%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/152.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Robin</first-name><last-name>Hobb</last-name></author>
            <book-title>Výprava k bohům</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            <keywords>Farsser 8</keywords>
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Robin</first-name><last-name>Hobb</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>2a1743db-8f03-4d01-a822-65fe60d62eae</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2006</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>FARSEER</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>VÝPRAVA </strong></p>

<p><strong>K BOHŮM</strong></p><empty-line /><p>ROBIN HOBB</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>NÁVRAT®</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>THE FARSEER:</p><empty-line /><p>Book 3</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>ASSASSIN´S QUEST</strong></p>

<p>Volume 3</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>© Copyright by Robin Hobb - 1997</p>

<p>Published by agreement with the autor and the autor's agents,</p>

<p>Ralph M. Vicinanza, Ltd.</p>

<p>© Cover by Roman Kukalis / via Thomas Schlűck Agency - 2003</p>

<p>© Translation by Jan Kozák - 2002</p>

<p>© for the Czech edition by Radomír Suchánek - 2003</p>

<p><strong>ISBN 80-7174-</strong><strong>515</strong><strong>-</strong><strong>4</strong></p>

<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>

<p>Vysvětlivky k mapě:</p>

<p><strong>GLACIER PLAINS</strong> - LEDOVCOVÉ PLÁNĚ; <strong>CHALCED STATES</strong> -CHALCEDSKÉ STÁTY; <strong>ICY SHORES</strong> - ZALEDNĚNÉ POBŘEŽÍ; <strong>M</strong><strong>OUNTAIN KINGDOM</strong> - HORSKÉ KRÁLOVSTVÍ; <strong>RAIN WILDS</strong> -DEŠTNÁ DIVOČINA; <strong>SIX DUCHIES</strong> - ŠEST VÉVODSTVÍ; <strong>WHITE SEA</strong> - BÍLÉ MOŘE</p>

<p>Jednotlivá vévodství:</p>

<p><strong>BEARNS, BUCK, FARROW, RIPPON, SHOAKS, TILTH</strong></p>

<p><strong>Antler Island</strong> - Ostrov parohů; <strong>Besham Island</strong> - ostrov Besham; <strong>Claw Isl</strong><strong>and</strong> - Ostrov klepet; <strong>Cold Bay</strong> - Studený záliv; <strong>Egg Island</strong> - Vaječný ostrov; <strong>False Bay</strong> - Falešný záliv; <strong>Fish Cove</strong> - Rybí zátoka; <strong>Hook Island</strong> - Kotevní ostrov; <strong>Near Islands</strong> - Blízké ostrovy; <strong>Neat Bay</strong> - Krásný záliv; <strong>Rook Island</strong> - Havraní ostrov; <strong>Scrim Isle</strong> - Tylový ostrov; <strong>Seal Bay</strong> - Tulení záliv; <strong>So</strong><strong>u</strong><strong>thcove</strong> - Jižní zátoka; <strong>Tide Shallow</strong> - Odlivové mělčiny; <strong>Trader Bay</strong> - Kupecký záliv; <strong>Watch Island</strong> - Strážný ostrov; <strong>Wh</strong><strong>i</strong><strong>te Isle</strong> - Bílý ostrov</p>

<p><strong>Bingtown Traders</strong> - Bingtownští kupci; <strong>Buckkeep</strong> - Jelení hrad; <strong>Ferry</strong> -Přívoz; <strong>Forge</strong> - Huť; <strong>Gulls</strong> - Rackové; <strong>Highdowns</strong> - Vysoké duny; <strong>Ice Town</strong> - Ledové město; <strong>Sandsedge</strong> - Písečné pomezí</p>

<p><strong>Bear R</strong>. - Medvědí řeka; <strong>Blue Lake</strong> - Modré jezero; <strong>Buck R</strong>. - Jelení řeka; <strong>Cold </strong>- Studená; <strong>Gem R</strong>. - Drahokamová řeka; <strong>Rain R</strong>. - Deštná řeka; <strong>Vin</strong><strong> R.</strong> - Vinná řeka</p>

<p>Legenda, obdélník vpravo dole:</p>

<p><strong>Towers</strong> - města</p>

<p><strong>Border</strong> - hranice</p>

<p><strong>Ice Shelves</strong> - ledové šelfy<strong><emphasis>1 Jhaampe</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Jhaampe, hlavní město Horského království, je starší než Buckkeep, stejně jako vládnoucí linie Horského království je starší než dynastie Farseerů. Jako město je Jhaampe na hony vzdáleno pojetí opevněného města, jakým je Buckkeep, stejně jako se farseerovští panovníci odlišují od filozofických vůd</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ců z rodokmenu Sacrif</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ce</emphasis>[1]<emphasis>, který vládne Horskému království. </emphasis><emphasis>Není to žádné trvale obývané město, jak je známe my. Je zde jen několik stálých budov. Jinak se poděl pečlivě vytyče</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ných a zahradami ohraničených cest nacházejí plochy, na nichž se nomádští horalé m</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>hou na libovolnou dobu usadit. Je zde i vymezené místo pro jarmark, ovšem proc</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>sí migru</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jících obchodníků kopírují roční období. Přes noc zde může vyrůst třebas dvacet stanů a jejich obyvatelé rozmnoží po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>pulaci Jhaampe na týden či na měsíc, jen aby pak beze sto</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>py zmizeli, až jejich návštěva a obchodní záležitosti skončí. Jhaampe je neustále se měnící stanově město, obývané stat</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nými a pobytem venku zocelenými lidmi z hor.</emphasis></p>

<p><emphasis>Domovy vládnoucí rodiny a jejích společníků, kteří se rozhodli zůstat s nimi po celý rok, nejsou vůbec jako naše hrady a zámky. Jejich obydlí se soustřeďují okolo mohut</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ných stromů, jež jsou stále živé a jejichž kmeny a větve jsou po desítky let trpělivě usměrňovány tak, aby vytvořily kostru budovy. Tahle živoucí konstrukce je potom obalena látkou utkanou z vláken kůry stromů a vyztuženou mřížovím. Zdi tak mohou dostat podobu mírně zakřivených tvarů tulipá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nového poupěte nebo vejcov</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>tého paláce. Potah z tkaniny je pokryt jílovou vrstvou a ta je zase natřena lesklým pryskyřičným nátěrem v jasných odstínech, v nichž má horský lid takové zalíbení. Některé zdi jsou zdobeny fantastickými tvo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ry či vzory, ale většina prostě zůstane nepomalovaná. Pře</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vládá purpur a žluť, takže dorazit do města rostoucího ve stínu mohutných horských stromů je jako st</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>nout zjara na záhoně krokusů.</emphasis></p>

<p><emphasis>V </emphasis><emphasis>okolí těchto domů a v úsecích mezi cestami tohoto no</emphasis><emphasis>mádského „ města " se prostírají zahrady. Každá je něčím je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dinečná. Jedna je třeba soustředěna okolo nezvykle tvaro</emphasis><emphasis>vané sochy či sestavy kamenů nebo nádherného samoro</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tu.</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>Rostou v nich například vonné byliny či květiny zářivých ba</emphasis><emphasis>rev nebo jak</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>koli jiná kombinace rostlin. Jedna zvláště po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zoruhodná zahrada má ve svém srdci bubl</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>jící pramen hor</emphasis><emphasis>ké vody. Zde rostou byliny s dužnatými listy a exoticky vonící </emphasis><emphasis>květ</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ny, původem z nějakého teplejšího klimatu, jež sem by</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ly přivezeny, aby svou mysterijní krásou potěš</emphasis><emphasis>ily obyvatele </emphasis><emphasis>hor. Návštěvníci v zahradách často na o</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>chodu zanech</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>vají dary, kupříkladu dřevořezbu či nádherný džbán anebo jen </emphasis><emphasis>pouhé seskupeni zářivých oblázků. Zahrady nepatří nikomu konkré</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>nímu a všichni o ně pečují. </emphasis></p>

<p><emphasis>V Jhaampe lze rovněž narazit na horká zřídla, jejichž vo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>da může člověka i op</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>řit, jiná pouze mírně bublají zemským teplem. A tyto prameny byly spoutány za úč</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>lem zřízení ve</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>řejných lázní nebo jako zdroj tepla v některé z menších bu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dov. V každé budově, v každé zahradě, zkrátka na každém kroku návštěvník nalézá str</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>hou krásu a jednoduchost barev a tvarů, jež je horským ideálem. Celkový dojem, který si od</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sud člověk odnáší, je pocit klidu a radosti z příro</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ního svě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ta. Zvolená jednoduchost zdejšího života může návštěvníka podnítit, aby zpytoval svou vlastní životní volbu.</emphasis></p>

<p>Byla noc. Nevzpomínám si skoro na nic, jen že následo­valy dlouhé dny v područí bolesti. Přemístil jsem svou hůl a udělal další krok. Znovu jsem přemístil hůl. Nešli jsme ni­jak rychle. Sněhové vločky vířící hustě ve vzduchu oslepovaly ještě více než tma. Nemohl jsem se vymanit z krouží­cího větru, který je unášel. Nighteyes pobíhal všude kolem mne, naváděje mé váhavé kroky, jako by mě tím mohl po­pohnat. Čas od času úzkostlivě zakňučel. Tělo měl spoutané strachem a únavou. Pojednou ucítil kouř a kozy... <emphasis>ne abych tě zradil, bratře. Ale abych ti p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>mohl. Pamatuj si to. Potře</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>buješ někoho s rukama. Ale kdyby ti chtěli ubližovat, stačí jen zavolat a já přijdu. Nebudu daleko...</emphasis></p>

<p>Nedokázal jsem svou mysl soustředit na jeho myšlenky. Cítil jsem jeho rozhořčení, že mi nemůže pomoci, a strach, že by mě mohl zavést do pasti. Měl jsem dojem, že jsme se spolu dohadovali, ale nemohl jsem si vzpomenout, na čem jsem trval. Ať už to bylo jakkoli, Nighteyes vyhrál díky to­mu, že na rozdíl ode mě věděl, co chce. Uklouzl jsem noha­ma na navátém sněhu a spadl na kolena. Nighteyes se posa­dil vedle mne a čekal. Chtěl jsem si lehnout na zem a on mi sevřel ruku do čelistí. Mírně za ni zatahal, jenomže ta věc v mých zádech se náhle vzňala v plamenech bolesti. Vydal jsem ze sebe přerývaný zvuk.</p>

<p><emphasis>Prosím, bratře. Tam vepředu jsou chýše a uvnitř světla. Ohně a teplo. A také někdo s rukama, kdo ti může vyčistit tu ošklivou ránu v zádech. Prosím. Vstaň. Ještě jednou.</emphasis></p>

<p>Zvedl jsem spuštěnou hlavu a snažil se rozkoukat. Na ces­tě před námi cosi bylo, něco, kvůli čemu se cesta větvila a po obou stranách to obcházela. Třpytilo se to v stříbrném mě­síčním světle, ale já přesto nedokázal rozeznat, co to je. Usi­lovně jsem zamžikal, až z toho byl otesaný kámen, vyšší než dospělý muž. Nemělo to podobu jako nějaký objekt, ale by­lo to prostě ohlazené do půvabného tvaru. Holé trčící větve u základny připomínaly opadaný keř. Obepínala to nepravi­delná zeď z menších kamenů. Všechno to krášlil bílý sníh. Nějak mi to připomnělo Kettricken. Snažil jsem se ze všech sil zvednout, ale nešlo to. Nighteyes vedle mě bolestivě za­kňučel. Nedokázal jsem dát dohromady jedinou myšlenku, abych ho uklidnil. Sebral jsem opět všechny své síly, abych se udržel na kolenou.</p>

<p>Neslyšel jsem kroky, ale pocítil jsem náhlé zvýšení napě­tí, jež rozechvívalo Nighteyese. Opět jsem zvedl hlavu. Da­leko přede mnou, až za zahradou, někdo kráčel nocí směrem k nám. Byl vysoký a štíhlý, zahalený do tlustých textilií, ká­pi staženou do čela, takže to skoro připomínalo kuklu. Díval jsem se, jak se ta osoba blíží. Smrt, pomyslel jsem si. Jedi­ně smrt může přicházet tak tiše, klouzat tak hladce mrazi­vou nocí. „Uteč pryč," zašeptal jsem k Nighteyesovi. „Ne­má smysl, aby nás dostala oba. Utíkej rychle pryč."</p>

<p>Kupodivu mě uposlechl a tiše se vytratil. Když jsem oto­čil hlavu, neviděl jsem ho, ale vnímal jsem, že je nedaleko. Cítil jsem, jak mě jeho síla opustila, jako kdybych si sundal teplý zimník. Jedna moje část se snažila jít s ním, přimknout se k vlkovi a být vlkem. Toužil jsem nechat to zubožené tě­lo jednou provždy za sebou.</p>

<p><emphasis>Pokud musíš, bratře. Pokud musíš, neodeženu tě.</emphasis></p>

<p>Přál jsem si, aby to nebyl řekl. Odolat tomu pokušení po­tom rozhodně nebylo snazší. Už předtím jsem si slíbil, že mu to neudělám, že pokud budu muset zemřít, zemřu a po­nechám mu svobodu a nezávislost na mně, aby si utvořil vlastní život. Když se však okamžik smrti přiblížil, jako by se vynořilo mnoho dobrých důvodů pro to, abych od toho slibu upustil. Zdravé divoké tělo, prostý život v přítomném okamžiku, to mne nyní vábilo.</p>

<p>Postava se pomalu blížila ke mně. Zalomcoval mnou mo­hutný záchvěv od chladu a bolesti. Nyní bych se mohl vydat za vlkem. Sebral jsem v sobě poslední zbytky sil, abych se vzepřel. „Tady!" zaskuhral jsem na Smrťáka. „Tady jsem. Pojď si mě vzít, ať už je konečně po všem."</p>

<p>Uslyšel mě. Viděl jsem, jak se zastavil a vstoje ztuhl, ja­ko by měl strach. Pak si náhle pospíšil ke mně a bílý plášť se mu v nočním větru rozvlnil okolo postavy. Stanul vedle mě, vysoký, štíhlý a tichý. „Přišel jsem za tebou," zašeptal jsem. On prudce poklekl vedle mě a já zahlédl ostře řezané rysy v jeho kostnaté tváři barvy slonoviny. Dal mi ruce ko­lem těla a nadzvedl mne, aby mě odnesl. Tlak jeho paží na mých zádech byl nesnesitelný. Omdlel jsem.</p>

<p>Postupně do mne prosakovalo teplo a s ním se vracela i bolest. Ležel jsem natažený na boku, byl jsem uvnitř něja­kých zdí, protože vítr venku bouřil jako oceán. Ucítil jsem vůni čaje a kadidla, barvy, dřevěných hoblin a vlněné hou­ně, na níž jsem ležel. Tvář jsem měl v jednom ohni. Nemohl jsem zastavit třas, který mnou lomcoval, ačkoli každá další vlna probouzela i spalující bolest v mých zádech. Ruce a no­hy se mi chvěly.</p>

<p>„Uzly na tkanicích vašeho kabátu jsou zamrzlé. Chystám se je přeříznout. Teď klidně ležte." Onen hlas byl podivu­hodně hebký, jako by na takový tón ani nebyl zvyklý.</p>

<p>Podařilo se mi otevřít jedno oko. Ležel jsem na podlaze. Tvář jsem měl natočenou ke kamennému krbu, v němž ho­řel oheň. Kdosi se nade mnou skláněl. Uviděl jsem, jak se k mému hrdlu blíží blyštící se nůž, ale nemohl jsem se hý­bat. Cítil jsem, jak nůž řeže, a namouduši jsem nebyl s to ří­ci, jestli neokusil i mého masa. Potom se lem mého kabátu nadzvedl a odchlípl dozadu. „Máte ho přimrzlý ke košili," zamumlal kdosi. Skoro jsem si myslel, že ten hlas znám. Po­vzdech. „Je to krev. Všechno je to zmrzlá krev." Můj kabát vydal podivný trhavý zvuk, jako by se odlupoval. Pak kdosi usedl na podlahu vedle mě.</p>

<p>Pomalu jsem otočil zrak vzhůru, ale nedokázal jsem zved­nout hlavu, abych mu viděl do tváře. Místo toho jsem spat­řil štíhlé tělo oděné v hebké říze z bílé vlny. Ruce barvy za­šlé slonoviny vyhrnuly manžety rukávů vzhůru. Prsty byly dlouhé a tenké, zápětí kostnatá. Muž vzápětí prudce vstal, aby něco přinesl. Na nějakou dobu jsem osaměl. Zavřel jsem oči. Když jsem je otevřel, u hlavy jsem měl širokou nádobu z modré keramiky. Stoupala z ní pára a já ucítil vrbu a jeřabiny. „Uklidněte se," pravil hlas a na chvíli mi jedna z těch rukou spočinula konejšivě na rameni. Pak jsem ucítil, jak se mi v zádech šíří teplo.</p>

<p>„Už zase krvácím," zašeptal jsem si pro sebe.</p>

<p>„Ne. Jen namáčím košili, aby se oddělila." A zase mi ten hlas byl skoro povědomý. Zavřel jsem oči. Otevřely se něja­ké dveře a přese mne se přehnal průvan studeného vzduchu.</p>

<p>Muž vedle mne se zarazil. Cítil jsem, jak zvedl hlavu. „Moh­la jsi zaklepat," pravil s jízlivou přísností. Opět jsem na zá­dech ucítil stružku teplé vody. „I takový člověk jako já má čas od času hosty."</p>

<p>Kroky spěšně popošly ke mně. Kdosi se ladně spustil na podlahu vedle mne. Když se shýbala, viděl jsem, jak se jí skládají sukně. Jakási ruka mi odhrnula vlasy z tváře. „Kdo je to, světče?"</p>

<p>„Světče?" Jeho hlas v sobě nezapřel trpký humor. „Pokud mluvíš o světcích, měla bys mluvit o něm, ne o mně. Tady, koukni se mu na záda." Pak o něco mírněji dodal: „A pokud jde o to, kdo to je, nemám tušení."</p>

<p>Uslyšel jsem, jak se zajíkla. „To všechno je krev? Jak to, že ještě žije? Zahřejme ho trochu a očistěme mu tu krev." Pak mě uchopila za rukavice a stáhla mi je z rukou. „Och, ty nebohé ruce, konečky prstů jsou všechny zčernalé!" zvolala zděšeně.</p>

<p>To jsem nechtěl vidět ani vědět. Všeho jsem se pustil.</p>

<p>Nějakou dobu se mi zdálo, jako bych byl znovu vlk. Plížil jsem se neznámou vesnicí a dával si pozor na psy či zda se někde něco nešustne, ale všechno bíle mlčelo a sníh chume­lil nocí. Našel jsem chýši, kterou jsem hledal, a slídil okolo ní, netroufal jsem si však vejít dovnitř. Po nějaké době se zdálo, že jsem v jisté záležitosti udělal už všechno, co jsem mohl. Vyrazil jsem tedy na lov. Zabíjel jsem, žral a spal.</p>

<p>Když jsem znovu otevřel oči, místnost byla zalitá bledým denním světlem. Zdi se vlnily. Zprvu jsem myslel, že ne­jsem schopen zaostřit zrak, avšak potom jsem rozpoznal tvar horského obydlí. Pomalu jsem vnímal detaily. Husté vlněné předložky na podlaze, prostý dřevěný nábytek, okno z namaštěné usně. Na jedné polici, hned vedle dřevěného koní­ka s malinkým vozíkem, se hlavami o sebe opíraly dvě panenky. V koutě visela loutka lovce. Na stole ležely kous­ky pestře obarveného dřeva. Ucítil jsem vůni čistých hoblin a čerstvé barvy. Loutky, pomyslel jsem si. Někdo tu vyrábí loutky. Ležel jsem břichem na posteli a přes sebe měl při­krývku. Bylo mi teplo. Kůže v obličeji, na rukou a nohou mi nepříjemně hořela, dalo se to však ignorovat, poněvadž pře­vládala mohutná bolest, která se mi zavrtávala do zad. Ústa už jsem neměl tak suchá. Pil jsem snad mezitím něco? Jako bych se rozpomínal na to, že se mi v ústech rozléval teplý čaj, nicméně nebyl jsem si tou vzpomínkou úplně jist. K mé posteli se přiblížily plstěné kroky ve vlněných bačkorách. Kdosi se shýbl a sundal ze mě pokrývku. Na kůži mi začal proudit studený vzduch. Čísi ruce mne zběžně prohmataly a ohledaly oblast v okolí rány. „Tak vyhublý. Kdyby měl ví­ce masa, řekla bych, že má větší šanci," pravil smutně hlas nějaké staré ženy.</p>

<p>„Zůstanou mu prsty na nohou a rukou?" zeptal se poblíž ženský hlas. Hlas mladé ženy. Neviděl jsem ji - byla však blízko. Druhá žena se nade mnou sklonila. Uchopila mé ru­ce, ohnula mi prsty a zaštípala mě do konečků. Trhl jsem se­bou a zkusil se chabě odtáhnout. „Pokud přežije, prsty mu zůstanou," řekla, nikoli nelaskavě, nicméně věcně. „Budou choulostivé, neboť musí shodit všechnu omrzlou kůži a ma­so. Prsty samotné na tom nejsou tak špatně. To infekce v zá­dech ho může zabít. V té ráně něco je. Hrot šípu a část ná­sady, jak to tak vypadá."</p>

<p>„Nemůžeš to vyjmout?" promluvila kdesi v místnosti Slo­novinová ruka.</p>

<p>„Snadno," odpověděla žena. Uvědomil jsem si, že hovoří buckským jazykem s horským přízvukem. „Určitě však bu­de krvácet, a on teď nemá krve nazbyt, aby ji mohl jen tak pozbýt. A špína z rány se může rozšířit v čerstvě proudící krvi a otrávit celé tělo," povzdechla si. „Kdyby tak byla na­živu Jonqui. V těchto věcech se velmi dobře vyznala. To ona vyjmula princi Ruriskovi šíp, který mu pronikl hrudí. Rána mu klokotala dechem, na němž jako na vlásku visel jeho ži­vot, a ona ho přesto nenechala zemřít. Já nejsem taková ranhojička, jako byla ona, ale vynasnažím se. Pošlu sem svého učedníka s mastí na jeho ruce, nohy a tvář. Každý den mu s tím potírej pokožku a nedej se vyvést z míry, až se mu bu­de loupat kůže. Co se týče jeho zad, na ta mu musíme při­kládat obklady proti infekci, aby mu z rány vysály co nejví­ce jedů. Musíte do něj dostávat jídlo a pití, jak jen to půjde. Ať odpočívá. A za týden ode dneška mu vytáhneme ten hrot a budeme doufat, že mezitím nastřádal síly, aby to přežil. Jofron, znáš nějaký dobrý obklad proti infekci?"</p>

<p>„Jeden nebo dva. Otruby a svízel jsou na to dobré," na­vrhla.</p>

<p>„To zabere dobře. Kdybych tak jen mohla zůstat a starat se o něj, mám však na starost ještě mnoho dalších. Minulou noc byl napaden Cedar Knoll. Přiletěl pták se zprávami, že mnozí byli zraněni, než byli vojáci odraženi. Nemohu se sta­rat o jednoho a mnohé další opominout. Musím ho ponechat ve vašich rukou."</p>

<p>„A v mé posteli," řekla lítostivě Slonovinová ruka. Usly­šel jsem, jak se dveře za ranhojičkou zavřely.</p>

<p>Hlouběji jsem se nadechl, nenašel jsem však v sobě sílu, abych promluvil.</p>

<p>Za sebou jsem slyšel, jak se muž pohybuje po chýši, jak nalévá vodu a přemísťuje kameninové nádobí. Kroky se při­blížily. „Myslím, že je vzhůru," řekla tiše Jofron.</p>

<p>Nepatrně jsem kývl a přitom zabořil tvář do polštáře.</p>

<p>„Tak se to do něj pokus dostat," navrhla Slonovinová ruka. „Pak se vrátím s otrubami a svízelí na tvůj obklad. A s něčím na spaní pro sebe, protože mám za to, že by měl zůstat tam, kde je." Nad mým tělem se mihl podávaný podnos a dostal se mi do zorného pole. Byla na něm miska a hrnek. Vedle mě seděla nějaká žena. Nemohl jsem otočit hlavu, abych jí viděl do tváře, ale látka její sukně byla utkaná v horském stylu. Její ruka na­brala trochu z misky na lžíci a podala mi ji. Opatrně jsem usrkl. Jakýsi vývar. Z šálku stoupala vůně heřmánku a valeriány. Uslyšel jsem, jak se dveře smýknutím otevřely a pak se zase zavřely. Ucítil jsem, jak do místnosti zavál studený průvan. Další lžíce vývaru. A třetí.</p>

<p>„Kde?" vysoukal jsem ze sebe.</p>

<p>„Cože?" zeptala se a naklonila se blíž. Pak natočila hla­vu a shýbla se, aby mi viděla do tváře. Modré oči. Až příliš blízko mých očí. „Říkal jste něco?"</p>

<p>Odmítl jsem další lžíci. Najednou bylo příliš namáhavé jíst, i když mě to, co jsem pozřel, poněkud vzpružilo. Míst­nost nyní vypadala tmavší. Když jsem se probudil příště, by­la kolem mne už hluboká noc. Všude byl klid až na tlumené praskání ohně v krbu. Světlo, které vrhal, bylo mihotavé, ale stačilo mi osvětlit místnost. Měl jsem horečnaté pocity, byl jsem velice unavený a strašlivě žíznivý. Na nízkém stolku blízko mé postele stál hrnek s vodou. Snažil jsem se po něm natáhnout, ale bolest v zádech pohyb mé ruky zarazila. Zá­da jsem měl ztuhlá a napjatá od oteklé rány. Jakýkoli pohyb v ní probouzel bolest. „Vodu," vypravil jsem ze sebe, ovšem z vyprahlých úst mi vyšel pouze šepot. Nikdo nepřišel.</p>

<p>U krbu si můj hostitel mezitím rozložil slamník pro sebe. Spal jako kočka, uvolněně, avšak obestřený aurou ustavičné ostražitosti. Hlavu měl položenou na natažené ruce a oheň ho glazoval světlem. Pohlédl jsem na něj a srdce v hrudi mi poskočilo.</p>

<p>Vlasy na hlavě měl hladce ulíznuté dozadu a stažené do jediného copu, takže přede mnou vyvstávaly čisté rysy jeho tváře. Byla bezvýrazná a nehybná, vypadala jako vyřezaná maska. Poslední chlapecké rysy byly již sežehnuty a zůstaly jen hladké plochy jeho hubených tváří, vysoké čelo a dlou­hý rovný nos. Rty měl užší a bradu silnější, než jsem si pa­matoval. Tančící světlo ohně propůjčovalo jeho tváři barvu, napouštějíc jeho bílou kůži jantarovým odstínem. Šašek za dobu našeho odloučení povyrostl. Na dvanáct měsíců se mi to jevilo jako příliš velká změna, a přesto byl pro mne tento rok delší než kterýkoli z předchozích v mém životě. Nějakou dobu jsem jen ležel a hleděl na něj.</p>

<p>Jeho oči se zvolna otevřely, jako bych na něj promluvil. Chvíli na mne jen beze slova zíral. Potom se jeho čelo po­chmurně zvrásnilo. Pomalu se posadil a já viděl, že je vskut­ku jako ze slonoviny, jeho vlasy měly barvu čerstvě namle­té mouky. Ale až jeho pohled mi zastavil srdce a vzal řeč. Odráželo se v nich světlo ohně a byly žluté jako kočičí. Po­sléze jsem popadl dech. „Šašku," vzdychl jsem smutně. „Co ti to udělali?" Má vyprahlá ústa stěží dokázala formulovat slova. Natáhl jsem k němu ruku, ale při tom pohybu se mi natáhly zádové svaly a já ucítil, jak se má rána znovu oteví­rá. Svět se se mnou nachýlil a já z něj vyklouzl pryč.</p>

<p>Bezpečí. To byl můj první jasný pocit. Navodila ho měk­ká hřejivost čistých lůžko vin, bylinková vůně z polštáře pod mou hlavou. Cosi teplého a mírně vlhkého mi zlehka tlačilo na ránu a tlumilo bodavou bolest v ní. Pocit bezpečí mě sví­ral tak jemně, jako chladivé dlaně, jež mezi sebou držely mé omrzlé ruce. Otevřel jsem oči a do mého zorného pole zvol­na vplula ohněm osvětlená místnost.</p>

<p>Seděl u mé postele. Obestírala ho nehybnost, jež ale ne­byla spočinutím, jak tak hleděl mimo mne do zešeřelé místnosti. Měl na sobě jednoduchou řízu z bílé vlny s okrouhlým límcem. Ten prostý oděv mne poněkud zaskočil - po všech těch letech, co jsem byl zvyklý ho vídat v pestrém úboru. Ja­ko bych viděl jarmareční loutku zbavenou všech barev. Pak mu po jedné tváři podél úzkého nosu skanula stříbrná slza. Žasl jsem.</p>

<p>„Šašku?" Můj hlas tentokrát zaskuhral.</p>

<p>Jeho oči se vmžiku střetly s mýma a on se sesul na kole­na vedle mne. Dech v jeho hrdle byl přerývaný. Popadl hr­nek s vodou a přidržel mi ho u úst, zatímco já se napil. Pak ho položil stranou a vzal do dlaní mou klátící se hlavu. Při­tom tiše hovořil, spíše pro sebe než ke mně: „Co mi to udě­lali, Fitzi? Bože, a co to udělali tobě, že tě tak poznamena­li? Co se to se mnou stalo, že jsem tě nepoznal, ani když jsem tě nesl v náručí?" Chladnými prsty mi nejistě přejížděl po tváři, ohmatávaje jizvu a zlomený nos. Pojednou se sklo­nil a spočinul svým čelem na mém čele. „Když si vzpome­nu, jak jsi býval krásný," zašeptal zlomeně a potom zmlkl. Když mi na tvář skanula jeho horká slza, měl jsem pocit, že mě opaří.</p>

<p>Vtom se posadil a odkašlal si. Rukávem si otřel oči - to dětské gesto mne zaskočilo ještě víc. Hlouběji jsem se na­dechl a trochu se sebral. „Změnil ses," vypravil jsem ztěžka ze sebe.</p>

<p>„Opravdu? To si dokážu představit. Jakpak bych se ne­změnil? Myslel jsem, že jsi mrtev, a celý můj život byl ná­hle k ničemu. A pak teď, v tomto okamžiku, dostat zpátky tebe i smysl života... Otevřel jsem oči a myslel si, že se mi zastaví srdce, že mě konečně posedlo šílenství. Pak jsi vyřkl mé jméno. Změnil jsem se, povídáš? Víc než si umíš před­stavit, stejně jako ses očividně změnil ty. Dnešní noci se jen stěží poznávám." Nikdy jsem takhle šaška mluvit neslyšel, skoro jako by blábolil. Nadechl se a jeho hlas při dalších slo­vech zaskřípal: „Rok jsem věřil, že jsi mrtev, Fitzi. Jeden ce­lý rok."</p>

<p>Přitom stále nepouštěl moji ruku. Cítil jsem chvění, které jím procházelo. Pojednou vstal a řekl: „Oba se potřebujeme něčeho napít." A šel přes místnost pryč. Mezitím vyrostl, ale spíše změnil tvar než velikost. Pochyboval jsem, že by byl o mnoho vyšší, avšak jeho tělo už nebylo dětské. Byl štíhlý a útlý jako vždy, svalnatý jako akrobat. Ze skříňky vyndal láhev a dva obyčejné pohárky. Odkorkoval láhev a já ucítil hřejivou vůni brandy, ještě než ji nalil. Vrátil se, usedl k mé posteli a nabídl mi pohárek. Podařilo se mi ovinout ho ru­kou navzdory zčernalým konečkům prstů. Jako by se mu ny­ní vrátila část jeho někdejší sebedůvěry. Když se napil, po­hlédl na mě přes okraj sklenky. Zvedl jsem hlavu a nalil si brandy do úst. Polovina mi stekla po bradě a já se zakuckal, jako bych nikdy předtím brandy nepil. Potom jsem ucítil je­jí horkost v žaludku. Šašek potřásl hlavou a jemně mi otřel tvář.</p>

<p>„Měl jsem naslouchat svým snům. Pořád a pořád se mi zdálo, že už jdeš. Bylo to vše, co jsi v tom snu kdy řekl. Už jdu. A já místo toho pevně věřil, že jsem někde udělal chy­bu, že Katalyzátor je mrtev. Ani jsem nedokázal poznat, kdo jsi, když jsem tě zvedl ze země."</p>

<p>„Šašku," pravil jsem tiše. Přál jsem si, aby zmlkl. Prostě jsem si chtěl po nějakou dobu vychutnávat bezpečí a na nic nemyslet. On to však nechápal.</p>

<p>Pohlédl na mě a zazubil se tím svým starým šaškovským úsměvem. „Ty to stále nechápeš, že? Když se nám doneslo, že jsi mrtev, že Regal tě zabil... můj život skončil. Bylo to jaksi ještě horší, když se sem začali trousit poutníci a zdra­vili mě jako Bílého proroka. Věděl jsem, že ten Bílý prorok jsem já. Věděl jsem to už od svého dětství, stejně jako ti, kteří mě vychovávali. Vyrůstal jsem s vědomím, že jednoho dne se vydám na sever, abych našel tebe, a že my dva spolu uvedeme čas do správného kursu. Celý svůj život jsem vě­děl, že to bude můj úkol.</p>

<p>Byl jsem téměř ještě dítě, když jsem se vydal na cestu. Dočista sám jsem putoval k Buckkeepu, abych našel Katalyzátora, kterého poznám jedině já. A našel jsem tě, a poznal tě, ačkoli ty jsi sám sebe neznal. Sledoval jsem tíživé zvraty událostí a všímal si, jak jsi byl pokaždé oním oblázkem, kte­rý vychýlil to veliké kolo z jeho odvěké dráhy. Snažil jsem se o tom s tebou mluvit, ale ty jsi nic takového nechtěl sly­šet. Katalyzátor? Kdepak ty, och, to ne!" Zasmál se, bezmá­la něžně. Jedním douškem vyzunkl zbytek své brandy, pak mi u rtů podržel můj pohárek. Usrkl jsem.</p>

<p>Pak vstal a obešel místnost, načež se zastavil, aby si dolil pohárek. Vrátil se opět ke mně. „Viděl jsem, jak se to všech­no blíží na samý pokraj zkázy. Ale ty jsi byl vždy u toho, karta, s níž se nikdy předtím nepočítalo, strana kostky, kte­rá se nikdy předtím neocitla nahoře. Když zemřel můj král, k čemuž, jak jsem věděl, muselo dojít, byl zde dědic farseerovského trůnu, a FitzChivalry stále žil, onen Katalyzátor, který měl změnit všechny věci, aby dědic mohl nastoupit na trůn." Opět si lokl brandy, a když promluvil, byla cítit z jeho dechu. „Uprchl jsem. Uprchl jsem spolu s Kettricken a ne­narozeným dítětem, zarmoucený, avšak přesto důvěřující, že všechno jednou skončí, poněvadž musí. Neboť ty jsi byl Ka­talyzátor. Když se nám však donesla zpráva, že jsi mrtev..." Tu se prudce zarazil. Když opět zkusil promluvit, hlas měl zastřený a prostý veškeré intonace: „To ze mě udělalo lháře. Jak bych mohl být Bílý prorok, když byl Katalyzátor mrtev? Co jsem mohl předvídat? Změny, jež by se byly staly, kdyby jsi žil? Čím jsem měl být než jen svědkem toho, jak se svět řítí hlouběji a hlouběji do zkázy? Neměl jsem již žádný smysl života. Tvůj život byl víc než půlka mého, rozumíš. Existoval jsem jen díky prolínání našich činností. A ještě horší bylo, že jsem se začal ptát, jestli je nějaká část světa vskutku taková, jak jsem věřil. Byl jsem vůbec Bílý prorok, nebo to bylo jen jakési podivné šílenství, sebeklam, kterým se utěšoval jeden podivín? Po celý rok, Fitzi. Jeden celý rok. Rmoutil jsem se pro přítele, kterého jsem ztratil, a rmoutil jsem se pro svět, který jsem jaksi odsoudil k záhubě. Byla to moje chyba, to všechno. A když Kettrickenino dítě, má po­slední naděje, přišlo na svět nehybné a zmodralé, čím jiným to mohlo být než jen opět mým přičiněním?"</p>

<p>„Ne!" To slovo ze mě vytrysklo silou, o níž jsem nevěděl, že ji v sobě mám. Šašek sebou trhl, jako bych ho něčím praš­til. „Ano," řekl pak jenom a opatrně mě vzal znovu za ruku. „Je mi líto. Měl jsem předpokládat, že to nevíš. Královna byla tou ztrátou zničena. A což teprve já. Farseerovský dě­dic. Má poslední naděje se zhroutila. Předtím jsem se ještě držel, říkal si, nu což, když dítě bude žít a nastoupí na trůn, snad to bude stačit. Když však slehla a navzdory všem mu­kám porodila mrtvé dítě... cítil jsem, že celý můj život byla jen fraška, klam, ošklivý žert, který se mnou sehrál sám čas. Jenže teď..." Na moment zavřel oči. „Teď zjišťuji, že sku­tečně žiješ. A tak žiji i já. A znovu, znenadání, věřím. Opět vím, kdo jsem. A kdo je můj Katalyzátor." Nahlas se za­smál, aniž tušil, jak mi při jeho slovech ztuhla krev. „Neměl jsem víru. Já, Bílý prorok, jsem nevěřil svým vlastním před­povědím! Teď jsme ale zde, Fitzi, a to všechno se ještě usku­teční, jak to bylo provždy zamýšleno."</p>

<p>Znovu odzátkoval láhev, aby si dolil pohár. Když lihovi­nu naléval, měla barvu jeho očí. Všiml si, jak zírám, a vesele se zasmál. „Ach, teď řekneš, ale vždyť Bílý prorok už ne­ní bílý? Myslím, že takhle to u mého druhu chodí. Možná že teď získám více barvu, s postupem let." Učinil zamítavý posunek. „To je však jenom málo důležité. Už jsem mluvil až dost. Povídej mi, Fitzi. Pověz mi všechno. Jak jsi přežil? Proč jsi tady?"</p>

<p>„Verity mě volá. Musím jít za ním."</p>

<p>Šašek se při mých slovech nadechl - nikoli zajíkl, ale po­malu nasál vzduch, jak do sebe znovu nabíral život. Při té zvěsti se skoro rozzářil radostí. „Takže on žije! Ach!" Ješ­tě než jsem stačil něco dodat, pozvedl ruce. „Pomalu. Pověz mi vše popořádku. Taková slova jsem toužil slyšet. Musím vědět všechno."</p>

<p>A tak jsem to zkusil. Sil jsem měl málo a občas jsem cí­til, že jsem natolik zchvácený horečkou, že mluvím z cesty a nemohu si vzpomenout, kam se poděl můj životní příběh za poslední rok. Dobral jsem se až k Regalově hladomorně, ale pak jsem dokázal pouze říci: „Nechal mě mlátit a trýznit hladem." Šaškův letmý pohled na mou zjizvenou tvář a od­vrácení zraku jinam mi řekly, že rozumí. Také on znal Re-gala až příliš dobře. Když čekal, že uslyší víc, pomalu jsem zavrtěl hlavou.</p>

<p>Přikývl, pak si nasadil úsměv. „To je všechno v pořádku, Fitzi. Jsi unavený. Už jsi mi řekl, co jsem chtěl nejvíc slyšet. Zbytek počká. Prozatím ti povím, co jsem ten rok dělal já." Snažil jsem se naslouchat, chytal se důležitých slov a uklá­dal si je v paměti. Bylo toho tolik, nad čím jsem si tak dlou­ho lámal hlavu. Regal tušil, že se schyluje k útěku. Kettricken se vrátila do svých komnat, jenom aby zjistila, že její pečlivě vybrané a zabalené zásoby jsou pryč, zcizené Regalovými špehy. Odešla prakticky jen v tom, co měla na sobě, a s narychlo sebraným pláštěm. Poslouchal jsem, jak hroznému počasí šašek a Kettricken čelili v noci, kdy se kradli pryč z Buckkeepu.</p>

<p>Ona jela na mé Sooty a šašek se potýkal s umíněným Ruddym po celou cestu napříč Šesti vévodstvími, navíc v zi­mě. Když už zimní bouře končily, dorazili do Blue Lake. Ša­šek je cestou živil a vydělal i na přepravu lodí tím, že si na­líčil tvář a obarvil vlasy, načež provozoval kejkle v ulicích. Jakou barvu použil na svůj obličej? Samozřejmě bílou, kte­rá tím lépe skryla jeho dočista bílou kůži, po níž by jistě pás­li Regalovi zvědové.</p>

<p>Takřka bez problémů překročili jezero, prošli přes Moonseye a putovali do hor. Kettricken okamžitě vyhledala otco­vu pomoc, aby zjistila, co se stalo s Veritym. Opravdu pro­šel přes Jhaampe, ale od té doby o něm nebylo ani slechu. Kettricken po jeho stopách vyslala jezdce a rovněž se připo­jila k pátrání. Ale všechny její naděje se zvrtly v zármutek. Daleko ve vysokých horách objevila zbytky bojiště. Zima a mrchožrouti už mezitím vykonali své dílo. Nepodařilo se identifikovat žádného muže, byla tu však Verityho standar­ta s jelenem. Rozeseté šípy a posekaná žebra u jednoho těla poukazovaly na to, že to byli lidé, a nikoli zvěř či živly, kdo na ně zaútočil. Nebylo zde dost lebek k nalezeným tělům a též porůznu roztroušené kosti způsobily, že počet mrtvých nešlo přesně stanovit. Kettricken stále chovala naději, dokud nenašli plášť, který, jak si vzpomněla, nechala zabalit Veritymu. Vlastnoručně vyšívala jelena na jeho hrudi. Pod ním se nacházela hromádka práchnivějících kostí a rozedraných hadrů. Od té doby Kettricken svého manžela oplakávala ja­ko mrtvého.</p>

<p>Vrátila se do Jhaampe, kde se pak potácela mezi zničují­cím zármutkem a návaly zuřivosti vůči Regalovým piklům. Její vztek vyústil v odhodlání, že se postará o to, aby její dítě usedlo na trůn Šesti vévodství a k lidem se tak navrátila vláda spravedlnosti. Tyto plány ji držely při životě až do na­rození mrtvého dítěte. Od té doby ji šašek vídal jen zřídka, pouze ji občas letmo zahlédl, jak se prochází zamrzlými za­hradami, s tváří nehybnou jako sníh, který pokrýval záhony.</p>

<p>Jeho vyprávění toho obsahovalo ještě víc, novinky, které pro mne měly větší či menší důležitost. Sooty a Ruddy by­li oba naživu a dařilo se jim dobře. Sooty s tímto mladým hřebcem čekala hříbě i navzdory svému věku. Regal se či­nil, seč mohl, aby vyprovokoval válku. Potulné bandy lupi­čů, jež nyní sužovaly horský lid, se všeobecně pokládaly za Regalovy žoldáky. Zásilky obilí, jež byly uhrazeny na jaře, nebyly nikdy doručeny, ani horští kupci již nesměli se svým zbožím překračovat hranici. Několik menších osad v blíz­kosti hranice se Šesti vévodstvími bylo nalezeno zpustoše­ných a vypálených, aniž by někdo přežil. Hněv krále Eyoda, který nešlo vyburcovat jenom tak, nyní sálal bílým žárem. Ačkoli horalé neměli žádnou pravidelnou armádu jako ta­kovou, mezi obyvateli hor nebyl jediný, kdo by nepozvedl zbraň na povel jejich Sacrifice. Válka byla na spadnutí.</p>

<p>Šašek měl v zásobě rovněž historky o Patience, nyní paní Buckkeepu, které se šířily mezi obchodníky a dále pak me­zi pašeráky. Dělala vše pro to, aby ubránila pobřeží Bucku. Peněz ubývalo, ale prostí lidé jí odváděli takzvané „poplat­ky pro naši paní", a ona je rozdělovala, jak nejlépe uměla, mezi své vojáky a mořeplavce. Buckkeep dosud nepadl, ač­koli nájezdníci nyní měli tábory nad ním i pod ním po celé délce pobřeží Šesti vévodství. Zima mezitím válku přeruši­la, jenže s jarem bude pobřeží znovu tonout v krvi. Některé z menších hradů se nechaly slyšet, že uzavřely s nájezdníky dohody. A některé jim otevřeně odváděly daně v naději, že se tím vyhnou vykování.</p>

<p>Pobřežní vévodství nepřežijí příští léto. Tak pravil Chade. Můj jazyk mlčel jako <emphasis>zařezaný, </emphasis>když o něm šašek mluvil. Dorazil do Jhaampe po tajných cestách na vrcholu léta, pře­strojen za starého pouličního kramáře, který se však dal po­znat královně, jakmile dorazil. Tehdy ho rovněž viděl šašek. „Válka, to je jeho," poznamenal šašek. „Rázuje si jako dva­cetiletý mladík. U pasu má meč a v očích plamen. S rados­tí shledal, že se její břicho nadouvá farseerovským dědicem, a mluvili spolu nadšeně o Verityho dítěti na trůně. Jenomže to bylo uprostřed léta," povzdechl si. „Teď jsem slyšel, že se vrátil. Podle mne proto, že královna mu poslala zprávu o mrt­vě narozeném dítěti. Ještě jsem tam nebyl, abych ho viděl. Jakou naději nám může nabídnout teď, to opravdu nevím." Potřásl hlavou. „Farseerovský trůn musí mít dědice," pravil důrazně. „Verity musí nějakého zplodit. Jinak..." Učinil bez­mocné gesto.</p>

<p>„A proč ne Regal? Cožpak by dítě z jeho krve nestačilo?"</p>

<p>„Ne." Jeho zrak se zahleděl do dáli. „Ne. To ti můžu říct naprosto jasně, ačkoli ti nemohu říci proč. Jenom to, že ve všech budoucnostech, které jsem zřel, žádné dítě nezplodí. Ani bastarda. Ve všech časech vládne jako poslední Farseer a posel temnot."</p>

<p>Projel mnou mrazivý záchvěv. Šašek byl moc divný, když mluvil o takových věcech. A jeho zvláštní slova mi zasela do hlavy další starost. „Chci se optat na dvě ženy. Zpěvačku Starling a jednu starou poutnici, Kettle. Byly na cestě sem. Kettle říkala, že hledá Bílého proroka. Nenapadlo mě, že bys to mohl být ty. Neslyšel jsi o nich něco? Dorazily do města Jhaampe?"</p>

<p>Zvolna zavrtěl hlavou. „Nikdo nepřišel hledat Bílého pro­roka od doby, co k nám dorazila zima." Zarazil se, protože z mé tváře vyčetl obavy. „Samozřejmě nevím o všech, kteří sem míří. Mohou být v Jhaampe. O takových dvou jsem ale nic neslyšel." A zdráhavě dodal: „Na pěší pocestné teď ma­jí políčeno bandité. Možná že... se zdržely."</p>

<p>Možná že už je po nich. Vrátily se pro mne, a já je poslal dále o samotě.</p>

<p>„Fitzi?"</p>

<p>„Jsem v pořádku. Šašku, ještě jednu laskavost?"</p>

<p>„Ten tón se mi nelíbí už teď. Co to má být?"</p>

<p>„Nikomu neříkej, že jsem tady. Nikomu neříkej, že žiji, teď ještě ne."</p>

<p>„Ani Kettricken? Abys jí řekl, že Verity je stále naživu?"</p>

<p>„Šašku, to, co jsem přišel vykonat, chci vykonat sám. Ne­hodlám v ní vzbudit falešné naděje. Už jedenkrát se musela smířit se zprávou o Verityho smrti. Pokud jí ho dokážu při­vést zpátky, pak bude na opravdovou radost se shledání ča­su dost. Vím, že žádám mnoho. Ale dovol, abych byl jen ci­zincem, kterému pomáháš. Později možná budu potřebovat tvoji pomoc, abys získal jednu starou mapu z jhaampských knihoven. Ale až odsud odejdu, půjdu sám. Myslím si, že tu­to výpravu bude nejlepší vykonat v tichosti." Pohlédl jsem stranou a dodal: „Ať FitzChivalry zůstane mrtev. Je to tak každopádně lepší."</p>

<p>„Jistě se budeš chtít vidět alespoň s Chadem?" Jeho hlas zněl nevěřícně.</p>

<p>„Ani Chade by neměl vědět, že žiji." Zarazil jsem se při představě, co by starého muže rozzlobilo více: že jsem se pokusil zabít Regala, zatímco on mi to vždycky zakazoval, nebo že jsem ten úkol tak mizerně zpackal. „Ta výprava mu­sí být výhradně mou záležitostí." Podíval jsem se na něho a uviděl v jeho tváři zdráhavý souhlas.</p>

<p>Opět si povzdechl. „Neříkám, že se s tebou naprosto sho­duji. Ale nikomu nepovím, kdo jsi." Krátce se zasmál. Hovor mezi námi utichl. Láhev brandy byla prázdná. Spokoji­li jsme se s mlčením a opile zírali jeden na druhého. Spolu s brandy mě spalovala horečka. Měl jsem tolik věcí k pře­mýšlení, a tak málo jsem s tím mohl udělat. Když jsem ve­lice klidně ležel, bolest v zádech přešla v palčivé tepání. Dr­želo rytmus s tlukotem mého srdce.</p>

<p>„Je to moc špatné, že se ti nepodařilo zabít Regala," po­znamenal najednou šašek.</p>

<p>„Já vím. Zkoušel jsem to. Jako konspirátor a úkladný vrah nestojím za nic."</p>

<p>Pokrčil za mne rameny. „Víš, nikdy jsi v tom nebyl sku­tečně dobrý. Vyznačoval ses určitou naivitou, již nedokáza­la poskvrnit žádná ohavnost, jako kdybys nikdy doopravdy nevěřil ve zlo. Právě to jsem měl na tobě nejraději." Šašek se vsedě mírně zakymácel, ale včas se zase narovnal. „Prá­vě to jsem postrádal nejvíce, když jsi byl mrtev."</p>

<p>Pošetile jsem se usmál. „Jen před chvílí jsem si myslel, že ti chyběla má velká krása."</p>

<p>Šašek na mě chvíli jen hleděl. Pak pohlédl stranou a tiše pravil: „To od tebe není hezké. Kdybych byl ve tvé kůži, ni­kdy bych taková slova nahlas neříkal. Ale přesto. Ach, Fitzi." Pohlédl na mě a vlídně potřásl hlavou. Mluvil bez po­směšků, takže v mých očích vypadal skoro jako cizí člověk. „Snad způli to bylo proto, že sis toho tolik nebyl vědom. Ne jako Regal. Teď je z něj pohledný muž, ale ví o tom až pří­liš dobře. Nikdy ho neuvidíš s rozcuchanými vlasy či zarud­lými tvářemi od větru."</p>

<p>Chvíli jsem si připadal podivně nesvůj. Potom jsem řekl: „Ani s šípem v zádech, o to je to horší," a oba jsme propuk­li v pošetilý smích, jemuž rozumí jenom opilci. To mi však v zádech probudilo intenzivní bodavou bolest a já vmžiku zalapal po dechu. Šašek se zvedl, na nohou jistější, než bych čekal, aby mi ze zad sundal promočený váček čehosi a na­hradil to jiným váčkem z nějaké nádoby u krbu, až nepří­jemně horkým. Když skončil, znovu přišel a přikrčil se ved­le mě. Pohlédl mi zpříma do očí a v jeho žluté zorničce bylo zatěžko číst, stejně jako kdysi v bezbarvé. Jednu svou dlou­hou chladivou ruku mi položil na tvář a pak mi jemně odhr­nul vlasy z očí.</p>

<p>„Zítra," pravil smrtelně vážně, „budeme zase sami sebou. Šašek a Bastard. Nebo Bílý prorok a Katalyzátor, chceš-li. Budeme se muset těch životů chopit, jakkoli málo nám na nich záleží<emphasis>, </emphasis>a vykonat vše, co nám nařídil osud. Avšak tady, prozatím, jen mezi námi dvěma, a z žádného jiného důvo­du, než že já jsem já a ty jsi ty, povím ti tohle. Jsem rád, že jsi naživu. Když vidím, že dýcháš, i mně to navrací dech do plic. A pokud to musí být někdo jiný, kolem něhož se ovíjí můj osud, jsem rád, že jsi to ty."</p>

<p>Tu se předklonil a na okamžik přitlačil své čelo k mému. Pak ztěžka vydechl a odtáhl se ode mě. „Běž spát, chlapče," řekl, napodobiv bezvadně Chadeův hlas. „Zítřek je zde, než se naděješ. A my máme spoustu práce." Zajíkavě se zasmál. „Musíme zachránit svět, ty a já."</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>2 Konfrontace</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Diplomacie by se dala docela dobře nazvat manipulací s ta</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jemstvími. K čemu by mohlo nějaké jednám dospět, kdyby ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>existovala tajemství, která se dají sdílet nebo odpírat? A to stejné platí o svazku manželském jakož i obchodní smlouvě mezi královstvími. Každá strana přesně ví, do jaké míry je ochotná ustoupit straně dr</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>hé, aby dostala, co si přeje; prá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vě manipulací těmito tajnými informacemi lze zí</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>kat co nej</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>více. Neexistuje žádná z lidských činností, v níž by tajnosti </emphasis><emphasis>nehrály roli, ať už jde o karetní hru či prodej krávy. Výhoda </emphasis><emphasis>je vždy na straně toho, kdo je by</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>třejší a ví, která tajemství odhalit a kdy. Král Shrewd s oblibou říkával, že neexi</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tuje </emphasis><emphasis>větší v</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis>hoda, než když znáte protivníkovo tajemství, zatímco </emphasis><emphasis>on věří, že o něm nemáte ponětí. A to je snad to nejmocněj</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ší tajemství ze všech, které lze znát.</emphasis></p>

<p>Dny, jež následovaly, pro mne nebyly dny, ale jakési rozkouskované periody bdění přerušované mihotavými horečnatými sny. Každý krátký rozhovor se šaškem spálil mé po­slední zásoby sil, anebo jsem posléze pocítil tak konejšivé bezpečí, že jsem se svému zranění poddal. Snad to bylo obo­jí. Ležel jsem na lůžku u šaškova krbu a připadal si rozláma­ný a otupělý, pokud jsem byl s to vůbec něco cítit. Zaslech­nuté útržky hovorů nepříjemně drnčely okolo mne. Střídavě jsem nabýval a zase ztrácel vědomí svého utrpení, ale nikdy jsem se mu nevzdálil příliš, a jako buben odbíjející rytmus mé bolesti mi v hlavě zněla Verityho slova: <emphasis>Pojď za mnou, pojď za mnou. </emphasis>Závojem horečky ke mně občas doléhaly dal­ší hlasy, ale ten jeho byl konstantní.</p>

<p>„Ona věří, že jste ten, koho hledá. Já tomu věřím rovněž. Myslím, že byste ji měl vidět. Vážila dlouhou a únavnou ces­tu, aby vyhledala Bílého proroka," pravila Jofron hlubokým a mírným hlasem.</p>

<p>Zaslechl jsem, jak šašek s klapnutím odložil rašpli. „Tak jí pověz, že se mýlí. Pověz jí, že jsem Bílý hračkář. Pověz jí, že Bílý prorok žije o kus dále na ulici, pátý dům odsud na le­vé straně."</p>

<p>„Nebudu si z ní tropit žerty," řekla vážně Jofron. „Urazi­la dalekou cestu, aby vás viděla, a cestou přišla o všechno až na svůj holý život. Pojďte, světce. Čeká venku. Nepromlu­víte si s ní, alespoň chvilku?"</p>

<p>„Světce," odfrkl si posměšně šašek. „Jsi až moc zahlou­baná do starých svitků. Stejně jako ona. Ne, Jofron." Pak si povzdechl a obměkčil se. „Pověz jí, že si s ní promluvím za dva dny ode dneška. Dnes však ne."</p>

<p>„No výborně, výborně." Jofron s tím očividně nesouhlasi­la. „Je tam s ní však ještě jedna. Nějaká pěvkyně. Nemyslím si, že ta se dá tak snadno odbýt. Mám takový dojem, že hle­dá jeho."</p>

<p>„Ach, ale nikdo přece neví, že je tady. Kromě tebe, mne a ranhojičky. On si přeje být po nějakou dobu o samotě, do­kud se neuzdraví."</p>

<p>Pohnul jsem ústy. Snažil jsem se říci, že Starling chci vi­dět, že jsem tím nemyslel, aby odbyli i Starling.</p>

<p>„To já vím. A ranhojička je stále v Cedar Knoll. Ale tahle pěvkyně je mazaná. Vyptávala se dětí, zda něco nevědí o ně­jakém cizinci. A děti, jako obvykle, vědí všechno."</p>

<p>„A taky všechno vyzvoní," odvětil nevrle šašek. Uslyšel jsem, jak rozmrzele odhodil další nástroj. „Vidím, že tedy ne­mám na výběr."</p>

<p>„Přijmete je?"</p>

<p>Šašek posměšně vyprskl. „Samozřejmě že ne. Myslím tím, že jim budu lhát."</p>

<p>Na zavřená víčka mi dopadly šikmé paprsky odpoledního slunce. Vzbudily mne nějaké hlasy, které se spolu dohado­valy.</p>

<p>„Chci ho pouze vidět." Ženský hlas, rozhořčený. „Vím, že je tu."</p>

<p>„Ach, myslím se vám raději přiznám, že máte pravdu. Ale teď spí." To pro změnu šašek se svým k šílenství dohánějí­cím klidem.</p>

<p>„Přesto bych ho ráda viděla." Starling, pádně.</p>

<p>Šašek jen ztěžka vzdychl. „Mohl bych vás pustit dovnitř, abyste ho viděla. Ale pak byste se ho chtěla dotknout. A jak­mile byste se ho dotkla, chtěla byste počkat, až se probudí. A až by se probudil, chtěla byste si s ním promluvit. Nebralo by to konce. A já mám dneska spoustu práce. Hračkářův čas nepatří jen jemu."</p>

<p>„Vy nejste žádný hračkář. Já vím, kdo jste. A taky vím, kdo je ve skutečnosti on." Otevřenými dveřmi vanul dovnitř chlad. Zajel jsem hlouběji pod pokrývky, svaly se mi napja­ly a mně bolestivě zacukalo v zádech. Přál jsem si, aby už dveře zavřeli.</p>

<p>„Ach, ano, vy a Kettle znáte naše velké tajemství. Já jsem Bílý prorok a on je pastýř Tom. Dnes však mám moc práce; prorokuji, že zítra mají být hotové loutky. A on spí. Počítá ve snech ovečky."</p>

<p>„Tak jsem to nemyslela." Starling snížila hlas, ale přesto se zvučně nesl. „On je FitzChivalry, syn Chivalryho, který abdikoval. A vy jste šašek."</p>

<p>„Kdysi jsem možná byl šašek. To se tady v Jhaampe vše­obecně ví. Ale nyní jsem výrobce hraček. Jelikož ten druhý titul už nepoužívám, můžete si ho přisvojit, chcete-li. A co se týče Toma, věřím, že ten si v tyto dny osobuje titul Pecivál."</p>

<p>„Navštívím v této věci královnu."</p>

<p>„Moudré rozhodnutí. Chcete-li se stát jejím šaškem, ona je jistě ta pravá, kterou musíte navštívit. Avšak prozatím mi dovolte, abych vám ukázal něco jiného. Ne, ukročte prosím dozadu, abyste to mohla vidět celé. Hned to bude." Uslyšel jsem bouchnutí a zástrčku. „Vnějšek mých dveří," prohlásil samolibě šašek. „Pomaloval jsem ho sám. Líbí se vám?"</p>

<p>Zaslechl jsem zadunění - něco jako ztlumený kopanec -a poté ještě několik dalších. Šašek se s mumláním vrátil ke svému pracovnímu stolu. Uchopil dřevěnou hlavu panenky a štětec. Ohlédl se po mně. „Běž klidně spát. Nedostane se ke Kettricken jen tak brzy. Královna se s lidmi v tyto dny ví­dá jen málo. A když ano, není moc pravděpodobné, že by jí uvěřila. Nic lepšího už prozatím udělat nemůžeme. Tak spi, dokud můžeš. A nabírej síly, protože se obavám, že je budeš potřebovat."</p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>Denní světlo na bílém sněhu. Mezi stromy, břichem na sněhu, koukáme na p</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>louk. Hrají si tam mladí lidé, honí se mezi sebou, skáčou a stahují se na zem, aby se pořád a po</emphasis><emphasis>­</emphasis>řád váleli ve sněhu. Neliší se tak moc od vlčat. Závist. To my <emphasis>jsme nikdy neměli sobě rovná mláďata, s nimiž bychom si hráli, když jsme vyrůstali. Je to jako svěděni, touha vyrazit a připojit se k nim. Vyděsili by se, máme se na poz</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ru. Jen se dívat. Jejich ječivé ňafání naplňuje ovzduší. Až naše samičí mláďátko vyroste, bude také takové, ptáme se? Zatím</emphasis><emphasis>­</emphasis>co běhají po sněhu a honí se, zapletené copánky jim poletu­<emphasis>jí kolem hlav.</emphasis></p>

<p>„Fitzi. Probuď se. Potřebuji s tebou mluvit."</p>

<p>Cosi v tónu šaškova hlasu prořízlo mlhu i bolest. Otevřel jsem oči, načež jsem bolestivě zamžikal. Místnost byla tem­ná, on však přinesl dvojramenný svícen a postavil ho na zem u mé postele. Usedl ke mně a vážně se mi zahleděl do obli­čeje. Nedokázal jsem v jeho tváři číst; zdálo se, že v očích a v koutcích úst mu tančí plaménky naděje, ale vypadal zá­roveň napjatě, jako by mi přinášel špatné zprávy. „Poslou­cháš mě? Slyšíš mne?" naléhal.</p>

<p>Podařilo se mi kývnout. „Ano." Můj hlas byl tak ochrap­tělý, že jsem ho stěží poznával. Místo toho, abych se vzmu­žil a ranhojička mi mohla vytáhnout šíp, měl jsem pocit, ja­ko by se vzmáhalo moje poranění. Každého dne se bolestivá oblast zvětšila. Bolest mi ustavičně dotírala na okraj mysli a ztěžovala mi přemýšlení.</p>

<p>„Byl jsem na večeři s Chadem a Kettricken. Chade nám přináší zprávy." Nachýlil hlavu a opatrně sledoval můj vý­raz, zatímco pravil: „Chade říká, že v Bucku je farseerovské dítě. Teprve miminko, a bastard k tomu. Avšak z téže far­seerovské linie jako Verity a Chivalry. Přísahal na to."</p>

<p>Zavřel jsem oči.</p>

<p>„Fitzi. Fitzi! Probuď se a poslouchej mne. Snaží se pře­svědčit Kettricken, aby dítě adoptovala. Aby buď řekla, že je to její zákonité dítě s Veritym, jež bylo vydáváno za mrt­vě narozené, aby mohlo být ukryto před nájemnými vrahy. Nebo aby prohlásila, že je to Verityho bastard; ale královna se již rozhodla osvojit si ji a uzákonit jako svou dědičku."</p>

<p>Nemohl jsem se hýbat. Nemohl jsem dýchat. Má dceruš­ka, věděl jsem to. Opatrována v bezpečí a v úkrytu, střežená Burrichem. A to jen proto, aby ji obětovali v zájmu trůnu. Aby ji odebrali Molly a svěřili královně. Moje malá holčič­ka, jejíž jméno jsem ještě ani neznal. Má být odebrána mat­ce, aby se stala princeznou a za čas královnou. Dána navždy z mého dosahu.</p>

<p>„Fitzi!" Šašek mi položil ruku na rameno a zlehounka ho stiskl. Věděl jsem, že by se mnou nejraději zatřásl. Otevřel jsem oči.</p>

<p>Zíral mi do tváře. „To mi nemáš co říci?" zeptal se opa­trně.</p>

<p>„Mohu dostat trochu vody?"</p>

<p>Než mi ji přinesl, opanoval jsem se. S jeho pomocí jsem se napil. Když bral do ruky hrnek, už jsem věděl, jaká otáz­ka bude nejpádnější. „Co říkala Kettricken na novinu, že Verity zplodil bastarda? To ji sotva mohlo způsobit radost."</p>

<p>Nejistota, ve kterou jsem doufal, se rozestřela v šaškově tváři. „Dítě se narodilo koncem žní. Příliš pozdě na to, aby ho mohl zplodit Verity, než odjel na výpravu. Kettricken to pochopila rychleji než já." A skoro něžně pravil: „Ten otec musíš být ty. Když se na to Kettricken zeptala Chadea pří­mo, řekl to samé." Nachýlil hlavu a zahleděl se na mě. „Tys to nevěděl?"</p>

<p>Pomalu jsem zavrtěl hlavou. Co byla čest pro někoho ja­ko já? Bastard a úkladný vrah, jaký jsem měl nárok na vzne­šenost ducha? A tak jsem vyřkl lež, která by se mi vždycky hnusila: „Nemohl jsem zplodit dítě, jež se narodilo o žních. Molly mne ze své postele vypakovala měsíce předtím, než opustila Buck." Snažil jsem se zachovat naprosto vyrovna­ný hlas, když jsem pravil: „Je-li matkou Molly a tvrdí-li, že dítě je moje, potom lže." Chtěl jsem, aby to znělo nanejvýš upřímně, když jsem dodal: „Je mně líto, šašku, ale nezplodil jsem ti žádného farseerovského dědice, ani jsem to neměl v úmyslu." Nemusel jsem se vůbec namáhat, abych se zajíkl a aby se mi orosily oči. „Zvláštní." Zavrtěl jsem hlavou, obličejem na polštáři. „Že by mi taková věc mohla přivodit takovou bolest. To, že by mohla chtít vydávat to dítě za mo­je." Zavřel jsem oči.</p>

<p>Šašek mírně řekl: „Pokud to dobře chápu, ona nevznesla žádné požadavky ohledně dítěte. Věřím, že ani dosud nic ne­ví o Chadeově plánu."</p>

<p>„Myslím, že bych se měl vidět s Chadem i Kettricken. Abych jim pověděl, že jsem naživu, a odhalil jim pravdu. Ale až budu silnější. Prozatím, šašku, chci být sám," zaprosil jsem. Nechtěl jsem vidět žádný soucit ani rozpaky v jeho tváři. Modlil jsem se, aby mé lži uvěřil, ačkoli jsem se hnu­sil sám sobě za tu ohavnost, kterou jsem řekl o Molly. A tak jsem nechal oči zavřené, zatímco šašek vzal svícen a vzdálil se.</p>

<p>Ležel jsem nějakou dobu potmě a nenáviděl se. Takhle to bylo lepší, říkal jsem si. Jestli se k ní někdy vrátím, mohu vše napravit. A pokud ne, alespoň jí nevezmou naše dítě. Po­řád a pořád jsem si říkal, že jsem udělal moudrou věc. Ale nepřipadal jsem si moudře. Připadal jsem si proradně.</p>

<p>Zdál se mi sen, jenž byl zároveň živý i absurdní. Okrajo­val jsem černý kámen. To byl celý sen, byl však nekonečně monotónní. Místo dláta jsem používal svoji dýku a kus ka­mene jako kladivo. Prsty jsem měl strupovité a oteklé od to­ho, jak mi mnohokrát sklouzly z rukojeti a já praštil do nich místo do jílce. To mě však nezastavilo. Okrajoval jsem čer­ný kámen. A čekal jsem, až někdo přijde, aby mi pomohl.</p>

<p>Jednoho večera jsem se probudil a zjistil, že u mé postele sedí Kettle. Vypadala ještě starší, než jakou jsem si ji pama­toval. Pergamenovým oknem prosvítalo mlhavé zimní svět­lo a dotýkalo se její tváře. Chvíli jsem si ji prohlížel, než si uvědomila, že jsem vzhůru. Když to zjistila, potřásla nade mnou hlavou. „Měla jsem to tušit, všechno na tobě bylo tak divné. Sám jsi měl namířeno k Bílému prorokovi." Nakloni­la se blíž a šeptem řekla: „Nechce vpustit Starling dovnitř, aby se s tebou viděla. Říká, že jsi moc slabý na tak temperamentní návštěvnici. A že nechceš, aby někdo věděl o tom, že jsi tady. Dosud prý ne. Já jí však o tobě povím, mám?"</p>

<p>Zavřel jsem oči.</p>

<p>Jasné ráno a klepání na dveře. Nemohl jsem spát, ani jsem nedokázal zůstat bdělý, protože mnou zmítala horečka. Vypil jsem už tolik čaje z vrbové kůry, až mi šplouchalo v bři­še. Přesto mi hlava třeštila a já se ustavičně třásl nebo potil. Klepání se ozvalo znovu, tentokrát hlasitěji, a Kettle odloži­la hrnek, kterým mě mořila. Šašek seděl u svého pracovního stolu. Odložil řezný nástroj, Kettle však pravila: „Já to zaří­dím!" a otevřela dveře, i když šašek namítl: „Ne, nechte to na mně."</p>

<p>Starling vpadla dovnitř tak prudce, že Kettle až vykřikla překvapením. Starling se kolem ní prosmekla do místnosti, střepávajíc si cestou chladný sníh z čepce a pláště. Střelila po šaškovi triumfálním pohledem. Šašek jí jen srdečně po­kynul, jako kdyby ji očekával. Beze slova se otočil zpátky ke své řezbářské práci. Jiskřičky hněvu v jejích očích zaplály silněji, a já vycítil její zadostiučinění ohledně čehosi. Hla­sitě za sebou zapráskla dveře a vřítila se do místnosti jako sám severák. Pak usedla se zkříženýma nohama na zem ved­le mé postele. „Tak, Fitzi. Jsem tak ráda, že tě konečně vi­dím. Kettle mi povídala, že jsi byl zraněn. Přišla bych tě na­vštívit už dřív, ale u dveří jsem byla vypakována. Jak ti dnes je?"</p>

<p>Snažil jsem se soustředit svou mysl. Kéž by se jen pohy­bovala pomaleji a mluvila mnohem tišeji. „Je tu moc zima," posteskl jsem si nedůtklivě. „A ztratil jsem svoji náušnici." Přišel jsem na to teprve toho dne zrána. Mrzelo mě to. Ne­dokázal jsem si vzpomenout, proč pro mne byla tak důleži­tá, ale ani jsem ji nedokázal pustit z mysli. Už jen při pouhé myšlence na ni se mi zhoršila bolest hlavy.</p>

<p>Starling si sundala palčáky. Jednu ruku měla stále ováza­nou. Druhou se dotkla mého čela. Její ruka byla požehnaně chladivá. Zvláštní, že chlad může být tak příjemný. „Vždyť jen hoří!" zaútočila na šaška. „Copak vás nenapadlo dát mu čaj z vrbové kůry?"</p>

<p>Šašek odřízl další hoblinu. „Tam u kolena ho máte konvi­ci, pokud jste ji ještě nepřevrhla. Jestli do něj dokážete ještě něco z toho dostat, jste lepší než já." A další hoblina.</p>

<p>„To by nemělo být těžké," pronesla Starling nepříjemným hláskem. A pak se laskavějším tónem obrátila na mě: „Tvá náušnice se neztratila. Koukej, mám ji přímo tady." A vytáh­la ji z měšce u pasu. Jedna moje malá část fungovala natolik dobře, že jsem si všiml, že je nyní teple oblečená v horském stylu. Ruce měla studené a trochu drsné, když mi ji připína­la zpátky do ucha. Zmohl jsem se na otázku:</p>

<p>„Nač jsi ji měla?"</p>

<p>„Požádala jsem Kettle, aby mi ji přinesla," pravila nepo­krytě. „Když mě <emphasis>on </emphasis>nechtěl vpustit dovnitř. Musela jsem mít nějaký poznávací symbol, abych Kettricken dokázala, že vše, co jsem jí řekla, je pravda. Zrovna dneska jsem za ní byla a mluvila jsem s ní a jejím poradcem."</p>

<p>Královnino jméno prorazilo mými roztěkanými myšlen­kami a já se na okamžik soustředil. „Kettricken! Cos to udě­lala?" zvolal jsem vyděšeně. „Co jsi jí říkala?"</p>

<p>Starling vypadala zaskočeně. „No přece všechno, co mu­sí vědět, aby ti na tvé výpravě pomohla. Že jsi doopravdy naživu. Že Verity není mrtev a že ty ho najdeš. Že je třeba poslat Molly zprávu o tom, že jsi naživu a v pořádku, že ne­má ztrácet naději a uchovat vaše dítě v bezpečí, dokud se ne­vrátíš. Že..."</p>

<p>„Já ti důvěřoval!" vykřikl jsem. „Svěřil jsem se ti se svý­mi tajemstvími a tys mě zradila. Co jsem to byl za šaška!" vykřikl jsem zoufale. Všechno, všechno bylo ztraceno.</p>

<p>„Ne, šašek jsem tady já," vpadl nám do rozhovoru šašek. Velice pomalu přešel místnost a zastavil se s pohledem sklo­peným ke mně. „A o to větší, jak se zdá, že jsem věřil, že ty ses svěřil mně," pokračoval, a já nikdy předtím nezažil, že by byl tak bledý. „Tvé dítě," pravil sám pro sebe. „Vskutku dítě z farseerovské linie." Jeho žluté oči zablikaly jako zha­sínající oheň, když střelil pohledem od Starling ke mně. „Ty přece víš, co pro mě takové poselství znamená. Proč? Proč jsi mi lhal?"</p>

<p>Nevěděl jsem, co je horší, jestli bolest v šaškových očích, nebo triumfální výraz, kterým ho obdařila Starling.</p>

<p>„Musel jsem lhát, aby zůstala moje! To dítě je moje, žád­ný farseerovský dědic!" vykřikl jsem zoufale. „Moje a Mollyino. To dítě má vyrůst k lásce, a ne aby z něj byl nástroj nějakého nastolitele králů. A Molly nesmí slyšet, že jsem naživu, od nikoho kromě mne! Starling, jak jsi mi to mohla udělat? Proč jsem byl takový idiot, proč jsem o těch věcech vůbec s někým mluvil?"</p>

<p>Nyní pro změnu Starling vypadala ublíženě jako šašek. Toporně vstala ze země a řekla křehkým hlasem: „Ale já se ti snažila jen pomoci. Abych ti pomohla udělat to, co udělat musíš." Vtom se dveře za Starling rozlétly, jak se do nich opřel větrný poryv. „Ta žena má právo vědět, že její manžel je naživu."</p>

<p>„O které ženě to tu mluvíš?" otázal se další ledový hlas. K mému údivu se do místnosti vnesla Kettricken v patách s Chadem. Vypadala hrozně, když si mne přeměřila pohle­dem. Její tvář byla zubožená zármutkem, který jí vyryl hlu­boké linky podél úst a strávil maso z tváří. Teď jí oči navíc planuly hněvem. Závan studeného vzduchu, který se s nimi dostal do místnosti, mě na okamžik zchladil. Potom se dve­ře zavřely a mé oči putovaly od jedné známé tváře ke druhé. Nevelká místnost se zdála být přeplněná užaslými tvářemi, jejichž ledové zraky se upíraly na mne. Zamžoural jsem. By­lo jich tolik a tak blízko, a všichni zírali na mě. Nikdo se neusmál. Žádné přivítání, žádná radost. Pouze kruté emoce, jež jsem mezitím oslabil všemi těmi změnami, které jsem neod­volatelně způsobil. Takového přivítání se dostalo Katalyzá­toroví. Nikdo z nich neměl ve tváři výraz, jaký jsem doufal spatřit.</p>

<p>Nikdo kromě Chadea. Dlouhými kroky přešel místností ke mně, zatímco si sundával jezdecké rukavice. Když si sho­dil kapuci zimníku z hlavy, uviděl jsem, že jeho bílé vlasy jsou staženy do copu válečníka. Měl nasazenou koženou če­lenku a uprostřed čela měl stříbrný medailon. Jelen s parohy spuštěnými k útoku. Znak, který Verity přidělil kdysi mně. Starling mu spěšně ustoupila z cesty. Ani se na ni nepodíval, když s lehkostí složil nohy pod sebe a usedl na podlahu u mé postele. Vzal mou ruku do své a zrak se mu trochu zúžil při pohledu na mé omrzliny. Jemněji stiskl. „Och, můj chlapče, ty můj chlapče, věřil jsem, že jsi mrtev. Když mi Burrich po­slal zprávu, že nalezl tvé tělo, myslel jsem, že se mi rozsko­čí srdce. Ta slova, co jsme si posledně řekli, když jsme se rozcházeli... ale teď jsi tady, živ, i když ne zdráv."</p>

<p>Shýbl se a políbil mne. Ruka, jež mi spočinula na líci, by­la nyní mozolnatá a jizvy byly sotva vidět na ošlehané kůži. Vzhlédl jsem mu do očí a spatřil přivítání a radost. Mé oči se zalily slzami, když jsem se chtě nechtě zeptal: „Opravdu bys mi vzal dceru v zájmu trůnu? Další bastard z farseerovské linie... Dovolil bys, aby byla využita, jako jsem byl vy­užit já?"</p>

<p>Cosi v jeho tváři znehybnělo. Jeho ústa ztvrdla odhodlá­ním. „Udělám, cokoli budu muset, abych dosadil právoplat­ného Farseera opět na trůn Šesti vévodství. Jak mi velí pří­saha. Jak velí přísaha i tobě." Jeho oči se střetly s mýma.</p>

<p>Užasle jsem na něj pohlédl. Miloval mne. Ba ještě hůře, věřil ve mne. Věřil, že v sobě mám onu sílu a zanícení pro povinnost, jež byly páteří jeho života. Tak na mě mohl klást těžší a ledovější břemena, než by si Regal ve své nenávisti dokázal představit. Jeho víra ve mne byla taková, že by ne­váhal vrhnout mě do jakékoli bitvy, že by ode mne očekával jakoukoli oběť. Tu mnou otřásl suchý vzlyk a škubl šípem v mých zádech. „To nemá konce!" vykřikl jsem. „Ta povin­nost mě uštve k smrti. Kdybych raději byl mrtev! Ať je tedy raději po mně!" Vytrhl jsem ruku z Chadeova sevření, bez ohledu na to, jak mě ten pohyb zabolel. „Nech mě!"</p>

<p>Chade se ani nehnul. „Spaluje ho horečka," pravil vyčíta­vě šaškovi. „Ani neví, co říká. Měl bys mu dát čaj z vrbové kůry."</p>

<p>Šaškovy rty zkřivil strašný úsměv. Než stačil něco odvě­tit, ozval se ostrý trhavý zvuk. Namaštěnou usní v okně pro­razila šedá hlava a ukázaly se čelisti plné bílých blýskajících zubů. Celý vlk se zjevil krátce poté a svrhl polici s hrníčky bylin na nějaké svitky rozmístěné pod nimi. Nighteyes vy­skočil, pařáty přistál na dřevěné podlaze a s klouznutím se zastavil mezi mnou a spěšně se postavivším Chadem. Vyce­nil zuby a zavrčel na všechny okolo. <emphasis>Všechny je pro tebe sko</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lím, když mi to ře</emphasis><emphasis>k</emphasis><emphasis>neš. </emphasis>Svěsil jsem pomalu hlavu na polštář. Můj čistý, divoký vlk. Tohle jsem z něj udělal. Bylo to snad lepší než to, co udělal Chade ze mě?</p>

<p>Opět jsem se rozhlédl po všech přítomných. Chade vzpří­meně stál, v obličeji zcela nehybný výraz. Každá jednotli­vá tvář se vyznačovala nějakým šokem, nějakým smutkem, nějakým zklamáním, za něž jsem byl zodpovědný. Otřáslo mnou zoufalství a horečka. „Je mi líto," řekl jsem znaveně. „Nikdy jsem nebyl tím, za koho jste mě pokládali," připus­til jsem. „Nikdy."</p>

<p>Místnost naplnilo mlčení. Oheň v krbu popraskával.</p>

<p>Svěsil jsem hlavu na polštář a zavřel oči. Pak jsem pronesl slova, která jsem byl nucen říci: „Ale půjdu a najdu Verityho. Nějakým způsobem vám ho přivedu zpátky. Nikoli pro­to, že bych byl tím, za koho mě pokládáte," dodal jsem a po­malu zvedl hlavu. Viděl jsem, jak se Chadeova tvář zažehla nadějí. „Ale proto, že nemám na výběr. Nikdy jsem neměl na výběr."</p>

<p>„Ty věříš, že Verity žije!" Naděje v hlase Kettricken byla až ukrutně lačná. Vrhla se ke mně jako oceánská bouře.</p>

<p>Přikývl jsem. „Ano," vysoukal jsem ze sebe. „Ano, vě­řím, že žije. Pociťoval jsem silně jeho přítomnost v sobě." Její tvář byla tak blízko, tak veliká v mém zorném poli. Za­mžoural jsem očima a nemohl je zaostřit.</p>

<p>„Proč se tedy ještě nevrátil? Ztratil se? Je zraněn? Nesta­rá se snad o ty, kdo tu po něm zůstali?" Její otázky na mne s rachotem jedna po druhé dopadaly jako vymrštěné kame­ny.</p>

<p>„Myslím," spustil jsem, a pak už to nešlo. Nebyl jsem s to myslet, nebyl jsem s to mluvit. Zavřel jsem oči. Naslouchal jsem dlouhému mlčení. Nighteyes zakňoural a pak z hloubi hrdla zavrčel.</p>

<p>„Snad bychom všichni měli na nějakou dobu odejít," od­vážil se přerušit ticho kolísavý hlas Starling. „Už je toho na Fitze akorát tak dost."</p>

<p>„Vy můžete odejít," pravil velkodušně šašek. „Já tu nane­štěstí stále bydlím."</p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>Jde se na lov. Je čas jít na lov. Dívám se, kudy jsme vešli dovnitř, ale ten Be</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>pachu tu cestu mezitím zatarasil, překryl ji dalším kusem kůže z vysoké. Dveře, jedna naše část ví, že to jsou dveře, a my jdeme k nim, tiše zakňouráme a strčíme </emphasis><emphasis>do nich čenichem. Zarachotí v západce jako past, která hro</emphasis><emphasis>zí sklapnout. Ten Bezp</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>chu přichází, zlehka, ostražitě na</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>šlapuje. Natáhne své tělo kolem mě, sáhne bl</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>dou rukou na dveře a otevře mi je. Vyklouznu ven, zpátky do studeného </emphasis><emphasis>světa noci. Je dobré pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>táhnout si znovu svaly, a já prchám před tou bolestí, pryč z té zatuchlé chýše a z toho těla, které </emphasis><emphasis>neslouží, do této divoké svatyně z masa a kožešiny. Noc nás pohltí a my lovíme.</emphasis></p>

<p>Uběhla další noc, další čas, předtím, poté, to jsem nevě­děl, mé dny přecházely odděleně z jednoho na druhý. Kdosi mi odňal teplý tlak z čela a nahradil ho chladnějším. „Od­pusť, šašku," říkám.</p>

<p>„Třicet dva," řekl ten hlas velice znaveně. A pak o něco laskavěji dodal: „Napij se." Studené ruce mi nadzvedly tvář. Z hrnku mi vychrstla na obličej tekutina. Pokusil jsem se na­pít. Čaj z vrbové kůry. Znechuceně jsem odvrátil tvář. Šašek mi otřel ústa a usedl na podlahu vedle mé postele. Družně se k ní naklonil. Podržel svitek ve světle lampy a pokračoval ve čtení. Byla hluboká noc. Zavřel jsem oči a snažil se opět na­lézt spánek. A vše, co jsem našel, byly věci, které jsem zpac­kal, důvěry, které jsem zradil.</p>

<p>„Odpusť mi," řekl jsem.</p>

<p>„Třicet tři," řekl šašek, aniž vzhlédl.</p>

<p>„Třicet tři čeho?" zeptal jsem se.</p>

<p>Překvapeně na mne pohlédl. „Och. Ty jsi skutečně vzhů­ru a mluvíš?"</p>

<p>„Samozřejmě. Třicet tři čeho?"</p>

<p>„Třicet tři, Odpusť mi'. Adresovaných různým lidem, ale z převážné části mně. Sedmnáctkrát jsi volal Burriche. Ko­likrát jsi volal Molly, to už jsem mezitím, obávám se, zapomněl. A suma sumárum dvaašedesátkrát vyřčené Jdu za Veritym'."</p>

<p>„Musím tě dohánět k šílenství. Odpusť mi."</p>

<p>„Třicet čtyři. Ne. Jen blouzníš, poměrně monotónně. Je to myslím tou horečkou."</p>

<p>„Asi ano."</p>

<p>Šašek se vrátil zpátky ke čtení. „Už mě tak unavuje ležet na břiše," zkusil jsem to.</p>

<p>„Vždycky máš ještě záda," navrhl šašek a viděl, jak jsem sebou trhl. „Chceš, abych ti pomohl přetočit se na bok?"</p>

<p>„Ne. To bolí ještě víc."</p>

<p>„Až změníš názor, dej mi vědět." Jeho oči sklouzly zpát­ky ke svitku.</p>

<p>„Chade už se nevrátil, aby mě viděl," poznamenal jsem.</p>

<p>Šašek vzdychl a odložil svitek. „A ani nikdo jiný. Přišla ranhojička a všechny nás vyplísnila za to, že ti nedáme po­koj. Mají tě nechat o samotě, dokud ti nevytáhne ten šíp. To bude zítra. A krom toho Chade a královna teď mají co pro­bírat. Objev, že ty a Verity jste naživu, pro ně všechno změ­nil."</p>

<p>„Jindy by mě do toho zapojili také." — Odmlčel jsem se, dobře si vědom toho, že se utápím v sebelítosti, ale nedoká­zal jsem sám sebe zarazit. „Mají zřejmě dojem, že už mi ne­mohou důvěřovat. Ne že bych jim to vyčítal. Teď mě nená­vidí všichni. Kvůli tajemstvím, která jsem si nechával pro sebe. Kvůli tomu, jak jsem je tolikrát zklamal."</p>

<p>„Och, ne všichni tě nenávidí," namítl mírně šašek. „Pou­ze já, doopravdy."</p>

<p>Střelil jsem očima po jeho tváři. Jeho cynický úsměv mne nenechal na pochybách. „Tajemství," pravil a vzdychl. „Jed­noho dne napíši dlouhé filozofické pojednání o moci tajem­ství, kdy se mají zachovat a kdy sdělit."</p>

<p>„Máš ještě nějakou další brandy?"</p>

<p>„Už zase žízeň? Mám tu ještě něco čaje z vrbové kůry." Jeho hlas se nyní vyznačoval jízlivou zdvořilostí, jež měla až příliš medový podtón. „Mám ho spoustu, však víš. Celá vědra. Všechen pro tebe."</p>

<p>„Myslím, že horečka mi trochu polevila," prohodil jsem pokorně.</p>

<p>Zvedl ruku k mému čelu. „Je to tak. Prozatím. Pochybuji však, že by ranhojička souhlasila s tím, aby ses znovu opil."</p>

<p>„Ranhojička tu není," podotkl jsem.</p>

<p>Povytáhl na mne světlé obočí. „Burrich by na tebe byl <emphasis>vskutku </emphasis>hrdý." Přesto nenucené vstal a šel k dubové skříňce. Opatrně obešel Nighteyese, jenž ležel natažený u krbu a od­dával se hřejivému spánku. Očima jsem sklouzl k zalátovanému oknu a potom zpátky k šaškovi. Měl jsem dojem, že ti dva spolu mezitím uzavřeli jakousi dohodu. Nighteyes spal tak hluboce, že se mu ani nic nezdálo. Břicho měl pěkně na­cpané. Když jsem zašmátral jeho směrem, zaškubaly mu pa­řáty, a tak jsem se stáhl. Šašek právě stavěl láhev a dva po­hárky na podnos. Vypadal tak zaraženě.</p>

<p>„Odpusť, víš, je mi to líto."</p>

<p>„To už jsi mi říkal. Po třicáté páté."</p>

<p>„Je to však pravda. Měl jsem ti víc důvěřovat a povědět ti o své dceři." Nic na světě, ani horečka, ani šíp v zádech, mi nemohlo zabránit, abych se při posledních slovech neusmál. Má dcera. Pokusil jsem se vyřknout tu prostou pravdu. Byl jsem v rozpacích z toho, jak mi to znělo nově a naprosto ne­zvykle. „Víš, nikdy jsem ji neviděl. Tedy jenom skrze Umě­ní. To není totéž. A chci, aby byla moje. Moje a Mollyina. Ne jako dítě, které by patřilo království a bylo předurčeno k nějaké obrovské odpovědnosti. Jen jako malá holčička, jež sbírá květiny, vyrábí s mámou svíčky, dělá..." zakoktal jsem se a zmlkl. „Cokoliv, co smějí dělat obyčejné děti. Chade by tomu hned učinil přítrž. V okamžiku, kdy na ni někdo ukáže a řekne: ,Koukejme, ona by mohla být farseerovskou dědičkou,' v tom okamžiku už jí hrozí nebezpečí. Bude muset být střežena a naučit se žít ve strachu, vážit každé slovo a zva­žovat každý čin. Proč by měla? Vždyť to ani ve skutečnosti není královská dědička. Pouze bastardův bastard." Ta drsná slova jsem ze sebe vypravil s obtížemi a přísahal si, že ne­dovolím, aby jí je někdo někdy vmetl do tváře. „Proč by mě­la být stavěna do takového nebezpečí? Jedna věc by byla, kdyby se narodila v paláci a měla za sebou stovky vojáků, kteří by ji střežili. Jenže ona má jen Molly a Burriche."</p>

<p>„Burrich je s nimi? Pokud Chade vybral Burriche, je to proto, že ho pokládá za rovnocenného stovce strážných. Za­to však mnohem diskrétnějšího," poznamenal šašek. Věděl, jak mě to zkruší? Přinesl pohárky s brandy a nalil mi. Poda­řilo se mi zvednout svůj pohárek. „Na dceru. Tvoji a Mollyinu," pronesl šašek a napili jsme se. Brandy mě čistě zaští­pala v hrdle.</p>

<p>„Takže," vypravil jsem ze sebe. „Chade o tom všem vě­děl a poslal tam Burriche, aby ji střežil. Ještě než jsem se to dozvěděl já, oni už to věděli." Proč jsem měl najednou po­cit, že mi něco ukradli?</p>

<p>„Myslím, že ano, ale nejsem si tím jist." Tu se šašek od­mlčel, jako by zvažoval, zda je rozumné mi to říkat. Pak jsem uviděl, že své zábrany odhodil. „Skládal jsem si kousky do­hromady a vracel se v čase zpátky. Myslím si, že Patience měla podezření. Myslím, že právě proto začala posílat Molly, aby pečovala o Burriche, když měl poraněnou nohu. Ne­potřeboval takovou péči a věděl to stejně dobře jako Patien­ce. Burrich má však dobré uši, hlavně proto, že sám toho moc nenamluví. Molly by mohla cítit potřebu někomu se svěřit, třeba někomu, kdo sám kdysi vychovával bastarda. Toho dne jsme všichni byli nahoře v jeho světnici... tys mě tam poslal, aby se podíval, co se dá dělat s mým ramenem, že? Toho dne jsi zamkl Regala před Shrewdovými komnatami, abys ho ochránil..." Na okamžik se zdálo, jako kdyby se v těch vzpo­mínkách ztratil. Potom se vzpamatoval. „Když jsem vyšel po schodech k Burrichovu podkroví, uslyšel jsem, jak se hádají. Vlastně Molly se přela a Burrich byl zticha, což je jeho nej­účinnější způsob argumentace. A tak jsem poslouchal," při­znal se popravdě. „Ale neslyšel jsem toho moc. Ona naléha­la, aby jí opatřil určitou bylinu. On nechtěl. Nakonec jí slíbil, že to nikomu nepoví, a nařídil jí, aby vše dobře zvážila a udě­lala to, co si udělat přeje, nikoli to, co je podle ní nejmoud­řejší. Pak už neříkali nic, a tak jsem vešel. Ona se omluvila a odešla. Potom jsi vešel ty a řekl jsi, že tě opustila." Odml­čel se. „Když se tak ohlížím zpět, byl jsem vlastně stejně při­hlouplý jako ty, že jsem si z toho nedal nic dohromady."</p>

<p>„Díky," řekl jsem suše.</p>

<p>„Rádo se stalo. I když se přiznám, že jsme toho dne všich­ni měli hodně v hlavě."</p>

<p>„Dal bych cokoliv za to, kdybych se mohl vrátit v čase zpátky, abych jí řekl, že naše dítě pro mne bude to nejdůle­žitější na světě. Mnohem důležitější než král nebo vlast."</p>

<p>„Ach. Takže ty bys toho dne opustil Buckkeep, abys šel s ní a chránil ji." Šašek na mě zacukal obočím.</p>

<p>Po chvíli jsem řekl: „To bych nemohl." Ta slova mi uvíz­la v hrdle a já je musel spláchnout douškem brandy.</p>

<p>„Já vím, že bys nemohl. Chápu to. Vidíš, nikdo se nemů­že vyhnout osudu. Aspoň ne potud, pokud jsme lapeni v po­stroji času. A," dodal tišeji, „žádné dítě se nemůže vyhnout budoucnosti, již mu osud vymezil. Ani šašek, ani bastard. Ani bastardova dcera."</p>

<p>Páteří mi projel mrazivý záchvěv. Navzdory své nedůvěře jsem pocítil strach. „Tím říkáš, že znáš něco z její budouc­nosti?"</p>

<p>Vzdychl a kývl. Pak se usmál a potřásl hlavou. „Inu, tak to se mnou je. Vím něco o farseerovském dědici. Je-li tím dědicem ona, pak nepochybně, za několik roků od nynějška, přečtu nějaké staré proroctví a řeknu: Ach, ano, je to tak, by­lo předpovězeno, jak se to stane. Nikdo proroctví vskutku nechápe, dokud se nenaplní. Je to jako s koňskou podkovou. Kovář ti ukáže kousek železa a ty řekneš, že ten nikdy správ­ně nepadne. Ale potom, co ho prožene ohněm, vyková a zapiluje ho, ejhle, už ji tu máme, krásně sedne na kopyto tvé­ho koně, jak by nikdy žádnému jinému nesedla."</p>

<p>„Mám z toho dojem, jako bys říkal, že proroci formují svá proroctví, aby zněla pravdivě, až po naplnění skutečnosti."</p>

<p>Natočil hlavu. „A dobrý prorok, tak jako dobrý kovář, ti ukáže, že výborně sedne." Vzal mi prázdnou sklenici z ruky. „Měl bys spát, však víš. Zítra přijde ranhojička, aby ti vytáh­la šíp. Budeš potřebovat sílu."</p>

<p>Kývl jsem, a vtom jsem zjistil, že mám víčka jako z olova.</p>

<p>Chade mi sevřel zápěstí a pevně za ně zatáhl. Hrudí a tvá­ří jsem ležel na tvrdé dřevěné lavici. Šašek mi sedl obkročmo na nohy a předklonil se, aby mi přitlačil boky. Dokonce i Kettle měla ruce na mých obnažených ramenou a tlačila mne na nepoddajnou lavici. Připadal jsem si jako spoutaný vepř na porážce. Vedle stála Starling s buničinovým obva­zem a mísou horké vody. Když mi Chade pevně stáhl zápěstí dolů, měl jsem pocit, že se mi snad celé tělo rozlomí vedví v místě zduřelé rány v zádech. Ranhojička poklekla vedle mě. Zahlédl jsem letmo kleště, které držela v ruce. Nejspíš vypůjčené z kovárny.</p>

<p>„Připraven?" zeptala se.</p>

<p>„Ne," zachroptěl jsem. Ignorovali mě. Nebyl jsem to já, s kým mluvila. Celé dopoledne na mně pracovala, jako bych byl pokažená hračka, vrtala se mi v zádech a vymačkáva­la z infikované rány odporné tekutiny, zatímco já se kroutil a drmolil nadávky. Všichni mé klení ignorovali, s výjimkou šaška, který je různě vylepšoval. Byl opět až příliš sám se­bou. Mezitím přesvědčil Nighteyese, aby šel ven. Cítil jsem, jak vlk slídí u dveří. Snažil jsem se mu sdělit, co se bude dít. Svého času jsem mu vytahal poměrně dost dikobrazích ost­nů, aby měl nějaké ponětí o nezbytné bolesti, která takový zákrok provází. Přesto se mnou sdílel můj děs.</p>

<p>„Jen do toho," pobídl Chade ranhojičku. Hlavu měl blíz­ko u mé a jeho vousy mě škrábaly na oholené tváři. „Jen klid, můj chlapče," vydechl mi do ucha. Studené čelisti kleš­tí se přitiskly na mé hořící tělo.</p>

<p>„Nehekej. Klidně drž," řekla mi přísně ranhojička. Vyna­snažil jsem se. Měl jsem pocit, jako by mi nořila kleště do zad, zatímco se snažila zachytit zlomený šíp. Po nekoneč­ně dlouhém zkoušení řekla: „Držte ho." Ucítil jsem, jak se čelisti kleští sevřely. Zatáhla, a s trhnutím mi vyrvala páteř z těla.</p>

<p>Tak mi to alespoň připadalo. Vzpomínám si na to kovo­vé zadrhnutí, jak hrot zabral o kost, a všechno mé odhodlá­ní nekřičet bylo to tam. Vyrval jsem ze sebe tu bolest i vě­domí. Opět jsem se zřítil do těch rozplizlých prostor, kam se nelze dostat ani v spánku, ani v bdělosti. Během dnů v ho­rečce jsem to zde poznal až příliš dobře.</p>

<p>Řeka Umění. Byl jsem v ní a ona byla ve mně. Pouze krů­ček stranou, byla vždy jenom krůček stranou. Konec bolesti a samoty. Dravá a sladká. Rozpadával jsem se v ní, rozplé­tal se, jako když se páře kus pleteniny, když se chytí za to správné vlákno. <emphasis>Ne, zakázal </emphasis>mi to přísně Verity. <emphasis>Běž zpátky, Fitzi. </emphasis>Jako kdyby odkopl malé dítě od ohně. A já šel.</p>

<p>Jako když se potápěč vynoří nad hladinu, vrátil jsem se i já na dřevěnou lavici doprostřed směsice hlasů. Kdosi vy­křikl nad množstvím krve a vyžádal si hadr plný sněhu. Ucí­til jsem, jak mi ho silně tiskli na záda, přičemž na šaškovu vlněnou předložku kdosi odhodil nasáklý rudý hadr. Rozpíjející se skvrna se rychle vsakovala do vlny a já plynul s ní. Vznášel jsem se a místnost byla plná rudých skvrn. Ranhojička se mezitím činila u ohně. Vytáhla z plamenů další ko­vářský nástroj. Sálal žárem a ona se s ním otočila a pohléd­la na mě. „Počkat!" vykřikl jsem hrůzou a napůl se na lavici vztyčil s hlavou nazad, jen aby mě Chade zase chytil za ra­mena a stáhl dolů.</p>

<p>„Musí to být," řekl drsně a podržel mě v ocelovém sevře­ní, když se ranhojička přiblížila. Zpočátku jsem vnímal pou­ze tlak, jak mi přitlačila k zádům žhavou cejchovačku. Ucí­til jsem vlastní spálené maso a řekl si, že je mi to naprosto jedno, dokud mnou neprojel křečovitý záškub bolesti, horší, než když se smekne katova oprátka. Tu se okolo vzedmula temnota a táhla mě dolů. „Pověšen nad vodu a spálen!" vy­křikl jsem zoufale. Kdesi zakňučel vlk.</p>

<p>Stoupání. Cesta vzhůru, světlo blíž a blíž. Skok střemhlav byl hluboký, vody teplé a plné snů. Ucítil jsem břit vědomí, nadechl se bdělosti.</p>

<p>Chade. „...ale zajisté jsi mi mohl říci, že je naživu a při­šel za tebou. Při Edovi a Elovi dohromady, šašku, jak často jsem se ti já svěřoval se svými nejniternějšími úsudky?"</p>

<p>„Skoro tak často, jako ne," odvětil jízlivě šašek. „Fitz mě požádal, abych jeho přítomnost zde uchoval v tajnosti. A tak to bylo, dokud se do toho nevložila ta zpěvačka. Čemu by to uškodilo, kdyby byl ponechán o samotě, aby si důkladně od­počal před vytažením toho šípu? Slyšel jsi jeho blouznění. Znělo ti to snad jako slova muže, který je smířený sám se se­bou?"</p>

<p>Chade si povzdechl. „Ale přesto. Mohl jsi mi to říci. Víš, co by to pro mě bylo znamenalo, kdybych věděl, že žije."</p>

<p>„Víš, co by to bylo znamenalo pro mě, kdybych věděl, že na světě je farseerovský dědic," ohradil se šašek.</p>

<p>„Řekl jsem ti to hned, jakmile jsem to sdělil královně!"</p>

<p>„Ano, ale jak dlouho jsi věděl, že ona je na světě? Od té doby, co jsi poslal Burriche, aby dohlížel na Molly? Věděl jsi, že Molly čeká jeho dítě, když jsi naposled přišel na ná­vštěvu, ale přesto jsi neřekl nic."</p>

<p>Chade se prudce nadechl, načež ho upozornil: „Tohle jsou jména, která bych hned tak nevyslovoval, dokonce ani tady. Ani královně jsem ta jména nesdělil. Musíš to chápat, šašku. Čím více lidí, kteří to vědí, tím větší riziko pro dítě. Nikdy bych nebyl její existenci odhalil, nebýt toho, že královnino dítě zemřelo a my jsme uvěřili, že Verity je mrtev."</p>

<p>„Strč si tu svou naději na zachování tajemství. Mollyino jméno zná jedna zpěvačka; pěvci žádná tajemství nezacho­vávají." Šaškovo opovržení Starling citelně probleskovalo v jeho hlase. Chladnějším tónem potom dodal: „A co sis popravdě umanul, že uděláš, Chade? Budeš Fitzovu dceru vy­dávat za Verityho dítě? Sebereš ji Molly a dáš ji královně, aby ji vychovala jako vlastní?" Šaškův hlas se mezitím mrt­volně ztišil.</p>

<p>„Já... časy jsou zlé a potřeba tak velká... ale... sebrat ji, to ne. Burrich by to pochopil, a myslím, že by to mohl vysvět­lit také té dívce. Krom toho. Co může ona dítěti nabídnout? Svíčkařka na mizině, připravená o živnost... jak se o ni mů­že postarat? Dítě si zaslouží lepší podmínky. Právě tak jako matka, to je pravda, a já bych se maximálně přičinil o to, že i o ni by bylo postaráno. Dítě však nemůže zůstat u ní. Uva­žuj, šašku. Jakmile by se ostatní dozvěděli, že je z farseerovské linie, mohla by být v bezpečí pouze na trůně nebo v následnické linii. Ta žena Burriche poslouchá. Mohl by jí to vysvětlit."</p>

<p>„Nejsem si jist, že bys to dokázal vysvětlit byť jen Burrichovi. Vzdal se už jednoho dítěte ve prospěch královských služeb. Podruhé by se mu to už nemuselo jevit tak moudré."</p>

<p>„Občas jsou všechny volby mizerné, šašku, a člověk přes­to musí volit."</p>

<p>Myslím, že jsem vydal nějaký zvuk, protože si oba pospí­šili ke mně. „Chlapče?" zeptal se Chade úzkostlivě. „Chlap­če, jsi vzhůru?"</p>

<p>Rozhodl jsem se, že ano. Pootevřel jsem na škvíru jedno oko. Noc. Světlo z krbu a několik svíček. Chade a šašek a lá­hev brandy. A já. Pocit v zádech nebyl o nic lepší. Horečka se nezdála být menší. Než jsem vůbec stačil požádat, šašek mi ke rtům přiložil hrnek. Ten prokletý čaj z vrbové kůry. Měl jsem takovou žízeň, že jsem jej vypil celý. Další hrnek, který mi nabídl, obsahoval masový vývar, a to báječně sla­ný. „Mám takovou žízeň," vysoukal jsem ze sebe, když jsem ho vypil. Ústa jsem měl stále lepkavá žízní, hustě lepkavá.</p>

<p>„Ztratil jsi hodně krve," vysvětloval zbytečně Chade.</p>

<p>„Chceš ještě vývar?" zeptal se šašek.</p>

<p>Podařilo se mi malinko kývnout. Šašek vzal hrnek a šel ke krbu. Chade se naklonil blíž a podivně naléhavě zašeptal: „Fitzi. Pověz mi jednu věc. Nenávidíš mě, chlapče?"</p>

<p>Okamžik jsem nevěděl. Ale myšlenka na to, že bych ne­náviděl Chadea, pro mne znamenala až příliš velikou ztrátu. Jen velmi málo lidí na světě mne mělo rádo. Nedokázal jsem nenávidět byť jen jednoho z nich. Maličko jsem zavrtěl hla­vou. „Ale," řekl jsem rozvláčně, pečlivě formuluje svá těž­kopádná slova, „neber mi mé dítě."</p>

<p>„Neboj se," pravil mírně. Starou rukou mi uhladil vlasy, jež mi visely do tváře. „Je-li Verity naživu, nebude to třeba. Prozatím je v největším bezpečí tam, kde je. A když se král Verity vrátí a ujme se vlády na trůnu, pořídí si s Kettricken vlastní děti."</p>

<p>„Slibuješ?" zaprosil jsem.</p>

<p>Střetl se s mým zrakem. Šašek mi mezitím přinesl vývar a Chade ustoupil stranou, aby mu udělal místo. Tato porce byla teplejší. Jako by se mi do těla vléval život sám. Když jsem ho vypil, mohl jsem mluvit silněji. „Chade," řekl jsem. Přešel mezitím ke krbu a hleděl do ohně. Otočil se ke mně, když jsem řekl:</p>

<p>„Nic jsi mi neslíbil," připomněl jsem mu.</p>

<p>„Ne," souhlasil vážně. „Neslíbil. Časy jsou moc nejisté na takové sliby."</p>

<p>Dlouhou dobu jsem na něj jen hleděl. Po čase mírně trhl hlavou a odvrátil pohled stranou. Nedokázal se mi dívat do očí. Nepředložil mi ale žádnou lež. A tak byla řada na mně.</p>

<p>„Můžeš si vzít mne," řekl jsem tiše. „A já udělám všechno pro to, abych přivedl Verityho zpátky, a vynaložím všechny síly na to, abych ho dosadil zpátky na trůn. Můžeš mít mou smrt, bude-li to v zájmu toho třeba. Ba víc než to, můžeš mít můj život, Chade. Ale ne život mého dítěte. Život mé dcery ne."</p>

<p>Střetl se s mýma očima a rozvážně kývl.</p>

<p>Mé zotavení byla zdlouhavá a bolestivá záležitost. Měl jsem přitom dojem, že jsem si měl v minulosti vychutnávat každý den v měkké posteli, každé sousto jídla, každý oka­mžik nerušeného spánku. Omrzlá kůže na mých prstech na rukou a nohou se loupala a o všechno se zadrhávala, přičemž nová kůže vespod byla strašně jemná. Každý den přicházela ranhojička, aby se ve mně rýpala. Trvala stále na tom, že rá­na na mých zádech musí být udržována otevřená, aby tekuti­ny mohly odcházet. Už mě unavovaly ty odporně páchnou­cí obvazy, jež mi sundávala, a ještě více mě vysilovalo, jak se mi šťourala v ráně, aby se postarala o to, že se brzy nezacelí. Připomínala mi vránu na skomírajícím zvířeti, a když jsem jí to jednoho dne neomaleně řekl, vysmála se mi.</p>

<p>Po několika dnech jsem se již opět pohyboval, leč nikdy bez patřičné opatrnosti. Každý krok, každé natažení ruky by­ly aktem krajní opatrnosti. Naučil jsem se držet lokty při­mknuté k tělu, abych snížil napětí v zádových svalech, na­učil jsem se chodit, jako bych balancoval s košem vajec na hlavě. I tak jsem se rychle unavil. Příliš usilovné chození mohlo mít za následek, že se mi v noci vrátila horečka. Den­ně jsem docházel do lázní, a ačkoli naparování v horké vo­dě uvolňovalo mé tělo, musel jsem si v každém okamžiku současně připomínat, že právě tady se mě Regal snažil uto­pit a že právě tady jsem viděl, jak Burriche sklátili na zem. Tehdy siréna v mé hlavě spustila své <emphasis>Pojď za mnou, pojď za mnou </emphasis>a má mysl byla zakrátko plná myšlenek a úvah ohled­ně Verityho. Ke zklidnění mého ducha to moc nepřispívalo. Místo toho jsem se přistihoval, jak plánuji každičký detail své příští cesty. Sestavil jsem si mentální seznam výbavy, kterou si musím na Kettricken vyprosit, a dlouho a usilovně jsem se rozmýšlel, jestli mám jet na nějakém zvířeti. Nako­nec jsem se rozhodl proti tomu. Cestou nebyla žádná pastva; má schopnost bezmyšlenkovité krutosti byla ta tam. Nevzal bych s sebou koně nebo poníka jenom proto, abych ho ne­chal pojit. Rovněž jsem věděl, že brzy budu muset požádat o vstup do knihoven, abych se přesvědčil, zda se tam někde neskrývá předchůdkyně Verityho mapy. Bál jsem se toho, že budu muset vyhledat Kettricken, neboť ona mne k sobě ne­volala.</p>

<p>Každý den jsem si tyto věci připomínal a každý den jsem je o další den odkládal. Dosud jsem nebyl schopen přejít ce­lé Jhaampe, aniž bych se zastavil a odpočíval. Svědomitě jsem se začal nutit k tomu, abych více jedl a posouval meze svých sil. Na posilujících procházkách mne často doprová­zel šašek. Věděl jsem, že zimu nesnáší, ale jeho družné ml­čení mi přišlo velmi vhod, takže jsem ho nepřemlouval, aby zůstal v teple. Jednou mě vzal za Sooty, a to mírné zvíře mne přivítalo s takovou radostí, že jsem se za ní od té doby vra­cíval denně. Břicho se jí nadouvalo Ruddyho hříbětem, jež měla vrhnout časně zjara. Vypadala poměrně zdravě, avšak já si dělal starosti s jejím věkem. Vlídná přítomnost této sta­ré klisny mi skýtala úžasně velkou útěchu. Cukalo mi v rá­ně, když jsem zvedl ruce, abych ji vyhřebelcoval, ale přesto jsem to dělal, Ruddyho nevyjímaje. Ten duchaplný mladý kůň potřeboval určitě větší péči, než jaké se mu dostávalo. Snažil jsem se, abych mu ji vynahradil, a přitom jsem s kaž­dým okamžikem postrádal Burriche.</p>

<p>Vlk si přicházel a odcházel, jak jen se mu zlíbilo. Při pro­cházkách s šaškem se k nám přidával a potom nám v patách vpochodoval do chýše. Bylo až zneklidňující vidět, jak rych­le si zvykl. Šašek reptal kvůli škrábancům po vlčích pařá­tech na dveřích a kvůli chlupům na předložkách v místnos­ti, ale přesto se navzájem měli poměrně rádi. Po částech se z dřevěných špalků na šaškově stole začala vylupovat lout­ka vlka. Nighteyes si oblíbil jistý bochánek se semínky, kte­rý měl nejraději i šašek. Vlk na něj upřeně zíral, kdykoli ho šašek jedl, a na podlaze se tvořily velké kaluže vlčích slin, dokud se šašek neobměkčil a nedal mu jeho díl. Plísnil jsem je oba za to, že sladkosti nemohou prospět jeho zubům a srs­ti, a oni mne oba ignorovali. Myslím, že jsem pociťoval tro­chu žárlivost ohledně toho, jak rychle Nighteyes poctil šaš­ka svou důvěrou, dokud sám jednoho dne nepoznamenal: <emphasis>A proč bych neměl důvěřovat někomu, komu důvěřuješ ty? </emphasis>Na to jsem neměl odpověď.</p>

<p>„Pověz mi. Kdy se z tebe stal hračkář?" zeptal jsem se šaška zahálčivě jednoho dne. Opíral jsem se o jeho stůl a dí­val se, jak prsty navléká končetiny a torzo figurky hopsalka na vystřelovací hůlku. Vlk ležel natažený pod stolem, pono­řen do hlubokého spánku.</p>

<p>Jen pokrčil ramenem. „Když už jsem byl tady, došlo mi, že u dvora krále Eyoda není pro šaška místo." Krátce si po­vzdechl. „Ani jsem si vlastně nepřál dělat šaška někomu ji­nému než králi Shrewdovi. A když už to tak bylo, začal jsem se rozhlížet po jiných prostředcích obživy. Jednou zvečera, již poměrně opilý, jsem si položil otázku, co umím nejlíp. ,No přece dělat loutku,' odpověděl jsem si na to. Byl jsem smýkán na šňůrách osudu a pak pohozen stranou, kde jsem se složil na hromadu. Když už to tak bylo, rozhodl jsem se, že již nebudu více tančit na provázcích, ale že budu sám za provázky tahat. Hned dalšího dne jsem své rozhodnutí pod­robil zkoušce. Brzy jsem zjistil, že se mi to zamlouvá. Oby­čejné hračky, mezi nimiž jsem vyrůstal, a ty, které jsem vi­děl v Bucku, připadaly horským dětem báječné. Zjistil jsem, že se přitom musím jenom málo stýkat s dospělými, což mi skvěle vyhovovalo. Zdejší děti se učí již ve velmi útlém vě­ku lovit, rybařit, tkát a sklízet úrodu, a cokoli nashromáždí, patří jen jim. A tak směňuji své hračky za to, co sám potře­buji. Děti, jak jsem zjistil, dokáží mnohem rychleji přijmout nezvyklé věci. Víš, mnohem raději přiznají svoji zvědavost, než aby opovrhovaly předmětem, který ji vzbuzuje." Bledý­mi prsty uvázal pečlivý uzel. Pak svůj výtvor vzal a napružil hůlku, aby mi vzápětí zatančil před očima.</p>

<p>Sledoval jsem bujaré hupsání loutky s opožděnou touhou vlastnit nějakou takovou věcičku z pestře pomalovaného dře­va a s jemně obroušenými hranami. „Chci, aby má dcera mě­la taky takové věci," slyšel jsem sám sebe říci nahlas. „Nád­herné hračky a jemné košilky zářivých barev, krásné stuhy do vlasů a panenky na hraní."</p>

<p>„Bude je mít," přislíbil mi vážně. „Bude je mít."</p>

<p>Dny jen zvolna míjely. Mé ruce opět nabývaly normální vzhled a dokonce se mi na nich znovu utvořily jakés takés mozoly. Ranhojička řekla, že již mohu chodit bez obvazů na zádech. Začal jsem pociťovat neklid, ale zároveň jsem vě­děl, že ještě nemám dost sil, abych mohl vyrazit. Můj nepo­koj zato popouzel šaška. Neuvědomoval jsem si, kolik jsem toho přes den nachodil, dokud on večer nevstal ze židle a ne­převrátil mi stůl do cesty, aby mě vychýlil z mé trasy. Oba jsme se zasmáli, což však nedokázalo rozptýlit napětí skryté vespod. Začal jsem mít dojem, že kamkoli se vrtnu, při­pravím lidi o klid.</p>

<p>Kettle mne často navštěvovala a doháněla mě k šílenství svými znalostmi o Bílém prorokovi, vyčtenými ze svitků. Až příliš často v nich byla zmínka o Katalyzátoroví. Občas byl do debaty vtažen i šašek. Častěji však vydával nic neří­kající zvuky, zatímco ona se mi snažila vše vysvětlit. Skoro jsem postrádal její zarputilou mlčenlivost. Také se přiznám, že čím více mluvila, tím více jsem si kladl otázku, jak se že­ně z Bucku poštěstilo putovat tak daleko od své domovi­ny, aby se stala oddanou stoupenkyní dávného učení, které ji mělo jednoho dne přivést nazpět do vlasti. Ale to už byla zase ta stará nesdílná Kettle, když odvracela mé úlisně kla­dené otázky.</p>

