/qxQB11FVr2+stNs3vNQuorW3QgNLK21QScDn3P
FSW9zb3lulxaXEdxC4DLJEwZSD0ORQBLRRjnHcUUAFFFFABRRWP4l8R6f4V0KTV9RSeVA6w
xQW0fmSzyscJGi92JoAn1y7mstCuri2IWfCxxswyFZ2CBsd8bs49q5Twh4dvNG8ZeIGmQ/Y
sW8VrJI4ZpQkQRmAB+Q/KM4Azx6Vj614y8a6loNxZW/wj1yKa5QeTJLeWwRGBBUuQ5IwQCQ
AaxLLU7rw34xufGXi/4canZ3l1ky32kTjUI1DKqgPGoDrgDGQCOeeaAPb6K4i1+Lnwzu1yP
GumW7d47uQ27j6rIARUWp/FzwNaGO20rV4/EmqTtst9N0ZhczStjPY7VHqzEAUAd5RXm0Gk
fETxFM2qa34qm8JRuB5GlaQIpPJU/wDPWV1PmOf9kADoM9aP+Ed8dWs5/s34q30pA/1ep6b
bzqT6fIFP60Adj4kECaI97K0yPZMJ4XhdUYP90DLArg7iDkEYJrnLnxdpPgO3SPxhezWC39
0wsoHZ7t40AUOzMoJEYcnBboGGcdBm/Y/i3cxywv4s8M3Fuy7Ssmiud4I5yPNx+FYutfD/A
MdeIbLTo9Y1XwjdJpsoktYm0WXbF/sj98MjgZB4OBQB7P7g5B70V5wknxjth82o+DtRA/v2
1xAcZwCcMwFZWu6/8TrWO3tNV1Tw34ehu5DH9t0+3uLy4UAFj5cbLtzgdW4HXBoA9Gtz5ni
7UXHSC0ghJ92Z3x+WPzrWrx220/xj4U1y9PhTxFc+Kp2hjudQ07XmJ88kFVeGdV/dsdhAQg
r9K27P41eA5obf7dd3ul3LsI7iC7sJl+xSE4Kyvt2Lg8bs46GgD0eiuBvfidY2Xxdtfh42k
3DyzwiVr0OAqAoz7gvUxgIQz5wCQKqn4h654gnm/wCFe+FotW06Byh1bUbs2ttOQcHyQFZp
BnjdgL6ZoA9Cu0t5LC4S7cR2zxskrs+wBSMH5u3B618/+CNIu9M1bXPDHwi8T2g0eMRtd67
eWv2oNPgosEOzZGSiKCW5JLcnNdnH4Cn8TuNW+Jd8uuXa8ppcbsmnWnssYI80+rPnOOgrvr
K1s7KzjtLS1gs7VF2pDCgSMD2AAxQBz/hbwhaeF9Iuc311qmqXrrLqGpXbbp7pxxknsAOAo
4ArpEDPKNm4KuCD2Jpkqlom8sE4APT5ePSliby2BwpU9Cq5yMUATykGP5l5J6HqT/Kq8aMM
GWRcZ/iwcf8A16mTYQY8AnHBB79qYckFD8oPzYPOff0P/wBegB0cgDjBOSepHUdvxpOGzGB
ux82DnA9qjUxiLYA2/byuMg+n9KJFLLkMOeBtOQKAJASJOQF5GF6fTFR75NjuuQRwT0BJ/w
A9acSC4MhXcrcg8EU4l9u/CqcZYk0ATRsdu95Fbpg4ximMSJDNy+7hhjHFNUr5SbMAKeMDA
/KnsFdWQHHOGIOcetADl2j7gAUsflxxnrSLmRTu5x6cHvSBSGctJtTJyo71HHgSLOFCow2j
t+NAE3lneM8RgHI759c0hLDaqkAEdO5phyzttAGR9/0FObbGgKnAJyuRx9KAMTw+qr4w8Wh
TkGa1Of8AtgK6fqcVw+j6vpen+NvFsWparZWbyS2rolxcojMvkAZAJHFdH/wknhz/AKGHS/
8AwMj/APiqABfEnh57W4ul12w8i2fyp5DcKFifsrEng+xp517R/t0FiuowyXdxF50MMZ3NK
mCQy44wQDj1qFte8LPnfrejtuIJzdQnJHTPPJp48TeGlGweI9KA9BexdP8AvqgCxpt5c31n
9outLn01mYhIbh1MhXszBSQpPpnIrlYNdk03xt4nhvbq8vYhNZw2NkhVsSSQs7IgOAM7SeT
0FdF/wkvhv/oY9K/8DYv/AIqsS8tfhxfTXk99daNLLfvHJO7XygyNH/q2zv4K9iMcUAWdF8
caNruvSaJZw3yXccZeTzrcqqMoUtGxzw67xkH3xnBrmJ9S1W58Z/ZtRTW4bCa8mtYbq1mjk
024Ta6iF1B3xtkYJI+8vXBFdNZz+AdO1KbUbHUdEtrqcBZJI7yMbsAAcbsZwFGcZOBmq1tD
8NrO+u722v8ARo7i6d5Jm/tBTud8h2wXwrHJyQAaAMDw58Q9F0PwFo9tqlrqUd1b2drEsXk
b3ud0LOGj+Y7htjfrg8dORU2i+MtG0afVoZYL1hf6ncXFoEjz5uRDmMBiCH/eBtvHGfQ1oj
TfhUsKQ+boOxVjCA3y5UR5CYO/I2hmAx2JHerls/w4tJVltr7QI3S5N6p+1xnZMV2GQZbg7
TjjtQBlW3xg8I3TWQiTUFW+nSC3eS32JLvxtYMTgg56Z3e1bfxBwvgDVNxAAMOf+/yVmw2f
wot2tzDP4dj8iUzRKL2Pajkg5A34xkAgdBjgVD498Q+HL/wHqNnbeItMnmnaFEjiu43ZiZk
4ABJNAHZEYkZ1bzP7qk496iVGjI3jaCecckc809GVmIBAI+XByAD7UwStuJ2k8jrxQB4r4R
YNL4GBQgnxdrBHy9ABPXu+5ff8q8I8HsfO8Cs/U+LNZzj1xPXu+5f7x/KgDzjxU6j4vsAw3
r4OvTj0/er0/Ktz4asW+EnhEk8/2Tbcj/rmK5vxPIn/AAuCVWP/ADJt2c9v9Ytb3wwdR8If
CG05X+ybcDjH/LMUAb3iTR28QeH5dKS6Fs0kkUnmYJxskV+xBGSoGQeK8q1Twzr/AIXu7XS
tD8S6qkzwO9qyoq25ZUAYyEyjhcgklSQDnkivZw3/AOus3UtF03V545L6KWRooZoF2yFV2S
rtcYHXI79qAPJrbw9faN4f0yB/iPKZtUukgu3sbzcY53jG6RXZzuUbQcEcK3412HhLRbjTN
btTL8TH8Qulv5cttLOHaZtv39ochex4Hb3pG+EPw/lM3maPJ+/bdJi6lG/5QvOG9APyrT0n
4e+D9D1q21nTNK8m/tldIpS7HYHVVbjPcIooAn1Tx1omjeK28O38V6k6abLqr3C25MCQx53
Av03cHiuL0nUvid4x0qDxLD4gsfCNje4kstOOmrdSiIn5GmdmHzMuCQvTNM8WXd38RvEF74
OsJHg8KaO+Nau1/wCX6cDcLVP9heDJ68L61gWXjnXtF0qzm1HQ9V1pLiNWiNvaLGsC72VY9
qrndsUMQRgHA4zQB1v/AAn3i/woUXx/4ZjuNOEmx9b0Ulo4k/vy25y6j1K7gBzXVavZeDvH
3g1H1C5ttT0Fyt0lzDdbEUryriRSNpH1FeeeGfH+sav4nuNMfwhrBju7ndFNdIIYoIdu0cs
BuHyMxHqwFcTPpvhweOdY1HVPh/NqGlzXDiCK2tmihDCQKHkVQq5wrMdwO4EHjFAG1LF8CF
leO01XxPfiP/l40+61G4jHP8Mi5U8+hNdH8NNbvNSn13Snv9Q1fS9OmjGn6lqUDwzTROudr
blUuyEEZxyMV1fg/XLTXPDdpq2m2c9jYSBoYoGATCqcEqB0HoPattmaQ5WdnKtuyG5A/D+V
AFS702xustfWFnckLtXzoVck+/FSWWnafppYWem2tqzcP5ECIMH1AFWipEDuGA+fIBPWkaR
MN5QG3kMOmf6/hQBdyscqq2CxBJI9QO1V9sLT5DF2BBG04Pv9KGLlsITGpAySMknHBpg3LK
iooILA+5PbpxQANtQsyjbwPXPJ5qeNVSAsxIDHueTjpxUflsWabADDnBbOeenFSElw2QygE
/eHOfSgBr+XGHcLvAAyxGePp65rzr4nQWUVjb+ILsGdraT7PBatn/WykKZRtG7eigkYz0Ne
gGUHe0jIFYDKg5+lQXumWeoosOoW0N1EH3BZolcEgdRkH5utAHz34f0TwDrcWn7vHmt2eo3
oWM29tdE5lk52hwo3HkjHbc1fQ9zZ2lxpc2l38KXthNEYJYJl3rMmMFSD+Gax38LeH5tYt9
Uh0eFb61JkgmjQKA5GC5A4ZwOATyMmttWCI7BgzDG4YwMZ7UAec3Pwe0WWFNNk8SeI5NFXG
zRX1Ai3jjzzHuA3lP8AZLYr0a3tbfTrWGysIRa28UaxpCF2qqKMKoA7DFNlkxtCLsyArE9W
/wAKPtOSNsvmqxyCRkD/ACaAJmMJgJ5VkXnPQ+/4c0oJkZySoTaNrf5+tQGRGUhCud2Gbr1
/yaSGVxkABWUEn0xQBakbIKJnyxyMjAPPanbFB3MoQYwT1A+oqNpFVtgj3g8kk8D/AD/hQp
fy1Ztyr2+nrQArLiXzUj2qACB0PX61GXd4lYsFYggDsR6UjPkuXG0e3HHHOaMjdgZZQe4AC
0AOUIC4ZnyV25Hc9vr3piR7ZMrt4HzZ4OfTH0psTREIryHI+X0z70HzQ20hi2d3zDv9aALy
bJcn5OMEHvnpn61FMTDCw3ZKjAOQM+lRBgAA4ZQxzjPK8+vamkLOgBZlGMDf1HuKAJ87bcu
CSxGGxwR7VIMq6qMHIyTnvVSKQ5QFm3nGRjGKe0o24Db+fXv7f57UAWUIym9TubOVJ9vSlK
M8LLjBLZA67apxtF5ykP8AL0I9/SpxKhAyRkHAHTNAD2jYOrBiCCdwBJ4/oKUbWTe/KHGF5
JJqu028gc9wcjn1/pUnmBYwgHTJx6c0AVZtL0u7kd7nTra4kyFLSQKxA7DJHSoptC0RSGOj
6cf4SxtI84/Kp1nYo6yKFRjgBDkL7GhpMKdmCMYUge1AEFto2is++TQbAMp5ZrSPp7cU6XQ
vD0jkPounnnk/ZI+f/HanSVDKC8hBAIbJ4B9KXzC8zKpAVTx6UAU5ND8PRyKieH9Ny3J/0S
PBH5U86N4flbyzotihP8H2WMD+X+c06SYeY0RbqQRt/nmhm2xqwJJXks55PSgBp0PQCF3aB
p6q5x/x6R/hnig6BoJdG/sXTtoBCj7JGcfjipjduzl1w+eq4PH5fWo0lY4Y5yuABnmgCOLw
/oIRD/YWnkgZGLSMdDnI4pJND0EMxbQdPcHpi0jP1521MJ5Ekk3PwV5c9qjd8yNIXOMAhsf
rQBWGhaIWYyaHp7KxGQLaPK/pSxaHoayieHSbBZk+ZTHbIpU+o461ZWVirM3Geh9afhDGCo
3A9SV6cd6ALCsuCRyWHBPAz9O1IkhH+syCD9/seaga5WFFLY5+Ur3/AAphkYortkqxGOcd6
APHvB4UT+AtmCP+Eo1pv0mr3bc39814P4LcB/h7naS2va2+V/7ajNe4729BQB5b42u59H+K
+m6zP4d1jVdLuNAn0+Z9Ms2uGRmdCAQOmRuriLG30bTLO306xufjLbWsCCKGKKCQJGg6KPl
4Ar6CP+sH0X+QqVen4UAeCfarAEkaj8ZyRx/x7y8/+O09ryxban9qfGdSTwBbS/z2V73H9w
VIvU0AeCR3VgCP+Jv8Zw3TLW0h/wDZKUXVm21n1f4yrkcN9lk/XCV7+v3lqZfuigD5l07SP
CmkwtbaZdfGC0hkledlitJQGkZssx+Tkk9fWtFV0pkZhrfxmBc4P+iS/wDxvpX0UOtSjqaA
PnX/AIlhYMutfGUbv+nSTj/xykZ9JljMcmr/ABk8tvlIkspCrDvkeXyK+jl71DL938aAPnt
k0WFFij1X4uRJGu1VjsJAqjGMAeX6VEx0koCNe+MCeWcL/oMnH0/d19Enqn1pV6/jQB88PJ
pf2Y7vEHxhJ45+wyZH/kKm79KCiT/hIfi+597B+R7/ALqvoKX7o+tSCgD5++06eHY/8JJ8Y
Bk5x/Z8hx/5CpFudNyDH4k+LoIG3d/Z8n/xqvoMfd/Cmt1/KgD56S404Et/wkPxfQ89dPfs
ev8Aqvxp73OmrGhbxN8XwoBXnTpD/wC0q+gF/wBWaZL0ioA+fEuNOTGPEvxdGeedOf8A+NU
Peac5Vm8U/F0bW4/4lr8+/wDqfevf1/ioP+qagDwBZdP+9/wk/wAXG68nTX6/9+qUXFizrI
3ir4unbkDOmNx6n/U179/CPpR2oA8CkuNPeQBvE3xeOVx8umvgD/v1SGTTfKCnxN8XFVOg/
sx/5eTX0CtB+7/n0oA+elk0xQQnib4v/Mc8aY//AMZp32nT1j2f8JP8XsZOcaY/J9CfJr6C
P3abQB4C0umyoFfxR8XeuONNft/2xp0b2MeGXxR8XsdBnTnOfw8mvfk61Keg+ooA+fmuLIq
T/wAJJ8XWQdhpr9f+/VN82wMe3/hI/i/tJzgaY4Of+/VfQX8YoX7jfjQB8+CWxQBf+Em+L6
hRxjTH7/8AbGgXlluCL4q+MKsOjHTH/wDjNfQP/LT8BUp+6KAPnhrmyBG/xR8YCCf+gU3P/
kGnrPZGQ58VfF5T1+bS2/8AjNfQR6H8aD90fhQB8+PJp7gq3iz4tbiQSf7LfJH/AH5pVubB
DhPFfxbGR1Glucf+Qa+gh9/86jbqfrQB4Ck1jn/kbvizlBxu0l+n/fjn8aDeWIQZ8Z/FVQP
ug6O2R6/8sK9+HX8KX+99aAPAlvbMPtXxh8VgTyf+JQ2Pr/qKVrqywP8AitfioNvAB0l+P/
IFe9CnH7goA+fheWokZz41+KgLctnR2Gf/ACBSPfWMrSE+NPin83XGitjj/thXv5/rT07/A
IUAeBxXtnvAj8cfFFBt6f2M2Pr/AKiqy3loJP8AkfviixHb+xWH/tCvomP75qCb+CgD59N9
aLICfHXxPHHA/sVv/jFKup2QDD/hPfiaPY6I3558ivfz938aQdGoA8CXULEjaPHHxLIUcj+
xW/n5FNa+stnzeOPigVbkY0duP/IFe/8Ap9Kae9AHgS39mV2/8Jx8Uxt+UH+xmwP/ACBUb3
1gcr/wm3xTyx5I0d//AIxX0GP9WaRepoA+fRe2DAFvGfxTbbwN2kv/APGaBdWQ3lfGnxUHJ
JP9lP8AoPJr35uh+lNXvQB4J/aFoFwfGXxSAUYDDRm4/wDINB1GxMQz4y+KLKBwP7Jf/wCM
174aR/ufhQB4h4W/s1vFXgXRPDdj4hey0aS/uLi71XT5ISTLGeSzKASWY9K9m3N6VJJ/qB9
RVOgD/9k=
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAJ/Ab8DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDytw27BAPA7U1l4AAH4CpZ
F+Y5yDgfjSMDtQAAAd6VzqaISCH4Az9KcxLLg4JPPIHWpMK0uFye340hGFUBaYrEJB2E8fT
ApoyF4xn6VYC5jOTjHT3poXjOP/rUAQgddoAH0pu3cpIX68VY2cZ7U0Jg44GetO4rFZvvcY
B6dKTBwMYyfap3QbuCMGmYHGKLisRYDE5x+VKR2AH5VJtHBx06mn7BtHrSuKxXAIxjHHHSn
Y+UkqCB7VIFIXGKaVGDyadwsMwOyj6YphPfA59qkwSvTmjb6Dp1FFwsNHoR+lN5J4xj6VNg
A8dKAozyPai4WIdpAwAOfakw3U4/KpWHYCowMY4Ofei47CcjkYx9KM4wRj8qcBxnil28/pi
gLDCTnOBgD0pM5xgD8qkIGM4oxkDHWgLEW05zgflRjHYY+lSAH86eqjAFO4WIMYPIHPtQPw
+mKlZR9O1M2jsc+1K4WEJOD06+lC7sA4A/CnbTjPajHHvQFhMknoPyoJJHIXj2pyjKgClCg
mmFiMjK5wM/SgE5wQOehxUm3A9fWm4w2OtO4rDegBA/SgZwcgfiKecLjnH0pCcjHQ0rjsRk
kHkD8qXr6ce1KOSMjv2pQFBHy4PrSFYYxbJJIJ+lIAxG4AflUh57U9eF4wB9KLjsQEsX6D0
GAKaQe+MZ9KkxlyeMdqcFzjtigZGB83QHn0qQKM8KPypQgznpTsck0wSGAYBJxn6UoB7Adf
Sn4GeAeKVcIc460DsRkHPGPypQeeev0pzDpzzTlGVAobAQFlBKnAPBwOtIeueD+FPG3GCPx
pu0fjSuIQHI4xj6Uufm7dPQUDgc0EZxn8hQUOz6AD8KMnHOOT6UoXIB9Mn60qkevHpVJiF3
HAwB9MVu+HNMOq6obcxxugQswfgH0/WsQY711ngcSNq8kcUPmO0ZwM49KqGskNHPH5nAIOc
f0pChxgH6fSpXxvAK44FNAySQaxNOUjwd4OMA0rbdqhQcgdTTsdcjIpWj+UZOD+tISREV6q
3PNNO5Y22AEnjmpmyFxwRSbR2bHfFMmx3d58NLmz+G8XjU6xFJaPEkvkLAd43EDHJxwTWeP
h/qV74Gk8X6RdxahZW+77RDsMc0O373ByDgc8HpXr+oIkn7LNmssohQ2sOZGBIX94OSBzWR
rS3nwv8Ag2uj2yLqb660gkvoziGLeo6Dqcr0/Gt3FJXMeZvQ8DIBYHrkUzaDn1qd9vygLjA
xmkIB524HrWFzawkUM008cEEbSSSsEREGS5JwAPeur8VeB7rwZZWA1+8WPVL5DKlhbje0Sd
NzuTgc8YGe9aXwdt7ab4u6EtzgqrySIG6bxGxX/PtW18fC7/FaRXyVSxgCg+nzE/rV2925H
2rHKt8P9Qu/Ap8ZaDcjUtOiLLdQ7Nk9qy/e3LyGAyDkHoc4ri2J7dPX1r6V/Z1VZvCvie3u
ADbNcJuVuhBiw36Yr5xnjiS4mWE5iWRgn+6CQP0xRJJJNAr3aIQqnAzxTlQGeJQ2ELASEDk
LnnHvSEdOSeetPUMCpAydw4/GpjuU1oeo+PfhTpngS30S8utfuru01GfypCluqtCu3duAzz
9KyPiP8Mb34fyWNz/aKajp9/kQzKmxlYDO1hz2OQRXsnx1k0yPRPBsuuRTvYLd7pktiA5Xy
gSATxXJ/HeHxJdW+jazNc2k/hZ+LFbZSrRF0ypkz1JUcEce1ayikmZRbdjwcqxBJz6cUm3O
OPxqUk7iAfam4xzmsUanUfDvwpbeMfHNt4evbya1guYpCskKgsrKN3Oeo4p3xH8I2vgnx3J
4fsb2e7ihgjkeSZQCzOCcDHQAYroPgccfGTR+P4J//RRqx8eF/wCLyX5I/wCXa3/9ArRpct
yPtWPKiMkjt2pVTK59O1PIUUKCFODmoLPSfhX4F8I+NxNp2ua1eWOsF2+zLEV2zqFBOMjqM
9M8iuP8Y+E9V8G+JLvQ9SGJYjvimC/LPGfuuPY9/Q5FVbK7urCO0vbKd7e5t7oyxyocMjBU
IIr6N/4lXx7+GZRzFaeLdLXr0w+OvvG+PwP0rSya0M27PXY+Z9Sht4tUlSzMotgqbVlIZgS
