%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/154.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Robin</first-name><last-name>Hobb</last-name></author>
            <book-title>Čas změn</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            <keywords>Snědý muž kniha 1</keywords>
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Robin</first-name><last-name>Hobb</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>27b21a29-3eaa-4964-b2e9-f17265d111cd</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2006</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>SNĚDÝ MUŽ</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>ČAS ZMĚN</strong></p><empty-line /><p>ROBIN HOBB</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>NÁVRAT®</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>THE TAWNY MAN:</p><empty-line /><p>Book 1</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>FOOĽS ERRAND</strong></p>

<p>Volume 1</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>© Copyright by Robin Hobb - 1998</p>

<p>Published by agreement with the autor and the autor's agents,</p>

<p>Ralph M. Vicinanza, Ltd.</p>

<p>© Cover by Thomas Thiemeyer / via Thomas Schlűck Agency - 2003</p>

<p>© Translation by Jan Kozák - 2003</p>

<p>© for the Czech edition by Radomír Suchánek - 2004</p>

<p><strong>ISBN 80-7174-568-5</strong></p><empty-line /><p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>

<p>Vysvětlivky k mapě:</p>

<p><strong>GLACIER PLAINS</strong> - LEDOVCOVÉ PLÁNĚ; <strong>CHALCED STATES</strong> -CHALCEDSKÉ STÁTY; <strong>ICY SHORES</strong> - ZALEDNĚNÉ POBŘEŽÍ; <strong>MO</strong><strong>UNTAIN KINGDOM</strong> - HORSKÉ KRÁLOVSTVÍ; <strong>RAIN WILDS</strong> -DEŠTNÁ DIVOČINA; <strong>SIX DUCHIES</strong> - ŠEST VÉVODSTVÍ; <strong>WHITE SEA</strong> - BÍLÉ MORE</p>

<p>Jednotlivá vévodství:</p>

<p><strong>BEARNS, BUCK, FARROW, RIPPON, SHOAKS, TILTH</strong></p>

<p><strong>Antler Island</strong> - Ostrov parohů; <strong>Besham Island</strong> - ostrov Besham; <strong>Claw Isla</strong><strong>nd</strong> - Ostrov klepet; <strong>Cold Bay</strong> - Studený záliv; <strong>Egg Island</strong> - Vaječný ostrov; <strong>Fal</strong><strong>s</strong><strong>e Bay</strong> - Falešný záliv; <strong>Fish Cove</strong> - Rybí zátoka; <strong>Hook Island</strong> - Kotevní ostrov; <strong>Near I</strong><strong>s</strong><strong>lands</strong> - Blízké ostrovy; <strong>Neat Bay</strong> - Krásný záliv; <strong>Rook Island</strong> - Havraní ostrov; <strong>Scrim Isle</strong> - Tylový ostrov; <strong>Seal Bay</strong> - Tulení záliv; <strong>So</strong><strong>u</strong><strong>thcove</strong> - Jižní zátoka; <strong>Tide Shallow</strong> - Odlivové mělčiny; <strong>Trader Bay</strong> - Kupecký záliv; <strong>Watch Island</strong> - Strážný ostrov; <strong>Wh</strong><strong>i</strong><strong>te Isle</strong> - Bílý ostrov</p>

<p><strong>Bingtown Traders</strong> - Bingtownští kupci; <strong>Buckkeep</strong> - Jelení hrad; <strong>Ferry</strong> -Přívoz; <strong>Forge</strong> - Huť; <strong>Gulls</strong> - Rackové; <strong>Highdowns</strong> - Vysoké duny; <strong>Ice Town</strong> - Ledové město; <strong>Sandsedge</strong> - Písečné pomezí</p>

<p><strong>Bear R</strong>. - Medvědí řeka; <strong>Blue Lake</strong> - Modré jezero; <strong>Buck R</strong>. - Jelení řeka; <strong>Cold </strong>- Studená; <strong>Gem R</strong>. - Drahokamová řeka; <strong>Rain R</strong>. - Deštná řeka; <strong>Vin R</strong><strong>.</strong> - Vinná řeka</p>

<p>Legenda, obdélník vpravo dole:</p>

<p><strong>Towers</strong> - města</p>

<p><strong>Border</strong> - hranice</p>

<p><strong>Ice Shelves</strong> - ledové šelfy<strong><emphasis>1 Chade Fallstar</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Je čas kolo, které se otáčí, nebo stopa, kterou po sobě zanechává?</emphasis></p>

<p>KELSTAROVA HÁDANKA</p>

<p>Přišel jednoho pozdního, deštivého jara a přinesl ten širý svět zpátky na můj práh. Toho roku mi bylo pětatřicet let. Když mi bylo dvacet, viděl bych muže v tomto věku již na prahu senility. Dnes jsem si nepřipadal ani mladý, ani starý, ale něco mezi tím. Už jsem se nemohl vymlouvat na své telecí mládí, ale ještě jsem si nemohl dovolit výstřednosti stáří. V mnoha ohledech jsem si nebyl jistý, jak o sobě vlastně smýšlím. Občas se mi zdálo, že život, který mám za sebou, zvolna mizí, ztrácí se jako stopy v dešti, až jsem měl dojem, jako bych byl vždycky tím poklidným mužem žijícím nezajímavým životem v jedné chatrči mezi lesem a mořem.</p>

<p>Toho rána jsem ležel v posteli a naslouchal drobným zvukům, jež ve mně občas navozují mír. Před měkce praskajícím krbovým ohněm pravidelně oddychoval vlk. Zašmátral jsem jeho směrem s pomocí naší magie Moudrosti a jemně zavadil o jeho myšlenky. Zdálo se mu o tom, jak se smečkou běhá po hladce zasněžených zvlněných kopcích. Ticho, chlad a rychlost - takhle Nighteyes vnímal svůj sen. Jemně jsem se zase stáhl a ponechal mu jeho klid a soukromí.</p>

<p>Venku za mým malým oknem se zatím svým zpěvem navzájem trumfovali navrátivší se ptáci. Vál docela mírný větřík, a kdekoli zčeřil koruny stromů, uvolnil čerstvou spršku nočního deště, která se sesypala na mokrý trávník. Byly to stříbrné břízy, celkem čtyři. Když jsem je zasadil, byly to jen takové hůlčičky. Nyní svým načechraným listovím vrhají za oknem ložnice příjemně světlý stín. Zavřel jsem oči a jako bych na svých víčkách vnímal to mihotání světla. Nebudu vstávat, říkal jsem si, ještě ne.</p>

<p>Včera večer mi nebylo dobře a musel jsem se z toho dostávat sám. Můj chlapec Hap již skoro před třemi týdny odešel na toulky se Starling a ještě se nevrátil. Nemohl jsem mu to vyčítat. Můj poklidný samotářský život už začínal doléhat na jeho mladá ramena. Historky Starling o životě na Buckkeepu, vykreslené s veškerým umem této pěvkyně, vytvářely v jeho mysli příliš živé obrazy na to, aby je dokázal ignorovat. A tak jsem neochotně svolil, ať ho Starling vezme s sebou na Buckkeep na prázdniny, aby sám zažil tamní jarní slavnosti, aby si dal koláč posypaný karisovým semenem, zhlédl loutkové představení a třebas políbil i nějaké to děvče. Dospěl mezitím natolik, že mu pravidelná strava a teplá postel již nemohly stačit. Řekl jsem si, že je čas, abych pomýšlel na to, že ho nechám jít po svých, že ho dám do učení u nějakého dobrého tesaře nebo truhláře. Na takové věci měl talent, a zároveň mi bylo jasné, že čím dříve se mládenec chopí řemesla, tím lépe se mu vyučí. Ale ještě jsem nebyl připraven nechat ho jít. Prozatím jsem měl v úmyslu užít si měsíc v klidu a osamění a oživit si, jaké to je, když se zařídím sám pro sebe. Nighteyes a já jsme si dělali společnost navzájem. Co víc jsme ještě mohli chtít?</p>

<p>Ale jen co odešli, už mi můj malý domek připadal příliš ztichlý. Chlapcovo vzrušení před odchodem mi až příliš živě připomnělo, jak jsem se já sám kdysi těšil na jarní slavnosti a podobné věci. Loutková představení a koláče s karisovým semenem a dívky k zulíbání, to vše ve mně jasně oživilo vzpomínky, o nichž jsem si myslel, že již dávno vyhasly. Snad právě tyto vzpomínky zplodily ony barvité sny, jež bylo těžké ignorovat. Dvakrát jsem se probudil propocený a rozechvělý, svaly křečovitě zaťaté. Už roky jsem si liboval, že mám od toho neklidu pokoj, ale v posledních čtyřech letech se má stará obsese opět vracela. V poslední době to přicházelo a odeznívalo, aniž bych v tom byl s to vysledovat nějaký řád. Jako by mě magie Umění najednou volala a natahovala se, aby mě vytrhla z mého klidu a samoty. Mé dny, jejichž běh byl až dosud hladký a jednotvárný jako korálky na niti, nyní narušovalo její volání. Občas mě hlad po Umění stravoval, jako když se rakovina zažírá do zdravého masa. Jindy to bylo jen pár nocí plných roztoužených, barvitých snů. Kdyby byl chlapec doma, nejspíš bych ze sebe mohl to neustálé dotírání setřást. Jenomže on byl pryč, a tak včera večer jsem se poddal oné nezdolné závislosti, kterou takové sny vyvolávaly. Vydal jsem se dolů k mořským útesům, usedl jsem na lavičku, kterou mi můj chlapec zhotovil, a zapátral jsem svou magií nad vlnami. Vlk seděl nějakou dobu vedle mě a v očích se mu zračil ten dobře známý káravý pohled. Snažil jsem se nebrat ho na vědomí. „Není to o nic horší než tvá záliba v prohánění dikobrazů," zdůraznil jsem.</p>

<p><emphasis>Až na to, že jejich bo</emphasis><emphasis>dliny se dají vytahat. To, co píchá tebe, jde mnohem hlo</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>běji a hnisá to. Svým hlubokým pohledem se díval mimo mne, když mi sděloval své myšle</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ky.</emphasis></p>

<p><emphasis>Proč si nejdeš chytit králíka?</emphasis></p>

<p><emphasis>Poslal jsi chlapce s lukem pryč.</emphasis></p>

<p>„Vždyť víš, že bys ho mohl uštvat sám. Byly doby, kdy jsi to dělával."</p>

<p><emphasis>Byly doby, kdy jsi chodil na lov se mnou. Tak proč si nevyrazíme i teď, místo tady toho neplodného pátrání? Kdy už se smíříš s tím, že tam venku není nikdo, kdo by tě uslyšel?</emphasis></p>

<p><emphasis>Musím to jen... zkusit.</emphasis></p>

<p><emphasis>Proč? To ti má společnost nestačí?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ale stačí. Ty mi vždy stačíš.</emphasis> Otevřel jsem se více Moudrosti, která nás spojovala, a snažil se dát mu pocítit, jak na mě Umění doráží. To chce ta magie, ne já.</p>

<p><emphasis>Běž s tím pryč. Já to nechci vidět. </emphasis>A když jsem před ním tuto svou část opět uzavřel, soucitně se zeptal<emphasis>: To nás to nikdy nenechá na pokoji?</emphasis></p>

<p>Na to jsem neměl žádnou odpověď. Po nějaké době si vlk lehl, položil hlavu na tlapy a zavřel oči. Věděl jsem, že zůstane u mne, neboť má o mě strach. Předminulou zimu jsem se dvakrát poddal Umění natolik, že mi to mentální pátrání sežehlo všechnu fyzickou energii a já nebyl ani s to dopotácet se po svých domů. Nighteyes musel v obou případech zaběhnout pro Hapa. Tentokrát jsme byli sami.</p>

<p>Věděl jsem, že je to pošetilé a zbytečné. A rovněž jsem věděl, že sám sebe nedokážu zastavit. Jako vyhladovělý muž, který pojídá trávu, aby utišil tu strašnou prázdnotu v žaludku, tak jsem pátral za pomoci Umění a dotýkal se životů, které probíhaly mimo můj dosah. Mohl jsem se otírat o jejich myšlenky a dočasně utišit to mohutné toužení, které mne naplňovalo prázdnotou. Mohl jsem se dozvědět něco málo o rodině, která ve větrném dni vyrážela rybařit. Mohl jsem poznat obavy kapitána, jehož náklad byl o něco těžší, než připouštěla nosnost lodi. První důstojník na téže lodi se zase znepokojoval kvůli muži, kterého si chtěla vzít jeho dcera; navzdory všem svým pěkným způsobům to byl líný chlapík. Mladý lodník zase proklínal svou smůlu; do Buckkeepu doplují až se zpožděním a on nestihne jarní slavnosti. V době, kdy se do města dostanou, tam už nebude nic než jenom schlíplé girlandy hnědnoucí na střešních okapech. Vždycky měl takovou smůlu.</p>

<p>Tato zjištění mi přinášela jisté vzácné rozptýlení. Ožívalo ve mně vědomí, že svět je přece jen větší než čtyři stěny mého domu, ba větší než ohrada kolem mé zahrady. Ale nebylo to totéž jako skutečné Umění. Nemohl jsem to srovnávat s okamžikem naplnění, kdy se mysli spojí a člověk zakusí celistvost světa jako velké entity, v níž jeho vlastní tělo není ničím víc než smítkem prachu.</p>

<p>Pevný skus vlčí čelisti na mém zápěstí mě vytrhl z pátrání. <emphasis>Pojď už. To stačí. Jestli se tady zhroutíš, čeká tě studená a mokrá noc. Já nejsem jako chlapec, abych tě vytáhl na nohy. No tak už pojď.</emphasis></p>

<p>Vstal jsem a zorné pole mi na okrajích krátce potemnělo. Pak to přešlo, ne však temná nálada, která se dostavila vzápětí. Vykročil jsem za vlkem, ubíraje se houstnoucí tmou pod kapajícími stromy, a vrátil se ke krbovému ohni, který již hořel nízko, a ke kapajícím svíčkám na stole. Udělal jsem si čaj z elfí kůry, černý a trpký, při vědomí, že má nálada po něm bude ještě žalostnější, zároveň jsem však věděl, že mi alespoň utiší bolest hlavy. Energii z elfí kůry jsem spotřeboval při práci na svitku, kde jsem popisoval hru s kameny a to, jak se hraje. Už několikrát předtím jsem se pokoušel sepsat toto pojednání, a pokaždé jsem to vzdal jako beznadějné. Člověk se hru naučí hrát jedině tak, že ji hraje, říkal jsem si. Tentokrát jsem k textu připojil řadu ilustrací, abych ukázal, jak má probíhat typická partie. Když jsem svitek těsně před rozbřeskem odložil, měl jsem dojem, že je to ten nejhloupější z mých posledních pokusů. Šel jsem spát spíš brzy než pozdě.</p>

<p>Když jsem se probudil, bylo už pokročilé dopoledne. Slepice ve vzdáleném koutě dvorku hrabaly v zemi a kdákaly mezi sebou. Do toho jednou zakokrhal kohout. Zasténal jsem. Měl bych vstávat. Měl bych zkontrolovat, kolik snesly vajec, a rozhodit jim hrst zrní, aby daly pokoj. Zahrada byla zrovna v rozpuku. Už potřebovala vyplet, a měl bych také podsít řádek fesku, který sežrali slimáci. Bylo zapotřebí, abych natrhal nějaké další fialové kosatce, dokud kvetou; můj poslední pokus vyrobit z nich inkoust dopadl špatně, ale chtěl jsem to zkusit znovu. Taky bylo třeba naštípat a poskládat do rázku dříví. Uvařit kaši, vymést krb. A měl bych vylézt na jasan nad kurníkem a uříznout tu nalomenou větev, než ji bouře shodí na kurník.</p>

<p><emphasis>A měli bychom zajít dolů k řece a podívat se, jestli už nezačaly rybí tahy. Čer</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tvé ryby by se velice hodily</emphasis>, připojil Nighteyes svoje vlastní starosti na můj mentální seznam.</p>

<p><emphasis>Vloni jsi málem pošel, jak ses přežral shnilých ryb.</emphasis></p>

<p><emphasis>O to větší důvod ihned vyrazit, dokud jsou čerstvé a vyskakují. Mohl bys vzít chlapcův oštěp.</emphasis></p>

<p><emphasis>A promočit se a nachladit se.</emphasis></p>

<p><emphasis>Lepší promočit se a nachladit se než hladovět.</emphasis></p>

<p>Převalil jsem se na posteli a znovu se poddal spánku. No tak si jedno dopoledne zalenoším. Kdo se to dozví, komu to bude vadit? Slepicím? Snad jen pár okamžiků nato mě svými myšlenkami popíchl znovu.</p>

<p><emphasis>Bratře, probuď se. Blíží se sem cizí kůň.</emphasis></p>

<p>V tu ránu jsem byl při sobě. Sklon světla v okně napovídal, že mezitím uběhly hodiny. Vstal jsem, přetáhl si přes hlavu řízu, přepásal ji a vklouzl nohama do letních bot. Byly to jen kožené podrážky a několik řemínků, aby mi držely na nohou. Odhrnul jsem si vlasy z tváře. Promnul jsem si zarudlé oči. „Běž se podívat, kdo to je," přikázal jsem Nighteyesovi.</p>

<p><emphasis>Jdi se kouknout sám. Je už skoro u dveří.</emphasis></p>

<p>Nikoho jsem nečekal. Starling přicházela třikrát nebo čtyřikrát do roka, aby mne na pár dní navštívila a přinesla mi nejnovější klepy, jemný papír a dobré víno, ale její návrat s Hapem jsem tak brzy nečekal. Jiní návštěvníci byli u mých dveří vzácní. Byl tu Baylor, který choval prasata v sousedním údolí, ten však neměl koně. Dvakrát do roka se stavoval dráteník. Poprvé mě objevil náhodou v jedné bouři, kdy se mu zchromil kůň a on mezi stromy spatřil světlo z mého domu a odbočil z cesty. Od jeho návštěvy se u mě zastavilo několik jemu podobných pocestných. Dráteník vyryl schoulenou kočku, znamení pohostinného domu, do stromu u cesty, která vedla k mému srubu. Později jsem značku objevil, ale nechal jsem ji tam, abych ke svým dveřím přilákal příležitostné návštěvníky.</p>

<p>Takže tento návštěvník byl zřejmě zbloudilý pocestný nebo utrmácený obchodník. Řekl jsem si, že host by mě mohl příjemně rozptýlit, ale už to pomyšlení nebylo moc přesvědčivé.</p>

<p>Slyšel jsem, jak venku zastavil kůň a jak z něho sesedává nějaký muž.</p>

<p><emphasis>Ten Šedý</emphasis>, zavrčel vlk z hloubi hrdla.</p>

<p>Srdce v hrudi se mi málem zastavilo. Když se muž chystal zaklepat, otevřel jsem dveře. Zahleděl se na mě a poté se mu tvář rozzářila úsměvem. „Fitzi, můj chlapče. Ach, Fitzi!"</p>

<p>Natáhl se, aby mne objal. Na okamžik jsem ztuhl, neschopen pohybu. Nevěděl jsem, co cítím. To, že mne můj starý učitel po všech těch letech vyhledal, bylo děsivé. Bude za tím nějaký důvod, určitě mě nechtěl jenom znovu vidět. Ale zároveň jsem prudce pocítil tu spřízněnost, to náhlé oživnutí zájmu, který ve mně Chade vždycky podnítil. Když jsem jako chlapec žil na Buckkeepu, jeho tajná pozvání přicházela vždy v noci, kdy mě vyzval, abych vystoupil po utajeném schodišti do jeho doupěte ve věži nad mým pokojem. Tam míchal své jedy a učil mě vražednému řemeslu a neodvolatelně si mne podmanil. Když se tajné dveře otevřely, mé srdce začalo vždy tlouci rychleji. Navzdory všem těm rokům a vytrpěné bolesti měl na mne stále týž vliv. Obestíralo ho tajemství a příslib dobrodružství.</p>

<p>A tak jsem se přistihl, že k němu natahuji ruce, abych ho uchopil za shrbená ramena, a táhnu ho k sobě, abych ho objal. Byl vyzáblý, ten stařec byl už zase vyzáblý, kostnatý, jako v době, kdy jsem ho poprvé potkal. Jenomže nyní jsem byl já tím samotářem v šedé vlněné říze. On měl na sobě kamaše v barvě královské modři a stejně zabarvenou kazajku s ozdobnými prostřihy v zelené barvě, která mu jiskřila v očích. Jeho jezdecké boty byly zhotoveny z černé kůže stejně jako rukavice, které měl na sobě. Zelený plášť pak ladil s prostřihy v kazajce a byl lemovaný kožešinou. Z límce a rukávů mu splývala bílá krajka. Rozeseté jizvy v obličeji, které ho kdysi přinutily stáhnout se do úkrytu, mezitím vybledly a na jeho ošlehané tváři byly vidět jen matné skvrny. Bílé vlasy mu volně spadaly na ramena a nad čelem byly nakadeřené. V náušnicích měl zasazené smaragdy a další přímo uprostřed zlaté stuhy ovinuté okolo krku.</p>

<p>Starý vrahoun se potměšile usmál, když viděl, jak mě jeho okázalý zevnějšek zaskočil. „Ach, vždyť víš, královnin rádce musí podle toho vypadat, má-li při svém vystupování vzbuzovat respekt, který jemu i jí náleží."</p>

<p>„Chápu," řekl jsem nejistě, a když jsem zase našel řeč, dodal jsem: „Pojď dál. Obávám se, že můj domov ti připadne trochu prostší než to, nač jsi zřejmě zvyklý, ale přesto vítej."</p>

<p>„Nepřišel jsem, abych kritizoval tvůj dům, chlapče. Přišel jsem, abych tě viděl."</p>

<p>„Chlapče?" zeptal jsem se tiše a usmál se, když jsem ho vedl dovnitř.</p>

<p>„Ach, ano. Řekněme, že pro mne vždy. Je to jedna z výhod mého věku, mohu všem říkat takřka všechno, co se mi zlíbí, a nikdo si netroufne mi oponovat. Ach, ty máš stále toho vlka, jak vidím. Nighteyes, že? Teď už trochu v letech; nevzpomínám si, že bys měl ty bílé chlupy na čumáku. No pojď sem, hodný vlk. Fitzi, nepostaral by ses mi o koně? Byl jsem celé dopoledne v sedle a minulou noc jsem strávil v naprosto mizerné hospodě. Jsem trochu ztuhlý, rozumíš. A přines dovnitř mé sedlové vaky, ano? Hodný chlapec."</p>

<p>Shýbl se, aby poškrábal vlka za ušima, otočený zády ke mně, jak byl přesvědčen, že ho uposlechnu. A já se zazubil a udělal to. Černá klisna, na které přijel, byla pěkné zvíře, hodné a poslušné. Člověk se vždycky s radostí postará o zvíře takové kvality. Pořádně jsem ji napojil, dal jí trochu obilí pro slepice a zavedl ji do prázdné stáje po poníkovi. Sedlové vaky, které jsem odnášel do domu, byly těžké a v jednom z nich to slibně čvachtalo.</p>

<p>Když jsem vešel, našel jsem Chadea ve své pracovně, jak stojí u mého pracovního stolu a hloubá nad mými papíry, jako by byly jeho. „Ach, tady jsi. Děkuji ti, Fitzi. Tady tohle, to je ta hra s kameny, viď? Ta, kterou tě naučila Kettle, aby ti pomohla odvést myšlenky od té Cesty Umění? Úžasné. Až to dokončíš, rád bych si to od tebe vzal."</p>

<p>„Jestli chceš," pravil jsem potichu. Na chvíli jsem pocítil neklid. Chade tu vytahoval slova a jména, která jsem už dávno pohřbil a nevracel se k nim. Kettle. Cesta Umění. Odvrhl jsem je zpátky do minulosti. „Žádný Fitz už není," řekl jsem zvesela. „Teď jsem Tom Badgerlock."</p>

<p>„Vážně?"</p>

<p>Dotkl jsem se bílého pruhu ve vlasech právě v místě jizvy. „Kvůli tomuhle. Lidé si to jméno pamatují. Říkám jim, že jsem se s tím bílým pruhem už narodil, a tak mě podle toho rodiče pojmenovali."</p>

<p>„Rozumím," řekl neosobně. „Ano, dává to smysl a je to rozumné." Zvrátil se na židli, až zapraštěla. „V těch vacích je brandy, máš-li nám to do čeho nalít. A pár zázvorových koláčů od staré Sáry... Zřejmě bys ode mne nečekal, že si budu pamatovat, jak jsi je měl rád. Nejspíš jsou trochu rozmačkané, ale jde tu především o tu chuť." Vlk se mezitím posadil. Přišel ke stolu a položil na něj čumák. Mířil přímo na vaky.</p>

<p>„Takže. Sára pořád vaří na Buckkeepu?" zeptal jsem se, když jsem hledal dva trochu reprezentativní pohárky. Oprýskaná keramika mi nevadila, ale pojednou jsem ji nechtěl vytahovat před Chadem.</p>

<p>Chade vyšel z pracovny a přistoupil ke kuchyňskému stolu. „Ne tak docela. Když moc dlouho stojí, její staré nohy ji už bolí. Má teď velké polstrované křeslo, postavené na stupínku v koutě kuchyně. Odtud na všechno dohlíží. Vaří jen věci, které ji baví, jako zdobené pečivo, kořeněné koláčky a též sladkosti. Většinu práce přes den v kuchyni teď zastane mladík jménem Duff." Zatímco mluvil, rozbaloval vaky. Vytáhl dvě láhve s označením sandsedžská brandy. Už jsem si nepamatoval, kdy jsem ji naposled ochutnal. Objevily se i zázvorové koláčky, trochu rozmačkané, jak Chade předvídal, a z plátna, do kterého je zabalil, vypadlo pár drobtů. Vlk hluboce zavětřil, potom začal slintat. „Vidím, že i on je má rád," poznamenal suše Chade a jeden mu hodil. Vlk ho šikovně zachytil a odnesl si ho na rohož před krbem, aby ho tam zhltl.</p>

<p>Sedlové vaky rychle vydaly své poklady. Arch jemného papíru, nádobky s modrým, červeným a zeleným inkoustem. Tlustý zázvorový kořen, z kterého právě začínaly rašit výhonky, akorát ho zasadit na léto do květináče. Několik balíčků s kořením. Kolo vyzrálého sýra, pro mne dost vzácný přepych. A v malé dřevěné truhličce další věci, až hrozivě cizí tím, jak mi byly známé. Malé věci, o nichž jsem si myslel, že jsem je dávno ztratil. Prsten, který kdysi patřil princi Ruriskovi z Horského království. Hrot šípu, který proklál princi hruď a málem ho usmrtil. Malá dřevěná krabička, kterou jsem před léty vlastnoručně zhotovil, abych do ní ukládal své jedy. Otevřel jsem ji. Byla prázdná. Znovu jsem ji zakryl víčkem a postavil na stůl. Pohlédl jsem na něj. Nebyl to jen jeden starý muž, který mne přišel navštívit. Táhla se sem za ním celá moje minulost jako vyšívaná vlečka za ženou vstupující do sálu. Když jsem ho vpouštěl do svých dveří, vpouštěl jsem s ním dovnitř i celý svůj starý svět.</p>

<p>„Proč?" zeptal jsem se tiše. „Proč jsi mě, po všech těch letech, vyhledal?"</p>

<p>„Ach, no tak dobře." Chade si přitáhl židli ke stolu a s povzdechem se posadil. Odzátkoval brandy a nalil nám dva pohárky. „Mám na tucet důvodů. Viděl jsem tvého chlapce se Starling. A okamžitě jsem poznal, kdo to je. Ne že by vypadal jako ty, o nic víc než Nettle připomíná Burriche. Má ale tvé způsoby, tvůj styl držet se zpátky a pozorovat nějakou věc, hlavu natrčenou přesně takhle, než se rozhodne, zda se nechat vtáhnout dovnitř. Tolik mi připomněl tebe ve tvém věku, že —"</p>

<p>„Viděl jsi Nettle," přerušil jsem ho tiše. Nebyla to otázka.</p>

<p>„Samozřejmě," odvětil stejně tiše. „Rád bys o ní slyšel?"</p>

<p>Nezmohl jsem se na odpověď. Veškerá má někdejší obezřelost mne nabádala, abych o ni nejevil příliš velký zájem. Přesto mne zamrazilo při předtuše, že důvodem, proč sem Chade přišel, je Nettle, má dcera, kterou jsem nikdy neviděl, pouze ve svých vizích. Pohlédl jsem na svůj pohárek a zamyslel se, zda je vhodné pít brandy k snídani. Potom jsem si vybavil znovu Nettle, bastarda, kterého jsem ještě před narozením nedobrovolně opustil. Napil jsem se. Už jsem zapomněl, jak lahodně sandsedžská brandy chutná. To teplo se ve mně rychle rozlilo jako mladická touha.</p>

<p>Chade byl milosrdný, že mě nenutil dát najevo svůj zájem. „Je ti hodně podobná, takovým vyzáblým, ženským způsobem," řekl, a když viděl, jak jsem se naježil, usmál se. „Ale s podivem musím říci, že Burriche připomíná ještě víc. Jeho manýry a mluvu podědila víc než kterýkoli z jeho pěti synů."</p>

<p>„Pět!" zvolal jsem v údivu.</p>

<p>Chade se zazubil. „Pět chlapců, a všichni mají respekt a úctu k otci, jak jen si člověk může přát. Což ale není vůbec případ Nettle. Osvojila si ten temný Burrichův pohled, a když se na ni mračí, hned mu to oplácí. Což je ale zřídka. Neřekl bych, že je jeho oblíbencem, ale myslím si, že svým vzdorovitým postojem si získá více jeho přízně než všech pět chlapců svým respektem. Má Burrichovu netrpělivost a jeho vytříbený smysl pro to, co je správné a co špatné. A všechnu tvoji paličatost, ačkoli to zřejmě pochytila i od Burriche."</p>

<p>„Takže ty jsi viděl Burriche?" Nejprve vychoval mě a teď vychovává moji dceru jako svou vlastní. Vzal si za manželku ženu, již jsem zdánlivě opustil. Oba mě pokládají za mrtvého. Jejich životy šly dál beze mne. Když jsem teď o nich slyšel, mísila se ve mně bolest s vroucností. Raději jsem tu příchuť spláchl sandsedžskou brandy.</p>

<p>„Bylo by nemožné vidět Nettle a nevidět také Burriche. Bdí nad ní jako, inu, jako její otec. Má se dobře. To kulhání se za ty roky nezlepšilo. Ale jen zřídka chodí po svých, takže mu to zřejmě pramálo vadí. Je pořád u koní, jako ostatně vždycky." Odkašlal si. „Víš o tom, že královna a já jsme se postarali o to, aby mu byla předána hříbata od Ruddyho a Sooty? Ano, své živobytí založil na těchto dvou ušlechtilých koních. Ta klisna, Ember, kterou jsi odsedlal, dostal jsem ji od něj. Burrich teď koně cvičí i chová. Nikdy z něj nebude zámožný muž, protože v momentě, kdy má něco peněz nazbyt, to jde na dalšího koně nebo na koupi další pastviny. Ale když jsem se ho zeptal, jak se vede, řekl mi: ,Dost dobře.'"</p>

<p>„A co Burrich říkal na tvou návštěvu?" zeptal jsem se. Byl jsem hrdý, že dokážu mluvit bez zakuckání.</p>

<p>Chade se znovu pousmál, ale mělo to lítostivý nádech. „Když překonal šok z toho, že mě vidí, byl zdvořilejší a přívětivější. A když mě dalšího rána vedl k mému koni, kterého mi osedlalo jedno z jeho dvojčat, myslím, že Nim, tiše se zapřísahal, že mě zabije, než by strpěl nějaké zasahování do života Nettle. Řekl ta slova s lítostí, ale s velkou upřímností. Nepochyboval jsem o nich, takže nepotřebuji, abys mi je opakoval."</p>

<p>„A ona ví, že Burrich není její otec? Ví něco o mně?" V mysli se mi rojila otázka za otázkou. Všechny jsem je odvrhl. Ta dychtivost, s jakou jsem se vyptával na ty dva, se mi příčila, ale nemohl jsem si pomoci. Bylo to jako závislost na Umění, tahle lačnost dozvědět se, konečně se po těch letech dozvědět všechny ty věci.</p>

<p>Chade se podíval stranou a usrkl si brandy. „Já nevím. Říká mu táta. Vroucně ho miluje, naprosto bez výhrad. Ach ano, má s ním neshody, ale spíše v různých záležitostech, proti Burrichovi jako takovému nic nemá. Obávám se, že k matce má poněkud vyhrocenější vztah. Nettle nejeví žádný zájem o její včely či svíčky, ale Molly by ráda viděla, aby po ní dcera živnost převzala. Vzhledem k tomu, jak je Nettle paličatá, si myslím, že Molly bude muset místo ní vzít zavděk jedním či dvěma syny." Pohlédl z okna a tiše dodal: „Když u toho byla Nettle, o tobě nepadlo ani slovo."</p>

<p>Obrátil jsem pohárek v rukou. „A co ji tedy zajímá?"</p>

<p>„Koně. Sokoli. Meče. Na to, že je jí patnáct, bych čekal, že povede alespoň nějaké řeči o mladících, ale ona se o ně zřejmě vůbec nezajímá. Možná že se v ní žena ještě neprobudila, anebo má snad příliš mnoho bratrů na to, aby měla o chlapcích nějaké romantické iluze. Nejraději by utekla na Buckkeep a vstoupila do některé ze strážných kumpanií. Ví, že Burrich tu byl kdysi stájmistrem. Jedním z důvodů, proč jsem ho šel taky navštívit, bylo přednést mu Kettrickeninu nabídku, aby se jím znovu stal. Burrich to odmítl. Nettle nedokáže pochopit proč."</p>

<p>„Já ano."</p>

<p>„Stejně jako já. Ale když jsem ho navštívil, řekl jsem mu, že bych tam mohl zařídit i místo pro Nettle, i kdyby on jít nechtěl. Mohla by mi dělat páže, když už nic jiného, ačkoli jsem si jist, že královna Kettricken by si ji ráda vzala k sobě. Jen ať se podívá, jak to na hradě a ve městě chodí, jen ať okusí, jaký je život u dvora, řekl jsem mu. Burrich to okamžitě zamítl a zdálo se, že jsem ho tou nabídkou skoro urazil."</p>

<p>Bezděčně jsem si vydechl úlevou. Chade si znovu usrkl brandy a vsedě mě pozoroval. Čekal. Svoji další otázku jsem znal stejně jako on. Proč? Proč vyhledal Burriche, proč se nabízel, že vezme Nettle na Buckkeep? Zavdal jsem si znovu brandy a zamyslel se nad tím starcem, jenž seděl naproti mně. Byl starý. Ano, ale ne tak, jak někteří muži zestárnou. Vlasy měl již úplně bílé, avšak zeleň jeho očí pod těmi sněhobílými kadeřemi jako by žhnula o to prudčeji. Přemýšlel jsem, jak musí asi bojovat se svým tělem, aby se to nachýlení v ramenou nezměnilo v hrb, jaké drogy asi bere, aby si dodal další síly, a co ho ty drogy stojí v jiných ohledech. Byl starší než král Shrewd a Shrewd byl už všechny ty roky mrtev. Tento královský bastard z téže linie jako já jako by žil z intrik a svárů, na rozdíl ode mě. Já ze dvora uprchl, uprchl jsem před vším, co to obnášelo. Chade se rozhodl zůstat a stát se nepostradatelným pro další generaci Farseerů.</p>

<p>„Tak. A jak se teď daří Patience?" Otázku jsem zvolil opatrně. Zpráva o ženě mého otce byla hodně vzdálená od toho, co jsem potřeboval vědět, avšak odpověď jsem mohl použít, abych se dobral blíž.</p>

<p>„Lady Patience? Ach, je to už několik měsíců, co jsem ji naposledy viděl. Už vlastně přes rok, když se nad tím zamyslím. Sídlí na Tradefordu - to víš. Vládne tam, a to docela dobře. Zvláštní, když to uvážíš. Když byla opravdovou královnou a vdaná za tvého otce, nikdy se neprosadila. Když ovdověla, spokojila se s excentrickou lady Patience. Jenže když všichni ostatní uprchlí, stala se fakticky - když už ne podle hodnosti - královnou Buckkeepu. Královna Kettricken se zachovala moudře, když jí svěřila její vlastní panství, protože na Buckkeepu by už nikdy více nemohla bydlet jako něco míň než královna."</p>

<p>„A princ Dutiful?"</p>

<p>„Úplně jako jeho otec," poznamenal Chade a potřásl přitom hlavou. Pozorně jsem ho sledoval a říkal si, jak to ten stařec asi myslel. Kolik toho věděl? Když pokračoval, jeho výraz se zachmuřil: „Královna by mu měla trochu provětrat faldy. Lidé o Dutifulovi mluví jako o tvém otci Chivalrym. ,Korektní až hrůza,' povídají, a skoro mají pravdu, myslím."</p>

<p>Zaznamenal jsem velmi nepatrnou změnu v jeho hlase. „Skoro?" zeptal jsem se tiše.</p>

<p>Chade mě obdařil bezmála omluvným úsměvem. „V poslední době hoch nebyl moc sám sebou. Vždy to byl osamělý mládenec - to je však u prince jedináčka normální. Vždy musel mít na mysli svoje postavení, vždy si musel dávat pozor, aby nebylo vidět, že straní více jednomu společníkovi na úkor druhého. Proto se stáhl do sebe. Ale v poslední době jeho nálada ještě více potemněla. Je roztržitý a náladový, natolik zaměstnaný svými niternými myšlenkami, že je zcela mimo, pokud jde o život lidí kolem něj. Není nezdvořilý nebo lhostejný; alespoň ne záměrně. Ale..."</p>

<p>„Kolik že to má? Čtrnáct?" zeptal jsem se. „To si nezadá moc s Hapem v poslední době. Myslím si o něm skoro totéž; že bych mu měl trochu provětrat faldy. Je čas, aby šel do světa a naučil se něčemu novému, od někoho jiného než ode mne."</p>

<p>Chade přikývl. „Myslím, že máš naprostou pravdu. Královna Kettricken a já jsme ve věci prince Dutifula dospěli k témuž rozhodnutí."</p>

<p>Z jeho tónu jsem nabyl podezření, že jsem právě strčil hlavu do pasti. „Ano?" řekl jsem ostražitě.</p>

<p>„Ano?" napodobil mě Chade a potom se předklonil, aby si dolil další brandy. Zazubil se, čímž mi dal najevo, že hra je u konce. „Och, ano. Nepochybně jsi to uhádl. Rádi bychom, aby ses vrátil zpátky na Buckkeep a učil prince Umění. A Nettle taky, nechá-li se Burrich přesvědčit, aby ji pustil, a má-li ona k tomu nějaké vlohy."</p>

<p>„Ne." Řekl jsem to rychle, ještě než mě stačí zlákat. Nevím jistě, nakolik definitivně má odpověď vyzněla. Jakmile totiž Chade tuto myšlenku nadnesl, už ve mně vzkypěla touha jít do toho. A tohle byla má odpověď, tak prostá odpověď po všech těch letech. Prý abych vycvičil novou koterii praktikantů Umění. Věděl jsem, že Chade má svitky a tabulky pojednávající o magii Umění. Mistr Umění Galen a pak princ Regal nám je před léty neprávem zadrželi. Ale teď jsem je mohl studovat, mohl jsem se dozvědět víc a vycvičit další lidi. Ne tak, jako to udělal Galen, ale správným způsobem. Princ Dutiful by měl koterii praktikantů Umění, kteří by mu pomáhali a chránili ho, a já bych skoncoval se svou osamělostí. Když bych zapátral v éteru, někdo by mi vyšel v ústrety.</p>

<p>A obě mé děti by mě poznaly, aspoň jako člověka, když už nějako otce.</p>

<p>Chade byl mazaný jako vždy. Musel moji nerozhodnost vycítit. Nechal mé zamítnutí viset mezi námi o samotě ve vzduchu. V obou rukou svíral svůj pohárek. Krátce k němu sklopil zrak, až mi v mysli ostře vytanula vzpomínka na Verityho. Pak znovu vzhlédl a jeho zelené oči se bez zdráhání střetly s mýma. Nekladl žádné otázky, nevznášel žádné požadavky. Stačilo mu jen čekat.</p>

<p>To, že jsem jeho taktiku znal, ještě neznamenalo, že jsem vůči ní imunní. „Ty víš, že nemohu. Znáš všechny důvody, proč bych to neměl dělat."</p>

<p>Slabě zavrtěl hlavou. „Ne tak docela. Proč by princi Dutifulovi mělo být odepřeno jeho dědičné právo jakožto Farseerovi?" A o něco tišším hlasem dodal: „Anebo Nettle?"</p>

<p>„Dědičné právo?" Pokusil jsem se o jízlivý smích. „Je to spíše jako rodinná choroba, Chade. Je to hlad, a když se naučíš, jak ho ukájet, stane se z toho závislost. Závislost, která stále sílí, až tě nakonec vyžene na cesty, jež vedou přes Horské království. Viděl jsi, co se stalo s Veritym. Umění ho pohltilo. Dal ho sice do služeb svých cílů; stvořil svého draka a vtělil se do něho. Zachránil tím Šest vévodství. Avšak i kdyby nebylo třeba bojovat s Rudými loděmi, Verity by se nakonec do Hor vydal. To místo ho volalo. To je předem daný konec každého praktikanta Umění."</p>

<p>„Chápu tvoje obavy," připustil klidně. „Jenže myslím si, že nemáš pravdu. Věřím, že ten strach ti záměrně naočkoval Galen. Limitoval tvé nabyté znalosti a vštípil ti ten strach. Já ale četl svitky o Umění. Nerozluštil jsem všechno, co v nich stojí, ale vím, že je to mnohem víc než jenom komunikace na dálku. S pomocí Umění si může člověk prodloužit život a upevnit zdraví. Umění může zvýšit přesvědčovací schopnosti řečníka. Tvůj výcvik... Nevím, jak daleko to až zašlo, ale vsadím se, že Galen tě toho naučil co nejméně." Slyšel jsem to sílící vzrušení ve starcově hlase, jako kdyby mluvil o zakopaném pokladu. „Umění toho obnáší tolik, tolik. Z některých svitků vyplývá, že Umění lze využít jako léčebného nástroje - nejen aby se přesně zjistilo, co s poraněným bojovníkem je, ale aby se dokonce urychlilo hojení jeho ran. Člověk silný v Umění se může dívat očima někoho jiného, slyšet, co ostatní slyší a cítí. A -"</p>

<p>„Chade." Můj tichý hlas uťal jeho řeč. Na okamžik mne popudilo, když přiznal, že ty svitky četl. Neměl na to žádné právo, pomyslel jsem si, a pak jsem si uvědomil, že když mu je královna dala k přečtení, měl na to právo jako každý jiný. Kdo jiný by je měl číst? Žádný mistr Umění již nebyl. Tato linie talentovaných již vymřela. Ne. Já ji vyvraždil. Vyvraždil jsem, jednoho po druhém, poslední vycvičené praktikanty Umění, poslední koterii, jaká na Buckkeepu vznikla. Zradili svého krále, a tak jsem je zničil a spolu s nimi i tu magii.</p>

<p>Moje racionálnější část věděla, že bude lepší, když magie zůstane mrtvá. „Já nejsem žádný mistr Umění, Chade. Nejen že mé znalosti v oboru Umění nejsou kompletní, ale i mé vlohy jsou nevyzpytatelné. Pokud jsi četl ty svitky, pak jsi jistě sám zjistil, nebo jsi to slyšel od Kettricken, že užívat elfí kůru je to nehorší, co může praktikant udělat. Elfí kůra vlohy potlačuje či dokonce ubíjí. Snažil jsem se držet od ní co nejdál; to, co mi působí, opravdu nemám rád. Ale i ta temnota, kterou s sebou přináší, je lepší než hlad po Umění. Byly doby, kdy jsem elfí kůru bral i několik dní v kuse, když už ta touha byla nesnesitelná." Uhnul jsem očima stranou před jeho znepokojeným výrazem. „Ať už jsem měl jakékoli vlohy, teď už jsou zřejmě neodvolatelně zakrnělé."</p>

<p>Hlas měl dost tichý, když poznamenal: „Řekl bych, že tvá ustavičná touha po Umění by spíše svědčila o opaku, Fitzi. S lítostí se dozvídám, že jsi trpěl; to jsme opravdu netušili. Předpokládal jsem, že hlad po Umění je něco jako touha člověka po alkoholu či po tabáku a že po jisté době nucené abstinence se tato touha oslabí."</p>

<p>„Ne. To tedy neoslabí. Občas vskrytu spí. Uběhnou měsíce, ba i roky. A pak, aniž bych mohl říci proč, se znovu probudí k životu." Na okamžik jsem pevně stiskl víčka. Mluvit o tom, myslet na to bylo jako přikládat pod kotel. „Chade. Já vím, že právě proto jsi vážil celou tu cestu, abys mě vyhledal. A slyšel jsi mne říci ne. Nemůžeme teď mluvit o jiných věcech? Tenhle rozhovor... mi působí bolest."</p>

<p>Nějakou dobu mlčel. V jeho hlase byla falešná srdečnost, když pak náhle řekl: „Samozřejmě že můžeme. Říkal jsem Kettricken, že pochybuji o tom, že se s naším plánem shodneš." Krátce vzdychl. „Budu si prostě muset vystačit s tím, co jsem pochytil ze svitků. A teď. Už jsem toho napovídal dost. O čem by ses rád dozvěděl?"</p>

<p>„Snad mi tu nechceš tvrdit, že budeš Dutifula učit Umění na základě toho, co jsi vyčetl z nějakých starých svitků?" Náhle jsem měl co dělat, abych nevybuchl.</p>

<p>„Nedáváš mi na výběr," zdůraznil milým hlasem.</p>

<p>„Což nechápeš nebezpečí, jakému ho vystavuješ? Umění člověka vábí, Chade. Přitahuje mysl a srdce jako magnetovec. Bude se s ním chtít sjednotit. Pokud princ tomu vábení během výuky podlehne byť jen na okamžik, bude rázem po něm. A nebude přítomen žádný zkušený praktikant, který by se vydal za ním, dal ho znovu dohromady a vytáhl ho z toho proudu ven."</p>

<p>Z výrazu v Chadeově tváři jsem mohl vyčíst, že nemá pochopení pro to, co mu říkám. Jen zatvrzele odvětil: „Ze svitků jsem vyčetl jenom to, že je nebezpečné nechat někoho se silným talentem k Umění zcela neskoleného. V některých případech takoví mladíci vešli v Umění takřka instinktivně, aniž by měli nějaké ponětí o nebezpečí nebo o tom, jak ho dostat pod kontrolu. Myslel bych si, že i malé znalosti jsou lepší než ponechat mladého prince v naprosté nevědomosti."</p>

<p>Otevřel jsem ústa, abych promluvil, jenže potom jsem je zase zavřel. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu řekl: „Já se do toho vtáhnout nenechám, Chade. To odmítám. Před léty jsem si to slíbil. Seděl jsem po boku Willa a díval se, jak umírá. Nezabil jsem ho. Poněvadž jsem se zapřísáhl, že už nejsem úkladný vrah a ani nástroj. Nenechám sebou manipulovat a nenechám se využívat. Už jsem přinesl dost obětí. Myslím, že jsem si ten odchod do penze zasloužil. A pokud s tím ty a Kettricken nesouhlasíte a již mi nechcete posílat peníze, dobře, dokážu se vyrovnat i s tím."</p>

<p>Taky dobře, že je to venku, pomyslel jsem si. Když jsem po návštěvě Starling u postele poprvé objevil váček s penězi, cítil jsem se uražen. Celé měsíce jsem se tou urážkou užíral, až mě navštívila znovu. Jen se mi vysmála a řekla mi, že to není výplata od ni za mé služby, pokud jsem si to myslel, ale penze od Šesti vévodství. To bylo v době, kdy jsem byl nucen si připustit, že všechno, co o mně ví Starling, ví taky Chade. To on byl také zdrojem kvalitního papíru a dobrých inkoustů, jež mi občas přinášela. Zřejmě mu referovala pokaždé, když se ode mne vrátila na Buckkeep. Říkal jsem si, že mi to nevadí. Ale teď mě napadlo, jestli všechny ty roky mého sledování nebyly jen vyčkáváním ze strany Chadea, až mě bude moci opět využít. Myslím, že mi to četl ve tváři.</p>

<p>„Fitzi, Fitzi, uklidni se." Stařec se natáhl přes stůl a konejšivě mne poplácal dlaní. „O ničem takovém nebyla řeč. My oba dobře víme nejen to, kolik ti dlužíme, ale i to, kolik je ti dlužno celých Šest vévodství. Dokud budeš žít, Šest vévodství se o tebe postará. A co se týče výcviku prince Dutifula, to pusť z hlavy. To opravdu není tvoje starost."</p>

<p>Opět jsem se celý nesvůj podivil, kolik toho asi ví. Pak jsem se obrnil. „Jak říkáš, to opravdu není moje starost. Můžu tě jen varovat, abys byl opatrný."</p>

<p>„Ale Fitzi, copak jsi někdy zažil, aby to se mnou bylo jinak?" A očima se na mě usmíval přes okraj svého pohárku.</p>

<p>Zapudil jsem to z hlavy, ale přesto - zakazovat si tu představu bylo stejně těžké jako vytrhávat strom ze země a držet ho přitom za kořeny. Zčásti se zakládala na obavě, že by nezkušená Chadeova výuka mohla mladého prince uvést do nebezpečí. Avšak především se má touha učit novou koterii odvíjela prostě od toho, že bych tím mohl najít způsob, jak uspokojit vlastní nutkání. Když jsem si to však uvědomil, bylo nemožné, abych s dobrým svědomím naočkoval tuto závislost další generaci.</p>

<p>Chade držel slovo. O Umění už nemluvil. Místo toho jsme si celé hodiny povídali o lidech, jež jsem kdysi znal z Buckkeepu, a o tom, co se s nimi stalo. Blade byl dědečkem a Lacey trápily bolavé klouby, které ji nakonec přiměly zanechat toho nekonečného vyšívání krajek. Hands byl teď na Buckkeepu stájmistrem. Vzal si ženu z vnitrozemí s ohnivě rudými vlasy a podobně laděnou náturou. Všechny jejich děti měly rusé vlasy. Držela Handse zkrátka a podle Chadea mu to zjevně dělalo jen dobře. V poslední době prý na něj naléhala, aby se vrátili do Farrow, odkud pocházela, a z jeho strany to vypadalo, že jí vyhoví; proto se taky Chade vydal za Burrichem a nabídl mu znovu jeho starý post. A tak pořád dokola odlupoval zatvrdliny z mých vzpomínek a znovu mi v mysli vyvolával všechny ty známé tváře. Až jsem náhle zatoužil po Buckkeepu a nemohl si odpustit klást mu otázky. Když jsme probrali všechny známé lidi, provedl jsem ho po svém domově, jako kdybychom byli dvě staré tetičky, jež se občas navštěvují. Ukázal jsem mu své slepice a břízy, zahradu a chodníčky. Předvedl jsem mu svoji dílnu, kde jsem vyráběl barviva a barevné inkousty, jež mi Hap chodil prodávat na tržiště. Přinejmenším tohle ho překvapilo. „Přinesl jsem ti inkousty z Buckkeepu, ale teď si říkám, jestli ty tvoje nejsou lepší." Poplácal mě po rameni, jako to dělával kdysi, když jsem namíchal správně nějaký jed, a ve mně se znovu vzedmula dávno zapomenutá radost nad tím, že je na mě Chade pyšný.</p>

<p>Ukázal jsem mu asi mnohem víc, než jsem měl v úmyslu. Když si prohlížel moje záhony s bylinkami, určitě si všiml, že mezi drogami převažují sedativa a tlumiče bolestí. Když jsem ho zavedl na svou lavičku na útesu s výhledem na moře, dokonce tiše pronesl: „Ano, tohle by se Veritymu líbilo." Ale navzdory tomu, co viděl a tušil, již o Umění nemluvil.</p>

<p>Zůstali jsme vzhůru dlouho do noci a já ho naučil základy Kettleiny hry s kameny. Nighteyese naše dlouhé povídání znudilo a vyrazil na lov. Vycítil jsem z jeho strany trochu žárlivosti, ale rozhodl jsem se, že si to vyjasníme později. Když jsme odložili Kettleinu hru stranou, stočil jsem náš hovor na Chadea samotného a na to, jak se mu vede. S úsměvem připustil, že návrat ke dvoru a do společnosti se mu zamlouvá. Hovořil - jako zřídkakdy předtím - o svém mládí. Před tím, než si při špatném zacházení s lektvarem způsobil jizvy na tváři a zahanben svým vzhledem se stáhl do ústraní jako králův nájemný vrah, vedl rozmařilý život. V posledních letech se zřejmě vrátil k životu onoho mladíka, který si tak liboval v tanci a privátních večeřích s duchaplnými dámami. Byl jsem jen a jen rád a myslel jsem to převážně žertem, když jsem se ho zeptal: „Jak se to však shoduje s tvou tichou prací pro korunu, všechny ty schůzky a další kratochvíle?"</p>

<p>Jeho odpověď byla upřímná: „Zvládám to. A můj současný učeň je bystrý a šikovný. Nebude to trvat dlouho a budu moci všechny ty staré úkoly svěřit do mladších rukou."</p>

<p>Na krátký okamžik jsem pocítil žárlivost, že moje místo zaujal někdo jiný. Vzápětí jsem si ale uvědomil, jak je to ode mne pošetilé. Farseerové budou vždycky potřebovat muže, který je schopen potichu vykonávat královu spravedlnost. Já jsem prohlásil, že již více nebudu vrahem v královských službách; to ale neznamenalo, že by tím tato potřeba zanikla. Snažil jsem se opět nabýt klid. „Takže ve věži stále pokračují staré známé experimenty a lekce."</p>

<p>Vážně přikývl. „Ano. Je to prostě tak..." Pojednou vstal ze své židle u ohně. Ze starého, opět oživlého zvyku jsme bezděčně zaujali svá někdejší místa - on seděl na židli před ohněm a já na krbových kamenech u jeho nohou. Teprve v tomto okamžiku jsem si uvědomil, jak je to divné, a podivil se, jak mi to dříve připadalo přirozené. Zakroutil jsem hlavou sám nad sebou, zatímco Chade se na stole prohraboval v sedlových vacích. Vytáhl potřísněnou čutoru z tvrdé kůže. „Přinesl jsem tohle, abych ti to ukázal, a pak jsem na to při tom povídání málem zapomněl. Pamatuješ na mou fascinaci umělými ohni a dýmy a tak podobně?"</p>

<p>Zakoulel jsem očima. Díky jeho „fascinaci" jsme oba byli víc než jedenkrát ožehnuti. Zapudil jsem vzpomínku na poslední ukázku jeho magie ohně: Chade způsobil, že pochodně na Buckkeepu hořely modře a prskaly — bylo to onoho večera, kdy se princ Regal neprávem prohlásil za přímého dědice farseerovské koruny. Té noci byl také zavražděn král Shrewd a já byl za to následně zatčen.</p>

<p>Pokud si to s tím spojil i Chade, nedal to na sobě znát. Dychtivě se vrátil k ohni s čutorou v ruce. „Nemáš kousek papíru? Já si žádný nepřinesl."</p>

<p>Jeden jsem mu našel a nedůvěřivě se díval, jak bere do ruky dlouhý proužek papíru, překládá ho napodél a potom do drážky v ohybu rozvážně odklepává dávku prášku. Poté prášek opatrně založil papírem, přeložil ho ještě jednou a konec pro jistotu zakroutil. „Tak a teď se dívej!" vyzval mě dychtivě.</p>

<p>S rozechvěním jsem přihlížel, jak vhazuje papírek do ohně v krbu. Ale ať už to mělo udělat cokoli, vyšlehnout, zajiskřit nebo zadýmit, nestalo se nic. Papír zhnědl, vzňal se a shořel. Ucítil jsem slabý zápach síry. To bylo vše. Pozvedl jsem na Chadea tázavě obočí.</p>

<p>„To nebylo ono!" ohradil se rozčileně. Rychle připravil další kornoutek, ale tentokrát byl velkorysejší při odměřování dávky z malé čutory. Vložil papír do nejžhavější části ohně. Odklonil jsem se od krbu, připraven na prudkou reakci, ale opět jsme byli zklamáni. Zamnul jsem si ústa, abych zakryl úsměv při pohledu na jeho rozmrzelou tvář.</p>

<p>„Teď si budeš myslet, že jsem už pro to pozbyl cit!" prohlásil.</p>

<p>„Och, to nikdy," odvětil jsem, ale bylo těžké zakrýt veselí v hlase. Papírek, který připravil tentokrát, připomínal spíše tlustou trubičku, a když ji na koncích zakrucoval, prášek se sypal štěrbinou ven. Vstal jsem a vzdálil se od krbu, když ji hodil do plamenů. Ale jen to shořelo, stejně jako prve.</p>

<p>Znechuceně si odfrkl. Nakoukl do temného hrdla malé čutory, pak ji protřepal. Se zhnuseným zabručením ji zazátkoval. „Nějak se do toho dostala vlhkost. Co se dá dělat. Tím se to všechno pokazilo." A vhodil čutoru do ohně, což značilo, že je už jaksepatří naštvaný.</p>

<p>Když jsem usedl zpátky k ohni, vycítil jsem, jak moc je zklamaný, a pocítil jsem k tomu starci soucit. Pokusil jsem se zmírnit jeho rozčarování. „To mi připomíná, jak jsem jednou zaměnil prášek dýmidla za rozemletý prášek kořenu kopiníku. Pamatuješ na to? Oči mi pak celé hodiny slzely."</p>

<p>Krátce se zasmál. „Ano." Chvíli mlčel a usmíval se sám pro sebe. Věděl jsem, že se v duchu zatoulal zpět do doby, kdy jsme trávili dny spolu. Pak se předklonil a spočinul mi rukou na rameni. „Fitzi," oslovil mne vážně a očima se zaklesl s mýma. „Já tě nikdy neoklamal, nebo ano? Byl jsem poctivý. Řekl jsem ti, čemu tě učím, už na samém začátku."</p>

<p>Tehdy jsem spatřil tu naběhlou jizvu mezi námi. Položil jsem dlaň na jeho stařeckou ruku. Klouby byly kostnaté, kůže tenká jako papír. Zadíval jsem se zpět do plamenů a řekl jsem mu: „Tys byl ke mně vždycky upřímný, Chade. Pokud mě někdo oklamal, byl jsem to já sám. Oba jsme sloužili našemu králi a dělali jsme, co jsme v takové pozici dělat museli. Já už se na Buckkeep nevrátím. Ale ne kvůli něčemu, co jsi udělal ty, nýbrž proto, že jsem se již stal někým jiným. Nedávám ti žádnou vinu, za nic."</p>

<p>Otočil jsem se a pohlédl na něj. Tvář měl velmi vážnou a já mu v očích četl to, co mi neřekl. Postrádal mne. Vyzval mne k návratu na Buckkeep mezi jinými důvody i kvůli sobě. Tehdy jsem kdesi uvnitř pocítil hojivý mír. Byl jsem stále milován, přinejmenším Chadem. Dojalo mě to a já ucítil, jak se mi sevřelo hrdlo. Snažil jsem se trochu zmírnit vážnost situace: „Nikdy jsi mi netvrdil, že když se stanu tvým učněm, budu mít poklidný, bezpečný život."</p>

<p>Jako na podporu mých slov náhle z mého ohně vytryskl zášleh. Kdybych nebyl tváří natočený k Chadeovi, myslím, že bych byl oslepen. Naštěstí mne ten hromový výbuch provázený zášlehem pouze ohlušil. Zasáhly mne vylétnuvší rozžhavené uhlíky a jiskry a pak oheň zahučel jako rozlícená bestie. Oba jsme vyskočili na nohy a drali se od krbu pryč. Krátce nato kupa sazí z mého zanedbaného komínu oheň v krbu z větší části uhasila. Pobíhali jsme s Chadem po místnosti, zadupávali doutnající jiskry a odkopávali kusy hořící čutory zpátky do krbu, aby se nevznítila podlaha. Dveře se rozlétly, jak do nich vrazil Nighteyes. Vpadl do místnosti, hrabaje mohutně tlapami, aby se ubrzdil ten skluz.</p>

<p>„Jsem v pořádku, jsem v pořádku," ujistil jsem ho a pak si uvědomil, že můj splašený jekot přehlušuje i to zvonění v uších. Když Nighteyes ucítil zápach v místnosti, znechuceně si odfrkl. Aniž se se mnou podělil o jedinou myšlenku, odkráčel opět ven do nitra noci.</p>

<p>Tu mě Chade poplácal po rameni. „Zháším uhlík," ujistil mě nahlas. Trvalo nám nějakou dobu, než jsme obnovili pořádek a znovu rozdělali oheň na tom správném místě. I přesto si zatáhl židli o kus dále od krbu a já už neusedl zpátky na krbové kameny. „Tohle měl ten prášek způsobit?" optal jsem se opožděně, když jsme si znovu zavdali sandsedžské brandy, abychom se zklidnili.</p>

<p>„Ne! Při Elových koulích, chlapče, ty si myslíš, že bych to v tvém krbu udělal schválně? Předtím se mi s tím dařily prudké zášlehy bílého světla, skoro oslepujícího. Ale tohle ten prášek způsobit neměl. Jenže přesto. Říkám si, proč to udělalo. V čem byl rozdíl? Zatraceně. Kdybych si jen vzpomněl, co jsem posledně do té čutory dával..." Zastřihal obočím a zahleděl se upřeně do plamenů, a já v tu chvíli věděl, že jeho nový učeň dostane za úkol rozlousknout, co přesně výbuch způsobilo. Nezáviděl jsem mu tu řadu experimentů, které ho teď nepochybně čekaly.</p>

<p>Chade strávil noc u mne v chalupě, v mé posteli, zatímco já se spokojil s Hapovou. Když jsme ale na druhý den zrána vstali, oba jsme věděli, že jeho návštěva je u konce. Náhle jako by se nebylo o čem dalším bavit a nemělo vlastně smysl o čemkoli mluvit. Vzedmula se ve mně jakási temnota. Proč bych se měl ptát po lidech, které už nikdy neuvidím; proč by mi měl vykládat o nejnovějších politických intrikách, když na můj život neměly vůbec žádný vliv? Najedno dlouhé odpoledne a večer naše životy opět splynuly, avšak když teď svítal šedivý den, Chade se díval, jak plním své domácí povinnosti, vytahuji ze studny vodu a házím drůbeži krmení, vařím pro nás snídani a umývám nádobí. S každým okamžikem rozpačitého mlčení jako bychom se jeden druhému stále více vzdalovali. Skoro jsem si začal přát, aby nikdy nebyl přišel.</p>

<p>Po snídani řekl, že už musí jet, a já se ho od toho nepokoušel odradit. Slíbil jsem mu, že dostane svitek o Kettleině hře, až ho dokončím. Dal jsem mu několik velínů, které jsem napsal o dávkování při přípravě sedativních čajů, a několik kořenů, aby si vypěstoval oněch pár bylin, které jsem měl ve své zahradě a které on dosud neznal. Dal jsem mu i několik lahviček s různě barevnými inkousty. Poznamenal, že v Buckkeepu je pro takové věci lepší odbytiště, patrně proto, aby se ještě pokusil změnit můj názor. Jen jsem přikývl a řekl, že tam možná někdy pošlu Hapa. Pak jsem osedlal jeho pěknou klisnu, dal jí uzdu a přivedl mu ji před dům. Na rozloučenou mě objal, nasedl a odjel. Díval jsem se, jak ujíždí po cestě pryč. Nighteyes po mém boku mi vsunul hlavu do dlaně.</p>

<p><emphasis>Lituješ toho?</emphasis></p>

<p><emphasis>Lituji mnoha věcí. Ale vím, že kdybych šel s ním a udělal, co si přeje, litoval bych toho nakonec ještě víc.</emphasis> Přesto jsem nebyl s to odlepit se z místa, kde jsem stál a díval se za ním. Ještě není pozdě, pokoušel jsem sám sebe. Stačí jeden výkřik a on se otočí a přijede zpátky. Zaťal jsem čelisti a mlčel.</p>

<p>Nighteyes mi čumákem strčil do ruky. <emphasis>Pojď. Vyrazíme si na lov. Bez chlapce, bez luku. Jen ty a já.</emphasis></p>

<p>„To zní dobře," slyšel jsem se říkat. A tak jsme vyrazili a dokonce jsme skolili jednoho pěkného mladého králíka. Dělalo mi dobře protáhnout si svaly a dokázat si, že na to pořád mám. Řekl jsem si, že ještě nejsem žádný stařec a že stejně jako Hap potřebuji vypadnout a dělat něco nového. Naučit se něčemu novému. To byl vždycky recept Patience na nudu. Když jsem se toho večera rozhlížel po své chatrči, připadla mi spíše stísňující než útulná. To, co mi před pár dny připadalo důvěrně známé a milé, se mi nyní zdálo ošuntělé a pusté. Věděl jsem, že je to způsobeno kontrastem mezi Chadeovými historkami o Buckkeepu a mým vlastním usedlým životem. Jenže neklid, jakmile se jednou probudí, je mocná věc.</p>

<p>Snažil jsem se rozpomenout, kdy jsem naposledy spal někde jinde než ve své vlastní posteli. Vedl jsem usedlý život. Každý rok o žních jsem vyrážel na měsíc na cesty a nechal se najímat na kosení luk, sklizeň obilí nebo jako česáč jablek. Tyto peníze navíc se mi hodily. Dvakrát do roka jsem vyrážel do Howsbay, abych tam směnil své inkousty a barviva za látky na oblečení, hrnce a takové věci. V posledních dvou letech jsem tam posílal chlapce na jeho tlustém starém poníkovi. Můj život se natolik ustálil ve vyjetých kolejích, že jsem si toho ani nevšiml.</p>

<p><emphasis>Dobře. A co hodláš dělat?</emphasis> Nighteyes se protáhl a pak rezignovaně zívl.</p>

<p><emphasis>Já nevím</emphasis>, přiznal jsem starému vlkovi. <emphasis>Něco jiného. Co bys řekl na to, kdyb</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>chom si trochu vyrazili do světa?</emphasis></p>

<p>Na chvíli se stáhl do té části mysli, která patřila jen jemu. Potom se mě poněkud jízlivě zeptal: <emphasis>Půjdeme oba po svých, nebo po mně budeš chtít, abych po celý den držel krok s koněm?</emphasis></p>

<p><emphasis>To je upřímná otázka. A když půjdeme oba po svých?</emphasis></p>

<p><emphasis>No, když musíš</emphasis>, připustil zdráhavě. <emphasis>Ty myslíš na to místo tam v Horách, viď?</emphasis></p>

<p><emphasis>Na to staré město? Ano.</emphasis></p>

<p>Neoponoval mi. <emphasis>A vezmeme i chlapce?</emphasis></p>

<p><emphasis>Myslím, že necháme Hapa tady, aby se trochu zařídil sám. Mohlo by mu to pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>spět. A někdo se musí starat o drůbež.</emphasis></p>

<p><emphasis>Takže asi nepůjdeme dříve, než se hoch vrátí, že ne?</emphasis></p>

<p>Kývl jsem, že ne. Říkal jsem si, jestli jsem se dočista nepomátl na rozumu.</p>

<p>Říkal jsem si, jestli se vůbec někdy vrátíme zpátky.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>2 Starling</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Starling Birdsong, pěvkyně královny Kettricken, zavdala podnět k tolika písním, kolik jich sama složila. Proslula jako společnice královny Kettricken na její výpr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vě k Elderlingům s cílem zajistit jejich pomoc ve válce proti rudým lodím a svoje sl</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>by trůnu Farseerů poskytovala i v následujících desetiletích během obnovy Šesti vévodství. Se svým darem být v jakékoli společnosti jako doma byla pro kr</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>lovnu nep</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>stradatelná v oněch neklidných letech, které následovaly po Očistě Bucku. Pěvkyni byly svěřovány nejenom smlouvy a ujednání mezi šlechtici, ale i nabídky amnestie pro lupičské bandy a rodiny pašeráků. Sama o těchto svých m</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>sích složila spoustu písní, ale současně je jisté, že vyvíjela i další aktivity, podnik</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>né v tajnosti pro fa</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>seerovskou vládu, a ty byly příliš delikátní na to, aby se mohly stát předmětem zbá</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>nění.</emphasis></p>

<p>Starling měla Hapa u sebe po celé dva měsíce. Jeho delší nepřítomnost u mne nejdřív vyvolala pobavení, jež ale záhy přešlo v podráždění a poté v zlost. Zlost jsem měl především sám na sebe. Neuvědomoval jsem si, jak moc jsem se stal závislým na chlapcově silném hřbetě, dokud jsem nemusel ohnout svůj vlastní při plnění úkolů, které jsem již dávno svěřil jemu. Ale nebyly to jen chlapcovy každodenní povinnosti, které jsem vykonával během dalšího měsíce jeho nepřítomnosti. Chadeova návštěva ve mně cosi probudila. Neuměl jsem to pojmenovat, ale bylo to jako démon, který ve mně hlodal a ukazoval mi na četných maličkostech, jak je můj malý statek zchátralý. Mír mého izolovaného domova mi najednou připadal jako zahálčivé sebeuspokojení. Nebyl to už rok, co jsem strčil kámen pod sedající schodek na verandu a neslíbil si, že to později opravím? Ne, byl to už spíše rok a půl.</p>

<p>Schodek jsem dal do pořádku a potom jsem vykydal hnůj z kurníku, poté ho vydrhl vodou s louhem a posypal podlahu čerstvým rákosím. Spravil jsem děravou střechu nad dílnou a konečně vyřízl do stěny díru a zasadil do ní okno z namaštěné kůže, jak jsem si to sliboval už dva roky. V chatrči jsem provedl důkladný jarní úklid, jaký už roky nepoznala. Uřízl jsem nalomenou větev z jasanu a opatrně ji spustil na zem skrze střechu čerstvě vyčištěného kurníku. Potom jsem střechu kurníku zase zadělal. Právě jsem to dokončoval, když tu mi Nighteyes oznámil, že slyší koně. Slezl jsem dolů, vzal si košili a šel si stoupnout před dům, abych přivítal Starling a Hapa jedoucí vzhůru po cestě.</p>

<p>Nevím, jestli to bylo delším odloučením, nebo mým čerstvě zasetým neklidem, ale pojednou jsem se na Hapa a Starling díval, jako by byli cizinci. Nebylo to jen novým úborem, který měl Hap na sobě, ačkoli zdůrazňoval jeho dlouhé nohy a dělal mu širší ramena. Na starém tlustém poníkovi vypadal komicky, což si určitě uvědomoval i on. Poník se pro dospívajícího mladíka nehodil, stejně jako dětská postel v chatrči a můj usedlý životní styl. Pojednou mi došlo, že po něm nemůžu chtít, aby zůstal doma a dohlížel na slepice, zatímco já si vyrazím na cesty. Kdybych ho v brzké době neposlal z domu, ať se sám poohlédne po štěstí, ona mírná nespokojenost, kterou jsem pozoroval v jeho barevně odlišných očích a která souvisela s jeho návratem domů, by záhy přerostla v trpké životní zklamání. Hap mi byl až dosud dobrým společníkem; tento nalezenec, jehož jsem se ujal, mne zřejmě zachránil stejně, jako já zachránil jeho. Bylo by pro mne mnohem lepší poslat tohoto mladíka do světa, dokud se stále máme rádi, než čekat, až se pro jeho mladá ramena stanu přítěží.</p>

<p>Nejenom Hap se v mých očích změnil. Starling byla energická jako vždycky a usmívala se, když přehoupla nohu přes hřbet koně a sklouzla z něho na zem. Ale když ke mně kráčela se široce rozpřáhlýma rukama, aby mě objala, uvědomil jsem si, jak málo toho vím o jejím současném životě. Pohlédl jsem do jejích veselých temných očí a poprvé si všiml, že sejí v koutcích začínají dělat vějířky vrásek. Oblékala se teď vybraněji, jezdila na lepších koních a nosila dražší šperky. Dnes měla husté vlasy sepnuté masivní stříbrnou sponkou. Bylo vidět, že sejí daří. Třikrát nebo čtyřikrát do roka se u mě stavovala, několik dní u mě pobyla a obrátila můj poklidný život vzhůru nohama svými historkami a písněmi. Zatímco tu byla, trvala na tom, aby se jídlo kořenilo podle její chuti, své věci měla rozházené po stolech a na podlaze, a když jsem byl unavený, má postel již nebyla místem, kam bych se odebral k odpočinku. Ve dnech, které bezprostředně následovaly po jejím odjezdu, jsem v duchu vídal obraz venkovské cesty, nad níž ztěžka visí prach po odjezdu karavany loutkářů. Měl jsem z toho pocit, že se dusím a že špatně vidím, dokud jsem se opět nevrátil ke svému jednotvárnému životu.</p>

<p>I já ji objal a z jejích vlasů ucítil prach a vůni parfému. Odstoupila ode mne, zahleděla se mi do tváře a ihned se zeptala: „Co se děje? Něco se s tebou stalo."</p>

<p>Smutně jsem se usmál. „Povím ti to později," slíbil jsem jí a oba jsme věděli, že to bude při jednom z našich pozdně nočních rozhovorů.</p>

<p>„Běž se umýt," souhlasila. „Smrdíš jako můj kůň." Trochu do mě strčila a já kousek popošel, abych se přivítal s Hapem.</p>

<p>„No tak, chlapče, jaké to bylo? Žil Buckkeep o jarních slavnostech historkami Starling?"</p>

<p>„Bylo to hezké," řekl nestranně. Jednou se na mě zpříma podíval a jeho nestejné oči, jedno hnědé, druhé modré, byly plné utrpení.</p>

<p>„Hape?" spustil jsem ustaraně, ale on ucukl rameny dřív, než jsem se ho stačil dotknout.</p>

<p>Vykročil ode mě pryč, ale potom asi zalitoval toho, jak nevrle se se mnou přivítal, protože zaskuhral: „Jdu se umýt k potoku. Jsem z té cesty celý zaprášený."</p>

<p><emphasis>Běž s ním. Nevím, co se děje, ale potřebuje přítele.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nejlépe takového, který mu nemůže klást otázky</emphasis>, souhlasil Nighteyes. S hlavou sklopenou a ocasem nataženým se vydal za chlapcem. Svým způsobem měl Hapa rád stejně jako já a rovněž tak se podílel na jeho výchově.</p>

<p>Když byli z dohledu, otočil jsem se opět ke Starling. „Nevíš, co to mělo být?"</p>

<p>Jen pokrčila rameny a zkřivila rty do úsměvu. „Je mu patnáct. Má snad nevrlost v tomto věku nějaký důvod? Nedělej si s tím starosti. Může to být cokoli: nějaká dívka, která ho na jarních slavnostech nepolíbila, nebo ta, která ho políbila.</p>

<p>Odjezd z Buckkeepu nebo návrat domů. Nebo třeba špatná klobása, kterou měl dnes k snídani. Nech ho být. Bude zase v pořádku."</p>

<p>Pohlédl jsem za ním, zrovna když s vlkem zmizeli mezi stromy. „Možná mám na ten věk trochu odlišné vzpomínky než ty," konstatoval jsem.</p>

<p>Mezitím, co Starling šla dovnitř, postaral jsem se jí o koně a o poníka Clovera. Přitom jsem přemítal o tom, že Burrich by mi bez ohledu na mou náladu nařídil postarat se před odchodem o koně. No co, já nejsem Burrich, řekl jsem si. Přemýšlel jsem, jestli tutéž disciplínu, jako na mě, uplatňuje i na Nettle, Chivalryho a Nima, a pak jsem zalitoval, že jsem se Chadea nevyptal na jména zbytku jeho dětí. A v době, kdy už koně byli zaopatření, jsem si přál, aby Chade nikdy nebyl přišel. S jeho návštěvou se vydralo na povrch příliš mnoho starých vzpomínek. Rezolutně jsem je zase zapudil. Patnáct let staré kosti, řekl by mi vlk. Na chvíli jsem se s ním v mysli spojil. Hap si právě nacákal vodu na obličej a vykročil do lesa; přitom si cosi mumlal a šel tak neopatrně, že neměl šanci spatřit nějakou zvěř. Vzdychl jsem nad chlapcem i nad vlkem a šel do chalupy.</p>

<p>Starling tu mezitím vysypala obsah svých sedlových vaků na stůl. Na prahu se povalovaly její odhozené boty; přes židli visel její plášť. Kotlík nad ohněm zrovna začínal bublat. Starling stála na stoličce u kredence. Když jsem vešel, nastrčila mi pod nos malou keramickou dózu. „Je ten čaj ještě dobrý? Je divně cítit."</p>

<p>„Je vynikající, když už mě bolest přinutí ho pozřít. Pojď odsud dolů." Vzal jsem ji rukama okolo pasu a s lehkostí ji nadzvedl, ačkoli ve staré jizvě na zádech mi bolestivě cuklo, když jsem ji stavěl na podlahu. „Posaď se. Já ten čaj udělám. Vykládej mi raději o jarních slavnostech."</p>

<p>A tak Starling spustila, zatímco já rachotil s šálky, krájel plátky chleba a dával zahřívat dušeného králíka. Byl jsem už zvyklý na to, že si vyslechnu její historky z Buckkepu: mluvila o pěvcích a jejich vystoupeních, dobrých či mizerných, klevetila o lordech či paničkách, které jsem nikdy neznal, a odsuzovala nebo chválila jídlo ze stolů různých šlechticů, u nichž byla hostem. Každý příběh podávala s vtipem a já se smál nebo kroutil hlavou, kde to bylo třeba, aniž bych někdy pocítil záchvěv bolesti, kterou ve mně probudil Chade. Asi to bylo tím, že on mluvil o lidech, které jsme oba znali a milovali, a podával své příběhy z oné intimní perspektivy. Nebyl to samotný Buckkeep nebo městský život, po čemž jsem prahnul, ale dny mého dětství a přátelé, jež jsem kdysi znal. V tom ohledu jsem byl mimo nebezpečí; nebylo totiž možné se do oněch dob vrátit. Jen málo z těch lidí vědělo, že jsem stále naživu, a tak jsem si to taky přál. Také jsem to Starling řekl: „Občas mě tvé historky chytnou za srdce a já si přeji, abych se zase mohl vrátit na Buckkeep. Ale ten svět je pro mne teď už uzavřený."</p>

<p>Zamračila se na mě: „Nechápu proč."</p>

<p>Hlasitě jsem se zasmál: „Myslíš, že by lidé nebyli překvapeni, kdyby mě viděli živého?"</p>

<p>Natrčila hlavu a upřímně se na mě zadívala. „Myslím, že by bylo jen málo těch, i mezi tvými starými přáteli, kteří by tě poznali. Většina si tě pamatuje jako nezjizveného mladíka. Ten zlomený nos, ta jizva ve tváři, i jen ten bílý pramen ve vlasech by sám o sobě mohl být dobrým maskováním. Tehdy ses oblékal jako syn prince; teď nosíš oděv rolníka. Tehdy ses pohyboval s elegancí válečníka. A teď, inu, někdy zrána nebo za chladného dne se pohybuješ s opatrností starce." Lítostivě zakroutila hlavou a dodala: „Vůbec se nestaráš o to, jak vypadáš, a ani léta k tobě nebyla laskavá. Mohl by sis klidně přičíst pět nebo deset let a nikdo by o tom nepochyboval."</p>

<p>Tak nepokryté zhodnocení mé osoby z úst mé milenky mě zabolelo. „Aha, dobře, že to vím," odvětil jsem hořce. Sundal jsem kotlík z ohně, vyhýbaje se přitom jejímu pohledu.</p>

<p>Má slova a tón si vyložila mylně: „Ano. A když vezmeš v úvahu, že lidé vidí to, co vidět chtějí, a že tebe vidět naživu nechtějí... myslím, že bys to mohl zkusit. Takže ty uvažuješ o návratu na Buckkeep?"</p>

<p>„Ne." Sám jsem slyšel, jak je to slovo strohé, ale nenapadalo mě nic, co bych k němu dodal. Nezdálo se, že by ji to naštvalo.</p>

<p>„Škoda. O tolik věcí přicházíš, když tu žiješ takhle sám." A okamžitě se pustila do líčení tanečních bálů pořádaných na jarních slavnostech. Navzdory své trpké náladě jsem se musel usmívat, když vykládala, jak Chadea požádala o tanec mladá obdivovatelka ve věku šestnácti let. Měla pravdu. Jak rád bych tam byl také.</p>

<p>Když jsem pro nás pro všechny připravoval jídlo, přistihl jsem se, že se v duchu trýzním starým známým „co kdyby". Co kdybych se tehdy mohl vrátit na Buckkeep spolu s královnou a Starling? Co kdybych se byl vrátil domů k Molly a našemu dítěti? A jako vždycky, ať jsem se to snažil překroutit sebevíc, tyhle úvahy skončily katastrofou. Kdybych se byl vrátil na Buckkeep, živý, když si všichni mysleli, že jsem byl popraven za praktikování Moudrosti, byl bych přivodil jen rozkol v době, kdy se Kettricken pokoušela zemi sjednotit. Jistě by se byla našla nějaká frakce, která by se postavila za mě a proti ní, protože jakkoli jsem byl bastard, byl jsem pokrevně Farseer, zatímco ona vládla jen díky sňatku s již nežijícím Veritym. A ještě silnější frakce by požadovala moji opětnou popravu, tentokrát důkladnější.</p>

<p>A kdybych se byl vrátil k Molly a dítěti, kdybych byl přišel, abych ji unesl a ona byla opět mou? Myslím, že to bych mohl, kdyby mi ale nezáleželo na nikom jiném než na sobě. Ona i Burrich mě oba pokládali za mrtvého. Ona, která mi dříve byla ženou ve všem jen ne jménem, a on, který mě vychoval a býval mým přítelem, se uchýlili jeden ke druhému. On se jí staral o střechu nad hlavou a dohlížel, aby měla co na sebe a do úst, zatímco v jejím lůně vyrůstalo moje dítě. Vlastníma rukama přivedl mého bastarda na svět. Spolu pak chránili Nettle před Regálovými muži. Burrich prohlásil ženu i dítě za svoje, nejen aby je chránil, ale také aby je miloval. Byl bych se mohl za nimi vydat, aby si sami před sebou připadli jako zrádci. Mohl jsem jejich vztah zostudit. Burrich by mi Nettle a Molly nechal. Jeho silný smysl pro čest by mu ani nedovolil jinak. A pak už bych si mohl navždy říkat, zda mě s ním nesrovnává, jestli láska, kterou mezi sebou měli, nebyla silnější a čestnější než..."</p>

<p>„Připaluje se ti jídlo," podotkla rozmrzele Starling.</p>

<p>Měla pravdu. Naservíroval jsem jídlo z hrnce do misek a pak usedl ke stolu za ní. Veškerou minulost, tu skutečnou i imaginární, jsem odvrhl stranou. Nepotřeboval jsem na ně myslet. Mou mysl teď zaměstnávala Starling. Jak bylo naším zvykem, já byl posluchačem a ona vypravěčkou příběhů. Spustila dlouhou historku o nějaké nafoukané pěvkyni na jarních slavnostech, která si nejen troufla zazpívat jednu z jejích písní, kde pozměnila jen asi verš či dva, ale pak si ještě dělala nárok na její autorství. Při řeči Starling mávala chlebem v ruce a málem se jí podařilo vtáhnout mne do svého příběhu. Jenomže mně se pořád vtíraly vlastní vzpomínky na jarní slavnosti. Cožpak jsem pozbyl veškerou spokojenost s oním prostým životem, který jsem si tu vybudoval? Chlapec a vlk mi stačili po mnoho let. Co mě to teď hnětlo?</p>

<p>Odsud jsem přešel k další nepříjemné myšlence. Kde je Hap? Navařil jsem čaj pro tři a naporcoval jídlo rovněž pro tři. Hap vždycky dychtil po nějakém úkolu nebo pochůzce. Bylo znepokojivé, že se nedokázal přenést přes svou špatnou náladu a přijít za námi. Zatímco Starling mluvila, přistihl jsem se, že očima co chvíli zabloudím k jeho nedotčené misce s dušeným. Přistihla mě při tom.</p>

<p>„Neboj se o něj," řekla skoro jízlivě. „Je to chlapec, víš, jak bývají trucovití. Až bude mít pořádný hlad, zcela určitě přijde."</p>

<p><emphasis>Nebo taky zničí krásnou dobrou rybu, až ji spálí nad ohněm</emphasis>. Vlkova myšlenka přišla v odpověď na můj dotaz vyslaný k němu na vlnách Moudrosti. Byli dole u potoka. Hap si z klacku zhotovil provizorní oštěp a vlk se prostě vrhl do vody, aby lovil podél podemletých břehů. Když pak připlulo hejno ryb, nebyl pro něj problém jednu tam uvěznit, vrazit hlavu pod vodu a lapit ji do čelistí. Ze studené vody ho rozbolely klouby, ale u chlapcova ohně se jistě brzy ohřeje. Byli v pořádku. <emphasis>Neboj se.</emphasis></p>

<p>Byla to zbytečná rada, ale já předstíral, že jsem si ji vzal k srdci. Dojedli jsme a já odklidil ze stolu nádobí. Zatímco jsem poklízel, Starling seděla na krbových kamenech u večerního ohně a drnkala na harfu, až náhodné tóny přešly ve starou píseň o mlynářové dceři. Když jsem dal všechno do pořádku, připojil jsem se k ní se dvěma pohárky sandsedžské brandy pro nás pro oba. Já seděl na židli, ona na podlaze u ohně. Opírala se mi zády o kolena a hrála. Sledoval jsem její ruce na strunách a přitom si všiml, jak jsou zkroucené v místě, kde byly kdysi zlomené. Vzal jsem to jako výstrahu pro sebe. Když píseň končila, naklonil jsem se a políbil ji. Ona mi vyšla polibkem vstříc, odložila harfu stranou a pak se ke mně dlouze přisála.</p>

<p>Poté vstala, vzala mě za ruce a vytáhla mě do stoje. Když jsem šel za ní do ložnice, poznamenala: „Dnes večer jsi nějaký zamyšlený."</p>

<p>Trochu jsem zabručel na souhlas. Kdybych jí řekl, že předtím ranila mé city, vypadalo by to jako dětinské kňourání. Chtěl jsem snad, aby mi lhala, aby mi řekla, že jsem stále mladý a hezký, když to tak očividně nebylo? Čas se na mně prostě podepsal. To bylo vše a dalo se to taky čekat. I přesto za mnou Starling pořád chodila. Celé ty roky se stále vracela za mnou a ke mně do postele. To přece o něčem svědčilo.</p>

<p>„Nechtěl jsi mi o něčem říci?" naléhala.</p>

<p>„Až později," řekl jsem. Minulost se po mně sápala, jenže já její lačné prsty od sebe odtrhl, odhodlán ponořit se zcela do přítomnosti. Tento život nebyl zas tak špatný. Byl prostý a ničím nezatížený, bezkonfliktní. Nebyl to život, o kterém jsem vždycky snil? Život, kde jsem konal rozhodnutí sám za sebe? A nebyl jsem sám, to tedy ne. Měl jsem Nighteyese a Hapa, a Starling, když za mnou přišla. Rozvázal jsem jí vestu a pak blůzu, abych jí obnažil ňadra, zatímco ona mi rozepínala košili. Objala mne a otřela se o mne s nestydatou rozkoší předoucí kočky. Přitiskl jsem ji k sobě a sklopil tvář, abych ji políbil shora na hlavu. Také tohle bylo prosté a díky tomu o to sladší. Má čerstvě nacpaná matrace byla hluboká, měkká a voňavá, jako luční tráva s bylinami, která byla uvnitř. Svalili jsme se na ni. Na nějakou dobu jsem úplně přestal myslet, mezitím co jsem se snažil přesvědčit Starling i sebe, že navzdory svému vzhledu jsem stále mladý muž.</p>

<p>Chvíli nato už jsem se vznášel na pomezí spánku. Občas si myslím, že toto místo na hranici bdělosti a spánku nabízí více odpočinku než spánek skutečný. Mysl bloumá v pološeru mezi oběma stavy a nachází pravdy, jež jsou zastřené denním světlem stejně tak jako sny. Na tom místě prodlévají věci, jež nejsme připraveni snést; a trpělivě čekají, až se v nestřeženém okamžiku dostaneme do tohoto rozpoložení mysli.</p>

<p>Procitl jsem. Oči jsem měl otevřené a studoval jimi detaily své zešeřelé místnosti, než jsem si uvědomil, že spánek je ten tam. Na hrudi mi spočívala přehozená paže Starling. Ve spánku z nás odkopala pokrývky. Noc zakryla její bezstarostnou nahotu, halíc ji svými stíny. Tiše jsem ležel a naslouchal jejímu dechu a nasával její sladkou vůni mísící se s parfémem, říkaje si, co mě asi probudilo. Nebyl jsem si jist co, ale ani jsem nemohl zavřít znovu oči. Vyklouzl jsem zpod její paže a sklonil se vedle postele. Ve tmě jsem zašmátral po odhozené košili a kamaších.</p>

<p>Doutnající uhlíky v krbu jen zdráhavě osvětlovaly hlavní místnost, ale já se tu nezdržel. Otevřel jsem dveře a bosý vykročil do vlahé jarní noci. Chvíli jsem jen tiše stál, aby oči uvykly tmě, a pak jsem se vydal od chalupy a od zahrady dolů k břehu potoka. Pod nohama jsem vnímal studené a ušlapané bláto, jak jsem touhle cestou denně chodil pro vodu. Stromy nad hlavou se proplétaly svými korunami, nesvítil ani žádný měsíc, avšak mé nohy a nos znaly tu cestu stejně dobře jako mé oči. Stačilo jen řídit se Moudrostí, která mě vedla k mému vlkovi. Brzy jsem zahlédl oranžovou záři Hapova pohasínajícího ohně a ucítil stále přítomnou vůni pečené ryby.</p>

<p>Spali u ohně, vlk stočený do klubíčka a Hap ovinutý kolem něho, ruku položenou kolem Nighteyesova krku. Jak jsem se blížil, Nighteyes otevřel oči, ale nepohnul se. <emphasis>Říkal jsem ti, neboj se.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já se nebojím. Jsem prostě tady.</emphasis> Hap zanechal u ohně pár klacíků. Přiložil jsem je na uhlíky. Seděl jsem a díval se do ohně, jak je olizuje. S teplem přibylo i světla. Věděl jsem, že chlapec je vzhůru. Člověk nemůže vyrůstat ve společnosti vlka, aniž by pochytil něco z jeho ostražitosti. Čekal jsem.</p>

<p>„Nejsi to ty. Zkrátka a dobře, nejsi to jen ty."</p>

<p>Nepodíval jsem se na něj, ani když promluvil. Některé věci je lepší říkat do tmy. Čekal jsem. Ticho může položit všechny otázky, zatímco jazyk má sklony položit jen špatnou.</p>

<p>„Musím to vědět," vybuchl najednou. Srdce se mi sevřelo v předtuše otázky, jež měla přijít. V koutku duše jsem se vždycky děsil, že mi ji jednou položí. Neměl jsem ho pouštět na jarní slavnosti, pomyslel jsem si rozrušeně. Kdybych ho byl nechal tady, mé tajemství by nikdy nebylo ohroženo.</p>

<p>Nepoložil mi však tuhle otázku.</p>

<p>„Ty jsi nevěděl, že Starling je vdaná?"</p>

<p>Tehdy jsem na něj pohlédl a můj výraz musel odpovědět za mě. Soucitně zavřel oči. „Odpusť," řekl, „měl jsem vědět, že to nevíš. Měl jsem přijít na lepší způsob, jak ti to říci."</p>

<p>A ta prostá útěcha od ženy, jež mi přišla do náruče, když chtěla, neboť si přála být se mnou, a ty sladké večery plné příběhů a hudby u ohně a její tmavé veselé oči hledící do mých —jak byly pojednou provinilé, klamné a záludné! Byl jsem pošetilý jako vždycky předtím, ne, byl jsem ještě hloupější, neboť co je u chlapce lehkověrností, to se u muže rovná pošetilosti. Vdaná. Starling, a vdaná. Myslela si, že si ji nikdy nikdo nebude chtít vzít, protože byla neplodná. Řekla mi kdysi,- že musí se svými písněmi prorazit, protože se nikdy nenajde muž, který by se o ni postaral, nebudou žádné děti, které by o ni ve stáří pečovaly. Když mi tyhle věci říkala, pravděpodobně věřila, že je to pravda. Má pošetilost spočívala v domnění, že pravda se nikdy nezmění.</p>

<p>Nighteyes vstal a toporně se protáhl. Nyní přišel a lehl si vedle mne. Spočinul mi hlavou na koleně. <emphasis>Já to nechápu. Ty jsi nemocný?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne. Jen hloupý.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ach. Takže nic nového. No co, zatím jsi na to neumřel.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ale občas to bylo o vlásek</emphasis>. Nadechl jsem se. „Řekni mi o tom." Nechtěl jsem to slyšet, ale věděl jsem, že mi to říci musí. Raději ať to máme za sebou.</p>

<p>Hap s povzdechem přistoupil blíž a sedl si z druhé strany po bok Nighteyese. Zvedl ze země vedle sebe větvičku a prohrábl jí oheň. „Myslím, že nechtěla, abych to zjistil. Její manžel nežije V Buckkeepu. Přicestoval, aby ji překvapil, aby s ní strávil jarní slavnosti." Zatímco mluvil, větvička se vzňala. Hodil ji na oheň. Potom bezděčně zabloudil prsty do Nighteyesova kožichu, aby ho počechral.</p>

<p>Vybavil jsem si nějakého starého počestného farmáře, možná už s odrostlými dětmi z dřívějšího manželství, který se v pozdních letech svého života oženil s pěvkyní. Takže on ji miloval, když za ní podnikl výlet až na Buckkeep, aby ji překvapil. Jarní slavnosti tradičně patřily milencům, ať starým, či mladým.</p>

<p>„Jmenuje se Dewin," pokračoval Hap. „A je nějak spřízněný s princem Dutifulem. Vzdálený bratranec nebo něco takového. Je to vysoký muž, vždy nádherně ustrojený. Nosí plášť, dvakrát tak velký, než je zapotřebí, lemovaný kožešinou. A na obou zápěstích stříbro. Je to taky silák. Na tanečním bále vyzvedl Starling do výše a zatočil se s ní kolem dokola; a všichni lidé stáli stranou a dívali se na ně." Zatímco mluvil, díval se mi do tváře. Myslím, že mé viditelné zděšení ho uklidnilo. „Měl jsem vědět, že to nevíš. Ty bys přece nenasadil parohy takovému grandovi."</p>

<p>„Nenasadil bych parohy žádnému muži," vypravil jsem ze sebe. „Nikdy ne vědomě."</p>

<p>Vzdychl, jako by se mu ulevilo. „Tak jsi mě to vždycky učil." A ve své chlapecké upřímnosti se okamžitě vrátil k tomu, jak ho to vyvedlo z míry. „Rozrušilo mě to, když jsem viděl, jak se líbají. Kromě tebe a Starling se takhle přede mou ještě nikoho nelíbal. Myslel jsem, že tě zrazuje, a pak, když jsem slyšel, že se představil jako její manžel..." Natrčil hlavu a zahleděl se na mě. „Vážně to ranilo mé city. Tehdy jsem si pomyslel, že to víš a že je ti to jedno. Myslel jsem, že všechny ty roky jsi mě možná učil jednu věc, a dělal druhou. Říkal jsem si, jestli mě máš za takového hlupáka a myslíš si, že to nikdy nezjistím, jestli se tomu se Starling na můj úkor smějete, jako by to byl vtip, že jsem tak hloupý. A tak se to v mé mysli nafouklo, až jsem začal zpochybňovat všechno, co jsi mě kdy o čemkoliv učil." Zahleděl se zpátky do ohně. „Bylo to strašné, připadat si takhle zrazený."</p>

<p>Byl jsem rád, že se s tím vypořádal takhle. Mnohem lepší, že se zamýšlí nad tím, co to znamená pro něj, než nad tím, jak to může ranit mne. Jen ať sleduje své úvahy tam, kam ho zavedou. Má vlastní mysl se ubírala jiným směrem, skřípajíc jako starý povoz vytažený na jaře z kůlny, aby mohl být znovu promazán. Vzpíral jsem se tomu otáčení kol, které mě vedlo k nevyhnutelnému závěru. Starling byla vdaná. Proč ne? Neměla co ztratit a získat mohla vše. Pohodlný domov s velkorysým manželem, nepochybně i nějaký nižší titul, bohatství a zabezpečení na stáří; a on rozkošnou a okouzlující ženu, oslavovanou pěvkyni, aby se mohl slunit v odrazu její slávy a libovat si v závisti ostatních mužů.</p>

<p>A když ji manžel unavil, mohla se vydat na cestu, jako to pěvci vždycky dělají, a užít si se mnou s tím, že žádný z nás dvou se to nikdy nedozví. Žádný z nás dvou? A jak jsem mohl předpokládat, že jsme jen dva?</p>

<p>„To sis myslel, že jsi jediný, s kým spala?"</p>

<p>Přímočarý mládenec, tenhle Hap. Říkal jsem si, jaké asi kladl otázky Starling cestou domů.</p>

<p>„Řekněme, že jsem o tom nikdy nepřemýšlel," připustil jsem. S tolika věcmi se dá žít, když na ně příliš nemyslíte. Myslím, že jsem věděl, že se Starling dává i ostatním mužům. Byla to pěvkyně; ty takové věci dělají. A tak jsem si svůj styk s ní sám před sebou omluvil, a nepřímo i před Hapem. Ona o tom nikdy nemluvila, já se nikdy neptal a její ostatní milenci byli hypotetickými bytostmi, bez tváří a bez těl. Ale určitě to nebyli manželé. Ona mu byla zaslíbená a on jí. To bylo pro mě něco jiného.</p>

<p>„Co teď budeš dělat?"</p>

<p>Skvělá otázka. Taková, kterou jsem z opatrnosti nezvažoval. „Nejsem si jist," zalhal jsem.</p>

<p>„Starling říkala, že to není moje věc; že to takhle nikoho nebolí. Povídala, že když ti to řeknu, já budu ten krutý, kdo tě raní, a ne ona. Říkala, že si vždycky dávala pozor, aby tě neranila, protože sis v životě vytrpěl už dost bolesti. A když jsem řekl, že máš právo to vědět, odvětila, že máš větší právo to nevědět."</p>

<p>Ty její mazané řeči. Nenechala mu žádný prostor, aby pocítil, že je v právu on. Hap se teď na mě podíval, jeho nesourodé oči byly věrné jako oči psí, a čekal, až nad ním vynesu rozsudek. Řekl jsem mu pravdu. „Raději bych se dozvěděl pravdu od tebe, než aby ses díval, jak jsem podváděn."</p>

<p>„Takže jsem tě ranil?"</p>

<p>Zavrtěl jsem pomalu hlavou. „Já ranil sám sebe, chlapče." A byla to pravda. Ze mě nikdy pěvec nebude; neměl jsem právo chovat se jako pěvci. Ti, kdo si vydělávají na živobytí prsty a jazyky, mají tvrdší srdce než my ostatní, řekl bych. „To spíš hodný rosomák než věrná pěvkyně," povídá se. Napadlo mě, jestli se tím řídí i manžel Starling.</p>

<p>„Myslel jsem, že se budeš hněvat. Varovala mě, že se můžeš rozčílit tak, že jí něco uděláš."</p>

<p>„A tys jí věřil?" To mě zabolelo stejně ostře jako to odhalení.</p>

<p>Rychle se nadechl, potom opět zaváhal, načež vyhrkl: „Ty jsi výbušný člověk. A já nikdy neměl na srdci nic, co by tě mohlo ranit. Něco, po čem by sis mohl připadat hloupě."</p>

<p>Chápavý hoch. Chápavější, než jsem si myslel. „Já mám vztek, Hape. Mám vztek sám na sebe."</p>

<p>Zahleděl se do ohně. „Připadám si sobecký, neboť se teď cítím lip."</p>

<p>„Jsem rád, že se cítíš lip. Jsem rád, že je to mezi námi zase dobré. A teď. Pusť to všechno z hlavy a pověz mi o jarních slavnostech. Jaký na tebe udělalo dojem město Buckkeep?"</p>

<p>A tak Hap spustil a já naslouchal. Viděl Buckkeep a jarní slavnosti chlapeckýma očima, a zatímco mluvil, já si uvědomil, jak moc se hrad a město změnily od doby, co jsem tam žil já. Podle jeho líčení jsem poznal, že se město hodně rozrostlo, vydobylo si stavební plochy nejen v drsných útesech nad sebou, ale expandovalo též na kůly ve vodě. Popisoval mi plovoucí krčmy a obchodní střediska. Mluvil i o kupcích z Bingtownu a ostrovů za ním, a taky o těch, kteří připlouvali z Ostrovů. Město Buckkeep si jako obchodní přístav upevnilo pozici. Když mluvil o Velkém sále na Buckkeepu a o pokoji, kde přebývala jako host Starling, poznal jsem, že i na hradě se hodně změnilo. Rozprávěl o kobercích a fontánách, skvostných závěsech na každé zdi a polstrovaných židlích a třpytivých lustrech. Jeho líčení mi připomnělo spíše Regalovo honosné panství v Tradefordu nežli drsnou pevnost, kterou jsem kdysi zval svým domovem. Vycítil jsem za tím Chadeův vliv stejně jako Kettrickenin. Starý vrahoun si v pěkných věcech vždycky liboval, o komfortu nemluvě. Již jsem se však rozhodl, že se na Buckkeep nevrátím. Proč by tedy mělo být tak skličující zjištění, že strohá pevnost z černého kamene už více neexistuje?</p>