<p>Chodila za mnou i Starling, ačkoli ne tak často jako Kettle, a obvykle jen tehdy, když byl šašek pryč za svými zále­žitostmi. Zdálo se, že nedokáží být spolu v jedné místnosti, aniž by mezi nimi sršely jiskry. Jakmile jsem byl schopen většího pohybu, začala mě přesvědčovat, abych s ní chodil ven na procházky, nejspíš aby se vyhnula šaškovi. Myslím, že procházky mi dělaly dost dobře, já si v nich však nikterak neliboval. Měl jsem už po krk zimy a debaty s ní mě často zneklidňovaly a popouzely zároveň. Často hovořila o válce v Bucku; byly to střípky informací, jež zaslechla od Chadea s Kettricken, poněvadž s nimi často pobývala. Za večerů jim hrála, jak jen nejlépe uměla s pochroumanými prsty a na vy­půjčené harfě. Žila teď v hlavním paláci královské reziden­ce. Zdálo se, že zdejší způsob dvorního života jí vyhovuje. Často byla nadšená a zanícená. Jasné barvy v horalském sty­lu, jež měla na sobě, jen podtrhovaly její tmavé vlasy a oči, zatímco zima jí vháněla barvu do tváře. Působila dojmem, že se ze všech ran osudu již vzpamatovala a že opět kypí životem. I její ruka se dobře hojila a Chade jí pomohl sehnat dřevo na novou harfu. Zahanbovalo mě, že tváří v tvář její­mu optimismu si připadám ještě starší, slabší a opatrnější. Hodinka nebo dvě v její společnosti mě vyčerpaly stejně, ja­ko kdybych cvičil nějakou umíněnou klisničku. Z její strany jsem pociťoval soustavný nátlak, abych s ní souhlasil. Čas­to jsem však nemohl.</p>

<p>„Znervózňuje mne," řekla mi onehdy při jednom ze svých častých slovních výpadů na adresu šaška. „Není to tou jeho barvou; je to chováním. Nikdy nikomu neřekne laskavé či prosté slovo, ani dětem, které za ním chodí směňovat za je­ho hračky. Všiml sis, jak si je dobírá a tropí si z nich žerty?"</p>

<p>„Má je rád a ony mají rády jeho," pravil jsem znaveně. „Nedobírá si je z nějaké krutosti. Dobírá si je tak, jako si do­bírá každého. Dětem se to líbí. Žádné dítě nemá rádo, když se mu někdo vemlouvá." Tento krátký rozhovor mě vyčer­pal víc, než jsem jí byl ochoten přiznat. A bylo únavné brá­nit ustavičně šaška před jejími invektivami.</p>

<p>Neřekla na to nic. Uvědomil jsem si, že nás stínuje Nighteyes. Ze skrytu skupinky stromů se ladně přenesl mezi sně­hem obsypané keře v nějaké zahradě. Pochyboval jsem, že by jeho přítomnost byla nějakým velkým tajemstvím, a přes­to mu nedělalo dobře procházet se otevřeně ulicemi. Bylo až nezvykle potěšující vědět, že je mi nablízku.</p>

<p>Snažil jsem se najít jiné téma. „Už několik dní jsem nevi­děl Chadea," zkusil jsem to. Zajídalo se mi takové pokoutné zjišťování informací o jeho osobě. On však za mnou nepři­šel a já bych za ním nešel. Ne že bych ho nenáviděl, to ne, ale prostě jsem mu nemohl odpustit, jaké má plány s mým dítětem.</p>

<p>„Minulou noc jsem pro něho zpívala." Při té vzpomínce se usmála. „Jen sršel vtipem. Dokáže vyloudit úsměv i na tváři Kettricken. Je velice těžké věřit, že žil roky v takové izo­laci. Vábí k sobě lidi, jako když květina vábí čmeláky. Má vysoce uhlazený způsob, jak dát ženě najevo, že je obdivo­vána. A..."</p>

<p>„Chade?" vyprskl jsem nevěřícně. „Uhlazený?"</p>

<p>„Ovšemže," řekla pobaveně. „Umí být docela šarmantní, když na to přijde. Onehdy v noci jsem pro něj a pro Kettricken zpívala a on mi s takovou graciézností děkoval. Má ja­zyk dvořana." Usmála se pro sebe a já viděl, že ať už Chade řekl cokoli, ona si z toho odnesla příjemný pocit. Abych teď zkusil závidět Chadeovi coby svůdci žen, vyžadovalo by to svést tok mých myšlenek poněkud nezvyklým směrem. Ne­napadalo mě nic, co bych na to řekl, a tak jsem ji ponechal v blažené zasněnosti. Po chvíli zčistajasna dodala: „Víš, on s námi nepůjde."</p>

<p>„Kdo? Kam?" Najednou jsem nevěděl, zda po nedávných horečkách nejsem trochu přihlouplý či zda zpěvaččina mysl nedělá skoky jako blecha.</p>

<p>Konejšivě mi poklepala na paži. „Začínáš už být unavený. Raději bychom se měli vrátit zpátky. Mohu říci, že pokaždé, když jsi unavený, kladeš ty nejhloupější otázky." Nadechla se a vrátila se ke svému tématu: „Chade s námi nepůjde hle­dat Verityho. Musí zpět do Bucku, aby tlumočil zprávy o tvé výpravě a povzbudil tamější lid. Samozřejmě bude respek­tovat tvé přání a o tobě nepadne ani zmínka. Pouze řekne, že královna vyrazila na cestu, aby našla krále a znovu ho dosa­dila na trůn."</p>

<p>Odmlčela se, načež se pokusila o nenucený tón: „Požádal mě, abych mu vymyslela nějaké prosté popěvky, založené na starých písních, aby se daly lehce zapamatovat a zpívat." Usmála se na mě a já viděl, jak moc byla potěšena tím, že požádal právě ji. „Bude je šířit po krčmách a hostincích podél cesty a ty pak jako semena vyraší a budou se odsud šířit dál. Prosté písničky o tom, že Verity se vrátí, aby dal věci do pořádku, a že na trůn nastoupí farseerovský dědic, aby sjed­notil Šest vévodství pod standartou vítězství a míru. Říká, že nejdůležitější ze všeho je povzbuzovat lidi na duchu a neu­stále v nich živit představu toho, že se Verity vrátí."</p>

<p>Přes její brebentění o písních a proroctvích jsem se pro­bral až k tomu, co řekla na začátku: „My, řekla jsi. My, to jako kdo? A kamže půjdeme?"</p>

<p>Stáhla si rukavici a rychle mi přiložila ruku na čelo. „Ne­máš zase horečku? Možná trochu ano. Vraťme se hned zpát­ky." Když jsme se posléze ubírali původní cestou nazpět již ztichlými ulicemi, trpělivě dodala: „My, to jako ty, já a Kettricken, půjdeme najít Verityho. Copak už jsi zapomněl, že právě proto jsi přišel do hor? Kettricken říká, že to bude sví­zelná cesta. Není to zas tak hrozné dorazit k dějišti bitvy. Avšak pokud odsud Verity odešel, pak po jedné z odvěkých cest vyznačených na její staré mapě, a ty už dávno nemusí být vůbec cestami. Její otec tím podnikem očividně není ani trochu nadšen. Jeho mysl je soustředěna jen na vedení války s Regalem. ,Zatímco ty se snažíš najít svého manžela a krá­le, tvůj proradný švagr usiluje o to, aby z našich lidí učinil své otroky!' řekl jí. Takže jí teď nezbývá než shromáždit jen ty zásoby, které jí lidé poskytnou dobrovolně, a vzít si jen ty z nich, kteří půjdou raději s ní, než aby zůstali a čelili Regalovi. Takových tu není mnoho, tím si buď jist, a..."</p>

<p>„Chci se vrátit domů k šaškovi," řekl jsem malátně. Hla­va se mi točila a zvedal se mi žaludek. Už jsem naprosto za­pomněl, že takhle to chodilo na dvoře krále Shrewda. Proč bych měl čekat, že tady to bude jiné? Vytyčí se plány, sjed­nají se dohody a potom mi řeknou, co po mně chtějí, a já to udělám. Nebyla to snad vždycky moje úloha? Jít na takové a takové místo a zabít toho konkrétního muže, muže, se kte­rým jsem se nikdy předtím nesetkal, to vše na popud něko­ho jiného? Nevěděl jsem, proč mě pojednou tak šokovalo zjištění, že všechno jejich závažné plánování probíhalo bez konzultací se mnou, jako bych nebyl o moc víc než kůň ve stáji, který čeká, až ho osedlají, nasednou na něj a vyrazí s ním na lov.</p>

<p>Jenže nebylo to právě v souladu s dohodou, kterou jsem já sám nabídl Chadeovi? připomněl jsem si. Že mohou mít můj život, pokud nechají na pokoji moje dítě. Takže k čemu ten úžas? A k čemu vůbec to znepokojení? Měl bych se pro­stě vrátit k šaškovi, vyspat se, najíst se a počkat, dokud mne nezavolají.</p>

<p>„Jsi v pořádku?" zeptala se najednou úzkostlivě Starling. „Myslím, že tak bledého jsem tě ještě neviděla."</p>

<p>„Nic mi není," ujistil jsem ji mátožně. „Jen jsem myslel na to, jak by bylo hezké pomáhat šaškovi nějakou dobu s vý­robou loutek."</p>

<p>Opět se zamračila. „Stále nechápu, co na něm vidíš. Proč se nepřestěhuješ do blízkosti Kettricken a mě? Už potřebu­ješ jen minimální péči; je načase, abys zaujal své právoplat­né místo po boku královny."</p>

<p>„Až mě královna povolá, půjdu za ní," řekl jsem posluš­ně. „Tehdy to bude stačit."</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>3 Odjezd</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Chade Fallstar zaujímá jedinečné místo v historii Šesti vévodství. Ačkoliv to nebylo nikdy oficiálně potvrzeno, jeho </emphasis><emphasis>značná fyzická podobnost s Farseery téměř s jistotou doklá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dá, že byl pokrevní příbuzný vládnoucí dynastie. Ať už je to jakkoli, sama skutečnost, kdo byl, bledne ve světle významu toho, čím byl. Někteří říkají, že byl zvědem krále Shrewda během desetiletí před válkou s rudými loděmi. Jiní si jeho jméno spojují s lady Thyme, jež byla téměř určitě travičkou a zlodějkou ve službách královské rodiny. Tyto domněnky však nelze vůbec ničím podložit.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nad veškerou pochybnost je fakt, že se vynořil do veřej</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ného života p</emphasis><emphasis>oté, co pr</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>tendent Regal Farseer opustil Buck</emphasis><emphasis>keep. Svoje služby poskytl na pokyn a výzvu lady Patience. </emphasis><emphasis>Ta dokázala využít jeho sítě, zřízené mezi lidmi Šesti vévod</emphasis><emphasis>ství, je</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>nak k získávání informací a jednak k distribuci pro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>středků na obranu pobřeží. Exi</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tuje množství důkazů oprav</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ňujících k tvrzení, že původně se snažil zůstat soukr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>mou </emphasis><emphasis>osobou žijící </emphasis>v <emphasis>utajení. Jeho ojedinělý vzhled to však značně </emphasis><emphasis>ztěžoval, až nak</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>nec od těchto snah upustil. Navzdory své mu věku se stal něčím na způsob hrdiny, vitálním st</emphasis><emphasis>arcem, chcete-li, který v</emphasis> <emphasis>nestřežených chvílích navštěvoval hostin</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ce a krčmy, ne</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>stále unikaje a vysmívaje se Regalovým strá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>žím, doručoval zprávy a předával finance na obranu po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>břežních vévodství. Pro své činy byl obdivován. Lidi z Šesti vévodství vždycky nabádal, aby neztráceli odvahu, a záro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>veň jim věstil, že král Verity a královna Kettricken se vrátí, aby z jejich zad sejmuli jařmo daní a války, pod nímž strá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dali. Zatímco o jeho činech byla složena spousta písní, nej</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>výstižnější ze všech je písňový cyklus „Zúčtování Chadea </emphasis><emphasis>Fallstara ", jež bývá připisován pěvkyni královny Kettricken </emphasis><emphasis>jménem Starling Birdsong.</emphasis></p>

<p>Moje paměť se vzpouzí při vzpomínce na poslední dny v Jhaampe. Posedla mě pochmurná nálada, kterou nedoká­zalo změnit ani přátelství nebo brandy. Nebyl jsem s to na­jít v sobě sílu ani vůli na to, abych se sebral. „Je-li osud mo­hutná vlna, která mě vynese vzhůru a mrští mnou proti zdi bez ohledu na to, co si zvolím já, tak to si raději vyberu ne­činnost. Ať si se mnou dělá, co se mu zlíbí," pronesl jsem nabubřele, ač trošku přiopile jednou večer k šaškovi. Neřekl na to nic. Jednoduše pokračoval v ohlazování hrubého vlasu na srsti loutky vlka. Nighteyes, jenž byl vzhůru, ale zticha, ležel šaškovi u nohou. Když jsem pil, tu zaštítil přede mnou svou mysl a dal najevo své znechucení tím, že mne ignoro­val. Kettle seděla v koutě u krbu, pletla a střídavě se tvářila zklamaně či zamítavě. Chade seděl na židli s rovným opěra­dlem u stolu naproti mně. Před sebou měl šálek čaje a oči měl studené jako nefrit. K tomu je třeba říci, že jsem pil o sa­motě už třetí noc v kuse. Prověřoval jsem Burrichovu teorii, že ačkoli pití nemůže nic vyřešit, může alespoň nesnesitel­né učinit snesitelným. Nezdálo se, že by výsledky hovořily v můj prospěch. Čím víc jsem pil, tím nesnesitelnější mi má situace připadala. A o to více nesnesitelný jsem byl pro své přátele.</p>

<p>Den mi přinesl víc, než jsem dokázal unést. Přišel Chade, aby se se mnou konečně viděl a aby mi řekl, že i Kettricken mne chce zítra ráno vidět. Svolil jsem, že přijdu. Za mírné­ho podněcování ze strany Chadea jsem též souhlasil, že bu­du patřičně reprezentativní - umytý, oholený a čistě oděný, a taky střizlivý. Nic z toho jsem v tuto chvíli nebyl. Byl jsem v dost mizerném stavu na to, abych se pokoušel se svými šprýmy či poznámkami vyrovnat Chadeovi, ale měl jsem za to, že se o to alespoň snažím. Kladl jsem mu agresivní a vy­čítavé otázky. Odpovídal na ně klidně. Ano, měl podezření, že Molly se mnou čeká dítě, ano, naléhal na Burriche, aby se stal jejím ochráncem. Burrich se již staral o to, aby měla pe­níze a přístřeší; nejevil však ochotu sdílet s ní jednu střechu, když ale Chade poukázal na nebezpečí, jež hrozila jí a dítěti, kdyby si to ještě někdo další dal podle okolností dohroma­dy, Burrich souhlasil. Ne, neřekl mi o tom. Proč? Poněvadž Molly si na Burrichovi vynutila slib, že mi o jejím těhoten­ství nepoví. Jeho podmínkou, pod kterou ji měl střežit, jak Chade požadoval, bylo, že i Chade bude tento slib respek­tovat. Burrich původně doufal, že si sám dám dohromady, proč Molly zmizela. Rovněž se svěřil Chadeovi, že jakmile se dítě narodí, bude sám ve svých očích zproštěn slibu, kte­rý dal, a poví mi to; ne že ona byla těhotná, ale že já mám dítě. I ve svém stavu jsem byl dost dobře schopen vidět, že tohle byl vrchol, jak kdy Burrich dokázal slevit ze své cti. Jedna moje část oceňovala hloubku jeho přátelství, že svůj slib kvůli mně natolik překroutil. Když však za mnou přišel, aby mi pověděl o narození mé dcery, místo toho nalezl dů­kaz o mé smrti.</p>

<p>Šel rovnou do Bucku, aby tam zanechal zprávu u jednoho kameníka, který ji předal dalšímu, a tak to šlo dál, až se Chade sešel s Burrichem v rybářských docích. Oba byli velice zaskočení. „Burrich nedokázal uvěřit, že jsi zemřel. Já za­se nebyl s to pochopit, proč jsi byl pořád tam. Rozeslal jsem předtím zprávy svým pátračům po celém toku řeky, protože jsem si byl jistý, že bys neuprchl do Bingtownu, ale že bys okamžitě zamířil do hor. Byl jsem si natolik jist tím, že na­vzdory všemu, co jsi přestál, máš pořád ryzí srdce. Právě to jsem té noci řekl Burrichovi: že tě musíme nechat o samotě, abys sám objevil svou věrnost. Vsadil jsem se s Burrichem, že když tě ponecháme sobě samotnému, budeš jako z luku vystřelený šíp, jenž poletí rovnou za Veritym. Právě to nás myslím nejvíc šokovalo. Že jsi zahynul tam, a ne na cestě za králem."</p>

<p>„Vidíš," prohlásil jsem s notnou dávkou opilecké samoli­bosti, „oba jste se mýlili. Oba jste o mně smýšleli tak dobře, oba jste si mysleli, že jste zhotovili tak skvělý nástroj, kte­rý by se nedokázal vzepřít vašim záměrům. Jenomže já tam NEZAHYNUL! Ani jsem se nevydal hledat svého krále. Šel jsem zabít Regala. Jen kvůli sobě." Zaklonil jsem se na žid­li a založil si ruce na hrudi. Pak jsem se vsedě prudce vzpří­mil, jak jsem ucítil tlak opěradla na hojícím se zranění. „Jen kvůli sobě!" zopakoval jsem. „Ne kvůli králi či Bucku, ani kvůli žádnému jinému ze Šesti vévodství. Šel jsem ho zabít kvůli sobě. Jen kvůli sobě."</p>

<p>Chade se na mě pouze podíval. Ale z koutku u krbu, kde se pohupovala Kettle, zazněl její stařecký hlas plný samoli­bého uspokojení: „Bílé písmo praví: ,Nejprve bude žíznit po krvi příbuzného a jeho žízeň zůstane neuhašena. Katalyzátor bude marně lačnit po krbu a dětech, protože jeho děti budou jiného a dítě jiného jeho vlastní...'"</p>

<p>„Nikdo mě nemůže přinutit, abych taková proroctví napl­nil!" zapřísahal jsem se s řevem. „A kdo je vlastně napsal?"</p>

<p>Kettle ustala v kolébání. Odpověděl mi šašek. Promluvil mírně, aniž vzhlédl od práce: „Já. V dětství, v dobách své­ho snění. Ještě dříve, než jsem tě spatřil jinde než ve svých snech."</p>

<p>„Jsi odsouzen k tomu, abys je naplnil," pravila velmi vlíd­ně Kettle.</p>

<p>Praštil jsem hrnkem o stůl. „Sper mě ďas, jestli ano!" vy­křikl jsem. Nikdo nevyskočil a ani nezareagoval. V jednom strašném, křišťálově čistém záblesku jsem ve vzpomínkách uslyšel hlas Mollyina otce z jeho koutu u komína: „Sper tě ďas, holka!" Molly sebou trhla, ale ignorovala ho. Věděla již, že s opilcem není žádná řeč. „Molly," zasténal jsem těž­kopádně a sklopil v pláči hlavu na předloktí.</p>

<p>Po chvíli jsem ucítil na ramenou Chadeovy ruce. „Pojď, chlapče, tohle k ničemu není. Běž spát. Zítra musíš před­stoupit před královnu." V jeho hlase bylo mnohem více tr­pělivosti, než jsem si zasloužil, a já si pojednou uvědomil hloubku své hrubosti.</p>

<p>Otřel jsem si rukávem tvář a namáhavě zvedl hlavu. Nevzpíral jsem se, když mi pomohl na nohy a nasměroval mne k lůžku v koutě. Když jsem usedl na okraj postele, tiše jsem řekl: „Tys to věděl. Věděl jsi všechno."</p>

<p>„Věděl co?" zeptal se mě znaveně.</p>

<p>„Věděl jsi to všechno o Katalyzátoroví a Bílém proroko­vi."</p>

<p>Zhluboka vydechl nosem. „O tom vím méně než nic. Vím jen něco o spisech, které o nich pojednávají. Vzpomínám si, že poměry byly vcelku uspořádané, než tvůj otec abdikoval.</p>

<p>Když jsem se uchýlil do své věže, prožil jsem dlouhé roky, aniž po mně král i několik měsíců v kuse žádal nějaké služ­by. Měl jsem hodně času na čtení a mnoho zdrojů svitků. A tak jsem přitom natrefil na některé z cizích pohádek a spi­sů, jež pojednávají o Katalyzátorovi a Bílém prorokovi." Je­ho hlas se zmírnil, jako by zapomněl na hněv obsažený v mé otázce.</p>

<p>„Teprve až na Buckkeep přibyl šašek a já si v úplné ti­chosti zjistil, že se o takové věci silně zajímá, teprve potom se má zvědavost probudila. Ty sám jsi mi kdysi říkal, že se o tobě vyjádřil jako o Katalyzátoroví. A tak jsem se začal pí­dit... ale v podstatě jsem všem proroctvím přikládal jen ma­lou váhu."</p>

<p>Opatrně jsem ulehl. Už jsem skoro mohl spát na zádech. Stočil jsem se na bok, skopl si z nohou boty a přetáhl přes sebe přikrývku.</p>

<p>„Fitzi?"</p>

<p>„Ano?" zeptal jsem se Chadea rozmrzele.</p>

<p>„Kettricken se na tebe hněvá. Nečekej, že zítra s tebou bu­de mít trpělivost. Měj však na paměti, že ona je víc než jen naše královna. Je to žena, která přišla o dítě a víc než rok prožila v napětí a nejistotě ohledně osudu svého manžela, byla vyhnána ze své adoptivní země, a to jen proto, aby ji potíže v patách následovaly až do její rodné země. Její otec je z pochopitelných důvodů zahořklý. Blýská okem váleční­ka po Šesti vévodstvích a Regalovi a nemá čas na to, aby pátral po bratrovi svého nepřítele, i kdyby věřil, že žije. Kettricken je osamělá, bolestněji osamělá, než si ty nebo já do­kážeme představit. Měj pro tu ženu pochopení. A měj rov­něž respekt před svou královnou." Nejistě se odmlčel. „Zítra budeš potřebovat obojí. Já ti mohu být nápomocen jen mini­málně."</p>

<p>Myslím, že poté ještě pokračoval, jenže já už přestal po­slouchat. Spánek mě brzy vtáhl do svých vod.</p>

<p>Uplynul už nějaký čas od doby, co mě naposled soužily sny navozené Uměním. Nevím, jestli to byla má fyzická sla­bost, jež nakonec těmto snům o bitvách učinila přítrž, či zda je má ustavičná bdělost vůči Regalově koterii zapudila z mé mysli. Té noci ta krátká přestávka skončila. Síla snu Umě­ní, jež mne vyrvala z mého těla, byla jako velká ruka, která hmátla do mého nitra, uchopila mě za srdce a vyrvala mě ven z mého těla. Náhle jsem se ocitl na jiném místě.</p>

<p>Bylo to město, a sice v tom smyslu, že tam lidé žili ve vel­kém počtu pohromadě. Avšak tito lidé byli jiní než všichni lidé, jež jsem kdy viděl, ba ani taková obydlí jsem jaktěživ nespatřil. Tyto budovy se ve spirálách vzpínaly do nebetyčných výšek. Kamenné zdivo jako by vtékalo do jejich forem. Byly tam mosty s jemnými ornamenty a zahrady, jež splý­valy kaskádovitě dolů a současně se jako úponky vinuly po zdech budov vzhůru. Byly zde fontány, které tančily, a dal­ší, které volně vyvěraly. Všude po městě se pohybovali lidé odění v pestrých oděvech, početní jako mravenci.</p>

<p>Přesto všude panovalo ticho a klid. Vnímal jsem proud li­dí, hru fontán, vůně rozvinutých květů v zahradách. Všech­no tam bylo, ale když jsem se otočil, abych to zřel, všechno bylo pryč. Má mysl dokázala vnímat jemné ornamenty na mostě, ale oči viděly jen sesypanou suť zvětralou napadrť. Zdi pokryté freskami byly ošlehány větrem a vespod prosví­taly hrubě omítnuté cihly. Když jsem pootočil hlavou, sko­tačící fontána se proměnila v zaprášený plevel v rozpras­kané nádrži. Uspěchaný dav na tržišti hovořil pouze hlasem proudícího větru obtěžkaného dotěrným pískem. Procházel jsem tímto přízračným městem, bez těla a hledající, nescho­pen rozluštit, proč jsem zde či co mě sem táhne. Nebylo tam světlo ani tma, ani léto, ani zima. Jsem mimo čas, pomyslel jsem si, a rozvažoval jsem, jestli to má být nejzazší peklo v šaškově filozofickém pojetí či konečná svoboda.</p>

<p>Nakonec jsem, kdesi daleko před sebou, uviděl malou po­stavičku ploužící se rozlehlými ulicemi. Hlavu měl nachýle­nou proti větru a lem pláště si za chůze držel před ústy a no­sem, aby se chránil před větrem a pískem. Nebyl součástí přízračného davu, ale procházel rumištěm, vyhýbaje se pro­padlým či vystouplým místům na dlážděných chodnících, jež svědčila o dávných pohybech země. V tom okamžiku, kdy jsem ho spatřil, jsem věděl, že je to Verity. Poznal jsem to podle citového hnutí v hrudi, a v tu ránu jsem pochopil, že to, co mne sem přitáhlo, byl malinký oblázek Verityho Umění, který se stále ukrýval v mém vědomí. Rovněž jsem vycítil, že nebezpečí, které mu hrozí, je veliké. Přesto jsem neviděl nic, co by ho ohrožovalo. Byl velmi daleko ode mě; viděl jsem ho skrze rozmazané stíny budov, jež kdysi exis­tovaly, obestřeného přízračným davem na tržišti uprostřed dne. Ploužil se velice ztěžka ulicemi, osamělý a imunní vů­či přízračnému městu, a přesto v něm lapený. Neviděl jsem nic, leč nebezpečí se nad ním tyčilo jako obrův stín.</p>

<p>Vyrazil jsem rychle za ním a v příštím okamžiku už jsem byl vedle něj. „Ach," pozdravil mne. „Takže jsi nakonec při­šel, Fitzi. Vítej." Za chůze se neodmlčel ani neotočil hlavu. Přesto jsem z něj cítil hřejivost, jako by mi sevřel ruku na pozdrav, a necítil jsem potřebu reagovat. Místo toho jsem je­ho očima spatřil ono vnadidlo i nebezpečí.</p>

<p>Před námi proudila řeka. Nebyla to voda. Ani blyštivý ká­men. Sestávala z obojího, jenže nebyla ani jedním. Protína­la město jako blyštivá čepel, vyklouznuvší z rozpolcené ho­ry za námi, a pokračovala dál, až nakonec zmizela v ještě starší řece. Jako uhelná sloj obnažená hlodajícím přílivem, či zlatá žíla v křemení, ležela odhalená na těle země. Byla to magie. Proudila tam nejryzejší odvěká magie, neúpros­ná a nedbalá lidí. Řeka Umění, kterou jsem se učil tak ob­tížně splavovat, byla oproti této magii tím, čím je vinný bu­ket ve vztahu k vínu. To, co jsem zahlédl Verityho očima, mělo fyzickou existenci stejně konkrétní, jako byla ta moje. Byl jsem k tomu neprodleně přitahován jako můra k plame­ni svíce.</p>

<p>Nebyla to jenom krása onoho blyštivého toku. Magie na­plňovala každý z Verityho smyslů. Zvuk jejího proudění byl melodický, mohutný spád tónů, který přiměl člověka pose­čkat a naslouchat v přesvědčení, že onen zvuk v cosi přerůs­tá. Vítr unášel její vůni, prchavou a proměnlivou; v jednom okamžiku to byl závan citrónových květů a v dalším vinoucí se kouřová příchuť koření. Zakoušel jsem ji s každým vde­chem a toužil jsem vrhnout se do ní. Náhle jsem si byl jist, že by mohla uhasit všechny choutky, jež mě kdy soužily, ne­jenom ty tělesné, ale i vágní tužby mé duše. Dychtil jsem po tom, aby zde bylo i mé tělo, abych ji mohl zakoušet v úpl­nosti jako Verity.</p>

<p>Verity se náhle zarazil a zvedl tvář. Zhluboka se nadechl - vzduch byl prosycen Uměním jako mlha vlhkostí. Mohl jsem ho náhle vnímat na Verityho patře jako palčivou kovo­vou příchuť. Toužení, jež ve vztahu k němu pociťoval, ná­hle přerostlo ve všestravující vášeň. Žíznil po něm. Až se do něj dostane, vrhne se na kolena a do sytosti se napije. Bude naplněn vševědomím světa, bude se podílet na celku a stane se celkem. Konečně pozná završení.</p>

<p>Ale Verity sám přestane existovat.</p>

<p>Stáhl jsem se zpátky v užaslé hrůze. Nemyslím, že by by­lo něco děsivějšího než střet s ryzí vůlí k sebezničení. Na­vzdory vlastnímu puzení směrem k této řece to ve mně zburcovalo hněv. Tohle přece nebylo důstojné Verityho. Ani ja­ko muž, ani jako princ, jak jsem ho za svůj život poznal, by nebyl schopen tak zbabělého činu. Pohlédl jsem na něj, jako bych ho nikdy předtím neviděl.</p>

<p>A uvědomil jsem si, jak je to dlouho, co jsem ho naposle­dy viděl.</p>

<p>Zářivá čerň jeho očí se náhle proměnila v kalnou temno­tu. Plášť, který kolem něj plandal ve větru, byl jen rozedraný cár. Kůže na botách mu již dávno rozpraskala, stehy ve švech povolily a zely v nich díry. Jeho kroky byly nejisté, nerovné. I kdyby jím necloumal vítr, pochyboval jsem, že by měl vyrovnanou chůzi. Jeho rty byly bledé a rozpukané a jeho kůže měla šedivý nádech, jako by mu sama krev z tě­la vyprchala. Pamatoval jsem letní období, kdy proti rudým lodím vynakládal tolik sil svého Umění, že mu maso a sva­ly na těle zchřadly a zbyl z něj jenom vyzáblý kostlivec bez fyzické energie. Nyní to však byl muž z ryzí energie, na je­hož kostře se napínaly provazce svalů, jež byly stěží obale­ny masem. Byl ztělesněním záměru a vysílení. Pouze silou vůle se udržoval vzpřímený a v pohybu. Směrem k magické­mu toku.</p>

<p>Nevím, kde jsem v sobě sebral vůli vzepřít se tomu. Snad to bylo proto, že jsem se zarazil a na okamžik se zaměřil na Verityho, a přitom jsem uviděl, že by tím celý svět ztratil, kdyby on přestal být sám sebou. Ať už byl zdroj mé síly ja­kýkoli, nasměroval jsem ji proti němu. Vrhl jsem se mu do cesty, ale on mnou prošel skrz. Tady jsem nebyl nic. „Verity, prosím, zastav se, počkej!" vykřikl jsem a vrhl se na něj jako rozběsněné pírko ve větru. Ale neměl jsem na něj žád­ný vliv. Ani se nezarazil.</p>

<p>„Někdo to udělat musí," pravil klidně. Tři kroky nato do­dal: „Nějakou dobu jsem doufal, že to nebudu já. Ale pořád a pořád jsem se ptal sám sebe: ,A kdo jiný?'" Otočil se a po­hlédl na mě svým na popel sežehlým zrakem. „Žádná jiná odpověď nikdy nepřišla. Musím to být já."</p>

<p>„Verity, zastav se," zaprosil jsem, jenomže on pokračoval v chůzi. Nespěchal, neotálel, prostě se jenom ploužil dál ja­ko muž, jenž změřil vzdálenost, kterou musí urazit, a vyčle­nil na to své síly. Pokud by vytrval v chůzi, měl výdrž na to, aby se tam dostal.</p>

<p>Trochu jsem se stáhl a ucítil jsem, jak mi ubývají síly. Na chvíli jsem dostal strach, že ho ztratím, protože budu vtažen nazpět do spícího těla. Pak jsem si uvědomil stejně mocný strach. Jelikož jsme byli tak dlouho propojeni, a i nyní mě to táhlo za ním, mohl bych skončit utonulý po jeho boku v oné magické žíle. Kdybych tam v té říši měl nějaké tělo, nejspíš bych se byl něčeho chytil a držel se. A tak když jsem nalé­hal na Verityho, aby se zastavil a naslouchal mi, místo to­ho jsem se ukotvil jediným dalším způsobem, který jsem si uměl představit. Zapátral jsem svým Uměním, hledaje ty, je­jichž životy se dotýkaly mého: Molly, svoji dcerku, Chadea a šaška, Burriche a Kettricken. Ale neměl jsem k nim žádné skutečné vazby Uměním, takže můj stisk byl přinejmenším chabý, navíc ještě oslabený mým šíleným strachem, že by si mě každým okamžikem mohl nějakým způsobem uvědomit Will či Carrod nebo Burl. Zdálo se mi, že právě to Verityho přibrzdilo. „Prosím, počkej," řekl jsem znovu.</p>

<p>„Ne," pravil klidně. „Nesnaž se mne odradit, Fitzi. Tohle je něco, co udělat musím."</p>

<p>Nikdy jsem si nemyslel, že někdy budu měřit svoje síly v Umění s Veritym. Nikdy jsem si také nepředstavoval, že bychom mohli stanout jeden proti druhému. Ale poněvadž jsem na něj nepřestával dotírat, připadl jsem si jako kopa­jící a vřískající děcko, když ho otec s klidem odnáší do po­stele. Verity můj výpad nejenže ignoroval, ale zároveň jsem vycítil, že jeho vůle a koncentrace je všudypřítomná. Neú­prosně se sunul směrem k tomu černému proudu a mé vědo­mí bylo unášeno s ním. Sebezáchovný pud mi propůjčil čer­stvou sílu prodchnutou zběsilostí. Snažil jsem se ho odstrčit, stáhnout ho zpátky, ale on mi nic nedovolil.</p>

<p>Můj zápas byl však poznamenán hrozivou dualitou. Zá­roveň jsem toužil, aby vyhrál on. Kdyby mne totiž přemohl a stáhl s sebou dolů, pak bych si za to nemusel dávat žádnou zodpovědnost. Mohl bych se otevřít tomu proudu síly a být v něm navždycky umlčen. Byl by konec všem mukám, pro­stě definitivní konec. Byl jsem tak usouzený pochybnostmi a výčitkami, tak unavený povinnostmi a závazky. Kdyby mě Verity vzal do proudu Umění s sebou, mohl bych se koneč­ně bez ostudy vzdát.</p>

<p>Nastal okamžik, kdy jsme stanuli na pokraji toho duhové­ho proudu síly. Jeho očima jsem zíral do hlubin. Nebyl ta­dy žádný povlovný břeh. Spíše to byl ostrý sráz, kde pevná země ustoupila proudící jinakosti. Zíral jsem na to a viděl v tom cosi cizího v našem světě, zborcení samotné podstaty světa. Verity zamyšleně poklekl najedno koleno. Zahleděl se do té černé luminiscence. Nevěděl jsem, jestli váhá říci sbohem našemu světu či zda se jen zastavil, aby v sobě se­bral vůli k sebezničení. Moje vůle vzepřít se byla prozatím zabrzděna. Tohle byly dveře do jinakosti, kterou jsem si ani nedokázal představit. Touha a zvědavost nás táhly blíže ke srázu.</p>

<p>V dalším okamžiku vnořil své ruce a předloktí do té ma­gie.</p>

<p>Sdílel jsem to náhlé vědění s ním. A tak jsem spolu s ním vykřikl, když mu žhavý proud pozřel maso a svaly na rukou. Přísahám, že jsem pocítil ten kyselý jazyk na obnažených kostech jeho prstů, zápěstí a předloktí. Vnímal jsem jeho bo­lest. Přesto byla z jeho rysů vytísněna nadšeným úsměvem, který mu zalil tvář. Mé pouto k němu bylo náhle cosi těžko­pádného, co mi bránilo plně procítit to, co cítil on. Toužil jsem stanout po jeho boku, vystavit vlastní tělo té magické řece. Sdílel jsem s ním přesvědčení, že by mohl skoncovat s veškerou bolestí, jen kdyby se poddal a vrhl se do proudu celý. Tak snadné. Stačilo jen se trochu předklonit a pustit se. Vkleče se nad proudem nahrbil a pot mu crčel z tváře, jen aby se vzápětí vypařoval v malinkých obláčcích páry, když dopadal do proudu. Hlavu měl skloněnou a ramena se mu zvedala a zase klesala, jak mohutně dýchal. Potom mě náhle slaboučkým, úpěnlivým hlasem zaprosil: „Stáhni mne zpát­ky."</p>

<p>Neměl jsem předtím sílu vzepřít se jeho odhodlání. Když jsem však spojil svou vůli s jeho a společně jsme se vzpříčili strašlivému vábení té síly, právě tak to stačilo. Nyní byl schopen vytáhnout svá předloktí i ruce z oné tresti, ačkoli se zdálo, jako by je vytahoval z pevného kamene. Neochotně se mu vzdala, a když klopýtl nazad, na okamžik jsem napl­no pocítil, co ještě před chvílí sdílel. Tam dole plynula jed­nota světa jako jediná čistě znějící táhlá nota, sladká k za­lknutí. Nebyla to píseň lidskosti, nýbrž starší, velkolepější píseň o nekonečné rovnováze a čistém bytí. Kdyby se jí byl Verity poddal, ukončilo by to veškeré jeho trápení.</p>

<p>On se však místo toho vyštrachal na nohy a odvrátil se od toho. Paže měl natažené před sebou, dlaně vzhůru a prsty zkroucené do pohárků, jako by o něco prosil. Tvarem se ne­změnily. Nyní se však jeho ruce a prsty stříbřitě třpytily tou silou, která jimi pronikla a prolnula se s jeho masem. Když se vydal pryč od proudu, s tou stejnou zahloubanou soustře­děností, s jakou k němu přišel, ucítil jsem, že ho pálí paže a ruce, jako by je měl omrzlé.</p>

<p>„Já to nechápu," řekl jsem mu.</p>

<p>„A já nechci. Ještě ne." Vycítil jsem z něho rozpolcenost. Umění z něj sálalo s neuvěřitelným žárem jako z kovářské výhně, leč jeho tělesné síly stačily sotva na to, aby se udržel v pohybu. Nestálo ho nyní žádnou námahu, aby zaštítil mou mysl před vábením řeky. Ale aby své tělo přiměl kráčet po cestě, to silně přetěžovalo jeho svalstvo i vůli. „Fitzi. Pojď za mnou. Prosím." Tentokrát to nebyl rozkaz vydaný Umě­ním ani povel ze strany prince, nýbrž jenom prosba člově­ka k člověku. „Já nemám žádnou koterii, Fitzi. Jedině tebe. Kdyby ta koterie, kterou pro mne Galen vytvořil, byla sku­tečná, potom bych měl více víry, že to, co musím udělat, je možné. Jenže oni ke mně nejsou jen falešní, ale snaží se mě zničit. Dotírají na mne jako mrchožraví ptáci na umírajícího jelena. Nemyslím si, že by mě jejich výpady dokázaly zni­čit, ale bojím se, že by mě mohli oslabit natolik, že bych již neuspěl. Anebo ještě hůře, že by mě mohli vnitřně narušit a uspět místo mne. To nemůžeme připustit, hochu. Ty a já jsme jediní, kdo je dělí od jejich vítězství. Ty a já. Farseerové."</p>

<p>Nebyl jsem tam v žádném fyzickém ohledu. Přesto se na mne usmál a zvedl jednu hrozivě blýskající ruku, aby mi jí zakryl tvář. Zamýšlel vskutku to, co udělal? To nevím. Je­ho šťouchanec byl tak mocný, jako by mne nějaký válečník praštil štítem do obličeje. Ne však bolestivý. Vědomí. Jako sluneční světlo, které se prodralo mraky, aby ozářilo lesní palouk. Tu přede mnou všechno zřetelně vyvstalo a já spat­řil skryté důvody a smysl našeho počínání, a pochopil jsem s bolestivou jasností osvícení, proč je nutné, abych sledoval cestu, jež leží přede mnou.</p>

<p>Pak bylo všechno pryč a já se rozplynul v temnotě. Verity byl ten tam a mé pochopení s ním. Avšak na jeden kra­tičký okamžik jsem zahlédl ucelenost toho všeho. Teď jsem zbyl jen já, ale mé já bylo tak malinké, že jsem mohl existo­vat jen potud, pokud bych se ze všech sil držel. A tak jsem se držel.</p>

<p>Ze vzdáleného světa jsem zaslechl Starling, jak strachem vykřikla: „Co to s ním je?" A Chade nevrle odvětil: „Je to jen záchvat, jaký ho čas od času posedne. Hlavu, šašku, drž mu hlavu, jinak si vymlátí mozek." Vzdáleně jsem ucítil ru­ce, jak mě uchopily a přidržely. Svěřil jsem se do jejich pé­če a ponořil se do temnot. Po nějaké chvíli jsem trošku při­šel k sobě. Vybavuji si to jenom málo. Šašek mne nadzvedl v ramenou a přidržel mi hlavu, abych se mohl napít z hrnku, který mi ustrašený Chade přiložil k ústům. Známá hořkost elfí kůry mi stáhla ústa. Zahlédl jsem Kettle, jak stojí nade mnou, rty pevně semknuté do úzké linky na znamení neli­bosti. Starling stála stranou a oči měla vytřeštěné jako pole­kané zvíře, netroufajíc se mě ani dotknout. „To by ho mělo přivést k sobě," uslyšel jsem říkat Chadea, načež jsem se po­nořil do hlubokého spánku.</p>

<p>Další den zrána jsem vstal velice časně i navzdory třeští­cí hlavě a odebral se do lázní. Vyklouzl jsem ven tak tiše, že se šašek neprobudil, ale Nighteyes vstal a vypařil se spolu se mnou.</p>

<p><emphasis>Kam jsi to minulou noc šel? </emphasis>chtěl vědět, ale já pro něj ne­měl žádnou odpověď. Vycítil moji neochotu zabývat se tím. <emphasis>Jdu teďka na lov, </emphasis>sdělil mi jízlivě. <emphasis>Radím ti, abys tam po tom pil už jenom vodu. </emphasis>Pokorně jsem přisvědčil a on mě nechal stát u dveří lázní.</p>

<p>Uvnitř byl cítit minerální pach horké vody, jež vyvěrala ze země. Horalé ji spoutali do velkých nádrží a svedli rourami do dalších kádí, takže si člověk mohl zvolit teplotu a hloub­ku, jaká mu vyhovovala. Vydrhl jsem se v kádi na mytí a po­té se ponořil do nejteplejší vody, jakou jsem dokázal vystát, a snažil se nemyslet na spalující žár Umění, který vycházel z Verityho předloktí. Vynořil jsem se rudý jako uvařený rak. Na protáhlém konci koupelny, kde bylo chladněji, viselo na zdi několik zrcadel. Když jsem se holil, snažil jsem se nedí­vat se na svou tvář. Až příliš živě mi připomínala obličej Verityho. Za poslední týden její vyzáblost trochu vymizela, ale bílý pruh vlasů nad mým čelem byl opět zpátky, a vystoupil ještě jasněji, když jsem si vzadu zapletl vlasy do vojenské­ho copu. Nebyl bych nijak překvapen, kdybych ve své tváři spatřil otisk Verityho ruky nebo kdybych zjistil, že moje jiz­va zmizela a nos se narovnal, tak mocný to byl dotek. Avšak zsinalá jizva, tato památka na Regala, se jasně vyjímala v mé zarudlé, napařené tváři. Se zlomeným nosem to nebylo o nic lepší. Po setkání z minulé noci nebylo navenek ani stopy. Znovu a znovu se má mysl v kruhu vracela k tomu okamži­ku, k doteku nejryzejší energie. Zalovil jsem v paměti, abych se rozpomněl, a málem se mi to podařilo. Ale absolutní zá­žitek, jako bolest nebo rozkoš, jsem si nebyl s to vybavit úpl­ně, jenom jako vybledlou vzpomínku. Rozkoše Umění, před nimiž byli varováni všichni praktikanti Umění, byly jako ma­linké oharky oproti vatře vědění, vnímání a bytí, jež jsem mi­nulou noc krátce zakusil.</p>

<p>Změnilo mne to. Hněv, který jsem choval vůči Kettricken a Chadeovi, byl zbaven vnitřního náboje. Stále jsem tu emo­ci dokázal objevit, jenže nedokázal jsem ji znovu vyburco­vat k životu. Nakrátko jsem spatřil nejen své dítě, ale celou situaci ze všech možných úhlů pohledu. V jejich záměru se neskrývala žádná zášť, ba ani sobectví. Věřili, že to, co dě­lají, je morální. Já ne. Nemohl jsem však již tak úplně popí­rat smysl jejich snažení. Připadal jsem si jako tělo bez duše. Odeberou mé dítě Molly i mně. Mohl bych je za to sice ne­návidět, ale nemohl bych ten hněv směřovat proti nim.</p>

<p>Potřásl jsem hlavou a stáhl se zpátky do přítomného oka­mžiku. Pohlédl jsem na sebe do zrcadla, zvědav, jak mě asi uvidí Kettricken. Bude ve mně stále spatřovat toho mladého muže, jenž běhal Veritymu v patách a jí tak často posluho­val u dvora? Nebo spatří moji zjizvenou tvář a pomyslí si, že mě nezná, že Fitz, se kterým se znala dřív, je pryč? Inu, teď už aspoň věděla, jak jsem ke svým jizvám přišel. Královna by tedy neměla být překvapena. Ať sama posoudí, kdo má ty cejchy na svědomí.</p>

<p>Zocelil jsem své nervy, pak jsem se otočil zády k zrcadlu. Ohlédl jsem se přes rameno. Mé zranění na zádech připomí­nalo rudou hvězdici zabořenou do masa. Kůže okolo byla napjatá a lesklá. Pohnul jsem rameny a díval se, jak se po­kožka v okolí jizvy natahuje. Napřáhl jsem pravou ruku, ja­ko bych držel meč, a pocítil jsem malinký odpor. Nu což, ne­mělo žádný smysl trápit se kvůli tomu. Natáhl jsem si znovu košili.</p>

<p>Vrátil jsem se do šaškovy chýše, abych se čistě oblékl, a ke svému překvapení jsem zjistil, že šašek je již oblečen a připraven mě doprovázet. Na mém lůžku ležely přichystá­ny kusy šatstva: bílá košile s volnými rukávy z hřejivé pod­dajné vlny a tmavé kamaše z o něco silnější vlněné tkaniny. Byl tam také krátký tmavý kabátec, jenž padl ke kamaším. Řekl mi, že to zde nechal Chade. Všechno to bylo velmi jed­noduché a prosté.</p>

<p>„Padne ti to," poznamenal šašek. Sám byl oblečen jako každý den, ve vlněné říze, tentokrát však tmavomodré, s výšivkami na rukávech a podél lemu. Mělo to blíže k tomu, co nosili horalé. Zvýrazňovalo to jeho bledost mnohem více než bílá říza předtím a před mým zrakem ještě patrněji vy­vstal slabý žlutohnědý nádech, jejž začala nabývat jeho ků­že, oči a vlasy. Vlasy měl jemné jako vždy. Když si je po­nechal volné, stále mu povívaly okolo hlavy, dnes si je však stáhl dozadu.</p>

<p>„Nevěděl jsem, že tě povolala Kettricken," poznamenal jsem, na což vztekle odvětil: „O to větší důvod uvést se sám. Chade tě dnes ráno přišel zkontrolovat a znepokojilo ho zjiš­tění, že jsi pryč. Napůl se myslím bojí, že jsi zase utekl s vl­kem. V opačném případě mi tady pro tebe zanechal vzkaz. Kromě těch, kdo se dosud promítli v této chýši, nikdo jiný z Jhaampe ještě neslyšel tvé pravé jméno. Budeš zajisté hod­ně překvapen tím, že i ta pěvkyně projevila tolik diskrétnos­ti. Ani ranhojička neví, koho vlastně léčila. Pamatuj, že jsi pastýř Tom až do doby, kdy královna Kettricken sama uzná za vhodné, že s tebou může mluvit otevřeněji. Rozumíš?"</p>

<p>Vzdychl jsem. Chápal jsem to příliš dobře. „Nikdy před­tím jsem nezažil, že by se v Jhaampe ujaly intriky," pozna­menal jsem.</p>

<p>Zakuckal se. „Předtím jsi tu pobýval jenom krátce. Věř mi, Jhaampe je líheň intrik stejně spletitých jako na Buckkeepu. Jelikož jsme tu cizinci, bude rozumné, abychom se do nich nenechali vtáhnout, pokud to půjde."</p>

<p>„S výjimkou těch, které přinášíme s sebou," řekl jsem mu a on se hořce pousmál, když na to kývl.</p>

<p>Byl jasný a mrazivý den. Nebe, jež nám prosvítalo nad hlavou skrze tmavé větve jehličnanů, bylo nekonečně mod­ré. Ovíval nás mírný vánek, jenž se suchým chrastěním pře­mísťoval krystalky sněhu po zamrzlých plochách sněhových návějí. Prašný sníh nám vrzal pod nohama a mráz mne drsně líbal na čerstvě oholené líce. Odkudsi z dálky jsem za­slechl povyk hrajících si dětí. Nighteyes při tom zvuku na­stražil uši, avšak pokračoval v cestě za námi. Hlásky v dál­ce zněly jako vřeštění mořského ptactva a mně se pojednou mocně zastesklo po buckském pobřeží.</p>

<p>„Minulou noc jsi měl záchvat," pravil tiše šašek. Nebyla to zrovna otázka.</p>

<p>„Já vím," odvětil jsem stroze.</p>

<p>„Kettle to zřejmě velice rozrušilo. Dopodrobna Chadea zpovídala ohledně všech bylin, které ti připravil. A když ses po nich neprohrál, jak říkal, odebrala se do kouta. Proseděla tam skoro celou noc, hlučně pletla a nesouhlasně po něm po­kukovala. Byla to pro mne úleva, když konečně všichni ode­šli."</p>

<p>Zajímalo mě, jestli třeba nezůstala Starling, ale nezeptal jsem se. Ani jsem nechtěl vědět, proč mi na tom záleželo.</p>

<p>„Co je Kettle zač?" otázal se znenadání šašek.</p>

<p>„Co je Kettle zač?" zeptal jsem se užasle.</p>

<p>„Mám za to, že na to jsem se právě zeptal já."</p>

<p>„Kettle je..." Náhle mi připadlo divné, že vím tak málo o někom, s kým jsem tak dlouho cestoval. „Myslím, že vy­rostla v Bucku. A pak cestovala a studovala svitky a proroc­tví, načež se vrátila, aby našla Bílého proroka." Pokrčil jsem rameny nad skrovností svých informací.</p>

<p>„Pověz mi. Nepřipadá ti... zlověstná?"</p>

<p>„Cože?"</p>

<p>„Necítíš, že je na ní něco, něco, co..." Zlostně potřásl hla­vou. Bylo to vůbec poprvé, co jsem viděl šaška lovit slova. „Občas cítím, že je důležitá. Že je s námi propojená. Jindy zase působí jen jako nosatá stařena s dost nešťastným vku­sem ve výběru společníků."</p>

<p>„Tím myslíš mě," zasmál jsem se.</p>

<p>„Ne. Tím myslím tu dotěrnou zpěvačku."</p>

<p>„Proč se tolik nesnášíte se Starling?" zeptal jsem se zna­veně.</p>

<p>„To není nesnášenlivost, Fitzi. Z mé strany je to nezájem. Bohužel ona nedokáže pochopit muže, který by se na ni po­díval, aniž by projevil zájem dostat ji do postele. Ona si mé odmítání její osoby vykládá jako urážku a snaží se v tom na­lézt nějakou chybu či závadu ve mně. Zatímco já pokládám za urážlivý její majetnický postoj vůči tobě. Víš, ona ve sku­tečnosti nemá zájem o Fitze, ale jen o to, aby mohla říkat, že se zná s FitzChivalrym."</p>

<p>Mlčel jsem, pociťuje jisté obavy, že to, co řekl, je prav­da. A tak jsme došli až k paláci v Jhaampe. Lišil se od Buckkeepu ve všech možných ohledech, jež jsem si dokázal před­stavit. Slyšel jsem říkat, že obydlí v Jhaampe vděčí za svůj původ kopulovitým stanům, jež některé nomádské kmeny pořád ještě používají. Menší obydlí stále tak velmi připomí­nala stany, že mne neuváděla v úžas tolik jako palác. Nad námi se mohutně tyčil strom, živoucí srdce v podobě ústřed­ního pilíře. Ostatní sekundární stromy byly pečlivě po léta tvarovány, aby posloužily jako opory zdí. Když byla tato ži­voucí konstrukce zřízena, byly podél nich elegantně ovinu­ty rohože z kůrové tkaniny, které tak vytvořily podklad pro hladce zakřivené zdi. Tyto domy, omítnuté jakýmsi druhem jílu a pak pomalovány jasnými barvami, mi vždycky připo­mínaly poupata tulipánů nebo kloboučky hub. Navzdory své ohromné velikosti palác působil organicky, jako by vyrašil z úrodné půdy pralesa, v jehož skrytu se nacházel.</p>

<p>Právě velikost z něj dělala palác. Nebyly zde žádné vněj­ší znaky ani žádné prapory, ani žádné královské stráže stře­žící vstup. Nikdo se nám nesnažil zabránit ve vstupu. Šašek otevřel vyřezávané vstupní dveře, zasazené v dřevěném rámu, a vešli jsme dovnitř. Šel jsem za ním, zatímco se pro­plétal bludištěm volně stojících komnat. Další pokoje byly na plošinách nad námi a vedly k nim žebříky nebo - v pří­padě těch vznešenějších - dřevěná schodiště. Stěny komnat byly tenké jako papír a u některých dočasně zřízených kom­nat byly rámy ve vchodech opatřeny pouze tapiseriemi z kůrové tkaniny. Uvnitř paláce bylo jen o něco tepleji než ven­ku v lese. Jednotlivé komnaty byly v zimě vyhřívány volně rozmístěnými pánvemi se žhavým uhlím.</p>

<p>Kráčel jsem za šaškem až ke komnatě, jejíž vnější zdi by­ly zdobeny citlivě vyvedenými ilustracemi vodního ptactva. Bylo vidět, že jde o víceméně stálý pokoj s dřevěnými zákluznými dveřmi, rovněž s řezbami motivů ptactva. Zevnitř jsem zaslechl tóny harfy patřící Starling a ztišené mumlá­ní hlasů. Šašek zaklepal na dveře, chvíli počkal a pak je od­sunul, abychom mohli vejít. Uvnitř byla Kettricken, šaškova přítelkyně Jofron a několik dalších lidí, které jsem neznal. Starling seděla na nízké lavici poněkud stranou a tiše hrá­la, zatímco Kettricken a ostatní vyšívali jakousi pokrývku v rámu, který zabíral skoro celou místnost. Na jejím povrchu vznikala velice pestrá květinová zahrada. Chade seděl neda­leko Starling. Byl oblečen v bílé košili a tmavých kamaších, přes košili měl dlouhou vlněnou vestu, pestrobarevně vyší­vanou. Šedé vlasy měl vzadu zapletené do copu bojovníka a na čele měl koženou stuhu se znakem jelena. Vypadal o de­sítky roků mladší, než jak jsem ho znal z Buckkeepu. Jejich hovor byl ještě tišší než tóny harfy.</p>

<p>Kettricken s jehlou v ruce vzhlédla a klidně nás uvítala. Ostatním mne představila jako Toma a zdvořile se zeptala, jestli se mé zranění hojí dobře. Řekl jsem, že ano, a ona mi navrhla, abych se posadil a trochu si odpočal. Šašek poma­lu obešel pokrývku v rámu, vysekl poklonu Jofron za její výšivku, a když ho vyzvala, aby se posadil, zaujal místo vedle ní u jednoho cípu přikrývky. Vzal jehlu a hedvábné vlákno, navlékl je a pustil se do vyšívání motýlů vlastní invence, za­tímco se s Jofron potichu bavili o zahradách, které poznali. Působil velmi nenucené. Ocitl jsem se v rozpacích, jak jsem tak nečinně seděl v místnosti plné lidí tiše zabraných do prá­ce. Čekal jsem, až mi Kettricken něco řekne, ale ona se na­dále věnovala vyšívání. Starling se střetla s mým pohledem a usmála se, leč poněkud upjatě. Chade se mému pohledu vyhýbal a hleděl mimo mne, jako bychom se neznali.</p>

<p>Konverzace v místnosti byla tichá a přerušovaná, většinou chtěl někdo podat klubko příze nebo se vyjadřoval k práci souseda. Starling hrála staré známé buckské balady, ovšem bez slovního doprovodu. Se mnou nikdo nemluvil, ani mi ne­věnoval pozornost. Čekal jsem.</p>

<p>Po čase jsem si začal klást otázku, zda to nemá být rafi­novaná forma trestu. Snažil jsem se zůstat uvolněný, avšak opakovaně ve mně narůstalo jakési napětí. Každých pár mi­nut jsem si musel připomínat, abych uvolnil sevřené čelisti a spustil ramena. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem zpozo­roval obdobnou úzkost u Kettricken. Na Buckkeepu, když se poprvé ocitla u dvora, jsem jí dělával dlouhé hodiny společ­nost. Vídal jsem, jak byla u vyšívání letargická nebo jak ky­pěla životem ve své zahradě; nyní však vyšívala zarputile, jako by osud Šesti vévodství závisel na tom, jestli tuto po­krývku dokončí. Byla hubenější, než jakou jsem si ji vyba­voval, lícní kosti jí teď jasněji vystupovaly z plochých tváří. Její vlasy, rok poté, co si je nechala zkrátit ve svém zármut­ku pro Verityho, byly stále příliš krátké na to, aby si je moh­la dobře zaplést. Světlé pruhy jí ustavičně vyklouzávaly do obličeje. Ve tváři, okolo očí a úst, měla vrásky a dost často se kousala do rtů, což jsem u ní nikdy předtím nepozoroval.</p>

<p>Dopoledne se neustále vleklo, ale nakonec se jeden z mla­díků vsedě narovnal, protáhl se a prohlásil, že ho již začína­jí bolet oči a že už toho bylo pro dnešek dost. Obrátil se na ženu po svém boku, zda by si s ním dnes nevyrazila na lov, a ona pohotově souhlasila. A jako by to bylo nějaké zname­ní, začali se i ostatní zvedat a protahovat a loučili se s Kettricken. Zarazilo mne, jak se k ní chovali důvěrně, dokud jsem si nepřipomněl, že tady v ní nespatřují královnu, nýbrž eventuální Sacrifice ve službách rodných hor. Ve své roli, jaká jí náležela mezi vlastním lidem, nebude nikdy poklá­dána za vladařku, ale spíše za vůdkyni a organizátorku. Její otec, král Eyod, byl zde znám jako Sacrifice a očekávalo se od něj, že bude provždy nesobecky k dispozici svému lidu, aby mu pomáhal jakýmkoli požadovaným způsobem. Byla to pozice, jež byla jednak méně vznešená než u vladařů v Buc­ku a jednak více oblíbená. Zbytečně jsem si kladl otázku, zda by to Veritymu nevyhovovalo více, kdyby přišel sem a stal se Kettrickeniným manželem.</p>

<p>„FitzChivalry."</p>

<p>Na povel Kettricken jsem vzhlédl. V místnosti zůstala jen ona, já, Starling, Chade a šašek. Málem jsem se podíval po Chadeovi v očekávání vedení. Ale ten se mi pohledem vy­hýbal již předtím. Vycítil jsem, že jsem tu sám za sebe. Tón Kettrickenina hlasu naznačil, že se jedná o formální poho­vor. Postavil jsem se zpříma a pak se mi podařila poněkud toporná úklona. „Má královno, volala jste mne."</p>

<p>„Zodpovídej se."</p>

<p>Vítr venku byl hřejivější než její hlas. Vzhlédl jsem k je­jímu zraku. Modrý led. Sklopil jsem oči a nadechl se. „Mám podat hlášení, má královno?"</p>

<p>„Pokud se tím zodpovíš ze svých selhání, pak ano." To mne zarazilo. Očima jsem zalétl k ní, ovšem ačkoli se naše pohledy střetly, nebylo to žádné setkání. To děvče v Kettricken bylo sežehnuto na popel, stejně jako se ve slévárně ze železné rudy vypalují a vytloukají nečistoty. A s ním zřej­mě vzal za své i jakýkoli citový vztah k bastardímu synovci jejího manžela. Seděla přede mnou jako vládkyně a soudky­ně, nikoli jako přítelkyně. Nečekal jsem, že tu ztrátu ponesu tak<strong> </strong>bolestně.</p>

<p>Navzdory svému dobrému předsevzetí jsem svolil, aby se i do mého hlasu vetřel chlad: „Podrobím se soudu své krá­lovny v této věci," navrhl jsem.</p>

<p>Byla nelítostná. Donutila mě začít nikoli okamžikem mé smrti, ale o mnoho dní předtím, v době, kdy jsme poprvé za­čali osnovat tajný odsun krále Shrewda z Buckkeepu a Regalova dosahu. Stál jsem před ní a musel přiznat, že pobřež­ní vévodové se na mne obrátili s nabídkou, že mě uznají za následníka trůnu namísto Regala. Dokonce ještě hůře, musel jsem jí vyklopit, že ačkoli jsem to odmítl, slíbil jsem jim, že se za ně postavím a ujmu se velení hradu Buckkeep a ochra­ny pobřeží Bucku. Chade mě kdysi varoval, že tohle by by­lo tak blízko velezradě, že by v tom ani žádný rozdíl nebyl. Byl jsem však již až k smrti znaven všemi svými tajnostmi, a tak jsem je neúprosně odhaloval. Více než jednou jsem si přál, aby v místnosti nebyla Starling, poněvadž jsem se dě­sil toho, že by jí má výpověď mohla posloužit k tomu, aby o mně složila pranýřující píseň. Pokud ji však královna po­kládala za hodnou důvěry, nebylo na mně, abych ji zpochyb­ňoval.</p>

<p>A tak jsem pokračoval výčtem sledu úmorných dní. Po­prvé si ode mne vyslechla, jak král Shrewd zemřel v mém náručí a jak jsem pronásledoval a zabil Serene a Justina ve Velkém sále před očima všech. Když došlo na dny v Regalově hladomorně, neměla se mnou slitování. „Nechal mne mlátit a trýznit a já bych tam byl zahynul, kdybych nefingoval vlastní smrt," řekl jsem. To jí však nestačilo.</p>

<p>Nikdo, ani Burrich, neznal úplnou pravdu o těchto dnech. Obrnil jsem se a pustil se do toho. Po chvíli se mi roztřásl hlas. Ve svém vyprávění jsem se zajíkl. Pak jsem se zahle­děl na zeď mimo ni, nadechl se a pokračoval. Jednou jsem na ni pohlédl a zjistil jsem, že zbělela jako led. Přestal jsem myslet na události, které se skrývaly za mými slovy. Slyšel jsem svůj vlastní hlas, jak nevzrušeně vypráví o všem, co se stalo. Když jsem mluvil o tom, jak jsem se v cele spojil přes Umění s Veritym, uslyšel jsem, jak Kettricken vtáhla dech. Kromě toho se v místnosti neozval jediný zvuk. Když jsem očima zabloudil k Chadeovi, zjistil jsem, že sedí, mrtvolně nehybný, čelisti zaťaté, jako kdyby sám podstupoval nějaké mučení.</p>

<p>Prokousával jsem se svým příběhem stále dál, vyprávěje jim bez úsudku o svém zmrtvýchvstání zásluhou Burriche a Chadea, o magii Moudrosti, která to umožnila, a o dnech, které následovaly potom. Popsal jsem náš pohnutý rozchod, podrobnosti své cesty, okamžiky, kdy jsem byl s to vnímat přítomnost Verityho, a naše krátká setkání, svůj pokus při­pravit Regala o život i to, jak mi Verity bezděčně vštípil do mysli příkaz, abych šel za ním. Mluvil jsem dál a dál, hlas jsem měl stále chraplavější, jak mi hrdlo a ústa vysychaly od mluvení. Neodmlčel jsem se ani si neoddechl, dokud jsem neskončil s popisem svého nedávného plahočení do Jhaampe. A když jsem jí konečně vypověděl celý svůj příběh, zů­stal jsem nehybně stát, prázdný a vyčerpaný. Někteří lidé ří­kají, že když se člověk podělí o své starosti a bolesti, uleví se mu. Pro mne to však nebyla žádná katarze, pouze exhumace hnijících mrtvol vzpomínek, obnažení stále hnisajících ran. Po nějaké době mlčení jsem v sobě našel tolik krutosti, abych se zeptal: „Omlouvá toto hlášení nějak moje selhání, má královno?"</p>

<p>Pokud jsem si však myslel, že ji citově rozpoltím, potom i v tom jsem chybil: „Nezmínil ses vůbec o své dceři, Fitz-Chivalry."</p>

<p>Byla to pravda. Nezmínil jsem se jediným slůvkem o Molly a dítěti. Jako ledová čepel mnou pronikl strach. „Nemys­lel jsem si, že by nějak souvisela s mým hlášením."</p>

<p>„Očividně musí," pravila neúprosně Kettricken. Přinutil jsem se pohlédnout na ni. Ruce před sebou měla sevřené. Nechvěly se snad, nelitovala snad toho, co právě řekla? To jsem nemohl říci. „Vzhledem k jejímu rodokmenu s tímto naším jednáním víc než ,souvisí'. V ideálním případě by mě­la být zde, kde bychom ji mohli zaručit míru bezpečí náleží­cí farseerovskému dědici."</p>

<p>Veškerou silou jsem zklidnil hlas: „Má královno, mýlíte se, když ji takto nazýváte. Ani já, ani ona nemáme legitim­ní nárok na trůn. Oba jsme nelegitimní potomci."</p>

<p>Kettricken zavrtěla hlavou. „Nebereme v úvahu to, co je nebo není mezi tebou a její matkou. Bereme v úvahu pouze její pokrevní linii. Bez ohledu na to, jaký nárok si na ni mož­ná činíš ty, si její původ činí nárok na ni. Já jsem bezdětná." Dokud jsem ji to slovo neuslyšel říci nahlas, nechápal jsem, jak hluboká je její bolest. Jenom před pár okamžiky jsem si myslel, že je bezcitná. Nyní jsem se zamyslel nad tím, zda už není dočista šílená. Tolik zármutku a zoufalství bylo vy­jádřeno v jednom slově. Přinutila se pokračovat: „Farseerovský trůn musí mít dědice. Chade mi poradil, že já sama nedokážu semknout lidi, aby se ubránili. V jejich očích jsem stále příliš cizinkou. Ale bez ohledu na to, jak na mě pohlí­žejí, zůstávám jejich královnou. Mám před sebou povinnost. Musím nalézt způsob, jak sjednotit Šest vévodství a zapudit vetřelce od našich břehů. Abych to mohla udělat, lidé muse­jí mít vůdce. Myslela jsem na to, že bych jim nabídla tebe, ale on říkal, že ani tebe by nepřijali. Ta záležitost s tvou do­mnělou smrtí a praktikování zvířecí magie jsou až příliš na překážku. Když už je to tak, z farseerovské linie zbývá pou­ze tvoje dítě. Regal se vlastní krvi zpronevěřil. Takže ona teď musí být pro tvůj lid Sacrifice. Pod ní se semknou."</p>

<p>Odvážil jsem se promluvit: „Je to jen dítě, má královno. Jak by mohla..."</p>

<p>„Ona je symbol. To je vše, co od ní budou lidé právě teď požadovat - jen to, že existuje. Později se stane jejich sku­tečnou královnou."</p>

<p>Bylo mi, jako kdyby mi vyrazila dech. Pokračovala: „Po­šlu nyní Chadea, aby ji přivedl sem, kde může být opatrová­na v bezpečí a řádně vzdělána, než vyroste." Vzdychla. „Rá­da bych, aby její matka zde byla s ní. Bohužel musíme dítě nějakým způsobem prezentovat jako moje. Jak se mi hnusí takové klamání. Leč Chade mě přesvědčil o nutnosti tohoto kroku. Doufám, že dokáže také přesvědčit matku tvé dcery." A spíše pro sebe dodala: „Budeme muset říci, že jsme dítě vydávali za mrtvě narozené, aby Regal uvěřil, že ho již žád­ný dědic neohrozí. Můj nebohý synáček. Jeho lid se ani ni­kdy nedozví, že se narodil. Právě v tom, domnívám se, spo­čívá jeho úloha Sacrifice."</p>

<p>Přistihl jsem se, že se na Kettricken upřeně dívám a zjiš­ťuji, jak málo zbylo z té královny, kterou jsem poznal na Buckkeepu. Vzpíral jsem se nenávistně tomu, co právě řek­la; popuzovalo mne to. Přesto jsem se mírným hlasem ze­ptal: „Je něco z toho nutné, má královno? Král Verity žije. Já ho najdu a udělám vše pro to, abych vám ho přivedl zpát­ky. Společně pak budete vládnout na Buckkeepu a vaše dě­ti po vás."</p>

<p>„Opravdu? Vskutku? Naše děti?" Ve své odmítavé póze málem potřásla hlavou „To všechno může být, FitzChivalry. Ale já až příliš dlouho vkládala svou naději ve víru, že se věci obrátí správným směrem. Už těmto očekáváním znovu nepodlehnu Některé věci se musí zkrátka zabezpečit, než se mohou podniknout další rizika Musí se zajistit dědic farseerovské linie." Chladně se střetla s mým zrakem „Zhoto­vila jsem prohlášení a svěřila kopu Chadeovi, přičemž další bude uschována v bezpečí zde. Tvé dítě je dědicem trůnu, FitzChivalry."</p>

<p>Po dlouhou dobu jsem udržoval svou duši nedotčenou dí­ky nepatrné naději. Po tolik měsíců jsem se vnadil předsta­vou, že až všechno jednou provždy skončí, budu se moci ně­jak vrátit k Molly a znovu si získat její lásku, abych mohl uplatnit nárok na svou dceru jako na vlastní Jmi muži mož­ná sní o vysokých poctách či bohatství nebo o hrdinských skutcích, které by opěvovali pěvci. Já se chtěl zvečera vra­cet do malé chýše, usedat do křesla u ohně, záda namožená prací, ruce drsné od celodenní dřiny, a pochovat si na klí­ně holčičku, zatímco žena, která by mne milovala, by mi vy­právěla o tom, jaký měla den. Ze všech věcí, kterých jsem se musel vždycky vzdát jen kvůli krvi, kterou jsem v sobě no­sil, mi tohle bylo nejdražší. Musím se teď vzdát i toho? Mu­sím se pro Molly navždy stát mužem, který ji obelhal, který jí zanechal dítě a nikdy se nevrátil, a potom ještě způsobil, že to dítě ukradli i jí?</p>

<p>Neměl jsem v úmyslu říci to nahlas. Neuvědomil jsem si, že jsem to udělal, dokud královna neodvětila. „Tohle je pra­vý význam Sacrifice, FitzChivalry Člověk si pro sebe nesmí ponechat nic. Nic."</p>

<p>„Tak já se k ní nepřiznám " Ta slova mě pálila na jazyku, že jsem je musel říci „Neprohlásím ji za svoji."</p>

<p>„To ani nemusíš, protože já ji prohlásím za svoji. Nepo­chybně bude mít farseerovské rysy. Máš silnou krev Pro na­še účely stačí, že já vím o tom, že dítě je tvoje. Ty už jsi to dříve přiznal pěvkyni Starling. Jí jsi řekl, že jsi zplodil dítě s Molly, svíčkařkou z města Buckkeep. Ve všech Šesti vévodstvích zákon uznává svědectví pěvce Připojila již podpis k dokumentu společně s přísahou, že si je vědoma toho, že dítě je pravý Farseer FitzChivalry," pokračovala a její hlas přešel takřka v laskavý tón, ačkoliv mně její slova zvonila v uších a málem jsem se na místě zapotácel „Nikdo nemůže uniknout osudu Ani ty, ani tvoje dcera Ustup o krok nazad a uvidíš, že právě proto přišla na svět Když se všechny okol­nosti spikly, aby odepřely farseerovské hnu dědice, jeden byl přesto nějak zplozen Tebou Přijmi to, a smiř se s tím "</p>

<p>Tohle nebyla ta správná slova Možná k nim byla vycho­vávána, ale mně zase řekli. „Boj neskončil, dokud jsi nevy­hrál " Zvedl jsem zrak a rozhlédl se po všech okolo Nevím, co spatřili v mé tváři, ale jejich rysy znehybněly „Já mohu najít Verityho," pravil jsem klidně „A najdu ho."</p>

<p>„Vy chcete svého krále," řekl jsem klidně. Počkal jsem, dokud neuvidím v její tváři souhlas</p>

<p>„Já chci své dítě," pravil jsem klidně</p>

<p>„Co to říkáš7" zeptala se ledovým hlasem Kettricken.</p>

<p>„Říkám, že chci ty samé věci, co vy Chci být s někým, koho miluji, vychovávat s tou ženou naše dítě " Střetl jsem se s jejíma očima. „Povězte mi, že to mohu mít. Je to vše, co jsem kdy chtěl"</p>

<p>Zpříma se střetla s mým pohledem „Takový slib ti ne­mohu dát, FitzChivalry Je příliš důležitá, aby si na ni činila nárok prostá láska "</p>

<p>Ta slova mne zasáhla jako naprosto absurdní a zároveň beze zbytku pravdivá Sklopil jsem hlavu, nikoli na znamení souhlasu. Zíral jsem dírou do podlahy a snažil se najít dal­ší volby, další způsoby.</p>

<p>„Vím, co řekneš vzápětí," pravila hořce Kettricken. „Že když si já nárokuji tvé dítě pro trůn, ty mi nepomůžeš najít Verityho. Zvažovala jsem to dlouho a důkladně, takže vím, že se tím připravím o tvoji pomoc. Jsem připravena najít ho na vlastní pěst. Mám mapu. Nějak se mi..."</p>

<p>„Kettricken," vpadl jsem jí do řeči, vyřknuv tiše její jmé­no, aniž bych uvedl titul. Nezamýšlel jsem to. Viděl jsem, jak ustrnula. Přistihl jsem se, jak zvolna kroutím hlavou. „Ty to nechápeš. Kdyby tu přede mnou stála Molly i s naší dcerou, přesto bych musel najít svého krále. Bez ohledu na to, co se mi děje, bez ohledu na to, jaká je to křivda. Přesto musím Verityho najít."</p>

<p>Má slova proměnila výrazy přítomných v místnosti. Chade zvedl hlavu a podíval se na mne s krajní hrdostí zářící v jeho zelených očích. Kettricken se natočila stranou, potla­čujíc mžikáním slzy. Myslím, že se asi cítila mírně zahan­bená. Pro šaška jsem byl opět jeho Katalyzátor. Ve Starling vyrašila naděje, že bych přece zasluhoval zápis do legend.</p>

<p>Ale uvnitř mne hlodal zdrcující hlad po absolutnu. Verity mi ho ukázal v jeho ryzí fyzické podobě. Odpovím na apel svého krále vznesený Uměním a posloužím mu, jak jsem pří­sahal. Nyní mne však volalo ještě něco. Umění.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>4  Hory</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Člověk by se mohl domnívat, že Horské království se svými rozptýlenými vísk</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>mi a roztroušeným lidem je nová říše, jen nedávno sloučená dohromady. Ve sk</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>tečnosti se však jeho historie datuje </emphasis>v <emphasis>čase mnohem hlouběji než kterýkoli z pí</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>semných záznamů o Šesti vé</emphasis><emphasis>vodstvích. Nazývat tento region královstvím je pojm</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>nování vskutku nevhodné. Rozliční lov</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ci, pastevci a farmáři, kočovní i usedlí, za starých dob po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>stupně dávali svoji věrnost Soudkyni, ženě veliké moudrosti, která sídlila </emphasis><emphasis>v </emphasis><emphasis>Jhaampe. Ačkoliv tato osoba vešla v cizině ve zn</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>most jako horský král nebo královna, pro obyvatele Hor</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ského království je to Sacrifice, člověk, který je ochoten dát všechno, dokonce i život, </emphasis>v <emphasis>zájmu těch, jimž vládne. První Soudkyně, která žila v</emphasis> <emphasis>Jhaampe, je nyní již jen stínovou po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>stavou z legend a její činy jsou známy pouze z písni, které si </emphasis><emphasis>horalé stále zpívají.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jakkoli jsou tyto písně staré, proslýchají se dokonce ješ</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tě starší zvěsti o dávně</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>ším vládci a hlavním městě. Horské království, jak ho známe dnes, sestává téměř výhradně z ko</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>čovného lidu a usedlostí na východních úbočích hor. Za ho</emphasis><emphasis>rami leží zaledněné pobřeží, jež hraničí s Bílým mořem. Ně</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kolik málo obchodních stezek se stále vine mezi ostrými vý</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>čnělky hor a míří k lovcům, kteří v těchto zasněžených mís</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tech žijí. Směrem na jih od hor se nacházejí neobydlené lesy Deštné divočiny a kdesi i pramen Deštné řeky, která platí za obchodní hranici s Chalce</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>skými státy. Tohle jsou jediné ze</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mě a národy za horami, jež byly skutečně zaneseny do map. Přesto odjakživa existovaly legendy o další zemi, nepřístup</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>né a ztracené mezi štíty velehor za Horským královstvím. Když člověk cestuje hlouběji do hor, až za hran</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ce národa, který spadá pod Jhaampe, krajina je stále drsnější a nepoddajnější. Sníh ve vyšších polohách nikdy úplně neroztává a v některých údolích se táhnout pouze jazyky ledovců. V ně</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kterých oblastech prý z puklin v zemi mohutně prýští pára a kouř a země se může mírně zachvět nebo i otřást v prud</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kých poryvech. Existuje jen málo důvodů, pro něž by se člo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>věk odvážil do těchto končin horské suti a út</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>sů. Lov je snaz</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ší a výnosnější na zelených úbočích. Pastvy zde není dost na </emphasis><emphasis>to, aby přilákala stádo nějakého pastýře.</emphasis></p>

<p><emphasis>Co se této země týče, každý zná tradiční zkazky, jež před</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>stavy o dalekých z</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>mích plodí. Sami draci a obři, prastará rozpadlá města, divocí jednorožci, hrom</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>dy pokladů a taj</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>né mapy, zaprášené ulice dlážděné zlatem, údolí, kde vlád</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ne věčně jaro a ze země vyvěrají horké prameny, obávaní černokněžníci zakletí v drahok</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>mových jeskyních a pradáv</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>né zlé sily z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>puštěně v zemi. To vše se údajně nachází v pra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>staré, bezejmenné zemi za hranicemi Horského království.</emphasis></p>

<p>Kettricken vskutku předpokládala, že bych jí mohl odmít­nout pomoc při hledání Verityho. Během dnů mého zotavování dospěla k odhodlání, že ho najde na vlastní pěst, a za tím účelem shromáždila zásoby a zvířata. V Šesti vévodstvích by královně byla k dispozici královská pokladnice ja­kož i vynucená štědrost jejích šlechticů. To ale nebyl případ Horského království. Zde, dokud byl král Eyod naživu, ne­byla ničím víc než mladší příbuznou Sacrifice. A ač se před­pokládalo, že jednoho dne nastoupí po něm, nedávalo jí to žádné právo volně nakládat s bohatstvím lidu. Vlastně i kdy­by byla Sacrifice, neměla by k bohatství a zdrojům přístup. Sacrifice a jeho nejbližší rodina žili ve svém velice krásném obydlí docela prostě. Celé Jhaampe, palác, zahrady, fontány, to všechno patřilo lidu Horského království. Sacrifice neměl v ničem nedostatek, ale zároveň ani neměl nadbytečný ma­jetek.</p>

<p>A tak se Kettricken se svými potřebami obrátila nikoli na královskou pokladnici nebo šlechtice dychtící vetřít se do je­jí přízně, ale na staré přátele a bratrance. Oslovila v této vě­ci i svého otce, ale ten jí řekl, přísně, leč smutně, že naleze­ní krále Šesti vévodství je pouze v jejím zájmu, a ne v zájmu Horského království. Jakkoli se rmoutil spolu se svou dce­rou nad zmizením muže, jehož milovala, nemohl odvádět prostředky na úkor obrany Horského království před Regalem z Šesti vévodství. Bylo mezi nimi takové pouto, že je­ho odmítnutí dokázala přijmout s pochopením. Zahanbova­lo mne pomyšlení, že právoplatná královna Šesti vévodství musí spoléhat na milodary od svých příbuzných a přátel. Ale jen tehdy, když jsem v sobě neživil zlost vůči ní.</p>

<p>Výpravu zorganizovala podle svých představ, a ne mých. Jen málo z toho se mi zamlouvalo. Během pár dní před na­ším odjezdem se ráčila na mne obrátit v několika bodech, ale mé názory byly smeteny ze stolu pokaždé, kdy je vyslechla. Mluvili jsme jeden s druhým zdvořile, bez emocí vyvolaných zlostí či přátelstvím. Neshodovali jsme se v mnoha ob­lastech, a když náhodou ano, udělala stejně to, co sama po­kládala za nejmoudřejší. Nikdy to neřekla, ale mlčky vychá­zela z toho, že mé úsudky byly v minulosti naprosto mylné a krátkozraké.</p>

<p>Nechtěl jsem brát s sebou žádné soumary, kteří by mohli strádat hladem a zimou. Jakkoli jsem se proti tomu obrňo­val, vlivem Moudrosti jsem byl vůči jejich bolesti zranitel­ný. Avšak Kettricken opatřila půl tuctu tvorů, jimž podle ní nevadil sníh a zima a spíše než pastvou se živili okusováním výhonků. Byli to jepové, zvířata uvyklá životu v odlehlej­ších částech Horského království. Připomínali mi dlouhokrké kozy, místo kopyt měli však tlapy. Věřil jsem jenom má­lo tomu, že dokážou unést tolik, aby to stálo za všechny ty nepříjemnosti, které s nimi budou. Kettricken mi klidně řek­la, že si na ně brzy zvyknu.</p>

<p><emphasis>To všechno závisí na tom, jak chutnají, </emphasis>prohodil filozofic­ky Nighteyes. Měl jsem nutkání dát mu za pravdu.</p>

<p>Její volba společníků do výpravy mě iritovala ještě víc. Neviděl jsem důvod, aby sama riskovala život, o tom jsem však již věděl své, než abych se s ní přel. Nelíbilo se mi, že k výpravě patří Starling, a to již od okamžiku, kdy jsem zjis­til, že si vymohla, aby mohla jet taky. Její důvod byl stále týž, najít námět k písni, která by jí zajistila reputaci. Místo v naší skupině si koupila, když dala tiše na srozuměnou, že jenom pokud jí bude dovoleno jet s námi, učiní písemný zá­znam o tom, že dítě Molly je i moje. Věděla, že ji v tom po­kládám za zrádkyni, a moudře se pak mé společnosti vyhý­bala. Měli s námi jet ještě tři bratranci Kettricken, všechno urostlí, statní a svalnatí lidé, kteří měli ohromné zkušenosti s putováním po horách. Neměla to být velká skupina. Kettricken mne ujistila, že pokud nebude stačit šest lidí, aby Verityho našlo, pak by nestačilo ani šest set. Souhlasil jsem s ní v tom, že je snazší zásobit menší skupinu a že zpravidla ces­tuje rychleji než větší útvar.</p>

<p>Chade neměl být součástí skupiny. Měl namířeno zpátky na Buckkeep, aby přinesl Patience poselství, že Kettricken vyráží hledat Verityho, a aby zasel sémě zvěstí, že trůn Šes­ti vévodství má doopravdy dědice. Měl rovněž dohlížet na Burriche, Molly a dítě. Nabídl se, že Molly, Patience a Burrichovi sdělí, že jsem stále naživu. Jeho nabídka přišla po­někud nevhodně, poněvadž dobře věděl, jak nenávistně ne­su jeho účast na tom, co podnikl, aby mou dceru zajistil pro trůn. Spolkl jsem však svůj hněv a zdvořile s ním promluvil, načež jsem byl odměněn jeho vážně proneseným slibem, že nikomu z nich o mně nic nepoví. V dané situaci se mi to zdá­lo být nejmoudřejší. Cítil jsem, že jedině já mohu Molly pl­ně vysvětlit, proč jsem jednal tak, jak jsem jednal. A navíc už mne jednou oplakala jako mrtvého. Pokud bych výpravu nepřežil, nemusela by se již rmoutit jako předtím.</p>

<p>V noci, kdy vyrážel na cestu do Bucku, se Chade se mnou přišel rozloučit. Zpočátku jsme se oba snažili předstírat, že je mezi námi všechno v pořádku. Bavili jsme se o drobnos­tech, které pro nás oba byly kdysi důležité. Pocítil jsem ryzí smutek, když mi pověděl o Slinkově smrti. Snažil jsem se ho přemluvit, aby s sebou vzal Ruddyho a Sooty a vrátil je do Burrichovy péče. Ruddy potřeboval pevnější ruku, než ja­kou měl v Jhaampe, a hřebec by byl pro Burriche určitě víc než dopravním prostředkem. Mohl by s ním obchodovat ja­ko s chovným samcem a hříbě Sooty představovalo další zdroj příjmů. Chade ale zavrtěl hlavou a řekl, že musí puto­vat rychle a nepoutat žádnou pozornost. Jeden muž se třemi koňmi by byl snadným terčem banditů, když už nic jiného. Viděl jsem již vzpurného malého valacha, jehož měl Chade za koně. Třebaže to bylo rozmrzelé zvíře, bylo houževnaté a hbité a rovněž velmi rychlé při honičce na špatném terénu, jak mě ujistil Chade. Když to říkal, usmíval se, a já viděl, že právě tato jeho schopnost byla již důkladně prověřena. Ša­šek měl pravdu, pomyslel jsem si trpce. Válka a intriky, to bylo jeho. Pohlédl jsem na něj, jak tam přede mnou stál ve vysokých botách a rozvlněném plášti, na vzpínajícího se je­lena, jehož nosil tak otevřeně na čele nad svýma zeleně pla­noucíma očima, a snažil jsem se ho porovnat s tím jemnocitným starým mužem, který mne školil v zabíjení lidí. Stále tu byly patrné jeho roky, ale on je nyní nesl jinak. V duchu jsem se podivil, jaké drogy asi užívá, aby si doplnil energii.</p>

<p>Ale přestože byl jiný, byl to stále Chade. Chtěl jsem k ně­mu natáhnout ruce a přesvědčit se, že mezi námi stále exis­tuje nějaké pouto, ale nezmohl jsem se na to. Nechápal jsem sám sebe. Jak pro mne může být stále tak důležitý jeho ná­zor, když přece dobře vím, že mi chce vzít mé dítě a mé štěs­tí kvůli farseerovskému trůnu? Vnímal jsem to jako svoji slabost, že v sobě nedokážu sebrat sílu vůle, abych ho ne­náviděl. Hmátl jsem po té nenávisti, a vyrukoval jsem pou­ze s klukovskou trucovitostí, která mi zabránila stisknout si s ním před odjezdem ruku nebo mu popřát mnoho štěstí. On moji nevrlost ignoroval, takže jsem si připadal ještě dětin­štější.</p>

<p>Když odešel, šašek mi podal kožený sedlový vak, který pro mne schraňoval. Uvnitř byl moc šikovný nůž v krásné pochvě, malý váček s mincemi a sbírka jedů a léčivých by­lin včetně hojné zásoby elfí kůry. Zabalený a pečlivě ozna­čený, aby byl používán s největší opatrností a jen v krajní nouzi, byl papírový balíček s karisovým semenem. V potlu­čené kožené pochvě vězel jednoduchý, ale užitečný krátký meč. Pocítil jsem vůči Chadeovi náhlý hněv, který jsem si nedokázal vysvětlit. „To je pro něho typické," zvolal jsem a pohodil vak před šaška na stůl, aby se přesvědčil sám. „Je­dy a nože. To si o mně myslí. Takhle mne stále vidí. Smrt je vším, co si pro mne dokáže představit."</p>

<p>„Určitě nepředpokládal, že to použiješ proti sobě," pozna­menal šašek mírně. Odstrčil nůž od loutky, kterou opatřoval provázky. „Třeba si myslel, že bys to mohl použít na svoji ochranu."</p>

<p>„Ty to nechápeš?" otázal jsem se. „Tohle jsou dary pro chlapce, jehož Chade vyučil v úkladného vraha. Není scho­pen vidět, že už jím dávno nejsem. Nemůže mi odpustit, že chci mít svůj vlastní život."</p>

<p>„Stejně jako ty mu nemůžeš odpustit, že již není tvým be­nevolentním a shovívavým učitelem," poznamenal suše ša­šek. Právě přivazoval motouzy od ovládacího kříže ke kon­četinám loutky. „Je to trochu děsivé, že ano, vidět ho, jak se tu promenuje jako válečník, radostně se vrhá do nebezpečí kvůli tomu, v co věří, flirtuje se ženami a vůbec se chová, ja­ko by vzal svůj život do vlastních rukou?"</p>

<p>Bylo to jako sprcha studené vody do tváře. Skoro jsem musel přiznat svoji žárlivost, že Chade se směle chopil toho, co mně pořád unikalo. „Tak to vůbec není!" zavrčel jsem na šaška.</p>

<p>Loutka, na níž pracoval, mi káravě pokynula prstem, za­tímco šašek se na mě uculoval zpoza její hlavy. Jevila až pří­liš zlověstnou podobnost s Ratsy. „Pokud dobře vidím," po­znamenal k nikomu konkrétnímu, „tak to, co nosí na čele, není hlava Verityho jelena. Ne, ten znak je spíše jako ten, och, no to se podívejme, jako ten, který princ Verity vybral svému bastardímu synovci. Což nevidíš tu podobnost?"</p>

<p>Chvíli jsem mlčel. „A co z toho?" zeptal jsem se rozmrzele.</p>

<p>Šašek smýkl s loutkou ke dveřím, kde to kostnaté stvoře­ní záhadně pokrčilo rameny. „Ani Shrewdova smrt, ani do­mnělá smrt Verityho tu lasičku nevypudila z úkrytu. Teprve až uvěřil, že tě zavraždili, vzplál v něm tak mocný hněv, že hodil veškeré ukrývání a předstírání za hlavu a prohlásil, že ještě dosadí skutečného Farseera na trůn." Loutka mi poky­nula prstem.</p>

<p>„Snažíš se mi tu říci, že to dělá pro mě, kvůli mně? I když ta poslední věc, kterou bych chtěl zažít, je vidět, jak si trůn činí nárok na moji dceru?"</p>

<p>Loutka zkřížila ruce a zamyšleně pokývala hlavou. „Zdá se mi, že Chade vždycky dělal to, co podle něj bylo pro te­be nejlepší. Ať už jsi souhlasil či nikoli. Snad to teď vztahu­je i na tvou dceru. Bude to koneckonců jeho praneteř a po­slední žijící pozůstalý z jeho pokrevní linie. Vyjma Regala a tebe, samozřejmě." Loutka odtančila několik kroků. „Jak jinak bys mohl čekat, že se muž takového stáří bude starat o tak malé dítě? Nečeká, že bude žít navždy. Snad dospěl k názoru, že bude ve větším bezpečí v sedle trůnu, než aby ji převálcoval někdo další, kdo ho chce uchvátit pro sebe."</p>

<p>Odvrátil jsem se od šaška a předstíral jsem, že sbírám prá­dlo na vyprání. Tušil jsem, že mi bude trvat dlouho, než zvá­žím to, co mi právě řekl.</p>

<p>Byl jsem ochoten akceptovat Kettrickeninu volbu stanů a šatstva pro její výpravu, a byl jsem také natolik upřímný, že jsem jí byl vděčný za to, že považovala za vhodné opatřit přístřeší a oděv také pro mne. Kdyby mě ze svého doprovo­du vyloučila úplně, nemohl bych jí to mít tak docela za zlé. Místo toho přišla jednoho dne Jofron, aby mi doručila hromádku šatstva a lůžkovin a aby mi změřila nohu za účelem zhotovení pytlovitých bot, jež byly u horalů v takové oblibě. Ukázalo se, že Jofron je veselá kopa, protože si s šaškem po celou dobu vyměňovali kousavě rozverné poznámky. Jeho plynulá mluva v chyurdštině předčila moji a já měl občas co dělat, abych dokázal sledovat konverzaci, zatímco dobrá po­lovina šaškových slovních hříček mně unikala docela. Bez­děčně jsem si kladl otázku, co vůbec ti dva mezi sebou ma­jí. Když jsem se zde poprvé objevil, považoval jsem ji za jakousi šaškovu žákyni. Nyní jsem si však říkal, zda svůj zá­jem pouze nepředstírala pod záminkou, aby mu mohla být nablízku. Před odchodem změřila nohu i šaškovi a přitom mu kladla otázky, například jaká barva a úprava bot by mu vyhovovala nejlépe.</p>

<p>„Nové boty?" zeptal jsem se, když Jofron odešla. „Podle toho, jak málo chodíš ven, bych si sotva myslel, že nějaké potřebuješ."</p>

<p>Zpříma se na mě podíval. Veselost se z jeho tváře vytra­tila. „Ty víš, že musím jet s tebou," poznamenal klidně. Po­divně se usmál. „Proč si jinak myslíš, že bychom byli sve­deni dohromady na tomto vzdáleném místě? Právě vlivem vzájemné součinnosti Katalyzátora a Bílého proroka nabe­rou události této doby opět správný kurs. Věřím, že pokud uspějeme, rudé lodě budou zapuzeny od pobřeží Šesti vévodství a Farseer zdědí trůn."</p>

<p>„To by zřejmě vyhovovalo většině proroctví," souhlasila Kettle ve svém koutě u krbu. Právě utahovala poslední řádek na tlustých pletených palčácích. „Pokud pohroma v podobě bezhlavého hladu značí vykování, a vaše činy by tomu uči­nily přítrž, vyhovovalo by to i dalšímu proroctví."</p>

<p>Její zběhlost, s níž při každé příležitosti vyrukovala s ně­jakým proroctvím, mě už začínala dráždit. Nadechl jsem se, načež jsem se šaška zeptal: „A co říká královna Kettricken na to, že se připojíš k její skupině?"</p>

<p>„S ní jsem se o tom nebavil," odvětil lehkovážně. „Já se nepřipojuji k ní, Fitzi. Já následuji tebe." Tváří se mu mihl výraz jakéhosi pobavení. „Už od svého dětství vím, že ten­hle úkol máme provést spolu. Nenapadlo mne pochybovat o tom, že s tebou půjdu. Podnikám přípravy už ode dne, co ses tu objevil."</p>

<p>„Stejně jako já," poznamenala klidně Kettle.</p>

<p>Oba jsme se k ní otočili a zůstali na ni civět. Předstíra­la, že si ničeho nevšimla, zatímco si zkoušela rukavici a po­chvalovala si, jak jí padne.</p>

<p>„Ne," řekl jsem bez obalu. Už tak mi stačila vyhlídka na to, že pojdou soumaři. Nechtěl jsem být svědkem smrti dal­šího přítele. Bylo zbytečné říkat nahlas, že na takovou cestu je už zoufale moc stará.</p>

<p>„Myslel jsem, že bys mohla zůstat tady, u mě doma," na­vrhl o něco mírněji šašek. „Na zbytek zimy je tu dřeva dost a nějaké zásoby jídla a -"</p>

<p>„Já předpokládám, že na té cestě zemřu, jestli vás to ně­jak utěší." Sundala si rukavici a dala ji do páru s druhou. Le­dabyle zkontrolovala, co jí zbylo z klubka příze. Začala nahazovat oka a příze jí plynule protékala mezi prsty. „A do té doby si se mnou nemusíte dělat starosti. Učinila jsem vlast­ní opatření. Stačila troška handlování a nyní mám jídlo a to, co budu potřebovat." Vzhlédla ke mně od svých jehlic a ti­še dodala: „Mám prostředky na to, abych tu cestu absolvo­vala až do konce."</p>

<p>Musel jsem obdivovat, s jakým klidem předpokládala, že její život stále patří jí a že s ním může naložit podle svého uvážení. Položil jsem si otázku, kdy jsem ji vlastně začal po­kládat za bezmocnou stařenu, která od nynějška bude potřebovat zaopatření. Sklopila oči nazpět ke svému pletení. By­lo to zbytečné, neboť její prsty pracovaly popaměti, ať už se na ně dívala nebo ne. „Vidím, že mě chápeš," pravila klid­ně. A bylo to tak.</p>

<p>Nikdy jsem nezažil, že by nějaká výprava vyrazila na ces­tu přesně podle plánu. Obecně platí, že čím je větší, tím vět­ší obtíže ji provázejí. Ani naše nebyla výjimkou. Ráno před­tím, než jsme měli v dohodnutou dobu vyrazit, mne kdosi hrubým cloumáním vyburcoval ze spánku.</p>

<p>„Vstávej, Fitzi, musíme vyrazit hned," řekla stroze Kettricken.</p>

<p>Pomalu jsem se posadil. Vmžiku jsem byl při sobě, ale má hojící se záda mi nedovolovala, abych se pohyboval bůhví­jak rychle. Šašek seděl na kraji své postele a vypadal mno­hem ustrašeněji, než jsem u něho kdy viděl. „Co to má zna­menat?" chtěl jsem vědět.</p>

<p>„Regal." Nikdy jsem neslyšel tolik nenávisti v jediném slově. Tvář měla bílou jako stěna a střídavě zatínala a povo­lovala ruce svěšené podél těla. „Vyslal k mému otci posla pod vlajkou vyjednavače, který řekl, že přechováváme zná­mého zrádce a nepřítele Šesti vévodství. Říká, že když mu tě vydáme, bude v tom spatřovat znamení dobré vůle vůči Šesti vévodstvím a nebude nás pokládat za nepřátele. Pokud však ne, vypustí vojska, která rozmístil podél naší hranice, protože bude vědět, že se proti němu paktujeme s jeho ne­přáteli." Odmlčela se. „Můj otec teď zvažuje, co dělat."</p>

<p>„Kettricken, vždyť já jsem jenom záminka," protestoval jsem. Srdce v hrudi mi divoce bušilo. Nighteyes úzkostlivě zakňučel. „Musíš přece vědět, že mu trvalo měsíce, než voj­ska seskupil. Nejsou tam proto, že já jsem tady. Jsou roz­místěna proto, že se tak jako tak chystá táhnout proti Hor­skému království. Znáš Regala. Je to jen blaf, aby zjistil, zda tě dokáže přimět, abys mu mne vydala. Jakmile to uděláš, najde si nějakou další záminku k útoku "</p>

<p>„Já nejsem hloupá," odvětila chladně. „Naše hlídky o těch vojskách vědí už týdny. Mezitím jsme dělali, co jsme moh­li, abychom se připravili Naše hory vždycky byly naší nej­silnější obranou. Nikdy předtím jsme však necelili organi­zovanému nepříteli v takovém počtu. Můj otec je Sacrifice, Fitzi. Musí udělat to, co nejlépe poslouží Horskému králov­ství. Takže nyní musí zvážit, zda by se mu vydáním tvé oso­by nenaskytla šance vyjednávat s Regalem Nemysli si, že by otec byl tak hloupý, aby Regalovi důvěřoval Čím více však oddálí útok proti svému lidu, tím lépe se na něj připra­ví."</p>

<p>„To vypadá, že už prakticky není o čem rozhodovat," pra­vil jsem trpce.</p>

<p>„Otec neměl důvod, abych byla přítomna poslově tlumo­čení vzkazu," poznamenala Kettricken. „Rozhodnutí je na něm." Zpříma se střetla s mýma očima a já v nich na chví­li zahlédl stín našeho někdejšího přátelství. „Myslím, že mi snad nabízí šanci, abych tě mezitím někam uklidila. Dříve než se vzepřu jeho příkazu, abych tě vydala Regalovi. Mož­ná má v úmyslu sdělit Regalovi, že jsi uprchl a že tě hodlá dopadnout."</p>

<p>Šašek za zády Kettricken si zatím natahoval kamaše pod noční košili. „Bude to těžší, než jsem plánovala," svěřila se mi Kettricken. „Nemohu do toho zatahovat žádné další ho­raly. Budeme to muset být jenom ty, já a Starling. My sami. A musíme odjet ihned, do hodinky."</p>

<p>„Budu připraven," slíbil jsem jí</p>

<p>„Střetneme se za Jossovou kůlnou," řekla a odešla.</p>

<p>Pohlédl jsem na šaška. „Nuže Povíme to Kettle?"</p>

<p>„Proč se ptáš mě?" otázal se</p>

<p>Malinko jsem pokrčil rameny. Potom jsem vstal a začal se spěšně oblékat Vtom jsem si vzpomněl na všechny malič­kosti, které jsem neměl připravené, a vzápětí jsem to pustil z hlavy jako zbytečnost Zakratičko jsme si spolu s šaškem nahodili rance na ramena Nighteyes vstal, důkladně se pro­táhl a šel ke dveřím před námi. <emphasis>Ten krb mi bude chybět S lo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vem to však bude lepší </emphasis>Přijal to všechno tak klidně</p>

<p>Šašek se ještě důkladně rozhlédl po místnosti a pak za ná­mi zavřel dveře. „Je to první místo, na kterém jsem kdy žil a které zároveň bylo výlučně moje," poznamenal, když jsme se vzdalovali</p>

<p>„Tolik toho opouštíš kvůli tomuhle," řekl jsem rozpačitě, vybavuje si jeho nástroje, napůl dokončené loutky, ba i rost­liny za oknem Proti své vůli jsem se za to cítil být zodpo­vědný. Snad to bylo proto, že jsem byl tak rád, že nejdu sám</p>

<p>Ohlédl se po mně a pokrčil rameny. „Beru si s sebou se­be. To je vše, co doopravdy potřebuji nebo vlastním " Po­hlédl zpátky na dveře, jež vlastnoručně pomaloval. „Jofron se tu o to dobře postará. A o Kettle taky."</p>

<p>Ptal jsem se sám sebe, jestli toho neopouští mnohem víc, než sám ví.</p>

<p>Byli jsme už skoro u kůlny, když jsem spatřil nějaké děti, jak si to pádí po cestě směrem k nám „Támhle je1" vykřik­lo jedno a ukázalo k nám Střelil jsem vylekaným pohledem po šaškovi, pak jsem se obrnil v očekávání toho, co přijde. Jak by se člověk mohl ubránit před dětmi? V rozpacích jsem se připravil na útok Vlk ale nečekal Spustil se na břicho do sněhu, ocas vodorovně natažený Když se děti přiblížily, po­jednou vystřelil kupředu rovnou na jejich vůdce. „NE!" vy­křikl jsem nahlas v hrůze, jenomže nikdo z nich mi nevěno­val pozornost Vlk předními tlapami zasáhl chlapce do hrudi a tvrdě ho srazil do sněhu Vmžiku byl Nighteyes na nohou a hnal se za ostatními, kteří prchali a řičeli smíchem, jak je jednoho po druhém dostihoval a kosil k zemi. Když tak sko­lil posledního, první hoch už byl na nohou a hnal se za ním, marně se však snažil udržet tempo s vlkem, a tak mu divoce chňapal po ocase, zatímco Nighteyes se kolem něj prosmekl s vyplazeným jazykem.</p>

<p>Znovu je všechny povalil, a pak ještě dvakrát, než se za­stavil vprostřed jedné ze svých bujarých kliček. Díval se, jak děti vstávají ze sněhu, potom se přes plecko ohlédl po mně. Zahanbeně sklopil uši, znovu pohlédl zpátky k dětem, klátě nízko ocasem. Jedno děvče již lovilo z kapsy tlustý skrojek chleba, zatímco další ho dráždil koženým popruhem, tančil mu s ním před očima nad sněhem a snažil se ho přimět k ta­hanici. Dělal jsem, že si toho nevšímám.</p>

<p><emphasis>Dohoním vás později, </emphasis>navrhl mi.</p>

<p><emphasis>Nepochybně, </emphasis>odvětil jsem suše. Pokračovali jsme s šaš­kem v chůzi. Jednou jsem se ohlédl a uviděl vlka, jak má zu­by zaťaté do kůže a je zapřený za všechny čtyři, zatímco dva chlapci tahali za druhý konec. Tušil jsem, že nyní už vím, jak trávil svá odpoledne. Pocítil jsem tuším zákmit závisti.</p>

<p>Kettricken tam již čekala. V řadě za sebou měla přiváza­ných na laně šest jepů. Nyní jsem litoval, že jsem si nedo­přál čas, abych se o nich více dozvěděl, neboť jsem předpo­kládal, že ostatní budou vědět, jak se s nimi zachází<emphasis>. </emphasis>„To je i teď bereme všechny?" zeptal jsem se udiveně.</p>

<p>„Trvalo by velice dlouho, než bychom náklad rozbalili a spakovali si pouze to, co budeme potřebovat. Později mož­ná přebytečné zásoby a zvířata někde necháme. Ale proza­tím mám jediné přání, abychom byli co nejdříve pryč."</p>

<p>„Pak tedy pojeďme," navrhl jsem.</p>

<p>Kettricken se zabodla pohledem do šaška. „Copak ty tady děláš? Jdeš popřát Fitzovi sbohem?"</p>

<p>„Jdu tam, kam jde on," pravil klidně šašek.</p>

<p>Královna se na něj zahleděla a cosi v její tváři takřka zjih­lo. „Bude zima, šašku. Nezapomněla jsem na to, jak jsi trpěl chladem cestou sem. Tam, kam jedeme teď, bude zima otá­let ještě dlouho poté, co do Jhaampe dorazí jaro."</p>

<p>„Jdu tam, kam jde on," zopakoval klidně šašek.</p>

<p>Kettricken si pro sebe potřásla hlavou. Pak pokrčila ra­meny. Vykročila do čela řady jepů a luskla prsty. Vedoucí zvíře mávlo chlupatýma ušima a vyrazilo za ní. Ostatní soumaři ho následovali. Jejich poslušnost na mne udělala silný dojem. Zašmátral jsem krátce jejich směrem a nalezl tak sil­ný stádový instinkt, že se stěží považovali za jednotlivá zví­řata. Pokud vedoucí zvíře bude následovat Kettricken, nebu­dou s ostatními problémy.</p>

<p>Kettricken nás vedla po cestě, jež nebyla o moc větší než stezka. Většinou se vinula za rozptýlenými chatrčemi, kte­ré hostily zimní obyvatele Jhaampe. Za kratičkou dobu jsme nechali poslední z chýší za sebou a putovali jsme pralesem. Šašek a já jsme šli za zástupem zvířat. Sledoval jsem sou­mara před námi a všímal si, jak se jeho široké a ploché no­hy placatí na sněhu úplně jako vlčí. Nasadili tempo mírně vyšší, než je pohodlná chůze.</p>

<p>Neušli jsme ještě ani kus cesty, když tu jsem za sebou za­slechl výkřik. Trhl jsem sebou a spěšně se ohlédl přes rame­no. Byla to Starling, běžela k nám a ranec na zádech jí po­skakoval. Když nás dostihla, vyčítavě řekla: „Odjeli jste beze mě!"</p>

<p>Šašek se zazubil. Já pokrčil rameny. „Vyrazil jsem, když mi to královna přikázala," poznamenal jsem.</p>

<p>Zlostně na nás pohlédla a pak se prohnala kolem nás do­předu, boříc se v prašném sněhu podél cesty, aby předhoni­la jepy a dostihla Kettricken. Jejich hlasy se jasně nesly studeným vzduchem. „Řekla jsem ti, že odjíždím ihned," pravi­la přísně královna. „A tak jsem to i udělala."</p>

<p>K mému údivu měla Starling tolik zdravého rozumu, že byla zticha. Chvíli se plahočila hlubokým sněhem po boku Kettricken. Pak to postupně vzdávala, nechávajíc jepy, šaš­ka a mne, abychom ji minuli. Zařadila se za mě. Věděl jsem, že našemu tempu se bude obtížně přizpůsobovat. Bylo mi jí líto. Pak jsem si vzpomněl na svou dceru a ani jsem se ne­ohlédl, abych viděl, zda nám stačí.</p>

<p>Byl to počátek dlouhého, monotónního dne. Cesta vedla neustále vzhůru, nikdy ne však příkře, ale to ustavičné stou­pání bylo dost vysilující. Kettricken ve svém tempu nepolevila, nýbrž udržovala stále stejnou rychlost. Nikdo z nás moc nemluvil. Já měl co dělat, aby mi stačil dech, zatím­co jsem se snažil ignorovat postupně narůstající bolest v zá­dech. Ránu po zásahu šípem již nyní pokrývalo zdravé ma­so, avšak svaly vespod si stále naříkaly na obnovený hojivý proces.</p>

<p>Nad námi se tyčily mohutné stromy. Většinou to byly jeh­ličnany, některé jejich druhy jsem ještě nikdy předtím nevi­děl. Okolní šeď krátkého zimního dne proměňovaly v trvalé šero. Nemuseli jsme se potýkat skoro s žádným porostem; scenerie kolem nás většinou sestávala z rovnoměrných řad obrovských kmenů a několik nízko visících větví. Živé vět­ve stromů většinou začínaly až vysoko nad našimi hlavami. Občas jsme míjeli úseky s menšími listnatými stromy, které vyrašily v mezerách rozlehlého lesa, vzniklých úhynem ve­likých stromů. Cesta byla dobře udusaná, evidentně často vy­užívaná zvířaty a lidmi na sněžnicích. Byla úzká, a pokud by člověk nedával pozor, bylo snadné sejít z cesty a zapadnout překvapivě hluboko do nezdusaného sněhu. Snažil jsem se proto dávat pozor.</p>

<p>Podle horských měřítek panovalo vlídné počasí a já brzy zjistil, že oblečení, které mi obstarala Kettricken, je velmi praktické a mně je v něm teplo. Rozvázal jsem si u krku ka­bát a pak límec košile, aby tělesná horkost mohla ven. Šašek si stáhl nazad kapuci pláště s kožešinovou lemovkou, jenom aby vyšlo najevo, že pod ní má ještě šedou vlněnou hučku. Díval jsem se, jak mu střapec na čepici za chůze poskakuje. Pokud mu tempo činilo obtíže, neříkal na to nic. Snad se mu nedostávalo dechu, aby si postěžoval, stejně jako mně.</p>

<p>Krátce po poledni se k nám připojil Nighteyes.</p>

<p>„Hodný pejsek," zvolal jsem na něj nahlas.</p>

<p><emphasis>To není nic oproti tomu, jak tě nazývá Kettle, </emphasis>poznamenal roztomile. <emphasis>Už předem vás všechny lituji, až ta stará čubka dostihne smečku. Má hůl.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ona jde za námi?</emphasis></p>

<p><emphasis>Na beznosého člověka stopuje poměrně dobře. </emphasis>Nighteyes cupital vedle nás, pohybuje se s překvapivou lehkostí i v nezdusaném sněhu podél cesty. Dalo by se říci, že si liboval v zákmitech neklidu, který jeho pach vyvolával mezi ploužícími se jepy. Díval jsem se, jak je všechny předběhl a pak i Kettricken. Jakmile se ocitl v čele, vyrazil sebevědomě ku­předu, jako kdyby věděl, kam máme namířeno. Brzy jsem ho ztratil z dohledu, ale neměl jsem strach. Věděl jsem, že často zakrouží zpátky, aby nás zkontroloval.</p>

<p>„Kettle jde za námi," sdělil jsem šaškovi.</p>

<p>Střelil po mně tázavým pohledem.</p>

<p>„Nighteyes říká, že má na nás pěkný vztek."</p>

<p>Jeho ramena se zvedla a zase klesla s krátkým povzde­chem. „Nu což. Má právo na vlastní rozhodnutí," pozname­nal sám k sobě. A ke mně potom dodal: „Stále mě to trochu znervózňuje, když to s tím vlkem děláte."</p>

<p>„Vadí ti to? Že mám Moudrost?"</p>

<p>„A nevadí tobě, že se mi musíš dívat z očí do očí?" odvě­til.</p>

<p>Stačilo to. Pokračovali jsme v chůzi.</p>

<p>Kettricken udržovala stále rovnoměrné tempo, dokud tr­valo denní světlo. Udusané místo ve skrytu několika mohut­ných stromů nám posloužilo jako zastávka. Přestože se ne­zdála být často využívaná, nacházeli jsme se na kupecké stezce vedoucí do Jhaampe. Kettricken byla velmi věcná, co se týče toho, jak nás měla všechny na povel. Pokynula Starling k nevelké hranici suchého dříví, chráněného před sně­hem plachtovinou: „Vezmi nějaké a zažehni oheň, potom se postarej o to, abys doplnila alespoň tolik, kolik ho použije­me. Staví tu hodně lidí, a za špatného počasí může na tom, že zde bude dříví, záviset život mnohých." Starling pokorně uposlechla.</p>

<p>Potom řídila šaška a mne, když jsme jí pomáhali zřizovat, přístřeší. Když jsme skončili, měli jsme k dispozici stan ve tvaru, jenž silně připomínal klobouk houby. Poté mezi nás rozdělila úkoly vybalení lůžkovin a jejich přemístění do sta­nu, odlehčení zvířat, přikůlování vedoucího zvířete a roz­puštění sněhu na vodu. Sama se plně zapojila do práce. Sle­doval jsem, s jakou praktičností zřídila náš tábor a dohlédla na naše potřeby. S bolestí jsem si uvědomil, že mi připomí­ná Verityho.</p>

<p>Jakmile byl zřízen základní tábor, vyměnili jsme si s šaš­kem pohledy. Šel jsem za Kettricken, která právě kontrolo­vala jepy. Ta statečná zvířata již čile okusovala pupeny a ků­ru z menších stromů, které po jedné straně lemovaly tábor. „Myslím, že Kettle jde možná za námi," sdělil jsem jí. „Ne­myslíte, že bych se měl kus vrátit a poohlédnout se po ní?"</p>

<p>„Za jakým účelem?" zeptala se mě Kettricken. Ta otázka zněla poněkud necitelně, ale ona pokračovala: „Pokud se jí podaří dostihnout nás, pak se s ní podělíme o to, co máme s sebou. To jistě víš. Tuším však, že se unaví ještě dříve, než se sem dostane, a otočí se zpátky do Jhaampe. Možná že se už otočila."</p>

<p>A možná se vyčerpala a sesula se někde u cesty, pomys­lel jsem si. Nešel jsem však nazpět. Z Kettrickeniných slov jsem vycítil drsnou praktičnost horalů. Respektovala by roz­hodnutí Kettle vydat se za námi. I kdyby ji ten pokus stál ži­vot, Kettricken by nemařila její vůli jednat sama za sebe. Věděl jsem, že mezi horaly není zas tak neobvyklé, že si sta­rý člověk zvolí takzvané odloučení, jakýsi dobrovolný exil, v němž může skoncovat se všemi svými neduhy. Také já re­spektoval právo Kettle zvolit si životní cestu, nebo při tom pokusu zemřít. To mi však nezabránilo v tom, abych nazpět v našich stopách nevyslal Nighteyese, ať se přesvědčí, jestli je stále na cestě. Rozhodl jsem se věřit tomu, že z mé strany je to pouhá zvědavost. Právě se vrátil do tábora se zkrvave­ným zajícem v tlamě. Na mou žádost vstal, protáhl se a ztrá­peně mně přikázal: <emphasis>No tak mi aspoň pohlídej maso. </emphasis>A zmi­zel v houstnoucím šeru.</p>

<p>Právě se dovařila večeře sestávající z ovesné kaše a krbo­vých placek, když do tábora dorazila Kettle s Nighteyesem v patách. Přikradla se k ohni a vstoje si ohřívala ruce, zatím­co zlobně civěla na šaška a na mne. Vyměnili jsme si s šaš­kem pohledy. Byly provinilé. Spěšně jsem Kettle nabídl hr­nek čaje, který jsem si právě nalil. Vzala si a napila se, načež vyčítavě řekla: „Odešli jste beze mne."</p>

<p>„Ano," připustil jsem. „Odešli jsme. Kettricken za námi přišla a řekla, že musíme vyrazit hned, takže jsme se s šaš­kem -"</p>