gJyQB3JqmRhsKMVs67p9zpviC90+8j8q5tXEUqZB2sqKCMj3rM2hunXHNZtalkZB8vHpTcc
gbc1OO4I4Ipu3IGPypANGAM5HFKcEkKMCnBOCByPcU8JnJ46YqgO7+D/g7RfGvji40bXPtD
W5tGnTyJdhRlKj05BBrE+Img6b4a+JGq6JpQnFhp8iIFlk3M/yhmy2OM5x7V3/7Oox8VnyP
+YfN/wChJXOfGGa3X4weJd1gjkTrlvNYbv3a+nSra0RnrzNHVfFr4X+EvCHw50/XNES+W8v
pokzNcb1RWQueMcnjFeHZ/l6V9U/H7B+Dnhw4x/pMBA9P3LV8suT3qZFR2GJjdXR+D/COpe
NvFVpoOm4R5stJK/Kwxj7zn/DuSKwFTHPTmva/2b7q1g+JV9bzMBNcaeyw57lXVmA98c/hR
FXYSulc4j4h6N4f8IeLX8M6PFJfSaeqi7u7pz+9kIDFQqkBQAR6mt3XvhvZT/Cyy+JPhWSY
WToDe2Ezb2tiG2MVbqyhh0PODmsb4rwyRfF3xOsi/Ob0uM+hVSP0r2HwjPDpn7IerT6hgQy
w3axhv4i7lVA+rU90yb2sfMh4bOKVByKUhgMH060oBAA/E8VKNbHQ+BNH0/XPiNomk6nHJJ
ZXlwIJY0coTkHBBHIINeo+Kvh74M8PfGnw94TTTrqXS9WhVZP9KbzI5GdlDKfQYHBFeffDD
I+LXhfjrqCfyNe3/EjXLXQP2iPCt7d6bFeK1okKu2d8BeVlEidsjPcGtYpWRlJu+h4z8VPA
1v4C8b/2TZXb3NnNAtzCZcb0BJBVsdcEdfSuDwc4Ar1n43+Fb7w746hurvW7jV11OIypNdE
GRNp2lDjAwMjGAOpryxhtYYrJ7mq1SZEFYsc4r2L4G+A/DfjW41yDxDbTzm08qSF452jKht
wK8dRwK8iAzzjFfQv7MZxqfiX/AK5Qf+hPVQ3JqaK6Oc+H3w68NeONQ8VaDcx3NjeaXOwtb
yGUsNnmMoDo2QSNo9MivIb6zksNQu7CRlkktZnhZl6MVYqSPyr6C+F841nWvGvg2zkl0O+u
bia5GrWXMzKJWUo27IwN3GMdTXhuu6TPoPiPUtFuHEs9jcvA8i5w5B+9+PWiS0QRu20Y+04
PrSheAcEVKE59qCoA4GD9c1BpYYOmTTiBkZ/Cjbxx1pwUbcnrVCsCjJwR1rr/AAJvGqTvCG
MqxkLjHqM1yaLlsV3/AMM7bzdcmAYYEJ3Dv1HStaOs0NJ3OMZSW9eBTdmCe3tUp+8ABjgfy
pAfmwOT9K5TaxF8wWg4wvH41LtHJNJt9qAsR4OfWmuxCFkTcQOF6ZqZgNvAxSMpGGoE0eo3
3xD0O4+CieCkgvft0dskYcxAIXVg2M56cYqpo/xD0m4+Fs/gzxbZ3koVdtrNCquYh1TOSOV
P5ivOPX0NIBhTWntGZ+zRACzIC6lcE/j70n8XfFWCh2Dg9aQpxUXLsP0+/u9I1e01TT5jDd
2kizRSAZww9u47Y9zXZePvGem+PX0/V5LOXTtagh8i4QDzIZ1zkMrDlSCTwR0PWuHI75yet
C5AOByafNpYhwu7noOn/EBfDHw3uPCvhmCQXmoMz3upSjbjcMFY1znheMn3OK83CFRxjb0A
9BUxZzkUxT8uO9DdwUUiIqRx+VKGzJGShZd43YPIHcipNpGAeppoXBwhzSTG1c9X+KHxL0X
x7oOk6dZaff2b2M+9nmVCGQptOMN171nePfiWPFvhzSvDOm6Y9hpWnBCDM4aSZkTauccAAZ
P1rzxclSTzSbcLzVubd/MhU0iIA5JI6UcYJ61KUORk4pVjAGACc1Fy7HR/D7xPD4O8c2viG
6sZbuC2jcLHE4VmZlK857DJqX4ieK4/G3jeTX7TTpbOKaGON45pAxDKCMjHYjFc2UCj/wCv
Sd+OlPmdrC5Fe5AUO/5jQFOcEY9xU3lgkseRQSAuMHB680irDRL/AMSyO2EGLgXDO8m/5TG
QAABjOflz+NbXhfxLqfhLxFb65pMm2eE4ZD9yVD95G9j+h5rE3DPA4zSgZHXindk8q2NLxN
q//CQeKdV11rc2wv7hpxCG3bM9s96xsEdD0qztHcZ9qQp1IwM0PULdERAcDPU9qFXPNSbCP
cClVeMBRmkOxHgkECgDHfP41KR827FN2Z5xTuFjpfAPjS88B+Jp9cttPhv3eAwJHLIUCgkE
njr0FZni/X5/FvjC98QPZw2ZvGR5YEcuMgAHDEcZArO2HbnijaMdAOarm6C5Fe53/jv4sah
428JW3h6bQrSyjtZI5IpUmdyCqlcEEcjBNeahDj/61Wiuc/pTCAv3iAPek3cFC2wzCBB6+9
T6de3ml6nb6jp109reW7iSKWM4KMO//wBb0qJjEy4MiYP+0KbuiHHmoMcD5hS5rDcTo/FXi
u48YanFqus2Fv8A2kqCKe4tGMQuQvQspBAOOMjFP17xtrOv6Jp+gP5VhounqFt7C2BCAjoz
E8u3U5PqeK5oGNjgOpPoGBpcegNHM2LkS2IyhIPejBGB1BqXDEA0AAjkUXKsX/DusXHhzxX
p2vW0MNy1jJ5ywy5AZsEDJHOBmuq8SfEnUfE/jPSPFF/o1itxpgASFHfy5MNuXd34Pp1rht
pB9zTmGeO4pqTRPImzd8YeL9d8ba2NV1yeNpkTy4ool2pEmc4A+vJJ61zxQlcn161IEwwFO
Cjbx65pXNFCxEcY6cda7P4ffETV/h9JqL6dY2d216UBafcNirnAGD7muRK56fWkCnbk5FCk
1qhOF9GdpoHxG1PwxrOsavo+m2Ud/qZbMkhaQQBmLEKuR/Ec8+grj7m5ub68uL67mae5uJG
lllfq7E5JNR7DtIHWlQYUUczYKCTI8ENg4pRhmxn8acwJGAMUCM5BWi4+UjI+bGc/hTgDn8
Kl28Zyc04s7uWf5ifWi4co1U75Gf516N8MI4ovELSs4LGFtuDgDpnNed7c810Hh3V49Eee+
mVnATaAvuRWtKSjK7B6Mx34IwuM4GPwpmTu6VZdQXzkg4H8qi2kMT2rjTOjksNCjHIoUHsO
B1p6cA98dKQAgHOM0cw+UMKzHP50MoHGCaVVyWA+lPK5GSadyXFlYLzg8e9GDg55FPZeSem
BSADk807iUbBhghU9Cc8UqjcMH6U4gbTg4HX60AYAI5PvRe47WImCgfdGRSBMkgnHp6VLjq
TSYHrzSuLlICG3c85pCrA5GKnZc+npTdh7jqKrmJ5CHbjOKQJ+H6VMqDIHHvQygZ9OlCYnE
qzIN0bOSEVsNgkdeM8ehxVkWEBHCvz/ANNG/wAaVo0kjKMTtYYFOtZGkgQsMMvysPcdawqt
rVHRRSd00Z86McC00+4lDdJXLBT9Oeajs7a/iuiZIpyhU8YOAeMcV7L8JNPsb+zvTe2cFwU
jh2+bGHxy/TNeoDQtFGP+JRZD/t3X/CnBu1yJ2vax8sbJScmCX/vml2y9DBKPbA/xr6o/sb
SBwNJsv+/Cf4U8aRpQORpdn/34T/Cr5mZ8qPlMxz7QBbyY/D/Gm+VOcYgfA91/xr6y/szTR
nbp9rj2hX/CoprbSLZFe4t7KFWIUM6IoJPQZPejmYcqPlIRT9fs7f8AfS/404RTEkG3b81/
xr6sgi0mcv8AZ4bOURtsfy1Rtrehx0NS/YbI8/Yrf/v0v+FF5Byo+UBHOesDfTcvX86d5E4
/5YMT/vL/AI19YfYbMdLOH/v2v+FDW1nGrSNBCiqMligAAo5mHKj5P+z3RP8AqDj/AH1/xo
W2vCf+PY/99r/jX1XZvpt9bi4smt7iEnAki2sp+hFWRBEvSJB/wEUry7hyo+SjZ3uRi1Jx1
+df8aeLK+Iz9jY4OcbhX1r5agfcA/CkCryAo/Ki8u4cqPkxrHUHOTZPnv8ANSfYNQP/AC5u
R7EV9aFQc4/lQBx0/Ki8u4+VHyZ/Z2pkcWL/AJ1VvNC1S7jSMWLEBtxBzzwfavre6uIbOzk
ubiTy4YlLO5HCj1NUtP1zSNVleLTNRhvHRFdxC24KG6Ekcc0e93HofKcWka5agb7GJ48gfv
hjGePvbf51YjiikQObZFbkEbQcEHB/lX0f48z/AMILqY/2U/8ARi185AiKGV3OArOT7Dca5
p6M6aTvuU5Uje+2xxqBCvO0Y+Y//W/nUoTLZpkAbyi78SSHe34/4DAqcAde9dUVyqxhL3nc
j2/N81OC5/DinZzxj/61N2nGfWqTJ5RGU9sDHBpVQYyaAhwec0oXgknGe1NMEhSoADD6UhX
jgYzTgvTJGB+tKuec0XHYaFBBGelKFJ705VUkg8HtSqAG6cilcLDCmD0oVB3qTJOemB6UpG
F3YNFwcSIoF79+tHG2nhTt3YzigpnPy9emKLhYYORnkAijBHbmpEBLAGlK+v55qkxWIVGOl
XUVW06dSm48fzFQInOex7VcgR2jmiUA7lH8xTi9RSheI1x8/wCA6UzbngDPvUrJmTrngUjK
cgAYFcqkdnIQjAJ+lAXABqQDHHOcfnQF3cU2wURoUcAEinnOMY/GlQEHkH0pzAgGhSBw7EP
HIIzTNmD+lSjO47aQj25NNMnlI8fJz60gHt09Kk2ccmhuDkD8aGwUBmwYxnmjZgcipPcDmg
Y6HmlzByEPl57U8KM4AJ9qcvBBHAqVXBUgrk+tVcnlKrKu1ieucCkCZGOpqYxEHB7jP0oMQ
BwpyT6UXFyFdl5wWHHf0qOzU+UZCuPNYvj26D9BS3UbOghGd0rbMj07/pmrC8FQBgAYA9qy
qyurF04a3PU/g5n7FfjGf3cP85Kk+JviHxFoviPRI7GS/h0iRC101jHl2IboCQcHFM+Dh/0
O/wD+uUP85K9C1TTNQ1CWJ7LX7rTAikMkMaMHPqdwP6VdPZHNUV27Hnvg7xnp2p+MrfS/7Q
8SfaXRysOo7PLfjPIAz0yRTfHV941XxbqTeFtVmjTS7KC8ayABWUFmDcY64A4711Vl4Ct4P
GUPiu/1i91LUYY/KQzBEUDBHRQOxNbkWiQQ+KLvX1mkaa5tktmjONoVSSCO+eTWum5motqx
xVn48HiWDwjeaZcNbtcal9mv7ZT90+UxKn/ZyARWP8WtTvI/FXhzRvtdyumXw23VvAoYyjz
AOBg5bB4rp7f4XaFZeNF8TWVxc2zrP9oFohAh34I6Y9z+dXvE/gWy8TazpurTajdWd1pvMD
QbeDu3ZOQe4o0C0rNFXwXZabY3M1tpZ16KFIyTDqMJjiyW6r8oy1crBf61q3x01fwzLr+o2
umxRtLHHbShdpCrwODxya9J0zSb6wummu/EN/qasu0RXAjCqc/e+VRz2rBn+HdufGl34sst
ev7DUbobWMKoVC4AwAwPoKLj5XY5nQ9Z1uy+PF14UfWry90xbcsEunDnPlhgc49aPiHceIP
COv23iSO8n1Lw1cyeTe6bO+5F3dQAexGcehHoa6zSPAFjpvjGTxZcane6jqkkZjMk+0DBGM
4UDsMVp+K/C9l4v0I6RqE00UHmrLuhIDZXp1+tF9Rcrsyh4OS81EN4jlD2VhcxhNO01Dtjh
gHR2Ucb26+wwK7EdgfWqGk2EWl6PZ6ZCztHaxLEjP1IUYGav1LZaWh89af4i17wz4m0fxDq
Or3l3oepXVzaTRzSFkhIlZeM9MDafwNSfEjxBrNxqdnrOmarcW2mNf8A9n2ywSlVmCY8yQ4
6gsSB7LXqV38P9BvvCDeGbozyWZuGuQ+8CRHZixwcepI+hpmq/Dzw9q2jaPo8yzxWukkG3W
F9pyAOW456VSauZuMtjlfjfqF7YeHNFksLy4tHa82s0MhQsNnQ46ius8dzzW3wu1a5t53hm
S0UrJGxVlOV5BHNXvFHhLR/F2mRWGsJK0cMnmxvE+xlbGM5+lUJvAdleWps77XdaurRgFe3
lvMo4H8JAHSgppk3iRdETwmmoeIbieKzs4hKzRTvEWO3GPlILE9h6mvNvhR4du9V1e48Xyr
cafo3mk2NgJnKuem5sn5gPfqfpXpvifwdpHiyztrLVnuvssB3LDDKUUnGAT647UzS/BtjpE
1q1rqurGO1wI7eS7ZosAYAK4xihMHFtjfHY/4oTU89cJ/6MWvnIKJIpEblWaRT9Nxr6P8AH
jH/AIQXUh22p/6MWvnFZEXfl1GJH4JH941y1NzrpdSrCXMW1jukQ7G9yO/5VJ1qNii32VYH
zl6A/wAS/wD1v5VOBg5NdEXdXMnGzsAII/lSgDJJ6UuOxwRTsZUEdKLl2Iuc8DjPFSKu5eR
+Bo2DI4NLzu4piSBV+XJHNOxxQoJXpmlA6Hpmpuaco1VB5HPNSlACoxzjOaXZx1wfQU5U+b
/GjmHyEaoN5Gcg1IyAcYxj0oUFc7cDPfFOUEHk5z1pcwKD2IlQetCqSSc4IqYKATxj8KcEA
Yg9DScilTKxXn6U/aB3qfZntgUhTBOMZ7UKSK9nYiCE9M/SpQNiMc44/qKVBzTZwRbyOGC4
HXr3FO+pEo+62WCMN8uckDr9KiK7mUE9KuPFjDFuDj+VVxgMcVgmdsqfQhwMnJ5pAvzYyat
eUq8tzUZAEuR0FHNcn2bQ1V+cAjj1pXiCk9cCpIkzKN2fwqeVcD72O1O4ODKSqAmWOM9qYQ
NxHb1qcjjPOabt4Y9zQmS4EGPlxQMEfpUwRyBxxQi8tntT5ieTsRFQOPX9KAq5zmpf4ztH5
0mz5gc4pXH7MiCmkJOWUDnpipSWDbc59qeVXA3L0HampE+zvsQsM+59TSMpVv8ACptoZiVA
yKXyyX6D60cxXsyo8EcwUSLu29OSMflUf2C1DD90frvb/GroiyxxjimspAyOf6UcwvZ6bG5
4O8Zjwjbyx/2XJdmWNFIyy7Cpbvg5zuFdb/wuN9u5fDj/AIyt/wDE15yqbz1HrQy4GOTSU7
aEPDdbnoh+M0oHHhxv+/rf/E0g+Mk54Hhxv+/rf/E154Y84IBxQIuPSnz+Yvqx6IPjHcsDt
8OH/v63H/jtL/wuG7Kgjw31/wCmjf8AxNeeiPAPOAKdhlGAevNDqMawy6nen4w3YBJ8NkD/
AK6N/wDE0o+Mlx38OH/v63/xNcDsU5x096aIlZSBkn2oU2L6sj0EfGK5BwfDhz/11b/4mhv
jDdrknw5nP/TVv/ia4AqI0HOWPrUTgtgniq5yXQseh/8AC47wcjw6Mn/po3+FB+Ml6G48Oq
f+2jf4V50AQcjBAo2BsnnP0o5ifYnft8ZdS/6F6Ln1kakHxk1UjI8PQ/8AfbV5/wCWCSCOf
WnBMEADqKfMJUWd4fjHrJxjw/Af+Bt/jTf+Fyayc48Pwcert/jXCsgAyF5qLYzEgcmjmQex
sd6fjJrYORoNsP8AgTf400/GPX+P+JFa/m3/AMVXBvHtGc0Yx82KdwdKx1urfE3WdZ0qfTb
jR4I4ZsB2jzuADA8Zb2rhFtYHVpJbdA7szHKgkZJPP51bxyTzSFRwM8U9L3FyWIo7aFPmSC
NT2IUVIFAIB71KseQealMWRUOVjZU7lTZnrjFPSP5McZqby8jHIJpVAHfp2FLmKVMiSMBdx
5PpR5Y4K/e96sjBG08D0poRcsOmKOYpUyHy/Xj1xTxGoPT8amCAYNIEB4zS5i1AjKcjtShC
oODn0qyEHA7etCpgnAzmo5jRUyDZnOcCkwGwO9WNuSeMCgRFTkrxjrUqXcXIyPbjHPB6U5U
JwCakVNoAI61IkYIxn2o5jRQZCUXHrigR7huGanMalcgcinInQqMetHNoPk7lTyWL45yKlS
CKSOVJ2+Qjp75FTlRk45PtUsNuj2kmWw45x07impmU6dkxjoFIGcjA5x7VAIccnHqPerUwc
YQL8uBwfpTTwvpnpmsOY9H2fcj2Exeh9Kj8nPJ4qYHK428Zp+MqcD2xQ20Cppq5AilCTtzm
lY8E4/OpgrHB4H1pBnrgE57VVzHk10IJB8hZQOlQopLDIzxmrbKM4HzAnp6UMi7cDGDRzD9
n1IXGPQVAEJ4/E8VeYBsDGf6UmwY4GKOew3RuUgCOop2M4zyKnKKSQTx/KnDhQCBj1obEqf
cgCJ1253Upj68ZFTeUGOQOnbtUkdpLK/lxRu7dcKMmkpA6elykigMcDpTyOeOefzrSXSr8j
/jxm56/uzT10fUi2fsU3p/qzS9ou5PKktzKIU4I/HAoVA2eMjvWlPZTWrKk1u8JYcbxjNSL
o+pbSy2c2GHBVTQ5pFcq3MgjDYABxxjFBXA6VpzaXqFvC0slnJGq9WZcAVV2rtI70ue+xSg
nsVghDjcetKVO7JHSrIiJK7F3HoMDJrSi0DVbhQyWMmD3b5f50OaW7IlGKWpj+WQA23qOlM
aIFuM10MnhvV4o9xsmP0IP6Vly2ksDslxGyP6MMUKon1ElGWzKgjOOnWgKBkcKc8AGrKxhs
gdP50wxYJ447U+Yt0+xLp1gmoXYtmuY4Gf7hkBwT6fWnaloWo6dNiaBnQnCug3K3/16YkLy
ELEpZiRgAZNdnDqPiSDT4l/sB7+TOCxnWI47E571jOpKLujmrpwV+hycnh6Sy0mbVdXuY9N
tYxuJk5b8h39qwLeZLiBZ4NxjflSVxkfQ1teJdP8AFXiTU45NZ0p7LSLXDR2yOJPMb+8xWo
o7NpIppUULFbrukJ4CLnFbwqO15PUwpKU/eeiKAVhJgD3p6gkita20e8ugJbe1eVSCVK9DU
48O6qCcafIR1p+1j3N+RLdmGYxjqOe1QMhVsbRj2ropdA1ZELGwZR6nHH61ky25jlaNwA6H
BAOcGnGaezBxT0TK9vFDLcpFcTCGNjhnIzt9yK19S8J6hp6+fFi8tsZ3xDkfhWYIGeQbVLM
ew5rtNIl8T2OmmKLSRdKOYlmmERA9MnPFRUqShZxfyMakXFXOftfC11LZvfX0qadaxoXaSb
rgd8dhXMw3Vreq8llI8tuHKrIyFN+O4FdX4rsfG3iWKGyudKSx0lTvnS3uBK8xHQHAHFZVp
pcrSLZW9t5bIpwhG0KAMmnTqtrmmzKmpVG3sikFzjA5H61oWNhcajdJbQDLsc89FHqfanWG
mz6hGstkqzLnHyuOT7Vvw2/inR9KmTR9BilvpWAEsz4Cr9M849KVSrZWW5vK0IvuZ/iXRrP
w7p9tdPds5nmWDDADLHOCPbisVIgTuxgdDVqfwh4kv7xNS16WfUbqM7lDMFii+i5xSSW7QX