<p>Hap měl v zásobě i další historky, o městech, jimiž cestou na Buckkeep a zpátky projížděli. A při jedné z nich mě zamrazilo v břiše. „Jednoho rána v Hardin's Spit jsem se vyděsil až k smrti," začal, ale já ten název neznal. Matně jsem věděl, že spousta lidí, kteří za války s rudými loděmi uprchli z pobřeží, se vrátila, aby zde zbudovala nová města, a to ne vždy z popela těch starých. Přikývl jsem, jako bych to místo znal. Možná, když jsem tudy naposled projížděl, bylo to jen pár domků těsně u silnice. Zatímco mluvil, měl Hap oči dokořán, a já věděl, že pro tuto chvíli dočista zapomněl na klamání, jehož se dopouštěla Starling.</p>

<p>„Stalo se to při cestě na jarní slavnosti. Strávili jsme noc v tamním hostinci, Starling tam zpívala za večeři a nocleh, a všichni tam byli tak laskaví a tak hezky s námi mluvili, že jsem si myslel, jaké je Hardin's Spit nádherné místo. Když Starling nezpívala, ve společenské místnosti jsem zaslechl rozčílený hovor o jedné ženě z Moudrých, jež byla dopadena za to, že očarovala krávy, aby neplodily, ale příliš jsem tomu nevěnoval pozornost. Prostě to vypadalo, že muži mluví moc nahlas, neboť si přihnuli víc piva. Dostali jsme v hostinci pokoj v patře. Vzbudil jsem se časně zrána, na Starling až příliš časně, ale již jsem nemohl spát. A tak jsem seděl u okna a pozoroval lidi dole v ulicích, jak chodí sem a tam. Venku na náměstí se začali shromažďovat lidé. Myslel jsem, že se chystají na trh nebo jarní jarmark. Ale pak tam přitáhli nějakou ženu, celou potlučenou a zkrvavenou. Přivázali ji k pranýři a já si myslel, že ji budou mrskat. Potom jsem si všiml, že někteří ze shromážděných si přinesli koše plné kamení. Vzbudil jsem Starling a zeptal se, co to má být, ale ona mi přikázala, ať jsem zticha, že žádný z nás s tím nemůže nic dělat. Řekla mi, ať jdu od okna dál, ale já nešel. Nemohl jsem. Nemohl jsem uvěřit, že by k tomu mohlo dojít; pořád jsem si myslel, že někdo přijde a celé jim to zarazí. Tome, ona tam byla uvázaná, bezmocná. Předstoupil muž a četl z nějakého svitku. Pak ustoupil dozadu a oni ji začali kamenovat."</p>

<p>Došla mu řeč. Věděl, že ve vesnicích platí tvrdé tresty pro zloděje koní a vrahy. Slýchal o mrskání a věšení. Ale nikdy tomu nemusel přihlížet. V nastalém tichu bylo slyšet, jak naprázdno polyká. Po těle mi přejel mráz. Nighteyes zakňoural a já na něm spočinul rukou.</p>

<p><emphasis>Mohl jsi to klidně být ty.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já vím.</emphasis></p>

<p>Hap se zhluboka nadechl. „Myslel jsem, že bych tam měl jít, že by s tím měl někdo něco udělat, ale měl jsem moc velký strach. Styděl jsem se za to, že mám takový strach, jenže nedokázal jsem se hnout. Jenom jsem tam stál a díval se, jak ji zasahují kameny. A ona se snažila krýt si rukama hlavu. Udělalo se mi špatně. Pak jsem uslyšel zvuk, jaký jsem nikdy předtím neslyšel, jako kdyby se vzduchem řinula řeka. Ranní nebe se zatáhlo, jako by se hnaly bouřkové mraky, ale nefoukal žádný vítr. Byly to vrány, Tome, učiněná záplava černých ptáků. Nikdy jsem jich tolik neviděl, krákaly a vřískaly, jako když objeví nějakého orla či sokola a vyrazí za ním, aby ho zaplašily. Jenže ony neletěly za orlem. Vzlétly z kopců za městem a zaplavily nebe, jako černá pokrývka visící na šňůře na prádlo. Pak se zčistajasna vrhly střemhlav na dav a zběsile krákaly. Viděl jsem, jak jedna z nich přistála nějaké ženě na ruce a zobákem jí klovala do očí. Lidé se rozbíhali do všech stran, křičeli a oháněli se po ptácích. Vyplašili přitom spřežení a koně zjančili a vlekli povoz přes dav. Všichni křičeli jako pominutí. I Starling vstala a přišla k oknu. Záhy byly ulice prázdné, zbyli zde jen ptáci. Seděli všude, na střechách a okenních římsách, a zaplňovali koruny stromů, až se větve pod jejich vahou ohýbaly. Žena, která tu předtím byla uvázaná, ta Moudrá, byla pryč. Zbyly po ní jen zkrvavené provazy, přivázané k pranýři. A potom se všichni ptáci náhle zvedli ze země a vzlétli k obloze. A pak byli pryč." Hlas se mu ztišil do šepotu: „Později toho rána hostinský říkal, že si myslí, že se proměnila v ptáka a odlétla spolu s ostatními."</p>

<p>Až později, řekl jsem si. Až později mu řeknu, že to není pravda, že mohla sice svolat ptáky dolů, aby jí pomohli utéci, ale že ani lidé nadaní Moudrostí nemohou takhle měnit podobu. Později mu vysvětlím, že nebyl zbabělec, když tam nešel, že by hojen ukamenovali po jejím boku. Až později. Příběh, který mi tu vyprávěl, byl jako jed řinoucí se ze staré rány. Raději ať napřed volně vyteče.</p>

<p>Opět jsem zachytil nit jeho slov. „...A říkali si Stará krev. Hostinský povídal, že si o sobě začínají moc myslet. Rádi by se dostali k moci - povídal -jako za časů, kdy vládl princ Piebald. Jenže kdyby se jim to podařilo, pomstili by se nám všem. Ti, kteří nejsou nadaní magií Moudrosti, by se stali jejich otroky. A kdyby se jim někteří zkoušeli stavět na odpor, byli by hozeni zvířatům těch Moudrých." Jeho hlas mezitím ztichl až do šepotu. Odkašlal si. „Starling mi říkala, že je to hloupost, že Moudří nejsou takoví. Povídala, že většinou jim jde o to, aby je ostatní nechali na pokoji a oni mohli v klidu žít."</p>

<p>Odkašlal jsem si. Překvapil mě ten příval vděčnosti, kterou jsem vůči Starling pocítil. „Ano. Je to pěvkyně. A pěvci znají všelijaké sorty lidí a přechovávají mnohé podivné znalosti. Takže můžeš věřit tomu, co ti povídala."</p>

<p>Dal mi spoustu podnětů k přemýšlení. Sotva jsem se dokázal soustředit na zbytek jeho příběhů. Zmátla ho jakási divoká povídačka, že prý v Bingtownu pěstují draky a že brzy si města budou moci koupit bingtownského draka jako hlídače. Ujistil jsem ho, že já opravdové draky viděl a že takovým povídačkám nemá věřit. Mnohem reálnější už byly zvěsti, že válka Bingtownu s Chalcedem by se mohla rozšířit i na Šest vévodství. „Mohla by sem dorazit válka?" chtěl vědět. Jelikož byl mladý, měl pouze nejasné, avšak děsivé vzpomínky na naši válku s rudými loděmi. Přesto to byl teprve chlapec, a válka mu připadala zajímavá podobně jako jarní slavnosti.</p>

<p>„,Dříve či později dojde vždycky k válce s Chalcedem,'" citoval jsem mu staré přísloví. „A i když ve válce s Chalcedem nejsme, vždycky tu jsou pohraniční šarvátky a v jisté míře také pirátství a nájezdy. Nenech se tím znepokojovat. Hlavní nápor vždy s chutí zarazí vévodství Shoaks a Rippon. Vévodství Shoaks by ani po ničem víc netoužilo než po možnosti urvat si další kus území vévody z Chalcedu."</p>

<p>A tak se rozhovor stočil k bezpečnějšímu a prozaičtějšímu tématu, Hapovým zážitkům z jarních slavností. Vykládal mi o kejklířích, kteří si z ruky do ruky přehazovali hořící hole a holé meče, podrobně líčil nejlepší kousky z jedné oplzlé loutkové hry, kterou zhlédl, a vyprávěl mi o jedné hezké čarodějnici jménem Jinna, která mu prodala amulet proti kapsářům a slíbila, že nás tady jednoho dne navštíví. Hlasitě jsem se smál, když mi říkal, že do hodiny mu byl amulet ukraden nějakým potměšilým zlodějem. Jedl nakládané ryby a moc mu chutnaly, až si jednoho večera zavdal přesmíru vína a vyzvracel je i s ním. Zapřísahal se, že je už nikdy více nedokáže pozřít. Nechal jsem ho mluvit dál a dál a byl jsem šťasten, že mu mohu dopřát konečně radost, aby se se mnou podělil o své zážitky z Buckkeepu. Avšak s každým příběhem, který mi líčil, mi stále jasněji docházelo, že můj prostý život již pro Hapa není ten pravý. Bylo načase, abych ho dal do učení a nechal ho, ať si život zařídí sám.</p>

<p>Na okamžik jsem si připadal, jako kdybych stál na pokraji propasti. Musím Hapa předat nějakému mistrovi, který by ho dokázal vyučit opravdovému řemeslu, a musím ze svého života vyloučit také Starling. Věděl jsem, že když ji vyženu ze své postele, nesníží se více k tomu, aby se za mnou ještě někdy vrátila jako přítelkyně. Všechna ta prostá útěcha plynoucí z našeho přátelství z posledních let bude rázem ta tam. Hapův hlas brebentil pořád dál, jeho slova kolem mne dopadala jako jemný déšť. Ten chlapec mi bude chybět.</p>

<p>Cítil jsem hřejivou váhu vlkovy hlavy spočívající na mém koleně. Hleděl upřeně do ohně. <emphasis>Kdysi jsi snil o době, kdy budeme spolu jen ty a já.</emphasis></p>

<p>Pouto Moudrosti ponechává jen málo prostoru na zdvořilé klamání. <emphasis>Nikdy jsem nečekal, že budu tak dychtit po společnosti těch ze svého druhu</emphasis>, připustil jsem.</p>

<p>Pohlédl na mě a v jeho hlubokých očích to ostře zajiskřilo. <emphasis>Pouze my jsme sv</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>ho druhu. To byl vždycky ten problém, když jsme se snažili ukout s ostatními nějaké pouto. Ať to byli vlci, nebo lidé. Ale nikdy nebyli našeho druhu. Ani ti, kteří si říkají Stará krev, nejs</emphasis><emphasis>ou tak hluboce propojení jako my dva.</emphasis></p>

<p>Věděl jsem, že říká pravdu. Spočinul jsem rukou na jeho široké lebce a hebce promnul v prstech jeho ucho. Vůbec jsem přitom nemyslel.</p>

<p>On to ale nedokázal jenom tak nechat být. <emphasis>Nadchází nám opět změna, Chang</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>re. Cítím, jak se vynořuje na horizontu, skoro ji větřím. Je to, jako když na naše lovecké teritorium vkročí velký dravec. Cožpak to necítíš?</emphasis></p>

<p><emphasis>Necítím nic.</emphasis></p>

<p>On však tu lež slyšel. Ztěžka si povzdechl.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>3  Rozloučení</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Moudrost je ohavná magie, která většinou postihuje děti z nečistých rodin. A</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>koli často zazní obviněni ze styků se zvířaty, tato nízká magie má i jiné prameny. Moudrý rodič nedovolí, aby si jeho dítě hrálo se štěňaty nebo koťaty, jež dosud sají mléko od matky, ani nepřipustí, aby jeho potomek spával tam, kde spí nějaké zvíře. Právě dětská spící mysl je nejzranitelnější vůči invazi snů zvířete, a tudíž může p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>chytit jazyk zvířete jako mluvu svého srdce. Tato špinavá magie často postihuje celé gen</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>race v rámci jedné rodiny z důvodů jejích ohavných zvyků, ale nejsou neznámě ani případy, kdy se dítě s Moudrostí náhle objeví v kruhu rodiny z nejle</emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>ší krve. Když k tomu dojde, rodiče musí zatvrdit svá srdce a udělat to, co se udělat musí, v zájmu všech ostatních dětí rodiny. Měli by také pátrat v řadách služebni</emphasis><emphasis>c</emphasis><emphasis>tva, aby zjistili, či zlovůle nebo nedbalost je zdrojem téhle nákazy, a s provinilcem by se mělo podle toho naložit.</emphasis></p>

<p>SARCOGINOVY CHOROBY A UTRPENÍ</p>

<p>Krátce před rozbřeskem začali prozpěvovat ptáci a Hap znovu zadříml. Já seděl chvíli u ohně a pozoroval ho. Tvář měl nyní vyhlazenou, úzkost mu z ní zmizela. Hap byl klidný a prostý chlapec, který nikdy neměl rád konflikty. Nebyl žádný tajnůstkář. Byl rád, že mi mohl říci o Starling, a tak opět nalézt vnitřní klid. Má vlastní cesta ke klidu měla být o něco kamenitější.</p>

<p>Nechal jsem ho spát na časném ranním slunci u dohasínajícího ohně. „Hlídej ho," řekl jsem Nighteyesovi. Mohl jsem cítit bolest v jeho kyčelních kloubech, rezonující s hlodavou bolestí v mých zjizvených zádech. Nocování venku nebylo příjemné už pro žádného z nás. Ale přesto bych se raději složil na studenou mokrou zem, než abych šel zpátky do chalupy a tam stanul tváří v tvář Starling. Když dojde na nepříjemnosti, je lepší postavit se jim dříve než později, řekl jsem si. Kráčeje jako stařec, vrátil jsem se do své chatrče.</p>

<p>V kurníku jsem se cestou zastavil pro vajíčka. Slepice již byly na nohou a hrabaly v zemi. Kohout vylétl na spravenou střechu, dvakrát zamával křídly a bujně zakokrhal. Je ráno. Ano. To, kterého jsem se děsil.</p>

<p>V chalupě jsem opatrně prohrábl oheň a dal vařit vejce. Vytáhl jsem svůj poslední bochník chleba, sýr, který mi přinesl Chade, a byliny na čaj. Starling nebyla nikdy ranní ptáče.</p>

<p>Měl jsem spoustu času promyslet si, co jí řeknu a co neřeknu. Když jsem uklízel místnost, většinou sbíraje její poházené věci, v duchu jsem se zatoulal do let, která jsme trávili spolu. Bylo to už víc než deset let, co jsme se znali. Co jsem si myslel, že ji znám, poopravil jsem se. Pak jsem si vynadal do lhářů. Znal jsem ji dobře. Vzal jsem ze židle její odhozený plášť. V kvalitní vlně utkvěla její vůně. Velmi dobrá kvalita, konstatoval jsem. Její manžel jí dával to nejlepší. Nejhorší ovšem bylo, že to, co Starling udělala, mě vůbec nepřekvapilo. Styděl jsem se jen sám za sebe, že jsem to nepředvídal.</p>

<p>Po šest let po Očistě Bucku jsem se sám potloukal po světě. Nestýkal jsem se s nikým, kdo mě znal z Buckkeepu. Můj život Farseera, bastarda prince Chivalryho a Chadeova vražedného učně, pro mne skončil. Stal se ze mne Tom Badgerlock a já se s chutí vrhl do tohoto nového života. Jak jsem o tom dlouho snil, trávil jsem čas na cestách a svá rozhodnutí jsem sdílel jen se svým vlkem. Nalezl jsem jakýsi druh vnitřního míru. Tím nechci říci, že bych nepostrádal svoje drahé, které jsem znal z Buckkeepu. Postrádal, a občas dost krutě. Ale s tím, jak mi chyběli, jsem současně zjistil, že už jsem se od minulosti osvobodil. Hladový muž může toužit po teplém mase s omáčkou, aniž pohrdne prostou pochoutkou v podobě chleba a sýra. Dal jsem si dohromady svůj vlastní život, a pokud postrádal to, co bylo v mém starém životě sladké, nabízel také prosté radosti, které mi onen starý život dlouho odpíral. Byl jsem spokojený.</p>

<p>A pak, jednoho mlhavého rána, asi rok poté, co jsem se usadil v chalupě poblíž ruin Forge, jsme se s vlkem vrátili z lovu, abychom zjistili, že tu na nás číhá změna. Na zádech mě tížil jednoroční jelen, až mi ve staré jizvě po šípu bolestivě pocukávalo. Přemýšlel jsem, zda komfort v podobě dlouhého naložení se do horké vody stojí za bolest, než natahám vědra, a za dlouhé čekání, až se voda ohřeje, když tu jsem zaslechl zvuk okovaných kopyt tlukoucích o kámen.</p>

<p>Shodil jsem úlovek na zem a pak jsme se s Nighteyesem širokým obloukem přikradli k naší chýši. Uviděli jsme jen koně, stále osedlaného a uvázaného ke stromu u dveří. Jezdec byl pravděpodobně u nás doma. Kůň zastřihal ušima, když jsme se k němu přiblížili, vzal mě na vědomí, ale ještě nevěděl, zda má spustit povyk.</p>

<p><emphasis>Drž se vzadu, bratře. Jestli kůň ucítí vlka, zařehtá. Půjdu-li velmi tiše, mohl bych se dostat dost blízko, abych nahlédl dovnitř, dřív než kůň ztropí nějaký hluk.</emphasis></p>

<p>Potichu jako mlha, která nás obestírala, Nighteyes zmizel v šedivé cloně, jen se za ním zavlnila. Já zatím obešel dům zezadu a pak tiše přiskočil k jedné zdi, u níž jsem zůstal stát. Slyšel jsem, že vetřelec je uvnitř. Zloděj? Slyšel jsem rachot nádobí a zvuk nalévané vody. Žuchnuti, jak někdo přiložil poleno na oheň. Udiveně jsem svraštil čelo. Ať už to byl kdokoli, vypadalo to, jako by si dělal pohodlí. Krátce nato jsem uslyšel hlas, jak zapěl refrén jedné staré písně, a srdce v hrudi mi divoce poskočilo. Navzdory uplynulým rokům jsem poznal hlas Starling.</p>

<p><emphasis>Ta vyjící čubka</emphasis>, potvrdil mi to Nighteyes. Mezitím zachytil její pach. A jako vždycky to se mnou trhlo, když jsem si trpce uvědomil, jak vlk smýšlí o pěvkyni.</p>

<p><emphasis>Nech mě jít jako prvního</emphasis>. I přes to, že jsem věděl, kdo to je, byl jsem stále ostražitý, když jsem se blížil k vlastním dveřím. Tohle nebyla žádná náhoda. Ona mě tu vystopovala. Proč? Co ode mě chtěla?</p>

<p>„Starling," řekl jsem, když jsem otevřel dveře. Otočila se a stanula mi tváří v tvář, čajovou konvici v ruce. Zrakem mě rychle sjela od hlavy až k patě, pak se střetla s mýma očima a radostně zvolala: „Fitzi!" A vrhla se ke mně. Objala mne a po chvíli jsem ji uchopil do náruče i já. Mohutně mě k sobě tiskla. Jako většina žen z Bucku byla malá a tmavá, ale já z jejího objetí vycítil houževnatou sílu.</p>

<p>„Nazdar," řekl jsem nejistě, shlížeje jí shora do vlasů.</p>

<p>Zaklonila hlavu a zvedla ke mně tvář. „Nazdar?" zeptala se nevěřícně. Hlasitě se zasmála mému výrazu. „Nazdar?"</p>

<p>Odklonila se ode mě, aby položila konvici na stůl. Potom vztáhla ruce, oběma rukama uchopila moji tvář a stáhla mě k sobě, aby mě políbila. Právě jsem se vrátil ze zimy a vlhka. Kontrast mezi tím a hřejivými ústy na mých ústech byl úžasný, stejně úžasný jako mít opět v náručí ženu. Tiskla se ke mně a bylo to, jako by mě znovu objal život sám. Její vůně mě opojila. Zalilo mě horko a zrychlil se mi tep. Odlepil jsem ústa od jejích. „Starling," spustil jsem.</p>

<p>„Ne," řekla rázně. Pohlédla mi přes rameno, pak mě vzala za obě ruce a odvlekla mě ke spacímu přístěnku u hlavní místnosti. Vrhl jsem se za ní, dočista opilý tím překvapením. Zastavila se u mé postele a rozepnula si košili. Když jsem na ni jenom tupě zíral, zasmála se a natáhla ruce, aby mi rozvázala šňůrky u kazajky. „Ještě nic neříkej," upozornila mne. A zvedla moji studenou ruku a přiložila si ji k nahému prsu.</p>

<p>V tom okamžiku rozrazil dveře Nighteyes a stanul ve srubu. Do teplé místnosti zavál chlad spolu s mlhou. Okamžik na nás jen hleděl. Pak si vytřepal z kožichu vlhko. Teď pro změnu ztuhla Starling. „Ten vlk. Skoro jsem zapomněla... Ty ho pořád máš?"</p>

<p>„Jsme stále spolu. Pochopitelně." Užuž jsem chtěl oddělat ruku z jejího ňadra, ale ona ji zachytila a přidržela na místě.</p>

<p>„Mně to nevadí. Myslím, že ne." Zatvářila se nejistě. „Ale musí... musí být tady?"</p>

<p>Nighteyes se otřepal znovu. Podíval se na Starling a vzápětí jinam. Chlad v místnosti nebyl jenom dílem otevřených dveří. <emphasis>Maso bude studené a tuhé, když na tebe budu čekat.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tak nečekej</emphasis>, navrhl jsem mu popuzeně.</p>

<p>Vynesl se zpátky ven do studené mlhy. Ucítil jsem, jak před námi uzavřel svou mysl. Žárlivost, nebo snad zdvořilost, podivil jsem se. Přešel jsem místnost a zavřel dveře. Zůstal jsem u nich stát, znepokojen Nighteyesovou reakcí, zezadu mě objala paže Starling, a když jsem se otočil vstříc jejímu objetí, byla nahá a čekající. Nemusel jsem činit žádné rozhodnutí. Ke spojení mezi námi došlo úplně stejně, jako když se na krajinu snese noc.</p>

<p>Když jsem se nad tím zpětně zamyslel, položil jsem si otázku, jestli si to snad takhle nenaplánovala. Nejspíš ne. Starling si vzala tuto část mého života bez nějakého přemýšlení, asi jako když si člověk utrhne malinu u cesty. Byla prostě tam, byla sladká, tak proč šiji nevzít? Stali se z nás milenci bez vyhlášení lásky, jako by to bylo nevyhnutelné. Miloval jsem ji i teď, po všech těch letech, kdy přicházela a zase odcházela z mého života?</p>

<p>Zaobírat se takovými myšlenkami bylo stejně strašidelné, jako zacházet s předměty ze starého života, které s sebou přinesl Chade. Kdysi mi takové myšlenky připadaly důležité. Otázky lásky, povinnosti a cti... Miloval jsem Molly, milovala Molly mne? Miloval jsem ji víc, než jsem miloval svého krále, byla pro mne důležitější než povinnost? Jako mladík jsem se těmi otázkami donekonečna soužil, ale v případě Starling jsem si je nikdy nepoložil, až teprve teď.</p>

<p>A jako vždy, odpovědi byly nezachytitelné. Miloval jsem ji, nějako osobu, kterou jsem si pečlivě vybral, abych s ní sdílel svůj život, ale jako důvěrně známou část své existence. Ztratit ji by bylo jako přijít o krb ve světnici. Časem jsem se začal spoléhat na její občasné teplo. Věděl jsem, zejí musím povědět, že v tom nemohu pokračovat tak jako doposud. Hrůza, kterou jsem přitom cítil, mi připomněla, jak se čas vlekl a jak jsem se obrňoval proti tomu, až mi lékař bude ze zad lovit hrot šípu. Cítil jsem totéž strnulé očekávání veliké bolesti.</p>

<p>Když se probudila, uslyšel jsem zašustění pokrývek. Její krok na podlaze za mnou byl lehounký. Neotočil jsem se k ní, když jsem zaléval vodou čaj. Pojednou jsem se na ni nemohl vůbec podívat. Ale ona za mnou nepřišla, ani se mě nedotkla. Po chvíli řekla:</p>

<p>„Takže Hap ti to řekl."</p>

<p>„Ano," odvětil jsem zpříma.</p>

<p>„A ty ses rozhodl dopustit, aby to zničilo všechno, co mezi sebou máme."</p>

<p>Na to jsem neměl žádnou odpověď.</p>

<p>Její hlas vzkypěl hněvem. „Změnil sis jméno, ale ani po všech těch letech jsi nezměnil své způsoby. Tom Badgerlock je stejně úzkoprsý puritán, jako byl FitzChivalry."</p>

<p>„Takhle nemluv," varoval jsem ji, a nemyslel jsem tím její tón, ale to jméno. Vždycky jsme usilovali o to, aby mě Hap znal pouze jako Toma. Nebyla to náhoda, že teď to jméno řekla nahlas, ale připomínka toho, že zná má tajemství.</p>

<p>„Nebudu," ujistila mě, avšak dýka už byla z pouzdra ven. „Ale připomínám ti, že vedeš dva životy a že je vedeš velmi dobře. Proč to nepřeješ i mně?"</p>

<p>„Já to takhle nevidím. Tohle je jediný život, který nyní mám. A já se jenom snažím udělat pro tvého manžela to, co bych si přál, aby jiný muž udělal pro mne. Nebo mi chceš říci, že o mně ví a že se o to nestará?"</p>

<p>„Právě naopak. Nic neví, a proto se nestará. A když se nad tím pořádně zamyslíš, uvidíš, že výsledek je přesně týž."</p>

<p>„Pro mě ne."</p>

<p>„Hele, nějakou dobu to bylo stejné i s tebou. Dokud se Hap nerozhodl to zničit. Vštípil jsi svá přísná kritéria dalšímu mladému muži. Doufám, že jsi nyní patřičně hrdý na to, že jsi vychoval dalšího moralistu, dalšího odsuzovačného pedanta, jako jsi sám." Její slova létala vzduchem jako facky, zatímco ona začala rámusit po místnosti a házet své věci na jednu hromadu. Nakonec jsem se otočil a pohlédl na ni.</p>

<p>Byla zrudlá, vlasy měla po spánku ještě rozcuchané. Na sobě měla jen moji košili. Její lem se jí otíral o stehna. Když jsem se otočil, abych na ni pohlédl, zastavila se a můj pohled opětovala. Povytáhla se, jako by se chtěla ujistit, že vidím vše, co odmítám. „Čemu to vadí?" zeptala se.</p>

<p>„Tvému manželovi, pokud se o tom dozví," řekl jsem tiše. „Hap mi naznačil, že je to nějaký šlechtic. Klepy mohou takovému muži uškodit víc než dýka. Jenom uvaž jeho čest, čest jeho rodiny. Nedělej z něj starého blázna, jehož uchvátila bujará mladší ženská..."</p>

<p>„Starého blázna?" Zatvářila se zmateně. „Já přece... Hap ti říkal, že je starý?"</p>

<p>Pozbyl jsem rovnováhu. „Říkal, že je to grand..."</p>

<p>„Grand ano, ale sotva starý. Právě naopak." Podivně se usmála, váhajíc mezi pýchou a rozpaky. „Je mu čtyřiadvacet, Fitzi. Je to dobrý tanečník a má sílu jako mladý býček. Co sis myslel? Že jsem se na sklonku své dráhy uvolila zahřívat postel nějakému postaršímu lordovi?"</p>

<p>Přesně tak. „Myslel jsem -"</p>

<p>Najednou byla až vyzývavá, jako kdybych ji ponížil. „Je hezký a je okouzlující, a mohl si vybrat mezi velkou spoustou jiných ženských. Vybral si mě. A já ho svým způsobem doopravdy miluji. Cítím se s ním mladá a žádoucí a schopná skutečné vášně."</p>

<p>„A jak ses cítila se mnou?" zeptal jsem se bezděčně hlubokým hlasem. Věděl jsem, že si říkám o další bolest, ale nemohl jsem si pomoci.</p>

<p>To ji na chvíli zmátlo. „Spokojená," řekla poté, aniž myslela na mé city. „Přijímaná a ceněná." Pojednou se usmála a její výraz mě zasáhl. „Štědrá, protože jsem ti dávala, co by ti žádná jiná nedala. A ještě něco. Světácká a dobrodružná. Jako když pestrobarevný pěvec přijde navštívit střízlíka."</p>

<p>„To jsi fakt byla," souhlasil jsem. Pohlédl jsem stranou směrem k oknu. „Teď už však ne, Starling. Už nikdy víc. Možná si myslíš, že můj život nestojí za nic, ale je můj. Já nebudu slídit za drobty ze stolu jiného muže. Alespoň tolik hrdosti mi zůstalo."</p>

<p>„Takovou hrdost si nemůžeš dovolit," pravila nepokrytě. Odhrnula si vlasy z tváře. „Podívej se kolem sebe, Fitzi. Už tucet let žiješ na vlastní pěst, a co máš? Chatrč v lese a pár slepic. A kdo do tvého života vnáší jas, hřejivost nebo něhu? Jedině já. Možná jsou to pouze dva dny z mého života, tu a tam, ale já jsem ve tvém životě jediná skutečná osoba." Její hlas se zatvrdil: „Drobty ze stolu jiného muže jsou lepší než hladovění. Ty mě potřebuješ."</p>

<p>„Mám Hapa. Nighteyese," podotkl jsem chladně.</p>

<p>Odbyla je mávnutím ruky. „Jeden sirotek, kterého jsem ti <emphasis>já</emphasis> přivedla, a věkem sešlý vlk."</p>

<p>To, že je takhle pohanila, mě nejenom urazilo, ale současně jsem byl nucen zamyslet se nad tím, jak odlišně my dva vnímáme svět. Myslím, že kdybychom spolu žili, ze dne na den, takové neshody by vyšly najevo už hodně dávno. Ale ony romantické mezihry, které jsme si dopřávali, se ne-nesly ve znamení filozofických debat ani praktických úvah. Sešli jsme se, jen když chtěla ona, abychom sdíleli mou postel a můj stůl. Spala tu a jedla, zpívala a pozorovala mne při plnění mých povinností v životě, který se mnou nesdílela. Menší neshody, které jsme mezi sebou měli, byly mezi jednotlivými návštěvami vždy zapomenuty. Přivedla mi Hapa, jako by to bylo zatoulané kotě, a od té doby se vůbec nezajímala o to, čím jsme se stali jeden pro druhého. Tato hádka znamenala nejen konec toho, co jsme měli společného, ale zároveň odhalila, že ve skutečnosti jsme toho sdíleli jen velmi málo. Proto jsem si připadal dvakrát tak zničený. Dolehla ke mně trpká slova z minulosti. Šašek mě před ní varoval: „Víš, jí ve skutečnosti nejde o Fitze, ale jen o to, aby mohla říkat, že se zná s FitzChivalrym." Možná že navzdory všem těm rokům, co jsme byli spolu, to byla stále pravda.</p>

<p>Byl jsem zticha ze strachu před tím, co všechno bych jí mohl říct; ale myslím, že si mé mlčení vyložila špatně jako váhání v mém odhodlání. Pak se zhluboka nadechla. Znaveně se na mě usmála. „Och, Fitzi. Potřebujeme jeden druhého, ať už se nám to líbí nebo ne." Slabě si povzdechla. „Udělej snídani. Já se jdu obléci. Ráno s prázdným žaludkem se to vždycky zdá být nejhorší."</p>

<p>Zaplavila mě fatalistická trpělivost. Zatímco se oblékala, přichystal jsem jídlo na snídani. Věděl jsem, že jsem učinil rozhodnutí. Jako by ve mně Hapova slova z minulé noci za-hasila svíčku. To zcela změnilo mé city ke Starling. Seděli jsme spolu u stolu a ona se snažila, aby vše vypadalo jako dřív, ale já usilovně přemýšlel. Tohle je asi naposled, co se budu dívat, jak víří v hrnku s čajem, aby ho zchladila, nebo jak při řeči mává chlebem v ruce. Nechal jsem ji, ať mluví, a ona pořád rozváděla nepodstatné věci ve snaze upoutat můj zájem o to, kam má teď namířeno a co měla na sobě lady Amity při jakési příležitosti. Čím více mluvila, tím vzdálenější mi připadala. Zatímco jsem ji pozoroval, měl jsem velmi zvláštní pocit, že je něco zapomenuto, v nenávratnu. Vzala si další kousek sýra, kousajíc střídavě do něj a do chleba.</p>

<p>Vtom mi náhle něco došlo, jako když po páteři skane kapka studené vody. Přerušil jsem ji:</p>

<p>„Tys věděla, že mě jel navštívit Chade."</p>

<p>Překvapeně pozvedla obočí, ale až o zlomek vteřiny později, než by měla. „Chade? Sem?"</p>

<p>Myslel jsem si, že tenhle způsob myšlení jsem již dávno odhodil. Byly to myšlenkové postupy, které mi v letech mého mládí trpělivě vštěpoval jeden zkušený lektor v hodinách mezi soumrakem a rozedněním. - Byl to způsob, jak třídit a shromažďovat fakta, výcvik, který umožnil mé mysli dělat velké skoky k závěrům, které však nebyly dohady. Začni prostým pozorováním. Starling nepoznamenala nic k sýru. Pro chlapce a pro mne byl přitom jakýkoli sýr přepychem, nemluvě o tak skvělém vyzrálém sýru, jako byl tenhle. Měla by být překvapena, že ho vidí na mém stole, ale ona nebyla. Ani k sandsedžské brandy se minulou noc nevyjádřila. Protože nic z toho ji nepřekvapilo. Byl jsem udiven i potěšen, a současně konsternován tím, jak rychle má mysl skáče od bodu k bodu, až jsem najednou hleděl na ucelený obraz, který tato fakta nevyhnutelně utvářela. „Předtím ses nikdy nenabídla, že někam Hapa vezmeš. Odvedlas chlapce na Buckkeep, aby mě Chade mohl navštívit o samotě." Proč? Z toho mě zamrazilo. „Pro případ, že by mě musel zabít. Nebyli by žádní svědci."</p>

<p>„Fitzi!" pokárala mne naštvaně i vylekaně.</p>

<p>Skoro jsem ji neslyšel. Jakmile se jednou daly do pohybu oblázky myšlení, lavina záměrů musela nutně následovat. „Všechny ty roky. Při všech svých návštěvách. Ty jsi mu dělala špeha, nemám pravdu? Řekni mi. Kontroluješ několikrát do roka i Burriche a Nettle?"</p>

<p>Pohlédla na mě ledovým zrakem, a nic nepopřela. „Musela jsem je najít. Abych předala Burrichovi koně. Tys to po mně chtěl."</p>

<p>No ano. Má mysl teď běžela na plné obrátky. Koně by posloužili jako skvělá záminka. Jakýkoli jiný dar by Burrich odmítl. Ale Ruddy byl po právu jeho; byl to dar od Verityho. Tehdy před léty mu Starling řekla, že královna poslala i hříbě od Sooty, jako projev uznání za to, co pro Farseery vykonal. Díval jsem se na ni a čekal, až vyklopí zbytek. Byla to pěvkyně. Mluvila ráda. Mně stačilo jenom zachovat ticho.</p>

<p>Odložila chleba na stůl. „Když jsem zrovna v té oblasti, navštěvuji je, to ano. A když se vrátím na Buckkeep, pokud Chade ví, že jsem tam byla, vyptává se mě na ně. Stejně jako se vyptává na tebe."</p>

<p>„A co šašek? Nevíš, kde se teď nachází?"</p>

<p>„Ne." Byla to úsečná odpověď a já věřil, že je i pravdivá. Jenže ona byla pěvkyně a pro ni síla tajemství spočívala vždy v jeho vyzrazení. „Ale myslím si, že Burrich to ví. Jednou či dvakrát, když jsem se u nich stavila, jsem tam viděla ležet Nettleiny hračky, mnohem hezčí než ty, co by si mohl Burrich dovolit. Jednou z nich byla panenka, která mi hodně připomněla šaškovy loutky. A jindy tam byly dřevěné korále, všechny vyřezané do podoby tvářičky."</p>

<p>To bylo zajímavé, ale já to na sobě nedal znát. Položil jsem jí přímo otázku, která mou mysl zaměstnávala nejvíce: „Proč by měl ve mně Chade spatřovat hrozbu pro Farseery? Pokud vím, tohle je jediný důvod, který by ho mohl přivést k názoru, že mě musí zabít."</p>

<p>V její tváři se objevilo něco jako soucit. „Ty tomu opravdu věříš, že je to tak? Že by tě Chade mohl zabít. A že bych mu byla při tom hrozném činu nápomocná a odlákala chlapce pryč."</p>

<p>„Já Chadea znám."</p>

<p>„A on zas zná tebe." Ta slova zněla skoro jako obvinění. „Jednou mi řekl, že ty nejsi schopen nikomu plně důvěřovat. Že tvá touha po důvěře, a obava z ní, vždy rozpoltí tvou duši. Ne. Já si myslím, že ten stařec tě chtěl prostě vidět o samotě, aby si s tebou mohl otevřeně promluvit. Aby tě měl jen pro sebe a aby se na vlastní oči přesvědčil, jak se ti vede, po všech těch letech mlčení."</p>

<p>Ve volbě slov a tónu se v ní nezapřela pěvkyně. Podala to tak, aby to vypadalo, že vyhýbání se Buckkeepu bylo z mé strany vůči přátelům hrubé a kruté. Pravda je, že to byla otázka přežití.</p>

<p>„O čem s tebou Chade mluvil?" zeptala se až příliš opatrně.</p>

<p>Zpříma jsem se střetl s jejím pohledem. „Myslím, že to víš," odvětil jsem, přemýšleje v duchu, jestli ano.</p>

<p>Její výraz se teď změnil a já mohl vidět, jak její mysl pracuje. Takže Chade jí nesvěřil pravdu o svém poslání. Byla však bystrá a chytrá a měla v rukou spoustu dílů té skládanky. Čekal jsem, až si je dá dohromady.</p>

<p>„Stará krev," řekla tiše. „Ty výhrůžky o Piebaldovi."</p>

<p>V mém životě se stalo již mnohokrát, že jsem byl něčím šokován a musel to zakrýt. Ale myslím, že tentokrát to pro mne bylo nejtěžší. Zatímco mluvila, pozorně se mi dívala do tváře. „Je to problém, který už nějakou dobu nazrával, a vypadá to, že teď se chystá vykvasit. O jarních slavnostech, během Noci pěvců, kdy mezi sebou všichni soupeří, aby se předvedli před monarchou, jeden pěvec zazpíval starou píseň o princi Piebaldovi. Vzpomínáš na ni?"</p>

<p>Ano. Zpívalo se v ní o princezně, která byla unesena jedním z Moudrých v podobě grošovaného hřebce. Jakmile byli o samotě, vzal na sebe zpět mužskou podobu a svedl ji. Ona pak porodila bastardího syna, pokrytého tmavými a světlými fleky stejně jako jeho otec. S pomocí zrady a zášti se její bastard dostal na trůn, aby nastolil krutou vládu za pomoci svých stoupenců nadaných Moudrostí. Celé království velmi strádalo, až pak jeho bratranec, jak praví stará píseň, čistokrevný Farseer, získal pro svou věc šest šlechtických synů. O letním slunovratu, kdy slunce stálo na horizontu a Piebaldova moc byla nejslabší, ho tito muži napadli a zabili. Oběsili ho, pak rozsekali jeho tělo na kusy a ty poté spálili nad vodou, aby jeho ducha odplavila do dáli a on se nevtělil do nějakého zvířecího těla. Metoda vypořádání se s princem Piebaldem, jak je podána v písni, se stala tradičním postupem při likvidaci lidí s Moudrostí. Regal byl převelice zklamán, že mi takhle nemohl posloužit.</p>

<p>„Nemám ji moc rád," řekl jsem tiše.</p>

<p>„Pochopitelně. Avšak Slek ji zazpíval dobře a sklidil velký potlesk, větší, než si jeho hlas doopravdy zaslouží. Při delších tónech se mu totiž chvěje, což sice některým připadá roztomilé, ale ve skutečnosti to svědčí o špatné kontrole hlasu..." Pojednou si uvědomila, že odvedla řeč od hlavního tématu. „Nálada veřejnosti je v současné době silně vyostřená proti lidem s Moudrostí. Ti jsou v poslední době dost neklidní a člověk slýchá divoké povídačky. Slyšela jsem, že v jedné vesnici, kde byl takový člověk oběšen a spálen, o čtyři dny později pošly všechny ovce. Prostě se svalily na pastvě a už nevstaly. Lidé říkali, že to byla pomsta jeho rodiny. Ale když vyrazili, aby se pomstili jeho příbuzným, zjistili, že jsou dávno pryč. Ke dveřím jejich domu byl připíchnutý svitek. Stálo tam jen: ‚Zasloužili jste si to.' A byly i další incidenty."</p>

<p>Střetl jsem se s jejím pohledem. „To mi Hap říkal," přiznal jsem.</p>

<p>Krátce přikývla. Vstala od stolu a poodešla stranou. Pěvkyně do morku kostí; měla v zásobě příběh a potřebovala nějaké pódium. „Nuže. Poté co Slek dozpíval ,Prince Piebalda', předstoupil další pěvec. Byl velmi mladý, a možná právě proto i tak pošetilý. Smekl před královnou Kettricken a pak řekl, že k ,Princi Piebaldovi' připojí další píseň, mnohem staršího data. Když řekl, že ji poprvé slyšel v jedné vísce, kde žili lidé s Moudrostí, davem zaznělo mumlání. Všichni znali zvěsti o takových místech, ale já nikdy neslyšela někoho tvrdit, že by na některém osobně byl. Nápěv nebyl původní, ale slova jsem neznala - byla dost drsná stejně jako jeho hlas," Natočila hlavu úkosem a zamyšleně si mne přeměřila. „Tahle píseň byla o Chivalryho Bastardovi. Zmiňovala všechno, co vykonal, než bylo odhaleno jeho poskvrnění Moudrostí. Pěvec dokonce zcizil jednu či dvě fráze z mé písně ,Věž na Antler Islandu', no jen si představ tu drzost! A pak ta píseň pokračovala slovy, že tento ,Farseerův syn požehnaný Starou krví, nejlepší z krve královské a bujný nezemřel v Pretendentově žaláři. Podle této písně Bastard přežil a zachoval věrnost otcově rodině. Ten chlapec zpíval o tom, že když se král Verity vydal hledat Elderlingy, Bastard povstal z hrobu, aby přispěchal svému právoplatnému králi na pomoc. Vyzpíval vzrušující scénu, jak Bastard skrze brány smrti volá Verityho zpátky, aby mu ukázal zahradu s kamennými draky, které by bylo možno probudit pro věc Šesti vévodství. Alespoň na tom bylo něco pravdy. Musela jsem si sednout a žasnout, i když jeho hlas byl už tou dobou notně ochraptělý." Odmlčela se v očekávání, že něco řeknu, já však neměl slov. Pokrčila rameny a pak sarkasticky poznamenala: „Jestli sis chtěl nechat složit píseň, mohl sis napřed vzpomenout na mne. Já u toho byla - však víš. Vlastně právě proto jsem tam byla. A jsem mnohem lepší pěvkyně než ten chlapec." Hlas se jí přitom zachvíval vztekem a žárlivostí.</p>

<p>„Já s tou písní nemám nic společného, což je ti určitě jasné. Kéž by ji nikdo nebyl slyšel."</p>

<p>„Inu, tady se nemusíš ničeho obávat." Ta slova pronesla s hlubokým uspokojením. „Předtím jsem ji nikdy neslyšela, a ani potom. Nebyla moc dobře udělaná, nápěv se nehodil k tématu, slova byla drsná a -"</p>

<p>„Starling."</p>

<p>„Och, no dobře. Ta píseň měla tradičně heroické zakončení. Prý kdyby to farseerovská koruna potřebovala, tento za hrob věrný Bastard nadaný Moudrostí by se vrátil, aby království pomohl. Na konci písně už mu někteří z davu křikem spílali a kdosi řekl, že je nejspíš sám z Moudrých a že by si zasloužil upálit. Královna Kettricken si vyžádala ticho, jenže na konci večírku mu nedala žádný měšec - na rozdíl od ostatních pěvců."</p>

<p>Pořád jsem mlčel, ani tohle jsem nekomentoval. Když návnada nezabrala, Starling dodala: „Neboť zmizel, když přišel čas, aby odměnila ty, kteří ji potěšili. Jeho jméno vyvolala jako první, ale nikdo nevěděl, kam se poděl. Ani jeho jméno jsem neznala. Nějaký Tagsson."</p>

<p>Syn Taga, vnuk Reavera, mohl jsem jí říci. Reaver i Tag byli skvělými vojáky z Verityho buckkeepské stráže. V duchu jsem se vrátil o spoustu let zpátky a vybavila se mi Tagova tvář, jak klečí před Veritym v Kamenné zahradě před branami smrti. Ano, tak se mu to, tuším, muselo jevit, když Verity vystoupil z holého černého pilíře Umění do kruhu matného světla z ohně. Tag ihned poznal svého krále, navzdory všemu utrpení, jež Verityho těžce poznamenalo. Pravil, že je mu věrný, a Verity ho poslal na cestu s příkazem, ať se vrátí na Buckkeep a tam řekne, že právoplatný král se vrátí. Když jsem se nad tím zpětně zamyslel, byl jsem si téměř jist, že Verity na Buckkeep dorazil dříve než ten voják. Okřídlení draci jsou přece rychlejší než muž jdoucí pěšky.</p>

<p>Nevěděl jsem, že Tag poznal i mne. Kdo by si byl myslel, že ten příběh předá dál, nemluvě o tom, že se z jeho syna stane pěvec.</p>

<p>„Vidím, že ty ho znáš," pravila tiše Starling.</p>

<p>Pohlédl jsem na ni a zjistil, že mi očima dychtivě čte ve tváři. Vzdychl jsem. „Neznám žádného Tagssona. Spíš jsem se zamyslel nad tím, co jsi říkala prve. Že lidé s Moudrostí jsou v poslední době neklidní. Proč?"</p>

<p>Pozvedla na mě tázavě obočí. „Myslela jsem, že to budeš vědět lépe než já."</p>

<p>„Já vedu samotářský život, Starling, jak dobře víš. Jak bych se to asi dozvěděl, pokud mi to neřekneš ty?" Teď jsem se na ni pro změnu zahleděl já. „A o tuhle informaci ses se mnou nikdy nepodělila."</p>

<p>Pohlédla stranou a já si říkal, jestli se snad nerozhodla to přede mnou tajit. Nepřikázal jí Chade, aby o tom se mnou nemluvila? Nebo jí to vytlačily z hlavy historky o šlechticích, pro které hrála, a ovace, které sklidila? „Není to moc pěkné povídání. Myslím, že to začalo tak před rokem a půl... možná před dvěma. Měla jsem dojem, že začínám slýchat stále více o lidech s Moudrostí, kteří byli dopadeni a potrestáni. Nebo zabiti. Víš sám, jací lidé jsou, Fitzi. Nějakou dobu po válce s rudými loděmi měli zabíjení a krve určitě dost. Avšak když je nepřítel od tvého břehu konečně zapuzen a domy jsou znovu postaveny a pole začnou opět plodit a stáda se množit, inu, pak je znovu načase, abys hledal chyby na svém sousedovi. Myslím, že Regal probudil v Šesti vévodstvích touhu po krvavých hrách, s tím svým Královským cirkem a spravedlností, kterou si odsouzenci musí vybojovat v aréně. Říkám si, jestli se někdy od toho dědictví doopravdy osvobodíme."</p>

<p>Probudila ve mně dávnou noční můru. Králův cirk v Tradefordu, zvířata v klecích a pach staré krve, soud prostřednictvím boje... zaplavily mne vzpomínky a zanechaly po sobě nepříjemnou pachuť.</p>

<p>„Před dvěma roky... ano," pokračovala Starling. Neklidně přitom pocházela po místnosti, jak usilovně přemýšlela. „Bylo to v době, kdy opět vzplála dávná nenávist k lidem s Moudrostí. Královna proti tomu vystoupila, tuším kvůli tobě. Je to oblíbená královna a během své vlády si vynutila spoustu změn, ale v tomto má tradice příliš hluboké kořeny. Lidé ve vesnici si řeknou, no co, co může ona vědět o našich způsobech, když pochází z Hor? A tak, i když to královna Kettricken neschvalovala, pronásledování lidí s Moudrostí pokračovalo jako vždycky. A pak, asi před rokem a půl, došlo v Trenury ve Farrow k strašné události. Na Buckkeep dorazila historka, že nějaká dívka měla za spřízněné zvíře lišku, a nestarala se, kde loví, až každou noc tekla krev."</p>

<p>Přerušil jsem ji. „Ochočenou lišku?"</p>

<p>„Není to zrovna běžné. Bylo to o to více podezřelé, že ona dívka, která měla lišku, nebyla ani z urozené krve, ani bohatá. K čemu je farmářskému dítěti takové zvíře? říkali si lidé. Nejvíce postižení byli vesničané z okolí Trenury, kteří chovali drůbež, ale poslední rána přišla v den, kdy se něco dostalo do voliéry lorda Doplina a spořádalo to jeho zpěvné ptactvo a drůbež dovezenou z Deštné divočiny. Lord poslal své honáky za dívkou a liškou, které za to prý mohly, a ti je po drsné honičce polapili a předvedli před lorda Doplina. Dívka přísahala, že to není dílo její lišky, přísahala, že nemá nic společného s Moudrostí, ale když k lišce přiložili rozžhavená železa, dívka prý zakřičela stejně hlasitě jako to zvíře. A pak, aby okruh důkazů uzavřel, nechal lord Doplin dívce vytrhat nehty na rukou a na nohou a také liška křičela spolu s ní."</p>

<p>„Moment." Z jejích slov se mi udělalo mdlo. Až příliš dobře jsem si to dovedl představit.</p>

<p>„Rychle to dokončím. Obě zemřely pomalou smrtí. Ale dalšího dne byli pozabíjeni další Doplinovi ptáci, a jeden starý lovec řekl, že to byla lasička, nikoli liška, protože lasička jen saje krev, zatímco liška by ptáky roztrhala na kusy. Myslím, že její nespravedlivá a krutá smrt proti němu popudila lidi s Moudrostí. Dalšího dne se na Doplina vrhl vlastní pes. Doplin nechal psa i psovoda usmrtit. Tvrdil, že když kráčel stájemi, všichni koně se po jeho průchodu rozběsnili, stáhli uši dozadu a kopali do stěn mezi příhradami. Nechal dva z čeledínů oběsit nad vodou a spálit. Tvrdil, že mu do kuchyně začaly stahovat mouchy a že je denně nacházel mrtvé v jídle a že..."</p>

<p>Zakroutil jsem nad ní hlavou. „To je spíš následek vzpouzení tíživého svědomí, a ne dílo někoho z Moudrých, pokud je znám."</p>

<p>Pokrčila rameny. „Každopádně lidé se dovolávali královniny spravedlnosti, když byl víc než tucet lidí z jeho služebnictva mučen či zabit. A ona tam poslala Chadea."</p>

<p>Poposedl jsem na židli, opřel se a založil si ruce na hrudi. Aha. Takže starý vrahoun byl stále vykonavatelem farseerovské spravedlnosti. Zajímalo mě, kdo ho tam asi doprovázel. „A co se stalo?" zeptal jsem se, jako bych to nevěděl.</p>

<p>„Chade to celé vyřešil prostě. Na královnin příkaz zakázal Doplinovi na jeho panství chovat koně, sokoly a psy, prostě jakákoli zvířata nebo ptáky. Nesmí jezdit na koni, vypouštět sokoly ani provozovat jakoukoli formu lovu. Chade mu dokonce zakázal, a taky všem, kdo na jeho hradě žijí, jíst po dobu jednoho roku jakékoli maso či ryby."</p>

<p>„To na tom statku musí být pěkná nuda."</p>

<p>„Mezi pěvci se povídá, že u Doplina nejsou žádní hosté, pokud zrovna nemusí, že má jen málo sluhů, navíc pořádně nevrlých, a že mezi ostatními šlechtici pozbyl postavení, neboť jeho pohostinnost velmi utrpěla. A Chade ho také přinutil vyplatit krvavé zlato, nejen rodinám zabitých sluhů, ale i rodině děvčete s liškou."</p>

<p>„A vzaly si to?"</p>

<p>„Rodiny sluhů ano. Bylo to jen a jen spravedlivé. Rodina děvčete však byla pryč, buď po smrti, nebo utekla, to nikdo nemohl nebo nechtěl říci. Chade požadoval, aby peníze za ni byly svěřeny královninu účetnímu a tam pro rodinu uschovány." Pokrčila rameny. „Tím by to mělo být vyřešeno. Jenže od té doby se podobné incidenty začaly spíše množit. Nemyslím jen pronásledování Moudrých, ale i pomsty, které oni na oplátku vykonali na svých mučitelích."</p>

<p>Zamračil jsem se. „Nechápu, proč by to mělo vést k dalšímu pozdvižení mezi lidmi s Moudrostí. Mám dojem, že Doplin byl po zásluze potrestán."</p>

<p>„A někteří říkají, že ještě krutěji, než si zasloužil, ale Chade byl nelítostný. U toho však neskončil. Krátce nato obdrželo všech Šest vévodství listiny od královny Kettricken, kde stálo, že být z Moudrých není zločin, pokud toho dotyčný nezneužívá ke zlým účelům. Královna vévodům sdělila, že musejí zakázat svým šlechticům a lordům, aby tyto lidi popravovali, pokud jim jejich zločiny nebudou prokázány stejně jistě jako každému obyčejnému člověku. Výnos se nesetkal s pochopením, jak si jistě umíš představit. Tam, kde není úplně ignorován, se po smrti Moudrého vždy najde dostatek důkazů svědčících o jeho vině. Místo aby královnina deklarace nálady ve veřejnosti zklidnila, spíše probudila dávné antipatie namířené proti lidem s Moudrostí.</p>

<p>A zdá se, že Moudré spíše semkla k odporu. Již více nestrpí, aby lidé z jejich krve byli popravováni bez boje. Občas se spokojí pouze s jejich osvobozením, než je stačí nepřátelé usmrtit, jenže často také udeří ve znamení pomsty. Skoro pokaždé, když dojde k popravě někoho z nich, zodpovědné osoby záhy postihne nějaké zlo. Pomře jim dobytek nebo jsou jejich děti pokousány nemocnými krysami. Vždy je to něco v souvislosti se zvířaty. V jedné vesnici se stalo, že říční ryby, na nichž tu záviseli, toho roku prostě nemigrovaly. Jejich sítě zůstaly viset prázdné a lidé hladověli."</p>

<p>„Absurdní. Lidé za náhodnými okolnostmi spatřují zlou vůli. Moudří nemají takovou moc, jakou jim připisuješ," řekl jsem sebejistě.</p>

<p>Pohrdlivě na mě pohlédla. „Tak proč si Piebaldové připisují za takové činy zásluhy, pokud to není jejich dílo?"</p>

<p>„Piebaldové? Kdo jsou Piebaldové?"</p>

<p>Pokrčila jedním ramenem. „To nikdo neví. Nedávají se poznat. Pouze nechávají vzkazy připíchnuté ke dveřím nebo stromům a posílají šlechticům dopisy. Pořád pějí na jednu notu, jen slova se liší: ,Ten a ten byl nespravedlivě zabit, nikoli za spáchaný zločin, ale za to, že měl vlohy k magii Staré krve. Nyní na vás dopadne náš hněv. Až se princ Piebald vrátí, nebude mít s vámi slitování.' A pod tím není nikdo podepsán, je tam pouze obrázek grošovaného hřebce. Lidi to dohání k zuřivosti.</p>

<p>Královna odmítla vyslat svoji gardu, aby Moudré stíhala. Takže teď se mezi některými šlechtici povídá, že královna Kettricken sama může za nárůst poprav Moudrých, protože svým potrestáním lorda Dolpina u nich vzbudila domnění, že teď mají právo provozovat svoji zvrácenou magii." Když jsem se zamračil, připomněla mi: „Pěvec jen opakuje to, co slyšel. Já nevytvářím zvěsti, ani nevkládám slova lidem do úst." Přistoupila ke mně blíž a zezadu mi položila ruce na ramena. Sklonila se a octli jsme se tvářemi těsně u sebe. Něžně dodala: „Za všechny ty roky, co jsme byli spolu, teď už jistě víš, že v mých očích nejsi poskvrněný." A políbila mě na tvář.</p>

<p>Náš rozhovor mi takřka vypudil z hlavy moje odhodlání. Málem jsem ji uchopil do náruče. Ale vzápětí jsem toporně vstal, protože stála hned za mou židlí. Když se mě pokusila obejmout, zatvrdil jsem se. Sundal jsem ze sebe její ruku. „Ty nejsi moje," řekl jsem jí tiše.</p>

<p>„Ani <emphasis>jeh</emphasis><emphasis>o</emphasis> nejsem!" osopila se na mě náhle. Temné oči jí zlostně blýskaly. „Já patřím sama sobě a já sama se rozhodnu, s kým se podělím o své tělo. Mě ani trochu nezraňuje, že jsem s vámi oběma. S žádným z vás neotěhotním. Kdyby mi nějaký chlap mohl udělat dítě, bylo by se to stalo už hodně dávno. Není snad jedno, s kým jdu do postele?"</p>

<p>Byla to bystrá žena a slova jí šla na jazyk mnohem lépe než mně. Neměl jsem žádnou chytrou odpověď. A tak jsem jen zopakoval její vlastní slova: „Také já patřím sám sobě a já rozhoduji o tom, s kým se podělím o své tělo. A nebudu se o něj dělit s ženou jiného muže."</p>

<p>Myslím, že tehdy tomu konečně uvěřila. Naskládal jsem jí zatím věci na úhlednou hromádku vedle krbu. Vrhla se vedle ní na kolena, popadla sedlový vak a začala je vztekle pěchovat dovnitř. „Nevím, proč jsem se s tebou vůbec zahazovala," zamumlala.</p>

<p>Mishap[1]), věrný svému jménu, si vybral právě tento okamžik, aby vešel do srubu. V patách mu šel vlk. Při pohledu na rozlícenou tvář Starling se na mě Hap obrátil: „Mám odejít?" zeptal se rovnou.</p>

<p>„Ne!" vyprskla Starling. „Ty zůstaň. To mne on vyhazuje. Díky tobě. Mohl jsi napřed uvážit, Hape, co by se s tebou bylo stalo, kdybych tě tehdy nechala hrabat se v té hromadě odpadků za vesnicí. Zasloužila jsem si od tebe vděk, a ne tuhle zradu!"</p>

<p>Chlapec vytřeštil oči. Nic z toho, co kdy Starling udělala, ani to, jak mě klamala, mě nerozlítilo víc, než když jsem byl nyní svědkem toho, kterak ho zraňuje. Hap mě obdařil zničeným pohledem, jako by čekal, že se na něj vrhnu. Pak vyrazil ke dveřím. Nighteyes se po mně zlověstně podíval, pak se otočil a běžel za ním.</p>

<p><emphasis>Brzy přijdu. Nech mě napřed dokončit tady tohle.</emphasis></p>

<p><emphasis>Bylo by lepší, kdybys s tím raději nikdy nezačal</emphasis>.</p>

<p>Nechal jsem jeho výtku nezodpovězenou, poněvadž na ni žádná dobrá odpověď ani nebyla. Starling se do mě zabodla pohledem a já ho nasupeně opětoval, až jsem v její tváři zahlédl něco jak zákmit strachu. Zkřížil jsem si ruce na hrudi. „Raději ať už jsi pryč," řekl jsem upjatě. Ostražitý pohled v jejích očích mě urážel, stejně jako nadávka, kterou předtím mrštila po Hapovi. Opustil jsem srub a šel jí pro koně. Pěkný kůň a pěkné sedlo, nepochybně dary od pěkného mladého muže. Klisna vycítila můj neklid a neklidně se vzepjala, když jsem ji sedlal. Nadechl jsem se, nabyl nad sebou opět kontrolu a položil na ni ruku. Vyslal jsem k ní klid. Přitom jsem se zklidnil sám. Pohladil jsem ji po hladké šíji. Klisna se otočila a zabořila mi nozdry do košile. Povzdechl jsem si. „Dej na ni pozor, ano? Protože ona na sebe vůbec pozor nedává."</p>

<p>Nebylo mezi námi žádné úzké pouto a má slova na ni působila pouze jako uklidňující zvuky. V odpověď jsem ucítil, že mě jako pána uznává. Zavedl jsem klisnu před dům a zůstal stát venku, drže ji za otěže. Za okamžik se na zápraží objevila Starling. „Nemůžeš se dočkat, až odjedu, viď?" poznamenala hořce. Přehodila si přes sedlo svůj vak, čímž klisnu opět poplašila.</p>

<p>„To není pravda a ty to víš," odvětil jsem. Snažil jsem se zachovat klidný a vyrovnaný hlas. Bolest, které jsem se dosud vzpíral, našla průchod v pocitu ponížení z toho, jak jsem byl lehkověrný, a ve zlosti nad tím, že mě takhle využívala. Naše pouto, to nebyla něžná, srdečná láska; spíše to bylo přátelství, které zahrnovalo i sdílení našich těl a důvěru, že můžeme spát jeden druhému v náručí. Zrada přítele se liší od zrady milence jen v míře bolesti, jinak je táž. Pojednou mi došlo, že jsem jí právě zalhal; zoufale jsem chtěl, aby už odjela. Její přítomnost byla jako šíp trčící z rány; nemohla se zhojit, dokud nebude pryč.</p>

<p>Přesto jsem se snažil přijít na nějaká závažná slova, na něco, co by zachránilo velkou část toho, co jsme mezi sebou měli. Ale nic mě nenapadalo, a tak jsem tam nakonec jenom mlčky stál, zatímco ona mi vyrvala otěže z ruky a nasedla. Z výšky sedla na mě pohlédla. Určitě cítila nějakou bolest, ale její tvář prozrazovala jen hněv nad tím, že jsem se vzpříčil její vůli. Zakroutila nade mnou hlavou.</p>

<p>„Mohl jsi být někdo. Bez ohledu na tvůj původ ti poskytli všechny šance, aby ses něčím stal. Mohl jsi být významným člověkem. Ale rozhodl ses pro tohle. Na to pamatuj. Zvolil sis tohle."</p>

<p>Zatáhla za otěž, aby otočila klisně hlavu, ne tak prudce, aby jí poranila tlamu, ale přesto drsněji, než bylo zapotřebí. Pak ji kopnutím pobídla do cvalu a vyrazila pryč. Díval jsem se za ní, jak odjíždí. Neohlédla se zpátky. Navzdory své bolesti jsem nevnímal lítost nad koncem, ale tušení začátku. Projel mnou záchvěv, jako by po mém boku stál sám šašek a šeptal mi do ucha: „Cožpak to necítíš? Křižovatka, zenit, vír. Tady se všechny cesty mění."</p>

<p>Otočil jsem se, ale tam nikdo nestál. Pohlédl jsem k nebi. Od jihu se hnala temná mračna; vrcholky stromů se již míhaly v blížící se bouři. Starling hned na začátku cesty promokne. Řekl jsem si, že to pro mne není žádné zadostiučinění, a šel se poohlédnout po Hapovi.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>4 Pokoutná čarodějnice</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>V oněch končinách žila pokoutná čarodějnice jménem Silva Copperleaf, jejíž amul</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ty měly takovou sílu, že jejich moc trvala nejen z roku na rok, ale chránila lidi, kteří je vlastnili, nadále po generace. Říká se, že pro Baldrica Farsee</emphasis><emphasis>ra zhot</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vila tak úžasné síto, že pročistilo jakoukoli vodu, která jím protekla. To byla velká výh</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>da pro krále, který je tak často v ohrožení travičů.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nad bránu opevněného města Eklse pověsila amulet proti nákaze a po mnoho roků byly potom obilní sýpky prosté krys a stáje čisté od blech a ostatní havěti. Město pod touto ochranou prosperovalo, až městští radní ve své pošetilosti zbud</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vali v hradbách druhou bránu, aby sem lépe proudil obchod. Tím se otevřela cesta pro nákazu a všichni ve městě zahynuli při druhé vlně krvavého moru.</emphasis></p>

<p>SELKINOVY „CESTY PO ŠESTI VÉVODSTVÍCH"</p>

<p>Vrchol léta mne s Hapem zastihl při stejných povinnostech jako v posledních sedmi letech. Bylo zapotřebí pečovat o zahradu, starat se o drůbež a nasolit a vyudit ryby na zimu.</p>

<p>Den za dnem míjel ve znamení práce a jídla, spánku a vstávání. Odjezd Starling, říkal jsem si, fakticky umlčel neklid, který zažehla Chadeova návštěva. Promluvil jsem si s Hapem - spíš jakoby mimochodem - že ho chci dát do učení.</p><empty-line /><p>S nadšením, které mne překvapilo, mi začal vyprávět o jed­nom truhláři v Buckkeepu, jehož práci velmi obdivoval. To mě dost zarazilo, poněvadž jsem neměl v úmyslu navštívit město Buckkeep, ale on si asi myslel, že nemohu zaplatit tak vysoké učňovské, jaké by tak skvělý řemeslník jako Gindast mohl požadovat. V tom měl docela pravdu. Když jsem se ho zeptal na jiné dřevaře, o kterých ví, mužně odpověděl, že v Hammerby Cove je jeden loďař, jehož práci si lidé často vychvalují. Možná by to mohl zkusit tam. Byl to mnohem skromnější mistr než truhlář z Buckkeepu. Poněkud nesvůj jsem se pozastavil nad tím, zda chlapec nepřizpůsobuje své sny mé děravé kapse. Jeho učení mělo předurčit práci, kte­rou bude jednou v životě vykonávat. Nechtěl jsem, abych ho svým nedostatkem peněz přisoudil k řemeslu, které by dělal</p><empty-line /><p>pouze z nutnosti.</p>

<p>Avšak navzdory chlapcově zájmu byla otázka jeho učení i nadále předmětem našich rozhovorů, vedených u krbu poz­dě do noci, dokonce ještě déle. Ovšem, měl jsem odloženou menší sumu peněz, které jsem si ponechal na úhradu učňov­ského. Dokonce jsem chlapci řekl, že bychom si k jídlu vy­stačili s méně vejci, kdyby chtěl, aby slepice vyseděly něja­ká kuřata. Dala by se vždycky prodat na drůbežím trhu, a ať už by za ně utržil cokoli, mohl by si to schovat na zaplacení učňovského. Ale i tehdy jsem si říkal, jestli to bude stačit na to, abych mu koupil dobré místo. Pravda, ochotné ruce a sil­ná záda mohly samy o sobě nějaké to učení zaplatit, ale lep­ší řemeslníci a mistři požadovali poplatek předtím, než hocha vezmou k sobě do dílny. Tak to v Bucku chodilo. Tají řemesla a dobré živobytí, které zajišťovalo, se nedávaly jen tak na potkání nějakému cizinci. Pokud rodiče měli své děti rádi, buďto je vyškolili ve vlastním řemesle, nebo dobře za platili, aby měli jistotu, že se vyučí u těch, kteří jsou mistr v jiném oboru. Navzdory našemu skrovnému jmění jsem by rozhodnut, že Hapovi zajistím dobré místo. Proto jsem taky otálel, říkaje si, že musím dát dohromady více peněz. Ne že bych se strachoval, že se budu muset s chlapcem rozloučit. Jen jsem pro něj chtěl udělat to nejlepší.</p>

<p>Vlk už se mě neptal na cestu, kterou jsem prve navrhoval Myslím, že byl v duchu rád, když viděl, že byla odložena. Byly dny, kdy jsem měl dojem, že slova Starling ze mě udělala starce. Jenže na vlkovi už byly roky skutečně znát. Mě jsem podezření, že na svůj druh je už příliš starý, ačkoli jsem neměl ponětí, jak dlouho takový divoký vlk ve skutečnosti žije. Občas jsem si říkal, zda mu naše pouto nepropůjčilo abnormální vitalitu. Jednou mi dokonce přišlo na mysl, že snad spotřebovává moje roky, aby si prodloužil ty svoje. Avšak při té myšlence jsem nepocítil zlost za to, že si možná půjčuje mé dny, ale naději, že snad máme před sebou ještě dlouhou dobu života pospolu. Neboť až bude chlapec vyučený, kdo jiný kromě Nighteyese mi na světě zůstane?</p>

<p>Po nějakou dobu jsem si říkal, jestli se Chade znovu ne zastaví, když teď znal cestu, ale dlouhé letní dny postupně míjely a cesta k našemu srubu zůstávala prázdná. Dvakrát jsem šel s chlapcem na trh; vzali jsme s sebou ochmýřená kuřata a mé inkousty a barviva, jakož i kořeny a byliny, které by tam mohly upoutat pozornost jako neobvyklé zboží. Nighteyes byl šťastný, že může zůstat doma, protože neměl rád jednak dlouhou cestu na tržní křižovatku a jednak prach, hluk a zmatek na přeplněném tržišti. Já byl stejného názoru, ale přesto jsem se přinutil jít. Nedopadli jsme tak dobře, jak jsem doufal, poněvadž lidé na tomto nevelkém tržišti, které jsme navštěvovali, byli spíše zvyklí zboží směňovat než ku­povat za peníze. Přesto jsem byl příjemně překvapen, kolik lidí si pamatuje Toma Badgerlocka, a lahodilo mi, když ří­kali, že mě opět rádi na trhu vidí.</p>

<p>Když jsme šli na trh podruhé, náhodou jsme tam potka­li Hapovu pokoutní čarodějnici z Buckkeepu. Na tržišti jsme rozložili své zboží na zádi káry zapražené za poníkem. Tam nás taky během dopoledne objevila, a když znovu uviděla Hapa, radostně zajásala. Já stál tiše opodál a díval se, jak spolu mluví. Říkal mi, že Jinna je hezká, a to taky byla, ale přiznávám, že mě překvapilo, když jsem zjistil, že věkově má blíže ke mně nežli k němu. Pokládal jsem ji za děvče, které se za ním otočilo, když se v Buckkeepu setkali. Místo toho to byla žena blížící se střednímu věku, s oříškově hně­dýma očima, pihami ve tváři a kadeřavými vlasy zlatohnědé až hnědé barvy. Měla zaoblenou a roztomilou postavu dospělé ženy. Když jí povídal, že její amulet proti zlodějům mu byl ukraden ještě téhož dne, hlasitě se zasmála takovým upřímným, srdečným smíchem. Pak klidně odvětila, že přes­ně takhle měl amulet účinkovat. Jeho měšec byl ochráněn, když si zloděj vzal místo něho amulet.</p>

<p>Když se Hap rozhlédl, aby mě zapojil do rozhovoru, její oči si mne mezitím našly. Měřila si mne s výrazem, s jakým rodiče obvykle hledí na možné nebezpečné cizince. Když jsem se usmál a přikývl, poté co mě Hap představil, a vzá­pětí jí popřál dobrý den, viditelně sejí ulevilo a její úsměv se rozšířil i na mne. Přitom přistoupila blíž a zahleděla se mi zblízka do tváře, a já si uvědomil, že má slabý zrak.</p>

<p>Také ona přinesla na tržiště své zboží a nyní si rozloži­la podložku ve stínu našeho vozu. Hap jí pomohl vyskládat amulety a medicíny a potom si ti dva z našeho obchodování udělali veselý den, vyměňujíce si zprávy o tom, co je potkalo od jarních slavností. Poslouchal jsem, když jí Hap vyprávěl o svých plánech dát se k někomu do učení. Když hovořil s Jinnou, jasně jsem pochopil, že raději by šel k truhláři do Buckkeepu než k loďaři do Hammerby Cove. Přistihl jsem se při myšlence, jestli by se to přece jen nedalo ještě nějak zařídit, nejenom to vyšší učňovské, ale i to, aby mu místo u truhláře vyjednal někdo jiný než já. Nemohl bych přesvěd­čit Chadea, aby mi s tím pomohl? Pak jsem se zamyslel nad tím, co by ode mne stařec mohl na oplátku žádat. Byl jsem hluboce ponořený v myšlenkách, když tu mě Hap šťouchl loktem do žeber, aby mě vytrhl z mého zadumání.</p>

<p>„Tome!" zaprotestoval, a já si rázem uvědomil, že jsem ho právě nějakým způsobem uvedl do rozpaků. Jinna na nás oba nedočkavě hleděla.</p>

<p>„Ano?"</p>

<p>„Vidíš, říkal jsem ti, s ním nebude žádný problém," zaskuhral Hap.</p>

<p>„Dobře, děkuji, jen když víte jistě, že s tím nebude pro­blém," odvětila Jinna. „Je to dlouhá cesta, hostince jsou da­leko od sebe a pro mne moc drahé."</p>

<p>Kývl jsem na souhlas a po pár dalších minutách konver­zace jsem si uvědomil, že Hap jí nabídl pohoštění a nocleh v naší chýši, až pojede příště kolem. V duchu jsem si po­vzdechl. Hap měl rád, když se u nás občas zastavili hosté, bylo to pro něj něco nového a vzrušujícího, ale já v každém cizinci stále spatřoval potenciální nebezpečí. Říkal jsem si, jak dlouho budu muset žít, než má tajemství natolik zestár­nou, že už nebudou důležitá.</p>

<p>Zatímco se spolu bavili, usmíval jsem se a přikyvoval, ale zapojoval jsem se do řeči jen sporadicky. Místo toho jsem se přistihl, že si ji prohlížím tak, jak mě to naučil Chade, ale ne­objevil jsem nic, co by nasvědčovalo tomu, že je to někdo ji­ný než pokoutná čarodějnice, za kterou se prohlašovala.</p>

<p>Tím chci říci, že jsem o ní věděl opravdu jen velmi málo. Pokoutné čarodějnice a čarodějové se na každém tržišti, jar­marku nebo slavnosti vyskytují naprosto běžně. Na rozdíl od Umění nemají prostí lidé před jejich čáry žádný posvátný respekt. A na rozdíl od Moudrosti tito praktikanti neriskují, že budou popraveni. Většina lidí na ně pohlíží se shovíva­vostí a skepsí. Někteří z těch, kteří se pyšní touhle pokout­ní magií, jsou naprostí a neomluvitelní šarlatáni. To jsou ti, kteří vytahují vejce z uší důvěřivců, předvídají dojičkám štěstí v podobě obrovských bohatství a sňatků s urozenými muži, prodávají nápoje lásky, většinou z heřmánku a levandule, a nabízejí amulety štěstí zhotovené z kousků rozřeza­ných králíků. Řekl bych, že jsou dost neškodní.</p>

<p>Jenomže Jinna nebyla jako oni. Nepředváděla žádné ve­mlouvavé brebentění, aby přivábila kolemjdoucí lidi, ani ne­byla oblečená do křiklavých závojů a šperků, které takové podvodnice obvykle nosí. Byla oblečená prostě jako nějaký lesník, v zelené tunice, která jí splývala přes kalhoty z jele­ních usní a měkké boty. Amulety, které nabízela na prodej, byly zastrčené do tradičních váčků z barevných látek: růžo­vá pro amulety lásky, rudá pro povzbuzení ochablých váš­ní, zelená pro dobrou úrodu, a ostatní barvy, jejichž význam jsem ani neznal. Nabízela i balíčky sušených bylin. Většinu z nich jsem znal a byly správně označené co se účinků týče: hladká jilmová kůra na bolesti krku, maliníkové listí na ran­ní nevolnost a tak podobně. Mezi bylinami se nacházely roz­troušené pěkné krystaly z něčeho, co podle Jinny zvyšovalo jejich potenci. Měl jsem podezření na sůl nebo cukr. V ně­kolika keramických miskách rozložených na její podložce se nacházely vyleštěné disky z nefritu či jaspisu nebo slonovi­ny, popsané runami k přivolání štěstí, plodnosti nebo klidu mysli. Ty byly levnější než důmyslně zhotovené amulety, protože měly obecně plnit jen dobrá přání, i když za měďák navíc Jinna kamínek do kapsy „naleštila" tak, aby vyhovo­val přání konkrétního zákazníka.</p>

<p>Jak dlouhé dopoledne postupně přecházelo v odpoledne, u Jinny bylo pěkně živo. Zákazníci se několikrát dotazovali na amulety ve váčcích a nejméně tři si je koupili za poctivé stříbro. Pokud ty věcičky, které jim prodávala, byly opravdu kouzelné, nebyl jsem to schopen svým Uměním ani Moud­rostí zjistit. Jeden z amuletů jsem letmo zahlédl; byla to dů­myslná sestava ze třpytivých korálků, malých dřevěných ty­činek a snad chomáče peří. Prodala to muži, který si přál přilákat k sobě a pod svou střechu štěstí, až si bude hledat ženu. Byl to rozložitý muž, svalnatý jako oráč, a typický pan­táta. Byl asi v mém věku a já mu v duchu popřál vše nejlep­ší při jeho hledání.</p>

<p>Den na tržišti již značně pokročil, když tu dorazil Baylor. Přijel se svou károu a volkem a na prodej měl šest sváza­ných prasátek. Moc dobře jsem toho muže neznal, přestože to byl náš nejbližší soused. Žil ve vedlejším údolí a tam cho­val svůj brav. Vídal jsem ho jen zřídka. Na podzim jsme me­zi sebou občas obchodovali, zabité prase výměnou za ku­řata či práci nebo uzené ryby. Baylor byl nevelké postavy, vyzáblý, ale silný a za všech okolností nedůvěřivý. Namísto pozdravu nás obdařil pronikavým pohledem. A pak, třebaže tu bylo dost těsno, se vecpal i s károu vedle nás. Jeho spo­lečnost jsem moc neuvítal. Moudrost mi umožňuje vcítit se do všech živých tvorů. Naučil jsem se již před tím chránit, jenže nedokázal jsem se tomu úplně uzavřít. Věděl jsem, že jeho vůl má rozedranou kůži pod špatně padnoucím postrojem, a cítil jsem hrůzu a značné nepohodlí nehybně spouta­ných a sluncem spalovaných prasat na káře.</p>

<p>Takže to z mé strany byla stejně tak sebeobrana jako sou­sedská laskavost, když jsem ho pozdravil se slovy: „Rád tě zase vidím, Baylore. Pěkný vrh malých prasátek. Raději bys jim měl dát trochu vody, abys je udržel při životě a dobře jsi za ně utržil."</p>

<p>Hodil po nich ledabylým pohledem. „Nemá smysl je dráž­dit nebo riskovat, že se rozvážou. Tak jako tak zřejmě pů­jdou ještě před koncem dne na maso."</p>

<p>Nadechl jsem se a veškerou silou se zdržel dalších ko­mentářů. Moudrost je spíše prokletí než dar, říkám si občas. Snad nejhorší na ní je, že člověku s vlohami k ní tak boles­tivě dosvědčuje ledabylou krutost jiných lidí. Někteří hovo­ří o týrání zvířat. Já bych to raději nazval bezmyšlenkovitým přezíráním, s jakým se někteří lidé ke zvířatům staví.</p>

<p>Byl jsem ochoten naši konverzaci ukončit, ale Baylor si přišel prohlédnout naše zboží. Přitom si slabě odfrkl, jako by se divil, že jsme se s tím obtěžovali na trh. Když si všiml, že ho pozoruji, ztěžka poznamenal: „Jsou to dobrá prasátka, ale ve vrhu byla ještě tři další. Jedno bylo větší než tady tyhle."</p>

<p>Pak se odmlčel a čekal. Přitom ze mě ani na okamžik ne­spustil oči. Nevěda, nač čeká, odvětil jsem: „Vypadá to na pěkný, velký vrh."</p>

<p>„Jo. To byl. Dokud ta tři nezmizla."</p>

<p>„Jaká škoda," odvětil jsem. Když ze mě pořád nespouštěl zrak, dodal jsem: „Zaběhla se při výběhu se sviní?"</p>

<p>Přikývl. „Jeden den jich bylo deset. Další den sedm."</p>

<p>Potřásl jsem hlavou. „Jaká škoda."</p>

<p>Přistoupil blíž ke mně. „Ty s tím klukem. Neviděli jste je náhodou? Vím, že má svině občas zaběhne až skoro k vaše­mu potoku."</p>

<p>„Já ne." Obrátil jsem se k Hapovi. Chlapec měl ve tváři dost ustrašený výraz. Všiml jsem si, že Jinna a její zákazník zmlkli, protože je upoutal Baylorův zvýšený tón. Příčilo se mi být středem takové pozornosti. Cítil jsem, jak mi v žilách začíná kypět krev, ale přesto jsem se milým hlasem otázal chlapce: „Hape, neviděl jsi nějaké stopy po třech Baylorových prasatech?"</p>

<p>„Ani jedinou stopu nebo hromádku mrvy," odvětil vážně. Když mluvil, ani se nepohnul, jako by náhlý pohyb mohl uspíšit hrozící nebezpečí.</p>

<p>Otočil jsem se zpátky k Baylorovi. „Je mi líto," řekl jsem.</p>

<p>„No co," poznamenal ztěžka. „Je to divné, ne? Vím, že ty a tvůj kluk a ten váš pes běháte všude po kopcích. Myslel bych si, že jste něco viděli." Jeho poznámka byla nezvykle břitká. „A kdybyste je viděli, věděli byste, že jsou moje. Vě­děli byste, že to nejsou zbloudilé kusy, že šije nelze jen tak vzít." Oči přitom nespouštěl z mé tváře.</p>

<p>Pokrčil jsem rameny, pokoušeje se zachovat klid. Teď už se tu ale zastavovali i další lidé, dívali se a poslouchali. Baylor náhle přejel očima obecenstvo kolem a pak přistoupil ke mně.</p>

<p>„Takže víš jistě, že jste má prasata neviděli? Nenašli jste ani jeden poraněný či někam zapadlý kus? Žádné mrtvé pra­se, které byste si třeba vzali pro psa na maso?"</p>

<p>Teď jsem se zase rozhlédl já. Hap byl ve tváři rudý jako rak. Jinna vypadala očividně nesvá. Vzkypěl ve mně hněv, že si mě tento muž troufá vinit z krádeže, jakkoli nepřímá je­ho slova byla. Nadechl jsem se a vší silou se ovládl. Hlubo­kým, až protivně zdvořilým hlasem jsem odvětil: „Já tvoje prasata neviděl, Baylore."</p>

<p>„Víš to jistě?" Přistoupil ke mně ještě o krok blíž, vyklá­daje si moji zdvořilost jako pasivitu. „Protože mně to připadá divné, aby tři kusy zmizely všechny naráz. Vlk by si mohl vzít jedno, třeba to, které by svině cestou ztratila, ale ne tři. Opravdu jsi je neviděl?"</p>

<p>Právě jsem se opíral o záď našeho dvoukoláku. Náhle jsem se vzpřímil do plné výšky a mírně rozkročil nohy, abych měl lepší stabilitu. Navzdory své snaze ovládat se jsem cítil, jak se mi hruď a hrdlo stahují vzteky.</p>

<p>Kdysi, už hodně dávno, jsem byl ošklivě zmlácen, málem až k smrti. Lidé na tuhle zkušenost reagují jedním ze dvou způsobů. Někteří se tím nechají zastrašit a nikdy více už ne­kladou fyzický odpor. Nějakou dobu jsem ten mrzký strach zakoušel i já. Život mě však přinutil, abych se z něj vzpa­matoval: naučil jsem se reagovat nově. Muž, který jako prv­ní začne pouštět co největší hrůzu, je s největší pravděpo­dobností mužem, který zůstane stát na nohou. A já se tím mužem naučil být. „Už mě ta otázka unavuje," zavrčel jsem na něj varovně.</p>

<p>Na rušném tržišti nás mezitím obklopil kroužek mlčky při­hlížejících lidí. Zmlkli nejen Jinna a její zákazník, ale civěl na nás i prodavač sýra naproti přes uličku, a taky pekařův poslíček s podnosem plným čerstvého zboží tu mlčky stál a zíral. Hap se nehýbal, oči měl vytřeštěné, tvář místy bílou a místy rudou. Ale nejvýmluvnější byl výraz ve tváři Baylora. Kdyby se nad ním pojednou vztyčil bručící medvěd, ne­mohl by vypadat vylekaněji. Ustoupil o krok dozadu a uhnul pohledem do prachu na zemi. „No jo. Přirozeně, pokud jsi je neviděl, pak tedy -"</p>

<p>„Já je neviděl," řekl jsem zprudka, přerušiv ho. Zvuky na tržišti se mi pojednou jevily pouze jako vzdálený šum. Vi­děl jsem jen Baylora. Přikradl jsem se k němu o krok blíž.</p>

<p>„Inu." On zase o krok ustoupil a uskočil za svého volka, takže se zvíře ocitlo mezi námi. „Já si nemyslel, že ano, no pochopitelně. Jinak bys je určitě hnal zpět ke mně. Jen jsem chtěl, abys o tom věděl. Je to divné, že, když ti hned zmizí tři kusy naráz? Myslel jsem, že ti to musím říct, kdyby ti snad začaly mizet slepice." Jeho smířlivý tón pojednou pře­šel ve spiklenecký. „Možná že tam u nás v kopcích máme nějaké Moudré, kteří kradou zvířata, jak jen se naskytne pří­ležitost. Nemuseli by je uštvat, stačí jen očarovat svini a pra­sátka a hned si je odnést. Každý ví, že to dokážou. Možná -"</p>

<p>To už jsem vzplál vzteky. Podařilo se mi usměrnit svůj hněv do slov. Mluvil jsem tiše, kouskuje každé slovo: „Mož­ná že ta prasátka spadla z břehu do potoka a byla odnesena proudem pryč nebo se oddělila od svině. V těch kopcích ži­jí lišky, kočky a rosomáci. Pokud si chceš udržet stádo celé, lépe si ho hlídej."</p>

<p>„Já letos na jaře přišel o telátko," vložil se do toho náhle prodavač sýra. „Březí kráva se mi někam zatoulala a vrátila se o dva dny později, prázdná jako sud." Potřásl přitom hla­vou. „Nikdy jsem nenašel ani stopu po tom teleti. Ale obje­vil jsem začernalé ohniště."</p>

<p>„Moudří," přitakal chytrácky pekařův poslíček. „Onehdy jednu chytli támhle v Hardin's Špit, ale utekla jim. Neví se, kde teď může být. Nebo kde byla!" Oči mu vzplály radost­ným tušením.</p>

<p>„Vida, tak tohle to vysvětluje," zvolal Baylor. Střelil po mně triumfálním pohledem, ale vida můj výraz, rychle zase uhnul očima stranou. „Takže takhle to bylo, Tome Badgerlocku. A já tě chtěl jen varovat, jako to sousedé navzájem dělají. Dobře si ty svoje slípky hlídej." Kriticky pokýval hla­vou a prodavač sýra naproti přikývl rovněž.</p>

<p>„Můj bratranec tam v Hardin's Spit byl. Viděl, jak se té děvce vyrazila ptačí pera a ona odlétla. Provazy z ní spadly a ona byla rázem ta tam."</p>

<p>Ani jsem se neohlédl, abych se podíval, kdo to říká. Na tr­žišti okolo nás znovu zavládl běžný ruch a shon, ale nyní se v radostné nenávisti klevetilo o Moudrých. Stál jsem oddě­len od ostatních, letní slunce se mi opíralo do hlavy, stej­ně jako pražilo do nešťastných prasátek na Baylorově káře. Srdce mi divoce tlouklo, až jsem se uvnitř celý třásl. Oka­mžik, kdy jsem ho mohl zabít, mezitím pominul, jako když poleví horečka. Viděl jsem Hapa, jak si otírá z čela pot. Jinna mu položila ruku na rameno a něco mu potichu řekla. On jen zavrtěl hlavou, rty dočista bílé. Pak pohlédl směrem ke mně a rozechvěle se usmál. Bylo to za námi.</p>

<p>Ale na tržišti se vesele tlachalo dál. Všude kolem mě se li­dé pochichtávali, náhle jakoby ozdraveni vyhlídkou na spo­lečného nepřítele. Udělalo se mi z toho mdlo a připadal jsem si malý a zahanbený, protože nekřičím nad nespravedlností toho všeho. Místo toho jsem vzal Clovera za otěž. „Dohlíd­ni tu na obchod, Hape. Jdu napojit poníka."</p>

<p>Hap, jenž byl stále zamlklý a velice vážný, přikývl. Když jsem odváděl Clovera pryč, cítil jsem na sobě jeho zrak. Dal jsem si načas, a když jsem se vrátil, Baylor se okatě usmíval a zdravil mne. Zmohl jsem se jen na letmé kývnutí. Byla to pro mne úleva, když řezník od Baylora odkoupil všechna prasata pod podmínkou, že mu je dopraví do krámu. Když usouzený volek a zmučená prasátka odjeli, hlasitě jsem si vy­dechl. Bolelo mě již v zádech od toho napětí, které jsem mu­sel snášet.</p>

<p>„Příjemný chlapík," poznamenala tiše Jinna. Hap se na­hlas zasmál a i mně se na tváři vyrazil kyselý úsměv. Poz­ději jsme se s ní podělili o natvrdo uvařená vejce, chléb a na­solenou rybu. Ona měla váček se sušenými jablky a uzenou klobásu. Udělali jsme si z toho svačinu, a když jsem se pak zasmál nějakému Hapovu vtípku, ona mi vehnala krev do tváří se slovy: „Vypadáš jako násilník, když se mračíš, Tome Badgerlocku. A když zatneš pěsti, raději bych se k tobě neznala. Ale když se usmíváš nebo nahlas směješ, tvé oči ten zamračený výraz usvědčují ze lži."</p>

<p>Hap se pochichtával, když viděl, jak se červenám, a zby­tek dne již uběhl v družné náladě a při přátelském handlo­vání. Když se den na tržišti nachýlil ke konci, Jinna moh­la konstatovat, že to byl den úspěšný. Její zásoba amuletů se značně ztenčila. „Brzy bude čas vyrazit do města Buckkeep a pustit se do výroby dalších. Baví mě to víc než prodávání, ačkoli ráda cestuji a poznávám nové lidi," poznamenala, za­tímco si balila zbytek svého zboží.</p>

<p>Hap a já jsme směnili většinu zboží za věci, které se nám mohly hodit doma, ale utržili jsme jen málo peněz na úhra­du učňovského. Hap se snažil nedát na tváři znát zklamá­ní, ale já viděl stín obav v jeho očích. Co když nám nebudou stačit peníze ani na zaplacení loďaři? Co pak bude s jeho učením? I mně ta otázka nedopřávala klid.</p>

<p>Ale nikdo z nás ji nevyslovil nahlas. Vyspali jsme se na káře, abychom neutráceli za hospodu, a na druhý den jsme odjeli domů. Jinna se s námi ještě přišla rozloučit a Hap jí připomněl, že má u nás dveře otevřené. Ujistila ho, že na to bude pamatovat, ale přitom střelila pohledem po mně, jako by si nebyla jistá, zda je doopravdy vítaná. Chtě nechtě jsem musel přikývnout, usmát se a vyslovit naději, že ji zase brzy uvidíme.</p>

<p>Cestou domů jsme prožili pěkný den. Vysoko na nebi plu­ly mraky a vál mírný větřík, takže letní den nebyl nepříjem­ný. Uždibovali jsme přitom z pláství medu, které Hap dostal za svá kuřata. Mluvili jsme celkem o ničem: že tržiště bylo mnohem větší, než když jsem tam byl poprvé, že i město se rozrostlo, že na cestě teď vládne větší ruch než loni. Nikdo z nás se nezmínil o Baylorovi. Minuli jsme rozcestí, odkud bychom kdysi mohli zamířit do Forge. Teď na té stezce rost­la tráva. Hap se mě zeptal, jestli si myslím, že se tam lidé ještě někdy usadí. Řekl jsem, že doufám, že ne, ale že dříve či později odsud někdo s krátkou pamětí opět začne vozit že­leznou rudu. Potom jsme probírali historky o tom, co se sta­lo ve Forge, a o těžkých letech za války s rudými loděmi. Všechno jsem to podával jako příběhy, které jsem slyšel od jiných, ne proto, že by mě bavilo je vykládat, ale proto, že to byla historie, kterou by měl chlapec znát. Bylo to něco, co by si měl navždy pamatovat každý občan Šesti vévodství, a přitom jsem se opět rozhodl, že se pokusím sepsat histo­rii té doby. Myslel jsem na spoustu odvážných začátků, na ty spousty svitků, které se povalovaly na policích nad mým stolem, a přemýšlel jsem, jestli někdy něco z toho dokon­čím.</p>

<p>Z mého zadumání mne dost drsně vytrhla Hapova náhlá otázka:</p>

<p>„A nejsem já bastard po rudých nájezdnících, Tome?"</p>

<p>Zůstal jsem civět s ústy dokořán. Všechna má stará bolest při těch slovech opět oživla v Hapových nesourodých očích. Mishap, pojmenovala ho jeho matka. Starling ho nalezla ja­ko sirotka přehrabujícího se v odpadcích, k němuž se nikdo z vesnice neznal. Víc jsem o něm nevěděl. Rozhodl jsem se být upřímný: „Já nevím, Hape. Mohl bys být potomek něja­kého nájezdníka."</p>

<p>Hap teď zíral rovně před sebe a kráčel vyrovnaným kro­kem. Přitom řekl: „Starling povídala, že jsem. Můj věk by tomu odpovídal a možná právě proto mne k sobě nikdo kro­mě tebe nevzal. Velice rád bych to zjistil. Rád bych věděl, kdo jsem."</p>

<p>„Och," řekl jsem posléze do napjatého ticha.</p>

<p>Dvakrát rázně kývl. Hlas měl přiškrcený, když dodal: „Když jsem řekl, že ti o ní budu muset říct, Starling řekla, že mám stejně vykované srdce jako můj násilnický otec."</p>

<p>Pojednou jsem si přál, aby byl menší a já ho mohl za chů­ze chytit a obejmout. Místo toho jsem mu dal ruku kolem ra­men a přinutil ho zastavit se. Poník se loudal dál i bez nás. Nenutil jsem ho dívat se mi do očí ani jsem nenasadil příliš vážný hlas. „Chci ti dát jeden dar, synu. Trvalo mně dvacet roků, než jsem k tomu vědění dospěl, takže si važ toho, že ti to dávám teď, dokud jsi mladý." Nadechl jsem se a řekl: „Nezáleží na tom, kdo je člověku otcem. Tví rodiče udělali dítě, ale na tobě je, abys ze sebe udělal člověka, kterým v ži­votě budeš." Na chvíli jsem upoutal jeho pohled. A pak jsem dodal: „Tak už pojď. Jdeme domů."</p>

<p>Šli jsme dál a já ho nějakou dobu držel kolem ramen, do­kud Hap nezvedl ruku a neplácl mě do paže. Potom jsem ho nechal jít samotného, aby si mohl v klidu udělat své závěry. To bylo to nejlepší, co jsem pro něj mohl udělat. Mé vlastní myšlenky na Starling nebyly zrovna laskavé.</p>

<p>Noc nás zaskočila dříve, než jsme dorazili domů, ale na nebi svítil měsíc a my jsme oba znali cestu. Starý poník se klidně ploužil dál a klapání jeho kopyt a skřípání dvoukoláku znělo jako jakási zvláštní hudba. Do toho se spustil letní déšť, prach na cestě zvlhl a noc se ochladila. Domů to už ne­bylo daleko a Nighteyes nám přišel nenucené v ústrety, ja­ko by se na cestě ocitl pouhou náhodou. Putovali jsme druž­ně dál, chlapec mlčky a já s vlkem v uvolněném propojení Moudrostí. Jako najedno nadechnutí, sdělili jsme si navzá­jem své zážitky z toho dne. Vlk nechápal moji obavu o chlap­covu budoucnost.</p>

<p><emphasis>Umí lovit a umí rybařit. Co víc potřebuje znát? Proč po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sílat jednoho z našich vlastních k jiné smečce, aby se učil jejich způsobům? Když pozbudeme jeho silu, utrpíme tím. Ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jsme už nejmladší, ani ty, ani já.</emphasis></p>

<p><emphasis>Bratře, to je možná ten nejpádnější důvod, proč by měl jít. Musí se začít orie</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>tovat ve světě sám, aby by byl schopen, až </emphasis><emphasis>mu přijde čas pořídit si družku, ji i jejich děti zaopatřit.</emphasis></p>

<p><emphasis>A co bude s tebou a se mnou? My mu s tím zaopatřová</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ním nepomůžeme? N</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>budeme dohlížet na mláďata, zatímco on bude lovit či nosit úlovky domů, abychom se o ně poděli</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>li? Cožpak my s ním nejsme jedna smečka?</emphasis></p>

<p><emphasis>Mezi lidskými smečkami to takhle chodí. </emphasis>Byla to odpo­věď, kterou jsem mu dal již mnohokrát za ty roky, co jsme byli spolu. Věděl jsem, jak si to vykládá. Byl to pro něj lid­ský zvyk, který nedával smysl, a on nehodlal marnit čas ve snaze pochopit jej.</p>

<p><emphasis>A co bude s námi, až on odejde?</emphasis></p>

<p><emphasis>To už jsem ti říkal. Možná že znovu vyrazíme na cesty.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ach ano. Opustíme útulné doupě a dopředu zajištěné zá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>soby potravy. To dává stejný smysl </emphasis><emphasis>jako posílat toho chlap</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ce pryč.</emphasis></p>

<p>Nechal jsem jeho myšlenku bez odpovědi, poněvadž měl pravdu. Možná že neklid, který ve mně Chade probudil, byl posledním záchvěvem mého mládí. Možná že bych si měl od Jinny koupit amulet, abych si našel dobrou ženu. Občas jsem se zaobíral myšlenkou, že bych se poohlédl po ženě, ale připadalo mi to dost povrchní hledat si takhle družku. Věděl jsem, že někteří lidé to dělají, že si jen najdou ženu či muže s podobnými cíli a nijak zvlášť protivnými návyky. Taková partnerství často přerostou v milující vztahy. Jelikož jsem však již jednou poznal vztah, který se nezakládal jen na letech vzájemné známosti, ale byl požehnaný závratným opojením z ryzí lásky, nemyslel jsem si, že bych se někdy spokojil s něčím jiným. Nebylo by čestné žádat jinou ženu, aby žila ve stínu Molly. Za všechny ty roky, jež jsem přerý­vaně trávil se Starling, jsem nikdy nepomyslel na to, že bych si ji vzal za ženu. Při té myšlence jsem se na chvíli zarazil: nedoufala někdy Starling, že to udělám? Potom ale okamžik údivu pominul a já se sám pro sebe trpce usmál. Ne. Starling by taková nabídka připadala matoucí, ne-li přímo k smíchu.</p>

<p>Poslední úsek cesty byl o něco temnější, protože pěšina vedoucí k naší chýši byla úzká a z obou stran zastíněná stro­my. Z listí kapal déšť. Kára kodrcala mezi výmoly. „Měli jsme si vzít lucernu," poznamenal Hap a já zabručel na sou­hlas. Naše chatrč před námi čněla jako o něco tmavší pahr­bek v mělké prohlubni, kterou jsme nazývali domovem.</p>

<p>Zašel jsem dovnitř, rozdělal v krbu oheň a vyndal z vaku zboží, které jsme směnili. Hap si zapálil světlo a šel zaopa­třit poníka. Nighteyes se s povzdechem ihned svalil na kr­bové kameny co nejblíže k ohni, ale tak, aby si neožehl srst. Já dal na oheň kotlík s vodou a přidal těch několik mincí, které jsme utržili, k Hapovu malému pokladu. Tohle stačit nebude, připustil jsem rozmrzele. I kdybychom se s Hapem ve zbytku léta nechali najmout na práci při svážení sena a ostatních plodin, stále by to nebylo dost. Ani jsme to oba naráz udělat nemohli, pokud bychom nezrušili chov kuřat a nenechali zpustnout zahradu. A kdyby se nechal najmout jeden z nás, mohlo by to trvat další rok, možná i déle, než bychom našetřili dost peněz.</p>

<p>„Měl jsem na to začít šetřit už před léty," poznamenal jsem hořce, když se Hap vrátil zvenčí dovnitř. Postavil lucernu na polici a svezl se na druhou židlí. Ukázal jsem na konvici na stole a on si nalil šálek čaje. Žalostný rázek mincí na stole tvořil mezi námi dvěma zeď.</p>

<p>„Na takové úvahy je už pozdě," konstatoval, když si bral ze stolu šálek. „Musíme vycházet ze současné situace."</p>

<p>„Přesně tak. Myslíš, že byste to tady s Nighteyesem po zbytek léta zvládli, když bych se nechal najmout na práci?"</p>

<p>Zpříma se střetl s mým pohledem. „Proč by ses měl ne­chat najmout zrovna ty? Ty peníze přece půjdou na <emphasis>moje </emphasis>vy­učení."</p>

<p>Postřehl jsem nepatrný posuv v pohledu na věc. Protože jsem „větší a silnější a mohu vydělat víc", to už teď neplati­lo. V ramenou byl široký stejně jako já a při jakékoli zkouš­ce výdrže by jeho mladá záda nejspíš obstála lépe než ta mo­je. Soucitně se usmál, když viděl, že mi právě došlo to, co on sám již věděl. „Možná proto, že je to něco, co bych ti rád dal," řekl jsem tiše a on přikývl, že rozumí, co tím dooprav­dy míním.</p>

<p>„Dal jsi mi už víc, než ti kdy mohu splatit. Včetně schop­nosti jít do toho sám za sebe."</p>

<p>S těmi slovy jsme šli oba na kutě, a když jsem zavřel oči, sám pro sebe jsem se usmíval. Je až obludně ješitná ta pý­cha, s jakou pohlížíme na svoje děti, říkal jsem si. Protlou­kal jsem se s Hapem, jak se dalo, aniž jsem někdy vážně pře­mýšlel, co ho učím nebo neučím o tom, jak se stát mužem. A potom mi tu jednoho večera mladý muž pohlédne do očí a řekne mi, že se o sebe postará sám, bude-li třeba, a já se zardím pýchou, jako by to byl můj úspěch. Ten hoch se pře­ce vychoval sám, řekl jsem si, ale přesto jsem se usmíval, když jsem usínal.</p>