<p>„Přesto jsem přišla," prohlásila triumfálně, aniž mě ne­chala dokončit větu. „A hodlám pokračovat v cestě s vámi."</p>

<p>„Jsme na útěku," pravila smutně Kettricken. „Nemůžeme kvůli vám zvolnit tempo."</p>

<p>V očích Kettle se zažehly jiskry. „A copak jsem o to žá­dala?" zeptala se ostře královny.</p>

<p>Kettricken pokrčila rameny. „Jen aby vám to bylo jasné," pravila tiše.</p>

<p>„Ano," odvětila Kettle stejně tiše. A bylo ujednáno.</p>

<p>Sledoval jsem tuto slovní výměnu v jistém úžasu. Potom</p><empty-line /><p>jsem u sebe zaznamenal pocit, že můj respekt k oběma že­</p><empty-line /><p>nám stoupl. Myslím, že tehdy jsem plně pochopil, jak Kettricken sama sebe vnímala. Byla královnou Šesti vévodství a nepochybovala o tom. Avšak na rozdíl od mnohých se ne­skrývala za svůj titul, ani se neurazila po pádné Kettlině re­akci. Místo toho jí odpověděla jako žena ženě, s respektem, ale i autoritou. Opět jsem tak letmo spatřil její povahu, a zjis­til jsem, že jí nemohu nic vytýkat.</p>

<p>Té noci jsme všichni společně sdíleli jurtu. Kettricken na­brala do malé pánve uhlíky z ohně a zanesla ji dovnitř. Na­še přístřeší naplnila překvapivě útulná atmosféra. Postavila hlídku, a tu povinnost vztáhla i na sebe a Kettle. Ostatní spa­li dobře Já ležel nějakou dobu vzhůru Opět jsem byl na ces­tě s cílem najít Verityho. Díky tomu naléhavost jeho příka­zu <emphasis>Pojď za mnou </emphasis>malinko polevila. Byl jsem však zároveň na cestě k oné řece, kde si Verity smočil ruce v syrových vo­dách Umění. Ta vábivá představa nyní ustavičně číhala na pokraji mé mysli. Rezolutně jsem to pokušení vyháněl z hla­vy, ale mé sny ho té noci byly plné. Ráno jsme tábor zrušili dost časně a byli jsme na cestě dříve, než se pořádně roze­dnilo. Kettricken nám nařídila rozloučit se s druhou, menší jurtou, kterou jsme vezli s sebou pro potřeby původní, větší skupiny Zanechala ji pečlivě uloženou na naší první zastáv­ce, kde ji někdo další mohl objevit a použít. Odlehčené zvíře místo toho obdrželo náklad ranců, jež nesli lidé. Byl jsem rád, protože pulsující bolest v mých zádech nyní prakticky neutuchala.</p>

<p>Po čtyři dny nás Kettricken udržovala v tomto tempu. Neřekla nám, jestli se vskutku obává pronásledování. Neptal jsem se Žádné skutečné možnosti k soukromému rozhovo­ru s kýmkoli ve skupině se nenabízely. Kettricken šla vždyc­ky v čele, za ní zvířata, šašek a já, potom Starling a poměr­ně daleko za námi se často ploužila Kettle. Obě ženy držely svůj slib Kettricken kvůli stařeně nezvolnila tempo a Kettle si nikdy nestěžovala. Každou noc dorazila do tábora pozdě, obvykle ve společnosti Nighteyese. Často se objevila prá­vě včas, abychom se s ní podělili o jídlo a přístřeší na noc. Ovšem na druhý den vstávala přesně v okamžiku, kdy Kettricken, a nikdy si slůvkem neposteskla.</p>

<p>Čtvrtou noc, když jsme byli všichni ve stanu a ukládali se  k spánku, mě Kettricken znenadání oslovila „FitzChivalry, potřebovala bych se s tebou o něčem poradit," prohlásila</p>

<p>Posadil jsem se, zaskočen formálností její žádosti. „Jsem vám k službám, má královno."</p>

<p>Šašek vedle mne se tlumeně zahihňal Myslím, že jsme oba vypadali dost divně, jak jsme tam seděli ve změti houní a kožešin a jeden k druhému se obraceli s takovou formál­ností. Dodržel jsem však etiketu.</p>

<p>Kettricken přihodila na pánev pár kousků sušeného dřeva, aby vyšlehly plameny a bylo více světla. Vzala jakýsi gla­zovaný válec, sejmula z něj víko a opatrně zevnitř vytáhla kus velínu. Když ho šetrně rozbalila, poznal jsem v něm ma­pu, která inspirovala Verityho k výpravě Připadlo mi divné prohlížet si zašlou mapu za takových okolností. Měl jsem to spojené s mnohem poklidnějším údobím svého života, kdy jsem pokládal za samozřejmou dobrou teplou stravu, kdy mi šili šaty na míru a já věděl, kde budu každou noc spát. Zdá­lo se mi nespravedlivé, že celý můj svět se tolik změnil od doby, co jsem naposled viděl tuhle mapu, zatímco ona zů­stala nezměněná, prastarý cár velínu se zašlými vzory čar na jeho povrchu. Kettricken ji rozbalila na klíně a poklepala na bílé místo. „My se nacházíme asi tady," řekla. Nadechla se, jako by si dodávala odvahy. Poklepala na další místo, po­dobně neoznačené. „Přibližně tady jsme objevili stopy po boji. Zde jsem našla Verityho plášť a... kosti." Její hlas při těch slovech trochu zakolísal. Pojednou vzhlédla a její oči se střetly s mýma, jako se to nestalo už od časů na Buckkeepu. „Víš, Fitzi, je to pro mne velice těžké. Posbírala jsem ty kos­ti a myslela si, že jsou jeho. A nyní, pouze na základě tvých slov o jakési magii, kterou neovládám ani nechápu, se sna­žím uvěřit, že je naživu. Že stále existuje naděje. Ale... dr­žela jsem ty kosti v rukou. A mé ruce nemohou zapomenout na jejich váhu a vychladlost, můj nos na ten pach."</p>

<p>„On žije, má paní," ujistil jsem ji klidně.</p>

<p>Znovu si povzdechla. „A nyní se tě chci zeptat na tohle. Máme jít rovnou tam, kde jsou na mapě vyznačeny stezky, ty, po kterých se chtěl Verity ubírat, jak říkal? Nebo chceš nejprve zavést na místo po tom střetu?"</p>

<p>Na chvíli jsem se zamyslel. „Jsem si jist, že jste na tom místě posbírala vše, co se posbírat dalo, má královno. Me­zitím uplynul nějaký čas, část léta a víc než půlka zimy od doby, co jste tam byla naposled. Ne. Nenapadá mne nic, co bych tam mohl najít já, když vaši stopaři ne, navíc když ze­mi ještě nepokrýval sníh. Verity žije, má královno, a tam rozhodně není. A tak ho nehledejme tam, ale v místech, do nichž měl podle svých slov namířeno."</p>

<p>Rozvážně kývla, ale jestli ji má slova povzbudila, to ne­dala najevo. Místo toho znovu poklepala na mapu. „Tu cestu, znázorněnou tady, známe. Kdysi to byla kupecká stezka, a třebaže si již nikdo nevzpomíná, kam vlastně vedla, stále se využívá. Vedou k ní stezky z odlehlých vesnic a od sru­bů osamělých lovců, načež směřuje dále do Jhaampe. Moh­li jsme se po ní ubírat po celou tu dobu, ale to já nechtěla. Je až moc využívaná. Šli jsme až dosud tou nejkratší trasou, ač ne právě nejširší. Ale zítra se s tou cestou zkřížíme. A až se tak stane, ocitneme se zády k Jhaampe a zamíříme vzhůru do hor." Prstem vyznačila cestu na mapě. „V této části hor jsem nikdy nebyla," řekla prostě. „Zavítalo sem jenom málo lidí, kromě lovců a příležitostných dobrodruhů, kteří sejdou pře­svědčit, zda je na starých zkazkách něco pravdy. Zpravidla se vracejí s vlastními příběhy, které jsou ještě podivnější než ty, které je k tomu dobrodružství podnítily."</p>

<p>Díval jsem se, jak bledými prsty zvolna putuje po ma­pě. Zašlé linie odvěké cesty se rozbíhaly do tří samostatných stezek s odlišnými cíly. Tato cesta začínala a končila, aniž by měla nějaký zřejmý počátek či konec. Ať už bylo na kon­ci těchto čar kdysi vyznačeno cokoli, vybledlo to v inkous­tové přízraky. Nikdo z nás ani náhodou nevěděl, který cíl si Verity zvolil. Ačkoli na mapě se nezdály být daleko od se­be, díky horskému terénu je mohly dělit celé dny, ba i týdny. Měl jsem navíc jen malou důvěru v to, že by tak stará mapa byla zhotovena ve spolehlivém měřítku.</p>

<p>„Kam zamíříme napřed?" zeptal jsem se jí.</p>

<p>Na chvíli zaváhala, načež prstem poklepala na konec jed­né stezky. „Sem. Myslím, že sem to bude nejblíže."</p>

<p>„Pak je to tedy moudrá volba."</p>

<p>Znovu se střetla s mým pohledem. „Fitzi. Nemohl by ses s ním prostě spojit Uměním a zeptat se ho, kde je? Nebo ho vyzvat, aby za námi přišel? Nebo se ho aspoň zeptat, proč se ke mně nevrátil?"</p>

<p>Po každém úsečném zavrtění mé hlavy její oči nabývaly divočejší výraz. „Proč ne?" zeptala se roztřeseným hlasem. „Cožpak tato velká a tajná magie Farseerů není ani schopna přivolat nám ho v takové krajní nouzi?"</p>

<p>Stále jsem jí hleděl do obličeje, ale přál jsem si, aby by­lo přítomno méně našpicovaných uší. Navzdory všemu, co o mně Kettricken věděla, mi stále činilo značné potíže mlu­vit o Umění s někým jiným kromě Verityho. Pečlivě jsem volil svoje slova: „Kdybych se s ním spojil Uměním, mohl bych ho vystavit velikému nebezpečí, má paní. Nebo přivo­lat potíže na nás."</p>

<p>„Jak?" dožadovala se.</p>

<p>Krátce jsem zvážil přítomnost šaška, Kettle a Starling. Nedovedl jsem sám sobě vysvětlit tísnivý pocit, který jsem měl, když jsem se otevřeně vyjádřil o magii, jež byla po to­lik generací střežena jako tajemství. Tohle však byla má krá­lovna a položila mi otázku. Sklopil jsem zrak a řekl: „Koterie, kterou vytvořil Galen, nebyla nikdy oddaná králi. Ani králi Shrewdovi, ani králi Veritymu. Byla vždy nástrojem pro potřeby zrádce, určená k tomu, aby vrhala pochybnosti na královy schopnosti a podrývala jeho způsobilost ubránit království."</p>

<p>Zaslechl jsem slabé zajíknutí, jak Kettle prudce zadrže­la dech, zatímco Kettrickeniny modré oči zešedly jako ocel chladem. Pokračoval jsem: „I teď, kdybych se měl otevřeně spojit Uměním s Veritym, by mohli nalézt způsob, jak nás odposlouchávat. Na základě takového kontaktu by ho moh­li objevit. Nebo nás. Mezitím se v Umění zdokonalili a vy­slídili takové způsoby jeho využití, o nichž jsem se nikdy neučil. Špehují ostatní praktikanty Umění. Dokáží, toliko za pomoci Umění, způsobit bolest nebo navodit iluzi. Bojím se s králem komunikovat Uměním, královno Kettricken. A to, že ani on se nerozhodl kontaktovat mne, mě jen utvrzuje ve víře, že má opatrnost je táž jako jeho."</p>

<p>Kettricken zbledla jako sníh, zatímco přemítala nad mými slovy. Tiše se pak zeptala: „To vůči němu byli vždycky neloajální, Fitzi? Mluv jasně. Což vůbec nepomáhali při obra­ně Šesti vévodství?"</p>

<p>Vážil jsem svá slova, jako bych se zodpovídal samotnému Veritymu: „Nemám žádné důkazy, má paní. Ale klidně bych soudil, že vzkazy o rudých lodích na vlnách Umění nebyly občas nikdy doručeny nebo byly záměrně zpožděny. Mys­lím, že povely, které Verity vysílal členům koterie na stráž­ních věžích, nebyly předány na hrady, které měli střežit. Zá­roveň ho poslouchali natolik, aby Verity nemohl říci, že jeho vzkazy a rozkazy byly doručeny až hodiny poté, co je vyslal. Jeho vévodům se pak jeho snahy jevily jako nemístné, jeho strategie jako nevhodné nebo pošetilé." Můj hlas postupně umlkal tváří v tvář hněvu, který vzkypěl v Kettrickenině ob­ličeji. Tvářejí rozkvetly nachem, růžemi hněvu.</p>

<p>„Kolik jenom životů?" zeptala se drsně. „Kolik měst? Ko­lik mrtvých, nebo ještě hůře, vykovaných? To všechno kvů­li zášti jednoho prince, to vše kvůli zmařeným mocenským ambicím jednoho rozmazleného holomka? Jak jen to mohl udělat, Fitzi? Jak mohl vůbec připustit smrt tolika lidí jenom proto, aby ze svého bratra udělal nekompetentního pošetil­ce?"</p>

<p>Na to jsem neměl žádnou skutečnou odpověď. „Snad pro­to, že o nich nesmýšlel jako o lidech a městech," slyšel jsem tiše říkat sám sebe. „Možná to pro něj byly jen kameny na šachovnici. Verityho bohatství, které je třeba zničit, když už je nemůže získat pro sebe."</p>

<p>Kettricken zavřela oči. „To je neodpustitelné," pravila ti­še sama k sobě. Zdálo se, že se jí z toho udělalo zle. S nezvykle mírnou definitivností v hlase dodala: „Budeš ho mu­set zabít, FitzChivalry."</p>

<p>Tak zvláštní, obdržet to posléze jako královský příkaz. „Já to vím, má paní. Věděl jsem to, už když jsem se o to po­sledně pokoušel."</p>

<p>„Ne," opravila mne. „Když ses o to pokoušel posledně, bylo to kvůli tobě samotnému. Nevěděl jsi, že právě to mě rozhněvalo? Tentokrát ti ale říkám, že to musíš učinit v zá­jmu Šesti vévodství." Potřásla hlavou, takřka zaskočena. „Je to jediný způsob, kterým on může pro svůj lid být Sacrifice. Že bude v jejich zájmu zabit, ještě než jim stačí více ublížit."</p>

<p>Prudce se rozhlédla kolem po okruhu lidí schoulených v houních, kteří na ni zamlkle zírali. „Běžte spát," řekla nám všem, jako bychom byli vzpurné děti. „Zítra zase musíme ve­lice časně vstávat a čeká nás náročná cesta. Spěte, dokud mů­žete."</p>

<p>Starling vyšla ven, aby jako první zaujala noční hlídku. Ostatní znovu ulehli, a když plameny v pánvi pohasly a ve stanu se zšeřilo, vím jistě, že už spali. Já však navzdory své únavě ležel a zíral do temnot. Kolem sebe jsem slyšel pou­ze zvuky oddychujících lidí a nočního větru, jenž slabě čeřil vzduch mezi stromy. Když jsem zapátral kolem, zaregistro­val jsem Nighteyese slídícího okolo, pořád ve střehu kvůli nepozorným myším. Mír a klid zimou spoutaného lesa vládl všude kolem nás. Všichni až na Starling na hlídce hluboce spali.</p>

<p>Nikdo jiný neslyšel dravý příboj nutkání Umění, které ve mně s každým dalším dnem cesty sílilo. Neřekl jsem králov­ně o své další obavě: že kdybych se s pomocí Umění vydal za Veritym, už nikdy bych se nevrátil, ale místo toho bych se ponořil do té řeky Umění, kterou jsem prve letmo spatřil, a nechal se jí odnést navždy. Už jen při pouhém pomyšlení na to pokušení jsem se roztřásl, a jen taktak, že jsem se nepodvolil. Vzápětí jsem se zase obehnal svými zdmi a mezní­ky, rozmísťuje všemožné hlídky, jak jsem to znal z dřívějších lekcí, mezi sebe a Umění. Ale dnes v noci jsem je rozesta­věl nejenom proto, abych udržel Regala a jeho koterii mimo svou mysl, ale též abych udržel sám sebe uvnitř.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>5  Cesta Umění</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Jaký je skutečný zdroj magie? Narodí se s ní člověk v krvi, jako se určití psi</emphasis><emphasis> r</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>dí jakožto stopaři, zatímco jiní jsou nej</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lepší jako ovčáci? Nebo je to něco, co může nabýt kdokoliv svým odhodláním učit se? Či spíše jsou magické síly vlast</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ni kam</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>nům, vodám a půdě tohoto světa, takže dítě nasává schopnosti spolu s vodou, kt</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>rou pije, či se vzduchem, který </emphasis><emphasis>dýchá? Kladu si tyto otázky, aniž bych měl předst</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vu, jak se </emphasis><emphasis>dobrat odpovědí. Kdybychom znali ten zdroj, mohl by na</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>příklad být stv</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>řen čaroděj s velikou mocí někým, kdo by si to přál? Mohla by se pěstovat magie v dítěti stejně, jak</emphasis><emphasis>o se </emphasis><emphasis>chová kůň pro svoji sílu či rychlost? Nebo by se dalo vybrat </emphasis><emphasis>dítě a začít s výukou dřív, než bude moci vůbec mluvit? Ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bo si postavit dům na určitém místě, aby se člověk napojil na </emphasis><emphasis>magické síly tam, kde jimi země oplývá nejvíce? Tyto otázky </emphasis><emphasis>mne natolik děsí, že skoro nemám potřebu domáhat se od</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>povědí, až na to, že když to nebudu já, může to být jiný.</emphasis></p>

<p>Bylo časné odpoledne, když jsme dorazili k široké stez­ce vyznačené na mapě. Naše úzká cesta s ní splynula, jako když se potok vlévá do řeky. Měli jsme se po ní ubírat ně­kolik dní. Občas nás provedla okolo malých vísek zapadlých ve skrytu horských vrás, nicméně Kettricken nás bez zasta­vení hnala neustále dál. Na cestě jsme míjeli další pocestné, s nimiž se zdvořile zdravila, odhodlaně však odvracela vše­chny snahy o navázání hovoru. Pokud v ní někdo z nich po­znal Eyodovu dceru, nikdo to nedal najevo. Přišel však den, kdy jsme od rána do setmění putovali, aniž jsme vůbec za­hlédli nějakého pocestného, o vesnici nebo chýši nemluvě. Stezka se postupně zužovala a jediné stopy na ní byly už po­měrně staré, nyní překryté čerstvým sněhem. Když jsme na druhý den vstali a vydali se po ní, brzy se ztenčila jen do ne­jasné stopy mezi stromy. Kettricken se několikrát zastavila a rozhlédla se kolem, jednou nás přiměla vrátit se a pokra­čovat novým směrem. Pokud se řídila nějakými znameními, pro mne byla příliš nevyzpytatelná.</p>

<p>Té noci, když jsme se utábořili, opět vzala mapu a studo­vala ji. Vycítil jsem její nejistotu a přišel si sednout vedle ní. Nekladl jsem žádné otázky a nenabízel žádné rady, jen jsem spolu s ní zíral do mapy na zašlé značky. Nakonec ke mně vzhlédla.</p>

<p>„Myslím, že jsme tady," pravila. Prstem mi ukázala konec kupecké stezky, po níž jsme dosud putovali. „Někde na se­ver od nás bychom měli narazit na tu další cestu. Doufala jsem, že mezi těmito dvěma trasami bude existovat nějaká velice stará spojnice. Ta představa mi dávala smysl, že tahle stará cesta se snad bude napojovat na tu druhou, ještě více zapomenutou trasu. Ale teď..." Povzdechla si. „Zítra bude­me myslím bloudit a doufám, že nám pomůže štěstí."</p>

<p>Její slova žádnému z nás nedodala odvahy.</p>

<p>Nicméně na druhý den jsme pokračovali v cestě. Postu­povali jsme stále na sever, napříč lesem, který se zdál být po věky nedotčený sekyrou. Větve stromů se proplétaly vysoko nad námi jako husté krajkoví, zatímco v hloubi pod nerov­nou pokrývkou sněhu, který jimi pronikl až na lesní půdu, se prostíraly celé generace spadaného listí a jehličí. Pro můj smysl Moudrosti měly tyto stromy přízračný život, jenž byl skoro animální, jako kdyby nabyly nějaké vědomí jen díky svému věku. Bylo to však vědomí širšího světa vláhy a svět­la, půdy a vzduchu. Náš průjezd vůbec neregistrovaly a já odpoledne konstatoval, že jsem nezjistil nic významnějšího než mravence. Nikdy by mě nenapadlo, že by mne mohl pře­hlížet strom.</p>

<p>Jak jsme hodinu za hodinou putovali, jsem si jist, že jsem nebyl jediný, kdo si kladl otázku, zda jsme se úplně neztra­tili. Les takového stáří mohl cestu pohltit už generaci před námi. Kořeny by vyzvedly ze země její valouny, načež by je přikryly listy a jehličí. To, co jsme hledali, již mohlo existo­vat jen jako čára na staré mapě.</p>

<p>Byl to vlk, pobíhající před námi jako vždy, kdo na to při­šel první.</p>

<p><emphasis>Mně se to vůbec nelíbí, </emphasis>prohlásil.</p>

<p>„Ta cesta je tímto směrem," zavolal jsem na Kettricken před sebou. Můj útlý lidský hlásek připomínal bzučení mou­chy ve velikém sále. Byl jsem skoro překvapen, když mne uslyšela a ohlédla se. Vzala na vědomí moji namířenou ruku a pak s pokrčením ramen svedla soumary více na západ. Ješ­tě nějakou dobu jsme kráčeli, než jsem spatřil průrvu rovnou jako šíp ve shluku stromů před námi. Do lesa zde pronikal pruh světla. Kettricken se jala vést soumary na tu širokou plochu.</p>

<p><emphasis>Co se ti na tom nelíbí?</emphasis></p>

<p>Celý se otřepal, jako kdyby srst zbavoval vody. <emphasis>Je to pří</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>liš lidské. Jako oheň na opékání masa.</emphasis></p>

<p><emphasis>To nechápu.</emphasis></p>

<p>Sklopil uši nazad. <emphasis>Jako veliká síla, která byla umenšena a podrobena lidské v</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>li. Oheň vždy hledá cestu, aby unikl omezení. Tahle cesta taky.</emphasis></p>

<p>Jeho odpověď mi nedávala žádný smysl. Potom jsme při­šli k cestě. Díval jsem se, jak Kettricken s jepy kráčí napřed. Široká cesta se rovně zařezávala do lesa a její povrch se na­cházel o něco níže než lesní půda, jako když dítě zaryje hůl­kou v písku a zanechá po sobě rýhu. Podél cesty rostly stro­my a skláněly se nad ní, avšak žádný z nich nezapouštěl do cesty kořeny, nerašily z ní ani žádné výhonky. Rovněž sníh, jenž pokrýval povrch cesty, nebyl vůbec ničím dotčený, ani ptačí stopou. Nikdo po té cestě nešlapal minimálně od doby, co napadl sníh. Pokud jsem dobře viděl, nekřížily ji ani žád­né zvířecí stezky.</p>

<p>Sešel jsem na povrch cesty.</p>

<p>Bylo to jako vkročit tváří napřed do povívajících vláken pavučin. Jako když vám sklouzne kus ledu po zádech. Jako vstup do vyhřáté kuchyně po pobytu na ledovém větru. Byl to fyzický pocit, jenž se mne zmocnil, intenzivní jako každý jiný, a přesto nepopsatelný, jako řekněme mokro či sucho. Zastavil jsem, dočista ohromen. Přesto nikdo z ostatních ne­jevil známky takového uvědomění, když seskakovali z okra­je lesa na povrch cesty. Starling si pro sebe pouze pozname­nala, že je tady alespoň mělčí sníh a snazší chůze. Ani si nepoložila otázku, proč by sníh na cestě měl být mělčí, ale jen si pospíšila za vinoucí se řadou jepů. Já stál pořád na ces­tě a rozhlížel se kolem ještě několik minut poté, co Kettle vyšla z lesa na povrch cesty. Také ona se zastavila. Na oka­mžik vypadala ohromeně a cosi zamumlala.</p>

<p>„Řekla jste ,ražená Uměním'?" zeptal jsem se.</p>

<p>Trhla zrakem ke mně, jako by si nebyla vědoma, že sto­jím hned před ní. Zlostně se zatvářila. Chvíli nemluvila. Pak prohlásila: „Já řekla, že jsem ,stařena k utracení'! Málem jsem si při tom seskoku zvrtla kotník. Tyhle horalské boty nejsou o nic pevnější než ponožky." Odvrátila se ode mne a belhavě vykročila za ostatními. Já se vydal za ní. Z něja­kého důvodu jsem měl dojem, jako bych se brodil vodou, ale ta mi nekladla žádný odpor. Je těžké popsat ten pocit. Jako by se cosi řinulo vzhůru okolo mne a ten proud mě popohá­něl kupředu.</p>

<p><emphasis>Hledá to cestu, jak uniknout omezení, </emphasis>poznamenal opět trpce vlk. Vzhlédl jsem a zjistil, že kluše vedle mě, ale raději na kraji lesa než na hladkém povrchu cesty. <emphasis>Bylo by od tebe </emphasis><emphasis>rozumnější, kdybys šel tady po náspu se mnou.</emphasis></p>

<p>Zamyslel jsem se nad tím. <emphasis>Zdá se, že to bude v pořádku. </emphasis><emphasis>Chůze je tu snazší. Hladší.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ano, a oheň tě zahřívá, stále více, až tě nakonec spálí.</emphasis></p>

<p>Na to jsem neměl odpověď. Místo toho jsem kráčel kus cesty po boku Kettle. Po dnech putování za sebou v řadě po úzké stezce to byl náhle snazší a taky družnější způsob ces­tování. Po celý zbytek odpoledne jsme kráčeli po té staro­bylé cestě. Stoupala stále vzhůru, ale ustavičně se klikatila podél horských stěn, takže výstup nikdy nebyl moc příkrý. To jediné, co poznamenávalo hladký povrch zasněžené ces­ty, byly mrtvé větve tu a tam spadené z korun nad ní a vět­šina již byla notně zpráchnivělá. Ani jednou jsem nespatřil stopy nějaké zvěře, ani na cestě, ani napříč přes ni.</p>

<p><emphasis>Ani památky po nějakém zvířecím pachu, </emphasis>potvrdil smutně Nighteyes. <emphasis>Dnes </emphasis>v <emphasis>n</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ci budu muset zajít dále, abych narazil na čerstvé maso pro </emphasis><emphasis>sebe.</emphasis></p>

<p><emphasis>Mohl bys jít hned, </emphasis>navrhl jsem.</p>

<p><emphasis>Nemám chuť nechat tě na té cestě samotného, </emphasis>sdělil mi striktně.</p>

<p><emphasis>Co by se mi mohlo stát? Kettle je hned vedle mne, takže bych nebyl sám.</emphasis></p>

<p><emphasis>Je to s ní stejně zlé jako s tebou, </emphasis>trval na svém neústupný Nighteyes. Avšak navzdory mým otázkám mi nedovedl vy­světlit, co tím míní.</p>

<p>Jak se však odpoledne chýlilo k večeru, dostavily se mé vlastní představy. Znovu a znovu jsem přistihoval svou my­sl, že se nechává unášet živými sny, tak strhujícími úvaha­mi, že vybřednout z nich bylo jako probudit se s úlekem. A jako mnohé sny i tyto praskaly jako bubliny, a já si takřka nevzpomínal, na co jsem to myslel. Na Patience vydávající rozkazy, jako by byla královnou Šesti vévodství. Na Burriche, který koupal dítě a přitom cosi brumlal. Na dva lidi, které jsem vůbec neznal, kladoucí očazené kameny jeden vedle druhého při přestavbě domu. Bylo to jako bláhové, pestrobarevné představy, ale měly tak živý podtón, že jsem svým úvahám skoro věřil. Snadná chůze po cestě, která se zprvu zdála tak příjemná, začínala vypadat jako nedobro­volný spěch, jako by mne nějaký proud ponoukal nezávisle na mé vůli. Přesto jsem nemohl jít příliš rychle, poněvadž Kettle se mnou po celé odpoledne udržovala tempo. Často přerušovala mé myšlenky, aby mi kladla triviální otázky, aby mne upozornila na ptáka nad našimi hlavami nebo aby se mě zeptala, zda mě nebolí záda. Snažil jsem se odpovídat, ale po pár okamžicích už jsem si nevzpomínal, o čem jsme spolu mluvili. Nemohl jsem jí vyčítat, že se na mě kaboní, tak jsem byl popletený, ale ani jsem jaksi nedokázal dostat svoji roztržitost pod kontrolu. Překročili jsme kmen spade­ný přes cestu. Napadlo mě v té souvislosti cosi hodně div­ného a chtěl jsem se o tom zmínit Kettle, avšak myšlenka se mi vymkla dříve, než jsem ji stačil podchytit. Byl jsem tak zaujat ničím a vším, že když mě pozdravil šašek, ulekl jsem se. Zíral jsem kupředu, ale již jsem nebyl schopen vidět ani jepy. „FitzChivalry!" křikl znovu, a já se otočil, jen abych zjistil, že jsem prošel nejenom okolo něj, ale okolo celé vý­pravy. Kettle po mém boku si cosi mumlala, když se otá­čela.</p>

<p>Ostatní mezitím zastavili a již sundávali náklad z jepů. „To určitě nemyslíte vážně, stavět stan uprostřed cesty?" ze­ptala se Kettle vyděšeně.</p>

<p>Starling se šaškem vzhlédli od místa, kde právě napína­li kozí kůže do tvaru jurty. „Bojíte se spěchajících zástupů s povozy?" otázal se sarkasticky šašek.</p>

<p>„Je to tu ploché a rovné. Minulou noc jsem měla pod lůž­kem kořen nebo kámen," dodala Starling.</p>

<p>Kettle je ignorovala a obrátila se na Kettricken. „A bude­me tu vidět jako na dlani, když by na tu cestu kdokoli vkro­čil; už z velké dálky v obou směrech. Myslím, že bychom se měli přemístit a utábořit pod stromy."</p>

<p>Kettricken se rozhlédla kolem. „Je už skoro tma, Kettle. A já nemyslím, že bychom se nějak museli obávat pronásle­dování. Myslím..."</p>

<p>Trhl jsem sebou, když mě šašek vzal za paži a odvedl mě na kraj cesty. „Vylez nahoru," řekl mi drsně, když jsme se ocitli u lesa. Uposlechl jsem a vyškrábal se opět na mecho­vou půdu lesa. Když jsem byl tam, zívl jsem a měl jsem po­cit, jako by mi luplo v uších. Téměř vzápětí jsem si připadl bdělejší. Ohlédl jsem se zpátky na cestu, kde Starling s Kettricken sbíraly stanové kůže, aby je přemístily jinam. Kettle již táhla kůly mimo silnici. „Takže jsme se rozhodli tábořit mimo cestu," poznamenal jsem přihlouple.</p>

<p>„Jsi v pořádku?" zeptal se mě šašek úzkostlivě.</p>

<p>„Ovšemže. Záda nejsou horší než obvykle," dodal jsem v domnění, že se ptal na tohle.</p>

<p>„Stál jsi tam, hleděl do prázdna po směru cesty a nikomu nevěnoval pozornost. Kettle říká, že jsi takový byl po větši­nu odpoledne."</p>

<p>„Byl jsem trochu zmatený," připustil jsem. Stáhl jsem si rukavici a sáhl si na tvář. „Nemyslím, že by se o mě pokou­šela horečka. Bylo to však podobné... horečnaté představy, ostré rysy."</p>

<p>„Kettle říká, že podle ní je to tou cestou. Prý jsi řekl, že byla ražena Uměním."</p>

<p>„To říká ona o mně? Ne. Já myslel, že to řekla ona, když jsme na ni vstoupili. Že byla ražena Uměním."</p>

<p>„Co je to ,ražena Uměním'?" zeptal se šašek.</p>

<p>„Stvořena za pomoci Umění," odpověděl jsem a ještě do­dal: „Myslím. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by se s pomo­cí Umění něco vytvářelo anebo tvarovalo." Ohlédl jsem se udiveně zpátky na cestu. Plynula tak hladce lesem jako čis­tě bílá stuha mizející v dáli pod stromy. Napnul jsem zrak a málem jsem byl schopen vidět, co leží za příštím ohybem zalesněného úbočí.</p>

<p>„Fitzi!"</p>

<p>Rozmrzele jsem strhl pozornost zpět k šaškovi. „Co je?" zeptal jsem se.</p>

<p>Celý se chvěl. „Když jsem od tebe odešel, jen jsi tu stál a civěl na tu cestu. Myslel jsem, že jsi šel nasbírat dříví, jen­že pak jsem se podíval a uviděl tě, jak tu pořád stojíš. Copak se děje?"</p>

<p>Pomalu jsem zamžoural očima. Chodil jsem po jakémsi městě, prohlížel si zářivě žluté a rudé ovoce navršené u stán­ků na tržišti. Když jsem však hmátl po tom snu, rázem byl pryč, zanechávaje v mé mysli pouze změť barev a vůní. „Já nevím. Možná že mám horečku. Nebo jsem jen hodně una­vený. Zajdu pro to dříví."</p>

<p>„Půjdu s tebou," prohlásil šašek.</p>

<p>Nighteyes u mých nohou úzkostlivě zavyl. Sklopil jsem k němu zrak. „Co se děje," zeptal jsem se nahlas.</p>

<p>Vzhlédl ke mně, srst mezi očima starostlivě naježenou. <emphasis>Zdá se, že mě nesl</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>šíš. A tvé myšlenky nejsou... myšlenkami.</emphasis></p>

<p><emphasis>To bude v pořádku. Šašek je se mnou. Běž na lov. Cítím </emphasis><emphasis>tvůj hlad.</emphasis></p>

<p><emphasis>A já tvůj, </emphasis>odvětil zlověstně.</p>

<p>Potom zmizel, ale nerad. Šel jsem za šaškem do lesa, ale jen jsem poponášel v náruči dříví, které on sbíral a podával mi je. Jako bych se nemohl úplně probrat. „Zkoumal jsi ně­kdy něco nesmírně zajímavého, jenom abys náhle vzhlédl a uvědomil si, že uplynuly celé hodiny? Právě tak si teď při­padám."</p>

<p>Šašek mi podal další kus dřeva. „Ty mě děsíš," sdělil mi tiše. „Mluvíš hodně jako král Shrewd v těch dobách, kdy chřadl."</p>

<p>„Jenže on byl tehdy pod narkotiky, kvůli bolesti," podotkl jsem. „A já ne."</p>

<p>„Právě to mě děsí," řekl mi.</p>

<p>Šli jsme spolu zpět do tábora. Tak dlouho nám to trvalo, že Kettle a Starling mezitím nasbíraly něco na podpal a již rozdělaly ohýnek. Jeho světlo ozařovalo obrysy kopulovité jurty a lidí chodících kolem. Pasoucí se jepové byli jen stí­ny plující opodál. Když jsme navršili dříví u ohně k pozděj­šímu použití, Kettle vzhlédla od vaření.</p>

<p>„Jak se cítíš?" zeptala se.</p>

<p>„O něco lépe," řekl jsem jí.</p>

<p>Rozhlédl jsem se kolem, jestli není třeba něco udělat, ale tábor byl již zřízen beze mne. Kettricken byla uvnitř stanu, zahloubaná do mapy ve světle svíčky. Kettle míchala u ohně kaši, zatímco šašek a Starling, jak zvláštní, se spolu tiše ba­vili. Já tam tiše stál a snažil se rozpomenout na něco, co jsem chtěl udělat, něco, co jsem v půli přerušil. Ta cesta. Chtěl jsem se znovu podívat na tu cestu. Otočil jsem se a vydal se k ní.</p>

<p>„FitzChivalry!"</p>

<p>Otočil jsem se, vylekán břitkostí v Kettleině hlase: „Co­pak je?"</p>

<p>„Kam jdeš?" optala se. Zarazila se, jako by ji vlastní otáz­ka překvapila. „Totiž, je tady někde Nighteyes? Už nějakou dobu jsem ho neviděla."</p>

<p>„Běžel na lov. Vrátí se." Zamířil jsem znovu k cestě.</p>

<p>„Obvykle něco uloví a vrací se touto dobou," pokračovala.</p>

<p>Zarazil jsem se. „Poblíž té cesty není dostatek zvěře, říkal. Takže musel zajít dále." Opět jsem se odvrátil.</p>

<p>„A právě to se mi zdá divné," pokračovala. „Na cestě ne­ní ani stopy po pohybu lidí. A přesto se jí zvěř stále vyhýbá. Copak zvířata obvykle nevyužívají ty nejschůdnější cesty?"</p>

<p>Houkl jsem v odpověď: „Některá zvířata ano. Jiná se ra­ději drží ve skrytu."</p>

<p>„Běž pro něj, děvče!" uslyšel jsem Kettle, jak komusi os­tře zavelela.</p>

<p>„Fitzi!" uslyšel jsem zvolat Starling, ale byl to šašek, kte­rý mne dohonil a vzal mě za paži.</p>

<p>„Pojď zpátky do stanu," přemlouval mě a tahal mne při­tom za paži.</p>

<p>„Jen se chci ještě jednou podívat na tu cestu."</p>

<p>„Je tma. Teď už nic neuvidíš. Počkej do rána, až se po ní zase vydáme dál. Prozatím se vrať zpátky do stanu."</p>

<p>Šel jsem s ním, ale podrážděně jsem mu řekl: „To ty se chováš divně, šašku."</p>

<p>„Neříkal bys to, kdybys jen před chvílí viděl ten výraz ve své tváři."</p>

<p>Strava podávaná toho večera byla prakticky stejná jako už předtím od doby, co jsme opustili Jhaampe: hustá obilná ka­še s příměsí krájených sušených jablek, trocha sušeného ma­sa a čaj. Bylo to zasycující, ale nikoli povzbuzující. Jídlo mě nedokázalo upoutat natolik, abych si současně nevšímal na­pjatých pohledů ostatních, kteří mě pozorně sledovali. Na­konec jsem odložil hrnek s čajem a zeptal se: „Copak je?"</p>

<p>Nikdo z nich napřed ani nehlesl. Pak mi Kettricken ote­vřeně řekla: „Fitzi, dnes v noci nebudeš mít hlídku. Chci, abys zůstal ve stanu a prospal se."</p>

<p>„Jsem v pořádku, mohu držet hlídku," začal jsem namítat, ale královna mi přikázala: „Říkám ti, že dnes v noci zůsta­neš ve stanu."</p>

<p>Na chvíli jsem ztratil řeč. Potom jsem sklopil hlavu. „Jak přikazujete. Jsem možná příliš unavený."</p>

<p>„Ne. Je za tím víc než to, FitzChivalry. Dnes večer jsi sot­va jedl, a pokud tě někdo z nás nedonutí mluvit, neděláš nic, jen zíráš do dáli. Co tě tak rozptyluje?"</p>

<p>Snažil jsem se nalézt odpověď na Kettrickeninu přímou otázku. „Já nevím. Opravdu. Přinejmenším se to dost těžko vysvětluje." Jediný zvuk v tu chvíli vydával praskající oheň. Všechny zraky spočívaly na mě. „Pokud je člověk vycvičen v Umění," pokračoval jsem rozvláčněji, „uvědomí si, že ma­gie samotná v sobě skrývá jisté nebezpečí. Přitahuje adepto­vu pozornost. Když člověk použije Umění, aby vykonal ně­jakou věc, musí zaměřit pozornost výhradně jenom na svůj záměr a nenechat se rozptylovat nutkáním Umění. Pokud adept vypadne z koncentrace, jestli se poddá Umění samot­nému, může se v něm ztratit. Může být pohlcen." Vzhlédl jsem od ohně a rozhlédl se po tvářích všech přítomných. Nikdo se nehýbal kromě Kettle, která velmi nepatrně přikyvo­vala.</p>

<p>„A dnes, jakmile jsme narazili na tu cestu, jsem pociťoval něco, co je skoro jako nutkání Umění. Nepokoušel jsem se použít Umění; vlastně již několik dní jsem se před ním obr­ňoval, jak jsem mohl, neboť jsem se bál, že Regalova koterie by se mohla pokusit vpadnout do mé mysli a způsobit mi újmu. Ale navzdory tomu jsem cítil, jako by mě Umění vá­bilo. Jako hudba, kterou téměř slyším, jako velmi jemný zví­řecí pach. Přistihuji se, že za tím jdu, snažím se zjistit, co mě to volá..."</p>

<p>Strhl jsem zrak zpátky ke Kettle a spatřil v jejích zahle­děných očích onen hlad. „Není to proto, že ta cesta je raže­ná Uměním?"</p>

<p>Její tváří se mihl záblesk hněvu. Sklopila zrak ke svým stařeckým rukám zkrouceným v klíně. Podrážděně vzdych­la. „Může být. Staré legendy, které jsem slýchala vyprávět, praví, že je-li něco raženo Uměním, může to být pro někte­ré lidi nebezpečné. Nikoli pro obyčejné lidi, nýbrž pro ty, kdo mají vlohy k Umění, ale nebyli v něm vycvičeni. Nebo pro ty, jejichž výcvik není natolik pokročilý, aby věděli, jak se mají mít na pozoru."</p>

<p>„Já ještě nikdy neslyšel legendu o věcech ražených Umě­ním." Obrátil jsem se na šaška a Starling. „A vy?"</p>

<p>Oba pomalu zakroutili hlavami.</p>

<p>„Mám dojem," řekl jsem opatrně Kettle, „že někdo tak se­čtělý jako šašek by měl na podobné legendy narazit. A vyu­čená pěvkyně by o nich jistě měla něco slyšet." Dále jsem na ni zpříma hleděl.</p>

<p>Zkřížila si ruce na hrudi. „Já nemohu za to, co oni nečet­li nebo neslyšeli," pravila upjatě. „Jen vám říkám, co jsem slyšela já, už dávno."</p>

<p>„Jak dávno?" naléhal jsem. Kettricken naproti se zamra­čila, ale nezasáhla.</p>

<p>„Už hodně dávno," odvětila chladně Kettle. „V dobách, kdy ještě mladí měli starší v úctě."</p>

<p>Šaškova tvář se rozzářila pobaveným úsměvem. Kettle asi měla dojem, že v něčem triumfovala, neboť hlučně postavi­la hrnek od čaje do misky po kaši a obojí mi podala. „S umý­váním nádobí je řada na tobě," řekla přísně. Vstala a odbelhala se od ohně do stanu. Když jsem pomalu sbíral nádobí, abych ho vytřel čistým sněhem, stanula vedle mne Kettric­ken. „Jaké máš podezření?" zeptala se svým přímým způso­bem. „Myslíš si, že ona je zvěd, nepřítel mezi námi?"</p>

<p>„Ne. Já si nemyslím, že by byla nepřítel. Ale myslím si, že... něco je. Nejen stará žena s nábožným zájmem o šaška. Něco víc než to."</p>

<p>„Ale nevíš co?"</p>

<p>„Ne. To nevím. Jen jsem si všiml, že o Umění toho zřej­mě ví mnohem víc, než bych u ní čekal. Nicméně je pravda, že starý člověk za svého života nasbírá spoustu divných in­formací. Možná za tím nic víc není." Vzhlédl jsem ke koru­nám stromů, které čeřil vítr. „Myslíte, že dnes v noci napad­ne sníh?" zeptal jsem se Kettricken.</p>

<p>„Zcela určitě. A budeme mít velké štěstí, jestli do rána pa­dat přestane. Měli bychom si nasbírat více dříví a navršit ho u vchodu do stanu. Ne, ty ne. Ty bys měl jít do stanu. Kdy­bys teď odešel, uprostřed tmy a před sněhovou vánicí, už ni­kdy bychom tě nenašli."</p>

<p>Už jsem chtěl protestovat, ale ona mě zarazila otázkou: „A co můj Verity. Je lépe vycvičen v Umění než ty?"</p>

<p>„Ano, má paní."</p>

<p>„Myslíš, že by ho tato cesta ponoukala, stejně jako ponou­ká tebe?"</p>

<p>„Skoro určitě. On byl však vždycky mnohem silnější než já, ať už v Umění nebo v tvrdohlavosti."</p>

<p>Rty jí na okamžik zkřivil smutný úsměv. „Ano, je tvrdo­hlavý jako mezek." Náhle ztěžka vzdychla. „Kdybychom tak byli jen muž a žena, žijící daleko od moře i hor. Kdyby tak věci pro nás byly jednodušší."</p>

<p>„Přál bych si totéž," pravil jsem tiše. „Přál bych si mít na rukou mozoly od obyčejné práce, zatímco u nás doma by plápolaly Mollyiny svíčky."</p>

<p>„Doufám, že to budeš mít, Fitzi," řekla tiše Kettricken. „To mi věř. Od toho nás však ještě dělí dlouhá cesta."</p>

<p>„To je pravda," souhlasil jsem. A zavládl mezi námi ja­kýsi mír. Nepochyboval jsem o tom, že pokud by to okol­nosti vyžadovaly, přisvojila by si mou dceru v zájmu trůnu. Nemohla již však změnit svůj postoj k povinnosti a oběti, ja­ko nemohla změnit krev a kosti svého těla. Byla taková, ja­ká byla. Nebyla pravda, že by mi ona sama chtěla vzít dítě.</p>

<p>A mně, aby mi dcerka zůstala, nezbývalo než přivést jí manžela v pořádku zpátky.</p>

<p>Té noci jsme šli na kutě později, než bylo naším zvykem. Všichni byli unavenější než obvykle. Šašek zaujal hlídku ja­ko první, i navzdory vráskám v jeho obličeji prozrazujícím jisté vypětí. Nový slonovinový potah, který na sebe vzala je­ho tvář, působil strašně, když mu byla zima; vypadal jako socha utrpení vyřezaná ze staré kosti. My ostatní jsme ne­brali chlad tolik na vědomí, když jsme se přes den pohybo­vali, ale nemyslím si, že by šaškovi bylo vždy docela teplo. Přesto se pořádně navlékl a šel si stoupnout ven do sílícího větru bez jediného postesknutí. Zbylé osazenstvo stanu se uložilo k spánku.</p>

<p>Bouře se zprvu odehrávala jen nad námi, v korunách stro­mů. Setřesené jehličí se s chrastěním sypalo na kůži jurty, a jak bouře nabývala na síle, padaly i menší větve a občas i hrouda zledovatělého sněhu. Byla stále větší zima a po­stupně zalézala do každé skulinky v pokrývkách či oděvu. Asi v polovině hlídky odvolala Kettricken Starling se slovy, že bouře bude držet hlídku za nás. Když se Starling vrátila do stanu, v patách za ní vklouzl dovnitř vlk. K mé velké úle­vě si nikdo moc hlasitě nestěžoval. Když Starling pozname­nala, že zanesl dovnitř sníh, šašek odvětil, že ho na sobě má méně než ona. Nighteyes okamžitě přišel do našeho kouta stanu a lehl si mezi šaška a vnější stěnu. Svou velikou hlavu položil šaškovi na hruď a ztěžka vzdychl, než zavřel oči. Po­cítil jsem skoro žárlivost.</p>

<p><emphasis>Je mu větší zima než tobě. Mnohem větší. A ve městě, kde </emphasis><emphasis>byl tak mizerný lov, se často se mnou dělil o jídlo.</emphasis></p>

<p><emphasis>Aha. Patří tedy ke smečce? </emphasis>zeptal jsem se s nádechem po­bavení.</p>

<p><emphasis>To mi pověz ty, </emphasis>vyzval mne Nighteyes. <emphasis>Zachránil ti život, </emphasis><emphasis>krmil tě ze svých úlo</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>ků a dělil se s tebou o své doupě. Je s námi ve smečce, nebo ne?</emphasis></p>

<p><emphasis>Myslím, že je, </emphasis>řekl jsem po chvilkovém zamyšlení. Nikdy předtím jsem věci v tomto světle neviděl. Nenápadně jsem se na lůžku posunul, abych byl šaškovi blíž. „Není ti zima?" zeptal jsem se ho nahlas.</p>

<p>„Dokud se třesu, tak ne," odpověděl žalostně. Pak dodal: „Vlastně je mi tepleji, když je vlk mezi stěnou a mnou. Hod­ně sálá teplem."</p>

<p>„Je ti vděčný za to, že jsi ho v Jhaampe tak často krmil."</p>

<p>Šašek v šeru stanu po mně úkosem pohlédl. „Jistě? Ne­myslel jsem si, že zvířata chovají vzpomínky tak dlouho."</p>

<p>To mě zarazilo, až jsem se nad tím musel zamyslet. „Ob­vykle ne. Ale dnes v noci si vzpomíná na to, jak jsi ho krmil, a je ti vděčný."</p>

<p>Šašek zvedl ruku a opatrně poškrábal Nighteyese za uši­ma. Nighteyes zavrčel radostí jako štěně a šťastně se k ně­mu přitulil. Znovu jsem se podivil všem těm změnám, které jsem u něj pozoroval. Stále častěji byly jeho reakce a myš­lenky směsicí lidských a vlčích.</p>

<p>Byl jsem moc unavený na to, abych se tím ještě dále za­býval. Zavřel jsem oči a začal se propadat do hlubin spán­ku. Po čase jsem si uvědomil, že mám pevně zavřené oči, se­vřenou čelist, ale k spánku nejsem o nic blíž. Chtěl jsem se prostě pustit vědomí, tak moc jsem byl unavený, ale Umění mne tak ohrožovalo a vábilo, že jsem se nedokázal sdostatek uvolnit, abych usnul. Stále jsem se vrtěl a snažil se najít tělesnou pozici, která by byla více uvolňující, dokud se mě Kettle na druhé straně stanu ostře nezeptala, jestli nemám blechy. Snažil jsem se zůstat v klidu.</p>

<p>Hleděl jsem do tmy pod stropem stanu a naslouchal vět­ru dujícímu venku a tichému vydechování svých společníků uvnitř. Zavřel jsem oči a uvolnil svaly, aby si odpočalo ales­poň tělo. Tak zoufale jsem toužil usnout. Avšak sny Umění mnou cloumaly jako malinké ozubené háčky v mé mysli, až jsem si myslel, že začnu křičet. Většinou byly hrozivé. Ja­kýsi vykovací rituál v pobřežní vesnici, mohutný oheň plá­polající v jámě a zajatci vláčení kupředu rozšklebenými ost­rovany, kteří jim nabízeli, že je buď vykovají, anebo že je svrhnou do té jámy. Děti tomu přihlížely. S trhnutím jsem svou mysl odtáhl od plamenů.</p>

<p>Zadržel jsem dech a zklidnil roztěkaný zrak. Spi. V noční komnatě na hradě Buckkeep Lacey opatrně sundávala kraj­ku ze staré svatební róby. Rty měla pevně semknuté na zna­mení nelibosti, zatímco vytahovala nitky, jimiž byla ozdob­ná výšivka přišitá. „Bude to za velmi dobrou cenu," řekla jí Patience. „Snad to bude stačit, abychom z toho po další měsíc mohli zásobovat strážní věže. On by pochopil, co musí­me pro Buck udělat." Držela hlavu vzpřímeně a v černých vlasech měla více šedin, než jsem si vybavoval z dřívějška, zatímco prsty odepínala šňůrky s blyštivými perličkami, jež lemovaly výstřih róby. Její bílá barva časem získala slono­vinový nádech a kdysi nadýchané široké sukně nyní schlíp­le visely jedna přes druhou. Vtom Patience nachýlila hlavu, jako by naslouchala, ve tváři zmatený a zamračený výraz. Zmizel jsem.</p>

<p>Silou vší vůle jsem se bránil, abych udržel víčka otevře­ná. Oheň v nevelké pánvi hořel nízko a vrhal zarudlé světlo. Zahleděl jsem se na kůly, na nichž byly napjaté stanové ků­že. Přinutil jsem se zklidnit dech. Netroufal jsem si myslet na nic, co by mne mohlo vylákat z mého vlastního života, ani na Molly, ani na Burriche, ani na Verityho. Snažil jsem se nalézt nějaký neutrální obraz, v němž by má mysl spoči­nula, něco bez konkrétních souvztažností k mému životu. Vyvolal jsem jakousi oku lahodící krajinu. Hladkou pustou pláň pokrytou bílým sněhem, pokojné noční nebe nad ní. Požehnané ticho... klesl jsem do něj jako do měkké péřové postele.</p>

<p>Jel po ní jezdec, tryskem, hluboko skloněný, jak se při­mykal k šíji koně a hnal ho kupředu. Ta dvojice se vyzna­čovala prostou krásou, běžící kůň, rozevlátý mužův plášť umocněný vlajícím koňským ocasem. Nějakou dobu tam ne­bylo nic víc, jenom temný kůň a jezdec protínající sněhovou pláň ve světle jasného měsíce na obloze. Kůň běžel přímo skvěle, ladně se mu napínaly a smršťovaly svaly, a muž na něm seděl zlehka, až to téměř vypadalo, že spíše než na je­ho hřbetě jede nad ním. Měsíc stříbrně pableskoval na mu­žově čele, na kterém se blyštil znak se skákajícím jelenem. Chade.</p>

<p>Objevila se trojice jezdců na koních. Dva se blížili zeza­du, ale tito koně běželi znaveně, ztěžka. Osamělý jezdec by je nechal daleko za sebou, pokud by honička pokračovala o něco déle. Třetí pronásledovatel protínal pláň v úhlu vů­či ostatním. Jeho strakatý kůň běžel odhodlaně, nedbaje na hluboký sníh, kterým se při pronásledování brodil. Malý jez­dec seděl vysoko a bezpečně v sedle, buď žena, anebo mladý muž. Měsíční světlo zlehka tančilo na obnažené čepeli. Ně­jakou dobu to vypadalo, že mladý jezdec Chadeovi zkříží únikovou cestu, jenomže starý vrahoun ho včas spatřil. Řekl něco svému koni a valach nasadil zdrcující rychlost, prostě neuvěřitelné. Dva těžkopádné pronásledovatele nechal dale­ko za sebou, jenomže strakáč se nyní ocitl na udusané cestě a dlouhými skoky se snažil valacha dohonit. Nějakou dobu to vypadalo, že Chade mu snadno unikne, ale strakatý kůň byl čerstvější. Valach nedokázal udržet trysk a strakáč svým rovnoměrným tempem postupně zdolával jeho náskok. Me­zera mezi nimi se pomalu, leč neúprosně zmenšovala. Pak už strakáč běžel těsně za černým valachem. Tu valach zpo­malil, Chade se v sedle otočil a zvedl ruku na pozdrav. Dru­hý jezdec na něj zavolal, útlý ženský hlásek nesoucí se le­dovým vzduchem: „Za Verityho, skutečného krále!" Mrštila po něm nějaký ranec a on jí hodil balíček. Prudce se od se­be oddělili a oba koně sjeli z ušlapané stezky a jejich cesty se široce rozvětvily. Dusot koňských kopyt slábl nocí.</p>

<p>Supící koně pronásledovatelů byli celí zpěnění a mokří a ve studeném vzduchu se z nich kouřilo. Jezdci je s klením zastavili, když dorazili na místo, kde se od sebe Chade a je­ho komplicka oddělili. Útržky jejich hovoru se mísily s klet­bami, jež se nesly ovzduším: „Zatracení farseerští bandité!" a „Jak teď říci, kdo z nich to má!" a nakonec: „Nemá cenu jezdit zpátky a nechat se kvůli té šlamastyce zbičovat." Zdálo se, že se shodli, neboť nechali své koně vydechnout a pak již pomaleji pokračovali v jízdě po udusané cestě ve směru, kterým přijeli.</p>

<p>Nakrátko jsem našel sám sebe. Zvláštní bylo zjištění, že se usmívám, ačkoliv tvář jsem měl orosenou potem. Onen zážitek zřený Uměním byl silný a pravdivý. Zhluboka jsem vydechoval napětím a vzrušením. Snažil jsem se odtáhnout, avšak marnivý hukot toho vědění byl příliš intenzivní. Chadeův únik mě nadchl hrdostí, nadchlo mě zjištění, že v zemi operují záškodníci, kteří pracují pro Verityho. Svět se přede mnou doširoka rozprostíral a pokoušel mne jako podnos se sladkým pečivem. Mé srdce si rázem zvolilo.</p>

<p>Dítě naříkalo, nekonečným, zoufalým způsobem, jak to děti dělají. Má dcera. Ležela v posteli, stále zabalena v hou­ni, jež byla poseta krůpějemi deště. Tvářičku měla rudou na důkaz opravdovosti svého nářku. Stísněné zoufalství v hlase Molly bylo až děsivé, když řekla: „Buď zticha. Ty nemůžeš být prostě zticha!"</p>

<p>Burrichův hlas, strohý a znavený: „Nebuď na ni zlá. Je to jen dítě. Nejspíš má hlad."</p>

<p>Molly vstala, rty pevně semknuté, ruce zimomřivě zkříže­né na hrudi. Tváře měla rudé, vlasy zplihlé v mokrých pra­míncích. Burrich pověsil kapající plášť. Někde byli, všichni společně, a právě se vrátili. Uhlíky v krbu již vyhasly, v chý­ši byla zima. Burrich popošel ke krbu a nemotorně u něj po­klekl, dávaje pozor na své koleno, načež začal sbírat třísky na podpal. Vycítil jsem z něj napětí a věděl jsem, jak se na­máhá, aby ovládl svůj hněv: „Postarej se o dítě," řekl klid­ně. „Já mezitím rozdělám oheň a dám vařit nějakou vodu."</p>

<p>Molly si sundala plášť a šla ho rozvážně pověsit vedle je­ho. Věděl jsem, jak nesnáší, když jí někdo říká, co má dělat. Dítě neustále naříkalo, nelítostně se připomínalo jako zimní vítr za dveřmi: „Je mi zima, jsem unavená, hladová a zmok­lá. Bude se muset naučit, že občas musí zkrátka počkat."</p>

<p>Burrich se shýbl, aby rozfoukal jiskru, a tiše zaklel, když se to nepovedlo. „Její zima, má hlad, je unavená a zmoklá," poznamenal. Jeho hlas nabýval na břitkosti. A vytrvale po­kračoval, zatímco rozdělával oheň: „A je moc malá na to, aby s tím mohla něco dělat. A tak pláče. Ne aby tě trýznila, ale aby ti sdělila, že potřebuje pomoc. Jako když štěně kňu­čí, ženská, nebo když kuře pípá. Nechce tím nikoho soužit." Jeho hlas s každou větou sílil.</p>

<p>„Přesto mě to souží!" prohlásila Molly, hotovíc se k boji: „Bude se z toho prostě muset vykřičet. Jsem moc unavená, abych se s ní zabývala. A začíná být pěkně rozmazlená. Po­řád jenom křičí, aby se mohla chovat. Už vůbec nemám ani chvilku pro sebe. V noci se nemohu ani vyspat. Nakrm dí­tě, umyj dítě, převlec dítě, podrž dítě. Tohle je teď celý můj život," vychrlila uštěpačně seznam svých stížností. V očích měla onen třpyt, který jsem vídal, když vzdorovala svému otci, a já viděl, jak čeká, že Burrich vstane a půjde po ní. On však místo toho foukl do nepatrného žáru a spokojeně za­brumlal, když vyšlehl úzký jazyk plamene a zažehl<emphasis> </emphasis>zkrou­cenou březovou kůru. Ani se po Molly nebo plačícím dítěti neohlédl. Přikládal jen na ohýnek větvičku za větvičkou a já žasl nad tím, jak dovede nebrat na vědomí Molly kypící mu za zády vzteky. Já bych nebyl tak vyrovnaný, kdybych ji měl za sebou s takovým výrazem v tváři.</p>

<p>Teprve až se oheň pořádně rozhořel, vstal a obrátil se, ni­koli k Molly, ale k dítěti. Prošel okolo ní, jako by tam neby­la. Nevěděl jsem, zda vidí, že se chystá, aby neucukla před náhlým úderem, který od něj napůl čekala. Bodlo mě u srd­ce, když jsem si uvědomil, jak moc ji její otec poznamenal. Burrich se sklonil nad dítětem a svým uklidňujícím hlasem k ní mluvil, zatímco ji rozbaloval. V jistém úžasu jsem sle­doval, jak jí zručně vyměnil plenku. Rozhlédl se kolem, pak vzal svoji vlněnou košili, jež visela přes opěradlo židle, a za­balil malou do ní. Neustále naříkala, ale už jiným tónem. Po­ložil si ji na rameno, zatímco volnou rukou naplnil kotlík vo­dou a postavil jej na oheň. Počínal si, jako kdyby tam Molly vůbec nebyla. Tvář jí zbělela a vypoulila oči, když začal od­měřovat zrno. Jakmile zjistil, že voda ještě nevře, posadil se s dítětem na židli a rytmicky ji poplácával. Nářek již nebyl tak urputný, jako by ho pláč postupně zmáhal.</p>

<p>Molly se k nim přišourala. „Dej mi dítě. Pochovám ji."</p>

<p>Burrich natočil hlavu a zvedl k ní zrak. Hlas měl nevzru­šený: „Až budeš úplně klidná a budeš ji chtít chovat, dám ti ji."</p>

<p>„Dáš mi ji hned! Je to mé dítě!" odsekla Molly a natáhla se po malé. Burrich ji zarazil jediným pohledem. Ucouvla o krok zpátky. „Snažíš se mě zahanbit?" zeptala se. Skoro už začínala vřískat: „Je to mé dítě. Mám právo ji vychovávat, jak sama uznám za vhodné. Nepotřebuje celou dobu cho­vat."</p>

<p>„To je pravda," souhlasil uhlazeně, ale neučinil jediný po­hyb, aby jí dítě předal.</p>

<p>„Myslíš si, že jsem špatná matka. Co však ty víš o dětech, abys mohl říkat, že dělám něco špatně?"</p>

<p>Burrich pomalu vstal, trochu se na své bolavé noze zapo­tácel a opět nabyl rovnováhu. Nabral do měřice obilí. Nasy­pal ho do vroucí vody a pak zamíchal, aby se všechno zrno namočilo. Pak dal na hrnec poklici a trochu ho odtáhl z do­sahu ohně. Po celou tu dobu balancoval s dítětem v ohbí jedné ruky. Mohl jsem říci, co si přitom myslel, než jí odpo­věděl: „O dětech možná nic. Ale rozumím mláďatům. Hří­batům, štěňatům, telatům, selatům. Dokonce i dravým koč­kám. Vím, že když chceš, aby ti důvěřovaly, často se jich, když jsou malé, dotýkáš. Něžně, ale přitom pevně, aby uvě­řily i ve tvou sílu."</p>

<p>Při tom tématu se celý rozehřál. Slýchal jsem tu lekci snad stokrát předtím, obvykle ji uděloval netrpělivým čeledínům. „Nekřičíš na ně, ani neděláš náhlé pohyby, které působí vý­hružně. Dáváš jim dobrou stravu a čistou vodu, udržuješ je v čistotě a poskytuješ jim přístřeší před nepřízní počasí." Je­ho hlas se vyčítavě ztišil, když dodal: „Nepouštíš na ně hrů­zu, ani nesměšuješ trest s disciplínou."</p>

<p>Molly při jeho slovech vypadala dost šokované. „Disci­plína přichází s trestem. Dítě se učí disciplíně, když je trestá­no za to, že udělalo něco špatného."</p>

<p>Burrich potřásl hlavou. „Velice rád bych ,potrestal' toho člověka, který ti tohle vtloukl do hlavy," pravil a do hlasu se mu vplížil náznak předchozího hněvu: „Co sis ve skuteč­nosti odnesla z toho, že na tebe otec pouštěl hrůzu?" zeptal se. „Že dát najevo něhu svému dítěti je slabost? Že obměk­čit se a pochovat dítě, když pláče, protože chce tebe, je ně­co, co by dospělý neměl dělat?"</p>

<p>„Nechci se bavit o mém otci," prohlásila náhle Molly, ale v jejím hlase bylo znát nejistotu. Natáhla se po dítěti jako dí­tě sahající po oblíbené hračce a Burrich jí malou přenechal. Molly usedla na krbové kameny a rozepjala si blůzu. Dítě se lačně přisálo k jejímu prsu a rázem zmlklo. Po nějakou do­bu bylo slyšet pouze mumlání větru venku, bublání ovesné kaše v hrnci a zvuky dřívek přikládaných Burrichem na oh­niště. „Ani tys pokaždé neměl trpělivost s Fitzem, když byl malý," zamumlala jízlivě Molly.</p>

<p>Burrich krátce vybafl smíchem. „Myslím, že s tím by ni­kdo neměl věčně trpělivost. Když jsem ho dostal na starost, bylo mu pět nebo šest a já o něm nic nevěděl. A byl jsem mladý muž, měl jsem mnoho dalších zájmů. Hříbě můžeš dát do ohrady, psa můžeš na chvíli uvázat. To ale neplatí pro dítě. Ani na okamžik nesmíš nikdy pustit ze zřetele, že máš dítě." Bezmocně pokrčil rameny. „Než jsem to zjistil, stal se středem mého života." Zvláštní krátká odmlka. „Pak mi ho vzali a já jim to dovolil... A teď je po smrti."</p>

<p>Ticho. Zoufale jsem toužil oba je nahmatat, abych jim po­věděl, že jsem naživu. Ale nemohl jsem. Mohl jsem je sly­šet, mohl jsem je vidět, ale nemohl jsem je nahmatat. Hlučel jsem jako vítr venku před domem a bušil na jejich mentální zdi, ale marně.</p>

<p>„Co budu dělat? Co s námi bude?" zeptala se náhle Molly do prázdna. Zoufalství v jejím hlase mi rvalo srdce. „Tak jsem to dopracovala. Bez manžela, s dítětem na krku, a ne­ní způsob, jak bych se ve světě sama protloukla. Všechno, co jsem si našetřila, je pryč." Podívala se na Burriche. „By­la jsem tak hloupá. Vždycky jsem věřila, že si pro mě přijde, že si mě vezme. Ale on to nikdy neudělal. A teď už ani ne­udělá." Začala se kolébat, zatímco k sobě tiskla dítě. Slzy se jí nezadržitelně řinuly po tvářích. „Nemysli si, že jsem dnes neslyšela toho starce, který říkal, že mě vídal v městě Buckkeep a že jsem byla Bastardovou děvkou. Jak dlouho bude trvat, než ta historka proběhne přes celé Capelin Beach? Už si netroufám chodit do města, nemohu jít se vzpřímenou hla­vou."</p>

<p>Při jejích slovech cosi v Burrichovi vyhaslo. Celý schlípl, lokty na kolenou, hlavu v dlaních. Zamumlal: „Myslel jsem, žes ho neslyšela. Kdyby nebyl způli tak starý jako sám bůh, dal bych mu na jeho slova odpověď."</p>

<p>„Nemůžeš nikomu vyhrožovat za to, že říká pravdu," řek­la zkroušeně Molly.</p>

<p>Vtom Burrich vztyčil hlavu. „Ty nejsi žádná děvka!" zvo­lal prchlivě. „Byla jsi Fitzova žena. Není tvá chyba, že ne všichni o tom věděli."</p>

<p>„Jeho žena," řekla si pro sebe Molly posměšně. „Nebyla, Burrichi. Nikdy si mě nevzal."</p>

<p>„Tak o tobě se mnou vždycky mluvil. Zapřísahám tě, já to vím. Kdyby nebyl zemřel, přišel by si pro tebe. Opravdu. Vždycky choval záměr, že z tebe učiní svou ženu."</p>

<p>„Och, ano, on měl mnoho záměrů. A vyřkl i mnoho lží. Záměry však nejsou skutky, Burrichi. Kdyby každá ženská, která kdy slyšela mužského, jak jí slibuje sňatek, byla vda­ná, pak by bylo ve světě o hromadu méně bastardů." Napří­mila se a znaveným gestem si s konečnou platností otřela slzy z tváře. Burrich na její slova neřekl nic. Sklopila zrak k maličké tvářičce, ve které se konečně zračil klid. Děťát­ko usnulo. Molly vsunula svůj prstík do malých dětských úst, aby uvolnila prsní bradavku z miminkova ospalého sevření. Když si pak zapnula blůzu, znaveně se usmála: „Myslím, že cítím, jak sejí klube zub. Možná má jen bolení, jak jí rostou zuby."</p>

<p>„Zub? Ukaž!" zvolal Burrich a přišel blíž, aby se nad dí­tětem sklonil, zatímco Molly opatrně stlačila růžový dolní rtík a odhalila malinký bílý půlměsíček vykukující z dásně. Má dcera se při tom doteku odtáhla a ve spánku se zamra­čila. Burrich ji od Molly něžně vzal a zanesl ji do postele. Uložil ji, stále zabalenou v jeho košili. Molly u ohně nad­zvedla poklici z hrnce a zamíchala kaši.</p>

<p>„Já se postarám o vás o obě," navrhl nemotorně Burrich. Když to říkal, hleděl do země jako dítě. „Nejsem zas tak sta­rý, abych nesehnal práci, však víš. Dokud se mohu ohánět sekyrou, můžeme ve městě směňovat nebo prodávat palivo­vé dříví. Vystačíme si."</p>

<p>„Ty vůbec nejsi starý," řekla nepřítomně Molly, zatímco do kaše přidala trochu soli. Pak šla ke křeslu a svezla se do něj. Z koše po ruce vzala kus oděvu na spravení a obrace­la ho v rukou, aby se rozhodla, kde začít. „Každý den vstá­váš jako znovuzrozený. Koukni na tuhle košili. Roztržená ve švu na rameni, jako by ji nosil dospívající chlapec. Mám do­jem, že s každým dnem mládneš. Sama si však připadám, ja­ko bych s každou uplynulou hodinou stárla. A nemohu žít ze tvé laskavosti navždy, Burrichi. Musím si život zařídit sama. Nějak. Jen nemohu přijít na to, jak začít, zrovna teď. "</p>

<p>„Potom si s tím nedělej starosti, zrovna teď," řekl útěšně Přišel a stoupl si vedle jejího křesla. Zvedl ruce, jako by jí je chtěl položit na ramena. Ale místo toho si je zkřížil na hru­di. „Již brzy bude jaro. Pustíme se do zahrady a znovu zač­nou rybí tahy. Dole v Capelin Beach možná bude nějaká ná­mezdní práce. Uvidíš, vystačíme si."</p>

<p>Jeho optimismus se v ní čehosi dotkl. „Měla bych začít hned a zhotovit si nějaké slaměné úly. Budu-li mít pořádný kus štěstí, mohlo by to mi vyjít s rojem včel. "</p>

<p>„Já znám jedno květinové pole nahoře v kopcích, kde se v létě hojně činí včely. Kdybychom tam rozmístili naše úly, šly by včely do nich?"</p>

<p>Molly se pro sebe usmála. „Včely nejsou jako ptáci, ty trdlo. Rojí se pouze tehdy, když má starý úl velký přebytek včel. Takhle bychom mohli získat roj, ale rozhodně ne dříve než na vrcholu léta či na podzim. Ne. Až přijde jaro a s ním první aktivita včel, pokusíme se najít včelí strom. Pomáhala jsem otci lovit včely, když jsem byla menší, než jsem po­chopila, že jim mohu na zimu zřídit úl. Nastražíš talíř s ro­zehřátým medem, abys je nalákal. Nejprve přiletí jen jedna, a pak další. Jsi-li v tom dobrý, a to já jsem, můžeš vysledo­vat, kudy létají, až k včelímu stromu. To je samozřejmě te­prve začátek. Potom musíš vypudit roj ze stromu do připraveného úlu. Občas, je-li včelí strom malý, ho můžeš prostě setnout a odnést si včeliště matrici domů."</p>

<p>„Včeliště?"</p>

<p>„No přece tu část stromu, ve které hnízdí."</p>

<p>„To tě nepopíchají?" zeptal se nevěřícně Burrich.</p>

<p>„Ne, když to děláš správně," odvětila klidně.</p>

<p>„Budeš mě muset naučit jak," řekl pokorně.</p>

<p>Molly se natočila v křesle a vzhlédla k němu. Usmála se, ale nebyl to její starý dobrý úsměv. Byl to úsměv, jímž při­pouštěla, že si pouze předstírají to, že vše půjde tak, jak si předsevzali. Nyní už věděla až příliš dobře, že k žádné na­ději se nedá zcela upnout. „Pokud mne naučíš psát Lacey a Patience to se mnou začaly a já umím trochu číst, ale psa­ní mi jde hůř."</p>

<p>„Naučím tě to a ty pak můžeš učit Nettle," slíbil jí</p>

<p>Nettle. Pojmenovala mou dceru Nettle[2], po bylině, kterou má ráda, ačkoliv tahle zanechává značné popáleniny na ru­kou a pažích, když ji člověk neopatrně sbírá. Vyjadřovalo to snad její pocity ohledně naší dcery? Že působila bolest sou­časně s tím, jak přinášela radost? Zabolelo mě pomyšlení, že tomu tak je. Cosi se domáhalo mé pozornosti, já se však zu­by nehty držel tam, kde jsem zrovna byl. Pokud to bylo nej­blíže, jak jsem se v dané chvíli mohl dostat k Molly, pak si vezmu, co se nabízí, a přimknu se k tomu.</p>

<p><emphasis>Ne, </emphasis>řekl přísně Verity <emphasis>Pojď okamžitě pryč. Vystavuješ je nebezpečí. Myslíš si, že by váhali je zničit, kdyby je napad</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lo, že tím mohou zranit a oslabit tebe?</emphasis></p>

<p>Pojednou jsem byl s Veritym. Tam kdesi mu byla zima, foukal vítr a byla tma. Snažil jsem se uvidět lépe, co kolem nás je, jenže on mi zakryl oči. Tak snadno mne přenesl proti mé vůli sem, tak snadno mi zastřel vidění. Síla jeho Umění byla úděsná. Přesto jsem dokázal vycítit, že je unavený, vy­čerpaný bezmála k smrti, i navzdory té mocné síle. Umění bylo jako silný hřebec a Verity jako otřepené lano, na němž je kůň uvázaný. Každou minutu jím cloumalo a on mu kaž­dou minutu odolával.</p>

<p><emphasis>Jdeme za tebou, </emphasis>řekl jsem mu celkem zbytečně.</p>

<p><emphasis>Já vím. Pospěšte si. A tohle už víckrát nedělej, už na ně příště nemysli, a už v</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>bec nemysli na jména těch, kdo by </emphasis><emphasis>nám mohli uškodit. Každé zašeptání je zde výkř</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>kem. Dispo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nuji moci, jakou si ani neumíš představit, silami, kterým ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>můžeš vzd</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>rovat. Ať se hneš kamkoli, tví nepřátelé tě mohou </emphasis><emphasis>následovat. Tak nenechávej žádné stopy.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ale kde jsi ty? </emphasis>zeptal jsem se ještě, když mě od sebe od­strčil.</p>

<p><emphasis>Najdi mě! </emphasis>přikázal mi a mrštil mne zpět do mého těla a ži­vota.</p>

<p>Posadil jsem se na lůžku a křečovitě zalapal po dechu. Ja­ko bych byl s někým zápasil a byl sražen zády naplocho na zem. Nějakou dobu jsem vydával nepatrné zvuky, jak jsem se snažil naplnit si plíce vzduchem. Nakonec jsem se zhlu­boka nadechl. Rozhlédl jsem se co nejpozorněji ve tmě ko­lem sebe. Venku za stěnami stanu skučela větrná bouře. Pá­nev uprostřed místnosti vydávala mírný rudý žár, který jen chabě ozařoval pouze zachumlanou postavu Kettle spící po­blíž.</p>

<p>„Jsi v pořádku?" zeptal se tiše šašek.</p>

<p>„Ne," odpověděl jsem stejně tiše. Ulehl jsem na záda ve­dle něj. Náhle jsem byl příliš unavený na to, abych dokázal myslet, příliš unavený, než abych se zmohl ještě na nějaké další slovo. Šašek mě překvapil tím, že mne jemně ovinul svou paží. Vděčně jsem se k němu přisunul blíž, vnímaje to teplo. Můj vlk mě obestřel svým soucitem. Čekal jsem, že šašek řekne něco konejšivého. Byl natolik moudrý, že to ne­zkusil. Upadl jsem do hlubin spánku, s touhou po slovech, která neexistovala.</p>

<p><strong><emphasis>6  Strategie</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Do města Jhaampe šlo šest mudrců spolu,</emphasis></p>

<p><emphasis>vylezli na horu, aniž kdy slezli dolů,</emphasis></p>

<p><emphasis>maso své našli a kůže pozbyli,</emphasis></p>

<p><emphasis>na kamenných křídlech odlé</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>li.</emphasis></p>

<p><emphasis>Do města Jhaampe šlo pět mudrců spolu,</emphasis></p>

<p> <emphasis>kráčeli po cestě ni vzhůru, ni dolů, </emphasis></p>

<p><emphasis>rozpolcení byli a jedním se stali,</emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis><emphasis>aniž posl</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>ze úkol svůj završili.</emphasis></p>

<p><emphasis>Do města Jhaampe šli čtyři mudrci spolu,</emphasis></p>

<p> <emphasis>hles jeden nezazněl v jejich rozhovoru, </emphasis></p>

<p><emphasis>královnu prosili, ať nechá je jít,</emphasis></p>

<p><emphasis> co s nimi bylo, nemůže nikdo říct.</emphasis></p>

<p><emphasis>Do města Jhaampe šli tři mudrci spolu, </emphasis></p>

<p><emphasis>aby lidu zachránili korunu jeho králů. </emphasis></p>

<p><emphasis>Když ale horu zdolat zkoušeli, </emphasis></p>

<p><emphasis>dole se, hrůza, na kaši rozmázli.</emphasis></p>

<p><emphasis>Do města Jhaampe šli dva mudrci spolu, </emphasis></p>

<p><emphasis>ženy něžn</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis> nalezli tam, jim vzdali chválu</emphasis></p>

<p><emphasis>. Z výpravy sešlo a oni </emphasis>v <emphasis>lásce žili, </emphasis></p>

<p><emphasis>snad moudřejší než ti před nimi byli.</emphasis></p>

<p><emphasis>Do města Jhaampe šel jeden mudrc </emphasis>v <emphasis>míru,</emphasis></p>

<p><emphasis> královnu i korunu odmítnout měl sílu,</emphasis></p>

<p> <emphasis>úkol svůj splnil a oddal se snům,</emphasis></p>

<p><emphasis> kosti své svěřil kamenům.</emphasis></p>

<p><emphasis>Do města Jhaampe lidem moudrým netřeba jít,</emphasis></p>

<p> <emphasis>na horu lézt a dolů se více n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>vrátit. </emphasis></p>

<p><emphasis>Daleko moudřejší a ještě odvážnější jest </emphasis></p>

<p><emphasis>doma být a čelit smrti; toť cesta cest.</emphasis></p>

<p>„Fitzi? Jsi vzhůru?" Šašek se nade mnou skláněl, tvář těs­ně u mé. Zdál se být zneklidněný.</p>

<p>„Myslím, že ano." Zavřel jsem oči. V mysli mi problesko­valy mnohé představy a myšlenky. Nedokázal jsem poznat, které z nich jsou moje. Snažil jsem se rozpomenout, jestli je nějak důležité to vědět.</p>

<p>„Fitzi!" Tohle byla Kettricken, jež se mnou zatřásla.</p>

<p>„Posaďte ho," navrhla Starling. Kettricken mě okamžitě uchopila vepředu za košili a vytáhla mě do sedu. Při té náh­lé změně pozice mne obestřely mrákoty. Nedokázal jsem po­chopit, proč po mně chtějí, abych byl vzhůru uprostřed no­ci. Taky jsem jim to řekl.</p>

<p>„Je poledne," odvětila stroze Kettricken. „Bouře od mi­nulé noci nepolevila." Zblízka se na mě zadívala. „Nemáš hlad? Nechtěl bys šálek čaje?"</p>

<p>Zatímco jsem se usilovně rozhodoval, zapomněl jsem, na co se mne ptala. Bylo tam tolik potichu se bavících lidí, že jsem nedokázal oddělit své myšlenky od jejich. „Prosím za prominutí," pravil jsem zdvořile té ženě. „Na co jste se mě ptala?"</p>

<p>„Fitzi!" sykl ten bledý muž dost podrážděně. Hmátl za mě a přitáhl si k sobě nějaký ranec. „Má tu elfí kůru, na čaj. Ne­chal mu ji Chade. Mělo by ho to přivést znovu k sobě."</p>

<p>„On to nepotřebuje," řekla ostře nějaká stařena. Přišourala se ke mně, natáhla ruku a chňapla mne za ucho. Pevně ho přiskřípla mezi prsty.</p>

<p>„Ouvej! Kettle!" osopil jsem se na ni a chtěl se odtáhnout. Její bolestivý stisk však nepolevoval. „Probuď se!" řekla mi přísně. „Teď hned!"</p>

<p>„Já jsem vzhůru!" zapřísahal jsem ji, načež se na mě za­mračila a pustila mé ucho. Zatímco jsem se v jistém zmatku rozhlížel kolem, zlostně zamumlala: „Jsme příliš blízko té proklaté cesty."</p>

<p>„Je venku ještě bouře?" zeptal jsem se zmateně.</p>

<p>„To jsme ti říkali už šestkrát," odsekla Starling, ale já sly­šel i obavu, jež podbarvovala její slova.</p>

<p>„Měl jsem... minulou noc noční můry. Nespal jsem dob­ře." Rozhlédl jsem se po kroužku lidí shluklých okolo ne­velké pánve. Někdo se mezitím statečně postavil větru a při­nesl značnou zásobu čerstvého dříví. Na třínožce nad pánví visel kotlík naplněný tajícím sněhem. „Kde je Nighteyes?" zeptal jsem se, jakmile jsem zjistil, že chybí.</p>

<p>„Loví," odvětila Kettricken. A z úbočí nad námi zazně­la ozvěna: <emphasis>Jen s velmi malým úspěchem. </emphasis>Mohl jsem vnímat vítr šlehající do jeho očí. Uši si před ním stáhl dozadu. <emphasis>V ta</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kové bouři se nikde nic ani nešustne. Nevím, proč se tu vů</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bec snažím.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vrať se a </emphasis>zůstaň v <emphasis>teple, </emphasis>navrhl jsem. V tom okamžiku se Kettricken předklonila a drsně mne štípla do paže. S výkřikem jsem ucukl.</p>

<p>„Věnuj nám pozornost!" osopila se na mě.</p>

<p>„A co tu vůbec děláme?" zeptal jsem se, zatímco jsem si vsedě třel ruku. Ani v jednom případě mi dnes jejich chová­ní nedávalo smysl.</p>

<p>„Čekáme, až se bouře přežene," sdělila mi Starling. Na­klonila se blíž a pohlédla mi do tváře. „Fitzi, co se to s tebou děje? Mám pocit, jako bys tady ve skutečnosti ani nebyl."</p>

<p>„Já nevím," připustil jsem. „Připadám si jako lapený ve snu. A když se nesoustředím, abych zůstal bdělý, začnu se znovu propadat do spánku."</p>

<p>„Tak se soustřeď," doporučila mi poněkud drsně Kettle. Nemohl jsem pochopit, proč na mě má takový vztek.</p>

<p>„Možná by se měl jen prospat," navrhl šašek. „Zdá se být unavený, a podle toho zmítání a lkaní z minulé noci, když spal, měl jen stěží pokojné sny."</p>

<p>„Takže si více odpočine, když nyní zůstane vzhůru, než kdyby znovu upadl do podobných snů," naléhala neúprosně Kettle. Vtom mě prudce dloubla do žeber. „Vyprávěj nám, Fitzi."</p>

<p>„O čem?" zaváhal jsem.</p>

<p>Kettricken rychle přešla do útoku. „Zdálo se ti minulou noc o Veritym?" vyptávala se. „To tě minulou noc tak oblouznilo Umění?"</p>

<p>Vzdychl jsem. Královně se na přímou otázku neodpoví­dá lží. „Ano," řekl jsem, ale když sejí rozzářily oči, dodal jsem: „Byl to však sen, který vám přinese jen pramalou útě­chu. Je naživu, na nějakém místě, kde je mu zima a sužuje ho vítr. Nic víc mi nedovolil spatřit, a když jsem se ptal, kde je, prostě mi řekl, abych ho našel."</p>

<p>„Ale proč by se tak choval?" zeptala se Kettricken. Bolest v její tváři byla tak hrozná, jako by Verity byl odstrčil přímo ji.</p>

<p>„Přísně mne varoval přede vším Uměním. Já... pozoroval jsem Molly a Burriche." Bylo tak těžké to přiznat, protože jsem nechtěl mluvit o ničem z toho, co jsem tam viděl. „Při­šel Verity a odvedl mě odtud, načež mě varoval, že naši ne­přátelé by je prese mne mohli najít a ublížit jim. Věřím, že právě proto přede mnou tajil, kde se nachází. Poněvadž se bál, že kdybych to věděl, Regal a jeho koterie by si to nějak mohli zjistit."</p>

<p>„Obává se, že pátrají i po něm?" zeptala se udiveně Kettricken.</p>

<p>„Tak mi to připadá. Ačkoli já jsem necítil žádné vibrace jejich přítomnosti, on zdá se věří, že ho vypátrají, ať už s po­mocí Umění nebo fyzicky."</p>

<p>„Proč by se s tím měl Regal obtěžovat, když přece všich­ni věří, že Verity je mrtev?" zeptala se mě Kettricken.</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Snad aby měl jistotu, že se nikdy nevrátí, snad aby dokázal, že se všichni mýlili. To opravdu nevím, má královno. Soudím, že můj král přede mnou hod­ně věcí tají. Varoval mě, že koterie ovládá mnohé síly a je mocná."</p>

<p>„Ale Verity je určitě také tak silný, že?" zeptala se Kettricken s dětinskou důvěrou.</p>

<p>„Vládne bouřlivou silou, jakou jsem nikdy předtím neza­žil, má paní. Ale musí vynakládat veškerou svou vůli, aby ji měl pod kontrolou."</p>

<p>„Všechna ta kontrola je jen iluze," zamumlala si pro sebe Kettle. „Past na oklamání nevědomých."</p>

<p>„Král Verity je stěží nevědomý, dámo Kettle!" odsekla vztekle Kettricken.</p>

<p>„Ne, to není," souhlasil jsem smířlivým tónem. „A ta slo­va byla ode mě, ne od Ver... krále Verityho, má paní. Jen se vám snažím vysvětlit, že to, co nyní dělá, je nad mé chápá­ní. Já mohu jen důvěřovat v to, že ví, oč mu jde. A dělat to, co mi on přikázal."</p>

<p>„Najít ho," souhlasila Kettricken. Pak vzdychla. „Kdyby­chom jen mohli vyrazit okamžitě, hned v tuto chvíli. Ale jen blázen by vzdoroval takové bouři, jako je tahle."</p>

<p>„Zatímco my tu otálíme, FitzChivalry je v ustavičném ne­bezpečí," sdělila nám Kettle. Všechny zraky se stočily k ní.</p>

<p>„Co tě vede k takovému tvrzení, Kettle?" zeptala se Kettricken.</p>

<p>Kettle zaváhala. „Každý přece může vidět, že to tak je. Pokud ho nenutíme mluvit, jeho myšlenky těkají a jeho po­hled se stává prázdným. V noci nemůže spát, aniž by risko­val, že ho uchvátí Umění. Je zřejmé, že za to může ta cesta."</p>

<p>„Přestože tomu tak vskutku je, mně stále není zřejmé, že problém tkví v té cestě. Mohlo by to být vleklou horečkou následkem jeho zranění, nebo..."</p>

<p>„Ne," dovolil jsem si přerušit královnu. „Je to tou cestou. Já nemám žádnou horečku. A nebylo mi takhle, dokud jsme na ni nevstoupili."</p>

<p>„Vysvětli mi to," přikázala Kettricken.</p>

<p>„Já sám tomu nerozumím. Mohu se pouze domnívat, že k zbudování té cesty bylo nějakým způsobem využito Umě­ní. Je přímější a rovnější než kterákoliv jiná cesta, co jsem kdy viděl. Nevrůstá do ní žádný strom, i navzdory tomu, jak velice málo je využívaná. Nejsou na ní žádné zvířecí stopy. A všimla jste si toho stromu, který jsme včera překračovali, té klády spadené přes cestu? Pahýl a horní větve byly stále skoro zdravé... ale celý kmen, jenž se ocitl přes cestu, byl zpráchnivělý, že už z něj skoro nic nezbývalo. V té cestě neustále působí nějaká síla, aby ji udržovala čistou a v ideál­ním stavu. A já si myslím, že ať už je to cokoli, má to spo­jitost s Uměním."</p>

<p>Kettricken chvíli seděla a dumala nad tím. „A co navrhu­ješ, abychom udělali?" zeptala se mě.</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Nic. Alespoň prozatím. Stan tu má dobrou polohu. Byli bychom blázni, kdybychom se ho po­koušeli přemísťovat jinam v takovém větru. Já si prostě mu­sím uvědomovat nebezpečí, které mi hrozí, a snažit se mu vyhýbat. A od zítřka, nebo až vítr utichne, budu putovat po­dél cesty namísto po ní."</p>

<p>„To pro tebe nebude o nic lepší," zabručela Kettle.</p>

<p>„Možná. Má-li nás však cesta zavést k Veritymu, bylo by pošetilé ji opouštět. Verity tu trasu přežil, a šel po ní sám." Odmlčel jsem se, dumaje o tom, že nyní již lépe chápu ně­které z roztříštěných snů zřených Uměním, jež se mi o něm zdály. „Nějak to zvládnu."</p>

<p>Okruh tváří, které mě pochybovačně sledovaly, nepůsobil moc uklidňujícím dojmem. „To myslím musíš," konstato­vala smutně Kettricken. „Existuje-li nějaký způsob, jak by­chom ti mohli být nápomocni, FitzChivalry..."</p>

<p>„Není žádný, který by mě napadal," připustil jsem.</p>

<p>„Leda udržovat jeho mysl zaneprázdněnou, jak jen to sve­deme," navrhla Kettle. „Nenechávejte ho nečinně sedět ani příliš spát. Starling, ty máš tu svou harfu, nebo ne? Nemoh­la bys nám zahrát a zazpívat?"</p>

<p>„Mám <emphasis>jakous takous </emphasis>harfu," poopravila ji jízlivě Starling. „Je mizerná v porovnání s mou starou harfou, kterou mi se­brali v Moonseye." Na okamžik pozbyla výraz a zahledě­la se zrakem dovnitř. Napadlo mě, jestli tak nevypadám i já, když na mě dotírá Umění. Kettle se natáhla a mírně ji po­plácala po koleni, ale Starling sebou při tom dotyku trhla.</p>

<p>„Přesto je to aspoň něco, a pokud si myslíte, že to pomůže, zahraji vám." Nahmátla za sebou svůj ranec a vytáhla z něj zabalenou harfu. Když ji vytáhla z obalu, uviděl jsem, že je to jenom jakýsi rám ze syrového dřeva s nataženými struna­mi. Měl sice základní proporce její staré harfy, nikoli však její krásu a lesk. Oproti staré harfě byl asi jako jedna z cvič­ných šermířských zbraní, jaké měla Hod, vůči krásnému me­či; užitečná a funkční věc, ale nic víc. Přesto si nástroj po­sadila na klín a začala ho ladit. Spustila úvodní tóny jedné staré buckské balady, když tu ji přerušil zasněžený čenich, který se objevil ve vchodu do stanu.</p>

<p>„Nighteyesi," přivítal ho šašek.</p>

<p><emphasis>Mám pro všechny maso, </emphasis>znělo jeho hrdé prohlášení. <emphasis>Víc než dost na to, ab</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>chom si pořádně nacpali břicha.</emphasis></p>

<p>Nepřeháněl. Když jsem se vyplížil ze stanu, abych si jeho úlovek prohlédl, spatřil jsem jakýsi druh kance. Kly a drs­né štětiny měl stejné jako divočáci, které jsem ulovil dříve, avšak tento tvor měl větší uši a jeho srst byla černobíle stra­katá. Když se ke mně připojila Kettricken, vykřikla údivem a dodala, že takových dosud viděla jen málo, prý jsou však známí tím, že se potloukají po lesích a mají pověst nebez­pečné zvěře, již je lepší nechat na pokoji. Rukou v rukavici poškrábala vlka za uchem a vychválila ho za jeho statečnost a obratnost, až se překulil do sněhu, přemožen vlastní pý­chou. Koukl jsem se na něj, jak si hoví na hřbetě ve sněhu a větru, a musel jsem se usmát. Vmžiku se vymrštil na nohy, aby mě vzápětí ošklivě štípl do nohy, a dožadoval se, abych "mu otevřel kančí břicho.</p>

<p>Maso bylo prorostlé tukem a vydatné. Většinu řezničiny jsme zastali já a Kettricken, neboť šašek a Kettle strádali ne­úprosnou zimou, zatímco Starling se vymluvila poukazujíc na své ruce harfenistky. Zima a vlhko jejím stále se hojícím prstům dvakrát neprospívaly. Mně to ovšem příliš nevadilo. Zima a drsné podmínky při práci alespoň nedovolovaly mé mysli těkat a zároveň bylo nezvykle příjemné zůstat s Kettricken o samotě, byť za takových okolností, neboť při spo­lečném výkonu této hrubé činnosti jsme oba zapomněli na svá postavení i minulost a stali se z nás dva lidé, kteří se uprostřed zimy těšili z hojnosti masa. Nařezali jsme maso na dlouhé pruhy, aby se na jehlicích rychle připravilo nad ne­velkou pánví; bylo ho dost pro všechny, aby si dopřáli, co hrdlo ráčí. Nighteyes si vzal vnitřnosti a s chutí se pustil do srdce, jater a útrob a potom do přední nohy, spokojeně rozkřupávaje kosti. Přitáhl si tu štětinatou kořist až do jurty, ale nikdo se nepozastavil nad zasněženým, zkrvaveným vl­kem, který zalehl ke stěně stanu a hlučně žvýkal maso, snad jenom aby ho pochválil. Připadal mi nesnesitelně spokojený sám se sebou a taky jsem mu to řekl; on mi však pouze sdě­lil, že já sám jsem nikdy nezískal takovou kořist, nemluvě ani o tom, že bych ji nedotčenou přitáhl, abych se podělil s ostatními. Po celou tu dobu ho šašek škrábal za ušima.</p>

<p>Vydatná vůně pečeně brzy naplnila stan. Bylo to už ně­kolik dní od doby, co jsme měli nějaké čerstvé maso, a díky zimě, kterou jsme mezitím přestáli, nám tučná pečínka chut­nala dvojnásob. Naše nálada se zlepšila a málem jsme doká­zali zapomenout na vítr a zimu venku, které tak urputně do­tíraly na naše malé přístřeší. Když jsme se všichni nasytili masem, Kettricken nám připravila čaj. Neznám nic hřejivěj­šího než teplé maso, čaj a dobré přátelství.</p>

<p><emphasis>Toto je smečka, </emphasis>poznamenal Nighteyes spokojeně ze své­ho kouta. A já nemohl než souhlasit.</p>

<p>Starling si očistila prsty od mastnoty a vzala si harfu od šaška, který si ji předtím vyžádal, aby si ji prohlédl. K mému překvapení se spolu s ní nad harfou sklonil a bledým nehtem přejel po rámu se slovy: „Kdybych tu měl své nástroje, mohl bych dřevo zhoblovat tady, a tady, a podobně je i na této straně ohladit do křivky. Myslím, že pak by ti lépe padla do rukou."</p>

<p>Starling na něj tvrdě pohlédla, zaskočena někde mezi po­dezřením a rozpaky. Hledala v jeho tváři výsměch, ale žád­ný nenašla. Obezřele poznamenala, jako by mluvila k nám ke všem: „Můj mistr, který mě učil hrát na harfu, se také vy­znal ve výrobě harf. Snad v tom byl až moc dobrý. Snažil se mne to naučit a já zvládla základy, on se však nemohl dívat na to, jak ,se pachtím a ryji do krásného dřeva', jak říkal. A tak jsem se sama nikdy nenaučila těm nejjemnějším po­stupům při tvarování rámu. A s touhle rukou, která je pořád ztuhlá..."</p>

<p>„Kdybychom byli v Jhaampe, tak bych tě nechal pachtit se a rýt si, jak by se ti zachtělo. Tohle je totiž jediný způsob, jak se to doopravdy naučit. Ale tady, prozatím, i s takovými noži, co máme k dispozici, si myslím, že bych z toho dřeva dokázal přesto vykouzlit mnohem půvabnější tvar," pravil otevřeně šašek.</p>

<p>„Kdybys chtěl," přijala tiše jeho nabídku. Přemýšlel jsem, kdy asi odložili své nepřátelství, a uvědomil jsem si, že už několik dní jsem nevěnoval pozornost nikomu jinému než sobě. Přijal jsem již fakt, že Starling se mnou nechce mít nic moc do činění než být jen přítomná, kdybych náhodou uči­nil něco veledůležitého. Nedělal jsem si na ni vůbec žádné přátelské nároky. Též Kettrickenino postavení a její zármu­tek mezi námi vztyčily hradbu, kterou jsem se neodvažoval prolomit. Nesdílnost Kettle, co se její osoby týče, také ztě­žovala jakoukoli opravdovou konverzaci. Nemohl jsem ale připadnout na žádnou záminku, proč jsem vlastně ze svých úvah v poslední době vyloučil i šaška a vlka.</p>

<p><emphasis>Když jsi vztyčil hradby proti těm, kdo by proti tobě moh</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>li použít Umění, uzavřel jsi uvnitř mnohem víc než jen svou vnímavost vůči Umění, </emphasis>poznamenal Nighteyes.</p>

<p>Seděl jsem a přemítal nad tím. Zdálo se mi, že má Moud­rost a s ní mé vnímání lidí v poslední době poněkud pohas­ly. Snad měl můj druh pravdu. Vtom do mne Kettle ostře šťouchla. „Nebloumej!" pokárala mě.</p>

<p>„Jen jsem přemýšlel," řekl jsem na svou obranu.</p>

<p>„Tak mysli nahlas."</p>

<p>„Zrovna teď nemám takové myšlenky, o něž bych se podělil."</p>

<p>Kettle se na mě zamračila, protože nespolupracuji.</p>

<p>„Tak zarecituj," přikázal mi šašek. „Nebo něco zazpívej. Cokoli, abys udržel pozornost zde."</p>

<p>„To je dobrý nápad," souhlasila Kettle, a teď jsem se pro změnu zamračil já na šaška. Všechny zraky však spočívaly na mně. Nadechl jsem se a snažil se přijít na něco, co bych zarecitoval. Skoro každý znal nazpaměť nějakou oblíbenou historku nebo trochu poezie. Jenomže převážná část z toho, co jsem znal já, měla něco do činění s jedovatými bylinami nebo vražednými triky. „Znám jednu píseň," připustil jsem nakonec. „Crossfireova oběť."</p>

<p>Teď se zase zamračila Kettle, ale Starling s pobaveným úsměvem ve tváři udeřila do strun a zahrála úvodní tóny pís­ně. Po jednom nevydařeném začátku jsem se pustil do zpě­vu a odzpíval to vcelku dobře, ačkoli jsem viděl, jak sebou Starling jednou nebo dvakrát škubla při mém falešném tónu. Má volba písně z nějakého důvodu rozladila Kettle, která za­smušile seděla a vyzývavě na mě hleděla. Když jsem skon­čil, byla řada na Kettricken, jež zazpívala loveckou baladu z hor. Poté došlo na šaška a ten nás pobavil oplzlou lidovou písní o tom, jak se dvořit dojičce. Věřím, že při tom výstupu jsem zaznamenal zdráhavý obdiv ze strany Starling. Zbýva­la Kettle, a já čekal, že se vymluví. Místo toho zazpívala sta­rou dětskou říkanku: „Do města Jhaampe šlo šest mudrců spolu, vylezli na horu, aniž kdy slezli dolů," přičemž mě po celou dobu sledovala, jako by každé slovo zazpívané jejím nakřáplým stařeckým hlasem bylo návnadou určenou čistě pro mne. Pokud se v tom však tajila nějaká urážka, nepo­střehl jsem ji, jako ani příčinu její zlovůle.</p>

<p><emphasis>Vlci zpívají společně, </emphasis>poznamenal Nighteyes, právě když Kettricken navrhla: „Zahraj nám, prosím, něco, co všichni známe, Starling. Něco, co nám dodá odvahy." A tak Starling zahrála prastarou píseň o trhání květin pro milovanou a my všichni zpívali s ní, někteří procítěněji než ostatní.</p>

<p>Když dozněla poslední nota, Kettle poznamenala: „Vítr utichá."</p>

<p>Všichni jsme naslouchali, načež Kettricken vylezla ze sta­nu. Já šel za ní a venku jsme nějakou dobu tiše stáli ve vět­ru, který se mezitím ztišil. Soumrak již setřel ze světa barvy. Větru v patách se začal hustě sypat sníh. „Bouře už skoro ustala," poznamenala. „Zítra můžeme vyrazit."</p>

<p>„Na mě je to skoro pozdě," řekl jsem. <emphasis>Pojď za mnou, pojď za mnou </emphasis>mi stále znělo v rytmu tlukoucího srdce. Tam kde­si nahoře v horách, nebo za nimi, byl Verity.</p>

<p>A řeka Umění.</p>

<p>„Na mě také," pravila tiše Kettricken. „Kdybych tak by­la uposlechla své instinkty před rokem a postupovala podle mapy až do konce. Zdůvodnila jsem si to však tím, že mně  se přece nemůže vést lépe než Veritymu. A bála jsem se ris­kovat život dítěte. O dítě jsem stejně přišla, a tak jsem ho zklamala dvojnásob."</p>

<p>„Zklamala?" zvolal jsem v hrůze. „Tím, že jste přišla o je­ho dítě?"</p>

<p>„O jeho dítě, jeho korunu, jeho království. O jeho otce. Pověz, FitzChivalry, o co jsem nepřišla z toho, co mi svěřil? I když mám naspěch, abych byla opět s ním, sama sebe se ptám, jak se mu mohu podívat do očí?"</p>

<p>„Och, má královno, v tomhle se mýlíte, věřte mi. Nebral by to tak, že jste ho zklamala, nýbrž se jen bojí, že vás opus­til v největším nebezpečí."</p>

<p>„Šel pouze vykonat to, o čem věděl, že to vykonat musí," pravila tiše Kettricken. A pak žalostněji dodala: „Och, Fitzi, jak mi tu můžeš vykládat, co cítí, když ani nejsi schopen ří­ci, kde je?"</p>

<p>„Kde je, má královno, to je jen informace, bod na mapě. Co však cítí a jaké chová city k vám... tím on dýchá, a když jsme spolu v kontaktu Uměním, napojeni myslí na mysl, pak takové věci vím, vlastně ať se mi to líbí nebo ne." Vzpomněl jsem si na jiné okamžiky, kdy jsem byl bezděčně přítomen projevu jeho citů ke královně, a byl jsem rád, že noc mi před ní halí tvář.</p>

<p>„Kdybych se tak tomu Umění mohla naučit... Víš, jak čas­to jsem na tebe měla vztek, jednoduše proto, že jsi mohl do­sáhnout k někomu, po kom jsem toužila, a poznat tak snad­no jeho myšlenky a city? Žárlivost je ošklivá věc a já se ji vždycky snažila zapudit. Ale občas mi připadá tak obludně nespravedlivé, že ty jsi s ním tímto způsobem propojen, a já ne."</p>

<p>Nikdy předtím mě nenapadlo, že by mohla pociťovat ně­co takového. Rozpačitě jsem poznamenal: „Umění je stejně tak prokletím jako darem. Nebo tak to bylo alespoň u mne. I kdyby to bylo něco, čím bych vás mohl obdarovat, má pa­ní, nevím, jestli zrovna tohle by člověk udělal příteli."</p>

<p>„Pocítit jeho přítomnost a jeho lásku alespoň na okamžik, Fitzi... za to bych přijala jakékoli prokletí, které by to obnášelo. Pocítit znovu jeho dotek, v jakékoli formě... dokážeš si představit, jak moc mi chybí?"</p>

<p>„Myslím, že ano, má paní," odvětil jsem tiše. Molly. Jako by mi srdce sevřela nějaká ruka. <emphasis>Porcující tvrdé zimní tuříny na stole. Nůž byl tupý, požádala by Burriche, aby jí ho na</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>brousil, jestli se někdy vrátí zvenčí z deště. Sekal dříví, aby </emphasis><emphasis>ho zítra d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>pravil dolů do vesn</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ce a prodal. Ten muž praco</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>val dost tvrdě, dnes v</emphasis> <emphasis>noci ho bude bolet noha.</emphasis></p>

<p>„Fitzi? FitzChivalry!"</p>

<p>Strhl jsem pozornost nazpět ke Kettricken, která mi třásla rameny.</p>

<p>„Odpusťte," řekl jsem tiše. Protřel jsem si oči a zasmál se. „Jaká ironie. Po celý svůj život mi dělalo takové potíže na­vodit Umění. Přihnalo se a zase utichalo jako vítr v plachto­ví lodi. Teď jsem tady a Umění je náhle tak snadné jako dý­chání. A já ho toužím použít, abych zjistil, co je s těmi, které nejvíce miluji. Ovšem Verity mě varoval, že to nesmím, a já musím věřit, že on sám to ví nejlíp."</p>

<p>„Stejně jako já," souhlasila znaveně.</p>

<p>Ještě chvíli jsme postáli v šeru a já pocítil náhlé nutkání položit jí ruku kolem ramen a říci jí, že všechno bude dob­ré, že jejího manžela a krále najdeme. Na chvíli mi zase při­pomněla tu vysokou štíhlou dívku, která přišla z hor, aby se stala Verityho nevěstou. Nyní však byla královnou Šesti vévodství a já již poznal její sílu. Jistě nepotřebovala útěchu od někoho takového, jako jsem byl já.</p>

<p>Z mrznoucího kance jsme nařezali další plátky masa a po­tom jsme se připojili k našim společníkům ve stanu. Nighteyes spokojeně spal. Šašek svíral mezi koleny harfu Starling a stahovacím nožem coby provizorním pořízem zkrášloval hrubý rám harfy. Starling seděla vedle něj, dívala se a snaži­la se nedát najevo svou nervozitu. Kettle si mezitím z krku sundala malý váček, jejž otevřela a nyní z něj do hrsti vybí­rala nablýskané kameny. Když jsme spolu s Kettricken roz­dělali oheň v malé pánvi a připravili maso na pečení, Kettle trvala na tom, že mi vysvětlí pravidla té hry. Nebo se o to as­poň pokoušela. Nakonec to vzdala a prohlásila: „Pochopíš to, až párkrát prohraješ."</p>

<p>Prohrál jsem víc než párkrát. Ještě dlouhé hodiny poté, co jsme se najedli, mě zaobírala svou hrou. Šašek stále ořezá­val dřevo z harfy Starling a mnohokrát ustal v práci, aby si přebrousil nůž. Kettricken mlčela, takřka trudomyslně, až si šašek její melancholie povšiml a začal jí vyprávět historky o životě na Buckkeepu předtím, než tam přišla ona. Jedním uchem jsem naslouchal a také já se nechal vtáhnout zpátky do těch dob, kdy rudé lodě byly známé pouze z vyprávění a kdy jsem vedl bezpečný, když už ne šťastný život. Hovor se nějak pořád točil okolo rozličných muzikantů, kteří kdy na Buckkeepu hráli, těch slavných i méně slavných, a Starling zasypávala šaška otázkami ohledně nich.</p>

<p>Brzy jsem se přistihl, že jsem zabrán do hry s kameny. Bylo to nezvykle uklidňující: samotné kameny měly rudou, černou a bílou barvu, byly hladce oblýskané a velmi příjem­né na omak. Hra sestávala z toho, že každý hráč si náhodně vytáhl kameny z váčku a pak je umístil na průsečíky čar na vzorovaném plátně. Byla to hra jednoduchá a složitá záro­veň. Pokaždé, když jsem vyhrál, Kettle mě okamžitě zasvě­tila do složitější strategie. Úplně mě to pohltilo a osvobodi­lo mou mysl od vzpomínek nebo úvah. Když už nakonec všichni ostatní podřimovali ve spacích kůžích, Kettle zahá­jila na ploše novou hru a pobídla mě, ať se pozorně podí­vám.</p>

<p>„Dá se to rozhodnout jedním tahem černým kamenem," řekla mi. „Avšak řešení není tak snadno vidět."</p>

<p>Zíral jsem na rozvržení hry a vrtěl hlavou. „Jak dlouho ti trvalo, než ses to naučila hrát?"</p>

<p>Sama pro sebe se usmála. „Jako dítě jsem se učila rychle. Přiznávám však, že ty jsi rychlejší."</p>

<p>„Myslel jsem, že tahle hra pochází z nějaké daleké země."</p>

<p>„Ne, je to stará buckská hra."</p>

<p>„Nikdy předtím jsem ji neviděl nikoho hrát."</p>

<p>„Když jsem byla ještě děvče, nebyla až tak neznámá, ale nezasvěcoval se do ní každý. To už však není důležité. Pro­studuj si rozvržení kamenů. Ráno mi sdělíš řešení."</p>

<p>Nechala kameny rozmístěné na plátně hned vedle výhřev­né pánve. Chadeův dlouhý paměťový výcvik mi přišel ná­ramně vhod. Když jsem ulehl, představil jsem si hrací plo­chu a přidělil si jeden černý kámen, se kterým mám vyhrát. Nabízelo se poměrně velké množství rozličných tahů, poně­vadž černý kámen mohl mimo jiné obsadit místo červeného kamene a vymístit ho na další průsečík, přičemž rudý kámen měl obdobnou moc nad bílým. Zavřel jsem oči, prodléval jsem však nadále u hry a táhl s kamenem rozličnými způso­by, až jsem konečně usnul. Buďto se mi zdálo o hře, anebo vůbec o ničem. Sny navozené Uměním to drželo v bezpeč­ném odstupu, nicméně když jsem se ráno probudil, ještě po­řád jsem neměl řešení hádanky, kterou mi uložila.</p>

<p>Probudil jsem se jako první. Vylezl jsem pomalu a opatr­ně ze stanu a vrátil se s hrncem napěchovaným čerstvě na­padeným mokrým sněhem, abych ho rozpustil na ranní čaj. Venku bylo o poznání tepleji než v uplynulých dnech. Těši­lo mě to, ačkoli jsem si přitom položil otázku, zda náhodou v nížinách už není jaro skutečností. Ještě než má mysl moh­la začít bloumat, vrátil jsem se k přemítání nad herní hádan­kou. Přišel Nighteyes, a jak jsem seděl, položil mi hlavu na rameno.</p>

<p><emphasis>Už mě unavuje snít pořád o šutrech. Zvedni oči a podívej </emphasis><emphasis>se na to jako na celek, bratříčku. Je to lovící smečka, nikoli </emphasis><emphasis>jednotliví lovci. Koukni. Tenhle. Dej če</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>ný sem a nepoužívej </emphasis><emphasis>červený, abys přemístil bílý, ale polož ho támhle, abys past </emphasis><emphasis>uzavřel. To je vše.</emphasis></p>

<p>Stále jsem žasl nad brilantní jednoduchostí Nighteyesova řešení, když se probudila Kettle. S úsměškem se mě zeptala, zda už jsem to vyřešil. Namísto odpovědi jsem vytáhl z váč­ku černý kámen a učinil tahy, které mi poradil vlk. Kettle svěsila tvář údivem. Pak ke mně ohromeně vzhlédla. „Ještě nikdo to tak rychle nerozlouskl," řekla mi.</p>

<p>„Měl jsem pomocníka," přiznal jsem pokorně. „Takhle to zahrál vlk, nikoli já."</p>

<p>Kettle vypoulila oči. „Tropíš si žerty ze staré ženské," po­kárala mě ustaraně.</p>

<p>„Ne. Já nežertuji," řekl jsem, protože se zdálo, že jsem ra­nil její city. „Dumal jsem nad tím po většinu noci. Věřím, že se mi o herních strategiích dokonce zdálo. Ale když jsem se probudil, byl to Nighteyes, kdo přišel s řešením."</p>

<p>Nějakou dobu mlčela. „Myslela jsem si, že Nighteyes je... chytrý hafík. Že dokáže slyšet tvoje příkazy, aniž je vyslo­víš nahlas. Teď ale říkáš, že pochopil hru. Chceš snad říci, že rozumí slovům, která říkám?"</p>

<p>Na druhé straně stanu se opírala o loket Starling a po­slouchala náš rozhovor. Snažil jsem se najít způsob, jak to zamluvit, ale potom jsem ten nápad prudce zavrhl. Napřímil jsem ramena, jako kdybych se zodpovídal samotnému Veritymu, a jasně jsem řekl: „Jsme propojeni Moudrostí. Co sly­ším a chápu já, on obsáhne stejně jako já. Co ho zajímá, to se naučí. Neříkám, že by dokázal přečíst svitek nebo si za­pamatovat píseň. Pokud ho ale něco zaujme, uvažuje o tom, jistěže po svém. Obvykle jako vlk, ale občas jako kdokoli jiný z nás..." Úporně jsem se snažil vyjádřit slovy něco, co jsem sám příliš dobře nechápal. „Viděl tu hru jako smečku vlků nahánějících zvěř. Ne jako černé, rudé a bílé kameny. A viděl rovněž, kam by šel on, kdyby s tou smečkou lovil, aby zvýšil pravděpodobnost úlovku. Mám dojem, že občas vidím věci jako on... jako vlk. Věřím, že to není chyba. Pou­ze odlišný způsob nazírání světa."</p>

<p>V Kettleiných očích se neustále zračil náznak pověrčivé­ho strachu, když pohlédla ze mě na spícího vlka. Nighteyes toho momentu využil, aby ve spánku zvedl ocas a zase ho spustil, čímž naznačil, že si je plně vědom toho, že o něm mluvíme. Kettle se zachvěla. „To, co s ním provádíš... je ja­ko kontakt Uměním člověka s člověkem, jenže v tomto pří­padě s vlkem?"</p>

<p>Užuž jsem začal kroutit hlavou, avšak potom jsem byl nu­cen pokrčit rameny. „Moudrost se začne odvíjet spíše jako sdílení pocitů. Hlavně když jsem byl dítě. Následování pa­chů, honička za kuřetem, protože se ví, že bude utíkat, spo­lečná radost z jídla. Když jste však spolu tak dlouho, jako Nighteyes a já, začne to být něco jiného. Jde to až za city, a přitom to nikdy nejsou skutečná slova. Jsem si více vědom zvířete, které v mém nitru oživuje má mysl. On si je více vě­dom..."</p>

<p><emphasis>Myšlení. Toho, co je před a za volbou nějakého činu. Je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>den si uvědomí, že ust</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vičně činí volby, a zvaž</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>je, které jsou </emphasis><emphasis>nejlepší.</emphasis></p>

<p><emphasis>Přesně tak. </emphasis>Zopakoval jsem jeho slova nahlas Kettle. To už si Nighteyes pomalu sedal. Nejprve se s okázalou dů­kladností protáhl a pak se posadil, dívaje se na ni, hlavu na­točenou na stranu.</p>

<p>„Chápu," řekla mátožně. „Chápu." Potom vstala a opusti­la stan.</p>

<p>Starling vstala a protáhla se „Člověku se tak jeví v úplně jiném světle škrábání zvířete za ušima," poznamenala Šašek v odpověď vyprskl smíchem, posadil se na lůžku a okamži­tě se natáhl, aby Nighteyese poškrábal za ušima. Vlk se na něho na oplátku uznale překulil. Já na oba mrzutě zabručel a šel jsem připravit čaj</p>