BhlZTLjJVXDcfgamnL3bN3Y6PNL4yFowQAoBFBi25GM1OsRDkqnSphHknPbmq57HYqNyps3
cY5POKSODuFyO1XZYirq3XNR+XnHYA/nT5x+ysMRMjI5FOWLn7v+NSRhAducd6kCsW4Xmoc
maxpohMQDcYwRzTQij5QML/KrgUBueuPwp4jUKS2B+GanmK9n2Ke3aFGPxpzAL1Az3qdoTt
OSPYGk2YJDL1HFHMHsyHy+PlBOaQoAFIGO2Ksqq9z9MUeWNy5Bz0waamDpECKoOQMHHTHSm
nKLI+Dnb0/EVeWDcOAc57VFIvlCRt2zaOv4iqjLUyqU/cZJcxSM4fbnIHbpxUDRnGQOgwa1
5baVWO5JFwBkEHjiqpi2kuAeB92udSPSlTuymbcmLdnjGelReQykZBweeK1EB8vkEH0Pam7
Ax5/Onzi9knqVmg+QZXHtUSQ5+UkIvrWxImFJ5PpUJQbcFetHOyVSTdzHMQD5BpHj3ZUHHp
Wg8KFtyq2fQio/KDfMRyDySKpSIdIoldo6k8U7aXwuDnFaTwoyjIHvxUDQlTuXoe1HPcfsm
iqkbMSpGSRR5eRyo+tXVVhlmXkjtTvs6sAQDk80nIfstCqY3RR700B13bXddy4JVipwfetN
IQFPGc+tMliGMKARjgd6SmN0dDqfCbzPoQjllkl8pyitI5ZiOvJPJrYu5Tb2VxMOfKjZxn1
AJrK8MKV02QE9JP6CtHUv+QPejv5En/oJrgnrM+axEVCrKKPGNAs2urNdcvp5bi+uQ0pkkk
JwCegHTpXUy6mng7QJ9auQ0l7fBYrW13EmUjoSOw5/wA5pPh/pQvvDemXVwp+zxwjg/xtk8
VQ1PTr26+Id9dazIJRbBRYxAEIkR6N9c5B9/wrvlJSm4vZf1Y6WlKMKFPd7sxI9LvNUkbUv
Et5PeXkoyYvMKxxD+6FHFb1nYz3VzFa2yAlsAZ6KB3qZYXzwAM8HNdX4XtFVZ7gjJ4Rf6/0
pVKtlc7pUo4ak5RRo6Zo1npsQ8tA838UhHJPt6CvPPEevanr/ii60XTL17PStOOy4mhOHmk
7qD2A6fnXqUsnkwSSnpGpb8hmvF/CsTvoZu3BLXs8k7t65Y4rGhq3OW55dCm69VKevU2NIe
fRbtJ7e7uWTP7yOWZnVx3yDnn3FekyQWupWS+bGskMi5GRzz79q4AxYAwMn0rt9CfdosQPO
wlcfjSru/vdTrxmHjSipwVjjNU07+ytTS3YsYpcmJz/ABDuPqKZb2EtzdrbInzP0rpfG1uZ
PClzeRrmewxdx/Veo/FdwpvhZI7iNr+PkMihCfQjP+FNVH7PmY6OJ/cyct0a+maXa6dBshU
F/wCKRhy1cR4v8T6pN4hHhXw9cC0kjQSXl5jJiB6Kvv8A416PgceleN+Hv9Outa1iUbpLy+
k5P91TgCoo2bc5a2OGhTeIrKLfqaNjbalYTLLH4g1OSXqWlm3q31U8YrY8V3iXfww1qUIiT
iELLsGNx3Dn6VWRSB1zUWpW0l9oOoaZGyp9si8vc3QHIIP6Vte8k2evXwMHTapqzKumwhZ7
G6C/voNhQ5IIzjP4V6l6H+Vee2sRQwIwG5QqkjuRivQz0wKyxD5nc4cdTUOWx5z8Sg95e6D
o7SulrcySSTKrY37VGAcfWsez0eC3UQ2Fuqb2Awo6noK3vHCB/FHhsED/AJb9f90VoeH7WN
tR3nJEalh9eldCnyUlb+tRYOMVTnVa2/yNbSNEg0uEMVV7lh88mOnsK5zx54nv9Ma00PRGV
dTvgWMpGfIjHVsetd0ehxXkGobr/wCJev3bZZbNIrVPb5cn9a56C55809bHHFSrVFF9StbW
d7BJ5767qc1z1MhumGT9Old7pmqve6NeW92we7jt5MS7QC67T6d65HG0/MTz0FWreV4Jd0R
6qyHPoRg/zrrqJSR6c8JFxaitTnfDsEMvhbTvNhDhUDD2IJwR717VaSNLYwSOfmaNST+FeU
aVYPpem2ti7iTyV27l6HmvVbIg6bbkZA8tf5VzYppvQwxNPlpQutTjvifJN/wicFnDM0YvL
yKCQqcHYSSR+lc1Z6TY2XFjaRxEcFlHJHua6T4lAnRdJGD/AMhOH+tU0jGWyMEVdF2pI0y+
mpczZDDH1VgD/PFPRApO3GOeeuBVnbhiCM0FFx069adz21ArrBlDhuvJJpGhVR93OT1q0I1
A9MdBSlSTt6U7lciKfkIcNt6HvUgjUMCAcVYCjpto29BtPHvRcOVIg8tcnK5/kaesOFHJIN
SbNw6dacAAAAvI461NxcpGY1K5IyaXYhGevpUoTLcDP0NBxnGPpRcOUg8kM3Q4PamtDnvhg
Ks9+VzikAAbG3rVJicSNQARx83XimXSbraQHkYH8xUxXD8KKbOh+zyEgk4H8xVRfvIyqx9x
nRahHtun9eP5VlSxqVJIra1NSt844wMdPpWYwByKzbOpbFWG3R5VDAlT71buLC3jI2KRx6m
mIpDD2q5c52A9Tip5ktyWnfQy5ACcDtUThiAN3HYU/DFjk07b3A4ouacpXKkjmo3iV8AkjB
zxVradtNCf/Wp3K5SAglaTbgYqVk9qQg96Vw5RiJzjpSlCG65xT1BHvTtp79aLhyjMHpQRz
69ql2800oQcZouHKdJ4eAGnygdPM/oK07iJJrWWOVtsboysc4wCOaztAGLCQf8ATT+gq7fk
/wBlXhzj9zJ/6Ca5JfEfJYxfv5FHw1daLc+H7caA6tp9vm3j2jpsOD/jnvnNVfFOmvcWaal
ax77uyBbao5kjP30+vce4965z4b3iWvhvTYMhY5ohn2bJwfxr0btwK0qXp1DOVOdBxl6NHn
EbrMiyxMGjdQykdx611vh4/wDEsYAdJDn8hXM39j/Y+tNbINtldlpbfA4Rurx/+zD2J9K3v
D04R5LYnG751+verqaxuj2sRP2+F54mtqAY6VeAdTBJj/vk15Z4VGPCGmADrD/U1626+Yjx
nowIP415T4bje30X7DIMSWU0tuw9Crn+mKKL91o4ss/jP0NcemORXV+H+NM5HVziuWwSfpX
X6PEY9Khz1YlvzNKpsd2Zu1G3mM8RFU8L6q7/AHPskuf++DWN8PWY+CrEsPm8pM+3yiq/xJ
1Q2Xg+XToTm81VhaQp3OfvH8B/OrvhMLZWyaYCMJEqr9VGDQo/ub92eLRpylTm10t+Z07fd
OBzivIfCCsvh4DGCLibP13mvXyOjda8u0q2bT7rVtMbhra+kIH+w53qfyNFF+7Jeh05bb2/
yZpAZJ5pRyaUAZx71KsbNu2LkKCzH0FaI+leiuxif61DjjcK7vqBkVw8eGdCrAqSCMd67gk
8c1lU1PCzRaw+ZwXjgj/hK/DCjoTcZ/75FbHhzAuZwOpQH9axvG5/4qzwtgZ5uP8A0EVo6R
MtvqSbjhXGwn69K0l/CX9dTPDQc8LUS7/5HWduv5V5Pbx/8Vf4rDdTfA/hsGK9XI4xnmvN7
22az+IWrowwl9FFdRkjrgbG/UD86mg90c2C0xEb/wBaDTbIduTjFNEQjclFJXpxV3ae/WhI
ZJZljiG52OAAK3U2fRyglqQeUN25G6+td9Zg/wBn2/8A1zX+VcMNhGVKkAkZHODXc2hP2C3
z08tf5VzVndI8rMV7kWjjviVu/sfSDnpqkHT8agQEk5/OrHxKyNG0keupwf1qFRgnnGK1p/
w18x5WtJfIUDjI60o54I6UgB9fwp+PpmqPasIB0wfwpGQkdRT1PTjFBXGaVx2GAHH+NIFOO
uafjIyKXBLAUXCw0IwPBpQpGGOOetSKPUc0bcDHb0pXFYTbySKXaD704KQeaQqSOw/Gi4WG
AMVp0aDJL9Kk28YxyelGMZqrktEDJk8ZwKZMMQuB1Cjr9RVnbntzTXjQwyCTIGOT+IpxfvI
zqL3Gb+qxk3zgY7Z/Ks10IOAK2tRwb6Qken8qynAzWUnZs61HQrgFWxU0z/usZxUkaDeu4U
ydAScdM1F9R21KAUE1IfuVIqfN7U/ZhePXpVNl2K2325NM24HqatMuGIxTCCeoxQmFiuRge
tM2E1a2ZGOuKYV56GmmFiDAHOOKcAO3FOKnaBTtoB6fjQ2KwzkgjpSpEzsFVCzewyakUc4P
IoZCwZQWUMpUlWIOD6EUriadtDotIt5beyYSIyl23YPWrc8fnWssJ4EiMmfTIxXnL+GNMOS
32tz33Xcp/wDZqT/hFdIxkxTn/t5k/wDiqlwi3e58/Vy6vUm5trX+uw7QtJvdK0a10+7t2j
uYAY8dd2GOCPUHrXoFlLNJYxG4Rkkxg54J964O00DTrC6W7tYpUmQEBjM7Yz9TULeGtLdy8
kdwWPf7TJ/8VVztN6s6a2Eq1KUYaXR3OsaYuraZJal/LlBEkMuP9W46H+h9ia5uIXlqY3uI
WtrheSPQjrg9xWSfC2kc/up+f+nmT/4qrFpoGnWF0t1bRyiQAqC0zvwfYmhJJWuGEwleg2p
WcX/XY62DXbPYovHFs543t9zP17fjWZd6Ax1OfU9NKyxXmHljU/8ALQDG9T0ORjP0qpIgPU
cHjBrPfQ7NiXh860Y8k20zRZ/BTiojFJ6OwPASp1Pa0H8mbNtot3NMBLC0Mecszf0FWtb8X
6B4btglxdrJOBiO0gO+R/bA6fjXIzeG4Zx+/wBU1SZe6Pevj+dWNP8AD2k6WxazsIkkPJkP
zN/30eavli/iZnWwmIxEl7RpJGbaW2qa/r3/AAk3iCMQmMbbOy6iBfU/7VdJGzxSJKhKupy
CKfgZAFPC5bkflVSlc9ChhoUYckf+HN231q0kjQXEqwSHg7zhSfY9Kg1DQo7y+GpWsgjnZB
G/dZVH3c+4yefesZ41IZHXcp6g9DWa+hWTkmGS6tCe1tcPGPyBx+lYqKWqdjz55fKFT2lB2
NuTS5LZWlvLi3tIV5aSSQAY/GuU1jxANat5vDXg8NLFN8l5qbDCKvcKe/8An61M/hDSJpxL
eC6vmHa6uHkH5E1sw20NvEIbaJIo1GAiLgCtoOMdd2aPDYitZV5WXZEmnadKIraCJGaOJVT
zCMDA4z+ldkWQdGH51wd9plrfxot3G0ixn5RvZRz9DWcfC+i4z9jOf+ur/wCNS4KWrZGLwl
WtJWasjoPFelXV9qmh6jaIJfsUriVQRna643D1wR+tVJFZW+cbSD0PBFZP/CLaGTn7D/5Ff
/Grlnpllp0bpZQmNXOWBYtk/iat2UUr7GuDw1SheMrWZ09prcK24W+k2Ff+WhHBHv6U/UNN
tNaS2uoZl86Any5oyG4PVTjqDx+QrAAOMY4rOn0awmkaTy3gkbq8ErRE/XaRWagk7p2Mq+X
vn9pRdmb0uiXMal5poIol6yM+AB61zGpeKre38zR/Bo/tXWJRse7UfurcHqc9M1HJ4W0mdg
bv7XeAfw3Fy7r+RNbtnY2djCIrS2jgjHG2NcCtko9dRSw+Jre7VlZeRS0TQbux0a2sgWuHi
Hzy9AWJyST9TXeW5jigji81CVUL94elcff2ttqFv9luk8yLcG25IH6VkHwvoB5Gmx/99N/j
Wc4qbu2GIwlSqlCNrI6Xxpps2s6LBHZNHJNbXcVyE3gbgrfMB74NZ+x43ZXTB64PWsk+FtB
PA0uIfif8atWOj6dpszyWVqsLMMMQScj8TTSSjZM0weFq0G07NMuAc9KVeD7Uv8WaUAen5U
XPTEx3yfagZx1p+1m96XZj35ouUkNCZA5pwTtmj5j68U/OSO1SyrCBT0zkClwdoPWnqoJPv
xzT9uCBwaVyGiIA8CjaR6H3qXaQe9KcjB2gf1p3E0Qjcz4yMUEYYnGKcCN3TnHFAI5bn3qi
Ro/rUV0cWkpOegxj/eFT4OM4pkx/cuTwMf1FOL1RnUXutHTamuL+X14P6VlOvzZAOK2dVXF
9L74/HistgOaynuzrjshqD58+1QSNlj9amUEHgYqEqd56ZqChY1UDgVIqbU4P50iDCgZqQD
IwM0GqRCUBJNM8vk8VYZCB/OmjAGOtAWICg2k8DFMZBhQc1YI45HWmBRRcLEJjNG3pkdKsM
oJpNre1O4uUgCDGOlO4ILc1KFG4cDOKQDkgcClcXKVx7njrS4HPA9akKgnpRtPei4cpERz8
o4o2jH8qdLJBbWzz3DyBExxFEZG5PoOa0Y9LaSNJEuFZWAIO08im9DkrYmlSdpuxm7duM5p
QARzwe4q/Ppy20ElxcXccUUSl2dxgKB1NYOm6/pGr3XladPcToAc3H2ZljGPQnrQtVdEQxl
Cb5Yy1LrIMg46UbMHnOK0LO1S/tVube4+RsjDxlWB9CDyKsf2TJ/z3XP8Au0roh4/Dp2cvw
ZiuoU+5pVTHI7Cs0+JdEk1KSxtLm4vJIpPKke3tWdFPf5ulb+nwRajam4t5nCqxUrLEyMCP
Y1bTWrD67QtzX09GUdpLc557+tOAA6HmtY6Q2CTcKMD+70rMsp9F1GUwWPiCzuJf7iN8x/D
OalO6ujP+0MP/ADfmMYdhzSKAAcmtJ9HuFBKOjn0ziqLROkux0KuDyDSumdNKvSrfA7keMH
9acFO7BFOZWXHrntS4Y5qjexGwG2mH7o46VeurRrbSJr+R2KxRmVkRcsQOTj3xVOF45oEmi
cMkgDKfUHkU73MKVanUbUHew3nHHamYGKsKq9CcU+xgg1GWeOC4lRoW2sJYCmfcZ6j3FDel
wq1YUVeZVIGOnWouhwc8mt06IcYNwPrsrJMuiDU5NMfX7VbyNtrQudrA9ccn3pJp7HL/AGh
h/wCYi2gse1SqvygA81oPolwozG6SAfhVJoXil2SBkb0PWmpLob069Kr8ErkZHbOPWoiPnG
B8tWnxgADGemaYUIGTgj270XOhIhI9MYpNu3kVKOoOOlKAR3xSuVYiC8Z4NP8ALyQacFPBI
BqTI444FO4WGKoGeOtBT05qQDccrz+FO24GSKGxqJAFz94Uu0hvWpdm4E4I9MUAe2B64pXD
lG7MdRwelOAGOhz705VGMc0rL3YUXDlGgEc7c0u0EYOAe1SA5A+X8qTaGP3e+KLisQiPnPo
OlJjnr1qdk7DrUYUq5YdQOlVciw0LjOT3prABH3HqPX3FTY3yc9aZKhML5UDC5/UVUfiRnU
VoNnR6qf8ATpOfT+VZZ4rW1Rdt/JjHbp9KyzwOlZz+JnTH4UyI5BHNRkHJ65NSkZ70zHXmo
NEPAGcinjAHSmqDnjnNOAwO9BQjE4PeoyT/APXp7DjqaZ3PPFAxCT+NIOvuKXrwKTjNJAHQ
/wD16UcdaQjnNLjHFO4Aeef1pNpOMUoAIwevalI54OKLgRbfmzSsoznFO4HWjjFADcVuWhx
ZRA8nHWsbGK2bP/jzj+lTLY8PN/4UfU534hsw+HWslTjMIHH+8KZptultpdtBCAkaRKFVRj
AwKs+PLWe88CarbWkDzzvGoSOMZZjuHQUW0MyW0KmJwQigjaeOK0i/3dvM4spcYzm5O2xr6
ZnyJBz97+lWrglbaX2Q/wAqr6erLE+4Fct0IxU9x/x6y8/wH+VYfaPPxzTrza2PNvAcSx+C
7R0UZlaSRjjqd56/lXdaRkLNk55HFcX4EH/FD6fnjh//AEM12+mKMSH6VvWd5M9uul/Z69F
+hek/1T+u015t4MtbabwdZSPDGzh5DuKAkHee9ekygeU/up/lXnXgLcfBtmiqSxeQAd/vmi
DtTfqjy8r5fbPm2s/0PQ7aQyW8bHO4rzXOeMrg6bYWmrpkeTcpFKv96NztI/AkEfSujgXy7
dEPUDBrz/4h6jHfz6d4QsXEt7dXMcs4Xnyo1Oct6Z/pU0o800jjU3Gtel30+83j371NbReb
Mkf948n2700AAfyrP1/Wm8OeF7zV4lDXW5YLZT/E7Gmk27I+uxlb2NGU+p2LKrIVIypGCD6
VwWlRNp8t7ojAk6fMVjyesLfNGfwGR/wGu5t5WmtYpSuwugYrn7uRnFcv4jiFj4g0zWF4iu
P9BuD6Z5jJ/wCBZH/AqVPrE+ZwNX2WIV9nox/I5C1oaWT9qYnoU/rVM9cGr+n/APH2xOMlT
Q9j6XGr/Z5+hqHP/wCqvNbGGOXxr4uWWJJB9rj4YA/8sx616XjHNec6WM+N/FxyP+PqPr/1
zFOltL0/U+Zy9XxMU/P8jsdImCRfY8YVBlPYdxVu9tFu7Vo9+x8ZR+u0/wCFZFgSuoxHrnj
610BHfpUPR3RrmEFRrqVPS+px9pP9oRw6eXNBIYpoyc7HHUfToR7GrTLx06Vm3h+yfEm4tw
SEv7FLjH+2jFCfyx+VagAJ6d60kup9Dgq3t6Km9yPbgjIpjcgjFWiPmzUZTPykfjSOyxEAO
cmlI4APGeuKk2fj74pSm5gCMCncVhkY4IIJBqUoduM5NKqgDjHNP44ApXKSGKh5I5NNEbli
GPHpU3TGT0pOc8d6Q7EexiWPTNJg7cHk96mwCDSBeR6H+dAmhqjI6np1pMHkBcD1qQHB5pG
BI6HB9KYWGMTuHy5OKaecgKeOlPCkjhuT+lLgc54NMzZEvynJGT9ajnb/AEaQsM/Lj/x4VY
IUDGMMaa65tZ9vBCjn0+YVcH7yMKy/dyXkdDqw/wBOk4weP5VlMOvNa+rj/iYSfh/Ksls7u
lTN+8zeD91ETCkAH4VLJ2pijjFZloUdKXOaMds0Gg0GsRmmHAFOPtxTfrQMb74oxSk5HWkx
g9aADHByaUDjpSdsUvXAzQAcZA7UZ9hQfXIpvOcCgQp789aTFKcZx6CjjIFACjntxWzaf8e
kWemKxunNbNoT9ki+lTI8TOP4UfUxvGeoXel+C9T1CxnMFzDGCkgAO07gO/1rEhs/EEkMUh
8YXwLKG4hi7j/drR+IY/4t3rBA58of+hCpLUD7Fb88+Uv8hWsdKaa7nnZZQp1pT9or2sX9B
gvoLSVb/VZtRcvlZJlVSox0G0CtO45tpen3D/Kq2ncwydOGqzP/AMe8uP7h4/CsW7yOLGU1
TrShFaI8+8BY/wCEH0//AIH/AOhmu20/GJB06VxPgMZ8D6ef9/P/AH2a7jTf+WvHpW1X4me
5X/5F69EXXyImYdgetYHg/V213wvb6jNDFFOxdXWJdq5DEZx74rfkz5Lk/wB0/wAq4D4cze
R4StG/hLyhv+/hqEvcbPAw9B1nKK3Suddrdre3uhXlrp129nePGRFNGcFW7c+/T8a47wvou