<p>Možná že díky své sdílnější náladě jsem byl otevřenější než obvykle, protože té noci jsem snil na vlnách Umění. Ta­kové sny na mě občas přicházely, čímž moji závislost spíše podnítily než utišily, poněvadž byly nekontrolovatelné a na­bízely jen letmé záblesky, aniž bych došel uspokojení z pl­ného kontaktu. Avšak tento sen byl podbarvený dráždivým příslibem možností, poněvadž jsem měl dojem, že se vezu s konkrétní myslí, aniž bych paběrkoval na zbloudilých myš­lenkách obecného davu.</p>

<p>Bylo to jako vzpomínka i vize zároveň. V tom snu jsem bloumal po Velkém sálu na Buckkeepu. Sál zaplňovaly de­sítky elegantních lidí, vystrojených do těch nejlepších šatů. Prostorem se nesla hudba a já zahlédl i tanečníky, ale pro­cházel jsem pomalu mezi stojícími lidmi, kteří spolu roz­mlouvali. Někteří se otáčeli a zdravili mne, když jsem je mí­jel, a já mumlal v odpověď, avšak očima jsem ani jednou neutkvěl na některé z tváří. Nechtěl jsem tu být, větší nudu už jsem si neuměl představit. Na okamžik mé oči upoutaly dlouhé, bronzově třpytivé vlasy. Ta dívka ke mně stála zády. Několik kroužků sejí svezlo po štíhlé ruce, když ji zvedla, aby si nervózně narovnala límeček. Jako by ucítila můj po­hled, vzápětí se otočila. Postřehla, že na ni hledím, a líce jí zrůžověly, když se mi zdvořile uklonila. I já se poklonil, řekl něco na pozdrav a pokračoval v cestě davem. Cítil jsem, jak se za mnou dívá, a to mne znervózňovalo.</p>

<p>Ještě znepokojivější bylo vidět Chadea, jak stojí vysoký a elegantní na pódiu kousek stranou za křeslem královny. Také on mě pozoroval. Nyní se sklonil a zašeptal jí něco do ucha a její oči si mě neomylně našly. Nepatrným pohybem ruky mi pokynula, abych se k nim připojil. Srdce v hrudi mi pokleslo. Copak nikdy nebudu mít čas sám pro sebe, abych si dělal, co se mi zlíbí? Se zachmuřeným výrazem jsem po­malu vykročil, abych splnil její příkaz.</p>

<p>Potom se sen změnil, jak to ve snech bývá. Ležel jsem na­tažený na pokrývce před krbem a nudil se. Bylo to tak ne­spravedlivé. Tam dole se tancovalo a jedlo, a já trčel tady... Vtom se sen zavlnil. Ne. Nenudil jsem se, prostě mne nic nezajímalo. Nečinně jsem vytáhl své drápy a prohlížel si je. Pod jedním z nich mi utkvěl kousek uloveného ptáka. Vyškrábl jsem jej ven a pak jsem si celou tlapu dokonale očis­til, vzápětí jsem u ohně znovu zadříml.</p>

<p><emphasis>Co to bylo? </emphasis>Ospalá myšlenka ze strany Nighteyese byla podbarvena veselím, ale odpovědět mu by mě stálo více sil, než jsem byl ochoten vynaložit. Zavrčel jsem na něj, převa­lil se na druhý bok a ponořil se znovu do spánku.</p>

<p>Ráno jsem se nad svým snem krátce zamyslel a potom ho pustil z hlavy jako směsici nahodile se projevivšího Umění a mých vlastních chlapeckých vzpomínek na Buckkeep, jež se prolínaly s ambicemi, které jsem vkládal do Hapa. Při vý­konu ranních povinností upoutala moji pozornost zmenšují­cí se hromádka dříví. Potřebovala doplnit, a to nejenom kvů­li letnímu vaření a noční pohodě, ale již bylo načase, abych začal hromadit dřevo na tuhou zimu. Šel jsem se nasnídat a řekl si, že ještě dnes se do toho pustím.</p>

<p>Vedle dveří ležel Hapův úhledně zabalený ranec. Na mlá­denci bylo vidět, že je čerstvě umytý a načesaný. Zazubil se na mě a za jeho úsměvem bylo znát potlačované vzrušení, když nám do misek nakládal kaši. Sedl jsem si na své místo u stolu a on zaujal místo naproti mně. „Už dnes?" zeptal jsem se, potlačuje nevoli v hlase.</p>

<p>„Raději dřív než pozdě," podotkl milým hlasem. „Na tr­žišti jsem slyšel, že v Cormenu stojí v kopkách seno nachys­tané ke svozu. Je to jen dva dny cesty odsud."</p>

<p>Pomalu jsem kývl, nemaje slov. Měl pravdu. Víc než prav­du, jen hořel nedočkavostí. Nech hojit, řekl jsem si a spolkl veškeré námitky. „Myslím, že nemá smysl to odkládat," vy­soukal jsem ze sebe. Vzal to jako povzbuzení a dobrozdání. Zatímco jsme jedli, nahlas rozvažoval, že by mohl pracovat na senech v Cormenu a pak možná zamířit do Divdenu, aby se tam poohlédl po další práci.</p>

<p>„Do Divdenu?"</p>

<p>„Tři dny cesty za Cormenem. Jinna nám o něm vyprávě­la, pamatuješ? Říkala, že tamní pole s ječmenem vypadají ja­ko oceán, když vítr zčeří rostoucí obilí. A tak si myslím, že bych to mohl zkusit tam."</p>

<p>„To zní slibně," souhlasil jsem. „A pak se vrátíš sem?" Zvolna kývl. „Pokud se nedoslechnu o další práci." „Přirozeně. Pokud se nedoslechneš o další práci." Uběhlo pár krátkých hodin a Hap byl pryč. Přiměl jsem ho, ať si zabalí ještě nějaké jídlo navíc a vezme si s sebou nějaké peníze pro případ nouze. Má starost ho popudila. Po­věděl mi, že bude spávat u cest a ne v hostincích. Řekl, že patroly královny Kettricken drží lupiče zkrátka a že zloději by se neobtěžovali s tak nuznou kořistí, jakou on skýtá. Ujis­til mě, že se mu povede dobře. Na Nighteyesovo naléhání jsem se ho zeptal, jestli nechce vlka s sebou. On se jen sho­vívavě usmál a u dveří se zastavil, aby podrbal Nighteyese za ušima. „To by na starého kamaráda mohlo být příliš," řekl něžně. „Raději ať zůstane tady, kde se o sebe vy dva můžete starat, dokud se nevrátím zpátky."</p>

<p>Když jsme stáli spolu před domem a dívali se, jak náš chlapec odchází po pěšině k hlavní cestě, říkal jsem si, jest­li jsem i já někdy byl tak nesnesitelně mladý a sebejistý, ale to bolení u srdce provázel příjemný nádech pýchy.</p>

<p>Zbytek dne bylo najednou podivně těžké něčím vyplnit. Bylo třeba udělat práci, ale já se na ni nedokázal soustředit. Několikrát jsem se přistihl, že pouze zírám do dálky. Dva­krát jsem si zašel k útesům jen proto, abych odsud vyhlížel na moře, a jednou na konec naší pěšiny, abych v obou smě­rech zhlédl cestu. Leč ve vzduchu nevisel ani oblak prachu. Všude, kam jsem dohlédl, panoval klid a ticho. Vlk se ža­lostně ploužil za mnou. Pustil jsem se do dobrého půltuctů prací a nechal je všechny nedokončené. Přistihl jsem se, že naslouchám a čekám, aniž bych věděl nač. Uprostřed štípá­ní a skládání dřeva jsem se zarazil. Dávaje si pozor, abych na nic nemyslel, nadzvedl jsem sekyru a zarazil ji do špalku. Vzal jsem košili, hodil jsem si ji přes zpocené rameno a za­mířil k útesům.</p>

<p>Tu se přede mou zjevil Nighteyes. <emphasis>Co to děláš?</emphasis></p>

<p><emphasis>Jdu si na chvíli odpočinout.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne, to nejdeš. Jdeš dolů k útesům kvůli Umění.</emphasis></p>

<p>Otřel jsem si dlaně z boku o kalhoty. Mé myšlenky byly beztvaré. „Šel jsem tam jen posedět v přímořském vánku."</p>

<p><emphasis>Jakmile tam dojdeš, pokusíš se vejít v Umění. Sám to dob</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ře víš. Dokážu vycítit tvůj hlad stejně jasně jako ty. Bratře, </emphasis><emphasis>prosím. Prosím, nechoď tam.</emphasis></p>

<p>Jeho myšlenku provázelo žalostné zakňučení. Ještě nikdy předtím jsem neviděl, že by mě od toho tak zoufale odrazo­val. Mátlo mě to. „Pak tedy nepůjdu, když se o mě tak bo­jíš."</p>

<p>Vyrval jsem sekyru ze špalku a pustil se znovu do prá­ce. Po nějaké době jsem si uvědomil, že se na dřevo vrhám s mnohem větší zběsilostí, než bylo zapotřebí. Doštípal jsem hromadu polen a pustil se do únavného skládání a rovnání, tak aby dřevo mohlo vyschnout a nepršelo na něj. Když jsem s tím skončil, popadl jsem košili. Bezmyšlenkovitě jsem za­mířil k mořským útesům. Vlk mi v mžiku zastoupil cestu.</p>

<p><emphasis>Nedělej to, bratře.</emphasis></p>

<p><emphasis>Už jsem ti řekl, že nebudu. </emphasis>Odvrátil jsem se od něj, vzpí­raje se niternému zoufalství, které jsem pociťoval. Plel jsem zahradu. Tahal jsem vodu z potoka, abych doplnil sud v ku­chyni. Vykopal jsem novou jámu, přemístil nad ni latrínu a zaházel starou jámu čistou hlínou. Stručně řečeno, propaloval jsem se prací, jako když se ohnivý blesk z nebe propaluje letní loukou. Záda a paže mě bolely nejen od únavy, ale ozývala se i stará zranění, a já si stále netroufal spočinout v klidu. Hlad po Umění na mne dotíral, odmítaje být igno­rován.</p>

<p>Když nadešel večer, šli jsme si s vlkem nalovit ryby k ve­čeři. Vařit pro jednoho se zdá být pošetilé, ale přesto jsem se přinutil uvařit si řádné jídlo a sníst ho. Uklidil jsem nádobí a pak se posadil. Přede mnou se prostíraly dlouhé večerní hodiny. Vytáhl jsem velín a inkousty, ale nedokázal jsem se soustředit na jakékoli psaní. Mé myšlenky se odmítaly ukáznit. Nakonec jsem vytáhl šití a začal úporně látat, stehovat a flikovat všechny kusy oděvů, které to potřebovaly.</p>

<p>Když se mi práce posléze začala rozplývat před očima, šel jsem spát. Ležel jsem na zádech, paži přehozenou přes tvář, a snažil se ignorovat zaseklé rybářské háčky, které mi šku­baly duší. Nighteyes se s povzdechem svezl vedle postele. Spustil jsem druhou ruku přes postranní pelest a spočinul dlaní na jeho hlavě. Ptal jsem se sám sebe, kdy jsme překro­čili onu linii dělicí samotu od osamělosti.</p>

<p><emphasis>To osamělost tě takhle stravuje.</emphasis></p>

<p>Nevěděl jsem, co na to říci. Strávil jsem svízelnou noc. Krátce po rozbřesku jsem se přinutil vstát z postele. Dalších několik dní jsem během dopoledne sekal olšové dřevo do udírny a odpoledne jsem lovil ryby na uzení. Vlk se přecpával vnitřnostmi, jenže přesto se lačně díval, když jsem solil růžové plátky z lososů a věšel je na háky nad pozvolným ohněm. Přiložil jsem více mokré olše, abych kouř zahustil, a neprodyšně uzavřel dvířka. Jednou pozdě odpoledne jsem stál u sudu s dešťovkou a smýval si z rukou sliz, šupiny a sůl, když vtom Nighteyes natočil hlavu ve směru pěšiny.</p>

<p><emphasis>Někdo jde.</emphasis></p>

<p><emphasis>Hap? </emphasis>Vzplála ve mně naděje.</p>

<p><emphasis>Ne.</emphasis></p>

<p>Byl jsem nesmírně překvapen intenzitou svého zklamání. Jeho ozvěnu jsem vzápětí zaregistroval i u vlka Oba jsme se dívali směrem dolů po úzké stinné pěšině, když tu se v do­hledu objevila Jinna Na chvíli se zarazila, možná zneklid­něna našimi upřenými pohledy, pak zvedla ruku na pozdrav. „Haló, Tome Badgerlocku! To jsem já, jdu na vaše pozvá­ní."</p>

<p><emphasis>Hapova přítelkyně, </emphasis>vysvětlil jsem Nighteyesovi Ten se stále držel zpátky a ostražitě si ji měřil, zatímco já jí šel na­proti.</p>

<p>„Vítej. Nečekal jsem tě u nás tak brzy," řekl jsem, a pak jsem si uvědomil, jak to ode mě bylo trapné. „Nečekaná ra­dost je vždycky nejvíc vítaná," dodal jsem, abych to napra­vil, a potom jsem si uvědomil, že taková galantnost je úplně stejně nemístná. Copak jsem už dočista zapomněl, jak jednat s lidmi?"</p>

<p>Ale Jinmn úsměv mě uklidnil „Jenom zřídka se setkávám s takovou upřímností zabalenou do tak hezkých slov, Tome Badgerlocku. Je ta voda studená?"</p>

<p>Aniž počkala na odpověď, vykročila k sudu s dešťovkou a přitom si rozvazovala kapesník, který měla kolem krku. Vykračovala si jako žena uvyklá cestování, sice znavená, ale přesto ne moc zmožená po celodenní cestě Nafouklý ranec na jejích zádech byl její přirozenou součástí. Navlhčila si ka­pesník a otřela si prach z tváře a rukou Potom ho namočila ještě víc a otřela si šíji a hrdlo „Och, teď už je to lepší," vy­dechla vděčně Otočila se ke mně s úsměvem a v koutcích očí sejí objevily vějířky vrásek „Vždy na konci celodenní­ho pochodu závidím vám lidem s usedlým způsobem života a místem, které patří jen vám. "</p>

<p>„Ujišťuji tě, že lidé jako já si zase občas říkají, jestli by ži­vot na cestách nebyl příjemnější. Nepůjdeš dovnitř udělat si trochu pohodlí? Právě jsem se chtěl pustit do přípravy veče­ře."</p>

<p>„Tisíceré díky." Když za mou šla ke dveřím srubu, z dis­krétní vzdálenosti se k nám připojil Nighteyes. Aniž se po něm přímo ohlédla, poznamenala „To je trochu nezvyklé, vlk jako hlídací pes."</p>

<p>Často jsem lidem lhal a trval na tom, že Nighteyes je pes, který pouze vypadá jako vlk. Něco mi však říkalo, že tento­krát bych se vůči Jinně dopustil urážky. Řekl jsem jí prav­du. „Vzal jsem si ho už jako štěně. Je mi dobrým společní­kem."</p>

<p>„To mi Hap říkal. A taky to, že nemá rád, když na něj ci­ví cizí lidé, prý ale za mnou přijde, až si o mně udělá obrá­zek. A jako obvykle ti tady vykládám příběh od půlky. Před pár dny jsem potkala Hapa na cestě. Byl ve výborné náladě a jen sršel sebedůvěrou, že si najde práci a dobře se mu po­vede. Pevně věřím, že to tak bude, ten hoch má takové přá­telské, podmanivé způsoby, že si nedokážu představit, že by někde nebyl vítán. Opět mě ujistil, že se mi tu dostane vře­lého přijetí, a samozřejmě mluvil pravdu."</p>

<p>Vešla v mých patách do srubu Shodila svůj ranec na po­dlahu a opřela ho o zeď, pak se s ulehčeným zasténáním na­rovnala a protáhla si záda. „Nuže Copak to vaříme? Třeba bys mi dovolil, abych ti pomohla, poněvadž já se nikdy ne­spokojím s tím, že bych v kuchyni jenom tak nečinně sedě­la. Ryba? Och, já mám na ryby báječnou bylinku. Nemáš tu někde nějaký těžký hrnec s těsně padnoucí poklicí?"</p>

<p>Od přírody společenská, s lehkostí zastala dobrou půlku úkonů při přípravě večeře. O práci v kuchyni jsem se nedě­lil se ženou od doby, co jsem žil mezi Moudrými - ovšem Holly byla při takových příležitostech dosti zamlklou spo­lečnicí. Jinna mluvila a mluvila, rachotila hrnci a pánvemi a naplnila můj malý domov svým přátelským brebentěním a milým shonem. Měla vzácnou schopnost přijít na mé úze­mí a zacházet s mými věcmi, aniž bych si připadal odstrčený nebo nesvůj. Mé pocity se přenesly i na Nighteyese. Zakrátko se odvážil do chalupy a zaujal svou obvyklou soustředěnou pózu u stolu. Ona se nenechala znepokojit jeho upřeným po­hledem a ocenila jeho šikovnost, s jakou chytal odřezky, jež házela jeho směrem. Ryba již zakrátko bublala v hrnci spo­lu s jejími bylinkami. Já zatím vtrhl do zahrady, abych při­nesl mladou mrkev a čerstvou zeleň, zatímco ona smažila tlusté krajíce chleba na sádle.</p>

<p>Zdálo se, že se večeře objevila na stole takřka sama od se­be. Jinna neopomněla připravit chléb i pro vlka, ačkoliv si myslím, že ho Nighteyes jedl spíše z ohleduplnosti k ní než z hladu. Uvařená ryba byla šťavnatá a velmi chutná, koře­něná jejími historkami stejně jako bylinkami. Nemluvila bez ustání, avšak její příběhy se dožadovaly odpovědí, a ona jim naslouchala se stejnou pozorností, s jakou se věnovala jídlu. Nádobí bylo odklizeno ze stolu opět jakoby samo od sebe. Když jsem vytáhl sandsedžskou brandy, radostně zvolala: „No ne, to je pane skvělá tečka za dobrým jídlem."</p>

<p>Odnesla si svou brandy ke krbu. Oheň, na kterém jsme va­řili, již pomalu dohoříval. Přiložila tedy na něj další kus dře­va, spíše kvůli světlu než teplu, a usadila se na podlaze ve­dle vlka. Nighteyes ani neškubl uchem. Upila trochu brandy, uznale vzdychla a pak ukázala svým pohárkem. Skrze ote­vřené dveře do mé pracovny bylo zrovna vidět na stůl pose­tý svitky. „Věděla jsem, že vyrábíš inkousty a barvy, jenže podle toho, co vidím, je i využíváš. Nejsi snad něco jako pí­sař?"</p>

<p>Letmo jsem pokrčil rameny. „Tak nějak," připustil jsem. „Nepokouším se o žádná umělecká díla, ačkoli dělám prosté ilustrace. Mé písmo je jakžtakž ucházející. Naplňuje mne, když mohu uchopit nějakou informaci a svěřit ji papíru, kde je přístupná všem."</p>

<p>„Každému, kdo umí číst," doplnila Jinna moje slova.</p>

<p>„To je pravda," souhlasil jsem.</p>

<p>Naklonila hlavu na stranu a usmála se na mě. „Myslím, že nesouhlasím."</p>

<p>Dočista jsem zkoprněl. Nejen proto, že s něčím takovým nesouhlasí, ale proto, že to dokáže dát najevo tak milým způ­sobem. „Proč ne?"</p>

<p>„Možná že vědění by nemělo být přístupné všem. Možná by si ho měl člověk zasloužit, mistr by ho měl předávat po částech pouze studentovi, který je ho hoden, spíše než ho svěřovat papíru, odkud si ho může každý, kdo se k tomu na­mane, přisvojit pro sebe."</p>

<p>„Přiznávám, že zčásti chovám tytéž pochybnosti," odvětil jsem při představě svitků pojednávajících o Umění, které teď studoval Chade. „Ale přesto znám případy, kdy třeba mist­ryně předčasně zemřela a všechno, co znala, si vzala s sebou do hrobu, ještě než to stačila předat svému vyvolenému žá­ku. Po generace předávané vědění bylo díky jednomu úmrtí ztraceno."</p>

<p>Nějakou dobu byla zticha. „To je tragické," připustila po­sléze. „Protože i když se mistři nějakého umění mohou po­dělit o značnou sumu znalostí, každý má ještě svá tajemství, určená pouze pro jeho vlastní učedníky."</p>

<p>„Vezmi si třeba někoho jako sebe," pokračoval jsem, po­koušeje se zužitkovat svoji výhodu v diskusi. „Ty praktiku­ješ řemeslo, které je z velké části uměním; je utkané z růz­ných tajemství a dovedností, které znají opět pouze ti, kdo praktikují pokoutní magii. Pokud jsem viděl, ty vůbec žád­né učedníky nemáš. Přesto bych se vsadil, že tvoje magie má aspekty, které jsou výlučně tvoje, takové, které by zemřely spolu s tebou, kdybys dnešní noci zahynula."</p>

<p>Na jeden tichý okamžik se na mě zadívala, potom si opět usrkla brandy. „Když to celé domyslím, až mě přitom za­mrazí," odvětila trpce. „Ale pak je tu ještě tohle, Tome. Já neumím číst a psát. Nemohla bych dát svým znalostem ta­kovou formu, pokud by mi nepomohl někdo jako ty. A pak bych si nebyla jistá, jestli jsi opravdu zaznamenal to, co vím, anebo to, co jsi z mých slov vyvodil ty. V tom spočívá půl­ka výuky učednice: víš jistě, že dívka se naučí to, co jí říkáš, a ne to, co si myslí, že říkáš."</p>

<p>„To je pravda pravdoucí," musel jsem souhlasit. Jak čas­to jsem si myslel, že jsem pochopil Chadeovy instrukce, jen aby vše vyústilo v pohromu, když jsem do toho snažil zapo­jit své vlastní vývody? Projel mnou další záchvěv neklidu, když jsem si představil Chadea, jak se snaží učit prince Dutifula ze svitků. Bude ho učit to, co nějaký zapomenutý mistr Umění svěřil papíru, či spíše to, co z toho pochopil on sám? Raději jsem tu znepokojivou představu zapudil. Nebyla to moje věc. Já ho přece varoval; víc jsem udělat nemohl.</p>

<p>Poté již naše konverzace vázla a Jinna se brzy odebrala do Hapovy postele Šli jsme s Nighteyesem zavřít na noc kur­ník a vykonat večerní pochůzku po našem malém rolnickém hospodářství. Byla pokojná letní noc, všude panoval klid Jednou jsem se toužebně zadíval směrem k útesům Dnes ve­čer se budou vlny stříbřitě třpytit Zakázal jsem si na to mys­let a pocítil jsem úlevu ze strany Nighteyese. Přiložili jsme další olšové větve na mírný oheň v udírně „Je čas jít na ku­tě," rozhodl jsem.</p>

<p><emphasis>O nocích jako tahle jsme společně vyráželi lovit</emphasis></p>

<p><emphasis>To ano. Byla by to dobrá noc na lov Zvěř bude pod vli</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vem měsíce neklidná a snadno zahlédnutelná.</emphasis></p>

<p>Přesto vykročil za mou, když jsem zahnul směrem k chý­ši. Bez ohledu na to, jak dobře jsme si naše lovecké výpra­vy vybavovali, už jsme nebyli ti mladí vlci, jimiž jsme kdysi bývali. Žaludky jsme měli plné, u krbu bylo teplo a spánek sliboval utišit tupou bolest v Nighteyesových kyčlích. Pro dnešní noc nám bude muset stačit, že si o lovení necháme zdát.</p>

<p>Ráno mne probudilo cinkání naběračky, jak Jinna naléva­la vodu do kotlíku Když jsem vešel do kuchyně, voda se již ohřívala nad prohrábnutým a oživeným ohněm Zatímco krá­jela chleba, ohlédla se po mně přes rameno. „Doufám, že si nemyslíš, že se ti tu roztahuji jako doma," pronesla.</p>

<p>„Ani náhodou," odvětil jsem, ale přesto jsem měl divný pocit. Když jsem se postaral o zvířata a vrátil se do kuchyně s čerstvými vejci, jídlo již kouřilo na stole Když jsme se na­jedli, pomohla mi s úklidem</p>

<p>Poděkovala mi za mou pohostinnost a dodala. „Ještě než půjdu, snad bychom mohli udělat malý obchod Co bys řekl na amulet či dva z mé sbírky výměnou za tvé žluté a modré inkousty?"</p>

<p>Zjistil jsem, že budu jen rád, když oddálím její odchod, nejenom proto, že byla příjemná společnice, ale i proto, že pokoutní magie mě vždycky zajímala. A teď jsem měl snad příležitost podívat se blíže na nástroje jejího řemesla. Nej­dříve jsme se odebrali k ponku v mé kůlně, kde jsem jí za­balil nádobky se žlutým, modrým a také trochou červeného inkoustu. Když jsem nádobky utěsňoval dřevěnými zátkami a voskem, vysvětlovala mi, že užití barev na některé z amu­letů zřejmě zvyšuje jejich účinnost, ale že je to oblast, kde teprve začíná dělat objevy. Já na to mlčky přikyvoval, zdr­žel jsem se však dotazů na podrobnosti, jakkoliv mě zajíma­ly. Připadalo mi to nezdvořilé.</p>

<p>Když jsme se vrátili do domu, vyskládala na stůl nádob­ky s barvami a otevřela svůj ranec. Poté rozložila po stole své amulety ve váčcích. „Jaký si vybereš, Tome Badgerlocku?" zeptala se s úsměvem. „Mám amulety zajišťující úrod­nost zahrad, štěstí při lovu, zdravé děti - ten ti ale k ničemu není, dovol, dám ho zpátky. Ach. Tady je jeden, který by se ti mohl hodit."</p>

<p>A sejmula kryt z jednoho amuletu. Nighteyes přitom za­vrčel. Zježila se mu srst a on se odkradl ke dveřím a čeni­chem je pootevřel. Já sám jsem se přistihl, že couvám před předmětem, který Jinna odhalila. Byla to chaoticky pospojo­vaná krátká dutá dřívka popsaná křiklavě černými symboly. Mezi nimi se nacházely zlověstně vyhlížející korále. K nim byly špendlíky připíchnuté chomáče srsti, žalostně zkrouce­né. Ten předmět mne urážel a děsil zároveň. Byl bych se dal na útěk, kdybych si troufl odtrhnout od něj oči. Náhle jsem ucítil, že se zády opírám o zeď srubu. Přitiskl jsem se k ní při vědomí, že se nabízí lepší cesta úniku, jenže jsem nedo­kázal přijít na to, která to je.</p>

<p>„Prosím za prominutí," zazněla ke mně z velké dálky Jinnina slova. Zamžikal jsem a pak byl předmět pryč, zabalený zpátky do látky a ukrytý před mým zrakem. Zvenčí sem do­lehlo Nighteyesovo temné vrčení, jež přešlo v pískavé kňu­čení a potom ustalo. Měl jsem pocit, jako kdybych se právě vynořil z hlubokých vod. „Nenapadlo mě to," omlouvala se Jinna, když zastrčila amulet hluboko do svého rance. „Má to držet dravce z dosahu kurníků a ohrad s ovcemi," vysvětlila mi.</p>

<p>Znovu jsem popadl dech. Její pohled se nestřetl s mým. Mezi námi jako miazma visela nedobrá předtucha. Byl jsem Moudrý a ona to teď věděla. Jak s tou informací naloží? Bu­de jen znechucená? Postrašená? Vyděsí ji to natolik, aby mě přivedla do záhuby? Představil jsem si Hapa, jak se vrací do vypáleného srubu.</p>

<p>Jinna pojednou vzhlédla a střetla se s mým pohledem, ja­ko by zaslechla mé niterné myšlenky. „Člověk je takový, ja­ký je. Nemůže za to, jaký je."</p>

<p>„To je pravda," zamumlal jsem v odpověď, zahanben tím, jak moc se mi ulevilo. Odlepil jsem se od zdi a popošel ke stolu. Jinna se na mě nedívala. Přehrabovala se ve svém ran­ci, jako by k incidentu vůbec nedošlo.</p>

<p>„Takže ti najdeme něco příhodnějšího." Přitom se probí­rala svými amulety, občas se zarazila a sevřela nějaký v ru­ce, aby si připomněla, co je uvnitř. Vybrala jeden v zeleném váčku a položila ho na stůl. „Nevezmeš si tady tenhle? Po­věsíš ho blízko své zahrady, aby se dařilo tvým rostlinkám."</p>

<p>Mlčky jsem kývl, stále se vzpamatovávaje ze svého stra­chu. Jen před pár okamžiky bych o moci jejích amuletů po­chyboval. Teď jsem se skoro obával jejich moci. Když amu­let rozbalila, zaťal jsem zuby, pak jsem na něj zíral a necítil nic. Když jsem se střetl s jejíma očima, uviděl jsem v nich soucit. Její něžný úsměv byl uklidňující.</p>

<p>„Budeš mi muset dát ruku, abych ho na tebe naladila. Pak ho zaneseme ven a uzpůsobíme tvé zahradě. Tento amulet je z poloviny určený pro zahradníka a z poloviny pro zahradu. Právě to pouto mezi zahradníkem a tím kouskem jeho půdy dělá zahradu zahradou. Podej mi ruce."</p>

<p>Posadila se ke stolu a napřáhla ke mně ruce, dlaně nato­čené vzhůru. Já si sedl naproti ní a po chvíli rozpačitého vá­hání jsem položil dlaně na její dlaně.</p>

<p>„Takhle ne. Život a cesty člověka jsou vepsány do dlaní, ne do hřbetů rukou."</p>

<p>Poslušně jsem ruce otočil. Jako učedník jsem se kdysi od Chadea naučil, kterak číst z rukou; ne abych mohl někomu předvídat budoucnost, ale abych si dokázal vyložit jeho mi­nulost. Mozoly po meči se lišily od mozolů způsobených písařským brkem nebo farmářskou motykou. Sklonila se blí­že k mým dlaním a pozorně se do nich zadívala. Když si je prohlížela, říkal jsem si, jestli její oči objeví sekyru, kterou mé ruce kdysi třímaly, nebo veslo, u něhož jsem se lopotil. Ale ona místo toho zamračeně studovala nejprve mou pravi­ci, pak stočila pohled k levici. Když ke mně opět vzhlédla, její tvář byla nehybná jako maska Úsměv, který ji zkřivil, byl plný smutku</p>

<p>„Ty jsi divný člověk, Tome, a jakýkoli omyl je vyloučen! Kdyby ty ruce nebyly na konci tvých paží, myslela bych si, že patří dvěma různým lidem. Říká se, že levá ruka vypoví­dá o tom, s čím ses narodil, a pravá ruka o tom, co jsi ze se­be udělal, ale přesto - takový rozdíl v dlaních u jednoho člo­věka jsem viděla jen zřídka! Koukni, co vidím v této dlani. Chlapec s měkkým srdcem. Citlivý mladý muž. A pak.. Tvá čára života na levé ruce záhy končí." Zatímco mluvila, pus­tila moji pravou ruku a přiložila ukazováček k mé levé dla­ni. Šimrajíc mne nehtem, sledovala čáru k místu, kde konči­la. „Kdybys byl v Hapově věku, bála bych se, že se dívám na mladíka, který brzy zemře. Ale protože tu sedíš a na tvé pravé ruce se vine dlouhá čára života, pustíme se po ní, ano?" Pustila moji levou ruku a vzala oběma rukama pravou</p>

<p>„Dejme tomu," souhlasil jsem celý nesvůj. Nejen její slo­va ve mně vyvolala neklid. Ten prostý hřejivý stisk jejích rukou mi pojednou připomněl, že Jinna je žena Zareagoval jsem na to jako nějaký adolescent. Poposedl jsem na židli. Vědoucí úsměv, který se jí vzápětí mihl tváří, mě uvedl ješ­tě do větších rozpaků.</p>

<p>„Takže vidím horlivého zahradníka, který zasvětil svůj život poznávání mnoha bylin a jejich využití "</p>

<p>Vydal jsem neutrální zvuk. Viděla mou zahradu a její spe­kulace se mohly zakládat na tom, co na ní rostlo. Zahleděla se teď do mé pravé dlaně o něco pozorněji, přejela po ní pal­cem, aby zahladila menší čáry, a potom mě svými prsty při­měla ohnout moje prsty, aby se dlaň mírně zavřela a záhyby v ní se prohloubily. „Ať pravá nebo levá dlaň, moc snadno se v nich nečte, Tome " Sama pro sebe se zamračila a obě zno­vu porovnala. „Ale podle tvé levé ruky bych řekla, že jsi ve svém krátkém životě měl sladkou a opravdovou lásku. Lás­ku, která skončila až tvou smrtí. Ale tady ve tvé pravé ruce vidím lásku, která se střídavě prolíná všemi tvými roky. To věrné srdce bylo po nějakou dobu nepřítomné, ale brzy se ti zase vrátí." Zvedla své oříškově hnědé oči a střetla se s mým zrakem, aby zjistila, jestli trefila do černého. Pokrčil jsem jedním ramenem Nevykládal jí snad Hap historky o Starling? Tu bych ale stěží nazval věrným srdcem. Když jsem nic neříkal, obrátila pozornost opět k mým rukám, upírajíc po­hled hned na jednu, hned na druhou Mírně se přitom zakabonila a mezi obočím jí vyvstala vráska „Koukni tady.Vidíš to?  Hněv a strach, zakleslé do sebe v temném řetěze… a ten kopíruje čáru tvého života, překrývá ji jako černý stín.“</p>

<p>Zapudil jsem neklid, jejž ve mně její slova vyvolala Před­klonil jsem se a zahleděl se do své dlaně „Je to nejspíš jen špína," prohodil jsem</p>

<p>Pobaveně si odfrkla a znovu zakroutila hlavou Ale už se nevrátila k tomu zlověstnému čtení Místo toho mi zakryla dlaň svou rukou a pohlédla mi do očí „Ještě nikdy jsem ne­viděla tak rozdílné dlaně u jednoho člověka. Tuším, že ob­čas tě napadá, jestli vůbec víš, kdo jsi. "</p>

<p>„Jsem si jist, že takovou otázku si čas od času klade kaž­dý člověk " Bylo nezvykle těžké opětovat její krátkozraký pohled.</p>

<p>„Hm. Jenže ty máš možná větší důvod si ji klást než ostat­ní. No co," povzdechla si. „Tak se podíváme, co se s tím dá dělat."</p>

<p>Pustila mé ruce a já je stáhl zpátky. Pod stolem jsem šije zamnul, jako bych chtěl umlčet to šimrání po jejím doteku. Vzala amulet, několikrát ho otočila a pak rozvázala prová­zek. Zaměnila pořadí korálů na šňůrce a přidala z váčku je­den hnědý koral navíc. Znovu motouz zavázala a potom vy­táhla nádobku se žlutým inkoustem, který jsem jí prodal. Namočila v něm pěkný štěteček a najeden ze špalíčků na­kreslila pár černých run. Přitom se skláněla těsně nad ním, aby na práci viděla, a říkala: „Až tě příště přijdu navštívit, očekávám, že mi řekneš, že to byl tvůj nejlepší zahradnický rok, co se týče rostlin, které rodí nad zemí, vystavujíce své plody slunečním paprskům." Dýchla na amulet, aby inkoust osušila, pak štětec i nádobku odložila. „A teď pojď, musíme ho naladit ještě na tvoji zahradu."</p>

<p>Venku mě poslala najít a ořezat nějakou rozdvojenou vě­tev, která by byla vysoká nejméně jako já sám. Když jsem se s ní vrátil, zjistil jsem, že zatím vyhloubila v jihovýchod­ním koutě mé zahradní parcely díru. Na její příkaz jsem za­píchl větev do země a díru zaházel. Ona pověsila amulet na její pravou vidlici. Když zafoukal vítr, korálky slabounce za­chrastily a do toho jasným zvukem zazvonil malý zvoneček. Cvrnkla do zvonečku špičkou prstu. „Zaplašuje určité druhy ptáků."</p>

<p>„Děkuji ti."</p>

<p>„Není zač. Tohle je pro amulet nejlepší místo. Těší mě, když tu můžu jeden zanechat. A až přijdu příště, se zájmem se přesvědčím, jak ti posloužil."</p>

<p>Bylo to už podruhé, co se zmínila o další návštěvě. Roz­pomněl jsem se na své někdejší dvořanské způsoby: „A až přijdeš příště, budeš stejně vítána jako tentokrát. Budu se na tvoji návštěvu těšit."</p>

<p>Při úsměvu, kterým mě obdařila, se jí prohloubily dolíčky ve tvářích. „Díky, Tome. Určitě se tu zase zastavím." Naklo­nila hlavu stranou a v náhlé upřímností řekla: „Vím, že jsi osamělý muž, Tome. Tak to ale nebude navždy. Mohla bych říci, že zpočátku jsi pochyboval o síle mých amuletů. A stá­le pochybuješ o pravdivosti toho, co umím vyčíst z lidské dlaně. Já ne. Tvá skutečná láska se jako steh prolíná celým tvým životem. Tvoje láska se ti opět vrátí. O tom nepochy­buj."</p>

<p>Přitom se na mě tak vážně zadívala svýma oříškově hně­dýma očima, že jsem se na ni nedokázal ani zasmát, ani za­mračit. A tak jsem jen mlčky kývl. Když si hodila ranec přes rameno a vykročila po pěšině dolů, hleděl jsem za nijak od­chází. Její slova se mě dotkla a dlouho odpírané naděje se opět snažily prodrat se na povrch. Všechno jsem to zapudil z hlavy. Molly a Burrich teď patřili jeden druhému. Pro mne v jejich životech nebylo žádné místo.</p>

<p>Napřímil jsem se v ramenou. Čekala mne spousta práce, bylo třeba poskládat dříví, vyudit ryby do zásoby a opravit střechu. Byl další pěkný letní den. Raději ho využít, dokud ta možnost je, protože když se léto usmívá, zima je vždy ne­daleko.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>5  Snědý muž</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>V těch nejstarších pramenech hovořících o územích, která se </emphasis><emphasis>nakonec stala Šesti vévodstvími, se vyskytují jisté náznaky, </emphasis><emphasis>že Moudrost nebyla vždy opovrhov</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>nou magií. Tyto prame</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ny jsou jenom fragmentární a překlady těchto starých svitků </emphasis><emphasis>jsou často předmětem sporů, nicméně většina mistrů písa</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>řů se shodne na tom, že kdysi zde existovala osídlení, kde se </emphasis><emphasis>převážná většina lidí rodila s Moudrostí a aktivně tuto</emphasis><emphasis> ma</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>gii praktikovala. Některé z těchto svitků by mohly naznačo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vat, že tito lidé byli původními obyvateli těchto zemí. Možná že tady lze hledat původ jména, kt</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>rým Moudří lidé sami se</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>be nazývají: Stará krev.</emphasis></p>

<p><emphasis>V těch dobách tyto země nebyly tak hustě osídle</emphasis><emphasis>né. Lidé se </emphasis><emphasis>orientovali spíše na lov a sběr divoce rostoucích plodů než </emphasis><emphasis>na sklizeň toho, co si sami vypěstovali. Mo</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ná že v těch do</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bách se pouto mezi člověkem a zvířetem nezdálo být tak pří</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>šerně taj</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>plně, protože lidé se zaopatřovali stejně jako vět</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>šina divokých zvířat.</emphasis></p>

<p><emphasis>Dokonce i v mladší historii jsou prameny o tom, že lidé </emphasis><emphasis>s Moudrosti byli z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>bíjeni, poměrně vzácné. Vlastně už sám </emphasis><emphasis>fakt, že tyto popravy byly zaznamenány, by svědčil o tom, </emphasis>že <emphasis>byly nezvyklé, a tudíž hodné zápisu. Teprve po krátké vládě krále Chargera, takzvaného prince Piebalda, zjišťujeme, že </emphasis><emphasis>o Moudrosti se mluví s opov</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>žením a že v souvislosti s tím si její praktikování zasluhuje smrt. Z doby po vládě tohoto </emphasis><emphasis>krále máme dochované příběhy o rozsáhlém masakrování li</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dí s Moudrostí. V někt</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>rých případech byly vybity celé ves</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nice. Po tomto krveprolití byli již lidé ze Staré krve vzácni </emphasis><emphasis>anebo příliš ostražití na to, aby se znali k tomu, že mají vlo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hy k magii Moudrosti.</emphasis></p>

<p>Krásné letní dny míjely jeden za druhým jako modré a ze­lené korálky na niti. Můj život byl bez kazu. Pracoval jsem v zahradě, dokončil jsem opravy na svém dlouho zanedbáva­ném domku, lovil jsem spolu s vlkem. Naplnil jsem své dny samými dobrými a prostými věcmi. Hezké počasí se stále drželo. Při práci jsem cítil teplo slunce na ramenou, a když jsem zvečera kráčel k mořským útesům, vnímal jsem sladký větřík na tvářích a nasával syté, úrodné vůně z hlinitopísčité půdy své zahrady. Vůkolní mír jen čekal, až se mu poddám i uvnitř. Chyba ode mne byla, že jsem se držel zpátky.</p>

<p>Byly dny, kdy jsem byl bezmála spokojený. Zahrada dob­ře prosperovala, hrachové lusky se nadouvaly a úponky fa­zolí se pnuly po dřevěných mřížích. Bylo dost jídla k sněd­ku i na odložení do zásoby a má chaloupka byla s každým dnem útulnější a úhlednější. Byl jsem hrdý na to, co jsem vykonal. Jenomže občas jsem se přistihl, jak stojím v zahra­dě u Jinnina amuletu a nečinně cvrnkám do korálků, upíraje zrak k pěšině. A čekám. Nebylo tak zlé čekat na Hapův ná­vrat, když jsem si toho čekání nebyl tak moc vědom. Avšak čekání na chlapcův návrat se stalo alegorií mého celého ži­vota. Kdyby se vrátil, co pak? Měl jsem na srdci otázku, kte­rou jsem musel položit sám sobě. Kdyby chlapec uspěl, vrá­til by se jen proto, aby zase odešel. V to bych měl ostatně doufat. A kdyby se mu nepodařilo vydělat si peníze na úhra­du učňovského, pak bych musel vzít rozum do hrsti, abych vymyslel další způsob, jak peníze získat. A po celou tu do­bu budu tiše čekat. Čekat na Hapův návrat, aby se z něho stalo čekání na Hapův odchod. A co pak? Pak... inu, něco dalšího, navrhovalo mé srdce, pak bude čas na něco dalšího, ale já bych nedal ruku do ohně za to, co podnítilo onen ne­klid v mé duši. V okamžicích, kdy jsem si to napětí naplno uvědomil, jako kdyby se o mne život otřel plnou vahou. Tu se vlk s povzdechem zvedl na nohy, přišel ke mně a opřel se o mne. Vrazil mi do dlaně čumák a vzápětí má ruka spoči­nula na jeho široké lebce.</p>

<p><emphasis>Přestaň s tím toužením. Otravuješ si tím lehkost dnešní</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho dne, když pořád šmátráš po zítřku. Chlapec se vrátí, až se vrátí. Proč se nad tím rmoutit? S námi je přece všechno </emphasis><emphasis>v pořádku. Zítřek nadejde brzy, ať tak či onak.</emphasis></p>

<p>Věděl jsem, že má pravdu, a zpravidla jsem to ze sebe se­třásl a vrátil se znovu ke svým povinnostem. Přiznávám, že jednou jsem sešel dolů k útesům, usedl na lavici a hleděl na moře. A opravdu jsem tam jen seděl a zíral nad vodami do dáli. Nepokoušel jsem Umění. Možná jsem po všech těch le­tech přicházel konečně na to, že takové pátrání není v sa­motě útěchou.</p>

<p>Počasí bylo pořád hezké, každé chladivé, svěží ráno bylo jako dar. A večery, přemítal jsem, když jsem sundával pláty rybího masa z háků v udírně, večery jsou ještě vzácnější než dary. Je to zasloužený odpočinek po vykonané práci. Když jsem jim dal volný průběh, zažíval jsem zadostiučinění. Ryby se vyudily přesně podle mé chuti, zvenčí byly tvrdé a ru­dě lesklé, avšak uvnitř zůstaly sdostatek šťavnaté na to, aby ještě měly dobrou chuť. Vhodil jsem poslední vyuzený plá­tek do síťovky. Na krokvích v chalupě visely již čtyři tako­vé tašky. Tím bychom měli hotové, co bylo na zimu třeba. Vlk šel za mnou dovnitř a díval se, jak lezu na stůl a věším ryby na trám. Přes rameno jsem mu řekl: „Co kdybychom si zítra přivstali a šli se poohlédnout po nějakém divokém pra­seti?"</p>

<p><emphasis>Já o žádná divoká prasata nepřišel. Ty s</emphasis><emphasis>nad ano?</emphasis></p>

<p>Překvapeně jsem na něj pohlédl. Byla to zamítavá odpo­věď, maskovaná jako humor, ale přesto zamítavá. Očekával jsem divoké nadšení. Vlastně ani mně se moc nechtělo vy­rážet na náročný lov divokého prasete. Navrhl jsem to vlko­vi v naději, že ho tím potěším. V poslední době jsem u něj zaregistroval jistou apatii a měl jsem podezření, že se rmou­tí pro Hapovu nepřítomnost. Chlapec mu dělal při lovu obrat­ného společníka. Obával jsem se, že já jsem oproti tomu po­někud těžkopádný. Věděl jsem, že moji otázku vycítil, když jsem na něj pohlédl, ale stáhl se do koutku své vlastní mys­li a zanechal za sebou jen mlhu roztěkaných myšlenek.</p>

<p>„Je ti dobře?" zeptal jsem se ho úzkostlivě.</p>

<p>Obrátil prudce hlavu směrem ke dveřím. <emphasis>Někdo jde.</emphasis></p>

<p>,,Hap?" Seskočil jsem ze stolu na podlahu.</p>

<p><emphasis>Kůň.</emphasis></p>

<p>Nechal jsem předtím pootevřené dveře. Vlk odešel k nim a vykoukl ven, uši našpicované. Já vykročil za ním. Za oka­mžik jsem zaslechl pravidelný dusot koňských kopyt. <emphasis>Starling?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne, vyjící čubka to není. </emphasis>Vůbec neskrýval svoji úlevu nad tím, že to není pěvkyně. To mne poněkud zabolelo. Teprve nedávno jsem si plně uvědomil, jak moc ji nesnášel. Neřekl jsem nic nahlas, ani jsem k němu nevyslal žádnou konkrét­ní myšlenku, nicméně on to poznal. Vrhl po mně omluvný pohled a pak se vyplížil z domu.</p>

<p>Vyšel jsem na zápraží a čekal a poslouchal. Byl to dobrý kůň. I v tuto denní dobu jeho kroku nechyběla živost. Když se jezdec i kůň objevili v zorném poli, při pohledu na zvíře se mi zatajil dech. Kvalita chovu vyzařovala z každé křivky jeho těla. Byla to bílá klisna. Její sněhobílá hříva a ocas vlá­ly vzduchem, jako by byla jen před chvílí vyhřebelcována. Černé hedvábné střapce uvázané v hřívě doplňovaly černě a stříbrně laděný postroj. Nebyla to velká klisna, ale v tom, jak natočila vědoucí zrak a ostražitý sluch směrem k nevidi­telnému vlkovi, který se kradl podél ní v lese, byl znát oheň. Byla bdělá, nikoliv ovšem vystrašená. Začala zvedat kopyta o trochu výš, jako by chtěla Nighteyese ujistit, že má spous­tu energie k boji i k útěku.</p>

<p>Jezdec se svému koni plně vyrovnal. Měl dobrý posed a já vycítil, že zvíře je s tím mužem v dokonalém souladu. Na sobě měl černý oděv a černé boty se stříbrným lemováním. Vypadá to jako střízlivá kombinace, ovšem až na to, že ře­čené stříbro na něm divoce vlálo ať už jako výšivka po ob­vodu letního pláště nebo jako stříbrný lem bílého krajkoví na manžetách a kolem krku. Stříbrná stuha mu také v týlu hlavy stahovala světlé vlasy, aby mu nepadaly do čela. Ru­ce mu pokrývaly jemné černé rukavice, které vypadaly jako druhá kůže. Byl to štíhlý mladík, ale stejně jako se lehkost u jeho koně snoubila s hbitostí, tak i jeho vlastní štíhlost poukazovala spíše na čipernost než křehkost. Měl pleť po­zlacenou sluncem, stejně jako vlasy, a hezké rysy. Snědý muž se blížil mlčky, až na rytmické úderů kopyt jeho koně. Když přijel ke mně, jemně přitáhl zvířeti otěže a zůstal se­dět a shlížel na mě svýma jantarovýma očima.</p>

<p>Hrklo mi přitom v srdci.</p>

<p>Olízl jsem si rty, ale nedostávalo se mi slov - ani dechu, abych je vyřkl, kdybych nějaká měl. Srdce mi říkalo jednu věc, oči druhou. Úsměv z jeho tváře a očí nyní pomalu zmi­zel. Nahradila ho nehybná maska. Když promluvil, hlas měl hluboký a slova postrádala zabarvení: „To mě ani nepřivítáš, Fitzi?"</p>

<p>Otevřel jsem ústa, potom jsem bezmocně roztáhl ruce. Při tom gestu, které říkalo všechno, nač jsem neměl slov, se mu opět rozsvítilo ve tváři. Celý se rozzářil, jako kdyby v něm někdo zažehl světlo. Nesesedl, avšak přímo se ke mně vrhl z koně, současně se z lesa směrem k němu vyřítil Nighteyes. Kůň si splašeně odfrkl a poskočil. Šašek se vymrštil ze sed­la s větší vervou, než zamýšlel, ale poněvadž byl hbitý jako vždy, přistál na nohách. Kůň uhnul stranou, ale žádný z nás mu nevěnoval pozornost. Udělal jsem krok a zachytil ho. Sevřel jsem ho v náručí, zatímco vlk okolo nás hopsal jako loutka.</p>

<p>„Ach, šašku," kuckal jsem se. „To nemůžeš být ty, a přes­to jsi to ty. A mně je jedno, jak je to možné."</p>

<p>Vrhl se mi pažemi okolo krku. Prudce mě objal, až se mi Burrichova náušnice otiskla do krku. Dlouhou dobu se ke mně tiskl jako žena, než se mezi nás vedral neodbytný vlk. Potom šašek poklekl do prachu, nestaraje se o to, že si ušpi­ní pěkné šaty, když objímal vlka okolo krku. „Nighteyesi!" šeptal s mocným zadostiučiněním. „Nedoufal jsem již, že tě ještě někdy uvidím. To je krásné setkání, starý brachu." Za­bořil vlkovi tvář do srsti, utíraje si slzy. Tím v mých očích neklesl. I mně se řinuly po tvářích slzy.</p>

<p>Zvedl se na nohy; ta ladnost v každém jeho pohybu mi by­la velmi důvěrně známá. Uchopil mě zezadu za hlavu a svým starým způsobem se ke mně přitiskl, čelo na čelo. Dech mu byl cítit medem a meruňkovou brandy. Neobrňoval se snad před tímto setkáním? Po chvíli se ode mě odtáhl, ale pořád mě přitom držel za ramena. Díval se na mě, očima se letmo dotkl bílého pruhu v mých vlasech a vědoucím zrakem ob­hlížel jizvy v mé tváři. Já na něj zíral se stejnou dychtivostí, nejen v úžasu nad tím, jak se změnil, původně bílá pleť mu ztmavla a nyní byla snědá, ale i nad tím, jak se nezměnil. Vypadal mladě, úplně jako ten holobrádek, kterého jsem na­posledy viděl skoro před patnácti roky. V jeho tváři se nezračily žádné vrásky.</p>

<p>Odkašlal si. „Nuže. Nepozvete mě dál?" zeptal se.</p>

<p>„Samozřejmě. Jen co se ti postaráme o koně," odpověděl jsem zastřeným hlasem.</p>

<p>Široký úsměv, který mu prozářil tvář, vymazal všechny roky a odstup mezi námi. „Ty ses ani trochu nezměnil, Fitzi. Napřed koně, takový jsi byl vždycky."</p>

<p>„Říkáš nezměnil?" zakroutil jsem nad ním hlavou. „To ty nevypadáš ani o den starší. Ale všichni ostatní..." Bezmoc­ně jsem potřásal hlavou, zatímco jsem se šinul k jeho ko­ni. Klisna uskočila stranou, udržujíc mezi námi bezpečnou vzdálenost. „Zezlátl jsi, šašku - a oblékáš se stejně vybraně jako kdysi Regál. Když jsem tě v prvním okamžiku spatřil, nepoznal jsem tě."</p>

<p>Ulehčené si vydechl, napůl to znělo jako zasmání. „Tak­že to nebylo tak, jak jsem se obával? Že se mě bojíš uvítat?"</p>

<p>Taková otázka si ani nezasluhovala odpověď. Ignoroval jsem ji a opět popošel k jeho klisně. Ta natočila hlavu, abych nedosáhl na otěže. Pořád přitom nespouštěla z očí vlka. Cí­til jsem, že nás šašek pobaveně sleduje. „Nighteyesi, tímhle mi nepomůžeš, a ty to víš!" zvolal jsem podrážděně. Vlk svě­sil hlavu a obdařil mě vědoucím pohledem, aspoň však pře­stal slídit.</p>

<p><emphasis>Dokázal bych ji nahnat do stáje sám, kdybys mi</emphasis><emphasis> dal šanci.</emphasis></p>

<p>Šašek mírně natočil hlavu a tázavě si nás přeměřil. Cosi jsem z něho cítil: slabounký náznak toho, že náš tichý hovor vnímá. Málem jsem zapomněl na koně. Aniž bych chtěl, do­tkl jsem se znamení, které na mně šašek před léty zanechal; stříbrných otisků prstů, které mezitím vybledly do matné še­di. Šašek se znovu usmál a pozvedl ruku v černé rukavici, ukazováček namířený na mne, jako by se chystal ten otisk obnovit: „Po všechny ty roky," řekl a hlas mu zezlátl jako je­ho kůže, Jsi byl se mnou, tak blízko, jakoby na dosah mých prstů, i když nás dělily roky a moře. Tvé bytí bylo jako do­znívání rozeznělé struny na pozadí mého sluchu či jako vů­ně přinesená vánkem. Necítil jsi to také tak?"</p>

<p>Nadechl jsem se v obavě, že ho má slova raní. „Ne," pra­vil jsem tiše. „Kéž by to tak bylo. Až moc často jsem se cí­til dočista sám, nebýt Nighteyese. Až příliš často jsem sedá­val na okraji útesu a pátral po něčím doteku, kdekoli v éteru, ale nikdy jsem nepocítil, že by mi někdo vyšel v ústrety."</p>

<p>Při těch slovech potřásl hlavou. „Kdybych Umění skuteč­ně ovládal, byl by ses dozvěděl, že tam jsem. Přímo na do­sah tvých prstů, třebaže němý."</p>

<p>Při jeho slovech jsem pocítil v srdci podivné ulehčení, ale příčina mi byla neznámá. Pak šašek vydal podivný zvuk, ně­co mezi zamlaskáním a zašveholením, a kůň k němu v mžiku přišel a dloubl chřípím do jeho natažené dlaně. Podal mi otěže s vědomím, že mám zálusk se na klisně svézt. „Vezmi si ji. Projed' se na ní na konec vaší pěšiny a zpátky. Vsadím se, že jsi nikdy v životě nejel na podobném koni."</p>

<p>V okamžiku, kdy jsem uchopil její otěže, přišla klisna za mnou. Přiložila mi chřípí na hruď, nasála můj pach a zase si odfrkla. Pak zvedla hubu k mé čelisti a mírně do mne drcla, jako by mě pobízela, ať se podvolím šaškově lákavé nabídce. „Nevíte někdo, jak je to už dlouho, co jsem seděl napo­sled na nějakém koni?" zeptal jsem se šaška i Nighteyese.</p>

<p>„Víc než dlouho. Vezmi si ji," pobídl mne. Bylo to jako mezi kluky, tahle bezprostřední nabídka, že se se mnou po­dělí o drahocenný majetek, a mé srdce na ni ihned odpově­dělo při vědomí, že bez ohledu na to, jak jsme od sebe byli daleko, nic podstatného se mezi námi nezměnilo.</p>

<p>Nečekal jsem, až mne pobídne znovu. Dal jsem nohu do třmenu a nasedl na ni. A navzdory všem těm letům jsem ihned zaregistroval každý rozdíl, který byl mezi touto klis­nou a mým starým koněm Sooty. Šaškova klisna byla men­ší, křehčí a mezi mými stehny útlejší. Připadala si těžkopád­ná a nemotorná, když jsem ji pobídl kupředu a potom škubl otěží a zatočil se s ní kolem dokola. Přesunul jsem váhu, při­táhl otěž a ona bez váhání couvla. Tváří se mi mihl pošeti­lý úsměv. „Mohla by se rovnat nejlepšímu buckkeepskému chovu, když tam býval stájmistrem Burrich," prohlásil jsem uznale. Položil jsem jí ruku na kohoutek a ucítil roztančený plamínek její malé dychtivé mysli. Nebyla v ní žádná obava, pouze zvědavost. Vlk seděl na zápraží a vážně mne pozoro­val.</p>

<p>„Vezmi ji dolů po pěšině," pobízel mě šašek, jehož úsměv odrážel ten můj. „A nech jí hlavu pěkně volně. Ať ti ukáže, co umí."</p>

<p>„Jak se jmenuje?"</p>

<p>„Malta. Sám jsem ji pojmenoval. Koupil jsem ji v Shoaksu, cestou sem."</p>

<p>Sám pro sebe jsem přikývl. V Shoaksu chovali malé a leh­ké koně, aby se s nimi mohli prohánět po tamních rozleh­lých, větru vystavených pláních. Bude s ní snadná práce, vy­stačí jenom s málem potravy, aby vydržela i několikadenní úmorné cestování. Mírně jsem se předklonil. „Malto," řekl jsem a ona v tom zaslechla pobídku. Vyrazila kupředu a rá­zem jsme byli ti tam.</p>

<p>Pokud ji dlouhá cesta k mému srubu zmohla, nedala to na sobě znát. Spíše to vypadalo, jako by ji vytrvalé několika­denní tempo dohánělo k neklidu a nyní využila šance pro­táhnut si svaly. Pronesli jsme se pod převislými korunami stromů a melodický rytmus jejích kopyt na tvrdě zdusané zemi probouzel podobnou píseň v mém srdci.</p>

<p>V místě, kde se pěšina napojovala na cestu, jsem ji zasta­vil. Nebyla ani zadýchaná; místo toho vypnula šíji do ob­louku a mírně škubla udidlem, aby mi dala vědět, že by rá­da pokračovala. Držel jsem ji v klidu a rozhlížel se v obou směrech po cestě. Bylo zvláštní, jak tato malá změna v per­spektivě změnila celé mé vnímání okolního světa. V sedle na tomto krásném zvířeti se mi cesta přede mnou jevila jako rozvinutá stuha. Stmívalo se, ale já ve slábnoucím světle za­mžikal očima a při pohledu na modravé kopce a hory lemu­jící večerní horizont jsem ucítil příslib možností. Kůň mezi mými stehny přinesl svět blíže k mému prahu. Klidně jsem na něm seděl a nechal svůj zrak volně klouzat po cestě, kte­rá by mě eventuálně zavedla na Buckkeep či kamkoli jinam v tomto širém světě. Můj poklidný život s Hapem ve srubu mi najednou připadal těsný a svazující jako obnošená kůže. Nejraději bych se zkroutil jako had a shodil ji, abych se no­vý a zářivý vynořil do nového světa.</p>

<p>Malta potřásla hlavou, až jí hříva a třásně zavlály, aby mi připomněla, jak dlouho už tam na ní sedím a civím. Zapada­jící slunce právě líbalo horizont. Klisna i navzdory přitaže­ným otěžím udělala krok či dva kupředu. Měla vlastní vůli a byla odhodlaná vyrazit tryskem po cestě či poklidně vy­kročit zpátky ke srubu. A tak jsme udělali kompromis; já ji otočil na pěšině zpátky, avšak nechal jsem ji, ať sama zvolí tempo. Nasadila rytmický klus. Když jsem ji před srubem zastavil, šašek na mě vykoukl ze dveří. „Dal jsem zatím vo­du na oheň," zvolal. „Vezmi dovnitř můj sedlový vak, ano? Mám tam bingtownskou kávu."</p>

<p>Ustájil jsem Maltu hned vedle poníka a dal jí čerstvou vo­du a seno, které jsem měl. Nebylo ho moc; poník byl zdat­ný pícník a nevadila mu zakrslá tráva na kopcích za srubem. Šaškův přepychový postroj se poněkud nezvykle blyštěl na pozadí drsných zdí v mé stáji. Přehodil jsem si jeho sedlový vak přes rameno. Letní soumrak již houstl, když jsem zamí­řil zpátky do srubu. V oknech se svítilo a zevnitř byly slyšet milé zvuky rachotícího nádobí. Když jsem vešel, abych po­ložil vak na stůl, vlk ležel natažený před krbem a sušil si vlh­ký kožich a šašek ho právě obkračoval, aby zavěsil kotlík na hák. Zamžikal jsem očima a na okamžik jsem se ocitl zpát­ky v šaškově chýši v Horách, kde jsem si tehdy léčil zraně­ní, zatímco on stál mezi mnou a světem, abych si mohl od­počinout a nabrat síly. Tehdy stejně jako teď dokázal kolem sebe vytvořit vlastní realitu, vnést řád a mír na malý ostrov prozářený světlem z ohně a provoněný obyčejnou vůní pečí­cího se krbového chleba.</p>

<p>Sklouzl svýma bledýma očima ke mně; jejich zlatá barva odrážela světlo z krbu. Po lícních kostech se mu mihlo svět­lo, které vzápětí zesláblo, když se smísilo s jeho vlasy. Mír­ně jsem potřásl hlavou. „Během jednoho západu slunce jsi mi ukázal svět z koňského hřbetu a duši světa uvnitř mých vlastních zdí."</p>

<p>„Ach, příteli," pravil tiše. Nic dalšího nebylo třeba dodá­vat.</p>

<p><emphasis>Jsme celek.</emphasis></p>

<p>Šašek při té myšlence natočil úkosem hlavu. Vypadal ja­ko člověk, který se snaží rozpomenout na něco důležitého.</p>

<p>Vyměnil jsem si pohled s vlkem - měl pravdu. Jako když kousky rozbité keramiky zapadnou zpátky do sebe tak přes­ně, že štěrbina není vidět, tak se k nám šašek připojil a do­plnil nás. Zatímco Chadeova návštěva mne naplnila otáz­kami a potřebami, šaškova přítomnost sama o sobě skýtala odpověď a uspokojení.</p>

<p>Šašek mezitím zdomácněl v mé zahradě i ve spíži. V jed­nom z hrnců se vařily nové brambory, mrkev a malé purpu­rové a bílé turíny. Ve druhém kouřila čerstvá ryba posypaná bazalkou a rachotila těsně padnoucí poklicí. Když jsem při pohledu na to zvedl obočí, šašek pouze poznamenal: „Vlk si asi pamatuje, jak strašně rád mám čerstvé ryby." Nighteyes stáhl uši nazad a vyplázl na mě jazyk. Jako oblohu k tomu­to prostému jídlu jsme si připravili krbové placky a ostruži­nové zavařeniny. Šašek mezitím vyslídil i moji sandsedžskou brandy. Již čekala na stole.</p>

<p>Zalovil ve svém ranci a vytáhl plátěný pytlík s tmavými fazolemi, které se leskly olejem. „Přivoň si k tomuhle," po­bídl mě a pak mi dal za úkol drtit fazole, načež zalil vodou můj poslední hrnec a dal ji vařit. Mluvili jsme málo. Šašek si při práci pobrukoval a oheň vesele praskal, zatímco po­klice nadskakovaly a občas z nich ukáplo na oheň, až se ve světnici zakouřilo. Zatímco jsem drtil aromatické fazole, pa­lička tlukoucí do hmoždíře vydávala domácké zvuky. Na­krátko jsme se přesunuli do vlčího času, spokojujíce se s pří­tomností, nedělajíce si starosti s tím, co bylo nebo co přijde. Ten večer pro mne navždy zůstane předrahým okamžikem života, stejně jako nazlátlá a voňavá brandy v krystalicky či­rých lahvích.</p>

<p>S obratností, jaké jsem já sám nikdy nedocílil, dokázal ša­šek připravit všechno jídlo najednou, takže tmavě hnědá ká­va kouřila na stole vedle ryby a zeleniny, zatímco hromádka teplých krbových placek spočívala přikrytá pod čistou utěr­kou. Posadili jsme se společně ke stolu a šašek vytáhl plátek křehkého rybího masa i pro vlka, který ho poslušně sežral, ačkoli raději by si ho dal syrový a studený. Dveře srubu ze­ly otevřené do nitra noci plné hvězd; družnost navozená spo­lečným jídlem za příjemně vlahého večera naplňovala dům a přetékala ven.</p>

<p>Špinavé nádobí jsme dali na hromádku stranou, že se s ním vypořádáme později, a vzali si kávu na verandu. Bylo to po­prvé, co jsem ten cizokrajný nápoj ochutnal. Ta horká hnědá tekutina voněla sice lépe, než chutnala, zato příjemně byst­řila mysl. Nějak se stalo, že jsme si pojednou společně vy­kračovali k potoku, držíce teplé šálky v rukou. Vlk se tam dlouze napil studené vody a pak jsme se loudali zpátky, aby­chom se zastavili u zahrady. Šašek protáčel korálky Jinnina amuletu, zatímco já mu vyprávěl svůj příběh. Dlouhým prs­tem potom cvrnkl do zvonečku a nocí se rozezněla stříbrná zvonkohra. Stavili jsme se u jeho koně a já zavřel dveře do kurníku, aby byla drůbež na noc v bezpečí. Zamířili jsme zpátky ke srubu a já usedl na okraj zápraží. Šašek ode mne beze slova převzal prázdný šálek a odnesl ho do domu.</p>

<p>Když se vrátil, pohárek přetékal sandsedžskou brandy. Ša­šek si sedl vedle mě, vlk zaujal místo po mém druhém boku a spočinul mi hlavou na koleně. Usrkl jsem brandy, promnul vlčí uši v prstech a čekal jsem. Šašek si mírně povzdechl. „Držel jsem se od tebe dlouho stranou, jak jen to šlo." Pro­nesl ta slova jako omluvu.</p>

<p>Pozvedl jsem obočí. „Ať už bys mne navštívil kdykoliv, byl bys vždycky vítán. Často jsem si říkal, co se s tebou asi stalo."</p>

<p>Rozvážně přikývl. „Držel jsem se stranou a doufal, že jsi konečně nalezl svůj klid a životní spokojenost."</p>

<p>„To ano," ujistil jsem ho. „Nalezl jsem."</p>

<p>„A já se teď vrátil, abych ti to zase vzal." Když ta slova ří­kal, nedíval se na mě. Upíral zrak do nitra noci, do hluboké tmy pod seskupenými stromy. Komíhal nohama jako chla­pec a pak se napil brandy.</p>

<p>Srdce v hrudi mi mírně poskočilo. Myslel jsem, že mě při­jel navštívit kvůli mně samému. Opatrně jsem se optal: „Tak­že tě poslal Chade? Abys mě požádal, ať se vrátím zpátky na Buckkeep? Už jsem mu dal svou odpověď."</p>

<p>„Opravdu? Ach." Na chvíli se zarazil, a zatímco přemítal, rozvířil brandy v pohárku. „Měl jsem vědět, že už tady byl. Ne, můj příteli. Já všechny ty roky Chadea vůbec neviděl. Avšak fakt, že tě vyhledal, mi jenom potvrzuje to, čeho jsem se obával. Nadešel nám čas, aby Bílý prorok opět zaměstnal svého Katalyzátora. Věř mi, že kdyby se nabízela nějaká jiná cesta, abych tě mohl nechat na pokoji, udělal bych to. Vskut­ku bych to udělal."</p>

<p>„Co ode mne potřebuješ?" zeptal jsem se hlubokým hla­sem. Ale on mi nedal o nic přímější odpověď, než když bý­val šaškem krále Shrewda a já byl králův bastardí vnuk.</p>

<p>„Potřebuji od tebe to, co jsem od tebe potřeboval vždy, to jest od doby, co jsem objevil, že existuješ. Mám-li změnit kurs času, mám-li uvést svět na pravdivější cestu, než jakou se dosud ubíral, pak musím mít tebe. Tvůj život je klín, kte­rý musím použít, abych přinutil budoucnost vyskočit z vyje­té koleje."</p>

<p>Pohlédl na můj rozmrzelý výraz a nahlas se zasmál. „Já se snažím, Fitzi, opravdu se snažím. Mluvím jasně, jak to je­nom umím, ale tvé uši nechtějí věřit tomu, co slyší. Když jsem poprvé před mnoha léty přišel do Šesti vévodství a na Shrewdův dvůr, hledal jsem způsob, jak odvrátit katastrofu. Přišel jsem, aniž bych věděl, jak to udělám, pouze s tím, že to udělat musím. A co jsem objevil? Tebe. Bastarda, přesto však dědice z farseerovské linie. V žádné z budoucností, do nichž jsem nahlédl, jsem tě neviděl, ale když jsem si vyba­vil vše, co jsem znal z proroctví mého lidu, nacházel jsem tebe, stále znovu a znovu. V okrajových zmínkách a lstivých narážkách, ale byl jsi tam. A tak jsem dělal všechno, co jsem mohl, abych tě udržel naživu, což převážně značilo burcovat tebe, aby ses udržel naživu sám. Tápal jsem v mlhách, orien­tuje se toliko podle lesklé slimáčí stopy jasnozřivosti, která mne vedla. Věděl jsem spíše to, čemu musím zabránit, než to, co musím způsobit, a podle toho jsem jednal. Všechny ty ostatní budoucnosti jsme podvedli. Hnal jsem tě do nebez­pečí a tahal jsem tě zpátky z náruče smrti, bez ohledu na to, kolik ti to přivodilo bolesti a jizev a kolik tě to stálo odepře­ných snů. Avšak ty jsi přežil, a když všechna kataklyzmata z období Očisty Bucku skončila, byl zde právoplatně zroze­ný dědic z farseerovské linie. Díky tobě. A náhle to bylo, ja­ko bych byl vyzdvižen na vrchol hory nad údolím tonoucím v mlze. Neříkám, že můj zrak dokáže tou mlhou proniknout; říkám pouze to, že stojím nad tím a ve veliké dáli vidím vr­choly nové možné budoucnosti - budoucnosti založené na tobě."</p>

<p>Pohlédl na mě svýma zlatýma očima, jež jako by světél­kovaly v matném světle linoucím se z otevřených dveří. Jen se na mě podíval a já rázem pocítil, jak mi škublo ve staré jizvě na zádech, až jsem na okamžik zatajil dech. Jako tem­ně rudá předtucha následovalo chvění. Řekl jsem si, že se­dím už příliš dlouho na jednom místě a že to je tím.</p>

<p>„Nuže?" naléhal na mě šašek. Očima mi přitom takřka lač­ně jezdil po tváři.</p>

<p>„Myslím, že potřebuji dolít brandy," připustil jsem, proto­že můj pohárek se jaksi vyprázdnil.</p>

<p>Šašek vyzunkl svůj pohárek a vzal ode mne ten můj. Když vstal, vlk a já jsme vstali také. Šli jsme za ním do srabu. Ša­šek zalovil ve svém ranci a vytáhl láhev. Byla asi ze čtvrti­ny prázdná. To zjištění jsem si zapsal do mysli; takže se před naším setkáním posilňoval. Říkal jsem si, z čeho konkrétně měl asi strach. Šašek zatím odkorkoval láhev a oba pohárky dolil. U krbu stála moje židle a Hapova stolička, ale my jsme skončili na krbových kamenech u hasnoucího ohně. Vlk se s těžkým povzdechem natáhl mezi námi a hlavu mi položil na klín. Podrbal jsem ho jemně na hlavě a pocítil z jeho stra­ny náhlý záchvěv bolesti. Sklouzl jsem rukou k jeho kyčlím a jemně mu to místo masíroval. Nighteyes zhluboka zasté­nal, jak se mu při mém doteku ulevilo.</p>

<p><emphasis>Je to zlé?</emphasis></p>

<p><emphasis>Hleď si svého.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ale ty jsi můj.</emphasis></p>

<p><emphasis>Sdílení bolest neumenší.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tím si nejsem jist.</emphasis></p>

<p>„Stárne," přerušil šašek sled našich myšlenek.</p>

<p>„Já rovněž," podotkl jsem. „Ale ty vypadáš pořád stejně mladě."</p>

<p>„Přesto jsem ještě o hodně starší než vy dva dohromady. A dnes v noci cítím všechny svoje roky." Jako by chtěl vzá­pětí svá slova popřít, mrštně si přitáhl kolena k hrudi, spoči­nul na nich bradou a rukama si objal nohy.</p>

<p><emphasis>Kdybys vypil trochu čaje z vrbové kůry, mohlo by se ti ule</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vit. Nech si tu svou bryndu a masíruj mě.</emphasis></p>

<p>Šaškovi vytanul na rtech mírný úsměv. „Skoro jako bych vás dva slyšel. Jako by mi bzučel v uších komár nebo jako by mě hnětlo něco, co jsem zapomněl. Nebo jako bych se snažil podle letmého závanu vůně rozpomenout se na slad­kou chuť něčeho, co jsem kdysi okusil." Tu se jeho zlaté oči zpříma střetly s mým pohledem. „Jsem z toho takový osa­mělý."</p>

<p>„Promiň," pravil jsem, nevěda, co jiného na to říci. To, že jsme s Nighteyesem spolu takto mluvili, ještě neznamenalo, že bychom ho chtěli vyloučit z našeho kruhu. Spíše šlo o to, že náš kruh nás spojoval takovým elementárním způsobem, který jsme s ním nemohli sdílet.</p>

<p><emphasis>Ale kdysi to šlo, </emphasis>připomněl mi Nighteyes. <emphasis>Kdysi ano, a by</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lo to fajn.</emphasis></p>

<p>Nemyslím, že bych pohlédl na šaškovu ruku v rukavici. Možná k nám byl blíže, než tušil, protože náhle zvedl ruku a stáhl si z ní jemně tkanou rukavici. Objevila se ladná ruka s dlouhými prsty. Kdysi se těmi prsty náhodně otřel o Verityho ruce napuštěné Uměním. Ten dotek mu postříbřil prsty a on mohl pojednou hmatem vnímat Umění, poznávat histo­rii věcí prostě tím, že se jich dotkl. Otočil jsem své zápěstí a pohlédl na něj. Matně šedé otisky stále označovaly místo, kde se mě šašek dotkl. Po nějakou dobu byly naše mysli pro­pojeny, skoro jako bychom my tři, on, Nighteyes a já, byli skutečná magická koterie. Ale stříbro na jeho prstech časem vybledlo stejně jako otisky na mém zápěstí, a s tím zesláblo i pouto, které nás k sobě vázalo.</p>

<p>Pozvedl jeden štíhlý prst, jako by mě chtěl varovat. Potom pootočil rukou a namířil ji na mě, jako by mi na natažených konečcích prstů nabízel nějaký neviditelný dar. Zavřel jsem oči, abych se proti tomu pokušení obrnil. Zavrtěl jsem hla­vou. „Nebylo by to rozumné," řekl jsem zastřeným hlasem.</p>

<p>„A šašek má být rozumný?"</p>

<p>„Ty jsi byl vždycky to nejrozumnější stvoření, jaké jsem kdy poznal." Otevřel jsem oči a střetl se s jeho vážným po­hledem. „Šašku, je to pro mne hrozné pokušení. Dej tu ruku raději pryč, prosím."</p>

<p>„Víš-li to jistě... ne, to byla krutá otázka. Koukej, je pryč." Přitom si rukavici zas natáhl, podržel mi ji před očima a pak ji holou rukou sevřel.</p>

<p>„Děkuji." Dlouze jsem upil brandy a vzápětí mi vytanul letní sad a bzučící včely v letním žáru mezi zralým a popa­daným ovocem. Med a meruňky, řekl jsem si a zálibně za­mlaskal. Ta brandy byla až zapeklitě dobrá. „Nikdy jsem nic takového neochutnal," poznamenal jsem. Byl jsem rád, že mohu změnit téma.</p>

<p>„Ach, ano. Obávám se, že jsem se trochu zkazil, když si teď mohu dovolit to nejlepší. V Bingtownu je toho pěkná zá­soba a jen čeká na zprávu ode mě, až řeknu, kam to mají po­slat lodí."</p>

<p>Natočil jsem hlavu a zahleděl se na něj v domnění, že je to nějaký šprým. Postupně mi však docházelo, že mluví čis­tou pravdu. Ty pěkné šaty, ten plnokrevný kůň, exotická ká­va z Bingownu, a teď tohle... „Ty jsi boháč?" zkusil jsem to rozšafně.</p>

<p>„To slovo nevystihuje pravou skutečnost." Jeho jantarové líce se růžově zbarvily. Skoro jako by se k tomu zdráhal při­znat.</p>

<p>„Jen pověz!" naléhal jsem, usmívaje se tomu, jaké ho po­tkalo štěstí.</p>

<p>Zavrtěl hlavou. „To je příliš dlouhý příběh. Dovol, abych ti ho zkrátil. Přátelé trvali na tom, že se se mnou podělí o ne­čekaně nabyté bohatství. Pochybuji, že by také oni znali pl­nou cenu všeho toho, co mi vnutili. Mám přítelkyni v jednom obchodním městě, daleko na jihu, a zatímco ona to prodává za ty nejlepší ceny, jaké lze za tak vzácné zboží požadovat, posílá mi do Bingtownu akreditivy." Smutně potřásl hlavou, dočista zděšen tím, jaké štěstí ho potkalo. „Ať už to utrácím za cokoliv, jako by mi toho pořád přibývalo."</p>

<p>„Jsem velice rád, že se ti daří," odvětil jsem se srdečnou upřímností.</p>

<p>Usmál se. „Věděl jsem, že budeš. Jenže snad nejdivnější na tom je, že se tím nic nezměnilo. Ať už spím na zlaté pří­zi či na slámě, můj osud zůstává týž. Stejně jako tvůj."</p>

<p>Takže jsme byli zase u toho. Sebral jsem v sobě všechnu sílu a odhodlání. „Ne, šašku," řekl jsem pevně. „Nenechám se znovu vtáhnout do buckkeepské politiky. Mám svůj život a ten je tady."</p>

<p>Naklonil hlavu na stranu a rty mu rozšířil jeho někdejší šibalský úsměv. „Ach Fitzi, tys měl vždycky nějaký vlastní život. To je přesně tvůj problém. Vždy jsi měl nějaký osud. A co se týče tvého žití tady..." S tím se rozhlédl po místnos­ti. <emphasis>„Tady je </emphasis>vždy to místo, kde zrovna náhodou stojíš. Nebo sedíš." Dlouze se nadechl. „Nepřišel jsem tě vtahovat zpát­ky do ničeho, Fitzi. Přivedl mě sem čas. Přivedl sem i tebe. Stejně jako Chadea a ostatní zádrhele na tvém poklidném štěstí v poslední době. Nebo se mýlím?"</p>

<p>Nemýlil se. Celé léto bylo jedním ohromným zádrhelem v mém až dosud hladce se odvíjejícím životě. Neodpověděl jsem, ale to jsem ani nemusel. Šašek již odpověď znal. Za­klonil se a natáhl před sebe své dlouhé nohy. Zamyšleně si přitom žmoulal holý palec u ruky, potom si položil hlavu na opěradlo židle a zavřel oči.</p>

<p>„Jednou se mi o tobě zdálo," řekl jsem náhle. Neměl jsem v úmyslu ta slova říkat.</p>

<p>Otevřel jedno své žluté kočičí oko. „Myslím, že tento roz­hovor už jsme vedli. Kdysi dávno."</p>

<p>„Ne. Tohle je něco zcela jiného. Nevěděl jsem, že jsi to ty; to až teď. Nebo možná věděl." Byla to neklidná noc, už před léty, a když jsem se probudil, sen mi utkvěl v mysli ja­ko smůla na rukou. Věděl jsem, že byl důležitý, a přesto mi záblesk toho, co jsem v něm viděl, dával tak pramalý smysl, že jsem jeho význam nedokázal pochopit. „Víš, já nevěděl, že jsi tak zezlátl. Jenže teď, když ses tady opřel se zavřený­ma očima... Ty - nebo ten kdosi - jsi ležel na hrubé dřevě­né podlaze. Oči jsi měl zavřené; byl jsi nemocný či raněný. Skláněl se nad tebou nějaký muž. Cítil jsem, že ti chce ublí­žit. A tak jsem..."</p>

<p>Odrazil jsem ho s použitím Moudrosti, způsobem, jaký jsem už roky nepoužil. Byl to hrubý náraz zvířecí síly, abych ho odstrčil, abych mu dal najevo převahu způsobem, jaký nemohl pochopit. Přesto kypěl nenávistí. Ta nenávist byla úměrná jeho strachu. Šašek mlčel a čekal.</p>

<p>„Odstrčil jsem ho od tebe. On měl vztek, nenáviděl tě, chtěl ti ublížit. Ale já nalehl na jeho mysl, takže ti musel jít pro pomoc. Musel někomu říci, že potřebuješ pomoc. Vzpí­ral se tomu, co jsem mu udělal, ale musel mě uposlechnout."</p>

<p>„Protože jsi to do něho vypálil Uměním," řekl tiše šašek.</p>

<p>„Možná," připustil jsem bezděčně. Jisté je, že celý dru­hý den jsem zakoušel veliká muka provázená bolestí hlavy a hladem po Umění. Při tom pomyšlení jsem znejistěl. Na­mluvil jsem si přece, že takto Umění neovládám. S tím v mé paměti neklidně procitly ještě některé další sny. Znovu jsem je zatlačil zpět. Ne, slíbil jsem si. Ty nebyly stejné jako tam ten.</p>

<p>„Bylo to na palubě jedné lodi," pravil tiše. „A je docela možné, že jsi mi zachránil život." Nadechl se. „Myslel jsem si, že se něco takového asi stalo. Nikdy mi nedávalo smysl, že se mě nezbavil, když přece mohl. Občas, když na mě do­lehla ta nejtíživější samota, jsem si dělal legraci sám ze se­be, že se mohu přimykat k takové naději. Že mohu věřit to­mu, že jsem pro někoho tak důležitý, aby cestoval ve svých snech a zachránil mě."</p>

<p>„To bys přece měl vědět," řekl jsem tiše.</p>

<p>„Opravdu?" Ta otázka zněla skoro jako výzva. Obdařil mě tím nejpřímějším pohledem, jakým kdy na mně spočinul. Ne­chápal jsem tu bolest, kterou jsem v jeho očích viděl, ani tu naději. Snažil jsem se přijít na něco, co bych řekl, ale ještě než jsem mohl, zdálo se, že ten okamžik pominul. Šašek se podíval stranou a propustil mne z prosebného sevření svých očí. Když na mě pohlédl znovu, změnil výraz i téma.</p>

<p>„Nuže. A co s tebou bylo poté, co jsem odletěl?"</p>

<p>Ta otázka mě zaskočila. „Myslel jsem... ale tys říkal, že za ty roky jsi Chadea neviděl. Jak jsi tedy věděl, kde mě hle­dat?"</p>

<p>Namísto odpovědi zavřel oči, pak zvedl levý i pravý uka­zovák a před sebou je spojil. Otevřel oči a usmál se na mě. Věděl jsem, že lepší odpověď už nedostanu.</p>

<p>„Pořádně nevím, kde začít."</p>

<p>„Já ano. Dáš si další brandy."</p>

<p>S lehkostí vyskočil na nohy. Nechal jsem ho, ať ode mě vezme můj prázdný pohár. Položil jsem ruku Nighteyesovi na hlavu a ucítil, jak se vznáší někde mezi spánkem a bdě­ním. Pokud ho kyčle stále trápily, dobře to skrýval. Byl stá­le lepší v tom, jak se držel ode mě stranou. Podivil jsem se, proč tu bolest skrývá.</p>

<p><emphasis>A ty se snad chceš se mnou dělit o bolest ve svých zádech? </emphasis><emphasis>Nech mě raději na pokoji a přestaň si půjčovat trable. Ne </emphasis><emphasis>každý problém na světě je tvůj. </emphasis>Nadzvedl hlavu z mého ko­lena a s hlubokým povzdechem se ještě více natáhl před kr­bem. Jak když mezi námi spadne opona, zamaskoval se o to víc.</p>

<p>Pomalounku jsem vstal, jednu ruku přitisknutou k zádům, abych utišil svoji vlastní bolest. Vlk měl pravdu. Občas ne­mělo smysl sdílet spolu bolest. Šašek zatím dolil oba pohárky meruňkovou brandy. Já usedl ke stolu a on můj postavil přede mne. Svůj pohárek si ponechal v ruce, zatímco pochá­zel po místnosti. Zastavil se před Verityho nehotovou ma­pou Šesti vévodství visící na zdi, pohlédl do přístěnku, kde měl Hap spací koutek, a pak se naklonil do dveří u ložnice. Když ke mně přibyl Hap, přistavěl jsem k domu ještě další místnost, kterou jsem nazýval svou pracovnou. Měla vlastní krb, stůl a přihrádku na svitky. Šašek se zastavil u dveří do pracovny a pak vešel směle dovnitř. Já ho pozoroval. Bylo to jako sledovat kočku, když zkoumá cizí dům. Ničeho se ne­dotýkal, ale zdálo se, že vidí všechno. „Spousta svitků," po­znamenal ke mně z druhé místnosti.</p>

<p>Zvýšil jsem Mas, aby mě slyšel. „Pokouším se sepsat his­torii Šesti vévodství. Už Patience a Fedwren o tom uvažo­vali; to když jsem byl ještě malý. Aspoň mám po večerech co dělat."</p>

<p>„Chápu. Mohu?"</p>

<p>Přikývl jsem. Posadil se za stůl a rozmotal svitek o hře s kameny. „Ach, ano, na tohle si pamatuji."</p>

<p>„Až to dokončím, chce si to vzít Chade. Občas jsem mu nějaké věci posílal po Starling. Ale jinak jsem ho neviděl od doby, co jsme se rozloučili v Horách. Až asi tak před měsí­cem."</p>

<p>„Ach. Ale viděl jsi Starling." Seděl zády ke mně. Říkal jsem si, jaký má asi výraz ve tváři. Šašek a zpěvačka si ni­kdy nepadli moc do noty. Na nějakou dobu spolu uzavřeli ne­jisté příměří, ale já byl vždy jablkem sváru mezi nimi. Šašek nikdy neschvaloval moje přátelství se Starling, nikdy nevě­řil tomu, že má na srdci mé nejvyšší dobro. Říci mu, že měl vždycky pravdu, bylo teď o to těžší.</p>

<p>„Nějakou dobu jsem se se Starling vídal. Tu a tam, zhru­ba sedm či osm let. To ona ke mně asi před sedmi roky přivedla Hapa. Právě mu bylo patnáct. Zrovna teď není doma; dělá námezdního dělníka v naději, že si vydělá nějaké další peníze na úhradu učňovského. Chce se stát truhlářem. Dělá dobrou práci na to, že je teprve chlapec; stůl i ta přihrádka na svitky jsou jeho dílem. Jenom nevím, jestli má trpělivost s detaily, kterou dobrý truhlář musí mít. Přesto si to vzal do hlavy a chce se vyučit u truhláře v Buckkeepu. Ten truhlář se jmenuje Gindast a je to mistr svého oboru. I já o něm sly­šel. Kdybych byl věděl, že Hap bude mířit tak vysoko, na­šetřil bych za ty roky víc. Ale -"</p>

<p>„A co Starling?" Jeho otázka mě přenesla z úvah o chlap­ci zpátky k našemu tématu.</p>

<p>Bylo těžké to přiznat: „Teď je vdaná. Nevím, jak dlou­ho. Chlapec to zjistil, když si s ní vyjel na jarní slavnosti na Buckkeepu. Vrátil se domů a řekl mi to." Pokrčil jsem ra­menem. „Musel jsem to skončit. Věděla, že to udělám, až se to dozvím. Přesto ji to rozlítilo. Nedokázala pochopit, proč to mezi námi nemůže pokračovat. Stačilo jí, že se to její man­žel nikdy nedozví."</p>

<p>„Taková už je Starling." Jeho hlas byl podivně nestranný, jako by mě politoval kvůli plísni na zahradě. Otočil se na židli a pohlédl na mě přes rameno. „A ty jsi v pořádku?"</p>

<p>Odkašlal jsem si. „Měl jsem spoustu práce. A moc jsem na to nemyslel."</p>

<p>„Protože ona si z toho nic nedělala, ty si teď myslíš, že za všechno můžeš ty. Lidé jako ona jsou velmi zběhlí ve svalo­vání viny na druhé. Tady na tomhle je krásný rudý inkoust. Kde jsi ho sehnal?"</p>

<p>„Vyrobil jsem ho sám."</p>

<p>„Opravdu?" Zvědavý jako malé dítě odzátkoval jednu z in­koustových lahviček na mém stole a strčil dovnitř svůj útlý prst. Vytáhl ho šarlatově rudý. Chvíli si ho prohlížel. „Ponechal jsem si Burrichovu náušnici," přiznal se náhle. „Nikdy jsem ji nezanesl Molly."</p>

<p>„To vidím. Jsem jen rád, že jsi to neudělal. Je lepší, když nikdo z nich neví, že jsem přežil."</p>

<p>„Ach. Další zodpovězená otázka." Vytáhl z kapsy sněho­bílý kapesník a zničil ho tím, že si z prstu otřel rudý inkoust. „Nuže. Chceš mi popořadě říci o všem, co se mezitím stalo, nebo to z tebe musím páčit jedno po druhém?"</p>

<p>Vzdychl jsem. Bál jsem se vzpomínat na ty časy. Chade se vždy spokojil s popisem událostí, které se týkaly vlády Farseerů. Šašek bude chtít vědět víc než to. Ačkoli se mi do toho nechtělo, přesto jsem se nemohl ubránit pocitu, že mu to nějakým způsobem dlužím. „Pokusím se. Ale jsem unave­ný a vypili jsme spoustu brandy, navíc je toho hodně, abych to všechno vypověděl za jeden večer."</p>

<p>Zvrátil se na židli dozadu. „A ty jsi čekal, že zítra odje­du?"</p>

<p>„Myslel jsem, že bys mohl." Sledoval jsem jeho výraz, když jsem dodal: „Ale nedoufal jsem v to."</p>

<p>Vzal mě za slovo. „No to je dobře, protože bys doufal na­darmo. Mazej do postele, Fitzi. Já si lehnu do chlapcovy po­stýlky. Stačí, když se do toho pustíš zítra, abych si vyplnil mezery za takřka patnáct let absence."</p>

<p>Šaškova meruňková brandy byla silnější než Chadeova sandsedžská anebo jsem byl prostě znavenější než obvykle. Připotácel jsem se do ložnice, stáhl ze sebe košili a svalil se do postele. Tam jsem ležel, místnost se se mnou mírně ko­lébala, a naslouchal jsem jeho lehkým krokům, jak chodí po světnici, zháší svíčky a dává dveře na západku. Snad jen já jsem byl s to vypozorovat onu mírnou nestabilitu v jeho po­hybech. Poté usedl na židli a natáhl si nohy ve směru ohně. U nohou mu zasténal vlk a zavrtěl se ve spánku. Já se jemně dotkl Nighteyesovy mysli; hluboce spal a vyzařovala z něj spokojenost.</p>

<p>Zavřel jsem oči, ale místnost se se mnou vzápětí zatočila, až se mi udělalo nevolno. Zase jsem je na škvíru pootevřel a hleděl na šaška. Velmi tiše tam seděl a upíral zrak do ohně, ale roztančené světlo ohně způsobilo, jako by se jeho rysy hýbaly. Jak se stíny míhaly sem a tam, kontury v jeho tváři mizely a zase se objevovaly. Jeho zlatá pleť a oči působily dojmem, že se jedná o hru plamenů, ale já věděl, že tomu tak není.</p>

<p>Bylo těžké si uvědomit, že to již není ten rozpustilý šprýmař, který po všechny ty roky sloužil králi Shrewdovi a zá­roveň ho chránil. Jeho tělo se nezměnilo, pouze barva ple­ti. Ladné ruce s dlouhými prsty mu visely přes opěrky židle. Své vlasy, kdysi světlé a polétavé jako pampeliščí chmýří, měl nyní stažené z čela dozadu a zapletené do zlatého copu. Zavřel oči a zvrátil hlavu na opěradlo židle. Jasně bílé světlo z ohně propůjčovalo jeho aristokratickému profilu bronzo­vý nádech. Jeho nynější okázalý oděv částečně připomínal jeho starý zimní úbor, černobíle strakatý, jenomže já bych se klidně vsadil, že by už na sebe více nevzal rolničky a pentle a nenosil by žezlo s krysí hlavou. Jeho bystrý důvtip a ostrý jazyk již více neovlivňovaly běh politických událostí. Jeho život nyní patřil jemu. Snažil jsem se představit si ho jako zámožného muže, který si může cestovat a žít, jak se mu zlí­bí. Z mého klidu mě vytrhla náhlá myšlenka.</p>

<p>„Šašku?" zavolal jsem na něj přes setmělou místnost.</p>

<p>„Co je?" Neotevřel přitom oči, nicméně pohotová reakce svědčila o tom, že ještě nevklouzl do náruče spánku.</p>

<p>„Ty už přece nejsi šašek. Jakpak ti teď říkají?"</p>

<p>Z profilu bylo vidět, jak mu rty zvolna zkřivil úsměv. „Co mi kdo kdy říká?"</p>

<p>Řekl to tím kousavým tónem onoho šprýmaře, jímž kdy­si býval. Kdybych se byl tu otázku pokusil rozřešit, vtáhl by mě do víru slovní akrobacie, až bych se vzdal veškeré nadě­je na odpověď. Já se však nechtěl nechat vtáhnout do tako­vé hry. Proto jsem otázku přeformuloval: „Už bych ti neměl říkat šašek. Jak tedy chceš, abych ti říkal?"</p>

<p>„Ach, jak chci, abys mi <emphasis>ty </emphasis>říkal? Vida. To je naprosto jiná otázka." Jeho hlas byl pořád žertovně melodický.</p>

<p>Nadechl jsem se a řekl svou otázku co nejjasněji: „Jaké je tvé jméno, tvé skutečné jméno?"</p>

<p>„Ach." Pojednou zvážněl. Zvolna se nadechl. „Mé jméno. Jak mi jako matka říkala po narození?"</p>

<p>„Ano." A pak jsem zatajil dech. Málokdy mluvil o svém dětství. Pojednou jsem si uvědomil, kolik toho po něm žá­dám. Souviselo to se starou magií jmen: pokud vím, jak se doopravdy jmenuješ, mám nad tebou moc. Pokud ti řeknu své jméno, dávám ti tu moc. Jako v případě všech přímých otázek, které jsem šaškovi kdy položil, odpovědi jsem se dě­sil a zároveň po ní toužil.</p>

<p>„A když ti to řeknu, budeš mi tím jménem říkat?" Tón je­ho hlasu mi říkal, abych odpověď <emphasis>zvážil.</emphasis></p>

<p>Měl jsem tak chvilku na rozmyšlenou. Jeho jméno bylo jeho jméno a já neměl právo ho někde rozhlašovat. „Pouze v soukromí. A jenom když si to budeš přát," pronesl jsem vážně. Pokládal jsem ta slova za stejně závazná jako přísa­hu.</p>

<p>„Ach." Otočil se tváří ke mně. Zažehla se mu radostí. „To víš, že budu," ujistil mě.</p>

<p>„Takže?" zeptal jsem se znovu. Náhle jsem znejistěl: ur­čitě mě nějakým způsobem opět přelstil.</p>

<p>„Jméno, které mi má matka dala a které teď svěřují já to­bě, abys mi tak v soukromí říkal." Nadechl se a obrátil tvář k ohni. Znovu zavřel oči, ale jeho úsměv se ještě více rozší­řil. „Milovaný. Říkala mi jen ,Milovaný'."</p>

<p>„Šašku!" ohradil jsem se.</p>

<p>Zasmál se. Byl to hluboký, sytý kuckavý smích plný ryzí­ho veselí; šašek byl plně spokojen sám se sebou. „Je to tak," trval na svém.</p>

<p>„Šašku, já mluvím vážně." Místnost se mnou začala po­malu rotovat. Jestli hned nepůjdu spát, udělá se mi zle.</p>

<p>„A ty myslíš, že já ne?" Teatrálně si povzdechl. „Inu, po­kud mi nemůžeš říkat ‚Milovaný', pak si myslím, že bys mi měl nadále říkat ,šašku'. Poněvadž já jsem pro tvého Fitze vždycky šašek."</p>

<p>„Pro Toma Badgerlocka."</p>

<p>„Cože?"</p>

<p>„Já jsem teď Tom Badgerlock. Tak mě tu znají."</p>

<p>Nějakou dobu mlčel. A pak rozhodně odvětil:,,Pro mě ne. Pokud trváš na tom, abychom teď oba používali jiná jména, pak já ti budu říkat ‚Milovaný'. A kdykoli ti tak řeknu, mů­žeš mě nazvat ‚šaškem'." Otevřel oči a natočil ke mně hlavu. Nasadil si zamilovaný úsměv a pak vydal přehnaný vzdech. „Dobrou noc, Milovaný. Tak dlouho jsme od sebe byli od­děleni."</p>

<p>Kapituloval jsem. Když se dostal do této nálady, jakákoli konverzace byla beznadějná. „Dobrou noc, šašku." Obrátil jsem se na posteli a zavřel oči. Pokud mi něco odpověděl, byl jsem v limbu dřív, než to vyřkl.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>6 Tiché roky</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Narodil jsem se jako bastard. Prvních šest let svého života </emphasis><emphasis>jsem strávil v Ho</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>ském království se svou matkou. Na tu do</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bu nemám žádné vzpomínky. Když mi bylo šest, dědeček mě odvedl do pevnosti v Moonseye a tam mě předal mému strý</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ci z otcovy strany, Veritymu Farseerovi. Odhalení mé exis</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tence mělo za následek otc</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vu osobní a politickou prohru, </emphasis><emphasis>která ho přiměla, aby se zřekl svého nároku na trůn a zcela se stáhl z dvorního života. Zpočátku jsem byl svěřen do péče </emphasis><emphasis>Burriche, stá</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>mistra na Buckkeepu. O něco později se král </emphasis><emphasis>Shrewd rozhodl zajistit si moji loajal</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>tu a nechal mě vyško</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lit na svého dvorního vraha. Po Shrewdově smrti v důsled</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ku zrady jeho nemladšího syna Regala připadla má věrnost králi Veritymu. Jeho jsem následoval a jemu jsem sloužil až do okamžiku, kdy jsem se stal svědkem toho, kterak vlil svůj </emphasis><emphasis>život a svoji esenci do draka vytesaného z kamene. Tak Ve-</emphasis><emphasis>rity o</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>živl jako Drak a tak bylo Šest vévodství zachráněno </emphasis><emphasis>před drancováním nájezdníky z rudých lodí, kteří připluli ze vzdálených Ostrovů, poněvadž Verity coby Drak vedl bájné </emphasis><emphasis>draky Elderlingy při očistě Šesti vévodství od cizích vetře</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>ců.</emphasis> <emphasis>Po působení ve slu</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>bách krále Verityho, raněný na těle </emphasis><emphasis>i na duchu, jsem se na patnáct let stáhl ze dv</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ra a společ</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nosti. Věřil jsem, že už se nikdy nevrátím.</emphasis></p>

<p><emphasis>Během těch let jsem se pokoušel sepsat historii Šesti </emphasis><emphasis>vé</emphasis><emphasis>vodství</emphasis><emphasis> a taky příběh svého života. V té době jsem také ob</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>držel a studoval rozličné svitky a spisy poje</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>návající o ši</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>roké škále témat. Má zdánlivě nesourodá bádání byla ve </emphasis><emphasis>skutečno</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>ti soustředěnou snahou dobrat se pravdy. Snažil jsem se objevit a prozkoumat ony elementy a síly, které před</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>určily, proč se můj život ubíral tak, jak se ubíral. Ale čím ví</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ce jsem studoval a čím více jsem svěřoval své myšlenky pa</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>píru, tím více mi pravda unikala. Co mi život uk</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>zal během těch let v ústraní, bylo to, že žádný člověk se nikdy nedozví </emphasis><emphasis>celou pravdu. Všechno, čemu jsem kdysi věřil ohledně svých zkuš</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ností a své osoby, mi nyní sám čas předestřel </emphasis>v <emphasis>novém </emphasis><emphasis>světle. Co se zdálo být jasně osvícené, se ponořilo do stínu, </emphasis><emphasis>a detaily, které jsem pokládal za triviální, rázem vyskočily do popředí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Stájmistr Burrich, muž, který mě vychoval, mne jednou va</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>roval: „Když z pra</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>dy vytrhuješ kousky, abys nevypadal ja</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ko blázen, místo toho skončíš jako imbecil." Zkušenosti z prv</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ní ruky mne poučily, </emphasis><emphasis>že je</emphasis><emphasis> to pravda. Ale aniž by se člověk </emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>měrně pokoušel z příběhu vytrhovat a vyřazovat jednotli</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vé kousky, roky poté, co podal vyčerpávající a spravedlivé </emphasis><emphasis>zhodnocení nějaké události, může zjistit, </emphasis><emphasis>že je</emphasis><emphasis> lhář. Takové lži nejsou dílem záměru, ale čistě důsledkem faktů, které ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>znal v d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>bě, kdy své dílo psal, nebo toho, že si nebyl vědom významu triviálních událostí. Nikdo nemá rád, když se </emphasis>v <emphasis>ta</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kové tísnivé situaci ocitne, ale každý, kdo tvrdí, že to nikdy </emphasis><emphasis>nezažil, pouze vrší jednu lež na druhou.</emphasis></p>