<p>Balení před odjezdem nebylo tak rychlé, jak jsme před­pokládali. Všechno překrývala tlustá vrstva mokrého sněhu, takže sbalení tábora bylo mnohem obtížnější. Z kance jsme odřezali zbytky masa a vzali je s sebou. Sehnali jsme jepy, navzdory bouři se nezatoulali daleko. Trik spočíval v pytli se slazeným obilím, který s sebou měla Kettricken, aby na­lákala vůdce stáda. Když bylo všechno naloženo a připrave­no k odjezdu, Kettle prohlásila, že se mi nesmí dovolit krá­čet po cestě a že musí být neustále někdo se mnou. Při té poznámce jsem se trochu naježil, ale ostatní mě ignorovali. Šašek se hbitě přihlásil, že mi jako první bude dělat partne­ra. Starling se na něj podivně usmála a zakroutila nad tím hlavou. Jejich posměch jsem přijal s chlapskou nevrlostí Ig­norovali i to.</p>

<p>Zakrátko si už ženy spolu s jepy zlehka vykračovaly po cestě, zatímco šašek a já jsme se škrábali po náspu, jenž vy­značoval okraj cesty. Kettle se otočila a zamávala výhružně holí. „Odveď ho dále!" hubovala šaška. „Běžte co nejdále na dohled, abyste mohli jít za námi. Dělejte. Pospěšte si."</p>

<p>A tak jsme poslušně zapadli mezi stromy. Jakmile jsme byli z dohledu ostatních, šašek se ke mně otočil a vzrušeně se zeptal. „Co je Kettle zač?"</p>

<p>„Víš toho o ní asi tolik, co já," podotkl jsem stroze. A při­dal jsem vlastní otázku. „Copak je teď mezi tebou a Star-“</p>

<p>Pozvedl obočí a lišácky zamžikal</p>

<p>„O tom silně pochybuji," opáčil jsem.</p>

<p>„Ach, ne všichni jsou vůči mým svodům imunní jako ty, Fitzi. Co ti na to mohu říci? Ona po mně touží, prahne po mně z hloubi své duše, jenomže neví, jak to vyjádřit, chu­dinka."</p>

<p>Nechal jsem to být jako otázku, která se mi nevyvedla. „Co tím míníš, když se mě ptáš: ,Co je Kettle zač?' "</p>

<p>Obdařil mě soucitným pohledem. „Není to zas tak složitá otázka, princátko. Kdo je tahle ženská, která ví tolik o tom, co tě trápí, která náhle vyloví z kapsy hru, o níž jsem kdy­si četl jedinou zmínku v jednom velmi starém svitku, která nám zazpívá<emphasis> </emphasis>,Do města Jhaampe šlo šest mudrců spolu' se dvěma dodatečnými verši, které jsem předtím nikdy nikde neslyšel. Co, ó světlo mého žití, je Kettle zač a proč se tak letitá ženská rozhodne strávit své poslední dny plahočením po horách spolu s námi?"</p>

<p>„Dneska ráno máš skvělou náladu," poznamenal jsem jíz­livě.</p>

<p>„Že ano?" přitakal mi „A ty jsi skoro stejně skvělý v tom, jak se vyhýbáš mé otázce. Zcela jistě už máš nějaké postře­hy ohledně té záhady, o něž by ses podělil s nebohým šaš­kem, vid'7"</p>

<p>„Neposkytla mi o sobě dostatek informací, abych na tom mohl založit jakoukoli úvahu," odvětil jsem.</p>

<p>„Takže Co můžeme soudit o někom, kdo tak přísně do­káže střežit svůj jazyk? O někom, kdo zřejmě také něco ví o Umění? A starých buckských hrách, a dávné poezii? Jak si myslíš, že je stará?"</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Nelíbila se jí má píseň o Crossfireově koterii," nadhodil jsem zčistajasna.</p>

<p>„Ach, to však klidně mohlo být tvým zpěvem. Nechytejme se tu každého stébla."</p>

<p>Proti své vůli jsem se usmál „Je to už dlouho, co měl tvůj jazyk tak ostrý břit, je skoro úleva slyšet, jak si mě dobíráš. "</p>

<p>„Kdybych byl věděl, že ti to chybí, byl bych k tobě hrub­ší už mnohem dřív." Zazubil se. Pak zvážněl. „FitzChivalry, nad tou ženskou se vznáší tajemství jako mouchy nad roz­litým pivem Je na hony cítit osudovými znameními, zlými předzvěstmi a věštbami, jež nadcházejí do středu dění Mys­lím, že je čas, aby jí jeden z nás položil pár přímých otázek." Usmál se na mě. „Největší šanci budeš mít, až ti dnes odpo­ledne bude dělat hlídače. Buď samozřejmě nenápadný Ze­ptej se jí, kdo byl králem, když byla malá. A proč byla vy­povězena do vyhnanství. "</p>

<p>„Do vyhnanství''" zasmál jsem se nahlas „Tomu tedy ří­kám obrazotvorný skok "</p>

<p>„Tohle si myslíš? Já ne. Zeptej se jí A hleď mi říci i to, co ti sama nepoví. "</p>

<p>„A řekneš mi, na oplátku za to všechno, co mezi sebou se Starling doopravdy máte ?“</p>

<p>Úkosem po mně pohlédl „A víš jistě, že to chceš vědět? Posledně, když jsme spolu uzavřeli takovou dohodu a já ti svěřil tajemství, které jsi ze mě loudil, zjistil jsi, že bys ho raději neznal."</p>

<p>„A tohle je tajemství?“</p>

<p>Pozvedl na mě jedno obočí „Víš, ani já si nejsem moc jist odpovědí na tvou otázku. Občas mě překvapuješ, Fitzi. Častěji samozřejmě ne. A nejčastěji překvapuji sám sebe Třeba když se dobrovolně přihlásím, že se budu brodit hlubokým sněhem a uhýbat stromům po boku nějakého bastarda, za­tímco bych si mohl vykračovat po krásně rovné cestě s prů­vodem rozkošných jepů. "</p>

<p>Po celý zbytek dopoledne jsem z něj nevymámil o nic víc než doposud. Když nadešlo odpoledne, nebyla to Kettle, ale Starling, kdo mi dělal doprovod. Čekal jsem, že to bude ne­příjemné. Ještě jsem nezapomněl na to, jak informaci o mém dítěti vyměnila za svou účast v této výpravě. Ale během dnů od začátku cesty se můj hněv vůči ní nějak transformoval v malátnou ostražitost. Nyní jsem věděl, že by se nerozpakovala použít proti mně jakoukoli informaci, a tak jsem hlí­dal svůj jazyk, pevně odhodlaný, že se ani slůvkem nezmí­ním o Molly a své dceři. Ne že by mi to nyní k něčemu bylo, ale přesto.</p>

<p>Ovšem k mému překvapení byla Starling přívětivá a vý­řečná. Zasypávala mě dotazy, které se netýkaly Molly, ale šaška, a to do takové míry, až jsem si začal klást otázku, zda k němu doopravdy nepocítila náhlou náklonnost. Párkrát se u dvora stalo, že se o něj začaly zajímat ženy a pronásledo­vat ho. K těm, které upoutal jeho nezvyklý vzhled, byl neú­prosně krutý, neboť vždy odhalil plytkost jejich zajmu. By­la tam jedna zahradnice, které tolik učaroval jeho důvtip, že v jeho přítomnosti mlčela jako zařezaná. Slýchal jsem ku­chyňské klípky, že mu pod věžními schody nechávala pugé­ty květin, a někteří se domnívali, že byla občas vyzvána, aby po těch schodech vyšla nahoru. Hrad Buckkeep pak musela opustit, aby se ve vzdáleném městě starala o přestárlou mat­ku, a takhle to skončilo, pokud vím.</p>

<p>Přestože tyto informace o šaškovi byly skrovné, Starling jsem je odepřel, odvraceje její otázky banalitami, že my dva jsme byli v dětství přátelé, ale naše povinnosti nám dopřá­valy jen málo času na to, abychom se stýkali. To vlastně by­lo velmi blízko pravdě, nicméně jsem pozoroval, že je sou­časně otrávená i pobavená. Její další otázky byly také velmi podivné. Ptala se, jestli jsem se někdy nepídil po tom, jaké je jeho skutečné jméno. Řekl jsem ji, že jelikož jsem si ne­dokázal vzpomenout na jméno, které mi dala vlastní matka, byl jsem velmi opatrný, abych takové otázky kladl ostatním. To ji na chvíli umlčelo, ale pak se začala vyptávat, jak se ja­ko dítě oblékal. Můj popis jeho sezónních úborů jí nestačil, já jí však popravdě řekl, že než jsem ho potkal v Jhaampe, neviděl jsem ho nikdy v ničem jiném než v šaškovském odě­vu. Koncem odpoledne už její otázky a mé odpovědi připo­mínaly spíše slovní půtku než konverzaci. Byl jsem rád, že jsem se mohl připojit k ostatním v táboře, zbudovaném po­měrně daleko od cesty Umění.</p>

<p>Rovněž i Kettle mi dávala co proto, pověřujíc mne svými povinnostmi vedle mých vlastních pod záminkou, abych za­městnal svou mysl. Šašek z našich zásob a vepřového uklohnil vcelku dobré dušené. Vlk se spokojil s další nohou zvíře­te. Když pak bylo nádobí odklizeno, Kettle okamžitě vytáhla hrací plátno a váček s kameny. „A nyní se podíváme, co ses naučil," slíbila mi.</p>

<p>Asi po šesti hrách po mně střelila zamračeným pohledem. „Tys nelhal!" obvinila mne.</p>

<p>„V čem?"</p>

<p>„V tom, že na to řešení připadl vlk. Kdybys tu strategii ovládl sám, byl bys teď hrál úplně jinak. Ale protože ti ně­kdo podstrčil odpověď místo toho, abys ses jí dopátral sám, zas tolik tomu nerozumíš."</p>

<p>V tom okamžiku vlk vstal a protáhl se. <emphasis>Už mě unavují ty kameny a plátno, </emphasis>sdělil mi. <emphasis>Můj lov je zábavnější a na kon</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ci slibuje skutečné maso.</emphasis></p>

<p><emphasis>Takže jsi hladový?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne. Jen znuděný. </emphasis>Čumákem odstrčil vstupní chlopeň sta­nu a vyklouzl do noci.</p>

<p>Kettle se za ním dívala se sešpulenými rty. „Právě jsem se chtěla zeptat, jestli byste tu hru nemohli hrát společně. Zají­malo by mě, jak bys hrál."</p>

<p>„Myslím, že on to tušil," zamumlal jsem, trochu rozladěn tím, že mě nevyzval, abych šel s ním.</p>

<p>Po pěti dalších hrách jsem již pochopil brilantní jednodu­chost Nighteyesovy lovecké taktiky. Leželo to přede mnou po celou tu dobu, jenže až nyní jako bych rázem uviděl, že se kameny daly do pohybu, místo aby spočívaly v klidu na kolmicích znázorněných na plátně. V dalším tahu jsem tak­tiku použil a snadno jsem zvítězil. Obratně jsem vyhrál dal­ší tři hry, neboť už jsem viděl, jak to lze využít též v opačné situaci.</p>

<p>Po mém čtvrtém vítězství Kettle posbírala kameny z plát­na. Ostatní kolem už mezitím usnuli. Kettle přihodila menší hrst klacíků na pánev, aby naposled zazářilo světlo. Svými starými sukovitými prsty opět rozmístila na plátně kameny. „Tohle je opět hra pro tebe, a jsi na tahu," sdělila mi. „Ale tentokrát máš umístit pouze bílý kámen. Bílý kámen je po­někud slabý, ale může ti to vyhrát. Dobře se nad tím zamys­li. A žádné podvádění. Vlka z toho vynechej."</p>

<p>Zíral jsem na rozmístění, abych si hru zafixoval v mysli, a pak jsem se uložil k spánku. Hra, kterou mi uložila, vypa­dala beznadějně. Neviděl jsem možnost, jak ji vyhrát s čer­ným kamenem, natož pak s bílým. Nevím, jestli to bylo tou hrou nebo vzdáleností tábora od cesty, ale rychle jsem se propadl do bezesného spánku, který trval skoro až do rána. Pak jsem se v divokém běhu připojil k vlkovi. Nighteyes ne­chal cestu daleko za sebou a radostně zkoumal okolní úbo­čí. Narazili jsme na sněžné kočky sytící se úlovkem a on si je nějakou dobu dobíral, zatímco kroužil těsně z jejich dosa­hu, takže jen syčely a prskaly na nás. Žádná se nenechala odlákat od masa, a po čase jsme tu hru vzdali a zamířili zpát­ky k jurtě. Jakmile jsme se přiblížili ke stanu, oklikou jsme pokradmu obešli vyděšené jepy, kteří se semkli do obranného hloučku, a pak jsme je pošťuchovali a oni se mezi sebou mleli hned před stanem. Poté se vlk vplížil zpátky do jurty a já byl stále s ním, když drsně strčil do šaška svým ledovým čenichem.</p>

<p><emphasis>Je dobré vidět, že jsi nepozbyl veškerou odvahu a smysl pro legraci, </emphasis>sdělil mi, když jsem odpoutal svou mysl od je­ho a procitl ve svém těle.</p>

<p><emphasis>Moc dobré, </emphasis>souhlasil jsem s ním. A vstal jsem vstříc no­vému dni.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>7 Rozcestníky</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Jednu věc jsem na svých cestách pochopil dobře. Čeho si </emphasis><emphasis>v jednom regionu vys</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ce cení, to ve druhém pokládají za sa</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mozřejmé. Ryba, jíž bychom v Buckkeepu nek</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>mili ani koč</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ku, se ve vnitrozemských městech považuje za delikatesu. Na </emphasis><emphasis>někt</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>rých místech je voda vzácností, na jiných jsou ustavič</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>né říční záplavy na obtíž a životu nebezpečné. Jemná kůže, nádherná keramika, sklo průhledné jako vzduch, exotické </emphasis><emphasis>květiny... to všechno jsem viděl </emphasis>v <emphasis>tak hojném množství, že li</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dé, kteří tyto věci vlastnili, už v nich nespatřovali bohatství. A tak se možná i magie, pokud je jí příliš, stává obyčej</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nou. Namísto předmětu údivu a ohromení stává se materiá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lem na podl</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ží cest a rozcestníky; využívá se s rozmařilostí, jež přivádí </emphasis>v <emphasis>úžas ty, kteří ji nemají.</emphasis></p>

<p>Toho dne, tak jako předtím, jsem putoval napříč zalesně­ným úbočím. Zpočátku byl svah široký a mírný. Mohl jsem jít na dohled od cesty a jen kousek pod ní po horském úbočí. Mohutné jehličnany zadržovaly většinu sněhu na obtěžkaných větvích nade mnou. Půda pod nohama byla nerov­ná a vyskytovaly se tam občasné úseky s hlubokým sněhem, chůze mi však nečinila potíže. Ovšem ke konci dne se stro­my začínaly zmenšovat a spád úbočí byl o poznání příkřej­ší Cesta obepínala svah a já kráčel pod ní. Když nastal čas zřídit tábor na noc, měli jsme co dělat, abychom našli rovné místo pro stan Museli jsme se seškrábat pěkný kus cesty úbočím dolů, než jsme našli místo, kde svah přecházel v ro­vinku. Když jsme měli jurtu vztyčenou, Kettricken si stoup­la a s podmračeným výrazem se zadívala zpátky k cestě. Pak vzala mapu a ve slábnoucím denním světle se do ní zahlou­bala. Zeptal jsem se, co se děje.</p>

<p>Prstem v rukavici poklepala na mapu a pokynula ke sva­hu nad námi. „Už zítra, pokud bude cesta stoupat a svah bu­de stále příkřejší, s námi nedokážeš držet tempo. Zítra večer necháme stromy za sebou. Krajina bude holá, strmá a skal­natá Už teď bychom si měli nasbírat dříví na podpal, kolik ho jen jepové unesou." Zamračila se „Mohli bychom zvol­nit tempo, abys nám stačil.“</p>

<p>„Budu vám stačit," slíbil jsem jí.</p>

<p>Její modré oči se střetly s mýma „Pozítří by ses mohl při­pojit na cestě k nám. " Upřeně se na mě zadívala.</p>

<p>„Když to udělám, pak se s tím budu muset nějak vyrov­nat " Pokrčil jsem rameny a pokusil se o úsměv navzdory svému neklidu. „Co jiného mi zbývá?“</p>

<p>„Co jiného zbývá komukoli z nás? “ zamumlala si pro se­be v odpověď</p>

<p>Té noci, když jsem skončil s čištěním varného nádobí, přede mnou Kettle opět rozprostřela své plátno a hrací ka­meny. Pohlédl jsem na jejich rozmístění a zavrtěl jsem hla­vou „Ještě jsem to nevyřešil," řekl jsem jí.</p>

<p> „Inu, to slyším tak trochu s úlevou," řekla mi „Pokud bys to vyřešil, sám nebo s tím svým vlkem, bylo by to úžasněj­ší, než lze vypovědět Je to zapeklitý problém Dnes večer si však zahrajeme několik her, a udržíš-li oči otevřené a smys­ly nabroušené, možná připadneš na řešení svého problému."</p>

<p>Leč nestalo se a já ulehal ke spánku, v mysli rozprostřené hrací plátno a na něm roztroušené kameny</p>

<p>Cesta druhý den měla průběh, jaký Kettricken předvídala, V poledne jsem se v patách se Starling prodíral křovinatými úseky a přes změti holého kamení Navzdory umrtvující ná­maze, kterou terén vyžadoval, měla spoustu otázek a všech­ny se týkaly šaška Co vím o jeho původu? Kdo mu šil šaty? Byl někdy vážně nemocný? Stalo se pravidlem, že jsem jí dával v odpověď skrovné nebo vůbec žádné informace. Če­kal jsem, že ji ta hra unaví, ale ona měla výdrž jako buldok. Nakonec jsem jí podrážděně odsekl a chtěl jsem na oplátku vědět, co přesně ji na něm tak fascinuje.</p>

<p>Ve tváři se jí usadil podivný výraz, jako když se člověk chystá k něčemu odvážnému. Užuž chtěla promluvit, pak se zarazila, načež to nevydržela. Očima se mi vpíjela do tváře, když prohlásila „Šašek je žena, a je do tebe zamilovaná. "</p>

<p>Chvíli jsem měl pocit, jako by na mě promluvila cizím ja­zykem. Stál jsem a shlížel shora na ni, zatímco jsem se sna­žil rozluštit, co tím mínila. Kdyby nebyla propukla v smích, možná bych začal uvažovat o odpovědi. Avšak cosi v jejím smíchu se mě tak hluboce dotklo, že jsem se k ní otočil zá­dy a pokračoval v cestě po strmém úbočí.</p>

<p>„Ty se červenáš!" zavolala za mnou Hlas sejí kuckal ve­selím „To vidím i zezadu podle tvého krku! Tolik let, a ty ses to nikdy nedozvěděl? Nikdy jsi neměl ani podezření? "</p>

<p>„Myslím, že je to absurdní nápad," řekl jsem, aniž jsem se ohlédl.</p>

<p> „Opravdu? A co konkrétně?" „To všechno," pravil jsem ledovým hlasem. „Řekni mi, že s naprostou jistotou víš, že se mýlím " Nepoctil jsem její posměšky ani slůvkem odpovědi.Pro­díral jsem se úsekem hustého křoví, aniž bych se chvíli za­stavil a podržel jí větve v cestě Podle toho, jak se zasmála, jsem poznal, že ví, že začínám kypět vzteky. Když jsem se vymanil zpoza stromů, stanul jsem tváří v tvář takřka strmé skalní stěně. Nebyl tam skoro žádný keř a ze sněhu čněly zledovatělé hřebeny šedého rozpukaného kamene. „Zůstaň vzadu!" varoval jsem Starling, když se drala za mnou. Roz­hlédla se kolem a vtáhla užasle dech.</p>

<p>Pohlédl jsem vzhůru po příkrém úbočí až do míst, kde se cesta zařezávala do horské stěny jako dláto do kusu dřeva. Byl to jediný bezpečný průchod touto strmou stěnou. Nad námi se táhl prudký horský sráz posetý kameny. Nebyl zas tak příkrý, abych ho mohl nazvat útesem. Řídce na něm rost­ly větrem pokroucené stromy a keře, jejichž kořeny často bludně trčely ze skalnaté půdy. Místy byl pokrytý zmrzlým sněhem. Vylézt po něm nahoru bylo náročné a nebezpečné. Svah, po němž jsme se v průběhu dopoledne ubírali napříč, byl stále příkřejší. Nemělo mne to překvapit, já však byl tak zaujatý vybíráním nejschůdnější trasy, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem znovu pohlédl nahoru k cestě.</p>

<p>„Budeme se asi muset vrátit na cestu," řekl jsem Starling a ona mlčky kývla</p>

<p>Snáze se to ovšem řeklo, než udělalo. Na několika mís­tech jsem cítil, jak mi kamení a suť stále ujíždějí pod noha­ma, a nejednou jsem lezl i po čtyřech. Slyšel jsem Starling, jak za mnou supí „Už je to jenom kousek!" houkl jsem na ni, když se objevil Nighteyes, jenž se škrábal do kopce kou­sek od nás. Hravě nás minul, pohybuje se přískoky po svahu vzhůru, až se dostal ke kraji cesty. Zmizel na chvíli za krajnicí, načež se znovu vynořil zpoza okraje a shlížel dolů na nás. V dalším okamžiku se po jeho boku objevil šašek, jenž na nás úzkostlivě hleděl. „Potřebujete snad pomoc?" zavolal dolů.</p>

<p>„Ne. Zvládneme to!" zavolal jsem v odpověď Zastavil jsem se, skrčil se a zachytil se zakrslého stromu, abych po­padl dech a setřel si pot z očí Starling se zastavila za mnou A vtom jsem pocítil cestu nad sebou. Měla proud jako řeka, a stejně jako říční proud čeří vzduch a uvádí ho do pohybu, dělala to i tahle cesta. Nebylo to však vanutí zimního chla­du, ale životů, vzdálených a blízkých zároveň. Plynula s ním šaškova zvláštní esence a Kettlin na slovo skoupý strach ja­kož i Kettrickenino smutné odhodlání. Byly odlišné a roze­znatelné jako bukety rozličných vín.</p>

<p>„FitzChivalry!" Starling mé jméno ještě zdůraznila, když mě bouchla mezi lopatky.</p>

<p>„Co je?" zeptal jsem se nepřítomně.</p>

<p>„Pokračuj v cestě. Už se tady déle neudržím, mám křeče v lýtkách!"</p>

<p>„Och." Našel jsem své tělo a vyšplhal zbylý úsek, který mne dělil od kraje cesty. Díky proudu Umění jsem si snad­no uvědomoval Starling za sebou. Mohl jsem cítit, jak na­šlapuje a svírá pokřivenou horskou vrbu na okraji útesu. Na okamžik jsem se zastavil na krajnici. Pak už jsem stanul na hladkém povrchu cesty, vklouznuv do jejího proudění, jako když dítě vklouzne do řeky.</p>

<p>Šašek na nás počkal Kettricken se nacházela v čele řady jepů a znepokojeně se ohlížela, aby viděla, kdy se připojíme. Zhluboka jsem se nadechl a měl jsem pocit, jako bych se dá­val dohromady Nighteyes po mém boku mi náhle šťouchl čenichem do dlaně.</p>

<p><emphasis>Drž se mě, </emphasis>navrhl. Cítil jsem, jak se snaží pevněji zachy­tit našeho společného pouta. Vyděsilo mě, že jsem mu v tom nemohl pomoci. Pohlédl jsem do hloubi jeho očí a náhle se ve mně vynořila otázka.</p>

<p><emphasis>Vždyť ty jsi na cestě. Nemyslel jsem, že zvířata mohou na </emphasis><emphasis>cestu.</emphasis></p>

<p>Posměšně si odfrkl. <emphasis>Myslet si, že je něco moudré, a dělat to, ještě není totéž. A možná už sis všiml, že jepové po té ces</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tě putují už několik dní.</emphasis></p>

<p>Bylo to až příliš zřejmé. <emphasis>Tak proč se jí divoká zvířata vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hýbají?</emphasis></p>

<p><emphasis>Poněvadž my stále závisíme jeden na druhém, co se týče přežití. Jepové závisejí na lidech a půjdou za nimi do jaké</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hokoli nebezpečí, ať už jim to připadá jakkoli pošetilé. Pro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>to také nemají dost rozumu, aby utekli před vlkem. Místo to</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho se utečou zpátky k lidem, když je poděsím. Je to hodně </emphasis><emphasis>jako s koňmi či dobytkem a ř</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>kami. Když jsou ponecháni sa</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mi sobě, přeplavou řeku pouze tehdy, když jim bezprostřed</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ně hrozí smrt, ať už ze strany dravců nebo hladem. Ale lidé je přesvědčí, aby řeku př</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>plavali, kdykoli si zamanou dostat se na druhou stranu. Myslím, že jsou dost pitomí.</emphasis></p>

<p><emphasis>A tak proč jsi na té cestě ty? </emphasis>zeptal jsem se ho s úsměvem.</p>

<p><emphasis>Nezpochybňuj přátelství, </emphasis>odvětil vážně.</p>

<p>„Fitzi!"</p>

<p>Ustrnul jsem a otočil se ke Kettle. „Jsem úplně v pořád­ku," řekl jsem jí, třebaže jsem věděl, že nejsem. Můj šestý smysl Moudrosti mne vždycky upozornil, když byl někdo nablízku. Jenže Kettle přišla až těsně za mě a já si jí nevši­ml, dokud na mne nepromluvila. Něco, co souviselo s ces­tou Umění, otupovalo moji Moudrost. Když jsem na Nighteyese konkrétně nemyslel, ztrácel se v nejasném stínu v mé mysli.</p>

<p><emphasis>Byl bych míň, než jsem, kdybych se nesnažil zůstat s te</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bou, </emphasis>zdůraznil ustaraně.</p>

<p>„To bude všechno v pořádku. Jen si musím dávat pozor," řekl jsem mu.</p>

<p>Kettle z toho vyvodila, že mluvím s ní. „Ano, to musíš." Rázně mě vzala za paži a postrčila mě do chůze. Ostatní už šli před námi. Starling kráčela s šaškem a za chůze si pro­zpěvovala nějakou zamilovanou písničku, ovšem šašek se po mně znepokojeně ohlížel přes rameno. Kývl jsem na něj a on celý nesvůj kývl v odpověď. Kettle po mém boku mě citelně štípla do paže. „Věnuj pozornost mně. Mluv přece se mnou. Pověz mi. Už jsi vyřešil ten herní problém, který jsem ti zadala?"</p>

<p>„Ještě ne," přiznal jsem se. Dny již byly teplejší, ale vítr, který nyní foukal, stále hrozil mrazem ve vyšších horských polohách. Když jsem se nad tím zamyslel, ucítil jsem na tvá­řích chlad, jenomže cesta Umění mi přikázala ignorovat to. Cesta teď ustavičně stoupala. I přesto jsem měl dojem, že po jejím povrchu kráčím bez námahy. Oči mi říkaly, že kráčí­me do kopce, já si však vykračoval jako z kopce.</p>

<p>Opět štípanec od Kettle. „Mysli na ten problém," vyzvala mě úsečně. „A nenech se oklamat. Tvé tělo se lopotí a je mu zima. Že si toho ustavičně nejsi vědom, ještě neznamená, že to můžeš ignorovat. Zvolni krok."</p>

<p>Její slova mi zněla pošetile a zároveň moudře. Uvědomil jsem si, že když se mě drží za rámě, nejenom že se tím pod­pírá, ale zároveň mě nutí jít pomaleji. Zkrátil jsem a zpoma­lil krok, aby mi stačila. „Ostatním to zřejmě nevadí," pozna­menal jsem k ní.</p>

<p>„To je ovšem pravda. Oni však nejsou ani staří, ani vní­maví k Umění. Dnes v noci z toho budou rozlámaní a zítra už tempo zvolní. Tato cesta byla zbudována za předpokladu, že ti, kdo ji využijí, si buďto nebudou vědomi jejích jem­ných vlivů, anebo budou vycvičení v tom, jak je zvládnout."</p>

<p>„Jak to, že o tom tolik víš?" zeptal jsem se.</p>

<p>„Chceš vědět něco o mně, nebo o té cestě?" odsekla na­kvašeně</p>

<p>„Vlastně obojí," řekl jsem</p>

<p>Na to neodpověděla Po chvíli se mě zeptala. „Pamatuješ si na říkanky z dětství?"</p>

<p>Nevím, proč mne to tak rozlítilo. „To tedy nepamatuji!" odsekl jsem. „Na své rané dětství, kdy seje většina dětí učí, si nepamatuji. Mohla bys tuším říci, že místo toho jsem se učil čeledínské říkanky. Mám ti odrecitovat patnáct pravidel dobrého koně?"</p>

<p>„Místo toho mi zarecituj ,Do města Jhaampe šlo šest mu­drců spolu'!" zavrčela „Za mých časů se děti nejen učily po­učné říkanky, ale zároveň znaly jejich význam. Tohle je vr­chol této básně, ty hloupé štěně! To o tom, že žádný moudrý člověk nejde vzhůru ve víře, že půjde zase dolů!"</p>

<p>Páteří mi projel mrazivý záchvěv. V mém životě nastal několikrát okamžik, kdy jsem odhalil nějakou symbolickou pravdu, takže se přede mnou obnažila až na kost, do úděs­ných podrobností. Také tentokrát Kettle mi vsunula do po­předí mysli něco, co jsem už několik dní věděl „Oněch Šest mudrců vládlo Uměním, je to tak?" zeptal jsem se potichu. „Šest, a pět, a čtyři…, koterie, a zbytky koterií. " Moje mysl hopsala vzhůru po schodech logiky, nahrazujíc při většině kroků intuici. „Takže tohle se stalo s adepty Umění, s těmi starými, které jsme nemohli nalézt. Když se Galenova koterie neosvědčila a Verity potřeboval další pomoc při obraně Bucku, hledali jsme společně starší adepty, lidi, které vycvi­čila Solicity předtím, než se mistrem Umění stal Galen," vy­světloval jsem Kettle. „Podařilo se nám najít několik záznamů s jejich jmény. A všichni buďto zemřeli, nebo zmizeli. Tušili jsme za tím zradu. "</p>

<p>Kettle si odfrkla „Zrada by v případě koterií nebyla ničím novým. Častěji se však stávalo, že jak se lidé v Umění zdo­konalovali, tím více se na něj nalaďovali. Nakonec je Umě­ní vábilo. Pokud by byl člověk v Umění dost silný, mohl by výlet po této cestě přežít. Pokud však ne, zahyne."</p>

<p>„A co kdyby uspěl?" zeptal jsem se.</p>

<p>Kettle po mně úkosem pohlédla, neřekla však nic.</p>

<p>„Co je na konci této cesty? Kdo ji zbudoval a kam vede?"</p>

<p>„Verity," řekla po chvíli tiše. „Vede k Veritymu. Ty a já už nic dalšího nevíme."</p>

<p>„Ty však víš víc než to!" nařkl jsem ji. „Stejně jako já. Vede zároveň i ke zdroji Umění."</p>

<p>Do jejího pohledu vstoupila úzkost, pak zmatněl „Já nic nevím," řekla mi trpce. A pak, když ji zahryzalo svědomí, dodala. „Je toho hodně, co tuším, a je hodně polopravd, co jsem si vyslechla. Legendy, proroctví, zvěsti. To je všechno, co znám."</p>

<p>„A jak to, že to znáš?" naléhal jsem</p>

<p>Obrátila se a zpříma se na mě zadívala. „Protože je mi to dáno osudem. Stejně jako tobě."</p>

<p>Pak už na to téma neřekla ani slovo. Místo toho mi před očima rozehrávala hypotetické partie a chtěla vědět, jaké ta­hy bych učinil, kdybych měl černý, rudý, nebo bílý kámen. Snažil jsem se soustředit se na dané úkoly při vědomí, že mi je zadává proto, aby udržela mou mysl v mé moci. Jenže ig­norovat sílu Umění na oné cestě bylo jako ignorovat silný vítr nebo proud ledové vody. Mohl jsem si říci, že tomu ne­budu věnovat pozornost, ale tím jsem to nezastavil. Vpro­střed dumání nad herní strategií jsem se třeba pozastavil nad vzorcem svého vlastního myšlení a uvěřil jsem, že úvahy nejsou moje, nýbrž někoho jiného, na koho jsem se nějakým způsobem napojil. Třebaže jsem dokázal udržet v popředí mysli herní hádanku, neumlčelo to plejádu hlasů šeptajících v pozadí mé mysli.</p>

<p>Cesta se vinula stále výš a výš. Samotná hora se po naší levici takřka příkře zvedala vzhůru a po pravici stejně prud­ce klesala. Cesta vedla místy, kam by ji žádný stavitel, byť sebešílenější, neumístil. Většina kupeckých stezek se vinula mezi kopci a skrze průsmyky. Tahle vedla napříč horskou stěnou a nesla nás stále výš. Když se začínalo smrákat, zao­stávali jsme s Kettle již daleko za ostatními. Nighteyes po­bíhal před námi, načež přicupital se zprávou, že se právě do­stali na nějaké odpočívadlo, široké a rovné, kde stavějí stan. S příchodem noci vítr štípal ještě palčivěji. Byl jsem rád, že mohu pomýšlet na teplo a odpočinek, a naléhal jsem na Kettle, ať zkusí jít rychleji.</p>

<p>„Rychleji?" zeptala se. „To ty pořád zpomaluješ. Ještě vy­drž."</p>

<p>Poslední marš před kýženým odpočinkem se vždycky zdá být nejdelší. Tak mi to buckkeepští vojáci pokaždé říkali. Té noci jsem však měl dojem, jako bychom se brodili ledovým sirupem, tak těžký byl můj krok. Myslím, že jsem se neustá­le zastavoval. Vím, že několikrát mě Kettle zatahala za pa­ži a řekla mi, ať jdu. I když jsme zahnuli za výběžek na hor­ském úbočí a já vepředu uviděl osvětlený stan, zdálo se mi, že se nedokážu přimět k rychlejšímu pohybu. Jako v horeč­natém snu jsem očima stan přibližoval k sobě a vzápětí ho pouštěl do dáli. Ploužil jsem se dál. Okolo mne šeptaly da­vy. Potmě se mi kalil zrak. Musel jsem mžourat, abych v le­dovém větru viděl. Na cestě kolem nás se přehnal zástup, na­ložení osli, rozesmáté dívky nesoucí koše s pestrobarevnou přízí. Otočil jsem se a zadíval se, jak nás míjí obchodník se zvonky. Vysoko na rameni nesl věšák a na něm tucty mosaz­ných zvonečků všech tvarů a tónů, jež cinkaly a zvonily, jak kráčel okolo nás. Zatahal jsem Kettle za ruku, aby se otoči­la a podívala se, ona mne však ocelovým stiskem uchopila za paži a ponoukala mě kupředu. Prošel kolem nás nějaký hoch, který šel dolů do vesnice s košem plným pestrých hor­ských květin. Jejich vůně byla opojná. Vytrhl jsem se Kett­le ze sevření. Vyrazil jsem za ním, abych jich pár zakoupil pro Molly na parfémování svíček.</p>

<p>„Pomozte mi!" zvolala Kettle. Podíval jsem se, abych zjis­til, co se děje, ale ona vedle mě nebyla. V tom davu jsem ji nemohl najít.</p>

<p>„Kettle!" zavolal jsem. Ohlédl jsem se zpátky, jenže po­té jsem si uvědomil, že ztrácím z dohledu prodavače květin. „Počkej!" zvolal jsem za ním.</p>

<p>„On mi uniká!" vykřikla a v jejím hlase byl strach a zou­falství.</p>

<p>Vtom do mě zezadu narazil Nighteyes, který mne před­ními tlapami zasáhl do ramen. Svou vahou a rychlostí mě srazil tváří napřed do tenké sněhové pokrývky na hladkém povrchu cesty. Navzdory rukavicím jsem si odřel dlaně a bo­lest v kolenou byla palčivá jako oheň. „Idiote!" zavrčel jsem na něj a snažil se zvednout, avšak on mne chňapl za kotník a znovu mě shodil na cestu. Tentokrát se mi naskytl pohled z okraje cesty do propasti pode mnou. Má bolest a údiv uml­čely vůkolní noc, lidé všichni zmizeli a já s vlkem osaměl.</p>

<p>„Nighteyesi!" protestoval jsem. „Pusť mě!"</p>

<p>On však místo toho sevřel mé zápěstí do čelistí, zaťal zu­by a začal mě po kolenou táhnout od okraje cesty. Nevěděl jsem, že má takovou silu, či spíše jsem si nikdy nemyslel, že ji použije proti mně. Volnou rukou jsem se po něm marně oháněl a celou tu dobu jsem ječel a snažil se dostat na nohy.</p>

<p>Cítil jsem krev, jak mi stéká po ruce v místě, kde se do ní za­kousl jeden zub.</p>

<p>Najednou mě obstoupila Kettricken s šaškem, chytili mě za paže a vyzvedli mě na nohy. „On zešílel!" vykřikl jsem, když se za nimi přihnala Starling. Tvář měla bílou, oči vy­poulené.</p>

<p>„Och, vlku," zvolala a poklekla k němu na jedno koleno, aby ho objala. Nighteyes seděl a oddychoval, očividně si li­buje v jejím objetí.</p>

<p>„Co je to s tebou?" zeptal jsem se ho. Vzhlédl ke mně, ale neodpověděl.</p>

<p>Moje první reakce byla vskutku hloupá. Zvedl jsem ruce k uším. Takhle jsem však Nighteyese nikdy předtím nesly­šel. Když jsem to provedl, zakňoural, to jsem slyšel jasně. Bylo to obyčejné psí zakňučení. „Nighteyesi!" vykřikl jsem. Vztyčil se na zadních, předními tlapami mi spočinul na hru­di. Byl tak velký, že se mi skoro díval do očí. Zachytil jsem ozvěnu jeho obav a zoufalství, ale nic víc. Svým smyslem Moudrosti jsem zapátral jeho směrem. Nemohl jsem ho na­lézt. Nevnímal jsem nikoho z nich. Jako by všichni byli vy­kovaní.</p>

<p>Rozhlížel jsem se kolem dokola po jejich zděšených tvá­řích a uvědomil si, že říkají, ne, skoro křičí cosi o kraji ces­ty a černém sloupu a copak to bylo, copak to bylo? Poprvé mě udeřilo, jak je řeč neobratná. Všechna ta oddělená slova, spojená dohromady, každý hlas je vyslovoval jinak, a takhle jsme se dorozumívali jeden s druhým. „Fitzi, fitzi, fitzi," vo­lali, mé jméno, mysleli mě, mám dojem, ale v každém hlase to slovo vyznělo odlišně a pokaždé s odlišnou představou to­ho, o kom mluvili a proč se mnou potřebovali mluvit. Slova byla tak neobratná, že jsem se nemohl soustředit na to, co se jimi snažili sdělit. Bylo to jako jednat s cizími kupci, ukazovat a zvedat prsty, smát se či mračit, a dohadovat se, ach, po­řád se dohadovat, co ten druhý doopravdy míní.</p>

<p>„Prosím," řekl jsem. „Ticho. Prosím!" Jenom jsem chtěl, aby byli zticha, aby přestali s těmi zvuky a posunky. Moji pozornost však upoutal zvuk mých vlastních slov. „Prosím," řekl jsem znovu, podivuje se tomu, na kolik způsobů se mu­sí má ústa pohnout, aby vydala ten nepřesný zvuk. „Ticho!" řekl jsem znovu a uvědomil si, že to slovo značí tolik věcí, než aby vůbec mohlo mít nějaký skutečný význam.</p>

<p>Jednou, když jsem byl u něj teprve krátce, mi Burrich ře­kl, abych vypráhl spřežení z postroje. Bylo to v době, kdy jsme si jeden druhého teprve měřili, a ani šílenec by tako­vý úkol nesvěřil dítěti. Já to však dokázal; lozil jsem všude po těch poddajných zvířatech a rozepínal každou blyštivou přezku a sponku, až postroj na kousky ležel na zemi. Když se Burrich přišel podívat, proč mi to tak dlouho trvá, oněměl úžasem, ale nemohl mě vinit z toho, že jsem udělal to, co mi přikázal. Co se rýče mne, žasl jsem nad tím, z kolika kusů se skládá něco, co se zprvu jevilo jako jedna věc, když jsem s prací začal.</p>

<p>A tak se mi to jevilo i teď. Tolik zvuků potřebných najed­no slovo, tolik slov, aby myšlenka dostala tvar. Jazyk se mi rozpadl v rukou. Nikdy předtím jsem se nad tím nepozasta­vil. Stál jsem před nimi na té cestě, tak prosáklý trestí Umě­ní, že řeč mi připadala dětinsky nemotorná, jako kdyby jedl kaši jedním prstem. Slova byla rozvláčná a nepřesná, skrý­vajíce tolik významu, kolik ho současně odhalovala. „Fitzi, prosím, ty musíš..." spustila Kettricken, a já se tak pono­řil do úvah, kolik možných významů tato čtyři slova mohou mít, že jsem vůbec neslyšel zbytek toho, co říkala.</p>

<p>Šašek mě vzal za ruku a odvedl mě do stanu. Celou cestu do mě strkal, až jsem se posadil, pak mi sundal čepici, rukavice a svrchník. Beze slova mi vložil do rukou horký hrnek. To jsem ještě dokázal pochopit, ale překotná, úzkostlivá de­bata ostatních byla jako kdákání slepic v přeplněném kurní­ku. Přišel vlk a lehl si vedle mě, spočinuv svou velkou hla­vou na jednom z mých stehen. Natáhl jsem ruku, poškrábal ho na široké lebce a podrbal ho za hebkýma ušima. Natlačil se těsněji ke mně, jako by prosil. Poškrábal jsem ho za uši­ma v domnění, že možná chtěl tohle. Že jsem to nevěděl, by­lo pro mne strašné.</p>

<p>Toho večera se mnou nic nebylo. Snažil jsem se konat svůj díl povinností, ale ostatní mi brali věci z rukou. Kettle mne několikrát štípla, rýpla do mě a řekla: „Prober se!" Jed­nou mě tak fascinoval pohyb jejích úst, když mě plísnila, že jsem si ani neuvědomil, kdy odešla. Nepamatuji se, co jsem zrovna dělal, když mě svými stařeckými klepety chytla ze­zadu za krk. Přitáhla mi hlavu kupředu a pevně držela, za­tímco střídavě poklepávala na všechny kameny na hracím plátně. Vložila mi do ruky černý kámen. Nějakou dobu jsem jen zíral na figury. Pak jsem náhle zaznamenal ten posuv ve vnímání. Mezi mnou a hrou nebyl žádný prostor. Nějakou dobu jsem to se svým kamenem zkoušel v různých pozicích. Nakonec jsem připadl na správný tah, a když jsem dal ká­men na místo, jako by se mi náhle pročistily uši či jako bych zamžikal a procitl ze spánku. Zvedl jsem zrak a přeměřil si všechny přítomné.</p>

<p>„Pardon," zamumlal jsem nesmyslně. „Pardon."</p>

<p>„Už je to lepší?" zeptala se tiše Kettle. Mluvila se mnou, jako bych byl batole.</p>

<p>„Teď už jsem sám sebou," řekl jsem jí. Vzhlédl jsem k ní, pojednou zoufalý. „Co se to se mnou stalo?"</p>

<p>„Umění," řekla prostě. „Nejsi v něm moc kovaný. Málem jsi cestu sledoval do míst, kde již nevedla. Je tam jakýsi rozcestník, a jakmile se cesta rozvětvila, jedna stezka vedla do­lů do údolí a druhá pokračovala napříč úbočím. Cesta dolů je odříznutá, při nějaké katastrofě před léty byla stržena. Ve­spod není nic než změť kamení, je však vidět, kde se cesta noří z ruin a pokračuje dál. V dálce pak mizí pod další hro­madou kamení. Verity tudy jít nemohl. Tys však málem ná­sledoval její minulou stopu, až by tě to stálo život." Zmlkla a přísně se na mě zadívala. „To za mých časů... vždyť ty ne­jsi vycvičen ani tak, abys zvládal to, co jsi dělal dosud, ne­mluvě o tom, abys čelil tomuto nebezpečí. Je-li tohle maxi­mum, co tě naučili... Víš jistě, že Verity je naživu?" zeptala se znenadání. „Že sám tu zkoušku přežil?"</p>

<p>Řekl jsem si, že jeden z nás musí přestat s tajnůstkařením. „Viděl jsem ho, ve snu navozeném Uměním. Ve městě, me­zi lidmi, které jsme dnes míjeli. Ponořil své ruce a lokty do té magické řeky a odešel nabitý silou."</p>

<p>„Bože můj!" zaklela Kettle. Tvář se jí zažehla zčásti hrů­zou a zčásti úžasem.</p>

<p>„Dnes jsme nemíjeli žádné lidi," namítla Starling. Neuvě­domoval jsem si, že se vedle mne posadila, dokud nepro­mluvila. Vyskočil jsem a ustrnul nad tím, že se někdo mohl dostat tak blízko mne a já to nevycítil.</p>

<p>„Všichni, kdo kdy šlapali po této cestě, na ní něco ze se­be zanechali. Vaše smysly jsou vůči těmto přízrakům hlu­ché, avšak Fitz tu kráčí nahý jako novorozeně. A stejně tak naivní." Vtom se Kettle sklonila ke stočeným lůžkovinám a všechny vrásky ve tváři se jí prohloubily. „Jak může být takové dítě Katalyzátorem?" zeptala se do prázdna. „Vždyť ty ani nevíš, jak se uchránit před sebou samým. Jak chceš zachraňovat svět?"</p>

<p>Vtom se ke mně od svého tlumoku s přikrývkami naklo­nil šašek a vzal mě za ruku. S tím povzbuzujícím dotekem se do mě vlilo cosi jako síla. Mluvil křepče, ale jeho slova se vsákla hluboko do mne: „Způsobilost nebyla v proroc­tvích nikdy zárukou. Pouze vytrvalost. Jak to říká váš Colum Bílý? ,Přicházeli jako kapky deště proti kamenným vě­žím času. Ale časem je to vždycky déšť, kdo zvítězí, nikoli věž.'" S tím mi stiskl ruku.</p>

<p>„Máš prsty jako led," řekl jsem mu, když mě pustil.</p>

<p>„Je mi neuvěřitelná zima," souhlasil se mnou. Přitáhl si kolena k hrudi a ovinul je pažemi. „Jsem prochladlý a una­vený. Avšak vytrvalý.''</p>

<p>Spustil jsem z něj oči a uviděl jsem Starling s vědoucím úsměvem ve tváři. Bože, jak mě to popudilo. „Mám v ranci elfí kůru," navrhl jsem šaškovi. „Zahřívá i posiluje."</p>

<p>„Elfí kůra," zamračila se Kettle, jako by to bylo nechutné. Avšak po chvilce zamyšlení vzrušeně dodala: „Vlastně by to mohl být docela dobrý nápad. No ano. Elfí kůra."</p>

<p>Když jsem vytáhl drogu z rance, Kettle mi ji vyrvala z ru­kou, jako bych se o ni mohl pořezat. Mumlala si pro sebe, zatímco nám odměřovala malinké částky do hrnků. „Viděla jsem, jaké dávky si dopřáváš," pokárala mě a uvařila čaj sa­ma. Do čaje, který připravila Kettricken, Starling a sobě, ne­dala nic.</p>

<p>Usrkával jsem horký čaj, pociťuje nejprve štiplavě hoř­kou příchuť elfí kůry v ústech a pak teplo v břiše. Prostupo­val mne její spalující žár. Sledoval jsem šaška a viděl, jak se v jejím objetí uvolnil, ba i jeho oči začaly jiskřit.</p>

<p>Kettricken mezitím vytáhla mapu a zamračeně do ní hle­děla. „FitzChivalry, koukni se na to se mnou," nařídila mi pojednou královna. Obešel jsem pánev a posadil se vedle ní. Sotva jsem si sedl, už spustila: „Věřím, že jsme tady," řekla mi. Prstem poklepala na první křižovatku na stezce, jež by­la na mapě vyznačena. „Verity říkal, že navštíví všechny tři místa, jež jsou zaznačena na mapě. Věřím, že v době vzniku této mapy byla cesta, po které ses málem vydal dnes večer, ještě neporušená. Teď už tu není. A nebyla již po nějakou dobu." Její modré oči se střetly s mýma. „Co podle tebe Verity udělal, když dosáhl tohoto bodu?"</p>

<p>Na chvíli jsem se zamyslel. „Je to pragmatický muž. Ten další, druhý cíl se zdá být jen tři nebo čtyři dny cesty odsud. Myslím, že nejprve se vydal tam, aby v těch místech hledal Elderlingy. A ten třetí cíl je, och, sedm dní cesty odsud. Po­dle mého názoru by se rozhodl, že nejrychlejší bude navští­vit nejprve tato dvě místa. A pak, pokud by na nich neuspěl, by se mohl vrátit sem, aby se pokusil nalézt cestu k... tomu, co je támhle."</p>

<p>Svraštila čelo. Náhle jsem si uvědomil, jak bylo hladké, když se stala jeho nevěstou. Nyní jsem ji už jen zřídka vídal bez vrásek na tváři, zračících starosti a obavy. „Můj manžel je už dlouho pryč. Nám přesto netrvalo tak dlouho, abychom se sem dostali. Snad se ještě nevrátil proto, že je tam dole. Neboť mu trvalo tak dlouho, než našel cestu dolů, aby mohl pokračovat ve výpravě."</p>

<p>„Snad," souhlasil jsem nejistě. „Mějte však na paměti, že my jsme dobře zásobení a cestujeme společně. V době, kdy se Verity dostal takhle daleko, měl už být podle všeho sám a se skrovným množstvím prostředků." Zdržel jsem se to­ho, abych Kettricken řekl o svém podezření, že byl v po­slední bitvě raněn. Nemělo smysl zavdávat jí příčinu k další úzkosti. Proti své vůli jsem ucítil, jak jedna moje část za­šmátrala po Veritym. Zavřel jsem oči a znovu se odhodlaně zapečetil uvnitř. Zjevila se mi snad skvrnka v proudu Umě­ní, až příliš známý pocit záludné síly? Znovu jsem vztyčil své zdi.</p>

<p>„...rozdělit skupinu?"</p>

<p>„Prosím za prominutí, má královno," řekl jsem poníženě.</p>

<p>Nevím, jestli pohled jejích očí značil zlost nebo strach. Vzala mě za ruku a pevně ji stiskla. „Poslouchej mě," na­řídila mi. „Řekla jsem, že zítra budeme hledat cestu dolů. Pokud spatříme něco, co bude vypadat slibně, zkusíme to. Myslím si však, že takovému pátrání nemůžeme obětovat více než tři dny. Když nic nenajdeme, měli bychom pokra­čovat dál. Ovšem druhá možnost je rozdělit skupinu. A vy­slat..."</p>

<p>„Já si nemyslím, že bychom měli rozdělit skupinu," řekl jsem chvatně.</p>

<p>„S největší pravděpodobností máš pravdu," pravila. „Ale trvá to už tak dlouho, tak moc dlouho, a já byla příliš dlou­ho ponechána se svými otázkami o samotě."</p>

<p>Nenapadalo mě nic, co bych na to řekl, a tak jsem před­stíral, že soustředěně drbu Nighteyese za ušima.</p>

<p><emphasis>Bratře. </emphasis>Bylo to jen zašeptání, nic víc, já však přesto sklo­pil zrak k vlkovi po mém boku. Spočinul jsem mu rukou na šíji, posíliv naše pouto fyzickým dotekem. <emphasis>Byl jsi prázdný jako obyčejný člověk. Nemohl jsem tě přimět, abys mě byť jen vn</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>mal.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já vím. Vůbec nevím, co se to se mnou stalo.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já ano. Pohybuješ se stále rychleji z mé strany na tu dru</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hou. Bojím se, že z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>jdeš příliš daleko a nebudeš schopen se vrátit. Bál jsem se, že už se to stalo dnes.</emphasis></p>

<p><emphasis>Co tím myslíš, moje strana a ta druhá?</emphasis></p>

<p>„Už zase dokážeš slyšet vlka?" zeptala se ustaraně Kettricken. Když jsem vzhlédl, zarazilo mne, jak znepokojeně si mne měřila.</p>

<p>„Ano. Už zase jsme spolu," odpověděl jsem jí. Tu mě ně­co napadlo. „Jak jste věděla, že nejsme schopni komuniko­vat?"</p>

<p>Pokrčila rameny. „Myslím, že jsem si to vyvodila. On vy­padal tak znepokojeně a ty ses zdál být všem tak vzdálený."</p>

<p><emphasis>Ona má Moudrost. Viďte, má královno?</emphasis></p>

<p>Nemohu s jistotou povědět, zda mezi nimi něco proběhlo. Jednou, už hodně dávno na Buckkeepu, jsem měl dojem, že jsem ucítil, jak Kettricken použila Moudrost. Myslím, že ji klidně mohla použít i teď, neboť mé vlastní vnímání Moud­rosti bylo tak oslabeno, že jsem stěží dokázal cítit svého zví­řecího druha. Každopádně Nighteyes pozvedl hlavu a zadí­val se na ni, zatímco ona jeho pohled neochvějně opětovala. Malinko se zamračila a dodala: „Někdy si přeji, abych s ním mohla mluvit jako ty. Kdybych měla k dispozici jeho rych­lost a kradmost, možná bych se na cestě cítila bezpečněji, pokud jde o to, co je vepředu či vzadu. On by snad mohl na­jít cestu dolů, kterou my svýma očima nevidíme."</p>

<p><emphasis>Pokud dokážeš svou Moudrostí dostatečně vnímat okolí, </emphasis><emphasis>abys</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jí sdělil můj n</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>zor, tak já bych proti takov</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>mu úkolu nic </emphasis><emphasis>neměl.</emphasis></p>

<p>„Nighteyes by byl velmi potěšen, kdyby vám tímhle způ­sobem mohl být nápomocen, má královno," pronesl jsem.</p>

<p>Znaveně se usmála. „Pak si myslím, že pokud si dokážeš udržet vědomí nás obou, mohl bys nám posloužit jako pro­středník."</p>

<p>Její tajuplná ozvěna vlkovy myšlenky mě zneklidnila, ale jen jsem kývl na souhlas. Rozhovor nyní v každém ohledu vyžadoval moji plnou pozornost, jinak bych ztratil nit. Bylo to jako být strašlivě unavený a muset ustavičně bojovat se spánkem. Napadlo mě, zdali to bylo tak těžké i pro Verityho.</p>

<p><emphasis>Existuje způsob, jak se na tom vézt, ale zlehka, zlehouč</emphasis><emphasis>ka, jako když krotíš rozm</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>zelého hřebce, který se vzpouzí při </emphasis><emphasis>každém doteku uzdy nebo ostruhy. Ty na to však ještě nejsi připravený. A tak s tím bojuj, chlapče, a drž hlavu nad vo</emphasis><emphasis>dou. Kéž by tak existoval jiný způsob, jak by ses ke mně do</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>stal. Ale je tu jen ta cesta a ty musíš jít po ní. - Ne, neodpo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vídej mi. Věz, že jsou tu ostatní, kteří lačně, ač ne tak dych</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tivě jako já, naslouchají. Buď opatrný.</emphasis></p>

<p>Jednou, když mi vykládal o mém otci Chivalrym, Verity pravil, že když otec používal Umění, bylo to jako být pošla­pán koněm, Chivalry prý vtrhl do jeho mysli, odhodil svůj vzkaz a prchl. Nyní jsem lépe chápal, co tím můj strýc mí­nil. Připadal jsem si spíše jako ryba náhle vyvržená na su­chu. V okamžiku po Verityho odchodu se dostavil dutý po­cit, že něco chybí. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozpomněl, že jsem osoba. Kdybych již nebyl posílen elfí kůrou, mys­lím, že bych nejspíš omdlel. Pravda však byla, že droga mě svírala stále silněji ve svém područí. Měl jsem pocit, jako bych byl zachumlaný do teplé měkké pokrývky. Moje úna­va byla ta tam, připadal jsem si však jako oněmělý. Dopil jsem zbytek lektvaru z hrnku a čekal na příval energie, kte­rou mi elfí kůra zpravidla dodávala. Nepřicházel.</p>

<p>„Myslím, žes tam toho nedala dost," řekl jsem Kettle.</p>

<p>„Měl jsi víc než dost," pravila příkře. Úplně jako Molly, když si myslela, že jsem pil přesmíru. Obrnil jsem se v oče­kávání, že mi mysl zaplaví obrazy Molly. Zůstal jsem však při smyslech. Nevím, jestli jsem pocítil úlevu nebo zklamá­ní. Toužil jsem ji vidět a Nettle taky. Jenže Verity mě varo­val... Se zpožděním jsem ohlásil Kettricken: „Verity se se mnou spojil Uměním. Právě teď." Vzápětí jsem si vynadal do nemotorů a omezenců, když jsem spatřil v její tváři na­ději. „Nebyl to skutečný vzkaz," dodal jsem chvatně. „Pou­ze varovná připomínka určená mně, že se mám vyvarovat Umění. Stále věří, že by mě takto mohli vyslídit ostatní."</p>

<p>Tvář jí povadla. Potřásla si pro sebe hlavou. Pak vzhlédla a zeptala se: „To pro mne neměl vůbec žádný vzkaz?"</p>

<p>„Nevím, zda si uvědomuje, že jste se mnou," obešel jsem spěšně její dotaz.</p>

<p>„Žádný vzkaz," řekla nepřítomně, jako by mě nebyla sly­šela. Oči měla matné, když se zeptala: „Ví o tom, že jsem ho zklamala? Ví o... našem dítěti?"</p>

<p>„Nevěřím, že to ví, má paní. Necítím z něj žádný zármu­tek, a vím dobře, jak by ho to zarmoutilo."</p>

<p>Kettricken polkla. Proklínal jsem se opět za svá neobrat­ná slova, a přesto, bylo vůbec na místě, abych já pronášel slova útěchy a lásky k jeho ženě? Prudce se napřímila a vsta­la. „Myslím, že přinesu ještě trochu dříví na noc," prohlási­la. „A obilí pro jepy. Sotva tu najdou halouzku, na níž by se popásli."</p>

<p>Díval jsem se, jak vychází ze stanu do tmy a tichého chla­du venku. Nikdo ani nehlesl. Po chvilce jsem vstal a šel za ní. „Nebuď pryč dlouho," varovala mě tajuplně Kettle. Vlk se jako stín vydal za mnou.</p>

<p>Venku před stanem panovala jasná a studená noc. Vítr ne­byl horší než obvykle. Známé nepohodlí lze takřka ignoro­vat. Kettricken nesbírala dřevo ani obilí pro jepy. Byl jsem si jist, že oba úkoly byly splněny již předtím. Místo toho stá­la na okraji rozvětvené cesty a hleděla přes potemnělý útes u svých nohou. Stála tam vzpřímená jako voják hlásící se veliteli, ale nevydala ani hlásku. Věděl jsem, že pláče.</p>

<p>Je čas na zdvořilé způsoby, čas na formální protokol a čas na lidskost. Šel jsem za ní, vzal ji za ramena a otočil ji tváří v tvář sobě. Sálala zoufalstvím a vlk po mém boku zvysoka zakňučel. „Kettricken," řekl jsem prostě. „On tě miluje. Ne­bude ti dávat vinu; bude se rmoutit, to ano, ale který člověk by se nermoutil? Co se týče Regalových činů, jsou to Regalovy činy. Nepřičítej si za ně vinu. Tys ho nemohla zasta­vit."</p>

<p>Otřela si rukou tvář, ale nepromluvila. Hleděla mimo mne, s tváří bledou ve světle hvězd. Ztěžka vzdychla, ale já vycí­til, jak v sobě rdousí žal. Ovinul jsem královnu pažemi a při­táhl ji k sobě, přitisknuv si na rameno její tvář. Hladil jsem ji po zádech a vnímal to strašlivé napětí. „To je v pořádku," za­lhal jsem jí. „To bude všechno v pořádku. Za čas, uvidíš. Bu­dete zase spolu, pořídíte si další dítě, oba budete zasedat ve Velkém sále na Buckkeepu a poslouchat písně pěvců. Znovu zavládne mír, nějak určitě. Nikdy jsi nezažila Buckkeep v do­bě míru. Verity bude mít čas na lov a rybaření a ty mu budeš jezdit po boku. Verity se bude opět smát, halekat a hlučet na chodbách jako severák. Cook za ním často vybíhala z ku­chyně, že jí odřízl kus masa z pečené, ještě než byla hotová; kvůli hladu by se dokázal vrátit domů i z štvanice. Vpadl by rovnou do kuchyně a odřízl by nohu kuřeti na rožni, no urči­tě, a odnesl by si ji s sebou, vykládal by historky na strážni­ci, rozmachuje se kolem jako s mečem..."</p>

<p>Pleskal jsem ji po zádech, jako by byla dítě, a vyprávěl jí historky o tom drsném, srdečném muži, na něhož jsem si pa­matoval z dětství. Čelem mi na chvíli spočinula na rameni a úplně se utišila. Pak jednou zakašlala, jako by se začínala kuckat, ale místo toho se z ní vydraly strašlivé zvuky. Na­jednou zaštkala, plačíc nezadržitelně jako dítě, které ošklivě spadlo, zranilo se a vylekalo zároveň. Cítil jsem, že to jsou slzy, jež dlouho neronila, a nesnažil jsem se ji zastavit. Mís­to toho jsem pokračoval v hovoru a poplácával ji, aniž jsem pořádně slyšel, co vlastně povídám, až se její vzlyky ztiši­ly a třas ustal. Nakonec se ode mne trochu odtáhla, zalovila v kapse a vytáhla kapesník. Otřela si tvář a oči a vysmrkala se, než se odhodlala promluvit.</p>

<p>„Budu zase v pořádku," řekla. Když jsem uslyšel, jak sil­ně těm slovům věří, zatrnulo mi u srdce. „Je to... Je to těžké jen teď. To čekání, než mu sdělím všechny ty strašné věci. To vědomí, jak ho to raní. Učili mě tolik věcí, jak být Sacrifice, Fitzi. Od počátku jsem věděla, že možná budu muset snášet strašlivý žal. Jsem natolik silná... abych takové věci snesla. Ale nikdo mě nevaroval, že bych se mohla zamilovat do muže, kterého mi vybrali. Snášet zármutek je jedna věc. A druhá, přenést svůj žal na něj." Hrdlo sejí při těch slovech stáhlo a ona sklopila hlavu. Bál jsem se, že by mohla znovu začít plakat. Když však zvedla hlavu, místo toho se na mě usmála. Měsíční paprsky se dotýkaly jejích stříbřitě orose­ných tváří a řas. „Občas si myslím, že jen ty a já dokážeme vidět toho člověka pod korunou. Chci, aby se smál a hlučel na celé kolo a aby nechával lahvičky s inkoustem otevřené a mapy poházené všude kolem. Chci, aby mi kladl paže ko­lem ramen a objímal mě. Občas po těch věcech tak mocně zatoužím, že zapomínám na rudé lodě a Regala a... všechno ostatní. Občas si myslím, že kdybychom jen mohli být spo­lu, všechno ostatní by se rovněž dalo do pořádku. Pravda, není to moc důstojná myšlenka. Sacrifice by měla být mno­hem více..."</p>

<p>Moje oči upoutal stříbrný záblesk za ní. Přes její rameno jsem spatřil ten černý sloup. Skláněl se nahnutý nad rozbi­tou krajnicí cesty, jeho kamenný podstavec byl z poloviny pryč. Neslyšel jsem zbytek toho, co říkala. Divil jsem se, jak je možné, že jsem ho předtím neviděl. Blyštěl se jasněji než měsíční paprsky na jiskřivém sněhu. Byl vytesaný z černé­ho kamene protkaného třpytivým krystalem. Jako měsíční svit na zvlněné řece Umění. Nedokázal jsem rozluštit žádný z nápisů na jeho povrchu. Vítr za mými zády zakvílel, když jsem natáhl ruku a přejel po tom hladkém kameni. Vítal mě.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>8 Město</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Horským královstvím se táhne prastará stezka, která nevede </emphasis><emphasis>k žádnému ze so</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>časných měst tohoto království. Úseky této </emphasis><emphasis>staré silnice se objevují až daleko na jih</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>východě, u břehů Modrého jezera. Stezka nemá žádný název, nikdo si nevzpo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>míná, kdo ji zbudoval, a jen málo lidí ji využívá i </emphasis>v <emphasis>těch ně</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kolika úsecích, které z</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>stávají neporušené. Místy byla ces</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ta postupně zničena dmutím půdy vlivem mrazů, pro horské oblasti typickým. Záplavy a sesuvy půdy na jiných místech z ní zanechaly pouze suť. Občas se nějaký odvážný horalský mladík odhodlá vydat se po této cestě až k jejímu počátku. Ti, kteří se vrátí, přinášejí neuvěřitelné historky o ruinách měst a kouřících údolích, kde dýmají sirnatě nádrže, a mlu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ví těž o hrůzyplné povaze úz</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>mí, skrz něž se cesta táhne. Žádná zvěř a mizerný lov, říkají, přičemž nikde není zazna</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>menáno, že by tím někdo byl ohromen natolik, aby znovu podnikl cestu na konec této stezky.</emphasis></p>

<p>Vyštrachal jsem se na kolena na zasněžené ulici. Vstával jsem pomalu a snažil se rozpomenout. Neopil jsem se? Mdlý pocit v žaludku, malátnost, to vše by tomu nasvědčovalo. Ne však tohle temně třpytivé a mlčenlivé město. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Nacházel jsem se na jakémsi náměstí; stál jsem ve stínu jakéhosi kamenného památníku, který se tyčil nade mnou. Zamžikal jsem očima, stiskl pevně víčka a pak je zase otevřel. Stále mě obestíralo mlhavé světlo. Stěží jsem dohlédl na délku paže kterýmkoli směrem. Marně jsem če­kal, až si mé oči zvyknou na matné světlo hvězd. Avšak br­zy jsem se začal třást, a tak jsem se začal mlčky procházet prázdnými ulicemi. Nejprve se dostavila má vrozená ostra­žitost, po které následovala neurčitá vzpomínka na mé spo­lečníky, na stan, na rozvětvenou cestu. Ale mezi tou vágní vzpomínkou a tím, jak jsem se objevil na této ulici, nebylo nic.</p>

<p>Ohlédl jsem se ve směru, jímž jsem přišel. Cestu za mnou pohlcovala temnota. Dokonce i moje stopy byly zasypány zvolna padajícími mokrými vločkami. Zamžikal jsem očima, abych setřásl sněžný závoj z řas, a rozhlédl jsem se kolem. Spatřil jsem blyštivě vlhké zdi kamenných budov po obou stranách silnice. Mé oči nechápaly, jak je to se světlem. Ne­mělo zdroj a vyznačovalo se stejnoměrně slabou září. Ne­byly zde žádné obrysy stínů ani obzvláště temné ulice. Ani jsem nedokázal rozeznat, kam to kráčím. Výška a sloh bu­dov, vyústění ulic, to vše zůstávalo zahaleno tajemstvím.</p>

<p>Cítil jsem, jak ve mně vzrůstá panika, a vší silou jsem ji potlačoval. Mé pocity mi příliš živě připomínaly, jak jsem byl ošálen Uměním v Regalově paláci. Hrozně jsem se bál vyrukovat s Uměním, abych snad v tom městě nenarazil na zlovolnou přítomnost Willa. Pokud bych se však pohyboval slepě kupředu, s důvěrou, že to není lest, mohl bych klopýtnout do pasti. V zákrytu jedné zdi jsem se zastavil a přinutil se ke klidu. Ještě jednou jsem se pokusil rozpomenout, jak jsem se sem dostal, kdy jsem opustil své společníky a proč. Nic mi nedocházelo. Zapátral jsem svou Moudrostí kolem, pokoušeje se najít Nighteyese, ale nic živého jsem nevycítil. Přemýšlel jsem, jestli nablízku nejsou žádní živí tvorové či zda můj smysl Moudrosti opět neselhal. Ani na to jsem ne­znal odpověď. Když jsem se zaposlouchal, slyšel jsem pou­ze vítr. Cítil jsem pouze mokrý kámen, čerstvý sníh a kdesi snad říční vodu. Má panika opět vzrostla a já se opřel zády o zeď.</p>

<p>Vtom město okolo mne náhle ožilo. Postřehl jsem, že se opírám o zeď hostince. Zevnitř jsem slyšel pronikavé zvuky nějakého dechového nástroje a hlasy zpívající neznámou pí­seň. Ulicí kolem s rachotem projel vůz a pak se z ústí uličky vyřítil nějaký mladý pár, drželi se za ruce a v běhu se smá­li. V tomhle podivném městě panovala noc, ale ono nespalo. Zvedl jsem zrak do neskutečných výšek podivně zahrocených budov a přitom zjistil, že v horních podlažích plápola­jí světla. V dálce nějaký muž na kohosi hlasitě zavolal.</p>

<p>Srdce mi divoce bušilo. Co se to se mnou vlastně dělo? Obrnil jsem se a sebral v sobě odhodlání jít a zjistit, co se dá, o tomhle prapodivném městě. Počkal jsem, až kolem mne v ústí uličky prohrčel další vůz naložený pivními sudy. Pak jsem se odlepil od zdi.</p>

<p>A právě v tom okamžiku opět všude zavládla tichá, třpyti­vá temnota. Ta tam byla písnička a smích vycházející z krč­my, po ulicích nikdo nechodil. Odvážil jsem se k ústí uličky a opatrně nakoukl do obou směrů. Nic. Pouze tiše se sypající mokrý sníh. Alespoň počasí je tu mírnější, než bylo tam na té cestě nahoře, řekl jsem si. I kdybych musel strávit ce­lou noc venku, moc bych tím nestrádal.</p>

<p>Nějakou dobu jsem se procházel po městě. Na každé kři­žovatce jsem se dal tou nejširší ulicí a brzy jsem si uvědo­mil, že se pravidelně vždy mírně svažuje dolů. Pach řeky ve vzduchu sílil. Jednou jsem se zastavil, abych si odpočal na okraji velké kruhové nádrže, jež možná kdysi obepínala fon­tánu nebo se zde právalo prádlo. V tu ránu město kolem opět ožilo. Přišel jakýsi pocestný a napájel svého koně u vyschlé nádrže v takové blízkosti ode mě, že jsem se mohl natáhnout a dotknout se ho. Vůbec mě nebral v potaz, já si však dobře všiml jeho podivného ošacení a zvláštního tvaru sedla, kte­ré nesl kůň. Prošla okolo mne skupinka žen, jež se mezi se­bou potichu bavily a pochichtávaly se. Měly na sobě dlouhé splývavé šaty, které jim volně visely z ramen a za chůze se jim vlnily okolo lýtek. Všechny měly dlouhé vlasy rozpuš­těné až k bokům a boty jim vesele zvonily na dlážděné uli­ci. Když jsem vstal, abych na ně promluvil, zmizely a s ni­mi i světlo.</p>

<p>Ještě dvakrát jsem město probudil, než jsem si uvědomil, že stačí jen spočinout rukou na krystalem protkané zdi Vy­žadovalo to nesmírné množství odvahy, avšak já se nyní za­čal procházet pouze s prsty přejíždějícími po zdivu budov. Když jsem to dělal, město okolo mne za chůze kypělo živo­tem. Byla noc a stále se tiše sypal sníh. Projíždějící povozy v něm nezanechávaly žádné stopy. Uslyšel jsem zaprásknutí dveří, které již mezitím dávno shnily, a uviděl jsem lidi, jak zlehka kráčejí přes hlubokou strž, kterou v jedné ulici vyhloubila prudká dešťová bouře. Bylo těžké zapudit je ja­ko přízraky, když na sebe navzájem pokřikovali na pozdrav. Zato já byl ignorován a neviděn, jak jsem se volně brouzdal ulicemi.</p>

<p>Nakonec jsem došel k široké černé řece plynoucí zvolna ve svitu hvězd. Zabíhalo do ní několik přízračných nábřeží a v řece kotvily dvě obrovské lodě. Veliké sudy a žoky če­kaly v docích na naložení. Hlouček lidí byl zabraný do ně­jaké pouliční hry a hlasitě se přeli o čísi poctivosti. Byli ji­nak oblečení než přístavní verbež, která se líně trousila do Bucku, a mluvili též odlišným jazykem, ale v každém jiném ohledu, pokud jsem mohl říci, to byla stejná cháska. Zatím­co jsem se díval, strhla se bitka, která postupně přerůstala ve všeobecnou řež. Ale když zaslechli hvizd noční hlídky, rych­le se rozptýlili, prchajíce všemi směry, než dorazí městská stráž.</p>

<p>Sundal jsem ruku ze zdi. Chvíli jsem stál uprostřed vloč­kami protkané temnoty a čekal, až si oči uvyknou. Lodě, ná­břeží, přístavní lid, to vše bylo pryč Ale ta černá tichá voda stále plynula a v chladnějším vzduchu z ní stoupala pára. Šel jsem k ní a za chůze jsem cítil, jak nohama škobrtám po roz­bité cestě. Vody té řeky se kdysi vzedmuly a zaplavily onu ulici, konajíce dílo zkázy, aniž by se jim něco postavilo na odpor. Když jsem se otočil zády k řece a zahleděl se na ob­zor nad městem, uviděl jsem nejasné siluety popadaných vě­ží a rozdrolených zdí. Opět jsem zašmátral kolem, opět jsem nenalezl žádný život.</p>

<p>Obrátil jsem se znovu k řece Cosi v celkovém vzezře­ní krajiny dotíralo na mou paměť. Nebylo to přesně tady, to jsem věděl, ale měl jsem jistotu, že tohle byla ta řeka, u níž jsem viděl Verityho, jak do ní ponořil ruce a předloktí a vy­táhl je blyštící se magickou mocí. Opatrně jsem kráčel přes rozbité dlažební kameny rovnou k okraji té řeky. Vypadala jako voda, byla cítit jako voda Skrčil jsem se u ní a zamys­lel se. Slýchal jsem vyprávět historky o nádržích dehtové­ho kalu pod vodou, dobře jsem věděl, jak vypadá olej plu­jící na hladině. Snad pod tou černou vodou proudila další řeka, stříbrná a mocná. Snad o něco dále proti proudu nebo po něm existuje přítok ryzího Umění, který jsem viděl ve své vizi.</p>

<p>Stáhl jsem si rukavici a vyhrnul si rukáv. Položil jsem naplocho ruku na proudící vodu a ucítil její ledový polibek na holé dlani. S napjatými smysly jsem se snažil zjistit, zda pod tou hladinou není Umění, necítil jsem nic. Ale kdybych snad ponořil ruku a předloktí, vytáhl bych je blyštící se silou. Odhodlával jsem se sáhnout hlouběji, abych se o tom přesvěd­čil.</p>

<p>Tak daleko jsem ve své odvaze zašel. Nebyl jsem Verity. Znal jsem sílu jeho Umění a viděl jsem, jak ponor rukou do řeky magie prověřil jeho vůli. Já na to neměl. On kráčel sám po cestě Umění, kdežto já. Má mysl znovu zabrousila k té hádance. Kdy jsem to opustil cestu Umění a své společníky? Možná že nikdy. Možná je to všechno jen sen. Zvedl jsem ruce a naplácal si studenou vodu na tvář. Necítil jsem žádný rozdíl. Zaťal jsem si nehty do obličeje a drásal si kůži, až to zabolelo. Nedokazovalo mi to nic, pouze jsem se musel ptát sám sebe, zda nedokážu snít i bolest. V tom velice podivném mrtvém městě jsem nenacházel žádné odpovědi, jenom dal­ší otázky.</p>

<p>S velkým odhodláním jsem stočil své kroky nazpět smě­rem, kterým jsem přišel. Viditelnost byla mizerná a ulpíva­jící sníh rychle zasypával mé stopy. Zdráhavě jsem položil prsty na kamennou zeď Bylo snazší se tímto způsobem vrá­tit původní trasou, neboť živoucí město obsahovalo více ori­entačních bodů než jeho studené oharky Přesto jsem se di­vil, chvátaje zasněženými ulicemi, kdy tu ti lidé byli. Viděl jsem události jedné noci před sto lety? Kdybych sem zavítal jmou noc, přehrály by se mi tytéž události, anebo bych viděl jmou noc z historie toho města? Anebo se teď stíny těchto lidí jevily samy sobě jako živé, a já byl jen divný chladný stín ploužící se jejich životy? Přinutil jsem se přestat myslet na věci, na něž jsem neměl odpověď Musel jsem se vrátit původní cestou zpátky tam, odkud jsem přišel</p>

<p>Buď jsem došel na pokraj míst, která jsem si vybavoval, nebo jsem zvolil špatný směr Výsledek byl týž Zjistil jsem, že kráčím po cestě, o níž jsem s jistotou věděl, že ji neznám Přejížděl jsem prsty po průčelí řady obchodů, na noc pečli­vě uzamčených Minul jsem dva milence v objetí u jednoho vchodu Proběhl okolo mne přízračný pes, aniž by mne po­ctil aspoň zvědavým odfrknutím.</p>

<p>Navzdory mírnějšímu počasí mě začínala prostupovat zi­ma. A únava. Vzhlédl jsem k obloze Blížilo se ráno V den­ním světle snad budu moci vystoupit do jedné z věžovitých budov a rozhlédnout se po krajině Možná že když bych se vzbudil, rozpomenul bych se na to, jak jsem se sem dostal. Pošetile jsem pátral kolem, zda někde nespatřím nějaký pře­vislý okap či kůlnu, kde bych se mohl schovat, než mi do­šlo, že není důvod nezajít dovnitř některé z budov. Přesto jsem si připadal divně, když jsem si vybral vchod a prošel jím. Jak jsem se dotýkal zdi, spatřil jsem zešeřelý interiér Stoly a police se až prohýbaly pod nádhernou keramikou a sklem. U ohrazeného krbu spala kočka. Když jsem zvedl ruku ze zdi, všude zavládl chlad a černočerná temnota. A tak jsem pomalu přejížděl prsty po zdi a málem jsem přitom za­kopl o trosky jednoho rozpadlého stolu.Shýbl jsem se, po­paměti jsem posbíral kousky dřeva a odnesl je ke krbu. Za veliké trpělivosti jsem z nich rozdělal pravý oheň v místech, kde hořel ten přízračný.</p>

<p>Když se vše podařilo a já si stoupl k ohni, abych se zahřál, jeho mihotavé světlo mi odhalilo odlišný vzhled místnosti Holé zdi a troskami posetou podlahu Ani stopy po skvostné keramice a skle, ačkoli zde bylo několik dalších kusů dřeva z dávno spadených polic. Děkoval jsem za štěstí, že byly z poctivého dubu, protože jinak by jistě už před dávnou do­bou zpráchnivěly. Rozhodl jsem se, že si na podlaze rozlo­žím plášť, abych se chránil před chladem od podlahy, a svě­řil jsem se do péče ohně v naději, že mě dostatečně zahřeje. Ulehl jsem a zavřel oči, zatímco jsem se snažil nemyslet na přízračné kočky či fantomy lidí, kteří spali v postelích na po­dlaží nade mnou.</p>

<p>Před usnutím jsem se pokoušel vztyčit své mentální hrad­by, ale bylo to jako sušit si nohy, když člověk stojí v řece. Čím blíže jsem měl k spánku, tím těžší bylo připomínat si, kde ty hranice leží. Kolik z mého světa jsem tvořil já a ko­lik lidé, které jsem měl rád? Nejprve se mi zdálo o Kettricken, Starling, Kettle a šaškovi, jak chodí kolem dokola s po­chodněmi, zatímco Nighteyes pobíhá sem a tam, sem a tam a kňučí. Nebyl to příjemný sen, a já se od něj odvrátil a po­nořil se hlouběji do sebe sama. Nebo tak jsem se alespoň do­mníval.</p>

<p>Nalezl jsem důvěrně známou chýši. Poznal jsem tu pros­tou místnost, ten hrubý stůl, vymetený krb, tu úzkou postel tak úhledně zhotovenou Molly seděla v noční košili u krbu, kolébala Nettle a tiše jí zpívala písničku o hvězdách a moř­ských hvězdicích. Já si z dětství žádné ukolébavky nepama­toval a byl jsem jí okouzlen stejně jako Nettle. Dítě svýma širokánskýma očima spočívalo na tváři Molly, zatímco mat­ka zpívala. Ve své malé pěstičce svíralo jeden z Mollyiných ukazováků. Molly tu písničku zpívala pořád dokola, ale mně to nepřipadlo ani trochu nudné. Byl to výjev, který bych do­kázal sledovat po celý měsíc, po celý rok, a ani na okamžik by mě neomrzel. Avšak dítě spustilo víčka, jednou, aby je hned vzápětí otevřelo. Podruhé se zavírala už pomaleji a zů­stala zavřená. Holčička pohybovala sešpulenými rtíky, jako by ve spánku sála z matčina prsu. Černé vlásky se jí už za­čínaly kadeřit Molly sklopila hlavu a přejela rty po Nettlině čele.</p>

<p>Pak znaveně vstala a odnesla dítě k lůžku. Odtáhla deku, uvelebila dítě do postele a vrátila se ke stolu, aby sfoukla je­dinou plápolající svíci Ve světle ohně z krbu jsem se díval, jak ulehla na lůžko vedle dítěte a přetáhla přes něj i přes se­be pokrývky. Zavřela oči, vzdychla a už se ani nepohnula Bděl jsem nad jejím tíživým spánkem a poznal jsem, že jde o spánek z vyčerpání. Náhle jsem se zastyděl. Tenhle tvrdý, chudý život, to jsem si pro ni nikdy nepředstavoval, pro na­še dítě už vůbec ne. Kdyby nebylo Burriche, jejich život by byl ještě tvrdší. Bylo hrozné vidět je takto, a tak jsem se dal na útěk, slibuje sám sobě: To se zlepší, nějak jim ten úděl ulehčím. Až se vrátím.</p>

<p>„Čekal jsem, že až se vrátím, zlepší se to. Ale tohle je, svým způsobem, až příliš dobré, než abych tomu mohl uvě­řit."</p>

<p>Byl to Chadeův hlas. Skláněl se nad stolem v zešeřelé místnosti a studoval nějaký svitek. Ramenný svícen osvětlo­val jeho tvář a rozvinutou mapu před ním. Vypadal unaveně, ale v dobré náladě. Šedivé vlasy měl rozcuchané. Bílou ko­šili měl napůl rozhalenou a vytaženou z jezdeckých kalhot, takže mu visela podél boků jako sukně. Tělo toho starce, dří­ve vyzáblé, bylo nyní štíhlé a svalnaté. Zhluboka se napil z kouřícího hrnku a potřásl nad něčím hlavou. „Zdá se, že Regalovi se ve válce s horaly moc nevede. Při každém úto­ku proti pohraničním městům uzurpátorovy oddíly nejprve předstírají výpad a pak se stáhnou. Není patrné žádné soustředěné úsilí uchvátit území, která již vyplenili, žádné se­skupování vojsk za účelem tažení na Jhaampe. Co je tohle za hru?"</p>

<p>„Pojď sem a já ti to ukážu."</p>

<p>Chade vzhlédl od svitku, napůl pobaven a napůl popuzen. „Řeším tu vážnou otázku. Ve tvé posteli na ni odpověď ne­najdu."</p>

<p>Žena odhodila pokrývku, vstala a potichu přihopkala ke stolu. Pohybovala se jako kočka na číhané. Nahota nebyla její slabina, nýbrž zbroj. Dlouhé hnědé vlasy se jí vyvlékly z vojenského copu a splývaly jí přes ramena. Nebyla již nej­mladší a žebrají brázdily staré jizvy po meči. Stále však by­la úchvatná jistým strhujícím, ženským způsobem. Sklonila se nad mapou vedle něho a na něco ukázala „Koukej tady. A tady. A tady. Kdybys byl Regalem, proč bys útočil na vše­chna ta místa najednou, navíc s tak nepočetnými jednotka­mi, že bys žádné z nich neudržel?"</p>

<p>Když Chade neodpovídal, přemístila prst a poklepala na další bod na mapě „Žádný z těch útoků neznamenal žádné velké překvapení. Horalské oddíly, jež byly seskupeny zde, byly odkloněny k těmto dvěma vesnicím. Další druhořadá síla z této oblasti zamířila tady k té třetí vesnici. A teď, už vidíš, kde žádné horské oddíly nebyly?"</p>

<p>„Tam v okolí není nic, co by stálo za to. "</p>

<p>„Nic," souhlasila „Jenže kdysi tam byla kupecká stezka, jež vedla přes jeden menší průsmyk, tady, a odtud do samé­ho srdce hor. Obchází Jhaampe, a z toho důvodu se již vy­užívá jen málo. Většina kupců potřebuje stezku, která jim umožní prodávat a obchodovat v Jhaampe i v dalších men­ších městech."</p>

<p>„Jakou to má pro Regala cenu? Snaží se snad stezku za­brat a obsadit?"</p>

<p>„Ne. Nebyla tam vyslána vůbec žádná vojska."</p>

<p>„A kam ta stezka vede?"</p>

<p>„V současnosti? Nikam, až na pár rozptýlených vesnic. Je to však dobrá cesta pro nevelkou sílu v rychlém pohybu."</p>

<p>„A kam vede?"</p>

<p>„Ztrácí se u Shishoe." Poklepala na další místo na mapě „Zavedla by však hypotetickou skupinu vojáků hluboko na území hor. Daleko za oddíly, jež hlídají a brání hranici. Do míst západně od Jhaampe, aniž by vůbec vzniklo podezře­ní."</p>

<p>„Co by však bylo jejich cílem?"</p>

<p>Žena ležérně pokrčila rameny a usmála se, když viděla, jak Chade zvedl oči od mapy. „Možná pokus odstranit krá­le Eyoda? Možná snaha dopadnout toho bastarda, který se podle všeho ukrývá v horách. To mi pověz ty. Je to spíš tvo­je doména než moje. Nebo otrávit studny v Jhaampe?"</p>

<p>Chade pojednou zbledl. „Je to už týden. Teď už budou na místě, jejich úkladné plány jsou již v plném proudu. " Potřásl hlavou „Co mám teď dělat?"</p>

<p>„Být tebou, poslala bych rychlého posla ke králi Eyodovi. Děvečku na koni. Aby ho varovala, že má možná v zádech zvědy."</p>

<p>„To je myslím nejlepší," souhlasil Chade. Jeho hlas po­jednou prostoupila únava. „Kde mám boty?"</p>

<p>„Uklidni se. Posel byl vyslán již včera. Touto dobou už se stopaři krále Eyoda budou činit podél cesty. Má velice dob­ré stopaře. To mohu dosvědčit"</p>

<p>Chade na ni zamyšleně pohlédl, takovým způsobem, kte­rý neměl co dělat s její nahotou „Znáš kvality jeho stopařů Přesto pošleš jednu ze svých děveček až k jeho prahu, s do­pisem, který jsi vlastnoručně napsala, abys ho varovala."</p>

<p>„Neviděla jsem důvod s takovým poselstvím otálet."</p>

<p>Chade si uhladil krátké vousy na bradě. „Když jsem tě prvně požádal o pomoc, řekla jsi mi, že budeš pracovat za peníze, a ne z vlastenectví. Řeklas mi, že pro zloděje koní je jedna strana hranice stejně dobrá jako ta druhá."</p>

<p>Protáhla se a zakroužila rameny Přistoupila k němu tváří v tvář a dala mu sebejistě ruce na boky, přivlastňujíc si ho Byli skoro stejně velcí. „Možná jsi mě získal na svou stra­nu."</p>

<p>Jeho zelené oči se zablýskly, jako když je kočka na lovu. „Opravdu?" zamyslel se a přitáhl si ji blíž.</p>

<p>S mírným trhnutím jsem najednou přišel k sobě a neklid­ně jsem poposedl. Styděl jsem se za to, že jsem špehoval Chadea, a současně jsem mu záviděl. Trochu jsem prohrábl oheň a znovu ulehl, připomínaje si, že Molly také spí sama, neberu-li v úvahu hřejivé tělíčko naší dcerky. Byla to však jenom malá útěcha a můj spánek byl po zbytek noci neklid­ný.</p>

<p>Když jsem znovu otevřel oči, ležel jsem orámován říd­kým slunečním světlem, jež pronikalo dovnitř nezavřeným oknem. Z ohně už zbývalo jen pár uhlíků, ale zas taková zi­ma mi nebyla. Místnost, v níž jsem se nacházel, byla v den­ním světle ponurá. Šel jsem se nakouknout do druhého po­koje, hledaje schodiště do horních podlaží, odkud bych se mohl lépe rozhlédnout po městě Místo toho jsem spatřil se­suté zbytky dřevěných schodů, po kterých bych si netroufal vyjít ani kousek. Vlhkost v ovzduší byla zrána větší. Ovlhlé a chladné kamenné zdi i podlaha mi připomněly žaláře na Buckkeepu. Vyšel jsem z obchodu a vykročil ven na denní světlo, kde vládlo takřka teplé počasí Sníh z minulé noci se ztrácel v kalužích. Sundal jsem si čepici a dovolil mírnému vánku, aby mi počechral vlasy. Jaro, zašeptala jedna moje část. Ve vzduchu bylo znát jaro.</p>

<p>Čekal jsem, že denní světlo potlačí přízračné zjevy oby­vatel města. Jenže místo toho je zjevně ještě zdůraznilo. Při stavbě města byl zhusta využíván černý kámen s křemičitý­mi žílami a mně stačilo jenom se dotknout nějakého kusu kamene, abych byl svědkem toho, jak se město kolem mne probouzí. Avšak i když jsem se ničeho nedotýkal, stále jako bych viděl letmé záblesky lidí, slyšel jejich mumlavý hovor a vnímal pouliční hluk, jak mě míjeli Nějakou dobu jsem šel a hledal vysokou, z větší části nedotčenou budovu, která by mi poskytla výhled na město V denním světle bylo mno­hem zchátralejší, než jsem čekal. Kupole střech byly zhrou­cené dovnitř a v některých domech zely velké trhliny, jež se zelenaly mechem, který protkával jejich zdi. U jiných úpl­ně odpadly vnější zdi a odhalily místnosti uvnitř, takže ulice byla plná suti, přes niž jsem musel klopýtat. Jen málo vyš­ších staveb bylo zcela nedotčených a některé se opile naklá­něly jedna ke druhé. Nakonec jsem uviděl slibnou budovu s vysokou věží, která přečnívala své sousedy, a zamířil jsem k ní.</p>

<p>Když jsem stanul u ní, nějakou chvíli jsem okouněl ven­ku a zíral vzhůru podél jejích stěn. Napadlo mne, jestli to nebyl v minulosti palác Vstupní schody strážili mohutní ka­menní lvi. Vnější zdi byly z téhož blyštivého černého kame­ne, jejž jsem pokládal za běžný stavební materiál města, ale k nim se přimykaly siluety lidí a zvířat vytesaných z jaké­hosi třpytivě bílého kamene. Totální kontrast bílé na černém a mohutné rozměry těchto soch byly naprosto ohromující. Jakási obří žena se držela velikánského pluhu za spřežením ohromných volů. Okřídlené stvoření, snad drak, zabíralo té­měř celou stěnu sám pro sebe Pomalu jsem vystoupal po ši­rokých kamenných schodech ke vchodu Cestou do schodů se mi zdálo, že městský ruch sílí a je stále reálnější Po schodech chvatně scházel usměvavý mladík se svitkem v jedné ruce Ukročil jsem stranou, abych se s ním nesrazil, ale jak se prohnal kolem, nezaznamenal jsem sebemenší vjem jeho bytí. Otočil jsem se a civěl za ním. Oči měl žluté jako jan­tar.</p>

<p>Veliké dřevěné dveře byly zavřené a dané na závoru, by­ly však již natolik zpráchnivělé, že stačil jen jeden opatrný šťouchanec a zámek povolil. Jedna půlka dveří se rozlétla, zatímco druhá se vděčně zbortila a zřítila na podlahu. Než jsem vešel, podíval jsem se dovnitř. Umouněná a zaprášená okna s tlustými skly vpouštěla dovnitř zimní sluneční svět­lo. Ve vzduchu poletovaly chuchvalce prachu zvířené dopa­dem dveří na podlahu. Napůl jsem čekal, že proti mně vyle­tí hejno netopýrů či holubů nebo se vyřítí jedna či dvě krysy Nebylo tam nic, ani závan pachu po nějakém zvířecím oby­vateli. Tak jako cestě, i městu se divoká zvířata vyhýbala Vkročil jsem dovnitř a boty mi zlehka šoupaly po zaprášené podlaze.</p>

<p>Byly tam rozedrané zbytky velice starých závěsů, propad­lá dřevěná lavice. Zvedl jsem oči ke stropu vysoko nad mou hlavou. Jen tenhle pokoj samotný by dokázal pojmout celé buckkeepské cvičiště pro boj ve zbrani. Připadal jsem si ma­linký. Naproti mně napříč přes pokoj se nacházely kamen­né schody ztrácející se nahoře v šeru. Když jsem k nim vy­kročil, uslyšel jsem pracovní mumlání hlasů a schody byly pojednou plné vysokých lidí v hávech, kteří chodili naho­ru a dolů. Většina svírala svitky nebo archy papíru a tón jejich konverzace upomínal na lidi rozmlouvající o závažných událostech Mírně se lišili od lidí, které jsem za svůj život poznal. Měli až příliš zářivé oči a delší kosti končetin. Ale navzdory tomu všemu v mnohém působili obyčejně. Tohle musela být nějaká právní nebo vládní komnata, řekl jsem si.</p>

<p>Pouze takové otázky vyvolávají tolik vrásek na čelech a to­lik podmračených výrazů ve tvářích. Byl tam velký počet li­dí ve žlutých hávech a černých kamaších, kteří měli na ramenou jakési destičkovité odznaky, a ty jsem proto pokládal za úředníky. Když jsem vylezl nejprve po jedněch schodech a z dalšího podlaží po druhých, počet těchto žlutých hávů se zvýšil.</p>

<p>Schody byly poněkud osvětlené širokými okny na každé podestě. První výhled mi ukázal pouze horní podlaží vedlej­ší budovy. Na druhé podestě jsem získal rozhled na některé střechy. Přes třetí podlaží jsem musel přejít, abych se dostal k dalšímu schodišti. Podle množství různých cárů na zdech jsem usoudil, že toto podlaží bylo ještě přepychovější. Začal jsem kolem vnímat přízračný nábytek jakož i lidi, jako by tu magická síla byla větší. Na chodbách jsem se držel při zdi, abych se snad nedotkl někoho z lidí, kteří mě míjeli. Bylo tam mnoho polstrovaných lavic pro čekající, další neomyl­ný znak úřední budovy, a mnoho podřízených písařů sedí­cích u stolů, kteří zaznamenávali informace ze svitků, které jim byly předkládány.</p>

<p>Vyšel jsem po další řadě schodů, jenže mé pátrání po jas­ném výhledu na město bylo zmařeno obrovským vitrážovým oknem. Obraz představoval ženu a draka. Nezdálo se, že by byli ve sváru, jejich postoje spíše napovídaly, že spolu roz­mlouvají. Žena na tom okně měla černé vlasy a černé oči a na čele jasně rudou pásku. V levé ruce cosi držela, ale zda to byla zbraň či hůl jako odznak moci, to jsem nedokázal ří­ci. Obrovský drak měl skvostný obojek, ale v jeho postoji či chováni nic dalšího nepoukazovalo na to, že by byl ochočen. Zíral jsem užasle na okno, jehož zaprášenými barvami pro­bleskovalo světlo, a trvalo mi několik dlouhých minut, než jsem byl schopen pokračovat dál. Cítil jsem, že se v tom tají nějaký význam, který nejsem s to úplně pochopit. Nako­nec jsem se od výjevu odvrátil, abych prozkoumal přilehlé horní podlaží..</p>

<p>Zmíněné podlaží bylo ještě lépe osvětlené než ta před­chozí. Byla to jedna velká rozlehlá místnost, ale podstatně nižší než v přízemí. Vysoká úzká okna z čirého skla se stří­dala s pásy zdí zdobenými krásnými vlysy s bitevními a ag­rárními výjevy. Táhlo mě to k těm skvostným dílům, ale od­hodlaně jsem svoje kroky nasměroval k dalšímu schodišti .Nebyly to široké, avšak spirálovitě vinuté schody, které, jak jsem doufal, vedly do věže, kterou jsem spatřil zvenčí. Du­chové měšťanů se tu zjevně vyskytovali v menším počtu</p>

<p>Výstup byl příkřejší a delší, než jsem čekal Než jsem do­razil na vrchol, rozepnul jsem si kabát i košili. Točité scho­dy byly v pravidelných úsecích osvětleny okny sotva širšími než lučištnické střílny U jednoho stála mladá žena a hledě­la na město, v levandulových očích výraz beznaděje Připa­dala mi natolik skutečná, že jsem se přistihl, jak ji žádám o prominutí, když jsem ji obcházel Nevěnovala mi samo­zřejmě žádnou pozornost. Znovu jsem měl onen strašidelný pocit, že přízrakem jsem tu já. Na tomto schodišti se nachá­zelo ještě několik odpočívadel a dveří, jež vedly do přileh­lých komnat, ty však byly uzamčené a čas zde byl zřejmě milosrdnější než dole. Suchý vzduch v hořejších podlažích totiž dobře zachoval dřevo i kov. Říkal jsem si, co asi vě­zí za tou po věky nerušenou bytelností. Blyštící se poklady? Vědění dávných věků? Práchnivějící kosti? Žádné ze dveří při mých strkancích nepovolily, a jak jsem pokračoval vzhů­ru, doufal jsem, že na konci cesty na vrcholu věže nebudu rovněž odměněn zamčenými dveřmi.</p>

<p>Celé město pro mě bylo jednou velikou záhadou. Přízračný život, který v něm kypěl, byl v takovém kontrastu vůči jeho nynější naprosté opuštěnosti. Neviděl jsem žádné stopy po bojích, jediné důkazy rozruchu, které jsem ve městě vi­děl, byly zřejmě důsledkem nepokojů v hloubi země. Cestou vzhůru jsem míjel další uzamčené dveře, říkal jsem si, zda sám Eda ví, co za nimi je. Nikdo přece nezamyká dveře, po­kud nepředpokládá, že se vrátí. Kladl jsem si otázku, kam asi zmizeli lidé tohoto města, kteří se zde stále pohybují ja­ko přízraky. Proč bylo toto poříční město opuštěno a kdy? Nebyl to snad domov Elderlingů? Nebyli to oni draci, které jsem viděl na budovách a v tom vitrážovém okně? Někteří lidé mají rádi hádanky; mně z toho třeštila hlava, jak jsem se snažil uchlácholit dotěrný hlad, jenž ve mně od rána sílil.</p>

<p>Konečně jsem stanul v komnatě na vrcholu věže. Prostí­rala se kolem do všech stran, kruhovitá místnost s kopulo­vitým stropem. Stěny místnosti sestávaly z šestnácti výplní a osm bylo z tlustého skla, umouněného a špinavého. Tlu­mily zimní sluneční světlo řinoucí se jimi do místnosti, jež byla zároveň osvětlená i ponurá Jedno z oken bylo roztříš­těné a střepy ležely uvnitř komnaty i vně, protože zvenčí věž obepínal úzký parapet. Uprostřed místnosti byl velký kruho­vý stůl, již částečně zborcený. Dva muži a tři ženy, všichni vyzbrojeni ukazovátky, gestikulovali v místech, kde kdysi kabinetu dominoval stůl, a o čemsi diskutovali. Jeden z mu­žů vypadal dost nakvašeně. Obešel jsem přízračný stůl a pě­tici byrokratů. Na balkon se snadno otevíraly úzké dveře.</p>

<p>Okraj římsy lemovalo dřevěné zábradlí, ovšem já mu ne­důvěřoval. Místo toho jsem zvenčí pomalu obešel věž, celý zkoprnělý údivem a strachem z pádu zároveň. Na jižní stra­ně se přede mnou prostíralo široké říční údolí. V dálce hra­ničilo s tmavomodrými kopci, které podpíraly bledou zimní oblohu. Řeka v bližší části údolí se klikatila jako tlustý líný had. V dáli jsem na řece viděl další města Za řekou se táhlo široké zelené údolí, hustě zalesněné či zastavěné velice úhlednými statky, které poblikávaly ve své pochybné exis­tenci, když jsem potřásl hlavou, abych zapudil ze zorného pole přízraky Viděl jsem široký černý most vedoucí přes ře­ku a cestu pokračující za ní Napadlo mě, kam tak asi vede Krátce jsem spatřil zářivé věže třpytící se v dálce. Zapudil jsem ty přízraky z mysli a spatřil jsem vzdálené jezero, ze kterého v řídkém slunečním světle stoupala k nebesům pára. Nebyl tam někde Verity?</p>

<p>Zabloudil jsem zrakem na jihovýchod a vytřeštil oči na to, co jsem tam spatřil. Snad právě tam se nacházela odpověď na některé z mých otázek. Celá jedna část města byla pryč. Prostě pryč. Nebyly tam žádné zřícené rozvaliny, žádná po ohni zčernalá suť. V zemi zčistajasna zela jen veliká trhlina, jako by do ní nějaký ohromný gigant zarazil obří klín a roz­štípl ji do šíře. Trhlinu poté zaplnila řeka, jako blyštivý vod­ní jazyk vnikající do města. Na okraji trhliny se stále držely zbytky budov a ulice náhle končily ve vodě. Zrakem jsem přejížděl tuto obrovskou ránu na tváři země. I na takovou dálku jsem mohl říci, že mohutná trhlina se prostírá až za vzdálenější břeh řeky. Zkáza jako hrot kopí do hloubi za­sáhla útroby města. Pokojné vody se stříbřitě blyštěly pod zimní oblohou. Napadlo mě, zda tu smrtelnou ránu městu nezasadilo nějaké zemětřesení. Zavrtěl jsem hlavou. Příliš moc toho zůstalo stát. Nepochybně to byla veliká katastrofa, to mi však neosvětlovalo zánik města jako takového.</p>

<p>Pomalu jsem obcházel věž k její severní straně. Pod mý­ma nohama se prostíralo město a za ním jsem viděl vinice a obilní pole. A za nimi zalesněný pás, který protínala ces­ta Několik dní jízdy koňmo odsud se nacházely hory. Zavr­těl jsem nechápavě hlavou. Podle všech svých orientačních úvah jsem musel přijít odtud. Přesto jsem si vůbec nevzpomínal na cestu mezi tím Opřel jsem se zády o zeď a pře­mýšlel, co dělat Pokud byl někde v tomto městě Verity, ne­cítil jsem ani náznak jeho přítomnosti. Úpěnlivě jsem si přál, abych se rozpomněl, proč jsem opustil své společníky a kdy. Pojď za mnou, pojď za mou, zaznívalo mi šeptem v kostech. Vzedmula se ve mně skličující bezútěšnost a já zatoužil pro­stě na místě slehnout a zemřít. Snažil jsem se namluvit sám sobě, že je to elfí kůrou. Spíše to však vypadalo jako dozvu­ky téměř nepřetržitého nezdaru. Vrátil jsem se zpět do cent­rální místnosti, abych se dostal z dosahu mrazivého zimního větru.</p>

<p>Když jsem roztříštěným oknem vcházel dovnitř, uklouzl jsem nohama na nějakém klacku a málem jsem spadl. Jak­mile jsem se vzpamatoval, pohlédl jsem na zem a užasl nad něčím, čeho jsem si předtím nevšiml .U paty rozbitého okna byly zbytky po nevelkém ohni. Saze přitom očadily někte­ré kusy skla trčícího z boku okenního rámu. Shýbl jsem se a opatrně se ho dotkl - můj prst zůstal černý. Saze nebyly moc čerstvé, ale ani starší než pár měsíců, jinak by je zimní bouře z větší části smyly. Ustoupil jsem stranou a snažil se přimět svou znavenou mysl k činnosti Oheň byl založen ze dřeva, ale obsahoval klacky jako ze stromů či keřů Někdo sem záměrně vynesl halouzky, aby zde rozdělal oheň Proč? Proč nepoužil zbytky stolu? A proč lezl tak vysoko, aby za­kládal oheň? Kvůli vyhlídce?</p>

<p>Usedl jsem na zem vedle zbytků ohně a snažil se uvažovat. Když jsem se zády opřel o kamennou zeď, dohadující se přízraky okolo stolu se více zhmotnily. Jeden na druhého cosi zakřičel a pak ukazovátkem načrtl pomyslnou linu nad zborceným stolem .Jedna z žen zkřížila ruce na hrudi a za­tvářila se neústupně, zatímco druhá se usmála a poklepala svou hůlkou na stůl. Co jsem to za idiota, pomyslel jsem si.</p>

<p>Vyskočil jsem na nohy a pohlédl na letité trosky dřevěného stolu.</p>

<p>V momentě, kdy jsem postřehl, že je na něm mapa, jsem si byl jist, že oheň rozdělal Verity. Na tváři se mi rozprostřel pošetilý úsměv. No samozřejmě. Věž s vysokými okny shlí­žející na město a okolní krajinu a uprostřed místnosti mo­hutný stůl a na něm ta nejroztodivnější mapa, jakou jsem kdy viděl. Nebyla nakreslena na papíře, ale zhotovena z jílu, aby tvarem napodobila vlnění krajiny. Vlivem zborcení sto­lu popraskala, jenomže já viděl, jak do ní byla vytlačena ře­ka z blyštivých úlomků začernalého skla. Byly tam malinké modely městských budov. podél ulic rovných jako šíp, titěr­né fontánky vyplněné úlomky modrého skla, ba i větvičky olistěné zelenou vlnou, které představovaly větší stromy ve městě. V pravidelných intervalech byly do panorámatu měs­ta zasazeny kamenné krystalky. Tušil jsem, že představují orientační body světových stran Bylo tam všechno, dokon­ce i malinké čtverečky coby stánky na tržišti. Navzdory cha­trnému stavu mapa lahodila oku svou vzácnou precizností. Usmál jsem se, nepochybuje o tom, že za pár měsíců po Verityho návratu na Buckkeep bude v jeho věži stát podobný stůl s mapou.</p>

<p>Skláněl jsem se nad ní, ignoruje fantomy, a díval se, ku­dy jsem sem přišel. Vyhlídkovou věž s mapou jsem lokali­zoval snadno. Štěstí chtělo, že, ačkoli tento úsek mapy byl hodně popraskaný, stále jsem s jistotou nacházel svou cestu, putuje prsty po místech, kudy jsem kráčel noc předtím. Opět jsem žasl nad přímostí ulic a přesností průsečíků, ve kterých se protínaly. Nebyl jsem si úplně jist, kde jsem se předešlou noc „probudil", ale dokázal jsem určit část města, jež neby­la moc velká, a říci s jistotou, že to bylo v onom čtverci. Zra­kem jsem sklouzl nazpět k věži a pak si pečlivě do hlavy zapisoval počet průsečíků a obrátek na zpáteční cestě k vý­chozímu bodu, kterou musím podniknout. Snad až tam budu a rozhlédnu se kolem, mohl bych objevit něco, co by probu­dilo mé vzpomínky na chybějící dny. Náhle jsem zatoužil po kousku papíru a psacím brku, abych si mohl nakreslit okol­ní oblast. A přitom mi došlo, proč tu byl rozdělán ten oheň.</p>

<p>Verity použil ohořelé dřívko, aby si zhotovil mapu. Jenže na čem? Rozhlédl jsem se po místnosti, ale na těchto stěnách nebyly žádné závěsy Zdi mezi okny sestávaly z plátů bílé­ho kamene, zdobeného. Vstal jsem, abych se lépe podíval. Zachvátil mě úžas. Položil jsem ruku na ten chladný bílý ká­men a potom vykoukl ven špinavým oknem vedle něj. Prsty jsem přejížděl po řece, kterou jsem viděl v dálce, pak jsem nalezl hladkou stopu cesty, jež ji protínala .Výhled z každé­ho okna byl znázorněn na panelu vedle Drobné glyfy a sym­boly by mohly značit názvy měst nebo usedlostí. Otřel jsem okno rukou, ale většina špíny byla zvenčí.</p>

<p>Smysl rozbitého okna mi byl pojednou jasný Verity tu ta­buli rozbil, aby měl lepší výhled na krajinu za nim A potom rozdělal ten ohýnek a s pomocí ohořelého dřívka si něco obkreslil, nejspíše na mapu, kterou s sebou měl už z Buckkeepu. Ale co? Šel jsem k rozbitému oknu a prohlížel si panely po obou stranách. Něčí ruka ochmatala ten levý, jak z něho otírala prach. Položil jsem svoji ruku na Verityho otisk dla­ně v prachu. Očistil tento panel a díval se tímto oknem, na­čež si něco okopíroval. Nepochyboval jsem o tom, že to byl cíl jeho cesty. Napadlo mě, jestli to, co je vyznačeno na pa­nelu, nějak nesouvisí se značkami na mapě, kterou si přinesl z domu Darmo jsem si přál, abych měl s sebou Kettrickeninu kopu a mohl obojí porovnat.</p>

<p>Oknem severně od sebe jsem viděl hory. Přišel jsem odsud. Pozorně jsem si ten výhled prohlédl a pak se ho snažil dát do souvislosti s rytinou na panelu vedle. Mihotavé pří­zraky z minulosti mně nebyly žádným vodítkem. V jednom okamžiku jsem shlížel na zalesněnou krajinu, v dalším jsem hleděl na vinice a obilní pole. Jediný rys, který měly oba po­hledy společný, byla černá linie cesty, která mířila jako šíp do hor. Prsty jsem přejel po cestě na povrchu panelu. Tam v dálce dosahovala hor. V místě, kde se cesta dělila, byly vy­značeny nějaké glyfy. A v tomtéž bodě byl do panelu zasa­zen malinký jiskřivý krystal.</p>

<p>Přiblížil jsem tvář k panelu a usilovně nad glyfy hloubal Souhlasily se značkami na Verityho mapě? Poznala by ty symboly Kettricken? Vyběhl jsem urychleně z věžní komna­ty a vyrazil po schodech dolů, zatímco jsem míjel fantomy, které se zdály byt stále výraznější. Slyšel jsem naprosto jas­ně jejich slova a letmo jsem si všímal tapiserií, které kdysi krášlily zdi Bylo na nich zobrazeno velké množství draků „Elderlingové?" zeptal jsem se rezonujících kamenných zdí a uslyšel svá vlastní slova, jak se nesou schodištěm nahoru a dolů.</p>

<p>Hledal jsem něco, na co by se dalo psát. Rozedrané tapi­serie byly již jen vlhké cáry, které se při doteku rozpadaly. Jakékoli dřevo, které jsem zde nalezl, bylo staré a zpráchnivělé. Rozrazil jsem dveře do jedné z přilehlých komnat v na­ději, že její obsah bude lépe zachován. Uvnitř jsem nalezl zdi lemované dřevěnými stojany s přihrádkami a v každé byl svitek. Vypadaly hmatatelně, stejně jako psací náčiní na sto­le uprostřed místnosti .Ale mé šmátrající prsty nenalezly nic než papírové přízraky, křehké a lámavé jako popel. Mé oči mne upozornily na stoh čerstvých velínů na rohové polici. Prsty jsem však nahmatal pouze zpuchřelé kousky, až jsem nakonec našel použitelný útržek ne větší než dvě dlaně. Byl tuhý a zažloutlý, ale mohl by se hodit. Těžký zazátkovaný kalamář obsahoval zbytky vyschlého inkoustu. Dřevěné ru­kojeti psacího náčiní byly ty tam, ale kovové špičky se za­chovaly a byly dost dlouhé na to, abych je mohl pevně ucho­pit. Vyzbrojen těmito prostředky, vrátil jsem se do místnosti s mapou.</p>

<p>Slinami jsem probudil inkoust k životu a na podlaze jsem odrhl kovový hrot pera, až se znovu blýskal jako nový. Za­žehl jsem zbytky Verityho ohně, protože odpolední obloha se začínala zatahovat a světlo pronikající zaprášenými okny postupně sláblo. Poklekl jsem před panel, který oprášila Verityho ruka, a okopíroval jsem, jak to jenom šlo, cestu, hory a ostatní rysy krajiny na útržek ztvrdlé kůže. Usilovně jsem mžoural na titěrné glyfy a přenesl jich co nejvíce na velín. Snad by mohly dávat Kettricken smysl. Snad až porovná­me tuto mou nešikovnou mapu s mapou, kterou má ona, vy­vstane před námi nějaký srozumitelný obecný rys. Bylo to všechno, co jsem měl, abych mohl pokračovat v cestě. Slun­ce venku již zapadalo a z ohně zbývaly pouze oharky, když jsem skončil. Žalostně jsem pohlédl na svou škrábanici. Ani na Verityho, ani na Fedwrena by má práce neudělala valný dojem. Ale muselo to stačit. Když jsem měl jistotu, že in­koust zaschl a nebude se rozmazávat, zastrčil jsem si velín za košili. Nechtěl jsem riskovat, aby se mé značky rozpily vlivem sněhu či deště.</p>

<p>Když se snášel soumrak, opustil jsem věž. Mí přízrační společníci se již dávno předtím vrátili domů ke krbům a na večeři. Kráčel jsem ulicemi mezi desítkami lidí, kteří se ubí­rali domů či vyráželi za večerními radovánkami. Míjel jsem hostince a krčmy, v nichž se zdála plápolat světla, a slyšel jsem zevnitř veselé hlasy. Bylo pro mne stále těžší vnímat pravdu prázdných ulic a opuštěných budov. Zvláště útrpné bylo kráčet s kručícím břichem a vyschlým hrdlem okolo hostinců, kde se fantomy sytily přízračným jídlem a haleka­ly na sebe navzájem pozdravy.</p>

<p>Moje plány byly prosté. Půjdu k řece a napiji se. Potom udělám vše, co budu moci, abych se dostal na původní mís­to, které si z města pamatuji. Najdu si na noc nějaké přístře­ší v jeho blízkosti a s jitřním světlem zamířím zpátky do hor. Doufal jsem, že když půjdu po cestě, kterou jsem sem prav­děpodobně přišel, něco už moji paměť podnítí.</p>

<p>Klečel jsem na kraji řeky, opřený dlaní o dláždění, a lokal jsem studenou vodu, když tu se objevil drak. V jednom oka­mžiku bylo nebe nade mnou prázdné. Pak na všem spočinu­lo zlaté světlo a ozval se tlukot mohutných perutí, jako když bažant za letu třepotá křídly. Lidé kolem mě vykřikli, někte­ří leknutím a někteří radostí. Stvoření se spustilo střemhlav na nás a nízko nad zemí zakroužilo. Větrný poryv, který při­tom způsobilo, rozkolísal lodě na vodě a zčeřil říční hladinu. Ještě jednou zakroužilo, načež se bez výstrahy vrhlo do ře­ky a bylo to tam. Zlaté světlo, které předtím vrhalo, zmize­lo a noc se zdála být o to temnější.</p>

<p>Reflexivně jsem ucukl před snovou vlnou, která se vy­mrštila proti břehu, jak řeka naráz pohltila dračí tělo. Všude kolem mě lidé netrpělivě hleděli na vodu. Sledoval jsem je­jich pohledy. Zprvu jsem neviděl nic. Potom se vody roze­stoupily a z řeky se vynořila veliká hlava. Crčela z ní vo­da a blyštíc se stékala po zlatém hadím krku, jenž se objevil vzápětí. Všechny báchorky, které jsem kdy slýchal, pojed­návaly o dracích jako o červech, ještěrkách či hadech. Když se však tenhle vynořil z řeky a vytáhl cákající křídla, přistihl jsem se při myšlence na ptáky. V mysli mně vytanuli ztepi­lí kormoráni stoupající z moře poté, co se vrhli za rybí po­travou, nebo pestře zbarvení bažanti, jakmile jsem spatřil to obrovité stvoření nad hladinou. Bylo úplně stejně velké jako některá z kotvících lodí a rozpětím křídel suverénně zahan­bovalo jejich spuštěné plachty. Zastavilo se na říčním břehu a setřepalo si vodu z šupinatých křídel. Slovo „šupina" ne­vystihuje přesně zdobné pláty, jimiž mělo potažená křídla, avšak „peří" je zase příliš nadnesené slovo k jejich popisu. Kdyby mohlo peří sestávat z jemně tepaného zlata, pak by snad mělo blízko k dračímu opeření.</p>