lafZfbLRJJLq4/189w26UuD8yse2DmvQQSeevfNctqEP9l68JgMWepNhvRJ8cf99gfmPenC
T5XFHVltSFOulNb/AIMsYz9axvEWh6rq3iXQ7ZbF20ixzczSZGHm7Ljrx/Wt+32CQyysFih
UyOT2AGa4Dw7Yf8JRHfeINUmuyL25drdEuHQJGDgYAIrSnpeX9anq47mrV4UKettWeoWImj
hKTRsuDxn0qvrmlrq2hXen52vKh2N/dccqfwIFYui6PYaRqQubZrjcwMZ8y4eQYPsxIrrCM
gGsHZO6PGx1CpTqc07XeuhyOjXh1HSLe6dNspXEq/3XBww/MGtnTx/pROMDbWCsZ0zxdf2H
SC/X7dAB0DfdkUfjhv8AgVb+ng/aTz/CauZ7s63tsC59bGoa850wZ8beLueftcX/AKLFejY
zySPrXnulKP8AhN/F2c4N1Fz/ANsxTpbS9P1PDy7/AHmPz/I6KzU/2hDxxnP6Vv8AANZmnx
ZnMmOFGM+9WdR1Cz0rT59Rv5lht4V3Ox/kPc+lZtXdka5pNSr2XRHEarJ5/wAXreKPJFrpb
b8dtz8V0AU4BP41ynhBLrVLzVPF17GYpNUcCBD1SFeF/wA+1dgOO1b1NGoroe1ldNww6v11
GFfw+lJgr/8Arp/4U3b14rI9UYA2c5PNPAHXrQAM0oHemAoBIxQFYg47U4jjigjA9+lFwGA
MRjvTuccAUHqBjmjnI4AoAAPmwRwaU8Y45z27UEcg4/ClwDzigBD06UAZx6elOAI5K0gx2o
ELtIU9KUBc84JxSjp7UYHWmjNoYyEHAG72qJwRE5GBx0xnuKsDnNRzZEUpz2H8xVRfvIia9
xm9qwzqMvPcfyFZLrnoa0tSJN0xz6fyrOc+lKfxMcdIojYBulOVOcHtTQc57YpwHPP6VBSY
FAB2prJx1pzdBxTT60i0xhU+oFMKnnpT26Cm5GfmPUUyhCEMsmw4XPf1wM0m0jpTTkSthCo
IU89+OtPBx1oFHYQqcdR+FAUg5z1pDkt+FAoGLsP40m0gcmlJ9RSHt39aADB7GjHTmgjk0A
ccUDGXE1vZ2sl1d3KQQxj5mYE4/ACoIvHPhSKNY/7UbCjGTbyc/wDjtW+DxRgHt1prl6nm4
vCSxFvfsvQydZ8VeDdZ0a70q51ZhFcxmMssEmV9CPl7Gk0jWdIvZINOtNSS4mWMAnynQHaO
TyK2Mc9B+VJgDtz7U7xSsv6/Ayw2Alh5Nxnv5FKLxl4WtN0LaoWcN8xWCQgH/vmpP+E78Ks
pB1F8f9e0v/xNWsc4oC8Y7Uvcvs/6+RhUyqVSTlKer8jmND1Xw3plrHpdpqzSxCVvKL20ik
BmJAPy44zjNbUXjHw1ZGSKS/leTOCUtZSBj3281o4oHQAdKpuLd3/X4G88FUnSVJ1NF5FL/
hPfDX/PxdH/ALc5ef8Ax2uf0nWPDel2v2Czvrl4jM7xh7OVSodt23O3HGetdd0FNPTgmleK
VrEUMulQnzxn+A+bWbTStONxqDyCNCFzHG0h56cKCaw9Q8X+FNRsZrO4mvSkg6izlypByGH
y9QQCK1+nQ0YPU1C5Vq0KtlcZzc4ysc/J4n8Nz6HdabPe3xe6iaF5ksZQeRjIGPfNR+HL7S
I7Kz0WwnmlaCEKGe1kiBwOT8wxXR/j+tLznmtHJWsjehg5Uqrq89299CteXVrYW32m8uDFG
WC/LE0hyfZQaZ/wnfh5Rt/09scZFjLz+lXQO9IcgHGfzqfd6jxWBeJablZI57V/Evh/UpbK
5iOoxXNnLvR/7PlO5SMMp46EfqBVy38YaDbN5ha/lZl6JYS8fpWryOuaOR0Jqrxta34mEcu
lGm6aqaPyKf8AwnuhdPK1M/8AbhJ/hWT/AG/4Xj1a71KK21dJrwJ5wWxkwxUYB6cHH8q6Po
OuaQ5yOaE4rZfiZwyrklzRm0/QxZPGz+WIdC8K6pdP2aaMQID7luayH0HXvE99FeeMLuNLW
Ft8WmWpPlg+rn+KuwPPel6expqfL8Ksa08rpRlzzfM/MjWNYo1RAERAAAOAB6VLjjrikIyC
Dzmisz1krAV57Um0+v5048dOaTkkmgYhBz15oCnOMjFOxntxSEE8daBi7WzjNGGA7UgBHvS
4JP3cmgA2kc5pdpPf86TGRjFLjHXigQBTgY65p20ilA54pCD70rgJsPZqApwOe9LjtQMgnH
IpgKF4JyBShRilAz2pQDwTSTIuJg4+90pGTMbgkY29/qKXbyR0NBXKOMZ+UcfiKuL95GdT4
GaN0P3oBzyo/lVNl+XP6Vau/wDj6UgnGB06dKhIJHFTLcd9CIgY4AFNwQCCf1qTbnjNCKBz
jipuK5GVPbkUhQ4xVlo+D2qMgleBkE0XKUiu6k46e4qMJ1Pap3GDyMUwDg8mmXcLpNs8W7h
jAp/U1CR6A1cvlCDT2P3pIGB/BqrYB57dqbIpyvEj2vsY4Hyjd+FIFqxGnmOY+7KRx64NRL
yqnvigtS1sNAwtJyDjGKfj5e9BGeaC7iBeMmjtwKd24FGCKAAqcelJ2pxBP9KAOKQhuOee9
KBgdOKfge+KAKVx3GY7Gnbc96cBmnhR1pBcZt9R7UbRnvTyDjpg0FeehpskjA68cUhGOMVJ
jBowcH2ouMgI604/5FOIPXtSbR1/SkA3HFKBxS9TknAp/wBKBjAOD2pMZNP24zSYqkwE2gD
uRTcelSE/Lx1ppJHQUxXG46+tLjPHApRg5JHNB9qAE29+KTAx6UucUmeKAEXp60pHtSgjnG
aXvkE0ANwQR1HrR607tndTcEcZ5oHccBx/Wggnp+OaB1+9g96M9RnNLqAY4xSnPc0d8Z5oU
c+lMBdrdjxSEcfep+DtwOaCO2PxzQRccVIAzxTDnmngZXjOaCpHJ61BVyMA45FOGTxjFKBn
0+tSquAxH40XIbsRgbeOnNGOcipWX5uOppQuc/TpRci5FtLHPWhwRDJjjgc/iKnCNnjgUki
/uJCPQfzFNPUUnoy3cr+++gH8qh2seg/OrlwMy46cD+VQlR2NDM+YreTz0oQYblauIu5sGo
pIwJDUXI5hGAK+/wDKmbBnp2p3Vc4x7UEelFy09Cs6E9aiZcA54q5g46jNZ+pjFoQDgsRiq
jq7F3sP1m/057PT2gmLSW42yYXoD15+tQIySqrRsGBHDCsSWIrZuu4sQpxWVp+rS2ci7QWj
PWMnr9K61S5l7pyxrKl7r6ndWfF9CWH8XNVgpXMZOCrFTn2OKLC8iuAlxC+RuBOe3tVq+jE
WrXUf8JYSD6MM1g1bc6VJc680VQCenbtTiBnGOacOKQ5BzUm1xMcnijaeQaeRyO1LjPQZNK
4XGgYHIpwXAz+FSIny5J4p23B4G6k2K5CeQB0H86QDkj9cVMV7YpUXKHnBpXHciwRgAU8D3
p+DyeuelKM5xgcdqQXG9BwKaeR0qXac4IP0pSvdhTJuVsc5xxSEZqVhxntmm+9MtMZjjnkU
m3j2NSkce1IFyMdqQXGbOcelLjA4qQLwSaQjrj86B3GYJHam4P4U/aeSaaMnqeKYxjccimg
HqakyMZpOhouAwZPQ0uDj1oxzx0pcnHSquA3cNxUHn0pcEkUuOAcU78PxouIZjHegjjGRmn
EHJoxz060riuNAxkZpPx/GpCoI6UhGTkfpRcoaOvXinbeBnil2g8YpT6UbgNAOcdc96cFPB
yeaeo+TBB5p6qM4xjNDZLYzA5wKQpjPFWCgA/nTSvp+dTci5GF7Zz7U/aduT+VOC4/H0qRR
zk/lSuFyMJuCkDp7U8IcY6c/lUoUAcUu3P3vpmi5m5EQXIPpQityMVJgfTFGOcc0E8wBSAM
Dn0qOUAwSZAGQOv1FWACTjt70rcQStzjA6jnqKa3JlK0WyzcRgy59h/KoSgznHWr1yhE2Dw
Ao4/Cq7Yx6gUmY82hHEmZQPWo7lSJcCrdt80wHtxUV4v73OMd+KAT1Km0flSMKkANG1e+cU
jVMhx1z3rM1VhiOMDJ6471qnuATWLcky3bDrt4q6e5XQqGIPGc9q4y7RoL91AJCnjivQY7d
XB4Ix6VyGvW/kamQ3y7huBz0r0MPP3mjixUPduhmnXc9tKsseQD17g/WuxudVg1DUoJokZC
0QjdWHcVwdvM8b7sD/H8K3LacsgJ44zxTrU1e5OHnsdPswaMfPzUdnIZ7UFjkr19anAA7jF
ec1bQ9SMrq4gXJOKfgZ3ZpdpYHaR9aeAMfNz9KVwuIRk9aUDHU8+1P6Acdu9KE2jIGTQK4z
Gfp9aVFyp7U7bz2z1zTguF61NwuM2DI5PtTth3DHepAB6Yp+PpRcXMRFM4puw46f/WqfGMZ
pdvfOKZPMUynbrTQvHPFXGXnmozH26CnctSK7hhjigKNvXBqcxjH8jSeWeRSKTISMngUmF6
L0qQrgAY/GhVJJ46U7lEDc89M0zHuaslOCOaYUJBNA7kOOOc0mDjOafsJwetIQeeOKLjuR8
k9etL369Kdt6Y6Z70uwdaAuMGfXk08DOORn2pduCMd6UKPU/Wi5NxpXPfFIQc44OKmCg4GD
nvTyoAPGBSuK5WK9MHFGB+JqfaMHjrRsB5KkcYouNSISuOmfypQvP8AOpxH3BNP8oAY4ouJ
yIwOcA8Y9KkABHB5/lSkccLTtufb0obJbGbcNknijAJyp+tPIOADTtvYYFIhsjIHSnAdM9K
eqgn2pyrjJ9aBXAKMnv8ASjGceoNSBNuMYz7U3YQeBzSJbI8HNP7DimkEDgZp67iOeB6ZoE
AHNSYHkS8dh/MU7YAOfzpQv7mQE44HP4iqi/eRnPWLRdvP9fjHYfyqk5YcY4q9e5FwePT+V
VGyV45pPczWwlsp89TT7xfnHFNtwRKp9KlugGHTBpBfUodPYUAAgZBqQDgjOaAAB0HFBrcq
zv5UDvkDANYEZO4sTjPWtTU7gYECYyeT7Cs3HGAc+lbwWly09C8sixwkrznmuT8XJ5qQ3HO
Qdp9uK6ZPlwO3pVbxFYi60G5KKA0SiUcenX9K1otRqJmOIXNSkcDCNqAF8j37Vs25IRemcY
JFYEb7mCnBz3PetO2YxoeQFbg+1enVieXh5nXaVIY2Ebn5W4/GtbaCT7VzNpIdq5b5jg5rq
rc+bCj46jJryaqs7nsUpaCqvqMU7H41JsGP880BSCM1z3NbhtzTgPl5FPAOcDBpQoGM9KRN
xhUYyPSk5I6VK2FOQOe9AGeR9eaLhcjJwc5wKU4NIfvUo4B4FIYo6g4zn0NLg9qFI6AUDaB
/OgQuzP0puw5OOalDL2OT0pQABkcnvTuK5V25BzTghPyg/jUmSTjBxTsd8UrlXIjHuGDSGP
A781NjBxk/hSMdvbr607juVmTjjimMmB61OeM8daawymRihMaZV24HSkKdx2qYtyOBx6U08
HFO5dyJY8+lP2ccEc0/CjnnmpNoI4GaLiciEJxkUbD161OF4x3pwj4/nmi4uYg24AHPNNZT
05NTmMk9MGjaScZpBzEYGeD0pcYXBqZAQxFMIwSOKBcw1RnBFPx8vTFORe5H408Z3YIHPc0
XE2RBcDkZ96UAHH8qnGGUjuKTbjg+tFxXIiuDjvQQAMDmpdgPIFLtPA4pXFcao455zTgvAG
Mg05V5wcYzUoUBemOaTZDYzBx0IppU45qU8jpxSHqMii4XINuOeh/lUi5P8NOwGYgL0oGdw
44PemK4o+7yOtLgbH4529PxFDDPpT9uAxPHy/1FOO6Jk9C3dA/aPqB1+lVvL68Yq1dgfaCc
noP5VUYndzmh7mS2EXiUEcU6Y/KAaYo+cYOafMMgZFTcelyAdcgcjimSkRxs7EAKKkHyjJB
rE1i48xhHE3zZ+bHeqSu7GkVcpyHzZWZu5596lSNgoIQBQOfU1BEp8vd0q9bjzCFVSzDk56
V0t2NnYIYy7j5ef51YkXfbXCuw2tGUIb0PFWRbdCzAY/CquvSiy0FnU4aaRUH0HNZJ3krGU
5Jrl7nkTxSW168DqQY2Iwa07VkcAM3FUtXk/wCJ1O3RmIb26UsMxyG5DZ7V787ygmeFSlyV
HHzOitguFkQ8d/aur0mQSxNFn7vOPauKtZGwNrDPUZre0y5a3mjd24PBxXl1Yto9ikzqVUb
uvHanlRu5HFRqeg7djUmDnrmvPubihMEHpUqjLc00DH+NG3n2qbiumOYENg8gimkAcmnAHO
etI/fPalcZCVG7r360m0YPNPwcdMY7+tLtPcCi5VxoBDZHSnDB4AxmlK8ggdacoIOeKLjug
28c4pdpwc0AZbnrSnHOCc+9FybgAD249qCF7/pTMMQOeKcBtouAmO/86Qr9PoaPfn2pMEnO
cd6LjuNZepxkdKjKnrxUzdufypoHv1ppjuQFD1A/Gm7SRwMVMUO45pv3SQKq47jCKlC5GMc
03buPWpVHPQ4ouDaGLH1705Y8jnPpUowM4p0YTJdjgVNzNyGFM45/+tTCihs4qRmGMrwO9M
AJJzyPSlcaYiRkHg0m0AnOKkACnO7HtQQM5zk+1HMFxoTp04FKVOBz0p4AA680bD3alcdxq
rjq2f607b1Pem7TuzmpEAB55ouJsaEY8dO9OEeOAOPrTiuMfypVX9KLk3FEXy+9BQ8eh9KU
AeuaTp9O4FIkTyyD0pCh9aeACPrRjoOTTFcYFIzyOelO2cZGP8aAh5/pSqOvPFO4BjOT7Ur
qTA2DxtHX6imkDOATj0pzjMDjp8o/mKaYnsX7xR5xx6A/pVCReuDx61pXgIkz7D+QqhIOMC
m3qYwehHF9/kjGKdMV3BN3JG7HpmljTMygcepNYF7qkMHiAR+eGTG0jzA2Pypxi5ML3lY0r
mUQQFv4ugrEFrJL++/vdqddapaM5LSMwHRVGao3PiRIUHkWqouMBpW/oK3hCVtEdCfKa8Gn
g4MjgZP3cdKvMLe1QF50hA65YDNcLNrd9PatObtlQNtxGNorKnkE9hLetIXdHCHc27GR71o
qLfxMznJnd3HiLTIpPKgmFyVByIxnH41geKPFiPZRQnQ98S/cklkKkt6gDtXPWour6wnjt4
5ZWG0ggY789Kv+MIpY/Dlj5sYSVYlD85wcCt4UoRqKL11OarJyptp2aVznbyWTUQtybRkIH
JHPHrSRHHBOR2YVYR3g0S2uQWyp6r1xVlY7W5iRyfKkbpIBhSf9odq71PlVraHL7PmlzX1a
TC3KtGBjjsfStq33MoDYPv61iIk1rNiaLb6Y5B+latpcDIUchuuRyK56q6o6qUmlZnaaVP5
9psf78fy/Udq01XnPeuY065FvdAnJRuDXUIwZAR+Brx6seVnXe45UA5Y08JkY647UYznnil
wMDnmsRXG7R24JoZMDmpTwvUUAZ680rjuQlQM4pgTJByfwqyVx70zkt6Y/WgaZHspdu1fWp
cHr1p2w9MjBoHzEJGBxRjoKlK8cGm7Tu5HB6UDUiIrg8Uu31NPMYBJz+dOAJGAopg5EO3Jz
2pCuMnrU2045P5U0qwGOgpXFzEGMjt+PanAZ54FSqm7PA6UpTA56dqYcxWKZY8cUjxjAPJx
VrYTnijbk5H4imHOVggIzz+FPCZxzinkAHOD+FScqOBRcOYaEAB7/AFpCAAACSfSncYzyKa
Dg/dxQTcTYATntyabsUjNPyWHoT3pMEAkAmkO4bBjAIpdox6ZNLt+bvTyBtJJxSC5GsYJzn
kUeUpByc1IF54pxXK+maQXZEIwvfmpPLB56/QUKPn9alGBg+tVcTZEUAIOelLgE5/yalI7d
6YBgjPPFIVxoUZ44PrS7cnBGKd3BFGe2KBXG4FMKD3qTHPakPXI60BceoVV6clSD9ajZQWJ
59sUoye44p4wTk8ECquCI1j5z145qYopgcnJO0dPqKaM+3PpUnH2d+owOT+IoW4my3dJmU5
64GfyqmyAVfu1IlOB2HX6VSZeCelD3MYvQzb3cbc4GOmfpXlGsKY9dMgTB34GK9X1KSOK1L
uwUe5ryfXH8/UiIXwxbCn0zXo4Re8yKzXKn1uaEqyvDDgtGzAgg8ZOe9Mmitxp8UV1cQW5R
2JDNuOD9K47UYb63utly7uR3Zic1a0tkmuBDIAjEYB7GvReGtHnUrmEMe51PZONn5m0b7SY
reS2i+0XO9g3yrtGR9apHVXhgeOx02JFdgzGY7ySOhx0q1c2ZjZTHGTjuaaltK6lzHnjioi
4LW1zedOrJ2vb0RnXGr6vNEI2ujEp/hiAUD8q1dXnE3g2wja5LyBdrcFjkHufpVSXTxDK2V
JRhkc/pV2VZ5/C01mGJe2/fRq0hGFzztUD5j9a0k4ycXHozm9nOnGTlrdGXZX9i+jNYzFjK
v3QRtwPY0sMLS3cFzayiW1O2OTaeV7cisho1h0qS5ZiGZguMEE/gap2t3PBKJYXK4PIH9RW
/sr3cWcTxPK4xqL7js7PVUcm1lTeiHG09R7g/0rZitoWxJBIGU9x2+vpXJ2V5Z3TMzgQXLK
VbsrZ/lVyCW8sFaUkq2QvqGH9a4507O2x6lKrzK+6OvjVlUBsZHQiuj0i5WWAQt99OnuK46
x1CC7AVv3UvUKTwfoa1raV4JxMD8yn/ACK4KsL6M6lJdDslXA6ZFPVOd2M1FDLHPAk6nIYZ
+lPtp47iESxsMZx9D6V51mF+o4KR26U8Dg8UvY8ULx1qQuIRxgimsi+lP7lgc+1JkDPvQNM
QAZ9qUAZ6daAoApdoOeKB3D+LAWjbnjFKBzwBinY9qYrkZQYGR0pNuWwFqQqCQelDAjAzSD
mI9me3NM2jJ45qUkjnrXO634ii0q48gws0pTePSrhFydkDkkbuMc8j2o4OR3rgX8Qanc6fd
XbSiGNFJCrwc1l+G/H08UqWuqkzRHgS9WT6+orsjg6souUdbHPLE04tRk9z0m4vIrUAybju
OAAKpS6i7DMMYwf7xqtrNwWntDEpdZVJDDoO+TVG3W4ulOZfJ3Nj5RyPzpQpLlUmXKpZ6GP
L43m07xFPa3sYlswQMoMMh9vWu5sr211CzW5tLhZoWHDKensfSvFvGFp9h8T3EUbswYK2XO
c5FdD8NrwLLfpJJsUIGIY8detehicHD2CrQ0PNw+Lm6zpSPUNoAOBTQjsQelZk2taZbwNNL
dgRjqRzV+GWKaJZYJVkRxkMpyDXjOLSu0exzK9ifacYxShRjp+NKoOeWzinhcYJPHtUMTkN