<p><emphasis>Mé snahy sepsat historii Šesti vévodství vycházely z úst</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ních výpovědí a st</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>rých svitků, ke kterým jsem měl přístup.</emphasis></p>

<p><emphasis>V okamžiku, kdy jsem kladl pero na papír, jsem si byl vědom </emphasis><emphasis>toho, že mohu zvěčnit omyl jiného člověka. Neuvědomoval </emphasis><emphasis>jsem si, že mé snahy vylíčit svůj vlastní život mohou být vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>staveny téže chybě. Pravda, jak jsem zjistil, je jako strom, který roste s tím, jak člověk získává přistup ke zkušenostem. </emphasis><emphasis>Dítě vidí žalud svého každ</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>denního života, ale dospělý člo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>věk se ohlíží zpátky a zří dub.</emphasis></p>

<p>Pro nikoho není možné vrátit se nazpět do dětství. Avšak v životě člověka jsou mezidobí, kdy může znovu nabýt po­cit, že svět je odpouštějícím místem a že on sám je nesmr­telný. Vždycky jsem věřil, že tohle je podstata dětství: víra, že chyby nemohou být fatální. Šašek ve mně ten starý opti­mismus znovu oživil a i vlk si osvojil potrhlé a štěněčí způ­soby během oněch dní, co byl šašek s námi.</p>

<p>Šašek se nevetřel do našich životů. Ani já se mu nesnažil přizpůsobit. Prostě se k nám připojil, přizpůsobil svůj rozvrh našemu rozvrhu a má práce se pro něj stala jeho prací. Pra­videlně se probouzel dříve než já. Když jsem procitl, zjis­til jsem, že dveře do mé pracovny a ložnice jsou otevřené, a často též dveře venkovní. Z postele jsem se díval, jak sedí na židli před mým pracovním stolem se zkříženýma nohama jako krejčí. Vždy byl umytý a oblečený, aby přivítal nový den. Jeho elegantní šaty po prvním dni zmizely a nahradila je prostá kazajka a kalhoty a večer říza kvůli pohodlí. V oka­mžiku, kdy jsem se probudil, vzal moji přítomnost na vědo­mí a zvedl ke mně oči, ještě než jsem něco řekl. Vždycky si četl, buďto svitky, nebo dokumenty, které jsem usilovně zís­kal jinde, nebo moje vlastní práce. Některé z těch svitků ob­sahovaly mé nezdařené pokusy napsat historii Šesti vévodství. Jindy to byly mé nesouvislé snahy dát smysl vlastnímu životu tím, že ho zaznamenám na papír. Když zjistil, že jsem vzhůru, pozvedl obočí a potom opatrně vrátil svitek přesně na původní místo. Kdyby byl chtěl, nemusel bych se vůbec dozvědět, že si čte v mých papírech. On místo toho projevil svůj respekt tím, že se mě nikdy nevyptával na to, co četl. Privátní myšlenky, které jsem svěřil papíru, zůstaly privátní, má tajemství vězela zapečetěna za šaškovými rty.</p>

<p>S lehkostí zapadl do mého života, čímž zcela zaplnil mís­to, o němž jsem ani nevěděl, že je prázdné. Po tu dobu, co pobýval u mě, jsem skoro zapomněl postrádat Hapa, jenom kdybych tak nepráni po tom, abych mu chlapce mohl ukázat. Vím, že jsem o něm často mluvil. Občas šašek pracoval po mém boku v zahradě nebo mi asistoval při opravě výběhu pro koně. Když byla práce pouze pro jednoho, jako třeba vy­kopat nové díry pro kamenné sloupy, usedl na bobek opodál a čekal. Přitom jsme se bavili o prostých věcech, například o další práci, anebo jsme spolu nenuceně žertovali jako mu­ži, kteří mají za sebou společné dětství. Kdykoli jsem se sna­žil stočit hovor k závažnějším záležitostem, odbyl mé otáz­ky typickými šaškárnami. Střídali jsme se v jízdě na Maltě, protože šašek se chvástal tím, že dokáže přeskočit cokoliv, a řada provizorních překážek zbudovaných na pěšině ke sru­bu potvrdila, že je to vskutku pravda. Ten oduševnělý koník se z toho očividně těšil stejně jako my.</p>

<p>Po večeři jsme si občas zašli k útesům nebo jsme slezli dolů a procházeli se po pláži, když ustoupil příliv. V mění­cím se světle jsme s vlkem lovili králíky a poté se vraceli do­mů, abychom rozdělali oheň v krbu - spíše jenom pro radost než kvůli teplu. Šašek s sebou přivezl víc než jednu láhev meruňkové brandy a jeho hlas byl milý jako vždycky. Veče­ry byly jeho: zpíval, mluvil a vyprávěl příběhy, strhující i zábavné. Některé jako by vycházely z jeho vlastních dobro­družství; jiné byly očividně převzaté z folklóru a zřejmě je pochytil na cestách. Jeho ladné ruce byly mnohem výmluvnější než loutky, které kdysi vyráběl, a jeho pohyblivá tvář dokázala zobrazit každý charakter z příběhů, které mi vy­právěl.</p>

<p>Teprve v pozdních večerních hodinách, když už v krbu žhnuly jen uhlíky a rysy jeho tváře se ztrácely ve stínu, tepr­ve pak svedl hovor tam, kam chtěl. Toho prvního večera ke mně svým tichým hlasem, podbarveným brandy, pozname­nal: „Máš vůbec tušení, jak to pro mne bylo těžké, dát se od­nést na Dívce-na-drakovi a tebe tam zanechat? Musel jsem věřit, že kola jsou v pohybu a že přežiješ. Odletět a nechat tě tam, to byla přetěžká zkouška pro moji víru."</p>

<p>„Pro tvou víru v sebe sama?" zeptal jsem se, předstíraje dotčenost. „Což ve mne nemáš žádnou víru?" Šašek mezi­tím rozprostřel Hapovy lůžkoviny na podlaze před krbem a my si udělali trochu pochybné pohodlí na zemi místo na židlích. Vlk podřimoval po mém levém boku, čumák polože­ný na tlapách, zatímco napravo ležel na loktech šašek, bradu podepřenou dlaněmi. Zíral do ohně a přitom komíhal zved­nutýma nohama.</p>

<p>V jeho očích zvesela tančily poslední plameny. „V tebe? Inu. Řeknu jen to, že jsem byl moc rád, že máš po svém bo­ku vlka."</p>

<p>tom jeho důvěra nebyla nemístná, poznamenal zcela su­še vlk.</p>

<p><emphasis>Myslel jsem, že spíš.</emphasis></p>

<p><emphasis>Pokouším se.</emphasis></p>

<p>Hlas měl bezmála zasněný, když pokračoval: „Až do té doby jsi přežil všechny katastrofické události, jež jsem v bu­doucnosti zahlédl v souvislosti s tebou. A tak jsem tě opustil a přinutil se věřit, že život má teď pro tebe v zásobě ob­dobí klidu. A možná i míru."</p>

<p>„To skutečně měl. Po menší úpravě." Nadechl jsem se. Málem jsem mu pověděl, jak jsem držel hlídku u umírající­ho Willa. Málem jsem mu řekl o tom, jak jsem se skrze Willa protáhl s magií Umění a konečně získal kontrolu nad Re­galovou myslí a vnutil mu svou vlastní vůli. Pak jsem zase vydechl. Nemusel to slyšet; já se s tím zase nepotřeboval svě­řovat. „Našel jsem mír. Kousek po kousku. Po troškách." Po­šetile jsem se sám pro sebe usmál. Je zvláštní, jak se malič­kosti zdají být zábavné, když má člověk trochu víc vypito.</p>

<p>Přistihl jsem se, jak mu vyprávím o roce stráveném v Ho­rách. Vykládal jsem mu o tom, jak jsme se vrátili do údolí s horkými prameny, a o prosté chýši, kterou jsem tu postavil před nadcházející zimou. V horských oblastech se roční ob­dobí střídají rychleji. Jednoho dne jsou listy na břízách pro­tkány žlutými žilkami a olše přes noc zčervenají. Uběhne pár dalších nocí a jsou tu jen holé větve trčící k ledově modré­mu nebi. Jehličnany se k sobě choulí v předtuše příchodu zi­my. Pak napadne sníh a svět se zahalí do všeodpouštějící bě­losti.</p>

<p>Vyprávěl jsem mu podrobně o tom, jak jsem v oněch dáv­ných dnech vyrážel s Nighteyesem na lov jako s jediným společníkem. Uzdravení a mír byly tou nejprchavější kořis­tí, po níž jsem slídil. Žili jsme prostě, jako dravci, kteří jsou věrní jen sami sobě a nikomu jinému. Ta absolutní samota byla nejlepším balzámem na mé rány, které jsem utržil na duši i na těle. Taková zranění se ve skutečnosti nehojí, jenže já se naučil se svými jizvami žít, stejně jako se Burrich kdy­si naučil žít se svou kulhavou nohou. Lovili jsme vysokou a králíky. Přistoupil jsem na to, že jsem zemřel, že jsem ztra­til život ve všech závažných ohledech. Zimní větry duly kolem naší malé chýše a já pochopil, že Molly již není moje. Ty zimní dny byly kratičké, jen prchavé okamžiky sluneční­ho světla na třpytícím se bílém sněhu předtím, než se zno­vu vrátí soumrak s dlouhými, namodralými prsty a přetáhne nám nad hlavami hlubokou noc. Naučil jsem se mírnit svůj pocit ztráty vědomím, že má malá dcerka bude vyrůstat pod ochranou Burrichovy dobré ruky, stejně jako kdysi já.</p>

<p>Pokoušel jsem se zbavit vzpomínek na Molly. Bodavá bo­lest, jež mi připomínala, jak zle jsem zneužil její důvěru ve mne, byla tím nejzářivějším drahokamem ve třpytivém ná­hrdelníku bolestivých vzpomínek. A jakkoliv jsem vždycky toužil být zproštěn svých povinností a závazků, uvolnění z těchto pout mi přišlo v mé odloučenosti stejně bolestné ja­ko osamostatnění se o vlastní vůli. Jak se ony krátké zimní dny střídaly s dlouhými chladnými nocemi, počítal jsem si pro sebe ty, které jsem ztratil. Ti, kteří ještě věděli, že žiji, se dali spočítat i na prstech jedné ruky. Šašek, královna Kettricken, zpěvačka Starling a jejich prostřednictvím Chade: to byli ti čtyři, kteří věděli o mé existenci. Jen pár dalších mě vidělo naživu, mezi nimi stáj mistr Hands a jistý Tag Reaverson, strážník, ale okolnosti při těchto krátkých setkáních byly vždy takové, že nějakým historkám o mém přežití by nejspíš nikdo nevěřil.</p>

<p>Všichni ostatní, kteří mě znali, včetně těch, kteří mne mi­lovali, věřili, že jsem mrtev. A já se ani nemohl vrátit, abych je vyvedl z omylu. Byl jsem popraven za praktikování magie Moudrosti. Neriskoval bych ještě jednu, tentokrát důkladněj­ší smrt. Avšak i kdyby bylo možné tu pohanu z mého jména sejmout, za Burrichem a Molly bych se vrátit nemohl. Tím bych nás všechny zničil. I kdyby Molly byla dokázala tole­rovat moji zvířecí magii a mnohé podvody, kterých jsem se na ní dopustil, jak by někdo z nás dokázal rozuzlit její následný sňatek s Burrichem? Konfrontovat Burriche s tím, že si uzurpoval moji ženu a mé dítě, by znamenalo zničit ho. Mohl bych na tom založit budoucí štěstí? A Molly?</p>

<p>„Snažil jsem se utěšovat myšlenkou, že jsou v bezpečí a šťastní."</p>

<p>„Nemohl jsi je vyhledat Uměním, aby ses o tom ujistil?"</p>

<p>Stíny v místnosti mezitím zhoustly a šašek měl oči upře­né do ohně. Vypadalo to, jako bych svou minulost líčil sám sobě.</p>

<p>„Dalo by se říci, že jsem si osvojil kázeň a ponechal jim jejich soukromí. Ve skutečnosti si však myslím, že jsem se bál, že bych zešílel, kdybych je viděl, jak se spolu milují."</p>

<p>Když jsem mluvil o těch dnech, díval jsem se do ohně, ale přesto jsem ucítil, jak šašek stočil svůj zrak ke mně. Neoto­čil jsem se. Nechtěl jsem v nich vidět soucit. Už dávno jsem nepotřeboval ničí soucit.</p>

<p>„Nalezl jsem mír," pověděl jsem mu. „Kousek po kousku, ale dostavil se. Jednoho rána jsme se s Nighteyesem vraceli z ranního z lovu. Byl to dobrý lov a my jsme si nesli horskou kozu, kterou těžké zimní sněhy svrhly dolů z výšin. Kopec, po němž jsme lopotně scházeli dolů, byl příkrý, vykucha­ná mrtvola těžká a kůže na mé tváři ztuhlá jako maska, jak ji spaloval mráz z čistě modrého nebe. Mohl jsem vidět, jak z mého komína stoupá tenký úponek kouře a jak se těsně za chýší zvedá k obloze mlhavá pára z nedalekých horkých pra­menů. Na vrcholu toho posledního kopce jsem se zastavil, abych popadl dech a narovnal si záda."</p>

<p>Všechno se mi to vybavilo tak jasně. Nighteyes se zasta­vil vedle mne, vydechuje oblaka páry. Dolní část tváře jsem si předtím zahalil límcem svého pláště; teď jsem ho měl na­půl přimrzlý k vousům. Pohlédl jsem dolů s vědomím, že máme maso na spoustu dní, že v našem malém srubu na nás krutá zima nemůže a že jsme skoro doma. Jakkoli jsem byl promrzlý a unavený, v mé mysli přesto převládala spokoje­nost. Zvedl jsem si úlovek na ramena. <emphasis>Už jsme skoro doma, </emphasis>řekl jsem Nighteyesovi.</p>

<p><emphasis>Už jsme skoro doma, </emphasis>zopakoval po mně. A při té, v duchu sdílené myšlence jsem vycítil význam, který by tomu slovu nemohl dát žádný lidský hlas. Doma. Ta definitivnost. Mís­to, kam patřím. Ta skromná chýše byla teď mým domovem, utěšeným cílem cesty, kde jsem čekal nalézt vše, co potře­buji. Jak jsem tam stál a shlížel na ni, pocítil jsem záchvěv svědomí, jako kdybych zapomněl na nějaký závazek. Chví­li mi trvalo, než mi došlo, co chybí. Uběhla celá noc a já si ani jednou nevzpomněl na Molly. Kam se podělo mé touže­ní a pocit ztráty? Co jsem to byl za chlapa, vzdát se takhle truchlení a myslet jen na ranní lov? Záměrně jsem zaměřil své myšlenky k místu a lidem, kteří byli kdysi zahrnuti pod slovem DOMOV.</p>

<p><emphasis>Když se rýpu </emphasis>v <emphasis>nějaké mršině, abych oživil její chuť, po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>káráš mě.</emphasis></p>

<p>Otočil jsem se a pohlédl na Nighteyese, jenže on kontakt očima odmítal. Seděl ve sněhu, uši našpicované ve směru naší chýše. Nepříjemný zimní větřík mu čechral hustou srst, ale nedokázal mu proniknout až na kůži.</p>

<p><emphasis>Co tím myslíš, </emphasis>naléhal jsem na něj, ačkoli význam mi byl naprosto jasný.</p>

<p><emphasis>Měl bys přestat čmuchat nad mrtvolou svého starého ži</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vota, bratře. Možná si v nekončící bolesti libuješ. Já ne. Ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ní žádná ostuda odejít od holých kostí, Cha</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>gere. </emphasis>Konečně natočil hlavu a pohlédl na mě ze svých hluboce posazených očí. <emphasis>Není ani žádná moudrost v tom, že se budeš pořád do</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kola zraňovat. Proč jsi té bolesti tak věrný? Když ji opustíš, neubude tě.</emphasis></p>

<p>Pak vstal, vytřepal si z kožichu sníh a odhodlaně se roz­běhl dolů po zasněženém svahu. Já ho o něco pomaleji ná­sledoval.</p>

<p>Konečně jsem se ohlédl po šaškovi. Díval se na mě, avšak v jeho očích se v té tmě nedalo číst. „Myslím, že tohle byl ten první kousek míru, který jsem nalezl. Ne že bych si při­pisoval nějakou zásluhu za to, že jsem ho objevil. Musel mi ho ukázat Nighteyes. Možná že jinému člověku by to bylo jasné. Že má nechat staré bolesti být. Když přestanou člově­ka navštěvovat, nezvat je zpátky."</p>

<p>Jeho hlas zněl v zešeřelé místnosti velmi hebce: „Odho­dit bolest není nic nečestného. Mír se dá občas nalézt velmi rychle, když se mu člověk prostě přestane vyhýbat." Trochu potmě poposedl. „A pak už nikdy více neproležíš celou noc vzhůru, abys zíral do tmy a myslel na ně."</p>

<p>Zlehka jsem si odfrkl. „Kéž by. Já ale mohu nanejvýš říci to, že jsem tu melancholii přestal záměrně provokovat. Když nakonec přišlo léto a my táhli dál, jako bych za sebou nechal odhozenou kůži." Nechal jsem svá slova vyznít do ticha.</p>

<p>„Takže jsi odešel z Hor a vrátil se zase do Bucku."</p>

<p>Věděl, že to není pravda; jenom mě tím chtěl popíchnout, abych vyprávěl dál.</p>

<p>„Ne tak docela. Nighteyes se mnou nesouhlasil, jenže já měl pocit, že nemohu Hory jenom tak opustit, dokud se ješ­tě jednou nevydám v našich stopách. Vrátil jsem se do lomu, zpátky tam, kde Verity vytesal svého draka. Stanul jsem na tom místě. Bylo to jenom ploché, holé místo, lemované vy­sokými stěnami lomu pod břidlicově šedou oblohou. Ani pa­mátky po tom, co se tam odehrálo, pouze hromady odštěpků a několik obroušených nástrojů. Procházel jsem naším tábo­řištěm. Poznával jsem ty zborcené stany a věci rozházené ko­lem, které nám kdysi patřily, avšak většina z toho už dávno pozbyla svůj význam. Byly to jenom zasedlé hadry, nasáklé a schlíplé. Našel jsem tam pár věcí, které jsem si vzal s se­bou... Kameny z Kettleiny hry, ty jsem si vzal." Nadechl jsem se. „A šel jsem se podívat na místo, kde zemřel Carrod. Je­ho tělo tam bylo ve stejné poloze, v jaké ho zanechal; nyní už z něj zbývaly pouze kosti a kousky rozpadajícího se odě­vu. Žádná zvířata se ho nedotkla. Nemají ráda Cestu Umění, však víš."</p>

<p>„Já vím," připustil tiše. Cítil jsem, že tím opuštěným lo­mem chodil spolu se mnou.</p>

<p>„Dlouho jsem tam stál a hleděl na ty kosti. Zkoušel jsem vybavit si Carroda, jaký byl, když jsem se s ním poprvé se­tkal, ale nešlo to. Avšak pohled na jeho kosti byl něčím ja­ko potvrzením, že se to skutečně stalo a že je to všechno za mnou. Ty události a to místo, nyní už jsem odsud mohl ode­jít. Mohl jsem to nechat za sebou a ono už to nemohlo vstát a pronásledovat mě."</p>

<p>Nighteyes ze spánku zasténal. Položil jsem mu ruku na bok, šťasten, že ho mám tak blízko, na dosah ruky i mysli. Nesouhlasil s mou návštěvou lomu. Nesnášel putování po­dél Cesty Umění, ačkoliv má schopnost zůstat při sobě na­vzdory jejímu vábení se mezitím zvýšila. Ještě víc ho roz­ladilo, když jsem trval na tom, že se musím vrátit také do Kamenné zahrady.</p>

<p>Ozval se slabý zvuk, cinknutí láhve o okraj pohárku, když nám šašek doléval brandy. Jeho mlčení bylo výzvou, abych pokračoval dál.</p>

<p>„Draci se vrátili zpátky na místo, kde jsme je poprvé na­lezli. Šel jsem se tam na ně podívat. Les už si je pomalu bral zpátky, rostla mezi nimi vysoká tráva a pnuly se po nich pla­né révy. Byli stejně krásní a stejně hrůzostrašní jako tehdy, když jsme je tam objevili poprvé. A stejně nehybní."</p>

<p>Když procitli ze spánku a vzlétli na obranu Bucku, pro­trhali díry v příkrovu z korun stromů. Při svém návratu ne­byli o moc útlocitnější, a tak do lesa dopadaly pruhy sluneč­ních paprsků a pronikaly bujným porostem, zlatíce každého ze zdejších blyštících se draků. Procházel jsem mezi nimi a stejně jako předtím jsem vnímal ten přízračný život na vl­nách Moudrosti uvnitř těchto spících soch. Našel jsem paro­hatého draka krále Wisdoma a odvážil se položit mu ruku na plec. Nahmatal jsem pouze vytesané šupiny, studené a tvrdé jako kámen, z něhož byly zhotoveny. Byli tam všichni: kančí drak, okřídlená kočka, všechny ty všemožně odlišné for­my vytesané Elderlingy i koteriemi adeptů Umění.</p>

<p>„I Dívku-na-drakovi jsem tam viděl," usmál jsem se do plamenů. „Spí dobrým spánkem. Lidská postava je teď nata­žená dopředu a rukama zamilovaně ovíjí šíji draka, na kte­rém obkročmo sedí." Té jsem se dotknout bál; až příliš jas­ně jsem si vybavoval její lačnost po vzpomínkách a na to, jak jsem ji sytil těmi svými. A možná jsem se stejnou mě­rou obával, že bych mohl získat nazpět to, co jsem jí kdysi ochotně dal. Proklouzl jsem kolem ní mlčky, ale Nighteyes se podél ní proploužil, srst zježenou a všechny zuby divoce vyceněné. Vlk věděl, co doopravdy hledám.</p>

<p>„Verityho," řekl tiše šašek, jako by potvrdil moji nevyřče­nou myšlenku.</p>

<p>„Verityho," přitakal jsem. „Svého krále." Povzdechl jsem a pustil se do vyprávění.</p>

<p>Našel jsem ho tam. Když jsem spatřil Verityho tyrkysovou kůži, jak se blyští v kropenatém, prosluněném stínu, Night­eyes se posadil a ovinul si ocas těsně kolem předních nohou. Odmítal jít blíž. Vnímal jsem, jak jeho myšlenky zmlkly a on mi opatrně poskytl soukromí mysli. Pomalu jsem se blížil k Veritymu-coby-drakovi, srdce mi přitom bušilo až v hrdle. Tam, v těle vytvarovaném z Umění a kamene, spal muž, který býval mým králem. To kvůli němu jsem utržil tak bo­lestivá zranění, že má mysl i tělo budou nosit jizvy, dokud budu živ. Ale když jsem se přiblížil k té nehybné formě, ucí­til jsem, jak mi do očí vytryskly slzy, a věděl jsem, že tou­žím jen po tom, abych uslyšel jeho důvěrně známý hlas.</p>

<p>„Verity?" zeptal jsem se ochraptěle. Moje duše se pnula směrem k němu, slovem, Moudrostí a Uměním jsem hledal svého krále. Nenašel jsem ho. Položil jsem dlaně na jeho studené plece, přitiskl k té tvrdé formě čelo a zapátral znovu, nedbaje žádného nebezpečí. A tehdy jsem ho ucítil, ale byl to jen vzdálený a slabý záblesk toho, čím kdysi býval. Jako by člověk tvrdil, že se dotýká slunce, když nabírá dlaní kropenaté světlo v lese. „Verity, prosím," žadonil jsem a zapát­ral jsem ještě jednou s vypětím veškerého Umění, které jsem v sobě měl.</p>

<p>Když jsem přišel k sobě, ležel jsem zhroucený vedle dra­ka. Nighteyes se nehnul z místa, kde předtím zaujal hlídku. „Je pryč," pověděl jsem mu zbytečně, bezdůvodně. „Verity je pryč."</p>

<p>Pak jsem sklonil hlavu ke kolenům a rozplakal se, bědu­je pro svého krále, jako jsem nikdy nebědoval, ani v ten den, kdy jeho tělo zmizelo v dračí formě.</p>

<p>Odmlčel jsem se, abych si odkašlal. Napil jsem se trochu šaškovy brandy. Odložil jsem pohárek a zjistil, že šašek se na mě dívá. Přisunul se mezitím blíž, aby má ochraptělá slo­va slyšel, a světlo z ohně mu zlatilo kůži, nedokázalo však odhalit, co se skrývá za jeho očima.</p>

<p>„Myslím, že teprve tehdy jsem vzal plně na vědomí, že z mého starého života nezbylo nic než popel. Kdyby byl Ve­rity zůstal v nějaké formě, ke které bych měl přístup, kdy­by byl stále existoval, aby mi dělal partnera v Umění, pak si myslím, že některá má část by chtěla zůstat FitzChivalrym Farseerem. Ale to se nestalo. Konec mého krále byl i mým koncem. Když jsem vstal a vykročil pryč z Kamenné zahra­dy, věděl jsem, že teď mám doopravdy to, po čem jsem ce­lé ty roky toužil: šanci definovat sám sebe a čas na to, abych si žil svůj život tak, jak se rozhodnu. Od té doby až do ny­nějška konám všechna rozhodnutí sám za sebe."</p>

<p><emphasis>Skoro, </emphasis>posmíval se mi vlk. Ignoroval jsem ho a mluvil dá­le k šaškovi: „Před odchodem z Hor jsem se zastavil ještě na jednom místě. Myslím, že si na ně vzpomeneš. U toho pilí­ře, kde jsem byl svědkem tvé proměny."</p>

<p>Mlčky přikývl a já pokračoval.</p>

<p>Když jsme došli k místu na křižovatce, kde stál vysoký kámen Umění, zastavil jsem, sváděn pokušením. Zaplavily mne vzpomínky. Když jsem sem přišel poprvé, šla se mou Starling a Kettle spolu s šaškem a královnou Kettricken; pát­rali jsme po králi Veritym. Tady jsme se zastavili a já v jed­nom záblesku bdělého snu spatřil, jak zelený les nahradi­lo hemžící se tržiště. Tam, kde na vrcholu kamenného pilíře trůnil šašek, pojednou stála žena, a ta měla jako on bílou ků­ži a skoro bezbarvé oči. Tam v tom jiném čase a prostoru měla na hlavě korunku, dřevěný kroužek vyřezaný ve tvaru kohoutích hlav po obvodu a zdobený ocasními pery. A po­dobně jako šašek i ona svými šaškárnami poutala pozornost davu. To všechno jsem zřel v jediném okamžiku, jako bych letmo pohlédl nějakým oknem do jiného světa. A pak, jako když mrkne okem, se to všechno zase vrátilo zpátky a já vi­děl ohromeného šaška, jak se kácí ze svého nejistého pose­du. Přesto jsem měl dojem, že i on se mnou sdílel tu krátkou vizi jiného času a jiného lidu.</p>

<p>A právě záhada toho okamžiku mě přitáhla zpátky na ono místo. Černý monolit tam stál uprostřed kruhu z kamenů, odolný proti mechu i lišejníkům, a do jeho stěn byly vy­ryté znaky, zvoucí mne na cestu do neznámých míst. Teď už jsem věděl, k čemu ten kámen je, což jsem ovšem nevěděl, když jsem na jednu z těchto bran Umění poprvé narazil. Po­malu jsem ho obešel. Poznal jsem symbol, který by mě pře­nesl zpátky ke kamennému lomu. A další, tím jsem si byl takřka jist, by mě transponoval do opuštěného města Elderlingů. Bezděčně jsem pozvedl prst, chystaje se obtáhnout tvar runy v kameni.</p>

<p>Navzdory své velikosti se Nighteyes umí pohybovat hbi­tě a takřka nehlučně. Skočil mezi mne a obelisk a sevřel mé zápěstí do čelistí. Spadl jsem spolu s ním, aby se mi svými zuby nezaryl do masa. Skončili jsme na zemi, já vleže na zá­dech. On stál vedle mne, ne úplně nade mnou, a stále mi dr­žel ruku v čelistech. <emphasis>To ne</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>děláš.</emphasis></p>

<p>„Já neměl v úmyslu kámen použít. Jen jsem se ho chtěl dotknout."</p>

<p><emphasis>Té věci se nedá věřit. Já byl uvnitř té temnoty </emphasis>v <emphasis>kameni. </emphasis><emphasis>Mám-li tě tam násl</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>dovat znovu, půjde-li ti o život, pak víš, že půjdu. Ale nechtěj po mně, abych tam za tebou šel ze štěněčí zvědavosti.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nevadilo by ti, kdybych se na chvíli vypravil do toho měs</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ta samotný?</emphasis></p>

<p><emphasis>Samotný? Přece víš, že pro žádného z nás pojem „samot</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ný" ve skutečnosti ne</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>xist</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>je.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já tě taky nechal jít samotného na zkušenou k vlčí smeč</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ce.</emphasis></p>

<p><emphasis>To není totéž a ty to víš.</emphasis></p>

<p>Měl pravdu. Pustil mi zápěstí a já vstal a oprášil se. Už jsme o tom nemluvili. To je na Moudrosti jedna z nejlepších věcí. Není absolutně třeba vést dlouhé a úmorně vyčerpáva­jící debaty, abychom měli jistotu, že jeden druhému rozumíme. Kdysi, už před léty, mě Nighteyes opustil, aby žil u své­ho druhu. Když se vrátil, dal mi beze slov na vědomí, že pat­ří více ke mně než k nim. V následujících letech jsme se ješ­tě více sblížili. Jak mi jednou zdůraznil, já už nebyl úplně člověkem a on nebyl úplně vlkem. Ani jsme nebyli skuteč­ně oddělené entity. Nebylo to tak, že by on moje rozhodnu­tí anuloval. Spíše to připomínalo rozhovor se sebou samým ohledně moudrosti nějakého počínání. Ale při té krátké kon­frontaci jsme byli oba postaveni tváří v tvář tomu, co jsme předtím odmítali vzít v úvahu. „Naše pouto bylo stále hlubší a složitější. Žádný z nás pořádně nevěděl, co s tím."</p>

<p>Vlk pozvedl hlavu. Z hloubi svých očí se zadíval do mých očí. Svěřil jsem se mu se svou pochybností, ale rozhodnutí ponechal na mně.</p>

<p>Měl bych šaškovi vykládat, kam jsme šli potom a čemu všemu jsme se naučili? Byla má zkušenost s lidmi ze Staré krve, mezi nimiž jsme žili, natolik mou, abych se o ni podě­lil? Na tajemstvích, jež jsem střežil, záviselo mnoho životů. Já sám bych klidně a s důvěrou svěřil celou svoji existenci do šaškových rukou. Měl jsem však právo dělit se o tajemství, jež nebyla výlučně mými tajemstvími?</p>

<p>Nevím, jak si šašek mé váhání vyložil. Myslím, že za tím viděl něco jiného než mou vlastní nerozhodnost.</p>

<p>„Máš pravdu," prohlásil znenadání. Pozvedl pohárek do výše a vypil zbytek brandy. Postavil ho rázně na podlahu, pak ladně zatočil ve vzduchu rukou, aby ten pohyb vzápětí zastavil vztyčením svého štíhlého ukazováku; to gesto jsem odedávna znal. <emphasis>Počkej, </emphasis>přikazoval mi.</p>

<p>Jako by byl vytažen vzhůru na provázcích v ruce loutká­ře, zvedl se ladně na nohy. Místnost byla ponořená do tmy, avšak on neomylně přešel ke svému ranci. Slyšel jsem, jak se v něm přehrabuje. Chvíli nato se vrátil k ohni s plátěným sáčkem. Sedl si těsně vedle mne, jako by se mi chystal vy­jevit tajemství příliš intimní na to, aby je slyšela i tma. Sá­ček v jeho klíně byl ošoupaný a potřísněný. Jedním trhnutím ho rozvázal a vytáhl z něj cosi, co bylo zabalené do překrás­né látky. Když se ji jal rozbalovat, tajil se mi dech. Nikdy předtím jsem neviděl tak poddajnou tkaninu ani tak složitý motiv vyvedený v tak zářivých barvách. Rudá plála a žlutá se třpytila i v tlumeném světle dohasínajícího ohně. S tako­vou textilií by si mohl koupit přízeň jakéhokoli lorda.</p>

<p>Ale tuhle nádhernou látku mi ukázat nechtěl. Rozmotá­val ji dál a dál, nedbaje toho, že se ta skvostná látka povalu­je na podlaze vedle něj. Naklonil jsem se blíž, zadržuje dech, abych se podíval, oč větší div mi ještě odhalí. Poslední zá­hyb sklouzl ze stolu na zem. Naklonil jsem se ještě blíž, do­čista zmatený, abych se přesvědčil, že vidím to, co vidím.</p>

<p>„Myslím, že se mi o tom zdálo," řekl jsem posléze.</p>

<p>„Tobě. Nám oběma."</p>

<p>Dřevěná korunka v jeho rukou vypadala léty opotřebená. Zářivá pera byla pryč, stejně jako barvy, které na ní kdysi zářily. Byla to prostá věc vyřezaná ze dřeva, umně zhotove­ná, ale ve své kráse strohá.</p>

<p>„Ty sis ji nechal udělat?" odtušil jsem.</p>

<p>„Našel jsem ji," opáčil. Nadechl se a pak roztřeseným hla­sem řekl: „Či snad ona si našla mne."</p>

<p>Čekal jsem, až mi poví víc, ale on už nic dalšího neřekl. Natáhl jsem ruku, abych se korunky dotkl, ale on nepatrně ucukl, jako by šiji chtěl ponechat sám pro sebe. Vzápětí se obměkčil a podal mi ji. Když jsem ji bral do rukou, uvědo­mil jsem si, že tímhle aktem mi ze sebe dává mnohem víc, ba ještě víc, než když mi nabídl svého koně. Obracel jsem tu prastarou věc v rukou a zjišťoval, že v linkách vyrytých do kohoutích hlav stále utkvívají stopy zářivých barev. Dvě z hlav ještě měly mžikající drahokamové oči. Dírky po ob­vodu korunky naznačovaly, kde byla zastrčená kohoutí pe­ra. Nevěděl jsem, z jakého dřeva je vyřezaná. Byla lehká, ale pevná, a jako by mi šeptala v prstech, sykajíc svá tajemství v jazyce, který jsem neznal.</p>

<p>Podal jsem mu ji zpátky. „Nasaď si ji," pravil jsem tiše.</p>

<p>Vzal si ji zpátky. Viděl jsem, jak naprázdno polkl. „Víš to jistě?" zeptal se mě potichu. „Už jsem si ji na hlavě zkoušel, to přiznávám. Nic se nestalo. Avšak když jsme tu teď oba, Bílý prorok a Katalyzátor... Fitzi, možná že zde pokoušíme magii, které žádný z nás nerozumí. Znovu a znovu jsem pát­ral v paměti, ale v žádném z proroctví, která mě kdysi učili, jsem o téhle koruně nenašel ani zmínku. Nemám tušení, ja­ký je její význam či jestli vůbec něco znamená. Vzpomínáš, jak jsi mě zřel v té vizi; já sám na ni mám jen mlhavé vzpo­mínky, jako na motýla ve snu, příliš křehkého na to, aby se ho člověk zmocnil, ale v letu nádherného."</p>

<p>Neříkal jsem nic. Ve zlatých nikách, které byly kdysi bí­lé, držel šašek korunku před sebou. Mlčky jsme se odhodlávali, zvědavost se v nás svářila s opatrností. Ale vzhledem k tomu, kdo jsme byli, to ani nemohlo dopadnout jinak. Po tváři se mu zvolna rozlil široký úsměv. Vybavil jsem si, že takhle se usmíval oné noci, kdy přiložil své prsty napuštěné Uměním k vytesané soše Dívky-na-drakovi. Při vzpomínce na bolest, kterou jsme jí bezděčně způsobili, mě na okamžik sevřel strach. Ale ještě než jsem mohl něco říci, šašek zvedl korunu a posadil si ji na hlavu. Zatajil jsem dech.</p>

<p>Nestalo se nic.</p>

<p>Zmateně jsem na něj zíral, pociťuje úlevu i zklamání. Na okamžik mezi námi zavládlo ticho. Poté se začal chichotat. Vzápětí jsme oba propukli v smích. Napětí polevilo a my se oba smáli, až se nám po tvářích kutálely slzy. Když veselí polevilo, pohlédl jsem na šaška, který byl stále korunován dřevem, stále mým přítelem, jakým vždy byl. Utřel si z očí slzy.</p>

<p>„Poslyš, minulý měsíc můj kohout pozbyl většinu ocasní­ho peří při rvačce s lasičkou. Hap ta pera posbíral. Nezkusí­me je nastrkat do koruny?"</p>

<p>Šašek si ji sundal a s posměšnou lítostí se na ni zahleděl. „Možná zítra. A možná ti zcizím i nějaké inkousty a obno­vím ty barvy. Pamatuješ se na ně vůbec?"</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „To bych raději svěřil tobě, šašku. Vždycky jsi měl na takové věci talent."</p>

<p>V reakci na můj kompliment sklopil vážně hlavu, předstí­raje pohnutí. Škubnutím ruky sebral látku z podlahy a začal do ní korunu zase zabalovat. Z ohně v krbu už byly jen ře­řavé uhlíky, jež na nás vrhaly narudlou záři. Dlouze jsem se na něj zahleděl. V tomto světle jsem si mohl namlouvat, že jeho barva nedoznala změn, že je to pořád ten bledolící šprýmař z mého dětství, a tudíž že i já jsem stejně mladý jako on. Ohlédl se po mně, zachytil můj pohled a opětoval ho, ve tvá­ři se mu zračila zvláštní dychtivost. Ten pohled byl tak in­tenzivní, že jsem uhnul očima stranou. Chvíli nato řekl:</p>

<p>„Nuže. Po návratu z Hor jste šli...?"</p>

<p>Zvedl jsem svůj pohárek. Byl prázdný. Říkal jsem si, ko­lik jsem toho už asi vypil, a náhle mi došlo, že najeden ve­čer toho bylo ažaž. „Zítra, šašku. Až zítra. Dopřej mi noc, abych se na to vyspal a abych si promyslel, jak ti to co nej­lépe vylíčit."</p>

<p>Vtom mi zápěstí sevřela jeho dlouhoprstá ruka. Jeho do­tek byl jako vždy studený. „Jen promýšlej, Fitzi. Ale přitom nezapomínej..." Jako by mu náhle došla slova. Očima opět sklouzl a střetl se s mým pohledem. Tón jeho hlasu získal prosebný nádech: „Řekni mi vše, co můžeš, aniž bys přitížil svému svědomí. Protože já nikdy nevím, co potřebuji slyšet, dokud to neuslyším."</p>

<p>Jeho vroucí pohled mě opět vyváděl z míry. „Hádanky," ušklíbl jsem se ve snaze zlehčit to. Ale místo toho mé slovo vyznělo jako potvrzení jeho slov.</p>

<p>„Hádanky," přitakal. „Hádanky, na které jsme odpověď­mi, jenom pokud dokážeme objevit otázky." Sklopil zrak ke svému stisku na mém zápěstí a pustil mě. Pomalu vstal, lad­ný jako kočka. Protáhl se, prohnul se do sinusoidy, až to vy­padalo, že se mu vymkly kosti z kloubů a pak zase zaskoči­ly zpátky. Dobrotivě ke mně shlédl. „Běž do postele, Fitzi," pověděl mi, jako bych byl dítě. „Odpočiň si, dokud můžeš. Já potřebuji vstávat o trochu dřív a přemýšlet. Pokud to pů­jde. Ta brandy mi trochu stoupla do hlavy."</p>

<p>„Mně taky," souhlasil jsem. Podal mi ruku a já ji uchopil. S lehkostí mě vytáhl na nohy; ta síla, u tak křehce stavěné­ho člověka, mě jako vždy překvapila. Klopýtl jsem o krok stranou a strhl ho s sebou, potom mě však uchopil za loket a napřímil. „Chtěl by sis zatančit?" zažertoval jsem malátně, když mě ustálil.</p>

<p>„My už tančíme," odvětil takřka vážně. A jako by se lou­čil s taneční partnerkou, napodobil nad mou rukou zdvoři­lou úklonu, zatímco já vytáhl prsty z jeho sevření. „Nech si o mně zdát," dodal teatrálně.</p>

<p>„Dobrou noc," odvětil jsem stoicky, odmítaje chytit se mu na návnadu. Když jsem zamířil k posteli, vlk se zasténáním vstal a následoval mě. Jen zřídkakdy spal ode mne dále než na dosah mé paže. U sebe v pokoji jsem ze sebe nechal spad­nout šaty na zem, natáhl si noční košili a svalil se do poste­le. Vlk se mezitím uvelebil na podlaze vedle ní. Zavřel jsem oči a spustil ruku přes postranici, takže jsem se prsty dotý­kal srsti na jeho šíji.</p>

<p>„Pěkně se vyspi, Fitzi," popřál mi Šašek. Pootevřel jsem oči. Zaujal opět pozici v židli u skomírajícího ohně a usmál se na mě přes otevřené dveře mého pokoje. „Já budu držet hlídku," pronesl dramaticky. Potřásl jsem hlavou nad tím ne­smyslem a mávl nad ním rukou. Vzápětí se mě zmocnil spá­nek.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>7  Vlčí srdce</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Jedno z největších nedorozumění ohledně Moudrosti spočí</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vá v domnění, </emphasis><emphasis>že je</emphasis><emphasis> to moc, kterou může člověk silou uplat</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nit proti zvířeti. Takřka ve všech výstra</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ných zkazkách, kte</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ré člověk o Moudrosti slýchá, v příběhu vystupuje nějaká </emphasis><emphasis>zlá osoba, která zneužívá své moci nad zvířaty či ptáky, aby </emphasis><emphasis>mohla škodit svým li</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ským sous</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>dům. V mnoha těchto vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>právěních potká zlého magika spravedlivý osud, když proti němu jeho zvířecí sluhové povstanou a strhnou ho na svoji úroveň, čímž ho odhalí těm, kterým dosud škodil.</emphasis></p>

<p><emphasis>Skutečnost je taková, že magie Moudrosti je stejně tak do</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ménou zvířat jako lidí. Ne všichni lidé projevují schopnost utvořit s nějakým zvířetem ono zvláštní po</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>to, které je jád</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rem Moudrosti. Ani každé zvíře nemá plnou schopnost k na</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vázání tohoto pouta. Z těch tvorů, kteří tu schopnost mají, je ještě méně těch, kteří vůbec stojí o takové pouto s člověkem. Aby pouto mohlo vzniknout, musí být vzájemné a mezi part</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nery rovnocenné. V rod</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>nách, kde se dědí vlohy k Moudros</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ti, to chodí tak, že když mladý hoch či dívka dosáhne zleti</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>losti, odchází na jakousi výpravu, aby si vyhledal zvíř</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>cího druha. Nejde jen z domu, aby si vybral schopné zvíře a pak ho podrobil své vůli. Spíše se doufá v to, že dotyčný natre</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>fí na podobně zam</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>řené zvíře, ať už divoké či domácí, které </emphasis><emphasis>bude mít zájem o navázání pouta Moudro</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>ti. Stručně řeče</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>no, aby mohlo být navázáno pouto Moudrosti, zvíře musí být </emphasis><emphasis>stejně nadané jako člověk. Ačkoliv člověk může docílit jisté úrovně komunikace takřka s každým zvíř</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>tem, žádné pouto nemůže vzniknout, pokud zvíře nemá podobný talent.</emphasis></p>

<p><emphasis>Avšak v každém vztahu vždy existuje možnost zneužívání jednoho druhým. Ste</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>ně jako manžel může mlátit svoji ženu nebo může žena srážet manželovu duši jeho znevažováním, tak může člověk ovládnout i svého zvířecího partnera. Snad nejbě</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>nější formou je, že si Moudrostí nadaný člověk zvolí zvířecího partnera, když je dotyčné stvoření příliš mladé na </emphasis><emphasis>to, aby si uvědomilo význam tohoto životního rozhodnutí. </emphasis><emphasis>Řidší jsou již případy ponižování či diktátu ze strany zvířat </emphasis><emphasis>vůči jejich lidským par</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>nerům, ale ani ty nejsou neznámé. </emphasis><emphasis>Mezi lidmi ze Staré krve se vypráví známá bal</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>da o Rovin</emphasis><emphasis>gu Graysonovi, jež prý vychází ze skutečného příběhu jedno</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho člověka, který se ve své pošetilosti spojil s divokým hou</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>serem a od té doby řídil svůj život podle ročních období po vzoru svého ptáka.</emphasis></p>

<p>BADGERLOCKOVY „PŘÍBĚHY STARÉ KRVE"</p>

<p>Nadešlo ráno třetího dne šaškovy návštěvy, příliš jasné a příliš brzké. Šašek byl vzhůru dříve než já, a pokud se na něm brandy nebo naše ponocování nějak podepsaly, nedal to na sobě znát. Bylo vidět, že nás čeká horký den, a tak udr­žoval v kuchyni jen malý oheň, aby mohl dát vařit vodu na kaši. Já zatím venku vypustil slepice z kurníku a vyvedl poníka a šaškovu klisnu na rozlehlou stráň naproti moři. Poníka jsem pustil volně, ale Maltu jsem dal ke kůlu. Ta mě ob­dařila vyčítavým pohledem, ale pustila se do pastvy, jako by drnovitá tráva byla přesně to, po čem toužila. Nějakou dobu jsem tam stál a shlížel na klidné moře. Pod jasným ranním sluncem vypadalo jako vyklepaný modrý kov. Přicházel od něj slabounký vánek a čechral mi vlasy. Měl jsem pocit, ja­ko by na mě zezadu kdosi promluvil a já jeho slova zopako­val: „Je čas na změnu."</p>

<p><emphasis>Měnící se čas, </emphasis>zopakoval vlk v odpověď. A přestože to neřekl přesně jako já, znělo to pravdivěji. Protáhl jsem se, zakroužil rameny a nechal mořskou brízu, ať odvane mou bolest hlavy. Pohlédl jsem na své ruce natažené před sebou a pak jsem na ně zůstal civět. Byly to ruce farmáře, robust­ní a mozolnaté, tmavě potřísněné od hlíny a ošlehané poča­sím. Poškrábal jsem se na štětinaté tváři; už několik dní jsem se neobtěžoval s holením. Oděv jsem měl čistý a ucházející, ale podobně jako mé ruce byl potřísněný vlivem každoden­ní práce, a navíc zalátaný. Všechno, co se mi ještě před chví­lí jevilo jako utěšené a usedlé, se pojednou zdálo být pře­strojením, kostýmem, který jsem si oblékl proto, aby mne chránil během klidných let odpočinku. Pojednou jsem za­toužil prolomit se ze svého života a stát se nikoli Fitzem, ja­ký byl, ale Fitzem, jaký mohl být, kdyby nebyl zemřel pro svět. Projel mnou podivný záchvěv. Pojednou se mi vybavi­lo jedno letní ráno z mého dětství, kdy jsem sledoval motý­la, kterak sebou škube a dere se ven z kukly. Cítil to také tak? Jako by se ona průsvitnost a tuhost, jež ho až dosud ha­lily a chránily, pojednou staly příliš svazující a nesnesitelné?</p>

<p>Zhluboka jsem nasál a zadržel dech, potom jsem zase vy­dechl. Očekával jsem, že má náhlá nespokojenost s výdechem <emphasis>zmizí, </emphasis>a většina také ano. Ale ne všechna. Čas změn, povídal vlk. „Nuže. V co se tedy proměníme?"</p>

<p><emphasis>Ty? Já nevím. Pouze vím, že ty se měníváš, a občas mě to </emphasis><emphasis>děsí. A co se týče mne, ta změna je prostá. Stárnu.</emphasis></p>

<p>Ohlédl jsem se za sebe po vlkovi. „Já rovněž," zdůraznil jsem.</p>

<p><emphasis>Ne. Ty ne. Narůstá ti věk, ale nestárneš tak, jako stárnu já. </emphasis><emphasis>Tohle je pravda a my oba to víme.</emphasis></p>

<p>Nemělo smysl to popírat. „A co?" vyzval jsem ho, mas­kuje silácky svůj náhlý neklid.</p>

<p><emphasis>Takže se nám blíží čas rozhodnutí. A mělo by to být něco, </emphasis><emphasis>pro co se rozhodn</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>me, a ne něco, co se nám přihodí. Mys</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lím, že bys měl šaškovi říci o době, kterou jsme strávili me</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zi lidmi ze Staré krve. Ne proto, že by za nás rozhodl nebo </emphasis><emphasis>mohl ro</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>hodnout, ale proto, že nám to oběma myslí lépe, </emphasis><emphasis>když se s ním podělíme o své myšlenky.</emphasis></p>

<p>Tohle byla ze strany vlka pečlivě strukturovaná myšlen­ka, skoro až příliš lidská úvaha na to, že ji pronesla ta moje část, která běhala po čtyřech. Tu jsem poklekl vedle něho a zeširoka ho objal okolo krku. Pevně jsem ho k sobě přitis­kl, náhle zděšený, aniž bych si důvod troufl pojmenovat; ja­ko bych ho mohl vtáhnout k sobě do hrudi a tam ho navždy zadržet. Chvíli to snášel, pak stáhl hlavu dolů a ucukl. Od­skočil ode mě, pak se zastavil. Celý se otřepal, aby si urov­nal pomuchlanou srst, načež se zahleděl na moře, jako by zkoumal nový lovecký terén. Nadechl jsem se a řekl: „Po­vím mu to. Dnes večer."</p>

<p>Ohlédl se po mně, čumák nízko nad zemí a uši našpicované kupředu. Oči mu svítily. Tančil v nich záblesk jeho sta­ré nezbednosti. <emphasis>Já vím, že to uděláš, bratří</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ku. Neboj se.</emphasis></p>

<p>Ladným skokem, který odporoval jeho věku, se ode mne vrhl pryč a jako šedá šmouha náhle zmizel v zakrslém porostu a mezi chomáči trávy mírného svahu kopce. Očima jsem ho nemohl objevit, jak byl chytrý, ale mé srdce šlo s ním ja­ko vždycky. Mé srdce, říkal jsem si, ho vždycky dokáže na­jít, vždycky nalezne místo, kde jsme pořád v kontaktu a na­vzájem prolnutí. Vyslal jsem tu myšlenku za ním, ale on na ni neodpověděl.</p>

<p>Vrátil jsem se do chalupy. V kurníku jsem posbíral vej­ce a zanesl je dovnitř. Šašek vejce uvařil nad žhoucími uhlí­ky, zatímco já přichystal čaj. Bylo krásné modré ráno, a tak jsme si vzali jídlo ven na verandu a tam se pustili do snída­ně. Vítr jdoucí od vody se až do mého malého údolí nedo­stal. Listy na stromech visely bez hnutí. Jen slepice na dvor­ku kdákaly a hrabaly se v prašné zemi. Neuvědomil jsem si, jak dlouho mlčím, dokud mě z mého zadumání nevytrhl ša­šek. „Je tu krásně," poznamenal a rozmáchl se lžící po okol­ních lesích. „Ten potok, ten les a ty útesy s pláží nedaleko. Je mi jasné, proč to máš radši než Buckkeep."</p>

<p>Vždycky měl talent na to, aby obrátil mé myšlenky vzhů­ru nohama. „Nejsem si jist, jestli to mám radši," odvětil jsem rozvláčně. „Nikdy mě nenapadlo ta dvě místa porovnávat a pak se rozhodovat, kde budu žít. Když jsem tu poprvé pře-zimoval, bylo to proto, že nás zaskočila zlá bouře a my jsme hledali úkryt pod stromy, až jsme našli starou vozovou ces­tu. Zavedla nás ke staré opuštěné chýši — tady k této - a my jsme vešli dovnitř." Pokrčil jsem ramenem. „Od té doby jsme pořád tady."</p>

<p>Natočil hlavu úkosem a zahleděl se na mě. „Takže. Měl jsi na výběr z celého světa, ale ty sis nevybral vůbec. Prostě ses jednoho dne přestal toulat."</p>

<p>„Asi tak." Málem jsem zadržel další slova, která mi přišla na rty, protože zdánlivě neměla nic společného s naším té­matem. „Na cestě odsud leží Forge."</p>

<p>„A to tě sem táhlo?"</p>

<p>„To si nemyslím. Vrátil jsem se tam, abych si prohlédl rui­ny a trochu zavzpomínal. Teď tam nikdo nežije. Na místě, ja­ko je tamto, by lidé zpravidla odklízeli ruiny. Ve Forge ne."</p>

<p>„K tomu místu se druží příliš mnoho špatných vzpomí­nek," potvrdil šašek. „Forge bylo jenom začátek, ale lidé si ho pamatují nejvíc, a tak podle něho pojmenovali pohromu, která následovala. Říkám si, kolik asi lidí bylo celkem vy­kováno?"</p>

<p>Neklidně jsem poposedl, potom jsem vstal, abych od šaš­ka převzal prázdné nádobí. Ještě i teď jsem na ty dny nerad vzpomínal. Po celé roky podnikaly Rudé lodě nájezdy na naše břehy a kradly naše bohatství. Ale když začaly krást na­šim lidem lidskost, tehdy jsme proti nim v mohutném hně­vu povstali. Nájezdníci s tím zlem začali ve Forge; unesli li­di z vesnice a vrátili je příbuzným jako monstra. Kdysi jsem měl úkol vykované stopovat a zabíjet; byla to jedna z mno­ha tichých, špinavých prací vraha v královských službách. Ale to už je přece dávno, řekl jsem si. Ten Fitz již neexistu­je. „Je to už dávno," připomněl jsem šaškovi. „Teď už je to všechno pryč."</p>

<p>„To tvrdí někteří. Jiní zase nesouhlasí. Někteří stále lpí na své nenávisti vůči Ostrovanům a říkají, že dokonce i draci, které jsme na ně poslali, k nim byli příliš milosrdní. Jiní sa­mozřejmě prohlašují, že tahle válka je již za námi, protože vztahy Šesti vévodství a Ostrovanů odjakživa kolísaly mezi válkou a obchodem. Cestou sem jsem v krčmě zaslechl, že královna Kettricken se snaží koupit mír a obchodní spoje­nectví s Ostrovany. Slyšel jsem lidi povídat, že chce oženit prince Dutifula s některou z ostrovanských narčesek, aby na­vrhovaný svazek zpečetila."</p>

<p>„Co je to narčeska?"</p>

<p>Pozvedl obočí. „Tuším, že něco jako princezna. Přinej­menším dcera nějakého mocného šlechtice."</p>

<p>„Aha. No co." Snažil jsem se nedat na sobě znát, jak mě ta novina znepokojila. „Nebude to poprvé, co se takovým způsobem nastolí diplomatické vztahy. Jenom uvaž, jak se Kettricken stala Verityho ženou. Účelem tohoto sňatku by­lo utužení našeho spojenectví s Horským královstvím. Ale vzešlo z toho mnohem víc než to."</p>

<p>„To tedy ano," souhlasil ochotně šašek, ale jeho neutrální odpověď mě přiměla k zamyšlení.</p>

<p>Zanesl jsem misky dovnitř a umyl je. Říkal jsem si, jak je asi princi Dutifulovi, když má být využit jako zástava k za­jištění nějaké smlouvy, ale potom jsem tu myšlenku zapudil z hlavy. Kettricken ho jistě vychovala v horském stylu, to jest ve víře, že vládce je vždycky sluhou svého lidu. Inu, Dutiful bude - poslušný[2]), jak ostatně praví jeho jméno, řekl jsem si. Nepochybně to přijme bez výhrad, stejně jako Ket­tricken přistoupila bez výhrad na smluvený sňatek s Veritym. Všiml jsem si, že sud na vodu je již skoro prázdný. Ša­šek si vždycky liboval v mytí a drhnutí a přitom spotřeboval třikrát více vody než jakýkoliv normální člověk. Vzal jsem vědra a vyšel zase ven. „Jdu pro vodu."</p>

<p>Vyskočil mrštně na nohy. „Půjdu s tebou."</p>

<p>A vykročil za mnou po stinné pěšině vedoucí k potoku a k místu, kde jsem vykopal díru a obložil ji kamenem, abych tu mohl snadněji nabírat vodu. Využil příležitosti umýt si ru­ce a zhluboka se napít studené, sladké vody. Když se narov­nal, pojednou se rozhlédl kolem. „Kde je Nighteyes?"</p>

<p>Vstal jsem, balancuje s vědry v rukou. „Rád si občas vy­razí sám. Asi šel -"</p>

<p>Vtom mnou projela bolest. Upustil jsem přetékající vědra a chytil se na okamžik za hrdlo, než jsem si uvědomil, že to není moje bolest. Šašek se střetl s mým pohledem a zlatá pleť mu přitom zesinala. Myslím, že pocítil stín mého stra­chu. Zapátral jsem po Nighteyesovi, našel ho a dal se do bě­hu.</p>

<p>Běžel jsem cestou necestou napříč lesem a zachytával se přitom o křoví, které se mi snažilo zabránit v střemhlavém trysku. Prodíral jsem se porostem bez ohledu na své obleče­ní a kůži. Vlk nemohl dýchat; jeho zmučené sípění jenom umocňovalo moje zběsilé lapání po dechu. Měl jsem co dě­lat, abych se nepodvolil panice, která ho svírala. Za běhu jsem tasil nůž, připraven utkat se s nepřítelem, který ho na­padl. Když jsem však proskočil z lesa na mýtinu nedaleko bobřího rybníka, uviděl jsem ho, jak se sám svíjí na břehu. Jednou tlapou se drápal v tlamě; čelisti měl doširoka roze­vřené. Na oblázkovém břehu vedle něj ležela půlka velké ry­by. Trhavě couval v kruzích nazad a třepal hlavou ze strany na stranu, jak se snažil zbavit toho, co ho dusilo.</p>

<p>Vrhl jsem se na kolena vedle něj. „Nebraň se mi!" zaprosil jsem ho, ale myslím, že mne nemohl poslechnout. Jeho myšlenky prostoupila rudá clona paniky. Pokusil jsem se ho jednou rukou obejmout a zklidnit, jenomže on se ode mne odmrštil stranou. Divoce zatřepal hlavou, ale nebyl schopen uvolnit si hrdlo. Vrhl jsem se na něho a srazil ho k zemi. Přistál jsem mu na žebrech a bezděčně mu tím zachránil ži­vot. Tlak mého těla na jeho hrudníku způsobil, že ryba uvíz­lá v hrdle mu vyskočila zpátky do mordy. Bez ohledu na zu­by jsem mu hmátl do tlamy a vyrval ji ven. Odhodil jsem ji pryč. Ucítil jsem, jak zalapal po dechu. Nadzvedl jsem své tělo z jeho těla. On se potácivě zvedl na nohy. Cítil jsem, že nemá sílu stát.</p>

<p>„Dusil se rybou!" zvolal jsem roztřeseně. „To jsem mohl tušit! To tě snad už odnaučí tomu lačnému hltání."</p>

<p>Teď jsem se nadechl i já a pocítil nevýslovnou úlevu. Tr­vala však krátce. Vlk vstal, udělal dva nemotorné kroky a pak se náhle zhroutil na zem. Už se nedusil, ale uvnitř zakoušel hroznou bolest.</p>

<p>„Copak je? Co to s ním je?" optal se za mými zády šašek. Vůbec jsem nevěděl, že vyrazil za mnou. Teď jsem na něho neměl čas. Přištrachal jsem se ke svému druhovi. Bázlivě jsem na něj položil ruku a vzápětí ucítil, jak ten dotek umoc­nil naše pouto. Svírala ho bolest, hlodající hluboko v hrudi. Tak moc trpěl, že stěží mohl dýchat. V uších se mu hlasitě ozýval nepravidelný puls. Skrz pootevřená víčka bylo vidět, že má oči v sloup. Jazyk mu bezvládně visel z úst.</p>

<p>„Nighteyesi! Bratře můj!" vykřikl jsem, ale věděl jsem, že mě sotva slyší. Zapátral jsem jeho směrem, nabídl mu svou sílu, a zažil jsem něco neuvěřitelného. Unikl mi. Stáhl se pře­de mnou, a jak mu to jen slabost dovolila, odmítl pouto, kte­ré nás k sobě tak dlouho vázalo. Zatímco přede mnou skrý­val své myšlenky, cítil jsem, že mi uklouzává do jakési šedi, kterou nejsem s to proniknout.</p>

<p>Bylo to nesnesitelné.</p>

<p>„Ne!" zařval jsem a vrhl své vědomí za ním. Když jsem tu šeď nedokázal přimět, aby se podvolila mé Moudrosti, vtrhl jsem do ní se svým Uměním, bezhlavě a instinktivně, s vypětím všech svých magických sil, jen abych ho nahma­tal. A opravdu jsem vlka našel. Náhle jsem byl s ním, mé vě­domí se smísilo s jeho vědomím takovým způsobem, jaký jsem předtím nepoznal. Jeho tělo bylo mým tělem.</p>

<p>Kdysi dávno, když mě zabil Regál, jsem unikl z poničené slupky svého těla a uchýlil se k Nighteyesovi. Bydlel jsem spolu s vlkem v jeho těle, vnímal jeho myšlenky a viděl svět jeho očima. Vozil jsem se s ním jako pasažér v jeho životě. Nakonec se stalo, že Burrich a Chade nás oba přivolali k mé­mu hrobu a vrátili mě do mého vlastního studeného těla.</p>

<p>Tohle nebylo stejné. Ne. Teď jsem z jeho těla udělal svo­je tělo, moje lidské vědomí přemohlo jeho vlčí bytí. Spoči­nul jsem v něm a vnutil mu vprostřed toho zběsilého zápasu klid. Ignoroval jsem jeho nechuť k tomu, co dělám - bylo to nutné, jak jsem mu pověděl. Kdybych to neudělal, zemřel by. Přestal mi klást odpor, ale nebyl to z jeho strany souhlas. Spíše jako by se s opovržením vzdal toho, co jsem mu vzal. S tím si budu dělat starosti později. To, že jsem ho urazil, mě znepokojovalo ze všeho nejméně. Bylo zvláštní být takhle v jeho těle, spíš jako bych si oblékl oděv jiného člověka. Byl jsem si vědom každé jeho části, od drápů až po konec oca­su. Na jazyce jsem nezvykle silně vnímal proudění vzduchu a i v tom stresu ke mně velice ostře promlouvaly okolní vů­ně. Mohl jsem cítit pach potu sebe jako Fitze ležícího poblíž a byl jsem si matně vědom šaška, který se hrbil nad tím tě­lem a třásl jím. Na to jsem teď neměl čas. Mezitím jsem ob­jevil zdroj bolesti v tomto těle. Soustředila se v mém roz­třeseném srdci. Klid, který jsem vlkovi vnutil, mu již trochu pomohl, ale onen belhavý, nestálý puls v jeho krvi svědčil zlověstně o tom, že se něco krutě porouchalo.</p>

<p>Nahlížet do sklepa je úplně jiné než vlézt dovnitř a roz­hlédnout se kolem. Je to mizerné vysvětlení, já ale neumím nabídnout lepší. Jak jsem předtím vlčí srdce vnímal, tak jsem se náhle vlčím srdcem <emphasis>stal. </emphasis>Nevěděl jsem, jak k tomu došlo; jako bych se zoufale opíral o zamčené dveře při vědomí, že má spásaje na druhé straně, a ty dveře najednou povolily. Stal jsem se jeho srdcem a znal svou funkci v tomto těle, a taky jsem věděl, že má funkce je ohrožena. Sval s věkem zeslábl a ochabl. Jakožto srdce jsem se zklidnil a chabě usiloval o stabilnější tep. Když jsem toho docílil, bolestivý tlak ustal a já se pustil do práce.</p>

<p>Nighteyes se mezitím stáhl do nějakého zasutého kouta našeho vědomí. Nechal jsem ho, ať tam trucuje, a soustředil se pouze na to, co bylo třeba udělat. K čemu bych to přirov­nal? Ke tkaní? Ke stavění cihlové zdi? Spíše to bylo jako lá­tání prošlapané paty ponožky. Měl jsem pocit, že tvořím, či spíše přetvářím to, co bylo oslabeno. Rovněž jsem věděl, že to nejsem já, Fitz, kdo to dělá, ale že spíše jako součást vl­čího těla to tělo vedu v důvěrně známém tanci. Když jsem se na ten úkol soustředil, zvládl jsem ho svižněji. To je vše, ří­kal jsem si poněkud nesvůj, ale přesto jsem cítil, že někde, někdo za to urychlení chodu těla bude muset zaplatit.</p>

<p>Když jsem měl pocit, že jsem s úkolem hotov, ustoupil jsem nazad. Již jsem nebyl „srdcem", ale s hrdostí jsem vní­mal jeho novou sílu a pravidelný tlukot. Ale s tím vědomím se dostavil také náhlý záchvěv strachu. Nebyl jsem ve svém vlastním těle; neměl jsem tušení, co se dělo s mým vlastním tělem po celou tu dobu, co jsem byl s Nighteyesem. Neměl jsem ponětí o tom, kolik času mezitím uběhlo. Ve zmatku jsem zapátral po Nighteyesovi, ale ten se ode mě držel stra­nou.</p>

<p><emphasis>Udělal jsem to, jen abych ti pomohl, </emphasis>ohradil jsem se.</p>

<p>Dále zachovával mlčení. Nedokázal jsem jasně číst jeho myšlenky, ale jeho emoce byly nasnadě. Byl uražený a do­tčený, jak jsem to u něj ještě neviděl.</p>

<p><emphasis>No tak dobře, </emphasis>řekl jsem mu ledovým hlasem. <emphasis>Ať je tedy po tvém. </emphasis>A zlostně jsem se stáhl.</p>

<p>Nebo alespoň jsem se pokusil stáhnout. Všechno bylo na­jednou velmi zmatené. Věděl jsem, že musím někam jít, ale pojmy „někam" a ,jít" jaksi nebyly moc příhodné. Trochu mi to připomnělo pocit, když je nepřipravený člověk zaskočen v prudkém přívalu Umění. Tato magická řeka umí roz­cupovat nezkušeného praktikanta na cucky, dokáže člověka rozvinout napříč vodami vědomí, až mu nezůstane žádné se­bevědomí. Co jsem zažíval nyní, se lišilo v tom, že jsem se necítil rozprostřený a cupovaný, ale spíše zachycený v blu­dišti sebe sama, poskakující v proudu bez možnosti ukotve­ní -jedině v Nighteyesově těle. Mohl jsem slyšet šaška, jak volá mé jméno, ale to mi k ničemu nebylo, protože jsem sly­šel jeho hlas Nighteyesovýma ušima.</p>

<p><emphasis>Vidíš, </emphasis>poznamenal vlk žalostně. <emphasis>Vidíš, co jsi nám způso</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bil? Já se tě snažil v</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>rovat, snažil jsem se udržet tě venku.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já to dokážu napravit, </emphasis>ujistil jsem ho prudce. Oba jsme vě­děli, že to ode mne není ani tak lež jako spíš zběsilá snaha, aby ta myšlenka byla pravdivá.</p>

<p>Oddělil jsem se od jeho těla. Vzdal jsem se jeho vjemů, odmítl jeho hmat, zrak a sluch, odmítl příchuť prachu na ja­zyce a vůni svého poblíž ležícího těla. Oderval jsem své vě­domí od jeho vědomí, ale pak jsem tam zůstal viset. Nevě­děl jsem, jak se vrátit zpátky do vlastního těla.</p>

<p>Pak jsem něco ucítil, slabounký záškub, slabší, než kdyby mi někdo vytrhl vlákno z košile. Hmátlo to po mně, přilez­lo to ke mně z mého vlastního těla. Zachytit se toho bylo ja­ko uchopit sluneční paprsek. Divoce jsem se zmítal, abych to zachytil, ale pak jsem se zase svezl do svého beztvarého já s pocitem, že svou snahou uchopit to jsem ten chabý sig­nál pouze rozptýlil. Držel jsem své vědomí v klidu, soustře­děné do co nejmenšího bodu, a čekal jsem, jako když kočka číhá u myší díry. To škubání přišlo znovu, slabounké jako měsíční světlo prosvítající skrz listy. Vší silou jsem se nutil k nehybnosti, k zachování klidu, aby si mě to mohlo najít sa­mo. A potom, jako jemné zlaté vlákno, se mě to konečně do­tklo. Osahalo si mě, a když si mnou bylo jisto, chňaplo po mně a nejistě mě táhlo dovnitř sebe sama Ten tah byl inten­zivní, ale přesto neměl větší sílu než vlas. Nemohl jsem dě­lat nic, abych tomu pomohl, aniž bych to zničil. Místo toho jsem tam musel pasivně viset a strachovat se, že se ten kon­takt přeruší, zatímco mě to rozkolísaně táhlo pryč od vlka k sobě samému Táhlo mě to čím dál rychleji, až jsem se na­jednou mohl pohybovat o vlastní vůli.</p>

<p>A to už jsem poznával neohrabanou formu svého vlastní­ho těla. Vlil jsem se do sebe, zděšen tím, jak studená a ztuh­lá se mezitím stala fyzická schrána mé duše. Oči jsem měl lepkavé a suché od toho, jak byly dlouho a bez mrknutí ote­vřené. Zpočátku jsem nic neviděl. Nemohl jsem ani mluvit, protože ústa a hrdlo jsem měl rovněž vyschlé. Zkoušel jsem se na zemi převalit, ale svaly jsem měl křečovitě ztuhlé a ne-poddajné. Mohl jsem se jenom chabě svíjet. Ale i ta bolest byla požehnáním, neboť byla moje, byl to pocit mého vlast­ního těla napojeného na mou vlastní mysl. Ochraptěle jsem zaskuhral úlevou</p>

<p>Šašek mi lil z dlaní vodu na slepené rty a posléze i do kr­ku. Vrátil se mi zrak, zprvu zastřený, ale přesto jsem poznal, že slunce už je hodně za zenitem Bylo odpoledne a já strá­vil několik hodin mimo svoje tělo Po nějaké době jsem se mohl posadit. Okamžitě jsem zapátral po Nighteyesovi Le­žel nehybně natažený vedle mne Nespal. Byl v hlubším bez­vědomí než já Když jsem se ho dotkl, zaregistroval jsem ho jako malé smítko vědomí, hluboko pohřbené Nahmatal jsem jeho stabilní puls a ihned jsem pocítil zadostiučinění V du­chu jsem do něj dloubl</p>

<p><emphasis>Běž pryč! </emphasis>Stále se na mne hněval To mi nemohlo vadit Plíce mu pracovaly, srdce ustáleně tlouklo Jakkoli byl vy­čerpaný, jakkoli byl dezorientovaný, přesto mi to stálo za to, pokud byl zachráněn jeho život.</p>

<p>O chvíli později jsem lokalizoval šaška. Klečel vedle mne a rukou mě držel okolo ramen. Předtím jsem si nebyl vědom toho, že mě podpírá Zhoupl jsem hlavu a pohlédl na něj. Tvář měl propadlou únavou, čelo zvrásněné bolestí, avšak přesto se mu podařilo vyloudit na tváři nesouměrný úsměv. „Nevěděl jsem, jestli to dokážu. Ale byla to jediná věc, kte­rou mě napadlo vyzkoušet."</p>

<p>Po chvíli mi jeho slova dala smysl. Pohlédl jsem na své zápěstí. Byly tam obnovené otisky prstů. Ne tak stříbrné, ja­ko byly tehdy, když se mě poprvé dotkl Uměním, ale ta šeď měla tmavší odstín než po nějakou dobu mezitím. Nit vědo­mí, která nás k sobě pojila, byla zas o jedno vlákno silnější Byl jsem zděšen tím, co udělal.</p>

<p>„No to ti tedy děkuji," řekl jsem nevděčně Cítil jsem se pokořený. Příčilo se mi, že se mě takovým způsobem dotkl, aniž bych souhlasil. Bylo to dětinské, jenže já neměl sílu se přes to přenést.</p>

<p>Nahlas se mi zasmál, ale já v tom smíchu postřehl náznak hysterie. „Nemyslel jsem si, že se ti to bude líbit. Ale přesto jsem si nemohl pomoci, drahý příteli. Musel jsem to udělat" Rozechvěle se nadechl Hlas měl tišší, když dodal. „A tak už to znovu začíná. Jsem u tebe stěží dva dny a již po tobě sáh­ne osud. Budeme za to vždycky takhle platit? Musím s tebou vždycky houpat jako s návnadou nad chřtánem smrti, abych tento svět svedl do lepšího kursu?" Jeho stisk na mém zápěs­tí zesílil. „Ach, Fitzi Jak mi můžeš pořád odpouštět to, co ti dělám?"</p>

<p>Nemohl jsem mu to odpustit. Ani jsem to neřekl Pohlédl jsem stranou „Potřebuji chvíli pro sebe Prosím "</p>

<p>Má slova se střetla s bublinou mlčení Pak řekl „Samo­zřejmě." Nechal svou ruku sklouznout z mých ramen a prud­ce ode mne odstoupil Byla to pro mě úleva Jeho dotek jen umocňoval pouto Umění mezi námi. Připadal jsem si zra­nitelný. On sice nevěděl, jak ten most využít a vyplenit mi mysl, jenže to mi na strachu nikterak neubralo. Nůž u krku znamenal hrozbu, i kdyby ho tam ta ruka držela s nejlepšími úmysly.</p>

<p>Snažil jsem se ignorovat druhou stranu mince. Šašek ne­měl ponětí, jak je teď vůči mně otevřený. To vědomí mi ne­dávalo klid, pokoušelo mě, abych s ním zkusil navázat plněj­ší spojení. Stačilo by ho jen vyzvat, ať mi opět přiloží prsty na zápěstí. Věděl jsem, co bych tím dotekem mohl způsobit. Mohl bych ho zneužít a vtrhnout do jeho nitra, poznat všech­na jeho tajemství, vzít si všechnu jeho sílu. Mohl bych z je­ho těla udělat prodloužení svého těla, využít jeho život a je­ho dny ke svému účelu.</p>

<p>Bylo ostudné pociťovat takový hlad. Viděl jsem již, co se stalo s těmi, kteří mu podlehli. Jak bych mu mohl odpustit, že díky němu ho teď cítím také?</p>

<p>Hlava mi třeštila dobře známou bolestí způsobenou Umě­ním, zatímco tělo mě bolelo jako po boji. Cítil jsem se vůči světu bolestivě obnažený a i jeho přátelský dotek mě rozdíral do krve. Vyštrachal jsem se na nohy a odklopýtal k vodě. Zkoušel jsem si kleknout vedle potoka, ale bylo snazší leh­nout si na břicho a nasát vodu vyprahlými ústy. Jakmile jsem ukojil žízeň, opláchl jsem si tvář. Drhnul jsem si tvář a vlasy vodou a pak šiji kotníky prstů vetřel do očí, až se mi spus­tily slzy. Vlhko mi udělalo dobře a mé vidění se vyjasnilo.</p>

<p>Pohlédl jsem na ochablé tělo svého vlka a potom na šaš­ka. Stál tam nepatrný a schoulený v ramenou, ústa pevně se-špulená. Ranil jsem ho. Teď jsem toho litoval. Měl přece na mysli jenom mé dobro. Ovšem ta zatvrzelá část mé osoby se neustále příčila tomu, co udělal. Hledal jsem v duchu nějaké ospravedlnění, proč na té pitomosti lpím. Žádné nebylo. Ale i když občas člověk ví, že se hněvá neprávem, přesto to ne­stačí všechen hněv rozptýlit. „Už je to lepší," řekl jsem a vytřepal si vodu z vlasů, jako bych mohl přesvědčit nás oba, že jsem měl pouze žízeň. Šašek na to nic.</p>

<p>Zanesl jsem dvojitou hrst vody k vlkovi, usedl vedle něho a nechal vodu crčet na jeho stále ochablý jazyk. Po chvíli přišel trochu k sobě, tedy alespoň do té míry, že vtáhl jazyk do huby.</p>

<p>Učinil jsem další snahu usmířit si šaška. „Vím, žes udělal maximum pro to, abys mi zachránil život. Děkuji ti."</p>

<p><emphasis>Zachránil životy nám oběma. Ušetřil nás toho, abychom </emphasis><emphasis>žili dál způsobem, kt</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>rý by nás oba zničil. </emphasis>Vlk přitom ani ne­otevřel oči, ale jeho myšlenka se nesla na vlně zlosti.</p>

<p><emphasis>Avšak to, co udělal </emphasis>—</p>

<p><emphasis>Oč je to horší než to, cos udělal ty mně?</emphasis></p>

<p>Na to jsem neměl odpověď. Nemohl jsem přece litovat to­ho, že jsem ho udržel naživu. Ale přesto —</p>

<p>Bylo snazší mluvit na šaška než rozvádět tu myšlenku do konce. „Zachránil jsi životy nám oběma. Já se... kamsi vy­dal, šel jsem do nitra Nighteyese. Za pomoci Umění, řekl bych." Vtom má slova přerušil záblesk čistý jako vhled. Ne­říkal mi snad Chade, že Umění lze použít i k léčení? Zachvěl jsem se. Představoval jsem si, že se s vlkem podělím o svo­ji sílu, jenomže to, co jsem udělal - raději jsem tu myšlenku zapudil z hlavy. „Musel jsem se pokusit zachránit ho. A... opravdu jsem mu pomohl. Ale pak jsem z něj nemohl najít cestu ven. Kdybys mě nebyl přitáhl zpátky..." Nechal jsem ta slova vyznít do ztracena. Nedalo se žádným rychlým způ­sobem vysvětlit, z čeho nás to zachránil. Teď už jsem s jis­totou věděl, že mu povím příběh o našem pobytu mezi lidmi ze Staré krve. „Pojďme zpátky do srubu. Je tam elfi kůra na čaj. A já si potřebuji odpočinout stejně jako Nighteyes."</p>

<p>„A já taky," připustil malátně šašek.</p>

<p>Ohlédl jsem se po něm a všiml si šedivé zsinalosti na jeho únavou propadlé tváři a hlubokých linek vytlačených v jeho čele. Zaplavil mě pocit viny. Ač necvičeny a bez pomoci, ša­šek použil Umění, aby mne vtáhl zpátky do mého vlastního těla. Neměl tu magii v krvi jako třeba já; neměl k ní žádné dědičné sklony. Vše, co měl k dispozici, byly jeho prsty po­značené Uměním, dávná připomínka toho, jak se jednou ná­hodně otřel o Verityho ruce potažené Uměním. Tohle a ješ­tě chabé pouto, které jsme pak díky tomu doteku mezi sebou měli, byly jeho jediné nástroje, když riskoval život, aby mne přitáhl zpět. Nezastavil ho ani strach, ani nevědomost. Ne­znal plné nebezpečí, jež mu při tom hrozilo. Nemohl jsem ří­ci, že by jeho čin byl proto méně či více odvážný. A já udě­lal jen to, že jsem mu jej vyčetl.</p>

<p>Vzpomněl jsem si, jaké to bylo, když Verity poprvé pou­žil mou sílu, aby podpořil své vlastní Umění. Zhroutil jsem se na zem úplně vysátý. Ale šašek pořád stál, sice se mírně potácel, nicméně stál. A vůbec si nestěžoval na silnou tepavou bolest, která teď musela trýznit jeho mozek. Ne poprvé jsem užasl nad houževnatostí, jež sídlila v jeho štíhlém těle. Musel vycítit, že se na něj dívám, protože stočil svůj pohled ke mně. Pokusil jsem se o úsměv. Odpověděl mi úšklebkem.</p>

<p>Nighteyes se převalil na břicho a potom se vyštrachal na nohy. Nejistě, jako právě vržené hříbě, se připotácel k vodě a pil. Když ukojil svou žízeň, udělalo se nám oběma lépe, ale mé nohy se stále chvěly únavou.</p>

<p>„Čeká nás dlouhá cesta ke srubu," poznamenal jsem.</p>

<p>Šašek měl hlas neutrální, ale skoro normální, když se mě zeptal: „Zvládneš to?"</p>

<p>„S menší pomocí." Natáhl jsem k němu ruku a on přišel, uchopil mne za ni a vytáhl mě na nohy. Držel mne za paži a kráčel vedle mě, ale myslím si, že se o mne opíral víc než já o něho. Vlk se pomalu ploužil za námi. Zaťal jsem zuby a pevně se odhodlal, že se na něj nenapojím přes tu spojnici Umění, která teď mezi námi visela jako stříbrný řetěz. Do­kážu tomu pokušení odolat, říkal jsem si. Verity to taky do­kázal. Takže to dokážu i já.</p>

<p>Stinné ticho lesa přerušil šašek: „Zpočátku jsem myslel, že máš záchvat, jako jsi míval dřív. Jenže potom jsi tam tak nehybně ležel... Bál jsem se, že umíráš. Oči jsi měl otevřené a vytřeštěné. Nemohl jsem ti nahmatat puls. Ale tu a tam se­bou tvé tělo škublo a vždy trochu zalapalo po dechu." Odml­čel se. „Ale jinak jsi na mne naprosto nereagoval. Nenapad­lo mě nic jiného než se vrhnout za tebou."</p>

<p>Jeho slova mě zděsila. Nebyl jsem si jist, zda chci vědět, co dělalo mé tělo, když jsem byl mimo něj. „Byl to zřejmě jediný způsob, jak zachránit můj život."</p>

<p>„A můj," řekl tiše. „Neboť navzdory tomu, co nás to oba stojí, tě musím udržet při životě. Ty jsi ten klín, který mu­sím použít, Fitzi. A to mě tak mrzí, že ti to ani nemůžu vy­povědět."</p>

<p>Zatímco mluvil, otočil ke mně hlavu. Otevřený pohled je­ho zlatých očí se v tu chvíli sloučil s poutem mezi námi v jed­no zlatostříbrné vinutí. V tom okamžiku jsem poznal a hned zase zapudil pravdu, kterou jsem nechtěl znát.</p>

<p>Vlk za námi se zvolna vlekl, hlavu svěšenou.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>8 Stará krev</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>„...A věřím, že k vám psi dorazí </emphasis>v <emphasis>dobrém stavu spolu s tímto dopisem. Bude-li to jinak, prosím pošlete mi o tom vzduchem zprávu, abych vám mohl poradit, jak o n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>pečovat. Závěrem se na vás obracím s prosbou, abyste předal mé pozdravy lor</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>du Chivalrymu Farseerovi. Současně s tím mu sdělte, že hří</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bě, které mi svěřil do péče, stále strádá </emphasis>v <emphasis>důsledku náhlého odstavení od matky. Ve své povaze je náladové a nedůvěři</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vé, ale doufáme, že jemné zacházení a trpělivost </emphasis>v <emphasis>kombinaci s pevnou rukou ho z toho vyléčí. Vyznačuje se rovněž tvrdo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hlavostí, což je pro cvičitele velmi m</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>zutá věc, ale tento rys, </emphasis><emphasis>jak věřím, můžeme nalézt i v povaze jeho otce. Může to od</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>stranit disciplína </emphasis>v <emphasis>kombinaci se silou ducha. Jako vždy zů</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>stávám jeho nejpon</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>ženějším sluhu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Připojuji také přání všeho nejlepšího, adresované vaší pa</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ni a dětem, Tallmane, a těším se, až zase příště dorazíte na Buckkeep, abychom spolu v praxi realizovali naši sázku o to, </emphasis><emphasis>zda má Vixen udrží stopu déle než váš Stubtail."</emphasis></p>

<p>BURRICH, STÁJMISTR Z BUCKKEEPU</p>

<p>(Z dopisu zaslaného Tallmanovi, stájmistrovi z Withywoodsu)</p>

<p>Když jsme konečně dorazili do srubu, už se mi tmělo před očima. Svíral jsem šaškovu štíhlou paži a směroval ho ke dveřím. Šašek vyklopýtal do schodů. Vlk šel za námi. Přistr­čil jsem šaška k židli a on se na ni svezl. Nighteyes zamířil rovnou do ložnice a vylezl si na mou postel. Nějakou chvíli okatě muchlal pokrývky, potom se na ní uvelebil a poddal se povrchnímu spánku. Zapátral jsem jeho směrem, ale má Moudrost mi sdělila, že se vůči mně uzavřel. Musel jsem se spokojit s tím, že jsem se díval, jak se mu rytmicky zvedají a klesají žebra. Přiložil jsem na oheň a dal nad něj vařit vo­du. Každý krok při těch prostých úkonech ode mě vyžado­val úplné soustředění. Třeštící bolest v hlavě volala po tom, abych se rovnou na místě svalil, jenže já si to nemohl dovo­lit.</p>

<p>Šašek za stolem si zatím složil hlavu na ruce, skýtaje ob­raz utrpení. Když jsem vytáhl svoji zásobu elfí kůry, natočil hlavu bokem a sledoval mě. Při vzpomínce na tmavou, su­šenou kůru udělal kyselý obličej. „Takže máš pořád po ruce zásobu, viď?" zaskuhral.</p>

<p>„Ano, mám," připustil jsem, odměřuje dávku kůry. Začal jsem ji drtit paličkou v hmoždíři. Jakmile jsem měl trochu prášku, namočil jsem v něm prst a přiložil ho z boku na ja­zyk. Ucítil jsem, jak bolest nakrátko polevila.</p>

<p>„A užíváš ji často?"</p>

<p>„Jen když musím."</p>

<p>Zhluboka se nadechl a zase vydechl. Pak neochotně vstal a šel přichystat hrnky. Když voda vřela, připravil jsem z elfí kůry konvici silného čaje. Droga sice utiší bolest hlavy, ale zanechá člověka v nervózním neklidu a zasmušilé náladě. Slýchal jsem historky o tom, že otrokáři v Chalcedu ji dávají svým otrokům, aby jim dodali energii a zároveň podlomi­li jejich vůli k útěku. Užívání elfí kůry prý vede k závislos­ti, ovšem já to u sebe nikdy nepozoroval. Možná že nucené užívání v pravidelných dávkách může mít za následek po­třebu dalších dávek, ale já ji vždycky užíval jenom jako lék. Rovněž se říká, že elfí kůra dusí vlohy k Umění u mladých praktikantů a u starších má za následek zakrnění jejich ma­gického rozvoje. Já sám bych to bral jako požehnání, ale má zkušenost byla taková, že elfí kůra sice dokáže umrtvit vlo­hy k Umění, aniž by však zmírnila touhu po něm.</p>

<p>Jakmile se kůra vyluhovala, nalil jsem dva hrnky a osla­dil oba medem. Přemýšlel jsem, že ještě zaskočím do zahra­dy pro mátu. Zdálo se mi to však moc daleko. Postavil jsem hrnek před šaška a usedl naproti němu.</p>

<p>Pozvedl hrnek, aby si žertem připil. „Na nás: na Bílého proroka a jeho Katalyzátora."</p>

<p>Pozvedl jsem svůj hrnek. „Na šaška a na Fitze," doplnil jsem jeho slova a přiťukli jsme si.</p>

<p>Usrkl jsem. Hořkost z elfí kůry se mi rozprostřela po ce­lých ústech. Když jsem polkl, ucítil jsem, jak se mi vzápětí stáhlo hrdlo. Šašek se díval, jak piji, potom si lokl sám. Za­šklebil se, ale takřka vzápětí se vrásky na jeho čele poněkud uvolnily. Zamračil se na svůj hrnek. „Copak se z toho nedá dostat jinak?"</p>

<p>Kysele jsem se usmál. „Jednou jsem byl natolik zoufalý, že jsem kůru prostě žvýkal. Rozkousal jsem si zevnitř tváře a ústa se mi svraštila takovou trpkostí, že jsem sotva mohl pít vodu, abych se té pachuti zbavil."</p>

<p>„Ach." Přidal si do hrnku další hroudu medu, napil se a za­se se zamračil.</p>

<p>V místnosti nakrátko zavládlo ticho. Stále se mezi námi vznášel mírný neklid. Žádná omluva by ho nerozptýlila, ale vysvětlení možná ano. Ohlédl jsem se po vlkovi spícím na mé posteli. Odkašlal jsem si. „Nuže. Poté co jsme opustili Horské království, jsme putovali zpátky k hranici Bucku."</p>

<p>Šašek ke mně zvedl zrak. Jednou rukou si podepřel bradu a zadíval se na mne, věnuje mi absolutní tichou pozornost. Zatímco jsem v duchu lovil slova, čekal. Nešla mi na mysl hladce. Pomalu jsem pro něj spřádal příběh oněch dní.</p>

<p>„Cestou jsme s Nighteyesem nijak nespěchali. Putování po veliké oklice Horami a přes rozlehlé farrowské pláně nám zabralo větší část roku, než jsme se vrátili ke Crowsnecku v Buckském vévodství. Podzim již začal vysílat svá varo­vání před blížící se zimou, když jsme dorazili k nízkému srubu z klád a kamení, vestavěnému do úbočí zalesněného kopce. Jehličnaté velikány stály nedotčené podzimními vý­hrůžkami, ale mráz se již dotkl listí menších keřů a bylin, které rostly na mechovité střeše, až některé po obvodu zežloutly a jiné zrudly. Široké dveře byly v chladném odpo­ledni dokořán a z nízkého komína stoupaly k nebi vlnky tak­řka neviditelného dýmu. Nebylo zapotřebí klepat nebo volat. Lidé ze Staré krve uvnitř věděli, že tady jsme, stejně jistě, ja­ko já dokázal vycítit, že Rolf a Holly jsou ve srubu. Black Rolf stanul na prahu, viditelně vůbec nezaskočen naším pří­chodem. Stál v jeskynním přítmí svého srubu a mračil se na nás.</p>

<p>,Takže jste si konečně uvědomili, že se potřebujete naučit to, co vám mohu předat,' uvítal nás. Všude kolem se vzná­šel medvědí pach, až jsme s Nighteyesem znejistěli. Přesto jsem přikývl.</p>

<p>Rolf se hlasitě zasmál a ten úsměv na uvítanou rozčísl vedví hustý porost na jeho černé bradě. Mezitím jsem zapo­mněl, jak obrovský je to hromotluk. Vypotácel se ven a se­vřel mě v přátelském objetí, až mi málem rozdrtil žebra. Málem jsem vycítil myšlenku, kterou vyslal směrem k Hildě, medvědí samici, která byla jeho spřízněným zvířetem.</p>

<p>,Stará krev vítá Starou krev.' Ze srubu se vynořila Holly a vážně nás přivítala. Rolfova žena byla pořád tak štíhlá a tichá, jak jsem si ji pamatoval. Na zápěstí jí sedělo její zví­ře, sokol Sleet. Ten na mě upíral své bystré oko, a když se k nám Holly přiblížila, vznesl se do vzduchu. Usmála se a po­třásla nad ním hlavou, hledíc za ním, jak odlétá. Její uvítá­ní bylo zdrženlivější než Rolfovo, ale jaksi o to vroucnější. ,Vítejte u nás,' pronesla. Přitom natočila mírně hlavu a po­hlédla na nás úkosem ze svých temných očí. Tvář jí rozzá­řil letmý úsměv a ona vzápětí hlavu sklopila, aby jej skryla. Stála vedle Rolfa, stejně útlá, jako byl on rozložitý. Odhrnu­la si z tváře své krátké, hladké vlasy. ,Pojďte se dovnitř na­jíst,' pozvala nás.</p>

<p>,A potom se půjdeme projít, najdeme vám dobré místo na doupě a pustíme se do stavby,' prohlásil Rolf, otevřený a pří­mý jako vždycky. Vzhlédl přes koruny stromů k zataženému nebi. ,Zima se blíží. Bylo od vás hloupé, že jste tak dlouho otáleli.'</p>

<p>A tak jsme se prostě stali součástí lidí ze Staré krve, kte­ří žili v oblasti u Crowsnecku. Žili v lese a do města chodi­li obstarávat pouze věci, které si nemohli vyrobit sami. Svou magii před obyvateli města drželi v utajení, poněvadž být Moudrý znamenalo provaz a meč. Ani Rolf, ani Holly, ani nikdo z ostatních o sobě nemluvili jako o Moudrých. Byl to přídomek, který jim přiřkli ti, kteří obávanou zvířecí magii nenáviděli a měli z ní strach; byla to pohana, za kterou se vě­šelo. Mezi sebou o svém druhu mluvili jako o Staré krvi a li­tovali všechny děti, které se jim narodily bez schopnosti na­vázat pouto s nějakým zvířetem, stejně jako normální lidé litují ty děti, které se narodí slepé či hluché.</p>

<p>Lidí ze Staré krve tu nebylo nijak moc; ne víc než pět ro­din, které žily na rozsáhlé lesní ploše v okolí Crowsnecku. Z předchozích perzekucí se již poučili, že nemají žít příliš blízko pohromadě. Navzájem se poznali, a tím byla jejich potřeba komunity uspokojena. Rodiny ze Staré krve provo­zovaly vesměs živnosti svou podstatou ojedinělé, které jim umožňovaly žít stranou obyčejných lidí a přitom dost blíz­ko na to, aby mohli své zboží směňovat a využívat kladů města. Byli to dřevorubci, lovci kožešinové zvěře a tak po­dobně. Jedna rodina žila se svými vydrami poblíž jílového břehu a vyráběla výjimečně krásnou keramiku. Jeden stařec, jenž měl pouto s kancem, žil bohatě z peněz, které mu zá­možnější lidé z města platili za jeho lanýže, které pěstoval. Celkem vzato to byli mírumilovní lidé, kteří bez opovržení přijali své místo, které jim náleželo v přírodním světě. Ne­dalo se o nich ovšem říci, že by stejně mírumilovně smýšle­li i o lidstvu jako takovém. Z jejich strany jsem často slyšel a vyciťoval, jak neschvalují životní styl lidí, kteří žili natěsnáni ve městech a o zvířatech si mysleli, že jsou to sluhové či mazlíčci, prostě ,němé' tváře. Opovrhovali i těmi ze Sta­ré krve, kteří žili mezi obyčejnými lidmi a svoji magii si od­pírali. Často se předpokládalo, že i já z takové rodiny pochá­zím, a bylo těžké takové názory vyvrátit, aniž bych o sobě vyjevil příliš mnoho pravdy."</p>

<p>„A podařilo se ti to?" zeptal se tiše šašek.</p>

<p>Měl jsem nepříjemný pocit, že mi tu otázku klade, proto­že ví, že se mi to nepodařilo. Vzdychl jsem. „Tohle vlastně byl ten nejzrádnější terén, v jakém jsem se pohyboval. Bě­hem měsíců, které míjely, jsem si říkal, jestli jsem neudělal velkou chybu, že jsem se mezi ně vrátil. Když jsem se s ni­mi poprvé před léty setkal, Rolf a Holly již věděli, že se jme­nuji Fitz. Věděli také o mé nenávisti vůči Regaloví. Odtud byl už jen krůček k tomu, aby ve mně rozpoznali Fitze, Bastarda s Moudrostí. Věděl jsem, že Rolf si to vyvodil, protože jednoho dne se na to téma pokusil zapříst hovor. Řekl jsem mu nepokrytě, že se mýlí, že je to velká a nešťastná shoda ohledně jmen a taky spřízněného zvířete, jež mi již v životě způsobila velké problémy. Byl jsem v té věci tak neústupný, že i tato nechápavá duše si záhy uvědomila, že mě nikdy ne­přinutí doznat se k něčemu jinému. Lhal jsem a on věděl, že mu lžu, ale dal jsem mu jasně najevo, že to mezi námi musí být pokládáno za pravdu, a u toho jsme taky zůstali. Jsem si jist, že to věděla i Holly, ale nikdy o tom nemluvila. Ostatní z komunity si to podle mne nevyvodili. Představil jsem se jako Tom a tak mi taky říkali, dokonce i Holly a Rolf. Mod­lil jsem se, aby Fitz zůstal mrtvý a pohřbený."</p>

<p>„Takže to věděli," potvrdil si šašek svoje podezření. „As­poň tahle skupina věděla, že Fitz, Chivalryho bastard, neze­mřel."</p>

<p>Pokrčil jsem ramenem. Překvapilo mne, že mne ten starý přídomek pořád pálí, dokonce i z jeho úst. Byl jsem si jist, že z toho už vyrostl. Kdysi jsem o sobě smýšlel pouze jako o „bastardovi". Ale to už bylo dávno za mnou a já si uvědo­mil, že člověk je tím, koho ze sebe udělá, a ne takový, jaký se narodí. Náhle jsem si vzpomněl, jak pokoutnou čarodějni­ci zmátly mé nesourodé dlaně. Odolal jsem nutkání pohléd­nout na svoje ruce a raději jsem sobě i šaškovi dolil lektvar z elfí kůry. Potom jsem vstal a šel hledat do spíže něco, čím bych tu nepříjemnou hořkost zajedl. Uchopil jsem sandsedžskou brandy, ale potom jsem ji zase odhodlaně dal zpátky. Místo toho jsem objevil zbytek sýra, již trochu ztvrdlého, ale stále chutného, a půl bochníku chleba. Od snídaně toho rána jsme nic nejedli. Když se teď má bolest hlavy zklidňovala, přistihl jsem se, že mám ukrutný hlad. I šašek měl na něco chuť, protože zatímco já krájel skývy sýra, on řezal na tlusté plátky chleba.</p>

<p>Můj nedokončený příběh visel pořád ve vzduchu.</p>

<p>Vzdychl jsem. „S tím, co ti lidé věděli nebo nevěděli, jsem nemohl nic moc dělat, dalo se to jedině popírat. Nighteyes a já jsme se potřebovali dostat k jejich znalostem. Jenom oni nás mohli naučit to, co jsme potřebovali znát."</p>

<p>Šašek přikývl, položil si sýr na chleba a zakousl se do něj. Čekal, až budu pokračovat.</p>

<p>Šlo to ze mě jen ztuha. Nerad jsem na ten rok vzpomínal. Nicméně jsem se toho naučil hodně, a to nejen při Rolfově cílené výuce, ale prostě tím, že jsem se vystavil vlivu ko­munity Staré krve. „Rolf nebyl nejlepší z učitelů. Byl vznět­livý a netrpělivý, zvláště před podáváním jídla, pořád bručel a nikdy neměl daleko k facce a občas si svůj vztek na po­malého studenta prostě vyrval. Nemohl zkrátka pochopit, že naprosto nic nevím o způsobech a zvycích Staré krve. V je­ho očích jsem byl tuším nevychovaný jako záměrně drzý spratek. Mé ,hlasité' rozhovory na vlnách Moudrosti, které jsem vedl s Nighteyesem, mařily lov ostatních dravců spříz­něných s těmito lidmi. Neměl jsem tušení, že při změně úze­mí vlastně Moudrostí ohlašujeme svoji přítomnost. V době, kdy jsem žil na Buckkeepu, jsem se nikdy nedozvěděl, že Moudří žijí v komunitách, nemluvě o tom, že mají i vlastní zvyky."</p>

<p>„Počkat," přerušil mne šašek. „Takže ty říkáš, že lidé na­daní Moudrostí mohou navzájem sdílet své myšlenky, stej­ně jako si je lze vyměňovat prostřednictvím Umění?" Zdál se být tou představou velmi unesený.</p>

<p>„To ne," zavrtěl jsem hlavou. „Tak to není. Mohu vycítit, když někdo další s pomocí Moudrosti hovoří se spřízněným zvířetem... jsou-li při tom rozhovoru neopatrní a otevření, jako jsme bývali my s Nighteyesem. Potom si budu vědom toho, že došlo k užití Moudrosti, ačkoli nejsem účasten na myšlenkách, které sdílejí. Je to jako drnčení struny harfy." Smutně jsem se usmál. „Právě takhle nade mnou držel stráž Burrich, aby měl jistotu, že se neoddávám Moudrosti, jak­mile si uvědomil, že to dělám. Byl proti ní zaštítěn vlastní­mi zdmi. Nepoužíval ji a snažil se odstínit od zvířat, která po něm šmátrala. Díky tomu dlouhou dobu nevěděl, že Moud­rost praktikuji i já. Vztyčil kolem sebe hradby Moudrosti, po­dobně jako hradby Umění, jež mě naučil stavět Verity. Jen­že jakmile si uvědomil, že jsem nadaný Moudrostí, myslím, že je snížil, aby měl o mně přehled." Zarazil jsem se, vida šaškův zmatený pohled. „Rozumíš tomu?"</p>

<p>„Ne tak docela. Ale dost na to, abych pochopil, co tím mí­níš. Ale... takže ty můžeš zaslechnout, když něčí spřízněné zvíře s dotyčným rozmlouvá za pomoci Moudrost?"</p>

<p>Znovu jsem zavrtěl hlavou a pak se málem zasmál při po­hledu na jeho nechápavý výraz. „Mně se to jeví tak přiroze­né, těžko se to formuluje slovy." Na chvíli jsem se zamyslel. „Představ si, že ty a já mezi sebou máme osobní jazyk, kte­rému rozumíme jen my dva."</p>

<p>„Možná to tak je," pronesl s úsměvem.</p>

<p>Usilovně jsem však pokračoval: „Myšlenky, které spolu s Nighteyesem sdílíme, jsou naše myšlenky, jež jsou z vět­ší části nesrozumitelné pro někoho, kdo nás prostřednictvím Moudrosti zaslechne. Byl to vždycky náš jazyk, ale Rolf nás naučil, abychom své myšlenky konkrétně směrovali jeden ke druhému a nevysílali je nazdařbůh do celého světa. Ně­kdo další s Moudrostí nás možná vezme na vědomí, pokud se na to zaměří a zaposlouchá se, ale obecně lze říci, že se teď naše komunikace mísí s veškerým šepotem zbytku svě­ta na vlnách Moudrosti."</p>