<p>Byl jsem zcela ohromen radostí a úžasem. Stvoření mne ignorovalo, vynořilo se z řeky tak těsně blízko mne, že kdy­by bylo skutečné, byl bych zmáčený vodou, jež mu crčela z roztažených křídel. Každá kapka, jež dopadala nazpět do řeky, se vyznačovala nezaměnitelným třpytem syrové ma­gické síly. Drak se zastavil na břehu řeky a svými čtyřmi končetinami s pařáty se zabořil hluboko do mokré země, za­tímco si opatrně skládal křídla a poté si čechral dlouhý roz­větvený ocas. Zaplavilo mě zlaté světlo, jež ozářilo sbíha­jící se dav. Odvrátil jsem se od draka a prohlížel si ty lidi. V jejich tvářích se zračila radost z uvítání a veliká bázeň. Drak měl oči zářivé jako raroh a nesl se hrdě jako hřebec, když vykročil směrem k nim. Lidé se rozestoupili, aby mu uvolnili cestu, mumlajíce uctivě na pozdrav.</p>

<p>„Elderling," řekl jsem nahlas sám k sobě. Vydal jsem se za ním, přejížděje prsty po průčelích budov, a kráčel spolu s užaslým davem, který zvolna pochodoval ulicí. Z hospod se řinuli lidé, aby připojili své pozdravy a rozmnožili zástup, který šel za ním. Bylo naprosto zřejmé, že se nejedná o ob­vyklou událost. Nevím, co jsem chtěl zjistit tím, že jsem dra­ka následoval. Myslím, že jsem v tom okamžiku vlastně ani na nic nemyslel, hlavně abych mohl jít za tím obrovitým, okouzlujícím stvořením. Nyní už jsem velice dobře chápal, proč byly ulice toho města zbudovány v takové šíři. Nebylo to proto, aby zde mohly projíždět tažené povozy, nýbrž proto, aby nic nebránilo v cestě některému z těch mohutných návštěvníků.</p>

<p>Najednou se zastavil před velkou kamennou nádrží. Li­dé se hnali kupředu, soupeříce mezi sebou o čest, kdo bude obsluhovat něco na způsob rumpálu. Vědro za vědrem stou­palo vzhůru na řetězové smyčce a z každého se vyléval ob­sah tekuté magické síly do nádrže. Když už bazén přetékal třpytivou kapalinou, Elderling elegantně ohnul krk a napil se. Sice to byl jenom přízrak zřený Uměním, ale i tento po­hled ve mně probouzel onen záludný hlad. Ještě dvakrát by­la nádrž naplněna a dvakrát ji Elderling vypil, než pokračo­val v cestě. Šel jsem za ním a žasl nad tím, co jsem viděl.</p>

<p>Před námi se pojednou zjevila ta obrovská průrva zkázy, která narušovala symetrický ráz města Šel jsem za přízračným procesím až k jejímu okraji, jen abych viděl, jak všich­ni, muži, ženy i Elderling, nadobro zmizeli, když bezstarost­ně vkročili do jejího prostoru. Zakrátko jsem stál zcela sám na okraji této zející propasti a slyšel pouze šepot větru nad ztichlou vodní hladinou. Na zataženém nebi místy prosvíta­lo několik hvězd, které se odrážely v temné vodě Jakákoli další tajemství, která jsem se mohl o Elderlinzích dozvědět, byla pohlcena už dávno při tomto velikém kataklyzmatu.</p>

<p>Obrátil jsem se a odcházel jsem zvolna pryč, dumaje nad tím, kam měl Elderling namířeno a za jakým účelem Znovu jsem se zachvěl, když jsem si připomněl, jak do sebe nasá­val tu stříbrně se blyštící sílu.</p>

<p>Nějakou dobu mi trvalo, než jsem našel cestu zpátky k ře­ce. Když jsem byl tam, soustředil jsem se jen na to, abych si vzpomněl, co jsem dříve toho dne viděl v komnatě s mapou. Prázdný žaludek mi už nyní zvonil o žebra, ale já svůj hlad odhodlaně ignoroval, zatímco jsem si to šněroval ulicemi Silou vůle jsem se pronesl okolo shluku zápolících stínů, ale mé odhodlání ochablo, když se ulicí přihnala městská stráž na statných koních. Uskočil jsem rychle stranou, aby mohli projet, a trhl jsem sebou, když jsem uslyšel zvuky dopadají­cích obušků. Třebaže to bylo neskutečné, byl jsem rád, že už je ten hlučný svár za mnou. Zabočil jsem vpravo do trochu užší ulice a minul tři další křižovatky.</p>

<p>Zastavil jsem se. Tady. Tohle bylo náměstí, kde jsem mi­nulou noc klečel ve sněhu. A támhle, ten pilíř stojící v jeho středu, rozpomínal jsem se na jakýsi pomník či sochu tyčí­cí se nade mnou. Šel jsem k tomu. Bylo to zhotoveno z té­hož všudypřítomného černého kamene protkaného blyšti­vými krystaly. Mým znaveným očím se zdálo, že se třpytí o něco jasněji, leč tím samým záhadným, neskutečným svět­lem, které vydávaly okolní budovy. Mdlý svit na jeho po­vrchu dával vyniknout glyfům vytesaným hluboko do jeho masy. Pomalu jsem ho obešel. Nějak mi byly povědomé, tím jsem si byl jist, a snad byly stejné jako ty, které jsem si oko­píroval v průběhu dne. Šlo tedy o jakási návěstí, na kterých jsou vyznačeny cílové body v souladu se směrem jejich vý­skytu? Natáhl jsem ruku a přejel po jednom z těch povědo­mých znaků.</p>

<p>Noc se kolem mne shlukla. Přelila se prese mne vlna zá­vratě. Hmátl jsem po sloupu, abych se opřel, ale jaksi jsem ho minul a klopýtl dopředu. Nataženýma rukama jsem hrá­bl do prázdna a padl jsem tváří rovnou na ztvrdlý sníh a led. Nějakou dobu jsem tam ležel obličejem na zledovatělé ces­tě a marně mžoural očima uprostřed noční temnoty. Pak do mě narazila teplá, solidní váha. <emphasis>Bratře! </emphasis>zdravil mě radostně Nighteyes. Studeným čenichem mě šťouchl do tváře a tla­pou mě plácl po hlavě, abych se probudil. <emphasis>Já věděl, že se vrá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tíš. Já to věděl!</emphasis></p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>9 Koterie</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Největší tajemství, které obestírá Elderlingy, spočívá zčásti </emphasis>v <emphasis>tom, že těch něk</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>lik vyobrazení, která máme k dispozici, </emphasis><emphasis>vykazuje jen malou vzájemnou podo</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>nost. To platí nejen pro </emphasis><emphasis>tapiserie a svitky, které jsou kopiemi starších prací, a tudíž </emphasis><emphasis>mohou obsahovat chyby, nýbrž i pro těch několik zobrazení, jež se d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>chovala z časů krále Wisdoma. Některé z obrazů je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ví povrchní podobnost s legendami o dracích, zachyc</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>jíce křídla, pařáty, šupinatou kůži a nadměrnou velikost. Dal</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ší však nikoli. Minimá</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>ně na jedné tapiserii je Elderling zo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>brazen jako bytost podobná člověku, avšak se zlatou kůží a velkými tělesnými proporcemi. Tyto obrazy se ani nesho</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dují v počtu končetin, jimiž toto dobrotivé plemeno dispono</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>valo. Mají třeba až čtyři konč</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>tiny a k tomu dvě křídla, ane</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bo vůbec žádná křídla a chodí po dvou jako lidé.</emphasis></p>

<p><emphasis>Spekulovalo se o tom, že se o nich napsalo tak málo pro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>to, že ve své době byly informace o Elderlinzích pokládány </emphasis><emphasis>za všeobecně známé. Tak jako nikdo nevidí p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>třebu vytvářet </emphasis><emphasis>svitek, který pojednává o nejzákladnějších atributech koně, protože by to nesloužilo k žádnému užitečnému záměru, tak si nikdo nemyslel, že jednoho dne Elderlingové budou ná</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mětem legend. Do určité míry to dává smysl Ale stačí se jen </emphasis><emphasis>poro</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>hlédnout po všech těch tapiseriích a svitcích, na nichž jsou koně zobrazeni jako součást prostého života, a tato teo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rie rázem dostane kaz. Kdyby byli Elderlingové přijímáni ja</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ko součást běžného života, určitě by byli zachycovaní čas</emphasis><emphasis>těji.</emphasis></p>

<p>Po krajně zmatené hodince či dvou jsem se ocitl zpátky v jurtě spolu s ostatními. Noc mi připadala ještě chladnější o to, že jsem strávil bezmála teplý den v onom městě .Chou­lili jsme se pod pokrývkami ve stanu. Společníci mi řekli, že předešlou noc jsem zmizel z okraje útesu, já jim vyprávěl o všem, co jsem zažil ve městě. U každého z nich jsem se setkal s určitou nedůvěrou. Cítil jsem jisté pohnutí i vinu při pohledu na to, kolik úzkosti jim mé zmizení přivodilo Starling očividně plakala, zatímco Kettle i Kettricken měly ve tvářích soví výrazy lidí, kteří oka nezamhouřili. Nejhůř ale vypadal šašek, byl bledý a zamlklý a ruce se mu mírně třás­ly. Hodnou chvíli trvalo, než jsme se všichni vzpamatova­li. Kettle uvařila dvakrát více jídla, než jsme obvykle míva­li, a všichni až na šaška se s chutí najedli. Zdálo se, že se mu nedostává sil. Zatímco ostatní seděli v kruhu okolo pánve a naslouchali mému vyprávění, šašek byl již stočený pod de­kou a vlk se tulil vedle něj. Působil dojmem naprostého vy­čerpání.</p>

<p>Když už jsem potřetí skončil s popisem svých dobrodruž­ství, Kettle tajuplně poznamenala- „Díky Edovi, žes byl nadopován elfí kůrou, než jsi byl unesen, jinak by ti vůbec ne­zůstalo všech pět pohromadě. "</p>

<p>„Řekla jsi ,unesen'?" ozval jsem se vzápětí</p>

<p>Zamračila se na mě „Ty víš, co myslím. " Rozhlédla se po nás po všech, kteří jsme na ni zírali „Prostřednictvím toho rozcestníku, či co to je. Musejí s tím mít něco společného. " Její slova se střetla s mlčením. „Mně se to zdá jasné, to je vše. Nechal nás tu samotné a rázem byl ten tam. A vrátil se k nám tím samým způsobem ."</p>

<p>„Proč ale neunesli někoho jiného?" protestoval jsem „Protože ty jsi jediný člověk mezi námi, vnímavý k Umě­ní," podotkla.</p>

<p>„Ty rozcestníky jsou rovněž zhotoveny Uměním?" zeptal jsem se jí nepokrytě.</p>

<p>Střetla se s mým pohledem „Prohlížela jsem si ho ve dne Je vytesaný z černého kamene protkaného širokými vlákny blyštivých krystalů. Jako zdi toho města, jež jsi popsal. Do­týkal ses obou sloupů?"</p>

<p>Chvíli jsem mlčky uvažoval „Věřím, že ano. " Pokrčila rameny „No tak vidíš. Uměním napuštěný ob­jekt může uchovávat záměr svého zhotovitele. Ty sloupy by­ly vztyčeny, aby usnadnily cestu těm, kdo s nimi umějí za­cházet. "</p>

<p>„Nikdy jsem o něčem takovém neslyšel. Jak to víš?" „Já pouze hloubám o tom, co se mi zdá zřejmé," řekla za­rytě „A víc už toho neřeknu. Jdu spát. Jsem unavená. My všichni jsme strávili celou noc a většinu dne hledáním a sta­rostmi o tebe. A během těch pár hodin, kdy jsme mohli od­počívat, ten vlk nepřestával výt."</p>

<p><emphasis>Výt?</emphasis></p>

<p><emphasis>Volal jsem tě Tys neodpovídal Neslyšel jsem tě, jinak bych se o to pokusil Zač</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>nám mít strach, bratříčku Cloumají tebou síly a od</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nášejí tě na místa, kam za tebou nemohu, uzavírají ti mysl před mojí. Tohle, právě teď, je maximum, kam jsem se kdy dostal, abych byl přijat do nějaké smečky. Jenže kdybych tě ztratil, i ona by pro mě byla ztracená.</emphasis></p>

<p><emphasis>Neztratíš mě, </emphasis>slíbil jsem mu, ale zarazil jsem se nad tím, zda je to slib, jemuž mohu dostát. „Fitzi?" zeptala se nalé­havým hlasem Kettricken.</p>

<p>„Tady jsem," ujistil jsem ji.</p>

<p>„Koukněme se na tu mapu, kterou jsi okopíroval."</p>

<p>Vyndal jsem ji a ona vytáhla svoji. Obě jsme porovnali. Bylo těžké nalézt nějaké podobnosti, ale hlavně proto, že měřítka map byla rozdílná. Nakonec jsme se shodli, že úsek, jejž jsem obkreslil ve městě, jeví povrchní podobnost s čás­tí stezky, jež byla vyznačena na Kettrickenině mapě. „Tohle místo," ukázal jsem na jeden bod zaznačený na její mapě, „by mohlo být to město. Pokud je to tak, pak to korespon­duje s tímhle, a s tímhle."</p>

<p>Mapa, se kterou vyrážel Verity na cestu, byla kopií této starší vybledlé mapy. Stezka, kterou jsem nyní pokládal za cestu Umění, na ní byla vyznačena, ale jaksi divně, jako ces­ta, jež zčistajasna začínala v horách a stejně náhle končila ve třech rozličných bodech. Význam těchto koncových bodů byl kdysi na mapě zaznačen, ale tyto značky časem vybled­ly do podoby inkoustových šmouh. Nyní jsme měli mapu, již jsem okopíroval ve městě, a na ní rovněž trojici konco­vých bodů. Jedním z nich bylo samotné město. Předmětem našeho zájmu byly nyní zbylé dva.</p>

<p>Kettricken zkoumala glyfy, které jsem obkreslil z mapy ve městě. „Vídala jsem takové znaky, čas od času," připus­tila nejistě. „Nikdo už je vlastně neumí číst. Význam pouhé hrstky z nich je stále znám. Člověk na ně většinou narazí na podivných místech. Na několika místech v horách jsou vzty­čeny kameny, na nichž takové znaky jsou. Několik jich je na západním konci mostu přes Velkou propast. Nikdo neví, kdy byly vytesány a proč. Ohledně některých panuje názor, že označují hroby, ale další říkají, že vyznačují územní hrani­ce."</p>

<p>„Umíte některé z nich přečíst?" zeptal jsem se.</p>

<p>„Jen pár. Používají se v jedné hazardní hře. Některé pře­bíjejí jiné..." Její hlas postupně zmlkl, když se zahleděla na mou škrábanici. „Jenomže žádný z nich neodpovídá přesně těm, které znám," pravila po chvíli, hlas těžký zklamáním. „Tenhle je skoro jako ten, co značí ,kámen'. Ale ostatní jsem nikdy neviděla."</p>

<p>„Nuže, je to jeden z těch, které byly vyznačeny zde," sna­žil jsem se navodit veselý hlas. Výraz „kámen" mi naprosto nic neříkal. „Zdá se, že je nejblíže místu, kde jsme. Zamíří­me nejprve k němu?"</p>

<p>„Rád bych se podíval do toho města," promluvil tiše ša­šek. „Moc rád bych viděl i toho draka."</p>

<p>Pomalu jsem kývl. „Je to místo, jež stojí za to vidět. Na­chází se tam spousta informací, jen kdybychom měli čas je vyslídit. Kdybych neměl pořád v hlavě Verityho s tím jeho ,Pojď za mnou, pojď za mnou', myslím, že bych byl rovněž zvědavější." Nepověděl jsem jim nic o svých snech o Molly a Chadeovi. Byly to soukromé záležitosti, stejně jako můj stesk po domově a po ní.</p>

<p>„To bys tedy nepochybně byl," souhlasila Kettle. „A ne­pochybně by ses tak uvrtal do ještě větších potíží. Ráda bych věděla, to on tě tak spoutal, aby tě udržel na cestě a aby tě uchránil před roztržitostí?"</p>

<p>Už bych se na ni byl osopil, odkud to všechno ví, kdyby šašek tiše nezopakoval: „Rád bych se podíval do toho měs­ta."</p>

<p>„Teď bychom měli všichni jít na kutě. Zítra za rozbřesku vstáváme a čeká nás namáhavá cesta. Mám radost, že tam Verity byl před Fitzem, a zároveň mě to naplňuje zlověstnou předtuchou. Musíme se k němu rychle dostat. Už to nemohu vydržet, klást si každou noc otázku, proč se nevrátil."</p>

<p>„Přichází Katalyzátor, aby tělo učinil kamenem a kámen tělem. Na jeho dotyk budou probuzeni draci země. Jeho vli­vem se spící město zachvěje a procitne. Přichází Katalyzá­tor," pronesl šašek zasněným hlasem.</p>

<p>„Spisy Damira Bílého," dodala uctivě Kettle. Pohlédla na mě a na chvilku se zatvářila mrzutě. „Stovky let sepisování a proroctví, a to všechno směřuje k tobě?"</p>

<p>„Za to já nemohu," řekl jsem nejapně. Už jsem se zavrtá­val pod pokrývky. Toužebně jsem myslel na ten velice teplý den, který jsem prožil. Vítr venku silně dul a já si připadal prochladlý na kost.</p>

<p>Už jsem podřimoval, když tu se šašek natáhl a poplácal mě po tváři horkou rukou. „Štěstí, že jsi naživu," zamumlal.</p>

<p>„Díky," odpověděl jsem. Právě jsem si vybavoval Kettlino hrací plátno a rozmístění kamenů, abych pro tu noc udr­žel mysl ve své moci. Vtom jsem se posadil a zvolal: „Ty máš horkou ruku! Šašku! Ty máš horkou ruku!"</p>

<p>„Běž spát," napomenula mě rozmrzele Starling.</p>

<p>Neposlouchal jsem ji. Stáhl jsem šaškovi pokrývku z ob­ličeje a dotkl se jeho tváře. Šašek zvolna otevřel oči. „Ty jsi horký," řekl jsem mu. „Jsi v pořádku?"</p>

<p>„Nepřipadám si horký," sdělil mi ztrápeně. „Je mi zima. A jsem moc, moc unavený."</p>

<p>Začal jsem spěšně přikládat na oheň v pánvi. Ostatní ko­lem se neklidně vrtěli. Starling na opačném konci stanu se posadila a v šeru se na mě zahleděla.</p>

<p>„Šašek nebývá nikdy horký." řekl jsem jim, aby pochopi­li moji naléhavost. „Pokaždé, když se dotknete jeho kůže, je studená. A teď je horká."</p>

<p>„Opravdu?" optala se Starling nezvykle sarkastickým hla­sem.</p>

<p>„Není nemocný?" zeptala se znaveně Kettle.</p>

<p>„Já nevím. Za celý svůj život jsem nezažil, že by churavěl."</p>

<p>„Bývám málokdy nemocný," poopravil mě potichu šašek. „Avšak tuhle horečku už jsem kdysi jednou zažil. Lehni si a spi, Fitzi. Budu určitě v pořádku. Čekám, že horečka do rá­na ustoupí."</p>

<p>„Ať ustoupí nebo ne, zítra ráno musíme vyrazit," prones­la neúprosně Kettricken. „Už jsme tu ztratili jeden den dlou­hým otálením."</p>

<p>„Ztratili den?" zvolal jsem takřka hněvivě. „Získali jsme mapu, či spíše další podrobnosti k té, co máme, a víme, že Verity byl ve městě. Co se mne týče, já nepochybuji o tom, že tam byl stejně jako já, a možná se vrátil tady na to samé místo. Neztratili jsme den, Kettricken, ale naopak jsme zís­kali všechny ty dny, které by nám vzalo štrachání přes suť ke zbytkům cesty tam dole a pak ještě plahočeni do města. A zase zpátky. Pokud si vzpomínám, navrhovala jsi, že je­den den věnujeme pouze tomu, abychom se pokusili najít cestu dolů tím úbočím. No tak jsme to udělali a cestu jsme našli." Odmlčel jsem se. Nadechl jsem se a silou vůle jsem zklidnil hlas: „Nebudu se už snažit vnucovat někomu z vás svou vůli. Ale pokud šaškovi zítra nebude dobře, aby mohl cestovat, nepůjdu ani já."</p>

<p>Kettricken zajiskřilo v očích a já se hotovil k boji. Ale ša­šek tomu předešel. „Zítra s vámi půjdu, ať už mi bude dobře nebo ne," ujistil nás oba.</p>

<p>„Takže ujednáno," pospíšila si Kettricken. A pak se o ně­co lidštějším tónem zeptala: „Šašku, nemohu pro tebe něco udělat? Nejednala bych s tebou tak drsně, kdyby nutnost nebyla tak velká. Nezapomněla jsem, a nikdy nezapomenu, že bez tebe bych se nikdy nedostala živá do Jhaampe. "</p>

<p>Vycítil jsem, že jde o příběh, do něhož jsem nebyl zasvě­cen, ale nechal jsem si své otázky pro sebe.</p>

<p>„Budu v pořádku. Jen jsem... Fitzi? Nemohl bych tě po­žádat o trochu elfí kůry? Minulou noc mě zahřála jako do­sud nic předtím."</p>

<p>„Zajisté." Začal jsem se přehrabovat v ranci, když vtom Kettle varovně pozvedla hlas</p>

<p>„Šašku, radím ti, nedělej to Je to moc nebezpečná bylina, a skoro stejnou měrou škodlivá jako prospěšná. Kdo ví, jest­li ti dnes večer není zle proto, že jsi ji minulou noc užil?"</p>

<p>„Není to zas tak mocná bylina," řekl jsem přezíravě. „Be­ru ji už několik let a nemám z toho žádné přetrvávající ná­sledky."</p>

<p>Kettle si odfrkla. „Aspoň žádné takové, jež bys při svém důvtipu dokázal postřehnout," řekla jízlivě „Ale je to zahří­vající bylina, která dodává energii tělu, i když pro ducha je umrtvující."</p>

<p>„Vždycky jsem konstatoval, že mě vzpamatovala, místo aby mě umrtvila," oponoval jsem jí, zatímco jsem našel ne­velký balíček a otevřel ho. Aniž bych ji o to žádal, Kettle vstala a dala vřít vodu. „Nikdy jsem nepozoroval, že by mi otupila mysl," dodal jsem.</p>

<p>„Ten, kdo ji užívá, to pozoruje zřídka," odsekla „A tře­baže ti může na čas dodat fyzickou energii, vždycky za to musíš zaplatit později. Tvé tělo se nenechá napálit, mladíku. Poznáš to lépe, až budeš tak starý jako já."</p>

<p>Zmlkl jsem. Když jsem se ve vzpomínkách vrátil do dob, kdy jsem užíval elfí kůru, abych se vzpamatoval, měl jsem nepříjemné podezření, že má alespoň zčásti pravdu Ale mé podezření mi nemohlo zabránit, abych uvařil dva šálky na místo jednoho. Kettle nade mnou kroutila hlavou, já si však lehl a neříkal už nic. Sedl jsem si vedle šaška a vypili jsme společně čaj. Když mi podával prázdný šálek, jeho ruka se zdála být ještě více horká, a nikoli chladnější.</p>

<p>„Tvá horečka stoupá," upozornil jsem ho</p>

<p>„Ne. Je to jen horkost z toho čaje na povrchu těla," pro­hodil</p>

<p>Nedbal jsem jeho řečí. „Vždyť ty se celý třeseš."</p>

<p>„Trošku," připustil Potom se jeho utrpení prodralo na po­vrch a on řekl. „Je mi zima jako nikdy předtím. Záda a če­listi mě bolí od zimničného třasu."</p>

<p><emphasis>Zahřej ho z boku, </emphasis>navrhl Nighteyes. Mohutný vlk se po­sunul a těsněji se k němu přitlačil Přidal jsem své pokrývky na ty, jež zakrývaly šaška, a pak si pod ně vlezl vedle něj. Neřekl ani slovo, ale jeho třas se poněkud zmírnil.</p>

<p>„Nevzpomínám si, že bys kdy byl na Buckkeepu nemoc­ný," pravil jsem tiše.</p>

<p>„Ale byl. Ovšem jen zřídka, a nechával jsem si to pro se­be. Jak si jistě vzpomínáš, lékař měl se mnou jen malé str­pení a já s ním taky. Nedal bych své zdraví všanc jeho pro­jímadlům a tonikům. A krom toho. Co u tvého druhu zabírá, to se mnou někdy ani nehne."</p>

<p>„To se tvůj druh tak velmi liší od mého?" zeptal jsem se po chvíli. Zabloudil k tématu, které jsme jen málokdy zmi­ňovali.</p>

<p>„V určitých ohledech," vzdychl. Zvedl ruku a položil si ji na čelo. „Ale občas překvapuji i sám sebe " Nadechl se, na­čež vydechl, jako kdyby přestál nějakou chvilkovou bolest. „Možná ani nejsem doopravdy nemocný. Uplynulý rok jsem prodělal určité změny. Jak sis už všiml. " To poslední dodal šeptem.</p>

<p>„Vyrostl jsi a nabral jsi barvu," souhlasil jsem tiše.</p>

<p>„To je pouze část." Tvař mu mírně zaškubala úsměvem, ale rychle zase povadla „Myslím, že teď už jsem skoro do­spělý."</p>

<p>Tiše jsem si odfrkl „Počítal jsem, že je ti už hodně roků, šašku. Myslím, žes dospěl dříve než já. "</p>

<p>„Opravdu? Jak směšné." zvolal tiše a na chvíli to znělo, jako kdyby byl zase sám sebou. Jeho vpadlé oči se zavřely „Teď už budu spát," řekl mi</p>

<p>Neodpověděl jsem. Zavrtal jsem se hlouběji pod pokrýv­ky a opět kolem sebe vztyčil zdi. Vklouzl jsem se do beze­sného spočinutí, ale ne do bezstarostného spánku.</p>

<p>Před rozbřeskem jsem se probudil v předtuše nebezpečí. Šašek vedle mě ztěžka oddychoval. Dotkl jsem se jeho tvá­ře a zjistil jsem, že je stále horká a orosená potem. Odkulil jsem se od něj a podkasal ho po obvodu pokrývkami. Přilo­žil jsem na pánev jeden či dva drahocenné klacky a začal si tiše natahovat oděv. Nighteyes vmžiku zpozorněl.</p>

<p><emphasis>Jdeš ven ?</emphasis></p>

<p><emphasis>Jen se trochu nadýchat.</emphasis></p>

<p><emphasis>Mám jít s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tebou?</emphasis></p>

<p><emphasis>Zahřívej šaška Nebudu pryč dlouho</emphasis></p>

<p><emphasis>Víš jistě, že se ti nic nestane?</emphasis></p>

<p><emphasis>Budu opatrný, slibuji.</emphasis></p>

<p>Venkovní chlad mě zasáhl jako facka. Temnota byla naprostá. Mé oči si po chvilce zvykly, ale i tak jsem neviděl víc než jen obrysy stanu. Hvězdné nebe bylo zatažené oblačným příkrovem. Tiše jsem stál v ledovém větru a napínal smysly, abych zjistil, co mě tak rozrušilo. Nebylo to Uměním, nýbrž Moudrostí, jíž jsem zapátral v temnotě kolem. Vycítil sem naši skupinu a hlad schoulených jepů. Samotné obilí je dlou­ho neudrží na nohou. Další starost. Rezolutně jsem ji zavrhl a rozprostřel své smysly dále. Zavětřil jsem. Koně? Ovšem.</p>

<p>A jezdci? Vypadalo to tak. V tom se vedle mě zjevil Nighteyes.</p>

<p><emphasis>Cítíš je?</emphasis></p>

<p><emphasis>Vítr je nepříznivý. Mám se jít podívat?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ano. Ale nepozorovaně.</emphasis></p>

<p><emphasis>Samozřejmě. Dohlédni na šaška Když jsem ho opouštěl, </emphasis>fňukal.</p>

<p>Ve stanu jsem tiše vzbudil Kettricken „Myslím, že nám možná hrozí nebezpečí," řekl jsem šeptem „Koně a jezdci, nejspíš na cestě za námi. Ještě si tím nejsem jist. "</p>

<p>„Až nabudeme jistotu, budou už tady," odpověděla zary­tě „Vzbuď všechny. Ať vstanou a připraví se k odjezdu těs­ně po rozbřesku. "</p>

<p>„Šašek má stále horečku," řekl jsem, když jsem se shýbl a zatřásl Starling ramenem.</p>

<p>„Když tady zůstane, místo horečky ho čeká smrt. A tebe s ním. Šel nám to vlk očíhnout?"</p>

<p>„Ano. " Věděl jsem, že má pravdu, ale přesto pro mne by­lo těžké přinutit se, abych šaškem zatřásl a probral ho k vě­domí. Pohyboval se jako člověk v mrákotách. Zatímco ostat­ní balili zavazadla, já ho spěšně navlékl do kabátu a páru kamaší navíc. Celého jsem ho zahalil do dek a postavil ho před stan, zatímco se zbytkem jsme jurtu rozebrali a nalo­žili ji. Přitom jsem se tiše zeptal Kettricken „Kolik nákladu unese jeden jep?"</p>

<p>„Víc než váží šašek. Jsou však moc úzcí, aby se na nich dalo pohodlně obkročmo sedět, a pod živým nákladem se ve­lice snadno zjančí. Mohli bychom ho na kus cesty na jedno­ho posadit, ale bylo by to pro něj značně nepohodlné a jep by se těžko ovládal. "</p>

<p>Takovou odpověď jsem čekal, ale přesto mě nepotěšila</p>

<p>„Jaké má zprávy vlk?" zeptala se</p>

<p>Zašmátral jsem po Nighteyesovi a zděsil se, kolik úsilí mě stálo dotknout se jeho mysli. „Šest jezdců," řekl jsem.</p>

<p>„Přátelé, nebo nepřátelé?"</p>

<p>„To on neumí rozpoznat," zdůraznil jsem. A vlka jsem se zeptal: <emphasis>Jak vypadají ti koně?</emphasis></p>

<p><emphasis>Nádherní.</emphasis></p>

<p><emphasis>Velcí jako Sooty? Nebo malí jako horští koně?</emphasis></p>

<p><emphasis>Něco mezi. A jeden mezek s nákladem.</emphasis></p>

<p>„Jedou na koních, ne na horských ponících," sdělil jsem Kettricken.</p>

<p>Potřásla si pro sebe hlavou. „Většina mých lidí s sebou nebrává do takových horských výšek koně. Využili by poníky nebo jepy. Raději si řekněme, že jsou to nepřátelé, a po­dle toho jednejme."</p>

<p>„Utíkat, nebo bojovat?"</p>

<p>„Samozřejmě obojí."</p>

<p>Mezitím z jednoho jepa sundala svůj luk. Nyní na něj na­pjala tětivu, aby byl připravený. „Nejprve se poohlédneme po lepším místě, kde bychom nastražili léčku. Pak počkáme. Jedeme."</p>

<p>Snáze se to řeklo, než udělalo. Ještě že cesta měla tak hlad­ký povrch, jinak by to vůbec nebylo možné. Světlo bylo te­prve nejasně tušit, když jsme vyrazili. Starling vepředu šla v čele jepů. Já za nimi vedl šaška, zatímco Kettle s holí a Ket­tricken s lukem šly za námi. Nejprve jsem šaška nechal, aby zkusil jít po svých. Pomalu se belhal, a jak se nám jepové ne­vyhnutelně vzdalovali, věděl jsem, že takhle to dál nepůjde. Dal jsem si jeho levou ruku přes ramena, svou rukou jsem ho chytil okolo pasu a sunul ho kupředu. Zakrátko už supěl a měl co dělat, aby udržel krok a nebyl vlečen. Nepřirozené teplo sálající z jeho těla mě děsilo. Surově jsem ho nutil ke spěchu a modlil se, abychom narazili na nějaký úkryt.</p>

<p>Když se nám to poštěstilo, nebylo to pod přívětivými stro­my, ale mezi krutě ostrými kameny. Značná část hory nad cestou se kdysi oddělila a zřítila se dolů. Víc než půlku ces­ty přitom strhla s sebou a na jejím zbytku zůstala vysoká halda kamení a hlíny. Starling a jepové na to pochybovač­ně hleděli, když jsme se k nim se šaškem přibelhali. Usadil jsem ho na kámen, kde zůstal sedět se zavřenýma očima a sklopenou hlavou. Ovinul jsem ho pořádně dekami a šel za Starling.</p>

<p>„Je to starý sesuv půdy," poznamenala. „Možná nebude tak těžké se přes to přeplahočit."</p>

<p>„Možná," souhlasil jsem a očima už jsem hledal místo, kudy to zkusit. Kameny halila sněhová pokrývka. „Já půjdu napřed s jepy, můžeš jít se šaškem za mnou?"</p>

<p>„Snad ano." Ohlédla se po něm. „Je jí hodně zle?"</p>

<p>V jejím hlase zněla pouze obava, a tak jsem svůj hněv ra­ději spolkl. „Dokáže se jakžtakž belhat, když se ovšem mů­že opírat o něčí paži. Vyčkej, dokud nebude poslední zvíře nahoře a na cestě na druhou stranu. Pak běžte v našich sto­pách."</p>

<p>Starling trhla hlavou na souhlas, ale netvářila se moc ve­sele.</p>

<p>„Neměli bychom počkat na Kettricken a Kettle?"</p>

<p>Zamyslel jsem se. „Ne. Jestli nás ti jezdci dostihnou, ne­chci tady stát s kamenným zátarasem za zády. Přejdeme na druhou stranu."</p>

<p>Přál jsem si, aby tu byl s námi vlk, protože si byl dvakrát jistější než já a měl mnohem pohotovější reflexy.</p>

<p><emphasis>Nemohu jít za tebou, aniž by mé spatřili. Je to tu samý ká</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>men, nad cestou i pod ní, a mezi tebou a mnou jsou oni.</emphasis></p>

<p><emphasis>S tím si nedělej starosti. Pouze je sleduj a udržuj mě v po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hotovosti. Postupují rychle?</emphasis></p>

<p><emphasis>Vedou koně a hodně se mezi sebou přou. Jeden je tlustý a unavený jízdou. Mluví jen málo, ale moc nespěchá. Buď opatrný, bratře.</emphasis></p>

<p>Zhluboka jsem se nadechl, a jelikož žádné místo nevypa­dalo schůdněji než ostatní, šel jsem prostě rovnou za nosem. Nejprve se na cestě vyskytovaly pouze volně rozeseté ka­meny, ale za nimi se nacházely velké balvany, kamenitá pů­da a napadané ostré kamení. Volil jsem cestu na tomto ne­jistém podkladě. Za mnou šla vůdkyně stáda jepů a ostatní pak kráčeli poslušně za ní. Záhy jsem zjistil, že navátý sníh v tenkých povlacích namrzl na kamenech a často překryl též dutiny a trhliny mezi nimi. Nepozorně jsem našlápl a ocitl se nohou po koleno ve spáře. Opatrně jsem se vyprostil a po­kračoval v cestě.</p>

<p>Když jsem se na chvilku zastavil a rozhlédl se kolem, má­lem mě opustila veškerá odvaha Nade mnou se tyčil mo­hutný sráz se sutí, jenž přecházel v příkrou kamennou stěnu. Kráčel jsem po úbočí posetém volně ležícími balvany a ka­meny. Když jsem se podíval před sebe, neviděl jsem, kde to končí. Kdyby to pode mnou povolilo, strhlo by mě to k okra­ji cesty a vystřelilo do hlubokého údolí pode mnou Neby­lo tam nic, ani jediná ratolest nebo sebemenší balvan, jichž bych se přidržel. Maličkosti pojednou nabyly děsivých roz­měrů. Nervózní pocukávání lana v mé ruce, na kterém byl uvázaný první jep, náhlá změna síly vánku, ba i mé vlasy, jež mi spadaly ve větru do očí, to vše bylo náhle životu ne­bezpečné. Dvakrát jsem klesl na všechny čtyři a plazil se. Zbytek cesty jsem absolvoval přikrčený, dávaje bedlivý po­zor, kam stoupám, a pomalu došlapuje na plnou váhu.</p>

<p>Za mnou kráčela řada jepů, všichni za svým vůdcem. Ne­byli tak opatrní jako já. Slyšel jsem, jak se pod nimi sesou­vají kameny a jak uvolněný štěrk a kamení rachotí a poskakuje po svahu, aby potom vystřelily do prostoru. Pokaždé, když se to stalo, dostal jsem strach, že to oživí a uvede do pohybu další kameny Jepové nebyli uvázaní na laně, pouze jejich vůdce, kterého jsem vedl. Každou chvíli jsem se bál, že uvidím, jak jeden z nich ujíždí dolů po úbočí. Táhli se v řadě za mnou jako korkové splávky na rybářské síti a da­leko za nimi šla Starling se šaškem. Jednou jsem se zastavil, abych se podíval, jak pokračuj í, a proklínal j sem se za to, jak těžký úkol jsem jí svěřil. Postupovali polovičním tempem než já, který jsem se taktak ploužil, přičemž Starling šaš­ka svírala a pozorně sledovala terén pod nohama. Srdce mi uvízlo až v hrdle, když náhle klopýtla a šašek se natáhl jak široký tak dlouhý vedle ní. Vzhlédla a uviděla mě, jak na ni civím Nasupeně zvedla ruku a pokynula mi, abych pokra­čoval v cestě. A tak jsem šel. Nic jiného jsem ani dělat ne­mohl.</p>

<p>Hromada suti a kamení skončila stejně náhle, jako začala. S vděčností jsem se seštrachal na hladký povrch cesty Za mnou kráčel vedoucí jep a poté ostatní zvířata, jež seskako­vala ze srázu na skálu a pak na cestu jako kozy, když schá­zela dolů Jakmile byla všechna dole, rozsypal jsem jim na cestě trochu obilí, abych je udržel pohromadě, a vyškrábal se zpátky na úbočí hory.</p>

<p>Nespatřil jsem ani Starling, ani šaška.</p>

<p>Nejradši bych se rozběhl zpátky napříč pohyblivou sutí. Místo toho jsem se přiměl k pomalé chůzi a opatrně jsem volil cestu ve stopách, které jsme tu s jepy zanechali. Říkal jsem si, že v té ponuré šedočernobílé krajině by měly dobře vyniknout jejich pestrobarevné oděvy. A tak nakonec jsem je uviděl. Starling seděla zcela nehybně na pruhu suti a ved­le ní na kamenech byl natažený šašek.</p>

<p>„Starling!" zavolal jsem na ni tiše.</p>

<p>Vzhlédla. Oči měla vytřeštěné. „Dalo se to kolem nás vše do pohybu. Malé kameny a pak větší. A tak jsem zastavila, dokud se to neustálí. Teď nemohu šaška zvednout a unést ji." V jejím hlase bylo znát usilovně potlačovanou paniku.</p>

<p>„Klidně seď. Už jdu."</p>

<p>Jasně jsem rozeznával, kde se část povrchové vrstvy ka­mení uvolnila a začala se řítit dolů. Valící se oblázky zane­chaly stopy na sněhovém povrchu. Podle toho, co jsem vi­děl, jsem zhodnotil situaci, jen jsem litoval, že toho nevím o lavinách víc. Sesuv kamení zřejmě začal notný kus nad ni­mi a těsně je minul. Stále jsme byli kus cesty nad srázem, ale jak by se dal štěrk do pohybu, rychle by nás strhl přes okraj dolů. Zklidnil jsem své srdce a spolehl se na hlavu.</p>

<p>„Starling!" zavolal jsem opět tiše. Bylo to zbytečné Sou­středila veškerou pozornost na mě. „Pojď za mnou. Moc po­malu a opatrně."</p>

<p>„A co šašek?"</p>

<p>„Nech ho být. Až budeš v bezpečí, vrátím se pro něj. Kdy­bych šel za tebou, všichni tři bychom se vystavovali riziku. "</p>

<p>Jedna věc je spatřovat v něčem logiku. A druhá přimět se vytrvat ve svém odhodlání, jež zavání zbabělostí. Nevím, co si Starling myslela, když se pomalu zvedla na nohy. Ani jed­nou se úplně nenarovnala a přihrbená postupovala krůček po krůčku ke mně. Skousl jsem rty a mlčel, ačkoli jsem ji chtěl popohnat, ať si pospíší. Dvakrát svými kroky uvolnila men­ší sesuv kamení. Oblázky se řítily dolů a strhávaly s sebou další, valíce se po svahu a vrhajíce se z okraje dolů Pokaž­dé v předklonu ztuhla a očima se zoufale upnula na mě. Já tam stál a tupě přemítal, co bych asi dělal, kdyby začala ujíž­dět dolů spolu s kamením. Vrhl bych se zbytečně za ní, ne­bo bych se díval, jak se řítí, a navždy si zapsal do paměti ty její černé prosebné oči?</p>

<p>Nakonec se však dostala mezi relativně stabilní větší ka­meny, kde jsem stál já. Chytla se mě a já ji podržel, zatímco jsem vnímal chvění, které s ní drkotalo. Po delší chvíli jsem ji pevně uchopil za paže a podržel ji kousek stranou od se­be. „Teď musíš pokračovat dál. Není to už moc daleko. Až se tam dostaneš, zůstaň tam a udržuj jepy pohromadě. Ro­zumíš?"</p>

<p>Hbitě přikývla a potom se zhluboka nadechla. Odstoupila ode mne a opatrně se vydala po stezce, kterou jsme po sobě s jepy zanechali. Počkal jsem, až se dostane do bezpečné vzdálenosti ode mne, a pak jsem učinil první opatrné kroky směrem k šaškovi.</p>

<p>Kamení pod mou větší vahou o poznání víc ujíždělo a se­souvalo se. Napadlo mě, zda by nebylo rozumnější jít výš či níž po svahu, než šla prve Starling. Pomyslel jsem na to, že bych se vrátil k jepům pro lano, ale nenapadal mě způsob, jak bych ho zajistil. A po celou tu dobu jsem se opatrně, krů­ček po krůčku, pohyboval kupředu. Šašek se nehýbal.</p>

<p>Kamení pod mýma nohama se dalo do pohybu a naráželo mi do kotníků, jak se valilo dolů, ujíždějíc mi pod nohama Na místě jsem se zastavil a zkoprněl při pohledu na štěrk va­lící se okolo mne. Cítil jsem, jak mi jedna noha začíná ujíž­dět, a než jsem se stačil opanovat, vrhl jsem se o jeden krok kupředu. Sesuv kamení nyní nabyl na prudkosti a razanci. Nevěděl jsem, co mám dělat. Napadlo mě, že bych se vrhl naplocho na zem a rozprostřel svou váhu, ale rychle jsem si řekl, že bych to valícím se kamenům pouze usnadnil, aby mě strhly s sebou. Žádný z kamenů nebyl větší než má pěst, ale bylo jich hrozně moc. Ztuhl jsem na místě a napočítal deset dechů, než rachot opět umlkl.</p>

<p>Musel jsem v sobě sebrat každý ždibec kuráže, abych se odhodlal k dalšímu kroku. Nějakou dobu jsem zkoumal půdu pod nohama a vybíral si místo, jež vypadalo nejméně ne­stabilně. Odlehčil jsem jednu nohu a zvolil místo na došlápnutí. Když jsem se dostal k šaškovu tělu ležícímu na břiše, měl jsem na zádech propocenou košili a čelist mě bolela od nepřetržitého svírání. Sesul jsem se na zem vedle něj</p>

<p>Starling předtím ohrnula cíp pokrývky, aby mu zakryla tvář, a on tu stále ležel přikrytý jako mrtvola. Odhrnul jsem deku a pohlédl na jeho zavřené oči. Měl barvu, jakou jsem nikdy předtím neviděl. Mrtvolná bělost kůže, kterou míval na Buckkeepu, získala v horách žlutavý nádech, nyní však měl úděsnou barvu jako sama smrt. Rty měl naprosto suché a rozpukané, na řasách žlutý škraloup. A na dotek byl stále horký.</p>

<p>„Šašku?" oslovil jsem ho docela něžně, ale on neodpově­děl. Mluvil jsem dál v naději, že mne nějaká jeho část usly­ší „Chystám se tě zvednout a odnést. Terén je tu mizerný, a jestli uklouznu, čeká nás dlouhý pád. Takže až tě budu dr­žet v náručí, musíš být velmi, velmi klidný Rozumíš?"</p>

<p>Nadechl se o něco hlouběji. Bral jsem to jako souhlas. Klekl jsem na svahu pod ním a vsunul mu ruce a předlok­tí pod tělo. Když jsem se narovnal, ozvala se jizva po šípu v zádech. Ucítil jsem, jak mi na tváři vyrazil pot. Chvíli jsem vzpřímeně klečel, šaška v náručí, zatímco jsem přemáhal bo­lest a nabýval rovnováhu. Přemístil jsem jednu nohu, abych dostal chodidlo pod sebe. Snažil jsem se pomalu vstát, jen­že vtom se okolo mne začalo hnout kamení. Bojoval jsem s hrozivým nutkáním přitisknout šaška k sobě a dát se na útěk. Rachot a sypání uvolněné břidlice stále a stále pokra­čovalo.Když to konečně ustalo, celý jsem se chvěl, jak jsem se snažil stát dokonale v klidu. Po kotníky jsem vězel v syp­kém štěrku.</p>

<p>„FitzChivalry?"</p>

<p>Pomalu jsem otočil hlavu. Dorazily Kettricken a Kettle. Stály kus nade mnou, mimo dosah uvolněného kamení. Vy­padalo to, že při pohledu na mou pozici se o ně pokoušejí mdloby. První se vzpamatovala Kettricken.</p>

<p>„Kettle a já teď nad tebou přejdeme. Zůstaň, kde jsi, a za­chovej naprostý klid. Dostala se Starling a jepové na druhou stranu?" Podařilo se mi malinko kývnout. Měl jsem sucho v ústech, že jsem ani nemohl mluvit.</p>

<p>„Vezmu lano a vrátím se zpátky. Pospíším si, jak jen to půjde. "</p>

<p>Opět jsem přikývl. Abych na ně viděl, musel bych zkrou­tit tělo, a tak jsem je neviděl. Ani jsem se nedíval dolů Vítr mne ofukoval, pod nohama mi křupalo kamení a já shlížel šaškovi do tváře. Na vzrostlého muže nevážil moc. Vždycky byl štíhlý, samá kost a kůže, a v sebeobraně se spoléhal spí­še na svůj jazyk než na pěsti a svalstvo. Jak jsem však stál a držel ho, stále více mi v rukou těžkl. Okruh bolesti v mých zádech se zvolna rozšiřoval a jaksi se stalo, že mi od ní trnu­ly i ruce.</p>

<p>Ucítil jsem, jak sebou v mém náručí mírně trhl. „Zůstaň v klidu," zašeptal jsem</p>

<p>Namáhavě otevřel oči a vzhledl ke mně Jazykem se po­kusil ovlhčit si rty „Co se děje?"</p>

<p>„Stojíme v naprostém klidu uprostřed laviny," zašeptal jsem v odpověď. Měl jsem tak vyprahlé hrdlo, že se mi ob­tížně mluvilo.</p>

<p>„Myslím, že bych mohl stát," navrhl mátožně.</p>

<p>„Nehýbej se!" nařídil jsem mu.</p>

<p>Nadechl se o trochu hlouběji „Proč jsi vždycky nablízku, když se dostanu do podobné situace?" podivil se ochraptěle</p>

<p>„Mohl bych se tě zeptat na totéž," odvětil jsem nespra­vedlivě.</p>

<p>„Fitzi?"</p>

<p>Natočil jsem svůj bolestivý hřbet a vzhlédl ke Kettricken. Její silueta se rýsovala proti obloze. Měla s sebou jepa, vůd­ce stáda. Na rameni měla smotané lano. Jeden konec byl při­vázaný k jepově odlehčenému nákladnímu postroji.</p>

<p>„Hodím ti teď to lano. Nesnaž se ho chytat, nech ho pro­letět kolem a pak ho zvedni a uvaž si ho okolo těla. Rozu­míš?"</p>

<p>„Ano."</p>

<p>Moji odpověď nemohla slyšet, ale povzbudivě na mě kýv­la. V dalším okamžiku se okolo mě mihlo rozmotané lano. Uvolnilo nepatrné množství kamínků, ale i ten kratičký se­suv stačil, aby se mi udělalo mdlo. Natažené lano zůstalo le­žet na kamení, necelou délku paže od mé nohy. Pohlédl jsem na něj a pocítil zoufalství. Zocelil jsem svou vůli.</p>

<p>„Šašku, můžeš se mne přidržet? Musím se nyní pokusit zvednout to lano."</p>

<p>„Myslím, že mohu stát," navrhl znovu.</p>

<p>„Možná budeš muset," připustil jsem bezděčně. „Buď při­praven na všechno. Ale na každý pád se mě drž."</p>

<p>„Jen když mi slíbíš, že se budeš držet toho lana."</p>

<p>„Vynasnažím se," slíbil jsem zarytě.</p>

<p><emphasis>Bratře, zastavili se přesně na místě, kde jsme tábořili mi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nulou noc. Ze šesti mužů</emphasis>—</p>

<p><emphasis>Teď ne, Nighteyesi!</emphasis></p>

<p><emphasis>Tři se vydali dolů jako ty a tři zůstali u koní.</emphasis></p>

<p><emphasis>Teď ne.</emphasis></p>

<p>Šašek pohnul rukama, aby se mě nemotorně chytil za ra­mena. Zatracené pokrývky, do nichž byl zavinutý, zacláně­ly všude, kde neměly. Levou rukou jsem šaška přidržel a po­někud si tím uvolnil pravou ruku a paži, ačkoliv jsem ji měl stále pod ním. Přemáhal jsem absurdní nutkání propuknout v smích. Vše bylo tak pitomě těžkopádné a nebezpečné. Ze všech způsobů smrti, které jsem kdy zvažoval, mně tenhle nikdy na mysl nepřišel. Střetl jsem se s šaškovýma očima a spatřil v nich tentýž panický smích. „Připrav se," řekl jsem mu a shýbl se k lanu. Každý napjatý sval v mém těle trnul v křeči a bolesti.</p>

<p>O šířku vlasu jsem prsty lano minul. Vzhlédl jsem k mís­tu, kde úzkostlivě balancovali Kettricken a jep. Napadlo mě, že nemám tušení, co se má dít, až budu mít lano. Mé napja­té svaly však už byly příliš natažené, než abych v tomto bo­dě přestal a kladl nějaké otázky. Nutil jsem se dosáhnout ru­kou na lano a zároveň jsem cítil, jak pode mnou ujíždí pravá noha.</p>

<p>Vše se semlelo najednou. Šaškův stisk křečovitě zesílil, jak se celé úbočí pod námi dalo prudce do pohybu. Uchopil jsem lano, jenže stále jsem sjížděl dolů. Těsně předtím, než se lano napjalo, se mi podařilo škubnout rukou a omotat si ho jednou kolem zápěstí. Nad námi směrem k východu Kettricken vedla na uzdě neomylně našlapujícího jepa. Viděl jsem, jak se zvíře zapotácelo, když na jeho bedrech spoči­nula část naší váhy. Zarylo se nohama do země a pokračo­valo v chůzi napříč oblastí sesuvu. Lano se utáhlo, zařízlo se mi do zápěstí a ruky. Držel jsem.</p>

<p>Nevím, jak jsem se vyškrábal na nohy, ale podařilo se mi to, a jak pode mnou úbočí s rachotem ujíždělo, vypadalo to, že po něm kráčím. Zjistil jsem, že se zvolna kymácím jako kyvadlo a že mi utažené lano skýtá asi tolik odporu, abych se udržel na povrchu rachotících kamenů valících se pode mnou dolů úbočím. Náhle jsem nabyl pevnější půdu pod no­hama. Boty jsem měl plné kamínků, ale ignoroval jsem to, zatímco jsem se vytrvale držel lana a postupně se pohyboval napříč oblastí sesuvu. Nyní už jsme byli hluboko dole pod původní cestou, kterou jsem zvolil. Odmítal jsem podívat se dolů, abych viděl, jak blízko jsme u kraje. Soustředil jsem se na to, abych udržel šaška a lano a nepřestal jít.</p>

<p>Náhle jsme byli mimo nebezpečí. Ocitl jsem se v oblasti větších kamenů, mimo sypký štěrk, který málem naše živo­ty ukončil. Kettricken nad námi vytrvale postupovala napříč úbočím a my s ní, až jsme nakonec slezli dolů na požehnaně rovný podklad cesty. Za pár minut už jsme se všichni nachá­zeli na rovném zasněženém terénu. Upustil jsem lano a po­malu se sesul k zemi i s šaškem v náručí. Zavřel jsem oči.</p>

<p>„Tumáš. Napij se trochu vody." Byl to hlas Kettle, která mi nabízela vak s vodou, zatímco Kettricken a Starling mi vyprošťovaly šaška ze strnulých rukou Vypil jsem něco vo­dy a pak se trochu otřepal. Každá moje část mě bolela jako pohmožděná. Zatímco jsem seděl a vzpamatovával se, cosi se vedralo do popředí mé mysli Vmžiku jsem se vyškrábal na nohy.</p>

<p>„Je jich šest, a tři sešli dolů jako já, povídal"</p>

<p>Při těch přerývaných slovech se všechny zraky stočily ke mně Kettle dávala napít vody šaškovi, ten však nevypadal o nic lépe. Ústa měla sešpulená úzkostí a nelibostí Věděl jsem, čeho se obává. Ovšem strach, k němuž mi zavdal pří­činu vlk, byl naléhavější.</p>

<p>„Co jsi to říkal?" zeptala se mírně Kettricken a já si uvě­domil, že podle nich už zase blouzním</p>

<p>„Nighteyes je sledoval. Šest mužů na koních, jeden sou­mar. Zastavili na našem minulém tábořišti A Nighteyes říkal, že tři z nich sešli dolů jako já."</p>

<p>„To znamená do města?" zeptala se zdráhavě Kettricken.</p>

<p><emphasis>Do města, </emphasis>pravil jako ozvěna Nighteyes. Zamrazilo mne po celém těle, když jsem spatřil, že Kettricken si jakoby sa­ma pro sebe kývla.</p>

<p> „Jak je to možné?"zeptala se tiše Starling „Vždyť Kettle říkala, že ukazatel fungoval pouze proto, že jsi měl výcvik v Umění. Na žádného z nás to účinek nemělo "</p>

<p>„Musejí být znalí Umění," pravila tiše Kettle a tázavě na mě pohlédla.</p>

<p>Existovala jen jedna odpověď „Regalova koterie," odtu­šil jsem a pokrčil rameny Vzedmula se ve mně ochromující hrůza. Byli tak strašně blízko, přitom věděli, jak mě oškli­vě ranit. Mou mysl zaplavil zdrcující strach. Vzdoroval jsem panice.</p>

<p>Kettricken mne rozpačitě poplácala po ruce. „Fitzi. Přes ten sesuv se jen tak nedostanou. Se svým lukem je mohu při přechodu odstřelit," navrhla. Jaká ironie: královna se nabí­zela, že ochrání úkladného vraha v královských službách. Přesto mě to jaksi uklidnilo, i když jsem věděl, že její luk mi před koterií neskýtá žádnou ochranu.</p>

<p>„Nemusejí chodit sem, aby na mě zaútočili. Nebo na Verityho " Zhluboka jsem se nadechl a tu jsem ve svých slo­vech dodatečně postřehl pravdu „Vůbec nás nepotřebují fy­zicky sledovat, aby nás napadli. Tak proč jen vážili takovou cestu?"</p>

<p>Šašek se opřel o loket. Promnul si svou těstovitě bledou tvář. „Možná sem vůbec nejdou proto, aby tě pronásledova­li," navrhl váhavě „Možná chtějí něco jiného?“</p>

<p>„A co?" zeptal jsem se</p>

<p>„Proč sem přišel Verity?" otázal se. Hlas měl slabý, zdá­lo se však, že mu to pozorně myslí.</p>

<p>„Že by pomoc Elderlingů? Regal v ně nikdy nevěřil. Vi­děl v tom pouze způsob, jak odstranit z cesty Verityho. "</p>

<p>„Možná. Ale zároveň věděl, že báchorka o Verityho smr­ti, kterou nechal všude šířit, je jeho vlastním výtvorem. Ty sám říkáš, že jeho koterie slídila a špehovala tě. S jakým cílem, pokud ne zjistit, kde se nachází Verity? Teď už se Regal musí ptát stejně jako královna: Proč se Verity nevrátil? A musí se též ptát, co to bylo za důležité poslání, že se ba­stard odvrátil od úkolu zabít jeho a pustil se do něj? Jen se ohlédni, Fitzi. Táhne se za tebou stopa, samá krev a spoušť. Regal se musí ptát, k čemu to všechno směřuje."</p>

<p>„Proč by chodili dolů do města?" zeptal jsem se a vzápě­tí mě napadla ještě horší otázka: „Jak vůbec věděli, jak se dostat dolů do města? Já do něho vpadl náhodou, ale jak to věděli oni?"</p>

<p>„Možná jsou v Umění mnohem silnější než ty. Možná že ukazatel k nim promluvil nebo sem možná přišli a věděli již mnohem víc než ty." Kettle opatrně volila slova, ale tón je­jího hlasu žádné „možná" nepřipouštěl.</p>

<p>Všechno mi bylo pojednou jasné. „Já nevím, proč jsou ta­dy. Ale vím, že je všechny pobiji, než se stačí dostat k Veritymu nebo přivodit nějaké další potíže mně." Zvedl jsem se na nohy.</p>

<p>Starling seděla a zírala na mě. Myslím, že v tom okamži­ku si přesně uvědomila, co jsem zač. Ne nějaké zidealizované princátko v exilu, které posléze vykoná nějaký hrdinský čin, ale zabiják. A navíc ani ne moc kompetentní.</p>

<p>„Nejprve si odpočiň," poradila mi Kettricken. Hlas měla vyrovnaný a smířlivý.</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. „To bych opravdu rád. Ale možnost, kterou mi dávají, se nabízí právě teď. Nevím, jak dlouho bu­dou ve městě. Doufám, že tam stráví nějaký čas. Nechystám se s nimi střetnout tam, rozumíte. V Umění se jim vůbec ne­vyrovnám. Nemohu s nimi bojovat mentálně. Mohu však usmrtit jejich těla. Pokud tam zanechali koně, stráže a záso­by, mohu jim ty věci vzít. A až se pak vrátí zpátky, budou v pasti. Bez jídla, bez přístřeší. Tady v okolí neuloví žádnou zvěř, i kdyby si ještě vzpomněli, jak se loví. Taková šance už se mi příště nenaskytne."</p>

<p>Kettricken zdráhavě přikyvovala. O Starling jako by se pokoušely mdloby. Šašek se sesul zpátky na své lůžko. „Měl bych jít s tebou," pravil tiše.</p>

<p>Pohlédl jsem na něj a snažil se zastřít pobavení v hlase: „Ty?"</p>

<p>„Mám jen takový pocit... že bych měl jít s tebou. Že bys neměl jít sám."</p>

<p>„Já nebudu sám. Nighteyes na mě čeká." Krátce jsem za­pátral v dáli a nalezl svého druha. Ležel skrčený na břichu ve sněhu, číhaje dole na stezce pod strážemi a koňmi. Muži si mezitím rozdělali ohýnek a připravovali si nad ním jídlo. Vlk z toho dostával hlad.</p>

<p><emphasis>Dáme si dnes večer koňské?</emphasis></p>

<p><emphasis>Uvidíme, </emphasis>řekl jsem. Obrátil jsem se na Kettricken: „Mohu si vzít váš luk?"</p>

<p>Neochotně mi ho podala. „Umíš z toho střílet?" zeptala se.</p>

<p>Byla to nádherná zbraň. „Moc dobře ne, ale obstojně ano. Nemají se ani kde pořádně ukrýt a nečekají útok. Pokud bu­du mít štěstí, mohu jednoho z nich zabít, ještě než vůbec zjis­tí, že tam jsem."</p>

<p>„Ty zastřelíš jednoho z nich, aniž bys učinil výzvu k bo­ji?" zeptala se mátožně Starling.</p>

<p>Spatřil jsem v jejích očích náhlé rozčarování. Raději jsem zavřel víčka a soustředil se na svůj úkol. <emphasis>Nighteyesi?</emphasis></p>

<p><emphasis>Mám koně nahnat </emphasis>z <emphasis>útesu dolů, nebo je pouze zahnat po cestě dál? Už mě ucítili a začínají být nervózní. Muži tomu </emphasis><emphasis>však nevěnuji pozornost.</emphasis></p>

<p><emphasis>Chtěl bych ty zásoby, které nesou, pokud to půjde. </emphasis>Proč mi zabití koně dělalo větší problém než zabití člověka?</p>

<p><emphasis>Uvidíme, </emphasis>odvětil rozvážně Nighteyes. <emphasis>Maso je maso, </emphasis>do­dal.</p>

<p>Hodil jsem si na záda Kettrickernin toulec. Vítr už znovu v poryvech dorážel a sliboval další sníh Jen při pomyšlení na přechod oblasti sesuvu se mi opět zvedl žaludek. „Není na výběr," připomněl jsem si. Zvedl jsem zrak a uviděl Starling, jak se ode mě odvrací Evidentně moji poznámku vza­la jako odpověď na svou otázku. Nu což, hodila by se prá­vě tak. „Pokud selžu, půjdou po vás," řekl jsem starostlivě. „Měli byste se odsud dostat co nejdále; běžte pořád dál, až nebudete vidět na cestu. Pokud půjde všechno dobře, brzy vás dohoníme." Shýbl jsem se k šaškovi. „Můžeš vůbec jít?" zeptal jsem se.</p>

<p>„Něco ujdu," řekl zasmušile.</p>

<p>„Bude-li zapotřebí, ponesu ho," řekla s neochvějnou jis­totou Kettricken. Pohlédl jsem na tu vysokou ženu a uvěřil jí. Krátce jsem kývl hlavou</p>

<p>„Držte mi palce," řekl jsem jim a obrátil se tváří k sesuvu. „Já půjdu s tebou," prohlásila znenadání Kettle. Utáhla si tkaničky u bot a vstala. „Dej mi ten luk. A kráčej za mnou v mých stopách."</p>

<p>Na okamžik jsem oněměl. „Proč?" zeptal jsem se posléze. „Protože vím, co dělám, když jdu přes to kamení. A s lu­kem si vedu lépe než ,obstojně'. Vsadím se, že dokážu sko­lit dva z nich, než vůbec zjistí, že jsme tam."</p>

<p>„Ale..."</p>

<p>„Na tom zrádném terénu si vede velice dobře," podotkla klidně Kettricken. „Starling, vezmi jepy. Já ponesu šaška " Pak nás obdařila nečitelným výrazem „Dohoňte nás, jak jen to nejdříve půjde."</p>

<p>Vzpomněl jsem si, že už jednou předtím jsem se pokusil nevzít Kettle s sebou. Pokud měla jít se mnou, chtěl jsem, aby byla se mnou, a nešla za mnou, když bych to nečekal. Zaryl jsem se do ní pohledem, ale kývl jsem.</p>

<p>„Ten luk," připomněla mi</p>

<p>„Umíš s tím opravdu tak dobře střílet?" zeptal jsem se, když jsem jí ho zdráhavě podával.</p>

<p>Tvář se jí zkřivila legračním úsměvem Sklopila zrak ke svým zkrouceným stařeckým prstům „Neříkala bych ti, že něco umím, kdybych to neuměla. Některé ze svých dřívěj­ších schopností stále mám," pravila klidně</p>

<p>Začali jsme se znovu škrábat na tu zřícenou skálu. Kettle šla první, hůl na zkoušení terénu nesla v ruce, a já kráčel za ní ve vzdálenosti jedné délky hole, jak mi přikázala. Neřekla mi ani jediné slovo, když od svých nohou pohlédla až k místu, kam nás chtěla převést. Nedokázal jsem postřeh­nout, na základě čeho volí cestu, ale sypké kamení a krysta­lický sníh zůstávaly pod jejími krátkými kroky v klidu. V je­jím pojetí vypadal přechod tak snadně, že jsem se začal cítit trapně.</p>

<p><emphasis>Právě jedí. A nikdo nedrží hlídku.</emphasis></p>

<p>Sdělil jsem tu informaci Kettle, která jen zasmušile kýv­la. Já sám jsem se užíral a přemýšlel, jestli dokáže zastat to, co bude třeba. Být dobrý ve střelbě s lukem je jedna věc. A druhá zastřelit člověka, právě když poklidně večeří. Uva­žoval jsem o námitce Starling a říkal si, co by to bylo za člo­věka, který by se ukázal a pronesl výzvu k boji, kdyby se chystal zabít tři muže. Dotkl jsem se jílce svého meče. Inu, bylo to něco, co mi Chade sliboval už dávno. Zabíjení pro krále, bez nároku na nějakou poctu či slávu, jež si může vy­dobýt voják na bojišti. Ne že by mé vzpomínky z bitev ně­jak souvisely s poctami či slávou.</p>

<p>Pojednou už jsme slézali dolů z vratkého kamení v oblas­ti sesuvu. Šli jsme velmi tiše a opatrně. Kettle potichu řekla</p>

<p>„Máme před sebou ještě pořádný kus cesty. Ale až se tam dostaneme, necháš mě vybrat si místo a vypálit první ránu. Jakmile ten muž půjde k zemi, ukážeš se jim a přilákáš je­jich pozornost. Nesmějí mě spatřit a já mohu uštědřit další čistý zásah."</p>

<p>„Dělala jsi už něco takového předtím?" zeptal jsem se jí mírně.</p>

<p>„Není to tak odlišné od naší hry, Fitzi. A odsud už pojď­me mlčky."</p>

<p>Poznal jsem, že předtím tak nikdy nezabíjela, pokud vů­bec někdy zabila nějakého člověka. Začínal jsem mít určité pochybnosti, zda bylo správné svěřit jí luk. Zároveň jsem jí byl sobecky vděčný za společnost. Napadlo mě, zda neztrá­cím kuráž.</p>

<p><emphasis>Možná už začínáš chápat, že smečka je na takové věci nej</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lepší.</emphasis></p>

<p><emphasis>Možná.</emphasis></p>

<p>Na cestě jsme byli prakticky nekrytí. Nad námi a pod ná­mi se táhlo poměrně příkré úbočí hory. Cesta samotná byla rovná a holá. Obešli jsme horský výběžek a jejich tábor jsme náhle měli jasně v dohledu. Všichni tři strážní seděli bezsta­rostně u ohně, jedli a bavili se. Jejich koně zachytili náš pach a začali se vrtět a pofrkávat. Ale poněvadž je vlk už po ně­jakou dobu znervózňoval, strážní tomu nevěnovali žádnou pozornost. Kettle za chůze přiložila k tětivě šíp a připravila ho k výstřelu. Nakonec to bylo prosté. Hnusné, bezmyšlen­kovité vraždění, ale prosté. Vypustila šíp, zrovna když si nás jeden muž všiml. Proklál mu hruď. Zbylí dva vyskočili na nohy, otočili se a spatřili nás, načež se vrhli po svých zbra­ních. Ale v tom krátkém čase Kettle zaklesla do tětivy dal­ší šíp a vypustila ho, právě když ten bezmocný ubožák tasil meč. Najednou se zezadu vynořil Nighteyes a strhl posledního muže na zem, kde ho držel, dokud jsem se nepřihnal já a neskoncoval to s ním mečem.</p>

<p>Všechno se to seběhlo rychle, ba skoro v klidu. Ve sněhu leželi natažení tři mrtví muži. U nich stálo šest zpocených, nervózních koní a jeden netečný mezek. „Kettle. Podívej se, co mají na koních za jídlo," řekl jsem jí, abych se nemusel dívat, jak na to hrůzostrašně civí. Strhla ke mně svůj upřený pohled, načež zvolna kývla.</p>

<p>Prohlédl jsem těla, abych zjistil, co se dá. Neměli na sobě Regalovy barvy, ale u dvou z nich se dal určit původ podle rysů ve tváři a střihu oděvu. Farrowci. Když jsem obrátil tě­lo třetího muže, málem se mi zastavilo srdce. Znal jsem ho z Buckkeepu. Nijak zvlášť, ale dost na to, abych věděl, že se jmenuje Tallow. Shýbl jsem se a pohlédl do jeho mrtvé tvá­ře, pojednou zahanben tím, že si na nic dalšího o tomto člo­věku nevzpomínám. Usoudil jsem, že odešel do Tradefordu, když tam Regal přestěhoval dvůr; mnoho sluhů tak odešlo. Snažil jsem si namluvit sám sobě, že není důležité, kde za­čínal, když skončil tady. Zatvrdil jsem své srdce a věnoval se svým úkolům.</p>

<p>Těla jsem shodil ze srázu útesu. Zatímco Kettle prohlíže­la jejich zásoby a vybírala, co bychom mohli ve dvou odnést zpátky, já zbavil koně každého kousku postroje a jezdecké výstroje. To vše pak putovalo za mrtvolami z útesu. Prohle­dal jsem jejich zavazadla, ale nenašel jsem o moc víc než teplé oblečení. Soumar nesl jen stan a podobné věci. Žádné listiny. K čemu by ostatně členům koterie byly písemné in­strukce?</p>

<p><emphasis>Zažeň koně po cestě daleko odsud. Pochybuji, že se sem </emphasis><emphasis>sami vrátí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tolik masa, a ty chceš, abych ho jenom tak prostě ode</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hnal?</emphasis></p>

<p><emphasis>Kdybychom tady jednoho zabili, bude to víc, než můžeme sníst a odnést. C</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>koli bychom zde zanechali, posloužilo by jako potrava těm třem, až se vrátí. Koně nesli sušené maso a sýr. Postarám se, abys měl dnes v noci plný žaludek.</emphasis></p>

<p>Nighteyes nebyl moc potěšen, ale uposlechl mě. Myslím, že hnal koně mnohem dále a rychleji, než bylo skutečně tře­ba, ale aspoň je nechal naživu. Neměl jsem tušení, jaké ma­jí v horách šance na přežití. Nejspíš skončí v žaludku něja­ké sněžné kočky nebo se na nich pohojí krkavci. Pojednou jsem byl strašlivě unavený z toho všeho.</p>

<p>„Půjdeme?" zeptal jsem se Kettle zbytečně a ona kývla. Sbalila nám na cestu bohatou zásobu jídla, avšak já si v du­chu kladl otázku, zda něco z toho dokážu strávit. To málo, co jsme nemohli odnést a co vlk nemohl pozřít, jsme skopli z útesu. Rozhlédl jsem se kolem. „Kdybych měl odvahu do­tknout se ho, pokusil bych se svrhnout ze srázu i ten pilíř," svěřil jsem se Kettle.</p>

<p>Podívala se na mě, jako by si myslela, že jsem to chtěl po ní. „Já se toho taky bojím dotknout," řekla po chvíli a oba jsme se od pilíře odvrátili.</p>

<p>Když jsme vyrazili vzhůru po cestě, vplížil se do hor ve­čer a v patách za ním noc. Už skoro potmě jsem v závěsu za Kettle a vlkem přešel oblast sesuvu. Žádný z nich se zjevně nebál a já byl pojednou příliš unavený na to, abych se stra­choval, zda přechod přežiji. „Ne abys zase v duchu blou­mal," napomenula mě Kettle, když jsme nakonec vyšli z hal­dy kamení a slezli opět na cestu. Vzala mě za paži a pevně ji sevřela. Nějakou dobu jsme šli takřka potmě, sledujíce jen rovnou plochou cestu před sebou, jež se zařezávala do hor­ské stěny. Vlk pobíhal před námi a často se vracel, aby na nás dohlédl. <emphasis>Tábor už není daleko, </emphasis>povzbudil mě po jednom ze svých průzkumných výletů.</p>

<p>„Jak dlouho už to děláš?" zeptala se Kettle po chvíli.</p>

<p>Nepředstíral jsem, že jsem její otázku nepochopil. „Už od dvanácti," řekl jsem jí.</p>

<p>„Kolik lidí už jsi zabil?"</p>

<p>Nebyla to tak chladnokrevná otázka, jak se to zdálo. Po­pravdě jsem odvětil: „Nevím. Můj... učitel mi poradil, abych to nepočítal. Říkal, že to není příliš dobrý nápad." Nebyla to přesně jeho slova. Pamatoval jsem šije dobře. „Kolik, po tom prvním na tom už nesejde," řekl mi jednou Chade. „Ví­me, kdo jsme. Kvantita tě nečiní lepším ani horším."</p>

<p>Dumal jsem, co tím asi mínil, když Kettle do tmy řekla: „Já zabila už jednou předtím."</p>

<p>Neodpověděl jsem. Nechal bych ji, aby mi to vypovědě­la, kdyby chtěla, ale ve skutečnosti jsem to vědět nechtěl.</p>

<p>Její paže v mé ruce se začala mírně chvět. „Zabila jsem ji, ve vzteku. Nemyslela jsem si, že bych to dokázala, byla vždycky silnější. Avšak já přežila a ona zemřela. A tak mě sežehli a vyhnali. Poslali mě navždy do exilu." Její ruka na­hmátla moji a pevně ji sevřela. Pokračovali jsme v chůzi. Před námi jsem zahlédl nepatrnou záři. Nejspíš pánev plá­polající uvnitř stanu.</p>

<p>„Bylo to tak nemyslitelné, udělat právě to, co jsem uděla­la," řekla znaveně Kettle. „Nikdy předtím se to nestalo. Och, mezi koteriemi, to ano, ale velmi zřídka, když se soupeřilo o královu přízeň. Já však svedla souboj v Umění s členkou vlastní koterie a zabila ji. A to bylo neodpustitelné."</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>10 Kohoutí koruna</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Horalé mají jednu takovou hru. Její pravidla jsou poměrně </emphasis><emphasis>složitá a je obtížně zvládnutelná. Představuje kombinaci ka</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ret a runových kamenů. Má sedmnáct karet, zpravidla o ve</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>likosti lidské ruky, a ty jsou zhotoveny ze světle nabarve</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ného dřeva. Každá z těchto karet zobrazuje nějaký symbol z horalské tradice, jako například Starého tkalce nebo Sto</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>pařku. Tyto vysoce stylizované obrazy jsou zpravidla ztvár</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>něny </emphasis>v <emphasis>barvách, na povrchu s ožehlými konturami. Jedena</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>třicet run je zhotoveno z šedého kamene, typického svým výskytem v horách, a jsou </emphasis>v <emphasis>nich vyryty znaky pro Kámen, Vodu, Pastvu a tak podobně. Karty a kameny jsou rozdává</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ny hráčům, o</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>vykle po třech, až už žádné nezůstanou. Karty a runy mají tradiční váhu, která je proměnlivá v závislosti na jejich herní kombinaci. Údajně je to velmi stará hra.</emphasis></p>

<p>Zbytek cesty ke stanu jsme ušli mlčky. To, co mi řekla, bylo tak ohromující, že jsem nevymyslel nic, co bych na to řekl. Bylo by hloupé vyslovovat ty stovky otázek, které mě napadaly. Ona odpovědi měla, a jen na ní bylo, kdy mi je sdělí. To jsem teď věděl. Tiše se ke mně přiblížil Nighteyes. Pověsil se mi těsně za paty.</p>

<p><emphasis>Ona zabíjela ve vlastní smečce?</emphasis></p>

<p><emphasis>Vypadá to tak.</emphasis></p>

<p><emphasis>To se stává. Není to dobré, ale stává se to. Řekni jí to.</emphasis></p>

<p><emphasis>Teď hned ne.</emphasis></p>

<p>Když jsme přišli do stanu, nikdo moc nemluvil. Nikdo se nechtěl ptát. A tak jsem tiše řekl: „Zabili jsme tři strážné, zahnali jsme koně a svrhli jejich zásoby z útesu."</p>

<p>Starling na nás jenom nechápavě zírala. Oči měla dokořán a temné jako nějaký pták. Kettricken nám nalila hrnky čaje a v tichosti přidala zásoby jídla, které jsme přinesli, k našim vlastním ztenčujícím se zásobám. „Šaškovi je o něco lépe," prohodila, aby nestála řeč.</p>

<p>Pohlédl jsem na něho, jak spí zachumlaný v pokrývkách, a zapochyboval o tom. Oči měl vpadlé. Jemné vlasy měl sli­té potem a přilepené k lebce, z níž mu trčely jejich chomáče vlivem neklidného spánku. Když jsem mu však položil ruku na tvář, byla na dotek skoro studená. Zabalil jsem ho více do dek. „Jedl něco?" zeptal jsem se Kettricken.</p>

<p>„Vypil trochu polévky. Myslím, že bude v pořádku, Fitzi. Byl nemocný už jednou předtím v Blue Lake, den či tak ně­jak. Bylo to stejné, horečka a slabost. Říkal, že to možná ne­ní ani nemoc, ale jen proměna, typická pro jeho druh."</p>

<p>„Něco podobného mi říkal včera," přitakal jsem. Kettricken mi vložila do dlaní misku polévky. Na chvíli mi zavo­něla. Pak mi byla cítit jako zbytky polévky, které zpanikaře­ní strážní vyzvraceli na zasněženou cestu. Zaťal jsem zuby.</p>

<p>„Členy koterie jste vůbec neviděli?" zeptala se Kettricken.</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou a pak ze sebe vysoukal: „Ne. Byl tam však jeden velký kůň a oblečení v jeho zavazadlech by pad­lo Burlovi. V dalších byly zase modré svršky, jaké s oblibou nosí Carrod. A střízlivý oděv typický pro Willa."</p>

<p>Jejich jména jsem vyslovoval dost rozpačitě, bál jsem se je jmenovat, abych je snad nepřivolal. Jinak jsem v podsta­tě mluvil o těch, které jsem zabil. Umění neuměni, hory jim budou osudné. Přesto jsem nebyl hrdý na to, co jsem udělal, ani bych tomu zcela neuvěřil, dokud nespatřím jejich kos­ti. Prozatím jsem věděl pouze to, že není pravděpodobné, že by na mě dnešní noci zaútočili. Na okamžik jsem si je před­stavil, jak se vrací k pilíři v předtuše jídla, ohně a přístřeší, jež na ně čekají. Najdou jen zimu a tmu. Na sněhu neuvidí krev.</p>

<p>Uvědomil jsem si, že polévka vychladá. Přinutil jsem se sníst ji dlouhými loky, které jsem prostě polykal, aniž jsem je chtěl ochutnat. Tallow hrával na píšťalku. Náhle jsem si ho vybavil, jak sedí na zadních schodech před umývárnou nádobí a hraje dvěma služkám z kuchyně. Zavřel jsem oči a marně si přál, abych si vzpomněl na něco špatného, co by s ním souviselo. Jeho jediným zločinem bylo, tušil jsem, že sloužil špatnému pánovi.</p>

<p>„Fitzi," rýpla do mě znenadání Kettle.</p>

<p>„Já nebloumal," ohradil jsem se.</p>

<p>„Brzy bys začal. Dnešní den byl tvým spojencem strach. Udržoval tě v koncentraci. Dnes v noci však musíš nějakou dobu spát, a až budeš spát, musíš mít mysl dobře zaštítěnou. Až se vrátí k tomu pilíři, poznají tvou práci a půjdou po to­bě. Nemyslíš?"</p>

<p>Věděl jsem, že je to tak, ale přesto mě znervózňovalo sly­šet to nahlas. Přál jsem si, aby Kettricken a Starling nepo­slouchaly a nesledovaly nás.</p>

<p>„Takže. Nedáme si zase na chvilku tu naši hru?" zeptala se Kettle vemlouvavě.</p>

<p>Zahráli jsme si čtyři hry. Dvakrát jsem vyhrál. Pak Kettle rozmístila partii takřka výlučně s bílými kameny a mně da­la jeden černý kámen, s nímž jsem měl vyhrát. Snažil jsem se soustředit svou mysl na hru při vědomí, že už předtím to zabralo, ale byl jsem zkrátka příliš unavený. Přistihl jsem se při myšlence na to, že je to už víc než rok, co jsem jako mrt­vola opustil Buckkeep. Už víc než rok, co jsem naposledy spal v opravdové posteli, která byla moje. Už víc než rok, co jsem míval pravidelně zajištěnou stravu. Už víc než rok, co jsem naposled sevřel v náručí Molly, už víc než rok od do­by, co mi přikázala, abych ji navždy nechal být.</p>

<p>„Fitzi. Nech toho."</p>

<p>Zvedl jsem oči od hracího plátna a zjistil, že mě Kettle po­zorně sleduje.</p>

<p>„Nemůžeš se tomu poddávat. Musíš být silný."</p>

<p>„Jsem příliš unavený na to, abych byl silný."</p>

<p>„Tví nepřátelé byli dnes neopatrní. Nečekali, že je obje­víš. Příště už tak neopatrní nebudou."</p>

<p>„Doufám, že budou mrtví," řekl jsem s veselostí, kterou jsem necítil.</p>

<p>„Nebude to tak snadné," odvětila Kettle, netušíc, jak mě její slova zamrazila. „Říkal jsi, že tam dole ve městě bylo tepleji. Jakmile zjistí, že nemají žádné zásoby, vrátí se zpát­ky do města. Mají tam vodu, a já nepochybuji o tom, že si na ten den vzali alespoň nějaké zásoby s sebou. Nemyslím si, že je můžeme už teď ztratit ze zřetele. A ty?"</p>

<p>„Myslím, že ne."</p>

<p>Nighteyes vedle mě se s úzkostlivým zakňučením posa­dil. Potlačil jsem své zoufalství a pak ho dotekem uklidnil. „Jen si přeji," pravil jsem tiše, „abych mohl nějakou dobu prostě spát. Sám ve své mysli, snít vlastní sny, aniž bych se bál, kde se to ocitnu nebo kdo mě napadne. Beze strachu, že mě hlad po Umění přemůže. Jen se prostě vyspat." Mluvil jsem k ní přímo, protože nyní už jsem věděl, že dobře ví, co tím míním.</p>

<p>„To ti já dát nemohu," odvětila chladně Kettle. „Vše, co ti můžu dát, je tahle hra. Důvěřuj jí. Využívaly ji celé gene­race praktikantů Umění, aby takové nebezpečí udržely z do­sahu."</p>

<p>A tak jsem se opět sklonil nad hrací plochu a zapsal si hru do paměti, a když jsem té noci ulehl po bok šaška, udržoval jsem ji v duchu před očima.</p>

<p>Té noci jsem se vznášel, jako sladký ptáček, kdesi mezi spánkem a bděním. Podařilo se mi dosáhnout místa na po­kraji spánku a udržet se tam tím, že jsem hloubal nad Kettleinou hrou. Víc než jedenkrát jsem vplul zpátky do stavu bdění. Uvědomil jsem si tlumené světlo vycházející z pánve a spící formy vedle mne. Několikrát jsem se natáhl, abych zkontroloval šaška, a pokaždé se mi jeho kůže zdála chlad­nější a jeho spánek hlubší. Kettricken, Starling a Kettle se té noci střídaly na hlídce. Všiml jsem si, že vlk hlídkuje spolu s Kettricken. Stále mi nedůvěřovali, že bych dokázal zacho­vat po celou dobu hlídky ostražitost, a já jim za to byl so­becky vděčný.</p>

<p>Těsně před úsvitem jsem sebou opět trhl a přitom zjistil, že všichni ostatní jsou ještě v klidu. Zkontroloval jsem šaš­ka, načež jsem znovu ulehl a zavřel oči v naději, že si ještě několik okamžiků odpočinu. Místo toho jsem v hrůzné de­tailnosti spatřil veliké oko, jež jako by se otevřelo zavřením mých vlastních očí. Snažil jsem se oči znovu otevřít, zoufa­le jsem se dral směrem k bdělosti, ale byl jsem držen. Mo­ji mysl cosi strašlivého táhlo dolů, jako když lačný spodní proud stahuje plavce. Vzepřel jsem se veškerou svou vůlí. Těsně nad sebou jsem vnímal bdělost, do níž bych se mohl jako bublina vynořit, jenom kdybych na ni dosáhl. Jenže ne­mohl jsem. Vzpíral jsem se a zuřivě přitom šklebil tvář, jak jsem se snažil silou otevřít své vrtošivé oči.</p>

<p>To oko mě pozorovalo. Jedno temné obrovské oko. Niko­li Willovo. Regalovo. Zíral na mě a já poznal, že má z mých zápasů potěšení. Zdálo se, že mu nečiní žádnou námahu udr­žet mě ve svém zorném poli jako mouchu pod sklenicí. Jen­že i uprostřed svého zděšení jsem věděl, že kdyby se mnou zmohl víc než to, udělal by to. Dostal se přes mé zdi, ale ne­měl na víc, než aby mi jen vyhrožoval. To však stačilo, aby se mi srdce rozbušilo hrůzou.</p>

<p><emphasis>Bastarde, </emphasis>pravil přívětivě. To slovo se přelilo mou myslí jako ledová vlna oceánu. Byl jsem prosáklý tou výhrůžností. <emphasis>Bastarde, já vím o tom dítěti. A o tvé ženě. Molly. Oko za oko, Bastarde, bylo to jen o prsa... </emphasis>Tu se odmlčel a jeho po­bavení vzrostlo, jak se ve mně vzedmula hrůza. <emphasis>No to je ale pomyšlení. Má pěkná prsa, Bastarde? Líbila by se mi?</emphasis></p>

<p>„NE!"</p>

<p>Vyrval jsem mu a na okamžik jsem vycítil i Carroda, Burla a Willa. Vrhl jsem se na útěk.</p>

<p>Náhle jsem se probudil. Vyškrábal jsem se z houní a vy­běhl ven, bez bot a bez pláště. V patách mi vyrazil Nighteyes, který přitom vrčel na všechny strany. Nebe bylo tem­né a poseté hvězdami. Vzduch byl studený. Celý rozechvělý jsem ho vdechoval, pořád dokola, jak jsem se snažil utišit ochromující strach ve svém nitru. „Co se děje?" zeptala se ustrašeně Starling. Právě držela hlídku před stanem.</p>

<p>Jen jsem zavrtěl hlavou, neschopen vyjádřit tu hrůzu slo­vy. Po chvíli jsem se otočil a zašel do stanu. Po těle se mi řinul pot, jako kdybych byl otráven. Usedl jsem do zachumlaných dek. Nemohl jsem přestat supět. Čím více jsem se sna­žil svou paniku zklidnit, tím větší byla. <emphasis>Já vím o tom dítěti. </emphasis><emphasis>A o tvé ž</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ně. </emphasis>Ta slova ve mně zněla pořád dokola. Kettle na lůžku naproti se nejprve zavrtěla, načež vstala a přišla si sed­nout ke mně. Položila mi ruce na ramena. „Prolomili se k to­bě, viď?"</p>

<p>Kývl jsem a pokusil se nasucho polknout.</p>

<p>Kettle se natáhla po vaku s vodou a podala mi jej. Napil jsem se, málem jsem se zakuckal, a pak se mi podařilo zno­vu polknout. „Mysli na tu hru," nabádala mne. „Vyprázdni svou mysl od všeho kromě té hry."</p>

<p>„Na tu hru!" vykřikl jsem divoce, až šašek a Kettricken s trhnutím procitli. „Na tu hru? Regal ví o Molly a Nettle. Ohrožuje je. A já jsem bezmocný! Neschopný." Ucítil jsem, jak můj děs opět vzrůstá, nabývaje formu nezaostřené zuři­vosti. Vlk zakňoural a pak z hloubi hrdla zavyl.</p>

<p>„Nemůžeš se s nimi spojit Uměním, nějak je varovat?" zeptala se Kettricken.</p>

<p>„Ne!" vpadla do toho Kettle. „Neměl by na ně vůbec po­myslet."</p>

<p>Kettricken mě obdařila pohledem, v němž se mísila omlu­va se zadostiučiněním. „Obávám se, že Chade a já jsme mě­li pravdu. Princezna bude ve větším bezpečí v Horském krá­lovství. Nezapomínej přece, že Chade měl za úkol ji přivést. Vzmuž se. Možná že teď už je Nettle s ním, na cestě do bez­pečí a z Regalova dosahu."</p>

<p>Kettle odvrátila mou pozornost od královny. „Fitzi. Sou­střeď se na hru. Jenom na tu hru. Jeho výhrůžky, to mohl být pouze trik, chtěl tě zmást, abys je prozradil. Nemluv o nich. Nemysli na ně. Tady. Jen se podívej sem." Svou rozechvě­lou stařeckou rukou odhrnula mou deku a prostřela na zemi hrací plátno. Nasypala si do dlaně kameny a rozestavěla bílé, aby znovu navodila herní problém. „Vyřeš tohle. Sou­střeď se na tohle a jen a jen na tohle."</p>

<p>Bylo to takřka nemožné. Podíval jsem se na bílé kameny a řekl si, že je to všechno nesmysl. Co by to bylo za neši­kovné a krátkozraké hráče, že by připustili, aby hra degra­dovala na pouhou změť bílých kamenů? Byl to problém, nad nímž se nehodilo ztrácet čas. Nemohl jsem si však ani leh­nout a spát. Sotva jsem si troufal mrknout, abych snad zno­vu neuviděl to oko. Kdyby to byl celý Regalův výraz nebo obě jeho oči, snad by mi to nepřipadalo tak úděsné. Ale odhmotněné oko vypadalo jako vševidoucí a ustavičně bdělé, jako by před ním nebylo úniku. Zíral jsem na hru, dokud se mi bílé kameny nezačaly vznášet nad průsečíky čar. Jeden černý kámen, s jehož pomocí jsem měl získat cestu ven z to­ho chaosu. Jeden černý kámen. Držel jsem ho v ruce a hnětl ho palcem.</p>

<p>Po celý další den, zatímco jsme se ubírali po cestě napříč horským úbočím, jsem v holé dlani držel ten kámen. Další ruku jsem měl ovinutou okolo šaškova pasu a jeho ruku oko­lo svého krku. Tyhle dvě věci udržovaly mou mysl v kon­centraci.</p>

<p>Vypadalo to, že šašek je na tom poněkud lépe. Jeho tělem už nezmítala horečka, ale přesto se zdálo, že nemůže strávit jídlo, ba ani čaj. Kettle mu stále nutila vodu, dokud se pro­stě neposadil a neodmítl, zakroutiv beze slova hlavou. Zdá­lo se, že není schopen mluvit, stejně jako já. Starling a Kett­le s holí kráčely v čele našeho malého mátožného procesí. Šašek a já jsme šli za jepy, a Kettricken s napjatým lukem střežila náš týl. Vlk neklidně slídil podél průvodu, hned vy­razil kupředu a hned zase vyklusal v našich stopách dozadu.</p>

<p>Nighteyes a já jsme spolu opět navázali jakési mlčenlivé pouto. Chápal, že si nepřeji vůbec myslet, a snažil se, aby mě nevyrušoval. Přesto mě zneklidňovalo, když jsem viděl, jak se snaží s pomocí Moudrosti komunikovat s Kettricken. <emphasis>Za námi po nikom ani památky, </emphasis>sdělil jí například, když pro­běhl kolem při jednom ze svých nekonečných výletů. Pak zase vyrazil daleko před Starling s jepy, jen aby se vrátil ke Kettricken a v poklusuji ujistil, že vepředu je čistý vzduch. Snažil jsem se namluvit sám sobě, že Kettricken jen chová důvěru v to, že Nighteyes by mně dal vědět, kdyby na svých průzkumných výpravách objevil něco nekalého. Tušil jsem však, že se na něj stále více vylaďuje.</p>

<p>Cesta se nyní velmi prudce svažovala dolů. Jak jsme po ní scházeli, okolní krajina se měnila. Koncem odpoledne už svah nad cestou ztrácel na příkrosti a my jsme začali míjet pokroucené stromy a mechem obrostlé balvany. Sněhu uby­lo a vyskytoval se jenom místy na úbočí, zatímco cesta byla suchá a černá. Těsně podél cesty se nyní objevovaly suché chomáče trávy, které se vespod již zelenaly. Bylo těžké při­mět hladové jepy k vytrvalému postupu. Učinil jsem chabý pokus přesvědčit je s pomocí Moudrosti, že vepředu je čeká lepší pastva, ale pochybuji, že jsem byl s nimi sblížen nato­lik, abych na ně učinil trvalejší dojem. Snažil jsem se ome­zit své myšlenky na skutečnost, že dnes večer bude více dří­ví na podpal, a pocit vděčnosti za to, že čím níže nás cesta vede, tím teplejší je počasí.</p>

<p>V jednu chvíli mi šašek ukázal na nízko rostoucí bylinu, jež na sobě měla malinké bílé pupeny. „V Buckkeepu teď už jistě bude jaro," řekl nízkým hlasem a vzápětí dodal: „Pro­miň. Nevěnuj mi pozornost, promiň."</p>

<p>„Je ti už lépe?" zeptal jsem se ho, zapudiv odhodlaně ze své mysli jarní květiny, včely a Mollyiny svíčky.</p>

<p>„O trochu." Jeho hlas se zachvěl a on se rychle nadechl. „Byl bych rád, kdybychom mohli jít pomaleji."</p>

<p>„Brzy se utáboříme," řekl jsem mu, neboť jsem věděl, že nyní tempo zvolňovat nebudeme. Cítil jsem jakési sílící nut­kání a mezitím jsem nabyl tušení, že pochází od Verityho. I jeho jméno jsem zapudil z mysli. Ačkoliv jsem kráčel za denního světla po široké cestě, bál jsem se, že Regalovo oko čeká jenom na mé mrknutí a že kdybych ho zahlédl, znovu by mě dostali do své moci. Okamžik jsem doufal, že Carrod, Will a Burl teď strádají zimou a hladem, ale pak jsem si uvě­domil, že ani na ně nemohu v bezpečí pomyslet.</p>

<p>„Takhle chorý už jsi jednou byl," poznamenal jsem k šaš­kovi, hlavně proto, abych přišel na jiné myšlenky.</p>

<p>„Ano. V Blue Lake. Má paní královna tehdy utratila pe­níze na jídlo za pokoj, abych se mohl schovat před deštěm." Otočil hlavu a zahleděl se na mě. „Myslíš, že právě tohle to mohlo způsobit?"</p>

<p>„Způsobit co?"</p>

<p>„Že se její dítě narodilo mrtvé..."</p>

<p>Jeho hlas vyzněl do ztracena. Usilovně jsem hledal slova: „Já si nemyslím, že by za to mohla jedna jediná věc, šašku. Zatímco nosila dítě, zasáhlo ji prostě příliš mnoho neštěstí."</p>

<p>„Měl s ní jet Burrich a mě nechat tam. Postaral by se o ni lépe. V té době jsem neuvažoval moc jasně..."</p>

<p>„Pak už by bylo po mně," podotkl jsem. „Mimo jiné. Šaš­ku, nemá smysl hrát tuhle hru pod vlivem minulosti. Dnes­ka jsme tady a své tahy můžeme činit pouze odsud."</p>

<p>A v tom okamžiku jsem náhle pochopil řešení Kettleina herního problému. Bylo mi to tak náhle jasné, až jsem se po­divil, že jsem to předtím nedokázal vidět. Potom mi to do­šlo. Pokaždé, když jsem hloubal nad hrací plochou, jsem se divil, jak to někdo mohl tak žalostně rozehrát. Všechno, co jsem viděl, byly nesmyslné tahy, jež předcházely mému. Je­nomže ty tahy už nebyly důležité, jakmile jsem v ruce držel černý kámen. Rty mi zkřivil polovičatý úsměv. Palcem jsem přitom hnětl onen černý kámen.</p>

<p>„Dneska jsme tady," opakoval jako ozvěna šašek a já cí­til, že jeho rozpoložení odráží to moje.</p>

<p>„Kettricken říkala, že možná ani nejsi doopravdy nemoc­ný. Že by to mohlo být... příznačné pro tvůj druh." Bylo ne­příjemné zabřednout byť jen do takové blízkosti k otázce tý­kající se jeho původu.</p>

<p>„Možná. Mám ten dojem. Koukni se." Stáhl si rukavici, zvedl ruku a zaryl si nehty do tváře. Zůstaly po nich suché bílé stopy. Promnul si líc a kůže pod jeho rukama opadala jako prášek. Na hřbetě ruky se mu pokožka loupala, jako by tam měl puchýře.</p>

<p>„Jako když se loupe kůže ožehlá sluncem. Myslíš, že je to počasím, kterému jsi byl vystaven?"</p>

<p>„I to je možné. Až na to, že je to jako posledně, každá píď mého těla mě teď bude svědit a loupat se. A při tom proce­su se o píď zabarví. Nemění se mi oči?"</p>

<p>Uposlechl jsem ho a střetl se s jeho pohledem. Ač jsem se s ním znal, nebylo to jednoduché. Neztmavly mu snad tro­chu ty jeho bezbarvé bulvy? „Snad jsou o trochu tmavší. Ne víc než pivo držené ve světle. Co se s tebou bude dít? Budeš mít pořád horečky a zabarvovat se?"</p>

<p>„Snad. Já nevím," připustil po pár okamžicích.</p>

<p>„Jak to, že nevíš?" vyptával jsem se. „Jak u vás vypadali starší lidé?"</p>

<p>„Jako ty, pošetilý hochu. Lidsky. Kdesi v mé pokrevní li­nii se vyskytoval někdo Bílý. A ve mně, jak se zřídka stává, ta prastará krev znovu ožívá. Já však nejsem o nic více Bí­lý, než nakolik jsem člověkem. Myslel sis, že někdo jako já je typickým exemplářem našeho lidu? Už jsem ti říkal. Jsem anomálie - i mezi těmi, kteří se mnou mají společný můj smíšený rodokmen. Myslel sis, že Bílí proroci se rodili kaž­dou generaci? Kdyby tomu tak skutečně bylo, nebrali by nás tak vážně. Kdepak. Ve své době jsem jediným Bílým proro­kem já."</p>

<p>„Ale nemohli ti tvoji učitelé, se všemi těmi záznamy, jež podle tvých slov přechovávali, říci něco o tom, nač se máš připravit?"</p>

<p>Usmál se, ale jeho hlas zněl trpkostí: „Mí učitelé měli až příliš jisto v tom, že vědí, nač se připravit. Moji výuku plá­novali v postupných krocích, že mi vždycky odhalí, co bych podle nich měl vědět, až sami uznají, že bych to vědět měl. A když se má proroctví lišila od toho, co si naplánovali, ne­byli se mnou spokojeni. Snažili se vykládat mi moje vlastní slova! Byli tu i další Bílí proroci, rozumíš. Jenže když jsem se jim snažil vysvětlit, že Bílý prorok jsem já, nedokázali to přijmout. Ukazovali mi jeden spis za druhým a snažili se mě usvědčit z drzosti, poněvadž vykládám takové věci. Ale čím více jsem četl, tím více má jistota sílila. Pokoušel jsem se jim sdělit, že můj čas již skoro nadchází. Dokázali mi pora­dit jedině to, že bych měl počkat a více studovat, abych měl jistotu. Když jsem odcházel, naše vztahy nebyly zrovna nej­lepší. Představuji si, že je asi pěkně vyděsilo, když zjistili, že jsem od nich odešel tak mladý, ačkoli jsem to prorokoval už po léta." Obdařil mě podivně omluvným úsměvem. „Možná kdybych zůstal, abych svou výuku završil, věděli bychom lé­pe, jak zachránit svět."</p>

<p>Pocítil jsem náhlý pokles v břišní dutině. Časem jsem se tolik upnul k víře, že alespoň šašek ví, co máme dělat. „Ko­lik toho doopravdy víš o tom, co se má stát?"</p>

<p>Zhluboka se nadechl, načež si povzdychl. „Jen to, že to uděláme společně, Fitzy-fitzi. Jen to, že to uděláme společ­ně."</p>

<p>„Myslel jsem, že jsi studoval všechny ty spisy a proroc­tví..."</p>

<p>„To ano. A když jsem byl mladší, zdály se mi mnohé sny, a míval jsem i vize. Ale je to tak, jak už jsem ti říkal dřív; nic nesedí přesně. Koukni se, Fitzi. Kdybych ti ukázal vlnu, tkalcovský stav a nůžky, řekl bys při pohledu na to, och, tak tohle je ten kabát, který si jednoho dne obléknu? Ale jakmi­le máš kabát na sobě, je snadné se ohlédnout a říci, och, tam­ty věci věstily ten kabát."</p>

<p>„A tak k čemu je to dobré?" zeptal jsem se znechuceně.</p>

<p>„K čemu je to dobré?" zopakoval jako ozvěna. „Ach. Já o tom nikdy předtím v takových souvislostech neuvažoval. K čemu je to dobré."</p>

<p>Nějakou dobu jsme kráčeli mlčky. Viděl jsem, kolik sil ho stojí, aby udržel tempo, a marně jsem litoval, že neexistoval způsob, jak si ponechat jednoho z koní a převést ho přes ob­last sesuvu.</p>

<p>„Umíš vyčíst z náznaků počasí, Fitzi? Nebo dokážeš číst ze zvířecích stop?"</p>

<p>„Co se týče počasí, trochu. Se zvířecími stopami jsem na tom lépe."</p>

<p>„Ale ani v jednom případě si nejsi jistý, že máš pravdu, viď?"</p>

<p>„Nikdy. Nikdy to doopravdy nevíš, dokud se druhého dne nerozbřeskne či dokud zvíře nedostaneš do úzkých."</p>

<p>„Tak je to i s mým čtením budoucnosti. Nikdy nevím... Prosím, zastavme, alespoň na chvíli. Potřebuji nabrat dech a napít se vody."</p>

<p>Zdráhavě jsem ho poslechl. Hned u cesty byl mechem ob­rostlý balvan a šašek se na něj posadil. Nedaleko od cesty rostl druh jehličnanů, který jsem neznal. Mým očím dělalo dobře patřit znovu na stromy. Sešel jsem z cesty a usedl vedle něj, když vtom jsem si uvědomil ten rozdíl. Cesta vydá­vala slabý zvuk, asi jako bzukot včel, ale když náhle ustal, vnímal jsem to. Zívl jsem, aby mi odlehlo v uších, a náhle jsem měl čistší hlavu.</p>

<p>„Před léty jsem měl vizi," poznamenal šašek. Napil se ješ­tě trochu vody a poté mi měch podal. „Viděl jsem černého jelena, jak se tyčí na podkladu z černého blyštivého kame­ne. Když jsem poprvé spatřil černé hradby Buckkeepu tyčící se nad vodami, řekl jsem si: ,Ach, tak tohle značil ten sen!' A teď vidím mladého bastarda, jenž má ve znaku jelena krá­čejícího po cestě vyražené v černém kameni. Možné je, že ten sen znamenal tohle. Já nevím. Ale můj sen byl náleži­tě zaznamenán, a jednoho dne, po mnoha letech, se moudří mužové shodnou na tom, jaký byl jeho význam. Nejspíš až dlouho poté, co budeme oba po smrti."</p>

<p>Vyslovil jsem otázku, která mě již dlouho trápila: „Kettle říká, že existuje proroctví o mém dítěti... o dítěti Katalyzátora..."</p>

<p>„To je pravda," potvrdil klidně šašek.</p>

<p>„Pak si tedy myslíš, že Molly a já jsme odsouzeni k tomu, že ztratíme Nettle v zájmu trůnu Šesti vévodství?"</p>

<p>„Nettle. Víš, to její jméno se mi líbí. Moc, doopravdy."</p>

<p>„Tys mi neodpověděl na otázku, šašku."</p>

<p>„Zeptej se mě za dvacet let. Je to mnohem snazší, když se člověk ohlédne zpět." Pohled úkosem, jímž mě obdařil, mi říkal, že k tomuto tématu již neřekne nic. Zkusil jsem to z ji­né strany.</p>

<p>„Takže tys vážil celou tu dalekou cestu, aby Šest vévod­ství nepadlo všanc rudým lodím."</p>

<p>Zvláštně se na mě zadíval, pak se zazubil, jako by nesta­čil žasnout. „Tak se na to díváš ty? Že tohle všechno děláme proto, abychom zachránili tvých Šest vévodství?" Když jsem přikývl, potřásl hlavou. „Fitzi, Fitzi. Já jsem přišel zachránit svět. Porážka Šesti vévodství rudými loděmi je jen první oblázek v lavině." Opět se zhluboka nadechl. „Já vím, že tobě se rudé lodě jeví už jako dost velká pohroma, avšak utrpe­ní, jež působí tvému lidu, není horší než pupínek na zadku světa. Kdyby to bylo vše, kdyby prostě jedna skupina bar­barů zabírala území jiných, nebylo by to víc než jen obyčej­ný běh světských událostí. Ne. Oni jsou jenom první skvrna jedu šířící se po proudu. Fitzi, mám se odvážit říci ti tohle? Pokud selžeme, to šíření se urychlí. Vykování se ujímá jako zvyk, ne, jako zábava pro vysoce postavené. Jen se koukni na Regala a jeho ,královskou spravedlnost'. Už tomu podle­hl. Opájí své tělo drogami a umrtvuje svou duši krutými ra­dovánkami. Ano, a šíří tu chorobu mezi lidmi v okolí, až už jim nebudou stačit soutěže zdatnosti, při nichž neteče žádná krev, až pro ně hry budou zábavné jen tehdy, budou-li vý­sledně v sázce životy. Samotná hodnota života je znevažo­vána. Šíří se otroctví, protože když není problém vzít něko­mu život pro zábavu, pak oč praktičtější by bylo udělat to za účelem zisku?"</p>

<p>Zatímco mluvil, jeho hlas zesílil a vzplál. Vtom se náhle zajíkl a předklonil se přes kolena kupředu. Dal jsem mu ru­ku na rameno, ale on jenom zavrtěl hlavou. Po chvíli se na­přímil. „Prohlašují, že hovor s tebou je únavnější než celé tohle trmácení. Ber mě za slovo, Fitzi. Jakkoli jsou nájezd­níci z rudých lodí špatní, jsou to jen amatéři a průkopníci. Měl jsem vize, co by se ze světa stalo v tom cyklu, v němž by uspěli. Přísahám, že v tomto cyklu se to nestane."</p>

<p>S povzdechem se zvedl na nohy a nastavil ohnutou paži. Dal jsem si ji okolo krku a pokračovali jsme v cestě. Poskytl mi hodně námětů k zamyšlení, a tak jsem mluvil jen málo. Využil jsem mírnějšího spádu okolní krajiny a kráčel jsem raději podél cesty než po ní. Šašek si na nerovný terén ne­stěžoval.</p>

<p>Jak se cesta nořila hlouběji do údolí, bylo stále více teplo a přibývalo listoví. K večeru už byl terén natolik příhodný, že jsme mohli postavit stan, a to nejenom mimo cestu, ale i v dost velké vzdálenosti od ní. Než byl čas jít na kutě, před­vedl jsem Kettle řešení hry a ona kývla, jako by byla potě­šena. Okamžitě přede mnou začala rozmísťovat novou há­danku. Zarazil jsem ji.</p>

<p>„Myslím, že dnes večer to potřebovat nebudu. Těším se na opravdový spánek."</p>

<p>„Opravdu? Pak by ses ale nemusel těšit na to, že se zno­vu vzbudíš."</p>

<p>Užasle jsem vzhlédl.</p>

<p>Dala se znovu do rozmísťování kamenů. „Jsi jeden proti třem, a ti tři jsou koterie," poznamenala mírněji. „A ti tři jsou nejspíš čtyři. Pokud Umění ovládali Regalovi bratři, má i on s největší pravděpodobností nějaké vlohy. Za pomocí ostat­ních by se mohl naučit, jak s nimi spojit své síly." Nakloni­la se ke mně blíž a snížila hlas, ačkoliv ostatní byli zabraní do svých povinností v táboře. „Ty víš, že je možné s pomo­cí Umění zabít. Chtěl by on s tebou provést něco míň?"</p>

<p>„Když ale budu spát mimo cestu," spustil jsem.</p>

<p>„Síla té cesty je jako vítr, který fouká stejně na všechny. A zlovolná přání koterie jsou jako šíp, který zasáhne pou­ze tebe. A krom toho neexistuje způsob, jak bys mohl spát a přitom se nestrachovat o tu ženu a dítě. A pokaždé, když na ně pomyslíš, je možné, že koterie je tvýma očima spatří. Musíš je něčím vytlačit ze své mysli."</p>

<p>Sklopil jsem hlavu nad hracím plátnem.</p>

<p>Druhý den ráno mě probudilo pravidelné bubnování deš­tě na kůže stanu. Nějakou dobu jsem jen ležel a naslouchal, vděčný za to, že to není sníh, ale zároveň jsem se děsil, že mě čeká celodenní chůze v dešti. Vnímal jsem, jak se ostat­ní kolem probouzí; tak intenzivně jsem své okolí nevnímal už po několik dní. Na druhé straně stanu Starling ospale po­znamenala: „Včera jsme přešli ze zimy do jara."</p>

<p>Šašek vedle mě se zavrtěl, poškrábal se a zamumlal: „Ty­pická zpěvačka. Všechno přehání."</p>

<p>„Vidím, že už je ti lépe," odvětila Starling.</p>

<p>Nighteyes vrazil hlavu do stanu a v čelistech se mu hou­pal zkrvavený králík. <emphasis>T</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ké s lovem je to lepší.</emphasis></p>

<p>Šašek se na lůžku posadil. „Nabízí nám, že se o to podě­lí?"</p>

<p><emphasis>Má kořist je tvá kořist, bratříčku.</emphasis></p>

<p>Nějak mě přitom píchlo, když jsem uslyšel, jak oslovuje šaška „bratříčku". <emphasis>Zvláště když jsi dnes ráno snědl už dva? </emphasis>zeptal jsem se ho jízlivě.</p>

<p><emphasis>Nikdo tě nenutil, abys celé ráno proležel v posteli.</emphasis></p>

<p>Chvíli jsem mlčel. <emphasis>V poslední době jsem ti nebyl moc dob</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rým společníkem, </emphasis>omluvil jsem se.</p>

<p><emphasis>Chápu. Už to nejsme jen my dva. Nyní jsme smečka.</emphasis></p>

<p><emphasis>Máš pravdu, </emphasis>přitakal jsem pokorně. <emphasis>Ale dnes večer si chci s tebou zal</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vit.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ten Bezpachu může jít taky, bude-li chtít. Mohl by z něj </emphasis><emphasis>být dobrý l</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vec, kdyby to zkusil, protože jeho pach by ho ni</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kdy nemohl prozradit.</emphasis></p>

<p>„Nabízí nejen to, že se podělí o maso, ale zve tě dnes ve­čer s námi na lov."</p>

<p>Čekal jsem, že šašek odmítne. Ani v Bucku nikdy nejevil nějaké sklony k loveckým aktivitám. Ale on místo toho váž­ně nachýlil hlavu k Nighteyesovi a řekl: „Bude mi ctí."</p>

<p>Urychleně jsme zrušili tábor a vyrazili na cestu. Já šel, stejně jako předtím, raději vedle cesty než po ní a cítil jsem, že mám z toho čistší hlavu. Šašek se u snídaně pořádně na­cpal a nyní se zdálo, že už je skoro ve své kůži. Kráčel po cestě, ale na doslech ode mne, a po celý den ke mně vesele brebentil. Nighteyes pobíhal vepředu i vzadu jako obvykle, často tryskem. Všichni jsme se zdáli být prostoupeni úlevou z teplejšího klimatu. Mírný déšť brzy ustoupil a z mraků se místy prodralo slunce, zatímco země voněla, jak z ní stou­paly lehké páry. Pouze má ustavičná obava o Mollyino bez­pečí a sžíravý strach, že Will a jeho komplici mohou v kte­rémkoli okamžiku zaútočit na mou mysl, mi bránily v tom, abych s ostatními prožíval tento hezký den. Kettle mě varo­vala, abych v mysli neprodléval u žádného z těch problémů, jinak bych přitáhl pozornost koterie. A tak jsem vláčel svůj strach uvnitř jako ledový černý kámen a přitom si odhodla­ně říkal, že s tím nemohu naprosto nic udělat.</p>

<p>Po celý den se mi v hlavě rojily velice podivné myšlenky. Nedokázal jsem se podívat na květinu, aniž by mě nenapad­lo, zda by ji Molly využila při své práci jako zdroj vůně či barvy. Přistihl jsem se při úvaze, jestli si Burrich vede stej­ně dobře s dřevorubeckou sekyrou, jako si vedl s válečnou sekyrou, a zda by to stačilo, aby je uchránil před nebezpe­čím. Pokud o nich Regal věděl, poslal by na ně vojáky. Mohl by o nich vědět, aniž by přesně znal místo jejich pobytu?</p>

<p>„Přestaň s tím!" pokárala mě ostře Kettle a zlehka do mě rýpla svou chodeckou holí. Trhl jsem sebou a rázem jsem byl plně při sobě. Šašek se po nás zvědavě ohlédl.</p>

<p>„Přestat s čím?" chtěl jsem vědět.</p>

<p>„S těmi myšlenkami. Však ty dobře víš, co myslím. Kdy­bys myslel na něco jiného, nebyla bych schopna přiblížit se k tobě zezadu. Ukázni se."</p>

<p>Uposlechl jsem a neochotně jsem vylovil herní problém z minulé noci, abych se na něj znovu soustředil.</p>

<p> „Tak to už je lepší," řekla mi tiše Kettle na znamení sou­hlasu.</p>

<p>„Co děláš tady vzadu?" zeptal jsem se najednou. „Myslel jsem, že ty a Starling vedete jepy."</p>

<p>„Došly jsme na rozcestí. A k dalšímu pilíři. Než půjdeme dál, chceme, aby to viděla královna."</p>

<p>Vyrazili jsme se šaškem kupředu, nechávajíce Kettle vza­du, aby pověděla Kettricken o křižovatce cest. Našli jsme Starling, jak sedí u cesty na nějakém ozdobně vytesávaném kameni, zatímco jepové se hladově pásli. Rozcestí bylo vy­značeno velkým dlážděným kruhem, obklopeným rozlehlou travnatou loukou, a v jeho středu stál další monolit. Čekal bych, že bude korunován mechem a zvrásněný lišejníkem. Avšak černý kámen byl hladký a čistý, až na prach usazený větrem a deštěm. Stál jsem a civěl na ten kámen, pozorně si prohlížeje glyfy na jeho povrchu, mezitímco šašek obcházel kolem. Přemýšlel jsem, zda se některá z těch značek nesho­duje se značkami, které jsem okopíroval z mapy, když vtom šašek zvolal: „Kdysi tady stála vesnice!" A rozhodil rukama do šíře.</p>

<p>Vzhlédl jsem a pochopil, co tím mínil. Na louce se na­cházely nepravidelné vruby, kde zakrnělá tráva zakrývala prastaré dlážděné chodníky. Louku protínala široká a rovná cesta, která snad kdysi byla ulicí, a ztrácela se pod stromy. Mechem a plazivými úponky porostlé výstupky, to bylo vše, co zbylo ze zdiva chalup a obchodů, které lemovaly cestu. V místech, kde kdysi hořely krby a večeřeli lidé, rostly stro­my. Šašek našel mohutný balvan a vylezl na něj, aby se roz­hlédl do všech stran. „Svého času to mohlo být poměrně vel­ké město."</p>

<p>Dávalo to smysl. Pokud tahle cesta byla obchodní silnicí, kterou jsem zřel vlivem Umění, pak bylo jen přirozené, že by na každé křižovatce vyrostlo město nebo tržiště. Dokázal jsem si představit zářivý jarní den, kdy farmáři do města při­nášeli čerstvá vajíčka a jarní zeleninu, zatímco tkalci vyvě­šovali své zboží, aby nalákali zákazníky, a...</p>