2ZbFOZD0HXtTwCME0rYHOKjmFzDVRuKkCYAAFAA24x1pxGOp4qbhzERj5xQQeDzTwM5HT0p
2MnnpRcOYjKk47UuzIxTmHGe1NAJHNO4XGlflBx0pvYYqQjjn8qQjuOaLjuR4IB9KQrk807
BB/pTOOOtXcLkgXB6UBT9aDjDc5x60DOBin0EmOwdo4qWNQ0Mm7IGP6io+owDU8eBbyBumP
6inF6hJ6F68X96AB2HXvxVB15PvWtdp+9xjsP5VVaPk03uckZe6jIu7XzLdlMSyZH3SOv09
K88h0Mah4yFndRHZGrNKu48dh9K9VKYI9ao2+mQwajPeKq+bNhSQuOB/Ot6dZwTB2e55d4j
0G5spZLQqbmL70Mn8QHofWuNWF4nYEGNgeCeCK958S6es2mi4VfniP6d689mtoXLCWMNu45
Fejh8U+Sz1Klho1rVE7MpWs32m2QnDMFw2PWpAmGIHApbW2jtS6oTtc8+1TkdweD0qW1fQ9
CKdlzbkBjBXDAH602S33Bgu5SylMqcHB7VbUHf2xVqK138nhSajmsaOKejOB8RW8dtY2ttE
m07iTk56VzYXn5gW966/xzH5V7a4BC7CfbrXJFmGQSSK9rDO9JM+Qx1liGrbDkbkKrZNa9p
rLwYhuoxPAeCrdvpWLt+bOcE85qxtDjJI3AVrKEZKzOelVnB3iztEitdQ8iWxn/dgBXUn5l
x0NWrXWPJc294dwU7fMHVf96uFglmtZVlidlPsa6Gz1e3uJj9tQRyMuzzV75HevOqUHHzR7
dHExnZS0Z6Xo+orFDICwMLoWVs8Zp+gX6b2gbgSnKkn+L0rhWkm0rTmltpPNilJUr2X0YVP
okkzFGlmLYbI5xXnToJxbPRjK75Ges9e3NOORwBUcZLIrg8Hmn5JJ/rXmbEAR+dNGcevtUn
p1OelLjPt6mpbGmNAJ6r1pcdB609RmlIAHXjtU3C4ijA5pdvBwvFO27uQeKftyOtO5NyHaR
ntTdnzZOamIGMZo24pXC5CUJPzc15741tZZtVCwMEJiGTjJ69q9GYMB1zXHa9cWkGrlrqZE
wgI3NiuzCt+0ujOr8DOZTR1/su8895LhCh4c4GcegrkdO8Kay4SV0WBScjzD2/nXY33iXSY
7SaCGYzFlICoM8n3rJ/4SmVmVYbNcDH32ya96k6yTstzypqjJrm6HX/a5ZbiGCSILFFCArD
kkjg1YguoIny8irt5yTXnV/rl/MxlWcwDG3EYxgVkwXM0k8wkmeY5GMnJI/Gpjg3a7ZVTFa
8qL3ja9gvPErSW86yL5Sjj1H86560v57S4WS1laKQA529x703xK+NW4+VRGuB0xWXHO6nJw
T0xXr0aa9ko+R4dWs1VbWmp2s/iZJtFnhniPnsu0beFPvR4W8T3mkXkcaybrcsA8T9Meorl
RJDLCfLLA46N1q3FGZJUBBznIx1FZvDU1Fxtozo+t1ZzjJvVH0nZzLc2sVwgwsihgD6VbHQ
jisvQHZ9Asmbr5QHStbdgYPNfEVNJNH1Cd1cBluKTGenWgDng0454I6d81iUIFOOKXHG3r6
08DI5PHtQRhic/jQFyMpjAWkx0wKeScnnJpVHrQO4zBGAaTHIqQjPajvk0BcjKk9hUZHU9K
sY3A+9NKjAxQFyHafrSbNpIqXbgc8UnB5IzVDbITkRtjrinKMxqfalcHy2wMcd6IgWhQ9ci
tLe5cSeooU9+fepkRnicAE5Hb6imYz06itjT3t4rR3LhZAO49xTpLmlYmrPljdIuXUf745O
eB/Kq5iyOEArUu0Pmk45wP5VUKkDGKHuebCd4ozZIvnBB5NNEYDA4q5JHyOaBCODig05yCe
2We2eJlBDjFeT6hZzxXskCRtlWIPHU17KAQPu4rynxncXketzxwO0YPI2HHbrXRh2+ax2Ya
b1RirZXWSZQIhjJLsF/nUrR2lusZur2GJHBKnO7f64xWAml6neStlJGZhnJB/mat67ps1r4
ZsIrhMSWzvhs54JzXocqbSbNpVprYutrWjRLgPLLg4wqY/nTE17z3Jt7YKnQb2yT78Vz+i6
fHqiuWYrsPSursNAs1wDIwGck4qakYQbT3NaUpTip9Dk/GMkl0lvPsXjK4A6VxuNygcBhXs
PirRrIeFzJbQnenJcnmvJJrdjkr1Felg6idOy6HgZjTfteddQVfkywH1qWOMscEYFMjnKAJ
NHz/eHX8avQKj/MhBBrrbaOOEU9iIxkoVI79KVY8wnjBzjFWihUHjqPyqxa2hldSw46nFZO
dlc6o0m3ZDbCS8iR4lQvFjJRjmtrSpo1eOL7rZ5HpW94d8NR6lbTzSvJHEo2qU4JNYsNlPp
upPaSAgq2Pm7mvOnVhNyitz1aUXC2p6vpjF9Mt5c9YxVzAHJXn1qtpNsYdJt0bJIXP581ob
O2eeteDJ+8zRy1IMnt/OngA9sYpzw5AwdvNIiNHhWGRUsVxwAB9c04KCvA5NPQZPTjFOAI4
xmoFcRY+meD7U/YNp4p24DtzUigEDj8KCGysYs8EU0I5HzkA+1XNmQelJ5YLdKVxcxWMfHr
Xm/xM0ETQWurIvzR/upPcHpXqezqCSPSqOr6bHqWkXFlIuRIhHTv2rfD1nRqKZE7Ti4vqfL
iKYrh17BuM9hV+MlW4Iq0+h3H2iZmZY9jFGXGSCD0qK4sViHyM7sOpJ619oqkJ9TwfZzhfQ
ZNMpUb3GOhAqsIrxryOa3jCpgA7+N3pVmwcGJVaPpn7taiozBW2cAg81Ep8mhrCn7XW5xuv
rcpqzC6Ku21eUOQB6c1lZGCQc49K2/FBI1NgT/yzBFYkaKyAEY47da7aTvBM8fEK1WS8yRQ
fLHHNaFndyxTIW+dVIPPX86oBxHywyvQH0rc8N6a2sa9aWCDPnSDJ9F6n9KdSSjByeyHRTc
1GO59D+GWEnhuxl2su+PcAw5ArZx70y3iWOFIkUKkahVHoBUpB/8A1V+ezfNJs+zTaVhAMk
YwBS4J4ApwB6Dk04cEc49qixVxdu1QB0ppHzZ4FPyQc8Y7U1ivB4z3oBMZjn0pdu0nJ69Ke
OgzQW9B1oKuRhRj5hmgAH8KkGOlJwPegdxhAU8c0mAeOKcQAeADikOBigBpU4zxj9aaQAM4
qbkDgVGeOvT6U7BcgnJEDc9aW2z9nGMccUlwf9Gc44pbLcIiDyMmtrfuxdScLjmrcEJNvI2
Bgjv9RVYfSrkO0Wkm7pj+opUrc2pNR6HR3eBI3PBAx+VVWj3MDnFX7pcz54yVH8qg25xk0P
c8aEvdRVkVcgZFMVTnBqzKq8elCrk4xmkXzEZQBR7V5/qxifWpJXTJVuMjPSvSGQKpOOBXm
OoOpmkcEfeJ/Wtae53YP3riM0PnK+0kZHBPFYnjJFfw8JEG3DEYH0pZbh+FB/I0zXZFm8LO
GO5kkH4ZBrsi9UdzpWszjvBhBmmjccMeK7+IFc7egrznwdKy6vKgUvwxwOtemW8E0sYcgR/
WtccrVWPATX1dJ+ZU1CJrrS7m3Y5BXg15D92RlII2MVORXtfk7XaMycHjAFeRazB9l127gb
Gxn4/GtcBJXlE58wjpGSKTQJNF23etZ5iuLVjLFzjrWlHlRjAyvBqaPa5IcA8dMV6ak4nlu
mp6rRlC31CN5Aky7ffsa6fSrZ729gt4eTI2AB/OsObTYpAHj+Ut1Fdr8NrCePX5ZJSrQRRf
Lnn5vaubETiqbktzegqkJWmrruem6fZR2NjFaoBtRcH3Peq2qaJBqDxTf6uaI8MP4h6GtgD
jcORTwBn3r5vnadzsUmnciRcKoz0FSY745pwAJxinL71kK5DyfXipUUkZzkUFeeacDxjFFy
uYCnZetNVfm6YFTjIPJp4UUiOYgEbHnPfjipo4yDk0/oAKehBOSaRMpOwgVRwTTtintSkZI
PHPSnLznjmpMrkZT0P50gAA9TUrrxkgcdaaFwufahBc8i8daVb6brcl6p2wX4ywHRZB/jXE
XYw7kbeB93OSa9u8YwW0+hstxCsn7xcbh0NcPZW1tFbvst0U7zzjntXt4bE2gr9DR0eeJ51
p1reM7NFYzHDHGFxn8a3Y9M1V1kVbeOMqoYmR+OT04rr8A9vypN+JXiC/eUHOPRv/AK9dNT
FSm9hQwsacbXZ4p4qiuodYeC42PJGqhjEOPWsdSpyTkfhXV+OY2j8WznG0OqsPfiucfbsU8
ckZPevoKEr04vyPlMRH97IiI3FV7ZFesfCXSPM1O71d4/khTykbH8R64/D+deYeSm5XUlvV
TX0j4K0+207wlYR2rbhLGJGfH3mPWvPzStyUeVdTvy+leo5PodOgG3GKfgA9aQZA560D3wa
+RPoBw6j0pGJX3p/DY7c0jHn2B61I7jOuAeKUDFKB82RStnr60FJjc/wmlJO08ZpTgEYpcd
8UDuM9yB9KTtxUhzgcfWk29DikO43ApAvHX8Kd3pTwPrxTFcjJ9R+VN4I5IzUhTjPvTWUE9
BgdKoLlW6wYG/AUlkCImA9afcput25x35pLJSICW6E8Y9K1v7gXLHJ96uQgC3cMM8dPxFVV
A571ZiJ8lgADx0P1FTHcU9jr7lN0wzxwP5VCY8D+tXblP3xGeAB/Kq78LjFNo+dhLRFOSM7
h+dO2kVKygkZ9KCMNjrmhI25hjoJIiM4BGDXk+pRFbqdYydiuQB1xXrUvyQSMf4VJryiaQy
PM3qSauGjPTy/eRjiAhNzEFj61W1Zf+Kcu9vUFR/OtMqx2nAwTyKz9YQf2HdEH0/rXRF+8j
2paxOK8FOF8VbT0cMteoyyiOQqNwXP4GvJvC8hj8WRdgXI/SvUnbdKDu6LwcV049fvE/I4M
v+BrzY9Mu4JO0Z5Neb+OLbytaEq87x19a9NhUsgG36muT+Idh/oMF0OSBg1lg5qFZeZtjY8
1No89TLNnsRkVPGAZQSQB3FUomfgCrRG1hgdua9uSszxqbujSLRhOnT0rq/B16LbXYIzwlw
pU5/SuLjYk4I6itC0ne3likU4eFgwI9q460OaNjvhLoe9DpilAwTxVbTLlL3T4LpDkSqGq6
RwSMgV87K6diG7OwADaeKQDHJ/Kl7U7auB3z61mAfKVzijADZ9fSl2+9LgdqVx3HKoJ6VJg
Acio1BX86kwT3pkMAPlPp2pyjqRRjAznrSgc8HikS2PIJHrTgMdeaaMdc59qeoPXFIgcenT
rTDkDGKk4AxTW+71BoEmcp4xyNKiUd5BXAW17DFJcJPKqKGGNxx2rtvHJIs7YnB+c8H6V5v
K8m8xoFiPVWCivTwyThqd9O/IrG5BNHdFhbB5ypwSo6e2TTjHeiQuI4YztKgSy9ec9Bn0rP
0aWZEuIXHyeZvDZ7kc/yrdRFKFuDn9K0k1F2HZtanjvxAadfEqGXy5D5K/cBAHX1rlUm+Vj
Gw6YIYetdn8R1C+JEI6NAK4xUR4QCM8V9ThHehF+R8hjFbESSLa8srZ4zzX0f4FuFvPBWms
nJjQxt9QcV8zoZUP3vMXgAHgivf8A4S3oufDFzZ7MNbS/nuGf6GuDNYXoqXZnTl87VGu56B
ls9sD3p4HzYFIFI4IFSKPx4r5Y9+4DgZzzSHk80pPzZppPf8KkBcbeCaM8f1pevOaT5vTjt
UlIPf19ad1XjmmkHuTSgErigYoU7iaOc9zS4K9s+1LgdcUhDAAT9KNp65pxAB6fnQMlcd6A
uN4GQc800gdM808Lxmk6/UVSYXKd6+yDj+KobCVmLIfuDpTtQ/1ar71Fp3/HyQe61urcjK8
zT7c1NEMQs3bH9RUe304zViMhoXRvT09xWcWTJ6HcXCfvm45wM/lVZ14ORWhMp81unQfyqr
KrbT0zW0o6ny9OWiKTj50wOtIww3pnmpmV964AwKUoS2OKixvzGbq0hg0W6m6YQ4rykONnO
fmIzXpHjGd4NAaJcAysF4rzTbKELbM456dK1irHvZdH925dyKZyg4Ax1FUb5g/h67DDoy8+
nBqzN55VR5ZwwwD61S1ATJ4fud64DMP5Gt4LU9aVlFHnmjSNH4qiIP8Ay0BP516uXYzj5cj
2ryG03Lru8YUh+teoKzhFPmt0x8vFduNjrF+RwZddqfqzooCoXDFRxxWV4kiF9ok1uCrMq5
B9KgClxvG8/VqJIsx4CZ49a8xLlaaPSlRve549zHM0bDkHA9qkXcWODkdx71b1y2a31SZSM
fNmqasVccYBFfTJ88VI+Wa9nNwfQsxsTlgMdh7VdjkAwD97r0rOBYPtIGMZFWFdwMenNY1I
nVTn3PXvh/f+Zp0mns4YxHK/Q124wRivGvB2ptZ69DuO1JfkbPrXs6qWHSvnMVDln6m9S3x
DQoz83Wlx+lSbWzwOKeFY+gxXGZ8xHgY4FO6YAFShDjkKfWlZSemB6UhcxGPfHtTtpHY04I
w4wKcqvjjmgVxADnpx9KXAHOM1IiHODTgGGR2oJciIJgcD8qcpJHTmnqW3YwMfWnbT2FIls
ZzjoOaY2cYBxUvzDggU1skZPSmCZwnjwM8Fqvux/lXnsshO2M7S2Poa9D8ZkG6tVddwVScZ
965ezDmGRxCigSttO0cCvSoO0EejCLUEyhpTOpnjEEhJZSCAeRjrnpV4z3KXQgSEAsu4kuP
lGe+KtoJACX9aoP8A8hjC4z5Pze3zcf1rZpSZeq0PNviG1wmt27XUSLmDgxksOp61yER3Rj
aeld/8TY2TVNPPVWgOD+NcEIVPIXa3qvGK+mwb/cRPj8av9ok0SSLgEA5AHUc17D8F7si/1
OxzkPGso+oOP614yrSqrBhuCnBI6/lXp/wau1Txj5YKt51sy8HoeD/Ss8fG+HkThJWqo98d
ePekx2qwQzHoKYyvuxtr40+iTICML6mm7SAOKsGNl5wCcU0q2eMc1LNFIixnkcUuDg8c1IA
SOg57YpwVs4IFSyrkQz9RSnscdKk2tjtTiDwMD60guQtnt0xQAVUVLtKn7oo2kr0GKQXIuf
p9RQB7dKkCPwR/Olw/TABoQXIiox/SkUZwAKsKh5yBSBD0wM0xcxkajn5Kracc3g+hq5qcc
geM4HSqdkrrfRN25BB71vF+6za3u3NsgYNKh+V+D0/qKedx7DFNySr8Y4/qKzMr6HoM6N5h
PsP5VUkXIb1rRn78/hVCQEIfXrXTNas+Vpu6IGTlSO9OCEuAalIyEwO1PVcNnGPelbU25jg
fG10q3ltZjkhSxNcg1wiQyR4zvPPtVvxZe/afE13hiRGfLB+nX9a5oyyMWG0+ma0ij6vCUb
Uoo1ZZUkjGMAoOMVl62ynw64X+9g/XFOy6nBI5qvqwB8NynowkP48VpTWp1yjZI8wiG3Vic
Dr/AFr06HcYkI7qDivMYyTqLjrz1r0y2Zjbxnj7owa78btH0OPLd5+pbG7AUHqO1S7c4AOR
0Oahj8zHTIp6CSSRVVto5ry2ey3ZHG+MLERyJc4+U8E1yEWW3Dnjoa9R8Waaz+HbicMXZB0
IryqNirKSMt3r3MFPmpW7HzGPSjWUlsyfBDh8n3qyq/MrK+VIquMFSCc8U5CRtPHPpW8tTK
Ls9TWt5WjdXBwwww9q948O6gmp6Hb3QbJK7W+orwKOYsojbtwDXpPw31QCabTXfG/5kH0rx
sbTbjzdjs+KOh6Wo4wetOUetOVcnn04p+z0H414phciYHcOfwp4GCPSnhQTmnEAHBOaQXG8
cY5xSgNnj1pFBB6A1JyCDQA4KSeTxRjnknHanDn1oI56nFIzGFefTmnZyKZK4jQsQcUA8jj
NBW45j0phAIxk5NL/AAgU0j24poaPP/GTA6xGgONsYzn6muWsryAWwDyhdzMAM9fmNdJ4r2
HxFOxAchFUbuccVw13eTpc/KcKvAAGP5V6lCN4pHpXahE2LnUorb+B2OM4I2/zrmE1G8g1S
5v2aKQzAKqZOFAPH1pL+4a42SSfeGQeetZ2/c4YgegxXpUqaUTz6tVuVr7Gb411S41CayEu
wsgbAVdoAOOBXKxzIcLna3oa1/EmTcwNzyvP51jp87MGxgGvcoJKmkj5rEN+2ZPERvk25zk
Z/Kus8CTCz8caZOmQxmCEj0PFccFMLAxt8rkAhulbehXMlprlldFShilR+eR1pV481OS8h0
JWmrn1r/F8x6cGnYDHqRiufPirRorpIpryNGdd+4MGXH1FPu/FWiwRxv8Ab0kEmNoiO4mvi
XSn2PoOeL6m3tC8k0zYGHXA70y1vbe+hV4GDBvWpWXa44HqKxkrPUtMAgJOT0ppQjLE1IuO
hxxTghJ6j1FSVcjCZHGRQE+br+dT4x1/QUoHJ4oHzEHlnPXkUvlnGTUxUdieaTByAf0pBzE
Ow4z2pdozweTUpBBAx0pMcEmkPmG+XgZPFNK5bmphjPP0ppX5jgD2xTJuY2pj51UHoOKp2o
P26Ie/FX9SH79fXFUbf/j7i5z8wraGx2r+GbuCf60x0xFJtB6cfmKm2jkdqa4/dSDHYdPqK
yOZuxf1P4oeF7G8NtNLOzAfMVjPBx09/wAKr2/xD0O8hlmtp0ZU52E4fHcYPf0pp0LwvZec
brU4n1O7OHuCu8xggcJngD3rjvEvgLw5aRCTTrszTEF12HczfTBH6V6slTe6aPAhTp3sj1u
11CxvrO3vLa7jeCYAo4PXPb61PPMi2s06tlY1Yn8OtfPfgLxGpt9Q8NXlw0aoztFJMvCbiB
g91w3Oa6//AITRLbwjqUOpX8f2xoycg8NubYGz74pzoShJqwoU+ZrU5O7uTNeTzk8u7Nn6m
oBOSQTgn6VTt7m3vAzQTLIE4Ow5qdQA2emKXK1oz7am4uK5SyT8xJ7j9ag1g48MMRwC5Gfw
pC5Zhzz2pniFwvhuNAP4iSCaIL3gquyR5tBzfufQjpXpVuALaE8/dHfNeYW7br2U85zjivS
rNW+wRF2BIRa9DHL4Tzcsldzt3NECYoSqH8anjRm8s5AIPNOjRWIBf8BT41RU3biea8ds9Z
yvoXLmGO40q5td27ehGPTivBpozFcywnhkYqfbmvc1lAYqDn2ryLxfafYvEUjIMJP8/wCPe
vSy6dpuD6njZjTtBTXRmchyjY9KdGQFG44qsGYKQTkEVZQb0XjGO4r1pRsebCfNYtgcA5wD
WzoOoy6dqtvdKf8AVsD9axYjsjOSCpHFWYiA+egrjqJNNM7oaNM+l7K5ju7OG4RvlkUOD9a
sDGGTFcF8O9Y+16c+mytl4eU+ld6nBzXzNSHJJoyqR5ZWKsbMdVuYyxIEaMB6dasc84GRiq