<p>Šašek zkrabatil čelo. „Takže s tebou může mluvit pouze Nighteyes?"</p>

<p>„Nighteyes se mnou mluví nejjasněji. Občas se může stát, že nějaký tvor, jenž se mnou není spřízněný, se mnou bude sdílet myšlenky, ale jejich význam se zpravidla těžko chápe; jako by ses pokoušel komunikovat s někým, kdo mluví ci­zím, ale podobným jazykem. Může to provázet velké má­vání rukama a zvýšené hlasy, jak se gesta a slova několikrát opakují. Člověk pochytí jádro sdělení, aniž by rozuměl de­tailům." Zarazil jsem se a přemýšlel. „Myslím, že je to snaz­ší, pokud je zvíře připoutáno k někomu dalšímu s vlohami k Moudrosti. Jednou se mnou mluvil Rolfův medvěd. A jed­na fretka. A mezi Nighteyesem a Burrichem... muselo to být pro Burriche nezvykle ponižující, ale když jsem byl v Regá­lově žaláři, dovolil, aby s ním Nighteyes mluvil. Pochope­ní mezi nimi nebylo dokonalé, ale stačilo na to, aby spolu s Burrichem zosnovali plán na moji záchranu."</p>

<p>Nějakou dobu jsem se tou vzpomínkou zaobíral, ale pak jsem se zase vrátil ke svému vyprávění: „Rolf mě učil zá­kladní zdvořilosti, jež panuje mezi lidmi ze Staré krve, ale neučil nás zrovna v rukavičkách; měl tendence trestat dřív, než jsme si svoje chyby uvědomili, stejně jako poté. Nighteyes byl k němu tolerantnější než já. Možná proto, že byl pří­stupnější pojetí hierarchie ve smečce. Myslím, že pro mne bylo mnohem obtížnější se od Rolfa učit, protože jako do­spělý jsem si zvykl požívat jistou míru důstojnosti. Kdybych k němu byl přišel mladší, možná bych hrubost jeho výuky akceptoval snáze. Ale mé zkušenosti z předchozích let mě naučily stavět se násilně ke komukoli, kdo se ke mně chová agresivně. Myslím, že ho to pořádně šokovalo, když jsem na něj poprvé zavrčel poté, co mě seřval za nějakou chybu. Po zbytek dne se ke mně choval chladně a s odstupem a já pochopil, že se musím sklonit před jeho hrubými způsoby, po­kud se mám od něj něco naučit. A tak jsem to dělal, ale by­lo to jako učit se pořád dokola ovládat svůj hněv. Často se stávalo, že jsem měl co dělat, abych potlačil svůj vztek pro­ti němu. Jeho netrpělivost s mou pomalostí mne doháněla k zoufalství úplně stejně, jako jeho mátlo mé ,lidské myšle­ní'. Když měl svůj den, připomínal mi mistra Umění Galena a působil stejně úzkoprse a krutě, když záštiplně mluvil o tom, jak špatně jsem byl vychován mezi Bezkrevnými, jak hanlivě říkal těm, kteří nebyli ze Staré krve. Nesl jsem po­někud nelibě, že takto mluví o lidech, které jsem pokládal za své vlastní. Také jsem věděl, že mě má za podezíravého a nedůvěřivého člověka, který před ním nikdy zcela nesnížil své bariéry. Držel jsem se od něj hodně zpátky, to je pravda. Chtěl vědět vše o mé výchově, jaké mám vzpomínky na svo­je rodiče a kdy jsem poprvé pocítil, že se ve mně probudila Stará krev. Žádná ze stručných odpovědí, které jsem mu dal, ho neuspokojila, ale já přesto nemohl zabíhat do podrobnos­tí, abych mu neprozradil příliš o tom, kdo jsem a kdo jsem dřív byl. To málo, co jsem mu řekl, ho natolik rozběsnilo, že úplnější příběh by ho dozajista znechutil. Schvaloval to, že mi Burrich v mládí zakazoval vázat se na zvířata, ale přitom odsuzoval všechny jeho důvody, které ho k tomu vedly. To, že jsem navázal vztah se Smithym i navzdory Burrichově bdělosti, ho jen přesvědčilo o mé lstivé povaze. Opakovaně se vracel k mému vzpurnému dětství, kde prý byly kořeny všech mých pozdějších problémů v osvojení si magie Sta­ré krve. Stále znovu mi to připomínalo Galenovo opovržení Bastardem za to, že se snaží ovládnout Umění, magii králů. A tak jsem opět zjistil, že nezapadám ani mezi lidi, o nichž jsem si dosud myslel, že mě mezi sebe konečně přijali. Když jsem si postěžoval Nighteyesovi na to, jak špatně s námi Rolf zachází, Rolf se na mě obořil, ať přestanu kňourat a raději se snažím naučit lepším způsobům.</p>

<p>Nighteyes se učil snáze a často to byl on, kdo mi sdělil to, co se do mě nepodařilo nahustit Rolfovi. Nighteyes také vy­cítil silněji než já, jak velmi ho Rolf lituje. Vlk na to nerea­goval dobře, protože Rolfova lítost se zakládala na předsta­vě, že se k Nighteyesovi nechovám tak, jak bych měl. Bral to jako chybu, že v době, kdy jsme se spojili, jsem byl již skoro dospělý a Nighteyes jenom o málo větší než vlče. Po­řád dokola mne Rolf káral za to, že s Nighteyesem zacházím jako s méněcenným, což byl problém, o který jsme se stále přeli.</p>

<p>Poprvé jsme si kvůli tomu vjeli s Rolfem do vlasů, když se jednalo o provedení našeho zimního obydlí. Vybrali jsme si místo poblíž domova Rolfa a Holly, ale přesto hodně da­leko od sebe, abychom si navzájem nepřekáželi. Toho prv­ního dne jsem se pustil do stavby srubu, zatímco Nighteyes vyrazil na lov. Když se tu zastavil Rolf, vytkl mi, že nutím Nighteyese žít ve zcela lidském obydlí. Struktura jeho vlast­ního domu v sobě začleňovala také přírodní jeskyni v úbočí a byla navržena tak, že byla stejnou měrou medvědím dou­pětem jako lidským domem. Rolf trval na tom, že Nighteyes by si měl vyhloubit ve svahu díru a že já potom musím po­stavit svou chýši a začlenit doupě do ní. Když jsem se o tom radil s Nighteyesem, odvětil, že je již od vlčete zvyklý na lidská obydlí a že nevidí důvod, proč bych měl dělat všech­nu tu práci, abych zřídil pohodlné místo pro nás pro oba. Když jsem to sdělil Rolfovi, celý vzkypěl a vylil si na nás na obou svůj hněv. Nighteyesovi řekl, že on nevidí nic zábav­ného na tom, když se vlk vzdá své přirozenosti kvůli sobec­kému pohodlí svého partnera. Náš pohled na situaci byl tak odlišný, že nechybělo mnoho a my jsme okamžitě opustili Crowsneck. Byl to Nighteyes, kdo rozhodl, že musíme zů­stat a učit se. Uposlechli jsme Rolfovy instrukce a Nighteyes si pracně vyhloubil doupě, já pak kolem jeho ústí zbudoval svou chýši. Vlk trávil v doupěti jenom velmi málo času a dá­val raději přednost teplu po mém boku, ale Rolf to nikdy ne­zjistil.</p>

<p>Spousta mých neshod s Rolfem měla tytéž příčiny. Nighteyes mu připadal až příliš polidštěný a jenom kroutil hlavou nad tím, jak málo z vlka v sobě nosím já. Ale zároveň nás oba varoval, abychom se k sobě příliš těsně nevázali; že prý nedokáže najít žádné místo, kde by cítil pouze jednoho z nás a druhého ne. Snad to nejcennější, co nás Rolf naučil, byl způsob, jak se oddělit jeden od druhého. Mým prostřednic­tvím Nighteyesovi sdělil, že každý z nás potřebuje soukromí v otázkách páření či truchlení. Já sám nikdy nedokázal vlka přesvědčit, že potřeba takového odloučení existuje. Ale opět se to rychleji a lépe než já naučil Nighteyes. Když si to přál, dokázal z mých vjemů úplně zmizet. Nijak jsem si neliboval v pocitu, že jsem od něj oddělený. Připadal jsem si polovič­ní a občas i méně než poloviční, a přesto jsme oba věděli, že je to rozumné, a snažili se svoje schopnosti v této oblasti zdo­konalit. Ale jakkoli jsme byli spokojeni se svým postupem, Rolf trval neoblomně na tom, že i během separace je mezi námi pořád tak elementární jednota, že žádný z nás si toho více není vědom. Když jsem to chtěl odbýt jako nepodstat­né, málem se rozzuřil:</p>

<p>,A až jeden z vás zemře, co pak? Smrt si přijde pro nás pro všechny, dříve či později, a nedá se ošidit. Dvě duše nemo­hou delší dobu obývat jedno tělo, aniž by jedna získala nad­vládu a druhá se stala pouze stínem. Je to kruté, ať už se tím silnějším stane kdokoliv. A proto se všechny tradice Staré krve distancují od tak chtivého lpění na životě.' Tu se na mě Rolf přísně zamračil. Tušil snad, že jsem již jednou díky ta­kové lsti smrt obešel? Určitě ne, ujišťoval jsem se. A beze­lstně jsem jeho pohled opětoval.</p>

<p>Rolf zlověstně zastřihal svým temným obočím. ,Když ži­vot nějakého tvora končí, tak prostě končí. Je proti veškeré přírodě ho prodlužovat. Ale pouze Stará krev zná skutečnou hloubku té bolesti, když jsou dvě duše, jež byly spojeny, od­loučeny smrtí. Tak to musí být. Až ten čas přijde, musíte být schopni stáhnout se do sebe.' Zatímco mluvil, krabatil na nás své mohutné obočí. Nighteyes i já jsme při tom pomyšlení ztichli a zadumali se. I Rolf zřejmě nakonec vycítil, jak moc nás to rozrušilo. Jeho hlas ještě zdrsněl, byl však zároveň las­kavější: ,Náš zvyk není krutý, alespoň není krutější, než mu­sí být. Existuje způsob, jak si uchovat vzpomínku na všechno, co jste měli společného. Způsob, jak zachovat hlas moudros­ti toho druhého a lásku jeho srdce.'</p>

<p>,Tak, že jeden partner může pokračovat v životě uvnitř to­ho druhého?' zeptal jsem se zmateně.</p>

<p>Rolf po mně střelil znechuceným pohledem. ,Ne. Už jsem vám říkal, že tohle neděláme. Když přijde čas zemřít, měli byste se odloučit od svého partnera a zemřít, ne hledat způ­sob, jak se přisát k jeho životu.'</p>

<p>Nighteyes teskně zakňučel. Byl stejně zmatený jako já. Rolf zřejmě sám uznal, že teď vyučuje obtížnou látku, pro­tože se odmlčel a podrbal se hlasitě ve vousech. ,Má se to takhle. Má matka je již dlouho po smrti. Ale já si stále umím vybavit zvuk jejího hlasu, jak mi zpívá ukolébavku, a slyším její ponaučení, která mi dávala, když jsem se snažil dělat ně­jakou pošetilost. Jasné?'</p>

<p>,Myslím, že ano,' připustil jsem. Tohle bylo další bolavé místo mezi Rolfem a mnou. Nikdy nepřistoupil na to, že na svou skutečnou matku nemám žádné vzpomínky, ačkoli jsem strávil prvních šest let života s ni. Při mé vlažné odpovědi se mu zúžily oči.</p>

<p>,To chápe většina lidí,' pokračoval o něco hlasitěji, jako by mě mohl přesvědčit už jen zvuk jeho hlasu. ,A právě to můžeš mít, až bude Nighteyes pryč. Nebo si to může zacho­vat po tobě on.'</p>

<p>,Vzpomínky,' přitakal jsem potichu a kývl. Pouhá debata o Nighteyesově smrti pro mne byla velmi zneklidňující.</p>

<p>,Ne!' zvolal Rolf. ,Nejenom vzpomínky. Vzpomínky může mít každý. Ale to, co po odchodu spřízněného partnera zů­stane, je hlubší a bohatší než vzpomínky. Je to přítomnost. Nikoli žití dál uvnitř mysli toho druhého, nikoli sdílení myš­lenek, rozhodnutí a zkušeností. Ale jenom -jeho bytí. To, že s tebou je. Takže teď už to chápeš,' sdělil mi znaveně.</p>

<p>Ne, už jsem chtěl říci, ale Nighteyes mi ztěžka nalehl na nohu, takže jsem vydal zvuk, který mohl znít jako souhlas. A po další měsíc nás Rolf tím svým zarputilým způsobem učil: nařídil nám separaci a pak nám zase povolil sejít se, ale ta setkání byla jen povrchní a nicotná. Připadalo mi to zce­la neuspokojivé. Byl jsem přesvědčen o tom, že něco dělá­me špatně, že tohle nemůže být ona útěcha a ,bytí', o němž Rolf mluvil. Když jsem mu své pochybnosti sdělil, překva­pil mě tím, že se mnou souhlasil, ale pak prohlásil, že jsme stále moc provázaní, že se s vlkem musíme ještě více sepa­rovat. A my se mu podřídili a upřímně se snažili, ale pone­chávali jsme na svém úsudku, co doopravdy uděláme, až si smrt přijde pro jednoho z nás.</p>

<p>Svoji umíněnost jsme nikdy nedali najevo, ale jsem si jist, že Rolf si toho byl vědom. Velmi se namáhal, aby nám ,do-kázal', jak jsou naše způsoby chybné, a příklady, které nám ukazoval, byly vskutku zkrušující. Jedna neopatrná rodina ze Staré krve nechala v domovním okapu vlaštovčí hnízdo, kde jejich malý synek mohl nejen slyšet známé švitoření, ale i vidět přílety a odlety vlaštovek. A to bylo všechno, co dě­lal, i teď jako dospělý člověk ve věku třiceti let. Ve městě Buckkeep by mu lidé říkali prosťáček, a to taky byl, ale když nás Rolf pobídl, abychom si ho za pomoci Moudrosti ověři­li konkrétněji, důvod nám byl oběma jasný. Chlapec se při­poutal, a to nejenom k jedné vlaštovce, ale ke všem vlaštov­kám. Ve své mysli byl ptákem a jeho cákání v blátě, mávání rukama a chňapání po hmyzu byly vesměs dílem jeho ptačí mysli.</p>

<p>,A to je následek toho, když se člověk připoutá moc mla­dý,' pravil zlověstně Rolf.</p>

<p>Pak nám předvedl další pár, ale jen z dálky. Jednoho čas­ného rána, kdy se v údolích ještě převalovala mlha, jsme le­želi na břichu na okraji jednoho údolíčka a ani nedutali - po­chopitelně i v myšlenkách. Skrze mlhu se nesla k rybníku bílá laň, ne však opatrným krokem vysoké zvěře, ale s unylou ladností ženy. Věděl jsem, že partner musí být nablízku, ukrytý v mlze. Laň sklopila čumák k vodě a dlouhými, po­malými doušky nasávala studenou tekutinu. Potom pomalu zvedla hlavu. Natočila kupředu svoje velké uši. Ucítil jsem váhavý dotek, jak zapátrala kolem. Zamžikal jsem ve sna­ze soustředit se na ni, zatímco vlk z hloubi hrdla pátravě za­kňučel.</p>

<p>Rolf prudce vstal, dávaje najevo své pohrdání. Chladně kontakt odmítl. Vycítil jsem jeho znechucení, když vykročil pryč, my jsme však zůstali a shlíželi na ni. Možná vycítila naše váhání, protože nás sledovala se smělostí pro jelena ne­typickou. Na okamžik se prese mne přelila vlna závratě. Za­šilhal jsem, pokoušeje se rozložit tvar před sebou ve dvě po­stavy, které tam s určitostí byly, jak mi alespoň říkala má Moudrost.</p>

<p>Když jsem ještě byl Chadeův učeň, za pomoci několika cviků mě naučil vidět to, nač mé oči skutečně patří, a ne to, co chce vidět moje mysl. Většinou to byly prosté cviky, ja­ko třeba podívat se na zašmodrchaný provázek a rozhod­nout, jestli je zauzlený nebo pouze pohozený, nebo pohléd­nout na změť rukavic a poznat, které nejsou v páru. Ukázal mi i zajímavější trik, to když jsem měl napsat název nějaké barvy odlišným inkoustem, třeba vykreslit slovo <emphasis>rudý </emphasis>jasně modrými písmeny. Číst seznam takových barev a správně ří­kat napsaná slova místo barvy inkoustu, který byl na písme­na použit, to vyžadovalo větší soustředění, než jaké bych byl čekal.</p>

<p>A tak jsem si promnul oči a podíval se znovu, ale uviděl jsem jen laň. Ta žena byla jen očekáváním mé mysli, pod­loženým Moudrostí. Fyzicky tam nebyla. Její přítomnost uvnitř laně zdeformovala mé vnímání laně na vlnách Moud­rosti. Zachvěl jsem se, když jsem si uvědomil hrůznost toho všeho. Rolf nás tu nechal samotné. Ve zmatku jsme s Nighteyesem vyrazili za ním, když už byl na cestě pryč od zarost­lého údolí s tichým rybníkem. Po nějaké době chůze jsem se ho zeptal: ,Co to bylo?'</p>

<p>Obořil se na mě, pobouřen mou nevědomostí: ,Co to by­lo? To jste byli vy po dvanácti letech, pokud nezměníte své způsoby. Viděli jste její oči! Tam dole to nebyla žádná laň, ale ženská v kůži laně. To jste přece chtěli vidět. Jak je to hrozné. Naprostá zvrácenost tam, kde mohlo a mělo být vzá­jemné sdílení důvěry a bytí.'</p>

<p>Tiše jsem na něho hleděl a čekal. Patrně se domníval, že s jeho soudem souhlasím, poněvadž z hloubi hrdla zabručel. A řekl: ,Byla to Delayna, která před dvěma zimami propad­la ledem do Marplova rybníka a utonula. Měla hned na mís­tě zemřít, ale ne, ona se přimkla k Parele. Laň buďto neměla sílu nebo to srdce postavit se jí na odpor. A tak jste je vi­děli, jelena s myslí a srdcem ženy, přičemž Parela má stěží myšlenku, která by pocházela přímo od ní. Je to proti vší při­rozenosti, jen co je pravda. Lidé jako Selsyna jsou příčinou všech zlých řečí, které o nás ostatní šíří. To díky takovým nás chtějí věšet a spalovat nad vodou. To ona si zaslouží ta­kové zacházení.'</p>

<p>Uhnul jsem pohledem stranou tváří v tvář takové vehe­menci. Sám jsem měl jednu chvíli velmi blízko k takovému osudu, než abych mohl věřit, že si ho někdo zaslouží. Mé tě­lo leželo několik dní ztuhlé v hrobě, zatímco já s Nighteyesem sdílel jeho tělo a život. A tehdy jsem nabyl jistotu, že Rolf mě právě z toho podezřívá. A podivil jsem se, proč mě tedy učí, když mnou tak pohrdá. Jako by zachytil závan mé myšlenky, rozmrzele dodal: ,Každý neškolený člověk může udělat něco špatně. Ale jakmile je jednou poučen, už to ne­smí v žádném případě zopakovat. To je neomluvitelné.'</p>

<p>Otočil se a vykročil po cestě dolů. My se vlekli za ním. Nighteyesovi trčel ocas natažený dozadu. Dupající Rolf si pro sebe mumlal: ,Delaynina chtivost je zničila obě. Parela už nemá život jelena. Žádný druh, žádné mladé, a až zemře, prostě skončí a Delayna s ní. Delayna se nemohla smířit se smrtí sebe jako ženy, jenže odmítá i život jelena. Když jele­ni začnou vábit, nedovolí Parele odpovědět jim. Nejspíš si myslí, že je věrná svému manželovi nebo nějaký podobný nesmysl. Až Parela zemře a Delayna s ní, co tím která z nich získá kromě pár let existence, kterou žádná z nich nemůže pokládat za završenou?'</p>

<p>Nemohl jsem se s ním přít. Z toho, co jsem viděl, mě stále mrazilo v zádech. „Ale přesto." Musel jsem se nutit, abych to šaškovi přiznal: „V duchu si říkám, jestli někdo jiný vy­jma těch dvou dokáže plně pochopit rozhodnutí, které bylo učiněno. Jestli to těm dvěma, navzdory tomu, jak se to jeví nám, jestli jim to nepřipadalo správné." Na nějakou dobu jsem se ve vyprávění odmlčel. Příběh o těch dvou mě vždycky rozrušil. Kdyby se Burrichovi ne­bylo podařilo přivolat mě nazpět z vlčího těla do mého vlastního těla, nebyli bychom teď s vlkem jako ony? Kdyby dnes šašek nebyl nablízku, neobývali bychom i nyní s Nighteyesem jedno tělo? Nevyslovil jsem tu myšlenku nahlas. Věděl jsem, že šašek ten myšlenkový skok již jistě učinil sám. Od­ kašlal jsem si.</p>

<p>„Za ty roky, co jsme tam byli, nás Rolf hodně naučil, ale i              když jsme se učili technikám magie, která nás spojovala,záhy jsme s Nighteyesem přestali akceptovat všechny zvyky lidu ze Staré krve. Měl jsem pocit, že taje, kterým se učíme, máme právo znát jednoduše proto, že jsme to, co jsme, ale jinak jsem se necítil povinen přijímat pravidla, která se nám Rolf pokoušel vštípit. Možná že by bývalo bylo rozumnější, kdybych se přetvařoval, jenže já byl již k smrti znaven kla­máním a těmi vrstvami lží, jež musely být spleteny, aby pře­tvářku kryly. A tak jsem se od toho světa držel zpět a Nighteyes se o své vůli držel zpět spolu se mnou. Takže jsme jejich komunitu pozorovali, ale nikdy jsme se plně nezapojili do ži­votů lidu ze Staré krve."</p>

<p>„A Nighteyes se od nich rovněž držel zpátky?" zeptal se vlídně šašek. Snažil jsem se nemyslet na to, že jeho otázka možná obsahuje skrytou výtku, zpochybnění, jestli jsem to nebyl já, kdo ho držel zpátky kvůli svým vlastním sobeckým důvodům.</p>

<p>„Cítil to naprosto stejně jako já. To vědění o magii, která je v nás, poněvadž nám koluje v krvi: bylo to něco, co nám dlužili. A když nám tím Rolf houpal před nosem, prezentu­je to jako odměnu, kterou dostaneme, pouze když akceptujeme břímě jeho pravidel - inu, to už je forma odpírání, pří­teli." Ohlédl jsem se po šedém vlkovi, jenž ležel schoulený v mých pokrývkách. Spal hlubokým spánkem, jak platil za můj zásah v jeho těle.</p>

<p>„Copak vám tam nikdo nenabídl přátelskou ruku?" Šaš­kova otázka mě přitáhla zpátky k mému příběhu. Zamyslel jsem se nad ní.</p>

<p>,,Holly se pokoušela. Myslím, že mě litovala. Byla od pří­rody plachá a samotářská; to nám bylo společné. Sleet a je­ho družka měli hnízdo v jednom velikém stromě na úbočí nad Rolfovým domem a Holly měla ve zvyku trávit o samo­tě celé hodiny na posedu kousek pod Sleetovým hnízdem. Nikdy toho se mnou příliš nenamluvila, prokázala mi však spoustu menších laskavostí, včetně daru v podobě peřiny, vedlejšího produktu Sketových úlovků."</p>

<p>Usmál jsem se sám sobě pod vousy. „A naučila mne mno­ha dovednostem, jak si vystačit sám, což jsem nikdy nepochytil během života na Buckkeepu, kde na mé veškeré po­třeby dohlíželi druzí. Je to ryzí radost, když si člověk umí udělat kvasnicový chléb, a naučila mě taky vařit, pokud ne­beru v potaz Burrichovo dušené maso a kaše dělané narych­lo. Když jsem tam poprvé dorazil, byl jsem zpustlý a unave­ný. Ona si vyžádala všechno mé šatstvo, ne aby ho spravila, ale aby mě naučila, jak se o ně řádně starat. Seděl jsem u je­jího ohně a učil se, jak látat ponožky, aniž bych na nich udě­lal boule, jak si založit lemy na manžetách, než se beznaděj­ně roztřepí..." Jen jsem potřásl hlavou, usmívaje se při těch vzpomínkách.</p>

<p>„A Rolf měl nepochybně radost, když viděl, jak spolu čas­to vysedáváte s hlavami těsně u sebe, nemám pravdu?" Tón šaškova hlasu v sobě tajil jinou otázku. Nezavdal jsem Rolfovi důvod k žárlivosti a zášti?</p>

<p>Vyprázdnil jsem poslední zbytek vlažného čaje z elfí ků­ry a zvrátil se na opěradlo židle. Začala se ke mně přikrádat důvěrně známá melancholie, způsobená účinky byliny. „Tak to vůbec nebylo, šašku. Můžeš se mi smát, chceš-li, jenže já měl spíše pocit, jako bych našel matku. Ne proto, že by byla o tolik starší než já, nýbrž díky té něžnosti, s jakou mě přijí­mala a chtěla pro mě všechno dobré. Avšak -" odkašlal jsem si, „- máš pravdu. Rolf žárlil, ačkoli to nikdy přímo neřekl. Vrátil se třeba zvenčí ze zimy, aby našel Nighteyese nataženého před krbem a mne s rukama plnýma příze, jak asistuji Holly při nějakém pletení, a okamžitě našel nějakou jinou práci, kterou pro něj musela vykonat. Ne že by se k ní cho­val špatně, ale dával si záležet na tom, aby bylo jasné, že je to jeho žena. Holly o tom se mnou nikdy nemluvila, myslím si však, že mu to svým způsobem dělala naschvál, aby mu připomněla, že bez ohledu na to, kolik let jsou spolu, má stá­le svůj život a svou vůli. To ovšem neznamená, že by se ně­kdy pokoušela vystupňovat jeho žárlivost.</p>

<p>Vlastně ještě před koncem zimy podnikla snahy, aby mě začlenila do komunity Staré krve. Na její pozvání k ní cho­dily na návštěvu přítelkyně a ona si velmi zakládala na tom, aby mě všem představila. Několik rodin mělo dcery na vdá­vání a ty, jak se zdálo, chodily na návštěvy nejčastěji, když jsem byl k Rolfovi a Holly pozván na oběd i já. Když přišli hosté, Rolf pil a smál se a byl až nadmíru hovorný, přičemž bylo zřejmé, jak se při těch příležitostech baví. Třeba nahlas poznamenal, že tohle je ta nejveselejší zima, jakou si za po­slední roky pamatuje, z čehož jsem vyvodil, že Holly ne­otvírá svůj dům tolika hostům moc často. Avšak přesto mu­sím říci, že své snahy najít mi družku nikdy nedávala nějak moc trapně najevo. Bylo zřejmé, že za nejlepší partii poklá­dá Twinet. Byla to žena jen o pár roků starší než já, vysoká a černovlasá, s hlubokýma modrýma očima. Jejím spřízně­ným zvířetem byla vrána, veselá a rozverná stejně jako ona. Stali se z nás přátelé, ale mé srdce na nic víc připraveno ne­bylo. Myslím, že její otec můj nedostatek vášně nesl hůř než Twinet, poněvadž pronesl několik neohrabaných poznámek v tom smyslu, že žena nečeká navždy. Vycítil jsem, že Twinet nemá až takový zájem na nalezení druha, jak se její ro­diče domnívají. Přátelili jsme se i v průběhu jara a počátkem léta. Její otec Ollie, který na mne donášel Rolfovi, urychlil můj odchod z komunity Staré krve v Crowsnecku. Řekl své dceři, že se se mnou musí buďto přestat vídat, anebo mě při­nutit, abych se vyjádřil, jaký s ní mám záměr. Jenže Twinet v reakci na to rázně vyjádřila svůj záměr, a to, že si nevezme nikoho, kdo jí samotné nesedí, natož ,muže o tolik mladšího než já, věkem i srdcem. Kvůli tomu, aby sis pořídil vnuky, bys mě vehnal do postele někomu, kdo vyrůstal mezi Bezkrevnými a je poskvrněn farseerovskou krví.'</p>

<p>Její slova se ke mně donesla, ale ne prostřednictvím Rolfa, nýbrž Holly. Tichým hlasem mi je tlumočila, oči sklope­né, jako by se styděla říkat takovou pomluvu nahlas. Když však ke mně vzhlédla, tak klidně a něžně, v očekávání mé odpovědi, náhle jsem nebyl s to vypravit ze sebe lži, kte­ré jsem měl přichystané. Tiše jsem jí poděkoval za to, že mi sdělila, co ke mně Twinet cítí, a řekl jsem jí, že mi dala hod­ně námětů k zamyšlení. Rolf u toho nebyl. Přišel jsem k nim domů, abych si od něho půjčil sekyru, protože léto je doba, kdy si má člověk dělat zásoby dříví na zimu. Odešel jsem, aniž bych ji o sekyru požádal, protože jsme s Nighteyesem okamžitě pochopili, že mezi lidmi ze Staré krve přezimovat nebudeme. V době, kdy vyšel na obloze měsíc, už jsme se s vlkem opět nacházeli mimo území Buckského vévodství. Doufal jsem, že náš náhlý odchod bude pokládán za mužskou reakci na nevydařené námluvy, a ne za útěk Bastarda před těmi, kdo ho poznali."</p>

<p>Zavládlo ticho. Myslím, že šašek věděl, že jsem se mu na­hlas svěřil se svou nejvleklejší obavou. Stará krev teď znala moji totožnost, mé jméno, a to jí dávalo nade mnou moc. To, co bych před Starling nikdy nepřipustil, jsem teď otevřeně vyložil šaškovi. Takovou moc nad člověkem by neměli mít ti, kteří ho nemají rádi. Ale oni ji měli a nedalo se s tím nic dělat. Žil jsem sám a stranou od lidí ze Staré krve, ale ne­uběhl ani okamžik, abych si nebyl alespoň vzdáleně vědom toho, jak jsem vůči nim zranitelný. Přemýšlel jsem, že mu ještě povím příběh o pěvci z jarních slavností, který mi vy­právěla Starling. Až později, slíbil jsem si. Až později. Jako bych si přál utajit nebezpečí sám před sebou. Náhle jsem si připadal nabručený a roztrpčený. Vzhlédl jsem a zjistil, že šašek mi upírá oči na tvář.</p>

<p>„To ta elfí kůra," řekl tiše.</p>

<p>„Elfí kůra," připustil jsem podrážděně, ale nedokázal jsem přesvědčit sám sebe, že ona beznaděj, jež se mne zmocnila, byla výlučně důsledkem drogy. Nepramenilo to aspoň zčásti z bezúčelnosti mého vlastního života?</p>

<p>Šašek vstal a začal neklidně pocházet po místnosti. Dva­krát přešel ode dveří ke krbu a k oknu, načež zamířil ke kre­denci. Vytáhl brandy a dva pohárky a postavil je znovu na stůl. Zdál se to být docela dobrý nápad. Díval jsem se, jak ji nalévá.</p>

<p>Vzpomínám si, že jsme toho večera pili a táhli to až dlou­ho do noci. Slova se ujal pro změnu šašek. Myslím si, že se snažil být zábavný a rozptýlit mou skleslou náladu, ale také on se zdál být skleslý na duchu jako já. Od anekdot o bingtownských kupcích prudce přešel k divoké povídačce o moř­ských hadech, kteří se zavíjejí do kokonů, aby se pak vynořili jako draci. Když jsem chtěl vědět, proč jsem žádné z těch draků neviděl, jen potřásl hlavou. „Jsou zakrslí," řekl smut­ně. „Objevují se koncem jara, jsou slabí a vyzáblí, jako před­časně narozená koťata. Mohou ještě vyrůst do velkých roz­měrů, avšak prozatím se tato ubohá stvoření stydí za svoji křehkost. Nedokáží si ani sama nalovit." Dobře si pamatuji na jeho provinilý, vytřeštěný výraz. Potom se do mě zavrtal svýma zlatýma očima. „Nemohla by to být moje vina?" ze­ptal se tiše, nesmyslně, na konci svého vyprávění. „Nepřipo­jil jsem se ke špatné osobě?" Pak si znovu dolil sklenku a vy­zunkl ji s takovou vervou, až mi to připomnělo Burriche, když míval jednu z těch svých pochmurných nálad.</p>

<p>Nepamatuji se, jak jsem šel té noci do postele, ale vzpo­mínám si, že jsem tam ležel, ruku přehozenou přes tělo spí­cího vlka, a ospalým zrakem jsem pozoroval šaška. Vytáhl si z rance jakýsi malý legrační nástroj, který měl jen tři struny. Seděl před ohněm a drnkal na něj, vyluzuje disharmonické tóny, které uhlazoval slovy smutné písně v jazyce, který jsem nikdy neslyšel. Přiložil jsem si prsty na zápěstí. I v té tmě jsem cítil, že tam je. Neotočil se, aby na mě pohlédl, ale pocítil jsem mravenčení vědomí mezi námi dvěma. Jeho hlas v mých uších jako by vzápětí nabyl na opravdovosti a já vě­děl, že zpívá píseň exulanta toužícího po své vlasti.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>9 Lítosti mrtvého muže</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Často se říká, že Umění je dědičná magie farseerovské linie. </emphasis><emphasis>Jisté je, že u této pokrevní linie se dá jeho výskyt s největší pravděpodobností oč</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>kávat. Nejsou však neznámé případy, kdy Umění vzešlo v latentní formě takřka kdekoli v Šesti vév</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>stvích. Za dřívějších vládců bylo zvykem, aby mistr Umě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ní, který sloužil farseero</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>skému monarchovi na Buckkeepu, </emphasis><emphasis>pravidelně vyhledával mladé lidi, kteří jevili vl</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>hy k Umění. </emphasis><emphasis>Byli přiváděni na Buckkeep, a pokud projevovali silný ta</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lent, byli školeni v Umění a pobízeni k vytváření koterií: vzá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jemně volených šestičlenných skupin, které asistovaly pa</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>novníkovi při výkonu moci, jak bylo třeba. Ačkoli o těchto </emphasis><emphasis>koteriích existuje jen velmi málo informací — skoro jako by </emphasis><emphasis>svitky pojedn</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>vající o nich byly záměrně zničeny — ústní tra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dice naznačuje, že v každé době půs</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>bilo stěží více než dvě </emphasis><emphasis>či tři koterie zároveň a že zdatní praktikanti Umění byli vždy vzácní. Proc</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>dura, kterou mistři Umění používali, aby iden</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tifikovali děti s talentem, se časem ztr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>tila. Král Bounty, otec </emphasis><emphasis>krále Shrewda, praxi vytváření koterií přerušil, patrně ve ví</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ře, že omezením vědomostí z oboru Umění výlu</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ně na okruh princů a princezen se zvýší moc těch, kteří jím vládnou. A tak </emphasis><emphasis>se stalo, že když za vlády krále Shrewda ke břehům Šesti vé</emphasis><emphasis>vodství dorazila válka, nebyly vůbec žádné koterie prakti</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kantů Umění, jež by napomáhaly farseerovskému vládci při obraně králo</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>ství.</emphasis></p>

<p>Uprostřed noci jsem se s trhnutím probudil. Malta. Nechal jsem šaškovu klisnu na svahu u kůlu. Poník se jistě vrátil a nejspíš se i sám zavedl do stodoly, ale koně jsem tam ne­chal po celý den, navíc bez vody.</p>

<p>Mohl jsem udělat pouze jedinou věc. Potichu jsem vstal a opustil srub; ani jsem za sebou nezavřel dveře, aby snad bouchnutí neprobudilo šaška. I vlk spal pořád dál, když jsem vykročil sám do tmy. Na chvíli jsem se zastavil ve stodole. Jak jsem předpokládal, poník už tam byl. Jemně jsem se ho dotkl svou Moudrostí. Poník spal a já ho nechal být tam, kde stál.</p>

<p>Lezl jsem po svahu k místu, kde jsem nechal koně u ků­lu, a byl jsem rád, že nejdu v úplné tmě jako za zimní noci. Hvězdy a měsíc v úplňku se zdály být velmi blízko nad ze­mí. Nicméně cestu jsem dobře znal, a tak mě má paměť ved­la lépe než zrak. Když jsem přišel k Maltě, kůň si vyčítavě odfrkl. Odvázal jsem ji a vedl ji po úbočí dolů. Když nám cestu zkřížil potok tekoucí k moři, zastavil jsem a nechal Maltu napít.</p>

<p>Byla velice krásná letní noc. Všude kolem vlahý vzduch. Ovzduším se nesl tichý bzukot hmyzu, provázený mlaská­ním klisny pijící vodu. Očima jsem volně bloumal kolem, nechávaje se prostoupit nocí. Temnota zcizila barvy trávě a stromům, ale krajina, na niž dopadaly jejich temné šedočerné stíny, se zdála být jaksi spletitější. Vlhkost chladněj­šího vzduchu probouzela všechny letní vůně, které přes den dřímaly. Otevřel jsem ústa a zhluboka se nadechl, abych si noc mohl ještě více vychutnat. Poddal jsem se svým vje­mům, pustil z hlavy své lidské starosti a chopil se přítomné­ho okamžiku, donekonečna ho rozhosťuje kolem sebe. Roz­vinul jsem svou Moudrost do okolí a splynul zajedno s tou noční nádherou.</p>

<p>Moudrost je zdrojem přirozené euforie. Je jako Umění, a zároveň dočista jiná. S pomocí Moudrosti bytost vnímá všechen život kolem sebe. Necítil jsem jenom hřejivé tep­lo klisny poblíž sebe. Zakoušel jsem jiskřivé formy myriád hmyzích tvorů obývajících trávu a cítil i stín životní síly ve­likého dubu, který zvedal svoje větve k nebi mezi měsícem a mnou. Kousek výš ve svahu se v letní trávě nehybně krčil králík. Vnímal jsem jeho zmatenou přítomnost, ne jako kus života lokalizovaný na jistém místě, ale tak, jako bývá sly­šet jeden hlas na pozadí hluku tržiště. Ale především jsem vnímal fyzickou spřízněnost se vším, co na světě žilo. Měl jsem právo být tady. Byl jsem stejnou součástí letní noci ja­ko hmyz či voda zurčící podél mých nohou. Myslím, že sta­rá magie čerpá hodně své síly z tohoto uvědomění: že jsme součástí tohoto světa, nic víc, ale určitě nic míň než onen králík.</p>

<p>Prostoupila mne ryzost této jednoty a odplavila ošklivý hlad po Umění, který předtím zamořoval moji duši. Nadechl jsem se ještě hlouběji a pak zase vydechl, jako by to bylo na­posled, stávaje se ochotně součástí této dobré, čisté noci.</p>

<p>Mé vidění zakolísalo, rozdvojilo se a pak se vyjasnilo. Na kratičký okamžik, jako když zadrží dech, jsem nebyl sám se­bou, nestál jsem na letním svahu poblíž svého srubu a nebyl jsem sám.</p>

<p>Byl jsem znovu chlapec, jenž uprchl ze svazujících ka­menných zdí a změti lůžkovin. Běžel jsem naboso po ovčí pastvině potečkované chomáči nespasena trávy a marně se snažil udržet tempo se svou družkou. Byla krásná jako hvěz­dami posetá noc a její žlutohnědá srst se třpytila ve tmě. Po­hybovala se zlehka jako sama noc. Já ji sledoval, nikoli svý­ma lidskýma očima, nýbrž za pomoci Moudrosti, která nás k sobě vázala Byl jsem opilý láskou k ní a láskou k této no­ci, opojený tím závratným přívalem bujaré svobody. Věděl jsem, že se před východem slunce musím vrátit. A ona se stejnou silou věděla, že se nevrátíme, že není lepší doba na útěk než právě teď.</p>

<p>A v dalším okamžiku byl ten vjem pryč. Noc kolem byla v rozpuku a vábila, ale já byl dospělý muž, a ne chlapec ztra­cený v úžasu z prvního pouta Moudrosti. Nevěděl jsem, kdo se to otřel o mé smysly, ani kde ti dva byli, ani proč se naše vědomí tak dokonale smísila Říkal jsem si, jestli si mne ten chlapec byl vědom stejně jako já jeho. Nehrálo to roli. Ať už byli kdekoli, ať už to byl kdokoli, popřál jsem jim na jejich nočním lovu hodně štěstí. Doufal jsem, že jejich pouto vy­drží dlouho, nesmírně dlouho, a bude hluboké až do morku kostí.</p>

<p>Ucítil jsem zkusmé škubnutí za provaz. Malta zatím uko­jila žízeň a nehodlala tady jenom tak stát a nechat se sžírat hmyzem. Uvědomil jsem si, že i mé vlastní teplé tělo přilá­kalo hejno malých krvežíznivců. Malta švihla ocasem a já se ohnal rukou kolem hlavy, načež jsme znovu vyrazili vzhůru do kopce. Doma jsem klisnu ustájil a vklouzl potichu zpátky do srubu, abych se na zbytek noci odebral do postele. Nighteyes se v ní mezitím roztáhl i na moji půlku, ale to mi neva­dilo Natáhl jsem se vedle něho a položil mu zlehka ruku na hrudník Tlukot jeho srdce a pravidelný dech byly konejšivější než ukolébavka. Když jsem zavíral oči, pociťoval jsem větší klid než za posledních několik týdnů.</p>

<p>Dalšího rána jsem vstával lehce a časně. Kratičká epizoda na svahu kopce mne asi občerstvila víc než spánek. Vlk na tom tak dobře nebyl. Pořád spal hlubokým, ozdravným spán­kem. Při tom pomyšlení se ve mně trochu hnulo svědomí, ale pustil jsem to z hlavy. To, co jsem udělal s jeho srdcem, zřejmě zatížilo zbytek jeho těla, ale určitě to bylo lepší než ho nechat umřít. Podstoupil jsem mu postel a nechal ho spát.</p>

<p>Šašek ve srubu nebyl, ale dveře zůstaly otevřené, což jas­ně napovídalo, že odešel ven. Rozdělal jsem v krbu menší oheň, dal na něj kotlík s vodou a věnoval se nějakou dobu mytí a holení. Právě jsem si sčesal vlasy za uši, když jsem na verandě zaslechl šaškovy kroky. Vešel dovnitř s košem va­jec na předloktí. Když jsem se přestal utírat a vzhlédl k ně­mu, na místě se zastavil. Po tváři se mu zvolna rozlil široký úsměv.</p>

<p>„No ne, vždyť to je Fitz. Trošku starší, trošku sešlejší, ale přesto Fitz. Říkal jsem si, jak asi pod tou kšticí vypadáš."</p>

<p>Pohlédl jsem zpátky do zrcadla. „Řekl bych, že už si na svém vzhledu tak moc nezakládám." Zazubil jsem se na se­be a otřel si prstem z tváře kapku krve. Jako obvykle jsem se řízl v místě, kde se mi táhla tváří jizva, k níž jsem přišel bě­hem pobytu v buckkeepské hladomorně. Díky tobě, Regále. „Starling mi říkala, že na svůj věk vypadám mnohem starší. Že bych se mohl vrátit do Buckkeepu bez obav, že mě někdo pozná."</p>

<p>Šašek znechuceně zabručel a položil vajíčka na stůl. „Starling se jako obvykle v obou bodech mýlí. Vzhledem k počtu roků a životů, které jsi žil, vypadáš pozoruhodně mladě. Je pravda, že zkušenosti a čas pozměnily tvoje rysy; lidé, kteří si pamatují chlapce Fitze, by neviděli, že v tobě dospěl v muže. Ale někteří z nás, můj příteli, by tě poznali, i kdybys byl stažený z kůže a ožehnutý ohněm."</p>

<p>„No to je tedy pane útěcha." Odložil jsem zrcátko stranou a pustil se do přípravy snídaně. „Tvá barva se sice změnila," poznamenal jsem chvíli nato, zatímco jsem rozbíjel vajíčka do misky, „ale ty sám nevypadáš ani o den starší, než když jsem tě naposledy viděl."</p>

<p>Šašek právě zaléval čajovou konvici vroucí vodou. „Tak to u mého druhu chodí," pravil tiše. „Naše životy jsou delší, takže děláme pomalejší pokroky. Já se změnil, Fitzi, i když ty vidíš jen barvu mého těla. Když jsi mě viděl naposledy, právě jsem se blížil dospělosti. Bujely ve mně všemožné no­vé pocity a myšlenky; bylo toho tolik, že jsem se stěží mohl soustředit na bezprostřední úkoly. Když si vzpomenu, jak jsem se choval, inu, i já jsem z toho pohoršený. Ujišťuji tě, že teď jsem mnohem vyspělejší. Vím, že všechno má svůj čas a své místo a že to, co jsem předurčen vykonat, musí do­stat naprostou přednost přede vším, co bych možná chtěl udělat sám pro sebe."</p>

<p>Vylil jsem rozšlehaná vejce na pánev a postavil je na kraj ohně. Pomalu jsem řekl: „Když mluvíš v hádankách, dráždí mne to. Ale když se pokoušíš mluvit jasně sám o sobě, děsí mě to."</p>

<p>„O to větší důvod, proč bych o sobě neměl mluvit vůbec," zvolal s předstíranou srdečností. „A teď. Co budeme dělat dnes?"</p>

<p>Zatímco jsem míchal tuhnoucí vejce a přisouval je blíže k ohni, přemýšlel jsem nad tím. „Nevím," odvětil jsem tiše.</p>

<p>Zatvářil se překvapeně nad tou náhlou změnou mého hla­su. „Fitzi? Jsi v pořádku?"</p>

<p>Já sám jsem nedokázal vysvětlit ten náhlý výkyv nálady. „Pojednou mi všechno připadá tak bezúčelné. Když jsem věděl, že tady bude na zimu Hap, vždycky jsem si dal záležet, abych nás oba zaopatřil. Když ke mně chlapec poprvé přišel, má zahrada byla čtvrtinová oproti té dnešní, a s Nighteyesem jsme lovili ze dne na den kvůli masu. Když se lov ne­vydařil a den či dva jsme vyšli naprázdno, nemělo to žádné velké následky. A teď se dívám na to všechno, co jsem si již dal na zimu stranou, a říkám si, že jestli tu chlapec nebude, jestli Hap přezimuje u mistra, k němuž nastoupí do učení, inu, pak už je toho víc než dost pro mne i pro Nighteyese. Občas se mi zdá, že to nemá žádný smysl. A pak si řeknu, jestli v mém životě vůbec nějaký smysl zůstal."</p>

<p>Šašek se zamračil tak, až mu čelo rozdělila kolmá vráska. „Mluví z tebe taková melancholie. Nebo je to snad tou elfí kůrou?"</p>

<p>„Ne." Vzal jsem z krbu míchaná vejce a zanesl je na stůl. Byla to skoro úleva, říkat nahlas myšlenky, které jsem sám sobě dosud zapíral. „Myslím, že právě proto mi Starling Hapa přivedla. Myslím, že viděla, jak bezcílný se stal můj ži­vot, a přivedla mi někoho, kdo by dal mým dnům tvar."</p>

<p>Šašek postavil talíře s rachotem na stůl a znechuceně na ně začal kydat jídlo. „Myslím, že jí připisuješ zásluhy za ně­co, co přesahuje její vlastní potřeby. Tuším, že toho chlapce prostě někde impulsivně sebrala, a až ji unavil, odhodila ho tady. Měli jste jen oba štěstí, že jste jeden druhému pomoh­li."</p>

<p>Neříkal jsem nic. Vehemence, s jakou nenáviděl Starling, mě zarážela. Usedl jsem za stůl a pustil se do jídla. Šašek ale ještě neskončil:</p>

<p>„Pokud Starling měla na mysli někoho, kdo by dal tvým dnům tvar, pak to byla ona sama. Pochybuji o tom, že si kdy vůbec představila, že bys potřeboval něčí jinou společnost než její."</p>

<p>Měl jsem nepříjemné tušení, že šašek má pravdu, zvláště když jsem si vzpomněl, jak při své poslední návštěvě mluvi­la o Nighteyesovi a o Hapovi.</p>

<p>„Dejme tomu. Ale to, co si myslela nebo nemyslela, teď už nehraje žádnou roli. Tak či onak jsem rozhodnut dát Hapa dobře vyučit. Ale jakmile to udělám -"</p>

<p>„Jakmile to uděláš, budeš svobodný, abys vzal svůj život opět do vlastních rukou. Mám takový pocit, že tě to přitáhne zpátky na Buckkeep."</p>

<p>„Máš ,takový pociť?" optal jsem se suše. „Je to pocit šaš­ka, nebo pocit Bílého proroka?"</p>

<p>„Jelikož jsi žádnému z mých proroctví nikdy nepřičítal vá­hu, proč by tě to mělo zajímat?" Šelmovsky se na mě usmál a pustil se do jídla.</p>

<p>„Dvakrát či třikrát se mi zdálo, jako by se to, cos předpo­věděl, opravdu naplnilo. Ačkoli tvá proroctví byla vždy tak mlhavá, že jsem měl dojem, že bys je mohl pasovat na co­koli."</p>

<p>Šašek polkl. „Nebyla to má proroctví, co bylo mlhavé, ale jenom tvoje chápání jejich významu. Když jsem sem přijel, upozornil jsem tě, že jsem se vrátil do tvého života nikoliv proto, že chci, ale pouze proto, že musím. Ne že bych tě ne­chtěl znovu vidět. Myslím tím jen to, že pokud bych tě ně­jak mohl ušetřit toho, co musíme vykonat, bez váhání bych to udělal."</p>

<p>„A co to přesně je, co musíme vykonat?"</p>

<p>„Přesně?" otázal se s pozvednutým obočím.</p>

<p>„Přesně. A precizně," vyzval jsem ho.</p>

<p>„No tak dobře. Přesně a precizně řečeno, co musíme vy­konat. My musíme zachránit svět, ty a já. Už zase." Zaklo­nil se a zhoupl se na židli dozadu. Světlé obočí mu vylétlo až k vlasům, když na mě vypoulil oči.</p>

<p>Já schoval tvář do dlaní. Ale on se pořád zubil jako ma­niak a ani já nedokázal zadržet úsměv. „Už zase? Nevzpo­mínám si, kdy bychom to udělali poprvé."</p>

<p>„Ale samozřejmě že jsme to udělali. Ty jsi naživu, ne­bo ne? A tam někde žije dědic farseerovského trůnu. Takže jsme změnili kurs veškerého času. Ty jsi byl kámen na vyježděné koleji osudu, můj drahý Fitzi. A přesunul jsi skřípě­jící kolo z této koleje do nové stopy. Teď samozřejmě musí­me dohlédnout na to, aby tam zůstalo. To bude to nejtěžší ze všeho."</p>

<p>„A co přesně a precizně musíme udělat, abychom to za­ručili?" Věděl jsem, že jeho slova jsou návnadou, aby si ze mě mohl tropit žerty, ale jako vždy jsem se té otázce nemohl ubránit.</p>

<p>„Je to docela prosté." Snědl sousto vajec, kochaje se mým napětím. „Velmi prosté, opravdu." Chvíli honil vejce po talí­ři, trochu si nabral, pak lžíci odložil. Vzhlédl ke mně a jeho úsměv zmizel. Když promluvil, hlas měl vážný: „Já musím zajistit, abys přežil. Opět. A ty musíš zajistit, aby farseerovský dědic zdědil trůn."</p>

<p>„A to tě tak rozesmutnila otázka mého přežití?" optal jsem se zmateně.</p>

<p>„Ach ne. To vůbec ne. Neblahou předtuchou mě spíš na­plňuje představa toho, čím musíš projít, abys přežil."</p>

<p>Odstrčil jsem prudce talíř, všechna chuť mě rázem opus­tila. „Pořád ti nerozumím," zopakoval jsem značně podráž­děně.</p>

<p>„Ale ovšem, rozumíš," oponoval mi nesmiřitelně. „Podle mne říkáš, že nerozumíš, protože je to takhle snazší pro nás pro oba. Ale tentokrát, můj příteli, ti to povím jasně. Jen si vzpomeň na to, jak jsme byli naposledy spolu. Nebyla to do­ba, kdy zemřít by bylo snazší a méně bolestné než žít?"</p>

<p>Jeho slova jsem vnímal jako ledové střepiny v břiše, ale přesto jsem v sobě nezapřel svou zatvrzelost. „Jasně. A kdy to tak nebylo?" otázal jsem se ho.</p>

<p>Jen málokdy v životě se mi podařilo šaška usadit a uml­čet. Tohle byl jeden z těch vzácných případů. Zíral na mne a jeho zvláštní oči se stále rozšiřovaly a rozšiřovaly. Pak se mu na tváři vyrazil úsměv. Vstal tak prudce, že málem pře­vrhl židli, a vzápětí se ke mně vrhl a divoce mě objal. Zhlu­boka se nadechl, jako by se náhle s lupnutím uvolnilo něco, co ho dosud svíralo. „Samozřejmě že je to pravda," zašeptal mi do ucha. A pak zařval, až jsem málem ohluchl: „Samo­zřejmě že je to tak!"</p>

<p>Ještě než jsem se stačil vyprostit z jeho škrtivého objetí, odskočil ode mě. Zakřepčil tak, až i ve svých obyčejných ša­tech vypadal jako šašek, a pak hopsl zlehka na stůl. Rozho­dil ruce do šíře, jako by opět vystupoval před celým dvorem krále Shrewda, a ne před jednočlenným obecenstvem. „Ze­mřít je vždycky méně bolestné a snazší než žít! Ty mluvíš pravdu. A přesto si dennodenně nevolíme smrt. Neboť smrt jednoznačně není protikladem života, ale protikladem vol­by. Smrt je to, co dostaneš, když už ti nezbývá žádná volba. Nemám pravdu?"</p>

<p>Jakkoli byla jeho potrhlá nálada nakažlivá, přesto jsem se ovládl a jen potřásl hlavou. „Nemám tušení, zda máš pravdu nebo ne."</p>

<p>„Pak mě vezmi za slovo. Mám pravdu. Nejsem snad Bílý prorok? A nejsi ty můj Katalyzátor, který přichází, aby změ­nil kurs veškerého času? Koukni se na sebe. Žádný hrdina, to ne. Changer[3]). Ten, který svou existencí umožňuje dru­hým, aby se stali hrdiny. Ach Fitzi, Fitzi, jsme, kým jsme a kým vždy musíme být. A když poklesnu na duchu, když ztratím kuráž natolik, že řeknu: ,Ale proč ho tady nemůžu nechat být, aby nalezl mír v rámci svých možností?' potom ty, zčistajasna, promluvíš hlasem Katalyzátora a změníš můj pohled na vše, co dělám. A umožníš mi opět být tím, čím být musím. Bílým prorokem."</p>

<p>Seděl jsem a díval se na něj. Proti mé vůli mi zkřivil rty úsměv. „Myslel jsem, že umožňuji ostatním lidem stát se hr­diny. Ne proroky."</p>

<p>„Ach ovšem." Seskočil zlehka na podlahu. „Obávám se, že někteří z nás musejí být obojím." Otřepal se a popotáhl si kazajku, aby ji narovnal. Divokost z něho zčásti vyprchala. „Nuže. Abych se vrátil ke své původní otázce. ,Co budeme dnes dělat?' Je řada na mně, abych ti dal odpověď. Naším prvním dnešním úkolem je nemyslet vůbec na zítřek."</p>

<p>Vzal jsem si jeho radu k srdci, alespoň pro ten den. Dělal jsem věci, které bych si předtím dělat nedovolil, protože to nebyly seriózní úkoly s výhledem na zítřek, ale prostá práce, která mi působila radost. Pracoval jsem na svých inkous­tech, ale ne proto, abych je vzal na trh a prodal za peníze, ale proto, abych se pokusil vytvořit skutečnou purpurovou je­nom sobě pro radost. Moje snahy toho dne nepřinesly žád­ný úspěch; všechny purpurové inkousty po zaschnutí zhnědly, ale jinak to byla práce, která mě těšila. Co se týče šaška, bavil se tím, že vyřezával do mého nábytku ozdoby. Když jsem uslyšel zvuk svého kuchyňského nože, jak řeže do dře­va, zvedl jsem hlavu. Šašek zachytil ten pohyb očima. „Pro­miň," řekl okamžitě. Podržel nůž ve dvou prstech, aby mi ho ukázal, pak ho opatrně odložil. Vstal ze židle a přešel ke své­mu sedlovému vaku. Po chvíli přehrabování vytáhl ruličku s nádhernými řezbářskými nástroji. Za spokojeného brouká­ní šel zpátky ke stolu a pustil se do židlí. Pracoval s holými prsty, stáhnuv si jemnou rukavici, která mu zpravidla halila ruku poznamenanou Uměním. S postupem dne se na mých prostých židlích objevovaly olistěné révy vinoucí se po opě­radlech a občas z listoví vykukovaly malé tvářičky.</p>

<p>Když jsem v půli odpoledne vzhlédl od své práce, viděl jsem ho, jak přichází s polínky proschlého dřeva z mé hra­nice. Zaklonil jsem se na židli a díval se, jak každé zamyš­leně obrací v ruce, jak je studuje a objíždí svými magickými prsty jejich letoví, jako by uměl vyčíst jejich tajemství skry­tá mým očím. Nakonec si vybral jedno polínko se sukem a pustil se do něj. Při práci si pro sebe pobrukoval a já ho při tom nechal.</p>

<p>Nighteyes se během dne jednou probudil. Slezl s povzde­chem z mé postele a vypotácel se ven. Když se vrátil, nabídl jsem mu žrádlo, ale on nad tím jen ohrnul čumák. Zhluboka se napil vody, kolik se jen do něj vešlo, a s povzdechem se uložil na studenou podlahu srubu. Znovu usnul, ale už ne tak hluboce.</p>

<p>A tak mi ten den uběhl ve znamení radosti, čili při práci, kterou jsem dělat chtěl, a ne při takové, o níž jsem si myslel, že se musí udělat. Často se mi během toho dne vybavil Cha-de. Jako málokdy předtím jsem si kladl otázku, jak asi starý vrahoun trávil dlouhé hodiny a dny nahoře ve své izolované věži, než jsem se stal jeho učněm. Pak jsem si při předsta­vě Chadea pohrdlivě odfrkl. Již dávno předtím, než jsem na Buckkeep přibyl já, byl Chade vrahem v královských služ­bách a vykonával královu spravedlnost ve formě tiché práce vždy tam, kam ho poslali. Objemná knihovna svitků v jeho obydlí a jeho nekonečné experimenty s jedy a smrtícími fi­nesami byly jasným důkazem toho, že věděl, jak vyplnit své dny. A navíc mu vždy šlo o blaho vlády Farseerů, což dáva­lo jeho životu smysl.</p>

<p>Kdysi jsem s ním i já tento smysl sdílel. Ale setřásl jsem to ze sebe, abych měl svůj vlastní život. Připadlo mi zvlášt­ní, že přitom jsem se nějak vykroutil i ze života, o kterém jsem si myslel, že ho budu mít jen pro sebe. Abych získal svobodu a mohl si užívat vlastního života, přerušil jsem vše­chny vazby se starým životem. Ztratil jsem kontakt se vše­mi, kteří mne měli rádi a které jsem měl rád já.</p>

<p>Nebyla to tak docela pravda, vyhovovalo to však mému rozpoložení. Vzápětí jsem si uvědomil, že se utápím v sebe­lítosti. Mé poslední tři vzorky ze série pokusů o výrobu pur­purového inkoustu zasychaly dohněda, ačkoli jeden z nich měl velmi pěkný růžový odstín. Dal jsem dotyčný útržek pa­píru stranou, jakmile jsem si udělal poznámky ohledně toho, jak jsem této barvy docílil. Byl by to dobrý inkoust na bota­nické ilustrace, pomyslel jsem si.</p>

<p>Spustil jsem nohy ze židle a vstal, abych se protáhl. Šašek ke mně od práce vzhlédl. „Nemáš hlad?" zeptal jsem se.</p>

<p>Na chvíli se zamyslel. „Něco bych si dal. Dovol, ať to dneska uvařím já. Jídlo, které děláš ty, sice zaplní žaludek, ale nic víc."</p>

<p>Odložil stranou figurínu, na které pracoval. Všiml si, že jsem na ni pohlédl, a takřka žárlivě ji zakryl. „Až to bude ho­tové," slíbil mi a začal metodicky prohledávat můj kredenc. Zatímco láteřil, že prý je u mne nedostatek zajímavého ko­ření, vyšel jsem ven. Překročil jsem potok, jenž by mě snad­no zavedl až k pláži. Nečinně jsem stoupal vzhůru do kop­ce, podél koně i poníka, kteří se tu volně pásli. Na vrcholu kopce jsem zpomalil, až jsem došel ke své lavici. Usedl jsem na ni. Jen pár kroků ode mě travnatý kopec náhle ustupoval břidlicovým útesům a skalnaté pláži pod nimi. Vsedě na la­vici jsem měl před očima jen vyhlídku na širý oceán prostí­rající se do dáli. Opět mnou projel neklid až do morku kosti. Vzpomněl jsem si na svůj sen o tom chlapci a lovící koč­ce uprostřed noci a usmál se pro sebe. Uteč od toho všeho, nabádala kočka chlapce, a já s tou myšlenkou tolik sympati­zoval.</p>

<p>Jenomže před léty jsem to samé udělal i já a tohle byl vý­sledek. Život v míru a soběstačnosti, život, který by mne měl uspokojovat, ale přesto jsem tu seděl, nevěda, co se sebou.</p>

<p>Po nějaké době za mnou přišel šašek. Také Nighteyes mu kráčel v patách a se zmučeným povzdechem mi ulehl k no­hám. „To je ten hlad po Umění?" zeptal se šašek s tichým soucitem v hlase.</p>

<p>„Ne," odvětil jsem a málem jsem se rozesmál. Onen hlad, který ve mně šašek včera bezděčně probudil, byl dočasně ochromen elfí kůrou, již jsem zkonzumoval. Možná jsem po Umění toužil, ale zrovna teď byla má mysl otupělá a Umění nepřístupná.</p>

<p>„Dal jsem zvolna vařit večeři nad slabý oheň, aby nás to pak nevypudilo z domu. Máme spoustu času." Odmlčel se a pak se opatrně zeptal: „A potom, co jste odešli od komuni­ty Staré krve, kam jste putovali pak?"</p>

<p>Vzdychl jsem. Vlk měl pravdu. Vykládat si se šaškem mi pomáhalo v přemýšlení. Ale možná mě nutil přemýšlet až příliš. Vrátil jsem se v duchu zpět do těch dob a začal spřá­dat vlákna svého příběhu:</p>

<p>„Kamkoli nás to zaneslo. Když jsme odsud odešli, nemě­li jsme žádný cíl. A tak jsme se toulali." Přitom jsem hleděl přes vodu do dáli. „Po čtyři roky jsme se toulali po celých Šesti vévodstvích. Viděl jsem Tilth v zimě, kdy se sníh jen pár palců hluboký smetá nad širými pláněmi, ale zima se zdá zalézat až do kostí samotné země. Překročil jsem celé Farrow a došel do Ripponu a pak jsem zamířil k pobřeží. Občas jsem vzal nějakou práci jako člověk a koupil si chleba a občas jsme lovili jako vlci a jedli maso, z něhož ještě kapala krev."</p>

<p>Ohlédl jsem se po šaškovi. Poslouchal, soustřeďuje se svý­ma zlatýma očima na můj příběh. Pokud mě odsuzoval, na jeho tváři to nebylo znát.</p>

<p>„Když jsme dorazili k pobřeží, nasedli jsme na loď plují­cí na sever, ačkoli Nighteyesovi se to nezamlouvalo. Přímo uprostřed zimy jsem navštívil vévodství Bearns."</p>

<p>„Bearns?" Přitom se zamyslel. „Kdysi jsi byl zasnouben s lady Celerity z vévodství Bearns." Ta otázka se dala vyčíst z jeho tváře, ale nahlas ji nevyslovil.</p>

<p>„To nebyla má vůle, jak si jistě vzpomínáš. Nešel jsem tam, abych vyhledal Celerity. Ale zahlédl jsem lady Faith, vévodkyni z Bearnsu, jak projížděla ulicemi na koni cestou na hrad Ripplekeep. Neviděla mne, a pokud ano, jsem si jist, že by v tom otrhaném vandrákovi nepoznala lorda FitzChivalryho. Slyšel jsem, že Celerity se šťastně vdala, prý velká láska i pozemky, a teď je z ní lady z Ice Towersu a žije po­blíž Ice Townu."</p>

<p>„To jí přeji," řekl šašek vážně.</p>

<p>„I já. Nikdy jsem ji nemiloval, ale obdivoval jsem její­ho ducha a velmi si ji oblíbil. Jsem rád, že ji potkalo takové štěstí."</p>

<p>„A pak?"</p>

<p>„Zamířil jsem na souostroví Near Islands. A odtud jsem chtěl podniknout dlouhou plavbu na Ostrovy, abych na vlast­ní oči viděl zemi lidu, který nás tak dlouho napadal a zbídačoval, ale vlk odmítal třeba jen slyšet o tak dlouhé cestě po moři.</p>

<p>A tak jsme se vrátili na pevninu a putovali na jih. Šli jsme většinou pěšky, ačkoliv kolem Buckkeepu jsme propluli na lodi a nezastavili se tam. Scestovali jsme celé pobřeží Ripponu a Shoaksu a ještě dál za Šesti vévodstvími. V Chalcedu se mi nelíbilo. Nasedli jsme tam na loď, jen abychom odsud byli pryč."</p>

<p>„A jak daleko jsme se dostali?" naléhal šašek, když jsem zmlkl.</p>

<p>Zkřivil jsem ústa do úsměvu a pochlubil se mu: „Až do Bingtownu."</p>

<p>„Opravdu?" Jeho zájem zesílil. „A co jsi na něj říkal?"</p>

<p>„Je to živé, prosperující město. Připomnělo mi Tradeford. Ti elegantní lidé a jejich okrasné domy, v každém okně sklo. Na pouličních stáncích tam prodávají knihy, a mají tam jed­nu tržní ulici, kde má každý obchod svoje osobité kouzlo. Jen kráčet tudy mi působilo závrať. Nedokázal bych ti říci, co to bylo za magii, ale dotírala na mé smysly, až se mi mo­tala hlava jako po silném parfému..." Potřásl jsem hlavou. „Připadal jsem si jako zaostalý cizinec, a to si o mně nepo­chybně mysleli také, jak jsem se tam potuloval v hrubém oděvu a s vlkem po boku. Ale navzdory všemu, co jsem tam viděl, se to město nemohlo rovnat s legendami, které o něm kolují. Jak jsme to říkávali? Pokud si člověk dovede před­stavit nějakou věc, může ji najít v Bingtownu na prodej. Ano, viděl jsem tam toho hodně, co přesahovalo moji před­stavivost, ale to ještě neznamenalo, že bych si to chtěl kou­pit. Viděl jsem tam i spoustu ohavností. Otroky vystupující z lodě, s velkými boláky na kotnících od železných okovů. Viděl jsem i jednu z jejich mluvících lodí. Vždycky jsem si myslel, že je to jenom výmysl." Na chvíli jsem se odmlčel a přemýšlel, jak mu co nejlépe sdělit moje a Nighteyesovy dojmy z této ponuré magie. „Nebyla to magie, v jejíž blíz­kosti bych se cítil příjemně," řekl jsem posléze.</p>

<p>„Jen ta masa lidí ve městě byla na vlka moc, a on odsud rád vypadl, hned jak jsem to navrhl. Po návštěvě Bingtownu jsem si připadal menší. Znovu jsem ocenil opuštěnost a od­loučenost buckského pobřeží a drsnou militantnost Buckkeepu. Kdysi jsem si myslel, že Buckkeep je srdcem civi­lizace, avšak v Bingtownu o něm mluví jako o barbarském a sprostém městě. Ty komentáře, které jsem zaslechl, se mě dotýkaly, a přesto jsem je nemohl popřít. Opustil jsem Bingtown jako ponížený člověk, odhodlán doplnit si své vzdělání a dopídit se větší pravdy o světě." Zavrtěl jsem při té vzpo­mínce hlavou. Žil jsem snad někdy podle svého odhodlání?</p>

<p>„Neměli jsme peníze na plavbu lodí, i kdyby ji byl Nighteyes vydržel. Rozhodli jsme se putovat vzhůru podél pobře­ží pěšky."</p>

<p>Šašek na mě nevěřícně pohlédl. „Ale to není možné!"</p>

<p>„Právě před tím nás všichni varovali. Říkal jsem si, že jsou to jen městské řeči, varování ze strany lidí, kteří nikdy nezažili drsnou a strastiplnou cestu. Ale měli pravdu.</p>

<p>Navzdory všem radám jsme se pokusili putovat podél po­břeží pěšky. V divočině za Bingtownem jsme nalezli cizotu, která málem předčila to, co jsme prve objevili za Horským královstvím. Ano, mám na mysli pobřeží, kterému se říká Prokleté břehy. Byl jsem trýzněn polovičatými sny a také mé vědomé představy byly občas závratné a hrozivé. Vlka velmi děsilo, že kráčím na pomezí šílenství. Nemohu pro to předložit žádné důvody. Neměl jsem žádné horečky ani žád­né jiné příznaky oné nemoci, která dokáže vyšinout lidskou mysl, ale přesto jsem nebyl sám sebou, když jsme se ubírali tou drsnou a nehostinnou krajinou. Vracely se mi živé sny o Veritym a dracích a stále mě pronásledovaly. I když jsem byl vzhůru, ustavičně jsem se užíral pošetilostí svých minu­lých rozhodnutí a často myslel na to, že bych skoncoval se životem. Jen přátelství s vlkem mi zabránilo, abych to udě­lal. Když se ohlížím zpátky, vybavuji si nikoli dny a noci, ale sled lucidních a znepokojivých snů. Od doby, co jsem popr­vé putoval po Cestě Umění, jsem nezažil, že by mé myšlen­ky byly tak zdeformované. Není to zrovna zážitek, jejž bych si ochotně zopakoval.</p>

<p>Nikdy předtím ani potom jsem neviděl pás pobřeží bez je­diné stopy po přítomnosti lidí. Také zvířata, která tam žila, jaksi ostře a podivně rozeznívala můj smysl Moudrosti. Fy­zické aspekty tohoto pobřeží nám byly stejné cizí jako jeho příchuť. Byly tam kouřící močály, jež páchly tak, až nás pá­lilo chřípí, a rozbujelé mokřiny, kde byl všechen rostlinný život jakoby pokroucený a zdeformovaný i navzdory svému divokému a nespoutanému růstu. Došli jsme k Deštné řece, jak lidé z Bingtownu říkají řece, jež protéká Deštnou divo­činou. Nevím, jaký to zvrácený rozmar mě přiměl, abych podél ní vyrazil do vnitrozemí, ale zkusil jsem to. Bažinaté břehy, bujná vegetace a podivné sny o tomto místě nás brzy obrátily na zpáteční cestu. Cosi v půdě se <emphasis>zažíralo </emphasis>Nighteyesovi do tlap a naleptávalo to i mé tuhé kožené boty, až z nich zbyly prakticky jen cáry. Přiznali jsme si porážku, jenomže pak jsme na své nevyzpytatelné výpravě udělali ještě větší chybu, když jsme pokáceli mladé stromy a zhotovili si vor. Nighteyesův čich nás sice varoval před pitím říční vody, ale já si plně neuvědomil, jaké nebezpečí to pro nás představu­je. Náš provizorní vor stěží vydržel plavbu zpátky k ústí ře­ky a při styku s vodou se nám oběma dělaly mokvající bolá­ky. Jak moc se nám ulevilo, když jsme dorazili zpět k dobré poctivé slané vodě. Přestože štípala, měla velmi hojivé účin­ky na naše boláky.</p>

<p>Ačkoli Chalced již dlouho prohlašuje za své právoplatné panství toto území, sahající až k Deštné řece, a často tvrdí, že i Bingtown leží na jeho území, neviděli jsme na tomto po­břeží žádné stopy po osídlení. Spolu s Nighteyesem jsme se tudy po dlouhé a nehostinné cestě ubírali na sever. Tři dny cesty za Deštnou řekou jsme nabyli dojmu, že ta cizota je již za námi, ale trvalo dalších deset dní cesty, než jsme narazili na lidskou usedlost. Pravidelné koupele ve slané vodě již mezitím zhojily většinu našich boláků a mé myšlenky byly více moje, ale jinak jsme vypadali jako otrhaný žebrák a je­ho prašivý pes. Lidé tu k nám nebyli zrovna přívětiví.</p>

<p>Má strastiplná cesta na sever napříč Chalcedem mě pře­svědčila, že tu žijí ti nejnepřátelštější lidé na světě. V Chalcedu se mi líbilo přesně tak, jak to předesílal Burrich. Ani zdejší velkolepá města mnou nedokázala pohnout. Ty archi­tektonické divy a civilizační výšiny stojí na základech lidské bídy. Realita v podobě všudypřítomného otroctví mne dě­sila."</p>

<p>Ustal jsem ve svém vyprávění a pohlédl na náušnici svo­bodného člověka, která visela šaškovi v uchu. Byla to těžce vydobytá odměna od Burrichovy babičky, znamení otroka, který získal svobodu. Šašek pozvedl ruku a dotkl sejí prs­tem. Visela vedle několika dalších náušnic, vyřezaných ze dřeva, a její stříbrná síťka na sebe ihned poutala zrak.</p>

<p>,3urrich," řekl tiše šašek. „A Molly. Tentokrát se tě ze­ptám přímo. Pokusil ses je někdy vyhledat?"</p>

<p>Na okamžik jsem svěsil hlavu. „Ano," připustil jsem po chvíli. „Pokusil. Je zvláštní, že se na to ptáš zrovna teď, pro­tože právě při cestě napříč Chalcedem mě najednou posedlo nutkání ty dva vidět.</p>

<p>Jednoho večera, když jsme se utábořili hodně stranou od cesty, jsem ucítil, jak se mne ve spánku zmocnil sen. Mož­ná se ty obrazy dostavily proto, že pro mne Molly v nějakém zasutém koutku svého srdce ještě stále měla místo. Ale ne­zdálo se mi o Molly tak, jako se zdá milenci o jeho lásce. Zdálo se mi o sobě, myslel jsem si, byl jsem malý a rozpálený a smrtelně nemocný. Byl to ponurý sen, sen plný po­citů bez vizuálních obrazů. Ležel jsem schoulený na Burrichově hrudi a jeho přítomnost a vůně byly jedinými útěcha­mi, které jsem ve svém strádání poznal. Mé rozpálené kůže se dotkly nesnesitelně studené ruce. Pokoušely se mne zved­nout z jeho těla, ale já se kroutil a křičel a tiskl se k němu. Burrichovy silné ruce mne opět ovinuly. ,Nech ji být,' přiká­zal ochraptěle.</p>

<p>Z dáli jsem uslyšel hlas Molly, kolísavý a zkreslený. ,Burrichi, vždyť jsi nemocný stejně jako ona. Nemůžeš se o ni starat. Dovol, ať si ji vezmu, a ty si zatím odpočiň.'</p>

<p>,Ne. Nech ji u mne. Ty se starej o Chiva a o sebe.'</p>

<p>,Tvůj syn je v pořádku. Žádný z nás není nemocný. Jen ty a Nettle. Dovol, já si ji vezmu, Burrichi.'</p>

<p>,Ne,' tiše zasténal. A ochranitelsky na mne položil ruku. ,Takhle začal krvavý mor, když jsem byl ještě malý. Zahu­bil všechny, které jsem měl rád. Molly. Nesnesl bych, kdy­bys mi ji vzala a ona zemřela. Prosím. Nech ji u mě.'</p>

<p>,Abyste mohli umřít spolu?' zeptala se o něco pronikavěj­ším hlasem.</p>

<p>V jeho hlase bylo slyšet strašlivou rezignaci. ,Budeme-li muset. Smrt je studenější, když tě zastihne samotného. Bu­duji držet do posledního dechu.'</p>

<p>Nebyl plně při smyslech a já vycítil Mollyin vztek a záro­veň strach o něj. Přinesla mu vodu a já zneklidněl, když ho napůl posadila, aby ji vypil. Pokoušel jsem se napít z jejích dlaní, které mi přidržela u úst, ale rty jsem měl rozpukané a bolavé a ošklivě mě píchalo u srdce a to světlo bylo příliš ostré. Když jsem její dlaně odstrčil, voda mi vyšplíchla na hruď, ledově studená, a já vykřikl a začal naříkat. ,Nettle, Nettle, tiše,' vybídla mě, ale když se mě dotkla rukama, by­ly studené. Nic jsem od své matky v tu chvíli nechtěl a pocítil jsem ozvěnu Nettleiny žárlivosti, že trůn Mollyina klí­na si teď nárokuje jiné dítě. Chytil jsem se Burriche za ko­šili a on mě k sobě znovu přivinul a začal tiše pobrukovat svým hlubokým hlasem. Přitiskl jsem k němu tvář, aby mi světlo nemohlo do očí, a pokusil se usnout.</p>

<p>Tak zoufale jsem se snažil usnout, že jsem se prodral do stavu bdělosti. Otevřel jsem oči a vzal na vědomí svůj sípa­vý, přerývaný dech. Pokrýval mě pot, ale já nemohl zapome­nout na to, jak napjatá byla má horká, suchá kůže v tom snu, navozeném Uměním. Když jsem uléhal k spánku, zabalil jsem se do pláště; nyní jsem se zuřivě pokoušel vyprostit se z něj. Rozhodli jsme se s vlkem přenocovat na břehu jedno­ho potoka. Po chvíli jsem se připotácel k vodě a zhluboka se z ní napil. Když jsem zvedl tvář od hladiny, zjistil jsem, že vlk za mnou velmi vzpřímeně sedí a sleduje mě. Ocas měl těsně ovinutý kolem všech čtyř končetin.</p>

<p>Již věděl, že musím za nimi. Vyrazili jsme ještě té noci."</p>

<p>„A tys věděl, kde je hledat?"</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Nevěděl jsem naprosto nic, jen to, že když tehdy opustili Buckkeep, usadili se poblíž města zvaného Capelin Beach. A znal jsem, abych tak řekl, ,pociť z toho místa, kde žili nyní. Jen s tím jsme vyrazili na cestu.</p>

<p>Po letech toulání bylo najednou zvláštní mít zas cíl, a ješ­tě k němu spěchat. Nemyslel jsem na to, co děláme či jak je to pošetilé. Jedna moje část připouštěla, že je to nesmyslné. Byli jsme od nich moc daleko. Nikdy bych se tam nedostal včas. V době, kdy bych dorazil, by už byli buď mrtví, ne­bo uzdravení. Ale když už jsem na tu cestu vyrazil, nemohl jsem z ní sejít. Po letech na útěku před všemi, kteří by mě mohli poznat, jsem najednou ochoten vrhnout se zpátky do jejich životů? napadlo mě. Odmítl jsem se čímkoli z toho za­bývat. Prostě jsem šel."</p>

<p>Šašek při mém vyprávění jen soucitně pokyvoval hlavou. Obával jsem se, že odtušil mnohem víc, než jsem mu byl ochoten vypovědět.</p>

<p>„Po letech soustavného odpírání a odmítání lákadel Umění jsem se do něj opět ponořil. Ta závislost po mně chňapla a já ji na oplátku objal. Bylo znepokojivé, že u mě znovu ožila s takovou silou. Avšak já s ní nebojoval. Navzdory oslepujícím bolehlavům, jež po mých pokusech vždy následovaly, jsem skoro každý večer pátral po Molly a Burrichovi. Vý­sledky nebyly uspokojivé. Není nad příval mohutného opo­jení při splynutí dvou cvičených myslí. Samozřejmě pátrání na vlnách Umění je něco úplně jiného. Do tohoto způsobu uplatnění Umění jsem nikdy zasvěcen nebyl; měl jsem pou­ze znalosti, které jsem sám zkusmo nabyl. Můj otec Burriche vůči Umění uzavřel, aby se snad někdo nepokoušel vy­užít jeho přítele proti němu. A Molly k němu neměla žádné vlohy, pokud jsem věděl. Pátrání po nich proto nemohlo vy­ústit v žádné skutečné propojení myslí, ale jen ve frustraci z bezmocného sledování jejich počínání, aniž bych je na se­be dokázal upozornit. Jenže záhy jsem zjistil, že ani toho ne­mohu spolehlivě docílit. Mé schopnosti po letech nepouží­vání ochably. I po krátkém úsilí jsem zůstal ležet vyčerpaný a oslabený bolestí - a přesto jsem nemohl odolat pokušení zkoušet to i nadále. Usiloval jsem o ta prchavá spojení a tě­žil z nich informace. Třeba letmý pohled na kopce za jejich domem, vůně moře, černolící ovce pasoucí se na vzdáleném svahu - schraňoval jsem každou stopu z jejich okolí a dou­fal, že jich bude dost na to, aby mě k nim zavedly. Své vize jsem neměl pod kontrolou. Často jsem se přistihl, že přihlí­žím té nejprostší domácí činnosti, každodenní práci u kádě s prádlem, které bylo třeba vyprat a pověsit, nebo na záhoně s bylinami, které bylo třeba sklidit a nasušit, a ano, taky bylo nutné zaopatřit úly. Při letmých spatřeních dítěte, kterému Molly říkala Chiv a v jehož tváři se zračily Burrichovy rysy, jsem byl zasažen žárlivostí i úžasem.</p>

<p>Nakonec jsem našel vesnici s názvem Capelin Beach. Na­šel jsem i opuštěnou chýši, kde se narodila má dcera. Mezi­tím tu žili jiní lidé; po Molly a Burrichovi nebylo vidět ani stopy, ale vlkův čich byl ostřejší. Nicméně byla pravda, že ti dva jsou odsud dávno pryč, a já nevěděl kde. Netroufal jsem si vyptávat se na ně ve vsi, protože jsem nechtěl, aby se Burrichovi nebo Molly od někoho doneslo, že je někdo hledal. Cesta sem mi zabrala několik měsíců. V každé vesnici, kte­rou jsem míjel, jsem viděl nové hroby. Ať už to byla jaká­koli choroba, zasáhla široké okolí a sklátila mnoho životů. V žádné ze svých vizí jsem již neviděl Nettle; neskolila snad nemoc také ji? Z Capelin Beach jsem se vydal po spirále do okolí a navštěvoval hostince a krčmy v přilehlých vesnicích. Stal se ze mě mírně potrhlý pocestný, jenž byl posedlý cho­vem včel a tvářil se, že chce na to téma vědět všechno, co jenom vědět lze. Pouštěl jsem se do rozepří, aby mě ostat­ní opravili a řekli i něco o chovatelích včel, které znali. Jen­že všechny mé snahy dozvědět se něco o Molly vycházely dlouho nazmar, až jsem jednoho odpoledne kráčel po úzké cestě k vrcholu nějakého kopce a náhle před sebou rozpo­znal skupinku dubů.</p>

<p>V tom okamžiku mne opustila veškerá kuráž. Sešel jsem z cesty a kradl se dál po zalesněných svazích, které ji lemo­valy. Vlk šel bez ptaní se mnou, ani slůvkem se nevtíraje do mých myšlenek, zatímco já slídil za svým starým životem. Brzy zvečera jsme stanuli na jednom úbočí a shlíželi na je­jich chalupu. Bylo to velice hezké a vzkvétající stavení: na postranním dvorku se hrabala v zemi drůbež a na louce za ní stály tři slaměné úly. Byla tam i dobře udržovaná zeleninová zahrada. Za chalupou stála stodola, očividně novější stav­ba, a několik menších výběhů pro koně, jež byly postaveny z ohlazených klád. Ucítil jsem koně. Burrich se o ně dobře staral. Seděl jsem ve tmě a díval se, jak z jediného okna zá­ří žlutě do noci světlo svíčky, pak zablikalo a byla tma. Vlk té noci lovil sám, zatímco já drže! noční hlídku u jejich sta­vení. Nemohl jsem se k němu přiblížit a nedokázal jsem ani odejít. Byl jsem tam zachycen jako lístek vznášející na okra­ji jejich rodinného víru. Pojednou jsem pochopil všechny ty legendy o duších, kteří jsou navždy odsouzeni strašit na ně­jakém místě. Věděl jsem, že ať už mě osud zavane kamkoli, jedna moje část zůstane navždy přikovaná tady.</p>

<p>Když se rozednilo, ze dveří chalupy se vynořil Burrich. Jeho kulhání bylo patrnější, než jsem si pamatoval, a stejně i bělost ve vlasech. Pozvedl tvář vstříc svítajícímu dni a na­dechl se, a já najeden vlčí okamžik pojal obavu, že mě tu vycítí. Ale on jenom vykročil ke studni a nabral vědro vody. Zanesl ho dovnitř a chvíli nato se zas vrátil, aby rozhodil tro­chu zrní slepicím. Z komína stoupal dým z oživeného ohně. Takže i Molly už byla vzhůru. Burrich zašel do stodoly. Ja­ko bych kráčel po jeho boku, věděl jsem, co bude, znal jsem tu rutinu zpaměti. Jakmile zkontroluje všechna zvířata, vy­jde ven. To také udělal, a pak natahal do stodoly vodu, věd­ro za vědrem."</p>

<p>Na chvíli mi slova uvízla v hrdle. Pak jsem se hlasitě za­smál. Do očí mi vyhrkly slzy, ale já je ignoroval. „Přísahám, šašku, že tehdy jsem se málem vypravil dolů za ním. Bylo to tak krajně nepřirozené, jako nic jiného na světě - sledovat Burriche při práci a neploužit se vedle něj."</p>

<p>Šašek vedle mě přikývl, ztichlý a zadumaný.</p>

<p>„Když vyšel ven, vedl na uzdě grošovaného hřebce. Užasl jsem. ,Nejlepší buckkeepský chov,' volala každá křivka jeho těla. O jeho oduševnělosti vypovídala klenutá šíje, o je­ho síle pak rozložité plece a hýždě. Hruď se mi vzedmula při pohledu na takového koně. A vědomí, že je v Burrichově chovu, mne naplnilo radostí. Ve výběhu koně pustil a pak mu sem natahal do žlabu další vodu.</p>

<p>Když pak vyvedl Ruddyho, záhada se mi z větší části vy­jasnila. Tehdy jsem ještě nevěděl, že Starling Burriche vy­stopovala a postarala se, aby mu byl předán jeho kůň a hří­bě od Sooty. Bylo jenom dobře vidět toho muže a jeho koně zase pohromadě. Ruddy vypadal, že se z něho časem stal vy­rovnaný, dobromyslný kůň; ale i tak ho Burrich nedal do vý­běhu hned vedle prvního hřebce, ale naopak co nejdále od něj. Poté natahal další vodu Ruddymu, pak ho přátelsky po­plácal a zašel zpátky do chalupy.</p>

<p>A pak vyšla Molly."</p>

<p>Nasál jsem a zadržel dech. Hleděl jsem na oceán, ale ne­viděl ho. Před očima se mi míhal obraz té, jež kdysi bývala mou ženou. Své tmavé vlasy, kdysi bujné a rozevláté vět­rem, měla po usedlém způsobu spletené do copu a přišpend­lené k hlavě, jako matrona svou korunu. Za ní se nemotorně vybatolil malý chlapec. S košíkem na předloktí, vykročila s poklidnou elegancí k zahradě. Bílá zástěra jí halila dmou­cí se těhotné břicho. Ono hbité a štíhlé děvče bylo již to tam, ale tahle žena mi nepřipadala o nic méně přitažlivější. V tu chvíli mé srdce mocně zatoužilo po ní a po všem, co před­stavovala: přívětivě planoucí krb a klidný domov, přátelství budoucích let, během nichž zaplní domov svého muže dět­mi a teplem.</p>

<p>„Zašeptal jsem její jméno. Bylo to tak zvláštní. Najednou zvedla hlavu a já si najeden krátký okamžik pomyslel, že o mně ví. Ale místo aby vzhlédla směrem ke kopci, hlasitě se zasmála a zvolala: ,Chivalry, ne! To není na jídlo!' Trochu se shýbla a vytáhla dítěti z úst květy hrachu. Zvedla ho a já viděl, kolik sil jí to stálo. Zavolala zpátky do chalupy: ,Lásko, pojď si pro synka, než nám tu vytrhá celou zahradu. Řekni Nettle, ať přijde za mnou a vytahá mi pár turínů.'</p>

<p>Potom jsem uslyšel Burriche, jak volá v odpověď: ,Mo­ment!' A vzápětí už stál ve dveřích. Zavolal přes rameno: ,To nádobí doděláme později. Teď běž pomoct matce.' Dí­val jsem se, jak vyšel na dvůr a po několika krocích popadl syna ze země. Vyhodil si ho do výše a dítě radostně zvola­lo, když přistálo Burrichovi na rameni. Molly si dala ruku na břicho a zasmála se spolu s nimi, vzhlížejíc k nim s radostí v očích."</p>

<p>Ustal jsem v řeči. Oceán už jsem neviděl. Slzy mě oslepi­ly jako mlha.</p>

<p>Ucítil jsem šaškovu ruku na rameni. „Nesešel jsi za nimi dolů, že ne?"</p>

<p>Zavrtěl jsem mlčky hlavou.</p>

<p>„Utekl jsem. Utekl jsem před tím náhlým záchvěvem zá­visti, kterou jsem pocítil, utekl jsem, abych snad nezahlédl vlastní dítě a nemusel jít za ním. Tam dole pro mne nebylo místo, ani na okraji jejich světa. Věděl jsem to. Věděl jsem to od doby, co jsem poprvé zjistil, že se chtějí vzít. Kdybych byl sešel dolů k tomu prahu, přinesl bych s sebou neštěstí a zkázu.</p>

<p>Nejsem o nic lepší než kterýkoliv jiný člověk. Měl jsem v sobě hořkost a zlost na ně na oba, a taky chladné vědomí toho, jak nás osud všechny škaredě podvedl. Nemohl jsem je vinit z toho, že to spolu dali dohromady. Ani jsem nevinil sebe za to, jaká muka mi tento krok způsobil, to, že mě na­vždy vyloučili ze svých životů. Bylo to už dávno pryč a ja­kákoli lítost byla zbytečná. Mrtvý nemá právo na lítost, řekl jsem si. Nanejvýš si mohu přičíst k dobru to, že jsem odsud tehdy odešel. Nedopustil jsem, aby má bolest otrávila jejich štěstí či aby zostudila domov mé dcery. Alespoň tolik síly jsem v sobě našel."</p>

<p>Dlouze jsem se nadechl a našel znovu hlas. „A to je ko­nec mého příběhu, šašku. Další zima nás zastihla tady. Na­šli jsme zde tu chýši a usadili se v ní. A tady jsme od té do­by žili." Vydechl jsem a zamyslel se nad svými slovy. Náhle mi nic z toho nepřipadalo obdivuhodné.</p>

<p>Jeho další slova mnou otřásla. „A tvé další dítě?" zeptal se tiše.</p>

<p>„Jaké?"</p>

<p>„Dutiful. Viděl jsi ho? Není to snad tvůj syn, stejně jako je Nettle tvoje dcera?"</p>

<p>„Já... ne. Ne, není to můj syn. A já ho nikdy neviděl. Je to Kettrickenin syn a Verityho dědic. Jsem si jist, že takhle si to Kettricken pamatuje." Ucítil jsem, jak rudnu v rozpacích, že šašek tuto otázku nadnesl. Položil jsem mu ruku na ra­meno. „Můj příteli, ty a já víme, jak mě Verity využil... to­tiž mé tělo. Když mě požádal o svolení, mylně jsem si jeho žádost vyložil. Já sám nemám vzpomínky na to, jak byl Dutiful počat. Musíš si to přece pamatovat; byl jsem s tebou, la­pený ve Verityho zbědovaném těle. Můj král udělal to, co udělal, aby si zajistil dědice. Já se nad tím nepohoršuji, ale ani na to nevzpomínám rád."</p>

<p>„Starling to neví? Ani Kettricken?"</p>

<p>„Starling té noci spala. Jsem si jist, že kdyby měla byť jen tušení, teď už by to bylo venku. Pěvkyně by nemohla nechat takové téma nevyzpívané, jakkoli by to snad bylo nerozum­né. A co se týče Kettricken, inu, Verity sálal Uměním jako hořící vatra. Viděla té noci v posteli jen svého krále. Jsem si jist, že kdyby tomu bylo jinak..." Tu jsem si povzdechl a při­pustil: „Stydím se za to, že jsem se podílel na tom podvodu. Vím, že není na mně, abych v tomhle zpochybňoval Verityho vůli, ale přesto..." Má slova vyzněla do ztracena. Ani šaš­kovi jsem nemohl přiznat zvědavost, kterou jsem pociťoval v souvislosti s Dutifulem. Syn, je můj, a současně můj není. A stejně jako se rozhodl můj otec v mém případě, tak se roz­hodl i já v jeho případě. Neznat se k němu, abych ho ochrá­nil.</p>

<p>Šašek mi položil ruku na hřbet ruky a pevněji stiskl. „Já o tom s nikým nemluvil. Ani nebudu." Zhluboka se nadechl. „Nuže. Pak jsi přišel sem, aby ses tady v klidu usadil. A to je skutečně konec tvého příběhu?"</p>

<p>Bylo to tak. Od doby, co jsem se s šaškem naposledy roz­loučil, jsem strávil většinu života buď na útěku, nebo v úkry­tu. Tato chalupa byla mým sobeckým útočištěm. Taky jsem mu to řekl.</p>

<p>„Pochybuji, že by se na to Hap díval takhle," opáčil mír­ně. „A většině lidí by jako zásluha stačilo i to, že svět už jed­nou za svůj život zachránili, a nepomýšleli by na to, že ma­jí dělat ještě něco víc. Jelikož však vidím, že ty ses k tomu z hloubi duše upnul, udělám vše, co budu moci, abych tě tím znovu protáhl." Vyzývavě na mě pozvedl obočí.</p>

<p>Zasmál jsem se, ale trochu ztuha. „Já nepotřebují být hr­dina, šašku. Stačil by mi pocit, že to, co každý den dělám, má význam i pro někoho dalšího kromě mne."</p>

<p>Šašek se na lavici zaklonil a na chvíli se nade mnou vážně zamyslel. Pak pokrčil ramenem. „No tak to je snadné. Jak­mile se Hap dostane do učení, přijď mě vyhledat na Buckkeep. Slibuji ti, že budeš významný."</p>

<p>„Nebo mrtvý, pokud mě poznají. Copak jsi neslyšel o sou­časných náladách namířených proti lidem s Moudrostí?"</p>

<p>„Ne. To jsem neslyšel. Ale nepřekvapuje mne to, ne, to vůbec ne. Ale aby tě někdo poznal? Už předtím jsi o té obavě mluvil, ale v jiném světle. Zjišťuji, že musím chtě nechtě dát za pravdu Starling. Myslím, že jenom málo lidí by si tě všimlo. Jenom velmi málo připomínáš toho FitzChivalryho Farseera, kterého by si lidé pamatovali z doby před patnácti roky. Tvoje tvář sice nese farseerovské rysy, pokud někdo ví, že je tam má hledat, ale dvůr je plný jejich blízkých pří­buzných. Nejeden šlechtic podědil rysy z téže linie. Který náhodný pozorovatel by tě porovnával s vybledlým portré­tem v zešeřelém sále? Jsi jediný dospělý muž ze své linie, který je stále naživu. Shrewd zchřadl už před léty, tvůj otec se stáhl do Withywoodsu předtím, než byl zabit, a z Verityho byl stařec předčasně. Já vím, kdo jsi, a proto tu podob­nost vidím. Nemyslím si však, že by ti hrozilo odhalení při letmém pohledu nějakého buckkeepského dvořana." Odml­čel se a pak se mě vážným hlasem zeptal: „Nuže? Uvidím tě na Buckkeepu, ještě než napadne sníh?"</p>

<p>„Možná," zaváhal jsem. Pochyboval jsem o tom, ale věděl jsem své a nehodlal marnit čas a síly v neplodné hádce s šaš­kem.</p>

<p>„Určitě," pravil rezolutně. Potom mě poplácal po rameni. „Pojďme zpátky. Večeře by už měla být hotová. A já chci do­končit to řezání."</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>10  Meč a povolání</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Snad každé království má své legendy o tajemném a mocném ochránci, který povstane na obranu země, bude-li nouze do</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>statečně veliká a prosby sdostatek upřímné. Na Ostrovech si </emphasis><emphasis>vyprávějí o Icefyreovi, tvoru, který žije hluboko </emphasis>v <emphasis>srdci le</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dovce, který pokrývá povrch ostrova Aslevjal. Lidé tu přísa</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hají, že když jejich ostrovním domovem zachvěje zemětře</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sení, je to Icefyre, který se neklidně obrací uprostřed svých </emphasis><emphasis>mrazivých snů kdesi hluboko </emphasis>v <emphasis>nitru svého ledového doupě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>te. L</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>gendy Šesti vévodství vždy hovořily o Elderlinzích, pra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>staré a mocné rase, jež sídlí kdesi za Horským královstvím </emphasis><emphasis>a která byla </emphasis>v <emphasis>dávných dobách naším spoje</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>cem. Pouze král </emphasis><emphasis>tak zoufalý, jako byl následník trůnu Verity Farseer, mohl </emphasis><emphasis>tak</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vým legendám př</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>pisovat nejen pravdivost, ale i tak vel</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kou důležitost, že zanechal své dědictví </emphasis>v <emphasis>r</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>kou stárnoucího otce a cizokrajné královny a vyrazil na výpravu, aby vyhle</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dal p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>moc Elderlingů. Snad to byla právě jeho zoufalá víra, </emphasis><emphasis>jež mu dala nejen moc oživit k</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>menné draky, vytesané El</emphasis><emphasis>derlingy, a shromáždit je na pomoc Šesti vévodstvím, ale též vysekat dračí tělo pro sebe a pak je všechny vést na obr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>nu </emphasis><emphasis>země.</emphasis></p>

<p>Šašek u mne zůstal i nadále, ale v následujících dnech se úzkostlivě vyhýbal všem závažným tématům nebo úkolům. Obávám se, že jsem se řídil jeho příkladem. Když jsem mu povyprávěl o svých klidných letech, jako by tím došly klidu i ony dávné přízraky. Měl jsem se spokojit s tím, že jsem za­se vklouzl zpátky do svého rutinního života, ale mne se mís­to toho zmocnil jiný druh neklidu. Měnící se čas a čas na změnu. Changer. Katalyzátor. Ta slova i myšlenky, které je provázely, se vinuly mými dny a v noci šmodrchaly mé sny. Už jsem nebyl ani tak mučen svou minulostí jako spíše pu­zen budoucností. Když jsem se ohlédl a uzřel, co jsem to udělal se svým mládím, najednou jsem pojal velkou obavu o to, jak se svými roky naloží Hap. Náhle jsem měl dojem, že jsem všechny ty roky promarnil, místo abych chlapce při­pravoval na to, jak se má jednou postavit tváří v tvář vlast­nímu životu. Byl to dobrosrdečný mladý muž a já si nedělal žádné starosti o jeho charakter. Znepokojovalo mne, že jsem mu dal jen základní informace o tom, jak ve světě prorazit. Neměl žádné zvláštní schopnosti, na nichž by stavěl. Věděl vše, co potřeboval vědět, aby dokázal žít v odlehlé chalupě, farmařit a lovit, a tím uspokojit své základní potřeby. Jenže teď jsem ho posílal do širého světa; jak se tam asi prosadí? Nutnost nechat ho dobře vyučit mi teď nedávala v noci spát.</p>

<p>Pokud si toho šašek byl vědom, nedával to na sobě znát. Jeho čiperné nástroje těkaly po mém srubu, a vzápětí se po krbové římse plazila vinná réva. Z dveřního překladu vyku­kovaly ještěrky. Z rožků kredencových dveří a hran veran­dových schodů na mě zíraly podivné tvářičky. Pokud bylo něco ze dřeva, nebylo to před jeho ostrými nástroji a šikov­nými prsty v bezpečí. Při pohledu na aktivity vodních skřít­ků na mém sudu s dešťovkou by se červenal i otrlý strážník.</p>

<p>Také já si pro sebe vybral tichou práci a i přes hezké po­časí jsem se činil uvnitř stejně jako venku. Zčásti to bylo proto, že jsem cítil, že potřebuji čas k přemýšlení, ale pře­vážně proto, že vlk jen pomalu nabýval síly. Věděl jsem, že když na něj budu dohlížet, jeho uzdravení se tím neurychlí, ale přesto jsem se nemohl zbavit strachu o něj. Když jsem k němu zašmátral na vlnách Moudrosti, jeho mlčení se vy­značovalo jakousi zádumčivostí, jež byla pro mého starého druha dost netypická. Občas jsem vzhlédl od práce a zjistil, že mě sleduje se zamyšleným výrazem ve svých hlubokých očích. Neptal jsem se ho, nač myslí; pokud by se o své úva­hy chtěl podělit, jeho mysl by mi byla přístupná.</p>

<p>Postupně se sice vracel ke svým starým aktivitám, ale je­ho někdejší pružnost ho zčásti opustila. Pohyboval se s ohle­dem na své oslabené tělo a nikdy se nepřepínal. Netrousil se již za mnou při výkonu denních povinností, ale jen ležel na <emphasis>zápraží </emphasis>a díval se, jak chodím sem a tam. O večerech jsme spolu pořád lovili, ale pohybovali jsme se pomaleji, oba si předstírajíce, že nám při tom šašek překáží. Nighteyes se čas­to spokojil s tím, že zvěř označil a počkal, až ji skolí můj šíp, místo aby se na kořist vrhl sám. Tyto změny mě znepokojo­valy, ale já dělal vše pro to, abych si své obavy ponechal pro sebe. Potřebuje jen čas k uzdravení, říkal jsem si, a vzpomí­nal na to, že za horkých letních dní nebýval nikdy v nejlep­ší kondici. Až přijde podzim, jistě se mu zase vrátí jeho ně­kdejší vitalita.</p>

<p>Život nás tří se postupně ustaloval v docela pohodlné ru­tině. O večerech se vykládaly příběhy a historky, týkající se méně významných událostí našich životů. Nakonec nám došla brandy, ale hovor mezi námi stále hladce a hřejivě prou­dil, stejně jako prve kořalka. Pověděl jsem šaškovi, co viděl Hap v Hardin's Spit a co se povídalo o Moudrých onehdy na tržišti. Pověděl jsem mu i příběh Starling o soutěži pěvců na jarních slavnostech a to, jak Chade odhadl prince Dutifula a oč mě v té souvislosti požádal. Šašek do sebe všechny ty­to příběhy pojímal, asi jako když tkadlec bere rozličná vlák­na a spřádá je do obrazce na tapiserii.</p>