<p>Na kratičký okamžik se kruh okolo pilíře zaplnil lidmi. Vize začínala a končila současně s dlažebními kameny. Pou­ze v dosahu působnosti černého kamene se lidé smáli, ges­tikulovali a navzájem se handrkovali. Davem prošla dívka korunovaná věnečkem ze zelené révy a po komsi se ohléd­la přes rameno. Přísahám, že zachytila můj pohled a mrkla na mě. Měl jsem dojem, že jsem zaslechl zvolat své jméno, a otočil jsem hlavu. Na jakémsi pódiu stála postava oblečená v povívajících šatech, jež třpytivě pableskovaly zlatými vý­šivkami. Na hlavě měla pozlacenou dřevěnou korunu s ve­lice umně vyřezávanými a nabarvenými kohoutími hlavami a ocasními pery. Její žezlo bylo jen obyčejnou prachovkou, ale ona s ním vznešeně gestikulovala, zatímco vyhlašovala nějaký výnos. V kruhu okolo mne lidé řvali smíchy. Já do­kázal jen zírat na její ledově bílou kůži a bezbarvé oči. Vtom pohlédla přímo na mne.</p>

<p>Starling mi uštědřila pořádnou facku. Hlava na krku mi poskočila, jaká to byla rána. Užasle jsem na ni pohlédl, za­tímco ústa se mi zalévala krví z prokousnuté tváře. Znovu pozvedla zaťatou pěst a já si uvědomil, že to nebyla facka. Rychle jsem ustoupil a chytil ji za zápěstí, zrovna když se kolem mě mihla její pěst. „Přestaň s tím!" křikl jsem na ni vztekle.</p>

<p>„Ty... s tím přestaň!" zasupěla. „A ona ať přestane taky!" Nasupeně pokynula k místu, kde šašek stále trůnil na kame­ni, ztuhlý v umné napodobenině sochy. Nedýchal ani nemr­kal. Ale zatímco jsem se díval, pomalu se překotil a dopadl jako kámen.</p>

<p>Čekal jsem, že v půli pádu přejde do přemetu a dopadne na nohy, jako to často dělával, když bavil dvůr krále Shrewda. Místo toho se jen natáhl v trávě a zůstal nehybně ležet.</p>

<p>Chvíli jsem jen stál jako opařený. Pak jsem k němu při­skočil, popadl ho pod paží a odvlekl ho z černého kruhu a od černého kamene, na který předtím vylezl. Jaksi instinktivně jsem ho zatáhl do stínu a opřel o kmen živého dubu. „Přines vodu!" osopil jsem se na Starling a její láteření a rozčilová­ní ustalo. Odběhla k naloženým jepům a popadla měch s vo­dou.</p>

<p>Přiložil jsem mu prsty na hrdlo a nahmatal jsem rovno­měrný puls. Oči měl přivřené jen napůl a ležel jako omráče­ný. Volal jsem ho jménem a plácal ho po tvářích, dokud se Starling nevrátila s vodou. Otevřel jsem měch a pokropil mu obličej proudem ledové vody. Chvíli nereagoval. Potom za­lapal po dechu, vyprskl vodu a zprudka se posadil. V očích měl prázdný výraz. Pak se střetl s mým pohledem a divoce se zašklebil. „Takoví lidé a takový den! Bylo to ohlášení Realderova draka, a on mi slíbil, že se na něm proletím..." Po­jednou se zamračil a rozhlédl se ve zmatku kolem. „Mizí to, mizí to jako sen, nezůstává po tom ani stín..."</p>

<p>Kettle a Kettricken byly pojednou u nás. Starling brepta­la páté přes deváté, co všechno se stalo, zatímco já pomáhal šaškovi pít vodu. Když skončila, Kettricken zvážněla, avšak Kettle na nás vyjela. „Bílý prorok a Katalyzátor!" křikla zne­chuceně. „Raději je nazvěme pravými jmény, Šašek a Idiot. Taková neopatrnost a pošetilost! On nemá vůbec žádný vý­cvik, jak se má bránit před koterií?"</p>

<p>„Víš vůbec, co se stalo?" zeptal jsem se, přerušiv tak její tirádu.</p>

<p>„Já... no, samozřejmě že ne. Ale umím si to vyvodit. Ten kámen, na který vylezl, musí být kámen Umění, z téhož materiálu jako cesta a pilíře. A cesta vás tentokrát nějak uchvá­tila do své moci oba, nejenom tebe."</p>

<p>„Věděla jsi, že se to může stát?" Na její odpověď jsem ne­čekal. „Proč jsi nás nevarovala?"</p>

<p>„Já to nevěděla!" odsekla, načež provinile dodala: „Jen jsem to tušila, ale nikdy by mě nenapadlo, že některý z vás by byl tak pošetilý a..."</p>

<p>„Nevadí!" vpadl nám do řeči šašek. Zasmál se a vstal, od­strčiv mou nabízenou ruku. „Och, no tohle! Něco takového jsem nezažil už roky, vlastně od dětství. Ta jistota, ta síla. Kettle! Chtěla bys slyšet promluvit Bílého proroka? Pak na­slouchej tomuhle a buď ráda, jako jsem rád já. Jsme nejen tam, kde máme být, jsme tu i ve správný čas. Všechny prů­sečíky se kryjí, postupujeme stále blíže ke středu pavuči­ny. Ty a já." Vtom mi sevřel hlavu oběma rukama a přiložil mi čelo na čelo. „Jsme rovněž ti, kým máme být!" Vzápětí mě pustil a odtančil pryč. Provedl přemet, který jsem čekal předtím, dopadl na nohy, hluboce se uklonil a znovu se na­hlas zasmál, celý rozjařený. Všichni jsme na něj civěli.</p>

<p>„Jsi ve velkém nebezpečí!" řekla mu vážně Kettle.</p>

<p>„Já vím," odpověděl takřka upřímně a dodal: „Jak už jsem řekl. Přesně tam, kde máme být." Na chvíli zmlkl, načež se mě zeptal: „Viděl jsi moji korunu? Nebylo to úchvatné? Jen si říkám: budu schopen vyřezat si ji popaměti?"</p>

<p>„Viděl jsem tu kohoutí korunu," řekl jsem rozvážně. „Ale co si z toho mám odnést, to nevím."</p>

<p>„Ty nevíš?" Nachýlil ke mně hlavu a soucitně se usmál. „Och, Fitzy-fitzi, vysvětlil bych ti to, kdybych mohl. Ne že si chci ponechávat tajemství, ale tato tajemství se vzpírají sdělení prostřednictvím pouhých slov. Víc než způli jsou to pocity, pochopení toho, co je správné. Můžeš mi v tom dů­věřovat?"</p>

<p>„Ty jsi opět ožil," řekl jsem udiveně. Ten svit v jeho očích jsem neviděl od doby, kdy ještě nutil krále Shrewda hulákat smíchy.</p>

<p>„Ano," pravil mírně. „A až skončíme, slibuji ti, že ožiješ i ty."</p>

<p>Trojice žen stála stranou a civěla na nás. Když jsem spat­řil dotčený výraz Starling, káravý pohled Kettle a zlost ve tváři Kettricken, musel jsem se náhle usmát. Šašek za mnou se zakuckal. A ať jsme se snažili sebevíc, nedokázali jsme jim uspokojivě vysvětlit, co se stalo. Nicméně jsme promar­nili nějakou dobu tím, že jsme se o to pokoušeli.</p>

<p>Kettricken vytáhla obě mapy a zahleděla se do nich. Kett­le trvala na tom, že půjde se mnou, když jsem vzal svou ma­pu a odebral se s ní k ústřednímu pilíři, abych porovnal glyfy na něm se znaky na mapě. Spousta znaků se shodovala, avšak jediný, který Kettricken poznala, byl ten, který uved­la už předtím. Kámen. Když jsem zdráhavě navrhl, že bych se přesvědčil, zda mě pilíř nemůže přenést tak jako ten před­chozí, Kettricken tvrdě odmítla. Stydím se přiznat, že se mi velice ulevilo. „Začali jsme společně a já trvám na tom, aby­chom společně i skončili," řekla ponuře. Poznal jsem, že tu­ší, že před ní něco s šaškem tajíme.</p>

<p>„Co tedy navrhujete?" zeptal jsem se pokorně.</p>

<p>„To, co jsem navrhovala už prve. Vydáme se po té staré cestě, jež míří mezi stromy. Zdá se, že koresponduje s tím, co je tu zaznačeno. Nemůže nám to zabrat více než dva dny pochodu, abychom dosáhli jejího konce. Zvlášť když vyra­zíme hned."</p>

<p>A bez dalších slov vstala a zamlaskala na jepy. Vůdce k ní okamžitě přiběhl a zbytek se poslušně zařadil za něj. Díval jsem se, jak je dlouhými rovnými kroky odvádí dolů po stin­né cestě.</p>

<p>„No tak pojďte, vy dva!" obořila se Kettle na šaška a na mě. Zahrozila nám holí a já málem nabyl podezření, že by nás nejraději popohnala jako bludné ovce. Nicméně jsme se s šaškem poslušně zařadili za jepy a nechali Starling a Kett­le kráčet za sebou.</p>

<p>Toho večera jsme s šaškem opustili přístřeší stanu a šli jsme s Nighteyesem ven. Kettle i Kettricken daly najevo své pochybnosti, zda je to rozumné, avšak já je ujistil, že si bu­du počínat se vší opatrností. Šašek jim slíbil, že mě nespus­tí z dohledu. Kettle při tom zakoulela očima, ale neřekla nic. Bylo jasné, že nás stále mají za idioty, ale přesto nás pusti­ly. Starling trucovitě mlčela, ale jelikož jsme spolu mezitím nemluvili, usoudil jsem, že její zlost má jinou příčinu. Když jsme odcházeli od ohně, Kettricken tiše řekla: „Dávej na ně pozor, vlku," a Nighteyes odpověděl zavrtěním ocasu.</p>

<p>Vlk nás rychle svedl z travnaté cesty a zamířil vzhůru po zalesněném úbočí. Cesta nás vedla stále dolů do více chrá­něné oblasti. Les, kterým jsme se ubírali, se skládal z roz­lehlých dubových hájů prostřídaných širými loukami. Viděl jsem stopy po kancích, ale byl jsem rád, že jsme na žádné nenarazili. Vlk místo toho seběhl o kus níž a tam skolil dva králíky, které mi pak milostivě dovolil nést. Když jsme se oklikou vraceli do tábora, narazili jsme na potok. Voda by­la studená a chutná a na jednom břehu rostla hustě řeřicha. Spolu s šaškem jsme chytali do rukou ryby, až nám ruce tr­nuly od ledové vody. Když jsem vytáhl z potoka poslední rybu, její máchající ocas zkropil rozjařeného vlka. Uskočil stranou a vzápětí po mně napůl vyčítavě chňapl. Šašek roz­verně nabral další hrst vody a chrstl ji na něj. Nighteyes vy­skočil, čelisti dokořán, aby mu čelil. Pár okamžiků nato už jsme se všichni tři pošťuchovali ve vodě, ale já byl jediný, kdo přistál celým tělem v potoce, když se na mě vlk vrhl.</p>

<p>Když jsem se vyštrachal ven, celý zmáčený a prochladlý, ša­šek a vlk se oba srdečně smáli. Zjistil jsem, že se směji rov­něž. Nevzpomínal jsem si, kdy jsem se naposled smál takto na celé kolo kvůli něčemu tak prostému. Do tábora jsme se vrátili pozdě, ale s čerstvým masem, rybami a řeřichou pro ostatní.</p>

<p>Venku před stanem plápolal ohýnek na uvítanou. Kettle a Starling nám již uchystaly k snědku kaši, ale Kettle se na­bídla, že ještě něco uvaří, abychom si dali čerstvé jídlo. Za­tímco ho připravovala, Starling na mě civěla, až jsem se ze­ptal: „Copak je?"</p>

<p>„Kde jste se všichni tak zmáčeli?" zeptala se.</p>

<p>„Och. Tam dole u potoka, kde jsme chytali ryby. Nighteyes mne do něj strčil." Když jsem zamířil ke stanu, letmo jsem do něj šťouchl kolenem. Nighteyes se mi žertem ohnal po noze.</p>

<p>„A šašek tam spadl taky?"</p>

<p>„Chrstali jsme chladnou vodu jeden na druhého," připus­til jsem s úšklebkem. Zazubil jsem se na ni, ale ona se neusmála. Místo toho si mírně odfrkla, jako by byla znechuce­na. Pokrčil jsem rameny a zašel do stanu. Kettricken ke mně vzhlédla od mapy, ale neřekla nic. Zalovil jsem ve svém ran­ci a vytáhl oděv, který byl suchý, když už ne čistý. Byla ke mně otočena zády, a tak jsem se rychle převlékl. Už jsme si navykli respektovat navzájem své soukromí, takže jsme ta­kové věci ignorovali.</p>

<p>„FitzChivalry," řekla náhle hlasem, který si vynutil mou pozornost.</p>

<p>Přetáhl jsem si košili přes hlavu a zapnul ji. „Ano, má krá­lovno?" Poklekl jsem vedle ní v domnění, že chce něco kon­zultovat nad mapou. Ona ji však odložila stranou a otočila se ke mně. Její modré oči se zpříma střetly s mýma.</p>

<p>„Jsme malá skupina a všichni závisíme jeden na druhém," řekla mi příkře. „Jakýkoli svár uvnitř naší skupiny slouží zá­měrům našeho nepřítele."</p>

<p>Čekal jsem, jenže ona již nic dalšího neřekla. „Nechápu, proč mi to všechno říkáte," pravil jsem po chvíli docela po­korně.</p>

<p>Vzdychla a zavrtěla hlavou. „Toho jsem se bála. A mož­ná páchám více škody než užitku, když o tom všem mluvím. Starling se trápí pro tvou náklonnost k šaškovi."</p>

<p>Dočista jsem oněměl. Kettricken mě chvíli probodávala svým modrým pohledem, načež se zase odvrátila. „Ona vě­ří, že šašek je žena a že jsi s ní dneska večer měl schůzku. Rmoutí ji, že ji tak naprosto přezíráš."</p>

<p>Nalezl jsem opět řeč: „Má paní královno, já slečnu Starling nepřezírám." Mé rozhořčení mne přimělo nasadit for­mální tón. „Ve skutečnosti je to ona, kdo se až dosud vyhý­bal mé společnosti a vytvářel mezi námi jistý odstup již od okamžiku, co zjistila, že jsem nadaný Moudrostí a udržuji svazek s vlkem. Poslušen jejího přání, své přátelství jsem jí nevnucoval. A pokud jde o to, co tvrdí o šaškovi, zajisté vám to musí připadat absurdní stejně jako mně."</p>

<p>„Opravdu?" zeptala se tiše Kettricken. „Já mohu poprav­dě říci jen to, že jsem si vědoma, že on není muž jako ostat­ní muži."</p>

<p>„S tím nemohu nesouhlasit," pravil jsem tiše. „Je jedineč­ný mezi všemi lidmi, které jsem kdy poznal."</p>

<p>„Nemůžeš jí projevit trochu laskavosti, FitzChivalry?" vyhrkla náhle Kettricken. „Nežádám po tobě, aby ses jí dvo­řil, jen abys ji nenechal trýznit se žárlivostí."</p>

<p>Semkl jsem rty a ovládl své city, abych nalezl zdvořilou odpověď: „Má královno, nabídnu jí, jako ostatně vždycky, svoje přátelství. V poslední době mi poskytla jen málo náznaků, že by po něm toužila, o tom ostatním nemluvě. Ale pokud jde o zmíněné téma, já ji nepřezírám, stejně jako nepřezírám žádnou jinou ženu. Mé srdce je již zadané. Není více pravdy na tom, když řeknu, že přezírám Starling, než kdybych řekl, že vy přezíráte mne, protože vaše srdce je na­plněno láskou k mému pánu Veritymu."</p>

<p>Kettricken po mně střelila až nezvykle zaraženým pohle­dem. Na okamžik jako by znervózněla. Potom sklopila zrak k mapě, kterou pořád svírala v ruce. „Je to přesně tak, jak jsem se obávala. Jen jsem všechno zhoršila, když jsem ti to řekla. Jsem tak unavená, Fitzi. Na mé srdce ustavičně dotírá zoufalství. Náladovost Starling je pro mne jako písek v ob­nažené ráně. Jenom jsem to chtěla mezi vámi urovnat. Pro­sím tě za prominutí, jestli jsem se vnucovala. Jsi však stále pohledný mladík a nebude to naposled, co máš takové sta­rosti."</p>

<p>„Pohledný?" zasmál jsem se nahlas, nevěřícně i zahořkle zároveň. „S touhle zjizvenou tváří a potlučeným tělem? Trýzní mě obavy, že až mě Molly příště uvidí, v hrůze se ode mě odvrátí. Prý pohledný." Odvrátil jsem se od ní, hrdlo náhle příliš stažené, než abych mohl mluvit. Nermoutil jsem se ani tak svým vzhledem jako tím, že Molly musí jednoho dne pohlédnout na mé jizvy.</p>

<p>„Fitzi," pravila tiše Kettricken. Hlas měla náhle jako pří­telkyně, nějako královna. „Mluvím k tobě jako žena, abych ti řekla, že ačkoli nosíš jizvy, máš hodně daleko k nestvůře, za kterou se zřejmě považuješ. Stále jsi pohledný mladík, v ohledech, jež nemají co dělat s tvou tváří. A kdyby mé srd­ce nebylo naplněno láskou k mému pánu Veritymu, věř mi, nepřezírala bych tě." Natáhla ruku a studenými prsty přeje­la po puklině v mé tváři, jako by ji svým dotekem mohla vy­mazat. Srdce v hrudi se mi sevřelo, jak utkvělá ozvěna Verityho vášně k ní umocnila moji vděčnost za to, že mi řekla takovou věc.</p>

<p>„Plně si zasloužíte lásku mého pána," řekl jsem bezelstně z hloubi svého srdce.</p>

<p>„Och, nedívej se na mě jeho očima," řekla žalostně. Ná­hle vstala, přitiskla si mapu k hrudi jako štít a vyšla ze sta­nu ven.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>OBSAH</emphasis></strong></p>

<p>1 Jhaampe              5</p>

<p>2 Konfrontace              17</p>

<p>3 Odjezd              36</p>

<p>4  Hory              53</p>

<p>5  Cesta Umění              68</p>

<p>6  Strategie              83</p>

<p>7 Rozcestníky              97</p>

<p>8 Město              110</p>

<p>9 Koterie              125</p>

<p>10 Kohoutí koruna              143</p>

<p>OBSAH              159</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Farseer:</strong></p>

<p><strong>Kniha </strong><strong>třetí</strong><strong> </strong></p>

<p>svazek 3</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Robin Hobb</strong></p>

<p><strong>Výprava k bohům</strong></p><empty-line /><empty-line /><p>Z anglického originálu</p>

<p><strong>THE</strong><strong> </strong><strong>FARSEER</strong>: - Book Three</p>

<p>ASSASSIN´S QUEST - Volume Three</p>

<p>vydaného firmou Bantam Books, A Division of Bantam Doubleday</p>

<p>Dell Publishing Group, Inc., 1540 Broadway,</p>

<p>New York, NY 10036, USA v roce 1997</p>

<p>přeložil Jan Kozák</p>

<p>Vydáno v nakladatelství NÁVRAT</p>

<p>Vydal Radomír Suchánek,</p>

<p>ul. Kosmonautů 2, Brno,</p>

<p>jako svou 789 . publikaci v roce 2003</p>

<p>První vydání</p>

<p>Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod</p>

<p>Doporučená cena včetně DPH 199 Kč</p>

<p><strong>ISBN 80-7174-</strong><strong>515</strong><strong>-</strong><strong>4</strong></p><empty-line /><p>[1] Oběť</p>