W8DxK0ROCbbOP+BVfZcHANZtBcBgLkcU4DJyTgUgUAD3pVxzntUhcUEj+tKSABjpTeOuOaQ
E5I24FAbkN6yi1Yng5A/Wp1KjFZWqyHyzCvU4YnPvVu0uFurcPjDDginbQ1cGoJlsEHpzTH
OCcd6cFHTH50c4z2pIyueWeKJUXxBdFpQoBHftiuLuDE8hk2yuG+6Ap/MVs+K7gnxHdvnpI
R+VZyzrcpEwb5RGq59OK9mlHlimepzXSgY85nnk4iK7SRhiAQOKYISJUWQ7RIcAgZ5rXaIe
YckHjJqpeBE8mXcMBj7dq7I1L6I5JUre8zk/F1k1q1tI0gbflfT6Vzdkss9z9lSMtM7AKq9
zXR+MryC9SKeGUCW1IjdGbBbOeg74x+tYGiTC3v7eVL5oGDZJ2b9v0r2MM5ey97c+ZxzgsQ
+TYtXAltW+zQ2D3EobaZQOAR2Has6We6kn2SRsjDPAfkV0njXWVubaxs7R3SMKZGUsM5J74
7nr+NcrZTrAkmcb3G0ZFb03dXa1PPqt33NGP7TAVK3rKWHHPOPrVlb97dQ8U0kgHUeZ/SsG
5lZ40UjBTIIquHOD6fWraRmpNHpnhvx3daZOSJfLiZgdxBbZ7Yr2vwv41ttfMcDyRec68FC
cE+mD0NfJsFw0TblbBNbumeILrT7iN7eUxuCCHU4x6V5+JwFOvdpWZ20MZOm7S1R9kbcduR
waUKc8dq5nwR4qt/FPh+OcNm8hAjuEJ5DY6/Q11YUbgfzxXyFWnKnJwluj6GFRTipIaqnbw
PrT9oJweopwHz4xjPTFP24IAANYFcxHtO7J5pdntUnAb1pwJwSRyOMUC5mVnGEb6flUUTCS
JJAfvDNWnI8lzxwCaz9Nk8zTIXBHTGfXmqS0uWmWguG6804oACe9Axk7f50pORg0guYepn9
8B7flVCFsXcXuw5NX9SGbhsHjFZkZAuoW3ZwwNbQPQj/DOnxgHBBWo3GI5MHt2+oqft2zio
yoMcn0/qKzOK5x2u+C9R1KX7QdQvLGxiA2ec53sMAk+2fQe1eValr3iPQdQeP+0dkMRPlxT
sJGOD3+tfR3xF1u30lPMltTdyoP3UWTgMRweDx1618y+PdPbTfIa4khe4vVFwyoTmMEn5cH
oP8K+nwvvScZ6o+enL92p7MztN1przxcL+C0SKeaTi3GSjEjB6/nUurKHvIoLpjsLfMC+Bx
2NV9B0+Ya5pdveweV5sZlRh1ZTna3NO8R+dDI6qoEynIIBDcHnIr0JRjdcphCTveWpvQ+GX
jgaawvJIZj86MJT/AN8nsR710VhHKloqXG5nX+J2ySfesrwpffa9HiVlCyR8MoGK3sDbnNe
LWlPmcZ9D7bCQp8iqU9LgcAhh0qt4ocJoNsByfWpu4BOPrUPjALHolkg4YgVnT+I2xDskeb
WQ/wBLl7HOea9G0879NgBf+AZrzey/4+33A5zivRLFwLKEqeAo612477J5+U68xvRyooUHB
JHrUsLEM+5AFJOOetZiSRh8sw57g1ZF3GqYZhk9B1rxWj2lGz0NFBISCoAX6da4fx/Zb7OO
9wf3TYb6Guxgv0EKrtcsp5yKz9eZNR0e6tRbkeYmVLcYNaUJOnVUjlxEPaQlC2543FNhwG5
TvV2N8YAYYJ/OsqR2ikKMu0qcH6irEc3IIGDX1co8yufIU6nK+VmusjD5SRgHH51YEpCAry
BVFXQ4wevGKk35ypFcU4nrQnbU6rwxrn9l6xDdCTCbsMPUd6+hYXSaCOeNso6hgR3Br5UR9
qhh17V9AfDnWo9T8KCGaQeZaDDEnovY14uOo2tNGlV80b9ivf6qtt8TbeAuOYArc9M5rttv
OcHHXNeAarqFzqfju61K3jdl88LG3T5BwP5Zr2/w/qC6jpEL7w8yLhxnkVy4ilyRi/Ixloa
ZXgcgmjAx0xUjJzkjHoKUqAPWuEnmINmOaYxAU5+pzU2NxyCajeIFGAG4EdM0Fp6nN3U4lu
mYfd6D3qfS7pIZWjkIAc8E+tQXCBZmO0RgdFHanWW9rnZHGkmeDvGcVpbQ9J2cLdDpQBtzx
SE/IR2PoKUcIAcDjoKRmGw+vtWZ5h4D4gBXWLp3k3fvWGT7GsWK7S3gWIOzY5O3nr2qfXpG
bxLfbnJ/fthScjrVdUV4yAO3NfRU4WgrnW5vm0Ltpdz3KkxWpkw20knFZ2rSTJZsLiMW0cT
l2Yn5jxjAFbGmI8FqzddzZH5VgeKNQjsQsN9E3lzEOGHOcHoauguatypDxU+TD88mcVcXLX
CTSyrEx3AtHt+WQdj7EfrWRDE81wFhQhieFXtVy/uoZpGW1IZOgYJt4+lei+Dvh9qT6emo3
h+wrPwrSJ8wB789M17dWrCjG8mfH0aM8ROyOPsPC97qAmllICQsoODy7HsK7eP4eWS6TEJw
yXB+ZmDfdz2rvrDRLPT4UtYGjYJ/FnJJ/vVDrWq6VpcTC+1W2Rs42b8t+QryZ4ydSVqZ9BT
wNCjG9Wz9TxHV/C9zaPMYMyLEc5PBI9a5Ugq2SMV6h4h1jSb2GZ7XUE3Kp2oD96vM5huJI6
da9ejKUoJy3Pn8VCnCdqexCCfXFSRyYquQd3U1IuAK2OQ7/wCHPjKfwv4mhMkuLG4YR3GRn
C+v1FfW0LI8CyRuHjcBlYHqD6V8IRFhICDg19gfDTUYb/wBp8cU/wBoNrGImfv9Pw6fhXzu
b0FZVVvsevgKr1gdmpbtmpM5xgYz2pigqQwP51Ichh6V82esAUDB70/5WB7GmqucE8U8qOu
BSE2UrgstpOzgAhSRjtWP4ZkMuhRg8lGZf1rT1mRYNHupWPyqhNc74IuUn0+4jU7iH3g57G
t4xvTbNE9DpggXAAwM0H1FT7AfrTNuCOuKyHcwr7/j4kGRkd6xwqrcRkL1PatfUV/0pzk8m
szkTLxjkVtA9GHwHVY+TOeaCuYn4HT+op4UlOueKGX9xIQOcDn8RWRwNieMtIeazfxJfTp9
nsf9IMeMbgq8AH3OK+WfEU17qmtvrWrDzYp5cvGOMIOMD6DAr6e8d3r+JPFOn+A7KQhPMWa
+K/3AMhf6/lXmfjjTD4S8TwGa3trpLuQRrbBc+XbLnOT/AHnJJJr6ihL2Umt2z53WpFJmRc
+EHXw7o/iCAZtI4DGZHBDOS3y4z/DtGR9a4XxjLcSSwzyMXlyAXPU4HH6CvfhHFqnwdtre1
Imjse5OP3ak7c++MCvDPEsLPZqr43jLD8K6KFTmWvRg4O7F8J6rC7qF4d/lkBPU9j/Su1z8
o5GOvtXjFi0ltdAq7Jv5BFd1pXiF022t6wIPAkNZ4vCtvnge5l2OjyqnU0sdWpGdxOah8Zr
/AMSzTx0wqkj8KdGyvt2MGB5o8c7Uh09ScHaAPfiuCjH3j1MVU2+Z5hp53XMnPfNejWChbK
DcB9wV51Y/LcMMHIOTXqNjGFs4mIHMY4x0rsx+6OLKpWjJjlZQMBFA+lSLKQucDFJtXIJUE
0nGcdq8qx7yqX2J4pC8rt/eA4qR1DqQxzntUUYKkY6GpGBHB/WszOe55B4ntDY61MpwA/zr
WRGxArvPHdj5kMF4ijKEqx9c152XKdT+FfUYSp7SkmfF46Hsq77PU0Y55EI5yPSryzLJ25F
Y6yAckU43BhBk456D1NaTp8xNPEchpyXscCMHJz/CB1q5pfinVLGG4tLK4MUN2nlygD7y/w
BK5IPJPMzONxNX7UESKBWMqULa6lxxM6kvI77R9UtokjWW33uvIkY5Ir07w/qtsJFns5vKl
2hT7/hXiaF44wpBZMfkavaXrslpcJtJUA8gHivHr4dzu4nvU6sbKMz6Nj8S+UcXsJwRkSJ0
Nbq3ETWwuN6hGGc+gNeU2mtwahpIbcMgYq/oetqCdLupStvIcI4PMZPce1ePKi/uFUw6a5o
HoYu7YybBKuSu5Tnhh6inkqi5JAA7noK8w1vwz4h0i3mvdF1R7kO5mMUxUru/3iRjI9OKXQ
PiQL1jZ6zbLF5S+VdHeD5bYwWwOq56ntmr+ruUeam7nA5KLszr9aeFJ1ORuPy496fokZ2yz
suM/KtefaRr11qOv6ovlx3McLi2FyrcbFyBgdyeua7XR9QKu1vK3yYyD6VFSm6fus9KDc6F
4nSHLc5HHSo5CwjPHQdahhvbeXJSRSFbYee//wBep5xi1lPTCk/pWBydT501WEPqVzJMCGa
VmBJ7ZqOBEDNslByKffMHu5icHLk8+marT74TFGkrAeWvAPtX0cV7qRvJ2k7F+zuYYILiKZ
yNsp2lgeRgdK5fxVay3FstzHGbiFAAxlY8D29quvJKWAMjN3wSay9c802SMoaUq2SoJ6Y5r
ooU+WpzJnJi6jlRcJLY5bTrSR9csoI1QvLMoRW5HXjNeu+IdL1O+lK3Xi1ZZoF5htwVVPbg
9q878H2R1TxlpltAmQsvmE5IwBz1r2K0+HOmW2sW93qE801up3NE7ZUyEfM5J559K6MTVhG
au9Uux5OEpTnB2V1fvYxtL0htK8MTahc6vKwkUyRFc5xjrXkZWG917/iZ3jRwMx8yVssQP6
mvX/iVqlsp/srT7mI7UyUToo7L7Vh+E/D8d1AL+4t45FnRo8OuQR0I9jWdGryQdWp1OurQd
acaNJ7I4fWo/Ddugg03fLKMZcv/AExXOuo2jBwDyK9u1zwrpkWhtp8Vja2sZfeGRPmDfXrX
mt3baVZQyQzQHzEGFYE812YetGpG8TgxeFnRl79vkcswwcbFINIR+7GB35qVzvOBnHamKMr
t6c11HmjlHA9fSvoz4B3sMmlanZPeKZg6yCA8EcYJHqDXzkCM/L2rtPho6j4h6UZXKr5wOA
2MnsK4sbSVWjKP9aG9CfJUTR9jgDcP604Kemfehfmz8wHtinnHfnHFfCn0KbExhfvc0cZBP
86UbQD2IqGRwEZvQZNBS1OM8Y62sdpPYhf3WMO2evsK868O+K20XUy9qg+yyHDI/ORn1qz4
yuyIZsO26QnP51w1mdrLlhtB5Ir6HBYaMqT5uosVU5GoI+ooJkubWG4j5WRAw/GptpBBz+d
c54G1NNQ8MwruDSW58ps9R6V0rg9cfhXh1IuE3F9BqVzm9Rys7kdST3rJkJ8wAnjIrU1BiZ
HPrmsdvmcZ9e9VTPYp/AdqinCkcDaM+9SHHlPjjj+ooiYeSv0FPOSkgA4wP5isup5UmYHw9
ubV9Z1rxRq1wi3dwwQDH3UwCWPoCcD8KuePbPSr2aRZ0jfzbKQrOCM78fKM+nFS+Jvh5aSa
TDJpk8tjdwRCMvAp+cY5yB1z714HrfiTXdNs7/wtqA3vFgozcFRjGR7EGvpHD21R8u6/I8S
HLG07nXaFrobwA9lGcPMwWYp90EHOD9fSuI8RQq1rGy8ruKgj0pfD9xK8NtZm5UWcamRYt4
JDH7xOO5/HipNc2myiwNiZJya7VT9mtO5005KT1OKSz2jkZA6e9StHlcrkkdu9XGCNgq2QP
x5qFo3LnZwcV181xciWxd0vWZbaSKCQv5RYD6DNdj8QZAbm02FSqoCuD/s15+sZadFPJ3DH
51f8UXhS9iTJ2oMHJ9qxdKLmuVFqs4q83dIwrFt04PQk89+9evWqMtpCrddg6fSvJNJCvJC
QRkkdfrXruWATnAAFceYP3kjuyx2g2RSKwJJ7Use3OW696a2d+ASOeabnkgDj2ry2j3Kc/e
LS7Qpwc7Ru+lBlBA79/pUMAZmAJxkY5po6EHPHeo5RznqrlXWrRdR0e5iA52Fl+o5rxaZSs
uCBmvdkGE+9kEY5FeP+I7JbPxDPFkiPeGwOwNexl07NwPBzWneMaiMgckc4qGZmZ9uMge1d
RHYW2wFUHTjPSgosUpXy13euBXfKv0SPOWCdryZk6VpWoXzH7LZSzAY+4ua6dfC+sWGnf2j
eWjRWyZLM+Mrk46dal0TWJtG1VLiI7k6SR9mH0r03XZV1LwTcT2zq8M8RdCvt2+vFcGIrzi
0ujPRw2Fglpqzzf7JbXmlO1pdJIw5KDgj8K5KSWSG4ZGBGw9D1NWmHzcHae23io3ZiSJgJO
MAt1H41tTg4PujOtP2iXRo6Pw3rjQSiJ/mVuOTSa7qup2VwZrfUAvPCRjIUehNc7bEQzhgS
Bnqa6KzuYCn7xVfAI5GawnCMJ89rnXTnKtS9m5Wfc27Pxh421rQpoF01ZVCbftqt5KqB/wA
9M/KfxxXJz6vpV/bCe20sabqdu+52t5CYpk75B+6c+nBr0TwcNPvoNQ03UIJbq3KiXyEO0N
jrk+lee+NNV028vHs9FsIrSxtyVzGdxdvYkZA9ulPDuMqjjGFvQ8rFU3SWsrm/4a8TW2kWi
W8AhPmr5swTezyN2X0BruvDviRtT1EeQht3VtrbyAU+oPP44ryJbXR49N0W/WZ51mdxeQof
miweAPw5zXWahok1pYw61Y6jLPAjo3mJjzDH0B/3hmufE0aTd9m+rO/CVqvs2lql0PS9Sjv
LC6+2Wclw4x++SSHbDKD6Ecgj1xVqHxhE9pc2l2pieOAkux+8vQMD36jNN8L+IYJWl0nU77
F5bgLm4YATqRlZFPuO1ZnjGy0QafdW0M7WNyiG5jUcxy4647D3AxXkxj7yhNGvMpanl9xJ8
zSkYHJPPaoriRiyE4BKLjn2qodUvCWQSgBupCDNB1K9Mew3L7R2PWvolRehhLE3d0ix9nuG
6Qu2fRDWbrMk9iIGETqzEqBKhAIIxXTTTyDQtOlS6lBMbZ+cjkMa5bxGLm7hjnnvZGWIcbm
LAfQZoou87MyxDk6V4nU/B2wgl8R6lfsikW0QRVX1Y5/pXqHjOyuL3wvNDaTeVdSkbQGwev
SvLPg9cSQT6oo5z5Z+vWu+1XXo0vWSOFr3UYTiG0TnLdia4sVzPEN9jTCW+rrzueI+IdL1B
L+61SFSIEmMTnOcOO1ei/DKOX+wbr7TcKfNk3Rwg8pxyfxrL1dPF5W4jn8PwGKZ98sSMmS2
epweorAsZ7nSL1bo2l5ZZHG8ccdgeldk716XJdXMaUFQrKrZ2+Z6H4rkij06TzWKsOFOa8K
1K4NxdyNyecV3vivXpL6wTeuBsBJz1JrzORzuLbuM5rowdNwp6nPmlZVKvLHoRncpOTn+lI
pGGJ49BSZPWnRjBBIB5rvPFGjr9a6vwMpbxrpey5htiJ1bzJn2quO+a5g/Nl9vGa9z/Z+0X
TNRvtV1G7tfPuLRVRC6ho9rZzwe/FcuKqezoyka0Y800j6Ih3m3QyBDJtG4r0J9qlwOo/Wm
qoXCgBQBxin7RgMCcetfCS3PobjWB6rWdq04ttHuZTkEIR+fFaWBjnHrXN+L7lINDaMvlpW
AA9e9EVeSRrT1kkeJeNb1TcCJWJ24B9q5+2cmMPGTk9RVzxFFc3t0JYImwCQcjAqja2N9zu
XbjsOtfYYbljSSucuJUpVG0j1v4XXw+3XNpwPMj3/iK9X4fBycV4H4FumsPFFlLODFFyrN2
5Fe8iRGQshVlI6qeK+fzCKVVyXUuF0lc5W/bdM5Bxg/1rIm5J45z2rRvZN0smBgE8ZrPkIC
jjIPOTXLTPejpE7yABrWIsOqDOfpQu7ZIGK4HTH1FFmwfTYGHOUBrH1XxV4f0a4ez1TVIrW
coGEbA5IJ68Cs1CUnaKueNKSTdy34h8b6zbSzRWdvZIhXagl3SFjj2r5h+IOoajfa8rX+lQ
2Fyq7GELEh/c56fSvoTxD420h7Se6S1FtdRRmOBSin973YZ4wPl5NfN/iW01O6vW1O7ErxX
MxhE8iBVZwBkDHHGa+qwaaqNyPHqpKnaKsSeFRI1z8rYyh47kcZwTWnrjyxSWisplRlJAZi
Mn+VZXh2Gazu2hlTO1Sw59+tdJqkYuLWIuQ2B+INelUel+hFFe9bZmKAoiXKlCeSDUTjbGc
Hnv8A41faMCPcwOarSxuwKgfTNcvNqeo1oVrNVN9CxJIMi44681X8XOx1ubP3VXIHrxWlaQ
g3cCtxhxWL4nbfq9wpJwvH0rem7zOKurQsVLCfykjkQEbTmvTdG1+21K2EZxHOMAoep9xXm
1lGRbRkgD3PeplYwyq6nY45DKcYNZ4iiqy8zbC1ZUbdj1onknPXoTUceDwRwD1Fc1pPieOZ
Y7fUWCSLwJezfX0rpVfG0g/KecjvXhVKUqbtJH0VOrCouaDBiAMkcgY69KavLdqSUqXwvBz
mlHyjk/hWaL5uZ2ZNvUAZycntXB+PdPAaDUEGA/yN/Su2WQqoyvArP8QxJf8Ah64RlBZE3j
HqK2w83TqqQ8XRjUw7j5Hn+l3Alt1VuWQYxnrUdzOfNYODGM4wawzLNEhELlS3Bx1qBorqQ
5klPJ619D7FczkfJvGS5FC2xutdRoqkzKufet7SfG9pp2i3elXDSTRyg+WI+dpI5rgmtc/e
Jce5qNwkbLEqYbOWbNKdCE1aREcbVg+aJvx3drOmPM2OOz1K7rIQ3Gcdq5suC5AJ2ds9amj
mkiAaN+vOKr2S6ErFN6NG4nAJHT3qxGSoYxsUzxwetY0OpMWBkj47Y7VoRXMTqWEgG35iCc
VnOmdFKsu5eXUrmC9TSUvGtYboCO5kjGSIyecCvVJ/A/gy6vtJj8Put2l5byRgs/RgnDEeu
eTmvFtLU3FxPfSLkyNtXPavYfhLaPdeK5ZZGxDbW4Zcdm3da4MXHkhzRdrfibU253nI4nTN
OaKXUNMkSIzWIl8oY+dy/wAoB9gfyzW7o+sTWujLZJFu8kYuGmTKxbRgg468jrXS3vh22fx
GdVgVUma7eaQ5+8u75Riob/w4L9Ase0FJWcIeFYE5APrzXDUrxqfFsepQoTpq8TBmvru+uL
NdP0qGK/u1ESBJWO9APlZkbIA7/SrF3pmrLYX832xJxEpWRBH+7C427h6Enp7c16P4T8NWu
n6YlzOqzai4ImmHv2X0AHFHi+0t7LwVfrBGqKQM47nI61yfWVzqMESqav7254M2k6o8gX7J
KN2NpYbQ351Hd20lo5hupEjkHVA24j8qt+ZJ9pXzXYLuBBznHPpWXqv7vWrxQxI85ufXmvp
KUpTdmeXVtA031SyPh22tw7C4tmfKlT86k5GDWHNdtcZR4w6dNuahcllPAzUcf/Hwh6DcP5
1vGjGF2jmlWlJKJ2Pw/f7Fqd9FEwVLiIMFJyflPP6GutudNvZNK1ibTZZIr28kGJgfmVQeg