<p>Jednoho večera jsme zkusili zasadit do koruny kohoutí pe­ra, ale brka byla do dírek příliš tenká, takže pera zplihle trče­la do všech stran. Oba jsme bez řeči věděli, že jsou naprosto k ničemu. Dalšího večera položil šašek korunku na stůl a vy­bral si z mých zásob štětce a inkousty. Já si sedl na židli kou­sek stranou, abych ho při práci sledoval. Všechno před se­bou pečlivě uspořádal, namočil štětec do modrého inkoustu a pak se zamyšleně zarazil. Seděli jsme tam tiše a mlčky tak dlouho, až jsem vzal na vědomí praskání ohně. Potom šašek štětec odložil. „Ne," řekl tiše. „To není zřejmě ono. Ještě ne." Znovu korunku zabalil a dal ji zpátky k sobě do vaku. A pak, jednoho večera, zatímco jsem si ještě otíral slzy smíchu na konci jedné oplzlé písně, šašek odložil harfu a prohlásil: „Zít­ra musím odjet."</p>

<p>„Ne!" zvolal jsem nevěřícně nad tou náhlostí a pak se ze­ptal: „Proč?"</p>

<p>„Ach, vždyť ty víš," odvětil vzletně. „Takový je život Bílého proroka. Musím být při tom, abych předvídal budouc­nost, zachraňoval svět - všechny ty drobnosti. A krom toho už ti došel nábytek, do něhož bych vyřezával."</p>

<p>„Ne, vážně," protestoval jsem. „Nemůžeš zůstat aspoň pár dní? Aspoň do Hapova návratu. Aby ses s chlapcem setkal."</p>

<p>Šašek vzdychl. „Vlastně už jsem zůstal mnohem déle, než bych měl. Zejména když ty trváš na tom, že nemůžeš jít se mnou, až odsud půjdu. Ledaže?" A s nadějí se vsedě vzpří­mil na židli. „Nezměnil jsi snad názor?"</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Ty víš, že ne. Nemůžu jen tak ode­jít a opustit svůj domov. Musím být tady, až se Hap vrátí."</p>

<p>„Ach, ano." Svezl se zpět do židle. „To jeho učení. A máš tu na starost slepice."</p>

<p>Jízlivost v jeho hlase mě popíchla. „Možná ti to jako ži­vot zrovna moc nepřipadá, aleje to můj život," podotkl jsem kysele.</p>

<p>Zazubil se škodolibě nad tím, že se mu podařilo mě popíchnout. „Já nejsem Starling, můj drahý. Ničí život neznevažuji. Jen se zamysli nad mým a řekni mi, z jaké výše shlí­žím. Kdepak. Jdu si za svými úkoly, hloupými, jak se musejí zdát někomu, kdo má hejno slepic k opatrování a řádky fa­zolí k okopání. Moje vlastní úkoly jsou stejně tak obtížné. Mám hejno zvěstí, o něž se musím podělit s Chadem, a řád­ky nových známostí, které chci na Buckkeepu kultivovat."</p>

<p>Pocítil jsem záchvěv závisti. „Předpokládám, že budou všichni rádi, až tě zase uvidí."</p>

<p>Pokrčil rameny. „Myslím, že někteří ano. A jiní budou stejně rádi, až mě budou vidět odcházet. A většina si na mě nebude vůbec pamatovat. Většina, bezmála všichni, budu-li chytrý." Prudce vstal. „Kéž bych jen mohl zůstat tady," při­znal se mi tiše. „Kéž bych jen mohl věřit, jak zřejmě věříš i ty, že můj život patří jen mně a mohu s ním nakládat po­dle sebe. Já bohužel vím, že to není pravda v případě žádné­ho z nás." Přešel k otevřeným dveřím a vyhlédl ven do tep­lé letní noci. Nadechl se, jako by chtěl něco říci, a pak zase vydechl. Pak dlouhou dobu zíral. Potom se napřímil v ramenou, jako by učinil nějaké rozhodnutí, a otočil se zpátky ke mně. Na jeho tváři byl zasmušilý úsměv. „Ne, nejlepší bude, když zítra odjedu. Ty mě budeš brzy následovat."</p>

<p>„S tím nepočítej," varoval jsem ho.</p>

<p>„Jenže já musím," opáčil. „Čas si to žádá. Od nás obou."</p>

<p>„Och, ať si svět tentokrát zachrání někdo jiný. Určitě ně­kde existuje nějaký jiný Bílý prorok," řekl jsem lehkovážně s úmyslem, aby má slova vyzněla jako žert. Šaškovi se při nich však rozšířily oči, a když se nadechoval, uslyšel jsem, jak se zachvěl.</p>

<p>„O téhle budoucnosti se ani nezmiňuj. Je to pro mne špat­ná předzvěst, že ve tvé mysli tkví byť jen semínko takové představy. Protože je vskutku pravda, že existuje jiná, která by si ráda navlékla háv Bílého proroka a uvedla svět do kur­su podle svých vizí. Už od samého začátku jsem sváděl boj s jejím tlakem. Avšak při této osudové obrátce světa její sí­la narůstá. Teď už víš, o čem jsem se to zdráhal mluvit otevřeněji. Budu potřebovat tvoji sílu, příteli. My dva dohroma­dy bychom to mohli zvládnout. Ostatně někdy stačí jen malý kamínek v cestě, aby kolo vyskočilo ze své dráhy." „Hm. To však nezní moc lákavě pro dotyčný kámen." Stočil ke mně zrak. Jeho kdysi bledé oči nyní zlatě žhnu­ly a tančilo v nich světlo lampy. V jeho hlase bylo znát hřejivost i únavu: „Och, nic se neboj, ty to přežiješ. Protože já vím, že musíš. A proto směřuji všechny své síly k tomuto cí­li. Abys přežil."</p>

<p>Předstíral jsem zděšení. „A ty mi říkáš, abych se nebál?" Přikývl, ve tváři velice vážný. Snažil jsem se odvést řeč jinam: „A kdo je ta žena, o které mluvíš. Znám ji?"</p>

<p>Zašel zpět do místnosti a usedl opět za stůl. „Ne, neznáš ji. Ale já ji znal, už dávno. Nebo spíše bych měl říci, že jsem o ní věděl, protože to byla dospělá žena, která už odešla do světa, zatímco já byl teprve dítě..." Pohlédl znovu na mne. „Jednou před léty jsem ti o sobě něco vyprávěl. Pamatuješ?" Na odpověď nečekal. „Narodil jsem se daleko, daleko na jihu, mezi obyčejnými lidmi. Vpravdě obyčejnými, jako kte­říkoli jiní lidé... Měl jsem milující matku a moji otcové byli dva bratři, jak je v tom místě zvykem. Ale již od okamžiku, co jsem se vynořil z matčina lůna, bylo jasné, že se ve mně ozval prastarý rodokmen. V nějaké vzdálené minulosti ně­kdo Bílý smísil svoji krev s linií mé rodiny a já se narodil proto, abych se chopil úkolů tohoto prastarého lidu.</p>

<p>Jakkoli mě moji rodiče milovali a hýčkali, současně vě­děli, že mým osudem není zůstat v jejich domě ani vyučit se některému z jejich řemesel. Byl jsem poslán pryč na místo, kde jsem se mohl vzdělávat a připravovat na svůj osud. Cho­vali se tam ke mně dobře, ba víc než dobře. A svým způso­bem mě i hýčkali. Každého rána se mě vyptávali, co se mi zdálo, a všechno, nač jsem si vzpomněl, bylo zapsáno, aby nad tím mohli moudří lidé dumat. Jak jsem vyrůstal a zmoc­ňovaly se mne bdělé sny, naučili mne umění psaní, abych mohl své vize zaznamenávat sám, neboť žádná ruka nepíše tak jasně jako ruka, jež náleží k oku, které vidělo." Omluv­ně se zasmál a potřásl hlavou. „Takovým způsobem vycho­vávat dítě! Moje sebemenší výroky byly schraňovány jako moudrost. Ale navzdory své krvi jsem nebyl o nic lepší než kterékoli jiné dítě. Dělal jsem rošťárny, kde jsem mohl, vy­kládal divoké historky o létajících kancích a fantomech, jež jsou nositeli královských pokrevních linií. Každá další poví­dačka, již jsem šířil, byla obsáhlejší než ta poslední, a přesto jsem zjistil podivnou věc. Ať už jsem se snažil předčit svůj jazyk sebevíc, v mých výrocích se vždy skrývala pravda."</p>

<p>Krátce po mně vrhl pohled, jako by čekal, že se s ním bu­du přít. Já však mlčel.</p>

<p>Sklopil zrak. „Myslím, že mohu vinit jen sebe za to, že když ve mně nakonec vypučela ta největší pravda a nene­chala se zapřít, nikdo mi nevěřil. V den, kdy jsem se prohlásil za Bílého proroka, kterého tento věk očekával, mě moji učitelé umlčeli. ,Mírni se ve svých divokých ambicích,' na­bádali mě. Jako by si někdy někdo přál mít takový osud! Je­ho háv, říkali mi, už nosí jedna žena. Vystoupila přede mnou, aby dala budoucnosti světa tvar, jaký vídá ve svých vizích. V každém věku je pouze jeden Bílý prorok. To přece všich­ni vědí. I já věděl, že je to tak. A kdo tedy jsem? ptal jsem se jich. A oni mi nemohli dát odpověď na to, kdo jsem, přes­tože si byli jisti tím, kdo nejsem. Nebyl jsem Bílý prorok. To ji už připravili a vyslali do světa."</p>

<p>Nadechl se a na dlouhou chvíli zmlkl. Potom pokrčil ra­meny.</p>

<p>„Věděl jsem, že se mýlí. Znal jsem pravdivost jejich omy­lu stejně hluboce, jako jsem věděl, kdo sám jsem. Snažili se mne přimět, abych se spokojil se životem, který jsem tam vedl. Myslím si, že se jim ani nesnilo o tom, že bych se jim vzepřel. Ale já to udělal. Utekl jsem pryč. A šel jsem na se­ver, ubíraje se cestami a dobami, které ti ani nemohu popi­sovat. Postupoval jsem stále více na sever, až jsem dorazil na dvůr krále Shrewda Farseera. To jemu jsem se zaprodal, hodně podobným způsobem jako ty. Má loajalita výměnou za jeho ochranu. A byl jsem tam sotva jednu sezónu, když oním dvorem otřásla zvěst o tvém příchodu. Bastard. Neče­kané dítě, neuznaný Farseer. Och, ti byli všichni překvape­ní. Všichni až na mě. Protože já již znal tvoji tvář ze svých snů a věděl jsem, že tě musím najít, ačkoli mě všichni ujiš­ťovali, že neexistuješ a ani existovat nemůžeš."</p>

<p>Tu se předklonil a položil mi na zápěstí svoji ruku v ru­kavici. Na okamžik ho sevřel, a naše kůže se nedotkly, ale v tom okamžiku jsem na kratičký okamžik pocítil, jak moc jsme k sobě připoutaní. Jinak to popsat neumím. Nebylo to Umění, nebyla to Moudrost. Nebyla to vůbec žádná magie, jak magii znám. Bylo to jako onen okamžik rozdvojeného vnímání, jež se občas člověka zmocní na podivném místě. Měl jsem pocit, že už jsme spolu takhle seděli, říkali ta slo­va už předtím, a že pokaždé, kdy jsme to dělali, byla ta slo­va zpečetěna oním krátkým dotekem. Pohlédl jsem stranou, jen abych se střetl s vlkovýma temnýma očima vpalujícíma se do mých očí.</p>

<p>Odkašlal jsem si a pokusil se změnit téma: „Říkal jsi, že ji znáš. Takže má nějaké jméno?"</p>

<p>„Žádné takové, které bys znal z dřívějška. Ale už jsi o ní slyšel. Vzpomínáš, že během války s rudými loděmi jsme je­jich vůdce znali pouze jako Kebala Rawbreada?"</p>

<p>Pohodil jsem hlavou na souhlas. Byl to kmenový náčelník Ostrovanů, jenž zažil náhlý, krvavý vzestup k moci a stejně rychlý pád následkem probuzení našich draků. Někteří říka­jí, že ho pozřel Verityho drak, jiní, že utonul.</p>

<p>„A slyšel jsi někdy, že by měl nějakého poradce? Nějakou Bledou ženu?"</p>

<p>Ta slova mi zněla nezvykle povědomě. Zamračil jsem se, pokoušeje se na ně rozpomenout. Ano. Kolovaly o ní něja­ké zvěsti, ale nic víc než to. Opět jsem přikývl.</p>

<p>„Nuže." Šašek se zvrátil na opěradlo židle. Nasadil sko­ro lehkovážný tón. „To byla ona. A řeknu ti ještě jednu věc. Stejně jistě jako věří, že je Bílou prorokyní, věří i tomu, že Kebal Rawbread je jejím Katalyzátorem."</p>

<p>„Tím, kdo umožňuje jiným, aby se stali hrdiny?"</p>

<p>Zavrtěl hlavou. „Tímhle ne. Její Katalyzátor přichází, aby hrdiny zničil. Aby lidem umožnil být něčím míň, než by mě­li být. Protože tam, kde já budu stavět, bude ona ničit. Kde já budu sjednocovat, bude ona rozdělovat." Potřásl hlavou. „Ona věří v to, že všechno musí nejdřív skončit, než to mů­že zase začít nanovo."</p>

<p>Čekal jsem, že svůj výrok doplní, ale on zmlkl. Nakonec jsem ho popíchl: „A v co věříš ty?"</p>

<p>Po tváři se mu zvolna rozlil úsměv. „Já věřím v tebe. Ty jsi můj nový začátek."</p>

<p>Nevěděl jsem, co na to říci, a v místnosti zavládlo ticho.</p>

<p>Pomalu zvedl ruku k uchu. „Nosím ji od doby, co jsem se s tebou viděl naposledy. Ale myslím si, že teď bych ti ji měl vrátit. Tam, kam půjdu, ji nosit nemohu. Je příliš jedinečná. Lidé by se mohli rozpomenout, že takovou náušnici vídali nosit tebe. Nebo Burriche. Nebo tvého otce. Mohla by pod­nítit vzpomínky, které chci raději nechat v klidu spát."</p>

<p>Díval jsem se, jak zápolí s pojistkou. Náušnice měla po­dobu stříbrné síťky s modrým drahokamem zachyceným ve­vnitř. Burrich ji dal mému otci. Jako další jsem ji nosil já. Pak jsem ji zase svěřil šaškovi s příkazem, ať ji dá po mé smrti Molly na znamení toho, že jsem na ni nikdy nezapomněl. Ša­šek měl více rozumu a raději si ji ponechal. A teď?</p>

<p>„Počkej," zarazil jsem ho náhle. „Nedělej to."</p>

<p>Zmateně na mne pohlédl.</p>

<p>„Zamaskuj ji, musíš-li. Ale nos ji. Prosím."</p>

<p>Pomalu spustil ruce dolů. „Víš to jistě?" zeptal se nevě­řícně.</p>

<p>„Ano," řekl jsem a byla to pravda.</p>

<p>Když jsem na druhý den ráno vstal, zjistil jsem, že šašek je již vzhůru a stojí přede mnou umytý a oblečený. Jeho sba­lený ranec čekal na stole. Když jsem se rozhlédl po místnos­ti, žádnou z jeho věcí jsem neviděl. Opět byl vystrojený ja­ko nějaký šlechtic. Jeho oděv podivně kontrastoval s prostou činností míchání kaše.</p>

<p>„Takže ty odjíždíš?" zeptal jsem se přihlouple.</p>

<p>„Jen co se najíme," pravil tiše.</p>

<p><emphasis>Měli bychom jít s ním.</emphasis></p>

<p>Byla to ta nejpřímější myšlenka, jakou mi vlk za posled­ní dny sdělil. Zaskočila mě a já k němu pohlédl stejně jako šašek.„Ale co Hap?" zeptal jsem se.</p>

<p>Nighteyes na mne v reakci na to pouze pohlédl, jako bych jeho odpověď měl již znát. Neznal jsem ji. „Musím tu zů­stat," řekl jsem jim oběma. Avšak žádný z nich nevypadal, že by ho to přesvědčilo. To, že jsem je oba odmítl, mi do­dalo pocit klidu a stálosti a o jejich pocity jsem se nestaral. „Mám tu povinnosti," řekl jsem bezmála naštvaně. „Nemů­žu jen tak odejít a připustit, aby se chlapec vrátil do prázd­ného domu."</p>

<p>„Ne, to nemůžeš," souhlasil rychle šašek, ale přesto mne jeho souhlas popíchl, jako by to řekl jenom proto, aby mne uchlácholil. Tu se mne zmocnila rozmrzelá nálada. Snídaně byla odporná, a když jsem vstával od stolu, pocítil jsem ne­návist k těm ulepeným miskám a hrnci s kaší. Připomínka mých každodenních světských povinností mi náhle připadla nesnesitelná.</p>

<p>„Osedlám ti koně," řekl jsem z ničeho nic šaškovi. „Nemá smysl, aby sis umazal ty pěkné šaty."</p>

<p>Neřekl nic, zatímco já vstal prudce od stolu a vyšel dveř­mi ven.</p>

<p>Malta zřejmě vycítila mé vzrušení z blížící se cesty, pro­tože byla netrpělivá, ač ne nezvladatelná. Dával jsem si s ní načas, takže když byla připravená, srst se jí blyštěla stejně jako postroj. Málem jsem se při tom uklidnil, ale když jsem ji vyváděl ven, uviděl jsem šaška, jak stojí na zápraží, jednu ruku položenou na Nighteyesově hřbetě. Znovu mě zaplavi­la nespokojenost a já za to ve své dětinskosti dával vinu jemu. Kdyby mě nebyl přijel navštívit, nikdy by mi nedošlo, jak moc ho postrádám. Pořád bych se trýznil nad minulostí, ale nikdy bych nebyl zatoužil po budoucnosti.</p>

<p>Když přišel ke mně, aby mne objal, připadal jsem si mrzoutský a starý. Vědomí, že na mém postoji není nic obdi­vuhodného, tomu zrovna nepřidalo. Stál jsem toporně v je­ho objetí na rozloučenou a sotva ho opětoval. Myslel jsem, že to bude tolerovat, jenže když se jeho ústa ocitla u mého ucha, pateticky zašeptal: „Sbohem, Milovaný."</p>

<p>Navzdory svému podráždění jsem se musel usmát. Objal jsem ho a zase ho pustil. „Buď opatrný, šašku," pravil jsem stroze.</p>

<p>„Ty taky," odpověděl vážně, když se vyšvihl do sedla. Vzhlédl jsem k němu. Ten aristokratický mladý muž na ko­ni nejevil žádnou podobnost s šaškem, kterého jsem znal ja­ko chlapec. Teprve když se jeho pohled střetl s mým, uviděl jsem tam svého starého přítele. Nějakou dobu jsme tam stáli a beze slova hleděli jeden na druhého. Poté šašek trhl uzdou, přesunul váhu a otočil koně. Malta se škubnutím hlavy do­žadovala povolení uzdy. Šašek jí vyšel vstříc a ona dychtivě vyrazila tryskem po cestě pryč. Její hedvábně lesklý ocas za ní vlál ve větru jako vlajka. Hleděl jsem, jak odjíždí, a i když už byl z dohledu, pořád jsem sledoval zvířený prach visící nad pěšinou.</p>

<p>Když jsem se konečně vrátil do srubu, zjistil jsem, že ša­šek předtím umyl a uklidil všechno nádobí i hrnec. Upro­střed stolu, přesně v místě, kde předtím ležel jeho ranec, byl do hloubi vyrytý farseerovský jelen, s parohy sklopenými k útoku. Přejel jsem prsty po vyřezané figuře a srdce v hru­di mi pokleslo. „Co po mně chceš?" zeptal jsem se ticha.</p>

<p>Přišly další dny a čas mi ubíhal, jenomže ne zrovna snad­no. Každý den uplynul ve znamení ponuré jednotvárnosti, s vidinou nekonečného večera v jeho závěru. Měl jsem prá­ci, abych svůj čas vyplnil, a dělal jsem ji, ale zároveň mi ne­ušlo, že práce jen plodí další práci. Vařené jídlo znamena­lo jen nádobí, jež je třeba umýt, a zasetá semínka znamenala pouze plení a zalévání ve dnech následujících. Spokojenost se z mého prostého života jaksi vytratila.</p>

<p>Šašek mi chyběl a já si uvědomil, že tomu tak bylo i po všechny ty roky. Jako když obživne staré zranění a začne se znovu ozývat. Vlk mi to zrovna nepomohl snášet. Přepad­la ho hluboká zádumčivost a večery nás často zastihly po­nořené do vlastních úvah. Když jsem jednou seděl u svíčky a spravoval si košili, Nighteyes za mnou přišel a s povzde­chem mi spočinul hlavou na koleně. Hmátl jsem dolů, polas­kal ho po uších a pak ho za nimi podrbal. „Jsi v pořádku?" zeptal jsem se ho.</p>

<p><emphasis>Nebylo by pro tebe dobré, kdybys zůstal sám. Jsem rád, že </emphasis><emphasis>se k nám ten Bezp</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>chu vrátil. Jsem rád, že víš, kde ho hle</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dat.</emphasis></p>

<p>A pak se zasténáním zvedl hlavu z mého kolena a šel se stulit na chladivou zem na zápraží.</p>

<p>Žár sklonku léta na nás dolehl jako silně dusivá pokrýv­ka. Umdléval jsem, když jsem dvakrát denně tahal vodu do zahrady. Slepice přestaly snášet vejce. Všechno bylo tak roz­pálené a mdlé, až se to skoro nedalo přežít. A potom, přímo vprostřed mé rozladěnosti, se vrátil Hap. Nečekal jsem, že ho uvidím před koncem měsíce vrcholících žní, ale jednoho večera jsem uviděl, že Nighteyes náhle zvedl hlavu. Topor-ně vstal, šel ke dveřím a hleděl po pěšině dolů. Já po chvíli odložil nůž, který jsem brousil, a šel si stoupnout vedle něj. „Co je to?" zeptal jsem se.</p>

<p><emphasis>Chlapec se vrací.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tak brzy? </emphasis>Ale už když jsem tu myšlenku formoval, věděl jsem, že vůbec není brzy. Dlouhé měsíce, které Hap strávil se Starling, pohltily jaro. Vrchol léta strávil se mnou, jenže byl pryč po celý měsíc časných žní a část měsíce vrcholících žní. Uplynul jen měsíc a půl, a přesto mi to připadalo straš­ně dlouho. Na vzdáleném konci pěšiny jsem zahlédl posta­vu. S Nighteyesem jsme vyrazili, abychom ho přivítali. Když viděl, že mu jdeme naproti, rozběhl se znaveným poklusem, aby nám zkrátil cestu. Když jsem ho chytil do náruče a ob­jal, ihned jsem poznal, že povyrostl a ztratil na váze. A když jsem ho pustil a podržel ho na délku paže od sebe, abych se na něho podíval, viděl jsem v jeho očích hanbu a porážku. „Vítej doma," řekl jsem mu, ale on jenom smutně pokrčil ra­meny.</p>

<p>„Vracím se domů se staženým ocasem," přiznal se a pak se svezl k zemi, aby objal Nighteyese. „Vždyť on je vychrt­lý na kost!" zvolal zděšeně Hap.</p>

<p>„Byl nějakou dobu nemocný, ale teď už se zotavuje," řekl jsem mu. Snažil jsem se, aby můj hlas zněl srdečně, a igno­roval jsem záchvěv obav, který jsem pocítil. „To samé by se dalo říci o tobě," dodal jsem. „Tam na prkně je maso a na stole chleba. Pojď se najíst a pak nám můžeš povyprávět, jak se ti vedlo v širém světě."</p>

<p>„Mohu vám to říci hned za chůze, jen pár slovy," opáčil, když jsme se vlekli zpátky do srubu. Hlas měl hluboký jako muž a rovněž mužsky zahořklý. „Nedobře. Žně byly dobré, ale ať jsem šel kamkoli, najímali mě jako posledního, pro­tože napřed chtěli najmout bratrance či bratrancovy přátele. Vždycky jsem byl cizinec, kterému dávali tu nejšpinavější a nejtěžší práci. Pracoval jsem jako muž, Tome, ale platili mě jako myš, drobty a krácenou mzdou. A taky se ke mně stavěli nedůvěřivě. Nechtěli, abych spal v jejich stodolách, kdepak, ani abych mluvil s jejich dcerami. A mezi prací jsem musel jíst, a všechno stálo mnohem víc, než bych si myslel. Vracím se domů s jen hrstkou peněz navíc, než když jsem odcházel. Byl jsem blázen, že jsem odešel. Vedlo by se mi stejně, kdybych byl zůstal doma a prodával kuřata a solené ryby."</p>

<p>Ta tvrdá slova se z něj hrnula o překot. Neříkal jsem nic a nechal ho, ať se z toho všeho vypovídá. Smočil si hlavu do sudu s vodou, kterou jsem nanosil na zalévání, zatímco já šel dovnitř, abych vytáhl na stůl jídlo. Hap vešel do srubu, a když se rozhlédl kolem, poznal jsem, aniž to sám pověděl, že se v jeho očích zmenšil. „Je dobré být zase doma," řekl. A vzápětí pokračoval: „Ale nevím, co budu dělat, abych se­hnal peníze na vyučení. Najímat se další rok, řekl bych. Jen­že to už by si někteří mohli myslet, že jsem moc starý na to, abych se dobře učil. Už tak jsem na cestě potkal jednoho mu­že, který mi řekl, že se nikdy nesetkal s řemeslnickým mis­trem, který by se nezačal učit před dvanáctým rokem. Tohle je med?"</p>

<p>„Ano." Dal jsem hrnec na stůl spolu s chlebem a stude­ným masem a Hap se na to vrhl, jako by už několik dní ne­jedl. Připravil jsem čaj a potom si sedl za stůl naproti chlap­ci a díval se, jak jí. Jakkoli byl vyhládlý, přesto krmil kousky svého masa i vlka sedícího vedle jeho židle. A Nighteyes žral, sice ne s chutí, nýbrž aby chlapci udělal radost a také aby se podělil o maso s členem smečky. Když už z kuřete zbývaly jen holé, bezmasé kosti, takže by ani na polévku ne­byly, chlapec se s povzdechem zvrátil na opěradlo židle. Pak se zase prudce předklonil a dychtivými prsty přejel po ryti­ně jelena ve výpadu na desce stolu. „To je nádhera! Kdy ses naučil tak krásně vyřezávat?"</p>

<p>„Kdepak já. Zastavil se tu jeden starý přítel a po část své návštěvy se věnoval dekoraci srubu." Usmál jsem se pro se­be. „Až budeš mít chvilku, prohlédni si sud s dešťovkou."</p>

<p>„Starý přítel? Nemyslel jsem, že máš kromě Starling ješ­tě někoho."</p>

<p>Nechtěl mě tou poznámkou ranit, ale podařilo se mu to. Znovu přejel prsty po emblému. Kdysi měl takového jele­na vyšitého v erbu FitzChivalry Farseer. „Och, několik jich mám. Jen o nich moc často neslýchám."</p>

<p>„Ach. A co noví přátelé? Zastavila se tu Jinna cestou na Buckkeep?"</p>

<p>„Ano. Nechala nám tu amulet, aby nám lépe vzkvétala za­hrada. Jako dík za poskytnuté přístřeší na noc."</p>

<p>Pohlédl na mne úkosem. „Takže tady zůstala přes noc. Je pěkná, viď?"</p>

<p>„Ano, je." Čekal, že řeknu něco víc, ale já odmítal. Sklo­pil hlavu a pokusil se zakrýt v dlaních úsměv. Já se natáhl přes stůl a dal mu láskyplný políček. On ten žertovný úder odrazil a pak mi náhle chytil ruku a sevřel ji. Úsměv z tvá­ře mu zmizel a nahradila ho úzkost. „Tome, Tome, co jenom budu dělat? Myslel jsem, jak to bude snadné, a ono nebylo. A přitom jsem byl ochoten pracovat tvrdě za slušnou mzdu a byl jsem zdvořilý a dřel jsem celý den, a oni se ke mně pře­sto chovali sprostě. Co jen budu dělat? Nemohu přece žít ta­dy v takovém zapadákově po celý život. To nemohu!"</p>

<p>„Ne. To nemůžeš." A v tom okamžiku mi došly dvě věci. Za prvé to, že jsem pro svůj samotářský životní styl chlapce špatně připravil na život, a za druhé, že právě takhle si mu­sel připadat Chade, když jsem před ním prohlásil, že již ne­budu nájemným vrahem. Je zvláštní, když si pomyslím, že dává-li člověk chlapci ze sebe to nejlepší - aspoň podle se­be - vlastně ho tím mrzači. Tváří v tvář jeho zoufalému pohledu jsem si připadal malý a zahanbený. Měl jsem pro něj udělat víc. Udělal bych pro něj víc. Slyšel jsem sám sebe říkat ta slova ještě dřív, než jsem si vůbec uvědomil, že si je myslím: „Mám na Buckkeepu staré přátele. Můžu si od nich půjčit peníze na úhradu tvého učňovského." Srdce se mi zachvělo při představě, jakou formu úroku by na sebe taková půjčka mohla vzít, ale já se obrnil. Půjdu nejdřív za Chadem, a bude-li po mně na oplátku žádat moc, vyhledám šaška. Nebude to snadné, žádat poníženě o finanční půjčku, ale -</p>

<p>„Ty bys to udělal? Pro mě? Ale vždyť já ani nejsem tvůj syn." Hap se zatvářil nevěřícně.</p>

<p>Sevřel jsem mu ruku. „Udělal bych to, poněvadž máš tak blízko k synovi, jak můžeš mít."</p>

<p>„Já ti ten dluh splatím, to přísahám."</p>

<p>„Ne, to v žádném případě. Bude to můj dluh, beru ho na sebe dobrovolně. Od tebe očekávám, že budeš věnovat bedlivou pozornost svému mistrovi a vynaložíš všechny síly na to, aby ses dobře vyučil svému řemeslu."</p>

<p>„Budu, Tome. Budu. A přísahám, že až budeš starý, nebudeš mít žádnou nouzi." Řekl ta slova s horoucím zápalem bezelstného mládí. Vzal jsem je tak, jak je zamýšlel, a ignoroval pobavené zajiskření v Nighteyesových očích.</p>

<p><emphasis>Vidíš, jak je to povznášející, když tě mají za starou racho</emphasis><emphasis>tinu spějící vstříc sm</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>ti?</emphasis></p>

<p><emphasis>Já nikdy neříkal, že jsi nad hrobem.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne. Jen se ke mně chováš, jako bych byl křehký jako kos</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ti staré slípky.</emphasis></p>

<p><emphasis>A nejsi?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne. Síla se mi opět vrací. Jen počkej, až začne padat listí a ochladí se. Vyd</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>žím jít, dokud nepadneš. Tak jako vždyc</emphasis><emphasis>ky-</emphasis></p>

<p><emphasis>Ale co když budu muset vyrazit na cestu dřív?</emphasis></p>

<p>Vlk si položil s povzdechem hlavu na natažené přední tla­py. <emphasis>A co když skočíš j</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>lenovi po krku a netrefíš se? Nemá </emphasis><emphasis>smysl se tím znepokojovat, dokud to nepřijde.</emphasis></p>

<p>„Myslíš na to, na co já?" Hap úzkostlivě přerušil zdánlivé ticho v místnosti.</p>

<p>Střetl jsem se s jeho ustaraným pohledem. „Možná. A na co myslíš?"</p>

<p>Zdráhavě řekl: „Čím dříve si promluvíš se svými přáteli na Buckkeepu, tím dříve budeme vědět, co máme čekat od zimy."</p>

<p>Zvolna jsem odvětil: „Další zima tady by ti moc nevyho­vovala, nemám pravdu?"</p>

<p>„To tedy ne." Hap, od přírody upřímný, s odpovědí neče­kal. Potom se to pokusil zmírnit: „Není to tak, že by se mi tu nelíbilo s tebou a Nighteyesem. Jde jen o to..." Na okamžik zaváhal. „Měl jsi někdy pocit, jako bys dokázal vnímat čas protékající ti pod rukama? Jako by tě čas míjel a tys byl uvíz­lý ve stojaté vodě spolu s mrtvými rybami a starým dřevem?"</p>

<p><emphasis>Ta mrtvá ryba můžeš být ty. Já budu to staré dřevo.</emphasis></p>

<p>Ignoroval jsem Nighteyese a odvětil: „Myslím, že si ten pocit vybavuji. Jednou nebo dvakrát jsem to <emphasis>zažil." </emphasis>Pohlédl jsem na Verityho nedokončenou mapu Šesti vévodství. Vy­dechl jsem, dávaje si hodně záležet, aby to nevypadalo jako povzdech. „Vyrazím co nejdříve."</p>

<p>„Mohl bych být připraven už zítra ráno. Pořádně se v no­ci prospím a budu -"</p>

<p>„Ne." Rázně, ale laskavě jsem ho přerušil. Už jsem chtěl říci, že lidi, s nimiž se musím vidět, musím vidět o samotě. Zarazil jsem se ještě dřív, než jsem mu zavdal podnět k údi­vu. Místo toho jsem pokynul hlavou směrem k Nighteyesovi. „Jsou tu věci, o něž se bude třeba postarat, zatímco budu pryč. Ponechám je ve tvé péči."</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>OBSAH</emphasis></strong></p>

<p>1  Chade Fallstar              5</p>

<p>2  Starling              21</p>

<p>3  Rozloučení              33</p>

<p>4  Pokoutná čarodějnice              46</p>

<p>5  Snědý muž              65</p>

<p>6  Tiché roky              80</p>

<p>7  Vlčí srdce              91</p>

<p>8  Stará krev              101</p>

<p>9  Lítosti mrtvého muže              114</p>

<p>10  Meč a povolání              130</p>

<p>OBSAH              140</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Snědý muž:</p>

<p><strong>Kniha první </strong></p>

<p>svazek 1</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Robin Hobb</strong></p>