<p>[2] Kopřiva</p>
</section>

</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAJ3AbsDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwChKLCZRvgkMwA5dgwxj0xT
VHlNmJVUYxwgFRSuC4IbBIH8qUMwJIOfXnpXMz9FilYn3SbHwvB6fKKiWSUDjbt/3aaJXKY
JJxkD6Zo6Z9DUjg27krTysNvHHHCimBpSpzg/gKYc8UoY9aTZp5DCz7guB19BT/vYG0YHfF
C8kZHJpxVsnjA7UAlqGzHHy4/3aeMgZGM+4FIM4zzxSjcAc+lI0SQg6dQP+AinBju44P0FB
zjkY/CgE88Y9vShJlXiOBB5IBJ/2RS/xcYI9MUzlumBTtzY4osx8yJlkwOEXHrtFDM5Pyxj
8qYrPt6VKrllye3aj3hNjdszMRsBz2CimlHB+ZMeo21aW7YABUVf9qmyXLOSW61neZN/Igy
c/dH/AHzT8NuACL9cCpBcEnLpnPHFPEqr8qxn25o5n2DmI/KcLv2IeegAo8mUjPljH0FPE2
xuFwR6U9Z2Lhvf0qHKQczGR2k8vVRtAznaMVdj05io81kAbgcDmmeaG6yck5Kg4FD3EznYH
Yqp4xwKylKbIc5PY1IrLT4RgSgt6cE/hxT2tre5cs8ioQOPlHP14rKWZkBAGxW7KT+dTpcN
wu1QRg5GelY8kt7mDUr3uWv7LhZj5boVJHQDNMuNCMZ8084/uqKtRSi2CrM6OCchtn3aWTV
h821S3HJPQVnzVb+6QqlS+hmrYYVgSDjsFGKj+ykKTxheny1O1w+SQwUNzkYzVZ5c/KXfHU
V0Rc76s6U5MkiRDLmQKc9CqjmrkkMKQoSEDHtgc1nicDjaT05p89w03yBNoHoaJRk2glGTZ
YjihwweHHodtSxx28is+xAAOQwFZqSMVwxGc9cUw72YjdjnoKThJ9Rckm9zSC2USkOQc8AA
DOf6VTuhAJsoFIHYKOPrVdkUBNrNvOQQRwPoaQgsMY4HGKajZ3uUoO97g0rGPOFwOAMCq3m
OflAXpg8CrIjJPQZphiIHKmtYtI1WhEryDoFHttFNYuWBO3P0FWDFjrj160giGOev1rRSiN
EPJOflH4CnFHPBA2/QVMEHHOcfjTwnQBufTFJzSGRlW4BxwMdBTGiOc8Ej2FTvndjsepNNG
Q3Iqua5VwH3QNoxkfwintuJ3Njp/dFLhhGXxn05pGL9c8Yyc1UHdmcpIhLyq+VIx6FRSNK+
dpCevC0rkbsr1xULbl5/lWrHzOxP54AP3fpgVAZSDuKgZ9FFJweh6deKXaB3yM96EhXJPOI
A2gAt7DpTTOc8AE/7ophX5cA0gU/h0zTsFyyt9cbMLJweo45oW+uoD+7k2856Cq6gBuOlPw
G7ZqeVdiWbNpexajiG6CrMeFfaBmornTp1uGU22/AHzDjPArL8tgd6k5HQjtV5tdu1IUqjk
KBuYcnio5Gnoc9TmS9059wmRyeg7e1N4B3DIxUzcPgY6D+VNwcVRroM2jaSOPel2jHUipvK
bZnH50vktt3dqVwICo4pRFhsHrntU5iI54HPekwncmk2gQGNQvYikVQwPFSoVdfl5zSkbGJ
HGfTvUXRV0QqASQB360rRsO1WUljII2jnvVqNIJyD56xjuGNS6nLuib9zNaEhN3XJ7Uwo+c
jit77DaEbRcxg/7wqrKtvFGyrPG5J4IH+cUoYhN2SEpp7GaqMB8xAIHWnCInBGcVajWNd3m
EAgfKfWnRzRKPlIJ96p1ew+YhS2lJyEY9qV0ZMB0YHtxVr+0SpIDoAOORnimpdJv3O+7P6V
n7SfVC532KvVD8v405Y3Y8J0rYtZ9NUs1wNx7AZ/pS/2lbRzKY7JMA5HPtWbryvZRIdV7JG
Wbd16qQO3HWgxhf7xyeOMV0P9pWjxBzAFPfccc1RuLyykUOiFXzj2/Ks41pydnElVJPoZxh
PXy26cUrWshAxFyw45qeO+RXJ2M47Fu1Tpe22F3oSRVSlNbI05muhSFlLtPylT1681L9hmU
YXJf0HerC3SvMSrNGg6DIAqz9thaXEe7AOSTxms3OoLmkimunXRbgbT6E4qxHplyDmRSMVa
GoIFUBgCOpPerh1i1RRiQZHUVjKpW7Gcpz7FC8068Zg4hZo+gG7Jqk9ndRLkwyDnjit9ddg
2gs42nPQdKrtrqBQIlOfpxRCpX25RRnNacpkLYXBBYxMw659KYyOEyUYY7kYrWXWVB3GIFl
5A9aP7Tjlb95CMHqMVp7SqnrE1VWa3iYhJI6Z9aEjJBJBGe9bnmxPLuEYUdMACo3RCxKoRg
84GKPbvZor2/kZawO0m3HT3qdLHnIU/jVyP5GJxlT68U9t2AShwehwRWU603sRKrLoUHtAo
IXJJ9qabWRRkspBrSEgPy7Bn60bSOBGpz0JNZqcuoKtIzEtWzuII9ql+zZIBYDNaKQsWzgY
xUpQlCMAqPbrUyqyE6zuZa2QfK7z9B0IpTp+3GwqQOvHWtOO2Vl7oT0pPs8ypkK2B3xU+1f
cn2rvuZxtGwAwGAew60fY2VlbCkmrw4wTuz0P1qdIt0QbeFPTJ5qXWkhe0aMuWykySq5zzj
sDVUpcLiMRc9/euidVU53bhjketQSSrjCp+nWt4YiT6DVSTOdlWRXxJGyn0pW5IABxgVty7
ZyN6nI/lTJLaEADYRkDHtXdSrd0P2ncw3UZO1MY96ikUAeh6VrNDHnA6iq0kBIO5CRXUqho
pGcq+36UhQkgcVc+znOCAPSneQxPC5I71ftEXzIolBjPagHPAHA5rQ+yseTjj1pRaYJJXNP
2sQ5kUCOOv59qUAdMc/lVz7N8oIAApr2wXgc/Q0/aJhzIjjyBnp61MyWxILLKCQM4PtSRxj
IxzzSyjEpGOgHr6U+YzqWsZkiRK53fewOPwqI+UE5+lLM5admOOg/lTGBk7AAVmubqVdiOx
2gKfwp+8k4LEY/ShV5PH4011ZTgevSiyFZ7jXyXABOOhppRihG4jIwMdRU6JngjHqamWJA+
C3y+tA1A7jwX4E0XWvhhquu6hNfyahYGdVdJ9ivsQMpKge/OKo/D7wXYeN9I1O2+03FlrFk
iSRyh98MocHAZGGRyMcHvXe/DYKvwY8UYXKh7s4J6/uhWf4dtTYfA281zwDLJFq8qqdRaYi
WZAgw6pwAMA7l46H1rpUVZHx061SM5xUnfmsnfRHj/zIxWRQJELIwByMg4P6igkg/UUqw/u
QVYsuMg5zn3pwib+6R6VzM+wgnyq+4m9wp2hnbpgDJPoK7DxN4JHhTwxp02sXUsmuamSY7e
JtsVooGWLY+Z25A6gZPtXM2RhtdRsrm5XMEVxFJJ7KHBP6V6v8cf3mreHpky0DwTBXHKk5U
8H6VpBKzZ5WLqT+s06N7Re/mcR4N8F2/jCw1KwtL6W21yyRZoy7boblDkYIPKEEYyCRyOK5
g20sUskc0flTRMYpImPKMDgg/QivT/gnC//AAn2oSoD5aafhz25kGP5GuK8TywX3jXXr20K
tbzX0rRsvRgDgkeuSDSmvdTHhqk44udC94rX0MU255yyge5pstk9xC8cV4YGI4kUDI/OrHk
MWORT/K2ggjtWOvc9iSujutZ8DaRZfCLTvFGnzXiajdLbl1kuC0ZLEbhjGcdai1nwTYW/w+
0rxlpF1dRxXXliezuXEm0uduUYAHhvXqK6vxGhf9m/QkwCStpwc4+8PQg/kaoeILOTxD8Kt
M8XWl1JZWenRrG+jLg2ybX8ssnGdw6jcTx7811SirO3Y+Mo16qlGTk7c1r3/A86Gnykjcy4
7c4o/s/HAYHA9auKWJCBenYinSQzYGY2x7V5LqSWjZ9dzMjtdFgvNb0mK4uJkhluo4J4oWC
+YrsF64JBGa3viF4J03w54h0yy0e7vI4mgaeYSyB9/wAwUDpwOvTmqGkoya5o4YH/AJCFv2
/6aLXc/F3P/CYabjvYN/6MraEn7CUr63PFrTksbCKbs/M8xSx3jG4KB3xTxaLGctliOoqxI
5Axkgjvmo1Du2RgY/M1zpyerZ7WpNodh4bHigWviu/vY7G9CrC8MgQQSE4w2B9w+p6Gtfxt
4Hk8MagLaKWR9OuwRZ3hwWU45Rj0LDqDjkfSuRugP7as1lTIPBU85Hoa9Y8G69p2v6Y/w98
TOZYZU22Fw7fNxyE3f316qe4GO3PbTtKKg9+jPCruvRqyrQbcU9V8keQWNnM90mLqZxbKY5
g5BWdst8xGPl4A4Hetb7NsA+RSR1q5qGg3fhXxJqOkahcpcTDbKJYwQHVixUkdjjqPWqplE
hUEHPr61lUUlKx6mDvOkprZj/swGCVCnPFTrall3bgrdqiLheFck9gfWp4cgMZnG7P3ciuS
al3OmSdgMEijAA47jrViC3dwd4yR09aljdGHUP7+lLJMEb/WquOtcjcnojB8z0DTPD41DxZ
pNvd3lylndTeRJDEwTkqxDA4JyCB7Vo+NfCsGm+I20nSNVv7WKK3EzF3WTc7lhnleMBelHh
y8Evjbw9EHB/00cD/carvxTEr/ABEdYLxrRlsYtxXJ3/M/XntXoU4SeFd9HfseLWdRYxR1e
m1xl/4O01PhZZeJbe91CHUbtYVJ85WRGdgpIUrz3wDWNDCLdVRi021Qpd8Zb1JxxXbatKF/
Z50WXaMAWpwCcf6wetefPfswPA/OljaLcoqG1jTLfaVIycm3qaQXZyACG7GpFjmu7u3srO1
Wa7u5BFCu7aCx7n0AAJJ9BWL/AGiwHzKSPX0rf8BalGPiRoxucKjiaJGY8B2T5R9Tgj8a5a
WDlKolPY7MTGpTpSmlsV/FPh59N1T+x4dZna6t41kup1ULGGblY0Qc4xySSTyKng0C7uPBM
niPTruacWTtHf2UpDMm3q8bAAkYIbaw6Z5qXx1Mbf4ka1G+QW8l191MYH9DXTeALmG0+Hni
vUbtgtoJZSWbgHEKgj8+K9GNBSqyhKPu9DyZyqU8PCum7t/eee8MoOcq3IPYikaXZjB4x0x
mqFpcGOygjkxuWNc/lT2lQ8BuM5OO1ef7CV7NH0UYN2uhZy9zqenKb2eK3M8ccscWAZVZgu
NxBxjOQRXUeN/C+n+FfFOh21vd6jPYXYY3SNOu/G9VBU7eCN2cEc4rlY9h1Cz2gj/S4Dz/A
NdFr0r4s3sWmeNvDGp3FjHfQWkckzwSMQGAdOeD1HUZyMivUw9GKpu6PHzBzhiIxg3qnpc5
vxf4aPhHXILNL97u2uoWlheUASIVIBVsDB6jBwO9c6G8xzksGA79q6v4l6PeaZr9prFxq8+
pwaorLD9oAD22Pm2LtAGzB9M5HOa4pmwVPORVTo+++XQ78ubq4dSk7stmNS4Ujn6VqeDPC9
t4g8azadqV9eC0ltmmjSB1Ty2UqOuDkEN3rnpJXDk7s+ntXbfCmV3+I6Bjx9gmI/76SlSpS
U1d6BmEZQw8pxdmipovg/Tr74j6z4Vnvr+OKJ5BZzpIpZNgXIcFcNndnPHTFY15ZSaZqd9p
lw6yzWM7W7SIMB8chsdsgjiuz0m5VPjR4k0obra41WaWC31CE5ltWCKx2hsrg4646gVw+u6
beaD4m1LRru8a8nt5Q5uW+9OHG4M3+1zzWtWinHTuebgJ1ZVuSbesU7PX5jCoJ/rSfKDjcM
elVSSPvE5z1pN3PJ+pHasPYn0Hs2TMUHO7OOw5zUbEMfl4Hrmmbsc8ce1B25yCPWq5LD5GS
DAyCAc8AelRSsfM4HYenpUikg/yNMlEYk+ZMnA5/ChKxMk7aGJMqGXap52jJ/ChIsEDoKm8
sh8dWPr3p4iwWb1HNXc3styNVO48dOh9aaEwxJ6sc1bVeAM9utCxgZPXNR7RBdFdFYAkrg5
/SpGTcrbOvY+lS7Qc56A9amEad6n2gXRq+H/F/iDw/wCFbrw7Aun3FvdtIZpJYXDsXGD0fA
46VV8IeIvEHg1LlbGe2uluVCzR3EJ8tsfdbAYcgcZ7iqe1QoGeBT9gByKr28jheCw7v7u+5
TSOdrq5nYxpHLIXSCJCqQg9VGSTjPTPSlMYHAz6VaAAY4HPpS7Mrgjk8ZqHV7nXFKCUVsiD
yQVKnoavXGravceG4vD09wl1Y27B7UzqTLakcfI4OduOMHIxxUARwMA8D1pduBliMelEarT
0Iq0oVbc62JdO1XW9L0a60ywu47Vb0/6VcRA+fMMYC7z91QM8KB161UW3RVVFUAKMACrHln
dleKcImzlgB71Eqze4qdOnSu4LV7kPlAgcDiobm3lltnjt7gQSnpIY9+38MirSgO+1TnBxz
TZt0eBn61nzybsbPXQ3NQ8Ua7qPgi38KbbCKygSNYpY4X8xdmNrcuQTx6VE+t6tN4ZtPDUs
8UelW2D9ngjK+cwO7LsSSfm5xwM1jS6ha2kayXU6RRk4DO2BTG13RF6anbMT/wBNBVurUej
PN+p4eDWnnuaSSwoeWYc55FW0lUj55efY1zR8QaOx41G2J95BirljrmkXUotY7+3aY8hEcE
kVyTpX1Ot8vRmswvINSsdQtLiELaSLN5UkRcSspyuSCCBn86teINf1jxTq9jf391ZQG3Qxs
lvAw8xCc4JZjg57istrxUl2x/MvTJ6VVlkdpywXaeuPSrhGai4X0ZH1OE5qpJarqaptTIS2
CfahIdziONfmJ9KgguLn5UdSw9BWnbt8owoB7965ZOUNy5KUTHu9C1iWee4W7iVjt8hmgyY
ADk/xYbPfNSnT5DiPypBICGWVflIYchh6EHkV0SMGQgykD+KpY3jzgAyD1rL63Uj8jli+Tm
033Of1KXVNa1Z9Q1W6invDHHAWijK7ggIBPX5jnnt9KjXS7lcKQMZ6V07vFEAQoXPYVOlxH
5agr24pyx9V62LhVdOKhCNkjmrfS7hgXlfy3bhcckCpm0OMqSwZXPfP61vh1c8DA7Zpj7Wb
5Sc9cZ6VzvGVm77CdebZhDRVX5vPYD/Z4qCTS4oUZnmJY1rzzuspQk9cZqpK6CQ+ZISOwro
p1qrerNozm92ZVkuo6R4jsdb0+e3kWzJdIJ4iRvwQGJBB6HpSeKdT1/xVrX9pzXNnZ3AtxC
fIt2IYAkg/Mx5GTVmQ7xlMY9CetIkYYYVQp716UcRNRsyXQg6ntZL3u5Ne+KNfvPA0fhDy9
PitIEjSOZInMilCCG5fBOR9Kw081IVE0m6QDlgu0E+uO1aRiZN2P0FUL2W0tYjPeXKQR9C0
hCqD9a3VZz3NKFClQvyKyZCz4wBliT+VPIDbTuIIIZWUkFSDkEEdCDVVdY0PYCdWtN3r5oo
Gs6Nu+TVrQcf89RVe0sbupTejZsa1qOu6+beW+uoJLuCPyhd7NssidQr4+VsdjgHk0+XUdU
udCttBa4ig0u3O8WsClRK2c75GJJc55549qpWuq6NNKsMOpW8kz8KiSAs30FaaNGfUAnqRW
E8TNHDHD0VZxjotuy+Rm+U+77wP4UCFi3zHBFbIRSByOfWnbIww3MB9K5/rb7HUqzMOWG9i
v7O4tpYwsEyzNFIhZZdpBUZBBAyBWx4q8Qa74uu9OudRgsIzZlgUhjcCZSQSrZbplR0x3qe
QRjBHQelQ+bEG2lwOp6VrHGTtZI5alGFWfPKN38xmu61rnia+hutYnjkMClIYIY9kUQPXAy
Tk4HJNUDbtuGTjitYCLgh1JP61IREW6LyMZFNY2Td2i4NUYqEI2RgSQOcgGrXhvVtY8LeIJ
dXsXs7lnh8mOOeNsRqSCxyrDJJAq9MkKggH5vTNVF8stl4+nTmtFim9UiqiVeHJNXQ+317W
7bxvdeLYxYi8uCxWNonaOFmUKzqN2SSB3OOtU7uS7vb+fUL65e5vLqTzJpmGNx6DgcAAYAH
pVlnhyURDke1NkXavKE55GKv6zJ7kUsPTpS5oR12+RAIwMjB9M05U2oQQDViFfMUKSAe+am
8pTznnvispVrPU2cmtGUhCuME/hil8lAchAR34q55KgepPQUhjAXjuaj2zJ5mVRGo4Cg96e
6EtkRqeB1HtU4RcgZx2z60kka7+Y1PA5P0pe11Ik20YZj+fqDgD+VN8s7uRxjv3pzkBuSMA
DP5UwvnIDcVpqdGo7IUfdy2OfenBuMAe/SoSWboMjFN3PtHaiw+UmLDkKvelJzwo5HrUJDh
D396TeV5D7R/KmkylEn+YrgYBFPj3Fvm61AXdl+Vx9fWmqWVvmJP0os2tw5TVVUHzYApdqh
shcis0zSEjHGPWtCGRSoLA7u4zWEotGMoNDxGh4xTlt485f/8AXQsqHLAkDpg8U17oIucE1
n7zdkQubYeIUCnHy/jSlELAMxx6ZpkSh4w0h+Yj6CnugdcITkdcVLb7jHrahSDENuT6UjWa
ycOoJ/vY61LZyuDskU4PGTWpGkeBmQHPYmuWdWcGZSnKLON8RaK11o08cS5kj/eRjH8S8/8
A1q8+XbJEsgA2kZr3YwQYzkZ9etePeIdNXSvEd5aRj90zCaLH91ucfgcitqdf2nuvdHLXlz
NNmXBouv62zR6NF5mN2VijaSQAHBJwMAZq7pPgHxhpesxaidEup2jzwYJMtkY64r0D4MKP7
bvSD/y7vnP/AF1Fe3gAetehBtLQ8eVWUZ3XQ+ffsXi8kE+E7r/v3J/8TUsVv4tSRWk8J3bA
DgbJOD/3zXvuQMljgVXa+0//AJ/7b/v8v+ND10Oj+0cR1keLLP4sQg/8IbdH/gL/APxNTpf
eK1Jx4LuQccgrJ/8AE17QrI6B1cOrDgqcg/Q00TQtKYRPGZR1j3jd+XWsXQgzJ4ys92eLNd
eLDwPBt3jqRiTn/wAdqUX/AIsRdieDLoY6cSf/ABNe0HAyTxVY31hn/j+t/wDv8v8AjT9hE
HjKvc8dN34rckP4Mu2BOeknH/jlH2vxPxnwVdnHr5n/AMRXtCOki7o5FdDwGRsj8xTZbm1h
ISa5hjb0eQA/qaXsIh9drdzxlrrxSw+Twbex9vlMn/xFRi68bKSYvDF4B0+ZHP8A7JXtcU0
MysYZo5QOpRw2PrimNd2iOVkvIUYcFWkUEfrVKjFaAsbWXU8Qkl8bOST4XuznsUk4/wDHaY
T40cYbwvdkemyT/wCJr3WOaKYFoJo5R0yjBgPyqM3tmpIe8t1I4IMqjH61ooov+0K66/geF
PH4wkYM3hW6z6+XJ/8AE05I/GMeSPC1zn3SX/4mveYpYpU3wyLIn95GBH51C17ZD/l9t+PW
Vf8AGnvoP+0a/c8LKeMQylfDF0D3GyQ/+y1j6/oXi7W9JawPhy6h3Or7zDI3Q9Mba+kEeOR
A0ciuv95SCP0p386abQpY6vKLi3oz5F/4QfxhpcD3ElrNDbRjc5ltpCij1PHFMjVwGWVEEi
MUbbyMg44zX094zP8AxQutf9erV8xysqz3TN0WaQn8zWFXcVCTb1NnwxY/adYe78vKWiYU/
wC2w/oP512geZDjJx14FJ4Z0Q2fh63E4AluP38mDyC3OPwGBXQR2UKjAGT03Vm68Iq259BQ
nGnTSZiG6n2AFv0qeM71UtuwDnpxWyLeIgbkXjvjmleADhfuntWDxENkrFutHojLZRK6KjE
Z5OelW47ZRwRz7mra2gVQQAKd5Sg/N396ynXvpEiVS+xVa2XGVyDmlaEqDtAGBnIq2q9PlI
/HrQyjB45qY1XsZubMqSBmJyDzUYtMAknBHqK03TJwMg9aDGDggc9qv27RaqszRajOQcfQV
KIR6YHX61oCMd+npSGInGFx7Ue3uxOq3uZ7KcnoGJwKNhx1OTV77PnjOD0pBbsAfT3q/api
9oUwDg5OeaMcnp17VdMSng847UGEddvXrUuqiecpKDu6YHaiRXDdFPA/lV1YVzgoeTjNNli
TzOYxnA6/Sp9rqJzORlhO/lhyB/KmeWoxk9u1XfLG4AcfKP5UxoucZz+NempnXzkCoRGMdu
KkVPlGP0qwsR2LnaccU8RsCcdqzdREuZSZDnPT2pBbb8nP5ir/AJR3ZyOamS3bZxj2x3qXW
SBVLGeLEtuLNge1Oj09WH3mHuK0fKIUArg1YSAhMAVjLEPuJ1mZI06INksx9OKsrZxKhYDc
Kv8A2dmU4GQe9PW3YjAX9KwliG+pDqt9TM8iNc7d2T60C3z8zLn69q0zbMSflIBqzFEqx82
+5iOCe1L6xbYTq2MwISQNuT6HtSMrADZgfTtWx9njY/JCwYnGCelSf2dvGVQhgOay+sJPUj
2qW5gAXGfvjnpUwEqnAJY/jW8tgiHLRgnvkU9bSJnI2Y/oaTxUewnWRgKJY0LGQqB8xJHQV
5Pf3zanqtzfsxZZn/d57IOFH5c/jXrHjNZ7PwtcrYwTSzzkQDy1LlQ3VuOema8nGn6gFAXS
73A6f6M/+FdNGanHmOWtVUmkei/BfH9s3ox/ywf/ANGivbce9eJfBpZE1u+SRHjZYJMq6lS
P3o7GvbhwPrXow2PFqfEyC9/5B10P+mL/APoJr50+Dukz6loGqyQ+FdE1kJd7fN1GQq6fL9
0fI3FfSLKrxNG+GVgVOe4qlpmi6RokMkOkaZbWEcjbnSBAgY+pA71up8qaMHFtplSe9s/DH
g43t5bQ2UNlb5a3tz8it/cT1yeBXz34hj8R6HqGm/EsaRq9vrEdwZ9TNxBtgCMcKinPQL8v
TnrX0pe6fY6lEsF/ax3MSOsipKu4Bgcg49RT7u0tb+yls723jubaZdskUq7lcehFOE1HcUo
t7FHTtXstf8NQ6vp8oktrq3Mi46jK8g+4ORXzd8PUlg8F+KdX/wCEQ03xBDZzszm5fEsY28
7BtOQOvUV9M2GlabpNj9g02yhs7Tk+TCu1OevFRadoOiaTbz22l6VbWcNwcypDGFWQ4xyO/
FEZqN0Jxbseb/AOzaD4ez3hvY54727aRYkYnyMcFDnoe/HtXN6v4I8bWnxI13XbDRtB1221
CQ+WupTqwjHHRSQVI6V7bpei6RocMkGj6bb2EUjb3SBNisfXA71Tu/CHha/vJby98P2NxcS
tukkkiBZj6k01USk33Dk91I4T4O+I21v+37Sbw/pmkXFjMscn9nJtSQ8jnrnBB5964pbV77
9pLxHEmk6dqmI2PkajJsiHyp82cHn8K950/RdJ0O1li0TS7axRzuZbeIJvPqcdaqXPhDwrq
F3Jf3vh2wuLuY7pJnhBZ/qaFOKk2Lldkg8KWIsbGVDo2maTI8uWi02TejDHDE4HP4V4V4Ls
ZL74oeNUXQ9J1cR3DnZqU2xY8ynlflbmvobS9H0rRrd4NJ0+Cxidt7JCu0E46msubwR4Onu
Zbibwzp7zSsXeQwjczHkknvSjNK/mNxbsWfD1qLLQxCNLsdMbLs1vYPviUnuDgZJ4zxXzr8
P4pVsPGWpr4S07xFHZXDSOt0+JEA3EhBtOeOe3SvpbT9M07SrIWWmWcVnbAk+VEu1cnqag0
7QdF0YXA0rSrayFyczCGML5h9T69T+dEZpXG4t2PL/gBauvg/UtUF1G8N9eFkt0Yn7Pjqpz
06jp2xXsRwTntWdpmhaNoiyro+mW2nrMd0gt0CBz6kDvV/vzxUTfM2yoqysYPjT/AJEXWcc
f6M39K+ZGANxdKQCDNJ/6Ea+m/Gn/ACImsjp/ox/pXzV9ku5JrhorK5kUzSYZIHYH5j3AxX
NV6HZh3qz0rwRfnUPDkcEjbprJvs7564H3T+WPyrp9hXpx9TXm/gN7+x8TG3ksbpbe8jKOz
QMoVl5UkkY9R+Ir1IQr1GQR69q8is+WTR69OV4kITqTyO9G056HFTKpXk880p6gc1zORdyP
DcDGRTggzyBUpAGMDNOVTnJ4/ChyHci2g9AOOlBRdrE4z71L8opxQ7c5wKakSzPdSJOmfWj
GcYFWZEJbBNRhBkjsKbdxob0HI4pCQT8vHrTmUkD29qQKGyTSAMrtPy/lSYBAwOPSgcdxn3
p64Hf8aq4hmwbvlH4Uwqd5xU/HQn8abnH50XFcYikgqKbNGDJnI6D+QqVR8x449qhmIEvbo
P5CmnqDOfFo2RlgVIH4cU77LnA4NSyB0wAuBgfypoZ84xXdzSfU1vJ9SY2y+Wis4OPSnrbo
FwGAPvTVXIy2RSe55zWUrvqTqK1sqnIYke1SpGFXO447YqE8HCk1LHv24/lUtOxeti2oBVQ
eSPWnDZ/FiqXmOBkMQfzqSO4O35hn1rJwZHKy2GUD7w+npQJF3cHPtmokmgfllIIqdVt2GS
c+1ZtWE1YkDoo5QnvgGpPOTsDgepqIxW+OhXFOWGErkFqlWI0HCYhjhiPpUhnfbuV+ajW3i
LH7x+hp4tBnPmMMetT7oWQ555HXaQOO2abvcHpn2pTboCAXbBxUn2ZR0c59aEl0FoM3yYz9
008NJjhj6kZoW3Xb13H2p4twASWPtQ2kJ2ORPhrXINbu9U0nxD/Z7XLNny4stgnO084PNWf
7O8d848cyccA+UK6gQ8A55Pr3pxhfO1jgeldEcVUSsmc7o03q0cv/AGf467eOZScf88hQdP
8AHeAW8cyj/tiK6kQktx2p3lc4596p4qr3F7Gn2OTNh486N44kA9fJFL/Z/jrbk+OZv+/Ir
rfI3HHQdvekaAKMbhz6UfWqvcXsaXY5P+z/AB2Tj/hOZfxgFH9n+ORj/iupv+/ArqWjKjGc
/SkCYXkc+h70fWqvcPYU+xy/2Dx3kD/hOpcf9cBR/Z/jjaP+K6lHv5IrqCPmAztB65oHPPB
FL63V7j9hT7HLNp/jrYf+K6l/78ij7B45HTxzMB/1wFdO2WXqKaq8H5+35UfW6vcPq9Psc3
/Z/jrOD46m/wC/App0/wAdHg+OZcHr+4FdLvUAk8+4pnmIQeaPrVbuP6vT7HOfYPHQ6+OpR
/2wFL9g8d4yPHMp/wC2ArotqnoaQSrj+lH1qt3H9Xp9jn/7P8dAceO5v+/AoNh46H/M8Sn/
ALYCuhEybc4yKkUqQOR9aX1ut3D6vT7HJXWj+Mb+zls7zxm81vMNskbQDDD0OK2dF02XSNH
jsXnEzozMzKpUZZieB261q4AXvxRgEdDWVSvOorSZcKcIPREJdgNpBNMLH+FasBV54P403Y
MZIx6Vlc3TRECDwwxjk5pcbjuGCD3qTYMZ9aNg69KTaHcbtOKORnjmpAvQ8/hQRgcDP1qmx
pjAPXt29KlI4z0FJtz1607APXpQiJMgkU7h0IqMg8Drn1qw4AY4AwKhYcgDrTKTIX6H5vwo
XJ6H8akI9Bz39qVQNvTgc80wuQ45Jxn6UmCSAB+tSkdx+NIVYEhcYNXcVyMA56ZoZSD0/Kp
No49CaMDnAyaLibGAEHAO2oZxmYnJ6D+Qq2oHHPT9KZMf3vI7D+QouJmVJ0ww7D+VIiBiAV
/GonZyRycED+VCMVJOa6eVlpEwQZYHtQI1z0FRl23EtjJFKJFHBXv+FTZlWJPKBJ4AqRYsD
Oe3aohLyQxzU6vk9elQ7j1G+XycY+vrTTHz9wVNuGcnGKdk7uBgj170uZgmyt5a56kf0pSh
H8f9M1ORkZI578UBA2cDGOlHMFyJVc4G84qxH5i8KePSlUdzj6kVI0yxyRxkMzyZxtUkDHq
e1S2RKVldgHk75P0qRXl4JHTpSgFVIPP4Viaz4q0rRL610+7W5nu7kFo4LWEyuR64Has4++
7RRg68O5t7nB5zwfwp48wAE5z6Uy3lFxbRzeU8QdQQki7XX2I7Gkivle4mt1hkV4SMl0IVs
/3SeD+FJ6FSmktSfdN6H8qYHkHXkVW07X9P1T7QdMvUuPs0pim2HOxh2q+JywIMYOe5qW7a
NGftoDA8m3JBArF8QeKLDw9p0t3f30cDBCY43bLSN2AXqeajtvFGn69qF5othHqAaJmgku4
rciOFwP754yKq6b4C0XQ3k1i6im1zUkBc3N2fOkJ6/IvQH0xXVGmk7zuvIwqSlP4Nja8P6t
dav4f0/U7m2a1muIhI0LfwE1qNvXBOVOOoNY+q+KdM0TSV1PU5Pstu2AoZDvYn+EL1z7U7S
fE8GrgSQ6VfW6ldytdWzRK49iaiSunNLQpVYrQ1V81zhGY496cu4ZDZzSpfovWAfnVOTxXo
kOqDSprq3jvWAYQPJhiD0IzUpp7MbrRLTtIT3yPWoG35xjPrmr39oRsNph2jOTjFPZ4JEAi
jBPvQmnsy41UzPDurDgEdxmnF2fnZtqO21KG4aZTYzxNE5QiZCm73XPUe4qdp4n6QEf8AAq
ltIPbRKrROMtuOevHamESHO4kiqaeLfDUt9JYLqdqbpHMZiMuCGHUc962/tVvIoD2/bG4da
q9t9BrEQKKSSquwEAe/WmFDknfnmtJYYZANhB/pTHtIt/yncBwafmaqaZQJAyCx4qLzgCB1
GOta6WMZGMEnvzVW6NrBHITbswjBY7OScDPHrT5kt0DqxjuUxOoGc59iKlSQNjBIp1n9j1C
wgvrNt8M6B0J44NRqEkLZjdQrFcMuDkfXtRJxW43VgldkonIbHHuaU3B9gPeoysaRkkkKAS
SewrC0fxNpPiG7aHSobyaNSym5+zMISR/tnipUVLVISq027XOhW5OM9/ag3BHDDk1BPGLW1
kneKV1QZIhQux+g71S1XWdJ0PS21PVLgW9sMDLAlmJ6AL1J9qVk3ZIcqlOHxGsJlwMEA+5p
4kHQtWZpF9a63pq31rb3MEROF+0RGJm9wD296W/urTTLR7y6LiCMgMyjO3Jxk+3PNS4pSs9
x88FZ33NXzQB1FG9eoPNQvCMA7zj2700RY+7kfWk0u5rZFoMpAJPalLACqyxyZ5HFSmJyOP
1oSM5WI5JUEmai8znp2pzQuG7UnknON30qtA0FLNjk4+lA4HPFIYWB5bpS7GJOWpAJuAHrk
8UE8dPyoCsG4xgU75jwV696Yhg3cDt3zS5+bP6Uu1gegpDktn+tMQq4Dc4FRT4845yTgdB7
CpeS4IGR0NMlA8znPQfyoQmZBjPHI6DP5U5IucEnAqdsfKcfwj+VKikv610czLuVzAm8k8f
Wplt4mB5GRUuz5zleaAmGxUuTHdkJtRnkcH0p/wBnKjAbJ/LNS5bd7egqZRnuKlyY7spCKT
pg5NSxROOWzVkgbh149O1OwfyqXIOYiEQI2kDFSiKLuh6Y4NOKkL16UfN0yKnmFcckUeOmA
fXtTisYbgYPfFIGwo6cUc5ppksjI+bnjFc/rKxafr2j+IGUbIpDZ3Df3Y5eAfwbH5muikOS
CPSqOp2EWp6TdadKcLcRlM91J6H8DisoS5JpnmTXLKyNkiIkqOD2PTNcd4/1t9F8JztaNm9
uiLW3VepkfjI+grV8OX8moeHLea4/4+ogYLgHtIh2t/LP41yMqnxV8W4bXHmaf4dTzZPRp2
+6Pw/pXXCKdT3tlqzatLmiox6nU+F/D0HhzwtaaVEB5iJvmfHMkh5Yn154rW5wOeasjeGxw
R79ahlTa+Rj2NctVuT5mFWmopcpk6WqaX4muLIv5VrqxNxFgcCcD51/4EoDfga6EuIiWyTn
pjFYerWL3+nPHA+y6jYTQP8A3JF5X8Ox9iawPFniuW08Fw3FlAy6tqWLa2tyPnEzcNx7c/p
W8G6llHfYyjUUIu5m2iReOPik9xN+80Tw6SFA5Wa5P88f0969PumiMDBRzxyayPBnhRfC/h
a000KTcgeZcSf35Tyx/pW7exFbNywy2B+FaV5XXLHZFQjyw13ZkHgDIz7VzGiwxTfF/XFmj
Dj+zbc8qD/EfWuoPv3rmtGRk+LOuzOGWP8As23UOQQCdx4B71hhnZyv2MPtI6iZQkzqhO0H
uKwPE2oy6Lo663A5Bspo2kXtJGWCsp/A5+orfZt7lsZ3V57461D+2bi08CaQRcahfTIbnYc
i3hUgkse3Spw8XOqrbfoKbtsel3hikijaIlg3IPtiqgPT096t3MKwwQxqMKg2j6AVUGcg8V
nU+I1nuct8PYLeWz8QC4gSUHWLjIZQc9PWusnRFlKwjavYY6CuZ+HiMljr7TKY86vcEbhjI
455rpnffISDx0BrfEO8rCVvZowvE1/Po+hya1attksXWUr2dNwDKfYgn9K6qKaOeBJ0AxIo
cE+hGa80+IGorf2ieDNLYXGrao6o0ac+THkFmb04FelW8K29lFbj5liRUz64GM/pVJOFNN9
b/cXQd2xDK0aMwP4Vnkkndjk1T8aa4nh7wpeaipBljj/dg93PCj86fp8l1LpdnLeR+VcyQo
8qZ+6xAJrGaly8z2CrJOXKVPDEh0/UNT8PMAI4ZPtVsD/zykJJA+jbh+IrfuFyuePlrmdZY
adqula+vCwy/Zrk/wDTGQgZP0bafzrrWThl9fSqm+ZKXcun70HEz9oOQwzkcg1i+EUWwTUP
DmAv9nTloh6wyfOp/MkfhW2wCuVPBHFYd8w03xbpeqZ2w3WbC4P+980ZP/AgR/wKppO949z
GD5ZJnTlcISTjHNeZ3UKeL/iulnKBJpfh5BLKn8L3DdAfXH9K7jxLq8OheHbvU52wLeMvg/
xHsPxOKwvh1o8+m+FEvL5c6hqshvbgnrluVH4D+db0vdi6nyRtP36ij0Wp1UjMEyTwaoXVv
DeWc1nOuYp0MbD1BGKx/GWvy6L/AGba2UYmvb67jgjj9Vz8/wCn863DgNj0NcsotWl3Iqz5
pW7FHwzdTT6EtpdHN3p7mznPclOAfxXB/GtnAOecVzhzp/jdCPlt9Yh2n0E0Y4/NM/8AfNd
GAQOQf8aqfddTtoz5oEg+XFPyTxTUweamUAdqlBIruvORnA/GmcFsVYZevXFRgc9O1UNMYB
yePyppXJz0qZQATkflSd8Z4oQXK+0HJJpcAgj1qVlwDiosHJA9aodxuQccE9jTcDpk1KFIO
Dg/hSeW2enX2oFcYg5GaguCFmIx0A7+wq2gO7B7+1UrmULcFeOAO3sKqOrJlsQsCWA/2R/K
nxjDAYP4UFQMDHYfypyL8wyTWhYn8bAZ4pwAxwcU7GW65pVGAcDnOOaQ7iCMhqlUYDZFOG0
YJIJz2qRdu37uQOKloL6EIQemfrUoHGAcH0pxHdSR2pyoD3x/WiwrkRDEc0oBC88DOKmSM5
+bb17UGNhIQBwKfKHMRqjegPvT9h5wflz2qXLHPy/pUgKhBhQDTUUS2VWQuDgGq4AwflrVV
kU4wTj0rOnCrO20EqeeKxqRtqjlrK+pyt/cv4UTxDrMhT+zpIluVXPInxtIx/tYU1L8ONCu
NN8JJf3yH+0dVkN7cMeuW5UfgP51i+Kk/wCEl8aaJ4KjbNvvF9f+0a/dU/U162uxIwsYA28
DA6eld0Y/ulfd/ktjGl8V+xTRGD9McY+lMnjUW7ALjb0q6GK/eA9+KinbdaSndkgdKylFKL
OqTujHBzXJtawXvxs0g3KmRbPTZLiFTyqyb8bseuDXWDOKwbGLzPjbaA8f8SaXH/fwVnhP4
j9GcLtdX7noI3bgAR9DUV+CLKQMQenFaCLFGnzKWYdOKraiD/Zkh68j+da1bcrOlyOaOdw9
K5ZW8Q6z4/1LQ7DXV0y1s7SKcf6KspYsSD1Ix0rqyASM1i+F4wfjB4h3L/zDbbH/AH0axwq
Tk7rocst0gl8A63f5TUfHupNCeGjtII7fcPTcMmtzQfB2heFIJI9Hsgjy/wCunkJeWQ/7TH
k11u3AzgFaZ5WTlSPpXY27W6G0YxTvYw9RXCJ25rOAyQD61s6wm2OJjxyaxlwTkdM15tVWm
xSd2YHhTU77WLHU571lf7NqM1qhVcfIp4z+dbF9am8024tEuJLZ5oygljOGQkdQfasj4axe
bpHiGNwRnWLn8DkV0Lo0TMj8MDWuIhyTvEzSvFMxPAPh3Q9L0ySeytCmqBjDeyzOZJWkHXL
HseCPY12hQY7YrkZpjo2sR6wp/wBFm2wXo9Bn5JP+Ak4PsfaunvZ1htnZnAGPveg7mtZT51
zs3ptKNl0OB8XabLr/AIi0S3nmt4tHtrj7Tdh5QrOV+4oXuK6qe6sriUG2uY3bHKqw/wAa4
TwL4f0zxbJrXi7X9Lhvlv7sx2i3CbgkKcAjPr/Su/tvCXhiwl+1aboFnZ3IUhZYYgrD8aur
TSjyN6ry6mUVJq/cz76zhv8ATriyuOYrhDGx9MjrU3hS8lvvDsUd0Qb2zZrW4z13pxn8Rg/
jUxQHg/SsmzP9k+NwucW2sx7eei3EY4/76TP/AHzXLSd7xZUHyyNy9j8uUOOjdaxNasv7T0
S6sQ22R1zG39xxyp/AgV1F3G0sDKAPl5FYVzLHa2s13OwWKFDI7egAyalpxneIVFqcP4ja7
8U+JPD/AISnUA7VvtTVDkBVHC59zn8xXp7Yii4AVVHA9PauE+GlhPfQ6l4zvUYXGsTHyQRy
kCnCgf57V0nirU/7E8OXuoMDi3iZwPVv4R+eK66qtanHp+bKpvli5vqcw2nTX3xJj1vUZYE
sNPgKWi+apYyt95iO2K6gywyys0UqOO+05xXK+DvAOkP4Ts7vXtIt7zUrsG5mkmXcwLnIGf
YV1Np4b0jR45X0nS4LPzMb/JXG4Dpmsq6jtfbQUYS5fxM7xJbTXOimW1/4/LRluoP99DnH4
jI/GtywuIdS0+3v7c5iuI1kX6EZxUbqflPtWb4W/wBDvNT8PvlVtpPtFv8A9cZCTj/gLbh+
VYx96FuxpRlyyt3OiEfAPJqbZnFPK5Axk1KIiAODRFHRJlVl+flvpTDHxwelTyKA/C5HvSF
Pl6HPrmm0CZW8vjOc0hX5ian8sjr39aDH2ApDuVjnpz9aAATn0qcrzj1qMrt4XgUxibV6Y4
pSnzZBpQuRkLk0MMAk9BVK70QiMRk545qhdxOblsK2MDp9BV43Ea4IJye1c/ez3BvHIDEYH
T6CvUw2Aq1G29BSTsaLxjgkfwj+VHlkYyQTU78kDHYc/hQEyemM155dyEKdxPt0pVBBJqYx
ncQaaFYdDxQO5HkjHGe1TIPkJPBpVTDY4qRlHTOPrSYXEXa33TmnbiPvUbADjH5UKg6nv1z
QIcvzZz2p5EYHcmkVsZAHTvR1yMfSmA/5doIO0n1NPRXcqEUk5xnHao0CZycGpfMbopAHtV
Il+RI8LA42/rVW/gaGykuUheYxKX8qIZd/YDuatRGQkAyHAq1tIXO/I9e9VyqW5lJNqzPPP
h3ompG91vxVrdjJa3+pz7I4Zl2vFAv3Rjtn+lehKhXkCp0IbHp396MsxOBgdgK3b5ncyiuV
cpEI2YZK8d+1c7rt9rtpMLfTPDNxqkLjJkgljQD/AGTvIOfwrqxEQMMQfWnBAxGWyBSsnug
k7q1zzkX/AIvZOPh/qAGev2qD/wCKqKKbxPFrdvrP/Cu9QF3bxvCj/a4eVbGQfm56A16mkZ
OACdo6U9V2kDGfTNEYQi7qP5nO4+Zm6Td3up6cJ7/R59Knzt8id1Zj75UkYrA8QX3ieG7ax
sPCt1qduAG86CaNFJ9PmbPFdsM9Aevf0qQZQHoT3puKb1Q23a1zyj7Z4vBIPw+vx/29wf8A
xVMtJ/FNlrbaxF8O78XTwC3c/a4cMgORkbux/nXqe0lt3JOamYfut23NJQhF3jH8yeXzMjS
7u41DTkmvNKn02ckhoJmVmGO+VJGDVmRSqEIQH9+lSqGc/dIFKyHb0ziqZqtNDzvVNa8VyX
zpH4JvrmOMlUkS4hVXHqAWzz71RGp+LO3gDUP/AAKg/wDiq9M25c5A4poTBA6k+lR7Om3dx
/MXLfqeaaRd+INInu/J+HmopHeTGeYC6gPzkAEgbu+Bmuo1hLwaYb6y057u5VQfsiuqu3tk
8ZFdQY1xkjj1qDaDxjv6U5RjJWaKitLHmUmoeJpYmik+H186OCrKbqDBB6j71IuoeJvsMdk
3gLUpIUj8oB7uEnbjGM7vTivTTH81IYwFPfNT7OC0S/MXs/M4PwhJqenWdpoLeD77TbCEFU
nmuIpAgyT8205PPHSun1S5u7Kyaex06TUJQQBBEwDH3BYgcVpbQD3IxyaQgZ4aiSu72NUrK
1zz59V8UmRivgLUCCepuoBn/wAeqneXHiS+jjWXwFqKGKVJo3S7gBR1OQRz+H0Nem7ASCKb
t65/KoUYJ3UfzI9n5mbpl1eX+nLPfaZJpdwSQbeZ1dh75UkYNcN8Q7LWtQsYfDmk2FzINSl
VJ7qNcxwxbvm3Hsf6V3t9qdnYpuupkjUH7zsFA9OTT4L22uMJFKnmFd2zPJHqPaoi0p8yWx
ckpLlbIbOxi0/TbfT7VQkUEaxRjsABgVw2vvresW13pd34Fv7m1kO3el3Em4A8Ec8dM16QA
MDjFBX5eKFo7vUqUFJWOc0K+1W9zDqHhy50kRKArSyxurdsfKasa1eanZLGthok+p+ZkMIH
Rdn13EdfatrCjHrUgwWxxmk4pu9itbWucA+p+KyAf+EBvsf9fcH+NVxdeJRqtvqg8A6kJoU
aPIu4MOjdVPPPIBFenuvTGelMUE8HFWoxW0fzMlT63KkG+S3ilkgaF3UMYmIJQ+hxxxVkIC
vNTJEWqQJg4IqFT1LlIoPB83TmmmDIz+lXZAQwAXqelNEZ74BpuFhKRRMZAOR1qMxkkjv61
omPdwe9RmEAcEfnWbgWpFBo8DOOlMMZ5KjNaAjBwBUc4WBN3Vj0FXCk5OyGpFE7Y1JbgVQu
LhpBtVQo96nmlkkfk/lVSTLD096+iwWBjBc0tWbRRCSu7jAI/Ws28D/amwSOF/kK0dpByRk
g1BOpMxPHQdvYV7UVbYqa0LbNgAEc4H8qer4PpVUSq+0g84Hf2qdAQRwSK+DlCUHaSJsSb+
SOw/SlDYU560wKST704I+MD61GoWQpbkgipQCcDbjFNEbZ+YfpT1iJ2lznHT2o1ABuDkZzT
sdhwKXYS2e3tUixnIOOPamK5GAQOlBHHUfnVkR+2R3rJ+wfYmmkF3cTidy4SZgwj9l4zj25
oldK5nKbWpe2AkDIP9al2qeBiszBP1rkdAt9X8T+Mtbu5tcvbHTNKuBbQ2tq4TzGABJY45H
+NVQTqN+Rl7fVKx6NtA6YH41KhAwN/FY+tCztoU1G5vHtktQ0j4bajLjneO49K4LQV8TfEK
6k1WHU5/D/AIajcpb/AGcAT3eOrZI4Fb04yk3bZdSZ1bPlseuZXBOcfyqeAjOByTWfp1j9g
sY7QXVxd7M/vbp98jfU960FUYB6fSr6jeqJmbOQWXp04pYiuTvdcD3qhf6PFqcMStc3Fq8b
hw8DBWbHY5ByPasF1KysufukisatVw6GTfQ7gSKejqB9RQCrH5SCevB615J4svtQsrfSY9O
u/s0t3qENs8gQPhWJB4NdXdWFzpjJFNcCZyufMVdm78M8UnVkoKpbQzur2OyCsXGeg7VLsK
Nk8qexriotevNMgkl8truONdxiJ+Ygddp9cV2en3trqml22o2coms7mMSxuP4lIrenL2qui
JSs7C5A7UjSooDOQMepxWRq+tCGQ21nguv3n/u/SvOvGPie60eyh+zwtqGrX8ot7O3JzvkP
r7CsnO8/Zw1YXSV2ep/a7YvgXCA+7CrSMCgYEP7g5rzjRPh74q8pLvxB40uBfP8AM9raQR+
RH/s/MCW+vFa11bXmjXCRi4YsRkOg2hvwoq81LV6+gKSkdbKiMd6rg57VUYCMhmO0dqzLXx
DGiouoN5eSF84cKM/3vT61parp0Wpac9rLNNDu6S27bHT3U9qcZcyujROw/wA5GGN4A+tRl
1A2+YuCeea5e5t/slw1sJGcR4G9/vH3OKwPFOpy6R4T1LU4AGltoS6BuRu6D9TWKrNy5bFc
ySuejgrt4IAHfNNLpggOv51yPgrwtqNhpFtqWteItQ1O9u4BJLBK4EClgDgIB29c1ZudOGm
+XAs804ILBpmBbr0yBzXRVk6eq1CM7q50JZWON6gfWo2K7iMg+4Nc0x2hif4RmuV8CaHqni
zR5PE+seJdSiW5nkEFnaSiKONFYgZ4yelRSk6qb2sP2lnZI9NyucZH50uQR94ZHvXPvpo0t
UtxdXF0ACQ9wwZ/pkAZqMvsVnxnaM4rnlVafLYvnt0Mfxh4c07VtU0q51ieM6faXJleCVgE
n+XAU89QcfrWG2tW+q/E/wAPaX4X8t4tOZ5Lt7fHlQxFdvlkjj8PpUvg3w/eeMtEfxB4i1u
9kgu7h/KsIWVYVjVsAEYOc4rvP+Ec0uCyaz021j0uNmD5skWM5B+nNdnL7PRu7X3amSTn7y
0NbKHjcoB96axQHO5R+NeaeKW1e78WaD4V0vUpdNS+aV7i5hA8zy0GcAnpXWW/hWKzjjZda
1W4eIls3FwH38dGGOlZKL5OZ9TVVG27I39y4+8ob61LGozwwYD3rlUlR2dFcFozhgD0OM/y
qjrF5fabaR6pZSuBZSLNNCh4miH31I+hJHuKwhV5pKLD2h6G3YYzxxmkVcZwB9TTEmiuIIp
oXDxyKHRx3BGQfyps9wIYXkZ+FHT+ldWy1LLKugOAw496HdU5LqD16iuQ3mVjJuyWOSc1zX
xB1XUdJ8JSTaVIIr2eWK2ikIzsLtjNY0qrnNQitznnOx6cZY3Y7XB7YBpsk8MXLSA+w6153
oei3ej/AD3Ovajqc7Jtc3MuUJ7kKBxW+JpGwA3Ar2/qVt2dkaLauzpUkikBIfpz6VFmF2+R
hn0rAM82OCce9J9pkBwrc+tT9RuV7Fm9NOsK4BUt6elZNxdNPJzwAOlVTNITlm5/nSBsH1r
tw+EjB3ZcafKDFmcYwMVGxwcnr3qwqgjrj6014lJPPfjFepGNtC7oiwcg561UnA84/L2H8h
V9VYdDVadSJeM4wP5CqQN6GWw27dp6KP5Vaiu3A2kZ981TZiADz90fypwJLDGBXhyhGWkkX
Y0Vvhv+ZOO+KmS+g3YJOKyAxDkYyKC7E/j1Fc7w1PsJwR0ilZFDoQwqUJlMkYrBhu5YUKIx
2k5rUttQjkRVl4Y9xXHUwzj8Jk4tIuiMY4609UwoGKasqPjYytk4BB61Llc8sPpmseSxncZ
gnHaqt8MRIcHBbrVsyRgkNIBgZNUbu4jlVUTIwc81lVjaDInflZTOc/Suf8ASLDP4ukfH/I
XcAevyiugHBJzWLoyaRaX+r2WnXSz3puPtN3Hu5Vn6D24GKxo1OSMrHJezTMvxVpOqeL/Fu
m+HJphbaJOrXNy4fDT7D/qh+h/XtXqdnYw2dpDaWsKw28KhI0QYCqOgArkL62lnhR7d/Ku4
HE1vJ2Vx0z7HkH2NdloWq2+s6VHdqFjc5WWEn5opBwyn6GuqlV5qaj2COjbLKwjGMY9aeIu
fTNT7SCCB1oKcc8GrKchix5HBx9e9cbcLi4lA4O4/zrt0UHGRXEXGftEoPBDn+dceI6Cucl
4wOW8O8/8AMZtv/Qq9I8Tuv2uGMHlVJNee+Krm0tYdKkudOl1CQ6hELaKKQIRNk7Dk8dexr
pZft+7zdStLi1uHOStxjd+YJB/A0237BK3V6mS+NlPUb2207TLm+unEcEEbO7N0wBWj8MJL
m0+B2m3l0jJIySPErdkaRiv6GuYk8G2XiDXY5PFviC7n0aNvMXT4oxFESP75HJFeq66LdPC
kaWIRbUeWIxF90J2xjtXbQjCGHlKLu/yMpNuaTRxZJLFjkknJ965/RLVdY+PtoJl3xaJprX
CqecSSNtB/Kt/r/Fj2qv8ADxFb4weK5G6rYWqg+gy1YZfG9V+jKrP3T1cx9MflXOeJ4QbOG
bGGSTHHuK6kqwJ3Mu09Bjmuf8UDGkD/AK6Cu3FwSpszpy1RxMkayxtFIA0bgqwPcHqK0vAm
qy3mlXmlXUjSXej3BtWdjy8eA0bH/gJA/Cs88nHrVL4fsX+J/jGAZ2fZ7Rz/AL2CP5V52ET
lzI3m7WZt6uf+JvNx3H8q4r4gc/DvWv8Arh/UV22sLjWJx7j+Vcz4ql02DwnqE2r2z3Ngke
ZokOGYZHAOawg7VU/MctYno+l5OjWOQObeP/0EVk+IP+PmAHg7f61zVv4l8YfY4Bb+BtZ8k
Ivl8wfdxx/H6VYTUNY1FTJrGj3elyp8qR3WzLj1GwmuqvzcruhxknohZeYpDk/dP8qrfCdA
fhhphP8Afm5/7aNVmQERuT/dP8qj+Ey5+FelnA+/N2/6aNSw38OXqv1GnaaNrWsCeIAfwms
aX/UyYJ+6f5Vs62f38XH8J/nWNKcQSYPOw9fpXJP4y5FX4VE/8Kx0zHXdL/6Mau3IBOetcZ
8KF/4tfpZHJzLn/v41doVBPoRXp1PjZVN+4jze9IHxo8OKR1gu8fkK9CkwI2yOx6155e4/4
XZ4bz0EF37dhXfXU6pGyjHSps3CKXb9WFJXb9TzfS3mb4k+I4BJ+5S1tpdnvyM10pEbZRxu
DDBHqDXLaOf+Lr+I1yTmxth+prqSMSYIOR+tc+JpOEYVO6RKjaNyl4XvZ7OC68PTSkyaXJs
iLHloG+aM/gMr/wABqPxt4hOheE7/AFN33Som2Fc9ZG4UD8f5VBrGdN8QaZraA+U5+w3QA/
gc/I34P/6FXNeISfFHxM0zw2PnsdKxf3oHQt/Ah/z3r1KLjXhCK3e/y3+82570+Rb7HZaAl
xF4a0xLrP2gW0fmBuu7bzWH8TP+RYs8jpqFrn/vsV1pbcxOK5D4m/8AIsWfvqFr/wChivKw
3+9x9TkqK2h1zf604Jp6HDkDFJtYtkCjBDdOMV9k0e10HYPfoKZg7s4AxTs7lOPXilVSRnp
zTSGM2k5yaXbyakRSOTzzQV3Hn61SepNxEUscZFSgAdccUxIwv5808gMeDx2q1MhsRSN+M/
jVa5VvPODkYH8hVtAQQD/+qorgfvz9B/IUc+omc664KqOeAf0py5JHb605kYkHI4Az+VC43
Zzkdq8i9zrQmPnPt3o3DH/1qd/EeOB60AArgcH1p3JaFDDPAJJ9e1TqcpwPwqFVAIJ7VKoI
Xg5yazkImVyuF5BqbzGPVm5HrUPI688c0qscDIrmlqQ0WFPy9eKHzt6cUEfLj3602RkyASP
XrXFXtyNGFWygwAGelcl4Et4TqXi+Xy1Ezaq6mTHJAUYGfxNdXvTIJdc/WsXwzp8ulapr4m
KmO8vftULgg7gyjI+oINZYW1pRl1RwwSc1c3SecdD0qjFcHRNeW8ztsb5ljuOeI5eiSfQ/d
P4VoXBTcGBHPvwarTxW9zbSW0+14pVKuueoNc8f3c/IH7r0O6t7sMuyU4Pr61bVkfgPmuK0
G6uBYLZXswkngOxZdwzMg+631xwfcV0Ecu3kHBHvXfZPYpwUldG0gVSD3rgbjm6mJ5+c/hz
XWPqsMK5mZRxnA61x8kqu7PvXLEn7wrjr9EZWa3OX8W4M/hvHT+2rX/0KvWvFcanTI3OCyS
4B+teY67YS6gNLkgZC9lqEF0ylgNyq3zfjjmu18Q63aXqRRQzIIYyWLsQoJ/GtVUisPyddT
FxftLmITjBOPapfh7cS6roHizw/u3ppmosltn+FWAfaPYHP51yWteN9K05vsemv/bGsSfJB
Y2X712btnHQV6T8J/CWoeF/B0p1vH9s6ncNfXag52M3RPwFduAw03GbmrJqxnWmrpIwCu1i
pBBHGD2qLwYfsPxivgw+XU9JUrnu0T8j8mBrtvEHh5pfMvrBS0vWSFf4/ce9cJHJENbsb+1
mRdQ02YsI2OG2kYdGHUAj26gVzUoSwla81p3Lk1Ujoevn5jlhgCub8WShbKGHPLvnHsBV4+
IdJEPmee/T7mw5+lcD4m8U6dHI19qt9BYwIMKJZACB9OpNa4mqpR5YO7ZNOLTuxkkiRRPLM
4SNAWZjwAByTVX4MxS6gniTxg6MsWsXmy2yOsMQ2g/nXKxW2vfFS4XTNGt59M8KFx9r1SZC
jXKg8pED1B9a9xt49H8MaLaaZbItva20YihiXsBU0qToQbl8T/BBKXPJJdDl9ZH/E6uMjuP
5Vw/xBYf8ACu9aJ6eT/wCzCuv1C8jutQmnRlVXbgZ5rnPE+nNrfhTUtKgljWa5hKoWbA3dR
/KuGnpWUntc3a92x6do80M2i2LRyK/+jx5wefuisjxIMXcI7bD/ADrC0y4kh0y1VjslSJFZ
c8qdoyOPeprm+kumUzzAlRgZIyK9TH4ZU4c0ZXTNnS5Fe5Xl4hf/AHT/ACqL4VTxW/wi064
ncRxRGdmY9APMapGZGBQyL8wx1FQeBdCWPwhZ6FrE6OtnPKRaow2zDeWV29Rg9PzrhwzSi1
LujNJc6b2Jl16PXpJJoofLjibYoJyxHqew+gpJeYZDnnaf5VPr2txpfpY29qiWsLlC6gDc3
cL7CoPOj+0Pbb0EyfeQnkfh6UYnDzpyU2rJ6m1SOt0rJkfwnOPhhpQHBBlH/kRq7KV1j+Zm
rlPDStoGkyaXHhoFneWEkcorncVP0JOPaqniPxjouhWrXOqagkbYJWMHMjn0VepNdd41HdP
f7xU7RinJmDqcwk+M/h5Izlltbp2A7A4ArtHZw2Mkj+dcB4MstT1PXr3xvrNq9o93GLewtn
+9HCDnJ9Ca7d52BK4UKODmvRjS9lR97ojooK0HJ9Tj9F5+LHiPI4+xW39a7CVCGDds1zNlY
zWXj/U9Wba1re2cUYdSDtdCcgj6EGulWWOUkKwJI6dKx9kq+GUY7pfiFKPNSsU9XvoNM0m5
1K7YCG2jMr59hnFcr8NdMuDol14kvwRf65Mblieqx/wD8qq/EKSXWdU0bwPathtQlE13tPK
wIcnP1/pXodusFvAsEW1IolCKo6KAMCpy+kqNJ1J6X/IzoRvNzfQjwVYjOa5H4ljPhi0H/U
Qtf/QxXW+YhYnev5isTxnpc2saAtvaMjTQzw3CoWA3bHBI+uM15FBpYmMntc5Kur0OkdWBx
0+lLsIOD19qnQpK26Jtw6n2qVoDlGHUV9fzp7HqKehVMOz5scHtTRExbg/hWjtVxhs4o8tc
Dbx9KObuLnKSxyDO7kdqd5Z5JGB/OrwUFfn7frTSeSAeKXP1FzlJkA55+lKyc9MVZ8vLbic
j0qbYchuKHVtsJyK0cRAy361WuA3nnjPA7+wrVIHmbe3HNVbhGE5AxjA/kKXtL7i5jlmjAb
G4YKjJH0p0cagkd/U9KDHwmSWO0ZPrxT0Xd24Fcljq5iuVxIcc4/WjHGQfxqz5Z3FeCMdKV
YsdRge9MrmRWGTggVKmV4wAKlCYOMdalwFXIBOfSk1cHIiGORxSjgAgf/Wp2zJ9PejCKSSw
4OM1l7JvZBe5IknyZ5BHrWFceDfC99cyXNxpSSzSsWZmd+T+dbJliIOZOlKkiH7rZzWUqco
O+wpU1LdGGPAPhHH/ACBIh/20f/GpYfAnhSGZJ49GjWRCGVhI/BH410CvwMjtzVqNQT1xWX
NLuYezguhhXvhHw7qt491qWlLczOclmdxn8AcUxfh54KYj/iQwcf7b/wDxVdG0bAkrwPXGa
ehOMd6jmktmS6cXrYwLXwF4Ss7yG6g0SKOWJg6OHfKkdD1rrAM9OagA+brnmp48g+3Spbb3
J5UtkVdT0TTddsks9VtFuIUbftYkc9OxFZP/AArbwKcZ8OwH/gb/AONdMrKpzIQg96Vbm1Z
yqzoT6A1pHmtoZSpp62MCL4ceAlwW8MWz+o3P/wDFVeHwz+HUgDN4UtGzzhi5/ma18njaeP
51ZWUlhzScpdzmnRi9bC6Nofh7QF26Jollp+OCbeEKT9SOTW0LlgPrWYs2ScY/CpPNKg5p+
1mupi6KL5uXJOcHNZGraFomvFRq2k2t4RxvkTDr9GHI/OrAn4zinmdMZPOannm+ovZeRx03
wq8HTMcx6nEp/gi1KYL+W6rFh8MPh9pU63UXh63muF5E14zTt/4+TXRT30cXGdzegrBuruS
UlpJMjPQVpCM57M0hhnLc07/VYoYBDZALtG0YGAB6AVyWsQR6paPbaiPOhkGGRiRkfhzViR
yyng5qvMhZA0hJY9/SvQo0lA9SlSjBWOSHgTwixbGiRH/gb/405fAfg9uDoUPHo7/410LMo
IRBnHcVJFvSJmZST2A616tO1tjV0oW2Rk6Z4W8P6Nd/a9O01LWbaV3qzHg9RyapN4G8Jzu0
kmixM7kkku/J/OuoDExDzV2k8dO9RbVZfvE465rf3X0J9nHZo5b/AIQPwiM/8SOE/wDA3/x
p1v4M8M2lwlxbaTEkiHcp3vkEdD1rom6EAAg+hqGUH7OSNx/3ep9vak6cJaNFqlB9DB1aZA
yI48y4dxnDZ8pQc9PU+tdRdadpGtW6R3ttFcAD+MYZfoRyPwNc1daf9i0+a+naHzXKxxpxh
PXA6sQO/vV6yn+1Wu8NiVTtYDjH4fSuaWHc4tmlRQfuLoEnw80CfOW1KNOm1NQmC/luqbTv
AvhXRZvtdpo0Ul2ORPPmVwfqxNSfbLhYyolcE8YqNbucOCWJ/GuL2UkzFYZXvZGwxcEgrkt
/FjpWLq+iaVrKxjUrJbsR527mYBc9ehFTPfSsc5Iz3pBdkn5zvPbsK64uyszf2elmjn28C+
ElbDaLECe29/8AGtqzs7XT7dLOziEMEf3VyTgH605plbPygE96FmGQpGcVopJocacYvRDX0
nTV1dtXFpH9vaPyjP8AxFfSi/02x1W0FnfwiaEsG2ZIyR06GpmflQG60qOCcknPas7J2Vi3
TjZqxiDwJ4SByNGjB9d7/wCNXB4L8Gp/rfDdu/A5Ejj+tawZcDBxUzNxjPYVqqSk9jmlQg/
slLSNI8O6HfG40vRhZyspQskjHI9ME4rqoZoLg/K4OfWuab73b86ekhDAhsYrKdD+Ul0Elp
odR5Q65FJtAPBFZNrqrodk53qO/cVsRSRTruRgV9utYcjvYwlGUdxhXg46ZppA545qcxrge
lG3aea0UEiLkCnnNGSSSBxT2RCVJyMcA9KcYuhByKzcNdAuNXcTu/So52PnHGRwO3sKsCMh
sioLjiYjB6L/ACFDgluI51oRgADjA/kKkjiyBlTmpNpO0bgPlH8qeq/NjcTScL6HTcgMWGO
B17U/ycLnIHfmpiUizucD3NULi6MrFUyqnq2KunSb0Gk2Nknhjk2jLnvtHAoW8gZNgyPrVN
4Sy/KT9fWojiM4z0rV0Yo3UEy3PckYA79CKrNK7kKzFvpVdnfOD+nSpN7ZwrYpOagtNjaMb
D+iE42/XvUWSD90/hUqpubaz5P0zTzGxPy9B61xzrq+hadie1vHVgJAXX9a3ICkibgcE1gR
RtkABSPX0q9HJ5TfM/A6EVhyqTuc9SKexsBcDnNSLGV561mJrEKqVd8/hQNZiJOE+nrQsM3
qYezl2NCWWGIBpH2596zZ9XlEhW2IAHQkZJrNubg3Ehdifb2quHjTKkkt611U8JBay1No01
1LctxcXLbppCT2z0qEuyHByc9DVYz88cipBPhMMoPuTXWoxSsjSxq22rXdqgG7ePRua27LX
IpyqyjY3SuS81So+b86mTp+OQawqYanNGU6UXujuzcKoBDflUE18/TcFHtWFZXwVCk0h2jk
EitDNvKgYyKf+BYrmVCENJbnK6ai9SVrqRuck+maie+bnv8ATtTlMOTiReRk80xreOUbVwB
1yprR0oPYat1RC96xUnPGM9aovd+c+UQjHfpmrx0/dkg9OnpUH9lu0hDvwOwFUqfL0NYuCI
kvIzyzfMO3aopbnz+MYUckCrB06KKPL/e7YFQbIwu2OFmPcgVcLRfNYpcu6IVkGTtXv1qRJ
lGSMnPr2qJwV4EZ4qPzGI45+ldsKnMXy3LwkXbuZ8ntT02PEcDjoeKzGkcJgqDT4pVYYYt7
84quYTh2LEsS5wHwB2FVXV488mnmRcZ4HpmmOwYjc2D7U7lJNHPeKZi02l2+MbEeU/UnH9K
bosgTVLmLnEkYYc+lReIsN4oWLk+VCifTjJ/nTLNtmuxdg8bJXVFfuLmcX76R0TKCxO7PtU
ZAJ+7TiDjjmm7WbAzjv1rzm7nWkNKnByT9aQcLxTtnuaXyzzxznpU2GNAO05x+dCjLAY596
eI8cH+dOAxJjjH0pgOdBuAz0FLgqOMVK5Bx8vB9Rio1j3Nk4WlqUKCc9e1TOQSM8nFNEZ25
B/OpWiH1JAqo3uZNorPuZvl4oAK4yc96laNi3QjNIYhtAUkfjVNhdAJTtIzSpK8TZjkZD6g
0ohO0kKTTVUkgBeO1S5p7k2RONQvVHy3DUJqF6pY/aDzzzSraSZGRtB6miYQxq/lqGK8Ek1
g6sE7LUyfJ2GSTzSYee459Cang1BUA3TvIegBOAKz1je4uNiDczVLLb21tlZ7gmX+6gzTqR
gklUlZ9kKST0NNNcVB91iTVWbXN0uSpBwOM+wqgAoIYxERk4+dsVXuLi2M5/cdh0Y+grBwo
7JNi9nHsaKahbyDccqwUDB78Ux9ViXIAGR1Fc4tzIvzccqPw4pVZd4DEndXakkjb2Mbmm97
5j5ZjnrimreDdgbiCeQKqwW9xLIxjHHvWxDp05jDDy1PsOaIz1tcTcYkS3AyPlKg/nUUkaj
c0Z6nknmrc1hKpy5Vs8etVjaSncq5Iz0rSUl1CLXRlJx84Rm6E0ZVD82OnJqdrC4BA2liex
NRzWUrYyhAHrXK4qepupR7iC5QA4bGPSgXylmYLlR2Y9arLBJv2FAeKc1vKF4CjnsKyVKJW
hZ+3zGMpGqr9BURnkYYZ8CmeXKEyc+gqWMRxujbPMOccngVcaaWyJ0WwwBW6Nx79qXbg/Kw
pHZQeBjHXNRkluckD6U+az0BIeTIG5Y88j3pQSf8AGlLbolJPKfL+FJk+tS5crcWNDlIA6n
2p/wArLkjJqLrkAZoZzGu7a2PpQp9BNFhHfO0jNWc4YDI/A1WRhJbJKgbJJUhvWpljnkB2A
EdsVfOo7k2JRIQTg5z+NR5POf54pNkgba0bbsdBRJA5YE5B64NPmjLUWgZctt38fWrFvez2
zhllyB2Y1FFY3UpOyNn47dqf/Zl+ASbdh9SKp8qWpLcdmzYh16PH72Lax7qaSTXQG+RBgHv
zWJJazxKdyEAdSD0qAMxwoGSewrH3H1IVKD1RttrU5PRQp7belRPeecQd7rnsTxWXkhsMeR
1BpwftnI7VpGEFsyvZpbI1PmUYDMVPpThb70yFJ9SDg1nx3ksRwDkehq3DqQdgJAEB/iUZq
XzL4SXGXQDCducNj3FRGA8kHP0rWVoSnyTKyE5+7ipFWDbkSKvtisJYq2jJ5mjECOvODgGp
YVZplGwHJA5q7JJaI3zOSfYVK81ha2h1GaVhGnIwOp7fhmtI1m9kOU3bY891OQz+ML6TqBJ
tB9h/+qk3GLVrGQd5MH8agT5tUnupJoyJGLEq3t29abcSRyPFIk2zYQ3PJyO1e5CpFUeR72
OflftU1sdp5ZIywNII2z9KtWV7Y3WlxXRjcPIPu54zSmWJ84hCj6814ftGnqjrUrlcQ/Jns
aXyXVSemKsLNElqU8vdJuyOeozSXFxHKqrHCY2zyBWik3sh8zK5QouW9aesA81V/vd6gYsX
+Y5PtUrXT+fFL5YXZhQOx+tatNFalieIIyq3U+lIIFyqk/e9aZczNK25h17ZqF5JTsG77vQ
0lFtINS0IoywAxye5q20HA9QBWWjOrAhsEHINX4dRuIDhgsq/7YyRRyzXwmc79BHhO/jtTk
t2ZhkY9c1MdXLyBUslz7VU1O7mLARtsB7Dr9K5pzqOXI1YzTlsMu7hoJGig4A9O1VPtM4z8
/J/MVFGzSuAfmJOSf8A69aEki2yAQxcd2PUmtVGMEoWu2P4dCNriQxEsNhPG4/0qvGN7ELn
fjP1pJ5lnYHbtPfJzmnRR7YGuM9OE9z61skqMOZqzC1kWfltk8uIAzHO5xyRWcCslwW645x
7CrckbR2hVWZ2kOBjvWfJ+5kKkZYcE5rhguZtvdjiT5L4UjvwPSq05Xzjw3QfyqzFiOAyMQ
JHPyg1UldvM4VjwOfwrtpNXfYobosmmXOkpdXiRzuuAghJUzHuMe3GariewgclpoEkyNqnP
DH+HmvO7/XEhuwmh2zadAuwGUvj58cnOeK3tG8EaqbGDWJryKNJlDeUsoaTDHABH+16mvKU
XB+89+55FPEzilFavq+h2kNxOrB5FAjY4DgYBx1x61YGpyxS8MHX6VnXE9z5KrMHjjxgdgS
OOnSqsiSRuDcI6EY+8CK25IfE9/I9iMFL4jo01dTjA3VpLPFLGGUkH6dK4+JlWQOIyMnFaS
XEkb4cFUxnPTNc84yXwMidJLY3G2qrNkFuuT2qs6K1v+8uFIB696wpL6Z5WeNiqngA9hTbq
6Nw8ccWSe/ua61h6sbcz/4BKptGrPHbwKztucqMkKOapQyxSw7mJTb1Y9D6VJebBZAudkxU
A4PWs6Ndlk4LEjeMDHWtKTcoXfc1jZrc2IraOWHzPOVVxwao3arBIsUb+YfvHaMCo7fzJZE
iQ/LjoelLKpW4cFgxXjNb0YP2vLJ7D62uXbXTormEzvKy9tuOlQajb21ssSwyF2LfNk9qkt
lkdChDgDJ9iapyEtKNx5LEk1FOneo7PZii25bksOS4hCr85wD7445pDZXagkpux1xzREG89
CvBByCamS4l+zOhfq2R6j1q61Jyqe75GnM09CqIpNw8wOqZ5I7VOgjlXaclgDz6j/Gpnlml
tSz8qp+90zS2AzeAdAFPA71Ps4xg5PdBKo2rlVSjQzRqqrskAz0J4706MTI4CE+3rT7W4Bv
tQ3wx7UVSAR6ED+tT3k0tvZvcfIybOMHv7+lKpC8rW3JVToXbcmMg3EuM9sciryahaR/K43
+gxmsGKZ57SB3IwyA4Hr/kUGUI4XAOThsjpWTw876Gbgpas15tVn35ttsSfTrVR7m5lOWnx
znjjNRcMN3UDoaCvPy8Hua3p0bK0iowitkSLJKrZ3lhimyhZiN3X16YoDkJtI5NIqgncT+d
U8PF7aFWIntw2D0J6c9ahMDdOmKvZUgg4OelCgAHODk8Z7Vz1aUo/CPUpeUx6EHikAKH7px
WkpAHKA1cgFm5UTExn1xxXK5yjqyXJox/n/hBx9ak8y4HAkPTjNdGthZuPluEbPTnrUo0m2
3ZPIArN4ldTJ10clc3E9vbLLGESRpFi+YA5z6DuarOiXmrLZSyy3kzZAE0h8tQOpwO3OMe1
busQWFtrWlx3UsdvboslyzyMFDEcBeevJrnYtSt4NY1S5kZzLFbSLEoX5SSc5JPpkCuqEpS
jdJidRSV0cpcMGDEvGXckBUGAig8Y96LZo1jfeAWjIkDfTtTbyMQ3otVRMIMF1Jwx7/jmmA
FfMBUn5cE17CjekUrNHULFBBqcUVrLNDDMiSbkc/KWH5fhW1ZNezrMJiZHhlaItsC5weOB7
VyEOpwTWQt7iTbLHGiI4U5G1j90jocHqfSvQfCl9bXj6mIJfNQThlZudwKjn68GvIxHPSu2
r2CUuVFbyLgDAibH8qd5Nxx8jY6dK7IBdg+Qc0oRAMleRXB9df8pj9YfY4gwTZx5LH8DTxb
XJXHktt7DFdk3lKSxCADuai8+2Vv9YmKr67J/ZGsQ30OXksp1UO0bBQpPPanQ6XcyhJFjG1
gDnNaniKZX09GjbuM4NZ+nXrpp/lxuSyknbXSqtSVL2i9DTnk48xIuh3B4+UY/wBqp5tJ8k
ZknAAA71Xub91YpvOWGMkmqkt5cmF4w5YNjkjNFKOIqO97Ee/LqW1S2jJSKUOxOc1mXkIWY
KIt+RwefyqtICrFvnKEZIXgVJCbmYHYo2ED2x+NaulKEuaTuVyta3I9siZRsrnqKvR2ioqi
5kO0jIUf1p8McMKDH72btk8Z+lR3Cll2yz4Y8nHOBUzxLfux0Bu7GPHErZihM3HckAe9L58
scPlske3oAFqE3mQYYDiMfxev41BuSRxukYk8ls9KpQnU+PYrl7loagoOWxuA4xVbYnmmZi
pX72O+akhsreSTJnDEngLTriBYVYiEDHQl6yvGMrRF7q0RTuXmkl5TOOBgVXkeYNgFgAB29
qn82aOQMAADxkc0+SSbcPmHQdvaumG1rIcnZHjQ1nSl0aaCG2Vru6k2G6nU7EHrH02/jV7R
dT0+3aR5Z2urvKo3myloXKk4ZSDkjnoa46di175VvbhoUQKPMH3M/Su58Kt4Vj0y4/ttbgy
oQYim11cn0AwV496K0YQleV5LqfNprkspcv6F7XvG2qzC0eBjbeUCsccQBIx1z7emaZpXiD
xvqU0l9KJLmJNo3zxDCgk4wDjnOeRWvZ3vhGzv5vsMh3OhiQpCcv8AUnoCfStmWDyFB8+Gd
c4BRtwqadKhOVkrHdhqNOT+O79S1YyPLZKupIi3IXdFLESxz12sMAcdM1WkMpkIl3bgcYPa
ollcElSc+tWZb12hRQQSOrEZ/KuinRdJ2hqvyPXp03DRajVRFDeZu4/L8ati6t4MBIQrFck
jnB9KzQ+ZNwOM96WRh95WyDWs6PO/fNXC+4rzMG3O5JzxnmpnkZwgY5UDOAMCqu1TkMN1SJ
tkDA9VHB6VpLljZtFNJFoXqxAKgwSMZz+tLFINxIOSO5GarpGmCGBJHensBEFIJU9ABSjBQ
vInlS2LzXMgTaXwG5+tV3K+avOCO2KZuHkhGkHfAIzRbwP5geEbSvRietZRlGEeZKwklFDj
NtDbASwGM4qaFopYGYq6uoyBnII/pSXU0rDyeFUAZIIy596ihPkthYyyuu1iMDHpjr3p3lJ
cz0FurlySdZIUiT5QoyQO5+lWtMgwJLxnRPLGFaRwqg/U96xI4/3n7xnUg7Tngim31zcWgV
IpT5Eq4KHkZHfB703SUoqlHS5M1ZWRLaOj6nfq1zCu5c72f5TyD1qOW7E8F5amaJUQAxkE/
Pjjj+dZsVykYP7uJ884dM4piyxAvuEfPcKePpXZ7L3tURY7HSYZn0q1mURtDs2kH72QTnAq
rOytOzKNq54FY9lqNwhjtraRkXOSUUAkd+etahJZiduCfWudUXCq5PqVTTT1NJYZPsf2gKG
jVfwz71LaWNze24lihZwTgkLxVUS40gr0OehPWrWm6pLb2rQxyFTuyBnGa4ZzkoNre/4Cbl
Z2LDaJfA8DGPUGnro1weTkfhU9t4j3SeXc9enNbEF7bXI/dyAHsD3rzKuJrpmMqlSO5zj6R
cKcKjECpF0S4MfUg+610ssnlpuETPjsgyRVa1uZXk2PBJyepXAH1rL6xWlG5PtptXMVNIuc
qAce+OlXBony5LHPpmtwk+nPpS4+tYvETfUzdaRixaMAxLy/QY6VowwGJQrSs4HHNWSPc03
Hrx7VlKcpbkOblueefEQGO50+d4UmhPByvIIOeD261xaizuLiNhK65HzxD+PnOOeK9svtPt
NStjbX1uk8J52t29x6GvCNR8mG6uIoo1xHIyqAxBwD/OvocDP2tOy0cToptNWXQ050t77UZ
Zg/koWJVEQDYDwBmoXsIEk/e3pypxtKHn3rPtbhsMEtnYnAyDU8kkhCxm3kY9F3PkV6Cpyc
dGzRK2l9AZLKFw5laUjoMYVj6etdl4EiNzq1zdJEscES4AAxlm7Z79K4WVzGTshRee4ya90
0qG2h0i2+yxLFGyK2EGMkjrXnZhN06dnq2TVaSLyrhcGkcbsjHGO1Z5v2iubiLcJHDYSMnB
+7nj8aqG5u7gGR45FA7BcAe1eH7KfUwUGXLpLKMbpRz6buaznuYVlVI4hn0Y5qKS2lnw7Mc
5yB6UxsRK1w8RyDgbh96uiMHbe5tFWJtQL3MIjPXsuMCsdPtFs++HcOfTg1euZmkT7RICuR
hRnqazluGjBxnLV3UVJR5bXRvFOxYa/lcfvYYpADnpj8KllvYZQvmR7SF6KOBSWR8yUq8fz
YySBwPc5pb+KBZQInwQOc1cVDn5bNENK9rEVxPDNICSPlxnrg1Ya6tZlESzeUVHJxwayXG1
gc57Uw5IyTx646VrLC820iuRWNQjvC292+Uux5H09Kr3sBUbUOD1bJ/nVMu543le4xSEtwS
2frWaw9RO9xqLuRhjkqvGOtMjyW2ls881ciWFnQsgjGeeTzU8sttAQYBknqfSup138KWpXN
0sOZYrSIEbhKOQR3PpWXcXUt1LgMTt6n0plzO8zks+cd80xHjVfucdyKIUpL3pascY9WTRu
/2pU3ZYkAA1cuWaO4KM5yAOnToKr2igy+aBnbwD61Dd+e107ZIyB0+grKrDmlZdDKqfP2o3
l7DeLCkylzgmSLqw+vfIroNH8K6pc2glFw8Ss3+rLAZX1yCc/SsnQru3tNZS2udLa8RmAdI
secfZW6DnnivZ7WSx1Cxl1Fon0wKQoiuMIW7HA7Y/Wta9WMZWtZHiYfCU2vfd0cjp3gm2/t
JLm9umKx4PlIcbznoTXc/bJo7NLG0hiW2j4UMgLDPUE9/rUKi1ViILmGY4BzG4cDnHUVYih
nm/1MJceoHWuKUouXMetToUoawRnsJSSAPYgU7ypQgO7g9gK6GDQZ3QNPOEY9lHSrP/COgo
P9KJ99lVLF+Z0+1S6nJjcFAwfrTsHdjkc9+9dS3huJnz9scfRRmrCaBahcNNKT0znFRLFKw
e2iciRkglivHNPjACZJz6+9dcfD9oYzGJZwvpuqA+GnTLWswPoGGKSxMX8Qe1i+pzr3O/7y
AjpjAFRbySCVYe+eK0bjTNWglOIXbHpyPwqobK83lpLWX644rojVg9DVcthM/MMNjAyaeHG
7kZUjqDTVWBGKtIcjtjH86ej2hHMbBfXirVSKEwEaOx/dbsd8kmkk2pEPn2fMpwT7jpU3nW
54Vjke2D+dZmoSqZlVMEY9a3oyU5eZLubEuVY/vC6SksDtxjmszUAHiWQdQ355qW3uDHpBb
aSyy4GWwBkf/WqjdS+Z5YC4P14q6bca3ITFNxuR54wVFN4zhQMjtS4J4LDnrShWLdsjjpXf
KV2NJJFmxBe4b+HbGTkfhWtGq4y3z57+tZmnu6XoAYBZBsPYN6A+2a7G38J61LhzDFCo5wZ
Af5VxV6vJUIdSMPidjInW6jt42aF0hboSvH51FaBnlYhhwOppug28mpeJEsprl1WcujE847
/0r0O38HaZbL+9aSc5zhjgZ+grhrXprlMp14UvdlucbbWEk8wK7nfvsGcj+ldBbacQAHyCD
9xeT+J7V0C21taqI4YxGvooxSsqfw4HtXl1KrZzuu5bFWBJEYtI4ORgKBgCp+OxppHPAINN
zxjvXC22zIezDtjNZ2q6jDaeSjbmfcH2r6CrrSKqlm4Hqa5XxDcQzXMPlvkqpzj611YSmql
VJrQ1pQ5panXRzJPbpNG2UcAqagurmK1t3nlDbUHYc1h2WsS/YlVURVjATn2qpqd7cT2rAv
lMjKjvVww79pyva41SfNZmzY6xFfRyERNHIA3yk54x1rw+8UTXshAwWmbn15r0qyurSy0y9
u5WkaQqI0VR0LHua8/jto3mRx5kQ3n/AFi5Gc9M19Bg6Uac5RRqkoSdth9pERG6DgkAcfWt
fyk8lRtGcelUo449jk3MY3MD39a0cwiMFph0r3I2SscVWTkzG1G2VYw4XkZX9K9Q0HUYh4Y
093k58gZ59OK86vGiuI/LtwJSSCdzYUe5re8NSPNpYiupxIiMVTaOncge3NeHmkIVLeR0Uk
5QSkaEkpOoyS7iT5u4En3qzrNy8mpuVZlBRSBn2rLuhKk7OFYKTuHt9ala7guwguFKSKMb1
7+1L2V+WaV1ax19UzoxBYiFDA0nnFRwj8A475pskGpxlfKUTIRyd24j8K51ZLq35hk3p6Gr
Frrtzbud0RP0rz54WcdYak8j6amjKwtlKzW8gbqCUx+VZkkttuL+Xgn/AGDitMeJGbBeHK+
g6irMWu2Dn5gIz1JYDArFutBXcSlzR3RhSXcbQIke1AOoGcmmuwYgE849a6rbZ3UQKxxSqP
7uOPypJdMsCyk24HFRDF8rtYn2kVpY4xgMtyM0hUoR8xz6V09xolkzhgjoRyNrVi32mzW5L
xbpo+/rXSsbzaGsZRlojO2Mxyo49cUhdlULt3fjQHBU4dvlHzL1P5VH5iux2yBfQMK7IVlJ
+8jZwZYAATJPPU+1IEDjOTk9MiomYFygPzeopUlZC27cxxwKUr7xepHK0E0caqN3P0FQiGL
+F8K3605sy5Gfl7c9qdswuyNsYrpjdx+LUNiRCsJVVJ4/Wq88z+ceT0Hf2FSKm1gQcjuarX
NyFuGUoDgD+QrLlaemonax5V8O47K18Z/8ThV+zgFlk3bR5i8jJ9M10urXVn4i8VW9jp4+x
28r7QjSfKuCTuHoPxrkZYJ4ZTFayRyoQNgUD72OMgc1XtL6ZLuRppDbzRfekjwMfj1/KlPC
SlUcpOzPkoYqfKrL3Ue42Vr4X8I2UoudTs53BVnK7S4VumcdckGrMHjfw5cfZorW4eaSc4E
YCrsPYMScV4zp1lNrF0bS08l3lAfm42MyjqCT3r1PwZpWnRMtvPpEcV9DGdjqEkXHc5DE+2
cfWvJr4d0t5XO6lUqVIc17I7gNjG3nPepgTtzkZqpPPaWMG+7nit4lIAaRgo9hVuNkaING6
shGQw5rkbR33TEDjdUq7MDIpuzGMgj6ipFAHpipbQaD8KRwMfhSr0xQGABppYZJ79/ekSTD
p6etLwTjIz6VFng80xnCBmdgFA5b0qkFhXtrWRy0kEbn1KimPb2UYy9vEqf7orIu/ECxBvI
jLBf4iK5y78SmeZUbOOct6VrTpzqfCbKnNnXXd1ptvGT5ETfVBgV5/q9yl1rEssaIiKQoCc
AYFWNQ1LMK7blptwzwOM1hkktk8k+nrXsYDDSjebNY+5udP4d/eXUlu6JIrDOHAI4+tZV/c
C51OWUIERTsVVUAAD6VaWNdO0os0jPc3C4IzgJ9Pes09CVOVHFdVNxnWlVivIKae7GqAW5F
Lz5u0E5I4IpqyoOSfpxStNGWz0Pat3FNas6FNXLKMUK5Iya7+08WaomkwShIjFtCsznaQMY
NeaPcbhx1Het/zpk0TZGpKFC4CjI9ya48a0+XlMJ01N+9qLoWoiw8RQ3rJvxIWAzjOQa7/w
D4Si6mk3C3jiQfeBPK15DBKDdRmQnYWGcV1tlJbiPcoLDdg7m4IrmxymmkyZ0YSfM0egwX1
vfozRSHcOCPQ09vk5ZsDpnNcO+uWNvH/orHI4x/ntViDVdzA3kBlPfL/Lj6V40qUt2Yexa2
2Ooe9tUYhrhC3op3H9KibULZVJBk2gdTGw/pUVne2sijy0SP2GOlX2Ec0TKwDIwwRU2guhm
0luc3NfvOZCsyMvYB/wClc/qE7sVbjI4z0revdEuI3ZrRVnjY5KNww/E1zmpQz2hC3drJHG
33WxwK9bCzpxkmjupqL+Em0+6ZAyyEEY5yavSXDgBRsk3fwr2Fc3aMVu3Ukle2/uK1DLxsy
QD2rtq0ozlzRNPZ9x1zEsOnatujEkfkYG5fU1w8SXjzRiG6LBUyC/YY6Y712mpz+X4TvuMF
2VBjpXIRZWQtn7qf0rtw9JVPjOaeibJlDy2ZDJHu8wEsEHT0AqwIZyADI2E+4Aq8fjTICRC
vHVjWiv8AqxnjpXesJTTuefKu1oY01nP5MhkkG0fMAB1ro/DBWSznRpChWXIAxzkVmyc2zq
P7pqfwtOqvcx45Kqc4z7Vx4ujGNO0TtoTc02zpJP3q4I2gHblm4/Gs65t/KDGFy465Aqy1y
Fk2RQhzjtz/APqpWuAtnJOwSLDou9j069q4ablDY60rGbBM6EKUG0+pxWhHgpkAJn1rPnu7
SRWBZZG7bQearRzSlh5VlKQOxzzWk6kJK7dmbKDNedYT8wc7/Ud6z55/kPmxiPt1q0ml6te
qhaH7PER9M/hWzaeGbCKMfaS9ww5wTwD9K454uEVZalOUYfE7nP6Rc3kd7bi15Z2wwXnKe9
ejynBUEgNt6VSsorSOFTbwxQ9uBjn0rG1G7dLtGB2yAsileefTFcCp/WJPpY5Kr9rLRWN+V
2J6DHTNVzuye/FR28kksayOwMhAyo5C+31p3nKJdm9dx7ZrilCzsZKNjLv9Ijuj5seEk9ji
sZ9I1RCdu2QdgwB/WuuLZOcVG7qCSxCqASW9BWtOrOOiNo1pRVji7i3uLaNTcWiqCcfKSSf
Wq63JcE2z+YqjBjcYNaWqaxBLq0RtcTW9r8yMAf3uev09KlTRtP1OL7Zal4gxJ6YINepLmp
xjKotzohVT+IxjdRBvnjaFu9IbqJjxeY9m4FbP/CO3JGPte7B4zQvhuXed1xH04zGDSVeC2
Zo50+5iC6gHyCbdnqVzxUUotGfd5rcgdR7VrP4dlFysCqs27tGuWH4VJL4esvMxHLJIoAG4
KeeOa0eKUFvuZ1KlGKPmiS8vJJWmDYdMMXUBWGeOMVp+H9KtNQ1JBq901paH70wG4jjitrU
NGSaB7mUxrZ286tcP5w81xtAwoPOcd+lZcktooBtW+ywFxtG7cw59a7K7ak4x3PkqMoyhFy
W+iO8svhhbXkhn0TWFu4D8jkqCoz1xnBB/rXd6b4D06Czmnt9dmE8WEiS2YKykZx65P+FeX
DWdlwF0i6MFqFDsN2/zJBwSFHOOM4P1rP8A+Ewvi5ntbiZCCZC6EL83QkgdBiuR067gvftc
dSUVN8kU7bnTat40F9Lpln5bXSWIcSJIiqck8NheCVHr3rUufiPqF7KjaajWkMQ2A/8APRj
0Yr3OK8zt7uCXWEeBmleQ8AMFDsRyDmtB9ZmjS4tRpdv9tEqlbjfkxgLt2D2qPqlNRUpK9v
uJqVpVpuMfdW57fo2qSabp8c3ibUFS6lXIt2YNKi9QWwc/h2zWtpPifS9aumtrIy+YoJ+bG
Bjsfevm+M6155mCXNxP5nmExAu7Ecc9eK2fDXjaLw7LcNcRTzXDoVhkjk2eW27JBBHfvj9K
xrUFKDlFXl5bHRDnpSUX8PTr+J9IZyO5p4IOeprlPDHjWw8USGNRDBcsu9YVY5x3PPB57Cu
oyMcda8izWjPQTuQ3159ktTKqhmJwAelcfc6y8lwY5pmLZ4Hb8q629tlu7Z4S20t39DXm2t
6ZfWNwXlUshPDLyDXVh4RnK0mduHjGWj3Ll5cHyswtvOMtg9K59/lY72JJ6D0p1ol/JvMET
FD95uAg/GrDC2V1a5u1Z1G3bCm79TgV61GnyOy1OuyhpcqruAyTjHQYqxAxilEskW8DoBQ0
2nqTtS4B9WdRn9DUYnSWQ7VAjPqcmuznm/ctoQ4p62LE92bh0BB+UYGacZEKFhjJqs2N4xg
/WkJByyrkmtIyjDSIOndWYu7IztGf500tgfTtSKDuG44JHSg4bhVwc1sqt1oQ6QqugkBcZX
09auT6hIbXyI5cR9MLxx6VSKrgdMgZNO2ReZt+6McZrGajOab6FKnoCSLuU8EDrVmTUpXj2
KCoX0qFYzLGMBvQehNSG3SM7pZVU+3zVjWnGbTZcYqJH50sm0bnHoPWtKBrwRrtjkKjuTx9
az/7RmtyFsiI8fxgAn86sRazrKni+cge9c843VtinGXRG3BqDIgSR0dl69PzBrr/AA9fy3U
cscj5VMFSeevvXC21zeX0ywm1ivpDzjYFfj0IxzXV+HtR0yFHttrW0275lkPT2rzatLRuOp
xVrcrVtTrMgHg1Wu7eC8h8q5iDIexFP8wMvynjtTXmVAd7KB7mvPu1qjijdPQ5i/8ACsKwt
Jp8jCZTkKTWTbCYyLFcJ+9LbcFCO/rXaSXVuOfNX8KgF/bGdFA3MxwOOtbwxUkrPU7VVlbU
5zxctha6Ja2ttcKF80l3xnL44JHpXHQ28nlzMuGOABtOe9T6tqYk1W4WVY5ImmbarrkgZIH
zVnJMgZonl2N1IX5sYPrX0+Ereyjy1NzmSfLZs0o4pBCgMbg8/wAJq2qOQ48tu3UVWtpHkt
g8bOhQciRtv49ala5tlcCW7O5iBwpOa9D69StucMqLchXiZR87BQcry3rVGw1H+zpZhbxrI
jqVlLjqM5AHp9afcSRAv/pKgplsY6+lZ/2sIoWFQQ2WbcOntnvXLXrxrR5YanZQg46M6OK5
v75Db6fZeX5h+Yhi2Pqalv8ASv7KtLNLu5Ehnn3SDphQMH8Oa6p720stEa9RF2JGrhEwCxP
QCuS128F1r+GQgJGgCMRwCM/1rysKp1Z32R3utfRKyOtt9H02DDRQh+4PWtCMRrwqAD6Vje
GZGk0NFeQsYnaMZPQA8CttRzxx64rx6ycZuLd7GLbb1ZO7Lx7VDKGkhaNHKFhjIHIqSQEEc
kCmBuODzWKurMCr/Z0H2JrdN+Sclmf5ifrTrbSra2iw0aPMRy/OSD7mrQ5JPNSSk9c4GOKt
VZ7XJlJ7XM66tpY7UW+ntHB82SSOorENxFpUsr3EiXNx/exjZ/U1s3eo2tv9+TcfROax7u7
029Rne1Duo+8xwRWkb9djanfqMPiJn/1Nv5mRnJGBV/Tbq4vUc3FuI06DPfNYcWptHDmAJF
EOBkAD/GiKb7U/mvK6xhgGlkOFH4da35Lq0YmkopLYw7iJYr+5hRmVEkYAA9Bk12Wm3FrDp
NupcA7OQvrXFTPH9uuWjffH5rAP/e5rTtrmL7Okbc54x617OOpuVGPkZpXdjsYrq2kUskq4
HqcYqC7vo4UBjbLeo6CualuGhRRu2/hx9M1Fd3ulWEMk91qsbTKisYUkLOrHoMDg/n3rw4w
Skrik4x1ZuvPFpmltrV3eRQ3TsfISXJAxj5iB9a5658XXMtw0n9r6bHkD5YlkKjgdDTpvEu
nX3hh11a3+3WEsgCFSEKN/e3diK83uLjw4LhwmqXCqOgNspwPru5q/ZyqTbkjnmpPWNn6nB
3d7I7vExjwTn5FAx9KZGsjnzGRjGCASBkA9qzzt3btuWB59q2PK1O306G4dZorOYny2H3HP
f6mvfmzwKcbp2RJDeCQyMsMUYUZ4Gc+31qO8s0REuICIVb76oc8HsPwq3oemW+orPHJdx28
pAEXmKcMxOMEjp65Nd9o/gvw9N4NN/rWuTCdJGjkgXCeVIOisSDhehDdOa5pSUHfU1+qvR8
1rnJ6P4WTUbaO8027S6gV9tzhdj2/PG4E88f3c5qre2umaXrj2l4ty1uspDfujGzrnqN3Q/
WvU/hd4c1q1kuNRh2rpF4pUR8N5rBsA9OSPUetaHir4ZweILk3n9pTRTtnLOfNR+MDH938K
4nikqjjJ6Hq8vuOC3RzVh4T8VaD4jh1PQmMunkK6PKQJNpx8pWvTdR8O6JrenC11DTopIyw
kOxNh3fUcjNTaNZz2Wi2llcPveGMRkl95OOBzgZ49qvwzQTSTRRSo7xMFkUdVOO9cVSpKTv
2HCnGC0Rz+ieDtM0mZpWs7ZpEmEkDRRlPLUdAeTk+/euqBJPHX3pqL7jFQ3d3bWUDT3EgRF
9e/sKxvzPzLsr6FhiEQu5CqoySTwK5PWfEdtKDYWcIu5GOFyuQT7Csq+1bUdfv1sLCNgjHC
xj09WNdZonh600WEzP8AvrsjLzMOR7L6Cu2NKNG0qm/b/M00hvuc+nhDUtQtA99erbyH7sC
r8qj3x/Ss698J6vZDalutynZoz/SvTwTkYGQaU5IAFSsXUTHGvKJ4/wD8I5q7KXaykz6Y6V
SltLu1bEtu0J/2gRXtyg9CcCmy20Uy7JYkdTxhgDVrHTvqjRYq26PD03xtl9xz3HShrg7ht
xXoWt+GLHebi2KW+7AMRHBY9MVzMnhPV1XebUOv95TmuyGLhJanZGrCauYgmIO5gDjoKFmQ
k4O7+tTy6dPG5SSF0I4+ZSKRbGeQgRQFif8AYJrb20dzay6EXnY+VY8euaUTOOQg+ldBpfh
DV9RIEcDqo7kba1z8NdaVQwBPfFZutG5jKtSg7SkrnFfaJCcHJB/hAzQscsjALwO/Fd9afD
bWpXxMBEp7sa27P4ZiJlN1cBgDyFPWpdey0RjLGUI/aPN7LSbi8kWK2gLserEcCursfAl65
3XcqxIOoBr0e00ax0uEJbRBQByTWBrPiGK1mNrbbS3Qt2WvPnVnJ2icrxc6rtSRPYaPYaWm
LeFQ2MFyOaytes9LvUEjyLFddEki5b6HHWsp76eeRgZnZepJJAPtVNbyAyMgikBHccg/4Vj
aVN8zeoKlK/NJ6mhYXN9YRGG5uUkXHy8EkVY83KiRmLA85PJP4VmW6SvATGpQE5BJ+Y1CS4
eSQTbGJwUAyR9awnU9o2NRSNSS6RQdq7gR97IwKRGjedJhOshQgkA8ZHQD0qlbR2lwwErNu
ZgCQ2Bn1qO5htb0BLS4WJPMwzqdrDHBx+P6VMKavoN22OY1fS3t9WuYpWBy5bI5AB55/OqK
2kcLqPJP9frXQ+JEll1+eWF/MSLKtt6jAwP5VzYvrpCAshwOPmGcV91RacE5I51zyXu6lto
EndTIFbHGcc4qwYIn8tGjLhMgZOetEepTxwRO0ULhj2QfnU/9p3XlrMkFuh3EEhM/zrTkhf
SJneolqRvpzo4jEZYrwe+T2NVGtYluoopn+Z2APfGfWr73t3dBxLcny9hO1Bt+h4rL2OZVu
DHtQYOM4Jx3zSnHli0lYum5SerO21RVg8P3QRDhFRUkLAg4YDGPWsHWCR4hZiTkxRdv9gVu
GWDUdOk0+3kwJ14POARz36/pXP62JrfVTJJG+3YqK5UgEhcf0ryMvqRj7knrqbcrvY2PDbS
f2fJ5cwQidhz3GBnFao1Ga3kaQkSLx0YfyritNvFtyY51YF3LIQ2Mcc10VrLbW0aSI8gP3t
xHI968fFwtXk31NbO+p2NtdrfQCSNGHrkYxTbi/sLQf6RfQRkdt2T+lcvq9/cXccYN85ix9
0naH/KoLPVdJsnWOXT0Ru7OoY/XJ61MacZK+4ezb1OiGv2DcQi4uOOscRNU77V4Z35S7C4G
F8r/AOvWxbXcFxGHt5A6kfwnpWbqti+XmjBKYyVB5BpQlTUrOJKWpzl7eQFGQSSw5/vw/wB
QaqQ+UMLFcRSq3UM2CPwNQXl1iQxTRsUzwe4+tUgVaNmQZAPORXoKMGtVY64xfLuabw75F6
gjs/p9KmfbFwPvtweMjH0q34e0IXsn26WYmONCQq/NjB6H0zVQ+JbXXvFSaRp9ikKkeWk6t
jgDnI9uea5XVtPli72MJVo83J2M27sr0yGWJQ64zhgAf0rUOhx6boUmu6rMZnjjBS1iI3Bj
yBg8H+X1qxZK1v4o+xs8M/2dvMYg79wHQkD+Vc/rElvq2rXN8khvtLv5pBGhbyljdQBkMfQ
HhfWt3iatS0E9Djr1rK8TH1Hxl9rgtYrBBC8EjSxySD94e+GA4IrAvr99Qu7i7nk/eXLeYc
MAAfQDjAouI7VIjHbkRNEoLKp3E84yMHj3zVOdohYq0BWTB+6+GwD3yDXTUwns3pqeE8aqq
tJeg99XMelyWAuAttKykop53eorGmkthMw+2W593tAx/E96tx29qk0ZadJxLngduO2OvNRm
azbBjSQrgAHdEnb0PStqNC6umaPE6JRuVvsOn2VsovJF84AbOm05xkHuSDV3RtRsoZbW21a
286z3M4JPCFuCwArIv7Yy3TNPkStj5PL6ADGOOK0tC0k6nYOrT29sLQl5ZZwT5a+m3vkjit
q84zjrpYjC3TTWpch2wB5dNRmgkYyI0mFygPBIHNMW6k1a7ltvtqRsycknEbMo4zjjPYE1g
PeSWUlxb2dyCHcMXC4K89PQD6VQS5mQbY52bDZAA4z61Mo3jaDFOdWVT32ei6HY+MT5unW1
/LYwqFZmecIqKw6g+49K9g8NaTdaTo8MK6xcX1qAdqsyvFjtggZ/I15ZpfhTTdS8PJfQ+J1
UkL5kZddysRkr65/D1rqNI0W58MTwLpl/NE0WTJFLJ5kcoPX5egP0rwMS09L/AIHt0tYWdj
0WSWOGB5pGCqiltx6AVyPhPVJbjxDexMgdrvMpcHG0r2HrVjWtXWXQLqMxGJ5AFUA5HWuLt
Lp7fWLWYHAilVuPTNdWEoKdGcjotpY9Zvr6HT7GS6nJ2pwAOrH0rz+5utQ8RaokKAlmOI4w
eIx6/wCJp2vXl5qGtzQYLIshSGFf0/E12Xh7RBpNpmQK11IMyN6f7I9qcaccLDnlrJ7DTUV
fqXNF0a30az8uI+ZO/wDrZSOW9vp7Va1MMNJvBn/li34cVMpPQHpzXB+KtZubib+zjBJDHF
IfMHdsdD9O9YUKcq9QyinJne2h32kEmfvRqf0qUEhunA7Vxfg3Vdok0ycStvfdb9W2DHOfQ
V2ILcAEVlXoulNxZLVnYnXI5xxUNzI6QMqSCOVlOwnpmpATk9xTvMb14FcxJxM0urFvNvLW
5R/lB2xlkABznIrd0S+doGjMNxMdxJcxlQOenOK2VYkEZ59ajiKG7bKEP3OetaOaatYuU7q
1iwIILgAzQqR1wVGRWhBY2ZCmOBcfSqykFhx17Vp2x2quD0pwZx1JO2jL8EKIoCIqj0FXRg
YyaqxEbauE/LlRnjpXp0ndHmT3AgYxj8a5nxFro0lFjgAa4fnnoo9aoeLPFA0/ZDavPBeD7
ysMAL647151d6lNcubmecuSeSTksazqzb9yJ6OEwblac9i9qev3s+4y3rEL1UHAH4Cudm1M
hxJIBEg7t1P0FUb+4KTbhOWcjAQHn8azN3nJl9gA6DOST7k10UqPKj6GNNQjodlZTzzQCa4
TEZPAHP06U9bkC5cMCTng7h+ormbHWZreTytoMRGNhxwfatE3TDKRxjeRkv7fT/CvOq0JKT
5jJxvqzoJr5UXb95ycYQc/rWYgkkkkZ5niBbIyoqk9zctGrJD06ynuParhmgkRWMLiWMbgo
5DfWub2ahsQ42Whpwww6dZTXcc8LXKIzoZiMu/YBe9UNAmiubKWGYxrPG+5UxhmBGSR681j
a5KLi7sHaFoW8o8Zzu+bnPpUdrOLfUbW62ZdGxz3HQiveoYSLwzl1epjqaOq29xbyXF35vz
Mc4DAMoJ/X6VlGdDKv2uKFiVy7dMD3I4NaN2i6hL5ckXlHqGZg272+vtXPzPBCZLXYRLvz5
ijHHoaMPi525XrYmVNb9TTDWRgDiPaHOAobn60+Sa3QKroAMfKe31rKhYqoczqVD7hxngf5
6VYluopUbaGYDBZnbBH0H+Neh9blb3YmUqLbs72Lcd3CYmZYx8vGO+M1Vubk+btZQUIGFbn
PqOOlUHEbMWXeqk8g96Yj5dc5wh+UAdKznWnONmawoKLujp7K8axjl2yBc4wobLL9astPJd
xeTMBPGclcMOB1P41zH2yMuFeE+UOozlvfn+lW31lgwSKSRYl+4CACPbivHnRbd0tTaN9mP
1OwSCzjuIvOXLYZJQM/UH0qHTdV+yny7pXkj6gq2CprZjuYPsKiZhI8nzAN/nisW6sf3zSW
4Ur12qxODWtOXtFyVd+5qrnQG6e5RbiCCKHJ6tzkVn3cAnY7Y9jJzlVO01ircSKAu48c47G
rgvpbldrhVCj1/rQ6LpWcXoaK3Qktr6706QSW8jpg4IPSu/0LWjq0TLKAs0YGcdx615ursY
yGAOCec9a09P1GbTL9biIAhgA646iqxFFVI3S1FOPOvM7vU9Ktb+Jo3jUSYwr46GuZ1G0h0
Dwpc3c6M17kIMjcgXP31A5PauztLiK8t1ureQvB13BScH0NeU+NPF9tqbS2bRPEbZn8h4J8
IR0GQVyTnJ/GvGpOrOXs0efUquMeW5Rh8dztY3WnC0jFrMSpZCY5AvoSOtcvBqDW2rJLJMq
SxNxKGw2f5GnRXcbJcxrbTzXDoJF8xQgHGC2enrWZeXGmW6xSMn2nPG9Wzk98r6V9D9SVNX
7nhvFc0mrap7nX+HvF1z4e1W5nt50knlUxbZGOGJ65OPXtV+2uEkEtzcHzoWmzKHuFiWMDG
CV6Y69QN3TNedfaPtYa3sWIiJzvk5APoTjrU5jtrto7e53uysql3chRjtxwfaolh1flWjFT
xDirSVy1rOtWB8SzGwuDeQoPLilZAMD0A6EDOADWJcahcLeCMoqRopjhUYCj1Jqvq62kd0/
y7SeFCfwY45HvS6Wgv52hmd8lMJzgAda7qcG4qkZ1YwX7xEiTzvAzzFTlvkOP0qci4bBNqz
EqOQfardxDpQiRILVo5WfG7ORtA5JYdB9O9SGPUZ8SosTIwBUuckjtmlXpRpWSZj7W62MKE
JFNOLmSQ/LmKVeVL4yAe9dBoM6S3t5Z7ERdQU7BJuPHB2kDr35quJ4whDYnLHLF5AhLgAAA
EelU5pm02+h8y2WMyfOWDZwfUGsqlN9OpdOvLR22NS80KzFqILYQlgyLG6g77iR+gP+yB6V
Bq2h2Ol6i1hGWmeGLexjfaN3bJPX19q6qS0H27RriBkkkNu98FJCg4Xj9T0FcjZ+G9T1PWU
Se4WF5pDJL3Cf0yc9KxoVXF3k9D0K0Par3EXvD3hq98VfaLnTb+2hkhfJtmciRiP4lA6/UV
6xoELad4dmsNWBuLlpPM80j5yMYBOeSSc/pXncfhqx07VUDL5tqflLJIUeH/bDDr9MVutrV
+mkJpYvmuVidityyBWCH+EHuOK460J4mXu7M66VLkSRqapPbHSoxDN5h8zgFuVHoR/WsRnJ
f5eCBmoYWAQhsvzx6irdnb/bbrbCr7c/M2ML9M160Yww9Kzeh2XR2kNpvnh1hbja8kYK7eS
jbQDx61qfadQ8o7bp89wcZ/Ouf0ZUjmeJWaQjqegX29zW55sVuVR3VM9B6/jXyuIqSlPuS3
roVrnXdTs7aZkk81VA5IB49jXHX1zeahcCV3ZlxgHdk/nXYzSWRmaO4lABUnYADu49TxiuC
iBLNtcgA17eVwum2tTVOy2NfRNTvdHuJZY1YmVAvv1BGDXqNnfi5t4nmKJcMoMkYPKtjkYr
x4ny5IpCzcMDzz3r0fUdPTzI7iznH/PQgYDL/jUZnDlaaRErNq50Ul9awOEmuERj0BODT/t
tr5625nj81vuoDya4q4ivJ28y6jiuGUbejIx/EHGambVljiEAsTZXIACTkbsAe+M14lr7MX
sk9juBjgjAqRenKjNY2lXM/wDZ/nXl1DJFjIlDZz9a1oZobhN8Mqyr6qc1NrGEotEythu3W
tS1kBC5/UVmqgwKu2wwuwdua2p7nPPVGvDjkLkCrEyx/ZmMsvkoBkuG27fx7VgnUZ7W4Kza
dIsAOPO3DB9O9QT6jqsdrcajEsF1bL/yyU5bGfTFehCSSscjoybucR4isxc6tezRXgufmHl
ljkuMcjP6VzE8AKltnzoOgrtdR1e21CZZP7Mu3GWY7UJ2Egfd/KubukhidXSyuU8zO15n+9
+H41hLmUrnt0ZNJJnGzp5m5vmOey9c1Bt8tdrLtI4we1aFzJ5F27K+zceiCqNyWMnzg8nji
vXpTUkejdtEDnaweIhdpzuIzmp4ry5JzdO5UnnBxxUTqqoGJz6KOtTp80JLfKDwK3cFL4kZ
NW2J11F4ojsOY3OMkcD2ArRttSnjkjhklUDqCBg/T6VhLDgMyksFYEA96kknncFp255+Upl
R9PSuOphokeTL+rXJudVt3ySREVOBjvUCkNdwlicBwOvanahNFL/Z8tugihjiKDA75ySfU1
V+0oJo3UBgpBK5zmvSpJRochmk+xpzSIwSOOEK553bsge1UtShikm3mURyEYZWUj9e9D3MO
w7IgpDFhk7qZI0JtFkMbSEn5nbt+Ga8eMXTlc0sUI8rIREgw4wN3P41LFaOyO7uIwp6tnB/
GlVZkdIoSU3nch3jj8e1RXE108pSViWzg46fpXXHV6GSu9ixtQnYXVjj5MOMD60sMCSrLiZ
VKqSFxkk+maoANk/eJHpTghb5lyM9xxmt3foatO25ZcMHVZXC7QDgckilkkHleWjJ5ZPK4+
bjuaaJJlVlwMP1LgdvejbmU7yFPfpUuN1qK192TR3rrIu04TgYPYfWtZJLY25MkgO45wO/t
ismGC3lVvMnMbKcj5c5p8szMfLRSVHAbGWrGph1ZNMq9tEPu4Ynf9zhT1PaqYjJfafXrVkx
oXADksDyDxTEjYTEEcjnGOAaqFNpWL5birgMEVdwXtjirkflJPH5obYoG8L1+gqJQqAkjDH
rS48yQMchfU960kktCmr7Fzx/rt9o9paw+GLmSDTJVy0SOCpfGGHqffPGa8qMl69u/wDaj/
Zi4DRs3GFPfGOh9q9p0XRLa/ummurdJYduCrrnd6c1hfEzw7aSa4urR2rySXMYWKG2Tbh1w
MscHrXBRq0qU/Z2v5nk1sK5vkizyefzLDThHIjSCQ5aRW3KOeFz2NVbmVTbrOCYSOVQ9j7D
0963Nb0HxLplpBealH5CyMSgcAc4znHU+59a5YTLBerIZd75B3OmR+XevRvCb5obHkzoSpJ
Ke5u2thNe2sRExhbZvcNExyp/iJHbimyK9pG8BlZQx4jbrj19Oao2ursJjNO0gn37vMi/jH
TbjoB+FJqEss06S3E0uxvmiJJYAH3rabpJJJakUYTV29V2Oz03wNca3op1PT2trwPER5czF
JI3B5GB1/rXD7bq1ldZoDGRuiA8vgnuOa6rwxrr6LumnlkkicgqYW+ZiP5fT1qxqV9f+PfF
0FnbmGO5uFw8hwqWkY5b9OWbqTXDQ9pzylP4V1OzE8sIxUVqzndHs9Su5Rc7pVsLb5XmKM0
af7Axxn2q9f8A2G3v5YVlecKQPMiHytx2rqPGA0bw5olroXhLXLq9glVZZ8hfLBI65/vH07
YrhCrg8hWOByG4rWnUc/fei6AsNHlTirvrcztVsPsN2FSYzNuwSww3T0rXhlgvtAFtMzecr
YRychmxwPb0qvqzXV3qk8EIV4pSANuMuV6c1saPpN5ZoRcqmD91FGSvrzWlWUX7yMqFOUW4
PVDvBupR2uuW1xqMjItorW82TnbEwIyB7ZP6V3qTR6d5sJYeYDhmB+/6E8V53renMFbUYEK
yr95QfvgVv6HqSeI7GK2eVE1KGMJHubb9qA/gP+2O394e9c9amqtp/eVR/wBnqOE3o9i3qF
204bYpQHqSck1XVpAoVRx/OmOJBIYyWBHBBGCD6UqpIPliLM3XAFaRcae2x6bstizZW0tze
bI4i394BgOPqa6FbWC2tlMBuIZC+drc59jisAXR0qULdSNA5YKyFBkA5z1+lbtmNJNhNq0O
rl7WPaJQcB0ycKNvfJrzsRVlJ76EOoo6M07y7ubdIhZWh2E7y4bj3z6Uw3l1qEbRgYkyOWY
MpNSaTq2mXd/JplnY3F0qxhzLIcMuf4NvTg9+4NUXV/8ASIpXS2ZCSEVcYrhjFJ6rUqM1LY
q33nx3HMgd8bSufu/hUKpGT8knltjJBqhJOs07OQinp8p/xp4mk2nMn05r6nDx5YI3Ur7lu
RGbrLuI5xitrSrq9CsNzSSt/ABkhcVzsUlxNKEjAH0A5raW9MNwqv8AfIGX3Ak/7PTpXDj6
kWuVK7BS6HRpq8Ql+z/MXU4HGee4z3qW4vlCBJPmMvRgMge3Fc557RzJNKrsq/KwVgAD2HH
WrEl1G82+NBHGfXr9favnXSV9ECjdl+G4NvKyoS9tLjzYs4De49DWtFo99uW40Z2mt5eQxf
aQfQ/SuW89pVIBx7jv6AV6l4Yt5bXQYY7hdrtlyCema01iVWk6cbo0bGO7js4lvBvmC4Yg5
zWnCxBx5ePwqJXXAzVmJsjch570RR5E5N7lsxRXEbQyxB0bhlYZBqv/AGNLBdpJp7W9vCCC
0Xl4z+INXoASN24CrquD1FehSjoccqjjsMMQeIxyKCpGCAOCK848WeGrp7drnT9Mt4VtiWU
Qt88q+/H6V6ZnA6HBqvKgdCCcg1dSN0FCtKlLmR803sHnS+aq5HQhVy2feqDiN4yGTyyOAB
ySa9y1zwZpWqSmba1vMx+Z4jjJ9xXJ3Pw0Duxh1duem+MEisI1OXdn0VPGU5LV2PNPl3YYr
uHQNxQQ5bJIYD0rtJ/htqiodl5BKf8AayK5u/0HVNJbbdWrBR0ZeVP416FHFRvqzoU4VNIs
oswUffKgdu5ppQOu8ucH2pCyuPnVc9s1GQ5JwMADA9K7OaMirdyYiRkJWXCnjB6UwqwQqWA
J4yAKZIW2IuMKOelOjYFGyBnPc0upUYq2pCYGJ+VzTxausZzMQCcYGc1PEpJwWA9u9PCZc5
yMHg+1JR10DljcpCzZQHBBA7GpRvJ3CYIo4J9Pb6VKCDKEODyeOwp+1AnOCRjNUlYXIiKMT
iUyRyJJvGOehpDavHwjDc454/lUsZiDIo5Gc1KzDI38Y5BqrX6kuKuNW1kMKxFw0fXLc00w
RI20ru9T609pYxgq2SPSozI2/Lrlc8YPaqsrasmzXQe2AGVI9pXoAKZC0o5I+XvxjFPE0RI
BjIHb5un6UoELgBZZEJ6ZAYH+VQ5K2iGrrdCyrGh8xckNzj0qLzmYgJj+VSyWcoAY5dOu5e
f0rb0Tw5JfgTzAxWx53DGWrkrVnGPvaI2Tile5k2Wn3N/dCG2QyN1J7Cuys/BgBjkvrjcAM
mNO/wBTXQWVla2UIitolRQOvc/jWhISRj0A79K8ieKnJ2jojjq129I6FJYooI1hgjCoowAK
d/FxjipPKBmwg+ZuvufWqGs6laaHdRRX8gjjdVZ5SeEycD8OOtcL1ZyOaW5yniDwfb6/4le
XU55prd4R5McbFfJI68dD/WvKdc+Fuuabpl1qsgWWKDJEcbAsqZzuI9MdQOa908V+M9J0fR
rW/wBMiW88wgHKHaUzyQ34ds03Q/Emk65FGd0YEo2vCzBhg8YPb8DXXSxFWmk1sZVJRrQ5W
j518I6E+pasIBa/a3hbc8AXO5cdc+nSvYfEHhTSbrwkX1xLSxktl+W5QYWL2IH+fxrzODWb
jwj8SbqazhTejPbyw8levTP5UvirxXq3iF2MqNBZq+Utd24FsdcdzXpYinUnWi4u0e5hTxc
Y0VGyujnf7LuLrWl0nRQ88k77YtvG4f3j6cc89BXTr4T8P6S7af4lnnsryAbpZ7aTzC5P8O
OAox35r0T4ZeEotH0hdYvFSTUb4bi4bd5cZ6KD6nqfyp3jXw/q2vW9yLlIDbhswRW0IaTjo
Wc4P4VnUxilU9nF2ijow9FSvKotWvuPA9Tv7jzXtRqE9xaK2Y1MuRjtn3xVEXEiqF85eAOp
NaGqaNPpV01texmCfAPluRkemR2zVD7BeNhhYzsCOqoSDXqxkktGcEoTbvJXO8tNWs/EHj3
RPsmnrbF4jBOgA2Fypyy+nHNbCxgEfPtxXIeGp08OeOLVtZtZD9ilxMmPmUYwSPcZzXsc/h
S1l2yWt5mGRQ8bD5ldSMgg+lefXqQoSX8rR14KfNzKb1OLaIb2IAYdBuPFcvqvhu6t5Hv9L
R2HWSNByvf5RXrNv4TCPl7pdnfavJrfgsbe3hWKGNQqnIJ5IPrXJLMFB3hqdtWlTqR5ZHke
k+JLLXdMgtNRiMWsRMUN2AMTKfumTvkdCw/Gr0+tv4Zs0u7VLe6Ez7S5HmRuuOQvGPrn0qz
448N+HNQtZdW0zULW0v4yS4iYbZPXIHQ+4ryRL67jVyt24XJDJk4fscjpXdTUMRC607o8qc
qmHXs56p7Ho+tao3ii5i1A28dvvjJ2xjeGI9AeR781zkV7BAstqGMJkADAA/NzkdP5dqjt9
Xb+y1SNgsiAvsVsoo6gHPX6VFG1ndlbmV/LlyFMbtwe3X/OK6KlGmoqNM8yNapJ3qvTodXo
Wt3Md/ZwQ3xiMYEZ2vtMmWz8xxz1/AV0l/q51r7SzWflRWxyr9JbgE4Lkgcfyrg9NvbSFCt
wY0ZCCqxr2Hc+p6Yrt/Dviq1TVIrGwtFkFwAryXBBPoVC8cEkcZ5rhq0VTtUSudlHEydSz/
r0MXyQBhgB708ED5SScVYvLe9ikmdrZYVDkbUHyof7vU4qqCcgZBzXpwqx5bxPdTutDbs4I
VsWkkZQ54BQncDTob17QqkURRs5IJ3FvxrPimKMu1jlR94CpFZvMaT+8eK8mcHKTcjSNNt6
lqW6eeVpZSQynAB5+lWbWG6vXCojMO7HoKt6fpZFr/ad/C7WoIAQcbj7+1bNidRvw0dna7L
VjtLBQAB7VzTmoq0TdcsNgT7HotujQrHd3xGWc8rF6ADpmp4vF+qKmDIMg9PLGTVyPwczzZ
ub1TEDnbEuCfrW5a6FpVsyvHZJvXozc1zc8F5sxlOl11OgsZ2msIJZk2SugLL2BxWhbnqAe
PasyJZGAAcYHPNX7dmIGZBke1TB6nkzSNeEdxzj9KuKw+7jpVO3K7QDwfWrqKOvtXqUmebP
cl6jPWoJMAYIwfapun9M1yninxppXhqMR3Bee8YFlt4cFsepPRR9a1norsVKnKpLlirs1ps
7cqeazGYB8Hr7d64yx+Kej3ztHdQy2zb8Er86Aeu7iusMiSKrxMGRhkMPSvMqS10PT9hOlp
NWHPOgyQp4qhcNHNnegK+jDOasSADqePUVlapeRaXpV3qUitJHbRtIQOrY7Vztt6GkI66HO
6z4Ssr52nsyIJjyVA+Vvw7VzD+DNTVhtEefZ8V6TbOl9ZQXUR+SdFkXBz1GaJIljiaWSRUR
BuZ3OFUepNXHE1YaJndCvKPus8xl8GasqkjYxHZZOtRjwfrIQkqitnoZK9NjMc0CTwOJInA
ZXXoR60jKTxgmq+vVjVYmR5LNoWrW+RJaynHXbzgfhVFmmjcoQcjghuteyNBGdzMuMnnBxm
uZ17S7W6eGTCi434ARcbx6Ejn8a6aOOk5Wkaxrp7o4yeznh8iRwuJQCrLyD3wD7VWJhyxJx
n3roSwlvJYFjMs7ny4SWJ2np/nNQv4Zv1BRIjLIG5VSDtHvXbHE20mzSFRP4jDadF+7nAHQ
CmCWVpO+D271szeHb63MQuI1i81gFGc/nityLwdIkbGSdHbHAXI5+tOeKhbcpzgtTmre1b7
zqWbdxxwRjg1Jb6DqN3K4tomeNT949K2riC6sjHBPF5cecxbhkMP7p/z3rd0iezaNHct5wX
GX4/KuSVeUfeRi6rWpzth4RluWYTXAjKnDYGSPwrag8J6Y0SMkkrA/xHv+FdDJNaW0LXNzO
sUQPUclz6D1NZ2hanBdQrbruEyLkhu4z1B71j7SrKLnczdaTK8/haBI/wDR7hklHIJ6H6/4
1iBdR0e7ZomMEmeVPKSfh3+td/JjI47VWubaC7hMU8QZOx7g+1aU8W17tXVEqd9yjpOuwag
fIkXyLsdYyfve6nvXRRxrNcRxlgm7A3HtXnWp6RPYzB0DGPdmOVeCp/oav6t4tuPD2hWcs0
9o+ozr5kUr/NGVBwVYcfPTrYaOk6Tumc9a0VdF/wAR+I10bUn0kiaEyRHyJhCSTLjgY449x
n6V59rniK51YzR69a4ubaURQ3SuFMWOq446/pVDxF461HVdOhe4u5WvdxkTaNoReilT1P1r
M1LxNDrM6TavYfZ5sAPOrFlY7QCxHqcZ/GtcNhWmnNa/qeROtKL5lrYlPjC7uvDUnhuNlub
VPlgDRbZFbdkYPT1rlXkuLOWOSOfyZUYBk2/dIPXipbqXdckWnlLJsLEpIFUqOc4x1qtHLc
NO5mjMph+aRAcMVxySR2Ga9H6vFLTqznlVk0rq1vvMm8wQ19FLNI7v+8dlwN3rmrdhBPc6g
sN0WslTHmsQzEDqTjqOPwqcJYC/ExmY2Ucyt9nLHbIvXAPX9Ku3E41LWLrVtSl8+1/hI+Vg
B0X8uKU9Pcf3l0VFxdSXRn0B4du7S90KCazYSQAFVdV2hsHHTsa1sKff6V5H4Q8c3N5qkNs
0cVrpsXyhAAq7OgI7kg16tBdQXSeZbzLKnT5TXzVSnKEveR7avJcyWhQuvDehahqkN/d6TB
cXKdGdc5J4yR3PHeuI1XTdL0zVrixi8F390kRAEyzkB8gHgDgDmvTI1aRjtBJX5uD0ArLvN
d063u2hkaVmULkqy4PA6c0oVZRfcLtbM8g+LPh5rG9tvENspV3KxzEdCdvyt+Ira+GmvreW
r6FMVHym4tCf4SP9ZH9O4rlf+E+tNS+H+oaBrjO8yxD7JKDk7gRhW9vftWD4Q15dEvrLUVy
09rdpLtI4ZDwwz7g170cNOdCVCputjxJ1kqkaseu59DKMsePzpGZBIFMiBz2ZgDTr6e3tp3
kaRY4n+ZCSBwRn+Vczr8Xh+/sJnu7iGOUKFW5GWaP8q+bp03KVrHuqcdHJ2PPfiLpscF7Pd
wvbmJgCTbj7nPQ47k15wTGkflvujIPKkf55rrvEGn6DaSs2n6s1/ds/lsq4C/XIzmuSvo40
kwjs8h5bd619ThbKmlc87GvmfMtiXDhD9nuVRJDhgpAyPcVYihuEQ2okj8gNu3jkM+MgZ7H
FZiy4uPMRVXPHzdB71pR3UW/7VKUd1YLGrDgZ746kCutJdTx9ehZt5bq1njInBSZA7BeQvb
GT1I9q0NPihvJ1a0uJvOjYZcpk59B7Y6msyW+SCzlsktmdCColmB3Ke+0fwj2rtvhv4VOpS
y6jHfG3a22h0CqxbJyMZ/hOKzrSpU4+0lqjSnCcnyrRmxY69Y2NqLHxBaSzWYfarQPsIGOu
Bx1PPrVubRLqOMTRxrPDIoeN4zuBHpkdx6V6MdN09w++zt23/eDRg5/Ss3WdHublYzYyhFh
XCwAbQPpivBWMg6n7tcqffU+jwtNwSjN3OFi065kAWO2mJ7gIf5102leE5ZPLmvmCRg/6sc
k/Wiz8N6pNJ/pMjW8fclsn8q63TrCHTYDDC7vnlmc8k1GJxbtaMjsnJRVostwxIkIgCL5eM
BccYq7HhVCqAFHYDGKgQ4/iqXcfx9q8q5xvUratq9totlFeXmFiaZImOfu7jjP4Vcku4Yox
M8iBWG4Nu4Yetcr4901dS8E3gN0LZrYC5SRs4yvY/XOK8xi12bUvDNhp99q6Rm0yAIkMkp3
chTg4UDtk5rtp0faQutxxjF2R9B299aCGWZruJUhTfJz91cZyfwqx4d1q313SYtUtIZFikZ
wgfqQGIz+OK+Yv7Xmg0u6GlXMmoLOQZd24PxzyD/8AX6V9DfCzZL8NtIkglEpZCzlT91yxJ
X8M11Klyq9zLFU4U46O7Z3kG4LyuOc1eHQCq0Wf4qs5GMYzxXZSPDm7s5vx14i/4Rnwjd6k
nE2PLiPox6Gvm2K7fUrOV7m4Z5ZiXlkc5Zz3ya9F+PGt2y6faaQk4e5yZGjB+4PUj1NeB2+
pvFwC2D2qakHUvY+hy5xowTluzt9Qe2s7E2sO0HByVr2D4d3M114EsHml8wx7kG7qADwK+b
4b2WZssrSySPgAdWJ6Cvp3wno1x4f8JWNhcALOF8yT2ZuSPw6Vy1afJHU3xdWFSKSNqYZTP
9K47x48UfgjUIvtsNrPKoWHzWA3vkHaB36V1ZLSS7Rye2a8r8W6xo+qanKf3iQ6Z+7E3Baa
QnGI1+ueTXNRjz1F2OKEW3ocy+o6xbeFbbTRqQFxHIxWK3cHKtj7xznjnAx3qpqniDWL620
zwm0hMxYxkAkCQE4X8FAzz71karHHAj3JDfbHfdD82fJ/HuT3P9Kga5+0T2WpQzyPcxoGbI
AW3BOBg9Tk54r15Uaab5VfsepGM1FKatJ6n0ZbjybGCFGLqkaoGHQgADP6UpJ6dKw/Ceqza
x4WtL6aUSSktG7BcZZTgnFbhIBPrXzs04yaZxWsJ2wcfjWfqFwsdpOUIjlCna7cAZ71oHGS
T3qtdadY3hVrqFZGXjOcHHp9KUJJO7KRzGiafLFCt5HCxd8iJm569ZG/DpXVJBHG5dFwXOW
PqamCxovyrx6DtQzAD9K1nV53djvcheFJCDIuWU5BI6U8jkYBz/OnhgR06U/HAO3p3qVILl
S6s4b61e3uE3I/r29xWZp3h6PT5hJJcSXJTOwPwF9/c1us6RplyOeeazbjURt/0baQerY4r
aNSVrIab2MzxZ+60iEqnyrKML+B5rP8KKf7WdmHSLIwc9SKq+J7i4e3i3zFkZiQp/nVfSb4
2t/HI0jopjA+Qd8DrXsU4t4R2LS0R6W/J7A4603GB15rnptZki2v9pPP3VdR83FWtJ1231J
mhZPKuF6oe/0ryOWSV7CcXa5qywxzwPDMu9GGCK47xR4ai1HybCS2ZxHDiBwwALf3iO5Hp7
V2ynLHrgipLhEeJkkAIZMAnsccfrit8NiPZys9jmqHyVrk81lqElmEdHgYoGZChOD1welTW
hluoPPecs7AIvBZ2PckD0966Txt4Vntrt7681Ke9vLico29fnJx1OO3TGK5rWGTw/JHZ6fd
EztFtm+THlkjnHPP1r6SCTtzHDiaVScXK5RS/vre7a3tYsMnyGQqQ3vupNRlu1KSyyAFsbp
AMDNSxQyKDezznyFU/vYoyVdwOATx+NUk1O4dWgRGnmlmEm1fusewCgfjVpLmcW9Eee4zSU
khsl3J5m1bmQpysfGOD3A7VNbQNcJ5SOSiZJMjYUevWqF1qcs1wks4aSSNdrNJ1JoEskysY
1+TIdyVzj6+1TOK5tdiqTbTSNXTBLcaja6dZP8AM7lFLPtUt6g19Q6bata6ZbwSSLLOsarI
4GAzAcn86+XtMsp3ukv4y01mko88QEB0TPJx2HvX1Nov2X+zLaXTV8q0SMSJjnCnv1614mY
W0PYp80KdmLe6pbaKsCvcWyXMqO3lzS4yo46Dnv3xXkd9ocWrXr6k/iOWBrgK/lMpJTgcZB
xVjUItD8SeMblILKWG2iZpJ7hpgwyPTPXkjjNee65r982vXZh1aN4w+FaOLYpAGOF7Vnh8O
38L1M6kuXZXOLfO7pjPGBV/T2QTCKQHbI6Kdo5xnmrmoadHcubzTypjIy0WcGM1NZQJHCkq
bmuCwEaCRSWPtxmvrHSldo+d5tj2fxzqWhz2Tab9u8u9htYnROv8IwDjjOB0ry6y1eL7eVl
Vpo1QqISdoY/UdxVXXtSj1q2R5I4re+hhXJClTJyRtOOCR61W0qztlsvOYKLpHAG84ANeLR
wcqceV7s662IUrSS22NE2SX5W4tLTyvKO8u2QV57DuM1bGj2k/2ePVLbYZAUMqEFi2evsM+
vTtVeTVGsI7j7RMsrMQp24LKD/StKyf7XGQ995owHTYwAXn7pP5V1xjyqUb2JlVd1JJd/8A
gHN614au7KaFIowYrlyIRHIsnI6jI6H2NS6T4almtrNprWSe4vhKLaJHAwVH3mXrjIb0r1X
wlpvhuURyRXf2rUY3MuWbDqSMEADqMH3rrF0nTE1O2v0tFW6gjaONx1IPXPr9frXjVcwabj
Y9eFBP3pLU4zWPCMFt8JBp77ZLiyj+1CUpg7+rD9cfhWR8I9TSC/ms55giTIYlymctjcoz9
Qa6zxNrtzaTfYWRfstzGyblXzCeMHIzx1rzrwRb22la0L+/u5PJiUzRJGh+aRfug9uRn86M
NNzoVI1OpzYlx9pDl3TPfAQQMnrTg3H9a4XRvGokW4kvLRnDnfueU5BP3Y0QDj0/DmuyuL2
z0/TobzUruGzEpUKjvuYuRnbgDqK8aVKUXZo9KNaEm4otc4yMZpcnsP0pkTrJErxsGV/mVv
UVIFPSsdTa49Wx2H5VZRySOBmokU5yAM+tTpnnI6egqkZyMbxjv/4QjVVB+aSDy1KjnLEAV
89WLWYt59k3kAxlPKjLDzRn7rEdWPXn3r6K8TzRReE9RMsJlDRFUQnGXP3efrz+FfPenvN/
Yk0kMiRIX2IiqpB565Iyfr3r18K/3bXmTSi5VEkiydtvaR3SbUltkjVgv8Q7jP617p8GbuO
fw3ex2gZES7Z8kYB3AHA+mK+ftUmdNLkxEqmX5iFGBj1xXuXwQt2i8HyXokcx3dwxSMnAQK
AuR9a6qy9y7Nce4/B10PaY8cE9vSpywCHPOBVSP7oIODT7yf7Np11c5/1ULP8AkCaqjdnzk
tz5D8eyPdeLL+WSRpGeQ8sc9+n0riZVaNipPA64rpNXuZZr1ridWKOcB25Bb3NYF1Goj3E4
Oecmul050Z+zmtT31VhVpqcWdn8PdCj1TUftkzqJoyptI3cKrybh1P0B/SvqC4jd8ZQDjJz
2r5M0SS6kFmsC+WsQZnx19s+nIGO9fTvh7WI9R8I2d1fXUSXYhDTB3AK443MO3TNRicJNUf
bPZ6HmTxMXW9nF3sZXivWo/Dvhy5v98YuWHlWyP0aQ+3fFeFMSZY2llLbcyyH+8/fP8vxrt
fiDNJ4t1DTxo9vJc2lsGWOUDasrE8lNxGfTIH41xKI8Vx5E0ZjeM7XVxgjHrXBhqaTSPpMv
ppxcmZWvzm1tPOnP76XoPQdqz9Plb7Dbqro+xPnXPJBJOMVS8WXrXWqMQflX5RWfbypDGrx
fIeMY65r2OTTQ562JbxHlE+jPh3qdnd+Fk0+1haNtPOxxjghiSCD/AD+ldeSQTnpXg/gO4n
uPGmnpA5BQn7QY+BgKSc+oya926nI54r5jG0/Z1bd9SHbddRS527s5ApNxHpxS5yvTPrTQT
nOMVw3ELknrzTRks2aeBkZ6jrWMfFHh3zWT+2rPg4OJQQCPemlJ7IaNkDaMZzUN1M8Fq0qR
mRh0AqSJ0miWSNg6NyrA8GnKO+c4/ShOzC9mcfJdS3JmlkdvMjwDGR696ZcX6eXslMkaKMA
qOprsXhhkRhJGpDdRjrXOahp9oZHt8SovUkEEH8DXdTqwb1RspJnO3shlQLJIsqdSHbG09O
MVmzTSH92UZAPlK9xWhcaVcxhJreUyRkkA4wBg9KpHTNUuZwFjZ3bjA5Ne7hqkEtWrGigtz
QTVbX7LGksZDxDCknOKn0CyvL/UTfL+7jUglj3q3aeC590cl7MqoMZXqa7G1s4rSIQ264Ge
p7152JxFKN40Xe4pTUdgvppINNmmg2iRVyC3OORV9jlQSByoJrjdV8UwzJPpdjbblJ2PcMe
Tg9h2Gas2fiaaWVba8ij3soEboMDp0I9fep+o1VSU7HHKLtewnifT43CX6qNycN9Oxrz4aB
oL66t9qlkLhJMrIGY8ZGMj3Fd1eXcd1qhspJQ+5Du44jbHT8u9c3cxAM8bEZU4r2sFeVJ0a
u/6MpJNWZc8ZaRZXvg6607QIIYprgL/AKpQqMoOcE9BwOtcJ8OPDlxp3jS3vpZIxbQEo0zp
8shYYAjJ6/UV00eozW0YtW+aDkMuM1uWDC5nsVt2jWIyKQoHQD+XSuKdGpQi6bd0+pMqUPi
7Hzxr8EcXiDUo4lwq3UqjHT7xqW30W8i0m31ie2l+wSziItyFcZ5GfzFQ6tI0up3czH/WTy
Pn6sa9d8N2Gna58NLTQNRCwyvGWguDyEYsSD7V6OJm6cI/iePg6fPORQg8F3em+IrHX/DkU
k+lSvmS2yC8adHRuxGM167p1hDpFhdQ6fL9nt5FYKkxLLFkE/KOo+mareFdAu9B8N22m3DR
OYchXjYkOCcg4PQ+1QeMdIuriC2jF3FFChZ5EY4eRui7ckdPevm51faT5ZPRdT0pWtaJ4fr
2p6lcXV7aJrUz2ZyjR7diyfNkAdT6dawVNuiKrI7EDqYEb9ScmtXxfo8+izoZ7iN3l+ZBEe
3fI7H3rnftN8wB+XoOx9K+nw8Y8icDxqzlzvmMxZ5YZhsJwefrU1xdtKiKsYV1PLDr9K6Xx
N4E1bw7ZpezPHcQsQGaHPyHtnP865JTh8EdK2pV41V7rujGrRlSfvIs2UAluPLkkkiD4G7B
PWmSRypMUZ2bcSFJyd/uKlgujHumYlmVSoGcZ44B9qtPHcJp0N6AqvKDHtLc4PcenStHBNG
V7PQheWW4LPND57Rx/MCMFRnAIx/WnWrBiER5G2jO0AkKO54qKDU5rc7DDFLGc5WVASc+/w
DKuu0SPTvEGsRxqZ4pHdU8wyCNdvpjvgA1k6ceW7ZpCcoyskbPgTVtDsNTe5e52nb5Q3sqr
yepzXe61430vSJ1t2lImOccAqfyOa5a6+GGpWkV9dWl5ZwwSDzLfI+ZD1IJHQY9ua4LxZdQ
3WpiSCaTeiLCcvuTAA+6Tz1zwa8GWHo4ipeLv3PVg6kKUr/Jmp/a3m3t5Gku5J38xCw3fMO
SN3UDk5qNLuKOZYlgEQOXX5shj/QfXFYljKrQEQKyXEEZMbhOMdSfqaiRTb3Mb3S7/MbLZ5
HPpjv7V6zw8eW0UeNKTlK76GxPcrBcRXMcmJuAGBDc9zweParenXmn2eow31+0t9GJSyLLJ
8yY7svI61FpyWTu7xyW2ELiJJflYjuxA5PsKtaMlrB4ntb7UyssJIXasO/ep6bMcg+/UVFW
h7ODctTroVZVaiilY9P0z4j2V7cL9rtPsluVO2SEM/IPoBwMV2UFzFcQJNbyrLFIMo6NkGq
Oktp09nHJp8Hkwp8ih4fLdcdiDyK1Yoo1UYAA9AMV8jV5W/dVj34rlViWNySOPxq2n3QD19
qrxrj+Ic1ZjAYcn9KhImTMDxzew6f4C1S6eNpZNgjjQc5ZjgfQe9eHWMKQWVvZYBONzsO56
kV6R8X9Vgi0rTPDsfmGe8mFxJsOAI16A+5P8q85hVijunK5G0H2r2aELU0u515dDmqOTNvw
dpVvrnxDsrO7t457K0heWeOT7rDGACO/OK9j+HVmNOtda0hXCpZalKsasc7UbDrj2wa8i+H
2pRad45aW4IEd0PILf3csoB/OvYrJhpvxGvLQn91qtqlzHn/npH8rD/vkqaqs3z26HJjlJ1
ZNnoEGAeTn6Uawhk8P6jGgyWtZBz3+U0lvkAVdAVkIZcqwwRntXRRdnc8CpufGdvPBLBLDc
jdFwCpq5pljpMdwbr7Ko25UCUBgcjr8x5PuBiq2uaPNZ/EHVtAjO0R3Jx7IDnP5EVsyP9lR
ba0BQP8AKXABJGP4iea+uxieIoLlWr0RwU5KlVavpuyFLyNm8oSEuhweg3DseOKpa5rC2/l
zwtIl0kTRiRDguvRR74OaqTyqdTcLgbV5OMDHYVmTXdjeXs3lwGaSAbFdpdoAHcdgM561tX
m6OHUJ2bWn4BhaCrV3JXSNLSdfuW0pl1S5mbUnBQSSAswXsKc13dT26tdyvLcImwu3Ujt+l
ctHrb/aQkyDaGwHPpW7ezq9vb3CEZwFJ9u1fKezafNY+9w1SLppRfw6FjwgujyeKribXbeK
4sYrKaR4pRnecgAAf3iTgV6HB8K/Dl34dRJbE2GoTAyebG7EwFjkLgnkKMCuL+GulWuseO5
bi7UvDZQecqfwl9wAz7d69x1fUk0zRbzUG6wxlh7t/CPzxXmYytKNXlgzz5JSm35nCfDzwh
Bpf2jVJ5XnuI5ZLaFyNq7AcFsDqSQa9DA56DHp3qhodqbTw3YQMcyCEFz6seT+pNaO4c5wM
da8qrNzm5NlIYSNuMcDvQemF/8A1U4Fc9sUnHoAawZSPOvizrkumeGbbT7eZ4ptQlKuy8Hy
16jPucV5FBIPOgZMKGXBBA6V2XxuMq69pWWzGLTKD33HP9K89s7y2jhRZWw4OTgc19JhKSV
BNdTnjVSqNSPV/hd4gki1a58MTszQMGmti5yVI+8v07ivXOO/fmvmHw3czt430uewJSX7QA
uD1BOCPyJr6bz83NeXmFJQqJrqaQd7kn8B5x6Vw2qrqMFxIZg+6RsK3UHniu3yNozwPemSF
I13yKvyjqea5KNX2bva50QlyvY5LSbbW5LqNpYilueXEnRvw9a61UihXcUVAO44rOOs2yli
SFAz95uc1hXOo32qXYgswWjGSccAfX2rocJ15XasjW0pvsdfPfWUcIladfL7GsxvEdit1HA
iNMJGCkg4xniuZuUkVUtVlE23lmzxuNaFtpcvmQv+7jVcMXx8xPt6VpChTp2cmN04R3ZzMk
Xl3c6xPkK5GScd6sxZW+gPmbWLKAfSqk6Zv7g9vMb+dXHGx4H6bWU/rX2cVzU3bsRUuPuZn
i1wvkBnk4yMDnjNWZJLS7u5ocMRnEcijBbt0qO7mtrrU5DOylQAFK/xEdhVG1le0uY5lHCs
dwxnINcThKcOZK0kkS4pkd9pjxTDyd0q45J4OfYVPokwsZrm5vP3NraQSTyOB8wwMce+SK3
YLyC4t5pYokZ8jAPpXK+Nnj0/wdIZHUT6pOttGpOMIpDOf5CuKFadV+ynu9DCrPlpybPG9a
VoroQFi4VQwYjk7ufx6169pUJg0OzjXB2wJ8ucdq8auN95qO0Y3u+FB/ICvZMultDGWwyqF
IB6YFenibSkkjz8sfLzM6rw74hvba8ggQtKrMFCfxA57GuW+J/iOSzvWFpq0gvmJbyljVtp
yQcnt2OKsavfSeEdAN0zBNWu0PlqT80MZ6Nj+82OPSvJ2W71PUGvL6SSa4lOSSc/QVwUsFG
rU57aL8SsTXTn7i+ZRaG81Cc3DSPPK3Ls5x/OpzpUwIxOgGBxk1uG5gtIo7SKJEkX/XMy5z
7VSn8Q3InYQ2eIxjbl1HavfjQglq7HmyqKPS577dwwzxmKaJZI3QBlYZDDHSvD/G3geTRLh
tRsFaXTZG7cmEnsfb0Ne+39u9vdFGbcSAdw5HQVTljjnhaCWJJEdSrIwyGHevg8PiJ4ed0e
/UpRrQsz5T5RHRv71WI7yfMKF5HijxhA+0cGu58deBX0mSTUtKhZtPY5dRyYT6H29687Dlc
5719bQrxqw5os+crUZUZcsjcv9MmuYl1G1t18uQZkCNnYfenaBeW2l6rBNf2Md9abgJYZMj
jPUEdD71Rsb57SYSI7IO4B4Nbd0y6jGTbbCTjJAxn610ypwqRYocy1iz36y1/Q9Y0pLXwxe
wNPBEVhtnBDKe3HG4D29K828QfDXVb7UFvku7YtJ80xx5YRupwMdB+deewvqWh6hFdwvJBL
EdySKT8p9j2r1XQfjLbS2H2DxbaeeCMC7hjBkU5/iH8X868Crg62GfPQ1/M9Cli4uPJVWh5
vPc3GnXzwXKgGF3Vz5eQxJ5ZV42kAcVj3d2lySQuNjEIoXGV9/fPqTXpPj/xZ4Xv/AA4NN8
PyC5nuZlmmlMBj2BQcDJ5JNeZWMXnXCqSmO+416eHq1KsPfVjirwpwnensWXtp7e1LJcr8+
C8S8EY57+hrc0PUYodZsNR1KFzAsqgCNdwJGOfm4/Wu88J6JoPiHwVZDUNMZ5ftLQtNEhJd
scElTkAdDkY6V21x4R0e70qLS7mxjjjhXaBEeFI6kHHX3xmvKxGNim6ckz18PTi1zR6o3Yp
o5x5sUglQnqD09j71Mp53AYFVNPsoNPsorK1ULHCuBk5J9ye596uIFz94DNfOO19DuaJUkY
YwQQanDqqNJPIsUSDc7ngKO5rL1fW9N8O6ab7U7gIpO2OLo0rdcDPb1J4FeRaj8TDJayRRX
0iJPNvk8svJJEM9mOBj2UD2rpo4eVTVGMn2MvxLqj+KPGV3q80T21vGRBbQsSDsXoSD0J6m
nwFTGqKMADqO1UbS/ttW1J2hae7VMs8jEBznphWOW/wrUtp7Jb7ZAXaLGGZlwQenT/8AXXt
xWqTPYwHs4QtF3Zp+DNFtNZ8Tz6XdOV8+ykMbqeUcMpDD3HWvRnv72TSor+7XGu+GLgNdov
8Ay1hIw7r6qyHd9RXF+Bjb2/xAt1kkEchEixPn5XDL9369CPxr1TV9EvbqePWNK2DVLdDHt
c/JdRHrE/sex7GuWv8AxLHm4t/vmpbHcWksU9rFNFKHikUMjD+IEZBrj/GvxD/4R6b+ztMj
Sa9QAyyS8RRA9s/xH2H6Vi+D/Ftjpdlf6Pqzy2EOlgzJ9qBVoYif9W3upOB6gjFeYXM1z4u
8X3NxNIvltOzOzHiOJT0/LA+pr1MtoKtUfPslc+dxadLRkuoXLXepXXiXUSPt98oLL02oOF
/Ejn8qxLy9WLfLIQqxrnH17Va1BPtVxJJK7ZZyVRT054X6Vxuotdanqv2aKVokV8HHc19oo
eySsttF69TxI/vG2/maNm32udIpCd8wLuFHO3/OKp6l4e+wmW5gtppbHb944Z4fdsdq39J0
yDTYXZBIb0kb2kO4zD+7j9eKu30yJaSttwqruwOp9q5sTTjXpSUnaUf6/E66GIlRrRcVeMj
l1Wx1fy7K8C/aH/1Nyq7CRj7pHTP6Gsy9iudIb7HK/mW7fcfHp2Ndh4r0R7CCG5guY5rOaI
SxT4w6v3jb0Yfr1rndSljvtLSRm2GdRIATnEg+9/KvlFHka5XeL/M+0ai03He10/0PSfgva
ZtNb1Ejl5UhHsAM/wBa6bxjcSXep6T4ag5a5mWWYf7IPAP6n8K4b4X+MLDStJuNKawvbvUJ
5vMWK3i3BztAA9unU16XoGiXa6hca9rSodUuukanK2ydkB9cda8LEpqtKcvkY03ZXN8xbEA
UYUcAY7U1UJHzDGe4qQq23n6Ypjbip46V5likxNvuOnPNN34A3HNNZgp5GfwriPG+uXQSPT
NBvnjvoZN1yseFyuOI9/UHvx+NaU6ftJKN7eYO9tFdnC/G2+tp9c0+wgDG5tYT5rHp8xyAP
8968i8xsgiutv4rfWb6SYXM0d67ES/aCWy47Enoax59BvomG61YjruQgqR7GvtKND2EFTve
x5NSjVq/vYrQl8NTXkfiG1mtJ/JmhbzA+M4x9a918NePxd6jDpOrFRPLlY5gAo3Dqreh9DX
j+j2iWKyXUgHnN8qp/IeuaRIdWj1Oa/eLykjy3JxliMDArLF06VSm4zSv07nfChKlThJ/E3
r6H1EHGMY4NZ+rR3Mtgy2g3ODnHqPam6NLcT6BYveOGuHgRnZTkMSBzWh0GBXxq9yV+x1p2
dzjIdI1GcPJdN9lU/eaQ5bHsKfPLbafbG308sRJxJIx5NbWuSulgFjzlmxmuPLAM6kfc9e5
NepSlKsry27HbBuWrOg0qwDzJczZ45Ge59at3l1DBkyYKx4yN2MntTbVxFbW/nu2WUBSO4r
N1SMXTyeWdj5+bcpIcehxWcfeq+/sc7d5XZgSODezuCAC5I/OrEzfImOh746VUb91MUkVkw
eAw/rUs0mYxt5yO1fZUZLl0HPVjXyOAwK+tbX9nW91p6NHI0U5XPs5xWJE2d2TzjpWvp+pR
yRfZZVxtT7wOCcVyZh7SKU6fQzd7aGKk8tndGN4zuzhkz39q5P4k6gLnxFBpMUg2aTB847C
VuW/wr1e0stJjuLrW7lgLTTIfOw3O5+do5688/hXzxezyXEd3qkzs9zd3DszMOGGc1nhWq9
T2lvhR5WPr6chD4ft3ufEtkFXdiUMcc9Oa9xuprHwpo0eta1b+fdSPi0smB5bruf29B3rx/
wR4lXwvrFxqC6fHe3DwmKAP/yzYn7w9xWyVvdbvZtU1a5ZnJ3vIxJUH2H9BXS6E69S20fzO
KnW9nT5V1IdU1K78UeJZ9UvIgjSHiJcnn19jSXF0tlEyWwDTMMFtvK/Ske902xjaOFdznky
v0+grntQ1MyExoeRgqwr0YxjSjaJjOa2sRXFy7I54BB45wwPr71UNlcyfOqAg984rY0Dw7f
+IbxnRH+zxnMs56Ae2eM16Wmj2NvGkEdgjqigBigYnj1rhqVtbI6KGDlWXNJ2NHwrr1/faq
tm90yQPljEwDLjHQV18zwQAtJNGiA9WYDA9ea+Yotf1W1I+y30sGOhjO0j6HtVefUb6+k/0
i6nuDn/AJaOWryq+XqpPmTsjqePXSJ7d4k8faBp1pcW9vImpXLKU8qPlOR/EemPYV4I7ZkZ
8Y5zgdqvQafqVyjRwWE8pJBG2Jj/AEqpNbzwOY54njkH8LqVP5GuvDUaVBOMXdnBXq1a+rV
kRmTn1q1BcyIwdGIx05qky7WPrUkRXGGBBrsTOPWL0OysLo3Vh/pgUxOSodj39Kh1Lw88Vo
LqAGSMnqh+6PpXNRSsGxuIH1rd03X7iAeSdoU+vSuqMoNWmN3lbl3MSWBkJBBDY4HSiFnjf
crFWU8e1dzNZWurWqPGFEzAkxqO/sa4+5spLWdo5UK7T371lWpOCutjSmlJ2PXPgxfmRNW0
N97FgLmH0DD7w9sj+Vephs45/OvnDwd4in8LeIINVhXeqH95GTxIvpX0bBdwajYW+q26bYr
yMShMg7CeSua+Ox9Jxq8/RnvYZ8q5SYEhQTzUVxf2en2r3V7dR28EYy0kjYA9vr7VgeLPE5
8LaQl8mnNevNKIlznZGSM7mxyfYcZrzmTxl4r1JxcPZ3Txgk7YkjhVfplSRXPRw0qi5uhvK
ok+UzPFeoQeIvEcuoRJJ9lBPlpJnByck7e2T61lBCVxEYj/ALJUCtC91eZokOowX1uzn5pJ
I0lVeevCg/rUKxR3KPLbyxXkCDJki4K/UHkV7S91W6HfhqlG3KtGZNzACQ4T7NcKcrJGcc1
ZXUZHso78ApcQv5crL3PY/jT5ceUQx8xMd+oqhCnl2N7kqAzx4HqcmreqTM8QvZy5odTobb
UJZb2C8tvlmVwwVTyrrzkfWvq7TJ0l06K7LhVkjWQsxAAyM9a+PNAtrm61mOKFxGkIM00zf
diReSx/zycCvRdR8Ral4gdYHkaDTowBHbrkDHQFsdT/ACrOrTc2rHPKDxbXS25vfFfVxrd5
Fp+lRWjQWbB5rmWZStwR0QKvLAZ78V5zpcs1rc387XfmSNGFMcUQRBlhjp0xjgVbvx5SJHD
HmSdvLhTsT3Y+wqtNp1zHZ/ZdLIa4Dbtx/wCWrd811YSSozi5PRMK2Ai6M40/eaX9WLt3ey
fZ2miCZIwzdxXFaHqkLXs636OUc7vMTkp710Kv4guNLuopdNha4VShdXwfy9aZb6PbWNvC8
SCOdAGWcjnd7+o9vSvfxOYxvGVJ3Z89g8nrVIyUlyr8zVXVrRbZWTVUkQA4Mg5Htgcms9Lu
G7mMEZeC1B375Ru3nqN2PuqP/wBdU72ysLhYrxYSHnz5jJx5Lg4x7c9Pam2Nz9hv1sLt0ff
/AKuYHG72bHeub2/1p88tGb08B9XSad0dm7LqOkTWFxGCGGUJ5AYfdYeteeXErW+j25a353
SAluq5au1UPaoJoiPLLZeNRgLnuP61z3imKG1vUlcKFkiLqvoSeRiuOvFqSTPYWsea9mj03
4JWkkfhW/u5FCrPc4QkYyFHPPpk16j5QzktjNcl8ObGWz+G+lQy5VnjMuD/ALTEiuuIxyT+
NfIYifNVkznjew4oOdrfpUZVem7NPYDaTkDHUk4AqLrgAg575rmuzRO5DK7JBJLAoeVEZo1
bozAcA/jXzfa6lcS+IZ7i6dRJJIXYsxGCx5A9frXu3jDVDong7U9SSMSSxxFEBbbgv8oOfb
Ofwr5mhuNVsrdHeBLi3U8CVd2Poeor1sFSc4SdvIqE+SfNZuxr6npkl7qKajBcLbRgbpyBn
DK2NwHftU4eGC1yb55IdxDYwAPbJzis+HWIjpryKoMpdt0JJxtPXJ9KhmCRyQrK/mSSDKqB
hY89gK9OCq25W7JHVDlu6lJ77lu31SG33xQxEk5UTRxFm5HAye9U31qR4ZrRInYzD/WSN8w
5OTSxyTSKYreNneSY7FXkseigV1viL4enw9oWna010XmICXkLEYVjzlPUDoQfTNNqlCSU92
Y1JNWimei/DnVftvh1bCViZrNV2nP3kPT8un5V2pzt9wecivFfA+rxWPiuxtYLhDFeAwuM9
sZH45r2nJJyBgelfO4yn7Oq+z1N68VGdosq31ot7amInnqvPFcff6fPbyoJo2QdPMAyD9a7
rBxxTJY/OgeNgPmGAcVnRrOm/IVOfKeftPKqGFpXVBj5A3BI9K2RqFvHZGeQM5JCgE4/Os7
VdJubNsSLlVPyuBway5N7xLG5PljoB2/xr1+SFVJ30OiVPm1Rq3zw6hZ5RSZFPYdKx2Oxin
Xp+NOPm2afuZ8rnk4pl3MJ5vNDqzEDcB3r1sH7jtujnm2tAaSFfm3DJ/2etRC4ZZ0Mas2eM
Y5NPtLC71C7EFhC08h5KoOAPUnoBW3dy6Z4Ht7S7uIl1DUp5AqyqcwW5/qwx16eldWIqxXu
JXb6HLUrqC13H+PXHhr4ew6TG0b6lqChrmMMd4H09FH614DqUhTZbRzmRI1weeCfavQZtYv
dUuv7X1J83YLEqzDjP93PGMVwmuyJdXpcRxQuf4QQWP4CtsNhXQo3l8T3PnK1V1Kj6mRaGT
7UixqS27IxXb6hqxFisLBVQKCyjjn3rnbKH7BF5kse6VhkDHRaoXF5I87tFK3lngD0rog/Z
p+YSdkk9y1qJRgjRs3zDgdiK2/CngjVPEsjXKwyLYQ5MkwHGAMnn8DU/g7wgusRtq2qS402
2bAt0b95cN/dUenqa9A1rxhcaH4ZtoraBtJMsDQJZpGFjZSR8zL1U4OQMk15mIxLcuSmtTa
NPl9+aK+o3fhnS9It/D2n+azsnmSXVtLlFbJ2qQOcYGeOea5gahBAqxDUo22gciN27eveue
m1SaYsZJjITwXB5AA4rLkuAHI81T7spzWChbrdnoUcTKC10Oql0DTrHUS21JET/np82eO4r
0PwSLa4V400+B4o0Y7liVWjbsQccg4xR4tsojpd1qS7vMt4g21ON+Mdas+C7yOfQHmi3GVm
HmNntjjtXLXxEauG50tdmekqcYycEjfBCghcjH4V5/4/uLd40VtLmupOzFBtIHb+9/Su+Qg
luK43xpqmuWELRaXZb0dPmlVc7cdc5/HtXk4a/tEbtcqb/wCCeGXO1pmKjaM9MYxULKBhsj
61fvHee5aSbly2Tnv+FVthyRgD0FfWpaHyda3M0QqADjr7+lWEbacHAz0qttIYZIHenKdu4
Nz6EVopHM01qdBp2sT2jKVwQh7jtXRzXdtqysu2KQkYPH3uOo9K4FXYEsvGOlbWj6pHayEX
CM8RGcIfmB7V10qv2ZbCaT962pVnhktZisgIUjKkjqPWvVfhT4rit7LUdK1WbZp6IZhMwOI
H7fn2A6mvOtSjF/fxW9jE8rSEJGoHzOx9q6vStHniVdJjUMkb7pPL53Pjlie/t6dq8rF4eE
rw7nsYKNSs1G9ktWXvFervrmrieKa8l06IFUg3CAKMcsOpz3yfpXIx2qbZBBH5szcqWPGPQ
n+tdvcaIskPlxzJFlwjljjC98fkT9BWRY2Aexa7Py+Y27p/D2A/CuCEbe6tke5GjSc9DFNj
OgYwGWEnnIfGfqASP0qi8TwXAm3/AGacHiZBgH/eHTFdRHGXcqMbeuTUOpW0QgKeYrsRnOe