NeU2l41rceepJZCeCa7vQPF1utgRcXYiw24g859q4MTSmpe0gejhKtLl9lUMaXwl4hgtpZR
qEks+c7WmJLHuaxbjUtV0+xa2vJi21sbWOcH05rq9T+IFvHG72eFk3Y+YdRXlmparNfXbSu
5+Y5x75rWhGrP+KlY58VOjTX7iTv6i32qT3suZG+VeNorMc5OSSAKdk4PGSe9M6j+deglbR
HjSk27seuOSAMU9X6KFHXrTAcD2FETYJ3d+9Mgmzvk2IMDNe/fs7Ldpda6TGwtZI0G/sXB6
fXBr5+Q/MD719R/ALTL208FXt9ccW97cboV74UYJ/E/yrzcymo4d+Z04WN6iPX9gbp9KbJI
kSMXcKijkmkknSGIySnaFFcVq+rSXDln+SEZwmetfIWuz3qcHL0NW+8SIgdbQZ2j77dPwrg
9W8QLKzSTyiSQ8bSen0FZmu+JIba2aMSqDg4Brye91y4nmdlfbzjOa9bCYF1PeehpUrQo6d
TqdV1+MMyqMkt1X+VYzeIGGSh3HORniuZmnZn5JbmoN7NgZOK96nhIRVmjzZ4uTeh18XiEj
94FPmEdc9K6bSfHN7ZrmC6cDHI3cfiK8sVmxt3VbikZCMMeaVTBU5KwRxk+p7vpviuC/VTM
wVumexrXaQPFuByPWvBrW6niChWJXOcN0rvtD8QloY4bl8qRz7V41fA+y96Ox7GHxqqe7I9
wtLtYPDsFzteVUjHyRruY/Qd68g+I15o+u65pNxDMIpVWWCeOZdjRlcEbgfrXq3hucS6DCV
5VCVH0rwj4q3dlqPxFkht8I0MIjmYdCw5/PBFY5bScq78jzsZLkuvM0r7Sm1TxFe30Nyrf2
cBc+Q2EeQKRu2k8A1ofF3U9IufB+h2OhgpbQj7bhjltznnJ7nOa47WNXtZtQuj5UiOhKRKO
pyOrN/SqU6zXGizRyEyHy9oJ7YFe9Km1NSl0OBcsk7GrpUasySlAZGhGT3wea000e+1S9gs
tOgM08mTtHGQOprM8JM09lFK2DiNUyfbiu30SdrHxXpEsalQZtr4OOCcVqrNqD6sbe9Rb2O
S1fSLzSr6TT7+Lypo8EpnOMjNZkgwueScenWu18XWl3f8AjbW7iGOSYrcFcKpPAAArkpUKO
ylSpXhgeoNc00lJpdDtoycopspWSFtRi6/eya5rxDzq1yeCC3Su2s1VLpHI5w38q4rUFjn1
2RZXKRNJhmAyQPpW2Hd5NmGKWiRYWIG3ReRtUDBFRlCrFWBK1p+WViUpydvQ96qu0gO0pt9
cjtWkZXegpKyKgTrjH0zWrY65dWWIGdngz90/w1mNGN5CAgDqc1EWG/DDnPUd6coRnpIIVJ
Q1izurbWY7h1YuMZ4J7VpRXyu2HA3Z4+lebI5j6MVz6V0FhqY2qXc70P4V51XBpaxO2ljJX
tI7EvktnpjIqtMFuoHtmO3cNvHXpVFb6Jh5okLZOOKtRv8AvCHXJXoRXG6TjqelHFKS5TyX
UrZ7W/mgPDxuRSpEZACST34rqvE+jSz69AbGJpproYEaDJLAen0pLTwX4jkVlbTjFj/nowW
vejWjyJyZ8xUotVWkjlZgY7IzMAMfKo7mshfm3Ox5avT2+GWt3oRJbyyhA6KXJ5PrgVwviX
RG8OeIrjRp51mmtioZlGASQDx+daQnGWzuYVIuO6MzAI4xx+tOH4mmIuCAOKvWFst5qdtZb
yonkWMtjpk4zitDFFcNTZmCoFHVuK9SX4Y6cspWfVZ2Ctg7YwMVZHwu0cMrSahdZHYKtcDx
1FOzZ3fU6rVzzuw1Ke0gSEKkkS87SP617H8Htcs3129t9/lvPbkiMj05ODWVdfDjQrXQ77U
VuLpxaQtIQzqNxHOOlY3hHXPClldCSzluLK8lUxkznAAP8ORxzWOIjGtSbhF6nTQk4S9nOS
sekS3JF0zdRuNXYWTaGznIweehrKVgM554rnvEus32mz2SWc3lBoyxxzu5xzXiwpOo+WJ9F
Oqqa5mex6EwMTxNgsOR9KyPiPMsPgq43MsYLoBk9ea8cPjLxHCS0WoPGTxlOMg1UbxHrmp6
jHHe309xGiM5R23LnpnHSqjgJxlzt6I8+deLndGdJ5sk8gVHkH8OxCaiv9LvjqdwsVrNJhs
ZWMnPFb63ExwftDLnjAOB+lQT3htQZTP07MSSTXrUqk7+4jlq04NXmzn49I1HASWAxlj/AM
tCEx9c9Kkm0G9tRFM0lsMsGH75c8H0zW7o2p6JeSEa3bmBjMCJGckN2G7tXcH4a6a1sNWmv
Ins2G9BG42kdgSOa9ynhK87XsjxKmKpRukeS/2dHCs8txdQKoJ24fJbnqMdayrjRLiTM1gX
kXG4oeCf90d69S1MeGNGtZYLWxhnugDhky4B+przYanLJrqTE7PMbBGMY+ldLwUaX8SWrOe
WKdXSKsc1NHPGzLMjIc9GGKrFQWBxmvouw0jSPFHgiOe+t1adXaPzUHPHcn1ryvxB4Nu9Jv
C9ojTwK3pz/wDXrwqWMhKbpy0aPUq4GcYKpDVHDMSOgwaYPWrcsJEh3IVPfIqA7QSB0ruPO
Yi4weadGpb7oyKaORgCpbaJ3bKg9ecCgRfhs3glhNxGFWdBJHk53LnGfzBr7B+GCxj4ZaSY
5A4KN0XbtOeR+HrXzB4Pi0keILWXxFC76T5ga4SIfOQAentnqBX1LpPjDwbeaGLDwvcxxC3
j2xWjKY2A9geteTmtKrKiuWLtvc6sJOPPa+rJNa1MPIUUny4uvua878Ra4sCPv4GD0NbGrX
Rjhd2b1yM14r4i1qWW8eMElM4rx8FhnVldn0lWrGjTM/UtR+0OzNJuGcjPWsckMxI9c80PI
W9s0zgnHOK+rhFRVkfPVJubuKAd429fX1pyDBGQOaRDj5s5HpThjOBzmtDImUAMDt74ANTB
GzwOvJAqFOTj2rQtog7cnPuD0qWaxJ4WRoQM4I6+9aVmziRfLB57VHFbAxBSh3fTgVo2cTe
YI4kLljXLUkmmjpjdWZ2Ok+N7zw14T1O5lRXgiUCIMefNPAA/n+FeI6jqsl1fyXk0pknmZp
Xb1JOa6TxnqaRyR6UjBorIEyY6NKev5dPzrz8tvd2A21rRoRoxulqzirVXUm22ekay0s2sO
6QjeXJO0c+wqvvuZ5QTJJ2VwOBivUfjiZrLV9JuIoYVSWJgWiQKW6dxXndvbtPpf22NlKMd
reqn0NSqsZw50ty+VxlyM2/B0XlyvZkBihDBQeozk16tNJopgtLm4tRZvHKuxsYO7PH1zWF
8NbJRpk7tEu5pDiTAzgDpmuZ+M2pTpFa6fHcsDneQG6AH5f1/lWMMQva8lrlzp+5zXsdV4n
8QSS3z+H/Du57iQGa7aIfOAT09ie59K87nkZJWRlbepwQ3r71hPr13f2kHiLS5WtNf00AXT
p/y3ToHP8iKwbXXLwXct28pleZy0iMeGJ9PSuisnWd77dDPD1Y0la2/U9B053llld1UBEPb
pXOroOqahcPc2VhPPFuPzxplR+NbmnFvsN2/KO0Y4z0rrvAk058OPbBS8ZnYs3ocA5rzZ1v
YRlNHp+z9s0mczbeG9cnULHpsgIGBuIGPzqrreh6jpOmnVNQt4o7fcI8+aDgntgV6TawyRu
rKzguSuR/Oq3j/AEZr/wCG88FvEGmWaNkGeXJPb35rgpY1uqovZs6q9Dlg+V3PE94kc7fuk
5HNNGWdeMqevqOa3rH4a+LYwd0EUEJwWDyjmti2+GutySpvmtkBcKTuLY/CvZ+t0F9tHlKj
Va1idR/wifhmC3R49N8/cilWlkbPIqWDS/D4hcf2RbIUPA2En881rzeX5ItQ3mSQ/uyUBPT
jNY000MM7RuZd27HyIxIPvxXz8q9aV02z26FOhZOW5w3xB1B9P8Q2MWmQRQQR22XVVwHO48
n3qtpeurcwiVwEY9s55rrdR8NWfiDUvNuzNEsMQHzDYWJJJ60218C+H7YbjPKdvIBfAr0oY
ml7NRnucMsPUVVypv3WSeH3iuvFFhPgeZEWx9CpFdPIZC7ADIBIPvWHbWNlY38UlrAyHDch
iegrWGoyxkhdMuJWAwAMZPv1rjrydRLlWh0wSpyfPuCM/wBoRZOnH414b8REd/H2o/Kf4Oc
f7AFeyXOoXk2XSx8kDhfPkVP61l2utWFrFe/bYrY39xLlm2eYMYAAzitcHKVKTlYzxkY1YJ
I8T/fOkavbqGjGC6rgt9fWtDS7S9TVbW7FpMY4pkdn8s4ABBJJxXqwktLtzDHMsk0mXCww5
wAOQOKqah9rfR7mzt7TUGDI2C0eBnt3r1Xir6WPLWFS6nQGa6N60DxHypJN8bdRjrzT7/Up
or026KqkfNn1FZCeLoFsktZdKvjIEUEqoBJH8uapy+J5L+cW8Wgzl4+Q7uBt57mvGVKbnex
6ntElqX9Q1Ay+HNSTkl7V1YdTnt/OvJx4a1q3ZTPZ+W6kNtZ1BH616famSef7JdRWcUbMvm
j7UC23INM1yC6vbiWYXVgAJCyqrszEHoTxXbRqOjeDRzVKSrSUkatvqtm8CB541YqAQWAIO
KyPE0a3V1YXCbZIRAQpB4zmsT7LcTrLN9otVSGTyySW5OM8DFXr24F3ZW0Ed/DbtBFtc+Ux
BPrUwp8krx6nTVrOSUexnz2TuAFCkjrmptHt1/tO+GQx+y4x3JLDpTbax+05gGsySNIdoEc
OM/iTW7BYWnhq1Z5ibq7lGTjkgf0r2MLgJ101J2j3PKxOMjSacVqWbfR4orIXmoOBEScRg4
JHeuQ8QanYNeSSWUKqhGAi9sVf1CfWNTjklxsTHyRsRkCuT1XT/scCyPPumYZZB0X2r3/ZU
8PT5aUfmeLKrOrK82UYYNT1q9W3tLdpmJx8o4HPc16Tp0droWlJYTXzXt6v+sYHMUPoq+p9
TXH+GPFkumQtYyeUIXGzhcHn+LI647juPpUt5cTWt5OmAoBJYdevcHvn1qsLKEX7Ru7MqvM
/dtYj1O/8mWby2L7yeT1rmPtBkvFdlxg5xT7q7kEu5myBwM1QjYtdK56lhXDiK/PLQ3p0+V
ant/wx1a2bQNQsppMlZdwj9Ae9dPdCzK73GYwCfmwea8R8N6p/ZmtrIV4BIOD1HpXdeItc3
6RIkCblePcfWvkMThZfWLr7R9pl+Ij9W1+yea+K57ddZuI7YAKGI4/lXNEhug61qDT768Z7
mWJghOS7cD8KquWs52TyVDL/AHua+ghTcYq+x8tVqKc20OtdPmlfJRwPQDJNajWV9bBJmtn
iToBjANV18QaqqbYphGBwNigVRuLu+u23XNxLKR03NXZzUYR927Zy2nJ67Gyj3WGby8Z7Zq
5YXV9DOJNzoyHIZTgj6Vzcck0cB+YkE9M077TLuzyO3Wkq0eo3B9D1S88XyXOnrDenD8L5o
PX6iuH1CUNKWGWyc5PeshrppUwzsyDsT3p0M6rGQdrKOmTyK4/ZUotukrHX9YqSVqjuWCfm
9qD6jvSqUlTclKI89iB6ZpjvfYapPdiM+lWFjYkY69zSLEWOFOTV5LN1UHcBn9aG7Gii2Rp
GfK4GGBre0yCHz4xPzGzKHxxxnmqlrbk/eUnt7Ctu0tWeQELjA4z3rGc+U3jC+w2C5tDfXF
lJIsU0Tsm1j94A8YP0rRuLpfDujyaqxDTyHy7Yer9z+A5rJ1TwncanfR3FvIsbSECUscAD+
8PoK5rxVriXcyWNsAtlYL5NuAfvDu59z1opxhN86ZlVnUh+7kczfXUks775DJlizMepJ9ar
hsFiBjNJtLMAR70gH3senFbPU5kfYXxD8Lp4vvLK2a+W0NqhbJXOc4FcNB8MrewmlFx4iUM
wwVQYBHbPNdxqmsLcXDSS2MbsoAUsegwKSBrcaZ9qEMSFmJZiAdv518osRWpw5bn1EsLTbU
pLUo6SIvDGjtbRXAcqx2uf4yR1rwbxtr7a54hldZhJbx4RSFxyBzz35zXY+OPF7/aXWJzkq
UtyoBUAdyPevJZHLOznksefrXt4OlL+JPdniYucb8kNkWrC9l0+5E0T8OpjcEZDIeCCO9Lq
FutjfkQs7QkB4ncAFl9eKonkHb0rfhdNY8NrYyBVurEFoXPG9OpWu6TscMVfQ6XwX4l0Z5T
p3iNCBJhVuA5A+jf416aL7SNA3R2DxwW8zZ3EllOAK+bclV5X6VuaV4ju7O1a0lJltWbdtP
JU9Mg159fBKcnJdeh30cW0lGXTqe5jxXo8MIYXbzMCcBIzxWfqni46pbw2UEjNtdZT8mB8p
zz+Ga5fR7Ia2kkmkulxGCAyngqT656V0OmeGru01mCaTYqqcu29SOnSvN9hRhLbU9H2kpK9
7o35fFUEloI442cZ++qk5P8AhVvS715ZRMiSmMuHbK4A9+awbqVtPheWS0WVQwAEcgz19BU
qXk6I7XNr9mR1wCJlOAe5FcappPY7XyOOjN2fVZ7OKSVf9Wc4UjjrWfBqE97EjPGrRl8N2x
z29aotfPNaxiSa0MancDJISGHbgCnz61BaQIUkiAK5ACsR9RScJPchSglaxe1W+s7K7LXDM
u4H7q57dT+dUHu9OEAcXSYfBG5hmuW1y/s9dWOH7S8bqxZnMftjAGay7zw3bWtq14ly7Roo
dkZMnBIHHPvXZHDwslNtMyVaqk+TZHXXVyksMjQyxuEVt2yQFgCMDgGsOzeSLX9PaTc25Ze
/T5awrDUbDS1uUht7mQzJsZsqMDrVka7YiSKZLa58+IN5W+QYyRjkAV0xw8oaJaEPEKestz
rpUE8wjAJxyf8AZGOtPGmxqm2JySBk59a5q4uxZxW7315duJ4Fk2xMsYGe3TNU5vEekxf8u
d1Kx6Brpqyhh5te6VUxMU9UdFbaffQ6lZTSjYqzMc7vvDaas3upM58nzwdpI25wSK4l/Elp
I6Y0pm2HIJuX4/WrI1jRrnSZS+jwrdxyBQC7H5SOuc1rLDzbTkvyOeFeK2RJfTTIDiUltx2
nPb61i3DyFSTIcHg89adNd2jACPToF2jqWY/1qFJ0DtttYDkZyUz/ADrrhT5SJVebQfBKEm
XDgMe+etakF20Ujs8q7eB94dK5+Jkk1R7mS3ikxjCMny/kK6axvLVCsg06zidejCIU60dL2
Jo1JX3I47uAWeoBJFGblW+8OeOag8qN4pLh7qIQxoXfnsK0Yru4uZXfy7dV5IIiUf0pzMje
GPmAMct1IrgAfOvoazUrPQ0d7amLp3jew0izkNtppurw8JLKcIv4dTVNvEuu+IL/AGKUgVu
NsK4wPr1pt34dsLr59Pl+zuBkxtytdT4Z8O/2YizTYkkI3EjpntmvosNVqVmop2SPn8RTVJ
3erYltpIigF5c3D+Yo4RjyR6muV1+YzykKCEXoT6969OvoFfSnKxszEbQo6mvNr+ylUvC6M
CpO5T2r1cTD3OVHBTfvXZxrZD98A9q07bUHuAba6csX4VyehPY+1Up4ikjLjAFRJuVgQOn4
18/GUoM9BpSHThkleNiQUOMUkPEikjODV3UbWZIo55oyrYAJIweRxmu08E+ELaSeHVPEKM1
sMOlqpwZP949hW0KFSpU5IoiVSMY3Y3wZ8Pte8Tt9st41tbFXy11cfKn/AAH+9+FenXXhHw
14atFEt5Jqt8f9nEY/xqxqPihrwLDbRi0tYwESGIYVVHbis8vBOQZmOD05JP1r3KGWQhaVT
VnI8ZOzjB2RwGorPcXxQndBHlV+UDjsK5DxLZeTJFcBCuRtOe/oa9jl0+2diAFJ7cVzPjnR
z/YguFQEeWWUj2qsZh1KlLvuRSqWmjy+zt4ZiA8hBzyPSujsvCDX3zQyM4c/KRWNo1ql3eF
GYhcckGvffAVpY6ZbGVo1ZHAKhxnHHNcOCw8KkOecbo0r1ZRdos8ql8CXCQbopt5HJGK5u5
0O9glaMxPu7gCvrS6udDmtGiOnxYbowwMCuavdE0O7kzbQLGxAUjdkNXXLBUZ7KxzrETju7
nzE1pIjGMrg5xntTDAy8jHy8HFe8an4At7iLzIo1ULn5c8tzXLTeBLpHZofLaM8hf7vtXJL
LZfZdzoWLXU80tp/Ikywyh4Ye1bUKJPEJIW8xR1x1Fa83gq/O5o7bdzgAVzVxa32k3TZDwu
DhlIx+dcNTD1KXxo6adeMtmb1taFgSBgfyrQhtSXAcZ9RWNp+rRzyCKTFvNjAP8LV3WiwLc
3Cq4V2KkAMO+Dj9a8+opJ6HqU6kXErQ26KOeg9a1bOBWJzwByfasDTNds7i5+z3bi2mVtpD
cAke9dFdatZaVph1B8SxKdsYB/1z/4DvXFKnUcuWx1KtTjHmuY/jPVUsNMGmwPi5u1BfB+5
H6fj/KvI7uRZJcr91eB71qa5qEl9ey3Usm+eVixPpnsPasRiAq7emK9GMVCKijy5Sc5OTE6
kbaeikll9KanEowOpqVurHoaYj6yv7S5llIisp1DAEllA7CuT8Wa02jaDLYXkLxpICVdHAY
+n613Ot3RtpriRyxWNQf0FfOfjHXZtZ1iXcxMaHgZ4r5vB0/a1LtaI+jxtbkpb6swbiaS5j
Es8rM7E8mqDnJA6Z61JM5IVOmBnimxKCSzDPqK+kR803cSJHkk2KCSegrqNOs5bKOHU0hWZ
VUSFZFyuR6j/AD0qp4etI5NVj81cq3ArSlvH+zRWsYwikAgdxu71lKbvZHTTprl5pGVrtsf
NS+jUeXdMXwowFbuPasZXPQ9j0r0OS1tLyK70K4ZUJPmW7Hjaa89ljltLuS3mTbIhKsDRSq
c10TWpcmpd0zV7zR9UW806bypEP4EdwR3Fe0eGPGGm+IoxDIy2t6BloWPDe6k9a8EG0ShTw
M4J9KmWRoZg8LkMpyrqcGssRhoVlrv3HQxE6T02PpSS3gaxVYsbS65xznnmuY1czeUfNXAz
tQKe1cToPj2+siINTeS4hGACpAYD8ua7KG28O6vY/bre5vLhc5YrPgr9R2rx5YaVGV57HrQ
xKnG0dzBWaZUG1SVBww9BVvULiaWxtSr9bUYXGeMnJFWtUsdPSzkkt5roNsOGFxkfiMU4aN
bXVtaRsJWEEWwN5hGec84+tbOcLKTCKm2cvBE019GmSCThfQ/jXZapE0fh2cyuvmPABtHJw
GGf51zuu6dBo/72KBZFGFw0r/KcZ9a56bWJCfkgTnq+WPHpyelb+ydblnF6GXt/ZKUGi2be