<p><strong>Čas změn</strong></p><empty-line /><p>Z anglického originálu</p>

<p><strong>TAWNY MAN: </strong>- Book One</p>

<p>FOOL'S ERRAND - Volume One</p>

<p>vydaného firmou Bantam Books,</p>

<p>a division of Random House, Inc., 1540 Broadway,</p>

<p>New York, NY 10036, USA v roce 2002</p>

<p>přeložil Jan Kozák</p>

<p>Vydáno v nakladatelství NÁVRAT</p>

<p>Vydal Radomír Suchánek,</p>

<p>ul. Kosmonautů 2, Brno,</p>

<p>jako svou 822. publikaci v roce 2004</p>

<p>První vydání</p>

<p>Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.</p>

<p>Doporučená cena včetně DPH 199 Kč</p>

<p><strong>ISBN 80-7174-568-5</strong></p><empty-line /><p>[1]) Kiks</p>

<p>[2]2 )Dutiful = poslušný</p>

<p>[3] <emphasis>Původce změn</emphasis></p>
</section>

</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAJkAagDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDy12IByikkY5FO3Fgr5Ub+
wGMYpHYBME5+lKSCijPC/dOKuzOlChdqMAVPII4GT16U3afmIx68ilVsHA5I4zTWzknGGp2
YroEB8hyQuQRjjmnjLuQAGP0qNDx6kd62vDvhzW/FF9PY6HYG6uIUDsgdVO3OMjJGeTUtS6
FRkktTJPKZAHXGcCmkEKVB464xXSW/gzxLc6xdaLbaes2pWmRNaJKhkXHX5c89e1YVzbzWt
xLBPE8MsLmOSKRdrow6gjtWb5kaRcHsyrgljjBzQVfOSBge1OAAJPelLArn05FTzO5bihDk
D5Qo5/iFMDMMg9CvJArUsdG1S/srm7s7GSW1thumufuxx/VjwPp1qKPR9Sl0yXVYrR5rKE7
ZJ4cSCM9g2M7fx4q7yZn7vcojJYEYLdAMUjB1O1l5U4OccU5lyMdBjOfWmSEFQcYOe9EZu4
OHcUOdxJA/Kn529RgfSoGYL8xBIB7V0l34O8U6fa21zf6JcW8F0yxwvLhVdmGQAc45rZNsx
fKtzEzkjaAAe5HFRh+T0P4Vo6ro+q6JcC01nTrixnYbgk0ZXcPUHuPpWawJBPX+tF2NcpaV
otjAsPlwQCOG9qrbvlBAB/DrTBkZVsjJA4NaOj6Lq2u3ktpo2nzX9xGvmNHCmSF6Zp3YmZ7
H5Og6ccUxTxwFGfbNX7+wvNKurjT9TtZrW9iA3QOACueRmqIPfr2GeKdwtcdz3x7HAFPRsA
ggeh4FROyoCWBZQMjHOK3pPCfiaLQ/7fk0G9XSigk+2eWTHsPRtw7c0JiehkgkJ90DPtUZH
XGMdzjpViytp7+7FpZwtLOwJWNerY6gZ9gaqLKkibgDjpyOlVcQ8cnHGfUgUDGAAAfXAFLx
tGAOeKTdg4x2oHYGwWHy8sfSjjH3Rj1AoEgIwAcep7UMxbA70wHdR6D6Ug3BeMdOPlpjyJH
EzucKD16ita48P69ZacdRvNDv7ayCh/Pkt2EeD0O7GOaCXYzlkJfLAAfSnM/Ve3XpVzTtF1
XV4Hm0rSL3UYkbY728DSBW9CQOtZ8iss0tvJG0csLFHRlKlWHUH3qdyk1sITzjHPToMUbwR
gKOueBRtyvSkIAySDmnYLkit+7CKwA7cCmgBgemOwxU9vYXt1byT2tnPPDCMySIh2x/7zdB
+NOmsL22tYbq7sZ4bebiOYqdkmPRuh/OlYV0V9rA5+X8AKa0nByw7cYo4xxuwKYTubJ/Old
otagXOQABz7UoJIx8vHtTow81zBbxRu80zBIkRcl2PQCtZ/Cnia2u4bS48PahHcT5MUT2zB
pMddoxzj2p8xL0MhieAAOPakBI+bAH0qe5trizuHtru3mgnjOGilQoy/UHmoeAuSBRcEIXO
3A24xTgx25wOPbrTQoz0AzWxo/hrXtfgkm0TRb3UIYX2SNBCX2N6H+dK49DLDErgEYHsM00
cc8D/gIrQfQ9Zi0w6q+l3f8AZ+SpuvKJjBHBBYcA59azi2ccEetUTcNxB25U/QdaduYZweB
zxTSe3QdBSc8gZwP0FAyUuxAJxz3A5pvmMOSP060wYK9Pwpd3v+dUlcVyeNs5ULnjuKKjTd
uJx26iik4InmYsilW24x059KaNwIBH45p7upIGTgcUYUkbRx3BrHnRpYTau7ODzjFK6g89D
Tju34PTNMcNkkA7TwDU+0RTiNKDOQD/AEr179n1Xf4i3ihyjHT359PnWvJOSuGHGPWvTfgp
4g0Xw/42vL/WdShsIFszEGmONzFgcD8jTjO8kRUi1FnaaToGoJ8etd8YzIItF0u6na4uAwY
58vGzaMnPOeleT/EHxBYeKfiBqutaZbtHazsqx7vlLhVA3Ee+M16JofxH0vQvjl4gme/Sfw
9rM2ZJ1y0a5UbX/mp+teaeN7XQrXxlef8ACNajDe6VOTPCYc4iyeUPHY5x7UVJaaCpR973j
mmBHHTjsaPn2kA9eMmnHryMe1DZZSmNoI5x3rm5nc7eRJbn0H8XrCDwz8G/Dmg6WgjtXmTz
NnHmERlix9ctzXK/AKdv+FhXent81te2DiWNhlW2lSMjv1I/GjxF440zxz8J7HSL26S08Q6
S6OqTfKl2qqVJRugYg5wccj3rP+FWt6J4N1LUPFOu3irIlsYLWyiIeaZiQScD7o4Aycda6r
rnv0OFJ+zcWtTl/iDotv4f+Iet6TZR7bSC4PlL6KwDBR9N2PwrmCQdpBwfWtbX9YuPEPiPU
Nau8LLezGVlBztB4A/AACsojByBn2rPmV9DeMHZXGSY8tzk4wegr6X+KllJf/BPwbZRyRRv
NJaoHmkEaAmEjJY8CvmuQokLbuCeK+gfipq2lah8GPD+m2OqWd3eWrW4lginRmXERU8Z7E4
rZSumc9WPvKxS+OWrxHSfD/hh7O4a7sAGe+kiKxyfuwpEbH72TySPQV4cVOMdQOR2r2r4j+
KdBuvhP4a8LQ6hDqesWiwtNJE28Q7Uw2W6ZPTFeLnJHHPtSk3cdNe7qMOcAMB0xnNes/s/A
/8AC0mH/ThL/wChJXlBPUnPPTivTvgZqOn6b8RprzUL63s4YrJ0Z55AgyzLtAz1PBpxeo6n
wswvip/yVXxGCCSLvr/wFa4rkfeHI966/wCJ9zbXnxO1yW0ninimuPOSSJ9yupUYIIrkAOO
v1xSHD4UA5fA617b8IPiRFpM9v4J8TyLL4f1CBYoTNytu7Zyp/wBhs4Oeh+teIviNC7PgLy
au3sTW7WiO8bmazSQKjg8HPBx0PsaZMop6HovxG+HVx4B8bW7WSO+iXsjNaTdfKO0kxMfUd
j3H415aABGq89Bn24r37wd8TNP134Y6v4P8ZSRSXtnYyyWFzdY/fbUO0ZP/AC0XsepHvXgq
ksiZ7qKauKLezGkbjyMdvem8kjvipMdsk4o2HHH+TTKeowL82MfrUgUBcHB9eOlABxyuDTg
CcYGOPWqF6jdoORX0x48Seb9lfQEiDSOYrHIDYyAPevmiVkjjLuQo9fSvozx9d2b/ALMOj2
Md9aS3VrFZNNCk6M6ADnIB7Z5pNmU1qiX9mmC4t4PE/mqyKzwEcjk4fnivnfUyW1q/dmJJu
ZTk/wC+a97/AGbbuws7PxJcXV9bW0cssKI0sqpvIVs4yecZFeB6pxreoRKQXS5kVsHPO80k
OPxMqclskYq3plg+qaxZaejFTdXEcAb+7ucLn9arMuAe9TWVxNZXlte252zW8qTJn+8pBH6
imaPbQ93+PdtbeGPDPhbwbosAttMAkmkjQY81kCqGb1PzMcnvUP7PsFt4g0rxV4N1iBbvSp
447gQuMiNmyjFfQ8KcjuKh+LPiHS/iN4P0TxJoVyjXthuS+09mAmh3gHIXqyhl6jPBBqv8J
Ne0r4ceGtd8U65cot5eqkNhp4YGafbk529VUsRycdDS6Mx+zbqePavYHS9avtNZtxtLiSAn
12MRn9Kog+oqe8u7i9vrm+uWDTXErzSY/vMSx/U1XIJXcDjmqRsXNJLf25pzZx/pUPT/AHx
X1N8ZtN1LVvH3w+tdKYJdC7kkR2kCbNrRkkEn0B4HJr5Y0hQfEGmKWAZ7qIKC2P4xX0N+0F
cRatqXhA6LfwXMyXEiK9vOp8pyUKkkH5ehOT6UpLVWMpbnI/H/AF/R9c8eW0Om28i3FjA0N
zNLC0fmNuyANwBIHPPTnivHiCuc4A617j+0D4i8O61qGh2uk3lvqF/ZRyfarm3YMoB24QsO
CcgnHavENhYZ2EgDPWlFFwfujfbPbnNfSH7Mbf6L4rG4/ft+/wDsvXzeRzg54OK+hP2bdS0
zT9P8TS3+pWloJZYUQzzrHuKq2cZPbI/OqexFTVE/wvvIfBvww8Wa54gje60q/u3WG1gXzy
5CsG3BchAeMlsdMmvnbaBkKAqk5A9Pave/gprWmeFX8Y33iPVbay0x5AghllUmeQM+7anVu
CBwOcivC72WKXUrqa1i8qB5XeOM/wACFiVH4A1MdAjdNkHX2XrRtOfvdeDilVTkjHNDZ3t1
JP6Voti2wX5fl9eKdgnr/wDWpoXJyB+tKQfXBHNMQ5cjGCOfSinjaZcrkAjoaKAEbBYDaMk
DpRtxjA5JppIDZwc4p275QOPriuV01uaxqPYeQTkZ7461G4KSsmCMHmjHRg3GaSQMJW56Hn
PrWiil0IcrjsHYdvAHWnDoSBwMDFR4+Xd1HrjrSjgZIB9SDWcodjSE+jHBtr7hng9B/Km7g
zFhwc5APamrJxyDxQDhTgHNY8psppi4BJ5PUUE5G1RzTTz1znFAJ6cfjQ0yroXcpXGMfjQF
POOKXcAoJGTQHXOCOfrWUmzaMV3GlDzjk96ABxgdKf8AIe4/CkJQ5AJJzipUy3C4DOBgjg+
uKUtz0x9KQ9AMnAFHJeNEYKGbazEZx6VTk0ZqCvqPUMWAzhc0jKwcrgZqx/Z8wA/0pSQP+e
f/ANeqly8NsArXyvKOdiJk/jzx+NRHEJ6JlTo6bD9uMnH40jRjJYj6ZqG2ufOlZXZVwuRji
rJ8vJJkXj3rpU2c8qZCwweMD6U5VOe1AZSfvgk9TmnZQtjepP1FaqVzJxsIEGDgA/Wk2A8B
ADTyyf3h+Jp/mRH+JCfc1d0TYjCZUg8j6U/ZtfAbcTjBpd0fTeo/4F1pFePKkOh9Oad0A0r
joMH1pMcHP0/GniSPBAkUH69aN6EH5gcDjmi6FYYExkbfb1pfmGNwOKfuQAEuuSexzSZXcA
WA9eaLgN2nGMZ9j3o2Jn7i5+gqRipbhlJPPJpAUyeRn1yKYa9SIIhXJjQds460qqoztAAPY
U7K5IyAM0FlAJBHTIApiEI+XoemMVHtHXGPxqpDftIQJ2SJTyGVSw/HnNX47aSZFeK7gdD0
KqSD+tc0sRTjuzdUaj2RG21vmCEFehPajA5AQA9zjrS3UFzBb+aZoiQQoAQ8nOPWnZAyByO
mOla06kaivEznTlB+8hiplmyM00jAAwOOtOJHbr6CkIxwTkY7VqQIVBPK5HoccUgSMZ/dqv
GBx1pxwCOKULuIPrQKwmBgheNvJGKQowAPGfQU/bjk845wacUI4xgGgOUjwcHIJJ60BIyuX
UZ7cU9egAH404Ad1xzzQOxHsQMSFAPY4o2+vIHXIqUjKjAFAQsemeaAsIuCACQeOtIMZPGM
VJtXnI+tNC7Rk9qsmwzGM5AxSgkYPX6U7+8ucd6btzyCBz3oHZCqR5owCDRSLy/pnvRU3Je
4zJ3jcQMgc05skAj/APXRjEmT6YqRlOAMUkSIeR6e4ps+Gum285PFTKq/IrDaOAT/ADqGQD
z22/dzxxQAEZzkAY9qQct0IA6CpdvydMZFMIGM4OfamxoYo+bgk8daXkc85p230HBoK8Hj8
hSsUmM2gMSfzo2nnHTPUVKQDyowe9NwAMYAHtU8qLuxigBssDjuB3pMAggkDHIp4x9T15pO
M5GB7UrIabQgX1GOOcUEAHOMgcGnZPbkdKCuG4OOlLlQ+ZibR1OTmlkiV1ZclWIyD70p4Ub
fpSqp9cY796Tgn0Hzs0rabz7dJc8t19j3/Wu/+HvhDRfEenzvqETZhWLb5eFzu3Ek8cmvON
OU+S75IVnJUe3TNe1fBvjS77HOFh/k1eHFJVGjvrSbpJs2f+FV+ExyIrn/AL+D/Cj/AIVX4
TyB5Nxz/wBNB/hWd41+It34c8aWXh+EWNrBPCJZL283FUyTgYX6frWv4Q8Vtr+ozRHW9F1B
Y493l2PmLIORyQ3UV08l1exwc/S5EfhN4SPPlXI/7aL/APE0g+E3hHOPLuf++1/+JrG1r4o
at4f8Y3Nvf6RE/hy2vRZyXkZYyRkoGyR07/jiu3TXxceMrTSbcRS2VzpzXyzqck4cKMdsEH
NJwt0BTb6mEPhJ4SHWO5I/31/+JpR8JvCOAfLuf+/g/wDia5rxF4p17UvibeeEtN1e20FLG
IsLuScosqlVJVgcjd83BHIxXoei3V8vhiWe6u7K+kt0fZLaytIr7V/iY87s9abhZXKU3exg
f8Km8Ig/6u5/77X/AOJpx+FHhHnMVyPpIP8A4msrwn438Y+LfDN5r1rZ6NaxWrMjRymUsdq
7uMVr+BvGOpeOPBd1qkVla2mowytDGjFmiZgoIJ7gc4NJwtuLnbEHwp8JE8Q3PP8A00H+FI
fhV4SHWO5/CQf4VzVj8RG1OS8tPE63Wk65pMxCaVYyFBfsflRc9Tz2zjBz0r1XTG1CTTLd9
XSCK+ZQZY4MlEP90E8nHrScbbgpNnGn4T+Em/5Z3P8A32v/AMTR/wAKl8I90uT7714/8drS
8c+IdV8OaVZS6NYw313dXIt1imYgH5GbjHf5f1rO0D4jQ6v8NZPEz2yi+iY272aE83BOEQd
/mJX9fSjkur2Hz9LkZ+EvhI/wXX/fa/8AxNMPwi8KDkC5A/3k/wDiam+HfjbU/GK6wNTsLa
0l0+cQEW7FgTznr7il+H/jW98YS62l5ZQW39m3AgQxMTvHzcnP0puFtxc77lc/CHwmerXQz
6FP/iaU/B/wntBzdf8Ajn/xNdJpWtXOo674g01reNV0uWOKJgxzJuj3/N6cnHFeY+MfEnjX
w74k0+3N9DcXOoSKU0mxnYk44HJXKqx4wDzihQvoDm9zqD8H/CWRzdc/7n/xNeLarY29hrt
xZ2yKsce5MqoBbbK6gnGBnAr6ksWvGsbZ9QjjjuyoMqRElFbuAT1Ar5k8RceLL7I4Dyf+jp
K5q+iR14ZtzOdv/nnjRTlIvmP+8eB/Wq+75SSefanyAi7uFY5bduz7Hp/hQEyeBn0r28LBR
pRscdeTlUdxgGeo/CkGDxj/ABp+35iB+NAH5n1rqMBpAxuoBJPAp/YAHOPUUgA7ikxoFIIw
Tmm5yM9SakUZIwTj+dKQDkjOKkpka4PsKeuRjtmlA+vrkGnbTwTnNAIQDJGRwaM84HSn9F4
7U0k8MVPB6UWGOOMcZP8AhTMbeh+al/h5PNN28Z5xTQhmTgj1pwz0I460pUcDH0oA49Kohh
gA4I5NFPC4Kn8s0UhEYl3fMwUZwf0pDeWsJ/fs2G6BRnmq8ax/ZVwQcAD3PBrOm+d1AyWXO
ePWsk7i2OjhuNNkimiR5jcgfINvy++TVfaC5LZz61mWLFXZk++I2I/rWrbOJYUlP8XY1S3G
kOERHIyB2yaCjnd3qXIQ5znFNGM4PI6/WrRVkRqnTue1O8tcZz1qQHkDgZHpQVHB4OKYkRH
5QP6UbBngc0Ddnbnn0NKx46447VLRY0qB1GKj2jg8flUpBwOw6UgAJGSACO9TYYzYF5X60Y
C/N36U4H0xx26UHjn0/SiwEeOh6ZNEjvs2xth3IUfU0pG4ZJxjigxlijLIyMhyNuPSolezt
uNWvqacaLHGqL91AAK9g+DfOk33H8MP8mrw3/SM8XcnPrj/AAr0n4eeN9E8MaZLFqMsjvMk
RHlAMQVBBB5GDXkfV50pXn1OypVjUjaPQ9Q8T+HbvWb6GWPR9Dvo0Tbv1FGZ1Oegx2rG8H/
D680LxvfeJrh9PgjngMEVnYowRMlcnn/d/Wl/4XF4T5A+1e3yL/8AFUJ8YfB6xhQ13/3wv/
xVaKTtY5eW5sL4Ohu/+EptdZEdxZ63ciZVTO6MCMKDz/ECMjFYfgLwH4g8La75up6xBf2Fv
bSWtoqhvMRGcNg547fhmpl+MPhAnl7oZ/6Zr/8AFVIPi94OU8y3Q/7Zr/8AFUuZ7ByFG8+H
+uH4n6l4uhg0i+truMRpa3247flUbjhSM/LXa6Xp99F4furK6stOsZZRIqRWAIiG5cZOQOc
9eK5n/hcHg7/nrdf9+x/8VSj4v+Dscy3X/fsf/FUm29BqNnczPCHgzxr4R8L3uhQPo10l07
v5sksilSy7egXnpXQfDXwfdeCPC0ml3t3HdTTTtMzRAhRkAADP0qkPi/4OH/Le5/CIf/FUL
8X/AAbj5pLo49Ix/wDFUOd0JRsF34Dv7r4zWvjZbm1FlDEEMJz5hIQrnpjqa9C6d688Pxh8
Hhiu+6wfSNf/AIqg/GHweeC14R/1zX/4qhtvQajY6XxFpFxq93oUtvJGg0/UEu5A+csqqww
PfmuR0b4aS6T8Q73WUvUOhSz/AG2GwXPE+DgkdMKWYj6j0qdfi94Q3DD3eB/0yH+NPHxg8G
9pLvH/AFyH/wAVQpNbA43epL8PPBeo+EZtdk1C4t5/7RuvtEfk5+UZPBz35rK8K+D/ABd4K
vdbbT/7K1CDUbnz1aaV42QZOBgKfWtA/GHwcT/rroH/AK5D/GkPxe8GsxHn3IPfMQ/xo5mw
5EjZ8PaTrFhc6/q2oJaG/wBUlWVIIXYxpsjCgFiM84z0ri9E8EeNNN8Z3vi3U00jV9TuP9U
8lw6LbjphQFPbgeg+tbw+LvgxePtVx/35/wDr0f8AC2/BhP8Ax9XI/wC2P/16pSaFynbWZu
mt4WvFjS52jzFiJKBu+CeSK+YvERP/AAld92+eTP8A3+evZj8XPBwdT9puMZ5Ih/8Ar14Vr
t2mo6/NdWVyRG+5xgAkBpXIz1wcEVlKlKq1GJ0UZKm+ZmffLtmin7H92349D+f86QHB4GD3
96ZJFNLGY5LmQqeo2r9fSpGXJzkn1r1sLTnThyzMq8oznzRIzkliT1pNgIHODUhXDZPNNxz
noPSuowsRbMdePQ07y+MkZGetOzjgLkH2pSSM/KcGgSQKozgACl2/l2570YY4x+NOX1POeg
oKGhCPlx0pfl9W/CldCGYdeO1AAK5JwSOwpDGhhtPX6U4R4Cluc9MUzZxknHPWpF3q3uKLo
QjIAueTk4xTWBzjpg9KkYt0bofTvUew55X6D0qHJXsNRG7hu6Z9jQRyScAmnbWXgcinEEds
HNUndk8qEyfM+bj39KKCAzBiSvHeiqsQzOiutsTr5anGMDt0rOkkDSjaMZGDj1qwoy20nqO
/piqzKPNwDzkHke1YLcjoXdNjZrmTGMpHISPX5TV/TMGzIJOQ2QM+oqppOZL+QABSYZBz/u
mpdOkIMiuTuIDDFNb2Gt7l5+SSMjHUZ60o2l8c8D1pRkZwOD60gwRgdf51sh3uBYBiXyAOm
OeaaW3dM/zyac4BHqeuKRec4HPY0DWomAGBBIz6+tKCd2ASKdg5PP6U/wAtQeOQaQ7MiJ4P
r0poOcenfipDGQvIxjnNNx82c0FCFAA3Jx24o5xj9KUgcn9BSlMY5688dqAsR89waXBKjOa
fjCjC9PTrS4+YNyMdjUjSIiCQPY0446jGB14p+3npn0pwA6YGRSGMbdggfoKOQBuUVIF79T
S+WScnjP6UrDIduTyMHrilAbHC81dsrB768is4njSWQ7VMh2gn61Z1PQ9S0ecR3tu0WeQ45
VvoazdSClyN6hYyCCc5X60oUjHUD2ratfDuqXWnzah5SQ2sSl2lncIuPYmsqPbJEJIpFkU9
GByKmPJUbUZXsXexEoGSwXp04pVRiTkVOEPQHr29aUJxxyRS+r33ZXtPIYIzkHOBSkEgrnn
0pQp3defSlVD9O/FWqEV1E536CbWADYH0B70hAOcge+OKUhiSc5NG0nGT+VaKnFaJEOTGdC
QFH5UZGQCBg98daew7Y7c0i8AHtVKMewrjM5YkL19qeepwFpBzz39aOgxn9KqyJsP245Cj8
qjKjOMY/rTwcHgds/WkUAndnbj9KY0huMZPJNIW5zj5vSnMOuOaGTIB6UAR9z8tN/iwcfWp
lX5SPUdqQxAE459xSuh2K564Ax26dacdy/ePHUVMU5BYEYo2lpPmb8KUp2CwzcQAQMe/cU5
VyQQy/j0NKUbBwc+9M+4PmcgHtWTqrcrkYrRtuJIy2eT2puwA9PwxSs33TufPoaQAl/4gKy
9snsX7NiEdCc4HekDjkkcfzqQQybssT7CniIgZ6H6U782oWsQnK4GOOtPByDxgfqal8r5sg
YyOtKIyD1PHf1rRWRHLcgJBz8m3PODzQF+UjOSPerIQA4IPNGzGT1FUmTaxXCZwAvJ9KKl2
FzuUn60VomQ43OYUlWTJHbionZXupD/Dxj1qxyxjfsSB+Oapzgi4bJxk5/CsVuY9C7pFwkV
7Or8eZGUU9e9PiYRaiApAA2g/TFUtO4v0O3PXGKuwjdqwXAIMg4HpQviBbI32QCMYJzjio8
LuzjPGPxqdx0wdw6cCkC4IAxzwa2TNbEOzLdOetOKDcc9O9OCjt1PFP2jgjGKlspIiEe0da
dsBGFPucU/aTyQcmnbTjj8Ki5ViHZzhcHH5Ck2kp97kcdOtSiM/xYGetOKqc57dBjpTUhuJ
AV4x1PXAo8sjnNSheMYxz25pNgAOACKfMKxFtGRwSOvHFOAB/AfWnhW6etKFIP3cii4JDQO
M9/SjYOgB46CnEAsMkHPtUm3qOppFWI1U7cYOaVhj5SOfrUvlnA5+tPjgkkkSNFZnchVA7n
pik2krglcrheeDjPTHUGvR9K8Q3zaIsGp6Bf6mVwoeKENvXsSGI5961fD3hOz0iBZ7mJZ70
8lm5Cey/wCNY/jnxleaPdW2haGsZ1O4XzHlkGVt4+xx3Jr5fFYyGMqKhShd99jZR5VdnM+N
9S1zxDJHpx0i90rRIgHkE6bWuG9DjICj0rEhtZGgZooT5UIG7aOFGeM1s2XiDxTbSCSfXnv
Q3LRTxIY29sAZH51s+K7jTrn4YXl9pttHayzTwJOkYwQ3mDj6V3Uqk8HGNJwVm90/zJcb3b
OM25wc8UFMtwMAevFXCmDkj3xVrSdO/tLV7azHIkcbsdQvevZnVUIuT2RHKzOazuIYVkmtZ
Y436OyEA/j3qFRx6c17F4u0htU8H3dpbDE0CiaAD+8nIH4gEfjXkMLJcRLLHkrKobNcGAx/
1uLdrNDlCzImQ9SAP6U8ISdoAz/DipdhPygZJ6V6t4Y8M2umWkVxcRLLfSKCzsM+XnsPStc
ZjYYWHNLVvZCjByZ5nD4e1m5TzINNuXU85CYqreaZe2TBbq0mtz6upFXNT1/xDrWtX0h1e5
0+ygneGG3tW2HCnGWPUmr2n+INZsXEdzftqdqfvw3gD5Hs2Mg/nWUa+KcVPlVu3UfKtjnlh
dk3hCVHXA4HpTAnoCAPzrs/Gj6WvgK2u9FiW3ivNQhWUJwcgnIPpXLFdp4OK2w2K9vFtq1n
Ylxs7Ig8v5c8g5pRG2Pu9amyAxAPB65poYDkkfhXQ6yW7LVNvZEfl8emT1pPKK56YPFP8xT
90ljn0pu13b72O2K55YpG0cNJ7gY2wT1HoaAMDAyAw54qVYWAxjOak8kbsZyDWLxZosMytj
J5Ofb0o8s7gVQ5HcVbESpkscd6MHkquQfesJV3LY1jQtuU2t2bOSOeuTR5AH4dTjOaneMkg
uwHsacIkGTuLH3qFeT1KklFaFfy0DZC9felSAjJxipSvz/N91TT1UYywPTgV2xgonI5N7kY
QfTP6UeWFxjpmntx0555pGIx8pz/AErVXZA1l28ACm98bck89akfIPzZyKaUOSDgD1rRIli
cbumPQEUBFZsdqcsa45IHeniPgBR+NaCaIhEFJwAc5oqcdP4iQOcUUyLnFqclBkHBHFV7tS
J2JxxjoKsLjzCw78gDtVW7cm7YYwOgx6VPU5Og/TSf7QhzjI55q5aENqsbhgqebnmqWnKTf
xliQpOKmLiO5Z152uOcelNfEC2Op+YqNgx+NJ6ADFSxqGAPHNOCA9cA+pp8xvZkKxMMZz+V
SeWWIzk1KFYnafTrUmOcBqzcjRRIDC3ILDFLsIHFT9s9T+tNxgfdyeuKjmNbEBVgpycmkVc
tyD+NWtoOcmmhMdFx71SkhWIMbSOOaeATx/KpVUlh8ufenKgBIJA4x0quYfKViO4GCx4xQV
J4wfc1a2qAeMH60bVIAC4NS5jUSqFPXGfbFPCMAck9KnCDJ707bjjHUUucfKQbARjk/Wul8
E2QufEAkkXK26GT8egrAKHOQK7HwDhNRvQepiXr9a8/H1XHDTa7FKNj0DAIArwq+k+3eOPE
OoPzi6+zIc9FQYr3VR8wFeEQIw1DWA3BGoTgjH+1Xg5NZVJPyHJXaRMvoBii+8+fw/eaZCV
K3DROSexRwf5VMEA7ACkCruIAyOtfSScZKzNHC5HyD9a6jwxJZaPG2r6i4jSSZLKEnu7mue
WNmYKByeg9TTvFR8zXdG8MRf6rS4vtdzjvK33R+Fc2KftUqKfxb+hEo8qPZyv4YrxbV9M/s
bxNf6coxCX+0we0b5OB9GyK9b0a+F/o9vc7gXK7Xz/eHBrlfiHp+bSx1qMf8ej+TMR/zyfA
z+DYP4mvn8uqvD4nkfXQU43RxFttju4HcZUOCw9s17ehVkDK3DDII714nt2qOME8etdhoPi
wWtulnqcbGJPlSZeSo9CO9enmtKdaKlDWxUYtLQ2NW8H6dqM0t3ADaXMh3Oy/dkb1I/wrkN
R8K6rYZdovPiH/AC0h5/MdRXptrfWd/B51lcx3EY/ijbOP8Km45/OvJo5jiMP7r1XmLlR4X
qDXFzo/9lowWMXUdz83YrnOPqDTjG7ZKrtHqa7jxvpUFtYvrlvEE8oj7QqDAKk43/gcZ9q4
w7h0Tk9817VHFqrDnj139TenTU9iq8DM+CR+fSpo7FRgu4/DtUuHIHTGetSAAdAze+KmU+b
qd8KThrYjW1th9felxboOoPvjmh4mLEeZ0oMEh4G0gHuayukbqMpbETMhXI5PpjFMDN1Zjn
H4VY+zt/EAR7dqXyl3E7v0zWqlFmMqc07FXIOc9fUmlO1cKWAHsam2R9C56+lL9m3HgkDqO
KtVox6Gbw8pdStuHl4BLc/Wk53ZA7VY8hg2Vxz7UGBx6ZP4Vuq8ehzyw8luQhCFORj6GnZ4
z1P06VJ5ZxtPbqBQEIBIz+FdCqNmDp2IcKzcjNN2kd8jPGas49en060gUbvmGa0U7E8hDsG
MYBzShWBxyR7d6nMeWwTjNIEAHFUqruS4IiGBgnr9KRhwCVx9KnKAEA9BzTtnIOBWqmZuLR
EpIODyRnkUVMRtO4DsenrRQ5E8p56nykHpwBUF0qteMB8oUfnU24jsME5FV7kky7yeG6Vt1
PP6FixlC3+AABsfnr/CaHUhnAOdpFQWbYugxIxtYD64qRg32uUAHHJ5/wA+9T9oa2Ot0s79
MhfrgbfxBq2VGNzduv0rM0aVF0mZ5G2rExJz2GAaSHWFdZUEbAsrGMu3BI7dBisk3dpHbdc
quzVXkAU8g4xx9aztLuJp9ySuZMY5JrUx26msnKx0RhdXRHjPAHOTzTipUZz+NSeWBzkH8a
BHjJ6/WlzFKBHg/XHemgH049anCsOpxz0xTQm3oTj3o5ylBiiMNgc5J9aDH83Tp709V456U
8BWzgH3qectUyvg5+7+dOCjOAKeFHOKdtVW44z0FLmHyEYACnrTguRnk5p6r1BPH1oUcBhz
UyqIFTGhGxz0H4Vu+GLtLHX4mfiOYeUxPbPT9ayArcsfwIpCQPb37muerapBwezNPZns+Qp
4rxvUrN7HxfrlsUwss4uowe6uM5/MEV2GjeLY47ZINV3qUGBMATx/tDr+NXdQs9C8SLHcW+
pQGeMFFlikU5U/wsM9M8189hnLCVXzrQwceWXvHn+wDA5Hv6VILdzbzXKqfKgXdI54Citi9
0vSdJHn6x4is7eJeytlz7AVzuo6pN4pjh0PQbV9P0HzA0k0vyyXbA8degzXsfWuf4Fp3Oi8
b2hqze8P20Uupm5uDi2tENxKT2C8/wCfpWVZ+LPFOrRNqcA06CKeRjHusg7bQflyc88Vv3t
jbr4E1XSrfWdPh1O8j2ENcoAvP3c544z+dc5Dbx2kUVnHJC/kxqMRShxj/gJrnVRVJOVr9E
ChGpUab0R2vhHV9Vubiaz1eW2kYrvi8mERY9QRnn1rqr+zh1DTrjT7hQYbiMxsPQEYzXnWj
h7TUbS+nubW2hDZLyzKhKjr1OTXcf8ACSeHgP8AkOWHXj/SE/xrycRBqpzQRFeEIO0WeX6d
C63UdleRqZ4J/s02T1Ktgn8Rz+NTX1tNa6zqFnJCI/ImPlgLkGM8qefbj6g1r6udLPixdWs
dX094Lny/PQXKBlkUgBsZ5yuAfpV3VNf8GaxqE1pNeSRXFozQ/ahC2wH03AYIz616Xt5txl
Z2a1HGqkos5eNriGZZraZreUc74jsYfl1/Gu48N+IZ7yT7BqDLJNjMcoGC4HYjpmuaj0Fbh
mew1jT7uM/xJOAfyNa+n2ukeHZBqOsazZQmMHavnDgkfr+FZYiVOpBrqa1PZON76mt43nii
8Ba282NhtHHPqRgfrXm9my/2bbb03MYUJPvgVJ4q8TnxtPHo+kRyJoccge5uXUr9oI6KoPa
pBlgBgADj6CtMLQdOnaW7FhU05SHDcVHyLg+1NNvI2SHAzx0pWVt27IPuKOcEeYSOgGea6X
Tk/hPSU4/aHC1f+OTv19KPs6byHlVqQlmUckil2cYbGKXspfaY3Uj0QsbW8RwRuFN/cnBER
IPfOKcsZD/NihlzzgZxzzmtFSRlKpJvRCeYB8oRee9MaRmxjaD7CgKA2e3bmpCi4Hr/ADrR
U4GbnUIGLsMEkH0NIWzhW7damZVDAdMdyOlNK7fmyRnkVpHlRjNN7kAXtjp0xTtuCBuzjkC
pMEH09TSkA4yOnI5rVSMuQiwccDp39aRT82MZ+tS4G0jr6YpAmTzwOwqucXIMZRjoM/pQEG
enHcCpRGDjpx1pQnoOetVzkezfUYFx94cZ4NOPHUDHYDvT1QAc5xntTtq9ducHin7QPZXGZ
GAANrc5OeKKmEZEgIHHUUVPtB+yPMdnykeo5x3qrMrFQccDIGOtWzuCkgg8fWqNw7ZVSRgc
CvV6nzvS4yJtsqgnbw2D+FTk5kZ1PBbP0FQIrNIWHYH+tSJnYR/dFLrca0Rpw3CRabd2xdg
ZShG3vg8g+xB/Sq7BQVII3HimLleecevtTlyXRcd/zojFK7KlJuyNrTpDHPHs43LtYHvya6
RF+Y/N0rmLYETRYGMN611wUkncABnNebUlZnuUIXiRqjdcZHc05lOT8pJ71Js+bgbjTuVPY
1zuodipLoQYJznb7GhQCepI64xVsQkjOOPQ07yjnBC+pqXVKVFkSwhVz/7Kab5TAZ+U498G
re3C/KWyaVoyxyxznvWftXc29gUvKBPQjPWl8vaPl556VbEPzEHn2HOal8gKCQMA+vGan2z
7jWHM5bcc5XPOcmpBCxJyQOwFXRECMkgUBB1OBxjFL2rZXsCpsIPUKf0oMHJwR061cKjfgM
BgdPWk2k5IwMjNS6iKVEreQAOuTiq8+lWNycz2sMjDuV5/OtAg7gM84zwKRkYY3E/SsudLY
09inozMi0PS7d/MisIAw/i25I/OrwRQCUAzj8qm+bIPWljgLd1PFJ1u5UcOl8KM7+y9MZi7
2FsZCc58tTk1NBZWsBJtbWOIsMHYoXP5Vo+TCFHIBHNAROoG4HnpQ6z6FLDRRnTWEN0VM9t
HMQfl8xQcfnTf7IswObG2HYjylrRIGSOfYGk2EcBRxjpSU5sbow3auZ50zTc4W0gb0/dj/C
pEgigVljj2gkkgDHJ712WnSadrNstrqEUaXMY4dcKSPXPrVTV5dA8H6XJq184vrjdtgh4Jk
fsAB+p7Vl9Yd+Rp3POlWhSbUo2Zx89jZXIKyWULN3JQZP41UTRNMjbcmnQB17lM/wA6u6dJ
q90JNS1t0E853LAiAJAvZRjvir3lgp098HvXUm4msYKolNxKaxALgIAOgGMYqUqdvQnnnNT
BFGDjaPYZxR8ueTke1UpIv2bIjGSu44weAAaaI8D5hntVgpgDJ/pThGpUDtVc9hKk2yDABH
Gcc5oPHOM4/T2q0Ysduv6UjRnb9PSlz3K9k0VivO4jn3ppTDfMeDVoIeTgiho2U4HSjnD2T
K+1SuQmPWjbkrn6g1ZCgAbhnJpCvqpxn16Uucv2RWKkjGe9NCHJbg47Yq3hSB1+hpmzHTkE
dRVKoKVCxUKlsccGlVGI5wfxq15YPXp0o8oBeVOKpVDJ0tSsqDJ4zg+v9acEbuuPqasBDyQ
OPalMedpKkE+p60e1D2RW8sBjnpgU4IG+UgcVOIgWOQM9gTTwvy528g547Ue0J9iyt5e08r
xTyg2nPT1qYqe3PNL5ZwD1H50e0H7FkaAdSMYzRU6xnftAyD+FFSpg6VjyMDoMf4GqUo8w9
hj071dTgEZ61UfBmYEgADj25/8Ar19H1Pi/sigAZAHAGDnvTU4JJ5GBmo9xEzKDxg/lSqcQ
g5AOOg+tHURaiDGPceh4qVMLMuQSrbQPbJqCzbeu0E5qSfPmquMDaD9am9nY1S9zmNe2GJV
JOcngD2NdqnzKrc8iuCtC0bNkEBTxXoUQ/doGHOAO3NeXi7xZ9BgvfWgBSDuxx6ilC/Lyhz
VhEIGRxketShWHTnAzivLdV9j2o0fMqqj5yEYk9zUwgL4yhUep7VOu45wOKQCUkc8HtUObZ
qqSW4wQso+Z/pipPJAXkAntk0iK+ONw44zTwj7AMbvc+tQ2+ptyLoiPplQ2B/sitfT4dITR
LvVNZYRW9uctK7EBRj2rO8k4469yKo6/aS6pp+l6Mob7K16Z7vb90qq/KD9TWUvesr2OfEw
qOnamtR8XibRLwl9L8KaldW38MzOsQf3G41s6JJa6vf8A2ZvC1zZoqlmmkuVYD0GAc81WSC
NQqgAADAUDj2FdlpViLGyC4xJJ8zf4VjWqRhH3b39WcWJoyw8LubuRHw/pQIxbH/vs/wCNc
Dc6tb3Him9sNH0yKay09fLkmd2Ieb+6MdhXUeO/Ecmg+HfLsiW1O+b7PaIOTuPVvwH64rlt
F0pdH0iGxXDSY3yu3Jkc9TSw6lyupPXsZYNVK09ZOyOt0rTdO1DTY7meyEU33XRJGYA98E9
qtT+HNPa3kEEG2bafLy5xu7Vzd/qs+j6BYX0fB/tSKN1/vI2QR+td6rKwBByD0PtXPVc4O6
ehz1qk6dRxjJ2R5XZytdWkc8ihHOVePqVcHDL+YNWtnBOADirmqWi6d4suoVjHkagv2qL03
j5ZB/6C34mp7K3+13cUCxKik/N7Dua9D2ia5ke1QqKdFVJM19J0K2l01JryNmaT5gAcYHap
b/StE07TbnULiBxFbRNM+HOcKM0vhXW117T7y8hwbZLySCDH/PNMAH8eT+NO8aZHgLXSAMf
YpOfwrz3OfteWTtqeDPE1G3JM89sdYvtSWC+/sG1tbSRWaNJLl2kYEHbnA4ruNH07TtS0qO
eawWGf7siJKWUH2Jwa5TS0A0awxgH7On/oIruPDfGnP/v/ANK7MU7R93Sx6NenKnQU1J30K
+p6To2n6ReXktk0kcELyOm85YBckV57ZT+HXMF/bfDyUbgJI5PtaEgEdRk8V6Z4p/5FDWTn
k2c3/oBrhvDVsZ9F0mAMVLwxj2GQOanDSvByk3v3ZxYam8RJ872R0OkroWqK6rptxaTINxi
nPb1BBINcnol79vsI9RktVAZnHlbjjhiOvXtWtpd9DJLFewFjGsjKSRgkAlT/ACrK0GzuLP
Ro4Z49siySfLjHG8kHHuOa3iuXm17HqUaElNWd4tHW6LZabqdn5lxYeTcIcOiSll/A8cVpP
4d0tomCwsrEEBgx4PrXMXWpXWieDNX1OzIFxb+W67hkH5wCD7EEiu00+9TULGO4QbSwG5f7
px0rgrOpB80W7HnYj2lOpKMW7I4F4XguXt7lfLniO11ByPYj2I5FAJjjcrbJcyEfIkjlFJ9
yBxXX65pJv4Bc2/8Ax+QjC848xe6H+h9fqa5aLbJFuTIycYIwR6g+9dlOsqkbs9HC1FXhyv
cfrl/puj+GbTUYtJe4vLuUQQ2vnEDzD1Bb0GKzraS/n3veWdvaDjbHBK0n1ySKf4pVjpnhZ
WP/ADEzz6/K1XxGex/D1q6bUYX66hhacpTndt2disq+pwCOOOacRtGO2PTpU3kqGyVxntTz
CvHQj+VVznqKBWEZCE9c+vajywAM5GP196ssgH8+KaVB/wDr1PMHIisEUHA6mmiPI24P9BV
nbhsmn7CTnBBH61XMS4FURZYHGce1OMZB+VRt/OrSrk8rgetIVZHwW4/KjnYuRFYQH2HbBo
EY444qdgcjPbpSEYAIJHtijmYezXYjEIAGMDnrTSnp1PftU+SMHGBQxznjIHpS5mhuCKyou
7rg9qex24AGR1qXJyCRjHqKjILNgLge9Xe5HKlsRr1C55oqZF7jryaKuMjOULni4f0yPqap
y58wnu361NGSVyG6DP1qObLKG27cDGfWvrOtz84+yRx7jJwM5BFNz8pGeB0qW2OZRkA4Vjj
14qNgVbp+VMWtizYLundSCCATT7kHzA2flI203TWHnycAnHX2zV274tEAAPz9ce3/ANesJO
0zspxvRuSWsUnzF2ADAc/hXptiomso3wAMY4HXgV5tbHfECScbBxnkYr0Lw+zPpS5/hY5H4
A15mObaue9lSWxoiFRnL5PUj0p2wdQAT0p4XCdOtSBVzkjA+tePdn0iiiHAzzzz2pyrk8ZB
PrTgvOfTtS7iOTx247UjRITBGTwc04ZYbTxmk77hyPpT84Hz9M0mUr7AM4yQfzpQmPlwMda
ieaNUzu/Ac5ptu813cxwRRcucDLdKyb6lvRXZvaJY+dcG5kX93EeAf4j/APWro5JFijaWVw
saAszN0AHJJpttAlrbpAnRRgn1PrXA/ETWJLhrbwbpkmy6v/munU/6mDvn0J/z1rhSdepbo
fIYmrLEVdPRGFa3x8WeLbnxNOD9htc2+nRn+6PvPj1NdDlSD02/kags7S1srSK1gAWKJQij
PQVNczW9nbwSzSBBcTfZ4hjO9gCT+grvk7u0duh9RQoQw1JRk/8Ahyj4s/5Ey0wP+YvB0+t
dzolx51h5RbLwnH4dq4PxTKG8GWbAHA1eDqPeug0bUY49VRQpCTHYxPAB7H86wqRvSt5s8m
dD2ntrbplzxlZmXRV1GKMtPpzi4AHVk6OP++ST+Fcxr2oNpHgq4vLOTdeamRZ2mOp39WH4V
6U4V0KOoZGBDA9weorya+SHUfHsOmWQxpXhqHy0Q8jzm/mQP5VOFlzLley1/r5nn4eU5r6v
H7T/AOHO28EaculeFodPQcQnaSO5xyfzqz40OfAWuf8AXnJ/Kp9AUrYNk8bz0qv40/5ELXD
n/lzk5/Csr81dSfcyxcVCtOK2RyOl4GjWOQW/0ePof9kV2fh/H2GTPTzO4x2rj9JhcaNZcA
f6Onfr8orsPD+/7DJuHPmf0rbESumfQ5hBLBp+hZ1y3S68PajayXCW6S27oZn+7GCpG4+wr
D8M6dp1vpUItNVt9S+ywCPzLdgRkLjPWtPxSceDtZ7k2cv/AKAa5XwkgttK0yWG3jiM1qiu
yqAWBXuf8azpJuk7PqeHhKVSopqm7afeYfhGVR4TtN3zHMmf++2rfE8ZjHJJHbFZHg6Ar4T
tNy8hpARnoQ7V0JhKuEbarFdwXvj1rqqN87PqsKkqMF5IxvEjbvhxr5AYfJHjIx/GK19Lu7
izeGQKDGygMvqMVneKgR8ONdHGCsfb/bFX4YU8mMMS2EHU+1RvTaff/I4qVKNTEVoy20O0j
dJYhJGQyMMgiue1zT2tpG1O2T923/Hyg/8ARg/r+fapdMuhbSeQxxE3TP8ACfWt7ORgc/1r
g1pS0PHq054Gt7u3TzR514kjLWPhbaM/8TMnI5GNhq+sRAKnJ9Aah8Z20VlN4VtrZSsY1Mk
KTwuUY4HtWhgk57D0r0YzvTT9T18taq+0murINgwQvHrxSGM5xjoc1YVeSP8A69KUBw350u
Y9fkK2wgjPJHamLGA2Tn1q5sznrTSvpz70c4ezRV2D1/Sl2DoST7ZqYIvYdKCp6gY96fMDg
V9hwMU7Zxk4JzxUuzOcseOlBBJ555p84vZldlx379aAoJ59fSrBQ9RxQE69cetLmIcHcgKD
Iyc+lIY/QcfWrJXaoIPT9ab5YPIU/n1o5g5CvtGRzzR5eGxj9KsBD2H50FAVHy1XMTyJlZQ
A/Qng0VOijecjjBop3IkrHgUXBADcfXimSynco6AdPzqZdue30pkkYZ4xv28bmyOn+cV9v1
PyzoQxMyziVcEJycjimlid3OMdatGNRGRnqQKqoy/aSpGQ2TRfUTdiawyty5J6r/8AXq9dl
gkaE4zkr+QqvGm25DEDLLUt4SQiYzhi2fwFZNe8jrg7Umi9ZYNtgkcEgiu78OyCOwkjc4Ic
ZJPPSuG02IC0Ykht5JA9MHFdTpEjRxyosYkORyTjFeVi/eTse/lq5eW/U6gXZUhdi7fXJ5p
ZLp89cHGQCtZ3mXTxgGIADqA3JqcQ3ki58pfqT/OvIPp4vQn8+4UZwpwOhGKT7U4HCEe2aa
bSY8s8aj05qSPT3HWUZJpXRpd9iLzZix+Rx3Pzf4U9YGYbn3GrYtXTA3gnOcVMbVjn58k84
zis3I1USkIAOdqgH1HWuq8O2CpEb51BLcR8dB3NYgs325YDPpmo5j4jlmL23iOW0iwAkMcE
ZC/mM1hUTkrXOTGU606fJSW52WrahHpOkXWpSxvKtuhfy0UsznsoA9TXlmg2OpTvd+IdVt3
Oo6m28hkP7pP4U9q3vK8U8/8AFX3IyOptov8ACnCDxQx/5G+5Hp/o0X+FOkvZxaTWp5OHwW
IoVPaOF7bak1ppN5eSgRxFEPV2GAKzPFdsq+MfDGjwE+XbwT3LDpk8Lk/rV5LbxS2c+MbkD
t/o0X+FRRaPfDWjrF3rst5ei2a2ieSFAIwTnIAGDz60Rum5NnXUpYutUi5RtFPa5D4lsZj4
Gt2EZKxanDK3GcJuwT+Zq0IXRy2R14xS/ZfEjKVHi242kcj7LFj+VS2VpqEMrve6u1+CuFD
QpHt/7560bRtc6cJCrGpN1I2UnfdG9qOuxaX4Tutcnwfs8JbHq3QD8TiuG8Kafd2mhJcXWD
d3zm5nZhzubn+VbGtaN/bVhDYT3ckdok6zyRqBiXb0U+1aHlyrG32eVYZSpVHZQwU9jg9aU
FGMGlu2Z4bAujWnU+75mzoqPHp53NnLkg4qHxbby3PgrWreBd8slpIFVepO3pXPGLxWWwPF
gAHpZR4o8rxWWAPi3n/ryjrJUmp810eTXwOJq1HU5bX80Jo6J/Ydg5IINvH/AOgiur0ZAlm
xA2gtxxXL29lr0cm+fX451AOE+xRqASODx6daBb+KsYXxbtUHgCyjwKupDn2Z6eKjXrUFTU
O3VdDpPEkEs/hXVoLeNpJZLSRUReSxKnArmNBhkj8O6cskTq628eQQQQdo60vk+KSePGLk5
xxZR9aZ5Hio/wDM3yZ9rOOnCDjHlujkwdDE4aTlyXv5o17LTtwWCGAQQ5ycLtAycn8TXMab
O1/4x8S3w/1UMyWUOOyxrz+prR+z+Kxg/wDCXyfhaRGmaHo50a1ng+1m5lnme4eaRANzt7V
cVZO7OyEcROup1I2SvZXE8UQzXPw61tYIyzCNWwOchWBP6Vft9ptYiORsBz+FURD4r5QeKI
0X+6LBMVLZ2etR3Kvf6xHdQqCPLW1WLn6ikvhtcvDqtGvOco6S810Lm3jOMfT+VbWmXgYC3
lbJH3Se/tWWACvGCaFBU7l45yCD3rGSujsxNCNenyMoePADqPhQc/8AISP/AKLNXFGHAI4I
rM1LTdS1XWrG7u9Y32tnN9oitxAoIO3H3hya1gvO0NitFpCMexy5dh54eMoz6saB6ClAGcY
+lPK8n5gf8aTb83BzjvSPUEbAXoDnrioyuevWpQpz1OBShO+QcfpQyiHGAeg+gpCMcd6fjM
h+boOlBUn+IEdKBkQORjbyKARwQPY1KYwBkHHekEZzwenrQAzODwKMEjgVJ5fOc/jT0VSev
JHakBGFwOevWgjIGO9SMoBGcZx3qNhwP5U7kibMgZxTccgYOT+lG4hSaBkjJJzTuxcobRu5
AxtNFRsyofvjPbv2orRMylE+f1wWOBxSMSxJPUDb9cU6EruxntUa5abAPB5H8q+6PyZbD5n
H2NgMA5BFUYkzeKBzk8GrM5BtdpXJJHXtVaBttzExx25PakKWrNYKPNiwOp+valvV+YMRjn
Gc96lZAJU6eoOfY025KiNBnDbs5/DpWCfvI7ZK0GjStGC2iNkfdwRXR6GyrqkcTjIcFDn1x
nNcvbZGnp2POPfmt7R5XGrRlf4BvBHXjn+leXXXuyPoMC7yhfyPQI4SFJEePQ1Nsl2jI2gc
8A1JFmSJXUbFcBgGIzg04RSZxuY5r5/mPrEiDYN3LZ/DkUojTnoePTiraWe45z16nNSi0RC
AVyfU0uYtNIz+QRtII9qcI2Lbgrcj/PNaIhwwKrk/SlEZYkAY/wA9KlsaaKSxMzcKenOTUg
if7hYL7CraowO3bk9wD1oCkkNtwenBpD5ir5IHBHNSCPvip9o3/Nx68U7bgg45PrQO5XEZB
yR9BTdnA4znpxVnBAPZaYVGCPT19KAuRBBnIyADzml2hFyVz2pQOA2ARSEZQ+vX6UCG+Wo4
PINKEAIBOB7dqcDlcDgAfiKUKc4zn8elAJjNowOD9KFGBk4AzxTtpyOOetBDbT0IHrTuLYQ
sBwTVS5vLe0XdcTJEp7seTUWr6hFpely3kuAqYAJ4GT0z7V51e6/YTSSSXF+JZG67QT7jHH
avRweCeI1ekTzMdmEMN7v2jt9JvGd7pZChjaVpIjGc8E1sBgMEDjvXkA1mxiuVmt7uRGXHP
ln88V2uneM9HaFI5orxpScb0i4P1yc134zLVH36TOHAZpCouSpozqzx/F7/AEpM5GenoT3q
MSB8MAdpAxuGDS7iDn9a+fZ9Bp0FkkjRPNlkCIuAWY9Owp5ypI6AdawNa1OH7BcWtsv2i4Z
cBEHGcjrWhBqdvMQmWjZv744/OtnQqKHO1oc8cTSdRw5lc0BwuAOOv1oJI75z2qIkDr9MZp
AWJ5OSKwOuxLkc84NLzkEjJ6VHg7cjv60vIOSwJPPSgdiQsWPIApDuLcmk6520q53djQAAA
Y7CnZUDnk98dqASDgjAPXim4CnIJHvQAHkdxmgHjPA6UMVyN2B070NIoHUDtQMAeg4FJxnJ
xTfNTHXqOwzimPPtOFGKB2Jsj+HpnjFIZMD7wx9aqGWRmJ3+2AKjCvj72eaZXITvMowS4Y+
3SoXvDj5Dz7UxoTwOT7UohJ9AKehXKiP7ZMV2qCeO3WmmaZgCVPTvVkW+eABge1H2f5cdB9
ad0LQqjeSCfQ5FFWhEm4gyDGDk0VSZnJo8FCdWzz3qFRhgQSMZqZCduBj6VXVgFYHJJY9fp
X3a3Px7oOl3PCwzjJwfTNUYQDPGORyOKtIT5JXPO8YHrxVVMMc5yw5BoJbudPtRnTdngfrg
4/nVa5UfIeMgHI71ZC5UHJzwB71HeJtiWRuhOAc8H/OK4YO0kerUTcDQs1EvlIW2g4Ax644
rR02VkvIHAKs2FOB/n1rJjURwNJnLR4cY5rb0yENdguPmjbI9CK4K9knfY9zApuUV10PTtN
2fYbcqB80Y6Dn0rSCqcbgT6DHSo9OtymnWygDPlDBq8q88HnplhXzrep9I5akcSI4Kk9+9S
mMKRzx/dpyxZAVto46dKk8sDdyTz2qSblcQlWKgHGMdf1pPJYENwccYxVoLs4Kk8n8BQI8A
jsegpFczKrRMRk9e3tSCJuq4/wC+uTV0rls4HHTJpoRicnIOefpSuPmKrQuByDgfeOeT+NR
lX25wevSr4xjdyc9eabIFC/6voeOc0XKUyngMinr696jdMHB5AGD9akdow3Cgn0BqBpiCSE
xjqCOlM1Q3yxjBzj0pNikZyQRSBpX6An6LmlCSjO4H8xTHqKR0+8c9xSEZJB5HUUqwzOvUA
9OtKtsQ4GMe9AvmJgYbaeemF5pGXA9CPWpEjZVKliAfwrH8R3msafpgk0XT/tchPzc5KDH3
sDr+FXCPPJRTMqtZUoOb6BqtzYWloy6hsKOMeU43Fx6Y968huPD0b3crwv5MLsWSNgSVU9v
w6VDearrly7SyztubOWA5J9M1QM2ocl7qXJ75/rX1+Bwiw6ve7Z8NmOYQxbV46IvjQ7dH+a
eTA9EH+Ndt4f0nTV8meGWfzIyG2yKAG9sfnXnP2q+Uc3kw9DuzW1YHUWCyXGtNaqe7SknH0
r0KsOePKkcWErxo1VNq6PYmX92ZXwABkknGKzb28064tJrdtTii3qU3pIAw9xXDPqunm2S1
m1JrtI/uedKSM9zgdfxqq2paXEo8u5QEDHCk/wBK8OOUa3crH0NTPLpxjHTzJ4ILiQZ+3PG
vordPersGmgg4uJ2cnORJtz+OaxG1qyznzCSB0C1JFrtnGmQ0ue+O9evUpNxsjxKGIhTnzM
9Ht5rW3tUTz5PkAGH3MzfjjnvV2OSGYYSTdxnjr+VeaQeKreM/NBPIvXnbx+Ga1IvGGmyzJ
vs7hW4wABnP1zXzdTLp3ukfV0c1otWcjtzKUkKspAPp1NDSyFv3YKj1rlrHxdZmQ+bDciIH
l2VSevXr0rr4nhmhSaFyYnXcpYbcg9OK8+th50fjR6tDE062sHci3SK/zEsfaje+cAFT9ak
+U5Yui8Zx1NJu6Dcv1ArA600yMySfxSH/AAqPzD0DEk1MQpPO33Ge9N2lTtA4H60i9CJchh
ngU/d1BOP507apJB2+3NKSgHAJ+vrQUQc55zTtnJz1p5WRzwMD+VKtrIwGZMZ4+tFx3sQ42
4PGO5pVcD357CpWtCpGCcUptSOzfXFFxcyIi+SAck0CRRjAJz7Va8jjOz3yQad5ADZC9qVy
XNFHzG5+U/WkCyPxnj1FXvLbP+qI5znFLsmyTFlOx460XJcimtsz4+YL1HJ60VfjSRmDk7t
o6Giric9SWp86KSsmFxj0/Cqrrtdh1we3fmrO7LFz1656VBOrFjk5Y9a+9R+Su9hq/wCqds
5K4YD3qnk4Y9/bir4Umznk4IBCn8f/ANVUgAGA4APWmQdUUPkr83PQAH2zmmah/wAeEKghg
P8ACqOluHspPXeOh7YrQ1DH2OLIyC3zfTFeek4zS8z2E1OlJ+RImI4UDbkLRAFf+A5rodBd
riQchtyKrflXO+YlzN+4R41j4Ads56D+VdH4XQ5aQEBSdoA7c9a48WrU33PWyyd8RFLY9e0
ki60uIpkYGwg88jirrIykgjgGoNFQLo9rtwoKFj9STV/GRz1r5p7n0Epe8yADvj5c96eChX
pxmnkpnBYZPOPWo2lhTIkfj0xSKTuSYGSOx4NIAoHA/Xiq5uYwcJE5PTPTNHnMxHzpHn6tS
sWosmkKqcgEjp9KhJdWGCT3waja4YZAG5ug4/wqEmR2DEMSR34pJGsYlt3KkZlRTVVmUsMu
rZPXbSESnJIGPc9aY0MgwowxxzgZppI1UUh5l+UDe2enYfyprTH7wYtg8cmmiCcnaAc9h0p
jW0+/Plk9z81VoV7vce0yZy7s5IphuEUkBQQOi5oawumIYxAA8cc1F9glI+Y9Dk9zRoTeHV
k8d1HjBjwvOKY93ET99sDtSf2dMcn5tvbPFTf2NKSMHdg4NHuom9OOtyobxuABkr0qu95MW
IBK57LW5Do7B2MoTAGOtWH04LtWKGMkEA8dKrmiiHXprY8J8STyT63cs/OJCvXoBXMy7Qfl
GAP89a6TW5luNZvZAoUNM/TsNx/wrFtZYorjzJLUTMDnBb5VHrjvX39BWpx9EfmeIlzVZNd
2JbaVeXw8xE2x5wXbIH/16lk0hI22gM+O571LPrl5IAiLEqL046frVKTUr9+BcbVHpiuhGH
ulpdOiJwqA567eCKUaXaq5Yq5HoDWU9xdyE755MdPvGo8SHHzuMd8mkO67Gv8A2Xbk4G4nq
Dk1INKtz269axBFI2PmYZz1JpVglC/Kr5/Gpab2GpJdDdj0mAncy5T0BxWhZaXYBs7Tx0bf
XJ+VPyNkhPTPNPVJS3+qlP4E4rGpSlONuY6KNeNOV+W56RYaVpKnc7RAg5wZev1ya6gXXmu
AsqyrkACMKMe3FeMLDc/K5hmIPT5Dk1bt7W+Wb/VTQkfMCAwxXj1cvc371Q+jw+bKKsqP3H
sKyJkqBkjrh+akyv8ACuPbrXHaBput6q5S1vZRCn3piBx7A4616FbaQ8UIilmMhUY3tySfe
vCxVFUJcrkmz6LD4tVVzOLXqUC7DhQB7UmDggj6VrDS1Vch8nHQipVsFVdwOTjoBxXFzI6/
bRMRYvmzgg98VKIFxgJ36E9a3vsaFRuOQOMYp/2SBTwgJx1NTzCddGMkBPVTjpgVOlq7FcQ
8AdTWqIBu4GMdqUowbaBj8M0uYyda5RFsAPkXb/Wn+SQ2duKu7RsPUnpkCk2Z4AJJ4FK5HO
ymYCduFGB3PrS+UxBJxgVbWMEggnPf2FL5ZPIJHalcXOUfIyeWyo4wKd5XBBJz0zjjHpV9Y
Sdy4680fZ24A6HPXii5LqGetuN4yuRgk84oq99nIXa5UttPQUVcZWMpTPktMsOnHXJFMZQw
RmYkvnJ9uKfHL+6CnAA64701GL/fI+U4r9EW5+bdBJECQMFYlGcMc98Z/wAaojrz1/nWhcZ
NoV4zWaGy+3aOOlMzka+lMqo0bD77AjFaeokfZ419z/Ks+wiaOJXCHkdBVq8cmKMEYzk4/I
VyyjeorHoUZWoyTLei4aaWEorvKoCliR65/pXSeHCEdVz/ABHPPvXP6Hbl755CMBIyw59uK
6bRbTyhGG++QC3PQ9a8rHSV3E9/KIu8ZrzPXdOdYNDtIx8zeWCRnpkn/GrIdm++doHXnAqL
S4nk0i0JYLmNece3rV/7Om75hu+pzXzLbue45K7uUiC7lVIyP7rU1LRpD97n1xWl5G3OAoG
c9Kf5bkHHUDrS5i1U7FJLIggu4OeeR+tONkGcfvCOewAq6FIXqB6kngUqywAcy8k8gDmk5E
88in9gQqW3uAegB60q6dAc/JuPuSasNdCWQJBC7Y4x0A/Gp4kmIBkb6hR0/Gp5g55rdlA6b
Fxn9KkFlGjcMc/lmtEIw5zx64pfIZl4PGfSlzi9q+rM/wCzGPgcqOxFKbYqnQZ9q0Vg2/eG
VP50CIbtuCD7Uucn2hmrbtjHHTuelPFuoy2M4NaD27sq4XgHpWB4j1pdA0w3Ei75nJEUZOM
nHU+gFa04yqyUIbsynV5VdssXU1rYw+fd3EUEf992x+ArGbxf4dQY+2SSDPJSJuPzryjWde
vtSuTeXUoklPTPAUegHaubmvLl2IDbifTIr6ihksXH97LXyPBr5pJO0Nj6NtPEGhX202+pQ
FjyEfKHj2NakzCK2kuBjaiGQ4PBwM18wWd7KjKrh8feODnFdzYeK7+00HULSYmSCa3ZEUnl
SRgEen0rnxGUOm06bur9SqOP9pF8yszi7iRJmLtu3uxbP+0ef60230mWaRXmdoQOw5LVnXV
xdRSf6PKyg8ELx+Oaha6v920zuAOpBNfVrRWPnL3d2b76VaqpPzu3TBIFRmztkOPJAYepFY
DzXbDLzMxx3aiN3VW5BJHUincd0bvl24XG1R2+9Sf6OMAMg+rCue3yAYB/MUpkdsZxkd8Yp
cwcx0W63xy8ec/3xilM9tkKXi6fiK5rLZAzj14pw5UjcTRzBznQtcQA8bVHripre6tllAaf
Ye5z/wDXrmQTtwSSB0AqVMt1Yr7YqbjVSx1EepQIzETBcHj5hk1q2OsWDER3V7sB/iOBXDC
FWAwxJ649Kt21i7ygRI7v29q5K2Fp1VqehhcdVoyvE9d07xPpemxRx2t2JIgclHcMv4dwa3
rbxZoVxn/SljPGFkPXPTmvLtN8P3EskcIOwnjoCf516BoXgeP7ZHNczGZFOSpTaeO1fPYzD
4WnrKTufSUK9eouaUUkdYoLJkd++etSpA7YDYH4VbW2lWXHb0xVlYGUZJ4689q+ccjucyh9
n5GcYPGT6U5rfaTgYJ6DtV77N82cdOcUptXztwAD7VHOR7Qp+QPbkenSgwAhs4B7VoNbkdQ
fr3pRDggAe/0p8wvaGYIF5AAB9+aeLfGcqPzrQ+zHOSOT60CDIORke3NHODqFAQ/KxCY7e5
oMS/LkH04FaiwNs4IIzwD3FOFvnkjihzJ9oZ6W4ClgvAGQMdKeIRgErg5wQB+tXREByOAev
vSNHtYEHj+dLmJcykLdCwygBweQOtFXYV2Sbju5B4/CitIWe7OedRpnxEv3c55xSJjK+hOP
606MqoPXGKBjyFAxgsc4PtX6Uj4kJwFgYHIKn86oIDu6EAc5rUlJktmZ+en86pxhHJZMq2O
Rj+VUTJXLtjOTcQxSyHyxIMA9B2P6VdvlCxpGMjaT/P8A/VWdZAC9gLZwrguewHetC43ef5
T8njjH41zz+NM6qT9xo2fDwQarPGx4aD9a6KEH7QmO/JOcf56VzulkLq7mM/wbemMZzxXTW
gV7qAMQvyEc+1eDi3efN5H1eX3hFR8z13QNs+jWqCXGxNrL3zWukYACr8ufQZNYPh2eRLdo
Iyq4w+duc9jW+PtJA3XTdc4xivnZvU9CpFqTFfcmfkORxyKrvM6/cRck4yzD+lOkMpILzkK
oz0wPzrh77xJdRfEGDSY/LazUIjbzkPu6sD6DIH51rQoyryah0VzCtWhRSczsD58jgSTImP
Rd386ngtYWw0lwHI65G3mrSQKqEpFvXn5hjFH7vdtIGR2zXK2b+0utGNMtvEdokLdtsaZpV
uowAyQTjnHpVqFAzZWJm+imp1tZ3ICwFe2SeKzuZucVuUDdMeI7csT13MaVbmdQP3MYzjqx
NaQ0uY/MZAD0OKkGkHgFdxJ67uDTJdWmjK8+45JniGfROaRbggEGeaQt2RK2BpqDrEi46/N
1p62jRMApjTnjC5PtTSuS60OhhyQzTDfFBckdt5wK8v8AiN4a8SpDPrkTxvZxKAyIMyQpjl
vcZzn617bLHOB81wMeyCvIviP40EYufD1nI7qQY7mRQMkjqgx+p/CvUy1VPrCdJf8ADHFi6
ilSakeFzS37jgzFT65qHdeYxiQk8YJNaF1cgkmMPkno3FVGkZzkFvc+lfe2PlpE0AuCyB4J
Axx9zr/OtQx3kVgPOeXy2J+WTnHpWKJEUhirMQfWtcXPmWeFYhDyM81FrtXLjKyaRmEhplY
jOOx6VCy59eOOnXmrBkRrlxjOAenAzSOWUKGPsK2OcpPgnOP0phGFIBP5VK/GTwe9RF/3mM
5J6AVm9wGE7QW55ppPGdx571aEE/DKqHPOGb+lNkt5z85RT3whp8rEQbTgckd6kVeCScZNM
UFnxu5HB6incDGAW/vZqQH7ecBv8KljVPMwWGfaodxLArkcetWIWcNlwDxjOaGNbmjGhHBT
n1rYsRiQE5HTpxWQkhZgdx6dMcAVs2TLv+bG4jsetRLY76CvJHd+HDuvomlCgBh8zDIHNek
QK730ltE24gEg5wK828PSjcuQPlYHP416dpEofXZAI1VgsrFt2SckcV8ZmCu2fYxb9kpb6F
hYb2MnMTSFeBtakKXrdbeY4/i3CtxgSmwrtIGBk54pcBcZKjjtXh38jmVV9jDEOos2QjR56
ZYdKmhivEO4oCT2MmQK1HkVFIYEd+MmkErOwEcJwMdTik5D9o30K6xXe3LxxAEc/MTinBdo
y4IAHB6A1I8pLD9/hh/DGmcVEYkLhmtZZXP95uBU8wrtjZJ7cnAJkI7JzikPnYGy2WMKOCx
wPyFTKbpR8kMMS9u9JsncZeaMH2UH+dTzDuNQtnL3K9flCJT0QAkr5mT3bNCpMyHEzkkcgH
AqN4VRf9IkITr1JIouIlbaNwaRUGepqB7i37MXPogJob+z05CyPuP3l5zTlngUZW1cMD/FV
K4WIGuZ2bEMHY43Hvj2oq5DMhcs0KoOcDfnPFFUjKc9dj4aUYzyD70KQjkAdelMiyMgDJx0
qR0dJDkHOQR+VfqK3PjegsuTCw7Z9KrxgncR0I/KrUh4faT7iqsIO6QHtTE9xYJCJtq5wQR
zW3Dvu9WgTA3zMFwOmSawovllDgA4bFbmmt/xNrE4ywlQADv81ZVvgbOjDtc6i+rRs2/lx6
4sG7DCQxHg88nFa6F/t8YGOwXP61Rn+XWZ2jBYeaGUZz3/AMa1oMSXqSbc7MH8a+eqyuk/I
+rowd3Fdz1HwSGvL071Uj7Plz6cgDFeirpsCpudSVHUAGuS+GFqk8N7MuC6lI+nRcE/5+le
nR27hfkYgDt6V8/VXvF47EONVxT2PA/GfxE0v+z5LDRrD7RvDRym7jKhT04XqSD615Al5FE
4M1u0o7gnGfyr0H41XFm3jya2toEje3gWOWVBje5+bJ9wCBXlkTgyhXUlQeSetfbZdQpwoq
UFa58riKs5y95nsfg74k6RZWsGk6zbeXZwx7I3jhZmBznlc4IJPUV69oWr6Pq1u9xpe7yUb
YXeIxgnHbPX8K+e/COnae+uadDc2vmJNMqspJIOTgdPfFfQdvpckcCxRWkqRKNoXaVA+nTF
fPZvSpUp+6rN/cengZynG0paI2ftFinJuEB7ndTRqFoGIRmkz0wKyzpsm4xmJSR3LjAp0dj
cRcF4uP7pzXgHqezp9ZGmdUVshYCM9WaohqEq5b5Nvp0qkbR2Ynfk/wCyaBFNgg5UDj5j1o
K9nTNE6k7oVMcYUjOc5qF5JpCCbhIh3OMfrUS2FxI3LqAvIIFNk0sOnz3Dk/3Xzj9KLk2px
6mH4o8Raf4b0p70ais16wIggRixkf1PGMDrXzpeXP2iV5ZX82R2LuSTnceSfzrpPGV/9v8A
Fd++4iKzZraFVbg4OGI+prj5WAGVAyPQGvvsqwiw9LmfxM8PGVeeVlsihdhmkG0DYOeaqFX
AJBAHuc1PLceYeM8dsCqjnI5yTnNeweW2NKn2x9a0oG3WpYE4zkZrLH3S2eB6itFDt08cnL
E/hS6jiQwrueZtw2gDk8YyafOFVznHHvSWqlopCHdCTj5D1oASRcB3YDgkuaLkkEuN3POPS
oGmliGIxgnuFqaT5WK447DJpqIhlGeuR3qVcViqbqZsYfkegpftU+8BXJJ7Y/pU88ZGCMA5
6CkQBlYuoJxitNRDsylVeXBdep2gH6U3cSAePzqIICMFMEdOakMY2ZwffmsmuoApwxC8HjH
vUqE7h8u7B6Co/wB2OAvzeoqUKAwIycd6kZfgkA4OFAPatu0ddodfmO0EAkcexrBt0jBw0e
7jPFbNokTsB5K+/wAvFTI7aF2zuNCco6FV64GMg4z3r0fRbl4dbaSVGCmNgML97gcivMNGi
i3ruhX8RXpvh6BDqiQLlYzbs2E4weK+QzC12faUk/Ya7HT/ANpRAAxwSjJyd2Kk+3x/fcEb
RnacA1ANLnkk/cxzRxE5G5ss30HYfWrUeiwIB500cbHqGPNfPtpHI5Ul1AajZHlnYNnGACe
tS/bLYklVl4Oc+WwBqWO206IHbe4J6kVJGkRUeXes3/AG5FQ2jFzh0IPtWcrFbu3PUqelBW
/Zf+PcAnnJ+Uf1q+FZRtjuJSzesZNaAIZBmBs9DngVm5djKVZR2RhrZ37tjaoHcE/rUx069
bhZ0QZwcLya28woRvZcDj05pxvLf+HccccD+VQ5djJ4mb+FGOulSOwDTEj29aemixqcy5dm
GMGthLmJl4DLk4yy4qdWQjhuRxnGKOcyeJqGNHpcAVgIF4wOBjH0qf7DFuYLEi+hKVoI8Yk
Y/NwOcikaSPcCkbnPGcdPzoUmZOtNsqi1VVYogGQcADpxRViSSXaSkDLwQeQM8UVpFsnmkz
87lh+UgDOBkgUxQS2CckKCKBuwx7ikbKyEjJ4Ar9XPF6CPIQHUYz0HHvSQD5nLHB64/GlRQ
8pU55B5p6RqW7qcdaBJFYltxOcc5rXsJdmoW7A7SsqEMT05FZsyoOhDbhj6VNZsXvYlYn5n
UfL9RUVFeLLpO016nbu4TUZIQCpdmxx0w1aUCf6ZuRvlIBHsMVi3yiPU7O4DlicyZzxnd0r
ajUi2uQVKur/KCOvNfN1VaKPtKDu7vo2e0/CS6kfUdUsVYeVEiO4/2sYH0717GpAQAjlvav
ljSfGOqeBNPkOjRWskt8ieZJcRlgpGTkDI557+lZ938WPH8xZl16WIN2iiRQOO3Fc8cuqYj
34NWPHzKpy12pLsc94+1GPUPG2t3SElZbyQr9A2B+grloEPmbsng4yK0xdiNi7Ik8j8HzAD
yTknms5rxvtBdudp4U9MZ9PSvraUeSCh2PEk7u52Og3H2a4t7wAAW8qSgjthgev4V9cSaXL
csJIbpmgcBwHfrnkHpXxxpeoJcBleDYAMNs6Y6dPau/g+MHi60AtIY7d44H+WRkYhwFCgH5
unGfrXkZpgKmJ5XDob4eq4N2PohNBJOXmUHrnBp0fh1A4D3beuFXBr52f4z+MVeE5tkMTs3
3GYOT/eBPIGeBU8Hxu8Ww4Mhs7hRIZGEkTLnOflyG+77e1eH/Y2IXY7PrU+59HxaJZRH5mk
f/earA0ywJH7jP8AvE181n9oLxJGUU6XaM6M+7O4Bs9AR2x2qlJ8fvGWy3McFkjwoyElWbz
CcfMwyBnjjtzQsnxHZGTxEm9ZH1Gum2YkysKj3z1qj4lvrLQfC2palMgWO2t3kG0c5xxj8S
K+VZfjd48dIlXU0XbGY+IQN2erE55bjg9qi1j4u+Kdf06603WbmKSzn2Blih2fdOQOvAPf1
rop5NVunKxHtG3qzm5GmeAPPJmVyXds5JYnJrJuZAEPztkDuaia8kuZG3krxwB61GyANnYW
Pu3WvsI6KyOeUmysQxPQ+tPVHJ+VVA65amuPnOQAPTFIW3YzI2B0AOP5VRmrdRxhkc5KFR6
4xVklFt0tsEsOpByKp+YhUqyHPruOaRQoAwpx7k0IenQs2spgiJbAJYkZNNjwu5QRhm3DB6
e1Q+Yo+6wz6etB+cAlNo9e9Ah/yuzMecds0ojiVwwGHHfsaiVSrZLUrNzjke4oAdPDK3K4c
98d6ii4Y88irMTkR4JOPrTJgoIBPzKOPShS11C3UhCE5OflHJ9uacq5XaMk9c+lK7EH5RwR
nJojIY/O6R9B9amRKQYJPTI7DFCdSQMV0NnoUV7YK0d1tuGG4HGVI9PXNZl3p91YzBLhMbu
UYHIbHWuSOIhKThfVHXPCVYQVRrR9RbZfmGGGRwQfT1rbsWUOBnK9zjrWPAGDhiFPoR2Fa1
s4EikBtoPIbvVz1Rth97nY6MQrqMEAj5RmvTPDU2zXIZNoAWFwRntgeteWaSymVAMrkd+fw
r0HQC1zq9rABu8xxHluevFfKY+N5NH2lNKeHd9j0RPEG9isFtkcjdI+P/r09tWccvHHnoNq
5NIvha+RdwMSKP4Uz/Sov7AvFyREz8eh/wAa+baR5MXhujHDVSGI+zseemFp8etTKP3VnKc
e4waYNHu0PNu64x8wXirMWmXqcGMkZOOMcUtCm6JGNY1NidlooHUZaoZNW1QqTIkZJ6YOea
0lsbjp9j3+7GrMcWohNkdjbx55yQKWhk5047RRlJf6u20fZkBbuTgVq2Q1QgmSBfThcE/nT
vs2qGQsfIj9t2KvIt+D81xBt9s1L8jmq1YtWikIqXu0/uj+J5p5guSBuUsfZsUjPdhf+PyN
OePlzTS13kf8TSIDuPKGf51lZdTlu/L8SZY7kE/u/wAc1Oon2nOAewwKrmK8cfLqmD7RinR
2d2G3/wBqSt9VGKuKT2M211a/EnKyFWBwBg/yoqI2tyeTeyE8/wAIH9KK2jFvYi9up+dKDL
ll79M/TrTJMEKyjgKBUkW87huwcZ6UySRW8tAOgCn3NfqfU83oRozBhs9KusqHBBO3qCaoA
fMcjjHarwY+XwvOO9Mcdisyb8AHAzQqtFcRuucBwQQeetOjbHbtUsg+73/pQ0JO2p0+oSyp
FCCSQDwP1rasLpr6xSWVtriNiSRn5lPP54rn5ZGm0i1nb5nY/Mav6BKHt5LcBmdGIAxnKtz
/ADz+deJXh+69GfTYOo1Vt/Mv0Lmqyk6bBE7ZbeMDrwB/9euflLvwWYgjP0NdHq8DTaVbzq
ufLyCB27H+Vc9K211BOUPYdq6svadKy7s482jJV7vZpFZ1O35iSKhkhZh8sZ68Gp2kctkEF
f6U83bbQHiDYGOODXpnissaSzx3IV0ZBt5JFet+AvAPhPxraXf9qX17ZX9o43C3nCrMjAkN
g55GCOK8ghlST/VyMAP4T1U12nhvxDe6BqltqtmAXiwssRPyzJ/Eh+vY9jRVUp0nGO/QcLR
d2dp4s+Cf9laNc6l4f1y61A2y+Y1rMql3A67WHU+xHNeLw3O4OjgA4zx0Yf57V9nyazZDwX
L4qgfzNOFsbrcBy6AZC+xzxXxXq8xl1i4vvLVPPkaYIgwFJPIA9K8vC1Kkm1UOycY25okVx
IDcyAHuBjPtSCTbGVz8uP8AJpt4w3xnIyFzj60xTu5Y5Jr1LXOV7kwwzEbt3vStgKMnGOBU
YGABnJFKevBzVJAN8w4JB/Soy2WAJY/Q05hnJHPt6U3y2YYHXP40xBtZgMKQPrTQeQATxUh
Q7R8544AqMAhTuXp+tABk5GeKUDsfwFNy2TleaTk9PxoAeAgHHHuacMA8+/NMO0DHNOQjpg
D8aBDhww55qKUfMemal3qGx370yXGGIOD7DrTH0EhYjPByORxQWO1sgc80kZO5ueB0xxSv8
vzE8E0upJX3Z247CpCQPmB/AVCoG/A6A1ZVVY89Km+gze8N6gySfZ2U74QWSTHOM9PzrT02
aLVJrzTNSUFypZVHbB5IPryDXP6XlL2VhwPLwc8YpYr37Jrtvdsf9W+1z/ssMNXk1cOpzny
72un5nt4fFOEYKeqvZryLFzbmyvpYCChU/Jv7jsc1p2z71XGCx64/WtnUdPN9aKqRj7QjYQ
9uc8Z9Dj+VYsa+TJ5MigMOCV6j3p0MQqsLPdGlXDexqNx+FnSaKUEo3uCB26YrvdK/0W+WS
RhtSZTu9OQa880t1W5zwwK9COtdgki29jLOq4WOMthuxUZ/pXl46F2mj6LBzvScXtY901e+
Oj6a95qurQWtuMFpCcdunNR6bdQ39oJ9P1KO5hAzvVgcdevfqK+TB4j1jxlr8Euu373ARmm
29ETvwOgHQfSvTPCOvXWk+ONEhimItrmQwyADAIbBAI+pz9a8rE5b7H3b3keFQpOpQlVT2P
dhFdyoAL35QcEgUJYTMpCaguT2ya3woxyBSGNT7fSvG5JHn/WGZEelTeWN9+zN2IHAqWLT5
Yh81yzY/wBmrzWkb53Fzn/bNKttEmdqk59Safs5Ml1pPr+BCsSxjcXdv+A05pYMAFm/AVYW
NQTtGM9acEHpTVJ3M3JMrgW7ADGfqKUJCekY46fLVjaoOdvJpcAdKt0X1sLmK6xxqSVUZNS
ADPHFOwKDxUxpW3E5DCpP6/yormfHusrovgy+mWby7qZDDb4bDF244+gyfwor0MPRThdnpY
XLqmKg5x0R8BwlQSDySOlROu9lCZPc5qeOMHjjPqTimLhHBBBwCPrzX6B1PA8hfKxCxQ8Hv
36VbZleFMHjA/HNVfMCso2/eJwfSrJwIhxjBzSkzWn1sVPL+YgAt9Km2ykqFRi2ePWqqTyR
SsVfGepPIqb7VdLh0lXd6hcEVTbtoYpq+p0CRSnR0jK7FXHXrn0/WrOktHDLMd5WRgOB147
iq+l3hvNPlhuG3SAcMRjOP65qr56wahFdMxEe7PHoRzXmTg5c1NntUqkYclSL2OsJkGntCr
BvMBAB9T/jXN3ClW2upBB/Lnmtg3SrIqsfkHRhVbULaNYRJDISSSSpOe9YYOfs5OMup6GaU
/a01KH2fyMh3G7BBHbio9yg/ex2pXRjlj6cnNMZflQnk44J7V7Z8sNyUk8yMn2+ldBZSu9o
kjn5iAeD1rBGcBRwc4PvWjaXCRWSllJVRg4781Vyonqth49WL4I6t4Rlc/bVkWK14+9BI2W
/755/MV5FfEEI4UZUmp7W6efzkc5IORntSTxpNHwMHd+Vcs1yz5jqpWlFrqZEg33BbkgYHH
TFSICWITG0DJOO9LIPLdxtOSTx0qy2FtwUTAPcV0HPbUaoGMjninZyDgc/SmxnBAI4xxzTm
Zc5zuxVp3C6InJXpxnsO1MLsOOnuO9OdjjcB9RTDnAP3eKZIm4gjdz6U5jnvx6CmZ9uT39K
eowvU+wpggwWXHc96iKlTlc49u1TgZ+X09ahJy2M8UAxMFkJGee+OlAOFUmnAEL2/HvTWUj
BAzxQIftJlB4yDRISR6+nNOXsTjIH1pJABGw5LZ4NA/MiTGwk9fSlOTGenpj0pAQBtPHFLg
AnHQjvSEQDiQY6elW7dlEylgOvSqbn5wRwM4+lPUnAx161LtsC0Zr26GOedARyvOO/PNUrh
gbuZSud4BxntitOCNmiinIAEkZzz1PY1k3QP21MHqvPqea56TvJ+R11FaB6b4avY5/C8d3O
S726bSR13KQefXgH86sXljbzwKpiDbSSrEYZeemfSua8C30SzyadMSVmlUL6DcCp/nXWOhj
lFs3IOAcjuBz+tfPYun7Ks+XTW59Tg6nt6K5umhQjso4JYxEoBjfa3PJzgg/rWZ4l8S/aLS
TT7S6cAMVkaP7so6EZ610d0dl7CWAPmpt2r3CnH49q8w1JDBql3AAQFlYfmc124FqrO09ba
o5cxlKjSUael9Ga/hDDa08DgfvoiR9K7Ked4tRs7iM+W9nKJM+45H8q880G4Nr4ksZC2FZt
jEehFd9PGrXFwgP8PmLg++3B/A1z5lFxrKXdFZbJTwzg+59g2svn20c+BtdFYHPXIzUxAFY
Pgq7W+8BaJdAk77SMHPXIGD+ordJyfavm6seWVmfPyVpNDgB60YFKoGOBRkZo5dLkhRg0uM
9qacEdelVy2ELijHrUEl7aRNsluokfGdpYA4+lSQzRXESywyLIh6MpyKpQT0HZpXaBuKD0p
xFUdUvk0zRr3UHOBbQtLz7DNc0o2lYqK5nZHhPxO186r4tls4nza6aDCg9ZDy7fyH4UVwd/
dSSPJPM+6WQs7E9yxJJ/WivWhD3T9Kw8Y4alGkuh4xjA4JPHbtUafcOTkgnBp64OOoP1qFg
VLKc8dfavtEfk+wR7nuIcdfMA/MitiZQFyOOCeO1YgJjkR8ZKsCB61ubhK+QMbuuPWsam6Z
00EmmuphuFPqDt5J9acrllxknHekcAMQc8cGnQspTDHkZHTg10dDk6l6xykMkglWIE7OhLn
6AU6diI1iwSC3c9hnpVe1ukhZg8CShiCCT92tS4EL3DpPtCNtO8DO0e2K5pu0jsp+9GydjS
ji36XBIWJeNTu7561MxL2U0RXtuX/P1/nTbS7sWBisZy+BhVk4bp/n86LdZ5d0ZALdBjjAr
yG3d373Pp6cY8qs73VnbYzHKADHXHOOBio8EBiOSAMZPSr15BHGgK72kzkkj5SMelUfmMZw
DtHY/zr2aVRVFdHzFei6UuVjQpK555OMetTK26zHOPnOabL8kQ44fp6dKF3fYmc9Fbv61r0
uc/UfaYWd+OelSLIyXRSQZ3cYPXPrVe2D7nI65z9KR2O/POc9aGrqzKjLlaaFlUNdOdoY9c
U9iRCd/BOMDvTERvNZ+M5p0hcum4Ak54zRFW0NJNPUgwDwcjvTtoA74PHFPEZO7LZApSCCT
jFbJGViMjGcH6U0HcMHrUrKuCc8joPWoWC7uMjAoAUL8xJHFSAqBwQTUZdVG3ByfSmyyZOQ
AMntxSDYkyvJ5x2qNh8pIPNLEQR1HTimHJJxTG2hAcEE9B+lBO/wC71A4FJjAw3CnpSKCAB
1NBJJAWPAzipSwC4bBHf61XX5dpC9R1qSRtwPueaTGnoQn/AFgb+lOf7vHGO9RsRuABOD1p
WfvkYxQSQFsY5zUqczovA5AqDv6Dvmphw6EKAAO3r61AHYIEW3RItp8tdpPoK5a9G2/Zc/d
446Vu2U5a0icnEpGCp7jpnFYNwuy5kYgfexgVzUFackd2IlenFk9leT6fdrdQfeUqfY4OcV
6u7+eLW+2t5EyrKMdtx9vrXkjYI4AAFeg+F7yXUPD0kLytutkMSnPTGCv8q5MypJxVTsehl
NZqbpdGXPEBl0+e23Ejy5WXOeSMAgVx/iaEJrs024YuVWVfxAzXbeKle60qfUEcNEjwzg4w
MMuD+veuS1QR3Hh5X2kPayjbnnhuMZ9OKwwaUWpLzTN8c+dSi/Jo56R2hKTJgPGQwwPSvSI
5BPb6ffYKpJ8rsOAAf8n8q85dd8Mi/wB4ZrtfDcn23wxsLfNbkgA+gIIH6mtcygnBT7Mxyu
o1NwXVfkfTHwo1i2b4ePDNOqJp87ozOcBVPzDn8TTta+KOl2bmDSoTey8/OfljH49TXgFje
XVtbS2SzusUxDPGjfKSO5/OpvPJkAwTjIzXzNWHtJXZ6ccvpSqOpU6vY9T/AOFr66RhILQH
OQdhP4da7bwt4+sdbC2t/stb7GDg4SQ/7Oe/tXzyJgc/yBq1DclCHRqlJxVkdFXL8PUjaKs
+6PrFSGXcvIrz7xx4uFmi6Zpl0BcNnzmTqg9M+tcHY+P9fs9JbT47pXUrtWR1yyD2Nc687y
ks7kk8kk5J96ykr2ObCZVyVearqlt5+prW98/2tZZJGJPBYk5/GvU/BOrpJEdPkbD/AHkFe
LiUhCTwR0rUsNVurKaKaCVo3QYDL1qLWd0ezjMEsRS5FufRRIPSuA+KmrLp/guWzBPnag4g
XHZerH8h+tZnh/4iyq32fWHjdcZWTO09Oh7fjXFfFTxHb6zq1o1lI0ltBBlQeMMSc/yFVGH
NNHz2Ey2rTxcVWWi1v6Hl2rS4lwrnAzmiqV1KZZkBILE9RRXu0ad4nr46varoeex4Ugqc9D
z3NRyRuAXGAS2MfrT24YbiOB9c0it5hKn7wYt+Yr6U/PtyKWF42EmVwrA8Gtm2KMuV6FgQe
wrLmwLNxz7fnVrSpS1rsAIJGM/Ss6i906KDtOxRlB86bjPzH6daZEBucE4GfSrV1D5crbTl
TyPb2qvgo4YMPm4IrSOyMZxakxu3kA9R3rXlCvAij5SIgPXnGRis8qR94Dkdcd6uSSpNESi
kMsYQ+nfp+VZzvdG1K1pXK9kG89GQnzCwAI9PSuiZnVwy/LuHJ7j/ADmuXt5PKdZcY2sCK6
RmD2Kzrn5m69xxxXNiY3nFtHfgZ8tOSTsLDOySlZjlScEHnHvRPHGVZhjg4yOhqo91LNIXc
7jwD2zjvUgYFGXJwe3pWag4yUtjWVRTpuG66FMkuyk8cVPF81rJHgkZz+NRpG5O3ywe3DVZ
h2xRkSrKOeQq5r0bo8XZ2Yy2ba46/NkGnzJnLrj3PvTf3KHO4lOf4TmoobiFrspdnZCR8pz
0PvT5klccVzaD4iOhqWRVMasgJKnmqt3IkEhRJQ5HYDHHvVR72USCVWUNgAgDgj1o5r6oaX
LozRVgCeDk9sU90ZRk7uemRjNV7TVzAjLLCfLYY3R8Nz1z7VoRWyXdu1zayhgFJ2ZOcdx7G
s5YhQfvKy7nTSw7qr927vsZ5PPI5/SmKBkjGfepniZSC4xnmmqvY9vWulWeqOVpp2ZG3B6B
famSKoUtnDdeOlTkEjAXoelRiNmOD29qbjYXMRxr82c44/OpXXLAKMH1pAoDYBzjgc1PtBX
AGevSmo3FcqHGwDjNNUkH9anCqSSeMVG3OdzDBNNxsAxht5GQRTS2Wxwc1Jzt5xz2qLawYE
YHrmoAhkxnPPBpw+7gjrSncGYU0E4UEjPWkAhUcdSPU96epAlBbjHrTcZIzwCeDSDORnmp6
gaVlchZikxwucqc/dPqfaotQRTd71XCuMj3qsH+Uccjv7VokC9tVBZQ8anqOv8Anio5eWfO
jZNyhyFWNt0OSBx3rrvBUjYvrYdCnmfiMf8A1646E/KR+YrpvB0skOtMdwEckZjY9gxGQP0
rLGx5qEkjpy+XLiIN9ztLSSDVdAmtBJndbPBuIxl0YlMD6MK4a/yNHljbGRIiEHruG6uo0u
RLW5uoegaVGRfQ+v8ASuY1xQkk4QnY7h8dge/8683DO1Rx6OzPUxavSUuqujNtgHYDaGLAj
n16V1Hgj5E1K3zymG29+ev8q5RBhR2I9u9dNoQaDxNNG42pdRbwOx4Brpxy5qUor1+45Mv0
qxl8vvOj3xsHSMktGoycYPWkQ/PwScd+nFV7YfvZD1Zo+fzOalRlB5XIPWvm+Wx9S31Jlcn
OOg55PrUiNjhWye1V+o4GcdacCCvzg88dcU3ElTdy8tyVIHTj64qUXJzgdD+YrN8wEnH0p6
HJOTtH61k4I6YVHc1knbGDz3qZbnA+ZvesxHA75/rQ0gycHj0rJwTO+FRF6W7wNwY/QVz19
ePMzl2wM1ckkGQM5zxxWHqT+VtzxkE+tbUKa5rBWqWptroUXkBuFYZwpycdTRVQEbiwJJb2
or36VL3T5DE1+apdnHBd+cHjjj2pu4byR0Y9PT0qRmGxVGB0498VEANoAOCSDjFeuz5WLuF
z/wAez4PQin6XI3lSAEnYc4z29qbc5eF8AZ/nzRpJCtMSOCu3p3qJfCzWHxo0pY1nGMcMc5
9DWdIoBaGRRkdhWpvLMyYzt96gvoSGE0Y5A/MVlCVnZnVUipRcluUIpi4ZHBJ7NjG32q7bL
/okp4DbhjPcYrOcMHJG3HXPYj0q7bys0JiIUgDCkDB9q2ktNDmpySfvEEa7i6cMetaGnzsY
vsbHchUlT6Hrj8xVELtlUlc87Tj3qaJjFOr4zhice3eiUOaLFTqOErosMMzg8gHgnNXliO0
GGVBtGQQMljTYwstuVIKOpDHjOafHNLDGFjwMZ/hBzTjFNaiqTak0th7FnA8yHOAMsGA47Z
oWeZmDSKsijhcngD0/zzUbPOxxIVJ6jbxRtkZSjkAdhwf69aLGakTyyvMjnyVUDksCVI/DN
U3iVwdxZgfmHy4qwyRhC6sj7cHGDn+VCea6FY41YnksemKdgvqY06eU4ODtI7gjmqjSK5BI
2t2zWxeohkAllUEDkIcioTZLcWrTQGMGLhgxwSKiUlHc1jBy2KPmOzHLfMuMZHHrV/TrqW1
ufNjwcnDIejD/AB96qW6gyh/KBORlT0OKutGs8jC3TYSmTHnqfaoqWfuy2NqKlF88XqjTui
HjDJnAIx9PSqS8Ek8c9M1oq++yiVkPmJF82R3H/wBasxifOYdMGnhXpbsa4te8pdx/Gcino
m48nFQ8hTwD6CmmeReh613uSOAWZQJPlwc0BmEXvSElu3NNRiVOOvfNTcaGHIkLnge1NLEd
D155p7ByO2KjZc89e4pAxqPgYBx3pSwzx0JqPJEnQc05g23JHfOaQDC2CQQcjuKbu6grz61
LJgnPH5VCQwXIpAxEBZgFz70Ecjg9eKfFzIB6GnSja59fSs3vYdtLiA/MoI46Yq5ZSCKfEh
OGG01URTvAHX0qflJhjkHBOe4qmrqxUXZ3Ekj8q5dRxhq0dJufKlc7ipDI449D/gTUNxEJV
MwADYyeehqGET4cwRbzt+6P1qJWlBxZpFuE+ZHUz3hi1N2UlgSHA6cA9KbrGyaK5ZBgPlxx
0B5H5VxD32s+eRJPIWBwVzgYz0+ldrpE1xf6LIbzTUYIm1blJ1Uqc/3Rnd715lRRp8sux6t
Gp7Xni1uYm3MQI+9nOBxXWWLiS60u84/1Xlt2IKggj26CuYCsInBbkEitzSruSe4aPy9u0p
JkEHBPyk4Pv1HvW+Ki5QujDCTUJpPyNiGQjWCi42PleOmKmOOAOD3rOjMkV7GzclXA5rUVC
wYnAIJ4rwHGzPolJtWEwTjDHcfTvTmYnC7vz6U35k3Ax5PQdsUnzAKdvP6VNrgn2AE4G08H
knFShzw4PI4wRTdpKHLAAd/8KQDHGR6GpcUXGTQ9mPJH5im+ZtYhgMjn3NIQeFVe2AaMnH3
fY81PKjX2r6DHcjJ3D15NYGoXInuWYcjgDJrT1OUpYylB975DjtmueRyMn2r0cLh+b32cmK
xlo+zRICRKCBkY/MUUisXYZ5GD9cUV7MKaSPn6lRuVzi8FWC9cjHtSofnO49QMj05oVTIwb
nAA60koww56gYx6VuzyI7EczZ3L2NOsch3APB/nUUg+Qk9D+FT2mPmIGcc0nsOD95FveI5A
xJ9OKlSeIrskbHHX0HpUKYkyWA/PA/OpzZTDDRlW9s9B/WsZqNvedjtg5XbirobcW8TQ5TC
t1BqoqtFKUYFR1wP0NX0O1sEdOCvSmyLuVghwSeMj+dKDa90J00/e2IZYlaIFCGONwI4P40
sIaRI9iFmxzgZNOtU86UW/3ZD0JOBWtFp7W7iTcUZW6gZ5xXVG6OSUkJCtzDbMrnhRjGeuf
ekaOTbu8p8Dqdp71OW83hosKDnKHd+hquTKNxTzCoON2Tz+FD0WhlfmYoIZt3k8HjgGrXyc
o9pKv8W7d+XUVXjZgoj84jcRwO/1qZNoUeZOVz0wcVLRS7BiM/6xHVc54Gcj/wDVVW6WNMt
GxI9+M+/t6VZuXt4VxI53985NZU9z9oKqXTg4AzgkelNLuPqU2JdydwDE9+aviBY9In2vuY
jOc9e9SW+nK4JVhsI61GHe3BgLZVW2Nj+Ielc05qTtE7adJx96S3KdnMvnrvbYw4zjvipbl
0S9kUvtZWwGAxn0rNMhR2TaSu4nHtVqJYy+ZVZkk4BXt6Vpy68xlGWnJ5m3ZTSzyGOZ9zEH
DHv3qtMu2fHY8g1LHqUNvEscVuSI2HB9PY+tPvI/nLRjKsNw/wBmualPkqaqyZ21IqdPR3a
KYz0wRnpUbD+I+vrUikDsGI7GiTzA4bGAea9No80jL8cdfWjhR8pBHvS7crz1HBBqFlwSOM
e3akBKxBXcAPpSKBuABySOPSmB9saqUAxznPX/APVTuGddvH9KLgRuMPnb0NIQCn0p8nysS
M/XFNQBozgjPegQwgYwDimMMZwTgetP5Gcjio5MAdKAZLbjDLg8mnXAw5549fWo4Gx2qWZt
+MHFZS+I0XwjULK45BGaszKTs2jnBqrkFMc5z1q75fnQ8HpyTnrxQ2CV9C1YsH3xkBlkTGP
Q5FP0qJX1mO1Ytubeq7DjLFTtGfTNUbZ/LkBBxtOferVvMLTWUu1HEUofg+9ZTi3GXL1R0U
pRvHm6P8DF1mOa0vp0nVfOD4K4zj8eh/8ArVZ0fxJqVhG9vFqMlvE+FYJgcexxkVB4iv7XU
L9Z4HZpGUecx+7u56VkxhmIUDJIwMdua54QU6a9otQqVPZ1peyeh2ssMkTneQwlVZVdeFcH
+Ie2c1Ztbh4buG8VcGKRQ44+Ydz+X8qw9Lvnllh0ye4QRYKQtJ8oiySeo7E1qxy+TtdxgON
rD0yOv51s9YWe5UGubmR0V3tFwCvAUqcZ61qMoL5Vhgc5Nc7Gcj55NwK4B69O1dBBIrwxse
pjGc+vQ14FWDjofR05qSuEhJbnBx3oQEtkE4+tKwyAP0o2Bup4PUGsVoPVgud/Xdz6UjKd2
d2OewoyVw3Bx69KVevTBJznPehlpCqF6nqOmKY2cgbjjvipOAMDnnk9qY7Bs7QAOnHWkrth
J6GPq74SJBkE5P4dKxVPPOfrV/WpCt6se/hFrOjQPDK5kRWXGIz1fPp9K+jwtPlpq54GJqX
qNEquRgA5I5znpRUIbPUDGOO1FdTVjgbOVEpB+8EB5qSXdIqybecADAprMvkBGg2S8Ybpxj
pj1pm47I1JHAwMUN3ORaDH6AEfhVm1AWNvl68j6VVkX5d3OAcc96ntMFHAA69KOhUdyNC8k
+Gbjr9Kuw3ARQhLbh0Iqgx2yfKOnBFWYkZ2CqCSfQUNJ7lxk09DQlnZowQASO44qCAvLPsz
945U/wCNPhhkMZG35l9asQ2pVwwIDZ4xzj6U4QSWg51W+pMLYRLhkI9wcGnrJPIoWSdiM55
b9anZZWdQVd3P8Lc54qVY5Cp224LE7RhSQf05NNpmG5UxGc+WVD+pI60+EJHIQ6KzcY2udw
P1q81uI8GSykjABG5ozjp3FQSK0aAeQyRddzR4J/SizY1ZCP8AZWkJKyk9Nm88evJBp+E8o
Rokqn+8GGDjPqKptPFCxMeST949qzr26WRgGVlJ+79KXKraj5m9kOu5PPdVxIMdsdKhVFdh
ujZjjqOvFRwvGqbE4B4Jx0J4p2ySF9yDDJ3A5B6VLZqknuadrdo1uLZ+JYuFb1H+NVLolpZ
k+8W5z74qA/uypBO5TnPv1qaZt8pkA6gZrnUFGd11Oz2jnDlfQyzxIWPUnj86tW8hVvJZQV
P3SexqtMpDELnGcfSnAjzVzgHr9K36HEtJFlG3yOTJnnrjpW7ZXCxwlJgoCtgMDkEVgSL5T
b1A2Oce4NSRSPGdoY7D1A9a56tPnjY68PV9lO5pzLFK7tEpQdu+MVAVKkhuPSmpKy4yTgNk
+9WZVDYj/jxn3IrfDytHlfQmuryuupXaM7Tgc1Ft3Dnjsan3DBVhg1GWUMAOcV1WucxXZcf
nSxviT9KsMQeVGM+tQSL+8DYIPShxsJMfKQctyPWolAKkepqXYeee1NVQiDv3wBUh1IznGe
5qGUY+oq3MApIPUH0qtKctgfXNIbGQEo+WGCank4GDVbDKgfacEkZ7EjqP1q24DJkHjANRL
e447NEQ45A9s1q2q7o9wI4Uk1mRq7SgYJ7D6VesiwnUdmUnB4yMVE3obUfjVxkjr9sclAgb
OdvQVuHR4JLLF1JIGkjB2qcEVmw2u/WYdyFosh2A7qOTVq6vnnaQ4IYkkgHGBmvPxVafuwg
9z1cFQh786iulsctqWlRWCwOkpcSFuCAMYIwP1qmsL4I8zaGPArS1e5Wa0tlBO7czfQYFVE
w68A5rpo8zgubc83FRpqq1T0Ra0yLZdxSkhmUgndyMZ9K7HUdNEOm218jExXBZGQ/8s3HPH
qCDkfQ1ylnEU2yEEgnA9Qa7zXfMsbaz0puSkKySAHOCRkfoaitJxnBo6cHBTp1E+hmWUzSW
wRgDt745FdHav/oERcjglR7D/JrkbIFbh05x1/Sup02QSWu08MrYwPpXBi4btHqYSd4JMuY
Jxz0PA7U4AlTjr1B/pSrvOO3pS7fl4xuPtkGvPbR1IYwGTyfbcetKO4zxnmlbpgEEnjH9KV
ACOvTpxz9KzNRhIxhevrUMziKN3YZZRgf7x6VPOw8t2bGM9T2qoRHsN228xKfkj5znGMn3/
lXXQhzvXY5qrcdjmtQYfaCM42jBPqaogk4J471dvN7zmV8LnoM1R5UdT29/wr6iK0PmKj95
ki43YzgdQaKbkhhgH6mim0Z3MtZkVzDIPtEanjcM7eKZd21qkqRWx8wEbh82Me1W57OSzKP
FL8rKDk4K0qJaX8Um1ES4Vvunj8Qa43UWklsXy7we5Xa0iks2Qwsk4OQSflP+FS2OlKZG8y
UIAueO1FrNhjbE+ZCQfvdQfY1blXAV4BuRxwM8itqa3RjU0s0R3OlWxw8T9OHLqwz74xUIg
ltyPLkVe+4AjGKsfbXSPynh345JA+YUovIcfMjKx4JztFaJW0Zz3H7zcAOyFWPUxjhhUkU8
sQJRXiODycHPpwaBcWzAlWlw3H3gRTxPYBwZVnPuHUf0p7D3I983IMp243HHc9qbmVyu9y2
OMZOAP6VN5tvIpMAbI5wcENx24qIyMrFTbuGXqSeFzQMUAbm3O2088k+tRTS7lyJDgf3uaY
7/ALrjIGcZ689qqCRkOxYHP0b9TUSlYuMXIrTXcjS7EBAHtQJLhoyNw2EjPyg81ad87I2jC
SckHPLe31pBbk/vFTawPUDgmsPaJ6s6VSa0TKbBdv7lcY7dc1tJGrbGcYLrg575PesdyQSS
NrLyMDqK2TK8tjDKSC8blDj165oq7JmuHSu0VdRgW3cKq5Vs8Z6EH/69U2OYQwBGMjHTpWr
qi+dZx3A4LDkN2rHjbKtk5GScVnSk3HU0rxUKll1K0pLOzLwBQPvLjn29allUKSvGW6ZqMf
NzkAj3roOF7k8jrKuxckqehPAqaWIRMgH3gfzqiM+Y2CBu5rUvJY3SOYR43dh2rOXxJGsLN
Nt6oiDeajjPUdferOixxS3u6QZZE+Un8v61nxNkNgcZ4PpT7J0jjdTuDA5yvfnkH27/AIVn
KL5WkbwmueMn0NzUIVMQkRfnQ4Jx1FZ3lqQeeevFa9qxvrJi7KWHysen+e1Zso2TbApz/wC
hVthKkXeEt0PGUrNVIrRjVQKuFGSfWgqQhDvj1OKeu4KW2dfeomXcVVieepPavScTzUyLH8
LYOe4pCg2Y/WpPKbg5AP8AKneVjA6j3rJwZd0V3X90DnoPSoSp28Dmre1WOOQo/WomjUkEA
4HBrNIdze0HSLLVfDmpRXVzHDc+cDZ72wGkCjI/EcVnQwCCKV7+B1dD5SoflG4g4b3AODTL
e0uJ4H+x3SxSRsHS3kbb5p6EqemRxx3pwgkjmS41IyRx5G2NwS8uDjgdgPU15EpuM5rmur/
celGClGHu2a/HzNmw1rTlaytbi1WKDKFschDzvP4mugisdE8QyD7Mx09EYiLoScgDOOMgkd
O1ctZ6FYyM0lzM7MxJVEIUAnnkn0q5p+krZQJJcTNLMp3nyyVGe3vXn1aybvCTuevh8HUmr
SgrdyeOyk0ye6SSRJCAFR0OcjJyPY57VzeqTi3gZlPzyEqoHBI710ssslzMLa2VpJnJKxRj
5jxnP5Z5rjtagviY75oJDasNiOBlRycn2qqDdWpzzNMZJYeh7KDuzGYSTzGQgnBxgDgD0q5
EgEbNxiqasysRklT7VehIKjBAYdAf517iaR8p70nrua+j2xudRtrfGQ7jgH17V0Wuzrca/e
sJAyrJsQjpgcYqnomn32mL/a0tnOihcxyuhRckEDBPXkjp2FVpCzSZPJOckVhJqeqd7Hp4f
mpq0la5LCB9qQk5Qit3SZFWOaMncXIIA7dc1hwHAG4DHStWxdftu1VADDGK5K8eZM76LUbN
G+HHy5P40Bsegyc4FRqCwHHXrjvUwUnAPIryJHoK7AkfU9uOlMzkHGfXgVI/OCeT71WkkEI
MhG8Dnr39KILmdhVHyiFftU2xyqxx43knAz6fh1qjdzguqpyqLtQH+dWPOVINigAkFnPc56
9ayHcN5jE4A5A7V7+Go8p5OJqq1luzMuGLSfMc464qt0ccY9vWpZCWYt3NQZIJwAD2r1EtD
xZbjiPmAHGB1FFR7iWBopskq28gGnNBMhcDDDDYz049vrUVqzRTm4UbHzg55GKqxzFFVOD8
uADVwwS3NmJLaJ2kjOXA/hH9a5uSOvmJzdl5Do2V70FkAUnCqo9+M+v1q8kLoIiXykpbYEH
P68EVUgtruN28+BldOU3EDDehqx9qu5XxLaRjZkBfM2bfUD3xSUWpe7sKUrxsx8lqyFE2kS
H+HPA+vSmGG4LMw3LyFIwePbrUPmRLueO1kQn5flk60iXE0fMfnjnueK32MC1HFFES8wDLg
8lDg44pzRJu3opT0xkVFFfXyggSOAeCWznH401767ycTD5uvJ/xpNgTs9ySFFwc+rDB/wDr
1UeVEGwgNg/Menani4G9SSJQTyOn+etVbwRmVY4idxOST2571DZSV2PjW4uIt0cifL/ABxU
lpdpFKLe5jK/3hj8M/wCetPsonhCuqsXcFQV6Eg9K3odGt9TPkG2aO/OGhk3BRnHKPx+tc1
SS5rM9KlCSSlHoZ+qWoZ02HkjILcj86yLaV7SbyGUGNzhlHTPYj35rq4LKdIGs75XimhO11
Cg9+DxxgjFZOoRiLZcwbG8tuT2PfmuOlPlfsnqejXpc8fbx0Mu+hZJGYrtwew45p9sztEsY
B28McdjjFOuZzfxmSMCPaAzK3HX09aLJwhO5cjbgr0NdcG+T3t0ee1ep7uzJrjf9gD53cYI
+hrOVFHfcSMj0+laZCyWojGd4znPGRWeMqVHTaSDU0pLWxddWcWU5+HBHfr+FNOVLDGCamu
0K5YDIFVeVbbnoOa6EzikrMTkE/L7A/StJgTaKhHOciqRQPDkduRVyJvMjibncOKUh092iK
MYZ0Pb0qBmKPlTx7e5qyyhWkZQc5I/SoYkWe5YMvB9PShdwd7WNC0nKWsgDBWZhn3H+Oa09
vneXPnkjBP8AtDrXPzIIJzH1UYPPbNa9rcIqm3d8jOQfwqaajGoqpvzuUHSl8iysDMPYjHu
aaLcsSWIwDjHrUqEbefmz3B6fSpAP7vXOa92yZ5pW8hSdgGPcdqbLbAEgFs+naroXkt6D17
1G4UgHJ5OSCMU2h3M102SBcD160gVWkX5gSeOe3vV2eFCMnOegxUMcflMJlRJGAOFkXcuT3
I71zSg7OxpFrqS3ttI7M9mqER4VkHRvTB96yb/KyoruY2JwR1PH+f0rY0eF4rRvNLM7Pg59
qwNTbzdWPJJyxX8TXzEI/vHF9D6SpVaoJ97Gtbaq01wtqjRxlukkn3Qfc9vrUst5cpOYbiR
kZThhnj8COorNjsCQhiJMqcnPv2qxBGWkWOZImQHlmPCDuT7VM6cL3SClXqNcspW/I6fRNe
+xyNLboltFt+d1iy3Tn5j2J7Zrl9Y8S3V1eSpBGyJyq7H7fQdPpVHU9QY/uYWPlDgAcD64p
JL24hsLTyUKlVxvKjn6V10MFB+/UOLF41qXJSfq+5FFc38g2iOYg+sYJ/PGa2tL0+9uLhYJ
dKvHZud0SBSPz4/Gs4Taqgjke7kjZwGRkOM/jSMt1dzBZbqaaSRtu6Ry2T713ywlNq1medH
Ezi76Hf6urw6NBbRxzpDHIVcyzrKwI6KdrHb3Nc0uAD2x1FYmnx+TqXlyLtkXcCPQjg1rlc
H1FYww8aEeSJ2fWp4iXtJ7k8bHcCOOK1NOYC9hYk8nGfwrGXHmHrjHar9q2SQG5VgR+dZ1Y
6NG9OdjrEBOMnAHcZyalAJONpOe+aZb/c3McZHP1qYcgHue+K+blo7HvRTtcaq8Fj2/Oobk
oLZ2Iyegz7mrOCASR6H8KqXuFgXjO5h+Na4ePNUil3Jrvlg2+xjSuS5UnK/dOOOKoyNlWAw
B7VNM+WLN0J6+tVJGAXrX10YWR8pOd2VJsc/Nx/OqzHIHrip5DuYAH6+lIIgw/AmtEYvUgQ
fMuRnB9OtFTJGQVbtyOTRSYjJW0LEGWP5MdRwfyq9CsarsbdM2MBWyAtTzpPKi+dZqXAHHG
Bx2O7NVHjihC7hh8fdD7RzWaRzt3HHlgB/o6HOdik7vXkVKxiKJtt9+ABljksfX3qvHEr/M
ykRA8YbOfx7Uw+UG2RjcwPykygHP5ULckmkO45eFFJ4yQQaetr5h/wCPct1PXH9aakkpAVy
4br600XmCVLDPuuK006sRM1ooYb7R+O+/NSLBH5buIAp7Fu1RQ3QlPyvggdGxUyFZc4wpXA
Y57/hT9BWKphUSh+YwDnjiq9yf3xaMEBhg47/55rRljxGwV1JyP4jz7ioDG4Qkjdkf3+Qfy
rKSLUrGUs80UbJHM8YY8qrkA1PY317bXC3FjJIk0ZyJATkH3P8AjRNCnLFGVsjOTSiQRo5J
BwMgkVlKKZsqjOytjrl7dG9h057qKSNfNS3G4xgD5mAHQde1Z93CDYzoMkSRklducHHBrBt
9Wv7Fg9vcOhVgVZGKkH2IPNblvrFjqcTRT+dFdlTu8z51f3UjkH6/nXnVaUl7yPao4iE4+z
uZGnGIyCGXB85QBg/dIz1pVjkiuCChBII9eKW/iZryN7aIkEkABeQc8E1HJcrAjR3RLXKPv
4bdgHkg++ea6Hq733ONPk919C6m1QDnpVG4j2ysOdrdDWppVlPq0btYR+a6g5iyAxwe2evb
pUdxCwZleN0YHkMCK5Yy5JM75w9rTTRmPh4QD1xgj1rNIIlKMOnHPWtWdDGeRhScn61XvYk
WZWC43Jke5Brug7q55tWO/kVxymexA/Op7clYj69etQKpUFWAyPWpYmGOBj5jxVy2MY6MnI
/d5OcE96rxMsdx/sjHFWukYyeM1UkA8wlT0qY63KldE12AVRt2TkqSf0psb/vBzjjFOdxLb
4Ubdp5HoagUfITjoR3pxVlYmTu7m5ayAMyMcEnIrQjIbkcNWFC/zoxIDK2PwNawfaRz0r08
NO8bPoYzWtyxgMDz2zmodoxk/hTt4IBbOR2pMjHGR7muozGOQ2dvA9+1Ndf4cAgUrA4zjge
lMLN0JAHvUjLiPsggTIBYZH5//WrlZY/M1lUPQ7R171durx0uSgu/3aL88R/hPXisyzl36v
buzbi78n8OK+YdO1Scl5nvTq3pQg99DbgYtcsqA5LAAd8dKh1TUIlH2G2GI0xu2j/WEd8+n
86ScGC8cYJ3KBwfz/TNZF5eli52BiRjLf0qqNJSamznr15QTpruUpSd5Bzj361sXhzFawIf
mCgnn2wBWVDzKGk7Y5NXCDPJ9pYqob2OABXpU76o8uW9zuGs7XUdBtbG3jxqEWFhBIG8bck
Z/Dj3xXLWTrHeRuwO0MGb1xn/APXTbW7v2I8mF5I4zlTuwfUYqVtL1G8llnltlieZy5Kg8Z
Oe2BWtbFwjK7dh0sPUmvdVzoLixhvp4tYSdRLsMMqBeoAGyUeuQMEdcjPepbrQL6O1a+tWj
1C0XBeS2JJjOOjKfmGPXGPesFtLvoCF+2keWPkIJCtz65rqtE8ReINNHm3NoNUtsfPJC+y4
jx0+cDJx7giuSeJw9R+7Kz8ztjhMTQXNOHu+RzyH5wecH+VW4cJtboeQcc10k2m6Z4jknv8
ARrtS2cvuQI4J/voM/mv5VhmzmthiUfK3Mbo25X9cH/JFZy1WprCS6PU622KmGOQZYEcj0q
zuGwEEf41laPIr2jAk5DDAz7Vp5LrjAx34r5itFxqNH1FGSlTTBiSpOTk9DnisnVZGLIgJ+
Ucke/8AkVsINwKhccZHesPU9j3UrAABW27ffFejlkb1rvojz8xlajbuzHlAIyCcAd6pSkEk
kD196uSMCSGORms+Y4zjjnmvpmj5si/H6ZqZFBQ8HHtUIXLbR+VWhgZABAx27UgSI22BcDI
OaKTHmSDHAPpRSY7MzHmkxlHIjPQFslaQSXDxg7PMDd2bAP4A02OWC6RUkEsaqMjOCOlPSO
F5jHFfrtXpk4PvWSbbOVxsT4uWtgot9qZ/gkA/+vUSvP5hb7OjEf7Zzj86SePayoLrgfxMT
/OpIbfeu9LmST/rmCf6VpuSOWS7OCYiijphqjkS4lOWQ7B3LA5/LNSfZAf9Z9o/H/69C2ES
k7FkTP8AtDn8qOW6EQH7MpwwhyOoycn8hVqKUbFkjRBjgHzG4/Om+SEYMGbIz95s5pVjZm+
ccg5wDwPzoSsBKs7YGYTn2+YUyS7iU5dSueM7DSGIKcoZlJ4JXHP607yjJGPMeQj+6WzTuw
I5PI3KWiJLjcOtVZRblTtjYHoRnFWXtbdJAQ4jY8YqFkfAyVK45IHSs5NgRRxWa5AUsSP4+
1Bgt/MDRyeXIQQAM5FKVIl2iQg9FAHBpVibILxoCOcj+Lmo8i1K2o3ULm5aRvndQeWCcZrK
wzPjn3+lbO0hySBuPGd3JqN4IyVLsCSccHvS5S3Ucndm5oUmlafExvr51UqHC2x/ek9MD06
9SRU2seILPUvs8JiePy/lWfzD5ir2UnAB59uK5aWN41+RcDHY1DvQH5snjFc7oRbuztjipx
jyrY6O4uNMS1UPbq6sdnmLM28/UYx09qyGhlvJ8xIHjVsB8EAemT2rMdo2YY4BIzmte1d47
aSVHO8YZQD1yfSiNP2a0Y5Vvay95FtfD0rFANS05i65/wBcflA7E7cA1lzxmyu3tptolRuQ
jBs+nIrTk1t4oV3Qq7H+6MAe2feubklkaQu3L5ySKcHN350RV9nG3I9TSeVyoVY1xnOTnJP
pURWR2YBNp64PGfpVNbmRBgHk/MQea6W2uLbUrOKNriKOSM52O23HHI54xxmh3jsTC03q7G
PE2FkQgjHIo2DcAMkZro5dIgj0m4v3VVePYQQQQVbjPByefwrC8vMny4xjPJ61cXcU4OOhN
GFKkcZJI/CtGBy1ujEDkdfesqFZS2yKJpJOgCjOa6IaNqdpYK1xb8A5Gwg4B+hrow84wlZs
mUXKN0iEAZwDxUZ447dKUNjB7UHD4JGK9O5zC8hSpPPpTWXK4yR7UrYDcZ5600OdwGTj2qH
Kw7GTqqqquQpaWUDqo4x7/T+VZ1hFKbyIoMbGBJxwPeukdFfhlBHoRQiRLhAioGIBwuK4Kl
Fay6G8ZSlZdipqEMmFkCtIWQyNgE7VzgZ/WsK7hgThHJY8njGK3dSnO4xRMzIWxtB4IHAFZ
G0z3So8fU9FGOK5KEXypG2KlFzbRAsROzeACRnHpVxYri8mjtApJXonZfWhkGcjoegqaKZ7
ea7nH3yDGpz0yMZrrrp06Ta3OWilOok9i0t7BprNHYlZpAMNMRkcdlHpTW1m9nVEkmIjzzg
Dn9Kp2lm1xNtUfIOp9T2FeiaJ4P0u/tjLPO8zwgYRvlVh7D0zXztedKkuapqfS4Z1pvkopI
46PUrd/wB3HYzS46udoqv/AGk7jMcOzpzn09a7C505bOR9kSx/MVAVccCuZ1CxWCYYDBWY5
46ZNZ050qmyOmdbExaU2vkhtv4h1CznWe3hETr92SNiCMVtR+K7a5AS4tY7eeQ4kcjMUv8A
vr2P+0Oax9PMYkMExBVyMZ5ANaDWlvJG0c0OeeSODjsa6IV40n7qOWtTqVNJtP5bfNHR6dL
FAyI0ZjSYYQu2QWz0zW3kHAIOB2x0rhLbUm0SYW2qQtfaXJ8qyf8ALSDnoPUen6V2IkSzij
Pm/arKYBorlWyVB/hb1rbFYWOI/fYVb9P8jLCY50H7DE6dmXEUKnIJ4ye3HWuau358xuS7F
/1rpJpvKsJ5s/L5TFRjrkdRXF38h3hc9QFHtRlUH7zfoPM6ifKk7rcRuQT3A55rOkIeUAED
HrWg7KkPDZLcZx0qkYxuVj1r3WeIIq7TuxnHFTHAtpTj+E5qIrk5OefSl3jy2G8YIxSZSGR
HDgYPB5FFNgI3+oHHvRUSHEwxISmUGMgZyOM4pEkTBxyeciolkiEZPmEgdg1EZ4Y78A9eKx
MC3FdeUPvNkHjA6VrWeoxuCs7bhncDjGDWAp835A4OeAcYxU6beVjywPKk01UcNhqnz6nT/
aYOAEkkDdPl/wA4qM3FuSAIZQo5JAOf1FYkEkobAlCA8Y2g4q6kd02Qbjg+i9a6YTckYzio
uxfaSAg7VdQT0K9vyquw5yqtx/skfzoWGduDKy+2FFSyrJdO00s7yMcAEsAPTt24qncgg/f
btvkkEepApU8wLnyzgepqdImcMvnhRjncT0p2xUGDLuxx04qHECkyMDvUkHHXjimgTKAVY/
oBV10KoMEoP9kA5/MVUlESsGmkZFP/AD1TH9KVhiRxuq5j49cnrSvwpVmUg9sUu+HKgXkTJ
/dwOfxqxsknA8hY3XH3u4+lLlApPHzlCj5GVC9R6dqqSRzY5XMZ5IHXNackE5wbeVC5ONpT
p/PNVneY/u2XcQcFlU4P61LgBULSOQjhirY78H/CoZLBHVip2beqmrDtLkZhLJnPTH+NQZc
Eb42XHXjqKjYq5lmMo4JQ554I4/Gphf3SrHGhVdhzgIAfpmrYVGOfMDtzwTz+tQSW6uSqHk
DnHT6VDRakJIzz2/nJgcZZB6d+KpbsjBxnPepvLMMgdeJAT14pyszkuyAgjPPNBV76jEgll
USOG2DofX6VYEccajbGzMeME4GKTzZnHEje3Paq7mQN8zE/WlqXdLY0RqE0dq0CK6wtgOm7
hsHI/I1Gl5CrbvJMzZyA3T8qph3A+VuP5Umfm3ZKsD1FKyDme512marZuf8ATYlt4sDCIhy
D61r22rxvKsa5SGT5dwbg/UehrzxLqeOQNuBB67hx/wDWrctZvtMasuVcE/KfX/IrlqUVfm
R6VDGStyNIvSSB3lKR7FDlVB9KiluIoly74/ujHLVDcXiogUAGbGDz1+tZkbeY7yzMGC8fN
/M16UK8lBLqedUgud2LZvZZ5d3MUQ4G3vTJHbJLSckY5OKXdHtXa6kY7EVCxweGG01zucm9
WaKKSJftMq4/eMAPU06G6l85CzkqGBYY6jNZ7yIvJI69QcVLaMJrgRKpIPPHNNttWZmt9Cz
dSMRkKAWO9nAxz7VHbACNjtGXYjPtSXFzvlZQQCp2qvp2q2yxrAoU8jCgA9PeuzCU7tvsY1
5fiVm4mRcDC8kGopm2x+X/AHjuP07VYHMuc4wCQfSq7DzMueuOfx4qMd8MUXhV7zZcsgY8S
dCpyBjgE9a7PQLqZbhJFfAI9eBXHW42JsUECujtXFvbo6tyPmI9B7181jIqUbHuYKo1U5ux
uajcx3V5JNI5CBmLZHXArnruMT254GwjI55AqrqOsvNG8at95sn1b/ClaVbfTUjD5YjdXLT
oSppM7a1eFVsxncRTR7yApbaCPUdDXRqUmit5VAO8FW5/i6VyF+xa2xg+bHNwfqDx+ldBpN
yHtR9oBjJGf9knpn61116TUbmdGtGbcX2uXYWi/tNbG+2tZXI8qTcudgbjd/wE8/hVDRtdn
8L6tc6JqkP2rTxK0U0PXyyDgunp/Wpr92a5jfILAk7h0rP8Q7ZfEMlyMMZIo3btzj/61dWB
u5qPdfiupw4+CcHLs/zPSLy2MekwvpcxurK9XIyQwIJGMHsexFcXMzPel2G1gxG1v4e1ReE
9bvdFupUVHnspQzPA7EIfp6HH8hWlqRtLnUjf2U4mjuDu2Yw8Z7hh2Pv3r30razWvfueNGT
enT8iu4Ykg+lUmkw2duavy4jiyTlmwcVQf5iXXjtRY0Yr5DYwcgdDVYksSM5JqSSQhs8lj1
JqPnJJ571IFmNAB0yaKjQ/xBzn0/rRUSLi7HKsuEAVgwIBziljikfJRAc8U3+DkYGOOOtWr
ZiqlNjZzkdsc1gcyVxfKe2iD+YDzggdaliZVkAVcxhQRj9f51BdbzGNykjd19KihZ1AdSVX
PTqalq6NIy5GaSFYrkbMhOOc1fWY+XgEknvmsQCSR8kZA9a00kfywECkKO/WtacuVWIqtSd
0W/MG3eQcnjpmnpPvIM0kgAHC4HFUxI+BgqCT6VKGfPzyR5x3WtOa5lYuYti3zSPg9fm6j8
6YssKMcK+FyAd+SfwzVcnAyJIvbK1IlzgfOUB/6ZgZ/lT5gsTkx5y3n4IzjB5/Wm+YiZKWz
Yx1K04XA2EBizHgHHGPyquZJOGIVgRjkYNPmQFpbqDbliykdP3fNRSX8AIwxBJ5JXg1W+Yk
kxg49c/lxUiB8Z8oAdSDUtsYf2hEpAjy564xnFRTXEsmZT5g9TtHJqWVQylH8sg/nSGN9px
JHn+6EwTUtyYGbJM2DueUt3zg4/KmRhXJ4fdjHfNaC2lw43AL15HtT/sDrHlmQEsflJyT9a
nlYGW4Gdm7p2Ixz+VRNk5Cj2wMjNa6WjNhRErFumBnpUbW6AE7GJP8ADwP1zU8rAy/L3Phy
rAD72OlEkajJRsj1PFaEsDj5jEI8dNzZ/lVRwNxBxgH0OP5UWGnYgQbV2sOMVEZAHOegOOO
oq1vUnDKWbBO496iaKM4HtyBU2LUiAqobgkA9vSn8KB0ORkd6Rgu1skZHU+9MxvbI4J7Uih
yMgG0gEdx61Ztp47bzHBc8fKGOCPcVWKASYA46YP8AWpynzA4UGgadndBJINwk3KcjBwc96
T7SsOfk+ZgDjNUi2DtGGGeuKYCAclQ2KAuTysGYvs6/hTBI5YDIAzjrikyAwzzTe/Xj1oJN
eLTLWe3WVZmY/wAYUDKn0xVqCziht3ijkILnJfoR6fgKw45njYtHIyn2qwL6YgI7sy5zgda
mzNItdgSJxdoCd7ZznrnFaOeW5/CpX06a0hS4m5L5B4wV4zz+tNjXcCVA4HbvXo4OUZwvB3
MK8JQl7ysM6xSNngDHT1qqjDcB1Od31x0qxI4S18sAZ8zJ4xRaxxtuZ1ODxkfXtXLjp+8l2
R0YVXV2WopY92TlMdB1/A1JdXgKbIt2GOemKpPcrCWVVLIOx71Et9CzHcpJPYdq8pwbd7Hp
wdK1uazEj3zTMqj7tactw1xMJHQlEAUj8Koi7j2nD4HcVA0qHgd+uCearWTu1sQ4xgtJEjk
StNFvEbsQyMeOg/Skt7t4Q8TKJ4ezJ/DUbNDj5tpx696VHtduQwVvYdatxutUTGVraq6Ni3
u7G5AR3SNxwpB4Pv8A/rp15Y3Et888cW6JlUKysCMY/wD11gebAZAkShtwwQR3610WnXqpA
sshyFG1sHquf6VEOahL2sPuNeaNdOlN/NDQnlqqoA3GKsQ/eBP4Zo3w/aHhyrMj7Q45DDtT
slHbkE+9exSre2V3uebUp+zdhJn3sD0xTM7jjjp60hY56Dj9KYT2wOfStbECEBiAOO2eppu
3gHI6cn3pc4JOOe9KCMYUcdamwDVBDjcMgfhRU0eN6ggcc5oqWgOU8tsHap2gdKfG8auFY4
PuTVrci5Kh8gdKpyhTKSWIYAYGMVzEPQc8iu2I9w2nJxQkiqQHI496ijDNIdrJnrljTpohG
4MRG0jtjimhWb1LyujEOSW3jPy96kWVFwAMY5561Rtpt8+CzBv4cnjNTeahYF2GCeT171N9
RqF1ct7kCgKxLE8HPSrKxMV3E5weMd6pmNCXWJwyk5DH0qfzGhjA35B5OR0o5ivZ6XJFjZy
MPtAHOTkipvsjjcS5+XvioftZZNrYTHf1qdHJQuEOeg2tWyszBprckS0aTDHIUjqB2+nalk
s5FbAO5cdGOKPNmK4aRxu77jSebJgHzWPsKq0RDFskJCgZzySuRUwtgqlREOv93movtBOBu
68dOlIZGK5Z88c80Xj0AtJCy8KiDAzlRjFKQ6FstjsMGqJYn+Lg8D5gaVSuCXI/4E1O4FjL
HOZMEc8Zo8h3AfdnjggdagMPy8ZP+6etKCAAochf7oNK4XLAtwG+Zy2PVeKdhQMLH5mf9kL
UMQmcBkyUyQDnGaPst0D/AKwKfTJJpjIp7lI32G1wSOzA/wD6jVKZ4yil7Zj7sQPxrTNo27
53Yt+VEkMQG1gmSM8tnJqHFsDBLAtnZhfc9velwrACSYrn0HatM26DONqZ/EVC1uRGBtz9O
cVHKwKzWkZjwg3j1PU1WaHyxuUDB7elXBDdBApcLGM444zTWiYKS0zvjGAF4+tSO5RBzKHA
BVeopzuM5BAHoae6Zl8wlyT8ucD0qEoxLAS9T1B68UDUiswy5bt39eKaEZ+CM8cD0qQRgkE
t8tPLLu2oUUntSLTIDEwyduOaTYxO3GD2HerBJ4XqetPkJ354GOlAFYDdn34zWrpFvF9qe5
nKhYSCATjLev8A9b1rK3N3AyT941fs3zE9mxDGRhIn+8O34j+lZ1E3FpG1GUYzTkrmheXf2
24Y9FUdc8AVSa7MbYiRio6sf8KRl+0Wk20HdCd/B6joapb3VeH49PWlRXs9IvYuvNz1l1NG
doykTk5LqWAIx36/pUkBaKJnyNpHBB4qlcEvdCNM/Iqpj3A5rQC7bMRc/KucEd//AK/NKq3
KV2yoNJNRRmzzBi2CTnvUIkHKhFXI7A5HvVsWvnWKzImCjYcD0okiW3gJgU7h1J9KaktjHl
e5HHCyg5QknpxU7xDywFO09SRWf9onIIEjE57UouJ+Bvz9atoV0IxILDrjrTlKrkgYB9DUk
KrKxJ25BwD9asXFlth3Bfu4z6Um7biSctUbXhOC2V5tUugCIz5S8dyOfxxx+NN1K0i0y9kh
gyYJlLKrdVb0qhb3cNrawQlWDIxkyOnUf4VLdXcd6rSbiZciRsjrik43OpTUadluEdyCUDg
AFQAe/FXoJzLiPOWYHPHQ1hO4K5RcbcMOa0NPlYONjAbvl552ntRD92+ZEKTqe6zSyQ43Ng
nsw6VNK43EKuAOBVeKeC7YDlZTwQRx9RT3+U4D5I46V6Sd9UYiEBuOlDDB9OKY2/rn8qeFJ
GTwF/WiwiSHaGJzj5cDPeiowPnHIx16dKKTiFzmFfcMmbGMHjioXZnk3kgluuOaPvKD146U