hrRJbM2ng4OPuvUxxMNRlkjuFW3vhhTGvAf1Yf4VQncyXMOmwjeyvkgDlm6CqoUX1jKhb9/
bZ2sDyR/nitTwxBs1W2v1TKWaPdNn1VCR+uKFFRPJnVnOKj+J3UUMdjbN4a0qFAAQmoXhGX
uph1QeiKeMdyM1tNplvp1rGl0xaSfCRxgYLMev4CuS0G+8gm/usN5amTB7nrn65qvP4mu73
UDeyRveXSIW+UgRwrj5VA9ckfWm/cjZbnen7KCiv6Z0KpFqnie/uoU2WemQLbIuO+MsajuS
9kxlgi3yooCIxxkt/9bJrL8Na+lp4hkWKFhFefu5YZuSsmOD+PNdlGNM1gzvtZLqBAiIT8p
4wWNWoKcEupphqrhFroc5d38NvDJ5YxI5MjMDuztI3Y/OoLryWsWJ4RkJGf0pb61mtmd32R
sMgEMGzuPP6Cue8QX7wwE5Pz9ielYwptO3U9CVZQi5y2RTs77Md7Y+ZiLImBPr0b+lU5tl6
3kQsHlbjn5RHjnOe5plh5Zht7lnA2yFWOPugikuLmO0tpYrOVizAq0zj7/oAK6oycbxj1Pn
ZyXLeez1+87DRri4vdJVZULNsK53feIqjq9ub/wAY6Fa3OJ4pjGrKDjdlhkVp+H3ENnCGyC
qAAE9DWx4M0mTVvGljdks1pYF5XH8IYH5f1P6V1Yy8Kbk+iIbXs0r7ntyxxwpHEmEjQbVUD
AAHQUM4OBg02Rw2DgnPFUdU1GHSbB7u53HH3F6Fj6Amvh7XehtFX0MrxvpdzrfhO7srNQbn
KyRKW27mXkDP8vfFYPw41q5v9Ik0e9eQ6lZMyyI0Z+RQehbpnr6US/EPyTLK+nxGBVYhWdi
xOOMke+K8l13xtqOsaob6BzZOhO2OA7FCsMN06k+pya7qOFqVIuElp3LrUpUZJS0ud1488W
jUlvfDNgIZbLYhkux8xdgdx2npjOB+Brgr2VbHTpZZFHzDAXsSRWBFd3EcNw0cLvGq5Yrki
ME459BnFU7q6ur8Bp3J2DCKPX6d69ujQjTiox2NI4ynRptQV5sbbSIq/Oflzu2/3z/hT5bl
5LoTM33RxUaadqBIWOI/NwAeOlXbXw/cz8Tv5ZHXjOD6V0uy1Z58I4iolCEGdP8ADe50w+N
7IagCI0BELn7omPQn9ce9fQd3ZWeo2klnqNol5ayDEkLjIb0+h9DXzmFttH0/cEEbrghSc7
mHevfdJ1aLV9Gtr+PgSoCQOxxyK+ezGDU1VjsejKg6aUJu7aPnyGC70vxgqWKgPHdAx4BG0
buBg8j8a+l1d8gkYrgtR8LXN74pimhijt7CCNI4yp/hHJz3zkmu3LY4XIHQVzYysq3K12FC
lyRSuWd60quc+lVC5OBuGc9TR5hUY3Ywa89I0UC9cBJIysihlPGMZFc3q2k2iWM1xbxNHIo
zhTxXQxxT3cqxW6GR2Hbp+PpUF+2n6ZFnWdTtLRW42tKC3vxW9FyjJcoe0VN6s8+AaQRsFL
lvlIAzk/St208JYLXesyrYwCLzvKLASyKPY/dHuaryeNdGg1CKw8M2trpzSqVi1C8/eSbiM
71jGT9OmScVy3jnxDJ/wkMFvcee8cCbGmkwxlI4LdfXdwenavchUrX5YK1zneJjWlyXsu5Z
8VeL7yxt10TQ7K3sdOlXdIEfeHyON7jkn2riLy4bVraysoxMxtoyXdm+Rm65Cjp9T19qp32
pSXUTNGWTn5SW7ZxkVoaRLHaae5kBknLEhpPl39s49PrXsYKi7rmOTHKjSVqfvMlkS2uoE/
tDY2yMbWUHLD8Kx7z+y7VVe209IyPVslverk86pG0jHp6VyuoTxXCqshOVJKspzXrynoeNK
0dRdQuRNCHmiYKx+UowJU+9TeGdLXVdYWKRT5EY8xwTyQO34msIgk7Qxxnmr2k6lc6VqSXl
uV3rwQ33XHcH2rhqyctiqDipqdTY928PST2epL9ieGB9hVWcLhB7ZBANef8AifT4f7Wu1Nx
NqV1DI7XVzLIQcDGMKRnA9eh7VtaJ4/8AD4nFxe2d3bzIQwSPbIhPsSQcfWuc8Ra5pmtatc
T6FZ38d1dExlflG8Hgj5clq8lKftr2PUxNSlUV4SOZaUJyxCq3TCg1K6XCttDxKABwV56Vv
z/D/wAQWWgya5emK3WIBjC7YcLwAT2FcZJcMkhTzphj/arrhKnO7izzKtOorOXU978QeLNE
i0O6jsdSdL2aMJGDEQy5HOe3rWN4G1pNLia2udksMq5bOd2OoOBXm9pdTXE675Y44xhXMmC
zcdu9dHa3MRmSGI+U6EpmVQAOP1pxwFKNJwWqZ7FLEe1nzHsl1e2ixi7hlDWzAFZQOvt/9a
vLPE3xCE4ls9MR0VTt889T1B4PSum0DUhDZTabfKPscjZL8gZ9iBxWld+GtHt5PtRtbaZX+
dZyAxwOmPTHpXhOlHDVLTV+x6VpSXLF2PBJraWUCcyhy/zNu4P41CsYZDl8DOeRwa6vxHPY
yX4ttLtnfexz8pDMemAP85qvceFr6006S+vImiERAMePvE9Mf57V7ka0VFc2jfQ8WvhHKcv
Z623ZypBLEN37miaExMBvVwQCCDWtDpN1No02oJBIURwA+Dgjnd+RxWz4X0m21zTL/SJYWW
7RfPgl6BT0wfY0p1oxV+25z0sJOfutb7HFAkE5xU0RA6jk9KfdW8trcyW88RjljYqykcgiq
6uRXTGV0cE4uErM9B8LSf2dpj6qCv2+8dra0J/5ZIB+8k+vIUH611Fvew6bpryRHLnKptGS
x7sf6V55Z3mY7SGI4EVuF69yxJ/nWvNdzMwt4OJNqxoWGduepx3rjqNptrdn02Aio0L9TVu
Lu5NsNzHM0buMMDglSoz79a6dNJW+0HTmsrhY1kXy3GeM44/lXAvdXVvfxwXd59qTyyd8ih
SmO3Hb2q5FqMn9gRIJGCg5QelYUVy3T6nak3Z7NG9rNoNLhhtGIL43My9DXD6jNeTCS3tlw
oGWY9hXU6rqH9pvFcHIKxKpHv3rn2uY1s5sDnJ5Petbrm0OmcW6VpO19znNJmigluDcOQCu
Pc1rWMt2LnbFCY7V4JIeOgJQkZPrgdKf4Q8Ial4s1TZZqqQwndNM/wB1ATx9T14rvfHelro
N14V0DS7Zmtgzu7Y+aaQ/KxY/7v5Cs5Tj7VQW7PnYOSo+SOLsppJbFo41LAoQ5H8Ix1q1Yx
Q2dgyEcRtukZv4mxkD3rRgtre0tzZWmTDG2HkI5mcd/oOwrnvEN4tvB9mhOA2eAab9+Vke3
zKnS9rPoUrK9M/iXz0IUFxIcewrq7PUHjupCj4LHkZ4rz3TZRHfKx7mt67llguFlgAKuMEe
hreUNbI4MHX9xzeupsa1qpjAYHezHNc3quoNfbVIxz+VE00r3CPJGzIhy3pVe+uVnlDIuAR
2FOMLBicU5xavZFJ5XjDIpIRux706Y7QkancyAZJ9u30rrvB/w58ReMryNrOzkisc/PeSoR
Eo9j/EfYV6P8T/AIdaP4T+GFu2mQlp4rpDcXD8vLkEfgM9qJVIxkkeK7yvqeZ23iuxjjBlt
popcZYRYKsfbPSuj8EXMmuarOtp4jm8OTqoW2WNuJueQ3Iya8z8oGaLcSqZALEdOe9dLeSW
0N3Zy25XY6kZQ8Fc8fjmuvEKdehLWxnh5WrRhN6fke1W+la5PqUmnXHxJuppoxukhtlVXAz
g5PbtV9/A+mSTRyT6hqFyAMTCe4aQzenJ+6PpXIfDLT5LjV77W9xMax+RuIPzuSCWz34Feq
bTtB9K+NruVOfLFn0EE4t33R5hrfhG10vXtKX7TJNYX94IDAeGQYz97uK0fE/gDws+iahqF
vp8drcwxmbKMyrhQSQAOMnir/iG3vZ/HvheSK3kmtYFmaTC5RD03E9jjFdOBu+XYGyMYxnI
9Md6TrVI8skyqnNVVpnyzbQXNtutZTJBHexYDE4WUA5H1GR+dVEnOmXMcckXmrH8zDkfMev
X8q92+LXhhx4It9d+zR26WEoTAAU7WOMAdhnBrw6aQ38Jd1D3MYJLcnev/wBavew1ZVVzPZ
nmyXI70nqjSTxFYmZX+zS7gNoA9TT77VtUs9pk0yWzWYbkadCNw9RnrVr4aDSo/Gsd7rF7b
2NpawvJ5k3TfjCjHc8179Fqfg7Xrm30WPWLa+ubpSUgljBRuM8k9OD9ajEV/Y1OVQujojmO
IqQ1nyvyR8rXN3cXU3mXMpkPbJ6V6/8ACbW2kWfRpW+XHnRDPIxwwrj/AIjeB7zwl4jn2RI
2mzsXt3ikDbR/dbuCOnNJ8M7q3sfHdj9unEEUwdDI3IQFScn8q3xChXwrce1zzaVearc03c
+h8ZPANSRwyTTLFECzudqjPeqGqeNfBukW/wC5Y6ksgRY5g20SM3QA9B9T0rIl+IvhvU7O+
sNMu49EniQKbmc7pGPIbb/Dxgc5718vHD1Gr2PYeJXRG9qGreG/Dpmk1q+SfylJMcT4wfc9
+eKwIvjL4Ft7nMWjyliNoZ/mVecZIPX8K5B7XT9J8Q3GoausfiYLGkenWySkRqDhy0hHA9d
vOTWTqGn2GoyrKmj2unsMbkgyqEE843HIPv0rvp4fDx0qNsy9niqycorQ9Sf4s6HAzWllaL
az3MWGlB2g7j8pTI6Hg+vNcBrd1osmm3N1tGragmV8sbngtiW+ZizAbn9Bz3NaOh23gHQdJ
aXVreS9mlXLLcESKrAnCquNwIHc+tcfqWqC/uZbDSY/s+js4m8iKLykD4xnqS3sSa7MPCip
2pJ+pzOnU+2jIspEsricW2mW7zSfKktwpkkQ56qM4De9XY9OgaXbdyGMtje0mS3uSOprb0y
1tLJxNMQDtDAkc9e1UNbvHiu57q3RPLyBuzkHjpX0M6caMVUerfQ44TVWo6UFZJbgzaLazt
LY2nmyRqQsshyufYGuXuLuR7kzXL7mLZ3dMj+lQ3V+0q/PhOeirisa4kY/xNjoNxzTlX52l
axo6aoRfK7vu9y3fai8pKKNoHGQeazxukcBQee3vT7e2lupgkfLHsK9t8A+CIdLjj1TVLZJ
Lp1yiyDPlc8ED1x3rjxeLVJXe5nhsJKu+Z7HAad8M/FWpRrIbNLONhkG4fafyGTXSn4NXCa
c7/2uj3gGViWPCE+mSc/pXsOepH5Uu/LEYzXz8sfXb00PZWCpLdXPlm7sbrTr17S8tTFLE2
1g3QH616R8P/BlreTz6jeytNDGwWNEYrvYgHdkc8V6HqfhzQLuV9U1e3QrCN8jyuQigDqR0
/xrzPxH8SHiQ6R4PQWOnxL5YuFTEkg9V/uj9a7FWqYmPLTVu7OOVOjhpXer6HV+PtR0KBTa
azqEshjTCafanEpY/wATt2Hsa8nl13QhIQnhK0IAHMlzIWPHfGKveHPB3iDxheCRQ8dvK3z
3c5JyfbPLGpb3SfDNhfTWTaTfzNA2wyST+WWI6nbt4rWmqNFezu5PyMpTrVPetZF7xN4IWx
H9q6OGeKIB5ICfmHH8J7iqMGpWL28K71EmQZOmR65NevTW+yYwu6F9oKgAkOuByD0IryDxz
4eh0nVY7u0UJDc5Plp0B9R7GqwWLl/CqHo4qiqV61H5o39Fkjmu41O9pCwICZJA5xjHevRZ
k8rTbSyZPuR4OSPm57jsa8P8O6rLDN5eMqp4I42jHWvZtFvY9dtFjGFu4F5xjEq/3hjv60Z
jSk4qqtlua4XEQk+xStdG02wuGubW0RJmz85yxGeuCelUPFFnc3lpbwQB2G/LqgySOg/LPr
XSyQvGdrqVb0pVxs4rxVNqSkexpbQyNM0iHT9JisFLMq/Mx6fMTkn86uw2Vvbj/R4I4+3yK
FNWcDP+FL2xxUOTerEklseW/EzRlint9Vhhx5uUlZRxkdCfw/lXmbYJOOTX0Vr2nx6loV1Z
SKCXjJTPUMBkEV88yrh2UdQTXu4CrzQ5X0Pmc1oKM+ddSxaTiKWNwCccEV2FlDkNqsq4Yr8
qn0Hc1yGkW4uNQRdu5ActXZ6lN5OnOAcZXGB2res/e5TXLuZ03J7I5m4uP7Q1phM+Iz1xx+
ArYmmUQRpGAuOgrkfMIuDJnkepq7Lfq6ZHUcgitOTYzoY2KUubdm7/AGsohkUOsZQYw3X8K
wHvpZbfyehJOT61EbxXy7rlwOMU22XfcfOcBuue2aFFLUzr4yVW0Ys+hvgtp9inhe5MV5H/
AGncS5aBvlwgXjBPBPXP1rS+JVh9ms7O+uYyt1HvSDPT58AmuDsNV8E6Xb+RoOu6hHKwG+W
/QiAsBnAC/N94Zz9Kd4i1+7vtLto7rxKutwNIssLKu1oQeqsOxz29q8aMJuvznXQcW0uhkX
MiWmmsy9hgGvOdSumuJ9zZPbmur8QXhFjFGp6pkn61naD4Zv8AxVDqdxaIXawgDLGo5kPp9
cZNejStBOcicfUlUapQOYQsG4PI5Fa0d+ZLbYxG8Dgms54WWQr90g9DTpI8gMnQ12uzPIpT
nSvYvyak723lHAp+lWUmpapaWSnm4mSLjr8zAf1rKXB4Y813vwzCW3iuPXZ7fzbbSl88gqW
G7oufx5/CsqslTi5DlVlV+I+0NO02z0bRrXTLKIQ21rEI0UcYAGK8g+Pd79m8AxWTLze3Kg
E9gvzZ/lUrfEfXtTe9l02BVt41HzTL5caHPdmI3H1Arz74h6uniPRzb3N7JeX6Os0StKAkX
GCoXpjGfc15MK/PUjFqwoR5dTxx4ZJZFEXzM5ChRySe1eseF/g5qNxbxX3iOSbT1LBo7UL8
7L3yT93P515ppUnka1azld/ksZApGclQSOPqK928NePdWi8PW9zFdRlCPlinRpnUDGNuMEZ
yeuegrpx1epTglDQdNLn5mj0fTtBisNOgijjisrGIYUFgMD6dzWLeeNvDuntdR2EUd/NASp
MpbaD05wPr0zxXF6h401DVre+tZ5JbbzDiFpRlnPXgD6dq5i81CS9hFsYBaMmDE+BuLDklj
2zXgQpuTvI65zmz1yXxDoyeHLfXNYP9ipP8giIMoc9ipHYjnmuJ8SfEzTbO2a38L6jEJmXJ
vJYnBj46IMYz71zE+rahcWk+mTzRyWzJslhuY8DdjgYHcdQRzVdNC+Hlu8c13cavKlsy/aL
eMYjcHsHxken4da6qVOlHWpf5ah7Z8vKUf+Ev1DxHcPpl9PNJC9nNvRwrCeQJuDHHfIzXBw
XT2koiESb/ADA4Zs8f7P0r2bRYfhhb39ubDR7y5mDNua5umTH90qoHTHHP61U8QeA/A9/am
bSdXn0y9+Z/LuH+0I3oCQMqPfmvRp4vDxvTaav5HN76lzRPJLxVVmuIk2wynlR/A3p/hUVv
dyQTiWFyu05XHY+tb+r6Tb6CZLebUGu4pAMtFHgPxweenNc2piLsUkOwDgMME/lXdTanG+4
TqR5vdNm8vrjWNGnub+dpbq2nDK8shLFHGNqjpgEZ/Gs6xmZL+Bv3ZIcAeYMqOe+O1P0++t
4r9vtcSvBNG0JJGfLLcBx9KX7K1vdPGwXfG2CVbcDj0rRPki4mcYc8/dNjVoGjvrp7ryA7N
grANsZI7gf561Tju4YpUkit45COcEcClS6TWPEpNxOlpbyuod24Eajqfyr01dZ8JaYkP9ne
Hbe/0c7kf7SF82UgfK+OqEnnIHSuaU+VJSV2ev7WztRicZpLa9qhNlpdhPdSOQT5SlgnPUk
dBXQap4T13SpFN7cQB2QSNH54V4lyAdwY5HPtUkfiLTtK02/i8NJc6ddagqGVllbERBJIQ9
ec464xVBLpY4BLeSCUtyfMcsze5PeuaUrO6jZfid1KeJlrN2SKMt9NqKPDKkiRwPt/dpkse
mcntV0x42oLomNPvcAYx2rQSWOWLaDuZuoA59uKxNZuzBbyxqyrtIGcDNTRleaSVjsqRcqU
nfWwy+vzc8iQ+XGBuPqPQVnX+o20kIETyuigYQDgGsv7TO4IDkhTwG6ZqGaeQKEjHlHHzBf
517Ps3N81R7Hy7rqlpTRXnnkkfe7bsHtx+FVyS56fhStudj3PUk09S0T5zz05FJq2xi58+s
j1b4ZeF7OaD+2p3WZo5CgjZOAR35r1rPGBjr1rkvh3Att4D08hcGUNISe5LHmus6jC5J6cV
8viZudV3PoqKSpxSHZ+U54FY2veItM8N2H22/ctI4PkwJ96cj09B6msLxX4+sdBWWx08C71
Rcgtw0UJ6fMc8n2rz63u5LjVR4i8QXaalcqAyWsytiQ44HYKB1Ciuihg3Jc89vzOLE41R9y
G5U8TeLtZ8T3kcVypit/+WFnCCFGeh9WPua7Hwf8ADZoFh1jxJbkNIMw2ki8Y/vN6/Sub/t
BU1KPWdTuSbt5GkaOFAoTOfuen9K1LPxGdU8T2N5qGptHHG6rmeQnavoSABj8K7Kspcns6a
5Uc1CiuZVKjTbOs8ReN7rwjrr6fb6XAYISphZwV3rjkjHAGfT0rjdc8fajqmt3N+qG2WYqR
EpUhflA6ke1T+Pbnwvd3P2nw3fSTSFBHLFIvyrg+p9TzxXnUySiYjYj9DkN7UUsNDkU0tSK
mJcJ3R6ZFruofY1toLiWKLgqFbhfb8a3b62Ov6HNpGo+WupQgGJuCW4z6cVw62zxbd92zyZ
DfKPlA+leg+HosyQqL9EYAtt83KvnpwP613Y2nCMbpWa10R6ybkuZnhjWhtL+4tLh2idG25
7Kc967Hw/rl/p2pIUJ85FAYngAj0+orN8expb+L79ItsmWXJTnnHOPeoxKXgiuUM2OMyNzk
dOcV2UbVKXvHjRSpVpQWx7da6nBrduXjcLPFjeig4JPYGnpFK5ZETeynoCB/OvLtM1SeC+i
eOX95E29HjOA31rspfGV8bSNYxGs+d28YAI/ukY6/SvEr5ZNT/dar8j26WIcY2OlGraXCkh
ks5FS2b97LkZGB2HcZqJdY0N/l3S4JyiBMnB/HmuEu9ZnnvIppLmCK2BJaBU49wSRyfWsy4
1aG5eUxw/ZEYY3Mfvf7O7uO9aRyxNWluZfWY3vc9NvrfybaWWVWEJjLbiMcY/nXzNcMnnyY
6FjXp7eI59C8PymeJpxdIyW7yk7ZMjBIB6qM9fWvLGJJ3Dg1WEw7oylqcOZV4zjGKd2bvh5
AjtJwT1/wqfW7v5WQHjODRpIMVgZGON3PPpWLqNwZZAgAJY5/wrdLmnctzdHCqK3ZnE85Bp
ygOOoDDnB71JJFhDngDAqHYUZSMg966UjwvhdmSBdvGPxqTJRBg4LGmMjhQ2c57VLdKYJo4
GG4xKCw/wBo8kVPWxs/dTZr21/Ek8M0lrHNFsKSQn5Q/UZ46Hocj0qukxhkcI4aNm9cZx04
qx4f0XUNcuY7PT7V5ZM8twFUDqSx4HFev+MvA/gbR/AEkmlq8+qQgOtysmcnurDPPQ1wVMR
TpVFB7s74zVk0eN396Z7SMHnYoX8K9L+DniSPQtN1KO1hVtSuZUEbuu7I6YA9ef1ryCRi2R
/CeRzXZeAfE8uhG8tUjQG5A2ykcxkdx7dPyoxlPmoNIxlUdSoJ8QNBm0fxI80ls8Ed9mdUY
YwSfmx7ZrkYQxZlHTBJBr0Tx3DJJotlqMt5HdzBijkcYyMjgnmvPbcbrqIKc5rXCzcqKbE4
++hhUGQYXr+NekeAZYtL0w381+0Dy3BxCrAecqqBg57ZJrhrKymu7pbeAbpppPLT+pPsK9+
0bVPD9h4f07Sbbwtb38CRrFLNMiu8gzktntzzXNj6yjBR7i5Gnc4rVtdluh9hVLglZcqY5f
3Zxwu0Adv1rJjsrT+w9Ue8hkkliwUmh6g9COeAMkZ716nexeHoJ/tul6Wtm6xttKyEJESMb
wvZq8+vrrUl0qaECE205CPKsQVpcdyevPeuChWi9InTGKloedWzmK+tpVIxHIuRntnkflXp
rXujyaTEmjSb7PzhBJaTPuIzkqynrjjp0ryS4mKzyKy4wxGB2rZ8Lm4fWUmgiMpiGQuOP/r
V6+KpKVPmfQ5qdWKk423O8cTRW8cM/wBngIYpDLENwP4DoasppdukqrcXYiluQQEkhJGAep
GRtGfqfpUkt9YypHdBvIitucIoLSSA9v8AZ9TXJat4nm1CdHSL7OIycEHJ5PNeLThObskdD
qKKOymv9L8OwyRTfZb6aVV/dzQhlGO3fjP48VzL+L2nkikuFV4kkLPGMBGUnOAvt2rmtU1e
TVZRLLsWVVClsbQce1ZiWU0x2qCqk8t6V3U8JG16m5yuq2/dVzdu/EAaSaS1/wBHhkYsqKf
WmxeMbmC3eGK3t4lPBITk+/1qimlwqpWRGZ8fe9Kjk02N2BLE9s4rdU6OzQ5KruTtrMNxYe
TdEu27cvfH1zWJNGiHesgbPPSpZLCbzkSBGmZugUZNLe2F1YTta3sJimXBKntmuqmoQdos5
ak5PSSK0ZR+COfWrgvAGaRsGQ9T2Pvis8gCTIbAHWjOc46n0rdxvuXTrOK03JIZWinEiHvk
V0q332gLLJMZJj1xyfpXLgY5zg+lSJKyEHe3FTOHMdmFxPsnqdlFOkGGZcEnlm5GPpU1wj3
lxESjCPGwAnk+4FcvbalOJUE5Vxngnk+2K0lu7hXNwJskryW/pXLKk73R7qxUKkPIWdbmG9
lU6g8AUGNQMlgP5VUmmuLiJA3zqvJz1zUd5d+bkmQlwAOBjFVYZPldS7c9ec1tCFkmzz/bK
7iupceFUieMzHpnGKoGVyccE96kmlyPKEe3bz1zUKLvk2g4rtck1oeLKL57DZZVUL5bYYqd
wPf6VDvJHzHj1NWLmNBP94cjHB4FVtrYGahWsKpfmseseEfiRp2laRaaZq1ncMsQ2maEhvl
7cVD4i+Jl/qVrLaaVENMt3+V2Vi0rjv8AN2H05rzJWI+UHjGOldD4e8Lax4imVLSLZbhgHn
fhE/xPtXJLDYeD9rJHVGvXqJU4mXG08twi2yM8pYEKq7iTW3qtp4mtWjn1uOeFp84ebGSBz
jj6njjrXs/h3wppnhu122ieZctxJcMPnf29h7VS8eWdu3hz7Slm95qBfyIIwuQhb+I/4cVz
fXlKooxWh3Ry5KHNN6nibSt5QK4BI/jNWrQ+aojASU4+ZW+UD0Gam/4R/wAQyarBp0tk0Uk
zbhFIMIuOpPoOKr3ASK6utNursFkY7Zbc7kZuOB7V1txn8L1ORUJx+JaHoXiOXQ9M+HFro9
vbo2pzOJDd+QoRTwTGDjPAx6+9eTOJw+CHz9K9R0/w3qdvoFoj6sgtJlJnt5fnKE9GT0OK6
BIPCNtDHBG1zEqIo2IcgHAz196mlCcI7NnTVpwklY4D7ZbNNIkl10QZIJGD9avxwgqpjupF
R/m2qeG/GuFN4wdWkJkHy7lxgHHQVvWurzXBRg8SSq2Au3AVe/J617SlCXxI5liJrZkz2KP
dSRtNIhJ43A8n6impDJCBa4byucAnJ+uT0FW0vBfi+jhyrw/ddDndUAumna2k+0rIEBLKyl
SMdeDwamcUnpsUqkXrbUkREF2JxIypkYbjHvmtqwgudV1O3sLCAS3Mz+WpzkD3J7Ck8K6VD
rd5LdazK9hoSYEkoCqZG6BFz05Pviu509vDPhSwv7rw5dyNcMWWOS4YO3yHkZHQZ/PivLxW
OVK8KauzWE3NrlMzxH8O/EmjRyyR3FlqDeU0hQSbXUAddrY4rhNQutN0lIIdTsk1LUY4gzk
XDLEjEZVAq9cdznk+1Utd8W6hqNw7STyyytxvkfc2P6Vyc0k0rb3cn17VjTeIqRSqy+7Qiu
6dPRPmf4El7qN/qVzJc3cplc8c9FHoB2AqvGPMlVBznjFIxdsgrweTj1p8DJFkv97pn0rpt
ZWR5ifNO8mbNxcrFa+Ur8AYNYsb+ZdF2A4/nSzXBY4XhfemI3IwoA+lTGNkdVbEKpNdkXha
/aLS8nXLfZ1WQn0GcY/Ws8DfLhSM1sArD4auZUkdWndITGO+CW5/KsaB9kuV6+9NN2ZjNRd
RI39Fs0utSd5XjSO1hecl+hKqcDHfmsvT1gn1NJL8yNbBt0xT7xH/ANc96tWMo8m9mkG4Lb
so9MtwB/P8qZZTfZ7SVIpSTMoBGFKg8jnIPb+eazu1cqu05Kx6poviGAWMFgyQWHkqY4ooE
ADIM/Ozep78c4zRFNd3ck/l3MUsMmSkbjgDuTXG2UlwtmjWkBVANrSkdT9T0FD3N/KVaS4L
iMbV57enFeLOheTkjopq6KeqeGJYYhd25V0cnaENYVvFcwXAfyzweVI611H2mSSIW8k7LGg
4THAPpSmWIcwQ44784PqK7IVppcstTVUYt8xSvWuprJIYV3puL7T15AH9KxreIozvghos5X
GMGu60++0q25ubeSd9wYHjAPsKxPEwjt9S+2WU0bwXQ3YXqD3zVUazcvZ2KlbmTfQf4Hnli
8ZacsZQGRmSRnGQIyDvJ/4Dmu/tbtL+5lt7OVreziXCGIbTx715j4cuLW11gXl3u8mNG37D
gnd8uB+ddZb6uthcSrZSme13ny26B07HHrisMbScpXRnBc0b9S5eardWhe0a6lulzyzcYHs
aWW8nutOe53eZbKChRTyvuazLrVLrVJDEqLFGRjaOc+9b2l6UV0a6tmlxLOMcnAHHFcklGE
U2tSlpqePXPNzJ/vH+ddL4N1GTTryd41jKMo3M5IIHoDWFqNsYtUntwMlHI3A5B96l0hLqS
5Nvbxh933txwF+pr3qsVOlZ7HmR0qandaprM97D5Etv5MTZcbOCwPqe9ZFrYvcBooxHCjnD
SMOEB75Nb9t4cuL7yorL95cbcMhIKg+xqa/8K6vYadIylZ44zmRIuSvuR6V5KlCPuwZ6yim
inJ4O0Z1jeHUlYqQX+YYx0pg0lYJWt7No4xGwYh5QQR1FRWuoiz06RFtUeWRvvvyAMdMVVe
e4ngwcKm77qrio/eN2k9CIUbO6Jb+TzHZrhVjkY4Majp71RglEE6GN2MYOSABnj696YRI5Y
kls8ZJ5oQbQyNgN1BrVJWsbWvozUu760eUT29lIiInlpsfYd3qcDBPtWNf32rf2e+kXFiGL
nf5jxkyEDvn+tWIZLhWURjcFO8KemRViXVb68lLXk7B0zg4APPWnBcr2vY5alG+xxUttOgJ
8t1GM5K9KrlmHHOfWusu7vU3tDA1yPJbg5GWIHTNc40R3/Pwxr1aU3JannTjyuxV3knJOKN
53fpinMqqSevtUYGfmGOtbmZIrlZCQNlTxu8LqxOQffrVbdxjrUi8qM4I9RRa5cZuL0ZcYh
m3PnkZ47VARsb5Wzz0qRVby9r8KR070OE2DrwaOW0dTocnKVxhJZhk5P511Xgvw/H4g10Ws
zERIm+QqcEAelcmQegyPeu/+GbtH4qh2NtDKQ2eNwxXNWbjTbR2YRKdbU3L/AOEyyXwfTdS
WK2PVZ1JZfoR1qu3wiug6mPWIiufmLREED25r13+I0YHODxXi/W6q0ue39VpPeJxOk/DXw7
YYe6jk1CTv5rYX/vkV2cNtBbRJBDGkUSj5ERQAB+FTLhWHQ+9O2gnIHPvXNOpOb95m8acYf
CrDQnft9OlPWBpW4GR1Jx90etKo+XHNYfijV1s50021uSszR4deg55/GrpU5VZqESiprXie
xsY2jswZn+68xQHj2rkLPQbnWbxb/S9ItcxphJnGIgc9cdSffpVyy0mXVb5IZUdoWJ8xlP3
T2PGOPpXp9vHb6XZRNcMsEEKBeBjHsFr06s1hf3VNXkZTcZr3dn+J5vp/hjxRdarJYahE3y
SAyzb/AJR7r68VLP4W8PrMyy308j8Zbyc54+tbGt+JrrcY03oAQd3II9AK4a81KF7yRpb2Q
OT8w6c4r0adPFVUpTlYwTpQ0a+48pZHRgCrDHrU1vLIsh2E8jkEZzXuOreF9G1QATWiRtgY
eP5WHFeWa94cu9DuxHLh1fJSRTww+nrWNHFxqO2zPIxOXzormi7op28sNnaNIGRzIBu65Qj
p3/Wu+8JaHpMHh9PFHikw3kbKyWWn7yjE7vvH26155Dp9xLYylkSEDBy/pVnUdRJgiggdlj
WMAndnd64/GtMROVSKhB2MqNPXmqKy/Mvarqz3usTz2yi3hilLQojELCM5wo+vrWa2qXUMk
xMnzSEFmA5NUyjGHyxIqIR29cZ5qFWLrlnB2nGT3qFBPcudX2b00I5iXZpCxLMc5PamhXJ5
ycDqDUipLKxZMfLkn0pB/EWBwBgY7VujzpNPUjRjGS2eD14pjAdQCQe9PaTcoVh0qMgYwpJ
9cdqozYELgMdxGecdjSbgowrfNnpikw3A3DB5pCMvjA69KQIuvL/xKzBkn96HwOnQiq0LCO
RZAB8p4DDIJ9xV63tEuleGSVYGKFldjwSvOPxFUCU2j5X8wdWJ4NSjaomndl2SZRprwJw0s
wdlC8YA4/UmorQp5g3gAelQDeWBVAT+laUMbqq3Ese6PP3iuKznorEN8zudxpFrp95YeW91
MscQy8f+rUd+hqSBNPkWRIlghtjwGMgJU9s+prnJtVt5dOa1K/O2MSM3I+p7jFZpuYnkWMs
CgOBx+teX7CTu2dsJpbHpel+H/C9/bSRXE063EbY3xHdnjv261ftfDHh+yRGuRJdSRtud9+
1SM8DH061w2makNPVmgR2nJxuzxj6Vcm8Q3dykZJVXQMrNnhwfUdq5J06zdlLQ7LS6Hpk2j
+EdWhbyYTBJIoUFUJA9wB1NcL4z0Dw3Y6BcLpc7XF1BKrmQvnC5wRx71k2uq3YhZUv5IzHg
BRzkD0NZWvaiGjFvAu0zbd3bdjuauhSqqok5BPSNzAVXj0q5IXh5UTd6EZOK6Cxtrl4FtoV
ZxCoz7Gqel6beaws2k2MatM0izqHbGAoIP8/0rpYZ9Q8MsLO807Y7DdguCH/2gw6/nXo4iT
taO5xwTjK9i1oUU1q0s7NFHGq5O8Bi3sKhvdQtrp5fO8xpB9yVfl/DbWZdTJcTvcJF9nDdF
Qk89zVy00G5u7F7wzRxL23kkmvPcUnzzZ2tKOrOH1Ykak5A25Axiq8TbG3xyEN3xxVnVx/p
7KMFgMNj1qgrAHGMZHNe9DWCPGq/GzqLHXr6OGCO0lkjWM5IZsjd6iu107xxqUd7A7yIY2T
Yw2feOPevK432AeWWHHUVoW2oSqUXILKcgsK462FjPWxpCs0egahb6ZfWx1CJBZzS5CWyHc
C2cfh9KsDwZfxxRxG7t1vXXf8AZWyHxVLRtZ0yxMF3IjNeKcszHCJ7getTXHimG51FtQby1
ZXIU+YwkI7c15TVVe7BHpU6ttWY72bxztb+TJ5ykgqV5z3FWLnSobOFJrqVg8g4hXO489el
dG3ifTrq3haF5FljbczAZ+vWsDXL5brUIpba7MwK5VjwUJPIpRnUlKzVjdy57didLLT4rRZ
RdeXO/HlY+b8c1m3sFs6IkcbLe7sHC/Ky1Z0rTdR1aZxaL5jB1VyzAH5jweev9K7WfQtJXy
BKZopLE5MuAd4zkBm6dRSc1Slq9S5KEopS3PMLqwRoCwZVKfeDcGufuo8HIIbsK9TvLCwvJ
J7zUWlgglJ/eQrvMjf3gDgBecVla14Z0XT/AA3b3QiuJLwttlkikzECc4ySOuOwrto4hJpM
4sVRi9Ynl8indlhjPeowoHSt3V7J7TyxNaPAJYxLGXI+dT0bisQqVYgDPPU17EJcyueQ1Zi
H72fWnr8uQRkH0qPAxnPNOU429xVgXVzgbiAvpTC3PYj0NKSGHXpUef8A9VU9TdPl+Yo+Y4
zwT0r0v4X6fDP4iaWW5SAwruQSdHPTGe1eaIrB+ARXceFrxIXdGIUFR3HWsZw9r7jdrnoYJ
Wk31R75LazRndJEwUcbh0/OmbSoGDXG6V4mvLNo9jiSFDgqx3K3ua6WLxFp90yPdwm23cB4
/ulvcHpXj18tr03orryPbjXW0i7juOcnFPUYGM47Ukcunyw+fDqMLITt5JU59Dn+dMbVNEt
BvuL5Jh/cgyxHt6VxKhUbsov7jV1Y9y3BHucED5Rk5PTpXl86/wBv+LzbmYTee+wF8fKM+x
zntXY6z4stlRrTTGEcTrgnp1HfNeWXKgSebbosE2Wfz2bHT0K17mBwc6ac5aN7HLUrNrRaH
tUOnad4fs4nuJY7VUXaq9XbHOPc1zHiXxRHcs0sMkkfOVx2GBj6muHl1mVLeFZ7oySAZOW3
YBrDuNW86RiyIcKVyB+v1rahgadJ89R3kDm01K+hp31y7XTC4mChuCrOcfT3rm7lNR+0v5N
0nl/w/Mo4re8PeF9V8Q3iziForRW5mbsPYdzXqEehaXaQx20WnWxSNQAWjDE8dSTU4jMIU3
yrUzVGVV3eiM6bV7MM58xGiH3GjbdxgcEY/WuK8WatH5FtbyXCXMqZkVyGypIwBz7c/lVvU
ra5ivwRJvkdAVaIcSDHp3rz/VZ5pLt0kbBBK7T2/GuanQimmjqzCqqNLTqRLdu1m/mHKO4V
ic8celVVXcwJLSbensKbCmdOlIfbtcbg3Q+lSRkiMKmRk811tcp87Cp7S7YOJC5maMKp+Xp
wahVmhUEbcKTjIrUuVjjjmhiDMFIyXxkGqBRWiViCSTjaeOPWkgqqNrjBZ3AiLIMK3O3vj1
piQPNJ5KISQCSM/wCeKke4mkuNxkbAPQ45FNcRmX90pVCeAxrW9jk5ObUhePe275RzyRwKY
wTPBIwKlco74UEKBgjPeo2BXBdSG659aZHNbSxGRtBK8g98U1U5DDBwfWrsaOIJMbXEgyQ3
JGD1HvUk+nXccX21rPyreTlOCVpc0dmyNd0Uy+VIPUd81HlgduORxQ2AQMdOpPenqAF4PPv
VA5N7iASMOQQAevpVpGXZnc3ryOtViWJy0uM09DKQVDbgfWs2gTJZJAAfmzj9Kq+YykMAAR
0rodL0WKdWk1ASiMr8gRuQfXFdHpz+G4WNitkrFl5lnAbc3pz0rmniIw0SuWoSepwa3lxtZ
Q5weozimtc3BKuGIK9DXdXelaZqyxPZR22n3sLAGM8KR/WpdUlazhRC1rKCMSQiEFD7+tZ/
WItpKOpolPucRb6jcR55PPUmnX92J7qKUAgKuPrU2q2C292WjGyKUb1VVOB6jms1yOm05Br
rjGLamiXUmlysti8ljuluLeQxMBjIPtitmyvb3VUhtZZXnW2U7QecEnoPauX+VmGDjPrW94
ea6S78u0Ll3GfkwOn1qK8UoNo2p13zanQeVLZspkMSYOAhIYn8KlgmupfMDTOY1GdqjFRvo
WpXFxJPIQx7lyAfxrb06zs9NtZle6We7K/NHn5Vx2ryJyilfdna6vNc8vv123Uihi2O5bNU
wMt0xzXQa7YxWs4lhkRlmySA2SnsaxzbsqCQcKeme9e7SalBNHkT0k7iohLIoOB0z2q7Bas
zjcCTngDvUMewhQx4HXH866WyvNPtHEyxyO6jCtwMH15rCtNxWiNKUVJ6k9roklxcCJXYAg
biYyT9MVsWvgN5XLT3JWLqBsw35dq0/twj0CDUoWWUkDhjgls+1Yo1DUL/AFDNtcTGckeWo
65PGABXj+0rzvyux6HJGWwy70C90+5eIxOYGOI5Oze3FbvhfwvFc6vbf2htureUMTHG2CrA
ZAbuBXRWug6vpduUuNREl3Mm9i/zJGOePrWZFHLY6nPZWlyiT3IWR3kchlAOSq47Hnmud12
7xbOiMrKx0+ra3penS+VAkCXhj8vMKAEHtg+gNed3upajLLJaS3ouIw5dicNknrzXUa9r9s
BMNS8pS2BHtGWUY7t3rybW7tI2UWtwxJ9O/wCNLCUXUevUr2ippykb93q7u32cyIqrEIzn+
IfTsat2uuzxWskUmy5ikxuExypA/l9a80M0pyfMYc0rXU2zYZic9RXrvAJqxwrGR/lOp8Ta
5FqQW1Syt7K3hJaKGAAhSeuW6muOZMoxLEYPTFKWyemaGk+XGefTtXfSpKnHlRwTnzO5Ezk
yElFTOPlAqXeEAXHNQ44zg09MlhkfrW6ILB+7yMH+dNCkNn8qUsc9MihWCnIOafQuM7PUsQ
PI86glQW4ya6DS4pILxhKUCtjdzwKw7TY0xG1SeuDXUWVq1yG2W5dAoyN2AamEOaooo9fDz
5Ye03NZLqN7lraPdbIg+Qjn659avQ6vAsSwefhV5O7IBPsK5rUdcBVIoMxGMY5zn6VhyXsz
yF92CT2rulPlehq8TCyU9T0OW8YpHNZqx3c5JwD+tUv7Z2xlJ0WV+nJ6GuOjuZScMx69M4x
VlJUdwsZMkx6KBWTm2zop4mNtEdC+rlYFTceM5ycgg1lXt+87DaVwoy2eC3496r2cU1zPID
tDoeQ3P4YrsNK+HdxfiK+1O4MFtKNyogG9/wD4kVz1aypR5psUqs6/uwjY4uBLzUrgW9rCz
s3RUBJNeieHfh4Wkhl1hu422yH/ANCP9K7Kw0jTdCtCbW2S1hX70rdT9SetU7zxNvR7PQbe
S8mkypnVRtUewPf61488TVr6U1ZdzphQjTV5O7NDUdQfTEXTtPCRLGdsrrj5AOoAPbHpSXO
raeJyIJ7do8DaXkIJ4HUYrmToWu3zq00mWkfeY2PCn3x155pX8K3kTBH1CHcFXOR3wKn6vh
7JSnd+Rs23olb9TD1bX0glng0+2ggJUZKg56eprzW5lE88jo+OTjdRRXsKEYpWR4mY1ZS0b
6ldJmhtmQSBldhvGOvt0pEZSAN4ySccUUUmeVBj3l28l8EDvzk1E83mQpGSBsJORnk0UUkt
CprVFtLwvbLapFE0fOFIOVPrmtPTvDcmq2pufNFtEDgufmH0x160UVyV5uEbxB72C58KXaX
SWxMMmRhXjJUN7nPer0PheQXMVtcxQqRHlWRuW9c8UUVxTxE9NSowV0RwrplkkiCFllU4y3
I9wR3pt6txa6S13YXIS3cAtECSPyNFFXFvmT7nTKKUdEck2ZGJYgnrn1qOQhHK7gfwoor1U
9DzbEtusJlZZ3O3HbPXtXRWuksoS5NwOG4JBOMUUVyV5NbFRWpPrOpxXTxiFmVlGG6gfhWF
9o+XJfOcg0UUU4JRsXKTHw3CpgIwB65OeKtS3Ds6SErK2f4u9FFKaSKi3ZneS6FY/ZSpClm
RWUEk4yMnt615lqCQxX8yRjAVyBntiiiubL5OUpJsdV3SuUXJB6gVoaZdG3kJWQjIxkZzRR
XqzSasznT1NaK7e5d0ediCPmYk1q2ERkkiNpchnb7rEEYoory66UVod9GbZR17Sr6FEe4eI
sx3fKevH0rmt4ReWX360UV2YOTlSuzmr/GJEWZiFYemOaubyiYlYcnoM0UVrIzgza0+eb5B
HPiIHHl44PrXpmgR2OmtZ3VtbRz3zqWWZhgrxyB6UUV4WM3sj0qbfIilf+Lb8tcxXMqLcFy
qlV6dh2rjZb29/tWKaafccgZz2/z2ooopU4RWi3OlrRPzF8R6ik9puYLkYx16+tcY0xlJBY
cc0UV6uFgow0OHGv8AeWGrgjBIwKGhVtxyBjuM0UV1Ns4RoVMZOM9jUs9qI7eOVmH7wZHHa
iipk2pJDKQIBxnNLkhslsDOM0UVutiSVQGVipB2jknvTSVUDDdeaKKYiwpBAbIB/GtO31W4
t1aOKTacY6kUUUeZ0UZyjoiJp4pJB5oIdz9/cTzT47SRrlItw3OcLg9SaKKynJrY9GhTjUd
5Lqenad8LbOPTpL7xBrXkFeBFbRlznHckY/KszXfAa6XaxapYaj59i2CSV2SJnp9aKK8dV6
nNe/U9hUYcuxhWcaxF7hW2RqxGWJLEegrs7D4ha3bwKs80V2iKEV5IgSOe/GaKK9iSjUSU0
mcKgktDbsorfxEWm1fVpn8py4twWVMHvkD17cVsXGoaFobtZMVVohgQwxsBn64oorgxNJOt
ydOxth6j2MG81q71GSC40wG0jbMaB5ThsdScD371kNd6nE3lrfFgAOSvtRRXdhqVP2fwo0r
VJp2TP//Z
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAEJAbkDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD6G8V+N9Q0PxRpPhrR/C8m
vahqFpJdqkdxFAEjj2hiS/XlhVQeLviHlQfhFckY5I1S1O2qniSTZ8ddDUfKw8NX7A+h3RV
zPw2+G3hDxD8MPDut6pDqV1fXtmss8zapcqXYk5OA4A/CgDsj4w+IQA/4tDecjP8AyFLXig
eMPiDk/wDFors46Eapa5NRL8HfAijiy1LpjB1a6/8AjlH/AApnwGPu2mpjPJxq90P/AGpQB
YPjD4g7W2fCK9JHrqlqM0N4x+IAxj4RX2cc/wDEztf8aiT4OeBAB/ompADoP7Wuv/jlD/Bv
wFIwdrLUSR66tdf/ABygB/8AwmPxCI4+D98Dn/oKWn+NOHjD4gfxfCG+B/7Cdoai/wCFN+B
DyLPUgfUatdf/AByk/wCFO+A9pX7HqQz1/wCJvddfX/WUATjxf4+Cg/8ACo7/ACe39p2n+N
DeLvH4UN/wqK9br8v9qWuRUB+DvgYqR9j1M/8AcXuv/jlIPg94EAwbPUx/3F7r/wCOUAT/A
PCY/EHaT/wqK/OemNTtD/Wkfxn4/G0L8IdRJPXOpWn+NR/8Kd8BjkWeor341a6/+OUh+Dng
Un/j31Qjpzq91/8AHKAJ/wDhMfHpOD8IdR6dTqVpjp9aRfGXjw8f8Ki1JcdM6jaf41Evwe8
DK4It9WJB4/4nN3/8co/4U74GbJMGrdcnOs3fP/kSgCaTxp45GP8Ai0OrNkdr+z/L71A8ae
OiRn4P6qB/2ELPj/x6oW+D3gj7uzWe3/MZu+3/AG0qK4+EvgGytZbq4k1W3t4lLSSy65dKi
DuSTJgUAW/+E18bk4Pwh1jHqL6zP/s9B8aeNSf+SRaxg/8AT5af/F15TF4a8L+J/HemJ4LH
iWXwxaxTnUdRfU7uO2uHOBEIXZ8yEMDkrxgnrXff8Kr8JoGd7nWumf8AkNXWCf8Av51oA2R
408aDA/4VHrP1F5Z//F0r+NPGWTj4Sa0ef+fuz/8Ai6wv+FV+E1jLPda5kkYca3dEL9MPzT
pfhZ4Ucb0u9bLZJIOt3Y3D/vugDaPjbxiCP+LRa2e5xd2f/wAXTP8AhOPGeMn4Qa4cnn/S7
PI/8frjdR+Hugtqf/CPafceIotQuLaS5Fz/AGxdPHaAYClv3g3EseFzng56Vp2Xws8Mw28U
M+o+IrmREAaeTW7kNIcDJwHxyfSgDoD448ZAZPwh14+n+lWfH/j9KPG/jHJz8Itd/wDAqz5
/8frJX4XeFZVd3u/EODxga3dkf+h0xvhd4caX5L7xCpU8f8T66xx6/PQBtf8ACceMCSP+FR
67gdzdWn/xdIPHPjArk/CLXwfT7RZ//HKyB8M/DSSgPqPiNxuPK67c8Z/4HSN8MvDSg/8AE
x8RF3GQTrl1j8t9AGt/wnPjAcH4Qa9jHa5szz/33Tj448Wjaf8AhUmvN6jz7Tj/AMfrGX4W
eFl3SR6n4iY7cDOuXPPPX7/GKP8AhWHh2PJOpeJVLHA/4nl1g46fx+tAGu3jrxcDgfCHxB9
fPs//AI5Ui+OvFQOG+E3iHn0ltMD/AMiViRfDHQFXcdV8SYXgZ1y5/P7/ADSt8NtDRQ66t4
l2ZI412649B96gDYPjvxXwD8JPEWO/720OP/IlIfHnirHy/CPxET/11tOn/fysVPhfoblnG
s+Ke3Ca9cc+o+90qSP4a6Gn73+3vFLHH3f7duAB7D5qANc+O/FWcD4SeIs+8tp/8cpD488U
Af8AJI/EZ4zw9p/8cqgPh1owzIdd8TleA3/E7uOv/fVMl+G2iEEx654pBXkY164Of/HqANQ
ePPE4IH/CpfEgz/t2nH/kSmn4geKMY/4VF4l/77tP/jlY6/DfSDK4bxH4qXBBONeuP0+aoh
8O9IHlRHX/ABWcZw39u3AyffnpQBu/8J/4ox/ySPxLz1G60/8AjlI3xA8TDgfCPxMfXBtP/
jlee6yPhv4evPLv/iL4lkvEB3WNnrlxcyjGdx2RksMdycAVuaZ4N8O6/o9lrWjeNPFU9lex
iaCVdcnw6n0BOfwPSgDpf+FheJu/wi8UY/7dP/jlSDx/4jI/5JP4mBxx/wAev/xysf8A4Vt
ZAhv+Eo8Xf3iDrs3PbA5pv/CutObDnxb4tCg8Y1ybJPWgDYHj/wASFgP+FTeJ+vU/ZeP/AC
JQfiB4j4x8JfE598WvH/kSs1PhtaY2jxj4sdRnJOtS5z6f59KWT4dae/A8WeLgcAYGty4JG
eaANQ+PfERbj4U+JiMd/sv/AMcpn/Cf+I+3wn8Tk5xgi1H/ALUrGHw6sYpPm8XeLsdidbmI
p6fDq12D/isPGA3AnJ1qUd+MUAa48f8AiPaP+LSeJwe//Hr/APHKG8f+Is/L8KPE2McHba/
/ABysdfh3bNDufxj4vDIcgNrcvrTJfh5aK24eM/F6g8Ef23KfxFAGx/wsDxCMZ+FHifn/AG
LX/wCOUo8f+IsjPwp8TYP+za8f+RKxz8O7dgyv408Xr0BxrEnIIoT4e2rBgnjPxgQjc51mX
kHj0oA1n+IHiNckfCfxM2Bk4Fqf/alJ/wALA8R55+FHib/vm1P/ALUrLPw2gY8eL/FjJjjb
rUnNH/CubPcceMPFykjqdYlJoA2T4/8AEIjB/wCFUeJ+/G215/8AIlMHxC8Ql8f8Kl8UBf7
221/+OVlN8NreNPm8Z+LtxPU61Lx+FMk+HEARAvjXxhuDEH/icyEe3agDa/4WD4iA4+E/ij
3+W1/+OU0/EPxCOT8JfFJ3dMJbH8/3lZDfDqEBf+K18XIVAyp1qQ5569OKZ/wryMs4/wCEw
8YKg+8RrcnP6UAbUXxNuIda0fTtW8Ba/o6ardpZQ3N1HB5ayMCQG2uSPuntXoO5v9n8hXz7
pE941roNneahe3/2H4gNaQS3sxmlESRttVmPXGTXveaAPOPEyt/wvPw+Q3DeHNQUr+MVWvh
AP+LMeEgO1ggxn3NV/Egz8dfDIAzu8P6gv6xVc+EC7fgz4VUncBZAZH+81AHdAg8EfjSJgt
jHNOAJOK5u48aaHZRvLKt4bVEZxcpaO0ThWCnaw64LD+maAOnx1xQRnrWbc63p1nq9tpd3c
rBc3MMs8avwCkeN5z2xuB/P0rKk8c6Il2ts8Woo7qHjZrJwsqlHcMp7jbG5/D3oA6fkDpmm
4HU9K5M/EPw+tlDeNDqaQTIZY3axk+dBH5hccfdCHJNXr7xfoenXdvb3Uk/7+KOdJI4GePZ
I+xGLAYGWIH4igDcKnJwTkmlP3hnkgdKxx4n0b+xdO1lp5IbLUZooIHkjKktI21AQeVyfWq
0vjXw/Fqb6bLPMlys01uqvCwEksSB3RD/E21gQO/OKAOjAyvI5pcc5rFsvFGlahqUNhaC6e
SWMPvNuwjT5A+1m6K20g4PrW0TgUAGO9FGf8BXI+PfEureG7DSoNEsrefVdYv00+2N4WEMR
ZWYu4Xk4CngdTQBV8e+J9Z0u90Xw74TFo/iHV5WK/bEZ4ra2QZkmcKQcAlQPUmuebwLfa3e
W1z4/8TXHimOFvMTTBAlvYK/95ol5kx2DE/TNWtH8NX2neJrzxd4v1a31XXbyBLYXEEPkQW
dsuSY0BY8FiSSTycelS6z4406x8PXd9pEi6t9hkjikaBwUiLE9WGc45/MZx1oA6Q3sEMGJF
jtbeJMjkBEUDsOnGOntXnmr/Ey3Zrm38NRLcXH2bzIrmRWEMrbgCEBHzHB9skrgHNZ1tpXi
/wAaStdataWC6YyssS31uxRTgDzYlBDBiMOpycHeM12Xh3wB4Z8LNG9jYbphLLL5k7+Y6Fz
limeFyQOmOgoA2NHvru80SxvryyNvLMitLC3JRj97P+GB+FR65rI08QuLOe5uLy4W1gWBQS
C38WTwAoy5z/dp+oapZ6Tay3kjSyyxoCttboWlfJwAFB5ySBnp61FpWm3Q1OfWrqS4We7hj
EdnI6hbQAZK/KSrMWJJb6DoKAJND0qHRbFtPhknu2JZ5Li4cyPO7HLOfqewwBwBWwYyruSV
KA9B/D781HAS0zgjao7EYx/9appOAqR/MPwyfegBkcLEopJ2gDHbn6Ux9wkLHBKsRlvT3pS
jDaYwXQkbgeP/ANf0qSTmMB1+UgnkdfpQBApZg8oX94GOVHHHbAqeQ4B8sKoXngc5qDed+H
jJO773bJGBz+FR6hfWWm6fPqGq3cVjY2wMk0sz7URfcnt0oAlScEuRNgHKqVXHI9az7rxDo
OnXlvp2qa5YWFzcqXit55lR3HTKhiM8iuAufjJ4ZvpVs/A9rN4q1DeExa/ubaH3knkwqgDk
9a848XWurfEXxppcsFv4e1bXtLf93aaShvbeFSclL26fEezvsRSx7Y60AfS6zpPbpPbTJLC
c/OGDBvfI4NPRoTFJESevy54z9a818Max4N+GXhyLwxr/AIu0OG+DyXMiiVYY0eR9zKiZ+R
BnCg9hXS6X488J6/4jTQtA1W21ecwG6Z7I+ZHGgIX5nHCkk8DrxQBvNkkgSbVQA8CnRIjRg
ON7Pyp3DbUr7dpJXcxx8pH1pissfOxQ2P8AVqMc+tAA0iNH5a4RlPTsCP8ACmPnBUHLZA5/
TFPTJIbylTccenJ659ag1C8srGwmvNRvLe1tocs8tw6xoi+pZu1ADmQIwGVIY4OODn1rGv8
AxHpS2GujSdatJ9U0+zllMKSq7QsiEguoyRyBU2ha9oXiVbm68O6rbapBDKY3e3fcofHQ++
D+tZej/DTwh4e8U6t4g07S/J1HVgyXcskjOJVY7nG0kgAnt+FAHlvwt8JaL40sftWr28Fzp
OmBIjaZC/b7t0Wae5uGXBl+aUqqnhQOma94gsYLOxisrK0itLSL93FFFGFRB2CgdB9Kp6Lo
Gi+GbA6boGlW2m2Zmy0VuNqhm5J59TitAtmOQvvKq2VIPb8/woAe0ZwXbZlMbUXB/P8AOnm
FjGVwgJXr0xUEZClMIXAOzn09qlZYfKZSGOMY3D/P+TQAoZkwvBdeQ+cg/SknLiVc4ZwCfT
tSbkXyoC7dsjAwBmlcea8gfO/oAfT+goASRfM4LBMjIXp9QfxphidI8snPJyBwBnninlVEo
YhkO4nj+LApxIYlNpUsPXpQBCpmMyBUHODzx/nNIVRWztKqxPPJqyYiqocqgTrlsn8qjk2k
sJNx5Gcev/6qAIhGrOqswIBC8H8R+FCAl3UIoPK+ucVJkNHxlByexP4Chk3OQ7AFTnjv+VA
EUinDMyFGfjHXAp0ag5LbmGSAcc4prbsblBbIB3qc9+alUh03heMYHGKAGTEmMLMCeASR0B
96QAyREOuBgDgHI5qSQeaRzsweAeD1749qWR1SMEyHD8YXPynFADFjXaeBuXj/AD+dDDd8s
cR6FMg/rUZYneSw/eDbgnp+fenKVCtGGII4BwDmgDx3SC3m6YE3MD8SJgfUYjevfMD2rwbR
/wDj40cAlv8Ai41zluRn929e8c+goA4HxHGf+F5eF5R0GhagOv8A1yq38IBn4NeFT1zZ/wD
s7VB4iZD8cfDMfVl0LUGI9v3Qqz8Hzu+DHhY7cA2YwP8AgbUAdx0Of51wkvw2tp7MWLa7ef
ZoIpIbOMxoTbJI6uVJx84BUBc9Ae9d7gd6AAOgoA4W/wDh7Jq+oHUda8SXN5eK6+TKsCxCK
HDq8IVTgq4kYEn5vQ1dPg67k06wsrrxNc3K6e7eQ8lvHv2GFogrEY3EK5O7gkge9dRwspOS
N2DnFSNn0zQB5vJ8ItOm0nTtNfV5I4NOcSweRaRxHzBEI1dscOeATnIboRiupn8K2l34ntt
fvZEuZ7eyFpHHJApVG3bvNX0bPbpXQdF5NIpJ96APP5/hp9t0S10LUvEt3dabZ25ht4lgSI
xPtwsuVwWZeozx7VZl+HNpeQ3cOqaxc3q3byyyHykjcSusYEisvKspiVgR3J7V3GOeO9KUb
rtP0xQBylh4JsrHxYPEZunmuUiEUeYkRlURqm1nUBnXC5CtnBOR2qTxV468OeD4o11a8L31
wP8ARdOtlMtzdHoAkY5PPc4HvVzxB4q8P+FdOOoeINVgsYRwqu2ZJT/dRB8zMfQCvIfAvif
Qryx1T4jatK0uoazfMpYQvLJawruEFuFUEqNgDEDuxzzQBv3UvxG8Z25jvpo/BOizcNBaOJ
9QdOpDS/dhJH9zJHrTofhp4Os9Z0/U4W1Ka6sZhPAJ9RnmUSAEbtrsRnBPUVvHxFbG6fTor
a9u7kQ+csSWzqhG3IXzGAQMQehYc8HFRt4jskWxd9O1OCe8cx/Z5bF3aM5wd5QMFHoc4I5z
QBV8aaHret2doNI1RbZoZB50UigxyISM71P3iCAQO/I75F/RfDllp1zcXN0IJ72aNIp2hhE
UEiqSVAh5HAJAJycDFA1mNptStLHR9Turq0OPLaEwJMd2PklkwpGe47etFsviea8sTLJp2m
2gjLXsKq1xKXOcKjnChRwd2M+woAsalrNlpktjbXTSm5vX22tvDEWZ8dWKjoo4JY8AflVL7
F4m1Kwe2v8AWLbSHeQNHJpMJciI9V3S5+bPO4Lxj8r2laNbaRZeRHPc3Ekrl5ri5lMryOep
yeg6cAADjitN5VVJFbjZjDDgk8YoAo2Oi6ZY6jPqC2KLqE6Kkt3IS0sqgYC7jzjgcDA71fU
uQ7EKu4cZ7UW8QEZaZ1DAkA56fjShAkbZYNJz8xOAB9PSgAj2tuLNlQoJDd/yqlr1le33hr
UrSxZ4ruW1dLd0Yxsr/wAPzDkcgc1dUM6ABsqQfnTABqwG2wsisN68jB6igDxDS/C3xS0c6
Zq0jLqmoGKZbtLrUXkS3L8Ls5wSAuS2P4h1xXS2cnxIuvCesWWuWCR3xjSGzmtJAsjbid7k
hsLsU8YwTtz3r0N5lMSh2RgpySM/z71DcyGHT5pYIvNk8tnRY2PzkDgZ9zigDyxdb8X+Htd
PiPxfp+naX4cgt2tXvJLovIkSsxjG0E7pXJQcZ6EAVevm8e+LtHluU0Xw5ovhiZVCw+J1dp
rhDyHkRTtjB7Kxz615xql74+vLd9Z1rw7q8XimB2+xQT6O13pumZ6NCsTN5kuP+WkgOOwFX
0fR9W1vw5rfiq++IerXGmxxyvpcukSzWpuRjzG+ZBlTyMEcZ4IoA3k+DmuF1nTwn8MpExuV
lsbjByOvBwRXQ6d8Ib++06W08VeIpbCFiUh0vwsx0+0iQjBzgb3Y85JPA4FcZqR0STxDaah
Fo/j8+H7aSSf/AIRv+xG+xys6kEfeBBzyM5C9gK6vTpPi5L4XTTdNsdH0aC6jYRPf3lxeXl
ijdFJwFZ1U8DOBjGeKAItN1DSNIbUNL+G/witNT06yuGtZr1p4LZJ54/lfG8MzgHgt65xW3
4K8PXmj/wBr63rf2ca/rM4luI7UDybWIDEcEeAMqozk9zk1f0TSdB8E+FdM0KO+it4bZCGe
4mVGlY/M0jFjyzNkn3rj7v43+HP7Am1LSdC1m8uZIpLiyiks2iGoCNgj+U4yHCk5OM8AkZo
A9VgVUCA/OCpOBXD+Kvi98OvCKyDXfFFqL2JvLa1tyZ5VOOmxclce9cbqc3jfx/4J0DxXb6
Lr2jT213It14esdQNrNfWzEDzFchSGGNwDYGAw71b8B+ANLXxNrGoal8Pm0yzgtrW202LWE
iuJnxvaWVmBbLl2BLHngUAU/iN8Y2026tPD3gURah4jvrdbmMyRvJsWRcxKIxy0j56HhRy1
SXXgz4m+JIfCf/CR6zoP27T3nmvXeDz4WkYgQssJwruoyPm4BJOM1q3PxL8J2GrXE91pJhu
IcW+Vtgbsyb2Ty8AZ2/JkMCQR06YrQSXxF4y8OLfLosOjSJfQz2H2ljvAX7znjr8xwMc4FA
E/hiDw14M8NXUra4GaS9d9Rv79liae43FXYrwAOAoVeAMYpPBXxCtvEXiK+0RY5r4wS3DR3
sUWIAiuAiHnG4hs89cZqHRfhNo9nPDe+Jr658R6mqYeS7P7p34LN5YHcjPJP0ruba2srGGK
1tLKO0t158iKPaAPUAdKAHMkkSln+Zickkjv6/ShZZGZmQhuPTGTUy7QfLdNuCcHGcf5/rT
AgZ2ZQ2zOeRgD3x+VABcFi6NGdmDyCOuetI2/DspLlf4h6U6Ro+RtHmqCQAMYOf50iNG0LR
BTyMkOeSfX3oAcrEKJMAbRsJIzuHWpnLOQ+CmQcYHPuKj2CNBtUhs79xobJZfNBYDnPUUAT
bgVjdGGRzz8x6YqFBJI8m5ShBzye5qczbSCFXpxgZH04pm6GST7rPlsFl460ALcxIU56hSV
x0Jz3qKQ/K4GN4wpO7O4+tWXjG4BAqxrgKxPXv8AhVaSMRruCnbkZbd196AAPvjBf5gRghQ
Af855qDDrksCMkY745q75arCYmi+bduGaYgYOzrHlPvDJ5J56/r+dAFZi7n5kyp/i6dPWnr
IVJDoN20Yzgfj708Jwxco6LyQ2Rzn0oPIl3qVdO4GRj19qAFeMt9wbSeoUdf8AP9aiEi7OE
HHJ9R70+RCsbGPAB9fypiyySybUi4xyeucdKAGzKfv7Cm0ZLNzk9uBTonjcHKEY4HGCcmgn
5xucr0yCOOBRsPyBsbM8knr3zQB5BoSg3GhbjuI+Id7n3PlyV7zg+hrwrQdjSeHMAL/xX1+
R7/JLzXu23/OaAPP/ABGV/wCF4+GFOBnQdRIP/frirnwhIb4M+FWHI+wjn/gTVS8SZPxw8O
AY+Xw9qJ/EmIVd+EKsnwY8JqxyfsC/zNAHcEZoHU85psssUELzzypFFGpZ3dgqqB1JJ4Arz
ub4m/2xdvY/DzQ5fE8qEq9+z/Z9PjPvMR+8+iA/WgD0UjLDjNcz4g+IHg7wxc/ZNY12CK9I
yLOLM05/7ZoC36VxOq+HviTr9hMdW8arbT53DTNHBs7dlBGUM+GlJxkbuAD2rS0DT9M8Lvb
6VpPgi5tZJYhJNewhJUEmCSsk5be7ZAGcc5HagCQ/FmC5QHQ/Avi3ViTgEad9nU++ZWXj3x
VG51P4kX1rPrOp6/pXgPSk5FubZL2WNP70krME3H+6oP41tpc+JtTsjJZWqaDOJdrPqIW4Y
x4+8qxtjOTj5jVm30Sxi1C51N0lnvbzhnnkZ0VQQQEQ/Ki5GRgde9AHDNZ/EfVHt4LP4k6k
NMuLfzJNQSwtoHAOcBEK793udoHuavWvwk8Fw6fGlzBf6rcg4ku77UJ3lkJ6swDgZ+ld0Hz
JtlPmMqj51XnPv61KwIfbvPmYxgDIoA5fRvh54Q8P3QvtI0Kyivuf9KdTJIo9Azk4/Dmuhj
j2gJbxmNAcAAYB/L8asgNFGBl3cAlTxjB4wai25jAQ5duDg/w9aAGp5jTDdKu0d+MY9KeFA
mBVQQcbZEJJ9z7VHvYvlRs5xsjGWTB6/wA6lh3sSMjkHAHQjv8AQ8UAHl/O+xidpPT+WaRf
myJFBKgAlhgsM9TzxUxwXaEblUfN8vU59fSkbd5agZb/AGiePbrQBGMIoRuVXO09j3zSxqD
FvJbcm4bvbvxUgaVpSJHVAPXkDnA//VSSxzF8biGPygbT0oAfGA0mcMdo5JHX3xUTsolTMZ
JC4wensMmp0D4Yn5lK7QT198U2RC7IxAVRyR9B2oAIckmTJTnLKvJP4fSpGWJXDICcnbkdu
OtN37GyqbCccDkfnTwHIccl92TuHX3NAFaVGcEFl4OTheGPp+XelJcSYRNqkgZGSCKnXdsO
AvA4Qjjk1g+IPFXh7wxa+brms22nxyNti85sNN7Ko5Y/QUAak+4DhWYE8rnByDQJnDbpMtj
K4JJz649a891P4l3UelXF9onhe8+xrydY13/iXWUWeA5MnzuPZVye1cbeeO/F974v07wbo3
ji21PV70b5ILPQTbLartLAedOx2khTtypz7UAd38R/iZZfDyHRmudJu9VutUuTbWtrbMqMW
AHc8EkkADvXL/ETxT8Q9OuNGvraWLwl4dMaPqd1d+TN9mkMmHjYk8kJjaEB3E9gKzx4g8U6
bpc9p4k8deGtNiF0721zrsa3GqwR9Nv2aIbC45wwJzwa4VfBPib4heGZrrxZoeq3WpfaZZL
fXtX1Q2VjHBn93ILfG7OOduxfrQB1snh34W/Frx1NrWjeP5rrVpoFzbC3jlRY0+UlEnjIXH
Gcd2r1Pwz8PNN0HV5Na/tjUNV1MW4tIrm/dMWsIJPlxKiqsYPfArnPDHg/RPCl6/jzxF4is
rnV76AWn2q3iWCzjTA4ijXI3HZksTk47V6iAr4RZSWHPA5bPQjn6UAec/ELT/GN/eaRBo1j
qF3oxWVr6LS9SSxnlk48pTK3Ij+8Tt5z7Vr/AA58Oa34c8KfZNbvpLy+ubmS4PmXL3HkKx+
SESPywUADPGTk967OOMQRDex3A8DOcUTlthKEOXGFAHIH50AZtppWlWUkk1rBE8u9jmT5my
zFzgnkDcSQBwD0q4wcpvdVzjKlieB/jTlUeXlpDhgQAAMfh6VMihVdFkIGQN+QcnH/AOqgB
iO5G8gH+EY5I/8ArGmGQh0VQFLgHbtwffFO3szOvnKrAgBcZB9uafJu3gh9zHkA8kflQBAo
IleRVDOBhB0BoV3EoBBTgEFl/lXM+INf1PS9VtNC0O20+71m6hkmRNQufIhWNCqliQCzHLD
AX3JNVvDureO7y51m38R6BpmnXdpFG1q0Ny8tvclgx3bsZA+UDGMg0AdnLtjcyIjEMuSOuP
8APNBdCoa3UMQMcD+leb+C/HPizxn4Jv8AxNpug6dDLFPLDBZyXjkzGMkMA2zAycbf1xWdo
nxX1jxF4Ys7/SNCsm12fUG099Fa5dZISv32c7fl2j5iSMY4zk4oA9cDNlDGAWxypOe1MaYn
5VU8YyAMkim2zXb2sC3scKzlA0i27nYrf7JIBP4gV5pYeOvF2rePvEPhG20LSRc6HEkzTy3
kgE4k+4FwmVJyM5460AelyPI0p8s/cO3OOB9asRDKAAKq4+6Rya880Tx63iPw/r407TRa+I
9Ddor7TLuXCxuMnAdQcqwBwcdat/DvxhrXjbwB/wAJYml2dlLchvslublmztYr+8bbxyD0B
oA7e5YBUxHz1yBnmkWTOQ3zPgDB6j8K87T4mCy+HVt438S6Wlp9ucQWmn2chmluZGYokYJA
AZiD7Ack1LrXiXx5omjQarc+GdMZJ5oo5YoLt3ktPMcKGcFQHC7ucH86AO/2ncGYlj1Jbkg
/4UxJw5YvuDMCDtA/zmuGu/G+t2nxfsvAkOkWzRXlo96l61yw/cqcMCgQ/Pwe+KRfHOqL8Y
ZvA39jWhT7H9va8F0w22+7bwm3/WZ7Zx70AdztUhnRcFeASOW9aUoWcYXaD8p461w+jeOdX
1T4q6x4HfRbWH+yoEuXvFuWbfG/3CqFB83Izk4HNVdE8deL9e8WeI/DNn4c0yO68PSpBLJL
eybJiw3KVxHkDHrQB38r7pCGI27cEgHj/Go2UxzL5QBEanIHauam8UatYeCzqniLSoE1j7U
1mlnbTjy5JGk2RBZHwMHIJYgd+KzrTxB49i8WaZpWteEdOsdOvXfdfWt81yE2xs2wgqMMcD
np1oA7ZwSJAhw5GcgdBio3DSxrIrDbGdvoeO49qsNtXjGSw5JHSoV2bw5Td8pOM5Gc5/OgD
yPw7sD+GxG25G8fX5BB/wBiWvdt3vXgvhxlZ/C2SqFvH2onHPPyzV73n3FAHAeJCv8AwurQ
uBn/AIRzUOe/3oqzPB3izSvB3wE8IXmrSPLcS2McNtaQDdPeSnOI417k+vQdTWj4mdR8Z9G
4y48NagVH/Aov8K4b4NeGYz4Q0Pxfq8qajqj2iQWbMMrYWwyBEg7E8lm6kmgDopNC13x7It
/4+zZ6WJN1v4aif90gHRrlx/rX77R8o967W1hjsoo7WKLZbouyKOGMKqewUcCnRyliY1/1i
YGT1bmngKN7Fzgbj8vOGJzQBMi7VRQWRgclT3Hp+NNmSUTIZFAyccZOf8DTkZECHJfOAjEZ
xUkrI7KWb92OgYYw2OOaAIXLGNm8zncAMDLD60Kp8oZmyoH3B/DjjqacWiJdpct/DvzSSf6
xMBUjHGH4z60ASOh5EZLgD19e30qKRdh2yHGByVXO3vjipQqpGFVvm5IKk56cfhXI/ELVvF
ukeH7a/wDBumxaneyXSQy27RmQiIggthSMEHBzzgUAdYWlgRmAPzjIBPQUkb5kLRx8g42s3
X15/GvNZ/EnjXTr66tZrCOZba0ZpJ4bNyjTCJSVQZOVMjqoPcK/4Gra/wCMrPzEtFguiNQS
0jdNPkwF2BnlJycgMdoPQ0AejxlfNdipQhSQB3HpnvT7X51Xcm1wTwBz+ArhvE3iLxJo/iC
6t9L02S4s4LBpg4tnkDzkEIMjgrkjO3P8Wcdal8P+JPEV7rthZXFixgms5HnvBA0SifKsqr
7bD17n6EUAdi+5bsOWJzgcDp349al8lmdSJQu0HDEDkHnpUcpheJDEWDLzgck/4Vz/AI3g1
+/8H3Fj4ajLX8zxIsjTeX5abtzEkEHBCkcHPzUAdRtjR8Fi2Gw24cY9veo5iu4lHAY9m56Y
5/WvINRuPivc+EZ9Js/DMEhe3NuJtQvAs7DBU7irEA9wRn07ZO3rT/EGO70W80jw9HLe29g
vmxtdbLYzOy+YGBbJ2IrYPPLUAekRREQOfMAk2jG09fzpUbBCl+2e3Hv+leUaTf8AxW0bR4
bGHwdp9zHbYV1kvPmYHksrbsHLE9QOO1U73xzL4X8Jw6LPqelQeNb66M15DPLvh00SSFnll
2n5URDwCRk4FAHsKoPtLqmS3GQRjg+/erAVjE5WR2GQBg9K8k0Xx3rtnrulWWr3Gi+ItPv7
1bBdU0xmtpYZHVmUS2z5YAheGBxyK4zxtJLJ4g8b6jc+FtQ8S/2fqMFtHI+qvbWenQtDGzE
xrKpY5LHAHJPUUAe8a7reneGfDdzruuXDW9rCMZVCzSMxwqKo5ZiSAF7k15bd+FvEmqWmoe
LdV1afwfr+uFYtPhhsRfXllaJH/q8/8smPzO5TpkDORXAanoHgTVL1vD1l4p1JdU0kf2it7
4Z1GS7iSFRzI8U8hEbpnojs3cY6V2fh630mxj0HyPEZfVtZ02eOzhMptIZFQ7XvJEkYlyUX
cxxz6d6ANvU/A2gM9vD4o+y6jpsEECmDVjNMjs6jfdKxJaDLDHJIJBzjOayNNlm+I90NL8M
6pqUfhS3Bt9Y1Z5Mf2mYjgQ2jffWM/wATAgbTgc5NTWul33j7QNdu9M1GbQvBUhlitLTT42
W61WONSBI0zEskLMG2xqBlcc4Na/g/xVeWtt4d8LQ+C9Us4GgWBroW4hjt2EYJZl2gKCTxj
8eeKAOv0zwl4X8O4XRPD2nae0PKtb26q59SWxk/masapp1xqMFqLS7hiurS5S5jFxF5kchA
IKOAQcENwRyCAa4uPXfEmhXF9DPbar4lkW8e0tUaFIgVUIQxYIBltzAHoQh5yObnhvx7qet
XulQXfgfVNHS+Ut5ty3MJXcMMAvAOw9T3B70AZ958MtfvNPGnN4uEtig3LbyW5wrdSQFYYA
JOB7nNdx4Z0zVtG0P7Jr2rf2zemWST7SyCPCFiUQL2CjgVpq0gZhGSzSZwG/UVIYtsQBfDD
KksfyIoAQN+7jDkZOWyvP8AP+VIQVUGNSeP7o4HtT44gF8vfvZMNlRx/wDWoIKSbmYso5A9
B/8AWoAb8+3mPKd1zz+NSRKTEqhPkHzZ9/pSCWQIw5LEcfKOeeuf508P+5ZsAIed39D6UAM
KIcRiPHQMD0pIwnnNKOFTtjv6g1JG7hyQwKZxxySaJIpHeRiEQDBPOd31oA8W+M8HgbVte0
bRvHun6h9haCSeHU7COQyWMhYD5ygOEb3U8irnwr0228Nafrqab4n1fVfBsSpLZXGpI6NE+
G81U3AFk+7yBjJ4r1ohDKXCgSY25AGSvpn09ulTAM8eTjHGKAPCvgr4i0jw38LLxtceWzkt
dSuZGilgk8zDsWTCBcksAcY9K5u9vLnwr4w0j40abCrW/iiVrfV9Gt4C8scJI2OqgZLrtBf
/AGuK+lJTnyjuAGOmcj3+n1oVpBHiPJIwQfb2oAqWN7p+sWMOo6ddC4trlQUlUfex2wRnNe
JeGfEGiaf+0F8QtUvLr7Pp81raw29w0bbJ2RQHC8fOQeCBXvcQJbcuW2jAB60x2EiFsA7ug
6bT/nNAHkXw+8Najca94+8bXVnNpkHieTy7C3uF2yGJEKiV1P3dxOQDzis74P8AiDSvCfwt
tPDuvzTWGu6TJPBLp0it5shMjFfLQD59wIxjI5r29kkEuFbCgfMMdv60xFQSpKOGztXjoPb
/AD60AeEfErwtr8Pwy8F3ml6bPe3nhi7g1C7sIly8ijlwoHJK5/nivRNP8f8AhLX7a2XR7i
XVri5K5sEhYSp0JMgYAIF7lj24ycV2MeVlZyQMNjnqeKlEasjllXDc5OFJIoA8H8Tvp15+1
ZoUUupXVskWjyWstxbyvF5cxfKxlwOCcj5e9GmNp+n/ALV88Y1a6vIzof2UTXcjS4n35MO8
98c4r3jajMu/5gAT7EevvSudxDLEQWA5H9aAPDvCmr2q/tP+MSLrdDeafbW0MhBKyvH99VY
jBK88Vi+GJvDl78YviZfat4lvNMtZriA21xa3clqlyqphmDLjdg8cV9EFPlaNIzhTtU9yet
LEp3q5Y7RnIwCcn0oA8X1q+8HP8BRaXLXniHwwNQ+wzTMGa5cecxMqY+YuCc56naTWD8OdE
03RfG2nt8OvH2reINGlEn9oaddq7Rwx7DtfeQAG37Rg88+lfQZt4FjMrW8eA/mrlQPn/v8A
sff3psY2+cqJGBwCirjHvQBFKCEVWUEZztB5GKWE7Y8sMtuHA+o7U5vnRcFQ2OCSCBSBkY4
Zl4bPAxn3+tAHjOhA/aPCY4H/ABXupHHttmr3jB9a8H8OJH53hLZ0HjvUyMZ/uTV7zj3oA8
98THHxt0rBJ2+F79h6ffjrO+E7RR/B3wuhdjmxQkjJwf6f/Wq/4l/5LZpZ9PC1/n/vuKuQ+
Gc/iQ/CDQ1gGirKtnGLRpJpCPL53NKoAO7pgA4560AeqqN00hdVGR9/HJP58VIYdsm4SFXY
BQDz36j9KxU03W5r2G4l10wQiELJaw26bHk243bmywGcELntjmk+x+MhpcNsuu6bJdwSZad
tPbbJHjgbRJwc55zj2oA3yhRxG0rcbQmT+lDeU+TtztPbj2rBMPiWTUp5m1LTvsZhYW0RtX
8yN8Ahmbfhh1yABmnmPxT9jsli1jS0vBITduLR2V04wqgyfKcZzknrQBuR7ldldCuQenO6m
LGGmAQtnqc87fasO9TX9L1JtTa/bVLSe7RHtBEI1tLc53OMHLMCVLMTyoOAK30ZXWORFMkb
JuDKcg+/p9KAHEkNIzBdrMCuOefcU1kVnLPgEn5wDkAcUgAWTKxAKPmdj1HHNNkChSrk5zl
Dn7vvmgBRwrqmSFGDnoQD6evWo44EUrtyQxzGWOPzqUSKLl9qK28cEnqe9LsiYEpgy54UDg
ev86AAKR8xwwkGFG7G09xinwuFgMTZVkOSqjAOD0/lSrHkbw6gv83Tvx0H4UFRFnbudnBV1
UAY+lADT5u93ICLt4IPA9akjMXOCFHAz7euagY8BUYEcqp+6Me/tTgWlYhMlUOG75/yaAI3
2kgNtYKPvHoR0z71Kr5bcA5K8BiP6UoiTyziEhgccnoKmjJmhRivQfdPb/61AHL+NdWvPD/
w68RazZyeVd2llJJFJjdiQD5cZ64JFeXX/hG2eDTfCd/8N7U6PFbSXt/4q1590c1wVEjM7R
uGAZh99zxwAteueJ9ATxL4N1jw7cTC0jvoWiMyjcYv7pA74OK4jUvCtvaaadZ+KnjmbXLCx
2zC3vNlrpysOFPlJ985xgMW57UAczrnjbQfEjeF77SYI9NTw/fw3F/rrnNkkcalRAkzqGuW
YN8oUcE5rM0iX4V/ELxn4m8Rarq2o3HlavFdWn2NpwkEUMaIs80agqqlwQGcZ47Cr0/i2Hx
D41utf06TSom0q2S18P2+vK8UaSPnfesgU7ATtRC+3IyQa6jQ/Cd7oyJd3dxZL4j1mxX+1H
s7OONYi0gyVuIQoSJ9pA3Bj3B60Abc1r4fmurvV9M0DTI3muWuYmsbQzzXkqAohlCrgI5GQ
SQPlBz6UfjXa6bbfDzTLzUYbCyhW7t7a/2hEn+ySOBPDbseRkkZC9V3etdp4J0+2h0w39vP
JOZC1tGxKlBFHIwATaACpOTnvmuI1620Txt8Zp7N1hvbXRtJexllkKstveySBlWHdwZQgO4
jplR3oAfrfi0nWJ/BPhKWKDVnsPNsGidSGChWQDGVVWTcFJxgqfatDwx4Z8QWmpt4h8T69N
d6vcwGF7OMFYIlLBgAMnJXB596800jTvE9/wDGrWvDy3mo22nSXhtr3U9HsYoZVVIEdBLKc
mJG3YAQDpWH42+HXizwx4x13xLp1rdLomkwJeWuqXN888mUMZ6ly5Zm8wMhXbtxjmgD6dWP
cVlkdSSOmMEelOWN02gl/pj8q5LRviL4G13UItM0nxPY3d7MpKW0ZIZscsBkDPrXXMp3AM4
TackqOfw/WgAaIJI7bxtHPJ5FTeSjIMKFAHQnIz2NMwJvmLMwydoPTFRTbYICs8iwo3Jkdg
Ao9yf60AOjURFnLY5xk8Y9v/10wcBQvzbhlVI6+9Uk1HTmmjQXVsJ7h2SBPOUtMQOdnPzYH
PFFzq+jWmmXmo3WpWsVpZg/ablpRtgx13EHigC9tCqDuyc547mpGhKQeWAQNvIAzk1i6Xrm
k+I9CtNa0u+gmsboZgnVjhgMrkA4PUHtWqksMFo1zc3SLDF8xlZ8InuSenWgCymQ7R5YKfw
I45/pQwJGM7YvU98nNRBx9oP7xQwXG04z15//AF1JFNDOkckM0c8Eqh1dG3B+eMHoRQAwKz
MRgR8gnuTxU0bSEKWfgg5OOBUKPBJA00EqyBGKlkcEEjgg+4PFOCgI2H2NjkZyD/8AWoAkl
RhIGxlQvykd6QJshVeckZwDihEbABkU/N8ufTHOKfIrhgHYnp0NADI3O8pt2iM5PqajRVOV
Gdrchuo4p27J3/KCMA88ZqJGPkBIvkB4ABAGT3FADmBGNmzB988dyKVFeObJXeGwfTB/xpq
AKqq5xgcK3YZpYoQ5ctllzwM8E+uaAGyHN1sfKgNn5R1pMEuEUbu2Tk4/pUxGcc4weD3J9P
WoyZY8ZfYME7QORQBMCx3KVO7HBHOB6U1JVXeXbORkg9vakUNt/eEbRjAXnHbmlAHcLu6Er
2ANACrgx5iQkkZ9c+lOVMMJH5PXIx1piCQSsyyjA4+oqSI+YCvcc4J70AMEhEWDlycjpioi
y7SgUktgZxnH1pzOfOYbsAdB0OajKHY23hycEknkj2oAbtjYMFbD53bNvU+1NQAXCoyhQG+
bcOnPbtUjOsQZXGDjGOuBUfzMUdlUgZ3NnOMfzoA8c8M4M3g5gobf421U59Plnr3jafSvCP
DKjz/Bbg/L/wAJpquOOcbZ694w3979KAPNfE+f+F26bjqPCl+cevzx1g/Dj4TfDrV/hX4Z1
LUfCtpPeXWnxyzS7nVncjk8MOc1v+JuPjZYtnhfCl99T88fQVr/AAlH/FmPCBwedMhP6UAZ
M/wtfRgLz4e6/daNcIcmxvZ5LuxnHoyMSyH/AGlOR6VW/wCEl8a6OiweIfhxfy4OWu9BmS9
ib/gBKyD6YNeqY4xQOOR1oA8nf4o+FFP/ABMLLXNLkUDKXej3MZ49MKQR071a0f4ieEde1G
HS9Pv3gvrhm8iG4tJYDNgZIBdQCcAnGeleob2/vH8657xZ4Q0fxpYWlprLXafY7gXVvNaXD
QyxSAFchl56MaAJ3yyMksKNHJlNjLkNnrkHtiuXs7S68PzNYaZoofQ0iklhFvNmWCTcWMex
j9xifk2nC9DgYNc74u8OX3w80ePxjonibXr+z0+dDqlhqN6bmOa0ZgsjLkfKyZDA+gNaniT
VNZE2k3vhTF7ays0l1JbxrPiDaoVgoOSeSQB12470AaTeK7aO3tZdVs7rRJLu58hI7+Ladx
wBuZSygHOBk8n3roGRjLtVmAByQ+ecf0rz/wD4SPX9Og1641tLa/0/TI0aKVYGtmuWkx5a7
WOAV/iOepAwMGsbSvE3hu5uZrBtEvbW81eQRy/ZbyVVklwj4UsV2NukUHGDnrxQB62QW2hk
CFQSFAz0703zQUXegLj2znGc15hD4s8HRalYwy6hrdnPpRCmGSeYqG3ldkmC3mHORlsg9ia
6Kws9Pvob+x0/xTq0sjMksjC9bzoAfmG3cMoD0289McUAdcIk2kRq+0DO7PP4UIrJGUwGl9
eQcdse9Yy6CEubK8XWdVZreIIInuF8qYjPzOu35m565HSoF8Ns+nXFk/ijX3Es3mtObwJKp
GRtUheF56d6AOiNsiFf3gkIbOAeg9K47xnpniXVdRsbLQHubKG3innmkjkaNJW+Xy4tykEN
94jORxzWw/hyxm1NNSlnvpXEPkqr3knlMAu0kpnaWI6nHXmq134S8IWHhw2l1ax2unW7G8d
vtcqCM45fduyMD1OKAOT8PX/xIufHWnXOu+GFsNLhhntpJDd7i3QrKVBxklMdOA3HemW174
+tF+223h3UdR1KWNlvIby5WO3V1c/6kA8AggDsQPXNVZNXufF2qXQ+FkOqXs15EYJNcubiW
LS7RcY3orf62QdQEGM9T1rp4vht4stbNDbfFvXHvNo3teWdvPEzdzs2ggZ/2qAMLU9f8d6n
qWgeFoLWDwrqmq39wd7qLzy7aGMMZNucHcxC8nofWq+qR+L5vFfhuz+IOm6da6Po142qXes
RXSLZXCRRMIyY3O+Nt7A7eRkcGuotfCWu6LrNx4w8S+LU1/UotMksLKKO2h08IXYMxVmYrv
O0cngYr5w0rwxqHxG0rxHZX/iKG2utX10W5uNag+3LGI8YW3vk+XzecbMBTjigD0bwRov9s
/FHWtX0u90jw9aatZb7BrCGRk1JN+S8qXCD7QhAOShXH45r1HTxf69dWyT21oZNkH2qOJfJ
jghSR/3bxMSZM4YDgAZPPArAsfDGl+F9PsdAgupxpGkmGG+iupVOnef5e4gK7eaN2VYqpK5
xx1q/H4vs/C2tada6jp93Ne6nZWrKXmjTyY3m8pYYo9q5Cs2SOuOvTFAHo2oadb3+i3Wku0
ltb3EDQFrZvKeNSMfIR90gdCOled6V8A/hfpemy2h0KXUJZck3l7cvJcKx/iR8jY2ecqAc1
q2HxL0270zV9SuLI2sGlQzySoLhZJGMUrRbQoHBZl+XnnIplz8UdJh1vS9MtdPlvjqlnb3t
s0M8e6SOZioKoTubaRlsfdHPagDmNN+Hnjbw74unuIPFVxqtrqkqRtOytE8UMULLH57oRvb
JUbgOcc1uTeLPiCkcslz4ItrSBAS7XE7uqqC/zNtB7KvTP3x70k3xg0hNEm1RdIuwttCHu4
pHVXs38wIEkAyQDuDBwCpU5FdxoerJrXh+x1mKNYku4hKqLKsoAPTDrw31FAHnHxJluLvwB
4VvJNHjtdfn1qwa1jRgDaTM+Tlu/wC73Kw9zUlj8U/DcOqXdprt5b6RJ5pS1WaQmSdfmwwU
LgggZBBIOcdRis7xV4t0zWPjfpHhTUdRttH0/wANMNSmkvplhN7dMhEKxbvvIgZixB6kDtV
a+1/wik+sReHPhunimx0TMl1e2Mdr9mjZk8x1Vmbk4ALY6ZoA1dJ+Lnh6fxFrNre6pZ2ljC
0YsJdsm+5BA3nBBHBI9CAeR3qj8Qr+88X+HdOsvDdrPrvhq7uGTW20pUafy02t5QEjKPmPD
YyQM1zXw08Q23j/AMaXdjfaN4f+ytpgvTp0Ol+VLprmTEaNIwy52MGDAAcjFey6Lomn6FpM
WjaPZC2s4yXKjn5ixLNnuSTkmgDy/wALeDNA1D4n2vizQ/AkvhDStEVhCLqExTXtxIhU4Tc
QkaL9NzHPasvxB8Jbix8c6rq2h+Gk1Sx1W7i1Hyv7Xa0RJ1IZkniKsJoi4VwAAwyRXum7an
lEFgD1JwaSRXGWAO7GMZzg5/zxQB5qvw/1uHwVoPh611C28+wS5nlnC7c3cqvtKDa2EDSMe
ecAVW1Twb8Ub7wy2hWPirSbCyMawJCbbfsRThV5XJBCqfY5zuzx6tASkW8RAurZz6H/ADmn
lvnT5MZHykHkUAee+I/D3jW81u31LSNVsLK7SzjtTdzrvLLktPxtwCxCYxjgGqtn4e+KFhY
W1tYeKdKghtBsS2WE7CgRQvzbMjBGe/J79/TtiJGflPzHgM3I5p6gZCAMGySwzwT6GgDD8P
abNpXg610y6uEuLiNN08yjiSRiWdugzliewrVgXLBmkGF656jPvVj5FyVIU84GOg96rRgNI
7SFCX+b3/IUAWm27toYBEGcHnOe+aaI1RN5OBt5y3Qe9MZ1yVGAo6k56VJG6+UVQK+cDk5/
CgBqyDYVboec4wPzoIZUIRgrrnuDmq+5dyAhTgkkAdKmZ43jYhVwVwSeaAH7UdWkU4A7t6/
4UkexZvmBzjgA5IpimJg0YIIYdB3+lPDRxgFgS7KeVPagCv5cfmkIC23A+bualZD5vVjuPB
BzgdwKYZgj4TgHBHfP4U0kmIyM+w9McUATwwBWG3KqxBI6EdaItqkkvgNzx396aAJMEt8pw
QD15NIR5YXymBYHOAe1ACsW3ZViSvPzDGakWPchXKgnnK02TBU/uRnPJGef84puAUchm3bQ
M46fSgBJIjIpDEMM5JY4x7VM0qtH+7ILbcAEgfnUUSfMzbm3EgEg53cdhTF8vLEqpkxwo6A
0AI6ImGwcYPNJhmYEBQ2fmHUZ/wA4qQsFCjBKY7jrSKm5DtO3d3z/AJxQB4z4X2+Z4PZjkp
411RTx1JWeveMD/JrwTwuvz+Dcd/GuqEjPU7Z/zr3j8B+VAHnniVf+L2WBGPl8K3x5/wCuk
davwqyfg74SJHXTYf5VleJdp+NNmG6f8Infd+3mR1r/AArAX4OeEFUYA0yHH/fNAHZUUUUA
FFFFADZI45onimjWSN1KujgMrA9QQeorzu8+DfhCOX+0PCcc3g/WUJMd/pTlffY8bEo6f7J
H0xXo1FAHlT2fxd0tzFcaZ4d8WW2c+bBO9hM31RgyE/Q4rIfxRoEd5/ZfxI8Jf8IjcXCExv
qQje3uOQSEuE+XdlQcEg8A9q9rJqO4tra8tzb3ltFcwtyY5kDqfwPFAHiq6V8I/EWrS2mi6
zps1/MqCQWF8pebYQVBXJD4I4BBGcnua6/SfC+n+HrjULmzNyXvWDyiUg5x0wAAB1+916c8
Vuav4D8F67pn9nap4X06W3BygS3WJoz6oyYKn3Brmh8I7W3QRaT478X6bAOkK6kJlA9B5is
f1oA6aFne25hAUdCev1rmtX+IPgvQnXT9R8SWkd3kkQRMZpSf92ME/pQnwg0y4bHiHxb4n8
Q2/e2u9QMcTf7wiClh7E4rsdF8MeG/DcAh0DQLDS0Ax/o1uqE/VgMn8TQByvhXxr4b8U3c1
jpOoLLdwrvktriN4JlU/wAe1wDjpyBisa40lPiL4/uND1KESeFPDDqLy1kckajdugZEYDgx
xghiD1Yjjiu38V+DNI8XxWrX0lzZ39k5e01Gxk8q4tyeCFbBypHVSCDU3hjwxpvg/RH0+xl
ubjzJXurm6vJPMmuJW+87txk4AHTgACgDkvGXxa0LwV4m0nwbHYs2p3x8uD7QfsdlCoXPMz
Lt6YGFBx3xXAeEPi1458danqGppFF4f0lZ/smkhIBeWt5cIxEkM0owwLDG1gUX3NQyX3gXV
/jDrNto9veeK9RudLmS8TxHemGyMOQxihMsZII9tqgZOeKxPhb4pvtXutQuHif4f+DFb7Np
kujoosorpMKRPIVPmkgAZbCnbjuKANC7+HvxP8deJfFeu3lu2jzvB/Z9lp3iQJfWzwyE+ZJ
GynETrj5QoPbJOa6rwf4BtvAnh+Hw7peo3ls1vhNZuIJVhs7x1+ZiDIS6S+XgFo8DsT6ek3
WrXltpsWkHVLe58RSbFZrW3KjDMMuqsWUMEywVm5x+FVNJ0VNWvI9RubaC6sMSMr3RWWS7k
JVVd49iqjKExwM5/UAl8O6PMZ7TWXeOO1NuTbxgyPNIsm0gzM5JYqFAHX69qv6n4Q0DWdXX
VNStZJ7hY0iIMziNlSTzFDIDggOA3PcCsDW/GOpaF8LLfxHbWaahcqixXMkrbVt3ztZnA9G
4IyAO5A5rtbGWa4021nuI1jmlhR3RGDBWKgkAjgj3oA56LwD4chMKrHetDDO1wlvJeyvD5h
cuWKElWyxJwRiqcHwt8GW1xa3MNjcxz2ahLaRbyUNbqGZgEOcqMu/A7MR0rtaKAOZl8CeGp
I41W1ngljhitxcwXMkczRxMWjVpAcsASevbjpW7Y2Nppunw2FlCIbaBdqIOcc5/E5JOferN
RyTwRMqS3EUTOcKHcKW+gPWgCtqOkaTrEIg1fS7PUYh0S6gWUD6bgcUWulaXp+mtp1hpdrb
WTAq1tBCqRkEYOVAAORVgXNszhFuYWYtsAEgJLf3evX2qNNQ0+QkR6hauVO07ZlOD6daAPL
bfwzoHgf416PB4a0iDTLXVdEu42it1IUyRzRvuPcna2OegAxXP3s3hHUPid4uh8bfEG80KS
wa2Wzt4daaxURmEOzBAQG+YnnBre+Lsup3Fxotx4c0TUrrU9Mhn1Wz1eyZTbp5Y/eW0v95Z
UBXHrtI6Vk+JrufxZb22veFLIX1ndaYreZBEsuJDNH8oYKT5gjLgqegz3oA0fhrf6zqU+r6
laahrGqeDTAjaXdauFF3cNzvKbQGaMgDaWG4k+lZGkeNPiHphni1nwXq2riZVlhcL5YT7v7
vOwEHLdxgbDgntBa+OfFU2sWun2fg+6Z9DINxbAOhYSIwxgDaFAK4B7jnFXbHxT8QrHS9Uk
g+H97fTPPLdCGWcq21jwikjkDpjjrwMCgC/pnjLxzpunSRXXw71e6uDcTzAyS5GxmLRqGwQ
PvBcdBjvWpqHirxO/hjTNUPhbUtPvZLx5JrO3Xz3MMSsxUnGBvIVQcd6hsfF/jRtRs7C48B
zRRXNxEkk4kZktlIyz5K4O3pge/Negt5m3lWUYJAJyT/hQB5dY+OfGcUmozXXw51q4dn85I
WkASJdqDy1O0jruYn16Cut8KanqutX+q6jf6Zd6bA0kUNtZXPBUIuTIAR/EzY4yPlHNdOuB
HhyVB2kKp4J96jDhZvLUnspIGMUATSyqFJ2/McAg+tRRHdkqgw3Qk8inGRPMkgeTgfNuU9a
RF81OeT94N0oAVjHKyKzbhnksMYPvUiELjAH1H+etRvGiD5QowNxHbHans6yhTEF9cqM847
0ARFUGXJ6c4Awc+9PMIW3wsRDAAEKMbh3pquZJ38zYPlwynHOOTTpXJiAKhSOSAe3oaAHQb
UBXbjuMDjFLlN0q98ZCjjaO59qYGBh+cA5AAX0FK7Kso3Kd3vzxQAsYhWY5AXI4HvnrVZpC
WYSKNp79xj/AD3q0xTAlV8OBwQOlVPNLTbjHkL97J6euaALIwFDFQxI7kEk0h8ptgCcqcnP
AJ7UCVCjHdjB+5jDA02NEDDex245X05oAc4LSeUpG0HODnnvUisoVo/mYjrk1EYkPltwcng
Zxnj1NSmMIrbnwGbhsdv85oAj2MkLMRkqQvXORTJIYzCZB1JyT68/pT2kYRjqeOgwc+v0qN
FwocgqvOB3x+NADWAclVB2twSRnH5U+LALKWI9j29qYNjRlmZjgZ5GB/nFKr/KoicEFuCwx
xQB4x4aD/aPBoB5HjbVc7emNs9e9c+prwfw2WWfwgFACjxvqg5642zniveN/v8ApQB5t4mA
PxptyzHjwje544/1iVufCwBfg54QC9P7Lg6/7tY3iQ/8Xmh3jIHhG9PX/pqlbXwuIPwe8In
AH/Erg6f7tAHYUUUUAHeiiigAoorlvG3j/wAM/D/RjqXiK8aMspMNtCheW4I/hUD37nAoA6
jnNLjNfP8A4/8AjP41stM8PWnhLwrbpqHieMSafMLkXkm3GSBEi/fA9cqMHrg1L4k+I/izw
l4WTVvDWo2XihZY1ins9bnSK+0+8OF8ry0CtId2f3ezPynBxQB73VU6jpwsJr86hbfY4ATL
cecvlxgddzZwMV8jeM/GXijxxdeGPAFr441aHUdUaNNespdO+xpYSNgBWdEDbCxAC89Vyec
V0fxN8I39z4fstGu/h1JpsamG31XW7C9WKyeNCo85YFZQ7EdPMUYyRz1oA9Q8V/Hb4e+F9L
W6TUn1i6lGbezsomLzg9GDEBQn+1kj0zV3VPia3hnQ/wC1/FHhm/W0ktxdW91o6tfQSIV3A
M4VTG3I5Ybe+a8K1jRgfiv4P8N3Hjqy8c2ujIn9j6LbwwyPJGo/eLOxIj+4CFJfJIX5Ripv
ildaVeS6T4H8Na14o8NLq10sUumXyNBpti2cMrsVJK7ivyRsyc9gRQBueLfjv4vuPAWj6n4
St9Btb3xFcGytLf7UZ760k3bfmjYBCc/xZ2gkda7zwZB4ju9Lt7GbxdrGieKYLcf2vZanCL
0M/QTRb/lUEnPyErzjHFeFT6fH4x+OrfbfCWnXOi+GIUg1ifws3yyDads5KYJKnnai5ABBz
ivrDw9Mbfw02oXHiY61pe0zW97LEEZIQP42H3yMfewCcdM0AcFpnwP0y4s9fg8eaq/jC51e
ZZhqFxH5d1BgY2q4+6uNuFHHXjnFamk6Z4W8I+HrrQfAn+hWsc/m30iQmXYiLtkkXeNjt8i
g4zgknGa1tT1+6vTAdMl1DTYlIT57YRSSzOVEC/vVICN8xJAPTnFV5fCral4duotUjk0pIP
ntEEqytAowz78ZRgzA/KdwA/QAv6dpl9fSzpqUV1FZzIJJJPtCxtczfKFkXySCo2LgjjOel
dJbWltZ2sFrawrDBAoSONOAoxjFeHXHjPxjZ+FdM1R/FLyXF94bn1MxtZxYS5RolVVATp8z
/KeTj2rr9Q1u/vvGWgWWi+NHTTtTiufPaGCFxE8EaH5WKnkktnP0GMUAb3iXQ9NfFwbfy49
RmWz1BYyVW4ilBjy46FgSpDYyMdap+E7ybR9RTwCLbUr+LSohG2qXEW1MFd0aA5O75eNxIO
cde3J+DvEPiPxjcWGja5f7Le+0KS7LqkYd51uQqSAKAV2gD5e+K7q18V2MOoS2GtQtY6rG8
dvczRxM9uWYfu280DChs8BsEE4PYkA6mivO7bxP4i0tlFzpGs6+12Zzbj7KsIhVJWVA5CDa
WAB57EcVgr4+8X266cJfBPiO58i9klvTFGSWjIkKxjKjKrlMY64HSgD2KvNfiX4N1zxXqOm
yaRBb7ILO6t3mlkRSry7NvDKTtG0klcMOxBrv9Mu5dQ0izv5rOWxkuIVla2m+/CSM7W9x3q
PUtY0jR1jk1fVbPT1kyEN1OsW4+24jNAHntx8P9ZudM1/SYzaWsl5e3OoWmoo3MUktv5YXb
jcpDE5bPT3rF1jwnJ4xttItND0/RtK1LTpyb77LcLKoEcMkIVwFG5C7bWAIbbnocV1Vp8Wf
D2sa7qGleFbW68TNpcYmvZdPZNkaHP8Aq9zAzHjomfzIqjqOm2On+BNT8V2muazHbmS41Kc
2dvKs8iM7MEWFmBVlJ44Ge4NAG74o8PeINf8AhXJoOkTQeGtVlhiXZbSMsMW0gvEroAwQgF
dygEA1518KPC0ngHW/EPgtriOcWdrY3crRgiM3EiOHKjryFXk8nGeprMn1DXNP8Q6cmi+Lb
7XNYuIbS40/RXlkjlMRTc732SfKjBbcecnO0A8Y7W00TU/DHh/UtQjmk1zxhrsoM98q7UEx
XavQfu4Yx90H09TQB3cDCRSxjwHPLDjfjuPb3pH8gzAKdvsCOOOgry2XxR8Rm8NxWVr4MuT
dNbLE15MSsjP5R8whAAEIfoScd61bLXfF974E1D7R4futJuoYIre0dZPOuGkICl2Xbj5Qdx
PPOfSgD0NIwAq4A+bOAeDzTjLFhRkFW+QjbwSa8ig8Y+OP7Ze7PgDVWt/IMEMMtxhWCs5Ej
cYDthMjAwG9q6Lw5q/iHXPFcMureHLrQraysWUxSSFknmkcZHQAhVXg/wC1QB3Tt+7Vwm0b
h8uPu4608RRsuQCNxPLcfWodpXKsq/eIpFCvKEDMBnAB5FAEpCBkZl4YkbwDn/69JHEEmUJ
jORnJxxTnXBKEnA4LZ7f0qKNBGW8tWOR37CgCWWOHYz8kg4weOlJCAqv5JLBR7H36fjSsgI
XcC2QTuxwCakWKNIwmd23p6nHU0AVd6q6iRw4DHB9uwNS8MmDkBh1A+lQsMyqQ/JAJG3g4q
YuFiA2jjj2P49qAJHGAFwF7kg8iofNWQyFQDt4B6805QCGCbcg4BBPPekSM5bLKVznrzkdq
AEBRd37vDEZwTx2qMAtOXTAcHjjnA9/Wpd435eMNuzhlJ45/wpgEefn+8cOST1+lAD2jGBk
AK3JwMfp3qTy8oVfBcHrjk0jKMDZhyAT159vrRGZXkYuox2Bxhv8AE0ANxukUIQflBYNz/P
vmpFIkjdGAV1OPQN36VEwBl8pR8g5Bx09s/nU7rthK5O0dTjkUAVpLcHcWcrz29e9OJmZMb
ssFyQelLNh+SxDYPI5BFNBzCUX5SoGT/eoAi3FjgEI2MYA/X3pWLK4VwOWGOMjFOw7x7/vZ
Uj34HWkSdPKy64x8p65+tAHjXhfcZfBinLbvGmquTn0WeveMn/IrwbwooaXwQRggeMdWPpx
tnr3faKAPO/E2f+Fz24UKS3hK8Uc9f3iVrfCc4+DPhAE5I0yH/wBBrI8RHPxnss4H/FK3uP
X78dafwpP/ABZzwiM7saZD/KgDuMjGc0A+tMDHdwOT2rD1vxNovhxoBq+oLbyXT+XbwBWea
dvRI1BZvwFAHQUVzTePPB8WinV5/EFpFahxCfMYrIJCcCMxn5w+f4cZ9q4fXvjx4YsvFene
EdEjlvNZvp1hY3kUlrBabiADKWXdzkcAd+tAHous+KNB8PSRR6zqUdm8yGSJXBJkAZVIXA5
OXXgc85ry34jWcnjXV7Gxi8fw22iw3kZk0dtOcx3xWdYyrSDmVPM+U4wASM+tbXjG/wBOi8
N3ms/ELwbcb9OKWm62nEkUgkkGJIDkMDnGSQrAZHIrLv8AXvBWnRXNxf8Ahq7jUMg823uxI
kDSKt2DGytiNTJtyy8bsE8UARW/g74LWXxAj1qws7hNaiMc1tZwpL+5+8yvHGBuAPlsCAdv
BGBnnR1bwr8H/GWtWnjG+ssavcK91bXo82CaUQKpMiqcZ2jGCB9KdNr3hGLWF1mLQpJ7+y3
LbyvdL5iMsi2sgAJ+QZl5z97rjOKy4tZ+H97LpnkeH9Tf+z1SwSY3Ww2buswWLl8sGxIGZc
g8E8DgA9D07xP4O1jX1TT5bebV7iNCT9mKzGMxiVCxK5C7TkZOO3UVxXxF8M+HLjxnoGseI
/HOpxXEF2s9hoQVbiOdgQSEt1Xc/Abk5xnrxWt4Al8FeIbqTWPD+jXVvd6Ukdqk14GEqK8C
AxgE52gKqnPBKkj1MniHwn8MNG8WWPjTXbaDT9dE+62uRNJ500mckKgJL+4A6e1AHndj4i8
A6j8YpNM+HHge0/tyaQtc6vfW8tvbW9wisVRUCkiTh+yjg9a6fw58MtR1Txbc+KvH15d6xL
LbPYSaXrEME8KKdp3QFPlVSc87VYjqK9M0e/0PVrd9T0Sa0uEnbMksKgOWHHz8Bgw5GG5rI
8R69qWjX1xJY2Mmq29tYG5urSMrG6LuIDpIxALHDfKey5BB4IBzml6H4N8ARm3+Hthplvcs
0kVzcPK0/kKDu2PtbcSWAVQSOmO2K0ILGXXr251O2s4bi4ypebUEnhjO5CrW6g4O1cAnKkH
cQeRmk8KWFh4j0eK+jvZzpSiKOCxSaMgoiqR5wQcEuCxXPPfNdzDd294jS211FcqrFS0Thw
COoyO9AHOnwZYTjT7m9u7s6paJg3lvKY2kbGMkHI4BIB6gcZq02hX0I8yw8Tamkw6C7ZbiI
/7ykA4+hBrcYhVLMcKoySewrLsvEvh7UYpJrDW7K5iiCs8kcoKqGOFOenJ4HvQBRvNf1nS7
RrjU/DymNGVHngvE8slmChsMAyjJHXpnk96pf8JVqU2kXGqQWWl2drbxGaT7Tdu8ioOpMca
ZH51p3+v+E5HvtE1PWNOLrGy3VpPMoITblgwP+zyfbmsYQ/DOZL3V1udKkTUUezuJluciVS
oLxkBum0AkAcDmgDU07UPEOradBqFnJov2addyPtnJI5HQ7cciseLTde07TLzS9S0dNXhvJ
Jnlu7B13P5jEktHKQQwBA4Zh8o6Vo2niLwHoMCaPbeItKs47dQEtzeA7F2ggDJPG0jAHGMV
0sM0VzBHcW8qywyqHR0OQ6nkEHuKAOC1DxF4ntvAX2ebTbnTNbaMQLd3RRYchtu/eGZVYqM
gOQMnrxTLD4n6fa2mm6f4hMtlrMssVrIbpRDDIxzmRH+6y4Vjx1xXeQXtjeNNFa3lvctH8s
qRyK5XthgDx0PX0rjtZ0fRluZrWzl011aaOO40i+Um3aSUEIUIBMLtzyoIPORnmgDq7nVLa
LR5tTt1m1CGNSQLBPPeQg4wgH3jmvmnw74e8c+IPGvi7xzoNrdJqUEQsIdM8YxmdriFurBv
lROVOEAxxycHn1iz0C+8M65a3dq+paFpYI8+zs5DqFo4HJG0ruiJ4+YKR15Bq54t+JEujjS
bbQ9BudSvtXu/sdq98r2dqG2lstI656KQABknpQBynwu+Dl14V0H7RqF6NN8UmZpf7R018/
umCkwNG2Y9gI2gAdFUgiurm+K+jvfT22haD4h8S/ZpGhkutLsd8G9ThgJGZVbB4+XIrLk8L
eKvFa48e+IY4rBgd+iaJvggkHpLKT5kg9gVB9KueI73UvBfgRf+EL8KHUZLULFBp1uNgRT1
bA5wvJIHJoAwb3+09Y8f2Pju78ON4I0vSraU6nqGo3Efn39uF4ieJCQFVsMGY5GMAc1haZd
eJJvihovj2++02/h7xYZNJsNPnJRoYFTzbecoOjSFZCQcEBlrO1fxH4cOkaF4s+IXiR/Gun
yXLpBo2nWi2lrbSxrvk+0JI+53QA7Uc5J6KTU+p+E/EumfGTwrqV/4ubUdN1fVpL21sGMm4
RpDI4ZkY7Y9issYCAAjrzQB7ZJNFZw/aLu7hggDYDSSBVBPYE8Z9qwbDxj4a1vxFrGi6brV
peXekxrNciJwUQMDj5s4JGOewJGarePPB8njHw5baZDPZE215HfJHf25ntpim47JEBBKnPY
+leT+ItT0/QrbUNXgv9O+HvjLRdMNtLoDW0badrMKOXXySQC6vkj5SGBOCOKAPRNP+KOjFX
i1yA6U6yeWAd8pTgECQBfkLZ+XqGxkEjmui0zxt4W1q8ez0/Vo3u7eHz5YgG3RKOpY4xwcd
CaNG0TRJNDsp5NAsIHkt422xW4AGV3bRnoASQPatKDR9FCyiPSbQbo2hZY4Qu6NvvKcdjxk
H0oA4/T/AIqaHPqOjadc3tnZ3V+58+2MjSNblkDRKDjlm3LxjjPtXormNZ9u19zY3dzkVh2
vhHw5BMk0Wg6eJ45FdHW2TMTKAA+ccEY7VyXhf4qjW9T+xa3pFzpa6hfTWujXcib7e/VHK/
LIOFk+V/lOPbNAHpbK4XG1js4HzYOPXipAQdoZmYg56jj8qwL/AMRaHpF1Da6hqtvBcPIqC
J2+dyxAXCjnkkfzrYjO0SKEGVJBOfzoAklYhcI2G5Pue350+Nm8tWYbWAyc8nHp+VZA1rTr
tdOW3vI5/tqsYJEOfMCD5sdsDvVy41S1sGs4bq4WMXMiwQ8E75OSFH4An8KAFiBJJRfmIPL
Z5qRok8td4GME89Fx7+tDhEQqrnLZK8cCh5D5IwC3qCMg8UAOSMGLbHESXB69qbKoFuG5bP
BBGc/X8akYp5W1gQcZB7kdsUkrIsSRsCePlC8E0ANhhEZ8vfh2GQM9KjBPmFVjG7GCrknP/
wBanEF0Rd6nrx0PvQ0oYxxgbRjC56mgCcHdGCqhW6DPPSmDICHrHjbz1JPvRE2FDBApPUZx
wOn9aQyBpQvQJ93Azzz+lADVaQyNgADuPT6H/PWpHfcmyJwsgGPm5/8A10xX3KWDL8vPYZ9
RT027ty9ScsCMY/woAj3sDnaWDfKwP94UE7cFhkDBJ74NOjWMMy4OeOSc96NhYNwoCtkrgk
YHagCMl1L5A3MMqFHSmbcDdGN3J796sSR/u3JypzwDz2/QVAu+IgK27JGTu5HrQB4z4UxJP
4IZsDHjDV+P+Az17xge9eD+ECqt4Iwpx/wmGrKMnOPlnr3r/PSgDznxEA3xp0pT/F4Yvhz3
+eOr3wpOfg74U2nA/s6MAHAx1qh4ifHxw0Fez+HL/nH+1FXHaV8VvDnw9+C3hFL9bm/v5rG
JYra3jODuJwzSEbUXgk8546UAZfxF8X674p+JVh4F8A+K7TUFU+feaba/6P5iJgtHJdbuSS
CNi4OM5Nc/4W+Hur+LPjJeeK5/Dms+CLGyUnTWlm+0GC4jK/e8zPyNnoh2n5gDya0vGvj/A
MYt8StK8KaB4S01Lzy1vrm80aRL28Nt/F5R2DyztY8sCfm461L4j+KPi7RddsdB8KajF4i0
e9cML/at1qdvEuDNmFO6g8GRAQeDmgBviHwF4j8Z/E/Tb3xb4MtPDdvGzPd+JNLuVkeWRVI
hc7ziMfKDyNwJAzXYeGvhFqL+PL7xl448RWviyS9t2tEWa0RkMHBQqCMI3XO3PXg15Vbat4
i+I/xpP9neKR4g8O+Hk+220GsW/wBjt78LgSoVCbGYBhh3AxuBwK9l8C+O/ADaQ93orajpW
lT3Lwhr4MLK2mUkNFHJkxoCc4Cnae3pQB1WsXngzwN4Oz4m1KKPSLU+Yp1OczvkHKhd+WYg
9AMkcV5T45+MXh/wppWmz6N8N5zeavHu0+W+so4YHjKAbhtJLfJj5ODjA4rn/j14wtNVtoD
BPoGqeH7O5VZpYUkmu5yCrPBFP5ZjjY4P3WzxzVPwJ4bbXtZ0T4nWlvr174asZCmk6fa332
q60po2w0ciPtBRlB4Ulhu6njAB7Hp17apbpqXiR/Ct7oOsxLN/a21LRpHwCI3iYsHIIHO7I
xyMioH+I3gTU/GI8K+EtGtfFmsQWrF1svJSKGEDBRZHwrHDEbFz1PTmvB5PKf456z4h0mO9
8M6zpySXVtY+I7SS5F8zZEjGOIYgTBUZwfXPWvSPhJ8IZbe11HxRruoWI1rUpheWWpaHKAb
EndvjQLmMpyOMEHcQaAMfxX491Dxj4x0/wz8KdYs3eZvN1HSrW3NndvHAAGhmnZlA6FQEOc
dDgVzei2KeJPi9d+NL06l4G0fSJRb6Zd6rdfaRBeqUHlOZGyFfdwqk5BYA96+pofDei2tzF
qY0i1uNTt04ult445ZG2kZyoABOW9vmNfPHiCG40ebTvASavoeq6nqV1bSp4f8AKS4aOWLa
TuJG1DhWBJb0wKAPo3Q7K6gtXu9V0/TLXWLls3cmnKdkxHCsWYBiceucetZXibT7ibXdI1C
2hu/Mt1kCSWhxul4Mcc3zLmIndwTjdjJFeXWXjTxU832W/wDiJp9lq9nmK80u4thE8chYlV
cmMquVKgHdtPBzzXSxaP49/s6HVvGPiK2vbGFI5U04RGOTzGyu0vEuWkUt8hXvjjjdQB1Nl
4ftLnw3a3Oi3EttffZ2jE+0J53Lbo5UHBXcWGOq/wAJFcj4T8QalYeLxoY0YtbXEEDwSwws
zvAoMflnGFQxvuDOxGdpwCSK9C8NyONOmsSsXk2ExtopIojGsigA9CTypJUnJyQfesrXIr/
RdZsrzw41vFLqc7pdW11u+zzEIz7/AJeUf5cbgMHPIOBQB1zbtjbMbsHGema8qPwn1F/AFp
4Tl1zZH5RF5KskjbnXc0BiVshFDsGYDrtGK7jTPE9rqSS23kNb6xCjM+mysBISvXYxwHUnG
GHHIzjpXnOhad8U9G1KHUJdJGrAKUWK7vtpj3hS7cu2MFcdSCCCAKAJrr4XeKdR1/Uda1DX
tNuJb6AxPbGOTyVkNr9n+0KOok6+o2uR1ANW/DHwz1zwxe22qJrFhqOo28UtuZrqNyZ43SN
QXI/iTylVcAZTg4PNbV3ceMZrfw7qFz4dmkvIYp57uzsrpUjEzLtjiYs43KASSeRkZrM0q5
+KI8WzXl/4VsIbS9+zwvKLoN5MaM+5toc/wt2yckdhigDOk+CVoNV8O3dprPlx6Xbx290j2
4Y3YG5WIP8ABmOR046Db/dr11QqbQqhVXACjgADsKO/HSigDzuH4eaxZ6jeahpni59PuLmV
2byoCVKNLJJggt2MnbA4yQc1n6n8M/Ft/fT3kPxFmtZZ0gDFbYtiSKTcJeX644A6DPHpXql
FAHl994L+IsNoWsfiNf30zuE8t1WIIhkGX3Dk7Uzx3PTGTT/Fvw01fW4dTurPxZdXN7cPYy
wWuoHNpDJbOGLKq8qXwckcjJrpvG/i6DwVoNvq9zHbtBLeRWjyXNx5EcO/Pzs208DHPHeuV
l+LFxFHvm8M/Y/msEYXV0VMZug+3cFQkBdn4gj6UAObT/i9r18lpeTaL4RsY1bzr2wb7dNO
2RtESuoEYx1LZNcNb6d8TZvjjc+E/wDhMvFEWjQwF01JrWBhnYG8zJh8sozEoFB3AjJ4rrZ
fjM1m0smo+EryCO3himmiWXdNEskTOrMm0ALkBSSQfmU47Vsav8S7jw9qh07W/DkqmIQT3D
2k5mEVvKHzLjaC2wxtuHpyM9KAPOvEXw5Gk/EHR7nxLrlxex67J9nj1q0iSxmgvUy0QlVQY
pA4yFZlyCMZ5r0nQvAtho+rSa1cX+oaxrkieSdQ1O48+VI/+eacBUUnqFAz3zXm3xssL7xv
8LtM8ZSTRJolg7ST6dHdMVnBnVI50kXC5wDjeNoD56iu38Dw65oPw5lbxFud7Z7i4t45L0X
Lpb5LQo02MOQvG7p060Adu4Aw78KcAFeuMdgKrXen6fdLG11Zw3SRtkCeIOUPcjI449K47S
Pij4avBJJqt0mkttykU7EyuVA80FAMgxsSnfJBPajTvij4XuddvrJ7+O1tUjUwSTRuHncuy
NjjBXAXHfDZPFAGh4817WvD/g261XQdFbWr2KVESAKxCozBTIwQFmAHOAM1iy/Fa00i18Lf
8JZot3pF3rNv5tyqDeunqCqgzDqq7nUbsd+a7jStRsNYsfM0u4W7t1fYXi7MPvdenBFZGv8
AgDwl4kv7fUNf0OC+urVPKjlmLZRQ24LgHkZ55oAl8Z6brGt+CtU03w/fPY6pcIFt5w5iy2
QSu4ZK5XKkj1zXn/hHVtB8VeM/A+n6Dp6WVt4d0y+8/SVlEo025WRYRuPdj+82seSCT3qPx
0mr6XrtzDZeIbfTZdVfzBHciWaPy90aqOWCod6knHZu1dxo3iHwzaeJLnQ4ZbFNQS1inu7y
ERwxTsxIIDAjJyrHHYHrQBFrngG51KO+EGu/YTNqEepJItqHkhlVVXG8tyvHGACOmal8OeD
Nd0Z7trvxzf6oJrY28Ed1HlIHK48w/N8xyM8nv1rrIri2vYjPY3cckTEjzI3DKT3AI461Pb
hWZWVmLjjPagDzdPhnrKSRG38e30H2cKsUKQhVijCqDGnzZUHy8n1ya09H8EalZ6/Zajf+L
b3WLWzd5ore5GRvZdu4nPYE4GOO2K7RnQEhyCUIBGP89qWCTMYCENz/ABDk+v5UARvkzMxL
JGx5ycfjmlCkqFJDL2xwSOPSpGV5EfzDtznG7B/Co0VYohFubdjKZOevbFADighG6UvIM5H
fHtntUsjKYdxIc/wtjkUrbmhbkkMuSe1RyR5iiBO0n07+1AClyxTMRUMeFHJNIsGJkIjAHO
DnB6UpZWwuXY8qP/19utNf5QT5oAzjgctxQBIFjyZEZu/zFulMWHa/yHBGOgwD709cxxBsD
LHIAP3R70KjDLLjOcnPOfpQBH5GBvGBgnjsPr61Iy4k5DDI49KFjBw8xBzjA/pT5NuGK9v5
+1AEK7WztiJbGQD3Hc8UjRsDtDkAfNwccelOO2ImQk/Meh6dsVJIMncp2vjhu1AEUq7WKl9
wJ5zzx2qsFJkMhYKw+6xHUVP5bOhXG4qckH1/r605RuOdu3n5sn9cUAeI+EgWfwOygYbxhq
zcHp8s9e95avC/C6Kt14NX5gV8Y6sP/HZ690ytAHnPiLYPjZoAzhh4evzj2zFXn3w/+Gl/4
i8J+Atd1XxO+o6LZW6yJoV3ao1sAd4PA4ZueGYEivRfERx8bvD64BUeHdQJJ/3oqs/CX/kj
vhTC4BsFwfxNADfD3wm8CeFfEc3iDRNDW21GWRpBLvJ8rcCCqDsvJ4/wFc54k8K/D34c3F7
8QLKGbQtbkWQC8tYpLt5GIO7MRJDEg9yBkAnpXrwUk56VVmubOI7ZbuFS7FAjOPmOMkY7nA
Jx6CgD470vwP4s1v4danqWneFbPxPJ4uunZNRuXEV5pbeYQzSRqAFHAJUEgEHOc4rupfhf4
t8LfCmz8P8Ahjw5HriahEDrOj6ldgQicADzI2QowzgErypA555r1r/hZvgOKKT+zdTGoLEz
Bxp1u0ihsFiMgBcnB78n61U8QfFGz0QTrBotzdlYI5oX8xFV/MjMiEjOQu1XycdVx3FAHld
l8BPEd58MdJ8LW/i240TRLxhd6xpM8CExzgDPlso4XKg4J9DnNezeFPDmh21hpusaXbGxea
zSOSO1/cQ3Hy48xoVOwt1IPUZ61sWOoSa54Ji1a0iImvLIypGAQQ5Q/KM4PXipfDzW0vhnT
GtGDQrbIgxxtKqFKkdiCCCD0IoA8MX4ZeJ9O+NLeKNN0L+w9G+zzJJPoepGW8uSVO3eZhjG
VX5cYyRzxxqeEtc+LCQ6/aXPhiLQ49IUz2MB0oF9WyxB3+U+1ZDxkoDySegr3HABxjI9qLi
2S6s5baRnRZEKFo3KMAeOGHIPuKAPD9E+NXiPWdU1Wyv9D03wlqFiIxFo+tSOs11uyCfOGE
iG4YG5eeOxzVOXwJqGoeMb3xZ8WNR0O1s47EyRRaPK1vNpcpKESZT5pXz/ABnI+UY64rtrT
4M+H9JTxCNB1fVtOl8QRiO+lecXTSDJ/wCewbJwSMnJwTSeC/g3oPhHwuNFmuZdTkhuTc2+
ocwXcZ2gbfOQhsZzxnGDigDzX4dXGk6R4f8AF2pfDbwxqfjiOR/s+oNqNysb375JEn2dlLO
uGK56kA4Gc13XhXR/Huo+DYU8S6ha+G9RkuALfRwkaWiw/K6CILiRJEPfcfmU5BFWrc/E/U
/H81g2hx+DPDhgYpfWX2e6mmmAG0ykggLyflAznv1qHwv8Kbmy8Q6jrPxC8SReLr/VUaAJc
wjEYU5Uw55jIXcSEx1HPFAG74c1wQ388t6Z44JhHFIC7TiK43sC0v8AzxJyq4wASCcAYz1O
uaUNUsUAujZ3FpKLiG4xkRsoIO4EjKkEgjI4PUVg6rosunQ+ZHO0ulw2qrJLeXUkslv5bmT
ewPM+flGCQflA6V5v8XNE8d/EDwLbWvhz7dPduxE9pDeJZwSospAlkhYeYQw5xuwMd6AOtu
JdT1e08hbBbu8t7mNrO+0uQXMCuHXLeYDmP5c7gw6HGTmu18Q+I7Hw6tq92rN9rm8mIB1QE
/7zkDPoM5PavnfxL4s1v4QRaH4mudEmvNQvrOG2vftVsLOC1cjrm3wsxHzfKylgP4h0r1Hw
/wCI/wDhLNfg0bxVo/lyrCbqxnkEll9rRgMjyGYlxxzyw4GQDQB3M3iPQYbeaRdZsHMUckm
0XKchMhu/Ygg+hqhF400N/DI1h9Rso5fshuWtGu03qQgcxn3GQOnfpXFePtK+H/w98G3Guy
+CbnUYkY7bezkcfvGJIyxfC5ZjyMnJ4FcJ4V8Q/DbXtdfRYPh7Dqmp/Y1vpG0e4dzEhC7o3
81kczJgZVcnHTGSKAPf9O8RaNqZiht9StTeOilrUTKZEYoHK4zyQDzitauI8LeAvCGgEeI7
C1mEjNLdQ3F9uR7VJANyYfBVQB0bkc9K0tO8e+ENWuY4LDW4pBMWWCdkdIbhlOCIpWASQg9
lJoA2L+zurzy44dUmsYRnzBbovmSegDnO38Bn3FZUn2/w5Ibhri51LRTzN5zeZPZf7YbrJH
6g5ZeoyMgdFRQBlatouheJrK2tdWt4dRtlkW5ijMhKswBw2FPzDBPXI5rKXwD4Otitwul+V
5DQSiRrqXCeRnyjkt0QE47CtGbwx4aaGUPo1lArZZpYoxEyd9wdcFcdcgjFeBmW0v8Ax9r/
AII8bfFjUta0iH7O9jZfa4bcajHIhcwsVAM3IC8MAc80Ae16M3gTxO2uX2h3un62upYg1Mw
XPnpLtUqFdckDjgYAyKuweEvD1tNDPHYsZoZFkWWSeR3JVSigszEsoVmAU5AyeOa8NudR0O
LUDqGoTr8OPFOnbltLq2smiSW3XGI5UxtnTGOOozxgiu60rW/itr2kR3lpf+Ere0mJEV+tr
cOZVBxvWMsAAcZGT6UAdb4i0640n4Zarpvg/RLOaaCzkS00+VAYGz1UqxwRgscEgHpXzh8P
Nf8AE+l6Pa+H7SK68V6ZPqHk3ukf2c0kOnQmUj5blWaNMLhjF84XGMivXdS8IWN0nnfEfx9
eavE/Wznu00+z+nlIV3/RmNT2vjK0UyeG/hv4Rm1+LTm+zM2neXb6fbtgEJ5pO3IBBIUHrQ
B0t74Y8ManfyS3mg6fO5z88tupPXdnOO55+tV5/CXhSRXDeH7LJYHeIVyGAwGHHGM9aTwh4
h/4SnQTqLaadNuILiazubWSTzTBNE5RhuHUZGQfQ10GRtCkRgkYJI5b8KAM7QtC0/w1pEWl
abFst4yWALZZyzEszepJ5rZZVxhcnk7gxxUSNulKmJWAIK+vT9BU+3Eu/cM8knOcigDntX8
K+GdfvPM1zSLW+OAiecgIAH+GT+Zqmvwy+H7GRV8JacwYBWUR8DnOOvqM10o2vuVwMHOR6j
196lV1ILhtgPX/AD9KAKVhpemaLaJZ6Xax2dsWYiKJdoBY7mb6k1f8rBdwWVmxkDBz9KlGz
5zkDkgkCqoSSYlw4ZFYbdo70APZUMqHDeZj5QOg96cigBmORnPGOQD/AJ60xlYLuGUYD7vp
U3AVSWZ2C9OpIoAZ5ezdzkEjdnsPSpE27drIST2OOPxrLuvEehafdPa6n4gsLK5HWKe4RHA
PQ7SelVD4y8JEIqeKtJLg7SRex/40AdF1XcH74HGSKR1V1A2kYPpXOjxn4RlL58U6Q2MZ/w
BNj4/Dd14qWTxj4SJBTxPpJIPe9jOf/HqANwSIdu1wRzx6momaOSUEqRgY54yO/SsQeKvCU
kvyeJtKAI5K3sfH/j1Tf8JX4SVWVPE2lAjni9jB/wDQuaANgNGqBmPAB5Pb6VIqqcnbyDkN
j2rnz4s8KYYP4o0kE5J/02PBJ/4FTovFnhUlnXxTpA2AA/6bEdwH/AqAN1ApGwjzMc8joaJ
NpbbtJI59hWKfFPhhmU/8JPpI4zhr2PJOOn3qSTxX4VUFj4n0phjOPtsXJ/OgDYZUcZGV5z
mkWJgAhwqj3/XNY3/CW+F1kZh4o0nJ9b2Pn9aG8T+HZQBF4m0xnbCqiXkZLk9BgH8qANFso
ZIgdu4k4PQ+9PV8MdylcYHruBxUcx8uU/ugxC8luuP8elTRuM4IV264PGelAHinhaQNc+C8
AqG8ZatxnIPyz17xXhHhPY83gl0JVT4w1dgPwuK93oA888RZ/wCF36NkAL/wjN+S3/A4qv8
AwlyPgz4SJO4nT4zn86zvEkij42aeCfueFb58Y/6aR1qfCmMRfBrwgg/6BkR/MZ/rQBzt74
R+JN34m1823iYWelXd1HNYzPcvI9uqESAeXjGC/wApGR8gOckirfh34VQ6Trlvrt3qY+3W8
5nRLJGjiILSHY4YneAJSASARgc9RXpVFAHI2vw28G2c+pzQaSVOp3K3lwnnOFMikkFQD8oy
TwODWtp/hfw7pQxp+iWcBMYiLCIMxQDAXJycY7VsUUAMChV2gYA4AArCkt/7N8W2T2jGOHV
DKLqDqjSIm5ZQOzcYJHUYzyM10FZurWFxdi0urGSOO9spfOi83Ox8qVZGxyAVJ5HQ4PNAF1
h8wqRenPWsGTW7vT3X/hINNSwtnIVbyCfzoUY9BISqlM/3iNvqRW4pOAQMgjjHegB9ISAQC
QCemT1rmNe8baZ4euZIbq1u7lkCqRap5jmRxlIwg+bkAndjAwec1x8z614u1fTdRbT5dM13
S7hylvaTrIkcLDAFxIwKo2ecKCxHGB1oA9Bk1K+uNQns9IsoZhatsnuLmUxorkA7FCqSxAI
J6AZHU9FtNP1B9RTUtYu4JpokZIYLaMrFDu+82WJZmIAGTgAZwOam0jT20zTRBLP9ouHdpp
5sY8yRjljjsOw9gK0KAIrm3gvLSa0uYhLBMhjkRujKRgiuFlthpniWNFgnnubW4WS2eU5nu
4jEVKm4chdu5sbWP8A7kGu/rP1fTpNUsooIZ0ilhnS4jMib42ZTkB1yMj6EEcHtQB4tq/w0
134l+NbLxN44g0nWvDEdlKlpplt5lrNC5BxuYnJbcNvLbRkntze8GWXxkW81HR9XDaJpelw
EaGSttP5oXAWK4cD5hjAyu04DEnpXc+HdQeC+toJ75I9PvbUNawzFEHmiQrthA52bQDtJJG
RzkmuyoA+dfEfhfx/431mTVfiD4audMGixJPpCeHJvtQkuVcHLqxG4ZORjaQA3PStnwxq3x
R8S+HNX8QaT4V0Dwx4jNyI5rO7sHWWXKr++80sAWKnhSCOME17jWNceLPDNu5SfxBY7wcFV
mDkH0wuaAPNdP+DM+t+DrrTfiVrtzq+s3Nz57alaXDo5QgHyipJTaDuAXbjAB616NoPhLw/
4c8OW/h7TNPQaZbSGWGCf96I2Jzld2cYPTHSrv9s6Y2hza1Bdpc2EMTytLB8/yoCWwB3GDx
XI2vxV8PXVtbXBtrmKG6W4aGUywPHIIY1kfDrIVzhgAM5zkHGKAO+orjLb4kaDdaZ/aiW18
unxi3+03LRrttGnCtGr4bOcOhbaCF3DPeptT+IfhrSbLVru4uJGh0i9jsLxlAAhkfbtYkkf
JlgCfUH0oA2fEWh23ibwvqXh69llhttQga3kkhOHUHuK5bRPhp4N8N+AX8L6vBZ6rp8kss0
8uowxIrM7bjgABUA7BcYxU58eWF/q1j4dgg1LTtT1GNZU3pAJIY2J2yFGckghTyFbbkZwa3
ofD1n9qF5qUkmr3S8RyXqqwiHoiABV6ckDJ9aAPDfFfw70TT9Fi8eeD/DVta6boDveyR3Vz
NMdVtQCHRUZiqIRllzycDgCum/4VykMMWo+AvEN74ckZBNHBnzrVsgttaI/w/N0B47Vb8b/
ABA03V77xV8KNN069uNel0q4jhKqmyWXyN4jAzu+6Rhsbc8ZzWl4S8b+GL7TtM0Y6nHZapb
28cclhqANtOGCAEbJMFuQeRkUAcQF8NeHfG+tXvxY0FNUt7+SFrLxHdWHnWkMZjCmBuohAc
H+EA7uTT/iJq/w+vPCo8NeCPGemaDPDeLcSw6PbzSJN8pXDfZADkZVhg9VAPFeu3ltFPZzW
13YRT28qESQuodXX6Hr9DXF/D/xv4b8S2BsNB0mfRPJjE8VpPbLBvh3FRKgXIZNwKk9jQB5
5ovgrx1f/BvSvsN9cL4huNUm1C4kupGtZJY3Yjc4HcqFbafWuxtNL+KGjXCaXolnaTaZZyY
WW5uPNmnQqcszMw4LEMF4xgDpXqAUeYsocqHyM46U4Bi7u5fcen6UAec22i+OU8C3el6la2
8t/eams5exn8rETSCRyTnOc5XjHFZ9qnxmh1We+k0vQlur2FFciYmKLap2KBnOAWOcE59sV
640gVkjJAXuCffpUUmS8ZAbI5BHXNAHE+FLbxfPrWo6v4u021trhbeG1gS3kDrtyzyHGT1O
36V2cRLSMJMDcclQOBjoPyqRIkKgFWXJ3bge5pfKkX95u+fPp+VAD/MUAAL8yjO3OCBSRqF
YBcKF9D0P0pkYMjHfGC4XqfepAxLrhcFvvdKAAgPJ8yhh3P0qONSW3DOTztPBIpzIJomUN8
xBXdnr3xTuFjViWdcdfx6YoA57RLe0n8beLZJIIpmEloMyRgkfuOnIrpPsGn5z/Z9rn/rgv
+FYHh9WXxj4tZvvNLaHH/bAV1FAFb+z9O/6B1p/34T/AAo/szTwM/2Zagev2dP8Ks89iAex
PQGvD/CGjeJbbxrobS6Nr9prkE87eJNVvLhnsr6IhtojyxVssUKBVGwAg0Aezf2dpp5/s20
/8B0/wrBn134f280sVzqGhxTQuySI4jDIwOGBGM8Hg11FcjfWzN8VdFYaZO9gul3kUs62+Y
FeSSNgrNjGWCMf59aAOi/svSyP+QXZ4/690/woGlaUBgaXZAdP+PdP8K88vNZ+J02l3N1pe
nmK4jRWe1lsQDHJ52wxREkeYNh37uRx15wGW2s/Fd7rRftmmR2sV2A9yPsnm+QVYK8bbfu5
AZ1JI6gc4wQD0caZpgORplmD/wBe6f4UHTNMPXTLM9+bdP8ACvPtA1j4k3GueHotVtS9jdR
tJqBOnm3NsRuAUk5B6KeCD83Qjp6ZQBT/ALK0rGP7Lssen2dP8K5rx3pmmx+BtQkj020R1M
JDJAqkfvk7gV2Ncx4/bZ4A1M+8P/o5KANq4IVmIOO6jbkChBkvwGfJJXjnp0pXZRGqybvQs
Ty1QeYAUUjI/hIJBA6cDvQB4x4XRRdeC1XKovjLV8A9fuz17vn2rwjwqDHdeCo924/8Jjq/
zeo2z17xQB5t4jcr8aoCHAx4RvCc/wDXVK2/hagT4O+D1ByP7Kg5/wCAisHxQCfjAg2/KfC
F7knp/rE4rf8Ahfx8H/CAIxjSrfj/AIAKAOvooooAKKKKACiiigBrokkbRyKHRgVZWGQwPU
Ed6xf+EU0VU2QRXVqgGFW3vJo1T/dCtgfgK2yM/hS0AeZeJbHXbTU4tM0yO01WSW2aQXl5l
b1bZXUSW6SrjcWDcMSO4Oc5rp/DNxfX+nWl/Yx2Fhokhcw2S2rJKsYYqMndgMcZI2+3vUni
rTdTubSHUtCETarYbzFFM21J0ZcMhPbkKwPqvvWZ4Z8WaELjTfB9v9sa+SzifzGtyImLR+Y
fn6Z6kjt+IoA0PEniC70idLa0itxI9tJcq90rmOUp1iUr0fHPP5dcctH8ULswBptF8uT94H
GGIhPkK8O/Gcb5Cydew967zXrjUrXw7fT6RGZb5Y/3KBS2WyB0AJPfsfoa42TVPiFYJcTi2
utSkUWrJai1RQRt33HzqBlsAov+0woAkvvH1ytpdXWmx2U62ghEkTrJul37AzxnhSqsxU88
FTkitLw34q1DWdbnsZ7KAQxhz5sBb5NojI3ZyPm3tjB/gPWs1r/x7DqkGJru4sWu5kcGxVW
ES7PLPC/xbnyePu9RXUeGbjWrnQI5dfiaK9aRyVIx8ufl4wMceoB9fWgDE1fTEg1S6hg065
W1u0jmEdjEmLiVZC75ZuEfCgryM5bGT0621u4b+ygvrZi0NwglQkYJUjIyO1c74qs1ae1vp
Z4kjMb2WJA5aMyY/eR7OdwCkHkfLn5hg1q6Bctd+HrKdoY4cx7VWJSqFVJVSoPIUgAjPYig
DTBwciuc/wCERtbXe2h395pMjZ+WKTzYjznHlyZA5/u4ro6BxQBzOg6aLzwL5NzfXMk2rRN
LdXK4jk8yQYYrgYXGMDjjFUofhr4ah8kr9qZoxPliyfvTNGI3ZgEwW2qoBwOmeTmtrT42sN
dvNMiYGzeIXkUZ6wszsHUf7JI3AdiSOmK2aAONg+G/h22sP7Pgkvks3WATweeNly0IAieT5
eWAVM4wG2jIOKrSfC7woiySSS3iRukJu9067bowyGVZJsrhm3McnjI4PFd3VDWI9Wl0mePR
HskvmGEa+RniHruVSCfpQB45Zal8Ph4ultvByav4zufDUS3TWtpdQyQWSqW2CJ5MFiMkbUY
jGAc4qn4Q+MXiPx3qGr3dmbfQrW3G/SrKW1M41IKSJFaXglxgfLHkgZPzYxVrSfgZPqnh3W
4/HOpeT4h1G4LHVdFmaFWhKr+6MQwmwbcYxzgE16H4P8L+CdO8FweHvD7WmsaLY3DGNXlS6
SGUHJAPIUg5OOoJPrQBraLPpGqyDVUh01tZWIRXMluu6WL/AGCzKsm3PTcB9K574sQRt4En
vP8AhDbPxTcRyRp5N1aG48mNmw0gVBvO0c4Xms3xteatrPxB07wr4XvhpGpWlsL7UNaWMSS
20DsUSFFPDGQhj82QAucZxSr8P76aRGl+JnjN3wMldQRM+vCoAKAMT4O3F55HiCybTbrS7S
3ubfbp1xO8v2KVoFaWJGclgoJB2npnHavEfCPw58a6j46hu9Pg1W0hsryeOW/lMtsLJDcbg
sZLYmG1SQqqFPmHJNfVXhnwxZeFdMuLCyvLu5NzcSXNzPdy+bLLK2Nzu+OTxVvVl1GbQbyD
TQhvmgdIBK20bipAyemMnPSgC+u4xDa2887RkbTSqI4w0paNRkgtwAuBzk+leKafZfE/w0V
0Hw/o0MdnmNDKUSXEjqBvLAKDtCnJHBzz83NdJ4m8O+P77WNSm0GPTIbTUIVtJ5LiQ7pIFR
hhQB8jF3bnngCgD0otG2CGDnGQwOR9ajYxyxiQBJFYbleNs5J/n65rzj7L8Z1t1htrjw/FG
0LxCLGCnOEZTtwdq44I5wa9B0Wx/snRLHSwQwtrdIPk6NtGCfxOaAJnEu0g5IPCr3XjPBpy
iViqyHlchjjljjrmpRvYKAuACMKQc8f/AKqaJCzOSCoDYP8An60AIpP8XytzwT1yeDSY3yB
2cblGBzwPX86cQdgZTnJ6DnHHTPShOsbFCOPmOKAHctLkoAoz8p/nQ2UT5VQ47ChzIoOOnJ
69aNqSZVep5J6YoAxNA3nxj4sLoFJltOnf9xXTVy3h0qfF3izAIxLaLk/9cBW1qNlPdfZ57
O5W3u7Vy8TOhdGyMMrAEHBHocggGgCG71yG1mnRLG9uo7b/AI+JreMMsPGcHJBYgEEhQSAa
ludb0izSFrrUYY1nTzI8tncn97j+H3PFVjZ60lvJc/bop70ypJ5CAxQFF6xjOSNwJyx747C
pNLhuUvprg6ZFpkPlJCse5Xkfb0yVJAUDIC+5PFAGmrK6K6MrowDKynIIPQg1xup+O30vXN
R0+TRRLFYT2sLul2vmyCf7pSIrliM8rnPpmuts7SCxtEtLZdkMedq/3QSTge3PHtXG6x4AO
ta7qV9dXtosN9NayhhaZubbyOnlyFvlY4+9jgE8UAdwWQO6GRNycMNw+X0z6Vhz61NF450/
RUktms7mwnunOf3isjRgHOcbSHPbt1rkr/4XNqFtcxT6vC7yhoxK1qS0yNcrOTMQw3sNuwE
YwCfWorr4TGW4vDY65Fp8M4nRBBZASKkkkcgjZwwyimIKFAHyHHvQB6aHQ4xIpyMjDA5HtT
q4vw54BtPD2vx6qptZWishaRgQsGiO93ZlZnbAPmEY64AGa7TGOtABXL/EDP8Awr7VcAk4i
4HX/XJXUVzHj8Z+H2rANt+WPn/tqlAGuwDvtI+cfKS3emxhY2ErJ8vTcOp/wp0o2p5ZY53F
lYHJNJE3lqxbn+8ByAenegDxbwqUFz4K6jPjHV8buv3Z693yfQ14R4TJ87waDIDjxlqwB/v
DbP8ArXvFAHmfikEfGGM7gR/wh99wT/00St/4YoE+EPhFVPTSrf8A9AFc/wCKz/xeAKR/zJ
19z3/1idK6H4Y4/wCFReEOCP8AiU23Xr/qxQB11FVr2+stNs3vNQuorW3QgNLK21QScDn3P
FSW9zb3lulxaXEdxC4DLJEwZSD0ORQBLRRjnHcUUAFFFFABRRWP4l8R6f4V0KTV9RSeVA6w
xQW0fmSzyscJGi92JoAn1y7mstCuri2IWfCxxswyFZ2CBsd8bs49q5Twh4dvNG8ZeIGmQ/Y
sW8VrJI4ZpQkQRmAB+Q/KM4Azx6Vj614y8a6loNxZW/wj1yKa5QeTJLeWwRGBBUuQ5IwQCQ
AaxLLU7rw34xufGXi/4canZ3l1ky32kTjUI1DKqgPGoDrgDGQCOeeaAPb6K4i1+Lnwzu1yP
GumW7d47uQ27j6rIARUWp/FzwNaGO20rV4/EmqTtst9N0ZhczStjPY7VHqzEAUAd5RXm0Gk
fETxFM2qa34qm8JRuB5GlaQIpPJU/wDPWV1PmOf9kADoM9aP+Ed8dWs5/s34q30pA/1ep6b
bzqT6fIFP60Adj4kECaI97K0yPZMJ4XhdUYP90DLArg7iDkEYJrnLnxdpPgO3SPxhezWC39
0wsoHZ7t40AUOzMoJEYcnBboGGcdBm/Y/i3cxywv4s8M3Fuy7Ssmiud4I5yPNx+FYutfD/A
MdeIbLTo9Y1XwjdJpsoktYm0WXbF/sj98MjgZB4OBQB7P7g5B70V5wknxjth82o+DtRA/v2
1xAcZwCcMwFZWu6/8TrWO3tNV1Tw34ehu5DH9t0+3uLy4UAFj5cbLtzgdW4HXBoA9Gtz5ni
7UXHSC0ghJ92Z3x+WPzrWrx220/xj4U1y9PhTxFc+Kp2hjudQ07XmJ88kFVeGdV/dsdhAQg
r9K27P41eA5obf7dd3ul3LsI7iC7sJl+xSE4Kyvt2Lg8bs46GgD0eiuBvfidY2Xxdtfh42k
3DyzwiVr0OAqAoz7gvUxgIQz5wCQKqn4h654gnm/wCFe+FotW06Byh1bUbs2ttOQcHyQFZp
BnjdgL6ZoA9Cu0t5LC4S7cR2zxskrs+wBSMH5u3B618/+CNIu9M1bXPDHwi8T2g0eMRtd67
eWv2oNPgosEOzZGSiKCW5JLcnNdnH4Cn8TuNW+Jd8uuXa8ppcbsmnWnssYI80+rPnOOgrvr
K1s7KzjtLS1gs7VF2pDCgSMD2AAxQBz/hbwhaeF9Iuc311qmqXrrLqGpXbbp7pxxknsAOAo
4ArpEDPKNm4KuCD2Jpkqlom8sE4APT5ePSliby2BwpU9Cq5yMUATykGP5l5J6HqT/Kq8aMM
GWRcZ/iwcf8A16mTYQY8AnHBB79qYckFD8oPzYPOff0P/wBegB0cgDjBOSepHUdvxpOGzGB
ux82DnA9qjUxiLYA2/byuMg+n9KJFLLkMOeBtOQKAJASJOQF5GF6fTFR75NjuuQRwT0BJ/w
A9acSC4MhXcrcg8EU4l9u/CqcZYk0ATRsdu95Fbpg4ximMSJDNy+7hhjHFNUr5SbMAKeMDA
/KnsFdWQHHOGIOcetADl2j7gAUsflxxnrSLmRTu5x6cHvSBSGctJtTJyo71HHgSLOFCow2j
t+NAE3lneM8RgHI759c0hLDaqkAEdO5phyzttAGR9/0FObbGgKnAJyuRx9KAMTw+qr4w8Wh
TkGa1Of8AtgK6fqcVw+j6vpen+NvFsWparZWbyS2rolxcojMvkAZAJHFdH/wknhz/AKGHS/
8AwMj/APiqABfEnh57W4ul12w8i2fyp5DcKFifsrEng+xp517R/t0FiuowyXdxF50MMZ3NK
mCQy44wQDj1qFte8LPnfrejtuIJzdQnJHTPPJp48TeGlGweI9KA9BexdP8AvqgCxpt5c31n
9outLn01mYhIbh1MhXszBSQpPpnIrlYNdk03xt4nhvbq8vYhNZw2NkhVsSSQs7IgOAM7SeT
0FdF/wkvhv/oY9K/8DYv/AIqsS8tfhxfTXk99daNLLfvHJO7XygyNH/q2zv4K9iMcUAWdF8
caNruvSaJZw3yXccZeTzrcqqMoUtGxzw67xkH3xnBrmJ9S1W58Z/ZtRTW4bCa8mtYbq1mjk
024Ta6iF1B3xtkYJI+8vXBFdNZz+AdO1KbUbHUdEtrqcBZJI7yMbsAAcbsZwFGcZOBmq1tD
8NrO+u722v8ARo7i6d5Jm/tBTud8h2wXwrHJyQAaAMDw58Q9F0PwFo9tqlrqUd1b2drEsXk
b3ud0LOGj+Y7htjfrg8dORU2i+MtG0afVoZYL1hf6ncXFoEjz5uRDmMBiCH/eBtvHGfQ1oj
TfhUsKQ+boOxVjCA3y5UR5CYO/I2hmAx2JHerls/w4tJVltr7QI3S5N6p+1xnZMV2GQZbg7
TjjtQBlW3xg8I3TWQiTUFW+nSC3eS32JLvxtYMTgg56Z3e1bfxBwvgDVNxAAMOf+/yVmw2f
wot2tzDP4dj8iUzRKL2Pajkg5A34xkAgdBjgVD498Q+HL/wHqNnbeItMnmnaFEjiu43ZiZk
4ABJNAHZEYkZ1bzP7qk496iVGjI3jaCecckc809GVmIBAI+XByAD7UwStuJ2k8jrxQB4r4R
YNL4GBQgnxdrBHy9ABPXu+5ff8q8I8HsfO8Cs/U+LNZzj1xPXu+5f7x/KgDzjxU6j4vsAw3
r4OvTj0/er0/Ktz4asW+EnhEk8/2Tbcj/rmK5vxPIn/AAuCVWP/ADJt2c9v9Ytb3wwdR8If
CG05X+ybcDjH/LMUAb3iTR28QeH5dKS6Fs0kkUnmYJxskV+xBGSoGQeK8q1Twzr/AIXu7XS
tD8S6qkzwO9qyoq25ZUAYyEyjhcgklSQDnkivZw3/AOus3UtF03V545L6KWRooZoF2yFV2S
rtcYHXI79qAPJrbw9faN4f0yB/iPKZtUukgu3sbzcY53jG6RXZzuUbQcEcK3412HhLRbjTN
btTL8TH8Qulv5cttLOHaZtv39ochex4Hb3pG+EPw/lM3maPJ+/bdJi6lG/5QvOG9APyrT0n
4e+D9D1q21nTNK8m/tldIpS7HYHVVbjPcIooAn1Tx1omjeK28O38V6k6abLqr3C25MCQx53
Av03cHiuL0nUvid4x0qDxLD4gsfCNje4kstOOmrdSiIn5GmdmHzMuCQvTNM8WXd38RvEF74
OsJHg8KaO+Nau1/wCX6cDcLVP9heDJ68L61gWXjnXtF0qzm1HQ9V1pLiNWiNvaLGsC72VY9
qrndsUMQRgHA4zQB1v/AAn3i/woUXx/4ZjuNOEmx9b0Ulo4k/vy25y6j1K7gBzXVavZeDvH
3g1H1C5ttT0Fyt0lzDdbEUryriRSNpH1FeeeGfH+sav4nuNMfwhrBju7ndFNdIIYoIdu0cs
BuHyMxHqwFcTPpvhweOdY1HVPh/NqGlzXDiCK2tmihDCQKHkVQq5wrMdwO4EHjFAG1LF8CF
leO01XxPfiP/l40+61G4jHP8Mi5U8+hNdH8NNbvNSn13Snv9Q1fS9OmjGn6lqUDwzTROudr
blUuyEEZxyMV1fg/XLTXPDdpq2m2c9jYSBoYoGATCqcEqB0HoPattmaQ5WdnKtuyG5A/D+V
AFS702xustfWFnckLtXzoVck+/FSWWnafppYWem2tqzcP5ECIMH1AFWipEDuGA+fIBPWkaR
MN5QG3kMOmf6/hQBdyscqq2CxBJI9QO1V9sLT5DF2BBG04Pv9KGLlsITGpAySMknHBpg3LK
iooILA+5PbpxQANtQsyjbwPXPJ5qeNVSAsxIDHueTjpxUflsWabADDnBbOeenFSElw2QygE
/eHOfSgBr+XGHcLvAAyxGePp65rzr4nQWUVjb+ILsGdraT7PBatn/WykKZRtG7eigkYz0Ne
gGUHe0jIFYDKg5+lQXumWeoosOoW0N1EH3BZolcEgdRkH5utAHz34f0TwDrcWn7vHmt2eo3
oWM29tdE5lk52hwo3HkjHbc1fQ9zZ2lxpc2l38KXthNEYJYJl3rMmMFSD+Gax38LeH5tYt9
Uh0eFb61JkgmjQKA5GC5A4ZwOATyMmttWCI7BgzDG4YwMZ7UAec3Pwe0WWFNNk8SeI5NFXG
zRX1Ai3jjzzHuA3lP8AZLYr0a3tbfTrWGysIRa28UaxpCF2qqKMKoA7DFNlkxtCLsyArE9W
/wAKPtOSNsvmqxyCRkD/ACaAJmMJgJ5VkXnPQ+/4c0oJkZySoTaNrf5+tQGRGUhCud2Gbr1
/yaSGVxkABWUEn0xQBakbIKJnyxyMjAPPanbFB3MoQYwT1A+oqNpFVtgj3g8kk8D/AD/hQp
fy1Ztyr2+nrQArLiXzUj2qACB0PX61GXd4lYsFYggDsR6UjPkuXG0e3HHHOaMjdgZZQe4AC
0AOUIC4ZnyV25Hc9vr3piR7ZMrt4HzZ4OfTH0psTREIryHI+X0z70HzQ20hi2d3zDv9aALy
bJcn5OMEHvnpn61FMTDCw3ZKjAOQM+lRBgAA4ZQxzjPK8+vamkLOgBZlGMDf1HuKAJ87bcu
CSxGGxwR7VIMq6qMHIyTnvVSKQ5QFm3nGRjGKe0o24Db+fXv7f57UAWUIym9TubOVJ9vSlK
M8LLjBLZA67apxtF5ykP8AL0I9/SpxKhAyRkHAHTNAD2jYOrBiCCdwBJ4/oKUbWTe/KHGF5
JJqu028gc9wcjn1/pUnmBYwgHTJx6c0AVZtL0u7kd7nTra4kyFLSQKxA7DJHSoptC0RSGOj
6cf4SxtI84/Kp1nYo6yKFRjgBDkL7GhpMKdmCMYUge1AEFto2is++TQbAMp5ZrSPp7cU6XQ
vD0jkPounnnk/ZI+f/HanSVDKC8hBAIbJ4B9KXzC8zKpAVTx6UAU5ND8PRyKieH9Ny3J/0S
PBH5U86N4flbyzotihP8H2WMD+X+c06SYeY0RbqQRt/nmhm2xqwJJXks55PSgBp0PQCF3aB
p6q5x/x6R/hnig6BoJdG/sXTtoBCj7JGcfjipjduzl1w+eq4PH5fWo0lY4Y5yuABnmgCOLw
/oIRD/YWnkgZGLSMdDnI4pJND0EMxbQdPcHpi0jP1521MJ5Ekk3PwV5c9qjd8yNIXOMAhsf
rQBWGhaIWYyaHp7KxGQLaPK/pSxaHoayieHSbBZk+ZTHbIpU+o461ZWVirM3Geh9afhDGCo
3A9SV6cd6ALCsuCRyWHBPAz9O1IkhH+syCD9/seaga5WFFLY5+Ur3/AAphkYortkqxGOcd6
APHvB4UT+AtmCP+Eo1pv0mr3bc39814P4LcB/h7naS2va2+V/7ajNe4729BQB5b42u59H+K
+m6zP4d1jVdLuNAn0+Z9Ms2uGRmdCAQOmRuriLG30bTLO306xufjLbWsCCKGKKCQJGg6KPl
4Ar6CP+sH0X+QqVen4UAeCfarAEkaj8ZyRx/x7y8/+O09ryxban9qfGdSTwBbS/z2V73H9w
VIvU0AeCR3VgCP+Jv8Zw3TLW0h/wDZKUXVm21n1f4yrkcN9lk/XCV7+v3lqZfuigD5l07SP
CmkwtbaZdfGC0hkledlitJQGkZssx+Tkk9fWtFV0pkZhrfxmBc4P+iS/wDxvpX0UOtSjqaA
PnX/AIlhYMutfGUbv+nSTj/xykZ9JljMcmr/ABk8tvlIkspCrDvkeXyK+jl71DL938aAPnt
k0WFFij1X4uRJGu1VjsJAqjGMAeX6VEx0koCNe+MCeWcL/oMnH0/d19Enqn1pV6/jQB88PJ
pf2Y7vEHxhJ45+wyZH/kKm79KCiT/hIfi+597B+R7/ALqvoKX7o+tSCgD5++06eHY/8JJ8Y
Bk5x/Z8hx/5CpFudNyDH4k+LoIG3d/Z8n/xqvoMfd/Cmt1/KgD56S404Et/wkPxfQ89dPfs
ev8Aqvxp73OmrGhbxN8XwoBXnTpD/wC0q+gF/wBWaZL0ioA+fEuNOTGPEvxdGeedOf8A+NU
Peac5Vm8U/F0bW4/4lr8+/wDqfevf1/ioP+qagDwBZdP+9/wk/wAXG68nTX6/9+qUXFizrI
3ir4unbkDOmNx6n/U179/CPpR2oA8CkuNPeQBvE3xeOVx8umvgD/v1SGTTfKCnxN8XFVOg/
sx/5eTX0CtB+7/n0oA+elk0xQQnib4v/Mc8aY//AMZp32nT1j2f8JP8XsZOcaY/J9CfJr6C
P3abQB4C0umyoFfxR8XeuONNft/2xp0b2MeGXxR8XsdBnTnOfw8mvfk61Keg+ooA+fmuLIq
T/wAJJ8XWQdhpr9f+/VN82wMe3/hI/i/tJzgaY4Of+/VfQX8YoX7jfjQB8+CWxQBf+Em+L6
hRxjTH7/8AbGgXlluCL4q+MKsOjHTH/wDjNfQP/LT8BUp+6KAPnhrmyBG/xR8YCCf+gU3P/
kGnrPZGQ58VfF5T1+bS2/8AjNfQR6H8aD90fhQB8+PJp7gq3iz4tbiQSf7LfJH/AH5pVubB
DhPFfxbGR1Glucf+Qa+gh9/86jbqfrQB4Ck1jn/kbvizlBxu0l+n/fjn8aDeWIQZ8Z/FVQP
ug6O2R6/8sK9+HX8KX+99aAPAlvbMPtXxh8VgTyf+JQ2Pr/qKVrqywP8AitfioNvAB0l+P/
IFe9CnH7goA+fheWokZz41+KgLctnR2Gf/ACBSPfWMrSE+NPin83XGitjj/thXv5/rT07/A
IUAeBxXtnvAj8cfFFBt6f2M2Pr/AKiqy3loJP8AkfviixHb+xWH/tCvomP75qCb+CgD59N9
aLICfHXxPHHA/sVv/jFKup2QDD/hPfiaPY6I3558ivfz938aQdGoA8CXULEjaPHHxLIUcj+
xW/n5FNa+stnzeOPigVbkY0duP/IFe/8Ap9Kae9AHgS39mV2/8Jx8Uxt+UH+xmwP/ACBUb3
1gcr/wm3xTyx5I0d//AIxX0GP9WaRepoA+fRe2DAFvGfxTbbwN2kv/APGaBdWQ3lfGnxUHJ
JP9lP8AoPJr35uh+lNXvQB4J/aFoFwfGXxSAUYDDRm4/wDINB1GxMQz4y+KLKBwP7Jf/wCM
174aR/ufhQB4h4W/s1vFXgXRPDdj4hey0aS/uLi71XT5ISTLGeSzKASWY9K9m3N6VJJ/qB9
RVOgD/9k=
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0