RR86ECQbwB1IqsqmNssQpHPNNOvSAB00+zOeMmMnH61vBGNtHDeWNozMokJEeCuRnrXVJyi
veMYS537vQzdXkluvszOzGFIERD34HP8AOs8RwnC7hgjAY1FdQr9pZU3bVOOGOAKpy2mLcz
EMFVuuTzVRjZWuQ6jb0ReuBFEiqkgLjgrmnWrMlySGX5gPyqNLG32hgm9s42mkjhia4P7lQ
CDwKqyasLmkpKRaleFmYl19setNd0jnz5iFNvc8dKVrSFPmMKfKw7dfanX1lbxlmWNVCuRj
Has1a5o5PsWNtn5VvNFPGrtDlhkfMwY/rioVurZJCHlGOhxzis/ywjK8aAehAqxIyCNcLja
ysT361pGHQzcnYvC+QFcxzNGePlRhV2K/T/hGRbeXM8v2hmCCJiQuBzVi31CSS3SJpSdh49
a01YBDvdyqjJJNcs5crs0bxi2r3M7RbZr2Z5xbybYRvcMpUYr0/RRpe5YGCSMmDnsa5+fUb
XQ9ECi2eS5mjLuF6IOwNcJpvixrO6ZJ9ylW4ZT1Fe1ltWMk1PTseLi5OUrx1sfQ0egaNc25
8mUb25AbAxXFeIfCunW8FxeahdLZWkeS8+eSPT6n0rlk+INvIc+aylR0z1rnvGfiGTWdCjj
inkeGKUM8Z6dOK9ifuwc1K/kcMW21Gxj3994MgvZIrOwvLyM/KJXcD/gQBpkev6DaLC1jo7
PLGS3+kBWDHtn1FckzHcSBXVeBfD0XiHxHbW90dsAcblx97vg+g9TXj05zlK0ErnXKMUrtn
U6Rpl94gt21bVYsJczCaOBV+/jo3054HtXdHw9qc8MfmPHp9uT96Xgt9K1l8KeI21iVNL1O
K002NR5EcShXA/ug9hU3/CE3F2DJqOpT3LRdBJIWBNfQ0qkacbX16nnyTk7mPPpHhjT41bU
tfjeT+6h3fyqEav4Bt2Yreyk4wdsR5roE8D2YUqLZSCAecZzWHq/gq2eKRBaFW2/K+eFpyq
21QKLbKE3jHwTGzEy3BHbbHmue8Q+O/Cd1pclpYW13JIwxukAwPWs3V/B7WrxADaHU/MTgZ
ridQ02aFmIKyBDhtorhrYmslotDaFOLerJNEureO+MRPlxtna2OR6V6JZ63JDbQrD5pIHzM
cELXjrvJFJ0wRV6z169spAyhJAP4JBlfyrmw2OdJcjNKuH53c9j/AOEgSPczXAyf75NQ/wD
CRySIyxCR2zkbRgfnXk9z4m1e4fJuFjA6CKMKB9OKzZL26kJMlxI59SxNdMszV9EZLCPqez
Sa7rYUFY1AHB3zL/jTZfFur+UvmXulwIg2jMq5H1A6143Dvmk27j07mmEFWOcdaxeZz6L+v
uK+qI9Yn8dPEQG1ayK9xbxM5P44ArL1HxJ4a1kKt9FP5oGPP2bcfln9a88GPWl59cisZZhV
lpLVGiwsFqjau7G0XebS7imT7y4cbsV03hDVnf8A0aWQmZBmNu5H/wBavOwfLfIGCO9ael6
ibS+huU4KN8w9RXDNxnsrHVTvDqdhrGg3M+syXhcLbSZllmIwI/XPv6eprntZ1MTskcDuLW
2XZDG5zhff3J5rd8UeIo5LCDSrKXzYziSWQdHbsPwFcHNJubrkDtSTajZ7luzk2thrM8jF+
/8AKoeSMmpFxtP45poGQOKkY4AhlOD+VSEfM3P41LM4cKqKSFPpTVjZtxKnFAHvXxP8S3MO
6G12LHN8jZJ3g7fyxXhzsTuyef5mul8V6pJquuzTsx8kHaik9BiuYmXG4k59K56FFUoWtqb
Yis6s730FcR+UhJy2M0yFHlJCdeMAUpgYxRuOcitfTLVIpP34wTGWA98Gt27K5jCHM0je8P
WqtfRgAACI7SfWqN1mAREAFkOT36GtLRs+ZalcZ2MefwrPv3HmzKpOMsDjtzXJF3qM9OcUq
KsNv7kXOorNExVn4B7g1Hq2nWN5psNzYo638aHz8sWEuOp+tVGZPNiUOGJ54PSrSXXkXqsf
uFfmX1rS1rcvQ5+bmu5dTlmPP171p6fo97qsN7NaICllB9olycYXIH581oa5onkahC9grSw
XhHlBRnJPavRPDnht/D/gTXZtRCLc3Vsdw7oADhf6mq9qmlbqc7pSjJp9Dx0uf4hjB9Kt2G
rXumTmayuDG3cDow9CO9V2ZJgr8CT+IevvURTnIH0rVpNamXnc9F07xTZaholxaXmLa98ts
HACyfT0Ndbo8kl1YWsztGiMAfvgcjrxXhm4s+ACB6Vbt9Sns2AKLMpAwsmSB9OeK4auEUla
Lsd9PFyj8Wp6p4z8qSIxQujEhSCGHYsK4eW2AiLZY7OSVXIH41r6Frcd7PDZ2qRRXEjgKvl
gkk9s16RKup2ngfWLGSESXpdI02xYYhyB0xWlCDglTZNaopXmjxcplVIBYDjgdK6p9Rt5lh
dpkVjbpkZ7gY5qlqsOoaZd/Y74hZSPmjVw23646Gqkd7PGqiMrHgHHyA1dROSs0Om+V3iyn
LdRfaHyeSeD2NRSXccllJAJMk4xn61dknnuL2yW5lLR+aBtIGBWyUtEkdTBGo3YAVeRSc7a
NAot31sc+l0iN3BB/u0JMqXSlIpWDZwMda3XvY8hY4ApUc5HIrNv7p5Z7aLjb5gIpKTfQbV
uozzLqYGGO0cOcdeMYqW9XUZnI+x43tu4YHNXreUlhxyOtaFtcOsgkUcDpWEqrjrY6I01Ld
nK3UV1axxCe3GZSdu1sniqcs00ibEi2kEdTzXS+JsfZbGVflYOdwPfg1y7sySfMeSOea6qM
3OPMzmrx5JcqehdXUrmHCfZU3HqxbrXY+FrPUdeY3E8Cm1h6EPjcfQZ4H1rgIg011GsKGWR
jtCjklvSvare4tPDvhW1sZ9VtdPMUfzlsNIWPXA9ea58Q0kklqznc5JbmbqUupWsbid7OCN
znag8w5HYk15trjJd3LXQctIeOFAA9uK6DWdf8ONMPKuLnUn6M7gqD9BkVys+rI2fs1tsUH
+I5ArrppKBx2d7mUCc/KTzVq3uWCPbTcxSjac9veoQGuJpGAXdjdgcZqB8hiGXkCtoycdUW
1fcSaMxSlCwPofUV2PhbXV0mwlNugNxtORk5yDkH6HJ/KuLZi455KjjNTWV49lcrKnBU85F
aUKvs6nMiZx5o2O3b4i+Ildtl4wxkKFOMZ9KswfE7Xo4o42lLInTJriLryvMEsBAjmG8KDn
b6r+BqurfMvJBzz6CuiWLrJ2uZKjBrY9StvizqqvlsHscE1MPihcKpXhQST8xJryncgkA34
PtVoxQEkM+5uh55rWOMqNdCXRij0f/AITyO7G27KyLnI5/SsC4vtOleYBY0WQliEbBHpXEz
CNXYI59uKRciA4z838hUyxrejiilR6plu+W0dmaJhntzWYUxweppDJkdffrTDuxuPeuCUuZ
3sbpWHPHt6kZ71GDg44pSxyc4xTQRnODzUlEqcljuCEDgevtV+O3SSDEsyRsDwSpOaqxGH/
lrETnoQa07PTF1BxFb3BYgZKleQKaVxNj7fSIZI8mbeOvy4GPzqebRrdUBheQOQDhgMfmKr
HStSifCQlwvQqc1TaS7iYxuWRh/C3FXeKVmjPV7MZc2skLMjIVPv3qlhhjbmtJLxyxWfr2O
KikAQ71AA69az9DRX6kUkjGHB+8B09Kq8569alcgqWOOajGVYfrQWPVTsY57c05UAKj1xxS
/wDLI+/+NIc/KMYoGRzSSrKwLnA6U5Hkxw56dzTZzi5YD1pExgg/pTQmdFqR3XjkcKfx7Vl
yHdnJzxWje7ftZU9D19uKz2XIfjFKRC2NCzUOYgy5KgYJ7VoMpbdtA+X8+n8qmsrcppCXWA
riMOu4e/pWbeapeCQHzAm7n5VArPfY6FaFuY3tJ/0WS3mWIlijKf0qG+t5ZdQneOM7HOelc
6da1AD5buQD2wKhbUr2RsyXcrHoDuxWSpvm5rm7xEXHksdINNuJDEIrYllIycdu9Z8x+aJ9
3JBqjpt9eR6lCVuJOWAILcEGppXIm2EEbGYAe2atJp7mbmmrpG9bSSahpDaRDG0lyG8yEA4
2epz2FWr/AMXy/wDCDJo08gfUZMwy9dyoD1b3IrAivbixuzLA5VgApx3HpUmvwW97ajV7Rj
5u4LcJ6H1qeVX12/UG3Jabr8jn1AYZ7ilDkRqrLkjoT6VCH2kAHOecVPDJG4Ktw38JPb2ro
Oaw4oXQSqcOOGHce9RHZs2lPmHfNOkRopADkH1FNbIYMenTNAhULxOskTFHXkFTgg16F4e+
KmsWFlJp+pSG7i8lkhlYZkR8Hbk9xmvP1X5kKHAbvTW2ggKMY4+tXCcobEuKludJBeRXOZ3
nLuWLOzdWbuTSyXEJfchJUegrM0uRreUtwuRjOK77QJIbfQkYIHDZzwOOa460nBc2530ff9
3Y46a+t1ljbd/q2BxjpV62vLFw00t/k9QuCM1uaxBpY0olIWM5G7PWuXSFgNqL97pUQmqkb
7Fyi4y7k82pWU84MKTvI/B2rTJpJJ0iENjcM0bht2w5x6VNd2v2ZIJkcoe2DjtWb5856zP/
AN9GrirrQym2nqaaXOoK5A0+YY/vLj+dPGoX1qkkz2oO45wZFJFZvmOQMk80yZ2NpISeMcU
3T7gqj3J9Q1G/u1QzQH92SRlgRWSzyvksueO561KZMqFYnOO5puCVJzgj0PWtIrlVkZyfNr
cW1vbqxuBcQAJKOFP93IxmqjCaaUmSRncnJLNkmppV243cDcOPWkK4IIAzntQzOxb0nSbzU
tUgtLSMPM5yq5xnAzV/V9Gv9Hwt7bGPd7ZB/EV2Hwx09mvbzVCvywx+UhP95v8A63861/HO
x7Ly5SAq8jnoa4ZYh+3VNbHfDCKVB1XuePQyNb3KTr1Q5xjr7Vb1OC1WdpreXKSKGXjpntU
LxfMwzzmtuPSRd6LHMkkQx8uM8g+mK9ijB1IuCXmeTKSi02csAmOhyOaXymnRjHgyKPuAcs
ParTwrDO8co5HBHTBqa0iV5lSMAPkYOcHNZxg27MblpdGNl9+AP8a3Nd0qPSLawt3dhfyRe
bcIf4Nxyq/XGM/WtmS2sNMu77V7tTJcoV+zQhQFDkfeP06iuRuZp7u5luLiQyyyHJZzkmtZ
0/ZJqW7JUuZ3WxBlygIyRnAoZ2wMn3yKsNgoqKcAHt3phSMEEjC85FYGpEhc5yT7VJuZlZQ
fkHSgAscD8acihQwJC89xSAiZcHjoaYdwXB4GelWJSoYbOgPH0qHfwBjpTAjbhzyMmkHX1p
xHU4HTrTcYGR3qbgW7ZGlUhB8wrqfDPiO48OXMlwkKMSjRsxQEgEYOM1zOlB2vkRT97giuh
1CzdYfu7T3x3pqTi7oHDmRMwS7k8/TJ3YE5I3YZT9KdNb3EkJiu4hKR0dxyPY1zLI8bBkLK
exBxVyPVL9UAMxlXuHrZVE9zFwfQhlggEpSTch7Z7fjVOSKWMbOCD0IrUknt74bHIhk7Z6G
s1zLauVZQR055rFq2xpEqtnpjpS98EdRTsADB596QA+Zxx9aDUmQERHPHWmMCASaeCZFIU9
eAfWkkjdQVPXvzTF1IJ1Pntx3z0poDKOFP4irDFg4Ac+5pVeQbiZG/Q0DNXUcfbZB0HpUEK
bmdePUt6cVPfZ+1sCePb0pYYgoC4ILHBqZOxMFc3IXDaAeOPJUAn0FcxfksE+bBUla6VV2a
Qob5QYFxx9a5m8UCVGYsQw5ApR3ZrU2RUU/McHtxx1pAM4LZKqRnHanFCVLgkknBpm1mXPG
M44qzEs2fzajDtPHmDAPXGa1byIrqE8eCCGJx7Vj2YJ1GDaDzIuPzrodXKjV5gvTcB9eBWU
n7xvFe4/UzZdzSMN/p0qxpkkcWoeVPL+4kbZID6GgoTfSIy8jg+uasW1sk0U/y520m7LUqE
W5XRkaxpzaZqclsGDxE7o5B0YVSYIMBSTxya3JFlurD7Pez7fIG6EBdzuT/AErEPyjY64bs
KuN7amc7XHCZiiq43gevUVPGqzggMvHJU8HFRBUaMLuUMPTqaZ5ZABx83WrMxTHzgZ4FOyH
52HcOuO9NEpVywyy4pX2MwMRyMcg9aQWLm3btkU5BGAR3rf8AC+oqHksbpyA33eeK5dmdEA
wcevrSrcABXPysnQjvU1IqasyoS5XzI9IuGhkkyriVWXawzgCq0VsgXCqN4xxkVzNrc29xa
qFRhKo+ZjIT+IFbhSSz02yvxbQSwTggeYCcsOveuX2LStc7FVT6EmowK7QI7bY9/OD2wa58
W6D70q4HPWrl1q0sgVls7RMcDbH0/OqBv7gIdsUGD1xCv+FbU4uCszKpNSd0LI8aMFMqj6G
mXM8LWbKrKDjqG61DbHEs8hiiLBQQSoPU+lSCO3lDSMiA9fugVq2Zq7KZaPDEyD25oM8YRQ
CCx545qy1qPLZowpUYOAKqO5SVW+6w7jtQrMiSaHsssihI4ZCx5wFNSLb3JkwbaXk9xikaS
QjDSMfqans42ub+C3BLGZwgGc8k1L03Gj23wZZDTfB1orACWbM8g9z0/QVxnjG8Mtwyg/KT
0PtXoUvlWdilunyLHEEA9ABXkWuztNdygHgEgd68jBLnqyqM9vFtUsMoI51xul4PX1rTtba
4GnyTqCEVwrHHHTpWaVPmFzg4NdLot4U0yS0Jyksqs0Z6tj096+mwkU6lm7HzNV+6ZV1bpc
2gcqPMjHI9ayoQ0M6yNn5TmumubNJDJPYkrtPzxt1HNP0SLT5dT3ahFuKdF7H3I9q6qlBuo
ujMozXL5GHq/mT6yBNOCqxIW56jHH44qjN9jjOIzu47jvT9VBbW7ja5ZS+A2Oo7VWa3bO8k
DpXDVneTuupvGOiII5QmSUBJ6A9qV3aVWVnGE7etLtUHYPn4yQPWoVfAfIxkc1gaDwwWLbu
xn9KaHyxyxOOlQu5Y8+lORVIb5sHoPegY12JYDPSmZGOTjFShMbmf0wOKi65+tADidq7T1x
+lAyeDkZph5/CnjJ4J4pAbnhe1+06xHgbQD19Oa7jVbaNFkL/K3UAelYfgG2E2pE8D3rqdc
CCQoEz8uDXLOf7xRO2lD922ea3a+XKyjp78VFCpZseg6GrmpL++bPY9u1VrYFiMH7vetzi6
kFwgWE5PKngVWS5/dmKf5geh9K09RjVYE4wS3WsrZmFRj7tUirEoAPAAIPeomXDY65xxV20
j/dTK1ykKheVYEs5zwAP61B5bCbhcEDNOwxsbrEwJwQM8GpXlTYdo+Zj1qvICFJORTwp8ov
juBTRLAKxc45wKacgMCBn061LEdspOAeKjk5LEmgaOkFoZp3kA4TsfWpIlHn7Mch/6Cumh8
PXytNHHGDlFOSwHOOapnw9qSapIRHhQ2Bh19KwnK7Z1QgopdygQ7aWN5+URnGfqRXMXoJaP
IxlTj356110sUlraeTcDjDR4znPzZqOW60ZRGJNMgZ8bVyrE8fjVKRE430Rx2GLgevGacib
ZN4XeqHkHoa6ItZS3DNHpyAqcEDgfzrRn37BGNKtAxXcOBnHT0q3O3QhU79TkLPK6nbOM58
1cfnWrrEoGuTu3IDg/pVqaS4SBhHYwRqRnKkZrMkS4nnMzIPmOc5qWru4bKxKJUa6dk4Axz
itHSnUyTAqDvOPrWe8c32nIiGzaOrc1oaZbXMonlQYjXk89OKma92xrSfvFLUNqTKUkGUHO
O341RvkSSNL2GPavCvjs1XtRdQucfJ169ag054pZGtpBmKcbW/2T2IprSNyJq87GQCpydu0
DGMVbtorm/mENvC0spU4CDnAHP6VBewNZ3TwMQcHgiuz+GdqZNeuL7eFjgt3GD/eIx/jVSn
ZXMVF3scUyAg7WAAHembcHgc0s2FmlRjkqx/nTBIwAcEEL61QmPEjbdh5XpzU0QhnjaIsFk
BypPAPtVZnjLhgMEnkdqJBG+GjPB6j0oYkaGmRRnVbaK4maCKRwkj4+6CcZrv8AxpLY2Fhp
WjWjjy7VWJGfXuT6nmvMS7QOCSHRh0PcVatbsNdhbjMiuQPmOSPSolG7T7GkJNOxYaaJmJJ
PPb1o3xM21FfpwBnmtpoLRbEOqr5isM8dKpSXdzG7Rwz7ACegxxUxlfY1lDl3ZVjkRDNuic
bk2/cPJyKhM6bgEjlOOvy1aW4uGcZnJJzySaiZ3cEGTcTmquR00FS8zCcK/IxwODVWR/NJK
xsMnjirQQCyjORgqfr1qPKkqBwQOT61VyWr7kJdyQBE3411PgSwk1HxTFmMhbYeazHouOlc
9FFvnUFhgtXr2k6ZF4b8MmVNpu7v55m549AK5MTU5Ycq3eh04enzTu9kL4g1UwSyoHABXAN
eYXMhuLuTa/B5Irf1G6kvHkaVwSTWI6RrnYoz0+tXhqSpxt1DF1XUlpsUpD5cbfIc1BHcyQ
vFJuYBuRg8getLPveYA9uK6rXfDESWsUNg6tJDECWORk969GlCc05Q6HmyklZPqYY1ORdkg
mDAHOOveuq0K60yeYvq+whh5iuOMH0+leevDLauRJgEehzTUlmEeY2ITOM5reninB++rkSp
X2NPxBdxPr9zNbxKkUjZUDoBWSbzdG3BH0pbp3lSLJyyriqnlPnp19646krybXU2irJIdvO
4kHG7jNNOOcgVJHbSSEBcevJq3HpssjDBHr1pJN7DvYzR1weRUybTIRwM+3FTSWojJBOW9B
SCKUqTtABHXNJq249wXaDyfvdc9qhcLvypAB/SnNHJkDbz9aWWxuYmCOqkgA8GgCFQok9cU
7Oc06OKaOU/KMsCOtKLO43E7Bn60AeifDlQZnJ549Oa2NZfCttTrnqax/ALx2ccnnKAxGVb
k4rQ164WWKRY2BwSehH1rinF+2vY7qTSpHBagWNwV75qG1VlHAyM9KWdZjPuGMZOM1YtLSc
7UAU7jk811HD1ItWOPKTPGMkVnp/qfXmtXUrG6mucxoCFAX71V49KvNuWiGPZh/jTSZoVYv
8AWAse/WiWYPIR0xxmrw0i+JG2MAZ5+YUyTQ7/AMzYsaD/AGg/3qqzEzLOWTBOQD0pXx29q
0/+Ee1TbnyUwOfvipF8Oaq6hhFHg/7Yp2ZLMuIfvvTI/rSupeZ1Vc+2K0otD1Jbz54kx04c
VfXw/qJkkwYYgB/ExPp6CnytjR//2Q==
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0