IpdPlX2yK4zJDo/9Zxgehak85iRHkkA5K570SLLD+8K4Hv3pV8ub5hw+OBnoaA6CFVaMuFy
w64oXJClAAcdP8alSE7iBuxg4OCM1G6lZGbYSuecUFIltpDHdYbgNwMdM1eV8TrGZBtfI5P
Q9xWVI5baypsUDg1LE4ON4yyEHntU8vUvna0LyLlTG2fkOAfWrlnblgw3sF5/OqKN5kbHoc
flV6yUNOq7ipPHIzVxdtyZK6Ln2XYvLvk88dKQpgYwxHTOKtPaqAjBvMVVBO1SM5qBkMczE
KWjPUY6VrboYWIlVByVyRxkn/wCtT8WhY7+cekgGKU3UcYChWJPXjpQ17FgjJBzn7mM/jVa
CHxW1lIDjzD7bgeKsLYWwjIROAejN04qvDcq0jEW+/HUlsVOx2/OsIZweijOPeqSTQEbWSr
GPKiZhwCN3/wBfpTkglVCGSNM8/wB5sfU0jXLgBR175Vv8KhN9IV/1YI9SSAKT5UOxbWILy
hBI6HH9TTc5HU8jBAUZHpzVJ53eU5DS45UckfXAFSi4mJ2mGPgdAhqboCTyeCSjMM92pCsY
VsRoqn170i3B2MDGvtx/OkUPK5O0sFXoATTAbugiYErk4xjBP6VHJc5+4joP720Dj8aChLg
JLFkcHnB/KkNsXy5eaRgD8qRnB/EGk7gikzbvnbe/P1B/EUqwzOu4RK4AycN2pjBM7flQA8
KPlANAaJTxIq5Pbk1la4waKUkjbEuB37VCYDGN5dSxPRR2q2XtFjWQSyOScYXrn8e1RzSCQ
fdZMnOCSS39KVgKRVRG2VztHAx0qIBC2DGp9MVd2x7Cyhi2OOD1qEncCCgYdvUUgK7QOQHV
uPQmozuBKuCCOxqZkkyCW259jSbiuQ4Vj60DTKzKMgYwO9OiG2QnJAU5AqwInc52qB61FsZ
G2s/4daRaZZjbymdlBIdSOnUEdapRhXdM5xnk+1aGml/tiRSHZtBw2OnFa+o/2VdRB2K2t5
GrLhUOJewzgcd+a5nU5J8ttzsjSVSnzKWxk2MD3epRJEheSQ5Cj3pHulOoyspUoTtHpgHAP
+fWuk8Kx6VaQy6ndysbmIFoolGcjHH9a4tHU/OQDg5596cJ+0nJdEVUpulShK++psRqyXks
Q+USDBycZzVm5tfLG1lJVuR6VFbstxaRynO9F2fUjofyrTkaOaBMkbsDPP6iuWpOUZK3zOi
jTjKEl9xxZXaSFxxTGcY57VLdfJcSoeqsR6d6rhj/AHQRXorY8u1nYsQPiXAOQwxXWMgfTm
IXAKZ/HFcapRSrYI5zXVxXKfYDGemMg9Mj/wDVXLiL6M7cLZ8yZiXHyyYwAQqn6gg0WQ3XD
BiR+7I5PanX6L5kUikfMD+hosR+8ctwShwK3i/duc842nYdGvCg4O7Iq3bbw+QOc9KRYDFw
wGQ/bnseKmt0+cLz16jrWbehpCOquQs5iuN6A5Uk8+tbCGOa2SdGPz5yPQ+lZkkTSTOqjGD
n8D6VY08COaRNxYEcgHqc120nbQxe5eWEtglMAcZpT8o6jjpUqZdfm+UA9Fprjtkqo5x3Fd
QhoDZ+UBsDGMUU0yqoIL7Ex1NFS3YRySowgD4IyOTn+VS2+BHgoxJY9DzUCklAFAzjOPekR
gGwSyjPIXNcZknYnvN3lEbSFyDVVEUKNykP1z7VLMQYSgZmAOfxqJGBGT370wepLA+WEZzn
PBz3qdx0YZX9aqDaGJPB/SrUUqSLg7dx4PtSKXYgYYBO1vl/IYpABuVhg8Zx61NJG2EIIUt
8uf6VEBgsm7pxgjpQD0J7dv3iDAGBgkd+pq8kyxyoclSD1zVCPYrIcktnJqw7qCnOTzx+NI
qGiOvgkDQhklHI5xTWUcgSbgMEemfYViRSQmJVljfcvG5QOR+NI6wt/q45Fz6kZ+vFbKdkY
tamwTCCA2/dnjjvSYOdyg5PPHJrHS0uJ8D5wOhDt1FKNLmjckuCW+98xWnzvsKxrKYTnzg5
JHUHFMD2kLsVDNnr+8LZ/Cs8afN5ab95PX744/8ArVYFmwkDcrzkgHg/lRzvsFiaW6cqQtp
IOcg/dH41XM8jMGeRwewUZ/LPH6VIwCtl5EXI6kDJqNWjOFE27JIyBwKV31Cxbt7i5jOEuC
2ez44/SnyeZKdrmPPs2B+lVDHGVxwc9yaUrHnBgUnp1I5/OquBMIwPlLxnHXBJ4H0qRpbaJ
HdFkUHurkA/zqj5cRfb5PJH95v8aettE3S0Xkdwx/rScrDSA3FiR8yzbv7244/lU6X2npD5
SiZQfVv6gVFFaAnIsY2B6bicfzqX7DHK4DWccQx1TPH60+cVhjLZTw5jjPHrJwPzpkcUWQu
0Y7kAGnvpcIUFpSoBwAxOKhaIxOV3HaOAVBxU81yrWJUt4JCcSFgDzsU8VSuFKTbULiPsUQ
sf1qX5iSyq249wCKDLd4BZJQAecNk1DHdFNo0Y5Mdx7bhgfkKEVwOd20DuiirZe5Y/OJOeK
YyyklY4SCT95znj6VIiJlLHBlAHoT/TvSNHFGrEct16BasG3aU/vrg9c9ABTHs4+izquOzj
rQFisjIWClFxnOCTmnsd0YV4o2UHIByMe3BppgkRSWjyP73VfrmoMEcspNJsZLbxxrewNI6
bA3zAE9CMYq/Dot7J4hFz5R+yJP5jyOflCg5IJPHSssqoBQEgDpg1M7vLEqSXEjKowFboP1
rKUG9jWFRRVmrlq0MH9tFbdN1u0zxxr2AO4L/MVze1QCjEhgcEY6fj9eK2bQyi7TaTuyHU+
hHSrMumq3iK5uZVUWxczBT/ALXO0/TP6VnzKnL5G/K6sE0uo2CGOz0czyA72BIDe/TArMW8
miXY75HuMmrF9em5l+6fJThPc1jyF2OWQj2pwhze9PqOpNRsodBk7NPcPKcbnOSB0FR42sR
z9DUqxHqF79aXy5MnC49sVuct7kQAPpxz7VoOxeK3lUnBG36EcH/PvVRYmfopPPHFaESt9g
ZGPCS7gcc9OmPwqZIuD6CagwLwpsOVUk/jRp4YXiknCqDuLHAUdc+/0p+psftvynA2DI9M1
VABbLAscZ60R1iVJ8szoIhA6SOZGfJ3A+pxTFmX/WI2wEggevU/yrKiuXS324XAkBCdDjHP
9KjaeUhQW2qq7do78c1PIivabF9p1e8lYMCex9uOKvaY0ZDwu+xmOR7isWDBlJHJ6fhWlHC
kkLyuREUx/wACJ9K3hLlMzdWDYu4ydBgDHc+tRyghQyvnPtWadQMcbNcI+0DI5yR9fWsm81
i4klKwt5ceMY4NdHtFYLpFu9vDHcCPHyZ6A8YorISUySeZMnmEj1waK5pO+5Nxu4qoPT5R1
FNBBJUH5f5UKzBdw4OO/INOhUvIcqOnr/nigzEfcDjGD2pinOQeSOeKlkGNx3AHjkGotxB5
HLc8UAOwpT73zdevGKWLIkx0DDgCmjZggnPf60oLEr1wp5ANAIvOAjYJyAPmB459Kjl5n2x
JsGBwOe1TY88tNlVUYUqTkn3qMqD9yNVXHc5PHc0rF3GRqUkDs2WU/wAPSpgUx/qGwe4ao1
YK2NvB6U7MrDO7k8cdqGUi2JVAAZXCHp81SedBtADvhj3J/OqQRShy7AdcmljkC5AUA84c+
vtU2fRl83kaCymOPEakv2IHX8atpqV0sgO0Yxt+asqSeea1YIcSA4IAHK+v1qtG7MSGOxgc
jnINKKY5NaHQQbZH3y722r/CcN7g9qsrCshb90cg9GYkVlW9w4JV8hm9/wBKuv8AMAyuzDH
uB9K2jPoznnGzuiw1suQPuken8qZi3Q8EMep3HNV9v7ssS4PpsJx+NQy3SpHtO3I/vH/Cq5
jMtkwkjEZYD+4OBTSYwfli24PdqW2SK4j33MpBZeFjGAB0wT/hWiLeyWDYLkoqnITdxnvRq
xmeDvyFCxkgg4JzRumGT5rDIxwe9WmitFXCyI56EM3SkYQxf6sLkd06Ck49xkKyNwHklI9A
TUqRzuw8tCmem5Dn+dPe7kUEIwxjqT0/Kq8ksrkkz5Oc4ycVLRfMiTyb+QbRcBV5GMY/CoT
pswIeSVlBPGOM1G1vJIBjJz02jFSG0UhRJNIdv/TTNKzBWLK2DhQcqSCB855NNZIRhQCzHj
CHOPxqk9uI34R5FPcuf5VWiEE0jKWkz6gfz4pBsa+1RH5siKgYYAJz+lQG4y2EhBx/KqpsY
lHMr4AzknNOgsFkkwFO08lnJoBtlhrlN2BGinr8xGKczBcDCnvwQR+FH2UxkhFiBPrzx+Oa
abNmGCIsnuEHH6UAL5smVKkIo4wtOlWJmyYRhjk4YA/nVNrQoT+9jyR/eAP6U1LBn2lfLHu
OamxVyWS3g5fDjpnaQ3NRyx2MRIa6XJxkKhJHqD71INPdQVLHAPT1PrUEscKHy/KDk8n5zw
PwoCxHCm+VbmJCkMZ4eTgNxjAqG7umuGaNJD5K/fkP8Rptzd/aZNkZEYP8IPAHQAUpsZEhO
4MY+23mslHmfMzbm5I8qIViV/vAe2D0qOSKMgEkZ9zU4tgeFLAg8g1IbaCNsSOWbuoUVsct
2yh5BPCy/gBnip1sjuG5txA6dP1qyBEi4Vdg7cc0kr7vkjDfpk0CIxFHHiNz5gHYdPzp0rM
8RBO1CV4HTpUSq2dxZl570yWUx4ErZY5+X6UPYuD1FvdjXrswzgLx+FRvb/Irjbt6nHb2xU
3zTStIkyjAHU+lNlaZ8+ZMr8gMV6n9KUVZWHVlebZFFEWyQpJ9CM4q8lnGUAKKpPr1H+NMt
0JhbaX2gfNg9KikupCWCEBB1bIzj1qjMHtjHKrK29B1VOoFWZ5oo7dE7oOQPXP+HFU3uJ4l
VmwWXlcjBOec/hVfcsjgscd8560zRaCSzGaTLsAB2zxVNm5ycYz271O6Mc56epPamBQpGSp
7Y60hjVcueFPoDRUo2DoAvuDRQK4oA8sbh1PY/wBKUnDgE9uMdqk8sCIcsOAajlG1+M4I6+
tMgGVyrZK4471CVAc47dc9qmWTduXkA9fpSiOPcd2SwzjnvSGkMRU8xcjcO4Xv+NW1iOyPy
7ePLKXbJwAM8dT7VHGoZ8MQOv3RU25d7ZUbnULtPYDH+FTJdjWm1HcYIWyxVNzL1wcgcVKl
sXKndwVBI5PJ6D8ajS4CAheQ3XA/T6Uqyt5h2YD42g9DgUe90Bcu48RIFVncDecIAM5PofS
mM7xyGMBQe5HP86HnLFQ6qVXoANtNfdtUjowzyacb294Umr+6NkDt99iSO3akC5AbbtPYip
GYcASKxPXGfl/Go/MG35+FH6VRJciDED5MHHIz94H0pk8OArjIfPOeM1BHKSefl8vpzg4NW
FceWBuO3oVPI57/AFpNFCRSExnkDABNbdjdoVUsfk74PIrn9oEhYKxU8jPGfX9angkImUjg
nrtoeuwJ9DqneN8hSD2wTnNUZLWAhsRRhCc4POfwzS296MbHGeM5NJNcRMWGxCenoTVaGUl
Yrm3W3kMkRZHIxhR/PtTlM7usaJ5hOCcLwB+BNG9X4Lx5H8I56ev+FWI7rUAwWKNpABgbCA
Bx2ouJeZXa0v8APy2yjPGNxoSzujIwmaJCAeAM596svcyowMkcyt6DbTDdSNkRwOSOcyP0/
Ki7Cwn2YR8Cds4GcIMD8KfGrRIox5hznJGAaY010/3JFTA6KKrbncgNOSx7Ak5oA3EvY9qx
uWQBcfuwBn+tQS6jY28OYbdpJv4QTx9TWaEdsFGycdPU/jSBJ15UgduCBRoO7CTVJLhwZF2
BegD8fyqF5SxbypZFU/wkr/OrLQhlKzKrdvf9Kev2JSC1v83fK8fSlZiIoC2AxmkJx92Ta+
D9atGS5kxlFU8DIbH6VCAd532kGGJxt5/wpBBLFLtbcuedu7jH50FJskYT45l2L/s03amAX
mZgPfioZBsB3YOe9QNJG3G1sjuTijQVy0whX/VnJB+oqFp5ySVGRjnDfNn2qs06YwI8e+6m
NdylMednt0pAi0uoSRsA8Yz6yA80txOlzpxWM5uST5rDARV/hAOf85qmrYYPLKRnkKh5P9B
UmWmR5Qvlwx8sDz+J9alq5Sk0U4bRhKN8gbHG1CCfp9a6aCUBt06CBQOrff49qxftRhGLUC
LI5fZ8x/HtULyO7ktLnPP+971RN2alzcws5EUAjDH/AFjvlvrVAyIAWB3f7ROKgZf4irHt1
ppTGCVIP50CuPfcxJDk/U01shyAmfcnNIFZuGHH1xml2BMq4GCOh7UAGCrfOm3npnoar3kb
rdFHOWUc8dPWtEbcDyxGpyOBGWNMW2eUtImSepwu0VLKi0itHAhWIx/OoLBvz4NWHjiRVZU
bOOcnrVqOLyxkhlbqcAcfrS+WplHJBxnk9KaE9WUzGZThd2AOQTmohCYcysqn+6kn3T7+/w
DWtb7MUUn5iZDjIU4wKHjjeLLlWLEEgcn6fWmC0OdMrsSWQMSeeP604lQ5+YIy+greaxCnY
yKm4ZBK54qtNpizA7GjBH1FFyrsx2lXkevfGAaZKGj2uEIDYI3e9ar6SyYLyIgGOpP4VGdP
jB2tKHB7rSHcy0HmSYOBzjBNFbEGjo9ygV3U7u/Sik3YLAUAYAcYAP8AKqV6AJUx3TNFFWS
yrFIz3Cq2COn6VqRQRvMiEHDcHB60UUCJFtovMCYOCeuaesKJCsgHJJznnNFFIorOqtLIxU
DuMdqglG1gw6kHOe/NFFMZdlt4iu5gWY7Mk/Sq726KHkUsCD68dcUUUAQNgQF9o3OeT6fSm
ooKqOm44NFFACSIBKqDOCM571oeUihupwe5oooGROo5TJx069KAoGD6jn3oooQMv265Dvk5
UZFaFrbQ3EspkjHyKpGB1z60UVK3KlshyW0IZm2DJ+b8aXbuZoyTtBAoopszDywXKFiRkjt
9ab5Ch5MM3y8gZoooQmI0MSSOoTOMHJ5NJjE4Ttx2ooqkIk2IwJ2gcZ4+tNaNcuvOB05ooq
uodC1ZwRSiQMv3V3DB71SkOxAQBnFFFLqJjDOWQAouCMnrSSFUXiNemc80UUmNbEQUNvkyQ
RwAOnWmuxSTCgfl7UUVLEMl4AHXI7063hgM8gaFGxEx5HfBoooHEitRG8u1oU/1btnHOQDV
ojboPlD7rMHP1yRRRSAy0VSjcYxyMUmWQgBifrzRRQiRFdicHGD7UvmNgdBzj9KKKBlj7oj
28ZGTT0UHZ7miigQBcMmCee+T609WY/IWJUcDJ6UUUDFGQjjJ4OOvX61oKieVbDYp8372aK
KGUiJ3kIVjIxLkZ54HNRNEiqjAZJ45oooQidFycbmx0+8aRl+dMszbhk5OaKKCx5RCrNsXd
gnOKWFEVpF2A8d/xooqQNK1gjheWVB8wUAZ5AyOetFFFZspH//Z
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAEJAbkDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD6D8U+NtV0fxdpvhfQvC51
3UL2ye92/ao7cRxxlVOS4OeWFVh4r+JOVDfCobcZLDWLfj9KoeJpPL+OFgqkqR4UvmVh2O+
Ouf8Ahx8M/BWvfC/w3rOp6ddXV7e2Mcs8r39wDI56kgOAPyoA7BvFvxIGD/wqknj/AKDFtx
+lA8W/EfLY+FBI7f8AE4ts/wAqjX4OfD1Qf+JPcjjGP7Ruf/jlIPgx8PMDGk3XJycancjP5
SUAWD4u+I+07PhQ5I9dYthn9KVvF3xGBG34UyFsDP8AxOLbH8qij+Dfw9AGNIueO39o3P8A
8cpH+DXw8dg7aNcZHc6jc/8AxygB48W/Elv+aTSZJ6DWLY/0pw8WfEfB3fCeTP8A2GLb/Co
v+FM/D7tpFyp7FdRuR/7UpD8G/h5sK/2RcjP/AFErnk+v+soAn/4Sz4ihQf8AhVMvPQf2vb
f4UreK/iMFVv8AhVDknJx/bFtkY/Cq5+Dfw/K4/se6P/cSuf8A45SD4O/D0cHRrrp0/tK55
9v9ZQBOPF3xGwT/AMKolJ7Y1i2PH5Ukni/4ijaF+E05PfOr2w/pTP8AhTnw9A/5A9wB1wNR
ue//AG0pv/Cmvh8W/wCQVeEeh1K5/wDjlAE//CW/ERsD/hU8/wBf7XtfSlXxd8Q+n/Cprlc
f9RW1/wAioB8HPh8r5GlXmQf+gpdf/HKP+FNfD58/8Su965OdUuuf/IlAE7+MPiAMZ+Et8c
jtqlp/jQvjD4hEjd8JLwD/ALCtpmoG+DfgD7v9nX+OMY1S66/9/KgvPhN8NtOspb68gubS1
iUtJNNrFyiIPUkyYFAF4eMfHxbB+EeoYx1GqWhGfTrQfGPj49fhFqBB/wColaf415Pb+E/C
finxzpr+EdM14eFLW3mN7qEt9dRQXchIEXkFn3OQQ2SOMHvXfH4U+CEDO0WokYz/AMha65P
r/rOtAG2PGHjwcf8ACpNR/wDBjaf40r+MfHYPHwl1I88n+0bT/wCKrAHwo8FLGWZNUySPnG
r3RC/T56dJ8KfBDgOiamWyTg6vdDd/5EoA3D4y8dqQR8ItTbPX/iYWn/xVM/4TTx4Rk/CDV
DnrnUbT/wCKriNS+HHhmXUn8PadHrUF7Lavcm8XVLl47QcBScyAMxJOFz2ya1rP4U+DoYY7
eU63OyoAZ5dYut8hA6nD45PPFAHRHxp48HP/AAqDVT9NQs+P/HqX/hMvHQLZ+EWqk/8AYQt
Of/Hqxh8KvBkis7x6y2SBgavdkf8AodNPwr8IvN8p1hCpwD/bd1jA9f3lAG4PGnjk5B+Eeq
499QtP/iqaPGnjkpk/CHV93937fZ/z3VjL8MPCCSqHbWnUk/Mus3XH/j9Ifhd4QAID60WcZ
ydYusfl5npQBtHxr46HB+EWrHjtf2h/9mpT408bgrj4Rau3TP8Ap1oMf+PVhr8KfBoLvHLr
bHb8pOs3WTz1+/2oPws8KRj/AFuvDecDGs3WDjpkb/rQBtHxr45zj/hUOsfX7dZ//FVIPG3
jQEKfhLrXPpeWmP8A0OsGL4XeF1QsbjXsDgA61dfnjzKc/wAMfDSIGFzr2zJXI1u647gffo
A2T438bcA/CHWsHr/plmcf+P8ANB8ceNcfL8IdaJ/6/LQcf991hR/Cvwy4Z/tniH6JrtyM+
vO/pUsXwx8NIPNOpeInbHT+3LkAd8D56ANk+N/Gm7A+EetZx1+12n/xdI3jjxiMZ+EWtsMZ
4u7T/wCLrOHw28OhjKdR8QmPIDA63c9f++6jm+GXhwrmPUPESlTnI125Ofr89AGuPHHjEED
/AIVJrvPf7Tacf+P00+PPGXT/AIVBr3P/AE9Wn/xdYq/DPw+ZHVtX8SKQf+g7cjn0Hz1Gvw
30D91EdS8SZGcMNduRuJ5yfm5FAG6fHfjTG7/hUOu57j7Vaf8AxdDeO/GIP/JINfPri4tP/
i6821hvhXoF68d1448RXV5Gp32Wn63dXUiBc7iVjYlcY5JwOK6LTPBHhTXtHstb0fxP4lms
r2ITwSDXbkb1PTALfzoA6b/hPvGHf4QeIcd/9ItP/i6ePHfi4j/kkuvg4yP39r/8XWMPhlp
KkP8A274o/vEf29cc/wDj1N/4VvojAP8A8JD4oCg/LjXbjJP5mgDaHjzxcWH/ABaTxABnr5
9px/4/Q3jzxaMY+EXiA47+facf+P1lr8MtKxtHibxSyj11ufPfjr/nFLJ8NtGc4/4SDxSGw
AANcuMEjOT1oA1j458WFjj4T+ID9Z7Tn/x+mf8ACeeLCOPhJ4gJzjBmtBj8d9Yg+G+jRy4P
iHxVgdM63cMP505PhrpflgHxN4sywJz/AG5MD7d8UAbQ8d+Ltv8AySLxAPXE9p/8cobx54s
z8vwl8Q4A6mW14/8AH6xk+G+mGLdJ4m8V7kOQDrs/r/vVFN8ONKUl/wDhKPFaqeCBrk5/Hr
QBtHx54sBH/FpfEPT/AJ6Wn/xdL/wnXi3v8JvEBB65ltOP/H6xT8NtNYNHJ4n8Wr03Ea1Ny
MfX9aRfhzpRDBfEvi1gjf8AQanxg8etAG1J488WLnHwk19sDPE1oc/+P03/AIT3xbn/AJJN
4g/Ca04/8frJPwy01jx4j8UsgH8Otzc/rS/8K20ndx4l8VKSO+sz5Pr3+tAG2fHXitY+PhN
r/wCEtr/8XTB4+8WGQg/CLxEq9j5tp/8AF1kN8M9Mij+bxN4qBLcbtcnOD9M1HJ8NNOCxge
KfFu4MQca1MQR270Abv/CfeLAP+SSeIs/9dbX/AOLph8feLB/zSLxEc9MSWv6/PxWM3w307
KN/wlXipSABt/tyYj69eO1NHw409jJ/xUfixUHDEa7NyfbmgDch+JWoQa/oul6z8P8AW9HT
V7sWcNzcGBo1kKlgG2MT0U9q9B/H+dfPmhS3Rg8L2t1e3l59j8ez2kL3czTSCNIpAoZm5OK
9880erUAeaeKEI+OGmFXyG8LX6lfo8daPwl/5Iz4QA7abEOuao+JQT8ctFUDO/wAM36kn/e
j6VofCRdvwa8JjO7/iXxjPr1oA7cEHIK4HrSIAT0HrTsZO3tXM3HjbRrONp5Ir5rQLvS5jt
S0UgDqnyN3+Zh+GSM0AdVjggUp5FZd3rum2GsQ6Xe3IguZoJblAw4MceN5z7ZB+mfSsqbx1
o8NyLeW01ONmXzELWbASJsd9ynuNsbn14x3oA6jkcgU3GCSa5FviNoKWMV69pqiQSxtKjtZ
tyixiRn4PQKcn8av6h4w0XTb+G0uzcFpo4plkjgLR7ZG2Rkt2y3H4igDc2sfug5NOOdw4yQ
MVjDxRpA0bStYeWWG01SWKG3aSPaxaThNw/hz7+tVJfHHh+LUZNPlkuEuFlngVXhIEskKq0
iIf4jtYEDvzigDpwMr8wxnmjA3ZrEsfFOmajqsenWqXTSPHvMhhIjQ7A+xj/C21hwfXrW2x
IWgAIFKc5x3pDxgdz09647x94k1nw/a6NZ6DbWz6rrV+thBJebjDB8jOXYLgtwhwB1JoAre
PPEut2OqaL4X8IvaDX9VdpWe7jMsdraoPnlZQR/EVUepNYP8AwgdzquoWt9468R3fi0wHzI
bGaOOKxjf+95Kj5yO24nHpmrOjeGrnSPEF/wCKvFWsRavrl9EkL3qQi3gtbdP+WaLk4XJJJ
J5PXpS6z470+z8O3V/orrqwspo4JJIXBjiLdye+P6jOAc0AdLLqMMFuz3PlW1vGmdxYAKFH
GB/T2rz3VfieJmuLbwxCstx9nDwXMqMI523gEIpHzEA/UkrgHNUbXRPGHjCRrzW4LGPTnVl
iW9ti4Q8DzIlyCpICupycEsM12nh3wJ4Z8K7Dp2mgS75XaSVvMkUscttJ4UE9hjt1oA19Iv
b260WxvbyyFvJKitJCRkxsfvZ47emPyqDWtYksRCI7Ke4uL+4W1i8gAlM9XyflUIBuOfQCn
6hq9ppUE1wVmublEUraWybpZATgAKPcgZPA6mo9K0u4j1K51i6kmF1eRxhbWSQFbRQM7Bt4
Y7iSW78dgKAJdD0uDRLD+zrYyzAZZp53MjzMxyzsT1JJJPTtjpWvsZXf5lMeeg7e/NRwEvI
+4FV9CMY5/lUsnylUj+cDsOre4/WgBEicsgOSq4xnufp9KjbcJC5/hJGT6ehpSjKVZULITy
Dx+nf6U+XlAHTIIJxjr16UAQq0hDSBQZN3K9M88YH61PK5G7ZtAXBGB/n9Kr+YRLtkhZju+
92ye2ai1PUtP0nTJ9T1e7i0+wtl3yyzPtVB9T2yRQBOk5yxE3ByqkLjketZd74o8OaXqFvp
er+IdP0+7uUMkdtPMqOy9MjcRxkV5/P8afDmoyra+BLN/Et4HCs6sLW0hHcyTSYAAGDwCa8
+8S2mr/EXxtpt1ZDw/rOt6WxCRaTAbmytlJyUvLqT5HQcny0Uk9sdaAPpVblLm1jubSdJoG
zhwwZWHrkcH8KejQtE8TE9cLu7/WvM/DXiHwN8NPDsPhbWPGOjfbImeaUBljQPI5ZgqDIRA
ThR2Arp9I8feFPEniL+w/DupQ6tKtubt5bP5o413bQGboCTyB3xQBvHLE/vCqoBjvxT4lR0
CsBIz/dJYbakcrt+7uc44IpquseWMY3HP7scc+vNAA8iNHsUBCp59AQf6Ux8kFAfmyB8x/l
UiEkhjEqZOOoGCeuRVXU9Q0/TdNmvtUvreztYTuaa5dY1QHuWagCRkWNgCykMcHjHPrXP6l
4p0j+yPEn9h67aT6tptlNK0Ucqu0DohILAZ7gdau+H/EGg+Jo7m98OalBqVvFIYnkhYlQ+M
4OR1wQfxrN0b4b+EPD3iLVta0zR1t7/AFXct5I7M/nKTuYEMSoBPagDzD4V+EtD8YacL3V7
e3u9I0rZbQ2TEbLq5KLLPdTlceazPIQoOQoFe6R2cNvZRWltbR21sn7uOOOMKijsFHYfTpV
PSNE0fw5YjTdD0u102y84kxWwCIGPJOPc96v7v3TmRGKq2VYHr+v4UAOaIHkshZCNiLgg59
aeYv3RQFOV+8TjmoUIBQ+VvGdmSRwPapWWAxlSh4xjI6UACsVKjjeOj5JB9xRcM3ngEBnVT
14pA8SNFAzPxgn0Az0pX/etJvU784APp/hQAkipJkGTZkcL0H0P40wxOkYZlGeuQvAB68U/
YgmDMjI24ngffwP504kMWTZtJHrQBCrSmdAFBDYPOB/nNIwRDuK7ASeSDxirJjOFOERV/wB
rcf8AP+NRPsJZZVLcjIHc/wD6qAI1jUuqswYA44Pp3+lIm5mcbFB5HHQ4NSZDRgAGMcnqCf
wFBRWdt+3KnP1/KgBkqnG4x7WY4wOcCnRjIOcsOdpI+bHao23EbxluAxdTmpgQ6GTZgYwB6
f4UANmdmQCZcnAJIxgH3pAJJI8Om0HAHy9Of88U+QeayknZg557c98e1LIyogzIcSHHy5GD
QA1I1CN8oLg4OeeP8mkbc+FjhPQqCCOfeom3EuSw/efLtJ6fn0NPAXBjVyCOhwDnpQB47oZ
bzvD+1WP/ABcS8yTnjEcle+YX0rwbQebnw4M5/wCLg32WPG793Lzivevm/un8jQB574kjJ+
OGhyAdPDl+OuP4oqv/AAj/AOSNeEj66en8zVPxE8Z+N2iR9WXw5fsQOON0Qq/8Iufgz4TOM
A6ehx+JoA7U88muEf4bWU1sto2t3vk28TQ2askZNtG0iyFc4+cAoAN3QZrvTg9RQAAcAUAc
Ne/DtdWv21DWvEV5fXu8COby0j8uHa6tCFXjawkYEkZ6YNXJPB1xNp1jZ3fia9ulsd6wvJD
Fu2NC0O1iANxCsTuPJOK6g4WVuvzYOcVI2fqKAPOZfhJpc+nabYyarMkWmv5tt5FtDFtkEa
orkAYYgKCc5z0PFdRP4Vs7vxMmv3ci3FzHZCzjWSBGWMhi3mrkZDZJ9q3+i8noOtIrZ9aAO
Bn+GkV7pFrouo+I7670+ztjBaxeXHH5LYwsoKAEuMZGeParMvw4sLy2u7fU9Vu75Lt5pZNy
JGwkk2fvFZQCrKY1II75rtsHdwKGXB5yDjvQBy9h4LsbHxWfEhuHmuxH5abokVkXYqbS6gM
64XIDEgE5Hak8V+PfD3hER2+oXD3OqXC5tdLs0825uD0G1B0Gf4jge9W/EXjHw54TsPtuv6
rBbKchIQ2+aY/3UjGWZj6AV5P4D8SaNNo2o+P9VM0+p67fMZSttJLLBGMiG3AVSVURgE44y
T3oA3LtfiH4zgMWtXkXg3RZiBJZae/nXrp1KyT9IyRwRGCfepLb4aeCNP1uw1W0t7x72zl8
2Dzb+eUB8Y3YZyM4PcVuvr8RupNPgsr+9nSHzVQWzJG3y5CCVwEDHPc9etRHxDbq1gW0rVI
bi8bZ5D2TSGI7sHzGTIUehzgjmgCt4y0DWdchsjpWrC1aCUedG6ho3TIyXQ8MQQpGeoyO+a
0tG8P2WmXVxdXPl3N9NGkc8sUQjjkC52gRcqMA4B5OABnimLq/mPqVrp+iajcXVq20RzR/Z
45zux8sj8EZ5yB09aLeHxNNeWRmvbDT7MQk3kEUZmlMjA/KsjYUKDg5xknsKAJ9S1m102ew
tZ/OkvL5v9GhhiLFscl2xwqjIyx9fXiqf2DxHqdi1rqeuRaY7yBlk0eHafKIOU3Sbjuz/EA
CO1XtK0S00ewFtBNcStI5eaa4lMzyuTyxLc/gMDpgcVpvIqxyIz/d6N0OeMc9qAKdho+naf
fz38WnxR3twoEt03zSzAAAAt1xwOOnNXF3lHZiq7hwD1H/ANei3hVYy00qqeQGBzt/GnKoj
ibMgMnPzMcDH09KAFjO7czNlQoyGHUdulUPENhf6l4W1OysXeK7ntmS3ZXMZV/4fmHI5A5F
XkQsgG8spB+deP8A9VTg/uGjVwHXldp6igDxHS/B3xO0RtP1QTRajqBglS8F1fySLAXxgR5
OMgKDnHO72zXSWi/Ee88Iatp+vWsX26RY4LSW0lCSFWP7yQkNhSoJAx/dz3r0OSVfJQNIrq
hzuUH+ff61BeO8Wmzy2sXnTeWzoiMRuYDIUntk4FAHlo1rxf4Z1p/EvjO00vTfDywG0adbg
yyqisxijVQTvkYlQcZJweBV/UD4/wDE+kSXlxY+GfDvhuYKEtfEsbSTTKeQ0qhgkeeyEkjv
zXnGpzfES4tm1rVPD2sxeLomYWrSaV9s0/TAehtkjc7pMZ/eSAn0ArRhXR9Q8ReHvEHiWP4
kaveaZEj/ANnz6Y81r9ox+8f5wMhuRgjvxigDoV+EGus63S6H8NJExlZP7Jlwcjg8Ngit+x
+EFzqWnyW3jHxFcqrEpDp3h2Q6dZQxkY27V+Zyeclj7CuJ1GLSG8R2uqR+FvH8ujWrSyr4c
fSV+xOzqQQBuBU5wQTnb2xXV2MXxbn8LJpNkmiaJb3UTIrT3Fze3lkjfw7mwruoOBzgcelA
DNL1e1sEvrH4Y/CbT7vSbS4e1N5Jcw2kdxNGdjlQVZnAII3HrjitvwZ4fvNFi1XVdblhk1/
Wbjz7v7OP3MCAbY4I+mVVeM8ZOTVzS7Hwz4I8M6Zoa6jb2NtZxYHn3Co0ncsSx5Zjkk+prj
Lv43aK3h6TUdF8M63d3k8L3dhDLamMX6I4R2jZd25VLAnjoCRmgD1mFQgXIMmVLHA/yK4Dx
V8Z/hv4SEiax4nt5L+N/Ka0tMzyo2OQVX7uPeuV1SLxv4+8HeHfFR0PWtKura5kS78N2epN
aPd2zHHmB/lIcYDANjgEY5rQ8BeBLKHxDrOo6n4BXSLWKC1tdMg1ERXMwVFYyOWUt8xdsli
cmgDK+I3xhu7PUbbwp4BVb3xHdwLcB3haQoJBuiVY+pdgcnPyqBk1ZufBHxJ19/CUniHxLo
gv9ME73UzWwnjaZiBE6RMAhdVBGW6ZJAzWlcfFDw5Z6lcSXGjSRToVgCLbg3TSFnUoQP4P3
eQwLA9q0VHiXxj4cjvH0mDQ51vo57ETk741CkMx4zu+Y44GcCgCbw5/wingzwvKf7cAD3kj
397qLhJLi53FXdhx1IwAowBjFHgX4gx+JNavdHWG4vlgkuGjv0jCwbVkwiccbtrZ564zTND
+FGh6dPHe6/c3PiLVFTDzXx3I7cFm8vtkjPJPWu4ghtbWKO2t7RLeBOfJSMKoHqAOlAAySQ
oS2GYnqSM8/wCFKJXZyytkAdcYyakXAOyRNuCcEc7aaFDOWVW25zyMDPTp35oAS4bMiGM7M
Hkf3vWg8q7oS5XjevH480sjIflAHmqCcKMYOf50I6NAYxCQD2c8/X37UALG/wAokHG392Tw
dw/z+VTuS+JCGUsDjA+hP9Kj2BI/lXDA7t2ODSMWLL5sZKj5tx5A9qAJw6lY5FfnGf7x9Kh
jVpJHEilGUgnnoTU5m2sMKp4yBjI/SoxJFI+PLLAtgsvHX+lADrqOMqM/e2/Ic8E571DK6F
JNjZcYU853e/6VakRS3CoiLgKc9f8ACqzr5QDCMlMj5s/e9yOtAAHWSMM+WDfeCgDH+T+FV
+VYlywBIA6E596vGMLCYmh+bcWANMQOrO6xKV+8ASM5560AV2JdvnUlT/FnGMeppVlCnDgb
iuQGAH4j2xUm3htzK6p2YHOc+nek6iUMpDpxkAHI9aAHPHuwE4J7L3x2+v8AjUKyR7CoUYB
yQByPenyKVRigCg9mH9Kaksssm1IhjHPfOP8AIoAbMuDv2FAoB3E5ye3Ap0LRvwY8YOBxgn
JoJ/eDcxGevHAwO1JsP7tXKhQfzxzmgDyDw4oNx4WJO7HjzUcn1OyWvfNrf3RXhHhsq03hD
gLnxvqZHfPyzc17t5X+yKAPPfErJ/wvDRFbjPhvUDnP+1FWh8JDu+DfhJuo/s6Pn86zfE2T
8bdJC4JXwxqBHPctH/hWn8JVZPg34SRjyNOi/lQB2pGfagfePOTUdxcW9rbS3V1PHBBEpaS
WVgqoB1JJ4ArzyT4lz67cNafDnQH8QBWKnVLpzbaeh9pCN0v0QfjQB6MRlgMZ5ziuW1/4i+
DfDd4bHUtbja/x/wAeVqjXE/8A3xGCR+OK4rVvC/xA1+wl/tnx032jO46bpYNjalQRlDKuZ
TxxuzjPatbQrOw8MGDRtH8EzWavCJJLu38t4/MAOVeUsHdsgDcRySKAHH4qy3SZ0P4d+LNT
zwGktEtV+uZWBx+FZ93ffEa7s59a1vxVpvgXTByLWC1jvJIkJwC8r8Fz6KuOwzW4JvE2p2I
e2hi8PT+btc3oS5cx4HzKqNtBycfMTVu30TT7e/utTEcj3179+aaRnGAchVBOFXPQKB+NAH
CSaX8QtWkhtoPiVrKaXcW++S9Fvb28pDA4CJs3g+pOMdsmtG1+EPgWDT44ptNn1GcH57q+v
JZJnPdm+fBNdurZciVjKwA+ZVBP/wBepSpEmwSMZOnbHPf8KAOc0XwD4S8OTi80TQbG0vGz
m5Ee6UD0DtkgewxW8kbjEcUZjRTgDOBgf5P0qcKY4wMu74JBGMYPGDUIVGRQj7mPXnqOtAA
gkaYb5V2jpnGMU5UX7QCEDK2AJEzk+vPao9xLfKdoJwViHKe/8+alhByfnHIzt7Y7/jxQAC
PlvLbIUnkcfhmgKjD97GDtABLDG4Z6ntUpCl2hLOqD5htPPPrQf9WoVi/+0T37daAIl2Kio
ykhchCPTrmnRrH5O/DgoGAIGeO/FPDSNKRLIsfoDyO4z/8AWpJIZTJguwduBx2oAemzzN2G
ygwxI+97gVG7xiWMmFiwGBnp7DJqdQwDkNkMu0ZOTTJE8xwzEBRyRj+VABDzmVSU5yyDqfw
qUrEsgdVY87cjjHHWmeZtbKrtORnByB+NSBXIcD74bOSvX3oAqyp5o5cHBzwv3iP89aViyy
HbGFViASATmrChihwF6D5SPf2rnvEPi7w74VhB1vV4LLzWKwpJlpJ+eiouWb8BQBr3G7Awj
Nk/dzg5B9qaJmB3uS3JXDc55/XmvPNX+JN/b6RNfaT4YnsrEf8AMY8Rt/Z9omeNwVv3knbC
quTXH3PjPxhqHjSx8FaN45fU9UuU82eO30EWKWy7SwUSz7irEKduVOfWgDuPiP8AEyD4fnQ
4zol1rN7q9wbe2trdwhBGO54JJYACuY+I3iX4g6XfaNqH26Hwh4ZCRNqdxM0MxhkLnzIznJ
c7QNoRTkk5wBWeviPxHpmlS2Gv/EbQNOT7VI1vJqcIvdXhjzgJ5EXyFxg4YZznNcTH4C8S+
OfC5vfF2g3z6obiWSLxFreqtbW0cO792y2oGc4/h2rQB1cegfCn4seOrnW9F8b3k2sXMStJ
CIEdRHHhcos8RCgcZx3Ner+Gvh/pfh/VLjWY9T1DUtTkhW2F3qModoIlJPlRgKqop9ABXOe
HPC2geE7qXx3r/iO2vNZ1OIWz38USw2qpgfLFGmQCdmSxJJxXpoQORGrsSOwHX0PtQB5z8Q
dJ8Yapf6RDpNjeX+hiOVry1sNVGnyyy5HlhpfveWBuyF5zWz8O/DGseGPCSafq1815ezTyX
Ls07ziIMcrErv8AMVQYXJ68+tdnHGIIRuY5B45zii4DYOw+Yz8AADIH+c0AZ1lpmm2TPJYw
R+YXbmTlssxc4J5HzEkDoOcVbYSbSzhc9VZiTgf40gjBiyZGIYYX0/D0qeMKEZElI+bG/IO
Tj/8AVQAiGUjeVUnGBjkj/wCsajLuXRVXbuAwpXBFO3FmdRNtIIwNvB9uadJuMnD72PQdSv
r+IoAhUSI8jAKZMYUdAfwoQzLMAQUyAQWA/EVy3iLxDqemava6BoSaZLrNzbyTr/adx5MKx
qyrn5RudssOB9Sah8Pap48uG1uPxFo+l2N7apGbRoJZJbe4yrHdnAIHAGMZB+tAHZyERuXS
NirKCVJ6fl7UF/lBt1BIGOnJ9gK818F+NvGHjLwBeeKdN0XS4rgSyx29lJdSEzGMkMN23gk
4x+tZuhfFTXfEvhqwu9G0bT21+4v3sZtHeaRHtgn33c4yoUckkYwQBycUAevZYlTFjdg5DH
PXrTGlY4QA/KBuUDJIptu121tCLwQCbYDL5DnYG/2c4PX1xXmWmeOPGWs+O/EnhO10jRln0
FI3aaS5lAuPM+6Bhfl985H4UAenSPO0p8lgCh27u2PerEeWQDhRj7uOa850Xx/J4i8L+IH0
7TVtPEehO8V/p13KdsbrkkB1HKsAcHHWrvw98Xa74y+HS+Lhp9jZ3F2jNaW4mdhhWK4kbbw
cg9AaAO4umZSgVQP4iQMk8dqRJW5yd0nHHdfw7V5wPia+n/Dux8Z+I9Kjhn1R1gstNsXMsl
zI52pHlgMEkE+gFWNZ8Q+P9E0y11C50HSZFuLiGGZLad2ks/McLvbIw4XODjHPNAHfYO5WL
Z4yd3JB/wAKaku8sX3B2GDjHb+tcJP42163+Mdt4Di0uza3uLNr9L0zvkwqcEbNv3+D3xSQ
+N9YPxiuvAzaTYeSlmL97sXLhhAW2gBNuN+TzzigDutuVZ1AGOFPc08xuzghQq/dIx19DXC
aH4413VvilrngqXR7KBdHhSaS7SdmLpIPkKoVGDyM5PriqmgeOPGfiHxT4l8OWmg6RDc+HZ
1tpZZLqUpOzDKlQEyBgd6APQpXLSESMCCoBIH8vXrUbr5cwEYUqinI9M9a5a48Uaxp3gpNS
8QaZajWpLo2UdtBcBYXkaQpHtkf+EjksR68ZqjY678QE8WabpeueGNJtNNvDIzXtlePcbNq
EhCCowSQPm6cEUAdvIpbzApw5HJUdsCo3DyokquNqNtA6Hg/yqeTag6ZJHJxUUe0tv8AL3E
Kcj72DnNAHkXhYpv8IeW25W8b6mcj/dmr3feP8g14L4WYNJ4MJKoW8baoQB/F8s9e95X1X9
KAPPfExX/hc2ngYz/wi1+cjr9+Os/wr4u0vwd8C/Bs2ol7m9udPhhs7C3+ae8lK8Ii/wAye
B1NXvFEgHxjs/lJYeFb4gDv88dcd8GvDMKeDtD8W6nMuo6vcWcUMEzLxZ24GFhj9O5Y9yaA
N1vDms+OLiPU/iGwis1k3W3hyJs28A7NOw/10nt90dhXbQRpaotusZESrsjSNAFQegA4FLD
NvLIp+ePA56nBzzTgqLvIcnGT8vJDE/n3oAnVcBFyyuDkp6+g/GmSpKsyNKg5OMrzu9vanq
8aBSMuCAEYjOB3qSRkdlZn/djoGAGGx6/hQBA5zGTvGSwAwMlf88UoQeUuZAeM7VP3ccCnb
omZ2lBc5xvz+VNk4mTGyKMcYfv/APWoAldGIIjy4HAy3rzjntUcqhSVkzxwSB932p4CLGFV
vnwSCCfQfmK5D4h6l4w0zQrK78FWEOoXkt0sU8Dx+ZtiIPzYBGMHBzzxQB1zNJAjNt++N2C
c8URsDIWih5zgBn7dxXmU+v8AjjT7+9tms1nS3tWLXEVk5R5hGnCAE/KZJAB/so34O1XW/G
dtK0dmUuf+Jktqkiac4CxBAzSk5PG47QcY60Aejps8xz5RTC5CjuPrUlsFdADCBIucgdTXB
+Jtf8S6T4gvYNI06WaxgsTJGwtnkD3B4XkdVycnbno3A61Y8P6/4ivdds7K6spDay2TPNee
Q0SmfcrBV9tjdT1IPoaAOwcbbwPknOAMdsc8DvU3k7nX59m0Y3dyOv8AnioZvIeNDEZAy9A
vJPP6Vz3ji017UfCMun+GlDXsssS+Y82zy0B3NnBB5C44OfmoA6orDG5PzHDYYt0wPSo5TH
ksh55yDz0I59utePamfixeeE59ItNBs2EkHkCTULweewxg7yrEZxzke/TGTva2vxBGpaTe6
NodvJeQWCLIHutlsZXZfNyu7J2KpCk55agD0aKIfZ3KsvmbRyh4b8/xpUYZwWBA5zkfLXk+
lXPxY0fR4bC38L6VcR2u1GSS8+ZhjO5W3d3JPI6dqoX3jo+FvClt4fbWtLg8Z3d0ZdSMzeZ
BpnmSF5JJNpwoVT8q5ySQKAPZ0QG4kRVO/gEEYAB6/Wp8fuXO92GQBg9P84ryTRPHGuWfiH
StO1a80fxHYaheCyXUrAPa3EMjKzr51q/IBCnDA45FcP4zBl1zxpqd34Sl8Rmy1aK1F1d6o
0Ftp0DQxscQiVS5yzHAxknrQB734g17TvDHhufW9ZlkSCMhESNC0k0jHCxoo5ZicAL615fe
eE/EWoafqXiXV9buvCXiLxC4W3hsbRby7srOOMARFyP3Z6u5QjBbGelee6joPw81a+k0Gw8
Q3w1HRQb/APtDwvfvLEkI4LvHO5VXXd92Nmbnt0rtfD8GiacuiLDruzV9Z0qb7PE7mzgESH
D3ckbnLlkTcSfvY6d6AN3U/A/h2OZE8RpZ3mmwQwqYNTjluIxuTL3YYkmDLKRjoSpzjOayN
Keb4mzpZ6FqGqReDIAYtU1CaU/8Tl4jgR2/8SwnqxBAIwoHU0+20a98feF9d1C0vbjRPBs/
m/YNL06Ix3GpRRqQkksxJYRuwJWNQBtx61ueFPE+pxDQfDC+CtTsbZrcQvd+UIUtisYOSu0
AZJ4A49ecigDsNO8NeHfD6iPQ9C0/TvJ+79lt1jOO53YyfzNSanp1zqEdp9jvY7e7tLhbiI
zReYj/ACsCrKCDghuCCCCAa4qPWvE2hSXsT2Wq+JZvtktrbLMiRLsTbhtwQctubnoQh7jm9
4b8ca1rN9pcF94F1HRUvU3mWdyTAw3YDALgZ2Hqe49aAM+7+F+s3dkunP4weazjAK280G4K
2OWADDHJOB7967nw1pmqaJoS2etau+s3vmPIbqVQhKsxKoF7BRwPYVooXDFUZiZAcbueO9P
aLbFgtg8oSx/IigA3/uo1Zhzlsrzk/j/KkZWGCgJ4ySQOnoP5U9IlwUDF2TByvQ+3tTSvlv
uLMwXnk8Af/WoAAJCv3AU7qeo+tPjVjGoCjyxzn3+npSCSQRsvzbiBjIAzz1z396eJP3BYg
CPqG/pQAnlq2IliHYEHpTIwvmtMBhV4xj9akjLbycgxg446k0SRSPJI5CLgg8HOfr+BoA8W
+Mtt4H1fxJpOiePdH1G4sDbPNDqenxSNLYSFwPnKA4Rsf3SMirvwv0q18MaPry6dr2tX/g9
AsthJqaOkiNtbzQgYBmT7uDt6547160QDJvA+YccDqPTPp7VMqMy5fkHGKAPC/gx4h03wt8
JJf7diurSazvrlmt3tZTKdzF0AQLklh0x6c1zl1cX3hHxjo/xg06BpY/FUhh1rRrW2Z5Ios
/I6KFyWTA3k4y2ccV9Iy4/dHdgFcDnjHf3FCmQR4j3ZBBBzxjvigCrZXun6tYw39hcefbXK
hkkCkbwPYgEGvEvCmvaNpvx2+IurXsslvp91FaxWtw1vIVuCi4cINvzEHjjrXvUQYtvAZiB
wrckimu/mRlhzu6DONp4/TrQB5F4A8LanLf8Aj/xffWMmlr4rkK2NrMMSLCsbKsjqfulic4
PPrWf8Jdf03wr8KrDw3rq3Vn4g0vzreXTTG5llYuxXy1AO7dkYIyOa9tZHWcgNtUDLKeAfQ
Ckjx5qyLncW2gDsPagDwn4leFPEEHw/8D32kabPf3nhS5gvbqwiG55VA+faB1Kn39cV6Hp3
j3wtr8Nsmi/adVuLll3WQgZHh6EmUsAqBe+T1HGTXYJlZC5xtD7Rnr0qfbuRt6gq3OWwDkU
AeDa+LC+/as0wT3l5DDHoz2klzbvLEFnL5EfmKOp9M0aIdPsP2qtRSO/vLq3fRVtEmunkmH
n78tEHbuAOle74BYeZ82ATx3H078+tOdnfnyj8wAOOMUAeG+D9Vto/2lPG0gmk+zX1pbQW8
pRtszRj5wrEYO3msXwm/hu8+KnxMv8AXNcv9Ptbi9ie0uLaee1S5QKQWBTG7BGK+icNtZI1
O1flUg8k0sJYMsgdtozxnJz7UAeK63feDpPgLb2dxDe6/wCF/t4sJGZXNyyiV8yp/EXB5z1
OCT1rE+G2g6Xovjayk+HPjTWdZ0V45P7RsbxHMMK7DsbcygBt+AF619BNDGsZlaBCQxkXK4
+bu3Tg/wCNNQsomUKmAR8gH3eOtAEMoYKqfKcnIUdsUsLFUDHJYMAdo9xTn+dVO5QxHU4IH
SkR1LAMwwD1xgH3+tAHjPhvJufBGOP+K11U49Bievd+f7x/OvCPCyw+f4HCA4HjLViMdPuz
17vtPr+lAHnfig/8XpgALZTwjfMADx/rEqp8K5Io/g/4WjzJj+z4stycHb+n/wBarXijj40
QH08I3vT/AK6JXJ/Di68Qn4R6EkVzoSTiyhFqzySMFix8xkXg7+nAOKAPVV+aWXdGq5H38A
ZP9PWpDEFk4ZlkcADPOOecVix6brM17Hcy+IJYYfJCtawwR+W0hXG/LZbGeQM44xzSGx8Y/
wBmQW48RWMl1A5aSc6dkSJjhdokwDnPOfwoA3iuxwjyscbQmT+lKxibLbCdp9MVgmDxK+o3
M51ixFs8JFrEbNt8LcEM7b/m75AAzTzF4n+zWKxa7p6XKuWu3FkzLKvGFUF/lOM9z1/CgDc
i3K7I8ZGQfu5O6mIimcBAw9Sedv8A9asK7i17SdS/tJtQfVbWe7VJrYosSWdtzl1x1IJUsx
PIHQVvo4dI5Yk8yJk3K4bIPv6fSgBxYq0jEAqzZXAyAfp60jKjNlwMk/OOoA9KbykhIjUIO
WJ5IOP/AK9I+QCpJ39VP93nkk++aAFB2B1VWIXAOeQR9PXrUSQxrtC8gndGWP8An2qYSgTt
tRG3DK89TnpSna6/KQZc52r0H4fjQAgBB3FQ3mDjJ+6e4qSKQLCY2DBk5KqMA4PT+VKqt95
ZFBk+bp1P0/CgjyvlXdIXG1lUAYPtigBpMhd3I2jHGOgGef8A9dSRmHDYAReByMYHTOaru+
5QiOpHIVvugfWpA0krnaTtU7T3yPp9aAImKllDBW2j7x6EetSq+WDLG+RkKT2/+tTgoEPEP
IJGCegqWN5JokZsA45B/wA9KAOS8dateaD8OPEer2DtBd21m7QyqMkSYwuM+hIrzbU/CcCQ
WHhbUPh1ptv4dsbWS6uvE+vMJUmuMB2Z2R1Zd7Z+diT0wteseKNBTxN4O1bw/czi0jvYynn
ou5oznKsPXBAriNS8L6dpdj/wkHxS8a3OvW9kyypHqJWCxjfopWCMYds4wG3GgDmtc8daL4
jn8K6pYWo0m30C/jnvddmDC1ZVQoLeF3USXTMG+XC8deazPD9x8KvH/jHxH4o1S71G7nh1l
L21a1M4W0iiRI0mmjAwil1blhnHoKuy+LR4g8a6j4i0+4020utNto7PQYdeikVbbfnfeugU
+VuO1EMm3IBPeus0bwpdaLGk13e239u6tYxHVpba1ijSMtICSLmIIEicKQFIY989aANuWPS
Lie51TTNB09JpblrqH7DZmWa5mAZEafC4CvjIJwPlBycVm/G2DS7XwPpE+pjT7O1N/bW9+g
2JPLaO486KFuoBbBYL1UH1rtvBNhbRaOL+3lknM+YUZipURI7BQm0AFSctnHOa4TVk0Lxn8
Z76Itb3NrpWlHTGuJGQ+VePJv2wburqv3iOmQPWgB+ueL5brXr3wT4Tmjg1g2QnspIpFIYL
tZRkZVVZCQp4wVPqK0vDHhfV9O1Ntd8Ra9Pfa3dweTLbLlYI137wFXP8PTPvXm2h6V4n1T4
ya74fa81WDSHvpIL7UNItobaT5IUdBNLyyK+4gKgA4+tYXjP4a+KPC3jDXfFOn2MkWiaUkV
3Z6jNdvPL8rx8ZLGRmYmUOpG3bjHNAH04seds0jqSRyMYIPanrG6FQd/8Au/y//XXI6L8R/
A+u6nHpWk+JLa5vZlJS3CuhbbywG5RnHXANdew+bDuFCnJKdfwoAGiWN3YsCq88nkCpvKRk
GFCgDoTkE9c0xcTAMS7d1B6EVDcNFbWxFzKsEXVpZGCqg/2if60AORViDHdjsM9ie1NVcKg
Rs5GQpH3s1nx6vpEtxFDHf2hublmWCNZ1Ly4HzFMHnA54pLrXtAs9HvdUudVtI7KzyLm581
SISMAhiDxz260AaO1VRcPz7dz0/Dt+VStAUiCDIAUDaOcmsPS9d0jxFoFnrenX0MljeDdBN
kruHTODg/wnjFayTQW9k13c3apCgz5zPhFB4zk9KALKj5njJbafwI4pWU7eWCxccn3Oah8x
RcsDMocJ9w4Bxnk/T3qSGaC4WOWCZJ7eVQ6uh3B89MHuKAGhWZiciPByR1J4qWPzCFLTdQf
mxUEclpLb/aLeVJVQlN8bgg4OCDj0ORT9iLGy7vL45AOc/wD1qAJJUbzN+dyhflxSCPbCq5
OTzjpmlRCAN0oOWyufTHb3p0gIcCRjkkYwetADYnPmbCu3y+T6mokVWyVbKtypzkHHpTiw5
c7VI65PGaiRg0QjjO3PAHQfUUAOYEEeWyYb3ySO5FKkbxTkkbwxB5wMH/GmgLtVXPAxhW9j
xSwwhi5YE88DPf1oARyWu9jsQFPQD72e1IAxkEa5b1JFSkDAGcYPHYn29aYxkj6ybBgnaBy
PxoAlBchlwQ2MgjnA9KRJBGr7mz8uSpGfw+tIgfYTIQRngKM47c0KBnPy7geSo6AHp7UAOH
MWYYyWK5+tKqYbe2WJ6c45pqCTzHbzfr15/wAKfCTKGB7c4680AMEhWHaSZGOQTjH6dqjLq
UK7SdxAJxnaPelZ285sthV4A6HNNMZVCAAshPU55NAEe1GBAch87tm3GT6ikjULdIrAKA3z
ZHI57VKzGIMrIMn5QvXj+lR/MxR2VGUZ3Nnpj+dAHjfhMjzvAjBQwfxbq7Z9OJ/1r3zA9P0
FeCeE1Bn8Aup4/wCEr1fHHOCJ696/4E1AHmHion/hdCbeo8H3p9Af3iVk/D34UfDnVvhb4Y
1HUPCGn3F1c6dDJNKVZWdyuScg+ta3ijA+M24np4PvMep/eL2rf+FYA+DvhHjBOlW5P/fAo
Axrj4WjSD9s+HmtXGg3KnJs7qWS5sZx6NGxyhP95TkVV/4SHx1pCCDXvhxdXIBy11oFwl3G
/wD2zYq4+nNeq0AAe1AHk8nxN8OKSdR0fxFpci4yl1o1wp49NqkEdO/arOjfEPwvrupwaXZ
z3FpfXBY28N1ZS25mwMkAuoBOATjPSvUd7dNx/Oud8V+D9F8aWdpa64Loizn+028trcvBJF
JtK5DKc9CR+NAE0gYxsksKtHJlNjLndnrkHjGK5izs7zQJnsdL0ZH0OOJ5IFtpv3sEm4sY9
rHBViflwQF6cDFc54u8MT/DvS4PGOha/rl1Z6fOn9qWWoXz3MctozBXdd33WTIbI7A1peI9
T1aS70m78JyC8s3LS3j2yJORAQoVgucseWZQOu3HsQDVbxTDFBZvq1jdaJLeXPkLHeRjIbg
DeyFlAOcDJ5roGRjLhWdQDnDZ5I/pXnp8Q+IdKtddu9aWC/stNWMQSC3a2a5Z9uwbSdo29C
c8kjpisXSvEnhu6uZdMfw7Pa3WryiOQWt3JGssuI2wCxXYd8oBwRyDmgD17ltu9PLKgkKo9
O/tTfOyqh0BcdwM5x1ryyHxd4Jj1OySS41m0m0kqhiaaZlVtxXZIAzBzkkZbIPYmuksLHSr
+2vtP0/xHq0r71lkZb6TzYM/MNpblQeQVHpjigDsBFHsYRq2wYO7dz+FJGrLGU2hpe55B9s
e9Y40KFLuzv01XVGeCERrG13+6kIyNzpj5m5znviq48MxPpk9g/iHXnSSbznma/ZZcjI2qw
AwvPTvQB0Rt443TDiUq2cA9Bxx6VxvjLSPEesalZ22hyXFlBawTzSPHK0aTSZXy4sqwIP3j
k5HrWy/hvTp9SGqTG7mk8jyVD3cnlMu3acpnaWI6kjOaq33hbwXpvhsw31lb2umWjG8djPI
giOOXzuyOPU4oA5bw9dfEqfxzZ3uveG7ex0yK3ntiwut7HnKSEA4yxUA8cA8d6itLj4gWif
bLPw9e3+pTRYvUv7tVhEiuf8AUqGwoIIA7EDsc1We/vfGepXf/Cr7TUyb+PypvEV5NNDp9s
uPvQxt/rJBjI2gDPU811Efwz8R21ojWfxY8R/awo3Pdw29xGzY5OwoCOfegDA1DWvHmq6v4
f8ACkccHhXU9Su7qV5FVbzyraBAd20nb8zkDk9DVbUh4qTxh4di+ItvpFpo+g3EmqXOrx3i
Ja3ISFliJic70bc2cYI44NdRD4V1bw7qV54u8R+Mv7e1T+zH0+yV44NNEeW3sUckgMSByem
K+cdC8J3nxH0PW7G+8RLaTaxr5ia61S2/tBB5eMLb3w6yc4K8A44oA9I8C6J/avxH1nWrHU
NL8OWurWSy6f8A2daukd/HvyZJY7hf9IQjqQVx7Zr1DThqGvXtt9pgtXk2wPdqi+SkMSs/7
toiT5ucEA4wMnngVhWfhvSfDNpaaLayzLpGlPFDdxXUqvp5uBFk4iYmQEkhsA7c44NXo/F9
v4X8Qafp99p11Pe6naWbbpbhFMSySmJYo49qjCMSSODj1IxQB6LqenW2qaHd6RcNLDbXULW
7G3cxOikY+Vh90gdCOlef6X8B/hdpeky2EfhwXbSg5u7yZpbhSedyyE5Q55yuOau2HxPsLn
RNW1m6sPs1vpkEsrxrcCSRykrRbANoGWZeOT1FJdfFLTYvEOm6PZ6c182pWdve2zRXKBpY5
twDKh5IXbliPug5oA5zTPhx4x8O+LJ54PFdzqtrqkw3zyBomiiihKxCZkYGRs4AYemTWzN4
p+JEUUs9z4Ns7SGMFnMszyBVG/k7fZU6A8uD2NMn+MOmLocuqR6NdYtoVe7gkkCyWchfaEk
UAkLghg4BUqQRXeaJqo1jw/Y6xGixLdQrMEjlEqgH0deGHuKAPOPiVLd3Pg3wdPNpkVvr82
uWLW6q+BaSFiXGf4v3YZSPem2Hxa8MwahdW2vXdvpUhkItY3ZnknQZIfAXBBABBBIO7HUVQ
8TeLtL1X45ab4d1fUbbRNL8Ln7cXv5RAb+7eMrH5e7ho0Vmyc/eI9KhvPE3htRrLeFvhvF4
n0rQsvcX9mLVbZWKeY6oWPOABuI+lAGjpPxf8Pz+INZtr/UrW1s45EXTmWOTfOpxuJ6jgle
OMA8iqnj6+vPGeh6Va+HbObxB4Vubhv7aGmiPz5EjKsIQJCBhm4bHOBiud+GPiJfH/jDUbL
UtP0N7f+zUu30+LShA+myNIQiGRhuc7CGDcDkEYr2XR9GsdE0qDR9IsltLKEkhF7EkknPqS
SSfegDzHwr4M0W9+J0PjHSvAZ8Hado6NHbRTweVPezyLtZyoZgkaDgDuST2rH1z4R3On+Od
S1fw/wCG7XUbTUryPUUWTVXtUhnBDFZotrCePeA4GAQcjNe57gq+UVJAPdsHp/nrRIHAJUE
vggjPAOaAPNT8PdXTwboPhyz1OHzNNguGe42lS91KrAMo2nCAyOcdcYqvqngr4naj4f8A7G
tPGWnafaYSNIPsu/YqEbVGV5GFXr05+9mvVYSY4d6xBnVic9cGnlv3i7kADDgg8gUAeeeJP
DXjK/12PUdJ1mxsLj7JHam6lTzGaMbmmXG3ALts6Y4Wq9v4Z+JlnZW8Fl4x02CK1UxpbrAf
L2BVC87cjGM/U9+/ppREj+7948Bm5HNORVyEAYNkseeCf60AY2g6bJpXg+z0ue4W5mgjBml
Uf6yQnc7evLEmtOAAuHaQbVPOe341PlBkqdrdhjGB71WiKtIxkZGL5YevX0FAFpiMlQQqxj
p1zmk2JGm9iPu8gnp9ajaRCWXhVHLcY47VKkiiMpGEfPHXORQA1ZRsKtgg98YB/GkYlIyqO
qSIeeQc/Wq/mRB0DgHBJIA6GpneFomOwbduGYjP4UASYR1aQYCj+8ef/wBVIgVZiGBzjgA5
IqNDA4ZFPysOB69aduijT5lLFlJJU5OM0AQqkZkIjXdtwBuPepSh83OSdx4YHPA7DNRmbZJ
tjGM4I4zn8KaSPKMjOUPTFAFiKAKwAyqsQSO6nH+fzoi2oT8+Aew7+9MAjfGenBCk+p5pNq
oqmIZceh7e1ADiW3FlYkr/AHqkWIMhG5R3yvFNcKVx5C8HqMjP49+lNIVo3ILbscnHp6UAE
kXmDDFSM5Jft/nFSvKrxfuyu7bgAkfrUMSqSzqzFmOCd2d3HpTV8vLZVWlxwoHCn+tAA8ca
kNyBg89abtZ5AylQQcEYyCef/rVIWCBQQSgBHPce/pSLGGQ7fl3HqTjFAHjPhHZ5ngVjyU8
WauucDkkTV73vX2/OvAfCC/P4C6c+LNXJwe+J695y/wDcFAHm/icH/hc6kYG3wfenk9P3iV
u/C/J+EPhInvpcH/oArD8UbT8ZHBxt/wCEOvM89vNWt74YAL8IfCIUcf2XBgf8AFAHXUUUc
0AFFFFADZI45YniljWSNwVZHAZWB6gg9RXnt78HfBwlF/4Wgk8IayhLR6hpB2N/uuhyjp/s
kfTFeiUUAeVtp/xe0pzFLa+HPFdtnIlSR9PnPHdSGQmsiTxVotvdHS/iZ4UHhOadMxyX4jl
tbnBBIW4T5Q2QDg4PANe15wRUc8FvcwmG5gjniPWOVA6n8DxQB4nFZ/B/xHq8lno2taXNfS
hN4sbwb5imNoxnD4xwMECuy0rwzpnh6TULiy+0B71hJMJDuJx06AAcHr1xjnit7V/BXhDxB
pn9nav4b0+5thyq+QqNGfVWXBU+4Irl/wDhUGmW6iPSfGXi7S4R0hi1UyIo9AJAxH50AdJE
7NaklFVFH3iM/U1zGrfETwTosq6ddeJIHvckiC1DXMuf92MMafF8HdBmbHiDxD4k8Rw/8+9
/qLCE/VYwu76HNdro/h7QfD1uLfQtFsdLiAxttbdY/wBQMn8TQByPhXxr4d8T3c2n6Zen7Z
CvmSWl3FJbzKp/j2yAEjpyMisY6TF8RfiDc6dqtvHN4V8KyCKW0lO4X96yBhvAwCkYbof4j
04rt/Ffg3RvF8VqdRa5tb2yYvaahZS+VcW5Iwdr+hHVTkH0qx4a8N6X4P0L+zdOad4/Me4m
uLqTzZp5GOWkdv4if5ACgDjfGvxf0jwd4s0vwclgf7SvciOa+Y2djCqrnmYqQR0HyggEgEi
uB8F/FTx748vL7WCo0LS2uPsujrBbreWl1MhPmQzSfeBYY2tlFqA6j4F1H4teILbRLG48QX
9zpcov28U3rw2k0QIPlxeahIx1z8qgEmsj4WeKNT1t7/ULwTeBfB7N9n0mbRVVLCG5TCkTH
B80nAG58KduB1FAF+f4Z/Ezxt4g8W67fL/Yd3cxDT7Wx1/ZqMD2zn948bAkROMcbRgccnOa
6vwt4HsPAvh2Lw/pl9d2sdpiLV7iK4W3tL90G5yN5MiSbNoLJgdj7ekXeqXkOnxaKuqJda+
xjSWS1tinylgWZVOVVvLyQrN2zVPSNGGpXCapPb29xZFJGia4IllupCVCySKUCoyhMcc57+
oBY8OaLMlxa6xJJFHbm2P2eFA5kKybWzMzklmUKFH+RV7UPCOgarrC6tqFm890FjTmZwjKj
+YgKA7Th/mGR1xXO6/4x1TQ/hZa+IrS1jvrhUSK7mnbC2z8KzOBjOGyCMgDuQK7m0kllsLa
W4RUmkiR3VG3KGIBIB7jPegDnYfAXhmB7fZb3RitpTNHBJeSvCHLFixjZip+ZieR3qpB8L/
BdtNbzw6bMktqoS3kF3LugUFiFQ7sqPnfgdmI6V2dFAHNzeBvDM8camymhkjihgE8FzJFMU
iJMamRSGIXJ6nocdK3bKztdPsYbGzhWK3hXaiDooqeoZbq1gkSKe6gieThUkkClvoCeaAIr
7TNN1SIQ6pp1rfRjolzCsoH0DA0Q6dp9ppx061062hsmUqbaKFVQg9RtAxzUi3lmzBVvLdm
ZjGAJVJLDqvXqPSok1XSpM+Xqtk+Dg7bhDg9SOvpQB5lbeHdC8FfGzTbTw5pNvplpqehXCt
FbR7VLxzo273OH79ABXMXk/gW8+JHjFfHfju70e5sJoFs4I9YkslWLyFYsqKQGyzHnB9K6L
4ty6rcXWj3vhvQdQu73SbebVrXWLKRTbqE/wBZayD+MSoCMeu0iszxFd3fi2G31zwhb/btP
utPjbzLdRIPM89NyqwGfMEe4EHtmgC/8NrvWb9NZ1W3u9Zv/CLwI+kvrBU3k5wS5XAyYyNu
3f8AMayNG8XfErSvOg1bwXqmsmUJJFISIwh+XMf3QRyx6jA28EioLTxp4yutatrS18HXDSa
FhbmAhlL+ZGQc4AXABGB2IOat2PiL4kWGj6i1t4BmvZ2nluvJmuCpIZuEUnsBxg49elAGhp
fi34gaXpRguvh3qN1c+dNNvkuAVKs5ZFDYIH3sY6DAxmtXUvE3ix/DOlamfCuo2V+91JNPZ
Wn71mjjRiELYwN7bB0qKw8U+Om1WzsLrwKYoLi4RJrhZGKW6EEswJGGxwOPevQG8wpyhUYO
ATn8/SgDy6x8ZeOoW1Ga5+HGqXEjSGZY2nASMbVHlqdpGBgk+pzxXXeEtR1bV7zVdS1HTLn
To3mjit7G4PKIif6z23Mx6f3RXTABVw+QDt2qp4JqMECby1OOgJUAUASyygJ93DZAIPQGoo
SWBKoMMQQT1Wn703PCz4AO4EHGaRV3qM8n72/NACu0UrIGYOM5JYYwfepEbGAAPqP6+9RvE
qH5dox8x9MdBTmkEu0xBTjOCozzjvQAwhE3Oew6Ywc+/wCdOMW2AYiwy8ELxkU1JHknkLlR
8o3Kcc4606WRjGoKqrDkgHt6GgB0OFBGwDv8vQCl3fNKuwbgM7em0fWmbsxZZc5AG30xSsw
SUAqQw9emMUAEYiErArtJ5A9/Wq7SuWPmoNp6nHIx/nvVpyCFkWX5scY7ZqoJHecuyAhPvj
PT/P8AWgC1yFBZNxIz8xyWP5Uz5H2Yi+6QST0J7U4SK0bfvMHP3BgEH60yONQf3kh2EYKZ6
H1oAc4ZpfKXAUHOCDz3qRWXayYZiB3NRNCp8snBOeOcA8e9SmPYh3uSGbIIHagCIqyRFmAy
pA45yKbJFGYvM9TyeOeae0jeWM5btgHOfUmokQqodwcHOAPT8aAGsFclQCEbqSM4wf1qSHa
CVLEHOMZ6e1RgK0ZZnY8fxDAH6+lOVuFWJwQTnLDt6UAeM+FN5n8BjPP/AAlusEkcDpPxXv
mB/fNeC+FSVn8DBQFUeL9XGG64xPXu/mD3oA8z8UBf+FxTlmOR4Mu+O2PMWuj+GShfhF4RU
ZwNKt+v+4K57xOf+LwXG8bgPBl3xn/pqvaui+GZB+EnhIjH/IKt+B2+QUAdZj0FFFFAB3oo
ooAKKK5Lx18Q/Dfw90Y6jr88pdlJgtbeIvLOc4wuOBzxkkCgDrecjuKMA9q+e/iB8ZPHVta
+HdM8I+HLNNR8TRCaylhuhezCPGSBEFGHA7nI69cGpfFHxG8V+E/Di33hLV7HxIZ1WCWx12
dV1CwvG48sRoFeQ5z8hX+E4OOKAPfyQqkkgKBkkngD1qk2r6Qulz6o2q2f2C3BMt0J1MceO
u5s4FfI/jHxP4l8fat4Z+H0HjLXY7y/Ma6/aXOn/ZYrKVsbVYogYqWOAvI5GSa6X4oeENQv
tJ0/S9S+Hcem2yyQwarrtlfJFbPGrKPNSAMqs5BOPMXIyR2yAD0zxd8efAPhbTI54bubWL2
4UNbWlrA6mUHo+5lChP8Aa59s1f1n4mXHhXQjq/ibwtfS2r232qC60QNeW8ilQQGbCmM8jl
htxzntXhmpaVDJ8YfCmgt46tvH8OjxoNI0WGOF8xKv7xZ3bEeSgO07iSQPlGKd8UZtJv7/A
EbwRoOpeKfC6andqJbDUAYdKsWBwVYEEuu4r8qMU5zxmgDc8XfHPxneeB9DufCLeH7PUfEs
5tLa2juDNfWT7tvzK2Eznjd0GR9a9B8H2WvXWmQ2EnirXNA8TQW6jV7S+jF6Hk6edG0mVAJ
5yhx2xxXhn2MeN/jvc3d94Y0y/wBB8Mxpb6tN4YbCSjB2z/IQzspGdqDgAjnFfVmgziz8MN
qN14mk1nTQpngvJ4gjpCB0YgAuRj7xAJ9M0AcJpHwO0d9M12y8a6jJ4vm1e5W4/tC7TZdRE
DG1ZByF4XCjjrxzitXTLLwx4V8PXGjeBVbTbGGcz300MBfbGi7ZHQyDY5yiqSM4yTgmtPVd
cvr2SAac+paZGrCIK0KwyS3DkeSp8xW+QjcTgH3xVe48KfbvDV3/AGnE2li2/e2caSLM1ui
gMwbgowZgTtIIHagDQ0/Sby+kuItWguI7KVQ75uQrXM3A80eURtGxQCOM56Culgtbe1t4ba
2hWGGBQkaIMBBjAA/CvDbvxb4ysvDOnaj/AMJTdyXN74bfUijWkfyXQeJQoAj/ANp/lPPHt
XXajrF7f+NdGtNF8ZXSaVqFtdNMYYYmWN4FTAVmQ9SXz69ulAG94m0LTJSsxtvLj1KUWOoL
EdouIpVKZYDgsGKkN1GOtVfCd5c6VqI8CrZaleW2kRCI6rcxhVPy7kQYzkbTjcSD04PJrkv
Bmt+JPF81lpOvX7xw3egC83AJuNyLjCyYCjaRgfJntXc2niyziv5rDWbd7HUo5Etrm4jiZ7
cuwyh80cAHdwrcqTg9QSAdVQDxmvO7PxJ4n0sRifRNa197wSvDviSFYAsrKiuQg2syhTk9i
OKwE8b+N7ZdL8zwL4huxbXUst4Y85kVhIVQZAyqkqB64HSgD2OvNfiR4K1zxZq2nzaUlssc
Fjc2zyzSKCHkaMrwUJKjYSdpDc8EV6Bp11Ne6VaXlxZvZSzxLI9tIctCSM7W9xmoNU13Q9D
8t9a1mx00SA7PtU6xbvUjceRQB5/c/DzV7vSde0aN7S2N3eXd/aagh+ZHni2BduMrglskHp
05rI1nwpL42TSYtFstG0y/06VmvBazeYh2QvCqONgDoXyrKMHbnnOK6Sw+Leh67repad4Rs
bnxIulIst5PZMiqqnP+qDEGYjH8PtySRVLVtIsNN+H+oeJ7XVNcWEPPqMwsreRLmYNIWCLC
zAqyljjgZHUUAb/jDw1rvib4XyaBpt1B4e1OaOIMLd3EKbSC8IZNrBCMjK4ODXnnwp8LnwJ
rPiXwWLlLhLCGwuHdF2o08kTeYQvYHavXk4z1NZE91rOn+KLG20HxTe61rskdrcWejyySIY
YTHl3vzk7EBbdtyWJO0ZyMdtb6FqPhbwxqE1lNNrfi3XJd1xqRG0GZlxuOP9XEg4Uc9AOpo
A7yBhIhYx4DnqON3HUUjGBpuCVIP3QenHQGvLLjxF8SZfDa2Vn4OmWd7dYjdytiVm8ohyFG
BGd/Q5961rbWfGd74F1AXWhT6TdJHDbWphkMtxuO0M7ArjKg5J55B9KAPQ0jG1VIAwc4U4B
5pTJEdo+8jDYRt4NeRQeK/H/9sS3zfD6/MLQeVBDLdYTCs5DtxgO3yZ6YB74rpPDWpeJNa8
Vpca14fn0O3s7HyxE0pZJppHBb2IVVwD23UAdyzfIrhCBu+6B93HWnCGJkzt2gknLfqahCM
uQ2CNxGD9aRQHmCBiuDgdxQBKVTcjOmQcjeM5PvRHEqTqI9uQRnJ7e9K6YyhLYHBbPb+lRx
xGPeIg2COQTgAUASSxQeWW25OcYbjOKSFcBxCSyqMA5z74x+NOePdgHJJBy+OhP1qRYURNu
7eAOAfUdTQBVBAdVdg4DHDdsdADUuA6bSDhlyMDr0/WoXXdMCJADgEjbw2KmaTbEFwDjA9u
vr2/8ArUASOuAFChQMZwelQ7xKZdqZK8DjPNOUAgqpUEHHGfm70ixnDEyrjdnrluOooAaNo
LHyvmYdzxxTFQtOXX74JxgcgD39al3AtudQ+7OGXOBz/hTAEyd3B4diTwee2KAHNECFVl+V
uTgY/TvUvlAxYYZYHGcAE/5FNYDA2NvO0855z2HvREZXlZpCPTGAA3+JoAbgl1CdAoLA8j2
6981KoV42UqFkDd+N3eomAM3lKMoOQcfpnv3qZ12RFQx2g9e/vQBXltlOWdioBAGCc5zz0p
x85kxuJKrk56CibD5JchgDkjkMO1J96FkX5SoGWwfmNAEPJY4+RtoXAHGKcS4cB16sOcZGP
xpxDvGG4bII+mO9NSdfJDOmOqng8+9AHjnhHPm+AVIzu8V6u5/KevecN/e/SvBfB4DS/D8q
BgeJ9Y9j0m7V7vhPU/8AfVAHm3incfjBMF2kt4OugM9/3ore+FzY+D3hHJyf7Lg5P+4KwPE
pB+MRyMf8Uhd4A6n94tbXwvP/ABaHwkN27Glwf+gCgDtMjg5xzSg560xW+bjqawNc8U6J4c
ntoNV1AR3N4+y2tY0Ms856nZGoLN0PIGKAOjorl5PiD4Mh0gapP4gtooTIIPLYkTeaTgReV
jfvz/DjNcNr3x58P2njHTvBuh20s+s3sywySajDJawWe7GDIGXec5AAA79aAPR9a8V6B4du
IINZ1FbWWdd8KMpJl+dUwuBydzrx15z0ry3x/ZL421/TLcePvK0aG+if+xTprGG+KzrFhnH
MqeYCp7AkfWtvxhqVlaeHLrW/H/gyV5bKSOzDW1wHjlDyDEkJyGXkDOQGAyMkVl3/AIh8G6
ctzLeeFpgPMVPOtbwSLCzKl0CjA/u0Mjr8y8bsE8UAMtPC3wXsPiAus6bpdwmuoY7iC0hik
Bh4ZleOPGQCEbODjjGBnnR1Pw58H/Fes2njG/03Gr3Ecl9b3u2WG4lSAKWkVe+BtwcfSll8
ReE49X/tWDQPOvbUmOCVroCVD5q2jjB/1Yy/Oeo5xnFZEeveAL99OaHwxfOtlEljHM13sa2
LRTbYh82WUqJAXGVOQTnGQAej6b4s8I6x4gFvp80cmrTRqW/0YrLs8sSKWJGQu1gRnjqByK
4fx/4c8KSePvD+s6/401VtSt7oT6foSYuVlIOW2W6qSRtDDJzjPXitvwBceD/EVzNrGhaFc
2l1poS1Wa8DCZVeGPKAE5CgKq+hKkj1Jr/hn4XaD4ssPFusWVtY+IWn3Ws6M5uLiTkkKi5Z
/cAdPagDz/TfE3g7Vfi/Ppfw48C2kGrSuz3Ot6haSQwxXKIxVFQDKvjfyQvQ9a6bwx8L7y7
8UXninx1d3msXF1bPYTadrCwXMQQ7TmEoMKhO7+FScjIr0vR9T0TWLZ9Q0W4trhJW/ePEAr
7hwQ4wGDdRhuaxPEuu6npN3eyWNlJqttbaf9ourRGWJkUsQHjkPViA2VPGFyCDwQDB03SvC
Hge3+zfDqx0u2kzJHc3G5p/JAO4I2GyWZiFXJA4x2xV6DTptcvbrU7Wygmud4Zp9TgmjV9y
FXhUHDbEwOowckdRml8K2Wn+ItJh1Bb2dtNTyVt9PW4UqkcarsEyqOGLAttzj1zXbW15a30
Zms7uK6QMVLxSBwCO2RQBz48GabL9guru4um1O0j2G9gmMTyHGCx689QD1A4zVltAu4V8zT
vEmqRTD7v2qUXMZP8AtKwzj6EGtx2VI2dztVQWJ9AOprJsvE/h3Urd7iw1q0uIECFpEf5AH
OE56cngUAUr3xBrmkWhudT0GIxq6I88F8uwlmChsMuVGSOvT1qifFupy6Pc6rFFpNlbW0Rn
lWe5kllVB1JjRQRWlqHiTwe8l/ouqazpxaNGS7tZ5ANqhdzBgf8AZOT7c1kAfDCZL3VBcaT
KmpLJbXMgl3ecuAXQjPTGCeOBg9DQBradfeI9W0631G1utH+zXC70YwzkkdM4JGORWLFpfi
DTtHutHv8ASY9YgummMt3YyKrv5jMSWjkIw3zYyGI4HStC38V/D/Q4xpEHiPSrNbcALb/ag
di7QQBknjaQRjjGK6iGWO4gjuIHEkUih0dTkMpGQRQB5/qmv+K4PAYtp9Nm0rW3RYReXDoI
chsFt6lgjFRkbsDJPPGKZYfFCwtbXS9O8QCax1WaWO2kkugIoZGIJaVHHysuFY8ccda7221
DT755o7O9t7pojtlWKQOV7YYDp0I59DXH6vpeji8ntbGfTzvnjiuNIvo2a3aWUEoVwCYnYZ
5XIPORnmgDqbvVYItEm1S0S41KFFO1dPXzpJOcfIAfmOfevmzwz4W8eaz4q8X+OdBtrmx1f
YNPj03xahumuIGGdwkOEXlSQgGBjk4Nes2fh698Na7bXtsdR0XTQR51pp8rX1pIBnIKFd0R
JxyFPGeQTVjxd8Rr3SX0ey0Hw/cXl7q919ktpdTV7O1RtpbLOy7jkKQFAyTQBzPwy+DsvhL
w6kmoagLHxKszTPqmmvgtE2C0Lq2UKA5GMYAVSMGumf4safcXU0fhzwx4i8TRwyNEbzTrRf
s7MpwwWR2UMAQRlcisyTwj4j8VAH4g+IlmtOS2iaOr21q3tIxO+X6EgH0q74ovtZ8J+B0/4
QrwqNQnt9sMNhD8qxIer7RyQvJ2jk0AYF82p6j45tfiBq2gr4G0nSbWU6jd3l0j3OoQ7fli
eNCVAVvmBLFsjAHNYWky+JR8UtH8d6qtxbaN4xEum2enTna9rDGnm20jKOAz7ZCQeRuFZ+q
eJPC8Nj4e8W+O/EM3jy3kuHS30u1tEs7WyljG6QzRO255V6KjksewJqa98G+ING+NnhfUL/
xdJqlpq2pXF/BYv5gZY0hkYSOrMQpUSLGAgAwOeaAPa5rq00+D7Vf6hBbW4baHlkCKCT0BJ
AzXPab418Ma/rmt6XpetW17Po6LLcGJwY1DKej5wcY5PQHvUfjvwdJ4x0Cz0+GayDWV5HfR
pfW32i2nK7vllTILKc9j6V5P4n1iy0O21DWF1C08A+NtJ04Wsmgm2jbTdahRyyiHIBdX3EY
UhgTgjigD0HTvino7RmPXbZtMkSTZtVZJTGdoIWTC/KzZO3qGAJBxXRab458K61dT29hqYe
5tIDcToFbMSgc5bG3rjoTU+maRpDaPayy6FYQO8KHbHbqMZXOORwMk8e9aEWlaSUlRdJtcN
G0LhIVG+NvvKcdQfQ8UAcXpvxX0O41bRtKuL20tL2/Yi4tldpGgdkVokU45J3rnjjnpivRn
aJZ9pV8nG7nJyKx7bwzoMEiTRaJYrPHIJFkW2TMTD+POOD9K43wn8U5NcvYrPXdGuNLGq3k
0GjXTJ5lvfIjFRiQcLJhWJU49qAPTWVtuNrEp8oywz+lSKykKrF2IOeT0446Vz194k0LSr6
CxvtUhhupJViETHLszkBRgeuc4/GtlDtWQbAApIz06e34UASytgbVbBwTx1Pb8aejHyQz5V
gBnvx6VjLrenXn9mrbXazi9RngkQk+YqAbiD0wM96u3Gq21hLZQ3M4jF1IIYMAkO+Cdo9OA
T+FADoEzuKrgkE5IJz/k094ohGu9Rjbk56DH9aHEaJsU8vkrxwPaleQ+UoGT65GQeB+tACp
Gph2RxkllI57U2RUS2U87ehGM/n6c1KxXy9rAg9Qe5HbFNlZEjSM5Jx8oXjNACQwpESgYiV
l7np6fSohgyYES7hxtfJz/APWp5BkRF8wEcnng+9IZNzxpwoxhF757UAWCSYgyjax4Gef/A
NX1pg3Dyz/yzOAB79aSJgq7gqqccjOM+gpGkDygZAC4wVGef8KAGqZGduijuPQ+xqV5AymO
JwrqMEtyff61GsmVLCVfl6YAG71FPjC7iwPOctkY5oAZudW+6zBuCD/eHtSE7cFhlRgk555
p8axBmXnPHOc9OmRSBSwJ+UBTkrjgAdqAGHepcEDcQCAoGB+P+etRlcfNHhiCe561ZlixG5
Jwfz/E+1QDdFwj7iTz83I9fagDxrwdiSf4fu2OPE2s/wApq9559D+teDeCtqn4ffKcHxNrA
BJzjiave/m9f/HaAPNPEYB+MluufveFLwc9/wB4lanwuOfhB4UIbAOmQ9f932rJ8Rvt+Num
rjh/C17zj0eOuR0/4r6D8P8A4N+DoruC61C/nsIEihhjYRjcPvPKRtVQASepwOlAGR4/8Va
34x+KFj4J8C+K7fUYYT9pvNMhH2aKVUwTE9zuy5OD8i44znpWL4Q+HGseJfi9qHjC98M6n4
GtbZS2mfvvONvPGV+8JAco2einacNg463/ABf8QPG918T9N8IaB4d03zoo1vb260GZLu7a3
6MI3KjyjtY9QTzx1p2vfE7xdpniSy8PeEdWXX9DuXEjXaKt3qtvApHnbo1HylQcAyKDx3oA
frvgPxJ4u+J2n6n418J6d4as4dz3PiHSrpGkllVT5TsX4QDaOMZyRzXY+FfhFeJ401Dxj4y
8Sw+LZtSt2tv39sjI0HymMrkYQjn7vqMGvJbDVNe+IXxolvbTxSdb0Dw4hvLODXoBawXqrg
SptC7NwDDDuBjcDgV7P4F8f+AH0JtR0dNQ0jR7i4eMS3wYWUEqkho0k3GNATnAGFPb0oA6j
XNV8EfD/wAIKfEupQwaXa/PGuoTG4kYg5AQOSzEdAB0ryvx18ZNN8K2GljRfhtOt9rMe+xn
vrSNYWiKjLAISXO3HyfKcAA1znxz8ZW2rW9tdW9zomq+GbS6VZnt4JZLi6KsrNBHc7DHGTg
52tnjk9qi+H/hlta1rRvipaWWs6hoVs5TS9OtNQNxc6T5Z2tE6ybQyMo6IcjPfOQAewWGp2
VvCl/4lvvC19oOrxrOupskdrJLJwRG8R3ByP727IxgjjNVh8TPBWt+MG8L+DdFtfFuqW9ox
ka3MUUSRAYMaSOMOcE/KvHXnrXhCKrfG/XvEWjwX/hXxDp8T3FtZa5aSXv23fuEkkixcQJy
vY9jnrXp3wj+EItdO1DxHrWqWU2talOLy01XRJQGsywO+NCv7sp0+Xbg5II6UAc/4o8e6h4
68b2Hhz4YazbzI7faNS0iC2+wzyJCFDQzXDMM9CoVMcd8Cuc8PafDr3xXvfHeoi88B6Vp8w
tdJutQuhciG9UqBE5kOdr7vuqcEbsHHNfVS6BpVvKmoJpVtc6lBGQtwIESWRtpHUAAE5I9O
TXztraT6VfaX8P7TXtG1bVr27tp10JYUuPJmhVc7mb5UPyMDk5PGAKAPpDRbO7t7NrjVbPT
YNWuDuu5NOQhJmHRiWAYnHrnFY3ifTribX9K1G1t7ky28cgiktmC5m48tZvmXdGfm4Jxuxm
vLLLxj4meRra9+JNtbavYDyL3Tp7XyjHMWO1XbYUUkYAO/aeDXUR6F41FhDq/i7xNBqlpGs
bRad5JDCRwVK74hlpAW+Vl79hjNAHU23h+xvPC9tc6LPLb3n2UxLPwhnHOY5kHBXcWGP4f4
SK5Pwlr2sWvi9tGOjs9pPDBJDNDAzM8Cr5YRjwkZiYMGLHJ2kAEkV6B4bkl/syS0cRmKymN
tDJFEYlkRQOiknoSVJBwSpNZOuxX+i63Y3XhyS3gk1KaRbq3uQxt5iELh8Kco+VxuHXPIJF
AHXShzDIIyA5UgE9M4ryx/hNeyeArHwm+umKOODF1KryMXlQEwNGGJCKrHcQOpUdMV22neJ
7fUoZbZYGttZiidjp0rAMzL/cY4V1zj5h2POK860DRviloV/FfHTYtVOwxql5fYKbwpduWb
B3JjgkEEHA5oAs3Xwr8R6hreq6xf+IbC4l1KB4ngaCQwxyNaiDz1Xd8snB56YYjjANW/Dfw
z1jwzeRajBrdnfahFDNbGe7hdjNHIseDIQeWQxqoIxlAAcEZrWu38Yzx+HtRuPD7XF7BbzT
XVraXaxRC4cBUjYl/mUAsSeeQMVnaO/xSTxbPd6j4e0yG0vmt45ZVuNxijQtuO3d6H35PoM
UAUn+Clgms+H7601h44dLto7a4iaFWN4FDIxJ/h3I5Xjtj0r1gYUjAwBjAHAFH05ooA88g+
HWp2d5dXum+L7iwuLiVmbyYflKmSSTBBb1k7YHGSDk1n6j8L/Et9fT3kXxFu7WSZYM7LcnE
kTZ80Zf7xHGOg7V6nRQB5ffeBfHsVsDYfEfVL2Z5FRlkIiEaF8s4IOSQvGOMn0yaf4q+GOo
6wup32n+KruXULmexuIbfUWL2kT2zA5VV5Uvzkjnk10njrxhF4I0K11a4jtjBNeR2jyXU5h
jhDg/OzBW4BHp3rlZvitfwrm48MrZES2MTpc3Lbo2ukdhuCoT8uzHHXI+lAD20n4ua9fpba
nqGj+FLCNT5l1pR+2T3DZ+XyxKoES49dxriLLRviXcfG6+8MP4v8W22hwQFotSaOIjIRWEm
TF5ZVmZlCj5gVyeDXVy/GO6snnbUPCFzCltHE88SykzQiSLerOCm1V3YQ5YH5gcVsav8Sbz
w7rD6XrXh1ibcwS3MtnMZlit5VkPmgbQTsMTbh1xyM9KAPPfEPw7i0b4iaPc+JNbu72LXG+
zxa3bBLG4trxAWjWXyx5cgddwVmXIK8HmvSdB8D6ZoepT6wbu+1TWp18qTUdSuTcTeWP8Al
mpOAi55woHvmvMfjVpl341+Guj+OLmSH+x7Jt82mx3TFJQ06qk6SjChtoPLghVcnrzXc+DI
dZ8OfDR319hLNa/aLi3jN79o2wkloYzNj5yFwu7vxQB3DjB3seCQBt64xUFxZ2c6xvPbRzp
G2cSoGKHuRkcVxWlfFTwzc+a2r3cekttzHDKWMr7RiQMoHBRyyY5ztJpNN+Knhi61u+spr5
bO1WNPsxlicPO7OysfQr9zHs2T1oA0fHuua/oXg241Pw5ox1q/SaONYdjEIjHDSFU+ZwBzg
VjXHxWh0VPC9v4s0S60u71e1E92E+dNP+ZUBlHUKXYLn867nSNR0/WtPE2l3Au7YPs3xgj5
gPm6jjgisrXPAfhHX9Qg1LXNCtr68tVCRz3CktGobco69M880AL420jWde8Falpei3z2Wo3
CqsM28w7yCCybhyoZQVJH97NcH4O1nRfGHjjwfDoNjHZW/h7RrxZtLSQSLplwJVhAJ/vEK+
1jyQc96q+OYNR0vX7mG08R2+lS6rKJsTpJLF5e+MICWYKmGUk47Mema7rR/FPhe28R3WhRX
VlHdQ28MtxeoYoYrh2JBAYEZOVJI7ZoAbrfw/n1KC8SHxA9iJdQXUkeO3Vnil2hcbyeRxx3
HrUnh3wRq2jrffaPG2paj9ptjbQJdJuS3YrgyYz8x4zz611UFxZ6hAbixvI5YWJ/exSBwxH
UAj3z+VWLcI7BwxLrkdeDigDzlfhjqazI8PjzUohDtEcSIFSOMBP3afN8oPlg++TWnonga8
0/X7PU7zxVfavb2hkkiguvmAdhguST1AJxx9K7JmiBIdw2wgHjv+HXinW8mUUK+ecfMOuOt
AEbAmZ3YssbHkE4z+NLtJRQSHGMjHBxx6U51eRW8x8dQNxzTEVYYhFufdjK5O7HtQA9o1hG
+QPJznkZx7Z7VJIyGHJO8/wsRgj/AOvSsHaJ8FjuXOegPtUUkQMcQb5T1yO/tQA4vuKBoio
J4Qf1pFgAmTbGB15z1zSllf5csx5H0/HtSP8AKpPm7VzjAHJ44oAeqQt+8QMPQselNWJQ/w
ApIIwOnB96euY4geMtzjJwo96FVwMjaDnJzzu+lAEQgUAOAAR0GOB9fWpHC7+QQpGB6GlWM
Ah5SDnoM0+QqAxUZxx070AQrsckJCd/XnoV9eKRo8EJuIx8y4OOPSnErF8+Ty3TsfT8qlk7
lTh8fe7UAQSqEYqXyCfm3c8dqrgZmMxYK4HDkdRUwRnQqBuK88nv9e/enplmyF25I3ZP64/
OgDxLwYCz/D1lxhvE2stwfaavft7/AN4flXhHhJQLrwGDuyvijWR+k9e8bx7/AJUAeY+JNn
/C6dMw3zjwxfE/TdHzXC/D34Z3OueGfAPiPVvE0+p6XZ2aOmiXtsj2yqVYEBRwW5GGIJrvv
EZH/C7NMAwVHhi+JJ/346v/AApBHwf8J4BAOnR89qAG+HvhZ4F8K69PrehaDHa380jSCUMS
Y9wIKr/dXk8e9cz4m8M/D/4cte+OtNsrjRNbkR1F3p9vJdSSMR837s5Ukg9WwM4PYV66F75
wKpy31hE21763DOxUIZByQCxGM8naCcegoA+QNK+H/i7Wvhpe3Wm+GdP8RyeLbtpf7SvSEv
dKfzCGLqAoHQEgEgEHIOcV3V18LvFvhv4XWPh7wn4fttYiv4lbWNJ1W7DQLOAFEkZUq3YEr
krgeteq/wDC0/AqW8r6ZfSalFCzBzYWzugYKWI3YC5wD35NVPEfxRg0RrqG10Sa7eOKOSJ/
OQK/mReYrMM5C7Q3PquO4NAHmVr8AdbvPhxo/hmLxhd6NoU+281bSJokbbcYBOwqOF3DO0n
3617L4Z8P6FFaWGt6fZGyluLJEkS3/cRTDbje8SHYWx0PUZ61qW97NrXgZdTtImE97YGRIw
pB3shwuDz19asaC9tP4d057Rg0At0RccbSqhSpHYgggg+lAHhcPwv8TaZ8YpfE+n6HDoejG
2ljY+H9Rb7XcsVJUu0oweVA29MsDnitTwnrHxfFrr8N/wCHo9H/ALIHm6fbLpiMdVBYghzG
+Fc4GSnqT06+4FQG6ce1F1aRXllLaSlwkqFGMblGAPoy8g+4NAHhmifGfxRrGo6vZ6lpOl+
E9TsDGsWi6s0m+fdkZa4GFi+YYG5eeOxzVZ/BFzeeLdQ8U/FnXNFMAsd0MOju8E2lSEqQ6e
XlpGzn5zn7ox147e1+DHhvSrXxBb+H9R1XSj4gTZfSC4E7SjJz/rQ3UMRnrjvTvBvwe8P+D
/CsehebJqZtrk3Nten9xdRkgZHmoQ2Cd3GcYOMYFAHmPw6uLDSfCvirUPhf4Qv/ABbDJJ9n
vRql0I5b98kiX7OVO5cMRycsFPHWu68M6L42uvCVtF4s1q28P6vJcAQ6SojS0EI2siwom2R
HToCGJ3Kcgg1atk+KWrePLm0utNj8HeG/s7eTdaY8FzNJMANrSsykEYJAUAc96i8K/Cc6Xr
epan478RJ4t1LWUaJhdwjChTlTFnmMhc5C4xkegoA3PDWtiC+nkvEnjhn8qKQKzTLDcbmBa
bP+qZiVXGACRngEV1Gv6VHqdghN39ims5BcQ3JwREwBB3A4BUgkEZHB6isHVtFk02Ezxzl9
Lt7aNWkurmSWS2Mblw+1s+dk7eGOcqvUcV5p8XfDnjn4h+C7K18Pi6mvS+Z7QX62kDoshCy
yW7De24YbBbA9DQB2LTajrVqsMVlFfXNvdxNa3+lzLPbowddzb85j+XOVI6HGTXaeIfEll4
eFmbqMubybyYxvVBnj+JiBnkYGee1fPHizxdrvwik0TxFNo015qGo2kNvfSX1ulvHauV52/
ZyomI+b5WUkY4YdK9T8P+IH8UeIodG8WaN5U8cJubC4mV7RrqNgCR5G5twGOfmI4GQDQB2V
x4q8PQ2c88WtafKYYpJQouV5CEg9/wC8CPrVEeOdA/4RptWbU7AXItDcmzN2m8OEDGL1yMg
dO/SuM+IWneAvh34Nl1o+A5NUUNsjt7WRlBkYkjJLfLlmPIBOScCuI8J+JPh94g12fQoPh3
a6vqMdot7NJpMjjy1O3fEwmKuZk4yozx0xkigD3zTvEuh6lKlrbapaNelRutVmUyK2wMVx3
IB5xWvXFeGfA3g/w1H/AMJDZWckDEy3KXOoFke1STBZPmxtUY6N05q9pvxA8I6xPBHYaurx
3RK21xLE8UF2QcERSMAshz2Un2oA2b+xub0xpHqlxZQDPmLbBVeT0G8glR9OT6isuQX/AIb
kNx58+o6If9cszmSay9XDHl4/UHLL1GRwOiooAyNU0nw/4mt7W21SC21KGOQXEMZkypbBAY
AH5hgnrkc1nDwL4Lsdt4NJig+zNFP5rXEgEZgBEbEluNgJx6CtC58N+G2tZhNpNjbxkFnlj
jWJk77g4wVI65B4r59S40q+8d6/4P8AG3xS1LxDpUEkDadZS30UMeoxvH5nlNsAE3zYX72D
3FAHt+hT+AfFK63d+H7zTtZj1EiPUzBP5yy4XaA6k4Hy8A4GRWhB4T8O2ssM0WmjzoZBKkr
yu77ghQZLElgFJAByACfWvCbzV9Gj1A6lrNyfh74s0/d9lvbSyMaSwLgCOROVnjxjjtnjBF
d3pOrfFbXtGivbbWfC9taT5MV6lhM7yrnG8Rl9oBxkZPcUAdZ4psLvS/hfq2neD9Jsmmgs3
S1spUXyMHqpVjtxgsQDwTweK+dPhtrfinTdIsND0+G98VaRPqHl32nNp/mW2nxGQj5LlWKD
au1jGN6gggEV6vqnhHRJMT/Erx3c62GORbX98lnZnnoIEKq34lqt2vjX7UZdC+G3hKTxBb6
e32Vri0eK20+FgAdgkJ5wCM7AeooA6e78PeG9SvZZb3Q9PnYnJeW2Qngk5yR3PP1qvP4W8L
yq4bQLEOzA71hTcGAwGzjt2PtTPBviF/FXhxdTOmjTbiKea0uLVn80wTRuY2G4YyMjIPoa6
DOUCnYMjkkct+H0oAz9E0Ww8O6TDpWmwCO3iyVXdlm3MSxPqSTkmtdkXlR0ydwY4qKN98rK
URgpBAHr746VOFxNvLKTyxwc5H0oAwNU8MeGtavTLrWkWl8SAimeMNgDp19Mn8zVVPhz4DP
mCPwnphDYDKsIwOcj8iM10K7GZlfbyDlfb196mV1Pz7tgPBz/AJ+lAFOx03TtJtEs9NtY7S
3ycRxJsVSx3FvxJz+NXRGFLuCwZsZ5B3fSpcphzkDkqSKqqkkxMm/cob5Qo6H/APVQBIUUy
qefMx8uDwB606NcK2QVJyMdCB/nvUbqVUtnY3dewqb5VQEszkL0zkkUAN8sqW5BBI3Zz+VS
oFVSrLyw5HHH41j3Xifw/p11Jaan4hsbO6XrFLOquAehwT0qqfG3g4hEXxVpe4fKSLtP8aA
Ojzkbg/U8HGSPxokVXXAQjaa5seN/B0oYnxTpTYxn/Sk4/DNSSeNPBzNlfFGll1IwPtaH2P
egDfWRGK7ZAeuB/eqJmR5NxXBAxyefesEeLfB80mF8S6XtIwSt4gx+v1qb/hL/AAeqsqeKN
KXHP/H4gIH580Abe6NE3N0A6kdPp+dSBQAWxz1DY9q5s+MfCIVlk8U6SDjJzdx4JP40+Lxj
4QIaRPFekjbjP+mRndjPvQB0KKpXYcSbeee1JIBnGwsRz6AVgt4t8KF1b/hKdKBx0a8j5OO
/NEni/wAIqCT4o0pxjIH2yPk/nQBtuiSAMMpz160LE20KcKo7A/1rB/4TLwkru48U6Tz1/w
BMTB/WlbxX4ZmZRF4o0xpHIVUjvEJck4AwDknpQBqNlC8W5VyScE8H3p6vhiGRlIIHsc4qO
Q+XK2Ig2ByW649P5VKjqG27VduuDkZ6UAeK+EJA1x4BwCA3ijWT1yDxNXve32FeC+DSkkvw
/ZSVU+JtZYA/9t6953j/ACaAPN/Emf8AhddmSAqjwpfEn/tpHWt8KQR8HPCJ3bs6ZCc/8Br
H8TyqPjOo3f6vwhePjGf+Wq1t/C6IQ/B7wgg/6BUBwPdAf60Acvc+CviJdeI9deHxSLPS7q
8juLKRrh5ZIFjO9V8sjbgv8pGR8gxyTmr/AIb+FVpous22t3Go5v7aUyxizjMUeCZDscEne
AJSATyMDnk16RRQBydr8OPBlnJqTwaKqjUrpby4TzG2tKCSCAD8v3jwOK19P8OaDpYxp2j2
dtlBGSkQyVHRcnnFatFADdoAA6dqwZIBpvi+za0Yxxap5v2mEco0iKGWQDs3Y46jGeRXQVm
6tYXF39kurGSOO9spDJF5oOxwVKsjY5AIPUdCB1oAut97I5qRfu1gSa1e6cy/8JDp0dlbOQ
q3tvOZoUJ6CTKqUz/eIK+pFbq7sAqCykZBHOfegB+TnpSFlDKrMqls4BOCfpXK69430/w/d
yW01ld3ki7U2Wih5GlYblQIOcFcnf0GD3rkmXWvF2sabqbWLafrumTSbY7K4DwxRMMBZ5CC
ocEk4QFuT93rQB6DJqOoXV/cWuj2ls8dq/lzXF1Iyr5mASihQSxAIyTgc455pbPTb46gNS1
e+juLiNGjhit4vLihBxuIySzMcAZJ6dAKsaTp39l6alq05uJizSzTFcebIxyzY7c/oBV6gC
K5toLy0mtLqJZYJkKSI3RlPBFcLJbnTPEaLHbTz3NpcB7UzEmW6jMO0g3LnGNxxtY5+RQOu
a7+s7WNNfVLSKOKdYZoJkuIzJH5iFlzgMuRkc9iD0I6UAeMaj8Mta+I3jO38WeOY9J8Q+Hx
YSR2WmQK9pJAxGRlskltwIyWIHJq94N034ypPqel63O2j6fpsONCCm3nWULwkdw4XLDGBlQ
pwGJ5xXb+G9QaC+t4ri/WOxvrVHtYZ2Rf3u9gVhA6LtAO0kkEgdc12dAHzrr/AIS8feMtbm
174g+G5bWfRYo5tFTw5MJw1wrg5cOw3Ak542kANz0rb8N6j8WfEvhfU9d03QdC8KeImuvLm
s7nTiryAqp80SlsFyCOCCBjBr2+sSbxf4Yiba+vWjsDjEb+YR/3zmgDzjT/AIJxat4Om0r4
j6xNrmrzXRuH1S3meOWRSAfLYElSoJYBcYAAPWvSdD8L6F4d0C30HStPSPTrZzJDBJ+8ETF
t3y7umCeMdKsNremf2Dca7Bci5sIInmaSAbiQgJYAdcjHSuOt/izoE9nBdtaTxwXEdzLDL5
8DxyCBFdwHVypJDAAdcg5xQB6F70Vxdt8SNFutOOprZXyafE1vHc3LKu21edUZFYBsnAkTc
RkLuHviTVPiP4a0qw1S+nmkeHStQTTrtlAAikfGGOSMp82MjuD6UAbXiTQbPxR4W1Hw7fyS
x2uoQmGR4Th1B7jPuOh4PSuc0n4eeDPDPgA+F9Xjs9R0t5JZZpNUjiVZHdizYGAqgZ4C4xi
lPjuz1DWrHwzHa6jpup6hGswDNbiWCNskOUZiSCFOSqttyM4NdFb6BZJd/bb1pNUvBwk97t
cxr6IoAVenUDJ7mgDwzxV8PtF0zR4fiB4S8L2Wn6doLNdvb3Eksr6pbYKuuwkqibTuUHJOB
0rp3+GsMKJqHgbxDe+GpmUTJGjebbPkZ2tE3G3npnjtUnjfx/Za9eeLvhNpWlX1xrr6XcJC
RsCSy+UH2AE7h8rDDEbSeAc1seGPHfhW7ttP0Z9RTTdUhhSOTT9SU2swYKBgI+C3IPIzQBx
MR8O+FfGmuXvxR8PJqdtqFxHJaeJrmwE9tHGUA8lzz5IVwcfKBzk034jaz8P9a8MxeHfBfi
+00mW3u/tEkWiWM80cp2lcH7KBlhkMPmxlRnivX7yCOWxlgubGKeB0O+Eqrq469DwfoeK43
wB470HxVZCz0jSbjRDFCtxDZ3EKxb4CSolQISCmQRnseKAPPdH8BeNr/wCD2hRWt7NDr0mo
zahdyXkjW8jpI5yXC/xEbTtPr6119po/xQ0e4TTNDhsTpNnIQhnm82aZCD8zsxyck7tvGCM
dK9Q2rvWUOyBwRnsv405VZnd5C289uDjpzQB5xbeH/G8fgSXSNRgtbm/uNTFyz2k3lDyy4l
Yk5ySWyvGODWfa23xng1O4vZLbQBd30SCV1cmNCq4RQuc4BLdCc5r1xpFV0iYgDpj8elRyZ
LowVsjkEdc/5FAHFeE7Pxa+r6nq/i2xtIbowwWsK20gZdi7mf16sR9K7KHPmMJO53EAcewq
RYUKAMm0ZzkE9fejypV+fcS/egCTeoG0L8yjO09hSRrtcBcAL6HkUyMNITvjG8L1PvUmW3q
duA33j9P50AIQGlJdVYdzUaKS24Bs/e2ngmnvGJY2Qt82NufXHOKcPlRSdzjHBz19gKAMDw
/Fby+LvFztEkjfaLYZdBkD7OvFdMLW1zn7JBn/AK5r/hXO+HlYeLPFxf7xubYken+jrXT0A
RfZbT/n0gx/1yX/AAo+xWo5+wwD/tkv+FSNu2MEIV8HaSMgHsT+NeI+DPD/AIis/GehPJoG
tWGr2zTnxHq93cmS11JWVgoj+ch8uVZcKuwAigD2gWdmellbnP8A0xX/AArn5vFHgSCaWKf
VNIjlicxujKoZWDbSMY7HjPrXT9a5G6t5j8VtMkXS53sF0m5gknWH9wsjyxsFJ9SEY/z60A
dP9hsf+fG2/wC/K/4Un2Gw7WFr/wB+V/wrza81P4pz6VPdaXaNDdJGjPbTWSApL5pVooiT8
6hCG3nP3evOAlvqnxZe90b7XZJbQXKCW5C2izeSQdrxsVxg7QXVvVgOcYIB6WLKxBz9htv+
/K/4UfYrI9bG2PfmFf8ACvO/D2o/EubXtAi1eF3sbiAy6hvsBb/ZnwwCE8g8hTwQfm6EdPS
6AK/2GwIKmwtcenkr/hXNeOrKyXwXduljbq4ltzlYlBH7+PviutrmPHzFPA16Rn/WW447fv
4+aANidgjMQeOCMLwv+eacgyWwAz5yV45Oexodl8tVkU9ME5+8KhD8opG4djzkDp070AeM+
EVUXXgELlEHijWcA/Sevd93sfzrwfwepS58Ax7tx/4SfWfm9QPOr3vIoA8v8TSbfjHcNvAH
/CGXRP080Guj+GahPhH4RUHIGk2/P/bMVzPiwE/Fi8G3CnwXecnkf6wcV1Hw2z/wqbwlnr/
ZVt/6LFAHVUUUUAFFFFAB+GKKKKAGuiSRtHIodHGGVhkEehHesX/hE9BCbIrWa3XGAsF1LG
F+gVgB+ArbIzS0AeY+JLHXLbVI9J05LTU0e381ri8BF6bYSKJLZJRjcWB4LfQ5zmup8M3Go
ahp1nqNsbKx0eYM0NiloUkjjyQuTuwDwCRt9RS+LNN1S5s49T0JohqlisnlxzNhJkZfmQnt
yFYH1X3rO8NeLtEN7p/g62jvTdxWkREzQYif90HPz5wWwckds89RQBe8TeIL7SJxBZRQK/2
WS6WS4ikdJinWJSn3Wxzz1/M1zA+JepC3LS6GUkAmDYjcrCwhV4d2CfvvuXg8cdK7vxBPqd
v4cvZdGjMl+EHkqFLZOQOgB7Z7H6GuOkv/AIhWH2iZIbzUnRrYpbmCNV2bA9wA6gZbOUX3x
QBJqHjy8S2u7nTI7WZLRoUaOSGUtLvKBpEbIUqrMwPpsOTWl4a8T6lrOtXNlc2cIgiDkSwq
67CuzbuzkHfvYjB/gPWs03Xj6DVbci4vrmya5nVw1mgIjUp5R+Vf4gXyeOnUV1PhqbWp/D8
UmvqyXzO5ZTgfLn5eMDHHYjNAGFq2nJa6rdRw6bcLa3QiuBFZIircSI5eTcW6P8qkdMjdjk
111pdRX1lBfQEtDcRrKhIwdrDI47da5vxVZRtc297NPEsckT2JEiM7R78Eum3vhTuyQNoPI
xzs6FcS3Xh+yuJoUhZowAiKVXA4BUHkKQAQD2IoA0a50+ErS1V30S+vdJkYfdhl8yM85A8u
TcBz/dxXRUZ9KAOa0PS473wItrdXl1JJqsLS3VyGEcpkkHzlSANpHQYHGKpx/Dfw1GI8C6Z
kjuI2YyrmTzkCSM2FwW2qoBxxjPXNbGmxGw1y90uFv9DMS3cUZ6wl3YOo/wBkkbh6ZPatmg
DkIvhz4cgsxZQm+S1PkmWAXHyTvCoWORxjlgFT0B2rkHFVJPhj4QhVp5DdQwhYWuczgR3Hk
MXV5sjDHLMWJ6g813VZ+tRavPo88Ohz2cF+4wkl7E0sS/VVIJ/PFAHjWn6v4AHie5i8EW2r
eMZfDMK3LwQXsZt7RVDBBE0pBcrkjCnGMZJ4qp4O+L3ijxzcarqMUkOhW8WJNIsWtPOj1FA
xEitKcFnGMkR8gcgHpV7S/gUNT8MaxB481HOv6hctJJq+kytD5kJC/u2j4QIMY27eig9a9D
8H+H/A9r4NttD8NPZavollOxiXzVukhlByQp52kHnHUZ96ANXRbrS9Tb+0I47BtWWJY7p4E
xIn+ySyq+3PTcBXO/FiGRvA0txB4Os/FM6yxxmC6szdeVGT80gRfnbbxwpB5rM8aXera/8A
EWy8K+G9Q/sa60+2W91LWoow88MUjFY7eMHjL7WY7gQMA4zSr8O5JZkeX4heNJHIGT/a23P
HP3VABoAxvg9JepZ+IbFtMm0u1t72FV0+WdpBZym3RpokZiSFBOcHpnHavEvBXwx8Z33jW1
vraz1OxtrK6lSa/uPMtjap9o3BIst++G1eAFC/vDnNfVPhrwzYeFNKl03Trm6lWWeS4nlup
jLK8rfednPUnHU1PrMep3Xh6/ttNMf26WB44fObaoLKRycdM89OaANFDui/duJDk7Rn5TSq
YY1aVmjQDOW4AXHXJ9P8K8W0/Tvij4elTQvD2mW8FgXjTzVSOQK7KMyFtqg7VUgkDBzjrzX
ReJfDPj3UNY1ObRG0u3stRjFtO9wzFpoFQgKAB8pLM5PPQCgD0oyISCpEnH3xyPrUZaOaNZ
V2SI65V4yG3Z7j1+tecvp3xleDyYdV0GKOWBoigjwUyTtZW2H7q4GMdjXoek2S6XpFnpiMC
ltAkChehCjHT8DQA91mII5OeFX+7xng/WnqkrsqyMTsyG4+8cdc9qlG99o29CCFIPb/APVT
Q5cuWBUbscn8P50ANU8fOdjn+E89TxSbQ7iVpASowBnGPX86cRmMOjZBPTrjjpmhCdyNsIA
HJx3oAkwTMWONoydpPt1pGUqmECAj0pHLqOCMZJ69aXYkhIHXqT0oAxPDu/8A4SrxbvUDNz
b8jv8A6OvNdN+Ncv4aKnxP4swDxc2y5PfFutbOo2M101tcWdytvd2rFondN6EEYZWGQSCPQ
5GAaAILvXI7aadY9PvLqG1OLiaBFKxHGSMEgsQOSFBxUtzrukWYi+06hGnnIJUxlsof4+Ac
L7niq7WOsJbPOL9Lm+MyyGIAxQsg4MQ6kAgn5jkk47VJpUN3HeT3MmnQ6bE0aRLCrrI77eA
WZeAoHAUe5oA00dZI1kRldWAZWU5BB6EGuL1Hx5Lp2vX+mvpEUsdldW1sxS8HnS+eBtaOIr
8xGeVz646V19paQWNpHaWy7IY8hV/ugknH05rj9U8AjV9b1C9ur+3EN7c21z8toPtEHkAbR
HKW+Unby2M4Jx1oA7QzQK7qbiINGcON4+XPTPpWFLrki+O7TRUubRrKXTZrt8EGRHR4wCWz
gKVc9vxrl7v4Vx31tNDcatFI7ARiR7TJlT7Ss5875v3jZXaDxgFuOaiufhMk0139j11bCCY
TKiQ2Sh1WSaOYRs4YFkUxhQOPkOOKAPShNCzKqzRsWGVAcEkeo9afXG+HPAVh4e1wapH9ll
ZLJLSPFuQ0WGdmZWLMQDvIx6ADNdlQAVy/j8keA9QwCx3wcDr/AK+OuormPHw3eA9RG7b80
Hzf9t46ANZgHbYwIccEnnNNiCx7ZGT5Txu7mnTDCeWS33iylTnPrSQuEVixDc/Ng8A9DQB4
x4PKLc+AMgr/AMVPrWAw56T171uPoa8E8GsfN8BAyDjxTrIB/vDE/wCte9/hQB5b4sGPi1d
ncCP+ELvMA/8AXQdq6f4cIE+FPhNUPTSrb6f6sVy/i8/8XZvVI4Pgm86df9YOldT8OP8Akl
PhLAI/4lNt16/6paAOpoqtfahY6ZZteajdx2tupCmSQ4AJOAPxPFPtrm2vbZLiyuI7mFwGW
SJgykEZByKAJqKOuQOo4PtRj2oAKKKKACiisXxP4lsfCmhtql9DcXO6RYILW1TfLcSscJGg
9SfU4FAE+v3M9roFzJbMEmfbCjld2wu4TdjvjdnHtXL+DtAutH8X+Iml2raM0EdoWkV3lVI
lQtgH5OgzgDOfasXWvF3j3U9Cnsrf4SalBPcAGGabUrfy42DBgWwSRggEgCseyv77wv4uu/
F3iz4a3sF5dFjNf6JcC/VdwUfPGAHGAMAgEfjQB7bRXC23xg+GdwPm8Y2Fo/eO8LW7r9RIB
iodQ+L/AIJhaKz0HUR4p1adikGn6ORPI5xnJb7qKO7MeKAPQOKK82h0Lx/4glbU/EHjC68M
lwPK0vRWQpbp6SSOpMjn1AAHQUf8Iz4ztZidL+KuqNgcJqVjb3Kk89lVT+tAHYeJhDHorX0
hlWSzdZYWikEbK5OwDcQQFO7ByCME1zdz4w0fwDDDbeLLuey/tC6b7HBl7toYgFDM7jJWMO
3BY8BgPYZ39nfFi5jlifxvoNxbspUrJoWS475Hm4/CsjV/h94416303+1/EHhe6/s2USWiP
oJ2wkdAB5vTjp04FAHsv4/iKK84X/hcVuuTrvhG/wAY/wBbYzwnB7na5FZGva18TLcWtjq+
vaDoMF5IU+16RZT3V0ABkiNXyoOP4iOKAPSLUiXxbqjgcQW1vATjuS7n9GX861q8btdN8W+
E9bvz4O8Q3PiWURJc6hpuvOzi4YgqrxTgZjc7MbCCuAOlbtr8avBEsVsL99T0qd2WO4jvNO
nRLKQnBWWTbsXDcbs496APR6O9efXXxOtrX4vQ/D99HmIeDzn1AyAKgMZk37ccxgLgvnAYg
VXHxA8SeJHll+Hvhi2vtLicoNW1a5a3hujnGYEVWZ1z/GcA9s0Aegaitm2lXSajKkNnJE0c
0kkgjUKykH5j04NeB+CdJvLXUNb8O/CPxVFb+H4/LM+u3Vr9rNxcbdghgI2x4jRVywByTyS
a7OD4fjxBKus/Ee9TxHqC4K2OSthZn+7HF0c/7T5Jx2rv7WG2trZLeG3htrdU2pDGoRAPYA
DH4UAc/wCF/CNh4U0WeKK5ur++upBNf6hePvuLuTpudv0AHAHSuij3yTDYCFXBBPIz9KZKh
aJigYgAHJ+7x6fhSxsEI+6ynoQucjHFAE0rZj+ZBknocEk1XiV12+bIu3PO7nH4etTJ5ZBj
wue2D37UxskFGygI3YPP4+hH+NAD45SHBGQc98fh+NJ94NGq7tuGGckfSo1KCHYFYybeV65
9KSRdwyGBBOBtPAoAl3MJNpAU5+Veh/8ArVGHk8t3GRjgnoCT/nrTiwLguV3K34ilJYJvwq
cZY5zn/IoAnRjs8x5FbtuxgdP1phYh2lxv3feBGOBTFKmFNvAU8YGB9KedjqyjgZ5Oc49aA
HKVH3AAu4jGOM9T+NIhLqQxBI7dPWkCYLFpMKCcqO9Mi2rIJwgRWGB2/H6UATeURIM4WMKc
jPIPrxSMTlVVhg9u59aYTuZsADPO8dhSsI4kBXgZyo7UAY3h0BfFPi0Kcg3duc/9u6101cL
o2uaRpnjHxbDqusWNlJJc2zolzcpGxUwKM4JHGRXRf8JV4Wzg+JdJ5H/P7F/8VQAq+KPDbW
VxeDXrH7PbSCGaUzALE56K2eh46VIde0j7dFYR3qzXk0P2iKGMFjImMgg9OQOMkZqBvE3hN
/veIdHOTnm8h5P50v8AwlvhVcp/wlGkj2+3Rf8AxVAF3Tbq7vLP7ReaZJprsx2wSyK77exb
aSAT6ZOK5K212XTPGXiiG7uL2+U3VrBYWSurYd7cyMiBiAPuseT2roP+Es8K5P8AxVGkYH/
T7F/8VWNeL8Mr2W8lvbzQZpL6RJZ2e8TMrp9xs7uCB0Ixxx0oAt6J430rX9dm0aztr5LiFC
ztLBtRXXbvjLZwHXeBj2OM4rk7m/1W68VPFqcOspY3FzcW0F3bXUcmnXChJAsLxgh42GOSR
95Tzg11NpqHw90/UZ9RstV0K2upwFlkju4lLYAAz82M4AHqcD0qrbH4YWV3d3VtqOgxT3TO
0zC+T52f77Y34BOTkjBoAw9A+Iuk6H4G0a01Ow1NLuCztYkhWESPcbrcyBkwxyNsbHnnjpz
T9F8ZaPoT6nbyWt4wvtTup7URoD5p3R7owGIIcb9xX03ehrTEHwmESx/afDhQCPaDdxnAjB
CY+bjAJA9iR0q3bXvw0s5FktdS8PROk7XakXUWUlZdrOMtwSpxx2oAybX4w+F7yTT0jttSj
XUZ0htpJrfYkgfbtYMTgg7hx168VvfEDA8C3+4gYlt8/wDgRHWXCPhJayW7wXfhqI28hmhC
3cWEYkEkDdjqAcdBjiofHXiXwxqXgq7sbPxLplxcXE1uiRw3cbu5M8fAAJJoA7NhtkZ0bzP
7qk4x3qNUaMrvG0ZwdvJHPNPVlYnBA/h5z19qYJW3EhCeRjPGTmgDxbwW25/h6GTBPiTWmx
jGMedXu/H94/kK8H8EsfM+HbMeT4i1vOD3/fV7vvH+1+VAHmni11X4sagAfnXwTdnB/wCuv
/1q6T4eMW+FnhQnr/ZNt0/65LXJeK5V/wCFraojHg+Cbnn28zmuo+GzgfCnwnsJK/2TbAZG
M/u1oA2fEmi/8JDoL6WLr7Lvlik8zaSRscOBwQRkqOQQRXlGr+F9a8NXNvpGh+JNWhlNrI1
rL8qWy7Y1VmkJlHC5BJKkgdMmvaQTnjj1NZupaLpmrzK9/BJKywS2w+dlHlygK4wD3AHPag
DyOHw7/Y+g6XaD4jyltSuVgunsL3mKZ4stKrlzlRtBwf4T2612PhDRo9M16Ar8S5PEMiW3l
yWstyHaU7R+82hyF7Hhf51I/wAJfAE3neboOfPYtIftEvzkgLzhvQD8q1NK8BeEdF1m31fT
NHW3v4FkSObcxKBwocYJxyFX8qADV/HujaJ4nuNB1C1v1a20uTVpbsQE26xJncvmdN/HArj
tKuvid4t0m38RP4ptvCMF8FltNLj01Llo425TznZsliuCQMAZqHxRdXfxJ8QX3hmzkkg8Ha
JIRqk6DP8AaV0oz9nX1jjOC/8AeOF9axLLxp4l0fS7KbUfDur659ojR0eK2EYgUuwEWxEzu
CAMcjGcDjNAHVf8J54x8JlB4+8ORXmm+ZsfW9FJKxJ/fltzl1HqVJAFdTrFt4H8d+DUn1S6
stT0AlbtblLrZGhXkOJFIKkfUYrgfC3jjxDqviW402fwbq6w3V0XS4vB5UUEJXAwWUbhhCS
PV8VxEmm6GnjXV9X1b4cSalp89wxtxFaGOGMiXaHdQoXO1S3zA7gQcjHIBryQ/AbewsI/E2
oIg4utPfUJ4/qsinB59M10vwz1a+1I63ps1zqeo6Zp9wi6bqGqQPDcSxOoO1twBdkII3Y5G
K6zwlrkGueG7LWbK0nsbOdTHFA+FwqnGQB0HHArZJZzuWdnKvuzk8D046/SgCC5sLW5Ja6t
LW5IXaokjDnPT096ktLKysdyW1lBAxPz+TEqgj3AqbYyws+/GXBCnuPpSM67W8oDZgqRjH1
x60AXcJFKqEZbHX3GOlVwkLT5BLuDldpIPv8AShvMYkKxjU/eJGdxx70gV1lVVIYFgcHrnt
7dqAEYKmSoxwOOckH29KnRVSDLZAY+vJxwPxqIxMWM3yhh0G7OTn/P5VKxZlYnIAJxuH6UA
NYRxq7qhfaBlsZ4+lebfFCKwt7GDxBdJ9omhc2kFq44V5cbplwN29VUkY7A16JvzvaSRArf
wjnFRXem2l8FivreK5jV9wWWJXBOOoyOvXmgD548O6H8N9b/ALNjbxhrVtqV5si+z210SDL
JhiocKN3XBHYFq+h7q1trvS5tMv4Y72xmiaCWCVd6TJjBBB7etZT+GtEm1eHVItKhW/t9zQ
TogXazDDMQOC+OMnnBNbKnYjOrgn+JSuAfpQB51cfB3w9NHHp02t+ILjRlKlNFl1J/sqJ18
sY+Yp/sliK9Highs4Y7WzhFtBHGESPbhVUDAUAcADFRSuflVAIgcAk/xUn2g8FZ/MVzkHGc
f5NAFh2hMBYZUov8WMH3pcmR3JKhAFww7D6fjVfzFdR5br97azYJ6/y/+vSRSSrlcjcnJPt
6UAWpCSSqg7ByARgHnt+lP2ru3FAueCQM/p+VMLqrgBA6nqScY/wo/eeWpfIHb6Z657cUAI
wxIZ1jCqAOOAf8/rTGaR4lZnAZgQAO49KRjy5kwA3bGMDjH1pP4sAllyfvYAUd8f8A1qAHq
E+dWMmSNox3OOPrTVj2yFlK9PmyOc+n5UyMpiNXlLEHacDG73pcS7tpDbs7vnHf6+9AF1Ns
ucbfb1H/ANfiopj5MLfNkrwpzjPpxUIbaq79yq5yBnlBk9+1IyrKoViy8YUPyR6Y/KgCfO2
3LDlyNrFeDUgDK+1QpDLknJ6+lVI3IKBmJc4z2A46U9pMrtDbufU8H2oAsIwynmL8xByuel
OKM8JXC7t2R328/rVKIxech8zK4wfTNTiVMLl+QcAdKAJGR1dWDEN/EASeP6D2pRjZ5jjKt
gquOarGUyEckAZByOTUnmARBB1AyR6UAQSWGn3LM09jBPJnBLwqSB2GSOlMm0jSwQTplix+
6SbZM4/KnrO/lusiAITgBTkL6g0NLgHaMgdDj/P0oAZbaZpjOGk0ezDKeSbZP04pZdI0WRi
r6XZtzz/oqc/pUkcqNJ87tnBDZPGaUSF5WAOEB/DFAEEmlaKkqouiWAJ5P+jJgj8qDpmjSk
RtpVqhPOz7OgB/T/OaJJv3rREkgkEbf55oZgqKwPKclmPPagBzaVo+F3aNYqr/APTsnB7Zw
KRtH0gsjDS7EqFIUfZUOPxxT2unZjIuGz1GP8+tRrKxIZs5XAAzyB/k0AEWi6OFVv7HsiQA
Ri2QDg9RxSSaXpALk6NZOCcjFsh+vOKUTyRvIGfgrkuRyOKYzkyPIXbGAQ2P6UARDSdKO4y
6VZEMRkfZ0yP05oi0rSFkE0Wn2glTlTHAikH1HHWplkYo7N36U/5fLGBuU9yvT60ATgpyV5
yOGPTP0pEkKj97kEHmTqD7moWuFhVdxHPylQD+lMLsUR2OQxBGTigDx/wRt874ciPGP7e1t
h9P3te65k/vH868J8COBJ8NgcNu1PWnBUe8nNe4bm9v8/hQB5X40mvNK+Kttq83hfWdZ0m8
8Py6dM+l2pnZGaRSARkYyua4qzsNJ0+1gsLOy+M9vbQII4o4vMCRqOAo9gOlfQB6r9F/kKW
P/W/8ANAHhIayBLCD40HBx/y15p7PaPtTZ8agScADza96i6j/AD2FL3/KgDwiP7CDjHxqUn
jcwlNOBtDsZx8aFz/EFl4+uBXvidB/umnn/Vj6CgD5s0/QPC2lwfZtMsvjHaQGRpQkUUoBd
juZsY6k5J9c1oC00poywk+NK7+D+7mz/KvoRvvj8asL90/WgD54+y6b8rK3xpXdwSEl4/Sk
aHSZ49ko+M+xsqVkikKsPcY5HtX0Uv8ArD9f6VXm6N9TQB4FJa6NGuxD8YUULtASCQKBjGB
8vHFQtbaUVB8/4yqYztXEEmQPb5a+hB/rE/Gnp98fWgD57lh0s25V7r4zEnGf3Euf/QaaYd
JG2UXfxldvU28nIHrlK9/k/wBV+Ipyffb/AD2oA8C26erH/TvjKOc4+zykD/x2hf7Nz8l98
YgcY3/Zpfy5WvfV+5+FN/iH1FAHgCLpwy4vPjKjYI5tpOgP+5TnGmJEu/UPjMFxt5tpD/7J
Xv6f6g/Sq03WP6GgDwVF09MbL/4yfNgkG1c/n8lI39mllb+0vjGNjcf6LIPx+5Xvgprf6pq
APBFi08KD/aPxhbrybSTv/wAApQlg0qStqnxkLAYXNo+AP++K98b7ifjQvU0AeCSLp8km17
/4yMCMYW0kAA9PuUGLTTGFOofGJUUfd+yP/LZXvkf3D9KH/wBUfpQB8/LFpgHy6h8Zd2e1m
/8A8RTj/Zwh2f2j8ZNuecWcgyfc7K9+f/V0g/i/H+tAHgjw6bMgR9S+MZ5x/wAeknQf8Ap0
UFhFhl1L4yegzayc/hsr3tvufhUp+8v4UAeAstoUOL74xMg52i1fr36pSeXYtHs+3fGUqTk
gWjg59/kr31vvn60H7j/U0AeAiOwRQv8AaHxmUKOMWj//ABFCmyLhV1X40o3Zvsj/APxFe+
r1X/dqUf6k/hQB8+N9iDDfqXxmIzkf6E+Dn/gFPVbIuf8AiafGVTyfms3/APjde/R9W+v9K
Ufc/EUAfP7Q6e4w2rfGDJIJ/wBCfJ/8h0D7Chwmq/GIAj732J+P/HK99/i/P+tI33T+P8qA
PBUjsRkjWfjBlAAu6wfp7fu6QmzKjOu/F4Y4UHTn49R/qq97X/WH8f5Ud6APBlkst20a38X
RnrnT3x9f9XSsbIKAPEPxcAAwAdPfj/yFXvC/678qQ9PxoA8ED2okMh8Q/F0MeT/xLm5/8h
0jzWcrSFvEHxcw5+YjTGwcf9sq957j6CpP+Wj/AOfWgDweKS0EmIvEnxajyp4Omt/LyqrLL
aq4x4r+LRIH/QLb/wCNV9C2/wB7/gX+NQS/ej+tAHgXnWivz4n+LI4GB/Zbf/GqUXdoA2fF
fxXABzj+ym/P/U8170/UfU0i9T9aAPBhcWZXb/wk3xUKp2Olt/8AGqa0tns/5GX4s7W5GNN
fjt3ir3t/vH/dqM/6z8f60AeErPasoz4k+LnyDarDTWwP/IVRPLYEFf8AhIvi3yckjTX/AP
jVfQC/6tvqf5U1P9bQB4D5licM+v8AxabacAtp7/8AxqgGyAcjxB8WxySSbB/0/d171J90/
wC7/U02P7v40AeE/aLXZtOv/FoAcBhprAj/AMhUhuLExYbXviyygcD+z34/8h17uf8AWH/P
amv/AMe4+h/pQB414Ujs28X+B9H8O6N4jj07Q0v3mutXsJISWlUYyzABmLFq9h3ew/Klk/1
Uf+8KqUAf/9k=
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0